Legenda
hrálo se Jednou týdně
od: 03. listopadu 2014 21:53 do: 26. května 2016 12:39
Dobrodružství vedl(a) sir Dareth
| |
 | RIVIE Rivie, snad největší lidské město na severu, tak veliké, že tvoří samostatný městský stát. Stékají se sem obchodní cesty snad z celého známého světa, dokonce přes Aedirn, přes Bránu Solveig sem putují i karavany až z dálného Východu plné exotických koření, vzácných látek, a kožešin neznámých zvířat, která žijí jen za horami. Do Rivie cestují i trpasličí karavany z bohatého Mahakamu, čas od času dorazí i elfští obchodníci z Velkokrálovství elfů Kaedwen, či z Knížectví elfů Angern. Zde začíná náš příběh. Sem dorazila Kiška se svým obrovitým přítelem, jehož svaly a tím i původ raději skrývá plášť. Sem přišel i mocný rytíř Gregor, jež v Lýrii bojoval se skřety na jižní hranici a s orky na východní. Wilhelm je zde doma, a Don se zatím celkem slušně živí svým uměním. I tajemná Rudovlasá stanula v jeho branách...
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Komando deseti lesních přízraků Řádu Nanathiel procházelo nocí a stínem lidským královstvím Aedirn (je kulturně a vojensky podobné středověkému Japonsku). Vždy takto chodili skrz lidské země, bylo to tak bezpečnější. Díky svým schopnostem a výcviku byli takto takřka neviditelní, přes den se vždy ukryli v nějakém lese či pustině. Komando se přesouvalo do knížectví elfů Angern, kde má Řád také kapitulu. Doprovázelo Airlien, neboť ta dostala od Velmistra Řádu Rambe Fiona úkol, ten jí byl sdělen kapitánem kapituly Řádu v Ban Ard. Úkol: Pokusit se dostat do královské knihovny Rivíe, a pátrat v knihách po místech starých ruin, a podivných úkazech, neboť Řád hledá ztracené mocné artefakty, které by posílili Řád i Velkokrálovství elfů. Cokoliv najdeš v knihách, vše přepiš. Nic nekrást! Jde jen o informace o ruinách a artefaktech po celém severu. V Rivii nejsou elfové pronásledováni, avšak lépe se příliš neprozrazovat. Spojení se skupinou dobrodruhů může působit jako nenápadné krytí tvé identity... |
| |
 | Ulice Rivie "Aj!" Jen tak tak jsem uskočila, abych nevrazila do muže, který nesl v podpaží brašnu a očividně vážně pospíchal. Všechno by bylo v naprostém pořádku, kdybych si nepřišlápla lem hnědé vrstvené sukně a nezapotácela se. Na poslední chvíli jsem se zachytila Tarakova pláště a vlastně i toho, co bylo pod ním. "Ech... Já... Promiň, já nechtěla!" vyhrkla jsem s omluvným úsměvem, sotva jsem stačila chytit balanc. "Vypadal tak... Důležitě, víš? Tvářil se tak... Tak... Důležitě!" ohlédla jsem se za sebe, ovšem spěchajícího muže jsem již v davu nespatřila. "Teda... Ne že bys ty nebyl důležitý," dodala jsem rychle s potřesením hlavy, "já do tebe nevrazila schválně, doopravdy, ty jsi naopak moc důležitý," drmolila jsem dál. Pohledem jsem zavadila o Tarakův luk s toulcem šípů, které jsem krom své bagáže táhla na zádech. "Huf," byl v pořádku. Oddechla jsem si. Otočila jsem se zase vpřed a cupitavou chůzí vykročila za Tarakem, který jako obvykle kráčel ulicí dál. S každým jeho dlouhým krokem jsem musela popoběhnout alespoň o dva. Měla bych vyrůst, abych mu stačila... No jo, ale jak? Možná nějaké kouzlo, hm... Sklopila jsem hlavu, prsty si už nejméně po sté vjela do nazlátlých vlasů, abych ty neposlušné neřády stáhla zpátky před pravou část tváře a zakryla tak tu ošklivou jizvu, cejch. Měla jsem pocit... Že se na mě všichni dívají. Brrr. Nechtěla jsem Tarakovi dělat ostudu, a tak jsem se držela ani ne krok za ním, schovaná. Znervózňovalo mě to. Bylo tu... Tolik lidí! Nevěděla jsem, kam se dřív pokradmu dívat. "A kam to vlastně... Jdeme? Ty to tu znáš?" natáhla jsem krok, abych se dostala aspoň na půl kroku vedle barbara a zvedla k němu hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro PODPORA A KONTAKT S ŘÁDEM |
| |
 | Prach a špína velkoměstaRivie, město měst, chlouba lidské rasy. Všechno mi to příjde jako kecy. Kam se hnu, do nosa mě bije smrad a oči mám suché od slunce. Budovy jsou tu vysoké, takže stínu tady je, ale na těch místech se vzduch drží tak dlouho, že už tam má i svoji rohožku. Více lidí znamená více kapes, to beru. Ale toho hluku a nepořádku kolem. Zmatek mám rád, lidé ztrácejí pozornost a záhy i měšce, ale tady je chaos životním stylem, a velmi módním. Každý chce dneska mít to co může mít zítra. Člověk, malinký červ jako já se v tomto Velkém Jablku pomalu ztrácí, a zuby nehty se musí držet aby ho nestrhla stejná vlna chaosu a nákupů a manikůry jako další obyvatele Rivie. Tahle ulička, daleko od jedné z mnoha hlavních tříd, mi vyhovuje. Místy je zde opravdu chládek, když se tudy prožene vítr, a lidí tu taky není tolik. Vůbec mi nevadí tady, jak žebrák, sedět s loutnou v rukách a hrát... ...teda, nechat se hrát. Ona ta loutna není tak úplně normální. Nazval bych to jako "komplikovaný vztah". Hlavní jse, že z toho, co dělá, můžu těžit a vyžít. Hned naproti přes cestu je kavárna. Snad se jim hudba zalíbí a slitují se nad tulákem. Ušklíbnu se mírně. Vždycky se jim zalíbí. |
| |
 | Rivie Oděn ve své zbroji a zahalen pod šedým, potrhaným pláštěm, kráčím po vyšlapané cestě, směrem k branám Rivie. Moje kroužková zbroj hlasitě chrastí a moje těžká, obouruččí sekera mě příjemně plácá do boku. Ze zvyku ji nikdy nedávám na záda, jelikož čas, který by zabralo sekeru vytasit by byl fatální. Za svou kariéru žoldáka jsem poznal mnoho zelenáčů, kteří si ponechávali svou zbraň na zádech v pochvě a pak se stali obětí překvapivého útoku, či nájezdu. Bastardi nedostali ani šanci tasit. "Velké, velké město...", projde mi skrze mou mysl. Když se pohybuji v davu ostatních dobrodruhů, obchodníků a místních sedláků a obyvatel, může můj vzhled vzbuzovat nepříjemnou pozornost. Ovšem na něco takového jsem už zvyklý. Nestává se denně aby skrze davy procházel někdo jako já. Pozornost spíše budí můj hrozný zápach, než můj vzhled. Možná obojí, nikdy si tím nejsem jistý. A nezajímá mne to. Žoldáci se objevují v mnoha podobách... Přilba, je pomocí pevného, koženého řemínku přidělaná k jednomu z několika opasků, které svazují mou hruď a zbroj. Mé dozadu česané, krátké černé vlasy, které se zdají, jako kdyby je stříhal buďto poloslepý, nebo silně přiopilý kadeřník, nenechávají nikoho na pochybách o tom, že si vlasy buďto osobně řežu nožem, nebo odsekávám sekerou. Když se nad tím zamýšlím, měl bych možná navštívit místního kováře a požádat jej aby se na mou sekeru i můj nůž podíval a přebrousil je. Můj brusný kámen už není to co býval a přestože jsou moje zbraně smrtelné i tak, jen idiot nechává svou zbraň ztupěnou, když má možnost ji naostřit.  Neoblomně se blížím k branám Rivie a mé oči pátravě zkoumají místní obyvatele. Dle oblečení a oděvů se snažím odhadnout úroveň a velikost jejich měšců. Pro žoldáka je vždycky dobré prozkoumat si možného "zaměstnavatele", ale v tuto chvíli to je jen nevinný průzkum. Mým primárním úkolem je v tuto chvíli najít dobrou nálevnu, nebo nějaký užitečně vypadající pajzl a zjistit informace a nějaké novinky o severu. Na cestě jsem již měsíc a nebýt dobrosrdečného sedláka, který mi výměnou za ochranu nabídl malou projížďku jeho vozem, zřejmě by mi cesta sem zabrala další týden. Jemně zabručím, pohodím si svým vakem, který mám přes rameno i svůj tmavě šedý plášť a pokračuji v cestě. Nezabrání-li mi stráž v průchodu, budu pokračovat dál a rozhlížet se, zkoumat tohle místo, ale především, hledat hospodu a informace. A víno. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Hospodu časem najdu, je to přesně ten "tip", který hledám. Místo, kde se může žoldák posadit, spočinout, odložit zbraň a v klidu se najíst a napít. Těším se na novinky z cest. Možná opět někde vypukla nějaká válka a tamní hodnostáři budou potřebovat další ruku k dílu. Šlechtici jsou nejlepší zdroj peněz...přestože je nesnáším. Pokud mi v tom nikdo nebrání, jemně zatáhnu za kliku a vstoupím do hospody "U zeleného draka". |
| |
 | Rivie - zpět mezi lidmi Položil jsem prckovi svojí velkou ruku na rameno a pevně jí přidržel na místě, aby se neskácela na dlažbu, když do ní někdo vrazil, její malé a křehké kosti by to nemusely přežít. "Hlavně buď opatrná. A drž se u mě," uťal jsem její drmolivý vodopád klidným zabručením svého nepoužíváním ochraptělého hlasu. Bylo to už dlouho, co jsem naposledy byl v takhle velkém městě, mezi lidmi. Ostatně, můj plášť z odrbaných vlčích kůží, onuce z králičiny omotané motouzem místo bot a ne zrovna čistá tunika a kalhoty byly dostatečně vypovídajícím důkazem. Vlastně jsem se tu vůbec necítil dobře. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho stínů. Až moc skrytých čepelí, intrik a otrávených slov. Mimovolně jsem vycenil zuby na nějakého holobrádka, co na nás překvapeně čuměl a zavrčel jsem. Asi mu to stačilo, protože se rychle otočil a šel si po svém. *Co bych dal za klid a ticho divočiny...* Ale prcek nevypadala, že by něco takového dobře snášela. A myslím, že odteď byla ona moje zodpovědnost. Drobná dívenka s papírovou kůží a křehkými kostmi byla ztracená ve vlastní hlavě, natož v okolním světě. Takže mi přišlo prostě...správné vzít ji sebou. Jenže ona nebyla stavěná na divočinu a i když si nestěžovala, viděl jsem daň, kterou si to na ní vybíralo. Proto jsem zamířil do Rivie. Abych rozhodl co s ní. "Neznám," odvětil jsem popravdě s lehkým pokrčením ramen na jeden z mnoha všetečných dotazů a pokračoval v chůzi ulicí. "Ale najít nějakou hospodu, kde si odpočineme by přeci nemělo být tak těžké..." Sotva jsem myšlenku vyslovil nahlas, padl mi do oka vývěsní štít před námi. 'U zeleného draka', hlásal. "Drž se u mě..." Zopakoval jsem pokyn, než jsem otevřel dveře a s jednou rukou na hlavici svého langsaxu jsem pomalu vešel do lokálu a vyhlédl nějaká dvě volná místa... |
| |
| U ZELENÉHO DRAKA |
| |
| U Zeleného draka Drž se u mě. Tak jo. To... Možná mohl být maličko problém díky všem těm pospíchajícím lidem a tak, ale jednou rukou jsem se chytila za lem Tarakova pláště, abych s ním lépe držela krok a držela se u něj, přesně jak mi řekl. "Hospodu?" zpozorněla jsem. "A ty budeš zase... Pít?" zeptala jsem se opatrně a tak tiše, že konec věty jsem spíše zamumlala. Ne, to byl nevhodný dotaz. Kousla jsem se do rtu. 'Snad to neslyšel.' Tarak pil hodně, Pán to vždycky odsuzoval. Říkal, že to otupuje mysl a vlastně, že to otupuje všechno. Že pití je jen přízemní zábava pro prosté lidi. "U Zeleného draka," přečetla jsem pečlivě vývěsní štít a pousmála se. "Myslíš, že tam budou mít skutečnýho draka? Nikdy jsem ještě draka neviděla... Ale prý jsou velcí, jakože vážně velcí, takže možná leda malého..." dodala jsem zamyšleně. Jenže to už Tarak otevíral dveře do lokálu a vcházel dovnitř. Prvních pár kroků jsem se držela schovaná za jeho mohutnými zády, tam, kde jsem se cítila nejbezpečněji. Prsty jsem žmoulala látku pláště, tentokrát už svého a až po chvíli jsem se odhodlala zvednout hlavou a rozhlédnout se po hospodě. Pár krůčky jsem se i poposunula, abych mohla vyhlédnout zpoza Taraka. "Jé," můj pohled padl na děvečku či hostinskou nebo jak se tomu tady říkalo. "Je hezká..." Zvedla jsem oči k Tarakovi, který nám hledal místo. "Líbila by se ti?" zeptala jsem se... Opatrně. Popis Kišky  |
| |
| U zeleného draka Když se konečně usadím, povzdychnu si úlevou a na stůl před sebe položím svou celoobličejovou přilbu. Svou obouruččí sekeru odepnu od svého opasku a opřu ji o stůl vedle sebe. Dostatečně nato, abych ji měl po ruce v případě potíží. Prohrábnu si rukavicí své vlasy a stejně tak si i promnu své strniště. Můj ošklivý, zjizvený obličej nenechává nikoho na pochybách, že jsem mužem boje. Mé přivřené oči barvy hnědé, která je tak tmavá až je téměř černá, se pomalu pohybují zprava doleva. Když se předemnou objeví místní hospodská s nabídkou jídla a pití, objednám si prosté víno, chléb a polévku. Po dlouhé cestě nemám na maso chuť. Ale víno mi vždy chuť spraví. Když se na mne hospodská podívá, vidí v mých očích jedinou věc. Oči člověka, který žil a stále žije jen pro boj a krveprolití. Oči zabijáka. Na její nabídku odpovím svým chraplavým hlasem, "Možná." Dále už se hospodské nevěnuji a zaměřím svou pozornost na okolí. Můj pohled padne na tu nejpodivnější dvojici, kterou jsem po dlouhé době viděl. Muž v kožešinách vlků a králíků v doprovodu mladé ženy. Již ve chvíli kdy vstoupili mi došli dvě věci. Budou chtít jíst a jediné vhodné místo pro dvojici je u tohoto stolu. Ve své mysli si povzdychnu, ale na tváři se mi nehne ani sval. Stálá bezcitná maska a pronikavý pohled. Pokud se rozejdou ke stolu u kterého sedím, nevšímám si jich a zaměřuji se na stůl. V hlavě si přitom probírám poslední zakázky, a bitvy ve kterých jsem bojoval. Snažím se ustanovit si poslední posuny hranic a front, na kterých jsem bojoval. |
| |
 | Rivie - U Zeleného draka Rivie. Město, o kterém by moji příbuzní řekli, že lidmi přímo páchne. Ano, je to město, které příliš neoplývá přítomností matky přírody, i tak jsem nebyla schopna pocítit naprostou nenávist. Ve vzduchu jsem cítila různé věci, mnohé z nich byly pro mé nitro exotické a přitažlivé. Cesta do Rivie nebyla jednoduchá. Pod rouškou noci jsem putovala se svými bratry vstříc svému úkolu. Nyní mi zůstal oporou jen jeden, ale ani ten mě nemohl doprovázet přímo do města. Mezi zdmi lidských příbytků jsem nyní stála osamocena, ale zároveň hrdá. Přesto jsem byla nucena nedávat nic najevo. Mé oblečení bylo prosté, mohla jsem připomínat cestovatele, který se nebál dobrodružství. Dlouhý plášť jen velkým znalcům mohl připomenout elfský původ, ale jeho moc znal málokdo. Kápi jsem měla přetáhnout přes hlavu, ale i kdybych ji sejmula, vlasy jsem měla zčesané tak, aby nevynikly mé zašpičatělé uši. První znak, podle kterého i hlupák pozná, jakého jsem původu. Se zbytkem, s ostrými lícními rysy nebo s chybějícími špičáky, jsem příliš dělat nemohla a zbylo mi jen doufání. I když na druhou stranu, má tvář byla na rozdíl od jiných elfů stále velmi jemná. Pod pláštěm se ukrývala kvalitní kožená zbroj, vyrobená elfským způsobem, který neměl jinde ve světě obdoby. Dále jsem se nedovedla vzdát svých zbraní – šavle a luku. Ve vysokých botách byly ještě ukryté dýky, v každé holině po jedné. Svého koně jsem také přivedla sebou. Feloth mi mohl být v mnohém užitečný. Na první pohled nešlo o zvláštní zvíře – celkem drobný, šlachovitý hřebeček šedé barvy a s chytrým pohledem. Můj vlastní vzhled, kromě klasických elfských rysů, byl zvláštní do ruda zbarvenými vlasy. Ty mě mohly ochránit. Mnoho elfů takovou barvu vlasů nemělo. Oči byly výrazné, světle modré. Postava byla pro mužské oko přitažlivá – útlý pas, pevné menší poprsí, oblý zadeček. Elfové toto příliš neocení, hledí si spíše vnitřní krásy, ale už se mi několikrát stalo, že muž z lidské rasy o mou ženskost projevil zájem nebo ji nějak ohodnotil. Jejich dost specifickým způsobem... Sice jsem nepatřila mezi ty, kteří odsuzují rychle, ale pochopení pro tyto zvrhlé řeči jsem neměla. To se ale možná bude muset změnit. Plán ve své hlavě jsem ještě neměla jistý, ale spoléhala jsem na jednu věc. Jsem dobrodruh a vládci často potřebují služby takových lidí. Snad jako taková získám přístup tam, kam potřebuji. Ano, byly to velmi mlhavé představy, ale nikdo netušil, co mě v Rivii čeká. Nejdříve je nutné získat přehled o situaci ve městě. A jak to chodí mezi lidmi, důležité věci se vždy přetřásaly v hospodě. Proto i já jsem zamířila k první, která se mi zdála vhodná. U Zeleného draka... Četla jsem na vývěsním štítu. Název, který pro mě byl spíš směšný, i když jsem přesně nedovedla vysvětlit proč. Dlouho jsem ovšem neotálela. Trochu peněz jsem měla, abych si mohla dovolit skromné jídlo a pohár vína. Nebo raději piva...? Byla jsem tak trochu puntičkářka. V nitru jsem se pousmála a rozhlédla se po lokále, kam si mohu sednout. Jak se zdálo, bylo celkem plno. |
| |
| Zelený drak Jak se zdálo, mnoho volného místa v lokále nezbylo a tak jsem se, společně s Kiškou, která už zase bezstarostně šveholila, usadil ke stejnému stolu jako jakýsi hřmotný ozbrojenec se zlověstnýma očima. Ne, že bych se bál. Sám nejsem žádné tíntítko, krev severu se nezapře. A svoje jizvy nenosím proto, že bych byl nešikovným tesařem. Nezbylo jen doufat, že obrněnec nebude mít nějaké...hloupé nápady ohledně mojí malé kamarádky. Přišel jsem si odpočinout, ne prolévat další krev. Když už byla řeč o odpočinku, poručil jsem si u přítomné šenkýřky holbu piva pro sebe, svařené víno pro prcka, aby dostala do obličeje nějakou barvu a dvě misky polévky s chlebem. Kiščino neúnavné plácání nabralo povědomého směru, což mě přinutilo si tiše povzdechnout. Bohové vědí, kde si děvče vzalo do své popletené hlavy, že nutně potřebuju družku. "Přestaň fantazírovat Fanderay a raději se najez..." Použití skutečného jména sloužilo jako připomínka, že mluví víc, než by měla. Chtěl jsem dodat ještě něco dalšího, ale v tu chvíli se otevřely dveře a osoba která vešla, mě přinutila pozvednout jedno obočí v tichém obdivu. Možná, že jsem byl zalezlej v temnejch hvozdech moc dlouho, ale tohle byla teda zatraceně pohledná ženská. Možná...že až moc, abych pravdu řek. *Kouzla a čáry, to je jistý...* Po zádech mi přeběhlo mrazení, které určitě způsobila zlá kouzla a ne fakt, že příchozí měla perfektní postavu. Jasně, to bude ono. Tiše, skoro neslyšně jsem zavrčel zaříkání na odhánění zlých duchů v jazyce mého lidu, který by cizincům zněl jako vrčení zvířete a sykot větru mezi zuby, než jsem se začal věnovat jídlu. |
| |
| Zelený drak bez zeleného draka Po očku jsem si prohlédla muže, ke kterému jsme si přisedli. Nezírala jsem, to ne! Když on... Byl... Tak velký! Jako Tarak. A děsivý! Stejně jako Tarak, než jsem ho v jeho slabé chvilce zbavila toho nekulturuního zarostlého barbarství v podobě vousů a vlasů pod ramena. Teda, ne že by teď nepouštěl hrůzu, ale... Prokoukl. Tak. "Bohové s vámi v dnešní večer, pane," řekla jsem nesměle místo pozdravu. Hlavně na něj nezírat. Ale ty... Jizvy! Musela jsem po něm zvědavě pokukovat. Luk s toulcem šípů jsem tak trochu nešikovně stáhla ze zad a opřela o stůl, svůj vak jsem si položila do klína a už ze zvyku si nahrnula část vlasů před pravou tvář. Když na mě Tarak promluvil, lehce jsem sebou trhla a provinile sklopila hlavu. "Ale... Ale... Já to..." Kousla jsem se do rtu. Nemyslela jsem to špatně! Tarak si zasloužil ženskou, hodnou družku, a kdo jiný by mu našel lepší, než jiná ženská... Tiše jsem si povzdychla. Ale netrvalo to dlouho a Tarakův pohled přitáhla rudovlasá žena, stejně jako ten můj. "... A co tahle?" zkusila jsem to tichounce, zatímco Tarak mumlal ta svá zaříkávání. "Ta je dokonce moc pěkná... Že je pěkná, pane?" pousmála jsem se nejistě na muže, ke kterému jsme si přisedli, než jsem zase rychle uhnula pohledem k desce stolu. |
| |
 | V jednom z pokojů U Zeleného draka "Ah, jak se jmenuješ?"" Pronáší mezi vdechy, kdy se naše těla společně pohupují ve společném rytmu toužícím dosáhnout k onomu zdárnému vrcholu, o kterém mnoho básníku píše ve svých poeziích. "Říkej mi třeba, Hansi. To je fuk." Houknu k ní a na malou chvíli si jí prohlédnu. Trošku jsem klesl. Není ani zrovna dvakrát pěkná a ani není zas tak zazobaná. Ale... musí se uznat, že to v posteli umí. Cítím tu chvíli, kdy se v těle ozývá ona blízkost. Pulzující a spalující horkost, otupující slast. Jakýsi pocit naplnění. Křičí mé falešné jméno. Možná bych křičel to její, kdybych věděl jak se jmenuje. Ze rtů se mi derou jenom slastné steny. Oblékám se. Nemá smysl se tu zdržovat. "Ty někam jdeš?" Táže se. Zachumlaná do přikrývky a stále nahá. Dráždí to mé smysly, jako kdyby neměly dost a chtěly ještě znova. Hlavně ten dole. Ten nemá nikdy dost. Nic takového ale nebude. Stačilo. Musím také někdy pracovat. "Ach, ano, čumáčku." Pokusím se o sladký tón, ještě se k ní nakloním blíž. Jeden poslední polibek, na který ona nikdy nezapomene. Jenže já ano. Jen co vyjdu ze dveří, nebudu mít ani nejmenší ponětí, že jsem s ní byl v tomto pokoji. A pak se stane to co obvykle, přilítne facka a já nebude mít sebemenší tušení za co. "Ale já myslela..." Umlčím jí tím, že jí položím ukazovák na rty. "Pššššt! Nemysli. Bolela by tě ještě hlavinka." S tímto na sebe v rychlosti ještě doobléknu další kusy oblečení, nazuji si boty a vyrazím z pokoje jako šíp vystřelený z luku. Schody sklouznu po zábradlí. Zatraceně, mají tu plno. A to jsem si chtěl v klidu ještě smočit hrdlo. No nic. Budu se asi k někomu muset přisomrovat. "Ahoj, Yenno." Mrkl jsem na šenkýřku, která kolem mne prošla s plným tácem v ruce a něco mi říkalo, že kdyby v nich nic nedržela, tak by mi i ráda vrazila. S ní jsem možná také strávil noc. Kdo si to má pamatovat? Můj pohled zabrousil na jediný v rámci mezích volný stůl, u kterého teď seděli dva hromotluci a jako snad jejich opak mladá křehká dívka. Moc mladé maso.. Kolik jí tak může být? Pozvedl jsem obočí. I přes svou nevůli jsem se rozhodl vydat k jejich stolu. Jen si tam přisednu, nechám si donést korbel piva a zmizím. Co by se tak mohlo stát? "Ehmmm... nechci vás rušit, ale když už to dělám, mohu si přisednout. Dokážu být tichý jako myš... věřte mi, ani o mně nebudete vědět." Pronesl jsem k těm třem, hlavně k těm dvou hromotlukům. S menším napětím jsem vyčkával. Vždy si mohu zvolit jinou krčmu. Postavy jsem nebyl takový hromotluk, jako ti dva, na druhou stranu ani žádné tintíko. Byl jsem takový zlatý střed. Vždy jsem se tak nějak spoléhal na svou tvář, o kterou jsem pečoval stejně tak o své hnědé kadeře. Dámy můj obličejíček milovaly a já toho zneužíval. Co se týče mého odění, vypadal jsem jako obchodník, dnes nemělo smysl být za nějakého šlechtice a za kněze bych si nemohl dovolit to, co jsem prováděl v pokoji se slečnou. |
| |
| U zeleného draka S pohledem zaměřeným na kus chleba a polívku do sebe pomalu, ale bez přestávky cpu polévku, která je jak se zdá složena z kousků zeleniny, masa, pečiva a celkem dobrého vývaru. "Co to sakra povídám, od těch sraček na poslední frontě, je tohle skoro božský dar !" Musím uznat, že jídlo je to opravdu dobré. Stejně jako víno, které lehce klouzá skrze krk. Nedívám se na bojovníka, ani jeho mladou společnici. Za dobu, co jsem žoldák jsem již viděl nejednoho muže, který zachránil sirotka, nebo si ho k sobě přivlastnil jako svoji osobní hračku, nebo sluhu. Dle slov, přístupu a především chování, usuzuji spíše první možnost. Když mne to děvče ke všemu pozdraví, pomalu zvednu své oči a podívám se na ni. Dokonce přestanu jíst. Dívám se tak po pět úderů srdce, než si utřu rukávem ústa a kývnu na ni. Byl jsem upřímně zmaten. Které děvče jde do neznámého podniku a pozdraví jen tak někoho jako jsem já ? Nakonec natom nezáleží. Je to jen další sirotek co má hlad. Natom není nic nového. Aniž bych věnoval pohled nově příchozím, pustím se opět do jídla. Je dobré vystupovat jako tichý surovec ve společnosti všímavých lidí. Zbaví Vás to hloupých otázek a nechtěných zvědavců. Barbarovo šeptání a vrčení, mě ovšem donutí zpozornět. Pozvednu hlavu od stolu a podívám se k vchodu. Žena, která vejde dovnitř podniku...vypadá divně. Jinak to popsat nedokážu. Ani z jejich pohybů, obličeje či snad jejího chování nedokážu nic určit, ale z nějakého důvodu se mi nelíbí. Možná to je jen tím nedostatkem jídla a podrážděným žaludkem, řeknu si nakonec a pustím se opět do jídla. Každopádně není natolik úchvatná abych jí musel nadále věnovat pozornost. Možná šlo o bojovnici, možná proto vůdči ní cítím takový odpor. Každý voják ví, že ženám nepatří do ruky zbraň. Mají až příliš mnoho tělesných výhod. A to ať už v duelu, či bitvě. Na brebentění nového příchozího nijak nereaguji. Je očividné, že mi jeho přítomnost příjde nanejvýš nepodstatná do doby, než by mne obtěžoval. V hlavě si pobaveně odfrknu nad tím sakrasmem. Sotva jsem přišel do Rivie, už jsem se dostal do stolu několika neznámých individuí. |
| |
| ZÁJEM? Yenna sjela Wilhelma pohledem. Tsss! Sykla s pohrdáním, a šla si po svém. Na svůj korbel piva pak Wilhelm musel čekat značně dlouhou dobu, a když mu ho nakonec donesla, třískla s ní tak, že pěna vyletěla ven z korbele, a přistála na jeho pěkné tváříčce. Stůl s dvěma hromotluky zřejmě budí pozornost. Vcelku bohatě zdobená dáma už nějaký čas hledí tím směrem, a o něčem se přitom dohaduje se svým společníkem, který bude nejspíš nějaký obchodník.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ty znáš tu dámu, je to Thona klenotnice, vcelku známá obchodnice s klenoty, zvláště obchoduje s trpaslíky v království Mahakam. Je členem cechu klenotníků... |
| |
| Zelený drak - plnící se stůl a divné pohledy Zarytě jsem se ládoval polévkou a další Kiščiny pokusy o bližší seznámení se všemi osobami opačného pohlaví jsem se rozhodl ignorovat. Místo toho jsem dívce do ruky odhodlaně vtiskl donesený pohár s vínem, v jasném naznačení. K pokusům Kišky o navázání konverace s mlčenlivým spolustolovníkem jsem byl zdánlivě lhostejný, ale druhou rukou jsem pod stolem sklouzl na opasek velmi blízko rukojeti svého nože. Co kdyby... Mé napjaté smysly a vybičovaná ostražitost tak měla málem za následek to, že jsem jen tak tak zabránil tomu, abych nedopatřením nevrazil onu zbraň do stehna tomu chlapíkovi, který se tak halasně rozhodl připojit k naší stále komičtěji vypadající společnosti. S vypětím vůle jsem pustil kostěnou rukojeť loveckého nože a přinutil se ke klidu, reakce očividně podrážděné Yenny dokonce nakrátko vyvolala na mé tváři úšklebek, i když to vypadalo spíš jako grimasa divokého zvířete. Ty davy lidí kolem mě prostě přiváděly na pokraj šílenství. A vsadil bych se, že si k nám přisedne i ta děsivá rudovlasá ženská... Náhlé svědění na zátylku mi prozradilo, že mě někdo pozoruje, instinkty vycepované léty lovu přímo křičely na poplach. Pomalu jsem pootočil hlavu a oplatil té bohatě oděné ženě upřený pohled oči, které ve zdejším osvětlení měly skoro žlutavý nádech. Schválně, jestli uhne pohledem první. |
| |
| U Zeleného drakaKolem poledne mi slunce zeshora spalovalo hlavu. Myslel jsem, že mi každou chvíli začnou hořet vlasy. V tom vedru se pomalu nedalo dýchat. Rychle jsem se uklonil a než loutna začla znovu hrát, hodil jsem ji přez záda a na kolenou sesbíral mince zadupané do prachu. Bylo to dost. Stačilo to na nóbl oběd. Nějaké křupavoučké maso a oblohu, pivko, zkrátka první třída. Ušklíbnul jsem se a zkousnul jsem si ret. "Stačí nám to tak do prvotřídního pajzlu na to pivko a možná kousek chleba..." U Zeleného draka bylo jen o ulici dál. Nechtěl jsem otravovat ty nóbl fajnový lidičky pro který jsem hrál, tak jsem si naházel drobný do oloupaného měšce a vydal jsem se na jedno/pozdní snídani/oběd. Kolem brašnářství jsem mrknul do výlohy na krásný, zlatem zdobený měšce, tašky a pásky. V Zeleném drakovi bylo narváno. Lidé hulákali jeden přes druhého.Jediné místo volné bylo u jednoho stolu. Překročil jsem spadlou židli a posadil jsem se k ostatním a loutnu si strčil pod nohy. Tiše zasténala. S úsměvem jsem si obědnal pivko a tiše jsem poslouchal ruch hospody. V hospodě se toho člověk dozví hodně, a v takovéhle krčmě i věci které nechce slyšet. Mírně se ušiju při nějaké slizké poznámce na šenkýřku. Radši se věnuju svým novým společníkům. "Ahoj, vy jste místní? Ne, že?" |
| |
| U Zeleného Draka - Lidi, lidi, lidi... Odpověď nepřišla žádná, jak od Taraka tak i od toho velkého zjizveného muže, který seděl taktéž u stolu s námi. Nebo vlastně my s ním. Tak. Řekla jsem snad něco špatně? Potlačila jsem nutkání si tiše povzdechnout a raději se chopila dřevěné lžíce a pustila se pomalu do polévky. Nemá se hltat, prý po tom bolí břicho. A navíc je to neslušné. Nabírala jsem tedy vývar se zeleninou pomalu nabírat, už spíše ze zvyku jsem stáhla lokty ze stolu a způsobně se u toho narovnala. Jak Pán říkával, lidé mají jíst jako lidé a ne jako zvířata. Z poháru, který mi podal Tarak, jsem jen krátce upila, než jsem ho se zašklebením - kvůli kterému jsem odvrátila hlavu, aby ho neviděl - zase odložila. A pak se lokál začal asi opravdu plnit, protože si k nám začali přisedávat lidé. Nejdříve mladý pohledný muž. Ani Tarak ani druhý muž mu ovšem neodpověděl, tedy jen kývnutím hlavy. Zatěkala jsem mezi nimi očima, než jsem se tak trochu rozpačitě pousmála. "Bohové s Vámi, pane, určitě můžete, přece nebudete stát nebo sedět na zemi..." Opět jsem sklopila hlavu a pokračovala v jezení polévky. Stihla jsem ovšem sníst poue pár soust, než si k nám přisedl další muž. A s loutnou! Zvědavě jsem si jej prohlédla. Bard? A u našeho stolu? A třeba bude i hrát a zpívat! Ještě nikdy jsem neseděla tak blízko barda... Znovu jsem tak trochu nejistě zatěkala očima mezi čtyřmi muži, se kterými jsem seděla u stolu, než jsem se trochu naklonila k Tarakovi. "Neměla bych si to... Stoupnout? Aby... Aby jste měli místo a pohodlí?" ošila jsem se. Cítila jsem se tady tak... Nepatřičně. Na otázku barda bych i odpověděla, ale nevím, jestli by se to líbilo Tarakovi... |
| |
| Klenoty... všude klenoty... dokonce i U Zeleného draka To její syknutí a pohrdání mně vážně pobavilo. Ach zřejmě už vím, jistě jsem s ní musel strávit včerejší noc a moje mizení se jí znelíbilo. Je to snad její věc, moje zbytečná starost. Hrál mi na tváři úsměv, který pohasl jen co jsem se usadil mezi prazvláštní bandu. Bohové? Opravdu řekla bohové? Pozvedl jsem tázavě obočí. Nakonec vykouzlil na své tváři úsměv. Byla snad jediná, která aspoň promluvila, místo pouhých gest. "Děkuji." Bylo to slušné. Ač mne vychovala sama ulice, měl jsem v krvi chování na úrovni, přeci jen jsem byl nechtěným dítětem samotného krále. Bastard, jak tvrdil on. Čekal jsem na pivo. Bylo mi jasné, že si s tím pivem bude dávat na čas a raději obslouží milion dalších než mne samotného. Stejně jí ale nakonec nezbude nic jiného. Rozhlédnu se kolem, poté co si všimnu barbara, jak se otáčí a hledí na nějakou ženu. Zarazím se. To je Thona. Klenotnice. O krádeži jejich miláčků jsem dlouhou dobu uvažoval, ale ještě nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Proč na nás tak usilovně hledí? Že by se jí ten barbar líbil? Ošiji sebou. Byl jsem zřejmě tak zamyšlen, že mi nedošlo kdy se ten zřejmě bard rozhodl k nám usadit. Mne na svou přítomnost upozornil ve chvíli, co se rozhodl k nějaké konverzaci. Vypadalo to, že se k odpovědi na jeho otázku nikdo nemá. Pokrčil jsem rameny a napil jsem se piva. "Chmmm... jak se to vezme.." Zmohl jsem se na toto. Nechtělo se mi svěřovat, že jsem zdejší. Ještě bych někomu musel dělat průvodce. Prostě a jednoduše si mám v úmyslu vypít své pivo, vzít nohy na ramena a zase někam zmizet... Nic víc... plán je vážně prostý. |
| |
| OČNÍ SOUBOJ |
| |
| Zelený drak - A ještě divnější pracovní nabídky... Jen jsem položil prckovi ruku na rameno a prakticky jí přidržel na místě, když se chtěla zvedat, aby snad uvolnila místo tomu brnkalovi. Mohlo se to zdát hrubé, ale já jí prostě musím zbavit těhle podivných návyků neustále couvat a ustupovat každému kolem. A i kdyby nic jiného, my tu přece seděli dřív. "Co bys řek?" Ucedil jsem na jeho, dle mého názoru vlezlou otázku otázku ne zrovna přátelským tónem, aniž bych upustil od zíracího souboje. Ne, se svojí staturou, rysy, přízvukem, který jsem se ani neobtěžoval skrývat a s útržky různých klanových tetování, která tu a tam vykovala zpod oblečení jsem se vážně nedal počítat jako místní. Když žena nakonec odvrátila pohled a odešla, vrátil jsem se zpět k dojídání, ale byl jsem opět vyrušen, tentokrát jakýmsi ozbrojencem, který mi strojeně přednesl nabídku a také se pakoval, dřív, než jsem mu stihl osvětlit, že s výjimkou prcka tahle banda nejsou mí přátelé. Ale to už byl pryč a zanechal mě v zamyšlení a mírně zmateného. Obočí se mi srazilo nad kořenem nosu, rukou jsem si prohrábl zbytek vlasů na hlavě a zamyšleně se poškrábal na vyholeném spánku. *Soukromá práce...a koupel...* Možná, že neumím číst, psát a podobné nóbl věci, ale úplně hloupej nejsem, došlo mi o co mimojiné té ženské asi jde. A navíc, když utratím peníze za koupel, nezbude mi už pak téměř nic, takže tu práci budu prostě muset vzít. Na druhou stranu, třeba z toho vyleze peněz víc, než do toho vrazím. Doufám. Takže jsem se po krátké chvíli usilovného mračení a přemýšlení zvedl, abych našel krčmářku a vyjednal s ní cenu za pokoj a koupel, poskytoval li tedy Zelený drak takové služby, nechávajíc Kišku na chvíli osamotě. Snad se nic nepokazí. |
| |
| Nečekaný vývoj situace U Zeleného draka "Není zač, pane, to já děkuji," vyhrkla jsem rychle v odpověď tomu muži. Bylo to milé. Lidé mi obvykle neodpovídali, natož aby říkali, že děkují. Tedy... Samozřejmě... Chápala jsem to, to ano, neměla jsem jim to za zlé, ale o to více mě to potěšilo. Na barda jsem se omluvně pousmála, Tarak moc cizí lidi neměl rád, jak jsem stačila zjistit a nebýval k nim zrovna milý a zdvořilý. Jenže pak přišel ten ozbrojenec a promluvil na Taraka. Pak zase odešel. "Jé," široce jsem se na Taraka usmála. "Ta paní vypadala moc bohatá... A obchoduje s klenoty, takže jistě bude. Určitě to bude nějaký moc důležitý a nebezpečný hrdinský úkol," pokračovala jsem nadšeně, i když se Tarak mračil jako by ho něco bolelo a vlastně byl tak nějak zamlklý. "Ale proč by ses kvůli tomu měl koupat? Nejsi... Špinavý... Taraku?" Barbar se zvedal a šel pryč. Zamrkala jsem. Zase jsem něco řekla? Otočila jsem se a zahlédla tak, že mluví s hostinskou. Kousla jsem se do rtu a raději se zase otočila vpřed. Odkašlala jsem si. "Tarak ale... Nepáchne, že ne?" prohlásila jsem neurčitě, do éteru a zatěkala mezi muži u stolu očima, ačkoliv pohled jsem zvedla nejvýše k jejich krkům. "On se teď už koupe mnohem častěji..." |
| |
| Přerušovaný pokrm Po většinu času jsem si hleděl svého a pojídal svou polévku, trhal dravě zuby chléb a popíjel víno. Přestože se na jídlo vrhám s očividnou chutí, nejím bez využití přidaných příborů a pravidelně si otírám ústa. Po nějakou dobu se mi daří poklidně jíst a jediné co je v mých uších přítomno je mlaskání a srkání těch předemnou, ovšem když příjde nechtěné přerušení od toho výletníka a dodatečného barda, podrážděně se zamračím. Naštěstí jsem v tu chvíli dojedl, proto jsem si mohl zlepšit chvíli s nechtěnými společníky kapkou vína, které mi opravdu zlepšilo náladu. Když se neznámý minstrel zeptá na náš domov a místo odkud pocházíme, zůstanu s kamennou tváří mlčet. Je nad slunce jasné, že nemám zájem se s minstrelem bavit. Když ovšem uslyším pronikavý smích z druhé části hospody, pomalu pozvednu své pronikavé oči a podívám se na toho, jenž vydal ten odporný zvuk. Jak jsem předpokládal, je to zbohatlá husa v drahém hedvábí s tolika šperky okolo krku, až se zamyslím nad tím, zda není z půlky osel. Nebylo by to poprvé, co jsem viděl podobné šlechtické zvrhlosti. Žoldák si svého zaměstnavatele jen těžko vybírá. Ale to věčně upovídané děvče, se mi začíná pomalu líbit. Otevřená, dětinská upřímnost je něco, co muž který po skoro dvě desetiletí žije jen bojem, nikdy nevidí. Maximálně tak ječící sirotky, kterým před očima vraždí jejich rodiče a blízké, jen proto aby byli po chvíli zavraždění stejně rychlým způsobem. "Ani ne.", odpovím děvčeti na jeho poznámku ohledně vůně jejího společníka. "Takže Tarak ano ? No, to se bude hodit do budoucna. A jak se jmenovala ta přezlacená fuchtle ? Thona ? Obchodnice s klenoty...ano ano...to by možná mohl být krok správným směrem. Ovšem pokud jsem to pochopil správně, jde jí spíše o uspokojení, než o žoldáckou práci...takže ne. Pokud si o to teda ten "Tarak" neřekne." Tiše říhnu a znovu si okrajem rukávu utřu ústa. Pomalu ale jistě, se mi začíná v tomhle městě líbit. Ale proto abych byl spokojený, potřebuji rovněž nějaké peníze. Bez nich bych musel krást a loupit. To je věc, ke které se nesnížím, ani kdybych měl chcípnout hlady. Objednám si další číši, ovšem tentokrát pouze číši čisté vody a zamyšleně hledím do ruchu hospody. Nadále naslouchám a ukazováčkem pravé ruky hladím ostří své strašlivé sekery. |
| |
| Hostinec U Zeleného draka - K výčepu a odtamtud ke (kulatému) stolu Bystrý sluch. Jistě neocenitelná věc na takovém místě, jako je plný hostinec. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla skřípění meluzíny. Ale vždyť venku bylo pěkně... Můj zrak na chvíli padl na zjizvenou tvář statného muže, jehož ústa cosi drmolila. Pocítila jsem choutku pousmát se, ale odolala jsem. Bojí se? Tedy lepší, než bych na první reakci čekala. Viděla jsem to spíš na letící pánev nebo rovnou nůž. Jenže to nutkání do úsměvu přišlo znovu, když jsem si uvědomila, kdo asi tomu lovci dělá doprovod. Ta blonďatá panenka? Nevěřila jsem tak trochu svým vlastním očím. Pokud tedy není jeho zajatkyní. Ale takový vztah se mi mezi nimi nezdál. I když jistá jsem si být nemohla. Rtům jsem zatím dovolila, aby se na dívku krátce pousmály. Druhého, ještě hřmotnějšího muže, jsem si příliš nevšímala, i když s nimi seděl u stolu. Věnovali jsem si jen krátký pohled a jeho výraz nesvědčil o přátelství. Po chvíli ke zvláštní trojici přisedl ještě jiný mladík. Hoří mu tváře... Všímavost je někdy děsivá věc. Proč tolik zájmu o jeden stůl? Jak se zdálo, byl jediný volný. A pokud jsem nechtěla hned přilákat více pozornosti, než bylo nutné, nemohla jsem dlouze postávat na jednom místě. Tak na chvíli... Odložím rozhodnutí. Ladným krokem, při kterém samozřejmě ještě více vynikly linie mého těla, aniž bych si to pořádně uvědomovala, jsem se vydala k baru. Opět jsem chvíli zaváhala. „Zdravím. Víno. Červené.“ Poručila jsem si u šenkýřky,pokud to bylo možné. Pivo snad příště. Přeci jen by asi bylo trapné, kdybych se po tom hořkém nápoji zašklebila jako malé dítě. Nejspíš ještě dřív, než jsem se dočkala svého poháru, byl stůl o další místo obsazený. Muž s nástrojem. Byl mi asi nejvíce sympatický. Ten alespoň má nějaké cítění.. A snad to děvče. Mohla jsem doufat, že už jsem si usrkla tíživé, kořeněné tekutiny ze své číše. Napůl jsem byla bokem opřená o výčepní pult, abych dobře viděla na stůl, který skýtal poslední volné místo. Dokud ten, který se staral o panenku nevstal, a nepřišel blíž. Vlastně nakonec stanul vedle mě a cosi dojednával. Dobrá, nebudu to zapírat, bylo to slyšet... Lehce jsem sklopila hlavu, jako bych se styděla. Ovšem... Jsou tu nejspíš noví. A kdo ví, třeba i ostatní u stolu. Vzala jsem svůj pohár a pomalu se vydala směrem ke svému cíli. Když jsem stanula nad osazenstvem, letmo jsem si je znovu prohlédla, nyní ovšem zblízka. „Smím?“ zeptala jsem se, ale tak nějak jsem doufala v jedinou možnou odpověď. Pokud to vyšlo, posadila jsem se. Upila jsem vína a odložila pohár na stůl. Svůj pohled jsem opět soustředila na mladou dívenku. Přišla mi jako možný klíč. „Dnes jsem přicestovala a hledám nějakou práci,“ znovu jsem se pousmála a konečně sundala svou kápi. Rudé vlasy se zaleskly v plné kráse. Ale jen velmi bystré oko a možná lehce neodbytná ruka by odhalily drobounké špičky mých uší. „Třeba i pro samotné pány Rivie,“ pousmála jsem se přátelsky, ale bleděmodré oči zůstávaly přeci jen chladné. Spolu se zahojenou jizvou dělaly alespoň trochu dojem, že nejsem křehká dívčina, pokud by šavle a luk nestačily. |
| |
| Zelený Drak Pivo se dalo pít pouze se zavřenýma očima. A s notnou dávkou fantazie. Nikdo se k moji odpovědi neměl, až na barbara na druhém konci stolu. Očima jsem zabloudil na dívenku vedle něj. Zajímalo by mě, co mezi nima je. Ale tyhle kulturní tentononc jsou každého věc a barbar nevypadá že by si chtěl povídat. "Omlouvám se, výsosti. Neptal jsem se jen vás.", ušklíbnu se. Loutna na zemi hraje tichou melodii, kterou slyším snad jen já, protože v tom hluku se jeden musí pekelně soustředit aby slyšel i souseda u stolu. A já věděl že neposlouchat loutnu se nevyplácí. I když jsem měl po hraní oči plné slz, nevím proč. Nějaký ozbrojený chlápek přistoupil ke stolu a slušně mě poplašil. Jasně že už jsem si párkrát zkoušel přivydělat jinak než hudbou, ale větší problémy jsem nedělal. Ale hned jsem se uklidnil. Nebyl tady kvůli mě. Zato mě překvapilo jak mu jde o barbara. Ten chlápek musí být středem vesmíru nebo co. Bylo by dobré se držet blízko něj. Poznámka o koupeli mi příjde vtipná, a jako první mě napadlo, zda to všichni špatně nepochopili. Když barbar, zvaný Tarak, odešel k baru, naklonil jsem se přes stůl. "Nechci se míchat či si hrát na chytráka, ale myslel jsem že vážená paní Thona by byla ráda, kdyby mu u té lázně mohla asistovat. Takhle se alespoň tvářila. ", nadhodím a posunu se abych uvolnil místo krásné elfce. "No, ten ozbrojený chlapík tu cosik mluvil o prácičce pro ňákou Thonu. Přesvěč Taraka že jsi jeho kamarádka a možná že by se něco našlo." Je mi jasné že jsem tu ten zarostlý, smradlavý a ukecaný článek, ale žít ze dne na den, sedět v prachu u cesty, pod žhnoucím sluncem z vás prince s vynikajícími způsoby neudělá. Na jeden se ale zapomenout nesmí. "Jsem Don.", představím se stolu aby věděli na koho si mají stěžovat. A to by stačilo Done, podívej se kolem sebe. Všichni se snaži zachovat si imidž, nebo jak se to tu říká. Nemůžeš tu jen tak tlachat. Hospody nejsou co bývaly. Od teď bude moje role Ten Starý, Zarostlý Pán s Hromadou Zkušeností. A nemusím se stydět si trochu vymýšlet. Mám nohy z perníku! Řek jsem trochu Done. "Venku je hezky, co?", zeptám se. Jop, to je příhodná lež, skvělá na začátek konverzace. Bohužel hospody nejsou co bývaly... |
| |
| U Zeleného draka - další host a kauza: 'Proč se má Tarak umýt?' Znovu jsem po Tarakovi hodila očkem, ale pořád se bavil s hostinskou. "Že ne!" Chytla jsem se odpovědi zjizveného muže a spokojeně pokývala hlavou. "Děkuji, pane, já si to myslela! Fakt se teď totiž myje mnohem více než předtím..." Nabrala jsem pár posledních lžic polévky. Ošila jsem se, i když jen trochu a přinutila se znovu narovnat v zádech, abych Tarakovi nedělala ostudu. Jen jsem nevěděla, kam se dívat. Co s rukama! A tak... Nebývala jsem sama s cizími lidmi. Skoro nikdy. A když ano, dopadalo to... No... Natáhla jsem se po číši svařeného vína. Když Tarak pořád pije, možná na tom něco bude. Zrovna jsem se odhodlala k dalšímu napití, když promluvil bard. Už ani nevím, jestli mi v tu chvíli zaskočila nebo jsem to víno vdechla, jak jsem střelila po bardovi udiveným pohledem, ale číše břinkla o stůl, div jsem její obsah nevylila a já se rozkašlala. Přes závoj slz, které mi vhrkly do očí, zatímco jsem si dlaněmi zakryla ústa, jsem zaznamenala, že si k nám někdo sedá. Červené vlasy. "Uch... Huhm... Tho..." snažila jsem se mezi kašláním popadnout dech. "Ale... Záda a tak mu... Uchm... Myju to... Já! On mě... Vymění?" zamrkala jsem. Srdce se mi zprudka rozbušilo. Co když mě tu už nechá! Samotnou! Navždycky. I přes tu nehodu jsem se znovu natáhla pro víno a napila se. 'Ne, ne, ne... To Tarak neudělá. Starám se o něj! A... A... Jinak by mě nezachraňoval. Tak.' Polkla jsem. Víno pomohlo. Hned jsem se cítila uvolněnější. Klidnější. Rudovláska k nám mluvila, a tak jsem se raději soustředila na ni. Bylo to slušné. "Jak říkal... Pan Don... Tarakovi nabídla ta paní práci... Pro něj a jeho přátele, říkal její společník," přikývla jsem. Žena si stáhla kápi a rudé vlasy se zaleskly. A kdyby jen vlasy. Hned mi to vyhnalo na chvíli ty černé myšlenky z hlavy. "Jé," usmála jsem, i když trochu rozpačitě a sklouzla očima ke svým rukám. "Máte moc hezké vlasy. Takové... Takové... Červené," poškrábala jsem se na jizvě na tváři a ze zvyku si přes ni opět nahrnula vlasy, jak to jen šlo. Rudovláska byla opravdu moc pěkná, až jsem se před ní... Styděla. "Takové vlasy jsem viděla předtím jen jednou. Jedna z Pánových hostí takové měla. Vždycky je měla zčesané do takových složitých účesů, ale stejně vypadaly nejlépe, když si je rozpustila. Jako ty Vaše, paní," zadrmolila jsem. "A... A..." kousla jsem se do rtu. "Můžu se na něco... Zeptat?" nadechla jsem se. "Vy jste taky... Člofl? Jako Lianath?" |
| |
| VÝVĚSKA Když projevila Airlien zájem o nějakou práci, šla kolem zrovna šenkýřka Yenna s několika korbely. Kousek odtud je Koňský trh, a tam je veřejná vývěska, tam se nějaká nabídka práce určitě najde. Prohlásila cestou, a spěchala obsloužit další hosty... |
| |
| Hospoda "U zeleného draka" Když k nám přisedne rudovlasá žena, mimoděk spolknu své víno. Je pravda, že z téhle blízkosti působí její krása s ještě větší silou. Ovšem více než její krása, mne znervózňuje neznámý odpor, který vůdči té lidské ženě cítím. "Možná mi prostě jen příliš připomíná elfy. Je jim na člověka celkem i podobná.", řeknu si ledabyle v mysli. Protože když si to přeberu ze všech úhlů kolem a kolem, nezajímá mne kdo, nebo "co" je. Mohla by být klidně přerostlá, oholená trpaslice a nelámal bych si s tím hlavu. To, že malé děvče myje tomu barbarovi záda naschvál přeslechnu. Když se představí minstrel jako Don, mimoděk se ušklíbnu a dopřeji si další lok vína. Moje uši ovšem zpozorní když uslyším to co říkala místní šenkýřka. Nadávám si do hlupáka, jelikož mne to samotného nenapadlo. Vývěsní nástěnka je "první" místo kam by žoldák měl vyrazit ! Mimoděk si zanadávám do pitomců, ovšem polévka, chléb a především víno jsem až příliš dobrou odměnou nato, abych se tím nadále zajímal. Jsem rozhodnut, jakmile dopiji vyrazím k té nástěnce a podívám se po práci. "Ty minstrele, vypadáš jako místní a jelikož jsi minstrel, předpokládám, že si vyděláváš na ulici. Někdo jako ty má své uši všude. Neslyšel jsi nějaké zvěsti a novinky ze světa ?", promluvím na Dona. |
| |
| U Draka Pivo bylo pomaličku dopíjeno. Uvažoval jsem tedy, že bych si dal ještě jedno, takzvaně do druhé nohy. Peněžitý obnos na to zatím byl a pokud by nebyl, vždy je možné si ty finance nějak zaopatřit. Třebaže bych musel někoho odsud i okrást. Ta dívenka mne překvapovala. Byla taková zakřiknutá. Ještě o to víc mne to mátlo, abych jí typoval věk. Raději jsem to tedy nechal. Za to díky bardovi se na mé tváři na malou chvíli objevilo pousmátí. Výsosti? On je vážně troufalí... Nečekal jsem však, že se někdo od stolu kde seděla Thorna zvedne a zamíří si to rovnou k nám. Musím uznat, že jsem na malou chvíli snad ani nedýchal. Ozvala se totiž titěrná paranoia, že se tak nějak dozvěděla o mém plánu jí vykrást. Poté co promluvil mi spadl kámen ze srdce. Heh.... no to je zvláštní.. vlastně.. vždy mne tak nějak zajímalo na jaký to je vlastně typ.. a teď už to vím.. fascinují ji mlčenlivý barbaři Dopil jsem poslední kapku piva a mávl na Yennu. Bylo mi tak nějak jasné, že by mohla být i schopná do toho piva plivnout. Ale co už.. kdo to v té břečce pozná? Usmál jsem se na tu mladou dívku, která tu byla s barbarem. "Ano, je to klenotnice a velmi zazobaná.... no s tím úkolem by se to i tak dalo říct. Kdo ví?" Pokrčil jsem nonšalantně rameny. Opět jsem se musel pořádně usmát. Zamlouvala se mi čím dál tím víc. Byla taková jiná. Příjemně jiná. "Ne. I když osobně si myslím, že Thorna je zhýčkaná a má až moc citliví nos. Místo pravé vůně chlapa má raději, něco víc květinového." Odpověděl jsem mladé se stálým až snad přátelským úsměvem hrajícím na tváři. Přičemž jsem tak nějak vyignoroval Dona, který k tomu měl své a jak se zdálo, tak on byl zdejší. Nervózně se přitom podívám na záda toho barbara a poté na našeho dalšího mlčenlivého společníka. Rozhovor o koupání mezi tou dívenkou a barde zas tak moc neposlouchám. Skvělé.. kde jen mám to svoje pivo? A asi opět jsem se tak nějak zamyslel, protože jsem nově příchozí v tobě sličné slečny zaznamenal až si přisedla. Co se to se mnou zatraceně děje, že tak pozdě zaznamenávám něčí pozornost? Ptal jsem se sám sebe, tak trochu rozhořčen. "Zdravím." Zmohl jsem se pouze na toto. Něco se mnou nebylo v pořádku? Nevěděl jsem co pořádně. Zajímavé rudé vlasy... a ta jizva na oku.. zajímalo by mne jestli na to oko dobře vidí? Kde k tomu přišla? Napadali mne naprosto hloupé otázky, za které bych si snad nejraději vrazil. Začínal jsem to vidět tak, že poté co dopiji druhé pivo, tak se odsud zdekuji. Zase o dům dál. Tedy o hospodu dál. |
| |
| Při mé poznámce o společných lázních Paní Thony a barbara se Tarakova společnice rozkašlala, když zrovna pila. Opravdu by mě zajímalo jaký druh vztahu panuje mezi těma dvěma, ale nemyslím si že by bylo vhodné se jí ptát, natož Taraka. "Ne, nemyslím že by tě... vyměnil. Ehm... Nevím co máte s tím barbarem společného a je mi to buřt, ale paní Thona rozhodně není cestovní typ ženský.", pokouším se děvče uklidnit. Kolem projde šenkýřka a zmíní se o vývěsní tabuli. Jasně, koukal jsem se na ní nedávno. Je to samé "Hledám uklízečku", "Sháním informace o té a té oslavě pro Rivijský tisk...", zkrátka nic, co by někoho odsud mohlo zaujmout. Obzvlášť mě. Já sám vypadám a jsem cítit jak bych vylezl z popelnice, natož abych chodil na oslavy. Jeden ze spolusedících, jehož jméno jsem snad přeslechl, na mě promluví. "Mno, spíš než oslovení minstrel, preferuji Don, nebo krasavec, popřípadně "hej ty, koupím ti pivo", ale jinak asi jo, na ulicích toho slyším dost. Zajímá tě nějaký určitý okruh? Politika, sport, celebrity?", usměju se na něj, posunu svůj korbel ku kraji stolu a pak se až napiju. Kouknu pod stůl, lotna tam pořád je. Leží opřená o nohu stolu a kouká na mě. Možná že bych mohl zahrát, určitě bych měl co pít. A ve vzduchu cítím i tabák a celkem rád bych si dáchnul. Ale nevím jak je na tom šenkýřka. Člověk může mít sebemagičtější hudbu ale pokud je nevrlý hodpodský, nezahraje si ani tento... akord. |
| |
| Zelený drak – U stolu „Ano, to půjde,“ ušklíbla jsem se na barda. Možná to mohlo vyznít příliš povýšeně, možná vycítil osten ironie a možná úplně pominul podtón vtipu, který se v mých slovech také skrýval. Jenže elfská povýšenost nyní musela na chvíli stranou. Musíš, Air, hledat hlouběji... Úšklebek přešel v trochu přátelštější pohled, když jsem zvedla svůj pohár, abych si přiťukla s Donem: „A... Alice.“ Moment zaváhání byl krátký, ale byl tu. Mé jméno znělo příliš melodicky. Teď se nechci prozradit... Možná se bojím zbytečně, ale není to tak lepší? Budou bez předsudků... Pohledem jsem si pečlivě prohlížela Dona, který se zdál uvolněný, ale trochu... Se ošíval. Jeho chování mě trochu mátlo. Zatím dívenka trochu lépe osvětlila, co Don myslel těmi „přáteli“. „Ach tak,“ pousmála jsem se na drobné stvoření. „Pak by se tvému druhovi možná nějací přátelé hodili,“ jemně jsem pohodila hlavou. Nemohla jsem si nevšimnout, jak jsem blondýnku uchvátila svou hřívou. Samozřejmě mi to zalichotilo a trochu sobecky jsem kouzlo svého zevnějšku, které převlekem smazat nejde, chtěla využít ve svůj prospěch. Třeba mi to pomůže získat její důvěru. „Děkuji,“ pousmála jsem se a všimla si jejího pohybu rukou. „Nestyď se za to, čím tě poznamenal život, dítě,“ prohodila jsem trochu tišeji a rukou si sama upravila vlasy tak, aby se jizva, táhnoucí přes levé oko, více zaleskla ve světlech hostince. „Člofl?“ trochu jsem zaváhala a raději se napila, abych rozpaky lépe skryla. „Asi nevím, o čem přesně mluvíš,“ znovu jsem se přátelsky pousmála. V tu chvíli jsem však uslyšela hlas za svými zády. Hbitě jsem se otočila a s menším úsměvem jsem kývla šenkýřce: „Díky, určitě se tam podívám.“ I když jsem si tím zase tak jistá nebyla. Záleží, jak se bude dařit. U našeho stolu se zatím ozval muž, který doposud mlčel, a z jehož přítomnosti jsem cítila asi nejvíce odtažitosti. Jen kradmo jsem na něj pohlédla. Očividně, alespoň podle svých slov, se nesnažil navázat bližší kontakty s ostatními. Ale jeho otázka byla dobrá a já byla zvědavá, co Don odpoví. Dalším letmým pohledem jsem zkontrolovala posledního přísedícího u stolu. Muž s hořícími tvářemi. Koutky mi cukly krátce v pobaveném úsměvu. Muž se zdál také poněkud neklidný a duchem nepřítomný. Ani do hovoru se nezapojoval. I já jsem více mlčela. Jako bych měla pocit, že můj zevnějšek někdo pozoruje, lehce jsem si levé oko promnula. Jizva mě nijak neomezovala. Elfská medicína dovede zázraky. Ovšem nedovede změnit veškeré projevy zranění. Oko mi někdy ze záhadných důvodů v duhovce lehce zrudlo, což mohlo působit děsivě. Cítila jsem, že se to nejspíš děje znovu. Zrovna teď... |
