To je zase den...

Ta bolest hlavy byla opravdu nesnesitelná. Ale pořád to nebylo nic proti tomu, do jaké kaše jsem se to dostala. Myslím, že až budu mít příležitost, tak to okomentuji pěkně peprnými slovy a svému šéfovi něco provedu. To bych samozřejmě neměla, ale tohle, co se v posledních chvílích stalo, mi opravdu pije krev.
Naštěstí mi stačí jen malá chvilka, abych se tak nějak dala dohromady, potlačila tepanou bolest ve spáncích, a o další chvíli později se snažila dostat z toho spoutání. Vážně to nebylo příjemné, a čím dál víc jsem v sobě měla vztek, ale i strach a obavy. Bylo to zvláštní, protože obvykle je mi všechno jedno, neměla jsem přeci co ztratit… Ale teď byla jiná situace a něco mi říkalo, že bych měla být opatrná.
Kdyby aspoň nejeli přes hrboly! Budu mít z toho nejen trauma, ale i rozcuchané vlasy!

Jakmile to houpání a otřesy přestaly, bezpečně jsem poznala, že jsme zastavili. Očividně jsme byli v cíli a teď se mě zbaví. Možná bylo mezi lidmi a smečkou příměří, ale to neznamenalo, že by mi něco nemohli udělat. Pár takových se určitě vždycky najde. Raději si nechám ruce za zády, čistě z pochopitelných důvodů a očekávám věci příští. Sama se přistihnu u toho, jak se mi zadrhl dech v hrdle, hlava se mi vyprázdnila z myšlenek a tělo se mi nezadržitelně napíná, téměř až bolestně.
Teď, nebo nikdy…

Škubnu sebou a velkýma zelenýma očima pohlédnu na mého únosce, kterého ihned poznám. Ale je tam ještě jedno, jak mi prozradí všechny mé smysly. Ale především reakce mého drobného těla, které se začne chvět. Nevím, co se to děje, a už vůbec nevím, co bude se mnou. V okamžiku kdy ten vysoký mohutný muž promluví, sebou samovolně trhnu podruhé – nemluvě o tom, jak moc na mě zapůsobí jeho řev. Poznám, že je to zřejmě vůdce těch blbečků, co mě zavřeli do auta. Koneckonců jsou to zvířata, a ty nemají zjevně ponětí, jak se chovat k dámě.
To si ale budeme muset vyřídit později. Hlavně až potom, co se přestanu obávat sama o sebe. Nebo o své vlasy?

„No, rozhodně nejsem Vaše večeře. Jestli mě chcete sežrat, ráda bych Vás upozornila, že jsem se nestihla vykoupat. A jestli Vám to nevadí, tak mám v záloze další poznatek, že vystrašená oběť určitě nemá dobré maso. Určitě bude tuhé z toho všeho stresu…“ A já za pár okamžiků budu tuhá rovněž, protože soudě dle jeho výrazu, asi jsem si dovolila moc. Ustoupila jsem o krůček dozadu a honem rychle přemýšlela, jak se z tohoto dostanu.

Velký muž

Nevím proč, ale vzpomenu si na slova, která dost často slýchávám. Nejdřív zkus přemýšlet, než začneš jednat. Asi se to do této nynější - podělané – situace hodí.
Jako žoldnéřka bych měla být zvyklá na nejrůznější příšery a monstra, natož na nějaké nebezpečné pohledy, ale ten jeho žhnoucí pohled, jako kdyby se roztavilo zlato, byl opravdu silný a intenzivní. Doslova jsem cítila, jak se na mě ty jeho oči upřely a nemilosrdně mě probodávaly. Nedalo se to vydržet. Ta tíha byla neúnosná a já musela své oči odvrátit, neboť jsem měla pocit, že by mi mohl vidět i do žaludku. Tiše jsem polkla a… Stejně mi to nedalo. Jeho hlas, co mi bublal v uších podobně, jako rozdivočený tep, mě až moc zaujal.
Takže jsou vybíravější a proto lidi nejí. A ještě si dovolí mi říct, že opravdu nejsem vykoupaná. Ale já se vážně koupala, jen jsem to nemyslela vážně. Potlačím nutkání zvednout ruku a čichnout sama k sobě. V další chvíli by se ve mně krve nedořezal. Polekaně sebou trhnu a upřu na něj vyděšený pohled, když se ke mně začne přibližovat pomalými kroky a já se začnu cítit jako lovená kořist. Vážně dost nepříjemné, jako kdybych ochutnávala vlastní medicínu, neboť většinu času lovím já. Příšery.
Instinktivně udělám ještě krůček dozadu, ale tak akorát narazím do auta za sebou. Zatajím dech a přivřu oči, připravujíc se na všechno, co přijde…

Nic se nestane. Pouta už mám stejně dole, tak jen opatrně a zlehka pootevřu jedno oko. Všechno je na svém místě, a dokonce to vypadá, že se mě opravdu nechystá sníst. Tohle mu asi nedaruju. Takhle si se mnou zahrávat, stresovat mě. Jenže nechci to na sobě nechat znát.
„Nedorozumění? Vždyť mě svázali a hodili do kufru auta. A pak mě tady děsíte a… a!“ Pravda, možná trochu moc se rozzlobím, v očích mi zažehne žár a v celém v tom svém rozhořčení bojovně zvednu bradu. Zadívám se mu vzdorovitě do očí a svá slova doprovodím tím, že mu ukazováček zapíchnu do hrudi. Když si pak po chvilce uvědomím, co vlastně dělám, nebo spíš i pod jedním prstem ucítím tu mužskou horkost těla, rychle ucuknu a schovám ruku k té druhé za záda. Tiše pak polknu a snažím se působit, že jsem nic neudělala.
Nejsem si jistá, jestli bych mu měla ukázat svou hlavu. Buď můžu být o hlavu kratší, nebo se bude chtít podívat na víc… A třeba by se ti to líbilo! Ne! Posmívalo se mi moje svědomí.

Trpělivost... Co to znamená?

Nelíbí se mi, že je na vůdce dlaků až moc chytrý. No vážně, to se jen tak nevidí, aby zvíře dokázalo nejen myslet, ale i přemýšlet. Překvapilo mě to. Bylo však otázkou, jestli je to dobře, nebo špatně. Takového člověka totiž není snadné přelstít, jak to my Lišky děláme. Ale na druhou stranu by to mohlo fungovat, jako taková moje výzva.
„To je sice pravda, ale v každém případě byste si ty svoje poskoky měl hlídat. To, že si něco takového dovolili, bez ohledu na to, že nevěděli všechny skutečnosti, vypovídá o tom, jak moc si je umíte pohlídat a vychovat,“ neváhala jsem mu to se svou prostořekostí doslova vmést do tváře. Možná, že v jiné chvíli a za jiných okolností bych uměla být milejší, ale momentálně jsem byla rozrušená… a hladová, což není zrovna ta nejlepší kombinace.

Každopádně mě překvapuje, že i když se nechovám zrovna mile, on si pořád udržuje jakýsi klid. Možná, že je rozhořčen, ale vůbec to na něm nejde vidět. Možná jen nepatrnými záchvěvy na jeho tváři, na kterou se dívám o něco déle, protože mě zaujala. Asi jsem ještě nikdy neviděla někoho takového a navíc, už od přírody jsem hrozně moc zvědavá a ráda zkoumám nepoznané. Trochu se po jeho slovech uklidním, třebaže se mám pořád na pozoru. Přeci jenom je to pořád neznámá osoba, neznám jeho skutečné úmysly a vlastně… neznám ho vůbec. Podezřele jej sjedu zkoumavým pohledem. Musím uznat, že jako muž je… Ehm, je to normální muž. A muži jsou strašní, vzpomenu si na svého otce a nechtěně se zamračím.
„Dobrá, ale chci, abyste šel buď vedle mne, nebo přede mnou,“ muselo mu být jasné, že mu asi zase tak moc nevěřím.

V pevnosti

Očividně mi nedocházelo, jak moc jsem kráčela po tenkém ledě. Kdykoliv mi ten muž mohl fyzicky ublížit, mohl mě i klidně roztrhat na kousky, protože jsem byla moc upřímná a dovolila jsem si říct takové věci samotnému vůdci, že by to zcela jistě neudělali ani jeho poddaní. Ale já už jsem taková byla, bylo to mou součástí a nemohla jsem jinak. Co na srdci, to na jazyku. Ber, nebo nech být.
Nicméně, asi jsem ten jeho viditelný klid začala obdivovat. Vypadal jako nezkrotné divoké zvíře, ale taky jako velký muž, který věděl, jak se chovat, a že s prostořekostí člověk asi nedojde daleko. Uměl jednat s lidmi a zřejmě si je i dokázal přiklonit na svou stranu. Musela jsem se jemně pousmát své rychlé analýze.

Bylo však překvapivé, s jakou lehkostí mě pozval dovnitř pevnosti. U té příležitosti jsem si dovolila pohlédnout výš, přičemž jsem při své výšce musela hlavu opravdu zaklonit, až mě z toho zabolelo za krkem. A taky ta bolest hlavy nebyla o moc příjemnější.
„To takhle běžně zvete cizí lidi do své pevnosti? Nebo se to týká jen žen?“ Neodpustila jsem si nakonec provokativní otázku a možná mě trochu bodl osten žárlivosti. Ale z jakého důvodu? Vždyť nebylo proč. Nenápadně jsem si ho při chůzi prohlížela, jak jsem nemohla odolat a zrak mi neustále odbíhal k němu. Byl zajímavý, jiný než ti druzí, ale taky z něj šel velký respekt. Jak by také ne, když byl tak vysoký a dobře stavěný. Muselo mu stačit jen pár chvatů, stisk dlaně, aby někomu rozdrtil kosti, zamyslela jsem se a pak, jestli mě přitom koukání nachytal, rychle jsem uhnula pohledem. Nechtěla jsem, aby to věděl, ale asi mu to pak bylo úplně jasné.

Jeho další nabídka mě poněkud vykolejila. Netušila jsem, jestli to myslí vážně a nenaznačuje mnohem více… Proto mě pak uklidnilo, když dodal, že tu mají pokoj pro hosty. To jsem si skutečně oddechla.
„A máte tu i zmrzlinu a čokoládu? A co koblihy?“ Inu, byla jsem velmi skromná dívka. Zazubila jsem se na něj a pak se zase dívala před sebe, protože jsme asi docházeli k doktorovi.
Tady jsem si mohla oddechnout podruhé, protože bylo jasné, že by mě neošetřoval on sám, svými vlastními prsty. To bych možná nezvládla, a určitě ne z důvodu toho, že je to muž. Velký muž.
„Děkuji, ale… Zapomněl jste mi říct své jméno, vůbec nevím, komu bych pak měla být vděčná za pomoc,“ ještě jsem na něj promluvila, než jsem se zadívala na doktora, který jel možná na cracku. Nebo mi tak aspoň připadal.
Nervózně jsem se pousmála a pozdravila jej, doufajíc, že mi třeba místo ošetření neamputuje nějakou končetinu. No, prostě mi připadal trochu šíleně. Možná kapku víc. „A vy také mluvíte se zvířaty? Myslím tím jiné zvířata, ne tady ty dlaky,“ zeptala jsem se a jak řekl, tak jsem se posadila.

V pevnosti

Nic není náhoda...nebo ano?

Zjevení anděla

Ošetření

V pevnosti
Blake

Nabízený čaj jsem přijala, protože jsem měla i neuhasitelnou žízeň poté vší době. Ale sotva jsem dopila jeden malý doušek, samovolně jsem se trochu ušklíbla, neboť byl neuvěřitelně moc sladký. Raději jsem ho nenápadně odložila, když se doktor chvíli nekoukal. Nerada bych ho třeba urazila, nebo tak něco. Asi mi chtěl jen pomoct. I když věřit tady někomu, to opravdu nevím, jestli by šlo. Určitě ne takhle brzy.
Seděla jsem a dívala se na něj s pobaveným úsměvem. „No, snažím se, a dle Vaší reakce hádám, že se mi to opravdu daří,“ neodpustila jsem si ještě, ale pak už jsem se uklidnila, protože mi začal prohlížet hlavu. Trochu jsem sykla bolestí, když si tu bouli ještě ohmatával, načež jsem dostala zázračný prášek i sklenici s vodou. Zprvu nevěřícně jsem si přičichla k tabletce, a pak jsem jen pokrčila rameny a polkla se zapitím douškem vody.
Neubránila jsem se protočit očima, když jsem od doktora dostala tu jeho radu, jako takový bonus k informaci, kde naleznu Blakea. Nicméně pak už jsem jen seskočila, a i s doktorem, který mne doprovodil ke schodišti, jsem se vydala do té jámy lvové. Netušila jsem, co mě bude čekat, ale už jen při pohledu na všechny ty schody mě začaly bolet nohy. Proč tady nemají výtah? Nebo to mají kvůli tomu, že si potřebují udržet fyzičku? Nebo jaký důvod je k tomu vede, že radši chodí všechna patra pěšky? Kroutila jsem nad tím hlavou.
Neměla jsem zase takový problém, protože jako žoldnéřka jsem musela mít dobrou fyzičku a být v dobré kondici, ale i tak to byla fuška. Napadlo mě ale, že bych se mohla ještě rozhlédnout, když už se mi naskytla taková možnost…

Pak už jsem se ale ocitla v posledním patře. Slyšela jsem i přes dveře silné rány a další zvuky, které mě tam neomylně zavedly. Jen jsem netušila, v jakém stavu a hlavně, jak moc oblečeného nebo neoblečeného zde najdu vůdce všech dlaků. Kdyby slyšel mé myšlenky, jak jeho rasu častuju, asi by si ze mne ten boxovací pytel udělal. „Neruším?“ Zeptala jsem se na pozdrav, jakmile jsem otevřela dveře a s polknutím jsem se s očima navrch hlavy přinutila vstoupit dovnitř.

V tělocvičně

V ringu

V tělocvičně
Blake

To mě někdo nemohl varovat? Proletělo mi krátce hlavou, hned po vstupu do tělocvičny, kde se mi naskytl pohled… no, vskutku nevídaný pohled. Zastihl mne naprosto nepřipravenou, takže mi spadla čelist a já zůstala civět na muže před sebou. Prohlížela jsem si ho s neskrývaným zájmem, údivem i překvapením, protože něco takového se nevidí každý den. Musela jsem uznat, že tělo měl opravdu silné a pěkně vypracované. Ta symfonie svalů, když zvedal činky a tvářil se u toho jako bůh pomsty, to byl opravdu nezapomenutelný zážitek.
Nasucho jsem polkla a marně se snažila vzpomenout na to, jak se vlastně mluví. Tak nějak jsem ze sebe nemohla dostat kloudnou větu, natož jedno jediné slovo. Byla jsem úplně mimo, a to se mi vůbec nelíbilo, protože se mi určitě začal smát. Bavil se mnou, mou reakcí.
Jeho hlas jsem vnímala jako zdálky, vůbec jsem neměla tušení, že…
„Cože?“ Vyhrkla jsem najednou, a jakmile jsem si to uvědomila – dala jsem si ruku přes pusu a raději uhnula pohledem, rychle dýchajíc. Nakonec jsem se ale k němu svým zeleným pohledem vrátila a vzdorovitě zvedla bradu. Přece bych se nenechala ponížit vůdcem?! Sice byl o dost silnější a také vyšíí než já, ale já za to byla mrštná, ohebná a malá. Nenechám se zesměšnit.
„Dobře, ať vyhraje ten lepší,“ kývla jsem směrem k němu a chystala se mu podat ruku, ale nakonec jsem jí uhnula a strčila si ji za záda. Rozhlédla jsem se po místnosti a vydala jsem se k ringu, abychom mohli začít.

Všichni příznivci Řádu, chraňte mě před hrdiny.

V ringu

Jsem v nebi?

Hrdina se probouzí.

Boj

Tělocvična
Blake

Musela jsem se pobaveně uchechtnout. Zřejmě ani já ho nenechám chladným, jak jsem si mohla všimnout, že jsem ho nejspíše vykolejila. Nebo se mi to jen zdálo, že na chvilku, na úder srdce, vypadl ze svého obvyklého klidu, když mi tykal? Ať už to bylo jakkoliv, samotnou mě to pobavilo a musela jsem se sama pro sebe uchechtnout.
„Samozřejmě výzvu přijímám, protože se Vás nebojím. Mám pro strach uděláno, třebaže jste vyšší a svalnatější než já. Ale mám žoldnéřský výcvik a kuráž,“ ujistila jsem ho, aby si nemyslel, že bych snad měla nějaké obavy. Když jsme pak vstoupili do ringu, měla jsem možnost si ho ještě zkoumavěji prohlédnout, děkujíc v duchu za to, že mě ušetřil a oblékl si černé tričko. Už jsem to však moc nevnímala, protože jsem přemýšlela nad svými vlastními možnostmi, které jsem nyní měla. Byla jsem zraněná, měla jsem lehký otřes mozku, takže byl v další výhodě. Ale já mu to případné vítězství nehodlala dát jen tak zadarmo.
„Je mi jasné, že u Vás žádné pravidla neplatí… A toho prcka si můžete odpustit. Zase tak moc malá nejsem,“ přimhouřila jsem na něj pohled, jak ve mně rozdmýchával divoký oheň rozhořčení, což se mi v této chvíli vůbec nehodilo. Možná to byla jedna z jeho taktik, zmást a znervóznět svého protivníka.

Začala jsem s tím, že jsem se chtěla rozcvičit. Jestli si myslel, že budu poslušná holčička, tak se pletl. Já si dělala, co chtěla a možná i schválně jsem ho nechala ještě chvíli čekat. Svlékla jsem si své triko, pod nímž jsem měla jen tenké tílko s úzkými ramínky, celkem těsné, kopírující mé tělo. Vnímala jsem na sobě jeho pohled, ale nechala jsem to být, jako kdybych si toho ve skutečnosti nevšimla. Byla jsem k němu naprosto lhostejná. A to i ve chvíli, kdy jsem se začala rozcvičovat. On měl výhodu v tom, že už byl po tréninku. Nakonec jsem se ještě protáhla a pak jsem jej trochu napodobila.
Kroužila jsem kolem něj a sledovala jeho oči, tvář i ruce, které měl připravené podobně jako já. Vyčkávala jsem jako lovec na svou kořist, na vhodný okamžik… a když jsem pak vyhodnotila situaci, udělala jsem svižný rychlý výpad přímo naproti němu, míříc pěstí na jeho tvář, chystajíc se pak i na ránu do jeho hrudi. Cítila jsem však, že dneska nejsem tak úplně ve své kůži. Ovšem hodlala jsem bojovat jako lvice.

V ringu

No place for a hero

Boj

V tělocvičně
Blake

Dalo se čekat, že při prvních pokusech bude mít převahu, ale i tak jsem si to nechtěla dát líbit. On byl však velmi velkorysý a nezačal hned tak zprudka a silně, jako například já. Stejně jsem si ale připadala jako křehká panenka, protože mu stačilo už jen málo a mohl mi skutečně ublížit.
Krátce, na úder srdce, jsem přivřela oči, když mi chytil ruku, kterou mi zkroutil za záda a já se tak ocitla v jeho těsné blízkosti. Cítit za sebou horké silné mužské tělo bylo něco… nového. A taky mě do nosu udeřila jeho mužná vůně, jež omamovala mé smysly.
Na okamžik jsem pootočila hlavou, abych mu věnovala rychlý pohled přes rameno, načež mě pustil a já mohla zaujmout jinou pozici, tentokrát však o něco blíž. Koukala jsem na něj a nehodlala se nechat vyhodit z rovnováhy, nebo snad ze svých kolejí. Snažila jsem se být klidná, třebaže mi v uších bubnoval tep a srdce hrozilo, že mi proskočí hrudním košem. Bylo to zvláštní.

„Nejsem žádný prcek a mileráda Vám to dokážu,“ odvětila jsem mu s ohnivou energií sobě vlastní a tentokrát jsem se k němu vrhla s nevídanou vervou. Chtěl vidět mé schopnosti a co ve mně je? Tak tady to měl. Udělala jsem sérii několika rychlých a hbitých chvatů, přičemž jsem se i bránila proti jeho případným výpadům, i když to spíš vypadalo, že útočník jsem vlastně jenom já. To mě ještě víc dopálilo, že jsem v poslední chvíli povyskočila a namířila pořádnou ránu do jeho břicha, snažíc se tak o jediné. Dostat ho na lopatky, kde by se mi líbil nejvíce.
Jestli ani to nepomohlo a mou dobře mířenou ránu vykryl, rozhodla jsem se na něj doslova vyskočit a nohama se mu zaklínit kolem pasu, abych ho mohla dostat konečně k zemi.

Vděčnost

V ringu

Nemilé překvapení

V tělocvičně
Blake

To jeho provokování mě nevyslovitelně rozčarovávalo a rozrušovalo. Ještě nikdo si ze mne pořád takhle neutahoval. Byl prvním mužem v mém životě, kterého bych nejraději pokousala, pohryzala a podrápala, jakou zvířeckost ve mně vyvolával. A to jsem se opravdu snažila být zcela v klidu, ale s ním to prostě nešlo.
Sama jsem neměla úplně tak domyšlené, co vlastně udělám. Byla to čistě improvizace, kdy už jsem nevěděla, jak na něho. Zdálo se, že je to vážně tvrdý oříšek. A ještě k tomu s tuhým kořínkem. Pochopitelně jsem ale věděla, že nejsme nepřátelé, ale opravdu jenom protivníci v ringu. Šlo i o zábavu, třebaže já mu chtěla dokázat, že se toho nebojím a mám své bojové kvality.
Ještě více jsem zesílila stisk svých stehen, protože jsem nevěděla, jestli mě v nějaké nečekané chvíli nepustí na zem, což by byl bolestivý pád. Nutno podotknout, že jsme si byli opravdu blízko a já pod sebou cítila jeho skutečnou lví sílu a energii. Bylo to nepopsatelné.
Věnovala jsem mu úšklebek, když se se mnou začal procházet, čímž mi dopřál čas na to, abych ho mohla znovu překvapit. Sice předtím trochu zavrávoval, když můj výpad nečekal, ale tentokrát mu nedovolím, aby to tak rychle rozdýchal.
Jenže jsem nečekala, že on se bude snažit o totéž. Cítila jsem jeho horoucí velké dlaně, třebaže jen přes tenký kus látky, ale silně jsem se zachvěla po celém těle. Přitiskl si mě k sobě mnohem těsněji, což zjevně neměl dělat, protože to na mě zapůsobilo tak, že se mi obrátil žaludek a já v tom okamžiku věděla, že už je pozdě. Ještě jsem ho stihla plácnout dlaněmi přes uši, načež jsem to nevydržela a vyzvrátila na něj obsah svého žaludku… Tušila jsem, že když jsem se necítila ve své kůži, tak to dopadne zle.

Proč by ne?

To jsem posral

Společnost.

Lví romantika

V takové chvíli si člověk nepřeje nic jiného, než aby nebyl, když už se mu to nemohlo stát o samotě někde v pokoji. Rozhodně jsem tohle neplánovala, ale zkrátka se mi udělalo špatně, a ještě se mi nedostávalo moc vzduchu, jak mne, tak silně k sobě tiskl. Pak už jsem se snažila aspoň od něj dostat a nejlépe honem rychle utéct, neboť to bylo velmi ponižující.
Jenže nohy mě zrovna moc neposlouchaly a on mě držel do poslední chvíle, než mě pustil. Ale to jenom na chvíli, protože si sundal triko a mě se z toho zase zvedal žaludek, sledujíc, jakou spoušť jsem vlastně udělala. V této chvíli jsem ale vůbec nečekala jeho další reakci. On měl snad o mě doopravdy starost! A to bylo co říct, protože jsem si myslela, že bude naštvaně řvát a jedním kopem mě vyhodí z pevnosti.
Co to tady na mě hrál? Myslel si snad, že mu uvěřím? Lamentovala jsem v duchu, ale sám musel poznat, že jsem naštvaná, třebaže mi nebylo dobře. Neměla jsem ani chuť mu odpovídat.

„Doktor říkal, že je to jen malý otřes mozku a… Nebylo by lepší, kdybyste mne pustil? Já nevím, jestli je zrovna tohle správné řešení. Klidně bych došla po svých,“ snažila jsem se ještě, byť jsem mu ve skrytu duše byla vděčná, ale na povrchu jsem to nechtěla dát znát. Krom toho, pořád to byl muž. A těm se nedalo věřit, že by měli čisté úmysly a myšlenky. Bojovala jsem sama se sebou, protože mi vlastně nic nedělal, ale už jenom to pomyšlení na to, že mě právě vzal do náruče ve mne probouzelo spoustu nových pocitů, včetně těch rozporuplných.
„Ze všeho nejdřív byste se měl umýt, protože strašně smrdíte,“ nemyslela jsem to zle, ani jako urážku, ale přiznejme si, že to zrovna nevonělo příjemně. Měl ještě na sobě pár zbytků, a dokonce i zašpiněné vlasy. Šklebila jsem se na něj, ale pak jsem se z ničeho nic začala usmívat.
„Já to věděla, že jsem vás dostala od prvního okamžiku,“ nechala jsem svůj úsměv ještě více rozšířit, čímž se mi rozzářila celá tvář. Ale pak jako lusknutím prstu jsem se zamračila. „Ale nechte si zajít chuť,“ zpražila jsem ho nekompromisně a začala sebou cukat.

Nečekané rozhodnutí

Společnost

Pelíšek

Soukromý pokoj
Blake

Zaskočil mě, když se mi ho za celou dobu podařilo viditelně naštvat. Ještě to nebylo velké lví naštvání, ale i ten malý střípek z toho, čeho jsem právě byla svědkem, mi stačilo alespoň pro představu, kdyby se opravdu zlobil. Musím se však přiznat, že mě to neskutečně bavilo, protože bylo jasné, že i jím cloumají emoce podobně jako se mnou. Akorát já jsem jim více dávala průchod, neboť jsem neměla pocit, že se musím držet zpátky a mít se tak plně pod kontrolou. Ale on zřejmě takový být musel, čemuž se nešlo divit, když byl vůdcem kožoměnců… ale do této problematiky jsem zase tak moc neviděla, a tak jsem tomu nemohla ani moc rozumět. A navíc, ani to nebyla moje věc, že ano.
Zmlknu tedy, což je u mě nezvyk, ale nemám dalších slov, kterými bych tuhle nynější chvíli okomentovala. Snad jenom to, že se na něj, než vejdeme do pokoje, koukám přimhouřeným pohledem a čekám, kdy mě konečně pustí z náruče. Začalo mi z něj být neuvěřitelně horko.

Nečekala jsem, že mě vezme přímo do svého pokoje. To mi došlo hned vzápětí, kdy jsme vstoupili dovnitř a mě se naskytl pohled na obrovskou, viditelně příjemnou a měkkou postel. Takový velký pelíšek bych si klidně nechala líbit i já. Ale na takovýto luxus jsem stejně neměla. Zakousla jsem se do rtu a představovala si, jak tam, tak ležím a protahuji se. Muselo se na ní spát moc dobře, a to ranní probuzení ve voňavých peřinách a tolik místa… Zasněně jsem si povzdechla a pak se podívala na Blakea. Ten si to ale namířil do koupelny, takže se mi tím pádem naskytla další nová příležitost.
„Výtečně,“ promnula jsem si spokojeně drobné dlaně a začala se zkoumáním jeho pokoje. Třeba bych tu mohla najít i nějaké informace, které by se mi hodily, nebo nějaký kompromitující materiál, ale jak vidno, byl tu neskutečný pořádek. By člověk nevěřil, že dlak dokáže být na pořádek až takový cimprlich.
Vodu jsem ještě stále slyšela téct, takže jsem ještě měla pár minut. Pohled mi opět spočinul na té velké pohodlné posteli a já najednou měla jasnou chuť. Pousmála jsem se sama pro sebe a pak, po rozhlédnutí z jedné strany na druhou jsem do ní se smíchem skočila, celá spokojená. Zjistila jsem, že je neuvěřitelně měkká, a tak krásně voňavá… dokonce jsem vnímala i jeho nezaměnitelnou vůni. Přivřela jsem oči a položila se na záda, prsty držíc tu měkkoučkou hebkou látku, která byla příjemná už jen na dotek… Chvilku bych si mohla odpočinout, proběhlo mi naposledy hlavou, než jsem nechtěně usnula.

Můj pelíšek a později i náš

Neodolatelný svůdník.

Čokoládové nebe

V soukromém pokoji
Blake

Nechtěla jsem usnout, ale jenom si chvilku odpočinout. Jenom malou nenápadnou chvilku, než se právoplatný majitel tohoto pokoje vrátí z koupelny. Jenže člověk míní, život mění.
Vůbec jsem netušila, že už se stačil vrátit, a měla jsem štěstí, že jsem prošvihla i tu chvíli, kdy si bral své oblečení ze skříně. To bych asi moc dobře nezvládla, myšleno psychicky.

Probudil mě až jeho hlas, který byl kupodivu celkem klidný… A taky vůně čokolády a koblih. Začaly se mi sbíhat sliny, a tak jsem se začala protahovat, načež jsem pomalinku otevřela oči. V prvním okamžiku jsem se tak trochu vyděsila, neboť jsem ho nečekala tak blízko. Díval se na mě tím svým intenzivním pohledem, jenž na mě působil opravdu silně, snad jako kdyby mě jím dokázal provrtat skrz naskrz.
„Ehm… Já… Já za to nemůžu. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nejspíše jsem o něco zakopla a spadla, nebo tak něco. Prosím, nezabíjejte mne. Jsem ještě tak moc mladá,“ kníkla jsem nakonec bezbranně. Byla jsem z toho všeho úplně nesvá, ale taky zmatená, a tak trochu i mimo. To proto, jsem asi hned nevyštěkla, jak jsem měla obvykle ve zvyku. Instinktivně jsem se však posunula a chystala se vstát, protože nebylo nejbezpečnější tady ležet, čekat, a ještě k tomu být v takové blízkosti. Nicméně mě upoutalo něco zcela jiného rázu. Jídlo.
„Koblihy?“ Rozzářily se mi oči a převzala jsem si všechny k sobě, abych se hned na to mohla spokojeně zakousnout. „Ach bože, to je slast,“ tvářím se nadmíru spokojeně a oblizuju se až za ušima. Aspoň do chvíle, než se zarazím a zkoumavě na něj pohlédnu. Všimnu si totiž, že má u sebe i kýbl zmrzliny s dvěma lžičkami. „Co to všechno znamená? Chceš mě vykrmit?“ Povytáhnu obočí v otázce.

To je snad nejhorší výmluva, kterou jsem kdy slyšel.

Nervozita

Soukromý pokoj
Blake

Trochu jsem se zamračila, když jsem si nezapomněla všimnout, že se mi začal smát. Sice jenom chvíli a decentně, ale prostě se mi smál. Přimhouřila jsem zelené jiskřivé oči a trochu se posunula, protože jsem potřebovala najít lepší, pohodlnější pozici, kdy jsem se mohla posadit a opřít se o pelest.
„Ctěný host, ano? Po tom všem, jak jsem na Vás drsná? Ne, že bych se teď chystala být milejší,“ pobaveně jsem se uchechtla, ale pak trochu zvážněla. Vážně jsem ho nechápala a nerozuměla mu. Proč bych měla být ctěným hostem, zvláště po tom, jak jsem se k němu chovala? Nebyla jsem kdo ví jak příjemná osoba, za což jsem nemohla, poněvadž mě jeho lidé unesli, tak jaký měl pro to důvod? Určitě v tom bylo něco víc.

„To jsem vás jenom zkoušela. Krom toho, ještě jsem nesouhlasila s tím, že tu zůstanu přes noc. Bylo by to zvláštní,“ ne, nenechala jsem se ošálit jeho hlubokýma očima, ani tím, že se o mě najednou tak postaral. Tušila jsem, že ho musím štvát svou nevychovaností, jen to na sobě nedával znát.
Byla jsem opatrná a neméně podezřívavá. Jeho odpověď byla jak pro malé dítě, ale stejně mě to moc neuklidnilo. Co když do té koblihy něco dal? Nebyla jsem u toho, když mi to připravoval, takže jsem si nemohla být vůbec ničím jistá. Podívala jsem se na zbytek koblihy v prstech, a po chvilce jsem nad tím pokrčila rameny a snědla poslední sousto.
Zaskočilo mě, s jakou chutí začal ochutnávat zmrzlinu, až jsem z toho začala být poněkud nervózní. Seděl tady velký muž, pěkně voňavý po sprše, a ještě k tomu jedl mou nejoblíbenější zmrzlinu.
„Já… Ehm… Mohl byste…,“ byla jsem z toho tak šíleně nervózní, jak jsem skoro až hypnotizovaně sledovala jeho počínání s lžící. „Myslíte, že bych se také mohla osprchovat?“ Dostala jsem nakonec ze sebe a raději jsem se přetočila na druhou stranu, kde jsem spustila nohy z postele. Podívala jsem se na něj přes rameno a čekala, jestli mi to dovolí.

Nervózní, pročpak?

Koupel

Nechtěla jsem dát najevo, že jsem mu byla ve skutečnosti vděčná. Postaral se o mne, ještě mi připravil večeři a navrch k tomu mě nechal u sebe v pokoji. A to mi ještě dovolil jít do jeho vlastní koupelny. Co bych jako mohla čekat víc? Jenže on nevěděl, jaký jsem měla problém s mužskými autoritami, že jsem mužům nevěřila, a že jednoho z nich opravdu ze srdce silně nenávidím. Ale nebyla to však jeho chyba. Tohle všechno byly moje problémy.
Nic jsem mu na jeho otázky neodpověděla, jen jsem rezignovaně pokrčila rameny a doufala, že tu dnešní noc přežiju. Měl pravdu i v tom, že v noci bych se nikam nedostala a jak se říká; ráno moudřejší večera. Jen jsem tu neměla své věci… A taky nic na převlečení, jak mi došlo vzápětí. Povzdechla jsem si.

Nicméně pohled na velkou koupelnu, a ještě obří vanu mi vykouzlil úsměv na tváři. Pustila jsem si vodu a začala se svlékáním, abych si pak mohla vlézt do horké vody a nechat se unášet slastnými pocity, které mi tohle všechno přinášelo. Ještě by tu tak mohlo být šampaňské s jahodami, nebo čokoláda, pomyslela jsem si s úsměvem, načež jsem si opřela hlavu a pokračovala s příjemné relaxaci.
Přemýšlela jsem o tom. Hlavně o něm, protože se mi vkrádal do myšlenek, do vzpomínek, kdy jsem ho viděla, jak trénuje v tělocvičně a mě se u toho vytvořila husí kůže po celém těle. Možná bych mohla být o něco milejší, pokud teda říkal pravdu a snažil se jen napravit svou chybu, kterou kupodivu přiznal. Určitě to nedělal každý den, aby něco takového přiznal. Znovu jsem si povzdechla, zavrtěla hlavou a vstala jsem, abych se mohla osušit. Zrovna jsem si zavazovala osušku kolem těla, když jsem zaslechla zaklepání na dveře.
„Děkuji. Jen mi neměl kdo umýt záda,“ pronesla jsem se smíchem, když jsem si přebírala věci, přičemž jsem krátce zavadila o jeho prsty. Omluvně jsem se pousmála a dala najevo, že bych se chtěla převléct v soukromí. „Hned jsem u Vás, jen se dám dohromady,“ oznámila jsem, nezapomínaje ani na to, že mi předtím doslova hodil osušku na hlavu. No, zjevně neměl moc zkušeností se ženami.

V pokoji jsem se tentokrát objevila ve vypůjčeném oblečení, které bylo poněkud… Těsnější a přiléhavější, než jak jsem byla zvyklá. Cítila jsem se v tom nejistě, což bylo znát i na mé tváři. „Asi bych se Vám měla představit, když už jsme zašli tak daleko,“ zazubila jsem se a prohrábla si ještě vlhké zrzavé vlasy, které mi volně splývaly kolem těla. „Jsem Thyra, možná jste už něco slyšel o Šarlatové lišce,“ pokrčila jsem rameny a přišla k posteli, kde jsem si položila komínek svých věcí. Co se teď vlastně dělá?

Překrásná žena

Jsem překvapen

Pan průvodce

Přimhouřila jsem oči, protože se zřejmě rozhodl, že mě bude škádlit a provokovat při každé příležitosti.
„Vidím, že i když Vám řeknu své jméno, tak mi stejně budete říkat prcku. Ale dávejte si pozor, protože v takovém případě nemám problém si také vymyslet přezdívku, kterou Vás budu častovat,“ nezapomněla jsem ho předem varovat, aby s tím počítal. Samozřejmě jsem mu nezapomněla při představování podat ruku, načež jsem si poskládala své věci, abych tady zbytečně nedělala nepořádek, když tu měl tak moc uklizeno. Ještě by se pak na mě zlobil a myslel si, že nejsem pořádná. I když, určitě tu měl na to své lidi. Nepřipadal mi jako někdo, kdo se rád ochomýtá po pevnosti s hadrem v ruce a s koštětem v druhé.
„No, vlastně jsem myslela na to samé, že bych se ráda podívala, co všechno tady máte. Je to tady skutečně obrovské, jen nerozumím tomu, proč tady nemáte výtah. To tak rádi chodíte po schodech, nebo pro to máte jiné důvody?“ Zeptala jsem se zvědavě a pak jsem si upravila triko, které bylo na můj vkus docela upnuté. „Máte tady i ženy? Pochybuji, že byste rád nosil ženské oblečení, takže…,“ Nakousla jsem ono ožehavé téma, i když zcela nevědomky, že bych se mohla trefit do černého. Ještě mě nenapadlo, že by mohl mít svůj vlastní harém.

Lapena v pavučině.

Jsem snad pavouk?

Jen spřádáš sítě.

Ukážu ti svou pevnost

A ukážeš mi i něco víc?

On si nedal pokoj a nedal. Musela jsem však uznat, že mě to hašteření a provokování začínalo nadmíru bavit. A co hůř, chtěla jsem v tom pokračovat. „Jak myslíš, Lvíčátko,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pak se konečně rozešla po schodech, na které jsem dostala odpověď. Při jeho slovech jsem trochu přemýšlela a napadl mě i další důvod, proč tu vlastně schody nejsou… „No, a není to i kvůli tomu, kdyby sem někdo vnikl? Přeci jen by to dotyčný neměl zrovna jednoduché, ale na druhou stranu… Máte tu i nějaký rychlý východ, když by se něco náhodou stalo? Přece jenom přesun po schodech úplně dolů k východu taky docela trvá,“ přemýšlela jsem nahlas a snad mu to zase tak nevadilo. Já se mezitím snažila přijít na to, co se mu stalo, že se usmíval. Nebo se mi to zdálo, že jsem na jeho tváři viděla uvolněný úsměv a slyšela i jeho smích?
Trochu jsem se zastyděla, když mi odpověděl na další otázku ohledně žen. Mělo mi to přece hned dojít, když mi donesl ženské oblečení. Vážně nevím, co se to se mnou dělo.

Celou cestu si to tu nezapomínám prohlížet. A samozřejmě se nepřiznám k tomu, že jsem se tu už po cestě nahoru trochu rozhlížela. Jenže stráže na každém patře by mě stejně nikam nepustili, takže jsem mohla být ráda, že mě doprovází můj průvodce. Nakonec jsme se ocitli v jakési společenské místnosti. Zaujalo mě to tady na první pohled.
„Páni… Takže, když si předčítáte, máte tu i nějaké vzácné svazky, nebo tak? No ty brďo a ta obrazovka… Kulečník!“ Střílela jsem od jednoho k druhému, majíc oči navrch hlavy samým překvapením, údivem a nadšením. „Zahrála bych si klidně kulečník, ale asi bych to dneska nezvládla. Tak co kdybychom si dali nějaký pořádný film? Hlavně nic romantického, takové věci moc nemusím. Většinou se na to nedá dívat. A když už jsme u toho, nemáte popcorn?“ Poněkud jsem se rozpovídala a pak jsem si dala před ústa ruku, abych samu sebe umlčela. S pohledem do jeho očí jsem se rozesmála a pak si šla vybrat pohodlné místo k sezení.

Vyjádření citů

Nový začátek?

Co bys chtěla? Už si byla v mém pokoji

Já mám pro strach uděláno

Vypadalo to, že se spolu dokážeme i bavit, když najdeme společnou řeč. Pořád jsem si však připadala tak trochu zvláštně. Myslím si, že ani on mi zase tak moc nevěřil, což na sobě ani nemusel dávat znát, bylo mi to totiž jasné. Spíš jsme se neznali, než aby se dal říct opak, takže… Nezbývalo nic jiného než si dát pořádnou nálož popcornu a usadit se k filmu.
„Ráno? To nevím, jestli vůbec stihneme. Mám povinnosti a musím se hlásit, že jsem v pořádku, a navíc mám práci,“ podotkla jsem, sama si uvědomujíc, že je pro mě moje práce životem. Jenže ono to jinak nešlo, obzvlášť nyní, kdy jsem měla nový případ, který jsem musela vyřešit. „A jen tak mimochodem, slíbil jste mi, že mi budete nápomocen při tom případu s dlaky… chci říct – kožoměnci,“ opravila jsem se narychlo, i když mi bylo jasné, že to mé přeřeknutí postřehl.

Pohodlně jsem se posadila a opřela si nohy, přičemž jsem se na něj dívala, jak jde připravovat popcorn. No, musela jsem uznat, že kolem mě opravdu běhá, jen jsem nevěděla proč. Pak jsem si vzpomněla na jeho pokoj a imaginárně jsem kývla hlavou. Jasně, chtěl mi pomoct a vynahradit mi to, že mě jeho lidi tak zřídili. Asi se mi to nepodaří jen tak vstřebat, protože to bylo něco, co bych opravdu nečekala.
„Já mám nejraději sýrový a když už horor, tak něco pořádně strašidelného, když už,“ neodpustím si ještě a jakmile se ke mně přidá, sundám nohy, aby měl trochu místa. Věnovala jsem mu úsměv za tu mísu popcornu a hned si naházela několik puklých zrnek do úst.

Bylo fajn sledovat film. Mohla jsem se i občas podívat na jeho tvář, když byl obzvlášť zaujatý nějakou tou scénou, a já se pak zase odvrátila, protože na obrazovce běžela napínavá scéna. Nicméně bylo to opravdu hororové a místy jsem se i trošinku bála. Nebylo tady zase tak moc světla a já si u toho ještě začala vzpomínat na svoje zakázky, kdy jsem musela lovit nejrůznější příšery. Člověk si celou dobu myslí, že se ničeho nebojí, ale jsou okamžiky, kdy ten strach opravdu cítí. Jako zrovna teď. Málem mi zaskočil popcorn, jak jsem sebou cukla a mimoděk jsem se posunula blíž k Blakeovi. „No tak ho už konečně zabij. To je ale hnusná potvora,“ odfrkla jsem si a při další scéně jsem se polekala ještě víc. Natiskla jsem se na jeho tělo a chytla se jeho paže, po níž jsem přejela a zaťala do ní nehty. Musel to cítit opravdu citelně a intenzivně vzhledem k tomu, že to bylo přímo do kůže.

Zní to jak slibný nový začátek.

Zní to jako ráj.

A v ráji byl přeci jen had

Nikoliv, jen svůdná Eva.

A přec z něj byli vyhnáni

Třeba žili šťastně, až do smrti.

U tebe doma

Snídaně.

Královská snídaně

A to ti mám jako věřit, zrzečko

U Rity doma.

Tma

Chápala jsem, že se ho ty vraždy dotýkaly. Vždyť to byly jeho lidé, ale já jsem v tomhle směru nemohla dávat průchod emocím a brát to v osobní rovině. Musela jsem, jako vždy, zachovat čistě profesionalitu, se kterou řeším každou takovou situaci – případ. A to mi zase on nemohl mít za zlé. Koneckonců nikoho z těch mrtvých jsem ani neznala a neměla jsem k nim žádnou vazbu, jako on.
Překvapilo mě však, co mi řekl v další chvíli. Totiž, nabídl mi přátelství celé své smečky, a to se určitě nestávalo denním chlebem pro všechny. Bylo to vzácné, vůbec ne samozřejmé pro každého. Co tím sakra sleduje? Myslí si snad, že hned pookřeju a budu poslušná holčička, která bude skákat podle toho, jak on píská a on mi zalepí pusu velkými gesty? Zprvu jsem se zamračila a věnovala mu jeden ze svých nedůvěřivých pohledů. Uvědomoval si, že se chová dost zvláštně?
„No, měla jsem to v plánu i tak. Musím se hlásit svému šéfovi, je to moje práce,“ oznámila jsem věcně, a ještě si nechávala chvilku na to, abych vstřebala to, že bych měla být přítelkyní smečky, což bylo celkem výhodné.
„Předpokládám, že to přátelství bude trvat jen do zítřejšího rána, ale i tak děkuji,“ přikývla jsem ke svým slovům.

Konečně jsme se začali věnovat taky něčemu jinému. Na film jsem se nekoukala skutečně již velmi dlouho, takže jsem tuto chvíli přivítala takřka s otevřenou náručí. Jen jsem netušila, že horory dokážou být i… takovéhle. Neměla jsem z toho dobrý pocit, a samozřejmě jsem ani neměla v plánu své rozpoložení dát nějakým způsobem najevo. Ovšem tak trochu se mi to vymklo z rukou.
A pak to přišlo. Tlaková vlna magie, jejíž následky mnou projely jako nůž máslem. Byla jsem na to nesmírně citlivá a nedělalo mi to dobře.
„Kdo Vám řekl, že se bojím? Já se přece vůbec ničeho nebojím… a tmy už vůbec ne,“ odsekla jsem poněkud nakvašeně, jak jsem se snažila skrýt svou zmatenost a nepříliš dobré rozpoložení. Byla tma a já jsem nic neviděla, kdežto on byl pořád ve výhodě. Zkusmo jsem natáhla drobnou ruku, kde jsem tušila jeho siluetu a ucítila jsem jeho dlouhé vlasy, které připomínaly hřívu. Byly na dotek hebké a příjemné, takže jsem se samovolně pousmála, ale pak jsem se zarazila. „Možná bychom měli varovat ostatní?“ Povytáhla jsem obočí, odhadujíc, co se tady vlastně v pevnosti dělá, když nadejde taková či podobná situace. Někteří, třeba například děti, z toho musí být nervózní, ne?

U Rity doma

Magická vlna

Noční návštěva

Měla jsem stu chutí mu odseknout znovu. Možná uměl vycítit všechno, ale já jsem nepotřebovala, aby znal moje slabosti a slabiny, které by pak mohl použít proti mně. Ta představa se mi nelíbila ještě víc, takže jsem hodlala udělat všechno pro to, aby to zkrátka nevycítil.
Dokonce jsem potlačila i ono nutkání vypláznout jazyk, čistě pro ukázku toho, že vzdoruji, ale neudělala jsem to. Nebyla jsem přece dítě, které kolem sebe neustále kopalo.

Pak už to bylo vážně zvláštní. Skoro bych řekla, že rezignoval na to, jaká jsem byla a jak jsem se vlastně chovala vůči němu. Jen jsem se ušklíbla při tom pokusu mě provokovat, ale nic jsem neřekla. Jen jsem se rozhlédla a čekala, až se rozsvítí vílampy. Nikdo netvrdil, že bych měla o ně a o pevnost nějaké starosti, jen mě to prostě zajímalo, jak to tady chodí i v takových situacích. A bylo mi jasné, že jsou tady na to připravení, v případě magické vlny.
Stáhla jsem zpátky svou ruku z jeho vlasů, a dělala, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Už jsem viděla i já, třebaže nebylo tak úplné světlo, ale pořád to bylo lepší než nic.

„Jistě, to by bylo asi pro tuto chvíli nejlepší,“ probudila jsem se z vlastních myšlenek a pomalým krokem jsem se vydala za ním, netušíc, jestli půjdeme zase někam nahoru, nebo třeba o pár pater níž. Ještě jsem se tu moc nevyznala, ale neměla jsem zase tak špatný orientační smysl. Nevěřila bych, že by se tu dalo ztratit, kdyby se člověk procházel sám. No nakonec jsme po schodech nemuseli, neboť můj pokoj byl v témže patře.
Blake mi otevřel dveře a mě se naskytl pohled na vnitřek, který byl neméně luxusní jako ten jeho. Ačkoliv jsem měla pocit, že postel měl daleko větší a prostornější. Ale ani tato postel nebyla špatná. Úplně jsem se v ní viděla.
Cukla jsem sebou a podívala se mu do očí, když se zeptal, jestli ještě něco nepotřebuji. Připadalo mi to v tu chvíli tak trochu komické, že zrovna on se tak stará a ptá se na moje potřeby.
„Myslím, že to bude všechno. Děkuji a… Nebojte se, ráno to tu po sobě uklidím a zanechám to tady ve stejném stavu, jako když jsme sem přišli. Dobrou noc,“ rozloučila jsem se tady, doprovázejíc ho pohledem do doby, než se za ním zavřely dveře. Otočila jsem se zpátky směrem do pokoje a podívala jsem se znovu po té velké posteli, která vysloveně čekala jen na mě.

Po nějaké době, asi po několika hodinách, kdy se setmělo i venku, jsem se začala přetáčet ze strany na stranu. Leželo se mi pod peřinou celkem dobře, ale pořád jsem měla před očima útržky z toho nedokoukaného filmu a nemohla jsem se tak soustředit na vlastní spánek.
Začala jsem toho mít tak akorát dost. Pokoj byl vážně temný a já jsem měla pocit, že tu někdo je. Nebo že můj otec o mě už ví, protože jsem nedokázala skrýt stopy včas.
Rychle jsem ze sebe skopala pokrývku a nedbaje nějaké té absence oblečení (byla jsem jen v tílku a spodním prádle) jsem vyletěla ze dveří, načež jsem si to po schodech nahoru zamířila rovnou do Jeho pokoje. Netušila jsem, co dělám, vlastně jsem o tom ani dvakrát nepřemýšlela. Hnal mě prostě jakýsi vnitřní instinkt.
„Blakeu… Spíš? Chci říct spíte? Můžete mi, prosím, otevřít?“ Zaklepala jsem mu na dveře pokoje, celá zadýchaná.

Noční návštěva

Noční návštěva

Až ve chvíli, kdy jsem vycítila, že je někdo za dveřmi, jsem udělala krůček dozadu a čekala jsem, jestli mi Blake skutečně otevře. Něco mi říkalo, že by to klidně mohl udělat, poněvadž je už tma a večer již pokročil, ale já tak nějak doufala, že udělá pravý opak. A skutečně.
„A-a… ano,“ vydechla jsem roztržitě a konečně mi všechno postupně docházelo. Zřejmě jsem se bála, nutno podotknout, že jsem pro to měla nanejvýš vážné důvody, ale co jsem tu proboha dělala jen ve spodním prádle a triku? Zavrtěla jsem hlavou a snažila se působit alespoň trochu… normálně. Kousla jsem se do spodního rtu a marně přemýšlela nad tím, jak mu svou přítomnost zde, před jeho pokojem a dveřmi, stojící jen tak, dobře vysvětlím.
„Víte, já… Asi je někdo v mém pokoji, protože jsem slyšela zvláštní zvuky, kvůli kterým jsem nemohla už usnout a… Raději jsem šla k Vám, protože… protože tu vlastně nikoho jiného neznám a nerada bych… No, nerada bych někoho rušila. Tedy, ani Vás nechci rušit, ale,“ zakoktala jsem se a pěkně jsem do toho všeho zamotala. Jak z toho ven? Možná je na čase rozmotat celé klubko, Thyro, pomyslela jsem si v duchu trpce a přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. Na holých pažích jsem měla husí kůži a popravdě, takhle tady stát na chodbě se mi moc nechtělo. Ovšem, jestli mě někdo takhle viděl i někdo další, to mě doteď nenapadlo.

Noční návštěva

Noční překvapení

Připadala jsem si čím dál více hloupě, hlavně poté mé ne zrovna moc přesvědčivé odpovědi. Ale byla jsem rozrušená a bylo to nejen znát, ale i vidět na mé tváři, na mém výrazu. Nemohla jsem prostě jinak a teď, když už jsem ho vzbudila, tak už nebyla cesta zpátky.
Naštěstí, nebo spíše k mému štěstí, nebyl zase tak rozladěný, i když ani neskákal radostí, a rozhodl se jednat. Nepozval mě k sobě do pokoje, kde by mě mohl schovat, ale zvolil další možnost, že mi zkontroluje pokoj, kdyby tam náhodou doopravdy někdo byl. Bylo však vidět, že tomu sám moc nevěří, ale já jsem svým instinktům, které mě mnohdy v nebezpečných situacích zachránily, důvěřovala. Věděla jsem, že se nepletu, třebaže jsem nebyla ve své kůži.
Ušklíbla jsem se na jeho provokaci a doufala, že mu to budu moci někdy vrátit. Taková troufalost vůči vzácnému hostovi, který se tu tak často neobjevuje.

Neměla jsem však ponětí o tom, že se ve spodních patrech objeví krvesaj. A co, nakonec se ukázalo, že jich bylo víc. Jenže jsem sotva stačila udělat nějaký ten pohyb, už jsem viděla, jak Blake mizí na zemi, kam byl sražen. To už bylo co říct, vzhledem k tomu, že on sám žádná třasořitka skutečně není. Chtěla jsem mu pomoct, jak mi velely reflexy, ale v tom okamžiku, ani nevím, jak se to přesně stalo, protože to bylo rychlé, se na mě vrhl druhý krvesaj, který této situace využil. Velkého Blakea, který do poslední chvíle fungoval jako můj štít, neboť jsem stála za ním, byl na nepatrnou chvíli mimo, a tak jsem byla nasnadě. „Blakeu!“ Stačila jsem vyhrknout, v samém zděšení, ale asi mi to nebylo pranic platné. Byla jsem hned na ráně, čehož krvesaj dokonale využil k tomu, že mě až moc snadno chytil a odhodil silou přímo ke schodům a silnému zábradlí, o které jsem se zranila. Silně jsem se udeřila do něj hlavou, dopadajíc v bezvědomí na chladnou podlahu. Jen velmi vzdáleně mi ještě v posledních vteřinách proletělo hlavou, že Blake se z toho zřejmě dostal. Asi, nebo nevím. Jen jsem viděla nějaké další zvíře, jemuž očividně patřil ten zvířecí ryk…

Noční vetřelci a zraněná zrzečka

Další překvapení... Tentokrát v posteli

Vůbec nevím, co se pak dělo. Byla jsemve sladkém bezvědomí a možná to bylo nejlepší. I když jsem se musela předvést jako naprostá bačkora, která vždycky skončí na podlaze. A to jsem měla jeden z nejlepších výcviků a dokážu si poradit v každé situaci. Jen jsem asi neměla dobrý den, už od samotného začátku.
Jen velmi matně a vzdáleně jsem vnímala cizí dotyk na své tváři, ale bylo to sotva znát. Téměř jsem se ani nepohnula, možná jsem jen vydala nějaký tlumený zvuk z pootevřených úst. Až po chvíli, kdy jsem ucítila nezaměnitelnou vůni, která mě celou obalila a příjemně mě nadnášela na vlnách snění, jsem začala pozvolna procitat. Zprvu jsem pod sebou ucítila ono měkké prostěradlo a postel, která byla tak strašně moc příjemná a pohodlná, že jsem se i se zavřenými víčky lehce spokojeně pousmála. Oči jsem neotvírala, jen jsem se začala hýbat, trochu protahovat nohy a pak jsem otočila tváří, přímo ke spícímu Blakeovi, který o tom asi netušil. To jsem vědět nemohla, protože sama jsem teprve otevírala oči s blaženým úsměvem na rtech, než se mi bolestivě zkřivila tvář. Zranění na hlavě, na zátylku, se pochopitelně ozývalo jako čerstvá sešitá rána.
„Kde to jsem?“ Já se však v dalším okamžiku vyděsila, když jsem vedle sebe konečně zaostřila jeho poklidně vypadající spící tvář. Netušila jsem, co se stalo a taky… Nechápala jsem, proč jsem vlastně jen ve spodním prádle a triku, které mi bylo zapůjčeno. Koukala jsem vyjeveně, překvapeně i zděšeně zároveň, všechno se mi odráželo v zelených nejistých očích, marně přemýšlejíc nad tím, jestli se nestalo něco, o čem bych jako měla vědět. Hlavně, jestli se to opravdu stalo.
„Já si vážně nic nepamatuju, snad jsme…,“ kousla jsem se do rtu a střídavě hleděla na polonahou sebe a jeho, který tak krásně voněl… a byl tak blízko. Proboha, měla jsem z něho šíleně divoký tlukot srdce.

Se zrzečkou v posteli… dobré ráno

Dobré ráno

Až při jeho slovech mi začínalo docházet, co se asi tak stalo. Začala jsem si vzpomínat na to, že jsem k němu v noci přišla, že mám někoho, nebo něco, ve svém pokoji, přičemž nebyl zrovna nadšený a myslel si, že se bojím kvůli nedokoukanému hororu. Ale napadli nás krvesajové. To ses zase předvedla, pomyslela jsem si vyčítavě a zkřivila jsem obličej.
„Dobré ráno,“ špitla jsem v odpovědi a chytila jsem se za čelo, protože jsem se cítila celkem zničeně. Jako kdyby to byla hodně náročná noc. Což vlastně ve skutečnosti byla, protože některé zážitky mi dávaly docela zabrat ještě teď. Třeba to, že jsem ležela ve Lví posteli a bez nějaké té absence oblečení. Víc poníženě jsem si připadat vážně nemohla.
„To jsem ráda, že se… že se mezi námi nic nestalo. Každopádně, už je ráno a já už bych asi měla jít,“ nechtěla jsem se ho svými slovy nijak dotknout, ale byla jsem úplně upřímná. Nechtěla bych si s ním něco začínat, natož s ním dělat nějaké ty… věci, které by byli nebezpečné. V duchu jsem si nad sebou povzdechla a chystala se, že se budu muset nachystat ke svému odchodu. Přeci jenom jsem tu mohla být jen do dnešního rána, takže můj odchod byl na místě. „Děkuji za Vaši starostlivost, ale myslím, že to zvládnu. Snad,“ odpověděla jsem pak ještě na jeho starostlivost, kterou jsem mu asi moc nevěřila, i přes to, že pro mě udělal takové věci, které by pro někoho udělal jen stěží. Ale pro své lidi by to jistě udělal, o tom jsem nepochybovala.
„A vy jste v pořádku?“ Zeptala jsem se nakonec a podívala se mu do tváře, když už otevřel to své oko a já na sobě ucítila jeho intenzivní pohled. „Asi… asi bych Vám měla poděkovat,“ vydechla jsem nakonec a cítila jsem, jak mi pod jeho pohledem zahořely tváře.

Stále v posteli

A dobré ráno je v čudu

Tohle ráno bylo příjemné asi už moc dlouho. Protože se mě evidentně snažil nakrknout, když mi začal dávat příkazy, co mám vlastně dělat. Díky, ale já to vím sama, a to, že jsem přítelem smečky neznamená, že si jeho chování nechám líbit. Ostatně byl to jeho nápad, jeho nabídka. Já jsem s ničím takovým ani nepočítala, takže… Se ke mně určitě nebude chovat jako jednomu ze svých lidí. Na tohle stavěná rozhodně nejsem.
Prvotní reakce s hořícími tvářemi se přetavila na nakvašený výraz a vzdorovitost mi byla vidět na zelených očích. Tohle jsem musela rozdýchat.
„Chtěla jsem Vás zastavit snad už při prvním slově. To, že jsem Vaším přítelem, nebo přítelem Smečky, jak tomu říkáte, tak to neznamená, že se ke mně budete chovat jako k Vašim poddaným, kteří Vás poslouchají na slovo. Možná jste zvyklý udělovat rozkazy, říkat každému, co má dělat, ale já nejsem Vaše podřízená a nikdy jí nebudu. Berto to, prosím na vědomí.
No a za druhé, děkuji Vám za starost, za poskytnutí pomoci i té lékařské, a nakonec i za ten post přítele Smečky, ale nemyslete si, že bych si bez toho nijak neporadila. Je to moje práce a vím, co mám dělat,“ trošinku jsem možná vybuchla, třebaže jsem nijak nezvýšila svůj hlas. Jen jsem možná mohla být milejší, což mi i celkem šlo, ale pokaždé jsem si vzpomněla na to jeho rozkazování, a to mi zhatilo plány být hodnější. Prostě jsem byla svá a něco takového jsem nemohla snést. Skoro jsme se neznali a on si už ze mě dělal nějakého joudu, kterému bude říkat, co má dělat. Vrrr!
„Jistě, ano, samozřejmě… Klidně se do města dopravím sama, nerada bych vás obtěžovala,“ ucedila jsem pak a odkopala peřinu, abych pak mohla vstát. Znovu jsem si uvědomila, že jsem skoro nahá, takže jsem se k němu otočila přes rameno, zakrývajíc si aspoň své pozadí. U všech koček, tohle ale byla pitomá situace! „Potřebuji se převléct, takže… Mohl byste se aspoň na chvíli přestat smát a zírat na mě? Stejně pochybuji, že je na mě něco, co už jste dávno neviděl,“ zamračila jsem se na něj a s dlaněmi na pozadí, ale se vztyčenou bradou jsem se rozešla ke dveřím. Byly okamžiky, kdy jsem si snad i myslela, že by z nás mohli být něco jako přátelé, ale pak přišlo něco, co mě na něm štvalo a byli jsme zase na začátku.

Zatracená ženská

Polk...

„Je fajn, že jste si toho všiml,“ nenechala jsem se jen tak snadno, třebaže i mě bylo divné, že to vypadalo, jako kdyby se sám do sebe omlouval. Možná se taky trochu praštil do hlavy.
„Včera večer při tom útoku… Nedostal jste taky nějakou ránu do hlavy?“ Neodpustila jsem si a musela jsem se přiznat k tomu, že jsem se nad tím bavila. Ono dobírání si Pána šelem mělo totiž své kouzlo, hlavně, když jsem měla pocit, že se snad opravdu omlouvá. Nicméně ani tohle netrvalo příliš dlouho.

„Já Vám zase nevěřím. Občas se mou osobou bavíte a já myslela, že… Cože?“ Zaskočily mě jeho poslední slova o tom, že s tím zíráním asi jen stěží něco udělá. To jako myslel vážně? Povytáhla jsem nevěřícně obočí a zavrtěla hlavou, raději to dál nekomentujíc. Ještě bych se zhrozila nad nějakou další odpovědí, která by mě dostala do ještě většího problému.
Netušila jsem však, v žádném případě, že by mi chtěl zatarasit dveře vlastním tělem. Podívala jsem se na něj a skoro do něj vrazila, když se svou rychlostí objevil u dveří, zabodávaje do mě ten svůj pohled, ze kterého mi doslova mrazilo na zátylku a zježily se mi chloupky. Chtěla jsem něco říct, ale pohled zelených očí mi samovolně sklouzl po jeho těle a já si mimoděk vzpomněla na jeho včerejší trénink, na to, jak jsme si byli blízko… Zachvěla jsem se a přiměla se zvednout hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. „Co vy víte, co si myslím. A třeba by to prošlo, protože kdo ví, kolik žen prošlo Vaším pokojem. Rozhodně nevypadáte jako nějaké neviňátko. Nebo snad jako svatoušek,“ odpověděla jsem mu, očividně nechtíc, abych s ním souhlasila. Nebo jsem jen prostě chtěla, abych měla poslední slovo.
„Tak co chcete, když mě nepustíte? Musím se přece nějak dostat do města, nebo mě tu hodláte ještě zdržet?“ Zeptala jsem se ho již klidně, možná mi i trochu zadrhával hlas v hrdle, neboť mi ještě pořád uklouzával pohled k jeho široké pevné hrudi, na níž jsem mohla oči nechat. Zavrtěla jsem hlavou a uchechtla se. „Nebo si chcete hrát? Totiž zahrát piškvorky,“ opravila jsem se rychle, a i přes své pobavení jsem polkla. Netušila jsem, co má v plánu.

Zatracená ženská

Hlavně nenápadně

„Já jsem ale nic takového neřekla. Pouze jsem se Vás otázala, jestli jste se také náhodou nepraštil. To, že jste si to převzal jinak, za to já už nemůžu,“ odvětím mu se sladkým úsměvem. Možná jsem tak úplně nemluvila pravdu a vycítil sám, co jsem si o tom myslela, ale to neznamenalo, že se k tomu přiznám nahlas. Ačkoliv sám mě upozornil na to, že dokáže vycítit a vnímat spoustu věcí. Ale číst myšlenky nedokáže, ani se mi dívat do hlavy, tím jsem si byla naprosto jistá.

„Tak to je asi jediná věc, na které se skutečně shodneme. Taky jsem ráda, že mi nevidíte do hlavy a nečtete myšlenky, protože… Byste stejně nic nezjistil,“ ukončila jsem to raději hned, protože hrozilo, že bych mu řekla něco, čeho bych litovala. A svěřovat se mu se svými myšlenky ohledně toho, co jsem z něho cítila, když jen tak stál přede mnou… to jsem vážně nehodlala. Stačilo mi, že mi to jakýmsi způsobem dal najevo sám, když se přiznal s tím, že se zíráním na mou osobu jen tak nepřestane. Nicméně jsem si nepřipadala nijak zvlášť přitažlivá pro kožoměnce. Ne, že bych neměla sebevědomí, ale přeci jen jsem měla za to, že jim se líbí něco jiného. Tedy, hlavně Pánovi šelem, že se líbí naprosto jiné, odlišné ženy.
„To je docela dost informací, které nepotřebuji. Mně může být jedno, kolik jste tu měl žen, nebo jestli ani jednu jedinou, to je… Vaše soukromí,“ tak trochu jsem se zarazila, protože jsem začala myslet na věci, které mi nebyly moc příjemné. A mně nebylo příjemné, že jsem o nich vůbec přemýšlela, nebo vůbec, začala mluvit.

„Ale to je přece úplně jedno. Prostě si je obléknu a půjdu ven, ať chcete, nebo ne,“ rozčiloval mě, ale nakonec jsem se na něj smířlivě podívala, třebaže jsem měla nutkání protočit očima. „Samozřejmě, jakmile bude čistý vzduch. Co bych pro Vás neudělala, že?“ Neodpustila jsem si ještě a čekala, kdy mi teda půjčí ty své tepláky, abych se mohla dostat z jeho pokoje.

Zatracená ženská bude ještě nějakou dobu

Výlet do města

„Proč vlastně máte takový strach a obavy, že by mě někdo viděl vycházet z Vašeho pokoje? Máte děti a manželku? Nebo snad… Máte předsudky vůči lidem? To by bylo docela pokrytecké vzhledem k tomu, že sám nemáte rád, když je lidé mají vůči vám kožoměncům,“ byla jsem opravdu zvědavá a nemyslela jsem to nijak zle, i když je pravda, že jsem si to škodolibě užívala. Hlavně jsem očekávala jeho nepříjemný výraz, protože něco takového si na něj zřejmě ostatní nedovolí. Já jsem ale člověk, ne žádný člen jeho poslušné Smečky. Ani bych se nedivila, kdyby někteří odešli kvůli němu a jeho rozkazovačnosti. Třeba jim to taky nemuselo vyhovovat.
Když pak byl vzduch čistý, bez sebemenšího problému jsem vyklouzla zpoza dveří a po schodech si to zamířila rovnou k panovi doktorovi, který mi v tuto chvíli přišel jako lepší společnost. Ačkoliv ten jeho přeslazený medový čaj jsem vážně moc nemusela.

„Cítím se docela dobře, jen jsem nečekala, že se o mě Váš pán tak postará. To tu každý host utrží tolik zranění, podobně jako já?“ Dělala jsem si samozřejmě legraci, a vůbec mi nevadilo, že na účet Blakea, který to asi slyšel, protože se za chvíli objevil mezi námi a doktorovi odpověděl. Já jsem čekala pěknou spršku, nebo minimálně strašně zlý pohled, který by se mnou ale asi ani nepohnul.
„Díky za pomoc, doktore. I za ty prášky,“ rozloučila jsem se a pak jsme se konečně vydali na cestu. Ty tepláky mi pořád padaly a já to prostě nemohla vydržet. Copak takhle jsem mohla někam jet? Ještě jsem svého zachránce hodlala chvíli zdržet, abych si mohla zajít pro své věci, které už byly čisté a vyprané. Teprve potom jsme mohli nasednout do jeepu a vyjet do města.
„Za jiných okolností by to mohl být pěkný výlet. Co myslíte?“ Podívala jsem se na něj se svou otázku, jen co jsem mu vysvětlila cestu, aby věděl, kam má jet.

Že bych se jí na nějakou dobu konečně zbavil?

V autě

„Víte, že máte jednu dokonalou vlastnost? Nebo to jsou možná dvě a možná je to umění, které ovládáte jenom Vy sám. Naštvat mě během pěti vteřin. Občas mám pocit, že bych Vás nejraději…,“ naznačila jsem gesty rukou, co bych s ním nejraději provedla, protože zrovna v tuto chvíli se mnou cloumal vztek, který ve mně tak šikovně vyvolával. A to jsem chtěla být milá, ale zase mi zavdal důvod k tomu, abych nebyla. Abych mu zase odvětila ve svém liškovském stylu, kdy si neberu servítky a jsem až moc upřímná. „Proč to děláte? Proč vůbec říkáte věci, které ani nemusí být pravda? Nebo Vám od začátku připadám tak hloupá, že bych nedokázala pochopit, že kožoměnci mají své zásady a zvyklosti, které dodržují? Klidně mi to můžete říct, nebo když nechcete, tak to řekněte upřímně,“ vyletěla jsem na něj, ale ne tak zhurta, jak by se mohlo zdát. Jen mě to prostě štvalo, zlobilo a mrzelo zároveň. Chtěla jsem, abychom se spolu dokázali bavit normálně, když už jsme měli spolupracovat, ale… Vždycky tu bylo nějaké ale.

Doktorova slova mne překvapila, třebaže jsem na to nic neřekla, ale to neznamenalo, že jsem nad nimi nepřemýšlela. Bylo to zvláštní…
„To myslíte vážně? Já jsem měla pocit, že budete jedině rád, když se mě pak konečně zbavíte. A ani bych se Vám nedivila. Jsem zvyklá, že se mnou málokdo vydrží. Každý většinou ztratí trpělivost, protože se prý neumím chovat a jsem moc upřímná. Já si zase myslím, že je to jedna ze ctností, co mám,“ odpověděla jsem přemýšlivě a vůbec jsem nechápala, proč mu něco takového říkám. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, protože ho to určitě nezajímalo. A pak se mi do hlavy vkradly myšlenky na ty jeho přítelkyně, které mají vlastní pokoj, aby za nimi mohl chodit. To potřebuje každý den jinou ženu, aby si užil? A kolik žen vlastně takhle má? A to jim nevadí?
„Zajímalo by mě, kolik těch přítelkyní vlastně máte. Protože, jestli žijí všechny v jednom pokoji, tak se musí znát a nemusí jim to být příjemné, ne? Nebo jim to vážně nevadí, že jsou… ve Vašem harému? Nedokážu si to představit,“ divila jsem se nahlas. Tento způsob života mi byl opravdu hodně vzdálený.

V autě

Na ústředí

Vypadalo to, že se konečně někam posouváme, a že naše spolupráce nebude jen o hádkách, kterých jsme zřejmě začínali mít oba dva tak akorát dost. Ani jsem se nedivila, protože i mě to bralo energii a vůbec, nebavilo mě to. Jenže tu pořád bylo nějaké ale, něco, co mě zvedalo ze židle a podobně. A já jsem v takových situacích neuměla reagovat jinak. Prostě už jsem taková byla a popravdě, nehodlala jsem se jen tak měnit, neboť jsem to pokládala za zbytečné a vlastně i za nemožné. Byla to má povaha, můj temperament, a to prostě nešlo jen tak odškrtnout.
Ale co mě hodně překvapilo, tak jeho následná reakce, kdy mi odpověděl na mou, asi fakt až moc osobní otázku. Byl viditelně naštvaný a nejraději by mě v té chvíli sežral. O tom nemohl být pochyb. Mlčela jsem po zbytek cesty a ani se na něj nepodívala. Možná jsem začala přemýšlet o tom, že jsem to tentokrát dost přepískla a měla jsem mlčet už dřív, neříkat věci, které se ho evidentně až moc dotýkaly. Ale mohla jsem za to, že použil množné číslo, když mluvil o přítelkyních – a ne o přítelkyni? V duchu jsem si povzdechla a snažila se nedělat žádné zvuky, natož pohyby, kterými bych na sebe upozornila. Kdybychom neseděli v autě, asi bych se hodně rychle vzdálila. Možná na druhý konec zeměkoule.
Rychlá jízda mi nevadila, naopak jsem ji kladně přijala, jelikož se mi ulevilo, když místo za hodinu, jsme byli na místě už za dvacet minut. Mohla jsem z této tíživé a mlčenlivé atmosféry zmizet co nejrychleji, a pak se rozhodnout, jestli to chci podstoupit znovu. Představa, že budeme celou dobu kolem sebe kráčet tiše a doslova našlapovat. To nebylo nic, o co jsem stála.
„Jasně, díky za odvoz i za číslo,“ odpověděla jsem překvapivě tiše, ale pořád tak, aby mě slyšel. Pokusila jsem se na něj podívat, ale zřejmě jsem mu v té chvíli nestála ani za jeden jediný pohled. Asi jsem u něj hodně klesla. Ale to stejně nic neznamenalo, protože jsme spolu byli jen proto, že nás pojil případ, u kterého jsme měli stejný cíl. Jakmile se všechno vyřeší a dojde ke svému konci, tak už se nikdy neuvidíme.

Vystoupila jsem a nechala ho odjet, stejně jako své myšlenky ohledně nás dvou a našeho prapodivného vztahu, jestli by se to tak vůbec dalo označit. Přáteli jsme taky nebyli.
Zamířila jsem si to rovnou na Ústředí žoldnéřů a nemohla jsem se dočkat toho, až zjistím nové informace a promluvím si se šéfem. Doufala jsem, že se to někam hnulo a my tak získáme další indicie.
„Dobrý den, zdravím, nazdar,“ zdravila jsem se se známými tvářemi, rovnou míříc za šéfem, abych mu všechno řekla. A taky jsem mu potřebovala oznámit, že se teď budu nejspíše zdržovat v Pevnosti. „Zdravím šéfe, máte nějaké novinky ohledně těch mrtvých kožoměnců? Já… Včera mě dostali a unesli na jejich Pevnost, takže…,“ vysvětlila jsem a pak jsem se nadechla k dalším slovům, jestli mě tedy nezastaví.

Ústředí - šéf

U šéfa

Odtušila jsem, že nemám žádný problém a nejsem v průseru, když mě šéf počastoval tak drsnou přezdívkou. Skutečně jsem si oddechla, protože jinak bych si to musela nejprve vyřídit s tím Lvem a potom bych řešila to ostatní. Takhle ale bylo všechno v pohodě, tedy ne úplně všechno.
„Ano, byli to nějací pitomci ze Smečky. Mysleli si, že když mě uviděli na místě činu u jejich druhů, tak jsem je zabila já. Tak na mě udělali pěknou podpásovku – pořádně mi jednu vrazili a pak mě zavřeli do kufru auta a odvezli,“ není to něco, čím bych se chtěla chlubit, takže jsem byla ráda, že to slyší jen můj šéf. Ostatně, mohl by mi být tátou, když se o mě staral, třebaže to neznamenalo, že bych měla nějak navrch, nebo snad na tom byla nějak líp než ostatní, právě díky tomu, že šéf se o mě staral. Všechno, co jsem měla a čeho jsem dosáhla jsem si musela vydřít. A já mu byla ve skrytu vděčná.
„Hmm, nevěsila bych hlavu, protože právě díky tomu únosu jsem se dostala do Pevnosti a sám Pán Šelem mi nabídl post přítele Smečky. A bonus k tomu, slíbil mi spolupráci,“ zacukala jsem obočím, že je to skvělá zpráva, která nám jistě pomůže ve vyřešení všech nejasností ohledně vražd.
„Takže jistě chápete, že jsem se tu ukázala až teď. Nechali mě u sebe, postarali se o mě a hned ráno mě odvezli sem na ústředí. Nejsem z toho moc nadšená, protože spolupráce s nimi není jednoduchá, ale je mi jasné, že je potřebujeme na své straně a určitě nám pomohou, když teď máme stejný cíl. Najít toho vraha,“ přemýšlela jsem nad svými slovy a uvědomila jsem si, že bych to s Blakem asi měla urovnat, nebo se aspoň trochu snažit. No, možná trochu víc, vzhledem k tomu, že jen má trocha snahy ničemu nepřispěla. Maximálně tak k tomu, že byl na mě nakrknutý a mně se tak nechtělo vracet zpátky. Ale asi mi nezbude nic jiného než svou hrdost spolknout.

„Dobře, pozvání přijmu, ale musím si pak ještě dojít pro věci. Chtějí mě na Pevnosti a možná to tak bude lepší. Myslíš, že by to šlo, nebo mě potřebuješ tady, šéfíčku?“ Krátce jsem se zasmála a už jsme společně odcházeli do nedaleké kavárny na snídani. Cestou mě napadlo, že bych mohla dát Blakeovi dárek, kterým bych si ho mohla usmířit.

Šéf a zároveň adoptivní otec

V kavárně

Pousmála jsem se. Věděla jsem, že si o mě dělal starosti, ale na druhou stranu, vždycky jsem se o sebe dokázala postarat, třebaže jsem se někdy nehlásila pravidelně a nikdo o mě nic nevěděl. A navíc nikdo nevěděl o tom, že mě unesli a já strávila noc v Pevnosti, kam se nikdo jen tak nedostane. Neměl prostě šanci mi pomoct, ale bylo mi zároveň jasné, že kdyby mohl, tak by mi určitě pomohl. O tom jsem nepochybovala, ale už se tak stalo a nešlo to odestát. Nezlobila jsem se na něj, ani jsem mu to neměla za zlé, nebyl pro to vůbec důvod.

Až teď, když jsem nejen slyšela ale i viděla jeho údiv, mi začínalo docházet, že ten post Přítele Smečky opravdu není jenom tak. Byla jsem snad jediný člověk, kterému se dostalo takové pocty, a to jsem vlastně nic neudělala. Samotnou mě začalo zajímat, jaké důvody k tomuto činu Blakea vedly. Musela jsem si dát trochu času, protože jsem upřímně nevěděla, jak mám šéfovi odpovědět. Ostatně on sám taky potřeboval chvilku, aby ty mé informace mohl vstřebat a popasovat se s tím.
„To myslíte vážně? Já? To určitě, dvakrát jsem si rozbila hlavu. Jednou to bylo díky těm pitomcům a podruhé to bylo při útoku krvesajů, když na nás v noci zaútočili a… Pán Šelem mě zachránil. Ale neviděla bych v tom nic víc. Asi mě potřebují k vyřešení těch vražd,“ snažila jsem se nad tím mávnout rukou, ale sama jsem věděla, že to tak úplně není pravda. Jen se mi to nechtělo řešit s Harveym. A vlastně se mi o tom nechtělo mluvit vůbec. Tak nějak jsem cítila, že je to velmi citlivé téma.

Dalo se předpokládat, že šéfíček bude nadmíru zvědavý. Byla jsem mu však vděčná, že si všechny zvědavé otázky nechal do kavárny, kde jsme měli relativně soukromí. Já jsem si objednala pár koblihů, pořádný hrnek lattéčka s karamelem a na chvilku jsem se zastavila u zákusků a všemožných dotů a podobných sladkých pitomin. Napadlo mě u toho něco, co mi vyvolalo úsměv na tváři, ale nechala jsem si to na později.
Seděla jsem naproti svému adoptivnímu otci a musela se uchechtnout jeho neskrývané zvědavosti. Po jeho způsobu jsem se, po kontrolním pohledu ze strany na stranu, přiklonila blíž. „No, je velký sám o sobě. Má dlouhé vlasy, skoro jak hřívu. Je silný a pevný a ve Lví podobě je ještě silnější a jde z něho opravdu respekt. Dá se s ním mluvit a má lepší způsoby než já,“ Harvey určitě věděl, co to znamená. Že se Blake uměl chovat lépe než já, která mnohdy s druhými neuměla moc dobře jednat. „Pevnost je velká, mají tam sedm pater a žádný výtah,“ prozradila jsem mu tiše, aby to slyšel jen on. Pak jsem se narovnala na židli, protože nám obsluha donesla objednávku. Hned jsem se napila svého oblíbeného lattéčka. „Jaký je vlastně ten sachr? Je dobrý? Myslíš, že by někomu dokázal udělat radost? Třeba někomu, kdo je naštvaný a potřebuje… Čokoládovou vzpruhu?“ Zeptala jsem se zdánlivě úplně mimo, ale já jsem věděla, že to blbost není.

V kavárně: Šéf a zároveň adoptivní otec

Klid před bouří?

V kavárně

Pokrčila jsem rameny a přistoupila k němu blíž, aby se mohl podívat na tu mou ránu, která ale byla dokonale sešitá a skoro už jsem nic necítila. Ještě, že mi dal Doolittle ty kouzelné prášky proti bolesti. Moc dobře věděl, že je budu potřebovat.
„Náhodou ani nepotřebuju, aby se mi rozsvítilo. A i kdyby, tak rozhodně ne tím, že si rozbiju hlavu. Měla jsem štěstí, že v Pevnosti mají doktora, jinak nevím, jak bych dopadla. Blake se sice o mě staral, ale…,“ zarazila jsem se ve vteřině, když jsem si uvědomila, že jsem o něm promluvila s jeho jménem. Já jsem mu tak přece neříkala, neboť jsme nebyli kamarádi ani nic takového. A otec mi to teď dá asi pěkně sežrat, protože mu určitě neujde to, že se o mě postaral sám Pán Šelem… Achjo.
„Neboj, sepíšu všechno a pak na Pevnosti ti budu dávat telefonické hlášení, abys věděl a nemusel si brečet někde v koutě,“ dobírala jsem si jej na oplátku a sladce se pousmála. Nedivila bych se, kdybych dostala výchovný pohlavek.

Nečekala jsem ale, co všechno se dozvím v kavárně. Prvně jsem se podivila s povytaženým obočím až někde v nebesích, protože jsem nechápala, jak mě může můj otec hned, tak zkraje obvinit z toho, že já jsem něco provedla. Vždyť jsem byla hotové dokonalé zlatíčko! Zatvářila jsem se ublíženě a pak pohoršeně vzápětí s tím, že ho nepoznávám. A že už vůbec nechápu, jak se může v mém případě zastat spíše toho velkého Lva, který se taky nezachoval zrovna nejlépe. Taky si do mě rýpnul.
„To je možné, ale… Vlastně to není možné, protože mi sám dneska řekl, že se v mé společnosti cítí uvolněně, a že mu naopak imponuje to, že si přede mnou nemusí dávat tak velký pozor na své chování, protože to na mě neudělá žádný dojem. Asi se mnou může být sám sebou a nehledět na nějaké ty společenské zvyky, které mají. Takže vlastně do sebe rýpeme vzájemně. On si ze mě taky utahuje…,“ pověděla jsem mu, jako kdybych očekávala, že Blake od mého adoptivního otce taky dostane ponaučení o tom, jak by se měl v mé přítomnosti chovat. Ale něco mi říkalo, že by se to stejně nestalo. Snědla jsem poslední sousto druhé koblihy a pozorně jsem poslouchala. Zdálo se, že Harvey ví mnohem víc než já.
„To jsem nevěděla, ani jsem neměla jak. Ale na to, že toho tolik prožil, tak je stejně hroznej bručoun beze smyslu pro humor. Vůbec se nesměje,“ postěžovala jsem si, ale pak jsem zvážněla, protože mi bylo jasné, že se teď moje vtípky nehodí. „No jo, vždyť já vím, že čokoládový dort nebude stačit, ale co po mě vlastně chceš? To se s ním mám začít kamarádíčkovat? Víš, že to není moje silná stránka, a ani omlouvat se zrovna moc neumím. Krom toho, myslela jsem, že to opravdu bude stačit, protože jsem měla za to, že kožoměnci mají rádi jídlo. A čokoláda je nejlepší přísun endorfinů; šťastných hormonů,“ zkusila jsem to s úsměvem. „Nebo máš lepší nápad?“

Cítíš něco ve vzduchu?

V kavárně s otcem

V kavárně

„Ale prdlajs. Určitě se nikomu nelíbím, vždyť jsem byla jen s…,“ zarazila jsem se a přimhouřila jsem oči na svého adoptivního otce, který se mu tu snažil něco naznačit. A mně se to ani za mák nelíbilo, kam tím míří. „Spíš je to z toho důvodu, že mě bude potřebovat kvůli tomu případu, tak mě nemůže roztrhat, protože pak bych mu nebyla, co platná. A krom toho má přítelkyni. Nejdřív jsem si myslela, že má celý harém, ale asi mu stačí jen jedna žena,“ objasnila jsem mu ještě a začala u toho mimoděk přemýšlet nad tím, že už asi vím, z jakého důvodu byl Blake naštvaný. Možná se bál, že ta jeho přítelkyně bude žárlit, když jsem byla u něj v pokoji. To by taky mimo jiné vysvětlovalo, proč nechtěl, aby mě někdo viděl vycházet z jeho pokoje. Asi měl táta pravdu s tím, že jen čokoláda nebude stačit. Měla bych se mu omluvit a přislíbit, že se omluvím i jeho přítelkyni a vše jí vysvětlím, aby Blake neměl žádné případné problémy kvůli mé přítomnosti. Ačkoliv jsem tu ženu ještě neviděla, a pochopitelně mě hned na to začalo zajímat, kde vlastně včera a dnes byla.
Odkývala jsem otcova další slova, celá zamyšlená a ponořená do vlastních myšlenek, až jsem se zarazila při jeho poslední otázce. Jestli chci něco o Smečce vědět? No samozřejmě!
„Tak chtěla bych vědět všechno. Co o nich víš? O jejich zvyklostech a zákonech… A proč si Blake vodí ženy do jiného pokoje, když má svůj vlastní a s tou jednou ženou má vztah. Není to tak trochu zvláštní? Mají třeba vícečetné manželství?“ Vychrlila jsem ze sebe všechny otázky a začala u toho dojídat poslední sousto. „Ale musíme si trochu pospíšit, musím si zajít ještě pro věci a pak… Mu zavolat,“ trochu jsem se zašklebila a měla jsem nutkání si jít omlátit hlavu o zeď. Jak mě se nechtělo s Blakem mluvit, natož mu volat. Absolutně jsem tu situaci neměla pod kontrolou a nevěděla jsem, co mě čeká. Pak mě však něco napadlo, třebaže to bylo jaksi dětinské řešení.
„Co kdybys mu zavolal ty, tati?“

V kavárně s otcem

Nové informace

Střelila jsem po tátovi pohledem a přimhouřila jsem oči. Tohle nebyla zrovna odpověď, kterou bych od svého otce, třebaže adoptivního, očekávala. Jenže to jsem ještě nevěděla, jakou odpověď dostanu o chvilku později, když jsem mu řekla o té Blakeově přítelkyni, kterou jsem mimoděk ještě neměla tu čest poznat. A chtěla jsem ji vůbec poznat? Ale pryč s takovými myšlenkami. „Tati, prosímtě,“ protočila jsem oči v sloup a kroutila nad ním hlavou, že ho něco takového napadlo.

Raději jsme se pak věnovali mnohem zajímavějšímu tématu, které mě teď zajímalo nejvíce. Doslova jsem špicovala uši a vyposlechla si každou informaci, kterou mi byl táta ochoten dát. Bylo to velmi zajímavé a poznala jsem, že bych se o nich chtěla dozvědět mnohem více. Možná bych pak sebrala odvahu a zeptala se samotného Pána Šelem. Te by mi třeba něco řekl, i když se mi to teď zdálo nepravděpodobné.
Mimoděk mě šokovala informace ohledně záležitosti žen a jeho soukromého pokoje. Takže když jsem tam byla já, tak to znamenalo, že… Ale určitě ne. To, že mě nechal u sebe v pokoji má jistě jiné vysvětlení, vždyť mi sám říkal, že se chce o mě postarat, protože mi tím chtěl vykompenzovat ten únos. Nic jiného v tom určitě nebylo. A zanedlouho bude sdílet pokoj se svou nynější přítelkyní. Určitě. Jen klidně dýchej, Thyro, nic se neděje, chlácholila jsem se v duchu, abych ještě k té ráně na hlavě neprodělala infarkt. I když by to mnohé vyřešilo.

Tušila jsem, že moje snaha neřešit onu situaci s Blakem nebude nejlepší, a že tomu prostě nevyhnu. Byl to spíš takový akt ze zoufalství, protože se mi do toho telefonátu vážně nechtělo. A co teprve, až se mu budu muset podívat do očí a omluvit se. Povzdechla jsem si a pokrčila rameny.
„Vždyť já vím. Jen mi dej ještě chvilku, musím si něco zařídit,“ a s těmi slovy jsem se rozešla k prodejnímu pultu, abych si mohla koupit ten sachr dort, který mi ještě servírka zabalila do krabice.
„Díky za snídani a za společnost. Ráda jsem tě viděla. Půjdeme ještě na Ústředí, abych mohla sepsat to hlášení ohledně Krvesajů? Pak už budu muset jít,“ domlouvala jsem se ještě než jsme společně vyšli z kavárny.

A ještě jednou na ústředí

Telefonát

Nedalo mi to, a ještě jsem tátu krátce objala, protože bylo vidět, že má o mě starost a obavy. Chápala jsem ho, ale chtěla jsem mu dát zároveň najevo, že se o sebe dokážu postarat. A krom toho, neexistovala možnost, že bych ten případ předala někomu jinému. Chtěla jsem to vyřešit, a navíc jsem nebyla ten typ, který by se tak snadno vzdával. Třebaže jsem měla nyní pocit, že to nejtěžší a nejhorší mě teprve čeká, neboť jsem musela sama zavolat Pánovi Šelem. Brrr, ošila jsem se nenápadně při myšlence, že mi spíš něco udělá, než aby mě rád viděl a samou radostí mě odvezl k nim do Pevnosti. Třeba ale udělal nějaké to opatření či podobně. Koneckonců měl docela dost času, vzhledem k tomu, že jsme se s tátou zdrželi na snídani, a ještě mě čeká Ústředí a zapisování.

Dalo se čekat, že budu středem pozornosti, když jsem se mezi kolegy ukázala s krabicí. Nechalo mě to chladnou a jen jsem odpovídala podobnými rýpavými poznámkami, protože s chlapama to jinak nešlo. Musela jsem jim ukázat, že nejsem žádná křehká ženština, se kterou si budou moci hrát. To v žádném případě. Uzemnila jsem je celkem rychle, načež jsem se vydala do kanceláře, kde mě čekalo dlouhé nezáživné sepisování zprávy. Raději jsem pracovala v terénu, prožívala nějakou akci, ale tohle bylo vážně za trest. Vůbec jsem nechápala, jak někoho může bavit práce v kanceláři. Být v ní zavřená po celý den, to bylo fakt hrozný.

Konečně jsem se mohla vydat domů, kde jsem si sbalila své věci do jednoho velkého kufru, neboť jsem neměla tušení, jak dlouho vlastně budu pryč. Vlastně jsme se s Blakem ani nijak nedomlouvali na délce mého pobytu na Pevnosti, nebo jsem si to možná ani neuvědomovala, netuším. Každopádně jsem mu pak musela zavolat, aby pro mě přijel. A bylo moudré, aby dojel až před můj byt? Ale vem to ďas, stejně hned pojedeme, tak by ho to ani nemuselo zajímat, když o tom nezačnu. Stejně bude zaujatý čokoládou, nebo jsem alespoň doufala. I v to, že bude zase dobře a nějak tu společnou spolupráci přežijeme ve zdraví.
„Ahoj Blaku, tady Thyra. Máš chvilku? Už jsem připravená, takže můžeš pro mě přijet,“ dala jsem mu ještě svou adresu a zbytečně to neprodlužovala. Pak jsem zavěsila a vyšla jsem ven na ulici, kde jsem ho měla počkat. Snad mě tam nenechá moc dlouho. Měla jsem rozpuštěné vlasy a na sobě své oblíbené džíny s converskami a jednobarevné tmavé triko, přes které jsem měla přehozené mikinové sako. Prostě normálka, abych se cítila v pohodě a nevypadala jako nějaký šupák.

Taxík

Dárek

Nakonec to nic nebylo. Stačilo jen vymačkat číslo a zavolat mu, oznámit mu, že už jsem připravená a bylo po všem. Moc toho nenamluvil, i když u něj mě to moc nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, že ani v Pevnosti v mé společnosti moc nemluvil. Asi ani nebylo moc o čem, protože jsem ho musela pořádně štvát s tou svou povahou, která se ne každému líbila.
Držela jsem krabici v jedné ruce a ve druhé jsem si hlídala svůj kufr, v němž jsem měla spoustu věcí, které jsem potřebovala i ke své práci. Půl hodinka uběhla jako by nic a před domem se objevilo mě moc dobře známé auto. Věděla jsem, že je to on, jen jsem si nebyla do poslední chvíle jistá, s jakou náladou Pán Šelem přijde, a jestli mě nebude chtít opravdu tentokrát sežrat. Možná by to bylo jednodušší, a hlavně rychlejší řešení, než kolem sebe chodit po špičkách a stresovat se z toho, jak je na tom ten druhý a jak zareaguje. Zhluboka jsem se nadechla, krátce přivřela oči, načež se přede mnou objevil v celé své velikosti. Samovolně jsem polkla, přejela jej svým zkoumavým pohledem a podala mu kufr s rukojetí. Evidentně mi chtěl pomoct i s otevřením dveří. Já však měla ještě něco na srdci. To mi mimoděk tlouklo závratnou rychlostí a divokostí.
„Blakeu, já… Ano, všechno jsem si zařídila. Jen jsem se Vám chtěla ještě omluvit za své chování, a zároveň i poděkovat za to, co jste pro mne udělal. Vážím si toho, že jste mne hned po prvním slově nevyhodil ven a místo toho se o mě postaral. Nevím, jestli to bude stačit a taky… Neumím se prostě omlouvat a tato situace je pro mě až moc složitá. Nevím, jak to chodí, a vlastně ani jak to chodí u Vás, když se chce jedinec omluvit… Takže… Tady něco pro Vás mám,“ shlédla jsem ke krabici, kterou jsem mu opatrně předala a doufala, že to všechno bude brzy za mnou. Dlaně se mi chvěly snad nervozitou, a mohla jsem jen doufat, že to na mne nepozná.

Pokus o nový začátek

Napětí či vzrušení?

První schůzka u konce

Loučení.

Snad to bude mnohem lepší začátek

Se zatajeným dechem jsem sledovala jeho reakci. Popravdě mě napadlo i to, že by mi ten dort hodil do obličeje, což by na jednu stranu mohla být ohromná sranda, ale nakonec jsem byla ráda, že mi věnoval to své uchechtnutí. Asi si zřejmě pomyslel, že jsem se opravdu zbláznila. A asi to byla pravda, protože jsem neměla ve zvyku se omlouvat, a ještě k tomu všemu za tím dotyčným chodit. Bylo to zvláštní a doufala jsem, že už se to v dohledné době nestane.

„Vážně? A to všechno díky tomu dortu? Já věděla, že to bude skvělý nápad, jak Vás obměkčit,“ zářivě jsem se usmála od ucha k uchu a dalo by se říct, že mě takhle rozzářenou a usměvavou viděl poprvé. Hned jsem přijala jeho nabízenou ruku a neboť bych to nebyla já, pokusila jsem se mu ruku chytit dost pevně na to, abych ho mohla k sobě přitáhnout a plácnout ho po rameni. Zřejmě se na mě podepsala ta nervozita předtím, která se teď přetavila ve velkou radost a já to nějakým způsobem potřebovala ventilovat ven. Mimochodem, takhle jsem se většinou zdravila se svými kolegy v práci, ale Blake tohle znát nemusel, tak by mě potěšilo, kdyby byl trochu šokován.
„A já jsem Thyra. Jen mě mrzí, že Vám nebudu moct tykat. Už i tak jsem Vám jistě způsobila problémy, tak bych je jen velmi nerada prohlubovala ještě tím, že Vám budu tykat. Měla bych se pak asi ještě omluvit Vaší přítelkyni,“ dodala jsem ještě, jakmile jsem ho pustila úplně.

Minulost na sebe nenechává dlouho čekat

Vzhůru do Pevnosti

Cestou do Pevnosti

Líbilo se mi, že jsem to byla tentokrát já, kdo ho překvapil a šokoval zároveň. Nemusel mi nic říkat, nebo se nějak tvářit, protože jsem to na něm poznala. Na jeho zdánlivě nijaké reakci. Sama pro sebe jsem se pousmála a jakmile mi otevřel dveře od auta, nastoupila jsem dovnitř na místo spolujezdce.

Bylo příjemné, že nejel zase tak rychle, poněvadž jsem si mohla užívat úžasného výhledu na město. Měla jsem to ráda, především ten viditelný klid, který obvykle netrvá zase tak dlouho. A krom toho to vypadalo, že všechno špatné, co se mezi námi událo, je za námi. Ačkoliv mi něco říkalo, že ještě nastanou situace, kdy si budeme muset jeden od druhého odpočinout. On byl zvyklý dávat rozkazy, že ho všichni poslouchají na slovo a doslova si z něho sedají na zadek. Ale já jsem byla naprosto odlišný případ. Neměla jsem v lásce cizí muže, ještě ty, co představovaly autoritu.
„Myslela jsem si, že si tykáme, ale jak chcete. Se šéfem to dopadlo dobře, dokonce jsem dostala nové informace k případu. A mimochodem i zajímavé informace o Smečce… Když jsem mu totiž řekla, že jsem Přítelem Smečky, že jste mi ten post dal, spadla mu brada málem do kafé. Nechápal to, že by se to stalo jen kvůli tomu, že mě Vaši unesli. Spíš si myslí, že se někomu od Vás musím líbit,“ otočila jsem hlavou k němu a podrobila ho svému zelenému pohledu, nespouštějíc z něj oči. Zajímalo by mě, jak bude reagovat na tohle. „Ale já jsem mu řekla, že to určitě nebude pravda. Komu bych se tak mohla líbit, že? I když na druhou stranu… Je zvláštní, že jsem se tak snadno dostala do Vaší přízně, a nejen do ní, ale i do Vašeho pokoje,“ neodpustila jsem si s uchechtnutím, jak jsem si ho začala dobírat. Popravdě jsem čekala, že se ve skutečnosti nic nestalo, takže to vezme jako legraci. Vždyť on měl svou přítelkyni a já jsem zaručeně nebyla jeho typ. Tak proč bych si z toho nemohla střílet, že?

Vzhůru do Pevnosti

Záchvat v autě

Taky se mi to celé zdálo jako velmi dobrý vtip. Ale jen do chvíle, než jsem mu to řekla. Začal se tak, z mého pohledu, podivně tvářit, jako kdyby potlačovat nějaké své emoce, co chtěly najednou vyplout napovrch. A pak to přišlo. Ze srdce upřímný a veselý smích, který jsem od něj nečekala. A co víc, nečekala jsem, že se rozesměje až s takovým veselím, že jsem se ho tak trochu polekala a samovolně jsem sebou cukla. Kdybych nebyla zapásaná, asi bych každou chvílí vzala nohy na ramena s tím, že Pán Šelem se zřejmě úplně zbláznil. Nebo jej popadl amok.
Nicméně v další chvíli mě to mírně rozčarovalo. On se tomu vážně, skutečně smál, jako kdybych se nikdy nikomu nemohla líbit. To jsem byla tak strašná i pro nějakou šelmu? Co si to o mě vůbec myslí? Zamračila jsem se, stahujíc obočí do jedné linky, načež jsem se raději odvrátila pohledem z okýnka, kde jsem se kochala výhledem na město. Sice jsem se taky pobavila, ale jeho reakce se mě tak trochu dotkla, třebaže jsem to na sobě nechtěla dát znát a ani za nic bych to nepřiznala nahlas. Stejně to není důležité, tak proč bych to měla řešit?
Ale on se mi doslova směje! Co je na tom tak vtipného? Rozčilovala jsem se v duchu, očividně očekávajíc naprosto jinou reakci. „Tak jsme se pobavili. Věřím, že si to užíváš plnými doušky, když se mi můžeš smát. Ale měl bys dávat pozor, aby ti nezaskočilo, Lvíčátko,“ ušklíbla jsem se na něj.
„Co jsi vlastně dělal ty? Zjistil si taky něco nového?“ Povedla jsem obočí v otázce a věnovala mu pohled, očekávaje již normální odpověď na mou otázku. Nutno podotknout, že když je veselý, tak mu to opravdu sluší… Ne, nesluší, vypadá jako blázen, Thyro. Raději mysli na koťátka v košíku, to je mnohem bezpečnější.

Vzhůru do Pevnosti

Vážná debata

„Proč zrovna šílenec? Mám své kvality, krom toho jsem jedinečná sama o sobě, ale ty o tom nemůžeš nic vědět. Víš co? Raději toho nechme. Ten začátek se mi líbil, tak bych ráda, kdybychom se nezačali hádat,“ řekla jsem nakonec smířlivě, třebaže jsem pořád měla v paměti ten jeho smích. A to, že si myslí, že by na mě čekal jen šílenec, to mi také moc nepřidalo. Kdyby jen věděl, kdo doopravdy jsem. Ve skutečnosti jsem si s nikým ani začít nemohla, protože by byl okamžitě ve smrtelném nebezpečí a já rozhodně nedovolím, aby někdo z mých blízkých umřel kvůli mně.

„Hm… Můžeš mít vůbec přehled o tvých lidech, když nejsou v Pevnosti? Nebo jste nějak domluvení, že ti dávají vědět, že jsou v pořádku a naživu? Nevšimli si třeba něčeho podezřelého?
Hm, je to možné, že by to mohl být někdo z Lidu, ale to by znamenalo... Ale nic, “ Zavrtěla jsem nad tím hlavou, protože mi s tím samozřejmě něco došlo. Každopádně, když už jsme tedy začali vážně, začala jsem i tak nahlas přemýšlet. „Nebo máte ještě nějakého nepřítele, třeba z dřívější doby? Nenapadá tě něco?“ Ptala jsem se dál a kousala se zamyšleně do rtu, jak jsem se snažila na něco přijít.

Ozvěny minulosti.

Vzhůru do Pevnosti

Ozvěny minulosti

Další vražda

„Ale něco mi říká, že bys to mohl i sám vycítit, kdyby se někomu něco stalo, nebo ne? Jsi přeci jenom Pán Šelem… Nebo mám možná jen mylnou představu o tom, jaké to je, nicméně jsem si myslela, že máš s nimi silné pouto,“ přemýšlela jsem nahlas mezitímco jsem se zaobírala dalšími věcmi, nakonec i tím, co mi na mou předchozí otázku odpověděl.
„Počkej… Ale ty bys ten pach mohl poznat a třeba i vystopovat, ne? Máš dost silné smysly, dovolím si říct, že možná nejsilnější, vzhledem k tvé síle a postavení, takže by to zase tak zapeklité být nemuselo, ne?“ Trochu jsem se nadzvedla, dívajíc se na něho s nadějí, sledujíc jeho tvář, oči a ústa. Nakonec jsem se podívala i na jeho vlasy, které byly hebké na dotek, jak jsem si pamatovala ze včerejšího večera, jak jsem se jich dotkla. Zavrtěla jsem hlavou a kousla se do rtu. Neměla jsem tohle téma nakousávat, ale musela jsem aspoň částečně s pravdou ven. „Totiž, jestli máš pravdu a jde po Vás Lid, tak by to znamenalo, že by mohl po Vás jít jejich Stvořitel,“ nic víc vědět nepotřeboval. To už se týkalo mé osoby, a to už byla zase jiná záležitost, kterou jsem se momentálně zabývat nechtěla. Jen mě napadlo, jestli jsem za sebou smetla všechny stopy.

Nadechla jsem se, že ještě něco povím, ale v té chvíli mi začal zvonit mobil. Při pohledu na display mi bylo jasné, že to asi nebudou dobré zprávy, co uslyším. Spěšně jsem to vzala a přiložila k uchu, abych mohla vzápětí mluvit se svým adoptivním otcem. Přesně jak říkal Blake. Jestli půjdou po všech, jak po kožoměncích tak i upírech, bude jasné, že budeme stát před někým třetím, co to bude mít na svědomí. Myslím, že jsem mu ani nemusela říkat, co mi šéf řekl, jeho sluch byl dostatečný na to, aby to věděl sám.
„Pojedeme na místo činu. Dokud je to tělo čerstvé a nikdo tam není, mohli bychom něco najít. Šlápni na to… Tedy, jestli se mnou souhlasíš. Ale myslím, že tohle je naše šance, kdy bychom mohli něco zjistit. Musíš se na to tělo podívat, Blaku,“ dotkla jsem se jeho ruky a podívala se na něj pohledem, který jasně dával najevo, že to opravdu chci a že ho tam dostanu, i když nebyl žoldnéřem. Ale on mě udělal Přítelem Smečky, vzal mě do své Pevnosti, tak proč bych něco podobného nemohla udělat i já pro něj.

Minulost

Další vraždy

Minulost: Dan

Nečekané gesto

To mě nenapadlo. A dává to i docela smysl, že s nimi nemá takové pouto, jistě by mu pak mohla prasknout hlava z toho všeho, ještě při tak velkém počtu jeho poddaných. Asi nastala chvíle, kdy jsem mu začínala trochu rozumět, nebo alespoň chápat to, jak těžké a složité to měl. Starat se o všechny, o jejich bezpečí a při tak velkém počtu to bylo na jednoho člověka moc. A on nebyl člověk, ale Pán Šelem, tudíž to pro něj bylo o dost těžší. Obyčejný člověk by se zbláznil.
„Asi si pak o vás něco načtu, protože jak vidím, tak mé znalosti jsou pořád nedostačující,“ omluvila jsem se ještě a raději se pak na nic neptala. Ani nevím proč jsem si vzpomněla na otcova slova o tom, že by mě klidně mohl roztrhat a rozcupovat na kousíčky, kdyby se mu zachtělo.

Jeho slova mě zarazila. Jestli ten pach nepoznal on, jako Pán Šelem, tak jsme byli opravdu v háji. Jestli to nemohl poznat on, pak už mě nenapadl nikdo, kdo by to mohl poznat, a kdo by nám mohl v případu pomoct víc. Cítila jsem se najednou sklíčeně a děsně neschopně. „Takže, když to nepoznáváš, může to klidně znamenat to, že je to něco dosud neznámého. Třeba je to někdo, kdo je ještě starší než Smečka a Lid. Říkal jsi, že v Pevnosti máte vzácné svazky?“ Povytáhla jsem obočí a pak mu opětovala pousmání. Jistě, i mě to celkem překvapilo, ale po tom všem jsem si asi pomalu připouštěla, že ho potřebujeme, protože je jeden z nejvýznamnějších. Dost tomu nahrávala jeho minulost, kterou mi částečně odhalil můj adoptivní otec.

Spěchali jsme. Nebo aspoň já, protože jsem moc dobře věděla, že na místě zase tak moc dlouho nevydržíme sami, protože se na místo činu sejdou všichni vyšetřovatelé a podobně. A my jsme potřebovali klid a soustředit se na stopy, které by se pak mohly ztratit, až tu bude víc jedinců. Na místě bylo jen několik zátarasů a pár lidí kolem. Těm jsem vysvětlila, proč tu mám s sebou Blakea, a nehodlala jsem na tom nic měnit. Byla jsem nekompromisní a oni se mi ani neodvážili nijak odporovat. To bylo jedině dobře.
Už jsem viděla, jak vypadala roztrhaná těla. Bylo to stejné, jako předtím, vlastně včera. Vyvržené vnitřnosti, roztrhané končetiny a všude plno krve. Oprostila jsem se od toho všeho a pomalu k tomu přistoupila s úmyslem ohledat alespoň ty kousky, co zbyly. Ještě předtím jsem ale někoho z těch okolních poprosila o rukavice, aby nikde nebyly mé otisky. Bylo to však nechutné, a hlavně ten pach… Pak jsem si však naplno uvědomila, že Blake se vzdálil. Ano, byla jsem z jeho reakce zmatená, ale pak jsem se podívala zpátky k tělu kožoměnce, abych vzápětí poznala, že se nejspíše jednalo o ženu.

Vstala jsem ze svého místa a zamířila za ním. Samozřejmě mi neušlo, že praštil do stromu, který se téměř rozštípl vejpůl. Byla to obrovská nadměrná síla, s jakou se do něj tak opřel. Něco tady bylo a já jsem chtěla vědět co. Nicméně jsem pochopila, že ho to vzalo a cítil se asi docela dost hrozně. Vždyť to byl další člen jeho poddaných, další ze Smečky, které měl na starost a nyní si určitě vyčítá, že se o ně nedokáže postarat. Muselo to pro něj, jako pro vůdce, být hrozné. Vyhledala jsem ho pohledem a hodně pomalu k němu vykročila váhavým krokem, a jestli se po mě třeba instinktivně neohnal, natáhla jsem k němu své ruce, abych se ho nejdříve jemně dotkla (případně, aby se ke mně otočil čelem) a poté jsem ho jednoduše objala. Docela obyčejné gesto cizího člověka, ale říkalo se, že v takové situaci je to možná to nejlepší, co lze pro druhého udělat. Prostě mi to bylo líto a nesnesla jsem ten pohled na něj, na to, že ho něco příšerně trápilo.

Nečekané gesto

Smutná chvíle

Musela jsem uznat, že teď, když jsme začali úplně od začátku a tentokrát správně, že jsme se nepokoušeli jeden druhého provokovat, ale naopak spolu vycházet, byla ta spolupráce úplně jiná. Skoro mi to připadalo jako kdyby byl můj parťák, se kterým pomaličku, ale jistě přicházíme našemu případu na kloub. Najednou jsem cítila, že máme naději a že nic není ztracené, třebaže se všechno zdálo nesmírně složité a komplikované. V podstatě jsme nic nevěděli, ale já věřila, že společnými silami to vyřešíme.
„Myslíš, že budeme potřebovat spolupráci i upírů? Víš, jestli budeme mít pravdu a bude to někdo nový, mnohem silnější, asi budeme muset všichni spojit síly proti němu. I když, teď možná předbíhám, ale… prostě mě to teď napadlo, když hledáme někoho, o kom vůbec nic nevíme, jen to, že zabíjí všechny bez rozdílu. Doufám ale, že to zjistíme, co nejdříve,“ a s těmi slovy jsem šla k místu činu.

Vůbec jsem netušila, co to do mě vjelo, ale asi to bude tím, že jsem s ním začala soucítit. Možná já sama jsem si vzpomněla na své vlastní těžké chvíle v životě, kdy jsem neměla nikoho, kdo by mě objal. Musela jsem být na to sama, a Blake, dle toho, co jsem se o něm zatím dozvěděla, byl úplně na všechno sám. Neměl nikoho, u koho by se mohl uvolnit, někoho, před kým by mohl dát najevo, co cítí, smutek, strach, beznaděj. Muselo to být něco strašného… Takže jsem se prostě zvedla na špičky a objala jej, na tak dlouho, jak sám uznal za vhodné.
Netušila jsem, jak se jmenovala jeho přítelkyně, ale když řekl to jméno, a dala jsem si dohromady, to, co se stalo před chvílí, tak jsem si to domyslela, kdo ta žena je. Nebyla jsem si jistá, ale i já věděla, že by bylo hloupé se v této chvíli ptát a ujišťovat se, jestli se náhodou nemýlím.
„Je mi to moc líto,“ zašeptala jsem a stále jsem ho nepřestávala objímat, pokud tedy nechtěl pustit. „Neumím moc uklidňovat, nebo utěšovat, ale věř, že toho mizeru, co vraždí tvé nevinné, najdeme a pomstíme je,“ pokračovala jsem dál ve snaze ho aspoň trochu uklidnit, i když jsem tomu moc nevěřila. Bylo to čerstvé a já jsem nebyla jemu blízká osoba, ani z jeho Smečky. Jen jsem doufala, že by mu to mohlo pomoct. „Věděla jsem, že se ten dort bude hodit,“ pronesla jsem pak tiše, ale můj úsměv byl smutný.

„Počkej tady, prosím. Jen si dojdu pro věci, a ještě něco vyřídím a hned pojedeme do Pevnosti, ano?“ Samozřejmě jsem počkala, až mu mé objetí bude stačit a pustí se sám, abych mohla udělat to, co jsem řekla. Věděla jsem, že teď bude nejlepší, když odjedeme a budeme se soustředit na něco jiného. Nebo kdyby si aspoň mohl na chvíli odpočinout.
Vytáhla jsem mobil, abych si udělala pár fotek z místa činu, ještě jsem si promluvila s těmi, co nás pustili a pak už jsem se vrátila k Pánovi Šelem, který toho měl pro dnešek jistě dost. „Co kdybychom si dali pořádnou večeři, nějaký ten steak a k tomu pivo? Dneska bych mohla vařit já,“ navrhla jsem pak, doufaje, že mu udělám aspoň malou radost, a tak trochu převedu jeho myšlenky jinam.

Ve jménu pomsty

Řidička

Ta chvíle, kdy jsme se objímali byla nezapomenutelná. Bylo to něco jiného, než když mě objímal táta, strachujíc se o mě, vyjadřujíc ještě své obavy, načež mi ještě nezapomněl říct, co mám dělat a tak dále. Tohle objetí bylo… nepopsatelné. Vnímala jsem to teplo, co z něj vyzařovalo, tu sílu v jeho náručí a taky dech, který jsem cítila na straně krku a trochu mě to lechtalo. Jeho mužná vůně se líně otírala o můj nos a doslova mě k sobě lákala, jako kdybych si mohla dovolit ještě víc. Pohladit ho po zádech, po vlasech i krku, a nakonec mu rty přejet po holé obnažené kůži. A dost, Thyro, takové myšlenky nejsou vůbec vhodné, uzemnila jsem se v duchu a mohla jsem být ráda, že jsem to neřekla nahlas. Na jeho slova jsem se pak jemně pousmála, vědíc, že ani jednomu z nás do smíchu moc není.

Bolelo mne to, když jsem viděla, jak je smutný a zdrcený. Musela pro něj znamenat opravdu hodně, pomyslela jsem si a na malý okamžik, na úder srdce, jsem pocítila takový zvláštní pocit. Kdyby se mi něco stalo, kdyby se mému skutečnému otci podařilo to, co chce, taky by se našel někdo, kdo by takhle smutnil? Polkla jsem a podívala se na něj. Jistě, určitě se mu teď nechtělo řídit, to bylo pochopitelné. „Jsem ráda, že se ti můj návrh líbí. Budu se snažit udělat tu nejlepší večeři na světě a ty se mezitím můžeš vykoupat. Ne, že bys musel, ale horká uvolňující koupel vždycky pomáhá,“ pokusila jsem se mu dodat trochu toho optimismu, ale bylo pravdou, že mi to moc nešlo. Ani já jsem se nedokázala usmát. Vzala jsem si od něj klíčky a už jsem nastupovala do auta, tentokrát na místo řidiče. Podívala jsem se na palubu a to všechno, než jsem nastartovala a šlápla na plyn, abychom byli co nejrychleji v Pevnosti.
„Nejsi sám, Blakeu,“ pronesla jsem ještě než začal volat a věnovala mu upřímný pohled do očí, načež jsem pak sledovala silnici a auta před sebou, poslouchajíc už jen to, jak vytáčel číslo a začal se domlouvat.

Dan

Thyra jako řidička

Trochu divočejší jízda

Nepřekvapovala jsem jen jeho, ale i sama sebe. Nečekala jsem, že bych se takhle zachovala, ne, když jsem se k němu předtím chovala tak odtažitě a vůbec mu nevěřila. Vlastně, zase tak moc jsem mu ještě nevěřila, to byla pravda, ale na druhou stranu jsem už o něm něco věděla a v této situaci, kdy našel svou přítelkyni roztrhanou na kusy… možná jsem vypadala bezcitně a bezcharakterně, ale ve skutečnosti jsem byla pravý opak. Dotýkaly se mě různé věci a uvnitř jsem byla pořád citlivá holka, které si některé věci bere příliš k srdci. Jen jsem svou citlivou část neuměla dávat tak úplně najevo. Chránila jsem se tak proti zklamání a ublížení druhých.
Samozřejmě mi na má slova neodpověděl, což se dalo čekat. Možná jsem zašla až moc daleko a moc se mu to nelíbilo, takže jsem pak raději mlčela a podívala se na něj až ve chvíli, kdy na mě promluvil.
Na to volání jsem jen kývla, na to asi nebylo co říct.
„Vážně? Já myslela, že spíš budeš chtít být sám, což bych i chápala,“ potřebovala jsem se ujistit, že slyším opravdu dobře a chce, abych si zacvičila s ním. Neměla jsem problém, koneckonců potřebovala jsem to taky, vzhledem k tomu, že jsem se dlouho neprotáhla. Naposledy to bylo včera, a to nebylo zrovna moc příjemné, vzpomněla jsem si mimoděk a možná bych se tomu za jiných okolností i pobaveně uchechtla. „Ráda si s tebou zacvičím. Ten můj včerejší výkon byl ostatně docela slabý,“ zavrtěla jsem hlavou a prudce zatočila do zatáčky, jak jsem spěchala.
Nakonec jsme dojeli na místo. „Tak jsme tady a přežili jsme to,“ pronesla jsem a podívala se na něj. Bylo mi to opravdu líto a netušila jsem, jak mu pomoct. Připadala jsem si úplně neschopně. Raději jsem pak vytáhla klíčky a podala mu je, načež jsem vylezla z auta a začala vytahovat své věci.

Zpátky v Pevnosti

V pokoji pro hosty

Překvapeně jsem mu opětovala pohled, neboť jsem nečekala, že by dodal ještě to kouzelné slovíčko prosím. Nečekala jsem to, vážně. Myslela jsem, že spíš bude chtít sám, aby se s tím mohl vypořádat a třeba tak dát snáz průchod svým emocím, což si nedovolí ani přede mnou. Možná to bylo se mnou jiné než s někým ze Smečky, ale pořád jsem byla cizí člověk. Stejně jako on pro mne, a nebyla jsem si tak moc jistá s tím, že bych mu pomohla. Ale pokusit jsem se mohla, to je pravda.
„Dobře, tak když tak moc po mě toužíš, tak si s tebou zacvičím. A na ten včerejšek zapomeň, taky jsem měla být opatrnější a nehnat se tak do toho ringu. Ostatně ses nejdříve zeptal a bylo to mé rozhodnutí,“ nicméně jeho omluvu jsem přijala, aby se třeba necítil špatně. Nechtěla jsem, abychom se zase hádali, určitě ne nyní. Na jeho otázku jsem zakývala hlavou, že je mi líp, třebaže jsem se tak rychle neuzdravovala, ale i tak mi bylo jasné, že to dneska moc přehánět nebudeme.

Poděkovala jsem mu za pomoc se zavazadly, načež jsem mu vzala krabici s čokoládovým dortem, abych mu ji předala v pokoji pro hosty. Pořád mi tak nějak nedocházelo, co tahle gesta u nich znamenají, asi že jsem měla myšlenky někde úplně jinde.
„Ano, jsem. Doma takový pokoj nemám, takže si to tady pro teď užívám, že mám k dispozici tak velkou postel. Můžu se v ní roztahovat. Vážně děkuju,“ odpověděla jsem mu a převzala si od něj kufr, abych si mohla vybalit věci a poskládat je do skříně a tak dále. Po chvilce jsem se však zamyslela, netušíc o tom, že jeho mezitím napadaly jiné myšlenky. Nešlo na něm vůbec nic vidět, natož, aby to dal sám najevo ať ve výrazu tváře, nebo svým chováním. „Převleču se do něčeho pohodlnějšího, tak bychom se mohli sejít v tělocvičně?“ Navrhla jsem s malým možná trochu nervózním úsměvem. Nechtěla jsem ho nechat samotného příliš dlouho, ale na druhou stranu jsem nepotřebovala jeho pomoct u převlékání. Asi by to nebylo příjemné ani pro jednoho z nás… Stačilo, že jsem se mu ukázala ve svém spacím úboru v noci, z čehož určitě radost neměl.

V Pevnosti

V tělocvičně

Ano, bylo to zvláštní, že jsme se k sobě chovali najednou tak pěkně. Zřejmě ani jeden z nás neměl nutkavou potřebu se hádat a častovat toho druhého provokativními poznámkami, což bylo nakonec jen dobře. Dnešek byl těžkým dnem celkově a stalo se toho tolik, že když si oba dva odpočineme, třebaže aktivně, tak to bude to nejlepší, co bychom mohli udělat. Určitě ho nebudu provokovat jako včera, když vím, že si právě prožívá smutek a vztek jím cloumá. Neměl to lehké ani jednoduché, a já mu prostě nechtěla přidávat, ačkoliv jsem mohla, ale zas tak hrozná jsem nebyla.
Kývla jsem na něj hlavou, než odešel a já jsem tak na chvíli zůstala sama, abych se mohla vybalit a pak se převléct do svého pohodlného cvičebního úboru. Byla jsem opravdu ráda, že jsem tu měla své věci, protože jsem na ně byla zvyklá a popravdě mi včera docela dost chyběly. Zvláště pak ty moje věci na cvičení. Včera jsem byla v kalhotách a tílku, v čem jsem vlastně přišla, ale dneska už to bude změna.
Oblékla jsem si cvičební podprsenku s upnutými legínami, v čemž jsem si připadala opravdu uvolněně a pohodlně, třebaže to někomu mohlo připadat poněkud… přiléhavé. Ale o tom jsem nepřemýšlela.

V duchu jsem opět protestovala proti schodům, protože mi to přišlo docela unavující a že snad potom, co dojdu do tělocvičny, nebudu mít na nic dalšího energii. Nechápala jsem, že tam byl tak rychle, jak už jsem zpoza dveří slyšela nezaměnitelné zvuky, jak mlátil do nového boxovacího pytle. Jednoduše jsem otevřela dveře a zvědavým pohledem jej vyhledala, abych vzápětí na sucho polkla, při pohledu na jeho obnaženou horní část těla. Jistě, už včera jsem ho viděla, ale to neznamenalo, že mě to i dneska poněkud rozhodilo. Sice trošku, ale i to stačilo k tomu, abych pak uhnula pohledem do strany. Proč mi tohle vůbec dělá? A co to se mnou vůbec je? Nadávala jsem si v duchu, ale pak jsem se rozhodla na nic takového nemyslet a prostě vypustit z hlavy to, že mě jeho oblečení neoblečení znervózňuje.
„Můžu si taky praštit, nebo je jen tvůj?“ Zacukala jsem obočím nahoru a dolů, zastavujíc se u něj.

Tělocvična

Tělocvična

Neměla jsem v plánu ho nějak dostávat, nebo snad rozházet. Vůbec mi totiž nedocházelo, aspoň do poslední chvíle, že bych ho svým cvičebním úborem mohla nějak dostat. Přinejmenším podobně, jako on tím, že zase neměl triko jen černé tepláky, které snad pro něj byly tak typické. Musela jsem se tomu uchechtnout, protože mi to samozřejmě nemohlo uniknout, ale hned vzápětí se mu výraz zase změnil a mně připadalo, že je opět chladný jako skála.
„To nebylo na cvičení, to byla jen košilka, co nosím pod svým trikem. Snad ti nevadí, že jsem si vzala svoje věci na cvičení? Je to docela pohodlné,“ ještě jsem se krátce otočila, aby si mě mohl prohlédnout, když už si mě tak prohlížel, přičemž jsem se nad tím opravdu bavila. Stejně jsem pochybovala o tom, že bych se mu mohla nějakým způsobem líbit. To fakt nebylo možné.
Popravdě jsem nad tím boxovacím pytlem ani moc nepřemýšlela, až s jeho slovy jsem si tak nějak uvědomila, že ten včerejší byl zničený, tudíž tento musel být nový, když byl prozatím v pořádku. Stejně ale asi skončí stejně, nebo podobně, jako jeho předchůdce. A nebyla to škoda?
„Musíš mít neuvěřitelnou sílu, když je tak ničíš. To nezvládne ani normální muž, aby ho za jeden jediný den takovým způsobem zničil. Můžu mít otázku?“ Zajímala jsem se a snad jako bych ani nedokázala počkat, jsem hned začala mluvit. „Když se přeměníš, máš pořád stejnou sílu, nebo ještě větší? Že by tohle byl třeba ještě slabý odvar toho, jaké máš vlastně schopnosti,“ byla jsem opravdu zvědavá. Koneckonců v podstatě to byla pro mě novinka, neboť takhle blízko jsem se k žádnému kožoměnci nedostala, a tak mě to přirozeně zajímalo.

Zatímco on se vydal k ledničce, já jsem se postavila čelem k tomu boxovacímu pytli a párkrát si cvičebně praštila, abych pak zjistila, že musí mít ukrutnou sílu, neboť ten pytel byl opravdu hodně těžký. Kdybych neměla nějaký trénink, klidně bych si mohla na něm zlomit obě ruce.
„Ano, hudba je příjemným doplňkem. A díky,“ otočila jsem se k němu a přijala láhev vody, kterou jsem otevřela a žíznivě se napila. Dokonce až tak, že mi pár kapek skapalo po rtech, přes krk až do výstřihu. Já jsem to nijak neřešila a prostě si ústa utřela hřbetem ruky, načež jsem vodu odložila a podívala se na něj. „Trénuješ takhle i s ostatními, nebo je to čistě jen tvoje tělocvična?“ Zajímala jsem se dál, sledujíc každý jeho pohyb. A možná nejen to.

Zpátky v pekle

I v pekle by bylo líp.

Zpátky v pekle

Je to konec?

Pokusy nebo mučení?

Smrt je vlastně pěkná....

Sexy provokatér

Setkání s Andělem smrti, jeho kopii

Touha zabíjet.

Zvrat

Záchrana, nebo jen odklad?

Nemocnice

Nemocnice

Slečna provokatérka

Kývla jsem na něj, když mi řekl, že mu můj cvičební úbor nevadí. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela, protože mě to prostě zase tak moc provokativní nepřišlo a už vůbec mi nedocházelo, že naopak Blakeovi by se to provokativní zdát mohlo, jak mi asi napovídala ta jeho odpověď. Pokrčila jsem nad tím nakonec rameny a vyčkávala, co tedy budeme dělat. Mezitím jsem na něj měla své zvědavé otázky, při kterých jsem se i s poděkováním napila. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, ale zdálo se, že mého společníka to poněkud vykolejilo, jak jinak si vysvětlit ten jeho výraz… a mimo jiné i ten jeho dobře mířený pohled (rozhodně ne však do očí, jak se očekávalo).

„Ptala jsem se na to, jestli je tato tělocvična jen tvoje, jestli tady cvičíš jen ty, nebo i ostatní. Jestli je třeba trénuješ, když už jsi ten Pán Šelem,“ zopakovala jsem mu naprosto v klidu a pak, protože jsem to nevydržela, jsem se pobaveně sama pro sebe uchechtla, neboť jsem si dala ruku před svůj hrudník, aby ji měl v zorném poli, když jsem pak dvěma prsty luskla, abych ho tak z toho koukání vyrušila.
„Jaké je to ochutnávat vlastní medicínu, když se na tebe ženy oněměle koukají, jak jsi silný a vytrénovaný, a ještě k tomu polonahý, načež ti něco podobného udělá žena?“ Neodpustila jsem si nakonec s mírně provokativním úsměvem, v duchu jsem se však nad ním vítězně šklebila a smála se. Každopádně jsem nebyla hloupá. Ano, některých věcí jsem si nevšímala, nebo je neřešila, jako třeba to, že bych se snad mohla někomu líbit, ale to neznamenalo, že by mi nedošlo, jak se na Blakea dívají ženy. Byl jejich dokonalým typem, v podstatě mužská sexbomba, o které snad sní všechny. Až na mě, samozřejmě.

Pokušitelka své “cudnosti”

Nemocnice

Nemocnice.

Nemocnice

Nemocnice

Pokušení

Zvědavě a se zaujetím jsem si vyposlechla jeho odpovědi, ovšem až ta poslední mě opravdu velmi zaujala. Asi to bylo tím, že jsem se opravdu celkem odvážila a Pána Šelem tím hodně provokovala, alespoň dle jeho následující reakce, kdy se mě pravděpodobně pokoušel zastrašit. Možná by se mu to povedlo, a ze začátku mnou skutečně zacloumal strach, ale v očích mi zajiskřilo a já pocítila neskutečný vzdor vůči jeho přibližující osobě, třebaže jsem se nechala zatlačit k nejbližší zdi, jejíž chlad se mi zakousl do kousku obnažené kůže na zádech. Neztratila jsem s ním oční kontakt, po celou dobu jsem se mu dívala do očí a nehodlala ustoupit.
Zachvěla jsem se a po těle se mi vytvořila husí kůže. Doslova jsem vnímala i jeho horoucí dech, jenž mi nakonec dopadl na krk a z hrdla mi vzešel opatrný výdech. Sténat jsem nehodlala.
„A co je na Pánovi Šelem takové, že žádná žena nechce, aby ji pustil?“ Zeptala jsem se o něco tišeji, načež jsem se opět nadechla. „Nemám z tebe strach. Jsi jen polonahý muž, co je strašně blízko a dýchá mi na krk, nic víc,“ provokovala jsem ho ještě víc a po tváři se mi rozlil úsměv, se kterým jsem k němu natáhla ruku a konečky prstů mu přejela po hrudi směrem ke krku.
Strašně moc jsem si dovolovala, snad jako kdyby mě lákalo zlomit tu jeho věhlasnou sebekontrolu. Jak moc se vlastně musí ovládat v této chvíli? A jak to vypadá, když popustí uzdu?
Jeho kůže byla na dotek hřejivá a příjemná, začalo se mi to líbit, a tak jsem se víc osmělila a pohladila ho více prsty, stále se mu dívajíc do očí a dlaní putujíc přes jeho krk až k vlasům. Věznila jsem ho svým pohledem, abych ho pak mohla zatahat za pramínek rozpuštěných delších vlasů, což mě tak neskutečně líbilo.

Tady si někdo koleduje

Zakázané ovoce

Myslela jsem, že ho naštvu, že praští do zdi vedle mé hlavy, dokonce jsem si to v každém okamžiku představovala čím dál více živěji. A sebevražedně jsem chtěla okusit to, jaké to je, když popustí uzdu, když se přestane ovládat… tak strašně mě to zajímalo, toužila jsem po tom, až mě dokonale nečekaně překvapil něčím, co jsem vůbec nečekala a ani v těch nejdivočejších snech by mě to nikdy nenapadlo, že by se to skutečně mohlo stát.
Přitiskl se mnohem blíž a já v té chvíli, ještě jak mi v hlavě doznívaly jeho poslední slova, hladící mou chvějící se kůži, přivřela oči snad slastí. Pevně jsem stiskla víčka a prsty, kterými jsem ho zatáhla za vlasy, jsem tentokrát zajela hlouběji, prohrábla jsem mu je, snad jako kdybych mu chtěla zvrátit hlavu, jsem je ještě zatáhla, ale bylo to tím zvláštním pocitem a emocemi, které mnou prostupovaly. Naprosto neovladatelně jsem mu odpovídala ve vášnivých polibcích, kdy jsem neváhala ho kousnout do rtu a celá se na něj přitisknout, stojíc na špičkách.

Nevěděla jsem, co to vlastně dělám. Nechala jsem se vést jen svými instinkty, vnitřním chtíčem, který se rozpínal po celém mém těle a já to nedokázala zastavit. Nebo přinejmenším ne nyní, kdy jsem měla v hlavě úplně prázdno a nedokázala jsem se od něj odpoutat. Vzdychla jsem mu do rtů a dlaněmi jsem ho objímala kolem ramen. Vlastně do chvíle, kdy jsem se mu prsty zaryla do obnažené kůže a mně se to neskutečně líbilo, protože jsem vnímala jeho stoupající horkost, která se ke mně tiskla. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy jsem se na něj chtěla vyhoupnout a zaklínit se mu stehny kolem pasu. Bylo to tak šílené, tak žádoucí… totálně mě dostal. Ale to jsem nemohla dopustit.
Opřela jsem se hlavou o zeď a pomalu pouštěla ruce z jeho zad, kam až jsem stihla mezitím vším doputovat, a ještě se tam prsty zarýt. Dýchala jsem rychle, přerývavě, nenacházejíc odvahu se mu podívat do očí, takže jsem ty své nechala přivřené…

Nečekaný telefonát

Prý nejvíce chutná

Opět v ringu

Trochu mě zabolela hlava. Zpočátku mi nedošlo, že jsem hlavu trochu více zaklonila a rychleji přilepila ke zdi, což mě zabolelo na sešité ráně. Ale to nic nebylo oproti tomu, co jsem prožila před několika vteřinami. Srdce mi divoce bušilo jako pod nohami divokého stáda koní, v uších mi bublal vlastní tep a já se nemohla ještě malou chvíli vzpamatovat. Tohle však nebylo ani trochu dobré. Nemohla jsem dopustit, aby k něčemu takovému došlo. Neměla jsem na to sebemenší právo, poněvadž jsem tím ohrožovala nejen jeho, ale i celou Smečku. A to jsem prostě nemohla. Ani trochu nezáleželo na tom, co jsem v té jedné jediné chvíli chtěla, po čem jsem toužila.
Vnímala jsem jeho hlas jen velmi vzdáleně, ale dostatečně na to, abych se nakonec pobaveně uchechtla s ním. Mohl čekat, že se mnou to bude za každých okolností a v každé chvíli jiné a překvapující, možná pro něj ještě šokující. Nedbala jsem pravidel ani toho, co se mělo, nebo co dělá on. Prostě jsem jednala instinktivně, řídíc se tím, co jsem cítila. Akorát ne vždy to znamenalo, že je to dobře.

Byla jsem ráda, že se ode mne vzdálil, alespoň natolik, abych ho u sebe necítila a neměla pokušení to zopakovat. Pravdou však bylo, že když jsem konečně otevřela oči a zaostřila na něj, to nutkání jsem měla znovu. Byla to živočišnost, co mě k tomu táhlo, to bylo jasné. Na víc jsem se ani neodvažovala pomyslet, neboť na to bylo moc brzy. Je to jen Pán Šelem, který si bere, co chce, každou ženu, kterou si zamane, a teď tě chtěl jen provokovat a dostat tě tam, kam chtěl, což se mu podařilo, pomyslela jsem si v duchu a odlepila se od zdi. Konečně jsem našla sílu, abych mu mohla vzdorovat a dělat, stejně jako on, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Podobně jako on jsem vstoupila do ringu a začala se rozcvičovat. Zatímco on si v rohu poskakoval, já se k němu otočila zády a začala se rozcvičovat od hlavy až k nohám, nezapomínajíc se u toho předklánět, což jsem možná dělala i naschvál, protože jsem se tomu tajně chechtala – samozřejmě v duchu.
„Tentokrát ti dám šanci já na první ránu, Lvíčátko,“ věnovala jsem mu úsměv. Už jsem se k němu otočila čelem, připravena i v bojovném postoji.

V ringu

Bojovnice

Celkem se mi dařilo to celé hodit za hlavu a nemyslet na to, hlavně proto, že jsem se potřebovala plně soustředit na svůj výkon, abych se nemusela stydět. Poprvé jsem se tu moc dobře nepředvedla, ale dneska jsem už byla odpočinutá, třebaže hlava ještě sem tam pobolívala. Nicméně Blake na mě dával pozor a nepochybovala jsem o tom, že i když teď vypadal, jakože využije všechny své síly, tak mě bude šetřit. Nechtěl mi ublížit, jednalo se jen o trénink. Ale i tak jsem měla potřebu mu dokázat, že je ve mně mnohem více, že se o sebe dokážu postarat, a že se nebojím. Byla jsem bojovnice.
Zmátlo mě však, jak začal s tím svým bojovným pokřikem. To bylo něco, co jsem vůbec nečekala, takže mě to zprvu poměrně šokovalo a následně i zastavilo ve všem počínání. Koukala jsem na něj a nemohla se ubránit myšlence, že se mi neskutečně líbí, jak je polonahý. Mohla jsem koukat na jeho tělo a vzpomínat na ty krátké, byť jen velmi opatrné doteky, přes to jsem vnímala tu horkost a teplo, jenž z něho sálalo. Polkla jsem a začala se soustředit sama na sebe, nenechajíc na sobě znát, že by se mu dařilo mě jakýkoliv způsobem rozházet.

Měla jsem trochu výhodu v tom, že už jsme spolu v ringu byli, takže jsem věděla, proti komu stojím. A taky mi bylo jasné, že mi to trochu usnadní. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu jsem to chápala. Byla jsem zraněná, ještě k tomu všemu žena, takže to bylo pochopitelné. Stejně by mě roztrhl vejpůl kdyby chtěl. Čekala jsem na jeho první ránu, kterou jsem obratně vykryla a hned na to v obraně vystartovala proti němu, dávajíc mu trochu zabrat v několika nárazových výpadech, dokonce jsem se ho pokusila i kopnout, vyhýbajíc se jeho slabinám. To jsem nehodlala riskovat, protože bolest jsem mu způsobit nechtěla, třebaže by to nejspíše vykryl, ale náhoda je blbec.
„Já se nevzdám, Lvíčátko, dneska ti konečně ukážu, co ve mne je,“ ušklíbla jsem se na něj a dostala se k němu blíž, abych ho mohla plácnout přes uši, což jsem si pamatovala z minule. Tušila jsem, že ho to na okamžik, byť kratinký, vyvede z rovnováhy, což byla moje chvíle. A té jsem se rozhodla využít tím, že jsem ho vzápětí s několika chvaty a podkopnutím dostala na záda. Jen jsem si nebyla jistá, jestli se nenechal. Bylo to nějaké jednoduché. Sedla jsem si na něj obkročmo a než stihl cokoliv říct, už jsem ho držela za obě zápěstí, držíc mu ruce těsně u hlavy, takže jsem se k němu sklonila. Vodopád zrzavých vlasů se kolem nás rozprostřel jako clona, přičemž ho pár pramínků polechtalo na tváři.
„Dostala jsem tě na lopatky,“ zašeptala jsem provokativně a zesílila jsem stisk, když jsem se mu podívala do očí. Olízla jsem si náhle suché rty a nechala je pootevřené, jak jsem najednou potřebovala více dýchat. Točila se mi z něj hlava a já si opět uvědomila, že jsem v jeho těsné blízkosti.

Nemocnice

V ringu

Vášeň v ringu

Musela jsem si přiznat, že se mi líbilo být nahoře a vidět mu do tváře, sledovat jeho výraz a jeho pootevřené rty, když se nadechoval. Viděla jsem mu v očích, že se v něm cosi pohnulo, podobně jako ve mne. Přitahovalo nás to k sobě a ani jeden z nás tomu nerozuměl, natož aby to přiznal nahlas. Nebo aspoň já jsem to nedokázala říct nahlas, poněvadž to byl prostě pořád muž, mužská autorita, někdo, kdo mi pil krev, kdo mě rozčiloval, ale zároveň… nesmírně přitahoval a zamotával mě do svých spletitých sítí. Nechtěla jsem skončit jako jedna z mnoha žen, se kterými si užíval a upokojoval své potřeby. To jsem prostě nechtěla dopustit, ale bylo to s každou přibývající chvílí těžší a těžší.
Hlavně v okamžiku, kdy se mi pod rukama vzepjal, snad jako kdyby využil chvíli mého nesoustředění, a já se tak ocitla přímo pod ním, pod jeho horoucím polonahým tělem, které se nade mnou tyčilo a já ztrácela rozum. Tedy, jestli jsem ho vůbec ještě měla.
Bezhlesně jsem se mu dívala do očí a čekala snad na jeho milosrdenství, že tohle bláznovství zastaví, ale místo toho mě políbil a já jsem se tak ocitla v pasti. Hned vzápětí jsem mu vyšla vstříc, jako kdyby si samo tělo o to žádalo, načež jsem se k němu přimkla blíž, jak jsem se prohnula v zádech. Tlumeně jsem mu vzdychla do rtů a tentokrát celé dlaně přiložila k jeho hrudi, jíž jsem nedočkavě a s chutí hladila, zatímco jsem mu oplácela vášnivé polibky, nemohouc se od něj odpoutat.
Ale jakmile jsem se prsty dostala k jeho břichu, rozum se mi přihlásil o slovo, červeně blikající na poplach. Kousla jsem ho do rtu a snažila ho ze sebe odtlačit, třebaže jsem toužila po opaku. Připadala jsem si tak zvláštně a napjatě, snad mě to bolelo i fyzicky, že jsem tomu nemohla dát volný průběh a nechat to zajít ještě dál.
„Blaku… prosím… Tohle nesmíme,“ i když mi bylo vidět na očích, že prosím o něco jiného. Poprvé v životě bych prosila muže, aby nepřestával, aby pokračoval v tom, co se mi tak líbilo a po čem jsem toužila. Zatlačila jsem ho silně na hrudi, a jestli se mi to podařilo, rychle jsem se posadila kousek od něj, otočená zády k němu, aby mě to víc nelákalo. „Tohle nejde. Nechci využívat tvého momentálního stavu, kdy… ti je hrozně. Jsi velmi přitažlivý muž, těžko bych o tomhle mohla dál lhát, když se stalo to, co se stalo. Ale prostě nemůžu. Nezlob se na mě,“ přivřela jsem oči a nedokázala se na něj ani otočit, abych se mu podívala do očí. Bylo to těžké, a ještě těžší pro mě bylo, se takhle přiznat. Věděla jsem, že jsou i jiné důvody, ale to jsem mu říct nemohla. Bylo lepší to takhle ukončit dřív než to nechat zajít tak daleko. Stejně byl zmatený z toho všeho, co dneska prožil a já asi taky.

Vzplanutí v ringu

Hádka

Měla jsem štěstí, že se mi to podařilo tak nějak ukončit a nepokračovali jsme. Nechtěla jsem to dopustit i kvůli tomu, že to nebylo zrovna nejvhodnější, když mu zemřela členka Smečky a nejspíše to byla jeho přítelkyně, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli to byla opravdu ona. Řekl mi jen její jméno nic víc, takže jsem to pořád mohla jen hádat, nic nebylo jisté.
Jenže do poslední chvíle jsem netušila, že to vezme tak… jak to vzal. Očividně jsem zranila jeho ego tím, že jsem ho defacto dvakrát odmítla, přičemž jsem ho tak provokovala a víceméně ho přiměla k tomu, aby se té přitažlivosti poddal. I když měl pravdu v tom, že kdybych ho nepřitahovala stejně, jako on mě, těžko by se tomu poddal, těžko by mě provokoval, z čehož jsem mohla vyletět z kůže. Každopádně mě ale naštval fakt, že mu nedocházelo, že jsem se ho vlastně snažila svým způsobem chránit, takže jsem se mu to rozhodla vmést pěkně do obličeje, ačkoliv teď vypadal mnohem nebezpečněji a mohl by mi klidně ublížit, kdyby chtěl. Ale já jsem byla rozčarovaná, a ještě k tomu naštvaná.
„Neudělala jsem to schválně a vážně se ti omlouvám, třebaže si právě připadám hloupě a strašně. Ale tak strašně mě štveš! Vůbec si mě nepochopil, jako kdybys nemyslel,“ a při posledním slově jsem se na okamžik zastavila, protože bylo jasné, že ani myslet nemohl, natož já, když jsme měli tak vášnivou chvíli. „Snažím se ti jen říct, že se to v tuto chvíli vůbec nehodí. Možná po mě toužíš, ale pak, až bys přišel k sobě a neměl bys zatemněný mozek, tak bys toho začal litovat. Copak to nechápeš? Nemůžeme si spolu nic začínat, spolupracujeme spolu, jsme oba dva z jiného světa, máme své povinnosti a tohle by všechno zničilo. Nebo aspoň já bych těžko něco takového hodila za hlavu a tvářila se, že spolu jen řešíme případ. A jak bys to ty vysvětloval Smečce? Asi jen těžko. Stejně už mě pak neuvidíš, protože není důvod, abych tu zůstala, když si mě tu nechal jen proto, abych se vám při vyšetřování nepletla pod nohy. Vlastně tu ani zůstat nemůžu… Bože, jsi tak zabedněný, že ti ani nedošlo, že mi na tobě záleží,“ zavrčela jsem nakonec bezradně a konečně se na něj krátce podívala, než jsem se od něj odvrátila s tím, že jsem vstala a hodlala odejít. Měla jsem sto chutí na něj zařvat, že hlavním důvodem je i můj otec, kvůli kterému budu muset brzy odejít, aby byl on i jeho Smečka v bezpečí. Ale tohle jsem říct nemohla, což jsem si včas uvědomila. Přesto všechno jsem totiž věděla, že by mě po tomhle, kdyby se to dozvěděl, vyhodil a já bych to nesnesla. Poprvé za celou dobu jsem si musela sama sobě přiznat, že bude pro mě těžké odtud odejít.
Otočila jsem se a rozešla s úmyslem už opravdu odejít a zmizet, jenže jsem ještě stihla zakopnout o vlastní nohu. „Kruci se vším,“ zanadávala jsem na svou nešikovnost a pak už rychle brala nohy na ramena.

Telefonát s Ritou

Hádka

V nemocnici, rozhovor s Noelem.

Únos

Neříkal nic, jen jsem cítila jeho ostrý intenzivní pohled, se kterým by mi klidně mohl vykoukat díru do hlavy, jen kdyby to bylo možné. Asi mě to trochu zamrzelo, protože ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odejít se ani nepohnul, aby mě třeba zastavil a řekl aspoň něco. Něco, co by mě zastavilo a dalo mi svolení, abych tu s ním mohla být a poddat se té šílené touze a přitažlivosti, která byla nepopsatelně silná, až to fyzicky bolelo. Jenže se z toho vůbec nic nestalo a tím pádem jsem ještě víc potřebovala konečně zmizet. Zmizet z jeho dohledu, z jeho blízkosti, která pro mne byla bolestivě sžírající, jak lákavé to bylo. V očích mě začalo pálit a mohla jsem být ráda, že jsem nedala najevo víc emocí. Ne před ním, ne teď. Cítila bych se ještě více poníženě, a ještě k tomu jako ten nejhorší slaboch.
Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, abych si mohla vyčistit hlavu a přestat myslet na všechno kolem, a hlavně být z jeho dosahu. Potřebovala jsem to jako sůl, a tak nebylo divu, že jsem schody seběhla opravdu rychle, abych taky rychle zmizela z Pevnosti směrem k městu.

Až pozdě jsem si uvědomila, že to byla ta nejhorší chyba, co jsem mohla udělat. Nebo taky ne a byla to záchrana před mým životem uprchlíka a schovávání se. Třeba naleznu věčný klid a pokoj ode všeho a už nebudu muset myslet na to, že tam někde venku je někdo, kdo mě chce zabít. Nebo ublížit mým nejbližším. Konečně bude klid a nic mě nebude trápit.
Přede mnou se objevilo cosi, co vypadalo jako nějaké obrovské monstrum z několika zvířat a než jsem stihla cokoliv udělat, nebo snad otevřít pusu údivem, dostalo mě to. Tak lehce, jako když vzduchem prolétne obyčejné pírko. Ani jsem nestačila vydechnout, jen jsem s poslední možnou myšlenkou pomyslela na Blakea, na jeho hřejivou náruč a horoucí polibky, které jsem ještě v té chvíli ucítila na rtech. Už nikdy ho neuvidím, stejně jako svého nevlastního otce…

Snová sekce a potom ošklivá realita

Rozhovor s Ritou a potom její návštěva

Doktor

Najednou jsem se mu dívala do zlatavých očích, ve kterých jiskřilo s takovou jistotou, že jsem měla co dělat, abych se udržela na podlamujících se kolenou. Vůbec jsem nečekala, že bych se dočkala takových slov, které mne rozechvívaly po celém těle. Bláhově jsem si myslela, že by v životě nedopustil, aby se zapletl s někým jako jsem já. Že jakmile se dozví celou pravdu o tom, kdo jsem, tak vezme nohy na ramena, ale ještě dřív mi dá, co proto, protože jsem svou přítomností v Pevnosti ohrozila celou jeho Smečku. Jenže to, co jsem očekávala nepřicházelo, naopak to, co jsem si z celého srdce přála. Až mi to začalo připadat velmi zvláštní, že je to tak jednoduché, jenže než jsem stačila něco říct, umlčel mě vášnivými polibky a přitáhl si mě do náruče, aby mě vzápětí v ringu zbavil veškerých tíživých myšlenek a starostí. Konečně jsem se mohla podvolit své touze a celá se oddat muži, který poprvé v životě otevřel mé srdce…

Snad jsem se drobně pousmála ze svého snění, ze kterého jsem se ale nakonec bolestivě probudila. Připadala jsem si jako několik dní po vydatném a dlouhém alkoholovém flámu, nebo po zkušenostech s omamnými látkami, se kterými jsem měla zkušenosti. Přeci jen byli chvíle, kdy jsem se ráda umrtvila nejen alkoholem ale i přístupnými opojnými látkami. Ale teď to nebylo vůbec příjemné nýbrž hodně bolestivé.
Hlavu jsem měla jako střep, možná i díky té sešité ráně, a jakmile jsem si na ni chtěla sáhnout, uvědomila jsem si, že mám spoutané ruce. Světlo bylo ještě ostré, ale i tak jsem postupně zjišťovala, že jsem spoutaná celá, že visím hlavou dolů a že mi berou krev. Mou krev, která se za žádných okolností nesměla dostat do nesprávných rukou. Celou dobu jsem se úzkostlivě chránila a obávala se všeho, co by mohlo mého otce přivést opět ke mně.
Musela jsem se odtud, co nejrychleji dostat. Jen jsem nemohla přijít na to jak, protože jsem měla znemožněn jakýkoliv pohyb, nemluvě o tom, že životní síly mi ubývalo, jak mizela krev v transfúzi.

A pak se objevil ten hajzl, co měl tohle všechno zřejmě na svědomí. Už od pohledu se mi nelíbil, třebaže jsem ho díky své poloze hlavou dolů, viděla obráceně. Kdybych mohla, kopla bych ho do slabin, a ještě se mu vysmála, ale takhle jsem se mohla pokusit jen o slovní vzdor. I když ani na ten jsem neměla zase tolik síly, natož energii.
„Nejdříve bych chtěla vědět s kým mám vlastně tu čest. Slušnost ještě nikomu neublížila,“ promluvila jsem ztěžka a ušklíbla jsem se pozvednutým koutkem úst. Bylo mi jasné, že ví, kdo jsem, když věděl o mé krvi. Jen jsem s ním nehodlala hrát žádnou hru, natož mu něco říkat o Pánovi Šelem. Proboha, Blake… uvědomila jsem si najednou a trhla sebou.

Princ z pohádky.

Doktor

Pochybnosti

Cítila jsem, jak se ve mne vzedmula vlna vzteku, když mi neodpověděl na otázku, třebaže já na jeho otázku taky neodpověděla. Ale prostě jsem chtěla vědět, kdo to je, i když to vlastně bylo úplně jedno. Stejně přijde konec, neboť jsem ztrácela čas hloupým přemýšlením, jak se odtud dostat. Pomalu ale jistě jsem si začala uvědomovat skutečnost, že kdyby mě chtěl někdo opravdu zachránit, tak by už ten někdo tady byl. A kupodivu jsem nemyslela svého nevlastního otce, který měl o mě jistě starost, nýbrž samotného Pána Šelem. Mohl mě klidně vystopovat, vždyť musel cítit můj pach, pomyslela jsem si v duchu, ale pak mi došlo i to, že jsme se vlastně pohádali. Opět a znovu a tentokrát asi nejhůře ze všeho. Sám mi ostatně svými slovy řekl, že ho jen štvu a přivádím k šílenství. Vlastně mě potřeboval jen na vyšetřování, a možná ani to ne, protože se mu náramně hodilo, aby se mě tímto způsobem zbavil. Mohl tak mít čistou cestu k vyšetření celého případu. Byla jsem opravdu hloupá, i jen na ten jediný okamžik, kdy jsem se nechala ovládnout a oslabit tím, že jsem mu skoro podlehla. Kolik takových žen vlastně mohl mít? Mohl jich mít stovky…
Jsem jenom hezká tvář, která dělá těžká rozhodnutí, zaznělo mi v hlavě pár jeho slov, když mi odpovídal na zvědavé dotazy.
Harvey, proč jen jsem nezůstala na Ústředí? Měla jsem tě poslouchat, ale teď už je pozdě. Promiň mi to… přivřela jsem oči, protože mě začaly štípat. Prudce jsem je otevřela, protože jsem si něco uvědomila. Doktorova slova jsem samozřejmě slyšela, ale nějak jsem na to nereagovala. Koneckonců mluvil o něčem, co jsem věděla. Stejně jako jsem už od prvopočátku věděla, že ví, kdo jsem.
„Takže to vy stojíte za těmi vraždami kožoměnců a upírů? Vytvořil jste nějakého hybrida z obou ras? A teď, když už vám to nestačí, chcete zničit naprosto všechno?“
Podívala jsem se na něj zhnuseně a v té chvíli se mi obrátil žaludek, který to nevydržel. Bylo mi však jedno, že jsem si zrovna trochu ublinkla. „Jenže já Pána Šelem nezajímám, ani neví, kdo skutečně jsem. Zbytečně plýtváte energií,“ zasmála jsem se jako šílenec. Už jsem neměla, co ztratit.

V nemocnici s Ritou

Noel

Doktor

Konec?

Sice jsem měla matnou vzpomínku na to, jak mě ono monstrum uneslo, a ještě mi cosi říkalo, že mi dalo nějakou látku, nebo snad prášek… Ale vidět to teď na vlastní oči bylo něco odporného. Pochopila jsem, proč Blake nemohl zachytit jeho pach a zároveň mu přišel něčím známý. Jistě, bylo to nějaké mrtvé zvíře, které se snad ještě neustále rozkládalo a smrdělo tak, že jsem se ještě jednou pozvracela. Pachuť v ústech byla rozhodně příjemnější než už samotný pohled na něj. Zježily se mi všechny chloupky na zátylku a mrazení jsem cítila až na zádech, jak jsem se silně zachvěla.
„A k čemu Vám to pak bude, když všechny zabijete? Nezůstane už vůbec nic. Jen tohle Vaše nechutné monstrum,“ připadalo mi každou chvílí, že už snad ani nedokážu poskládat kloudnou větu, jak mi docházely síly čím dál víc. Ale to jsem nečekala, že to nejhorší ještě přijde.

„Klidně se s Vámi vsadím o tisícovku, že se tady vůbec neukáže. Nemá totiž důvod, aby mě zachraňoval. Přece jsem Vám už řekla, že pro něj nejsem důležitá, neví, kdo jsem ve skutečnosti,“ odsekla jsem mu drze, ale vzápětí se mi strachem rozšířily zorničky. Po jeho dalších slovech mi totiž bylo jasné, co má v plánu. A to se mi nelíbilo. Bylo však jasné, že i když bych se hlasitě vzpírala, nepomohlo by mi to, tak jsem se aspoň pokoušela o to, abych se dostala ze zajetí okovů. Ale i to mi nebylo platné, neboť ono monstrum se ke mne přiblížilo a zakouslo se mi do břicha, což bylo nepopsatelně bolestné. Jako kdyby vám měly každou chvíli vyrvat vnitřnosti zaživa. Vykřikla jsem bolestí, ani se nenamáhala to nějak skrýt. Nedokázala jsem to.
„Tak už mě raději zabij, než abych musela snášet něco takového. Nepotřebuješ mě živou, ty hajzle jeden!“ Vykřikla jsem ještě naposledy, byť s notnými přestávkami, mezi bolestí a agónií, která mě nakonec ovládla a mé tělo se rozhodlo zkolabovat úplně. Znovu jsem se propadla do temné říše, kde byla už jen tma, ale co bylo hlavní, tak ta příšerná bolest postupně ustupovala a nahrazovala ji hřejivá náruč nicoty a nevědomí. Jako bych už nikdy neměla nic cítit. Jako kdybych už se nikdy neměla nadechnout.

V nemocnici s Ritou a telefonát Blakovi

Záchrana Thyry

V bezpečí

Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Nevnímala jsem vůbec nic, takže jsem třeba nemohla poděkovat těm, co pro mě přišli a zachránili mě. Ani doktorovi, který mi pomohl a ošetřil mě. Vnímala jsem jen chlad, mrazivou zimu, která se mi zakusovala do kůže a já zřetelně cítila, jak se chvěju po celém těle. A pak to nakonec přestalo a zůstalo holé nic. Žádné zvuky, žádné světlo, žádná bolest ani utrpení. Jen věčný spánek, klid a tma.
Tak takhle to vypadá, když člověk najde věčný klid? Tohle je po smrti?
Zřejmě ano, ale stejně to netrvalo věčně. Něco jsem začala cítit, něco naprosto jiného, odlišného. Snad jarní svěží vánek, který se mi otřel o tvář a prolétl mezi prameny zrzavých rozpuštěných vlasů, jež vlály kolem mého těla. Neviděla jsem nic, jen černočernou tmu pod zavřenými víčky, a přesto jsem se usmála, jako kdybych byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. Nic mě netrápilo, nemusela jsem na nic myslet, ničím se zaobírat. Mohla jsem prostě jen cítit a vnímat. Ale ani tohle sladké nevědomí mi nebylo přáno na delší dobu, nebo jsem aspoň měla takový pocit. Něco, co jsem neviděla, se mě dotýkalo, bylo to však hřejivé a teplé, jako kdyby mě to chtělo obejmout a nakonec, jako kdyby mě to k sobě volalo. Neslyšela jsem nic, ale ten pocit… Ale já nechtěla, aby to skončilo, bylo to až moc příjemné, abych se toho jen tak vzdala.
Přeci to jen tak nepustím?
A pak se to najednou stalo. Pozvolna jsem procitala zpátky do světa, o kterém jsem si myslela, že už vůbec neexistuje. Nebo aspoň já v něm, protože… Prudce jsem se nadechla, až jsem začala hlasitě kašlat, jako kdybych se nedokázala nadechnout. Společně s tím jsem ucítila i bolest, ale nebylo to tak strašné. Horší bylo, že jsem byla zmatená a nevěděla jsem, co se děje.
A kdo vlastně jsem?
Pohnula jsem prsty, které se rozhýbaly a následně jsem v nich ucítila měkké prostěradlo pod sebou, ale v druhé dlani jsem cítila něco jiného. To teplo, tak hřejivé a vroucné, to, co jsem nechtěla pustit a vzdát se ho. Stiskla jsem jeho prsty a konečně otevřela oči.
„Proberu se teprve tehdy, až mi dáš koblihu,“ odpověděla jsem, ale neusmívala jsem se. Pořád jsem nevěděla, kde jsem a jestli se mi tohle jen nezdá. Třeba je to jen nějaká hra… A v tom okamžiku jsem oči zavřela, protože mi vytekly slzy, když jsem si začala uvědomovat, co se stalo. Uviděla jsem tu krev, cítila jsem tu bolest, slyšela jsem ten doktorův hlas, ze kterého mi bylo špatně a nakonec… nakonec jsem viděla to monstrum, které se do mě zakouslo.
„Ta krev! Monstrum! Smečka! … Jed! Musím ji zničit,“ mluvila jsem krapet z cesty, ale to se asi dalo čekat. Teprve potom všem jsem otočila hlavou, abych spatřila tvář toho, o kterém se mi též zdálo. Ty oči mě nepřestanou pronásledovat ani ve snech, natož po smrti.

S Thyrou v bezpečí

Bolestná chvíle

Strašně jsem se vyděsila, protože jsem neměla nic pod kontrolou. A já vždycky měla všechno pod kontrolou, a nyní, když tomu tak nebylo, jsem měla ještě větší děsivost v očích než kdy jindy. Bylo zapotřebí, abych se přesvědčila o tom, že je všechno zničené, že doktor nedostal mou krev, která je strašlivě vzácná, nejen nebezpečná. Záleželo jenom na tom, na ničem jiném. Já klidně mohla zemřít…
„Cože?“ Vyhrkla jsem a možná se trochu uklidnila, i když jen na nepatrnou chvíli. Při jeho slovech jsem si uvědomila, že budu muset s pravdou ven, neboť už to zašlo až příliš daleko. Blake musel vědět, co se tady děje, aby mohl snáz ochránit své lidi, svou Smečku, která kvůli mně málem přišla o život. Každopádně jsem mu byla vděčná, že pro mě přišel. Vlastně ne, nemohla jsem si totiž nevšimnout jeho bolestného zkřivení v obličeji. „Co je ti?“ Bála jsem se o něj.
„Víš jistě, že všechno shořelo? Blakeu, je to opravdu životně důležité. Moje krev… Nesmí se dostat do nesprávných rukou, ani nevíš, jak mocná je to zbraň proti nám všem,“ mluvila jsem opravdu naléhavě a pokusila jsem se mu stisknout ruku, abych dala důraz na svá slova. Teď nebo nikdy. Tohle bylo to nejdůležitější a zároveň to nejbolestnější… uvědomila jsem si, že ho ztratím.
„To monstrum zabilo všechny kožoměnce, ale doktor se chystá díky mé krvi chystá vytvořit něco mnohem horšího. Něco, co zabije komplet všechny, jak kožoměnce tak i Lid,“ upírala jsem na něj již slzavý pohled, protože jsem mu musela říct ještě něco. Zhluboka jsem se nadechla a zaostřila na něj. „Možná jsem v bezpečí, ale to ty nejsi. Ani Smečka. Dokud tady jsem, jste všichni v nebezpečí. Jsem totiž Aaronova dcera, rozumíš tomu?“ Konečně jsem mu to řekla, ale ani trochu se mi neulevilo. Teď budu čelit tomu nejhoršímu a k tomu mi nepomůže ani voda, kterou jsem odmítla, protože jsem mu to potřebovala říct, natož kobliha, která teď byla tou nejmenší starostí.
Ani jsem si ale neuvědomila, že se mi k něčemu přiznal, nedocházelo mi to asi jak jsem se soustředila na to, co mu chci říct. Jenže teď už na tom stejně nezáleželo. Teď mě bude chtít vyhnat, ne-li pro jistotu zabít.

Dostaneš koblihu a pofoukám ti bebí

Jeden šok za druhým

Já jsem Hrozný, ty jsi Hrozná, dáme to dohromady a budeme Hrozní

Ústup

V jedné posteli

Možná byl pod nějakým vlivem. Možná dostal od doktora nějaké prášky na bolest, aby mu bylo líp a mohl se co nejdříve vyléčit. Ach ano, to bude tím. Možná to tak bylo lepší, protože mi to dávalo ještě nějaký ten čas, který jsem mohla strávit s ním. Kdo ví, co přijde, jakmile vystřízliví z prášků a bude zase Pán Šelem, vždy pevně zásadový a se silnou sebekontrolou. Třeba svůj názor nakonec změní a radši se rozhodne pro dobro Smečky, jak by měl správně udělat. Ale teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet a už vůbec ne o svém otci, který je mnohem horší nepřítel než nějaký doktor.
Musela jsem mu dát za pravdu. Ani já bych nedokázala jen tak sedět na zadku a čekat, jestli se můj nebližší vrátí zpátky, nebo co se s ním vlastně stalo. Moc dobře jsem věděla, že kdyby to bylo naopak a já byla na jeho místě, zachovala bych se úplně stejně. Ale to neznamenalo, že bych mu nejraději jednu nevrazila. Byl zraněný, a to jen kvůli mně. „Co navrhuješ, že bychom s tím mohli udělat? Blakeu, ale vážně. Jsi si tím jistý?“ Bylo mi jasné, že moc šancí nemáme, a že je tohle opravdu hodně nebezpečné. Neměli bychom být spolu, alespoň ne oficiálně. Smečka by s tím nesouhlasila, a já se obávala toho, že by se mu mohli mstít.

„A šlo mi to celkem snadno. Vlastně hned první den,“ oplatila jsem mu sladkým úsměvem, vědíc, že jsem použila své eso v rukávu. Dalo se říct, že když jsem si odmyslela všechny starosti a strasti, tak jsem byla spokojená. Měla jsem o něm své pochyby a myslela jsem si, že pro mě nepřijde, protože ho nezajímám, ale já mu snad po jeho slovech uvěřila, že to skutečně cítí jako já. Bavilo mě, jak jsme spolu i v takové situaci dokázali spolu mluvit a škádlit se přitom. Oba jsme přeci věděli, že to nemyslíme vážně. Ty polibky a jeho ústa mi chyběly.
„Ráda bych ti řekla, že už to neudělám, ale znáš mě. Nemám zrovna silný pud sebezáchovy a nebezpečí je mým denním chlebem. Je to má práce,“ myslela jsem to tentokrát vážně a pohladila ho po tváři.
„Ale ty si mě pohlídáš,“ vydechla jsem mu tiše do rtů a tentokrát ho dlouze políbila. Potřebovala jsem ho cítit blízko sebe, přesvědčit se o tom, že to není jen sen, ale opravdová skutečnost. „V tom případě chci společnou koupel a pak…,“ zajiskřilo mi v očích a kousla jsem ho do ucha. „Jsi jediný muž, po kterém tak moc toužím,“ zašeptala jsem a kousla ho tam podruhé, pobaveně se tiše chechtajíc. Byl tak neskutečně roztomilý, když měl zavřené oči a tvářil se jako spokojený kocour.

Já jsem vyhrál

V jedné posteli s provokatérkou

Lék a Noel

Ve lví výhni

Cože? Vykulila jsem na něj oči a nemohla uvěřit vlastním očím. Skutečně mi řekl, abych se k němu nastěhovala? A to přímo do jeho pokoje, což by znamenalo… Že bych byla jedinou ženou, kterou si vzal do svého pokoje, tudíž do svého soukromého života. A to zavánělo hodně vážným závazkem a tím, že se o něj budu bát ještě víc. Jenže co jsem měla dělat? Těžko by mě nechal odejít a teď, když jsme si dokázali sami sobě přiznat, že nás to k sobě táhne, tak už asi jen stěží bylo cesty zpátky. Poprvé v životě jsem váhala, jestli to mám dovolit, jestli vůbec mohu. Záleželo ještě na tom, co jsem chtěla? Co si přálo mé srdce?
„Můžeme to zkusit. Máš ty nejlepší čokoládové koblihy,“ vydechla jsem s úsměvem. Potřebovala jsem trochu uvolnit a taky si tu vážnost dávkovat po malých dávkách, protože jinak by hrozilo, že bych panikařila, a to jsem nechtěla. Mohl by si to brát špatně. „Ano, bojím se. Bojím se o tebe,“ pohladila jsem ho po tváři a vyplázla na něj špičku jazyka.

„Víš o tom, že jsi vlastně nesmírně roztomilý? Mluvíš, jak kdyby se ti pletl i jazyk a ten tvůj úsměv je naprosto odzbrojující,“ pobaveně jsem se mu chechtala do tváře. Na jeho další slova jsem jen pokrčila rameny, protože o tom bychom se mohli dohadovat ještě týden a já měla naprosto jiné myšlenky. Jeho těsná blízkost na mě neskutečně zapůsobila a i přesto, že jsem ztratila hodně krve a měla bych odpočívat, a on také, tak jsem si nemohla pomoct. Jako kdyby neviditelná síla vedla mé ruce, moje ústa, když jsem ho začala tak provokovat. Jeho šepot mě dokonale odzbrojil a vzal mi dech. Jeho horký dech se mi otíral o nahou kůži na krku a já už slastně přivírala oči, cítíc, jak se postel pod námi zhoupla, když se otočil a oplácel mi tu opovážlivost. Byl nesmírně provokující, ale jeho velké horké dlaně ještě víc.
Měla jsem na sobě jen tenkou krátkou košilku v bílé barvě, takže mohl zřetelně cítit a vnímat, že mi začínalo být velmi silné horko. Snad jako kdybych měla horečku a teplota stále stoupala. Kousla jsem ho do spodního rtu a utekla svými rty k jeho tváři, kam jsem ho kousla a přesunula se ke straně jeho krku, kde jsem mu přejela zuby, načež jsem tu cestu zahladila polibky. „Blakeu,“ zasténala jsem a podívala se mu do očí. „Já jsem to myslela vážně, když jsem řekla, že jsi jediný muž,“ snad pochopil, co jsem mu tím chtěla naznačit. Představovala jsem si to možná jinak, ale tak to v životě chodí. Ty cesty jsou nevyzpytatelné.

Po stopách krásky

V posledním okamžiku.

V jedné posteli s provokatérkou

Tentokrát mě přivedeš k šílenství Ty...

„Přece se nepřiznám k tomu, že už v tělocvičně jsem si málem poslintala tričko. Hej, to jsem ti říkat neměla!“ Ohradila jsem se a semknula rty v pevnou linku, vyděšeně mu koukajíc do očí, protože jsem mu to opravdu říkat nechtěla. Cítila jsem se trapně a jako malá holka, která nemohla z dospělého muže bez trika. Bylo přeci normální, že při cvičení nenosí několik vrstev. I když, někteří si to triko i vezmou, že, jen on musí být jiný, odlišný.
Nicméně mě v další chvíli rozesmálo, jak mi oplatil to vypláznutí jazyka. To jsem opravdu nečekala a měla co dělat, abych se přestala třást smíchy. Vidět ho takhle bylo něco fascinujícího, protože obvykle se moc neusmíval a jeho tvář byla stažená starostmi. Třeba budu moct nějak pomoct, ale zatím jsem nevěděla jak.

„Nic si prosím tě neber, stačí, že takhle mluvíš jenom přede mnou. Nemusí tě slyšet celá Smečka, která by z tebe měla šok,“ samozřejmě, že jsem věděla, jak to myslí. Určitě ty dávky chtěl pro mě, ale já jsem byla provokatérka, která musela využít každé příležitosti, takže jsem si ho dobírala slovíčkařením. Pak už to začalo být o něco vážnější, ale čím dál více vášnivější.
Jeho doteky byly žádostivější a tušila, k čemu se schyluje. Tentokrát jsem se ale tomu vyhnout nechtěla, naopak jsem se mu chtěla odevzdat, byť mi hlavou prolétla myšlenka, že těch žen může mít několik. Vlastně jsem si nemohla být jistá, jestli to, co mi říká je skutečné. Ale to by si mě nechtěl stěhovat do vlastního pokoje, ne? Nebo tím myslel pokoj pro ženy?

„Odradila jsem tě, nebo tě odpuzuji? Já vím, že to není něco, co by v dnešní době bylo obvyklé, ale…,“ posmutněla jsem. Potřebovala jsem od něj slyšet, že mu to nevadí. Že to naopak vidí jako něco nového, něco, co se mu neskutečně líbí, protože budu jen jeho. Nikdo jiný se mě nedotýkal. Nikomu jinému bych to totiž nedovolila.
„Nechci tě odmítat. Tentokrát jsem rozhodnutá, že neustoupím. Uvědomila jsem si totiž, že jsem mohla klidně zemřít, a tak bych nikdy nepoznala, jaké to je,“ myslela jsem to vážně. Na druhou stranu jsem ocenila to, že se se mnou nechce hned vyspat, i když jsem pořád nevěděla, jestli ho to spíš neodrazuje, nebo je to naopak tou starostlivostí a tím, že by to pro mě chtěl tím pádem nejkrásnější. „Ale nemusíme spěchat, jestli nechceš,“ a vzápětí jsem zasténala pod jeho doteky v mých kalhotkách. Zvrátila jsem hlavu na polštář a zaryla se mu prsty do předloktí, druhou rukou jsem však zavadila o jedno tlačítko, kvůli kterému se zvedla horní část postele.

Jak ti chutná medicína, zlato?

Kráska v mé posteli

nečekaná návštěva

Jeho slova mě zahřála u srdce. Takže to nebral špatně a vůbec ho to neodrazovalo. Spíše, jak jsem odhadovala, ho to ještě více povzbudilo a zároveň donutilo se držet zpátky. Chtěl to pro mě mnohem lepší, než aby se to stalo na nemocničním lůžku, kdy nás mohl kdykoliv někdo vyrušit. Třeba pan doktor Doolittle, jenže to mě vůbec nenapadlo a šlo to úplně mimo mě.

„A-ale tys říkal, že… budou str-ašně zdr-cené, jakmile zjistí, že mne neokouzlily. Ach. Blakeu, ty mě zabiješ,“ snažila jsem se mu odpovědět, ale ono to moc dobře nešlo, když jsem vnímala jeho hbité zkušené prsty milovníka, jak mi způsobují rozkoš v kalhotkách, které už jsem mohla rovnou vyhodit. V hlavě mi běžely myšlenky, jak je ze mne serve, jak se nade mnou nadzvedne a dostane se mezi mé nohy, kterými ho pevně obejmu a pak… mě pomiluje. Dýchala jsem přerývavě a polykala vlastní steny, deroucí se napovrch. I z něho jsem cítila stoupající vzrušení a samozřejmě mi nemohlo uniknout, že se to na něm podepisuje tělesně. Na mě rovněž, třebaže ne tak zřetelně, jako na něm.
„Podrobíš mě sladkému mučení? Přiměješ mě sténat rozkoší a nezadržitelným chtíčem? A co když budu úplně nahá, toužící po tobě celém, mít tě v sobě… hluboko,“ mluvila jsem pěkně nestydatě, ale prostě to ze mne vypadlo ani nevím, jak. Možná za to mohla moje hlava, kterou jsem měla plnou myšlenek, týkajících se jen jeho a silného těla, které teď bylo u mě natisknuté. Vzrušovalo mě to neskutečným způsobem. Co když to budu nakonec já, kdo se neudrží?

Něco jsem zaslechla, ale pak jsem si uvědomila, že se nám pohnula postel. Vykulila jsem oči a pak zčervenala jako pivoňka, poněvadž se ve dveřích objevil sám doktor Doolittle, pro kterého tato situace musela být krajně nepříjemná. Podobně jako pro nás dva s Blakem. Naštěstí jsem byla z části krytá jeho tělem, takže nic neviděl. Jen jsem popotáhla tenkou pokrývku, zmáčkla tlačítko a trochu zaskuhrala bolestí. I předtím mě to zabolelo, jak jsem se zasmála, ale doufala jsem, že tentokrát jsem si třeba neudělala něco se stehy. Podívala jsem se na Blakea a jala se odpovědět, třebaže jsem byla pod vlivem prášků proti bolesti. „My nic neprovádíme, jen mi tady Pán Šelem ukazuje anatomii kožoměnců. Samozřejmě osobně a čistě z akademických důvodů, že ano, Pane?“ Podívala jsem se z doktora na Blakea a snažila se nesmát, i když to bylo těžké.

S hrdinou v obětí, tak pohádky končí ne?

Doktor Doolitlle Narušitel Prvního stupně

Bohužel nejsme v pohádce

Hrátky ve velké posteli

Nevím, co to do mne vjelo, že jsem se téměř pobaveně smála, místo toho abych zrudla až po špičky uší, kousala se nevinně do rtu a věnovala doktorovi kajícný pohled. To bych udělala normálně za obvyklých okolností a za normálního stavu. Ale nyní jsem se zase tak normálně a jako obvykle necítila. Kdo ví, co nám to ten doktor vlastně namíchal, protože i moje zábrany šly poněkud stranou. Sledovala jsem oba dva muže, střídavě se dívala na jednoho a pak na druhého a začala jsem se tvářit, jako kdybych tady vůbec nebyla.
Trochu jsem se nespokojeně ušklíbla, když Blake musel vylézt z postele a sednout si na svoji, načež jsem k němu natáhla zdravou ruku, kde jsem neměla kanylu, abych ho aspoň mohla pohladit po prstech a dlani. Jako kdyby to snad byla celá věčnost, co jsme se dotýkali naposledy. Usmála jsem se na něj, protože byl zjevně naštvaný, že nás doktor vyrušil, ale měl o nás starost, tedy spíše to vypadalo, že hlavně o mě, jak mě kontroloval a pořád kolem mě pobíhal.
Nikdy jsem nevěřila, že budu tak překvapená a udivená z obyčejných slov, ale to, co Blake řekl, k čemu se vlastně přiznal i před doktorem, mě naprosto dostalo. Vážně se ode mne ani nehne? Normálně, vlastně ještě včera bych se na něj zamračila, protože by se mi to nelíbilo, ale dneska mě to opravdu potěšilo a více než to. Pořád jsem se na něj musela dívat a culit se, čehož si určitě musel všimnout a mít ze mne legraci. Sama sobě jsem připadala legrační.
„Víš jistě, že ti neublížím? Nechci, aby se ti něco stalo, nebo se to nezahojilo,“ pronesla jsem starostlivě, jakmile mě vzal do náruče, s čímž mu pomohl i doktor. Ten se zase postaral o všechno kolem, hlavně o hadičku a transfúzi, aby se mi něco nestalo a podobně. „Musím se však přiznat, že být ve tvé náruči se mi moc líbí,“ a krátce jsem ho políbila do koutku úst, jen tak, protože se mi chtělo a taky kvůli doktorovi, který měl pořád plno řečí kolem. Chápala jsem ho, protože jsme byli neposlušní, ale my jsme si prostě nemohli pomoct. Ani jsme vlastně nechtěli.

Až v té velké posteli jsem se uvolnila a stáhla mu pokrývku o něco níž, téměř pod pas, kde jsem mu následně přejela dlaní směrem nahoru k břichu, kde jsem se pozastavila. Měl tak hebkou a hřejivou pokožku… Sledovala jsem jeho zlatavý pohled a samovolně se usmívala, opírajíc se hlavou o jeho velké rameno, protože jsem ležela na boku stejně, jako on. Jen si mě trochu posunul blíž, což jsem ocenila uculením a zajiskřením v očích. „Myslím, že vím přesně, kde jsme skončili,“ a můj úsměv se změnil na dravčí, podobně jako můj pohled byl o něco provokativnější. Dlaní, kterou jsem měla na jeho břichu jsem sjela níž, k jeho tenkým kalhotám. Zatím jsem jen provokovala tím, že jsem konečky prstů zajela pod jejich okraj, pohrávala si a sledovala jeho oči, ve kterých se zrcadlil chtíč a živočišnost. A teprve potom, kdy jsem se k němu naklonila pro polibek, jsem si k němu schovala celou dlaň pod kalhoty.

Kdo si hraje nezlobí

Pán Šelem v mojí moci

Nedokázala jsem z něho spustit oči. Už jen samotný pohled na něj mě dostával do kolen a rozechvíval po celém těle. Nemluvě o tom, co se mnou dělalo to, jak intenzivně se na mě díval a pak zavřel oči. Jeho zasténání na mě okamžitě silně zapůsobilo, takže jsem se k němu natiskla, trochu sykla bolestí, stejně jako on, protože jsem se ho dotkla přes obvaz na hrudníku. Nechtěla jsem mu způsobovat bolest, ale když já si nemohla pomoct. Byl tak dokonalý…
„Mám tě tam, kde jsem tě chtěla mít,“ zašeptala jsem mu do ucha, kam jsem ho políbila a jemně skousla, načež jsem svou pozornost přesunula k jeho krku, na který jsem vydechla horoucí vzduch. Dlaní jsem stále setrvávala tam dole, mezi jeho nohama a dotýkala se jeho vzrušení, které vzrušovalo i mě. Myslela jsem, že zešílím. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem jeho blízkost, jeho horké rty a doteky na svém chvějícím se těle. Nemohla jsem to už vydržet.
Jednoduše jsem si vzala jeho rty ve vášnivém dlouhém polibku, přičemž jsem svou dlaň trochu stiskla, aby moje masáž byla o trochu intenzivnější a já ho tak přivedla ještě k větší rozkoši. Druhou rukou jsem si chtěla pomoct, abych ho přiměla si lehnout na záda, ale překážela mi v tom kanyla, která trochu zaštípala, jak jsem sebou cukla. Nespokojeně jsem zavrčela a rozhodla se, že mu ty tenké kalhoty aspoň sundám. Rychle a okamžitě, protože mi překážely a zahalovaly až příliš. Potřebovala jsem cítit jeho horoucí pokožku, tak krásně voněla… Zhluboka jsem se nadechla a konečně se ho mohla dotýkat bez nějaké překážky.

Krutá realita.

Její… naše hra

Naše hraní

Snad jako kdyby se kolem nás rozhořel oheň a plameny vášně nás oba dva spalovaly společně. Měla jsem pocit, že doslova vyskočím z kůže, protože s každou chvílí mé vzrušení vzrůstalo a bylo jako mučení. Nemohla jsem ho cítit na sobě, na svém nahém těle, přejíždět mu prsty po nahých zádech a pod dlaněmi vnímat symfonii svalů, jak by se nade mnou prohýbal. U všech kožoměnců, tohle bylo naprosto šílené.
Jen jsem se na jeho slova usmála, spíše vzdáleně, protože jsem měla co dělat sama se sebou, natož abych se dokázala soustředit ještě na to, že mu chci oplatit potutelným provokativním úsměvem. Oči jsem měla skelné a mé steny byly zastřené rozkoší, jakou mi způsoboval svými doteky a polibky. Chtěla jsem však mnohem více, s čímž mi nakonec pomohl a já mu byla nesmírně vděčná, že nakonec vstal, aby se mohl svléknout. Sice jsem ho nechtěla od sebe, ale ten pohled na jeho mužnou chloubu byl… pěkný. I když já jsem se v té chvíli začervenala až po špičky uší a putovala pohledem k jeho očím, věnujíc mu pohled, ze kterého bylo zřejmé, že ho chci. Hned.
Vrátil se ke mne pod pokrývku a jal se mě provokovat neskutečným způsobem, ze kterého jsem nahlas zasténala. Nemohla jsem to udržet a potřebovala jsem svůj vnitřní žár ventilovat alespoň trochu, abych uvolnila to stoupající napětí po celém těle. Prohnula jsem se v zádech a natiskla se k němu, jako kdybych tím dávala najevo, aby nepřestával. Košilku jsem měla vyhrnutou až ke krku, takže jsem si ji přetáhla přes hlavu, aby víc nepřekážela.
„Já tebe taky, ale… buď něžný a opatrný, prosím,“ trochu jsem se našeho, vlastně mého poprvé obávala, protože jsem prostě nemohla vědět, jaké to je, jaké pocity z toho budu mít, a jestli to bude bolet. Měla jsem nějaké to očekávání, tak jako asi každý, když se měl poprvé milovat s člověkem, který pro něj znamenal něco víc. A já jsem ho nechtěla ani zklamat. Co když měl mnohem hezčí a lepší ženy, než jsem já?
„Nemusíme spěchat,“ zašeptala jsem a nechala ho, aby se přesunul úplně nade mne, jako kdybych ho zvala až přímo k sobě. Konečně jsem mu mohla obmotat nohy kolem pasu a dráždivě mu přejet dlaněmi po zádech. Rty jsem ho lákala k sobě, stejně jako vroucným pohledem. Životně nutně jsem ho potřebovala políbit.

Realita

Skutečnost

Naše hraní

Naše poprvé

Byl to velmi silný a pevný muž, se svými zásadami, se svou netečnou tváří, maskou, pod kterou se skrýval přede všemi, ale já, snad jako jediná, měla tu možnost jej poznat čistě v soukromí. A v té jedné intimní chvíli, kdy mi potvrdil, že je v něm kus citlivého člověka, jsem si uvědomila, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem mohla poznat zrovna jeho. Pochybovala jsem o tom, že bych někdy jindy poznala tak citlivého a ohleduplného muže, kterému by záleželo spíš na ženě, než na něj samotném a na tom, aby mohl uspokojit předně sám sebe. Viděla jsem mu na očích, že se mi chce odevzdat, se vší ohleduplností, laskavostí a citem, nejen opatrností, která také byla zapotřebí, poněvadž jsme byli pacienti, zranění, kteří měli spíše odpočívat než se oddávat vzájemné spalující touze, která hrozila, že je spálí na popel. Poprvé v životě jsem měla téměř slzy v očích, jak moc mě ta chvíle, kdy mi řekl, že to nechce jinak, že jsem pro něj vlastně nejdůležitější, dojala.
Pohladila jsem ho po tváři, prsty obkreslila kontury jeho pohledného obličeje, a nakonec mu je přiložila na rty, tak horoucí a smyslné, lákavé. Políbil mě na konečky prstů a já slastně přivřela oči, když se ke mne přiblížil a naše těla se o sebe otřela. Bylo to vzrušující, zároveň i bolestivé vzhledem k našemu zranění. On však působil, jako kdyby ho nic nemohlo bolet. Aspoň ne v těchto chvílích, které byly jen naše a patřily jen nám dvěma.
Pokoj jako by se celý ocitnul ve žhnoucí výhni, teplo stoupalo, jak v horoucím pekle a já měla dojem, že snad celá shořím. Otevřela jsem oči a spatřila to žhnoucí zlato, se kterým mě sledoval a opatrně se pohnul, aby nás následně mohl konečně spojit. Snad jako by se v tom okamžiku spojily i naše divoce bušící srdce, která tepala stejným tlukotem… a naše těla byla ve společné symbióze. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků mého života. Moc jsem nevěděla, nebo si ještě někde v koutku duše nechtěla přiznat, čím to může být. Možná to bylo city, které jsem k němu začínala pociťovat. Záleželo mi na něm, životně nutně jsem ho potřebovala, abych mohla přežít každý následující den. Každou hodinu, každou vteřinu. Až do konce.
Objímala jsem ho, přijímala každičkou chvíli rozkoše, kterou mi dával, a já neváhala, když jsem mu to všechno oplácela ještě větší měrou. Zbožňovala jsem, když jsem jeho horký dech cítila na své citlivé obnažené kůži, když se jeho polibky přemístily na můj krk, což bylo obzvláště citlivé místo. Měl mě naprosto celou, tělem i duší. Naše dlaně se spojily a propletly jsme si společně prsty, jak moc silné to bylo, když jsme se oddávali společné vášni a já ho vnímala tak silně, že jsem měla pocit, že je mou součástí. Jako kdybychom patřili jeden druhému. Jako kdyby to tak mělo být.

Jeho šepot mi zježil chloupky na zátylku a já se zachvěla po těle. Dával si pozor a byl opatrný, věnoval se mi a já jsem mu to chtěla přirozeně oplatit, udělat pro něj cokoliv. Ale současně nade mnou zvítězila i přirozená zvědavost, neboť jsem ještě neměla příležitost okusit, jaké to je být nahoře. Mít ho ve své moci, způsobovat mu tu největší rozkoš, dívat se mu přitom do očí, sledovat jeho výraz plný vzrušení a vášně. Chtěla jsem to. Opatrně a pomalu mi pomohl, abych se mohla přesunout nad něj. Kanyla se mi trochu pohnula, takže jsem tlumeně zasykla, když to zaštípalo, ale to nebylo nic proti tomu, co jsem cítila, když jsem se mu podívala do očí. Ten jeho pohled byl nepopsatelný. Přísahala bych, že se na mě v té chvíli podíval s citem, nejen z živočišnosti. Ale nemusel o tom ani vědět, neboť byl pod vlivem prášků, které ho ještě více uvolnily a sebraly mu sebekontrolu. Bude si to pak další ráno pamatovat. Bude mě ještě chtít?
A s těmi myšlenkami si mě k sobě jemně přitáhl, zakousl se mi do spodního rtu, načež mě políbil tak vášnivě, až se mi z toho zamotala hlava. Vjela jsem mu do rozpuštěných vlasů, které jsem mezi prsty trochu kudlala, takže se sem tak ušklíbl, nebo mě zkrotil menším kousnutím, při kterém jsme se zasmáli do rtů toho druhého. Tiskli jsme se k sobě tak silně, jako kdybychom se nechtěli už nikdy pustit. „Můj Lve,“ zašeptala jsem mu zastřeně do ucha a prohnula se v bocích. Dostalo se mi odměny v podobě jeho tichého tlumeného stenu, načež jsem se prohnula víc a spojila naše propletená těla v jedno. Nemyslela jsem. Měla jsem plnou hlavu jeho charakteristické mužné vůně, jeho dechu a tepajícího srdce, které snad patřilo už jenom mě. Stejně jako to moje jemu.
Milovali jsme se s vášní i s opatrností. S něžností a jemností, jako kdyby to nebylo poprvé. Jako kdybychom byli pro sebe stvořeni. Dokonale spojeni. Nehty jsem mu zaryla do širokých ramenou a zasténání utlumila kousnutím do jeho šíje, kde jsem to červené místo s obtiskem mých zubů zahladila láskyplnými polibky. Bylo to tak silné, opojné, že jsem nikdy nechtěla přestat.
Jemně jsem mu naznačila, aby se položil na záda. Sice se mi líbilo, když byl v sedě a tím mi byl neskutečně blízko, ale já si chtěla hrát. Poznávat jeho těla, každé místo a záhyb. Polaskat, pohladit, pomilovat. Hladila jsem ho po těle, po ramenou, opatrně přes obvaz až k břichu, kde jsem ho trochu škrábla, jak jsem se v té chvíli pohnula prudčeji, a tak mě mohl cítit ještě intenzivněji. Ne, nehodlala jsem se ho vzdát, ani mu dát chvilku oddechu. Tiskla jsem mu boky mezi svými stehny, skláněla se k jeho tváři a provokovala tím, že jsem ho chtěla políbit, ale vždy, když se hlavou naklonil, tak jsem rty utekla a kousla ho do ramene. A jak mi má poloha dovolovala, tak jsem ho líbala dál po těle. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu udělám cucflek.

Naše poprvé

Naše poprvé

Bylo to tak dokonalé. Nepopsatelné. Něco, co se mi hluboko vryje do paměti, do duše i srdce. Byl to on, muž mého života, mého srdce, kterému jsem dala naprosto všechno. V jeden jediný moment, kdy se naše oči setkaly a nebylo potřeba slov. Myslím, že jsme v tom okamžiku oba přesně věděli, co se právě stalo, co jsme prožívali a cítili k tomu druhému. Bylo to něco velkolepého, ale zároveň tak vzácného, že to musíme opatrovat. Naše nezlomné pouto, pomyslela jsem si a věnovala mu jeden z dalších úsměvů, láskyplných, které patřily jen jeho osobě a nikomu jinému.

Prsty jsem zlehka přejížděla po okrajích tetování, po tmavých linkách, jež kopírovalo a táhlo se přes jeho kůži. Byla jsem jím naprosto omámená a zaujatá natolik, že jsem ani nic jiného nevnímala než naše něžné spojení, vzájemné pohyby v souznění, které bralo dech nám oběma. Hladila jsem opatrně jeho obvazy a přála si umět uzdravovat, abych ho mohla vyléčit a dostat ho z toho, protože mi to způsobovalo bolest, že jsem ho takhle viděla, a zároveň jsem věděla, že je to jen kvůli mně. Chtěl mi zachránit život, a mezitím mi ukradl srdce i duši. Dokážu bez něj vůbec nadále existovat?
Zasténala jsem, když se jeho dlaně dostaly až k mým bokům a pozadí, za které si mě zkušeně chytil, a tak se naše tempo zintenzivnělo, a já měla pocit, že každou chvíli vybouchnu jako časovaná bomba. Zvrátila jsem hlavu dozadu, až se mi prameny vlasů rozprostřely po zádech a jejich konce mohl cítit na svých objímajících dlaních. Šílela jsem po něm, šílela jsem z něj.
Sklonila jsem se pro polibek, při kterém jsem ho okusovala a pak se narovnala v zádech, přičemž jsem si vzala jednu jeho ruku a velkou dlaň jsem natiskla na tělo, na vzdouvající se ňadra, která jsem měla vzrušená. Na sucho jsem polkla a prudce na něj narazila, jak jsem byla najednou divočejší, ale jen tak, jak mi dovolal můj, vlastně náš, zdravotní stav. S úsměvem do jeho očí jsem ho kousla do ukazováčku, což na něj nesmírně zapůsobilo, možná i proto, že jsem se na něj přitom tak žádostivě a chtivě koukala, než jsem zase přivřela oči. Byla to neskutečná slast.
A pak jsem mu dlaň, kterou jsem stále tiskla k sobě, ke své obnažené hrudi, posunula níž, po svém těle, jak jsem toužila, aby se mě tam dotýkal, aby cítil, jak jsem rozžhavená jako kov, jak jsem horká a nedočkavá, plná vzrušení a touhy po něm. Jeho dlaň se nakonec ocitla u našeho spojení a já na něj vycenila zuby, podobně, jako když to dělal on ve své bojové formě. Nebo jsem si to tak aspoň představovala.

Naše poprvé

S kterou se popereme spolu

Naše poprvé

Toužila jsem po tom, aby mě hladil, aby se mě dotýkal a líbal mě, tak jako žádnou jinou ženu přede mnou. Chtěla jsem ho vnímat naprosto všude, po celém těle, a přitom ochutnávat jeho rty, kterých jsem se nemohla nabažit. Instinktivně jsem se pohybovala v bocích, v čemž mi pomáhal a když mohl, tak dlaněmi na mém zadečku zrychloval tempo našich smyslných pohybů.
Ale ještě jsem chtěla něco mnohem víc, okusit další doteky a polibky, v čemž mi okamžitě vyhověl. Dráždil mě a laskal, a já nedokázala umlčet steny, které se mi draly z hrdla, zvláště v okamžiku, kdy se přidaly jeho zkušené prsty a já cítila, že už jsem jen kousek od samotného ráje. Chtěla jsem s ním splynout, být jeho součástí a dojít k vrcholu slasti společně, vidět jeho výraz ve tváři a poslouchat tep jeho srdce, které patřilo mně.
Zvrátila jsem hlavu dozadu, jak se celé mé tělo svíjelo v milostné agónii a celá jsem se napjala a prudce vydechla, když se mi zatmělo před očima a já přitom cítila, jak samou rozkoší a vášní ve mně doslova explodoval. Jako obrovská bouře, která čekala už hodně dlouho, že to nemohla vydržet. Celé naše souznění, milování se bylo tak silné, že jsem sotva popadala dech. Kousala jsem ho rtů, do krku a ramene, celá se chvěla v doznívajícím milostném zážitku, který byl pro mě prvním, nejdokonalejším, neboť jsem byla s mužem, o kterém jsem nepochybovala. Možná jsem mu právě v této chvíli začala konečně věřit, že i já jsem nalezla své štěstí.
Nakonec jsem se mu zhroutila do náruče a celá zpocená, jsem se k němu schoulila, ještě stále chvějící se, jak to byl pro mě silný, ohromující zážitek.

Naše poprvé