Vaše postava může na vše doplatit, ale i ze všeho těžit. Pokusíte se o románek s kovářovou dcerou? Pravděpodobně přijdete o zuby a kdo ví, možná vás jednou navštíví nepohodlný bastard. Získáte politický vliv? Dost možná někomu budete překážet, a tak vás bude chtít odstranit. Ví se o vás, že praktikujete nepřirozené čáry? Tak proč se divit plamenům hranice, které vám olizují nohy? Ošklivá jizva přes obličej z mladé nerozvážnosti vám hyzdí tvář? Každý v blízké hospodě vám koupí pivo, když zaslechne vaši vymyšlenou historku o slavné bitvě. Jste vsazeni do klády na pranýři za urážku místní šlechty? Třeba vám vaše názory přinesou zajímavou nabídku od šlechticova rivala. 
V této hře je možné samozřejmě i zemřít, přijít k vážnému úrazu, ale i užít si lehkých holek, opít se do němoty nebo třeba vstoupit do kláštera.

Dvě bohyně

Byly to již téměř tři dny, co jsi opustil rodnou vesnici a vydal se najít mocného druida Olokiana za hranice Neprobádaných divočin. K torunnským Severním hvozdům to však ještě byly skoro dva dny cesty a ty jsi ani pořádně nevěděl, kde druida hledat. Svana ti pověděla, že ti napoví duchové.
Blížil se soumrak s nímž vstávali tvorové, kterým je lepší se vyhnout. Divočiny byly nebezpečné. Ten, kdo je neznal zde brzy nalezl smrt.
Rozhodl jsi se utábořit v opuštěné jeskyni. Oheň jsi však nerozdělal, aby nepřilákal noční nestvůry.
Rozpršelo se. Déšť padal na zem v hustých provazcích a bičoval kámen nad tvou hlavou.
Byl jsi unavený a tak jsi šel brzy spát. Ruku jsi však měl pořád položenou na rukojeti zbraně připraven se bránit případnému nebezpečí.
Spal jsi neklidným spánkem. Stále dokola tě soužil ten samý sen. Viděl jsi v něm překrásnou ženu, oděnou do noční oblohy a hvězd. Sálala z ní temnota. Natáhla paži bledou jako měsíc a roztáhla prsty s černými nehty. Vyvalil se jí z nich dusivý černý dým. Spojil se v něco, co vypadalo jako brána. Brána do samotných pekel, kde vlàdnou temní a nebezpeční bohové. Z brány se vyhrnuli tísíce stvůr. Všechny oděné do brnění z té nejtemnější bezhvězdné noci. Tváře jim kryla hluboká černá kápě a lebky roztodivných tvarů vypadajících jako masky. Z očních důlků se jim valila temnota a chlad. V rukou svírali zbraně. Armáda připravená jít do války.
Netušil jsi jak se stvůry z pekel a jejich temná vládkyně nazývají. Jedno ti však bylo jasné. Musela to být bohyně. Sen se změnil. Nyní jsi viděl už dost dobře známou scenérii hořícího města s bílými útlými věžemi vypínajícíme se snad až k nebi. Najednou jsi se ocitl přímo za hradbami onoho města. Stál jsi na ulici. Domy kolem zachvátili plameny. Slyšel jsi výkřiky strachu a ve vzduchu se vznášel pach smrti. Z domů vybíhali lidé tolik nepodobní tvému kmeni. S bledou kůží a křehkými kostmi. Tebe se ale nikdo nevšímal. Jako by jsi tam nebyl.
Z postranní uličky se vynořili ti temní válečníci. Někteří jim přesto vzdorovali. Byli to zejména muži odění v lesklém kovovém a pro tebe velmi podivném oděvu. Stvůry jako by však nebylo možné zabít. Lesklí bojovníci prohrávali. Nevinní umírali po stovkách. Zem se barvila jejich rudou krví.
V tento okamžik jsi se obvykle celý zpocený vzbudil. Dnes však ne. Noční můra pokračovala. Místo se opět změnilo. Tentokrát jsi stál v překrásné zahradě plné kvetoucích květin, ovocných stromů a bzučícího hmyzu.
,,To, co jsi viděl se stane pokud Lesetha povstane."
Prudce jsi se otočil za neznámým hlasem. U jednoho ze stromů stála žena. Tato však měla šaty nebesky modré a vlasy zlaté jako slunce. Dokonce i zářila jako slunce.
,,Najdi Sluneční oštěp. Jen touto zbraní lze Lesethu zastavit. Padlá kněžka ti pomůže. Jinak si smrt přijde i pro tvé milované."
Zahrada se začala rozplývat. Žena se na tebe naposled povzbudivě usmála. Pak ona i její světlo zmizelo.

Firath

Byla neděle a v nedalekém městečku Firath se konaly trhy. Chodila jsi tam každý týden, aby jsi prodala některé své výrobky a zároveň nakoupila nějaké zásoby jídla.
Vstala jsi se svítáním a sbalila si vše potřebné. Bleskově jsi se nasnídala a vyrazila na cestu. Ta vedla lesem a městečko bylo vzdáleno sotva tři a půl hodiny pěší chůze.
Kráčela jsi vyšlapanou lesní cestou. A rozhodně jsi nebyla sama. Pár kroků před tebou šel postarší muž, majitel malého hospodářství John, a na provazu vede krávu. Patrně ji chtěl prodat na trhu. I za tebou šli obyvatelé vesničky. Koželuh Terence, švadlena Mary, truhlář Steven se svým synem Jacobem... Ti všichni mířili stejným směrem jako ty. A všechny jsi je znala. Všem jsi prodala amulety nebo léčivé lektvary. Ale nikdo z nich se tě nepokoušel oslovit. Stále jsi pro ně byla tak trochu cizinka. A podivínka. Podivínka, co přišla bohové vědí odkud a usadila se ve starém a opuštěném domě na konci vesnice. Měli tě v úctě to ano, ale zároveň z tebe měli i trochu strach.

Za lesem se již rýsovali hradby města Firath. Vojáci - hraničáři a chodci - stáli na hlídce u brány i na kamenných zdech chránících Firath před útoky z divočiny. Ano ani ne tři dny pěší chůze na sever se nacházeli Neprobádané divočiny s divokými kmeny barbarů. Občas se stalo, že přes hranice pronikl nějaký ten troll nebo jeskynní obr a plenil vesnice a města v pohraničí. Proto měla většina větších měst hradby.
Nechala jsi les za zády a kráčela do města.
Muži i ženy - hraničáři brali do svých řad i ženy - stojící u brány ostatní obvykle kontrolovali než je vpustili. Dnes ale ne. Dnes bylo město přístupné všem. Ne že by se to hraničářům nějak zvlášť líbilo, byl to však rozkaz krále a tomu se nemohli protivit.
Vstoupila jsi tedy se zástupem lidí do města a zamířila přecpanými ulicemi do jeho středu k sídlu vládce této provincie na jehož ohromném nádvoří se trhy konaly. Konečně jsi se tam prodrala. A co dál? Připravíš svůj stánek nebo se nejdřív porozhlédneš kolem? Či zkusíš někoho oslovit?

Firath

Toulal jsi se pustinou již několik dní. Měl jsi štěstí, že vládlo léto a i tady na severu, necelé tři dny pěší chůze od hranic s Neprobádanými divočinami, byly noci celkem teplé.
Jediným společníkem na tvých osamělých cestách ti byl Edar, tvůj ryšavý kůň. Bylo to již pár let, co jsi opustil domov a on jediný s tebou zůstal a nezradil tě tak, jako mnoho lidí s nimiž si se setkal.
Mezi větvemi stromů jsi spatřil kamenné hradby. Bohové se na tebe usmáli. Město. Brány byly otevřené a dovnitř se hrnuli davy lidí. Potřeboval jsi dokoupit nějaké zásoby a tak jsi se vydal za nimi do útrob města. Uvnitř se to jen hemžilo všemi možnými rasami a vládl zde čirý ruch. Jako by se něco dělo. Nějaká mimořádná událost. Co budeš dělat dál? Zeptáš se někoho kolem, nebo vyrazíš k nejbližšímu hostinci?

Lovkyně odměn

Seděla jsi v hostinci ve městě Tohur a poklidně jedla oběd.
Hostinec Zlatá růže byl tvým oblíbeným. Často tu sedávali skupinky lovců odměn a popíjeli. Ty jsi však seděla sama. Chtěla jsi si chvíli odpočinout.
Náhle do hostince vstoupila vysoká žena. Přišla ti zvláštně povědomá. Jen jsi si nedokázala přiřadit její obličej ke jménu. Všichni uvnitř krčmy na ni upřely zrak. Černé vlasy jí splývaly na záda v silném copu a atletickou postavu měla zahalenou koženou zbrojí. U pasu se jí skvěl jedenapůlruční meč a přes záda měla přehozený kruhový dřevěný štít. Nebylo pochyb o tom, kdo je. Lovkyně odměn.
Její modré oči pátraly po hostinci. Nakonec se jimi zastavila u tebe. Usmála se až se jí zkrabatila jizva na pravé tváři a zamířila k tvému stolu. ,,Dlouho jsme se neviděli, Bridget." řekla, když si naproti tobě sedla. ,,Tak jak se ti daří?"

Kejklíři

Ráno jsi se probudila ve svém malém bytě v jedné z chudších čtvrtí Gaerhalu, jednoho z větších měst Torunny. Posnídala jsi a pak vyrazila ven. Dnes byla neděle, což znamenalo trhy, a včera do města přijela skupinka potulných kejklířů. Bezpochyby bude snadné okrást pár nóbl dámiček, které představení zaujme natolik, že přestanou dávat pozor na své cennosti.
Vyšla jsi ze svého skromného bytu nad opuštěným skladištěm a vyrazila k Modrému náměstí, kde kejklíři často vystupovali.
Už si připravovali věci a vesele se mezi sebou bavili. Jejich vozy zářili všemožnými barvami a nápisy. Tebe však nejvíc zaujal vůz stojící kousek stranou od ostatních. Nikdo u něj nebyl a vypadalo to, že i zbytek kejklířů se od něj drží dál. Tak co uděláš teď?

Svatba?!

Jakmile jsi vyslechl poslovu řeč, ihned jsi se rozběhl domů. Rodiče se tě nepokoušeli zastavit, když jsi jim pověděl, kam chceš jít, neboť věděli, že je to zbytečné. Stejně by jsi neposlechl.
A tak jsi si v rychlosti zabalil nějaké zásoby na cestu, vzal svou sekeru a rozloučil se s rodinou.
Cesta do Marakutanu potrvá skoro čtyři dny a povede na západ.
Procházel jsi lesem v němž jsi vyrůstal a kde jsi znal každý strom. Ještě jsi se chtěl rozloučit se svým trochu podivínským dědečkem, který žil kousek od vesnice ve starém domě. Byl to skvělý léčitel a lidé z Radostanu za ním chodívali se zraněními a nemocemi. Zvládli přehlédnout i fakt, že byl tak trochu blázen.

Dorazil jsi k jeho domu. Svého prarodiče jsi našel sedět na zemi a míchat nejrůznější přísady a podivně zbarvené tekutiny dohromady. Po boku mu seděl velký pes, jež měl nepochybně předky mezi vlky.
,,Dobré ráno, Michaele? Co tak časně? Obvykle ještě vyspáváš. Zrovna jsme se s Karonem," načež poplácal psa po hlavě, ,,chystali na snídani. Přidáš se k nám?"

Lovkyně odměn

Stejně jako ostatní zvednu oči, když se otevřou dveře a dovnitř vstoupí nová osoba. Ve všech hlavách, včetně té mojí, se začnou rodit myšlenky zda je to nepřítel, konkurence nebo zákazník. Zhruba v tomhle pořadí, ale záleží jak moc je kdo ve srabu, pak se to klidně může otočit.

Tahle žena, je ale druhá kategorie. Znám jí, ale nevzpomenu si na je její jméno a to mě štve. Měla bych si ho vybavit a stejně tak co jsme spolu prováděly. Zvlášť když vypadá jak vypadá. No nic, nohou odstrčím jednu ze židlí aby si mohla přisednout když vidím, že kráčí ke mně a budu doufat, že se rychle rovzpomenu.

"Daří se mi dobře jak vidíš," rukou pokynu na džbán s pivem ať si klidně nabídne. "Mám co jíst a spím v suchu a teple, což je víc než mohou říci někteří z nás. Za mnou jsi jistě nepřišla jenom proto abys mě pozdravila, takže..." přejdu rovnou k věci. Odstrčím talíř se zbytky oběda a bedlivě holku sleduji.

Jarmok vo Firathe

"Pásik! Pásik!"
V komore nie je. Pozriem pod posteľ, ale okrem zakotúľanej drevenej guličky tam nič nie je. Vyberiem ju von a odložím ten nástroj zla na stôl. V príhodnej chvíli v noci ju aj tak zhodí a bude s ňou buchotať, nedbajúc na fakt, že sa chcem vyspať. Pretože vie, že mu to aj tak vždy odpustím. Lepšieho lovca totiž nenájdem...
Lenže je nedeľa a ja som práve zjedla svoje raňajky, mám zbalené a netuším, kde ten potvorský kocúr je. Podstatné je, že v dome nie. To je dobre. Nechcem ho tu zatvoriť na celý deň, bez toho aby mal možnosť vybehnúť von.

Uviažem si veľkú šatku s nákladom na chrbát a vyberiem sa teda von. A prvé čo uvidím? Pásik. Vyvalený pred domom, vyhrieva si kožuch v úsvite, lenivo žmurká do slnka a nejak nechápe, prečo robím od rána taký krik. Zatvorím dvere a skloním sa k nemu, aby som ho poškrabkala pod bradou.
"Poslúchaj, ty ničomník. Nech ti neprekĺzne ani myška! A neprovokuj psiská, rozumieš? Nebudem doma a dvere ti neotvorím, ak ťa budú hnať pred sebou. Uvidíme sa večer."
Že som divná, keď sa rozprávam s kocúrom? Nuž... od doby, čo som sa sem prisťahovala, som veľa príležitostí na rozhovor nemala. Určite nie ako moje susedky, každá opretá o plot a kvákajú najradšej celý deň. Nemám im to za zlé. Som pre nich podivín. Užitočný, ale predsa len podivín.
Už som sa zabávala príliš dlho a tak vykročím rezkejšie. Na ceste ku Firathu nie som jediná. John asi dúfa, že predá tú kravku, čo vedie. Krajčírka Mary... tej by asi predsa len lepšie kvitol obchod v mestečku. Ale to nie je moja starosť...
O rozhovory veľmi nestojím, v duchu sa preberám tým, čo som si zabalila na tento trh. Mám všetko? Snáď hej...
Hraničiari a stráž pri bráne si nás obzerá trochu nevrlo. Nevenujem im pozornosť, potrebujem sa skrz množstvo návštevníkov predrať na nádvorie. A keď už som tam? Nájdem si voľný stánok. Trochu bokom, ale dosť na očiach, aby si ma vedeli ľudia všimnúť a podarilo sa mi predať toho čo najviac. Zložím šatku z pliec a začnem vykladať, čo nesiem. Amulety proti urieknutiu. Očistné talizmany, ktoré budú chrániť pred chorobami. Talizmany pre šťastie. Drobné vrecúška s bylinnými zmesmi na čaj. Proti kašľu, pri prechladnutí, horúčke, bolestiam... Ďalšie vrecúška s bylinami, ktoré sa dajú zavesiť na rohy dobytku a budú odháňať muchy. A ďalšie vrecúška silne voňajúce levanduľou, do truhlíc k látkam a šatstvu, aby odháňalo mole. Je toho dosť... a kým to všetko vyložím a poukladám, chvíľku mi to potrvá.

Jeskyně

Probudím se jako se člověk budí z bezvědomí, nebo po téměř utonutí, s hlubokým nádechem a jako pružina se okamžitě posadím.
"Lesetha"
Chvíli to slovo převaluju na jazyku a pak ho vyplivnu jako by mě uštklo.
Rozhlédnu se okolo sebe a dojdu na kraj jeskyně si ulevit. Celé tělo mám ztuhlé z noční můry a pot mě nepříjemně studí ve studené jeskyni bez ohně.
Na kraji jeskyně si uvědomím, že ač je ještě noc, nad obzorem se tma začíná zdvihat.
"Tak dnes už asi neusnu. Raději bych se měl vydat na další cestu. Sluneční oštěp, druid, temná bohyně. Sestro moje, co jsem provedl? Duchové mi neradí, jen mě více a více souží. Snad mi pomůže ten druid."
S těmito myšlenkami v hlavě postupně poberu svých pár věcí a vydám se na další cestu.
"Další noc rozdělám oheň s jehličím. Snad zažene tyhle sny alespoň na chvíli."

Město Firath

Toulám se na hranicích divočiny a obydlených míst. Právě tyto pásy, kde není moc osad miluji. Jsou tam velké pásy neprozkoumané země, jíž se mohu toulat aniž bych narazil na živáčka. Teď ovšem hledám město a nebo obecně velké osídlení. " Edare zamíříme do města. Potřebuji hroty šípů a ty si mrkvičku taky dáš, že?" usměji se na svého koníka a ten souhlasně odfrkne.

V lese narazím na pěšinku a zamířím směrem kde tuším, že les řídne. Můj odhad se ukáže pravdivým. Les brzy řídne a já zahlédnu kamennou zeď, prozrazující, že jsme dorazili k nějakému městu a nebo pevnosti. Nadšeně zamířím k otevřeným branám. Tam snadno najdu mrkve, píci a hroty šípů raduji se v duchu.

Moje nadšení velmi rychle ochabne, když si všimnu toho, jak je město přecpané. Neměl bych sesednout? uvažuji, když mířím k bráně. Rozhodnu se raději zůstat v sedle, jelikož kdyby se Edar polekal některého z lidí, rozhodně bych jej za otěže neudržel. Tak se stalo, že můj věrný koník klape přeplněným městem. Zatím, co já se snažím najít nějaký hostinec, kdy bychom aby našli aspoň malou spásu před davy.
"Zdravíčko dobrý člověče. Prosím tě, co se tu děje? A kde bych našel nějaký hostinec?" zastavím jednoho s procházejících lidí, kterého bych odhadl, že je místní.

Snídaně a cesta

,,Ovšemže vnímám! Nebo mě snad považuješ za nějakého senilního starce?!" ohradil se tvůj dědeček, vstal od práce a vydal se k domu. Tobě pokynul ať ho následuješ. Karon zůstal na místě.
,,Opravdu tu dívku miluješ?" ozval se znovu dědeček zatímco připravoval snídani. ,,Ne, že uděláš nějakou hloupost. Víš, že by tě mohli pověsit?" A najednou vůbec nepůsobil jako blázen. Naopak byl smrtelně vážný. Takhle jsi ho neznal. Obvykle sršel vtipem a optimismem.
,,No, ale abych tě nezdržoval," A ten vážný výraz se z jeho tváře vytratil, ,,dám ti s sebou nějaké léčivé masti, kdyby se ti cestou náhodou něco stalo. A teď se pojď najíst. Musíš ochutnat tu výbornou malinovou marmeládu!" A sám si začal marmeládou mazat velký krajíc chleba.

Jak tvůj dědeček slíbil, tak udělal. Po snídani ti s sebou do malého ranečku sbalil hojivé masti a nějaké sušené byliny, a s úsměvem tě kousek vyprovodil. Tvá cesta začala.

Podivný pergamen

Žena se pobaveně usmála. ,,Ty jsi vždycky byla přímočará. To se mi na tobě líbilo. Šla jsi přímo k věci. Žádné sáhodlouhé okecávání. Ale jak jsi sama řekla: přejděme k věci." Na okamžik se odmlčela a odněkud vytáhla srolovaný a velmi starý kus pergamenu. Na stranách byl trochu ožehlý od ohně.
Lovkyně odměn se na tebe pátravě zadívala. Měla jsi pocit, že ti vidí až do duše.
Po chvíli od tebe pohled odtrhla a pokračovala: ,,V jednom vydrancovaném chrámu bohyně úrody, slunce a léta - Alethe, jsem našla tohle." A rozbalila starý cár pergamenu.
Hned na začátku se skvěl obrázek nádherného zlatého oštěpu. Evidentně měl list ještě nějaký nadpis, ale ten shořel. Pod ním byl text psaný jazykem, kterému jsi nerozuměla.
,,Znáš legendu o Slunečním oštěpu?"

Podivný pergamen

Mhouřím oči jak se soustředím vzpomenout si na jméno a pak mě to trkne. Když řekne, že jdu rovnou k věci všechno do sebe zapadne a jako kouzlem se mi v hlavě objeví jméno. Miriam. Pracovali jsme spolu jednou. Teda ona se spojila tenkrát s naší skupinou. Já k tomu moc říci co neměla, ale byla to dobrá práce, to zase ano. Tu jizvu měla již tenkrát. Zajímala jsem se o ní, ale odmítala mi říci jak k ní přišla. Pak se někam vytratila a vzpomněla jsem si na ní až dnes. Osud nám dokáže do cesty nachystat zajímavá překvapení.

Vezmu si pergamen a prohlédnu si ho. Nerozumím těm škrábanicím co tam jsou, ale o to mi ani nejde. Přičichnu k němu, stále je slabě cítit po kouři, ale je tam ještě něco. Nevypadá to jako pdvrh tak ho hodím zpátky na stůl a opřu se o židli.

"To mluvíš o té starodávné zbraní pro hrdiny? Jen vyvolení bla bla bla. Prastaré zlo, bla bla bla. Konec světa a tak dál?" ušklíbnu se. "Pohádky mě nikdy moc nezajímaly co to s tím má společného? To jsi sem přišla jenom kvůli cáru nějakého papíru o něčem co je výplod nějakého blázna? Řekni, že je v tom víc než tohle."