| |
| Zelený drak - u stolu Lehce se usměji, na mé zjizvené tváři to vypadá opravdu děsivě, ovšem pochybuji že bych zlým úsměvem a několika jizvami dokázal kohokoliv vyděsit. Je to spíše gesto pobavení. Ten minstrel ví, jak prodávat informace. A začít svůj pobyt v Rivii tím, že zabiji žebráckého barda, by nebyl dobrý začátek. Dám si lok svého vína a s lehce pobaveným tónem odpovím, "Stačí mi, když mi povíš jaký lenní pán zabíjí jakého. Byl jsem na cestách po celý měsíc skrze divočinu a upřímně, sedláci nejsou zrovna nejlepší zdroj informací. Mimo to, slyšel jsi nějaké zvěsti mimo Rivii ? Třeba z Lýrie ? Nebo Redanie ?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V Rivii kvete spíše obchod a řemesla, než aby si šlechta vyřizovala nějaké účty. A když přece jenom k tomu dojde, jeden osobní souboj v šermu to hravě vyřeší, tedy nic pro žoldáka. Na jihu se hýbe zlo v Amellu. Probíhá válka v Brugge s mocnostmi zla. Nyní se ustálily boje na hranici, jíž tvoří řeka Jaruga. I v Lýrii na hranicích tu a tam vypuknou boje. Občas nějaké nestvůry proniknou až do bližšího okolí. Povídá se, že v lesích na západě Rivie řádí právě teď nějaké zlo. Za jeho zlikvidování vypsal král slušnou odměnu, která bude vyplacena případně u stráže Západní brány města Rivie... |
| |
| S novými přáteli U Zeleného Draka Zamyšleně jsem nakrčila obočí a poškrábala se na hrbolku u kořene nosu. "Květinového?" zopakovala jsem po muži, co se na mě tak hezky usmál. Tarak se moc neusmíval, to ne, spíše se pořád jen mračil a kabonil. "Tak proč... Si nesežene nějakou hezkou vonící kytku místo muže? To by bylo... Jednodušší, tak." Když mě bard ujistil, že by mě Tarak nevyměnil, protože Thona není cestovní typ ženský, trochu mě to... Znepokojilo. Já taky nebyla zrovna cestovní typ! Tarakovým krokům jsem nestačila, akorát jsem ho zdržovala a... A tak. Kousla jsem se do rtu a na chvíli sklopila hlavu. A Thona byla... Bohatá. Zamrkala jsem. Jak to říkal ten muž... Moc zazobaná. Ošila jsem se. Po slovech rudovlásky jsem trochu zrudla i já a rychle zavrtěla hlavou. "Taraknenímůjdruh," zadrmolila jsem rychle a uhnula pohledem, který jsme raději zabodla do ohmatané desky stolu. "Když... Já... Lidi se pak na mě dívají, paní a... Někteří se chovají ošklivě a Tarak je pak na ně naštvaný a mě to mrzí," našla jsem nakonec ta správná slova a odhodlala se natolik, že jsem se nadechla i k pokračování, "a... A já nejsem už dítě, paní," nejistě jsem se pousmála a spíše ze zvyku se nahrbila a stáhla na chvíli hlavu mezi ramena. "No... No, člofl. Půlelf. Ale člofl zní lépe, protože přeci nikdo není jen půlčlověk nebo půlelf, zní to... Nehezky," pokývala jsem hlavou. "Lianath byla člofl a byla moc hodná, pomohla mi," usmála jsem se při té vzpomínce, "a taky byla tak moc pěkná, paní," dodala jsem. aniž bych odtrhla pohled od stolu. |
| |
| U Zeleného Draka - Vše dojednáno Poté co jsem šenkýřce zaplatil za ubytování a možnosti spláchnout prach, ještě jsem se vyptal na cestu do Smaragdové ulice - bylo by hloupé, kdybych se cestou pro svojí první zakázku ztratil. Jakmile jsem dostal odpověď na svou otázku, vrátil jsem se spokojen k 'našemu' stolu. Přelétl jsem osazenstvo pohledem. Moc se toho nezměnilo, až na to, co jsem sám předvídal. Kiška už zase vypadala, že by se někam schovala a tam zůstala. Postavil jsem se vedle ní a položil jí ruku na rameno. Jednak jsem potřeboval upoutat její pozornost a druhak to prcka uklidňovalo, z nějakého důvodu. "Dojez a vstávej, Kiško. Máme práci. A já budu potřebovat tvojí pomoct," pokusil jsem se jí povzbudit, dokonce jsem se na ní i usmál. No, usmál...snaha se přeci taky počítá. To, co se u stolu probíralo jsem nezaslechl a upřímně ani moc nevnímal, takže mi bylo úplně jedno, jak si kdo moje slova vyloží. Ale pro jistotu jsem si osazenstvo znovu nenápadně prohlédl. |
| |
| U zeleného, žíznivého draka Pod nohama uslyším nervózní mručení... Je mi jasné že má loutna CHCE abych na ní zahrál. Ale ne teď, teď se bavím... Zamyslím se nad Gregorovým dodatkem, oči se mi div neobrátí naruby, jak ze své temné, hudbou prožrané paměti lovím zbytky informací... Je opravdu skvělé, že se zeptal zrovna mě. Já, který je tady v tomhle obrovském, smradlavém městě jen proto, že zapoměl cestu domů... "Mno, nevím jak to bylo celé, ale trpajzlici v Manakamu při hloubení nových tunelů narazili na nějaké další, starší chodby. Lyrijská princezna si hledá nápadníka a Temeria s Redanií jsou zase v jakémsi sporu kvůli velké vody... To je tak všecko na co si momentálně vzpomenu. Já totiž moc lidí neposlouchám, spíš naopak.", zakřením se na Gregora a kopnu do sebe zbytek pivka. Na další nemám ale venku je vzduch horší než tady a to to tu smrdí jak pod hroším zadkem, pohodlně se tedy opřu o stůl a poslouchám hluk hospody, která už konečně pochopila význam slova "atmosféra" a pomalu zkouší, podle návodu, jak na to. |
| |
| V Drakovi u stolu Věnuji jeden ze zářivých naučených úsměvů, mladé dívence. Jistěže jsem mohl vymyslet něco lepšího než Květinového, ale co už. Mám takový pocit, že snad pochopila jak to myslím. Dál jsem se neměl v úmyslu věnovat jejímu společníkovi. Užvaněnec tady byl bard. Ah, skvělé. Těžce jsem si povzdechl, celkově tento rozhovor a tak vůbec se stával nudnějším a nudnějším. Mám svou práci a mám jí rád. Nejlépe pracuji sám. Zdržuji se tu jen proto, že jsem od malička zvědavý a tak nějak mne zajímalo co se z toho ještě vyklube. I přestože v mé hlavě křičel varovný hlásek, že to všechno tak nějak začíná zavánět pořádným malérem, do kterého nechci být zapleten. Vždy to tak bývá, když jste v blízkosti takovéto skupinky. Nad slovy toho bard, jsem pouze protočil oči, tak aby si toho nikdo nevšiml. Neměl jsem v úmyslu s někým mít spor. Jen jsem začínal mít pocit, že nejsem zas takový narcis jako tady on. A to ještě nemá kvůli čemu být. Nemohl jsem potlačit nutkání doslova zírat na tu rudovlasou. Ty její vlasy působily tak zvláštním dojmem, které touží po pozornosti a jistě nejen jí. Bylo těžké odolat nutkání se jich dotknout a tak zkontrolovat, že jsou skutečné a ne prostá iluze skutečnosti. Ruce jsem raději schoval pod stůl. Co oči nevidí, to srdce nebolí a svůj pohled zabodl do pomalu mizícího korbelu, který jsem měl před sebou. Informace, informace... kdo by netoužil dozvědět se víc. Proč bych ale měl mít takovou náladu, když se rozhodl mluvit tady tento.. Nemohl jsem si odpustit poslouchat. Bylo zvláštní se soustředit na rozhovory na dvou frontách. Tou první bylo mezi dívenku a tou rudovlasou, ten druhý se týkal toho mlčenlivého válečníka a barda. Na mém pokusu zachovat neutrální masku, se nakonec jako vada objevil úšklebek. "To jsou teda klevety." Zabrblal jsem směrem k bardovi. Vlastně neřekl ani nic důležitého, co by se tady těm odhodlaným s touhou se snad zabít hodilo. Hrdinové jsou vlastně sebevrazi. "Asi to bude i na nástěnce, ale to je naprosto fuk. Ale dozvěděl jsem se, že král vypsal velmi slušnou odměnu tomu, komu se podaří zlikvidovat na západě Rivie v lesích nějaké to zlo.... mám takový pocit, že toto by bylo něco právě pro vás." Promluvil s pohledem zabodnutým do korbelu, ve kterém bylo ještě trocha už zvětralého teplého piva. I přesto jsem se po něj zbožně natáhl vyklopil ho do sebe. "Takže tak." Pokrčil jsem rameny. Zarazil se pohledem na tom barbarovi, který se vrátil pro tu dívenku. A zvažoval fakt, zda-li by nebylo vážně dobré se sebrat a jít. |
| |
| Zelený drak - U stolu Mlčky jsem dál sledovala dění u stolu. Zdálo se, že každý z nás si tu potřebuje přivydělat. Ale už to nevypadalo, že by zde měla vzniknout nějaká spolupráce. Alespoň ten muž, kterému jsem se očividně tolik nelíbila, chtěl jít za výdělkem na vlastní pěst. Drobná dívenka Kiška se zatím zdála dál nezklidněná tím, co se dělo kolem jejího přítele. Trochu jsem na tom nesla vinu i já sama - vztah Kišky k tomu zvláštnímu muži byl nejspíš jiný, než by se dalo předpokládat. Nemá smysl v tom šťourat, je to jejich věc, ale očividně jí neubližuje. "Chápu...," přikývla jsem na její vysvětlení, proč skrývá jizvu, a spolkla jsem při tom oslovení "dítě". Musím si na to dávat pozor, i když bych tu dítětem mohla oslovit snad každého... Zrádný věk. "Na takové se usměj a drž hlavu vzpřímeně," povzbudivě jsem se usmála na plachou dívku, která momentálně spíš zaujala obranný postoj. Zatím Kiška vysvětlila, co myslí tím čloflem. Přikývla jsem na znamení, že chápu. Ano, to by nebylo špatné tvrdit, že jsem člofl... Takové dobré vysvětlení... Přesto jsem si nebyla jistá, že na to chci přistoupit. Místo toho jsem jen odpověděla: "Ach tak. To jsem ještě neslyšela. I když tvůj názor na označení půlelf je zajímavý." Poté jsem se rychle napila a doufala, že řeč přijde na něco jiného. To bych byla asi nejraději. Ještě chvíli se k otázce původu nevyjadřovat. Nebyla to nakonec řeč, ale přítomnost samotného Taraka, který se za svou... Tak co to bylo, schovanka? Prostě za Kiškou ocitl. Vzhlédla jsem k němu a pozorovala výraz jeho tváře. Tarak zavelel k odchodu. Jestli se chci připojit, mám jedinou možnost... Stejně tak jsem ale dobře poslouchala, co minstrel odpověděl muži. Ze všech nabídek mi nejzajímavěji zněla asi ta o lyrijské princezně. "A co přímo zde, v Rivii?" přidala jsem se nenuceně do hovoru a podívala se na Dona. Na moment jsem pohlédla i na posledního, nejtiššího muže naší společnosti. Ten s hořícími tvářemi.. Jiskra jeho pohledu lehce pohasla, jak je u lidí běžné, ale přesto jsem cítila, že jeho oči jsou na mé tváři upřené častěji, než je běžné. Snad jsem měla nechat kápi ještě navlečenou, ale nebylo by to slušné... Nakonec to byl on, kdo na mou otázku dal odpověď dřív, než se mohl Don vůbec nadechnout. "A víš o tom něco víc?" pohlédla jsem na něho a zcela nečekaně i pro mě jsem se mile pousmála. Mohla jsem ti snad získat víc? Možná... |
| |
| Stále U Zeleného draka Okolní rozhovory jsem poslouchala spíše jen tak na půl, ale slyšela jsem je. Pán vždy říkával, že musím být pozorná. Poslouchat. Pamatovat si. Že síla informací se hravě vyrovná síle bojovníkova meče či ničivému kouzlu a mnohdy je ještě mocnější. Pamatovala jsem si to, protože vždy když mě učil, byl na mě hodný. Milý. Měl rád, když jsem ho poslouchala a přikyvovala. "Je zajímavý?" usmála jsem se potěšeně. "To jsem... To jsem ráda!" přikývla jsem. "Ten muž, kterého jsme potkali posledně, se urazil... I když jsem to nemyslela vůbec špatně! To ne!" potřásla jsem hlavou, aby si nemyslela. Ji jsem rozhodně nechtěla urazit, nikoho tady. Vypadali... Vypadali jako milí lidé. Tarak se vrátil, mohla jsem si tak oddechnout. Nenechá mě tu! Tedy... Doufala jsem v to. Opřela jsem se krátce hlavou o jeho ruku, kterou mi položil na rameno. "Už?" zamrkala jsem. Nesnažila jsem se znít zklamaně, ale... Dobře se tady sedělo. Tarakův úsměv mě už dávno neděsil, i když připomínal horského vlka s křečí v sanici. "Ale..." včas jsem se zarazila a polkla jsem další slova protestu. Místo toho jsem se nahrbila v zádech a svěsila trochu hlavu. "Moji... Pomoc?" podívala jsem se na něj opatrně přes rameno. "Ráda pomůžu," dodala jsem rychle. "Ale... Co... Naši to... Přátelé?" zeptala jsem se nesměle. |
| |
| A pořád U Zeleného draka Když ze sebe Kiška vykoktala svá nejistá slova, naklonil jsem hlavu ke straně a svraštil obočí v nechápavé grimase. a byl jsem pravda trochu zmaten. O jakých přátelích to mluví? Zatěkal jsem očima mezi stolovníky a můj 'úsměv' nabral lehce nevěřícné nuance. "Tak přátelé," znovu jsem si projel rukou vlasy. Tohle bude složité. "Jak víš, že to jsou naši...přátelé?" Dobře, tohle možná bylo trochu drsné, když ty lidi seděli kolem, ale neviděl jsem potřebu to nějak obalovat zbytečnejma řečičkama. Zkoumavě jsem se na Kišku díval, tak trochu zvědav, jak odpoví. |
| |
| U Zeleného draka - Zapeklitá otázka Tarakův výraz se lehce změnil a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila proč. "No..." nadechla jsem se a tak krátce, jak to jenom šlo, mezi nimi zatěkala pohledem a chvíli nato zase sklopila oči ke svým rukám. Žmoulala jsem si nervózně prsty a přemýšlela, co říct. A jak to říct. Když Taraka se na mě tak vyčkávavě díval a čekal! Ošila jsem se a tak trochu svých slov litovala, ovšem na to bylo pozdě. "Sedíme spolu u stolu, povídáme si, jsou... Jsou hodní a..." odmlčela jsem se ve snaze najít ta správná slova, "a ten ozbrojenec říkal, že má práci pro tebe a tvé přátele a koho jiného by tím asi myslel..." Krátce jsem semkla rty k sobě, než jsem se odhodlala k dalším slovům. "A myslím... Že přátelé by se hodili, ne?" Odkašlala jsem si a poškrábala se na jizvě, která svědila, jak se mi do tváří vlévala horkost. Možná to bylo tím vínem... Nebyla jsem zvyklá pít. "Tedy... Asi, nikdy jsem žádné to... Neměla," vymáčkla jsem ze sebe nakonec a dlouze vydechla. |
| |
| U Zeleného draka - rozhodování Prcek byla prostě nebetyčně naivní děvče. *Milí...* V duchu jsem se uchechtl. Hromotluk se sekerou a držkou vraha, bard který se zjevně vyžíval v drbech, chlap co prostě vypadal jako podvodník a ta divná ženská, ze které mi běhal mráz po zádech. *No jasně...* Chtěl jsem něco nepříliš ohleduplného namítnout, jenže Kiška začala dělat ty svoje oči. Zhluboka jsem si povzdechl a zatímco jsem přemítal, co jsem komu udělal, že sem si tohle zasloužil, snažil jsem se vhodně zformulovat následující slova. "Dobrá. Víš ty co? Půjdeme se podívat, co nám paní Thona chce a pak se vrátíme sem a pokud tu naši..." drobná odmlka, nucený úsměv, "...přátelé ještě budou, přetlumočíme jim nabídku, co ty na to?" Další drobná odmlka, pohled 'do publlika' "A co vy na to?" |
| |
| U zeleného draka "Možnosti by tu byli. Ale co je lepší ? Honit se po lese, nebo sekat hlavy ve městě ?", pomyslím si s tváří tvrdou jako žula. Nijak neodpovídám na otázky rudovlasé ženy, minstrela či mladého zpěváčka, ovšem slova Taraka mne zaujmou a donutí k zamyšlení. To co se jemu a malé Mišce nabídlo, je něco, co by mohlo znamenat bohatou budoucnost. V nitru mého těla se probere žoldácký pragmatismus a na tváři se mi objeví lišácký pohled. Kývnu na Taraka a odpovím, "Beru. Pokud budeš potřebovat zbraň navíc, pomůžu. Né zadarmo, samozřejmě.", řeknu tvrdým hlasem. Tarak i Kiška musí pochopit, že rytíř oděn v černo-šedé není to, co si šuškají jiní jižané a lidé z nížin. Obrázky a příběhy popisující hrdinné rytíře v plátových zbrojích...jsou do jednoho lži. Jediné co dělá pravé rytíře je krev. Víc se již o Taraka nestarám a pootočím svou pozornost na rudovlasou ženu, minstrela a mladíka. "Magie ?", řeknu podezřele se zlým podtónem. Každý kdo mě pozorněji poslouchal okamžitě rozeznat první druh emoce v hlase. Byla to nedůvěra, podložená strachem. |
| |
| U prazvláštního stolu s prazvláštní společností Zda-li o tom vím něco víc? Pche. O nic takového se nezajímám. Proč bych také měl? Je to snadné cesta do náruče smrti. A na ní jsem já příliš mlád. Ošiji se. Začíná mi to být nepříjemné. Proč jsem vlastně mluvil a více na sebe upozorňoval? Mohl jsem mlčet a nechat tady žvanit barda. Co je mi vlastně po nich? Zaúpěl jsem v duchu. Teď se z toho nešlo tak snadno vyvlíknout. "Bohužel, dámo. Nic víc o tom nevím." Pronesl jsem snad na oko zklamaně. Bylo mi to tak nějak jedno. I přesto bych si ale velice nerad rozkmotřil tady slečnu tajemnou. Něco mně na ní stále fascinovalo. To ke mně v té chvíli promluvil i onen mlčenlivý válečník. Na sucho jsem polkl. Přestávalo se mi to líbit. "Na to, že se jedná o magií, bych si klidně i vsadil." Musím uznat, že ta jeho otázka ve mně začala tak trošku hlodat. Magie je velice zvláštní. Tak tajemná, nebezpečná.. a co všechno se s ní dá dokázat. No vůbec, podívat se jí na zoubek by neznělo zas tak špatně. "Jistěže tu počkám." Houkl jsem tiše k tomu barbarovi, který měl v úmyslu odejít společně s ma petite. Bylo mi to docela líto. Ma petite, má své naivní kouzlo a tak nějak to tu zpříjemňovala. "Jak jinak si to vysvětlit než, že za to může magie." Pronesl jsem ještě k tomu válečníkovi. |
| |
| U zeleného draka Upřímně se nad odpovědí toho chlápka zamračím. Není jisté, jest-li jsem naštvaný na něj, nebo nato co řekl, ale je více než jasné, že slovo "magie" u mě není příliš oblíbené. "Jak daleko je to místo od Rivie ?", zeptám se chlapíka. (Wilhelm) |
| |
| Zelený drak – Prozatím stále u stolu Na odpověď Kišky jsem se už jen pousmála. Opravdu byla roztomilá. Takové to dítě, které je prostoduché a tím více kouzelné. Mnoho jich už takových po světě není. Znovu jsem se napila vína a zjistila jsem, že jsem skončila u dna. Tedy objednat si další? Do toho se mi příliš nechtělo. Nebála jsem se, že bych to neustála, ale raději bych se už pohnula z místa. Takže abych nepřilákala pozornost šenkýřky, položila jsem sice prázdný pohár na stůl, ale dál ho nechala ve své dlani. Očima jsem sledovala desku stolu, ale mé uši velmi dobře vnímali, co si Kiška povídala s Tarakem. Na nepatrnou chvíli se mi rty zavlnily v úsměvu, když se Kiška svého ochránce ptala, co bude s jejími novými přáteli. Tarak na to šel moudře a já sama byla zvědavá, jak jeho schovanka odpoví. Když se tomu dívka dostala, na chvíli jsem po ní střelila pohledem. Roztomilá... Nebyla jsem si jistá, že by na Taraka zapůsobila její slova ohledně toho, že žádné přátelé neměla, ale možná se pletu. Svým pohledem jsem na Kišce setrvala a pak se jen plynule přesunula na Taraka, který svou otázku zopakoval a mířil ji tentokrát přímo na nás. „Ráda bych se přidala, myslím, že vám budu co platná,“ přátelsky jsem se pousmála a ohlédla se po ostatních, co řeknou na Tarakovu nabídku. Nejspíš bych měla cosi podobného říci, jako ten rytíř. O penězích... Ovšem nebyla jsem zvyklá o takových věcech mluvit. A asi jsem se i bála, že by to působilo z mých úst příliš nešikovně, takže jsem toto téma vynechala. „Škoda,“ pokrčila jsem rameny směrem k Wilhelmovi. „O práci ale snad nouze nebude,“ dodala jsem pak ještě. Konečně jsem pustila pohár ze svého sevření. Jestliže máme čekat na ty dva, další víno neuškodí. Takže pokud by si mě obsluha všimla, objednám si další pohár. Zatím se u stolu velmi pomalu rozproudil hovor o magii, jako o možném zdroji problémů v lese u Rivie. Bylo patrné, že magie nebude přítelkyně s námi sedícího rytíře. Ostatně jako nic, co se vymyká normálu... Mezi naší rasou byli především takoví lidé velmi neoblíbení – ti, kteří nedovedli nic cizího přijmout. V našem prostředí byla magie vítaná, ale také velmi respektovaná a vážená. Dobrý sluha, zlý pán... U Wilhelma jsem si nebyla jistá. Zdálo se, že s magií žádné zkušenosti nemá, ale že by ho to lákalo. Tentokrát jsem se už ale nechtěla do hovoru zapojovat. Rytíř o má slova rozhodně nestál a Wilhelm... Byl prostě ten s hořícími tvářemi. To mi tak nějak stačilo. Místo toho jsem se raději ohlédla po ostatních v hostinci, zda mé oči nenarazí na někoho zajímavého. Poté se můj pohled vrátil na Dona: „Nejspíš tu chvíli zůstaneme... Nechceš nám něco zahrát?“ |
| |
| U Zeleného draka - Dobré zprávy Nejdřív jsem na Taraka překvapeně vykulila oči, než jsem se široce usmála. "To je moc dobrý nápad, Taraku!" pochválila jsem ho nadšeně a párkrát u toho kývla souhlasně hlavou. On se sice moc natěšeně netvářil, ale Tarak se tak nějak různě šklebil a dělal takové ty divné věci s obličejem pořád. Zvykla jsem si a občas už jsem dokonce i hned uhádla, co si doopravdy myslí nebo jak se cítí! "Peníze jsou moc, která hýbe světem, proto za ně lidé udělají cokoliv," zamumlala jsem bezmyšlenkovitě po tom, co řekl ten velký zjizvený muž. Pán to občas říkával. Tvářil se u toho vždy tak nějak... Zvláštně. Jízlivě. Pobaveně. Nikdy jsem přesně nepochopila proč, ale ta slova jsem si zapamatovala do posledního písmene i výrazu v jeho tváři, když mi to vysvětloval - když mi vysvětloval, proč mě naši... "Uhm," potřásla jsem hlavou a úsměv se z mé tváře na okamžik vytratil. Za to mohlo to... Víno! Tak. Už to bylo tak... Strašně dlouho... Kousla jsem se do rtu. "Tak my budeme to... Pospíchat, abyste na nás nemuseli dlouho čekat, že jo, Taraku?" vyhrkla jsem raději rychle, když se všichni vyjádřili. "Ale určitě se vrátíme! To se nebojte, tak..." '... tak tu na nás prosím počkejte.' dopověděla jsem v duchu. 'Magie?' zjizvený muž to slovo vyslovil s tak nepříjemným a varovným tónem hlasu, až jsem se přistiženě nakrčila a snad trochu i pobledla. S tím jsem se i vysoukala zpoza stolu tak rychle, jak to jen šlo a dávala si moc dobrý pozor na to, abych se na zjizvence ani nepodívala. Přesunula jsem se k Tarakovi, krůček za něj, tak jak jsem byla zvyklá. "Tak... Zatím," nejistě jsem se pousmála a vykročila za Tarakem dříve, než mi zase uteče... |
| |
| Tarak mě svými obličeji dost děsí. Jeho zuby vypadají skaliska pod hlubokým útesem, a člověk se při pohledu na ně automaticky drží co nejdál to jde. Je jasné že to ví, jinak by na ně nedával při svém ksichtění takový důraz. A ta dívenka co sedí na proti, ta mě děsí snad ještě víc, svou nákloností k tomu barbarovi. Přemýšlím co se té holce asi stalo, podle jejího vyplašeného tónu hlasu. Zřejmě to nebude nic pěkného, a jistě to bude něco dost hlubokého a bolavého. Její slova o přátelství mě zahřejí někde v hrudi. Jako bych už ani nevěděl kde jsem naposledy cítil tlouct své srdce. Ani já jsem zrovna spoustu přátel neměl, ani kamarádů... Vím co to znamená, nejsem tupý, ale podle mé definice jsem nedokázal nikoho do podobné kolonky zařadit. Jsou tu známí, neznámí a potencionální oběti, ne však přátelé. "Jo, snad se tu ještě nějakou chvilku zdržím.", pokusím se znít mile a na slečinku se lišácky usměju, ale poznámky podobné ostatním si odpustím. Nevím čím bych byl nápomocný já, sešlý a smradlavý tulák... "Na světě jsou i temnější a zářivější síly než je magie...", řeknu na slova trojky, která, zdá se, plánuje ještě posedět, ale ne tak nahlas aby si toho všimli, pokud by vyloženě neposlouchali. Tarak s děvčátkem odejdou. Oboum na pozdrav mávnu a můj pohled se vrátí na sklenici. Jenom se zakřením na slova krásné rudovlásky. "Jo, jasně, to bych moh.", natáhnu se pod stůl a vytáhnu svou loutnu, svou kouli na noze a zároveň mé živobytí. Chytím ji šikovně do rukou a lehce se odsunu od stolu. V duchu se modlím abych nezapoměl proč tu sedím a hrábnu do strun. "Při nejhorším budu mít alespoň na pivko" |
| |
| soukromá zpráva od Tarak, syn Fenerův pro Vystoupal jsem po schodech do patra, kde byly pokoje pro platící hosty a našel ten, který byl určen nám. Dřevěná káď byla zrovna dolévána vodou, takže jsem co možná nejzdvořileji poděkoval personálu a počkal, až se odporoučí. Pak jsem za nimi zavřel dveře a začal se odstrojovat. Že je Kiška se mnou v místnosti mě nijak zvlášť neznepokojovalo. Odepjal jsem si opasek s langsaxem a nožem, shodil z ramenou svůj vlčí plášť a začal si rozmotávat 'boty'. "Kiško, než se umeju, zkus nějak vyčistit můj plášť, co nejlépe dovedeš a najdi v našich věcech mojí...čistší tuniku..." Mluvil jsem na děvče klidným, mírným tónem, zatímco jsem si stahoval tu současnou, špinavou a propocenou. Kiška tak zase jednou mohla vidět sbírku jizev a různých tetování na mém těle, pokud by se dívala. S čímž jsem problémy neměl. Stud byl věc lidí z nížin a té jejich, kchm, morálky. Takže jsem si bez cavyků sundal i kalhoty, vlezl si do kádě a začal se jakž takž věnovat očistě. "Když bude čas, uprav se i sama jak umíš. Taky se vykoupeš, po mě..." Odmlka, krátké uchechtnutí. "Pokud se teda nechceš koupat se mnou..." Že by prcek mohla vzít můj vtípek vážně mi došlo až o něco později. Raději jsem se dál usilovně drhnul a dělal jakože nic. |
| |
| soukromá zpráva od Kiška pro Zavřela jsem dveře a ze zvyku jsem se postavila vedle dveří a čekala na pokyny od Taraka, které přišly záhy. Rychle jsem k němu přicupitala a špinavé svršky jsem přehodila přes stoličku, aby se neválely na zemi, zatímco plášť jsem si přehodila přes ruku. "Bude jako nový, až s ním skončím," ujistila jsem ho. No... Plášť jsem si prohlédla. Možná né úplně jako nový, ale jako... Skoro nový, tak! Nachystala jsem si plášť na vyčištění a trochu i pozašívání, ale ještě než jsem se do toho pustila, nejdřív jsem nachystala Tarakovi čisté věci. "Určitě se budeš paní Thonně líbit. Teda..." krátce jsem se zarazila, "ještě víc, než dole," dodala jsem rychle. "T-teda..." cítila jsem, jak se rudnu, "jakože dole v hospodě, ne že by ses jí měl líbit víc nahoře, než dole..." div jsem se nezakoktala a rychle k němu zvedla oči, "což teda rozhodně neznamená, že bys byl nahoře nějak míň hezký než dole a... A..." zakoktala jsem se. "Omlouvám se," zadrmolila jsme a raději se dala do usilovného drhnutí pláště od bahna. Přikývla jsem. "Ano, nechci ti dělat ostudu," zamumlala jsem. Po jeho dalších slovech jsem očima opět těkla ke kádi s Tarakem. "Pánovi jsem myla záda a... A tak. Mám i tobě? Nevadí mi to, je to má práce," pousmála jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Tarak, syn Fenerův pro Drhnul jsem se, seč to šlo, abych ze sebe dostal prach a špínu dlouhé cesty. Zrovna jsem se chystal ponořit hlavu, když Kiška vybreptla svojí poslední větu, zatímco cídila plášť. Lehce jsem se zamračil. Některých zvyků se Kiška prostě očividně nedokázala zbavit. Tiše jsem si povzdechl. "Fanderay, já nejsem tvůj pán. Nemusíš se ke mně tak chovat...." Projel jsem si rukou vlasy a ponořil se na chvíli pod hladinu, abych si je vydrbal. "No, ale jestli se ti do toho chce, tak prosím..." Zabručel jsem a šoupl se, aby měla víc místa. |
| |
| soukromá zpráva od Kiška pro Tentokrát mě Tarak nepřistihl nepřipravenou! Nad tím, co právě řekl, jsem hodně přemýšlela. Hodiny a hodiny, až jsem na to nakonec přišla. Dávala to dokonalý smysl a... Přeci to nemohlo být jinak! Horlivě jsem čistila plášť, ovšem sotva mě vybídl, opatrně jsem jej odložila a vstala, abych se krátkými rychlými kroky mohla přemístit ke kádi, o jejíž okraj jsem se opřela, abych mu ty záda mohla pořádně vydrbat. "Když ale..." začala jsem opatrně, "jenže, když to nebudeš ty, tak... Tak by jím mohl být někdo jiný!" vyhrkla jsem dříve, než mě opustí odvaha mu to říct. "A já... Já nechci být u někoho jiného," kousla jsem se nervózně do rtu a sklopila hlavu, zatímco jsem žínkou a hrubým mýdlem krouživými pohyby mydlila Tarakovi řádně záda. "Ty jsi... Hodný, trpělivý a to... Zachránil jsi mě, když jsi nemusel, aby mi neublížili... A já se vážně snažím! Abych byla... Užitečná a... A tak." |
| |
| soukromá zpráva od Tarak, syn Fenerův pro [/b] "Fanderay..." Raději jsem se ponořil pod vodu, abych spláchl mýdlo a mohl se tak i déle zamyslet nad tím, co jí vlastně odpovím. Pak jsem od ní převzal mýdlo a vzal jí opatrně za ruku. "To co říkáš je pravda, zachránil jsem tě a to všechno a chápu, že jsi...vděčná...." Znovu jsem se odmlčel a abych získal čas, namydlil jsem si i vlasy a krk, podruhé se ponořil, abych mydliny vypláchl a nedostaly se mi do očí. "Ale napadlo tě, že když se něco takového stane, tak ti lidé se potom nevlastní? Někdy se stane, že se ti lidé pak už nikdy nevidí. Ano, možná máš vůči mně dluh života, když jsem zachránil ten tvůj, ale nejsi můj majetek. To ale neznamená, že tě vopustim!" Dodal jsem rychle, aby třeba nezačala být smutná. "Ale ty nejsi můj majetek a já nejsem tvůj pán. Jsme přátelé, dobře?" Zabručel jsem a začal se zase drbat. "Dočisti ten plášť, je řada na tobě..." Zabručel jsem po chvíli usilovného cídění a se šploucháním vylezl z vody, aby si do kádě mohla vlézt i Kiška, dokud je ještě teplá a já začal schnout. |
| |
| soukromá zpráva od Kiška pro Sledovala jsem jej, poslouchala a cítila se čím dál více zmateněji. "Napadlo... Vím, že to tak není... U všech. Ale jsou přeci... Lidé a to..." poškrábala jsem se na jizvě, "a lidé..." Tarakova slova mě ovšem mátla více a více. "No... Ale vidíš! Dluh! Dluh mám u tebe," chytila jsem se těch slov, protože ta jsem chápala dokonale. "A jak jinak bych ten dluh... Splatila? Nic... Nemám a taky nic jiného neumím..." svěsila jsem hlavu mezi ramena. "Přátelé," zopakovala jsem po něm a zamrkala. "Ale... Ne přátelé jako ti přátelé?" zatvářila jsme se ztraceně. A sotva Tarak zavelel, přistiženě jsem sebou trhla a rychle se vrátila k čištění pláště, dokud nevypadal skoro jako nový. No... Jen lehce obnošeně. Po vzoru barbara jsem ze sebe pak u kádě stáhla oblečení a vlezla si dovnitř, abych se v rychlosti umyla. Nestyděla jsem se, Pán to neměl rád, tak jsem si na to... Zvykla. Jizvy jsme ale neměla tak hezké jako Tarak. Takové... Takové hrdinské. Nejvíc jich bylo na zádech, hýždích a stehnech, cítila jsem jsem všechny ty vstouplé zahojené šrámy pod prsty a vždy mě zajímalo, jak to asi vypadá. Snažila jsem se to zkrátit, jak to jen šlo, rychle se opláchnout a otřít do náhradní haleny, abych se zase mohla obléci a vyrazili jsme za paní Thonnou. |
| |
| soukromá zpráva od Tarak, syn Fenerův pro Sotva jsem jakž takž doschl během Kiščina mytí, také jsem se oblékl do čistého, i když lehce obnošeného oděvu, připjal si vyčištěný plášť a opasek se zbraněmi. Pozoroval jsem, jak se Kiška suší a chystá, do čehož jsem jí nehodlal mluvit, ona sama to ví přeci nejlíp, jak se ustrojit. Její tělo plné jizev ve mně pořád budilo smíšené pocity. Byla sice ještě mladé děvče, ale rozhodně ne ošklivé, i když ještě nevěděla, jak toho plně využít. Co se týkalo jizev,jejich původ vzbuzoval spíše odpor a vztek. Kdyby se mi její bývalý pán dostal pod ruce... "Myslím opravdoví přátelé..."Pronesl jsem tiše, abych jí vyvedl ze zmatku, zatímco jsem dokončoval poslední přípravy. Sotva bylo děvče úplně ustrojené a přichystané, posbíral jsem všechny naše věci, vyšel z pokoje, který jsem zavřel a následně prošel lokálem na ulici. Cestou jsem ještě uvědomil šenkýřku, že se snad brzy vrátíme, ještě jednou se ujistil o směru cesty ke Smaragdové ulici a pak jsem vyrazil společně s Kiškou vstříc sídlu tajemné paní Thonny a novému dobrodružství... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Drobná zlatnice si ráda užívá s pěknými svalovci, proto bez obalu barbarovi nabízí noc na jejím loži, to celé před Kiškou. Nemá nějaké sexuální uchylky, jde jí o prostou divokou soulož. NEBUDEME TO DETAILNĚ ODEHRÁVAT. Stačí mne vyjádření Taraka, jak k tomu celému přistoupí, a jak se k tomu postaví. Podle toho vyhodnotím reakci, a celkovou spokojenost paní Theony, stejně jako její další nabídky. Kiška může zdarma přespat v pokoji pro služebné, paní Theonu nijak nezajímá. Zda je onen pokojík služky poblíž ložnice paní Theony, či ne... to nechám zcela na libovůli Kišky. Samozřejmě pokud v sousedství je, Kiška uslyší veškeré detaily té divoké noci. |
| |
| soukromá zpráva od Tarak, syn Fenerův pro Takže ten bard nakonec nepřeháněl. Ale tak trochu jsem to čekal, takže mě to ani tak nějak nešokovalo. A pokud si myslíte, že sem z toho byl v nějakých rozpacích, tak se mýlíte. Nahlížel jsem na celou věc prostě tak, že se pojí příjemné s užitečným. Byl v tom nějaký budoucí profit, my byli švorc, Paní Thona nebyla ošklivá ženská a navíc sem taky jenom člověk, že. Takže jsem venkoncem s její nabídkou souhlasil. Ne nijak přehnaně nadšeně, ale ani ne úplně bez zájmu. Zlatá střední cesta, znáte to. Tak aby to tý ženský lichotilo, ale zároveň abych nevypadal jako nějakej nadrženej mlíčnák. Trochu stranou sem pak prckovi vysvětlil, aby se nebála, že všecko bude v pořádku a aby šla klidně spát do té místnosti co jí ukážou, že se pro ní pak vrátím, až bude všechno ujednáno. No a pokud to vážená klenotnice nechtěla nějak děsně moc protahovat, tak sem se nechal odvýst do určený místnosti a pak už to asi šlo docela rychle. Co klenotnice žádala, to taky dostala. A věřte mi, že sem se snažil, aby na to milá měststká panička ještě dlouho nezapomněla. Snad prcek nebude mít z těch zvuků noční můry. //Nějaký takovýhle vyjádření stačí? |
| |
| soukromá zpráva od Kiška pro Mě se nikdo na názor neptal, a tak jsem se k tomu nijak nevyjadřovala, natož abych do toho Tarakovi nějak mluvila. Držela jsem se za ním, s malým odstupem, hlavu jsem měla sklopenou, protože se nehodilo civět. Po domě jsem se tak rozhlížela jen po očku a v duchu obdivovala, kde to paní Thonna bydlí. Skoro jako nějaká opravdová lady! Tedy... Co když jí ale opravdu byla? Třeba nebyla jen klenotnicí, ale nějakou příbuznou někoho vážně důležitého! Královské rodiny, to by pak určitě měla nějaký titul... Ačkoliv nabídka, kterou dala Tarakovi, hodná člena královské rodiny příliš nebyla, a tak jsem přestala s fantazírováním. Díky bardovi jsme už na to byla připravená, a tak jsem se ani netvářila překvapeně. Ne, jen jsem sledovala špičky svých bot a mlčky poslouchala, na čem se domluví. "Nemusíš se o mě bát, počkám, kde budeš chtít," ujistila jsem barbara s přikývnutím a mírným úsměvem, jehož koutky jsem tak trochu naučeně roztáhla do přívětivějšího výrazu se slovy: "Užij si to s paní Thonnou." A nemyslela jsem to nijak zle, to ne! Pokoj byl malý, útulný, tichý. Na zem vedle postele jsem položila boty, přes židli přehodila plášť a lehla si do postele, abych se prospala, přesně jak Tarak chtěl... |
| |
| Green Dragon "Hmm... Ještě jsem zaslechl, že tam mizí karavany a bylo tam vysláno pár vojáků. Vrátil se jenom jeden. Chudák se pomátl. Neb to co prý říkal nedávalo naprostý smysl. Nemám však nejmenší tušení, co to přesně mlel za nesmysly. To by se chtělo spíše zeptat jeho." Na chvíli jsem se odmlčel. Pohledem vyhledával šenkýřku, která na mě schválně zapomínala s pitivem. Mrcha jedna. "Když však tam byly poslány čtyři oddíly vojáků, tak se nestalo naprosto nic. Jako kdyby se to té jejich přesile snad zaleklo. Jenže co vojáci odešli, tak to zase napadlo obchodníka s kořením s menším ozbrojeným doprovodem. Krvavě je to rozsekalo." Pokrčím rameny. Jsou to jenom žvásty ostatních. Kdo ví, kde je zakopanej pes. Někdy je tomu třeba věřit jen z poloviny. Ne, vždy to je pravda. Pohlédl jsem na toho mlčícího válečníka, který s námi zůstával. A stále mě z jeho přítomnosti mrazilo. Vážně bych si jej nerad poštval proti sobě. "Je to zhruba 10 mil západně od města." Odpověděl jsem mu na otázku a nadále svým pohledem vyhledával onu šenkýřku. Ta ženská, mne začíná štvát. Asi si pro to pivo snad budu muset dojít, natočit jej a zpátky se s ním posadit sem. Jinak se ho nedočkám. |
| |
| Zelený drak - O několik hodin později... Upřímně, nevím jak dlouho to trvalo, než jsem opět rozrazil rezolutním gestem dveře Zeleného draka a odhodlaně vkráčel dovnitř pevným krokem. Tedy, víceméně pevným krokem. Protože sakra, ta ženská byla šílená. Posedlá, povídám vám! A já podle toho taky nejspíš vypadal, protože štamgasti si začali mezi sebou šeptat a pochechtávat se. Neviděl sem se v zrcadle, ale vsadil bych se, že mám vlasy rozcuchaný na všechny strany a jestli sem vypadal tak poškrábaně a dohryzaně, jak sem se cejtil... No, určitě sem byl pryč pár hodin. A to ani nechtějte slyšet, jak zatracenou sem měl žízeň. Pekelnou! takže první věc, kterou sem udělal po příchodu byla nasnadě: došolíchal sem se k pultu, ze kterýho sem sebral plnej korbel a otočil ho do sebe dnem vzhůru. Chlap, kterýmu původně nejspíš patřil chtěl asi začít držkovat, ale sklapnul, když sem na něž zakoulel vočima zpoza nyní téměř prázdné nádoby. Která vzápětí zarachotila úplně prázdná na podlaze a moje chraplavé zahulákání: "Další!" 'pohladilo' uši spolupijanů pravým horalským přízvukem. Až když jsem dostal druhé pivo, byl jsem schopnej zase rozumně uvažovat. Víceméně. Pohledem sem našel 'naší' skupinku, abych se k ní vzápětí dopravil teď mnohem jistějším krokem. A přísahám, že jestli jen jeden z nich poukáže na to, že vypadám jako bych vlezl do doupěte k rosomákům, uškrtím ho. "Tak jo, panstvo," oslovil jsem nesourodou skupinku s úšklebkem. "Pořád eště máte náladu na trochu tý dobrodužný, nebezpečný a výdělečný práce? Protože já pro vás nějakou mám!" A abych jim dal čas na rozmyšlenou, zhluboka jsem se napil dalšího piva. Kvůli jejich pohodlí, přirozeně. |
| |
| Návrat do Zeleného draka Klusala jsem za barbarem, jeho kroku jsem nestačila. Tam, kde on udělal jeden, tam já popoběhla o dva, někdy i o tři. Nebyla jsem si jistá, jestli vypadal více děsivě než vyděšeně, nebo vyděšeně než děsivě, ale jediný jeho pohled stačil, abych rychle sklopila hlavu a ani se nezačala vyptávat. Ačkoliv jsem se musela hned několikrát kousnout do jazyka, protože Tarak vypadal, jako by ho paní klenotnice nutila bojovat na život a na smrt s párem naštvaných vačic. Jak jsme vcházeli do hospody, nestihla jsem se ani pořádně rozhlédnout, na poslední chvíli jsem chytala dveře, aby nepráskly a nepřivřely mě. "Uch..." promnula jsem si zápěstí, ale to jsem již utíkala za ním. Během té chvíle stačil Tarak vypít plný korbel. "Ty... Taraku?" zeptala jsem se nesměle. Vážně mě děsil. Ukročila jsem o rychlý krok vzad a nasucho polkla. Ve stejný okamžik jsem ale zahlédla naše nové přátele. Čekali tam, přesně jak slíbili. Pousmála jsem, ale ten veselý výraz mi dlouho nevydržel. Cupitavými krůčky jsem se přesunula k jejich stolu jen chvíli před Tarakem, i když tak trochu ostýchavě. "Myslím, že ho paní Thona nějak..." nestihla jsem ani doříct, zaslechla jsem totiž Tarakovy dusavé kroky. Už už jsem se nadechovala pro další slovo, jenže jsem udělala tu chybu, že jsem se po něm podívala. Zajíkla jsem se, tvářil se ještě hůř než po cestě a zbytek věty jsem raději spolkla a se sklopenou hlavou couvla kousek za něj. Z dohledu. |
| |
| Zelený drak Najednou začalo být nechutně ticho. Takové tíživé ticho, co nevěstí nic dobrého a při kterém začnete hloubat a hloubat. To není vůbec příjemné. Zatřepal jsem hlavou. Byl jsem asi hodně zahloubán, že jsem nepostřehl příchod toho hromotluka a maličké. Věnoval jsem jí jeden ze svých přátelských a upřimných úsměvů. Skousl jsem nutkání zeptat se hromotluka, co se mu stalo. Pohlédl jsem do prázdného korbelu, který ještě nebyl naplněn. Věnoval jeden z pohledů k šenkýřce, která se raději koukala někam jinam. Zatracená pomstychtivá mrcha.... ví jakou mám slabost. Zkřížil jsem ruce na prsou. "Budu hádat má to něco společného s přepadením karavan? Nebo jsem naprosto vedle a je to něco jiného?" Pohlédnu na něj. Vážně by mě zajímalo, jestli tady neřádí ještě něco dalšího krom těch bestií. Pokud ano, tak to tu začíná být vážně horko. Poposedl jsem. Trošku se uskromnil. Ve snaze uvolnit pro maličkou trošku místa. Jak se vlastně jmenuje? Zarazil jsem se. Pokud se představovala, musel jsem být myšlenkami někde jinde. Stává se mi to poslední dobou častěji a častěji. To nikdy nevěstí nic dobrého. Vždy ve střehu. Oči dokořán. "Takže?" Prohlásil jsem tak trošku zaraženě. Posunul někam dál od sebe prázdný korbel a smířil se s tím, že mi tady už nenalijí. |
| |
| U Zeleného draka Naše společnost se zmenšila. Kiška a Tarak se rozloučili, ale ještě na poslední chvíli stihla Kiška výrazně zblednout. Trochu mě to zaskočilo. Co se stalo...? Střelila jsem pohledem po Tarakovi, ale nic zvláštního jsem na něm neviděla. Více času na prostudování Kiščiny změny nálady jsem neměla, protože ti dva už odcházeli. Ještě než Don sáhl pro svou loutnu, pronesl také něco k magii. Lehce jsem se pousmála. Zdálo se, že jako jediný z pánské trojice, se kterou jsem osaměla, má docela rozumné názory. Pak už jsem se pohodlněji usadila, jak jen to na dřevěné stoličce šlo, a s jemným úsměvem a s nohou přes nohu jsem se hodlala zaposlouchat do Donovy písně. Umění mi přišla jako jedna z cest jak lidské rase porozumět. Elfové milují hudbu, básně, vše libozvučné a příjemné. Nadále jsem však poslouchala Wilhelma. Neměla jsem k tomu co říci, vše by byly jen spekulace. Šlo o vážnou věc, mohlo jít o magii, ale také nemuselo. Na takové místo musí člověk přijít sám a pokud to přežije, magii může vycítit, má-li špetku vnímání v sobě. Zbytek čekání mi snad vyplnil další pohár vína, Donova hudba a možná naslouchání jiným řečem. Sama už jsem neměla příliš chuť se do něčeho zapojovat. Tarakův příchod mi ovšem neušel. Vlastně toho barbara nebylo možné nevšimnout si. Jeho poněkud rozházené pohyby sledovali v hospodě téměř všichni a ti, kdo věděli, co je dotyčná zač, se navíc ušklíbali. Aspoň tak jsem si to odůvodnila, protože nic jiného mi k smíchu nepřišlo. Jen ve mně vzrostla zvědavost, s čím Tarak přijde k našemu stolu. Ovšem on si dával na čas. To... Jednání muselo být hodně náročné. Navenek jsem se neprojevovala, ale uvnitř jsem se také od srdce zasmála, protože se zdálo, že Taraka někdo zaskočil. Ostatně má slova potvrdila i Kiška, která se k našemu stolu přimotala dřív než její druh. Jak se zdálo, ona o tom nepomlčela ze slušnosti, ale protože nejspíš opravdu netušila, co se mezi Tarakem a paní Thonou stalo. „Zájem mám, tak povídej,“ pousmála jsem se na Taraka, když k nám dorazil sám i s korbelem piva. Byla jsem zvědavá, co mu ta paní nabídla, kromě jiných věcí, které Tarak chtě nechtě nejspíš přijal. |
| |
| Zelený drak - Síla hudby Yenna a hostinský sice vrhali po rozcuchaném barbarovi, který likvidoval jejich zásoby s vehemencí laviny, nepříliš nadšené pohledy, ovšem když si uvědomili, že je to Donův známý, nechali to být. Vždyť bard zajišťoval rozptýlení pro celou hospodu, nedocházelo k žádným rvačkám ani jiným výtržnostem a hudba se navíc pěkně poslouchala. Hostinský dokonce, obměkčen veselými tóny, blahosklonně rozhodl, že mistr Don a jeho přátelé dnes budou pít na účet podniku. Usměvavá Yenna kolem stolu minstrelovy společnosti procupitala přednostně a než se stihli nadát, jejich korbely a číše byli opět plné toho nejlepšího piva a vína, jaké mohl Zelený drak nabídnout. Ano, dokonce i Wilhelm se nyní dočkal. Tak hezky dnem vzhůru, dokud je to zadarmo. A pokud by snad mistr hudby měl na obsluhu nějaké speciální přání, mělo mu být s okamžitou platností vyplněno. |
| |
| Zelený drak Po dobu, kdy se Tarak nacházel na "cestách", jsem se jemně ponořoval do poklidného objetí Zeleného draka. Klidná hudba, kterou trpělivě udržovali prsty Donova hudebního nástroje, mne naplňovali příjemnou nostalgií. Žoldáci si často pro zlepšení nálady najímali bardy, kterým platili jídlem, zlatem či nějakou kořistí jen proto, aby jim zpříjemnili neklidné noci plné vlastních démonů. S jediným korbelem piva a již třemi kalíšky vody, sedím na svém místě a užívám si pohodlí. Mlčím, zkoumám svýma pozornýma očima své okolí a přerozděluju si jednotlivé příchozí a odchozí do jednotlivých skupin. "Ozbrojenci, obchodníci, vrazi, strážní, válečníci, poutníci, šarlatáni...dobrodruhové...básníci, bardi, sluhové, podivíni, ženy." Na každého na kom se nachvíli usadí můj pohled zkouším očima odhalit skrytou zbraň, či posoudit dle odhalené zbraně styl a provedení, se kterým byla vykována. Když se barbar a jeho malá společnice vrátí zpět ze své výpravy, přivítám jej přímým pohledem. Přesunu svou těžkou sekeru blíže k sobě a narovnám se do plné výšky v sedu. Neříkám nic, jelikož ostatní již položili stejnou otázku. Můj pohled mluví jasně, "Poslouchám." |
| |
| Hostina Hlas mojí loutny se linul hospodou a jako balzám uklidňoval nervy místním štamgastům i toulavým psům jako jsme my. Neodpustím si menší pošklebek, když spatřím uši hospodského, kmitající v prostoru jako slechy loveckého čokla. Nebudu lhát že hlavní účel hry není zisk. Ale když se podívám do tváře lidem, kteří mě poslouchají, začínám na okamžik myslet na jiné hodnoty. Každý v hudbě slyší to, co sám slyšet chce, a potřebuje. Ať už jde o trpasličí pochodovou či elfí ukolébavku pro znaveného opilce. Nostalgie je vedlejší produkt mých ostrouhaných prstů. Svou hru zpomalím a utlumím, když se do putyky vřítí náš barbar. Ušklíbnu se mu za zády jeho chůzi i zjevu. Zdá se že paní Thona je opravdu, jak se říká, velmi divoká. A zjevně má ráda exotiku. Usměju se na Kišku, která udýchaná dojde k našemu stolu. Na její slova jen pozvednu obočí ale dokončení vety se nedočkám, jelikož hned za ní se ukáže Tarak. S výrazem válečníka vracejícího se z bitvy a se svým korbelem se posadí na své staré místo. A já na jeho slova nic neříkám. Jen tiše hladím loutnu a doplňuji už tak dost charakterní atmosféru. Ale můj pohled jasně značí, že jediné co jsem slyšel, nebo snad co jsem slyšet chtěl, bylo "trochu výdělečný práce..." a že tato slova se mi velmi líbí. Vždyť tady se mnou sedí minimálně tři silnil bojovníci. Nerozhodně se podívám na rudovlásku. Je dost možné že ona je číslo čtyři. Rozhodně jdu do toho. To nebezpečí se může týkat tady ozbrojenců. Je možné že budu také jaksik nápomocný, zatím mě ale nenapadá jak. Kolem Taraka, až ke mně a následně kolem celého stolu, proběhne šenkýřka a na stole se nám každému zaleskne nová sklenice vína či korbel piva. Usměju se na společníky a nakloním se k dívce jenž nás obsluhuje. "Slečno, myslíte že by jsme já a mí přátelé mohli dostat něco menšího k snědku? Jsme všichni velmi hladoví a zmožení.", usmívám se na ní. A přitom nepřestávám hrát ani na chvili. Jen na okamžik, když se napiju a pustím ruku ze strun se melodie o kapku změní. Divoká historie dřeva jenž jsem kdysi vyrval z chladných rukou mladého kupce... Rychle jsem pivo odložil a svými prsty jsem hudbu zkrotil. Doufám že jsem si zasloužil místo v družině, a pokud jídlo nebude stačit, mé dýky... Mno, loutna není jediná věc, jímž jsem schopný někoho "uspat". Myslím že svým způsobem bych mohl trochu pomoct, půjde li do tuhého. |
| |
| Zelený drak - Co nás čeká Postupně jsem sledoval reakce každého z nich a spokojeně přikyvoval. Vypadalo to, že nakonec půjdou všichni. To bylo dobré. Paní Thonna si vysloveně přála celou společnost. Začíná to slibně. Počkal jsem, až Yenna všem nalije pití, aby mi zase všichni mohli věnovat plnou pozornost. "Svým způsobem," zabručel jsem směrem k Wilhelmovi, zhluboka se nadechl a chvíli si snažil uspořádat myšlenky, abych jim to podal nějak srozumitelně. "Paní Thonna nabízí vysokou odměnu - ujistila mě, že tak vysokou, aby si s ní člověk vystačil na celý měsíc, když nebude hýřit - a příslib dalších možných prací pro její osobu, když se ujmeme úkolu, který nám nabízí," přišlo mi správný začít řečma o odměně, to by je mělo dostatečně navnadit. "Paní Thonna očekávala zásilku velice cennýho zboží, v tomhle případě zatraceně velkýho diamantu, co sem tak pochopil. Bohužel, karavana která měla kámen doručit se jaksi...ztratila. Zmizela. Nedorazila ani karavana, ani žádný zprávy. A myslím, že už ste uhádli, kudy ta karavana měla projíždět..." Znovu jsem zalétl pohledem k Wilhelmovi a ponuře se usmál, načež jsem se na to radši znovu napil piva. "Naposledy se ohlásila, když projížděla stezkami v lese západně od Rivie. A protože většina místních je z toho lesa posraná až za ušima, Thonna si řekla, že najmout cizí partu by nebyl špatnej nápad. Samosebou je ochotná nám poskytnout nějakou menší zálohu v podobě vybavení potřebnýho na cestu, zejtra se tu staví její člověk a postará se o to. To byl sakra dlouhej proslov, takže jsem se potřeboval znovu napít, než jsem mohl rozvážně pokračovat. "Já sám sem v těch lesích sice eště nebyl, ale myslim, že sem schopnej to místo nějak najít," prohlásil jsem dostatečně sebevědomě, aby je to uklidnilo a strhlo. "Tak co řikáte? Berem to?" |
| |
| U Zeleného draka Pan Don hrál pěkně, moc pěkně, na okamžik jsem se do jeho hry i zaposlouchala, sotva jsem se ocitla ve stínu statného barbara. Uklidňovalo to, tak trochu, Takovým tím... Zvláštním způsobem. Povědomým, přesto cizím. Po chvíli váhání a přešlapování za Tarakem jsem se odhodlala o těch pár krůčků vrátit zpět ke stolu, u kterého mi Wilhelm udělal trochu místa na lavici. Tarak už taky působil ne tak děsivě, dokonce i přestal pít. Osmělila jsem se natolik, abych se tichým zadrmolením "děkuju, pane," posadila na uvolněného půlmísta, které bylo tak akorát pro mé drobné já. Pak Tarak začal mluvit a já poslouchala, protože jsem nevěděla, na čem se s patní Thonnou domluvili, jestli vůbec na něčem podle toho, jak se choval... Překvapeně jsem vykulila oči, i když to bylo způsobeno tím, že barbar toho snad po celou dobu, co jsem ho znala, tolik ještě nenamluvil. Pak jsem si uvědomila, že na něj zírám a zase jsem způsobně sklopila hlavu a zabodla pohled do desky stolu, i když bohové vědí, že všechny ty nenápadné kradmé pohledy na tváře spolustolovníků jsem si zkrátka nemohla odpustit. "To..." odkašlala jsem si, "to zní... Tak... Dobrodružně," usmála jsem se měkce. |
| |
| U Draka "Nemáš zač, ma petite." Pronesl jsem k maličké. Když je potřeba tak jsem schopen se uskromnit. Navíc dle mého názoru nevypadám jako tady kolega barbar nebo kolega válečník, odstrašujíc, a možná nejsem tak nepříjemně cítit jako kolega bard. I přesto se mi zdá taková nesvá. Obrátil jsem po chvíli svou plnou pozornost na barbara. Dokonce i z kdo-ví-jakého-zvláštního-důvodu i mě bylo přineseno něco na svlažení hrdla. Opravdu si nejsem ochoten přiznat, že za to vděčím tady bardovi. Hmmmm... diamant... Bylo to na malou chvíli, co jsem zauvažoval nad tím, jaké by to bylo něco takového vlastnit. S tou myšlenkou jsem si delší dobu pohrával. Myšlenku jsem zaplašil někam do ústraní. Natáhl se pro pitivo a pořádně si přihnul. Nebudu přeci počítat na tu chvíli, kdy si to drahá Yenna rozmyslí a vezme mi ho. "Jou, jou.. já bych to bral." Někde v pozadí mé drahé hlavy mi hrálo melodicky jedno slovo pořád dokolečka. Diamant. Diamant. "Jistě a taky velmi nebezpečně." Pronesu spíše k maličké. Nechci jí brát iluze. Jen jsou věci, na které by bylo vhodné se připravit. Navíc dle jejího dosavadního chování, začínám řádně uvažovat nad tím, zda-li by bylo vhodné jí sebou brát. Nevypadá na ten typ, který by byl schopen si dávat mouchy k snídani. Nuže na druhou stranu to já taky ne. |
| |
| U Zeleného draka – Informace Jak se postupně ukázalo, Donova společnost byla pro pobyt v tomto hostinci to nejlepší, co nás mohlo potkat. Jeho umění, které přinášelo do duší více klidu, než chvástavé řeči dychtivých rváčů, bylo nakonec odměněno možností pít na účet podniku, a to pro celý náš stůl. Byla jsem opravdu překvapena, samozřejmě že mile. S chutí jsem si objednala u Yenny další pohár vína. Don nám zatím zajistil i něco k jídlu. Mile jsem se na něj pousmála a další pohledy jsem už věnovala jen a jen Tarakovi, který se dal do vysvětlování, co u naší možné budoucí zaměstnavatelky zjistil. Trošku jsem se ušklíbla a svůj projev jsem raději skryla v poháru s rudou tekutinou. Samozřejmě, že nejdřív se bude mluvit o odměně. To žoldáky zajímá, a taková bych nyní měla být také... Pak jsem ale lehce svraštila obočí. Ať už tento úkol mohl znamenat cokoliv, mohl se odehrávat v místech, kterým jsem se prozatím měla vyhnout. Musím především myslet na to, proč tu jsem... Na moment jsem zapochybovala, zda mi tento úkol může pomoci v tom, abych se přiblížila k místům, kam potřebuji. Jistý neklid jsem velmi rychle z tváře odehnala, pevněji jsem sevřela pohár a znovu se podívala na Taraka. „Říkala paní Thonna něco bližšího o těch lesích? Wilhelm,“ kývla jsem směrem na mladého muže, „cosi naznačil, ale zajímalo by mě, zda k tomu všemu má ona nějaký vlastní názor.“ Zatím jsem nechtěla více potvrzovat svou účast. Přeci jen, některé věci jsem si chtěla ujasnit. Ale třeba se mohu mýlit a je to planý poplach... Můj pohled, který před tím stále hýřil přívětivými úsměvy, nyní trochu až překvapivě ztvrdl, ale při sklouznutí na Kiščinu tvář, přeci jen opět o něco zjihl. Byla jsem zvědavá, zda nějaké otázky budou mít i ostatní. U Wilhelma se zdálo, že do dobrodružství jde, aniž by ho jiné věci zajímaly. Aby nakonec nechtěl více, než se nabízí... Takový druh lidí nikdy nevzbuzoval příliš důvěry u mé osoby. |
| |
