Praha rok 2018

Den jako každý jiný, tedy skoro

nákupní lístek

Rozhovor o nákupu

Nudný den

Magický obchod Vlčí zuby

Celý týden se tak blbě vleče a o pořádnou práci tady člověk ani nezakopne. Vážně, ty Čechy stojí za prd. Proč?! Mnoho lidí, málo zeleně, nudná práce. Spousta blbých keců a žádný klid a soukromí. Akorát jsem si vyhříval zadek v místním Pražském baru v jednom z ústředí lovců. Obvykle tu bývá poměrně plno, spousta různého smradu a hluku, že by jeden nejradši vraždil. Dnes jsem si překvapivě ale užíval ticho a klid a místní hořký patok zvaný PIVO. Žádná sláva, to vám teda povím. Silné to není, oproti banánovému pivu to není ani sladké. Vypadá to divně a má to tunu pěny. Nicméně za těch posledních několik měsíců jsem si poměrně zvykl. To pití přesně vystihuje mé většinové rozpoložení.

Akorát jsem si spokojeně upil, jelikož jsem si v duchu znovu liboval nad tím klidem a tichem, co tu panoval. Očividně to byla chyba. Jakmile si totiž něčeho hojně užíváte, bude to vzápětí nenávratně zničeno. Na toho chlapa jsem se zadíval ostrým nevrlým pohledem. Kdyby alespoń nenesl nějaké vzrušení do této nudy, asi bych ho na místě pro výstrahu roztrhl jako hada.

Nicméně měl velmi dobrý důvod pro to, být hlasitý a informace, které mi předložil, byly velice lákavé... na druhou stranu to, že se po kusu šutru nyní hnali všichni mi značně pod čumákem smrděla. A do toho přišel ještě telefonát. Mlčky jsem ho zvedl a přiložil si mobil k uchu. Mlčel jsem. Tak jako vždy. Beztak na druhé straně bude zas nějaký otrapa.

Ano, měl jsem pravdu. Otcův hlas jsem poznal spolehlivě. Chvíli jsem opět mlčel, než mu odpověděl. Možná proto, abych ho stihl ještě naštvat. Nemusí přece pořád vytáčet jen on mě. "I když řeknu, že ne, tak stejně nedáš pokoj." Pronesl jsem líně a vážně. "Povídej, nemám moc času." Dodal jsem již značně netrpělivě. Jestli jsem si měl vybrat mezi šutrem a tátou, vyberu si šutr...

Magický obchod Vlčí zuby

právo na utišení potřeby

Rozhovor s otcem

Bylo překvapující, jak se otcův tón hlasu nezměnil i při mé drobné provokaci. Zdá se, že opravdu má na srdci něco důležitého a naše malicherné rozbroje nyní šly stranou. "To nejsou veselé zprávy." Připustím nakonec. Moc skutečných informací teda Sverza neposkytla. Že by podceňovali závažnost takových informací? Hmm... Mě osobně by ale více zajímalo, co se stalo s tím krystalem, co měl sloužit jako vězení. Teoreticky nepotřebuji chytat tu stvůru. Stačí donést krystal... tak zní úkol, na který je vypsaná odměna. A jestli se to pak Sverze nebude líbit, to bude věc jiná. Teoreticky, když o tom ví otec, možná by to šlo i soudně vymáhat, kdyby odmítli zaplatit.

Mezitím se mi na tváři usadil lišácký úsměv. "Neboj, otče, stvůru ke splnění úkolu nepotřebuji. Jdu jen po tom krystalu. Jestli je ta věc z něj venku, to je věc druhá, ale potřebuji ten šutr." Pronesl jsem než se mi plně projevila spokojenost v poslední větě. "Když se ještě něco o tom dozvíš, dej vědět. Díky za informace." Uzavřel jsem a náš telefonát ukončil.

Poté jsem se zadíval na barmana a zaplatil za svou drobnou útratu, než jsem se vydal do mě známého obchůdku. Proč? To bylo snad jasné. Třeba ta ženská bude něco o té potvoře uteklé z krystalu a o samotném krystalu něco vědět. Horší bude, když bude ten šutr na padrť. Leda bych musel získat prášek a dle magie by si ti lotři na Sverze museli potvrdit, o co původně šlo... Ale i tak jsem byl s vývojem situace spokojený. Alespoň jsem měl odkud se odpíchnout.

O nějakou dobu později, jsem již vcházel do onoho obchodu, od kterého jsem se měl držet dál. "Dobrý den." Pozdravil jsem tlumeně a zdvořile. Mé oči zběžně přejížděly police a uši se snažily identifikovat vše, co mohly. Jistě, že toto bylo první místo, kam jsem zamířil pro své odpovědi, ale stále jsem si byl vědom otcova varování, který by mě tu radši neviděl. Jenže bez některých vodítek, které bych tu mohl získat, se stejně k vyřešení zakázky nepohnu.

Magický obchod Vlčí zuby

Magický obchod Vlčí zuby

Starý známý přítel

Kolem mne se provane odér krve, bylinek a upíří zápach. Patrně muž mě chvatně minul. Do diskuze mu zjevně nebylo. Nedivil jsem se. Také jsem se s upíry příliš bavit nechtěl. Řekněme, že jejich vystupování, chování a myšlení vůči dlakům není zrovna...hmm... nejlepší, ale to ani opačně.

Vzápětí mě ovinula slova místní prodavačky. Jako vždy jsem zprvu setrvával v tichu a ženštinu si pohledem poměřoval. Jako vždy jsem doposud nenašel sebemenší nápovědu o tom, co by ta babice mohla být vůbec zač, a že zrovna odpověď na tuto otázku mohla být velmi draze placená. "Ne, to nepřišel." Souhlasil jsem nakonec na ženin postřeh. "Hledám křišťál." Pronesl jsem bez obalu a sledoval jí bedlivým pohledem, zda na sobě dá najevo nějaké známky o tom, co bych mohl skutečně hledat. Při tom jsem pokročil více do nitra obchodu, stejně jako žena za pultík. Sledoval jsem její zboží a přesto mě zajímala žena samotná mnohem více. Pravděpodobně jsme se oba zároveň snažili toho druhého dostatečně dobře odhadnout a při tom zkoumali, jak velký chlup můžeme vůbec pustit.

U prince

Magický obchod Vlčí zuby

Otec měl pravdu. Ta baba musela něco vědět! Kdyby nic netušila, ten pohled by v očích na zlomek vteřiny neměla. Hrát hloupou uměla dobře, ale snad nevěřila tomu, že by mě na takovou nudli natáhla? Mlčel jsem a jen jí sledoval. Uvidíme, jak dlouho jí to bude bavit, předstírat.

"Jde mi o ztracený křišťál známý jako Zven ze Sverzy." Odtušil jsem, když žena přede mnou konečně umlkla. "Myslím, že oba minimálně máme tušení, o co se jedná." Podotkl jsem, jakoby nic. Zatím jsem více neprozrazoval. Byl jsem zvědav na chování té ženy, ale sám jsem cítil jisté niterní napětí. I když jsem se snažil udržovat zdvořilý a klidný tón i tvář, pod mou kůží to nebezpečně bublalo. "Tseee." Uniklo mi tiše skrz přivřené zuby. Něco tu smrdělo. Doslova. I když ta vůně nebyla tolik vtíravá, motala mi hlavu. Nemínil jsem se ale vzdát svého cíle a nechat se tak rychle vyhnat. Neodejdu, dokud nebudu s ženinou odpovědí spokojen. I kdyby to znamenalo začít v tomto krámě šílet! Nebezpečná myšlenka i situace, ale... já nebyl ten, co se vzdával.

