Liga
hrálo se Denně
od: 10. dubna 2020 21:52 do: 27. října 2020 09:41
Dobrodružství vedl(a) uitto
| |
 | Dobře si ten den pamatuji. Seděla jsem ve škole v lavici. Slunce pálilo do oken a volalo nás ven na hřiště ale my jsme nemohli. Ještě dvacet minut, patnáct, deset... |
| |
| Jak najít Ligu? Kdo si myslel, že přidat se k Lize je jednoduché, očividně si neuvědomil v jaké době žije a o jakou organizaci se jedná. Snáz by jste našli Yettiho nebo Lochnesku, než jejich sídlo. Kohokoliv z dětských skupin jste se zeptali, nadšeně vám o ní začali vykládat spoustu povídaček ale nikdo nevěděl jak se do ní dostat. Jediné, na čem se vždy všichni shodli bylo, že je to jediná naděje na jejich lepší budoucnost. Jednou, když jste se procházeli opuštěným městečkem, všimli jste si starého posprejovaného bilboardu. Byla na něm fotografie prezidenta s nápisem: Děti jsou naše budoucnost!. Plakát si vzal očividně do parády nějaký sprejer. Prezident byl notně vyzdoben knírkem, brýlemi, srostlým obočím a ne zrovna slušným nápisem na čele. Nápis byl však zvýrazněn, několikrát podtržen a pod ním bylo dopsáno: Benzínová pumpa na silnici 98 přijme dobrovolníky. L. a symbol. Ten symbol. Že by konečně nějaké vodítko k Lize? Nebo jen pokus armády o past? Bilboard  Když jste se vydali na zmíněné místo, našli jste opravdu starou benzínovou pumpu, která působila dost zanedbaně. Neonový nápis u budovy mírně problikával nápis: Laryho benzínka. Uvnitř slabě svítilo světlo a když jste nastražili uši, zaslechli jste reklamu na super bělící pastu na zuby. Pokud jste se odvážili nahlédnout dovnitř, na křesle před televizí seděl starý prošedivělý muž a pil pivo z plechovky. Po nikom jiném nebylo ani stopy. Místnost nevypadala tak hrozně jako budova zvenčí. V regálech bylo vyskládané trvanlivé zboží, časopisy, noviny ale i baterie, plyšáci a podobné blbůstky. "Tak už pojď dovnitř! Ne, že by tě tam venku někdo viděl ale už mě nebaví čekat!" Zavolal najednou starý muž a zvedl se z křesla aby přešel k prodejnímu pultu. Pozorně si tě prohlížel s dobráckým úsměvem na tváři. "Já jsem Lary, předpokládám, že tu jsi kvůli inzerátu..." Nenechal tě ani cokoliv říct a podával ti drobné klíčky. "Těmahle dveřma a druhý dveře napravo. Ve skříni je nějaké oblečení, tak si vezmi něco čistého, vykoupej se ať mi tu nesmrdíš. V kuchyni, ta je támhle," Ukázal na jiné dveře. "je nějaké jídlo, jestli máš hlad. Pak si odpočiň, dám jim vědět že jsi tu. Jak je znám dorazí stejně nejdřív zítra a teď... PŠŠT! Už to začíná!" Vychrlil ze sebe muž až s překvapivým elánem a vrátil se rychle k televizi, kde zrovna začínala nějaká telenovela. Chodbou jste došli až k zamčené místnosti v které bylo několik matrací na zemi, deky, polštáře a velká skříň s různými druhy a velikostmi oblečení, dokonce i několik párů bot. Z místnosti vedly dveře do koupelny se sprchovým koutem, kde na pračce leželo několik složených ručníků, mýdlo, šampony a podobné hygienické věci. V kuchyni bylo různé pečivo, paštiky, sýr, nějaké konzervy a na plotně stál hrnec guláše. Jinak jste našli i několik balíků rýže, těstovin, mouky a různých přísad na vaření. -------------------------------------------------------------------------------------------------------- Všichni byste se teď měli potkat na tom samém místě, takže to berte tak, že setkání se staříkem je vždy dost podobné ale můžete si ho drobně upravit. Když už vás tam bude víc, klidně si můžete začít psát mezi sebou. Seznamovat se atd. :) |
| |
 | Našla jsem je? Pokud se ocitáte v podobné situaci jako já, je vám jedno, v jaké formě přijde pomoc. Loudat se po světě s jediným cílem, jenž nemůže být splněn, jelikož je spíše fámou než čímkoliv jiným, neskýtá potěšení. Můj život představuje jen neustálé přesouvání se sem a tam. Pořád dokola. Zvykla jsem si. Stala se z toho rutina. Upadnou, vstát a jít za fámou. Kdyby zde nebyl tento jev, ztratil by můj život smysl. Vlastně ani nevím, co si od toho slibuju. Vím, že pokud je někdy najdu, což se s mým výkonným štěstí nestane, nevyřeší se tím všechny problémy... vlastně se jen vynásobí. Bude jich více. Budu muset řešit další a další věci, nejen fakfc že bych měla mít kde spát a co jíst. Jídlo. Pití. Spánek. Teplo. Světlo. Věci, z nichž se skládal můj život. Můžete k tomu přičíst ještě nekončící pocit provinilosti a dostanete mou osobu. Ztracenou Holly. Holly bez cíle. Došla jsem dokonce tak daleko, že jsem nad sebou přemýšlela ve třetí osobě. Mluvila jsem o sobě ve třetí osobě. Protože nebylo s kým mluvit. Necítila jsem však zžíravý pocit samoty. To ani omylem. Byla jsem ráda sama. Jen mě štvalo, že se mi dávno vybil mobil a já nemohla poslouchat písničky. Baterku jsem naštěstí měla pořád ještě nabitou. Kdybych přišla o poslední zdroj světla, pravděpodobně bych ono hledání vzdala. Nemělo by cenu. Zbláznila bych se. Nepřežila bych ani jednu jedinou zpropadenou noc. Co jsem vlastně sama od sebe očekávala? Bloudím po světě už dobré tři roky. Tři roky, kdy jsem hledala peníze, živila se tím, co se mi zrovna naskytlo, a zběsile ss pokoušela utíkat. Sama nevím před čím. Před pocitem viny? Zrady? Můj život je posledních několik let jedna velká neznámá... dlouhá rovnice, které jsem prostě nemohla přijít na kloub. A vcelku... mi to začínalo být jedno. Začínalo by být jedno, jestli tu umrznu... jestli zemřu... Víra odešla. Zanechala za sebou jen chladnou pláň, přes níž jsem se nemohla dostat ke svým pocitům. A pak... pak jsem spatřila ten plakát. Připadalo mi to jako zjevení. Něco, co nemohlo být skutečné už jen z principu. Po dnech, kdy jsem jen bloumala, kdy nic nemělo smysl... to bylo... jako boží znamení. Nohy se mi samovolně daly do pohybu, jako by věděly, kam jít. Byla jsem jako v mrákotách. Ani jsem si to neuvědomovala a rozeběhla jsem se. Očima jsem kmitala po číslech a názvech ulic. Co na tom, že mě někdo uvidí? Veškerá opatrnost šla stranou. Byla jsem tak moc blízko... Doběhla jsem až k benzínce, která vypadala jako z obodobí apokalypsy. Možná tohle byla apokalypsa. Nevím. A je mi to jedno. Zarazím se, jako bych si až teď uvědomila, že dávám všanc svůj život. Nesešlo mi na tom. Co mi na tom záleží... pokud udělám chybný krok... jen zkrátím už tak bezcenný život... Pomalými kroky jsem se přiblížila k oknu a naslouchala reklamě na zubní pastu. Byla to úleva slyšet lidský hlas, ač zněl jen v dobře naučených větách. Trhnu sebou, když uslyším hlas starého muže. Všiml si mě. Co dál? Utéct? Vlezla jsem dovnitř. Můžu od něj čekat podraz? V kapse jsem pevně svírala svou starou baterku. Myslím, že jsem s ní už někoho přetáhla, ale nemohu si vzpomenout... Všechny dny mi splývají. Beze slova jej vyslechnu. Neříkám ani slovo. Nechce po mně reakci? Nechce. Vezmu klíčky a kývnu hlavou, ačkoliv jemu je to asi jedno. Nerozumím slovům o Lize, ale je mi to celkem jedno. I kdybych se nedostala k cíli, alespoň se najím a ošatím něčím vhodnějším. Opět jsem obezřetně postupovala směrem, který mi určil. Prvním mým činem bylo prolezení celého pokoje. Potřebovala jsem vědět, na čem jsem. Poté jsem sebrala džíny, punčocháče, triko, mikinu a svetr. Čím více, tím lépe. Boty jsem si pro jistotu vzala též. Člověk nikdy neví. Zahučela jsem do koupelny, kterou jsem též pečlivě prohlédla a teprve poté ji zamknula. Vydrhnula jsem se co nejlépe a také co nejrychleji. Ať jsem si chtěla jakkoliv užít proud vody, nebylo to bezpečné. Ještě pořád ne. Rychle jsem se osušila a oblékla do suchého oblečení. Své staré a špinavé jsem schovala do odrbaného batohu, který jsem zchrastila už před pár měsíci. Poté jsem opatrně vyklouzla zase ven z koupelny, našla si roh ss zásuvkou a přesunula do něj matrac i s dekou a polštářem. Zachumlám se tak, že vypadám jako špatně složená deka, strčím mobil do nabíječky a čekám. Sama nevím na co. Ale vím, že na něco počkat musím. Přetáhnu si kapucu přes hlavu. Po dlouhé době je mi teplo a sedím na měkkém. Můžu jim ale věřit? |
| |
 | Skrývání je u konce? Už mnoho měsíců mé kroky nemají konce. Ovšem nevzdám se nekde musí být útočiště, místo kde se konečně můžu uvolnit a konečně se přestat skrývat. Mnoho lidí jsem slýchávala mluvit o místě pro lidi jako jsem já. Jenže kde začít hledat... Přišlo dalších několik měsíců kdy jsem hledala něco ,co jsem vlastně nevěděla kde je a zda to místo vůbec existuje. Nastal den kdy už jsem to chtěla vzdát, už několik dní jsem nejedla... Procházení opuštěným městem a prohledávání všech možných koutů v naději že najdu aspoň kousek plesnivého chleba, přerušil stín velkého bilboardu s nápisem. Vydám se tedy hledat onu benzinku. Po pár chvílích jsem tu benzinku opravdu našla. Muž popíjející pivo na mě nepůsobí zrovna přátelským dojmem . Ale jelikož nemám co ztratit postupují podle jeho pokynů když nic snad se aspoň pořádně najím. Vybrala jsem si svou velikost oblečení a bot. Mířím ke sprše když zjistím že je obsazena. Že by další člověk hledající útočiště?! Proto zamířím rovnou k postelím kde si jednu vyberu a při čekání než se uvolní koupelna si trochu odpočinu a nabíji mobil. |
| |
 | Náhodná setkání Vždycky jsem ze svého úkrytu jezdil doplnit zásoby jiným směrem. Někdy blíž, někdy o několik desítek kilometrů dál. Jednou na sever, jednou zase na jih. Kdo ví proč, tohle městečko jsem snad nikdy neviděl. Projížděl jsem svým vozem po opuštěných ulicích, dokud si nevšimnu staré benzínové pumpy. Věděl jsem, že prostě musím doplnit nádrž a rovnou se podívám, co zde mají k prodeji. Zastavil jsem u jednoho stojanu abych otočil klíčkem a vypnul motor. O tohle auto jsem se staral pečlivě. Byl to dárek a mám ho hodně rád.  Potom co je nádrž plná, zamknu za sebou a jdu rovnou dovnitř. Pěknej výběr. Bleskne mi hlavou když se podívám po regálech. Když v tom ale na mě starý muž houkne ať jdu dál, trošku mě překvapí. Odpočítávám peníze abych mu zaplatil za benzín a beze slova mu naslouchám. Představil se jako Lary, posílá mě dozadu. Kdo má příjet až zítra? Cože! Smrdím? Mám špinavý hadry? Podívám se na sebe, kdy jsem oblečenej do kapsáčových kraťasů, šedého trička a mám botasky. Ale všechno čistý! Čerstvě vypraný a vyčištěný. Podívám se ke dveřím kam mě posílá, pak zase zpět na něj. Zvědavost mi ale nedá. "Za chvilku to přeparkuju." Kývnu hlavou ven, ale zdá se, že mě stejně nevnímá. Otevřu tedy dveře a nejistě jdu dál. Chodba mě dovede do místnosti, když vejdu dovnitř, k mému překvapení jsou tady dvě dívky. Jedna má vlasy barvy ohně a druhá černé jako noc. "Ahoj." Promluvím, zatímco očima těkám z jedné na druhou a pak zase po místnosti. Proč bych tady měl proboha chtít spát a na někoho čekat do zítřka? "Já jsem Vincent." Představím se. "Poslal mě sem Lary. Ten starej chlap tam vepředu." Znovu se rozhlížím kolem sebe. "Vy tady pracujete?" Vypadne ze mě nakonec zvědavá otázka. |
| |
 | Že by Liga? Zvesela si vykračuju liduprázdnou ulicí města, jehož jméno už jsem zapomněla. K čemu mi je vědět, kde jsem? Jediné, co potřebuju vědět, je kam jít. A to nevím. Po útěku z pasťáku jsem si myslela, že najít Ligu nebude nic těžkého, ale ono s podivem je! Vytáhnu starší, v rohu nakřáplý dotykový telefon, jehož bývalý majitel se neobtěžoval s tím, si pořídit data, abych se podívala, kolik je hodin. Achjo. Kdyby se býval obtěžoval, měla bych teď všechno mnohem lehčí. Ale on né... Vlastně už si ani nepamatuju, komu jsem ho vzala. Ty tváře po nějaké době začnou splývat. Krást se nemá. To mi celé dětství - jak vidno bezvýsledně - vtloukali do hlavy v dětsáku. A co že je to ze mě teď? Vlastně ještě dítě, co se ale živý drobnými kapesními krádežemi. Ušklíbnu se. To bych si do životopisu pro získání práce nenapsala... Ale co jiného můžu dělat? Zkusit pracovat? To bych se rovnou mohla sama jít udat... S rukama hluboko v kapsách dlouhého koženého kabátu, na který nedám dopustit, se zastavím před pěkným bilboardem. ,,Umělecké dílo" zamumlám uznale, zkoumajíc nápis. ,Děti jsou naše budoucnost!' Jo, to sedí. Ale kdybych já, sama měla být číkolí budoucností, nejspíš by to nedopadlo skvěle. Přejdu blíž k nápisu a všimnu si dalších slov. Hmmm... Že by Liga? Nebo jen nástraha nějakého připitomělého výš postaveného vojáka? Blbost. Ten by tak překrásně nevylepšil našeho prezidenta lidumila. Líp, než tento sprayer bych to nezvládla. Konečně na místě. Možná. Když dojdu na místo, zmíněné na zkrášleném bilboardu, trochu nedůvěřivě zkoumám celou benzínu, i muže, jenž jí nejspíš vlastní...nebo tu jen pracuje, co já vím. Nakonec se rozejdu dovnitř, v kapse pevně svírám kapesní nůž. Nejednou na mě někdo zaútočil...ale nikdy jsem ho nemusela použít. Pokud by tohle byla léčka, bylo by to poprvé. Když mě muž pobídne, s úsměvem a nadzvedlým obočím se vydám jeho směrem. Zdá se...v pohodě. Rozhodně ne, jako nějaký poskok armády. Ti se pořád tváří, jakoby jim někdo držel pistoli u zadku. Jeho slova mě jen utvrdí. S úsměvem si od něj vezmu klíčky a zamířím isntruovaným směrem. ,,Díky moc" řeknu ještě před rameno a otevřu dveře do pokoje s několika matracemi, dekami a podobně. Jsou tu už dvě dívky s jeden kluk. S poťouchlým úsměvem zamířím ke skříni, přičemž si postupně pohlédnu všechny tři. ,,Ahojky, já jsem Carissime, ale můžete mi říkat Rissi. Taky jste tu kvůli Lize? Chvíli už jsem si říkala ,ježiš, že on to bude nějaký pitomý fórek od armády!?' ale ono ne! Nejspíš..." pronesu extrémně rychle a zasměju se, přičemž zkoumám obsah skříně. ,,Ten chlapík, Lary, myslím, se zdá fajn, ne?" dodám, čistě abych něco říkala. Nejspíš svým úsměvem i praštěným vystupováním připomínám dítě... A možná tomu i nahrává fakt, že mám jen něco málo přes stopadesát centimetrů do výšky. Vytáhnu si džíny, košili a nějaké ponožky. Vesty se klidně vzdám, ale na dlouhý kabát, z tmavě hnědé kůže mi nikdo nešáhne. Tak pěkně vlaje, když běhám... Nakonec se s čistým oblečením vydám ke zmíněné koupelně. Teplá voda! Jak dlouho už jsem tohle nezažila? Lepší ani nepočítat. Spokojená z teplé sprchy se ještě s vlhkými vlasy, v čistých džínách, které jsou mi trochu větší a bílé košili, u které to tolik nevadí, vydám zpět do pokoje, přes ruku svůj těžký kabát. Jeho nespočet kapes je celé mé úložiště. Mám v něm všechno. Od pár motouzů, přes kapesní nožík, telefon a nabíječku, až po trochu peněz, starý bloček a tužku. Toť vše k mému majetku. Cestou se ještě stavím v kuchyni pro něco k jídlu. S vykulenýma očima se zastavím u guláše. Panebože. Trochu ho ohřeju a s téměř zhypnotizovaným pohledem si nandám do talíře, co někde najdu a vezmu si k němu kus chleba. S teplým guláškem v rukách se vydám zpátky do pokoje. I s plnýma rukama si s lehkostí sednu do tureckého sedu na jednu z volných matrací, v jedné ruce guláš s chlebem, druhou si za sebe odložím kabát. Chvíli jsem natolik zabraná do čučení do guláše, že téměř zapomenu, že jsou tu se mnou ještě tři další lidi. ,,Tak jakpak se máte?" zeptám se více méně automaticky a pustím se do jídla. Ačkoli mám hlad a nejedla jsem... no, dlouho, jím naprosto spořádaně. Sice si nedovedu představit samu sebe u stolu mezi vysokou společností, ale myslím, že kdybych chtěla, dovedla bych se chovat docela obstojně. Jenže já nechci. |
| |
| Další a další lidé Když vylézám ze sprchy, spatřím dalšího návštěvníka - respektive návštěvnici. Možná se zatvářím mírně překvapeně, ale ono překvapení rychle zanikne v dobře nacvičeném výrazu lhostejnosti. Nechtěla jsem se jí teď zabývat. Bezpochyby jde stejným směrem jako já... ale... teď začínám mít silné pochybnosti o tom, co vlastně chci. Věnuji jí něco jako úsměv, což se u mě rovná jen lehkému pozvednutí koutku rtů, a následně se vrhnu na svou ,,práci”, tedy tvoření pohodlného rohu. Když se konečně spokojeně zavrtám a hodlám zapnout telefon, abych si mohla po dlouhé době pustit nějakou písničku, bez jejichž přítomnosti začínám být až nebezpečně úzkostlivá, se otevřenou dveře a do nich vejde další... pravděpodobně hledač Ligy. Můj předpoklad se však ukáže jako mylný. Trochu nedůvěřivě si jej prohlížím. Od dívky zatím neočekávám žádné ohrožení, ale on vypadá podezřele. Možná je to tím čistým oblečením? Ne. Možná jen faktem, že jsem si prostě odvykla na lidskou společnost. Ta mi vždycky jen hrála v uších. ,,Ahoj,” řeknu tiše. Ne snad proto, že bych nechtěla mluvit hlasitěji, ale víc to prostě nejde. Už delší dobu se nemůžu zbavit bolesti v krku. Přejdu jeho představení. Mé jméno není nijak důležité, ale stále se dá použít jako zbraň. Sice nevím, co by s ním dělali, ale... i tak jim jej nechci říkat. Jsem možná až moc paranoidní. Ale zatím se mo nedůvěřivost vždy vyplatila více než nadměrná důvěra. ,,Já ne,” odpovím mu na otázku. Ani dívka nevypadala, že by pracovala pro Laryho. Než se rozhoupu k dalším slovům, vejde dovnitř další dívka. Těknu k ní pohledem. Hned jak vstoupí, tak se rozpovídá a pochybuji, že ji někdo zastaví. Budu vypadat jako naprostý ignorat, když si vezmu sluchátka? Asi ano. Ale sejde mi na tom? Vyslechnu ji a na zmínce o Larym jen zabručím: ,,Hm.” Ta holka je jako přerostlé dítě... Plná nadšení. Závidím jí to. Já jsem spíše zmatená. Zmatená a nejistá. Nejistá tím, co chci. Jestli jsem se rozhodla správně. Nemám ráda rozhodování. Než se zase vrátí, vložím sluchátka do uší a na malou chvíli si dovolím ignoraci světa. Zase vypadám jako odtažitý slimák. A co na tom. Zatím napadla žádná otázka přímo na mě, vždycky může odpovědět někdo jiný. Stisknu na telefonu tlačítko přehrávat. Nějakou chvíli jen tak sedím a koukám do blba. Nebo tak vypadám. Dávám si však pozor, abych nepřišla od nic podstatného. A potom se zase vrátí ta dívka, Rissi, tentokrát s gulášem. Na jidlo nemám ani pomyšlení. Řekla bych, že můj žaludek by protestoval. Momentálně se chová jako klubíčko hadů. Rozum mi sice říká, že bych měla jíst... ale já nemůžu. Na její otázku neodpovím. Hádám, že se s ní do řeči rádi pustí ti ostatní. |
| |
| Nově příchozí Po chvíli čekání slyším otevřít dveře do jmtpdjmw a čekám kdo se objeví ve dveřích. Dívka s rudými vlasy, pokynutím hlavy a pokusem o jemný úsměv řeknu "ahoj jsem Lena, koupelna je volná? " Odpověď jsem dostala jemným pohoupnutim hlavy. Seberu si tedy čisté oblečení a jdu se dat trochu do kupy. Když se vracím zpět dívka už je ve svém klidu. Proto jsem jí nechtěla rušit a šla si po svém. Šla jsem si pro jídlo a v klidu se najedla. Po mém dlouhém půstu si beru raději menší porci a i přes veliký hlad se snažím to do sebe nenaházet jako stěně co poprvé vidí plnou misku. Přichází další člověk je to muž statný a čistý jde z něj trochu strach, ovšem jakmile otevře pusu a představí se, mé pochyby trochu couvnout "ahoj Vincente, já jsem Lena. " Představím se a jen pozoruji co se bude dále dít. V tom se ve dveřích objeví další dívka, s mísou plnou guláše. Nějak si nedokážu představit jak něco tak drobného dokáže spořádat takovou porci. Mávnutím na Riss říkám Ahoj, Lena Podívám se na oba ,protože Holly momentálně nemá náladu se družit, a zeptám se "Proč jste tady ? " |
| |
 | Konečně?!Vykrádat letní chaty úplně nebyl sen mé budoucí kariéry ale co se dá dělat? Kdybych po světě běhala v tom děsným tábornickým mundůru, přilákala bych až moc pozornosti. Takhle se mi podařilo získat všechny moje věci. Ne že by jich bylo hodně ale stačilo to. Na nohou mě hřály vojenské kanady, rozhodně nejpraktičtější obuv v mé situaci, a do nich jsem nasoukala černé kapsáče. Přes volné khaki triko jsem měla teplou černou mikinu s kapucí. Na zádech se mi houpal odrbaný batoh, na který byl zespoda přidělaný spacák. Největší poklad který jsem našla! Od útěku z tábora už to bylo pár týdnů, možná i měsíců, těžko říct. Vlastně jsem netušila co je za den, měsíc. Když tak nad tím přemýšlím ani nevím jaký je rok. Jak dlouho jsem tam byla zavřená? Ty dny mi splývali a já z toho šílela. Co jsem ale začala hledat Ligu, připadala jsem si jak na misi. Měla jsem jasný cíl, který musím najít a bylo mi celkem jedno jestli to bude zítra, za týden nebo rok. To jsem si aspoň říkala ze začátku. Každou sebemenší zmínku o Lize jsem hned prověřovala a vydávala se na místa, kde prý byli ale nikdy jsem nedorazila včas nebo to byly vždy jen fámy. Jednou jsem se rozhodla vyrazit najít něco k jídlu a vydala se do města. Risk je zisk, prý, a tady to platilo několikanásobně. Plakát s fotkou prezidenta my vykouzlil pobavený úsměv na tváři. "No jasně! To víš, že jo ty idiote...." Procedila jsem mezi zuby, než jsem si všimla dopsané zprávy. Zamžourala jsem a rázem mi svitlo. Tenhle úsměv nebyl pobavený ale nadšený, zhluboka jsem se nadechla, nadhodila si batoh na zádech a vyrazila najít mapu a ono záhadné místo. Prvotní nadšení ze mě opadlo, než jsem dorazila k pumpě a tak jsem už byla zase ostražitá. Vlezla jsem si do křoví na druhé straně silnice a pozorovala pumpu. Už jsem chtěla vylézt a jít to prostě risknout, když jsem si všimla zrzavé dívky, která přicházela. Naklonila jsem zkoumavě hlavu a čekala co se bude dít. Když dlouho nevycházela, sebrala jsem odvahu a chtěla se přiblížit blíž ale tu přišla černovláska. Co? Vešla dovnitř a taky se nic nedělo. Pomalu mi docházela trpělivost. Být to past už tu ty armádní idioti slaví a dělají bordel jak na nový rok. Dvě mouchy jednou ranou?! Přijíždějící auto mě udrželo ještě déle čekat ve křoví a pozorovat co se bude dít. Auto nebylo zrovna znamení bezpečí. Zvlášť takhle nablejskané ale kluk který vyšel vypadal mladě. Natankoval a vešel dovnitř a... zase nic. Už mi to začalo připomínat pohádku o Budulínkovi ale trochu obráceně... V tom dotancovalo čtvrté liščátko, které jen utvrdilo, že je blbost aby tu byla armáda. Ty by se už zcvokli štěstím, kdyby k nim napochodovalo pět děcek... Možná by přijel i generál rozdat medaile za zásluhy. Vrátila jsem se kousek po silnici abych přeběhla na druhou stranu a pak se tiše plížila kolem pumpy. Hlas toho děduly mě dost rozhodil ale nedala jsem to na sobě znát. Nahodila jsem svůj pokerface a vešla dovnitř. Poslouchala jsem ho trochu zkoumavě a podezíravě, připravená v podstatě na cokoliv. Když mi ale podal klíčky nejistě jsem natáhla ruku a dál ho neobtěžovala. Očividně si to tak přál. Prošla jsem chodbou ke zmiňovaným dveřím a chvíli se za nimi zastavila. Byly slyšet hlasy. Teda především jeden dívčí ale v místnosti byl i někdo jiný. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu otevřela dveře. Nejprve jsem jen nejistě nakoukla a když jsem viděla tu skupinku, jakobych si oddechla. Vypadali jako moji vrstevníci, ikdyž někteří byli dost zmatení, nespolečenští nebo hladoví. Pousmála jsem se. "Ahoj, já jsem Rockie." Odmlčela jsem se jakobych váhala jestli se zeptat na plnou hubu nebo ne ale pak jsem vzdala svou opatrnost. "Vy taky chcete k Lize?" Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o stěnu vedle nich. |
| |
| Plná místnost Naslouchám každému slovu, které tady padne. Podle všeho to vypadá, že jsem potkal stejně mladé lidi jako já. Některé tedy jistojistě mladší. A vypadá to, že zde budou pravděpodobně všichni ze stejného důvodu. Začnu si dávat dvě a dvě dohromady. "Já chci k Lize." Pronesu opatrně, polohlasem a podívám se ke dveřím a chodbě, kterými jsme všichni přišli. Jen bych byl opatrnej. Vždyť ten Lary... Nedokončím ani svou myšlenku. Lidi jako jsme my přece doslova loví. Komu ten Lary vlastně chce volat? Kdo má přijet nejdřív zítra? Má opatrnost nezůstane dlouho jen v myšlenkách a na malou chvíli si vezmu slovo. "Jestli chcete všichni k Lize, znamená to..." Znovu se otočím ke dveřím. "...že jsme všichni taky jak lovná zvěř. Znáte někdo toho Laryho? Komu má vlastně volat?" Tázavě se podívám na ostatní. "Když to bude nějaká past, jsme tady jak na zlatým podnose. Ještě navíc když tady máme strávit noc?" Podívám se po matracích na zemi, jídle i oblečení který je tady k mání. "Nechci být nedůvěřivý, ale viděl jsem ho poprvý v životě." Na okamžik se zarazím. Soudím, že většina z nás v téhle místnosti vlastně nemá kam jít. Přemýšlím, znovu se postupně podívám po všech. "Raději bych se tad odsaď pakoval a ukázal se tady až zítra. Až tady ten někdo, jak říkal Lary, bude. A to bych prvně ještě raději obhlídl z dálky." Uvažuji nahlas. Ale můžu vlastně věřit těm lidem tady? S největší pravděpodobností ano. Vidím je vlastně ale taky poprvý. Pokud jsou ale jako já, se stejným cíem, rád bych jim alespoň na noc nabídl útočiště. "Víte..." Poškrábu se na hlavě. "...neberte to nějak špatně, ale neznám vás. Pokud jste stejní jako já, rád bych vám aspoň do zítřka nabídl lepší útočiště než je tohle. Ale chtěl bych prvně důkaz." Na malou chvilku se odmlčím. "Svoje jsem vám k tomu řekl a určitě mě chápete." |
| |
| Důkaz? Když se mi Lena představí, věnuju jí zářivý úsměv. Skvěle. Mise číslo jedna splněna. A teď ještě ta druhá...ale ta nevypadá, že se chce o své jméno dělit. Vypadá spíš, že spí. S otevřenýma očima. Její ,hm' znělo jako když někdo zabručí něco ze spaní... Možná by se potřebovala prospat. Když zaregistruju černovlásčin pohled směrem k mému jídlu, zatvářím se výmluvně. ,,Neboj, nevzala jsem si všechno... něco tam zbylo..." zabreptám vesele. Něco málo... ,,Něco tak dobrého jsem neměla už..." zarazím se. Asi dlouho. ,,No to je fuk" dodám stále stejně vesele, když se náhle objeví další dívka. ,,Ahoj" zazubím se na příchozí. Kolik lidí se tady asi ještě ukáže? ,,Rissi" představím se jí ,,Jop, já bych se k ní taky ráda přidala..." řeknu dodatečně k Rockie a opět se věnuju svému gulášku. Vincentova slova mě donutí se zamyslet. V něčem má pravdu - totiž, že kdyby tohle byla léčka, podfuk, past, tak by nás tu měli krásně naservírované, přímo pod nosem. Já bych dovedla utéct. Ale oni? Ale naprosto nechápu, proč nevěří milému staříkovi, co naprosto neznámé děti nakrmí a dá jim nocleh a zadarmo. Dobře.. takhle shrnuté to zní blbě, ale co ne? Já tomu Larymu docela věřím... zdá se v pohodě. A dal mi guláš. Vrhnu na Vincenta - proč si při tom jméně vždycky vybavím Van Goga? - zadumaný pohled. Nechce se mi pryč... Na jednu stranu chápu jeho nedůvěřivost, ale na druhou se mi ten podivný stařík zdá celkem důvěryhodný. Ačkoli jsem ho dneska viděla prvně v životě. Mhm... Zaujatě nakloním ke straně, tmavě modré oči upřené na mladíka. ,,A jaký důkaz by sis představoval?" zeptám se čistě ze zájmu, na tváři mi hraje úsměv. Opravdu mě to zajímá... Nevím co chce dokázat a když už, tak jak... Jestli chce důkaz toho, že máme nějaké... schopnosti? tak běhat po vodě jsem se ještě nenaučila. |
| |
| Důkaz místo slibů A jaký důkaz by sis představoval? Promluví malá, energická Rissi. Na její otázku jen pokrčím rameny abych natáhl před sebe svou levou ruku a zaťal ji v pěst. "To nechám čistě na tobě." Odpověděl jsem, načež se začnu plně soustředit. Ruku stále nataženou, oči nejprve přihmouřím abych je okamžik na to zavřel a zaklonil hlavu. Z úst mi začnou vycházet cize znějící slova. "Élet vagyok, halál vagyok, tűz vagyok, vagyok a Láng Ranger." Šeptal jsem je pomalu a zřetelně. Když domluvím, hlavu znovu narovnám abych otevřel oči a podíval se na svou zaťatou pěst, skrz kterou začíná pomalu prosvítat malé, mihotavé světlo. S úsměvem ji otevřu aby mi na dlani tančil sice malý, možná deset centimetrů vysoký, ale jasný plamínek. Svíjel se s každým menším průvanem. V očích mi bylo vidět, že jsem hrdý. Odrážel se v nich plamen na který jsem se stále díval, jako kdybych ho snad měl svou myslí přiživovat. |
| |
| Plápolající plamen Na Lenino představení reaguji jen lehkým kývnutím hlavy. Nemám potřebu cokoliv říkat. Protože stejně nevím co. Měla bych říct ,,těší mě”, ale byla by to lež. Vlastně je mi poměrně lhostejná, dokud mě neohrožuje nebo se neukáže jako člen Ligy. Ačkoliv... z toho posledního bych ji nepodezřívala. Další člověk. Zvednu oči od displeje telefonu a zaměřím je na příchozí dívku. Buď všechny kluky pochytali, nebo všichni číhají venku. Nebo jsou moc nedůvěřiví na to, aby riskovali. Nedivila bych se jim. Kdybych měla kapku rozumu, taky bych sem nelezla. Opět neřeknu nic, jen zlumím zvuk ve sluchátkách, abych je lépe slyšela. Nově příchozí — Rockie — jde taky k Lize. Podle všeho jdeme všichni do Ligy. Měla bych být nadšená, ne? Ale necítím nic, jen další nervozitu, kterou naštěstí moje svaly nevpisují do tváře. Poslechnu si Vincetovy pochybnosti. Vlastně řekl nahlas to, co si tak trošku myslím. Na druhou stranu.. proč by nás krmili? Proč by nás šatili? Mohli nás dostat poměrně jednoduše i tam venku. Ale pravdou zůstává, že nalákat nás bylo snažší. Přístřeší? Úkryt? Lehce povytáhnu obočí. Jak mi zaručí, že to není právě on, kdo je proti... nám? Nevěřím nikomu v téhle místnosti. Ale nejde mi o přežití. Už dávno ne. K tomu, zda přežiju nebo zahynu, jsem dávno ztratila vztah. Pachtila jsem se za nadějí. A ta podle všeho zase zhasíná pod nedůvěrou. Rissi má chytrou připomínku. Těknu k ní pohledem a následně oči opět upřu na jediného muže v místnosti. A také asi někoho, kdo si našel mnohem lepší úkryt, než jsem kdy měla já. Obezřetně sleduji každý Vincentův pohyb a lehce nakloním hlavu na stranu. Při podivných slovech, jež vyřkne, mi přejede mráz po zádech. Co dělá? Jakmile rozevře pěst, v očích se mi zamihotá zájem, je však stejný jako svíčka ve větru. Plápolající zvědavost zmizí. Ne nadarmo se říká, že zvědavost zabila kočku. Z té jsem ss už vyléčila. Stačilo prvních pár týdnu ve... ,,vyhnanství” a naučila jsem se vyhýbání. Staré zvyky neodhodíte jen tak. Přestože vám na nich již nesejde. Nejsem si jistá, zda chci někam chodit. Přestože ukázal, že je... stejný jako já, nevím, zda s ním chci někam jít. Zůstat i odejít je risk. Pohledem zapátrám po ostatních. Čekám na jejich reakci. Ukazovat, co umím, je nebezpečné. Hodně nebezpečné. Chci, aby věděli, čeho jsem schopná, i když vlastně sama nevím, co všechno ve mně dřímá? |
| |
| Má odpověď "Nemám tušení zda Larrymu věřit nebo ne, jen chci zachránit svou sestru z tábora , a pokud je tohle možnost musím to zkusit " Po chvíli povídání Vincent začíná mluvit zvláštním jazykem a poté se v jeho ruce objeví malý plamínek... Chvíli koukám a a hlavou mi začne běžet zda se přidat či ne. Nakonec neodolám kouknu vedle sebe kde mam položenou sklenici se zbytkem vody. Zasoustredím se svýma pronikave modrýma očima.... A rukou dám povel. Voda ze sklenice se začne zvedat ze sklenice tenkým proudem, který zaměřím na plamínek třepotající se ve Vincentově dlani. Bez mrknutí oka pošlu proudek vody do dlaně Vincenta, ovšem ne abych uhasila oheň, ale má voda začala kroužit kolem něj a vytvořila rotující spirálu která roztomilý plamínek roztancovala. Načež jsem se podívala na Vincenta a čekala jeho reakci na mou odpověď. |
| |