| U Zeleného draka Wilhelm & Airlien Wilhelm s tím souhlasil a řekl i něco o nebezpečí. Podívala se po něm, pohledem jsem dokonce střelila na krátký okamžik až někam k jeho nosu, než jsem se znovu pousmála. "Dobrodružné věci by nebyly dobrodružné, kdyby nebyly nebezpečné," potřásla jsem hlavou, i když chvíli na to jsem se zarazila. "Tedy... Ale určitě to nebude až... Tak nebezpečné, jako... Na umření, ne? To by nás tam paní Thonna neposílala, když se jí Tarak tak... Echm..." začervenala jsem se, "líbil." Krátce jsem se kousla do vnitřku tváře. "Tedy!" pokračovala jsem rychle dál, když mi došlo, co jsem řekla. "Tím nechci říct, že bych se bála, to rozhodně ne, já se... To, nebojím... Takže... Uchm, se nemusíte bát, že bych se bála, to ne..." Tak trochu jsem se do toho zamotala. Naštěstí promluvila i Airlien a já tak rychle uprostřed věty ztichla. Raději. Sotva jsem na sobě ucítila její pohled, rychle jsem sklopila hlavu jako bych snad něco provedla. |
| |
| U zeleného draka Posunu se na své židli a mlčky sáhnu pro svou těžkou sekeru, kterou položím na stůl. Palcem zkontroluji její ostří a když se ujistím - svým pořezaným prstem - že je sekera stále ostrá, věnuji Tarakovi pevný pohled. "Zní to jako ztracený čas. Je to ale lepší než nic. Přidám se k Vám.", řeknu svým hrubým hlasem a na jedno zahnutí hlavy vypiji celý obsah svého poháru vína a utřu si pohybem ruky svá ústa. Moje kroužková zbroj zachřestí, když se otočím na malé děvče. Neboj se děvče, pokud tě příjde "něco" zabít, zabiju to dřív.", řeknu mladému děvčeti. Můj hlas nezní laskavě, nebo starostlivě. Z mého postoje a hlasu jde spíše cítit zápal pro boj a krvelačnost, než opatrovnictví a náklonnost. Je jisté, že otázky ostatních mne příliš nezajímají, neboť pro mne osobně, bylo vše podstatné již řečeno. Zatímco ostatní mluví, začínám si zatahovat provázky vaku a nasazovat rukavice. "V lesích se pohybují různé věci...ozbrojené, neozbrojené, lidé či příšery. Co na tom záleží ? Pokud je ve hře zlato, stojí to za ten risk." Shrnu celou konverzaci ze své strany. Najezený a potěšený chutí vína, se se sekerou v ruce začnu pomalu zvedat. Moje děsivá přilba zůstane připnutá u mého opasku pomocí řemínku. Můj pohled je nelítostný a nedočkavý. Ať už je v temnotě lesa cokoliv, je více než jasné, že se na toto setkání těším. Když stanu nad ostatními pohlédnu na Taraka. Pohled dvou válečníků, jejichž základy nemohou být rozdílnější. Každý sloužíme něčemu jinému. Každý jsme sestaven z jiného kamení. "Navštívím místního kováře.", řeknu prostě a bez dalších slov se vydám se sekerou přez rameno ven z hospody. Jediný komu věnuji opětovný pohled je malé děvče. Kouzelná žena, či jiní společníci můj pohled neuvidí. Bez dodatečných slov vyrazím. Musím se připravit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pozvolna se schylovalo k večeru a ulicemi Rivie se začaly ploužit natahující se stíny. Ale ruch města ještě neměl utichnout, naopak. Občané Rivie se snažili vymáčknout z pohasínajícího dne co nejvíce, než padne tma a do ulic se vyplíží zloději, vrazi, děvky a jiné podvratné živly. Tarkus nejspíše nějakou dobu hledal kováře, než byl nějakým ochotným občanem nasměrován k jednomu z několika zdejších zbrojmistrů pracujících nedaleko. Tarkus jej našel kde jinde než u otevřené výhně, kterou měl před svým krámem. Byl to mohutný zjizvený muž v kožené zástěře( a samosebou i jiném oblečení) s plešatějící hlavou a rukama jako lopaty. Když si všiml přicházejícího zákazníka, ustal ve své práci, která zjevně nebyla až tak důležitá a otočil se k němu čelem, předvádějíc přitom úsměv jemuž chybělo několik zubů. "Vítejte, pane, v mý dílně. Jak vám můžu bejt nápomocnej? Přišel ste něco koupit nebo snad potřebujete něco opravit?" Zahájil přátelsky a zamnul si mozolnaté tlapy. |
| |
| Úkol Moje hraní se poněkud ztiší. Paradoxně se mi zavrtává hlouběji a hlouběji do nitra. A nejsem jistě jediný. Mohu se ale soustředit na rozhovor společníků. Je mi víc než jasné, že úkol, který Tarakovi zadala paní Thona, bude velmi nebezpečný. Pokud je pravda co jsem slyšel od Taraka, tak přímo smrtící. Na to na chvíli přestanu hrát a napiju se piva. Moje špinavá ruka ale hned chytí divoké struny a dá jim zase ten krásný, uklidňující tón. Sekyra na stůl je docela jasná zpráva že se zůčastní i Tarkus. Takže to vypadá, že jdeme všichni. Výborné... Usměji se na Kišku, která je stále tak zamlklá a nervózní. "Omlouvám se slečno, ale obědnala jste si něco k pití? Nějak se mi nezdá že by Vám bylo cokoliv doneseno.", snažím se znít mile. Jedno je jasné, nemůžeme vyrazit hned. Já u sebe nemám skoro nic, kromě dvojice dýk, loutny a pár drobných. Tohle není výbava na nějaké dobrodružství... |
| |
| U Zeleného draka "Ztracený čas?" Tak trochu nechápavě jsem nakrčila obočí, i když jsem nahlas neřekla ani slovo. "Jako že si paní Thonna... Vymýšlí? Nebo že to nezvládneme a nic nenajdeme?" zachmuřila jsem se a potřásla hlavou. Další slova mohutného ozbrojence Tarkuse ovšem na mé tváři vyvolala široký upřímný úsměv, ačkoliv jsem po něm v první chvíli překvapeně střelila pohledem. "Děkuji, pane, je to od vás... Šlechetné. Takové... Jako hrdinské, skoro, ale vážně děkuji," zadrmolila jsem rychle. Tarak měl zabíjení rád, Tarkus také, nebyla jsem hloupá, abych to nepoznala. Ale možná jen proto, že ho nikdo neučil... Nezabíjet. "Jen... Dávejte pozor hlavně na sebe, pane," dodala jsem starostlivě. Ještě aby si kvůli mě musel nechat ublížit. Za to by to nestálo. "Příšery... To zní tak... Ošklivě, ne?" ozvala jsem se tiše. "Marcus Alranský ve svých spisech vždycky psal, že z morálního hlediska by za příšery mohli být i považováni lidé s tím, co páchají na jiných druzích... Ale to by znělo... Taky tak ošklivě a... Uchm," uvědomila jsem si, že to patrně stejně nikoho nezajímá. Podvědomě jsem se přikrčila, Pán míval dost svérázný způsob jak mi naznačit, že moc mluvím. Ale žádný pohlavek nepřilétl, naopak, promluvil na mě pan Don. Loučil se s námi Tarkus, který odcházel ke kováři. "A... Kdy se... Sejdeme? Ráno před hostincem?" zeptala jsem se rychle, ještě než stačil bojovník odejít. Když na mě pak promluvil pan Don, rychle jsem zamrkala. "Já... Já... Nemusíte si se mnou dělat vůbec žádné starosti," zavrtěla jsem hlavou. |
| |
| Zelený drak - Večeře Sotva za Tarkusem zapadly dveře, z kuchyně vytančila (obrazně řečeno) Yenna a nesla velký tác s šesti dřevěnými miskami, z nichž se vábivě kouřilo a osoby s citlivým čichem mohli zachytit šířící se vůni dušeného masa a zeleniny. Došla obratně až k vašemu stolu a před každého postavila pořádnou porci dušeného skopového se zeleninou, přičemž se zdála poněkud...zklamaná, že Tarkus zmizel. Pokud měl někdo nějaké další přání, vyslechla si ho a zase odkvačila. |
| |
| Zelený drak - Otázky a odpovědi Všichni, zdá se, souhlasili. Od Kišky jsem vlastně ani nic jiného nečekal a ostatní se chytili na příslib odměny. Velký ozbrojenec to přijal se stoickým klidem většiny žoldáků, v očích toho hejska byl patrný záblesk chamtivosti a bard se nijak nevyjádřil, což nejspíš značilo souhlas. "Sejdeme se zítra ráno tady!" Zavolal jsem ještě za rytířem a doufal, že mě uslyší. To kdyby se třeba rozhodl nocovat jinde. Čímž jsem vlastně odpověděl i na Kiščinu tichou otázku. Jejím řečem o příšerách co sou lidi a nějakém chlapovi, jehož jméno mi nic neříkalo, jsem příliš nerozuměl, ale prcek prostě občas rád říkal takový složitý a učený věci. Nadechl jsem se, abych odpověděl rudovlasý slečně, ale byl jsem na okamžik přerušen příchodem šenkýřky rozdávající jídlo, který jsem s povděkem přijal. "Hmmmf..." Zahučel jsem s plnou pusou dušeného, polkl a pokračoval o něco srozumitelněji: "Do toho lesa se prej dobrovolně nechce nikomu. Kdo do něj vleze, už se nevrátí. V noci je odtama slyšet vytí, strašný vřískání a pár lidí prej slyšelo i něco jako zpěv, pokud se tomu tak dá řikat..." Mimovolně jsem si projel rukou vlasy a raději dopil zbytek piva, z vyprávění jako je tohle vysychá rychle v krku. "Začalo se to dít asi před měsícem a vod tý doby les spolknul snad kolem dvou tuctů lidí. Dřevorubci, vojáci, kupci... všichni prostě fuč..." Ta představa mi naháněla po zádech mráz, ale s vypětim vůle sem na sobě nedal pranic znát. Nejni to dobrý pro morálku. "Král se vo to sice zajímá, ale prej ne tak, jak by si to podle některejch zasloužilo. Nikdo nic neví, nikdo neviděl..." Zavrtěl jsem hlavou a opět se dal do jídla. Řekl jsem jim všecko co mi řekla Thonna, teď už to bylo na nich. Snad teď necouvnou. |
| |
| soukromá zpráva od Tarkus Gregor Benhart pro Tohle je typ kovárny, který je přesně dle mého gusta. Každý žoldák na svých cestách potřebuje neustále doplňovat sebe a svůj batoh čtyřmi věcmi. Zlatem, zbraní, jídlem a kořalkou. O to druhé se starají muži, jako je tento kovář. Promnu si bradu, když vidím jeho výheň i jeho samotný vzhled. Možná žoldák, možná rváč. Má dostatečnou postavu nato, aby ho člověk odhadl na materiál vhodný pro zácvik. Pokud mu výheň nevrhnala do hlavy "dobrodružné" nápady, jak se mezi žoldáky říká. Kováři jsou řemeslníci nejvyšší důležitosti, pro muže mého zaměstnání. Problém s ni mi je ten, že oheň a uhlí jim občas dá do hlavy nápad, stát se hrdiny v bitvách, pro které vyrábějí zbraně a zbroje, se kterými zabíjejí jiné. Tenhle vypadá jako vyhořelá svíčka. A takové kováře já rád. Opřu se o svou mohutnou sekeru a pohlédnu mu přímo do očí. "Opravit, díky. Potřebuju vybrousit sekeru, vyrovnat zuby a narovnat špici...jo a...taky opravit pár kroužků na mý přilbě. Stejně jako vyklepat promáčkliny.", podám mu svoji celo-obličejovou přilbu a kroužky. "Zajímá mě ještě, jest-li tu nemáš nějaké tesáky. Normální saxy. Používají je často pěší jednotky v Lýrii." "Jo...a ty opravy o kterých jsem povídal. Potřebuju je co nejdřív. Do půlnoci v nejlepším.", řeknu mu nekompromisně. Můj tón není agresivní, výhružný, či nepříjemný. Je bez citu. Tenhle muž musí z mého tónu pochopit, že přez tuto zakázku nejede kůň. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kovář si pečlivě vyslechl Tarkovy pokyny, přičemž přikyvoval hlavou a prohlédl si jak děsivou přilbu, tak sekeru a v jeho očích je vidět uznání nad dobrou zbrojířskou prací. Zamnul si hranatou bradu a naposledy pokývl. "Vím, jaký myslíte, takový tesáky určitě mám, čtyři stříbrný za kus. Co se tejče těch oprav, to taky nebude problém. Spravím vám to celý za zlatku, bude to jako nový, pane," dušoval se. Nato rychle zajistil výheň a odkulhal do krámku, naznačujíc ti, ať jej následuješ. Uvnitř se chvíli díval do regálů, načež ti předal poměrně nově vypadající a dokonce nabroušený Lyrijský sax i s pochvou na opasek. A pak už jen čekal, zdali mu předáš přilbu, sekyru a požadované peníze, aby se mohl pustit do práce. "Do půlnoci to bude hotový, pane, klidně se pro to stavte nebo pošlete někoho s lejstrem..." |
| |
| Zase Drak Nebezpečné na umření? Kdo ví? Možná má maličká pravdu a možná ne. Opět jí věnuji jeden z přátelských úsměvu. Možná na náznak povzbuzení. "Neboj se, ma petite, nebojím se, že by ses bála.. Ale na druhou stranu.. obezřetnosti není nikdy dost." A hlavně v případě, že se jedná o diamant. Mohl bych je možná i do těch lesů dostat... ale.. ano, ve všem je to krásné ale. Nevyjadřoval jsem se k tomu, na to vypadalo, že byli jiní. V hlavě mi společně s rytmem melodie na kterou hrál Don, hrála i melodie s jedním slovem. Bylo náročné tomu odolávat. Válečník vypadal, že se k naší pohnuté skupince přidá, což bylo velmi výhodné. V případě souboje, válečníky šoupnout do bojové linie a z dálky se pokusiti o boj. Je krasné jak všem jde o peníze. Mě pochopitelně taky. Na druhou stranu zachraňovat lesklý velký diamant, abych ho zase vracel Thonně, je takové pro zloděje neobvyklé. To už se válečník zvedal s tím, že si jde navštívit kováře. Musel jsem proto zamyslet, zda-li by nebylo vhodné navštívit alchymistu a sehnat si nějaký jeho speciální jed, kterým bych potřel své vrhací dýky. Pro lepší úspěch v boji. Nicméně i přestože jsem zdejší, vlastně nemám ani nejmenší ponětí, zda-li tady pana alchymistu máme. Že já se o to více nezajímal. A přestal jsem se o to opět zajímat ve chvíli, co nám byla donesena večeře. I přesto jsem se tak trochu naklonil k zatím snad ještě povolné Yenně. "Má nejdražší, prozradíš mi, kdeže tu máme alchymistu? Rád bych si u něj něco pořídil." Koho jiného než šenkýřky se zeptat. Zdejší drby a tak. Já se v tom tak nevyznám, protože se o to povětšinou nezajímám. "Chápu, takže o zábavu budeme mít postaráno." Prohlásil jsem k barbarovi, poté co jsem ochutnal první sousto. |
| |
| soukromá zpráva od Tarkus Gregor Benhart pro Předám kováři věci v tomto pořadí. Peníze - i za sax. Helmu. A nakonec sekeru, kterou ještě nachvíli potěžkám ve svých rukou. Pevně ji sevřu a až potom ji podám kováři. "Opatrně s ní. Byl to dárek.", řeknu kováři a předám mu svůj nejcennější majetek. Moje dědictví. Krom mojí helmy a zbroje, jediná věc, která mi doopravdy zbyla. Nerad se s ní loučím. Naopak ten tesák, byla to klasická lyrijská práce. Kvalitní tesák se zaseknutou špicí, určený pro bodání a kruté, přímé sekání. Krátké ostří, dlouhá špice, malá, obtáhlá záštita a jílec akorát do ruky. Váha více ke špičce. Což je dobře. Lyrijští takhle tenhle typ tesáku tvoří. Není to zbraň pro šerm, ale které bodání mezi žebra a odsekávání nosů, prstů a čelistí. "Pokud to nebude vadit, počkám tady.", řeknu mu. Mám rád kovárny. V kovárnách je klid. Málo lidí, vůně uhlí, teplo ohně, jiskry a klepání kladiv o kovadliny. Mám rád jiskry. Pokud kovář neprotestuje, poohlédnu se po nějaké židli, připnu si tesák tak, abych jej měl u pasu a po ruce, společně s loveckou dýkou, kterou mám schovanou v pochvě na zadní části boty. Posadím se tak, abych byl čelem ke dveřím a jemně se zakryji pláštěm. Neusnu. Nedokážu spát pokud nejsem dostatečně opilý, nebo naprosto vyřízený. Příliš mnoho mrtvých. Příliš mnoho krve. To člověka změní. A přestože se v tom potoku krve vyžíváte a zbožňujete jej, v období klidu a míru...víte že jste jiní. Nepatříte již mezi normální lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ani v nejmenším," vycenil kovář svůj děravý chrup a dal se hbitě do práce. Nejprve narovnal špici na sekeře, následně se pustil do zarovnávání zubů. Když byl s tímto největším dílem práce na sekeře hotov, přitáhl si kotoučový brusný kámen a dal se do broušení ostří. Zatímco od sekery a kotouče sršely jiskry, kovář si spokojeně broukal a pohvizdoval mezerami mezi zuby. Nakonec, když otestoval, že sekera je opravdu ostrá, přišel čas na finální obroušení případných nečistot a celkové vyleštění. Trochu se zamračil, protože i přes jeho nejlepší snahu se Černý medvěd zdál stále jakoby zašlý. Ale pokud Tarkus nic neříkal, kovář jen pokrčil rameny a opatrně vyspravenou a nabroušenou sekeru odložil, aby se mohl věnovat helmě. Dílnou se neslo rytmické klepání nástrojů, jak vyrovnával promáčkliny na helmě a opět si pískal, netečný k tomu, že to přes práci není slyšet. Kroužky vyměnil zručně a rychle, očividně to pro něj byla rutinní práce. I děsivé přilbici se dostalo pečlivého očištění, ke kovářově spokojenosti tentokrát s viditelným výsledkem. |
| |
| Zelený drak - Informace Yenna se zastavila, když na ni Wilhelm promluvil a obdařila ho pohledem, který by přinutil ledového obra otřást se zimou. Pak se ale pomalu usmála a kdokoli troochu paranoidní by v tom úsměvu viděl víc než stopu zlomyslnosti. "Je tu magistr Zacharius. Najdeš ho v Pokroucený čtvrti," oznámila ti sladce, než se podívala jestli si něco neobjedná, vzala Tarakův prázdný korbel, příkře přijala barbarovu možná přehnaně nadšenou žádost o medovinu a odběhla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Drak Úsměv na tváři mi při její odpovědi doslova zamrzl. Nemohl za to ten její skvostný pohled jež mi byl věnován, který by většinu odradil. Mě na druhou stranu spíše ještě více rozpálil. Ženy a násilí. Kde kdo by řekl, že to jsou křehké poupátka. Já však patřil mezi ty, kteří viděli i trny. Trny, jež je přitahovali víc než jakákoliv křehkost. Opravdu řekla, že ho najdu v Pokroucené čtvrti? Zaraženě jsem hleděl na její mizející záda, pohledem jsem sklouzl kousek níž a hned mi bylo víc hej. I přesto to nezměnilo skutečnost, že tam budu muset, protože ten jed se vcelku hodí. Rukou jsem si prohrábl vlasy. Takhle oblečen tam... by to nebylo strategicky vhodné... I jinak než strategicky... v celku by se jednalo o naprostou sebevraždu. Dopil jsem proto obsah v korbelu s úmyslem nenechat ani kapku. "I já si budu muset také zařídit jisté věci. Prosím tedy, omluvte mě." S tímto jsem vstal od stolu. Dámám jsem se uklonil, jak by se slušelo a patřilo někde jinde než-li tady. "Takže zítra ráno tady. Na viděnou. Ma petite," Pohlédl jsem na Maličkou a zalitoval svého ochodu. Její přítomnost byla taková příjemná a mě se najednou těžce odcházelo. ... buďte opatrná. Vyrazil jsem nejdříve k místě kde jsem přebýval a měl schované věci, abych se převlékl do vhodného. A pochopitelně potom vstříc Pokroucené čtvrti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokroucená čtvrť bylo tak trochu město uvnitř města. Platily zde dosti odlišné zákony a zdejší obyvatelé měli poněkud jinou představu o tom, kdo je šéf. Nějaký lidský král je příliš nezajímal neb jejich životy svíral ve svých štíhlých rukou půl-elf Desmond, samozvaný vládce tohoto distriktu. Čtvrť si žila vlastním životem a strážní sem, když už vůbec, tak chodili ve skupinách. Když Wilhelm vkročil na území neoficiálního ghetta nelidí, okamžitě rozpoznal jeho charakteristickou architekturu sestávající se především z pomalu se rozpadajících domů, barevných stanů ozdobených elfskými symboly a chatrčí z dřevěných desek a rezavého plechu. Slovo 'dláždění' tady byl spíše eufemismem a šťastnou vzpomínkou. "Ahoj fešáku, máš chvilku?" Zašvitořila na zloděje jakási drobná gnómka a laškovně přitom zavrtěla nožkou v síťované punčoše, mrkajíc přitom děsivě zmalovanýma očima, špičatý jazyk oplzle olizoval roztomile působící rty. Byla očividně lhostejná k faktu, že Wilhelm je téměř dvakrát tak veliký. Inu, exotika. |
| |
| U Zeleného draka - Večeře[/b] Lehce nesmlouvavě jsem se kousla do spodního rtu. Wilhelm té malé opravdu zamotal hlavu. Svou nelibost jsem dala najevo ale jen zlomek vteřiny, než jsem se na Kišku opět pousmála. Uklidňovat jsem ji nehodlala. Se smrtí se muselo počítat na každém kroku, takový už je život. Po nás třech se ozval i Tarkus. Nezdál se cestou nadšený, ale nejspíš neměl nic jiného na práci. Po čem prahne víc? Po odměně? Ne, to se týká Wilhelma, on lační po krvi... Takové jedince mezi elfy člověk nenajde. Život je u nás v úctě. Ano, vraždíme, ale málokdo vraždí jen proto, že chce. Tušila jsem, že na tohoto člověka si nakonec budu muset dávat větší pozor, než by se zprvu zdálo. Trochu jsem ráda, že naši společnost se rozhodl na chvíli opustit. I když klidnější bych spíše měla být, když ho budu mít na očích. Racionalita u mě vždy trochu pokulhávala. Jedno se ale tomu muži nedalo upřít – statečnost. Kiška v této společnosti prokázala opět, nejspíš hlavně díky své bezprostřednosti, nejvíce rozumu a citu. Kdyby ta dívka věděla... Kdyby i oni tušili... Zahleděla jsem se jí do tváře ještě více hloubavěji, aniž bych se starala o to, jak moc ji to bude znervózňovat. Můj výraz byl především zamyšlený a snad zahleděný do vzdálených vzpomínek na krásný domov a na spáleniště, které po něm zůstalo. Náš hovor byl přerušen večeří, kterou Yenna donesla. Na moment jsem zavřela oči, když přede mne bylo jídlo položeno. Jen pár krátkých slov za zvíře, které pro mě položilo život. „Dobrou chuť,“ usmála jsem se poté na ostatní a pustila se do jídla. Z mého stolování bylo viditelné, že jsem naučena jíst způsobně. Zaujatě jsem se zaposlouchala do Tarakovy řeči o lese, do kterého se máme vydat. „Jak dlouho paní Thonna svůj majetek postrádá?“ Ta dáma nevypadala na někoho, kdo by dlouho rozmýšlel, co dělat, takže dost možná mířím špatným směrem. Ale na druhou stranu... Pokud něco nebo někdo tušil, co mělo být dopraveno, a pokud... Různé věci přitahují různé bytosti... Náš stůl znovu prořídl. Nyní si musel něco vyřídit Wilhelm. Letmo jsem ve svých myšlenkách zkontrolovala vlastní výbavu, ale nepřišlo mi, že bych musela cokoliv řešit. Proto jsem s chutí znovu pokračovala v jídle a popíjela k tomu víno. Jen jeden plán jsem před spánkem měla – menší procházku za určitými jedinci. Zda budu úspěšná, to jsem zatím nedovedla odhadnout. Ovšem myšlenka na mé plány mě přivedla k jiné věci. Jakmile se Yenna ocitla v naší blízkosti, oslovila jsem ji: „Ráda bych na tuto noc pokoj. Je možné s okny mimo ulici?“ |
| |
| U Zeleného draka "Ať nad vámi bohové bdí, pane, než se opět setkáme," rozloučila jsem se s velkým válečníkem, když se na mě při odchodu podíval. Nevěděla jsem, jestli to slyšel, ale bylo to tak správné. Chvíli na to přede mě přistálo jídlo, což jsem snad ani nečekala. "Jé, to opravdu moc krásně voní," usmála jsem se na šenkýřku, "děkujeme moc, určitě to bude i stejně dobré jako je to teplé," dodala jsem vychovaně. Nic nezasytí lépe jak teplé jídlo. A já už vážně měla hlad, i když bych určitě ještě pár hodin, možná i dní zajisté vydržela. "Zpívání?" zpozorněla jsem při Tarakově vyprávění. "Tak to se s tím, co žije v lese, určitě domluvíme," broukla jsem. Snad se mi i ulevilo. Tu myšlenku jsem dále nerozváděla, jen jsem zatěkala očima po ostatních. Čekala jsem, až se všichni pustí do jídla, abych se mohla najíst také. Nikdy jsem nejedla dříve, než všichni u stolu. Dříve jsem i čekávala, až Tarak dojí úplně, kdyby měl náhodou ještě hlad, ale to se mu příliš nelíbilo. Jedla jsem pomalu, nezapomněla jsem se narovnat a lokty dát ze stolu, tak jak to káže etiketa. Pán si na to velmi potrpěl. Loučil se s námi i Wilhelm, dokonce se i tak hezky usmál. Na mě. Kousla jsem se do rtu, v ten okamžik mi to připomnělo něco úplně jiného a já se na okamžik celá napjala. Vzápětí jsem se oklepala skoro jako pes a také se usmála. "Bohové i s vámi, pane." Úsměv mi dlouho nevydržel, pořád jsem na sobě cítila pohled rudovlasé elfky. Ošila jsem se a prsty si vjela do vlasů, abych se ujistila, že zakrývají jizvu po výžehu. Po chvíli jsem se naklonila blížek k Tarakovi. "Já... Mám... Něco na tváři... Nebo tak?" špitla jsem tiše. "Nebo... Mám jít nahoru, abych paní to... Neto?" dodala jsem nejistě. |
| |
| soukromá zpráva od Tarkus Gregor Benhart pro Když je kovář se vším hotov, proberu se ze svého letargického sezení a promnu si oči. Je to pokaždé uklidňující poslouchat klepání kladiva o kovadlinu, znovu a znovu. Jemné tření hadru o zbraň a zbroj...připomíná Vám to doby, kdy jste poprvé chystali svou zbraň na bitvu proti nepříteli, který se Vá měl každou chvíli postavit. Mnoho básníků používá jiskry, zbraně a zbroje k popisování příběhů tak fantastických, až jsem se při čtení některých titulů popadal za břicho a dávil se smíchy. Nikdo na těch stránkách nedokázal popsat tu hrůzu, kterou jsem já a všichni žoldáci okolo mne cítili, když došlo na první ránu. Vykrýt a seknout, vykrýt a seknout, odrazit, probodnout, skopnout, vykrýt a seknout, vykrýt a seknout...pořád dokola a dokola. Nemělo to žádný smysl uvažovat nad tímto krvežíznivým proléváním hlouběji. Jediné co to dokázalo s válečníkem provést, bylo to, že jej boj změnil. Buď jej to zlomilo, posílilo nebo navždy změnilo. Potkal jsem již mnoho "mrtvých" žoldáků, kteří bojovali tak, že se jejich stylu boje říkalo "procházka". Byl to slovní obrat mezi žoldáky. Popisoval se tak žoldák, jenž ztratil chuť o zlato, ženy, víno i slávu, a toužil pouze po vlastní, krvelačné smrti. "S tou sekerou si nelam hlavu. Jak jsem řekl, byl to dárek.", shrnu prostě a vezmu svou zbraň zpět z jeho pečlivých rukou. Pevně ji sevřu. Opotřebovaný kožený obtah celého topůrka dodává sekeře dávný, prastarý vzhled, ovšem každý kdo by byl tak pošetilý, aby mou zbraň podcenil...by se hrubě zmýlil. Zkušeně si poberu své věci zpět a vložím je zpět na jejich místo. Jelikož jsem již předtím zaplatil za kovářovi služby, rozhodnu se ještě pro jednu drobnost. "Ještě se tě zeptám. Za kolik prodáváš brusné kameny ? Hodily by se mi dva." Pokud je cena přiměřená, zaplatím. Konec konců, jen blázen vyráží do boje s neznámým protivníkem bez možnosti udržovat zbraň neustále čistou. Jakmile je vše ohledně brusného kamene vyřešeno, přejdu k hlavnímu důvodu proč jsem zde. "Potřebuju se tě ještě na něco zeptat. Asi sis již všiml, že nejsem místní. Slyšel jsem lidi šeptat a mluvit o nějakém temném lese, nedaleko odtud. Nevíš náhodou, čím je ten les tak podivný a nebezpečný ?", ptám se vážným tónem, aby si ten muž nemyslel, že to, co popisoval předtím Tarak, mi příjde né jako nesmysl, ale jako něco, co bylo zkresleno strachem místních farmářů a sedláků. Je možné, že by mi ocelí zocelený kovář, mohl dát lepší odpověď, než kdokoliv jiný. Nebo taky ne. |
| |
| soukromá zpráva od Wilhelm zvaný Stín pro Nemám to tu rád. Nemám to tu rád ze spoustu důvodů. Postrádá to tu totiž jakousi eleganci na kterou jsem zvyklí. A navíc je potřeba býti ve střehu, štěstí přeje přeci jen připraveným. Oděn celý v černém, přes tvář přes hlavu přehozená kapuce, zakrývající tak tvář. Ukazující pouze modré oči s odstínem moře. Snažil jsem se sem zapadnout. Na tu malou chvíli, co tu mám v plánu strávit. O to víc jsem byl zaražený, když na mne promluvila gnómka. Pohlédl jsem na ní. Na sucho polkl. Nebyla sice můj typ žen, ale za to ten její jazyk, kterým si olizovala rty. Jistě s tím musela dovést dokonalé věci. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Potřebuji ten jed. A ne se zbytečně zdržovat. Zatřepal jsem hlavou. "Bohužel, nikoliv. Na druhou stranu, pověz mi, má milá.. kde nachází se magistr Zacharius a věř mi, že tato informace nebude zcela zdarma." Prohlásil jsem, napjatě vyčkávaje. Paranoia, které jsem vlastně nikdy nebyl přítelem, promluvila v této chvíli. Při děsivé představě toho, že bych mohl být já zloděj, oloupen jiným zlodějem. Byla to potupná představa, noční můra. Bylo to určitě tímto místem a já se vážně neměl v úmyslu zdržovat déle, než je zdrávo. "Tak tedy?" V mém hlase byla znatelná naléhavost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drobná nevěstka zklamaně našpulila ústa a pomalu zamávala řasami, když si odmítl její společnost, moc dobře věděla, jak na jejím obličeji tohle gesto vypadá a že většině mužů z toho měkne mozek, zatímco jiné věci tuhnou. Vzápětí si ale cosi uvědomila, mohl si tu změnu pozorovat přímo za chodu. Roztomilé rysy jí zkameněly, velké oči vytřeštila náhlou hrůzou. Gnómové byli od přírody tmavě karamelové pleti, takže nezbledla, jen rapidně zesvětlala. “Proč hledáš toho šílenýho mastičkáře? Ty...ty si jeden z Desmondovejch vymahačů…” Vydechla roztřeseně a přitiskla se ke zdi, jak se od tebe snažila dostat co nejdál. Pokoušela se tvářit prosebně a zároveň se na tebe nedívat, takže její oči zběsile těkaly z místa na místo. “Řeknu ti co potřebuješ! Jasně, jasně, řeknu kde Zacharias bydlí! Prachy...prachy si klidně nechte...pane,” pokusila se o úsměv, jenže byla tak vystrašená, že působil dost křečovitě. Její náhlý strach byl pochopitelný. Ačkoli se v Pokroucené našlo dost ‘drsných hochů’, osobních ‘výběrčí daní’ pracujících pro nechvalně známého půl-elfa se báli úplně všichni. Takže tě koktavě, ale velice přesně nasměrovala k obydlí zdejšího alchymisty, ani nepočkala, jestli nějaké ty peníze vytáhneš a zmizela za rohem. Díky její navigaci jsi postupoval vcelku najisto. Občas si minul nějaký stan či přístřešek, z nehož si cítil pohledy očí lesklých narkotiky, horečkou či prostě postupujícím šílenstvím, jak se na tebe upírají. Měl si ale štěstí, protože k ničemu nedošlo. Pod nohama ti sem tam uhýbaly krysy a párkrát na tebe vrčel zdivočelý pes, když si myslel, že ohrožuješ jeho večeři - patrně někoho, kdo nebyl takový šťastlivec jako ty. V jednu chvíli si musel poněkud pozměnit svou trasu, protože procházet mezi dvěma gangy podsaditých, runami potetovaných trpaslíků, kteří právě vyřizovali nějaký obchod, by byl jen hloupý a nekreativní způsob, jak dát životu sbohem. Ale nakonec se ti k tvé úlevě povedlo dorazit bez větší úhony na místo určení. Ať už si nějak komentoval fakt, že na bednách vedle dveří právě dost zběsile souložili jakýsi elf a jeho dechberoucně tvarovaná soukmenovkyně, neteční k okolí a patrně sjetí jak papriky, nezbývalo než vejít do otlučených dveří, na nich se vyjímal karmínový nápis vyvedený jak v Obecné, tak ostrých trpasličích runách a elfích kudrlinkách: “Magistr Zacharias, adept Nejvyššího umění. Otevřeno denně.” Jakmile si vešel dovnitř, mosazné zvonečky nade dveřmi jásavě zacinkaly, aby majitele upozornily na přítomnost zákazníka. “Už běžím!” Ozvalo se zavolání z potemnělého zadního traktu obchodu, zapleskaly spěšné kroky a vzápětí byla zšeřelá místnost plná mihotavého, modrobílého světla, které bylo téměř bodavě jasné. Když si rozehnal mžitky a fleky před očima, spatřil si před sebou stát vysokého může v dlouhém plátěném kabátě s pelerínou, vlající karmínové šále a v několika vrstvách různých košil. To, že byl kalhot-prostý a jeho bledá lýtka svítila z bavlněných podvlékaček, ho nijak neznepokojovalo, zcela očividně. Měl špičatý, bledý obličej rámovaný hustou, bujnou a nepokojnou hřívou vlnitých vlasů barvy kaštanů, sahající mu až po lopatky. Do očí si mu neviděl, neb je zakrývaly podivné, zcela kulaté brýle z úplně tmavého skla. Na alchymistu byl překvapivě mladý, zhruba tvého věku. Ve štíhlých rukou umělce právě svíral veliké železné kleště, které držely jakýsi kovový koflík, jenž byl oním zdrojem mihotavé záře. “Buďte tak laskav a podrže mi to na chvíli, ano?” Zahalasil a vrazil ti držadla kleští do rukou. Že bys mohl být klidně jednou z Desmondových prodloužených rukou, to ho zneklidňovalo asi stejně, jako absence kalhot. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kovář zamyšleně pokýval hlavou, i když asi netušil, co tím dárkem přesně vysvětluješ, zjevně to bylo jeho oblíbené gesto. Spokojeně si zamnul ruce, když si se zdál spokojený s jeho službami a jeho nepravidelný úsměv se ještě rozšířil, když to vypadalo, že budeš utrácet dál. Brusné kameny měl za čtyři stříbrné kus. Byla to vcelku rozumná cena, protože ačkoli by si to někdo mohl myslet, nebylo to zrovna jednoduše sehnatelné zboží. Když ses jej optal na les, zamručel a předvedl další ze svých oblíbených gest - usilovné hlazení holé lebky, lesknoucí se od ohně, načež pokrčil mohutnými rameny. "To já nevim, váženej pane. Nejni to moje věc, nesouvisí to s mojima záležitostma, tak se do toho nemíchám. Proč taky..." Hluboké přemýšlení vyvolalo další masáž pleše, jak si snažil úslužně vybavit aspoň něco. "Mluvil sem s pár lidma, co les míjeli, dovnitř si nikdo netrouf. Tvrdili mi, že z lesa bylo k večeru slyšet ženckej zpěv. Jeden chlapík od městský stráže zase blábolil něco o křiku a vytí tak strašným, že vám z něj srdce přeskočí pár bouchnutí. Jedna bába zase přísahala, že les prej ožil, ale byla už stará, nejspíš jí leta rozměkla mozek, váženej pane..." Uchechtl se a dalším pokrčením ramen dal najevo, že to je všecko co ví. |
| |
| Čas večeře, čas loučení... Svět kolem se pomalu ztrácel. Zůstával zde jenom náš stůl, mí společníci a krásně plný korbel piva. Na tváři mi šel vidět úsměv. Ten druh úsměvu, jehož původ nezná ani sám majitel. Snad spokojenost? Nadšení? Pobavení? Tarkus nás opustil, na odchod jsem mu lehce pokývnul ale mlčel jsem, jako jsem mlčel již delší dobu. Ale teď jsem zase spustil: "Tak to bude opravdu velmi prapodivný zjev, pojídá-li chlapy a do toho si zpívá. Takovým morbidním způsobem se těším až ho, nebo dejme tomu TO, konečně spatřím.", napiju se. "Já bych si možná taky mohl něco zařídit, takže ještě dnes se také vzdálím.", usměju se a pohlédnu na Wilhelma. Smýšlí obdobně jako já a jako myslel Tarkus. Po skvělé večeři, jenž provoněla celou místnost, již tak plnou ruznorodého aroma, se i Wilhelm zvedl a vydal se za svým Alchymistou. Večeře byla výborná. Když jsem vylilzaný talíř podával šenkýřce, poslal jsem vzkaz kuchaři. Ten chlápek by měl dělat někde výš než v tomhle pajz... Podniku. |
| |
| Drak - Večer se nachyluje Dojídal jsem svojí porci, vlastně spíš už jen vyškraboval zbytky z misky a do toho jsem naslouchal hovoru. Válečník a hezoun si odešli zařizovat slastní záležitosti. Já měl všechno co jsem potřeboval u sebe a i kdyby Kiška něco chtěla, nejspíš by si o to neřekla. Její osobnost byla v tomhle...složitá. Což se prokázalo i její plachou reakcí na upřený pohled rudovlásky. "To je v pořádku, Fanderay," Její pravé jméno ji vždycky, zdá se, trochu probralo, takže jsem ho používal tak často jak se dalo. "Jsem si jistej, že to nic není.." Zavrčel jsem tiše, s velice lehkým náznakem výhružnosti a navázal pohled rudovlásky na svůj. Jen ať zkouší zírací soutěže s někým, kdo něco podobného cvičí na divokých psech. A většinou vyhrává. Na poslední chvíli jsem se zarazil a nezavrčel na ní. Někdy mi dělalo potíže rozlišovat mezi divočinou a civilizací a neplést si lidi se zvířaty. Už chápete, proč nemám rád města? "K vaší otázce, slečno...?" Drobná pauza, abych naznačil, že krom toho skalda se nějak úplně vynechalo představování, "Podle informací paní Thonny mělo zboží dorazit do Rivie odhadem před dvěma dny. Pokud vyrazíme zítra ráno, měli bychom bejt schopný zjistit eště aspoň nějaký stopy..." Lehce jsem pokrčil rameny a s povděkem přijal pohár medoviny, z nějž jsem s chutí upil. Civilizace nakonec má jisté výhody. Pozoroval jsem krčmářku Yennu, kterak potvrzuje rudovlasé, že pokoj s výhledem do dvora skutečně mají a že ubytování na jednu noc stojí čtyři stříbrné, umyvadlo a klíč, že je v tom započteno. Z těch řečí, medoviny a plného žaludku na mě padla lehká ospalost. Neškodilo by se před cestou pořádně prospat v posteli. Dopil jsem pohár na jeden zátah. "Pokud je to všecko, popřeju vám pěknej večer a pudu se prospat. Ráno se sejdeme tady," připomněl jsem jim ještě jednou, zvedl se a tázavě pohlédl na prcka, jestli jde se mnou, či tu ještě zůstane. |
| |
| soukromá zpráva od Wilhelm zvaný Stín pro Byl jsem překvapen reakcí gnómky. Ano, snažil jsem se sem zapadnout, ale pochyboval jsem velmi o tom, že bych vypadal jako někdo od Desmondovejch vymahačů. Vlastně tak vypadám... Abych zapadl. Došlo mi po chvíli. Povzdechl jsem si. S tímto jsem musel počítat. "Hlavně se, lásko, uklidni. Nechci ti ublížit. A nechci ani ublížit jemu. Prostě jen něco potřebuji, od něj." Chlácholil jsem jí. Snažil se vykouzlit úsměv na tváři. Nakonec mi ukázala směr, kde se nachází. Vzhledem k tomu, že jsem jí vyděsil a tak. Ona byla žena. Nabízela se mi. A kdybych měl někdy prostě čas. Prostě jsem jí hodil jednu stříbrnou za ochotu. "Na tvou nabídku, lásko, někdy kývnu. Až budu mít čas." Uklonil jsem se a vyrazil. Skvělé... tak tudy to nepůjde... Povzdechl jsem se, když jsem spatřil to, čeho se budu muset vyhnout. Přeci jen by mne byla škoda na to, abych byl jenom večeří pro zdivočelého psa. Na to jsem moc krásný, šarmantní a chytrý. Zapomněl jsem říci i skromný. Vážně jsem si oddechl, když jsem došel k cíli. Svůj pohled zvědavě stočil na souložící pár. Vážně jsem jim záviděl. Měl jsem neodkladnou práci a tak jsem si nic takového nemohl dovolit. Správně si to nemůžu dovolit do doby než bude úkol splněn.... než získám diamant. Úsměv se na mé tváři rozšířil. V očích se zalesklo. Chňapl jsem po klice a otevřel ty zatracené dveře. Jen si běžte... já mám času dost. Překvapeně jsem pohlédl na onoho alchymistu, tedy přesněji po chvíli než si na to všechno moje oči zvykli a rozhodli se zase spolupracovat. V prvé chvíli jsem měl v úmyslu dotyčného přerazit. Nebylo to nic příjemného. V druhé chvíli jsem se zarazil, neboť dotyčný na sobě neměl kalhoty. "Ehmmm, pane..." Nestihl jsem nic říct, neboť mi skočil do řeči a vrazil mi držadla kleští do ruky. Nechápavě jsem se na něj podíval a poté na to, co jsem vlastně držel. "... dovolíte, prosím, pane. Potřeboval bych si od vás něco koupit. Pane." Dostal jsem ze sebe a využil chvíle, kdy mlčel. Doufajíc přitom, že to nebude na dlouho. Rád bych byl co nejdříve zpátky v bezpečí své skrýše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jistě, jistě, kdo by nechtěl..." Zahlaholil nepřítomně muž, načež se otočil a cosi hledal v příšerném nepořádku na stole. Věc v koflíku stále vydávala záři příliš silnou, než aby šlo poznat, co to vlastně je. Hubený alchymista se po chvíli šramocení a tlumeného nadávání obrátil opět k tobě a v prstech svíral jakési víko opatřené kovovými sponami na zajištění. Vítězoslavně zavýskl a s gustem víko na nádobku přibouchl, chvatně ji zajistil a celý aparát od tebe převzal, načež jej položil na stůl. "Tak!" Vydechl spokojeně, otřel si ruce do kabátu a sundal tmavé brýle, které zahákl za kapsu kabátu. Jeho oči byly...přinejmenším zvláštní. Zatímco levé bylo tmavě hnědé a hluboce zamyšlené, levé se blýskalo jiskřivou zelení a bylo neustále jaksi horečnatě lesklé. Z čehož šlo vcelku rychle usoudit, že dotyčný je půl-elf. Míšenci těchto dvou ras se často vyznačovali různými podivnými 'vadami' a zvláštnostmi ve svém vzhledu a nejen v něm. Většina půl-elfů byla obdařena pronikavou a bystrou myslí, která však měla občasné tendence se poněkud...křivit. Toto zakřivení se pohybovalo od drobných osobních podivnůstek, až k velice nebezpečným druhům úplného šílenství. "Co pro vás mohu udělat?" Pravil vesele Zacharius, stále úspěšně ignorující vlastní bezkalhotovitost. "Opravte mě, jestli se mýlím, ale vypadáte jako někdo, kdo se chystá na nebezpečný úkol. Jako dobrodruh. Nemám pravdu? Jistěže mám. Já to poznám. Je to v očích. A někdy taky v kolenou. To ty šípy, víte?" Usmál se blahosklonně, zatímco přešel k regálům. "Mmmmm....co tu máme...léčivé směsi, ano...třaskaviny..jistě...aaa, jedy. Vždycky chtějí jedy..." Pokýval si pro sebe hlavou, načež na stůl vyložil čtyři různé zapečetěné lahvičky. Postupně na ně ukazoval a pomalu hovořil. "Mám tu skvělé věcičky. Tak například toto, jed vyextrahovaný z legendární a naprosto neuvěřitelně šeredné mantikory. Stoprocentně účinný, stoprocentně smrtící. Bohužel také nákladný. Tento flakón za celých deset zlatých, ano. Nehorázně drahé, že? Tedy..." alchymistův pohled se mírně rozmlžil a ústy mu zaškubal rošťácký úsměv, "...za předpokladu, že byste mi nechtěl platit v překrásných rudovlasých dívkách co tančí s plameny a smrtí...." Zamručel mírně nepřítomně zasněným tónem, ale téměř ihned se probral, zamrkal a zatvářil se mírně omluvně. "Kde jsem to...ah, jistě. Jedy. Ovšem..." Postupně ti předvedl výtažek z bolehlavu "když se budete chtít dívat, jak je umírání vážně nepříjemné..." koncentrovaný durman ("bude mít tak drsné halucinace, že nebude moct ani stát rovně, věřte mi, vím co říkám") a něco čemu říkal prostě Uspavač. Každá lahvička za patnáct stříbrných, v každé dvě dávky. Alchymista počkal, zdali si některý z nich přeješ koupit, načež se zamyslel. "Také," Zachariasovo šílené oko na tebe rozverně mrklo, "můžeme učinit procedůru, takovou docela malou procedůru, zcela zadarmo. A po ní vám budu schopen říct, co v tomto obchodě je přesně ušité na míru pro vás. Jestli osudem či bohy, to záleží zcela na vašem přesvědčení a preferencích. Stačí, když mi budete věřit a podáte mi ruku. Co vy na to?" Naklonil hlavu ke straně a natáhl k tobě bledou dlaň podobnou velkému pavoukovi. |
| |
| soukromá zpráva od Wilhelm zvaný Stín pro Skousl jsem si ret. Toto jsem vážně nečekal. Čekal bych snad všechno. Starého senilního muže, který se bude pořád ptát, co vlastně po něm chci. Ale vážně bych nečekal toto. Šíleného mladíka bez kalhot v mém věku a ještě půlelfa. "Ehmmm,.." Chystal jsem se mu říct, co vlastně od něj budu chtít, ale on mne zaskočil. Dál mluvil a mluvil. A musím uznat, že přesně věděl, co vlastně po něm chci. Byl jsem tím příjemně překvapen. Stejně jak jsem byl překvapen cenou k tomu všemu, což už nebylo ani zdaleka příjemné. Super. Tak tolik u sebe ani zdaleka nemám. K čertu.. Měl jsem po cestě někoho okrást. Zaklel jsem v duchu. Při jeho dalších slovech, jsem ale našpicoval uši, jak jsem jako člověk nejlépe dokázal. Proceduru? Co tou procedurou myslí? "Rád bych slyšel něco víc o té proceduře. O co by šlo?" Pronesl jsem nejdříve. Nevěřícně jsem se podíval na tu jeho nabízenou ruku. Odkašlal jsem si po chvíli. Ven to snad samotný čert. Tu ruku jsem mu prostě podal. "Fajn. Domluveno. Ale přísahám vám, že pokud se to nějak zvrtne.... tak vás budu jako duch strašit." Nevím ani proč jsem to o tom duchovi řeklo. Možná, že jsem ho chtěl postrašit. Postrašit šílence. Jde to snad? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlelf se nadšeně zazubil a druhou rukou mezitím oddělal bezpečností pojistky z koflíku, který před okamžikem uzavřel. Obchod opět naplnilo mihotavé modrobílé světlo, které kolem vrhlo znepokojivé stíny, tančící po stěnách i alchymistovi samotném. A pak, než ses nadál, vrazil jednu ruku přímo do světla a druhou sevřel tu tvojí. Krámkem proběhla vlna magie, mravenčící na kůži. Obzvláště silný záchvěv projel podle mírného trhnutí nejdříve Zachariasem a pak skrz jeho dlaň i tebou. Intenzivní mravenčení, pak náhlý nával chladu, který však skoro ihned odezněl. Půlelf tě pustil, chvíli stál na místě jako přimrazený. Dlouhými vlasy i kabátem mu zaškubal vítr, který neměl žádný jasný zdroj a když se rozhlédl kolem, všiml sis, že jeho bělma vydávají lehkou, měkkou záři. Vrávoravým krokem, jakoby snad byl opilý se vydal podél regálů, ruka, která tě před chvílí držela, se nyní pátravě vznášela nad lahvičkami. Občas se zastavil a zdálo se, že váhá, pak sebou však ruka vždy trhla, jako když loutkář poručí své loutce a on šel dál. Po několika okamžicích znepokojivého ticha narušovaného pouze nejistými kroky se náhle zcela zastavil a sáhl pro jednu z lahviček, hlavu nakloněnou ke straně. Zdálo se, že snad naslouchá něčemu,cos ty nebyl schopen zaznamenat. I s fiolou, jejíž obsah se zdál temně fialový, se vrátil k tobě a vložil ti ji do dlaně. To vypadalo jako konec procedůry. Splnila přeci svůj účel, nebo ne? Pak se ale stalo cosi nečekaného. Stále mátožně se pohybující muž se najednou narovnal jako železná tyč a upřel jasně zářící oči přímo na tebe, ten pohled jakoby se ti propálil přímo do duše. Další poryv přízračného větru mu rozvířil vlasy kolem hlavy a strašidelně zapleskal kabátem. Jeho ústa se několikrát trhaně otevřela, než z nich vyrazil vodopád slov, pronesený znepokojivě hlubokým hlasem, který rozhodně nepatřil půlelfovi. "Píseň zpívanou v temnotách utne v půli falešné světlo! Umlčí hlas vystrašené dívky! Umlčí nejnezkrotnější z žen, krásnou jako krveprolití! Umlčí i netvora šíleného smutkem a nenávistí! Světlo hvězdy, hvězdy která plane jasně, jasně jako zrada!!" Zvolal ten hlas, který se nezdál být z tohoto světa, načež hubený alchymista zavrávoral, pudově se chytil stolu a zamrkal. Když na tebe pohlédl, jeho oči byly zase 'normální' a přízračný vítr byl ten tam. Zacharias pohlédl na fialovou lahvičku a zamyšleně se usmál. "Aconitum. Hm. Zajímavé. Zdá se, příteli, že se vám na vaší cestě bude hodit oměj. Pravda, také spolehlivě smrtící záležitost. Bohužel, tohle je můj poslední. Ale co, za zlatku a půl je váš," usmál se majitel obchodu bezelstně, jakoby se právě nic divného nestalo. |
| |
| soukromá zpráva od Wilhelm zvaný Stín pro Bylo to snad nepříjemné kvůli tomu, že jsem neměl ani nejmenší tušení, co se to vlastně stalo. A snad ještě pořád děje. Ta jeho slova. "Píseň zpívanou v temnotách utne v půli falešné světlo! Umlčí hlas vystrašené dívky! Umlčí nejnezkrotnější z žen, krásnou jako krveprolití! Umlčí i netvora šíleného smutkem a nenávistí! Světlo hvězdy, hvězdy která plane jasně, jasně jako zrada!!" Jež mě nutila si to opakovat pořád dokola. Dokolečka. Jako kdyby mi snad mělo být jasné, že se něčeho týkají. Třeba naší budoucí výpravy. Jako kdyby se snad něco mělo stát ma petite, rudovlasé a snad tomu válečníkovi. Jako kdyby mě to snad mělo zajímat. Zatřepal jsem hlavou. Pohlédl jsem na fialovou lahvičku, kterou jsem křečovitě třímal v ruce. "Ehmmm, ehmm.. jistě." Prohlásil jsem. Hrábl jsem do kapsy, pro určené peníze. Chvíli to trvalo, neboť se mi poněkud nepříjemně třásla ruka. Podal jsem mu mince. Měl v úmyslu se otočit k odchodu, ale prostě mi to nedalo. Jako kdybych měl snad obavy o ma petite. "Mohu se zeptat?" Odmlčel jsem se. Uvažoval jak to vlastně říct. "Ta vaše předchozí řeč, kterou jste vlastně ani asi nevedl vy. Byla něco o falešném světle. A také, že to ukončí snad životy dvou dívek a jednoho válečníka. Hrála v tom roli nějaká hvězda... to byl určitě nějaký blábol a ne žádná jak tomu říct... předpověď budoucnosti." Nevím proč jsem se vlastně tady vůbec kvůli něčemu tak hloupému zdržoval. Proč jsem tu stále stál a nevzal dávno nohy na ramena? Mohla za to snad jistá náklonnost k někomu tak nevinnému a bezbrannému človíčkovi, jakým byla právě ma petite. Potřeboval jsem se ujistit, že jí nebude hrozit nebezpečí. Krucinál... měknu a to to není dobré. |
| |
| U Zeleného draka – Výčep a poté pokoj Nemohla mi ujít slova Kišky, na to byl sluch elfů příliš bystrý. Znovu jsem se pousmála. „Omlouvám se, Kiško, zavzpomínala jsem se,“ promluvila jsem na dívku, i když ji nejspíš překvapí, že vůbec reaguji. Tím jsem se ale teď netrápila. Nechtěla jsem ji více uvádět do rozpaků. Místo toho jsem ucítila já na sobě upření pohled. Kiščin ochránce – Tarak. Můj pohled plynule přešel na něj. Cítila jsem jeho určitou napjatost. Už jsem se neusmívala podobně jako na Kišku, ale má tvář byla stále smířlivá. Očima jsem však neuhýbala. „Alice,“ kývla jsem znovu, abych se představila. Ani nyní jsem nechtěla vyslovit své pravé jméno. Příliš elfské... „Dobře... Jsem na ten les zvědavá,“ pousmála jsem a na chvíli lehce pohodila hlavou. Přitom jsem svůj pohled obrátila na krčmářku, která právě ke mně přišla. S díky jsem přijala nabízený pokoj a zaplatila jsem. Neměla jsem u sebe velký obnos, ale na toto ještě zcela postačil. Ostatní se zatím pomalu sbírali k odchodu. Don naznačil, že také má zařizování, Tarak se zvedl rovnou a očekávala jsem, že Kiška ho bude následovat. Sama jsem chtěla dopít víno a odejít také. Proto jsem se zvedla chvíli po Tarakovi. „I já přeji dobrou noc a zítra tedy zde,“ pousmála jsem se a kývla všem třem na pozdrav. Mé kroky poté zamířily k výčepu, kde jsem si vyzvedla klíč od pokoje a nechala si ještě jednou vysvětlit, kde se místnost nachází. Jakmile jsem k ní dorazila a pečlivě za sebou zamkla, vydala jsem se co nejdříve k oknu. Nechtěla jsem svou cestu na střechu déle odkládat, protože odpočinek byl na druhý den třeba. Nejdříve jsem však otevřela okno, abych zjistila, jaké možnosti vyšplhání na hřeben střechy vůbec jsou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ah...takže se to stalo zase. Je to občasný vedlejší efekt, pořád na tom pracuji. Ta procedůra funguje na principu odhadování pravděpodobných budoucností. Jenže entita, kterou k tomu procedůra využívá je tak trochu...nestabilní. Takže občas dojde k...já tomu říkám 'spontání věštění'. Ale není třeba se znepokojovat. A´t už ta věštba byla jakákoli, je to jen jedna z možných budoucností. Může nastat částečně a nebo také vůbec. Navíc mají věci vyřčené v tomto tranzu často tolik skrytých významů a možných interpretací, že je skoro nemožné určit, co přesně znamenají. Opravdu se omlouvám, nebylo to záměrem..." Zatvářil se zkormouceně a zamračil se na zdroj mihotavého světla jakoby to snad byla jeho vina. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| U Zeleného draka; setkání se chýlí ke konci... Fanderay. Jméno z téměř zapomenutého snu. Vyvolávalo spíše zmatek, než cokoliv jiného. Kiška. To bylo správně. Nebo... Nebo ne? Zamrkala jsem a pomalu přikývla. "Dobře... Ale... Určitě? Klidně bych se najedla bokem, nevadilo by mi to, vážně ne, to se nemusíš bát," ujistila jsem Taraka rychle, když se tak podívla na rudovlasou. Nebyl to moc pěkný pohled. Až jsme se provinile kousla do rtu. "Ne, ne, nemusíte se omlouvat, paní, to já se omlouvám," potřásla jsem hlavou a raději pokračovala v jezení polévky, do které jsem zabodla pohled. Tarakovi jsem již ze zvyku nabídla dojezení své porce, když jsem snědla polovinu s tím, že už nemůžu. Byl velký, a když jste tak velcí, potřebujete hodně jíst, abyste silní, to dá přeci rozum. Tarak se zvedá, všichni se loučí. Sejdeme se ráno. Rychle jsem vstala vysoukala se zpoza stolu, abych mohla vzít nejen svoje věci, ale i ty, co jsem vždy nosila Tarakovi. "Ať nad vámi bdí Bohové, ráda jsem vás poznala, vážně moc," uklonila jsem se Donovi i elfce, než jsem cupitavými krůčky rychle pokračovala za Tarakem, aby mi neutekl. |
| |
| soukromá zpráva od Airlien "Rudovlasá" pro Pousmála jsem se, když jsem si prohlédla situaci z okna. Ještě jsem znovu zkontrolovala dveře, zda jsou zamčené, a pak jsem se rozhodla vylézt. Sice by nebyl problém je vyrazit, ale toho už by si nejspíš někdo všiml. A o tiché vklouznutí nezvaného cizince jsem po svém návratu ze střechy nestála. Do okna jsem se posadila zády, lehce se zaklonila a nahmátla pohodlně okraj střechy. Pohmatem jsem zkontrolovala, zda nejde o nějaký materiál, který by příliš klouzal, nebo by se dokonce chtěl nějak drolit, prostě byl nestabilní. Pokud se vše zdálo v pořádku, vytáhla jsem nohy z okna a postavila se napůl na parapet, přičemž jsem se už přitahovala k okraji střechy a plynule se vytáhla až na ni. Pokud šlo vše dobře, měla bych se na střeše ocitnout se vší tichostí během chvilky. Jakmile jsem tam byla, zůstala jsem tiše přikrčená. Nechtěla jsem přilákat žádnou pozornost a velká města občas měla své střelce po střechách domů. Když jsem získala trochu jistoty, pokusila jsem se, raději stále přikrčená, dostat se k vyššímu místu na střeše, ať už prostor kolem komína, nebo hřeben. Tam jsem se posadila a tiše vyčkávala. Mohla jsem čekat celkem dlouho, kdo ví, jak byli ptáci zde zvyklí na takové noční návštěvníky jejich prostoru. Byla jsem však vyzbrojená trpělivostí. Hlavně jsem se uklidnila a snažila se sama nevydávat žádné špatné myšlenky, které by mohly tak zranitelné tvory odradit, aby na moment složily svá křídla v mé blízkosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na střechu a ke komínu jsi se díky své obratnosti dostala bez větších obtíží. Slunce se pozvolna chystalo zapadnout a jeho pohasínající záře dodávala i takovému místu, jako bylo tohle lidské město, zvláštní kouzlo. Skoro jako na nějaké malbě nadaného umělce. Ty si tu však byla ze zcela jiného důvodu, než bylo obdivování výhledu. Během několika chvil si vytěsnila ze své mysli ruch města a duševně ses otevřela tomu zlomku zdejší fauny. A čekala. Čekala si k vlastnímu údivu dlouho, na město pomalu padla tma a krom několika špačků shánějících potravu, dotěrných holubů a vlaštovek hnízdících ve stáji hostince, si žádné další ptáky nezahlédla. A ti, kteří ti dělali společnost, byli bez výjimky místní a nic zvláštního si na nich nezpozorovala. Ale nikde žádná vrána, havran, ani sova, tiše přelétající na sivých křídlech nad městem. To bylo přinejmenším zvláštní. Neslyšelas ani žádné houkání, krákání či jiné ptačí zvuky, ať už blízké či vzdálené. Příroda jako kdyby se rozhodla trucovitě mlčet. |
| |
| Don tedy ještě nějakou dobu setrvával v hostinci a poslouchal cvrkot, než se začalo lehce připozdívat a byl ideální čas pro to, vyjít si do ulic Rivie a shánět věci legální, méně legální a nebo úplně nelegání. A to téměř jakýmkoli způsobem. Čili naše hrdinná skupinka byla nyní buď roztroušena po městě v různých fázích návratu, ukládala se tiše ke spánku a nebo vyváděla jiné, tajemné činnosti. |
| |