Čarodějka

Trhy se chýlily ke konci a ty jsi začala sklízet neprodané zboží a počítat peníze, co jsi si vydělala. Dnes se ti celkem dařilo.
Slunce se klonilo k západu a ty jsi se musela vydat na cestu než bude tma. V noci nebyl les pro osamělou ženu, třebaže čarodějku, zrovna bezpečný.
Chystala jsi se vyjít branou pevnosti radního a po hlavní cestě dojít k hradbám, když vtom jsi zaslechla křik. Ženský křik.
Ze sídla radního vyšlo sedm plně ozbrojených mužů a mezi sebou vedli, nebo spíše táhli, mladou sotva šestnáctiletou dívku v potrhaných a špinavých hnědobílých šatech. Služebná. Dlouhé hnědé vlasy měla rozcuchané a na tváři krev a několik podlitin. Dívka se zmítala a křičela, muži ji však drželi pevně.
I všichni kolem se zastavili a s úžasem to pozorovali.
Stráž radního a jejich vězenkyně zamířili k místu, kde jsi stála.
,,Zítra zemřeš v plamenech ty prokletá čarodějnice." Byli dost blízko na to, aby jsi je zaslechla.
Dívku zřejmě vedli do městského vězení, kde věznili čarodějnice. Bylo to jedno z nejlépe střežených měst ve Firathu. Ještě nikdy odtamtud nikdo neuprchl.
Věděla jsi, kde čarodějnici upálí. Na malém pahorku za městem. Ráno postaví hranici a v poledne zapálí oheň. Všichni z Firathu a blízkých vesnic (i z tvé) se museli přijít podívat.
Vydala jsi se domů.

Nepřátelé

K hranici to ještě byly dva dny cesty.
Úsvit přišel celkem brzy. Sluneční paprsky zaplavily zemi a prosvítily les kolem. Stálo to ale bylo studené slunce Neprobádaných divočin. Za hranicí bude tepleji.
Blížilo se poledne a ty jsi zrovna procházel starobylým hvozdem. Stromy zde byly vysoké a koruny tak mohutné, že půda vůbec nepromokla.
Najednou si něco zaslechl. Dusot nohou, výkřiky a zadrnčení šípů zabodávajících se do kůry stromů. Pár kroků od tebe proběhl mohutný jelen. A za ním několik šípů. Žádný ho však netrefil.
Hlasy se blížili. Jejich majitelé už byli na dohled. Bylo to nejmíň osm mužů oděných v tlustých kožešinách a kůžích s dlouhými vlasy a vousy. Ozbrojeni byli luky a oštěpy.
Všimli si tě.
Jelen je okamžitě přestal zajímat a své luky a oštěpy namířili na tebe. Postavíš se jim nebo se dáš na útěk?

Rozhovor

Muž jehož jsi zastavil se na okamžik zdál lehce zmatený. Prohlédl si tvého koně a i tebe samotného. Poznal v tobě elfa.
,,Dobrý den. Dnes jsou trhy, pane. Na nádvoří sídla radního téhle provincie." Musel trochu křičet, aby přehlušil štěbetání davu. ,,O dvě ulice dál je celkem slušný hostinec. Vaří tam dobře a ceny jsou příznivé. Má i vlastní stáj," hlavou kývl k tvému koňskému společníkovi, ,,Jmenuje se U Zeleného žaludu. Ale být vámi trochu bych si pospíšil. Ve městě je spousta obchodníků a dalších lidí, kteří zavítali na trhy. A kdyby už bylo U Zeleného žaludu plno, tak o tři ulice na sever za sídlem radního je hostinec Severní hvězda. Sice není tak skvělý jako Žalud, ale na nocleh to stačí a nemusíte mít obavy, že by vás tam někdo přepadl a okradl." dokončil svou řeč muž a se slovy ,,Sbohem, pane a dobré pořízení..." zmizel v davu.

V lese, nepřátelé

Šamanova prdel! Ujde mi, když mi dojde co se kolem děje.
Osm... Osm zpropadených Verdů. To mi byli duchové vděční. Sestro odpusť, Bohyně odpusť, asi nikoho nezachráním. Pojdu tady jako pes a není nikdo, kdo by můj konec vyprávěl. Jen Verdové budou chcát na moje jméno.
Nijak se nerozmýšlím, jestli utéci nebo bojovat. Mají luky a oštěpy, jsou mnou stejně překvapení jako já jimi. Jakmile zahlédnu znaky jejich kmene, je mi jasné, že je se mnou konec. Zachmuřen nad tím, že padnu v nerovném boji ihned sáhnu po sekeře a ještě než je plně venku z poutka, už se vrhám na nejbližšího z nich. Nečekám, že jich zabiju mnoho, ale alespoň jednoho nebo dva by mohl úsměv mojí sekery poslat do podsvětí, než tam jejich oštěpy pošlou mě.
Bojuji bezohledně na bezpečí. Přišli sem lovit, hnali se za kořistí, nejspíš nečekali predátora a tak je mojí jedinou šancí vyvolat co největší chaos co nejrychleji, než si stačí uvědomit, že jsem mezi nimi a moje kratší sekera bude mít ve skrumáži výhodu před neohrabanými oštěpy. Tam, kde se nemůžu rozmáchnout, pouštím jednou rukou toporo sekery a vypomáhám si nožem.

Směr ubytování

Docela mne překvapí zmatený výraz onoho muže. Uvažuji jestli by mne to nemělo znepokojovat. Dav a hluk v okolí mne ovšem přesvědčí, že spíše ne. Možná je, tak zmatený protože tu moc elfů nepotkávají? uvažuji a zvědavě si muže prohlížím stejně, jako on mně. Shledám, e předemnou stojí normální muž.
"Takže trhy? To je znamenité." zaraduji se, jelikož na trhu snáze seženu vše, co potřebuji.
"Děkuji za radu." usměji se na muže a mírně se mu ze sedla ukloní dřív než ho pohltí dav. Vyrazím do hostince a snažím si pospíšit, jak mi onen muž doporučil.

Snažím se prodrat davem k onomu hostinci. Mířím rovnou do stájí, kde seskočím se svého koníka. Zadívám se po nějakém stájníkovy. "Je tu někdo, kdo by se postaral o mého koníka?" zavolám a zatím uvažuji jestli budu muset jít dál a nebo tu najdeme přístřeší.

Čarodejka?

Slnko začína klesať k obzoru a ja začínam baliť veci, čo sa nepredali. Myslím, že môžem byť spokojná. Nebolo to dnes tak márne, dosť mincí mi zostalo i po nákupe zásob na doma. A tak všetko zviažem do svojej šatky a začnem sa pomaly predierať k vstupnej bráne, aby som sa vydala na cestu domov. Túlať sa lesom po tme nie je dobrý nápad.
No náhle musím zastať. Som v prvom rade pre pekne hnusné divadlo. Sedem strážnych a jedno vydesené, zbité dievča. Koľko má? Pätnásť? Šestnásť? Čo sa deje? Niečo ukradla? No potom zachytím slová strážneho a po chrbte mi prejde ľadová ruka strachu. Čarodejka? Nedôverčivo si to dievča obzriem. Veľmi jemne a opatrne rozošlem do okolia svoj zmysel pre mágiu. Ten zvláštny spôsob vnímania, ktorým dokážem manipulovať mocou. Na chrbte pocítim drobné žiarenie mágie z mojich amuletov. To je v poriadku. Ale inak... nič. Dievča nežiari. Nie je čarodejka.
Komu to chúďa stúpilo na otlak? Odmietla roztiahnuť nohy pred pánom radným? Rozbila paničkin obľúbený čajník? Neviem... a po pravde, ani by ma to nemalo zaujímať. To, čo by ma malo zaujímať je, že by som sa tu veľmi ľahko mohla ocitnúť v problémoch. Čas začať uvažovať o zmene bydliska.
Keď sprievod s nešťastnicou odíde, pokračujem v ceste, hlava plná smutných myšlienok. To dievča si to nezaslúži. Nemá v sebe ani kvapku mágie, okrem tej jedinej, čo je životom samotným. Je tak jednoduché nazvať niekoho čarodejom... Zajtra ma čaká nechutné divadlo. Prídu ľudia z celého okolia a budú vrieskať a kričať plný nenávisti... ani nevedia voči komu či čomu. Ale tak to už chodí... neznámo budí strach. Nepochopené neznámo budí ešte väčší strach. A je veľmi jednoduché nenávidieť to, čoho sa bojíme. Nechcem tam ísť, ale budem musieť, inak je možné, že podozrenie padne aj na mňa. Strasie ma a odrazu mi je tak... zima na duši. Už aby som bola doma s Pásikom.

Legenda o Slunečním oštěpu

Miriam se nad tvými slovy pobaveně usmála. Zjevně takovou reakci čekala.
,,Před mnoha a mnoha lety, kdy v této zemi vládli elfové a magie nebyla považována za nečistou, dávno předtím než na tento kontinent přišli lidé, rozpoutala bohyně Lesetha Válku bohů. Odmítala se dělit o vládu nad světem se svými třemi sourozenci. Chtěla být jedinou vládkyní a pokrýt svět nocí a stínem. Jednoho dne, o zimním slunovratu, se bohyně obrátila proti svým sourozencům Sarale, Izaelovi a Alethe. Opustila jejich posvátné sídlo a skryla se hluboko v podzemí, kde vybudovala svou pevnost. Dlouho kula pikle jak své sestry a bratra sesadit z trůnu a studovala temná a dávno zapomenutá kouzla z úsvitu věků. Začala otevírat portály do jiných světů a vpouštět do toho našeho netvory. Z nich sestavila svou armádu Bezejmenných a udeřila. Srovnala posvátné sídlo bohů se zemí a svět naplnila temnotou. Její tři sourozenci uprchli na zem. Chtěli svou sestru zastavit dřív, než všechno zničí. Z nebes a hvozdů povolali jejich duchy a strážce a učinili z nich armádu Svatých. Avšak prohrávali. Jakmile jedno vojsko padlo, nahradilo ho jiné. Sarala, Alethe i Izael věděli, že nakonec se své sestře budou muset postavit sami. A tak stvořili tři zbraně, které se měly stát odrazy jejich moci. Sarala, vládkyně lesů, zvířat a léčitelství stvořila Stříbrný luk. Šíp vystřelený z této zbraně nikdy neminul cíl. Izael, bůh moří, nebes a bouří stvořil Hromový meč. Zbraň, jež mohl třímat jen opravdový hrdina, který neznal strach. A Alethe, bohyně léta, slunce a úrody stvořila Sluneční oštěp, zbraň, jež nemilosrdně ničila temnotu.
A tak se Svatí a Bezejmenní setkali v poslední bitvě, která měla rozhodnout o osudu světa. Sarala, Alethe a Izael spojili své síly a pozvedli své legendární zbraně proti Lesethě. Byl to dlouhý a nároční boj, nakonec se však trojci bohů podařilo temnou bohyni spoutat a uvěznit ji v samotném srdci Texabarských skal. A tak skončila Válka bohů a přeživší obyvatelé Torunny i samotná země se začali vzpamatovávat z války." zakončila svůj příběh Miriam a zadívala se ti do očí. Snažila se odhadnout tvé pocity.
,,A ten oštěp. Po válce byly Stříbrný luk i Hromový meč zničeni, aby se nemohly stát zbraní nějakého nového zla. Jen Sluneční oštěp zůstal nedotčen. Alethe ho ukryla na neznámém místě v Torunně pro případ, že by se temnota znovu rozhodla uchvátit svět do svých spárů." Na chvíli se odmlčela, aby dodala svým slovům váhu.
A než něco řekneš," promluvila znovu, ,,To, co jsem ti vyprávěla není jen nějaká báchorka. Skutečně se to stalo. Draze jsem za ty informace zaplatila."

Legenda o Slunečním oštěpu


Poslouchám co Miriam říká a při tom vzpomínám. Vzpomínám na své dětství kdy mi tyhle příběhy byly vyprávěny. Tenhle a spousta dalších mýtů, pohádek a dávných proroctvích. Na chvíli se ztratím v těch šťastnějších den, ale pak mě konec její řeči zase přivede zpátky.

"Jo jo, už si vzpomínám. Neříkej, že jsi se přidala k těm bláznům co hledají poklady z legend," ušklíbnu se. "Podle mě tě někdo napálil aby z tebe vytáhl peníze a ty jsi se nechala nachytat na ten cár papíru a moudré řeči. Nebo vážně čekáš, že uvěřím, že něco takového skutečně existuje a ty čistě náhodou víš kam jít."

Přežiješ?

Vrhl ses na přibližující se nepřátele. Celkem snadno jsi zabil prvního Verda, který se k tobě moc přiblížil. Zaútočil jsi na dalšího a na paži mu zanechal dost ošklivou ránu.
Najednou tvým tělem projela vlna bolesti. Podařilo se jim tě obklíčit a jeden z nich ti prostřelil šípem lopatku. Rozmáchl jsi se k dalšímu úderu. Začala se ti motat hlava a tvé pohyby byly čím dál pomalejší, těžkopádnější. Než dopadla čtvrtá rána klesl jsi na kolena. Před očima se ti dělaly mžitky. Zavřel jsi oči a padl na zem.

Když jsi se znovu probudil, byl jsi přivázaný ke kmeni mohutného stromu v jaké si osadě. Verdové tě ušetřili. Ale proč?
Neznámý barbar pohlédl tvým směrem a rozešel se k tobě.
,,Jmenuju se Glogar a jsem náčelník tohohle kmene." představil se, když k tobě přistoupil. ,,Za svůj život vděčíš duchům, který k nám včera promluvili. Řekli nám, že naším územím bude putovat barbar z kmene Svargů, že ho však nemáme zabít, ale pomoci mu." Na okamžik se odmlčel a změřil si tě pohledem. ,,Už nám však neřekli, co tu pohledáváš ani kdy a kde na tebe narazíme. A tak se tě teď zeptám. A dávej si bacha. Zeptám se jen jednou a jestli zalžeš, můj kmen zná i jiné způsoby jak vytlouct z lidí pravdu. Takže, co tu chceš?"

U Zeleného žaludu

,,Já se vám o něj postarám." Ze stání napravo od tebe vyšel vytáhlý a hubený mladík s veselýma a přátelskýma očima. ,,Máte štěstí, pane. Pár míst tu ještě máme. Můžete jít do hostince o vašeho koníka se dobře postarám. Jen si prosím vezměte ty sedlové brašny. Děkuji."
Mladík od tebe převzal otěže a odvedl Edara do stání.
Ty jsi se vydal do hostince. Když jsi požádal o pokoj, hostinský ti k tvé úlevě sdělil, že ještě jeden pokoj volný je. Vystoupil jsi tedy po schodech do třetího patra a otevřel dveře pokoje čísla 32. Uvnitř to vypadalo pěkně a čistě. Naproti dveřím bylo okno s výhledem k sídlu radního. Napravo od okna byla u zdi postel s nočním stolkem. Nalevo od okna byl stůl se dvěma židlemi a řezanými květinami ve váze. Zanechal jsi zde své věci a vydal se na trhy. Cestou ses musel prodírat davy lidí a několikrát se ptát na cestu, naštěstí jsi však nakonec zdárně dorazil ke svému vytouženému cíli - trhům na nádvoří radního. Nakoupil jsi vše, co jsi potřeboval a jelikož jsi začínal mít trochu hlad, koupil jsi si v jednom stánku pražené ořechy. Snědl jsi je a razil si cestu zpátky k Zelenému žaludu. Když jsi se dostal k hostinci bylo už po poledni. Nakoupené věci jsi si odnesl nahoru do pokoje a na chvíli ulehl do celkem měkké postele, aby jsi si trochu odpočinul. Sice jsi si zvykl spát na tvrdé zemi, ale když jsi měl možnost spát v posteli, nepohrdl jsi jí.
Brzy tě ale přemohl spánek. Vzbudil jsi se a venku už vládla tma. S kručícím žaludkem jsi sešel dolů a usadil se v šenku. Měl jsi štěstí. Jeden malý stolek u, v těchto teplých měsících vyhaslého krbu, byl ještě volný. Objednal jsi si u jednoho obsluhujícího děvčete něco k jídlu a pití a mezitím pozoroval ostatní v hostinci. U vedlejšího stolu hráli nějací muži karty, u dalšího bylo jeho osazenstvo už značně přiopito...
Náhle se otevřely dveře a do šenku vstoupil nějaký muž. Přisedl si ke karbaníkům kousek od tvého stolu a cosi svým přátelům začal vykládat.
,,Vobjevila se tady čarodějnice. A pokusila se votrávit radního. Ale chytli jí. Na vlastní voči sem viděl jak jí tahnou do vězení. No fakticky. Zejtra jí chtěj upálit. Přesně v poledne. Teda aspoň sem to tak slyšel vod stráží..."

Večer

Celou cestu domů se utápíš ve chmurných myšlenkách nad osudem toho děvčete. Ani pořádně nevnímáš lidi ve svém okolí. Občas sejdeš z cesty aby jsi si natrhala nějaké bylinky nebo nasbírala nějaké lesní plody. Až když dorazíš ke svému domku a Pásikovi trochu pookřeješ. Už se začalo stmívat a tak rychle zmízíš uvnitř. Zamkneš za sebou a zapálíš svíčku na stole. Domem se rozlije světlo a hned to tam vypadá útulněji. Se vším, co se ti stalo se svěříš Pásikovi, svému jedinému příteli. Přitom si zašíváš rotrženou sukni tvých oblíbených šatů.
Trochu se navečeříš a brzy si jdeš lehnout.
Na zítřek se opravdu netěšíš.

Útěk

Řítila jsi se lesem. Na záda ti dýchali tři kněží, které Marianne vyslala, aby tě zničili. 
Byl to už skoro týden, co jsi utekla z chrámu a zřekla se bohyně Lesethy. Její moc ti však v krvi vibrovala dál a toužila se dostat na povrch.
Zatím se ti poměrně úspěšně dařilo unikat mečům kněžích. Tvůj kůň byl ale zchvácený. A tohle pro tebe byl neznámý svět. Znala jsi ho jen z map a příběhů. A kněží byli vytrvalí. Ačkoli jsi je už kolikrát svedla na falešnou stopu, oni tě vždy znovu našli. Možná to bylo způsobeno mocí v tvé krvi. Lesethinu poutu. Pokud se ti nepodaří je zabít, co nejdřív, nejspíš už další dva dny nevydržíš. Ale pokud se jim dostaneš do rukou, čeká tě osud horší než smrt. 
Byla jsi sama. Sama ve světě, který jsi neznala. Ani jsi nevěděla jestli míříš správným směrem ke Kallendalu, hlavnímu městu Torunny. A co až tam dorazíš? Myslíš, že tě král vyslechne? Tyto myšlenky jsou, ale ještě příliš předčasné. Pokud se nezbavíš kněžích, do Kallendalu nedojedeš. 
Přes svištění větru jsi zaslechla podivný ječivý hlas. Po obloze letělo cosi co vypadalo jako lidská postava s mohutnými křídly. Všimla si tebe i tvých pronásledovatelů. Mlsně se olízla.

Útěk

Popoháním koně až na samou hranici vyčerpání. Cítím, že tohle dlouho nevydrží a já také ne. Jak kůň tak i já jsem příšerně unavená z neustáleho prchání. Žádný spánek, vždy jen trocha rychle zhltnutého jídla. Vypadá to se mnou špatně. Vím, že se kněžím musím postavit, ale bojím se. Bojím se nejenom toho, že je neporazím a oni mě přivlečou zpátky před velekněžku, ale také se bojím opaku. Že je zabiji a stanu se tak ještě větší zrůdou než jsem. Na výběr mi však nedávají.

I přes divokou jízdu se rozhlížím kolem. Hledám nějaké vhodné místo ke střetu dokud ještě stojím na nohou. Ze zamyšlení mě vytrhne odporný skřek. Otřesu se odporem když spatřím okřídlenou stvůru, ale nemám čas se o ní zajímat. Ne teď. Musí počkat

Tam! Kus od cesty zahlédnu spadlý kmen mohutného smrku obrostlý trním. Trhnutím zastavím koně. Spíš spadnu než seskočím ze sedla a rozběhnu se ke stromu. Nedbám na to jak mi šlahouny trhají šaty a kůži. Do dlaně si nachystám dýku. Tu samou dýku, kterou jsem porpvé zabila. mám jí aby mi vše připomínala. Doufala jsem, že jí nebudu muset již nikdy použít, ale bohové naše osudy mění jak se jim zlíbí.

Doběhnu k padlému kmeni, rozhrnu roští, protáhnu se pod smrkem na druhou stranu. Snažím se aby to vypadalo, že se tma chci schovat, ale nemám na to příliš času a ani to není můj plán. Jakmile jsem za kryta kmenem zatočím doprava, kde je další houští a za něj se teprve schovám. Tady čekám na své pronásledovatele a doufám, že až dojdou k mé domělé skrýši rozdělí se a já se tak nebudu muset vypořádat se všemi najednou.

Glogar náčelník

A jak ti můžu věřit já? Možná jsou horší věci, kterých bych se mohl dopustit, než tady zemřít. Možná jsi její služebník. Služebník Lesethy.

To jméno po něm skoro vyplivnu. Pod rouškou vyčerpání opatrn čekám, jak zareaguje.
Možná mě teď zabije. Ale musím mít pravdu, musím mít jistotu. Svargové a Verdové jsou nepřáteli už tolik zim. Pokud mě, Svarga vyvolili bohové abych pomohl bojovat proti zlu, pak Verdové mu jistě budou napomáhat.

Zpod přimhouřených očí se dívám na Glogara a čekám jak se zachová.

Sestra

Miriam byla stále smrtelně klidná. Musela mít nevyčerpatelné zásoby trpělivosti. ,,Já nezaplatila penězi. Dala jsem za to něco mnohem horšího." Nepřítomně si přejela prsty po jizvě. V očích se jí mihl smutek.
,,Nedivím se, že mi nevěříš. Taky bych pochybovala." řekla znovu už tím vyrovnaným klidným hlasem a střelila pohledem někam za tebe. ,,Ale možná tě přesvědčí někdo jiný. Bridget, dovol abych ti představila svou nevlastní sestru a Alethinu kněžku, Aerinn." Od jednoho ze stolů v koutě vstala krásná mladá dívka. Nemohlo jí být víc než šestnáct. Mnoho hostů krčmy se za ní otočilo. Rozepla sponu a černý plášť, jež ji dokonale halil, nechala klesnout na zem. Pod ním byla oděna do bílých šatů splývajících jí až na zem. Na hrudi měla vyšitého rudozlatého ptáka fénixe, pána ohně a posla slunce. Znak Alethe. Dlouhé tmavě hnědé vlasy měla sčesané z tváře a v nich zapletený drobný zlatý řetízek, který jí přidržoval na čele jiskřivý červený kamínek. Bystré hnědé oči upírala na tebe.
Své sestře se podobala jen málo. Měli stejnou pouze výšku a tvar a rysy obličeje.
Sehrály pěkné divadlo. Aerinn tu musela sedět ještě před tvým příchodem. Nevšimla sis jí. Částečně ji kryly stíny a částečně černý plášť. Její sestra pak měla přijít a začít tě přesvědčovat. Aerinn byla její eso v rukávu, kdyby se jí nedařilo.
Když kněžka přistoupila k tvému stolu, neviděla jsi u ní žádnou zbraň. Což ještě neznamenamenalo, že ji nemůže mít někde ukrytou.
Trochu nesměle se na tebe usmála.
A ano, vím kam jít.

Tvá cesta se zkřížila s tou Aerinninou. Nyní piš příspěvky viditelné i pro ni.

U Zeleného žaludu

Přátelsky se usměji na mladíka. "Děkuji." předám mladíkovy otěže svého věrného koníka a zvědě naslouchám, rady. Přikývnu, stejně jsem si je plánoval vzít. Sundám vaky a hodí si je na rameno. Vejdu do hostince a mířím přímo k baru.
"Zdravíčko. Můžu požádat o pokoj?" pozdravím s hraným přátelstvím. Nejsem si jist, jak s lidmi jednat a tento postoj se mi docela osvědčil. I tentokrát slaví úspěch a já si seženu ubytování. Spokojeně vyrazím o svého pokoje, kde do rohu odložím sedlové vaky.
Sám se rozvalím v měkké posteli a užívám si vzácné pohodlí. Jo, na to bych si dokázal zvyknout. usměji se, ale hned vstanu. Ne, ne nesmím se válet. Musím sehnat ty hroty šípů! zamířím na trhy a musím shledat, že na davy lidí bych si zvykal jen velmi těžko. Prodírání se davem a je mi to silně nepříjemné. Musím bojovat s touhou mlátit lidi, co do mne vráží. Několikrát se musím zastavit a ptát na cestu davem.

Po době, jenž mi přijde, jako věčnost se konečně dostanu do centra trhů na nádvoří radního. Rychle se propletu davem, abych se dostal s té tlačenice. Dostanu se k obchodníkovy s hroty a bez smlouvání si koupím hroty, přezky a další kovové drobnosti, jenž si nedokážu nahradit. Cestou zpět si koupím ještě nějaké sušené ovoce a pražené ořechy. Pražené oříšky ujídám cestou a trochu zklamaně zjistím, že jsem je dojedl dřív než jsem se vrátil do hostince. Spokojen se vrátím do pokoje a opatrně uklidím svůj nově nabytý majetek do sedlové brašny.

Rozvalím se na posteli a jen si sundám boty. Teď si můžu konečně odpočinout. odsouhlasím si a plášť s opaskem se zbraněmi hodím na židli. Spokojeně začnu dřímat. Oči se mi zavřou samy a vzbudí mne až kručení v břiše. Neochotně vstanu a nějakou dobu uvažuji jestli si nevzít sušené ovoce.
Nakonec se znovu obuji a připnu si opasek se zbraněmi, sejdu do výčepu.

S velkou radostí si najdu místo u krbu a tam se rozvalím. Čekám ne mi donesou jídla a zvědavě naslouchám hovorům, ale nějakou dobu nic zajímavého nezaslechnu. Najednou se otevřou dveře a vstoupí muž který si sedne ke karbaníkům a začne jim povídat novinky. Čarodějnice, ale ? To zas někdo nějakou ubohou holku obvinili z špatné úrody. vrtím nad nepřátelstvím lidí k kouzlům.
No, docela rád bych se podíval, jak poznají čarodějku. usměji se, zaplatím a vyrazím nahoru do svého pokoje. Vezmu si tam plášť do, kterého se zahalím. Rychle odejdu z šenku a zamířím ke strážnici. Není problém najít strážnici prostě hledám nejopevněnější budovu ve městě.U strážnice se zastavím a zvědavě si budovu prohlížím. Hledám, něco co by naznačovalo, že uvnitř čarodějka.

Milé překvapení

Pokynu jí rukou ať se také posadí a přitom si jí prohlédnu od hlavy po paty. Rozhodně se nedivím těm chlapům tady, že se za ní otáčí jak korouhvičky. Je to opravdu krasavice, ale to teď necháme stranou.

"Tak jo," podepřu si bradu rukou opřenou o stůl. "To že kněžka bude věřit tomu co se učí mě nijak nepřekvapuje. Těžko se to dá brát jako nějaký důkaz, ale zajímá mě něco jiného." Odmlčím se a postupně se podívám do očí jak jedné tak druhé.

"Proč já?" Proč jste přišly za mnou? Venku, nebo i přímo tady, se dá najít spousta ochotných mečů. Stačí zacinkat měšcem a slétnou se jak mrchožrouti nad zdechlinou, takže co s tím mám společného já? A neříkej, že je to proto, že se ti líbí moje oči. Na to jsem neskočilo ani když mi bylo patnáct natož teď. Takže to koukejte vyklopit," udeřím na něj ať konečně přestou chodit kolem horké kaše a povědí co chtějí.

Doma

Cesta domov nabrala trpkú príchuť. Náladu mi nevylepšilo ani to, že som cestou domov našla trs vzácnej, v noci kvitnúcej byliny. Vlastne neviem, ako som sa dostala domov, pretože som väčšinu času bojovala so svojou mysľou. Neustále mi utekala ku tej chudere a ako vytrvalý ovčiarsky pes som svoje neposlušné myšlienkové ovce zavracala preč od nebezpečnej témy.
Až keď ma pred dverami privítal Pásik a v mačacom pozdrave sa obmotal vôkol mojich členkov som trochu pookriala. Vpustila som nás dnu a urobila som nám večeru. A pri jedle som mu porozprávala o trhu... i o udalosti s čarodejkou. Pásik si prestal umývať kožuch a zahľadel sa na mňa svojimi múdrymi očami. Už som mu rozprávala, ako som utekala s mamou z miesta na miesto. Pozná nebezpečenstvo. Je to, ako keď sa pes schováva za plotom pripravený skočiť po neopatrnej mačke. Ale potom švihol chvostom a mňaukol, čím mi dal najavo, že je zbytočné sa báť psa, ak je stále za plotom. A aby ten plot stál pevný, potrebujem sa zajtra na tej nechutnej udalosti ukázať.
Nespokojne si vzdychnem a dám mu za pravdu. Vezmem si svoju obľúbenú sukňu, košík so šitím a dám sa do opráv, kým ešte mám trochu svetla. A potom? Potom už len spať. Veľmi sa mi nechce, pretože keď si dnes ľahnem, zobudím sa zajtra... a zajtra je zlý deň. Som si istá, že ani to dievča sa túto noc veľmi nevyspí...

Boj

Tvoji tři pronásledovatelé zastavili před kmenem, vyměnili si mezi sebou pohledy a jako jeden muž seskočili z koní. Tasili meče.
Okřídlená postava stále kroužící na nebi vydala jakýsi ječivý a velice podivný zvuk. Co to jen mohlo znamenat?
Kněží překonali kmen a zjistili, že se za ním neschováváš. Znovu si vyměnili pohledy. Domlouvali se spolu jen ve svých myslích. Toto byla ojedinělá a zvláštní schopnost. Ovládali ji jen ti nejsilnější kněží. Byla to nebezpečná výhoda.
Pak se rozdělili a každý se vydal jinam. Jeden zamířil i směrem, kde jsi se ukrývala. Meč měl připravený.
Náhle se ze všech stran rozlehl stejný zvuk jaký předtím vydávala ona bestie.
Kněží už byl u tebe...
Vyskočila jsi z úkrytu s připravenou dýkou. Než jsi však stihla cokoli udělat, z nebe se snesla ta okřídlená postava. Když se přiblížila, mohla jsi vidět mohutná opeřená křídla a ošklivou ženskou tvář s rozcuchanými ohnivě rudými vlasy. Oděna byla do kůží, které vypadaly až znepokojivě lidsky. Poznala jsi, co to je. Byla to harpyje.
Po menším boji s kněžím ho harpyje popadla a vznesla se s ním.
Periferním viděním jsi zpozorovala jak se k tobě blíží žlutohnědá skřehotající harpyje.

Zlo se znovu probouzí

Tentokrát místo své sestry promluvím já. ,,V Texabarských skalách se probouzí zlo, jenž spalo po mnoho set let. Zlo, jenž kdysi málem zapříčinilo zkázu světa. Víš o kom mluvím."
Opřu se lokty o stůl a propletu si prsty, aby se mi tolik netřásly.
No tak. Prober se. Jsi Alethina kněžka. Musíš být silná. Pokud zakolísáš, ta žena to využije proti tobě. Vynadám si v duchu.
Když znovu promluvím můj hlas je jistý a neochvějný. ,,Skřeti znovu vystoupili ze svých temných úkrytů. Drancují a pálí chrámy Alethe, Izaela a Saraly. Brzy se jejich útoky zaměří i na vesnice a města. Má bohyně mlčí."
Vyměním si pohled s Miriam. ,,Jsme na pokraji války, kterou může zastavit pouze Sluneční oštěp. Jsme tu proto, že jsi někdo koho má sestra osobně zná. Máš pravdu, stačí zacinkat zlaťáky a všichni lovci odměn se k nám seběhnou. Ale my je neznáme. Nevíme, co od nich můžeme čekat. Jak můžeme vědět, že jen co přijde boj, nevezmou nohy na ramena? Jak můžeme vědět, že pokud najdeme oštěp neobrátí se proti nám?"
Beze špetky strachu pohlédnu lovkyni odměn do očí, aby pochopila vážnost celé situace, a trochu ztiším hlas. ,,Nejsme jediní, kdo po oštěpu pátrá. I služebníci Noční bohyně ho hledají. Aby ho zničili. Aby zničili jedinou šanci na záchranu světa. Noční bohyně rozvrátí celý kontinent pokud ji nezastavíme."

Boj

Ztuhnu a jenom sleduji jak se perou. Kněz mává mečem, ale harpyje je mrštnější a jeho ranám se vyhýbá. Netrvá to dlouho a je přemožen. Radovala bych se, že je o jednoho z mých pronásledovatelů méně, ale mám teď jiné starosti. Jedna z těch potvor se zaměřila na mě.

Otočím se k ní čelem, abych na harpyji dobře viděla a začnu pomalu ustupovat hlouběji do lesa. Doufám, že tam mezi větvemi bude mít s křídly větší potíže než tady kde jsme.
Zády narazím do kmene a začnu strom pomalu obcházet. Jsem připravená se zuby nehty bránit. Na tom se nic nezměnilo. Je jedno zda to jsou kněží nebo bestie. Nejlepší by bylo kdybych je dokázala poštvat proti sobě, ale nevím jak. Možná, ale jenom možná mi budou rozumět? Zkusím to.

"Na mě si nepochutnáš. Jsem moc malá," pronesu s větším klidem než ve skutečnosti cítím. Snažím se mluvit pomalu a jemně. "Ti muži tam dál mají víc masa." Hlavou lehce trhnu směrem kde jsem je viděla mizet, ale pochybuji, že něco takového pomůže.

Naslouchačka

,,Toto jméno neznám. A věř Svargu, že Verdové by nikdy nikomu nesloužili. Tím méně ženský. Ještě jednou řekneš takovou věc a zabiju tě, jasný?" Glogar vypadal poněkud uraženě. Ne však naštvaně. Buď uměl dobře skrývat své pocity, nebo byl na barbara vyjímečně trpělivý.
,,Přiveď Arullu!" křikl na nejbližšího barbara. ,,Tak, máš poslední šanci promluvit svobodně, Svargu. Pokud se nechceš setkat s Naslouchačkou A věř mi, že to vážně nechceš." Nemáš ani nejmenší tušení, co to Naslouchač je.
To už však od tábora přicházela drobná asi čtyřicetilá barbarka s tmavými vlasy prokvetlými stříbrem a hezkou tváří posetou pihami. Kůži měla bledou jakokdyby nikdy nepoznala slunce. Při chůzi se opírala o dlouhou hůl, která vypadala jako kost něčeho hodně velkého a zřejmě i nebezpečného. Když došla až k tobě, zjistil si, že má úplně bílé oči. Nevypadala však jako někdo, kdo se o sebe neumí postarat. O tom faktu svědčil i dlouhý tesák po jejím boku.
[/b],,Jsi poznamenán bohy, Baltire z kmene Svargů."[/b] promluvila zvučným hlasem Arulla.
Rozbolela tě hlava.

Celé to jejich povídání má tolik velkých děr, že by jimi projelo celé procesí voly tažených povozů. Ani se ten pochybovačný výraz co mám na obličeji při jejím vyprávění nesnažím skrýt.

"Jak můžete vědět, že se proti vám neobrátím já?" konečně si vezmu slovo. "S tvou sestrou jsme sice chvíli pracovali, ale bylo to již před nějakou dobou a za ten čas se toho dokáže hodně změnit. I člověk."

Opřu se o židli a založím si ruce na hrudi a pohledem těkám z jedné na druhou. Dávám si čas na rozmyšlenou. Je mi jasné, že ty dvě tomu věří. Kněžka vlastně ani jinak nemůže a mě to může být jedno. Když chtějí jít mohou a já klidně s nimi. Zase tak rozdílné od toho co dělám normálně to nebude.

"Nevěřím vám," řeknu a trochu v nich hrkne tak hned pokračuji. "Nevěřím celé té pohádce a tomu, že jedna zbraň dokáže zastavit celou válku. Legendy jsou hezké, ale skutečný život je jiný. Říkám to jenom aby mezi námi bylo jasno. Protože jsem se rozhodla vám pomoci, ale nedělám to z přesvědčení. Dělám to pro peníze a ze známosti."

Teď se pozná jak moc o mě stojí nebo jak zoufalé jsou.

Strážnice

Strážnice byla v podstatě taková malá pevnost. Měla dvojité hradby na nichž hořeli ohně a hlídkovali vojáci. Vojáci - ne hraničáři jako u brány. Za vnitřní čtvercovou hradbou se nacházelo samotné vězení. Celá strážnice nebyla příliš velká za to perfektně střežená. Neproniknutelná. Jako by byla postavena přímo pro zadržování jedinců ovládajících magii. Bylo zcela jisté, že uvnitř skutečně nějaká čarodějka bude. Jinak by tu nehlídalo tolik mužů.
Prohlížel jsi si masivní bránu ze silného dubového dřeva pobitou železem, když tu si tě jeden ze dvou mužů hlídkujících u brány všiml.
,,Co tu tak okouníš?! Jestli chceš vidět čarodějnici tak si počkej na zejtřek. A teď vypadni!" křikl s kopím namířeným na tebe.

Nepříjemná událost

Ráno jsi se vzbudila velmi brzy. Zrovna vycházelo slunce. Nasnídala jsi se a chvíli vyráběla své kouzelné amulety. Někdy kolem osmé ti někdo zabušil na dveře až se otřásli v pantech. Když jsi je otevřela, zjistila jsi, že je to jeden z hraničářů. V ruce držel pergamen.
,,Jméno!" řekl nepříliš přátelsky.
Tohle byla klasická rutina. Radní chtěl, aby všichni lidé z nejbližšího okolí byli svědky upalování čarodějek. Bylo to varování pro každého, kdo by snad jen pomyslel na to, že by používal magii. Měl soupis všech obyvatel přilehlých vesniček (celkem byly tři) a pokaždé, aby měl kontrolu, že se na tu podívanou přijdou všichni podívat se všichni vesničané museli představit jmény a nakonec je ještě všechny spočítali. Vyjímku dostávali pouze vážně nemocní nebo ranění.
Za mužovými zády jsi si všimla ostatních vesničanů. Všichni byli na tu popravu natěšení. Dokonce i malé děti.
Jakmile bylo všechno jak má být vydala jsi se společně s ostatními vyšlapanou cestou do lesa. Byla to stejná cesta, kterou jsi šla včera do města.

Konečně dohodnuto?

,,To mohou..." přisvědčím a slabě se pousměji. Jsem ráda, že sestra teď nechala mluvení na mě. Z nás dvou jsem byla vždycky já ta diplomatičtější.
Bridget mlčí a dívá se na nás. Uvažuje snad nad tím jak moc pravdivé je to, co jsme řekly? Rozmýšlí se zda půjde s námi? Bohyně, teď tě potřebuji. Proč mlčíš? Mimoděk v ruce sevřu medailon, co mám na krku. Je to obyčejný zlatý kruhovitý medailonek se znakem slunce. Uvnitř něj je uzavřena drobná částečka Alethina světla. Dává světlo tam, kde není a ukazuje správnou cestu. Cestu dobra a míru. Pochopení a soucitu. A ubližuje těm, jež kráčí ve tmě.
Když Bridget konečně promluví srdce se mi sevře. Svírám medailon čím dál silněji. S tím jak mluví dále se však zase pomalu uvolňuju. Pomůže nám. Sice nevěří, ale pomůže. Oheň naděje ještě pořád plane.
Co nejsrdečně se na ni usměju. ,,Pak by jsi možná ráda poznala zbytek naší družiny." S tím se zvednu od stolu a vydám se ke dveřím vedoucím na ulici.

"Proč ne," pokrčím rameny a vstanu od stolu. Není potřeba to odkládat. Najezená jsem a pouze jsme tu zabíjela čas. Vezmu si meč, který jsem měla opřeny vedle sebe a vydám se za sestrami ven na ulici. Jsme opravdu zvědavá koho dalšího tu mají. Jen doufám, aby to nebylo celé procesí kněžek. To jejich štěbetání bych asi dlouho nevydržela.

Memento mori

Možno predtucha zla, možno skryté obavy mi nedovolili spať. Sen ma opustil o mnoho skôr, ako by som chcela ja sama. Mrzutá, podráždená a s niečím neustále zatínajúcim pazúriky do mojej duše som vyliezla z postele, dala som sa trochu do poriadku a pohľadala som nejaké raňajky. Ukázalo sa ale, že väčšiu časť môjho jedla som prenechala Pásikovi. Nejak mi nešlo dolu krkom.
Aby som zamestnala svoje ruky i myseľ, pustila som sa do výroby svojich amuletov. Áno, obsahovali skutočnú mágiu. No nie moju. Bola to prirodzená mágia skrytá vo všetkom živom. Že kamene nie sú živé? To povedzte tomu kusu hematitu, čo v spoločnosti pár bylín dokáže na nejaký čas úspešne odháňať choroby. On nevie, že má byť čarovný... možno, ak mu to vysvetlíte, prestane...
Čas plynul a z práce ma vyrušilo nevyberavé zabúchanie na dvere. Pásik sa celý naježil a zlostne zasyčal. Ani on nemá rád nezvaných hostí. Ja už viem, že to čomu by som sa najradšej vyhla, je tu. Prišli nás zohnať ako stádo. Vzdychnem si, prehodím šatku cez plecia a otvorím. Nevrlo sa tváriaci hraničiar chce vedieť moje meno.
"Kahlen," odpoviem mu, zatvorím za sebou a pridám sa ku stádu dedinčanov. Neobzerám sa veľmi a snažím sa nepočúvať. Naopak, tvárim sa, že ma dosť štve ozdobný lem na mojej košeli a tak ťahám za nitky a zamestnávam sa tým.
Napokon sa celá naša skupina pohne. Chudák dievča. Už odbíjajú jej posledné hodiny. Nič zlé nespravila. A na jej mieste... sa môžem kedykoľvek ocitnúť ja. Celá táto udalosť je pre mňa jedno veľké pripomenutie, aby som bola opatrná, pretože neviem dňa ani hodiny. Memento mori...

Harpyje

Když harpyje viděla tvůj ústup do lesa trochu svůj let zpomalila a zastavila kousíček od tebe. Mlsně se olízla a pozvedla ruce s dlouhými ostrými drápy místo nehtů. Šíleně se na tebe šklebila. Cítila tvůj strach. Nepochybně se těšila až si tvé mrtvé tělo odtáhne někam na stranu, kde ho bude moci v klidu pozřít.
Na tvá slova reagovala ječivým nepřirozeným smíchem. ,,Možná jsi drobná, děvče, ale krve máš pořád stejně jako oni." Neurčitě máchla rukou za sebe. Nemohla jsi vidět, co se tam děje, ozývaly se však odtamtud bolestné výkřiky.
Tvoje harpyje se znovu olízla obnažila ostré jako jehly tenké špičáky.
,,Řekni sbohem, děvče." S tím se na tebe vrhla. Rozmluvou s harpyjí se ti podařilo kmen obejít a tak tě teď opeřená žena srazila do lesního podrostu. Ruce jsi měla poškrábané od větví drobných keříků a hlavou jsi se trochu bouchla o kámen. Neupadla jsi do bezvědomí, ale i tak jsi byla omámená. Harpyje na tobě klečela a vahou svého těla tě tiskla k zemi. Zemřeš? Použiješ svou dýku k alespoň chabé obraně?