| Zajímavá podívaná Lehce pokrčím rameny, při Vincentových opravdu konkrétních slovech. Jak mu mám dokázat svojí schopnost? A proč vlastně...? Nevím, jestli on nějakou má a kdybych i uvažovala jako on, tak mu kvůli tomu ani nemůžu věřit. Zaujatě nakloním hlavu ke straně, oči upřené na jeho ruku, zatnutou v pěst. O copak se to asi pokouší? Když začne říkat zvláštní slova, v očích se mi krom zaujetí mihne i jakési pobavení, které leckoho uráží. To samozřejmě nechápu proč. Nakonec Vincent dlaň pomalu otevře a objeví se v ní drobný plamínek. Aniž bych si to uvědomila, při tom pohledu se mi rty roztáhnou do veselého úsměvu. ,,Hezky" zasměju se téměř překvapeně, v hlase jistý druh uznání. A když se najednou objeví pramínek vody, který začne kolem plamínku, na Vincentově dlani kroužit, jakoby šlo o cirkusové představení, ve tváři se mi objeví nadšení malého dítěte, které někdo do toho cirkusu vzal. Až po pár okamžicích si uvědomím, že ten pramínek vody přišel od Leny. Pohlédnu na ní s uznáním v očích. Zrzavá dívka, zdá se, svou schopnost předvádět nechce. Pokud má nějakou podobnou té mé, nedivím se. Stejně si ale myslím, že nějakou má...jen nepovažuje za bezpečné jí tady předvádět. Prostě jí věřím. Věřím jim všem. Ačkoli jsou cizí a neměla bych. Vždycky mě učili, že cizím lidem věřit nesmím. A to je jeden z důvodu, proč jim věřím. Prostě jim chci věřit. Taky mě učili, že klást odpor vysoko postaveným lidem je špatné. A co dělám teď? Jednoduše dělám všechno tak, jak bych neměla. Ano, zní to... dětinsky. A asi dětinská jsem... Dost. Ale taková prostě jsem. A jiná už asi nebudu. ,,Nom..." zamumlám a vstanu. Moje snídaně/oběd/večeře v podobě guláše už je fuč. Ale byl moc dobrý. ,,To bylo všechno moc hezké...ale jak se dá dokázat moje schopnost?" začnu žbleptat, zadumaně, stále ale s poťouchlým úsměvem. ,,Kdybyste měli zajíce, psa a trasu na osmistovku, neměla bych problém, ale tady je málo místa" dodám nespokojeně. Chvíli se zamyšleným pohledem, upřeným do země stojím na místě, ale nakonec se dám do pohybu. Během setiny vteřiny proletím místností a než se za mnou stihnou zavřít dveře, jsem zpátky. Bez talíře. Zato se sklenicí vody. Pro přihlížející to může být spíš jakobych kouzlem proměnila talíř ve sklenici vody. Jo. Tak jsem rychlá. Nakonec se opět pohodlně usadím do tureckého sedu a napiju se ze sklenky vody. Pak se zadumaně otočím k Leně. ,,Když dokážeš ovládat vodu... Napadlo tě někdy, že voda je prakticky ve všem?" začnu filosofovat, v očích mám ale poťouchlé plamínky ,,v rostlinách...ve zvířatech...v lidech" dodám a odložím sklenici na zem, vedle sebe. ,,Nebo jí k tomu potřebuješ vidět?" zeptám se zaujatě s lehkým úsměvem na rtech. |
| |
| Přehlídka podivnostíOpřená o stěnu si složím ruce křížem na hrudi a pozorně poslouchám, zdejší konverzaci. Jediný muž v místnosti vypadá nedůvěřivě a to... No možná mi to příjde sexy ale hlavně dost chytrý. V dnešní době se důvěra moc nevyplácí. Samotný mi trvalo dost dlouho než jsem se odhodlala jít dovnitř a okolí jsem si dost pečlivě prošla. "V okruhu dvou kilometrů nikdo není, tím si sem dost jistá..." Řeknu tiše, jakoby to mělo změnit situaci. Už jsem chtěla navrhnout držení hlídek přes noc ale on začal o "útočišti. Zkoumavě si ho změřím pohledem. Bezpečné místo? Když si vybavím auto, kterým přijel, je mi vcelku jasné, že má asi dobré zázemí ale... Rozkošná dívenka, která se představila jako Risi, se zeptala na otázku, která by mi v hlavě vyskočila asi vteřinu na to. Jaký důkaz? To si vážně myslí, že mu budu předvádět co mám za schopnost?! Jsem snad cvičená opička?! Přece neukážu svojí největší přednost někomu koho vůbec neznám.... Rozhlédnu se po místnosti a čekám, jak zareagují ostatní ale to už se ozvala ta divná slova... Co to sakra?! Zní to jak elfština nebo nějaká podobná nerdská šílenost. Na Vincentově dlani se objeví plamínek. Rozsvítí se mi oči vzrušením. On má stejnou schopnost jako já? Moc ohniváků jsem zatím nepotkala. Oheň mě vždycky fascinoval. Vydržela jsem zírat do táboráku celé hodiny... Kolem plamínku začal tančit proud vody od černovlasé Leny a za chvilku i Rissi ukázala jak rychle by nám byla schopná čmajznout svačinu. Podívám se na poslední dívku, nevypadá, že by chtěla svou schopnost ukázat a zcela upřímně ani mě se nechtělo ale... Když jí neukážu, nebudou mi věřit a je riziko, že mě nepříjmou mezi sebe. Nejsem nejspolečenštější tvor na světě ale jestli mě armáda něco naučila, je to to, že soudržnost skupiny je na prvním místě. Ukázat jí znamená risk, ikdyž jaký risk? Že nějákou mám vědí určitě takže co vlastně řeším? Stále ještě opřená o futra jsem vytáhla jednu ruku a luskla, nad spojenými prsty se vytvořil rudý, tančící plamínek. Nechala jsem ho tam tančit sotva pár vteřin, než jsem se podívala na Vincenta. "Já Larymu taky nevěřím, ale zůstat tady je momentálně bezpečnější než se toulat venku. Neber to jako urážku ale tady je šance, že si nás vyzvedne někdo z Ligy. Šance, že po cestě do tvý pevnosti potkáme vojáky, lovce lidí nebo prostě jen nějakého bonzáka je mnohem větší. Nevím jak vy, ale já radši svůj ksicht nebudu ukazovat venku, pokud to není nezbytně nutné." Tohle jsem nemusela zmiňovat, ale tak snad jim to nedojde. To, že je na mě odměna není věc, kterou se chcete chlubit. Jste v tu chvíli větší nebezpečí... "Jsem ochotná hlídat větší část noci a vzbudit Vás, kdyby se něco dělo." Dodám rychle abych to zamluvila a usměju se. Nevím proč ale těchhle pár lidí mi příjde fajn. Možná protože máme podobný cíl. Nutit poslední dívku do toho aby předvedla své schopnosti jsem rozhodně nehodlala a zcela upřímně jsem doufala, že to nebude dělat ani nikdo jiný... Je to její rozhodnutí. Tak to vidím já. |
| |
| Žeby vznikající spojenectví?! Nedokážu si to vysvětlit ,ale dětinskost Riss je mi čím dál víc příjemná.... Vlastně mám vysvětlení ve všech ohledech mi připomíná mou malou sestřičku . V našem malém městečku jsme byly jediné které jsme přežily . Jedno odpoledne kdy jsme byli venku a vracely se domu ze zahrady jsme uslyšely hluk z domu jak maminka vykřikuje ihned po ní křičel i otec ,ale nekřičeli po sobě nýbrž po někom. Najednou se ozvala střelba a křik utichl . Sestru jsem poslala ať se schová a šla se tiše podívat zkrze okno co se děje . Jediné co jsem viděla byly kaluže krve. Když jsem se zasoustředila uviděla jsem ve futrech ležet na zemi ruku... mami... Začla jsem pomalu couvat že doběhnu pro sestru a utečeme, když v tom se v okně objevil voják který zakřičel "TADY JE JEDNA! " V tu chvíli jsem se otočila a viděla jak mou sestru už svázánou odtahují do obrněného auta . Když jsem se za ní rozběhla z domu vyběhlo snad 5 vojáků. Šli po mě... Vykřikla jsem na sestru "Najdu si tě!!!!!" Otočila jsem se a utíkala a snažila se vyhýbat vypáleným nábojům. Podařilo se mi ty těžkooděnce setřást už po prvním kilometru. A teď jsem tady s lidmi které neznám s podobným cílem. Kouknu na Riss a odpovím na otázky. "máš pravdu , voda je všude , ale používat zrovna mé schopnosti na lidí není moc bezpečné . Už jen proto že je můžu nechat uvařit zevnitř . Ano uvařit . Když jsem to ještě kdysi zkoušela doma ba i jen na ovoci skonilo to vždy stejně.... Výbuchem " |
| |
| Mezi svými Přesně tak jsem to chtěl. Poznat jestli jsem mezi svými, mezi lidmi kteří jsou mé podobní. Na tváři se mi objeví úsměv, když Lena nechá kolem mého plamínku pulzovat vodu a vznikne tak pěkná podívaná. Hned na to se ukáže malá Rissi, která už vím, proč i tak rychle mluvila. A lusknutí prstu které předvedla Rockie? Radost vidět že je tady i někdo další co má stejnou schopnost. Vždyť při troše dobré vůle a štěstí, se můžeme jeden od druhého něčemu přiučit. Nechám plynout jednotlivé rozhovory a k mým uším se toho donese poměrně dost zajímavého. Nakonec pokrčím rameny. "Nebudu vás nutit, byla to jen nabídka." Odpovím přátelským hlasem s úsměvem na tváři. Je asi pravdou to, že pět mladých lidí v jednom autě by mohlo být někomu nápadný. Na druhou stranu jsem ale po cestě nikoho, kdo by stál za zmínku a vypadal jako náš lovec, neviděl. Náhoda je ale blbec. "Pak bych tady zůstal s Váma." Sednu si na jednu z posledních volných, ne-li poslední volnou matraci. Teď přece nemůžu odjet, když jsem potkal stejné lidi. Kdyby se jim náhodou něco stalo, měl bych výčitky, že jsem možná mohl, možná nemohl s tím něco dělat. "Klidně si to s tebou vyměním." Odpovím Rockie. "Odpočni si, já jsem vyspanej dost." Je pravdou, že spím každý den v teplé posteli, zatímco ostatní, když na ně koukám, mají pravděpodobně jiný osud než já. Nakonec zase vstanu z matrace abych udělal několik kroků k Rockie. "Jen mě napadlo když jsem viděl že umíš to co já..." Poškrábal jsem se na hlavě. "... že bys mě třeba mohla něco naučit. Nebo já tebe." Samou zvědavostí na její odpověď se mi nadzvedne obočí. |
| |
 | Vzdát se Tak Lary. Klidně se tak mohl opravdu jmenovat. L jako Lary. L jako Liga… Nevěřím ani na okamžik, že by to nebyla past. Ani nevím, proč se chci nechat chytit zrovna takhle, pastí, když by bylo mnohem snadnější sednout si někde u silnice a prostě počkat. Jestli snad pro nějakou mizivou, nepatrnou naději… ne, necítím ji. Jsem jenom hrozně, hrozně unavený. A zdeptaný, hladový, špinavý, oškubaný až k nevíře; vím, že jsem prohrál. Chtěl jsem se o něco snažit, pokoušet, o malý kousek změnit svět k lepšímu… tak nic! Zpátky do tábora, zpátky k mřížím a výhružkám. Neptej se, prostě to udělej. Otevřu dveře a opřu se o veřeje. Dost mě překvapí, kolik je tu dalších – no, někteří už nejsou tak úplně děti – jak se dalo čekat, většinou jsou starší a větší než já. Ten kluk dokonce tak moc, až mi v nové vlně strachu zatrne. Dívají se na mě a já si najednou připadám hrozně trapně za celý svůj zjev. Je hodně vidět, že se mi nedařilo. Po trablech posledních dvou dnů, kdy jsem prakticky nespal, mám navíc pod očima parádní černé kruhy. Pohnu rty, abych pozdravil, ale nevyjde ze mě ani hláska. Věří oni, že se opravdu dostanou k Lize? Tak znovu. „Ahoj…?“ |
| |
| Horká sprchaDebata ohledně ovládání vody v tělech mi přišla vlastně dost zajímavá... Dalo by se vodou teoreticky ovládat i nějaké fyziologické funkce? Krevní tlak, množství mozkomíšního moku a nebo opravdu teplotu těla. Uvařit se zevnitř za živa asi není úplně vysněná smrt ale jako zbraň na naší straně se mi to líbí... Podívám se na Lenu. "Myslím, že v Lize budeš mít dost příležitostí si to znovu zkusit za nějakých bezpečných podmínek... Kdyby ses to naučila, byla by to fakt hustá zbraň. Možná to tam někdo bude umět a naučí tě to." Usměju se na dívku. Začínala jsem se tu cítit fakt dobře a když jsem si to uvědomila, trochu mě to znervóznilo. Už dlouho jsem se takhle v pohodě necítila, snad naposledy ve škole s klukama z jednotky... Povzdechla jsem si a na okamžik sklopila zrak. Ruce jsem už zase měla složené na hrudníku a opírala jsem se o zeď. Asi nejčastější pozice ve které jste mě kdy mohli vidět. Vincent se nakonec svého návrhu vzdá a naštěstí se ani nezdá naštvaný nebo zklamaný. Vrátím mu úsměv, kterým nás všechny obdařil. "Jak chceš ale jsem s tím v pohodě... Můžeme se klidně střídat." Odpovím na návrh ohledně hlídek. Stejně tu nejspíš neusnu, takže mi to bylo celkem jedno ale bylo to od něj hezké... Všichni se postupně usadili na matrace a já zrovna přemýšlela, že využiju chvilku a skočím si do sprchy. Taková nabídka se v naší situaci rozhodně neodmítá. Už jsem chtěla vyrazit ke skříni, když ke mě přišel blíž Vin. Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Nebudu zapírat, že mě to přiblížení trošku... No? Co to bylo za pocit? Strach nebo znejistění? Možná trošku obojí. Když jsem ale viděla jak se poškrábal na hlavě, trochu jsem se uculila a než jsem odpověděla, sjela ho znovu pohledem odspoda až k hlavě. "Jasně..." Usměju se. "Skočím si do sprchy a pak můžeme pokecat co kdo z nás umí. Stejně tu zaručeně neusnu, takže máme celou noc." Ušklíbnu se trochu rošťácky. Nabídka to byla moc lákavá ale té sprchy se prostě nevzdám a tak jsem rovnou vyrazila ke skříni, kde jsem si vybrala nějaké relativně padnoucí džíny a volnější triko s dlouhým rukávem. Pak už jsem zamířila do koupelny a s nadšením zjistila, že teče dokonce teplá voda. Sprchovala jsem se tak horkou vodou, že když jsem vylezla ze sprchy byla všude kolem jen pára. Otevřela jsem okno na větračku a vyprala si v ruce oblečení v kterém jsem přišla. Pořádně jsem ho vyždímala a pověsila na šňůru. Snad to brzo uschne... Oblékla jsem si čisté oblečení a mokré vlasy zamotala do ručníku na hlavu. V tomto modelu jsem vylezla z koupelny a pousmála se. V tom jsem si všimla nově příchozího a usmála se na něj. "Ahoj, já jsem Rockie..." Prohlédnu si ho a dodám. "Koupelna už je volná. Vypadáš, že teplá sprcha ti jen prospěje." Zazubím se na něj mile. Chudák vypadá dost vyplašeně. Vzbudil ve mě něco, co jsem myslela, že otec dávno potlačil. Jak tomu říkat? Mateřský půd? Na to jsem snad dost mladá... Možná spíš ochranářský půd. "Nechcete někdo něco z kuchyně?" Zeptala jsem se tak nějak automaticky a pokud se někdo přihlásil, kývla jsem na něj s úsměvem. Když jsem procházela kolem nováčka, přátelsky jsem na něj mrkla. "Chceš donést něco k jídlu?" Zeptám se a až odpoví, jestli odpoví, se vydám do kuchyně pro kus žvance a objednávky ostatních. |
| |
| Klidné místo „Já jsem Safi,“ vyhrknu rychle. Rockie, zopakuju si v duchu. Zapamatovat si Rockie. Vypadá čistá a mluví o koupelně, takže se asi vážně budu moct alespoň umýt, a už to je tak dobrá zpráva, že to všechno za to možná… i stojí. Při slově jídlo se pak už zatvářím tak nepokrytě vděčně, až nad tím sám upadnu do rozpaků. Jenom zakývu hlavou, trochu ztracený v naději na příliš mnoho dobrých věcí. Už ti stačí hodně málo, co? Možná je to past, ale třeba je to past až za chvíli. „A děkuju!“ zavolám za ní. Za chvíli už stojím pod proudem vody. Drbu se tak usilovně, že mi snad za chvíli sleze i kůže. Ve skříni jsem našel něco, co mi jakž takž padne, jen si nejsem moc jistý, co udělat s těmi hroznými hadry, ve kterých jsem dorazil sem. Štítím se jich teď i dotknout. Že bych je třeba… hodil z okna? Vzápětí to s nekonečně provinilým pocitem i udělám. A pak stojím za dveřmi koupelny a odhodlávám se vrátit mezi ostatní. Jídlo! připomenu si. A Rockie se přeci tvářila přátelsky. Zkusíš se posadit vedle ní. Hlavně neprovokovat, nebudit pozornost – jo, při tom, kolik jich tam je, to půjde samo! – a… a nic. Bude to v pohodě. Nádech a výdech. Za okamžik se už plížím podél stěny… tedy neplížím, prostě projdu – k nejbližšímu místu, kde se dá sednout poblíž Rockie, i když většinu času strávím zíráním do podlahy. Neprovokovat. Vyslechnu si pár jmen a párkrát zopakuju to svoje. Snad si je zapamatuju. Dokonce i ten talíř mi přistane v ruce a nikdo ho schválně na poslední chvíli nevyklopí na zem. Vyluxuju ho tak rychle, jako bych patřil mezi rychlíky. Začínám se pomalu uklidňovat. Čistý, najedený, nebylo by na přidání, prosím pěkně? A konečně zbavený nutnosti utíkat. Je mi trochu hloupě z toho, jak velká je to úleva. Ať si nás tu vyzvedne Liga nebo vojáci… tohle je chvíle klidu mezi vším. Opřu se o stěnu a konečně se uvolním, a začínám se trochu rozhlížet. Také se mezi sebou neznali, docházím mi. Zvláštní. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro Byl jsem vzhůru tak dlouho jak to jen šlo, čekal až ostatní zaspí a potom se tiše rozvyprávěl Rockie o svých schopnostech, co zvládnu a dovedu. Netrval jsem na tom, jestli o sobě řeknu víc jako první já nebo Rockie. "Víš, vlastně jsem svoji schopnost zjistil úplně náhodou. Ještě na škole, než na nás začali pořádat hony, jsem hrál americký fotbal a měl namířeno do Národní fotbalový ligy. Když mě jednou protihráči složili a prohrávali jsme, vztekle jsem bouchl pěstí do země a zůstalo tam kousek vypálený země. Měl jsem štěstí, že to nikdo neviděl. Postupně jsem objevoval víc a víc. Když to celý zkrátím, těch pět let jsem schovanej hluboko v lesích v chatě. Mám tam všechno, hlavně klid. Mohl jsem tam svoje schopnosti trénovat. Zatím jsem objevil to, že umím aby mi z rukou vytryskl proud ohně. Taky umím v dlaních uplácat slušnou ohnivou kouli a hodit ji kam potřebuju aby tam udělala pěknou paseku." Usměji se. Postupem času jsem se ale dostal i na jinou úroveň vyprávění. Odhalil jsem zálibu v tetování, které jsem však stihl pouze dvě. Vyhrnul jsem rukáv u trička a posvítil mobilem abych ukázal tetování srkového lesa, nad kterým je vlčí hlava cenící zuby se svitem měsíce v pozadí. To celé obepíná jeden kruh. Pak se jen, nevím proč, rozhlédnu jestli všichni spí. "A druhý je tady." Tričko vyhrnu pod bradu. Přes hruď mám vytetovaného orla s roztaženými křídli v jemném barevném provedení, kdy odstíny červené střídají modrá a zelená. "Miluju hamburgry." Sedící opřený o zeď, tichounkým smíchem který nemůže nikoho vzbudit mi začnou až poskakovat ramena a břicho. A pokud mi Rockie zmíní, že má ráda táboráky? V odpověď ze mě vypluje spokojené přikývnutí hlavou. "Tak to s tebou souhlasím. Věřila bys že jsem se naučil hrát na kytaru a u těch táboráků taky zpívám?" S tímto svým umem jsem opravdu spokojený. Postupem času se mi začali zavírat oči. "Jestli budeš chtít, v tom povídání můžeme zase pokračovat příště." Únava mě přepadla jako čert a víčka jsou těžší a těžší. Netrvalo to potom dlouho a odebral jsem se do říše snů. |
| |
| Na cestu? Poslednímu příchozímu věnuju veselý úsměv ,,Ahoj Safi, já jsem Rissi" představím se mu. Ráda si povídám. Hodně mi chyběla lidská společnost na mých šílených cestách. A povídat si sama se sebou by bylo nejspíš dost nudné... Takové předvídatelné. Když se na něco zeptáte sebe, víte, co si odpovíte, protože jste to vy. Takže jsem mlčela. Ale teď už nemusím. Než se naděju, zapadá však slunce a i v pokoji je najednou míň světla. Nemám ráda tmu. A hlavně to, co se s ní pojí. Spánek. Jak někteří usínají, jiní si povídají, napadne mě něco šíleného. Co zkusit spát? Už jsem nespala... Možná tři dny? Prostě od té doby, co jsem prakticky bezdůvodně začala mít divné sny, které jednomu prostě nedají spát. Schoulím se na matraci do klubíčka a zadumaně mlčím. Ano, opravdu mlčím. Nezvyklý přírodní úkaz. Mohla bych zkusit spát. Tady jsem určitě v bezpečí a kolem je spousta moc fajn lidí. Dokonce si pamatuju jejich jména. To už je co říct, když si něco pamatuju. Je rozdíl ve spaní na ulici, v poli a v lese a ve spaní v pokoji, na matraci a dekou. Tady se mi třeba usnout podaří... ,,Dobrou noc všem" pronesu stále vesele, v duchu se přesvědčujíc, že to opravdu bude v pohodě. Třeba vážně bude. Schoulená do klubíčka a zády ke zdi zavřu oči. Spánkový deficit je potvora... Ale tohle jde nějak lehce... Až zvláštně lehce... Probudím se v lese. Kolem tma jak v pytli. Rozbitá kolena mě pálí jako čert. Všude kolem slyším výkřiky. Hlasité výkřiky vojáků, dávající rozkazy. ,,Okamžitě ji musíme najít! Prohledejte ty křoví! Nesmí nám utéct!" Ztrnu hrůzou, když světlo jedné z baterek dosáhne až téměř ke mě. Nesmí mě chytit. Zkusím udělat krok a další a další... Má chůze se změní v běh. Ale kam běžím? Přímo do náruče děsivého muže ve vojenské uniformě. Snažím se uhnout, ale nohy mě neposlouchají. ,,NE!!" zaječím hystericky a rychle se na matraci posadím. Cítím, jak mi po zádech stéká ledový pot. Snažím se ovládnout třas a zhluboka se nadechnu. Jsem tady. Na benzině. Žádný les. Co se to se mnou děje? Proč mi ten pitomý les nemůže dát pokoj?! Rozhlédnu se po pokoji... ačkoli tomu moc nevěřím, doufám, že jsem moc lidí svým křikem nevzbudila. ,,Pardon..." zamumlám po pár okamžicích k těm, které jsem vzbudila. Jestli jsem nějaké vzbudila. Má cenu ještě spát? Ráno, ve chvíli, kdy už jsem dlouho vzhůru, oknem začnou do místnosti pronikat první paprsky slunce. Hm... pěkné. Vyjma mého opakujícího se, obyčejně už monotónního snu, který má ale vždycky ty samé následky, musím uznat... Že jsem se snad i vyspala. Paráda. Snad se vyspali i ostatní... Trapnéhi pocitu z toho, že vzbudím celou benzínu jsem se stále nezbavila. Pokud je někdo vzhůru, popřeju mu dobré ráno. Lehce mě vyvede z míry docela děsivý chlápek a jsem ráda, že jsem měla to štěstí ho jen slyšet. Vidět ho, viděl by on mě. A to by nebylo dobré. Nedlouho potom přijde další člověk. Ten je naposlech o poznání milejší...ale kdoví? Když se pro nás Lary staví, už jsem připravená k odchodu. Možná síla zvyku. Natáhnu si kabát a boty a vydám se s ostatními. Nic jako nedůvěra mě ani nenapadne. Asi rozbitý pud sebezáchovy. Během Tomasových slov se jen uculu. Proč jsem z toho tak nadšená? Pořád nevím, jestli to není vtip. Ale stejně jsem přesvědčená o tom, že není. ,,Já ne" odpovím mladíkovi vesele. A je to pravda... To, že neuvidím na cestu je to poslední, co by mi po několika měsících hledání Ligy mělo vadit. |
| |
| Kvočna se hlásí do LigyKdyž se nově příchozí představí a jeho reakce na jídlo je tak zjevná, uculím se a mám chuť mu trochu rozcuchat vlasy ale neudělám to. Asi by to nebylo vhodné... "Není za co..." Zavolám za sebe už na půli cesty do kuchyně. Naštěstí jsem našla nějaký tác, na který jsem postavila dva talíře s gulášem, nějaký chleba a udělala dvě sklenice se šťávou. Pokud někdo další chtěl ještě něco donést, vzala jsem i to a vydala se zpátky do našeho útočiště. Posadila jsem se s tácem na jednu z matrací a pustila se do jídla. Když Safi vylezl z koupelny, naznačila jsem mu kývnutím hlavou, že má vedle mě jídlo a mile se na něj usmála. Jak jsem jedla, všimla jsem si, že se venku už setmělo a postupně se začala většina ukládat k spánku. "Dobrou..." Odpověděla jsem na přání dobré noci, i když jsem věděla, že já spát nebudu. Určitě ne! Opřu se o stěnu za sebou a pozoruji místnost jak pomalu začali někteří usínat. Byl to zvláštní pocit. Takový klid... Připadala jsem si tak dobře jako už opravdu dlouho ne. Při představě, že by to byla opravdu jen past se mi udělalo zle. Neznala jsem tu pořádně nikoho a stejně jsem měla pocit, že bych se za ně postavila. Že bych za ně klidně bojovala... Takový pocit sounáležitosti jsem znala. Už jsem ho jednou zažila a tehdy to nedopadlo dobře... Ani trošičku dobře! Tentokrát to nedovolím! Udělám všechno proto aby to tak nedopadlo! Odpřísáhla jsem v duchu sama sobě a odložila špinavé nádobí na tác, který jsem posunula vedle dveří. Odnesu to ráno, teď bych akorát někoho vzbudila... Skoro celou noc jsem si povídala s Vincentem. Bylo zajímavé poslouchat jeho příběh ale mám mu říct o sobě pravdu? Když se Rissi probudila z noční můry, automaticky jsem vyskočila na nohy a sklonila se k ní. "Šššš... Klid." Chytla jsem jí za rameno. "Byl to jen sen..." Usměji se na ní povzbudivě a přitáhnu jí deku víš, aby se do ní mohla více zachumlat. "Jen spi, s Vincentem hlídáme a kdyby se něco dělo, vzbudím vás ano?" Když si zase lehnu vrátím se na místo a po cestě přikryju Safiho, který odpadl na matraci vedle mě. Pousměji se při tom pohledu. Připadám si jak kvočna. Co mi hrabe? Kdyby mě viděl táta... No co?! Ten ať si říká co chce! Už ho nebudu poslouchat. Vrátím se k debatě s Vinem a když usne i on, do třetice všeho dobrého, přikryji i jeho. Narovnám se a hlídám až do rána. Zjistila jsem, že neusnout v prostředí, kde se cítím takhle v bezpečí je mnohem těžší, než jsem čekala ale vydržela jsem. Ráno začalo krásně svítat slunce ale ten nádherný pohled zníčil příjezd auta. Že by už Liga? Postavila jsem se a šla blíž ke dveřím do místnosti abych líp slyšela. Srdce se mi skoro zastavilo, když se muž zeptal na děti a podruhé, když se zeptal na auto. Podívala jsem se na Vincenta ale napjatě jsem stále poslouchala, dokud jsem si nebyla jistá, že muž odjel. Oddechla jsem si a pousmála se. "Dobré ráno..." Rozhlédla jsem se po místnosti. Využila jsem ještě Larovi pohostinnosti a potom, co jsem umyla nádobí ze včerejška jsem mrkla po něčem k snídani. Našla jsem balík kulatých sušenek a tak jsem je dala na talíř. Ke svému obrovskému nadšení jsem našla i překapávač a udělala kávu do konvice. Do druhé konvice jsem udělala čaj a na podnose vše donesla do naší místnosti. "Neuvěříte co jsem našla. Kafe!" V mém hlase je slyšet zjevné nadšení a potom co jsem tác položila mezi matrace, spokojeně jsem se uvelebila s hrnkem kávy a několika sušenkama. "Dobrou chuť." Usměji se na ostatní, doufajíc, že pochopí že to je pro všechny a nemám v plánu sežrat celý ten balík a vypít dvě konvice. V klidu jsme se nasnídali a já se pak snažila bavit tak nějak se všemi nebo jsem se toulala ve svých myšlenkách a představách. Když přijelo druhé auto, zareagovala jsem dost podobně. Hned jsem stála u dveří a poslouchala ale tentokrát jsem se víc usmívala. Když nás Lary vyzval k odchodu, hodila jsem do batohu své staré ale již vyprané oblečení a nazula si kanady. V tomhle počasí ne zrovna praktické. Poslouchala jsem verbíře a přikyvovala. Docela mě překvapilo, jak mladě působil. Čekala bych, že na tuhle práci pošlou někoho kdo vypadá dospěleji, kvůli krytí ale očividně jim to vycházelo takhle... Ne, že by se mi to opatření líbilo ale chápala jsem ho. Asi bych to dělala obdobně. Přikývla jsem. "Já jsem připravena." Řekla jsem klidně a rozhlédla se povzbudivě na ostatní. |
| |
| Ráno Jak jsem zaspal, tak jsem se vzbudil. Opřený zádama o zeď, jen teď víc sesunutý na matraci a podle toho taky trochu rozlámanej. Zlatá postel. Když se podívám po ostatních, můžu zjistit, že někteří už jsou taky vzhůru. "Dobré ráno." Odpovím abych stoupl a protáhl se. Potichu se přemístím do koupelny abych si opláchl obličej. Netrvalo to dlouho abych slyšel zastavit nějaký auto a pak ten rozhovor? Zatrnulo mi jak se patří, ale Lary se ukázal jako pohotovej chlapík a z ruky vytáhl vymyšlenou historku. Kdyby byl čas, to pivo bych si s ním nakonec klidně dal. Ale na kdyby se nehraje... Napjatě poslouchám dál, kdy rozhovor pokračoval jak později zjistím, mezi ním a jeho vnukem. Oba dva se vzápětí ukázali u nás. Na Laryho slova abych to dal na stranu přikývnu. Než Tom řekl, že neví jak se do auta vejdeme, tak jsem chtěl nabídnout svoje. Ale hned vše vysvětlil jak s věci mají. A na poslední otázku jestli s tím má někdo problém? Zakroutím hlavou ze strany na stranu. "Rozumím. Jen skočím rychle přeparkovat auto." S těmito slovy jsem zaparkoval za benzínku a vzal si vše co potřebuji. Mobil, peněženku, z přihrádky švýcarský nůž do kapsy, balíček karet který se mi tam povaloval ani nevím proč jsem strčil do kapsy taky. Vždyť u kapsáčů to není problém. Navíc seberu i zelený baťoh, v kterém mám asi dvě půllitrové láhve coca coly. Kdo by to mohl tušit že se to semele tak rychle. Byl bych připravený víc. Klíče od auta i od svého úkrytu mám v kapse taky. Během několika málo minut sebou hodím a rychlým krokem, někdy i popoběhnu, se ukážu opět v místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Rockie pro Probdělá nocPozorně jsem poslouchala Vincenta a chvílema si připadala jak školačka na táboře, co si po večerce povídá s kámošem aby je vedoucí nenačapali. "Jo, to jsme na tom dost podobně... Ještě umím nechat vzplát část těla. To vypadá celkem cool!"Zazubím se. "A občas se mi povede nadálku něco nechat vzplanout ale to je pro mě fakt dost náročný..." Dodám pyšně a usměji se na tebe. Pozorně poslouchám, tvůj příběh."Wow! Národní Liga, to zní fakt dobře. Já na tyhle sporty nikdy moc nebyla ale kariéru jsem taky měla vcelku jasnou, hlavně díky otci." Zarazím se jako bych přemýšlela, jestli o něm chci mluvit. Pozorně jsem si tě prohlédla jako už po několikáté za dnešek a trochu víc se k tobě naklonila. "Fajn, budeš první od útěku komu o tom řeknu ale jestli to někomu prozradíš!" Řeknu výhružně. Ne, kvůli tomu, že bych byla naštvaná ale ze strachu. Dobře jsem si uvědomovala, co by to pro mě mohlo znamenat. Přisunula jsem se opravdu blízko k Vinovi a ztišila hlas, že i on na tu vzdálenost musel špicovat uši aby mě slyšel. "Můj otec je armádní generál, chtěl abych šla v jeho stopách, takže jsem od malička hodně trénovala a na střední jsem nastoupila na vojenskou akademii. Když přišel virus, umřeli všichni z mojí třídy. Jen já přežila a... No však víš, mám schopnost. Otec na to přišel a odvezl mě do armády, odevzdal mě v nějaký jejich laboratoři a..." Zarazím se a tentokrát už dál nepokračuji. "No, to je jedno. Když jsem se pokusila utéct, zabila jsem jednoho vojáka a dva dost zranila. Rozhodli se mě odvézt do tábora, kde jsem byla dost dlouho na samotce. Podařilo se mi zdrhnout během jedné vzpoury..." Řeknu rychle zbytek a chvilku mlčím, jako bych si to potřebovala dostat pryč z hlavy. Když zmínil zálibu v tetování, dostalo mě to vlastně trošku paradoxně do klidu. Prohlížela jsem si nejprve tetování na ruce a když si pak i vyhrnul triko, bylo dobře že byla tma. Nemám ráda, když někdo vidí, že mě dostal do rozpaků a nedej bože, kdyby viděl, že se červenám. "P-pěkný... Já mám taky jedno, ale ráda bych se ho zbavila..." Ušklíbnu se a vyhrnu si rukáv nad zápěstím kde uvidíš kérku vojenské akademie. "Nechali jsme si jí udělat všichni ze třídy... Už jsem si jí zkoušela vypálit ale můj oheň mi nemůže ublížit a normální taky ne." Bleskne mi v očích. Jeho by ale mohl... Třeba by to fungovalo... Prosit ho o to teď ale nebudu, možná později... "Zabíjela bych za dobrej burgr!" Zasměju se tlumeně a trochu do něj šťouchnu ramenem. Když zmíní hraní na kytaru u táboráku zazubím se. "Ticho už, nebo se mě už nikdy nezbavíš... Zatvářila jsem se zasněně. Ta představa, jak ležím u táboráku koukám do ohně a skrze praskání hořícího dřeva jsou slyšet jen akordy kytary a zpěv... Neubránila jsem se spokojenému úsměvu a když jsem se na Vina zase podívala, už tiše oddechoval. Uculila jsem se, přikryla ho a pokračovala v té krásné představě o táboráku v lese... |
| |
| ... ale ... Mám úplně pevno pevné odhodlání neusnout. Chci to vidět a chci u toho být, až se konečně něco pokazí. Jenže jsem se najedl tak, až mě bolí břicho, nesmrdím sám sobě – super věc – a je mi teplo. Usnu jako když mě do vody hodí a neprobudí mě nic. To až ráno, hlasy… takže už je to tady. Krátká chvilka svobody, na kterou budu do smrti vzpomínat. |
| |
| konečně vyspana Venku se šeří , vypadá že už jsme se tady sešli všichni. Uvelebená v posteli zaslechnu rozhovor Rockie a Vincenta . Občas jen tak něco prohodim slovem. Rozhlížím se po ostatních . Safi.... zvláštní kluk zřejmě to neměl moc jednoduché . Schouleny, a vyděšený se chouli vedle Rocky. Když to začíná vše usínat jsem stále klidnější a ospalejsi . Poslední co si pamatuji byl pohled na Rockie . Její starostlivost je super oplatim jí to úsměvem.... Už nevím o světě. Spím jako když mě do vody hodí vzbudí mě až výkřik Riss. Venku svítá načež už jsou skoro všichni vzhůru. Najednou ucítím vůni sušenek a čerstvé kávy. "Rockie, ty jsi anděl" usměji se na ni. Ten mužský hlas co se baví s Larrym. Už jsem ho slyšela... Jako by se mi před očima zatmělo... Najednou vidím náš dům a toho může co jsem zahlédla v našem okně. Jsem najednou hodně nervózní jak se Larry zachová. Neprozradil nás.... Po nějaké době další hlas mnohem příjemnější . Nějakým zvláštním způsobem mě přitahuje.... Když spatřím komu ten hlas patří místo pozdravu ze mě vyleze jen chraptivě skřehotavy zvuk. Ty jeho oči.... No nic rychle se vzpamatuji a celá červená jen mávnu na pozdrav seberu svých pár věcí a i já jsem už připravena vyrazit. |
| |