| Návrat do zeleného draka Promnu si svou zarostlou bradu a odfrknu si. "Jsou to stejné bláboly jako vždycky...žoldák by si řekl, že po těch letech by nebylo na škodu mít po boku někoho, kdo se vyzná v povídačkách a falešných legendách..." "Děkuju ti za tvé služby příteli. Stejně jako za tvá slova. Budou se hodit...", bez jakkékoliv další reakce se plně vystrojím, ozbrojím se a se zabručením kývnu na kováře. Jsem pevně rozhodnut. Nyní není cesty zpět. Jsem člověk jenž vraždí za peníze, ovšem není to třpyt zlata, který mne naplňuje takovou radostí ze zabíjení. Je to nepopiratelná chuť boje. Miluji jiskry, které vyrážejí ze srážejících se zbraní, zvuk trhajících se svazků masa i prskající krve. Nemohu žít jinak. A ani to nechci. Přehodím si sekeru přez rameno a kývnu na kováře. Bez dalších zdržení vyrazím z hospody, svůj plášť si utáhnu na pravém rameni, abych tak uvolnil pravou ruku pro případné tasení zbraně. Nezapomenu nato, abych udělal u jednotlivých provázků utahující můj plášť uzel, tak abych dokázal jedním tahem plášť uvolnit a měl tak plně své ruce volné. Klidným, avšak rychlým krokem vyrazím zpět do zeleného draka...znám temná nebezpečí města...Lýrie není v ničem jiná... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyrazil jsi tedy do ulic, aby sis obstaral pár záležitostí před cestou. V Rivii se toho dalo sehnat opravdu hodně, když jeden věděl,kde hledat a měl dost peněz. Což o to, přehled bys možná měl, i když ne takový jak by sis možná přál, jen s penězi byl v tvém případě trochu problém. Avšak nechal si znovu zapracovat loutnu, její vábivý hlas a následně své zlodějské umění. Máš pocit, že to mohlo jít lépe, možná by to šlo lépe v tandemu s jiným zlodějem. Navíc máš neodbytný pocit, že tvůj husarský kousek neprošel zcela nepovšimnut. Musel si být opatrný, takže si ukořistil 'pouhé' tři stříbrné. Ale lepší než drátem do oka. Vrhací nože, které prodávali zbrojíři a kováři po městě byli drahé, čtyři stříbrné za kus koneckonců není malá cena. Jistě, vždycky tu byli..nepříliš hodnověrní překupníci, co se rychle chtěli zbavit kradeného zboží. Podařilo se ti, s tvou výmluvností, nějak vyhandlovat dva vrhací nože za naprosto neuvěřitelné dva stříbrné. Nejsi si zcela jist jejich kvalitou, ale pro současné potřeby postačí. Se zlodějskými paklíči to bylo snad ještě těžší. V podstatě každý zloděj měl vlastní udělátka, masově se nevyráběli rozhodně a soukromníci se se svým náčiním jen neradi loučili. Zabralo ti to dost frustrujícího dohadování se s dost nechutnými lidmi a nakonec si stejně sehnal akorát masivní páčidlo. Nebyl to sice paklíč, ale zase bylo multifunkční a za jeden stříbrný? No nekupte to, když je to tak levné. S jedy to bylo stejně ošemetné. Nedalo se sehnat nic, co by stálo méně jak patnáct stříbrných. A všichni potencionální prodávající navíc vypadali dost neklidně a neochotně. Buďto se báli měststké stráže nebo naopak nechtěli obchodovat s někým, o kom věděli, že nespolupracuje s tajemným Desmondem. Ať ses snažil jak chtěl, nedali si říct. Nakonec, když už ti to začínalo slušně lézt krkem, protože se pomalu nachylovala desátá hodina noční, si narazil v jedné uličce na elfa s mírně skelným pohledem, který ti nabízel za dva a půl stříbrňáku 'Fakt skvělej matroš, šéfiku, stačí jednou šňupnout a ste bůh! Jako blesk, fakt!' Tím skvělým matrošem byla dávka stříbřitě duhového prachu, který se očividně šňupal. O bojových drogách už si slyšel. Nepříjemné vedlejší účinky docela vyvážil fakt, že uživatel byl na krátkou dobu silně bojově zvýhodněn. |
| |
| Konečně pryč z Pokroucené čtvrti Bylo mi tak nějak divně z toho všeho, co se u toho poťouchlého alchymisty událo. Ty jeho slova mě hučela v hlavě jako nějaký včelí roj. Na druhou stranu jsem musel uznat, že jsem neodešel bez ničeho a vlastně s tím, pro co jsem šel. Takže to nebylo ani zas tak špatné. Je nutné to soudit z úhlu pohledu. Několika úhlů pohledu. Pomalým krokem si to vykračuji pryč z této prapodivné čtvrti, nikam se neženu a navíc moje zašívárna není daleko odsud. Sem tam se ohlídnu přes rameno. Zastavím. Rozhlédnu se kolem. Paranoia je kamarádka, která se občas vyplatí a ukáže se, že vám zachránila život. Byť je to občas jenom přehnaná opatrnost. Netrvá to dlouho a už se na obzoru rýsuje místo mého odpočinku a také ta nejlepší zašívárna ze všech. Mohu poděkovat mému členství a samotné gildě, která se postarala abych tam mohl vůbec bydlet. Tiše si zalezu dovnitř. Můj pohled poté co zavřu dveře padne na onu lahvičku, kterou jsem získal a ve které spočívá to co jsem potřeboval od šíleného alchymisty Zachariase. Usadím se na starou postel, u které se divím, že ještě drží tak nějak pohromadě. Začnu připravovat svoje zbraně, aby byly funkční nejen ráno, ale když je bude potřeba. Být vždy připraven. To není nikdy na škodu. |
| |
| soukromá zpráva od Airlien "Rudovlasá" pro V duchu jsem si povzdechla, i když navenek jsem dál nehnutě seděla a s očima upřenýma do prázdna jsem vnímala plně své okolí. Ano, mohla jsem to čekat a vlastně i čekala, ale přeci... Doufala jsem. Taková už jsem byla. Doufala jsem do poslední chvíle a ani teď jsem se nevzdala. Na město pomalu padala tma. Ruch okolí, který se jen trochu ztlumil, jsem nevnímala. Bohužel příroda byla mlčenlivá. Snad je její vliv příliš krátký na toto město. Mohla jsem však jen spekulovat. Příroda nikdy nedělala nic beze smyslu a jen proto, že jí jiná bytost poručí. Takový už byl řád a život. Ještě nějakou chvíli jsem hodlala počkat. Necítila jsem se unavená, proto mi to nevadilo. Třeba se na mě štěstěna usměje. I já jsem se v duchu pousmála a dál hrála svou roli sochy. Ovšem i takové čekání musí mít jednou konec. Pokud se do další hodiny nic nestane, své místo opustím a přichystám se ke spánku. Druhou možnost jsem totiž měla brzy nad ránem. Druhou a poslední před odjezdem.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jelikož se i přes tvou trpělivost, kterou byli elfové pověstní, tu noc již nic nestalo, rozhodla ses jít spát. Noc byla klidná, postel až překvapivě čistá a pohodlná, hostinec v mezích možností tichý. Ubytování za čtyři stříbrné je prostě ubytování za čtyři stříbrné. Instinktivně ses sama vzbudila těsně na hranici úsvitu, abys znovu vykonala své zkoumání. Opět ti nedělalo žádný problém vylézt na střechu a začít meditovat. Tiché, klidné ráno k tomu jen vybízelo. Všichni ještě spali, město se nestačilo probudit. Příroda ale ano. Protože tentokrát se ti odpovědi zjevně dostat mělo. Všimla sis jej ve chvíli, kdy kroužil nad městem. Malá černá tečka se pomalu zvětšovala, ve velkých, líných kruzích se k tobě snášelo černě opeřené tělo. Za chvíli již na obrubě komína se zapleskáním půlnočně zbarvených perutí přistál veliký havran, upřel na tebe své korálkové oči a chraplavě zakrákal. Nakláněl hlavu cukavě ke straně a prohlížel si tě. Velice, velice zvědavě. A když si mu pohled oplatila, zamrazilo tě. Ano, díval se na tebe velký černý havran, znamení smrti, ale tím to nebylo. Ne. Hluboko v očích mrchožrouta si totiž zahlédla...něco jiného. Něco si tě zvědavě prohlíželo očima ptáka, jako když se ty díváš oknem ven. Nějaké jiné, silné vědomí, ostré jako skleněný střep, které se skrývalo za prostou myslí opeřence. |
| |
| soukromá zpráva od Airlien "Rudovlasá" pro Zprvu jsem měla pocit, že v hostinci nejspíš neusnu. Poslední dny jsem spala v lůně tiché přírody a toto jsem zažila poprvé. Lidský hluk... Nakonec jsem se ale musela pousmát. Svým zvláštním způsobem to bylo příjemné. Zavřela jsem oči, pohodlně jsem se natáhla a začala jsem pravidelně dýchat. Brzy mé nádechy a výdechy splynuly v jedno i se vzdáleným bzučením tichého ruchu města a hostince samotného a já spokojeně usnula. Má přirozenost mě naštěstí nenechala dlouho spát a ještě před východem slunce jsem se vzbudila. S příjemným protažením se jsem se ustrojila, protože v plné výzbroji jsem rozhodně nespala. Na nic jsem déle nečekala a vydala jsem se znovu na střechu. Už jen když jsem vykoukla z okna, cítila jsem, že příroda je tentokrát vzhůru. Zatímco lidé spí, svět kolem žije... Ano, typické, toto lidi vždy musí prospat. Divili by se, co se kolem nich děje. Ani jsem se nebránila svému spokojenému úsměvu, zatímco jsem šplhala z okna ven rovnou na střechu. Sotva jsem se stihla usadit, stalo se to. Tu černou tečku jsem postřehla téměř okamžitě. Pták. Zatím jsem neurčila, jaký, ale jak se blížil, bylo mi to více zřejmé. Havran... Lehce jsem se otřásla, ale více jsem se nehýbala, abych ho nevyplašila. Štěstí mi bylo nakloněno, přistál nedaleko ode mě. Zatímco on dával svou zvědavost nepokrytě najevo, já se jen strnule dívala do jeho očí. Pomalu jsem se do těch černých studánek ponořovala a měla jsem pocit, že přestože se chýlilo ke svítání, kolem nás se rozprostřel chlad. Znamení smrti... Ale no tak, Airlien, báchorky... Aspoň takto jsem se snažila uchlácholit. Způsob obživy tohoto ptáka mu ještě nedávalo vinu za smrt, na které se přiživil. Ne... Je tam něco jiného. Začala jsem získávat dojem, že přede mnou už není černý opeřenec, ale někdo jiný. Ovšem kdo? Trochu jsem se zamračila a tělem mi opět projel chlad. Tento způsob samozřejmě zaváněl magií. Ale... Měla jsem touhu přijít na to, zjistit, co je za ptačíma očima. Co je na druhé straně. Ale také jsem měla strach. Jako se dívám já, dívá se i on. Snažila jsem se na nic nemyslet. Jen se soustředit na oči. Nemyslet na to, co mě dnes čeká, s kým a kam půjdu. Nic... Nevím ani, kdo jsem. Slyšela jsem už různé zkazky o možnostech propojení, ale nikdy jsem nic takového nezažila. A byla jsem připravená utéct od možnosti dát všanc svou vlastní mysl, jakmile by se to zdálo nebezpečné. Ovšem budu vůbec schopná to poznat? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Upřela si na poskakujícího havrana veškerou svou pozornost, napjala vůli a pokusila se nahlédnout za oponu. Neb nebyl pochyb o tom, že ptáka někdo ovládá, používá jej jako pozorovatele. Víš o tom, že někteří elfští čarodějové a zaříkávači toto umí a občas praktikují, stejně tak lidští kouzelníci, podle všeho. Skutečně se ti podařilo prodrat se tenkou vrstvou potlačených ptačích myšlenek, převážně o jídle a páření, až ke zdroji té tajemné síly. Což, jak si vzápětí poznala, nebyl dobrý nápad. Té síle se tvá pozornost totiž ani trochu nelíbila. Pocítila si zběsilý nápor cizí vůle, která po tobě šlehla jako spárem a bez větší námahy tě vyhodila z havranova vědomí ven. Odnesla sis z toho hned několik věcí. Dostavil se příšerný bolehlav, jako kdyby ti do spánků a čela někdo vrážel rozpálené pletací jehlice a ještě k tomu s nimi otáčel. Vidění se ti na okamžik rozmazalo a svět se rozhoupal, tak tak, že si nesletěla ze své pozice na střeše. A v poslední řadě ti v mysli přetrvával ten pocit, který se měla z tajemného loutkáře. Strašlivou, nepříčetnou zuřivost nad tím, čeho ses opovážila. Krvelačné běsnění, které hraničilo s naprostým šílenstvím. Ta cizí nenávist byla tak...silná, tak spalujicí, že to rozumný mozek nemohl takřka zpracovat. Dělalo se ti z toho pocitu téměř fyzicky zle. A aby toho nebylo málo, když se ti vrátilo plné vědomí, havran byl pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Airlien "Rudovlasá" pro Možná jsem měla víc vzpomínat na to, co vše jsem o takových praktikách slyšela. Ale byla jsem až příliš zbrklá a chtivá se něco dozvědět, za což jsem zaplatila, jak už to bývá. Nebyl problém uklidnit se a proniknout přes jednoduché ptačí myšlenky. Jenže to, co přišlo poté, mě dostatečně vyděsilo. Čekala jsem odpor. Čekala jsem temnotu. Ale takovou...? Směs pocitů, které mě zaplavily, jsem zprvu nedovedla určit. Cítila jsem se, jako bych dostala pořádnou hlavu do hlavy. Jen napůl jsem vnímala, jak mé tělo zesláblo. Pevně jsem se zachytila čehokoliv na střeše. Cítila jsem, že jinak spadnu. To je to poslední, co chci... Nesoustředila jsem se na nic. Jen jsem se stáhla a už jsem se o nic nepokoušela. Mé vlastní nitro bylo dost otřesené. Bolest hlavy byla strašná, před očima jsem měla mžitky a svět kolem byl v jedné zamlžené houpačce. Ale co bylo ještě horší... O koho může jít... Taková nenávist. Tak silná.. Z očí mi vytryskly slzy. Ty pocity pro mě byly horší, než fyzická bolest. Zatnula jsem ruce v pěst a nehty zabořila do kůže v dlaních. Musela jsem čekat. Snažila jsem se soustředit na něco jiného. Netušila jsem, jak dlouho jsem takto strávila. Když jsem opět rozeznávala své okolí a cítila ve svém nitru trochu klidu, pokusila jsem se posadit. Napětí v mém těle pomalu povolovalo. Je opravdu pryč...? Nebyla jsem si jistá. Zůstaly po tom cizinci snad v mé mysli nějaké stopy, nebo byl opravdu pryč? Začala jsem zhluboka dýchat a snažila se najít opravdový vnitřní klid. Ať to bylo cokoliv, ta reakce... Byla nepřiměřená... Nepřiměřená na to, aby mohlo jít o cokoliv čestného... Jenže to bylo tak vše, čím jsem si mohla být jistá. Havran byl samozřejmě pryč. Neřešila jsem to. O další pokus bych se stejně nesnažila. Jediné, co jsem nyní potřebovala, bylo uklidnit se a dát se dohromady. A na některé části toho... Vyhnání... Raději nemyslet. Lehce jsem se otřásla a zkusila, jak moc jsou mé nohy už jisté. Jakmile jsem se cítila líp a pokud jsem vůbec na takové otálení měla dost času, vrátila jsem se do pokoje. Zbraně jsem nemusela příliš řešit, přišla jsem do města plně a dobře vybavena. Jediné, co jsem si hodlala obstarat, byly zásoby. Proto jsem se chystala co nejdříve opustit pokoj a ve výčepu si u hostinského zajistit něco ke snídani i na cestu. Stejně, jako jsem měla jasno o tom, co si chci vzít na cestu za jídlo, byla jsem rozhodnutá nemluvit o tom, co se ráno odehrálo. Na mé tváři se zase rozhostil klidný, vcelku příjemný výraz. |
| |
| Druhý den ráno - Čas vyrazit Všichni jste bezpečně dorazili buď do Zeleného draka a nebo do svých vlastních domovů. Za celé čtyři stříbrné vám hospodský na jednu noc pronajal pokoj s vlastní postelí a tak jste si užili poslední klidnou noc ve skutečné, čisté a pohodlné posteli. Druhý den ráno, když jste všichni postupně sešli do lokálu a nebo dorazili z jiného místa, všimli jste si nevrle se tvářícího ozbrojence, shodou okolností toho samého, který vyřizoval Tarakovi vzkaz paní Thonny. Posunkem si vaší společnost, která se už obohatila i o dvojici Tarak/Kiška, přivolal k sobě. Na stole, na židli vedle něj a na zemi ležely pytle plné různých věcí. Bezeslova vám předvedl jejich obsah: Trvanlivé jídlo pro každého na několik dní, převážně solené maso, suchary a sušené ovoce. Měchy na vodu. Teplé houně na spaní. Pochodně. Desetimetrový provaz. Dokonce vojenská polní lopatka. Nějaké obvazy. Paní Thonna na vás rozhodně nešetřila. Někomu trpícímu silnou paranoiou by to mohlo přijít až lehce podezřelé, že vás takto bezstarostně zahrnuje zdroji, ale patrně prostě opravdu chtěla ten kámen získat. Zbrojnoš počkal, až si vezmete co potřebujete, přejel vaší různorodou skupinku dosti skeptickým pohledem, sebral zbytky a odporoučel se. Měli jste všechno, co bylo potřeba. Nezbývalo, než něco málo pojíst na cestu, pokud jste na to tedy měli finance, pobrat věci a vyrazit na cestu. Proč ztrácet čas. |
| |
| Ráno před cestou ve výčepu Zeleného draka Zamířila jsem do výčepu a chystala jsem se pořídit si zásoby z vlastních peněz, když tu jsem si všimla, že mou pozornost si žádal muž, který včera Tarakovi vyřizoval vzkaz od naší nynější zaměstnavatelky. Změna plánů nebo... Snad něco jiného? Všimla jsem si, že kolem něj na stole i na židlích je spousta věcí. Se zvědavostí jsem přišla blíž a jakmile jsme se sešli všichni, muž předvedl, co pro nás má. Byla jsem rozhodně překvapená, ale nedala jsem to najevo. Paní Thonna... Hodně touží po tom, co ztratila... Nesmíme selhat, jak se zdá... Bylo jasné, že paní Thonna do nás vkládala velké naděje a úspěch se musel dostavit. Jinak bychom se neměli my dostavovat zpět před její tvář. To samé si ale nejspíš nemyslel její tělesná stráž, která nám to vše přinesla. Nečekala jsem, až se osmělí ostatní, a začala jsem si do svých zavazadel vybírat zásoby. Trochu masa, dostatek sucharů a nějaké to ovoce, především takové, které dlouho vydrží cestování. Teplou houní ke spaní jsem také nepohrdla, stejně jako měchem na vodu. Můj byl příliš malý. Provaz se mohl také hodit. Pochodeň jsem nevzala. Elfské oči vidí při tmě více, než při oslnění světlem ohně. Pár obvazů jsem ale přibalila. Pak už jsem zasedla k našemu stolu a objednala si u šenkýřky lehkou snídani. Pár peněz jsem stále ještě měla. „Spalo se dobře?“ obrátila jsem se na ostatní, ale nejspíš jsem mohla uspět se svou otázkou u Kišky a Dona. Ostatní pánové nejspíš nebyli příliš hovorní na to, aby se obtěžovali s takovou otázkou. Já ale nechci být ta mlčenlivá, chladná elfka... V duchu jsem se musela nad svou poznámkou pousmát. Je to prvně, co jsem si hrála na člověka. Na Alici... S jídlem jsem tentokrát neotálela a jakmile jsem dojedla, bylo na mě znát, že bych už nejraději vyrazila. |
| |
| Brzké ráno Zelený drak Nemohu si vzpomenout, kdy jsem naposledy spal na posteli. Opravdové posteli s matrací a přikrývkou. S polštářem a v relativně čísté místnosti. Bahno a špína se mi staly za roky mého života neustále přítomnými společnicemi, které mne nikdy neopustily. V hlavě mi zavíří myšlenka a představa koupele s číšnicí, která nás po celý večer obsluhovala. Nakonec jen zavrtím nad tím celým nesmyslem hlavou a postavím se s rukama prohrabujícími mou zarostlou bradu s hustým strništěm a půlku palce krátkými vlasy. Moje zbroj, položená úhledně vedle postele, stejně jako moje sekera, postavená těsně vedle mne jsou pro mne v takovéto situaci povinnost. Stejně jako luxus spánku si rovněž nevzpomínám, kdy jsem naposledy spal bez zbroje na těle a bez zbraně v ruce. Život žoldáka Vás holt změní. Aniž bych bral příliš velký důraz na hygienu, navléknu se do své propocené tuniky, jejíž štípavá vůně mi připomíná mne samotného. Stejně jako jednotlivé části zbroje, můj dlouhý, tmavě-šedý, porthaný plášť a moje sekera. Když mám vše sbaleno, výjma mé brašny a helmy, vyrazím z místnosti zanechávajíc přikrývku rozházenou a nesloženou. Vejdu do krčmy a s bručením si objednám vodu, trošku chleba a jako předtím polévku. Pokud polévka ještě není hotová, připlatím si trošku a objednám si u krčmářky levný kus masa, který bych mohl s chlebem sníst. Jsem mezi prvními vstávajícími, kvůli nočním můrám z bitev a válek nemohu příliš dlouho spát. Nedá se říci, že by mne to zneklidňovalo, ale s hlasy ječících lidí v hlavě se moc dobře spát nedá. Teprve když jsem dole v krčmě, rozhodnu se natáhnout své nohy, položit si svou sekeru do klína s lehce zabalený v plášti a s jedním očkem pootevřeným sleduji hospodu. Skoro si odpočinu lépe než ve své posteli. Když dorazil tělesný strážce naší nové šéfové, obdařil jsem ho kritickým, zlým pohledem. Neměl jsem tělesné strážce rád. Pokud nelízali svým pánům rozkrok, mnohdy šlo o zbabělou, neschopnou chásku, která se starala více o svůj život než o život svého pána...rozdíl mezi žoldákem a tělesným strážcem. Když nám donesl výstroj, zachoval jsem se stejně jako elfka. Nemeškal jsem časem a začal se ostrojovat. Provaz jsem nechal býti, místo toho jsem sebral ze žoldácké zkušenosti dostatek sucharů a kousků masa, která jsem pokud jsem něco takového měl, sroloval do kousků látky a uložil doprostřed brašny. Svůj starý, ošoupaný měch, který jsem uzmul z rukou mrtvého kapitána, během jedné řeže před pěti měsíci, jsem vyměnil za nový a spokojeně jsem zjistil, že je obsahově podobný a kvalitně vyrobený. Doplnil jsem se dvojící pochodní, jednou houní, kterou jsem pevně svázal a dvěma rulemi obvazů, které jsem rovněž jako maso zavázal do kusu látky (pokud jsem nějaký měl) a schoval je do nejspodnější části brašny. Malou vojenskou lopatku jsem nějakou chvíli sledoval a pak jsem se ji přecijen rozhodl nechat tady. Takto vybavený a připravený, jsem se se sekerou pevně v ruce postavil poblíž východu z hospody a trpělivě, bez jediného slůvka čekal na ostatní. |
| |
| Ráno před cestou
„Hezké slunečné ráno Vám všem!“ pozdravím naše společníky s širokým úsměvem, sotva sejdeme do lokálu a potkáme se tam s nimi. Dorazili! A to je přeci důvod k radosti. Dokonce tam na nás čeká i pán od paní Thonny, mračí se a tváří jako že dobré ráno zrovna neměl. Jako bubák. Všimla jsem si, že lidé se tak po ránu často tváří, hlavně Tarak, když ho něco vzbudí. Občas u toho i vrčel a vydával vůbec takové zvláštní zvuky, kterým jsem příliš nerozuměla.
Začnu s balením věcí, pro sebe i pro Taraka, všechno, co si jen barbar poručí nebo na co ukáže. Z nás dvou on má zkušenosti s cestováním a výbavou, nikdy mu do toho nemluvím. Sama za sebe poprosím o jediné, a to křesadlo. Jen bohové a já vědí proč, Tarak možná tuší, ovšem… Kvůli panu Benhartovi o tom nechci příliš mluvit.
„Ano, paní Alice,“ usměji se na rudovlásku, když se zeptá. „Myslím, že se mi něco zdálo, i když nevím proč, nikdy si nic ráno nepamatuji, Tarak jen říká, že sebou ze spaní pořád házím a máchám rukama, a že je asi lepší, že si to nepamatuji,“ brebentím, zatímco věci skládám do vaku. Nepřestávám se u toho usmívat, nedělám si z toho těžkou hlavu. Už dávno ne. Bylo by to přeci zbytečné, ne? „A jakou noc jste měla vy? Odpočinula jste si před tím dobrodružstvím?“ |
| |
| V hostinci Jak se zdálo, Tarkus se do hovoru nehodlal zapojit. Vlastně mě to tolik nepřekvapilo. Bylo by velmi zvláštní, kdyby ano. Chvíli jsem sledovala, jak zamířil k východu, kde na nás čekal. Nejspíš je hodně netrpělivý. Více než já... Znovu jsem se lehce pousmála a své rozpoložení nechala zračit i navenek. Kiška ovšem nezklamala. Její dobrosrdečnost byla stejná dnes ráno jako včera večer. Když mě navíc osloví mým falešným jménem, cítím se ještě spokojeněji. Ani nevím proč. O nic nešlo, bylo to jediné jméno, které jsem udala, ničím zvláštním. A tak hezky se ujalo. Je to zvláštní přijmout jiné jméno. Zvláštní možná i proto, že u elfů hraje jméno velkou roli. Malé děti zůstávají klidně i rok nebo dva beze jména, než se projeví jejich osobnost. A podle toho se jim poté jméno dá. Každé jméno má svůj příběh. „Možné to je,“ přívětivě jsem odpověděla Kišce a pokračovala jsem v jídle. „Také se říká, že sen na novém místě ukazuje pravdu a splní se.“ Nechala jsem ji, ať si to přebere sama, zda by bylo lepší si sen v takovém případě pamatovat nebo ne. Sny jsou často mocnější, než si myslíme. „Rozhodně,“ můj úsměv byl trochu širší. „Dlouho jsem nespala.. Takto v domě.“ Ano, tímto to stačilo. Kiška si může myslet, že jsem byla dlouho na cestách, i když já tím spíš chtěla vyjádřit, že jsem dosud nenocovala v lidském městě. To ale není podstatné, stejně jako to, co se stalo. Trochu mě zamrazilo, když jsem si na to vzpomněla, ale snažila jsem se nedat nic najevo. A to mi vždy šlo nejlépe. Přesto jsem měla chvílemi pocit, jakoby z toho všeho na mě cosi ulpělo. Ale to se mi snad jen zdá. Raději jsem spěšně dojedla, abych byla připravena k odchodu. |
| |
| Cesta do hostince Nesnáším rána. Obzvláště tu chvíli, kdy se vám zdá velmi krásný sen. V tom snu jsem byl neskutečným boháčem. Snad i samotným králem. Všude kolem mne bylo zlato. Kdybych chtěl, tak bych se v něm mohl i koupat, potápět. A to nemluvím o spoustě těch dam, obskakujíc mou veličkost. To byla nádhera. Probuzení do reality, nebylo zrovna nejlepší. Cítil jsem se poměrně polámaně a i přestože jsem kupodivu spal klidným spánkem, tak i nevyspale. Upravil jsem se jak se od mladíka mého vzezření žádalo, oblékl jsem se do vhodného oděvu. Přesněji do toho, jež jsem měl právě na výletě do Pokroucené čtvrti. Oděn celý v černém, s teplým černým pláštěm s kapucí. Na záda jsem si přehodil poloprázdný vak. Vlastně spíše prázdný. Tak.. tak.. fešák k pohledání. Zhodnotil jsem svůj stav v kádi v níž byl jakýsi zbytek vody. Ještě jsem si překontroloval potřebné zbraně, v případě boje. Vyrazil vstříc onu dobrodružství. .. Ale nejdříve do hostince, kde byl dán sraz. "Uff, doufám, že nejdu pozdě." Spíš jsem to řekl tiše sám sobě. I přesto se to mohlo donést k ostatním. Pohlédl jsem na ony pytle, vzal si potřebné věci v podobě potřebného jídla, měchu na vodu, houni na spaní, provazu, pochodně a také si vzal i obvaz. Co kdyby náhodou. Je to nějaké divné? Nebo snad není? Jsme snad první dobrodruzi vydávající se na onu výpravu?A oni nevědí jak se jinak zachovat... a nebo je v tom něco mnohem víc. Povzdechl jsem si. Mračíc se a zároveň si balíc onen příděl do svého vaku, na němž bylo známo, že má už něco za sebou. Je to divné. Ano, vlastně je. Co vlastně říkal ten zpropadený alchymista tehdá? Nebylo to něco o smrti všech? Zatřepal jsem hlavou. Je potřeba vyhnat zlé myšlenky. "Pokud tvrdíte, že sny se splní, tak by to nebylo pro mne zlé... aspoň tento sen stál za to." Přidal jsem se k debatě děvčat. Upřímný úsměv mi hrál na tváři. V očích jsem měl zvláštní plamínky. Jak jinak zahnat špatné myšlenky, než pohledem na dvě krásné ženy. Sbalen jsem jinak už byl. Připraven na onu cestu za dobrodružstvím. Či za paninkou smrtí. |
| |
| Nádherné ráno... Opravdu by bylo nádherné, nebýt té proležené části matrace, kam se celou noc propadávala moje pravá strana. Ledným pohybem jsem se jako pytel mouky svezl z postele a zastavil se až dlaněmi o podlahu. Trochu to zaduňelo, ale skutečně mě to nrskutečně probralo. Stáhl jsem za sebou tu zavšivenou deku a vydal jsem se k rohu s lavorem s vodou, zrdcadlem a jakým si kusem měkkého kamene. Vlasy jsem si umyl první, a zabalil je do deky. Poté intimní partie a nohy. Opravdu jsem si připadal jako krásná mladá slečna, až na ten vous za který mohl bublavý kámen. A pak mě začali hořet víčka a tak jsem si opláchnul obličej, vysmrkal jsem se a oblékl do svých obvyklých a jediných šatů. Dále jsem se vydal do hostince... "Teoreticky jste tu mezi prvníma.", dohoním Wilhelma a pokračuju s ním k vším-možným-vykládanému stolu. "Myslím že jsem si ve spánku zlomil pár pravých žeber...", posťežuju si na matraci, zatímco si balím houni, jídlo, měch s vodou a obvazy. Louče jen dvě, a lopatka, člověk nikdy neví. Křesadlo si vezmu taky, hned co pro jedno sáhne Kiška. "Smím vás po ránu pozvat na čaj, dámy? Nebo hned vyrážíme?" |
| |
| Zelený drak Když jsme s Kiškou sešli dolů, Alice už byla vzhůru a zjevně připravená. Vypadala schopně a odhodlaně. Tak proč se mi na ní něco pořád nezdálo? Potřásl jsem nad tím hlavou a raději se soustředil na okolí. Zanedlouho po ní totiž dorazil i Thonin doprovod se slíbeným proviantem a jinými zásobami, krátce po něm se začal trousit i zbytek naší výpravy a rozebírat si věci. Přibalil jsem sobě a Kišce do vaků dost jídla na několik dní pro oba, plný měch na vodu, Kiškou žádané křesadlo, dvě pochodně a obvaz. Po krátkém přemýšlení jsem přibral i vojenskou lopatku, mohla by se koneckonců ještě hodit. Jeden nikdy neví. Vypadalo to, že Kiška a Don by byli schopní ještě drahnou dobu tlachat, stejně jako Wilhelm. Něco v tom, jak se ten chlap na Kišku díval... Tiše, vrčivě jsem si odfrkl, stáhl pevně tkanice vaku, který jsem si hodil rázným gestem na záda a od Kišky jsem převzal toulec se šípy a povoleným lukem. Zdálo se, že všechno je připraveno. "Neni důvod dál otálet. Když teď vyrazíme, v lese by sme měli bejt kolem poledne..." Postupně jsem pohledem přelétl každého z nich a pak vyrazil ven z hostince. Stejně jako Tarkus jsem se tu nechtěl déle zdržovat. Cítil jsem se jako vlk, co zavětřil stopu a chce vyrazit ze svého doupěte, aby ji mohl sledovat. Vedl jsem skupinu uličkami Rivie k západní bráně, kde by se na hlavní cestu měla napojovat menší kupecká stezka vedoucí přímo k lesu a následně skrz něj. Sotva jsme nechali západní bránu za sebou, přidal jsem mírně do kroku. Vzhůru za dobrodružstvím, nebezpečím a slávou! |
| |
| Cestou necestou... Hlavní západní cesta se skutečně zhruba po půl míli napojovala na poněkud menší a ne tak širokou obchodní stezku vedoucí k lesu. Kam až jste dohlédli, zdálo se, že je opuštěná, že jste jediní poutníci široko daleko. Možná že to bylo brzkým ránem a vrtkavým počasím počínajícího podzimu. Ale přinejmenším Airlien a Tarakovi bylo ze stop, či spíše jejich nedostatku jasné, že oni jsou skutečně první lidé za několik týdnů, kdo se ubírá tímto směrem. Dokonce i strážní u brány se na vás dívali jako na bandu šílenců. Protože vám nikdo nepřekážel a cesta nebyla rozježená, ubíhala vám poměrně rychle a ticho dávalo prostor pro případný hovor, našla-li se nálada. Šlapali jste (v Kiščině případě občas popobíhali) odhodlaně vpřed a tak jste ani ne za tři hodiny pochodu stanuli před výhružně se tyčící hradbou Rivijského lesa, nyní šeptem přezdívaného Začarovaný. Ranní mlha z něj již opadala, ale i její zbylé cáry se tu a tam pořád povalovaly u země. Nastal čas na krátký odpočinek, posilnění se a pak se skupina již vydala nevlídnému objetí hvozdu. *** Pomalu a obezřetně jste vstupovali do stínu mohutných stromů Začarovaného lesa. Jeho tíživá atmosféra na vás začala doléhat, sotva se za vámi zavřel. Spolkl vás a pohltil tak jako mnoho jiných před vámi. Světlo, které se zvládlo prodrat mezi hustým listovím v korunách, bylo mdlé a nedostačující, proplétalo se s četnými stíny a vytvářelo tak dojem věčného šera. Vzduch byl těžký a spíš než by osvěžoval, tak dusil a tlačil na hrudníku. Nejvíce však vaše smysly jitřilo to naprosté a podivné ticho, které zde panovalo. Nebylo slyšet vzdálené zvuky seker a pil, ani volání dřevorubců. Žádní ptáci nezpívali v korunách, žádná zvěř neprchala podrostem před vaším postupem. Jediným zvukem bylo tiché šumění větví a občasné hluboké, dunivé praštění kdesi mimo váš dohled, jako kdyby se snad přesouvaly a hýbaly samy stromy. I ten zvuk však působil jaksi ponuře a nepřátelsky. Cítili jste to, cítili jste vliv hvozdu, i když každý po svém. Wilhelm by mohl přísahat, že při jeho poslední návštěvě byl les jiný. Rozhodně ne tak...děsivý. Ne tak zlověstný. Tohle byla změna a určitě ne k lepšímu. Don by si jistojistě byl schopen vzpomenout hned na několik příběhů a bájí vyprávějících o temných hvozdech plných hladových netvorů a zlých, zákeřných sídhe. A možná, že to bylo jen a pouze v jeho hlavě, ale zdálo se mu, že jeho loutna sama od sebe tiše, nervózně pobrukuje. Drobné Kišce by mohly stromy připadat hrozivě veliké, přímo obrovské v porovnání s její maličkostí. A stíny tak strašlivě hluboké a hladové, jen jen se natáhnout a polapit jí. Tarak působil dojmem napjatého dravce. Pohyboval se na svou velikost překvapivě tiše, ruku měl poblíž zbraně a oči mu ostražitě těkaly po okolí. Tarkus tušil proč. Cítil to také. Ono nezaměnitelné mrazení v zátylku, vrtící se šestý smysl, vtíravý pocit, že vás ten mizerný les pozoruje. Nejpronikavěji ze všech to však pociťovala elfka Airlien. Každý elf se v lese přirozeně cítil jako doma, vnímal proudění života kolem sebe a harmonii lesního prostředí. Rudovlasá však v Začarovaném lese neměla ten pocit ani v nejmenším. Jediné, co dokázala vnímat, byla zášť. Upřená, téměř nenávistná zloba, rozhořčení nad přítomností vetřelců. Les si nepřál, aby tu byli. Každým zapraštěním větví, zašuměním listí, každým stínem dával družině najevo, že tu nejsou vítáni. Což byl pro elfku velice nezvyklý, cizí a stísňující pocit. Tohle by se nemělo dít. Něco bylo špatně. Něco bylo přímo hrozivě špatně. |
| |
| Z hostince na cestu Naše společnost se pomalu scházela. S jemným úsměve jsem všechny pozdravila, ať už jejich výraz dával najevo, že o to stojí nebo ne. Wilhelm se na závěr snídaně přidal k našemu rozhovoru. Dnes se zdál poněkud... Klidnější. Don nás dokonce hodlal pozvat na čaj, ale to zarazil Tarak. K jeho povaze mi to přišlo jako docela milé jednání. „Ten čaj neodmítnu, až se z naší výpravy vrátíme,“ odměnila jsem Dona úsměvem a zvedla se od stolu. Naposledy jsem zkontrolovala vše potřebné. Účty s hostincem jsem měla vyrovnané, a tak jsem si nasadila svůj cestovní vak na záda, urovnala si ho, aby se mi šlo pohodlně, a následovala Taraka. --- Přestože jsem nešla mezi prvními, snažila jsem se všeho si bedlivě všímat. Mé na první pohled nijak nedůležité pozorování bylo myslí pečlivě zpracováváno. Jakmile jsme se dostali z města a z hlavní cesty se napojili na menší, trochu jsem zneklidněla. Je to obchodní cesta.. Tak proč tu nikdo není? Žádné stopy, žádné známky, že tudy chodí obchodníci a vláčí své vozy? Na chvíli jsem se zamračila, než jsem se opět ovládla a v mé tváři zračil klid. Uvnitř tomu tak nebylo. Neustále jsem hledala jakékoliv známky toho, že jde jen o náhodu a cesta je běžně využívaná. Cesta probíhala v klidu. Případný rozhovor jsem neodmítla, ale ani jsem ho nemusela začínat. Zde, mimo zdi města, jsem opět podlehla své přirozenosti. A jak nejlépe si užít krajinu, než v tichosti? Úsměv se mi na chvíli rozšířil a jak si bezděky jsem si prohlédla ostatní, abych zjistila, jak jsou na tom se svým vnímáním okolí. Zastavení na krátkou svačinu bylo pro mě trochu zbytečné. Hlad jsem téměř necítila, stejně jako únavu. Neřekla jsem však nic a abych se necítila podezřele, ulomila jsem si kousek sucharu, který jsem pomalu ujídala. Přitom jsem neustále pozorovala hvozd před námi. Těšila jsem se, i když se na první pohled les zdál velmi nepřívětivý. Stále jsem však věřila, že je to jen zdání. --- Stačil jeden krok. Nevadil by mi tíživý vzduch, mdlé, do smaragdova zbarvené světlo, sevřenost. To vše k takto hlubokým hvozdům patří a to vše elfové milují. Jakmile jste se ale dostali za hranici tohoto lesa, napjala jsem svůj sluch a čekala jsem. Na chvíli jsem otálela a pokud jsem nebyla na posledním místě, díky svému postávání jsem se na něj zcela určitě dostala. Tak jsem byla zaneprázdněná nasloucháním. Kde... Kde všichni jsou? Proč ptáci nezpívají? Proč listy nešumí...? Proč je tu tak mrtvolné a zlověstné ticho? Samozřejmě se mi vybavila událost na střeše. Ten pocit... Zášť, zloba... Nepříjemně jsem se ošila a pospíšila si za zbytkem skupiny. Nakračovala jsem však velmi opatrně. Cítila jsem, jak jsem se přikrčila. Můj zrak šmejdil chvíli tam a chvíli tam. Co se tu děje...? Je to snad nějaké kouzlo? Nějaká bestie ovládla tento les...? Tušila jsem, že to nevydržím. Tichým pohybem jsem ze zad sundala luk a připravila si šíp. Netušila jsem, co by mohlo stát pro ti mě, ale musela jsem se připravit. „Opatrně,“ zašeptala jsem na ostatní. „Něco... Tu je.“ Jistě, toto vysvětlení ostatní nejspíš uspokojí... Ovšem lépe jsem to popsat nedovedla. Prozatím. |
| |
| Vzhůru na cestu!
To ráno bylo vlastně i milé. A hezké. A tak. „Sny se neplní, pane, sny jen… Odráží to, co je v nás, nemusíte se bát,“ ujistím pana Wilhelma, když vyjádří své obavy. A co teprve pozvání od pana Dona! To překvapí o to více, ovšem Tarak zavelí a vyráží se. On a druhý velký ozbrojenec vypadají, že už by nejraději dávno byli z hostince pryč, a tak stejně jako zbytek naší skupinky ani já neodporuji. Vezmu si na záda svůj náklad, Tarakovi ještě nabídnu, že kdyby to měl moc těžké nebo ho třeba bolela záda a tak, že mu klidně ráda něco vezmu, aby ho to nezdržovalo…
Cesta z města je ještě dobrá, ovšem když za městem Tarak, který určuje tempo celé skupině, přidá do kroku… I normálně na jeden jeho krok musím já udělat dva. Kdyby tak bylo kouzlo na to, abych povyrostla, povzdechnu si. Nechci ale zdržovat, to rozhodně ne, odhodlaně tak cupitám a snažím se s ostatními držet krok. Rozhlížím se kolem, ovšem jen chvílemi, protože dokážu zakopnout o vlastní nohy i na rovince, což se mi párkrát i podaří, když se snažím své souputníky upozornit třeba na toho krásného motýla, co právě proletěl kolem nebo balvan, co úplně vypadal jako obličej jednoho muže, který byl včera v hospodě také… A že některé mraky vypadají jako kouzelné bytosti a tamta tráva byla červená! Doopravdy a… A… O přestávku si neřeknu, nechci dělat Tarakovi… Ostudu, čekám tak, až si o ni řekne někdo jiný. I tak ale musím v duchu poraženecky přiznat, že cestování prostě není pro mě…
Krajina kolem nás se mění a my se blížíme k lesu. Tenhle les je ovšem… Jiný. Divný. Strašidelný. Ale doopravdy strašidelný, ne večerně strašidelný. „Taraku?“ hlesnu tiše, držím se blízko Taraka i Tarkuse tak blízko, jak to jen jde, jsou velcí a jejich stíny na rozdíl od těch ostatních působí rozhodně bezpečněji. „Já… Kdyby náhodou… Se nějaký ten stín nebo strom pokusil o nějakou… Nepředloženost… Můžu… Udělat… To?“ zeptám se polohlasně. Čeho se bojí stíny a temnota? Světa… A světlo vydává co? Oheň. A já si křesadlo nebrala pro rozdělání ohně, až večer padne tma. |
| |
| Začarovaný les Vedl jsem skupinku po trase, o níž byla paní Thonna přesvědčena, že by ji určitě zvolila i karavana, kdyby byla schopná dorazit. Tahle obchodní stezka by měla vést přímo k lesu a pak, doufejme, i skrz něj. Nasadil jsem takové tempo, abychom k lesu dorazili ideálně co nejdřív, ale tak, aby to neuštvalo naší výpravu, zejména pak prcka. Ale zvládali jsme to výborně a u lesa byli ani ne za tři hodiny. Zatím vše šlo podle plánu. Rozhodl jsem se pro krátkou přestávku, abychom si trochu odpočinuli a připravili se. Snědl jsem pár soust ze svých zásob, zapil to pár úspornými hlty vody a pak se dal do natahování nové tětivy do luku. Natáhnout můj luk není hračka. Ačkoli je to v porovnání s například Alicinou zbraní docela krátký luk, masivní lučiště skládané z několika druhů dřeva a dokonce rohoviny má strašlivou sílu. Když jsem byl hotov a i všichni ostatní vypadali připravení, vešli jsme do lesa se mnou v čele. *** Trávím v lesích skoro celý svůj život. Viděl jsem (a prošel) víc lesů, hvozdů a hájů, než jsem si schopen zapamatovat. Tenhle les se mi, upřímně, nelíbil ani trochu. Běhal mi z něj mráz po zádech a to sem si začínal myslet, že mě jen tak něco nevyděsí. Našlapoval jsem opatrně, abych dělal co nejméně hluku a napínal všechny smysly, které jsem měl. Bylo to, jako kdyby byl les zároveň docela opuštěný a zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsme pozorováni. Mé obavy zakrátko potvrdila Alice svými slovy, která mě přiměla sáhnout do toulce pro šíp a pomalu ho založit. Luk jsem však nenapínal a jen pátral očima kolem. Držet se v tomhle šeru stezky bylo náročné a mohl jsem děkovat jedině svému dobrému zraku, že jsme zatím ze stezky nesešli. Navíc byla stezka zrádná sama o sobě, protože co pár metrů ji narušoval kořen, který vyrážel ze země. Jako kdyby se les pokoušel cestu úmyslně zničit, vymazat ji ze svého 'území'. Kiška se držela obdivuhodně statečně. Čekal jsem že se sesype, ale ona, ačkoliv znatelně roztřeseně, požádala o mé svolení k použití svého...nadání. Holka je statečnější, než bych řekl. "Máš mé svolení udělat v takovém případě, co uznáš za vhodné. Neomezuj své nadání." Pravil jsem tiše, avšak se vší vážností a opět dával pozor na prostředí, kterým jsme pozvoolna postupovali. |
| |
| Místa, kterým se žoldáci vyhýbají Kráčím po cestě mlčky. Vnímám své tiché okolí. Neslyším farmáře, ani nevidím zotročenou přírodu, kterou tak často vídávám v okolí měst, vesnic či malých seskupení domů sedláků. Popravdě jsem teprve nyní začal uvažovat o onemocněné mysli, která nás sem musela poslat. Pohledy strážných u brány jsem zcela chápal. A při pohledu na tichý prostor okolo nás s nimi i souhlasil. Tohle nebyl podnik, při kterém si poctivý žoldák vydělá na chleba usekáním několika hlav. ........ Před lesem se zastavím a promnu si krk. Pojím velice skromně. Do úst si nacpu a s úšklebkem rozkousám jeden ze sucharů, ovšem vody si dám tři dlouhé loky. Pohyb v mé zbroji je poněkud namáhavý a nutno dodat, že ve chvíli kdy jsem se naplním dostatkem vína a lepším jídlem, vyráží pot z mé kůže pravidelněji. Protáhnu si ramena a potom odvinu svůj dlouhý plášť. Pomocí několika suků svážů plášť do rule, kterou propojím s opaskem a díky tomu ji pohodlně umístím přez levé rameno, což mi umožňuje pohodlně a bez omezení bojovat s mou sekerou. Pochvu s tesákem si posunu tak, abych jej měl na levé straně a mohl jej tak plynule tasit svou pravou rukou. Po celou dobu kdy jím, je z mých úst slyšet jen hlasité chroupání sucharu. Cítím v kostech nervozitu. Očekávám nebezpečí...boj. V takovou chvíli není moudré jíst přespříliš. S profesionálním zaujetím pozoruji Tarakovu přípravu luku. I na něm se dá pocítit nervozita. Aniž bych se jakkoliv zdržoval, vytasím z očka u opasku svou obrovitou sekeru a s vrozenou zkušeností, si ji položím na rameno, ostřím dozadu, bodcem dopředu. Po slovech Rudovlasé ovšem zpozorním. Tělo se nijak nepohne, ovšem hlava se začne jemně otáčet. "Hrrrrrrrmn...", zavrčím jemně a vezmu svou sekeru do obou ruk. Ostří míří k zemi, bodec nebezpečně míří vzhůru. Na hlavu si narazím přilbu, která byla doteď bezpečně opřená o můj bok. Kroužková zbroj zachrastí a dopadne na místo. Řemínek se utáhne. Dýchání a zvuky se stanou zřetelnější. Pocítím lákavý chlad mé přilbice. Úleva. Otočím se na malé děvče. Slova, která Tarak pronese mne naplní znepokojením. Přez záda mi přejede mráz. Mám zlou předtuchu. "To co hledáme...jak hluboko v tom lese to je ?", můj hlas zní ocelově chladně, lhostejně. Ovšem uvnitř mé hlavy se odehrává naprosto jiný tón. Bojím se. Nervy se mi začnou pomalu napínat, kvůli strachu z nepřirozena. Bojovat proti rytíři v plné plátové zbroji, či barbarovi z divočiny, který nosí na hlavě lebky a je pomalován znaky s pomocí krve je jedna věc. Ovšem magie...nenávidím magii. |
| |
| Les"Nuže dobrá, tak až se vrátíme, a já věřím že jistě se vrátíme, zvu vás všechny.", pronesu veselým tónem a usměji se. Nejsem přehnaný optimista, naopak jsem těžký realista a s největší pravděpodobností budeme součástí večeře jakéhosi patvora. Ale lidi rádi slyší dobré zprávy, či sudby. Je snad i možné že jim to opravdu pomáhá vydržet a zvítězit. A to je momentálně velmi třeba. *** Cesta byla neskutečně vylidněná. Prošel jsem již stovky mil po podobných obchodních stezkách, ať už sám či v doprovodu karavany, ale vždycky nás doprovázely stopy našich předchůdců, dlouhé rýhy v hlíně po vozech a tvar podkovy po koních. Ale tahle cesta byla čistá, mrtvá a smutná. Žádné podkovy pro štěstí... Celou cestu jsem slabě prozpěvoval, aby nám to rychleji uteklo. Zpíval jsem píseň co jsem se naučil úplně na mol, a kupodivu nebyla sprostá. Byla o ztraceném, zakletém hradě, ve kterém byl podle pověsti obrovský poklad. O zamilovaném páru který tento hrad hledal. Každý z jiného důvodu, mladík kvůli zlata na svatbu, a dívka aby nemusela být ani jeden den bez svého milého. Oba dva zemřeli. Ale dívka byla ráda že šla taky a nečekala doma. Pár slov jsem si domyslel, protože se mi ta písnička prostě jednoho dne objevila v hlavě, bohužel místy děravá... Pozoroval jsem Kišku jak je fascinovaná maličkostmi, jak se vyhýbá pomyšlení že k cíli, ke kterému míříme, vlastně nikdo ani nechce. Popravdě jsem se chvíli nechal unášet jejím nápadem, pozorovat mraky. Bohužel, má dětská fantazie už byla dávno zahrabána popelem, krví a zvuky mé loutny a já jí dokázal upozornit jen na jeden, který vypadal jako letící čáp. *** Když jsme se zastavili u lesa, posadil jsem se do trávy a vytáhl si kousek chleba. Pár ukousnutí mi muselo stačit, stejně jako pár doušků vody. Chvíli jsem seděl a koukal na les, jak už od pohledu varuje, že to není ten typ výzvy, na jehož konci čeká zlato. Ale já si pro zlato nepřišel. Přišel jsem najít Dona. Život má člověk jen jeden, a kdyby ho občas nevsadil, vlastně by mu byl k ničemu. Na konci přestávky jsem vyskočil a připevnil jsem si k boku pochvu s mečem. Do ruky jsem si nachystal dýku, jejiž ostří řeže od pohledu. Také byla použita jen jednou, a já doufal naposled. Jakmile jsme vešli do lesa, svět se změnil. Vzduch byl hnusný, jako by nás chtěl otrávit, dokonce stromy vyzařovali zvláštní auru nenávidti. Šel jsem před Alicí, předposlední. Přišel jsem si poněkud zbaběle, měl jsem sto chutí jí poslat před sebe, ale zřejmě by to ničemu nepomohlo. Ona lesu rozuměla, přišlo mi. Hlídala nás v zadu tak, jak by to nikdo jiný nesvedl. Loutna mi na zádech nepříjemně vrněla. Ne jako obvykle: zahrej! zahrej!, ale spíš jako výstraha. Cítila něčí přítomnost. Snad tvora, či ducha lesa? Hrozně jsem se chtěl otočit a vrátit se, ale věděl jsem, že jsem blízko tomu, se najít, a že kdybych se otočil teď na konci cesty, přišel bych o roky snahy. O roky úmorného trápení a hladu. Přece jsem si vše neprotrpěl zbytečně. Osud mi nabídl jasnou šanci pokračovat na Cestě a já jdu. |
| |
| Cestou necestou Barbar a Hromotluk byli asi natěšení dobrodružstvím a nebo to chtěli mít, co nejrychleji za sebou. To nevím. I přesto, že bych bral ještě nějakou tu snídani před cestou, jsme se stejně vydali na cestu. Tak nějak nemohlo být pochyb o tom, kdo se stal vůdce naší velmi zvláštní družiny. I když vlastně ano. Zatím, ale oba dva mají stejné názory. Cesta byla poněkud tichá. A divná. Tedy pokud do toho nepočítám Dona a jeho zpěv. Nelíbilo se mi to. Však nebylo se čemu divit. Strašidelný les, to zrovna nikomu nepřipadá jako nějaké lákadlo. Kurňa... ale totok je už zatraceně čudné. Dal bych ruku do ohně, že to je ten samý les, do kterého jsem sem tam zašel, abych občas zmizel těm co mne nemají v lásce z očí. Tento les jako kdyby mi jasně říkal, ať laskavě vypadnu. Ach ano. Je jako Yenna, když má své dny a mne nechce vidět... akorát mnohem děsivější. Nejsem sice strašpytel, ale ten nepříjemný pocit se mi nezamlouval. A nebyl jsem jak se zdá ani jediný. Vůbec mi naše rudovlasá společnice neudělala radost. Ano, něco cítit je jiné. Vždy se totiž můžete obrátit na vlastní paranoiu. Ale když to máte potvrzené od někoho dalšího, to už není sranda. Výplod skupinové halucinace to taky nebude. Leda, že by měli to stejné, co já. A to si já schovávám na horší časy. Kdybych věděl, že se něco takového stane. Tak bych neváhal. Rukou jsem zabloudil k první dýce, nacházející se u pasu. Děkuji svému heslu, štěstí přeje připraveným. A tak já děkuji sobě, že jsem si již onu dýku připravil. A s ní v ruce jsem vyčkával. Připraven jí vrhnout po prvním náznaku nebezpečí. Super. Tak přeci jen budeme mít o zábavu postaráno. |
| |
| Začarovaný les A tak skupinka dobrodruhů, vedená Tarakem, pomalu postupovala hlouběji a hlouběji do lesa. Špatná viditelnost a spletence kořenů křižující tu a tam kupeckou stezku však váš postup značně zpomalily. Tarak z toho začínal být mírně řečeno nevrlý, protože se několikrát musel zastavovat a dokonce o kus vracet, aby se ujistil, že pořád ještě sledují tu samou stezku. Proto také na Tarkusův dotaz nebyl schopen jasně odpovědět, pouze frustrovaně pokrčil rameny. A tak jste se, drnčící napětím a ježící se zbraněmi, plahočili kupředu očekávajíc nebezpečí na každém kroku. Byli jste připraveni na útok, který však nepřicházel. Že by si s vámi hrála jen vaše vlastní představivost a paranoia? Ať už to bylo jak chtělo, byli jste v lese možná už dvě hodiny a stále se nic nedělo, nepočítáme li ono občasné hrozivé praštění mimo váš dohled kdesi v temnotě hvozdu. A zrovna ve chvíli, kdy všechno vypadalo jen jako výplod vaší bujné fantazie, Tarak se najednou zastavil ve své plíživé chůzi a zvedl ruku na znamení, že máte zastavil. Nato mírně zvrátil hlavu dozadu a začal větřit téměř jako divoké zvíře, stejně tak i tiše zavrčel. A když vás na to tímto upozornil, náhle jste to mohli ucítit také. Vzduchem se nesl nasládlý, dusivý puch rozkladu, mrtvolný zápach hnijícího masa a prolité krve. V ovzduší byla cítit smrt. Opravdu hodně smrti. Měli jste co dělat, abyste nezačali dávit. Barbar se otřásl, sevřel luk pevněji a opět se vydal kupředu se smysly napjatými k prasknutí. Ušel pár kroků mezi stromy, načež se vrátil a naznačoval vám, abyste ho následovali. V obličeji byl přitom poněkud...pobledlý. A vy jste vzápětí pochopili, proč. Cesta totiž náhle ústila na malou mýtinu, která byla doslova poseta těly. Tady byl smrad až k nevydržení. Asi tucet mužů (sem tam možná i nějaká ta žena) ve zbrojích žoldáků a strážců karavan se válelo po zemi, zhruba v kruhové formaci kolem velkého a masivního kočáru. Byli tak mrtví, že to ani víc nešlo. Všichni očividně zemřeli násilnou smrtí a občas velice...kreativními způsoby. Několika chyběla hlava, ruce či nohy, jako kdyby jim končetiny někdo prostě utrhal. Jeden měl v hrudním pancíři velikou krvavou díru v místě, kde by mělo být srdce. Které tam nebylo, pokud by se to snad někdo odvážil důkladněji zkoumat. Další měl hrdlo rozsápané až na kost, přičemž zranění vypadala jako od tesáků. Viděli jste i pár vazů zlomených a překroucených v úhlech neslučitelných se životem. To vše ale nebylo nic v porovnání s jedním ze žoldáků, který vás nejspíš lehce vyděsil neb navzdory své očividné mrtvolnosti pořád stál na nohou. Vzpřímeně ho totiž držely jako zápěstí silné kořeny, které vyrážely ze země kolem žoldáka a prorůstaly skrz jeho tělo na několika místech. Nehezký pohled. Vůz ve středu této přehlídky násilných smrtí byl masivní, z dubového dřeva hojně obitého železem. Nyní byl však lehce nakřivo, neb jedno z jeho kol bylo rozlámáno podobnou spletí kořenů, která zabila nebohého strážce. Dveře bylo vidět ležící o pár metrů dál, jako kdyby je něco obrovskou silou vyrvalo z pantů a prostě zahodilo. |
| |
| ... A znáte tu o hrdinech?
„Děkuji, Taraku,“ odpovím tiše a přikývnu. Cítím se o trochu lépe. Neptám se kvůli vlastnímu strachu o sebe sama, to ne, jak bych jen mohla? Nejsem důležitá, Pán často zdůrazňoval, že každý se nahradit a já obzvláště, i když to nakonec nikdy neudělal. Možná mě měl vážně rád… Ale ne, ptám se kvůli obavám o bezpečí ostatních. To je chci chránit, je to moje povinnost.
A tak pokračujeme dál, naše nevelká skupinka dobrodruhů. Je to ten okamžik, o kterém se zpívá v mnohých baladách a odrhovačkách, kterak hrdinové vstoupili do vlčího doupěte vstříc všem hrůzám, které si na ně Zlo a démoni přichystají… Ale víte, co se v písních už nezpívá? O zákeřných kořenech natažených přes cestu, mravencích lezoucích dírou v botě dovnitř a větvích stromů i větvičkách takových těch pichlavých keřů, které se neustále zaplétají do vlasů. Na nejedné z nich zůstala část mého skalpu. Cupitám ve stínu Taraka a Tarkuse, kteří jdou v čele, snažím se jim stačit a nechytat se jich pokaždé, když zakopnu. Jednou či dvakrát s vypísknutím opravdu spadnu na zem a natluču si koleno, jak se mi mé krátké nohy už pletou. „Uh, uch, to je dobrý, omlouvám se, moc se omlouvám,“ drmolím pokaždé.
Slabý puch rozkladu a železa cítím, ale příliš jej nevnímám, jsem zvyklá, v Pánově sklepení to páchlo podobně. Když jsem byla malá, kamennou podlahu od krve a… Jiných tekutin, jsem tam drhla za trest velmi často. Jdu a ani si tak neuvědomím, že to znamená něco… Špatného. Na cestu se pak koukám natolik svědomitě, že nemám čas se rozhlížet mezi stromy, a tak když Tarak s Tarkusem zastaví, tak si toho všimnu až v okamžiku, kdy do nich vrazím. „Jé… Já… Vážně to nebylo schvál…“ hlesnu, ale nedopovím, protože v tu chvíli průhledem mezi těly našich mohutných přátel zahlédnu to, co i oni.
Očím malou chvíli trvá, než zpracují, co to vlastně na mýtině vidí, do nosu udeří s něžností půltunové tanečnice ten čpavý odér. Stačím sotva dvakrát rychle zamrkat. Polknu. Jenže v tu chvíli se mi obrátí žaludek, a tak se místo polknutí jen lapavě nadechnu a začnu se dávit. Do očí mi vhrknou slzy, když se zlomím v pase. Stačím se tak tak odvrátit od ostatních, abych někomu nepozvracela boty nebo plášť… To utrpení na mě křičelo ze všech stran, doráželo stejně jako zápach. Když se narovnám, cítím, že se lehce třesu. Se zavřenýma očima odvrátím hlavu, do rukávu si otírám rty a bradu. V ústech pořád cítím dráždivou chuť žluči a žaludečních šťáv. „Bohové…“ zamumlám. Vydechnu. Necítím se v pořádku, i přesto se tak snažím aspoň… Vypadat. Šátek, co mám kolem krku, si přetáhnu přes ústa i nos, v tuto chvíli je to jediná ochrana před zápachem. Ta těla se musí prohlédnout… Ten zápach nás ovšem vyžene společně s hejny much, které se popásají na té hostině.