Boj

Sotva dýchám jak mě pevně svírá a hlava se mi točí, že skoro nevím kde je dole a kde nahoře. Dýku jsem nějakým zázrakem udržela, ale stejně nevím co s ní. Nejsem bojovnice takže mé chabé pokusy byly harpyjí snadno odraženy. Možná jsem jí někde trochu řízla, ale to jí jenom rozzuřilo. Není to nic co by jí dokázalo ohrozit a mě zachránit. Nakonec udělám tu jedinou věc, která mi zbývá.

Popadnu jí za ruku, kterou se mi snaží podrápat obličej a napřu všechnu svou vůli abych jí pronikla do hlavy. Zbourala její osobnost a pokořila její vůli.
Zmiz! Odleť! Ztrať se! Křičím v myšlenkách.

Před strážnicí

Prohlížím si zaujatě budovu. No, viděl jsem hůře opevněné a bráněné hrady. konstatuji v duchu, zatím co si plížím dvojité opevnění a množství mužů neustále chodících po hradbě. Dojdu podél zdi k bráně a zadívám se na masivní vrata. Docela mne překvapí, jak masivní jsou. Teda tak místní berou bezpečnost vážně a nebo je místní vládce vážně paranoidní. vrtím hlavou v duchu jelikož jsem se nesetkal s nikým kdo by provozoval magii.

Uvažuji jestli je na povídačkách o magičích něco pravdy a v ten okamžik si mne všimne strážný a vyk proti mně s kopím. Když strážný ono kopí skloní na mne, couvnu a lehce se nakrčím. Podvědomě se připravím k boji, ale rychle se vládnu a narovnám se. Ovšem ještě krok ustoupím z dosahu kopí.
"Klid pane, už jdu. Jsem jen zvědavý netřeba se durdit."Zvednu v uklidňujícím gestu ruce a ukážu prázdné dlaně. Rychle od vojáka couvnu a zamířím pryč. Jdu zpět do hostince.
Sakra na co jsem myslel?
To jsem myslel, že budou tu dívku vystavovat a nebo mne jí nechají ať se podívám.
Měl jsem štěstí, že nemám větší malér. nadávám si v duchu cestou, ale nepřestávám přitom dávat pozor na okolí. V hostinci si dám ještě jedno pivo a jdu spát. Ráno plánuji jít se podívat, jak tu potencionální čarodějnici povedou.

Družina

Opustili jste hostinec a ocitli se na ulici.
Miriam na Bridget promluvila. ,,Pokud chceš zajdi si sbalit nějaké věci a vezmi si koně pokud ho máš. Počkáme tu na tebe." Šla si tedy do stájí za hostincem, kde měla koně. Aerinn zůstala stát po boku sestry a snažila se ignorovat lidi, kteří v ní poznali kněžku a kteří se za ní ohlíželi.
Když se Bridget vrátila, Miriam vás vedla spletitými ulicemi až k mohutným kamenným hradbám a silné bráně z dubového dřeva. Ta byla nyní otevřena a dovnitř i ven proudili lidé. Miriam prošla branou. Kousek od hradeb, mimo cestu, která k městu vedla, stála skupinka tří mužů. A právě k nim Miriam mířila. Aerinn se na ně už zdálky usmívala, ale Bridget se tvářila zcela opačně.
,,Tady máš hůl, Aerinn." řekl s úsměvem jeden z mužů, když jste u nich zastavili, a natáhl ruku s dlouhou dřevěnou a runy bohatě zdobenou holí. Na vrcholu hole hřadoval fénix vyrobený z červeného zlata. Nebo to tak alespoň vypadalo. Aerinn si hůl převzala.
,,Bridget," ozvala se Miriam, ,,dovol abych ti představila své staré přátele a tvé nové spolubojovníky. Tady tohle," Ukázala na vysokého tmavovlasého elfa, ,,je Adras. Skvělý lučištník a zloděj." Elf se na Bridget díval a přeměřoval si jí pohledem.
,,Tohle je Elijah. Jeden z nejlepších žoldáků na jihu." Lidský muž s černými vlasy, snědou pletí a dlouhou zahnutou dýkou po každém boku, se Bridget posměšně poklonil a ironcky odvětil. ,,Velice mě těší, že vás poznávám, sličná paní."
,,A tohle je Damrun." Představila Miriam posledního člena družiny, trpaslíka se zrzavým vousem a velkou válečnou sekerou. ,,Je to skvělý bojovník a kovář." Trpaslík cosi zabrblal, zřejmě to mělo znamenat pozdrav.
Aerinn jen vše mlčky pozorovala.
,,Vyrážíme na cestu. Ještě se musíme stavit za jednou mou přítelkyní v Örsaru." Rozhodla rázně Miriam po krátkém přivítání a jako první se vyšvihla do sedla hnědého hřebce. Ostatní také pomalu nasedali. Aerinn připevnila hůl k sedlu a elegantně se vyhoupla do sedla grošované klisny. Její šaty měly vepředu rozparek takže mohla jet v pánském sedle.
Miriam pobídla svého oře do klusu a vjela na cestu směrem k jihu. Ostatní ji beze slova následovali.

Odjezd

Sbalím si všechny potřebné věci, osedlám Hvězdu, svého ryzáka, a vyrážíme. I když jsem to několikrát zažila pořád se necítím dobře, když jako nová přijdu do sehrané skupiny. Jsem vetřelec ať chci nebo nechci. Někteří to tak možná neberou, ale já to přesto takhle vnímám. Bude chvíli trvat než se se všemi sžiji. Cestou tedy jenom mlčím a pozoruji ty může a snažím se je odhadnout abych věděla co od nich mohu případně čekat.
Jsem zdvořilá, ale ne přehnaně přátelská. Přijde mi to vlezlé. Jen jsem je krátce pozdravila to by mělo stačit. Také mě zajímá kdo tu má vlastně velení. Zda Miriam nebo Aerin. Za sebe doufám, že Miriam. Její sestra je mladá a nevypadá příliš zkušená v tom co nás může cestou potkat. Pokud to ovšem nebudou teologické disputace. Tam by asi věděla co a jak.

Protáhnu se v sedle a pokračuji dál.

U hranice

Cesta lesem ti připadala kratší než obvykle. Až nepříjemně brzy se před tebou objevily hradby Firathu. Dnes tu snad bylo ještě více lidí než včera. Všichni se mezi sebou bavili a ve tvářích měli kruté úsměvy.
Skupina tvé vesnice zastavila. Hraničář důležitě odkráčel směrem k ostatním svým druhům u otevřené brány. Z města také proudili lidé. Ať už to byli místní nebo jen cestovatelé co se ti zastavili na noc, všichni se museli na upalování čarodějky jít podívat.
Ozvalo se krátké zatroubení na roh. Přicházelo z nedalekého kopce, kde ráno připravili hranici. Troubení bylo signál, že je již vše připraveno a lidé se tedy mohou začít scházet. Pro hraničáře to ale znamenalo, že se mají rozestoupit a hlídat zda se někdo nepokusí na poslední chvíli zmizet.
Všichni se rozešli k vrchu plni nadšení nad tou odpornou vraždou. Děti byly nejvíc vzrušené a v rukou nesly kameny, které pak budou na hořící čarodějku házet. Jen tak pro zábavu.
Následovala si je. Na kopci jsi se postavila až na konec davu, tak nejdále od hranice jak jen to bylo možné. Ke dřevěnému hrobu již byla přivázaná ona dívka. Nevinná dívka. Po stranách hranice stáli dva hraničáři s pochodněmi. Čekali jen na rozkaz radního, aby mohli dřevo zapálit.
,,Lidé Firathu!" začal radní hlasitým zvoláním, když už byli na kopci všichni lidé.
,,Tato žena," dramaticky ukázal za sebe na plačící bezmocnou dívku, ,,je čarodějnicí." Dav vykřikoval nadávky a hrozby směrem k dívce.
,,Včera večer se mě pokusila otrávit, když mě v přestrojení za jednu služebnou ošálila svými kouzly a pokusila se mě přimět abych vypil otrávené víno!" Radní musel zvýšit hlas, aby přehlušil stále hlasitější a divočejší dav. ,,Díky bohům se jí to nepodařilo. Byla zadržena a odsouzena k trestu smrti. A teď," Radní se obrátil k bezmocné dívce, ,,zhyneš v plamenech ze kterých si vzešla, pekelnice. Tví temní bohové tě již neochrání. Nyní pocítíš sílu meče spravedlnosti. Zapalte..." Dál se ale ve svém závěrečném proslovu nedostal.
Krajinou se rozlehly poplašné rohy. Moc dobře jsi věděla co to znamená. Útok.

Dýka

Harpyji se ti podařilo pořezat na levé paži. Ale jen jsi ji víc rozzuřila. Začala se po tobě sápat s ještě větší vervou. Dlouhým drápem ti na tváři zanechala ošklivý škrábanec, který se ti táhl přes celou levou lícní kost.
Když jsi jí sevřela paži a pronikla jí do mysli, ztuhla a pak divoce zavřešťela. Tvůj útok se zdařil. Na mytické tvory však neúčinkoval tolik jako na obyčejné lidi. Harpyje se držela za hlavu a ječela. Bojovala sama se sebou. Jedna její polovina tě chtěla uposlechnout ale ta druhá se bránila. Ty jsi jen ležela, taková moc kterou si vyvolala tě dočasně paralyzovala. Okřídlená žena se z tebe zvedla a motavým krokem poodešla stranou. Stále si zarývala drápa do spánků a nepřestávala vřeštět.
Konečně jsi se dokázala pohnout a převalila se na bok. Rozpolcené harpyje si ale všimly dvě její sestry a vyrazily jí na pomoc.
,,Sestro?!" volaly. Když nezareagovala, její dvě sestry na tebe zlobně pohlédly a vyrazily k tobě. Už jsi se mohla posadit a uvidět dvě okřídlené ženy.
,,Co jsi to provedla?!"
,,Zemřeš pomalu a bolestivě, děvče!"
Harpyje před tebou zastavily a obklíčily tě. Své schopnosti jsi prozatím vyčerpala. Dýku jsi ale pořád měla. Proti dvoum harpyjím ti ale byla k ničemu. Jedna z nich ti zezadu chytila paže a zkroutila ti je za zády. Mezitím ti vykroutila dýku z ruky. Vytáhla tě na nohy. Ta druhá k tobě přistoupila.Tvářila se výhružně. ,,Budeš umírat pomalu a bolestivě." zasyčela, ,,Ale teď mi řekneš, co jsi mé sestře provedla."
Zvedla ze země tvou dýku a šíleně se na tebe usmála. V dalším okamžiku tě dýkou dost ošklivě poranila na boku. Nebyla to smrtelná rána, ale přesto byla hluboká a krvácela.

Na popravisku

Cesta ubieha rýchlejšie, než by som chcela. A možno je to tak lepšie? Čím skôr tam budeme, tým skôr to budeme mať za sebou? Neviem, ktorá myšlienka je správna. V každom prípade sa ocitneme pod hradbami Firathu a roh z neďalekého kopca dá znamenie. Dnes v ohni hranice vyhasne nevinný život. Smutná irónia existencie človeka.
Nasledujem stádo a úmyselne sa nechám davom hrnúcim sa čo najbližšie hranici vyniesť na okraj celého zhromaždenia. Kto ma môže obviňovať z toho, že ma jednoducho nepustili bližšie? Takto mi to úplne vyhovuje.
Objaví sa radný a všetkým prítomným veľmi dôležite oznamuje, čoho sa to nebohé dievča dopustilo. Tak vraj ho mala otráviť. Hmm... večná škoda, že sa jej to nepodarilo. Ako to bolo naozaj? To vedia jedine ony dvaja.
Príde ten osudový okamih, keď sa pochodne majú priložiť ku hranici, keď tu... to je poplašný signál! Čo to znamená? Útok? Ale kto? Teraz? Znepokojene sa obzerám. Ak toto stádo teraz spanikári, zadupú ma do zeme. Nikto nevie kam, ale rozbehnú sa preč, tam, kde si myslia, že je bezpečie. To znamená do mesta, za hradby... A to je presne to miesto, kam nechcem. Nenechám sa zavrieť do pasce. Pri najbližšej vhodnej príležitosti sa chcem oddeliť od stáda a vybrať sa po svojom... už mi tu aj tak začína byť príliš horúco.

Mučení

syknu bolstí a zalapám po dechu když mi harpyje přejede ostřím po kůži. Přesto, možná právě proto, zvednu hlavu a zadívám se jí do očí. Seberu všechnu svou schopnost sebeovládání, vědomostí a výcviku, který do mě byl vtloukán a z tváře se mi stane maska.
"To je moc Lesethy. takhle dopadne každý, kdo se postaví její kněžce," pronesu ledovým hlasem, stejně jako když jsem se to učila v chrámu. Stojí mě to skoro všechnu zbývající sílu co v těle ještě mám, ale musím to risknout a vsadit na tuhle jedinou kartu abych si zachránila život.

"Bohyně nademnou bdí a i vy brzy pocítíte její hněv na sobě pokud mě nepropustíte. Vaší sestru jsem zatím ušetřila. Budiž to pro vás varováním." Dál hyrpyji oplácím nevraživý pohled, aby to vypadalo, že já jsem tu ta nadřazená.

U hranice

Voják tě propaloval pohledem dokud jsi nezmizel za rohem. Pak se zase vrátil na své místo a něco si pro sebe mumlal. V hostinci jsi si tedy dal pivo. Většina osazenstva už byla značně opilá a plácala samé nesmysly. Po dopití jsi se vrátil do pokoje a skoro okamžitě usnul.

Ráno tě probudily paprsky Slunce, které ti bez vyzvání vnikly do pokoje otevřeným oknem, a také hlasy z ulice před hostincem. Nejspíše už vedou tu čarodějku. Pokud jsi tedy pořád stál o to se na ni podívat, rychle jsi se oblékl a vyběhl z pokoje.
Venku se to hemžilo lidmi. Bylo jich snad ještě víc než včera. Všude postávali hraničáři. Ale čarodějku si nikde neviděl.
,,Seřaďte se prosím a postupujte k bráně, kde se nahlásíte. Pak postupujte před hradby a tam čekejte na vyzvání." Ozval se ulicí silný neochvějný hlas postaršího hraničáře stojícího na vyvýšeném podstavci přímo uprostřed davu.
Lidé se po jeho slovech začali seřazovat do jakéhosi zástupu.
,,Dobrodruzi a obchodníci zdaleka půjdou s Joshem." dodal muž a ukázal na sotva třiadvacetiletého mladíka vedle sebe. I on měl typický hraničářský oděv a na levém předloktí červený šátek, který žádný z okolních hraničářů neměl.
Na ulici se tedy od již jakžtakž seřazeného davu začali oddělovat lidé (a dokonce i jeden další elf) kteří na první pohled nevypadali jako místní. Ať už svým vzhledem nebo jednáním. Přidal jsi se k nim a všichni jste se shromáždili okolo hraničáře Joshe.
,,Tak pojďte se mnou." vyzval vás a sám se vydal do jedné z prázdných postranních uliček. Šel jsi skoro na konci a tak ti neušlo, že se k vám připojil další hraničář, který vás hlídal zezadu.
Jak jste procházeli městem, přidávsli se k vám další takové skupinky, až vás nakonec bylo kolem dvaceti. Došli jste k hradbám, kde byla menší boční brána. Tady nebyl nikdo kromě jedné hraničářky. Seděla za malým stolkem a před ní byl kalamář s inkoustem a husím brkem a pergamen.
,,Teď se po jednom představíte Irin a ta vás zapíše. Potom budete moct projít bránou a venku se připojit k ostatním." řekl Josh a pokynul prvnímu muži, zcela jistě obchodníkovi, podle jeho oděvu. Muž tedy přistoupil k Irinině stolu, cosi jí řekl a ona si to poněkud znuděně poznamenala. Takhle to pokračovalo dál až se dostalo i na tebe.
,,Jméno, povolání a za jakým účelem jste ve Firathu?" zeptala se a krátce tě přelétla pohledem. Byla mladá a celkem hezká.
Jakmile jsi odpověděl, posunkem tě poslala pryč.
Prošel jsi tedy bránou a ocitl se na širokém prostranství před městem. Zástupy lidí stoupaly do kopce, kde stála hranice.
Chystal jsi se taky vykročit, když tě zastavil čísi hlas. ,,Rád opět vidím někoho svého druhu." Byl to ten elf, co jsi ho předtím viděl. Měl blond vlasy a zelené bystré oči. ,,Jsem Resäel." představil se. ,,Měli bychom jít. Ať to máme za sebou." Trhl hlavou směrem k hranici.
Nečekal jestli ho budeš následovat a svižným krokem se vydal do kopce.
Šel jsi za ním. Stoupl jsi s k davu vedle elfa.
U hranice už byla přivázaná mladičká dívka - čarodějka. Po stranách hranice stáli dva hraničáři s pochodněmi. Čekali jen na rozkaz radního, aby mohli dřevo zapálit. 
,,Lidé Firathu!" začal radní hlasitým zvoláním, když už byli na kopci všichni lidé.
,,Tato žena," dramaticky ukázal za sebe na plačící bezmocnou dívku, ,,je čarodějnicí." Dav vykřikoval nadávky a hrozby směrem k dívce. 
,,Včera večer se mě pokusila otrávit, když mě v přestrojení za jednu služebnou ošálila svými kouzly a pokusila se mě přimět abych vypil otrávené víno!" Radní musel zvýšit hlas, aby přehlušil stále hlasitější a divočejší dav. ,,Díky bohům se jí to nepodařilo. Byla zadržena a odsouzena k trestu smrti. A teď," Radní se obrátil k bezmocné dívce, ,,zhyneš v plamenech ze kterých si vzešla, pekelnice. Tví temní bohové tě již neochrání. Nyní pocítíš sílu meče spravedlnosti. Zapalte..." Dál se ale ve svém závěrečném proslovu nedostal. 
Krajinou se rozlehly poplašné rohy. Elf tebe sykl. Netušil jsi, co to znamená, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Všichni najednou začali panikařit.

V Örsaru

Pozdě odpoledne jste konečně dorazili do Örsaru. Ať jste o tomto místě měli jakékoli představy, tohle je rozhdně předčilo. Örsar byla malá vesnička uprostřed divočiny tvořená asi třiceti domky. Ty byly zcela obyčejné a všechny do jednoho dřevěnné. Místní obyvatelé na vás nepřátelsky zahlíželi, neodvážili se však proti vám říct jediné slovo. Zatím... Bylo vás hodně a měli jste zbraně. I tak by ale nebylo od věci hlídat si záda.
Miriam si pohledů nevšímala a vytrvale vás vedla dál, až na samotný konec vesnice, k poslednímu domku. Tam zastavila svého koně a seskočila z něj na zem. ,,Toto je dům mé přítelkyně Niny. Zajdu za ní promluvím si s ní. Vy tu počkejte. A dávejte pozor." S tím zmizela v chatrném domě. Ani se neobtěžovala s klepáním.
Všichni jste slezli z koní a trochu si protáhli nohy. Cítili jste na sobě pohledy vesničanů. Elijah vytáhl z pouzdra jednu dýku a pohrával si s ní v ruce. ,,Tak dělej, Miriam..."

Po asi patnácti minutách se Miriam konečně objevila. Za ní kráčela vznešeným krokem žena ve středních letech - Nina. Krásné dlouhé vlasy už měla spíše stříbrné než ohnivě rudé a zelené oči měla lehce zakalené. Tvář jí ale nebrázdily téměř žádné vrásky a postavu měla také jako by byla přinejmenším o deset let mladší. Na sobě měla prostou bílou tuniku, korzet, hnědé kalhoty a vysoké boty. Všechny vás přejela pohledem a bohové vědí proč, se usmála a odhalila přitom bezchybný chrup. Když na vás pohlédla všichni ucítili zvláštní zamrazení, které nemělo co dělat s okolní teplotou.
,,Vyrážíme." rozhodla se Miriam s pohledem upřeným na vesničany. Všichni teď v rukou svíraly nějakou zbraň - nůž, hrnec, kosu, vidle... Pomalu se k vám přibližovali.
Adras, Elijah i Damrun už už sahali po svých zbraních, když je zastavil Miriamin ostrý hlas. ,,Nebuďte blázni! Jedeme!"