U prince

Magický obchod Vlčí zuby

VLČÍ ZUBY

Konečně to vypadalo, že se někam dostáváme. Nevracel jsem se k tomu, že ze mně dělala hlupáka. Každý to čas od času dělá. I já. Netušil jsem, zda to myslela vážně a nebo jako vtip, ale je pravda, že jsem se konečně uvolnil a začal se smát. "Tak tohle bylo dobré." Pronesl jsem stále se pochechtávající. Hmm... byla to dlouhá doba, co jsem se naposledy smál. Ta baba měla něco do sebe.

"Omlouvám se Vám, za takové problémy." Pronesl jsem již klidněji, i když jeden z mých koutků se stále kroutil v jemném náznaku úsměvu. "Bylo mi řečeno, že s Tím můžete mít něco společného." Dodal jsem nicméně s vážným pohledem. Když jsem mluvil o Tom, měl jsem na mysli to, co bylo uvnitř krystalu.

"Nejradši bych, kdyby šlo sehnat alespoň ty kusy krystalu...bez toho, co bylo uvnitř, je to možné?" Otázal jsem se ženy otevřeně. "Jestli ale nemám na vybranou..." povzdychl jsem si "...tak bych radši originál." Odvětil jsem a při zvuku zvonečku oznamujícího dalšího zákazníka, jsem stočil pohled ke dveřím. Už tu je zase. Zabručel jsem si v duchu. Nelíbilo se mi to. Vzápětí jsem stočil svou pozornost opět k prodavačce. Originál od plagiátu se dá poznat. Podle pachu... věřil jsem, že až tak velkého hlupáka ze mě zkoušet udělat ta žena nebude. Proč jsem chtěl originál? Neměl by obsahovat chyby. Plagiát? Mohl. Záleželo na způsobu jeho pořízení. Že může být originál dražší? To mohl. Ale byl jsem si vědom, že žena nebyla jen podvodnicí a šarlatánkou. Když šlo o vážnou věc, prodávala kvalitu. Možná proto jsem zde nakupoval poměrně nejraději.

Magický obchod Vlčí zuby

Když upír došel přidrzle blízko k mé osobě, začínalo to ve mě opravdu pomalu znovu zase vřít. Copak ten bastard neviděl, že zrovna s tou starou sůvou jednám já?!!!! Při jeho tónu hlasu a výrazu tváře jsem se zachmuřil ještě více a kdybych se nehlídal, vztekle bych po tom upířím bastardovi skočil. Tak tys, chlapečku, nepatřil mezi ty zdvořilé, co zde vyzvídali. Pomyslel jsem si. Copak netuší, jak je tato stařena výjimečná?! Věřil bych, že je i hodně mocná, když dokázala přežít tak dlouho... Ale jeho chování nebyl můj biznis. Kvůli němu jsem tu nestál. Radši jsem stočil pohled ke stařeně a především jsem hlídal pergamen, aby po něm ten bastard neměl příležitost sáhnout. Nenechám si to čajznout takovým nechutným cucákem, jako byl on!!!!

Byl jsem rád, že si stařena uvědomovala, že k originálu mám větší nárok já. Přece jen jsem přišel první a narozdíl od toho komára k ní byl zdvořilý. Tisícovka... chvíli jsem to převaloval v hlavě. Nebylo to málo... Na druhou stranu, jakou toto mohlo mít skutečnou hodnotu? Než jsem se dostal ke smlouvání, rozlétly se dveře.

Tedy ono se toho rozlétlo v ten moment více. Celý obchod vybuchl, ale ne zevnitř, ale zvenku. Akorát jsem cítil milimetry, které mě dělily od kouzla, které sejmulo starou obchodnici, jež odletěla několik metrů dozadu do nitra obchodu. Kolem vířil prach, střepy a třísky. Neohlížel jsem se. Ne, hned. Prostě jsem hrábl po tom jediném, co bylo mým vodítkem k vyřešení úkolu. Přece jen jsem byl nejblíže pergamenu. S ním v ruce jsem se převalil přes pul a přikrčil jsem se za ním. V tu dobu jsem konečně viděl útočníka, který sem tak nečekaně vpadnul.

V uších mi zvonilo, ale zrak mi fungoval dobře. Jestliže teď proti mě poletí kletba, jsem skryt za pultem. Chvatně jsem schoval pergamen na bezpečné místo, zatímco mou myslí výřily myšlenky jak splašené: Válečný mág. Sejmul tu starou babku. Ona patřila mezi nejstarší a nejtajemnější bytosti. Nevím, zda je mrtvá. Jediné pojítko ke všemu je pergamen schovaný u mě v bezpečí. Má na sobě spoustu run. Ovládá oheň. Nevím, co je zač. Jedna stříbrná dýka. Chvatně jsem se rozhlížel po tom, co zbylo z obchodu. Vyvrácené regály, některé ještě stály. Do toho vchod byl zabrán neznámým útočníkem. Jestli dokázal porazit tu babu tak lehce, je nebezpečně silný. Kdyby babča byla tak snadný cíl, nikdy by nepřežila tak dlouho. Možnosti. Bojovat? Možná. Problém je, že bych se musel dostat hodně blízko. Ohnivá magie to komplikuje. Boj proti dýce by nemusel být takový problém, jako boj s magií. Do toho tu byl protivný upír, který šel po stejné věci jako já. Jestliže to vezmu kolem a kolem, nejlepší by měl, kdyby mě nechal chcípnout a čajzl by mi pergamen. Takže je to jeden ku dvěma. To není dobrý. To je přímo plná halda sraček.

Co může ten chlap být zač? Šel si srovnat účty nebo jde po tom, co bylo uvězněné v krystalu. Nebo tomu, co bylo uvězněné, pomohl na svobodu a poslouchá jeho rozkazy. Nyní potřebuje zlikvidovat veškerá vodítka. Je na tom pergamenu ohledně toho rituálu vše nebo si něco ta ženština nechala pro sebe? Žije? Je mrtvá? Každý obchod má zadní východ!!

To vše mi zabralo jen pár vteřin a rozhodnutí ještě méně. Setrvávat zde nemělo smysl. Bylo to zbytečné riziko. Mé zvířecí já se probouzelo. A nebylo to jen kvůli blížícímu úplňku, který mou vnitřní bestii povolával tak rychle napovrch. Ne. Ohrožení bylo dostatečně iritující, abych toužil po tom běsnit, ale to jsem nemohl. A tak jsem se proměnil. Ne celý. Prostě jsem využil příležitosti a nechal svou tygří bestii ať se smíchá se zbytky mého racionálního lidského rozumu. Stále jsem mohl chodit po dvou. Stále jsem mohl uvažovat. A stále jsem potřeboval vypadnout. Lidské tělo (tedy téměř lidské tělo) oplývalo nyní silou dlaků. Jak dlouho budu schopen tuto podobu udržet byla otázka. A na jakou stranu se to pak zvrtne, tak to byla ještě větší otázka. Nicméně, tyto otázky mě nyní netrápily. Nebyly důležité.

Zobrazit SPOILER

Vrhl jsem se do nitra obchodu. Využíval jsem úkrytů, kdybych zrovna já měl být cílem ničivých kouzel. Na druhou stranu ani mág nemohl být tak rychlý (ani jeho reflexy) jako jsem byl nyní já. Plánoval jsem sebrat ženu a vypadnout. Po cestě jsem strhl jeden velký ubrus, který mě měl v "liském" světě schovat na nutně dlouhou dobu. A na upíra jsem v žádném případě neopomínal. To, že jsem se ho nevšímal neznamenalo, že neočekávám nějaký podraz i z jeho strany. Pořád to byla odporná pijavice!!!

Bitka v obcohdě

Sídlo Kruhu

Nepříjemný den

#1 Echo

Hlídka

Bitka v obchodě

#2 Místo činu

Další den v Praze

Samuel Raito

Kaleidoskop dnů po tetině smrti spíš nabíral na obrátkách, než aby se uklidňoval, holka z malé dědiny v Praze, achjo, kolikrát jsem si říkala, že to nepůjde a opakovala si tu mantru „tonepudetonepudetonepude“ a těšila se na den, kdy se moje mantra změní na „topudtopudetopude“…

„Ale do háje, to ten den pěkně začíná,“ říkala jsem si, když jsem položila telefon. Nejraději bych si zaklela pěkně od plic, ale mám s klením trošku neblahé zkušenosti, tak jsem na to raději opatrná. Protože jsem vůbec netušila, co si o tom telefonu mám myslet, rozhodla jsem se to zjistit a na tu schůzku jít. Koneckonců nějaké ty zkušenosti se sebeobranou jak fyzickou tak i magickou mám, tak co. Nikdo rozumný přece nechce žít věčně, a co horšího by se mi mohlo stát. No mohla bych se zaplést do nějaké šlamastyky, ale to už se mi stalo tolikrát, že jedna navíc mě nemůže rozhodit.

Přátelskému hlasu v telefonu, který patřil Samuelovi Raito, jsem tedy odpověděla, že bych tedy jako s ním na ten oběd zašla, a že bych byla ráda, kdyby mě vyzvedl, protože jsem v Praze krátce a netrefím nikam. Teta si myslela, že bude na Samuelovi záznamy potřebovat hodně papíru, hm, ale proč ty stránky nepopsala? Však na to přijdu, nebo nepřijdu, hodila problém se zápisky za hlavu … prozatím. Otočila jsem se ke skříni a věnovala se důležitějšímu problému „co na sebe“, když zazvonil telefon podruhé.

Něco mi říkalo, ať to nezvedám. Ale neposlechla jsem, stejně jako jsem neposlechla, když mi něco říkalo ať nechodím do té uličky a pak jsem měla otřes mozku, když na mě spadl kus fasády, ani když mi něco říkalo, ať si držím tu tašku a pak mi z ní nějaký chmaták ukradl peněženku a doklady, a tak bych mohl pokračovat. Takže když jsem posléze telefon zase položila, něco mi říkalo, že přijdou problémy….

Tak nějak jsem cítila v kloubech, že bych se z oběda se Samuelem měla do jedné vrátit, což nestihnu. Tak bych mohla nechat na dveřích vzkaz, ale to by zase každý věděl, že nejsem doma, taky bych mohla Samuela vzít domů, ale to jsem nechtěla a nebylo to vhodné. Koukla jsem oknem na ulici, abych si vybavila, jestli není v naší ulici nějaký podnik, kde by se dalo najíst….

Sídlo Kruhu

Útěk

Nečekal jsem ani na upíra ani na jiné pronásledovatele. Potřeboval jsem zmizet a to rychle. To, že mě mág nepronásledoval, nejvěstilo nic dobrého. Předpokládal jsem tedy, že nebyl sám a brzy by se mi i tak měl někdo pověsit na paty. Překvapivě jsem unikal ze začátku poměrně lehce, až se mi tomu nechtělo věřit. Něco tu nehrálo, ale... nemohl jsem přece jen v jednom kuse bezhlavě utíkat.

Z mordy se mi linul těžký dech... nebo alespon mým uším zněl těžce. Možná proto, že byl nyní můj sluch daleko lepší, než kdybych měl na sobě své lidské vzezření. Aktivoval jsem krystal proti vyhledávání a dovolil jsem si na pár okamžiků vydechnout a alespon na rychlo prozkoumat svitek, který jsem ukradl z obchodu. Moc jsem z té věci moudrý nebyl, ale aspon už jsem věděl, koho hledat. Ta věc v mých rukou mě nenechávala klidným. Nezamlouval se mi výjev, který byl na obrázku. Trochu to připomínalo Egyptskou mytologii a jestli jsem o ní něco věděl, tak byla protkána děsivou magií. Ve starověkém Egyptě nikdy nezáleželo na obětech. Ba naopak. Cím více obětí, tím lépe a jestli ta kreatura pochází z dob Egypta nebo starší... Zastříhal jsem neklidně ušima a nasál pachy, které se zmítaly ve vzduchu. Můj neklid nevyvolal jen svitek!!!

Chvatně jsem ho uklidil do svého obleku a připravil se. 4 lidé... nevím, co vše dokáží. Nevidím je, ale slyším a cítím. Místo toho, abych vydal hlásku, přešel jsem do kočičího režimu neslyšného pohybu a snažil se opět zmizet v ulicích města. Nicméně hromotluk pod látkou z ubrusu bude budit pozornost. Plánoval jsem se při nejbližší příležitosti dostat na střechu a pohybovat se po střechách budov. S kočičí hbytostí a ohebností by pohyb po nich neměl být problém. Když budu dostatečně rychlý a mrštný a zmizím včas, tak poté by mí pronásledovatelé neměli být schopní mě objevit... ale ted rychle pryč...

Setkání s panem Raitem

Sídlo Kruhu

Sídlo Kruhu

Telefonát

Hlídka pátrá a odchází

Na obědě s panem Raitem

Samuela Raito jsem čekala vkusně oblečená a připravená k odchodu s půlhodinovým předstihem. Pořád mě totiž popoháněl energický hlas Jenefer z české inkvizice. Chodila jsem po bytečku a dělala takové ty zbytečné věci, jako je urovnání časopisů na stolku a tak podobně a přemýšlela o dnešním dni, jak to udělat, abych byla na dvou místech zároveň, když tu se ozval telefon po třetí.

Poctila jsem telefon pohledem, jako by to byl chřestýš diamantový a dokonce jsem se i trošku přikrčila. Pak jsem si srdceryvně povzdechla, jakože mám těžký život, zkontrolovala, že Samuel má dorazit až za dvacet minut a pomalu kráčela k vytrvale zvonícímu telefonu. Než jsem došla, zapnul se záznamník a já vyslechla vzkaz. Rozhodla jsem se, že zavolám zpět, rozhodně zavolám zpět, ale až proběhne oběd se Samuelem a odpoledne s Jenefer. Asi po dvacáté jsem došla k oknu. Tolik jsem na Samuela čekala, ale když konečně zazvonil, tak jsem se lekla, až jsem nadskočila.

Po krátkém představení mě pan Raito odvedl do blízké restaurace, koukla jsem na hodinky, kolik budu potřebovat minut na návrat, nebylo to moc, rychlou chůzí méně než deset minut, sprintem čtyři minuty, ale i tak bych musela oběd zhltnout rychle, achjo. Šlamastyka, kterou zkusím vyřešit a když to nepůjde, budu to muset hodit za hlavu, Samuel prostě zavolal dřív.

Když jsme se nakonec usadili na rezervovaná místa a Samuel mi řekl některé základní informace, pochopila jsem, že to nespraví jedno posezení u oběda: „Pane Raito, rozumím více či méně všemu, co mi říkáte. Přesto bych si s vámi ráda sjednala ještě jednu schůzku, na které bychom toto všechno probrali nějak podrobněji. Navíc se mi po vašem telefonátu připletla do dnešního oběda nějaká komplikace.“ Zírala jsem chvíli slepě do jídelního lístku, protože mi v hlavě naskočil nápad: „Vlastně bych se vás na to mohla zeptat, koneckonců máte přehled. Hned po vašem telefonu jsem měla ještě jeden, volala Jenefer z české inkvizice a sháněla mojí tetu, aniž by mi dala možnost něco vysvětlit, vyštěkla na mě, že přijde v jednu a položila telefon. Dnes v jednu. Máte nějakou radu?“

Útěk

PŘEKVAPENÍ

Pomalu jsem si začínal věřit, že jsem zvládl se dostat z okleštění nepřátel poměrně slušně rychle a úspěšně. To jsem ale nečekal, že vzápětí bude následovat rána zespodu do tlamy, která mě složí na jedné z Pražských střech k zemi. Zasažené místo mě bolelo, ale na druhou stranu, alespon jsem byl při vědomí. Zprvu jsem chtěl zprudka vyskočit na nohy a začít se bránit, až by krev stříkala vzduchem, ale dřív, než jsem to stihl, se při mém zlostném zvířecím a varovném zavrčení, roznesl mužský hlas. Rázem naježené chlupy zase na mé srsti poklesly a i pysky překryly vyceněné tesáky.

Je pravda, že jsem na muže nad sebou zíral nyní trošku vyjeveně a nevěřícně. Možná i s podezřívavostí, se kterou jsem si ho přeměřoval a hodnotil situaci, nakolik je skutečná. Pohledem jsem střelil k ostatním lidem, kteří se srotili na okraji střechy. Asi ani nečekali, že se budu bránit, jelikož pozornost věnovali víceméně něčemu jinému. Trochu jsem se uklidnil, i když ne moc.

Těžce jsem si povzdechl. Už zase mi otec šlapal na paty. Proč sem musel nastrčit zrovna Vozara?! Nyní bych byl i radši za někoho, kdo s otcem neměl co do činění. Na jeho oznámení ohledně odpovědí na otázky, jsem jen poslušně mlčky přikývl, i když jsem nepřestával ostražitě sledovat dění u okraje střechy. Zároven jsem v duchu tiše supěl. Nehodlal jsem v žádném případě vytahovat otcovo jméno. A už vůbec jsem netoužil, aby mě otec vytahoval z brindy, do které jsem tak spadl... Dokážu se z toho vylízat i sám!!!

"Sitri Tori. Licence 5. úrovně." Odpovídal jsem krátce a stručně, nicméně klidně. Prozatím jsem si mohl být jist, že snad až na ohrožení otcovou reputací a zásahem jinak ohrožen nejsem. Při další otázce mé uši neklidně zastříhají, jak zachytí již známý styl chůze/běhu mých pronásledovatelů. "Utíkám kvůli přepadení jednoho obchodu... nechtěl jsem se tam nechat zabít." Odvětil jsem tiše, zatímco jsem svými slechy přehodnocoval dění pod střechou. Hlas byl nyní napjatý, ale přece jen jsem neměl čeho se obávat. Vozarova jednotka byla tak schopná, jak o ní otec doma prozpěvoval...

Postupně jsem i ze sebe vysoukal název obchodu, kde stará paní pracovala. "Němci?" Zopakoval jsem po něm nechápavě. Tak daleko, abych se svými pronásledovateli prodiskutoval jejich původ, jsem zrovna nebyl. Jestli si Vozar nevšiml, byla jich přesilovka a já potřeboval zdrhnout s pergamenem a se zdravou kůží...

A když Vozar, místní velitel, přiznal, že nemá o tom, co se tu děje ani tušení, těžce jsem si povzdychl... znovu. "Lovci se nezbláznili. Zbláznila se univerzita, která vypsala jistou odměnu za jistý krystal." Pronesl jsem vážně. "Nicméně nejde o obyčejný krystal na nějaké pochybné kejkle a zaříkadla. To nejdůležitější, proč je za něj vypsaná taková odměna, neprozradila... V tom krystalu bylo uzavřené nějaké stvoření. Předpokládám, že ti, co mě pronásledují, chtějí to monstrum polapit a jeho sílu zneužít pro vlastní účely... málem to ta stařena nepřežila a i mě se ti prevíti snažili v tom krámě usmažit zaživa." Odplivl jsem si již mírně pohněvaně. "Doufám, že prodavačka vzala nenápadně čáru, zatímco se pustili za mnou. Protože jestli mě nechytí, tak ona bude zaručeně další, po kom půjdou, i když o ní kolují takové podivné zvěsti..." Dodal jsem s rukama na pokrčených kolenou, kdy jsem vzhlížel k Vozarovi. A čekal, co z něj vypadne... Lhát mu, mi nepřišlo moudré. Ríkat ale celou pravdu také ne. Díky jeho chlapům jsem nyní byl na chvíli v bezpečí, i když pravděpodobně o dvě stovky budu lehčí...

Duch ?

Sídlo kruhu

#3 Kontakty

Laura se nadechla aby Metelkovy odpověděla nemístným jabem, ale místo toho si jen povzdechla. "Ale slyšel... netvařme se, alespoň mezi sebou, že se to nestalo. Nebo že jsi na to zapomněl. Alespoň já na to nikdy nezapomenu...Nemysli si, že jsem ti to co jsi pro mě před těmi 40 lety udělal jsem ti jen tak zapomněla. Ale... co když se to stave znova, hm?" nadhodila s rádoby žoviálním výrazem, který jen skoro zakryl její obavy. "Možná bych se měla jít rovnou udat k té staré čůze. Pokud to někomu zachrání život..." nakonec pokrčila rameny a přešlápla na místě. "Prostě... pokud na něco přijdeš, dej mi vědět. Budeš to mít u mě, tak jako vždycky." dokončila původní myšlenku a na jejím zachmuřeném obličeji jí cukl koutek do letmého úsměvu.

Laura počkala až strážníci vyklidí prostor v jejím bytě a následně i v baru. Pokusila se zabezpečit svoje prostory a nakonec mezi oponu a okno Rudé místnosti dala cedulku "Dnes zavřeno."

Laura pomalu vyrazila do města a na radu Metelky se vydala do Vlčího zubu, přestože své vyhlídky viděla spíše pesimisticky. Pokud někdo po tom krystalu toužil tak, že se vloupal k ní, pochybovala, že by předtím nestihl využít jistější zdroje...

Jela v tramvaji a koukala nepřítomně z okna, zatímco přemýšlela co dál, pokud ve Vlčím zubu nepochodí. Její ruka po chvíli vytáhla z kapsy jejího kabátu mobil a poslala stručnou zprávu.

"Stabilizační krystal? €?"
Adresát : J. Mjr.

(( Nespolupracuje mi prohlížeč, tak tentokrát bez barviček :/ ))

Oběd s Raitem

Obchod Vlčí zuby

Odcházející hlídka

Přijala jsem vizitku od Samuela (tak jsem mu v duchu říkala) a zastrčila si jí do kabelky, kterou jsem měla s sebou. Protože mi při úsměvu pana Raita zatrnulo (po prohlídce jeho chrupu jsem se v duchu vrátila k příjmení), rozhodla jsem se, že s ním raději vtipkovat nebudu, aby k dalším úsměvům neměl příliš důvodů. Na můj dotaz ohledně Jenefer odpověděl rychle a jednoznačně a já ty jeho rady s pokyvováním hlavy vyslechla, načež jsem sama sebe pochválila, že jsem Jenefer podle toho břitkého hlasu odhadla dobře. Protože mě pan Raito ujistil, že není radno Jenefer zbytečně dráždit, rychle jsem sjela jídelníček, zda tam nebude něco, co bych mohla dostat a sníst rychle, nejlépe ihned. Ale osud mi dnes nebyl nakloněn a tak jsem se rozhodla, že jíst nebudu.

Odložila jsem jídelníček na stůl a podívala se na pana Raita: „Jste velmi laskavý a děkuji vám za pozvání a cenné rady.“ Pak jsem poklepala na kabelku, kam jsem si dala jeho vizitku: „Určitě se vám ozvu co nejdříve. A teď, pokud mě omluvíte, půjdu čekat do svého bytu ohlášenou návštěvu paní Jenefer. Je mi skutečně líto,“ můj žaludek slyšitelně zabroukal hlady, „že vás teď opustím.“

Odsunula jsem se mírně od stolu, že se tedy rozloučím a půjdu.

Obchod Vlčí zuby

Následoval jsem poručíkova pohledu a sledoval, co se děje pod námi. Ted jsem si mohl být stoprocentně jist, že prozatím mě nikdo pronásledovat nebude, alespon ne Němci, které muž z noční hlídky zmínil. Nicméně jeho pobavení mi na náladě moc nepřidalo. Spíš naopak, začínal jsem se opět vracet ke své ubručené až vzteklé povaze. "To už je vaše věc, jaké zbytky budete uklízet." Zavrčel jsem. Dráždilo mě vědomí, že ten chlap o té ženské ví až příliš a já doposud nic. Je to ironie, když je to pomalu celorepubliková záhada na jejíž rozluštění je vypsána tučná odměna... Ale pravděpodobně mě více rozpaloval už jen samotný výstup vševědoucnosti a povznesenosti, který jsem nemohl snést ani u svého otce. Výstup hezký, ale kolikrát ten bastard neví lautr nic!!! A rozhodně neví vůbec nic o mě!!!

K poručíkovi jsem se vrátil až po chvíli a to jeho: "Mimochodem..." mi téměř doslova vyrazilo dech. Prokletá babice, to mě chtěla zabít?! Vždyt jsem se jasně snažil chránit jak pergamen, tak ji!!! Ty slova jsem stěží potlačil, jak se ve mě dmul znovu vztek a do toho tu byl fakt, že jsem tu stále trčel v napůl zvířecí podobě. Nebylo to nejrozumější. Mé rozpoloženíí se dalo poznat podle mrskajícího ocasu a sklopených slechů. Mimo jiné bylo jen otázkou času, než ztratím sebekontrolu, jelikož a poněvač vztek byl tenkou spojnicí mezi lidskou a zvířecí stránkou. "Jasně...jasně..." uniklo mi nesrozumitelně v době, kdy se mé tělo vracelo ke svému lidskému já. Nechat se lovit noční hlídkou, která stála přímo před mým čumákem bylo to poslední, o co jsem stál. "Vyřídím to radši hned." Zabrblal jsem, jen abych měl ty nepříjemnosti z krku. Na to jsem poručíkovi mávl a již se svezl po okapu bezpečně k zemi. Zatím jsem o věcech moc nepřemýšlel... ale asi bylo jasné, že nejprve začnu na stanici, pak se vrátím ke stařeně (snad ji nesežeru) a pak... pak možná budu myslet i na ten pergamen, co mě málem zabil....

Další návštěva

Velitelství hlídky

formulář

Za princem

Obchod Vlčí zuby

#5 Výběr

Lauře letmo cuknuli oči k proudům zelené magie, která se sbírala za stařenkou. Cítila jak se jí svírá hrdlo a tikali jí sval po celém těle, připravené okamžitě utéct, změnit formu, optimálně zároveň. Vycítila, že to s čím se potýká rozhodně není obyčejná stařenka ani supernaturál, ba něco s čím nemá nejmenší chuť se dostat do křížku. Za těch několik desetiletí se doslechla o několika entitách, vyskytujících se v Praze, které jsou zcela mimo škálu běžných... neběžných. Nevěděla, zdali
tato stařenka je jedna z těchto jiných, něco jí ovšem napovídalo, že dost možná se jim minimálně blíží.

Jakmile se proudy stáhly zpět, ulevilo se jí jen v tom, že nemusela nutit své oči se k nim obracet a držet zdvořilý úsměv na svých rtech už nebylo tak obtížné. Její ostražitost rozhodně nepolevovala.

Když se stařenka vrátila se sbírkou různých krystalů, Laura pozvedla obočí v překvapeném výrazu. "Páni... neměla jsem tušení, že je tolik typů."
Hlasitě si oddechla jako postarší člověk, kterému bylo představeno deset modelů mobilních telefonů a snažil se vypadat, že alespoň minimálně tuší co znamenají podtrhnuté parametry na popiscích.
Chvíli rukou pátrala nad rozestavěnými krystaly až si všimla několika kousků, které vypadali podobně jako ten co měla doma... jen poněkud menší.

"Můžu?" zeptala se opatrně s rukou nad největším z krystalů, který připomínal ten odcizený a naznačila, že si ho chce ohmatat.

Nespokojená inkvizitorka

pravidla karet

Obchod Vlčí zuby

Když jsem procházel kontrolou, netušil jsem, zda to ve mně vře kvůli tolika zbytečných individuí kolem a nebo jen proto, že jsem se čím dál více rozpaloval při myšlence na majitelku obchodu. A když mi tu ještě vzdychající nula ukazovala na formulář, který mám vyplnit, měl jsem co dělat, abych se neutrhl ze řetězu. Mít ocas, vztekle sebou mrská. Tahle jsem laxnímu strážníkovi jen zavrčel podrážděně do ucha, když jsem kolem něj procházel. Ne, neděkoval jsem mu. Ne, neměl jsem to v plánu. Mé písmo bylo naškrábané, jak jsem v duchu pěnil, ale přesto sám se sebou bojoval, abych se ovládal. Jo, srala mě pokuta. Jo, srala mě ta babizna. Jo, sralo mě to, že mi někdo šel po krku a já si nemohl být pořádně jist proč. A srala mě zakázka, kterou jsem vzal, protože těm kreténům, jež vypsali odměnu na krystal, nebylo nic svaté. Ani životy ostatních. A čím víc mě to sralo, tím více umíněný jsem byl v tom nepustit ani chlup z toho, co jsem získal. A rozhodně jestli se mi poštěstí (a já se postarám o to, aby se poštěstilo), tak z těch hovad vymlátím ještě slušný přivýdělek. Proč?! Protože mě serou. (To, že jde o náročnější úkol, než se předpokládalo, tu ani tolik nehrálo roli.)

A když mě do čumáku, tedy nosu, udeřil pach krve při pohledu na tu rozraženou čumu jsem zatoužil mu přidat. Vlastně… hmm… ne chtěl jsem si na něm vybít vztek mnohem horším způsobem. Rozhodně by jeho maso mohlo chutnat báječně. Ne, ne, ne…nemysli na to! Zaškrtl jsem poslední ne v dotazníku a krátce na to jsem již měl kráčet směr kancelář.

„Takže další zásah týmu….“ Takže další upíří prevít. Bručel jsem si v duchu, zatímco jsem se na ženskou mračil. Ta si to mohla vysvětlit po svém, ale to mě nezajímalo. „Co vím, útočník by měl být pravděpodobně mrtvý. A pronásledování trestné tak úplně není, dokud nedojde k úhoně nebo to nevidí vyšší instance, což viděla a já nemám víc, co dodávat.“ Zavrčel jsem jí nenápomocně do obličeje. Vážně mě její klidná tvář tak dopalovala… proč? Sám jsem nevěděl. Ani to, že byla revenant nebyl dostatečný důvod na ní hledět se vztekem v očích…. „Tseh.“ Odfrkl jsem si. Vážně ten blížící se úplněk mi tak blbě leze pod kůži. Se všemi těmi událostmi je to jen horší a horší.

Když jsem se usadila u stolku, s Jenefer naproti sobě, začala jsem pomalu promíchávat karty a nechala jsem proudit magii, abych mohla pomocí karet číst ze stínů událostí příštích. Ty stíny jsou dle velikosti budoucí události, buď jasně viditelné, anebo jen obtížně spatřitelné, jestliže je událost příliš daleko nebo není patřičně velká nebo je její projev magicky chráněný. Jako když stíny, které vrhá vycházející slunce najednou zmiznou, protože slunce zakryje mrak.
Moje mysl se vzdálila z tohoto pokoje z tohoto místa, v jednom okamžiku jsem přestala míchat a vytáhla z balíčku pět karet a rozložila je před sebou na stole. Když jsem se podívala na stůl, na vyložené karty, najednou mou pozornost strhnul obličej Jenefer. Její vyčkávavý pohled mě doslova vyrval z mého mimosmyslového stavu. „Takhle by to nešlo“ povzdechla jsem si v duchu a vzala si ku pomoci svou moravskou pohostinnost.
„Jenefer“ podívala jsem se na ní zpříma „jak jsem řekla, nemám tolik praxe jako tetička a ta možná váš tichý nátlak zvládala dobře, ale já ne. Ruší mě to od věštění.“ Zvedla jsem se a ukázala rukou k pohovce „prosím, jestli vám jde o to, abych odvedla slušnou práci, posaďte se tady“ a rozbalila jsem balíček od Raita, ze sekretáře vytáhla skleničky a nalila štědrou sklenéčku pravé vynikající moravské slivovice a položila ji na stůl vedle balíčku s jídlem „poslužte si a nechejte mě nahlédnout do karet v klidu.“
Pak jsem se na Jenefer pohostinně usmála a čekala, jestli mě zamáčkne jako švába, nebo zvedne ten svůj zadek a sedne si jinam „Určitě jsem si zavařila nějakou šlamastyku, ale šlamastyka je moje prostřední jméno, takže nic nového,“ říkala jsem si pro sebe, „a vyděsit mě Jenefer nemůže, jsem sice trošku nesvá tady v tom velkém městě a rozhodně se snažím vyhýbat problémům, ale když na nějaký narazím, ještě se nestalo, aby on porazil mě. Jsu pořádná děvčica z Moravy, a ty mají pro strach uděláno.“

Velitelství hlídky

První věštba

„Ale jo, když Jenefer chce, abych jí říkala inkvizitorka Jenfer, tak jí tak budu říkat,“ pomyslela jsem si, „stejně je ta baba dobrá, když si tak nechá říkat i když ví, jaký pejorativní význam slovo inkvizice s sebou nese. Na to já bych asi koule neměla, jak se tak říká.“
Takto rozumujíc jsem opět sedla ke stolku a zahleděla se do karet. Po chvíli se mi věštba zformovala v hlavě, vstala jsem a přešla k Jenefer.

„Inkvizitorko Jenfer, se záležitostí, na kterou se dotazujete se má takto. Podle toho, že jde o samé vysoké karty, nikoli však o karty nejvyšší, půjde o událost velmi silnou, vážnou, ale ne fatální. Podle karet bude dotazovaná záležitost probíhat v přírodní sféře. Půjde o bytost Lilim, nebo o významnou bytost spojenou s démony hříchu Lilim, kteří jí propůjčili velkou moc, nebude to o žádném bezvýznamném nižším démonovi s malou mocí. Místem, kde proběhne dotazovaná záležitost, bude nějaký významný pražský hřbitov, pohřebiště, hrobka. Nic obyčejného, normálního. Protože je tam král, možná to bude nutné brát doslova a brát v úvahu i hrobku některého českého krále. Na tom místě dojde k boji nebo to místo bude znečištěno démonickou mocí, obojí se nevylučuje. A věštba se bude týkat nejbližší budoucnosti, vlastně téměř ihned."

Přešlápla jsem a čekala na rozsudek. Říkala jsem si, že jestli bude Jenefer s věštbou spokojená, bude to bezva. Ale taky jsem si říkala, že v opačném případě, tedy pokud mě Jenefer nezakousne rovnou na místě, tak že už Jenefer pravděpodobně nikdy neuvidím, což taky nebude k zahození. Takže za mou osobu, já budu v pohodě, ať už to dopadne, jak chce. Můj bratr mi často říká, že jsem zas.aný optimista a myslím, že má tak trochu pravdu.

VELITELSTVÍ HLÍDKY

Uklidil jsem si papíry a když začala také prskat, jen jsem výstražně odhalil své tesáky při zavrčení, během čehož jsem jí propaloval pohledem. Tedy… odhalil zuby. Na člověka trochu nepatřičné chování, což mi došlo s menším zpožděním. Když mi v hlavě docvaklo i kde jsem, musel jsem zprudka zavrtět hlavou. „Pardon, slečno.“ Broukl jsem při chvatném ústupu dřív, než povolá nějaké strážníky s osočením mé maličkosti, že se neovládám. Ne, že bych se dvakrát ovládal, ale mám i světlejší chvilky. Když se za mnou zavřely dveře, trochu se mi ulevilo. Tedy… té mé racionálnější části, která se pokoušela ignorovat vztek a podráždění. Popravdě? Měl bych se spakovat a vypadnout z města. Kolik dní zbývá přesně do úplňku? Moc ne. Takhle jsem jako časovaná bomba.

Když jsem se přestal věnovat sám sobě, hleděl jsem na starého známého, který na mě přiblbe zíral. Mno, spíš hezky zdrogovaně. Ne, že by mi rozhovor dvou strážníků unikl… Jen až do ted nebyl až tak důležitý. „Ty máš teda ránu.“ Pronesl jsem a posadil se vedle něj. „Jakou prosím tě krasotinku i s pokladem jsi prošustroval? A jak jsi ksakru mohl koupit kulku?“ Uchechtl jsem se nebo po kočičím si uprskl? Těžko říci, asi šlo o směsici.

Velitelství hlídky

Odchod inkvizitora

obálka

Odchod inkvizitora - konečně sama

„Tak snad abych vám popřála úspěšný den, inkvizitorko Jenfer“ rozloučila jsem se s odcházející inkvizitorkou a záměrně se vyhnula pozdravu „na shledanou“ a jen jsem si s úlevou oddechla, když i její poslední molekula opustila můj byteček. Uf. „Taky doufám, že se už nikdy neuvidíme, milá Jenefer. No milá tedy ne, to nikdy!“ Potichu jsem si říkala sama pro sebe. Pak jsem hlasitěji dodala „proč vlastně šeptám?“

Mrkla jsem se do obálky a překvapeně prolistovala bankovky. Když jsem položila obálku zpět na stůl, můj žaludek velmi nahlas zakručel a já s lítostí mrkla na jídlo, které jsem dostala od pana Raita, a které bez ochutnání rozvrtala Jenefer. "Tohle jíst už nebudu!" Tak jsem jídlo s těžkým srdcem nad tím plýtváním hodila do odpadků, slivovici vylila do výlevky, "ještěže to nevidí naši", a vytáhla si jogurt z ledničky. A k tomu včerejší gumový rohlík. Achjo.

Žvýkala jsem rohlík a lžičkou si za ním házela do pusy jogurt a přemýšlela o dnešním dni. Když jsem si hladově nacpala další kus rohlíku do pusy, padl mi pohled na telefon. Musím vyřídit ještě jeden telefonát! Spěšně jsem polkla ….. a dostala škytavku. Rychle jsem zapila rohlík stávkující mi v krku s úmyslem co nejrychleji zavolat Ráchel Opavské a domluvit se s ní na té večeři do Kobe, vyhlášené japonské restaurace na Václavském náměstí. Večeře, jídlo, lahodné jídlo…..

Vyťukala jsem číslo, které mi Ráchel zanechala a poslouchala vyzvánění. Jestli mi to zvedne, domluvím si s ní tu večeři. Jestli mi to nezvedne, domluvím si s jejím záznamníkem tu večeři. Jestli nemá záznamník, tak na tu večeři stejně půjdu. Půjdu klidně sama, protože dnes – dnes mi večeři platí Jenefer, která mi zničila jídlo od Raita. Usnesla jsem se pro sebe s pohledem na bílou obálku na stole a čekala, jestli to na opačné straně někdo zvedne, nebo pípne záznamník.

Odpověď na telefonát

Žvýkala jsem rohlík a přemýšlela o dnešním rušném dni, když tu mi pohled na telefon. Musím vyřídit ještě jeden telefonát! Musím zavolat Ráchel Opavské a domluvit se s ní na té večeři v Kobe, ve vyhlášené japonské restauraci na Václavském náměstí. Vyťukala jsem číslo, které mi Ráchel zanechala a poslouchala vyzvánění. Jestli mi to zvedne, domluvím si s ní tu večeři. Jestli mi to nezvedne, domluvím si tu večeři s jejím záznamníkem.

To nebyla nejmenší sumička… Pomyslel jsem si, ale kolegu jsem svými překvapeními nevyrušoval. Čím méně mu do toho blábolení budu kecat, tím víc se dozvím… „Jistěže ne.“ Ušklíbl jsem se pobaveně, ale ruce jsem zvedl na znamení, že se s ním nechci hádat, jen aby pokračoval. Však já mu tuto situaci později připomenu. „Chápu, chápu.“ Jak jde o ženské, tak nezná bratra. Radši ani nechci vědět, co mu nabídla… mno, jestli z toho jednou vznikne vtipná historka, tak jsem si jist, že se to v hospodě beztak dozvím.

„Hezký úlovek…“ zamumlal jsem trochu zamyšleně. „Asi jediný způsob, jak ji najít.“ Vydechl jsem a vážně se na kolegu podíval. „Dal bys mi ho? Když nic jiného, tak bych ti toho andílka zkusil přinést zpět.“ Dodal jsem. Ne, že bych to dělal zcela nezištně. Ta holka… chtěla si ho najmout, protože musela něco vědět a z toho důvodu jí vzali pryč… když jí „zachráním“ třeba získám i důležité odpovědi. Krom toho, musím jednat rychle a než si to tihle místní psi správně vysvětlí, možná už dávno bude po holce i po odpovědích. „Jdu za Tou Babicí. Víš jakou… věřím, že na základě stop bude moci mě poslat za ní… Rozhodni se rychle, nemáme moc času. Možná bude už mrtvá… V ruce máš jediné vodítko.“ Podotkl jsem a doufal, že alespoň trošku mu to mozek dobře vstřebá i napříč oblbovákům. A jestli se nestihl rozhodnout, jen jsem si povzdychl, když jsem odpovídal místním psům. „Jistě… jistě… už jdu.“ Zavrčel jsem ve „vřelou“ odpověď.

Obchod Vlčí zuby

Velitelství hlídky, další lov

Setkání s princem

Restaurace Kobe

Večeře v Kobe

Obchod Vlčí zuby

Před domem

Před domem

„Poručíku Svene, já vám můžu popsat, co jsem viděla, ale i když se budu snažit to popsat do nejmenších detailů, nejsem si vůbec jistá, jak vám to pomůže,“ zamyslela jsem se a pečlivě vzpomínala, co jsem to viděla. Nebylo to těžké, protože tak silné vidění jsem ještě neměla a když je něco poprvé a je to tak intenzivní, vypálí se vám to do mozku….

„Takže viděla jsem jednoho z vás na střeše s pomocí dlouhé střelné zbraně, nevím jak se jí říká, zatýkat skoro přeměněného vlkodlaka. Dole na již zmíněné Boleslavově ulici další z vaší hlídky zatýkají nějaké muže. A tady to je právě ta záležitost. Z mužů čiší nenávistná energie, nevím co ji vyvolalo, zda je ta nevraživost nějakým způsobem oprávněná či ne. Ale od těch mužů vede nějaká nit k podezřelému sudu. Může to být doslovné, ale může to být obrazné."

"Byla to moje první takto silná vize poručíku a ještě s nimi neumím náležitě pracovat.“ Trošku jsem se opřela o dveře a mdle se na Svena usmála „poručíku, jestli by to bylo všechno, šla bych si odpočinout. Měla jsem náročný den, ale skutečně náročný.“

Chvatně jsem chytil látku, kterou ten „bláznivě zamilovaný“ upustil. Dokonce to vypadalo, že to ani nikdo nepostřehl, což bylo jen a jen dobře. S posledním kývnutím na rozloučenou jsem se vytratil ze strážnice a zamířil po cestě, kterou mě vedl nos. Naštěstí pro mě, jsem u tohoto stopování nepotřeboval využít služeb babice, jak jsem si říkal dle toho, co vše mi kolega vyblábolil. Stopy krve a můj citlivý nos i zrak dokázaly jasně v mé mysli vykreslit situaci, jež se tu odehrávala. Postupně jsem postupoval podle pachu dívky, který byl značně vítaný. Na rozdíl od toho štiplavého kyselého čehosi, co jí trefilo. Párkrát jsem se téměř ztratil, ale díky vždy té odporně nakyslé věci jsem byl schopen opět najít správnou cestu, kudy se dívka potácela pomocí portálů. Problém nastal, když jsem jí uviděl zamotanou ve šnůrách. Menší z problémů bylo, jak jí sundat, což bych viděl na vržení dýky a chycení dívky, jelikož jsem tu zrovna žádná okna neviděl a někdo jí přece jen musel chytat. Druhou a obtížnější věcí bylo, jak jí zamaskovat, až jí odsud povleču. Nejpraktičtější by bylo vejít do hotelu a předstírat, že je opilá, ale na to ještě nebyla správná hodina. Navíc jsem na divadlo neměl náladu. Nejradši bych jí sroloval do nějakého koberce a dělal, jak jí táhnu domů, protože se mi rozbilo zrovna auto. Počkat, auto?

Hádám, že to bude mnohem menší zlo, když za pomoci drápu vypáčím zámek a nastartuji zapalování nějaké postarší plechovky tady v okolí. Když to udělám plynule, mohlo by mi to i projít. Přijedu si pro dívku, nahodím jí do auta a odvezu. Asi nejbezpečnější způsob, jak se odsud dostat. Ještě musím skočit navíc za tou babicí, co se týká toho pergamenu, tak to rovnou sfouknu i se šperkem, který eliminuje nositelovu magii a zároveň někde vezmu šnůru, kterou dívku pak i spoutám… jo, ta prádelní šnůra ve které visí by mohla stačit.

A tak jsem se o tyto své plány pokusil víceméně v nejlepším možném pořadí tak, abych se moc nezdržoval a zároveň aby nevzniklo přílišné podezření a rozruch.

Rozhovor s princem

Před domem

Když jsem se rozloučila s mizejícím poručíkem Svenem a s ostatními, odploužila jsem se domů. Po večeři a té vizi jsem byla hodně unavená. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, vrátit se zpět ke všemu, co se mi dnes přihodilo a možná si některé věci i zaznamenat. Můj energetický systém byl velmi rozhozený tak říkajíc. Ale jemným působením ochranných run, které měla tetička umístěné v bytě na strategických místech, se moje energetické tělo brzy vyladilo.

Udělala jsem si uklidňující heřmánkový čajík, který dělá dobře nejen mé duši, ale i mému trávicímu systému a uvelebila jsem se na sedačce s knihou Obranná magie pro začátečníky. Včera bych si asi zvolila knihu Výroba magických předmětů, ale po dnešním dni byl výběr jasný.

Doma s chytrou knihou

Návrat do obchodu

Doma s knihou

Kniha Obraná magie - pro začátečníky mě zaujala, dala jsem si do ní papírek, na který jsem zaznamenávala stránky, které mě něčím ovlovily, a ke kterým se ještě chci vrátit, mám takový zvláštní způsob čtení odjakživa. Je zajímavé se po nějaké době ke knize vrátit a nechat se vést poznámkami.

Tušila jsem, že informace z knihy pro mě budou velmi užitečné a tak jsem se na text dost soustředila. Knihy se dají číst vícevrstevně, knihy o magii obzvlášť. Majíc kurz rychločtení, knihu jsem přelouskala rychle. V momentě, kdy jsem knihu chtěla položit, zazvonil telefon. Zvedla jsem jedno obočí a sledovala telefon a skoro se bála přijmout hovor. Nakonec jsem to přece jen udělala.

„Dobrý večer poručíku Svene…….. jste velmi laskavý, že o mě máte starost, ale jsem celkem v pořádku, jen trochu unavená,“ ubezpečila jsem poručíka Svena. „Možná jsem vypadala trošku přešle, protože jsem měla opravdu těžký den a ta vize byla skutečně silná, ale děvčica z Moravy něco vydrží“ usmála jsem se a ten smích musel být v mém hlase slyšet. Nevím proč, ale nechtělo se mi loučit se s prvním člověk dnešního dne, který na mě byl hodný jen tak: „co vám to tam cvaká poručíku?“

Telefon s Ráchel

V sídle rady

Rozhovor s princem

Poklidný den, tedy skoro

V sídle

Poklidný den? Kdepak!

Rozhovor se Svenem

Sídlo firmy Stíny s.r.o

Rozhovor se Svenem pokračuje

„Poručíku Svene, co to… no to je jedno, podle zvuků soudím, že máte nějaký náročný den. Ale možná se mi to jen zdá…. vždyť o vaší práci nic nevím,“ potichounku jsem se zasmála sama sobě.

„Hmmm … ano, ano jsem v pořádku, trochu unavená, ale v pořádku,“ bylo tak milé od poručíka, že mi zavolal.

A pak přišlo něco ještě milejšího, chvíli jsem dělala, že přemýšlím, ale vlastně jsem moc neváhala, poručík Sven na mě byl příjemný … no a jsem tu tak sama, a potřebuju si začít dělat známé, takže jsem odpověděla: „pozvání na snídani zní dobře, ale pozvání na oběd ještě víc. Ráda s vámi zajdu na oběd … poručíku Svene.“

V sídle

Rozhovor

Rozhovor se Svenem

V obchodě

Před usnutím

„Bydlím v Praze krátce, takže se tu nevyznám, budu ráda, když mi ukážete nějaké místo, kde se dá dobře najíst a nebude to daleko od mého domu. Nechám to na vás“a rozloučila jsem se s poručíkem Svenem „i já se budu těšit.“ A byla to pravda. Odložila jsem telefon a otočila se ke stolku.

Karty, které mi vypadly a rozhodily se po stole, mě zaujaly. A protože vím, že náhody neexistují, vyložila jsem si je tak, že mě v blízké budoucnosti na nějakém obyčejném klidném místě čeká setkání s přírodní bytostí nebo dlakem. Jen jsem si nemohla nějak rozmyslet, co znamená čtvrtá karta… hm… rozvoj-výroba. Nebyla jsem z toho moudrá, ale vzpomněla jsem si na svoje vidění z dneška a ve vidění byl vlkodlak, tak jsem si to nějak logicky propojila s kartami a rozhodla se ještě před spaním udělat si amulet proti vlkodlakovi, jen nějaký rychlý, obyčejný, na ochranu.

….vlk… vlk… canus lupus, hm, nebyl by špatný oměj vlčí mord, ale ten tady asi tetička nemá, ale jedlá semínka lupiny bílé, lupinus albus jsem tu někde viděla… přemítala jsem v duchu, když jsem pomocí sil ze sféry Arkádie, s využitím Akrán Osudu a Času jsem tvořila jednoduchý malý amulet jako štít proti vlkodlakovi. Do amuletu jsem vedle semínek lupiny taky umístila malé věci z různých kovů, které jsem narychlo posháněla po bytě, knoflíček z riflí, spínací špendlík, starý stříbrný prsten, kousek měděného drátku a kancelářskou sponku a vše svázala dohromady a uzlík zapečetila voskem.

Tak a protože jsem už byla unavená, rozhodla jsem se jít spát, ale ještě jsem si před spaním chvilku četla knihu a poznámky své babičky, ale víčka se mi zavírala, tak jsem usnula.

Rozhovor s princem

Rozhovor končí-příprava plánu začíná

Výroba amuletu a sny

V posteli

Ve snu

Ve snu

Ve snu

Ne moc dobrý den

zpráva

V princově sídle

Příběh pokračuje

Cesta autem

Ve snu

V sídle prince

V sídle prince

Sen

Sledoval jsem ženu a zuřil i přes to, že jsem si uvědomoval, jaká bestie to přede mnou stojí. Ne, že bych se s ní chtěl zrovna potýkat v souboji, ale... osobnosti neporučíš. "Jak milé." Odsekl jsem jedovatě a přimhouřil oči. Šourající se zombie mi na náladě nepřidávala. Jasně, že jsem na tenkém ledě. To jsme věděli oba, ale to neznamenalo, že nechám se babicí vydírat. "Když mě i mou rodinu znáte tak dobře, tak víte, že nesouhlasím." Odfrkl jsem si podrážděně a hleděl na toho ovládaného mága. Nebo aspoň to, co zbylo. Již jsem neřval, ale to neznamenalo, že nejsem vzteklý a rozdrážděný. Jako já si uvědomoval, co stojí přede mnou, i ona musela cítit mé rozpoložení. "Zaplatím Vám, co Vám dlužím. Tudíž domluvených 1000 mincí. Ale o nic víc. Jednal jsem, jak jsem nejlépe svedl a vy nejste někdo, kdo je tady ten poškozený." Odtušil jsem holý fakt, který tu byl očividný jako já před tou postarší babicí.

Ráno po věšteckém snu

Na cestě

Obchod vlčí zuby

Obchod vlčí zuby

Přípravy na oběd

Rozhovor s tajemníkem prince

Obchod vlčí zuby

Obchod vlčí zuby

Popravdě jsem netušil, že svou bitvu vyhraji tak rychle. Čekal jsem více vzdoru a smlouvání ze strany staré čarodějnice, ale zdálo se, že jí něco silně znervózňuje a znepokojuje… „Dobře. Nashledanou.“ Odtušil jsem spoře, zatímco jsem byl popostrkován ven. Vůbec jsem té ženské nerozuměl. Zrovna v momentě, když jsem nad ní kroutil hlavou, došlo mi, že míjím povědomou tvář, ale… já měl na starosti lepší věci. Nebo spíš důležitější věci na práci…

Mé uši zbystřily nepříjemný zvuk tříštícího skla. Chvatně jsem se vydal k autu… Při pohledu a poslechu třech mladíků jsem se začínal ptát sám sebe, zda v tom má stařena prsty či zda o tom věděla, když mě tak rychle lifrovala z obchodu. Můj výraz potemněl vztekem. To si ti buzíci dělají ze mě prdel!! Takhle mi poničit kradené auto!! Jak ji od tama teď dostanu?! „Pánové, to vás matka nenaučila, že krást cizí auta se spícími holkami se nedělá?!“ Odtušil jsem mrazivě za jejich zády a jestli se urychleně nestáhli, hned jsem nejbližšího knock outoval pravým hákem k zemi.

Oběd

U auta

Oběd

Obchod vlčí zuby

Oběd

Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč někteří lidé nedokáží číst atmosféru... neměl jsem chuť žertovat. S jejich jemností při kradení auta si budu buď muset hledat nové auto a nebo vymyslet dostatečnou omluvu, proč je dívka v limbu, aby mě nepovažoval nikdo za únosce...

První... již známý jako Petr, dostal dělovou perdu. Vážně jsem nebyl zvědav na tyto floutky, kteří neměli nic lepšího na práci, než mě brzdit při mé práci!!! Už tak jsem měl značně pošahaný den, takže jsem nehodlal být jemný!! Zatímco jeden kluk ustupoval, nejsilnější ze skupinky se rozehnal pěstí. Kdybych řekl, že jsem byl na to nepřipraven, působil bych směšně. Ne, jeho ráně jsem se vyhl nepatrným úhybem při pohybu jeho směrem. Chtěl jsem mu podkopnout nohy a při jeho pádu mu ještě alespoň zlomit nos.

U Auta

Oběd

Oběd u konce

Nepříjemný pocit a den

Konec oběda

Před obchůdkem

Obchod Vlčí zby

Konec zábavy

Obchod Vlčí zuby

Celkem jednoduchý job

dohoda

Nová mapa

Otravný krysák

Obchod vlčí zuby

Otravný krysák

Obchod vlčí zuby

Nová mapa

Obchod vlčí zuby

Bitka s krysáky

U AUTA

Doma

Nová mapa

Obchod vlčí zuby

Nová práce