| K Lize Pozoruji, co se kolem děje a vstřebávám, kdo má jaké schopnosti. Já sama však neříkám zhola nic. Vlastně bych se nedivila, kdyby na malou houseknu zavrtanou ve spacáku zcela zapomněli. Nově příchozí již ani nezdravím, přijde mi to zbytečné. Měla jsem moc práce s tím, abych neusnula v nepravou chvíli, kdy by se na mě mohli všichni vrhnout. Je naprosto jedno, zda jsou stejní jako já. Mou důvěru k nim to nijak nemění. Pořád jsou něčím... nebezpeční. Nakonec vzdám možnost, že bych je mohla celou noc sledovat, a usnu. I kdyby tohle měla být má poslední noc, tak jsem alespoň vykoupaná a v teple. Smrt v teple je nejlepší. A vzhledem k tomu, že je ještě světlo, ani se mě nezmocňuje ten svíravý pocit, že na mě každou chvíli něco vyskočí. Zásluhou toho, že usnu jako první, se též jako první vzbudím. Zírám do tmy a snažím se ignorovat fakt, že je to tma. Tma, která zžírá všechno živé. Tma, která mě ničí, pomalu ale jistě. Tma, která je kolem ale i uvnitř. Přetáhnu si peřinu přes hlavu. Tady je sice také tma, ale je jenom moje. Tady můžu být sama s ní. Tady na mě nic nečíhá, tady nejsou oni. Vím, že znovu neusnu. Ve tmě nikdy. Proto jen tupě sedím pod peřinou, kde začíná docházet kyslík a snažím se uklidnit svou představivost, která vykresluje ty nejhorší scénáře. A jako by to nestačilo, Rissi vykřikne, takže sebou trhnu a málem vyletím na nohy, abych se mohla bránit proti případnému nebezpečí. Neděje se však nic, co by mě ohrozilo, takže pomalu vyhlédnu zpod peřiny. Během mého dalšího bdění, kdy se mi daří pomalu usínat a zase se vzbouzet, se mi spojují drobné útržky snů do jednoho velkého. Ale jako vždy si pamatuji jen pocity stísněnosti a nervozity. Kolem mě se začínají všichni probouzet, možná kvůli hlasu, který zaznívá z benzínky. Možná jsem jediná, komu je zcela jedno, co zaznívá. Co říká... Skutečně. Já už nejsem schopná k cítit k lovcům nic jiného než nedůvěru. Ani vztek... ani strach... Ostatní spolu poklidně snídají, já popadnu svůj batoh a beze slova se odplížím do kuchyně. Neprohodím s nimi ani slovo. Má pečlivě vybudovaná maska jakési základní slušnosti je pryč. Nečekám, že na mě budou mluvit. Najdu něco k jídlu a pro jistotu schovám něco trvanlivého i do batohu, kdyby se náhodou Liga neukázala a místo toho jsme byli odhaleni lovcem. Poté si sednu nejblíže ke dveřím a čekám, co se bude dít dál. Mají přijít... Ale kdo? Sedím tam dlouho. Poslouchám ostatní v případě, že by spolu mluvili, ale jinak sama mlčím. Nemám na to, abych se s nimi pustila do rozhovoru. Stejně by jim další mluvčí jen překážel. Místo toho jsem si v hlavě vymýšlela příběhy. Člověk musí dělat spousty věcí pro to, aby se nezbláznil. Nepočítám hodiny, ale když vejde do místnosti Lary, vím, že rozhodně není ráno. Zvednu se až poté, co všichni vyjdou z místnosti. Pomalu je následuji, asi dva kroky za nimi. Když vejdeme do místnosti, z níž jsme byli minulou noc posláni do postele, spatřím něco, co jsem viděla jen u sebe. Schopnosti onoho kluka mi jen připomenou, že přesně kvůli tomuhle teď stojím tady. Poslouchám jej, ale opět neřeknu ani ň. Výcvik, mise... zní to jako z nějakého filmu. Nelíbí se mi fakt, že neuvidíme na cestu. Zní to skoro jako by byl zvěd, který nás vezme jinam, než k Lize. Ale tohle je poslední šance, jaké se mi kdy dostane, že? Překvapí mě otázka jednoho z těch, jejichž jméno mi uteklo, protože jsem byla mimo. Jeho otázka je však... zajímalo by mě to. Liga mi vlastně přijde jako nějaké lepší vězení. Ale vězení, které by teoreticky mohlo mít nějaké prostředky, jak dostat ostatní z táborů. Jen kývnu hlavou na znamení toho, že jsem i se svým batohem připravená vyrazit. Sice nevím kam... ale jsem |
| |
DotazyRozhlédl jsem se po nováčcích. Bylo jich opravdu hodně, takovou účast jsem nečekal. Byla to zajímavá skupinka, někteří byli jistě starší než já. Dva kluci, čtyři holky. Zajímavé... Po mé poslední otázce jsem se koukal z jednoho na druhého a čekal na reakce. Jako první se ozvala mladá veselá dívenka, kývl jsem na ní na důkaz, že jsem její odpověď zaznamenal. Druhou dívku jsem si pořádně prohlédl. Někoho mi připomínala. Možná jsem jí už někde viděl, těžko říct... Kývl jsem na ní podobně jako na první dívku. Děda využil situace a sprdnul jednoho z kluků, který zřejmě přijel autem. Vypadal jako nejstarší ze skupinky. Hned mě k tomu napadly dvě myšlenky: musí se mu lehce skrývat a doufám, že nebude prudit. Odešel přeparkovat a můj zrak se zastavil na druhém chlapci. "Pokud se rozhodneš odejít teď, nemám s tím problém. Nikdo ti to nebude mít za zlý a nikdo tě nebude sledovat. Když se ale rozhodnete nastoupit do auta, nebudeme Vás moct jen tak pustit z tábora kvůli bezpečnosti celé Ligy." Odpovím klidně s úsměvem. Je to vlastně jeden z nejčastějších dotazů a zároveň jeden z nejzbytečnějších. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se někdo rozhodl nakonec odejít. Přejel jsem pohledem na další dívku, které svítili modré oči zpoza rudých tváří. Nic neřekla ale vypadala, že je odhodlaná jít. Usmál jsem se a mrkl na ní. Pak jsem se podíval i na poslední dívku, která asi jako jediná vypadala, že hodně přemýšlí, zda se přidat nebo ne. Nic ale neříkala a tak jsem jí jen také věnoval přátelský pohled a čekal, zda se někdo zeptá na něco dalšího. "No... Jestli nemáte další dotazy nebo nechcete někdo odejít, auto je otevřený a já hned dorazím, jen se rozloučím s dědou..." Usměju se přátelsky a otočím se k Larymu a bavím se ještě s ním... |
| |
| Byla ode mě hloupost se ptát, uvažuju sklesle. Jasně, že řekl právě tohle. Je nás tu hromada, pořádná přesila - a Vincent je dokonce ještě větší než Thomas... A neříkal jsem si ještě včera, že už je mi jedno, kam nás odveze? Stejně se o sebe nedovedu postarat. Jenže mezitím jsem se stačil najíst a vyspat a jsem čistý a to mi nalilo spoustu odhodlání do žil. Možná mi to přeci jenom není tak úplně jedno. Zdvihnu hlavu a kradmo se rozhlédnu po tvářích ostatních. A nerozhodně přešlápnu. Kdyby tu byla snadná cesta ven, třeba kdybych stál vedle otevřených dveří - už v téhle chvíli uháním pryč. Jenže u dveří nestojím a nechci na sebe poutat pozornost tím, že bych se začal prodírat ven. Kolaborat, vzpomenu si. To je to slovo. Vždycky se našel někdo, kdo za různé výhody donášel vojákům. Jestli je Thomas také takový... Všechno se ve mně kroutí. Prostě to nemám jak poznat! Bez šance. "Vy s ním všichni půjdete, že jo," šeptnu. Ani nevím, jestli chci víc slyšet souhlas, nebo nesouhlas. |
| |
| Co není v hlavě... Přišel jsem akorát když Tom odpovídal na otázky. Vlastně možná jedinou. Nebo tedy byla jediná co jsem postřehl. Nebudou nás moct jen tak pustit kvůli bezpečnosti celé ligy. Je to vlastně logický. Byl jsem ale rozhodnutý už před tím a tohle to nemohlo změnit. Pak Tom řekne že je auto otevřený a postřehnu tichou Safiho otázku. "Já jdu!" Odpovím s úsměvem a rozhodným hlasem. "Hned jsem u toho auta." Stihnu že sebe vychrlit a hned zase mizím směr své auto. "Jen tak odtud nebudeme moct." Opakuji si tiše pro sebe, zatímco už sahám na zadní sedadlo svého auta. Kdo ví, jestli to využiju, ale soudím, že čím víc svých věci, tím líp. Po cestě ještě nakouknu k Larymu aby vzkázal po Tomovi kdyby se něco mělo dít s mým autem. Pak už se blížím k dodávce do který máme dozadu nastoupit. Otevřu dveře abych si s batohem a dokonce i kytarou, kterou jsem vozil už nějakou dobu v autě a nebyl si ji schopný přendat do svého úkrytu. Musím říct, že má občasná lenost se mi teď trochu vyplatila. Sednu si tam, kde je právě volno a čekám... |
| |
| Myšlenkami jinde Všiml si mě? zrejmě ne. Ten kluk ... ty jeho oči... vždycky jsem měla slabost ....ale vždyť to je jedno .... ale stejně... Thomas ... Beru své věci a jdu kolem Thoma.... Mrknul.... Leno nerozptylovat zřejmě nemá čas se zaobírat nějakou dívkou, kterých má za zadkem zřejmě dostatek a které by mu padaly k nohám... Hele Vinc má kytaru super mám ráda hudbu .Škoda ,že jí nevytáhl už ve skrýši .... je tomu už pár měsíců co jsem si nezaspívala ... vlastne jsem neměla důvod... Vždy před spaním jsem zpivala Eli . byla to naše chvilka ...Jen my dvě. Bez váhání jdu za Vincem do dodávky a beru místo .... Co můžu ztatit? vlastně více než si uvědomuji .... ale než vlezu do auta kouknu za sebe a vidím váhajícího Safiho ... vrátím se k němu a vezmu jej za ruku... kouku na něj upřímně svýma pomněkovýma očima které pobízi aby šel dál .... nechci jej nutit.. jen nakopnout snad správným směrem . podle všeho kdekoliv mu bude lépe než kde byl .... ne násilím jej vedu k dodávce .pokud cukne nechám jej být ať se rozhodne sám. Nasedám do dodávky naproti Vince a přitom stále nespouštím z mysli Tomovi oči.... tohle je má slabost ... na kterou jsem kolikrát doplatila... a jsem stále neponaučitelná . Říká se ,že oči jsou okno do duše a v jeho očích vidím klid a pohodu... ... Jenomže i při tomhle pocitu jsem se nejednou spálila. Nedělám si zvláštní naděje. Ale mít osobu co přistoupí dá mi ruku na rameno a řekne bude to dobrý to je k nezaplaceni . Ani se nenaději a vlastně sedím vzadu jeho dodávky. a Koukám na Safiho jak se rozhodne aniž bych litovala svého rozhodnutí.... Pokud je i sebemenší možnost zachránit Elis (mou malou sestřičku) jdu do toho ať mě to stojí cokoliv |
| |
| A jsem v dodávce...Celkem mile mě překvapilo, že se Safi na něco zeptal. Usmála jsem se na něj povzbudivě. Pořád mi připomínal vystrašené opuštěné štěně. Thomas odpověděl vcelku logicky. Byla jsem rozhodnutá jít. Možná mě nehnaly zrovna šlechetné úmysly ale věděla jsem, že to je místo kde se můžu uplatnit. Místo na kterém můžu něco změnit, když budu dost chytrá. Místo, kde naleznu útočiště a budu mít šanci, poskytnout ho i jiným dětem. Místo, díky kterému se budu moct otci pomstít. Doufám, že zjistí, že jsem se přidala k Lize a dostane infarkt! Z těchhle myšlenek mě probral Tomův pohled. Tohle se mi nelíbilo. Zná mě? Ví kdo jsem?! Co když jo?! To by mi úplně zkazilo plány. Nebo ne? Vadilo by Lize kdyby věděli o mě minulosti? Sklopila jsem pohled a nechala se unášet svými myšlenkami, takže jsem si ani nevšimla, že Vin odešel. Když se vrátil zvedla jsem zas oči. Pousmála jsem se nejistě a podívala se na Safiho. "Já jdu určitě taky!" Povzbudivě se uculím a hodím si batoh na záda. Vín zas zmizel a já si dal libovala ve svém strachu z odhalení. Možná bych si měla vzít něco k jídlu. Pro jistotu... a převliknout se zpět do svých hadrů, kdyby se něco semlelo. Rozhlédla jsem se kolem a když jsem zjistila že se všichni tak nějak rozběhli pryč, vydala jsem se zpět do pokoje kde jsme spali a prevlikla se. V kuchyni jsem si nabrala pár konzerv a vydala se k autu. Když jsem viděla Safiho a Lenu, pousmála jsem se a prošla až do auta, kde seděl už Vin a ti dva (nejspíš). Vin měl u sebe kytaru a to mi vyčarovalo na tváři úsměv. Posadila jsem se vedle něj. "Budeš nám hrát po cestě písničky na přání? Zazubim se a hodím batoh ze zad na zem pod své nohy. Jsem fakt utahaná. Možná jsem si měla na chvíli v noci zdrimnout. Kdo ví kdy bude zase taková příležitost... Promnula jsem si ospale oči a tlumeně zívla. |
| |
| Do dodávky... Kývnutí oplatím Thomasovi úsměvem. Je milý. Všichni jsou tu milí. Jsem ráda, že jsem došla sem, ne někam... No vlastně kamkoli jinam. Takhle budu možná dělat i něco užitečného. Trochu mě překvapí, jak moc Safi váhá. Není moc důvěřivý... Ačkoli to vlastně není nic překvapivého. Když jste dlouho na útěku, nevěříte časem ani vlastnímu odrazu. Tedy když nejste já. Povzbudivě se na Safiho usměju. Bude to dobré. Budeme u Ligy, v bezpečí, něco se naučíme a budeme dělat dobré věci. Konkrétně v mém životě docela převratná změna. Všichni, vyjma Safiho a zrzavé dívky, zdá se, neváhají. Když si všimnu Vincentovy kytary, ve tváři se mi objeví nadšený výraz. Určitě umí hrát. A když ho budu dlouho otravovat... Možná mi ji půjčí. Ačkoli být na místě té kytary, fakt bych se mě bála. Možná bude lepší jí jen poslouchat... Už už se vydám za ostatními do auta, když mě něco napadne. S veselým úsměvem přejdu k zrzavé holce ,,áhoj, co posloucháš? Tedy... myslím hudbu" zasměju se svým špatně specifikovaným slovům ,,včera jsi toho moc nenapovídala... vlastně skoro nic" občas se musím i nadechnout ,,takže... Jdeš taky, nebo jsi se rozmyslela?" zeptám se nakonec, stále s úsměvem a kývnu přitom k autu. Sama jsem rozhodnutá jít a myslím si, že Thomas je ten hodný a že nás zaveze k Lize. Nechci ji do toho nutit. To v žádném případě. Jen se zajímám. A bylo by mi líto, kdyby se jí něco stalo... vlastně jim všem. |
| |
| Místo k sezení, bez místenky Lenin dotek mě... no, vyděsí. Nečekal jsem ho a tak jsem nebyl připravený ho vydržet. Leknutím se celý otřesu od hlavy k patě a ruku vyplašeně stáhnu k sobě. Chyba! "Promiň," řeknu rychle a honem se usměju, jako že nic... a protože se pohnou všichni, pohnu se taky. Je to tak nějak nevyhnutelné. Korba je dost vysoko, ale nějak se tam vyškrábu - ostatně, zavazadla nemám žádná, tak mě nic nebrzdí. Vedle Rockie je ještě místo, tak tam zahučím... když se to zvládlo přes noc, zvládne se to přes den... a pokouším se zabrat co nejmíň místa. A pokud možno se nikoho nedotýkat. "Kytara," roztaju při pohledu na Vincentův nástroj. "Kdysi jsem taky hrál." Příliš mnoho informací! Raději se opřu a tvářím se, že tam vlastně ani nejsem. A v kapse mám sušenku, ha. Snad se mi cestou nerozbije. Co musím je... jasně. Pozorovat, jak se chovají ostatní. Jsem celým tím sledem událostí tak vykolejený, že nejspíš vypadám jako blázen. |
| |
| Ve voze Budeš nám hrát po cestě písničky na přání? To už se na mě zubí Rockie a sedne si hned vedle mě. Všimnu si i reakce ostatních na můj hudební nástroj. Ani jsem nečekal, že to vzbudí takový ohlas, jestli se tedy jen neusmívají a v hlavě se jim nehoní všelijaké jiné myšlenky. "Myslel jsem, že by se mohla hodit třeba někdy večer u ohně. Jestli to teda v táboře bude možný." Culím se v odpověď Rockie. "Ale jestli to po cestě nebude drncat a Tomovi to nebude vadit. Nebo někomu tady, můžu to zkusit." Vypadne ze mě. "Jestli pak budeš chtít, půjčím ti ji." Pravím Safimu. Vlastně je to prvně, co jsem ho postřehl říct nějakou delší větu. A to je dobře. Vždycky je dobře, pokud člověk západne mezi ostatní. "Vzpomenu si jen na nějakou veselejší." Zadumaně se podívám ke stropu dodávky. |
| |
| Čas - mínus pět let Páni, kytara... to je taková vlna nostalgie, až mi vázne dech. Hudební vzdělání brali rodiče vážně - stejně jako všichni kolem nás - takže cvičit jsem musel každý den jak mourovatý, v hodinové pauze mezi domácími úkoly a jinými domácími úkoly. Jenže... pět let. I ruce mám o dost větší než tehdy. "Už bych to neuměl," sdělím špičkám svých bot. Prsty mám dávno rozměklé a neobratné a kdo ví, jestli bych ještě dokázal číst noty. Ale zkusil bych si to moc rád! dopovím v duchu. Záleží, co za to Vincent bude chtít. Nemám nic a na prodej nejsem. Tenkrát mě museli nutit, vybavuju si. Dneska bych dal levou nohu, kdybych ty časy mohl vrátit. Nebo se alespoň dozvěděl, co se s nimi... a najednou mi dochází... že možná bude šance si zatelefonovat. Jestli opravdu náhodou asi možná snad míříme do Ligy a ne do tábora, možná si budu moct zavolat! Jenže se změnilo všechno. Aby měli stejné číslo... neměl bych si dělat naděje, bude pak strašný o ně přijít. |
| |
| Do dodávky Bezpečnost Ligy. To mi jen potvrzuje fakt, že i on může být vojenský špeh. Ale ona myšlenka ve mně nevzbudí adrenalin, touhu utéct nebo se schovat. Prostě ji přijmu s klidem a lhostejností. Její význam pomalu steče po skelném povrchu mého vnímání asi jako marmeláda po talíři. Mladík se na mě přátelsky podívá, ale ode mě se mu dostane jen klidného pohledu nevýrazně zbarvených očích. Znala jsem spousty lidí, co byli tak dobří herci, že se uměli tvářit přesně jako on. Od nich zrada bolí nejvíc. Protože myslíte, že máte naději. Ale oni vám ji vytrhnout a odhodí. Tu věc, kterou jste tak těžko získávali, asi jako já týdny žila ve strachu ze tmy, protože jsem nemohla najít baterku. Onen mladík, jehož jméno mi uteklo, jelikož jsem jeho přítomnost včera v noci začínala ignorovat, položí další otázku. Musím se pousmát. Je to však jen pohyb rtů, který by se dal dokonale přirovnat k dobře naučenému gestu, jež ovládají všichni herci. Riskujeme... ale... zároveň nás je hodně. A vypadá to, že jdeme za stejným cílem. Kdyby se cokoliv semlelo a kdyby nám dali jakýkoliv podnět k tomu, abychom jim nevěřili... mám pocit... že oni by při sobě stáli. Vypadali jen po jedné noci jako rodina. Jako vstřícná rodina. Rodina, která přijme každého. ,,Risk je zisk,” podotknu tiše. Vlastně mluvím spíše sama pro sebe a má slova musí působit jako... obyčejné plácnutí do vody. Začnou nastupovat do dodávky. Jediná naděje. Přepravník přes řeku smrti... Všimnu si i kytary, jejíž přítomnost mě z nějakého důvodu potěší a zároveň ve mně probere tiše dřímající plamen vzpomínek. Kytara... Tóny, svoboda... neskrývání se před vším... Trochu potřesu hlavou. Je to pryč a nikdy se to nevrátí. Ani kdybych se snažila sebevíc, nikdy nedostanu zpět to, co jsem ztratila. Alespoň ne ve formě, v níž to všechno bylo. Rodina je rozpadlá, škola dávno mrtvá. Moje učebnice klidně leží někde u skříňky... Poslouchám jejich nadšení v hlase. Oni naději mají. Asi nejsou takoví pesimisti jako já. Měla bych začít myslet trošku pozitivně. Možná se pokusit zapadnout... ale dopadlo by to jako jindy. Takže... Z mých myšlenek mě vyruší Rissi. Pohlédnu na ni. ,,Nic,” odtuším. Můj hlas zní neutrálně, ani naštvaně, ani nadšeně... v minulosti jsem o těhlech věcech mluvila ráda. Teď ale slova začínají ztrácet význam. Její další otázku přeskočím úplně a vlezu do dodávky. Pokud možno si sednu co nejdále od ostatních a batoh položím tak, abych jej měla v blízkosti, ale aby nikomu nepřekážel. Hraní na kytaru a hovor o ní zní uvolněně. Jako by všechno odplulo a zůstal jen fakt, že jsme vlastně pořád puberťáci. Asi je to lepší... zapomínat na to špatné. Usadím se co nejpohodlněji a přestože mám sluchátka v uších, poslouchám, o čem se baví ostatní. Sama se do hovoru nevkládám. |
| |
| Ve voze II Tom nikde. V tichosti sleduji ostatní, kdy některé pohledy mi přijdou nejisté, některé možná trochu s obavami. Jiné zdá se jsou zase klidné. Sám přemýšlím nad tím, jak daleko pojedeme. Jak to bude vypadat v táboře a jak bude probíhat výcvik. Kdy se zase dostanu ven. Myšlenky skáčou z jedné otázky na druhou aniž by se dobraly odpovědi. V tom mi ale sepne úplně jiná nitka a na tváři se mi objeví drobný úsměv. Když se znovu rozhlédnu, nezdá se mi že by nastala nějaká změna. Zvednu se proto ze svého místa abych vykoukl z dodávky ven. Nato ji začnu pomalu obcházet abych si prohlédl okoli. Na každou stranu několik málo okamžiků. Když si nevšimnu ničeho důležitýho, zase zalezu do nákladního prostoru dodávky abych za sebou zavřel dveře a sedl si na místo, kde jsem seděl i před tím. Je to tu trošku těsnější, ale co už. Napadlo mě totiž, že bych mohl lidi tady zkusit trošku rozveselit. K čemuž mě vlastně původně přivedla Rockie svoji poznámkou o písničkách na přání. "Na jednu veselejší jsem si vzpomněl." Utrousím s úsměvem a vezmu do ruky kytaru. Chvíli zápasím s místem, ale po chvilce začnu. Menší sílou hlasu než bych mohl, nechci dělat zbytečně moc hluku. "Návrat do rodné země..." Pokud někdo píseň zná, rád jej nechám aby se přidal. I když u toho dám ukazováček před pusu, na které hraje úsměv od ucha k uchu, na znamení abychom nebyli příliš hlasití. Nu a pokud ne, jednu chvilku zpívám hlasem svým, podruhé jej zase trošku zaměním. Zpěv a kytaru jsem ladil a učil se velmi, velmi dlouho. |
| |
| Písnička Vesele se zasměju dívčiným slovům. V koutku mysli mě trošku zabolí její netečnost... Vadím jí? Ale to nedávám znát. ,,Nene" odporuju s úsměvem ,,něco určitě posloucháš. Pop? Rock? Metal? Country? Rap? Á nebo folk?" v otázce vyjmenuju základní žánry, co si ještě pamatuju. Je jich hodně... A hodně, které se odvíjejí od toho prvního hodně. Následně se potutelně zasměju ,,Nebo punk?" zeptám se s úculem, který mi na tváři způsobila vzpomínka na písničku ,známka punku'. Jdu společně s ní ke korbě auta, na kterou se následně kysele usměju. Zatracená výška... Nakonec se mi ale povede vydrápat se nahoru, mezi ostatní, posadím se vedle Safiho a s nadšením malého dítěte, které někdo vzal do obřího obchodu se sladkostmi a řekl ,vem si co chceš' sleduju Vincenta, jak vytahuje kytaru. Bude hráát. Na Vincentova slova se jen zazubím. Miluju veselé písničky. A že tohle je Písnička. Když začne hrát, v očích se mi objeví veselé plamínky a na tváři nadšený úsměv. Za nedlouho začnu zpívat s ním a ostatní možná může lehce překvapit můj hlas. Když normálně mluvím, je dost výrazný, zato když zpívám, není výrazný, ale i tak zní pěkně. Je to takový ten klasický, jemný dívčí zpěv. To se ke mě moc nehodí... Povytáhnu koutky. |
| |
| pár tónů.... Začínám trochu nervóznět z nepřítomnosti Toma... Jsme dost na ráně když sedíme v otevřené dodávce a kdykoliv nás může někdo vidět. To by byl úlovek pro lovce.. Neznamená že když tady dnes byli že nemohou přijet znovu . Krčím se v koutě dodávky a nemůžu se dočkat až se konečně někam pohneme pryč z tohoto místa.. Když se Vincent najednou zvedne a vyleze z dodávky jsem ještě nervóznější... Snad jej nikdo neuvidí.... Hlavně ať tam nikdo není.... Prosím už se vrať dovnitř šeptám si pro sebe. Když se vrátí zavře dodávku. Po dosoukaní na své místo bere kytaru a začíná. Už při prvních tónech Vincovi kytary mi škubou koutky. Bez vydání jediné hlásky si začínám zpívat písničku kterou se Vinc rozhodl zahrát, nervozita ustupuje. Hele moje nohy ještě nezapomněli a začínají podupávat do rytmu... |
| |
Není cesty zpět...Pomohl jsem Larymu vyskládat zboží do regálů a zbytek uklidit do skladu. Všichni mezitím zmizeli do auta a tak jsem se s dědou na rozloučenou objal. Překvapilo mě, že dveře dodávky byly zavřené a tak jsem podezíravě pokrčil nos. Stalo se snad něco? Porozhlédl jsem se a zaslechl hudbu z auta. Nechal jsem puštěné rádio? To ne. To bych si všiml. Možná si ho pustili oni. Došel jsem ke dveřím dodávky a otevřel je. Pohled na skupinku tísnící se vzadu, jak si stejně udělali prostor aby si mohli zazpívat a zahrát na kytaru, mi vykouzlila široký úsměv. Vypadali jako správná parta plná nakažlivého optimismu. I když ne všichni se bavili, věřím, že se ještě otrkají a budou víc v pohodě... "Pěkný! Můžete hrát klidně i po cestě, jestli budete chtít. Pojedeme přes tři hodiny, jestli všechno půjde dobře. Až nastartuji, rozsvítí se vám tu světlo, ať tu nejste po tmě. Když světlo zhasne, snažte se být co nejvíc potichu, dokud se zas nerozsvítí, ano?" Usměju se na ně a pak dodám. "Nikdo jste si to nerozmyslel?" Zeptám se ještě a věnuji pohled modroočce. Nevypadá jako holka, co by chtěla bojovat. Působí spíš jak porcelánová panenka. Moc hezká porcelánová panenka s očima jak dvě studny... Mírně zatřesu hlavou abych se probral ze svých myšlenek a podívám se i na ostatní, abych zjistil jejich reakce na svou poslední otázku. Pokud nikdo nic nemá, zavřu dveře. V dodávce se setmí a přejdu na místo řidiče. Uslyšíte nastartování, světlo v dodávce se rozsvítí a auto se rozjede... |
| |
| Na cestěDo dodávky postupně nalezli všichni a i když tu bylo těsno, bylo to vlastně útulný. Vincentova kytara vyvolala celkem velký zájem ve všech. Pousmála jsem se na něj při zmínce o táboráku a trochu se začervenala. Tahle narážka na náš včerejší noční hovor mi přišla tak milá. Safi se dokonce přiznal, že umí hrát taky. Ale na nabídku půjčení nereagoval zrovna nadšeně. "To se prej nezapomíná.." Usměji se na něj povzbudivě a přátelsky na něj mrknu. Vincent se najednou zvedl a vylezl z dodávky. Koukala jsem za ním trochu nejistě a hlavně nechápavě, co dělá. Zapomněl si něco ještě? Když se ale vrátil, zavřel dveře a vzal do ruky kytaru, rozzářila jsem se jak malé dítě. Bude opravdu hrát... Začal hrát a zpívat a postupně se přidávali všichni. Zpěv nikdy nebyl moje silná stránka. Tedy především protože podle otce nikdy nebylo důležité ho umět ale i já jsem se po chvíli odhodlala tiše přidat. Když byla písnička u konce, otevřeli se dveře dodávky a za nimi stál Tom. Věnoval nám jeden ze svých zářivých úsměvů a několik pokynů k cestě. Při jeho poslední otázce se rozhlédnu po ostatních a hlavně se podívám na Safiho, který váhal asi nejvíc. Tom následně zavřel dveře a po chvilce jsme se rozjeli. Pokud Vin ještě dál hrál, většinou jsem poslouchala nebo si broukala s ostatními. Přemohla mě ale únava z nedostatku spánku a za chvíli jsem usnula opřená o stěnu dodávky... |
| |
| Vyjíždíme?! Zvuk kytary bych mohla poslouchat klidně celé dny, až sem zapoměla co nás vlastně čeká. Myslím že nejen mě se za pár hodin obrátí život naruby.. Když zaznívají poslední tóny Vincovi kytary se otevřou dveře dodávky. Adrenalin stoupl rychlosti blesku . Když se venkovní světlo rozptýlí spatřím ty oříškem poznamenané oči doplňující úsměv od ucha k uchu. Tom... Tep mi pomalým tempem zase klesá na obvyklou hodnotu . Upřeným pohledem poslouchám pokyny a přikyvuju hlavou na znamení že rozumím. Při otázce zda si to někdo nepomyslel mi Tom věnuje hypnotizující pohled . Tep opět zrychluje a hrne veškerou krev do mých tváří které až nezdravé rudnou. Koutky úst se zvedají a vytváří úsměv. Leno,vzpamatuj se!!!! bleskne mi hlavou a snažím se dělat že nic. A koukám po ostatních jak budou reagovat na jeho otázku. Dveře se zavřou a vyjíždíme.... Kouknu na Vince s úsměvem a otázkou... Tak kterou dáme teď? |
| |
| Jedna ze života Měl jsem radost ze se někteří přidali se svým zpěvem, jiní že si broukali. Přece jenom, pojede se hned líp. Ani Tomovi to nevadilo, což je taky dobře. "Ano." Přikývnu s úsměvem na Tomovi instrukce. "Ne." Zakroutím hlavou ze strany na stranu na druhou jeho otázku. Nebo teda aspoň doufám že ne. Vypadá to, že jsem tady potkal fajn lidi. Netrvalo to dlouho a dodávka se dala do pohybu. Tři hodiny cesty před náma, do neznámá. Po cestě jsem brnkal ještě jednu nebo dvě veselejší melodie, když si všimnu, že Rockie začíná klimbat. "Počkej." Zamumlám tiše abych si vyndal věci ze svého baťohu a začal ho trošku motat, trošku muchlat. "Dej si to za hlavu. Budeš to mít o něco málo pohodlnější." Na tváři vykouzlím možná co nejmilejší úsměv. Tak kterou dáme teď? Vtáhne mě do přítomnosti otázka Leny abych se na ni podíval a pak zase zpátky na Rockie. Pak hned zpět na ostatní. "Napadla mě jedna ze života kterou umím zabrnkat. Je to teda trošku pomalejší." A klidnější. "A smutnější, ale snad to bude dobrý." Usměju se. Prsty mi začnou hrát a hlas z mého hrdla je o něco tišší,snad i přivřu oči. |
| |
| Kytara a písničky Kytara a písničky. Koukám se dolů, aby nebylo poznat, jak šíleně se od ucha k uchu usmívám. Jestli nás vezou zpátky do tábora, tak uteču znovu, rozhodnu se okamžitě. Jestli jsem potřeboval pořádný důvod, tak ho mám. Jsou to tyhle tyhle chvíle - třeba s hudbou. Hlavně s hudbou! Kdy se děje něco jen tak, protože je to hezký... Tyhle konkrétní sice neznám, taky by bylo divný, kdyby jo... ale to nevadí. Podívám se úkosem na Rockie - aha, ona spí! To jí můžu jen závidět. Jak dodávka nadskakuje a nevidím ven, dělá se mi trochu šoufl od žaludku. Tři hodiny. Uf uf. Snažím se pravidelně dýchat, ale začíná mi to být houby platné. Zvlášť s tím, jak tu ubývá čerstvého vzduchu. Možná by pomohlo si lehnout, ale představa, jak si dělám místo pod jejich nohama, je dost nesnesitelná. "Asi budu zvracet," oznámím a neodvážím se přitom podívat na nikoho konkrétního, protože kdybych se podlahou propadl hanbou za jízdy, namelu si o silnici. "Nemá to nějaký okýnko?" |
| |
| Strasti Je světlo. Bleskne mi hlavou když Safi oznámí že bude zvracet. Nebezpečí nám nehrozí. Rychle odložím kytaru abych zabušil pěstí do stěny mezi kabinou a nákladním prostorem. Na otázku k oknu mlčím. Vždyť kdyby tady bylo okno, proč bychom měli puštěný světlo. "Tome zastav!" Zaburácím za mými údery. "Nemáte někdo nějakej sáček?" Padne má další otázka než či jestli se začne dít něco s autem, jestli mě Tom slyšel. Vím, lehce se to povídá, hůř dělá. Z jízdy v autě nebo že stísněných prostorů se mi špatně nedělá. Znám ale takový stavy z přemíry alkoholu. Přikrčen v nákladním prostoru udělám pár kroků k Safimu. "Za chvilku to bude dobrý. Dejchej z hluboka." Snažím se Safimu pomoct. "Za chvilku zastavíme a nadechneš se čerstvýho vzduchu." Musí to vydržet. Vždyť cestovat dál v pozvraceným autě by bylo hotový peklo. |
| |
Nouzová zastávkaCesta plynula a zezadu se ozýval tlumený zvuk kytary a zpěvu. Vypadalo to, že cesta bude bez sebemenších problémů. Silnice byly prázdné bez jediného auta, když v tom se zezadu ozvalo zabouchání. Zpozorněl jsem a zajel ke kraji. Snad jsou v pohodě. Přešel jsem ke dveřím otevřel jednu půlku. "Je všechno v pohodě?" Zeptal jsem se nejistě ale jakmile jsem viděl Safiho, bylo mi vše jasné. "Pojď ven.." Podal jsem mu ruku abych ho dostal z auta a pomohl mu se posadit na kraj vozovky. Nebylo to tu bezpečné ale nechat ho ať se pozvrací v dodávce mi nepřišlo zrovna humální... Otočil jsem se ke dveřím. "Je Vám ještě někomu zle?" Zeptal jsem se starostlivě. "Jestli vydržíte ještě kousek, můžeme dojet na nějaké bezpečnéjší místo, kde se na chvilku protáhnete a pak teprve pojedeme dál." navrhnu a přejedu je zase pohledem. Urputně se snažím nezůstat koukat na modroočku déle než na ostatní ale zas se mi to nepovede. Kruci... Když se Safimu udělá o něco líp, poprosím ho, ať si zas nasedne. "Za chvilku zastavíme někde kde to bude bezpečnější, ano?" Usměju se povzbudivě a zas za všemi zavřu dveře, nastartuji auto a jedeme asi pět minut, než auto začne více drncat a skákat. Po dalších pěti minutách jsme zastavili a za chvíliku jsem opět otevřel dveře dodávky. Stáli jsme na lesní cestě, kousek od rozkvetlé louky. "Prosím... Odpočiňte si. Jestli máte hlad nebo žízeň, na přední sedačce je ještě balík s vodama a nějaké sušenky..." Řeknu s úsměvem a opřu se o stěnu auta. |
| |
| Hop sem a hop tam Zadívám se na Rissi zcela klidnýma očima. Vypadám spíše jako někdo, kdo čeká, až se vymluví, aby následně mohl odejít. Na její otázky jí neodpovím. Čím méně toho ví, tím lépe. Dokud si nebudu zcela jistá tím, co dělají, důvěra je něco, co si nemohu dovolit. Počkám, až vyjmenuje všechno, na co si vzpomene, a následně beze slova zamířím do dodávky. Je to neslušné. Ale nemohu si pomoci. Nechci s ní mluvit Kytaru ani slova mladíky s telekinezí již nevnímám. Rozhodla jsem se zahloubat do vlastnićh myšlenek a nechce se mi... ostatním kazit náladu. Vypadají spokojeně. Jsou rádi, že mají něco, co jim může zlepšit den. Oproti nim si připadám spíše jako ztracený kus kastrolu. Děravý a naprosto k ničemu. Cesta probíhá vcelku klidně. Zatím po mně nikdo nic nechce. A já nechci nic po nikom. Přesně tak to má být. Zatím. Zrovna začínám uklidňovat myšlenky, když se všechno změní. Tóny kytary umlknou a já se proberu z transu. Dojde mi podle posledních slov, co se děje. Nakloním se ke svému batohu a vytáhnu obyčejný igelitový sáček od chipsů. Podám jej klukovi, jehož jméno jsem nezaregistrovala. Neřeknu ani slovo, není jich zapotřebí. Naštěstí včas zasáhne Tom. Snad včas. Nechám však klukovi sáček, aby případně nedošlo k nějaké menší nehodě, jíž bychom později mohli litovat. Dále nejevím zájem o své okolí. Při druhé zastávce nechám ostatní vystoupit, pokud někdo bude vystupovat. Já sama jen vylezu ven a nikam dál se nepouštím. Snažím se od všech držet spíše dále. A jako vždy mlčím. Rozhlížím se kolem, abych si zapamatovala naprosto všechno. Hledám cokoliv, co by mi umožnilo později identifikovat místo. Možná jsem paranoidní. Ale v dnešní době to není na škodu. |
| |
| ... trapááás...
|
| |
| Chvilka prostoru Když už jsem si konečně našla celkem přijatelnou polohu pro příjemnější cestu zaslechnu Safiho. Sakra snad bude vše v pohodě pohled na zvracejicího člověka mi nedělá zrovna fajn. A dva zvracející lidé v dodávce.... hmm chuťovka otřepu se až ke konečků prstů... První kratinká zastávka byla super, závan čerstvého vzduchu zahnal mou nevolnost... snad to Safi zvládne ... Druhá zastávka podle Toma bezpečnější je parádní už při otevření dveří dodávky cítím vůni lučního kvítí... Při vylézání z dodávky se začnu křenit, přece jen to slunce je mnohem ostřejší než malá žárovička nákladního prostoru dodávky... Když vylezu jdu kolem dodávky a koukám směrem k rozkvetlé louce. Když v tom vrazím do Toma opřeného o bok auta. Vlastně ani nevím jak skončím v jeho náručí... Jsem tak nějak najednou v tranzu. Kouknu výš.... zase ten pohled.... Jak dlouho to trvá.??? bleskne mi hlavou. Ovšem ty oči nejsou jen oříškové... Jako by do nich někdo nasypal drcený jantar... OK tohle už je opravdu dlouho... Seberu se a opět adrenalinem naplněnými tvářemi špitnu promiň" Otočím se a vzdálím se do květinami poseté trávy kde se na chvíli posadím. Zavřu oči a vnímám jen přírodu.Vracejí se mi vzpomínky, kupodivu jen ty krásné ,ty na které nechceš nikdy zapomenout. Po pár minutách zaslechnu mé jmeno, což mě vyruší z mého snění kouknu kolem sebe a kolem mě se vznáší kapičky rosy... Sakra... povím nervózně a ihned je pošlu zpět k zemi. Rozhlednu se.Zda se ,že si toho nikdo nevšiml... Ovšem kdo řekl me jméno? . Znervózním , a snažím se si to nějak nepřipouštět. Otočím se a koukám na Safiho hele,vypadá to, že jeho olivově zelený obličej se pomalu vrací k normálu. pousměji se a jsem ráda že mu bude lépe. Koutkem oka vidím Toma, který nás zdá se hlídá. ahhhh povzdechnu... Ihned jak jsem se uslyšela, jsem si vynadala ......ale no tak...!!!!!!! |
| |
| Zastávka na znamení Ve chvíli, kdy mě nikdo nevidí, mi tváří mihne smutek. Proč mi tahle holka připomíná... Ale nikoho. Zabývat se minulostí je pro mě zbytečné. Teď jsem přece v přítomnosti, minulost je lepší hodit dáleko za hlavu. Cesta dál plynula klidně, někdo spal, někdo zpíval, Vincent hrál na kytaru... Po první písničce přestanu zpívat a ponořená v myšlenkách se zahledím do blba. Když jsem byla mladší kamarádi v mém světě neexistovali. Bylo to každý sám za sebe. A teď bum a potkám partu lidí. Lidí, které... ačkoli to možná u některých není oboustranné ... pokládám za přátele. Tak co je špatně? Sama pro sebe pokrčím rameny. Nic není špatně. Všechno je v pohodě. Co mám furt za problém? V tu chvíli mě z myšlenek vytrhnou Safiho slova o zvracení. A jéje. Tom naštěstí včas zastaví. Šoupnu se, abych Safimu udělala místo, když leze z dodávky a na Tomovu otázku za sebe zakroutím hlavou. Já mám kachní žaludek. Na další zastávce s úsměvem vylezu z dodávky, svěží větřík mi prohrábne vlasy. Chvíli jen, uculujíc se, koukám na lesní cestu a nedalekou louku, plnou rozketlých květin. Na chvíli přestanu vnímat lidi kolem a zamířím ke květinám. Jak dlouho už jsem se neprocházela loukou, naprosto nedbajíc světa kolem? Už to nějaký ten pátek bude... Poodejdu od auta a posadím se několik kroků od Safiho. Obejmu si rukama kolena, položím na kolena bradu a s připitomělým úsměvem koukám na louku. Očima se zastavím na běláskovi, letícím od jedné květiny. Věnuju veškerou pozornost sledování motýla, jak se třepotavě snáší ke květu a následně zas stoupá. Když mi zmizí z dohledu, nespokojeně upřu oči na špičky svých bot. |
| |
| Louka Když mi Vin, smotal pod hlavu batoh, vděčně jsem se na něj usmála a zavřela oči nadobro. Ani nevím jak dlouho jsem spala ale probudilo mě zabušení na stěnu dodávky. Leknutím jsem se narovnala a rychle se rozhlížela co se děje. Pohled na Safiho obličej a zpomalování auta mi bylo dost zřejmou nápovědou. Než jsem se stihla ale pořádně probudit, ujal se ho Vincent a po otevření dveří dodávky i Tom. Zastavit na krajnici silnice není zrovna bezpečné, v tom jsem s Tomem souhlasila, ale nechat Safiho se pozvracet v nacpané dodávce bez oken, kde jsme ještě nějaký čas měli strávit mi přišlo mnohem víc nebezpečné. Komu by se chtělo pak to auto čistit. Určitě by to bylo jak nikdy nekončící domino. Začal by jeden a jen co by skončil poslední, znovu by začal ten první. Když se Safi vrací do auta, usměju se na něj a jakmile si sedne ho povzbudivě chytím za ruku. "Dobrý?" Auto se zas rozjelo a po chvilce drncání jsme opět zastavili. Vystoupila jsem spolu s ostatními a rozhlédla se po rozkvetlé louce. Zhluboka jsem se nadechla. Nebylo mi zle ale sedět v dodávce nebylo zrovna příjemné. Když Tom zmínil vodu, přikývla jsem a skočila si pro lahev a i s ní zamířila si sednout k našemu marodovi. "Tak co? Už je to lepší?" Zeptala jsem se starostlivě, rozdělala lahev s vodou a nabídla Safimu aby se napil. Vlastně to teď vypadalo jak na nějakém výletě, všichni jsme se tu tak nějak rozvalovali a odpočívali, jako bychom za sebou měli celodenní tůru. Ušklíbla jsem se a zas se podívala po všech členech naší skupinky. Cari hypnotizovala motýla v trávě, Lena ležela na zádech rozpláclá jak mrtvola a kolem ní se něco podivně třpytilo, Holly se držela stranou, Safi rozdýchával první část cesty a Vin... Zadívala jsem se na něj a chvilku ho s úsměvem pozorovala, než jsem si uvědomila jak divně to musí vypadat a rychle cukla pohledem abych koukala před sebe. |
| |
| Picnik u cesty Z polospánku mě vytrhne jakýsi hluboký – povzdech? Pootevřu jedno oko a opatrně se rozhlédnu. Aha, Lena. Asi nejsem jediný, komu se udělalo špatně. A usměju se, když uslyším povědomý hlas. To už stojí za obě otevřené oči, a vyhoupnu se do sedu. |
| |
| je Fajn Zase můj pohled se zasekává na delší dobu než je zdravé. Z něj mě vyruší Safi mávající na mne poloplnou lahví vody. Mávnutím ruky a úsměvem odmítám "Ne, děkuji" a než se zas vrátím do hlubin svých myšlenek otočím se na Toma ,ale nečekala jsem že se podívá i na on na mě... To neustálé prokrvování , snad mi neprdne cévka. a širokým úsměvem se otáčím zpět k louce plné života. Ovšem úsměv se mi rozšíří ještě více když zahlédnu Rockie koukající Vincovým směrem. Její cuknutí a koukání jak se říká do blba ze mě dostane pubertální uchechtnutí. Ještě že jsem odmítla od Safiho vodu, myslím že bych zrovna měla z nosu vodotrysk... Riss hypnotizující motýla vypadá že kdyby mohla hned by si to s ním vyměnila. Holly... Zvláštní stvoření, nemám důvod si o ní myslet cokoliv zlého. Je svá, moc nemluví možná nemá co k čemu říct. Nutit a dolízat nebudu, vím jaké to je, když se vám nechce s nikým komunikovat a ostatní to nedokáží respektovat... Snad časem změní názor. Užívám si ještě čerstvého vzduchu a prostoru než se zase nasáčkujeme do dodávky. Nádechuji se z hluboká jako by to mělo být naposledy... Vlastě kdo ví?! Hele..... Beruška |
| |
| Zastávka na louce Rád se protáhnu, i když na cestě nejsme kdo ví jakou dobu. Nebezpečí znesvěcení vnitřku dodávky bylo také zažehnáno, co víc si přát. Jistě, další věci by se ještě určitě našly, které by člověka učinili šťastným. "Ten se má, viď? To je úplně jinej svět." Promluvím s úsměvem k Riss, když si všimnu jak sleduje motýla. Trvá to jen okamžik, než se zadívá na špičky svých bot. "Neboj se, bude líp." Upřímně v to doufám a rád bych tomu věřil. "Holly? Půjdeš mezi nás?" Je tichoučká jako pěna. Do rozhovorů se sama nepouští, snad by pomohlo trošku nějak ji popostrčit. Nu a pak Lena a Tom. Safi. Rockie. Rockie. Mám ji tak nějak v hlavě od té dnešní noci. Ono kdybych se o ní rozpovídal, našel bych u ní spoustu věcí, ktreré mám rád. "Rockie?" Oslovím dívku, kterak si všimnu, že se dívá před sebe. Počkám až se podívá. "Chytej." S úsměvem na rtech spodem, opatrně, přesto hodím jednu z malých láhví coca coly. |
| |
| Motýlek Trochu sebou cuknu, když uslyším Vincentův hlas. Ale noták! Rychle se na něj otočím a pousměju se ,,to ano... Vždycky jsem chtěla umět lítat" odpovím vesele a následně se opět vrátím ke sledování louky. Před oči mi v tu chvíli vytane vzpomínka. Hodně stará vzpomínka, až se skoro divím, že jí mám ještě v hlavě. Bylo mi snad sedm... Sledovala jsem partičku výrostků od nás z domova. Chytali motýly a už je nepouštěli. Byli to pitomci... A já si dovolila jim to říct. Pousměju se. Když upřu oči na špičky svých notně sešláplých bot, Vincent se ozve znovu. Jeho slova mě donutí se usmát. ,,Už je líp" odpovím mu s veselým úsměvem. A je to fakt. Předtím jsem byla sama... neviděla jsem kam jdu a co bude dál. Teď sama nejsem, tuším kam mířím, ale co bude dál nevím stejně. To nebudu vědět nikdy. Tedy pokud se u mě neprojeví věštecké schopnosti... Ačkoli to je asi tak pravděpodobné, jako to, že se ráno dovíme, že pracovní tábory a věznění dětí byl jen apríl. |
| |
| Cola úhlavním nepřítelem Pousměji se. "To nevím jestli ti dovolí. Přeci jen, vepředu jsi o dost víc vidět a hrozí, že tě někdo uvidí z protijedoucího auta nebo tak." Podívám se soucitně. Chudák... Vypadal že mu jízda vážně nedělá ani trochu dobře. "Nojo, ale tohle je trochu jiná situace než jet na výlet s rodičema." Uculim se na Safiho a opřu se o ruce. Při jeho dalším pohledu se na něj podívám trošku zkoumavě ale pak přikývnu. "Jo, byla ale jen půl roku a většinu jsem strávila na samotce." Vlastně jsem si nikdy neuvědomila jaká to byla klika. Kdybych byla dýl normálně mezi ostatními, už bych byla asi po smrti. Nevydržela bych se koukat na to jak jim ubližují dozorci a postavit se za ně by mě společně s mými ostatními prohřešky zaručeně stalo život... Pak ten dlouhý pohled, který naštěstí Vin nezachytil. Všiml si ho však někdo jiný. Otočila jsem se na Lenu s trochu bezradným výrazem v očích. Pak jsem se ale zašklebila, hodila hlavou k Tomovi a pak zpátky k ní a vyplázla jazyk. Všimla jsem si jejich společných pohledů, byli roztomilý. Od Toma bych to nečekala, o to rozkošnější to je. I když, co já vím... Vůbec ho neznám... Z přemýšlení mě vytrhl Vin, otočila jsem se na něj a chytla láhev. Kterou mi hodil. "Díky..." Zaculila jsem se a láhev otevřela zatím co jsem na něj furt ještě koukala. Cvaknutí a pomalu intenzivnější syčení mě nijak nezastavilo. Až když mi po rukou začala stékat sladká tekutina jsem rychle vyskočila na nohy a ruku s lahví natáhla co nejdál od těla. Kruci! Když výbuch ustal, zkontrolovala jsem nejdřív škody, které napáchal. Mokré rukávy, část mikiny a pár kapek na kalhotech. Čekala jsem to horší ale že bych skákala nadšením, to se říct nedá. Ušklíbla jsem se a podívala se na Vina, jako bych zkoumala, zda to byl jeho záměr nebo ne. Až potom jsem se opatrně napila a lahev zase zadělala. Podívala jsem se na ulepené mokré fleky a s povzdechem položila lahev na zem. Měla bych mít v batohu to triko od Laryho... Vydala jsem se k dodávce a skočila dovnitř. Opatrně jsem v batohu hrabala triko abych si neupatlala celý batoh. Než jsem sundala mikinu, otočila jsem se k pootevřeným dveřím dodávky. Nikdo snad nepřijde... Svlékla jsem se a do suchého místa si utřela mokré ruce. Pak jsem si teprve nandala trošku zmuchlané volné tričko. Mikinu jsem zabalila do úhledného balíčku a nasoukala do batohu, pak jsem teprve zas vyskočila z dodávky. Necítila jsem se úplně nejlíp bez své mikiny a navíc jsem si pořád kontrolovala, zda není vidět tetování na předloktí. |
| |
Rozkvetlá louka a telefonátAni jsem nečekal, že budou tak nadšení z čerstvého vzduchu. I když nadšení je možná až příliš silné slovo. Postupně všichni lezli ven a rozptýlili se po okolí. Opřený o dodávku jsem pozorně poslouchal, jestli po cestě nepřijíždí nějaké další auto nebo neslyším něco, co by znamenalo problém. Ani nevím jak ale najednou jsem ucítil náraz a v náručí se mi jak kouzlem objevila černovlasá kráska. Překvapeně jsem na ní zamrkal a zůstal na ní koukat. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a když mi to došlo, rychle jsem zakroutil hlavou, až mi vlasy poskočili ze strany na stranu. "To nic... Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se co nejvíc klidně se mi to zrovna dařilo. Dívka odešla a já si tiše povzdychl, rozhlédl jsem se zas kolem po ostatních a vlastně doufal, že to moc lidí nezaregistrovalo. Možná jsou někteří starší než já a potřebuji, aby ke mě měli trochu respektu... Přešel jsem dopředu k autu a vzal si lahev vody a pořádně se napil. Když jsem se vrátil na své místo, byla jedna z dívek pryč. nejistě jsem se rozhlédl ale nevypadalo to, že by utekla nebo že by se něco vážného stalo... V tom mi zazvonil v kapse telefon. "Ano?!" Moc často mi někdo nevola. Většinou jen když jsou nějací nováčci a nebo nějaký průšvih, takže co tentokrát?! "A kolik jich je? Mám plný auto od dědy... No tak fajn, máme to po cestě. Tak zatím..." Ukončím rozhovor rychle a podívám se na skupinku. "Po cestě se stavíme ještě pro jednoho nováčka, je to kousek odtud." Pousměji se mile. "Až budete ready, můžeme vyrazit..." Dodám ještě a sám přejdu zas dopředu k autu a něco hledám v kastlíku. Za chvíli se vrátím s krabičkou léků. "Hej ty!" Houknu na Safiho. "Dopředu tě pustit nemůžu ale tohle by ti mohlo pomoct, kdyžtak se rozděl, kdyby se někomu taky dělalo zle." Mrknu na černovlásku, která vypadala že ji jízda vzadu taky nedělala zrovna nejlíp... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Farmářský životAlexis Kdo si myslel, že přidat se k Lize je jednoduché, očividně si neuvědomil v jaké době žije a o jakou organizaci se jedná. Snáz by jste našli Yettiho nebo Lochnesku, než jejich sídlo. Kohokoliv z dětských skupin jste se zeptali, nadšeně vám o ní začali vykládat spoustu povídaček ale nikdo nevěděl jak se do ní dostat. Jediné, na čem se vždy všichni shodli bylo, že je to jediná naděje na jejich lepší budoucnost. Jednou, když jsi se potkala s jednou skupinkou, odkazali tě na starou farmu mimo civilizaci. "Prej tam žije nějaká babka, co ví, kde Liga je, ale jestli to je pravda netuším..." To bylo tvé jediné vodítko. Když jsi se vydala na zmíněné místo, našla jsi časem starou farmu, která vypadala že není úplně v plném provozu. Když jsi ji tak obhlížela, všimla sis jen jedné starší paní, která kydala hnůj. Kolem farmy bylo pár krav, nějaké slepice a několik koz. Kousek dál byl jablečný sad. Když a jestli jsi se odvážila přijít, milé tě uvítala a zeptala se, co potřebuješ... |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Je to už nějaký čas, co jsem "utekla" tedy, byla vyhozena z jednoho tábora, kde jsem pracovala. Mé kroky mě vedly dál od místa, které jsem za tři roky poznala a musím uznat, že ani bolest od modřin a zlomená ruka mi na komfortu fakt nepřidala. Nevěděla jsem kam, a hlavně kudy, ale musela jsem co nejdál, než zjistí, že jsem pryč... Šla jsem prostě TAM! První lidi jsem potkala asi třetí den. K mému štěstí voda z kaluží ještě nebyla úplně vyschlá, a sem tam něco co se dá sníst se našlo taky. Ti lidé mě odkázali na jednu farmu. K mému překvapení ta farma byla dál než jsem doufala, ale statečně jsem došla na místo, kam mě pravděpodobně odkázali. První co upoutalo mou pozornost byl jablečný sad, já... Musela jsem si vzít a dát si alespoň jablko nebo dvě? Možná čtyry no... A spatřila jsem babičku, která házela hnůj. Farma nebyla nijak nová, ani plně v provozu, protože jsem viděla pouze tu starou paní. Což je zvláštní, ale ta skupinka mě upozorňovala na to, že tady bude stará babka. Můj hluboký nádech, který skončí někde v půlce protože ta naražená žebra se chůzí a občasným během fakt nezahojí, a pak výdech a odvážím se přiblížit. ,,Halo?" Pípnu skoro jako kuře, které se právě vylíhlo a udělám dalších pár kroků blíž, k té staré paní. ,,Pani?" Můj hlas je trochu hlasitější, ale furt nechci řvát jako na lesy, protože nevím, kdo tu všechno je a jestli tu je opravdu ona paní sama. ,,Halooo?" Přiblížím se k ní... ,,Myslíte, že bych vás mohla poprosit o trochu vody?" |
| |
| konec venčení Když jsem viděla Rockie jak dopadla po útoku bublinkového nápoje, vtipné ale zároveň mi bylo líto. Když jsem se chtěla zvednout a nabídnout jí mou pomoc s odstraněním tekutiny z jejího oblečení , stihla zmizet v dodávce . No dost asi bylo čerstvého vzduchu zvedám se ze země když v tom slyším zvonit mobil. Jediný kdo pátrá po kapsách je Tom... Další nováček? zaslechnu a pozvednutí obočí... Snad bude šance že se všichni nasoukáme do auta. Už tak je tam celkem těsno. Zřejmě to je dosti nepříjemná informace pro Safiho, a tím pak i pro mě . Když Thomas odejde do auta a následně se vrátí zpět dává Safimu nějaké léky... No zřejmě kinedril. Doufám že jej taky nebudu muset použít. I přes odmítnutí vody od našeho maroda ,jsem se nakonec rozhodla že si také jednu vezmu. Po klapnutí víčka přichází pocit uspokojení když se me rty dotknou ještě trochu chlazené vody. Než se všichni posbírame ,seberu odvahu a přistoupím k Tomovi a otevřu pusu... Bože dej ať to dává smysl "Tome , můžu se tě zeptat jak ses dostal k lize ? A mimochodem jmenuji se Lena ." Zadržujíc rozšiřování cévek v obličeji ovšem s nezadržitelným úsměvem si oddychnu, že jsem při pohledu na něj dala dohromady více než dvě slova a dokonce dávají smysl. |
| |
| Na rozkvetlé louce Začnu se tiše smát, když vidím, jak na Rockie vybublá cola. Když se na mě však podívá s úšklebkem na tváři... Smích mě nepřešel. Ano, vypadala trošku nazlobeně, ale smích je přece potřeba. A tahle nehoda nebyla nic vážného. "Promiň." Zamumlám když Rockie projde kolem mě do dodávky. Vždyť naschvál jsem nic neudělal, stačilo to přece otevřít jen trošku opatrněji. Pak uši mé zaslechnou slova Toma o dalším nováčkovi. Samou zvědavostí se mi nadzvedne obočí. Z téhle louky ale jako kdyby se mi vůbec nechtělo. Když padnou další slova o připravenosti, rozhlédnu se znovu po ostatních. Sám k tomuto přikývnu hlavou, rozumím. Měli bychom jet. Ale ještě chvilku... Odešel jsem dál od dodávky, směrem víc do louky, přesto mám ostatní pořád na očích a v doslechu když trošku zvýším hlas, tak je všechno srozumitelné. Nastavil jsem tvář slunci a vychutnával si jeho paprsky, občas se ohnul k zemi. Vzpomněl jsem si na dobu před několika lety, kdy se člověk mohl bezstarostně povalovat u bazénu. Ty časy už jsou dávno pryč. Netrvalo to dlouho abych si všiml jak Rockie zase vyskočila z dodávky. Zamávám na ni, zkusím... Jen naznačit jestli by přišla blíž. |
| |
| Rozlučka s čerstvým vzduchem Když jsem vyskočila z dodávky, ozval se telefon. Podívala jsem se Tomovim směrem a poslouchala ho, zatím co jsem si stahovala dolů rukáv trika. Další nováček? Tak to pojedeme pěkně naložený. Prohrábla jsem si vlasy a rozhlédla se po louce. Většina byla na stejném místě, jako když jsem se odešla převléknout, jen Lena se vydala odvážně k Tomovi. Uculila jsem se, jak jsem je zahlédla a pokračovala v prohlídce, když v tom jsem zahlédla Vina, jak na mě zamával. Uculila jsem se a vydala se k němu. "Tak co? Pobavil ses?" Zazubim se vesele a mrknu na něj. Naštvaná rozhodně nejsem i když to tak možná z počátku vypadalo... |
| |
| Na rozkvetlé louce Když jsem viděl, jak Rockie zareagovala schovám ruku kterou jsem mával za záda k té druhé. "Abych se přiznal, tak docela jo." Začnu se znovu usmívat. "Ale stejně..." Kouknu se jí přes rameno, jako kdybych chtěl kontrolovat, co dělají ostatní. Jestli už se jede, nejede... Asi jsem tím chtěl jen trošku protáhnout chvíli. "...tady." Konečně odkryji to, proč mám ruce za zády. Jednu dám před sebe, směrem k dívce. "Opravdu se omlouvám." V ruce držím malou kytičku, dáli se tomu tak říkat. Je tam nějaká pampeliška, sedmikráska, taky kousek šeříku. Vše co jsem našel. Na tváři stále úsměv. "To jsem zvládl úplně sám." S těmito slovy mi stále hraje úsměv od ucha k uchu. Taky mi neušlo, že má Rockie tričko a mikinu mokrou mikinu nejspíš nechala v autě. "Ono ti aspoň nebude takový teplo." Snažím se najít výhody trička. Ani se mi to nechce říkat, ale... "Asi by jsme měli jít aby na nás nečekali." |
| |
| Překvapení Ušklíbnu se, když se přizná, že se pobavil. Konec konců, kdo by se nebavil, jistě to vypadalo dost komicky a byla to moje chyba, že jsem nedávala pozor. Jeho pohled za mě mě přinutil se ohlédnout. Co tam zkoumá? V první chvíli jsem si myslela, že se tam něco děje ale ne. Otočila jsem se po pár okamžicích zpátky. "Nemusíš se..." Ani jsem to nedořekla. Květina mi vyrazila dech. Jen jsem naprázdno několikrát otevřela ústa a očima přejela z květiny na Vina. Nikdy v životě jsem ještě kytku nedostala. Od otce bych se jí nedočkala ani na smrtelný posteli a kluci s kterýma jsem se bavila... No nebyli to zrovna romantický typy. Nejistě jsem natáhla ruku a květinu si vzala. Se sklopenýma očima jsem na ní koukala a culila se jak měsíček na hnoji. Pozorně jsem si jí prohlížela. "Je krásná, díky..." Při dalších slovech se neubráním smíchu. Zněl teď jak prvňáček co mamince ukazuje písanku. Zvedla jsem oči a zazubila jsem. "Ty jsi ale šikovnej kluk..." Ušklíbla jsem se a v rukou si hrála s kytkou, kterou jsem se hned rozhodla, že si jí musím nějak zachovat. Třeba někdo se schopností země bude vědět jak na to, nebo si jí prostě aspoň vysuším nebo tak něco! "To asi nebude, ale tohle triko má kratší rukávy a furt mi leze to tetování..." Ukážu mu zápěstí, kde se snažím pořád stahovat rukáv dolů. "Snad si toho nikdo nevšimne..." Nakrčím nos a usměju se na tebe. Přiložím květiny k nosu a čichnu si k nim. S blaženým výrazem pak dám ruce zase dolů k tělu. "Jo... Asi jo..." Řeknu neochotně ale vydám se s úsměvem vedle Vina k autu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uvnitř to vypadalo jak z nějakého country filmu. Dřevěný nábytek, pletené dečky, oheň v krbu... "Támhle je koupelna. Vyber si tam v té velké skříni nějaké čisté oblečení. Snad tam něco tak malého bude. Špinavé oblečení nech v rohu na zemi, já ti to pak vyperu. Koukej se pořádně vydrhnout a já ti zatím udělám něco pořádného k jídlu." Přikáže ti neúprosně a nastrká tě do koupelny. "Tak šup, šup.." |
| |
Má supertrapná historka Lena Můj telefon vyvolal několik tázavých a zvědavých pohledů. Musel jsem se pousmát. Chvilku vypadali jako stádo surikat. Poodstoupil jsem stranou s tím, že za chvíli vyrazíme, když za mnou přišel ten modrooký anděl. "Ahoj." Usměju se na tebe široce. "Těší mě Leno." Lena... Tohle jméno si budu pamatovat... Koukám na tebe a skoro jsem zapomněl, že ses i na něco ptala. "No, vlastně hrozně rychle. Můj otec je lékař a když vypukl virus, odvezl mě pryč. Když vznikala Liga, byl jedním z jejich zakladatelů a já se tak něják automaticky přidal. Takže žádný zajímavý příběh. Přišel jsem k tomu jak slepý k houslím..." Vychrlím rychle. Taky jsi mohl vymyslet nějakou víc cool historku. Jako, že jsi bojoval obklíčenej armádou a liga tě zachránila... Ne! Liga bojovala obklíčená a tys je všechny zachránil. To zní víc cool... "A ty?" zeptám se úplně automaticky. "Teda ty nejsi ještě u Ligy ale jako že, proč bys chtěla a tak... Chápeš ne?!" Zatvářím se trochu zoufale z mého zamotání a nervózně se podrbu na zátylku. |
| |
| Páni, mluví se mnou... Thomas "Páni, to jsi měl opravdu štěstí"usmívám se. Už ti někdo řekl jak roztomilý jsi? Tvůj hlas mě neskutečně uklidňuje... trošku se zasním. Leno, na něco se tě ptá . Reaguj!!! "Já, no jedním z důvodu je abych se pořádně naučila ovládat svou dovednost . Druhý důvod je má sestřička kterou odvedli,a možná i trochu pomsta vojákům kteří zabili naše rodiče když se nás snažili chránit " sklopím pohled a při vzpomínkách cítím derouci se slzu... Divím se že ještě mi nějaké zbyly. Rychle se ale otřepu a prsty koukající mi z rukávu mikiny která je zřejmě tak o 10čísel větší odhrnu vlasy z obličeje a zandám za ucho.Narovnám se a zhluboka se nadechnu. "Jaké to tam je? Myslím v lize? " vykulím oči a napjatě poslouchám. Žmoulající láhev téměř zmrzlé vody. Když jsem nervózní můj no asi dar má svou vlastní hlavu. Asi lepší zmrzlé než opařené ruce |
| |
| Nabídka Když jsem viděl, jak se Rockie na kytici zatvářila, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se jí skutečně líbila. Tak nějak jsem si oddychl, že mě s tím nevypakovala. Mohla říct, ať si ji strčím za klobouk, zahodit ji, cokoliv. Ale doufal jsem že to dopadne přesně takhle. Na malou chvíli jsem přestal přemýšlet. Ze sladkého nevědomí, které trvalo jen něco málo okamžiků, mě vytrhla další slova Rockie. Leze ji tetování. "Počkej." Zastavím dívku a rozhlédnu se. Na té louce... je tam i něco málo keříků. Trhal jsem přece šeřík. "Pojď se mnou." Vezmu Rockie za ruku a ukážu ke keříkům. |
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro Nu a pokud se nechá dívka přesvědčit? Mám šedivé tričko. Sice větší, rukávy povytažené k loktům, ale jsou dlouhé. "Dám ti svoje." Začnu si je bez dalšího váhání sundávat, jakmile jsme částečně schování za keřem. "Krásně se to schová." A dál pokračuji v povídání. "A když na to přijde řeč, můžeme třeba říct že jsem ti jej dal za tu politou mikinu. Nakonec není tak pomačkaný jako to co máš teď. Vezmu si tvoje, bude mi dobře. A tohle..." Kouknu na svoje tričko které mám teď v ruce."...včera bylo praný, tak snad to není tak špinavý." Usměji se. Zadívám se na Rockie. Dobře vím, co mi v noci povídala. Zaváhám, nevím jestli mám říct to, co mi přišlo na mysl. Možná je to nebezpečný, ale... "Jestli chceš, mohli by jsme zkusit tě toho zbavit." Pohled mi padne na to tetování. Nechci přemýšlet nahlas, ale jedna z myšlenek, která mi projede hlavou je i ta, jak by se na to tvářili v Lize, kdyby si toho všimli. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Překvapeně se na ní podívám, když vidím, jak je hbitá a zachvátí mě panika, protože nevím co od ní čekat, ale v mém stavu si myslím, že by mě přeprala i násada od koštěte... ,,Já... Děkuji ,ale...." Snažím se nějak vykroutit, ale to už jsem ve stavení a dostrkaná až do koupelny... ,,Já opravdu chtěla jen tu vodu, a možná něco na zlomenou ruku..." Pousměju se a tedy bez protestů zapadnu do koupelny... No jo, ale co teď, stěží se svlékneš sama, tvá schopnost přemísťování věcí ti v tomhle vážně nepomůže a do toho ta ruka... Hluboký nádech a dlouhý výdech a pokus o sundání táborového mundůru. Přeci jen nějaké škody na tom být mohou, protože tohle fakt zpátky chtít nebudu. Nějak si nakroutím vodu do vany? A opatrně, pomalu tam vlezu... Mé tělo se třese tak nějak samo, ani nevím čím přesně... Neprohlížím se, protože nechci vidět mé podlitiny a jizvy a tak dále... Sedím ve vaně a dívám se před sebe... Nebylo by lepší se utopit?" Pomyslím si a můj pohled sklouzne k vodě ve které sedím... Ne, to je fakt hnusná smrt... Zavrhnu to ještě dříve než nad tím začnu uvažovat. Pomalu a opatrně se umyju, umyju si u tak nějak jednou rukou vlasy, a tak dále a pomalu vylezu z vany. Sušení bylo rychlé, protože jsem drobná a kdybych ještě chvilku hubla, tak jsem skoro průhledná. Dojdu k té skříni a otevřu jí. Vyndám nějaké tepláky, větší, aby nebylo vidět, jak moc hubená jsem a triko také trochu větší a delší, oboje šedé barvě plus nějaké tenisky a spodní prádlo a obléknu se do mého nového outfitu, vypadám spíše jako vandrák než jako... No já vlastně jsem vandrák... Zajímalo by mě, kdo to nosil přede mnou... Prohlédnu se... Vlastně asi nezajímalo, protože nevím co se s těmi, co to nosili stalo... Povzdechnu si a vyjdu z koupelny. Jsem nesmělá, takže tam stojím a čekám jestli si mě ta stará dáma všimne a rozhlížím se kolem sebe... Třeba mi dá najíst, vykrmí si mě a nakonec mě sní... Napadne mě jedna pohádka, kterou jsem si četla, jako malá. Jo, určitě, kost a kůže vždyť i batole by mohlo vážit víc. Znovu povzdech, někdy rozmluva se svým vědomím je to nejhorší, co člověk může udělat. Povídat si sám se sebou... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro All Inclusive a nový přáteléAlexis Jen co otevřeš dveře, ozve se jí hlas z jednoho z pokojů sousedícího s velkým průchozím obývákem. "Tak pojď zlatíčko, podíváme se, co ti všechno je." Když jsi vešla dovnitř, stařenka si tě začala prohlížet a vše co tě bolela ošetřovat. "Nejsem žádnej doktor ale v táboře to pak ošetří pořádně. Aspoň takhle, ať zvládneš cestu..." Zarazí se. "Počkat. Chceš do Ligy, že jo? Nebo tu jsi jen náhodou?" Zeptá se s úsměvem ale stále ti obvazuje zraněnou ruku, kterou ti pak dá do závěsu kolem krku. "Pojď, připravila jsem něco k jídlu... Nadlábneš se a budeš mi vyprávět jak jsi se sem dostala..." Řekne nekompromisně a vede tě do jídelny, kde už na stole čekala hotová hostina. Buchty, pečené hovězí, bramborový salát, zeleninový salát, nakládaný sýr, kyselé okurky, párky... Snad cokoliv na co sis vzpomněla. "Udělal jsem ti teplý čaj ať se pěkně zahřeješ. Je z bylinek ze zahrádky..." Usměje se na tebe a pak už tě jen nechá jíst a poslouchá tvé vyprávění a povídá si s tebou, i když už nejíte. Je vidět, že samotné jí společnost chybí... Pokud sis chtěla odpočinout, dala ti i deku a nechala tě spát v pokoji. Pokud ne, byla o to radši a povídala si s tebou. Uběhlo takhle několik hodin, když se ozvalo zaklepání a hned dovnitř vtrhl pomlácený zraněný chlapec. "Ahoj.." Usmál se na tebe bolestně. "Já jsem Tom... Hned se ti budu věnovat jen..." Podíval se bolestně na paní a ta ho hned podepřela a pomohla mu do místnosti, kde předtím ošetřovala tebe. Po pěti minutách vylezla. "Zavolám ostatní dovnitř ať nevzbuzují pozornost venku..." Křikne na Toma a i vlastně na tebe. Za chvíli se dovnitř vrátí se skupinkou dvou chlapců a čtyřech dívek a začne je obsluhovat. Když má každý něco k pití a jídlu vydá se zas do pokoje k Tomovi. |