Útok od Hranice

Všichni kolem začali panikařit. Útoky zpoza Hranice se tu občas stávaly. Většinou se jednalo o pár zlobrů nebo skřetů, kteří přišli plenit lidské vesnice a obvykle byly všichni zabiti aniž by způsobili nějaké větší škody.
Utíkala jsi z kopce směrem k hradbám společně s ostatními. Spousta vyděšených Firathanů tě již předběhlo. Pokud někdo upadl byl bezpochyby ušlapán. Všichni se zoufale toužili dostat do bezpečí hradeb dřív než sem nepřátelé dorazí. Na nikoho nebyl brán ohled.
U brány se tísnili lidé. Za každou cenu se chtěli dostat dovnitř do města. Hraničáři se snažili nastalou situaci uklidnit, ale marně.
,,Už jsou tady!" zařval jeden hraničář z hradeb tak nahlas, že přehlušil i lidi dole.
A opravdu. K Firathu se blížily bezesporu dvě stovky skřetů s asi čtyřiceti obry. Tak velkou skupinu jsi zatím nikdy neviděla. Lidé se začali cpát do města ještě usilovněji. Hraničáři napjaly luky a čekali až budou bestie na dostřel.
Tobě se teď ale naskytla úžasná příležitost. Útect do lesa a někde se tam schovat dokud to nepřejde. Všimla jsi si, že někteří lidé se tak také rozhodli. Budeš je následovat?
Pokud ano, vrhla jsi se do lesa a utíkala jsi jak nejrychleji to v lesním podrostu a tvými šaty šlo. A co Pásik? Do vesnice je to daleko. Ty nestvůry si musely všimnout, že někteří lidé prchli do lesa. Určitě vás budou pronásledovat. Kolem nic, co by se dalo použít jako úkryt. Takže co teď?

Záchrana?

Harpyje trochu znejistěla. Vražedné šílenství zřejmě začal přebíjet zdravý rozum. Než však stihla udělat cokoli dalšího, za jejími zády se objevil jakýsi mladík a bezokolků ji skrz naskrz proklál mečem. Harpyji vypadla z ruky tvá dýka a zhroutila se na zem. Její sestra - ta co tě držela - do tebe prudce strčila až jsi ztratila rovnováhu a spadla na zem. Harpyje bleskurychle zmizela.
Klečela jsi na kolenou a těžce oddechovala. Rána na boku pořád krvácela.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se mladík a klekl si k tobě. Meč potřísněný krví harpyje odložil vedle sebe.

U hranice

Vyjdu před hostinec a uvažuji nad tím jestli rovnou neodejít. Nemám rád davy a můj koník, jak by smet. No, dobře tak se půjdu podívat na čarodějnici. Bylo by dobré jí vidět aspoň jednou v životě. Eldar aspoň stojí v klidné tiché stáji a nemusí se cpát tím davem. utěšuji se vzpomínkou na koníka a procházím a nebo cpu se davem směrem za zmiňovaným hraničářem. Všimnu si, že takových skupinek je víc.

Je od nich milé, že nás provádí městem, ale proč to dělají?
Za tím musí být nějaký důvod. Nejvíc mne znepokojuje ten hraničář na konci průvodu, jenž dohlíží aby se nikdo neztratil. Možná bych měl oželet pohled na čarodějnici a zmizet v zadní uličce. zvědavost převáží a jdu dál. U brány se ovšem zarazím. Tak nějak bych nečekal tak přesné evidování návštěvníků.

"Jsem Michael Drannor, povolání dobrodruh a důvod nákup materiálu." usměji se přátelsky na dívku a ovládnu chuť položit dívce otázky. Tohle mi připomíná zápis do armády. proletí mi hlavou a pokrčí v duchu rameny.

Mile mne překvapí přítomnost dalšího elfa a ukloním se mu. "I já rád. Jsem Drannor." představím se elfovy a vykročím za ním.

Zvědavě se nakloním k elfovy. "Tohle mi přijde divné. Chápu, že pokus o travičství je smrt, ale neměl by být nějaký soud? Přeci jen tohle právo davu se mi vůbec nelíbí." ptám se a do mého hlasu se promítne znechucení nad davem, jenž už začíná dychtit po krvi.
Popravu přeruší varovné rohy a já zachmuřeně stáhnu obočí. Tohle není dobré. Při počtu osob, jenž se kolem nachází, se rychle vymkne z kontroly. Lidé se v takovém davu vždy chovají, jako stádo. někde vzadu se mi hlavou mihne myšlenka, že ne jen lidi, ale zahodím jako nepodstatnou.

Místo toho se zadívám na elfa vedle sebe a založí ruku na jílci svého meče. Přitom doufám, že jej nebudu muset použít.

V Örsaru

To by mě zajímalo o co tu jde. Mají snad něco proti, že jim odvádíme význačného člena vesnice, nebo jsou už tak zmatení, že postaví proti komukoli kdo není jejich? Ať je to jak chce, nehodlám to zjišťovat zde. Vyhoupnu s ezpátky do sedla, počkám až tak učiní i ostatní a zamíříme pryč.

Jakmile necháme nepřátelské vesničany za zády, popožnu koně aby dojel na úroveň Miriaminého a zeptám se jí: "Kdo to je a k čemu jí potřebuje?" hlavou kývnu směrem k Nině

Útek!

Trúbky mali presne ten účinok, ktorý som predpokladala. Ľudské stádo spanikárilo. Nikto na nikoho neberie ohľady, všetci sa snažia dostať za hradby. Chvíľu som unášaná davom, pretože predrať sa niekam je v mase tiel nemožné. Riskovala by som pád a to by ma jednoducho ušlapali. V tlačenici pred bránou nemám šancu.
Do toho niektorý z hraničiarov zareval, že nepriateľ je už na dohľad. Neviem, kde dal rozum, ale ak bola jeho cieľom absolútna panika, tak blahoželám, podarilo sa mu to. Ľudia, ktorý pochopili, že cez bránu sa nedostanú, rozhodli sa skúsiť svoje šťastie útekom do lesa.
Inu... tým lepšie pre mňa. Rozbehnem sa tým istým smerom, ako oni. Neverím, že by som mala také šťastie, že by si tie potvory nevšimli ľahkú korisť utekajúcu do lesa. Ale pokiaľ sa budem chvíľu držať v smere, kam utekali ostatní, je vyššia šanca, že prenasledovatelia sa vrhnú po väčšej koristi a nie po mojej stope, keď sa odpojím.
Chcem sa oblúkom vrátiť nazad do svojej dediny. Ešte dobre, že som včera nakúpila zásoby. Vezmem si všetko použiteľné, Pásika a pôjdem ďalej. Dedinčania si budú myslieť, že ma zožrali nejaké potvory pri útoku. A tak mi to celkom vyhovuje.

Záchrana

I když v mladíkových očí čtu starost, stejně se od něj kousek odtáhnu. Život na útěku si již začal vybírat svou daň a obávám se kohokoli koho potkám. Možná neoprávněně, ale tak to prostě je.

"Já... ano," přitakám konečně a postavím se na nohy. Pak si konečně prohlédnu svého zachránce. Vůbec nevím co si o něm myslet. Kdo to je? Proč je vůbec tady? Je to náhoda? Má něco společného se mnou? Desítky otázek a zmatené myšlenky mi víří hlavou. Vůbec nevím co mám dělat. Takže si jenom přitisknu ruku na poraněný bok a přešlápnu z nohy na nohu.

"Díky," špitnu nesměle a dál jenom stojím a čekám co se bude dít.

Útok

Všichni kolem začali panikařit. Okamžitě se rozběhli dolů k městu do bezpečí hradeb. Ty a Resaël jste naštěstí stáli bokem takže vám nehrozilo ušlapání davem. Maximálně do vás občas někdo strčil.
Radní už byl nepochybně eskortován, ale pokud jsi se otočil mohl jsi spatřit nebohou dívku přivázanou k hranici. Čarodějnici tu zřejmě nechali jejímu osudu.
,,Možná bychom se také měli schovat." navrhl elf pozurující obzor. Stěží ho bylo slyšet přes všechen ten křik a hluk.
,,Blíží se. A je jich mnoho. Přes dvě stě."
Lidé dole si už nebezpečí také všimli a začali se cpát do města ještě usilovněji. Hraničáři se sice snažili nastalou situaci uklidnit, ale nedařilo se jim.
Od Hranice oddělující Torunnu od Neprobádaných divočin se sem hnalo asi dvě stě skřetů a čtyřicet obrů. Útoky v okolí Hranice nebyly nic neobvyklého, vždy se ale jednalo jen o malé skupinky, které plenily vesnice a byly rychle zlikvidovány. Ale toto...
Resaël vzal do ruky luk a založil šíp. ,,Půjdeme dolů?"

Táboření

Miriam ti věnovala rozpustilý úsměv, který se k ní vůbec nehodil.
,,Uvidíš." To bylo vše co řekla.

Když už se slunce začalo klonit k západu, zastavili jste v malém hájku. Stromy tu byly mladé ale přesto silné a tráva svěží a zelená. Pro přenocování vybrala Miriam malou mýtinu.
Když jste odsedlali koně a rozdělali oheň, posedali jste si kolem něj. Vedle Aerinn si sedl Adras a pořád vrhal ostražité pohledy směrem k Bridget a Nině. Vypadal tak jako nějaký její strážce.
Elijah se usadil k Bridget a pobaveně se na ni usmál. ,,Pověz..." Začal, ale svou větu neměl šanci dokončit, protože ho přerušila Miriam.
,,Jistě se ptáte na co tu Ninu máme. Nevypadá jako obávaná bojovnice před kterou se všichni budou třást strachy. Ale opak je pravdou. Nina se možná neumí rozhánět mečem, ale má jiné dovednosti, kterē nám jistě sama brzy předvede."
Tím byl její proslov u konce. Lovkyně pokladů se pustila do sušeného masa a čerstvého vláčného chleba, který musel být bezpochyby zakoupen dnes. Všichni se také pustili do stejného jídla až Aerinn. Alethiným kněžkám bylo zapovězeno jíst maso a tak teď ukusovala místo sušeného masa kousek sýra.
,,Pověz, Bridget," pokračoval Elijah tam, kde předtím skončil, ,,Jak jsi se vlastně seznámila s Miriam. Odmítla nám to říct. Prej to povyprávíš líp než ona."
Zdálo se, že to všechny zaujalo. Dokonce i Damruna. Jen Nina se s pohledem upřeným na tebe vědoucně usmála.

Tohle bylo zatím odehráno...


Dvě bohyně

Byly to již téměř tři dny, co jsi opustil rodnou vesnici a vydal se najít mocného druida Olokiana za hranice Neprobádaných divočin. K torunnským Severním hvozdům to však ještě byly skoro dva dny cesty a ty jsi ani pořádně nevěděl, kde druida hledat. Svana ti pověděla, že ti napoví duchové. 
Blížil se soumrak s nímž vstávali tvorové, kterým je lepší se vyhnout. Divočiny byly nebezpečné. Ten, kdo je neznal zde brzy nalezl smrt.
Rozhodl jsi se utábořit v opuštěné jeskyni. Oheň jsi však nerozdělal, aby nepřilákal noční nestvůry.
Rozpršelo se. Déšť padal na zem v hustých provazcích a bičoval kámen nad tvou hlavou.
Byl jsi unavený a tak jsi šel brzy spát. Ruku jsi však měl pořád položenou na rukojeti zbraně připraven se bránit případnému nebezpečí.
Spal jsi neklidným spánkem. Stále dokola tě soužil ten samý sen. Viděl jsi v něm překrásnou ženu, oděnou do noční oblohy a hvězd. Sálala z ní temnota. Natáhla paži bledou jako měsíc a roztáhla prsty s černými nehty. Vyvalil se jí z nich dusivý černý dým. Spojil se v něco, co vypadalo jako brána. Brána do samotných pekel, kde vlàdnou temní a nebezpeční bohové. Z brány se vyhrnuli tísíce stvůr. Všechny oděné do brnění z té nejtemnější bezhvězdné noci. Tváře jim kryla hluboká černá kápě a lebky roztodivných tvarů vypadajících jako masky. Z očních důlků se jim valila temnota a chlad. V rukou svírali zbraně. Armáda připravená jít do války. 
Netušil jsi jak se stvůry z pekel a jejich temná vládkyně nazývají. Jedno ti však bylo jasné. Musela to být bohyně. Sen se změnil. Nyní jsi viděl už dost dobře známou scenérii hořícího města s bílými útlými věžemi vypínajícíme se snad až k nebi. Najednou jsi se ocitl přímo za hradbami onoho města. Stál jsi na ulici. Domy kolem zachvátili plameny. Slyšel jsi výkřiky strachu a ve vzduchu se vznášel pach smrti. Z domů vybíhali lidé tolik nepodobní tvému kmeni. S bledou kůží a křehkými kostmi. Tebe se ale nikdo nevšímal. Jako by jsi tam nebyl. 
Z postranní uličky se vynořili ti temní válečníci. Někteří jim přesto vzdorovali. Byli to zejména muži odění v lesklém kovovém a pro tebe velmi podivném oděvu. Stvůry jako by však nebylo možné zabít. Lesklí bojovníci prohrávali. Nevinní umírali po stovkách. Zem se barvila jejich rudou krví.
V tento okamžik jsi se obvykle celý zpocený vzbudil. Dnes však ne. Noční můra pokračovala. Místo se opět změnilo. Tentokrát jsi stál v překrásné zahradě plné kvetoucích květin, ovocných stromů a bzučícího hmyzu. 
,,To, co jsi viděl se stane pokud Lesetha povstane."
Prudce jsi se otočil za neznámým hlasem. U jednoho ze stromů stála žena. Tato však měla šaty nebesky modré a vlasy zlaté jako slunce. Dokonce i zářila jako slunce.
,,Najdi Sluneční oštěp. Jen touto zbraní lze Lesethu zastavit. Padlá kněžka ti pomůže. Jinak si smrt přijde i pro tvé milované."
Zahrada se začala rozplývat. Žena se na tebe naposled povzbudivě usmála. Pak ona i její světlo zmizelo.


Jeskyně

Probudím se jako se člověk budí z bezvědomí, nebo po téměř utonutí, s hlubokým nádechem a jako pružina se okamžitě posadím.
"Lesetha"
Chvíli to slovo převaluju na jazyku a pak ho vyplivnu jako by mě uštklo.
Rozhlédnu se okolo sebe a dojdu na kraj jeskyně si ulevit. Celé tělo mám ztuhlé z noční můry a pot mě nepříjemně studí ve studené jeskyni bez ohně.
Na kraji jeskyně si uvědomím, že ač je ještě noc, nad obzorem se tma začíná zdvihat.
"Tak dnes už asi neusnu. Raději bych se měl vydat na další cestu. Sluneční oštěp, druid, temná bohyně. Sestro moje, co jsem provedl? Duchové mi neradí, jen mě více a více souží. Snad mi pomůže ten druid."
S těmito myšlenkami v hlavě postupně poberu svých pár věcí a vydám se na další cestu.
"Další noc rozdělám oheň s jehličím. Snad zažene tyhle sny alespoň na chvíli."

Nepřátelé

K hranici to ještě byly dva dny cesty. 
Úsvit přišel celkem brzy. Sluneční paprsky zaplavily zemi a prosvítily les kolem. Stálo to ale bylo studené slunce Neprobádaných divočin. Za hranicí bude tepleji.
Blížilo se poledne a ty jsi zrovna procházel starobylým hvozdem. Stromy zde byly vysoké a koruny tak mohutné, že půda vůbec nepromokla.
Najednou si něco zaslechl. Dusot nohou, výkřiky a zadrnčení šípů zabodávajících se do kůry stromů. Pár kroků od tebe proběhl mohutný jelen. A za ním několik šípů. Žádný ho však netrefil. 
Hlasy se blížili. Jejich majitelé už byli na dohled. Bylo to nejmíň osm mužů oděných v tlustých kožešinách a kůžích s dlouhými vlasy a vousy. Ozbrojeni byli luky a oštěpy. 
Všimli si tě.
Jelen je okamžitě přestal zajímat a své luky a oštěpy namířili na tebe. Postavíš se jim nebo se dáš na útěk?

V lese, nepřátelé

Šamanova prdel! Ujde mi, když mi dojde co se kolem děje.
Osm... Osm zpropadených Verdů. To mi byli duchové vděční. Sestro odpusť, Bohyně odpusť, asi nikoho nezachráním. Pojdu tady jako pes a není nikdo, kdo by můj konec vyprávěl. Jen Verdové budou chcát na moje jméno.
Nijak se nerozmýšlím, jestli utéci nebo bojovat. Mají luky a oštěpy, jsou mnou stejně překvapení jako já jimi. Jakmile zahlédnu znaky jejich kmene, je mi jasné, že je se mnou konec. Zachmuřen nad tím, že padnu v nerovném boji ihned sáhnu po sekeře a ještě než je plně venku z poutka, už se vrhám na nejbližšího z nich. Nečekám, že jich zabiju mnoho, ale alespoň jednoho nebo dva by mohl úsměv mojí sekery poslat do podsvětí, než tam jejich oštěpy pošlou mě.
Bojuji bezohledně na bezpečí. Přišli sem lovit, hnali se za kořistí, nejspíš nečekali predátora a tak je mojí jedinou šancí vyvolat co největší chaos co nejrychleji, než si stačí uvědomit, že jsem mezi nimi a moje kratší sekera bude mít ve skrumáži výhodu před neohrabanými oštěpy. Tam, kde se nemůžu rozmáchnout, pouštím jednou rukou toporo sekery a vypomáhám si nožem.

Přežiješ? 

Vrhl ses na přibližující se nepřátele. Celkem snadno jsi zabil prvního Verda, který se k tobě moc přiblížil. Zaútočil jsi na dalšího a na paži mu zanechal dost ošklivou ránu. 
Najednou tvým tělem projela vlna bolesti. Podařilo se jim tě obklíčit a jeden z nich ti prostřelil šípem lopatku. Rozmáchl jsi se k dalšímu úderu. Začala se ti motat hlava a tvé pohyby byly čím dál pomalejší, těžkopádnější. Než dopadla čtvrtá rána klesl jsi na kolena. Před očima se ti dělaly mžitky. Zavřel jsi oči a padl na zem.

Když jsi se znovu probudil, byl jsi přivázaný ke kmeni mohutného stromu v jaké si osadě. Verdové tě ušetřili. Ale proč? 
Neznámý barbar pohlédl tvým směrem a rozešel se k tobě.
,,Jmenuju se Glogar a jsem náčelník tohohle kmene." představil se, když k tobě přistoupil. ,,Za svůj život vděčíš duchům, který k nám včera promluvili. Řekli nám, že naším územím bude putovat barbar z kmene Svargů, že ho však nemáme zabít, ale pomoci mu." Na okamžik se odmlčel a změřil si tě pohledem. ,,Už nám však neřekli, co tu pohledáváš ani kdy a kde na tebe narazíme. A tak se tě teď zeptám. A dávej si bacha. Zeptám se jen jednou a jestli zalžeš, můj kmen zná i jiné způsoby jak vytlouct z lidí pravdu. Takže, co tu chceš?"

Glogar náčelník

A jak ti můžu věřit já? Možná jsou horší věci, kterých bych se mohl dopustit, než tady zemřít. Možná jsi její služebník. Služebník Lesethy.

To jméno po něm skoro vyplivnu. Pod rouškou vyčerpání opatrn čekám, jak zareaguje.
Možná mě teď zabije. Ale musím mít pravdu, musím mít jistotu. Svargové a Verdové jsou nepřáteli už tolik zim. Pokud mě, Svarga vyvolili bohové abych pomohl bojovat proti zlu, pak Verdové mu jistě budou napomáhat.

Zpod přimhouřených očí se dívám na Glogara a čekám jak se zachová.

A tohle je tvůj "úvodní" post...

Naslouchačka

,,Toto jméno neznám. A věř Svargu, že Verdové by nikdy nikomu nesloužili. Tím méně ženský. Ještě jednou řekneš takovou věc a zabiju tě, jasný?" Glogar vypadal poněkud uraženě. Ne však naštvaně. Buď uměl dobře skrývat své pocity, nebo byl na barbara vyjímečně trpělivý.
,,Přiveď Arullu!" křikl na nejbližšího barbara. ,,Tak, máš poslední šanci promluvit svobodně, Svargu. Pokud se nechceš setkat s Naslouchačkou A věř mi, že to vážně nechceš." Nemáš ani nejmenší tušení, co to Naslouchač je.
To už však od tábora přicházela drobná asi čtyřicetilá barbarka s tmavými vlasy prokvetlými stříbrem a hezkou tváří posetou pihami. Kůži měla bledou jakokdyby nikdy nepoznala slunce. Při chůzi se opírala o dlouhou hůl, která vypadala jako kost něčeho hodně velkého a zřejmě i nebezpečného. Když došla až k tobě, zjistil si, že má úplně bílé oči. Nevypadala však jako někdo, kdo se o sebe neumí postarat. O tom faktu svědčil i dlouhý tesák po jejím boku.
,,Jsi poznamenán bohy, Baltire z kmene Svargů." promluvila zvučným hlasem Arulla.
Rozbolela tě hlava.

V lese

Utíkala jsi co ti nohy stačily. Vesnice ale byla daleko. Bezmála tři hodiny pěší chůze.
Slyšela jsi křik a nelidský řev. Bestie už dorazili k hradbám a nejspíše se pustili i do lesa.
Běžela jsi dokud ti nedošel dech. Musela jsi na chvíli zastavit a vydýchat se. Lesem se rozlehl dětský jekot následovaný hřmotnými kroky. Ani ne padesát kroků od tebe pronásledoval jeden z obrů asi desetiletého chlapce. Nestvůra se rozmachovala kyjem a stromy kolem padaly. Obr byl dvakrát větší než průměrný dospělý muž a dvakrát tak široký. Chlapec bezmocně křičel a volal o pomoc.
Tebe si obr zatím nevšiml. Máš šanci ukrýt se za strom a počkat než tě obejde nebo se mu postavit a zachránit chlapce.

Michael[/b[

Mladík tvou nedůvěru ignoroval, zvedl meč a postavil se.
[b],,Nevypadáš tak." odpověděl a pohledem sklouzl na tvůj poraněný bok. ,,Vezmu tě k dědečkovi. Je to skvělý léčitel a bydlí jen kousek odtud."
Chlapec se k tobě nepokusil přiblížit ani se tě nijak dotknout.
,,Není zač. Mimochodem já jsem Michael. Ani se tě nebudu ptát proč tě ty harpyje napadly. V okolí se jich tu pár potuluje, ale v životě jsem jich neviděl tolik..." Michael se odmlčel a zahleděl se zpět k cestě.
,,Tví dva společníci to bohužel nepřežili." Dva... To znamená, že jeden ještě pořád žije.
,,Půjdeš teda se mnou?"

Útok

Najednou mám možnost přihlížet stádovému chování lidí. Jsem velmi rád, že s Resaëlem jsem si stoupli kousek stranou a tak nám nehrozí ušlapání. Stejně zažíváme mírné nepohodlí, když se kolem tlačí dav. Když do mne poprvé strčí nějaký člověk, jen těžko ovládnu touhu daného člověka odhodit. Uvědomím si totiž, že není kam a kdyby dotyčný spadl, tak by byl ušlapán.
Zadívám se na čarodějnici, která je stále přivázaná ke kůlu uprostřed hranice. "Momentíček, dojdu pro tu čarodějnici." odpovím na myšlenku, že bychom se měli jít také schovat. Musím přeřvat okolní lomoz a nedělám si příliš starost o to, jestli mne slyšel a nebo ne. Začnu se prodírat k hranici. Ikdyž soudům lidí nerozumím. Snad všechno je lepší než být zajat skřety. Co by s tou dívkou udělali bych si nerad představoval.

Informaci, že skřetů jsou dvě stovky mne vážně nepotěší. Na druhou stranu bych nic jiného ani neočekával, jelikož očividně útočí na velké město. Kdo je sem sakra poslal? Tohle přece není normální aby dali dohromady, tak velkou bandu. Ta musí mít vůdce, kdybychom jej zlikvidovali, tak zbytek uteče. zadívám se na obry a shledám, že tenhle plán má několik zásadních chyb.

"Hned!" zavolám přes rameno. Doběhnu k hranici a jediným seknutím uvolním dívku od kůlu.
"Pojď se mnou!" zavelím a chytím jí za ruku. Mám nacvičené sevření, jelikož občas vodím lapky k soudu. Kolem ruky dívky, jako by se sevřel hever. Já se rozběhnu k městu a dívku táhnu sebou.

V poutech a přesto svobodný
Baltir

Když mluví Glogar, tváří se Baltir chladně a netečně. Vnímal mužův hlas, ale samotná slova se ho nedotýkali. Proudili okolo něj, jako rozvodněná řeka. Od své sestry dobře věděl, že si ho duchové nevybrali jen tak náhodou a pokud bude potřeba, přinese i tu největší oběť pro dobro svého kmene.
"Už jsi skončil Verde?" nesnažil se ho urazit, ba naopak, jeho tón byl překvapivě vyrovnaný.
"Hrozby a výhružky na mě neplatí. Jsem Baltir z kmene Svargů, vyvolený duchy a pokud ty... Glogare, chceš na svůj kmen přivést hněv duchů, tak dělej, co musíš. Ale moje smrt bude vaše zkáza." hrdě pozvedl hlavu a svůj zrak stočil k přicházející ženě.
Na její věk vypadala pohledně, tedy to si myslel do doby, než zblízka spatřil její nepřirozeně bílé oči. Jeho hlava se nepatrně zatřásla. Cítil z ní moc a od své sestry navíc dobře věděl, že podceňovat média by byla velká chyba.
"To jsem." přikývl na souhlas, ale víc to nekomentoval. A to ani ve chvíli, kdy ucítil tupou bolest hlavy.

Kolosálna hlúposť

Uháňam lesom tak rýchlo, ako mi pľúca a nohy dovolia. A popri tom načúvam zvukom rozliehajúcim sa okolo. Pri hradbách sa strhol masaker. Zavreli bránu skôr, ako sa k nej útočníci dostali i s ľuďmi vonku? Neprekvapovalo by ma to. Les je tá jediná možnosť, čo zostáva. Ak mali rozum, rozbehli sa medzi stromy.
Tak, ako teraz ja. Šťastie mi prialo, a v pätách nemám nikoho. Aspoň tak sa mi zdá. Na moment zastanem, inak si naozaj vypľujem pľúca, a snažím sa chytiť dych. No nemám toho času dopriateho veľa. Rýchlo sa totiž približujú zvuky niečoho veľkého, čo sa derie porastom a vydesený vresk. Onedlho ich už aj vidím. Chlapča, možno desaťročné a za ním obor.
Prvý inštinkt ma okamžite donútil schovať sa za najbližší strom. Čo ma je po cudzom faganovi? Ešte pred chvíľou zvieral v rukách špinu a kamene, a hádzal to po dievčati, čo za nič nemohlo. Chcel vidieť krv a násilie... nuž, tu to má. A podľa vresku, čo sa rozlieha, mu jeho vlastná medicína veľmi nechutí. Na druhej strane...
... na druhej strane je to dieťa. Robí len to, čomu ho naučili dospelí. Dieťa sa nerodí s nenávisťou. Niekto ho najprv tej nenávisti musí naučiť. Jeho vinou je len poslušnosť...
Deti by nemali umierať...
To, čo urobím teraz, je kolosálna hlúposť. Nemám šancu proti tomuto netvorovi tvárou v tvár. Pochybujem, že ho dokážem zabiť. Ale kúpiť tomu decku čas na útek zvládnem. Možno i sebe...
Presne viem, čo chcem urobiť.Od momentu, ako som sa schovala, do momentu, ako som sa rozhodla, uplynulo iba pár úderov srdca. A od myšlienky k činu je to opäť iba moment.
Vyjdem zo svojej skrýše a na svet sa dívam očami čarodeja. Pred svojim vnútorným okom si predstavím rovnostranný trojuholník, kde v jeho strede stojím ja. Jeden z jeho vrcholov mieri smerom ku obrovi. Trojuholník z vonkajšej strany ozdobím trojštvrtinovými kružnicami, kde ich stredmi sú jeho hroty. Jeden kruh za prebudenie, jeden za silu, jeden za spánok. Vpísať do nich potrebné znaky a udržať si to všetko pred zrakom si žiada už konskú dávku sústredenia. Je to proste fakt, nemám cvik. Napustím magickú matricu mocou a pocítim odpoveď.
Čo som chcela urobiť?
Prebudiť korene rastlín v obrovej ceste. Aby sa mu obmotávali okolo nôh a spomaľovali ho. Nerobím ich tak silnými, aby ho zastavili, to nie. Budú len otravné... a to doslova. Vyrašia z nich drobné tŕne, ktoré pri poškriabaní uvoľnia omamnú látku, a tá spôsobí, že sa obor bude cítiť unavený a ospalý. Čím viac sa bude drať vpred, tým väčšiu dávku dostane... a tým pádom je istejšie, že padne na hubu a bude chrápať...
Ak sa mi to pravda podarí. Cítim, ako sa kúzlo nestabilne chveje. Som naozaj mimo formy, svoj talent ignorujem príliš dlho. A teraz... eh, teraz mi je to naškodu. Mohla by som skúsiť do stredu trojuholníka, okolo seba, umiestniť umocňovací kruh. Ale hrozí, že by som stratila celkový obraz a kúzlo by sa rozpadlo. To si nemôžem dovoliť riskovať...
Zúfalé situácie so žiadajú zúfalé riešenia. Vytiahnem drobný nožík, čo zo sebou nosím pre strýčka príhodu (zväčša slúži na získanie náhodne objavenej byliny), potiahnem ním po svojej dlani a krvavú ruku zaborím do hliny, v ktorej stojím. Doslova cítim, ako sa kúzlo napojilo na mňa a stabilizovalo. Po tomto skončím úplne vycicaná... snáď to bude stačiť.

Alethina volba

Kráčel jsi severním okrajem torunnského království. Už to byl týden, co jsi se zničehonic probudil uprostřed sněhem pokrytých hor. Co tu dělám a kdo jsem. Tyto dvě otázky se ti honily hlavou. Brzy jsi si ale zase vzpomněl. Tedy alespoň na své jméno a na část minulosti. Byl jsi Sargen, bojovník v armádě Svatých za dob války s Bezejmennými. Sloužil jsi pod praporem Slunce, Alethiným praporem. Tolik jsi věděl. Matně jsi si také vzpomínal na svou poslední bitvu před branami Lesethina sídla. A pak nic. Temnota. Až teď jsi znovu spatřil světlo.
Svět se od tvých dob změnil. Nežilo zde už příliš magických bytostí ani elfů. Za to tu bylo mnoho tvorů elfům velmi podobných. Říkali si lidé. Příliš si toho o nich nevěděl. Když si bojoval, nežili tu. Přišli až po válce. A ovládli to tu.

Už bylo odpoledne a slunce se sklánělo nad obzorem. Na nehostinném severu začínala noc velmi brzy. Ubíral jsi a
se širokou vymetenou silnicí. Pomalu jsi blížil k vesnici, kterou silnice protínala. Kolem nikdo nebyl, všichni byli nepochybně doma a hřáli se u ohně.
Zaslechl jsi bolestný výkřik. Když jsi přidal a vběhl do vesnice, uviděl jsi před jedním domem mladou ženu a postaršího muže. Oba byli lidské rasy. Žena se válela ve sněhu, muž se nad ní skláněl a bil ji.
,,Ty děvko jedna zatracená! Kams to schovala?! Vrať mi to!"
,,Já jsem nic nevzala! Přísahám!"

Předtím jsi ještě navštívil jedno větší město, takže o lidech už něco víš...

Nové poslání?

Byla to už nějaká doba, co jsem se ocitl někde v zasněžených horách. Bloudil jsem pak různě světem Torunny, která se ohromně změnila od mé poslední návštěvy. Často jsem bolestivě vzpomínal na tu poslední bitvu, kde se spousta dobrých duší rozpadlo na prach, kde se boj táhl nekonečně dlouho. Ale já jsem nějak přežil a vrátil se na tento svět. Ale po elfech, entech, gryfech, dracích a jim podobných nebylo stop. Ale ti noví obyvatelé Torunny, takzvaní lidé, byli téměř všude. Různých povah, staveb a chování. Bylo vidět, že každý ze čtveřice Bohů něco v lidech nechal. Narazil jsem na lidi odvážné a statečné, pracovité a odhodlané, zlomyslné a zákeřné.

Mé kroky vedly po široké cestě a znak mé paní se již skláněl k obzoru a noc začínala nabírat na síle. Další podstatná věc, která se změnila. Temná pečeť po Lesethin tu stále byla a pořád se vracela. V tom se přede mnou objevilo seskupení budov, mnoho bylo pokryto sněhobílou pokrývkou. V tom se ozval ten výkřik, který se jako čepel zasekl do mé paměti, když jsem vzpomínal na výkřiky padlých bratrů a sester v bitvě. Nějaký muž bil ženu ve sněhu a křičel na ní, aby mu něco vrátila. Žena se však zapřísáhavala, že nic nemá. Popoběhl jsem k nim, až mé brnění jemně zarachotilo, přeci jen to byla skvělá zbroj, která sloužila snad věčně. "Co se tady děje! Čím ospravedlníš to násilí?!" Zavolal jsem na muže. Za běhu jsem stáhl kapuci, aby mi bylo alespoň trochu vidět tvář. Z minulé zkušenosti ve městě, lidé nevěří bytostem, když nemohou vidět jejich tváře. A přidává to na jisté... Neznámosti, které se lidé bojí.

Táboření

Loknu si slabého piva z měchu a ohlédnu se po Miriam, co to jako má znamenat. Má to být nějaký pokus jak se se všemi sblížit tím, že budu vyprávět historky z minulosti? Předhození vlkům? Mrcha jedna.

"Není toho moc co k povídání," pokrčím rameny a myslím to skutečně vážně. "Narazila jsem na ní ve stejné putyce jako dnes. Pracovala jsem tam. zametala podlahu, roznášela pití a jídlo, však to znáte. Miriam to chodila se svou bandou a já se k nim jednoho dne přidala. Tohle vynáší mnohem víc než uklízení zvratků. Nějakou dobu jsem s nimi vydržela a pak si šla svou cestou. To je celé," ukončím svou rozpravu. Vážně nemám ráda když se někdo vrtá v mé minulosti a to platí jak pro tu vzdálenou tak i pro tu blízkou.

"Teď nám pro změnu pověz něco ty," odvedu pozornost do sebe a doufám, že Elijah je tak ukecany jak vypadá.

Cesta do bezpečí?

"Já... děkuji," kývnu na jeho nabídku. Rána stále krvácí a bude lepší odsud co nejrychleji zmizet. Kdo ví co dalšího by mě tu mohlo potkat a pokud se tu někde potuluje třetí kněz není tu pro mě bezpečno.

Záhlednu v listí záblesk a skloním se pro dýku, která tam upadla. Možná jsem blázen, ale i tak jí chci mít stále u sebe. Ulpělo na ní trocha mé krve, tak jí otřu předdtím než jí schovám zpátky do pochvy u pasu. Přitom stále ostražitě pozoruji mladíka. Sice jsem přijala jeho nabídku k doprovodu, ale to neznamená, že mu musím hned ve všem důvěřovat.

Udělám několik prvních váhavých kroků a rychle utlumím bolestivé zasyknutí, které se mi dere přes rty. Chytím se za bok a zastavím se. "Měla jsem koně neviděl jsi ho?" zeptám se Michaela. Bylo by pěkné kdyby tu zůstal, ale nedělám si zbytečné naděje. Pravděpodobně utekl hned jak se objevily harpyje. pokud se mu nestalo něco horšího, ale na to věrné zvíře jsem si docela zvykla a nechci ho opouštět v tmavém lese, kde hrozí sto a jedno nebezpečí. Aspoň odvést někam k lidem bych ho mohla jako malé poděkování za jeho služby.

Čarodějnice

Poznámka: Ta dívka, kterou zachraňuješ není Kahlen. S tou jsi se těsně minul a nejspíše se s ní nesetkáš.

,,Cože?" Elf se na tebe překvapeně otočil a nevěřícně sledoval jak zachraňuješ dívku považovanou za čarodějnici.
Dívku si osvobodil celkem rychle. Byla mladičká a celá potlučená. Očividně se s ní moc nemazlili. Čarodějka na tebe vystrašeně hleděla. Asi nečekala, že se jí někdo pokusí zachránit.
,,Děkuju." Jen díky svému elfskému sluchu jsi její hlas zaznamenal.
Resaël na tebe čekal. Rychle přelétl pohledem hnědovlasou dívku a rozběhl se za tebou.
,,Nemůžeme jí vzít do města. Zabijí ji."
Dole před hradbami už vypukl boj. Skřeti nemilosrdně zabíjeli vyděšené bezbranné obyvatele, kteří se nestihli ukrýt. Hraničáři stříleli šípy z hradeb, ale měli příliš práce s mohutnými obry. Někteří lidé se v marné snaze zachránit, rozběhli do lesa. Okamžitě se je jali pronásledovat dva obři. Svými statnými těly lámaly stromy jako párátka.
,,Máš nějaký plán?" otázal se Resaël, když jste zastavili kousek nad bojištěm těsně u hradeb.
Dívka vedle tebe se třásla strachy a po tvářích jí stékaly slzy.

Síla mysli

,,Měl jsi svou šanci. Arullo!"
Žena se pobaveně usmála poklekla k tobě. Hlava ti teď úplně třeštila. Pohled se ti rozostřoval a zase zostřoval. V jednu chvíli si viděl jen bílou prázdnotu. V další si málem ztratil vědomí. Arulla se svýma nevidomýma očima vpíjela do těch tvých. Tvář měla soustředěnou. Jako by něco četla.
Glogar to celé mlčky pozoroval.
Až když barbarka vstala a bolest konečně zmizela, promluvil: ,,Jak se ti líbilo seznámení s naslouchačkou? Teď už nemusíš odpovídat, Svargu, Arulla o tobě ví všechno.
Žena ti věnovala další, překvapivě milý a hřejivý, úsměv. Pak se otočila a v doprovodu Glogara zmizela. Zřejmě, aby mu pověděla co se o tobě dozvěděla.
Slýchal jsi legendy o mužích a ženách, kteří uměli číst v lidských myslích jako v otevřené knize. Ale nikdy jsi si nemyslel, že by někdo takový mohl existovat. Samozřejmě to mohla být lest a Arulla mohla být jen obyčejná žena, ale... Něco ti říkalo, že ta barbarka o tobě teď ví naprosto všechno. Každou tvou touhu, přání, strach, ale zároveň i veškeré tvé vzpomínky.

Glogar se o pár hodin později vrátil. ,,Přísahej, že nikomu v tomdle kmeni neublížíš a pustím tě."

Mystická žena a plané sliby

,,Měl jsi svou šanci. Arullo!" zavelel Glogar.
Sám sis zvolil svůj osud… Glogare hlupáku! Věnuje muži poslední pohrdavý úsměv, než-li se do jeho hlavy zakousne palčivá tupá bolest. Arulla vnikala hlouběji a hlouběji do jeho hlavy, zatímco se on snažil nedat na sobě znát jedinou známku slabosti. Všechny jeho svaly se napjali. Nedělal to kvůli sobě, ale kvůli Glogarovi. Nechtěl mu dopřát ten pocit uspokojení z jeho bolesti..

Když Arulla konečně skončí, zmizí i trýznivá bolest. Svaly na jeho krku opět povolí a on si nespokojeně
odplivne. Do této chvíle nevěřil, že lidé jako ona vůbec existují. Co to vlastně znamená? Existují snad i další bytosti z mýtů a legend? Nevěřícně zatřese hlavou doufajíc, že se jeho myšlenky utříbí.

Pomalu otevřel oči za zvuku Glogarova otravně úlisného tónu hlasu.
,,Přísahej, že nikomu v tomdle kmeni neublížíš a pustím tě."
Překvapeně pozvedl pravé obočí. Vážně mě jen tak propustí? To přeci nedávalo smysl. Co mu ta ženská o mě řekla? Musím si s ní promluvit! Třeba zjistila něco, co mojí sestře uniklo!
“To nepůjde.” Odpoví rozhodně, až chladnokrevně.
Nehodlal mu přísahat takovou absurdní věc. “Mohu ti slíbit, že na nikoho nezaútočím. Nic víc, nic míň.”
Pokrčí rameny, jak mu to jen pouta dovolí. Pokud ho napadnou, bude se bránit všemi možnými
prostředky bez ohledu na následky.
“Chtěl bych si promluvit s Arullou, svolíš k tomu?” zeptá se nakonec a čeká, co se bude dít.

Otrokyně

Muž se zarazil a oněměle na tebe zíral. Stejně jako dívka.
,,To je jen vobyčejná votrokyně, vzácnej pane." řekl, když našel hlas.
Nevybíravě do dívky kopl. Ta zkřivila tvář bolestí. V očích jí však žhnula hluboká nenávist k jejímu pánovi.
,,Vokradla mě. Zaslouží si to."
Dívka využila momentu, kdy se muž věnoval tobě a začala se plazit pryč.
,,Říkám vám, že jsem nic neukradla!" křikla vzdorně jen co byla z mužova dosahu.
,,Jo, tak to asi zmizelo samo, co?! Nehraj si se mnou!"
Vyrazil k ní. Dívka rychle couvala. Muži se v ruce objevil krátký nůž.

Večer u táboráku

Seznámení Bridget s družinou proběhne celkem klidně. Ale stále jsme ještě nebyli kompletní. Jeden nám ještě scházel. Jakási Miriamina přítelkyně. Neznala jsem ji a sestra mi o ní nevyprávěla.
Vyrazíme na cestu a brzy se ocitáme v Örsaru. Čekala jsem město, ale tohle je jen malá vesnička. A jejím obyvatelům se zřejmě nelíbíme. Mimoděk sevřu medailonek a prstem přejedu přes symbol slunce v jeho povrchu.
Alethe ochraňuj nás.
Bridget nás nechá čekat před jedním domem. Vesničané nás pozorují a mě z toho běhá mráz po zádech. Svírám medailonek až se mi zarývá do dlaně. Měl v sobě Alethino světlo. Mohla bych ho použít kdybych chtěla. Ale pamatovala jsem na slova velekněžky. Světlo smím použít pouze v případě největší nouze a pouze pro ochranu někoho jiného. Ale velekněžka byla mrtvá. Stejně jako všechny mé sestry. Teď jsem byla velekněžkou v chrámu v Koartu já.
Než stihnu cokoli dalšího udělat, objeví se Miriam a vede s sebou svou přítelkyni. Takže se k nám nakonec přidá.
Vesničané se k nám začínají blížit. Mají zbraně. Miriam zavelí k ústupu. Nehádám se s ní a vyskočím do sedla své klisny. Ujíždíme pryč.
Zastavíme až za soumraku, rozděláme oheň, posedáme si kolem něj a pustíme se do večeře. Všichni mají maso, jen já sýr. Jako Alethina kněžka maso jíst nesmím.
Zpozorním, když se Elijah zeptá Bridget zda by nám vyprávěla o svém prvním setkání s Miriam. Ani já ten příběh neznala. neznala.
Bridget tedy vypráví. Ale jen velmi stručně. Asi nepatří mezi nejhovornější.
Lehce se pousměji jak se od sebe pokusila odvést pozornost.