Odhodlám se. Musíš. Povinnost. Každý se dá nahradit… Zatím… Zatím jsem neudělala nic užitečného. Možná je na čase. Jen obava a tíseň z toho, že až to uvidí, nebudou chtít mít se mnou nic společného, mě chvíli drží nerozhodně bokem, než to polknu stejně jako vše ostatní a nejistými vratkými kroky vkročím na mýtinu. „Něco… Něco s tím udělám…“ špitnu přes šátek. Raději se na naše společníky ani neotáčím, jsem k nim nastavená zády. Během těch pár kroků, kdy se s krkem sevřeným úzkostí blížím k tělům, stáhnu si odrbaný špinavý plášť ze zad a naučenými pohyby jím několikrát mávnu kolem sebe jako bych chtěla tančit do melodie písně, která jen není slyšet. S posledním prudkým mávnutím plášť pustím, ale nedopadne na zem do krve. Zůstane viset ve vzduchu na neviditelných křídlech větru, který se náhle zvedne a prožene mýtinou. Plášť doplachtí k nejbližší větvi, kde zůstane. Vyhrnu si rukávy. Síla větru zesílí, i když se drží jen na hranicích paseky. Vzduch víří, chvíli mi trvá, než zkoriguji vzdušné proudy. Uprostřed mýtiny se tak vytvoří slabý vzdušný vír, který z vrchu natahuje čistý nezkažený a svěží vzduch, který přivádí na mýtinu a puch vyhání do lesa, z mýtiny pryč, zase se vrací a pořád dokola a dokola cirkuluje, aby zápach z těl i otravný hmyz z mýtiny zmizely. |
| |
| Paseka plná posekaných Viděl jsem za svůj život už hezkou řádku mrtvejch, pár sem jich dokonce sám vyrobil. Ale to, co se před náma ukázalo na mýtině...nebudu vám lhát. Otřáslo to se mnou, a ne málo. Hlavní podíl na tom měl ten naprosto ohyzdnej puch. V tu chvíli jsem prckovi neměl vůbec za zlý, že se pozvracela. Přeskakoval jsem očima po tělech a snažil se přijít na to co se tady stalo. Ten prošpikovaný kořeny mě děsil, tohle vypadalo na kouzla. Ostatní těla bychom měli pořádně prohlédnout a také se podívat do vozu. Jako kdyby mi snad Kiška četla myšlenky, najednou se vydala kolem mě a Tarkuse na paseku. Její počínání mohlo někomu neznalému věci připadat jako čin poblázněné mysli, ale protože já tušil o co jde, sledoval jsem 'tanec' s naprostou vážností. Řekla mi o tom. O svém nadání. Věděl jsem, že se nemusím bát. Takže když se kolem nás najednou zvedl nepřirozený vítr a sám od sebe začal vířit mýtinou, poslušen vůle malé čarodějky, jen jsem se široce usmál, zatímco mi větrné prsty poškubávaly lemy pláště. Když děvče vypadalo, že je s dílem hotovo, povzbudivě jsem na ní pokývl. "Dobrá práce," ušklíbl jsem se přátelsky a udělal pár kroků vpřed. Vzduch byl skutečně nyní o mnoho čerstvější již neucpával hrdlo ani neobracel žaludek. Byl čas se celé věci podívat na kloub. Snad i ostatní přiloží ruku k dílu. |
| |
| Zdálo se, že mou poznámku vzali všichni vážně, přestože o ničem nepovídala a nic konkrétního neříkala. Jen tón mého hlasu tomu sdělení přidával na naléhavosti. Naše skupina pomalu postupovala dál. Nebylo to snadné. Sice jsem neměla obtíže s terénem a možná bych podobnou cestu zvládla i rychleji, ale takto jsem měl aspoň více času sledovat okolí. Ovšem stále se nic nedělo. I tak to není normální.... Bylo to sice náročné, ale má obezřetnost neklesala a já stále měla připravený luk a očima jsem pečlivě sledovala okolí. Tu a tam naši tichou cestu doplnila Kiška roztomilým pádem přes kořen. V tu chvíli jsem trochu pochybovala o jejím zapojení do naší výpravy, ale tušila jsem, že za její něžnou tváří se skrývá víc. Jsem zvědavá, co t bude, až své schopnosti ukáže... A pak to přišlo. Tarak zastavil. Vzpřímila jsem se po jeho vzoru a natáhla vzduch do nosu. V tu chvíli se mi zvedl žaludek. Nebývám příliš citlivá, ale toto bylo příliš, a já měla co dělat, abych okolí nepřipomněla, co jsem posnídala a posvačila. Tady se muselo stát něco hrozného... Ano, nedalo se pochybovat o tom, že ten puch patřil k množství hnijících mrtvol. Čí hnijící maso to ale bude...? Přála jsem si v duchu, ať to není to, čeho jsem se obávala, ale vnitřní hlas mi tak nějak říkal, že to samozřejmě bude mít spojitost s naší prací. Má tvář zkameněla a zbledla. Rty se mi stáhly do přísné úzké čárky a ani se nepohnuly, obočí stočilo ke kořenu nosu. Pruh látky, který jsem měla spíš pro obvázání rány, jsem si ovázala kolem obličeje přes nos, abych aspoň trochu mohla dýchat. Vysvětlení přišlo vzápětí. Mýtina se otevřela našemu pohledu a na mě přišel druhý příval nevolnosti, tentokrát ještě silnější. Na sucho jsem polkla a snažila se to potlačit. "Naše karavana....," oznámila jsem polohlasně očividnou samozřejmost. Příliš jsem se k tělům nepřibližovala, nechtěla jsem svůj žaludek víc dráždit, ale tu a tam jsem nějakou mrtvolu prohlédla. Že jsou mrtví... To je jedna věc. Ale jak... Ten způsob smrti! Nedávalo mi to příliš smysl. Snažila jsem se vycítit přítomnost magie nebo něčeho jiného, prostě jakékoliv vodítko. Především mě zarazila smrt jednoho z mužů, kterého zčásti prorostl strom. Toto rozhodně není... Normální... Zatímco sama jsem obcházela těla stále z menší vzdálenosti, Kiška se k nim statečně přiblížila. Přestala jsem ohlížet mýtinu, zastavila jsem se na místě a začala ji pozorovat. Přijde to právě teď? Přišlo. Ale do poslední chvíle jsem netušila, co vůbec chce Kiška dělat. Sledovala jsem nehnutě její počínání a jen stěží bylo čitelné v mých očích překvapení, které jsem cítila. Pak jsem konečně pocítila i důsledek jejího počínání. Rozehnala ten puch větrem... Obočí mi na malou chvíli vystřelilo vzhůru po čele, než zase kleslo zpět na své místo, abych měla svůj podmračený vzhled. Opatrně jsem nádechem okusila čerstvý vzduch. Bylo to opravdu lepší. Tarak Kišce poděkoval. Sama jsem o její počínání mlčela, i když mě to velmi zaujalo. Na to ale bude čas později. Nyní jsem stáhla šátek a vydala se blíž k tělům. "To, co je zabilo.... Nebylo nic běžného. Hlavně ten u stromu... Musela v tom být magie, jinak si to nedovedu vysvětlit." V tu chvíli jsem se znovu obrátila na Kišku, která tu jako jediná vypadala nejlépe přístupná magickým silám: "Co myslíš, děvče? Ty se v těchto silách, jak se zdá, vyznáš." Má slova ovšem nedoplnil úsměv, jak si mohla dívka zvyknout v hostinci. Výraz mé tváře zůstal nadále vážný. |
| |
| Pomalu kráčím po boku Taraka a s obezřetným klidem pozoruji své okolí. Očekávám útok. Popravdě jsem čekal útok nějaké bandy banditů již během našeho vstupu do tohohle zatraceného místa, ovšem jak se zdá pohrává si se mnou osud jako s větvičkou se kterou trhá mocná bouře. Mé těžké podrážky opakovaně dopadají na zem a já, stavící se před Kišku a po boku Taraka kráčím kupředu. Nemohu si dopomoci a jemně se přikrčím, moje kroužková zbroj zachrastí a já rozhodně kráčím vpřed. Ostatním členům skupinky nevěnuji jediný pohled, nevydám jediný zvuk. Jsem tichý, připraven zabíjet. Připraven krájet kusy těl mých nepřátel. V hlavě mi přitom hrají otázky jako, "Proč tu jsi ?", "Proč jsi vzal tuhle zakázku ?", "Proč jsi nepřijal jinou, méně nebezpečnou zakázku ?". Nemohu si pomoci, ovšem tyhle otázky mi nechtějí opustit okraje mé mysli. Ve tváří v tvář smrtelnému nebezpečí dostanu své dýchán i myšlenky pod kontrolu. Již z povzdálí mne do nosu udeří odporný zápach rozkládajících se mrtvol. Stejně jako předtím nevydám ani hlásku. Nepovím jediné slovo. Není proč. Teď už je karavana jenom další hromadou hnijícího masa na zemi. Nemají jakkýkoliv význam. Na úder Kišky nereaguji nijak. Nevšímám si jí, nato jsem příliš soustředěn na své okolí. Stojím znepokojen, ovšem né vyděšen. Svou sekeru pozvednu a pevně ji obouruč popadnu oběma rukama. Ten zápach znám až příliš dobře. Zápach mrtvol. Zápach smrti. Na bojištích, při přepadech různých karavan a vesnic...při zabíjení žen a dětí...při zabíjení starců a zvěře...zápach se nikdy nezmění. Nechává mne chladným, znechuceným, ale chladným. Pravda je, že pokud společně s bandou zlodějů pročesáváte bojiště a hledáte hlavu jednoho z vůdců protivníků jako důkaz pro Vašeho zaměstnavatele dostanete se často do nejhoršího smradu na bojišti...nafouknutá těla, červy, vrány...psi. Netvoři... Přechytím si sekeru a obezřetně vyrazím na mýtinu. Neřeknu jediné slovo. Očima pročesávám své okolí a pomalu postupuji k žoldákovi, který má ve svém hrudník kyrysu díru. Pokleknu u něj a ještě chvíli sledujíc okolí jej popadnu za límec a obrátím jej zraněním k sobě. "Chybí mu srdce...možná i kus masa...drápy ? Možná...dostatek síly by dokázal prorvat i hrudní kyrys...tesáky ? Možná...jedná se o bestii ? Pokud ano, je teď nažraná...ale jak dlouho tu ležíš strážný ? Jak dlouho zde již hniješ ?" Pustím mrtvolu na zem a pokusím se jednou rukou prohrabat jeho mrtvolu. Hledám cokoliv co by mi dalo jakkoukoliv stopu. Embél, znak, runa, dopis, pergamen...snažím se rozeznat styl v jejich zbraních a zbrojích. Snažím se přijít nato k jaké armádě, které jsem za svou žoldáckou kariéru viděl ,by se mohl člověk v jejich zbroji přihlásit. Hluk jenž vydává elfka mne podráždí a proto na ni jen rázně a polohlasně zavrčím, "Ticho." Nezdá se, že bych si Kiškina triku všimnul a je pravda, že si jej sotva všimnu. Ucítím sice pohybující se vzduch, ale v mojí přilbě nevěnuji malému dítěti žádnou pozornost. V podřepu a s jednou rukou svírající sekeru prohrabávám mrtvého. Občasně pozvednu hlavu, abych se porozhlédl okolo sebe, hledajíc něco jako stopy, které by určovali směr útoku. Potrhané listí, zlámané větve, rozhrnutá hlína, počínající zástup mrtvol...nyní je podstatný směr... "Ještě, že ten netvor není poblíž...ten větřík by mu mohl klidně do čenichu donést náš pach...pokud to nějakej netvor je...možná to byla jenom...né to je pitomost. Tohle neudělala lidská, trpasličí ani elfí paže...příliš rozdrcených kostí, příliš utrhaných končetin, chybějící části těl...tohle není práce lidské ruky..." |
| |
| Při pohledu na mýtinu posetou těly se mi obracel žaludek. Neříkám že jsem pár mrtvol už nevidě, nebo sám nevyrobil, ale že bych si nějak liboval v pohledu na ně... Některé "kusy" mě celkem překvapí. To co je zabilo, muselo být opravdu hrozné a velké. Kiška, která se nejprv pozvracela, což se jí vůbec nedivím, vystoupila na mýtinu, a něčím co první připomínalo jakýsi exotický tanec, rozehnala těžký vzduch společně s mrtvolným zápachem. Zajímavé, takže tady maličká umí čarovat, to si poznamenávám. Teď se vrhnem na těla, není čas se dlouho podivovat. Stejně jako Tarkus, i já hledám jakýsi náznak příslušnosti těl a karavany.Obcházím těla stráží, obracím je tak, abych jim viděl celou uniformu. Do kapes se jim taky můžu podívat, ale na to je tu až moc lidí... "Většina by měla prohledávat a zbytek hlídkovat!", pronesu k ostatním. "A nebo naopak, jak chcete..." |
| |
| Smrti jsem se vysmíval. Aspoň jsem to o sobě tvrdil. Nikdy jsem však nic takového děsivého nespatřil. Takové zvěrstva nejen obrátila můj svět naruby, ale i můj žaludek. A tak jsem po vzoru ma petite, obsah svého žaludku vyklopil. Do háje... co to zatraceně způsobilo? Problesklo mi hlavou, poté co jsem byl schopen už nějakým způsobem fungovat. A co to ma petite dělá? Abych pravdu přiznal velice mne zajímalo, čím je ma petite prospěšná naší divné skupince a nyní jsem si už stoprocentně jist čím. Takže magie... jak příhodné.. Utřel jsem si do rukávu ústa, neboť jsem měl ono potřebné nutkání. Bylo to všechno tak nějak už lepší. Pokud to zvládneme měl bych za to ma petite poděkovat. Neměl jsem ani nejmenší tušení, co pořádně dělat a tak jsem čekal. Stejně tak jsem čekal jako rudovlasá na odpověď ma petite, stejně tak jsem čekal jako válečník na možný útok s připravenou zbraní. Sem tam jsem letmo prohlížel těly posetou louku. Byli tu jiní, mnohem zvyklí, aby se tomu věnovali víc. Opravdu skvělí začátek... zajímalo by mne zda-li bude nějaké pokračování... zda-li.. V té chvíli jsem si vzpomněl na alchymistovu předpověď a zatřepal jsem silně hlavou, abych zahnal špatnou myšlenku. Nic takového.. |
| |
| Čáry máry les
S hrudí tak trochu staženou obavami se nejistě podívám po ostatních členech skupinky, sotva kouzlo uvedu do pohybu. Musím jej pořád vnímat, živit svou vlastní energií, udávat tempo, ovšem je to něco, co dělám přirozeně, pro co jsem si kdysi přesně podle rady Pána vyčlenila kousek vědomí. Je to jako když vám den za dnem a noc za nocí buší srdce. Zkrátka se to děje. Tarak mě pochválí, a nic mě v tu chvíli nepotěší více. Nikdo ze zbytku skupinky k tomu nic neříká, nekřičí na mě ani nic jiného, ze srdce mi tak spadne velký balvan. Ne všichni lidé jsou tak… Hodní.
Výjev na mýtině byl bez toho zápachu hned… Snesitelnější. Lepší. Natolik, abych se i já natolik osmělila a trochu lépe a pozorněji se začala rozhlížet kolem sebe, po tělech, mezi kterými jsem stála. „Brzy přijde smrt, a to ze všech stran. Rychle kopej hrob – v dechu havranů a vran. Pochovej svou smrt.“ Ta slova tiše zašeptám sotva vyvstanou v mé mysli. Bohové nechť nad vámi bdí… Je mi líto těch lidí, chápu tu bolest, která je zastihla před smrtí. Ovšem… Ten, kdo zemře takhle strašlivě, si to musel zasloužit, ne? Já si to také vždy zasloužila.
Alice začne mluvit, i když ji Tarkus rázně naznačí, aby mlčela. Její otázka mě ovšem zaskočí, tak moc, že kouzlo málem přeruším. Poblednu ve tvářích, do kterých se před chvílí konečně začala vracet barva. Očima zalétnu k Tarkusovi a kousnu se do rtu, určitě se mu nebude líbit, že mluvím, ale… Musím. „N-ne, ne, n-ne… Já tohle… Neumím… Nedokázala bych to, vážně ne…“ vyhrknu a divoce u toho potřesu hlavou. Nechci, aby se mě báli. Nebo… Něco házeli jako ti lidé… Předtím. A… A tak. Polknu. „Tohle… Je lesní magie… Čaroděj se napojí kolektivní vědomí hvozdu a stane se jeho součástí natolik, že pak může s hvozdem manipulovat…“ dodám, jen co vydoluji z paměti to, co jsem kdysi četla v knize.
Tak trochu rozpačitě si odkašlu, než se raději… Něco dělej. Abych unikla pohledu i výrazu Alice, který si snad ani nechtěla po mých slovech představovat, jsem se vydala k vozu, kterému jsem byla nejblíže. |
| |
| Mrtvá mýtina Žoldnéři byli rozestavěni kolem vozu v obranné formaci tak, aby viděli do všech směrů, takže buďto bylo útočníků více, nebo si obránci nebyli až do poslední chvíle jistí odkud útok přijde. V jednom směru se však zdáli nahuštěnější, tam byl boj nejtužší. A to směrem hlouběji do odhadovaného středu hvozdu, útok tedy nejspíše přišel odtud. Tahle žoldnéřská tlupa se od ostatních takových nelišila v tom, že neměli jednotné uniformy ani vybavení. Chlap, kterého prohlížel Tarkus a několik dalších kolem něj nosilo masivní ocelové kyrysy s nárameníky a kroužkové suknice, na nohou okované boty jako nosil i on sám. V rukou, nyní studených a ztuhlých, třímali těžké sekery a masivní oštěpy. Výzbroj oblíbenou u slavných Lyrisjkých zabíječů skřetů. Štíhlý muž s dlouhými vlasy v copu o kus dál se na druhou stranu honosil lamelovanou zbrojí, přilbicí s obličejovým chráničem v podobě démonické tváře a jedenapůlručním 'mečem' bez špičky a s mírně prohnutou, relativně štíhlou a údajně nesmírně ostrou čepelí. Tyhle meče směli nosit pouze Aedirnští elitní bojovníci. Chlapík provrtaný kořeny, který podle výrazu a postoje vypadal, že se rozhodl prostě utéct měl lehké odění, maskovací plášť a vybavu odpovídající hraničářům ze Záříčí. Dali se tu najít i obyčejné brigantiny a reznoucí kroužkové hauberky, jaké se nosili do bitem kdekoli v Temerii a Redanii. Klasický žoldácký mix. Co se zranění týkalo, Tarkusovi by se na první pohled mohlo zdát, že je, aspoň v několika případech, mohli způsobit skřeti. Tesáky a drápy by na to měli. Byly to hnusné bestie, vytvořené pravděpodobně velmi dávno nějakou černou magií. Protože obludný mix rysů morové krysy, člověka s moc dlouhýma rukama a divokého rysa by se normálně prostě nevyskytl. Jenže. Hned několik věcí nesedělo. Za prvé, skřeti by tu nenechali těla, ne když na nich bylo spoustu masa. Jsou jako jako kobylky, sežerou všechno co dýchá a včas se jim nevyhne. A za druhé, tak velká tlupa, aby dokázala vyhladit takovouhle družinu vojáků, by se nedokázala dostat z Cintry až sem nepozorovaně. Skřeti nepatří mezi nejlepší stratégy. Vlastně jsou podle většinového názoru naštěstí úplně pitomí. A nepoužívají magii. Stopy byly, alespoň pro Tarkusovy oči, jeden velký, nepřehledný bordel. Spousta pobíhání, těžkých bot a tak, navíc několik dní staré. Avšak Tarak, který obcházel tábořiště a hlídal, jak Don navrhl, se najednou zastavil a přidřepl si. "Alice...pojďte se podívat na tohle..." Zavolal tiše na elfku, neb jí odhadl jakožto 'spřátelné řemeslo'. A pokud elfka uposlechla výzvy, spatřila by v hlíně lehký otisk bosé nohy, tak nepatrný, že by většině lidí asi unikl. Noha byla drobná, podle stavby patřila nejspíše ženě. Bosé, téměř bez zátěže. Kiška se pomalu blížila k vozu, jehož dveřní otvor se v lesním šeru zlověstně černal. Sotva však přišla blíž, spatřila v kočáře někoho sedět. Třináctého člena výpravy, taktéž velice mrtvě mrtvého. Tenhle byl podle oblečení nejspíše nějaký kupec, či snad úředník a v rukou křečovitě svíral samostříl. Malá čarodějka popošla ještě blíž a v tu chvíli zaznamenala pohyb. Po mužově noze vyběhlo cosi malého a bledého, načež se to vrhlo do vzduchu a rozletělo se rovnou na Kišku, vydávajíc přitom nepříjemný, přeskakující tenký vřískot. Než se však ale stihlo to cosi dostat až k patrně vyděšené Kišce, šikovný poryv kouzleného větru tu věc strhl stranou a připleskl zpátky na kočár. Malá, asi patnáct coulů vysoká humanoidní bytůstka s křídově bledou kůží se urputně držela kočáru a pořád hnusně vřeštěla, či naopak cvakala dvěma řadami jako jehly ostrých zubů. Nebýt těch zubů a úplně černých, záštiplných oček, vypadala by jako miniaturní dívka s černými vlasy a jakoby hmyzími křídly. Kroutila hlavou, aby si vás všechny prohlédla a nenávistně cvakala těmi mírně děsivými zuby.
|
| |
| Ošklivá Krvnička, moc ošklivá
Poslední krok. Dobře, tak ještě jeden. A jeden. Temný otvor v kočáru se přibližuje. Třeba tam je někdo, kdo se tam schoval! A bude potřebovat pomoc… Takhle myšlenka mě donutí dojít až ke kočáru. A skutečně tam někoho spatřím. „Pane…?“ promluvím, zatímco se udělám dalších pár krůčků vpřed, „jestli žijete… Dejte znamení, pane a j-“
S vyjeknutím odskočím od kočáru tak rychle, až se mi zapletou nohy do sebe a já zakopnu. S dalším krátkým vypísknutím tak spadnu přímo mezi rozkládající se mrtvoly, stačím sotva rozhodit rukama. V tom úleku mi i vyklouzne kouzlo, vzduch se zastaví. A puch se začne vracet na mýtinu. |
| |
| Mýtina - instinkt Když uvidím a především uslyším to, co se nachází před Kiškou, zareaguje moje tělo samo od sebe. Roky zkušeností, bojů a válek ve Vás zanechají jisté stopy a touze. V tuto chvíli chci zabíjet. Zápach mrtvol ve mne vyvolává vzpomínky na těžké časy počátků každého žoldáka. S hlasitým chrastěním zbroje se rozběhnu kupředu a v běhu otáčejíc sekeru se s rozmachem pokusím zarazit špičatý, zahnutý osten své sekery do hrudi té malé příšery s cílem přišpendlit ji k zbytku povozu. Fakt že mi až teď dojde do centrání sbírky mozkových buněk, že Kiška zřejmě použila v udržení té bestie magii je vedlejší. Zatím jsem stále neviděl do nebes šlehající plameny, blesky či oživené mrtvé. Možná ta potvora prostě uvízla...zbytek myšlenek odvane adrenalin a instinkt, který vede mé ruce a mé nohy směrem vůdči malé příšeře. V tuto chvíli musí být má vražedná cílevědomost zastrašující, ovšem pokud bude to malé stvoření takhle pokračovat, kdo ví jakou hrůzu na nás přivolá. V každém případě mám v plánu utnout její popěvek v samém začátku. |
| |
| Mýtina - Útok Nevnímala jsem Tarkusův povel. Nejspíš zapracoval můj rasový předsudek proti těmto hlučným bytostem, které se většinou chovají panovačně a nikdo z elfů si jich neváží. Ne, opravdu jsem netušila, ale jeho slova se mého vědomí nedotkla. Dál jsem obhlížela mrtvolu, která byla prorostlá stromem, zda nezjistím něco zajímavějšího, a po očku jsem sledovala Kišku. Don připomněl důležitý fakt, abychom se příliš všichni nezaměstnali obhlídkou znetvořených mrtvol. Jen jsem mlčky přikývla. Po chvíli jsem i dodala: "Můžeš se toho ujmout." Mělo to být pouhé konstatování, ale až po vyslovení tohoto nápadu mi došlo, že to nejspíš mohlo znít namyšleně. Trochu jsem si povzdechla, ale už jsem se nenamáhala s významem svých slov něco dělat. Navíc se zdálo, že se toho úkolu zhostil mlčky Tarak. Krátce jsem ještě pohlédla na posledního člena naší skupiny, na Wilhelma, který se do hovoru vůbec nezapojoval. Snad ho pohled na bojiště znepokojoval víc, než byl ochotný přiznat. Aspoň že už ten mrtvolný puch není cítit. Kiška se zdála mými slovy znepokojená víc, než by mě vůbec napadlo. Asi je z míst, kde magie nikdy příliš uznávaná nebyla. Možná kdyby věděla, jakého jsem původu.... Do zorného pole mi přišel Tarkus a nápad vyjevit o sobě pravdu mě ihned přešel. To je to poslední, co by se nyní hodilo. Pokusila jsem se tedy na mladinkou čarodějku, nebo co byla opravdu zač, pousmát a měkce, polohlasně jsem jí odpověděla: "Tak jsem to nemyslela. Ale s tím kolektivním vědomím... Ano, to zní pravděpodobně." Protože mě při obhlídce konkrétní mrtvoly u stolu nenapadlo nic bližšího, znovu jsem se rozhlédla po bojišti jako po celku. Kiška na to nejspíš přišla. Vždyť se vůbec nebránili... Aspoň se to nezdá. Můj zamyšlený pohled narušil Tarak. Vyhledala jsem ho zrakem a rychlými, ovšem opatrnými kroky, abych nepoškodila nic, co by nám mohlo více prozradit, jsem se k němu přesunula. Dřepla jsem si vedle něho. Zprvu jsem netušila, co mi ukazuje, ale jakmile jsem se ocitla blíž k zemi, pochopila jsem. Bedlivě jsem stopu prohlédla. "Tak lehké nohy nemá ani elfka, ani elfí dítě," poznamenala jsem varovně. Znovu jsem se rozhlédla kolem a znovu si připravila šíp, který už jsem nějakou neměla založený na tětivě. Na chvíli jsem opravdu ztratila pojem o okolí. Vyjeknutí, které vyšlo z Kiščiných úst mě tedy opravdu zaskočilo. Naštěstí jsem byla připravená. Okamžitě jsem stála na nohách, otočila se za zvukem, tětivu nataženou a šíp prozatím trochu neurčitě namířený. Kiška ležela na zádech a můj celkem ostrý čich začne otravovat podivný puch. Co se to děje...? Prozatím jsem to nechápala, můj zrak ale padl na malé stvoření, přišpendlené na stěně kočáru. Její stopy...? ... Sídhe. Její vzhled jasně napovídal, že nás nepřišla přivítat, ani nám pomoci. Nečekala jsem na její jednání a vystřelila. Měla jsem přesnou mušku, a proto jsem doufala v úspěch. Nechtěla bych ji hned zabít, i když jsem si nebyla jistá, zda nám k něčemu bude, ráda bych ji jen zranila. Proto jsem mířila na její pravé stehno. Jakmile šíp opustil tětivu, všimla jsem si, že z jiného úhlu se cosi blíží. Tarkus... Tak nějak mi došlo, že jestli já se snažila sídhe jen zranit, on ji nejspíš rovnou zabije. |
| |
| Smůla nejen na stromech Vzduch na pasece proťalo sotva slyšitelné zadrnčení tětivy a svistot šípu, neomylně mířícího na zmítající se vílu. Ale navzdory elfčiným rychlým reflexům a přesné mušce se ocelový hrot nezabořil do vílího těla, nýbrž do dřeva kočáru, sotva půl palce stranou od zběsile se zmítajícího tělíčka. Airlien mířila dobře. Těžko říci, jestli víla cíleně uhnula nebo zdali na vině byla malá velikost cíle a fakt, že sebou stvoření zběsile házelo, jak se snažilo dostat pryč. Zbytkové poryvy chaoticky vířícího větru z pohasínajícho kouzla střelbě navíc ani trochu nepomáhaly. Stvoření vztekle prsklo, zatřepetalo křídly a vzápětí se s dalším hlasitým vřískutím vrhlo stranou takovou rychlostí, že se to lidskému oku mohlo zdát jen jako rozmazané kmitnutí. Víla, nyní visící ve vzduchu kus od kočáru, se hnusně zašklebila na Tarkuse, jehož sekera nyní vězela zaťatá bodcem taktéž v kočáře, pokrčila drobné nožky a vzápětí s hlasitým frčením dvou párů zběsile tepajících hmyzích křídel zmizela jako blesk přes paseku v temnotě hvozdu. Mířila podle všeho hlouběji do lesa, ve směru odkud přišel předpokládaný útok na žoldnéře a kde také Airlien s Tarakem našli ony záhadné stopy. Nanejvýš záhadné. Co tu dělala, mezi po zuby ozbrojenými žoldáky, bosá žena? Odkud se vzala a hlavně, kam zmizela? Kde je kámen, který karavana vezla? Jak do toho zapadají mrchožravé sídhe? Otázky, samé otázky... |
| |
| Mýtina – Aj aj…
Krvnička. Temnou sídhe jsem dosud neviděla. Živou. Jenže na ni nestačím pořádně ani zaostřit, když se země začne otřásat pod těžkými kroky Tarkuse, který se proti maličké rozeběhne se sekerou. Ani nestačím vykřiknout, „ať jí hlavně neubližují!“ když vzduch protne i šíp, který se se zadrnčením zabodne do stěny kočáru, stejně jako ostří sekery. Tak trochu opožděně schovám hlavu za hradbu z paží, krvnička mi mizí z očí stejně jako všem ostatním o pár úderů srdce později. A pak mi to dojde. Když vykouknu a můj pohled se setká s tím, který patří vysychajícím očím mrtvoly s jazykem napuchlým tak, že se jí nevejde do úst. Zajíknu se, ovšem ten zvuk je rychle utlumen tím, jak se mi bez varování zase navalí. Jako bych v krku měla velký knedlík.
„Pardon…“ hlesnu přiškrceně, ani nevím proč, když se překotně snažím vstát. „Pardon, pardon, pardon…“ drmolím i dál, když se snažím tak vehementně, že mi akorát podklouzne noha a já se ke své vlastní hrůze rukou jednoho z těl dotknu. |
| |
| Mýtina... Zlodějíček jež se smrti vysmíval. Uznávám, že to byly dávné časy, kdy o smrti jsem jen slýchával. Neviděl jí tak živě, jako právě teď. Smrti se ani nebojím. Jen toho umírání. Mlčel jsem. Sem tam se k nějaké té mrtvole skloním. Ale ta touha okrádat je najednou ta tam. Možná později. Až bude větší bezpečí. I když... Můj pohled padne na toho muzikantíka. ..mám takový pocit, že mne v tom už někdo předběhl. "To je hnus velebnosti!" Pronesl jsem spíše sám pro sebe. A opět jsem čekal. Jak jinak. Byly tu na to jiní. O moc způsobilejší. Možná o to víc jsem v ruce tiskl dýku. Co se to děje? Co to..? Byl jsem zřejmě zabrán do chmurných myšlenek, s pohledem sem tam sběhlým na mrtvoly. Otřepal jsem se. Oprášil se, jako kdyby na mě mělo dopadnout nějaké smítko prachu a vydal se za ostatními. "Ehmmm..." Odkašlu si. Ani nevím, jestli se chci ptát na to co se stalo a či vlastně toužím žít v nevědomí. Proto raději dál nepokračuji a dělám, že něco dělám. Uvažovat nad tím, že to všechno byla naprostá hloupost... na to už je snad asi pozdě. |
| |
| Mýtina Uvolil sem se k tomu, že budu hlídat, zatímco ostatní prohledávali mýtinu. Pomalu jsem obcházel celou oblast a v rukou držel pořád luk se založeným šípem. Sice jsem se považoval za ostražitého člověka, ale dával jsem pozor na to co se děje v lese mimo mýtinu, takže mě dění kolem kočáru zastihlo nepřipraveného. Sice jsem zvedl luka začal natahovat tětivu, ale Alice mě předběhla, stejně jako Tarkus. 'Teda, těm dvěma bych se nechtěl připlést do cesty...' Pomyslel jsem si mimoděk, když jsem je pozoroval v akci. Ale nakonec se ukázalo, že ta potvora byla přecijen rychlejší. Nebo měla zkrátka štěstí. Nedalo se nic dělat. Takže místo toho, abych zbytečně plýtval šípy, vydal jsem se raději ke zmítající se Kišce, které jsem pomohl postavit se na nohy a držel jí za ramena tak dlouho, dokud se dostatečně neuklidnila. "Už je to dobré, maličká, už je to dobré. Mrtví ti neublíží," promluvil jsem k ní potichu a vzápětí na ní zpříma pohlédl. "Jsi v pořádku? Nejsi zraněná? A co byla ta...věc zač?" Chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku, něčím zaměstnat její vyděšený mozek a možná i získat nějaké další informace. Koneckonců, Kiška uměla číst. A dokonce i psát! Možná byla menší a slabší než my všichni, ale zajisté byla chytřejší. Jestli někdo věděl, co na nás právě zaútočilo, byla to ona. |
| |
| Čekej nečekané. Poté, co se Kiška přecejen trochu uklidnila, už nebyl důvod k otálení. Kámen zde očividně nebyl. A tak skupince nezbylo nejspíše nic jiného, než sledovat onu nejasnou stopu bosých ženských chodidel, která zde vyčnívala jako nahý trpaslík na elfím bále. Vedla zcela nepochybně mezi stromy, hlouběji do lesa. Hlouběji do temnnoty. V kombinaci s obrazem na mýtině to vypadalo tedy vážně povzbudivě. A tak nastal další husí pochod v napjatém tichu. Každý stín teď mohl být nepřítel, za každým stromem mohla číhat další hrůza. Takže když někde před vámi zazněl ten náhlý, uši drásající výkřik, asi vás to pořádně naježilo. Byl to zvuk, ze kterého 'mrzla krev v žilách', jak se píše v příbězích. Začalo to jako lidský výkřik plný hněvu, ale postupně přeskakoval do rovin naprostého pomateného šílenství, tak moc, že už nezněl ani lidsky, ale jako rozběsněné zvíře. Měli jste sotva čas tuto informaci zpracovat, když naproti vám z lesa vyrazily dvě postavy. Vypadali jako lidé, na sobě měli sice špinavé a potrhané, ale pořád rozeznatelné oblečení místních dřevorubců. Byli zarostlí a rozedraní, jeden z nich v ruce křečovitě svíral sekeru. Nebyla to sice primárně zbraň jako ta Tarkusova, ale i tak vypadala v jeho rukou patřičně děsivě. Druhý muž měl sice prázdné ruce, ale upíral na vás pohled horečnatě lesklých očí a vypadal odhodlaný ke všemu. Navíc na nich při bližším pozorování bylo něco zatraceně divného. Vytřeštěné oči se jim leskly nepřirozeným vnitřním světlem, blýskaly hladovým žárem. Jejich pohyby byly pohyby dravce, trhané a eratické, přesto se v nich skrývala jakási smrtící elegance. Cenili na vás zuby v divokých grimasách a zvuky, jenž se jim z úst linuly, nebyly lidské ani náhodou. Mírně se od sebe rozestoupili a těla se jim škubala, jako kdyby se nemohli rozhodnout, kdo z nich se po vás vrhne první. Nakonec to vyřešil sekerník, který opět chraptivě zařval/zavyl a vrhl se vstříc Tarkusovi s nečekanou rychlostí. Sekyra proti sekyře. Ale Tarkus byl chlap jako hora, určitě to pro něj bude hračka. Železo se srazilo tak prudce, až odlétly jiskry. Lyrijský bojovník pocítil to zabrnění až v ramenou. Ten úder měl strašivou sílu, kterou by do hubeného ex-dřevorubce asi nikdo neřekl. Srazil Tarkusovu mocnou zbraň stranou a obořil se na něj podruhé. Před vašima očima se odvíjel zběsilý boj, v němž k vašemu zděšení Tarkus prohrával. Ano, zasadil soupeři při protiútoku mohutnou ránu přes hruď, ale ten jakoby si z rozšklebené krvácející trhliny nic nedělal. A když uhodil bojovníka do žeber, i navzdory jeho zbroji bylo jasně slyšet praskání žeber. Mezitím se druhý divý muž zapotácel, z krku mu náhle trčel šíp s elfími letkami. Airlein nelenila - a to se jí stalo osudným. Rychleji než dech byl běs náhle u ní a prudkým úderem poslal elfku napříč vzduchem, kde její let ukončil dosti náhle vzrostlý strom. Prasklo přitom tělo luku...nebo tělo lučistnice? Celá tato děsivá scéna netrvala snad déle než deset vteřin. Šokující rychlost a brutalita obou mužů vás na chvíli tak ochromila, že až nyní jste byli schopni pohybu a konání. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když ti velitel Přízraků zadával tenhle úkol, netušila si, do jak velkých nepříjemností tě tím dostane. Ale protože padla slova jako 'bezpodmínečně' a 'za každou cenu' a dokonce i 's použitím jakýchkoli prostředků' a velitel se u toho zase tvářil jako špatně naladěná mramorová socha, nezbylo než poslechnout a vydat se do malého lidského královstvíčka jménem Rivie. Vlastně to byl spíš takový měststký stát, upřímně řečeno. Najít tajmený magický kámen, podle všeho dosti cenný, který měla karavana obchodníků z Mahakamu dovézt jedné klenotnici v Rivii. Raelve chtěl jít s tebou, ale to mu velitel zatrhl, prý, že by tě to rozptylovalo. Vydupal si však aspoň to, že tě na několikadenní cestě doprovodí podél hranic Aedirnu až na okraj obydlených oblastí Rivie, kde se s tebou rozloučil, popřál ti štěstí a vydyndal si slib, že se mu v bezepečí vrátíš, až vše bude hotovo, načež tě ponechal dalšímu osudu. Nezbylo ti tedy,než se vydat do velkého města pátrat po tajemném kameni. Rivie pro tebe byla rozhodně něčím novým. Narozdíl od poklidného Ban Ard a nebo mirumilovného Ard Carraigh tu bylo velice...rušno. Všude plno lidí, spěchajících za svými záležitostmi, vyvolávající trhovci, jídlo vonící z hospod... K tomu přidej nezvyklou architekturu lidských sídel, směsicí pro město tolik specifických pachů i hlasů...no prostě to bylo úplně jiné než doma. Jistě, nebylo to poprvé, co si byla mimo Kaedwen, ale tak velké město jako Rivie, to prostě zanechá dojem. A kde v takovém městě najít jeden kámen, který sem mají přivést jakési klenotnici? Našěstí se zdálo, že ti bohové dnes přejí, protože ani ne po deseti minutách bloudění a zvědavých pohledů místních (přecijen, takhle bílé vlasy se nevidí každý den) si narazila na hospodu U Zeleného draka. A hospody přeci byli mezi lidmi zdrojem informací! A tak jsi, osvícena náhlým nápadem vešla dovnitř. Lidi uvnitř zvedli hlavy, prohlédli si tě a zase se klonili ke svým nápojům a jídlům. Lokál byl prostorný, stoly na lidské poměry nečekaně čisté a bytelné. Bylo ráno, takže tu nebylo ani příliš nacpáno a míst bylo dost. Mezi stoly chodila mladá plavovlasá dívka a žertovala s muži, zjevně se starala o to, aby měli hosté vždy to,co si budou přát. |
| |
| Mýtina - nečekané Nelíbilo se mi to. Čím dál tím víc. I přestože jsem si myslel, že se ničeho nezaleknu, mýlil jsem se. Srdce jsem cítil snad až někde v krku. Křečovitě jsem ve své pravé ruce svíral vrhací nůž. Svůj pohled na chvíli věnuji ostatním členům naší podivné družiny. Může mne tedy částečně těšit skutečnost, že nejsem jediný na koho to tak všechno působí. Co to záááátráááceně jééé? Zaúpím v duchu. Potlačím touhu se chytit za uši. Silněji uchopím zbraň do ruky. Jako kdyby mne to mělo snad dostat z toho všeho. "Pro pány..." Nedopovím. Nemám slov k tomu. Hledím na to cosi, co bývalo člověkem, jak se vrhá na hromotluka. A vzápětí se můj pohled střetne s tím druhým. Jako kdyby mne ten jeho pohled zmrazil na místě. Nebo to je jenom můj pocit. Při onom boji si začínám uvědomovat jediné.. pokud z toho vyvázneme živí a v pořádku.. bude to zatraceně štěstí. I když začínám věřit na to, že nás opustilo. Stěží potlačím nutkání se rozeběhnout za Rudovlasou a zjistit zda-li žije. Byl by to velmi hloupý nápad. To je mi jasné. K čertu... co teď? Zarazím se. Můj pohled padne na dýku v mé ruce. Bude to proti nim stačit? Nic lepšího než se o to aspoň pokusit mne v této chvíli nenapadá. Vrhnu onu dýku po tom, který má na svědomí Rudovlasou. Štěstěna mne však nepolíbila, tak jak jsem si zrovna myslel. A nebo snad za to mohli nynější okolnosti? ------ Úspěch 14 % Hups... |
| |
 | soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Když srdce probodne chladná čepel, krvácí celá duše... Měla jsem jen velmi málo věcí, na nichž mi záleželo - jedinou truhlici jsem dala vyslancům mých rodičů, kteří přijeli, aby mne na jejich rozkaz odvezli do rodného domu. Nechala jsem si jen krystal, který jsem nikdy nesundavala, zatímco zbytek mých věcí s nimi a dopisem odcestovali do bezpečí. Zůstala jsem u lesních přízraků, byla to ostatně práce na kterou jsem mohla být patřičně hrdá a krom toho nadřízený chápal mé důvody, proč nechci být vysílána na mise se svým bývalým snoubencem a proč potřebuji do další mise přebývat v kasárnách. Byl to tvrdý muž, ale spravedlivý a rozumný, ačkoliv své lidi občas doháněl až na samý okraj jejich možností. Mladík, který mne měl na starost se jmenoval Raelve, zdálo se to skoro jako špatný vtip, ale opravdu se snažil. Za dnešní den prohrál jen sedmkrát a jednou mne dokonce i zasáhl. Pomohla jsem mu znovu na nohy a poplácala ho po rameni. "Učíš se rychle." Pochválila jsem ho a věnovala mu lehké pousmání. "Nemohu se k Vám přes tu dlouhou zbraň vůbec dostat..." Postěžoval si a provinile sklonil hlavu, načež jsem mu rozcuchala krátké vlasy a odpověděla. "Proto ji mám." Objevil se velitel, oba jsme strnuli v předepsaném postavení uznávajícím jeho vyšší pozici a on mávnutím ruky povolil, abychom si stoupli pohodlněji. "Kido." "Ano, pane?" "Mám pro Vás misi." "Bude mi ctí, pane..." ...Cesty mne volají, odpusťte přátelé, je čas jít zase dál... Raelve byl bezstarostný smíšek a jeho veselí bylo nakažlivé, takže když mne doprovázel na okraj Rivie, často jsme se smáli. Při loučení jsem mu musela alespoň mlčenlivým kývnutím hlavy přislíbit, že na sebe budu dávat pozor, ale bylo více než pravděpodobné, že má mise bude více než jen nebezpečná. Rozešla jsem se z lesa, oblečená do vznešené róby, kterou jsem měla s sebou právě pro příležitosti setkání s větším množstvím lidí, které by můj běžný oděv mohl pohoršit. To by mi při získávání informací příliš nepomohlo. Ani jsem se neohlédla a pohodlněji usadila na ramenou torny a provaz držící deku. Teplý plášť jsem sice měla oblečený, ale kápě mi spočívala volně na ramenou a při chůzi jsem do země jemně opírala i ratiště své zbraně, které mi tak jemně udávalo rytmus chůze. Množství věcí potřebných pro přežití ze mně v očích náhodných kolemjdoucích dělalo jistě poutníka na cestách ale můj cizokrajný vzhled přitahoval pozornost více než by bylo třeba. Městské stráže, ačkoliv si mne zvědavě prohlíželi, nechali mne bez větších problémů vstoupit a za chvíli jsem již procházela tímhle podivuhodným místem. Lidé tu spěchali v ohromných proudech špinavými ulicemi, na nichž jsem se úzkostlivě vyhýbala všem odpadkům, které se hromadily především v užších uličkách mezi domy. Lidé nejrůznějších druhů a prazvláštního odění se zde mísily v nepřehledné směsi, od níž se linulo mnoho hlasů nejrůznějších jazyků a nářečí, obklopeni vůní cizokrajných jídel, parfémů a odéru podstatně podřadnějších druhů. Procházela jsem mezi nimi, sem tam jakoby náhodou svou dlouhou zbraní udeřila tvrdě do nohy pouličního zlodějíčka, který se už už chtěl zmocnit obsahu mého měšce, nebo nenápadně vklouznout svou rukou do mých zavazadel. Když už mne bloudění omrzelo, dala jsem se do hledání něčeho, co by mi mohlo pomoci v plnění úkolu. Štěstěna stála při mně. Hostinec U Zeleného draka, jak vznosné jméno pro takové místo, ale vpravdě byla jsem už na horších místech. Vstoupila jsem a přehlédla lokál, jehož hosté si na oplátku pozorně prohlédli mou maličkost než se obrátili zpět k debatám takto přerušeným a rozjedeným pokrmům. Usadila jsem se k volnému stolu na lavici a opřela se zády pohodlně o zeď, vyčkávajíc až si mne dívka všimne, abych si mohla objednat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nehledě na různé životní postoje, ideály nebo přesvědčení, jíst musí každý. A i když by se v lesích jistě našlo dost obživy pro ty, kdo ví jak si ji obstarat, šlechta se většinou k pytlákům a zlodějům chová dosti drasticky. Kdo chce jíst a mít aspoň nějaký komfort, potřebuje zlato. A právě zlato, mimo jiné, bylo důvodem, proč jste nyní vy oba cestovali jako doprovod obchodní karavany mířící z Elysenlanu v císařství Aedirn do městského státu Rivie. Tedy, pro Ya'eeshe to bylo navíc otázkou cti, povinnosti a až pak výplaty, neb byl přímým rozkazem svých nadřízených vázán k ochraně vzácného nákladu a Aedirnských obchodníků. Zkušená chodkyně Beanna byla laskavě požádána místodržícím města osobně, aby se výpravy zúčastnila jako průvodce, což samo o sobě znamenalo něco neobvyklého, neb Aedirnská šlechta byla známá svou xenofobií a nedůvěřivostí vůči cizincům. Horší v tomhle byli už snad jen elfové. A podle toho, jak se místodržící tvářil to byla 'nabídka, která se neodmítá'. Navíc, odměna se vždycky hodí, kdyby pro nic tak kvůli doplnění potřebných věcí. Cesta podle odhadu kupců neměla být nějak neúnosně dlouhá, vždyť Rivie je prakticky soused Aedirnu a ani nijak zvlášť nebezpečná. Čeho se však kupci obávali, byl Rivijský Začarovaný les, přes nějž jste museli ke konci cesty projet. Ya'eesh o tom nic moc netušil, neb drby a fámy nepříslušeli gardě místodržícího, zato Benna tušila. Les se tak nejmenoval vždy, ale podle zvěstí a slov ostatních hraničářů se v něm před několika měsíci prý usadilo jakési neznámé a hrozivé zlo. Když jste před sebou po několika dnech ničím nevýrazné cesty, kdy kolem vás poklidně ubíhala Aedirnská krajina, uviděli masu hvozdu před vámi, kupci začali být poněkud...nervózní. A když jste vjeli mezi mohutné stromy, kde panovalo přízračné, dusivé šero, začali mumlat tiché prosby k Velkému Slunečnímu Císaři. Báli se. Ještě aby ne. Les byl rozlehlý a tmavý, stísněná atmosféra vás svírala jako příliš těsná pokrývka za temné noci. Mezi hustě nahloučenými korunami velkých, starých stromů nepronikalo skoro žádné světlo a to které tu bylo se zdálo našedlé, mdlé a spíše mátlo smysly. Po nějaké chvíli jste si oba uvědomili, co je snad ještě horší. To zlověstné, číhavé ticho. Žádní ptáci, žádná zvěř klidící se vám z cesty. A šumění stromů nebylo uklidňující, spíš jste měli pocit, že vás ze spletenců větví cosi pozoruje. A to občasné, vzdálené praštění dřeva kdesi v dáli mimo váš dohled to taky nevylepšovalo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když si mladičká služebná povšimla tvého šatu, který vypadal na zdejší poměry dosti nákladně, byla u tebe jako kouzlem a hýřila zářivými úsměvy. Byla velice pohledná, tedy na lidské poměry, s elfími šlechtičnami z Ard Carraigh se krásou nemohla měřit žádná žena. "Vítejte u Zeleného Draka, vzácná paní," zašvitořila a vysekla ti předpisové pukrle. "Řekněte, co si budete přát a já vám to hned přinesu!" Poté co si vyslechla tvou obědnávku, bleskově odběhla a vrátila se se vším, co sis poručila. "Budete chtít u nás zůstat přes noc? Uvolnilo se nám spoustu pokojů, co odešla ta žoldácká kompanie. Byli to moc divní patroni, to vám povím" uchichtla se a přikryla si ústa rukou. "Zase moc mluvím," zabrebentila a vyčkávala,co ty na to. Pokukovala po tobě s mladickou zvědavostí, prohlížela si udivenýma očima tvé vlasy, šat i zbraň. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...V náruči smaragdového draka hledají odpovědi... Už jsem si zvykla, že si mne lidé často pátravě prohlížejí. Někteří jsou zvědaví, jiní hledí s odporem, ale přesto se dívají, jako by nemohli ani odvrátit pohled. Dívka si mne také všimla a přišla blíž ke stolu u něhož jsem se usadila. "Děkuji mnohokrát." Zvlním rty v laskavém úsměvu a spojím se s dívkou pohledem svých modrých očí. "Velice bych ocenila dobrý oběd - pečené maso by bylo skvělé. Věřím, že mi vyberete dobře. A pohár medoviny, pokud mohu prosit." Odběhla a za chviličku se vrátila zpět s pohárem a talířem, na kterém ležel poměrně velký kus masa s dušenou zeleninou a dva poctivé plátky chleba. Vonělo to moc dobře. Po chvilce přinesla i příbor a tak, jak to bývá u těchto mladých dívek běžné, hned začala klevetit, aby ze mně dostala nějaké informace. "Možná ano." Připustím, abych tak upoutala její pozornost. "Co že tak narychlo opustili tak příjemné místo?" Nadhodila jsem jakoby nic a chopila si příboru, očekávajíc odpověď, zatímco jsem krájela maso. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Děvče se kradmo rozhlédlo na obě strany, jestli se po ní někdo neshání a když viděla, že v hospodě je klid, sedla si naproti tobě, aby se dala do oblíbené činnosti všech děveček ve všech hostincích - do drbání. "Měli hrozně naspěch. Ten potetovanej a hlučnej, co jim šéfoval, byl u paní Thonny," sdělila ti důvěrně a trochu se začervenala. "A každej ví, že paní Thonna je děsně bohatá, páč obchoduje s klenotama a že má ráda velký chlapy. Takže ho rychle přesvědčila," ušklíbla se a mrkla na tebe. "Slyšela sem co si povídají. Odešli do Začarovanýho lesa. Hledat ztracenej poklad paní Thonny. Sou to blázni. Všichni..." Teď ztišila hlas do šepotu a oči se jí rozšířily, vypadala skoro vylekaně. "Vždyť tam přeci straší!" |
| |
| Ošklivé, tuze ošklivé události Tarak, Wilhelm, Don & Airlien a Tarkus (RIP)
Přilípnu se k Tarakovi a i když nemám dost velké ruce na to, abych ho celého objala, tak aspoň za ty jeho se můžu schovat. Oči mám pevně přivřené a snažím se zhluboka dýchat i vydechovat, jak jsem se to učila. Jenže do jde fakt strašně blbě, když se u toho snažíte drmolit, jak moc se omlouváte, a teče vám z nosu.
„J-já vím, a-a-ale.. Ne, ne, ne… Jsem v-vpořá-v pořádku opravdu-n-nic-mi-ne-není-a…“ popotáhnu a s pohledem zabodnutým do Tarakových nohou si otřu nos. Puch se vrací na mýtinu, že se tu ani dýchat nedá a já se málem podruhé pozvracím, než se mi podaří odklopýtat se na okraj mýtiny. Sklopím hlavu, nemůžu se podívat na nikoho z naší skupinky. Oni… Oni jsou tak stateční! A já přitom…
„… krvničky jsou druhem sídhe. Moc zlé sídhe, které se živí krví, nejčastěji lesní zvěře nebo dobytka či jiných domácích zvířat. Ale nejraději mají krev lidskou, zejména pak dětí a… nemluvňat. Těch nejnevinnějších. Jedna krvnička sama o sobě není moc nebezpečná, ovšem pokud se pohybují v roji, jsou vážným nebezpečným pro osamělého člověka i celou skupinu…“
Není tak těžké si na ty informace vzpomenout, Pán mě nutil číst spoustu knih, i když to ani nemusel, protože jsem četla ráda. Moc ráda. A hlavně jsem byla ráda, když se na mě díval s tím svým hrdým výrazem a říkával, že si vybral dobře svoji malou důvěrnici. A pak… Pokračujeme dál. Držím se ve stínu Taraka i Tarkuse, stejně jako předtím, ale teď mě nic nepřinutí se od nich vzdálit byť jen na metr. Jsem potichu. Neusmívám se. Nesměji. Ne, místo toho si jen v duchu neustále opakuji svoji mantru o tom, že se musím vzchopit, abych nebyla přítěží a byla užitečná…
… a uprostřed toho vnitřního monologu mě přeruší ten výkřik. Trhnu sebou, div neupadnu, jak se mi nohy zapletou do sebe. Tiše vypísknu, je to silnější než já. A vzápětí to už tiché příliš není, když se proti nám vyřítí ty dvě persóny. Uskočím duchaplně dozadu, když už nic, abych nepřekážela v boji, protože tady slova zřejmě nemají cenu, a tentokrát se mi do toho křoví u cesty podaří zahučet doopravdy. Zvedám se akorát ve chvíli, kdy… Se to děje. Elfka letí zvukem. Zvuk, který se ozve znám. Je to zvuk smrti. Pootevřu ústa. Tohle se přeci neděje doopravdy. Nemůže se to dít! To… To přeci… Tarkus se zapotácí. Krvácí. Tak strašně krvácí…
Srdce mi buší jako o závod. Udělej něco! Udělej sakra něco! Křičí ten teninký hlásek. Kéž by tu byl Pán, Pán vždy věděl, co dělat, vždy mi to řekl, vždycky… Tarak? Co Tarak? Zoufale jej hledám pohledem. Ale ne. Tarkus… Někdo musí pomoci Tarkusovi. Dříve než bude pozdě.
Začnu urputně hledat po kapsách křesadlo. Vytahuji ho svýma třesoucíma se rukama. Potřebuji jiskru. Jednu. Jedinou. Jedinou jiskřičku… Magie potřebuje svůj klid, poskládání kouzla vyžaduje koncentraci, ale to co teď žene mě je strach. Ne o sebe. O ostatní. Musím něco udělat, musím… Zběsile křesám, zatímco v mysli se snažím vytvořit si představu ohnivé clony, ohnivého sloupu, který by pohltil muže, co útočí na Tarkuse a postavil se mu tak do cesty a zastavil ho. |
| |
 | soukromá zpráva od Beanna pro Cesta probíhala poměrně klidně. Nijak jsem se nebránila být průvodkyní na této cestě. Mé kroky často vedou daleko více bez cíle, než se tomu mělo stát nyní. Ale to, že jsem se měla stát průvodkyní neznamenalo, že se budu nějak více začleňovat do dění okolo karavany. Většinu času jsem tedy jela na svém koni v čele karavany, doprovázena mým psem, a příliš jsem si nevšímala toho, co se děje okolo. Víceméně jsem pouze odpovídala na vznesené dotazy a dělila se o informace, které mi byly známé. Sama od sebe jsem ovšem kontakt nevyhledávala. I večer jsem potom usedala k malému ohni se svým psem a tam setrvávala jaksi oddělena od ostatních. Nutno říci, že jsem si samotu spíše sama vyhledávala, než že bych se cítila jakkoliv nevítanou. Celou cestu jsem působila klidně a do značné míry "ve svém živlu", ale k jejímu konci se začínala dostavovat jistá nervozita. Přeci jen jsem si byla dobře vědoma zkazek o sílícím zlu uprostřed lesa. A ani já jsem se v tomto směru nemohla cítit až tak docela bezpečně. I v takovýchto chvílích jsem ale zůstávala na čele karavany, snad abych tak ve své těžko získávané statečnosti dodala nějaké odhodlání i ostatním. Ihned jsem vycítila neklid mého koně i psa. Ne nadarmo se říká, že zvířata mají v mnohém bystřejší vnímání světa než lidé. A po několika desítkách metrů jsem se rozhodla sesednout a pokračovat po svých. Snad kdyby nějaká zatím nespatřená a nepopsatelná hrůza vyplašila mého koně, abych se zbytečně neporoučela na zem z jeho hřbetu. I pes se cítil bezpečněji, když mohl kráčet přímo po mém boku než hluboko pode mnou zatímco já bych zůstávala v sedle koně. K oběma zvířatům jsem krátce promluvila tichým hlasem, jako bych dokonale rozuměla jak já jim tak i ona mně. Toto zkrátka nebyl obyčejný les. Navštívila jsem jich více, než bych dokázala spočítat. V lesích se vyznám. Ale tohle bylo zkrátka něco jiného. Čím více se za mnou ozývala nespokojenost a modlitby, strach a obavy, tím méně jsem dokázala vydržet zkrátka jít dále. Zastavila jsem se a vydala se k vůdci karavany. "Já... zkusím něco zjistit..." začnu nesměle. Faktem je že i mně postupně ubývaá odvahy. Ale jsem si dobře vědoma toho, že nám nezbývá moc jiných možností než pokračovat dále. "Ten les... zkrátka, buďte ve střehu a dejte mi minutu..." nepouštím se radějí do delšího vysvětlování. Snad aby se mi nevytratil hlas ze strachem svíraného hrdla. Ale já se ze všech sil snažím ten strach přemoci. Koneckonců, je mou zodpovědností, aby karavana dorazila v pořádku. Pokud bude vůbec v mých silách něco takového zajistit... Gestem tak zastavím karavanu a poodejdu několik desítek kroků před ní. Bez ohledu na špínu na zemi pokleknu a sednu si na paty. Lehce skloním hlavu, zavřu oči a má pravá ruka se sevře na přívěsku, který se většinou pohupuje ve skrytu mého oděvu... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Pokusím se velmi opatrně (ačkoliv mi to nepřijde kdovíjak rozumné) alespoň okrajově napojit na zdejší les. Zjistit, jak dlouhá má být naše cesta skrz, zda nám hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Prostě se pokusit odhadnout nakolik les strašidelně jen vypadá a nakolik je hrozba reálného nebezpečí skutečná. A dá-li se to říci, jaká je jeho motivace v tom, aby nám aktivně bránil v postupu dále... koneckonců, neudělali jsme proti němu žádnou nepřátelskou akci a jen procházíme. Proto mi do jisté míry přijde naše napadení absurdní... ničím jsme si to nezasloužili... Ale to už je do jisté míry jen mým pohledem na svět... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro 'Proč zrovna já musel jít jako doprovod karavany do té zatracené Rivie. Je mi zle, když pomyslím na to, kolik tam bude lidí a všelijakých otravných bytostí. Co to vůbec vezou? Musí to být důležité... Musí... že by jen zlato nebo něco cenného? Kvůli zlata by místodržící přece neuděla l dvě výjimky. Mě by jako zbytečný doprovod neposlal a nechal mne se svou skupinou a taky by nevzal ji... tu ženu hraničářku nebo co je vůbec zač... nelíbí se mi to.' Dlouhou úmornou cestou jsem propadal svým myšlenkám, abych si nějak zkrátil cestu. Dostal jsem se k pravděpodobnosti, že nás nikdo nenapadne před oním lesem, který mi tedy naháněl hrůzu více z nedostatků informací než kde-li jakým pověstem. Více jsem se však zajímal o mi dosud neznámou Beannu, které jsem se rozhodl nevěřit. Proč ji s námi poslal a ne nikoho, v koho má místodržící dlouhodobou důvěru. Co ji tedy nabídl? Pokud zlato či jiný úplatek, tak není víc než kdejaký žoldák. A pokud nic nechtěla, tak musí mít nějaký plán. 'Kdo ví... doufám, že nebudu mít další důvodu k nejistotě.' Nakonec jsme se bez problémů dostali k Začarovanému lesu. 'Hloupý název... nechápu kdo ho dával... začarovaný... tak špatná volba slova. jen fantazírování rolníků.' Každopádně jsem si všiml neklidnosti všech okolo, a tak jsem začal nabývat na ostražitosti a zpestřil smysly. Žádná zvěř, špatná atmosféra, neobyčejné ticho a ten pocit sledování. 'Možná se nic nestane, možná ano... Bude lepší mít se na pozoru.' Každým krokem jsme postupovali a strach lidí okolo mne mi začínal lézt na nervy. Zarazím se, když Beanna vydá povel k zastavení karavany. 'Co to dělá? Doufám, že se nehodlá zdržovat moc dlouho. Snad může vědět, že zastavení v takové situaci nám nijak nepomůže, spíše to situaci zhorší.' Pevně jsem sevřel naginatu ve své pravé ruce a opatrně se rozhlížel kolem, kdyby někdo našeho zastavení chtěl využít ve svůj prospěch. 'Neměli by být pocitem sledování, tak zastrašení. Pokud nás skutečně někdo sleduje, tak je bud velmi nezkušený, že nám dává najevo svou přítomnost nebo je jeho účel nás vystrašit a tím mu hrají do karet.' Skrz vlasy rudé jako pramínky krve jsem pozorně sledoval okolí svýma levandulovýma očima. Naginatu, kterou jsem nejdříve pevně držel v pravé dlani schované do tenké černé rukavice bez konečků prstů, jsem chytil do obou ruk. Je téměř stejně dlouhá jako má 175 centimetrová atletická útlá postava. V oblečení sladěném do karmínových a černých barev jsem zaujal obranný postoj. „Měli bychom si pospíšit.“ Dodám k Beanně |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenže tam, kde by měla být duše lesa...nebylo nic. Jako kdyby si chtěla uchopit černý provaz v absolutní temnotě. Tápala si a hledala, snažila se nahmatat něco, co tam podle tvého prvního dojmu vlastně vůbec nebylo. Les bez duše? To byla skutečně znepokojující myšlenka, něco co šlo proti veškerému druidskému a hraničářskému učení. Napínala si veškeré své nadpřirozené smysly, samým soustředěním ti už začínalo hučet v hlavě, když si něco zachytila. Slabou, vzdálenou ozvěnu toho, co bys správně měla cítit v plné síle. Zdá se ti, jako kdyby duši lesa někdo..uvěznil, chytil a spoutal kdesi za tlustými zdmi pomyslného vězení. Možná, kdybys za tu zeď dokázala nahlédnout... Přišlo to náhle Prudce a bez varování. Bylo to, jako kdyby tě někdo udeřil pomyslným kyjem po hlavě, nebo ti stiskl mozek nesmírnou silou. Bolest. Bolest! Nekonečná bolest. A kdyby jen to. Společně s bolestí přišla nenávist, tak strašná, tak krutá, tak zuřivá nenávist! Žádný zdravý a dobrý člověk nemohl takhle moc nenávidět. A ta nenávist se všecka, bezezbytku upírala na tebe. Cítila si na sobě pohled jako žhroucí pohrabáč zavrtávající se ti do hlavy. Ať to bylo cokoli, vědělo to o tobě. A blížilo se to. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Štěstí je jako plachá bílá laň, však dnes se ke mně vlídně lísá... Vložila jsem uříznuté sousto o úst nechala jeho chuť rozvinout na jazyku. Bylo to chutné, ne tak vznosně jako elfská jídla, spíše tak zemitě příjemné. Chuť masa byla provoněna bylinkami a se sladkou medovou omáčkou nebylo ani trochu vysušené. Zeleninu kuchař podusil na másle, ale jinak jí nechal její přirozenou chuť. Chléb pak se zdál čerstvý, zřejmě jej upekli toho dne ráno. Zapila jsem sousto lokem medoviny, zřejmě naředěné vodou, ale svým způsobem jsem to ocenila. Alespoň tolik nekalila mysl a úsudek zůstával čistý. Nakláněla jsem se zvědavě čím dál více k dívce a oči mi vzrušením přímo jiskřili. Nejen, že jsem se, jak se zdá, z celého města vydala právě do hostince, v němž se ubytovala žoldácká kumpanie, jíž si najala klenotnice jménem Thonna, což ještě ke vší té nádheře byla téměř jistě právě ona klenotnice, která prahla po magickém artefaktu, jehož jsem se měla zmocnit i já. "Jako by samo to jméno nemluvilo dost jasně..." souhlasně hlavou a dodám "Ačkoliv ani v nejmenším netuším, kde to vlastně je. Ale povídej, zní to tak zajímavě!" Pobídnu její přirozenou ženskou touhu sdílet s někým tajemství. |
| |
| To je najednou "živo"! Přiznám se že jsem sotva postřehl, co se událo v kočáře. Z mého zaujetí nad rozkládajícími se těly mne vytrhl až zuřivý Tarkusův výpad proti jakémusi malému stvoření. Spatřil jsem Taraka dobíhajícího ke Kišce na zemi, Alici třímající luk a koutkem mého znaveného oka i onu malou bestii, letící skrze stromy hluboko do hvozdu. Sakra, co se to u všech čertů děje? Nechal jsem těla těly a vydal jsem se za zbytkem skupiny mířící dál. Chytrý nápad. Na mýtinu se opět vracel mrtvolný puch a mi se do krku zase vracela snídaně. Zkoušel jsem dýchat pusou ale ten hnusný vzduch i hrozně zle chutnal. Výkřiky nikdy nevěstily nic dobrého. Hned co jsem uslyšel vřískot, v mých rukou se objevily moje dýky. Oni dřevorubci se na nás vrhli a já se v úskoku stranou pokusil každého z nich trefit do obličeje. Jako první mě totiž napadlo že se jedná o nemrtvé. Tarkus dostával od jednoho, Alice byla odmrštěna druhým. Vyskočil jsem opět na nohy a vyběhl jsem k růžovlasé. Prohlídnul jsem jí tak rychle a zároveň důkladně jak jen to šlo a doufajíc, že jí nezlámu vaz, jsem jí vzal do rukou. Nebyla těžká, ba naopak. Snad to bylo jejím mýtickým původem, dietou či adrenalinem který ve mě proudil ve velkém. Zkouším, zda není schopna se postavit na nohy, jinak ji schovám dál od bojiště a vracím se. Opakuju salvu dýk proti oběma hromotlukům a teď svou pozornost věnuji Kišce. Je vyděšená a o něco se pokouší. Stojí však stranou nejhoršího. A mi došlo házivo. Sakra... Porozhlédnu se po okolí. Po klaccích a kamenech, co by mohli posloužit. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Zakleknula jsem a započala se soustředit. Trvalo to minutu, možná dvě, kdy se zdánlivě nic nedělo. Ale bylo to jen ono pověstné ticho před bouří. Najednou, na první pohled z ničeho nic, jsem vykřikla. Pronikavě a především bolestivě. Nejspíše podobně, jako by mi někdo rozžhaveným nožem začal pomalu a přepečlivě stahovat ze zad pásy kůže. Pod návalem této bolesti jsem se i zhroutila k zemi, kde jsem zůstala. To, že jsem (dá-li se to tak říci) při smyslech šlo určit především tím, že jsem se v bolestech a stále za křiku (i když pomalu slábnoucího) a držíc za hlavu svíjela na zemi. A ačkoliv to netrvalo zdaleka tak dlouho jako můj pobyt "v jiném světě", subjektivně bylo mé utrpení nekonečné. A možná i pro posluchače můj srdceryvný křik. Když to nejhorší odeznělo, zmátořila jsem se a stále viditelně otřesena jsem se postavila na nohy a vrávoravým a nejistým krokem jsem pomalu došla k ostatním. Po tvářích se mi stále kutálejí slzy od bolesti, které mi cosi, pro ostatní tak neviditelného a možná i nevysvětlitelného, způsobilo. Evidentně jsem ještě trochu mimo sebe a bolest hlavy také odeznívá až nepříjemně pomalu. I proto je pro mne těžké se soustředit a vyplodit smysluplné věty. "Ten les... nemá duši..." vykoktám bezbarvým hlasem, zatímco mi stále po tvářích stékají slzy bolesti. "Něco ho ovládá... zabíjí... žere zevnitř..." těžko hledám slova, kterými bych mohla popsat co jsem viděla. Co jsem cítila. "Něco nepředstavitelně zlého..." dodávám. Je jasné, že barvu bílou jako čerstvě ovápněná stěna nemám pouze od bolesti, ale zřejmě i od toho, co mi mé schopnosti odhalily. "Karavana by měla pokračovat co nejrychleji vpřed..." postupem času mi mizí temno před očima a stejně tak se rozjasňuje i mysl. "Myslím... že když to budu dráždit, půjde to po mně... zbytek by tak mohl mít dost času uniknou hněvu toho... té..." vytratí se mi hlas. Nejsem zkrátka schopna to pojmenovat. Podstatnější je, že se mi možná vinou utrženého otřesu nedaří vymyslet nic jiného než obětovat sebe, abych tak poskytla dost času jinak bezbranným lidem v karavaně, jejíž průvodcovství mi bylo svěřeno. Cítím to, do jisté míry, jako svou povinnost... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Připravený odrazit jakýkoli nečekaný útok se dále rozhlížím a čekám, až Beanna dokončí to, co právě dělá. 'Co to vůbec dělá? Dokáže vycítit něčí přítomnost? nebo promlouvá k zdejšímu životu? Hm... přece jen bude mít nějaké pozoruhodné schopnosti. Že by důvod toho, proč místodržící na ni doléhal?' Z myšlenek mě vytrhl překvapivý křik z urputné bolesti. I když jsem podobné bolestné výjevy zvyklý z vyslýchání, tak mne tento velmi zaskočil. Přestal jsem se na cokoliv soustředit a rychle se otočil směrem, kterým se ke mne donášel křik. Beanna se svíjí v bolestech a já nemohu přijít na to, co se to vůbec děje. 'Zakopla? Trauma z minulosti? Strach? Něco ji posedlo?' Bylo jasné, že bychom ji pravděpodobně měli nějak pomoci. Popřípadě utišit křik, pokud bude nadále v bolestech. 'Poslat do bezvědomí?' Naštěstí to nebylo třeba. Po chvíli se vzpamatovala a stručně nám vysvětlila, co se stalo. Její vysvětlení jsem nechápal. 'Jak nemá duši? Jak může mít les duši? Jak může něco žrát les zevnitř? Termiti?' Na otázky však nebyl čas. Souhlasil jsem s tím, že karavana by se měla dát do pohybu a to velmi rychle. To ale nejspíš naprosto všichni. „Pokud nám ono 'to', co žere ten les, nevěnovalo příliš pozornosti, tak teď už určitě jo. Navíc mám obavy, že to nejde po obsahu karavany, ale po nás.“ Chystám se jít v čele karavany, ale ještě zastavím u Beanny, když prohlásí něco o získání času. „Hlupáku, pokud je to tak mocné, že tě to takto zranilo pouhou svou přítomností, tak bys stejně žádný čas nezískala. Do tvých metod nehodlám kecat, ale dávat přednost ostatním před sebou? Falešný ideál...“ |
| |
| Zoufalé činy Postupovali jsme lesem kupředu a já vím, že jsme šli po stopě. Že jsme na správné cestě. Žena byla sice opatrná, ale já byl zase zatraceně dobrý ve svém povolání. Lovec se nyní stával kořistí. 'Začíná se to obracet k lepšímu.' Pomyslel jsem si s úšklebkem. Ten hrozivý, uši trhající skřek, který se ozval vzápětí mi ukázal, jak moc jsem se mýlil. Dva očividně zdivočelí muži se na nás zničehonic vrhli a začali v naší skupince páchat strašnou paseku. Než jsem se stačil vzpamatovat, prosekali se přes Tarkuse a Airlien. Ta rychlost zarazila dokonce i mě a to jsem si myslel, že se nebojím ničeho. Vzápětí ale ten beze zbraně upřel své žluté - ano, skutečně měl žluté, žhnoucí oči - na prcka a hladově zamručel. To ze mě shodilo ochromující příkrov. Nemohl jsem té...té věci dovolit, aby prckovi ublížila. Chraptivě jsem vykřikl, abych si dodal odvahu a s taseným nožem se vrhl na ono monstrum. |
| |
| Vrtkavost štěstí a síla kouzel Když pominul prvotní ochormující děs z přítomnosti oněch nestvůrných mužů, začaly se dít věci rád naráz v šíleném a chaotickém tempu. Avšak strach nejspíš stále ještě držel družinu v moci a svazoval vám ruce. Wilhelm při hodu špatně došlápl, noha se mu zvrkla a naprosto tak pokazila výslednou trajektorii, nůž odletěl kamsi do pr...yč, zcela mimo oba útočníky. Donův pokus měl přecijen větší úspěch, i když patrně ne takový, jaký byl očekáván. Bard vrhal nože rychlostí posílenou strachem, ale to mu poněkud ubíralo na preciznosti. Sekerníka jeden nůž škrábl do ramene a toho druhého trefil sice přímo do tváře, ale poněkud naplocho. Sice je to nijak vážně nezranilo, ale Donovi se tak povedlo je rozptýlit, zmást jejich pozornost a na okamžik je dezorientovat. Toho se zjevně chystal využít Tarak, který se s řevem vrhl neozbrojenému v ústrety s úmyslem mu upravit fazónu tesákem. Avšak podcenil protivníkovy nečekaně hbité reflexy. Otrhanec uhnul zuřivému výpadu nožem, odplácl barbarovu ruku jako otravnou mouchu a na oplátku jej sekl do hrudi kryté jen tunikou. Vystříkla krev a Tarak vykřikl tentokrát bolestí, protože muž sice neměl zbraň, zato byl vybaven několikacoulovými drápy na koncích prstů. Rozhodně to pro vás nevypadalo dobře. Prohrávali jste. Naštěstí vaše zoufalá akce poskytla dostatek času Kišce a drobná dívka se do toho tedy pořádně obula. Směrem od ní ze země vyrazil náhlý a prudký zášleh ohně, zbarveného do modro-zelena. Nezvyklou barvu mu zjevně dodal čarodějčin strach. Nezvyklou barvu a sílu. Plameny obalily sekerníka jako vzteklí hadi a dost podobně u toho syčeli. Zamrděly spálené vlasy a škvařící se kůže. Potrhané oblečení vzplálo jako slaměný vích a na odhalené kůži začal naskakovat obrovské puchýře. Monstrum najednou neútočilo, ale potácelo se, mávalo kolem sebe naslepo rukama a ječelo bolestí. Oh, a samosebou hořelo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když ses zeptala na cestu, svraštilo se dívčino obočí jemným překvapením. "Vy nejste zdejší, že?" Uchechtla se mírně a zvědavě pohlédla na tvou naginatu. "Vy jste z Aedirnu, že?" Usmála se, potěšena vlastní domnělou chytrostí. Byla to však pochopitelná úvaha, vždyť tenhle typ kopí měl v Aedirnské říši Slunečního císaře kdejaký voják i lapka. "Odpustě mi, vznešená paní!" Uvědomila si vzápětí svojí chybu a sklopila zrak. "Neměla jsem...do Začarovaného lesa se dostanete západní branou. Pak půjdete po západní kupecké stezce až k němu. Nemůžete ho minout, je vážně velký. Možná, když si pospíšíte,ještě dohoníte ty žoldáky. A jestli potkáte Wilelhelma, řekněte mu prosím, že jestli umře dřív, než zaplatí účty, najdu si ho a vskřísím ho z mrtvých, abych mu mohla nafackovat," dodala zase drze a uchechtla se. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Možná bych se do toho vážně měla trochu vložit... Pozorovala jsem dívku, jejíž pohled zabrousil k mé zbrani a tajuplně jsem se pousmála, abych podnítila její zvědavost a doufala jsem, že mi podá nějaké rozumné informace - jak je všeobecně známo, lidské ženy a navigace nejsou zrovna přátelé. Jídlo ve mně postupně mizelo a když byl talíř prázdný cítila jsem se najedená, ale nijak nepříjemně přeplněná, což u těchto pokrmů bylo obdivuhodné. "Jsem jenom tulák na cestách - nic víc, nic míň..." Dotkla jsem se konečky prstů její brady, aby zvedla hlavu a povzbudivě jsem se na ni usmála, načež mi začala popisovat cestu a já jsem pomalu dopíjela medovinu. "Jídlo bylo skutečně velmi dobré, mnohokrát děkuji." vyndala jsem z váčku mincí přiměřenou částku za pohoštění a vtiskla jsem je dívce do dlaně. "Velice jste mi pomohla, slečno - pokusím se Vašemu příteli tu zprávu předat pokud možno v podobě co nejpřesnější..." Zajiskřilo mi škádlivě v očích, když jsem vstala a mrkla na ni, zatímco má ruka se chopila naginaty. Bylo na čase jít. Pokud jsem měla na své misi uspět, proč nevyužít nezištné pomoci hordy žoldáků? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Beannin bolestný křik a Yaa'eshův následný ostrý tón rozhodně nepřispěly k uvolnění napětí, spíš naopak. Kupci se rozhlíželi, mumlali si mezi sebou a sahali chvatně po zbraních. Strach se šířil jako zákeřná choroba. Pak začali frkat koně, podupávali kopyty a vyděšeně hryzali udidla. I Beanin hřebec Manus začal tancovat na místě, zneklidněný tím, co se nejspíše blížilo. Její věrný pes, který se ani na okamžik nehnul od své paní, náhle sklopil uši dozadu a varovně, dunivě zavrčel. Vzápětí jste měli i vy šanci slyšet to, co zvířata vycítila. Ze směru odkudsi před vámi se začal ozývat zprvu tichý, ale postupně sílící zvuk. Znělo to jako šumění, pleskání a plácání křídel. Ale ne jedněch, dvou nebo třeba pěti. Znělo to jako zvuk hned několika desítek křídel naráz. Stále blíž a blíž. A pak to najednou bylo tu. Vyřítili se mezi stromy jako temný mrak. Temný a ohlušivě vřískající, krákající a skřehotající mrak. Vrány. Havrani. Poštolky. Káňata. Několik tuctů mrchožroutů a dravců. Přelévající se hejno vás v mžiku obklopilo a zuřivě se sesypalo na karavanu. Všude kolem bylo najednou peří, míhající se křídla, ostré zobáky a ptačí spáry. Zobáky a spáry, které se nedočkavě zaryly do masa. Ryčení zraňovaných koní a křik zoufale se bránících mužů se smísil s všeobecným chaosem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po dalších několika minutách bloudění a doptávání si konečně vyrazila ven z města západní branou. Strážní ti věnovali pohled dílem překvapený a dílem lítostivý, než tě pustili na další cestu, na nic se však nevyptávali a tak ses vydala svižně vpřed západní stezkou. Možná by se absence kohokoli jiného na cestě dala připsat dopoledním hodinám, ale možná po téhle cestě už opravdu dlouho nikdo nešel ani nic nevezl. Svižně si rázovala kupředu se sluncem v zádech a stejně si na nikoho nenarazila. Cesta ti trvala zhruba hodinu a něco. Po asi dvou mílích si odbočila z hlavní cesty na o něco menší obchodní stezku a pokračovala dál směrem k hvozdu. Spatřilas ho před sebou krátce po poledni - rozlehlou, tmavou a jakýmsi nepopsatelným způsobem výhružnou masu. Už pohý pohled byl odrazující. Ale tys nemohla váhat, muselas mezi mohutné stromy. Jeho tíživá atmosféra na tebe začala doléhat, sotva se za tebou zavřel. Spolkl tě a pohltil tak jako mnoho jiných před tebou. Světlo, které se zvládlo prodrat mezi hustým listovím v korunách, bylo mdlé a nedostačující, proplétalo se s četnými stíny a vytvářelo tak dojem věčného šera. Vzduch byl těžký a spíš než by osvěžoval, tak dusil a tlačil na hrudníku. Nejvíce však tvé smysly jitřilo to naprosté a podivné ticho, které zde panovalo. Nebylo slyšet vzdálené zvuky seker a pil, ani volání dřevorubců. Žádní ptáci nezpívali v korunách, žádná zvěř neprchala podrostem před tvým opatrným postupem. Jediným zvukem bylo tiché šumění větví a občasné hluboké, dunivé praštění kdesi mimo tvůj dohled, jako kdyby se snad přesouvaly a hýbaly samy stromy. I ten zvuk však působil jaksi ponuře a nepřátelsky. Navíc si to ty, jakožto příslušnice vznešeného a na podobné věci citlivého národa elfů cítila obzvláště silně. Když si ještě byla v Kaedwenu, vnímala si každý den onu všeobjímající harmonii, soulad a souznění přírody kolem tebe. Ale tady...bylo to jako kdyby si byla svědky toho, jak někdo po dohrání nádherné symfonie vezme kladivo a rozmlátí piáno na trosky. Cítila si, že všechno je pokřivené. Špatné. Nepřátelské. A že tě to z hloubi své existence nenávidí. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Vzhůru do hluboké temnoty děsivého Hvozdu... Vyrazila jsem svižným krokem městem, ale připadalo mi jako spletité bludiště a čas mne příliš tížil. Kdo ví do jakých nástrah ta banda hlupáků naběhla - je přece jasné, že lidé to místo tak nenazvali pro nic za nic. Slušně jsem požádala o pomoc stráže, které mi poradili kudy k západní bráně a vojáci, kteří právě měli směnu se mne snažili odradit abych nechodila. Poděkovala jsem jim, obdařila je posmutnělým tajuplným úsměvem a vykročila po staré dlouho nepoužívané cestě kupředu. Zastavila jsem se na okraji lesa temného jako z dětských nočních můr. Jeho tíživá atmosféra se rozlévala kolem jako hustý mlhavý opar, ale já nemohla váhat. Odložila jsem své vybavení a svlékla roucho, převlékajíc se do volnějšího oděvu podstatně vhodnějšího na podobnou dobrodružnou výpravu při níž pravděpodobně dojde k boji. Honosnější šaty jsem pečlivě uložila do torny, načež jsem se ověsila svými zavazadly a chopila se zbraně. Stála jsem před lesem okamžik a uklidnila svou mysl. Skoro se zdálo jako bychom se s tím místem pozorovali a vzájemně hodnotili. Místo kudy skupina vstoupila do lesa bylo jasně zřetelné - jako všichni rádoby dobrodruzi si příliš nelámali hlavu s tím, jestli je třeba náhodou nebude někdo pronásledovat. Já jsem ale byla z jiného těsta. Našlapovala jsem měkce do jejich stop a velmi opatrně dbala na to, aby za mnou zůstalo co možná nejméně dalších stop. Naginatu jsem teď již nesla v ruce a nedotýkala se s ní země, aby nezanechávala jamky. Celý prostor se zdál nepříjemný, pokřivený, jako by jeho harmonii někdo s velmi nechutným smyslem pro humor. Mrazilo mne z toho v zátylku, ale překonala jsem ten pocit a rozprostírala své vědomí místo toho do okolí a snažila se vnímat přítomnost dalších neočekávaných společníků, zatímco jsem přikrčená stopovala skupinu žoldáků jako stádo zvířat a doufala, že dorazím včas než jim něco tady ublíží. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokračovala si strašidelným lesem vpřed, ostražitá a tichá jako divoká kočka, v patách bandě šílených dobrodruhů. Podle stop postupovali pomalu, buď protože obtížně hledali cestu nebo protože jedny stopy byly obzvláště drobné. Možná dívčí. Tenhle les nebyl tedy nic pro drobné dívky. Křivolaká cesta občas přerušená kořeny a výmoly, kluzké listí, no nic moc. Tvá cesta byla prodchnuta ubíjející stísněností a napětím, ale statečně si postupovala dál, i když se to zdálo být monotónní. Tuto monotónnost však v jednu chvíli, asi po dvou hodinách šlapání, narušil nenadálý impulz magie. Kus před tebou právě někdo použil kouzlo, magii dosti odlišnou od zdejší atmosféry. Možná by sis měla pospíšit? Mýtina se před tebou vynořila tak náhle, jako kdyby byla dosud skryta. A možná že z dobrého důvodu. Byla totiž doslova poseta těly. Asi tucet mužů (sem tam možná i nějaká ta žena) ve zbrojích žoldáků a strážců karavan se válelo po zemi, zhruba v kruhové formaci kolem velkého a masivního kočáru. Byli tak mrtví, že to ani víc nešlo. Všichni očividně zemřeli násilnou smrtí a občas velice...kreativními způsoby. Několika chyběla hlava, ruce či nohy, jako kdyby jim končetiny někdo prostě utrhal. Jeden měl v hrudním pancíři velikou krvavou díru v místě, kde by mělo být srdce. Které tam nebylo, pokud by se to snad někdo odvážil důkladněji zkoumat. Další měl hrdlo rozsápané až na kost, přičemž zranění vypadala jako od tesáků. Viděla si i pár vazů zlomených a překroucených v úhlech neslučitelných se životem. To vše ale nebylo nic v porovnání s jedním ze žoldáků, který tě nejspíš lehce vyděsil neb navzdory své očividné mrtvolnosti pořád stál na nohou. Vzpřímeně ho totiž držely jako zápěstí silné kořeny, které vyrážely ze země kolem žoldáka a prorůstaly skrz jeho tělo na několika místech. Nehezký pohled. A dusivý pach smrti byl jako rána do žaludku, museli tu už pár dní ležet. Hodně štěstí s udržením oběda. Tvoje mysl byla možná tak přetížena vidinou tohohle šíleného masakru, že sis snad ani nevšimla čerstvých stop skupiny lidí a zvuků nohou někde před tebou. Nebo možná ano. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Ach jak odporné je toto hrůzou nasáklé místo... Plížila jsem se přikrčená nad řadami stop jako kočka, zatímco mé vědomí se rozprostíralo kolem, aby mne upozornilo na cokoliv co by se chtělo přiblížit. Stopy byly zvláštní, to bylo jasné. Postupovali pomaleji než já, zřejmě proto že nevěděli kudy jít, kdežto mně jejich šlápoty neomylně vedli tím směrem, který jsem potřebovala. Bylo tu několik hlubokých stop, pravděpodobně statný muž v těžké zbroji, ale mezi slaběji viditelnými kráčely i stopy téměř dětské, snad mladá dívka. Co tu ale dělalo ženské stvoření? Byla rukojmí? Nebo to byla nějaká šílená děvečka toužící po dobrodružství? Odsunula jsem všechny úvahy do temných útrob lebky a soustředila se, ostatně však ona se pravda jistě brzy ukáže a já umím být trpělivá. Mé vědomí zaznamenalo přítomnost magie. Krátce jsem s sebou trhla a soustředila se na to. Zdálo se, že se nejedná o magii tohoto místa, byla příliš živá, ale nekontrolovaná. Vypadala jako by ji někdo použil spíše v reflexivním pudu sebezáchovy, než záměrně. Odolala jsem pokušení se rozeběhnout kupředu, ale rozhodně ze mně opadla jakási přirozená otupělost, která se po dvou hodinách dostavila. Přidala jsem ale do kroku a mé smysly nyní byly napjaté k prasknutí. Nebudu vám lhát - veškeré mé instinkty mne na něco takového připravit nemohly a hned na okraji mýtiny jsem lahodný oběd vyzvrátila. Pach rozkladu a smrti byl k nevydržení, ale když už ve mně nezbylo nic co by mohlo jít ven, tak se mi podařilo překonat tělesné pudy a opřená o strom pohlédnout na situaci před sebou pohledem stopaře, zatímco mé tělo se trochu dávalo dohromady. Uprostřed všeho toho balastu mrtvol na mýtině stál velký a masivní kočár, který nejspíše původně táhli koně. Jak se sem dostal on i tihle lidé to byla tak trochu záhada, protože mezi stromy nevedla žádná zřetelná pěšina, a pokud tu kdysi vedla, tak téměř jako by ji pohltily. Jenže mrtvoly se zdály docela čerstvé na to, abych mohla připustit, že se to stalo před dávnými a dávnými lety. Nechala jsem kočár kočárem a rozhlédla se po mrtvolách. Byly tu ženy i muži, nejspíše dámy z kočáru a jejich ozbrojený doprovod. Zemřeli různými způsoby, značně vynalézavými, ale mne zaujali stopy po zvířecích tesácích. Lidé pro mně možná byli tak trochu záhadou, ale zvířata, to bylo jiná. Muselo to být velké zvíře, skoro jako ohromný člověk když stálo na zadních nohách, což by odpovídalo medvědovi, ale stopy po tesácích připomínal spíše vlka. Nakrčila jsem nos a znovu přehlédla mýtinu a polekaně s sebou trhla, protože jedna z mrtvol stála. Po prvotním úleku jsem si všimla, že ho již prorůstá strom - byli tu dlouho, nebo někdo použil magii lesa způsobem, který se s životem zrovna neslučuje. Odlepila jsem se od stromu, který mi poskytoval oporu a potěšilo mne, že tělo se z toho šoku mezitím vzpamatovalo. Pospíšila jsem si tiše jako kočka přes mýtinu a vyhýbala se mrtvolám, abych nerušila jejich spánek - klid jim můžu vrátit po cestě zpět, bude-li nějaká a když nebude jistě se nebudou zlobit. Stopy mne vedly neomylně. Skupinka zřejmě bojovala, ale nebylo tu žádné čerstvé tělo, takže ten, co je přepadl pravděpodobně uprchl. To na místě jako je tohle není dobré, ale to už je teď jedno. Naposledy jsem se ohlédla po mrtvých a vyslovila šeptem alespoň rychlou tichou modlitbu za jejich duše, než jsem zmizela v přítmí lesa a spěchala na pomoc, která možná už přijde příliš pozdě. Skrývala jsem se ve stínech přikrčená a tichá, vyčkávající na okamžik kdy uvidím situaci v níž se nachází skupinka, abych se mohla rozhodnout jak nejlépe budu moci co udělat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pospíchala si kupředu lesem a pocit hrozby ve tvém nitru stále sílil. A také se potvrdil, když si již malý kousek před sebou zaslechla zvuky bitvy - křik, třeskot zbraní a dupot nohou. Hluboký, bojovný pokřik, jakým se vyznačovali horalé z Poštolčích hor byl přerušen kolísavým a nelidským skřekem něčeho,co už dávno nebylo člověkem a vzápětí se horalův hlas zlomil bolestí. Následoval další výbuch magie, tentokrát rázný a prudký, jasná známka magického útoku. Mezi stromy pableskl zášleh smaragdového ohně a tentokrát ječela bolestí ona neznámá bestie. A pak už si se tiše dostala na dohled, krytá chaosem probíhajicího boje. Zády k tobě si uviděla stát dvojici mužů, oba příliš hubené na to, aby to byli válečníci. Jeden byl oděn celý v černém a v nýty pobité kůži, druhý měl obyčejné a trochu ošoupané oblečení a na zádech loutnu. Oba zběsile po něčem házeli vrhací dýky, poháněni strachem. Kus od nich, blíže k tobě, ležela u paty stromu postava s dlouhými krvavě rudými vlasy a ženských tvarů. Vypadala nehybně, možný ani nedýchala a bujnou hřívu jí na hlavě lepila krev. Na sobě měla oblečenou lehkou zbroj, jejíž styl ti byl až nepříjemně povědomý. Na druhé straně od dvojice mužů stála drobná plavovláska ve vrstvách příliš velkého šatstva, na málem ještě dětské tváři směsici hrůzy a zoufalého odhodlání. Ruce měla natažené před sebe a ze špiček prstů se jí ještě kouřilo. Cíl na který mířila se stále ještě potácel a dohořívaly na něm nazelenalé plameny - vágně humanoidní tvar se sekyrou v ruce. Kus od téhle bestie ležel na zemi mohutný muž ve zbroji s větší obdobou sekyry v rukou a sípavě kašlal krev. A nejvíce ve předu byla poslední dvojice - běsovsky vypadající tvar muže s dlouhými drápy na prstech s šípem v krku, který jakoby mu vůbec nevadil a potetovaný muž s vyholenými spánky, který od něj vrávoravě ustupoval, v jedné ruce držel dlouhý nůž a druhou si tiskl na slabě krvácející hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Z temnoty děsivého hvozdu přímo na krvavé bojiště... Nezvykle tichý les protrhl bojový pokřik horala, který se zlomil v bolestném stenu následován další magickou explozí. Po té se ozval děsivý hrdelní křik nelidského stvoření. Pospíšila jsem si posledních pár kroků a přikrčila se, aby mne nebylo vidět a cítit po větru. Byly tu, přímo přede mnou, nikdo jiný než skupinka žoldáků, kterou jsem stopovala skrze temný hvozd. Rychle jsem vyhodnocovala situaci před sebou (56%). Bylo tu dost živo, na to jak se celý zbytek tohoto temného místa jevil bez života. Dvojice mohutných svalnatých mužů se zdála jako to, čemu skupinka čelila. Prohlédla jsem si je tedy pozorněji pátravě přimhouřeným pohledem očí i svým vnitřním citem. Jednali jako zvířata na lovu, instinktivně, rychle a se smrtící přesností. Jejich ruce se v průběhu boje proměnily v pazoury opatřené drápy, což mi vnuklo do mysli mé předchozí úvahy o zvířeti lidské velikosti. V hlavě se mi vybavily nejrůznější řeči o vlčích lidech žijících ve smečkách a postižených kletbou. Nechala jsem úvahy úvahami a odhadovala naděje skupinky na výhru, mimochodem nijak valné. Těžce oděný válečník, jemuž jsem snadno přisoudila hluboké velké stopy, právě ležel na zemi a vychrchlával krvavou pěnu, zatímco opodál ležela rusovlasá žena, elfka - alespoň podle zbroje. Dva tmavě odění muži, z nich jeden bard s loutnou, se právě vzdali svých zbraní, které hodili po mohutných mužích. Překvapeně jsem povytáhla obočí nad tou nerozumností, ale nechala jsem to být. Pak tu byla ta dívka, ony dětské stopy, které jsem na své cestě sem nechápala, teď konečně začínaly dávat smysl. Zdálo se, že je to nadaná čarodějka, tedy alespoň podle těch plamenů, které právě obklopovaly jednoho z útočníků svíjejícího se ve strašných bolestech. Podle podivné barvy a vyděšeného výrazu na dívčině tváři ovšem soudím, že zatím na začátku své cesty. Nejblíže ke mně byl onen potetovaný horal, který si držel zraněnou hruď, zatímco ustupoval před tou nepříčetnou horou svalů. Vzhledem k tomu, že se mi zdál v tuto chvíli nebezpečnější muž, který nehořel, jala jsem se plížit na výhodnou pozici, z níž bych mohla zaútočit a už už jsem chtěla vyrazit, když pod vahou mého chodidla praskla větévka, která na můj útok upozornila (27%). Neváhala jsem ani okamžik a rovnou zaútočila, dokud se muž nestihl otočit a využívajíc energie silně sekla naginatou muže po krku, doufajíc že mu ráznost úderu utne hlavu. (74%) |
| |
| Dnešní den patří ženám, zjevně Navzdory vaší vskutku hrdinské snaze se zdálo, že se odsud živí nedostanete, pokud se nestane zázrak. Ano, potřebovali jste zázrak. A bohové se nejspíš rozhodli seslat vám svou přízeň. Boží posel měl podobu štíhlé postavy z modrém, která se vynořila náhle z podrostu jako nějaký přízrak. Lehce a s neskonalou eleganci překonala několika rychlými kroky vzdálenost mezi ní a obludou, která se zrovna rozpřahovala, aby znovu sekla drápy otřeseného Taraka, v rukou svírala jakési cizokrajné kopí. Jak běžela, vlály za ní bílé vlasy jako zástava, jasné modré oči se blýskaly odhodláním. Stále v běhu se rozpřáhla a ve smrtícím oblouku švihla ostřím kopí. Ocel zasyčela vzduchem s konečností nůžek norny přestřihávající vřeteno života. Záblesk na čepeli rozmazaně prolétl krkem monstra s plynulou lehkostí a když se čepel vynořila, táhla za sebou rubínové kapky. Běs sebou překvapeně trhl, zakymácel se a zjevně se chtěl k vaší zachránkyni otočit. Jenže jeho uťatá palice na to měla jiný názor. S pomalým, vlhkým mlasknutím se naklonila ke straně a pak bouchla do listí, na obličeji grimasu mírného překvapení. Tělo sebou škublo jako setnutý krocan a s gejzírem krve tryskajícím z hladce přeťatých tepen se sesulo k zemi. Neznámá tam nyní stála, lehce zadýchaná, stále přikrčená a s kopím v rukou, tvář nabarvenou kapkami krve, což jí jen dodávalo na divokosti. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Než jsem stačila začít oponovat o něčem, co bylo v podstatě nazýváno nesmyslnou odpovědí, stihla se situace opět rapidně změnit. Zbystřila jsem a brzy jsem poznala, že to, co se ozývá, je šustot křídel. Zvuk, který někdo tak souzněný s přírodou nemůže zaměnit. Hrdlo se mi ovšem sevřelo nad množstvím a nepochopitelným jednáním zvířat. Tohle prostě není normální. Takhle se zvířata nechovají. Jsou nějak posedlá, něčím, a já nevím čím a nedokáži tomu zabránit... to byly poslední myšlenky před tím, než se ostré zobáky začaly zarývat do masa a vnášet tak hrůzu a paniku do celé karavany. A neméně tak přinášet bolest všem jejím účastníkům bez ohledu na pohlaví, rasu či živočišný druh. Nevím co mám dělat, ten výjev je na několik okamžiků příliš strašlivý na to, aby bylo možné v něm myslet přímo. A tak jediné, co mne po několika předlouhých vteřinách napadne jako možná efektivní obrana ihned předávám ostatním. "Zapalte pochodně! Zapalte ohně! To jediné nás může ochránit!" vykřiknu jak nejsilněji to jde abych se pokusila přehlušit všeobecný ryk a chaos. Snad mne alespoň někdo zaslechne a bude tento pokyn šířit i dále. Bojovat proti tomuto nepříteli konvenčními zbraněmi je něco, co zkrátka nemá smysl. V takovém množství by to byl stejně marný boj jako s rozzuřeným rojem sršňů. A tak, nedbajíc na všude okolo (a zřejmě i na mne) se snášející ptáky, se vrhám ke svému koni. Svou přítomností a slovy se ho kvapně snažím uklidnit, abych z něj strhla svou houni a v rychlosti ji přes něj přehodila, abych jej alespoň částečně mohla ochránit před dotírajícími ptáky. A ihned potom míním zapálit pochodeň, druhou, třetí... kolik čas dovolí a rozdávat je lidem okolo stejně tak jako s nimi zuřivě mávat okolo sebe a rozhánět posedlé ptáky. To je jediná šance, jak se alepsoň částečně ochránit a bránit... alespoň jediná, která mne napadla... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Moje mrzutost uklidnění situace očekávaně nepomáhala a neklidní kupci zase neuklidňovali mě. 'Ach... ani si neuvědomuju, jak jednat s běžnými kupci v takových situacích. I když... Co mi je po nich. Mým úkolem není chránit je, ale chránit obchod.' Sám jsem neočekával, že se něco stane. I nadále mi ten les nijak zvláštní či dokonce nebezpečný nepřišel. Více jsem se obával banditů a loupežníků, marně se snažící někoho přepadnout. Chystali jsme se znovu vyrazit. Ovšem... něco se začalo dít. Neklidná zvířata vždy přináší pohromu. Začal jsem si předem uvědomovat, že jsem až příliš lehkovážný, pokud si myslím, že bychom to mohli projet bez jakýchkoli problémů. Mé uši zareagovaly na podivný z ticha stoupající zvuk. 'Co to je?' Přihlouple jsem si pomyslel. Nyní jsem začínal být neklidný i já. Nevědomost je jedna z věcí, které skutečně nemám rád. To nejspíš každý. Tlukot srdce se mi trochu zvýšil. Vzrušením nebo strachem? Sám jsem netušil, neboť nebyl čas na nic přemýšlet. Soustředil jsem se na to, co přijde. Pevně jsem uchopil naginatu a čekal co nás tu tak straší. Ve zlomku sekundy se to objevilo. 'Ptáci?!' Jako temnota se na nás během chvilky sesypali. Agresivním způsobem zobají a trhají co se dá. Začal jsem to brát, jako jasný důkaz toho, že s tímto lesem skutečně není něco v pořádku, protože tohle je ta nejdivnější situace, jaká se mi stala. Ale sežrán ptáky jsem rozhodně být nechtěl. Svým černým pláštěm jsem se zakryl, především obličej, abych se co nejvíce ochránil před tímto rychlým útokem. „Otravné slepice...“ řekl jsem si pro sebe s úsměvem vzrušení. Beannu napadlo to samé, co mě. Oheň. 'Ti ptáci jsou horší jak zuřivý berserker. Doufám, že to na ty šílené ptáky zabere.' V tuto chvíli jsem začínal být aspoň trochu rád, že je Beanna s námi, protože v tuto chvíli jsem u sebe žádnou pochodeň neměl, natož si tu hrát s křesadlem. Rychle jsem se tedy vydal za ní, jakmile začala rozdávat pochodně. Jednu jsem si vzal a začal s ní odhánět ty nejvíce dotěrné ptáky a rychle jsem se vydal k zavazadlům. „Má tu někdo silný chlast?“ řekl jsem ironicky dokonce pobaveně a začal ten alkohol hledat po zavazadlech. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jiní neměli takové štěstí. Dva nebo tři vozkové se zřítili pod náporem opeřených těl na zem, kde je podupali strachy šílící koně. Jedno dvojspřeží se utrhlo a vůz plný jemného Aedirnského hedvábí se s rachotem převrátil, čímž pod sebou pohřbil svého nešťastného majitele. Několik zbývajícíh vojáků mimo Beannin kruh se zběsile ohánělo šavlemi nebo naginatami, ale nebylo jim to nic platné, pleskající křídla je oslepila a zobáky otevřely v jejich obličejích a na jejich pažích spoustu dorbných, krvácejících ran. Při Ya'eeshovi musel stát duch samotného Slunečního císaře, protože nejen, že na něj přímo nezaútočil žádný z dravců, ale dokonce se mu podařilo dostat se až k jednomu z vozů a v zavazadlech po chvíli frenetického hrabání vydolovat láhev rýžové pálenky. Snad to bude stačit. |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Zmatek strachu a šílenství ovládal celou nynější situaci, ve které jsem se bohužel ocitl i já. Byl jsem rád, že se aspoň pár lidem podařilo přes paniku a nepřehlednost situace dostat. V kruhu snad budou mít mnohem větší šanci z toho vyváznout. 'Sakra, to abych si pospíšil a přidal se k nim, než se na mě vrhnou ti opeřenci.' V tu chvíli jsem si uvědomil, že po mně nijak nejdou. „He he he.“ uchechtl jsem si potichu pro sebe vítězoslavně a dál se prohraboval ve věcech, abych nalezl ono jedno kouzelné dílo mé krajiny. Ani jsem se nerozhlížel jen jednou rukou na slepo mával nad sebou a druhou zběsile prohledával. „To není možné.“ Nevěřícně jsem se zadíval na nalezenou rýžovou pálenku. Vrhl jsem se po ni jako závislý alkoholik a rozhodl se okoštovat, zda je to skutečně pálenka. Dostalo se mi to do úst a nebylo třeba ani polykat, abych poznal, že je to pravé. Co nejrychleji jsem se otočil a s kombinací ohně na louči jsem ptáky pokropil sprškou pálenky s nadějí, že je trochu opeču. Dával jsem si hlavně pozor na to, abych se nespálil nebo oheň nevdechl. Nechci ani pomyslet na to, co by mi to s pusou udělalo. Však nehodlal jsem nijak ztrácet čas a co nejrychleji se snažil připojit k ostatním lidem s loučemi a sem tam použil pálenku. „Musíme se pokusit dostat k zraněným a dalším, co jsou osamostatněni a snaží se bránit.“ Řekl jsem hlasitě, aby mě slyšeli. „A dávejte si bacha také na sekání těch co se snaží bránit.“ Jsem si jist, že přiblížit se k někomu, kdo přes ptačí peří nic nevidí a zběsile se ohání svou zbraní, nebude zrovna nejbezpečnější. 'Proč mám sakra pocit, jako by nás tu jen někdo zkoušel a přijde něco mnohem horšího?' |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Ten muž má jinak pravdu. Ano, poté, co jsme alespoň trochu stabilizovali naši obranu na tomto místě, je třeba se pokusit dostat k ostatním a zachránit co se dá. A tak jen krátce přikývnu a s pochodní v ruce se vydávám podobně asi jako další k těm, kteří naši pomoc potřebují. Předpokládám, že několik dalších bude držet pozice a my se tak budeme mít kam stahovat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zatímco Beanna se snažila pomoci v těch nejhorších místech, kde byl boj, pokud se tomu tak dá říkat, nejtužší, rozpoutal Ya'eesh za pomoci plamene a alkoholu něco, co páchalo mezi poletujícími opeřenci kolem něj poměrně slušnou paseku. Zášlehy namodralého ohně si držel ptáky zdařile od těla. Avšak alkohol rychle docházel a tenhle trik nejspíš nevydrží dlouho. Mezitím se s řičením utrhl další kůň a poškodil přitom postroje, při svém útěku porazil několik vojáků a jednoho podupal. Vaše zvířata se prostě v takové situaci nedokázala ovládat tak jako lidé. Beanin Manus se naštěstí zdál v pořádku a Trap byl v bezpečí po jejím boku. Ale nakonec se vaše vytrvalost, odhodlání a duchapřítomnost ukázaly býti silnějí než zlá vůle pohánějící hejno k útoku. Nejspíš. Protože v jednu chvíli hraničářka zřetelně ucítila kolem nich prudký výboj magické síly, ne tak odlišné od její vlastní, a ptáci s mohutným pleskotem zmizeli stejně náhle, jako se objevili. Zahnali jste to. Zvítězili jste...? Když hejno zmizelo, naskytl se vám jasný pohled na napáchané škody. Z patnácti členů karavany byly tři mrtví, dalších pět bylo středně nebo lehce raněných a zbytek, který chránili Beanna a Ya'eesh byl sice v pořádku, ale zdáli se pořád v šoku a otřesení tím, co se tu odehrálo. Jeden vůz byl převržený a poškozený, jeho obsah rozházený po zemi. Dalšímu utekli koně a měli úplně potrhané spřežení. Několik dalších koní stále jančilo a vyvádělo. Ya'eesh, který už zažil nejedno přepadení, by v tom mohl vidět jasný vzorec - tohle nebyl hlavní útok. Ptáci vás měli pouze zastavit, zmást, vyděsit a zneschopnit. Což se jim podařilo. Sice ne tak, jako kdyby nebylo vaší včasné pomoci, ale stejně bylo jasné, že jste teď nepohyblivý a poměrně velký terč. Beanna si zase mohla okem zkušeného hraničáře všimnout, že cesta za vašimi zády najednou...nebyla cestou. Přehradily ji tlusté a uzlovité kořeny. Zátaras. Musel 'vzniknout' nejspíš ve chvíli, kdy jste nedávali pozor během boje. Takže zpátky to taky nešlo, rozhodně ne s vozy. Jedno bylo jasné. Tohle ještě zdaleka nebyl konec vaší nové noční můry. |
| |
| Zachránkyně Vypadalo to zle. Hodně, hodně zle. Rozzuření dřevorubci trhali naší partu doslova na kusy. Alice se nehýbala, její tělo jen leželo za starým, pokrouceným stromem. Kiška byla naopak hodně živá a zdálo se, že každým okamžikem... A bylo to tady. Jednoho z dřevorubců sežehl Kiščin jedovatě zbarvený plamen. Byla to velká podívaná, i když moc veselá zrovna ne. Možná to bylo barvou plamene, nebo jednoduše tím, že nikdy předtím jsem žádnou podobnou sílu nespatřil. Pořád ale zbýval jeden, který právě páral Tarakovu hruď. Nemohl jsem se pohnout, hledal jsem něco čím útočit, ale bylo mi jasné že klacky proti těmto zrůdám nebudou mít žádný účinek. Jako zázrak se z houští objevila žena s kopím, jejíž čin, zdá se, zachránil Tarakovi život. Druhý dřevorubec to měl za sebou, a my mohli počítat škody... A že jich bylo... "Za-zachránila jste nám život.", pronesu k ženě. "Děkuji!" Doběhnu k Alici a začnu jí důkladně ohledávat, nějaké známky života, ne zlaťáky, na tohle teď nemám ani pomyšlení... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro S radostným úsměvem a smíchem jsem podpaloval všechny ptáky, kteří se mi objevili na očích. Má radost se však rychle začala vytrácet, když jsem si všiml, jak pálenka rychle mizí. 'Sakra, nechal jsem se trochu unést.' Naštěstí se nám podařilo tento zastrašující útok ustát. V hlavě mi však zůstala otázka, zda ty ptáky někdo odvolal nebo jen uletěli. Začínám si být totiž jistý, že náš nepřítel nebude někdo, koho bychom zvládli. Okamžitě, jakmile se ptáci vytratili, jsem se mrštnými skoky dostal k vybavení a zavazadlům. kde jsem popadl svou brašnu. Schoval jsem do ni zbytky pálenky a vydal se vzít zpět svou naginatu, kterou jsem při hledání alkoholu upustil. „Máme pár minut na ošetření raněných a uklidnění koní.“ snažím se ostatním říci, aby mi pomohli ošetřovat zraněné, co nejrychleji to půjde. 'Snad tu není nikdo, kdo by nebyl schopný pohybu.' Sám jsem se rychle vydal podívat na zranění, které potřebují pomoci, i když v léčitelství zrovna nevynikám. „Co se týče věcí z nepojízdných vozů, tak bychom měli vzít jenom to nejdůležitější, ať se zbytečně nezatěžujeme.“ S čímž se podívám na Beannu, jestli s tím souhlasí, protože jsem si vědom toho, že já a právě i ona budeme mít velké potíže za nesplnění tak primitivního úkolu. 'Tak to velká výplata asi nebude...' |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Nejsem zběhlá ve vojenství a nějaké taktice. Věci beru spíše tak jak přicházejí a nijak jsem se nezamýšlela nad tím, zda tohle bylo "všechno" nebo nás má ještě něco čekat. To, co si teď žádá mou nejvyšší pozornost jsou ranění. Ačkoliv naše karavana nebyla zas až tak početná, tak jsme utrpěli značné ztráty. Je potřeba zajistit, aby další ztráty nepřišly. První útok nás zastihl nepřipravené. Je třeba se postarat o to, abychom na případné další útoky byli lépe připraveni. "Je potřeba všechny zraněné dopravit na jedno místo. Pokud je to možné. Bude tak jednodušší se jim věnovat než zde zmateně pobíhat..." vrací se mi duchapřítomnost a racionální uvažování. Než se ovšem začne toto dít, tak mne překvapí to, že se Yaeesh snaží zorganizovat něco jako pokračování v naší cestě. To mne trochu překvapí a můj pohled jeho směrem je značně udivený. "Ale..." zakoktám se. "Nemyslím, že je moudré hned pokračovat dál... Měli bychom se zformovat. Ošetřit zraněné. Připravit se kdyžtak na obranu... ale jít po cestě a bez jakékoliv možnosti obrany či poziční výhody, kterou můžeme z těch vozů vytvořit..." zakroutím hlavou. To přece nemůže myslet vážně. "Jestli na nás v tom lese něco čeká, nemůžeme tomu dát lepší příležitost k útoku než je průvod raněných a ostatních po cestě... byli bychom jako na dlani..." vyslovím své obavy nad tímto plánem. Nelíbí se mi, nepovažuji to za moudré, ale vypadá to, že nebudu kdovíjak prosazovat svůj pohled na věc. "Jdu se podívat na raněné..." zanechávám Yaeeshe tak nějak s tímhle rozhodnutím samotného. Doufám, že ostatním se už nějak třeba podařilo shromáždit raněné na jedno místo, abych se na ně mohla podívat. A pokud na to dojde, je vidět i nějaká zázračná síla a moc proudící z mých rukou, která začne uzdravovat zranění, kterých se dotknu a zmírňovat a zastavovat krvácení... Nedělím zraněné na ty, kteří mohou přežít a kteří mají lehká zranění. Ale postupuji svědomitě od těch, kteří jsou na tom nejhůře... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Začala si pociťovat první příznaky duševní únavy, možná z léčení oněch dvou vážných zranění, ale spíše to byl následek zpětného mentálního rázu z kontaktu s onou entintou. Nebylo to nic hrozného, jen myšlenky byly trochu pomalejší, víčka těžší... Náhle škubnutí tvého amuletu přerušilo koncentraci k dalšímu léčivému kouzlu. Amulet se mírně zahřál a varovně sebou cukl. Snažil se tě upozornit na náhlé nebezpečí. A podle toho jak se ti provázek jemně sevřel kolem krku, bylo nebezpečí velice blízko a blížilo se ze všech stran. Mělas možná pár vteřin na to, abys něco udělala... |
| |
| Záchrana na poslední chvíli Nevím, co se v tu chvíli přesně stalo, protože ten parchant se pohyboval zatraceně rychle. Mojí první ráně uhnul, druhou odrazil tak silně, až mi málem vyrazil tesák z prstů. A než jsem se stihl vzpamatovat, hrudník mi vybuchl žhavou bolestí, rána se mnou pootočila do stany a já rychle odklopýtal pryč z dosahu toho pošuka. Tunika mi začala nasakovat krví a lepila se k tělu. Přes hrudník jsem měl šikmo čtyři rozšklebené rány. Nebyly sice až tak hluboké, ale svinsky to bolelo. Se zavrčením jsem potlačil bolest a zvedl nůž k poslední, zoufalé obraně. Ale věděl jsem, jaksi podvědomě, že je tenhle boj marný Ta potvora byla moc silná, moc rychlá a ten šíp v krku jí vůbec nezpomalil. Zrůda se znovu rozpřáhla a čas jako kdyby se nějak zpomalil. Koutkem oka jsem zahlédl, jak prcek podpálil druhou příšeru, která okamžitě vzplála a začala se škvařit, kůže a svaly pod ní černaly a uhelnatěly. 'Aspoň ona ať to přežiijem prosím, prosím...' Běželo mi naprázdno hlavou, celé zorné pole mi vyplnil rozšklebený obličej bývalého dřevorubce. 'Škoda, že to bude poslední co uvidim.' Besklo mi hlavou. Jako kdyby byla moje myšlenka nějakým kouzlem, rozcuhaná palice najednou zmizela, sviš, prostě tak. A místo toho jsem s otevřenou pusou zíral na bytost, která mi právě asi zachránila krk. Moje krvácení bylo na velmi malý okamžik mozkem odsunuto na vedlejší kolej. 'Co to...?' |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Beanna se dala do léčení a z pohledu někoho, kdo se v magii nevyznal, to mohlo působit až zázračně, protože zlomené kosti se samy od sebe napravovaly, tržné rány se zavíraly doslova před očima. Ti, které už vyléčila, jí zajíkavě děkovali a ti stále trpící se dožadovali její pozornosti. Šok z prvního útoku pomalu opadal a lidé se všemožné snažili něco dělat. Ale protože nikdo nevydal žádný směrodatný rozkaz, mělo to rozporuplný účinek. Někteří kupci začali z vozů vybírat své nejcennější zboží, zatímco někteří vojáci se snažili zformovat obranu a rozestavět se kolem vozů, jak radila Beanna, tak aby mohli zdařile bránit celou karavanu se zbraněmi a pochodněmi v rukou. Byla jich však menšina, neb jiní vojáci se zase ptali Ya'eeshe, co mají dělat, protože nevěřili cizince a Ya'eesh měl mezi nimi teoreticky největší hodnost. Není nad starý dobrý choas. Navíc, když čas běží. Tik tak. |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro 'Nemyslí si, že je moudré hned pokračovat dál? Hodlá si tu dát čajový dýchánek?' Chystal jsem se na ni vyplivnout hned několik argumentů, proč zde neztrácet čas, ale nakonec jsem to neudělal. Jsem si vědom toho, že by to způsobilo ještě větší zmatení a obavy všech spoluúčastníků této nešťastné události. Stále pro mě zůstává prioritou se co nejrychleji mobilizovat a pokusit se neztrácet příliš času. 'Nemůžu se zbavit pocitu, že nás to mělo zpomalit, což se dost povedlo. Jak to vůbec mohl s těmi ptáky někdo udělat?! Zbabělí mágové, kdo jiný by v tom měl prsty.' Více mě deptala otázka, jaké další nečekané překvapení je pro nás přichystané. S léčivými schopnostmi kolegyně to vypadá, že se zraněnými to nebude zas takový problém. Bohužel ji neznám a ani její hranice, tak mi hlavou proplula myšlenka, zda ji to příliš nevyčerpá. Nakonec jsem to nechal být, své vlastní síly zná nejlépe. Zmatené vojáky, kteří za mnou přišli, jsem poslal sebevědomým a klidným hlasem pomoct kupcům se zbožím z nepojízdných vozů a na obranné pozice, tak abychom byli víceméně chráněni ze všech stran, jak nám počet vojáků dovoluje. Svou pochodeň jsem předal náhodnému vojákovi. Poklekl jsem na jedno koleno a naginatu položil na zem, abych mohl manipulovat oběma rukama. Z brašny jsem si vytáhl lahvičku a čistý kus látky, který jsem použil k opatrnému natření jedu na čepel svého jednoručního meče a také na zaoblené ostří naginaty a foukací šipky. Když jsem byl hotov, vše jsem si pečlivě zase schoval. Meč zasunul do pochvy, foukačku schoval do chrániče předloktí, lahvičku s kusem látky schoval do brašny a naginatu opět sevřel v pravé ruce. Přistoupil jsem k Beanně. „Za jak dlouho budeš se zraněnými hotová. Stále očekávám, že prioritou je se co nejrychleji dát do pohybu, neboť necháváme nepříteli více časů se připravit k dalšímu útoku. Na vozy bych se moc nespoléhal, protože je táhnou koně. Jak se zdá, tak nepřítel má schopnosti k ovládání zvířat. Musíme počítat s tím, že bude schopný je v krátké chvíli posednout.“ V tu chvíli mě napadlo, že jsme v lese nezahlédli žádné zvířata, kromě těch, které jsme měli sebou a agresivních ptáků. 'Pokusí se nás dorazit nebezpečnějšími zvířaty? Hm... mnoho otázek... Informace o nepříteli téměř nulové, úmysl neznámý. Můžu jen doufat, že útočí na každého, kdo se do lesu vydá a začne věnovat pozornost jiným hostům. Ale nepravděpodobné...' Od opět náhodného vojáka jsem si zpátky obstaral pochodeň a šel hlídkovat předek. Podle mě nejpravděpodobnější směr dalšího střetu. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Snažila jsem se pomoci co nejvíce lidem. Ačkoliv chápu jejich vděčnost a díky, oplácím jim jen úsměvem. Nemíním totiž, že toto mé poslání je něco, za co bych si zasloužila zvláštní díky či obdiv. Je to zkrátka něco, co beru jako naprosto přirozené. Pomoci, kde je to třeba a kde to dokáži. Jsem si sice vědoma toho, že mne uzdravování zraněných stojí možná až příliš sil, ale stejně mi to nedovoluje ustat s léčením a nějak výrazně s ním šetřit. Kromě toho, že zkrátka nedokáži ostatní nechat trpět, mohu-li jim pomoci, si to ospravedlňuji tím, že čím více lidem pomohu a čím více jich bude během několika dalších minut třímat zbraň, tím větší je šance, že se nám podaří případné další útoky odrazit s o to menším úsilím a případnými ztrátami. Ani já si totiž, nemyslím, že bychom za sebou již měli všechno. Na čele se mi již semtam vyroní krůpěj potu ze stále se stupňujícího úsilí z napravování kostí a zastavování krvácení, když se ke mně přijde poradit Yaeesh. Nebo se spíše přeptat, jak to vlastně vidím. Inu, z toho nejhoršího jsem většinu dostala. A ostatní budou schopni se již nějak přesunovat sami. Ale vypadá to, že na přesun nebudeme mít dost klidu. Najednou se mi totiž, ještě než stihnu odpovědět, změní výraz. Poplašeně se v rychlosti rozhlédnu do všech stran a ruka se mi sevře na jantarovém amuletu, který se mi houpe na krku. "Blíží se to. Ze všech stran. Je to tady..." vyslovím polohlasem plným obav a strachu, který je stejně temný jako prorocký. Nejsem ráda poslem špatných zpráv, ale teď jsem opět ucítila více, než by se mi líbilo. Pohlédnu na Yaeeshe, přímo do jeho očí. Není pro něj těžké v těch mých zahlédnout jak únavu z léčení i z předchozího rituálu těsně před prvním útokem. A také obavu z toho, co nás čeká teď. Zcela jasně se projevilo, že neumím velet. Nejsem ten typ. V podstatě je málo toho, co umím a stejně tak malou autoritu mám mezi zdejšími vojáky. Jsem jen hraničářka, stopařka, průvodkyně. Nejsem voják. Nemám tu odvahu a sílu vnést do srdcí ostatních mužů dostatek vůle a odhodlání postavit se jakémukoliv nepříteli. Jako bych hledala něco takového u Yaeeshe. Jako bych stejně jako ostatní vojáci vzhlížela k němu a k jeho schopnosti zavelet, rozdat rozkazy a rozvhrnout obranu tak, abychom se úspěšně postavili neznámému nebezpečí jako jeden celek. A v mých očích je stejně tak naléhavá prosba, aby začal velet jako důvěra v to, že to zvládne rozhodně lépe, než bych toho já kdy byla schopna... A z mého výrazu je více než zřejmé, že tak musí učinit ihned... vlastně již před pár vteřinami bylo pozdě... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Chápavě párkrát zakývám hlavou, když mi oznámí výsledky její skvělé lékařské práce. Jsem si jist, že navýšený počet bojeschopných lidí bude hrát velkou roli v našem přežití. Bohužel z blízka mi přece jen přijde Beanna trochu vysílenější, nejspíš právě tím kouzlením, jak to bylo v mé obavě. 'Že by ten typ člověka, který skutečně obětuje vlastní život pro záchranu jiného jedince? Mám pocit, jako by se vysílila do bezvědomí, pokud by tím mohla někomu pomoct.' „Zbytečně se nevysiluj, na některé rány stačí i obvazy a síly budeme všichni potřebovat. Nemyslím, že je dobré se vysilovat, i kdyby to někoho teď stálo život. A to jsou mi samozřejmě bližší než ty. Ovšem s potenciálem můžeš pomoct daleko více lidem než dvěma či třem. Je nutné obětovat menšinu pro záchranu většiny. Aspoň podle mě.“ Zatím jsem vše bral optimisticky a s úsměvem. Možná jsem moc velký blázen nebo příliš sebevědomý. Ale následující tajemný zcela odlišný hlas a slova Beanny mi jakýkoli úsměv z tváře ukradnou. 'Sakra, příliš brzy! Ze všech stran?!' Pohlédne mi do očí. Mé levandulové oči se jen zablýsknou, a když spatřím její výraz, opět se mi na tváři objeví sebevědomý šílený úsměv. „Na můžeš se o to opírat.“ a do ruk ji strčím naginatu. „A radši se neřízni, je na tom paralyzující jed.“ Jelikož jsem měl v ruce pochodeň, stejně bych naginatu nemohl používat a oheň se bude hodit, pokud zaútočí opět zvířata. Okamžitě začnu všechny vojáky i kupce svolávat k sobě. „Vytvoříme těsný kruh, abychom byli chráněni ze všech stran. Někteří předejde pochodně kupcům, ať můžete využít naginatu.“ Kupcům ještě pokynu, ať se také ozbrojí čímkoli to půjde. Menším sekýrováním jsem se je snažil co nejvíce popohnat a doufal, že vystačí čas. V levé ruce jsem držel pochodeň a do pravé tasil svůj jednoruční meč. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přišli, zatímco jste se domlouvali. Připlížili se, zatímco jste se starali o raněné. Obklíčili vás, tiše a neviděni. Oči v temnotě. Nízko u země, lesknoucí se odrazem plamenů. A sotva muži vyběhli, aby splnili Yeaaeshovi pokyny, když předtím byli roztroušeni kolem vozů, oni zaútočili. Ze stínů mezi stromy jako kdyby se jeden z nich zhmotnil a proletěl vzduchem v elegantním oblouku. Jeden z běžících vojáků se zřítil k zemi pod vahou mohutného zvířecího těla pokrytého šedočernou srstí. Snažil se bránit, ale proti čelistem vlka, které se mu bleskově zabořily do tváře, neměl šanci. Z druhé strany řady vozů se ozval vyděšený výkřik, když další dva vlci strhli za nohy k zemi jednoho z kupců. A pak už se konečně zbývajících sedm Aedirňanů (nepočítaje do celkového počtu Yaeeshe s Beanou) shluklo opět do branného kruhu naježeného zbraněmi a pochodněmi. Jenže stejně tak se z lesa kolem vás vynořili další vlci. Vrčeli a cenili přitom zažloutlé tesáky. Beanna si navíc mohla všimnout, že jim zvířecí oči žhnou nepřirozenou, sžíravou záští, že jim z krvelačných pohledu sálá stejná drtivá nenávist, jaká byla cítit z oné neznámé entity. Bylo jasné, že jsou pod vlivem nějakých kouzel, vlci přeci na lidi - natož na lidi v takovém počtu - sami nezaútočí, nejsou li zoufale vyhladovělí a nebo pokud nebrání mláďata. A tohle nevypadalo ani na jeden z těch dvou případů. Jeden z takových vlků - pořádně velká bestie s respekt nahánějící mordou - doskočila přímo před velící dvojici, napjala se svalnaté tělo a zuřivě se vrhla na rudovlasého muže. Jako kdyby to byl signál, vrhli se vpřed i všichni ostatní vlci, jako když kat stáhne smyčku kolem krku odsouzence. Rozpoutal se zoufalý a zuřivý boj. |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Jak jsem si myslel, bylo pozdě. Tentokrát se objevili vlci. 'Jak jsem si myslel... další zvířata. Zbabělé způsoby!' Naginatu jsem nechal na zemi pokud si ji Beanna nevzala, neboť stále jsem chtěl mít v rukou pochodeň a svůj věrný scimitar. Doufal jsem, že aspoň ti kteří se stihli dostat k nám a utvořit kruh budou schopni pobít hodně vlků. Možná je s mou myslí něco špatně, když rovnou počítám s tím, že všichni umřou. Na nějaké závěry však nebyl čas, neboť si mě vyhlédl vůdce smečky, tak mi aspoň připadal. „Ty jsi teda pořádně vyžrané hovado. Vidím, že jsi vyhlédl zdejšího alfasamce.“ Čímž jsem samozřejmě myslel sebe. Okamžitě jsem si nechal kolem sebe udělat místo a vojákům kolem sebe přikázal aby mi místo uvolnili, a když tak je odstrčil, aby mě pochopili. Takové bestii nemůžu čelit přímo, jinak by mě roztrhala. Stejně by to nebyl můj styl. V levé ruce držící pochodeň jsem si připravil k máchnutí z pravé strany. 'Plamenem se pokusit dočasně oslepit soupeře... poté zranit mečem a doufat, že jed okamžitě začne zabírat. Hypnóza by na to neměla mít žádný vliv. Paralyzuje to svalstvo ne mysl. Pokud se vyhnu jeho prvnímu útoku, měl by to být rychlý konec. Doufám, že i když jsou nějak ovládaní, tak ztráta alfy na ně bude mít negativní účinek.' Vlk po mě skočil, já se pokusil uskočit doprava, abych se vyhl jeho útoku a přitom silně máchl pochodní z pravé strany do levé k zaútočení na hlavu vlka. Následně na to mi už pravá ruka s jednoručním mečem mířila seknutím na jeho hřbet. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vlk s vyceněnou mordou skočil, řítil se na šermíře jako živelná pohroma. S nečekanou prudkostí a se zuřivou agresivitou. Možná proto mu nevadila pochodeň, která ho zasáhla do krku. A nebo byla kouzla, která ho oplétala, natolik silná, že oheň prostě ignoroval. Velké zvíře narazilo do Ya'eeshe plnou svou rychlostí a nemalou vahou. Šermíř se mohl snažit, ale tohle prostě nešlo ustát. Váha zvířete přišpendlila Aedirňana k zemi. Vlk otevřel velikou mordu plnou tesáků a chňapl. Ale místo toho, aby prokousl své oběti krk a tak jí usmrtil, sevřel v zubech Ya'eeshovu paži třímající meč. (Hodil jsem na útok 91%) |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Překvapeně jsem se díval na vlka ignorujícího oheň. Rychlost zvířete byla impozantnější než jsem čekal a nebyl čas něco udělat. Mé drobné tělo padalo k zemi pod tíhou mohutného tvora. Mohl jsem jen doufat, že mi ne dopadne na hrudník a nerozmačká žebra. Bestie si svou výhodu pravděpodobně nechtěla nechat ujít a tak se rozhodla do mne zakousnout. Doširoka otevřená tlama vlka se vrhla na mou pravou ruku. Silná pronikavá bolest mi otřásla celým tělem. z paže mi tekla krev smíšená se slinami potvory. 'Z toho bude minimálně nějaká vyrážka! Jen to ne, infekci ne!' 'Co teď? Mlátit ho pochodní? Ne.. tolik času nemám, urval by mi paži než bych mu způsobil vážnější ránu, z které by uvolnil mou ruku.' Neměl jsem žádný čas něco vymýšlet. Ale pokusit se o něco musím. Přece to jen tak nevzdám. Rozhodl jsem se využít volnou ruku. Zbavil jsem se pochodně z levé ruky a volná levá ruka mi směřovala pod pravou, která byla naneštěstí v tlamě té masové obludy. Pustil jsem meč z pravé ruky a pokusil se jej chytit do levé a zabodnout šelmě do hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Naginatu jsem odmítla. Není to má zbraň a teď není vhodná chvíle učit se s něčím, s čím neumím. Necítila bych se dobře a bylo by to spíše na škodu. Dříve, než jsme se stihli nějak pořádně zformovat, byla skutečně pohroma tady. A vypadalo to, že nemáme šanci. Jindy bych preferovala luk, mou impozantní zbraň a vlastně i disciplínu, ale dříve, než jsem mohla tak učinit, byli naši nepřirození a démoničtí nepřátelé příliš blízko. Hrůza mne na několik okamžiků přikovala na místo. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A doufám, že už také ani neuvidím. Ale teď bylo potřeba jednat. Stále jsem stála jako přimrazená, až do chvíle, než se obrovský vlk zakousl do ruky Yaeeshe. Srdce se mi zastavilo, ale vlastně mne to asi i přinutilo jednat. Těžko říci, zda bych se jinak k něčemu odhodlala. Až tolik mne prostupovala hrůza. Uchopila jsem svůj jeden a půl ruční meč, řečený bastard, do obou rukou. A s křikem, který se podobal snad jen samici medvědice zahnané do kouta jsem přiskočila k vlku, abych ho vší silou sekla do zátylku. V duchu jsem mohla pouze doufat, že bude natolik zaměstnán rukou Yaeeshe, aby se mi nějak nevysmekl a třeba i neuskočil, abych neusekla hlavu někomu jinému, než mám v úmyslu. Poháněla mne v tu chvíli síla, odhodlání a nenávist vůči tomu, kdo takto bezohledně posedá nevinná zvířata a pohání je démonickou silou proti svým nepřátelům. Posílá je na smrt... |
| |
| Cože? Záchrana? Štěstěna mne opustila. Hod se nepodařil jak měl. A ke všemu mne bolela noha. Vypadalo to s námi bídně. Smrtelně bídně. I přes kouzelnou šikovnost ma petite. Vypadalo to tak krásně. A přesto to bylo určené k ničení. Zázrak. Ten by se hodil. Když ani jeden z nás nebyl políben štěstěnou. Něčím co by bylo schopno je porazit. Zničit. Smrt. Takovou jsem v žádném případě neočekával. Možná smrt v loži, objímajíc nějakou překrásnou dívenku s blaženým úsměvem na rtech. Hloupá to a naivní představa. Co to je? Přízrak? Další vrahoun? Hleděl jsem na tu ženu s bílými vlajícími vlasy. Vypadá jako květina. Napadlo mne, zírajíc přitom s jakou vražednou elegancí bylo její rukou monstrum zabito. Zničeno. Opravdu zničeno? Hleděl jsem překvapeně na ní a poté na to monstrum na zemi. Neschopen pořádného slova. I přestože bylo monstrum zabité, co nám dovolovalo si myslet, že nebudeme následnou její obětí. Vysoukal jsem se opět s těžkostí na nohy. Rozhlížejíc se kolem, zda nenajdu něco o co se opřít. S patrným podezřením jsem na onu zachránkyni hleděl. Don, by jí snad líbal nohy. Barbar vypadal, že je rád - že je rád. A Kiška... Kiška to nevím. Ta byla naivita sama o sobě. Pravou rukou jsem zavadil o místo kde by se měli nacházet nože. "Ehmmm..." Odkašlu si. Nespouštějíc jí z očí. Ano, možná by bylo vhodné jí poděkovat, stejně jak to udělal Don a být rád za to málo. Ale nějak to nešlo. "Kdo jste, slečno zachránkyně?" Otáži se. S rukou položenou v pozoru u zbraně. Sám se přitom divím, kde se to ve mně bere. Možná jen nevěřím na zázraky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bestiální šelma byla příliš zaujatá žvýkáním Ya'eeshe, než aby si všimla blížící se čepele. Vlk zběsile škubal hlavou ze strany na stranu a působil tak šermíři ještě větší bolest, když zuby trhal maso jeho předloktí. Chodecký meč, poháněný silou spravedlivého hněvu, se tak zarazil do vlkova krku s nečekanou prudkostí. Ozvalo se charakteristicky odporné 'křup', jak se meč zarazil do páteře a vzteklé zvíře najednou ochablo. Šermíř už bodl scimitar prakticky do mrtvoly. Což sice znamenalo, že i celou svojí vahou Ya'eeshe zalehlo, ale to byla momentálně nejmenší z vašich starostí. Dění kolem vás by bojem nazýval skutečně jen optimista nebo blázen. Masakr by byl přesnější, krveprolití trefnější. Aedirnští vojáci byli naučení a vycvičení neustupovat a bojovat až do posledního dechu. (Protože nikdo nechce vypadat jako zbabělec před tváří polobožské bytosti, kterou byl údajně císař Dai.) Ale jak Beanna v duchu trefně podotkla, vás nepřítel hnal zvířata bezhlavě vpřed. Vlci jako kdyby úplně pozbyli pud sebezáchovy a zapomněli na strach z ohně. Vrhali se na vojáky ve dvou až ve třech a i přes ztráty a zranění je strhávali k zemi. A to, že vojáci viděli byť na okamžik svého 'velitele' padnout, také neprospělo morálce. Ze tři zbývajících vojáků byli dva již na zemi a třetí se zraněnou rukou se zoufale bránil šavlí zády k vozu, jeho pohyby však pomalu ochabovaly, neb rychle ztrácel velké množství krve. Kupci, jak se ukázalo, tak odvážní ani rozumní nebyli. Zbývající čtveřice se prostě v jednu chvíli dala na zoufalý a slepý pokus o útěk. A v tu chvíli se stalo cosi nečekaného. Tedy, ještě nečekanějšího. Jeden z kořenu na cestě se náhle zvedl z hlíny jako číhající had a s dřevitým zapraštěním stejným pohybem podrazil nohy poslednímu z kupcu, načež mu je přiskřípl k zemi. Muž by patrně křičel, kdyby nebyl úplně ochromený hrůzou. A proto byl schopný, stejně jako vy dva, zaslechnout ten zvuk. Zvuk, který byl v kontextu situace tak bizarní, nečekaný a absolutně nepochopitelný, že zkrátka poutal pozornost. Někdo si zpíval. Slyšeli jste jak se k vám pomalu blíží melodie beze slov, houpavá a kolísavá. Jako nějaká primitivní ukolébavka. Přicházelo to z hlubin lesa a znělo to stále blíž a blíž. Hlas, který si broukal byl nepochybně ženský, ale spoustu tónů zpíval jakoby falešně a ukolébavka tak zněla ještě více mimo. Někdy vysoko, jako kdyby si broukalo malé, rozradostněné děvčátko, aby hned vzápětí klesla nízko, do téměř zvířecího, ponurého vrčení. Byla to ukolébavka co neuspává, ale nahání husí kůži. A pak na cestu z temnot lesa vyšla žena. Pohybovala se pomalu a houpavě, bosé nohy našlapovaly v rytmu oné děsivé ukolébavky. Kdysi to byla jistě velmi krásná žena a když jste prohlédli přes špínu na bledých tvářích a zacuchané provazce rudých vlasů, nyní zplihlých a plných lesního bordelu, bylo to na ní stále ještě vidět. Byla štíhlá, vlastně téměř vyzáblá a pod rozedranými a špinavými šaty se skrývalo pružné tělo. Nohy měla dlouhé a elegantní, tedy když si odmyslíme, že byla bosá a nohy tak byly špinavé a poškrábané. Její výraz ladil s tónem ukolébavky. Zdála se duchem nepřítomná, světle hnědé oči se jí horečnatě leskly a rozpraskané rty sebou v mezerách mezi tóny poškubávaly v malých, strašidelných úsměšcích. A aniž by přestala zpívat, dřepla si k šokovanému muži, jako kdyby existoval jen on a začala jej něžně hladit po tvářích rukama s příliš dlouhými a snad... špičatými nehty.  //Jen bez toho kříže a víc špinavá. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Možná jsem ani nečekala takový úspěch, když se mi podařilo usmrtit přerostlého vlka a tak alespoň na okamžik zamezit bezprostřednímu ohrožení Yaeeshova života. Těžko to ve mně ale mohlo probouzet větší erupce naděje z probíhajícího boje, neboť všichni ostatní okolo padali jako mouchy. Nejspíše i mně by teď z kostí rvaly maso rozzuřené šelmy, kdyby se nezabývaly někým jiným. Tak bezprostředně beznadějná byla naše situace. Konec se blížil, neboť mi bylo jasné, že jakmile přesila vlků zneškodní ostatní vojáky, nebudou na nic čekat a vrhnou se na nás. Aby tak snad co nejrychleji ukončili naše trápení. Tohle totiž nemůže dopadnout dobře. Vědouc, že Yaeesh i přes svá zranění nebude chtít zemřít umačkán tělem, pokusila jsem se svou silou a případně za použití meče jako páky odvalit velké tělo ze Yaeeshe. V očích jsem snad měla větší bolest ze zranění, které utrpěl, než on. Nejen z jeho zranění ale z obecně všech okolo vyhasínajících životů se mi draly slzy do očí. Tohle si nezasloužím. Tohle není mé místo. Nezasloužila jsem si takový osud... I pokud ale Yaeeshe osvobodím zpod těla vlka, nebudu se teď moci zaobírat jeho zraněním. Pravděpodobně nás smrt dostihne dříve, než se vůbec k nějakému ošetřování dostanu. A tak jen, opět napřímena, vyhlížím, ze které strany na nás zaútočí další vlna vlků. Ta poslední. Když... se ozve ten zvláštní zpěv. Vyvede mne to z míry. Na chvilku mne to nechá i zapomenout na tu hrůzu, která se všude okolo mne děje. Jakkoliv je to zvláštní, tak stejně tak je to nepatřičné. Tohle zkrátka není zvuk lesa. A to ani takto podivného a zakletého. A v tom všem mne i utvrdí když výjev jako ze sna spatřím. Ta dívka... ta bytost... prostě není a ani nemůže být z masa a kostí. A pokud je, pak musí být v nějakém prazvláštním spojení s těmito posedlými bytostmi, které na nás ve dvou vlnách zaútočily. Jinak není možné, aby se mohla beztrestně potulovat po těchto zapomenutých lesích. Ano. To je jediné vysvětlení, které dává smysl. To ona je tou, kdo ovládá tento les. Kdo uvěznil jeho duši. A kdo způsobil smrt mnoha lidí z této karavany. A nejspíše s tím ještě neskončil a poslední přeživší tak budou následovat své snad i šŤastnější předchůdce. "Proč..." vykřiknu jejím směrem. Hlasem plným žalu, zármutku a i oprávněné zloby vůči bezpráví, které se zde, v těchto lesích, odehrálo. "Proč to děláš?! Nikdo z nich... z nás... ti nic neudělal! Nikdo si nic takového nezasloužil! Kdo ti dal právo...?!" kutálí se mi po tvářích slzy a tvoří tak cestičky na zašpiněném obličeji. Snad doufám, že spíše než rozumné odpovědi alespoň upoutám pozornost té bytosti od hrůzou svíraného obchodníka. A snad tak zachráním alespoň tento život. Jestli je to vůbec možné. Zdá se, že naše osudy již byly dopsány a knihy pojednávající o našich životech tady končí... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Z rozervané ruky mi sršela krev a agonie. Na zranění jsem byl už všelijak zvyklý. Bolest se ale vždy jevila naprosto stejně příšerně. Nyní jsem si nedělal starosti s tím, zda dostanu vyrážku, ale jestli vůbec budu mít ruku, do které bych vůbec nějakou dostal. Objevila se dvě přímá zabodnutí. První Beanny a až pak mé. Následoval prudký dopad bestie na mé tělo. Jsem ji vděčný za to, že se té bestie zbavila dříve než by mi tu ruku utrhla. Přesto jsem se sebe dostal jen tyto slova bolestivým hlasem. „Měl jsem to pod kontrolou.“ Přece jen jsem pyšný muž! Pomohla se mi dostat z pod vlka a já si všiml jejího nejspíš vystrašeného výrazu. „Varuj mě pokud na mě nějaký skočí.“ Promluvil jsem opět potichu až žalostně bolestivým a chraplavým hlasem. Přesto v něm šlo cítit sebevědomí a slova, která musela být jedině ukradená ze rtů v širokém úsměvu, který se mi na tváři rozlil. Než jsem se vůbec postavil, rychle jsem se pokusil ruku obmotat kusem mého pláště. 'To už mi hráblo?' pomyslel jsem si, jak mi v hlavě začala hrát ukolébavka. Po chvíli si všiml, že mi to nehraje v hlavě. Otočil jsem se. Levandulové oči vzplanuly, jakmile se před nimi objevila ohromující bytost, která dříve bývala nádhernou ženou. Její zdrcující temná aura mě donutila šokem polknout a skoro jsem nedokázal odvrátit oči. 'Proč zde přišla? To ona je náš nepřítel? Tak proč se ukázala? Určitě nás viděla už předtím, takže chce být námi viděná. Chce nás zabít vlastnoručně? Nebo zajmout? Sexuálně mě zneužít a ji si zotročit jako služku? Má vůbec v plánu nás nechat těmi vlky sežrat?' Pokoušel jsem se nevšímat spalující bolesti z mé pravé ruky a vstát. Meč jsem si vzal do levé a rozhodl se nechat všechny za sebou a krokem se vydat za tou podivnou ženou. „Nejspíš je třeba zbavit se rovnou hlavy.“ poznamenal jsem Beanně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zpočátku,neznámá žena nadále hladila ležícího muže po tváři. Položila si jeho hlavu do klína a kolébala jej, prsty přitom projíždějíc jeho vlasy. Dál broukala ukolébavku a občas udělala tiché 'ššš, šššš', jakým se konejší vystrašené děti. A pořád se usmívala, lesknoucí se oči upřené do jeho tváře. Kupec se stále nehýbal. To se však změnilo, jakmile na ní Beanna vykřičela své otázky a obvinění. Rázem zvedla hlavu a v tom pohybu byla něco...ne zcela lidského. Jako když zvíře náhle uslyší prasknout větvičku a zpozorní. Dívčiny horečnaté oči se upřely na hraničářku s intenzivní, téměř spalující pronikavostí. A stejně tak oči všech zbylých vlků. Všech naráz. Naprosto stejnými pohyby. Jestli se tohle nedalo popsat jako znepokojivé, tak už asi jen máloco. Její rozpraskané rty se pomalu rozdělily, horního se dotkla špička růžového jazyka v takřka zádumčivém gestu. "Proč?" Z jejího šeptavého hlasu by se jistě mnoha mužům roztřásla kolena (a napjaly kalhoty), nebýt toho lehce skřípavého tónu skrytého ostří, naznačujícího mysl podobnou vykošťovacímu noži. "Protože je třeba, abyste trpěli. Musíte trpět, abyste mohli...pochopit. Vaše utrpení je nevyhnutelné...nezbytné...a vzrušující..." Vydechla a někdo se zvrhlým pozorovacím talentem yby si mohl povšimnout, že hroty jejích ňader se vyrýsovaly proti látce blůzy. Představa cizí bolesti, zdá se, ženu skutečně rozpumpovala. Zavrtěla se a dřív než byste řekli 'chramst' se náhle zakousla své oběti do ramene. Zapraskaly kosti, vytekla rudá krev, muž chvíli ječel a házel sebou, než bolestí omdlel. Žena pomalu zvedla hlavu a usmála se způsobem, který byl až nepatřičně...šelmovský. Zuby, trochu špičatější, než by bylo příjemné byly rudé krví, jejíž kapky pomalu kapaly z elegantní brady do listí. Sesmekla ze sebe kupce a stejně nelidským pohybem se napřímila, ony pronikavé oči upřené na blížícího se Ya'eeshe. "Za bolest se platí... bolestí..." Zasyčela a Beanna z těch slov pocítila stejnou zničující nenávist, jako při nedávném spirituálním kontaktu. Žena se krčila, zírala na šermíře a čekala. Vlci dál 'hlídali' hraničářku. |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Klíčící úzkost Kousl jsem se silně do rtu, abych nevydal žádnou hlásku. Podivná žena mě dokázala opět dokonale překvapit a šokovat. Její neudržovaný zdivočelý vzhled, temná magie nebo co to vlastně je, prohnilá slova z jejich popraskaných rtů. Toto mne u ní ani nepřekvapilo. Už od začátku jsem si myslel, že je to nějaký magor a psychopat. Šokovala mne svými pohyby... pohledem. Zvíře? Nebo snad dokonce démon? Na chvíli mne napadlo, že by to skutečně mohl být démon nebo dívka posednutá démonem. Však nikdy jsem na žádného démona nenarazil, a tak jsem tomu nakonec odmítl věřit. 'Vzrušující? To teda musí být pořádný pošuk.' Napadl mě nyní plán. Z toho plánu jsem se začal ještě více potit, po zádech mi přejel mrazivý pocit a ruka mi bolestí pumpovala na poplach až se mi v očích objevily známky pláče. 'To bdue bolet! A hnisání se taky nevyhnu pokud to přežiju!' Dále jsem pokračoval pomalým krokem za ní. Na zahryznutého kupce jsem se pokoušel nereagovat. Přece jen jeho život pro mě nic neznamenal a ani mě nezajímal. Jen jsem se obával, že mne čeká stejný osud pokud selžu. Vlci se věnovali Beanně, to jen mohlo navýšit mé šance. Začal jsem se dívat prázdným očarovaným pohledem na sadistku. Během pomalých kroku jsem nechal záměrně vyklouznout meč z dlaně na zem. Omámeně jsem začal sundávat látku z poraněné ruky. Znovu jsem se musel kousnout do rtu, abych nedal najevo bolest, když se mi látka odlepovala ze zranění. Však během toho obmotávání jsem z poškozeného chrániče předloktí vytáhl foukací šipku a schoval do dlaně. Zakrvácený kus pláště jsem v levé ruce tahal nadále za sebou, aby neodhalila, že v ruce nesu i něco jiného. Když jsem se k ní blížil, začal jsem vyslovovat tyto slova a přitom co nejvíce potlačit bolest. „Chci víc... víc bolesti... zasloužím si víc trpět.“ Přitom jsem se dále blížil a natáhl k ní zraněnou ruku, s tím, ať se do ni zakousne a já ji mohl uspat šipkou. |
| |
| Malá velká čarodějka - Paní-s-moc-dlouhým-jménem-které-asi-nikdy-nevyslovím-natož-abych-si-ho-zapamatovala, Tarak, Don a Wilhelm -
Srdce mi v hrudi tluček jako malý vyděšený kolibřík v příliš malé kleci. Tarak krvácí! Tarak… To ne! Představa, že přijdu o Taraka mi téměř vžene slzy do očí. Po celém těle cítím to mravenčení. Důvěrně známé. Sbírání síly. Musím se soustředit. Musím. Vidím, jak se Tarakův protivník napřahuje k dalšímu úderu. Místo nehtů má drápy, ze kterých kape krev. Tarakova krev. „DOST!“ Ta slova vykřiknu se vším tím zoufalstvím, co vidím kolem sebe. Se vším tím hrozným a skličujícím, co mě obaluje ze všech stran, se vším tím, co se hrne jako stádo splašených koní, co nás všechny mají co chvíli rozdupat na prach. A v tu chvíli se to stane. Zázrak. Jiskřička vylétne a ve stejný okamžik se i ten titěrný záblesk naděje v temnotách změní na pravé peklo.
Muž se šílenýma prázdnýma očima vzplane. Hoří. Vzduch prosycený spáleninou nutí kašlat. A on… Křičí. Bohové, tolik křičí… Po zádech mi přeběhne mráz a hruď se sevře takovou úzkostí, že téměř nemohu dýchat. Ale on… On pořád křičí, ječí, zmítá se bolestí a já z něj nemůžu spustit pohled. Pohled očí, které se zalévají slzami. Ten… Křik. Je tak snadné představit si tu bolest, Agónii, co drží tělo v křeči, neutuchající bolest k zešílení. Křik se láme do chrapotu, ale i ten nakonec utichne. Vždycky tomu tak je. Vždy tomu tak… Bylo. Je tak snadné si to představit. Je tak snadné si vzpomenout na to, jaké to je…
Až opožděně zachytím rychlý pohyb, co přichází z lesa. Elfku, která stíná druhému muži hlavu. Elfku, co zachránila Taraka. A nejen jeho. Je krásná. A hrozivá. Jako šelma, co právě skolila škodnou na svém teritoriu. Ale tentokrát nemám oči jen pro ni, ani se mi na jazyk nehrnou slova o krásné paní. Ani překotné díky za záchranu. Starost o Taraka, nic z toho… Elfka… Rozhlédnu se jako ve snách kolem sebe. Zraněný Tarak. Alice. Tarkus. Nehybní. Bez života. A plameny hodující na mrtvole dřevorubce.
Zabila jsem ho.
Po tváři mi stékají první slzy. Párkrát zamrkám. Téměř přes ně nevidím. Třesu se. Asi? Nevím. Couvnu dozadu a obejmu se pažemi, sklopím hlavu. Ale nepomáhá to, vůbec to nepomáhá… „J-já… J-já… N-nech-tě-nechtěl-la…“ vzlyknu. „J-je mi t-to… J-já…“ Tohle se nemělo stát… Ne nám… |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Trochu jsem znervózněla, když se na mne upřely všechny ty démonické oči zvířat okolo. I když jsem byla stále přesvědčena, že se z této situace nemohu dostat živá, tak vidina blížící se smrti mi stále podlamovala kolena. "Ne..." stihnu jen slabým hlasem vydechnout, když se ta žena... ten démon, zakousne do krku kupce. Zdvihne se mi žaludek a mám co dělat, abych potlačila zvracení. Ale v mé situaci, obklíčena vlky, stejně nemohu nic dělat. Oprávněně mám strach, že jakmile bych se pohnula, vrhla by se na mne celá smečka a já se tak alespoň svou pasivitou v tuto chvíli snažím získat ještě nejaký čas na této zemi. Vlastně ani příliš nevnímám, že se Yaeesh vydal k ní. Že se snad podobně jako ona zbláznil. Což dosvědčují i jeho slova. Přes slzy už skoro nevidím a poslední zbytky sil mne udržují na nohou před nervovým zhroucením. Tohle prostě není správné, tohle by se nemělo dít, ale já nemám tu sílu a moc, abych to zastavila. Beru to jako své selhání. Smrt všech, kteří tu okolo leží roztrháni vlky. Ta situace je pro někoho mého ražení prakticky neúnosná. Vlastně se ani nedivím, že se Yaeesh zbláznil. Ostatně, já k tomu taktéž nemám daleko... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Žena naklonila hlavu ke straně, ve tváři vepsané krátkodobé nepochopení, které se vzápětí změnilo v lascivní úsměv. A než se Ya'eesh nadál, už stála u něj a držela jej za zraněné předloktí vlastní rukou. Ta drobná bledá ručka měla sílu a stisk jako ocelový svěrák. Dávalo to slovu bolest zcela nový význam. Pokud to šermíře úplně neochromilo, mohl si takhle zblízka nyní povšimnout několika drobností na jejím zjevu, které nebyly předtím patrné. Pod vlasy prosvítala stará jizva, patrně způsobená žhavým železem, hyzdící tak její delikátní ouško V mezerách potrhaných šatů bylo vidět bledé dlouhé jizvy, jaké zanechává dlouhé a bezohledné bičování. Na ruce, svírající tu jeho, chyběl poslední článek malíčku. A v bledé kůži předloktí byl vypálen jakýsi symbol, který Ya'eesh ještě neviděl. Dvojitý kruh přeškrtnutý šikmou klikatou čarou. Nejspíš to bylo vytvořeno značkovacím železem. To se teď ovšem nezdálo až tak důležité, protože si ho přitáhla blíž tou děsivou silou a téměř zapředla: "Ale o tom to přeci není, můj drahý. Díváš se na to ze špatného konce..." Na malý okamžik se zarazila a zhluboka nasála vzduch nosem, její hlas byl teď plný pokušení a nedočkavého předení. "Nebojíš se. Mohl bys...mohla bych z tebe učinit jednoho ze svých Zatracených. Líbilo by se ti to?" Pomalu Yaeehsovi olízla ucho. "Ó, tobě by se to určitě líbilo," chraptěla, dál drtíc jeho ruku ve své, "vím to. Osvobodím tě...a jako svůj první čin pak zabiješ tu malou plavovlasou hromádku roztřeseného masa a ubohé, slabé magie...bude to krásnééé..." Kupec vedle ní nebyl mrtvý, jak jste se domnívali, mimochodem. Ano, měl zlomenou klíční kost a krvavý otisk zubů v rameni, ale dýchal. Jen byl v bezvědomí. |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Přes dotěrnou bolest jsem začal cítit i velkou únavu a touhu po spánku. Víčka se mi začaly zdát těžší a těžší. Oči začaly způsobovat nepříjemnou štípavou bolest, jak jsem se je snažil nechat otevřené a čím dál více rozmazaný pohled tomu nepomáhal. Nejspíš jsem podcenil své zranění a začal pociťovat velkou ztrátu krve. Únava se v okamžiku vytratila. Nebo spíš... doslova ji vystrčila zesilující bolest z mé paže. Vytřeštil jsem hrůzou oči, jakmile mi její na pohled drobná ruka svírala paži ohromnou silou. Zmatený jsem se snažil bolest ustát. Po chvilce se mi však podlomily kolena. Naštěstí jsem si stihl trochu prohlédnout t záhadné monstrum. 'Otrokyně? Vězeň? Nebo prostě něčí hračka?' Začalo mi docházet, proč je z ní takový cvok. O to víc jsem se zajímal o vycejchovaný znak na její sinavé ruce. Určitě se na to poptám, pokud se odtud dostanu živý a zjistím si o ni víc. 'Pokud to zde přežiju a ona také... budu se zde muset vrátit a vypořádat se s ní, ať nepřerušuje další obchody. na to bude třeba více informací zjistit.' Bezmyšlenkovitě jsem se sarkasticky zachechtal, když jsem si všiml, nad jakou zbytečností v této situaci myslím. Její líbezně podaná slova mě přivedou na úplně jiné myšlenky. Jsem si jist, že bych mohl získat sílu a moc. 'Osvobodil bych se od toho co teď dělám. A... a... a dělal bych to samé jen pro někoho jiného... ale získal bych dobrého spojence.' Zabít jen hraničářku. To by nedělalo problém. Neznám ji a necítím potřebu ji chránit či pomáhat, pokud to je v mé výhodě jít proti ní. Dokonce mě začala lákat touha spatřit její překvapenou a vystrašenou tvář bezmoci, jakmile bych ji podřezával hrdlo. Pouze dvě věci se mi na tom nelíbily. Nevím co znamená být Ztracený, ale k významu slova bych pravděpodobně neměl vlastní kontrolu nad sebou a... 'Jednoho ze svých Ztracených?! Jednoho z...?! Jejich snad více?! Určitě je, když to tak podala! Já jedinečný nehodlám být součástí jejího stáda!' Pokusil jsem se natáhnout své rty k jejímu uchu, však bolest a únava začaly přebírat kontrolu nad mým tělem. „Možná příště.“ Pošeptal jsem ji chraplavě ironickým hlasem. A zabodl ji šípku do boku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ya'eesh ignorujíc bolest, udělal hláškou radost všem bardům světa a hbitě jako zmije bodl uspávací šipku do ženina nechráněného boku. Vykřikla, spíše překvapením, než bolestí a vzápětí Ya'eeshe zasáhlo do břicha něco, co mu i přes zbroj připadalo jako rána kovářským kladivem. Ale byla to 'jen' její druhá ruka. A protože tou první jej zároveň pustila, prudkost úderu ho tak doslova odhodila několik kroků zpátky, vzduch dokonale vyražený z břiicha, plic a snad i krku. Žena se nahrbila, zaprskala a vypadalo to, že snad chce zaútočit. Ale místo toho sebou trhla a zavrávorala. Jed sice nepůsobil tak, jak by měl, ale něco to očividně dělalo, její pohyby byly mnohem méně...zlověstně ladné. Zavřeštěla a ten řezavý zvuk byl jako ostří pily v mozku. Všichni vlci se pohnuli svými synchornními pohyby a stáhli se, aby mohli svou paní obklopit a chránit. Ta se, navzdory jedu, dala na rychlý ústup pryč od vás. Vlci na vás výhružně vrčeli, ale stahovali se také. Stromy kolem vrzaly a skřípaly jako oživené, kořeny se vlnily podobní hadům. Ale to všechno jen proto, aby mohla žena rychle uniknout v temnotě hvozdu, což se jí dosti rychle dařilo. Mohli jste se samosebou pokoušet o pronásledování, ale Ya'eesh nebyl ve stavu, kdy by toho byl schopen a Beanna, těžko říct. |
| |
| ...Stříbřitě bílá záře v temnotě prokletého hvozdu... Využila jsem energii, kterou mi dal rychlý pohyb vpřed a přidala k ní silné švihnutí pažemi, jejichž vzájemný protipohyb vložil na ostří mé zbraně krom síly ještě prudkost švihnutí, jež šlo jen s těžkostí zastavit. Čepel čistě protínala vzduch, dokud nenarazila na hrdlo bestie, jímž prošla i přes přítomnost pevných šlach jako máslem a následovaná karmínovým závojem krve vyšla opět ven. Několik kapek skrápělo i mou tvář a bělostné vlasy, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a sledovala tělo, které s sebou v poslední myšlence zkusilo pohnout, než se sesunulo k zemi a životodárnou energií svlažovalo zem tohoto odporného místa. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, abych uklidnila vzrušením zrychlený dech. Bylo po boji. Pohledem svých jiskřivě modrých očí jsem přehlédla tuhle podivnou skupinku žoldáků a pokývla hlavou, na znamení, že přijímám bardovo poděkování za záchranu. Dívka se zhroutila, barbar nevěděl co říct, bard se jal zachraňovat elfskou ženu a poslední mladík sahal po zbrani. Vstala jsem a pohlédla mu zpříma do očí, probodávajíc jej bez jediného mrknutí, což často lidi znervózňovalo. "Jsem hlas rozumu..." Odvětila jsem chladně a sáhla dozadu k pasu, kde ze suknice vykukovala rukojeť loveckého nože, jehož ostřím jsem z mrtvoly popravené bestie odřízla kus látky, jímž jsem očistila čepele dlouhé tyčové zbraně, aby ji kyselá krev nerozežírala. Skryla jsem nůž opět u pasu a došla k barbarovi, jedinému zraněnému, jehož rána nemusela být smrtelná. Rukama jsem udělala zvláštní gesto, jímž si barbaři dávali navzájem najevo dobré úmysly. "Bude lepší počkat s ošetřením někde v bezpečí - rána není hluboká..." Věnovala jsem bojovníkovi povzbudivé pousmání a podala mu jeho zbraň, která ležela nedaleko v trávě. "Teď mi vysvětlete, jaká šílená naivita Vás vedla do míst jako je toto - rychle, je-li to možno, abychom se co nejdříve vydali na cestu pryč..." Pronesla jsem, zatímco mne opatrné kroky dlouhých bosých nohou nesly k bezvládnému muži, který chrchlal krev, poklekla u něj a sehnula se až k jeho tváři, abych cosi tichoulince zašeptala. Podala jsem bojovníkovi jeho zbraň a pomohla mu pevně ji sevřít v dlani, než jsem sáhla znovu po dlouhém noži. "Ukončím tvou bolest - tvoji bohové k tobě budou jistě milosrdní..." hleděla jsem na něho a čekala na znamení souhlasu, aby jediný rychlý pohyb ruky ukončil jeho život... O postavě cizokrajné krásky Kidy |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Jen okrajově jsem vnímala, co se okolo děje. Vlastně jsme ani neviděla a neslyšela co Yaeesh udělal, čím změnil situaci natolik, že vzduch prořízl ostrý výkřik démona. Trochu mne to ale přece jen probralo. Dostatečně na to, abych viděla, že se vlci stahují. A stejně tak ta žena. Zda-li ještě vůbec byla ženou. Překvapilo mne to, v podstatě mi to vyrazilo dech, ale nebyla jsem schopna na to reagovat jinak než oním údivem. Hřbetem ruky jsem si otřela tváře a tím ještě více rozmazala špínu a krev, která mi tam během posledních několika (snad desítek?) minut ulpěla. Až tehdy se mi pohled trochu rozjasnil. A já tak mohla vidět, že kromě té krvavé spouště okolo přece jen ještě někdo žije. Co nejrychlejším krokem, ktterý je však stále do jisté míry ovlivněn prožitými traumaty, jsem se vydala k Yaeeshovi a kupci, kterého stihl ten nešŤastný osud. Na nějaké pronásledování démonky nemám náladu. Ani mne to vlastně nenapadlo. Do jisté míry mohy být pouze ráda, že je pryč. Nevím proto, proč bych ji měla nějak pronásledovat. Bylo by to až sebevražedně hloupé. Místo tohoto pošetilého postupu jsem se rozhodla raději věnovat něčemu, co umím, a to je zkoncentrovat poslední zbytky sil a pokusit se zachránit co možná nejvíce z Yaeeshovi ruky a stejně tak kupce. Pokud na to ještě není pozdě. Beznadějné tiché Vzlyky sice ustaly, ale přesto si musím čas od času otřít z tváří slzu, která semtam ještě stále opouští mé oči. Raději prozatím nemluvím. Jednak proto, abych se zbytečně nevysilovala. A druhým důvodem je, že by se mi dost možná mohl opět hlas nějak zlomit. Potřebuji zkrátka najít ztracenou půdu pod nohama. Něčím, co ovládám a pro co žiji. Něčím, co mi dodá sebevědomí a snad i nějakou sílu. A to je momentálně léčení. Osud tomu chtěl, že teď je to maximálně užitečná činnost, kterou mohu učinit... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Popadajíc dech se povaluji zády na zemi. Skutečnost, že má kožená zbroj a lehké křehké tělo dnes nesou přímě pytle na rány, mi vnutila směšné myšlenky. 'Holka asi neunese odmítnutí. ' V duchu jsem začal proklínat bolest, která vedla dlouhé zástupy mým tělem. „Myslím, že potřebuju nějaké volno.“ Poznamenal jsem pro sebe a chystal si kvůli následkům mých zranění na chvíli zdřímnout. Vytřeštil jsem však znovu oči, když se ke mně něco podivným krokem blížilo. Posedlá mrtvá bytost, která jsem si myslel, že to je, nakonec mrtvá nebyla. Díky Beanně se mému tělu dostalo velké úlevy a hodně bolesti ustupovalo. Přesto jsem na ni zmateně s podivnou až směšnou grimasou koukal, zda ji něco není, protože vypadala více zraněná než kdokoli tady. Aspoň tedy z těch živých. Ze začátku jsem se na ni chtěl hned obořit, seřvat ji a nadávat ji, proč dočasně jedem omámenou ženu nedorazí, když ji nic není. Jaká to je velká šance, když jsem pro to, tolik obětoval. Při pohledu na beannu mne však jakékoli tyto myšlenky opustily. Jednak mi nyní pomáhala, což bylo samozřejmě správné. Jen díky mě stále žijeme. To hlavní však je, že by to stejně ničemu nepomohlo v jejím stavu a pravděpodobně bych ho ještě více zhoršil. Počkal jsem, dokud díky jejím schopnostem mi nepřestane ruka krvácet, a pak už jsem se ošetřovat nenechal. Sama postrádá síly a takto prozatím přežiju. Vstal jsem a silněji levým ukazováčkem drcl Beannu mezi oči. „My jsme živí a ona je zatím pryč. Takže se pohneme z místa.“ Řekl jsem s úsměvem a rozhlídl se, jak to kolem vypadá. Nad mrtvolami jsem se nijak nezastavoval. Více mě zajímalo, zda zůstaly nějaké zvířata naživu. Poté jsem svůj zrak otočil k zraněnému kupci. „Pochybuju, že bude schopen pohybu a také, že máš dostatek sil a času na to, jeho zranění dostatečně vyléčit. Pokud ho však přesto chceš zkusit zachránit, nebudu ti v tom bránit.“ Mohl jsem jako obvykle zvolit rychlou smrt, ale nyní to je její volba. Jsem si jistý, že ať si zvolí cokoliv. „Ach jo. Měli bychom se odtud rychle klidit. Jed nebude působit dlouho a s jejími schopnostmi si může její organismus hned vyvinout odolnost.“ Řekl jsem, i když jsem tušil, že asi nebude vědět o čem mluvím. „Ta mě bude chtít stáhnout z kůže.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Scéna kolem vás byla obrazem zkázy a zoufalství. Mrtví vojáci leželi společně s mrtvými kupci a kolem nich se váleli porůznu zabití vlci a roztroušená těla ptáků. Dva nákladní koně byli mrtví, zadávení. Jeden z kupeckých vozů byl převržený a rozbitý, všude se válely svazky látek. Naživu byli poslední dva malí tažní koně a Manus, který sám kopytem rozdrtil hlavu vlkovi, co jej napadl. Zpod jendoho z vozů opatrně vykoukl a následně vylezl Beannin pes, od té doby co se objevila děsivá žena tam zalezlý. Což od něj bylo mnohem chytřejší, než by si někdo mohl myslet. Léčení Ya'eeshe proběhlo bez problémů, jelikož zastavit krvácení, napravit poškozené šlachy i svaly a zabránit infekci nebyl pro Beanninu magii problém. Šermíř si během léčení však nejspíš povšiml jedné nepříjemné věci. Jeho prsten, který jej prokazoval jako prodlouženou ruku místodržícího Elysenlanu, zmizel. Prostě nebyl na jeho ruce. Nejrozumnějším vysvětlením bylo, že jej při jejich potyčce a ve zmatku boje ukradla ona žena, rychlá na to byla dost. S kupcem to bylo složitější. Rána sice nebyla nijak zvlášť rozsáhlá a zavřela se rychle, avšak léčitelka mohla cítit, že muž má velice vysoké horečky. Kůže orosená potem mu úplně hořela a on se celý třásl. Při Beannině snažení se probral a začal cosi blábolit, napůl srozumitelně. "Bolí....tak moc..to bolí! Hrozně to bolí! Pomoc...pomozte mi...ne..já...nechci..." Pak jeho třas přešel v chaotické zmítání a další slova se ztratila v chraptivém skučení. //Pokud bude Beanna chtít dál něco zjišťovat či konat magicky, prosím, hod k% |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro S Yaeeshem to šlo ještě dobře. Mladý a silný organismus mi v podstatě při léčení vycházel vstříc a brzy tak již ode mne ani žádnou pomoc nechtěl. Tím lépe, alespoň jsem se mohla začít věnovat kupci. A jak se zdá, jeho zranění zřejmě nebudou pouze povrchní. Na Yaeeshova slova jsem nijak nereagovala. I když jsem jej slyšela a do značné míry s ním i souhlasím (což se dalo odečíst z krátkého pokývnutí hlavou), nemínila jsem se koncentrovat na nic jiného než záchranu kupce. Pokud ho zachránit dokáži. Vzhledem s mými zkušenostmi s nemocemi a zraněními je více než pravděpodobné, že kromě očividných zranění mohla být jeho krev infikována. Čím? Těžko říci. Snad se mi to podaří poznat, odhalit a třeba i vyléčit. Mohlo by se to podařit ať už se jedná o otravu nebo nemoc. Uvidíme. Zavřela jsem oči s rukou sevřenou na svém amuletu a pokusila jsem se upřít svou mysl a své schopnosti k identifikování příčiny stavu nemocného. A až tehdy, podaří-li se mi to, se mohu pokusit zaměřit přímo na zdroj oněch symptomů. Jakkoliv je naše další setrvávání na místě nebezpečné a pošetilé, odchod zkrátka musí ještě chvilku počkat... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro V hlavě se mi střádaly nápady a plány, jak nejúspěšněji odsud zmizet. Tedy utéct a ještě dýchat. Zpátky jsme nemohli a ta podivná čarodějnice už určitě připravovala pomstu, což mi myšlení zrovna neulehčovalo. Pach krve, střev a moči roztrhaných oběti taky nepůsobil nejlépe. Párkrát jsem se otočil zpátky na Beannu jak ji jde léčení, ve kterém pokračuje i u kupce. 'Toho kupce chytily kořeny nebo tak něco. Je možné, že je ta čarodějnice propojená s lesem nebo jen dokáže ovládat vše v její blízkosti na nějakou vzdálenost? Hm.. to je teda pořádný kus nebezpečné ženské. Chce ten les chránit nebo ho využívá jen jako svoje útočiště? Hmm. Hmm.' Mnul jsem si bradu a stále přemýšlel, jak odsud nejlépe zmizet, dokud mám čas než léčení kupce přestane. 'A náklad je teď zbytečné brát.' Když jsem se ohlédl znovu na kupce, vydával bolestivé zvuky. Proto jsem se šel podívat, co se děje. Jakmile jsem přesněji uviděl co dělá, okamžitě jsem Beanně řekl. „Zabij ho. Tohle je dost divné a nikdy jsem nic podobného neviděl a to jsem měl už kolem sebe kupu zraněných lidí.“ Nebyl jsem léčitel a ani se v tom moc nevyznal, ale má paranoidní část to viděla jasně. „Ta svině ho přece kousla. Vsadím se, že do něj pustila nějaké svinstvo tou svou magií a nechala ho žít záměrně. “ Na chvíli jsem se zamyslel, co mi říkala a pokračoval jsem. „Ze mě si chtěla udělat nějakého Zatraceného. Možná to bude to samé co s ním. Pokud se dostane do nějaké konečné fáze toho jejího Zatraceného, tak nás určitě napadne a očekávám, že bude tak silný jako ona.“ Byla to pouze má přehnaná opatrnost, ale stojím si zatím, protože bez opatrnosti bych už dávno nežil. |
| |
| Vzpamatovat se. Stále ještě jsem trochu omráčeně sledoval elfku, když předvedla gesto používané mezi horskými klany mé domoviny jako znamení míru. Poněkud zmateně jsem jí znamení oplatil a převzal od ní svůj masivní tesák. Měla pravdu, zranění nebylo smrtelné a vlastně docela mělké. To ale neznamená, že to zasraně nebolelo. Ale nezbývalo, než bolest překousnout, zatlačit do pozadí a pomalu se postavit. "Kiško, jsi v pořádku?" Zachraptěl jsem první větu, která mi přišla na mysl. Až pak mi pohled padl na hromádku, kterou bývala Alice, u níž se skláněl Don a z ní jsem přeskočil na Tarkuse, kterého pomalu opouštěl život. "Už pro něj nemůžeme nic udělat..." Neříkalo se mi to lehko. Ani trochu. Ale neměli jsme sebou vybavení, kterým bychom válečníka zachránili, široká a rozšklebená rána na boku a polámaná žebra se bez magie nespraví. Takhle jenom trpěl. Těmi slovy jsem jednak chtěl uklidnit spolubojovníky, aby nebránili elfce...a pak možná i ujistit sám sebe. Sykavě jsem se nadechl a pomalu se začal belhat k čarodějce. Měli bychom je pohřbít. A jít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po chvíli soustředěn si byla schopná odfiltrovat všechno kromě kupce a jeho těla. Těla, kterým nyní něco kolovalo. Něco, co tam nepatřilo. Šířilo se to směrem od zahojeného zranění a šířilo se to rychle. Jed? Ne, ne, ta věc ho nezabíjela. Měnila ho. Šířila se tak, jako se šíří infekce a po své cestě prováděla v mužově těle fyziologické změny. Jaké, to nejsi schopná přesně určit. Vysoké horečky byly vlastně reakce organismu, který se těm nepřirozeným změnám snažil bránit. Ale jsi si vcelku jistá, že marně. Možná bys tenhle proces dokázala zpomalit, ale ne zastavit nebo zvrátit. Bylo to jako nemoc a zároveň nebylo, rozhodně ne jako žádná nemoc, kterou si znala. |
| |
| Drazí pozůstalí... Bylo po boji, avšak v krvi snad nás všech stále proudil oheň bitvy. Jeho horko polévalo mou kůži na rukou, mé čelo, mou hruď, když jsem se skláněl nad tělem společnice. Mohli jste zabít stovky lidí a stejně jste mohl být sentimentální jako prase, když se jednalo o smrt ženy s níž jste pil. Schválně neříkám přítele. Netušil jsem kdo byla, zda se doopravdy jmenovala Alice, protože její původ byl opravdu matoucí, netušil jsem co chce, a proto jsme nebyli přátelé, ale stejně, teď jsme byli na stejné straně. Vrátím se ke zbytku skupinky. Na znamení rozloučení položím Alici ruku na rameno a v duchu pronesu krátkou modlitbu, jen z pověrčivosti. Nevím zda bude chtít skupina Tarkuse s Alicí pohřbívat, ale dle mého to není zrovna super nápad. Nemáme totiž ani trochu času se zdržovat na tak hrozném místě. I když tak bych mohl mluvit o celém lese. Teď lituju do čeho jsem to vlez, ha. "Nemyslím si že by jsme se tu měli zdržovat, Taraku. Na pořádný pohřeb není čas. Ale chápu že je tu jen tak nechat nemůžem.", starostlivě se kouknu na malou čarodějku. "Měli bychom se podívat po klestí a kamení, aby jejich těla naposloužila stínům.", navrhnu. "Chcu těla zakrýt hmotou lesa. Nechci aby je okusovali vlci, či horší stvoření, hergot, kdoví co tu může všechno číhat." |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Ačkoliv jsem slyšela, co mi Yaeesh říkal a co si myslel o nebohém kupci, tak jsem na to nereagovala. Hleděla jsem si svého a dále zkoumala stav onoho nešťastníka. Během poměrně krátké doby jsem pronikala hlouběji a hlouběji do souznění s mužovým organismem a snažila se najít a zachytit, co se mu přesně stalo. A ačkoliv se mi to nepodařilo přímo určit, byla jsem schopna přinejmenším pochopit, že to není dobré. Spíše naopak. Že je to dosti špatné. Snad jen všeobecné vyčerpání z uplynulého souboje a léčení mělo za následek to, že jsem neměla v sobě dostatek síly propuknout ve spravedlivý hněv a naštvání z toho, co se mi podařilo odhalit. A tak, po několika chvílích udělám zvláštní gesto. Skloním se k němu a políbím ho na čelo. "Omlouvám se. Je mi to líto..." promluvím k němu slyšitelným třesoucím se hlasem, načež se od něj vztyčím a odcházím, zanechávajíc ho takříkajíc svému osudu. Ačkoliv tuším, jaký ten osud bude. "Já..." zdvihnu pohled směrem k Yaeeshovi. Ale nejsem schopna se mu podívat do očí. Hledím tak nějak nepřítomně do lesa za jeho ramenem. "Nedokáži mu pomoci... tohle není nemoc, kterou bych byla schopna vyléčit..." mluvím zlomeným polohlasem. Stojí mne to mnoho přemáhání, abych k tomu řekla něco dalšího. Emoce mnou lomcují, ale přesto nejsem schopna je nějak ukočírovat a chovat se racionálně. "Měli bychom jít..." dodám tak nakonec uzavírajíc pro sebe celou tuto epizodu. Přičemž se snažím nasadit si klapky na oči a dále postupovat jen jakýmsi tunelem. Nedívat se ani vpravo ani vlevo. Snažit se nevidět, co je okolo. Představovat si, že se to neděje. Nutit svůj mozek nevnímat nic mimo to, co jsem se rozhodla vnímat. Věci, které nejsou strašlivé a plné smrti. Takto obrněna se vydám zkontrolovat stav svého psa a koně, kteří snad jako zázrakem přežili zdejší běsnění. Najít útěchu a ztracenou sílu v jejich blízkosti a doteku. Než nadejde čas pokračovat dále... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Krátké chvíle se jevily jako dlouhé. Opatrně jsem nervózně přešlapoval z místa na místo a čekal, co nastane dál. Stále jsem čekal, co nakonec Beanna udělá. Dost pozorně jsem ji varoval, co může nastat. 'Doufám že se v blízké době ta čarodějnice neobjeví... Asi by mi na předstíraného blázna znovu neskočila. I když kdo ví, třeba budeme mít štěstí a bude trpět nějakou ztrátou paměti.' Mladá samaritánka na mne nijak nereagovala. Nevěděl jsem, jestli mě jen neslyšela nebo slyšela, ale ignorovala přes vlastní přesvědčení a odhodlání mu pomoci. Nezbývalo mi než hádat. Ptát ani nijak jinak zjišťovat odpověď jsem nehodlal. Nehodlal jsem ji totiž vůbec rušit. Místo toho jsem se dále snažil přijít s nějakým rozumným plánem, jak odsud utéci. Posadil jsem se do turka, zavřel oči a začal vnímat okolí. Po chvíli jsem se párkrát pokusil dostat do meditace. V naši chvíli to byl však zbytečný pokus. Aspoň jsem tedy zůstal sedět a šetřil veškerou energii, které se mi dostane. Ticho přerušila samaritánka a tím upoutala mou pozornost. 'Co to dělá?' Nechápal jsem vůbec situaci. 'Zabije ho tedy nakonec?' Ptal jsem se sám sebe. Zbytečně. Začal jsem cítit masivní vlny energie přicházejícího z hněvu a agrese. Tvář mi zrudla zlobou a doslova nevěděl, co v této situaci na ni vychrlit. Nevím jestli mne naštvalo to, jak se nyní zachovala nebo její zlomený hlas. Nakonec jsem nic neřekl. začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil dokud jsem ze sebe všechen hněv nedostal. 'Ach... přece jen jsem byl taky takový...' Vstal jsem a vydal se k zraněnému kupci. Prošel jsem kolem Beanny beze slov. Myslím že ji došlo, kam jdu a jakékoli slova by byly zbytečné. Tasil jsem svůj meč a bez zaváhání ho zabodl kupci do srdce. Nečekal jsem ani nyní a rovnou zapřel kupce nohou, abych meč vytáhl. „317... “ poznamenal jsem si. „Nevinný kupec, který zemřel kvůli selhání ochrany karavany...“ Utřel si krev z meče o oděv obchodníka a schoval ho zpátky do pochvy, přičemž jsem se vydal za hraničářkou. Při cestě jsem z brašny vytáhl zbytky rýžové pálenky. Lokl jsem si a nabídl Beanně. Po chvíli jsem se ji raději zeptal na něco, co by pro ni mohlo být dost citlivé. „Budeš proti, když zapálím les?“ |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Když jsem uslyšela, jak meč vnikl do těla nebohého kupce, jen jsem strnula a otřásla se nikoliv nepodobně tomu, jako by to byly mé vnitřnosti, které meč navštívil. Dost mne stálo přemáhání, že jsem něco takového vůbec umožnila. Že jsem do psoledních sil a i s nasazením vlastního života nebránila život tohoto kupce. Ale snad skutečně jsem uvěřila tomu, že jemu již nebylo pomoci a to, co ho čekalo, by bylo daleko horší než milosrdná smrt. Ačkoliv nelze tušit, jaká smrt vlastně je. "Milosrdná smrt" je pouze fráze... Připravila jsem se na cestu, odmítla jsem alkohol a jen s údivem pohlédla na Yaeeshe, když navrhl onen barbarský čin. "To... to nesmíš udělat..." vytřeštila jsem oči. To snad ani nemohl myslet vážně. "Ten les a ta zvířata v něm za nic nemohou. Nelze je ztrestat za činy někoho jiného. Někoho, kdo posedl tento les a ničí jej zevnitř..." z tónu mého hlasu je patrné, že stejně tak jako ničí zevnitř les tak jako by i ničil zevnitř mne samotnou. "To nedovolím..." pronesu natolik odhodlaně, jak pouze mohu. Ačkoliv je otázkou, jak bych vlastně mohla Yaeeshovi v něčem takovém zabránit, kdyby se rozhodl tak skutečně učinit. Těžko bych ho uprosila a ve fyzickém střetu bych mu taktéž asi nemohla vnutit svůj názor. "Ten les si zaslouží zachránit. Ale to my dva nezvládneme..." jsem si vědoma toho, nakolik je toto nad naše síly. Ale té představy se vzdát nemohu. "Musíme najít nějakého vládce, pod kterého toto území spadá a říci mu, že je les posedlý a že je potřeba z něj vyhnat zlo.... a to co nejdřív." z tónu mého hlasu a nevinnosti v mých očích je patrné, že si nevuědomuji naivitu mého prohlášení. Těžko si představit, že někdo bude takovýmto slovům věnovat pozornost. Ale já se té představy jen tak lehce nevzdám. I proto jsem vyrazila dále po cestě. Poměrně odhodlaně. Očekávajíc, že mne bude Yaeesh následovat. A to, že jsem začala o těchto úkolech mluvit v množném čísle, jsem si nejspíše taktéž neuvědomila. Nejspíše si nedokáži představit, že by někomu mohl být osud tohoto lesa lhostejný a že by neměl v úmyslu udělat cokoliv pro to, aby jej zachránil... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Samaritánka pálenku odmítla. Chraptivě jsem se nad tím zasmál, jako bych to očekával a lokl si znovu a pak láhev zahodil. Také odmítla mou otázku ohledně spálení lesa. Podle mě by to stálo za to. Vyřešila by se tak tato celá situace a nebo by čarodějka místo lovu na nás, hasila požár. Vyposlechl jsem si přednášku o přírodě a zvířatech, což jsem i chápal. „No no... hlavu vzhůru.“ řekl jsem ji s úsměvem. „Nemyslel jsem to vážně. Kdybych to myslel vážně, tak se tě neptám. Ovšem jsou věci, které si dovolit nemůžu. Třeba jako spálení celého lesa.“ Pokračovala s možností řešení problému a já neváhal odpovědět. „K žádnému vládci se nedostaneme. A když jo, tak nám stěží pomůže. Ta čarodějnice mi ukradla prsten, který ztotožňoval určitou pravomoc, takže nemůžeme dokázat svou identitu. Máme čtyři možnosti. Vrátit se a sdělit náš neúspěch. Pokusit se utéct z lesa a nechat je, aby si mysleli že jsme umřeli. Jít do města, pokusit se je přesvědčit, co se tu stalo a pravděpodobně budeme obviněni ze zabití kupců, vojáků a z krádeže majetku. Nebo se pokusit vyřešit tento problém, jak jen to půjde.“ řekl jsem opět veselým tónem. Posbíral jsem si své věci, abych zde nenechal své šipky a také vzal nějaké malé zásoby a peníze. Poté jsem se připojil vedle Beanny, která odcházela. Nyní jsem na ni znovu promluvil, tentokrát naštvaně. „Co jsi zamýšlela s tím kupcem? Myslel jsem že mu chceš pomoct. Ze začátku to vypadalo slibně, ale potom, když jsi zjistila, že to nepůjde, tak jsi se otočila a odešla. Myslíš, že tím bys mu pomohla? Přemýšlela jsi nad tím, co by s ním bylo dál? Pravděpodobně by za pár hodin zemřel bolestivou smrtí na otravu nebo podobné svinstvo. Ale počkat, možná by to přežil, možná by trpěl obrovskými bolestmi, ale přežil by to. Vrátila by se čarodějnice a zabila ho nebo by přišli zvířata a roztrhaly by ho na kusy. Možná by se ale ani to nestalo. Třeba by to přežil a žádné zvířata ani čarodějnice by za ním nepřišly. To by trpěl obrovskými bolestmi několik dnů dokud by nezemřel hlady a žízní. “ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Místo přepadu se pomalu, zato nevyhnutelně naplnilo nezaměnitelným pachem prolité krve, který byl tak hutný, až téměř dusil. A krev, jak jistě víte, přitahuje různé věci. A takové množství jaké bylo prolito zde...to upoutá něčí pozornost zcela určitě. Stačili jste zaslechnout bzučivý zvuk, jaký by mohla vydávat křídla nadměrně velkého hmyzu a kolem vás se mihlo cosi barvy vybělené kosti a velké asi jako dlaň s nataženými prsty. Rychle to zamířilo k hromadě těl a usadilo se to na jednom z nich.
Bytůstka na vás vycenila jako jehly ostré zoubky, které vzápětí zabořila mrtvole do masa a začala jazykem černým jako půlnoc olizovat nyní již studenou krev. Ani ne deset úderů srdce se ozvalo další zabzučení a objevila se další potvůrka. A za chvili třetí, čtvrtá...než jste se nadáli, byl jich celý půltucet. Vás si ale nevšímaly, krom několika nevraživých pohledů korálkových oček a nějakého toho zasyčení. Místo toho se sesypaly na těla jako děti na sladkosti a haštěřily se mezi sebou vysokými, děsivě pisklavými hlásky. Přitom se tahaly za vlasy malými pěstičkami, škrábaly se, kopaly a snažily se jako první dostat k nejlepším kusům mrtvol. V Aedirnu nikdy nic takového Ya'eesh nezahlédl a ani o tom od nikoho neslyšel, muselo to být tedy místní. Zcestovalá Beanna však možná poznala Krvničky, nízko postavené a divoké sídhe - víly. Krvničky byly mrchožrouti, kteří si občas troufli i na dobytek a nebo dokonce osamělé děti. Pohybovaly se v rojích a zdržovali se na místech častých krveprolití a zřídlech temné magie. Na dospělé lidi, navíc ozbrojené pro víly zhoubným železem si většinou netroufaly. |
| |
| Tak co budeme papat dělat, děti? Ve chvíli kdy Bělovlasá promluvila, jsem se zarazil uprostřed pohybu. Jako kdyby mi proběhl mráz po zádech a byl mnohem děsivější než ta scenérie odehrávající se před malou chvíli a nyní. Na sucho jsem polkl. Uvědomil jsem si ihned, že si ji nemám v úmyslu znepřátelit. A pokud by nás chtěla zabít, tak by to udělala už dřív. Nebo ne? Situace nebyla vůbec pěkná. Pohledná Rudovláska byla mrtvá, barbar zraněný - ne však smrtelně vážně, válečník nemající daleko k náruči smrti... a ma petite, která zřejmě poprvé někoho zabila. Chudák holka. Pohled na toho hořícího mrtvého dřevorubce a smrad... A tak... Nic příjemného. Až na sem tam bolavou nohu jsem byl naprosto v pořádku. To je aspoň jediné plus. ... Neříkal tu někdo o přesunu do bezpečí? Nejraději bych vzal nohy na ramena hned. Sobecky... Kašlal na pohřeb. Neznal jsem je. A nebyl čas si k nim utvořit nějaký vztah. Pohřeb si sice zaslouží. Nicméně co za další stvůry se tady za chvíli objeví? Ha... už mám pro strach uděláno...? "Přivedl nás sem nemožný úkol..." Odpovím Bělovlasé, když se k tomu zřejmě nikdo další nemá. Víc to nemám v úmyslu rozebírat. Zatím ne. Nejdřív to bezpečí a potom možná něco dalšího. "A jak jste již sama řekla, bylo by vhodné ošetřit, tady válečníka, někde na bezpečném místě." Na poslední slova dávám patrný důraz. A aby se tak nějak neřeklo, že mi na našich mrtvých nezáleží... začal jsem sbírat nějaké klestí a kamení po vzoru Dona. Toť k uctění mrtvých. Mezitím co barbar se jal uklidňovat ma petite. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro "Proč by nás neposlouchali?" pronesu udiveně. Zjevně nerozumím tomu, proč bychom se měli prokazovat nějakým prstenem. "Snad každé místo v těchto zemích patří nějakému panovníkovi a je jeho povinností se o něj starat. A když takové místo pohltí černá magie a bytosti temnot, pak přece musí udělat vše proto, aby přinesl opět právo a pořádek své země do takovýchto zatracených končin, ne?" má logika je sice bezchybná, ale až k pláči naivní. Otázka je, zda víra a mé přesvědčení nějak omlouvá skutečnost, že ne každý zúčastněný to musí takhle vnímat. "A musí nám uvěřit, že to nebyla naše vina. Vždyť to místo je toho jasným důkazem..." nedokáži si představit zmíněná obvinění a případné vyslýchání. Vždyť jsme nic neudělali. Tedy nic, co by přímo vedlo ke zkáze karavany. Proč by nám to měl někdo nevěřit? Pohledem sleduji víly Krvničky, které se snášejí za nás na mrtvoly, ale jakoukoliv další pozornost jim nevěnuji. Vím, že pro nás jsou neškodné a koneckonců, jsou to také živé bytosti, které se potřebují nějak živit. A stejně tak jako se mršiny zvířat v lesích stávají potravou jiných zvířat, těla vojáků a kupců poslouží těmto bytostem. Koloběh života a smrti. Pro mne věc naprosto přirozená. "Já... chtěla jsem mu pomoci..." posmutním opět když si vzpomenu na osud kupce. "Ale to, co ho sžíralo zevnitř, jsem nebyla schopna zastavit..." osvtlím to, co bylo v podstatě jasné. Ale ve své naivitě prostě občas potřebuji určité věci zopakovat. Dále pak pokračuji s hlavou sklopenou několik vteřin, než opět promluvím. I když opět jen abych řekla očividné. "Ale... já... nedokázala jsem ho zabít... nedokáži zabít někoho... jen tak..." těžko hledám slova. I když vím, že smrt by pro něj byla vysvobození. "Bez ohledu na to... jak může trpět... nedokáži vzít život... člověku..." říkám, jako bych se za tuto skutečnost snad i styděla. Ale ono se vlastně není za co stydět. A spousta lidí tohoto krutého světa by byla jistě ráda, kdyby je okolnosti nikdy nezahnaly do situace, kde zabíjet museli. Očividně je to pro mne těžké téma a kdoví, třeba v budoucnu se tohoto psychického bloku zbavím. Ale v koutku duše doufám, že mi třeba tato ctnost zůstane... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro S Beannou se nijak domluvit nedalo. V jakékoli naši konverzaci jsme se neshodli, i když jich nebylo zrovna mnoho. Chvíli jsem přemýšlel, jestli na ten její naivní názor vůbec reagovat. Oba jsme se na svět za tu dobu, co žijeme, dívali naprosto rozdílně. Ona nejspíš vidí v každém to dobré a nosí si sebou nevinný ideál lidí. Já v nich vidím podstatu zla, s kterou se celý život potkávám. Najednou se objevily další odporné bestie. „Fuj, co má být zase tohle?!“ tasil jsem rychle meč, abych se když tak mohl bránit. 'Přerostlí paraziti určitě!' Beanna se zdála klidná. Divil jsem se. Chvíli jsem přemýšlel, jestli náhodou není stále mimo nebo usoudila, že tyto bytosti jsou neškodné. Nakonec jsem tedy schoval meč a pokračoval v rozhovoru, zatím co jsme se pokoušeli dostat pryč. „Místo dlouho důkazem nezůstane.“ poznamenal jsem znechuceně. „Každopádně máme stopu. Na její ruce jsem zahlédl vypálenou značku. Také to vypadalo, že byla mučená. Někdo ji hodně ubližoval a nejspíš to způsobilo její nynější psychopatický stav. Měli bychom se poptat po tom cejchu.“ Během další chvíle jsem se ji pokusil, co nejpřesněji popsat onen znak. Horší to už bylo, když mi sdělila, že by nedokázala sebrat život člověku. Trochu mi to přišlo pokrytecké, ale je to její věc. „Jednu věc nechápu. Zvířata mají daleko čistější duši než lidé. Přesto zvíře ti nedělá problém zabít, ale člověka ano?“ Možná nezabila ani zvíře, kdo ví. Je to její slabost ne moje. Stále jsem si v duchu kladl otázku, co by dělala, kdyby ji napadli zloději nebo další parazitující lidé. Samozřejmě, že hodně lidí nedokáže někoho zabít, vždyť je to přirozené. Ale proč přijala ochranu karavany? „Tak tedy, co ses rozhodla udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro "Zvířata také nezabíjím... pokud nejde o obranu nebo o obživu... ale ta na mne běžně neútočí..." odpovím s lhostejnou přirozeností. Proč by taky na ostatní měla zvířata jen tak útočit? To by bylo ve valné míře proti jejich instinktům. Jistě, v minulosti jsem zabila již mnoho zvířat, ale nikdy to nebylo pro potěšení a vždy se tak stalo s náležitým respektem a úctem k oné bytosti. Každý musí nějak přežít a nějak si vydělat na chléb... Ta značka nevím co přesně znamená..." pokrčím rameny. "Jen to má něco společného s magií a jejím ovládnutí člověkěm..." matně si vybavuji co jsem o tom vlastně slyšela. "Ale jestli si to čarodějové vypalují sami nebo je to třeba nějaký jejich odznak, to už nevím..." nepouštím se do nějakých úvah. Ale že by to bylo něco jako cejch, který se dává za trest, to se mi nezdá. Alespoň to se dá vyčíst z výrazu mé tváře. Udiveně na Yaeeshe pohlédnu, když se mne zeptá, jak jsem se rozhodla. Já jsem se měla o něčem rozhodovat? Něco mi uniklo? vkrade se mi do očí opět tradiční naivní nechápavost. Už proto, že já vlastně prakticky nikdy o ničem nerozhoduju a tím spíše nikomu nezáleží na mém názoru. Obvykle. "Já... no... z lesa se musíme dostat... a pak se uvidí... stále si myslím, že bychom měli někomu říci o tom, co v tomto lese žije a že je potřeba ten les zachránit..." řeknu nesměle. Nakolik se nám v budoucnu podaří případně vypátrat původ té značky a případně i zjistit něco o její nositelce je natolik vzdálená budoucnost, že o tom ani vlastně nejsem schopna nějak uceleně přemýšlet. Teď je pouze cesta pryč z lesa... |
| |
| Ne, ne, ne… - Elfka, Tarak, Don, Wilhelm -
Polknu. I když přes vlasy a příval slz téměř nevidím, stejně… Je to pořád málo. Nechci se na to dívat. Nechci to vidět. Ale… Mrtvá těla pořád přitahují můj pohled, smrad spáleniny a železitého odéru krve nemůžu dostat z nosu. Jako by se mi zažíral do oblečení. Pod kůži. Do hlavy! V uších rezonuje křik, nese se v ozvěnách, tišší a tišší, zoufalejší, bolestnější…
Skrze něj pronikají i jednotlivé hlasy slévající se v šum. Nepodstatný šum. Naši společníci se sklánějí nad těly, a když vzhlédnu před sebe, spatřím Taraka, jak se blíží. Se vzlyknutím jen zavrtím hlavou, prsty na okamžik zatnu do vlastního boku i paže, které si držím. „J-já…“ Více ze sebe nestačím dostat. Koutkem oka spatřím pohyb. Jak se bělovlasá elfka sklání nad mohutným válečníkem, v rukách svů dlouhý nůž. A nikdo jí v tom nezabránil! Nikdo! Všichni jen přihlíželi jak…
Znovu couvnu. O jeden krok. Pak o další a ještě jeden a s tím… Se otočím a rozeběhnu mezi stromy. Pryč, pryč od toho… |
| |
| Smrt... Kida, Kiška, Wilhelm, Tarak Když pokládám kusy větví na těla, neubráním se myšlenkám na smrt. Viděl jsem hodně mrtvých, a taky hodně mou vinou, a byli mi podstatně bližší než tihle. Ale já teď z nějakého důvodu cítím povinnost pro skupinu. Pokud by se něco stalo dalším, vím že mám tak malou šanci dostat se z lesa živý, jako opilý trpaslík snažící se opíchat hlídacího psa. A stejnou šanci jsme měli i teď. Smutné je, že je to pravda. A že jediný, kdo stojí za tím, že nás teď nepohřbívají všechny při jednom lesní duchové, je "Bělovláska". "Byli jsme najmuti. Tučná odměna a tak. Ve městě, po pár škopcích samozřejmě, jsme byli všichni tak odvážní.", zabručím k ní. Když se otočím, Kiška už není na svém místě. Utekla. Vyplašila ji ta žena, to jak pomohla Tarkusovi. Doufám že nepoběží daleko a že ji Tarak chytí. Musíme vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dala ses do běhu a zanedlouho tě spolkly stromy a pohltily dlouhé stíny. Svět kolem tebe byl rozmazaný slzami a šerem. Utíkala si naslepo zrádným lesem v oblečení, které se k tomu vůbec nehodilo a tak nebylo divu, že se ti v jednu chvíli nějaký hloupý a zlý kořen připletl přímo pod nohy a ty ses natáhla jak široká tak dlouhá. Teprve v tu chvíli na tebe začalo doléhat, jak moc si najednou unavená. Že tvoje nohy a ruce jsou těžké a myšlenky pomalu víří a šumí...šumí stejně jako velký potok u domu tvého Pána, jehož slova se ti pomalu rozezněla hlavou. "Soustřeď se přeci!" Jeho slova byla klidná, ale podle sklonu hustého černého obočí a blýskání v tmavých očích si poznala, že začíná být netrpělivý. Toho dne ti zjevně koncentrační cvičení šla na jeho vkus příliš pomalu nebo nemotorně. "Nemůžeš doufat, že se ti podaří sebemenší evokace bez řádného soustředění," náhle se zarazil a po jeho bledé tváři s vpravdě aristokratickými rysy přeběhl lehký úšklebek, který nikdy neznamenal nic dobrého. "Jak jistě víš, existuje několik způsobů, kterými přimět moc k tomu, aby se chovala podle tvých přání. Prvním způsobem je čistá síla vůle, pevné a řádné soustředění. To ty ale zjevně postrádáš," lehce na tebe zamračil Asgard, v jeho očích přitom tancovala škodolibá světélka. "Možná tedy budeme muset zkusit druhý způsob..." Odmlčel se, načež tě zcela nečekaně a bez varování udeřil hřbetem své kostnaté ruky přes tvář. "Magii můžou živit i emoce. Strach, vztek, chtíč nebo bolest. Taková magie je prudká, silná...a vyčerpá tě. Uvidíme, jestli zvládneš alespoň to..." Zbytek vzpomínky byl zahalený bolestí a hrůzou - to protože se z tebe Asgard pokusil tehdy magii doslova vymlátit, vyřezat a vykřičet. Nejsi si jistá, zdali se mu to podařilo tehdy, ale nyní víš, že měl pravdu. Strach a smutek přiživil tvá kouzla, avšak nyní si síla vybírala své úroky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pryč. To teď byla vaše jediná motivace. Obrátili jste se tedy ke karavaně, mrtvolám a hodujícím sídhe zády a tak svižně jak jen to obtížným terénem šlo jste vyrazili víceméně směrem, odkud jste prve přišli. Je to sice těžké určit, vzhledem k tomu, že se nejspíš občas přesouvají samy od sebe i ty zatracené stromy, ale jste si poměrně jistí, že je to správný směr. Postupovali jste kupředu nerušeně asi půl hodiny, když tu váš postup a tempo narušily nejspíše dvě věci, které se začali dít takřka najednou, ale nejspíše nezávisle na sobě. Nebo možná taky ne. Beanna měla náhle pocit, jako kdyby jí někdo z hlavy sejmul neprůhledný pytel, který zakýval její magické smysly. Uvědomila si pronikavě les kolem sebe a jeho vědomí, podobné člověku, který náhle lape po vzduchu, osvobozen od útlaku. V příští chvíli mysl hraničářky zaplavila série pocitů a obrazů. Rudovlasá divoženka, bezvládně ležící zhroucená u kořenů obrovského a prastarého stromu. Ne však mrtvá, protože její oči sebou pod víčky zuřivě melou a prsty se škubají a křečovitě zatínají do půdy. Společně s tím obrazem následovaly obrazy z vědomí náhle osvobozených zvířat a jejich vyděšeného zmatku. Ale to nebylo všechno. Beanna náhle věděla, že pod kořeny obrovského dubu je ukryto něco velice mocného, něco starého a temného. A také si byla ostře vědoma dalších dvou skupin inteligentních dvounohých bytostí v tomto hvozdu. Jedna byla kdesi daleko, až na druhé straně hvodzu. Les Beanně přenesl jejich pocity, jejich strach a krev, kterou nasála půda. Druhá skupina dvounohých bytostí, početnější než ta první, pak byla přímo před vámi... Ya'eesh, který nebyl zavalený žádným náhlým a prudkým návalem cizích vjemů a měl vycepované instinkty bojovníka zaslechl kdesi zepředu před vámi velice tiché a napjaté hlasy. Skutečné hlasy skutečných inteligentních bytostí Nejste si jistí, ale zní to jako...elfština. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Vydali jsme se pryč. Pryč od toho místa. Pryč od toho lesa. Pryč od toho všeho zla, které celý les pohltilo. Nevkládala jsem příliš naděje do dalšího postupu. Až do chvíle, kdy mi někdo odstranil závoj zahalující mou mysl a já jsem tak konečně ucítila to, co bych měla cítit v každém lese. Jeho vědomí, jeho myšlenky a jeho potřeby a prosby. Uprostřed kroku jsem se zarazila a zaposlouchala se do toho všeho, co mi chtěl les sdělit. Oči se mi rozšířily, když jsem viděla ten výjev zahrnující démonickou dívku, kterak trpí z jedu vpraveného do jejího těla. A snad poprvé v životě mi nebylo líto trpící živé bytosti. Tato bytost si zkrátka mou lítost nezasloužila už proto, kolik zla a smrti způsobila. Jak lidem tak i zvířatům. Pokud jsem někdy v životě k někomu pociťovala nenávist, bylo to právě k této ženě. "Ta žena..." vydechnu konečně s nadějí v hlase, když si udělám kompletní představu o situaci. "Je zraněná, v bezvědomí... zkrátka... nemůže teď ovládat les... já... já ho slyším..." vysvětluji v rychlosti Yaeeshovi své prozření. I když nevím, nakolik mi bude rozumět. A věřit. "Je slabá... teď jí les nemůže pomoci... nemůže ho poštvat proti nám... musíme ji zastavit..." mluvím vzrušeně a tak trochu o překot. Je mi jasné, že nemůžeme tušit, na jak dlouho tento její stav přetrvá a proto nemáme času nazbyt. Můj hlas je pevný a odhodlaný. Jako bych vycítila, že teď máme konečně šanci se jí postavit... Představa této trpící ženy mne do jisté míry zaslepila oproti všemu ostatnímu a tak jsem si až po chvilce opět uvědomila, že se k nám někdo blíží. Nebo my k někomu. Určitě si toho Yaeesh všiml taky. Zaposlouchám se do hlasů... "Elfština...?" promluvím nejistě. Slovům ani jejich významu nerozumím. "Elfové... ti nám pomohou..." vrací se do mého hlasu optimismus a naděje. Oči mi září. Energie a adrenalin se vlévá do žil. Přijdu si do jisté míry nezastavitelná. "Rychle, musíme za nimi... musíme je přesvědčit, aby nám pomohli..." tak trochu dokončuji vše vyřčené a jako bych si snad ani neuvědomovala cokoliv negativního, co by mohlo setkání s neznámou skupinkou (snad elfů) přinést se vydávám takříkajíc o překot jejich směrem... pokud nebudu nějak zastavena... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Nějak moc jsem se už do řeči neměl. Nebylo to kvůli toho, že bych neměl na co reagovat, spíše jsem se snažil soustředit na své bezpečí. Ty létající potvory mi stále nepřipadaly příliš důvěryhodné a já je nehodlal jen tak nevnímat. 'Kolik jich tu tak kolem nás může být...' Šli jsme zpět s pokusme dostat se z lesa pryč. V hlavě mi však bojovaly dva plány a já netušil, který z nich vybrat. První byl pronásledovat čarodějnici a vzít si zpátky prsten, který mi ukradla. Nakonec stále převládal plán útěku, který byl o mnoho víc racionální. Zatím to šlo překvapivě klidně. Nic nebezpečného ani slabého na nás neútočilo a cesta taky nevypadala zrovna beznadějně. Spoléhám především na stopařské schopnosti své kolegyně. Nejspíš ze své lenosti. Chtíč dostat se ven ve mne sílil a já pociťoval čím dál větší návaly adrenalinové energie a zrychloval krok, když najednou... Beanna zastavila. Nechápavě jsem se zastavil taky a otočil, abych se podíval, co to dělá. 'Ona je teď vážně mimo?!' Napřáhl jsem pravou ruku, abych ji vnější stranou dlaně uhodil do líce a probral ji. Možná by to někomu přišlo barbarské a negentlemanské, ale to mě vůbec nezajímalo. Nakonec se však probrala dříve, než jsem to udělal. Začne přerušovaně mluvit. Chvíli mi trvá než to poberu. Naštěstí jsem se vždy rád vyžíval ve slovíčkaření, takže hlavní význam mi díkybohu neunikne. „Odmítám.“ řeknu klidně a bezcitně. „Mám protinázory.“ doplním a vážně se na ni podívám. „Může to být past. Nehodlám to riskovat. Navíc, jak ji chceš zastavit? Svázat ji a hodit do pytle? Nebo ji snad zabiješ? Nebo si myslíš, že zabíjení necháš na mě? Jelikož by to byl tvůj plán ji takto zastavit, tak by jsi vlastně zabila ty mou rukou a to bys nedokázala pokud vím. Já ji zabíjet nebudu, dokud nezjistím její původ nebo to nebude nezbytné. Odcházíme.“ Chtěl jsem se vydat rychle pryč, než zjistí, že tu poblíž jsou elfové. Měl jsem v plánu je naprosto ignorovat. Elfové mě nijak nezajímali a pokud měli problémy, je to jejich věc a mě se netýká. Raději bych se střetu s nimi vyhnul a pokračoval v dosažení nynějšího plánu útěku z lesa. Bohužel Beanna je nakonec uslyšela taky. „Fajn... fajn... nechám to na tobě.“ Povím otráveně a vydám se za hlasy. |
| |
| ...Temnotou hvozdu s jistotou vede je paprsek měsíčního svitu... Jediný rychlý pohyb vytvořil na hrdle tenkou čárku, která se zalila zpěněnou krví. Bojovník zachrchlal a pak jiskra života v jeho očích pohasla. Jemně jsem mu oči zavřela a nechala ho odpočívat v pokoji, věnujíc poslední myšlenku svým bohům prosíc za spásu jeho duše. Otřela jsem čepel svého nože, vrátila jej zpět do pochvy a zamířila k rusovlásce, zatímco jsem naslouchala zmateným výpovědím účastníků této bláznivé výpravy. Poklekla jsem a opatrně odhrnula vlasy, ale všechna péče šla rychle stranou. Hlava mladé ženy ležela v poloze poněkud neslučitelné se životem, protože jeden z hromotluků jí zřejmě zlomil vaz. Poněkud nevybíravě jsem ji tedy otočila a prohlédla si ji. Lidské oblečení, luk a toulec šípů, běžné vybavení dobrodruha, ale já viděla i něco víc. "Nechť tě bohyně vlídně přivítá ve svém království..." špitla jsem hlasem měkkým jako hebký teplý vánek a zamáčkla mrtvé oči. Povstala jsem a otočila se ke skupince se zamračeným výrazem a rozhodným hlasem vojenského velitele. "Budiž - měli byste se vrátit ven z lesa před setměním, ošetřit raněné a podstatně lépe se připravit..." Konstatovala jsem prostě a ukázala dlouhou zbraní směrem, kterým zmizela dívenka. "Je naivní myslet si, že tady to dítě přežije a o vás upřímně se toho mnoho lepšího říct také nedá." Vzala jsem mrtvé ženě luk a toulec šípů, načež jsem oboje hodila k nohám obezřetného mužíka, zatímco bojovníkovi jsem uzmula tesák a hodila jej bardovi s loutnou. "Mrtvému nože netřeba - dýka je dobrá zbraň, ale když ji hodíš, pak ses dobrovolně odzbrojil." Podotkla chladně a poněkud krutě, nicméně z velké části pravdivě a sebrala ještě elfce její provaz, který hodila barbarovi. "Až to dítě chytíte, přivažte si ho na vodítko, ať se vám neztratí - její schopnosti vám mohou zachránit život..." Tíživá aura toho místa mi nedělala dobře, ale přemohla jsem nevolnost a následovala své instinkty hlouběji do temného hvozdu, vydávajíc se po stopě mladé čarodějky. Nepotřebovala jsem je, ale dalo se předpokládat, že tři muži bez jedné zdánlivě slabé křehké dívenky rozhodně nebudou chtít z lesa odejít. Nechtělo se mi tu být ani o chvíli déle než bylo nutné, ale přikrčila jsem se a následovala jasně zřetelnou sérii stop v podrostu, zatímco jsem špicovala uši a celou svou bytostí naslouchala okolnímu lesu a jeho pokřivené osobnosti, která jak se zdálo si s námi všemi hrála jako kočka s myší. Sledovat stopy magie v tomto prostředí bylo téměř nemožné. Jako by byla všudypřítomná ale nijak výrazně nerezonovala aktivitou. Zatřepala jsem hlavou, abych zaplašila tíživý pocit u žaludku a následovala mladičkou dívenku, která se dala na útěk před realitou přijatého úkolu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Beanna se, s Ya'eeshem v patách, hnala nedočkavě kupředu, směrem odkud jste zaslechli hlasy. Dva hlasy, abychom byli přesní. A brzy se vám naskytl dosti zvláštní pohled. U cesty seděl, zády opřený o strom, štíhlý elf v kožené zbroji, tu a tam zpevněné ocelí a s dlouhým mečem na dosah ruky. Měl popelavě bílé vlasy a snědou pokožku, rysy tváře ostré a tvrdé, přesto však mu nechyběla ona elfská elegance. A zatím to vypadalo, že si vás nevšiml nebo to přinejmenším nedal na sobě znát. Promlouval totiž konejšivým hlasem na druhou přítomnou osobu. Napůl sedící, napůl ležící elfku, která měla hlavu na jeho klíně. Její husté černé vlasy ostře kontrastovaly s bledostí její pokožky a bělobou jednoduchých šatu, které měla na sobě. Něžně líbeznou tvář měla nyní staženou úzkostí, oči doširoka otevřené a z drobných rtů se jí linul nezastavitelný příval elfských slov. Do toho všeho se míchal onen pocit pozornosti, kterou na vás upírá někdo, koho vy sami nemůžete spatřit. Dvojice měla zjevně doprovod, který se nyní skrýval. A nikdo se prý nedovede v lese skrýt tak dovedně, jako elfové.   |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kida běžela lesem a snadno rozeznávala stopu, kterou za sebou čarodějka zanechala, neb děvče očividně nebylo zvyklé na pohyb po lese. Netrvalo to ani tak dlouho, než před sebou elfka spatřila postavu schoulenou na zemi, kde nejspíše děvče zakoplo a upadlo. |
| |
| Rokování "Kiško!" Zavolal jsem za prckem, ale to už mizela mezi stromy. Musím jít za ní! Jestli umře v tomhle prokletým lese, nikdy si to neodpustím. Ale než jsem stihl vyrazit, předběhla mě ta ukecaná elfka. Její slova byla tvrdá...a byla i pravdivá? Syknul jsem a koukl na rány, nakonec nekrvácely vůbec tak straně, jak jsem si myslel. Hah. Jen škrábnutí! Nechtěl jsem tam stát jako vyřezanej totem a tak jsem radši začal pomáhat bardovi se zakrýváním těl padlých. Elfka sice už svoje udělala, ale přesto jsem nad těly pronesl krátkou...no ani né modlitbu ve své hrdelně znějící řeči, jako upozornění Cromovi - bohu boje a statečnosti, aby si byl vědom činů těchto dvou. Pak, když jsme byli hotovi, obrátil jsem svou pozornost k Wilhelmovi a Donovi. Musíme se poradit co dál. Ale v klidu, nesmím je nakazit strachem. Nádech, výdech. Odhodlaný výraz. "Takže...co myslíte? Uděláme co elfka říká? Vrátíme se nebo jdeme dál? Utečeme nebo vydržíme? Nevím jak vy..." Oči mi zabloudili ke dvěma rádoby hrobům. "Ale já se těch strašáků nebojim," Snažil jsem se znít co možná sebejistě. Pak jsem si odfrknul, když jsem se zamyslel nad naší zachránkyní. "Kaedwen je pěkně daleko. Ostrouchý takhle daleko ze svýho milovanýho lesa nelezou jen tak. Ta elfka tuu něco chce. Možná by stálo za to zjistit co..." |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro S Yaeeshem jsem již nediskutovala. Ten les zkrátka potřebuje pomoci. A já musím udělat v tuto chvíli vše proto, abych se mu pomoci pokusila. Ale jen bohové vědí, jak to může dopadnout. Když jsem po tom krátkém spěchu konečně navázala vizuelní kontakt s elfy, na chvíli jsem se zarazila. Něco mně trochu překvapilo a já jsem se tak poněkud poplašeně rozhlédla po okolních stromech a lese. Ale ne déle než na několik úděrů srdce. Místo toho, abych věnovala pozornost lesu okolo, jsem se upnula k oné zvláštní a nesourodé dvojici. Na prnví pohled neměli vlastně nic společného, kromě své rasy. Zvláštní. Ale ani to eď nemám v úmyslu nijak řešit. Udělala jsem několik kroků jejich směrem, abych se jim více přiblížila a nemusela hulákat na celý les. Stejně tak jsem si stále byla vědoma velice pravděpodobné, takřka jisté, přítomnosti množství dalších a proto jsem se snažila alespoň působit přátelsky, že dotyčným nemám v úmyslu nijak ublížit. Spíše pomoci. I když vlastně nevím s čím, protože si prozatím nedokáži vysvětlit grimasu elfky a stejně tak bychom spíše my dva potřebovali jejich pomoc. A tak, neznajíc elfštinu, promluvila jsem řečí obecnou. Snad mezi nimi bude někdo, kdo mi bude rozumět. "Buďte pozdraveni." zvolila jsem hlasitost takovou, aby mne mohli zaslechnout i případní neviditelní strážci této dvojice. "Stalo se něco? Mohu nějak pomoci?" neženu se kdovíjak kupředu. Nerada bych, aby má případná horlivost nebyla vyložena nějak mylně. Ale stejně nedokáži přihlížet zvláštní úzkosti elfky a neptat se po jejím původu a nesnažit se být nápomocná. Přirozenosti se bránit nedokážu. Zda se vlastně dostanu ke své žádosti o jejich pomoc je vlastně otázka. Každopádně alespoň pro tuto chvíli jsem to musela odložit stranou... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Beanna Nechtěným pohybem se snažím udržet krok s Beannou vedoucí k elfským hlasům. Mlčky jsem se snažil pochopit její nevinnou filozofii, však mé pokusy byly marné. Někdo jako já, člověk který upřednostňuje sám sebe před ostatními, nedokáže pochopit její touhu po záchraně jiných. Za chvíli jsme dorazili k místu šířícímu elfské zvuky. Pohledem na elfský pár jsem příliš neplýtval. Místo toho se ve mne začaly probouzet instinkty zvířete snažícího se přežít na nevýhodném místě. Téměř dotýkající se pohledy schované v oči těžko viditelných místech tohoto temného lesa ve mne probouzely další otázky a opatrnost. 'Pokud tu je někdo, kdo patří k těmto podivným dvěma elfům. Proč jsou schovaní? Je to past? Mohli by být návnada? Nebo to není doprovod elfů, ale útočníci čekající až se na ně budou moct vrhnout? Do čeho jsem se to zase připletl?' Chystám se beze slov odejít dříve než bude pozdě. Zastavily mě však Beanniny slova, která jak se zdá, hodlá ještě elfům pomáhat. Přiklonil jsem se tedy k ní a pošeptal ji do ucha. „Pokud vím, o pomoc jsi chtěla žádat ty. Tito nevypadají zrovna ve stavu ani ochotě někomu pomáhat. Měli bychom jít dříve než se stane něco špatného.“ V opatrnosti jsem se nedůvěřivým pohledem rozhlížel. |
| |
| Tak a co teď? Chudák, ma petite. Můj pohled se stočí k ní. Přesněji na její mizející záda, jak utíká někam mezi stromy. Zapomněl jsem úplně na to, že pro někoho tak křehkého může být zabití někoho dalšího, ač v záchraně vlastního života či životů dalších, naročné. Nikdy jsem se nad tím nepozastavil. Bral jsem to jako jakési pravidlo přežití - Zabij nebo budeš zabit. Pohlédl jsem na bělovlasou. Šel z ní strach. Ale takový zvláštní, až lákaví. Převzal jsem luk a toulec šípů, mrtvé kolegyně. A chvíli luk těžkám v ruce. Zda-li z něho umím střílet? Toť otázka. Jsem spíše na nože, dýky. Ale co... nebude to zas tak těžké. Věřím, že ve chvíli kdy půjde o život se probudí něco jako instinkt. A slova oné zachránkyně... Děs běs si přiznat, že měla ta bělovláska pravdu. Co budeme dělat dál? Nastala chvíle na odpověď na onu otázku. Neměl jsem snad před chvíli nahnáno a nechtěl se vrátit někam do bezpečí? To sice ano... ale... "Na něco se umřít musí... ne?" Zněla moje odpověď. Sám nemám ani nejmenší tušení, jak jsem v této chvíli blízko k oné pravdě. Kdo ví - co nás čeká? Kdo ví - zda-li to nebude náš konec? Ale když se vrátíme se staženým ocasem zpátky, už se to nedozvíme. A navíc byl by to akt zbabělství. Což je možná důvod přemoct onen strach a jít s hlavou vzhůru do boje. Co když ta elfka hledá to stejné co my? Napadne mne. Říct nahlas se mi to, ale nechce. Jen kývnu souhlasně hlavou. Barbar má pravdu něco na tom je. Mluvení chvíli nechám na bardovi. Jistě bude k tomu mít své. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když Beanna promluvila, drobná elfka na klíně muže sebou trhla a její téměř průzračné oči, které se upřely na dvojici, se náhle zdály soustředěné snad až příliš. Bylo to jako kdyby se vámi ten pohled propaloval a se zvědavostí dítěte zkoumal vaše pocity, myšlenky a osud. Nepříjemný pocit. Pak oči zvedl i muž. Pohled měl také pronikavý, i když ne tak mysticky jako žena, spíše jak hrot namířeného nože. Jeho duhovky byly světle oranžové, což rozhodně nebyla obvyklá elfí barva. Pokud by si někdo chytrý spojil tento fakt s bílými vlasy a nepřirozenou popelavou bledostí jeho kůže, mohlo by mu dojit, že se nedivá na čistokrevného elfa, ale na míšence. Půl-elfové byli známí různými odchylkami a defekty, a to jak tělesnými, tak duševními. Jednu bledou ruku pomalu položil na zdobenou hlavici meče, tak abyste to oba viděli a nahlonil hlavu ke straně. Společně s tím jste mohli kolem vás zaslechnout tichoučké zaševelení šípů nasazovaných na tětivy. Než se ale mohlo stát něco ošklivého, elfka zvedla jednu ruku a tak nějak dětským pohybem zatahala půl-elfa za bílé vlasy, načež něco tiše, váhavě řekla. Muž se krátce, nesouhlasně zamračil, ale pak ruku spustil. "Buďte pozdraveni i vy," jeho Obecná byla téměř bezchybná, jen s lehkým, zvláštně melodickým přízvukem, tón hlasu pečlivě neutrální. "Stalo, ale není to nic, s čím byste vy byli schopní pomoci," pronesl a náznak pobaveného pohrdání byl vážně jen lehoučký. "Angharad si však myslí, že tvé úmysly jsou čisté a slova upřímná, lidská ženo, a jejímu slovu já důvěřuji. Tvým společníkem si však není jistá. Zaručíš se za něj, nebo mu mám nechat prostřelit nohy...preventivně?" Málem to vypadalo, podle toho lehkého úsměvu a přimhouřených očí, že chtěl původně říct 'pro zábavu', ale rozmyslel si to. "Ale nakonec, možná budete užiteční jiným způsobem," zamručel sám pro sebe zamyšleně, než dodal opět k vám: "Přicházíte z lesa, vyčerpaní a ve spěchu, ve vašich pohybech je napětí a strach. Něco jste viděli. Byly jste svědky. Povíte mi všechno..." Tón, jakým to řekl, nebyl položen jako otázka nebo žádost, ale jako rozkaz, tichý a přesto sebejistý, jehož žadatel ani neuvažuje o tom, že byste mohli neuposlechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Na Yaeeshe jsem nereagovala. Celou dobu jsem kromně prosby v očích zůstala až nebývale klidná. Jako bych si myslela, že nám od nich žádné nebezpečí nehrozí. Proč by také mělo? Naše úmysly jsou čisté a do značné míry i chvályhodné a proto by bylo nesmyslné se jich nějak bát. Ostatně, to brzy potvrdí půlelf i svými slovy. Tedy až do té chvíle, kdy požaduje zaručení se za Yaeeshe. Tehdy se mi opět rozšíří zorničky údivem, jako bych nerozuměla tomu, proč učinit něco tak strašlivého jen proto, že se mu možná můj společník na první pohled nelíbí. Stihnu jen krátce přikývnout, že žádná taková akce není potřeba, než se opět půlelf ujme slova. I když má do jisté míry pravdu v tom, že jsme prožili horké chvilky, tak nechápu, proč jsou jeho slova tak povýšená a plná despektu. Být půlelfem bývá obecně jak pro lidskou tak i elfskou rasu něco nečistého. Však tento jedinec nabral svou sebedůvěru kdesi jinde. Nicméně nemám v úmyslu se pozastavovat nad takovýmito titěrnými malichernostmi. Už proto, že ani vzdáleně se mne rasová nesnášenlivost netýká. Opět pouze přikývnu, ačkoliv netuším, kde se v jeho nitru bere takový tón. V zásadě není vůbec nutný. Ale to by zřejmě poznala spíše jeho půvabná společnice. Půlelfův rozum je nejspíše zastřen pocitem jeho vlastní důležitosti a jedinečnosti. Aťsi. Ani na tom mi nezáleží. A proč bych za nimi chodila, kdybych jim nechtěla sdělit vše potřebné. Zkrátka úplně asi lidem, elfům a ani půlelfům nikdy neporozumím... "Tento hvozd... je posedlý..." snažím se najít slova, která by mohla popsat, co jsme zjistili aby to neznělo až příliš šíleně. "Celý ho ovládá jakási žena. Je schopna poštvat proti komukoliv stromy, keře i zvířata. Využívá je. Posílá je na smrt. A hvozdu bere sílu. Dusí ho. Ničí ho..." je téměř v mém hlase slyšet bolest, kterou jako bych sdílela s tím, co prožívá hvozd. "..." uvědomila jsem si při pohledu na Yaeeshe, že vlastně nevím, jak se jmenuje. "Mému společníkovi se podařilo ji zranit... nebo otrávit..." nejsem si tím docela jistá, ale když bude potřeba, snad mne Yaeesh doplní. "A ona teď upadla někde do bolestí a ztrácí vědomí. Hvozd mi to ukázal." nebudu to snad muset nějak obšírně vysvětlovat. Elfové dozajista pochopí má slova a jsou srozuměni s tím, že někteří umí s lesy i hvozdy komunikovat. "Je potřeba ji zastavit. Nemá právo ten hvozd takto ničit. Musí nést odpovědnost za všechno zlo, které způsobila..." nejsem sice v duši přesvědčena, jaká spravedlnost by ji měla dostihnout. Stejně tak, jako netuším, kdo tu spravedlnost bude muset nakonec vykonat. V hloubi duše však doufám, že to nebudu muset být já. To by asi její hrůzné činy zůstaly nepotrestány. "Musíte nám pomoci ji zastavit..." zazní v mém hlase naléhavost. Až pozdě si uvědomím, že slovo musíte mohlo vyznít až příliš nepatřičně. Kousnu se do rtu. "Prosím..." dodám tak alespoň tišším hlasem ve snaze zmírnit má předhozí slova. To se mé oči upřou na Angharad. Ta mi jistě bude rozumět více, než ten do této chvíle nabubřele působící půlelf... |
| |
soukromá zpráva od Ya`eesh de la Côté pro Beanna S velkou touhou odejít sleduji, jak se daná situace mezi Beannou a elfy vyvíjí. Od začátku mě užírá pocit, že jsme sem ani neměli chodit. Nejraději bych se hned otočil a vydal se pryč. Přece jen to je jejich boj a trávit tu zbytečný čas promlouváním s nimi je jen obyčejné plýtvání energie. Pro Aedirn nejsou žádným přínosem. Krev mi v těle začala bublat, když ten hybrid otevřel pusu. Každé slovo, které promluvil se svým domýšlivým jazykem ve mne vyvolávalo odpor. Nakonec jsem se ještě předtím rozhodl, že nechám celou situaci na Beanně a nebudu do toho nijak zasahovat. Tento fakt mě zatím držel potichu, i když jsem se musel přemáhat, abych mu nesdělil pár fakt, které by zranily tu jeho aroganci. 'Hraje si na kohouta, když se tu vyvaluje jak slepice...' Jakmile zmíní fakt, že by mi prostřelil nohy, uvidím ten jeho pobavený pohled. I když to byla přinejmenším jasná vyhrůžka na mou osobu, začal jsem ji brát vážně. Určitě by mi to nejraději udělal. Začal jsem přemýšlet, co udělat pokud se nás elfové rozhodnou zbavit. 'Nevím kde jsou schovaní... nevím přesný počet... Mohl bych se pokusit vydat hned za tím podivným párem a vzít tu holku jako rukojmí... ale nejspíš bych zemřel dřív než bych se dostal na půl cesty... neměl jsem souhlasit s tím, že tu půjdeme.' S chladnou tváří mlčky poslouchám klidnou Beannu hovořit. Překvapuje mne, jak klidně a nápomocně se zachovala. Především už jen pro to jejich chování. Ovšem když jsou ve výhodné pozici, proč si to nedovolit? Jak však Beannu poslouchám, uvědomím si, že elfové pro nás oproti té čarodějnici nepředstavují žádnou hrozbu. Dožene mě pocit její touhy pomsty, který na mne bude chtít vykonat a mráz mi přejede po zádech. 'Heh... třeba se rozhodne pohrát si tady s elfy.' na tváři mi náhle unikne menší výsměšný úsměv, který však zase rychle schovám za klidnou bez emoční tvář. Začnu dále pokračovat v přemýšlení o téhle situaci, a jak z ní ven. Proto jen mlčky klidně stojím a Beannu nijak nedoplňuji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když skončila, půlelf jí položil nějakou otázku, dosti otráveně. Ona si založila ruce na hrudi a cosi důrazně odpověděla, jemnou tvář náhle ztvrdlou odhodláním a možná dokonce narůstajícím podrážděním. A ačkoli se muž choval, jakože tomu všemu šéfuje, malá elfka byla nejspíše nad ním, protože tak trochu splaskl a přikývl, načež obrátil svou pozornost zpět k vám. "Angharad s vámi souhlasí," prohlásil pak, takovým způsobem, že bylo patrné, že on sice ne, ale může s tím dělat leda kulové. "A..." Protočil oči k nebi, "...žádá vás, jménem Nathaniel, abyste se připojili k naší výpravě," zaťal zuby a dokonce se míně pouklonil. Použil jméno bohyně Nathaniel, jež byla bohyní všeho živého, co v přírodě existuje, ochránkyní života a správného řádu věcí. Tedy, aspoň pro hraničářku, jakou byla Beanna. Pro Yaeeshe jakožto Aedirňana to bylo jméno buď neznámé a pokud na něj narazil, tak jen jako na zkazku pohanského náboženství cizinců, kteří nevěří v moc Slunečního císaře a netěší se jeho přízni. Půlelf tiše hvízdl a na to znamení se ze stínů kolem vás, naprosto nehlučně, vynořily čtyři zahalené postavy ve stejných zbrojích, jen méně zdobených, a s kapucemi přes hlavu a šátky přes tváře. V rukou drželi dlouhé tisové luky a na bocích měli plné toulce šípů. "Zaveďte nás na místo, kde jste se s tou ženou setkali. A povězte mi o ní, co jen můžete..." Odmlčel se na chvíli, než mezi zuby procedil znechucené "...prosím." |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Spadl mi obrovský balvan ze srdce, když se nám dostalo pochopení. Sice ne u namyšleného půlelfa, ale elfí dívka měla v tomto směru naštěstí silnější slovo. A snad i pochopení pro celou situaci. Tvář se mi rozjasnila a neubránila jsem se úsměvu a pohledu na Yaeeshe. Pohledu, ve kterém byla naděje a radost z toho, že naše cesta za elfy nebyla zbytečná. Oni nám pomohou. Věděla jsem to... jako bych říkala. Ani jsem se nijak nesnažila skrývat štěstí, které mne celou zalilo. Ačkoliv jsem v tomto lese prvně, stejně pro mne znamená moho. Jako každý les a každá bytost, která se nemůže bránit útokům zvenčí a zkrátka potřebuje mou pomoc. Vystoupivší elfy jsem přivítala jen vřelým pohledem a krátkou úklonou hlavy na pozdrav. S takovýmito zkušenými společníky bude naše výprava mít jistě o mnoho větší naději na úspěch, než tomu bylo s nepříliš vytrénovanými obránci karavany a bezbrannými kupci. V hloubi duše jsem přesvědčena, že musíme uspět. Ach ten někdy až naivní optimismus. "Děkuji vám. Děkujeme vám..." odpovím vzrušeně. A vlastně nevím a nelze odhadnout, zda jsem množné číslo použila za sebe a Yaeeshe nebo za všechny bytosti strádajícího lesa. Bez váhání se tedy pouštím opět na cestu. Poměrně chvátám a mé zkušenosti z pohybu v tomto mém defakto přirozeném prostředí nám jen pomáhají najít správnou cestu bez přehršle všemožných překážek. A já se tak cestou mohu i bez přehnaného úsilí pokusit vypovědět vše o tom, co jsme v lese potkali a co stálo tolik nevinných životů. Pokusím se nezapomenout na nic. Na útok opeřenců, následující krveprolití s posedlými zvířaty, uzavření ústupové cesty kořeny a keři, které se pohybovaly samy od sebe za námi. Pokusím se co nejlépe popsat vzhled oné dívky. A stejně tak nezapomenu i na to, jak se její bělostné zuby zakously do posledního přeživšího kupce, načež jej infikovala nějakou nemocí, či nějak započala jeho přeměnu v bytost podobnou jí samotné. Ve slovech se vrátím i k volání o pomoc, které mi les vyslal, když ona bytost pod náporem jedu z Yaeeshovy zbraně upadla do agonie. Snažím se říci všechno, na nic nezapomenout a zkrátka říci cokoliv, co by nám mohlo nějak pomoci... |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Je mi to líto, dítě... Štíhlá elegantní žena rozdala mužům zbraně a pak se vydala za jedinou dívkou v této skupině, malou Kiškou, za níž ji vedla zcela neomylně vyšlapaná cestička po jejích drobných nohou. Lehce našlapovala do podrostu, přičemž byla přikrčena jako plížící se kočka s ostřím své tyčové zbraně namířeným kupředu, aby mohla čelit případnému nebezpečí. Mladá dívka ležela schoulená na zemi, podle stop v trávě se zdálo, že zřejmě zakopla. "Je mi to líto, dítě... Trpěl by a my musíme jít..." Promluvila na dívku co nejmírnějším tónem, aby se nelekla. Počkala chvilku, zda nějak zareaguje, a pokud ne, pak s tlumeným zasvištěním protočila bělovlasá žena zbraň v dlani a tupou stranou se jemně dotkla jejího ramene. Bylo to zajímavé řešení hned z několika důvodů - především proto, že netušila co od dívky mohu očekávat po plamenném výbuchu a momentálně její pocity byly podobně rozladěné, takže jakýkoliv bojovný výpad byl stále vzdálen na celou délku zbraně, což je dost daleko na překvapivý útok, především, když druhá ruka zůstávala na rukojeti dlouhého nože za pasem a všechny smysly elfské ženy byly napjaté k prasknutí. |
| |
| soukromá zpráva od Kiška pro Špatný den, špatný čas, špatné místo…
Dopad je tvrdý, sotva stačím rozhodit rukama, ovšem změkčit jej se mi nepodaří. Do tváře mě píchá jehličí a zetlelé listí smíchané s hlínou mám snad i v nose. Tiše popotáhnu, když se snažím postavit se, akorát se mi zatočí hlava a vlastní ruce neposlechnou. A ten zvuk… Ten zvuk… „Prosím… Ať to přestane… N-není to… N-není to skutečné… Není… Prosím, ať to není skutečné…“ Zadrmolím vyděšeně, při zvuku Jeho hlasu sebou trhnu. Dlaněmi si přikryju uši, ale stejně ho pořád slyším! A nejenom slyším. Do očí mi vhrknou slzy, které akorát štípají do šrámu na zjizvené tváři. Je to silnější než já. Vzpomínka se vrací, nahrazuje vše kolem, dotírá na mě stejně jako Pánův hlas. Třesu se, stejně jako tenkrát, i teď vím, co bude následovat, co mě čeká…
Nekřičím. Jen se schoulím v kořenech stromu, o které jsem zakopla, tvář schovanou za hradbou z paží, kolena přitáhnutá k tělu. Cizí hlas, který se bez varování ozve, mě vyděsí, jakkoliv se snaží znít mírně. Prudce sebou trhnu s tím polekaným kniknutím, skrze oči zalité slzami vidím jen zamlženou siluetu bělovlasé elfky. Několikrát zamrkám, ale příliš to nepomáhá. Jakmile ucítím dotek… Něčeho, čím se elfka ke mně napřáhne, na svém rameni, ztuhnu. V první chvíli, v další si reflexivně kryju hlavu stejně jako břicho před ránou, která nepřichází. „Všechno… Všechno je… Špatně…“ Vypravím ze sebe akorát nešťastně. |
| |
| soukromá zpráva od Kidalagakash Ilyavarnë pro ...Občas věci prostě nedopadnou tak jak bychom rádi... Dívala jsem se na tu třesoucí se hromádku neštěstí schoulenou u kořenů stromu s očima plnýma slz a uvnitř mého nitra se přelévaly nejrůznější emoce počínaje lítostí a konče opovržením. Trochu víc jsem zatlačila koncem ratiště do dívčina ramene, abych se přesvědčila, že v dlaních nesvírá žádnou zbraň a zároveň ji tak převalila na záda. Průzračným pohledem svých tyrkysových očí jsem klouzala po tom drobném stvoření a nakonec usoudila, že nebezpečnější pro mne jsou její magické schopnosti. "...Vždy může být hůř..." Upozornila jsem ji, zatímco jsem naginatu zavěsila na záda a poklekla k ní. Ukázala jsem jí prázdné ruce, aby se nemusela bát, že jí ublížím a pak ji opatrně zvedla do náruče. "...Ale teď už je dobře..." Jemně jsem ji k sobě přitiskla, byla lehoučká a stále se třásla. "...Klid, malá..." Snažila jsme se ji ukonejšit a rozešla jsem se zpět k místu, kde jsem opustila zbytek její skupinky a podezřívavě naslouchala okolí, pátraje po náznacích nebezpečí, jehož byl tento les nepochybně plný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Půlelf naslouchal Beannině vyprávění a tvářil se zamyšleně. Nebo možná podrážděně. S jeho obličejem to bylo dost těžké rozeznat. Občas něco prohodil k vykulené Angharad, která si vás celou cestu téměř zvědavě prohlížela a občas roztržitě přikývla a nebo odvětila něco zpátky mírně nepřítomným tónem. "Ta žena, o níž mluvíš, má zjevně pozoruhodnou moc. Ani mnozí elfští zaklínači nejsou tak silní..." Pravil se skutečným překvapením v hlase, zjevně si odmítal připustit, že by něco takového bylo vůbec možné. Znovu krátce promluvil s Angharad, zjevně něco konzultoval, než pokračoval: "Přítomnost velkého přirozeného nadání je zřejmá. Navíc jsou buď její síla vůle a soustředění přímo obrovské...nebo je to ono šílenství, co posiluje její magii," při té myšlence bylo vidět, že maska naduté odvahy trochu povolila. Myšlenka mága, který napájí svá kouzla čirým šílenstvím a nenávistí byla pro míšence zřejmě něco děsivého. "To pokousání mi ale nedává smysl. A ani Angharad neříká nic smysluplného. Zní mi to jako blábolení," zakroutil hlavou zmateně. Elfka, jako kdyby vycítila myšlenku v elfových slovech, si založila ruce na hrudi a uraženě nafoukla tváře. Byli skutečně podivný pár, chladný a očividně i trochu krutý půlelf a elfka s chováním dítěte, která ví víc, než je pro smrtelníka normální. "Možná pochopíme víc, až dojdeme na místo..." Pokrčil rameny a přidal do kroku. Po nějaké době se před vaší skupinkou opět objevila mýtina v celé své krvavé 'nádheře'. Mrtvoly se pořád hemžily hmyzovitým pohybem miniaturních mrchožravých bytůstek, když ale Krvničky spatřily elfy, podrážděně zaskřipaly, zahvízdaly a daly se na rychlý vzdušný ústup. Těžko říct, proč. Míšenec, jehož jméno jste stále neznali, začal procházet mezi mrtvolami a prohlížet si je. "Kterého muže pokousala ta žena?" Otázal se vás a poté co jse mu oběť nejspíše ukázali, přivolal k sobě Angharad. Drobná elfka si vzápětí dřepla, zavřela oči a vzala mužovu hlavu do svých bledých dlaní. Chvíli se nic nedělo, nikdo se nehýbal a ticho lesa bylo téměř ohlušující. Všichni elfové napjatě pozorovali svou drobnou společnici. Na něco čekali. A když náhle Angharad odskočila jako zasažená bleskem, praštila sebou o zem a zatímco sebou svíjela v nějakém záchvatu, přičemž se jí z úst řinul nepřetržitý vodopád hektické elfštiny, nikdo z nich nevypadal překvapeně. Nikdo nezasáhl. Jen stáli a bedlivě naslouchali jejím výkřikům. |
| |
| Wilhelm, Don, Tarak Stále v lese Podařilo se vám vytvořit pro vaše padlé společníky poněkud provizorní mohyly, za které se snad v záhrobí nebudou muset stydět. A jako kdyby vám to schvaloval i samotný les, najednou z vás začala opadat ona nepřirozená stísněnost, téměř jako kouzlem. Hluboké stíny prořídly a ono hrozivě znějící praštění dřeva utichlo. Někde v dálce zašuměla ptačí křídla. Vracel se snad strašidelný les k normálu? A zrovna když to vypadalo, že se vám dostane chvíle zaslouženého oddechu, pronikavý zvuk rychle kmitajících hmyzovitých křídel vás vyvedl z omylu. Uviděli jste opět ony drobné okřídlené bytosti s kůží barvy vybělené kosti, které přilétaly z hlubin lesa, tentokrát však v menším roji. Některé se s vřeštivým štěbetáním vrhly na na dva mrtvé netvory a začaly na nich hodovat. Smilně černými jazyky olizovaly prolitou krev a nebo jehlovitými zuby ukusovaly drobné kusy masa. Jedna se dokonce pokusila vydloubnout uťaté hlavě oko a vysát jej. Rozhodně to nebyl pohled pro slabé povahy. Několik dalších poskakovalo po vytvořených mohylách, hrozilo pěstičkami a vztekle ječelo vysokými hlásky, které nepříjemně tahaly za uši. A když dvě nebo tři létající zrůdičky zamířily ke zraněnému barbarovi, za vůní jeho krve, Tarak začal hlasitě nadávat a snažil se je mácháním rukou odehnat. |
| |
| Stále v lese Odpočívejte v pokoji. Nechť vaše duše spočine v klidu. Toť k našim pozůstalým, k nimž se mi nepodařilo si vytvořit nějaký vztah. Možná dobře pro mne. I když té mrtvé ženy mi bylo líto. Z důvodu toho, že byla velmi pěkná. Je smutné, když krása tak rychle pohasne. Jako když sfouknete plamen svíčky. Les mi už nepřipadal tak děsivý, jaký byl před notnou chvíli. Kdo ví čím to bylo způsobeno. Možná to bylo takzvané ticho před bouří. Ruku jsem měl položenou na své zbrani. Protože věřím, že nic netrvá věčně. A obzvláště poté, co se nám před chvíli stalo, si nemyslím, že by to mělo být tak náhle ukončeno. Ne. To by bylo velice naivní a hloupé si myslet. Šumění ptačích křídel? Zamračím se. Možná za to může paranoia. Nicméně s ní nejste nikdy samy a ona mi už dělá společnici neskutečně dlouhou dobu. A tak jsem vytáhl nůž z místa, kde odpočíval a byl s ním připraven na případný útok. "Nechutné." Prohlásím k těm divným lítacím bytostem, kteří si dopřávají hodování na mrtvých. Možná je dobře, že jsme naše společníky pohřbily. Nepřál bych jim nic takového. Dál jsem jim nevěnoval pozornost. Teda věnoval, ale snažil se nezírat na to, jak konzumují kusy mrtvého masa. Na některé věci nejsem zvědavý. Poté se však vrhnou na mého zraněného kolegu, který stále ještě mrtvý pouze a jen zraněný. A ty jejich pištivé hlasy, někdo by je měl co nejrychleji umlčet. Ohnal jsem se po jedné nožem, co se ke mně nacházela nejblíže. "Možná by nebylo od věci se dát víc do pohybu. Vážně bych nechtěl skončit sežraný za živa. Svou smrt si představuji jinak... A tohle to není." Prohlásím rozhodně k barbarovi a dojdu k němu (pokud se mne něco nepokusí zastavit), abych tu korbu podepřel či nějak mu pomohl s chůzí. Vážně tu nehodlám být ještě delší chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Beanna pro Nijak jsem se s nimi nepřela, když zpochybňovali mé vyprávění. Koneckoců, však to uvidí sami, až dorazíme na místo. Ale nemám nejmenší důvod jim lhát. Přesto se necítím nijak ukřivděná. Zkrátka jsou z nějakého důvodu nedůvěřiví, ale to jim za zlé nijak nemám. Je to jejich rozhodnutí. Opět se mi trochu zvedl žaludek, když jsem viděla tu spoušť. Ráda jsem na ni prve zapoměla. I když dočista se na to zapomenout nedá. Spíše jsem ty obrazy vytěsnila z paměti. Teď a zpět na místě se vše opět pouze oživilo. Ukázala jsem na místo, kde zůstalo bezvládné tělo muže, kterému Yaeesh ušetřil budoucí utrpení a sleduji, co se bude dít. Elfka totiž zřejmě oplývá nějakou magickou schopností a moudrostí natolik, že se chystá něco provádět. I já napjatě očekávám, co se bude dít. A pořádně překvapeně sebou trhnu, když je Angharad doslova odmrštěna od mrtvoly a začíná se zmítat (v bolestech?) na zemi. Poplašeně se rozhlédnu po ostatních elfech i půlelfovi, které to zanechává klidnými. To mne teda ne! Rychle odhodím vše, co mám v rukách a mohlo by mi to překážet, načež přiskakuji k elfce snažím se ji nějak, alespoň částečně znehybnět. Vidím, že se dostala do nějakého transu a ačkoliv nerozumím ani slovu, nepřijde mi to zrovna zdravé. Z deliria ji nejsem schopna vysvobodit, ale proto se ji pokusím alespoň imobilizovat natolik, aby si nemohla ublížit o kameny, větve, kořeny a další věci, kterých je zkrátka les plný. A přitom se trochu zoufale rozhlížím po ostatních, zda mi třeba nechtějí pomoci nebo mi alespoň nemíní vysvětlit, co se to, k sakru, děje... |
| |
| Padat pryč Nějaká pohřební balada se teďka opravdu nehodila. A přesto jsem slyšel Poslední Kámen, baladu o trpaslících uvízlých v dole. Loutna si sama pohrávala. Tiše, jen mé pozorné ucho mohlo zaslechnout tiché chvění vzduchu, ne ani tak ušima, jako celým tělem. Les nám dal, díky bohu, na chvíli pokoj. Nenaletěl jsem. Že je to bouda jsem poznal hned. Loutna hrát přestala. Strejček Bark, který zahynul při neštastné hře na schovku, když se schoval do sudu s pivem, říkával: Když se to posere, tak se to i pochčije. Neříkám že přesně chápu co tím chtěl říct, ale v momentální situaci bych to použil natuty. Z lesa se vynořily další prťavé potvory a ty začli požírat těla dřevorubců. Několik málo se jich vrhne i na Taraka, který na tom není zrovna dvakrát dobře. Wilhelm se barbara pokouší podepřít, což mi příjde jako komický pohled. Tarak není zrovna největší barbar kterého jsem viděl, (Největší byl Hrom, dva a půl metru vysoká hora s hlasem... no, jako hrom) ale pořád byl oproti Wilhelmovi dost větší, a ten se jej teď snažil zvednout pod ramenem, které měl skoro v úrovni čela. Radši jsem nelenil, přiběhl jsem taky na pomoc a dodal: "Jo, rychle pryč než z nás bude teplá večeře." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Angharadiny oči bloudíly bezcílně po okolí, jako kdyby snad spatřila něco úplně jiného než vy a přitom se nepřestávala třást. Beanně však nedělalo příliš potíží jí znehybnit, Angharad byla étericky lehoučká a neměla mnoho síly. A po chvíli i její slova utichla a ona zůstala vyčerpaně ležet v péči hraničářky, hledíc na ni, aniž by se zdálo, že ji doopravdy vidí. Avšak její výraz byl opět klidný. Půl-elf na to vše hleděl netečně, jako kdyby něco podobného zažil už mnohokrát. A nebo možná nechtěl dát před cizinci najevo své dojmy. "Jménem Bohyně vám...jsme vděční za vaší spolupráci," pronesl pak tiše k vám a někdo v těchto věcech zkušený by v jeho hlase mohl zachytit náznak nervozity. Ruku měl poblíž zbraně a spíš nežli na vás se díval po okolí. "Posloužili jste svému účelu. Můžete jít svou cestou," dodal se svou typickou přezíravostí. Očividně se vás chtěl rychle zbavit. Bylo to ale vinou jeho opovržením vůči vám...a nebo tím jen zakrýval něco jiného? Už vůbec se nezdálo, že by se sám od sebe chysta do nějakého vysvětlování a nebo objasňování situace. |
| |
| Kiško, kdepak jsi? Nadával jsem, prskal a proklínal ty malé létající šmejdy všemi zlými jmény, které jsem si dokázal vybavit, ale ani to, ani mávání rukama příliš nepomáhalo, jen rány potom více bolely a krvácely. Takže jsem se ani nebránil návrhu Wilehlma a Dona na ústup. Orvně jmenovaný se mi dokonce pokoušel pomáhat, což mě docela překvapilo, tipoval jsem ho spíše na zbabělého sobce. *A nebo si tohle prostě myslíš o všech lidech z podhůří...* Teď ale nebyl čas na to dumat o vlastních předsudcích. Takže jsem jeho pomoci ochotně využil a naše trojice se dala na pomalý ústup. Ale něco nebylo v pořádku. Rozhlížel jsem se kolem, naslouchal, ale po Kišce a po elfce jako kdyby se slehla zem. "Fanderay! Fanderay, slyšíš mě?!" Snažil jsem se volat ve směru, kterým děvče zmizelo, ale zkuste si na někoho volat, když se na sebe snažíte neupoutat pozornost celého lesa. Kompromisy jsou někdy vážně těžké. |
| |
| Hledání ma petite Mám takový pocit, že fakt, že tu zůstávám a pomáhám tady velké hoře, překvapil ze všeho nejvíce mne samotného. V jednu chvíli bych si nejraději za to i pořádně vrazil. Takové bláznivého nápady. Kdyby mi nepomohl ten bard, tak se nikam pořádně nepohneme. Podívejte se na mně na tu velkou horu, je pochopitelné, že bych to sám nezvládl. Nezávidím mu tu jeho výšku a ani mohutnost. Má to taky výhody být jako já. Tak akorát. Ale teď není čas... Ne... vážně mi netrvalo dlouho, aby mi došlo, že tu někdo k naší podivné skupince, chybí. Například ma petite a ta bělovláska, co nám zachránila pozadí. "Kde může být?" Zavrčím spíše sám pro sebe. Nelíbí se mi to. Navíc ruku na srdce, kdybych si měl vybrat mezi záchrannou ma petite nebo velké hory, vybral bych si ma petite. Už z důvodu, že je to žena a celkem pohledná, roztomilá žena a co si budeme nalhávat, mám slabost pro ženy v nesnázích. Je s ní ta bělovláska, co nás zachrání... nepochybuji o tom, že by potom, co se obtěžovala nás zachraňovat by nechala ma petite umřít. "Půjdem po směru kam ty dvě šly?" Nic lepšího mne nenapadá. Abych pravdu přiznal nechce se mi tu čekat ani o chvíli déle. Pohnout se aspoň někam, je lepší než nic. Nic totiž může i zabít. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR