Děje se něco?

„To je úleva,“ pomyslím, si když mi elfka vyndá roubík z pusy. Poněkud nedůvěřivě se podívám na elfku, když se mi představí. „Co je mi po jménu! Mě neošálí. Na tohle rádoby přátelské chování jí neskočím.“ Povytáhnu obočí, když mi přistaví židli, abych se na ní mohla posadit. V moment, kdy se chystám odpovědět, do stanu vstoupí jakýsi muž. Ohlédnu se přes rameno, a přímnouřeným a nepřátelským pohledem si jej změřím do hlavy k patě. Vzápětí se ale otočím zpět k elfce, jejíž výraz jasně napovídá, že jej nezvala. Chci tříct: „Ať vypadne!“ Z ničeho nic ale ke mě dolehne jakýsi šepot. Nedokážu zachytit jejich přesný význam, ovšem za okamžik ze mě opadne starost o nově příchozího. Hluboko v podvědomí se mi tahle náhlá změna vůbec nelíbí. Teď ale nemám nejmenší zájem zajímat se o to nějak víc.

Sednu si na nabízenou židli, jelikož těch několik ran do hlavy, které mi uštedřili ti pitomci, co mě zajali, si pomalu vybíraly svou daň. Rychlá změna polohy se projeví krátkým zatměním před očima a ostrou bodavou bolestí v hlavě. Oboje zaženu nepatrným zatřepáním hlavy a tvářím se jakoby se nic nestalo. Nemám nejmenším zájem na tom, aby si toho elfka všimla. „Líp by se mi mluvilo bez svázaných rukou,“ řeknu. „No tak Keleio snad se nebojíš,“ pronesu kousavě o chvíli později, „venku stojí několik strážnech, ty sama ovládáš magii, a navíc kdybych se chtěla o něco pokusit, už bych to udělala, když si mi vyndala ten roubík.“ Prostřednictvím těhle siláckých řečí se snažím tak trochu zamaskovat skutečnost, že odpor a rány do hlavy mě unavily. V současné situaci navíc nemám moc na výběr, jelikož kdybych se pokusila o útěk, nemuselo by to pro mě skončit dobře.

Střílej a lituj!

les u Lerny

Uhněte mi z cesty

Nepříjemný výslech

„Pff,“ frnku nahlas, tak aby elfka dobře věděla, co si o jejím odmítnutí rozvázat mě myslím, „kdybych chtěla poradila bych si i bez rukou." „Co si vůbec myslí? Však já jí ještě ukážu,“ zamumlám si tichým šeptem pro vousy jen sama pro sebe. Když se Keleia otravně a neúnavně ptá opět na to samé, tak se pohodlně opřu na židli – tedy tak pohodlně jak mi to pouta dovolí – hodím nohu přes nohu a podívám se jí zpříma do očí. „Nic zvláštního. Jen jsem si řekla, že je krásné snežné ráno, a že si vyjdu na procházku,“ pronesu nenuceně, „když mě ale z ničeho nic napadly ty zarostlý a snad týden nemytý idioti,“ řeknu nasupeně, „který mě bez skrupulí balicili rovnou po hlavě. Mnohem zajímavější otázka ale je, co tady děláte vy?“

Sledovala jsem stopy lišky

Vedle

Jedna a jedna jsou...

Stan Kaleii

Lorikův stan

NABÍDKA, KTERÁ SE NEDOMÍTÁ
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Artavio, Keleia

Neunikne mi Keleino podráždění ohledně mé neochoty hladce spolupracovat. „Vážně,“ zareaguji trochu nevěřícně na její zprávu ohledně lovu draka a nabídku práce. Deset zlatých se vždycky hodí, jen si nejsem jistá, jestli je to za všechnu tu námahu a nebezpečí dost. Nedůvěřivým pohledem přes rameno pohlídnu na maníka, který nás dříve vyrušil a nyní odchází ze stanu pryč.

„Co je tom drakovi tak zvláštního, že po něm pasete,“ pokračuji a snažím se získat další informace. „Asi by se ti hodila pomoc, když jsi ochotná najmout i někoho koho neznáš, a koho ti ty tví hlídací psi přinesli jako zajatce," pronesu trochu jízlivě. „Pokud se k vám mám přidat, tak chci znát všechny podrobnosti. Nechci, aby mě něco překvapilo. A navíc pokud máme spolupracovat, tak bych ocenila trochu důvěry. Takže mi laskavě sundej ty pouta.“ Proč nevyužít lákavou nabídku. Navíc momentálně nemám stejně nic lepšího na práci a prachy se vždycky hodí.

ZAJÍMAVÝ OBCHOD
Ruiny Gelard
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Keleia

Protočím oči, když mi Keleia podá nic neříkající odpověď. „Chtěla jsem vědět, co tě přivedlo k rozhodnutí vydat se na lov. Člověk si přeci jen neřekne: Hele dneska nemám co dělat. Půjdu si ulovit draka!“ Z jejího tónu a výrazu poznám, že jí mé chování a přístup není dvrakrát po chuti. To jí snad mám být vděčná? Za co? Že mě svázali a mlátili po hlavě? Chová se jako by mi tou nabídkou spolupráce udělal neuvěřitelnou laskavost.

Příkrý rozkaz se mi ani trochu nezamlouvá, ale udělám jak přikáže. Rozvazování pout zabere nějaký ten čas. „To je mnohem lepší,“ řeknu s úlevou, promnu si čerstvě osvobozená zápěstí a lehce jimi zakroutím, abych v nich rozproudila krev. „Neboj! Nebudu přece zabíjet člověka, který mi může zajistit práci,“ pronesu kousavě směrem k čarodějce, když si všimu jejího nedůvěřivého pohledu. Pozvednu jeden koutek v úsměvu a pokračuji: „Alespoň prozatím ne.“ Řeknu neurčitým tónem, že není poznat zda to myslím vážně nebo jako žert.

„Jak milé!“ řeknu a vydám se východu ze stanu. „Mimochodem já jsem Diana,“ představím se před ochodem a nabídnu jí pravou ruku potřesení.

Stan Lorika

NÁVŠTĚVA TRPASLÍKA
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Keleia, Artavio, Lorik

„Když nechceš, tak nechceš. Hroutit se z toho nebudu,“ napadne mě, když mi Keleia odmítne potřást rukou. Stan velitele se vkustku nedal přehlídnout. V porovnání s ostatními vypadal jako palác. „Na co trpaslík potřebuje, tak velký stan?“

U vchodu opět narazíme na toho chlápka, který nás vyrušil o něco dříve. Opět jej sjedu zkoumavým pohledem od halvy až k patě. Nemám tušení, kdo to je, ale v žádném případě se mi nezamlouvá... Je na něm něco v nepořádku. Už jen to, jak jsme jej já a Keleia vypustily z hlavy, když vstoupil do jejího stanu. Ani jedna z nás se nepozastavila nad tím, že nám jeho přitomnost zničehonic přestala vadit. Až budu mít chvilku budu se na to muset lépe podívat.

Nakonec vstoupíme k trpaslíkovi. Napůl ucha poslouchám, co si říkají Keleia a Artavio s Ulrikem. Mnohem více mě totiž zajímá trpaslík. „Nelíbí se mi! Snad si vážně nemyslí, že se ho zakelnu!“ pomyslím, když se mu tváři usadí tvrdý, nepřátelský a nedůvěřivý pohled, který na mě vrhná již od prvního okkamžiku, co mě viděl.

Útratu zaplatí čaroděj... ha

vesnice Lerna
pátek (už není ráno), 3.1.1230, slunečno
Sarah Hámos

PROTIVNÝ TRPASLÍK
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Artavio, Keleia, Lorik

Trpaslíkova poznámka o tom, že si není jstý zda jim budu k užitku, mě popíchne. „Co si ten skrček vůbec myslí! Podceňovat se rozhodně nenechám! Já mu ukážu, co všechno dokážu! Asi trpí komplex z malého vzrůstu,“ pomyslím si a silně stisknu čelisti, abych neřekla něco, čeho bych mohla litovat.

Protočím panenky nad jeho malým divadélkem, když se mi svým suveréním postojem snaží dát najevo, kdo je tady pánem. Přesně z tohoto důvodu neuznávám jakoukoli autoritu. Vždycky si myslí, že jsou něco víc, a že všichni budou skákat, jak pískají. Jeho postoje a výhružného úsměvu se nazaleknu a upřeně se mu dívám do očí, abych mu dala najevo, že si z něj nic nědělám. Jeho následné výhružky o zpřelámání kostí nebo svlečení do naha mě nechávají ledově chladnou. Zažila jsem jiné a mnohem děšivejší jedince než on, kteří mi hrozili mnohem horšíma věcma než tenhle prcek.

„Nejsem blbá!“ vyjedu na trpaslíka, když mě varuje před děláním hloupostí. „Proč bych to dělala, když za mnou stojí čarodějka a má po boku toho hlídacího psa,“ pohodím hlavou směrem k Artaviovi, „neměla bych šanci. A co je mnohem důležitější... nebudu zabíjet někoho, kdo mi může zaplatit,“ pronesu klidněji, ale stále nepřátelským tónem. „A do budoucna bych ti radila, vyvarovat se jakýchkoli výhružek mé osobě,“ přejdu rovnou k tykání. On sám se mě neptal zda mi může tykat. Proč bych mu tedy měla vykat? „Ti kteří to zkoušeli v minulosti nedopadli dvakrát dobře.“ pokračuji. „Pokud spolu máme spolupracovat, tak bych uvítala více důvěry... Tak ať to máme za sebou. Co je to za otázky,“ řeknu rozkazovačně.

Stan Lorika

Lucius Nebevzatý, neboli muž s knírem

Smolař

vesnice Lerna
pátek poledne, 3.1.1230, slunečno
Sarah Hámos

KONEČNĚ ROZUMNÁ ŘEČ
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Artavio, Keleia, Lorik

„Taky bys neskákal dva metry vysoko, kdyby tě někdo přetáhnul po kebuli, a neprávem tě osočoval,“ prohodím přes rameno k Artaviovi. „Raději poslechni Keleiu a šoupej nohama, když druzí probírají důležité věci.“

Jedno obočí mi vyjede nahoru, když se trpaslík zničehonic rozesměje. „Tak takhle to skončí! Jednou sem na svou horkokrevnost doplatit musela. Ať nepočítá, že se vzdám bez boje,“ prolétne mi hlavou, když přejde ke stojanu se zbraněmi a do ruky vezme kladivo. Na jeho výhružku odpovím pohledem, který říká: „Zkus to!“ Následně se mi ale jednou koutek zvedne do lehkého úsměvu, když vrátí kladivo zpět a přistoupí blíž.

„Dobrá!“ Povzdechnu si nad první otázkou. „Do těhle končin mě zavedla pomsta. Sněžná bouře přispěla k tomu, že sem se náhodou přimotala do vašeho tábora, kterej mi byl úplně ukradenej. Bohužel na mě přišly hlídky, který se neptaly a rovnou si udělaly obrázek o tom, že jsem nějaký špeh, záškodnice a já nevím co ještě.“

Jsem v pokušení předvést malou ukázku svých schopností nakonec od toho upustím, protože nepochybuji, že by to mohlo skončit kudlou v mých zádech. „Ovládám oheň,“ odpovím jednoduše na druhou otázku. O druhé specializaci na ovládání mysli raději pomlčím, nikdo se totiž necítí bezpečně, když má někoho takového ve své blízkosti. Všichni se bojí, že by se jim takový jedinec mohl hrabat v hlavě, číst jim myšlenky nebo je ovládat. Jak naivní! Vetšina lidí, a hlavně chlapů, myslí na jedno a to samé – jídlo, chlast, ženský, oplzlosti... Na nějakéhlubší myšlenky jim pak nezbývá moc místa. Ubohá to stvoření ti tzv. páni tvorstva.

„Něž se k čemukoli upíšu, tak by mě zajímalo, co tě krom odměny přimělo k rozhodnutí vydat se na lov draka,“ odpovím otázkou a přistoupím blíž k Lorikovu stolu, k němuž zasedl. „A víš kdo odměnu vypsal a proč? Ať to byl kdokoli, tak musí mít dostatek finančních prostředků, aby pokryl výdaje a všechny starosti s tím spojený.“

Zdivočelý vlkodlak

Na schovávanou

HURÁ DO AKCE!
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Artavio, Keleia, Lorik

Lorik na kratičký okamžik poleví ve svém soustředění a já si všimnu zamračeného pohledu a toho, jak mu to v hlavě šrotuje. Povzdechnu si, když trpaslík blábolí o tom, že si bude moci říkat drakobijec. „Ach ti chlapi, pořád si musí honit triko.“ Zbystřím pozornost, když mluví o muži, který jim tuto zakázku zadal. „Alchymista? Kdo to asi je? A co kuje, když potřebuje vzácné ingredince z draka?“

„Když jsme teď partneři, tak bych ráda, kdybyste mi vrátili vybavení, které mi zrekvírovali, když mě přepadli vaše stráže,“ spíš rozkážu, než požádám předtím, než se vydám ven ze stanu. V žádném případě se od Lorikova stanu nevzdaluju, místo toho přilepím ucho k plachtě a pečlivě poslouchám, o čem se s Keleiou a tím lovcem baví. Přesně jak jsem si myslela. Keleia mi bude dělat vychovatelku, abych náhodou nedělala nějaké hlouposti. Mimoto se také, konečně dozvím jméno toho rušila.

Chystám se, že se Keleii zeptám na nějaké informace ohledně Artavia, když se náhle z druhého konce tábor ozve výkřik, nejdříve tlumený, a poté druhý mnohem hlasitější. Když k Lorikovi vpadne jeden z poskoků, neváhám a hned v závěsu za ním se vrátím do stanu. Takovouhle příležitost si prostě nemohu nechat ujít! Mužova slova proťal další výkřik, který byl podstatně hlasitější a naléhavějí než ty předchozí. Pohledem, jímž přejdu osazenstvo stanu, říkám: Tak na co čekáte. Dem! Ze stanu vyběhnu jako první a zamířím na místo, odkud přicházely výkřiky.

„Co to sakra je,“ vyletí ze mě, když spatřím přerostlé zvíře podobné vlkovi, s nímž „bojují“ tři muži. „Hustý,“ brouknu si pod vousy, když bestie jednomu z nich prokousne hrdlo. „Tak se zdá, že je to na nás,“ prohodím, když se dvěma zbývajícím poskokům rozklepou ruce, a kteří působí, že každým okamžikem vezmou nohy na ramena. Zaujmu bojový postoj a v hlavě si připravuju kouzla na následující boj.

Los a drak

Já ho přiotrávil!

vesnice Lerna
pátek poledne, 3.1.1230, slunečno
Sarah Hámos

Vlkodlak

SOUBOJ S VLKODLAKEM
Ruiny Galerad
Pátek poledne, 3. 1. 1230, sněhová bouře
Artavio, Keleia, Lorik

„Vlkodlak? Vážně? Myslela jsem, že jsou to jen povídačky, kterýma se straší malý děti.“ Možná jsem ale v té zatracené sněhové bouři Keleie špatně rozuměla. Když maníci vezmou nohy na ramena, tak mi elfka nepatrným gestem naznačí, že mám zůstat na místě. „Nejsem malý fracek, který potřebuje chůvu! Co si vůbec myslí!“ Je neuvěřitelné, jak mě taková drobnost dokáže namíchnout. S velkým přemáháním a silně stisknutými čelistmi se donutím k tomu, abych na truc neudělala přesný opak toho, co po mě chce. Kdyby mě netřeštila hlava, a kdybych měla zpět svou hůl, tak bych její posunek zcela ignorovala a udělala si věci po svém. Momentálně ale nemám jinou možnost, než elfku poslechnout.

Keleia se snaží vlkodlakovi vpadnou do zad mezitím, co Lorik váže jeho pozornost na sebe. Plán by pravděpodobně vyšel, kdyby se však vlkodlak na poslední chvíli neotočil, a kdyby elfce nepodjela noha na sněhové pokrývce. Ten lovec, Artavio, či jak si to říká, využije chvilku a vypustí šíp ze svého luku a Lorik zaútočí kladivem. Sama jsem celou tu dobu nelenila a ve svých dlaních jsem pomocí naučených gest a zaříkadla kumulovala magickou energii k vytvoření ohnivé koule, jíž zažehnu v okamžiku, kdy útok zezadu neuspěje, a když Artavio vypustí šíp. Pohledem vyhledám Lorika a snažím se mu naznačit, aby se od vlkodlaka o kousek stáhl, jelikož nemám žádný zájem na tom, abych jej zranila. Nejde mi až tak o jeho život, jako spíš o ten můj. Silně pochybuji, že by mi v případě zranění nebo jeho smrti kdokoli věřil, že to byla nehoda. Jakmile v okolí vlkodlaka nebude nikdo ze spolubojovníků, hodím po něm ohnivou kouli. Neváhám a připravím si další ohnivou kouli, která je vzhledem ke krátké době hromadění energie slabší a menší než ta první.

Zařizování

SOUBOJ S VLKODLAKEM
Ruiny Galerad
Pátek odpoledne, 3. 1. 1230 sněží
Artavio, Keleia, Lorik

„Sakra!“ zakleji, když ohnivá koule sice zasáhne svůj cíl, ale bohužel nezpůsobí vytrvalé bestii smrtelné zranění. Lorik nemešká ani okamžik a ihned vyrazí proti vlkodlakovi, jakmile mu plameny ožehnout hřbet. Ani trpaslíkovi se nepodaří vyřadit zvíře z boje, ale jeho mocné kladivo dopadne neuvěřitelnou silou na vlkodlačí tlapu. Ozve se zvuk lámaných kostí, který doplní poněkud nepříjemný začvachtání, a bílý sníh se začne barvit do ruda. Vlkodlak se pomalu začne stahovat k lesu, ale Lorik s Keleiou se mu snaží v útěku zabránit.

Přikývnu na Keleinu výzvu. Elfka se snaží vlkodlakovi vpadnou do zadm zatímco trpaslík važe jeho pozornost na sebe, avšak zvíře Keleiu překvapí a srazí ji celou svou vahou na zem. Nastálé ticho protne děsivý hrdelný výkřik velitele, který se zuřivě vrhne proti bestii. Co teď? Házet další kouli na vlkodlaka nemá smysl, jelikož hrozí, že zraním Keleiu. Kdyby nebyl můj život vázán na životy mých „spolubojvníků“, možná bych jí přeci jen hodila, ale takhle se musím kroti. Nakonec vykouzlím drobné ohnivé jiskry, které začnu v podobě jakýchsi vln vrhat na zvíře. Zmíněné jiskry jsou zcela neškodné, ale vyvolávají nepříjemné štípání na kůži. Snažím se tak upoutat pozornost zvířete na sebe, aby si nevšímal Kelei ležící na zemi a Lorika snažícího se jej sejmout kladivem.

Vlkodlak

Slunce mezi mračny?

Platba předem

Po boji

Směrem od hraničáře, kterého oslovovali Artavio, zachytíš podivnou myšlenku, která jako by nepatřila jemu. Není to žádná věta, spíš pocit. Ještě nikdy jsi nic takového nezachytila ani necítila, nejsi si tedy jistá, co to mělo znamenat.

PO BOJI S VLKODLAKEM ANEB MENŠÍ RÝPÁNÍ DO ARTAVIA
Ruiny Galerad
Pátek odpoledne, 3. 1. 1230, sněží
Artavio, Keleia, Lorik

Kouzlo sice nemělo takový účinek, jaký bych si přála, alespoň však odpoutalo vlkovu pozornost od elfky. Ani trpaslíkův útok nedopadl, tak jak si představoval. Keleia uvězněná pod bestií se snažila vytáhnou ruku, ale ani jí se nepodařilo uspět. Mnohem větší štěstí měl onen muž, který mě a Keleiu vyrušil během našeho rozhovoru ve stanu – přetne zvířeti šlachy, a jakmile se bestie ocitne na zemi vrazí mu meč do krku, ozve se hlasité křupnutí, když čepel najde svůj cíl.

„To není dobré,“ pomyslím si, když si všimnu Keleiny bezvládně visící paže a napětí v její tváři. Ne, že bych elfky litovala, nemám k ní žádný vztah, ale na druhou stranu jako čarodějka chápu, jaké to je, když hrozí ztráta nebo omezení pohyblivosti rukou. Některá náročná kouzla vyžadují pevnou ruku a velice přesná, jemná a precizní gesta, jichž je někdy těžké dosáhnout i se zcela zdravými končetinami. Na Keleino poděkování jen pokývnu hlavou.

Protočím panenky, když se ten lovec vyprsí při elfčině poděkování, a když jeho další věta vyzní jako neoriginální pozvání na rande. „Co to... sakra,“ najednou z ničeho nic zaznamenám jakousi myšlenku. Napnu smysly, abych mohla určit její zdroj. Artavio! Vše nasvědčuje tomu, že Artavio, je oním zdrojem, odkud myšlenka přišla. Nezdálo se, však že by náležela přímo jemu. „Kdo, nebo co jsi,“ přimnouřím oči a pozorně a nepřátelsky si jej prohlédnu. „Však já přijdu na to, co skrýváš,“ zašeptám kouzlo a už už se chystám provést patřičné gesto, ale ve svém konání ustanu, neboť si nejsem jistá, co by se stalo, kdyby Keleia náhodou ucítila magii. „Musím počkat na příhodnější okamžik. Až nebudu pod dozorem a nejlépe, když bude vzduch nabitý magií.“

„Co bys asi řekl, ty chytráku,“ kousavě zhodnotím lovcovi pozorovatelské schopnosti. „Ruka jí bezvládně visí u boku, a ty se ptáš jestli se jí něco nestalo? To jako vážně,“ přistoupím blíž k Artaviovi a Keleie. „Možná by neuškodilo, kdybys krom svých pozorovatelských schopností zapracoval i na svých balících technikách! Pokud s ní chceš vyrazit na rande, tak bys měl přijít s něčím nápaditějším než pozváním na čaj a hrou na doktora,“ neodpustím si jízlivou poznámku. Pravděpodobně ona podivná a neidentifikovatelná myšlenka, jíž jsem z něj cítila a ono zvláštní vyrušení ve stanu, přiživuje můj nepřátelský postoj k tomuto muži.

„Pomohla bych, léčivá kouzla ale bohužel nespadají do mé specializace,“ řeknu podstatně přátelštějším tónem Keleie.

„Myslela jsem, že povídačky o vlkodlacích, upírech, divoženkách a dalších jsou jen pohádky, kterýma se straší děti,“ dívám se na tělo mrtvého zvířete. „Myslíte, že se tady objevil čistě náhodou,“ hodím otázku do prostoru. Nikdy jsem neslyšela o útoku vlkodlakem, a to že se tady najednou jeden z ničeho nic objevil se mi moc nepozdává.

Osudové setkání

JDEME ZA FELČAREM
Ruiny Galerad
Pátek odpoledne, 3. 1. 1230 sněží
Artavio, Keleia, Lorik

Z elfčina výrazu a chování lze usuzovat, že jí lovcovo chování nebylo dvakrát po chuti. „Nejlepší bude, když za ním vyrazíte, co nejdříve. Dlouho bych to takhle nenechávala,“ pronesu chvilku předtím než Keleia začne úkolovat žoldáky v táboře. Sice se snaží nedávat najevo bolest, jíž jí zraněná ruka způsobuje, ale mě neošálí! Mou domněnku za krátko potvrdí její rázný a vzteklý výstup ohledně úklidu zvířecí mrtvoly. „Trocha hněvu a strachu těm chlapům vůbec neuškodí,“ pomyslím si, když se muži raději rychle pustí do plnění úkolu, než aby na ně elfka opět vyjela. Pousměji, když vidím jak hezky kmitají.

„Musím? Já nemusím vůbec nic, když na to přijde,“ popudí mě elčina věta. Raději stisknu čelisti, než abych řekla něco, čeho bych mohla litovat. „Je zraněná! Má bolesti! A lovcův způsob chování k její osobě se jí nelíbil,“ zhodnotím v mysli rychle situaci, „takže jí to tentokrát prominu.“ Jen příkývnu a následuji Keleiu k felčarovi.

Nechám felčara pracovat a nechám svou mysl volně skákat od jednoho tématu k druhému, když tu náhle, Keleia ke mně promluví. „To je to tak poznat,“ zareaguji na její otázku trochu s pobavením. „Nelíbí se mi,“ pokračuji s neskrývaným opvržením, „ten jeho způsob naparování po boji. Prsil se jako páv. Jen se na mě koukněte! Jsem prostě nejlepší a největší frajer na světě,“ rozohním se a začnu přecházet uvnitř stanu. „A potom ten jeho patetický a okatý pokus o flirtování, a navíc TO jeho neoriginální pozvání na rande,“ posměšně si odfknu, „zahrajeme si spolu na doktora! To si vážně myslel, že to zabere,“ položím spíš řečnickou otázku. „Určitě si myslí, jaký není Casanova, protože mu přeci žádná nemůže odolat,“ řeknu se odporem. „Prej gentlemanská omluva! Pfff,“ znechuceně si odfrknu, „potřeboval by, aby mu někdo význam toho slova vysvětlil,“ řeknu trochu zlověstně.

„Omlouvám se,“ pronesu náhle, když si uvědomím, že mě ovládly emoce, „nechala jsem se unést,“ zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. „Něco mi na něm nesedí,“ podívám se Kelei do očí, „už od té doby co vkročil do tvého stanu a vyrušil nás. Obě jsme jeho přítomnost z nějakého důvodu přijaly jako oprávněnou, i když teď nechápu proč! A po boji jsem cítila něco...“ hledám správné slovo, „zvláštního. Nevím co to bylo, ale přicházelo to z jeho směru. Co všechno o Artaviovi víš,“ zeptám se nakonec Keleii.

Po boji

Zrádce

Lerna
pátek odpoledne, 3. 1. 1230, zataženo
Sarah Hámos

OHEŇ

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230
Artavio, Keleia, Lorik

„Super! Prostě super,“ zamumlám si pro sebe pod vousy a nesouhlasně zakroutím hlavou, když mi Keleia oznámí, že o hraničaři nic neví. „Jak si můžete vzájemně věřit, když o sobě vůbec nic nevíte. To ti ten jeho příchod do stanu ani trochu nevrtá hlavou,“ zeptám se elfky, když jí felčar zavěšuju ruku do šátku.

„Neříkal snad, že máš tu ruku šetřit,“ řeknu, když následuji Keleiu ze stanu. Zamračím se nad její pobídkou ohledně stanů. Ale co, stejně nemám nic jiného na práci, krom odhalení Artaviova tajemství. Navíc spolupráce a předstíraná ochota mi pomůže víc, než když budu neustále lamentovat a odporovat. „Dobrá,“ odpovím, když následuji elfku, „jinak doufám, že souboj s tou bestií mi dodal na důvěryhodnosti, takže snad už nebude potřeba neustálého dohledu nad mou osobou,“ podívám se na Keleiu, když jdu vedle ní. „A ráda bych zpět své vybavení – hůl, dýku a další věci – které mi zabavily ty gorily, které mě napadly.“ V mých posledních slovech lze stále slyšet zbytky naštavání.

Jakmile byly stany složeny a zbyly jen ty na přespání, rozdělal se ve volném prostoru táborák. Společně s dalšími si večer sednu k ohni. Mezi shromážděnými se nacházel i ten hraničář, Artavio. Pohled na něj mi trochu zkazí náladu, ale jaké je moje překvapení, když si všimnu, jak se mu nezamlouvá pozornost, jíž mi ostatní věnují. Něco takového nevyhledávám, ale na truc tomu chlapovi si to užiju a budu tou nejpřátelštější osobou dnešního večera. A jak nejlépe toho dosáhnout než skromností, vtipy a přívětivostí.

Znovu mě zasáhne onen zvláštní pocit. Opět jakási ozvěna nějaké myšlenky, která přichází od Artavia. Zamračím se a podívám se přímo na něj způsobem, který říká, že si na něj dám pozor.

Poté se opět věnuji lidem kolem sebe. Několik žoldáků, kteří neviděli souboj s vlkodlakem na vlastní oči se na mě obrátili s žádostí, abych jim o tom povyprávěla. Neváhám a pustím se do barvitého popisu. Několikrát zdůrazním, že hlavními hrdiny příběhu jsou Keleia a Lorik, kteří se neohroženě vrhli do přímého souboje s obrovským vlkodlakem, a že já s Artaviem jsem jen využili situace. Nebýt jich, nepodařilo by složit toho vlkodlaka na lopatky. A byli to právě oni, jimž hrozilo největší nebezpečí a byli to právě oni, kdo odvedl nejvíce práce. A samozřejmě neopomenu zmínit Keleino zranění, které si z boje odnesla. Vyprávění zakončím podrobným popisem a imitací Artaviových namlouvacích rituálů. Po celou dobu mluvím dostatečně nahlas, aby důležité části zaslech i hraničář se svým čtyřnohým mazlíkem, a velice si dávám záležet na samotné imitaci. Čas od času zabloudím pohledem k Artaviovi, abych viěla jeho reakci.

Lerna
pátek odpoledne, 3. 1. 1230, zataženo
Luca

Smrt se blíží

Lerna
pátek brzy večer, 3. 1. 1230, sněží

Stáli tam tři koně. Dva z nich nevěděli o světě, ale ta třetí bestie si mě prohlížela, jako by se chystala vykopnout stání a nabrat mě plnou vahou do žaludku.
„Hodný koníček. Moc hodný koníček. Ten naprosto nejhodnější koníček na světě, který je hezky potichu a nedupe, nekope a nedívá se na mě!“

Vážně, ty hnědý bulvy mě strašlivě znervózňovaly. Copak nebylo poblíž něco zajímavějšího, než já?
„Hele, támhle leží prázdné vědro. A jaká je tohle roztomilá ohrádka, s železnými panty, no ne! Hele, solný kámen! Ne, ne, kdepak, podívej na ten kámen v rohu…“
Posouval jsem se podél stěny a snažil se odvést pozornost k nejrůznějším předmětům ve stáji, ale vypadalo to, že proradná okovaná příšera mé nadšení okolím vůbec nesdílela.

Světlo

cesta k Ruinám Galerad
pátek brzy večer, 3. 1. 1230, sněží
Nikdo není v dosahu

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Keleia

Jakmile skončím s vyprávěním příběhu a vydechnu, položí mi Keleia otázku, zda jsem již měla co dočinění s drakem. „Nemám potřebu lovit něco tak velkého a nebezpečného,“ odpovím s pohledem upřeným do ohně, „nikdy jsem moc nechápala, proč se někteří blázni pouští do honů na tak nebezpečná zvířata jen proto, aby si něco dokázali.“ Na chvilku se odmlčím. „Nechystám se srovnat tenhle tábor se zemí,“ podívám se na Keleiu, „neuniklo mi, jak jsi ztuhla, když jsi mi vracela věci,“ vrátím se k vyjádřené nedůvěře ohledně mé osoby. „Pokud mě nebude nikdo provokovat, nic nehrozí,“ ujistím elfku.

„Máš nějakou radu ohledně lovu létající ještěrky,“ zeptám se jí. „Něco mi říká, že ty už jsi draka nebo něco podobného lovila. Nemám pravdu,“ krátce zaletím pohledem k Artaviovi. „A když už jsem u toho, tebe k téhle výpravě taky přivedla odměna,“ otočím se zpět na Keleiu, „nebo to snad bylo něco jiného a zajímavějšího?“

Stvoření z lesa

Ať už je to za mnou

Lerna
pátek brzy večer, 3. 1. 1230, sněží
Luca a Sarah Hámos ve stáji

Stvoření ve tmě

cesta k Ruinám Galerad
pátek večer, 3. 1. 1230, sněží
Nikde nikdo

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Keleia, Lorik

Během odpovídání na elfčiny otázky, opět zaznamenám onen zvláštní pocit, něco jako myšlenku. Ať je to, co je to, zas a znova to přichází od Artavia. Rozhovor s Keleiou přeruší hraničář se svým mazlíkem. Už když se zvedl a zamířil naším směřem bylo jasné, že budou problémy a dojde ke konfrontaci. Jeho slova mou domněnku potvrdí. Postavím se, abych mu lépe viděla do očí. Jeho hrubý hlas nasycený vztekem, se mě nijak zvlášť nedotkne, a ani mě nepřekvapuje, být na jeho místě, reagovala bych úplně stejně.

„To ty povídej,“ odseknu a rázně na něj ukážu prstem, „něco s tebou není v pořádku. Za tu krátkou dobu tady jsem několikrát cítila něco neobyvklého... A pokaždé to přicházelo od tebe,“ dloubnu do něj ukazovákem. „Netuším co to je, ale není to běžné. Možná to má magickou podstatu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Poprvé jsem to cítila, když ses z ničeho nic zjevil v Keleině stanu. Ani jedné z nás tehdy nepřišlo divné, že jsi tam zůstal. Jak je to možný? Jak to vysvětlíš,“ vyprsknu spíše řečnickou otázku. „Netuším, jak jsi docílil toho, aby tě tam Keleia bez jakýchkoli poznámek nechala. Podruhé to bylo po boji. A teď dvakrát tady u ohně. Pochlap se a řekni na rovinu, co skrýváš,“ mnohem víc rozkážu než požádám.

Lerna
pátek brzy večer, 3. 1. 1230, sněží
- Lareika a Zlatosouzený

Přemlouvací taktika nezabrala, koně si začaly brousit kopyta. Ten hluk, který se rozléhal stájí, byl nepřeslechnutelný. Začal jsem se v návalu paniky rozhlížet kolem sebe. Každou chvíli se otevřou vrata a celá vesnice přijde, aby zjistila, kdo se tady nepodařeně schoval.
Vrhnul jsem se k rohu, kde na hřebu visely takové ty postroje, co se cpou koňům na hlavy, a snažil jsem se všechny včetně sebe přesvědčit, že tady nejsem. Stalo se to nejhorší. Vrata se otevřela a průvan mi vklouzl pod lem sukně. Vyjekl jsem jako světlem lapená krysa a zvedl dlaně vzhůru, ve snaze ochránit svůj obličej před nevítanou pozorností. Okamžik ovládlo ticho. Dokonce i ti kopytníci přestali frkat. Málem jsem zvedl oči, ale zmatený mužský hlas, který přišel vzápětí, mě znovu přinutil přikrčit se.
„Lereiko?“ oslovil mě.
Tak moment, to jsem nebyl já…
Narovnal jsem se, protože zvědavost byla jednou z mých nejhorších vlastností, a zmateně jsem zamžikal do průvanu. V bílém, jasném světle stála svalnatá divoženka s vlasy plnými ptačích per a lukem na zádech. Vyschlo mi v krku, rozum usedl. Zůstal jsem přikrčený na svém místě s hubou dokořán. Nakonec mi srdce neproklál šíp, alespoň ne tedy pomyslně, a já sebral dostatek odvahy, abych konečně vstal.
„Ehm, totiž…“ pokusil jsem se vyjádřit, jen kdybych si dokázal vzpomenout, o čem to vlastně mělo být.

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Diana, Lorik

Svraštím obočí k sobě, když se Artaviovi na tváři objeví úsměv. Docela by mě zajímalo, co mu na tom všem přijde tak směšné! V každém případě jeho schopnost jakési telepatie s bytostí jménem Aethe je zajímavá a budu z něj muset vytáhnout více informací, abych přesněji věděla, s čím mám tu čest. Na druhou stranu, mi ale toto zjištění dalo potřebné informace, abych mohla svou mysl před jeho/Aetheinou schopností uzamknout.

Z Keleiny reakce lze soudit, že se jí nové zjištění zrovna dvakrát nezamlouvá. Pro Artavia by bylo lepší, kdyby trochu mlžil. Každého znervózňuje přítomnost někoho, kdo se jim může hrabat v hlavě a vsugerovat jim jakoukoli myšlenku – sama o tom vím své – navíc, když je ten někdo „posedlý“ jakousi bytostí. Nebudu lhát elfčina reakce a pohledy některých vojáků na Artavia mi udělá radost. Zdá se, že Keleia bude muset dávat pozor nejen na mě ale i na Artavia. Tím líp pro mě, alespoň nebudu pod takovým dohledem! V duchu se nad tím usměji.

„Myslím, že se není čeho obávat,“ snažím se trochu uklidnit Keleiu, „věřím tomu, že když nám řekne víc, lépe pochopíme, s čím máme tu čest.“ Pokud chci o Aethe něco zjistit, pak si musím získat alespoň trochu hraničářovu důvěru. „Pokud máš ale pochybnosti, můžu tvou mysl uzavřít, aby se ti v ní nemohl, nemohla vrtat“ navrhnu Keleie.

„Aethe! Kdo je to, nebo čím byla,“ otočím se na Artavia, „a jak moc dokáže manipulovat s myslí ostatních,“ zajímám se zcela upřímně.

U OHNĚ

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Keleia, Lorik

„Nezdá se, že by lhal,“ napadne mě, když poslouchám Artaviovo vysvělení Aetheiných schopností. Navíc se nezdá, že by Aethe představovala nějaké výrazné nebezpečí – za předpokladu, že je skutečně tím, za co se vydává – vzhledem k tomu, že jsem byla schopna zaznamenat její vliv, i když jen částečně, a způsob, jímž může ovlivnit mysl. Zajímalo by mě zda je stejně jako já schopná vycítit, když něco není v pořádku, a když někdo užívá magii mysli. „Že bych zkusila vyslal menší sondu do Artaviovi mysli,“ uvažuji, ale nakonec se rozhodnu to neudělat. Ne kvůli morálním zásadám a podobným nesmyslům. Ale z prosté obavy, že by Aethe mohla můj vliv vycítit, což by překazilo mou snahu získat hraničářovu důvěru a zjistit toho, co nejvíce.

„Takže Aethe předtím přebývala v té dívce, než přešla do tebe,“ ujišťuji se ve své doměnce. „A co se s tou dívkou vůbec potom stalo? Přežila, když Aethe opustila její tělo? Slyšela jsem nejeden příběh, který skončil smrtí „posednutého“, když duch, entita, bůh, nebo jakkoli tomu chceš říkat, opustilo jeho tělo,“ zeptám se hraničáře.

„Vážně,“ pozvednu obočí, když Artavio mluví o tom, že jen tak souhlasil s tím, aby v něm přebývala Aethe. „To jsi jako řekl: Tak fajn! Žádný problém! Používej mé tělo jako nádobu pro své přežití,“ pronesu nevěřícně. Moc se mi nepozdává, že by se jen tak nabídl, aniž by z toho sám neměl nějaký prospěch. Nikdo nedělá nic nezištně! „To tě nezajímalo proč zrovna ty? Nebo co na tom místě dělala,“ vyzvídám.

„Pokud Aethe nakonec dostatečně zesílí, a pokud v ní lidé opět začnou věřit, znamená to, že by poté mohla zase žít jako nezávislá bytost,“ zajímám se. „A navíc lidský život, je křehký a není dvakrát dlouhý, obzvlášť na měřítka bohů, co se stane, až jednoho dne zemřeš? Zemře i ona? Najde si nějaké jiné tělo,“ zasypu hraničáře řadou otázek.

„Je tady ještě jedna věc, na kterou se chci zeptat... Když je Aethe bohyní života, znamená to, že její pobyt v tvém těle ti propůjčuje i jiné schopnosti než jen ty vztahující se k ovládání mysli? Třeba rychlejší hojení? Větší odolnost vůči zraněním? A když sama ovládá magii je schopná vycítit, když jí užívá někdo jiný? Nebo jsi snad ty sám schopen poznat, když někdo používá magii,“ vyrchlím na Artavia další salvu otázek.

U OHNĚ

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Keleia, Lorik

Pozvednu obočí, když hraničář hovoří o svém „splynutí“ s bohyní. Mluví o tom nějak moc tajemně. Musím z něj na toto téma vymáčknout víc! Nemůže tak zajímavou část jen tak odbít nic neříkajícím prohlášením!

„No jo pořád! Chápu! Chápu! Žádné ovládání mysli, jen vnuknutí myšlenky, pocitu,“ odbytu jeho připomínky ohledně mylného vyjádření, protože mě mnohem víc zajímá něco jiného. Dřív než se stihnu zeptat, Artavio pokračuje v popisu dalších schopností, a poté řekne něco, co mě vyvede z míry. „Bude se mi to líbit?“ Zarazím se a vrhnu pro hraničáři nedůvěřivý a nepřátelský pohled. Co chystá? Z ničeho nic ucítím opět onen známý pocit, který vyvolává Artaviovo spojení s Aethe. Tentokrát je ale trochu jiné. O něco málo jasnější a srozumitelnější. „Jestli se mi snažíš vnuknout nějakou oplzlou myšlenku, tak radši ani nechtěj poznat důsledky takového chování,“ varuji Artavia. Ona bohyně a její schopnosti mě velice zajímají, a proto sama vyšlu slabou sondu do hraničářovi mysli, abych zjistitla jaké na mě kuje pikle. Opatrnosti není nazbyt!

„Zdá se, že s tebou nechce mluvit,“ řeknu Artaviovi, když mu krátce nahlédnu do mysli a zaznamenám ozvěnu toho, co řekl Aethe. „Asi se budeme muset zabavit bez její pomoci. Můžeš začít tím, že mi povíš víc o tom Vašem splynutí!“

U OHNĚ

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Keleia, Lorik

Očividně má hraničář poněkud prořízlou pusu, když bez problémů a jakýchkoli námitek vykecá každému svůj příběh o bohyni. Nejde mi na rozum tahle jeho otevřenost a ochota odpovídat na položené otázky. Otázkou zůstává, zda je všechno co povídá pravda, a zda do svého vyprávění chytře nezeplétá nějaké lži. Před takovými se člověk prostě musí mít na pozororu! Jeden nikdy neví, co mají za lubem. Nejdřív mažou med kolem pusy, a když se poleví v ostražitosti, využijí situace!

Artaviova informace o tom, že se kouzlo projeví později, mi dává prostor, abych se na něj připravila a minimalizovala jeho účinek. Snad si nemyslí, že ho nechám, aby si se mnou mohl pohrávat. To v žádným případě! To mu nedovolím!

Porozhlédnu se po lidech kolem ohně, kteří se najednou začnou veselit, jako by již měli něco upito. Co to? Za okamžik mi dojde, že to musí být Aethin vliv. Sama zaznamenám drobnou změnu ve svém rozpoložení, která se mi ani za nic nezamlouvá, a proto se uzavřu ještě víc, aby vliv na mou osobu byl co nejmenší. Zamračím se na hraničáře.

„NE!“ vyjedu naštvaně na Artavia, když mě poplácáva. „To už nikdy nedělej,“ procedím skrz zuby, „pokud nechceš skončit v plamenech rozumíš!“ Vyjádřím jasný nesouhlas s jeho chováním. Avšak v zápětí pocítím mírné výčitky svědomí, že jsem na něj vyjela. Zatracená Aethe, bohyně života, a to její zpropadené kouzlo! Jiné vysvětlení není!

Když hraničář povídá o kráse své bohyně protočím panenky. Na druhou stranu to vysvětluje jeho namlouvací tance. Asi si chlapec myslí, že když zapůsobil na bohyni, tak jakákoli pozemská ženská mu padne k nohám. Pffff, to určitě! Co je to za bohyni, když se nechám sbalit někým jako on!

„Nevytahuješ se, jen tak náhodou,“ zapochybuji o jeho slovech. „Co na tobě bohyně života mohla vidět, že tě přijala jako... ‚partnera‘. Viděla jsem tvé balící schopnosti v akci, a velký dojem na mě neudělali. A očividně ani na Keleiu,“ připomenu hraničáři nedávné události.

„Ne děkuji. Nemám zájem,“ odmítnu zdvořile jeho nabídku k pití.

Lerna
pátek brzy večer, 3. 1. 1230, sněží
Luca a Sarah Hámos

U OHNĚ

TÁBORÁK
Ruiny Galerad
Pátek večer, 3. 1. 1230, zataženo
Artavio, Keleia, Lorik

„Netykavko!? Co si myslí? Že se s ním hned každý jen tak začne kamarádit? Nebo že si po krátkém rozhovoru může dovolovat takové důvěrnosti, jako poplácat mě po zádech,“ zuřím v duchu, když si Artavio skočí pro nějaký ten alkohol. Má jediné štěstí, že za dobu jeho nepřítomnosti vychladnu.

Neujde mi, že si hraničář po svém návratu sedne kousek dál ode mě. Je to jen dobře! A pro Artavia především bezpečnější, neboť by mu mohla hrozit menší fyzická újma, vzhledem k tomu jaké antipatie mezi námi panují.

„To ti ten vtip dvakrát nevyšel! Co?“ řeknu kousavě, „možná nejsi tak vtipný, jak si myslíš! Sorry ale ten tvůj výstup připomínal spíš špatný pokus o flirt. A očividně si to nemyslím sama,“ pokračuji dál. „Nenapadlo tě vůbec někdy, že ta tvá Aethe prostě jen neměla na výběr,“ rýpnu si do hraničáře, „a musela se prostě spokojit s tím, co jí přislo pod ruku?“

Útok

cesta k Ruinám Galerad
pátek večer, 3. 1. 1230, sněží
Nikdo... nikde

Elfka

Řešení

NOVÝ DEN
Ruiny Galerad
Pátek ráno, 3. 1. 1230, jasno
Artavio, Keleia, Lorik

Kelein náhlý záchvat kašle, jímž se možná snažila zamaskovat drobné uchechnutí, krátce poté, co si do Artavia rýpnu ohledně jeho vztahu s Aethe mě potěší. Bez ohledu na to zda jí poznámka skutečně pobavila, či ji skutečně postihl záchvat kašle. Co si o tom asi myslí náš pan hraničář?

Moji debatu s Artaviem přeruší Lorik s jakousi hrozbou, že si nás oba podá, pokud nějakým způsobem ohrozíme výsledek téhle výpravy. „To určitě,“ procedím potichu přes zuby, když trpaslík vyhrožuje roztrháním na kusy. Lorikova poznámka ohledně mého temperamentu mě neuvěřitelně popíchne. „Nikomu nehrozí žádné náhlé samovzplanutí! Pokud mi k tomu tedy nedá nějaký důvod! A pochyby o mé schopnosti kontrolovat se, bych si do budoucna vyprosila!“ odseknu naštvaně trpaslíkovi. Ten rusovlasý prcek mě namíchne takovým způsobem, že se raději seberu a jdu se projít, abych vychladla. „Půjdu s tebou,“ přidám se ke Keleie, která se vzápětí po Lorikovi odebere na kutě.

Ráno se probudím s náladou pod psa a vše kolem mi leze na nervy. Tak jako pokaždé, když mě někdo před spánkem vytočí. Navíc komu by tak kouzelný budíček, jako ten Lorikův, nevyloudil úsměv na tváři, že? „Zatrolený sníh!“ hlasitě si ulevím, když mi ujede noha na namrzlém sněhu před mým stanem. Představa skládání stanů mi na mém rozpoložení dvakrát nepřidá, ale co mi zbývá, pustím se do jejich úklidu jako ostatní.

„Neměla bys tu ruku náhodou nechat v klidu,“ řeknu Keleie o něco víc kousavě, než jsem chtěla, když si všimnu, že společně s ostatními sklízí stany. Některé dny prostě stojí za houby! Snad dnes nebude nikdo provokovat.

Jakmile je sbaleno, zamířím směrem k Lorikovi, kde si vyslechnu plán toho, co nás čeká. „Snad jsou hraničářovi stopovací schopnosti lepší než ty, které předvedl včera po souboji s vlkodladem. Nerada bych skočila v žaludku nějaké létající ještěřky, jen kvůli něčí nekompetentnosti a neschopnosti,“ prolétne mi hlavou, když trpaslík zadává úkol Artaviovi.

V zájmu všech opravdu doufám, že nikdo nebude provokovat a zbytečně mi nepoleze na nervy! Nevím, nevím jak by to s ním dnes mohlo skončit!

***

U OHNĚ

Ať už je to za mnou

Lerna
pátek večer, 3. 1. 1230, sněží
- Sarah Hámos

Po stopách draka

STOPOVÁNÍ LETAJÍCÍ JEŠTĚRKY
Ruiny Galerad
Sobota ráno, 4. 1. 1230, jasno
Artavio, Keleia, Lorik

Bože! Jak mě dnes tohle dohadování mezi hraničářem a trpaslíkem ohledně toho, zda je Artavio stopař či nikoli vytáčí a leze na nervy.

Netečně si tak stojím vedle členů skupinky, když se na mě náhle podívá Keleia, která mě zničeho nic přibere do stopovací skupiny. „To si snad dělá srandu! To mám jako cestovat s tímhle,“ zamručím si velice tiše pod vousy a hodím znechucený pohled na Artavia, který se snaží klábosit se svojí bohyní. Bože, jak já doufám, že je na něj pořád naštvaná a odmítá s ním mluvit!

„Vážně! Nekecej, že draci umí lítat! To by mě ani ve snu nenapadlo!“ No je tohle vůbec možný? Co je tohle za existenci? Jestli řekne ještě nějakou takovou perlu, tak už se asi opravdu neudržím a něco mu udělám. Nebohý hraničář ani netuší, jak moc mi dnes vším, co dělá brnká na nervy!

„Hošánku! Na to, aby ses mě dotknul, se budeš muset snažit víc,“ poznamenám k jeho omluvě ohledně včerejšího večera a založím si ruce na hrudi. „Pfff, tomu ty říkáš hašteření? To jsi ještě nic nezažil,“ upustím trochu hněvu, který pociťuji již od samého probuzení. „Budu se snažit! Nic ale neslibuju,“ odpovím. Jeho nabídnutou ruku ke smíru naprosto ignoruji a přesunu se ke Keleie.

„Vyrazíme? Už mi to tady leze krkem,“ řeknu elfce podrážděně.

Elfská mrcha

Aethe

Co tu vlastně dělám?

Nic extra

cesta k Ruinám Galerad
sobota ráno, 4. 1. 1230, zataženo
nemám rád elfy

DRAK

Co tu vlastně dělám?

DRAK
Hory
Sobota odpoledne, 4. 1. 1230, mlha
Artavio, Keleia, částečně Lorik

Sledovat stopy draka bylo jednodušší, než by jeden očekával. Netrvalo dlouho a brzy jsem našli důkazy, že tudy prošel. Keleino prohlášení, že by vzdušná ještěrka mohla být raněná mi moc na klidu nepřidá. Ani nechci domýšlet, jak to bude vypadat, když se do nás to zraněné zvíře pustí!

Co hůř. Kolem poledne začala padat mlha, která nám stěžovala pochod. Zatrolené počasí! Večer mrze tak, že se ráno málem natáhnu na zrmzlém sněhu. Ráno člověka namlsají, jak bude hezky, a nakonec houby z toho! Místo toho začne padat mlha, která si ještě zmrzne! A jako by toho nebylo málo, podrážděnost se začíná přenášet i na Keleiu, jejíž zraněné ruce toto klima patrně nedělá dvakrát dobře. No, to je zase den todlecto!

Když se dostaneme na okraj lesa, přecházím sem a tam kousek dál od skupinky, jelikož dnes opravdu nemám náladu poslouchat jejich debatování o tom, kudy budeme pokračovat. No, jistě! Kdo jiný než dokonalý a neohrožený Artavio se hned vrhne do vysvětlování, proč je cesta lesem lepší. Ještě, že ho máme! Co bychom si bez něj jenom počali?

Z ničeho nic ale lovec zneklidní. Zamračím se a rozhlédnu se, abych našla příčinu. A sakra! Takovouhle bestii máme lovit? No, to potěš koště!

Poslušně následuji Artavia jako myška blíž k lesu. Stále se ale dívám směrem, kde se nachazí drak. O chvilku později mě vyruší lovcův hlas. A nevíš náhodou jak? Zamračím se na něj. „Pokud není v dosahu pěti metrů, nespojím se s ním,“ zašeptám, „teda pokud nechceš, abych mu dala nějaký ohnivý signál a prozradila drakovi naší pozici,“ neodpustím si poznámku.

DRAK

Stáje

cesta k Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo

Lerna
pátek večer, 3. 1. 1230, sněží
- Sarah Hámos

Zloděj má krátké nohy...

DRAK

Z jako ZDRHAT!

ZDRHÁME
Hory
Sobota odpoledne, 4. 1. 1230, mlha

Artavio! Jak mi ten chlap leze na nervy. To jeho gesto s protočením dlaní. Kdybych mohla, tak mu je nejraději ufiknu! Si asi chlapec myslí, že telepatie je něco jako poštovní holub, kterého můžu vysílat na míle daleko. Kéž by ho tak, ten drak chtěl sezřat.

Hraničář se nakonec domluví s Keleiou a vydá se varovat Lorika. Konečně od něj budu mít alespoň chvíli pokoj. Když, se tak dívám směrem, kterým se ten maník vydal, všimnu si periferním viděním elfky, jak mu naznačuje, aby vzal nohy na ramena. Sama se otočím směrem k drakovi, který si přestal všímat své potravy a mnohem více ho zaujal Artavio. „Že by se mi mé přání splnilo,“ prolétne mi hlavou, když nás Keleia pobízí, abychom se vrátili zpět. Lhala bych, kdybych řekla, že mě ta představa nepotěšila a trošičku mi nezlepšíla náladu. Vím, není to hezké, ale co.. Stejně mi leze na nervy, tak co s ním.

Zaškobrtnu, když se drak odlepí od země a vydá se na lov hraničáře. „Sakra,“ ulevím si. Na okamžik se ohlédnu přes rameno, abych si toho drobečka mohla prohlédnout.

Celá udýchaná společně s dalšími doběhnu k místu, kde se nachází Lorik. Slova se ujala Keleia a trpaslíkovi všechno vysvětlila. „Že já se do tohodle nechala uvrtat,“ zabručím si zadýchaně a tiše sama pro sebe. „Mohla sem bejt úplně někde jinde. Ale já místo toho tady pobíhám jak pako, aby mě náhodou nesežral drak,“ mumlám si po vousy a přecházím sem a tam, když Lorik s Keleiou řeší, co dál.

„Tak co bude," obořím se na ně. Dneska mám vskutku dobrou náladu.

Návrat

Lerna
pátek večer, 3. 1. 1230, sněží
- Sarah Hámos

Stáje

cesta k Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo

DROBNÁ POMSTA
Hory
Sobota odpoledne, 4. .1. 1230, mlha
Artavio, Keleia, Lorik

Lorikova urážka je poslední kapkou do mého poháru trpělivosti! Už jsem se kontrolovala víc než dost! Večer mě dopálil Artavio, ráno mě naštaval namrzlý sníh, během cesty mi opět na nervy zabrnkal ten příšerný hraničář a teď tenhle zatracenej trpajzlík, který mi už minimálně dvakrát vyhrožoval.

„Co si to dovoluješ trpajzlíku,“ vyjedu na Lorika, „kdo ti dovolil se mnou takhle mluvit! Varovala jsem tě,“ v očích mi zaplane hněv. Zaměřím se na jeho nevkusné vousy a ten zbytek vlasů trčících na jeho hlavě. Lusknu prsty, abych v tom odporném porostu na bradě a na hlavě vyvolala jiskřičku, která mu ožehne jen tyto zvolené části. V případě tohoto neškodného kouzla nehrozí žádné popáleniny na kůži, protože skončí, jakmile jsou vousy a vlasy sežehnuty.

neznámá

Odpor

NECHÁPU, PROČ MĚ NIKDO NEMÁ RÁD, VŽDYŤ JSEM NAPROSTÝ ANDÍLEK
Hory
Sobota odpoledne, 4. 1. 1230, mlha
Artavio, Keleia, Lorik

Drobná jiskřička v trpaslíkových vousech mi trochu zlepší náladu a na tváři se mi objeví úsměv. Netrvá to ovšem moc dlouho, jelikož jiskřička brzy pohasne. „Co to sakra…“ rozhlédnu se kolem, abych našla toho, kdo mi tak hrubě pokazil zábavu. Keleia, no jistě! Už se chystám, že jí něco řeknu, když najednou vydá rozkaz, aby mě svázali. Vrhnu po ní nenávistný pohled. Svázat! Sakra proč? Vždyť nejsem nebezpečná, jen jsem chtěla Lorika zkrášlit. Sám by mi poděkoval až by mu z obličeje a hlavy zmizel ten odporný zrzavý porost. „Jestli mi budeš…“ obořím se na Keleiu, ale víc nestihnu říct, jelikož se odvážní muži pustí do plnění úkolu, aby spoutali bezbrannou ženu. Vskutku hrdinské!

Jestli si myslí, že jim to usnadním, tak to se šeredně mýlí. Budu se prát jako týýýgr! Tak co bude? Čekám až se maníci odváží k akci. Prvního z jich na okamžik vyřadím dobře mířeným kopem do holeně. Druhého nespouštím z očí a chvilku se s ním přetahuju. Ten, jehož jsem kopla se mezitím vzpamatuje a využije situace, aby mě čapnul zezadu. Přesto se nevzdávám a vykopnu nohu v naději, že bych mohla toho druhého zasáhnout. Chlapík mi nohu ale chytne a společnými silami mě muži skolí na zem. Kdyby nebylo té blbé zimy, sněhu a dlouhého pochodu, byla bych ve svém odporu úspěšnější. Bohužel jsem ale zesláblá jako kotě, takže muži nemají nejmenší problém udržet mě a svázat.

Čubko? „A co si myslíš ty? Ty jeden zrzavej a odpornej skřete,“ vyprsknu na Lorika, když mě věznitelé staví na nohy. Ani v nejmenším s nimi nespolupracuji a visím v jejich rukou celou vahou. Když mě chtějí postavit, tak ať si přitom chlapci zaposilují. Pokračovala bych v nadávkách dál, ale to elfka vydá rozkaz, aby mi nasadili roubík, a ještě mi u krku drží meč. „To si s tebou vyřídím,“ vyštěknu na Keleiu s nenávistným pohledem předtím, než jsem umlčena roubíkem.

A do toho zase ten hraničář. Ten, aby se nevecpal všude. Hned přispěchal na pomoc, aby pomohl mužům hodit mě na vůz. Jediné, co mu slouží ke cti, je že se jako jediný zasmál mému pokusu o kosmetickou úpravu Lorikova vzhledu. Ovšem tím očumováním pout a roubíku zase o tuto malou sympatii přišel.

„Vzteklá? Já ti asi ještě ukážu vzteklost!“ Když nemohu mluvit a vyjádřit své rozhořčení nahlas, udělám to alespoň v myšlenkách, když poslouchám rozhovor zbytku družiny o tom, co mají dál v plánu.

Lerna
sobota ráno, 4. 1. 1230, mlha
Sarah

Ocelová zeď s poprsím

Kdo lže, ten krade.

Cesta do Lerny

Záchrana?

cesta k Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo

Plán B

cesta k Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo

CESTA DO LERNY
Sobota večer, 4. 1. 1230, polojasno
Artavio, Keleia, Lorik

Škoda, že si Keleia nesedla s tím ramenem do vozu ke mně, ráda bych jí počastovalo nějaký povedeným kopem do holeně za to, jak mi pokazila zábavu. To ona je zodpovědná za to, že mě vezou jak pytel brambor. A k tomu sem ještě ti pitomci od Lorika chodí čumět, jak se snažím z pout vykroutit. Kdybych neměla roubík, počastovala bych je nějakými nadávkami, ale takto si musím vystačit jen s kopáním. Svázané ruce za zády mi výrazně snižují úspěšnost, ale alespoň jednomu z nich jsem uštědřila pěknou ránu.

Škoda, že se za mnou nepřišel podívat i ten zrzavej skrček Lorik, hned bych mu taky ráda uštědřila jeden kopanec. Nejlépe do toho jeho frňáku, abych mu trochu spravila fasádu za ty jeho urážky a výhružky.

Nicméně má ale cestování na voze jednu velkou výhodu. Na rozdíl o družiny nemusím šlapat po svých a mohu si vyslechnout rozhovory členů družiny. No, jistě! Artavio, kdo jiný běží na pomoc naší elfce a může se přetrhnout, aby jí ulevil od bolesti.

„Prudérní?! Klimbat,“ napjatě poslouchám, co dalšího se o sobě dozvím. „Támhle to? Já nejsem nějaká věc, ty jeden skřete,“ vzkypí ve mně vztek, když slyším. jak se o mé maličkosti vyjadřuje Lorik a Artavio. „Dělej si s ní, co chceš? Co si to dovoluješ? Jestli hraničář něco zkusí, přísahám, že ho podpálím. Ať mi za to klidně Keleia usekne ruce.“

Když si pro mě Artavio přijde zpražím ho nepřátelským pohledem. Jakmile mi sundá pouta, vytáhnu si roubík a bez sebemenšího náznaku vděčnosti se zvedám, abych slezla z vozu. „Uhni,“ vyprsknu a lehce strčím do hraničáře. Proč se pořád musí plést pod nohy? „Tak co bude? Máš mě snad na starost, nebo ne?!“

„Proč já? Proč musím trávit večer s tímhle… s tímhle otravným individuem,“ mumlám si tiše pod vousy, když Artavia následuji směr hospoda.

Lerna

VEČER S OTRAVNÝM HRANIČÁŘEM
Sobota večer, 4. 1. 1230, polojasno
Artavio

Vskutku gentleman! Nechá dámu o hladu a žízni, když si sám objedná. On dokonce zajistí misku vody a mě nechá na suchu! „Hmmm, to máš pravdu. Kdybys nebyl parchant pozval bys mě alespoň na to ubohý pivo nebo sklenici vody,“ rýpnu si.

Odcházet? Se asi zbláznil! Mám s Lorikem a Keleiou nevyřízené účty. „Nenech se vysmát. S Lorikem a Keleiou si musím ještě něco vyřídit. Nikdo mi nebude vyhrožovat nebo mě urážet. Až s nimi budu srovnaná, můžu jít o dům dál. A pokud mě ještě jednou nazveš prudérní, přidám tě na ten seznam taky.“

„Nějak zvědavej,“ zareaguji na jeho otázku. „Někoho hledám! Řekněme, že hledám někoho, s kým mám nevyřízené účty. Shodou okolností jsem se přimotala k táboru, kde mě bez jakéhokoli důvodu přetáhli přes hlavu.“

Lerna - hostinec

HOSTINEC V LERNĚ
Lerna
sobota večer, 4. 1. 1230, polojasno
Artavio, Keleia, Lorik

"Jakej útok," obořím se na hraničáře, když blábolí nesmysly o tom, že jsem napadla Lorika. "Ten skřet mě urazil a minimálně dvakrát mi vyhrožoval! To si mám nechat líbit? Minimálně jednou jsem ho varovala, aby to už nikdy nedělal!" pronesu naštvaně. "Nemůžu za to, že nikdo z vás nemá smysl pro humor. Kdybych chtěla mohla podpálit jeho místo toho odporného a neudržovaného porostu."

"Pivo," vyštěknu na obsluhu, protože mám důležitější věci na práci.

"Svý rady si můžeš strčit víš kam," odbudu hraničářův nápad, "jestli je něco, co nesnáším stejně jako urážky a výhrůžky, tak jsou to kecy o tom, co bych měla dělat." Protočím oči v sloup, když Artavio zmíní tu svoji bohyni. "No, jistě, ta tvoje Aethe," řeknu s mírnou dávkou opovržení. "To jsi vždycky tak poslušnej pejsek a posloucháš jí na slovo a děláš všechno co ti řekne?"

Do hostince vstoupí Keleia s Lorikem. Oběma věnuji nepřátelský pohled. Neunikne mi, jak se Keleia i na tu vzdálenost postaví mezi mě a trpajzlíka.

Lerna - hostinec

Okradený zloděj

HOSTINEC V LERNĚ
Sobota večer, 4. 1. 1230, polojasno
Artavio, Keleia, Lorik

„Aha, takže jeho ‚postavení‘,“ naznačím uvozovky prsty, „jako vůdce výpravy mu dává právo, aby mi vyhrožoval a urážel mě?! Si snad děláš srandu! I když jsem se k výpravě přidala neznamená to, že si takové chování nechám líbit! Když se mi něco nelíbí, tak nemlčím jak pařez, ale ozvu se,“ řeknu rozohněně. Bóóóže! Jak mi tohle slepé následování a poslouchání každého slova velitele leze krkem. Vsadím se, že kdyby Lorik přikázal Artavio sedni, tak ten otravnej hraničář bez meškání poslechne, a ještě bude tomu skřetovi lízat boty, že mu projevil svou přízeň.

A co je to v tomhle podniku za obsluhu! Nejdřív ta šenkýřka hází očko tady potom tam. Div, že si hraničáře neodvedla a nehupsla na něj někde za hospodou. A ještě je tak drzá, že se tváří jak kakabus a s pitím si dává sakra na čas.

Jako bych to neříkala. Jen se na něj podívejte! Jako poslušný pejsek. Přizná, že by ho sežehnutí Lorikových vousů pobavilo a směje se, ale jakmile vejde jeho velitel hned otočí. Posera jeden! Kdyby byl co k čemu, tak se takovýho prcka nebojí a bude se smát na celé kolo, kdy se mu jen zlíbí. To je společnost toto!

A je vůbec něco, co bys snášela? Za tu jeho otázku bych ho teď nejradši rovnou podpálila! „Co snáším nebo nesnáším je a jen moje věc,“ vyprsknu. „Možná jsi měl svou bohyni poslechnout, kdybys to svý tajemství nevyslepičil jako nějaká drbna, mohli jsme si udržovat bezpečnou a zdravou vzdálenost. Místo toho, ale teď dřepím tady,“ řeknu s opovržením. „Tady, kde je frivolní obsluha,“ řeknu dostatečně nahlas, aby mě šenkýřka slyšela. „A kde mi společnost dělá hraničár,“ ušklíbnu se, „který poslechne toho skřeta,“ pohodím hlavou k Lorikovi, „na slovo. A raději se přestane smát, když vejde do dveří,“ pěkně si hraničáře rýpnu.

Samý mrchy kolem...

Jasná volba

cesta k Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo
Ukradené dítě

Lerna - hostinec

Útěk

les podél cesty do Belwaldu
sobota odpoledne, 4. 1. 1230, zataženo
Ukradené dítě