"Prosím tě podívej se na ten chaos kolem. Myslíš, že jí v něm někdo ještě bude hledat?" zajímám se pragmaticky a sleduji vývoj událostí. Sleduji boj a ještě není zřejmé kdo v něm zvítězí. Jestli hraničáři a posádka města a nebo útočící horda. Jisté ovšem jedno dnes zemře mnoho lidí, jelikož skřeti zají bezbranné obyvatele.
"Nikdy jsem nepochopil proč si někdo tak libuje v prolévání krve." uvažuji na hlas a usilovně zvažuji další postup. Otázka Resaëla mne zastihne v procesu uvažování.
"Defakto ne, ale uvnitř je můj koník a toho je třeba zachránit." konstatuji klidně přeci jen jsme tři mimo hlavní medium dění. Takže jaké máme možnosti?
Hodit nahoru lano a vyšplhat? To není dobrý nápad, posádkasi bude myslet, že lano patří skřetům a přesekne jej a ikdyby ne budeme ideálním cílem pro luky skřetů. Co je nejhorší nevímjestli ta holka umí vůbec lézt po laně. možnost, že bychom se pokusili dostat k bráně zavrhnu, tak rychle že mi hlavou doslova proletí. Přes ten dav se tam rozhodně nedostaneme dřív, jak skřeti a je jen otázkou času než nějaká velmi chladně uvažující mysl dá zavřít bránu a nebo spustit mříž. V ten okamžik bychom zůstali uvězněni v mas lidí masakrovaných skřety.

"Máme dvě možnosti. Obejít město a nebo vydat se do lesa. V každým případě padáme odsud." S tím se přikrčím a vydám se podél hradeb. Dál od řádících skřetů a obrů. Spoléhám na to, že skřeti si nás v prvním záchvatu vražedného šílenství nevšimnou a pak, že jim nebudeme stát za pronásledování. Tomu doufám pomůže naše nevýrazné oblečení v kterém splýváme se zelení.
"Co myslíš zkusit to doběhnout do lesa? Tam nás skřeti budou honit dost těžko." ptám se přes rameno svého společníka. Dívku jsem pustil a nechal na ni, jak se rozhodne. Její život je v jejich rukách stejně, jako kohokoliv jiného v okolí.

Táboření

Elijah se zářivě usmál.
,,No, jasně. Když tak hezky prosíš." Všechny přejel pohledem a pak se pustil do vypravování.
,,To jsem takhle jednou cestoval severem Torunny, když jsem najednou narazil na prchající lidi..."
V tu chvíli by přerušen Damrunem.
,,Už zase vyprávíš o tom jak si zabil draka a hrdině zachránil celou vesnici?" Vypadalo to, že neměl daleko k smíchu. ,,Se na mě nezlob, ale nemáš pocit, že krapýtek kecáš?"
Elijah se zatvářil uraženě. ,,Já a kecat? To se dovopravdy stalo."
,,Leda ve tvym snu." opáčil trpaslík.
,,Damrun má pravdu." Vstoupil do diskuze elf Adras. ,,Ty jsi sotva mohl sám porazit draka. Nehledě na to, že draka tu nikdo neviděl přes tři sta let."
Elijah se narovnal a sáhl po jedné ze svých dýk. ,,Takže vy dva se vopovažujete tvrdit, že si vymejšlim?"
Nina ty tři sledovala s úsměvem na rtech. Očividně se dobře bavila. Miriam seděla zády opřená o velký balvan a bylo jí lhostejné, co se děje.
,,Tak, co si trochu zabojovat? Já vám dokážu, že jsem ho zabil."
,,Mě nic dokazovat nemusíš. Já vim, že kecáš." ušklíbl se Damrun a zapálil si dýmku.
Elijah začínal rudnout vzteky.
Adras se lehce pousmál, což se u něj rovnalo záchvatu smíchu.
,,Tak fajn. Tak já pudu někam, kde se moje příběhy budou líbit." S tím se sebral a odešel.
Miriam si povzdechla. ,,A takhle je to pokaždý. Bridget zřejmě jsem tě měla varovat ať po Elijahovi nechceš, aby vypravoval. Vždycky to totiž dopadne takhle. Damrun do něj začne rýpat, Elijah se naštve a odejde."
,,Asi si myslí, že veverky sou lepší posluchačky." Neodpustil si Damrun, ,,Však von se zas vrátí až se vyvzteká."
Ještě chvíli jste si povídali ak jste šli pomalu všichni spát. Až na Ninu. Ta seděla u dohořívajícího ohně a pohled upírala kamsi do lesa.
V noci se Elijah vážně vrátil a cosi si brblal pod fousy.

Záchrana?

Ze země začaly rašit zelené výhonky. Příliš pomalu. Kouzlo se nestabilně chvělo.
To už tě zmerčil obr i chlapec.
Výhonky už se obrovi pomalu omotávaly kolem nohou. Ale byly příliš slabé a většinu jich prostě zpřetrhal.
Až když jsi použila svou krev, dokázaly výhonky obra udržet. Alespoň na chvíli. Zoufale se ve svém vězení mlel a trhal výhonky. Sice byl od trnů pobodaný, ale uspávací látka na něj nefungovala. Bylo jí příliš málo a on byl příliš velký.
Kluk se zastavil a fascinovaně tě pozoroval. V očích se mu mísil strach a údiv.
Výhonky obra konečně obmotaly. Obr sebou zuřivě házel jak se snažil osvobodit a ničil tak les ještě víc. Máš šanci utéct. Výhonky ho dlouho nezadrží. Už teď se z nich začal pomalu vysvobozovat.
Ale ty jsi unavená a malátná. Na běh rozhodně nemáš sílu. Musíš se ale dostat pryč. Co nejdál od obra to půjde a najít nějaký úkryt než se vzpamatuješ.
Výhonky pod náporem obrovi síly praskaly.

Znovu na cestě

,,Lituji, ale koně jsem tu nikde neviděl. Buď utekl nebo ho dostaly harpyje." odpověděl mladík a zastavil se. Meč zadtrčil do pochvy a ze zad shodil batoh. Chvíli se v něm přehraboval a nakonec vytáhl čístý pruh plátna smotaný do ruličky.
,,Jestli chceš můžeš si to zatím obvázat ať nevykrvácíš. K dědečkovi je to asi hodina cesty, když půjdeme pomalu."
Natáhl k tobě ruku s plátnem.
Pomalým krokem tě vedl lesem. Na cestu jste se nevraceli. Nejspíš kvůli harpyjím. Takhle vás aspoň trochu kryli stromy.
,,Už tam skoro jsme. Dědečkův dům je jen kousek od lesa. Poslyš, jak, že se to vlastně jmenuješ?" promluvil znenadání Michael a poočku se na tebe podíval.

Propuštění

Glogar se při tvé odpovědi trochu napjal. Očividně se mu nelíbilo, že máš tu drzost takhle s ním mluvit.
,,Dobrá. Nikdo z mého kmene ti neublíží pokud jim k tomu nedáš záminku."
Glogar vytáhl od pasu dlouhý lovecký tesák a přetnul silná lana, která tě poutala. Nespouštěl z tebe zrak jako by čekal, že se na něj najednou vrhneš a podřízneš ho jeho vlastním nožem.
,,Pokud s tebou bude chtít mluvit ona." pokrčil rameny Glogar a gestem tě vyzval ať ho následuješ. Dával si pozor, aby nešel před tebou.
Dovedl tě do tábora sestávajícího z nejméně stovky stanů. Všechny byly vyrobeny ze zvířecích kůží a klacků. Téměř všude hořely drobné ohýnky na nichž se opékalo maso. Většina žen se věnovala domácím pracem, ale některé tu chodily se štíty a meči. Muži si většinou brousili zbraně nebo se chystali na lov a děti vesele pobíhaly kolem nebo si s dřevěnnými meči hrály na válečníky. Všichni na tebe ale ostražitě nebo přímo nepřátelsky hleděli.
Glogar si toho nevšímal a vedl tě dál. Asi uprostřed tábora se o samotě rozkládal stan z tmavých kůží.
,,Toto je Arullin stan." řekl prostě Glogar.
Ze stanu náhle vyšla Arulla. Přejela tě zkoumavým pohledem slepých očí. ,,Přeješ si se mnou mluvit." řekla. Nebyl to dotaz jen konstatování. Na chvíli se odmlčela.
,,Pojď tedy." vyzvala tě nakonec a sama opět zmizela ve stanu.

Prečo ja?!

Kúzlo zo mňa vysáva všetky sily, ale i tak sú korene ledva ledva silné na to, aby obra udržali. O spánku nemôže byť ani reči... Možno som naozaj robila chybu, keď som svoju moc zanedbávala. No na spytovanie si svedomia je teraz trochu neskoro.
Odtrhnem oči od obra a môj pohľad sa stretne s druhým, plným detského údivu, zvedavosti, strachu a fascinácie. No ešte toto mi bolo treba... Prečo sú ľudia tak strašne hlúpy?! Mal uháňať ozlomkrky preč! Miesto toho stojí ako ohlúpnuté jahňa a púli oči.
Vytiahnem ruku z hliny a pustím sa do namáhavého skoro behu preč. Iba skoro, pretože s tým, ako sa mi motá hlava, je to skôr iba potácanie a snaha o nespadnutie. Že som sa ja krava sprostá na to dala. Mala som ho tam nechať.
Mierim hlbšie do lesa. Niekde tam musí byť niečo, kde sa dá schovať. Vývrat, skalný previs, puklina... miesto, kam sa vojde človek, ale obor určite nie. Neviem, čo to dokážem, či niečo také nájdem včas. Viem len, že sa musím pokúsiť.

Cesta do civilizace. Možná...

"Děkuji," zopakuji již po několikáte a vezmu si plátýnko. Na několikrát ho složím a přitisknu si ho na ránu. Skutečně by bylo hloupé kdybych utekla z chrámu, unkla kněžím a pak mě takhle podřízly harpyje. I když je v tom jistá spravedlnost, to zase ano. Bohyně to jen tak nenechá na to se mohu spolehnout.

"Ty jsi Michael, viď?" ujistím se o jeho jméně když vykročím v jeho stopách. Občas se musím přidržet stromu jak se mi špatně jde, ale věřím, že to nakonec zvládnu. Hodina chůze není zase tak moc, ale co najdu na konci to je otázka.
"Já se jmenuji Marian," řeknu první jméno co mě napadne. ani nevím proč se mu bojím říci mu jak se skutečně jmenuji. Nemůže mě znát, ale... ale... prostě se tak cítím bezpečněji. Pomalu začímám přicházet na to jaký to život být takhle na útěku. Tušila jsem, že to nebude snadné a zatím vše nasvědčuje tomu, že to bude jenom těžší a těžší.

"Mohu vědět jak jsi se sem dostal? Zatím mi přijde zdejší kraj dost opuštěný na to aby se tu člověk takhle sám toulal," pokousím se dozvědět něco bližšího o Michaelovi a možná také se trochu odprostit od únavy.

Křehký pakt o neútočení

Baltir pozoroval náčelníkovu neochotnou reakci a v mysli se mezitím připravoval na nejhorší. Pokud to tak duchové skutečně chtějí, ať se tedy stane. Smířený se svým osudem napjal hruď a zavřel oči, aby je o malou chvíli opět překvapeně otevřel. Jeho pouta povolila pod náporem Glogarova tesáku a on se mohl zase jednou spokojeně protáhnout. Když se poté pokusil postavit, jeho tělo zaprotestovalo. Klesl zpět na jedno koleno. Několika hodinové sezení v poutech si na něm vybralo svou dlaň. Zhluboka se nadechl, než se pokusil znovu vstát.

,,Pokud s tebou bude chtít mluvit ona." pokrčil rameny Glogar a gestem ruky vyzval Baltira, aby jej následoval. Mohutný válečník vykročil směrem, který Glogar určil a obezřetně sledoval své okolí. Bez svých zbraní si připadal skoro jako nahý.
”Co mé zbraně?” zeptal se po cestě náčelníka ve chvíli, kdy míjeli skupinku ozbrojených žen. Obzvláště jedna menší zrzavá bojovnice upoutala jeho pozornost a i přes její pohrdavý pohled z ní nemohl jen tak spustit zrak. To už ale byli u Arullina stanu.
,,Přeješ si se mnou mluvit." Promluvila slepá dívka, která v Baltirovi vyvolávala smíšené pocity. Přikývl a následoval ji do jejího stanu. Rukou odhrnu vstupní závěs tak, aby mohl pohodlně vstoupit.

”Musím vědět, co jsi viděla.” spustí skoro okamžitě, jakmile plenta dopadne na zbytek stanu z kůži. ”Potřebuju vědět, co se mnou duchové zamýšlí.” až teprve teď se rozhlédne po jejím stanu.

Táboření

Mám co dělat abych během toho jejich žvanění udržela nehybnou tvář a nedala najevo opovržení. Přijsou mi spíš jako nějací šašci. Jen doufám, že to s mečem umí stejně dobře jako s hubou. Celý tenhle podnik mi začíná smrdět víc a víc. Jen doufám, že toho nebudu později litovat.

Možná kvůli tomu mám tak špatné spaní. Co chvíli se budím. zaslechnu jak se vrací Elijah, to mi však problém nedělá. to spíš Nina mě víc znervozňuje. Nedokáži poznat na co myslí. Nic neříká a stále nehybně sedí u ohně. Pokaždé když se s trhnutím proberu je tam. Mohu jenom doufat, že je na stráži a že jí Miriam skutečně dobře zná a neplánuje nám podřezat krky jako kuřatům.

Ještě nějakou dobu se převaluji na na dekách. Dokonce se mi jednu chvíli něco zdá. Něco nepříjemného, ale když se vzbudím naštěstí to rychle zapomenu. S takovou už vůbec nemá cenu se snažit odpočívat, takže vstavu a přejdu k ohni naproti Nině.

"Běž spát, budu hlídat," navrhnu jí a přiložím chrastí, aby se oheň trochu víc rozhořel.

Do neznáma

,,A co ta boční brána, kterou nás vyvedli sem?" zeptal se Reasël poté co si tě vyslechl. ,,Les bych neriskoval. Už se tam uchýlilo příliš lidí a ti obři... Třeba nebude tolik hlídaná. Nebo prostě utíkat co nejdál odtud. Ale také bych se rád vrátil pro koně a pro své věci."
Dívka u vás zůstala. Třásla se jako osika. Očividně se příliš bála na to, aby zůstala sama.

Úkryt

Chlapec běžel za tebou. Neutíkal před tebou, následoval tě. Držel se ti po boku. Obr, kterého si nechala za sebou se vztekal a vztekle řval jak se snažil uvolnit ze sevření rostlin.
Síly ti pomalu docházely stejně jako dech. Už dlouho nevydržíš. Náhle se před tebou objevilo jakési malé uskupení skal. Bylo vysoké sotva dva a půl metru, ale v jedné skále byla puklina dost široká na to, aby se do ní vešel člověk, ale obr rozhodně ne. Tvoje záchrana.
Ale najednou jsi zakopla o kořen a skácela se na zem. Kotníkem ti projela bolest.
Lesem se rozlehl triumfální řev. Obr překonal tvou past.
Skály už byly jen kousek od tebe. Sotva deset kroků. Zvládneš k nim dojít včas?
Chlapec tě předběhl.
,,Tak vstávej, čarodějnice!" křikl na tebe. Snažil se sice, aby to znělo odvážně, hlas měl ale rozklepaný strachem.
Zmizel v puklině.

Michaelův dědeček

,,Jsem." přisvědčil a přejel tě pohledem. ,,Jsi si jistá, že to zvládneš? Mimochodem tvé jméno je hezké. Má sestřenice se taky jmenuje Marian."
Chlapec se zahleděl před sebe a přes tvář mu přelétlo několik emocí. Radost, žal a strach.
,,Víš, to je poněkud dlouhý příběh. Ale zamiloval jsem se do dcery jednoho šlechtice, co tu byl před rokem na svém letním sídle. Jmenuje se Miranda. Ona je prostě úžasná. Hodnější a laskavější bytost na světě není. Můj otec je kovář, velice zručný. Otec Mirandy mu zadal práci, aby okoval všechny jejich koně. No, a jsem mu pomáhal. Tehdy jsem se s ní poprvé setkal. A skoro okamžitě se do ní zamiloval. Pak jsem ji viděl ještě párkrát než odjeli. Ale ve zkratce, má se vdávat a já ji chtěl předtím ještě jednou vidět. Naposledy."
Michael se odmlčel. Oči upíral kamsi do dálky. ,,No, a proto jsem tady." řekl nakonec a znovu se obrátil na tebe. ,,A co ty? Co tě přivádí do téhle bezvýznamné země?"

Opravdu skoro za hodinu jste dorazili k malému domku na kopci. Vypadal útulně. Celý postavený ze dřeva obklopený zahrádkou s nejrůznějšími květinami. Před domem ležel velký pes. Jakmile si vás všiml bleskurychle se zvedl a s vrtícím ocasem zamířil k Michaelovi.
,,Copak tě sem přivádí, chlapče? A kdopak je tvoje přítelkyně?" ozval se hlas patřící muži sedícímu u stolu ve stínu mohutného dubu.
Muž měl bílé vlasy po ramena, kupodivu však byl hladce oholen. Tvář mu brázdilo nespočet vrásek, ale oči mu zářily životem a možná lehkým šílenstvím. Pozorně si tě prohlížel.
,,Dědo, tohle je Marian. Napadly ji harpyje a potřebovala by ošetřit."

Už len kúsok

Potácam sa lesom ako opilec cestou z krčmy. Lenže tomu je aspoň veselo! Mne srdce zviera mrazivá ruka strachu. Les sa ozýva zúrivým revom obra. Je len otázkou času, kedy sa vymoce z tej chabej pasce a príde si pre pomstu.
Čo je k zlosti, ten chlapec sa ma drží ako kliešť. Nebeží preč, pričom jeho nohy by to určite zvládli. Prečo so mnou zostáva?! Spýtala by som sa, alebo sama by som ho poslala kade ľahšie, keby mi na niečo také zostáva dych. Pľúca mi ide roztrhnúť a srdce vyskočiť z hrude. Vyčerpaním sa mi pred očami robia farebné kolesá.
Zdá sa mi to alebo...? Tam, tie skaly! Trhlina, kde sa dá ukryť! Už len kúsok... JAU! Jau do riti tam! Za dobrotu na žobrotu... Jau jaujaujaujau! Namáhavo sa zdvihnem a vzápätí mnou šklbne ako vyplašeným králikom. Obor sa vyslobodil a ja mám dochrámanú nohu. Chlapec na mňa zavolá a ja meriam očami vzdialenosť.
Z posledných síl sa zdvihnem a viac skackám na jednej nohe, než kráčam. Tvrdohlavo sa odmietam vzdať. Ja to dokážem! Panika a strach pridusili môj hlas, ináč by som jačala na lesy. Ak by sa mi dostávalo vzduchu...
No tak Kahlen! Už len kúsok!

U kováře

I když se cítím opravdu mizerně Michaelova slova mě pobaví. Dokonce se i usměji, aspoň pozvednu koutky úst, protože smát se nahlas nemohu. Příliš to bolí.
Opravdu tohle je poslední místo kde bych čekala nějakou romantickou lásku. Pohledný chudý jinoch a dědička z bohatého sídla, která si má vzít ještě bohatšího, ale tlustého a upoceného slizouna. Skoro se mi tomu až nechce věřit. Jako kdybych rovnou spadla do pohádky. Nebo je to celé jinak a ona si uvědomila co je pro ní dobré. To si ovšem samozřejmě nechám pro sebe. Nehodlám svou pomoc přivést do rozpaků nebo jí rozhněvat. Zbytek cesty tedy jenom mlčky pochoduji vpřed. Soustředím abych pokládala jednu nohu před druhou a v duchu se probírám účením z chrámu, které mi pomůže otupit bolest. Pomůže to. Trochu. Nebo si to aspoň namlouvám. Každopádně vydržím až do srubu.

Stojím kousek za Michaelem jako kdybych se styděla. Kývnu na pozdrav a na tváři stažené bolestí se pokusím vykouzlit náznak úsměvu. Nejraději bych sebou hned plácla na zem, ale silou vůle se udržím na vratkých nohách. Na důkaz chlapvcových slov pozvednu zakrvácený hadr, který si tisknu k boku.
"Prosím," zašeptám.

V Arullině stanu

,,Myslíš, že jsem tak pitomí, že ti dáme tvoje zbraně?" uchechtl se pobaveně Glogar.
Když jsi vstoupil za Arullou do stanu, nechal před něj postavit stráž a sám odešel, očividně se věnovat nějakým náčelnickým povinnostem.
Arulla se usmála.
,,Tobě se líbí Sigrid. Obávám se, že u ní nemáš šanci."
Stan vypadal celkem zvláštně. V levém rohu lůžko z kožešin. V pravém ohromná deska z jediného kusu dřeva podložená kameny, na které byly vyskládány nejrůznější nádobky, misky a taky drobné zvířecí lebky. Z dřevěnných tyčí stanu visely svazky suchých bylin. Ale přímo uprostřed stanu se nacházelo drobné jezírko. I když říkat tomu jezírko je spíše k smíchu, protože to nebylo nic jiného než kruhová prohlubenina v zemi široká sotva na dva kroky plná vody. Ale ta se zvláštně perleťově třpytila. Kolem bylo několik kožešin, zejvně určených k sezení.
,,Ta zrzka, co jsi potkal cestou sem." vysvětlila ti žena a usadila se na jednu z kožešin před tím "jezírkem".
Pokynula ti ať si sedneš naproti ní, a když jsi tak učinil, řekla: ,,Chlapče, nejspíš tě zklamu, ale takhle moje moc nefunguje. Já nejsem šaman, věštec ani nic podobného. Já jsem naslouchač. Vidím ti do hlavy to ano, ale dokážu číst pouze tvé myšlenky, nebo pátrat ve tvých vzpomínkách. Vidím a vím jen to, co vidíš a víš ty sám. Nic víc."

Směr města a koník

Zauvažuji nad návrhem mého společníka. "No, proč to nezkusit." pokrčím rameny a otočím se k vyděšené dívce. Obětuji vzácný okamžik, abych jí věnoval povzbudivý úsměv.
"Neboj, to nejhorší máš už za sebou." položím jí ruko na rameno v uklidňujícím gestu. "už bude jen líp." ujistím jí a tvářím se při tom přesvědčivě. No, v tom chaosu co teď nastává bude nejspíše všem úplně ukradená. Pochybuji, že mezi starostovy priority bude patřit, hledání domnělé čarodějnice." uvažuji v duchu.

"Pojď musíme se odsud dostat než si nás ten dav všimne." kývnu na dívku a chytnu jí za ruku. Jemně, ale pevně jí vedu dál. Míříme k boční brance. Doufám, že tam nebudou strážní případně, že nám nebudou dělat problémy.

Táboření

Nina zvedla hlavu a zadívala se ti hluboko do očí.
,,Ty mi nedůvěřuješ, je to tak?" promluvila konečně. Měla překvapivě melodický a jemný hlas.
,,Bojíš se, že vás všechny zabiju?" pobaveně se zasmála. ,,Měla bys přestat být tak paranoidní, děvče."
Zvedla se od ohně i se svou přikrývku a odsunula se o kousek dál, aby ti udělala místo. ,,Já nejsem ten, koho by ses měla bát."
Ulehla a za chvíli už poklidně oddechovala.

Ráno jste sbalili věci a znovu vyrazili na cestu.

Dívka a muž

Muž očividně překvapen mým náhlým zájmem a ospravedlní se tím, že dívka je pouhou "otrokyní". Chvíli mi trvá než si vzpomenu, co to slovo znamená, přičemž muž mezítím do dívky kopne. To mě lehce rozdurdí, tak přistoupím k muži blíže. Dívka očividně tohoto muže nesnáší z celého srdce, její oči mluví za stovky slov.
"Máš důkaz, že to byla právě ona?" řeknu prostě na jeho "ona si to zaslouží". Dívka však hlasitě protestuje a muž reaguje vytažením nože a silnější hlasovou reakcí.
Chytím muže za ruku s nožem a stáhnu jej dál od dívky. "Dívko, kde je ta kniha, kterou on prohlašuje za ukradenou? Víš o tom něco?" Promluvím, přičemž se snažím držet muže zkrátka od mladé slečny. Mě by ublížit neměl, přeci jen má zbroj už vydržela mnohem víc než pouhou dýku.

Arullin stan

Na Glogarovu poznámku jen pokrčí ramena. Nemělo význam se s ním teď přít, navíc ho čekala mnohem důležitější událost.

Se zaujetím si prohlíží její stan. Bylo toho spoustu a jeho oči nevěděli kam dřív. V mysli se mu začal tvořit podivný obrázek toho, jak je taková moc asi vykoupena, když ho vytrhne Arullin hlas. Uslyšel totiž zvučné dívčí jméno, které doslova upoutalo jeho zvědavost.
"Proč myslíš ženo?" odfrkne poněkud nespokojeně. "Ještě neměla možnost poznat mou lepší stránku." s další poznámkou se mu na tváři objeví spiklenecký úšklebek a jeho pohled mimoděk sklouzne ke vchodu do stanu, jakoby ta dívka snad měla každou chvíli vstoupit do stanu za nimi.
To už ho Arulla gestem ruky pobídla, aby se usadil na kožešinu proti ní. Seděl teď dost dlouho připoutaný ke kůlu, ale i přesto udělal to, co po něm chtěla. Přeci jen vládla nějakou mocí a on potřeboval zjistit víc.
Když mu Arulla vysvětlí, jak její moc funguje, zatváří se poněkud zklamaně. Pak ho ale přeci jen něco napadne. "Tak mi pověz ženo, co jsi teda viděla, že to přimělo Glogara pohřbít svou pýchu a dát mi svobodu? Co ty moje sny znamenají?"

Pch. Kdo tu tvrdí, že se tě bojím? Jenom prostě ve společnosti cizím lidí jsem raději opatrná, to je celé. Nahlas ovšem nic neřeknu. Navíc je potřeba vybudovat důvěru oboustraně. To jsem se naučila již dávno. V naší branži je potřeba si umět krýt záda a také se moci spolehnout jeden na druhého. I ostatní musí vidět, že je na mě spolehnutí.

Zbytek noci uplyne poklidně. Jenom poslouchám oddechování spáčů, přešlapování našich koní a zvukům nočního světa. Občas prohrábnu oheň, aby stále trochu hořel. Ne moc, aby mě neoslňoval, ale aby byl dostatek tepla. Ráno pak na něj přihodím klestí aby se mohla připravit snídaně. Se všemi se krátce pozdravím a jakmile zameteme stopy po našem táboření nasednu na koně a vyrazíme dál.

"Kam míříme teď? zeptám se Miriam a zařadím se jí po boku jejího koně.

Úkryt II.

Zvládla jsi to, ale jen tak tak. Jen pár vteřin potom, co jsi zmizela v puklině se asi třicet kroků od skalky objevil pěkně naštvaný obr. Mlátil zběsile kolem sebe a stromy se pod jeho údery lámaly. Ostré třísky létaly kolem jako malá kopí a zabodávaly se do země. Některé mířily i na skály, ale od nich se jen neškodně odrazily, k tobě se žádná nedostala.
Chlapec, který se schoval s tebou si nejspíše až teď plně uvědomil s kým tu je. Odtáhl se od tebe, co nejdál to šlo a zděšeně tě pozoroval.
Venku pořád řádil vzteklý obr. Pokud jsi opatrně vykoukla ven, mohla jsi spatřit tu neskutečnou zkázu, kterou obr natropil. Ulámané stromy, některé zcela vytržené z kořenů, dřevěnné odštěpky a třísky všude kolem.
Obr si to pomalu šinul ke skalce a vyvracel další stromy. Každý s mohutným úderem dopadl na zem a otřásl skalami. Ze stropu se začal snášet prach a jemná zrnka písku a zvětralé horniny. Už byl jen pět kroků od tvého úkrytu, když se najednou ze země zvedlo snad tisíc třísek z poničených stromů a obra probodlo. Tohle jsi ale neudělala ty. Tak kdo tedy?

Michaelův dědeček II.

,,Pro kamarádku mého drahého vnuka cokoliv. Tak pojď, děvče, podíváme si ti na to." Vyzval tě starý muž s možná poněkud šíleným úsměvem a rukou pokynul ať ho následuješ do domu.
,,Dědeček sice vypadá jakože už mu to moc nemyslí, ale u něj budeš v dobrých rukách. Je to nejlepší léčitel široko daleko." řekl ti ještě Michael a pak už tě nechal ať se rozhodneš sama zda dovnitř opravdu vstoupíš.
,,Počkám tu na tebe. Děda by mi pěkně vynadal kdybych tě mu tu nechal a sám odešel."
Pokud jsi vstoupila do domu mohla jsi spatřit, že se skládá z jediné ohromné místnosti. Vlevo krb, naproti tobě úzké lůžko a uprostřed místnosti obrovský dubový stůl pokrytý spoustou harampádí a čtyři židle. A všude byly na všech zdech připevněny poličky prohýbající se pod dalším harampádím.
,,Jak se tak milému děvčeti mohlo stát něco takového?" zeptal se Michaelův dědeček, který cosi hledal na stole.
,,Copak tě sem vlastně přivádí, Marian?" Na tvé jméno dal zvláštní důraz a zkoumavě se na tebe podíval. Lesk lehkého šílenství z jeho očí vymizel.

čekání na ošetření

"Váš vnuk mě sem přivedl," odpovím naschvál hloupě. Nechci zbytečně lhát, ale vypadá to, že budu muset. Nelíbí se mi jak se na mě dívá. Mohl mě poznat? Nejspíš ne, ale nemohu být dost opatrná. Až mě ošetří musím co nejrychleji zase na cestu. Pořád jsem příliš blízko abych si mohla beztarostně vydechnout. Brzy pošlou další kněží aby mě našli a v tu dobu už musím být mnoho mil odsud.

"A jak se mi to stalo? Napadly mě harpyje, když jsem zabloudila v lese. Michael mě tam našel a pomohl mi uprchnout," tentokrát řeknu pravdu. Sice ne celou, ale pořád je to pravda.
Opatrně dojdu k židli a volnou rukou se o ní opřu. Tu druhou si stále tisknu k boku. Neřekl mi, že se mohu posadit, tak zatím stojím a se zájmem se rozhlížím po chaloupce. Ještě nikdy jsem tolik zbytečností pohromadě neviděla.

Schovaný

Prejdem posledné dva kroky a zťažka sa opriem o steny pukliny. Dokázala som to! Noha ma pekelne bolí a som úplne vyšťavená. Vzápätí podesene nadskočím, keď sa na scéne objavil obor. Stromy sa pod jeho údermi rozpadali a v daždi triesok kropili zem a široké okolie. Páni, ten je asi dosť naštvaný... Uškrniem sa. Takmer to za tie problémy stálo.
Cúvnem hlbšie, možno tak o krok. A všimnem si, že môj doteraz hrdinský spoločník si až teraz uvedomil, s kým sa to tu schováva. Už mu prestalo tiecť do topánok, tak sa začína tváriť pohoršene. Tak typické...
"Len pokojne, chlapče. Ak by som ťa chcela vidieť mŕtveho, tak ťa nechám tomu obrovi," poviem mu tak, aby to nezaniklo v besnení obra tam vonku. Sprcha triesok skropila náš úkryt a ja vykuknem, aby som videla, kde sa tá ozruta nachádza. K zemi sa porúča ďalší strom a nám na hlavy zo skál popadajú drobné kamienky a prach. Nepáči sa mi, že sa blíži, ale nemám síl s tým niečo urobiť. A útek tiež nezvládnem. Sme síce v úkryte, ale tiež v pasci.
A vtedy sa zo zeme zdvihnú ako malé kopije triesky a urobia z obra ihelníček. Zostanem zarazene zízať. Čože to??!!
"To som ja nebola..."
Až oneskorene mi príde, že som to povedala nahlas.

Boční brána

Dívka na tvá slova útěchy jen roztřeseně přikývla. Nevypadala však, že by ti nějak zvlášť důvěřovala. Pevně ti stiskla ruku, volnou rukou si nadzvedla sukni a klopýtala za tebou.
Boční brána, nebo spíše branka, byla zcela nehlídaná a zavřená. Křídla nevypadala, že by byla schopná odolat většímu útoku, nejspíš sloužila jako úniková cesta z města. Nebyla nijak velká. Větší povoz by jí neprojel a jezdec na koni by si taky musel dávat pozor.
Když jsi se pozorně podíval, mohl jsi vidět, že panty branky jsou trochu zrezlé. Třeba by se ji podařilo vypáčit.
,,Co teď?" vypískla dívka a podívala se na tebe.

Otrokyně

Dívka se na tebe teprve teď pořádně podívala. V obličeji se jí na chvíli mihl strach, ale ihned se vrátil hněv a vzdor.
,,Kniha?! Kdo mluvil o knize?!" vykřikl muž a pokusil se ti vytrhnout.
Dívka se mezitím vyškrábala na nohy.
,,Ukradla mi prsten, starý rodinný prsten! A zmizely i peníze!"
Dívka se ušklíbla a urovnala si vlasy plné roztávajícího sněhu.
,,Já nic neukradla! Co bych s ním asi dělala?! Svobodu mi nevrátí! Radši se na to zeptej svýho synáčka!"
Probodla muže pohledem a ohrnula rty až odhalila zuby. ,,Chodí do města hrát karty! Když jsem s ním byla na tržišti najednou zmizel! Objevila jsem ho až za dlouhou dobu v takovém pajzlu!" Trochu šíleně se zasmála. ,,Očividně mu to hraní moc nejde, co?! Když musí krást, aby měl co vsadit!"
,,Ty jedna..."

Ve stanu

Arulla tě chvíli pozorovala nevidomýma očima. Pak se pousmála.
,,Tvé sny znamenají mnoho. Ta temná žena, ta brána, ta armáda - znamenají jediné. Zlo se opět vrací na tento svět. To hořící bílé město je daleko za hranicemi našich lesů. Žijí tam jiní lidé nežli jsme mi. Ti nenávidí magii, bojí se jí a ničí ji. A ta zlatovlasá žena je bohyně toho národa, stejně jako ta temná. Sluneční oštěp je pradávná zbraň. Ale nevím, kdo je ta padlá kněžka."
Žena se odmlčela, tvářila se jako když něčemu naslouchá.
,,Ona tě vyvolila, ačkoliv nevím proč zrovna tebe. A také vím za kým jdeš. A varuji tě: ten muž je nebezpečný. Dávej si na něj pozor. Teď bys měl jít. Ten muž venku tě odvede do náčelníkova stanu. Jsi jeho hostem. Můžeš tu zůstat do zítřejšího rána. Déle tě tu Glogar trpět nebude. A ostatní z kmene také ne. Mají zákaz tě zabít, to ale neznamená, že tě nemůžou zranit. Mysli na to a nevyvolávej zbytečně rvačky. A na Sigrid ani nemysli."
Pokynula ti rukou, že můžeš odejít.

Cesta

Miriam se na tebe krátce podívala.
,,Nejsme první kdo po oštěpu pátrá. Před námi to zkoušelo mnoho dobrodruhů. Existuje mnoho verzí toho, kde by Oštěp mohl být. Někdo říká, že je v Ledových horách na severu, někdo že ve Zlaté poušti na východě. Někdo, že v ruinách Chrámu jelena na jihu zničeného před mnoha sty lety posledním žijícím drakem, někdo, že ho skrývají druidi v Hraničních lesích..."
Miriam se pobaveně usmála. Jako kdyby tu snad bylo něco k smíchu.
,,Jít do Ledových hor by byla sebevražda. Stále tam žijí obři a další bestie. A tu zimu bysme nepřežili. Stejně jako Zlatou poušť. Slunce tam neskutečně pálí. Uškvařilo by nás zaživa. Takže buďto Chrám nebo druidi. V Chrámu by mohl být. Ukrývalo se tam mnoho cenných předmětů. Ten drak chtěl všechno zlato, drahé kameny a ostatní co se tam skrývalo. Víš, že se říká, že draci hromadili poklady. Ale Chrám byl tolikrát prohledán a nic se tam nenašlo. Mě přijdou druidi jako ta nejsprávnější volba. Druidi jsou tu už od prvopočátku světa. Vlastně se ani neví jestli jsou lidé, elfové, nebo něco úplně jiného. Ale stráží přírodu. Říká se, že s ní umí komunikovat."
Elijah a Damrun už se zase začali o něčem dohadovat. Miriam se po nich ohlédla, a když se ujistila, že zatím to nevypadá na krev, zase se otočila na tebe.
,,Před asi padesáti lety jeden druid zběhl. Utekl z Hraničních lesů a něco vzal sebou. Sluneční oštěp. Druidi po něm teď urputně jdou. Ale tenhle je zatraceně mocný, když se jim dokázal tak dlouho vyhýbat. Neptej se mě odkud to vím a co jsem musela obětovat, abych tyhle informace získala, protože jsem přísahala, že to neprozradím."
Odvrátila od tebe zrak a zadívala se před sebe.
,,A proto je s námi Nina. Vypátrá nám ho."

Ošetření

,,Tak jsem to nemyslel." Zavrtěl muž hlavou, ,,Ptal jsem se, co děláš v těchto končinách. Mladá dívka bez doprovodu s malou dýkou. Nebo jsi snad měla nějaký doprovod a harpyje vás oddělili? Mimochodem můžeš se posadit."
Starý muž vzal do ruky čtverec čistého bílého plátna a nějakou skleněnou lahvičku s červenou tekutinou. Plátno bylo na dvakrát přeložené. Trochu tekutiny nakapal na plátno a jemně ti ho přitiskl na ránu.
,,Tohle ti tu ránu trochu umrtví. Nebudeš pak cítit takovou bolest až ti to budu čistit."
S tím přešel ke krbu, ve kterém i v tomto teplém počasí hořel oheň a na tyč zavěsil nad plameny malý kotlík. Pak došel pro vědro vody na druhém konci místnosti a trochu vody nalil do kotlíku.
,,Tak mě tak napadá, nemáš žízeň? Ráno jsem uvařil čaj." Z jedné poličky na stěně, na které byly kupodivu úhledně vyrovnané různé pohárky a korbely, vzal jeden keramický pohárek a z malého kotlíku na stole do něj naběračkou nalil bylinami vonící čaj. Pohárek postavil před tebe.
Potom se zase pustil do práce. Chodil po domě a probíral se haraburdím. Sem tam něco vzal a přihodil to do kotlíku nad ohněm.

Spánek

"Děkuji," přijmu čaj a zhluboka se napiji. Dokud se nezmínil, ani jsem netušila jak velkou žízeň mám. A také unavu a hlad. Konečně jsme si sedla a mám co dělat abych udržela oči otevřené. Jsem naprosto vyčerpaná, nejdříve útěk, pak boj a nakonec pochod až sem. Teď když jsem v pohodlí, všechno to na mě spadlo a i přes bolest v ráně se mi klíží víčka.

"Ztratila jsem se," zopakuji slabě, "potřebuji se dostat přes les. Někam do města a dál," mumlám a ani nevím zda mi je vůbec rozumět. Jenom na chvilku zavřu oči a ulevím jim. to nemůže uškodit. Také si položím hlavu na stůl. Jenom na okamžik, abych načerpala nové síly. Nemohu tu spát, to vůbec, ale jenom si odpočinout to nikomu neuškodi. Opravdu jenom malem chviličku.

Poslední co vidím je oheň pod kotlíkem. Tančící oranžovo rudé plameny a pak už je jenom tma...

Hněv

Obr zavřeštěl, když mu ostré úlomky prorazily kůži. Ten zvuk se rozléhal kolem a byl tak hlasitý, že chlapec si musel zakrýt uši. Zvedl se prudký vítr, který ohýbal stromy a vzduchem létaly zbylé třísky. Teď by bylo jít tam ven jako podepsat si rozsudek smrti.
Poryvy větru narážely do obra a smýkaly s ním ze strany na stranu. Z ran mu vytékala temné rudá krev. Vítr občas narazil i do skalky.
Obr zařval bolestí, když ze země začaly vystupovat šlahouny. Ne, šlahouny, ale to samotná tráva se prodlužovala a stébla se mezi sebou splétala do provazů. Vítr ustal. Provazy omotávaly obra a stahovaly ho na zem. Obmotávaly ho a on se jich nedokázal zbavit. Jako by byly pevnější než kovové řetězy. Obr padl na kolena a země pod ním se začala otevírat a pohlcovat ho. Za chvíli bylo po všem. Obra i jeho řev pohltila země a nastalo strašidelné ticho.
Chlapec se krčil v zadu a pofňukával. Třásl se.
Z lesa se náhle vyvalila hustá mlha, která se zvláštně stříbřitě třpytila.

Na čí straně je právo

Muže pustím, ale stále na něj dávám pozor a držím se k němu blízko, aby neublížil ženě. Celé se to začalo zamotávat až do nepříjemně lidských faktorů, ve kterých jsem měl přehled asi jako v tomto městě. Téměř žádný.
Žena nebo snad dívka očividně nabyla odvahy, když jsem se jí zastal. A jak je pro lidi obvyklé, myslela si, že jí budu chránit ať udělá cokoliv. To pravda nebyla, ale už jsem její myšlenky ovlivnit nemohl. Proud slov, který vypustil na muže mi chvilku trval než jsem pochopil význam všech slov a než mi došlo, že se jednalo o urážku, tedy přesněji několik.
Přestávalo mě to bavit, ale nemohl jsem jen tak odejít. Muž by ženu bez mé přítomnosti pravděpodobně ubil. V tom mě osvítila zdárná myšlenka, ale nejdřív bylo třeba nastolit pořádek. Nebo se o to pokusit.
"Dost, oba dva! Ty ženo, ať si vinná nebo ne, těmito urážky si ke svému ospravedlnění nepomůžeš. A ty," zvýším hlas, abych aspoň na chvíli upoutal pozornost zpět na mě a otočím se nejprve k ženě, pak k muži se slovy, "kde je místní soud, zastánce práva nebo někdo, kdo má pozici váš spor SPRAVEDLIVĚ rozsoudit?!"

Na hřbetě koně

"Druidi," hlesnu tupě. Celý ten podnik mi přijde šílenější a šílenější. Když si teď pomyslím jak jsem se mohla vyspat v měkké posteli a možná ne sama... místo toho se tu trmacím na koni kdo ví kam za nějakým přeludem, který pravděpdobně ani neexistuje. Možná jsem šílená jenom já když jsem na to kývla.

"Dobře, dejem tomu, že jsou tvé doměnky správné. Nina je snad nějaká zaříkavačka, vědma nebo tak něco? Nebo jakým způsobem dokáže ten oštěp najít? A co z toho bude mít? Nezdá se mi jako někdo kdo by něco takového udělal pro peníze, ale možná se pletu a ráda bych věděla co od ní mohu čekat," odolám nutkání abych se po Nině ohlédla. Nemusí nutně vědět, že se bavíme zrovna o ní, i když jí to nejspíš asi stejně dojde, ale pořád mám svou důstojnost a nechci ukázat své obavy.

Ukončení jeskyně

Už delší dobu jsem přemýšlela, že tuto jeskyni ukončím. Nejspíš ještě nejsem na PJování zralá. A nebo nemám tolik času jak bych chtěla. Tímto se vám všem chci omluvit, ale tady to stejně pomalu umírá. A vinu na tom mám já. Takže tímto jeskyni ukončuji a děkuji vám všem, že jste to se mnou vydrželi tak dlouho a snad vás jeskyně alespoň trochu bavila.