| |
Odjezd!Lena, Safi, Rissi, Holly, Vincent, Rockie, Alexis (konec) Pousměji se, když tě poslouchám a přikyvuji. Když ale zmíníš sestru, sklopím pohled. "To mě mrzí..." Zvednu k tobě zase oči a když vidím, jak jsi zkleslá, začnu vnitřně panikařit. Nebreč. Hlavně nebreč, prosím... Co mám sakra dělat?! Obejmout jí? Nebude to moc? Podíval jsem se, jak si utíráš slzy do mikiny, sebral všechnu odvahu a natáhl ruku k tvému obličeji a jemně, opatrně, jako bych se bál že tě rozbiju, tě pohladím po tváři. "Najdeme tvou sestřičku a pomstíme rodiče. Slibuju!" Usměji se na tebe povzbudivě a pramen vlasů, který ti sklouznul do obličeje vrátím za ucho. Pak stáhnu ruku zas k sobě. "V Lize... Pro mě to už je jako domov... Je to ale asi jiný pro někoho kdo příjde novej. Jsou tam pravidla, který se musí dodržovat aby tábor fungoval ale jinak je tam klid. Není tam strach. Většina jsou přátelský a milý... Doufám, že se vám tam bude líbit..." Pousměji se a sklouznu pohledem k tvým rukám a ušklíbnu se. "Tohle bude asi dost osvěžující. Možná až moc, nemyslíš?" Uchehctnu se a pak se rozhlídnu zase kolem. Zamračím se trochu, když vidím ty dva odcházet ke křoví. "Měli bychom vyrazit. Už teď máme zpoždění a to musíme mít ještě jednu zastávku." Usměju se na Lenu a kývnu na ní, pak se otočím k ostatním. "Tak nastupovat, už vážně musíme jet, šup do auta!" Počkám až všichni nastoupí do dodávky, dám jim do zadu ještě nějaké lahve s pitím a jídlem, kdyby si chtěli dát po cestě a zavřu dveře. za chvíli se opět rozsvítí vzadu světlo a dodávka se dá do pohybu. Jedeme asi půl hodiny, když světlo v dodávce zhasne. Auto zastaví a vy slyšíte zvenčí několik hlasů. "Dělej vystup! Tak dělej!" Ozve se hrubý mužský hlas. Za chvilku slyšíte Toma, jak vystupuje. "Klídek, přece na sebe nemusíme křičet ne? Nejsem hluchej... Hlavně se VŠICHNI uklidněte... " Mluví klidně a je až nad míru jasné, že poslední věta patří vám. "Drž hubu harante! Nebudeš mi říkat co mám dělat. Nech ty ruce pěkně nad hlavou a otoč se." Chvilka ticha a v tom se ozvala rána, jak něco narazilo do dodávky, ta se zatřásla pod nárazem. Na jedné straně se plech trochu promáčkl dovnitř a praštil několik z vás do hlavy. Následovalo několik výstřelů a dalších ran, tentokrát už né do auta, než po dvou minutách všechno utichlo. Ticho jak na hřbitově. Když v tom se ozval hlas. "Jestli mě někdo z vás sejme až otevřu dveře dodávky, tak si mě nepřejte..." Tom pootevřel dveře dodávky a dovnitř strčil rozcuchanou hlavu s uříceným pohledem. Víc dodávku neotevřel, takže nebylo vidět, co je za ním. "Jste všichni v pořádku?" Zkontroloval všechny pohledem. "Musíme jet dál, udělali jsme docela bordel." S rádoby zakrývaným bolestným pohledem zavřel dodávku a ta se za pár okamžiků zas rozjela. Po dvaceti minutách se světlo zas rozsvítilo a po další hodině auto zastavilo. Tom otevřel dveře dodávky a bez jediného slova se vydal ke dveřím farmy u které jste zastavili. Mohli jste si všimnout, že byl pomlácený, měl pár škrábanců, špinavé oblečení od hlíny. Levé rameno svíral prsty pravé ruky. Levý rukáv bílé mikiny barvila rudá krev. Jen co došel ke dveřím, zaklepal a hned zmizel vevnitř. Asi za pět minut vyšla starší paní v gumákách a lacláčích. "Zlatíčka, pojďte dovnitř... Dáte si někdo čaj nebo kafe?" Řekne mile a naznačuje ať jdete dovnitř. Uvnitř to vypadá jak kdybyste se vrátili na divoký západ. Dřevěný nábytek, kožená sedla, pletené dečky... A u stolu v jídelně seděla mladá, drobná černovláska. (Alexis) na stole bylo spoustu dobrot. Buchty, sádlo se škvarkama, pečené hovězí, bramborový salát, zeleninový salát, bramboráky... Toma jste uvnitř ale neviděli. Paní vám hned začala donášet k pití co jste si řekli. "Jen si dejte do nosu, cukroušci, a seznamte se s novou kamarádkou. Já se hned Vrátím. Jdu pomoct Tomovi..." Řekla rázně a vydala se do jednoho z vedlejších pokojů. |
| |
| Ty horší chvíle (a potom zase lepší) Na louce to bylo fajn. Povedlo se mi uklidnit sebe i žaludek, Thomasovy prášky naštěstí slušně zabraly... byl jsem odhodlaný jim pomoct a usnout v autě co nejrychleji. Neustálým očekáváním nejhoršího a paranoidou jsem byl dost otupělý a na další obavy jsem zkrátka neměl dost chuti ani elánu. Alespoň zatím. Drobky z příběhů mých nových společníků mi navíc daly dost o čem přemýšlet. Už jenom Rockie. Jestli byla v táboře půl roku... tak to znamenalo, že se víc než čtyři roky dokázala o sebe postarat venku - a nenechat se chytit? To mi připadalo ohromující. A nebo Thomas, docela jiný případ... ten si vyloženě vytáhl od osudu šťastnou kartu. Jak mi alespoň připadá do okamžiku, než světla zhasnou a auto zastaví. Rázem jsem z toho mátožného polospánku dokonale vzhůru. Sjedu z lavice a skrčím se k zemi, čelem ke dveřím. Připadá mi dokonale nemožné nejít mu na pomoc, ale také... ale... ale... proklínám se za všechna svá ale. Ale on ví, co dělá, není to pro něj nic nového, umí si poradit rozhodně líp než já? Co asi chci dělat, kousat, kopat a škrábat? Nic jiného bych rozhodně neudělal. A taky se hrozně bojím. Je to jako vysvobození, když se konečně ozve. Rozčarovaný sám sebou se přinutím vrátit na své místo. Lena mi připadá vyplašená, ale znovu sedíme ve tmě a já se nedokážu rozhodnout, co bych jí měl říct. Koneckonců, jedeme. Thomas to očividně zvládá. Farma vypadá jak z pohádky a vsadím se, že tu někde mají houpačku, takovou tu velkou, co je vlastně lavička. Tahle americká libůstka se mi líbila od prvního dne. Na jídlo zírám jako uhranutý. U některých věcí dokonce ani nevím, jak se jmenují. Zapadnu na lavici a jen stěží dokážu odtrhnout pohled, abych se podíval na tmavovlasou dívku a nezhoršoval své nezdvořilé chování. "Ahoj," řeknu jí, ale představoval jsem si teda, že to bude znít víc od rány, ne jako bych se právě zahrabával pod zem. Odkašlu si. "Já jsem Safi." Salát mi chyběl strašně. Konzervy mi lezou i ušima. |
| |
| soukromá zpráva od Rockie pro Když mě Vin vezme za ruku, překvapeně se na něj podívám a tak nějak automaticky jdu za ním až dokud nedojdeme ke křoví. Cože?! Vytrhla jsem svou ruku z té Vinovi. "Zbláznil ses?! Co si o mě myslíš?!" Koukala jsem na něj naštvaně. Jako to si myslí, že mi dá kytku a může si mě zatáhnout do nejbližšího křoví?! To vypadám tak... Zarazí mě tvá další slova a já si rázem připadám jak idiot. Zalezu do křoví za Vinem a hned se zas zarazím, když vidím jak neváhá a svléká si svoje tričko. Sklopím rychle pohled a kousnu se do rtu. Oči mi ale párkrát cuknou aby se pokochaly pohledem na Vinovo tělo. Vin dál mluvil ale opravdu, i kdybyste mě mučili nebudu tušit co vlastně říkal. Do hlavy se mi nahrnulo tolik krve, že jsem na okamžik slyšela snad jen své srdce. Až když mi podával triko, jsem zvedla pohled a Vin mohl vidět mé rudé tváře. Rockie! Sakra ve třídě jsi měla dvacet kluků a nikdy jsi se nečervenala. Ani ti nepřišlo divný, když jste se převlíkali společně... "Díky, to jsi nemusel... Myslím, že až vylezeme a každej budeme mít triko toho druhého, bude už jedno co budeme říkat. Mají svojí fantazii..." Řeknu s úšklebkem a stáhnu si své triko, abych ti ho podala a navlékla si to od tebe. Mohl sis všimnout, že na těle jsem měla několik jizev i popálenin. Natáhla jsem si rychle triko od tebe a uculila jsem se, když jsem zjistila, že mi rukávy jsou o dost delší, takže si je můžu dokonce ohnout. "Já už to zkoušela... Několikrát.. Teda, chtěla jsem to vypálit ale můj oheň mi neublíží a jinak jsem nenašla odvahu...." Řeknu nejistě a zvednu k tobě pohled. "Ty bys to zkusil?" Mou otázku ale přeruší Tom volající, že už jedeme. Pokrčím rameny a rozeběhnuu se k autu. "Díky..." Otočím se, a chvíli běžím pozadu a usměji se na tebe. |
| |
| Nepříjemná setkání a boj s minulostí Šla jsem za Vinem a po chvilce zalezla za ním do křoví. Když Tom zavolal, vyběhla jsem z něj s Vincentovým trikem na sobě. Naskočila jsem do dodávky a urputně se modlila, že si toho nikdo nevšimne. V dodávce si občas vyměním pohled s Vinem. Musím přemýšlet nad jeho nabídkou. Měli bychom mít ještě jednu zastávku, než dorazíme do Ligy. Může to být poslední šance. Stiskla jsem si pravé zápěstí. Musím to udělat. V tom se v dodávce zhasnulo. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Zbystřila jsem a poslouchala jak nejvíc jsem dokázala. Když dodávka zastavila, pokusila jsem se dostat co nejblíž ke dveřím dodávky. Ne, kvůli útěku ale jestli ty dveře někdo otevře a nebude to Tom, parádně to schytá! Když se ozval jeho hlas, ulevilo se mi a vrátila jsem se na místo a jen tak tak nezašlápla Safiho. Vypadal, že je chudák dost hotový a nejspíš i zraněný. Než jsme stihli ale někdo něco namítat, zavřel zas dveře dodávky a dali jsme se do pohybu. Povzbudivě jsem se pousmála na zbytek posádky. Když auto znovu zastavilo, Tom jen otevřel dveře a mizel. Vyskočila jsem z dodávky a rozhlédla se. Jít za ním? Tom vypadal zraněný ale taky vypadal dost rozumný na to, že kdyby potřeboval pomoc, řekl by nám... Navíc... Z domu vyšla nějaká paní a zvala nás dovnitř. Nejspíš měla podobnou pozici jako Lary. Když se všichni vydali dovnitř, chytla jsem Vina za rukáv a počkala až ostatní odejdou dovnitř. "Pojď to zkusit. Prosím... Další šanci už nemusíme mít..." Špitnu tiše aby mě nikdo jiný neslyšel. |
| |
| Vyjíždíme Thomasuv dotyk byl jak pohlazení od anděla . Jeho slova podpory mě zahřála u srdce... A při poznámce na mé zmrzlé pití se zculím. Najednou se jeho pohled změnil, když jsem se otočila pochopila jsem proč ,Vinc s Rockie mířili ke křoví... Ale proč????? Na výzvu odjezdu přikývnu a jdu ihned do dodávky. Cesta ubíhá celkem v pohodě. I Safi to zdá se zvládá v pořádku... Jakmile se v dodávce zhasne začínám být nervózní... Ten křik a nadávky... Náraz do dodávky mě přímou ranou trefil do zátylku a já se skácela na Safiho ležícího na podlaze... Pak přišli výstřely... Tome špitnu pro sebe a nevědomky strachem sevřu část kalhot Safiho. Když nastalo hrobové ticho krve by se ve mě nedořezal... Připravena se kdykoliv bránit uslyším Tomuv hlas. Potom se i ve dveřích objeví on. Něco ale není v pořádku. Sevření povolí a soukam se zpět na své místo..."Promiň Safi, není ti nic ?" Dodávka se opět rozjela. Bolí mě hlava pocit jako by stěny lebky hráli s mozkem ping pong. Když se prsty dotknu místa které se seznámilo s bokem dodávky... Mokré a teplé, prohlédnu ruku a zjistím že krvácím. Shrnu rukáv a přidržuji si jej na ráně ,kdy se snažím aspoň trochu zastavit krvácení. Zastavili jsme a když se otevřeli dveře dodávky zahlédnu Toma... ale ne je zraněný běhne mi hlavou a jsem rozhodnuta se rozběhnout za ním a pomoct mu.... Ovšem nedostatek krve mi to nedovolí... Když seberu poslední síly vylezu z dodávky a mířím směrem ke dveřím.. Vevnitř to je útulné . S díkem odmítám ženinu pohostinnost, požádám jí ale o kousek plátna a vodu abych si aspoň trochou mohla ošetřit ránu. A ustaraně se zeptám jak je na tom Tom a jestli bude v pořádku... |
| |
Ošetřování a následná péče, plus jídla plný stůl ,,Já. Víte, ono asi je potřeba ošetřit jen ta ruka řekla bych..." Pousměju se na stařenku když mi jí dala na úvaz kolem krku. ,,Nevím jak to mám říct, ale, doufám, že se nebudete zlobit, když vám svůj příběh nepovyprávím. Nějak není o co stát." Nesměle se pousměji, protože se opravdu necítím na to, abych jí vyprávěla o tom, kde jsem byla a co se tam dělo, ono se to dá vypozorovat i z toho jak vypadám. ,,Liga?" Podívám se na ní se zájmem. ,,Vlastně, pokud bych tam zapadla, tak ano ráda bych se přidala, ale nevím, jestli tam o mě budou stát přeci jen vypadám jako vandrák, ale... Třeba se tam můžu chytit jako obsluha telefonu?" Heh větší kravina mě fakt nenapadla. Pak mě vezme do místnosti, kde je jídla plný stůl. Vytřeštím oči a jednou rukou si je promnu jestli vidím dobře, protože tolik jídla jsem viděla naposledy - hodně, hodně, hodně dávno. ,,Opravdu mohu?" Špitnu a pak usednu a začnu jíst. Nesním toho moc, protože mi to žaludek nedovolí, ale je to to nejlepší jídlo, co jsem za poslední roky jedla. Najedla jsem se do syta a požádala jsem starou paní o deku k odpočinku, nevypadá, že by měla nějaké vazby s armádou, takže mohu odpočívat, vlastně jsem usnula docela rychle, protože jsem byla fakt unavená a vyčerpaná a teď ještě když jsem se tak dobře najedla, tak by mě to stejně udolalo. Nevím jak dlouho jsem spala, ale probudilo mne zaklepání a prudké otevření dveří. málem vyletím z kůže protože tohle bylo moc prudké vpadnutí a kdo jiný než armáda takhle klepe. Jsem na nohou v celku rychle, ale překvapí mě mladý kluk, který vpadl dovnitř a pozdravil mě... Dívám se jak sem i představil a řekl, že se mi hned bude věnovat... Skvělý, takže přeci jen armáda... Pomyslím si a jdu ke dveřím, když ta paní vyjde a řekne, že ostatním řekne, ať jsou dovnitř. Zachvátí mě panika. Rychle dýchám, protože jestli jich je tu víc, tak já nemám kam zmizet.. Rozhlédnu se po místnosti a rychle si sednu ke stolu a dělám, že sem na ten statek patřím, a že nejsem žádný uprchlík. Což tedy taky nejsem že jo. Zarazí mě, když vejde jedno děvče a kluk, protože tohle lidé z armády rozhodně nejsou. A jak tak koukám, tak někteří jsou dost vyvalení z toho jídla asi podobně jako jsem byla já. Že by taky byli z táborů? Kluk, který se představí jako Safi , vypadá, že každou chvilku spolkne celý stůl s jídlem. ,,Ahoj, jsem Alexis." Řekla jsem to dost potichu, takže ani nevím jestli mě slyšel, ale to je jedno. Čekala jsem, že jich bude víc, ale zatím jen dva a kluk co je zraněný. Mé obavy z toho, že to jsou vojáci jsou téměř ty tam, protože vojáků by bylo mnohem víc a měli by taky uniformy, takže se mohu maličko uklidnit a také si trochu zklidnit tep, který by hravě zvládl rychlost sóla bicích kapely Slipknot.. |
| |
 | soukromá zpráva od Suibian pro Tábor, místo, kde se sny nelepší ani za nejslunnějšího počasí bratr, Thomas Poslední tři měsíce, které jsme v táboře strávili nám rozšířily obzory především v tom, že existují takové věci jako pračka. Sporák. Koště. A taky nás utvrdily v tom, že je to pořád klec, ze které není možné odejít. Chovají se k nám mile, ale stejně jako v předchozích letech, naše názory jsou pro ně věc, která je míň než vzduch. Míň než lidský tep. Ovšem, proč bychom se takovou maličkostí jakkoliv zabývali. Vsadím se, že na nás pohlíží jako na subjekty, které byly stvořeny pro boj s nimi. Ne jako na lidské bytosti, které mohou a mají své sny nebo touhy. I když to ne všichni dávají najevo tak, aby to bylo patrné od prvního kontaktu. Nebo když se nedíváme. Nebo nejsme v doslechu. Na druhou stranu, je s podivem, že za celé ty tři měsíce, kdy jsme ti “hodní” jsem ani jednou neslyšel JAK jsme vlastně lidstvu prospěšní. Kromě tvorby útulků pro děti dohnané nepřízní osudu. Nebo armádou. Leda by měli zachránit lidstvo před propracovanou strategií vlády na vyhynutí. Ale tak primitivní to přece být nemůže. Nemělo by. Množírny jsou dávno pasé. Nebo nás ještě nezapojili do procesu. Netuším jestli bratr pozvedne obočí nebo pokrčí rameny, ale za sebe můžu říct, že jsem jen rád. A doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Leda by se pokoušeli o vytvoření super-ultra-OP-munchkin dítěte, které to armádě natře ve velkém. Nastolí nový řád a věk současný bude věkem rozkvětu. Ha. Ha. Ha. Každopádně, to ráno bylo stejně barevné jako těch 90 předchozích. Denní harmonogram přestával být zábavný a stávala se z něj postupem času rutina, kterou je třeba splnit a pak… nikdo nikdy nespecifikoval, co má následovat. Ne, že bych nějak extrémně toužil po novém davu cizích jedinců, kteří se budou snažit být komunikativní a brečet při jakékoliv zmínce o své minulosti. Leda by se rozhodli založit Klub podpory vodního elementu. To by ty slzy měly smysl. Občas svému bratrovi závidím. Když nechce, nemluví. Nikdo od něj nečeká, že bude navazovat sociální vazby. Řešit jejich dotazy. Nicméně. Že jsem odpověděl spíš nám než jemu, je jen výsledkem toho, že na odpověď ani nečekal. A pak kdo potřebuje korekce. S povzdechem jsem se otočil k bratrovi. “Vím, že z toho nejsi nadšený o nic víc než já. Ale konečně bychom ti mohli vyjednat tu mazací tabulku. Nebo razítka. Nebo kartičky. Rád bych, aby začali kultivovat i jiné části tvé osobnosti než jen tu, která se jim nejvíc hodí.” Kdybych byl normálním jedincem, nejspíš bych se na něj po svých slovech usmál a pohladil po vlasech. Nebo co to obvykle dělají. Ty seriály, které nám pouštěli v rámci procesu socializace působily v některých momentech velmi zmateně. Tak jsem se prostě otočil a zamířil ke kanceláři. Příkazy se přece mají plnit. Pak jsou šťastní jak skvěle jsme ovladatelní. |
| |
| Farma Víte, život ve velkoměstě má něco do sebe. Všechno je dostupné, nabídka škol, zábavy, restaurací a všechno na co si vzpomenete je úplně někde jinde než na venkově. Ale nikdy mě neomrzí tenhle pohled. Čerstvý vzduch a ta volnost. Nikdo se na vás nasraně nedívá jako když stojíte na eskalátorech v metru na jiné straně než jsou ostatní zvyklý. Jako když nejdete s davem. Za poslední léta jsem si na jistou svobodu navykl a nevím, jestli bych měnil zpět. Samozřejmě ano, chtěl bych aby bylo všechno jako dřív, ale velkoměsto nebo chata v lesích? Spíš už bych se přikláněl k té chatě. Pohled na tuto farmu mě donutil aby mi havou zase projelo asi milion myšlenek. To jak proběhla druhá část cesty v dodávce. Rozhovor osob který jsme neviděli, pohled Toma když nám otevřel a jeho zranění, zranění Leny... Všechno naštěstí dopadlo dobře. A taky... To už nás starší paní zve dál a já nemám důvod nedůvěřovat tak jako to bylo prvotně u Laryho. Šli jsme určitě správnou cestou. Safi šel dál. Lena šla dál. I já už měl nakročeno. Co to? Zarazil jsem se, protože mě někdo chytl za rukáv. Trvalo to jen zlomek okamžiku než zjistím, kdo to je. V tichosti vyslechnu slova Rockie a bez váhání přikývnu hlavou. Počkám dokud nezůstaneme sami... Hned na to pohlédnu na Rockie a vezmu ji za ruku. Neřeknu půl slova, ale mé první kroky vedou za toto stavení. |
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro Držím Rockie za ruku abych šel dál. Možná, že tím dodávám odvahu sám sobě. Chci ji pomoct jak jen můžu. Vždyť co by na to řekli v Lize? Věřili by Rockie její příběh? Nechtěli by ji hned odstranit pro zachování bezpečí Ligy a jejího tajného místa. Na sucho polknu. S jistotou nemůžu říct, co Rockie udělá můj oheň. Vždyť to nemusí mít žádný účinek, taky může a náš plán se může povést. Nemusí to cítit, pravděpodobně to ale bude pálit jako čert. Co vlastně vím o popáleninách? Ledová voda! Když najdeme vhodné místo..."Viděl jsem támhle studnu, zaběhnu pro vodu. Určitě bude dost studená." Přidám do kroku abych tam byl co nejdřív. Co nejrychleji začnu pumpovat vodu do kbelíku který je hned vedle. Co nejrychleji zpátky. "Víš..." Podívám se Rockie do očí. Z mého pohledu by se toho dala vyčíst obava a možná taky strach. Strach o Rockie. Že ji to bude bolet. Že se to nepovede a co pak? Ale musíme to dostat pryč přece! "...jestli tě oheň zraní, musíme to polívat studenou vodou. Nedávat na to žádnou látku." Mluvím nejistě, tiše. Znovu se zadívám na Rockie a na malou chvíli přestanu mluvit. Vezmu ji ruku abych obnažil místo, kde má tetování. Přiložím ji svou dlaň na tetování, spíš pouze prsty. Přesně tak abych obrázek pokryl. Co nejpřesněji. Nic navíc. Dívám se upřeně na své prsty a potichu mumlám. "Jsem pánem ohně. Jsem život a jsem i smrt." Soustředím se víc a víc. Sám vidím jak mé prsty začínají rudnout. Přesně tak jak se rozžhaví ocel pod náporem plamene. "Dokážu dávat stejně jako brát." Prsty jsou rudé, přestože z nich oheň nevyšel, žár tam je jako čert. Doufám... |
| |
| soukromá zpráva od Rockie pro Vydám se za tebou a po cestě přikyvuji hlavou, jako bych přesvědčovala sama sebe, že je to dobrý nápad. Ani jsem pořádně nevnímala, že Vin odběhl pro vodu. Je to asi dobrý nápad ale teď by mě to nenapadlo. Jen jsem měla před očima to co mě čeká. Vzpomněla jsem si na laboratoř, na první pokusy s ohněm, na přibližující se rozpálený kus železa. Probrali mě až Vinova slova. Přikyvuji. "Já vím..." Podívám se na něj, zhluboka se několikrát nadechnu a pak znovu přikývnu. "Udělej to!" Řeknu odhodlaně a pevně sevřu zuby abych se nekousla a nevykřikla bolestí. Cítila jsem jeho dotek. Nejprve příjemně teplý, horký až se teplota stupňovala a s tím i bolest. Pevně jsem sevřela obě pěsti a urputně se snažila nekřičet, nevzplanout a nebo prostě rukou netrhnout. Zuby mi skřípaly a po tvářích mi skrze křečovitě zavřené oči tekly slané potůčky slz. I přes snahu zhluboka dýchat mi dech poskakoval jak na trampolíně a dělal si co se mu zachtělo. Když jsem cítila, že Vin pustil mou ruku, nepřestala však bolest a já pootevřela oči plné slz. Byla jsem na sebe hrdá. Nekřičela jsem. Vlastně jsem nevydala ani hlásku. Otec by byl pyšný... Pomyslela jsem si zhnuseně. Zvedla jsem k tobě pohled a bolestně se pousmála. "Díky..." Špitla jsem sotva slyšitelně a strčila zápěstí do kyblíku s vodou. Skoro se mi zdálo, že voda zasyčela. Možná za to mohla rána po spálenině a možná jsem své schopnosti jen zcela neudržela na uzdě... Byl zázrak, že jsem se svým sebeovládáním Vina neuškvařila... Uvědomila jsem si zpětně a sesunula se s těžkým oddychováním na zem vedle kýble, kde jsem zůstala sedět opřená o druhou ruku a jen zhluboka dýchala. "Ostatní si budou myslet, že spolu spíme... Nejdřív ty trika a teď se zase vypaříme..." Ušklíbnu se na tebe a otřu si rukou od hlíny slzy z obličeje, čímž se mi na tváři vytvoří tmavá šmouha... |
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro Celou tu dobu. Přisáhám že to bylo celou tu dobu co jsem se pokoušel Rockie odstranit tetování. Srdce mi tlouklo tak, že mi málem vyskočilo z krku. Jen koutkem oka jsem zahlídl její slzy, zahlídl jsem její výraz v obličeji. Nepřestal jsem. Nemohl přerušit rozdělanou práci. Nebylo by to pak k ničemu a jizva by tam byla tak jako tak. Nevydala ani hlásku. Obdivoval jsem ji. Když jsem odendával ruku pryč, nevěděl jsem ani jestli chci vidět výsledek. "Je to pryč!" Řeknu tiše, radostně. Nechal jsem Rockie aby dala ruku do studené vody. To jedině pomůže. Viděl jsem jak těžce oddychovala když se sesunula vedle kyble s vodou. Oči se mi zaleskly. Ostatní si budou myslet, že spolu spíme. Nejdřív ty trika a teď se zase vypaříme. Vidím na její tváři šmouhu potom co si otře slzy rukou od hlíny. Jen se usmívám. Mlčím. Namočím si pravou ruku ve vodě abych ji opatrně vstáhl k Rockie. K její tváři a tu šmouhu dostal dolů. Co nejopatrněji. "Jsi statečná. Já bych určitě nevydržel být takhle potichu." Podívám se Rockie do očí. "Promiň mi to." Měl jsem to nutkání, nenašel jsem odvahu. Neřekl jsem za co se omlouvám. Pomalu jsem však Rockie položil dlaň i na druhou tvář a políbil na rty. "Já..." Vydechl jsem. "Omlouvám se." |
| |
 | soukromá zpráva od S pro bratr, npc_thomas Za poslední tři měsíce se tábor Ligy stal naší novou klecí. Nikdo se nás neptal, zda tu chceme být, zda se nám tu líbí, či zda souhlasíme s jejich názory a stanovisky. Byli jsme vězni v tomhle barevném místě stejně jako v bílých místnostech s vypolstrovanými stěnami bez oken. Bylo tu jen málo rozdílů, které by odlišovaly naše původní cely s tímto. Výběh tu byl větší, strava rozmanitější a naši věznitelé projevovali odlišné emoce, než ti předchozí. Když nás sem jeden z lékařů vezl, mé srdce si dovolilo doufat v lepší život, nějaký, ve kterém by záleželo na mých pocitech a přáních. Svět tady je však stejně krutý, jako ten uvnitř laboratoře, a tak jediný, na kom mi záleží, je i nadále pouze můj bratr. Je to takhle lepší. Bezpečnější. Jsme pro ně pouze nástroje. Přesto mne naši nový věznitelé ve svém základu nepřestávají udivovat. Mluví o loajalitě a oddanosti a přitom nedělají nic, čím by si ji zasloužili. Bylo by to i zábavné, kdybych vůči jejich naivním představám dokázal cítit lítost. Dávají rozkazy a očekávají, že budou uposlechnuty. Mezi plněním rozkazů a svobodnou vůli je palčivá propast. Nemyslím, že si to uvědomují. Jsou spokojení. Šťastní. Jejich záchranářský komplex byl naší integrací do jejich tábora uspokojen. Hádám, dokud jsou jejich potřeby uspokojeny, nehrozí mi mučení, a tak se chovám tak, jak očekávají. Jsem jejich nástroj a plním příkazy jako poslušný robot. Své názory držím hluboko a bavím se jimi pouze s bratrem. V něčem je můj hendikep výhodou. Jsem unavený z lidí, kteří si myslí, že pro mne dělají to nejlepší bez toho, aby se obtěžovali zeptat na můj názor. Vyčerpaný. A rezignovaný. Líbí se mi, jak Thom rozdává protichůdné informace. Nevím, zda je to chybou jeho charakteru, zapomnětlivostí, která je mu třeba vlastní, nebo zda to dělá naschvál. Baví mě to. Mohu se konečně vysmívat něčemu aktuálnějšímu, než je chladný a nepřívětivý způsob, kterým si z nás Liga udělala otroky, namísto lidských bytostí. Tedy, ze mě. Bratr je mnohem více sofistikovaný. Umí číst a psát a zvládá se o sebe postarat ve vší této změti sociálních vztahů a nuancí. Dokonce umí i barvy. Rád bych uměl barvy. Číst. Psát. Počítat. Vaření z praktického úhlu taky nevypadalo jako úplná ztráta času. Nikdo se jaksi neobtěžoval zeptat se, zda bych chtěl umět víc, než bezduše zabíjet. No, alespoň mi dali přikrývky a polštáře. Tím jsem byl opravdu fascinovaný. Ale zpátky k Thomasovi a jeho elegantnímu způsobu, jak z pokusu o ujištění a komfort udělat rozkaz. Ten je totiž opravdu zlatý. Chudáček. Opravdu může být rád, že nemohu mluvit. Hádám, že kvůli tomu mi ty hlasivky tehdy vyoperovali - jsem drzý, nepřívětivý, kritizuji a neznám nic jiného, než podráždění, vzdor a jízlivost. Únavné vlastnosti u zbraně, která má jen poslouchat a vykonávat rozkazy. Můj bratr je král sarkasmu, co čekáte od jeho bezpečnostní pojistky… že vám bude šít šatičky s kytičkami a všívat do nich perličky? Ale to snad ne… První problém nastává už v tom, že opravdu, opravdu nevím, jak vypadají květiny. Ne pořádně. O jejich podrobnější a specifičtější existenci vím tři měsíce, nemůžete po mě chtít zázraky. Každopádně, Thom s prakticky neexistujícím zájmem o naši odpověď zmizel v dáli, nahánět nevinné malé děti z různých podmínek a s odlišnou minulostí, které tu všichni uvítají jako ty nejlepší a nejúchvatnější chudinky, které si okamžitě zaslouží důvěru, vřelost, soucit a absolutní svobodu pohybu. Zásobu kapesníčků na oplakávání jejich strašných osudů. Dokonce jsem slyšel, že si mohou svobodně vybrat, zda tu budou. Dvojí metr, dámy a pánové. Dvojí metr v celé své kráse. Jednou je tento přístup řádně… pokouše. Nebo zelektrizuje. A utopí. Všechno je možné. Na slova bratra… inu, pozvednu obočí. Nejsem tak zdeptaný z rutiny všedních dnů jako on a část mě se těší na nový materiál, na kterém budu moci vyzkoušet další nenápadné mučící techniky, které si vymýšlím po večerech. A Thomas… ne. Tímhle směrem se vydávat nehodlám. Jsi si jistý, že by se nerozutekli v hrůze, kdybych veřejně dal najevo existenci svého mozku? zeptám se pomocí jediné řeči, které mi zůstala - znakové - a kterou mne a bratra naučili v laboratoři. A co teprve, kdyby si uvědomili, že ho umím používat. Vidím to na hromadnou panickou sebevraždu. Laboratoř byla velmi štědrá s rozsahem mého slovníku. Jako poslušný stín následuji svého sourozence do kanceláře. Vsaď se, bude se zase tvářit jako otrávený citron, jen co nás uvidí. |
| |
| Zdvořilosti "Ty tu bydlíš?" zeptám se Alexis málem s úctou. "To je tvoje... babička?" Ani mi nedošlo, že na podobných místech, opuštěných a skrytých, se mohlo docela dost dětí udržet - prostě u rodiny. A schovávat se, když došlo na nejhorší, třeba jako za války, když se židi schovávali za falešnými zdmi a v tajných místnostech. Ta myšlenka mě docela potěší. Koukám po stole a přemýšlím, jestli se můžu pustit do jídla, když tu ještě nejsou všichni, zvláště ta stará paní. Která ale přeci řekla, že můžeme...? Neklidně se zahemžím a pak si sednu na ruce. Skoro určitě jsem tu nejmladší. Nemůžu začít první. Pozorněji pohlédnu i na Alexis - ve snaze nehypnotizovat čerstvé jídlo, co nevypadá jako šlichta - a trochu svůj názor poupravím. Je v ní příliš mnoho strachu, než aby tu byla doma. Na druhou stranu, třeba jenom není zvyklá vídat cizí lidi? To by taky mohlo být. V duchu si povzdechnu. Věci jsou hrozně složité. Málem mi ta pravidla na všechno chybí. |
| |
Nejistá konverzace a safiho otázky Pohlédnu na Safiho, když se mě zeptá jestli bydlím zde. ,,Ne, přišla jsem sem dnes dopoledne." Pousměju se, když vidím, jak se tetelí. ,,Proč si nevezmeš? Přeci jen je to tu i pro vás ne jen pro mě." Abych ho trochu popostrčila, tak si vezmu jako první další trochu jídla, abych se najedla, než pro mě někdo přijede, nebo nepřijede? nebo pojedu s nimi? ,,Kolik ti je Safi?" Zeptám se ho docela nesměle ale jen v duchu nějaké konverzace, abysme tu neseděli jako pecky a nemlčeli. ,,Přijelo vás víc?" Zeptám se ho znovu a opět znejistím. Proto začnu zhluboka dýchat. Ale je to lepší a k tomu ujídám zeleninový salát a kyselou okurku. Jsem ráda, že mám na sobě ty větší věci, protože jinak bych mohla u stolu působit docela né uplně zdravě a pro někoho by to bylo možná i nechutné. Safiho si prohlížím, přijde mi mladý, ale ne zase moc mladý. Co asi mohl zažít? Jak se dostal sem? Jaký bude jeho příběh? Vrtá mi to hlavou, ale neseberu odvahu na to, abych tyhle tři otázky vyslovila nahlas. Ono je lepší se nezeptat a dozvědět se to prostě jinak než jako u výslechu. Ani mě to není příjemné, když se mě někdo ptá. A já už na něj vychrlila více otázek než je zdrávo a než by se vůbec hodilo... ,,Promiň, nechci být tak dotěrná... Jestli nechceš, nemusíš mi odpovídat, ale hlavně už si vezmi něco k jídlu, vypadáš, jako kdybys měl každou chvíli dostat nějaký záchvat." |
| |
| soukromá zpráva od Rockie pro Ani jsem se pořádně nemohla radovat z toho, že to je pryč. Nečekala jsem, že to bude až tolik bolet. Myslela jsem, že jsem na bolest zvyklá ale tohle bylo jiné. Musela jsem držet a ovládat se abych se nebránila... Moc dobře jsem si vzpomněla jak dopadl tehdy ten voják... Neměla jsem do toho jít, mohla jsem Vina pěkně zranit... Zvednu k němu pohled, když mi začne otírat šmouhy z obličeje a pousměju se vděčně. "To není statečnost ale strach." Ušklíbnu se a zatvářím se nechápavě. "Za co se..." Chci se zeptat ale v tom mě Vin vezme i za druhou tvář a políbí mě. Zůstanu na něj nejistě překvapeně koukat. Vlastně teď úplně nevím co si o tom myslet. Co na to říct? Sklopila jsem pohled. Když nevím co říct, nebudu říkat nic. Seberu všechnu sílu a vstanu. "M-měli bychom jít dovnitř." Vysoukám ze sebe akorát. Ruka pálila jak čert a ta pusa... Bylo to vlastně docela podlé... Neříkám že to nebylo hezké ale...Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek a žádná se tam nebyla schopná udržet tak abych se podle ní mohla zařídit. "Díky..." Řekla jsem nakonec se sklopeným pohledem. Připadal jsem si jak trubka, že nedokážu říct nic jiného. |
| |
| Mňam Aha, takže je tu také nová... ale je tu déle než já... to je skoro jako domácí... takže když říká, že je možné se pustit do jídla, tak je. Za takovéhle ohýbání základů slušného stolování bych dostal pěkně za uši. Jenže dostat za uši není od koho, zato je tu pečené maso a spousta zeleniny. Sice je to místní domácí strava, ale nedostatek bambusových klíčků a slepičích pařátků je to poslední, na co bych si stěžoval. "Dobře, děkuju. A je mi šestnáct," skoro, ale to se určitě počítá, "a kolik tobě?" dodám jedním dechem. Vypadá mile a i když bych její předky hádal spíš na Japonských ostrovech, stejně z ní mám příjemně domácký pocit. Je nějak jemnější než americké dívky. Natáhnu se pro plátek pečeně a naložím si salát. Tak. "Je nás plný náklaďák," řeknu, ale radost jí tím neudělám. "Všechno lidi jako my," pokračuju proto. "Jsem s nimi už od včerejška. Takže o nich vlastně nic nevím," připustím. "Ale po pravdě," dodám s povzdechem, "kdyby to měla být past, proč by se namáhali s tímhle?" Obsáhnu gestem celý stůl. Musím vypadat vážně "dobře", když si dělá takové starosti. Nebo tak nenažraně. Ach jo. "Asi jsem se nechal příliš unést pohledem na čerstvé jídlo," řeknu omluvně. "A taky jsme měli cestou malý incident," vzpomenu si, i když vlastně nevím, co by to mělo vysvětlovat. Asi se tím hlavně snažím odvést pozornost. "Ty si nedáš?" Ou. Maso, ze kterého by se nedaly vyrobit podrážky. Nebe existuje. |
| |
Malý úsměv a pocit tak příjemný, jako už dlouho ne. ,,Sedmnáct." Odpovím mu na otázku o věku. A pousměju se... Pak mi úsměv zmizí docela rychle, když řekl, že přijel plný náklaďák. ,,A-ha..." Nádech, výdech - bude to dobrý, bude to skvělý... ,,Asi aby v nás vyvolali pocit bezpečí a mohli nás chytit s plným žaludkem, aby jsme jim déle vydrželi..." Řeknu nahlas svou domněnku, která mi dává smysl. ,,nevyčítám ti to, taky znám hlad." Pozoruji ho. ,,Vždyť jsem si vzala zeleninový salát, nemůžu se najíst moc, protože by mi pak bylo špatně a tohle mi opravdu stačí." Usmívám se. ,,Incident? Jaký incident?" Ach, už zase ty otázky, jestli má u sebe glock, tak mě zastřelí za to, že se tak ptám. |
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro "Půjdeme." Odpovím tiše. "Jen ještě počkej." Pomalu otřu Rockie poslední zbytečky slz. "A je to." Pohled mi padne na tu jizvu co zůstala po našem zásahu. Zhluboka se nadechnu. "Teď už nikdo nezjistí že jsi tam měla to tetování." Rockie říkala, že to není statečnost ale strach. Nechal jsem tato slova plynout dál, ale byl jsem přesvědčený o slovech mých. A to, že je statečná. "Až to bude všechno za náma, zvu tě na toho burgra." Zvolím z ničeho nic jiný téma. Co jsem si ale až doteď, do toho našeho povedenýho pokusu v hlavě nepřiznal bylo to, že mi nejspíš na té dívce záleží. "S hranolkama." Dodám s úsměvem. "A studený pivo nebo limonádu. Podle tvýho výběru." To už se ale postavím abych Rockie podal ruku a pomohl zvednout. "Půjdeme aby nás nehledali." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Suibian a S To, že Tom odjel pro nováčky jsem chápala. Jasný, je to super, že to dělá. Ale to jim tu práci nemohl zadat sám? Vždyť ví, jak mi z nich naskakuje husí kůže. Za tři měsíce co tu jsou jsem se toho pocitu prostě nedokázala zbavit. Děsili mě. Možná právě proto to nechal na mě. Pořád se mi snažil předhazovat úkoly, který mě dostávaly z komfortu. Musím se s tím popasovat co nejlíp. Když jsem je zahlédla z okna, Zhluboka jsem se nadechla a vydala se jim naproti. "Ahoj..." Pozdravila jsem co nejmileji jsem dokázala. I přes veškerou snahu to určitě neznělo, jakobych je ráda viděla. "Tom přiveze prej dost nováčků. A my už nemáme moc volných pokojů, takže nejspíš budete mít spolubydlící." Řeknu s odstupem. Snažím se vypadat jistě ale, to že z Vás mám nepříjemný pocit je jasně zřetelné. "Je potřeba se připravit na jejich příjezd. Mohli byste doplnit zásoby do ošetřovny, prosím." Natáhnu k vám ruku s kusem papíru, na kterém je seznam věcí, které tam je třeba dodat. "Až přijedou, potřebovala bych, abyste byli u toho. Tolik najednou jich ještě nikdy nepřijelo, tak kdyby se něco posralo..." Vůbec se mi nelíbí představa, že by mě měli ty dva chránit. Nemyslím si, že bych to potřebovala ale Tom má prostě jiný názor a hádat se s ním nemá cenu. Přejela jsem pohledem z jednoho na druhého a zhluboka se nadechla. "Díky." Dodala jsem a mírně se pousmála. Nic se nemá přehánět. Pokud neměli žádné dotazy, poznámky nebo námitky, klidila jsem se jim rychle z cesty. U vstupu do skladu seděla na stole Kate a kývala nohama. Už jste se s ní za ty tři měsíce několikrát setkali. Byla jedna z mála, která si z vás absolutně nic nedělala. Veselá, možná trošku hyperaktivní holka, která se očividně moc ráda smála a dělala blbosti. "Nazdar kluci!" Zazubí se na vás vesele. "Jakpak se vede? Nechcete ananas? Nevím, kdo to objednal ale přivezli jich tolik, že je budeme jíst asi zbytek roku..." Zasměje se, zatím co si s jedním pohazuje. |
| |
| Voda plná krve a nová tvář Jakmile mi starší dáma vyhoví s donáškou čisté vody v misce a čistým platném..."Mockrát děkuji madam " odpovím s vděčným úsměvem. O Tomovi se ovšem nezmínila a ihned zmizela v druhé místnosti... Když jsem za ní koukala všimla jsem si nové tváře ,která sedí u plného stolu .Slečna a vida zdá se že Safi našel konečně někoho s kým si popovídá. Vypadá mile. Nebudu je rušit z debaty a zkouším zastavit krvácení mého zátylku. Moc se mi to nedaří, z bílého plátna se stává růžový cár. Voda už taky ztratila svou čirou barvu a pomalu nejde vidět dno mísy... Rozhlednu se a když si myslím že mě nikdo nevidí mokré plátno trochu namrazím , hlavu odložím do klína a hadr položím na hlavu.... Příjemně to chladí... Ale stále mám pocit jako bych právě slezla z kolotoče . Snad nebudu zvracet... Hypnotizuji mísu pode mnou , občas tam přes krk a bradu odkapne kapka životodárné tekutiny... Ale nepřestávám se soustředít na okolí. Hlavně na dveře kam odešla stařenka... Musím vědět zda je Thomas v pořádku... |
| |
| soukromá zpráva od Rockie pro "To nepozná ale možná bychom měli vymyslet jak to, že mám čerstvou spáleninu na zápěstí... Kdyby si někdo všiml." Zkusím si opatrně přetáhnout rukáv přes ránu ale pak to radši vzdám. nechci aby se mi triko přilepilo k ráně. Zasměju se. "Tak to beru a jsem rozhodně pro pivo!" Zazubím se na tebe. "Jen jsem opravdu zvědavá, kde ho seženeš!" Pak už se vydám za ostatními dovnitř. |
| |
| Ošetření Lena a ti, kdo jsou v domě Když Lena požádala o hadr a vodu, paní se nad tím vůbec nepozastavila, vše jí dala a šla do vedlejší místnosti. Vrátila se asi po dvaceti minutách a usmála se na osazenstvo, když ale viděla rudou krev v míse, starostlivě se k dívce sklonila. "Ukaž mi to. Měla jsi říct, že to máš rozseklé. Pojď, podívám se na to." Pomohla ti na nohy, podepřela tě a vedla do vedlejší místnosti... Ve vedlejší místnosti (jen Lena) |
| |
| Alexis "Zkoušet nachytat lidi na plný žaludek, to by byla novinka," pousměju se, "a možná ne nepříjemná. Jenže co si tak vybavuju, tak i děti, o které stáli... o jejichž... schopnosti stáli..." zaváhám a hledám slova, "no, možná netrpěly hlady, ale do skutečného jídla to mělo daleko." Když budu ještě chvíli pokračovat, nakonec si to sám uvěřím. Na její snahu se moc nepřejíst jen vážně přikývnu. Kdybych se nenajedl už včera - a že mi večer bylo pěkně těžko - nemůžu si dneska dovolit takovou hostinu. Tenhle oběd nasazuje takovou laťku, že jestli to bude v Lize podobné, právě získali toho nejoddanějšího vojáka. Do popisu našeho zastavení a Tomasovy pohotovosti se zaberu tak, že si ani hned nevšimnu, co se děje s Lenou. To až když si ji ta milá paní odvádí, zarazím se v půlce věty a dívám se za ní. "To asi jak narazila o korbu," řeknu s povzdechem. "Stejně je zázrak, jak jsme z toho vyvázli. Zajímalo by mě, jak to Thomas..." Zmlknu. Nevím, co má Thomas za schopnosti. Ale zcela zjevně to bude něco víc než umění řídit náklaďák a tvářit se tak, že mu člověk ty dobré úmysly i věří. Budeme muset... bojovat? |
| |
| soukromá zpráva od Lena Stawley pro Vede mě směrem ke dveřím kde byl i Thomas. Když jsem viděla že je ti lépe ulevilo se mi. Přiskočil jsi ke mě jako by si ani neregistroval že máš rameno plné stehů a začal se vyptávat "Tome v pořádku nic to není" Jakmile t ě paní okřikla trošku jsem se ušklíbla, tak jsem doufala že i přesto zůstaneš... Stařence odkývám na obě otázky souhlasem... Šití???? vytřeštím oči... Ale snažím se tvářit statečně "Prosím nelam si s tím hlavu . Jsem ráda že ty jsi v pořádku, měla jsem o tebe velký strach když jsem viděla, že jsi zraněný"povím a stisknu ti ruku Myslím že ano ,ale v domě jsem viděla jen tu novou dívku a ladujícího se Safiho." " Tome, co se tam venku stalo? A kde to vlastně jsme?" |
| |
Děvče, které nemělo svůj den Trochu smutně se pousměju. ,,Trpěli hladem stejně jako ostatní Safi. Nevím jestli jsi tam byl, ani nevím jak se k tobě chovali, ale já hlad znám a znám ho odtamtud..." Vzhlédnu k němu. A pak se zadívám na to děvče. ,,Bude v pořádku, ta stará paní jí ošetří i když jen základně. Myslím, že se jí uleví." Pak se podívám zase na zeleninu a trochu si dám. Když se rozmluví a zmlkne, tak zvednu pohled a tázavě se na něj zadívám. ,,Jednou na tohle snad zapomeneme." Podívám se před sebe, jako kdybych se dívala z nějakého kopce do dáli a povzdechnu si. ,,Všechno to bude jen zlý sen." Trochu se vzpamatuji. ,,Nebo si myslíš něco jiného?" |
| |
| soukromá zpráva od Bragi pro Podívám se na tebe. "Jsem prostě nemotornej a skoro sám sobě nebezpečnej." Pokrčím s úsměvem ramena. To už je ale na dohled dodávka v který jsme přijeli a vstupní dveře do farmy. |
| |
soukromá zpráva od Thomas (NPC) pro Podívám se překvapeně. "Ostatní dovnitř nešli?" Zeptám se nejistě. "Snad nedělají nějakou blbost, kterou by na nás mohli přilákat pozornost." Dodám a nespouštím z tebe oči. Paní příjde s balíčkem na šití ran a několika čtverci politými desinfekcí. "Teď to trochu štípne." Řekne a v podstatě okamžitě, abys neměla čas přemýšlet, přiloží jeden z čtverců na ránu. Tom se soucitně ušklíbne a pohladí tě po zápěstí. Stařenka sundá čtverec. "Teď to umrtvím... Hlavně nehýbej hlavou, ano?" Řekne přísně a za chvilku ucítíš píchnutí injekce. Tom tě pořád drží za ruce a usmívá se na tebe. "Lovci. Měli tam zátarasu. Buď museli dostat info a nebo jsem měli zatracenou smůlu." Pousměji se na tebe a podívám se na zlomek vteřiny za tebe na paní a zas zpátky na tebe. "Tohle je něco podobného jako ta benzínka, kde jsem vás vyzvedl, náborové místo Ligy. Ta dívka pojede s námi, taky se chce přidat k Lize." Zas se podívá za tebe a rychle zpátky do tvých očí. "Až přijedeme do tábora, prohlídne tě doktor. Je to ten nejlepší doktor, kterého znám. Nemusíš se ničeho bát. A až ti bude líp, slibuju, že ti udělám osobního průvodce po táboře, ano?" Usměju se na tebe zářivě a dám ti pramen vlasů za ucho. "Hotovo!" Ozvala se za tebou stařenka a Tom se vítězně usmál, očividně ho potěšilo, že se mu podařilo tě rozptýlit natolik abys šití nevnímala. |
| |
| soukromá zpráva od Lena Stawley pro Jestli šli všichni dovnitř?! "Myslím že ne z dodávky jsme vylezli ,já šla mezi posledníma. Trochu mi trvalo vychytat čas mezi klepáním mohou a motáním hlavy, vím že přede mnou vystoupil Safi,Vinc a Rocky.Jestli šel ještě někdo za mnou to už nevím mířila jsem rovnou dovnitř si zase sednout a co jsem pak zaregistrovala byli jen ti dva u stolu" povím zkroušeně že jsem nebyla schopná se kolem sebe koukat více. Slova o štípnutí jsem nestihla ani zaregistrovat, jen se mi bolestí nafoukla tvář a začala rudnout. Zorničky se mi zúžili jak po velké dávce kokainu... Píchnutí anestezie a následně šití jsem už nějak nevnímala. Tvoje rozptylovani splnilo účel... "Ta dívka vypadá vypadá v pohodě a díky ní i Safi zvládá dát dohromady více než kostrbatou větu . Vlastně pokud zrovna nežvýká tak mluví " začnu se smát. Na tvůj návrh osobního průvodce se mi oči rozzáří. "To by bylo fajn aspoň si tam ve tvé společnosti nebudu připadat tak bezradně. "tváře se mi záčervenají , začínám mít strach aby mi to už nezůstalo. Ovšem při pohledu do tvých očí mi přijde že moje tělo má najednou svůj vlastní rozum včetně mých schopnosti. Pak se z poza mých zad ozve hotovo Kouknu na stařenku. "Mockrát děkuji, a omlouvám se že jsem vás zdržovala... " Vstanu ze židle, je mi mnohem lépe . lékař?? Nesnáším doktory Kouknu na mou mikinu jejíž rukáv je ještě vlhký od krve. Kouknu na tebe a povím "Doufám že jsme opravdu jen měli smůlu ,ani bych se nedivila posledních pár měsíců jsem jako magnet na smůlu" Kousek popojdu abych si mohla sundat mikinu... Jak jinak tričko se mi shrnulo a tobě se naskytl pohled na mé holé zadá kde v právem boku se vyjímá jizva kulovitého tvaru . Čistý průstřel skrze můj bok ze zbraně jednoho z vojáků jen pár týdnů stará . Když zjistím jak moc se ten kus látky vyhrnul hned se jej snažím zahrnout zpátky. Ale jak jinak, prostě jsem se chytila do pasti mikinove příšery . Celá zamotaná se uklidním a ze stvoření co právě stojí před tebou se ozve zavrčení zoufalého rázu. |
| |
| Alexis Uhnu pohledem a provinile se zadívám na svůj talíř. Plný, přetékající, talíř. No, zase tak moc přetékající není, ale... nemohl jsem nic dělat. Nemělo smysl si nic vyčítat dřív a nezačnu s tím teď. A strčím si do pusy další vidličku. "Jo, byl..." zamumlám neochotně v odpověď. "Docela," odkašlu si. "Docela dlouho." Neodvážím se ptát, jak dlouho ona, když se sám stydím za odpověď. "Jak ses odtamtud dostala?" napadá mě. Byl by docela gól zjistit, že jsme byli v tom samém. Koneckonců, kolik může být takových táborů? Vlastně nemám představu - ani tu nejmenší - ani tu úplně přibližně nejmíň nejmenší. "Vlastně jsem přemýšlel, jak je Tomas dokázal porazit," přiznám. "Jestli přitom použil své schopnosti. Ale nevím, jaké má," pokrčím rameny. "Možná se s nimi prostě popral, nebo ani to ne... neviděli jsme ven." Zlý sen. Dal bych půl života za to se z něj probudit. Podívám se na ni vážně, když chci říct: "Ale my nesmíme zapomenout. Když zapomeneme... začne to znovu. To, co se děje, je strašná nespravedlnost, a na takové se nesmí zapomínat..." Ale tuším, že to myslí trochu jinak. "Uděláme si spoustu nových vzpomínek," řeknu rozhodně. "A tohle," ukážu na stůl, "je první dobrá vzpomínka do sbírky. Nevíš," ukážu na nějaké podivné placky, co jsou asi z brambor, "jak se říká tomuhle?" |
| |
Safi a jeho otázky Vydechnu a pozoruji ho... Pak se zeptá na to, jak jsem se dostala z tábora... Nádech, výdech... ,,Já vzdala už pokusy utíkat, takže jsem byla jedna z těch poslušných, protože, když je tam někdo tři roky, tak už nemá naději na to, že by se mohl dostat ven..." Dívám se na svou ruku. ,,Vzpoura... Jeden ze starších mě odhodil i s kusem budovy skrz plot... Myslím si, že to tak úplně nechtěl, ale já byla najednou venku a když jsem slyšela, co se tam děje, tak jsem se tam nemohla vrátit. Pro nikoho, ani jsem nikoho neviděla, že by šel se mnou nebo nepotkala. Nevím co se s ostatními stalo..." Tu poslední větu skoro zašeptám... ,,Promiň, nechtěla jsem se tě nějak dotknout. Ale já tam bojovala skoro každý den o to jestli budu žít nebo ne..." pak se na něj pousměju. ,,Na to se budeš muset zeptat přímo jeho, nemyslíš?" S tímto se otočím k jídlu na které ukazuje a pak na ty placky. ,,Bramborák? Asi? nebo jen placky z brambor?" Pokrčím rameny, protože si nejsem jistá. |
| |
| ... půjdu se zahrabat... Tak tohle máme společné. Být poslušný... to jsem se naučil dobře. "Nedotkla ses mě, jenom..." Nejsem moc hrdý na to, jakým způsobem jsem přežíval. Jenže říct to nahlas nedokážu. "Jenom mám pocit, že jsem to mohl zvládnout nějak líp." Ale stejně nevím jak, pořád ještě to nevím. "Počkej, vzpoura?" narovnám se a podívám se na ni zvědavě, jestli ji přece jenom nepoznám. Což, vzhledem ke všem okolnostem... dost těžko. Protože to bych se především musel s někým potkávat, že. Ale občas, tu a tam, náhody, změny okolností, stěhování... "Protože já odtamtud utekl možná taky tak. Nějaká větší skupinka se domluvila - já po pravdě nevím kdo a jak, slyšel jsem jenom útržky řečí a viděl následky - ale udělali hroznou paseku, prorazili plot a všechno... Podařilo se mi vyklouznout, ale nevím, komu dalšímu, ani jsem už nikoho nepotkal." Ne že bych si troufl někoho hledat. "Ten tábor, ve kterém jsi byla - měla hlavní budova zelenou střechu a červené cihlové stěny a nenavazoval na ni vodojem," ukazuju mimoděk rukama tvary budov, "natřený světle šedou barvou?" Bramborák je mimochodem dobré slovo. Jeden zkusím. |
| |
soukromá zpráva od Thomas (NPC) pro Usměji se. "Uvidíš, bude se ti tam líbit. Teda doufám... Ale jsem si jistej, že se budeš líbit Týně." Dodám a rozzáří se mi oči. Paní se pousměje. "Není za co, hlavně, že jsi v pořádku." Odpoví a uklízí si věci, které potřebovala. " V koupelně ve skříni je když tak nějaké náhradní oblečení, ať nejedeš špinavá od krve." Dodá s úsměvem a odejde z místnosti. "Ty a magnet na průsery? Tomu nevěřím. Vypadáš spíš jak štístko..." Usměju se ale v hlavě sám sebe proklínám, co to melu za blbosti. Když se ti vyhrne tričko, při sundávání mikiny, uculím se trošku ale natáhnu ruku, abych ti triko chytil. V tom se o to ale pokusíš sama a já nemůžu než se zasmát. "Klid... Chyť si to triko." Řeknu uklidňujícím tichým hlasem a postavím se před tebe. Nebo alespoň tam, kde čekám že jsi otočená, těžko to poznat v té zmeti látek. Chytnu mikinu a opatrně ti jí sundám. Když vykoukne tvůj obličej, hrajou mi v očích pobavené plamínky. Natáhnu ruku k tvému obličeji a upravím ti vlasy, které po tom mikinovém atentátu byli na všechny strany. Na okamžik jsem se načapal jak ti koukám zpříma do očí. "Měli bychom vyrazit..." Sklopím pohled, když si uvědomím jak na tebe zírám. |
| |
| Návrat Zasměju se. "Řeknu ti, že na krycích historkách bys měl rozhodně ještě zapracovat..." Šťouchnu do Vina přátelsky ramenem a dodám. "Díky moc..." Usměji se na něj vděčně a zamíříme společně ke dveřím farmy. Když vejdeme dovnitř, připadám si, jakobych se ocitla ve westernu. Ušklíbnu se a po hlasech dojdu až ke stolu, plnému jídla. Byl u něj však jen Safi a nějaká neznámá dívka. "Ahoj, já jsem Rockie." Usmála jsem se na ní a podívala se na Safiho. "Jak je na tom Tom a kde jsou ostatní?" Všimla jsem si určitě že vylezla aspoň Lena... Poprvé od doby, kdy jsme se potkali jsem měla vyhrnuté rukávy. Opravdu jsem se ale teď snažila aby mi nebylo vidět na pravé zápěstí. Kdyby se přeci jen někomu podařilo zahlédnout, co skrývám, uviděl by čerstvou spáleninu velkou asi na tři palce. Posadila jsem se ke stolu a pohledem naznačila Vinovi, jestli si nesedne vedle mě. |
| |
| soukromá zpráva od Lena Stawley pro V té tmě nic nevidím, ale slyším tvůj hlas přímo přede mnou. Přestanu se zmítat. Jakmile mě zbavíš chumlu něčeho čemu už se nedá říkat mikina , jsem radosti bez sebe... Když opět spatřím světlo naskytne se mi zase tvůj dokonale hypnotický pohled . "Děkuji" povím klidně aniž bych uhla pohledem . Pomůžu ti upravit ten chaos co mám na hlavě. A má ruka se tě jemně dotkne a pohladí po předloktí... Stále nespouštím z tebe oči. "Máš pravdu,jen si vezmu něco čistého " usmívám se |
| |
Safi a nové děvče Když se Safi rozmluví, tak si zase uždibnu jídla. ,,Tak nějak ti rozumím." Začervenám se a posmutním, protože i já bych udělala spousty věcí jinak. A pak přijde děvče a představí se.. ,,Ano, vzpoura... Asi 5 dní zpět?" Pohlédnu na to děvče. ,,Alexis, ahoj..." Řeknu tišeji, protože se neumím moc seznamovat, jistě dřív jsem byla bláznivá, hlasitá, ale... Je to dlouho. Zapřemýšlím, ale asi to tak bude, nevím, když on mluví o táboře, tak se na něj zadívám... ,,Jak víš, kde jsem byla, nebo spíše... KDE JSI TAM BYL?!?" Skoro to zakřičím protože tohle není možné, nemůže někdo žít na jednom místě tak dlouho a nevšimnout si... A nebo může ale kruciš... |
| |
| Rychlá sváča Když mi starší dáma nabídka čistě oblečení, neodmítla jsem . Převléknutá a následující Toma se vracím do místnosti s plným stolem jídla. Když vykouknu, zjišťují že se ostatní začali shromažďovat uvnitř... Konečně se můžu bez závratě pokochat pohostinnosti starší paní. A taky vidím do obličeje té nové dívky . Kouknu na ní a pokyvnu rukou na znamení pozdravu. Ovšem pak spatřím něco co mi zaplní pusu slinami.... Chleba se sádlem a škvarkama... Tohle jsem naposledy jedla u naší babičky... Ukořistim chleba a mažu si tak 2cm vrstvu . Posadím se a s chuti se zakousnu do toho nebe na zemi. Opět se mi vybavuji nezapomenutelné vzpomínky na bezstarostné prázdniny na venkově. Když jsem konečně schopna se od chleba odtrhnout rozhlednu se... Rockie trochu vypadá jako by se snažila něco skryt... Safi ještě stále nepřestal jist... Konečně vypadá spokojeněji pousměji se. Možná je to tím že si má konečně s kým popovídat zřejmě mají spolu dost společného... |
| |
| Svět je malý "Jo, to by tak časově odpovídalo," odkývu, protože, po pravdě, jsem v panice prvních hodin a dní trochu ztratil orientaci v čase i prostoru. "Ale..." Zvednu oči k Rockie. "Courají někde okolo a Tom je vedle," odpovím jí nesoustředěně. "Tomu neuvěříš," dodám. A jen rozhodím rukama, když Alexis vyletí jak čertík z krabičky. "Pod zámkem!" taky mimoděk zesílím hlas a vzápětí sklapnu tak hlasitě, až mi zuby zacvakají. Rychle zajedu zpátky na lavici. "Je vážně skvělý, že ses odtamtud dostala," řeknu upřímně. "Opravdu." I když vypadá, jako by to cestou vzala přes mlýnek na maso. "Hlavně ať jsi brzy v pořádku," natáhnu k ní dokonce trochu ruku, i když ne tak, abych se jí dotknul. Rychle se snažím zahnat menší paniku, když málem dojde na detaily kolem tábora. Jsou věci, o kterých se nemluví. |
| |
Safi Dívám se na něj upřeně a nevěřím vlastním očím... Jsem šťastná, že tu je někdo další, kdo utekl.. ,,Nebudu se tě vyptávat, ale jednou mi snad povíš, proč tě zavřeli..." Mírně pozvednu koutky... ,,Já jsem taky ráda, že jsi venku..." Pousměju se... ,,Jo no, třeba se mi povede přibrat..." Dám si zdravou ruku před pusu, abych zakryla úsměv. ,,Ale věřím, že se dám rychle do pořádku..." Je to už dlouho, co jsem se dokázala v konverzaci smát... Je to zvláštní, ale nečekala bych, že někdo tu mou nejistotu rozbije granátem takhle brzy... |
| |
| Alexis a plné stoly Když vejdeme dovnitř, do farmy, pozorně se všude rozhlížím. "Je to tady pěkný." Pronesu spíš pro sebe a v tichosti následuji Rockie. Byl to jen okamžik, než jsme se ocitli u stolu plného jídla. Hlad moc nemám, ale srdce mé zaplesalo. Rád ochutnávám všechno možné. Taky mi neuniklo, že je tady Safi s mladou dívkou. Ostatně v téhle skupince to vypadá že jsou mladí všichni a mě už to mladí trošku ujelo. I když něco málo přes dvacet... Času věřím že mám pořád hodně než zestárnu. "Já jsem Vincent." Představím se dívce hned jak je trošku prostoru. "A ahoj." Dodám vzápětí přátelským tónem. Hned na to mi padne pohled na Rockie a ač se můžu zdát v některých věcech pomalejší, její pohled jsem pochopil. V tichosti jsem si přisedl. To už přijde Lena aby si dala pořádně do nosu a rozhovory dál probíhají. "Můžu si taky dát?" Nadhodím spíše řečnickou otázku, když si domyslím, k jakému je to tady účelu. Vezmu jeden z volných talířků. "Ochutnáš něco?" Zeptám se hnědovlasé dívky vedle které jsem se posadil, připraven něco na talíř přichystat. Trošku se až leknu když Alexis zvedne hlas a Safi ji obdobně odpoví. Během chvilky už mám ale zase úsměv na tváři. "Co hlava Leno, je to dobrý?" Zeptám se na zranění, ale sleduji, že by mělo být vše v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Suibian pro Lhal jsem, sny jsou věc, která umírá obvykle jako první Mít vlastní způsob dorozumívání je nepopiratelně taktická výhoda. Jak to vidí zdejší osazenstvo jsme raději nezkoumali. Některá tajemství by měla zůstat pohřbena tak dlouho jak to jen jde. Nejlépe navždy. Pro nezasvěcené to může působit jako bychom si předávali vládní tajemství. Přitom to můžou být jen banální záležitosti. 1+1 je dvě. Být medvídkem je děsně cool. A tak. Třeba se nás časem naučí brát se všemi chybami, které náš charakter dle jejich pohledu na věc obsahuje. Učím se, že naivita je příšerně vlezlý virus. Na první pohled bylo vidět, že kdyby Kate mohla, nejraději by nás měla od sebe na délku celého tábora. Kdybych mohl, otevřeně bych nad tím pokrčil rameny a dál poslouchal její instrukce. V rámci zachování pozitivního přístupu jsem tedy pozvedl koutky úst v mírném úsměvu. Je vyčerpávající snažit se působit dle normálních lidských standardů. "Tedy ošetřovna," vzal jsem do ruky papír, který nám podávala. Při slovech o nové dávce divoké zvěře, která dle jejích slov vypadala spíš jako časovaná bomba bych jen s povzdechem zakroutil hlavou a dál se věnoval něčemu užitečnějšímu. Třeba takový guqin. Říká se, že léčí duši. Ale to teď, bohužel, nejde. "Pokud si myslíš, že je nás tam nutné mít, nemá smysl odporovat. I když nevěřím, že by se to obešlo beze ztrát, pokud by k něčemu opravdu došlo. Jsme… důslední, pokud se jedná o likvidaci případné hrozby." Je dobré ujistit je, že své kvality stále máme. A nebojíme se je použít. Při odchodu, jsem přesto nemohl se nezmínit. "Vím, že nejsem v pozici která by mohla o cokoliv žádat, přesto, rád bych diskutoval o kultivaci inteligence mého bratra. Až na to bude vhodnější chvíle." Ne, že bychom se nemohli vzdělávat ve svém volném čase, ale s dalšími nocležníky to nebude příliš snadné. Tak proč to nevyřešit oficiální cestou. Třeba to zavedou celoplošně. Mít pod palcem stádo tupých humanoidů se schopnostmi je… všechno jen ne bezpečné. Ale kdo jsme my, abychom jim radili. Že? Protože nejsou známy bližší informace k délce cesty od kanceláře do skladu, psát o jednotlivých krocích není nic co by mě lákalo. Nebo o tom jak pečlivě jsem si papír zastrčil do kapsy a přemítal o nových duších? Tak proč ne třeba Du Fu a jeho Climbing High. Swift wind, heaven high, an ape's cry of grief, At the islet of clear white sand, birds circle round. Endlessly, trees shed leaves, rustling, rustling down, Without cease, the great river surges, surges on. Ten thousand miles in sorrowful autumn, always someone's guest, A hundred years full of sickness, I climb the terrace alone. Suffering troubles, I bitterly regret my whitening temples, Frustratingly I've had to abandon my cup of cloudy wine. Po krátké vsuvce se hlásíme opět od dveří skladu. Na tak vřelý pozdrav, že by se o něj mohl jeden až spálit, jsem odpověděl krátkým zamáváním a úsměvem. "Ananas obsahuje příliš bromelinu na to, aby tvůj stravovací plán byl proveditelný. Ale směle do toho! Ve výsledku by to bylo netradiční pojetí tyranie. Nováčci to určitě ocení. Proto tu ale nejsme. Týna nám dala seznam,” vytáhl jsem složený seznam z kapsy a strčil ho Kate pod nos. Částečně jsem doufal, že ji to odvede od té bizarní myšlenky. Nebo ty bys její nabídku chtěl přijmout? Tu otázku jsem směřoval bratrovi. "Je třeba doplnit zásoby na ošetřovně. Prosím?” |
| |
| Přídavek...? "Přibrat a vyrůst, to jo," souhlasím okamžitě. "To bychom asi potřebovali všichni." No dobře, to s tím růstem jsem zmiňovat nemusel - má drobná bolístka - koneckonců, holky klidně můžou zůstat mrňavý. Zvlášť když vypadají tak mile. Sranda je, že jsem si dost jistý, že kdysi dávno před pár lety se pokoušely spíš urputně hubnout. Ale v té době mi bylo ještě jedno obojí - i holky, i jejich problémy. Jenže jak teď na ni mám koukat, aby to nevypadalo, že ji okukuju? Nejspíš by bylo vhodné říct, že vypadá dobře, jenže to už by bylo jasné, že jsem ji... "S takovou kuchyní by to asi šlo snadno," dodám proto s pohledem zabodnutým do stolu. "Vincente, zkus tu pečeni. Je úplně dokonalá, vážně." Pomoc! |
| |
| Plná pusa i žaludek S nacpanou pusou poslouchám debatu ostatních. Když v tom slyším Vina jak promluví ke mě... "Co hlava Leno, je to dobrý?" zvednu palec na znamení ,že vše už je dobré... Nasílu polknu a odpovím ... "Jojo, už je to mnohem lepší .Bohužel se to neobešlo bez šití.Ale paní je moc šikovná a kromě desinfekce jsem to docela zvladla. Tedy nebýt Thomase a jeho rozptylování ,bylo by to horší. usměji se. Když Safí mluví o přibirání, zasměji se a při pohledu na jeho talíř řeknu "Vidím ,že ty už jsi začal" a nepřestávam se smát. |
| |
Safi a ostatní Představí se mi i ten nejstarší, tedy u našeho stolu. ,,Alexis, ahoj." Usmívám se a pozoruji Safiho. ,,Nemyslím si, že být kdoví jak vysoký je přednost, vem si to, že se musíš ohýbat do dveří... To by mě asi nebavilo..." Podívám se okolo stolu, jestli jsem někoho nemohla urazit. Holčina s poraněnou hlavou promluví k Safimu a já se začnu lehce ukázněně smát taky. ,,A nemyslím si, že s tím bude chtít jen tak skončit" Mile se na něj podívám a natáhnu se pro sýr a pečivo... Přeci jen, sýr je fakt moc dobrý. |
| |
| Podlaho, podlaho, propadni se teď! Ony se mi smějou. To mi tak ještě chybělo ke štěstí! A to jsem si zase tolik nenaložil. Co se dělá v takových případech, kromě zalézání pod stůl, stěhování na jiný kontinent, a tak? "Jsem Korejec," pravím důstojně. "Kdybych měl vrážet hlavou do dveří, ať už si vyrostu jak chci, musel bych se přestěhovat do Hobitína." A demonstrativně se natáhnu pro kuličku hroznového vína. |
| |
| "Ale Safi , jen tě škádlim." pronesu s úsměvem Kouknu na tu novou dívku "Jo , jinak já jsem Lena" a zamávám přes stůl. Porozhlednu se okolo, něco tu nesedí "Nevíte kde je Riss a ta rusovláska?" zeptám se ustaraně a kouknu po ostatních No asi se zřejmě jen zdrželi venku.Snad jsou v pořádku. |
| |
| Svačina a ta nová Potom, co zaslechnu Tomova slova o nastupování, zvednu se na nohy, abych zamířila k dodávce. Je tu tak pěkně. Pomalu se otáčím, abych šla nastoupit dozadu k ostatním, když si všimnu berušky, lezoucí těsně přede mnou. S veselým úsměvem ji vezmu do dlaní a odnesou ji kousek od ušlapané trávy, ke květinám. Následně se otočím a rychlým krokem se vydám k dodávce, kde už určitě všichni čekají. Vydrápu se nahoru, posadím se mezi ně a po pár minutách usnínám. Vzbudí mě strašná rána o dodávku a málem sebou fláknu na zem. Koukám kolem sebe, ale vidím jen tmu. Chvíli vyděšeně sedím, s očima dokořán, než mi začne pomalu docházet, co se asi děje. Je tma. Venku hlasy. To budou určitě nějací milí lidé, co Tomovi nesou pizzu. Ehm. Pizzu výměnou za partu dětí. Ani nedutám, dokud se nezačnou otevírat dveře dodávky. To mám totiž malý infarkt. Naštěstí je ale tma... takže si toho teoreticky nemusel nikdo všimnout... Naštěstí se ale objeví Tom. Viditelně se mi uleví a skoro ani nevnímám jeho slova. Je to v pohodě... Nikdo nás nedá na lopatu a nestrčí do pece. Maximálně do péče pracovních táborů... Když se auto opět rozjede, usnu, dokud je ještě tma. Jen matně, jakoby v polospánku vnímám vrzání dveří. To se dodávka sama otevírá? Ne...někdo ji otevírá. Nebo se mi to zdá? Někdo mluví... Ať jdeme za ním? Ale já spím! Ještě pět minut... Vzbudím se až ve chvíli, kdy jsem v dodávce sama. Se zmateným zamračením se rozhlédnu kolem. Kde nikdo, tu nikdo. Protáhnu si záda a protřu oči. Jak dlouho jsem asi spala? Vytáhnu z kapsy telefon. No... Před jízdou jsem se na čas nekoukala, takže teď je mi koukat na čas tak trošku na nic. S povzdechem se postavím na nohy a vydám se směrem pryč z dodávky, až v tu chvíli zaregistruju, kde vlastně jsem. Nějaká farma. Není tohle to místo, o kterém mluvil předtím Tom? Že tady vyzvedneme novou členku? Ale kde jsou v tom případě ostatní? Možná si zalezli dovnitř... Nebo je to past. Ale proč by nás Tom vláčel někam, kde hrozí, že na nás přijdou, víc, než jindy a jinde? Sama pro sebe zakroutím hlavou a udělám krok, díky němuž sebou málem hodím na zem. Koho by napadlo, že podlaha té dodávky bude tak vysoko? Vlastně asi každého, kdo o tom zauvažuje. S měkkým dopadem skončím na zemi na nohách. Měla jsem štěstí... Že mi to třeba neuklouzlo, nebo tak. Být tu bláto, byl by ze mě bláťák. Pousměju se nad představou výrazů ostatních, kdybych k nim přišla téměř nerozeznatelná pod nánosy bahna. A vykročím ke dveřím jedné z budov, ke které vedou stopy. Po pár okamžicích zdlouhavé a nudné chůze se rozběhnu. Během vteřiny jsem v místnosti plné známých tváří a spolu se mnou přijde i lehký vánek, který může některým fouknout vlasy do tváře, jiným z tváře. ,,Ahoj, pardon, přišla jsem o něco?" shrnu v jedné rychlé větě pozdrav, omluvu za větříček - to byl jen větříček - a dotaz, abych byla v obraze. Uvědomím si, že jsem za sebou nechala otevřené dveře a tak do nichž šťouchnu rukou a posadím se na nějaké volné místo u stolu plného moc dobře vypadajícího jídla. Uvědomím si, že jsem vlastně od snídaně nic nejedla a natáhnu se pro buchtu, najednou se ale zarazím. ,,můžu?" zeptám se tak nějak všech a cítím, že ve tváři chytám růžovou. Při svém přeskakování očima z jednoho na druhého se zastavím na doposud neznámé tváři. Ne, neznám jí...nebo ano? Sama pro sebe lehce zakroutím hlavou. Na tváři mi vytane veselý úsměv ,,ahoj, já jsem Rissi," představím se černovlásce svým téměř neměnným milým tónem. |
| |
| soukromá zpráva od S pro tábor, bratr a chudáčci přeslazená a překyselená npc Pokud někdo v tomto táboře vyučoval vedoucí personál základům slušného chování, etiketu a další obdobné serepetičky určené k tomu, aby mezilidské vztahy fungovaly v mezích zavedených a očekávaných norem (byl jsem opakovaně ujišťován, že taková činnost je v kompetenci rodičů a vychovatelů) u Týny tento výchovný systém zcela selhal. Vytvořit si k této osobě důvěru či jakékoliv pozitivní emoce bylo značně… obtížné. Vložit do jejích rukou jakékoliv otěže moci byl velmi nerozumný čin. Máme v táboře dva pokusné vzorky vychované k tomu, aby nás zabili a opravdu nechceme, aby to provedli? Výborně, proč je nenechat úkolovat člověkem, který jim bude dávat najevo, jak je nemá rád? To našim vztahům pomůže a díky tomuto perfektnímu plánu si zajistíme jejich bezbřehou loajalitu! Někdy nevím, čím lidé tady přemýšlí. Napadlo je někdy, že dát moc do rukou malým parchantům, kteří ještě nevylezli z puberty, není nejlepší nápad, obzvláště v případě, že roznášíte všeobecnou propagandu o velkém boji za svobodu proti zlému zkorumpovanému systému, který chce vaši smrt? Ne? Ne? No dobře. Na něco (či na někoho) umřít musíme. Každopádně, slečna “můj způsob života je jediný, který uznávám, a proto vás budu soudit za všechno, za co nemůžete” spustila svou litanii o pomoci, podpoře a ochraně jejího ctnostného pozadí. Víceméně obdobná pohádka jako pokaždé, jen s pár úpravami, aby to neznělo tak, inu, standardizovaně. Pro bratra to musí být utrpení. Má průprava mne naučila se nad takové průpravy povznést. Nádech. Výdech. Je to jen nespisovná mluva. Nářečí. Něco takového. Trhá uši a zní strašně, ale je to malý privilegovaný spratek, nemůže si pomoci. Nádech, Výdech. Její pokyny jsou tak zcestně jednoduché, že nechápu Thomasovu potřebu nás za ní posílat a místo toho nám vše podstatné neoznámit rovnou. Jedu pro nováčky. Zajděte do ošetřovny za Kate, je třeba doplnit zásoby. Prosím, buďte u brány, až přijedou. Strašně těžké tohle vyslovit. Hrozně. Třepu se hrůzou nad obtížností tohoto souvětí… ale, možná, zcela nečekaně, to od něj vlastně byl projev starosti - S, vypadáš nějak bledě, měl by ses projít na sluníčku. Pošlu vás oba za sestrou, těch pět minut chůze změní tvou barvu tváře! Hm. Nebo z toho dělá dračák. Nejsem pobaven, Thomasi. Nejsem. Kdybys jen nebyl tak strašně sexy (s tím svým dlouhým krkem, zářivýma očima a něčím na hlavě, co připomíná andělské kurdlinky) a já tě mohl nenávidět stejně, jako nenávidím všechno okolo, včetně svých nových erárních ponožek, které mne rouškou do palce. Prý potřebují aviváž. Nevím, co to je, ale budu tomu věřit. V ten okamžik začne můj bratr mluvit o kultivaci mého intelektu. Smál bych se, kdybych mohl. Naštěstí už odcházíme. Týna by můj smích nerozdýchala. Možná by se před ním snažila ochránit teaserem. Paranoidní je na to dost. Rád si představuji, že přes prostor mezi Týninou kanceláří a skladem nás přenese velký létající koberec z Aladina. Měkký, příjemně chladivý, s barevnými třásněmi. Rozhodně by to byl zajímavější příběh, než prostá realita. Občas je třeba svět kolem trochu okořenit fantasií. A taky, Aladina jsem viděl včera večer Prý je v tom kousek kultury, říkali. Hm. Rozhodně je v tom hodně nepříjemného sexualismu. Zdejším ženám a jejich oblékacím manýrům to přináší zcela nové a nečekané výzvy. Bratr mne každopádně zavedl do skladu a já jej po cestě následoval jako poslušný pejsek. Přesně tak, ničeho se nemusíte bát, a už vůbec ne mě. Já totiž sám za sebe nemyslím, všechno vymýšlí tady bratr, jemu se vtírejte do přízně. Ano, právě takové myšlení vás všechny může jednoho dne stát krk. Nicméně, proč byste měli myslet jinak? Tohle je to jediné, co vám dovolujeme vidět. Pokud tu byl někdo někdy, kdo pod tuto skořápku poddajného klidu viděl… je to už příliš dávno. Stýská se mi. Někde pod mou jízlivostí a odporem ke společnosti, která dýchá a dívá se na mě. Určitě. Kate, hlavní operátor (správce) zdejšího skladu, byl o osm let mladší hyperaktivní tvor, který nejen že neměl hotovou základku zatímco zodpovídal za zásobování tohoto tábora, neměl ani ponětí, jaké zboží je objednáváno a naskladňováno. Přesně z toho důvodu se můj bratr ani nesnaží korigovat mou jízlivost. Ono by mu to neprošlo. Je to jasné. Tenhle tábor nepotřebuje nás, abychom ho zabili. Umře sám - dá dětem přemíru cukru. Zabijí se navzájem. Ne, díky, má ještě zbytky úcty ke svému stravovacímu režimu a zažívacímu traktu, odpovím bratrovi a s povzdechem se zadívám na to dítě, které by nutně potřebovalo rodiče, aby ho naučili hospodařit. Ať nám dá ty zásoby a můžeme vypadnout. Tenhle den bude horor i bez toho, abychom při tom museli mít přeslazené žaludky. |
| |
| Dej si! "Přišla jsi málem o vážně hrozně dobrý oběd," řeknu rychle k Riss, abych zamluvil škádlení, na které jaksi nevím jak odpovědět. "Chceš něco podat?" Nevnucuju už se moc? "Snad bude Thomas v pořádku... jsou tam nějak dlouho." Což o to, Vincent umí řídit. Alespoň předpokládám, že řídit auto je podobné jako řídit náklaďák. Jenže těžko bude vědět kam... Na druhou stranu - a vážně se snažím, abych se nerozhlížel moc zálibně - tady by se snadno dalo pár dní vydržet. I když jsme nejspíš jako nájezd kobylek a ta nebohá paní si po nás bude léčit spižírnu ještě celé týdny. |
| |
Safi a ostatní Pobaveně pozoruji ostatní a přemýšlím kdo s kým co a jak.. Protože je to zajímavé, tohle... Škádlení. Promluví na mě další holka, která přišla, zadívám se na ní a představím se. ,,Alexis, těší mě." Pozoruji je a pozoruji i Safiho, jak se čertí. ,,Ale Safi, víš co se říká, co je malé, to je hezké..." Lehce do něho drknu aby se usmál a vzal si pořádné jídlo... |
| |
| Ale no tak... Nešlo by se prosím přestat bavit o mně? Navíc jsem to možná přeci jenom přehnal - nejspíš se vším. Nezvyklé množství lidí kolem mě začíná zmáhat - jsou blízko, jsou na dosah, už v autě to bylo k nepřečkání! - a nezvyklá porce jídla tlačí v žaludku. Navíc mi dochází, že jestli tu nechci být, tak nemusím. Ba co víc, když tu nechci být, tak se můžu zvednout a odejít. I to je nezvyk. Ne že bych doopravdy chtěl pryč. Každý z nich je fajn. Jen jich je moc naráz a já bych zkrátka potřeboval víc prostoru. "Za chvíli jsem zpátky," zamumlám neurčitě a vyklouznu od stolu nenápadně a s neměnným úsměvem na tváři. Za okamžik už se za mnou zavírají dveře. Uf. Usadím se na schodech na verandu a jenom se dívám kolem. Není tu nic extra k vidění, ale je to úplně jiný výhled než... než předtím. Pořád ještě cítím uvnitř sebe prudkou, živelnou radost, že je ten výhled jiný. Mám toho hodně, na čem v sobě musím zapracovat. |
| |
Safi Pozoruji Safiho s náznakem úsměvu a pak, když vidím, jak utíká, tak překvapeně zamrkám. Chápu ho vlastně... Jestliže ho zamykali, tak s nikým nemluvil dost dlouho a teď je nás tu dost a pro něj možná ještě víc... Vydechnu a nechám ho chvíli o samotě, aby si mohl utříbit myšlenky... Nakonec se natáhnu pro hrozny a vstanu. ,,Omluvte mě prosím." Omluvím se a rozejdu se za ním ven. Pomalu otevřu dveře, kdyby náhodou byl na terase, aby se mě nelekl, ale... Co když utekl od všech? Zarazím se v otevírání, a na chvilku to vypadá, jako kdyby ty dveře otevřel duch... Hluboký nádech vystřídá výdech a já vykročím... A neutekl... Mírně se pousměju a opatrně si sednu vedle něj. Né blízko, ale ani ne příliš daleko... ,,Jsi v pořádku?" Zeptám se ho a usmívám se, nevím, co se mu honí hlavou a nechci aby utekl... |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Já... jasně, jsem," usměju se nejistě. "Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že... nejsem." V duchu nad sebou zaúpím. Mistr konverzace, to jsem já. "Jenom je tam nějak moc lidí," dodám nešikovně. Čím dál lepší! A Alexis se usmívá tak, že je opravdu všechno najednou o moc lepší. Větvička, která ležela vedle schodů, a se kterou si teď pohrávám v ruce, mi najednou připadá jako dobrá příležitost převést hovor jinam. Natáhnu k Alexis ruku - a ta suchá větvička kdovíjakého stromu mi v rukou vyraší pár zelených listů, napřed jen nesměle a zlehka... a pak i vykvete, jediným bílým květem s pěti lístky. Teď už vidím, že to byla třešeň. "Občas jsou věci příliš dobré, než aby to bylo k uvěření," řeknu. "Pro tebe." |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Stále se usmívám a pozoruji. ,,Já ti rozumím, ale jednou si zvykneš. Oni třeba nebudou špatní, jen možná hluční, nebo blázniví. A také... Byl jsi dlouho sám, takže je pochopitelné, že jsi nesvůj z většího počtu lidí." Rozhlédnu se po okolí a pak se zase zaměřím na něj. Pak ke mě natáhne ruku s větvičkou. Mírně nechápavě se na něj podívám a pak s úžasem sleduji, jak na upadlé větvičce vyraší pár lístků a nakonec i kvítek. Rozšíří se mi zorničky a v neuvěření se na něho podívám,odložím hrozny do klína a vezmu větvičku do levé ruky, protože pravou mám na závěsu na krku. ,,To je nádhera...." Vydechnu a usmívám se ještě víc, je to krása vidět nový život tam, kde ho ostatní zatracují... jsem překvapená a zahanbená, protože má schopnost je pro mě přítěží... Avšak nechávám se unášet okamžikem rozkvetlé větvičky ve své ruce... ,,Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem tuto schopnost pořádně naživo neviděla..." Začervenám se, možná trochu. ,,Ale je to opravdu krása... Nevím co na to říct, děkuji ti Safi." Přivoním ke kvítku a stále ho poočku pozoruji, jestli nevyčaruje ještě něco... |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "To je jen maličkost," řeknu - a jestli jsem už před tím měl problémy s tím, jak se neutopit ve vlastních rozpacích, tak teď dvojnásob. Je to moc? Předvádím se, přeháním to? Jen jsem chtěl něčím prolomit ledy. Možná to není vůbec není vhodný způsob. "Asi... asi to není zase tak častá schopnost," připustím nejistě. Vlastně nevím. Na takové věci nikdy moc řeč nepřišla. "Myslím, že ostatní," hodím trochu hlavou směrem k domu, "jsou zaměření jinak. Nevím jistě, jen náznaky... A máš pravdu," přikývnu, "nebudou špatní. Zvyknu si." Nejspíš budu muset, i kdybych nechtěl. Ale... fakt chci. "Takže, nabízí se otázka - ukaž, ještě něco zkusím," natáhnu se znovu pro kvetoucí větvičku, "jakým směrem jsi zaměřená ty?" Povzbudivě na ni pokývnu. Všechno ostatní mi připadá mnohem úžasnější než to, co umím já... Ale třeba to bude i k něčemu - zkusím ten květ přesvědčit, aby pokročil až k zralé třešni. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Ale tohle je opravdu úchvatné... Máš krásnou schopnost..." Pozoruji tu větvičku a prostě se nějak nemohu přestat usmívat se. ,,Netuším jestli je to časté nebo není, ale tohle je... To nejhezčí, co jsem kdy viděla. A každý svým způsobem je zaměřený jinak... A věřím ti, že to bude lepší a když ne, tak každému stačí mít třeba jednoho až tři lidi, které může mít rád... A ostatní prostě brát a tolerovat." Pak se nabízí otázka plus mu podám tu větvičku a pozoruji ho, co s ní dělám... A když vysloví otázku na mou schopnost tak se mu zadívám do očí... ,,Já, víš, svou schopnost nemám ráda... A docela mám smůlu, že si vybrala právě mě... Abych ti to vysvětlila." Těkám pohledem z větvičky na něj... ,,když jsem byla malá tak mě táta jeden den vzal na baseball zápas byl skvělý ale jeden z odpálených míšků mě v průběhu zápasu dost nemile trefil do hlavy a já zůstala asi měsíc v komatu a po probuzení pro mě byly jakékoliv hry s letícími předměty tak trochu tabu. Mám fobii z létajících předmětů... Kupodivu ptáci mi nevadí, ale neživé předměty ano, proto je paradox, že ke mě si našla cestu schopnost, kde manipuluji věcmi... v podstatě čímkoliv... " Podívám se před sebe a zobnu si víno. ,,někdy je to lepší, že to moc nevnímám tu mou schopnost, ale jindy je to docela bída kord když k sobě přemísťuji věci, když spím... A ráno když se vzbudím, tak když nad sebou po probuzení zahlédnu nějakou věc, tak jdu zvracet..." Dlouze vydechnu... ,,Ale bývalo to horší... Dřív jsem brečela a křičela když po mě někdo hodil třeba míč nebo tak...A nejhorší bylo, že mě to občas paralyzuje, ale také to překonávám... Nějak..." Pokrčím rameny a sleduji jak dopadne jeho pokus. |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis Poslouchám pozorně... velmi, velmi pozorně. Jsem - ohromený. Proč mě to nikdy nenapadlo? Proč mi nikdy nedošlo, že nejsem jediný, kdo svou schopnost nenávidí... kdo ji nechce, kdo s ní odmítá žít? Byl jsem tak zahleděný sám do sebe... nedošlo mi to, neuvědomil jsem si... co všechno ještě nevím? Asi nedokážu úplně skrýt pohnutí. "Rozumím..." vyslovím zvolna. Ne, nerozumím, nemohu - ne úplně. Zjistím, že skoro tajím dech. Tolik možností! A tolik hradeb. "Připadá mi to jako úžasná schopnost, Alexis. Strašně, jak to jen říct - užitečná, praktická. Rozhodně víc než ta moje." To není to, co chce slyšet. "Já vím, že to tak nevidíš... a ani nevíš, jak moc tě chápu a jak moc víc, jaké to je... ... ale je skvělý, že po tom všem pokračuješ pořád dál a bojuješ, a máš možnost říct bývalo to horší, protože... protože to znamená, že jdeš kupředu. Že je to lepší. Existuje úsloví," zabodnu pohled před sebe, "že osud nám nenaloží víc, než můžeme unést. Nevím, jestli tomu věřím, protože se mi... samotnému moc nedaří..." Zoufalý, zoufalý boj se slovy. "Ale ty máš v sobě... když se na tebe podívám, vidím světlo. Jádro tvojí duše. Pevný, jasný bod uvnitř tebe, který tě udrží na nohou, i když všude kolem padne tma. Který ti dovolí být laskavá, i když všichni kolem zapomenou..." Kousnu se do rtů. Proboha. Co to tu vykládám? Oči mi padnou na větvičku třešně. Skoro omluvně pokrčím rameny. Nedával jsem pozor - třešeň sice začala červenat, ale dotáhnout se mi ji nepovedlo. Scvrka se a zhnědla. "Promiň, asi jsem ti ji rozbil..." |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Zadívám se na něj překvapeně... ,,Praktická a užitečná? svádí k lenosti a když se zamyslíš, tak to, co děláš ty, tak dává nový život a má schopnost dokáže ničit a brát... Pro mě je tvá schopnost fascinující abych pravdu řekla." Dlouze vydechnu. ,,Musím se s tím naučit žít... A musím se naučit být opatrná na své okolí. Jistě že jí umím ovládat, ale..." Zarazím se. ,,Jen... Je to pro mě o něco málo těžší než pro některé z nás." zaposlouchám se do jeho slov a musím se znovu pousmát... ,,Ano, díky své schopnosti unesu více než ostatní. " Uchechtnu se. ,,To jaká jsem se odvíhí od toho kdo sedí vedle mě, nebo kdo je tu se mnou.. Připadá mi jako kdybych byla zrcadlem každého kdo se mnou mluví protože... Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá..." S úsměvem se mu zadívám do očí. ,,Děkuji za tvá slova je to... Nezvyklé slyšet tohle od někoho, koho ještě moc neznám, ale něco ve tvém hlase a ve tvých slovech mě uklidňuje... A za to ti děkuji. A nevadí, byla to krásná ukázka tvé schopnosti, jako koloběh života." Zavřu oči a zasoustředím se na nějakou větvičku a pomalu mu jí svou schopností podám... ,,Občas když se nedívám jde to lépe, než když pozoruji, jak něco letí..." |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis Představa, že by její schopnost sváděla k lenosti, mě... rozesměje. Je to trochu úlevný smích po náročné chvíli, protože tíha jejího osudu byla jako těžká deka, která mi padla kolem ramenou... než se rozplynula v dalším jejím úsměvu. "Nech se teď na okamžik svést leností a podej mi nějakou méně proschlou," řeknu ještě s úsměvem a zatočím v prstech větvičkou, která mi do nich přilétla, "s touhle už moc nesvedu." Kolem nás na zemi se určitě něco najde. "Jestli to umíš ovládat..." Pokrčím odevzdaně rameny. "Chtěl bych vlastně říct, že je to takový frustrující koloběh, protože tu schopnost nechceš, ale abys s ní neublížila, musíš ji cvičit, ale cvičením sílí a ty musíš vynaložit mnohem víc úsilí, ale... připadám si jako hrozný pokrytec, když nad tím přemýšlím. Sám se svými schopnostmi vůbec nejsem srovnaný." Není to dobrý směr hovoru, to si uvědomuju skoro vzápětí. Neklidně se zavrtím. "Je to složitější," shrnu nakonec. "Stejně jako tvoje schopnost není jen příjemná pohodička, když si chceš podat knížku a nevstávat kvůli tomu z postele... tak moje nejsou jen rozkvetlé kytky." I když ještě hned teď se pokusím o další, protože... protože jí slušelo držet ji v ruce. Dochází mi, že je to možná poprvé, když nepočítám nějaké nesmělé pokusy hned na začátku, kdy něco dělám dobrovolně. To je ale zvláštní myšlenka! Tak málo mi stačilo... nadechnout se svobody a dívčí úsměv. A dochází mi ještě jedna věc. Že jestli Alexis patří k nim... tak jsem se nechal chytit do pasti tak snadno a ochotně, až je to na pováženou. Jenže - Alexis? Sám nedokážu své vlastní obavy brát vážně. "Jestli ty jsi zrcadlem, tak..." Ouha. Ať teď řeknu cokoli, bude to trapas. Buď to bude znít jako hrozná sebechvála, nebo jako když si říkám o ujištění, že nemůžu být tak nemožný, jak si myslím. Nejsem uklidňující, hodný ani laskavý. Jsem chodící prohra. I když Alexis je jak oceán živé vody. "Ještě jednou pro tebe," pokusím se to zachránit dalším kvítkem. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Zkusím to, když to poletí pomalu, tak s tím nemám problém... jen to nesmí být rychlé." zazubím se a vyhlídnu si větvičku kterou mu pomalu podám. ,,Ono něco malého vzít a přenést je jednodušší něž velké věci, vezmi si, že mě z tábora dostal kus baráku a to už je něco." dívám se mu do očí, když se mnou mluví a sem tam si ho prohlédnu ,,Já vím, ale i tak... Je to hezké a můžeš rozdávat radost..." Mé myšlenky nechávám volně plynout a užívám si sílu okamžiku, protože to je poprvé za velmi dlouhou dobu co se cítím hezky a dobře... Moc dobře... Pak promluví a já pozvednu obočí. ,,Tak?" Zeptám se a s mírným úsměvem následně přijmu novou rozkvetlou větvičku, abych měla něco na památku. památka tohoto okamžiku a této chvíle. |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Doufám, že tě ta ruka nebolí," řeknu, když vidím, že se pro větvičku natahuje levou rukou. "Víš, co uděláme, až se ti to zahojí a až se budeme znát ještě líp?" Dívat se jí do očí je čím dál snadnější. Ale stejně, podlaha je podlaha. Tedy vlastně země... Teď se ale podívám úplně napřímo a úplně a zcela smrtelně vážně. "Budu po tobě házet plyšáky." |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Když mi připomene ruku, tak se pousměju... ,,Ne, nebolí, po pravdě kdybys mi to nepřipomněl, tak bych na to snad úplně zapomněla..." Zamyslím se, ano vím, že to bolelo, ale dalo se na to zvyknout a už jsem si i odpočala..Ačkoliv jestli mi jí budou lámat znovu a rovnat, tak mě to asi zničí. Pak mi položí otázku a já povytáhnu jedno obočí a dám hlavu na stranu... ,,Budeme chodit na procházky a držet se za ruce?" Nasadím takový rozverný úšklebek, ale když pak řekne na co myslel, tak se začnu smát... ,,To nevím jestli je dobrý nápad, nechci ti ublížit..." Úsměv mi lehce zmizí s myšlenkou. Nebo tě spíše nechci zabít... Zakroutím hlavou a pak si ho prohlédnu... ,,A ty nemáš žádná zranění?" |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis ... a držet se za ruce. Nádech - ještě trochu zajíkavý a příliš rychlý - a výdech. A znovu. Nadechnout a vydechnout. Pomalu. Vnímej tam to 'my' a 'chodit na procházky'. Zvedni hlavu, přestaň se tvářit, že tě chce praštit něčím horším než plyšákem, a usměj se. Protože, a vážně by ti to mělo pomalu dojít, Alexis je světelné roky před tebou a jenom k ní obdivně vzhlížet je dost na nic. "Proto ti plyšáci." Odkašlu si, aby mi hlas zněl zase normálně. "Mrňaví a lehcí a velmi, velmi plyšoví." Zamyslím se i nad tím. "Nebo bys mi dokázala urazit hlavu plyšákem?" zeptám se s jistým zaujetím. To by mi dalo o jejích schopnostech docela nové představy. Nad možností zranění jen zavrtím hlavou. "Nic, co by nespravilo pořádně se vyspat a párkrát najíst," ukážu hlavou k domu s úsměvem. "Snadno bych si zvykl." |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Pozoruji ho a když začne zhluboka a rychle dýchat tak mě sevře strach... ,,jsi... Jsi v pořádku?" nechci, aby dostal nějaký záchvat nebo tak něco... Protože si nejsem jistá, jestli bych ho dokázala vzkřísit... Ale pak promluví a já úlevně vydechnu. ,,No, co já vím, jestli bych v zápalu strachu po tobě nehodila třeba skříň?" Zeptám se ho s mírnými obavami v očích. ,,Já nevím... Pokud by byl pevný, tak možná ano..." Pokrčím rameny, protože nevím... ,,Přála bych si mít možnost spát dobře celou noc možná i půlku dne..." Vydechnu. ,,Ale myslím si, že za chvilku pojedete... A já asi s vámi, možná..." |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis Jasně, že jsem v pořádku. Trochu troska, ale pracuji na tom, vážně. Nebo alespoň pomalu začínám uvažovat, že bych měl... když už mám konečně i důvod. "Dobře, píšu si za uši. Neházet plyšáky nikde, kde jsou skříně. Úplně to vidím," zahrnu širokým gestem celý obzor, kde nejsou žádné dráty, "letní louka za vlahého letního podvečera, a my uprostřed ní, daleko ode všeho. Neupínej se na skříně," usměju se na ni, "mysli na to, že ti někdo podává plyšovou myš. Zaručeně neškodné." Trochu v rozpacích se zakřením. "Teorie, to by mi šlo. Vymýšlet, jak řešit problémy druhých." Nad poznámkou o spánku jen s pochopením kývnu hlavou. Tady hodně moc věřím v léčivou moc svobody. Nějak se v ní líp dýchá... snad i spí. "Ale počkej, jaké možná? Ty nechceš k Lize?" Trochu mě to překvapí. Protože... "Protože - kam jinam, že jo," rozhodím rukama. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Spíše neházet plyšáky kdekoliv, kde by bylo cokoliv co by mohlo snadno odletět..." Začnu se smát. ,,Plyšovou myš? Jistě soustředit se na naprosto neškodnou plyšovou myš podávanou jen s tím nejlepším úmyslem..." Opět se rozesměju. ,,Ano, jde ti to, to máš pravdu" Zakřením se. ,,Vy máte cestu k Lize? Aha. Takže vy jste ten můj odvoz, takže asi opravdu pojedu s vámi." Usmívám se pomalu jako sluníčko a s přimhouřenýma očima ho pozoruji. ,,Děkuji ti Safi. Díky tobě se cítím o dost lépe a to tě znám nepatrně, i tak cítím, že nebudeš zlý, ba naopak." Pohladím ho zdravou rukou po hřbetu jeho ruky a mile se usmívám. |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Konspirace mi nejspíš moc nejdou," zarazím se trochu. "Když jsi to nevěděla, tak jsem to asi neměl... ale co," pokrčím nakonec pobaveně rameny. "My se na místo srazu dostali díky nápisu na bilboardu. Jen už se do náklaďáku budeme muset skládat hodně kamarádsky... nebo sedět na střeše." Nevím už pořádně, co říkám. Alexis září oči způsobem, ze kterého si připadám trochu omámený. Jako by moje myšlenky obalovala do spousty měkkého a lehce zářícího oparu... je mi prostě jenom dobře. "To já díky tobě, Alexis," řeknu konečně, na co celou dobu myslím nejvíc. "Jsi jako živá voda. Už dávno jsem si nepřipadal tak -" Jenže hledám slova a nedávám pozor... a tak po doteku její ruky ucuknu celou paží tak, že málem uskočím dozadu. Nic moc, na schodech. Naštěstí se ještě udržím na místě - a jen zmatený a v hloubi duše zahanbený hledám vhodná slova. Nebylo by lepší neříkat nic, ať to nerozmazávám? "Promiň," zamumlám jenom. "Pracuju na tom. Heslo plyšáci." Budeme skvělá dvojka. Já po ní budu házet hračky a ona mě na oplátku poklepe po rameni. Uvidíme, kdo s koho! |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Myslím, že kdybys trochu trénoval, tak bys mohl být dobrý." Pak zamrkám, když mi řekne o stísněném prostoru. ,,No, myslím si, že bych se na střeše udržela..." Poznamenám ale má hlava mi odporuje. Ha ha ha... Při zrychlení bys odlítla jako lísteček... Ale proč to nezkusit že? Zmrzačit se, nebo rovnou zabít... Dobrý nápad, fakt dobrý.. Mírně se zakaboním, ale nakonec se zase usměju a poslouchám jeho slova, která jsou tak... Hřejivá. Pozoruji ho, ale jakmile se ho dotknu, tak mi připadá, jako kdyby málem vyletěl z kůže... I já se leknu a trochu se od něj odtáhnu. ,,omlouvám se, promiň já.. Nechtěla jsem tě vyděsit..." Pozoruji ho s vytřeštěnýma očima a doufám, že je v pořádku. A když řekne tu poslední větu, tak se na něj zadívám maličko nechápavě, protože takhle měnit téma... Ale dobře, nebudu se k tomu vracet a ani se o to zase nepokusím, nechci aby byl zbytečně ve stresu, když nemusí. |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Promiň," řeknu znovu, protože to nechápe a ani nemůže, a já hrozně moc nechci, aby to pochopila špatně. "To není tebou, já jen..." Stručně a jasně, Safi, a pryč od toho. "Jen špatně snáším dotýkání," vychrlím rychle. "Ale pracuju na tom," zopakuju ještě. Pryč od toho. "Nemáš ještě hlad?" zamlouvám to rychle. "Určitě jsi nemohla stihnout ochutnat úplně všechno." Prve říkala, že chce přibrat. Ani nevím - potřebuje to? Asi to neuškodí. Nedovedu se na ní koukat moc dlouho a tak ji pořád ještě nemám pořádně prohlídnutou. Vždycky se zarazím na očích a na úsměvu, stále znovu překvapený, jak je hezká... vlasy má nejspíš jako hedvábí. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Neomlouvej se prosím... Já..." Posmutním. ,,Asi, možná... Tuším proč to nemáš rád..." Ano napadá mě, že ho v táboře bili nebo tak... ,,Máš času dost Safi, věřím, že na to jednou přijdeš." Pousměju se nad otázkou s hladem. ,,Můj žaludek by vydržel možná ještě kousek sýra, ale pak bych se nehla, musím pomalu." Ruce mám docela hubené. Vzhledem k tomu, že na mě plandá oblečení, tak si toho nemůže všimnout, naštěstí, jinak by se mohl polekat... Ale jsem hubenější než vypadám. ,,Nepotřebuji ochutnat úplně všechno." Zazubím se. ,,nejsem moc náročná, co se chutí týká." |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis Jsou věci, o kterých se nemluví. "Víš, co bychom mohli?" Přitáhnu si kolena a opřu o ně rukama a složím na ně hlavu. "Začít si vybírat v jídle. Jen tak, protože můžeme." Trochu zlotřile se pousměju. "Jsem si dost jistý, že jsem neměl rád kimči. A skoro to vypadá... že na to můžu klidně navázat. Jen si to představ - žít si tak, že si můžeš dovolit, aby ti něco nechutnalo." Provinile sklopím oči. Pěkně tu kecám. Hladem jsem většinou netrpěl... i když jsem neměl zdaleka tolik, kolik bych si přál. Ale já jsem si to nevybral. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro tázavě se na něho podívám a zamrkám... ,,Vybírat si v jídle? Myslím, že to zkusit můžeme, ale ještě nejsme v Lize, tak kdo ví, co tam budeme jíst..." Nakloním hlavu na stranu a pozoruji ho. ,,Kimči? To neznám..." Pousměju se. ,,Já ti nevím, byly věci, které jsem fakt nemusela, ale za jistých časů bych i za ně byla ráda..." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. ,,zatím ještě nemám ani pořádný domov, abych mohla mít luxus vybírat si jídlo." Dívám se před sebe možná trochu zamyšleně, protože nad tím přemýšlím? nebo nad něčím jiným? Kdo ví... |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "To máš pravdu," uznám. "Možná jsem moc velký optimista. To jenom - asi Thomas," pojmenuju nakonec důvod, odkud všechen ten optimismus pramení. "Tváří se a chová, jako by tohle všechno pro něj byla samozřejmost. Je takový..." Jak to pojmenovat? "Vnitřně spokojený - nebo mi to tak alespoň připadá. Ostatní," kývnu k domu, "a my vlastně taky," dodám trochu nemilosrně, "jenom čekáme, odkud přiletí další rána. On ne..." Trochu pokrčím rameny a spokojeně přimhouřím oči. "Jestli to není důkaz, že se v Lize žije více méně normálně, tak asi nic." Asi bych si sám hned dokázal odříkat deset důvodů proti, ale... už kvůli ní bych si přál, aby to tak bylo. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Třeba má ten pocit, že to také takhle budeme mít. Ale to nebudeme vědět dříve než dojedeme do Ligy." Stále se usmívám. ,,Protože jsme venku moc krátce, proto čekáme všude zradu... To je pochopitelné." zapřemýšlím... ,,Budeme potřebovat čas si na to všechno zvyknout, bude to pro nás nové řekla bych. A nikdo z těch co sedí u toho plného stolu neví, co nás čeká..." |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Jen si moc nedovedu představit, k čemu jim tam budu dobrý," svěřím Alexis svou nemalou obavu. Vlastně velikou, největší ze všech. "Nic moc neumím - ono kdy se to taky naučit," rozhodím rukama. "Bylo mi deset, když - když to přišlo." Když přišel konec všeho. Školy, i učení... v táboře vážně nehrozilo přijít k něčemu, s čím bych chtěl mít něco společného i dál. Nespokojeně se ošiju. "Těžko si nás tam ale budou držet jen tak na byt a stravu." A to pořád ještě doufáme, že to nebude ta zrada, co ji svorně čekáme. Protože jestli bude... můžu si namlouvat co chci, ale bojovat za sebe nebudu. Snad za ně - za Alexis - to bych možná nakonec dokázal... nějak, asi... představa, že by se tam tohle sluníčko dostalo zpátky, na místo, kde by nedostalo šanci už nikdy vysvitnout, je úplně nejvíc hrozná. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,To ani já ne. Ale třeba se tam naučíš ovládat své schopnosti lépe." Znovu se mu zadívám do očí. ,,Mě čtrnáct." Podotknu. ,,Třeba jednoho dne budeme bojovat za to, co je pro nás správné." Trochu se ošiju, jako kdyby mi byla zima, ale ve skutečnosti mi naběhla husí kůže. ,,Bojoval by jsi? Kdybys musel?" |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis Bojovat. Rukama? Kopat a mlátit kolem sebe... ne, ani to si nedovedu představit. A schopnostmi? Nikdy! "Já... pořád věřím, že musí být i lepší možnosti," řeknu. "Odejít na místo, kde můžeme žít v klidu. Oddělit nás zdí, domluvit se... cokoli z toho musí být lepší než boj?" Sám slyším, jak nejistý je můj hlas. Chci to tak - chci o tom být přesvědčený - ale nejsem. Po zkušenostech z tábora snad ani nemohu být. Ten neustálý nátlak, jejich obavy, snaha využít nás a zdeptat, tam nebyl žádný prostor pro společnou řeč... ale přeci nemohou být všichni stejní? Nemohou a nejsou a důkaz mám zrovna tady, hodnou paní, co přijala hromadu znejistělých cizinců a poskytla jim zázemí. Možná. "A ty?" zeptám se vážně. "Bojovala bys - kdybys musela?" |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro Zamyslím se nad jeho slovy. ,,Lidé se bojí všeho co nechápou a chtějí to zničit Safi... Nechtějí žít s někým kdo má větší sílu než oni a ani by nepřijali to, že bysme byli oddělení zdí... Tohle by nepřijali..." ¨Zavřu oči a pousměju se. ,,Udělala bych cokoliv, abych mohla žít tak jako jsem žila před epidemií... A bojovala bych za svůj život, protože bych nesnesla být nějakým pokusným králíkem, nebo otrokem..." Pohlédnu na svou ruku. ,,Pokud by to znamenalo, že v boji zemřu... Jistě, že mám strach... Bojím se, ale nechci být znovu v tom táboře... Už nikdy..." |
| |
| soukromá zpráva od Simeon pro Alexis "Nejspíš máš pravdu," řeknu neochotně. "Ale myslíš, že je to všude takové...? Po celém světě?" Je to hrozně zvláštní představa, a trochu děsivá. Svět pokrytý tábory... trochu se oklepu. "Nemůžou si přece zničit celou budoucnost..." Raději úplnou destrukci než změnu... vlastně se nedivím ničemu. Já už tam taky nechci nikdy být, odpovídám v duchu, ale všechno se ve mně kroutí. Už tak dlouho jsem se neodvážil ani přemýšlet nad tím, že bych mohl něco dokázat... "Znáš Morrise?" zeptám se náhle. Byl to jeden z dozorců, kterého jsem vídával poměrně často. Nevím, jestli se pohyboval po celém táboře, nebo měl na starosti jenom naši sekci. "Byl hrozně velký. Takováhle ramena," roztáhnu ruce nadoraz, což už přeci jenom není úplně věrohodné, "do dveří musel sklánět hlavu a když zařval..." Hlas se mi nechtě trochu zachvěje. Jak by se dalo proti takovému kolosu bojovat nějak - no, normálně? Jsem si jistý, že najet do něj náklaďákem, leda ho to naštve. |
| |
soukromá zpráva od Alexis pro ,,Já nevím Safi..." Vydechnu. ,,Netuším jak to mají ostatní, ale většina se lidí, jiných lidí bojí... Třeba mohou, nějaké děti se třeba mohou narodit bez schopností, kdo ví..." Pozoruji ho znovu a pousměju se. ,,Nic mi to neříká ale jednoho faaakt velkýho chlapa jsem tam viděla párkrát..." Zazubím se. ,,Předpokládám, že ten dostal tím zbytkem toho domu." Opřu se s rukou za zády a skoro zamilovaně se podívám na oblohu. ,,Tohle je lepší pocit než být v táboře..." Podotknu fakt a zhluboka se nadechnu vzduchu... čerstvého vzduchu |
| |
 | Postava Safi vyřazena na vlastní žádost. Bimba |
| |
| Pokračování?! Alexis a Safi (Daisuke) zmizeli za dveřmi na zápraží... Snad jsem ho nějak neurazil a či nevyplašila.. a trochu mi zmizí úsměv z tváře . Pokračuji tedy v hodování a nervózně zahlížím do dveří a čekám kdy vyleze Tom abychom se mohli vydat dále na cestu. Poslouchajíc i debatu ostatních si všimnu ošklivé popáleniny u Roxie. Nabídnu jí svou opět nervozitou téměř zmrzlou ruku na schlazení té rány. Natož hodím jen tak do placu "Jaké myslíte že to tam je? Myslím u Ligy." a přejedu pohledem ostatní zda někdo zaregistroval mou otázku. |
| |
| Dobrodružství převedeno na nového vypravěče - uitto. Bimba |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vincent, Lena, Rockie, Carissime, Holly, Alexis Několika hodinová cesta autem, zvracení, vydatná večeře a pár soukromých konverzací vás všechny dočista vyčerpalo. Když jste ten večer ulehli do postele, byla to celkem úleva. Na farmě nebylo dost postelý pro všechny, ale kdo neměl postel, ten dostal matraci s polštářem a dekou. Těch tady dost bylo. Všichni jste spali v pokoji pro hosty, včetně Thomase. Byli jste sice trochu natlačení, ale v porovnání s podmínkami, které si mnozí z vás prožili za posledních pár měsíců, tohle bylo blaho. Cvrčci, šumění větru v koruně stromů a déšť jemně narážející do okenních tabulek vás pomalu uspávali. Každému z vás se něco zdálo. Ať už to byla stará traumata, která se znovu dřela na povrch, vzpomínky na lepší časy, které vás vztahovali do minulosti, a nebo prostě zcela nesmyslný sen o klaunovi, který jezdí na pouliční lampě, nikdo neměl bezesnou noc. Avšak všichni jste byli ze snu probuzeni prudce probuzeni zvukem rozbíjejícího se skla. Thomas vyskočil na nohy během vteřiny, ale velmi rychle jste všichni byli vzhůru a viděli osamělého muže oblečeného v neprůstřelné vestě a černé kukle, jak stojí vedle rozbité vázy. Na vestě mu žlutě zářila písmena CPA. Children protection agency. Ta písmena vám byla moc známá. Sledovali jste jak ta samá písmena odvážela vaše spolužáky, kamarády i členy vaší rodiny. Muž vša “Do prdele,” řekl muž, když viděl jak jste se všichni probudili, ale řekl to až překvapivě klidným hlasem. Thomas máchl rukou a těžká skleněná mísa s ovocem vyletěla na muže, ale o kousek ho minula. “Zůstaňte tady dokud nepřijdu!” zařval Thomas. Jeho pohled spočinul o vteřinu déle na Leně, ale pak se rozběhl za mužem. Následovala chvíle ticha. Muselo to být jen pár vteřin, ale připadalo vám to mnohem delší. Ticho přerušil až Thomasův řev. A poté bylo světlo. Přesněji obrovské vojenská zářivky začali zářit skrz každou stranu domu. “Haló!” ozve se ženský hlas mluvící do megafonu. Zní celkem otráveně. “Tady CPA. Nechceme vám ublížit, chceme se jen postarat o to, aby jste neublížili sobě, ani lidem kolem vás. Vyjděte z domu s rukama nad hlavou a nic se vám nestane. Nebo zůstaňte uvnitř a aspoň si to užiju,” poslední věta byla jediná chvíle, kdy se v hlase ženy objevilo nadšení. Žena se pak na chvíli odmlčí, a pak promluví znovu otráveně. “Z právního hlediska vám musím říct, že má poslední věta nebyla myšlena vážně. Takže jo, čas vypadnout ven.” |
| |
| soukromá zpráva od Holly pro Ublížíme okolí? Vincent, Lena, Rockie, Carissime, Alexis Po celou dobu mlčím, na oslovování ostatních nereaguji, na otázky odpovídám spíše neurčitě. Jsem příliš unavená ze společnosti všech těch lidí. Nemám sílu na všechny reagovat. Pořád jsem ve střehu a nejsem si jistá, zda jim mohu plně důvěřovat. Všichni působí až moc uvolněně. A to se mi nezdá. Lidé, kteří se potkali poprvé v životě, by spolu neměli vycházet... tak dobře... ne? Možná se mýlím... nebylo by to poprvé. Přestože cestou v dodávce podřimuji, jen čekám, kdy na mě někdo vyskočí a pokusí se mě zavléct zpět do tábora. Na farmě okamžitě zalezu někam, odkud se mohu rychle dostat ven a nikdo si mě nevšimne. Zvyk je železná košile... Večer jsem udělala to, co předchozí noci. Odtáhla jsem si matraci nejdál od ostatních a schoulila se do klubíčka. Nepočítám s tím, že bych usnula tvrdým spánkem. V cizím prostředí, na farmě, kde jsou pro mě stále nedůvěryhodní lidé. Stále mi nejde do hlavy, jak se mohli mezi sebou tak rychle... zpřátelili. Cožpak nikdo nepojímá podezření? Všechno je... moc jednoduché. Nevím, jak dlouho se převaluji na svém místě a pokouším se ignorovat fakt, že se kolem mě shlukuje temnota, v níž na mě číhají ty nejhorší hrůzy. V kapse svírám baterku tak pevně, že mě rozbolí dlaň. Nebudu lhát, bojím se. Neuvěřitelně. Čekám jen, kdy se někdo zvedne s nožem a zaryje mi jej pod krk. Nevím, proč by měl jít pro mě, ale také nevím, proč bych mu pod ruku neměla padnout zrovna já. Po nějaké době mě však déšť za okny ukolébá, upadnu do polospánku, při němž se všechny sny zdají realističtější. Tmavé větve mi drásají obličej, běžím lesem, při čemž pod peřinou cukám nohama, jako bych běžela v křeččím kolečku. Obracím se na druhý bok a nespokojeně nakrabatím čelo. Zpoza temných siulet se vyrojí směs prášků, jež se po mně okamžitě sápou. Padají mi do kapes, šplhají po nohou. Oženu se rukou po jednom, jenž se dostane až na obličej a chce mi skočit do úst. Ve chvíli, kdy se skoro dusím, uslyším hlasitou ránu, při níž vyletím do seu, automaticky beru do dlaně baterku. Prsty se mi však chvějí tak moc, že nenahmatám spínáč. Srdce mi do hrudi prudce naráží jako kladivo do kovadliny. Nemusím ani zapínat baterku, abych spatřila muže, na jehož vestě zahlédnu písmena, z nichž by se mi rozklepala kolena, kdybych stála. Věděla jsem to? Zradili nás? Mě? Bonzli nás? Nebo mě? Mají nás všechny hezky na ráně. Tolik much jednou ranou. Jsem já to ale blbá. Sleduji, jak se Thomas vrhl do bezhlavé akce, jež zákonitě musela skončit dobře. Nechci ani vědět, co se mu stalo. Kdyby zůstal tady, mohli jsme se mu postavit všechni najednou. „Blb,” vypadne ze mě přiškrceně. Stanu na nohou, v dlani svírám baterku i malý kapesní nožík. Ženin hlas by mě měl vyděsit, ale vzhledem k tomu, že je kolem mě tma a ztratili jsme jediného člověka, který zná zdejší prostory, už vyšší míru děsu a vzteku cítit nemohu. Těknu pohledem k ostatním. Myslím, že za celý den ze mě nevypadlo více slov jako v tuhle chvíli: „Řekla bych, že je čas prubnout, jak moc umíme ublížit svému okolí.” Vzdávat se nehodlám. Jen je otázkou, zda jsem jediná. Kdyby ano, tak můžu skočit z okna a vyjde to nastejno. |
| |
| soukromá zpráva od Lena Stawley pro S plným žaludkem se soukám k matraci a cestou jen okouknu zda je Thomas už v pořádku. A usměji se, když vidím jak usíná. Jak tak našlapuju , pod nohama cítím matrace ostatních, a tak se tak do prostoru omlouvám kdybych náhodou na někoho šlápla. Už mi chybí jen tři kroky k matraci, když se mi podvrtne noha která jen kouskem podrážky stoupla na něčí podestýlku, a tak napůl se svalím na něčí nohy... Konečně jsem se dostala zkrze tu překážkovou dráhu. Sednu si , opřu se o zeď a nohy si přikryju dekou. Ještě koukam směrem z okna a poslouchám ty neúnavně řvoucí cvrčky. Najednou se objevují v nás doma , ve své posteli, kde už se dveřmi ke mě řítí moje malá sestra a závrtává se za mnou pod peřinu. Téměř ve stejnou chvíli už vidím naše rodiče ležící na zemi v kaluži krve a jak nevadí mou sestru pryč do obrněného auta... Teď jsem... U babičky? Pracuje na zahrádce u domu... Ruka která mi sahá na rameno mě trochu vyděsí, prudce se otáčím a ta osoba je vzdálená najednou pět metrů daleko a jediné co z ní rozeznám jsou ty kouzelně jantarové oči... Střelba a postava padá k zemi... To už mě probouzí tříštící se sklo... Postava muže a písmena na jeho vestě mě vyděsí natolik, že se mi na rukou tvoří ledové kostky. Z ochrnutí strachem mě vytrhne až letící mísa, která bohužel minula svůj cíl... To už Thomas vyskakuje oknem. Jediné co stihnu je natáhnout ruku jeho směrem ...Ty vole stůj!!!!!!!!! V zápětí je slyšet jen jeho křik... Jsem rozhodnuta běžet mu pomoct. Už startuju z postele když se ozve ženský hlas.... Když domluví, můj adrenalin stoupá a ruce se mění z kusu ledu na vroucí a záplavově schopné monstra... Jen kouknu směrem dívky ležící v koutě místnosti a kývnu na ni z odhodláným výrazem na znamení souhlasu. "Nevzdám se bez boje !" |
| |
| soukromá zpráva od Carissime pro Rozkaz zněl jasně. Holly, Alexis, Lena, Vincent, Rockie Po zbytek dne stráveném na farmě jsem až nezvykle tichá. Ale jelikož mě nikdo z přítomných tolik nezná, nemůže s ničím porovnávat. Procházejíc jídelnou se na chvíli zastavím pohledem na každém z nich. Věřím jim. Ano, věřím. Moc lidí neznám, ale tihle jsou ke mě milí, když mluvím, tak mě poslouchají a navíc mi rozumí. Jsou jako já. Víceméně... Prošli si podobnými, ne-li horšími věcmi, jako já, takže pro ně Liga znamená totéž, co pro mě. Během západu slunce se na chvíli posadím na verandu. Teď už by mělo být všechno super. Dostanu se k Lize, i s ostatními. Tam nám pomůžou a dají nový domov. Tak proč ten divný pocit? Takové šimrání, zvláštní pocit, který říká, že se něco stane. Zamyšleně zamručím do houstnoucí tmy. To bude únava. Tohle byl dlouhý den, není divu. Broukajíc si melodii písničky, jejíž název i slova mi vypadli se vydám do místnosti, kde už ostatní nejspíš spí. Běhání mi jde skvěle, ale tiché plížení - jak se taky ukáže během proplétání mezi lůžky se spícími lidmi - mi jde strašně. Jen tak tak se vyhnu čísi ruce a málem zakopnu o hromádku pesimismu zapnutou po nos do mikiny, jež mi leží v trajektorii cesty k volné matraci. ,, Promiň" zašeptám tak nahlas, že by možná nakonec bylo lepší křičet. Se zatnutými zuby se doplížím k volné matraci a snažím se nečervenat. Když se ale posadím a ohlédnu na ostatní, vidím, že jsem nikoho nevzbudila. Úlevně vydechnu a konečně si lehnu. Notnou chvíli pozoruju strop, než se mi konečně podaří usnout. Cosi mě zastudí na zátylku a já rychle otevřu oči. Kolem mě je bílo, všude sníh, jen v dálce je vidět obrys nějakého domku. Zvednu se na nohy, sníh mě studí mezi prsty, ale mráz najednou mizí. Pod mýma nohama sníh taje a odhaluje čerstvě zelenou trávu, která se objevuje na jaře. Tváří se mi rozlije ohromený úsměv, když mi u nohou začnou kvést drobné kvítky sněženek. S úsměvem kráčím dál a nechávám za sebou stopy, v nichž kvetou trsy těchto květin. Dům, z nějž jsem viděla jen obrysy je najednou přímo přede mnou. Vypadá krásně, dřevěné obložení, na oknech truhlíky s květinami zářivých barev. Vyjdu na jeho verandu a otočím se k domu zády, abych viděla na své stopy. V těch však květy nepřirozenou rychlostí uvadají a místa se opět zasypávají sněhem. S nechápavým výrazem vykročím zpátky ke sněhu, ale cosi mi brání. Nemůžu sejít z verandy. Otočím se zpátky k domu. Najednou působí temně a děsivě, květiny v truhlících jsou suché a mrtvé, dřevo je tečkované od červotočů a okna vysklená. Pohltí mě děs. Kde to jsem? Proč nemůžu pryč? Mé nohy se proti mé vůli rozejdou ke dveřím, které najednou působí jako brána noční můry. Možná už v ní jsem... Ruka sama od sebe otočí klikou. Chci zavřít oči, ale nemůžu. Proti své vůli otevřu a rozejdu se dovnitř. Ne... Za dveřmi však není podlaha. Jakmile překročím práh, cosi mě stáhne do nekonečné temné propasti. Padám a kolem mě míhají páry rudých očí. Padám a oči jsou stále blíž. A potom se ve světle, které vydávají zalesknou děsivé tesáky. Prudce otevřu oči a rychle se posadím. Všude kolem je tma. Kam zmizely ty oči? Schovávají se tu někde? V tichu slyším jen prudký tlukot svého srdce. Náhle ale vidím žluté světlo a vyděšeně zakřičím. Takový křik by probudil i mrtvého. Položím si ruce na pusu, abych nekřičela dál, když si uvědomím, co to žluté světlo znamená. CPA. Skoro se mi zastaví srdce. Oni na nás přišli! Oni nás teď odvezou a zamknou do těch hnusných cel... Ne. To nemůžou... Utekla jsem... Nemůžou... Bleskově se postavím na nohy a navléknu se do svého kabátu. Znovu mě nedostanou. Okem téměř nepostřehnutelnou rychlostí se přemístím k muži a pokusím se i onu rychlost využít k dobře mířené ráně pěstí do spánku. Nechci ho zabít, to bych si vytáhla nožík. Jen se ho chci pokusit omráčit. A on by neměl mít šanci mi zabránit. |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR