Marvel: Bod Nula
od: 02. listopadu 2021 07:25 do: 23. června 2022 13:47
Dobrodružství vedl(a) Aiden
| |
 | Poslední denBattleworld V hlubinách vesmíru se uprostřed temnoty vznášel jediný svět. Vypadal jako skládanka složená z mnoha jiných. Ještě před nedávnem tu ani nebyl. Kolem něj se jako děsivý přízrak obtáčela konstrukce Galactuse. Požírače světů. Její pán ale bez života letěl vesmírem. Oči dávného obra vyhasly a zdálo se, že jeho obličej vyzařuje podivný klid. Planeta při bližším pohledu byla téměř celá spálená. Znaky boje byly všude. Zdálo se ale, že neskutečné měření sil, které zde proběhlo, bylo u konce. Jediné živé postavy stály na kusu země, který vysel ve vzduchu několik stovek metrů na zemí. Podle všeho se jednalo o Times Square. Tam došlo k poslednímu boji. Muži i ženy ležely kolem bez života. Roztrhané obleky, smrtelná zranění a ticho. Kolem samozřejmě i spousta civilistů z planety země, kteří padli jako vedlejší ztráty při střetnutí sil mimo jejich chápání. Uprostřed bojiště stále jediný muž a rozhlížel se kolem. Vypadal klidně a nezaujatě. Špičkou body posunul zlomený štít s hvězdou. Ten, který ještě nedávno představoval ideály a ochranu pro všechny ty mrtvé. Teď ležel vedle zakrvácené železné masky doktora, který vytvářel přesně opačné pocity. Ten, co tu stál byl známý jen jako Beyonder a byl zodpovědný za všechno, co se tu stalo…
Před pouhými několika dny vytvořil tuto planetu jako dokonalé bojiště a vybral ty největší hrdiny i jejich soupeře. Poskládal jí z kusů jiných světů. Tak velká jeho moc byla. Chtěl vědět jediné. Která strana vyhraje? Dobro nebo zlo? Vítěz tajné války měl nárok na jedinečnou odměnu. Beyonder mu splní jediné přání. Teď, když bylo po všem, hledal svého vyvoleného mezi těly. Nakonec ho našel. Těžce zraněná postava, která se krčila uprostřed bojiště. Zlomená, zkrvavená se slzami v očích. „Tak tu máme vítěze. Zajímavé tebe jsem doopravdy nečekal.“ Pronesl Beyonder s úsměvem na rtech. „Co bude tvým přáním?“ Postava vzhlédla i když skrz slepenou krev téměř neviděla. V jejích očích se zračilo odhodlání a únava. „Konec.“ „Cože?“ V Beyonderových očích bylo překvapení. „Země nepotřebuje tohle.“ Ruka v potrhaném obleku opsala oblouk nad plání posetou těly. „Potřebuje klid. Hrdinové, zloduši… Nikdo by neměl mít takovou moc. Nepotřebuje se plést do záležitostí celé galaxie ani jiných dimenzí. Potřebuje klid a léčit se. Možnost obyčejných lidí vzkvétat a nebýt zastíněni těmi, co se nějakou náhodou dostali v potravním řetězci nad ně.“ „Chápu…“ Muž v bílém si zamyšleně promnul bradu. „Je to poslední volba?“ „Ano.“ „Budiž. Země bude skryta před zraky všech z vnějšku. Její obyvatelé zapomenou na výjimečné a ti ztratí svou moc.“ „Děkuji…“ Ozvalo se s úlevou skrz rozbité rty. „Ovšem má to háček.“ Beyonder se usmál. „Ty si to pamatovat budeš. Budeš mít svou moc. Dokud ji budeš skrývat a nebudeš chtít návrat starých časů, vše bude v pořádku. Jakmile ale sáhneš po svých silách, tvé přání se zruší. Země bude zpět v hledáčku, všichni si vzpomenou a co víc. Energie nashromážděná za tu dobu se uvolní a bude víc výjimečných než kdy dřív.“ „Chápu, to se ale nikdy nestane.“ Promluví postava pevným hlasem. „Budiž tedy vše zapomenuto.“ Beyonder máchl rukou a vše kolem se rozmazalo… |
| |
| Doba růstuMezičas Země vzkvétala. Lidi se schopnosti zmizeli. Zmizeli hrdinové. Zmizeli jejich sokové. Obyčejný člověk získal zpět své dominantní postavení ve světě. Všichni zapomněli na to, co se dělo. Zapomněli na tvory z jiných světů, které potkali. Vesmírné rasy zase zapomněly na ně. Lidstvo opět dokázalo, že se dokáže postavit na vlastní nohy. Osborn&Parker corp. vyvinuli technologie o kterých se nikomu předtím ani nezdálo. Rakovina se stala minulostí stejně jako hlad. Stark Industries bylo uzavřeno po regulaci výroby zbraní a vojenských technologií. Charles Xavier založil školy pro opuštěné děti po celé planetě. Dostal za to Nobelovu cenu za mír. Odhaduje se, že pomohl zlepšit celosvětovou úroveň gramotnosti z řádech procent a položil základy lepšího života pro celou další generaci. T'Challa v Africe založil síť milice a během deseti let se mu podařilo ve velkém snížit celkovou kriminalitu kontinentu. Poté se staral o diplomatické vztahy a rozvoj svého kontinentu. Wakanda zůstala zapomenutá a ztracená. Jako by nikdy neexistovala… Doktor Richards s Victorem von Doomem vynalezli ekologický zdroj energie, který téměř zastavil znečišťování planety. S.H.I.E.L.D. s pomocí evropských spojenců vyhrál celosvětovou válku proti terorismu. Díky pokročilým technologiím nasazeným na správných místech se jim během deseti let povedlo rozbít většinu extremistických skupin na celé planetě. Pět let poté byla organizace rozpuštěna a všichni její členové obdrželi řád za zásluhy během velkých oslav. Bruce Banner díky svému výzkumu přišel na možnost, jak pěstovat a úspěšně implantovat téměř všechny orgány lidského těla. James Howlett si založil klidný bar a užívá si život s ženou a třemi dětmi. Frank Castle byl zastřelen při přestřelce gangů v Brooklynu. Dostal pohřeb se všemi poctami, které vysloužilému policistovi patří. Erik Lehnsherr se stal profesorem na univerzitě a jeho knihy o rasizmu a utlačování menšin jsou obecně považované za nejlepší v oboru. Dostal řadu prestižních cen a dodnes vystupuje v televizích i jako konzultant po celém světě. Takových příběhů se během dvaceti let najde spoustu. Některé z nich jsou ukázkou využití geniality, jiné prostým příkladem štěstí, několik z nich i smutným epitafem. Všechno ale musí jednou skončit a křehká rovnováha se rozbít… |
| |
| Den nulaPřed dvěma měsíci Nikdo přesně neví, co se stalo. Obecný názor ale je, že to začalo výbuchem v laboratořích Osborn&Parker. Potom si totiž všichni vzpomněli. Jako lusknutím prstů se jim v hlavách pomíchalo posledních dvacet let s tím, co se dělo předtím. Najednou byli zpět. Postavy, které jako by vypadly z brakových románů. Možná ještě větší šok, než pro obyčejné lidi, to byl pro samotné aktéry. Ztráta paměti vyvolávala hromadu otázek. Zároveň tu ale bylo i dvacet let, kdy se jejich život posunul někam úplně jinam. Nikdo z nich navíc nevěděl o finálním soudu, který se odehrál na Battlewordu. Jen jediný člověk mohl tušit o úmluvě mezi ním a Beyonderem. Byl-li vůbec ještě naživu. Nebyl ale čas na rozmýšlení. Slova muže v bílém rychle dostala krutě reálné rozměry. Lidí se schopnostmi se vynořovalo každým dnem víc. Naplno opět propukla probouzení mutantského genu. Náhodné nehody v laboratořích se množily a vycházeli z nich pozměnění lidé. Nebo prostě jen někdo vynalezl něco, co mu dalo speciální dar. Bohové ze starých časů se hladově hlásili o slovo a nové hostitele. V neposlední řadě nikdo na zemi netušil, co se během dvaceti let temna událo za hranicemi země. Netušili, kam se posunula rovnováha v celé Galaxii a které bitvy byly prohrány anebo naopak úspěšně vybojovány. Nikdo ale neměl čas se tím zatím zabývat. Země totiž byla ve své vlastní osobní válce. Někteří ze starých hrdinů bojovali, jiní se postavili po bok nováčkům. Další se rozhodli zůstat v úkrytu. Jejich nepřátelé to měli úplně stejně. Staré křivdy a války opět vyplavaly na povrch. Zahořklí lidé, co zjistili že bez svých druhých identit nestojí za nic, se opájeli mocí. Strany se měnily a nic nebylo jako dřív. Nikdo si nebyl ničím jistý. Nový čas je časem nových hrdinů. Nových příběhů. Nového boje… |
| |
| Den jako každý jinýNew York – Součastnost Podzim je v plném proudu a New York se halí do jeho pochmurnosti. Město, která za poslední roky zažilo rozkvět, je teď plné obav. Tíha situace je cítit ve vzduchu. Po Dni nula jsou všichni napjatí. Nikdo neví, kde se ukáže nová hrozba, nebo objeví stará. Vyrovnávají se s pozměněnou pamětí. Fotí na mobilní telefony prázdná místa, kde stály relikty času hrdinů a ze dne na den zmizely. Navíc, aniž by si to kdokoliv uvědomil. Vláda se navíc rozhodla obnovit iniciativu S.H.I.E.L.D., aby pomohla uklidnit situaci a identifikovat potencionální nebezpečí pro veřejnost. Stejně tak měli najít staré spojence i nepřátele a zjistit, co se s nimi během ztracených let stalo. Hlavní sídlo organizace se přesunulo zpět do New Yorku a obyvatelům se naskytl pohled na majestátní helicarriery stoupající do oblak. Staronový velitel George Washington "G. W." Bridge, který byl dlouho považovaný za mrtvého, měl dokonce proslov v celonárodní televizi. Uklidňoval po boku prezidenta občany. Není se čeho bát. Situace se vyjasní a najde se viník. Mezitím se konspirační weby hroutily pod náplavou konspiračních teorií a internet se plnil fotografiemi a videi kohokoliv se schopnostmi. Stejně tak se množila neskutečná množství hlášení o tom, že někdo viděl někoho ze staré gardy. Obvinění, obavy a paranoia byli všude. Dnešní den je ale klidný. Vypadá to, že se počasí umoudřilo a nad městem vysvitlo příjemné slunce. Není vedro ani zima. Všichni a všechno jsou v klidu, jako by se rozhodli po zmatku posledních měsíců, že je čas se nadechnout. Snad po tomto klidném dni nepřijde výdech silný natolik, že smete všechno a všechny…
|
| |
| ZměnaNew York – Před necelými dvěma měsíci Vyrovnání s něčím, co se ztratilo je vždy těžké. Pokud se bez povšimnutí změní vzpomínky celého vesmíru a zmizí z jediné planety předměty tak aby podpořily celkovou iluzi mohou být následky téměř nedozírné. Všechno se musí nějak nahradit. Pokud tyto předměty ale začnou přicházet zpět musí se tak dít postupně. S citem, aby šok nebyl příliš velký… Třeba tam kde dřív stálo ústředí Avengers dodnes lidé pokládají květiny. Prosí za návrat svých ochránců. Tedy pokládají je před obytný blok, který na tom místě stojí. Co když se ale věž vrátí? Zmizí to místo? Zničí ho to? Co lidé, co tam žijí, co se tam mohli za tu dobu i narodit? Narodili by se v případě, kdyby tam ústředí stálo? Zmizí? Budeme si pamatovat jejich existenci? Nebo propadnou výměnou vzpomínek za to, co bylo a co se dělo poslední dva roky? Na tuhle otázku nikdo nezná odpověď, ale všichni vnímají pohyb. Nenápadné změny, jak se linie pravdy vrací do našich životů a snaží se nemít na ně destruktivní dopad. Občas se někdo vzbudí jen aby zjistil, že místo obýváků má sklad zbraní Franka Castla. Zjistí, že jeho oblíbené místo je zničené po souboji dvou tvorů, který se odehrál před víc než dvaceti lety. Jen tam před Bodem Nula stál prostě park. Lidé ale mohou nalézt i mnohem nebezpečnější věci jako opuštěné zbraně nebo předměty které měly být dobře chráněné. V jednom baru v New Yorku byl přístěnek na košťata, obyčejný a nenápadný. Než se místo něj objevilo schodiště. Schodiště zabezpečené silnými bezpečnostními dveřmi. Vedlo do základny, která vypadala opuštěně. Přesto byla funkční. Nepochybně ji používal někdo z výjimečných. Hrdina? Zloduch? Kdo ví. Nenesla žádné stopy po svém předchozím majiteli. Přesto přímo vybízela k tomu, aby znovu naplnila svůj účel a sloužila jako útočiště. Možná to byla náhoda, pokud něco takového vůbec existuje, ale bar patřil někomu, kdo jí ten účel mohl pomoci najít… V jednom rohu stál zahalený předmět. Vypadal trochu jako zrcadlo vložené přímo do stěny. Masivní kamenný rám byl pokrytý symboly, které se někdo pokusil zničit tak aby je nešlo přečíst. Z větší části se mu to i povedlo. Jen zrcadlo neposkytovalo odraz. Hladký povrch, který podle všeho nebylo schopné snad nic poškodit ukazoval obraz něčeho vzdáleného. Prostoru bez začátku a konce. Tiché prázdnoty plné barevných mlhovin. Uprostřed toho místa byla jediná postava. Žena v rudém. Nepochybně krásná i když její obličej byl prostý jakýchkoliv emocí. Zdálo se jako by spala. Přesto byla v jediné poloze zabraná do meditace. Snažila se přijít na to co se jí stalo. Vzpomínky, jak se dostala „za zrcadlo“ byli zahalené a nedostupné. Kdo ji tam poslal? Jak se dostat pryč? Kde byla posledních dvacet let? Odpovědi nepřicházely. Pak se ale otevřely dveře do úkrytu a zářivky osvítily jeho vybavení pokryté vrstvou prachu. Scarlet Witch otevřela oči a oslněná pohlédla obdélníkovým výřezem na druhou stranu, aniž by se ho mohla dotknout. Byl pořád několik desítek centimetrů před ní. „Kdo je tam?“ Ozvalo se z jejích úst stejně tak v nekonečné prázdnotě jako v úkrytu jako by ta místa nebyla od sebe vůbec vzdálená.
|
| |
 |
|
| |
 | Opostatněná paranoia New York - Součastnost Jako obvykle pro mě náručí spánku neskrývalo žádné sny, říkal jsem si že je to škoda, byly by vítaným odtrhnutím z monotónní reality. Po probuzení pozoruji, že jsem ve svém malém domě, ani jsem se nedopotácel do postele, místo toho jsem se zjevně rozhodl přespat na gauči. Důvodem pro to nebylo přehnané večerní pití jak by si mnozí možná mysleli, ale na vině jsou mé noční aktivity. Oblek který jsem si zatím nesundal by zacákaný krví, ale byl jsem si skoro jistý že nebyla moje. S povzdychem se zvednu z gauče a zbytek dopoledne trávím dáváním sebe a vybavení do kupy. Pozdní snídaně ve formě dvou vajec a kávy mi hned zlepšila náladu. Poté co je o vše důležité postaráno a i já sám se zbavím pachu krve se obleču do košile s kravatou, kalhot a kožené bundy a bot. Celý depresivní pohled dovrším slunečními brýlemi a nožem schovaným v botě. Netrvá mi dlouho se dostat do práce, naštěstí byl teď v kanceláři docela klid, takže jsem si mohl dovolit se trochu flákat. Skoro to vypadalo jako by se zločinci něčeho báli a v poslední době moc nevystrkovali nos. Pousměji se. Nebo někoho. Díky několika manželským sporům a daňovým únikům opouštím práci až později odpoledne. Doma následuje krátký trénink, ale už od konce mých právních povinností mě pronásleduje pocit že je něco velice špatně. Bylo to hloupé, vážně. S návratem mutantů byl svět vzhůru nohama. Ale já se tím příliš nezabýval, mé hodnoty to nijak neměnilo a mou roli také ne, myšlení raději přenechám filosofům a sám budu dělat to co jsem dělal vždy. Navzdory této jistotě jsem se během tréninku nemohl soustředit a tak si do večerního města sbalím svůj velmi důležitý pásek s ruční strelnou zbraní. Člověk nikdy neví co na něj noční New York nachystá, a vyrážím do svého oblíbeného baru. Brzy už sedím na baru, navzdory tomu že rozhodně není prázdný, tak moje vizáž a výraz my zajišťují jistý odstup od běžných štamgastů. Teď už jen musím čekat až se objeví Ember. Jednak mám vážnou chuť na cherry a za druhé potřebuji s někým probrat tuto opodstatněnou paranoiu. |
| |
 |
|
| |
 | ✴ Den jako každý jiný ✴ New York *beeep beeep beeep* Ozýval se všude ostrý zvuk bezpečnostního alarmu. Tiskla jsem křečovitě ruce na kovový povrch těžkých dveří, který se stále více a více rozpaloval. Skrz kulatý průzor s několika vrstvami bezpečnostního skla jsem viděla jeho tvář. Usmíval se. I přes to všechno co se dělo, se usmíval. Jeho rty se pohnuly, jako kdyby se mi snažil něco říct. Naklonila jsem se ke sklu nedbajíc sálajícího tepla, které už jsem cítila na své kůži. V tom celou postavu přede mnou pohltil oheň... „Ne!!!“ Probudila jsem se výkřikem, zbrocená studeným potem. Seděla jsem s lehkou přikrývkou shrnutou na nohou. Rozcuchané světlé vlasy mi padaly do obličeje, zatímco jsem ztěžka oddechovala. Někde ze zdola ke mně doléhalo pípání. *beeep beeep beeep* Můj budík! Rozhlédla jsem se kolem, abych jej našla, ale to jsem neměla dělat. Neležela jsem v posteli, ale vznášela se volně u stropu. Tohle samotné uvědomění stačilo k tomu, aby moje schopnost přešla v milisekundě z autopilota na vědomé užití a já spadla zpátky do své postele. Jen to v ní na protest zavrzalo. „Zatraceně!“ Zaúpěla jsem, natáhla se po neustále pípajícím budíku a zase se převalila do postele. Chvíli jsem jen tak koukala do stropu a snažila se oprostit od silných emocí, které ve mně zanechal ten živý sen. Byly to už dva měsíce a přesto mě to stále pronásledovalo. Psycholog říkal, že se s tím časem vyrovnám. Nemusíte se bát. To co prožíváte, je naprosto přirozené. Chce to jen čas, aby se s tím mysl nějak vypořádala. Potřebujete najít nějaký vyrovnávací mechanismus, který to urychlí. Nepřemýšlela jste o pořízení psa? ✴ ✴ ✴ „Ehhh, tak jdeme na to...!“ Vstala jsem z rozestlané postele, pustila rádio a vydala se směrem do sprchy. Slunce za okny už bylo skoro v polovině své denní dráhy a prohřívalo můj vcelku vzdušný byt. Horkou vodu a páru sprchy brzy nahradila pára stoupající z výhružně pípající rychlovarné konvice. Zalila jsem si instantní kávu a přidala do hrnku tři lžičky cukru. Věděla jsem, že je to strašný blaf, co má k pravé kávě daleko, ale pressovač jsem měla rozbitý a vykuchané součástky rozházené na části kuchyňské linky. Ještě si tak najít chvíli a zase to poskládat dohromady. Káva, cornflaky zalité studeným mlékem a rychlé prolítnutí nejnovějších zpráv. Moje ranní rutina byla v posledních týdnech až děsivě stejná. Přesto tu ale přibylo něco nového. Hodila jsem si přes ramena koženou bundu s lehkým úsměvem vyšla ze dveří. Vyběhla jsem schody nahoru a servisními dveřmi vyšla na vybetonovanou střechu. Někdo by řekl, že výhled odtud byl skvělý, ale to ještě neviděl, to co já. Podrážky mých tenisek se odlepily od země a chvíli se nad ní jen vznášely, když v tom rázová vlna rozfoukla obláček prachu a kamínků a já vystřelila do oblak.
Nadýchaná oblaka líně plynula kdesi pode mnou a vítr mi čechral ještě vlhké vlasy. Zastavila jsem se ve vzduchu, nasávala hřejivé sluneční paprsky a po těle se mi přelévala zlatavá záře. Výhled to byl prostě úchvatný. Tohle byl můj vyrovnávací mechanismus! ✴ ✴ ✴ Do baru jsem dorazila jako vždy ještě před otevřením. Pozdravila jsem Caroline, která stála za barem, a začala jsem chystat vše potřebné. Sem tam jsem koukla kamsi dozadu, kde se nacházelo naše malé tajemství. Naše? No, naše, protože jsem o tom nevěděla sama. Ne, sešlo se nás tu už několik, kterých se týkalo to nedávné probuzení, prozření, či ukončení vládního experimentu, jak někteří říkali. Byly dny, kdy bych to LSD ve vodě popravdě brala zpět, ale museli jsme se s tím naučit žít. Všichni.
Leštím sklenice a dávám si dobrý pozor, abych nějakou příliš nezmáčkla. Pořád jsem své nové schopnosti neměla tak úplně pod stoprocentní kontrolou a raději nebudu počítat, kolik rozbitých sklenic a dalších věcí mě to stálo. Svět kolem je tak křehký! S postupující hodinou se lidé začínají trousit stále více a více a bar se začíná zaplňovat družnými hovory, melodiemi z jukeboxu a cinkáním sklenic. Je to hudba pro mé uši. Je pěkné vidět, když vlastní podnik prospívá a lidé se do něj rádi vrací. „Tak co to bude, zlato?“ Usmála jsem se mile na jednoho muže v obleku s povolenou kravatou, který se s unaveným výrazem usadil na barovou židli na druhé straně baru. „Ah, těžký den? To naprosto chápu. Tady... tohle je na účet podniku, ať se to trochu spláchne. Tak copak tě trápí?“ Naklonila jsem se k němu a šoupla přes bar sklenici s dvojitou whisky. Ano, dnešní den bude jako každý jiný. Nebo ne? Koutkem oka jsem také zaregistrovala známou dívku. Dneska se mi tu začali nějak scházet. Že by se něco dělo? „Takže dnes dvojitý rum, jo?“ Sjedu Eden trochu nedůvěřivým pohledem. Kolikrát jsme tohle už nacvičovaly? „Poprosím občanku.“ Pro formu si vyžádám tu kartičku, na které stejně není její pravé jméno, věk ani nic dalšího, jak už jsem věděla. Bylo to spíše divadlo pro ostatní zvědavé oči. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo ještě někam nahlásil, že tu naléváme nezletilým. Občanku otočím mezi prsty, krátce si ji prohlédnu, než zase vzhlédnu k známým tvářím a začnu rozhovor. „Tak co se zase děje?“ |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Opodstatněná Paranoia? Proslulý bar v New Yorku - Současnost - Kecací sekvence Darovaná whisky přede mnou nevydrží dlouho, nikdy jsem nepochopil proč lidé vždy po dolončení drinku lehce uhodí skleničkou o bar, ale následuji jejich příkladu, když všichni, tak všichni. "Díky, tohle bodlo." Prohodím k Ember, než si všimnu další známé postavy dvě barové židle ode mě, během divadla s občankou se snažím se nezašklebit, normálně nejsem pro porušování pravidel, ale Brown nějaký ten alkohol v krvi snese. Poté stočím pozornost zpět k Ember. Připadajíc si trochu hloupě kvůli tomu že jsem tady kvůli paranoie. "Nevím proč je tady náš oblíbený pavouk, ale za mě... Mám příšerný pocit že je něco špatně, jaky by mi někdo celý den dával břitvu mezi obratle. Tak mne napadlo, jestli se něco neděje, o tom vždy víš ty. Ale taky je možné že za to může naše Alenka za zrdcadlem." |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro
|
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Známé tváře ✴ New York – Součastnost „Jasně, není zač. Od toho jsme tady.“ Rozhodím krátce rukama a mrknu vesele na Edwarda. Ano, ať už se lidé snažili sebevíc udržet své životy pevně v rukou, někde se prostě potřebovali uvolnit. Nebo se snad něco u nich podělalo natolik, že potřebovali svůj zpackanej život utopit v alkoholu. A kde jinde se utopit v alkoholu lépe než v tomhle skvělém a diskrétním baru. Lhala bych, kdybych řekla, že především poslední dva měsíce nemáme rekordní tržby. Naleji do sklenice dvojitý rum a doplním zbývající ingredience pro neošizené Cuba libre. K limetkovému plátku a černému brčku ještě píchnu zářivě žluté paraplíčko, které jsem vylovila kdesi z pod pultu. „Promiň, Eden. Pruhovaná brčka pořád nemáme, ale tady máš aspoň navíc paraple pro VIP.“ Šoupnu k ní sklenici a snažím se ignorovat to, že tu ilegálně nalévám mladé holce, co je možná ještě bezdomovec. Edward na mě začne mluvit, a tak se postavím tak nějak mezi ty dva, abych slyšela obě strany. „To jste se zase o něčem pohádali, že si dáváte takový odstup?“ Vyměním si tázavý pohled s oběma. „Ahh, tohle.“ Vydechnu zhluboka, když Edward začne. Měl pravdu, něco divného bylo ve vzduchu. Ale poslední dobou se dělo něco pořád. „Popravdě, něco málo jsem zaslechla, ale neřekla bych, že je to něco extra velkého vzhledem k poslednímu vývoji událostí. Tak třeba o čtyři bloky dál prý nějaký týpek nabízí falešný rolexky.“ Ušklíbla jsem se a naklonila se k Edwardovi a trochu i Eden. „A taky, že nedaleko Hell´s kitchen se na trhu objevily nějaké nelicencované zbraně. Hodně zbraní.“ Šeptnu. „To se jen tak povídá… Ale nic velkého, jsem nezaslechla.“ Pokrčím rameny a zase se narovnám. „Hmm, vím, že se budu opakovat, ale možná by si měla popřemýšlet o změně bydlení, Eden. Tohle není moc zdravý.“ Prohlédnu si Eden poněkud starostlivým pohledem. „Mám dost známých, co by ti byli schopní pronajmout pěknou garsonku za slušný peníze. O kauci bych se už nějak postarala.“ Nabídnu jí, i když se obávám, že Eden nebude ten typ, který by lákala obyčejná práce, placení nájmu a pravidelné návštěvy u zubaře. |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Pohoří Nejistoty New York - Součastnost Nejistý si v tom, proč jsem vlastně tady se trochu zdráhám s odpověďmi, moje duševní zdraví by už kdekdo odepsal a já nepotřeboval aby s nim připojily i členky týmu. "Já a hádat se? Prosím." Poznamenám se sarkastickým úšklebkem. Ale kdyby se nad tím jeden zamyslel, já a Eden bychom se mohli pohádat o spoustě věcí. Na většinu z nich prostě ještě nenadešla řeč. Tak jako tak má Ember pravdu v tom, že by se holka mohla proti svému zvolenému úsudku dát trochu do kupy, s právními dokumenty bydliště bych neměl problém. Ale zmíním to až na to přijde. "Vlastně by to bylo možné, ale spíš bych to vyloučil, skákání mi zatím nijak velké problémy nedělá." Řeknu smrtelně seriózně k Eden, dokud mi fasádu neprolomí další úšklebek. Moji pozornost má krátce poté opět Ember, mozek se mi chvilku pozastaví nad faktem, že všichni tři máme jména začínajíc na E. "Nemůžu říct že by mě nějak extrémně zajímalo falešné dámské oblečení, ale ty zbraně zní zajímavě, později se na to podívám. Poslední co potřebujeme je hromada lidí se zbraněmi z černého trhu v ulicích." Řeknu trochu nepřítomně, zatímco si poznamenám několik klíčových slov, třeba o tom bude něco vědět Frank. Navzdory tomu že tohle by vysvětlovalo moji nejistotu, pořád se mi zdá že tohle není úplně ono. No, tak jako tak. Třeba se něco stane když tu chvilku budeme. Ze zkušeností jsem se už naučil že potíže si Vanguards nacházejí snadno. "Teda kromě potíží se střechou, co je nového?" |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro
|
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Barmanské povinnosti ✴ New York - Současnost "Není snad hádání to, co právníci dělají?" Neodpustím si rýpnutí do Edwarda, který mi trochu nahrál na smeč. "Zase to tvoje cherry, Edwarde?" Ani nečekám na jeho odpověď a pár kroky dojdu k polici, ze které sundám tmavou láhev a naplním z ní sklenici, kterou položím před Edwarda. "Tak se školami už nevím... ale na daně není nikdy pozdě. Některé věci se nezměnily ani teď po tom... no po tom." Odmlčím se trochu. Všichni tři moc dobře víme, na co narážím. "Na druhou stranu, mít střechu nad hlavou taky má svá pozitiva. A tím myslím střechu. Ne skruž nějakého potrubí." Chvíli Eden sleduji, ale je mi jasné, že tu házím hrách na zeď. Kdybych mohla, tak teď dupnu Edwardovi na nohu, aby taky něco rozumného přihodil, ale zmůžu se jen na významně povytažené obočí. "Už si zase provokovala policisty? Ti z toho budou mít jednou infarkt. Ještěže tu máme pravní pomoc pro takové případy." Další významný pohled Edwardovým směrem. Edwardova další slova mě hlasitě rozesmějí. "Heh, ano přesně dámské oblečení. Obchází tam podezřelý chlápek a nabízí lidem dámské kalhotky... Ne, myslím rolexky." Poklepu si na zápěstí. "Jo, možná by to nebylo od věci to omrknout. V poslední době se tyhle případy ale množí. Řekla bych, že neregistrované zbraně jsou ještě lepší, než třeba nějaký vraždící robot, nebo něco ještě šílenějšího. Celé je to... zvláštní." Odmlčím se nakonec a snažím se utřídit si myšlenky. Je matoucí najednou v hlavě nacházet vzpomínky na dětství a vylepené plakáty superhrdinů, na které si pamatuji jen z posledních pár měsíců. "Zajímalo by mě, jestli bych doma ještě našla ty figurky..." Zamyslím se nahlas. "Vy jste nic nesbírali? Superhrdiny, myslím!" |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Nihilistická konverzace New York - Součastnost Na to co mi řekne Eden jen nasadím lehce nepříjemný výraz a dvakrát lehce kývnu, takový ten výraz co nasadíte když jste jak šokováni, ale ne úplně překvapeni. "Třeba by jsi mu ty projevy lásky mohla někdy vrátit, nemyslím si že by ti to někdo mohl vyčítat. A i kdyby náhodou ano, určitě by z toho nebyl problém, naopak jestli v tom bude pokračovat, tak si vyslouží pár veřejně prospěšných prací." Na konci prohlášení děkovně kývnu na Ember a kopnu do sebe cherry, hned je mi o něco líp, normálně jsem spíš pro to nechávat lidi ať si své problémy vyřeší sami v rámci zákona, ale pohled barmanky mi jasně dává najevo co si o tom myslí. Na její rozesmání jen pokrčím rameny, nemůžu říct že bych v módních termínech měl kdovíjaký přehled, taky aby jo, když pořád nosím jen obleky a neprůstřelnou zbroj. "Já projednou bych tu raději viděl ty zbraně než robota, ti se střílí dost špatně, ale zkus něco zjistit o těch hodinkách. Já se zítra podívám co zjistím o těch zbraních a poté to zkusím zarazit." Snažím se přihodit něco co naše plány někam dostane, ale ostatní mají zjevně jiný názor když se rozhodnou vzpomínat. "Myslím že jsem měl jednu figurku Jamese Buchanana “Buckyho” Barnese. Kterou jsem dostal jako hračku ke cornflakům, ale to bude asi tak všechno. Přece mi nebudeš tvrdit že nás považuješ za podobné." Ujede mi s lehkým uchechtnutím, ale kdo ví, třeba stále považuje svojí morálku za správnou. Nebo by to mohla výt manipulace vzpomínek. Ta si u mě vyžádala zhruba měsíční sezení v psychiatrické kanceláři, jako právník jsem to měl nařízené. Banda cvoků. "Ale když jsem s tímhle začínal, našel jsem si docela přehled. Měli jste nějaké oblíbence, kromě našeho zrcadlového strašidla" |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro
|
| |
|
„Dobrý večer Ameriko! Zdraví vás váš J. Jonah Jameson s pravidelnou dávkou pravdy! Jak většina ví odešel jsem do důchodu. Připadalo mi že doby mé novinářské i politické kariéry je čas nechat za sebou a splnit si mládenecké sny. Navíc když nám kůra doktora Bannera dodala čas navíc a stáří se odsunulo o pěkný kus vzad. Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Já vám vážení říkám… Byli jsme okradeni! Vzali nám paměť a nechali nás celých dvacet let tápat v temnotách. Někdo musí nést za celou tuhle situaci zodpovědnost! Já vám řeknu kdo!“ Práskne rukou do pultu před sebou a v obličeji rudne jako rak. „Kde jsou totiž Avenegers? Kde jsou všichni nejznámější výtahové a samozvaní ochránci? Utekli? Samozřejmě, mají z nás strach. Strach z obyčejných lidí, které oblbli! Těch dvacet let se hodně z nich drželo na očích veřejnosti a teď jsou všichni pryč. Mezitím nové stvůry útočí na život pracujících Američanů a noví samozvaní strážci pořádku se snaží udělat si jméno. Říkám vám jediné. Všichni jsou to zločinci a nevěřte jim! Pokud se nás ale někdo dokáže zastat je to podle mě nová struktura S.H.I.E.L.D.u. Ti při svém boji proti terorismu alespoň dokázali že umí být užiteční. Teď zařizují poradenská a shromažďovací centra po celé Americe. U kohokoli se projeví ten mor schopností se tam může dostavit. Dostane se mu poradenství a příslušné péče. Pokud se ale ptáte mě nemělo by to být dobrovolné a všechny by je měli zavřít někam kde z nich společnosti nemusí mít strach! Stačí jako důkaz už jen to že se opět ztrácejí lidé po celém New Yorku. Bylo zaznamenáno několik útěků z vězení. Většinou se jednalo o lidi, o kterých nikdo do toho osudového dne ani netušil že jsou nebezpeční! Shocker, Task Master, Blob, Abomination a mnozí další. Brzy začne peklo na zemi. Policie ani armáda tohle nezvládnou. Věřte mi! Navíc se ke mně díky mým zdrojům dostala ještě jedna znepokojivá informace. Mám ji jen pro vás. Někdo odstraňuje z cesty bývalé společníky zločineckého bosse známého jako Kingpin. Po tom se navíc slehla zem. Podle očitých svědků se během výpadku živil jako CEO nejmenované firmy zabývající se automobilovým průmyslem. Pak se po něm ale slehla zem. Jak říkám otázek je víc než dost. Děkuji za pozornost. Jsem rád že počet diváků roste každým dnem. Pravdu nikde jinde nenajdete. Dobrou noc. Váš J. Jonah Jameson!“ |
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Copak nikdo nezná pravidla ✴ New York - současnost "Počkat, vážně chceš řešit padělaný hodinky?" Zarazí me Edwardova žádost, abych o tom ještě něco vyzvěděla. "Myslím, že je za tím snad nějaký větší komplot, nebo snad světové spiknutí? Ale dobře, jestli chceš. Ještě se ti tu poptám." Pokývám rezignovaně hlavou. Edward byl z mého pohledu do jistých věcí dost zapálený. Ostražitý? Ano. Nezdravě paranoidní? Taky vcelku ano. A tak jsem věděla, že nemá smysl se s ním nějak přít. Třeba z těch falešných rolexek nakonec něco bude. Nebo se prostě jednoho dne objeví s novýma hodinkama. "To já měla doma plakáty a komplet sadu figurek všech Av..." V tom ale překvapeně zamrkám, když kolem mě proletí jedna z flašek tažená pavučinou. "Eden...!" Na moment zním jako má matka. Rozhlédnu se rychle kolem, jestli tohle představení nepřilákalo nechtěnou pozornost. Naštěstí pro nás se většina lidí věnuje tomu, proč sem přišla, a to hledání smyslu života na dně svých sklenic. "Celou lahev?" Nakloním se k ní a položím majetnicky ruku na flašku. "Už jsme to řešily, že tyhle věci tady vepředu nemají co dělat. Jestli si tu potřebujete něco nacvičovat, tak tam vzadu je plno místa.. Ewww." Uvědomím si, že se mi ta pavučina nalepila na dlaň a nechce dolů. "Z čeho to sakra je? Ne! Počkat! Nechci to vědět!" Začnu si odlepovat hmotu z dlaně. "Stále ještě tu platí aspoň nějaká pravidla, aspoň tady vepředu. Takže pokud chcete něco k pití, tak si prosím řekněte. Děkuji." Vezmu si zpět láhev rumu a udělám Eden v mezičase další cuba libre. Stejně je ta flaška od Edeniných pavučin a jen tak ji na polici vrátit nemůžu. To bude hodně koktejlů. "Vážně tu leju do coly zrovna Zacapu? To si nemohla chytit něco průměrnějšího...? To je večer." Povzdechnu si a když už jsem v tom, tak si také naleji trochu do široké sklenice, přivoním a napiju se. Chuť je příjemná s tóny čokolády a vanilky. "Taková škoda... Dáš si rum Edwarde? Když už nám ho tady Eden vybrala a prý zveš?" |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Nečekané vyrušení New York - Součastnost Znovu pokrčím rameny, falešné hodinky možná nevypadají jako velká věc, ale já vím že takovéto podniky ve většině případů nefungují samostatně, odněkud se ty hodinky přece musí brát. Ember věděla že ohledně těchto věcí jsem naprosto neoblomný a tak se se mnou dál nedohadovala, dobře. Začínáme fungovat jako tým, to se bude hodit. Podaří se mi úspěšně odignorovat celou diskuzi ohledně pravidel a pavučin a zrovna jsem se chystal dát Ember přednášku. "Víš Eden, je tady takov-" Zarazím se v momentu kdy slyším známý hlas v televizi, rychlost s jakou se otočím k obrazovce by mohla zavádět že se hodlám na zařízení vrhnout a vymlátit z něj duši (kdyby nějakou mělo). Ale nic takového, pouze reflexy. Zatímco poslouchám, mávnu rukou na děvčata s úmyslem že mi asi nezbyde nic jiného než vzít dnešní večer na sebe, snad si to gesto vyloží dobře. V průběhu projevu si mi mění výraz obličeje, soustředěnost vystřídá vztek a zakončí to pobavením. Když už jsem byl o tuto pravdu obohacen, otočím se zpět k děvčatům. "Svým způsobem má pravdu, nedělejme si iluze, my jsme zločinci a SHIELD je efektivní, na ně si musíme dát pozor. Nevím jak vy, ale já nemám zájem nechat se zavřít do nějaké laboratoře, kromě toho. Máme tady práci." Zaznamenám si několik věcí a poté pokračuji, tohle vážně nevypadalo dobře. "Shocker, Task Master, Blob, Abomination, Kingpin a další? Promiň Ember ale na hodinky nám asi nezbyde čas. S tímhle musíme něco udělat, později se zeptáme Wandy, ona o tom bude vědět víc." Nakonec se ještě zhluboka nadechnu a pomyslím si jestli by raději neslyšely něco trochu povzbudivého. "Jestli chcete znám můj názor, tak pamětí se moc nezabývejme, filosofové to oddřou za nás, my musíme zůstat soustředení. Tady budou všichni proti nám." Povzdechnu si, to moc povzbudivé nebylo, možná si přece jen dám ten rum. |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro
|
| |
 | Den jako každý jiný New York, 12.10.2042
Život, který je závislý na sociálních sítích je zvláštně nudný. Vstávám, až mě mňoukající kočka probudí, nikam nespěchám, nic mi neuteče. Nakrmím kočku, pozdravím pár duší, které mě po ránu chodí pozdravit a pořád nedokáží respektovat moje soukromí. Třeba taková tetička (není to moje teta, ale už jí tak říkám) Annie, si ráda štrikuje v jednom z velkých křesel, které mám v obývacím pokoji. Zajímalo by mě, co by dělala, kdybych si našla přítele, zůstala by tady, nebo by konečně šla štikovat někam jinam? No, udělám potřebnou ranní hygienu a vrhnu se do práce. Což pro mě znamená, že se převleču (dříve jsem pracovala v pyžamu, ale člověk je nějak méně efektivní, převlečení pomáhá s produktivitou), sednu si na gauč a otevřu si iPad. Celé dopoledne strávím vlastně kreslením, přidáváním příspěvků na sociální sítě, lehkou snídaní/obědem a ve chvílích, kdy nevím, jak s kresbou dál, tak s věnuji čtení příspěvků a článků a sledování videí, která by mohla poskytnout zajímavé informace o New Yorku. Jestli se třeba někde nedozvím o podivnostech ve světě, nebezpečích, nebo snad dokonce o nějakých padouších… Když nenajdu nic zajímavého, co bych mohla sdílet se svojí skupinou, nebo co bych mohla jít vyšetřovat a zkoumat na vlastní pět, vydám se alespoň na chvíli na čerstvý vzduch. Venku si dám flat white s ovesným mlékem a posadím se do blízkého parku. Přestože je spousta lidí, která neuznává že to, co dělám je opravdová práce, někdy jsem z koukání do obrazovky víc vyčerpaná, než při honění padouchů. Fyzická činnost má prostě co do sebe a s tou psychickou se střídat musí. Při sezení v parku se také vyptám svých oblíbených informátorů, zda pro mě nemají něco zajímavého, slyším jen o nějakých nových místech, které jsou tam, kde předtím nebyly. Nebo tam měly být, ale už nejsou. Ale nic zajímavého, žádné podezřelé zabití, žádná monstra, žádné neobvyklé nebezpečí, kromě klasických krádeží, které jsou ve městě již tak obyčejné, že nad nimi nikdo nezvedne snad ani obočí. A ne Esme, opravdu není zajímavé, že se do tvého starého bytu nastěhoval nový pár. Prosím, hlavně ho nevystraš. Poté, co načerpám při pohledu na krásně barevné listí dostatek inspirace vydám se zpátky k domovu. Chvíli si hraji s kočkou, zacvičím si jógu, když mě na chvíli nechá na pokoji a vrhnu se zpátky na kreslení. Čas se mi pomalu ztrácí v barvách hnědé, oranžové, červené a zbytků zelené, až je najednou úplně tma a já si uvědomím, že jsem se ani neozvala členům své „superhrdinské“ skupiny. Ale oni se také neozvali, tak jim asi nechybím, anebo mají podobně nudný den jako já. Pokud se tedy nerozhodli, že se k nim nehodíš a nepotřebují tě, stejně jim nemáš co nabídnout, v druhé kůži by ti bylo líp, nebuď tam upnutá na tento svět… Zastavím myšlenky ve vlastní hlavě, dokončím svoji práci a konečně se vzdálím z on-line světa. Protože se stmívá již později, je již venku pořádná tma, tak se rozhodnu vzít kočku na malou procházku, kolem bloku. Do baru za Ember mě to láká, ale jít si tam jen tak v běžný den ještě nedovolím. Ne, když by něco potřebovali, tak se ozvou. Nemůžu vypadat, že nemám žádné jiné zájmy nebo přátele. Proto pouze obejdu blok a vrátím se zpátky do bytu. Den jako každý jiný.[/b] |
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Starý (ne)známý✴ New York - současnost Z našeho rozhovoru nás vyruší úderná znělka televizního zpravodajství, která přiměje nejednu hlavu přestat zkoumat obsah skleniček. Já, stejně jako moji dva společníci, také zvednu zrak k televizní obrazovce. V poslední době zprávám z pochopitelných důvodů věnuji mnohem více pozornosti než dříve. "Jameson..." Pronesu s trpkou stopou v tom jediném slově. Ten chlap s tím jeho radikálním přístupem mi na nervy lezl vždycky a teď to bylo ještě podpořené tím, že prakticky nesnášel nás. Nás, co si to stejně nevybrali, ale snažili jsme se to aspoň k něčemu dobrému využít. "Tohle ještě tak scházelo. Na druhou stranu... Má pravdu v tom, že tu nikdo není. Myslím ty původní hrdiny. Copak jste slyšeli o někom jiném než..." Pohledem sklouznu směrem níže, kde se v podzemním úkrytu schovává zrcadlo s Wandou."Neřekla bych, že jsou všichni v takovém stavu jako ona." Z krátkého zamyšlení mne vytrhne záblesk čehosi bílého na kraji mého zorného pole. Eden! Nic neříkám, ale pohled, který věnuji Eden, co si zrovna ukořistila jednu z peněženem mých hostů, je všeříkající. "Pravidla?" Povzdechnu si. Nepotřebuji, aby mi tu okrádali mé hosty. "Ale tuhle si nech. Stejně je to ten, co mi tu v posledních dnech dělal docela problémy, tak třeba už nepřijde." Tvrdým pohledem probodnu záda toho nic netušícího muže před námi. "Ale jen pro tentokrát!" Zvednu výhrůžně prst a doleju oběma sklenice. "Joo, hodinky asi už nikoho zajímat nebudou... Uvidíme, přátelé, co nám další dny donesou. Asi bysme se měli pořádně vyspat, myslím, že nás čekají ještě divoké časy." Mrknu na ně a obrátím do sebe obsah své sklenice. Rum příjemně hřeje a já se začnu věnovat střídavě své práci, dalším hostům a také Edwardovi s Eden, se kterými prohodím nějaké to slovo vždycky, když k tomu dostanu prostor. Je to fajn večer. Snad nám to ještě dlouho vydrží. |
| |
| Noční život New York - součastnost Uprostřed moře nejistoty se najdou i ostrůvky klidu. Jeden z nich se objevil i dnes večer v baru. Na první pohled se zdá, že tu majitelka vede klidný rozhovor s mužem středního věku a jeho dcerou. Dokud se člověk nepodívá zblízka a všimne si, že na první pohled mladistvá popíjí tvrdý alkohol a mluví, jak by se s rodiči určitě nemělo. Kdepak, nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Dnes večer se tu sešla polovina nejnovějších ochránců New Yorku. Vanguards. Možná si většina lidí myslí, že hrdinové ve volném čase cvičí, bděle sedí u napíchnutých policejních vysílaček nebo jinak bdí nad obecným pořádkem. Tihle tedy ne, minimálně dnes večer. Místo odhodlané připravenosti bouchne o bar Cuba Libre (s dvojitým rumem a VIP paraplíčkem místo brčka s proužkama, protože ty prostě nejsou) a dvojitá whisky (na účet podniku). Ochrana zákona zrovna neprobíhá, protože namísto bdělého potírání zločinu je přijata falešná občanka, aby se neřeklo a večer pokračuje svým vlastním tempem, jak už to v New Yorkských barech bývá zvykem. Caroline za barem rychle pozná, že bude mít víc práce. Šéfka prostě má svá vlastní věci k řešení a mladá holka se bude muset začít otáčet. Naštěstí to dne nevypadá tak hrozně a stihne to. Bude alespoň víc spropitného. Debata se mezi přátelským pošťuchováním ale točí kolem jasných témat. Co teď? Ember zaslechla něco o padělání a pašerácích zbraní v New Yorku. Jeden by nevěřil, co všechno se v baru šustne. Edward taky cítí ve vzduchu, že se schyluje k bouři, nebo ho možná dohání artritida a věk. Alespoň tedy ve světě holek kolem dvacítky, kde je každý kolem třicítky jednou nohou v hrobě. I když je pravda že uvolnění v baru může být pro Eden vítanou změnou, když přebývá v zatékající kanalizaci. Když ale odmítáš začlenění do systému, který ti je proti srsti, nese to sebou jisté kompromisy. Whisky vystřídá cherry a kupodivu ji nechce ani jedna slečna. Eden se dostane nejblíže k večernímu cvičení svých schopností, když si pavučinou bleskurychle přitáhne z police celou lahev rumu. Coz naštěstí unikne pozornosti hostů. I když si to určitě nevyslouží pochvalu od jejích nových kolegů. Navíc uzná, že je čas na pravdomluvnost a přizná, že je tak nějak švorc. Vlastně se není čemu divit, že holka má občas problémy se zákonem. Nezaujatý pozorovatel by ale mohl tvrdit, že si to často způsobí lehkým provokováním jen ona sama. Plán je jasný. Zjistit víc o prodejcích falešných Rolexek i pašerácích zbraní. No co i Avengers museli někde začít. Konverzace se může stočit k uvolněnějším tématům. Třeba k tomu, kdo sbíral jaké akční figurky v době před tím, než všichni zapomněli. Naštěstí, než se debata stihne stočit k tomu, zda třeba Eden nesbírala něco víc a proč její kostým může někomu připadat povědomý, přeruší živou debatu televizní vysílání. Konkrétně one man show J. Jonaha Jamesona. Pokud někdo přilévá benzín do ohně nenávisti proti starým i novým lidem se schopnostmi, je to právě tenhle starý pardál. Nutno říct, že i u trojice u baru vyvolává jeho reakce rozdílné názory. Ať už prostou agresi (jasně že Eden), depresivní přemítání nad tím, na které straně zákona stojí (kdo jiný než Edward, je to přeci právník) nebo trpkou analýzu situace (při tom, co má Ember ve sklepě, se není čemu divit). Možná za to může počet vyprázdněných sklenic, ale další nenápadná pavučina přitáhne peněženku z kapsy jednoho opilce. I když pravidla o nepřitahování pozornosti jsou jedna věc, tak chlapík dělal nedávno problémy. Navíc mu visela z kapsy tak, že by jí stejně někde vytrousil. Karma je svině a třeba ho to něco naučí. Eden zase nebude muset hledat jídlo na místech, o kterých raději nemluvit. Večer pokračuje zahalený alkoholovým oparem a debatou nepravděpodobné skupiny, kterou dal dohromady osud v tomhle na hlavu postaveném čase. Než se kdokoliv naděje, oranžová záře vycházejícího slunce se opře do New Yorkských budov a je čas začít další den. |
| |
|
|
| |
| Tonight is the Night New York – současnost Vypadá to na další klidný večer. Chladný večer všechny zahnal do teplých budov a barevné listí tiše poletuje po ulicích. Ulice jsou téměř prázdné jako by New York byl městem duchů. O to víc je znatelná jakákoliv změna. Když se ulicí vyřítí policejní auto se zapnutými majáčky hluk se rozléhá ulicemi jako vřeštění Banshee. Uvnitř vozu sedí dva policisté v nejlepších letech. Jack Ditko a Jonathan Kirby. Ženou se k nahlášenému nepokoji v západním Harlemu. Dispečink hlásil že v jednom z bytů se ozývá hádka dvou mužů a rozbíjení nábytku. New Yorská klasika. Jak tomu kolegové říkají. K různým formám domácího násilí se vyjíždí mnohem častěji, než by komukoliv od sboru bylo milé. Auto zaparkuje ve vnitrobloku a oba policisté se vydají ke dveřím. Dohadují se o výsledku včerejšího zápasu Yankees. Kirby to bere trochu osobně. Přišel v něm o docela dost peněz za sázku. Ditko si z něj utahuje. Náhle se zastaví a Kirby ukáže na rozbité okno v přízemí. Může to být ten byt kvůli kterému tu jsou? Oba instinktivně vytáhnou pistole z pouzdra a postupují blíž. Ditko zavolá vysílačkou o posily. Od okna vede krvavá stopa do uličky za domem. Téměř si jí ve špatně osvětleném vnitrobloku nejde všimnout. Muži zákona vezmou baterky a kužel světla sleduje kapky vedoucí za roh. Opatrně postupují vpřed. Nervozita stoupá. Oba vědí že tahle práce je nebezpečná, ale s tím do toho šli. Postranní ulička je plná odpadků a někde zavřeští kočka. Ditko ji málem ustřelí hlavu. Oba muži se mají chuť tomu hystericky zasmát. Adrenalin pracuje. Stopa končí u hromady krabic. Na nich leží muž středního věku. Žádný hubeňour. Na sobě má ošoupaný oblek, který vypadá jako z druhé ruky. Ve světle svítilen se blýskají skla jeho kulatých brýlí. Drží se za rameno a skrz prsty mu vytéká krev. „Jste v pořádku pane?“ Zeptá se Kirby a připadá si trochu jako hlupák. „Kdo na vás zaútočil? Můžete vstát?“ Muž na něj zírá s vytřeštěnýma očima a neodpovídá. Vypadá vyděšeně. Ditko zdvihne ruku k vysílačce, aby podal hlášení. V tom se ale blokem ozve výbuch. Oba muže tlaková vlna odhodí o zeď. Muž leží a pořád hledí do stínů. Policisté se snaží vyškrábat na nohy. Kirby má podle všeho vyhozené rameno. Snad ruka není zlomená. Ditko cítí teplou krev na hlavě, čepice leží vedle něj a vidí rozmazaně. Vidí, ale těžké boty, jak k nim jdou. Nedokáže zdvihnout hlavu natolik aby příchozího poznal. Vidí, ale že má v rukou zbraně. Sakra ošklivě vypadající pistole s tlumičem. Kolega si ho ještě nevšiml. Chce ho varovat, ale nejde mu promluvit. Pozdě. Uličkou blesknou dva záblesky výstřelů… New York – současnost Všichni jste na domluvené „hlídce“ u Ember pod barem a domlouváte se jaké budou vaše další kroky. Útočiště kolem vás pořád očividně skýtá mnohá tajemství. Některé přístroje se vám nepovedlo zprovoznit jiné jsou zaheslované.To tak dobře že by bylo potřeba sehnat někoho schopného na jejich prolomení. Jen najít někoho kdo nebude mluvit. V neposlední řadě je tu pak žena za zrcadlem. Scarlet Witch chycená někde jinde. Jedna z nejnebezpečnějších žen planety ne-li vesmíru. Navíc s historií, která sleduje její působení na obou stranách barikády. Teď klidně levituje v nekonečném prostoru a oči má zavřené. V tomto stavu meditace hraničící s hibernací přebývá většinu času. Vlastně kdykoliv když nemluví s vámi nebo ji něco nezaujme. Podle debat s ní jsou jasné tři věci. Neví, jak se dostala tam kde je. Chce pryč. Chce zjistit co se jí stalo a vyvodit z toho následky. Podle toho, co tvrdí je mimo vaši realitu. Kdyby byla jen daleko ve vesmíru prostě doletí zpět. Otevře portál nebo něco podobného. Tam kde přebývá je jen nekonečné nic… a ona. Nejde se tam pohybovat ani utéct. Dokud se neotevřelo okno do vašeho sklepa nevnímala vůbec nic. Jako by se s tou trhlinou do téhle reality znovu vznikla. Nicméně je zdrojem užitečných informací. Občas se zdá že je její paměť doopravdy pošramocená, ale nestává se to zase tak často. Nebýt toho že jsou vaše rozhovory to jediné co ji vytrhuje ze života v prázdnotě, působila by doopravdy hodně znuděně. Takhle tak působí jen občas. Třeba váš poslední objev odhalil že auto schované v podzemní garáži není jen rychlý a výkonný kousek ale taky stará dobrá technologie S.H.E.L.D.u. Jejich létající auta ostatně byla propíraná v médiích už doby, co organizace vešla ve známost. Přesto se zdá že tenhle kousek byl zbavený veškerých poznávacích znamení i technologie která by ho na mateřskou organizaci vázala. Nedá se říct, že by to ohledně vašeho úkrytu nepřineslo ještě víc otázek.
Zrovna když jste uprostřed živé debaty celým úkrytem se rozzáří rudá poplašná světla. Je naštěstí tichý. Přesto nečekaný. Jeden z přístrojů v rohu místnosti s velkou obrazovkou se rozsvítí. Do té doby vypadal bez energie a nepřišli jste na to, jak ho zapnout. Teď na obrazovce naskočí krátký záznam, který se opakuje stále dokola. Podle údajů na obrazovce byl pořízený před několika minutami. Podle jeho úhlu musel být pořízený dronem, letadlem nebo dokonce satelitem. Po střeše se žene několik mužů. Na první pohled vypadají vcelku komicky. Jako by šli na maškarní za nindžy z nějakého asijského filmu. Nicméně to, s jakou obratností se pohybují, když přeskakují ze střechy na střechu už rozhodně komicky nepůsobí. Když navíc snímek dostatečně přiblíží je vidět i povážlivé množství zbraní co s sebou nesou. „PROTOKOL 004 HAND ZAMĚŘEN. ZÁPADNÍ HARLEM. RIVERSIDE DRIVE, WEST 136TH STREET.“ Bliká na obrazovce téměř jako hrozba. „Tak to teda hodně štěstí nováčci.“ Ozve se se zevnitř zrcadla. Scarlet Witch očividně opustila svou meditační pózu a celou situaci se zájmem pozoruje.
|
| |
 | Tonight is the Night! New York - Pod barem - Součastnost Tak se nakonec ukázalo že jsem se zatím nijak zvlášť nezbláznil, alespoň zatím. Netrvalo dlouho než jsme se přesunuli do našeho "doupěte" pod barem, mně osobně se to zdálo trochu nápadné, ale Ember mě ujistila že tady budeme mít klid a tak jsem jí věřil, kromě toho jsme tady měli věci kvůli kterým bylo tato pozice unikátní. Jeno z nich byly technologie, které musely být z časů hrdinů, protože zatím jsme z většiny z nich nic rozumného nedostali, měli zvláštní design. A druhá byla Wanda Maximoff, známá jako Scarlett Witch, byl to stále zvláštní pocit, mít jednu z nejmocnějších bytostí vesmíru ve sklepě jako radící vílu, ale v teď už se mi divné nezdálo pomalu nic. Já osobně jsem neměl ani ponětí o tom jak bychom jí mohli pomoci, magie vesmír a dimenze jsou věci tak trochu mimo mojí kompetenci, ale v týmu by s tím možná někdo něco svedl, jen jsme nepřišli na to jak a tak nám zatím setrvával současný řád věcí. Třetí a poslední věcí bylo vozidlo, trvalo mi věky než jsem z toho vozu odstranil všechny identifikátory a sledovací zařízení, ale výsledek stál za to. Vozidlo bylo prvotřídní kvality a navzdory tomu že schopnosti mých společníků mě jednou vyvedou z omylu, tak zatím jsme měli problémy s hromadnými přesuny. Jednou budu muset zjistit jak se to všechno sem dostalo, ale ne dnes. Vypadá to že dneska budeme mít plné ruce práce. Nindžové v New Yorku, to už jsem snad viděl všechno, ale jejich technika není důležitá, přišli ohrožovat moje město a tak je potká to samé co mnoho před nimi, stále přemýšlím nad tím jak se můj tým staví k mým spíše radikálním řešením, moc indikátorů jsem věru nedostal. Zatímco přemýšlím nad plánem, převlékám se do "pracovní uniformy". Velmi užitečné vybavení které jsem již předem měl v bunkru připravené. Nejprve se navleču do obleku, na levé stehno si do pouzder zavěsím nůž a Glock 17, zatímco na pravé straně Heckler MP5A3. Na záda přijde zakřivený meč s taktickým jílcem a SCAR-L na který s hlasitým *CVAK* připevním granátomet M203. Ještě chvíli si všudemožně na hrudi připevňuji malá pouzdra s minucí a kouřovými granáty. Nindžové budou jistě mít dost triků v rukávu, ale dnes nebudou sami. Několik plánů mi již létá v hlavě, ale budu muset počkat co řeknou ostatní. Jako obvykle se snažím skupince hrát na rádoby velitele, což je legrační vzhledem k tomu, že moje schopnost bude ze všech nejslabší. Když promluvím, můj hlas zní mnohem agresivněji a vrčivěji, ale jestli je to nálada nebo modulátor se nedá říct, tak jako tak. Právníka Chase by jste z toho hlasu nepoznali. "Takže vážení, pobíhají nám tady nindžové, asi nebudou mít nejlepší úmysly a mi je tady beztak nechceme, takže si to s nimi půjdeme hezky po superhrdinsku vyříkat, připravte se a jdeme do auta, řídit budu já, na plánu se dohodneme po cestě." S tím počkám pokud někdo nemá další přípomínky, pokud ne, vyrážím k autu. Oblek  Heckler & Koch MP5 FN SCAR |
| |
 |
|
| |
 |
|
| |
 | ✴ Do akce ✴ New York - tajný úkryt Měl to být den jako každý jiný. Tedy s výjimkou toho, že jsme dnes měli naplánovanou naši slezinu. Většinou se v poslední době nic nedělo. Spíše jsme se snažili zprovoznit věci v tajném úkrytu a tak nějak se naučit spolu fungovat. Žádné velké pronásledovačky zločinců, nebo superpadouchů. Tedy pokud Ed nedělal tajné melouchy. Ani v posledních dnech se toho příliš nedělo. Aktuálně nás tak možná mohly zajímat padělané rolexky a černý trh se zbraněmi. Nic moc velkého, ale někde se začít musí. Jak asi začínala ona? ✴ ✴ ✴ Postupně jsme se sešli v úkrytu pod barem, kam jsem doprovodila posledního z příchozích a v ruce za zády nesla lahev s velkou barevnou mašlí. „Tak už jsme všichni.“ Zahlásila jsem, při příchodu a pohledem vyhledala osobu, které tohle celé nesu. „Hej Eden, všechno nejlepší!“ Usmála jsem se široce a podala jí dárek společně s narozeninovou kartičkou. Přáníčko „Já vím, že si je měla včera, ale neznám tvoji přesnou adresu, tak jsem ti to nemohla poslat.“ Jak kulantně naznačit, že do kanálů pošta nechodí? „Snad se to bude líbit... Tedy hlavně chutnat. Je to desetiletý karibský rum, který zrál poslední rok v sudech po cherry, takže by měl být docela aromatický a... no asi bych ho nelila do coly.“ Ušklíbla jsem se a raději opět nepřemýšlela nad tím, že tu mladé holce podporuji její začínající alkoholismus. No co, lidé mají dostávat dárky, které ocení. Ne, ponožky. I když takové teplé, huňaté... Ze zasnění mne vytrhne poplach. „Co to je?“ Zeptám se zcela upřímně překvapená zvukem, který tu slyším prvně. Sice jsem se tu v mezičase sem tam hrabala v místních zařízeních, ale byla jsem schopná opravit rozvody, či napájení, ale jakmile jsme ty počítače nahodili, byla jsem v háji. Hacker jsem skutečně nebyla a jak se záhy ukázalo, tak nikdo z nás. Obraz, který se ale objeví na jedné z velkých obrazovek docela záhy napoví. „Nejsou to... Ninjové?“ Přimhouřím oči a sleduji maskované osoby, které se s až nadlidskou obratností pohybují po střechách budov. Tak tohle vypadá na něco zajímavějšího než falešné hodinky. Rázně se postavím a odsunu se dozadu, abych se také oblékla do svého obleku. Je to domácí práce, ve které jsem zrecyklovala a předělala skafandr z projektu Helios. Oblek Materiály, které vydrží extrémní teploty, mechanické namáhání, radiaci... prostě nepřízeň vesmíru. Přesně tohle jsem potřebovala. Ještě nasadím masku, protože jsme přeci jen maskovaní samozvaní hrdinové a pak už se přidám k ostatním. Na rozdíl od Eda, nebo Eden už s sebou vlastně nic dalšího nenesu. Thadeus vypadá, že si s sebou také nic nebere a vlastně se ani nemusí převlékat. Ach ty výhody těch, co se jako lusknutím prstu změní na... cosi. Ed se chopí slova a potažmo i krátkého velitelského proslovu. Neskáču mu do něj a jen sleduji Eden, co na to... Aaa tady to je! Pousměji se, když ho dle očekávání opět uzemní. Zatím to u nás vypadá spíše na lehkou anarchii. „Jo díky, to se bude hodit.“ Vezmu si komunikátor od Eden a pak se zarazím. „Kde si to...? Ne, jasně. Nebudu se ptát.“ Zvednu ruku v zamítavém gestu a raději nechci vědět, kdo se bude pro změnu shánět po tomhle. „Dobře, budu dělat vzdušnou podporu, kdyby se objevilo něco nečekaného.“ Třeba rakety země vzduch? Panebože, neblázni. Jsme v New Yorku! Stejně jako Eden tedy zůstávám mimo auto a jsem připravena letět nad ním v mírném předstihu, abych mohla monitorovat situaci a hlásit případné rake... problémy! |
| |
 | Vzhůru za nebezpečím New York, tajný úkryt, 19.10.2042 Nějakou dobu se nic zajímavého nedělo, přestože se nacházíme zrovna v New Yorku, který s vysokou kriminalitou bojuje jako každé jiné velké město. Přesto jsme se společně scházeli na hlídky, nebo jsme hlídali „svůj“ kout města každý sám. Nikdy jsem nebyla fanoušek společného hlídkování, ale chápala jsem jeho důležitost. Když se vede konverzace o tom, co budeme dělat dále, jak vidíme naši funkci a jak můžeme zprovoznit techniku moc se ke konverzaci nepřidávám, pořád se cítím, že jsem příliš velký začátečník a příliš nezkušená abych se k něčemu takto důležitému vyjadřovala. Nějaký nápad občas ale přihodím, abych se necítila úplně k ničemu. Scarlett Witch v zrcadle byla děsivou připomínkou toho, že ještě pořádně nic o tomto světě, vesmíru a neskutečných schopnostech, které mohou lidé mít, nevíme. Ostatní ze skupiny se snažili náš úkryt vylepšovat a já je za to nezapomenu pochválit, hlavně práce Edwarda na autu je chvályhodná, jinak bychom se na místo činu dostávali opravdu hrozně dlouho a padouši by tam jistě už dávno nebyli. Spirita |
| |
| New York in fire New York – Součastnost Dveře vaší garáže se otevřou do uličky za barem. První vyletí Nova a za jí se elegantně vyhoupne SpiderLyre na svých pavučinách. Vigilante vyžene váš vůz do uličky, aby stisknutím jediného tlačítka zapnul létající mód. Kola se sklopí a pohon vystřelí auto do vzduchu. Phantasmo použije svou magickou moc a všichni vidí váš dopravní prostředek už jen jako hejno holubů. Kteří o pár chvil později vyletí z uličky a vznesou se do nad střechy domů. Tak jste to ostatně už několikrát cvičili. Teď v ostrém provozu všechno vyšlo, jak mělo a už se rychle blížíte ke svému cíli. Měsíc svítí jako nažloutlé oko a občas ho překryjí cáry mraků. Město je dnes večer až podezřele tiché a klidné. Nikde není moc lidí ani aut. Občasný chodec si ani nevšimne létající siluety v jejíž blízkosti se houpe druhá a v bezpečné vzdálenosti letí hejno ptáků. Vypadá to jako by Harlem upadl do klidného spánku. Když se blížíte k místu, kde váš systém zaznamenal vojáky Handu, ozve se exploze. V bytových domech nepříliš vzdálených od místa, kam míříte se rychle začne zvedat oblak černého kouře a obloha se zbarví naoranžovělým světlem plamenů. Během několika vteřin je vidět že se na střechu poblíž vyhoupne skupina postav. I z dálky je vidět že se jedná o zahalené válečníky které jste viděli na záznamu. Pohybují se rychle a organizovaně. Nesou s sebou několik raněných. Zdá se, že buď výbuch nezpůsobili nebo minimálně hodně selhali v nastražení výbušnin. Rychle se seskupí a s nachystanými zbraněmi čekají. Vypadá to jako by zranění členové zářili podivnou narudlou energií. I na celkem dlouhou vzdálenost z ní sálá nepříjemný pocit. Po několika okamžicích se zdá že se jim vážná zranění uzdravují a vstávají. V dálce se mezitím ozývají sirény policejních a hasičských vozů. Ty tu nepochybně budou během pár minut. Několik věcí je vidět i na dálku. Zdá se, že nindžové jsou extrémně obratní. V rukou svírají chladné zbraně. Je vidět cokliv od dlouhých a krátkých čepelí přes kamy až po železné koule na řetězech. Zdá se, že dávají pozor na okolí kolem sebe. Záhadou zůstává podivná magie, která jim umožnila velice rychle vyléčit své zraněné z možná i fatálních následků exploze. Zároveň je na první pohled jasné že se nejedná o tak velkou skupinu, která byla vidět na záznamu. Na střeše jich je teď kolem deseti.
|
| |
| ✴ Explozivní začátek ✴ New York – Součastnost Část týmu se nasouká do vozu a já se vznesu, zatímco se dveře garáže otevírají. „Tak nahoře.“ Nakloním se k okénku auta a poté, co mávnu rukou od čela v jakémsi pseudovojenském pozdravu, vyrazím vzduchem před nimi. Vylétnu ven, proletím vzhůru mezi domy až vysoko nad střechy, kde se chvíli rozhlédnu. Pode mnou jsou spousty barevných světel, která se pohybují sem tam. Barevné billboardy a obrazovky z výšky vypadají jen jako pestrobarevné šmouhy. I tak vysoko je stále slyšet tichý šum toho mravenčení dole. Přesto se dnes zdá vše nějak podezřele klidné. Zhluboka se nadechnu studeného vzduchu a očima najdu naše stoupající auto, které se v momentě změní na hejno holubů. Phantasmovy talenty se opravdu hodí. Za hejnem holubů se ještě vyhoupne SpiderLyre, která to bude brát jako vždy níže na sítích mezi budovami. Tak jdeme na to! Vyrazím vpřed a dávám si dobrý pozor, abych neztratila naše hejno holubů, nebo si neadoptovala omylem jiné jako tehdy při jednom tréninku... To byla nepříjemná mýlka, ale kdo je má od sebe rozeznat?! Letím směrem k místu, kde byla hlášená podezřelá aktivita. Netrvá to dlouho a skutečně za chvíli už se blížíme.. Když v tom se ozve výbuch. Na moment se zastavím ve vzduchu a sleduji, co se vlastně stalo. Exploze budovy a ještě k tomu v obytné části? To není dobré! Vyrazím opět vpřed, držíc se před naším hejnem. Konečně dorazíme na místo a situace není vůbec dobrá. Raději nepřemýšlím, kolik obětí si ten výbuch vyžádal. Musíme se s nimi vypořádat rychle, abychom mohli pomoci bezpečnostním složkám najít přeživší! Plán je to dobrý, ale rudá aura kolem těch neznámých lidí mi napoví, že tohle nebudou jen tak obyčejní protivníci a když zahlédnu, jak se regenerují, dojde mi, že máme asi opravdu problém. Snesu se trochu níže, stojíc jakoby ve vzduchu a ruce se mi rozzáří zlatavou září. To by mohlo upoutat jejich pozornost a dát výhodu ostatním. Doufám. Udržuji si dostatečnou výšku, aby na mě jen tak nemohli. Nevypadá to, že by měli střelné zbraně, ale jeden nikdy neví. „Copak to tu máme?“ To bych taky ráda věděla, ale musím zachovat poker face. „Bojovníci klanu Hand... Vzdejte se!“ Křiknu na ně a s tím záře na mých rukou zesílí a obalí už celé mé paže. Popravdě příliš nepočítám s tím, že by zvedli ruce nad hlavu a nechali se zatknout a tak, pokud k tomu skutečně nedojde, přejdu do útoku. Soustředím se na nahromadění energie v rukou a vyšlu několik žhnoucích paprsků k nepřátelům. Pohybuji se rychle, pálím další salvy a zůstávám ve vzduchu, abych si udržela výhodu vyšší pozice. Můj bojový výcvik se mi v této situaci opravdu hodí, ať už pro lepší koordinaci mých pohybů, tak také pro odhad dalších kroků nepřátel, ačkoliv je těžké je trefit díky jejich nezvyklé mrštnosti. Vyhodnocení |
| |
|
|
| |
| Možné Zlepšení? New York - Současnost Společně se Spiritou a Phantasmem vyrazíme v upraveném voze do ulic. Pro mě osobně bylo nemožné si nevšimnout jak majestátně vypadá během letu Nova, nestydím se přiznat že schopnpst volně létat jsem docela záviděl. V porovnání s ní měla Eden co dohánět, ale i tak bylo uvěřitelné že se ulicemi elegantně houpe velký pavouk s divným vkusem na mikiny. Čas abychom je dohnali, zatáhnu za malou páku skrytou páku u ruční brzdy a za moment se sami vzneseme do vzduchu. Naše zařízení řídím jistě, chvilku mi trvalo než jsem si na vzdušné ovládání zvykl, ale nyní mi to už nečinilo problém. Klidu města si příliš nevšímám, asi se můžeme shodnout na tom, že to bylo ticho před uragánem. Nicméně pochvalně kývnu na Phantasma za jeho iluzi, bude takhle lehčí se k nim dostat. Exploze mě přakvapí, ale jen na okamžik protože hned poté se vizor mých brýlí zaměří na postavy, které nejen že mají z výbuchu minimální škody, ale ještě se navíc uzdravují. Že by byli jako já? Nemám moc času se nad tím zamyslet, protože Nova odhodí svůj moment překvapení z okna a odláká pozornost. Vidím světelné záblesky, ale neznám její schopnosti dost dobře na to abych dokázal říct jak moc jsou učinné. Tak jako tak potřebuje pomoct, říkám si když slyším Phantasmovu melodii, ti dva se mnou v autě nejsou válečníci, ale já ano. Moje místo je dole. "Kdyžtak si popojeďte." Řeknu stroze než otevřu dveře auta a skočím ven. Doufám že to nezničilo naší holubí iluzi. V poslední době mě moje touha aspoň se trochu vyrovnat Nově v létání vedla ke konstrukci dvou malých plachet vedoucích od kotníků k zápěstím, sice jsem jen plachtil jako veverka, ale lepší než se rozplácnout. To je pro mě zrovna teď dost velká výhoda protože mi proti ninjům dá moment překvapení, přistanu přímo před jedním z nich už s taseným mečem a oženu se. Nicméně tihle lidé nejsou žádná ořezávátka, ninja můj výpad odrazí a zkusí seknout přes můj obličej, ale mě je podaří svůj meč chytit obouruč a srazit jeho čepel stranou a následně mu probodnout hruď. Nemám čas na to zjištovat zda je rána pro něj konečná či ne, skopnu ho z nyní šarlatově planoucí čepele a levačkou sáhnu po svém MP5 samopalu kterým začnu soustředěně pálit smrtící kulky po ostatnich z klanu Hand. Je tohle poprvé co naprosto bez servítek vraždím před týmem? ...Možná. Shrnutí |
| |
|
Swing on nets safe up high |
| |
|
|
| |
| Boj na střechách New York – Součastnost Vojáci Handu hned zaznamenají Novu, která ze vzduchu začne útok svými střelami. Jasná energie nechává opálené stopy na povrchu střechy. Dva z nepřátel odhodí a ti s kouřící dírou uprostřed úboru zůstanou ležet na střeše. Ostatní se ale rychle vzpamatují a k Nově vyletí několik vrhacích hvězdic. Její vzdušná výhoda a obratnost jí ale umožní se první salvě vyhnout. U druhé už cítí, jak se několik extrémně ostrých projektilů zarazilo do obleku a prošlo až na kůži. Není to nic hrozného, ale povrchová zranění to jsou. Úhyb jí ale dostane do nevýhodné pozice. Melodie se začne ozývat nad střechami domů. Nezdá se, ale že by na elitní vojáky měla větší efekt. Podle všeho jejich magická ochrana drží. Kdysi se ostatně o Handu šeptalo že slouží samotným démonům. Nikdo, kdo se o nich ale dozvěděl většinou nežil zase tak dlouho aby šířil povídačky dál. Phantasmo i přes svůj neúspěch zůstává ale stále skrytý zrakům nepřítele. Což mu dává nespornou výhodu. Magii ale něco narušuje. Cítí, jak flétna pod jeho prsty teplá až se nakonec stane téměř neudržitelná. Když ale přestane hrát začíná zase chladnout. Ještě, než dozní poslední tóny melodie Vigilante ladně přistane na střeše. Výcvik Handu rozhodně připravuje na nečekané. Že se ale mstitel vynoří z hejna holubů a snese se na ně jako vakoveverka upřímně nečekali. S prvním zkříží čepel a zdá se, že by nindža mohl mít i navrch. Poctivá německá strojírenská práce ale nakonec rozhodne v jeho prospěch. Odkloní meč a samopal se rozštěká nočním New Yorkem. Na tunikách dvou nejbližších nepřátel rozkvetou krvavé květy. Další se díky svým nadlidským reflexům vyhnou smrtonosnému dešti. SpiredLyre ze své výhodné pozice vrhne svou bombu mezi nepřátele. Čoud z ní je rychle obalí a po několika okamžicích vypadají malátní. Několik dalších rychle vystřelených pavučin obalí povrch v lepkavou past, která jim pohyb rozhodně neusnadní. Škoda jen že tohle nepřišlo v první vlně, aby to pomohlo v útoku třeba Vigilantemu nebo Nově. Naopak k prvnímu zmíněnému se rychle blíží kouř z bomby a začíná cítit lehkou malátnost. Spirita zapojí svou moc aby pomohla týmu. Cítí mrtvé, kterým vojáci zmařili život. Zároveň taky něco jiného. Něco mocného, co nad vojáky bdí. Jejich rudá aura je jako značka, která ostatním uživatelům nadpřirozených sil snaží ukázat jasnou stopku. Je vidět že duše v jejich přítomnosti ztrácí odvahu. Stahují se zpět do svého nebytí. I mrtvý může cítit pud sebezáchovy. Jen několik nejzarputilejších, těch, kteří cítí největší křivdu zůstává a vrhá se na muže Handu. Při kontaktu s nimi ale vzplanou jasným světlem a zmizí. Najednou je cítit po jejich existenci prázdno a ticho. Jako by prostě nebyli. Spirita cítí echo jejich skonu jako kopanec do podbřišku. Vojáci působí jako sehraná jednotka. Váš první útok je zaskočil ale teď už jsou připravení a vědí v rámci možností čemu čelí. Vypadá to, ale že dnes večer tu nejsou pro vás. Jeden z nich hodí k zemi malou bombu. Ta se roztříští a než se stihnete krýt střechu zahalí oslňující světlo. Těžko říct, jak dlouho jste oslepení. Déle, než minutu to být nemůže. Když se vám ale pomalu vrátí zrak po zůstanou jen potrhané pavučiny a čtyři členové které jste v boji zneškodnili. Zdá se, ale že se jim síla pomalu vrací. Zároveň si ale uvědomujete že takhle organizovaný útok vypadat neměl. Možná kdyby se rozhodli vám postavit stálo by vás to mnohem víc než jen povrchová zranění. Otázkou zůstává, proč zmizeli. Kam spěchali natolik že své bratry i útočníky nechali být? Houkání sirén se blíží a oheň z domu který postihla exploze se rychlé šíří. Sloup kouře se vznáší k New Yorkskému nebi. |
| |
| Nepřátelé New York – Součastnost Moje hudba nezabírá. Musím se lépe soustředit, ale jde to špatně, když tu jsem ve vzduchu a udržuji iluzi. Není se tedy čemu divit, když mí píseň není dostačující, ale je tu něco co ě velmi znepokojuje. Je to moc, která byla dost mocná, aby ovlivnila mou flétnu a zahřála ji tak, až jsem byl nucen ji upustit. "Auč." Povím potichu. Vnímám, že flétna zase chladne a tak chvíli počkám a sehnu se pro ni. Když opět zdvihám hlavu, tak se z venčí objeví neskutečně jasný záblesk, který mě donutí zakrýt si oči. Když se znovu podívám dolů, tak většina nepřátel je pryč, ale stále tam zůstávají čtyři, kteří jsou příliš raněni, aby je vzali sebou, ale jejich rudá magie je zase dává do pořádku. Mnou však nyní proudí vztek. Vztek, že něco si dovolilo ovlivnit mou drahocennou flétnu. Někteří jedinci si nedovedou vážit starožitností a používají je, jako by šlo o něco co si jde levně koupit na internetu. Ta kniha byla nevinná a on ji zabil!!! Během chvíle se u mých úst znovu objeví flétna. Tentokrát je hudba mnohem agresivnější. Kdybych uspal celé okolí, tak bych jistě zasáhl i ty, kteří utekli, ale také lidi v hořícím domě, lidi za volantem a podobně. Zaměřím se tedy na ty čtyři, které vidím. Hudba se doslova zarývá hluboko do hlavy a jakýkoliv náznak odporu smete. Jelikož vím co případně očekávat, tak pokračuji, i když se flétna rozehřeje, aby jsem šel za hranice pouhého spánku a uspal je jak nejtvrději to jde a je mi celkem jedno, jestli se už nebudou moci probudit, i když by jim někdo řezal ruku tupou pilou. Poté si přelezu na místo řidiče a trochu neohrabaně zaparkuji s holuby na střeše, načež vylezu ven. "Který z nich je podle vás nejvýše postavený? Ať vím, kterému se mám podívat do hlavy." V mém hlase je jasně poznat vztek, který mnou proudí. Dnešek opravdu není můj šťastný den a dám to pocítit každému, kdo se mi opováží vzdorovat, nebo poškodí něco na čem mi záleží. Výsledek |
| |
| I am surrounded by idiots Send help New York 19. 10. 2024
hody  - impuls - neznámá magie + sítě + lepkavé prsty + bombička + kritické myšlení 3+6-2+4= 11 |
| |
|
|
| |
| Oops New York - Současnost Jsou mnohem rychlejší než bych čekal, normálně by jeden čekal že sprška kulek vyřeší skoro každý problém, ale ukázalo se tito maskovaná individua nejsou jedním z nich. Překvapí mě až malátný plyn a musím se opřít o zem abych nespadl, ale nehrozí to že bych přišel o vědomí. Jakmile dopadne flash bang, díky brýlím nejsem tak oslepený jako ostatní, ale moje malátnost mi nedovolí jednat a jen před sebe dám meč v obranném střehu, ale žádný útok nepřijde, když se vzduch vyčistí, všichni kromě těch které jsme sundali já a Nova jsou pryč. Kompletně mě z malátnosti vyřadil až křik Spiderlyre, ale rozhodnu se na něj v tuto chvíli nereagovat, teď není čas se hádat a stejně jsem nevěřil tomu že by pochopila mé důvody. Zranění ninjové není něco co by mě momentálně zajímalo, pokud někteří z nich něco ví a jsou naživu, tak očividně vzteklý Phantasmo se s nimi nebude párat a zjistí to co ví oni. S pomocí Eden to zvládnou a Spirita s Novou snad dostanou lidi z domu, bylo zajímavé že jakmile skončila řezničina, tak jsem byl docela zbytečný. "Budu před domem, postarám se o ty které Nova vynese ven, pamatujte že jakmile se ukáže policie, tak někteří z nás musí okamžitě zmizet." Mně osobně útěky před zástupci zákona problémy nedělají, dělám to často, ale nevím jak na tom jsou ostatní. Zatímco uvažuji nad tím jak se dostat dolů, další pavoučí bomba spadne trochu blíž než by se mi líbilo, zakryju si ústa a nos ještě přes kuklu a pohybuji se ke kraji střechy, ale nejsem schopný zastavit alespoň minimální únavu vinou plynů. Zkouším plachtit směrem ke vchodu do budovy, kam se mi podaří dostat i přes malátnost, několikrát se musím chytit za čelo a prudce zavrtět hlavou. Jakmile jsem u vchodu do budovy, začnu se věnovat raněným v bezvědomí (pokud tam nějací jsou). Ti co jsou při vědomí by mi to vzhledem k mému vzhledu asi nedovolili. A i když se snažím pomáhat jak jen to jde, stále se soustředím na silnici a oblohu, očekávám další hosty. Vyhodnocení |
| |
| soukromá zpráva od Bod Nula pro
|
| |
| soukromá zpráva od Bod Nula pro Případ falešných rolexek New York – před pár dny Bronx už není možná co býval v době kdy se točilo co největší množství filmů gangsterů s kalhotama proklatě nízko pod pasem. Přesto to není ani nejlepší čtvrť New Yorku. Rozhodně ale ne ani nejhorší. Navíc chladné říjnové dopoledne by ven nevyhnalo téměř nikoho. Kromě několika pobudů, pouličních prodavačů kafe a fast foodu. Z kanálů se atmosféricky kouří a občas projede nějaké auto. Lidi zachumlaní v teplém oblečení a vlastních myšlenkách spěchají ulicí jen pokud vyloženě musí. Jediné tři nečekané postavy jsou tu vlastně pracovně. Možná z to berou jako teambuilding, možná prostě nemají, co na práci nebo je pohání chuť po spravedlnosti všeho druhu. Každopádně se jedná o zakládající členy nejnovější hrdinské skupiny Vanguards. Vigilante alias Edward Chase, Nova zvaná Ember Nash a SpiderLyre známá i jako Eden Brown, Caroline Decker a bůh ví jak ještě. Jsou tu v záležitosti nejvyššího významu. Někdo totiž na ulicích prodává… a to se podržte… falešné Rolexky. Když se na tohle téma bavili pár dní zpět v baru události nabrali nečekaný směr. Ember doopravdy zaslechla něco o chlapíkovi který je prodává. Neokrádal sice lidi ve velkém ale zato o dost peněz. Jeho základna měla být někde tady v Bronxu a většinou nabízel své zboží u Golden Corral Buffet & Grill (ze kterého se i teď v ranním chladu vznášela okouzlující vůně). Pak se přidaly další faktory. Hlavně to že poslední týdny doopravdy nebylo do čeho píchnout. Nova měla informace, Vigilante odhodlání a SpiderLyre… No řekněme že pokud se někdo vyznal v zapadlých uličkách New Yorku víc, než ona tak by to byl zázrak. Podle všeho chlapík, co okrádal vypadal jako bezdomovec. Zabalený v hromadě hadrů ale podle kousků kůže běloch. Používal podobnou historku pokaždé. Našel hodinky, které jsou fakt pěkné a chtěl je prodat, aby měl na něco na zub nebo něco teplého k pití. Vybíral si dobře vypadající movité lidi. Prodal jim šmejd, vypařil se a zkoušel to zase jinde. V baru se ale říkalo že vždy jeho kroky míří zpět do Bronxu poblíž vaší lokace. Nikdo ale přesně nevěděl, kde má své doupě ani kde bere zdánlivě neomezenou zásobu falešných Rolexek. Učiněná záhada jako pro Scooby gang. Co bylo ještě divnější chlapíka nikdo nehledal. Buď si majitelé jeho padělků nevšimli nebo nikdo nevěděl o tom, že by podnikli nějaké právní kroky k jeho zadržení. Chladný vítr zdvihne ze země kus novin a nese je ulicí. Chlapík z mikině si objednává kafe u stánku s hotdogy a ukusuje z pořádného New Yorského párku. Všechno vypadá úplně normálně a klidně…
|
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Falešné hodinky pro falešné hrdiny ✴ New York – před pár dny Práce v baru nabízela nejednu výhodu. Alkohol byl zadarmo, alespoň zdánlivě. Pokec v práci nebyl nijak trestán, ba naopak vyžadován a ráno jsem nemusela brzy vstávat. Hlavní výhodou bylo ale to, že se ke mně donesla spousta historek, osobních i neosobních, a měla jsem tak dobrý přehled o tom, co se kde zrovna šustlo. Když jsem pak odfiltrovala takové ty rodinné a pracovní historky, dalo se mezi tím kvantem informací vybrat i něco zajímavé. Třeba právě případ falešných rolexek! Když jsem to tehdy za barem nadhodila před Edwardem a Eden, ani jsem pořádně netušila, k čemu to povede. Falešné hodinky přeci jen nekřičely “I need a hero“ na míle daleko, ale Ed z toho cítil zase něco zkaženého a Eden byla pro každou špatnost. Netrvalo dlouho a byla jsem také naverbovaná do našeho sub-týmu. EEE vanguards? Ne, to by znělo vážně švihle. ✴✴✴✴ „Tak někde tady to prý bylo.“ Odhrnu si z tváře světlý pramen vlasů, který mi tam chladný vítr zavál a trochu si povolím pletenou šálu kolem krku. Podzimní počasí umí být docela vlezlé, stejně jako podomní proroci nepřeberných sekt. Šla jsem v civilu. Měla jsem na sobě delší hnědý kabát a volné kalhoty. Naštěstí můj oblek byl opravdu přiléhavý, takže jsem jej mohla mít bezpečně schovaný pod oblečením. Ještěže nebylo léto. „Jak už jsem vám říkala. Prý si vybírá hlavně draze oblečené muže.“ Pohledem sklouznu na Edwarda, který by do této kategorie měl spadnout bez větších obtíží. "Takže tu myslím máme vhodného kandidáta toužícího po zaručeně pravých rolexkách." Usměji se na Edwarda. S informacemi jsem Eden i Edwarda seznámila už před samotnou akcí, aby byli náležitě připraveni, i když nečekala bych, že na odchycení bezdomovce budeme potřebovat speciální výbavu. Proč mám vlastně na sobě ten oblek? Poškrábala jsem se na chvíli zamyšleně na krku. „Nebudeme mu doufám lámat prsty a tak, až ho najdeme, že?“ Ztiším trochu hlas a nakloním se ke svým společníkům. Nenápadně toho také využiji, abych krátce začichala, jestli a jak moc z Eden dnes táhne alkohol. Bylo by fajn se opít až po akci. „Hmm, no a pokud ho nenajdeme, nezajdeme na jídlo?“ Nahodím o něco veseleji, když ucítím tu příjemnou vůni linoucí se z podniku nedaleko. |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Případ falešných hodinek New York - Před pár dny Pravda nebyla to že bych moje přesvědčení bylo tak silné že bych chtěl za každou cenu dohnat každého kdo porušuje zákon, jak občas dávám najevo, kdyby tohle byla pravda tak už se dávno vydám zákonu a svůj tým udám. No, to se naštěstí zatím nestalo. Pravda byla že jsem byl znuděný, poslední týdny bylo město tiché a já si potřeboval praštit do něčeho jiného než do pytle. Asi to na mě bylo docela vidět. Když už nic jiného, hodinky mě aspoň zabaví, kolegové v kanceláři zrovna moc případů neměli, jen tak před týdnem jsem musel asistovat velmi energické dvojici u rozvodu, přemýšlel jsem jestli to na mě nechá permanentní jizvy co se registrovaných partnerství týče. Plus byla tady stále možnost že celá ta hodinková operace je napojená na něco většího, vlastně to bylo docela pravděpodobné. Kývnu na Ember, tohle místo bylo k vedení podobných operací jako stvořené. Narozdíl od děvčat jsem se s počasím moc nepoučil, stále jsem na sobě měl oblek který byl pouze překrytý šedým kabátem, taky to bylo poznat, neustále jsem měl ruce v kapsách. Na druhou stranu to pomohlo v tom, že náš přítel s hodinkami bude mít jisto po kom jít, jak se Ember zmínila. To si všichni vážně myslí že mám doma truhlici s pokladem? Lehce zabručím. "Tak to doufám že jsem mnohem lepší herec než si myslel můj seminář na škole. A vlastně jsem měl v plánu ho trochu vyzpovídat sám, ale pokud by jste ho raději po treansakci sledovaly a získaly z něj informace svým způsobem, tak prosím. Když už nic jiného, tak lépe pro něj. Některé hodinkové součástky by se mi stejně docela hodily na pár zařízení." Neubráním se lehkému zašklebení. Teď už jen něco co perfektně doladí mojí roli, zpoza kabátu vytáhnu malou knihu plnou čísel a propočtů, které nikomu kdo nezná můj zvláštní záznamový systém nedávají smysl. Tak, image bychom měli, teď jen počkat. |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro Bokofka
|
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Kamera, světla, akce ✴ New York – před pár dny Občas jsem měla pocit, že Edward nevěnoval příliš pozornosti předpovědím počasí. Snad jen, kdyby to spojili se vstupem “Hledá se“, možná by mu teď nemrzly ruce. „Ono má dnes sněžit?“ Trochu nevěřícně stočím pohled k Eden, která vypadá, že by se kdykoliv mohla vrhnout do nějaké koulovačky s dětmi z bloku. Jen by jim v tom asi docela bez slitování natrhla pr.... „Asi by bylo lepší ho sledovat, než dojde na nějaké povídání.“ Odpovím raději na Edwardova slova. „Vážně si chceš do těch svých udělátek cpát čínskej šmejd? No, proti gustu.“ „...dneska je ale fakt kosa.“ Posmrknu trochu při dalším poryvu studeného vzduchu a začínám si říkat, že Eden to s nás asi vychytala dnes nejlépe. „Chvilku.“ Zvednu krátce ruku a na moment odběhnu ke stánku s hotdogy. Netrvá to dlouho a za chvíli se k Edwardovi s Eden vrátím s trojicí dýmajících kelímků kávy. „Tak aspoň tohle, než vyrazíme. Ať nám něco neumrzne, když už jsme na tak důležité misi.“ Podám každému z nich kelímek kávy a z kapsy vytáhnu pár sáčků cukru a smetany, které jsem k tomu dostala, ať si to každý doladí dle vlastní chuti. Pokud tedy nepohrdnou kávou z pouličního stánku. Sama si dám od všeho trochu a pak spokojeně vše zamíchám dřevěným míchátkem. „Hmmm, není špatná.“ Rozlije se mi na tváři blažený výraz, zatímco pevně prsty objímám horký kelímek a pěkně si je nahřívám. „Dobře, tak je to na tobě Edwarde. Kdyby si potřeboval pomoc nenápadných kolemjdoucích, stačí se... třeba chytit za hlavu. Jo, to bysme měly být schopné vidět i z dálky. Ok, takže pohotovostní signál domluven a teď jen kamera, světla... akce!“ Pokývnu bradou směrem k muži, o kterém Eden před chvíli mluvila. „Takže pavoučí smysl, jo?“ Mrknu na Eden a netuším, jestli si děla zase srandu, nebo na tom, co říká, fakt něco bude. |
| |
| soukromá zpráva od Bod Nula pro Muž v hadrech New York – před pár dny Vypadá to, že Eden měla pravdu. Po ulici jde nebo se spíš potácí postava zahalená v hadrech přes které má přehozený těžký zimní kabát. Zdá se, že si brblá něco pro sebe i když slovům není rozumět. Pohyb šál v oblasti obličeje ale jasně naznačuje že tomu tak je. Vypadá to, že si ho lidé moc nevšímají. Spíš se od něj podvědomě odtahují. Trhané pohyby hlavy sem a tem občas naznačují až paranoidní rozhlížení. Během jeho průchodu ulicí si ale jednou jedinkrát sáhne do kapsy a je vidět že roztřesenou rukou feťáka po několika dnech abstinence vytáhne hodinky. Blyštivý povrch se zaleskne na slunci. Podívá se na ně. Pokývá hlavou a zase je rychle schová. Rozhlíží se kolem a najednou jako střela vyrazí za chlapíkem v drahém obleku a kabátě. Zdá se, že ten ho nejdřív chce obejít nebo dokonce odstrčit, kdyby bylo nejhůř. Nahrbená postava mu ale něco řekne. Zpod hadrů stoupá pára ze sraženého dechu. Muž se zastaví a znechuceně poslouchá. Po několika větách vytáhne trhan z kapsy hodinky. Ukáže mu je a pokračuje v monologu. Dobře oblečený mládenec po chvilce pokývne. Z kapsy vytáhne peněženku a odpočítá slušnou sumu v dolarech. Trhan je vezme a podá mu hodinky. Pokud nikdo do jejich rozmluvy nezasáhne rozloučí se a každý jde svou cestou. Muž vypadá že pokračuje do práce a prohlíží si hodinky. Muž v hadrech se vydá na druhou stranu, aby zahnul do jedné z mnoha vedlejších uliček Harlemu. |
| |
|
|
| |
| Born For This New York – Součastnost Když hudba z Phantasmovy flétny uspí regenerující vojáky Handu a vleze do auta uvědomí si, že ho zbytek týmu ignoruje. Nechali nepřátele na něm a vrhli se na pomoc lidem v domě který zasáhla exploze. Zároveň si uvědomí že odpověď na jeho otázku je nasnadě. Na záznamu v úkrytu bylo vidět že skupina na střechách měla rozdělené tuniky barevně. Tady na střeše jste se střetli jen s nejpočetnější červenou skupinou. Další měli ještě černé a bílé úbory. Ti ale chybí. SpiderLyre pojistí ležící spáče ještě jednou dávkou chemického koktejlu a lepivé přikrývky. Odrazí se od kraje střechy. Její pavučiny podpírající narušený dům jsou na kraji sil. Oheň i váha sutin z nich ždímají maximum. Několik výstřelů a provizorní policejní páska oddělí místo od ulice. Měla pravdu čumilové už se stahují kolem místa. Místo pomoci ale spíš tahají telefony, aby celou scénu natočily. Sláva sociálních sítí je silnější než pud sebezáchovy i chuť pomáhat ostatním. Spirita stojí na okraje střechy kde má dobrý výhled na dům. Soustředí svou energii a jako zářivé body vnímá čerstvě mrtvé duše. Uvědomuje si, že několik z nich patří vojákům Handu. Spodní patro. Tam kde exploze vznikla. Dva mrtví v uličce za domem. Policisté? Dalších několik lidí jejichž život zanikl v ohni. Ti znají dům. I jeho obyvatele. Správný cíl. Cítí jak jejich energie plná smutku a soucitu pro ostatní obyvatele domu překonává strach a vydává se na pomoc. Nova vletí do domu jako střela. V komunikátoru zní pokyny Spirity. Cítí kolem sebe ale i tajemnou energii, jak jí jako neviditelní strážci doprovází duše. Chladná ale bez zlých úmyslů. Jen mrazení v zátylku. Prolétá domem. Díky přesné navigaci nemusí řešit kouř a díky svých schopnostem ani většinu překážek. Proudy energie z jejích rukou dveře nebo slabší stěny prorazí jako papír. Vyletí ven okny, aby předala lidi své pavoučí společnici. Pak se vrátí do planoucího pekla pro další. Zas a znovu jako stroj. Do plamenů a ven. Její odolnost a odhodlání plameny nedokáží zastavit. Vigilante ač trochu otřesen výpary z bomb SpiderLyre se snese na svém obleku ze střechy. Nevraživost je dočasně zapomenuta, protože pomoc lidem z domu je důležitější. Jak Nova vynáší lidi ven a Spider je přebírá on se stará o první pomoc. Většina z nich je v šoku. Někteří jsou vyloženě nepřátelští k maskovaným strážcům. Přesto se mu daří držet situaci pod kontrolou. Výkřiky strachu a prosby o zachránění lidí i věcí naplňují parkoviště před domem. Poslední. Nova svírá v náručí malou dívku. Prolétá hořícím peklem a drží ji tak aby jí uchránila před horkem i kouřem. Cítí, jak se kolem ní hroutí hořící peklo. Téměř nic nevidí. „Okno v obýváku. Místnost vpravo.“ Slyší v komunikátoru. Cítí, jak jí něco jako poryv větru navádí tím směrem. Jediný paprsek roztříští dveře na třísky. Další prorazí sklo, aby dívku nepořezalo. Vyletí ven z plamenů a kouře. Zastaví se v chladivém nočním vzduchu, který je po tom uvnitř doopravdy jako pohlazení. Poslední… Těžko k uvěření. Je konec... Chvíli na to se dům začíná hroutit. Jako by se propadal sám do sebe konzumovaný nenasytnými plameny. Lidi za pavučinovou sítí ustupují o kus vzad. Obyvatelé domu jsou naštěstí v bezpečném dosahu. Když rámus ustane je v jejich očích vidět ještě větší šok. Pak se ozve ještě něco. Nečekaného. Lidé z ulice hlasitě provolávají slávu. Když je dívka uložena do bezpečí jako by poznali, že je po všem. Skandování a oslavné ódy téměř přehluší sirény. Pomoc je konečně tady. Nejde zazlívat hasičům, že jsou tu až teď. Všechno proběhlo mnohem rychleji, než se zdálo. Policejní i hasičská auta už jsou ale tu. Doprovází je i první ze sanitek. Kdybyste tu nebyli vše by skončilo tragédií. Všichni si to uvědomují. Hasičský sbor se pustí do eliminace následků. Dělají svou práci rychle a efektivně. Policisté odvádí lidi pryč. Jeden z nich ale vytasí pistoli a vypadá to, že chce zakročit proti zákonem stíhaným hrdinům. Vysoký medik ho ale s rozzuřeným výrazem zastaví a ukáže na lidi ve Vigilanteho péči. Muž zákona sklopí zahanbeně oči a vydá se k ostatním co vytvářejí novou bezpečnou zónu kolem místa katastrofy… |
| |
| Sám za sebe New York – Součastnost Super. Takže mi je tu nechali. Doufám, že jsou v autě nějaká lana. Probudit by se neměli, ale kdo ví co všechno ten rudý hnus magický umí. Pokud tedy v autě naleznu lana, tak je svážu. Samozřejmě to trvá dost dlouho jelikož se vyhýbám jakémukoliv doteku s nimi. Každopádně je tu jedna věc, kterou musím udělat. Přijdu čelem k jednomu z mužů. No, tak ať to mám za sebou. Za malý moment shlédnou jeden dosti dlouhý film během pár vteřin. Doufám, že ten chlap není moc prase. Dám prsty k sobě a těmi zajedu muži přede mnou do hlavy. Počítání |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Postupující plán New York - před pár dny Na nabízenou kávu vděčně kývnu a netrvá dlouho než se mi kofein dostane do krve, nakopnutí to bylo, teď ho jenom správně využít. Zamyšleně pozoruji bezdomovce během transakce, vypadá docela obyčejně nebo je to velmi dobrý herec, to brzy zjistíme. Eden trvala na použití nenásilných metod, ale v případě že budou potřeba se nebudu zdráhat po těchto metodách sáhnout. Nejdřív ho ale musíme sledovat. "Nakonec to vypadá že bych ani nic utrácet nemusel, teď ho můžeme jenom sledovat, kdyby něco tak máme signál." S těmi slovy se s zamyšleným výrazem vydám za prodejcem hodinek. Pokud se mi podaří ho v jedné postranní uličce s málo publikem dohnat tak ho oslovím, pokud by tam bylo nechtěné obecenstvo tak pokračuji v nenápadném sledování, za podmínky že mě nejdřív neosloví sám. |
| |
| soukromá zpráva od Eden Brown SL pro Houmelesák NYC - před pár dny Také jsem si vzala kávu. Když nic jiného, zahřeje mi ruce. "Dík." Edwa se už hrnul do akce jako velká voda, ale já ho zarazila. "Nemyslíš, že bude proklatě nápadný, když se za ním povlečeme tři? Chceš předstírat, že jsme rodinka na procházce, která má náhodou stejnou cestu?" Ne, tohle chce být chytřejší. Zalovila jsem ve vnitřní kapse vrstvy číslo tři a vytáhla štěnici. "Nalep to na bankovku a zaplať mu tím. Když se vydá pryč, můžeme ho sledovat odněkud, kde nehrozí, že nám umrznou prdele a tobě koule." |
| |
| ✴ We can be heroes ✴ Všude kolem mne plápolalo hořící peklo. Přesto jsem v tom žáru cítila i podivný chlad, který jako bych snad vnímala nějakými novými receptory. Byly to duše, které mi Spirita poslala na pomoc. V komunikátoru zní přesné pokyny Spirity, skoro jako kdyby tu byla ona se mnou a tak se nemusím příliš zastavovat a rozmýšlet, kam teď. První, koho se mi podařilo najít, byla postarší žena schovávající se v koupelně ve vaně. To asi ta stará americká výuková videa, co dělat při výbuchu atomovky. Nic proti nim, ale nepotřebovala jsem svůj doktorát z fyziky, aby mi došlo, že je to naprostá blbost. Tahle nebohá žena byla tomuto peklu nejblíže, pokud nepočítám ty, kteří se mé záchrany nedožili a tak jsem ji kašlající a ztrácející vědomí, rychle zabalila do sprchového závěsu a vylétla nejdříve do chodbičky, pak do obýváku, kde záblesk zlatavé energie rozrazil jedno z oken, které se s řinkotem vysypalo na ulici. Kouř se okamžitě začal hrnout za vzduchem a vytvářet další z mnoha černých oblaků halících tento dům. Náhle ho však rozehnala šmouha, jak jsem vylétla i s ženou ven na čerstvý vzduch a snesla se okamžitě dolů, kde jsem ji předala Vigilantemu. „Nadýchala se silně kouře, ale neviděla jsem žádné popáleniny.“ Předala jsem mu ve zkratce základní informace o zachráněné a vzlétla opět do vzduchu. „Spirito, jsem na jihozápadní straně domu. Do kterého patra....?“ Ze sluchátka se ozvala hned série instrukcí a já vlétla opět do plamenů. ...... „Neboj se, už jsme tady. Pojď. Vezmu tě za mámou.“ Nadzvedávala jsem jednou rukou postel, pod kterou se schovávala malá holčička, zatímco plameny zlověstně olizovaly stěny jejího dětského pokoje. Barevní poníci na tapetách se spékali a odlupovali. Polička s plyšáky se už také dostala do kontaktu s ohněm a plápolající dětské hračky tak připomínaly spíše bytosti z pekla než roztomilá chlupatá zvířátka. Poslední co odolávalo byla dětská knihovna ve tvaru hradu, ale i té tikaly poslední vteřiny. Moc jsem nečekala, až si to malá v hlavě přebere a natáhla se k ní. Naštěstí se nijak nevzpouzela, jen jsem slyšela tiché vzlykání přerušované kašlem. Něco vevnitř domu se uvolnilo a plameny k nám vystřelily od dveří s ještě větší intenzitou. Rychle jsem jim nastavila záda a přitiskla k sobě dívku. Musela jsem co nejdříve ven. Naštěstí Spiritiny instrukce byly rychlé a efektivní. Stačilo rozbít dveře do kuchyně a pak oknem. Výstřel nahromaděné energie z mých rukou udělal krátký proces s dveřmi a druhý pak i s oknem. Odrazila jsem se a choulíc to malé tělíčko k sobě, jsem vystřelila ven. Ven na noční vzduch. „Tohle by měla být poslední.“ Snesla jsem se pomalu k zemi a předala malou holčičku Edwardovi a její matce, která se k nám se slzami v očích hrnula. Rozhlížela jsem se kolem na tu spoustu lidí, kteří by už nejspíš nežili, kdybychom zde nebyli. Byl to zvláštní pocit, hřejivý. Tohle byla skutečně dobře odvedená práce, která měla smysl! „Dobrá práce, lidi!“ Ozvu se do komunikátoru. Ohlédnu se, stejně jako všichni ostatní, když se dům začne hroutit. Naštěstí už se nemusíme bát, že by tam byl ještě nějaký nebožák a tak je to spíše škoda, která rozpláče pojišťovací agenty. Ulicemi se kromě světel z mobilů začnou také šířit modré záblesky. Pohotovostní složky jsou zde. Ani pořádně nevím, co od nich čekat. Na rozdíl od Eda, nebo Eden, jsem se s policií v rámci svého alterega nikdy nesetkala. Chvíli zůstávám, protože přeci jen je třeba předat zraněné záchranářům, takže zaznamenám policistu, který na nás vytáhne zbraň. Vidím v jeho očích nejistotu, ale kdyby vystřelil, asi bychom měli problém. Já tedy určitě. Nechci mu ublížit a tak se jen rozhlédnu po ostatních, když v tom zakročí jeden z mediků. „Díky.“ Kývnu na něj vděčně a odlepím se od země. Záchranáři už jsou tu a tak je čas zmizet. Všimnu si, že velká část mobilních telefonů se přestala fixovat na zraněné, ale je zamířena na nás. To mi není vůbec příjemné a tak se raději rozhodnu zmizet. Na rozhovory do médií se skutečně necítím. Vystřelím vzhůru k noční obloze, na které se ztratím. Ed snad bude mít nějaké vlastní způsoby nenápadného opouštění scény, případně se ozve. Z výšky sleduji oranžovou záři hořícího domu, jak osvětluje kus ulice a hasiče, kteří začínají místo zkrápět proudy vody. Vylétnu ještě o něco výše a obloukem se vrátím zpátky. „Vracím se za vámi na tu střechu. Jak jste na tom?“ Ozve se můj hlas z vysílačky, než po několika minutách skutečně opět přistanu na střeše, na které jsou přilepení ninjové, jako nějaká podivná halloweenská dekorace. „Díky moc Spirito, dostali jsme je ven všechny!“ Usměji se široce a stočím pohled k Phantasmovi. „Dostal si z nich něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Sledování cíle ✴ New York - před pár dny „Ta štěnice by mohla zabrat. Pokud má tedy více těch exkluzivních hodinek. Nezbývá, než se zeptat.“ Pokývnu směrem k bezdomovci. „Tak jako tak bych raději šla za ním, dokud to půjde. Co kdyby si toho všiml, nebo došel někam, kde dojde k rušení té štěnice.“ Vím, byla to paranoia na Edwardově levelu, ale raději bych na tu techniku spoléhala, až když nebudeme mít jiné východisko. Nechám jít Eda přede mnou. Sleduji jej místo toho bezdomovce, takže mi do dovoluje si udržovat dostatečný odstup, aby mě ten muž neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Focus Aim New York - Před pár dny Pousměji se na Eden, je zajímavé že má takhle moc odlišný styl uvažování, ale to neznamená že by byl nutně špatně. "Také jsem myslel že půjdu napřed, proto ten signál. A ne, za rodinu bychom asi neprošli, tobě bohužel z dětské roztomilosti nezbývá zhola nic. Ale možná by to pod tím co máš na sobě stejně nikdo nepoznal." Navzdory poznámce s kývnutím přijmu stěnici, uvažujíc o tom kde jí Eden vzala zatímco si zařízení dávám do peněženky k jedné z větších bankovek. Následně se otočím na Ember, dneska je tady každý stratég, ne že bych si stěžoval, alespoň to projednou nemusím dělat sám. "Tak jdeme sledovat, kdo ví? Třeba nás dovede přesně tam kam chceme." S tím se pustím do zatím klidného sledování, doufajíc že děvčata si poradí s odstupem. Prostupuji ulicemi vyrovnanou chůzí s rukama v kapsách. Kdyby tady byl glum, jistě by ho zajímalo co v nich schovávám. Zašklebím se do prázdna. |
| |
| Čas Vypadnout New York - Současnost Po poskytnutí několika výhrůžných pohledů mi jeden z kolemjdoucích poskytne lékarničku, dobře, práce může začít. Celý svůj arzenál si nechám na sobě zatímco se chytám na ošetřování. Nedovolím si luxus zůstat uprostřed davu neozbrojený, na to mám moc špatnou reputaci. Nemám moc času nad tím přemýšlet, Nova již letí ven a já začínám přebírat raněné. Od tohoto okamžiku to bylo jako bych se dostal do tranzu během kterého moje tělo pracovalo samo. Zavázání a občasné zašití tržných ran způsobených létacími objekty, dostávání kouře s plic stlačováním hrudi, vyplachování a čistění popálenin, dokonce jsem musel i narovnávat jednu zlomenou ruku. Během ošetřování beru malý ohled na pohodlí pacientů a spíš se soustředím na výsledky. Nicméně jako důsledek se před hořícím domem ozývají zmučené výkřiky. Já sám jsem ke konci tak pokrytý krví a popelem že vypadám jako démon co obchází bojistě a hází mrtvé do pekel, to musí Ember s jejími schopnostmi připadat legrační. Skoro ani nepoznám že je po všem a všechnu chválu kterou bych mohl slyšet psychicky upozadím kvůli zvuku sirén. Než stihnu něco udělat, jsme napůl oblíčeni, jsem připravený si prosekat cestu ven, neohroženě stojíc proti policejnímu sboru, ale zdá se že dnes s nimi mít potíže nebudu, ne dnes... "Je čas odsud vypadnout." Zavrčím do komunikátoru a začnu obratně šplhat na vedlejší budovu kde počkám až si mě tým v našem autě vyzvedne. Ná každý tady umí létat. Tohle musí vyladat komicky, postava s arzenálem zbraní pokrytá krví a popelem pozorujíc padající budovu, jako bůh na konci šestého dne. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Where Is My Mind Střechy New Yorku a úplně jiná místa Jako by se setkaly dva magnety stejných pólů se Phantasmovi prsty přibližují k jednomu z mužů. Nakonec se ho dotkne a jeho mysl se ponoří do vzpomínek muže… *** Sirotčinec. Samota a bolest. První vzpomínky. Klouby rozmlácené o brady, odřená kolena a slzy, když je nikdo nevidí. Záchrana. Záchrana? Hand. Prastarý řád. Potomci Tengu. Dali mu směr. Smysl. Výcvik. Cestu. Rodina. Zabíjel. Pro ně. Zabíjel ostatní děti. Výcvik. Skončil v New Yorku. Plnil úkoly. Pak zapomněl… Dvacet let. Stal se obchodníkem s nemovitostmi. Našel si ženu. Měli dítě. Měli dům. Byl šťastný. Žil v temnotě. Zapomněl. Neviděl světlo. Miloval. Ze dne na den. Pak si vzpomněl. Hand volá. Odchází. Jeho cesta je zpět. Nechal je za sebou. Opustil. Je voják. Věří. Neopouští. Rodina. Pravá. Sbohem. New York čeká. Velitel buňky je zavolal. Chtějí muže. Arrangera. Ví. Ví toho hodně. Nezbytné informace o tom, co se dělo. Nejdou po něm sami. Loví ho i odpadlík. Hand neví proč. Neví, kde stojí. Znepokojivé. Míří k jeho domu. První vniknou do jeho bytu. Není tu. Něco tu je. Výbuch. Nemůžou být daleko. Sledovat. Útěk na střechy. Nepřátelé. Bolest. Tma… *** Phantasmo je myšlenkami zpět na střechách. Dole pod domem je slyšet provolávání slávy. Mimo to i houkající sirény hasičských vozů. Má v hlavě vypálenou jedinou podobu, kterou měl voják v hlavě. Arranger. Muž kolem padesáti. Obtloustlý téměř plešatý a dobře oblečený. Kvůli němu tu Hand dnes v noci byl. Jeho buňky se ale přesouvají a vojáci neznají nic než to, co je nezbytně nutné. Právě pro takové případy jako je ten dnešní. Spirita pořád stojí na střeše, když vize skončí. Po několika okamžicích se vyhoupne i Vigilante. Jeho cesta byla očividně náročnější a hlavně nejnápadnější. O chvilku později se obloukem vrátí i Nova. Jen SpiderLyre není nikde k nalezení. Podle toho, co jste viděli se odhoupala pryč ze scény. Policie na její problematickou povahu asi doopravdy působí jako repelent. Lidi dole mají plné ruce práce s hašením. Nepochybně se tu brzy zjeví vrtulník. Zpravodajský. Kolem vás leží pořád čtyři vojáci Handu. Kombinace flétny a výbušnin je drží v limbu. Otázka je jak dlouho to díky jejich nepřirozené regeneraci vydrží.
|
| |
| soukromá zpráva od Bod Nula pro Storage Wars New York – před pár dny Muž klidnou chůzí pokračuje Bronxem. Dál už u nikoho nezastavuje. Občas se zdá že mluví pro sebe. Hadry na ústech se pohybují a vychází skrz ně pára. Zima se do vás zakusuje. Trhan vás vede hlavní ulicí a několikrát se zastaví. Zdá se že bez zjevného důvodu. Nevypadá to, ale že by svých pronásledovatelů všiml. Nakonec odbočí z hlavní tepny a vydá se kolem silnice směrem k Harlem River. Jeho naprostá ignorace k okolí a potácivá chůze udělá ze sledovačky spíš zívačku. Nakonec zabočí mezi skladovací jednotky Cube Smart. Bílo červeno žluté boudy se táhnou v řadách, kam oko dohlédne. Vypadá to tu jak typické prostředí Války Skladů. Muž se snad poprvé za dobu, co ho od úspěšného obchodu sledujete rozhlédne. Pak vyndá z jedné kapsy svého mohutného potrhaného kabátu klíč a skloní se k jedné z buněk. Tu otevře a vleze dovnitř. Sklopí za sebou vrata a než stihnete dojít blíž zase se otevřou. Ven vyleze průměrně vysoký padesátník. Oblečený v dobře padnoucím obleku. Tmavé vlasy má pečlivě upravené a na očích brýle se slonovinovou obroučkou. V ruce má koženou aktovku. Upraví si kravatu a zamkne buňku. S pískáním se vydá směrem k východu a tím pádem i k vám.
|
| |
| soukromá zpráva od Ember Nash pro ✴ Storage Wars! ✴ Ed vykročí jistou chůzí s rukami v kapsách a z dálky ve svém dlouhém vlajícím kabátu připomíná noirového detektiva, který jakoby právě vyskočil ze stříbrného plátna. Já se dle plánu držím pěkné vpovzdálí a vykračuji si vycházkovým tempem po ulicích. Udržuji si přístup správného New Yorčana, tedy ignoruji všechny ostatní a hledím upřeně před sebe, kde se ne tak úplnou shodou okolností nachází v dálce Edova silueta. Těžko říct, co se děje u toho bezdomovce, ale vzhledem k tomu, že Ed nezrychluje, říkám si, že pronásledování jde dobře. Nakonec z toho bude příjemná podzimní procházka. Usměji se spokojeně a dopiji zbytek kávy. Zmuchlaný kelímek vyhodím za pár kroků do jednoho z odpadkových košů lemujících ulice a rozhlédnu se. Vzduch je pořád čistý a tempo pomalé. Užívám si tedy vycházku a jsem docela ráda za nějaký ten team building. Kdybych jim navrhla něco takového už na začátku, tak už vidím, jak by všichni protestovali. Na procházky městem není čas, ale přitom je to tak fajn. Konečně nějaký relax! Zhluboka se nadechnu a začnu si broukat tichou melodii. Nene. To je jako v tom pořadu! Vyvalím oči na dlouhou uličku skladů, které se táhnou zleva i zprava. To jsme vždycky po obědě sledovali s Lucasem. Ano, každý věděl, že je to nafingovaná kravina, ale nás to prostě bavilo. Kdo by si nechtěl koupit kóji za deset dolarů a najít v ní obraz od Rembrandta, nebo dávno ztracený nočník Abrahama Lincolna. Tohle místo ve mně vyvolá sérii nostalgických vzpomínek, takže ani příliš nekomentuji to, že nám ten muž zmizel za jedněmi z těch dveří. Netrvá to ale dlouho a vyleze někdo úplně jiný! Tedy... nejspíš? „Sakra. Ty kamery. To by se dalo využít, ale až pak.. Budu nahoře.“ Rychle šeptnu k ostatním, ukážu na střechu kójí a udělám pár kroků k okraji té dlouhé uličky, abych se zároveň dostala z dosahu kamer, které monitorují prostor před vraty. Co kdyby zde náhodou někdo zkoušel zopakovat scény z Války skladů bez povolení, že. Možná se jim ale právě podařilo natočit nějaké jiné nekalé praktiky. Třeba aktivity tohohle podivného muže. Vylétnu na jednu ze střech a tiše vše sleduji. Teď jen, kde jsou ty záznamy a jak se k nim dostat. Asi si vážně budeme muset dát inzerát na toho IT specialistu. |
| |
|
|
| |
| Zpátky na základnu New York
|
| |
| ✴ Zpátky na základnu ✴ Střechy New Yorku a úplně jiná místa Usměji se vlídně na ostatní a skoro neznatelně kývnu hlavou. Je pravda, že závěr se nám společnými silami podařil. Teď ještě, aby z nich Phantasmo dostal, všechny potřebné informace bude na čase opustit scénu. Poněkud netrpělivě sleduji Phantasmovo počínání, protože z dálky už je slyšet tichý, ale neustále zesilující zvuk vrtulníku. Čas nám běží. Netrvá to naštěstí ale tak dlouho a “výslech“ skončí. Sama pořádně nevím, jak přesně tohle Phantasmo dělá a vlastně to ani vědět nechci. Nikdy z toho nevypadá zrovna nadšený. „To je dobrý nápad. Necháme je tam. Stejně se to tu bude za chvíli hemžit policií, takže by je tam měli najít a postarat se už o zbytek.“ Souhlasím se Spiritou a také přiložím ruku k práci, abychom to měli co nejdříve hotové a mohly zmizet z této poněkud exponované lokality. Odlepit, svázat, naložit. Není to až tak těžké díky tomu, že jsou ti muži stále v limbu a tak nekladou žádný odpor. Vše proběhne dle plánu a těla necháme u mrtvých policistů. Co je tu zabilo? Přemýšlím na moment, ale je docela pravděpodobné, že narazili na muže z Handu. A pokud ne, byla by to zatracená náhoda. „Vezmu to vrchem.“ Jako vždy zahlásím a vznesu se sama na noční oblohu. Ještě pro jistotu dám vědět, odkud vidím blížící se blikající světla vrtulníku, aby náhodou nedošlo k příliš těsnému průletu s naším hejnem a pak už letím také směr náš úkryt. Musíme si vyměnit informace a hlavně zjistit, co se dozvěděl Phantasmo, případně pokud někdo další bude mít dobré postřehy. Já budu také ráda za chvíli klidu a možnost si ošetřit zranění po hvězdicích. |
| |
| soukromá zpráva od Edward Chase pro Zívací pronásledování, s pointou New York - Před pár dny Je mi zima. Kam by to mohl jít? Budou holky na signál reagovat dost rychle? Mám ho prostě vzít a přinutit ho mluvit? Zhruba takto by mohl vypadat vnitřek mé hlavy, pokud by se do ní náhodný telepat rozhodl podívat zatímco jsem sledoval falešného prodejce hodinek. Byl jsem tak trochu rozdělený, zatímco jedna moje část doufala že z toho nic nebude a budu se moci s týmem vrátit do základny, moje druhá polovina si zoufale chtěla do něčeho praštit. Asi nemusím debatovat na to jakou stránku by moje společnice ocenily více. Muž vejde do jednoho z garážních komplexů, chytré, v mase dalších neprosto identických prostor se mohla černá ovce snadno ztratit, i kdyby jich tady bylo více. S naštvaným pohledem přejdu zbytek, kolik z nich asi sloužilo podobným účelům... Nad tím kdo vyjde ze skladu na moment vyvalím oči, ale jen na okamžik než se vrátím ke svému stoickému vzezření. Tady si nemůžu dovolit nic zkoušet, jsou tu všude kamery. Dokonce i kdyby se někomu podařilo je vypnout, pořád bych byl vidět. Museli bychom zničit celý záznam. Dál pokračuji v cestě dopředu jako by se nic nedělo, jenom když kolem mě prochází ten muž, zkusím nosem nasát studený vzduch, jestli z něj pořád není cítit ten bezdomovec, možná je to ta samá osoba. Zkusím kontaktovat holky přes komunikativní zařízení od Eden, mluvím potichu, málo pohybuji rty. "Tady toho moc zkusit nemůžeme, pokud se nám nepodaří odstavit kamery a zabavit se záznamu tak se bez masek nemůžeme vloupat dovnitř. Vidím že Nova už se kamerami zabývá, zjisti co jde, já a Eden budeme pokračovat ve sledování, kdyžtak se jeden z nás vrátí, konec." Není to plán hodný Odyssea, ale na nic lepšího asi nepřijdeme. |
| |
| Návrat New York - Právě nyní Schopnosti mě děsí, zvlášť ty které se zabývají mentalitou, proti těm co mají fyzický základ se dá bránit, ale tohle? Někde jsem četl že na to působí síla vůle, ale jistý si nejsem, prozatím jsem rád že Phantasmo je na mojí straně a až nebude, snad na to budu připravený. Phantasmo sám po nazíracím aktu nevypadá nic moc, pomohl bych mu, ale na to bych musel vědět jak, teď nám všem pomůže nejvíc když odsud zmizíme. Na nápad Spirity společně s Novou souhlasím, čím víc toho policie najde, tím víc se toho později můžu dozvědět já. Snažím se pomoct s přesunem, přece jen, Spirita není moc fyzicky založená a Nova je zraněná, jakkoliv lehce. SpiderLyre se vytratila, nemělo by mě to překvapovat, ona není moc na rozkazy. Vyložení a zbytek cesty probíhá v klidu, znovu si na sebe vezmu řízení vozidla, přistaneme kousek za barem a zbytek cesty dojedeme skoro jako normální lidé. Zanedlouho jsme všichni (snad i Eden) v základně. Nyní je čas mluvit, ach jak já to nesnáším. Sundám si brýle a kuklu, ale jinak si krví a popelem zborcený oblek nechám na sobě, třeba ho ještě budu potřebovat. "V pořádku?" Otočím se na chvíli na Novu, hvězdice samotné by moc velké poškození nezpůsobily, ale byla tady možnost jedu a nechci nechávat nic náhodě. V předpokladu že odpověď je pozitivní zkusím organizovat meeting, beztak je nevyhnutelný. "Pojďme, musíme si promluvit. Máme toho hodně na probrání, začínajíc s tím na to přišel Phantasmo, pokud je ve stavu nám to sdělit." |
| |
| Back home New York - zpět na základnu Nova odnese vojáky Handu v bezvědomí do postranní uličky. Doopravdy tam leží dva policisté. Muži ve středním věku, kteří zemřeli pro výkonu povinností. Oba pravděpodobně odhodil výbuch ke zdi. Jeden z nich se dokonce natahoval po zbrani, která mu vypadla. Útočník byl ale profesionál. Navíc nekompromisní. Zásah střelnou zbraní přímo do hlavy. Jedna kulka pro každého. Rozšklebené zranění a zneklidňující impresionistická malba na stěně za nimi. Co tady dělali? Kdo byli? Co jejich rodiny? To možná už nikdy nikdo z vás nezjistí. Jedna informace je ale jasná. Hand nepoužívá palné zbraně. Nikdy. Když jsou vaši oponenti zajištění iluze opět obalí vaše auto a ten neobyčejný kousek z laboratoří S.H.I.E.L.D.u vyrazí nad nočním New Yorkem. Pro ostatní opět jen hejno holubů. Takových, o které si nikdo nezajímá. Brzy vás skutečně mine zpravodajský vrtulník. Míří na místo tragédie, aby co nejrychleji poskytl městu záběry, které je udrží s napětím u zpravodajství. Hrdiny mizející ze scény ale už dnes nestihne. Stanice ale nepochybně zaplatí slušné peníze za exkluzivitu nahrávek lidí z davu. Pokud už všechny nejsou veřejně dostupné na síti. Když dorazíte do úkrytu pod barem SpiderLyre už je na místě… |
| |
|
|
| |
| ✴ Bilancování ✴ New York - zpět na základnu Postupně se všichni shromáždíme v našem úkrytu. Je to skoro jako nějaký náš trénink, akorát že teď je ve vzduchu cítit krev a kouř. Pachy, které jsme si s sebou přinesly z nedávné akce. „Jo, dobrý, Ede. Vypadá to na povrchové zranění. Třeba to nebude vyžadovat ani stehy. Aspoň to pro teď přestalo krvácet.“ Uklidním Vigilanteho, tedy spíše Edwarda, který bez masky vypadá zase jako náš starý dobrý známý, který nevraždí lidi na potkání. Jen o tom rád mluví. Eden už tu je a stejně tak i narozeninová flaška rumu. „Kdo by to byl čekal, že se dnešek tak vyvrbí...“ Zakroutím hlavou a opřu se o jeden z ovládacích panelů, u kterého pořád nevíme k čemu pořádně slouží. Hlavní ale je, že už nic nehouká. Pozorně poslouchám Phantasma a nevyrušuji jej. Vypadá z celé akce z nás asi nejotřesenější a tak bude nejlepší ho nechat říct vše najednou, aby náhodou neztratil nit. Přikyvuji sem tam hlavou a snažím se v hlavě z toho všeho alespoň něco málo poskládat. Stále nám však ještě chybí spousta dílků skládačky, abychom mohli vidět celkový obraz. „Určitě, kdyby si měl žízeň, řekni si na baru Caroline.“ Kývnu na Phantasma a pak překřížím ruce na hrudi a zahledím se na špičky svých bot. „Arranger. To jméno mi nic neříká. Stejně tak ti dva zabití policisté v té uličce. Čekala jsem, že to bude práce Handu, ale vypadá to nakonec, že se zde sešly náhodou dvě nezávislé akce a nebo to, co se stalo dole, chytře využilo krytí za ty nahoře. Spirit... Tedy Phi, mohla by si s jejich dušemi navázat nějaký kontakt?“ Upřu svůj pohled na bělovlásku. „Třeba by se to trochu osvětlilo... A nebo více zamotalo. Možná je zastřelil sám Arranger. Možná někdo úplně jiný... Tak jako tak by bylo dobré vědět, s kým měli tu čest, pokud tedy nebudeme muset zpět k tělům...“ Poškrábala jsem se trochu nejistě na tváři. „To by celou situaci poněkud zkomplikovalo.“ Sejmula jsem si z očí masku a promnula si je v lehce znaveném gestu. „Třeba tenhle přístroj někoho jako Arrangera bude znát. Minimálně poznal Hand.“ S tím se otočím a zkusím se trochu pohrabat v konzoli za mnou, jestli se mi nepodaří zadat heslo Arranger do nějakého vyhledávání. Jistě tu budou mít ostatní plno věcí na srdci. Přeci jen to byl dnes docela krvavý zážitek, který jistě nebyl všem po chuti, ale mám v plánu se nejdříve soustředit na to podstatné, než začne roast Eda. Google it |
| |
|
|
| |
| Co dál? Základna pod barem - New York 19. 10. 2024 To, jak zemřeli policisté mě nadmíru překvapí, smrt střelnou zbraní jsem na tomto místě nečekala. Bohužel není čas hledat jejich duše, které v této chvíli, ještě ani pořádně neví co se stalo, že jsou opravdu mrtví a že už se do svého bývalého těla nikdy nevrátí. Natáhnu k nim alespoň trochu svojí pozornosti, kdybych se od nich stihla za těch pár něco dovědět, třeba o tom, co je jim to proboha stalo. Když dorazíme na základnu Phantasmo se ihned pustí do vyprávění. Arranger. Nic mi to neříká, na sociálních sítích jsem toto jméno zatím nezahlédla, ale je jen možné, že je to tím, že jsem se nedívala. Starší muž, plešatý, ten se bude hledat špatně, ale kdo dobře hledá, vždycky něco najde. Phantasmo také zmiňuje tu zvláštní rudou magii, kdyby věděl, jak nebezpečná a zvláštní byla i pro ty, kteří již nejsou mezi námi. To je teprve pohroma. „Bohužel je to tak, kontakt s dušemi bych navázat mohla, ale musela bych se vrátit na místo činu, nebo někam, kam se dostane jejich mrtvola, je dost možné, že duše bude ještě stále v blízkosti těla. A to se mi teď asi úplně nepovede, pokud bychom neměli jinou možnost s trochu vaší pomoci bych se o to určitě ale ráda pokusila. “ Reaguji na otázku, kterou Ember položila. „Ale zkusím prozatím prohledat internet, třeba se něco dozvím a pokud ne, tak počkáme až bude větší klid a můžeme se zase vrátit“ Dokončím větu a zamračím se a spletu ruce do sebe. Raději bych o tom udělala post, nebo jim to napsala, než to se skupinou řešila z očí do očí. Ale je potřeba tento problém adresovat a nějak se jím zabývat. Čekala jsem, že něco zmíní Ember, nebo Eden, ale nikdo nic. Eden nám Ember ošetřuje a všichni se tváří, že je všechno v pohodě. „Myslím, že Thadeus potřebuje chvilku klidu, není potřeba za ním hned chodit, nechme mu chvilku klidu, není tak společenský jako někteří…“ Nádech. Výdech. Asertivita. To dáš. „Já jsem chtěla jen říct…bylo by dobré, kdybychom spolu více komunikovali, říká se, že komunikace je základ všeho…než se vrhneme bezhlavě do jakékoliv akce. Prosím. Děkuju.“ „A také, nerozsévejme ve městě ještě větší chaos a smrt než nyní je, máme možnost být ti hodní, ti dobří. Nevím, proč bychom se měli chovat jakkoliv jinak“ Podívám se směrem k Edwardovi. Nechci se v tom dál rozpitvávat, všichni asi ví o čem mluví a nevím, jestli to vůbec má cenu rozebírat. Raději vytáhnu své elektronické zařízení a pokusím se vyhledat, co nejvíc mohu, o tom Arrangerovi na sítích, internetu, ale něco mi říká, že bych potřebovala velkou spoustu času, abych našla aspoň špetku informace na nějaké zapovězené části internetu. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Phantasmo pro
|
| |
| Mezifáze New York - Současnost Máme tady třetího hráče, nebo čtvrtého, záleží na tom jestli několik činů nebylo spácháno tou samou osobou, tak jako tak, tohle nemůže znamenat nic dobrého. Ten co dostal ty policisty nebyl žádný nováček, ale zatím se neodvažuji odhadovat jeho úmysly, ne dokud nebudeme vědět víc. Během vyprávění Phantasma do sebe začnou zapadat různé dílky skládačky, i když bych si přál, aby jich bylo objasněno více. Policisté mohli být dobře zabiti právě tím odpadlíkem, nebo Arrangerem. Dokud budeme předpokládat že jejich smrt souvisí s případem, tak toto jsou jediná vysvětlení, ale stále je tady možnost že to bylo absolutně mimo radar. K samotnému Arrangerovi není zatím moc co říct, být plešatý muž v letech v obleku je v dnešní době snad naprosto perfektní maskování. Nad záležitostí magie jsem se příliš nezamýšlel, s tím bych stejně nic moc nepomohl. Phantasma vyprovodím kývnutím, bylo jasně že hrabat se lidem v hlavě nebude nic příjemného. "Zatím toho nemůžeme říct dost na vyvozování hotových závěru. Pokud by jsi o něm dokázala něco najít, moc by to pomohlo. Ať už z internetu nebo z duší, kdyby došlo na to druhé, tak se klidně přidám." Prohodím k Phi, zatímco přednáší své návrhy. Zatímco ona a Ember se hrabají v přístrojích a snaží se být užitečné, mě se daří celkem úspěšně ignorovat Eden, která má (samozřejmě) v ruce rum (znovu). "Jo, omlouvám se za to jak jsem vyskočil z auta, myslel jsem že ty a Thadeus radši budete z dosahu, ale měl jsem to s vámi aspoň krátce probrat. Zkusím to zlepšit." Navzdory tomu že naprosto důvodně omluvím za svou chybu v tomto případě, tak poznámku ohledně chaosu a smrti přejdu mlčením. O tom se zrovna bavit nepotřebujeme a já své metody měnit nehodlám. Chvilku přemýšlím nad tím jak se udělat užitečným, po nějaké době vezmu svůj mobil a vytočím číslo své právnické kanceláře. "Omlouvám se za vyrušení v pozdější hodinu, ale potřebuji vše co máme na muže pod přezdívkou Arranger, to jméno mi vyplavalo jako svědectví v jednom případu. Děkuji." Zobrazit SPOILER |
| |
| Push It To The Limit New York – Současnost Když dorazíte a vidíte že Scarlet Witch levituje u kraje svého zrcadla a pozoruje vás. Phantasmo vysype co se dozvěděl a zmizí. Celou dobu zůstává potichu. Dokud nevidí eskapádu Eden a Novy. Poněkud unaveně se usměje. „Děvče však jsme se domluvili že vám alespoň s tímhle můžu pomoci. Všichni pavouci jsou stejní. Hurá do akce a kde nepomůže nic jiného narveme alespoň pavučinu… Není ta pálenka náhodou lepší na čištění odpadů než lidí?“ Mávne rukou a pavučina z Novy zmizí. Lehká fialová záře obklopí konečky jejích prstů a zranění se zacelí jakoby tam ani nikdy nebylo. „Vidíš, hračka. Ještě někdo utrpěl zranění? Kromě něj?" Podívá se ke schodům, kam zmizel Thadeus. „Tomu ale asi nepomůžu… Mám pocit, že jméno Arranger jsem už někde slyšela, ale nevím kde. Za ty roky jich bylo tolik.“ Mne si zamyšleně spánek. Nova se začne hrabat v nově zapnutém přístroji. Rychle zjistí že byl aktivován z režimu spánku jen proto aby detekoval Hand. Nicméně pokud ho člověk nakrmí dostatkem dat může vyhledat téměř kohokoliv kde se objeví v dosahu zařízení na které je napojen. Nejde, ale přesně rozpoznat o jaká zařízení se přesně jedná. New York ale pokryje určitě. Phi vyhledává na internetu Arrangera. Síť ale mlčí vypadá to, že o něm není nikde ani zmínka. Tohle ale změní Edwardův telefonát. Muž na druhém konci linky sice poněkud rozladěně ale pošle mu potřebnou složku. „Jste už druhý, kdo kvůli němu v tuhle hodinu volá. Podle všeho umřel při tom dnešním výbuchu. Dost nápadný že to bouchne zrovna u člověka, co byl v programu na ochranu svědků.“ Pak zavěsí. Složka uvádí civilní jméno tohoto muže. Oswald P. Silkworth. Jeho případ je doopravdy košatý. Jedná se o účetního, který celé roky spolupracoval s podsvětím New Yorku. Tedy před dvaceti lety před zapomněním. Dělal pro hodně velké ryby. Nejznámější byl ale jako pravá ruka jednoho z nejhorších. Kingpina. Ten na něj ale kvůli několika nepovedeným akcím poslal dvojici zabijáků a všichni měli za to, že zemřel. Všechno se změnilo po Bodu Nula, kdy Arrangera našli jako manažera banky. Policie mu dala na výběr. Buď za své zločiny skončí ve vězení nebo jim pomůže sestavit případ který ve finále mohl vést k zatčení Kingpina a dalších jeho spolupracovníků. Většina z nich ale hned poté co všichni získali vzpomínky zmizela. Oswald byl v programu na ochranu svědků právě v domě kde se odehrál výbuch a útok Handu. Každopádně internetové hledání na Arrangerovo civilní jméno už bylo mnohem úspěšnější. Vypadalo to, že se na síti pohyboval. Dalo by se říci až nezodpovědně k jeho situaci. Několik příspěvků sdílel různě po fórech. Vždy jen obecné věci. Skoro jako by to vypadalo že chtěl, aby si ho někdo všimnul. Nejpodivnější byla ale debata na reditovém vláknu o „Záchraně ohrožených druhů“ živě komunikoval s mužem pod přezdívkou Pavouček. Domlouvali se na předání vzácného papouška. Podle posledních záznamů ve vlákně mělo proběhnout dnes večer.
|
| |
| ✴ Pátrání pokračuje ✴ Základna pod barem - New York 19. 10. 2024 „Jasně, to by mohlo zafungovat.“ Kývnu na Phi a začnu se hrabat v jednom z ovládacích panelů, zatímco poté za mnou probíhá lehce očekávaná přestřelka Phi a Eda. „Ano, měli bychom...“ Ohlédnu se k nim, když v tom po mně Eden střelí pavučinu a já se zmůžu jen na překvapené „Hmmmmhhhh?!“ Se zalepenou pusou se nedá moc mluvit, ale v mých očích se jasně značí otázka. Co to, sakra?! Už už si chci tu pavučinu strhnout, když v tom po mě začne lít svou domácí produkci. Smrdí to … lihem a pálí. Jak jinak. „... Díky...“ Vydechnu konečně volně, když mě Scarlet Witch zbaví jak pavučin, tak zranění. „Tohle už nedělej. Ne takhle bez varování. Nejsem dítě a... Tohle by vlastně člověk neudělal ani dítěti.“ Rozhodím znaveně rukama a dívám se při tom na Eden. „Snaha se cení, ale tohle bylo už trochu přes čáru.“ Zavrtím hlavou a raději se otočím zpátky ke konzoly a při práci poslouchám poslední novinky o Arrangerovi. „Tak jo, takže si hodlali vyměňovat papoušky. To zní dostatečně šíleně na to, aby to bylo kódové označení pro něco naprosto jiného... Ede, máš nějaké bližší údaje o tom muži? Popis a tak. Pokud se nepletu, tak to vypadá, že tahle mašinka by nám mohla pomoci. A nebo se pletu...“ Pokrčím rameny. „Myslím, že to vypadá na nějaký sledovací systém, který by měl být účinný na většině území New Yorku. Pokud tedy ještě stále funguje. Hand každopádně našel, takže nezbývá než doufat. Pojďte. Pokud máte jakoukoliv informaci k tomu muži, nahrajeme to tam a uvidíme.“ S tím společně s ostatními, zadám veškeré informace o Arrangerovi do přístroje a děj se vůle boží. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Konec Přestávky New York - současnost Telefon je zavěšen dřív než stihnu řict cokoliv jiného, zvláštní. Situace v kanceláři musí být vyhrocenější než jsem čekal, ráno se tam musím podívat. Složka samotná je více než zajímavá, Kingpin nebyl žadná malá ryba a můžeme jen doufat že ho znovu neuvidíme. Pokud byl v programu na ochranu svědků se s cílem zatčení Kingpina, je dost dobře možné že Hand by se k němu rád dostal taky, získat informace z policejních složek není tak těžké jak by si jeden myslel, ale co mu můžou chtít? Otočím se na Ember. "Zatím to vypadá že Arranger sám je pouze pěšák ve větší hře, Hand musí vědět že se snaží najít Kingpina, ale netuším co by zrovna po něm mohli chtít, tak jako tak. Pokud se do tohodle chceme zaplést tak má Taylor pravdu, tahle operace bude vyžadovat míru preciznosti na kterou ještě nejsme zvyklí. K Wilsonu Fiskovi se musíme dostat, navést k němu policii nebo se o postarat sami." Poslední prohlášení doprovodím dobytím samopalu s hlasitým CVAK. Opět si nasadím kuklu s brýlemi, pokračujíc v identitě brutálního vigilanteho, za maskou skryji nervózní výraz který se mi objeví na tváři poté, co Scarlet Witch jednoduše vyléčí ránu. Ještě že já takové postupy většinou nepotřebuji, prozatím. Holky mají pravdu, krycí jména budou pro Oswalda druhým domovem, zvlášť když jeho první právě shořel, budeme muset být opatrní. Kývnu na Phi když zavolá Thadeuse zpět a skrz brýle se ostře podívám na Eden. "Budeme tady muset vymyslet konkrétní plán, pojďme to udělat lépe než minule a sestavit si ho tady, zhruba víme co máme čekat, na začátek počítám s Ember a Eden samostatně a ostatní ve vozidle, to nám dává možnost je obklíčit. Navrhuji aby se k nim Eden nenápadně dostala a odhadla situaci, zvládne to z nás nejlépe kdyby se už mělo začít rozednívat. My ostatní se rozprostřeme každý po devadesáti stupních a pak na ně udeříme ze všech směrů. Navehuji dát mě a Ember proti sobě a Thadeuse s Phi proti sobě, tím budeme mít na každé straně někoho z dovednosti přímého boje a magií, Eden bude pomáhat kde to budw potřeba. Co říkáte?" Plán to rozhodně nebyl dokonalý, ale byl to základ, teď se můžeme pustit do stavby. |
| |
| Push It To The Limit New York – Současnost Přístroj data o Arrangerovi přijme a začne je zpracovávat. Na obrazovce se rozběhne série údajů tak rychle že je oko ani není schopné sledovat. Pak je klid. Zdá se, že systém odeslal požadavky někam jinam aby našel váš cíl. Scarlet Witch zamyšleně poslouchá váš rozhovor, ale je potichu. Nechává vaše týmové věci jen a jen na vás. Nakonec vás přeruší pípnutí oznamující, že přístroj něco našel. Obrazovka ukazuje několik záznamů. Arranger podle nich byl v uličce ve které jste našli dva mrtvé policisty. Vběhl tam potom co proletěl oknem svého přízemního bytu. Někdo ho musel vyhodit ven. Na první pohled je vidět že musel být zraněný. Policisté tam přišli jen chvíli po něm. Pak přišla exploze a hned po ní muž. Vysoký, zahalený v dlouhém kabátci a s velkým kloboukem na hlavě. Jinak z něj nebylo vidět nic. Kromě veliké pistole. Tou dvěma výstřely zabil oba strážce zákona. Poté Arrangera vytáhl a začal s ním utíkat. Vypadalo to, že ten s ním jde i relativně dobrovolně. Dá se jen odhadovat, že v podobné době se vojáci Handu museli dostat na střechu a vy přiletět na místo. Další kamerový záznam sleduje muže, jak utíkají skrz uličky nedaleko. Ten vysoký se skloní, aby jediným trhnutím volné ruky zvedl víko kanálu. Je vidět že jí má zahalenou v černé rukavici. Popožene Arrangera na žebřík a s připravenou braní se rozhlíží kolem. Klobouk ho ale dobře chrání před všetečnými zraky vašich elektronických očí. Po chvilce zmizí v kanálu také a víko za ním zapadne. Netrvá dlouho a uličkou se prožene několik vojáků Handu. Kanál minou a pokračují dál. Těžko říci, jestli jsou to ti samí, co jste s nimi bojovali na střechách. „Podívejte.“ Ukáže na víko vaše žena za zrcadlem. Vypadá doopravdy překvapeně. „Ten symbol na víku. To jsou Morlocové.“ Ukáže na podivný naškrábaný znak. „Myslela jsem, že jsou dávno pryč. Jejich symbol jsem neviděla už celé roky. Pokud ale ti dva vlezli nevítaní na jejich území máte co dělat.“ |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| ✴ Pátrání pokračuje ✴ Základna pod barem - New York 19. 10. 2024 Sleduji představení na kamerách a začínám si říkat, kde asi mají ty papoušky? Ne, je mi jasné, že k žádnému předání exotického ptactva nedojde, spíše tu někdo odprásknul dva policajty a to už je docela problém. Nový bodyguard Arrangera vypadal docela nebezpečně. Ne jen protože ty dva chudáky zastřelil bez jakéhokoliv zaváhání, ale také protože projevil nadlidskou sílu. Jak jinak v téhle šílené době. Poněkud strnule sleduji celý záznam a i pak zůstávám ponořená do svých myšlenek, když se trhne menší přestřelka s Eden, která se bojí, aby jí náhodou nevyhodili do vzduchu byt... Tedy dá se tomu říkat byt? Raději se zamyslím nad Morloky. „Morloci...Morloci. Nebyli to nějací obojživelníci? V tomhle případě asi nějaká zmutovaná verze.“ Představím si skupinu ještěrek, co po dvou pobíhá v kanálech pod New Yorkem a... A co? Jedí pizzu? „Myslím, že nemáme moc času na vybavování. Ti dva se tam dostali už před nějakou dobou a stopa chladne. Jestli by si nám k Morlokům dovedla něco říct, moc by nám to pomohlo.“ Otočím se na ženu v zrcadle. „Tak jako tak bychom měli vyrazit. Vlézt do kanálu na místě, kde vlezli oni a sledovat možné stopy. Eden se tam vyzná. Povede nás.“ Narovnám se a připravím se vyrazit. „Tohle bohužel do oběda nepočká.“ |
| |
| Plánování přesunu New York - Současnost Nejsem si jistý co od téhle mise očekávat, ne zrovna nejpříjemnější pocit. The Hand, Kingpin, Arranger, Morlocové a do toho všeho ještě ten člověk v klobouku. Vypadalo to jako docela jasně vypadající skládačka. Problém byly souvislosti, my je prostě neměli a já nemohl než se bát důsledků naší nevědomosti. Dlouhá pistole by měla značit tlumič, nepamatuji si že bychom zaznamenali výstřely kromě těch mých, není to moc, ale moc identifikačních informací zatím nemáme. "Morlocové jsou mutanti kteří ze strachu ze společnosti žijí v kanálech a podzemních komplexech, alespoň v souladu s tím co si pamatuji ze záznamů. Vlastně jsem se domníval že Eden bude jednou z nich." Kývnu na Novu, má pravdu v tom že si nemůžeme dovolit moc dlouho vyčkávat, v tom případě je dobře že se skoro všichni již pasivně připravili na nacházející akci. "Tak ještě že nic není složitého že? Asi se shodneme na tom že pokud je domov Eden poblíž tak bych se měl vyvarovat střelby a Nova svých schopností. Pojďme se tedy přesunout." S tím si si sundám ze zad a ze stehna větší ze svých střelných zbraní a nechávám si pouze pistoli, meč a nůž, extra železo mě bude akorát zpomalovat. Začnu znovu cestu k našemu bájnému vozidlu, Scarlett snad odpoví ostatním dřív než odejdou. Tohle je totiž závod o čas, s více frakcemi a nikdo nemůže říct jak která bude reagovat, včetně nás. |
| |
| Moonshine & Gasoline New York – Současnost 19. 10. 2042 „Morlokové jsou skupina mutantů co žili pod New Yorkem dlouho před tím, než všichni ztratili vzpomínky.“ Vysvětluje Scarlet Witch. „Většina z nich se vyznačovala nějakou závažnější mutací, která jim brala lidský vzhled nebo byli jinak nebezpečné. Proto se báli lidí na povrchu. Dokonce i s Xmeny nechtěli mít většinou nic společného. Bohužel je postihla vzácná genetická abnormalita a zmizeli. Časem se zjistilo že se přejmenovali na Ty, co žijí v temnotách někteří dokonce skončili na Karakoe. S původními Morloky už ale neměli nic moc společného. Tahle značka se používala už doopravdy dávno a v jiných časech. Nedokážu vám říct co se tam může dít, ale přeju hodně štěstí. Poprvé doopravdy lituji že nemůžu vyrazit s vámi. Jedná se totiž o mé lidi. Bez ohledu na to, co nás během doby, co uplynula rozdělilo nebo postihlo. Jen dávej pozor na to, co říkáš Edwarde. Hlavně pokud na ně narazíte. Eden není mutant. Jsou to pyšní lidé a takové označení by je mohlo velice urazit. No, na co čekáte. Tohle nepočká. Šup!“ Dokončí a snad poprvé působí doopravdy zaujatě a netrpělivě. Je doslova nalepená na stěně svého vězení a nervózně vyčkává. --- O chvíli později jste opět nad střechami New Yorku. K místu, kde zmizel Arranger a jeho společník to není zase tak daleko. Hejno holubů se usadí poblíž a zdá se, že v okolí je klid. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tu vojáci Handu zdržovali, ale kdo ví, co nindžové všechno zvládnou. Poklop vypadá netknutě i když teď už si značky u jeho víka všímáte všichni.
Dole v tunelu je tma a vlhko. Dvojice stop je ve špíně jasně viditelná. Jedny těžké boty, které se boří hluboko do marastu a druhé o poznání nevhodnější za nimi. Pod žebříkem je dokonce vidět místo kde sebou Arranger plácnul na zem. Odtisk jeho těla je téměř jasně viditelný.
Eden tyhle místa dobře zná však tudy šla už nesčetněkrát. Najednou se ale tunel větví jinak, než je zvyklá. Jedna stěna jako by byla jinak. Zajisté. Někdo tu odhalil tajný průchod. Ne zrovna šetrně. Mechanismus, který stěnu držel na místě je očouzený od výstřelů a celá výplň leží u zdi naproti.
Za otvorem je chodba mnohem starší než ty kolem. Přesto ale mnohem čistší a jakoby udržovaná. Zdá se, že je prázdná, ale pak si všimnete něčeho, co narušuje kruhovité stěny. Několik těl. Na první pohled je někdo zabil velice rychle. Mají v tělech díry po kulkách ale taky zranění od sečné zbraně. Zdá se, že je někdo odtáhl rychle stranou. Na druhý pohled je s nimi něco divně. Jeden z nich má podivně rosolovitou pokožku a jeho oči se sesunuly na stranu obličeje jako by je už nikdo neměl, jak držet na původním místě. Další z nich stavbou těla spíš připomíná obrovský hmyz než lidskou bytost. Poslední slabě světélkuje a všude na kůži mu rostou houbovité útvary. Kromě těch tří mrtvol tu nic není. Je klid. Možná až moc velký.
Zničehonic se vzduchem prožene něco, co vypadá jako vrhací nůž. Zarazí se do zdi za vámi. Pak se ozve začmuchání připomínající nějaké zvíře. „To nejste vy. I když ten zakuklenec by to kurva moh bejt.“ Ozve se ze stínů a ven vyjde postava. Nepochybně se jedná o ženu. Její pokožka má ale naoranžovělý odstín stejně jako vlasy. Je svalnatá a dívá se na vás výrazem lovce. Na sobě má oblečení sešité ze všeho, co se našlo. Je potrhané a skrz něj na různých místech vycházejí kosti. Zdá se, že formují jakousi formu přírodní zbroje. Několik z nich je zlomených podle toho že v rukou drží ostré kostěné čepele. Podle všeho si je odtrhla přímo ze svého těla. Pronikavým pohledem sleduje Edwarda. „Ne určitě ne. Já jsem Marrow a tohle je moje území. Moje a Morloků. Nemáte tedy co dělat a pokud rychle nevypadnete udělám vám z prdelí fašírku. Mám tu ale ještě jinou škodnou a málo času. Tak pohyb. Dneska nemám na vaše sračky náladu.“
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Metaforický sestup New York - kanály Občas jsem uvažoval nad tím jwstli by Scarlett witch dokázala zlomit mříže svého vězení čistě pomocí vůle, její moc byla přece jen nesmírná. Ale dnes jsem musel od této teorie upustit, kdyby to dokázala tak věřím že tato mise by jí dala dostatečný popud. Nevadí, čím méně magie, tím bezpećěji se budu cítit já. Po sestupu do kanálu začínám litovat že se spoláhám pouze na kuklu jako ochranu obličeje a nepořídím si raději upravenou plynovou masku, teď by se mi rozhodně hodila. Po sledování stopy netrvá dlouho než objevíme obydlednou část kanálu, popravdě jsem čekal že to bude mnohem horší, ale tady dole jsou přece jen lidé, jakkoliv odlišní od ostatních. Smaozřejmě někdy až děsivě jiní... Prolétne mi hlavou při pohledu na mrtvoly. Nedá se říct že bych útok zrovna tady a teď nečekal, nicméně vrhací nůž a následný zjev mě vytrhne ze sebejistoty. Ta žena... Marrow jak si říká nemává planými hrozbami, zatímco Eden se pokouší o amatérskou formu diplomacie, která mi přinejhorším poskytne čas a Phantasmo se přidává ke snaze. Já si můžu naši společnlst dobře odhadnout. Mám chuť vztekle zasyčet na Eden pro konstatní pouzívání mého jména v komunikátoru, ale teď na to není prostor, přimět ji ke zbavení tohodle zlozvyku můžu později, pod podmínkou že pro nás nějaké později bude. Marrow je silná, zvyklá na konflikt a její kosti jí poskytují dobrou ochranu proti sečným úderům, ale materiálu mých zbraní by se její vápník vyrovnat neměl, bodce dávají velmi omezenou ochranu proti bodnutí a dají se při zápase využít jako záchytné body. Moje rukavice neproříznou. Je nebezpečná, ale je nebezpečnější než já? To je otázka. Krátkou myšlenku opět daruji své kukle, ale velmi rychle svou podobnost s klanem Hand zapudím jako náhodu. Po pokusu SpiderLyre, u kterého upřímně neočekávám přílišný úspěch se rozhodnu navázat na Phantasma a vystoupím dopředu, ruce podél těla, připravené reagovat, ale zatím nedávajíc popud k útoku. "Jak říkají, vůči vám nemáme žádné špatné úmysly, naopak bychom vás této škodné mohli sami zbavit, ale my je dostaneme, ať už s tvým povolením nebo bez něho. Proto by bylo pro všechny zúčastněné lepší kdybychom se dohodli." V ten moment mi dojde že nastavovat základní modulátor hlasu na hlubší a agresivnější možná nebylo nejlepší z mých nápadů. Sociopat domlouvá polomonstru v kanále, svět asi opravdu končí. Zasměji se v duchu. |
| |
| ✴ Vzhůru dolů ✴ New York - kanály Poslouchám informace o morlocích a jsou to pro mě naprosté novinky. Vypadá to, že o nich něco ví jen Scarlet Witch a Ed. To, že by pod New Yorkem v kanálech měla žít skupina nějakých zmutovaných lidí, se mi zdá jako hororová historka ze skautského tábora, spíš než cokoliv jiného. Přes to všechno, jak tohle celé působí přitažené za vlasy, to nejspíš nebude vtip, alespoň ne od Scarlet Witch. „Vážně... v kanálech... ?“ Mumlám si pro sebe skoro neslyšně, zatímco se ostatní vydávají na cestu a já nezůstávám pozadu. Stopa ještě nevychladla a tak nás brzy vede do New Yorské kanalizace. Noční vzduch je svěží a chladný. Dosednu vedle hejna holubů, ze kterého se za nedlouho vynoří zbytek týmu. Víko kanálu je před námi a tiše na nás hledí. „Vážně...v kanálech...“ S brbláním vlezu do díry pod odklopeným víkem kanálu stejně jako ostatní. Všude je tma a smrad. Navíc je to tak stísněný prostor, že mi moje létání k ničemu moc nebude. Možná jen k tomu, aby mi nenateklo něco nechutného do bot. Moc dobře si pamatuji, že moje bojové schopnosti tady musím trochu krotit. Co kdyby tu něco bouchlo? Přesto mne alespoň neomezuje využití prosté světelné manipulace, abychom si trochu přisvítili. Možná, že Ed v té kukle má i noktovizor, ale já nic takového nemám a ve tmě vidím kulový. Rozsvítí se mi na dlani bod zlatavého světla, připomínající intenzitou světlo baterky a osvětlí tunel před námi. „Tak jdeme.“ Netrvá to dlouho a něco najdeme. Bohužel. Trojice mrtvých těl. odtažená a pohozená jako pytle s odpadky. „Sakra, vypadá to, že ti chudáci narazili na ty, které hledáme.“ Šeptnu zatímco se skláním nad těly, na kterých jsou jasně patrné stopy po střelách. Stejně jako ti policisté. Přesto musím při pohledu na ně uznat, že něco na té historce s mutanty bude. Takhle lidé skutečně nevypadají. Alespoň ne ti nahoře. Pak sebou trhnu, když se ozve odraz čehosi od stěny. Ze tmy vystoupí žena, která také tak úplně nevypadá na 100% lidsky. Nebo alespoň... normálně. Narovnám se a jen překvapeně zamrkám, když se ozve SpiderLyre s návrhem, že něco zkusí. Snažím se zaplašit představu, že tu mezi nás hodí jeden ze svých molotovů. Jistě by to taky byla strategie, ale ne úplně vhodná. Oči se mi ještě více překvapeně rozšíří, když promluví. To je diplomacie? Co? Od ní? Nevěřím vlastním uším, ale je to rozhodně příjemné překvapení. Pak se k ní přidá i Phantasmo a Ed a já už nemám moc co k jejich slovům dodávat, nebo je po svém opakovat. Snad jen, že ji i naše okolí bedlivě sleduji a připravuji se na případný střet, pokud by se přeci jen rozhodla, že nás ve svých kanálech nechce. |
| |
|
|
| |
| Our Remains New York – Současnost „Chmmm.“ Vyjde z Marrow když poslouchá vaše slova. Ruka se jí svírá na rukověti kostěného nože a celý její postoj připomíná kočkovitou šelmu připravenou ke skoku. Pak se její výraz změní. Ze vteřiny na vteřinu vypadá že poslouchá. Nakonec si vztekle odfrkne. „Dobře.“ To ale snad ani nepatří vám. „Pokud chcete pomoci dobře. Normálně si svoje problémy řešíme sami, ale tohle vypadá na moc velký zásah shora. Jen si pak odtáhněte těla hezky s sebou. Nechci tu problémy, o který si nežádáme. Za mnou. Kdo nestíhá má smůlu.“ Mávne rukou a vyrazí do nitra tunelů které byly schované za zdí.
„Vypadá to na dva chlapy. Jeden normál jeden… Divnej. Ten zabil moje lidi. Chci jeho hlavu. Navíc to vypadá že se do tunelů dostala další škodná. Nějaký chlápci. Taky dost divný. Pán, co vypadá jako váš kolega se snaží zabarikádovat v mých tunelech a připravit na boj. Debil. Proč si vy lidi seshora nedokážete nechat svoje problémy nahoře a netahat je sem.“ Poslední slova spíš zabručí, když vás táhne soustavou tunelů.
Čím dál jste tím víc se celkové vzezření mění. Stěny jako by se někdo snažil zdobit. Občas jde o grafity jindy zase o pověšená vánoční světýlka, která fungují jen ve vzácných případech. Občas provizorní přístřešek, který vypadá jako relikt něčích vzpomínek. Domov z nutnosti ověšený vzpomínkami na starý život. Někdy jde o fotografie uložená až s úkosnou opatrností jindy zase o nějakou sošku nebo hračku. Jsou tu vidět i staré ale pečlivě udržované kusy nábytku nebo příslušenství do kuchyně. Od sporáků přes zahradní grily a další. Provizorní elektrické vedení se táhne všude a vypadá to, že místo bere šťávu přímo z New Yorkské městské sítě. Nikde ale není ani živáčka. „Všichni se schovávají. Nikoho neuvidíte. Máme celkem dobré bezpečností protokoly.“ Zabručí Marrow když míjíte provizorní obydlí. „Chlapíci se blíží k místu, kde se barikáduje ten sviňák. Měli bychom pohnout.“ Zavrčí hned poté. „Lil. Napoj se na ně. Nebaví mě všechno předávat jak rádio… Jo ser na protokol.“ „Ahojda. Já jsem Lil.“ Ozve se vám najednou hlas, který zní jako veselé zvonky. Podle všeho musí patřit mladé dívce. „Telepat Morloků se hlásí do služby. Jo a omlouvám se za vniknutí. Vím, že to není hezké ale… Prostě naší sladké Marrow se ne neříká.“ „Protože se pak dostává do zubů.“ „Jo. Přesně tak. Pokud budete mluvit budu vás slyšet. Máme tu starou přečerpávací halu. Náš průzkumník hlásí že ten co…“ Hlas se nachvilku zadrhne a doprovází ho echo smutku. „Prostě ten hajzl tam rozmístil výbušniny. Schoval toho tlouštíka do komory pro personál a sám se připravuje na válku. Prý to vypadá jako by tam stavěl… Co je sakra das Zeughaus? To je jedno… Každopádně skupina červených se blíží docela rychle. Brzy začne boj. Modrák se ptá, jestli se má zapojovat. Prý to nemůžete stihnout. Marrow?“ „Ať ho to ani nenapadne! Kurva žádné takové hovadiny. Půjdeme do toho společně. Jen ať zbytečně neriskuje. Bože, co to kecám. Callisto by se zbláznila, kdyby tohle slyšela, jak říkám.“ Poslední dvě věty pronese už spíš pro sebe.
Tunel před vámi se začne rychle rozšiřovat a skutečně vidíte že ústí do velké haly. Všude v ní jsou trubky a kolem stěn můstky pro personál. Uvnitř to vypadá prázdně. Ticho narušuje jen kapání vody. „Schovává se nahoře vpravo. Podle všeho zajistil jen tunel na druhé straně. Už jsou ta…“
Jakoukoliv komunikaci přeruší zvuk výbuchu. Prach se proti vám vyvalí jako bouře. Téměř hned vzápětí následuje série výstřelů. Zvuky pušky těžkého kalibru se v tunelu ozývají jako dunění hromu. „Já ho tak zmasakruju. Jestli sem tohle někoho přitáhne nebo ohrozí stabilitu vyrvu mu páteř prdelí.“ Zavrčí Marrow. Začenichá a pak s úšklebkem ukáže na zem vedle východu z vašeho tunelu. Na zem tam dopadá nábojnice za nábojnicí. Prach se usazuje a vidíte že se do místnosti před vámi ženou další vojáci Handu v červeném. Nemají šanci vás ale v tunelu vidět. Jednomu z nich se doslova rozlétne hrudník pod nárazem projektilu a jeho tělo jako hadrová panenka odletí stranou. „Ok. Řekni Modrýmu ať počká na můj klasickej signál. Teď tam vlítnem a každej masakruje co může, dokud nic nezbyde.“ Na tváři Marrow pohrává úšklebek. Lesknou se jí oči vzrušením. Nepříjemnou rychlostí jí na předloktí vyroste kostěná dýka a ona jí s lupnutím ulomí. Na dalších místech jejího těla rostou kostěné výrůstky připomínající pláty zbroje. Je vidět že se chystá vyrazit do haly. |
| |
|
Podzemní i komunikační |
| |
| Je na čase to odpálit New York – Současnost Marrow se nakonec rozhodla, že nás přeci jen nechá, aby jsme se postarali o škodnou, tedy náš cíl. To, že tu je, ale ještě někdo další je nepříjemné. Nejsme jediní, kdo po nich jde a.... počkat, kdo po nich ještě šel? Jo vlastně. Hand. Na moment ve mě zarezonují vzpomínky na výcvik, který muž vedl. Bohužel jsem si neponechal jejich taktiky a strategické uvažování. To by kladlo příliš velký nápor. Budu rád, když se naučím co půjde z toho trocha co mám. Vše si prohlížím. Působí to na mě dosti velkou směsicí dojmů. Potřeboval bych si to zapsat. Vlastně by to byl pěkný příběh, když by se sepsal život někoho z místních, kdo tu je jež dlouho. Možná, když by to dopadlo dobře, tak by jsem rád poznal místní. Navíc to tady sice stále páchne, ale je tom mnohem snesitelnější než, když jsme byli přímo v kanále, plném hnusu. Zajímalo by mě jestli takhle vypadá i domov Eden, nebo jestli tam má naopak špínu a smrad, jako je klasicky v kanále. Hádám, ale spíše, že ne. "Co to sakra!" Povím ,když uslyším hlas v hlavě. "Omlouvám se." Tohle jsem opravdu nečekal. Nemám rád telepatii. Je to velmi nebezpečná schopnost, i když každý telepat má jistě talent na něco jiného. Celkem mě zaráží, že nečte myšlenky, ale jenom slyší, když mluvíme. To jen dokazuje, že telepatické schopnosti mohou být různé. Boj se blíží, jak nemilé. Snad se mu nějak vyhneme. Přesto mě svědí pěsti, jak mám chuť je použít a někomu, kdo mi stojí v cestě vyrazit několik zubů, nebo mu něco zlomit, pokud bych jej tedy rovnou nezabil. To, ale nejsem já. Já nezabijím. Při nejhorším zničím mysl. Nechám dotyčného zešílet hromadou iluzí, kvůli kterým šíleně trpí. Pak se možná zabije sám, ale já. Já nezabijím. Už ne. Ohlušující rána, která je ještě znásobena ozvěnou. Zakrývám si rukama uši a na chvíli zavřu i oči. Když je znovu otevírám, tak už začíná boj a první voják Handu padá k zemi. "Fyzické poškození je nezabije. Jenom zpomalí." Oznámím Marrow. Přesunu se ke stěně a k ústům si přiložím flétnu. Zaostřím svůj zrak na vojáky, kteří se postupně vynořují. Dokud na ně vidím, tak mohu uspat jen je. Je tu dost šero, takže moje smysly jsou dost ostré, takže si nemusím moc dělat starosti s viditelností. Začnu hrát a zvuk mé flétny se rozezní podzemím. Počty |
| |
| ✴ Světlo v tunelu ✴ New York – Současnost Marrow se nakonec ukáže jako docela rozumná žena a já to jen s pokývnutím kvituji. „Díky. Pomůžeme. Sami máme zájem na tom, aby k žádnému dalšímu zabíjení nedocházelo.“ Odolám pokušení vyhledat pohledem Vigilanteho a raději se zahledím do tunelu před námi. Tam někde jsou naše cíle, jen je najít. Marrow zjevně ví, kudy jít a tak ji následujeme. Nikdy bych neřekla, že New Yorská kanalizace může vypadat tak... Vánočně? Alespoň to je moje první myšlenka na to, když míjíme roztodivně blikající barevná světýlka a různé malůvky. Vypadá to, že na každém rohu tu někdo kdysi žil, ale už se neobtěžoval svůj přístřešek a další známky jeho existence po sobě odklízet. Vše bylo opuštěné. Bylo to jen díky současné situaci, kdy se ostatní morloci přesunuli někam do bezpečí a nebo to tak bylo vždy? A jak by to asi vypadalo, kdyby tu všude někdo stále žil? Popustila jsem lehce uzdu své představivosti. Napojit? Co?... Když v tom se mi rozezněl v hlavě hlas. Trhla jsem sebou a automaticky se rozhlédla na obě strany, než mi došlo, že tu jeho původkyni nikde neuvidím. Telepatka. „Zdravím.... Jsem Nova.“ Pokusím se po chvíli uklidňování myšlenek v hlavě zformulovat jakýs takýs pozdrav, pak už ale pokračujeme rychle dál, protože situace se zdá více než napjatá. „Červených? Myslíš Hand?“ Zeptám se nahlas, při zmínce o nějaké červené skupině. Není to tak dlouho, co jsme s nimi bojovali. Vlastně jen pár hodin. Dávalo smysl, že šli po nich, protože i v tom domě byli zjevně pro Arrangera. Vypadá to, že Marrow má svůj plán. Dosti přímý plán. Tohle místo jistě zná moc dobře a pokud tedy navrhuje rovnou zaútočit, asi tu nebude moc cest kolem. A nebo se jí nechce čekat. Příliš se mi nelíbí se vrhat na neznámém místě do boje, kde vlastně ani nemůžu pořádně použít své schopnosti a udržovat si díky nim odstup. Tentokrát budu muset jít do boje na blízko a ještě k tomu doprostřed palby. To je ale den. Narozdíl od Marrow nemám, žádnou zbroj, kterou bych si mohla nechat vyrůst a tak se rozhodnu spoléhat pouze na své světlo. „Jak vidíte ve tmě? Mohla bych na nějakou dobu zkusit stáhnout osvětlení a dát vám tak výhodu.“ Nadhodím jednu z možností. Ostatně moje schopnosti nejsou jen na efektní zářivé projektily, ale díky manipulaci s fotony to můžu vzít i druhým směrem. |
| |
|
|
| |
| Ne-Stealthy Way New York - Kanály Zatím jsem víc než mile překvapen kooperací Marrow a očividně celého morločího společenstva, ach kdyby jen všichni mí klienti byli tak rozumní, cítil byl poté mnohem menší vnitřní povinnost trávit více než zdrávo večerů u Ember v baru. Bohužel realita je poněkud jiná a tak mi nezbývá než cestou studovat terén, zajímalo by mě jestli někdo z morloků nepochází z bezpečnostních složek. Nápad na takové bezpečností protokoly mohl dost dobře přijít odtamtud. "Zabarikádovat se tady je od něj vlastně docela chytré, bude mít na mušce všechny přicházející a pokud mu ujede ruka tak s trochou stěstí bychom vyletěli do povětří pouze my a ne on. Jediné co mi nedává smysl je to že si nezajistil únik, že by ho Hand dostihl tak rychle?" Snažím se nahlas uvažovat, ale jsem přerušen když ve své hlavě cítím cizí přítomnost, bez varování podrážděně zavrčím. Moje obecná nechuť k čemukoliv co se dá nazvat magií se vztahuje dvojnásobně na telepatii. Kdokoliv je ten Modrák, měl pravdu nestihli jsme to, sám jsem na exploze zvyklý takže to se mnou moc neotřese, ale útočící Hand a štěkání střelných zbraní mi náladu moc nezvedne, možná jsem si neměl ze střelných zbraní brát jen pistoli. Tým už z velké části dělá svou práci, dobře, velmi dobře. SpiderLyre si zjistí lepší vizuál, ale do toho Nova nabízí že nás světla zbaví úplně, na to kývnu zatímco si brýle přepnu do infračerveného vidění. Teď mi snad snížená viditelnost nebude tolik vadit. Spirita má unikátní možnost se dostat přímo k cíli, to mi vyhovuje. "Pokud dostaneš šanci tak našeho střelce zkus vyřadit, já a Marrow odlákáme pozornost, vydržíme toho z nás nejvíc." S těmi slovy se ironicky zachechtám a sáhnu pro meč, který s tichým šuměním vyklouzne z pochvy, levá ruka zatím dostane do držení Flash-bang granát. "Pár vteřin se nedívejte." Hodím. Pokud jsem to správně načasoval, mělo by oslnění vyjít akorát pro Spiritu, na nachytání našich škodných. Plus když teď Nova sebere světlo a Phantasmo je trochu omámí tak efekt bude jenom znásobený. Kývnu na Marrow a párkrát se zhluboka nadechnu, cítím vrzání rukojetí meče a nože který zatím tasí levá ruka. Poté se vrhnu do místa konfliktu, připravený zmasakrovat všechno co mi stojí v cestě, vím že Hand chrání magie takže se nemusím držet zpátky. Ne že by mi to dělalo starosti. Nádech... Výdech... Nádech... Výdech... Zobrazit SPOILER |
| |
| Heroes Tonight New York – Současnost 19. 10. 2042 „Nemám s tím problém. Já je ucítím, a to stačí k tomu co potřebuju.“ Kývne Marrow na Novu se širokým úsměvem.
Pak se kolem začne linout podivná melodie z Phantasmovy flétny. Vypadá to, že na vojáky Handu skutečně působí. Jejich pohyby se začnou mírně zpomalovat a vypadají mnohem méně jistě. Toho využije střelec na ochozu. Těžká střela jednoho z Handu téměř připraví o hlavu. Jeho letící tělo téměř povalí dva muže za ním. Těžko říct, jestli je Phantasmova teorie při takovém poškození ještě pravdivá. Nelze zapomínat na to že výbuch některé Handy taky zabil bez ohledu na jejich záhadnou rudou auru.
Jak Spirita zmizí ve stěně do haly vyletí oslepující granát. Který jen o několik vteřin později zahalí celé místo bílým světlem. První vlnu Handů jeho síla zasáhne naplno a zcela je vyvede z rovnováhy.
„Určitě. Můžu tě přepojit. Jen pozor. Může to být trošinku matoucí.“ Odvětí SpiderLyre Lil. Náhle se jí před očima objeví pohled někoho jiného. Jako by se krčila v trubkách, které se táhnou téměř až u stropu místnosti. Shlíží na celou situaci seshora. Přesto cítí že její tělo je pořád dole v chodbě a nemůže ovládat pohyby kam se dívá vlastní hlavou. „Kdykoliv tě odpojím stačí říct.“ Dodá telepatka.
Spirita se vynoří ze stěny v hale a naskytne se jí bližší pohled na celou místnost. Je vskutku rozlehlá a plná nejrůznějších trubek a nádrží. Vládne tu chaos. Vojáci Handu se sem hrnou jako přívalová vlna a je jich doopravdy hodně. Mnohem víc než na střechách.
Obě ale vidí vlastně to samé. Hala má přibližně osmdesát metrů čtverečních. Celou jí protíná změť trubek, nádrží a různých konzolí. Je obehnaná ochozem lávek, které vedou i mezi nádrže. Všechny ty konstrukce z ní tvoří jedno velké nepřehledné bludiště. Dovnitř vedou dva vchody. Jeden na straně, ze které jste přišli a druhý kterým se valí síla Handu. Jak ustupuje prach po výbuchu odhaluje to jich skutečnou sílu. Těžko odhadnou, kolik jich je. Musí to být ale desítky. Připomínají přívalovou vlnu čepelí. První z nich jsou pořád mimo z výbuchu granátu a hudební představení na ně taky působí. Kus napravo od vašeho vchodu se nachází u stěny betonová bouda. Tam se podle informací od Lil nepochybně schovává Arranger. Poslední důležitý faktor je samotná osoba na ochozu vlevo ode dveří. Na ochozu stojí muž. Musí mít minimálně dva metry. Je svalnatý a oblečený v černém kostýmu. Na masce má bílého pavouka. V ruce svírá velkou dlouhou pušky a střílí z ní mezi příchozí nepřátele. Vypadá to že i přes její velkou ráži mu neděla nejmenší problémy s manipulovat. Kolem něj jsou rozložené další krabice se zbraněmi. Minimálně jedna z nich obsahuje příruční raketomet. Navíc jsou k zábradlí vedle něj přilepené odpalovací zařízení, které mohou vést jedině k dalším výbušninám. Vypadá to, že jeho z nějakého důvodu výbuch granátu vůbec neoslepil. Asi tři metry od nej vede na lávku žebřík.
Pak přijde tma. Jako by někdo vytáhl z místnosti téměř veškeré světlo. Prostě zmizelo. Vypadá to, že je to další rána pro útočníky. Muž na ochozu ji ale naprosto ignoruje. Jeho střelba neustává a ani se nezměnila její přesnost. Výhled, který má SpiderLire z trubek na halou se taky velice rychle přizpůsobí nenadálé temnotě.
To už do místnosti vběhne útočné komando tvořené Vigilantem a Marrow. Jeho noktovizor bez nejmenších problémů kompenzuje nedostatek světla. Ona vypadá že nic takového nepotřebuje. Jako by doopravdy cítila, kde nepřátelé jsou. Čepel a kostěné úlomky se zakousnou do těl Handů. Smrtonosný tanec krve a těl. První z nepřátel padnou k zemi, než se vůbec stihnou vzpamatovat. Jsou tu ale další a další. „Tolik…“ Ozve se v hlavách všech povzdechnutí Lil. Muž na ochozu očividně nechce řešit dva nové příchozí, dokud mu vlastně pomáhají a drží mu nepřátele víc od těla. Vyhodí prázdný zásobník pušky a obratným pohybem zasadí nový. Střílí tak aby netrefil ani jednoho z dočasných spojenců. Vlna nepřátel přesto nekončí. Je jasné že Hand je v přesile. Jak přibíhají noví a noví Phantasmova flétna je oslabuje. Přesto nestíhá plnit svůj účel. Možná za to může podivná energie nebo výcvik vojáků. Muž na ochozu ale zatím poskytuje palebnou podporu. Stejně tak Hand znevýhodňuje tma. Přesto je jasné že se situace nedá udržet, pokud se nestane nějaký zázrak. To si asi uvědomuje i ten kterého jste sem pronásledovali. Skloní pušku a sehne se pro raketomet. To ale vidí jen SpiderLyre ze své vyvýšené pozice a Spirita která je pod ním.
|
| |
|
|
| |
| Heroes Tonight New York – Současnost Celá situace se nevyvíjí moc dobře. Sice se vyskytují okamžiky, kdy máme na vrh zase mi, ale je zjevné, že nepřítel má přesilu a to se mi nelíbí. Bohužel jsem nepřipravil speciální ucpávky, které by utišili zvuk mé flétny. S takovou usnou všichni a to se nemohu dovolit, jelikož já nezabíjím, i když mě k tomu trénovali. Tolik krve, kolik prolili tyto ruce. Tolik bolestného křiku a stenů, co zaslechnuli mé uši. Nee. Už zase. To se nehodí. Vzpomínky reagují na bojovou vřavu, ale nezbývá než se s tím vypořádat. Jelikož nemám vidění ve tmě, ale mám pouze nyní šíleně navýšené smysly, tak svou flétnu nemohu už využít. I když vlastně. "Lil. Je možné se mnou sdílet vidění jedinců, kteří vidí ve tmě? Tedy, aby jsem koukal jejich očima?" Zeptám se telepatky načež si uvědomím, že se už Eden na něco takového předtím ptala. Takhle budu moci uspat každého v zorném poli jedince, který se mnou bude sdílet svůj zrak. Navíc jsem zvyklý dívat se očima jiných, takže pro mě by to nebyla žádná novinka Jestli to takhle půjde dál, tak se budu muset ostatních zeptat jestli to mám udělat. Pak se dostat k cíli, ten odtáhnout pryč a stejně tak ostatní a vyčkat než se všichni probudí. Zobrazit SPOILER |
| |
| Kabooom New York - Současnost Boj... Násilí, zápas, vraždění jakkoliv to dokážete pojmenovat byla zajímavá věc. Měl jsem malou osobní teorii o tom že v boji dostatečného měřítka se v člověku probudí démon a ona vraždící bytost nemá s osobou člověka nic společného. Ale já jsem narozdíl od mnohých dokázal toho démona pojmenovat... Vigilante. A Vigilante se činil, podpora od Marrow a neznámého střelce v pavoučí masce (třeba je to Edenin příbuzný) mu umožnilo vyřádit se jak mi jen bylo libo, v jednu chvíli jsem viděl jak páčím dozadu zaražený meč pod ninjovou čelistí. Poté se Vigilante sehne pod zahnutým ostřím nindžató, jehož majiteli následně prošlapuje koleno a několikrát ho zuřivě bodne do obličeje, bylo to děsivé, ale svým způsobem i nádherné. Kdyby mi někdo sundal vizor, možná i oči by mi zářily šarlatem. Střelba a řádění Vigilanteho a Marrow nám dovolilo trochu prostoru, a tak klečíc na hrudi dalšího protivníka s krvavými pěstmi a jeho obličejem na kaši procitnu. Přesně třikrát se trhaně nadechnu, vždy jenom třikrát... Doufám že mně nevidí nikdo z kolegů, počkat... Něco se změnilo... Takové myšlenky se mi honí hlavou zatímco pokračuji v boji, ale pozorovatel by si všiml že technika se změnila, brutalitu nahradila technika a já dokázal přemýšlet. No tak... uvažuj, co se změnilo? Ustala střeoba, to může znamenat jen několik věci... Poznání mě trefí jako ledová voda, neslyším zvuky dobíjení ani toho že by oni někam odcházeli. Buď mu zbraně došli nebo sahá pro něco jiného, a současná situace žádala specifický druh zbraní. Vytrhnu meč z hrudního koše člověka a schoulím se na zem. "VANGUARDS K ZEMI!!" Zařvu strašlivým hlasem zatímco se snažím se schoulit na straně. Zobrazit SPOILER |
| |
| Pokus o vyřazení střelce New York – Současnost Vyřadit střelce říká Vigilante…kdyby to bylo tak lehké! Můj prvotní plán to, kromě snahy zjistit více o prostředí byl, ale když se v místnosti nacházím, zdá se pro mě skoro neproveditelný. Navíc z místnosti zmizelo všechno a pro mě se stala jediným zdrojem světla puška a z ní vycházející výstřely. Vidím ve tmě špatně. Ale v mé neviditelnosti by to nemusel být zas takový problém. Větší problém je to, že kdybych se za střelce nepozorovaně dostala, nevím, čím ho vyřadím ze souboje. Co když se ho něčím pokusím omráčit, jemu se nic nestane a schytám to já? Navíc nám svým střílením momentálně vlastně dost pomáhá, tak je škoda ho hned vyřazovat. Nejraději bych se vydala pro Arrangera, jenže pokud z místnosti, kde je, nevedou další cesty, už bych ho nebyla schopná dostat nepozorovaně pryč. Celou dobu se pomalu přesunuji k ochozu, přestože stále nevím, co mám dělat. KSAKRU. Mám ráda dlouhé plánování a domluvu s ostatními, rychlé rozhodování v bitvě není mojí předností. Všechno se změní, když světlo pušky na chvíli zmizí a místo něj nastoupí na scénu něco, co za chvíli ztropí ještě větší nepořádek. Vigilante už do komunikátoru křičí, ať jdu všichni k zemi…teď, teď nebo nikdy. Vyběhnu rychle směrem k žebříku, který vede k ochozu, rychle po něm vyšplhám, pohrávám si se schopností nehmotnosti tak, abych mohla vyšplhat a dostat se až k němu, ale abych nebyla slyšet. Popadnu jednu z pušek a pokusím se ho vší silou praštit hlavní pistole. Ať už to vyjde, nebo nevyjde, znehmotním se a propadnu ochozem až zpátky dolů. Při vychytání správného momentu bych měla lehce dopadnout, z takové výšky jsem to již trénovala, jednou bych to chtěla zkusit i z budovy, ale tam je velká pravděpodobnost, že se rozplácnu. Zobrazit SPOILER |
| |
| Lullaby New York – Současnost 19. 10. 2042 SpiderLyre se vyhoupne ke stropu a ladným pohybem přistane vedle neznámého pozorovatele. Ten se na ní se zájmem podívá. Modrá kůže a tmavé vlasy ho téměř dokonale skrývají mezi trubkami u stropu. Když ji vidí švihne ocasem zakončeným špicí. „O tom nepochybuji Fräulein. Nightcrawler jméno mé.“ Odvětí s úsměvem. Jeho hlas zní až podivně povědomě. Není ale čas o tom přemýšlet. Feromony začínají působit a už tak malátní vojáci handu se výrazně zpomalují. Zdá se jako by najednou nevěděli, co dělat. Jejich pohyby se zpomalují. Přesné výstřely jim oblepí nohy a zdá se že ani nemají sílu se jich pokusit zbavit. V tu chvíli se halou rozezní Vigilanteho výkřik. Muž na ochozu se chystá vypálit raketu a Spirita se k němu rychle blíží. „Marrow!“ Ozve se výkřik ze stropu. Najednou muž vedle SpiderLyre zmizí v černém kouři a zjeví se dole. Zdá se, že jmenovaná nevnímá ani jeho ani varovný výkřik. Dvojice kostěných čepelí opisuje vražedné oblouky a krvavé cákance vytváří až umělecké mozaiky všude kolem. Spirita dorazí k muži který už mačká spoušť na raketovém systému. Popadne jednu z jeho pušek a rozmáchne se. Ten kus smrtící oceli je až překvapivě těžký. Hudba z Phantasmovi flétny sílí. Nova stojící přímo vedle něj není schopná reagovat. Zasáhne jí jako první. Jak její magická síla putuje dál dostane se až ke dvojici na lávce. Kdyby Spirita byla jen o vteřinu rychlejší možná by se její plán podařil. Teď ale raketa s ohnivým ocasem vyletí z hlavně raketového systému. Muž se ale zdá být taky ovlivněný omračujícím zvukem. Letí proto trochu bokem. Jen trošičku. V poslední chvíli se chystá chytit nevítanou útočnici která ale stihne propadnout o patro níž. Její dopad není určitě tak hladký, jak by si přála. Pomalu ztrácí kontrolu nad svým tělem a chce se jí jen spát. Cítí křupnutí v kotníku. Raketa narazí do jedné z velkých komor v místnosti. Z ní se jako šrapnely rozletí kusy oceli. Vigilante pocítí, jak se ostrý kus zabodne mezi jeho vestu a necítí jednu ruku. Jak leží na zemi cítí se ospale. Velice ospale. Vojáci Handu jsou na tom nejhůř. Výbuch v kombinaci se střepinami je doslova masakrují. Zbytek padá k zemi jako hadrové panenky. Nightcrawler popadne Marrow do náručí a chystá se skočit pryč. Nicméně omámení působí i na ně. Možná mu ale jen díky tomu rozzuřená mutantka neusekla hlavu. Jeho skok není tak přesný, jak by měl být. Jen pár metrů ale to stačí aby je dostal z dosahu nejhoršího. Pak udělá několik vrávoravých kroků jako opilec a pustí ji. Rukou se třemi prsty se chytne za hlavu. Marrow padne na kolena a jen kostěné chrániče ji ochrání od zranění. SpiderLyre se díky své pozici cítí hudbou zasažená nejméně. Přesto jí rozhodně není dobře. Než se stihne probrat cítí, jak její prsty ztrácí přilnavost s povrchem. Pak už padá k zemi. Když už se Phantasmo chystá vyběhnout stane se poslední díl v celé té skládance. Uprostřed kouře a ohně se začnou postavy Handů zdvihat. Jak ti, co utrpěli těžká zranění, tak ti, co jen usnuli. Vypadají malátně a vůbec nevnímají utrpěné poškození. Jejich rudá aura se na nich vlní jako by ovládala jejich pohyby. Něco, co připomíná tlamy o oči se sem tam objeví na jako by se vynořovalo na vodní ploše. Ti, co jsou olepení od pavučiny se pomalu ale jistě dostávají z jejích lepkavých spárů a zbytek se pomalým a neohrabaným pohybem vydává směrem ke svým nepřátelům…
|
| |
|
|
| |
| Zmatek a ospalost New York – Současnost Nic z toho, co jsem dělala se nepovedlo tak, jak jsem očekávala. S propadáním skrz ochoz mi pomalu odchází síly a vědomí. Najednou cítím neskutečnou únavu a nejsem schopná ovládat vlastní tělo, nějak nevypočítám tu správnou chvíli, kdy se vrátit do pevného těla a slyším křupnutí kotníku. Sakra. To ne. Únava cloumá celým mým tělem, cítím svrbění v konečcích prstů, příznak toho, že již nejsem schopna příliš ovládat svůj hmotný a nehmotný stav. Je tady příliš velké množství vlivů, které kolem působí a ovlivňují moji mysl a mé schopnosti se stávají neudržitelnými. Nejraději bych se odplazila někam do bezpečí. Možná jsme si ukousli až příliš velké sousto. Možná jsme se neměli vůbec snažit někomu pomáhat, když nezvládneme pomoci ani sami sobě. Se zamlženými oči vidím situaci přede mnou, postavy Handu se zvedají jako děsiví zombie, slyším hlas naší pavoučice, který je v mém omámení překvapivě příjemný. Nechápu, co se stalo. Phantasmo? Flétna? Ano, asi ano, škoda, že jsme se lépe nedomluvili na lepším načasování. Na to, abych byla na někoho naštvaná nemám momentálně kapacitu. Pomoc. Musím nějak ostatním pomoct! Nechci se nějak více hýbat, a tak se snažím zbytkem svých sil vycítit duše, které zde mohou pobývat. Mutanti, kteří byli nedávno zabyti, pravděpodobně, tím podivným mužem v pavoučí masce. Ti kteří ještě nestačili odejít z tohoto místa, ti kteří se z tohoto místa nezvládli odpoutat. Kolik mrtvých musí kanály skrývat, určitě hodně. Prosím pomozte mi, duše ztracené, pojďte se pomstít na těchto zlých lidech. S velkým vypětím sil a snahou překonat tu velkou únavu se snažím k sobě přivolat duše, které by nám mohli pomoct s překonáním sil Handu. Zobrazit SPOILER |
| |
|
|
| |
| ✴ Wake up call ✴ New York – Současnost Vše běží jako na drátkách, když v tom se mi zničehonic zatmí před očima. Podivná slabost se zakousne do mého těla a já těžce padnu na všechny čtyři. Jakoby z dálky ke mně doléhá táhlá melodie, která mne vábí ke spánku. Nebylo by vlastně tak špatné se tu na chvíli natáhnou a zdřímnout si... Letí mi hlavou kacířská myšlenka, která je však za podpory tiché melodie čím dál tím víc lákavá. Ne, nemůžu tu přeci spát! Už už ale cítím, jak pomalu upadám do spánku, když v tom melodie začne slábnout a mně se aspoň trochu vrací možnost čistě myslet. „Co to sakra bylo?“ Zavrčím a začnu se sbírat ze studené země, když v tom si všimnu té děsivé spouště, která tu za těch pár vteřin vznikla. „To ne...“ Hlesnu skoro bez dechu, když vidím, že můj tým je z větší části vyřízen nebo nezvěstný a přitom vojáci Handu se díky té prokleté magii zase zvedají. V komunikátoru zní nějaká hádka, kterou ještě stále vnímám jakoby skrytou za oparem a tak se snažím jen soustředit na ovládnutí svého těla. Hádky můžeme nechat na potom. Pokud nějaké potom bude. Moc dobře mi totiž dochází, že tohle nebude fér souboj, ale už nám toho moc nezbývá. Musíme je zastavit. Po těle mi přejede zlatavá záře, která se koncentruje na mých rukou a pak vyletí k rudě zářícím postavám. Zobrazit SPOILER |
| |
| Auvajs New York - Současnost Exploze, tma i světlo zároveň, na chvíli se svět točí jako tornádo, dokud neucítím prudkou bolest v zádech a nesvalím se na zem. Jako by to všechno nestačilo samo o sobě, tak se cítím malátně a to jakože dost. Sotva odolám pokušení usnout na zakrvácené podlaze. Ironicky vzato mi v tom pomáhá šrapnel zabodnutý v zádech. Zavrčím a zkusím si kus kovu vytáhnout z prostoru pod lopatkou, to se mi částečně podaří, ale se zaúpěním omylem zlomím hrot který zůstane v ráně. Dokonce ani podle Eden nebudu potřebovat pomoct. Tak dík. Ale má i pravdu, už teď cítím jak mi kus kovu zarůstá v zádech když moje schopnost začne zabírat. Někdo to potom bude muset vyříznout ven. Takže co tu máme? Naše skupina je na sračky, Arrangerovi a jeho pavokouvitému kamarádovi nic nebrání v úniku, Hand nás půjde zabít a lokální mutanti nevypadají že by se nějak hrnuli do ofenzívy. A ještě ke všemu jsem musel ztratit meč s nožem a neposlouchá mě levá ruka. Po krátkem uvažování dojdu k závěru že rámusem ze střelných zbraní nemáme co ztratit. A tak pravačkou vytahujíc svou poslední zbraň ve formě pistole a zatímco ležím na lůžku mrtvých nebo umírajících nindžů, pálím do těch co ještě díky tomu jejich kacířství stojí. Doufám že mi sem nepoleze nikdo z týmu, už tak vypadáme zřízení dost. Hody, jupí |
| |
| Whom Shall I Fear New York – Současnost Handi se jako bezduchá horda valí k svému cíli. Nejblíž se nachází právě Marrow s Nightcrawlerem. Oba vypadají dost mimo. Nicméně hlas SpiderLyre a telepatický křik Lil je dokáže na poslední chvilku probrat. Střely z pavučin je zastavují a dávají nějaký ten čas navíc když se jich musí zbavovat. Modrý mutant obejme Marrow a rychlým skokem v temném víru se objeví na jednom z ochozů. „Ja. Děkuji. Budu se snažit jen nevím, zda v takovém stavu zvládnu víc skoků.“ Přetlumočí telepatický hlas jeho slova, při kterých se dívá nahoru. Další salva pavučin už ztrácí na efektivitě. Vypadá to, že rudá aura se adaptuje. Tam kde dřív museli nepřátelé používat ruce na to, aby si je strhávali se teď prostě jen objevují tlamy tvořené rudou energií a strhávají je za ně. Spiritino volání je vyslyšeno. Stěnami kanálů jako bledé stíny přilétají duchové na své poslední cestě. O New Yorkských kanálech se vypráví mnoho děsivých příběhů. Podle toho, kolik je tu mrtvých musí být dost z nich pravda. Bledé ruce se sápou po nepříteli. Červená se střetává s rudou. Trhají se na kusy ve zběsilém propletenci energií. Nightcrawler při tom pohledu bezděky stiskne v dlani křížek který se mu houpe u boku. Phantasmova flétna se znovu rozezní. Surová energie, která z ní vychází je téměř hmatatelná. Bez ohledu na to, zda jsou vojáci mrtví, spící nebo bdělí ale postupují dál. Nicméně společně s duchy se zdá že má účinek právě samotná magie. Občas se to podivné světlo, které je obklopuje začíná trhat. Jako by z nich odkapávalo na zem, kde se snaží malým šlahounem natáhnout zpět k hostiteli, než zcela zmizí. Nova vypálí paprsky z rukou. Záře proletí místností a zasáhne své cíle. Nezdá se, že by měla velký efekt. Vyčerpání a omámení oslabuje její sílu. Světlo jen rudou rozvíří jako kámen hozený na vodní hladinu. Vigilante vidí, jak se blíží k němu. První linie je občas docela na nic. Kulka za kulkou. Žádná z nich sice nemine cíl, ale žádný efekt taky nemá. Trhá na kusy těla pod aurou. Jako by už neměla řádný zájem na tom je chránit. Duchové sice zadržují postup, ale nedokáží ho zastavit. Najednou vedle, než přistane pár těžkých bot. Muž z ochozu stojí vedle něj a tyčí se jako hora. V každé ruce svírá dlouhou čepel. „Ještě moment a bude po všem.“ Zamumlá. Možná k ležícímu Edwardovi, možná sám pro sebe. Vrhne se vpřed. Z otvorů v černé masce s bílým pavoukem vyletí dvojice paprsků, které propálí díru v červená auře a odhodí muže pod ní mezi ostatní. S čepelemi tančí mezi nepřáteli po boku duchů. Jinak se jeho nadpřirozené obratné pochyby popsat nedají. Přestože každý pohyb vypadá smrtonosně efekt, přesto nemají. *** „Vater unser im Himmel, geheiligt werde dein Name.“ Mumlá si Nightcrawler a zmizí v zářivém víru z ochozu. „Dein Reich komme.“ Objeví se vedle ležícího Vigilanteho a popadne ho. Svět se změní do zářivé mlhy a najednou jsou v relativním bezpečí ústí tunelu. „Dein Wille geschehe, wie im Himmel so auf Erden.“ Zase zmizí, aby se objevil vedle Spirity pod lávkou a sevřel jí v náručí. „Unser tägliches Brot gib uns heute.“ Položí ji vedle Edwarda. „Und vergib uns unsere Schuld, wie auch wir vergeben unsern Schuldigern.“ Objeví se vedle Novy, kterou rychle přenese k ostatním. „Und führe uns nicht in Versuchung, sondern erlöse uns von dem Bösen.“ Pronese, když skočí do bitevní vřavy pro muže v černém. Popadne ho a je vidět, jak se mu do ramene zakousne jedna z rudých tlam až vytryskne krev. „Denn dein ist das Reich und die Kraft und die Herrlichkeit in Ewigkeit.“ Chytne ve vzduchu Eden, aby s ní skočil k ostatním. Jakmile dopadne na nohy zavrávorá a spadne na zem. „Amen.“ Zamumlá a padne na zem. Je vidět že jeho rameno krvácí a ztěžka dýchá. Celé tělo má pokryté potem a svaly se mu třesou jako v horečce. *** „Už jen chvíli.“ Mumlá muž v černém, když ostatní pokračují v útoku. Popadne o kus dál ležící kus nádrže urvaný výbuchem. Musí mít snad tunu, ale nezdá se, že by byl pro něj nějakou přítěží. Rozeběhne se mezi paprsky, kulkami i duchy. Drží ho jako radlici. Tlačí do vojáků Handu. Rudá chapadla obepínají její konce a snaží se ho přetlačit. Zdá se, že se jim to podaří. Marrow s dvojicí kostěných nožů se přehoupne přes ochoz a dopadne na podlahu. Běží zezadu k tomu, kterého všichni pronásledujete. Je vidět jak se její tělo víc a víc ježí kostěnými výběžky. Vypadá to, že do něj každou chvíli narazí. Nakonec si to ale na poslední rozmyslí a s rozzuřeným výrazem mu pomůže. To zastaví postup Handu naplno. *** Z tunelu kolem vás začnou probíhat vojáci. Tmavě modré uniformy a znak na pravém rameni značí jediné. S.H.I.E.L.D. V rukou mají moderní útočné pušky a tři z nich svírají dlouhé hole s podivnými kameny na konci. Obíhají rudě se vlnící hordu a krátkými dávkami ji udržují mimo dosah mužů s holemi. Ti se postaví do přibližného trojúhelníku kolem. V jediné chvíli je aktivují. Místnosti proletí vlna energie. Ty, kteří stojí dál cítí jen silné mrazení a mravenčení. Na muži s Marrow jako by ale najednou byla dokonce téměř námraza. Rudá aura zmizí s řevem mnoha hrdel. Roztřese se a pak je pryč jako by tu nikdy nebyla. Muži pod ní padnou k zemi. Umírají na svá zranění, upadají do bezvědomí nebo prostě spí. Dvojice pustí těžký kus oceli. Marrow hledí na muže s vraždou v očích. Urve si náhradu za čepele, které ztratila, když se mu vrhla na pomoc. Vypadá to jako tanec dvou šelem. Nezdá se, že by se jí muž, ale snažil ublížit. Jen se brání její bezhlavé agresivitě. „Dost Marrow! Nechtěj abych tě zase musela uspat!“ Ozve se za vámi autoritativní ženský hlas. Patřící vysoké svalnaté ženě, která má na sobě bojový úbor S.H.I.E.L.D.u přes který má přehozený kabát. Nakrátko střežené černé vlasy a pronikavé modré oči. Na rozdíl od zbytku týmu nemá žádnou viditelnou zbraň. „Black Tarantula dělá pro nás a pokud se jemu nebo Arrangerovi něco stane nechám tvoje malé útočiště vypálit.“ Zařve potom což Marrow definitivně zastaví a hledí na ní pohledem který by mohl zabíjet. „Maria Hill, zástupce ředitele S.H.I.E.L.D.u.“ Představí se potom vám s neutrálním tónem v hlasu a hodnotícím pohledem.
|
| |
|
|
| |
| Depressing descendance New York - Současnost Ta rudá magie mě s prominutím začíná pěkně srát. Pamatuji si že když jsem v rámci historie probíral feudální Japonsko, tak jeden ze studentů mluvil o nindžích jako o mužích cti. Už tehdy jsme se mu smáli, ale nyní jsem uvažoval nad tím že bych mu jeho realitu vyvrátil ještě víc, zkurvení zakuklenci. Samozřejmě, nejdřív se odsud musíme dostat, nejlépe všichni z mého týmu v jednom kuse. Odvážím se pomyslet na jejich psychický stav, domnívám se že kromě možná Novy se nikdo z nich takových rozsáhlých masakrů neúčastnil. Nicméně, všechny ty myšlenkové pochody mě jen rozptylují od toho, že žádný z mých výstřelů nemá sebemenší efekt. Jakkoliv nesnáším magii mých spolupracovníků, zdá se že ona je to jediné co momentálně funguje. Ale pořád nemůžu říct že by mi pohled na duchy byl příjemný a radši ani nebudu myslet na to jak to Spirita zvládá psychicky. Z uvažování mě vytrhne až hlas toho, o kterém později zjistím že se nazývá Black Tarantula. Nechtělo se mi odpovídat, ale to neznamená že jsem ukázkou jeho dovedností, na které jsem měl lístek v první řadě nebyl ohromen. Musí to být mutant, ani já bych tohle nedokázal tak rychle. Zvláštní bylo, že zjevně ani jeho ocel neměla proti Handu žádný efekt, škoda. Vzápětí jsem teleportován tmavomodrou chodící biblí, zaskučím když dopadnu na záda, ten kousek oceli je fakt nepříjemný a netrvá to dlouho dokud Nova a Spirita nenásledují mého příkladu ohledně transportu. Pomalu se posadím a s hlasitým CVAK vyměním zásobník do pistole. "Tak jak jsme na tom týme?" Otázka následovaná sarkastickým smíchem. pokouším se vstát, přípravujíc se na další konfrontaci se zdánlivě nesmrtelnými válečníky, ostatní snad budou mít dost rozumu a vypadnou, na to já bohužel nejsem dost chytrý. "S.H.I.E.L.D? To bych snad radši bral tu smrt..." Pro jejich organizaci mám respekt jakožto profesionály (většinou). Ale vzhledem k povaze mojí práce je lepší si držet co nejdelší odstup, poslední co potřebuji je aby znali mojí identitu. Mrazivá vlna co má efekt na rudou magii? Moc zajímavé... Jejich konflikt s morloky mě nezajímá, ale mohli bychom zůstat na příjmu dokud se nedozvíme víc, snad potom bude pořád možnost se odsud dostat. Zdá se že Eden zvládá prezentaci našeho názoru dobře, protentokrát jí v tom nebudu bránit. Dovrávorám se v protektivním gestu před členy svého týmu které posunul Kurt, s prohnutými zády, pistolí v ruce, červeným kostýmem od loktů dolů a levačkou volně plandající vedle těla na mě musí být velmi legrační nebo strašlivý pohled, to už nechám na zástupkyni ředitele. |
| |
| ✴ Reinforcements? ✴ New York – Současnost Světelné paprsky vystřelí z mých rukou, aby pročísly rudou auru našich nepřátel, přesto... nic víc. Rudá záře se pod náporem světelné energie pouze rozvlní a jako vodní hladina, ale na jejich tělech to nezanechá nějaké výraznější stopy. Okolím se line melodie Phantasmovy flétny a dokonce jsem svědkem toho, jak se duše zemřelých pouští do Handu. Zběsilé barevné záblesky pak už jen doprovází střelba Vigilanteho, která se ale také nesetkává s větším úspěchem. Tohle není dobré. Vůbec to není dobré. Začne mi velmi rychle docházet, že prohráváme. Nebýt té rudé energie, jistě by misky vah byly nakloněné na naši stranu, ale takto... Takto jen oddalujeme nevyhnutelné, pokud se tu někdo nevytasí s nějakým esem z rukávu. Muž v černé masce vběhne mezi vojáky Handu a při pohledu na jeho počínání mám na chvíli mám pocit, že to snad musí být nějaký Vigilanteho vzdálený příbuzný. Tedy až do té chvíle, než mu z očí vystřelí dvojice paprsků, která se zakousne do těla jednoho z nepřátel. Ne, tohle Ed skutečně neumí. I tak ale situace vypadá docela bezútěšně. Pokud už se nám podaří zasáhnout a zranit některé z nepřátel, tak nehledě na vážnost zranění se postupně hojí a opět vrací do nekonečného boje. Co teď? Přeskupit se? Dostat odtud Arrangera? O toho tu přeci jde?! Rozhlédnu se s plánem dostat se k tomu muži, který je vlastně důvodem celé této šlamastyky, ale v tu chvíli se s tichým *BAMF* vedle mě objeví muž s modrou pokožkou, který nevypadá zrovna příliš lidsky a mluví německy? Obočí mi v překvapení vystřelí vzhůru, ale to je tak jediné, co stihnu, než mě chytne a pak se svět rozmaže. Co? Rozhlédnu se, když mé okolí zase nabere na ostrosti a já si všimnu, že jsem společně s ostatními v ústí jednoho z kanálů, dál od boje, který však zuřil stále nedaleko nás. Pak ale zaslechnu ozvěnu spousty kroků, která se blíží a rezonuje celým tunelem. V jeden moment se kolem nás prožene jednotka mužů v uniformách, které jsou mi docela povědomé. S.H.I.E.L.D.? Nevěřícně pohlédnu na celou tu scénu, která se přede mnou odehrává, zatímco se jim daří pomocí snad také nějaké magie, či zařízení zpacifikovat vojáky Handu. Bolestný křik se rozlehne po okolí, jak jich značná část začne podléhat svým zraněním. Konečně. Stisknu rty do tenkých linek, ale ve tváři mám tvrdý výraz. Není to poprvé, co vidím lidi umírat a ani naposled. „S.H.I.E.L.D... Neměl být rozpuštěn?“ Postavím se vedle Vigilanteho, který nevypadá zrovna nadšen z jejich přítomnosti zde a rozhodně nevypadá, že by byl schopen boje, kdyby na něj opět došlo. Že by měl s nimi nějaké osobní zkušenosti? „Ti muži dělají pro vás? Black Tarantula? Arranger? Předpokládám, že zastřelení dvou policistů se bude v reportu počítat do povolených ztrát.... O co tady jde?“ Pokusím se zjistit alespoň něco, nebo vše na chvíli zdržet, protože v tuto chvíli se odtud dostat nemůžeme a tak je naší jedinou šancí se s nimi dohodnout a nebo třeba skončit jako oni. Pohledem na vteřinu těknu k hromadě zkrvavených a skoro nehybných těl. |
| |
|
|
| |
| Enemy of my enemy is my friend New York – Současnost 19. 10. 2042 „To fakt neumím. Nejsem žádná tulačka nebo tak něco…“ Ozve se vám v hlavě trochu panikařící hlas Lil v odpovědi na Edeninu otázku. „Pokud ho chceme rychle ošetřit bude ho potřeba dostat sem. Naše možnosti jsou omezené ale uděláme, co bude třeba.“ Maria po vás přelétá pohledem a tváří se znechuceně. „S.H.I.E.L.D. byl znovu obnoven. Jen je pryč doba kdy se dalo jednat se vším v rukavičkách. Po tom, co se stalo je ve všem strašný bordel.“ Mávne rukou na své muže, kteří se vydají směrem k buňce, ve které se schovává Arranger. Ti tam vyrazí. „Nepovídej.“ Zavrčí Marrow skrz zaťaté zuby. „Pomož Nightcrawlerovi a ostatním. Jinak se neudržím. Tvůj muž zabil dva z našich.“ Vrhne vzteklý pohled na Black Tarantulu, který stojí s klidným výrazem poblíž s rukama zkříženými na hrudi. „Jakákoliv naše další spolupráce končí je ti to jasné?“ Mutantka udělá několik rychlých kroků směrem k ní. Vojáci kolem nervózně sáhnou po zbraních, ale Maria je zadrží jediným pohybem ruky. Dívá se Marrow do očí z bezprostřední blízkosti. „Dobře. Věř, že tohle nebyl plán. Kdyby to nebylo nutné vůbec bych tvé území nenarušila. Tvých lidí je mi líto.“ Mávne na muže, kteří rychle vyndají polní lékařské potřeby a vydají se k raněným. „Strč si tyhle kecy do prdele.“ Vykřikne Marrow a vržená čepel se zabodne jen kousek vedle Mariiny nohy. Pak se vztekle otočí a odejde stranou.
„Žádný strach. Máme speciální polní kapsle. Injektor vpraví do oběhu silnou regenerační směs a umožní se, aby se rány rychle zahojily.“ Vysvětlí Marrow počínání svých mediků. „Co se týče vaší otázky… Black Tarantula doopravdy bude za své jednání potrestán. Nicméně získat Arrangera byla nutnost. Má znalosti o všem, co se v New Yorku před výpadkem. Ví o mafiánských hlavách, kde, co ukryli a co mají za možnosti. Někdo se snaží město přebrat. Hand je toho důkazem. Stejně jako ten nový co do rovnice přinesl tu rudou věc. Nevíme, kdo to je, ale díky rychlé pomoci Stephena jsme dokázali vytvořit obranu.“ Pokývne směrem k tyčím, které situaci celkem efektivně vyřešily. „Cokoliv se bude dít snažíme se to vyřešit tiše a efektivně. Rozhodně nepotřebuji nějaké nováčky, kteří budou kolem dělat problémy.“ Povzdechne si. „Vím, že jsme nevykročili tou správnou nohou ale… Není důvod být nepřátelé. S.H.I.E.L.D. spolupracoval s vámi podobnými už v minulosti. Nejsme žádná zlovolná hydra nebo tak něco.“ Zaloví v kapse kabátu a vyndá z ní vizitku která je kromě čísla prázdná. „Pokud něco zjistíte budu ráda, když mě kontaktujete. Máme prostředky i možnosti, jak situace řešit.“ Podá ji směrem k vám.
Mezitím už vojáci vyvedou z budky menšího, tlustého mužíka s pleší a silnými brýlemi. Ten se nervózně rozhlíží kolem. Provedou ho kolem vás směrem do tunelu odkud přišli. „Jdi s nimi.“ Pokyne Maria Black Tarantulovi a ten beze slov jde.
„Myslím to vážně.“ Promluví, když její lidi odejdou. „Děje se toho doopravdy hodně. Možná ani nikdo z nás neví kolik. Chápu, že jste se dali na dráhu superhrdinů a neberu vám to. Tohle je ale mimo vaši ligu. Nechci tahat další mrtvoly odkudkoliv. Držte se stranou.“ S tím se obrátí k odchodu za svou jednotkou a nechá vás v kanalizační hale kde zůstali jen těla vojáků Handu. |
| |
| Too many strangers New York – Současnost - kanály Vidím, jak moje snaha nevyjde úplně vniveč, mám štěstí, že se vyskytujeme zrovna na takovém bohem zapomenutém místě a mrtvých je zde víc než dost. Budiž jim země lehká. Cítím další závan smutku za dušemi, které už se odtud nikdy nedostanou. Rudá energie je opět zbavuje i té jejich poslední formy bytí a já jsem na sebe naštvaná, že jsem opět musela duše povolat. Ale jinak to nešlo, dostali jsme se do strašné situace. Ale vypadá to, že něco zabírá, že ještě není vše ztraceno. Sleduji dílo před sebou a vlastně jen čekám, až bude po všem, nic víc udělat ani nemohu. Najednou cítím něčí ruce, které mě vezmou a přesunou mě mimo vřavu. Tento mutant něco povídá v jazyce, kterému nerozumím, a postupně nás do bezpečí přenese všechny. Proč? Vždyť vůbec nemusel. Sám po posledním skoku padá a krvácí. Já se k němu trochu přesunu, co mi zmrzačený kotník dovolí, se snahou krvácení trochu zastavit. Utrhnu si kus oblečení a ránu mu neuměle převážu, pokud mě nechá. Najednou se do tunelu dostanou vojáci S.H.I.E.L.D.u, toho SHIELDu, který měl být již dávno rozpuštěn, zničen, prostě neexistující. Ti se o vojáky Handu postarají podivnými holemi a prostě je zbaví té energie, která je chránila. Všechno skončí a vřava utichne – kromě boje Marrow s mužem v černém, který zastaví až žena, která si říká Maria. Tady ten muž s pavoučí maskou pracuje pro SHIELD…Jakto? Proč? Neměli být oni ti hodní a dobří? Ti co nezabíjí nevinné? Reakce mých společníků je ještě nepříznivější vůči SHIELDu než ta moje. Nevím, jestli jí SpiderLyre nevěří, nebo nechce věřit, každopádně mluví s nepřátelstvím hlase. Vigilante zní také velmi naštvaně?, že přišli zrovna oni. Na jeho otázku „jak jsme na tom“ ani nezvládnu reagovat, jsem vysílená a kotník mám v jednom ohni. Nova se rozhodne pro diplomatičtější postup, což je v této chvíli rozhodně dobrý nápad a já jen sedím u krvácejícího muže a čekám. Slovní přestřelka mezi Marrow a Mariou se týká především smrti mutantů. Ženy si to mezi sebou nějak vyřeší. A já nechápu, proč by taková organizace pracovala s někým TAKOVÝM, co vraždí nevinné, vždyť to přece nedává smysl. Mám slzy v očích, takhle jsem si svůj úděl superhrdiny nepředstavovala. Budeme také za chvíli zabíjet nevinné, protože účel světí prostředky? Odsunu se od Nightcrawlera, když přijdou medici a vpraví mu regenerační směs do žil a nechám se jimi ošetřit také, alespoň odtud budu moct případně utéct a nebude mě muset nikdo nosit. Maria nám také postupně říká, proč je Arranger tak důležitý a my něco z tohoto už víme. Ale přijde mi, že si protiřečí, najednu stranu, chce, abychom se na tento problém vykašlali, na druhou stranu chce spolupracovat a máme ji informovat. Něco mi říká, že ostatní z naší skupiny nebudou z tohoto návrhu příliš nadšení. A hlavně se máme držet stranou, to určitě… „Můžeme vědět alespoň něco o té rudé energii, kdybychom se „nechtěně“ a „náhodou“ do něčeho zapletli?“ Zkusím se jí ještě zeptat, než odejde. „No…“ Povzdechnu si, když odejde. „Co si o tom myslíte? Jdeme to probrat do bezpečí?“ Podívám se pomalu na každého z nich a jsem připravena vyrazit o kus dál. Pokud budu mít příležitost, půjdu se ještě podívat na mrtvé z Handu, abych zkusila něco o té podivné energii zjistit sama. |
| |
| Too many strangers indeed. New York - Současnost Naprosto upřímně mě diplomatické narušení mezi morloky z kanálů a Shieldem nijak nezajímá, ale důležité asi bude jak to komplikuje naší situaci. "Držte tohle dál ode mě nebo za sebe neručím." Naštvaně zavrčím na mediky nesoucí regenerační kapsle, kdo ví jak by mohly reagovat s mojí schopností, lepší bude nevědět. Ne že bych občas nebyl zastáncem toho že účel světí prostředky, ale vražda nevinných je něco s čím si nedokážu poradit ani já. Pro agenty ani pro Marrow nemám slova, snad jen zasténání jakožto reakce na moje zrychlené hojení. Fakt to bolí o dost víc než samotná zranění. Marii prakticky vytrhnu kartičku z ruky, ale jinak na ní nebo její proslov nereaguji, co bych také mohl říct? Spirita se pokusila o získání informací a očividně to nikam nevedlo. Proč teda brát tu kartičku ptáte se? Mohla by se hodit pro různé věci, mám pár nápadů a bude lepší když jí budu mít já. Shield následně rychle zmizí. Napadá mě že i když nemůžeme počítat s pomocí shieldu, něco mi říká že Black Tarantula by mohl pomoci. Ale je to zatím jen domněnka. Kývnu na Spiritu a na Novu jakožto jediné v přesné blízkosti. "Máš pravdu. Týme, vypadněme odsud, tady už nic nezmůžeme, musíme a poradit a já potřebuju aby mi někdo vyříznul kus kovu ze zad. Tak pojďme." S tím si pomalu seberu ze země své zbraně a začnu se pomalu posouvat k východu. |
| |
|
|
| |
| ✴ Leaving Las Vegas ✴ New York – Současnost - kanály Ustoupím o krok stranou, když se medici začnou proplétat kolem nás a hledat možné zraněné. Naštěstí zraněná nejsem a tak nemusím řešit dilema, zda je dobrý nápad, nechat si vpravit do těla neznámou látku s bůh ví čím jako bonusem. Je to sice S.H.I.E.L.D., ale tohle, co jsem zde viděla, bylo dosti kontroverzní jednání. Rozhodně ne něco, čím by se chlubili ve veřejnoprávních médiích. Mohla jsem jen sledovat, jak se vše kolem nás vyřešilo. Nebyli jsme jediní na tomhle velkém hřišti zvaném New York, ale rozhodně jsme byli jedni z nejméně zkušených. Požár domu byl ještě v našich silách, ale tady se teď rozehrávala naprosto jiná partie, ve které jsme nevěděli ani pořádně, na kterou stranu šachovnice se postavit. Vigilante si převezme kartičku S.H.I.E.L.D.u a já jen kývnu na něj a Spiritu, která stojí vedle mě. „Ano, tady už je dobojováno.“ Ohlédnu se po hromadě těl, ze které vytékají stružky krve. Myslíš laserem? Asi bych si měla otevřít centrum estetické medicíny. Pokusím se trochu pousmát na Vigilanteho, ale po tom všem, co se zde stalo, mi to moc nejde. Byl to opravdu dlouhý den. Vydechnu skoro neslyšeně a je vidět, že jsem z toho všeho skutečně řádně unavená. Být to tak den, byla bych na tom lépe, ale operovat takto v noci a tunelech není opravdu nic pro mě. „Myslím, že se ještě uvidíme.“ Pohlédnu na Mariu, ale stejně jako oni i já se dám se svým týmem do odchodu, když v tom se ozve z komunikátoru hlas. „Jestli se ho pak zbavíš, tak ok. Nechci, aby se mi podobné věci hromadily pod barem.“ Ušklíbnu se hořce a vydám se k nakupeným tělům, pokud dostanu kladnou odpověď. „Nechce tahat mrtvoly odkudkoliv... Má to ale štěstí.“ Mumlám si, zatímco to celé aranžmá prohlížím, rty pevně stisknuté, než sáhnu po jednom z těl, které vypadá ještě vcelku zachovaně a nebude tak hrozit, že za sebou budeme nechávat krvavou cestičku. „Doufám, že máš Phantasmo pravdu. Nerada bych se s ním tahala zbytečně.“ Šeptnu do komunikátoru a pak se otočím na zbytek týmu. „Půjdeme.“ |
| |
|
Snad |
| |
| Lights Down Low New York – Současnost 19. 10. 2042 „Utíkejte. Ideálně.“ Otočí se Maria na Spiritu. „Na nějaké vysvěcené místo nebo kamkoliv. Tahle magie pochází z míst, které náboženské věci odhání.“ Dodá a zmizí v temnotě tunelu.
„Hele zdá se mi, že nejste úplní idioti.“ Řekne Marrow která se vrátí zpět když velitelka S.H.I.E.L.D.u zmizí. „Popravdě nevím, jak by to tu bez vás dnes dopadlo. Prostě díky. Troufám si říct, že jste si dnes mezi Morlocky udělaly přátele. Pokud bude třeba jste vítáni. Stačí využít náš tajný vchod a někdo vás vyzvedne. Poznáte je podle značek. Jsou nakreslená u poklopů. Ne ale dnes. Musíme zařídit pohřby a ošetřit raněné.“ S těmi slovy zvedne s lehkostí Kurta a vydá se s ním směrem do tunelu. „Jo a Spider holko… Slibuju, že ti nebude mizet chlast… Tak často.“ Otočí se s mrknutím a vyřeší tak jednu z největších záhad Edenina příbytku v kanalizaci.
Těl je doopravdy víc než dost. Stačí si vybrat. Na první pohled nepůsobí ničím zvláštně. Kromě různého rozsahu poškození, které jim bylo uštědřeno při boji. Každopádně se už neregenerují. Tyče jsou pryč, ty si agenti odnesli sebou. Aura je pryč. Vezmete jedno tělo v rudém a odnesete ho s sebou z kanálu. Spider vás přesně naviguje a skutečně se vynoříte v jedné z uliček poblíž baru. Noc už pokročila a blíží se ranní svítání. Boj na střechách, záchrana lidí z hořícího domu, nález těl, hledání Handu, setkání s Marrow i samotný boj vám zabraly celou noc. Přes adrenalin se ale únava nestihla dostavit. Až teď jak vše odpadá je cítit plnou silou.
„Co to je?“ Zeptá se Scarlet Witch udiveně když vstoupíte zadním vchodem do úkrytu. Hledí na vás doslova nalepená na stěně svého vězení. „Cítím tu energii až sem.“ Podívá se na mrtvolu, kterou s sebou nesete. „Něco, co mi připomíná Meph… Ne, to je hloupost. Je to jiné. Přesto v něm něco je.“ Podívá se upřeným pohledem a oči jí zazáří rudou aurou její magické energie. „Tam v jeho žaludku!“ Ukáže prstem. „Myslíte, že ho můžete… Otevřít a podívat se dovnitř?“ Navrhne a hlas jí naplňuje chvění zájmu. |
| |
| Lights Down Low New York – Současnost Odhání svatá místa? Takže jde o něco jako démonickou energii. Podstat v mé podobě je částečně démonická. Je jasné, že jde o jinou démonickou říši než ta, která je spojená s tou mojí. Už jen proto, že já se svatých věcí dotýkat mohu, chodit na ta místa a to i ve své podobě. No je to zajímavé, ale nyní není vhodné místo a a ni čas nad něčím takovým přemýšlet. Pracovali jsme celou noc. Hrůza. Jak rád bych si nyní lehnul, ale není čas. Musíme tělo dostat za Scarlet. Určitě pozná co je ta energie zač a bude nám schopná k tomu říci mnohem víc. Doufám, jinak na mě budou ještě více naštvaní. Její reakce mě trochu uklidní jelikož opravdu tu ještě nějakou energii máme a ona jí poznává. "Meph..." Meph... Démoni. Dohody. Faust! Faustova dohoda byla s... "Mefistofeles je skutečný?" Vyřknu nevěřícně jeho jméno a podívám se po ostatních, jak na to reagují oni. Pokud je opravdu skutečný, tak to hodně mění. Určitě bych o něm našel něco v knihovně. Třeba tam bude něco co ani Scarlet neví, i když ta toho ví skoro tolik jako je půlka celé knihovny. Hádám, že všichni jsou dost rozumní, aby se nepodívali na mě, když jde o řezání. Sice jsem chtěl, aby se sem dostalo tělo, ale hádám. "Hádám, že když už řezat, tak by bylo lepší nejdříve Edwarda zbavit toho kusu kovu v zádech ." Pokud by v tom těle něco bylo. Něco. Něco živého. Mohl bych z toho hodně dostat, ale museli by jsme to něco udržet na živo do úplňku, než si zase budu moci dobít svou moc. Každopádně. Pokud by jsme to prostudovali, tak by jsme mohli také přijít na způsob jak rušit tu auru a to by velmi, velmi pomohlo. |
| |
| Doktorko Lyre, na operační sál! 19.10.2024, pod barem
|
| |
| ✴ Dark magic ✴ New York – Pod barem Magie. To slovo nemám ráda. V mém světě nikdy nic takového neexistovalo. Vše mělo jasná pravidla a řídilo se fyzikálními zákonitostmi… až donedávna. „Asi bych měla vrátit ten doktorát z fyziky.“ Povzdechla jsem si skoro nesrozumitelně, zatímco jsem si pohodila nehybné tělo na rameni. Kdo by to byl řekl, že za takové nekřesťanské peníze, člověk něco vystuduje a pak skončí ve světě plném magie a jako majitelka baru. Život má smysl pro ironii. „Díky Marrow. Nápodobně.“ Vytáhnu jednoduchou bílou kartičku s vytištěným telefonním číslem na můj druhý telefon, který jsem si prozřetelně pořídila právě pro tyto účely a podám ji ženě přede mnou. Žádné světelné signály ani nic jiného nemáme, takže si musíme vystačit s prozaickým telefonátem. Pravda, Spirita by nám ještě mohla založit nějaké účty na sociálních sítích, ale to bychom asi dělali víc reklamy na colu, než svou práci. Do baru dorazíme na sklonku noci. Jako vždy doslova cítím v kostech, že se už blíží východ slunce, ale ten si dnes nejspíš nevychutnám. Místo toho zapadneme zadním vchodem do našeho úkrytu, kde konečně složím tělo před zrcadlem jak nějakou okultní obětinu. Vážně tohle dělám? Zakroutím beze slova hlavou nad tím, co se tu teď děje a nechám ostatní, aby se chopili problému. Magie jde prostě mimo mě a nějaký mephistopheles mi nic neříká. Nejspíš půjde ale o nějakou superhrdinskou přezdívku než opravdového démona. I když… Jen trochu povytáhnu obočí, když vidím, čím chce Eden kuchat toho nebožáka, ale zdržím se komentáře, protože scéna jako z kriminálky New York pomalu začne. „Jak jsi na tom?“ Otočím se v mezičase na Edwarda, který si před tím stěžoval na kus šrapnelu nebo čehosi v rameni. Musí to být zvláštní pocit, mít něco zaseklého v těle, které se kolem něj pořád hojí. Otřepu se při té představě a kývnu směrem k židli. „Posaď se, jestli chceš, abych na to mrkla, můžeme se na to vrhnout.“ Sáhnu do jedné ze skříněk, vytáhnu lékárničku a vedle ní stojící flašku whisky. Naleji dvě plné sklenice a jednu Edovi podám. „Na kuráž.“ Kývnu trochu soucitně a napiji se dlouze z té své. Zvednu prst, jehož špička se rozsvítí zlatavým světlem a kývnu, aby se otočil. „Komentáře o E.T.em si nech. Laser se bude hodit, aby nedošlo k silnějšímu krvácení a řez byl čistý.“ Vysvětlím věcným tónem, zatímco stříkám pinzetu z lékárničky dezinfekcí. Pokud souhlasí, pomocí tenkého laserového paprsku rozříznu tkáň a pokusím se vytáhnout všechny kusy zarostlého šrapnelu, zatímco zbytek týmu pitvá mrtvolu se zářícími vnitřnostmi. |
| |
|
|
| |
| Auvajs New York - Základna Vangaurds Administrativu našeho jistě prospěšného spojenectví s morloky nechám na Eden, je jasné že k nim má blíže než kdokoliv z nás. Kromě toho, kdyby po mě teď někdo chtěl pořádnou právní diplomacii tak ho asi pošlu do míst kam slunce nesvítí. Zmínka o náboženství byla zajímavá, že bychom mohli přesunout základnu pod kostel? Dle některých kriminálních záznamů to prý jednou udělal Daredevil. Ostatně i o něm se říkalo že měl s Handem svoje problémy, ale kdo může tvrdit co je jisté. Nedělá mi dobře nechávat veškerou práci na ostatních, ale v mém stavu to jinak ani nejde. Dost na tom že jsem se byl schopný dopotácet do základny bez toho, aniž by jakákoliv autorita spustila poplach. Na Ember jenom děkovně kývnu, na jakékoliv návrhy a protesty nemá ani jeden z nás čas ani náladu. Proto je následující plán jednoduchý, sednout si. Zamumlat poděkování a vypít whisky, sundat si kevlarovou podšívku společně s oblekem a poté i tričko. Normálně bych si asi nepřipadal úplně v pohodě na očích kolegů, ale teď je mi to jedno. Aspoň dostanou lepší vidění do toho jak moje schopnost funguje. Protože jak byl můj trup svědkem, rány se sice hojily, ale hojnost jizev zůstávala a nebylo jich málo. Kývnu na Ember ať začne. Během procedury ztuhnu, výraz mi ztvrdne, ale podaří se mi nevydat ani hlásku. Nemusím přece rušit opozdilce nahoře, to by si nezasloužili. Hned jak je hotovo, tkáň se začne pomalu hojit, s tím jak je spálená to teprve teď začne bolet pořádně, ale i přes to kývnu na Ember. "Díky, sám bych to ven dostával o dost hůř." Počkám pár minut dokud se rána neuzavře a poté se znovu obléknu. Je čas se podívat na ten kámen do zatím eden vykuchala z toho ninji. |
| |
| My Demons New York – Současnost „Je vidět že vzdělání máte. Přesto…“ Scarlet se odmlčí a třídí si myšlenky. „Není to Mefistofeles ani podobné. Jeho jméno je prostě Mephisto. Ano je to démon ale biblického v něm není vůbec nic. Možná kromě arogance. Žije v jiné dimenzi. Jak už víte taková místa existují.“ Pohodí rukama kolem sebe na vysvětlenou. „Sice ji nazývá Peklem nebo Hádem ale rozhodně to není to co by se mohlo zdát. Za starých časů jsem s ním a jeho přívrženci měla já i ostatní dost co do činění. Proto energii z toho světa poznám.“ Mluví lehce mimo, a přitom pozorně sleduje práci Eden.
Jak se břicho mrtvého rozzáří pulzujícím rudým světlem nakloní se ještě blíž. Zdá se, že zbytek světa naprosto ignoruje. „Správně děvče. Nedotýkej se toho. Kyseliny jsou ale to poslední, co by tě mělo trápit.“ Pohne konečky prstů a odstín červené se změní do ruda. Kámen vylétne z těla. Visí ve vzduchu a kolem něj je bublina magické energie. Není nijak velký. Vlastně o nic víc než burák. „Co jsi zač maličký?“ Řekne Scarlet zaujatě a pohybem prstů nechá bublinu smrsknout. Ta obalí kámen a je téměř cítit, jak na něj vší silou tlačí. Pak ji zase uvolní. „Ukaž se.“ Křikne autoritativním hlasem.
Kámen se náhle rozbalí jako svinka. Jen místo broučka nabere podobu podivného humanoida. Dvojice rudých očí, tvář bez nosu a úst. Celé tělíčko je černé ale září červeným svitem. Není však jasné odkud vychází. Místo nohou má něco co nejvíc připomíná ocas. Visí uprostřed sféry a několikrát se rychle pokusí narazit na její kraj. Pokaždé zapraská statická energie a tvor se zase stáhne do středu. Když zjistí, jak je jeho počínání zbytečné zastaví se a nehybně se rozhlíží kolem. „Tohle je něco nového.“ Zamračí se Scarlet se zájmem. „Netuším, co s tím. Odsud nedokážu víc než ho zadržet. Necítím z něj ale žádnou schopnost komunikace. Připadá mi jako parazit.“ Odvětí a nespouští z něj oči.
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |