Pokračování přerušeného stejnojmenného dobrodružství ze světa marvelovských superhrdinů. Shrnutí děje dodám, předpokládaný začátek hry 23. - 24. února.

Od začátku jeskyně:

MU volně navázalo na Avengers: New Enemy.

Děj jeskyně začal s příchodem Thora a oznámením, že z Asgardské pokladnice byl ukraden Aether, po kterém touží hned několik nepřátel. Kromě temných elfů i Umar (rasou Faltina z temné dimenze, sestra Dormammu), se kterou se postavy prvně setkaly ve velké bitvě v centru Budapešti.

1. mise - únos Steva Rogerse. Wolverine, Scarlet Witch a další museli získat zpět zbitého a poníženého Kapitána, ukrývaného v dolech Peru.

2. mise (probíhala souběžně s tou první) - bitva s Doctorem Doomem a stovkami doombotů v centru Budapešti. Zúčastnili se jí Ironman, Black Widow, Hawkeye, Spiderman, Bruce Banner a další. Thor na původní žádost doktora Bannera ohledně ukradeného magického artefaktu Aetheru poslal na pomoc Lokiho, který se tak z vězení ocitl uprostřed bitvy, a netrvalo dlouho, než si jej podal Hulk.
Na závěr se objevila masivní z kovu vytvořená a magicky ovládaná stonožka, na pár chvil a jednu zničenou armor Ironmana se ukázala i Umar.

3. mise - kousek od Sugarville, hrdinové přepadli základnu Hydry, která ukrývala i laboratoře, kde byly prováděny pokusy na zvláštními schopnostmi nadaných jedincích. Mise se zúčastnili mimo jiné Ironman, Black Widow, Hawkeye a Kapitán Amerika. Z laboratoří byla vysvobozena Polaris, která se přidala k týmu - stejně tak byl z vlivu Hydry vytržen Bucky Barnes.

4. mise - u Lake Ellen (souběžně s Sugarville), Umar poničila přísně střežené vězení SHIELDu. Po lesích, v bouři, přívalém dešti a bahně hrdinové naháněli monstra jako Blackout, Scarecrow, Abomination, Carnage, Venom a další.
Mise se zúčastnili mimo jiné Bruce Banner, Spiderman, Scarlet Witch, Wolverine a Loki (který vystupoval v ženské podobě a pod jménem Lucy Verdana jako oficiální člen Avengers).
Po dlouhé bitvě, ve které se Venom pokusil ovládnout Hulka a Spidermana, a objevila se Umar, která pomoci ovládání mysli poštvala Logana proti zbytku týmu a chladně zabila Wandino dvojče, Pietra, nakonec tým čarodějku odrazil a všechny uprchlé zpacifikoval.

5. mise - Topton. Členové Avengers zasahovali proti plánům Hydry vtáhnout zvláštními schopnostmi nadané do virtuální reality a pokusit se 'přeprogramovat' jejich schopnosti. Mise se zúčastnili mimo jiné Thor, Scarlet Witch, Wolverine, Black Widow. Bucky Barnes byl při této misi zasažen elektrickým proudem a skončil v sanatoriu. Zajatý pachatel spáchal po pokusech Scarlet Witch o výslech sebevraždu rozkousnutou ampulí jedu.

6. mise - boj o Avengers Tower (souběžně s Toptonem), při které zaútočila Umar přímo na věž. Boje se mimo jiné zúčastnili Spiderman, Wasp, Kapitán Amerika, Lucy/Loki. Věž je kompletně srovnána se zemí, Kapitán Amerika a Bruce Banner jsou uneseni.

7 a 8. mise - nedokončené mise v Kanadě a na Havaji, z obou byl tým stažen, protože Umar napadla HQ SHIELDu. Obří bitva, ve které bojovali všichni z týmu proti Umar a mentálně zotročeným Kapitánovi a Hulkovi, plus desítky mrtvých agentů, které nechala Umar povstat a opětovně útočit.
V bitvě přišla Wanda Maximoff o své nenarozené dítě, zemřeli někteří členové týmu, a Nick Fury byl zraněn natolik, že velení byl nucen převzít a ze skrytí tak vystoupit agent Coulson. S koncem bitvy a smrtí Umar, které poslední ránu zasadila Scarlet Witch, se Aether sídlící v jejím těle přesunul do nedobrovolného nositele - Kapitána Ameriky.

9. mise? - delší období věnované klidu, oslavám, seznamování se.

10. mise - Káhira, mise, které se zúčastnili mimo jiné Ironman, Black Widow, Lucy/Loki, Spiderman. Proti nim stáli Kilgrave, Asp a Morlun, kteří za pomoci prastarého artefaktu usilovali o vzkříšení z mrtvých dosti nedávno odstraněnou Umar.

11. mise - Rumunská vesnice, kde Lady Absynthia van Mort přeměňovala po libosti živé ve své mrtvé služebníky. Mise se zúčastnili mimo jiné Wolverine, Polaris, Wasp.

12. Vše se točilo kolem svatby Mockingbird a Hawkeye. Po oslavách nastal měsíční posun, během kterého byl Steve Rogers s Aetherem svěřený do péče Asgardských léčitelů a Loki, jehož úkol Všeotec považoval za splněný, byl odveden zpět do cely. Na půli cesty se mu však podařilo uprchnout a jeho současný pobyt je neznámý.

13. mise - Ve společnosti Thora se skupinka vydala získat několik potřebných magických přísad po devíti světech pro vytvoření pevného nového vězení pro Aether, dřív, než ten vysaje veškerou životní sílu ze svého současného nositele.

Konec původní jeskyně.

Od původního konce k začátku nového příběhu:

Thorovi, Wasp, Polaris, Wolverinovi, Hulkovi, Scarlet Witch a Black Widow se při cestě po Devíti říších podařilo získat jak úlomek zubu draka světů Nídhogga, tak i nechat z něj u trpaslíků vytvořit kontejner pro Aether, a přelákat artefakt reality na vábničku kousku esence magie Scarlet Witch z těla Kapitána přímo do nového vězení.

Jedna starost ubyla, a ačkoliv je Aether ukrytý pod Sídlem Avengers a střežený, mnohé věci dořešit zbývají. Třeba jako Doctor Doom, který si za líté bitvy s Faltinou podnikl menší nákup v poničených skladech artefaktů SHIELDu, či temní elfové, kteří se po Aetheru nepřestali shánět... či další, stále neodkryté hrozby.

Od návratu týmu na Zemi uplynuly tři týdny. Během té doby se příliš nestalo - pokud nepočítáme nejkratší sňatek v dějinách Avengers, či tu a tam vystrčené růžky starých známých kazisvětů.

Je 21. prosince 2015, večer. Blíží se kvapem Vánoce, New York je dokonce posypaný teninkou vrstvou sněhu, která se sice promění do rána v mokrou špinavou břečku, ale teď přispívá k zimní idylce. Veřejnost se o něco uklidnila - neklid vyvolaný zničením historického centra Budapešti a útokem mimozemské bytosti přímo na dvě budovy New Yorku o něco zastínily obvyklé předvánoční sháňky.
Avengers mají celý dnešek volný - momentálně se neřeší ani atentáty, ani skryté konspirace či připravované mimozemské útoky.

Co však není... může být.

Bílé město

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Vánoce jsou na dosah konečků prstů, i sníh se uráčil, pro Velké jablko tolik nezvyklý... zdá se, že trable svázané s podzimem jsou u konce. Však Aether byl pod dohledem, a ačkoliv po Doomovi s 'vypůjčenými' artefakty se země slehla, nikde nezdálo se vystrkovat růžky větší nebezpečí, kromě klasických menších případů, bez kterých by se to neobešlo.

Tým, svěřený do péče Coulsonovi, než direktor Nick Fury zvládne plně se dát dopořádku, přivítal svého velitele zpět - a s ním i změny, které v týmu nastaly. Díry po odchozích bylo třeba zaplnit.
Proto nečekaná a náhlá návštěva Nicka Furyho vyskytla se i v životech Gwen Stacy a Eddieho Brocka, a odhalila, že ačkoliv mohou hrdinové tajit svou identitu před světem, před SHIELDem jen stěží. Jak Gwen, tak i Eddiemu bylo nabídnuto místo v týmu - ať už tučné výplatní pásce či možnosti pomáhat světu na daleko větším měřítku bylo těžké odolat.
Dnešního rána, 21. prosince, tedy podpisem a přestěhováním do luxusního sídla Avengers tým získal dvě posily. Třetí byla navrátivší se Jennifer, která se po brutálním konci mise v Sicasau konečně dala dohromady, a rozhodla se nahradit místo bratránka Bruce, který se za daných okolností rozhodl stáhnout do klidu a soukromí. Kromě Furyho a Coulsona nikdo netuší, kam, ani jeho rodina.

Do sídla se večera 19. prosince navrátil i Steven, a s ním Natasha, která po velmi těžkém zranění stínovými bestiemi plání Nifleheimských vzpamatovávala se v péči Asgardských léčitelů, kde se dosud nacházel i Aetherem oslabovaný Kapitán.
Z dlouhé rekonvalescence se konečně vrátil i zraněný Anthony, kterého bitva s Magnetem, poslední před odchodem hrdinů na Asgard, stála mnohá zranění, téměř... téměř smrt.

Clint řešil jiná drama. Tým opustila Mockingbird, SHIELD ji přemístil, a takový vztah se ukázal těžko ke snesení - dvojici, která nemohla být ani spolu, ani bez sebe, čekal nedávný rozvod. S inkoustem na soudní listině ještě stále vlhkým, Clintovi zůstal v péči pes Lucky.
I bez Asgarďanů se tým musel obejít, v posledních týdnech. Thor je momentálně mimo Midgard. Řeší problémy s povstáním v jiném světě, na Midgardu nebyl od vyřešení trablí s Aetherem. Loki je stále nezvěstný.
Na Janet, Loganovi, Peterovi, Peterovi a sestrách Wandě s Lornou tedy byly veškeré povinnosti týmu.
Třeba je dnešek dnem, kdy si budou moct volno užít.

Stmívá se, už po čtvrté večerní. Poplach stále žádný nikde - členové týmu mají volné odpoledne a večer, jakkoliv je pager a připravenost vyrazit zasáhnout povinností. Nikdo neví, kdy se ten stojatý, předvánočně sladký klid může někým... něčím... narušit.

Když pavouk kutí

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

"Karen... Propoj konektory A23 a B15..." pavučina vylétla z vystřelovače na mém zápěstí a v okamžiku jsem měl v ruce pájku a mohl pokračovat v práci. Ale asi budu muest brzy na vzduch. Být tři dny vkuse zalezlý v dílnách není zdravé pro nikoho jiného než pro pana Starka.

Kdyby teď někdo přišel do dílen v sídle Avengerů, tak by se mu naskytl vskutku zvláštní pohled. Spider-man ve své uniformě (odmítám tomu říkat kostým), skáče kolem stolu a všude visí od stropu pavučiny a na nich různé nářadí a příručky. Velké pavučiny v pravém horním rohu, na které je krom polštáře i konev s kávou, si raději nevšímejte.

A co že jsem vyráběl? Já osobně tomu pracovně říkal planetární štít! Ve skutečnosti to mělo ochránit alespoň malý dům... a v budoucnu snad i město. Nechceme přeci aby Lokimu znovu ruplo v bedně a dotáhl nám sem třeba Goa´uldy. Nadšeně jsem postavil prototyp na stůl a sklonil se nad něj.

"KAREN připrav prosím spuštění a pane JARVISI, nahrávejte to prosím." Dva hlasy odpověděly téměř ve stejný okamžik. "Dobře Pete." KAREN "Ano pane Parkre." JARVIS.

Rychle jsem se otočil proti kameře. Pod maskou jsem se usmíval jak měsíček na hnoji.

"Test galaktického planetárního štítu číslo jedna zahájen."

V ten okamžik zařízení za mnou začalo vysílat štít o velikosti golfového míčku. To mě trochu zklamalo.

"Pole vypadá stabilní. nyní provedu test odolnosti a to za tři... dva... jedna..."

Jak jsem dořekl slovo jedna, tak jsem vší silou praštil do toho golfového míčku. Následný výbuch mě prohodil sklem laboratoře do chodby, kde jsem zůstal ležet mezi nějakými vozíky a všude kolem létaly nějaké dokumenty. Z obleku se mi kouřilo a já jen zmateně kroutil hlavou. Kde se stala chyba?

"Pane JARVISI? Tohle video prosím smažte."

Zamumlal jsem směrem do prostoru a díval se na spoušť, kterou se mi podařilo v laboratoři vytvořit.

Opět doma... doma?
Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Byly to teprve dva dny, co jsme se se Stevenem, vrátili domů, anebo do čehokoliv podobného, co toto sídlo nabízelo. Většina z nás vlastně žádný domov neměla, neměla povětšinou ani žádnou rodinu. Našlo se pár výjimek, ale bylo jich tak málo. Měli jsme jen jeden druhého, my jsme si byli rodinou. Naprosto cizí lidé s pár schopnostmi navíc, které osud svedl dohromady a donutil vložit rozhodovaní nad svým životem do rukou jiných.

Bylo tady několik nových tváří, se kterými jsem zatím neměla tu čest, protože jsem ji mít zatím nechtěla. Co jsem potřebovala vědět, to jsem si již zjistila. Štíty SHIELDu byly silné, ale ne tak silné jako já. Nebo možná jsem měla přeci jen přístup povolen. Pravdu jsem nezjišťovala.

Nejbližším člověkem mi byl Steven, slavný Kapitán America. Byli jsme si zřejmě blízcí i předtím, ale několik týdnů v péči Asgardských léčitelů, kdy byl jedinou známou tváří, kterou jsem dennodenně vídala, bylo to pouto silnější. Aspoň já jsem to tak cítila.


Stála jsem u okna ve svém pokoji a dívala se na aktivně padající vločky sněhu, vytvářející na zemi jednolitý bílý koberec. Ruce jsem měla překřížené a levým bokem jsem se opírala o zeď. Zranění mírně pobolívalo, takovou tou tupou bolestí hlubokých ran, která se ráda ozývá při změnách nálad přírody. Začínalo se stmívat a svět ztrácel na barvách. Bílá, šedá a černá, to bylo vše, co se rozhodla noc nabídnout. Z tohoto pohledu by nikdo neočekával, že budou Vánoce. Nikdy jsem je přehnaně neslavila, neměla jsem s kým. Bylo jednodušší je ignorovat než se nad nimi trápit. Proto nikde v mém pokoji nebyl ani náznak těchto svátků - jediný stromeček, jmelí či aspoň baňka, nic takového se tu nevyskytovalo. A pozemky sídla na tom byly stejně. Neupravované a strohé. Snad proto se Matka příroda rozhodla nás poctít aspoň sněhovou nadílkou. Ona zřejmě na rozdíl od nás slavila.


Přestala jsem sledovat pomalu se rozsvěcující pouliční osvětlení, které vrhalo matnou oranžovou záři na své okolí a odlepila se ode zdi. Ignorovala jsem ten vlezlý pocit bolesti nebo jsem si na něj prostě jen zvykla. Dlouho jsem otálela s tréninkem, ztratila jsem něco ze své rychlosti i pružnosti a potřebovala jsem se co nejrychleji dostat zpět do formy. A v rámci rekonvalescence nebylo nic lepšího než jít si zaplavat.

Popadla jsem z postele malou sportovní tašku, kterou jsem si předem připravila a nepozorovaně se dostala na pozemky, směřující své kroky k bazénu. Bezděčně jsem se otřásla, když mi vločka sněhu dopadla na tvář. Krátce jsem se zastavila a pohlédla vzhůru. A stalo se to zase. Další vločka dopadla, snažíc se mě přesvědčit o kráse Vánoc. Přetáhla jsem si tedy kapuci přes hlavu a přidala do kroku.


Na bazéně to vonělo tlumenou vůní chlorové desinfekce. Vůně sterilního prostředí a nadměrné vlhkosti, zvláštní forma teploty vzduchu oproti prostředí tam venku. Na kůži mi naskočila husí kůži. Krátce jsem se ušklíbla, strhla ze sebe ručník, omotaný kolem těla, který mě měl zahřívat a skočila do vody. Bylo to příjemné, chladivě vzrušující možnost volného pohybu. Bylo jen málo věcí, které byly lepší než tento pocit volnosti. Ale přesto takové věci existovaly.

Divný pocit

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Dveře mého pokoje se za mnou zavřou, a já si ze sportovní tašky začnu vybalovat svoje věci, rovnat je do prázdných skříněk a skříní... Pokud budu k sobě upřímná, nejradši bych se nevracela.
Jen fakt, že mám všechny zkoušky tohohle semestru za sebou a taky zejména fakt, že na Bruce toho všechno bylo až moc a rozhodl se kamsi ztratit, mě přivedly zpět - doteď mě děsí noční můry.

Můry, ve kterých Van Mort opět přistupuje ke mně, a dýkou z adamantia prořezává si cestu mou kůží, jako bych byla prase čtvrcené na jatkách... zatímco já, omámená, nesvedu pořádně přimět svaly k obraně, a jediné, co mi zbývá, je křik.

Zatáhnu se úmyslně za pramen vlasů. Teď na to myslet nebudu, a pokud budu moct dopustit, už se to nikdy nestane.
Vybalit si mi netrvá dlouho... žádná pohotovost ale není. Měla bych se jít pozdravit s ostatními, s přáteli - s Petem, s Natashou, s Lornou. S panem Starkem, zelené líce lehce ztmavnou. Sama dobře vím, že tahle dívčí záliba nikam nepovede, ale to neznamená, že by se mi přestal líbit.
Možná bych měla taky zjistit, kdo ještě přibyl...

Ani do jednoho se mi však příliš nechce. Bojím se toho, že rozhovor sklouzne na to, co mě přimělo na víc než měsíc prakticky utéct z týmu. Chtělo by to najít si něco... něco aktivního, u čeho by se člověk zabavil a zároveň příliš povídat nemohl.

"Jarvisi? Vzkaž prosím ostatním, že je zdravím, a jestli by se někdo ke mně nechtěl přidat, vyrážím si zabruslit před Plazu."

Předvánoční pozdní odpoledne

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Na krásu Asgardu se mi příliš vzpomínat nechce. Zvlášt poté, co já i Natasha měli jsme tu čest prohlédnout si leda ošetřovnu... Stejně jako neděli, i většinu dneška strávím fyzickým tréninkem, během, boxováním, snaže se ze sebe setřást ten protivný pocit slabosti a vyčerpání, který se od osvobození od Aetheru držel mého těla zarputile.

Dal jsem si malou pauzu jen, když to bylo třeba - když oba noví členové týmu dorazili do sídla. Přivítal jsem krátce však srdečně jak slečnu Stacy, tak i pana Brocka, vděčný, že se v celém světě našly další dvě duše riskovat pro obranu těch, kteří toho schopni nejsou. Ukázal jsem jim sídlo, příliš jsem je však poté v zabydlování nerušil.

Měl jsem vlastní představu, čím strávit odpoledne - však Vánoce jsou coby kamenem dohodil, i když jsem věděl, že v různých světech ubíhá čas jinak, dosti nepříjemně mne zaskočilo, že za pár dní na Asgardu tady uběhlo skoro šest týdnů. Můj pokoj si žádá výzdoby, a hlavně, hlavně - ani pro jednoho z týmu nic nemám. Musím to napravit... vím, že atmosféra tomu moc nepřeje, někteří se vrátili z rekonvalescence, všichni si prošli od léta hroznými věcmi - právě proto jsou Vánoce důležité.
Máma, i když jsme toho měli málo, vždycky pro nás dva zvládla udělat svátky hezké, vzpomínám na ně rád i po letech. A o něco podobného bych se měl nyní pokusit i já.

"Jarvisi, vyřiď prosím ostatním, že po osmé ať se sejdou v jídelně na společnou večeři, budu ji připravovat a zvu všechny - a zeptej se Logana, jestli by se mu nechtělo podniknout společně odpoledne ve městě, vybíráním dárků." Pokud se odlepší od baru - s Wandou nebude, to vím, ta vyrážela se sestrou na dámskou jízdu. "Počkej - zeptej se Clinta taky, jestli by se nepřidal. To by... mu mohlo zvednout trochu náladu," pousměju se nevesele.

Dny budoucí a minulé

Už to bude pár týdnů od toho co jsme se vrátily zpátky na Zem z výpravy na Asgard a také záchranou Steva. Nebudu lhát, měla jsem obavy z toho jestli se náš plán s vylákáním a lapením Aetheru podaří... ale zadařilo se. Steve byl volný.
A zatímco on zůstal pak spolu s Tashou ještě v rukou asarďanů, ostatní jsme se vrátily na Zem, domů do NY a Sídla.
S Loganem jsme se rozhodly pro zasloužené volno a výlet do Kanady.
Ovšem prve jsme ale zavítali na školu profesora Xaviera, neboť jeho přátelé, X meni, chtěli zapít naše zasnoubení. Jak se o něm ale dověděli, je mi tak trochu neznámou, i když mám jisté prodezření na profesora...

Původní plán byl jenom na týden, ale nakonec to byl týden a několik dní k tomu ještě navíc, ale nelitovala sem ničeho. Bylo to tam nádherné a svým způsobem mi to trochu připomínalo domov.
Rozhodně jsem si náš společně strávený čas tam užila a to nejenom díky okolí, přírodě a samotě, ale také, protože jsme tam byly prostě jenom my dva, spolu a jeden tak mohl na chvíly vypustit to, že na jeho bedrech leží ochrana světa, být tak trochu na chvíly normální.
I když se mi tedy moc nechtělo, návrat do NY byl spíše moje iniciativa, protože se blížily vánoční svátky, které jsem chtěla strávit s Lornou, doma, pokud o to nějakým způsobem bude stát. A taky to bylo to, že jsme pořád měli povinnosti soby Avengeři.

V dalších dnech se domů vrátil konečně i Steve s Tashou, asgarďani je konečně propustily z jejich rukou. Mno a aby dobrých zpráv nebylo málo, do týmu jsme dostali další nové členy, včetně navrátivší se zelené. Snad se jí konečně povede lépe než doposud.

Zkusila jsem navrhnout Lorně jestli by se mnou šla, když světu nehrozila nějaká ta katastrofa, na trochu toho holčičího dne - kadeřník, neboť ta nazrzlá barva co byla jen prve pokus se mi na vlasech moc líbila a chtěla jsem vlasy dále svěřit do péče profesionálů, aby to vypadalo trochu líp, nějaké to společný oběd, manikůra a pak nakonec, zamířila jsem do čajovny, abychom si tak vydechli na nějakým dobrým čajem

Pavouček pro štěstí

sídlo Avengers, New York

Utekla už doba od incidentu X, tedy pokousání oním pavoukem.
Kdo by taky řekl, že něco takového nepřihodí jednomu smrt, i když ta bezesná noc plná převalování se a propoceného prostěradla nebyla zrovna procházka růžovou zahradou, ale probrání stálo za to.
Nejenom, že všechno bylo super divný, ale rodiče mi ty dveře od ledničky asi dlouho nezapomenou. Stejně jako onen pozdní příchod a následnou poškolu, protože se mi ruka nějak přilepila do vlasů a abych jí dostala pryč, musela jsem jí vystříhat...
Ned s Peterem si samozřejmě toho všimly a story se žvýkačkou ve vlasech nebyla nic moc, ale v tu chvíly mě nic jiného nenapadlo. Později jsem tomu trochu dala tvar a onen styl se mi docela zalíbil, takže proč ne i dobudoucna.
Jenže co jsem s tímhle vším měla dělat?
No, jakožto pravou blondýnu mě nenapadlo nic jiného než se vydat na dráhu městského ochránce, mstitele pod maskou, jako jeden nejmenovaný Pavouk.
Mno a dva pavouci ve městě....netrvalo to dlouho než jsme se poprvé potkali. Upřímně, byla jsem trochu nervní, možná i vyděšená, ale ukázalo se, že naprosto zbytečně. A tak jsme to dali dohromady, kdykoliv nás pavučiny osudu ve městě svedli k sobě... tedy... jenom pracovně samozřejmě!! Jako pavoučí duo jsme byly postrachy kapsářů, zlodějů kabelek a odcizovačů kol.
A rodina či kamarádi? Těm jsem to samozřejmě říci nemohla!
Jednak bych je vystavila nebezpečí, stačilo když jsem se skoro podřekla když jsem zachraňovala táta a táta sám, coby policajt, se nijak netajil tím, že pavouky prostě neměl rád a nejraději by nám přestřihal všechny pavučiny. A Peter s Nedem? To nešlo, Ned byl.. Ned a Peter dostal nějakou stáž u pana Starka, řečeného Ironmana, tedy jeho čas na nás nebyl nějak valný. Já s tím taky byla na štýru, neboť jsem sice už nemusela chodit na hodiny bicích, neboť lektorka mi tvrdila, že mě už víc naučit nemůže, měla jsem krycí story pro svůj pavoučí čas. A, že jsem ho měla celkem dost, celé město skoro pro sebe, když se druhý členovec rozhodl připojit se k Avengers.
Celebrity dneška, hrdinové zítřka.
Záviděla jsem? Možná... trochu... přece jenom, on byl já, já byla jako on, tedy, myšleno co se týče schopností! V čem mohl být lepší než já? Zřejmě v něčem jo, jinak by ho nechtěli..
A tak jsem byla pavoučí hlídkou o jednom členovy, na celé město. Jako Duch (Ghost Spider) houpala jsem se na pavučinách, potírala zločin, občas přitom zločin potřel mě... nu co, jeden má co dělat, když většinu bitek viděl jenom v televizy, kde se bijou jenom navíc jen tak, naooko.

A pak, čase kdy jeden přemýšlí, vymýšlí coby a hlavně komu dal pod stromkem, přišla nabídka, která se prostě neodmítá. Dá se vůbec něco takového odmítnout? Myslím tím, že věcí kdo jsem, a to si dávám pozor na to, abych se neprozradila, ale asi né evidentně dostatečný.
Jenže co teď?! Jenom to nejdůležitější... pohled na kupu věcí, které jsem vyházela ze skříně a pod kterou se někde tam schovávala moje cestovní taška, nebyl zrovna utěšující.
Gwen, jen to nejdůležitější!!
Z oné hromady, povede se mi vybrat část, kterou nakonec nějak nacpu do cestovky. Pavoučí suit ale nacpu do školního batohu, kde byly i osobní věci a hlavně, v kapse, na boku batohu paličky od bicích.
Jo s tímhle můžu fungovat.
No, ale co rodiče? Těm těžko můžu říci ´Hele mami, tati, parta superhrdinů mě chce do party´.
"Stáž v rámci školy a dalšího studia, možné nabídky i práce dobudoucna po ukončení studia, u pana Starka."
To by mohlo jako cover story fungovat. A kdyby ne, Peterova teta May jim to může vysvětlit. Ona je vlastně taky na stáži u pana Starka, ale skutečné stáži, né rádoby cover story superhero stáži. Což mi připomíná, uvidím se tam s ním? Asi bude hodně záležet na situaci a co tam on bude vlastně dělat.
Dost bylo řečí, čas byl vyrazit za dobrodružstvím!

Stát pak před budovou Avengers je jako postavit děcko před obří cukrárnu.
Alespoň tak mě to připadalo a musela jsem tak i vypadat. A díle mě nenapadlo nic jiného, než vytáhnout mobila z kapsy a vyfotit si jedno rychlé selfie i se Sídlem.
Odeslat Petovi... hm... nějakou zprávu k tomu... ´Hele, kde teď jsem!´....
Originální, fakt vážně originální. Poté co se fotka odešle, vrátím telefon fo kapsy a vydám se vstříci neznámému.
Srdce jsem měla až v krku, stejně jako tam byl hutný knedlík, který se mi tam usadil, když jsem procházela dále za hlavní dveře. Bože... je to tady tak obrovské!
Sotva se však dostanu do svého pokoje, nemám šanci jej řádně ani prozkoumat, někdo klepe na dveře.
Pokojová služba...? No, do háje!!!
Při otevření jsem strnula na místě. Kapitán Amerika!! Je to vůbec možné? Živí, dýchající... samozřejmě, že živí, holka ty máš ale nápady. Chtěla jsem si na místě jednu vrazit... Malá fanynka uvnitř mě chtěla ječet, ale tělo se zmohlo jen do přiblblého úsměvu.
Sídlo, tedy tohle byl spíše soukromí hrad nebo zámek, soudě podle prohlídky, kterou jsme dostali. Ano dostali. Ukázalo se, že nejsem jediný zelenáš dneška. I když u něj si jen lze domýšlet proč jej vzali.
Tajně snad vrhá lávu? Láme hory nebo mu tryskají z očí lasery? Sesílá hromy a blesky...? Ne, to už tu bylo. To už ovládá jiná entita, taktéž hodna obdivu.

Po prohlídce jsem si nebyla moc jistá jestli si vůbec něco z případného výkladu pamatuji.
Neměla si většinu času vězet očima na Kapitánovi!! Vzpamatuj se holka, si teď Avenger! Né nějaká pipka ze základky!
Párkráte se symbolicky profackuju když jsem opět o samotě na pokoji.
"To se mi snad zdá!" uteče mi, když vidím onu postel. Ne, nejde tomu odolat, pokušení bylo příliš velké a tak s mírným rozběhem skáču do postele, která se sama k tomu vybízela, smějíc se na celé kolo jako totální pako.
"Tady je to boží!!"
Chvíly zůstávám na postely, než z ní nakonec po chvíly slezu a vydám se na průzkum svého pokoje. Pak začnu s tak trochou vybalování.

Návrat do hry
Avengers mansion, New York, 21. prosince 2015

Posledních několik týdnů byly zkouškou pro mou trpělivost. Já, od přírody aktivní, možná až hyperaktivní, jedinec jsem byl prakticky upoutaný k lůžku. Zranění, které jsem v posledním souboji s Magnetem utržil, se mi málem staly fatálními, což mému egu a náladě zrovna moc nepřidalo. Nemohl jsem to ale dát najevo, protože do smíchu nebylo ani Rhodeymu a už vůbec Pepper, tak jsem se to snažil pohřbít pod falešnými úsměvy a vtipkováním.

Bohudík mě už doktoři uschopnili a já mohl opustit klid lůžka a vrátit se zpátky do hry. Tedy bylo mi řečeno, že mám zůstat v klidu, ale to by rovnou mohli říct lvovi, aby nežral maso. Já prostě pořád musím něco dělat. I během mé rekonvalescence jsem navrhoval nový oblek s pár úpravami, kterými ten předchozí nedisponoval.


S Happym, který sice dělal šéfa bezpečnosti Stark Industries, ale teď, když jsem byl zraněný si nedal jinak říct, jsme dorazili k sídlu Avengers v mé Auri R8. Mohl jsem sice otestovat svůj nový oblek, ale všichni trvali na tom, abych se šetřil.
Tak se nestyď Happy a přiznej se, že mi tu tašku chceš odnést jen proto, abys tam potkal kapitána, poškádlím Happyho, který se hned začne vykrucovat.
Neboj, řeknu mu, aby ti podepsal fotku a přidal k tomu i nějaké věnování, řeknu a vystoupím z auta. Sklopím přední sedačku a chopím se svý tašky. Zazubím se na Happyho a nasadím si brýle s rudě tónovanými skly.
Na vánoční párty ale doufám přijdeš, prohodím, jako bych mluvil o nějaké veřejně známé věci, přičemž se mi ten nápad teprve teď zrodil v hlavě. Už teď ale vím, že je to nápad více než geniální. Všichni potřebují trochu povzbudit a nedovedu si představit, jak toho lépe docílit.
Měj se a dík, rozloučím se s Happym, zavřu dveře a vyrazím dovnitř.

Jen co se hlavní dveře za mnou uzavřou, rozpažím ruce, pustím tašku na zem a zvolám, TAK MĚ TADY MÁTE!
Chvilku počkám a přivítám se s těmi, kdo jsou zrovna přítomní a kdo o to stojí. Poté se ale už odeberu do svého pokoje, kde hodím na postel svoje zavazadlo. Nechám tašku taškou a jdu se podívat po nějaké společnosti. Chybělo mi nebýt středem pozornosti, ne jako marod, ale jako král "večírků". Navíc, Avegers by nebyli ono, kdyby tam nebyl Iron man.

Než jsem však stačil někam dojít a někoho najít, tak mi Jarvis ohlásil, že Peter se potýká s nějakými "potížemi" v dílnách. Povzdychnu si a vyrazím za zmíněným Peterem.

V dílnách je hotová spoušť a to nemluvím jen o tom rozbitém vybavení.
Co to tu sakra vyvádíš, mladej?, začnu bez pozdravu a vstoupím do toho brlohu. Mrknu se do rohu, kde se v pavučině nachází mnohé, včetně konvice s kávou.
Koukám, že sis tu z toho v době mé nepřítomnosti udělal svoje doupě, řeknu možná trochu přísně, ale pak mé oči upoutá ten "golfový míček" a hlas i tvář se změní z naštvaného do zaujatého.
To je.. pozoruhodné, řeknu a na vše ostatní jsem jakoby zapomněl, což se taky stalo. Přistoupil jsem blíže abych to pořádně prozkoumal.
Myslím, že s větším zdrojem energie a přesnastavením frekvence bys mohl dosáhnout větších rozměrů toho silového pole, řeknu, zcela ponořen do technických specifikací.

V tom se ale ozve Jarvis s pozdravem a vzkazem od Brucovy zelené, avšak pohledné sestřenice. To mě trošku probere. Ne však tím, že bych se chtěl přidat k nějakému bruslení, ale zcela z jiného důvodu. Ještě jednou mrknu na tu spoušť, povzdychnu si a vypnu zdroj toho Petova vynálezu.
Měl by sis dát pauzu, mladej, nebo ti z toho hrábne, řeknu a vzpomenu si na Rhodeyho, který mi něco podobného s Pepper taky říkávali. Trochu se pousměju a navrhnu, Co takhle, kdyby ses přidal k tomu jejich povyražení, zatímco tu nechám nahnat úklidovou četu?
Nasadil jsem přátelský úsměv, ale pak mi trochu zablesklo v očích a já dodal, A příště nedělat takový kraviny v obleku. Víš jak je to drahé?
Pak jsem se uchechtl, jako bych se na to už mohl vykašlat a mávl jsem nad tím rukou a současně tím pobízel Petera k tomu, aby už raději vyrazil.
Běž už... a ne, neberu jako odpověď, prohlásím a zakroutím hlavou.

Jakmile Peter odešel z dílen, tak jsem se i já vypravil pryč, směrem ke společenské místnosti, kde si hodlám trochu povyrazit. Cestou jsem Jarvisovi zadal úkol, aby mi sem poslal moji novou zbroj, aby byla v pohotovosti a zadruhé, aby poslal úklidovou četu uklidit ten bordel po Peterovi.

Vánoce = nápor na podsatu lidství
Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Je to už několik týdnů, co jsme se vrátili z toho šílenýho tripu do jiných říší. Ne že by tam nebylo hezky, ale raději bych se tam už nevracel. Alespoň teda ne s Wandou, protože to bylo nebezpečný jako prase. Natasha to tam koupila hned po startu a málem to nerozchodila. Byl bych docela nerad, kdyby moje snoubenka (což nikdo neví) nebyla v takovým nebezpečí. Já jsem si ale to masení těch mimozemšťanů a draků užil docela parádně.

Co jsme se vrátili, tak tu panovalo docela dost velký napětí, jak to dopadne právě se zmíněnou Natashou, Kapitánem, pro kterýho jsme celej ten trip podnikali a Starkem, kterej to zase koupil v poslední potyčce s Wandiným fotrem - Magnetem. Jak ten mi pil krev. Pokaždé co se objevil, tak mi drápy vyskočily prakticky samovolně, ani jsem na to nemusel myslet. Tak moc toho sráče nesnáším. A aby toho nebylo málo, tak poslední dobou, co ví, že jsme s Wandou spolu, tak nám (zejména mě), to nezapomíná hezky okecávat. Jako by ho snad zajímalo, co Wanda dělá, jestli je zdravá nebo jak se sakra vůbec má.
Až se tu příště objevíš, zarazím ti drápy do do lebky, ty jeden starej plesnivej sráči, řeknu si pokaždé, když si na něj vzpomenu a pokaždé u toho sevřu ruku v pěst až hlasitě zalupou klouby.

Díky bohu jsem ale takové stavy moc často neměl, zvlášť ne poslední dobou, co jsme si s Wandou udělali dovolenou na severu v Kanadě. Nejdřív jsme to ale museli vzít přes školu a učitelský sbor v čele s Profesorem, který se jakoby čirou náhodou dozvěděl o našem zasnoubení. Mě je ale zcela jasný, kdo vynáší informace.
Po týdnu a něco, co jsme relaxovali v Kanadské divočině, jsme se museli vrátit, protože se Vánoce kvapem blížily a Wanda chtěla být se svojí rodinou. Lornou počínaje, přes všechny ostatní Avengery a mnou konče.

Po návratu jsem se mi doneslo, že je Rogers s Natashou už zpátky v sídle. Trochu to pozvedlo ducha přítomných, protože doteď tu panovala docela zachmuřená nálada.
Ještě aby se vrátil Stark a budem kompletní, řeknu si, ale co čert nechtěl, za pár dní se tu opravdu objevil a vypadal, že po nás chce, abysme ho uctívali. Když se tu rozkřikl, že ho tu zas máme a postavil se do pózy typu Ježíš v Riu, tak jsem jenom zabručel, sotva se na něj podíval a pokračoval dál po chodbě, směrem do společenky a k baru. Wanda měla něco naplánované s Lornou, tak jsem měl volno.

Sotva jsem si nalil sklenku, už se ozval Jarvis se zprávou od Rogerse, že se všichni mají večer sejít v jídelně na společnou večeři, kterou bude připravovat.
Hmm, zabručím a přikývnu v odpověď, že rozumím, avšak není to konec. Jarvis mi tu přetlumočil Rogersův návrh, jestli bych nechtěl strávit odpoledne nějak společně, vybíráním dárků.
Nechtěl, odseknu Jarvisovi a pak si povzdychnu.
Ale strávím, řeknu po chvilce a následně dodám, Řekni mu, aby mě tu vyzvedl.

Sníh, sníh a zase sníh

Brrr.
Z téhle výpravy asi budu ještě dlouho rozmrzat, pokud vůbec někdy rozmrznu. Bylo to horší než tenkrát čelit tomu robosaurovi v Kanadě. Ale co by jeden neudělal pro kamaráda, kterému navíc šlo o život.
A naše snaha nebyla marná. Výprava byla nakonec korunována úspěchem, divoká magie byla chycena a život Steva byl tak zachráněn.
Další úspěchy na konto Avengers.
Steve si sice pobyde ještě na rehabilitaci na Asgardu, spolu s rusovláskou, kterou tak ošklivě napadly ty potvory, ale byly v těch nejlepších rukouch, které si jeden mohl přát.
Zbytek výpravy se navrátil zpátky na Zem a do New Yorku.
Tam se počasí nedalo vůbec srovnávat. Kromě toho, že jsem si dopřála vydatný spánek v postely, na kterou jsem zvyklá a naplánovala jsem nějakou tu vířivku a saunu na další dny, aby se jeden prohřál a samozřejmě jsem do toho nezapomněla připojit i Peta.
A vzhledem k tomu, že se nekonala žádná větší hrozba, co by chtěla náš svět dobít nebo zničit, měli jsme tak nějak volnější program. Ano, sice se vyskytli drobné věci, které vyžadovali naší přítomnost, ale byly to jen maličkosti, když to porovnám třeba s minulostí. Prostě nic také z čeho by jeden pak strávil dny na ošetřovně a tak podobně.
Protože se Petovi líbila návštěva zábavného parku Coney Islandu, rozhodla jsem se, že tak trochu toho naplánuju mnohem víc.
Každý den ne, alespoň od den, či dva, jsme něco podnikali.
Ať už to byl výlet do New Yorské zimnní zoo, plavecký bazén, ledová plocha a s ní spojené bruslení, nebo nějaký ten rádoby pokus o to, nespočet návštěv kin, společný oběd nebo večeře ve mestě nebo prostě jenom obyčejné procházky po městě samém.
A když nebylo nic jiného naprogramu nebo nebyl poplach, prostě to byl relax u televize, poslečně, s nějakým filmem a uvařeným jídlem, ať už mou rukou či jeho nebo jen donáška.
Mohla a ráda jsem hrdě přiznávala, že s ním trávit čas bylo mnohem naplňující než ten s Hankem. A taky se přiznám k tomu, že jsem u něj v jeho pokoji trávila poměrně dost času, tolika, že se tu nakonec jednou oběvila hromádka mého poskládaného oblečení, stejně jako sem tam pár osobních věci jako kosmetika a tak.
Dokonce jsem mu pořídila a darovala MP4 Zoom, ukázala i jak do něj stáhnout další hudbu, která se více neomezovala jen na jednu stranu kazety. Tím jsem nechtěla nijak znehodnotit jeho walkamana, spíše ho ušetřit případné škodě a taky to byl prostě dárek ode mě jemu.

Vánoční svátky se blížily a já začínala už vymýšlet co a komu dát.
Trochu mě mrzelo, že to manželství Babs s Clintem nevydrželo moc dlouho, ale já nejsem ta pravá co by do toho měla/mohla vůbec co říkat...
Z dobrých zpráv Vánoc přišlo to, že Steve a Nat se vrátily konečně domů, což se neobešlo bez přivítání a vřelého obětí prve zmíněnému. A další byly ty, že máme o další členy navíc. Posila je vždycky fajn a snad se jim tu bude líbit a nepotká je nic špatného.
Zmiňuji-li špatné, stavila jsem se za Scottem na hřbitově a bylo mi z toho těžko.

První sněhové vločky vykouzlily na mé tváři skoro až dětský, radostný úsměv.
V takový den jsem rozhodně nechtěla zůstávat doma, uvnitř budovy a protože mě netížily žádné laboratorní projekty nebo Avengerské povinnosti, zaprosila jsem u Peta, zda-li by nešel ven se mnou.
"Pete, co bys řekl na malou procházku?" zeptám se jej s lehce úlisným úsměvem. Jeden by řekl, že po Asgardu a jeho Mlžných Pláním plnm ledu bude mít jeden sněhu pro letošek nad hlavu, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byla romantika.

Pan Stark a další?

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Z mé letargie mě vytrhne hlas pana Starka, když nakráčí do dílen a ihned se vrhne na to mě plísnit.

"P-p-pane Starku! C-o co hmm... c-co tu děláte? Ne já jen totiž no... ne!"

Vím nedávám ani za mák smysl, ale tak ono to ani nejde. Vím jak je pan Stark na dílny háklivý a já právě jednu zlikvidoval. Naštěstí mě zachrání zdroj všeho toho nepořádku. tedy sekundární zdroj všeho toho nepořádku.

"Je potřeba silnějších stabilizátorů. Čím víc energie do toho pustím, tak tím nestabilnější to je. Energii bych uměl dodat ale ty stabilizátory jsou problém."

Vzpomenu si na arc reaktor, když jsem poprvé přemýšlel o tom na co to napojit. Naštěstí jsem to neudělal. To bychom pak možná mohli hledat nové sídlo Avengers. Pan Stark mě ale nakonec vyžene z laboratoře s tím, že bych neměl pracovat ve své uniformě. Rychle proto vyklidím oblast a po stropě se dostanu až do svého pokoje, kde ze sebe shodím uniformu a převléknu se do normálního oblečení. No normálního. Džíny možná normální jsou ale to tričko křičí na všechny strany jen jediné slovo. GEEK. A na krku se mi houpe můj starý známý, pan fotoaparát. Asi budu muset zase něco vyfotit, jinak dostanu u DB padáka.

Pak si ale všimnu blikajícího světýlka na mobilu. Rychle ho otevřu a co nevidím. Obrázek od Gwen. Moment. Selfie od Gwen. A je na něm Gwen... a sídlo Avengerů... a... a... a sakra! Ne, nic neví, určitě nic neví. Kdyby věděla začala by šílet a pak by mě umlátila těma paličkama že jsem jí to neřekl a... a.. a.. a... sakra...

"Hej v tom baráku teď jsem! :D"

Snad zajdeme třeba na kafe. Vyzvedl bych jí před bránou a... a.. a pak ji tu třeba i provedl a pak... pak... co pak? Čekám na odpověď jako na ránu boží, děsíc sám sebe svou myslí a bujnou představivostí.

Ledové pláně volají

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Opět jsem ponořila obličej pod hladinu a společně s jedním výrazným nádechem jsem uplavala další tempo. Přemýšlela jsem, zdali jsem si již dala dostatečně do těla nebo ještě pár délek bazénu zvládnu. Svaly byly unavené, ale tak příjemně unavené tou radostí z opětovného pohybu. Přemítala jsem nad tím, i když jsem se opět vynořila nad vodní plochu a v tu chvíli zapraskalo v reproduktoru. Značně zbytečně, všechno tady bylo ultramoderní, Stark se o to postaral, ale někdo se mě snažil upozornit na svou přítomnost.

Doplavala jsem tedy ke břehu bazénu a chytila se okraje.

“Slečno Natasho, mám pro vás dvě zprávy. Mohu vám je vyřídit nyní nebo mám ještě chvíli počkat?“ ozval se známý hlas Jarvise

“Zdravím, Jarvisi. Pověz mi zprávy nyní, již jsem s plaváním skončila,“ odpověděla jsem našemu stálému poslovi a vyhoupla se na břeh, přičemž jsem zamířila k místu, kde jsem odložila ručník.

“Kapitán Rogers vás žádá, abyste se dnes večer po osmé hodině všichni dostavili v jídelně na společnou večeři, kterou pro vás bude připravovat,“ zahájil Jarvis předávání vzkazů. Zrovna jsem si ručníkem vysoušela vlasy, zatímco jsem pozvedla obočí.

Steven bude vařit? Docela odvážná akce pro tolik lidí, pomyslela jsem si s úsměvem a obdivovala jeho odhodlání pustit se do takové věci. Pokud jeho „připravím“ neznamená „koupím já sám“.

“Rozumím. A ta druhá zpráva?“ otázala jsem se zvědavě.

“Slečna Jennifer vás pozdravuje a ptá se, zdali se nechcete přidat k ní a jít si zabruslit,“ dokončil oživlý záznamník a umlkl. Chvíli zadumaně jsem si stále drhla vlasy, div již nebyly suché.

“Mám něco vyřídit anebo dělat, že jste zprávy nedostala?“ otázal se po chvíli ticha nade mnou opět Jarvis, zatímco já už jsem byla napůl oblečená v šatně. Trochu nepříjemný pocit, když si uvědomíte, že byl celou dobu s vámi a vše si uvědomuje. Naštěstí stud nepatřil mezi mé slabé stránky.

“Děkuji, Jarvisi. Vzkaž Jennifer, že se k ní ráda připojím, ať mne počká u sebe v pokoji, že tam budu každou chvíli,“ta největší ženská lež. Natáhla jsem na sebe v rychlosti ještě bundu a kapuci si přetáhla přes vlhké vlasy, abych mohla vyrazit zpět to ledových teplot zimy.


Do pokoje jsem došla opět značně nepozorovaně, rozvěsila jsem své mokré věci v koupelně, aby trochu proschly a oblékla se do tradiční černé barvy. Black Widow v jiné barvě by asi vypadala divně. Zlehka jsem se nad tu myšlenkou pousmála. Možná někdy udělám výjimku, zřejmě kvůli někomu. Natáhla jsem si úzký černý rolák ke krku a vlasy si zapletla do ledabylého copu, z něhož vypadávalo pár ještě ne úplně suchých pramenů. Vypadala jsem drsně jako Lara Croft. Až na to, že jsem byla mnohem hezčí a trochu víc drsnější.


S bruslema jsem se neobtěžovala, nemusím mít nutně svoje, a co by to bylo za kluziště, kdyby tam neměli nějaké na půjčení. Přinejhorším, jen se projít se “starou známou tváří“ mi jistě taky prospěje.
Rázným krokem jsem se tedy rozešla ke dveřím pokoje číslo deset a jedenkrát jsem zaklepala. Poslušně jsem počkala na otevření dveří majitelem a poměrně zvesela spustila: “Prý je tady někdo, kdo hledá společnost na hromadné natlučení zadků. Jsem tu správně?“

Náhodná? setkání

Wanda a Lorna, čajovna, New York, 21. prosince 2015

Po příjemném, oddychovém odpoledni jste skončily v čajovně. Už obslouženy docela příjemným snědým a úsměvavým mladým mužem, s horkým kouřícím nápojem na stolku před sebou, za nevtíravé turecky znějící hudby a vůně vonných tyčinek, do idylky se zasekne povědomý hlas, nedaleko.

Ob stolek dál, nově příchozím hostům se věnuje další členka obsluhy. Ženu vidíte jen z profilu, i ten je poměrně těžké si splést. Rezavé vlasy příliš zářivé, než aby byly barvou přirozené, má sepnuté ve volném drdolu, na sobě dlouhé šaty, tmavě zelené, které ač volněji střižené, přesto nezakryjí křivku břicha, naznačující těhotenství.
Zatím si Wandy s Lornou nevšimla.

Ze všech sil se pokouší o trpělivost, zatímco jednomu z hostů vybrat si vhodný nápoj, a jeden odmítnutý návrh po druhém je znát, kterak je hedvábný hlas o další a další odstín jízlivější. Kdo to kdy viděl, aby do čajovny přišel někdo, kdo čaj nepije?

Vzhůru se bavit!

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Minimálně Natasha považuje bruslení za dobrý nápad... snad vedle ní nebudu na bruslích vypadat jako Hulk, povzdychnu si, vybalím si z tašky i brusle a přes černé tílko a fialové legíny přehodím tenký šedý svetr a černou koženou bundu.

Klepání na dveře se ozve, dřív, než se naděju. Otevřu a zeširoka se usměju, bezprostředně sevřu Nat v náručí, i když opatrně. Slyšela jsem, že byla zraněná.
"Neváhej! Jak se ti daří?" usmívám se dál, teprve pak se zarazím - všimnu si, že nejsme samy.
Veverky?

"Uhm... zdravím," usměju se, a podám muži ruku, když se představí. "Já jsem Jennifer Walters. V týmu už jsem... dýl, mno. Od září," bleskne mi hlavou vzpomínka na mou první akci v Budapešti, kdy jsem pohřbila právě Natashu pod hromadou cihel. Uh... popojedeme.
"Ale zrovna dneska jsem se vrátila, po pauze... Vy jste tu taky nový?" prohlížím si ho. Je to pohledný chlap. Škoda, že s víc než dvěma metry i na něj shlížím shora... bylo by fajn potkat někoho jiného, než bratránka, komu můžu hledět do očí.

Vzhůru na nákupy

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Vyzvednu Logana jak jinak než u baru ve společence, a stavíme se i pro Clinta, pokud se rozhodl vyrazit s námi.

"Zaslechl jsem cosi o zasnoubení... gratuluju," usměju se na Logana už na cestě do města. "Jak bylo na dovolené?"

Řidič nás odveze do centra, k jednomu z větších obchodních domů. "Přiznám se, že moc nevím rady. Rád bych věnoval alespoň maličkost každému z týmu, ale pokud nenajdu nic... zajímavého, rád bych vybral hlavně aspoň něco Natashi, Tonymu, Wandě a Peterovi. Vy dva už nějakou představu máte?"

Posezení a čáry u čaje

New York

Byť den patřil prakticky jenom nám dvěma, i užívání si volna, jednoho unaví.
Proto posezení v teple čajovky, jevilo se jako více než dobrý nápad a to nejenom díky počasí, které se ten den rozhodlo přinést nám s sebou i první sníh.
Čajovna byla sice malá ale zato útulná, příjemně vonící i působící.
Nabídka čajů a jiných nápojů byla taky hezká a rozhodně mě zaujal a sama jsem skončila volbou u nějakého Zeleného Draka, což měl být zelený čaj s jasmínem či tak něco a u příjemné obsluhy jsem si k tomu vyprosila i med na doslazení.
Samozřejmě neopomněla jsem přidat i milý úsměv, stejně jako slova díků, když se pak horké nápoje ocitli před námi na stolku.
Byly ještě horké na přímé pití a beztak zabralo ještě nějakou chvíly než se sušené lístky dostatečně vylouhují a tak, chtěla jsem povědět Lorně o našem zasnoubení s Loganem, když obsluha nedaleko nás, získá si mou pozornost.
Nejenom nepřirozeně působící barvou vlasů, stejně tak i výběrem oblečení, jeho barvou, tak i stylem a postojem k hostovy, který si vybíral z jejich nabídky. Něco mi na té osobě přišlo až příliš povědomého, familiárního.
Mohl... mohl by to být... Loki...?
Magickou stopu jsem necítila, ale on je schopen, narozdíl ode mě, jí zakrýt, ale přesto, něco mi říkalo, že jako bych tu osobu odněkud znala. Možná, byla moje idea správná, možná ne, ale když jej oslovím přímo, mohl by vše popřít, nebo ještě i třeba utéci, ale zase na druhou stranu, mezi námi dvěma nikdy zlá krev nepanovala. Nikdy jsem proti němu nic neměla, ba naopak, několikrát jsme i spolupracovali.
Ruka sklouzne mi pod stůl, kde drobnými pohyby prstíků, rudá snítka energie snesou se na zem a pak vydají se po zemi směrem k onomu stolu a hostovy u něj. Trvá to okamžik než pocítim dotek jeho mysli a oči rudě se zaleskli.
Lidská mysl, tak křehká, tak lehko ovlivnitelná, zmanipulovatelná...
Ew, tak to znělo přesně jako by to řekl můj otec, styď se holka.
"Vodu z nádobí, co nejmastnější. S ledem, pár okvětních plátků na to." řeknu polohlasně muži, aby po mě zopakoval netrpělivé servírce. Asi nebylo to úplně morální, ale i přesto, nevím proč, nemohla jsem se přitom trochu nepousmát.

Bude zábava?

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, pořád se to zdálo jako sen, ze kterého když bych se probudila, byla bych hodně naštvaná. Ale, on to sen nebyl! To na tom bylo to nejlepší.
Sakra to bylo tak skvělé, že jeden se o to chtěl podělit s ostatníma na sociálních sítích, ale v druhém okamžiku mu došlo, jak moc velká blbost by to bylo. Nejenom, že bych tím možná ohrozila svou druhou identitu, ale mohli by mě vykopnout týmu, což jsem fakt nechtěla.

Během zabydlování se v pokoji,mno kdyby mi sem někdo ještě opatřil bicí, mělo by to ještě větší grády, ozve se čísi hlas, který mě vyděsí až do morku kostí. Zmateně jsem v prvních okamžicích hledala původce toho hlasu, než jsem si pozvolna z Kapitánova výkladu při jeho prohlídce vzpomněla na to, že říkal něco o tom, že nějaká AI má tuhle budovu pod palcem a funguje tu nějako jako děvečka pro všechno.
Prý nás večer zve Kapitán na společnou večeři... nevečeřím ani s rodičema, natož teď ještě s Avengerama! Doufám, že si neuženu nějakou ostudu.
Mno a nějaká Jennifer nás zvala na bruslení... Jennifer, Jennifer... to jako Jenn? Jenn Waltersová?! Skoro jsem zapomněla, že je tu taky! Bože, jak dlouho, že jsem jí neviděla? Jo vlastně, od doby co šla na ty práva. Né, že bych já teď měla nějak čas navíc, s tou pavoučí situací je to spíše tak, že nemám čas ani na Neda s Peterem...
Zmatkuješ Gwen, měla by sis to dát v hlavě dohromady...
"Uhm, ehm... Matko?" né pako, to byl přece Vetřelec!
"C-3PO...?" zase vedle! Hvězdný Války do toho tady netahej!
"Počítači...?" nah, kašlu na to, prostě i nepamatuju jak to/ho Kapitán nazval.
"...to je jedno, prostě vyřiď zpátky, že se ráda všeho účastním."
Uff tak to bychom měli... ale i tak si jeden připadá trochu jako blázen, když takhle mluví sám pro sebe. Nebo čeká na odpověď od zdí.
Takže teď se jde ven, rozhodně s sebou beru batoh, stejně v něm mám jen svoje osobní věci bez kterých se jeden neobejde a pak taky suit... nu co, kdo ví kdy ho bude třeba a nebudu riskovat nic.
A telefon. Hele zpráva. Peter odpověděl. ´..jsem tu taky...?´ Super.
Bleskově naťukám odpověď - ´Jdu bruslit, přidáš se? Sraz u vchodu.´[/i] - a odeslat.
Telefon skončil v kapse. Vezmu batoh, šálu si ledabile omotán kolem krku, tyrkysová sluchátka taky navěsím na krk a vyrazila jsem. Snad tam budou mít a půjčení brusle, vždycky tam nějaké na půjčení měli. Když ne, tak... se můžeme jít klouzat...
Já se ale rozhodla klouzat ještě i teď.
Místo abych to vzala nudně výtahem, šla jsem ke schodům, které jsem pak vzala tak napůl akrobatickým parkůrem, který už mám natrénovaný z ulic města.
Když už to má být nejlepší den mého života, tak se vším všude.

Dlouhý den

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

Další dlouhá směna v práci, vyznačující se neuvěřitelně vysokým počtem slaboduchých. Jak daleko mocní padají... princ Asgardský, princ Jotunheimský, bůh chaosu, ohně a neplech, nejlepší mág devíti říší... teď posluhuje Midgarďanům a nemůže si dovolit je byť jediným slovem poslat do... někam. Nemohu si dovolit zůstat o hladu, ani upoutat pozornost zdejšího zákona menším přemístěním majetku z jedné kapsy do druhé.

Shrnu z tváře pramen nabarvených vlasů za ucho, na tváři vykouzlím nový půvabný úsměv a vykročím za nově obsazeným stolkem.
Poměrně příjemně působící trojice dívek je doprovázená mužem, který si sám vybrat neumí, ale na každý návrh vymyslí námitku, zatímco já s objednávkami všech tří v notesu a s trpělivostí kvapem docházející navrhuji jeden čaj za druhým.

"Co třeba yerba maté? Podporuje myšlení," pousměji maličko nakřivo se s už asi desátou nabídkou čaje, neb člověk zvyklý pít kávu si dávat kávu v čajovně přeci nebude, ačkoliv ani nečajových nápojů tu není malá nabídka.
Na moment mi pohled zalétne k oknu - zpátky mě vtáhne konečné rozhodnutí hosta.
"Co prosím?" pohlédnu na něj. Jestli je to nejapný vtip...

Ovšem, zákazník to zdá se myslí vážně. "Hned to bude," usměju se zeširoka a rychle zmizím za barem, zpoza něj pak prohlédnu si důkladně místnost. Tušil jsem... Jak jsem si jich prve nevšiml? Wanda s Lornou... Na moment mám problém nezpanikařit. Jakkoliv zejména Čarodějku rád vidím, k čemu... k čemu to povede?
Opět do vězení.

Spěšně připravím objednávky těch čtyř, včetně mastné a od saponátu maličko duhové vody ze dřezu, a sotva předám objednané a pokrčím rameny na pohledy jeho společnic, po drobném zaváhání odhodlaně vykročím k sestrám. Zjistit, jak se to má... a snad i prosit, bude-li to třeba.
"Všechno v pořádku?" sladce se usměji, jako bych se jen ujišťoval, jestli jim nic nechybí.

V Čajovně

New York

Trochu uculím se nad reakcí servírky.
Tohle asi není co by jeden byl zvyklí slýchávat v tomhle odvětví práce. Nicméně vypadá to, že nakonec donese oč muž žádal.
Okamžik, pohrávám si s myšlenkou, že osvobodím jej teď, ale nakonec nechám jej se vybraného napít.
Každému co zaslouženo mu jest. Pak tedy nakonec pustím jej ze svého vlivu aby se svou svobodnou vůlí zjistil, co bylo vykonáno.
A zdá se, že jsem jeho chtěnou pozornost i upoutala.

Lehce provinile, s mírným úsměvem na líci sklopím na okamžik svůj pohled k šálku čaje, předstírajíc zájem právě o onen stále příliš horký nápoj, když servírka vyrazí naším směrem.
Takže jsme odhaleni...
Ale, to přece tak trochu onen záměr byl ne? Dát o sobě vědět lehkým nenásilným způsobem.
"Vše v pořádku, děkujeme." odvětím jí mile, s úsměvem.
"Jenom, nemůžu se zbavit dojmu... jako bychom se odněkud už znali." dodám ještě pak k tomu a zvednu svůj pohled od svého šálku, o který jsem ještě před okamžikem předstírala zájem. Pořád tu byla jistá šance toho, že se moje intuice mýlila, že je to jen prostě nějaká žena co je v očekávání a já jí tu asi zřejmě možná obtěžuji.

Jdeme bruslit?

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Mezitím co čekám na odpověď od Gwen si tiše hraju s nastavením foťáku. Třeba se venku něco naskytne a já bych nebyl připravený. Mobil nakonec zapípá velice rychle. Gwen byla vždycky hyperaktivní. Nad tím se pousměju. Gwen vždycky byla motor party. Rychle do mobilu naťukám odpověď.

"Roger roger!"

S úsměvem schovám mobil do kapsy, hodím na sebe nějakou bundu. Na záda batoh a vyrazím ze svého pokoje ven. Už předtím jsem slyšel jak tu někdo proběhl, ale než jsem vyšel z pokoje, tak byla ta osoba pryč. Seběhnu schody, hned k hlavnímu vchodu, kde mi pohled konečně padne na to blonďaté stvoření.

"Gwen!" zavolám na ni radostně a přesunu se až k ní. "A-ahoj... jak ses sem.. jak.. jak se... jak ses tu vzala?"

Svou zakoktanou větu doplním o plachý úsměv. A už je to tu zase. Proč jako Peter ztrácím tak strašně rychle sebevědomí, když jako Spider-man ho mám na rozdávání.

Don’t worry, be happy
New York

Výprava na Asgard bola jedna z najkomplikovanejších misií, akých som sa kedy zúčastnil a to musím priznať absolútne úprimne aj keď započítame všetky tie úlohy, na ktoré sme boli najatí ešte so Strážcami. Príjemné bolo to, že som mal celý čas po boku Jany a chvalabohu sa nič nezmenilo ani po príchode späť na zem. Steve bol zachránený, spolu s Vdovou v starostlivosti, ktorá zaručovala, že raz určite môžeme očakávať ich návrat a my sme si tak mohli užívať doslova teplo domova. Po tých premrznutých svetoch tohto vesmíru padol celkom vhod oddych v podobe teplej postele, vírivky a sauny. Do postele som zapadol takmer ihneď po návrate a teplej sprche a tam som sa rozhodol stráviť možno aj dva celé dni. Žiadna nová misia zatiaľ nehrozila, bolo tam teplo, bola tam Jan a vďaka Jarvisovi som si mohol pustiť svoju obľúbenú hudbu v nižšej hlasitosti. No čo viac si môže Starlord priať? Keď k tomu prirátaš ešte donášku činy, talianskej kuchyne, burgrov a pizze, tak by som asi tú vyhriatu posteľ nemusel opustiť už vôbec. Janet ma ale napokon prehovorila prehriatie kostí vo vírivke a saune, čo nebolo o nič horšie ako polehovať v posteli. Naviac som celý čas mohol sledovať ladné krivky mojej partnerky, ktorá sa pustila toto celé zorganizovať.

A fantastické na nej bolo, že nezorganizovala, len ten wellness, ale po poslednom úspechu návštevy zábavného parku, pre mňa pripravila priam úžasnú prehliadku mesta. Niekedy som sa pristihol rozmýšľať, či si ju vôbec zaslúžim a či by som niečo podobné spravil aj ja pre ňu trebárs na Xandare. Takéto myšlienky som ale hneď zahnal do úzadia, veď som predsa Starlord, nie?

New Yorská ZOO bol výborný nápad. Od časov, keď sme tu ešte v osemdesiatych boli na školskom výlete sa značne zmenila a hlavne zmodernizovala. Aj keď stále im tú chýbal hovoriaci mýval, či mačka, ktorá znáša vajcia. Klzisko už bolo zase niečo z iného súdka. Na korčuliach som stál vlastne prvý krát a podľa toho to aj vyzeralo. Na úvod mi bolo dosť trápne opierať sa o moju drobnú spoločníčku popri chôdzi podobnej káčerovi Duffymu, ale po pár pádoch na tvrdý ľad mi to už asi bolo jedno a jej opora mi prišla celkom vhod. Nemusím snáď vždy vo všetkom čo robím vynikať ... vlastne musím ... korčuľovanie do toho ale zatiaľ nespadá. Pár krát som mal dokonca nutkanie vyzuť korčule a hodiť ich do najbližšieho škodoradostného decka, ale prítomnosť Jany ma od toho nakoniec odradila. Ďalšie dni to už bolo o niečom inom. Tie som si užíval fakt naplno. Novodobá filmová tvorba bola super a mnohé z filmov, ktoré som premeškal počas doby v inej galaxii má už dnes kopec ultra-moderných pokračovaní. Dobrým jedlom človek tiež nikdy nič nepokazí a za posledné dni som si fakt obľúbil jednu malú Taliansku reštauráciu. Mali tam síce výborné cestoviny a všetky tie morské potvory, ktorých som bol schopný zjesť za vedro, ale najlepší bol aj tak ten záver večere s pohárom červeného vína doplnený o bozk s Jan a vášnivý návrat do sídla. Takto nejak by mi život Avangera asi vyhovoval najviac. Nemusia tam byť žiadne misie, úlohy ... aj tak som väčšinu z nich len pohnojil ... ale užívať si návrat do tejto galaxie plnými dúškami ma naozaj bavilo. S Janet sme trávili stále viac času, čo ma absolútne naplňovalo a jej vecí v mojej izbe stále pribúdalo, až som sa raz ráno pri sprche pristihol zízať na poličku v kúpeľni plnú kozmetiky, na ktorej doteraz ležal tak maximálne môj sprcháč (aj to som si neni istý, či vždy). Tá teda určite nepatrila mne. Pri obliekaní som si všimol hromádku oblečenia v skrini, ktoré tiež nebolo úplne mojej veľkosti a na vešiaku vedľa môjho červeného kabáta, visel povedome vyzerajúci suit. Tak asi odteraz bývame spolu. Myknem plecom. Aj tak tomu v posledných týždňoch už tak bolo, bez toho, aby sme to museli nejak oficiálne riešiť. Vrátil som sa teda k Jan, ktorá ešte ležala v posteli a dal som jej vášnivý bozk. Trocha spoločného kardia po ráno na oslavu nového spolubývajúceho by nám nezaškodilo ...

Darček, ktorý si Jan pre mňa pripravila ma popravde ale trochu zaskočil. Mal som zmiešané pocity z toho, že by som sa mal vzdať walkmanu, ktorý so mnou už nejaký ten čas strávil, ale moderné technológie ma zaujímali tiež. Popravde najviac ma po návštevách mesta a klziska zaujalo to, že ľudia používajú slúchadlá, ktoré už nemusia byť pripojené priamo k zariadeniu prehrávajúcemu hudbu. Toto neviem ako by som spojazdnil s mojim walkmanom. Za MP4 som ale poďakoval a dokonca som sa tváril aj nadšene, keď som tam sťahoval všetky skladby z mojich kaziet. Walkman však stále ostával za mojim opaskom a slúchadlá okolo krku. Má to pre mňa trocha iný význam ako len hudbu, ktorú zariadenie prehráva. Nechcel som však Jany uraziť a znehodnotiť jej snahu potešiť ma, tak som celý čas nedal na javo žiadnu nemiestne reakciu a poďakoval som jej dlhým objatím a bozkom. Tak toto je trápne. Ja pre teba nič nemám. Nakoniec som sa to pokúsil zahovoriť a okrem toho my bolo ľúto, že som jej naozaj nemal čo práve darovať aj ja na oplátku. Niečo budem musieť vymyslieť.

V ďalších dňoch sa náš tím opäť rozrástol. Vrátila sa Jenn, za ktorú som rád. Keď sme ju museli nechať v tom Rumunsku som nebol nadšený, ale moc sme na výber vtedy nemali. Každopádne si bol zase pri tom, keď sa to pohnojilo! Steva a Natasha boli tiež späť, čo mi trochu zlepšilo náladu a nováčikov som tiež pozdravil podaním ruky a predstavením sa. To by ma zaujímalo, kde Fury chodí na tieto mimoriadne nadané decká? Čo by za takú mládež na niektorých planétach dali.

Vianoce - sviatky radosti a pokoja, väčšinou trávené v kruhu rodiny a priateľov sa blížili a tak sa u Jan stále častejšie vynárala aj spomienka na Scotta. Pár razy sme ho boli aj spolu navštíviť na cintoríne a tie dni nám moc do reči popravde nebolo. Zmenil to však deň blížiacich sa Vianoc, keď za oknami začal poletovať sneh. Nečakal som takú detskú radosť, ale aj mňa padajúce vločky potešili. Bol to iný sneh, ako tá mraziaca hmota doplňená o zlo a hmlu v Niflheimu. Jasné, že pôjdem s tebou von a rád. Už som si myslel, že sa ani neopýtaš. Mrknem sprisahanecky na Janet.

Buddies

Cítila jsem i slyšela jsem příchozí odpověď na telefonu v kapse.
Poslední schod a hrábla jsem do kapsy pro telefon. Rychlí pohled na odpověď na displeji mě donutila se lehce pousmát.
Sotva se dostanu ke dveřím, už za sebou slyším svoje jméno.
"Pete!" oplatím mu stejně nadšeným a se zářným úsměvem. Jak dlouho jsme se vlastně pořádně neviděli? Uhm, myslím, že jsem ztratila přehled o tom. Tím spíše je moje nadšený, radost z toho ještě větší, když ho teď vidím.
"Ahoj, ráda tě vidím." trocha toho uvítání když dojde až ke mě.
"Mno... dostala jsem nabídku...nabídku stáže... stáže tu u pana Starka. Víš, kvůli škole, pak třeba i možnost dalšího zaměstnání až školu dodělám..." řeknu mu onu krycí story, kterou jsem přednášela i rodičům a vlastně všem, co se zeptali, což vlastně když vezmu kolem a kolem, byly jenom rodiče.
"Jsem tu první den, sotva jsem dorazila, před chvílí. Ozvala se Jenn, pamatuješ si Jenn ne? Šla na práva. Par trochu změnila barvu a... mno... chce podniknout něco spolu , bruslení konkrétně. A tak jsem ti napsala no..." dám se dál do hovoru i když sem tam to bylo trochu narozpacích.
"A co tu vlastně děláš ty? Vím, že jsi taky na stáži u pana Starka... můžeš mi říct něco víc nebo je to super, super tajný?" dodám ještě k tomu všemu nakonec.

Tak jdeme bruslit no

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015
Gwen Stacy

Tak Gwen taky dostala stáž? Teda taky... pro mě je to jen zástěrka před tetou May. Pan Stark si dává i tu práci, aby někdo vždycky domů napsal jak mi to tu jde či nejde.

"Jo? T-to je super.. super, jo super. Určitě ti to pomůže. Není přeci nic co by Gwen Stacy nezvládla. Hmm..." pobaveně se na Gwen usměju. Konečně se mi vrací trocha sebevědomí. Vždyť je to přeci Gwen. Právě ty pitomče, je to Gwen. Sakra sakra sakra... Nepanikař. Nepanikař.

"J-jasně, něco jsem od pana JARVISE slyšel. Teda on pan JARVIS říkal že Jenn něco říká. A teď to říkáš i ty, takže to asi opravdu říkala, protože kdyby to neříkala, tak... tak... no... neříkala by to. Teda ostatní by neříkali že to říká."

Unaveně si nad sebou povzdechnu. Už zase dělám věci přespříliš složité. Ale pak je mi položena ta nejsložitější otázka na světě. Co tady vlastně dělám.

"Já no... hmm... já... no dělám v laboratořích. Zkouším vymýšlet nové věci. Pan Stark se občas staví, ale ne moc často... No a většinou ty moje pokusy nedopadnou. Dneska jsem no... zničil kus laboratoře během experimentu. Vlastně nevím proč si mě tu ještě no nechávají a doufám že mi škody nedají k úhradě. Protože.. No... Dneska jsem vyráběl silové pole... Fungovalo no... až moc dobře..."

Nervózně se poškrábu na zátylku.

"Půjdeme teda na ty brusle?Nebo čekáme ještě na někoho?"

Pak se ale odvážím zeptat na jistou otázku i já.

"A co tu budeš dělat ty? Nějaký výzkum?"

Jak Lhát/nelhat kamarádovi

Vypadalo to, že moje cover story opět zabrala.
Tedy né, že bych z toho byla nějak nadšená to se říct nedá, nerada jsem lhala. Rodičům a zejména pak Petovi, ale bylo to potřeba, abych je ochránila, ne před sebou ale těmi, co by chtěli ublížit mě, skrz ně.
I tak jsem se ale pousmála.
"Tak najde se pár věcí..." odvětím mu maličko rozpačitě.
Jo, jako třeba to povědět svýmu nej kámošovi o tom, že po večer ze sebe dělám superhrdinu...
Aspoň, že si na Jenn pamatuje a mimo to mi i jaksi připomene onu jméno té AI, která to tu má pod palcem. Nu co, né každý má prostě pamatováka, zejména když jednoho neustále vyrušoval pohled na symbol téhle země.
"Jo tak nějak." ušklíbnu se trochu.

Tak nějak se pak i záhy dozvím, kvůli čemu tu vlastně Pete byl.
Tedy né tak úplně, protože jsem se z toho nic přímo konkrétního nedověděla, ale není to mé kompetenci vyzvídat více, i když co bych to byla za dceru policajta kdybych se nevyptávala... mno, možná později. Teď ho trápit nebudu, prozatím.
"To zní... rozhodně zajímavě." odvětím nakonec.

"Jo, asi na ní přímo. Dáme jí ještě chvilku a jestli se oběví tak se asi sejdeme až pak u Plazy přímo." řeknu mu, na jeho dotaz o tom, jestli tedy jdeme nebo na někoho čekáme. No, bylo by slušné počkat jestli tu tedy ještě ne, pokud to byl vzkaz s tím, že už tam je, tak jsme asi v kelu, protože já na ní číslo nemám abych jí případně napsala, nu takže chvilkou čekání asi nic nezkazíme.

A pak, přišla otázka, kterou jsem měla čekat, ale buďme upřímní, nečekala. S tímhle jsem nepočítala i když jsem s tím počítat měla! Sakra, co mu mám vlastně teď říci? Až takhle daleko jsem to nedomyslela...
"Ehm, mno... jak jsem říkala, dneska jsem dorazila, takže počítám, že seznam dostanu až zítra..." pokusím se o lež, doufajíc, že mi to spolkne i když se mi to příčilo.
Takhle to dál nejde Gwen, nemůžeš mu pořád lhát přímo do očí...

Baby, you look happier, you do

New York

Pete s procházkou souhlasil a já v ten okamžik nemohla být šťastnější.
Mlčky natáhla jsem se k němu, s oním zářným úsměvem na tváři a věnuji mu polibek, možná dva, tři. Byla jsem šťastná a to nejenom díky sněhu, který napadl ale taky na tom měl on hlavní, většinoví podíl, tedy chtěla jsem aby o tom věděl, i když myslím, že jsem to dávala celkem dost najevo.
Pak jsem se tedy vydala se obléci, pletený svetřík typu kardigan, flaušoví kabátek černé barvy, polokozačky na mírném podpatku, aneb proč nemít pár centimetrů k dobru, vlněná šála krémové barvy a protože ležela na stolku, tak do vlasů připnu si umělé kvítí na sponce.
Když pak byl hotov i on, mohli jsme vyrazit.
Tedy v Sídle jsme u vchodu potkali Petera s holčinou, která měla být novou posilou týmu. S lehkým úsměvem jsem jim trochu zamávala, pokud si nás všimli, jinak jsem se jim nevnucovala. Proč je taky rušit? Vždyť spolu vypadali tak sladce.
Venku za branou, usmívala jsem se jako pako když první sněhové vločky dopadli na moje ruce, pak i tvář a vlasy. Když jsem se pak chytla jeho paže, objala jí kolem, nehodlala jsem jej pustit. A je mi i vcelku jedno jak moc blbě nebo komicky to vypadalo, byla jsem prostě šťastná.
"Pověz, co nejzajimavějšího se ti ve vesmíru stalo?" pokusím se nadhodit téma k hovoru, i když, né, že by bylo potřeba, vždycky jsme si našli něco o čem jsme se mohli bavit.

Předvánoční blues

"Aww, Lucky, né!"
Další ponožka v hajzlu. Tedy, v Luckyho tlamě a s několika dírami po zubech. Nevadí, dvě stejné ponožky stejně nejsou nezbytností. Vždyť mi stačí když zkombinuji tyhlety dvě, co se liší akorát tak...odstínem barvy.
Pod botami to stejně nebude vidět, tak proč to řešit. Kde mám vlastně boty? Hmmm, že by pod tou hroudou krabic od pizzy a dalšího jídla? Nebo snad pod támhletou vrstvou různě špinavého, smradlavého oblečení?
Když už jsme u toho oblečení, možná mám problém. Je sice hezké, že jsem souhlasil s Kapitánovým návrhem jít nakupovat vánoční dárky, díky, už teď toho lituji, kde na to ale sehnat hadry? Už nějakou tu chvíli si vystačím s minimem, cesta na střelnici, do kuchyně a zpátky na pokoj si nevyžaduje žádnou speciální róbu, teď ale zjišťuji, že pračka byla nutností už asi tak minulý týden.
Ups.
Ani mě to nesere.
Poslední dobou mě nesere skoro nic, jak by taky mohlo, když je tohle prostě můj život? Kdykoliv přijde něco hezkého, následuje něco, co to pokazí. Ne, ne, špatně. Ne něco. Někdo. Já, abychom byli přesní a upřímní. Každý normální chlap přeci vydrží vztah na dálku, ne? Nebo...nebo všechno to, co se dělo, všechny ty hádky a nesoulady, pramenící v naštvání a usmiřovací sex, všechno to co bylo mým manželstvím. Velmi krátkým manželstvím.
Zatraceně, měl bych zůstat doma a o nic se nesnažit. Komu vlastně budu kupovat dárky? Bobbi, která mě třeba už nikdy nechce vidět? Natashe, která skoro zázrakem přežila předchozí misi a já jí od jejího návratu ještě ani nenavštívil? To jsem to ale mizerný kamarád. A mizerný člověk. A mizerný manžel. Pardon, ex-manžel.

"Mám se přestat litovat, co?" Lucky mi čumákem strčí do nohy, čímž mi připomene problém současnosti. Oblečení. Boty. Možná taky deodorant, když už jsme u toho. To zvládnu!
"Jarvisi? Nevíš kde mám kartáček na zuby?"

Steve si musí chvíli počkat, když ale konečně vylezu ven ze svého pokoje, jsem vcelku v přijatelném stavu. Ano, Tasha a Coulson a vlastně kdokoliv jiný by mohl mít jiný názor, ale mě to rozhodně stačí. Mám stejný pár bot, mám kalhoty a poslední čisté trenky, mám triko, co jsem nosil jen tři dny v kuse a svetr, co má díru jen v jednom podpaží. Kartáček jsem našel, deodorant taky a hřeben není třeba.
Hotovo.

"Dárky, jasný. Kdy že jsou Vánoce?"
No, jdeme, teď už se z toho nevyvleču.

Do města s námi zamíří i Logan, za což jsem i rád. Loganův všeobecně mrzutý přístup ke všemu mi teď ladí k duši a začínám si říkat, že tenhle výlet nebude tak špatný, jak to znělo na začátku. Chudinka Steve, snad na něj přeneseme naši vánoční náladu.
Nebo taky ne.. Protože Logan možná nebude tak mrzutý, jak se od něj očekává. Ne když se bude ženit.
"Hmm, tak to hodně štěstí. Doporučuju předmanželskou smlouvu." Nechci na něj být hnusný, vlastně jim to přeji, nemyslím si ale, že zvládnu se jejich obřadu účastnit. Too soon, kámo, too soon.

Do obchoďáku se mi dvakrát nechce, to se mi ale nechtělo ven celkově, tak už to přežiji. "Mě se na tohle neptej, já jsem v dárcích mizernej. Natashe kupuji plyšáky a barbieny, za což mě chce zabít, Coulsonovi ty nejhorší kravaty, co se mi podaří najít a...no..." Nikomu jinému tak nějak nemám důvod dávat. Myslel jsem, že Bobbi, ale - ale nedopadlo to. "Budu rád, když mě za dárky nikdo nezabije." Tonymu bych mohl něco koupit, to je pravda. Ten jakoukoliv mou blbost pravděpodobně ocení.

"Vždycky můžeme koupit nějaký blbosti z našich fanouškovských obchodů...Tričko s Iron Manem, Thorem nebo tak."

Sestry v akci

čajovna, New York

Tohohle dne jsem se trochu obávala, nakonec se ale ukázalo, že není čeho. Rozhovor s Wandou možná tu a tam neběžel jako po másle, stále ale běžel a ani jednotlivé zastávky se neukázaly jako úplné utrpení. Zatímco manikůru jsem spíše přetrpěla, práce kadeřníka jsem podobně jako Wanda využila jak se jen dalo.
Na rozdíl od sestry jsem ale barvu neměnila. Bývaly doby, kdy jsem se za svou přirozenou zelenou styděla, neboť nic nekřičí mutant více než tohle, tedy nejste-li blázen, od těch chvil už ale uběhla spousta času i událostí. Teď se nestydím za to, co jsem a zelená je mou pýchou a hrdostí.
Jen - jen to nechám lehce upravit a přistřihnout. Tak...těmi nůžkami ještě trochu výš, ano, přesně tak. Je dobré, že s kadeřníkem nemusím ani komunikovat a hned dojde k tomu, co chci...

I tohle nicnedělání je ale únavné, návštěvu nedaleké, příjemné kavárny tedy ocením. Mám konečně dostatek klidu vydechnout a užít si předvánoční atmosféry New Yorku. Žádná akce ani ohrožení života, žádné zbytečné drama. Chvílemi si dokonce i připadám jako zcela obyčejný člověk.

Povědomý hlas mě donutí zvednout hlavu, to už Wanda ale cosi kutí a od nedalekého stolu se doslechnu velmi zajímavou objednávku. "Ale, ale, sestřičko, copak tohle se dělá?" Pokárám Wandu na oko, po celou dobu se ale mírně usmívám.
Dotyčný ale nebyl tím, kdo je pro nás zajímavým. Rusovlasá servírka s oblibou v zelené, cosi známého a přesto cizího. Těhotná. Měla bych jí znát? Něco mi říká, že ano, ale - ale nejsem si jista. Komunikaci tedy nechávám na Wandě, která vypadá, že tuší více. I tak jsem ale připravena zasáhnout, bude-li třeba. Nikdy nevíte, kdy narazíte na problémy a je lepší počítat s horším.

Nová setkání a čas jít bruslit

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Jen chvíli jsem stepovala před zavřenými dveřmi, z nichž na mě koukalo číslo „10.“, když se najednou otvor otevřel a odkryl svého obyvatele. Zaklonila jsem trochu hlavu, abych pohlédla Jennifer přímo do očí a vesele se usmála. Víc jsem již udělat nestihla, zatímco mě trochu větší kamarádka sevřela v náručí s naprostou něžností, jaké bylo její tělo schopno.

“Celkem to jde, na někoho, kdo tu poslední misi málem nerozchodil,“ ušklíbla jsem se a dřív než jsem se stihla zajímat, jak je na tom ona sama, byly jsme vyrušeny.

Otočila jsem se po mužském hlase, který se jal představování a pohlédla na urostlého chlapíka. Věděla jsem, o koho se jedná. Tamtamy mezi Avengery jedou velmi rychlo, kor když máte přístup do databází a umíte se nabourat, kam potřebujete.

Pan Brock a jeho slavný mimozemský parazit, něco jako povolená schizofrenie, jen mnohem víc cool.

Jennifer byla pro tuto chvíli dominantnější a první si vyřídila nutnost slušného představení.

“Většina z nás již byla v novinách častěji než je nám milo, a ne všichni zrovna v tom dobrém světle, pane Brocku, zlehka jsem se pousmála.

“Ale jsem Natasha, pro kolegy z týmu. Trochu lépe se to vyslovuje a určitě líp pamatuje,“ mrkla jsem na něj dříve než jeho pozornost opět přebrala Jennifer. Ach ti muži, více než jednu věc (či ženu) najednou vnímat neumí.

Po krátké odmlce jsem se tedy znovu ozvala: “Přidáte se k nám, chceme si jít zabruslit. Jenn, kdo se ještě přidá? Jarvis vyřídil jen, že zveš, ale už nevyřídil, kdo všechno souhlasil.“

Vzhůru bruslit

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Soustrastně se usměju, na Natashina slova. Chápu to... většina lidí má Avengers za bohy. Když jsem... před nehodou a změnou, taky jsem je viděla jako někoho, komu se prostě nemůže nic stát. Že by se Kapitán zranil? Že by pan Stark mohl řešit nějaké problémy? Prostě nemožné...

Rozpaky mi ztmavnou líce, když Eddie připomene Sugarville. Místo, kde jsem si tehdy uvědomila, že pokud chci být hrdina a pomáhat, že nemohu čekat na povel... že se musím hlavně sama řídit tím, co si myslím, že je správné.
"Myslím, že jsem tam spíš jen napáchala řádnou paseku, co se domů týče," usměju se na něj, pokusím se to zlehčit.

"V pohodě," usměju se pak, jsem ráda, že nevyzvídá. "Tak jdeme, ne? Jarvisi? Vzkaž, že kdo chce jít se mnou, Natashou a panem Brockem bruslit, ať hýbne pozadím, právě vyrážíme ze sídla!"

A taky že jo. Před sídlem na nás už čeká odvoz, Jarvis je zlatíčko. Sebevědomě zaberu sedadlo spolujezdce, protože chudák, kdo by se se mnou mačkal vzadu.
Vánočně vyzdobené město připomíná, co je za čas.
"Pan Rogers nás zval na večeři, všechny. Půjdete?" Ohlédnu se s úsměvem na posádku vozu, zatímco čekáme na jedné z křižovatek. "Co si pamatuju, umí parádně vařit. Takové ty... staré věci, jako sekaná, pečené brambory, sýrové těstoviny... připomíná mi to to, co dělávala babička," vyplácnu ze sebe, než o něco zčervenám. "Teda ne že bych přirovnávala Kapitána k babičce."

Prozrazení

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

Wanda s Lornou mě poznat mohou snadno. Od ženské podoby, se kterou jsem jako 'Lucy' naoko vstoupil do týmu, se liším vskutku jen barvou vlasů. Snad jakoby na důkladnější změnu podoby nedisponoval jsem schopnostmi.

Snad jakoby. Poznání v Čarodějčiných očích je nevyhnutelné, myslím však, že už tam bylo dřív... už při triku s mastnou objednávkou. Zatímco Lorna by mne přehlédla, s Wandou jsem se seznámil podrobněji, už když mi Všeotec nakázal coby část mého trestu pomoci Midgarďanům s Jane Doe. Poznali jsme se více, zná moje gesta i hlas, učil jsem ji kterak získat vzorek vlastního seidru pro Bannerovy a Starkovy pokusy.

"A když ano?" nakloním hlavu, notes na objednávky sevřu pevněji v prstech. Rozhlédnu se kolem, nepříliš jistě.

Pavouci a ti druzí

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015
Gwen Stacy a asi i někdo další

S Gwen se dobře povídá a čas utíká. Když jsem se jí ale zeptal na to co tu bude dělat, tak se začala trošku ošívat. Ale tak já mám co říkat. A pan Stark... no spíš slečna Pottsová ji velice brzy zaměstná. Stejně jako mě. Když zrovna nespidermanuju, tak jsem zavřený v laboratořích a kutím. Je ale s podivem, že ačkoliv je laboratoř ve které pracuju společná, tak tam jsem často sám... Taky proto z toho mám své druhé doupě. Navíc po dnešku a zásahu úklidové čety ho budu muset opravit.

"Neměj strach. Slečna Pottsová ti sice naloží ale jinak je docela fér. A drží pana Starka na uzdě."

Pak ale zaslechnu jak Jenn na někoho mluví a toho někoho táhne kamsi do pryč. Takže tudyma asi neodchází.

"A sakra!" Zahalekám, nevědomky chytnu Gwen za ruku a rychle se rozeběhnu směrem, kde jsem slyšel Jenn. Snad ji ještě stihneme. "Jak to že šla jinudy?" Mrmlám si pro sebe.

I'm hooked on a feeling
I'm high on believing
That you're in love with me
New York

Hneď ako som odkýval zimnú prechádzku sa Jan pustila ku mne s nezastaviteľnou lavínou bozkov. Nie že by som sa bránil. Skôr som sa nadšene pridal. Objatím okolo krížov som si ju pritiahol bližšie a opätoval jej dlhý bozk. Potom už celá radosťou bez seba odcupitala trocha sa oblečením prispôsobiť počasiu za oknami. Chvíľu som ju ostal len tak pozorovať s víriacimi myšlienkami o zážitkoch posledných dní. Napokon, keď už sa začínajú moje myšlienky uberať k otázkam typu ako dlho ešte ostane pokoj a my si budeme môcť užívať sladké nič nerobenie a príjemné momenty vzájomnej prítomnosti, zatrasiem hlavou, aby som sa vrátil do prítomnosti. Janet je už skoro hotová a tak prikročím ku skrini aj ja a navlečiem ruky do hrubého kabáta. Vyhrniem golier až k ušiam a obrátim sa na zababušenú Jany. Myslím, že môžem vyraziť do zasnežených ulíc New Yorku. Otvorím a pridržím jej dvere z izby.

Po ceste von stočím pohľad smerom, kam sa práve pozerá aj Janet. Dvojica tvorená Petom a jednou z nových tvárí sa práve chystá niekam vyraziť. Ukážem Petovi na znak súhlasu s tým, čo práve robí zdvihnutý palec s úsmevom na tvári.

Janin úsmev pred budovou je tak nákazlivý, že po chvíli sa tvárim ako slniečko na hnoji už aj ja. Keď sa Jan zavesí do môjho ramena chvíľu zaváham, ktorým smerom vlastne vyraziť, ale veď koniec koncov je to vlastne jedno, tak sa pomaly pohnem rovno za nosom. Nato už začína naša, už tak bežná, neurčitá komunikácia. Rád sa ňou len tak rozprávam a trávim voľné chvíle. Netrápia ma vtedy aspoň všetky tie momenty zlyhania naprieč galaxiami, ktoré sa v poslednej dobe tak často vynárali v mojej hlave. Vo vesmíre? Hmmm ... tu je otázne, že čo vlastne spadá do tej kategórie zaujímavé. Veľa vecí, ktoré sa v mojom živote diali vo vesmíre, boli pre mňa ešte donedávna bežné, aj napriek tomu, že vám tu na Zemi sa môžu zdať zaujímavé. Neviem či práve najzaujímavejší, ... ale určite najnevšednejší zážitok bolo asi zničenie planéty vytvorenú mojim otcom ... vlastne aj spolu s ním samotným Dodám po malom zaváhaní a sledujem reakciu, aká príde z druhej strany. ... a rovnako aj zástupom odporných parazitov, ktoré mali podľa neho spasiť celú galaxiu. Dodám napokon. Myslím, že už nastal čas, aby vedela, ako to vlastne bolo. Ktovie, čo si po našich predošlých diskusiách a mojich zmienkach o rodičoch môže o mne vlastne myslieť. Síce hlasom zvážniem, ale zatiaľ nespadám do nálady, ktorá by mohla pokaziť dnešný deň, skôr sa to snažím viesť v takom neutrálnom tóne.

Nákupy
New York, 21. prosince 2015

Rogers se pro mě po nějaké době stavil a já dost neochotně dorazil nalitou sklenku. Pohrával jsem si s myšlenkou, že se na to vykašlu a zůstanu tady, ale nakonec jsem tu ideu zaplašil a zvedl zadek z barové stoličky.
Ať už to máme za sebou, řeknu si a vyrazím spolu s kapitánem mlčky pro Clinta, který se rozhodl jít s námi. Nevypadal zrovna nejčileji, ale to jsem mu, vzhledem k nedávným událostem, nevyčítal ani v nejmenším. Prostě jsem ho jednoduše pozdravil pokývnutím hlavy.

Cestou do města chtěl kapitán prolomit ledy a zmínil se o našem zasnoubení. V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem se k tomuhle výletu odhodlal. Měl jsem najednou neskutečnou chuť někoho nakopat do zadku. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. Rogers se dost často objevuje v Xavierově škole. Někdo tam si pustil pusu na špacír. Osobně tipuju Storm nebo přímo Charlese.
Hmm, zakabonil jsem se a probodl jsem ho pohledem. Clint k tomu měl taky připomínku týkající se předmanželské smlouvy.
Nehrozí, zabručím mu v odpověď a pak se přesunu očima znovu k Rogersovi.
Jestli tahle informace opustí tohle auto, tak z vás ze všech udělám sekanou..., řeknu výhružně a zahrozím i pěstí. Potlačím nutkání vytasit drápy, ale neubráním se vražednému pohledu, který věnuji všem v tomto autě, řidiče nevyjímaje.

Tak to je paráda! Já se přidal hlavně proto, abyste mě trochu inspirovali a já nekoupil něco.. já nevím, blbýho?, prohlásím poté, co nás vyložili a ti dva se začali bavit, co by měli koupit.
Mě nic nenapadá, na tohle jsem nikdy nebyl, řeknu a zakroutím hlavou. Pak ale Clint nadhodil tu možnost, že můžeme koupit nějaké blbosti z fanouškovského sortimentu.
To není úplně špatný nápad. Některým taková blbost bude stačit a ještě je to pobaví, řeknu s lehkým pousmátím.

Takže kam dál?, zeptám se nakonec, protože nehodlám tuto výpravu vést.

V Čajovně

New York

Lorna zřejmě pochytila o co jsem se snažila u druhého stolu, však kromě několika káravě znějících slov, neudělala nic. Trochu se na ní jen pousměji a naznačím pokrčením ramen ve stylu ´Nu co´.
Bylo to malé, nevinné kouzlíčko, které nikomu neublížilo, možná jen pošlapalo mužovo případné ego.

Nevím jestli Lorna v servírce poznala Lokiho, ptát jsem se nemohla, protože byla servírka pak u nás a já, zprvu nejistá jestli je to on či nikoliv, už jsem začínala býti jistější.
Její poznámka, potom co jsem jí řekla, že mi někoho připomíná, není tak úplně nečekaná. Počítala jsem, že se můj úsudek může mýlit a žena mě třeba vyvede z omylu, ale zase na druhou stranu, nečekala jsem, že by se případně přiznal sám.
"Pokud jste... rozhodně tě zase ráda vidím, Lucy." řeknu a trochu se i pousměji na servírku. Jak jsem zmiňovala dříve, mezi námi nikdy nebyla zlá krev, tedy slova vyla pronesena rozhodně upřímně.
"Čas, na prohození několik slov se dvěma kamarádkami... našla bys? Tedy, pokud to nebude rušit od... tvých povinností tu." dodám pak ještě k tomu, poukazujíc na to, že tu byly i jiní zákazníci než jenom my dvě ale ani ho nechci do ničeho případně nutit.

Pavouci a honba za autem
New York






Neměj strach...
Pod maskou, v převleku, pod kapucí, houpajíc se ve výšinách mezi mrakodrapy, či dole čelíc ranařovy a jeho gangu, o strachu by se nedalo hovořit ani co by se za nehet vešlo.
A teď a tady, stojíc před svým nejlepším kamarádem, lžijíc mu prakticky přímo do očí, moje srdce bije v tuhle chvíly tak rychle, že mám pocit jako bych teď běžela maraton i když ten by byl v tuhle chvíly asi přijatelnější.
"Jo to doufám..." odvětím mu nakonec.
Ovšem více toho říci už nestíhám, neboť Peter popadl mě za ruku, táhnouc mě kdo ví vlastně kam.
"Huh..?!" vydám ze sebe poplašeně, ale i když hlava říkala zastav, stůj, nohy neposlouchali a pletli se přes sebe a utíkali spolu s ním.
Až na okamžik jsem spatřila důvod jeho náhlého chování, i když né, že by mi to nějak vadilo, to jako vůbec, jenom... vážně Gwen, vážně chceš svůj crush rozebírat teď a tady? Soustřeď se!
Jenn odcházela, i s někým dalším a bez nás. Zvolila jsem špatné místo? Vždyť jsem přeci vzkazovala té AI, že to přece beru ne? Vždyť přece neříkala, kde se máme setkat...
To teď asi bylo tak nějak jedno.
Z mé vláčené váhy se tak stala tažná, sama utíkající, vedle/s Peterem. V tuhle chvíly se pavoučí výdrž hodila, ale asi nebýt Peta tu, asi bych zvolila poněkud jiný způsob dopravy, houpavější a pavučinovější.

Auto...? Tohle vědět, tak tu už čekám! Tak honem, honem...! Ještě kousek...
"Jenn...!!" pokusím se zavolat když zaklapnou dveře, skoro prakticky před námi.
Přidej, honem, rychle... hon...!!
A co by jeden nechtěl, nohy se mi před autem zamotají do sebe, takže místo zastavení, je to spíše takový placák, jemž skončil nárazem mým obličejem, naplácnutým na zemi, mezi prvními sněhovými vločkami. Když pak jen nadzvednu hlavu, vidím jen už jak auto odjíždí bez nás.
Super první den a super první dojem...

Mr. Blue Sky
New York

Vypadalo to, že jsem Peta svou náladou nakazila.
Nevadilo mi to, ba spíše naopak, měla jsem o to větší radost, tedy jestli se to ještě vůbec dalo. V posledních několika týdnech svět měl prostě jiný nádech, pro mě. K minulosti jsem se už nevracela, by za ní pomyslná tlustá čára a to co bylo potom už byl jenom můj život, naše společné chvíle.
I kdyby to třeba do budoucna nějak nevydrželo... asi bych byla schopná s ním pak zůstat coby kámoška, což Hankem nešlo, nejde a nikdy ani nebude. Jeho syndrom méněcenosti...
Ale dost bylo těhlech myšlenek, teď jsme tu měli den a chvíly jen pro sebe.
Což mi připomíná, že jsem možná nenačala dobré téma.
Pete už několikrát zmiňoval svou minulost a trable, které jej potkali s jeho rodiči, ale někdy jsem to spíše přisuzovala tomu, že se jen snaží o vtipné komentáře či narážky. Upřímně, občas u něj pořádně nevím kdy věci myslí vážně kdy zase jenom vtipkuje, což rozhodně není ale nic špatného.
"Co... co se vlastně stalo?" zeptám se nakonec trochu opatrně.
"Zmínil si toho už hodně, o mámě a otci, že tě chtěl využít, k čemu ale vlastně?... ale nemusíš o tom mluvit jestli se ti nechce nebo je to nějak citlivé..." dodám ještě k tomu a onen úsměv v mé tváři a pozvolna změní v trochu obavy když jsem na něj při oněch slovech hleděla. Nechtěla jsem zasáhnout do citlivého místa nebo tak něco. Rozhodně to pochopím jestli to smete ze stolu nebo zahraje nějak do outu celkově.

Překvapivé setkání

Wanda a Lucy - čajovna New York

Zatímco ze začátku mi uniklo o koho se vlastně jedná, takto z blízka mi dochází nečekané. Hlas, výraz tváře, známý záblesk v očích, plus jistá kovová specifická energie okolo. Loki. A Wanda to jen svými dalšími slovy potvrzuje.
To je ale překvapení. Nebyl Loki ztracen kdesi...kdesi? Příliš jsem to nechápala, vím, že se mělo jednat o vězení za jeho předchozí činy, že měl být hlídán a že jej ztratili. Zmizel - a teď už začínám tušit kam.
Wanda se Lucy snaží nevyplašit, mluví mírně, slušně, dává na výběr. Chápu to, jsou si mnohem více bližší, mají k sobě mnohem více porozumění. Já sama bych asi měla mlčet, nechat konverzaci na nich, hlavou mi ale lítá příliš mnoho otázek, příliš mnoho zvědavosti. Proč zrovna čajovna v New Yorku? A kde proboha přišla k dítěti?!

"Jo a že je to tedy zábavná povinnost. Starat se o všechny tyhle lidi, poslouchat jejich nesmyslné požadavky a být přehlížena...kdo by to nechtěl." Vážně bych měla mlčet, ale...ale sakra proč? Proč někdo Lokiho moci a schopností pracuje zrovna tady na téhle pozici? "Snažíš se snad mít právo na rodičovský příspěvek? Odpracovat si dostatek hodin?" Svět se zbláznil.
Wanda mi možná má slova bude mít za zlé, co si ale pamatuji, Loki nikdy neměl k uštěpačným poznámkám daleko, tak by jej ani neměla urazit.
A pokud ano...
Bude to ještě zábava.

Vyrážíme do světa pěkně v teple

Před sídlem Avengers, New York, 21. prosince 2015

Pan Brock očividně neměl moc na výběr, zdali chce nebo nechce jít bruslit. Jennifer prostě rozhodla a správný gentleman přece neodmítne nabídku sličné dámy. Byť je o třicet čísel větší a trochu zelená.

Společně se tedy vydáme směrem pryč z budovy, zatímco Jenn udává Jarvisovi další letmé příkazy o tom, co dělat a koho upozornit.

No, pokud by se k nám náhodou chtěl přidat i někdo další má buď smůlu nebo by si měl sakra pohnout zadkem.

Automaticky jsem si sedla na zadní sedadlo. Nikdo nesnášel jezdit vzadu, ale oproti Jenn mi docházel pádný argument k tomu, proč já si zasloužím sedět na sedadle spolujezdce a ona ne. Stejně očividně uvažoval i Brock, který zaplul vedle mě, jen uctivá mezera uprostřed zůstávala netknuta.

První ticho přerušila opět Jennifer a já stočila svůj pohled dopředu.

“Neuvažuji o tom, že bych nešla. A podle mě to ani nepůjde, když Steve zavelí, my ostatní musíme poslouchat,“ pronesla jsem zlehka konverzačním tónem, ale měla jsem pravdu. Kapitán byl náš leader, jeho slovo bylo téměř svaté (a také slovo Furyho a relativně i Coulsona), pro odmítnutí pozvání na večeři by musel být sakra dobrý důvod. Asi něco jako smrt.

Krátce jsem se zadívala z okénka ven na Vánoční výzdobu, kde mě zaujala jedna poblikávající ozdoba, zřejmě kvůli špatnému kontaktu, přesto jsem rozhovor těch dvou i nadále poslouchala. Označení Steva panem Brockem za Babičku Ameriku mi vytvořilo na tváři velmi pobavený úsměv, který byl zároveň i velmi půvabný.

“V jistém slova smyslu máš pravdu, Jenn , technicky vzato je Tvoje babička a náš kapitán zhruba stejný ročník narození,“ vložila jsem se zpět do aktivního dění v autě.

Family first ... Always! ... or?
New York

Pri náznaku obáv v Janinej tvári trochu pozdvihnem kútiky a jemne ju štuchnem do boku. Ale no tak. Vlepím jej bozk a pritiahnem si ju bližšie v tesnom objatí okolo bokov. Je to síce citlivá téma ... a nehovorí sa mi o tom práve dvakrát príjemne. Trocha opäť zvážniem a nasucho preglgnem guču tvoriacu sa v krku. Ale to sa ani tebe nehovorilo o Hankovi. A predsa si mi to povedala ... všetko ... teda, postupne. Trocha uštipačne dodám s úsmevom. Myslím si, že by bolo fér, aby si aj ty vedela, ako to vlastne so mnou a mojou rodinou je ... bolo. Pohľadom zapichnutým do zeme hľadám vhodný začiatok. Dnes to ale asi bude skôr na skrátenú verziu, pokiaľ ti to nevadí. Zdvihnem zrak späť k Jany. To, že som vyrastal len s matkou a jej otcom už vieš z nášho predošlého rozprávania. Bolo to preto, že mama sa zaľúbila do stvorenia z inej planéty z mocnej rasy Nebešťanov. Jeho meno bolo Ego. Dopoviem s neskrývaným znechutením a odporom. Ako som sa dozvedel časom, tak tento Ego, precestoval mnoho planét a na každej si našiel ženu, ktorej narozprával ako veľmi ju miluje ... Mimovoľne zatnem päsť voľnej ruky a aj objatie okolo Janet spevnie. ... po prvej spoločnej noci, ale bez stopy zmizol a žena tak ostala vždy sama s jeho potomkom. Neskôr si Ego najímal nájomných vrahov a únoscov brázdiacich galaxiu, aby mu potomkov priviedli. Mňa si našťastie ... ako som neskôr zistil, čo to pre jeho potomkov znamenalo ... obľúbil vedúci gangu Yondu a nedoručili ma na miesto odovzdávky. Pri zmienke ďalšieho mena môj výraz opäť zmäkne. Ega som stretol vlastne úplnou náhodou pri úteku o pár rokov neskôr, keď nás spolu so Strážcami pri úteku úmyselne stiahol na svoju planétu. Na mojej tvári sa opäť objaví vráska deliaca čelo na dve polovice, sprevádzajúca nevraživý výraz. Ten chorý hajzel si myslel, že spojením síl dvoch Nebešťanov by mohol ovládnuť celú galaxiu a tak v hlave mojej matky vytvoril zhubný nádor, na ktorý umrela v deň môjho únosu zo Zeme, zo strachu, že by som sa k nemu nechcel pripojiť práve kvôli nej. Oči sa mi zalesknú tmavomodrým svetlom a až hlbokým nádychom sa vrátim do reality. Nakoniec sa mi po pár nádychoch podarí upokojiť a dokonca smerom k Jan vyslať neistý úsmev. Museli sme ho teda so Strážcami kvôli ochrane celej galaxie zneškodniť ... S úľavou vydýchnem. Tak a je to vonku. No Quill a teraz ťa kopne do zadku! To si presne zaslúžiš – matku si nedokázal ochrániť, otca si dokonca sám zabil. Zato si nezaslúžiš abyl existoval niekto, kto by k tebe niečo cítil, už vôbec nie lásku! S drobnou dušičkou a iskierkou nádeje pozriem späť na Jany, očakávajúc jej reakciu.

Trapas

New York, 21. prosince 2015

"Néé..." zabořím rudé tváře do dlaní po Eddieho a Natashiných výrocích. "Jestli se tohle k panu Rogersovi prosákne, budu chodit kanálem."

"Co?" zvednu hlavu pak, když uslyším zvenčí svoje jméno. "Gwen?" překvapeně ze mě vypadne. "Zastavte, prosím," pohlédnu na řidiče, a sotva zabrzdí, vyhrabu se ze sedadla. "Jsi v pořádku? A co tady vůbec děláš?"

Když se dozvím, že je taky s týmem, široce se na bývalou spolužačku usměju a obejmu ji. "Super! Jdete taky bruslit? Tak polezte do auta, ať vám neujedeme," zazubím se. "Vejdeme se?"

Nákupy

New York, 21. prosince 2015

"Budu mlčet jako hrob," usměju se na Logana. Chápu, po Thorově halasném oznámení se Logan s Wandou nepochybně chtějí vyhnout osudu ptáčků lapených do klece tiskové senzace a Tonyho entuziasmu.

"Přidávám se, přijde mi to jako dobrý nápad," kývnu na Clintova slova. Do obchodů zrovna s Avengers věcmi v New Yorku není nikdy daleko.
"Vzal bych to jako první položku na seznamu, pak se uvidí kam dál, podle toho, co seženeme," zavelím k nejbližšímu obchodu.
Snad se tam přes fanoušky dostaneme.

Obsluha

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

"Vždycky. Jen... pokud bude někdo potřebovat - nemůžu si tak úplně dovolit práci ztratit," přiznám Čarodějce, neochotně, nejradši bych mlčel. Se semknutými rty hodím pohledem po okolí - zatím nikdo nevypadá, že by se po obsluze rozhlížel. Jeden z mých kolegů naopak řeší zákazníka pobouřeného vlastní volbou...

Ozve se Lorna. Přimhouřím brvy. "Ideální náplň volného času, vskutku," protáhnu. "Co bych bez vás Midgarďanů dělala?" pousměju se, ale jiskřička vzteku nad Lorninými slovy doutná a utlačit nechce se nechat. Možná proto, že hoří na značné hromadě suchého ponížení, lístek za lístkem, po celý měsíc tady... a přiživuje ji půda nedbale pohřbených starých křivd.

"Copak vy dvě, užíváte si volného dne? Musí to být namáhavé, sklízet tolik obdivu za službu vlasti. Zvlášť je-li někdo dcerou teroristy skoro mé úrovně," pronesu sladce a s lehce jedovatým úsměvem, dlaň bezděky ochranitelsky položenou na břiše.

Castle of Glass
New York

I přesto, že jsem se dotkla citlivého tématu, pořád se to snažil trochu zlehčit.
Nemohla jsem jinak než se na jeho popud trochu pousmát, i když vnitřně to bylo trochu jinak. Když si mě přivine přitom blíže a chytne lokem boků, sama mu taky podobně položím svou ručku.
"To nevadí. Klidně beru i tu krátkou." odvětím mu na jeho slova o tom, že dneska to na dlouhé vyprávění moc není. Nevadilo mi to, konec konců je to na něm jak to pojme a co bude sám chtít říci.
Třeba někdy příště...

Když pak začne s vyprávěním, mám z toho smíšené pocity, zejména když jsem viděla, slyšela i cítila jeho projevy přitom. Obavy do mé tváře se lehce vrátila a během jeho slov, střídavě jsem uhýbala pohledem do strany a zpět na něj. Nic jsem ale neřekla, jen jsem tiše naslouchala jeho slovům a snažila se to vnitřně nějak urovnat.
Jak hrozné musí být sledovat smrt jednoho z rodičů a pak se postarat o smrt toho druhého, neboť chce ovládnout né svět, ale rovnou galaxii? No, myslím, že notná porce spreje proti hmyzu...věnován samozřejmě s láskou...
Už ho i trochu chápu, proč pořád se snaží vtipkovat, taky se snažím být pozitivní, nehledět na to co se stalo kdysi, co Hank provedl, i když jenom to vtipkování mi řádně nejde... nějak se spíše u toho vždycky ztrapním...

Z mých myšlenek vytrhne mě až nastalé ticho, nikoliv ale úplně, pač město kolem žilo svým vlastním životem, spíše, protože on utichl.
Tak šup, chce po tobě reakci...a běda jak utečeš nebo uletíš!
Trochu jsem si povzdychla a maličko poskočila před něj, abych mu zahradila cestu a zastavily jsme. Jeho ruka z mého boku tak sklouzne ale já jí chytla do té své.
"Zdá se, že ani jeden z nás to neměl v minulosti lehké..." řeknu s drobným povzdechem, podívajíc se přitom nahoru za ním. Ty podpatky přidali skutečně doslova jen pár centimetrů...
"Ale to, že tu stojíme, spolu, znamená, že jsme se s tím dokázaly nějak poprat. Zařídit si nějaké to dobro, štěstí pro sebe..." řeknu s lehkým úsměvem a během toho k němu vztáhnu ručku, která doputuje k jeho vlasům, kde mu moje prstíky lehce zabloudí v jeho rozcuchu a mezi sněhovými vločkami, které se zde uchytily a ještě nestačily roztát. Nezůstane tam ale a lehce sklouzne z vlasů dolů k jeho tváři na které ale zůstane.
"Asi to moc smysl nedalo co? Promiň, tohle mi fakt nejde..." řeknu pak s trochou rozpaků v hlase i růžovějícími tvářemi, maličko sklopím pohled dostrany.

Kočka vytahuje drápky

Zábava skutečně přichází, Loki hned dokazuje, že se zas až tolik nezměnil. Možná si více zvykl na ženskou podobu, přibral pár těhotenských kil a ztratil vlastní důstojnost, stále má ale břitký jazyk, který si umí najít tu nejlepší slabinu.
On jeden nepotřebuje mnoho přemýšlení, aby věděl, čím dostat zrovna mě a Wandu. Připomínka tatíka bude vždy něčím lehce bolestným, přestože u každé z nás z jiných důvodů.

Chvíli zvažuji, že Lucy pobavím, že zareaguji na její slova a způsobím mírnou, zábavnou scénku. Nedaleká vidlička se zachvěje a stačilo by málo, aby se přitiskla k jejímu krku. Jenže proč... Jasné, násilí vyřeší spoustu potíží, tohle kočkování se sakra ostrými drápky mi ale přijde lepší. Více riskantní. Pohyb na hraně... Nebo už dávno za jakoukoliv hranou?

"Sláva je pomíjívá, musíme si jí užívat dokud se teroristy nestaneme sami." Pokrčím rameny nedbale, Lucy ale nespouštím z pozoru. "Teď bude o post největšího z nich velký zájem, když se předchozí...král nechal zbouchnout a ztratil veškerou důstojnost. Že by těhotenské hormony?" Vážně, některých slabin je až skoro ostuda využít. "Kdo tě vlastně takhle zkrotil? Nevím, zda by s zasloužil pochvalu nebo pár facek.."

Avengers merch

"Ehm...víte že jsem to myslel jako vtip, že jo?" Nope. Nebo možná vědí, ale je jim to jedno, stejně míříme do jednoho z těch fanouškovských obchodů. "Uvědomujete si, že já mívám většinou fakt špatný nápady? Obzvlášť u těch dárků..." Snažím se je varovat, tím ale má snaha o zvrácení budoucí katastrofy končí. Já je do ničeho nenutil, právě naopak - a tohle bude aspoň legrace.
Trochu si začínám říkat, že z toho vznikne improvizovaná soutěž o hledání toho nejhoršího vánočního dárku vůbec.
A že se budu muset fakt snažit, abych vyhrál.

Vyhnout se fanouškům mi jde mnohem snáze než Steveovi. Mně si v současném stavu stačí akorát tak nandat čepici a brýle a už nikdo netuší, kdo jen můžu být. Jen ty sluneční brýle jsou v zimě trochu... Nápadné. Ano, to je to správné slovo. Nápadné.

Takže, co komu koupíme..."Víte že mají i zubní kartáčky našeho tvaru? Hustý..." Několik jich hned letí do mého nákupního košíku. Ještě nevím, kdo si bude čistit zuby Iron Manem nebo Natashou, rozhodně to ale za to stojí!
Podobně jako hromada spacích pytlů, mýdel a jeden vaflovač.
Z košíku se stal velký koš, já projíždím uličkami a vše alespoň trochu normální přecházím pohledem. "Myslíte že vyrábí i Avengers toaletní papír?" Zeptám se svých dvou společníků ve chvíli, kdy mám v rukou obří plyšové Thorovo kladivo, které vypadá spíše jako...no, však víte. Ten nejlepší dárek, jen ještě nevím pro koho.
"Protože to rozhodně potřebujeme!"

Jediné skutečné štěstí našeho nakupování je fakt, že se v tomto obchodě nachází jen minimum předmětů s mou vlastní tváří. Výhoda toho, že nejsem ani národním hrdinou, ani Asgardským bohem ani Tonym Starkem. Jsem jen obyčejný marný chlap a ten nikoho nezajímá. Uff.

Pavouci a Zelená
New York

Bezmocně jsem hleděla za odjíždějícím autem.
Bezva, co teď? Super začátek prvního dne... asi hold budeme muset veřejnou dopravou...
Přejímám v hlavě, ještě ležíc na zemi. Sotva se však začnu zvedat, auto zastavuje. Že by...?
Zahoří ve mě jiskřička naděje, že mě možná někdo z auta slyšel, nebo viděl ten držkopád, a jak se vyškrábu zpátky na nohy, spatřím zelenou obryni, která vylezla z auta a mířila si to k nám.
Kruci... kdo by řekl, že tak vyrostla... tedy už předtím byla docela čahoun, i když s mýma stošedesáti je pro mě čahoun skoro každý...
Nahrubo jsem oplácala ze sebe případný bordel, hlínu, špínu a těch pár sněhových vloček.

"Jo dobrý. Než se vdám, tak nikdo nic nepozná." odvětím zelené.
"Jsem tu na stáži, pod panem Starkem." dodám ještě k tomu neb se zajímala i o to, proč tu vlastně jsem. Koukám, že ta AI nebude tak skvělá, když se o nováčcích dozvídají až na ně pak narazí přímo.
Vzápětí pak pocítím to, jak se asi musí cítit zubní pasta, když mě Jenn sevře v přátelském obětí.
"Taky tě ráda vidím. Máš zdravou barvu." řeknu jí nakonec, upřímně a trochu pošťuchově.
"Jo, jo chtěli jsme. Čekali jsme u vchodu a vy jste šli jinudy, ještě štěstí, že vás Peter zahlédl a tak jsme běželi za vámi... mno, já spíš pak skokem plavmo..." řeknu pak dále, trochu se snažíc i vysvětlit tuhle trapnou situaci. Snad se to nebude dál nějak rozmazávat.
Pozvánka k nástupu do auta, ale nakonec pak ukáže, že zřejmě nebude.
Vydám se tedy k autu, kynouc Peterovi aby šel taky. Když však otevřu zadní dveře, s poněkud jasně patrným překvapením zjišťuji, že už máme vozidlo dosti obsazeno. Že by byl až takoví zájem a držkopády na ledové ploše?
"Ehm, zdravím!" řeknu nakonec k těm dvěma, když prvotní šok opadne.
"Asi si zahrajeme Tetris... Pete, sedej na volné místo a já hold půjdu k někomu na klín.... a když nás zastaví policajti, tak budu dělat, že tu vůbec nejsem..." začnu tedy nějak řešit vzniklou situaci, tak abychom odjeli. A můžu pak doufat, že ty policajti nebudou znát tátu...
"Tak jo, kdo je tne dobrovolník?"

God of mischief
New York

Zdá se, že Lorně po mém oslovení servírky, zřejmě už došlo s kým máme tu čest.
Ovšem při její poznámce a utrousených slovech, chtěla jsem jí za to napomenout, ale zase na druhou stranu, taky mě tyhle věci zajímali a ona se narozdíl ode mě zeptala bez servítek, zatímco já bych asi kroužila opatrně kolem.
No, bod pro tebe holka...
Ovšem jak to pobere Loki sám, byla otázka sama osobě.
Sáhla jsem po svém šálku s čajem, zda-li už bude pitelný. Krátce vyfoukala jsem trochu u okraje a opatrně usrkla. Prve tekutina sotva dotkla se mých rtů, ale další pokus už nesl sebou toho trochu více a nahořklá chuť, kterou jsem pocítila na jazyku, doprovázena sladkým ocáskem, byla příjemná. Nevybrala jsem si až tak špatně.

A během toho přichází i Lokiho odpověď na Lorniny slova.
Byť možná byla myšlena a směřována zejména jí, nedá se říci, že by se mne také nedotkla. A to i když jsem se to snažila schovat, moc dobře mi to nešlo.
"Bohužel, své rodiče si nevybíráme... nebo to čím jsou..." utrousím trpce, napůl zahleděna do svého šálku. Ale i přesto, v letmém pohledu, který mu nakonec věnuji, v očích mihne se šarlatový nádech.
A soudě, dle vidličky, která sebou zacinkala, není ani Lorna z toho příliš nadšená. Není těžké sáhnout hluboko či zacházet daleko.
Mohli bychom býti rodinou, kdyby se pustil té své ideologie... nedělám si iluze, že by to byl otec roku, ale pořád je to otec, náš otec a já, upřímně skoro se děsím dne, kdy se znovu uvidíme a ona bude nás přemlouvat, abychom se k němu obě přidali...
Lornin jazyk hbitě odpovídá, kdežto ten můj mlčí.
V tomhle jsem dobrá nebyla. To Pietro byl ten, co mě vždycky bránil a to nejenom slovně. Teď, to místo měl Logan a já jsem spíše ta co strany pak uklidňuje. I když nevím, zda-li je horší uklidňovat naštvaného Rosomáka nebo Polaris.
Lorna pak dloubne do místa vypouleného, tedy poukáže na to, kdo by vlastně mol být otcem a strůjcem tohohle zaoblujícího se nadělení. Byť nebylo to zrovna téma, které bych chtěla řešit, je něco vysoce nakažlivého na té sestřině drzosti, či jen prosté hubatosti. Ta je taky po otci?
"Nenapínej nás a pověz, kdo bude šťastným tatínkem? Ví vůbec bratr o tom, že bude strýčkem?" neodpustím si u toho i lehké pousmátí se.

Na ústupu

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

Cuknu sebou nepatrně, když mi ze všech právě Čarodějka vrátí měrou násobnou, oči se mi na moment zalesknou. Své rodiče, ani to, čím jsou, si nevybíráme.
Já si nevybral ani to, být odložen svou vlastní krví, ani to, být osvojen a vychován ve lži... a, hrdlo se mi bolestivě stáhne, žádný z mých potomků nikdy neměl doplatit na to, co jsem. Otroctvím, vyhnanstvím, vězením, smrtí...
"Pravda," odvětím bezbarvě.

Proti tomu, možná snad ani nevědomému otočení nožem, je hrstka Lorniných urážek téměř směšná. Téměř. Pamatovat si je budu.
Následná slova sester mě donutí hnout se z místa. "Nevím, o čem mluvíte. Omluvte mne," donutím se do příjemného úsměvu správné obsluze náležícímu, a kvapně se ztratím za barem, pustím se do přípravy prvního, co vidím na lístcích objednávek, prsty se mi chvějí.

Byla zatracená chyba nechat se odhalit, nezapírat, neskrývat se. Oč je Lorna lepší než kterýkoliv z hostů, jejichž obsluze se vysmívala? Tupé hlavy a nerozhodné duše leda pokouší mou trpělivost, neriskují otevírat staré ráno či ohrožovat život, který nosím pod srdcem... pokud se dostanu zpět do péče bratra či do vězení, nepřežije.
A snad zmíněné hormony to jsou, díky čemu je mi do pláče. Však nač se stydět? O důstojnost jsem zjevně dávno přišel.
Daleko dřív, než jsem prohrál bitvu vedenou slovy.

S bílou vlajkou

Slova o rodičích nepřinesou žádné ze stran vítězství.
Ani náš pokus, zjistit kdo by mohl být připadným otcem ještě nenarozeného, nakonec skončí servírčiným tantickým ústupem.
Okamžik hleděla jsem za ní a pak podívala jsem na Lornu načež jsem sklopila svůj pohled k šálku, který jsem přidržovala rukou. Tohle nedopadlo dobře...
Jeho odchod...Chvíle, kterou jsem myslela, že by mohla skončit zalepením starých ran, nakonec skončila spíše sypáním soli do nich. A můj pocit vinny hloubal hluboko.

Ticho, kteté rázem u našeho stolu vzniklo, protože já k tomu neřekla ani slovo, přerušovala jen zvuk a muzika čajovny samé. A pak možná moje tiché cinkání nehty o šálek.
Tohle jsme přehnali... A fest...
Nakonec nevydržím jen tak sedět a zvednu se od stolu. Myslím, že jsem Lorně ani nemusela říkat o tom kam jdu, neb vydala jsem se směrem, kterým Loki odešel a také za ním.
Byl u baru, za ním. Opatrně, pomalu jsem k němu tedy došla.
"Lucy..." začnu prvně i když tuším, že mě asi dvakrát chtít poslouchat nebude.
"Omlouvám se, přehnali jsme to... Nebylo to od nás správné... Mrzí mě to. Promiň." začnu prbe s omluvou, slova byla ponesena křehce, však upřimně, vydajíc se pomalu blíže k němu za bar.
"Sotva si dovedeme přefstavit jak to musíš mít těžké a to poslední co bych chtěla, je ublížit nějak přítely, který mi tolik pomohl. Nejenom venku, v boji ale taky se mnou sama. Nikdy jsem neměla proti tobě zlého slova i když ostatní tvrdili jiné věci. Ty jsi mi naopak pomohl, ukázal cestu jak mám svou magii užívat a jak s ní pracovat..." slova byla mírná, s mírným tónem k němu směrována, stejně jako moje kroky.
Pokud neuteče neprosmikne se kolem, položím mu zlehka na rameno svou ruku, na krátký okamžik.
"Byl jsi první koho jsem mohla nazvat přítelem a přála bych si aby to tak i zůstalo nadále...." pokračuji dále a pak, dovolí-li mi to, zlehka jej obejmu.

Udobřování?

Wanda a Lucy

Nakonec to nejsem já, kdo uštědří finální ránu. Nevím, zda to Wanda skutečně myslela, jak to vyznělo, v jednu chvíli jsem na ní ale neskonale pyšná. Sestřička se nezdá a rozhodně obstojí nejen v boji magickém, ale i tom slovním. Ptá se tónem přátelským, musela ale tušit, že zrovna otcovství či samotný Thor, jsou ožehavým tématem.
Ale Lucy si za to částečně může sama... Připomínka našeho otce Wandu nepotěšila a jen vrací úder, po kterém se Loki stahuje do ústraní.
Vyhráli jsme! Ten boj byl ale až příliš jednoduchý a místo zadostiučinění přichází stud. Místo abychom stáli na stejné straně se jen hádáme, hrdost nedovolí nám sklonit hřbet a poprosit o odpuštění -
Či alespoň mě.
To Wanda se hned zvedá, to Wanda pochopila mnohem dříve, že jsme asi pochybily. To Loki taky! Jenže Loki je dáma ve vysokém stupni těhotenství, ten má na protivnost tak trochu právo. Já taky! Tedy ne že bych byla těhotná, jen mám právo být protivná jak se mi jen zlíbí.
A komu se to nelíbí, ten mi...

Jak dospělé je trucovat? Asi tak nějak vůbec.
S povzdechnutím nechávám nejprve Wandu ať udělá svoje čáry máry dobrým slovem a obětím, sama se ze svého místa zvedám až potom.
Je vidět, že mi to není příjemné, pohodlné, přesto se ale k dalším krokům nutím. "Pardon, přehnaly jsme to. Je dobré vědět, že jsi v pořádku." Bude to jako omluva stačit? Bude muset.

Nákupy
New York, 21. prosince 2015

Rogers se postavil na moji stranu a usoudil, že ta blbost, kterou Clint vypustil s pusy, byla vlastně docela dobrej nápad. A tak jsme tedy vyrazili směrem, kde se právě takový obchod nachází.
Lidí na místě bylo až příliš, ale bylo to pro mě teď vedlejší, protože se rojili u Steva, který se jejich pozornosti nevyhnul. Já využil příležitosti a prostě proklouzl skrz zástupy fanoušků. Ne, že bych mu přál něco špatného, ale teď jsem se škodolibému úšklebku fakt neubránil.

Sortiment věcí, které tady nabízeli, byl naprosto dechberoucí. Měli tu pořádnou kupu kravin s motivem jednotlivých avengerů nebo loga celé organizace. Nechyběly plastové kapitánovy štíty, hračky zbraní, převážně Thorova kladiva, oblečení, co někteří z nás nosí a spoustu dalších kravin.
Co tu sakra vůbec dělám?, zeptám se sám sebe a potlačím nutkání zapálit si doutník. Zabručím, vezmu si vozík a vyrazím mezi regály vybrat nějaký ***oviny pro své spolubojovníky.
Kolem plyšáků jenom znechuceně projíždím, nad hračkama Mjolniru zakroutím hlavou, ale pak zbystřím.
Otvíráky.. hmm.., přečtu si nápis nahlas a pousměju se. Mjolnir jako otvírák mě naprosto dostal. Proto do vozíku putovaly rovnou tři. Thor to možná neocení, ale jestli se tu ukáže, tak jeden dostane. Druhej dostane Stark, protože tím určitě rozproudí debatu o tom, že odteď je králem Asgardu nebo jinou kravinu. A třetí? No, ani na mučení nepřiznám, že je pro mě.

Jednou jsem narazil na zákazníka, kterej si mě měřil pohledem. Vypadalo to, že tuší, kdo jsem a tak jsem zareagoval instinktivně a pokrčil jsem rameny, načež jsem dodal, Jsem holt fanda.
Zákazník mi to sežral i s navijákem a s úsměvem pokračoval dál.
Hehe, debil, řeknu si a pokračuju dál. Pár dalších kravin skončilo na dně mého vozíku. Nic ale pro Wandu, kterou bych takto odbýt rozhodně nechtěl.
Myslím, že tady jsme vyčerpali veškerý zdroje, řeknu Clintovi, kterého jsem potkal u pokladen.
Necejtím se tu dobře... Seženem Steva a vyrazíme dál, ne?, nadhodím a ne neberu jako odpověď.

One kiss is all it takes
New York

Reakcia na seba nakoniec nedá dlho čakať a dokonca je oveľa príjemnejšia ako som s počiatku čakal. Popravde mnoho ľudí pre moje činy moc pochopenia nemá, nato som si už zvykol. Podstatné je, že to chápem ja ... a možno ... možno sa konečne našiel ešte niekto, kto by bol ochotný to pochopiť. Chytenie ruky Jan opätujem a po nepríjemnom rozprávaní stále utrápenú tvár sa vkradne náznak úsmevu. Tak to sa mýliš, dávalo to zmysel ... a dokonalý vyhŕknem bez rozmýšľania, potešený, že sa nerozhodla po mojom životnom príbehu zobrať nohy plecia. ... a vlastne aj keby nie, tak mi to vôbec nevadí. Doplním s úsmevom nad rozpakami, do ktorých sa dostala Jany úplne sama. Pri pohybe jej hlavy stranou zodvihnem ruku k jej brade a zohnutým prstom si ju jemne natočím späť k tvári. Som rád, že to ... že ma berieš takého, aký som. Priblížim sa svojou tvárou k tej jej a vychutnám si drobnú chvíľu napätia pred príjemným bozkom. Riadnu chvíľu tam len tak stojím a bozkávam Jany. Pripadám si ako teenager a bezstarostne si ten moment užívam. Keď už nás pomaly začne zasypávať husto padajúci sneh trochu sa odtiahnem a záhadným pohľadom pozriem na Janet. Čo myslíš, je Empire otvorený aj v takomto počasí? New York musí byť teraz z vrchu úžasný, čo povieš? Nechám otázku visieť vo vzduchu. Je pravda, že pohľad z výšky na svet ma fascinoval vždy a aj tam ďaleko v inej galaxii to bol jeden z príjemnejších zážitkov pochmúrnych dní. Ale čo ak mala pripravený iný plán? Tak ho proste povie a normálne sa dohodneme, veď sme dospelý. Zase myslíš len na seba Quill!

Hold me now 'til the fear is leaving
I am barely breathing
New York

Tak tedy nakonec jsem se asi tolika neztrapnila.
Soudě podle toho co mi Pete na to řekl, i když v koutku duše jsem si stále myslela, že to trapas prostě byl, nebo bych minimálně měla přestat koukat na ty romanťáky.
Vždyť jedním teď sama žiješ holka! A ještě k tomu s polovičním mimozemšťanem! To je námět na bestseller sám sobě!
Z tváří zmizí pozvolna růžová barva a vystřídají jí milý úsměv, takový, který prostě patřil jen jemu, jen na něj jsem se vždy takto usmívala. Tedy né, že bych se neusmívala, to zase jo, jen, takhle to bylo prostě jenom na něj a ehm... jeden by řekl, že jsem se usmívala až příliš přiblbe, ale co. Teď už mi nikdo nediktoval co si mám obléci, jak se chovat nebo co říkat.
"Nejsi tak úplně špatný, když mě tedy nechceš sníst k večeři." pronesu na jeho slova o tom, že jej beru takového jaký on je.
Náš polibek pak taky podle toho i vypadal. Nebo spíše to byly polibky při kterých jsem mu lehce ovinula svoje ručky kolem krku a vzadu na hlavě vklouzla nepatrně prstíky do jeho rozcuchu.

Nějakou tu chvilku jsem tam takto stáli a asi zřejmě zavázeli v cestě ostatním procházejícím, ale ani jeden jsme to moc v tu chvíly neřešily.
Co se zase pěkného na sebe dočteme v tisku, hm?
I pak jsem se usmívala trochu jako tydýt a to i když mě několik vloček spadlých z vlasů zastudilo na tváři. Pete pak navrhne, že bychom se mohli zajít podívat na výhled z Empire State Building.
"Mno, rozhodně tam zajít můžeme, zjistit to a pak se i případně pokochat." souhlasím s jeho nápadem s úsměvem a završím se oběma ručkama opět na jeho paži a těsně k ní.
"Až bude někdy možnost či příležitost, můžu ti zkusit pak ukázat můj úhel pohledu a rozhledu na svět." dodám k tomu zatímco se dámě opět do pohybu, narážejíc tak na svou možnost velkého vzrůstu. Což by asi teď v téhle chvíly nebylo úplně ideální, ale třeba se někde dále v budoucnu naskytne možnost.

Neřečnit a bruslit

U sídla, New York, 21. prosince 2015

"Díky. Pobratránčila jsem se, po jisté nehodě a transfuzi," usměju se rozpačitě, když si uvědomím, že Gwen vlastně ani neví... není třeba vědět, na druhou stranu.
"Jéé, ahoj, Pete," usměju se na něj, když mě Gwen upozorní na přítomnost Petera. Vůbec jsem si ho nevšimla, pro ten Gwenin držkopád.

Když si Gwen v autě vybere, komu na klín - přihlásila bych se, ale sedím vepředu - a konečně se rozjedeme, obrátím se opět dozadu. "S kým budete trávit Vánoce? Jak to vlastně lidi v týmu dělají?" napadne mě další zvědavá otázka na Natashu. Tráví Avengeři svátky spolu? Nebo se každý rozjede za rodinou? Mají vůbec někteří rodinu? To mě zajímá taky, ale netroufnu si se zeptat.

Po průtazích a zdržování nakonec konečně dorazíme na kluziště. I v tuhle večerní hodinu je tu dost lidí... počkám, až si ten, kdo nemá, vypůjčí brusle, sama se našněruju do těch svých - kdybych neměla, jsem v loji, moje číslo v půjčovně nevěřím, že by měli.
"Kdo to umí? A kdo bude chtít trochu pomoct?" rozhlédnu se pak s úsměvem kolem.

Na ústupu

Nákupní centrum, New York, 21. prosince 2015

Svoje fanoušky neodbývám, přesto se snažím s nimi vypořádat co nejdřív. Podpisy, úsměvy, a úšklebky těch dvou, kteří se tváří já nic, já muzikant. Brzy je doženu.

"Neměl by ses tolik podceňovat, Clinte," usměju se na něj po výroku o většinou špatných nápadech. Však to zkraje jako špatný nápad vůbec nevypadá. Když pominu dětské hračky, obchod skýtá i jiné věci - na moment se zarazím u maličko starosvětských psacích sad s barevnými motivy týmu, než jednu rudomodrou s pavoučím motivem vložím do košíku a posunu se o kousek dál.

"Clinte? Nechceš? Luckymu by slušela," pozvednu jedno obočí zároveň s ulovenou kopií direktorovy pásky.
Zbytek zboží tak nějak přehlížím, určité sekci se vyhnu lehce zrůžověle v lících, nicméně při pohledu na zástěru na vaření s motivem hvězd a pruhů se zarazím. Je pravda lemovaná krajkou... ale líbí se mi. A na večer se možná bude hodit... letmo se rozhlédnu, a přihodím si ji do košíku.
"Tady jsem," kývnu, sotva zaslechnu Logana. "Zaplatím, a můžeme. Napadlo mě... mohli bychom se podívat do jednoho obchodu se starožitnostmi. Není daleko odsud. A o kousek dál jsou vánoční trhy," navrhu, sotva zaplatím a převezmu si tašku s nákupem.

Osobní zemětřesení

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

Dřív, než se nadál, Čarodějka zasadí další hlubokou, zákeřnou, nečekanou ránu - omluví se, upřímně. Pohlédnu na ni nevěřícně, na moment... absolutně netuším, jak zareagovat. Nemám důvod utéct, a netuším, co mohu říct.

A je to horší... jako pokoj znenadála převrácený vzhůru podlahou, zmatek se násobí s jejími slovy. Nazývá mě přítelem, a v jejím hlase neslyším ani špetku klamu či přetvářky. Ani stín lži... nepokouším se utéct. Spíš nepropuknout v pláč naplno... zatracené nálady.
Když obejme mě, pevně přitisknu se k ní.
"Vážím si toho," hlesnu. Tendencí pochybovat o všem se nezbavím, přeci však... v momentě, kdy se každý okamžik zdá být bojem, se jeden chytá každého stébla naděje.

"Omlouvám se, má slova... nebyla na místě," ustoupím pak z objetí, a do rukávu otřu nepřístojně mokré tváře, kývnu i Lorně, na její verzi omluvy.
"Asi tak v pořádku, jak mohu být bez vlastního seidru a bez jakékoliv jistoty, že se neocitnu kterýmkoliv momentem ve vězení, či malé nedoplatí životem na to, kdo jsou jeho rodiče," odvětím suše, poté, co se rozhlédnutím ujistím, že ostatní z obsluhy jsou na place a neposlouchají.

"Jak se vám dvěma vede? A ostatním? Slyšela jsem, že se Stark vrátil z nemocnice, a Kapitán z Asgardu... Aether vyřešen? A jak... se daří Peterovi? A... doktoru Bannerovi?"

Smír
čajovna, New York

Loki překvapí mě, když neodmítne moje slova, stejně jako moje obětí, které je naopak od něj ještě opětováno, onen pocit viny trochu opadne a když jej pak pustím, ve tváři se mi oběví lehký úsměv.
Ani Lorna nebyla daleko s omluvou, kterou uznala sama, že jsme to přehnali, všichni. Následně pak svými slovy potvrdí i to, že ani jedna z nás netušila, jak či čím si musel a musí procházet. Chápala jsem jej, možná více, protože poznám onu ztrátu, když zmíní život nenarozeného... to je něco, čím by si neměla projít žádná matka.
"V pořádku, ani my jsme se zrovna neukázali v tom nejlepším světle..."

"Podařilo se nám Steva zachránit a Aether zajistit a bezpečně schovat." řeknu mu. Byť nebylo o jednoduché a asi bych si naší další návštěvu na Asgardu představovala trochu jinak, rozhodně bych jej viděla znovu ráda, jen za poněkud klidnějších okolností.
"Steve, Tony i Nat jsou už v pořádku, zpátky doma v Sídle a asi tuším, že to Tony bude chtít nějak oslavit." pokračuju pak dále i stále s lehkým úsměvem a milým, přátelským tónem.
"O Peterovi moc nevím, pořád je laboratoři a to není moc místo pro mě." dodám pak ještě k tomu. Vlastně, s většinou tmu prostě nějak koexistujeme vedle sebe, aniž bychom si nějak překáželi a teď, většinu volna jsme stejně byly pryč, v Kanadě.
"Mno a pak je jedna novinka... než, jsme šli na pomoc Stevovi, Logan mě požádal o ruku." řeknu pak s trochou rozpaků ve tváři, ale i hlase, ukazujíc jim pak i vlastně svou ručku s prstenem na ní, který rozhodně nezapadal do těch, které běžně sama nosím.

"Jak to vůbec všechno zvládáš?" zeptám se ho pak.
"Jestli něco potřebuješ, stačí říci. Pomůžeme jak budeme moci. Jídlo, bydlení..." nabídnu mu pak možnost naší pomoci. Ovšem samozřejmě bez toho, aniž bychom o něm někomu řekli... říkal, že přišel o seidr, o svou magii tedy? Nedokážu si představit, jaké to pro něj musí být, přijít o něco, co jej jeho součástí. Já sama si to nedokáži představit, ale můžu alespoň soucítit. Pomohli by, kdybych mu dala něco málo ze své?

Jen pro dospělé...

"Jo, líbila. Sežral by jí a bylo by mu zle." Okomentuji nabízenou pásku a v zájmu zachování zdraví mého psa si jí nevezmu. Vidíte, dospělý člověk!
Za to do už tak plného koše putuje několik psích pamlsků různých Avengers tvarů. Tak, Lucky bude spokojen. Vlastně všichni budou spokojeni, když se tak dívám na svůj ne zrovna malý nákup.

Všichni tři se setkáváme u pokladen a Kapitán navrhuje vydat se do obchodu se starožitnostmi. "Jasný, proč ne, tam bude míň lidí." Tyhle obchodní domy nejsou nic pro mě a rozhodně s tímto pocitem nežiji sám. Vypadnout chceme všichni tři, tak už jen zaplatit a šup pryč.
Platební kartu přiložím k terminálu a ani se nezajímám, kolik to všechno stojí. Náš plat je...dostatečný a přestože jsem na začátku své "kariéry" měl tendence šetřit, teď už to tolik neřeším. Jasné, staré zvyky umírají pomalu a stále mám po různých zemích a na různých účtech pod odlišnými falešnými jmény naskládáno pěkné jmění, už ale nepřemýšlím nad každým utraceným dolarem.
Proto tolik zbytečností...
Přesněji řečeno čtyři plné tašky naprostých zbytečností. Ups?

"Takže kudy teď? Ven nás, Steve, mise pokračuje."

Můj náklad mě začne štvát během prvních sto metrů cesty, jedné tašky se tedy zbavím u prvního bezdomovce, kterého potkám. Pokud se nepletu, v téhle je zrovna nějaký ten spacák...
Druhou zase strčím kolemjdoucímu osamělému malému klukovi. Tak... Ať mají ty peníze nějaký užitek.

Ujdeme dalších několik metrů, kluk s taškou dávno pryč a já se náhle zastavím. S pokrčeným obočím pohlédnu na jednu tašku, pak na druhou, pak kamsi do dáli, kudy zmizel ten kluk. No, bude to mít...zajímavé. "Pánové?" Lehce nervózně se podrbu za uchem, sám si nejsem jist, zda jim to oznámit či radši taktně mlčet. "Všimli jste si v tom obchodě regálu 18 +, že jo? Protože já jo a pár věcí jsem tam koupil..." Hlavně z důvodu pobavení, o skutečné funkčnosti pochybuji, na to jsou přímo obchody. "No...problém je, že si jsem tak na...devadesát devět, celých devět procent jist, že to není v těchto dvou zbývajících taškách." Co na to asi řekne náš PR? Máme vůbec PR nebo to řeší Pepper? Nebo snad Coulson? Můj bože...
Právě jsem nechtěně předal velké Hulkovské dildo osmiletýmu klukovi jako dárek k Vánocům.
Awww, život, néé.

Omluvy

Omluvy máme za sebou, díky Bohu za to, začínala jsem se tu cítit nepatřičně. Wandě to ale všechno jde mnohem lépe, nechávám jí tedy v popředí i ve chvíli, kdy začne Lokimu odpovídat na jeho otázky. Steve, Tony, Natasha, Peter, všichni v pořádku, přestože to v některých momentech tak nevypadalo. Co dál?
Ptal se ještě na Bannera... Kterého Wanda nezmíní, místo toho začne nabízet výpomoc. Taky fajn a očividně třeba. Svými slovy jsem totiž nebyla zas až tak daleko od pravdy, Lucy nebude daleko od svého dna a já se jí ani nedivím. Těhotná a bez svých kouzel, navíc na útěku? To bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.

"Doktor Banner se stáhl do ústraní, chce mít svůj klid. Místo něj máme v týmu Jennifer." Zodpovím. Možná vidím něco, co ani neexistuje, přišlo mi ale, že právě Banner jí zajímal nejvíce. No, byly tu nějaké drby... O Hulkovi a tak, ale - ale já drby neposlouchám. Většinou.

"A Wanda má pravdu, peníze máme, můžeme pomoc a nikdo se nemusí nic dozvědět." Mohla by se vůbec vrátit zpátky do sídla? Chtěla by to vůbec riskovat? Vím, co bych udělala já na jejím místě - a přicupitání zpátky do svého vězení by to nebylo.

Pavouk na bruslích

New York, 21. prosince 2015

Konečně si mě všiml i někdo jiný než jen Gwen. Asi bych se měl dát na dráhu špiona. Paní Pavoučnice by na mě určitě byla pyšná. Zvlášť s mou schopností splynout s davem.

"Ahoj Jenn." Usměju se na bývalou spolužačku a přesně dle rozkazu se nasoukám do auta. Pak už jen počkat koho Gwen poctí svým pozadím a můžeme vyrazit. Jenn pak odvede pozornost ke svátkům a rodině. Asi bych měl zajít za tetou May a taky za Nedem. A pak můžeme s Gwen, Nedem a Jenn zajít třeba na kuželky. Nebo... nebo... no někam.

"Asi se stavím za tetičkou May... Nějakou dobu jsme se neviděli. Musím občas vylézt z té laboratoře. Dneska mě pan Stark doslova vyhodil ven abych se prý nadechl čerstvého vzduchu. Přitom rozdíl není skoro žádný."

To už ale auto zastavuje u kluziště a tak pokorně vyskočím dle zadaného rozkazu ven. Jenn hned začne nazouvat brusle a ptát se kdo potřebuje a nepotřebuje pomoct.

"Eee... no... já si musím pro brusle nejdřív dojít ale... mohl bych nás trochu vyfotit... Ať máme vzpomínku na chvíle klidu?"

Vstřícná dlaň

Čajovna, New York, 21. prosince 2015

"To ráda slyším," pousmáním reaguji na zprávy o Aetheru a týmu. Něco málo vím - v New Yorku takovým zprávám jeden ani uniknout nemůže, přesto se k veřejnosti nedonese ani zdaleka vše. Peter mi scházel... připomínal mi vlastní syny. Po misi u Lake Ellen o to víc, když jsem léčil jeho rány, přistihl jsem se při upřímných obavách o jeho život. Jsem rád, že je v pořádku.

"Gratuluji," zpráva o zasnoubení mne nepřekvapí. Už při mém prvním pobytu k sobě ti dva měli blízko. "Doporučuji vzít se dřív, než se navrátí Thor," pousměju se, v pohledu mi blýskne. Ty první Hromodějem roztroubené vdavky, zaslechl jsem, nakonec nedopadly. Nevím, koho mi bylo líto víc.
Vděčně pak kývnutím vezmu na vědomí Lornino doplnění o doktorovi. Sklopím pohled k objednávce, která je skoro hotová - ještě přihodím čisté ubrousky. "Malý moment," omluvím se, a s úsměvem nasazeným na tváři zamířím ke stolku číslo čtyři. Hořkosti uvnitř se zbavit nedokážu, ačkoliv vím, že si za tohle konkrétně mohu sám.
Než se vrátím, sám mám trochu času dát se dohromady.

"Zvládám, tak nějak," pokrčím rameny, zatímco se pustím do další objednávky. "Tohle je první místo, kde mě byli ochotní vzít jen tak, bez dokladů, s výplatou na ruku každý den po směně," skloním pohled k čajovým lístkům.
"Bydlet... kde mám, i když to není sláva. Ale pořád lepší než cela v Nifleheimu," pousměju se, pohled stále sklopený.
"Netuším, co bude," přiznám se pak. "Nevím, jaké to bude, až..." zarazím se. "A nikdy bych nevěřila, že mi bude scházet... pomáhat Midgarďanům, v týmu."
Nesouvislé, možná. Pálení v očích a stažení hrdla se zrádně vrací, laskavá nabídka sester opět otevřela stránku, na kterou neumím reagovat, a jakkoliv bych dřív po takové úlevě práce skočil... teď mi vadí, že ji nemám jak splatit.
Do nejhlubších kruhů Helheimu, zatracená práce.

"Za každou pomoc budu ráda," otřu líce a zvednu k těm dvěma pohled nakonec. "A pokud byste věděli, jak odstranit tohle," poklepu nehtem na bílý kov úzkého obojku kolem vlastního hrdla, "budu vděčná. Prvně omezoval mou magii, nedovoloval mi manipulovat s přílišnou mocí, a teď, když mne o ni Všeotec připravil, je jedinou věcí, která brání přirozené obnově seidru. Než se to změní... je ze mě obyčejný člověk. Odolnější, silnější, ale bez léčení, iluzí, proměn... jakýchkoliv zvláštních schopností."

Pavouci na bruslích
New York

Peter moc neprotestoval a zaujmul poslední místo ve vozidle.
A já? Protože se dobrovolníci sami nepřihlásily vzala jsem to tedy jednoduše a bez mučení a zaujala své místo na klíně Petera. Trochu víc rozpačitě jsem se přitom na něj usmála a rty naznačila tiché ´promiň´.
Ovšem když při vstupu pohlédnu na dva již přísedící, při pohledu na toho chlapa, muže či tak něco, ozve se mi vzadu na hlavě povědomé jakoby šimrání a zavibrování.
Pavoučí smysl varuje před nebezpečím? Ale kde a jakým? Vždyť tu sedí jen Avengeři...?
"Vzhůru na kluziště než nás seberou poldové." pronesu pak. A hlavně až to nevidím táta nebo někdo z jeho kamarádíčků a kolegáčků. To by bylo pak bye-bey stáži a Avengers.
Varování odsunula jsem prozatím do pozadí, přesuzovala jsem to spíše tomu nešťastnému pádu na zem, než jízdě v autě s Avengers. Co by se tak asi mohlo stát hm?
"Jinak já jsem Gwen, Gwen Stacy. Tady Peterova nej kámoška a ode dneška tu jsem s vámi na stáži, pod panem Starkem." vydám pak ze sebe k těm dvou přísedícím a taky nabídnu přitom svou ruku k potřesení, pokud jí teda budou chtít.

Cesta nebyla ta z nejpohodnějších a zřejmě pro oba dosti rozpačitá... byl to můj nej kámoš a taky trochu crush takže heej, nesuďte mě jo!
Ale nakonec jsme dorazily do cíle niž by nás někdo z poldů zastavil a pokutoval, takže sláva. Bruslila jsem kdysi občas i dřív a teď díky pavoučím schopnostem by to měla být hračka. Jenom to moc nepřehnat a nepředvádět se zbytečně moc...
A zatímco Jenn nandavá si svoje brusle, už už jsem se chtěla vydat k půjčovně pro ty svoje, když Pete přijde s nápadem se společně vyfotit.
"Já jsem určitě pro! Jenn?" souhlasím nadšeně a obrátím se na kamarádku, která určitě taky bude souhlasit a je mi jedno jestli je teď zelená, možná to třeba časem zmodrá nebo zčervená, ale mě to bylo jedno, pořád to byla Jenn.
"Chceš to vzít s kluzištěm za zády nebo se máme postavit jinam? Řekni si." vybídnu pak Peta, aby si nás poskládal podle svého a jak by to na fotce vypadalo nejlíp. Koneckonců on je tne kdo chtěl být fotografem u novin.

Kluziště, konečně...

Před sídlem Avengers až ke kluzišti, New York, 21. prosince 2015 prosince 2015

Náš odjezd na bruslení byl oddálen dvěma puberťáky pronásledujícími auto, přičemž jeden se rozplácl na silnici. Hmm, silný úvod, lehce nezapomenutelný. Dle chování slečny zelené je znala. Já byla trochu starší garda. Problémy rovnováhy, akné a matematiky již byly mnoho let za mnou. Jennifer navrhla přesun nás všech jedním autem. Blondýnka aktivně navrhla ne moc příjemné řešení, ale se sladkým úsměvem jsem pohlédla na pana Brocka s tím, že mu to potěšení z malého písklete přenechám. Přeci jen by bylo mírně nevhodné, kdyby dívku na klíně vezla žena a dva chlapi se na to jen dívali. Byť tomu jednomu sotva začali rašit chlupy na bradě. Dívka si nakonec vybere spolu příchozího chlapce, kterým není nikdo jiný než Spiderman, kterého jsem z té dálky nepoznala a problém je vyřešen.

O tom, že by někdo z policajtů měl v plnu zastavit toto auto kvůli nadpočetnému počtu lidí, jsem se nebála. Nikdo s trochou zdravého rozumu by se ani nepodíval do auta, v němž sedí pár známých tváří z novin na déle než pět sekund, natož aby měl v plánu zastavit auto s dívčí kopií Hulka dobrovolně.


Blondýnka se představí, je to veskrze milé a výřečné děvče.

“Zdravím Gwen, já jsem Natasha,“ napřáhnu k ní ve stísněném prostoru ruku.

Jennifer mne oslovila a položila mírně zapeklitou, byť veskrze jednoduchou otázku.

“Hmm…“ začala jsem opatrně.

“Zřejmě tak, jak si sama přeješ. Členové, kteří mají vlastní rodiny je tráví s nima, pro ty, pro které jsme rodina my je tráví spolu poklidným večerem ve společenské místnosti s hektolitry vaječného likéru a Ti, kteří touží být sami, jsou prostě sami. A pak tu máme večery, kdy padouchy tak úplně nezajímá, že jsou Vánoce…“ více jsem asi nemusela dodávat, každému muselo být jasné.


Cesta konečně skončila. Zvesela se protáhnu, když vystoupím z auta. Plávání a posléze stísněný prostor nebylo to pravé ořechové. Zatímco ostatní dělají hlouček kolem Jenn, já si už dávno brusle nasadila. Chůze po nožích jde stejně elegantně jako bez nich, rovnováha byla léty drilována a vštěpována už od mládí. Nejsem úplně zastáncem hromadných fotografií s lidmi, které téměř neznám, ale když to těm mladých udělá radost, tak proč ne.

“Tak kam se máme postavit, pane fotografe? “ broukla jsem zvesela.

Obojková nepříjemnost
Čajovna, New York

Pousměju se o něco více, když Loki zmíní to, že bychom měli svatbu provést dříve, než se vrátí Thor, přičemž poukáže na to, co se stalo při té poslední.
To...bylo něco čemu bych se docela ráda vyhnula. Chtěla bych něco malého, poklidného, rodinného? Jen pár lidi a nebo když o tom tak přemýšlím tak ani to by nemuselo být. Mě stačil samotný prstýnek, který říkal mnohem víc než nějaký kus papíru s podpisy.
Každopádně tohle bylo něco co bych měla pak probírat hlavně s Loganem. Po svátcích určitě, teď bude blázinec všude okolo.
Trochu zastydím se nad tím, že při sdělování nejenom úspěchů na Asgardu ale toho jak si vedou ostatní z členů týmu, tak nějak pozapomenu na doktorovo jméno. Sakra... mno, ale Lorna zdá se má moje záda kryté, takže snad nebude to tak velký trapas. A ty si říkáš jeho kamarádka...

Ale potěší mě a dost opravdu dost, když se k mojí nabídce pomoci, s čímkoliv bude kdyžtak potřebovat, přidala i sama Lorna. Ona je možná svá, má svou hlavu a tvrďáckou náturu, ale vnitřně není vůbec špatný člověk.
Tak mě napadlo, že kdyby se chtěl skutečně před všemi schovat, uklidnit někam stranou, mohla bych se zkusit zeptat profesora Xaviera, jestli by na své škole nenašel pro něj místo.
A nebo potom úplně pak mimo, mě ještě napadl Loganův srub v Kanadě, ale to možná až jako poslední možnost.
Z vlastních úvahových myšlenek vytrhnou mě tak až jeho další slova, kterými a nejenom jimi, poukáže na kovový obojek kolem svého krku, načež i vysvětlí jak k němu přišel nebo spíše proč jej má.
"Smím se, podívat?" zeptám se jej tedy. Svolí-li tedy, jenom zlehka a konečky prstů dotknu se ono obojku.
Snažím se u toho u toho nemyslet na to, že nebýt Logana možná bych taky podobný od Starka před časem dostala... i když kdo ví jestli ho stále nemá někde v záloze, šuplíku třeba, pořád stále připravený...
Ráda bych mu pomohla, však říkal, že mu jej dal sám Odin, je to tedy asgardská věc a kdo ví jestli my tady na Zemi mámě něco čím to vůbec můžeme sundat. Budeme asi hold zkoušet co bude, nebude fungovat, ale co by tak mohlo fungovat?
"Jestli je to kov, není většího experta přes kov než je Lorna." řeknu. Větší je pak možná jen Magneto, náš tatík, ale za ním s prosíkem o osvobození těhotného asgarďana nebudeme chodit. Snad tedy...
"Můžu taky přiložit svou pomocnou ruku k dílu a třeba, povede se nám s ním něco udělat." navrhnu trochu optimisticky pohlížejíc přitom z Lucy na Lornu. Třeba to nevyjde, třeba to vyjde, ale to nezjistíme dokud to nezkusíme. A pokud to nevyjde, můžeme zkusit dál pátrart hledat způsob jak to sundat.

Ain´t no mountain high enought?
New York

Počkaj, kto povedal, že ťa nechcem zjesť? Stihnem ešte s úsmevom dodať predtým, než sa naše pery spoja. Nikdy som nemal problém s tým, čo si o mne ľudia myslia, ale bozkávať sa takto na verejnosti, by pre Jan mohlo mať zaujímavú dohru v lokálnych bulvárnych plátkoch. Ktovie, či verejnosť vôbec vie o tom, že už je rozvedená a aj v prípade, že by nebolo a dokonca aj v reálnom prípade, že už je čerstvo rozvedená, sa toho môže nejaký ambiciózny pisálek chytiť. Vezmem ju teda opäť okolo bokov a vykročím k Empire State Building ... Teda určite by som vykročil, keby som vedel, ktorým smerom a či vlastne vykročiť dáva zmysel. Nezvoláme si na toto naše dobrodružstvo radšej TAXI? Dopoviem a zodvihnem ruku naznačujúc jednému zo žltých vozidiel rútiacich sa okolo, že by sme mali záujem o zvezenie. Síce už som tu nejakú tú dobu, ale zatiaľ sa zo mňa expert na New York nestal. Väčšinou si naše výpravy mestom viedla ty alebo sme boli niekde na misii. Zdvihnem ramená na znak ospravedlnenia.

Čo myslíš vlastne tým tvojim uhlom pohľadu a rozhľadu? Opýtam sa nechápavo, zatiaľ čo otváram dvere práve pristaveného vozidla, aby mohla Jany pohodlne nastúpiť. Počas jej odpovede dosadnem vedľa nej na sedadlo a pohodlne jej prehodím ruku okolo ramien, aby som si ju pritiahol bližšie. Empire State Building. Zahlásim ešte medzi rozhovorom smerom k zvedavo vyzerajúcemu taxikárovi, aby sme mohli vyraziť.

Vždycky je to obojek

Wanda a Lucy

Obojku z bílého kovu si všímám teprve teď, krev se mi ale začne vařit skoro okamžitě. Moc dobře si pamatuji na časy, kdy jsem něco podobného byla nucena nosit já. Byla to naprostá bezmoc a zoufalství, byla to ztráta, se kterou se jen ztěžka dalo smířit. Proč...vždycky takto? Protože to funguje a je jedno, zda se jedná o síly mutantské nebo magické. Obojek je obojek a není nic horšího, nic potupnějšího.
Nezáleží na tom proč, nezáleží, co ten člověk se svou mocí prováděl. Chtěli-li ho zbavit jeho schopností, měli ho rovnou zabít, ne se uchýlit k nekonečnému, trýznivému mučení jako je ztráta části vlastního já.

Ten zbytek je vůči tomu procházka růžovým sadem. Práce s idioty v čajovně? To se dá přežít a nezešílet, ale ztráta vlastní svobody? Nikdy.

Wanda hned slíbí naší pomoc, sama si mě přivolá, ať se na to podívám zblízka. Kdybych to mohla odstranit lusknutím prstu, udělám to a to bez váhání a nehledě na následky, obávám se ale, zda tam není nějaký další mechanismus. Asgarďané nejsou hloupí, přestože Thor ta občas působí.
"Je v tom jenom kov nebo i trocha magie?" Natáhnu ruku, avšak pomalu, aby Lucy mohla uhnout, bude-li chtít.
"Mohu?" Kov je to lákavý, cítím jeho mravenčení, mohu jej ale přinutit ke spolupráci? "Wando, cítíš tam i něco jiného?" Je-li mi to dovoleno, obojku se zlehka dotknu, abych zjistila, co se skrývá v jeho jádře, v jeho nitru. Povolíš? Či nad tebou nemám vliv?

K večeru

New York, 18:00, 21. prosince 2015

Hodina pokročila, úplně se setmělo a sněžení, po celé odpoledne docela jemné, zesílilo.

Kluziště před Plazou (Jennifer, Gwen, Natasha, Peter, Eddie) + Empire State Building (Peter, Janet)
"Jasně!" přisvědčila Jenn na společnou fotku, a poté, co malou skupinku před kluzištěm Peter zvěčnil, se mohlo vyrazit na ledovou plochu. I přes občasné pády a všudypřítomnou zimu to byl příjemně strávený čas - nikdo z fanoušků ani tisku vás moc neobtěžoval, a stánek nabízející svařáky a grogy se staral o zahřátí a rozproudění krve.

Příjemné pozdní odpoledne... až do momentu, kdy se nad celým městem zablesklo. A v následující chvíli se nad Manhattanem vznášela zjevně mimozemská loď. Z ní se uvolňovaly menší útvary, mířící do různých koutů města...

Čajovna (Wanda, Lorna, Loki)
Ani Wandě, ani Lorně se příliš nepodaří s obojkem hnout. Magií opředená slitina Lorně neznámých kovů byla oříškem... Loki mohl jen prozradit, že obojek je trpasličí práce, a od chvíle, kdy mu byl nasazen (ještě před pomocí týmu s hrozbou Jane Doe), na něm nebyl schopen vytvořit magicky a fyzicky byť jen škrábanec. Dle asgarďanových slov, nepodařil se byť jen nepatrně poškodit ani Hulkovi.

K rozsáhlejšímu zkoumání však není příležitost.
Výlohy čajovny, za kterými se dosud mírumilovně snášel sníh a procházeli kolem newyorčané hledící si uspěchaně svého, s ohlušujícím třeskotem proletěly dovnitř, po prudkém střetu s neznámým tělesem, které se však okamžitě pokoušelo dostat opět do vzduchu, a v mezičase spustilo laserovou palbu po všem v okolí.

Obchod se starožitnostmi (Steven, Logan, Clint)
Pokojné probírání se obchodem s předměty z doby Loganova a Stevenova mládí narušil hlomoz zvenčí. Po kontrole mohou být všichni tři svědkem podivného menšího kovového útvaru, pálícího na vše kolem, kterak se snaží vyprostit ze zdi náležící čajovně naproti.

Spousta podobným útvarů letících nad městem a kolosální mateřská loď nehybně visící na obloze jsou k nepřehlédnutí.

Zvrat událostí
Čajovna, New York

Obojek byl vskutku zajímavý.
Ovšem jak se ukázalo, nebyly jsme ani jedna či společně schopné jej dostat dolů, nebo jej alespoň nějak poškodit, což prý údajně nebylo ani doktorovo zelené já. Čímž se tak trochu potvrdili moje prvotní obavy o to, že si s asgardskou věcí moc neporadíme.
Nemínila jsem to ale jenom tak vzdát.
Dozvíme se, že obojek byl vypracován trpaslíky, trpaslíky, kteří pro nás před časem zhotovily onu nádobu na chycení a spoutání Aetheru. Vypravit se za nimi, s otázkou, zda-li by byly ochotní sundat Lokiho oboje by bylo asi pošetilé, nehledě na to, že na naše zavolání by Heimdall asi nereagoval... mno pochybuju o tom, že ale jak sundat ten obojek bude volně k nalezení na internetu..
A k většímu zkoumání jsme ani moc příležitosti neměli.
Kromě toho, že venku už se o světle nedalo příliš hovořit, celkem dosti se i rozesněžilo, oproti těm několika vločkám, které se snášeli předtím. Sníh a světlo nebylo to co přerušilo naše setkání.
Skoro tlumeně až vykřiknu, když se výloha čajovny roztříští a sklo rozletí se prostorem dovnitř. Instiktivně otočila jsem se od toho pryč a ruce napůl zvedla k ochraně hlavě a tváře.

"Lucy..Lorno... jste v pořádku?!" vyhrknu ze sebe když se sklo dosype a spatřím onu spoušť uvnitř. Nejenom sklo a vybavení čajovny se povalovalo kolem, ale i lidé, kteří byly nějak zasažení a to nejenom sklem.
Ale ne... kdo nebo co tohle mělo nasvědomí..?
Však stačil mi krátký pohle ven a bylo mi jasné, že tohle není jenom tak obyčejná nehoda.
Temní elfové se vrátily...? Ale proč? Chtějí snad Aether...?
Na tom teď ale nezáleželo. Ať chtěl cokoliv, rozhodně to nevypadalo na čestné úmysly či diplomacii.
Rozhlédnu se po lidech zde tu, poněkud někdo nepotřebuje nějakou urgentní pomoc a případně mu pomůžu jak budu jenom moci.
Pokud ne, říkal lidem aby zůstali tady uvnitř je asi zbytečné, ale i tak přesto:
"Zůstaňte uvnitř, nechoďte na ulice!"
Pak podívám se po sestře a Lucy. Po něm, v jeho stavu nemůžu chtít aby nějak bojoval, pokud má vůbec jak nebo čím. A sestra, mno, spoléhala jsem na to, že mě, a lidi tady, nenechá ve štychu.
"Počítám, že tohle nebude diplomatická návštěva... utrousím do větru. Ostatně, posledně taky nepřišli zrovna vítání a docela nám naklepali zadky... jestli přišli pro další kolo... průšvih byl v tom, ře nemámě žádné komunikátory na spojení se s ostatními, ale věřím že nás případně najdou nebo, nějak my najdeme je.

První den v ´práci´
New York

Proti společné fotce nepadli větší námitky a tak jsme nakonec byly všichni pospolu zvěčněni.
Rozhodně si pak o onu fotku a její fyzickou vytištěnou podobu řeknu, abych si jí mohla uložit, na památku.
Pak tedy přišel čas veselí. Samozřejmě se potvrdila moje teorie o tom, že s rovnováhou a celým umem to bude díky pavoučí půlce hračka, ovšem nijak jsem o před koleno příliš nelámala ani nehrotila. Snažila jsem se zapadnout a hlavně užít si to.
Ale to jen do chvíle než mě nakonec zlákaly vůně z pouličních stánku nedaleko. Neodolala jsem holandské horké čokoládě a jestli se tu našli nějací prodejci domácích vaflí či něco takového podobného, tak ani tomu.
Moc cukru na jednoho? Kdepák, to se vyběhá.

Zrovna když jsem začala uvažovat o tom, že díky rostoucímu sněžení, mohli bychom to zakončit třeba společným jídlem u některého z dalších stánků či nějakém blízkém bistru, však dle stavu mého konta, spíše volím stánek. Však ozve se ale pavoučí smysl a jeho zašimrání vzadu na mé hlavě.
Nebezpečí? Kde...?
Nestihnu pořádně ani domyslet vlastní myšlenky a blesk, doslova jako z čistého nebe, protne oblohu a nadělí sem něco, co mi nepřijde dvakrát jako typická vánoční výzdoba města.
"Tohle není dobré..." uteče mi, ztímco sleduji mimozemské lodě nad námi.
Jdi teď Avenger tak honem, jednej!
Hlas v hlavě mě namusel dvakrát nabádat a rychle se svým batohem vyrazila jsem stranou. Za nějaký stánek, kde nebudou lidi, rychle jsem z něj tahala svůj suit a zatímco ostatní oblečení šlo dolů, suit naopak na mě nahoru.
Jestli budou všechny dny takovýhle, tak to abych ho nosila už rovnou na osobě, pod oblečením...
Natáhnout suit tedy, zbylé oblečení do batohu schovat a ten, pavučinou přichytit někde nedaleko, kde jej pak zpětně snad najdu, pokud ho někdo nenajde dřív a nerozhodne si přilepšit. Letmí podle na masku v ruce, kterou natáhnu přes hlavu, stejně jako kapuci a hop nahoru na střechu stánku a pak hop, hop po dalších přeskákat zpátky k nim, jestli tam tedy stále jsou.
"Tohle asi nebudou přátelé... co mám dělat?!" zvolám na Jenn s rudovláskou, kteří se v tomhle pohybují mnohem dýl jak já. Nehledě na to, že můj obor jsou spíše zlodějíčci, né intergalaktické invaze!
Sakra, doufám, že Pete stačil včas utéct!

Nenápadný útok na New York. Znovu.

Obojek mě neposlouchá. Je z kovu, to cítím, jeho slitina je ale zcela neznámá a tvrdošíjně odmítá vyslyšet mé volání o spojení či podvolení. Prostě tam je a zároveň není, neustálá přítomnost na dosah ruky a - a zatraceně moc mě to štve. Nikdy jsem nebyla schopná věcí jen tak vzdávat či si přiznat, že na to nemám, nehodlám to tedy dělat ani teď. Nejradši bych to zkoušela zas a znovu, jen s zvyšujícím se vztekem a intenzitou svých sil, New York mi ale k tomu příležitost nedá.

Proč vždycky tohle město?
Nemůžou si vybrat nějakou prdel v Kanadě? Nebo třeba v Africe? To by pak třeba nebyla naše zodpovědnost! Ale byla, jen bychom tam ještě museli letět. Okey, takže vlastně lepší, že nebezpečí dorazí rovnou za námi.

Sklo se roztříštilo, lidé hysterčí a schovávají se, podivná a rozhodně mimozemská věc se rozhodne střílet. Ne, na pokec nedorazili.
Wanda začne organizovat lidi, aby eliminovala počet raněných a mrtvých. "Máte sklep? Zkuste se schovat tam. Pryč od oken." Pokud boj vezmeme ven, ta budova by ani nemusela spadnout. Možná.

Pesimismus stranou, zábava začíná.

Zaměřím se na útočící objekt, který si říká o trochu počechrání. Nejprve se zaměřím na místa, odkud dochází k laserovým útokům a tou správnou manipulací se snažím tento mechanismus zničit (6). Poté svou pozornost upřu na celý ten objekt, abych jím silou mrštila o zem, protože trocha hrubé síly ještě nikdy neuškodila (5, 2). Okey, tak ne...taky způsob, jak mě naštvat.
Ruce složím k sobě, chvíli si pohrávám se senzorickými vjemy vycházejícími z našeho "nepřítele", načež ruce rozpřáhnu a to ve snaze celý ten předmět rozebrat, roztříštit zevnitř. (2)
Nebo taky ne.
Doprdele, to jsem fakt tak neschopná?

(19%)

Oh come on!

Naše skupinka si v klidu bruslí, já to všechno fotím, zajdeme i na jídlo, a pak se s krátkým rozloučením, že jsem hned zpět vydám do nákupáku za Nedem, abychom mohli konečně nakoupit všechny ty LEGO stavebnice. V hračkářství jsme asi dvacet minut a pak se ještě odebereme do obchodu s komiksy. Koho by napadlo, že už jsou komiksy i o mně. Než ale stihneme něco nakoupit, tak se celá budova otřese. Rychle se s Nedem podíváme střešním oknem ven. Už zase emzáci. Sakra! Ani na Vánoce si nedají pokoj.

"Pojď!" Syknu na Neda a zatáhnu ho na pánské záchody, kde se v kabině převléknu do své uniformy a všechno co nepotřebuju nacpu do bathou, který vrazím Nedovi do rukou.

"Schovej se." Ned jen nadšeně zakýve hlavou. Asi si neuvědomuje že jsme zase pod útokem. Jen nad tím zakroutím hlavou a vyběhnu z budovy. A rychle namířím své vystřelovače pavučin na jeden prolétající stíhač. (5) Pavučina se krásně chytí a následné škubnutí mě vynese do vzduchu a já vlaju za stíhačem.

"Na pouštění draků je špatná doba!" Zakřičím směrem ke stíhači, když se s pomocí pavučiny dostanu až na něj, kde už se moje pavoučí schopnosti postarají o to abych zůstal přilepený bezpečně k povrchu. Pak začnu hledat něco, co by připomínalo vstup ke kabelům, které by dozajista šlo vyrvat ven a tím poslat stíhač k zemi (6). Bingo! Pár úderů a jedno škubnutí a stíhač padá volným pádem do řeky Hudson. Já se rychle otočím a pokusím se skočit na další stíhač abych celou akci zopakoval (6).

"Táhni do lesa! Tam elfové patří! Nekoukáš na fantasy!?"

Křičím na nikoho když rvu ze stíhače další kabely. (34%)

A můžeme se jít klouzat

Plaza, Manhattan, New York

Ten zbytek odpoledne byl boží. Ani jsem nečekala, že se budu tolik bavit - hlavně při pomáhání panu Brockovi s bruslením, či tleskání Natashině eleganci při krasobruslení. Vážně, je vůbec něco, co Nat neumí?

Vlastně jediné, co mě překvapilo, byl Peter. Kamsi se vytratil, že prý je hned zpátky... Pozdní nakupování? Škoda, šla bych taky. Určitě i Gwen...
"Už nemůžu!" prohlásím se smíchem, když už se setmí a je načase se posbírat a pomalu přesunout zpátky do sídla... kdo by chtěl zmeškat domácí večeři, ne? Shodím z nohou brusle... a pak vzhlédnu, když zaslechnu zvuk, který se mi nelíbí, a Gweninu poznámku.
"Co... co jsou zač?" sleduji velkou loď a drobnější letku. Když začnou střílet po civilistech, přestává být ta otázka relevantní.

Shodím ponožky, svetr a bundu. Jen v elastickém černém tílku a fialových legínách, bosá, sepnu si vlasy do ohonu, tak rychle, jak svedu.
"Zastavit je," odpovím Gwen, která se taky stihla převléct. "A možná dát vědět ostatním. Já u sebe nemám mobil. Jinak, pěkný oblek," usměju se na ni, než se rozběhnu a vší silou se odrazím a skočím (5), dopadnu na nejbližší letoun a pěstmi se do něj pustím (1, 6).

(37%)

Co to zase...?

Starožitnictví, Manhattan, New York

"To si děláš legraci, Clinte... Že ano?" zeptám se, o něco pobledle, a téměř prosebně. Pohledem se snažím toho klučinu v davu na ulici najít, téměř mám chuť se rozběhnout a zabavit mu jeho věku nepřístojný dar.
Jen vzpomínka na tisk mě odradí. Mám pocit, že novinový nadpis 'Kapitán Amerika napadl nezletilého pro...'
Ne!
"Nechme to radši plavat," pronesu rozhodně, tváře rudé. Zbylé tašky lépe svěřit řidiči - pak nás už čeká antikvariát.

Ten je plný zajímavých věcí... podobnou máselničku jsme mívali doma. Stejnou vázu jsem rozbil, kdy jsem byl malý... Jenže vhodný dárek nevyberu, za tu krátkou chvíli, která nám je dopřána.
New York se totiž opět stává terčem nepřátel z vesmíru. Už si začínám zvykat.
"Logane! Clinte!" upozorním oba, když si přes výklad povšimnu, že se venku něco děje. Mohl jsem si to ušetřit, vzápětí jeden z letounů vybourá výklad protější čajovny a to už je těžko k přehlédnutí.

Vyběhnu ven, na telefonu sídlo. "Tony? Tony, ozvi se... máme problém." Pokud to zvedne, nahlásím, co se děje, v rychlosti - pokud ne, to samé sdělím Jarvisovi, spoléhaje, že se zpráva přeci jen dostane k Tonyho sluchu.
Pak se vydám poklusem k uvízlému stroji. Pohybuje se, přesto zvláštně... "Lorno?" zavolám. A doufám. Ta druhá možnost je totiž daleko horší.
A než (pokud) se někdo ozve, pokusím se vyřadit hrubou silou z provozu střílny (4, 4).

(22%)

Pomocná ruka

Čajovna, Manhattan, New York

Ani Lorna s obojkem nehne... maličko jsem doufal... na tom nesejde. "Stejně děkuji... za půlhodiny končím. Počkáte na mě?" optám se vážně. Ať už mám na mysli soukromější promluvy, či pokusy, které nemusí být diskrétní kvůli desítkám svědků kolem...
Ohlušující rána, rachot.
Seidr je možná pryč, reflexy mi ale zůstaly. Chňapnu obě sestry a zatáhnu je pod přípravný pult, většina skla se sype jen po desce a zemi.
Temní, proletí mi hlavou když se sestry rozběhnou pomoci a i já vyhlédnu zpoza pultu, co se vlastně stalo.

Čarodějka se pokouší lidi udržet dovnitř, ačkoliv ti se snaží prchnout, Lorna se dobývá do letounu. Já váhám. Ztratit se... v panice se protáhnout pryč, a snažit se předstírat, že jsme se nesetkali. Třeba to neskončí mnou v cele...
Jen...
Nedokážu jen tak utéct. Nechce se mi, obrátit se zády k jejich vstřícnosti, i když nemám moc čím bych mohl pomoct.
Ona ani schopnost posbírat se na nohy (1) dočasně odešla - podaří se mi uklouznout na střepech a tak tak se zachytit (4) sloupku přípravného pultu.

"Pomůžu vám," prohlásím, i když ve mně zatrne, když zaslechnu zvenčí Kapitánovo zavolání. Teď už stejně není cesta utéct. Přejdu k plavidlu. Znám jeho stavbu. Vím, jak se do něj dostat. Najdu skrytý systém a otevřu jej (6), pak se snažím krýt - posádka letounu se nebude tvářit přívětivě, tím jsem si jist.

(70%)

The thunder of guns,tore me apart.
You've been...Thunderstruck
New York

Musela jsem se ušklíbnout.
tohle asi jenom tak nesmažeme a nemyslím si, že bychom to měli nějak smazávat nebo zapomínat. Byla to taková prostě jenom naše společná věc...
Přesto, neodpustila jsem si do něj alespoň šťouchnout, do jeho boku konkrétněji.
Proti tomu vzít se taxík jsem nic neměla a tak jakmile jeden chytíme a jsou mi galantně otevřeny dveře, vlezu dovnitř a když je nahlášen i náš cíl, pohodlně se usadím pod jeho křídlem.
"Můj úhel pohled a rozhledu... to je když vyrostu, jako hodně, moc." řeknu, tak napůl hlasu k němu, protože rozebírat svoje schopnosti na zadním sedadle taxíku není nic moc, ale věřím, že mu to určitě dojde.

Cesta chvíly trvala, zejména když začínají svátky a ulice a silnice jsou okupovány větším množstvím vozidel i lidí, kteří podléhali nákupnímu a svátečnímu šílenství. Já sice ještě řádně nakoupeno neměla, ale to se poddá v příští dnech, snad.
Když dostaneme se konečně k budově, už se trochu víc setmělo a taky poněkud sněžení zhoustlo, ale to ničemu nevadilo. Vyhlídka, i na noční město, pořád je stále vyhlídkou.
K té se ale nedostaneme, protože osud má jinačí záměry s námi.
Vypísknu když oblohu znenadání protne blesk, trochu přitom i nadskočím a s divoce bušícím srdcem pak hledím na nezvané hosty na obloze.
Sakra... to nemohli přijít až po svátcích?! A s mírovými úmysly třeba, hm?
"Tolik k našemu volnu..." řeknu jen co můj tep trochu zvolní a sundám si z vlasů kvítí na sponce, kterou pak přicvaknu k jeho kabátu, aby jí tak nějak pomyslně pohlídal.
"Jdem do toho spolu nebo každý sám za sebe?" řeknu k Petovy a kousek od něj poodstoupím, než ze sebe sundám kabátek s šálkou a začnu se zvětšovat. Zbytek oblečení sám praskne a já jsem ráda, že jsem se naučila nosit svůj suit, když jdeme mimo Sídlo, pod normálním oblečením a moje maličkost tu pak stojí v celé své velikosti a žluto-černých barvách.
Pak, podle toho jak se rozhodne on sám, nabídnu mu svou ruku a následně i místo na svém rameni.
A teď byly na řady ty poletuchy.
Hrábnu po nejbližších ve vzduchu, ve snaze je tak vychýlit z kurzu a letu a způsobit tak jejich pád, nebo nějaké chytit (4,1) a ty chycené pak hodit zpětně vůči těm ostatním ještě ve vzduchu (3,5).

83%

Nuda už nebude
Starožitnictví, Manhattan, New York

Po zaplacení jsme se vydali ven, kde se Clintovi podařilo něco, co mě naprosto rozesmálo. Až jsem byl překvapený, že jsem měl takovou reakci, ale nedalo se jinak. A Stevenova reakce byla naprosto k nezaplacení. Trochu jsem litoval, že nejsem jako Stark a nenosím mobil, kterým bych to tady všechno natočil, abych si to mohl přehrávat pořád a pořád dokola.
Tak tohle mi Wanda neuvěří, řeknu poté, co se mi podařilo zkrotit chechtání a mávnu nad těma dvěma rukou. Takhle mě nikdo nepobavil dobrých deset let, možná víc.

Steve poté svěřil své tašky raději řidiči, který nás přivezl, což mi přišlo jako sakra dobrej nápad, tak jsem následoval jeho příkladu. Alespoň se s tím nemusím tahat do toho starožitnictví, kam nás vedl kapitán hned na to.

Ve starožitnictví na mě šly vzpomínky. Hodně vystavených věcí jsem už kdysi viděl. Abych byl přesný, tak ne přímo tyhle, ale jim hodně podobné.
Takový stůl jsme měli doma... tedy byl v otcově domě.., napadne mě, ale já pohotově zatřesu hlavou a na sílu tu vzpomínku vyženu pryč ze své hlavy. Nehodlám vzpomínat, na to fakt dneska nemám náladu. Trochu jsem se zase zachmuřil a procházel si to tu dál.

Netrvalo to dlouho a venku začal být neklid a tak jsem trochu zpozorněl. Všiml si toho i Steve, který nás upozornil na ten rozruch venku. A pak se to stalo. Nějaký letoun to napálil přímo naproti přes cestu do čajovny.
No ty vole, řeknu si a spolu se Stevem a s Clintem v patách vycházím ven. Můj pohled vystřelí za tím kapitánovým k nebi, kde se nachází mateřská loď s mnoha letouny v okolí.
Zase oni? Hmm, tak do nich, zabručím si pod vousy a ušklíbnu se. Zatímco Steve volá Starkovi, já si vylovím z bundy jeden z doutníků ze společenky a připálím si ho benzíňákem, který si pak zase schovám do kapsy.

Jakmile Steve schová mobil a vrhne se do akce, tak ho následuju. Jasně, mohl jsem se do toho pustit už předtím a nečekat na něj, ale to by nebyla prdel. A navíc tu náš dokonalej chlapeček nemá štít, tak ho budu krejt.
U střílen mu vypomůžu svýma drápama, který s jasným *SNIKT* vyrazily z mých rukou. Dvakrát jsem máchl rukou (6,2) a vypomohl jsem tak kapitánovu úsilí. Pak se ale loď začala chovat divně a já dostal hodně divnej pocit. Kapitán zavolal Lornino jméno a mě se trochu ulevilo, protože ona mě nenapadla. Ale pak se dostavil šok, protože jestli to nedejbože byla ona, tak s ní byla i Wanda a kdo ví, jestli je v pohodě. Trochu jsem se pozastavil a nasál vzduch do nosu, abych zjistil, jestli tu holky jsou, ale vše co jsem cítil byl nějakej olej, kov a hodně kouře, který překrýval všechny ostatní pachy.

(15%)

A je po po všem... klidném

Kluziště Plaza, New York, 21. prosince 2015 prosince 2015

Nakonec bruslení vůbec nebyl špatný nápad. Příjemně uvolněné a zahřáté svaly ještě z plavání si opět vzpomněly na své vychování a vrátila se mi ladnost v pohybu a jistota předvedení. Nebudu nalhávat, že jsem se možná trochu nepředváděla, ale bavilo mě to. Zrzka v obtáhlým černým outfitu schopna udělat piruetu asi zájmu okolí jen tak lehce neunikne. Cítila jsem na sobě pohledy očí, obdivné i závistivé a vlastně mi to bylo jedno. Nikdo příliš neotravoval, svařák příjemně zahříval i zevnitř a na to, že byl připravovaný v malém karavánku u kluziště, byl i chuťově poměrně dobrý.

Byla to kupodivu tak dokonalá zimní atmosféra, kdy na mne odevšad blikala vánoční výzdoba, vzduchem se nesla vůně skořice a vanilky a tu stejnou chuť jsem cítila na jazyku, že i na mne pomalu začala dopadat ta sváteční atmosféra. V jedné chvíli jsem se přistihla, že si tiše broukám zrovna hrající koledu.

Náhle se nepříjemně jasně zablesklo. Úplně tiše, bez jakéhokoliv zvukového efektu se nad námi objevila vesmírná loď. Nic, co by patřilo Zemi. A rozhodně to nevypadalo jako přátelská návštěva. Z mateřské lodi padaly stovky malých útvarů jako když pavoučí matku opouští její děti a míří do všech koutů světa. Velmi nepříjemné.

Hlavu mám zakloněnou vzhůru, ale přesto slyším Jenn, jak se ptá, co jsou zač.

“Myslím, že to brzy zjistíme, ale teď to rozhodně není důležité,“ pronesu, ale to už vidím, jak náš zelenáč skáče na nejbližší raketu.

Vrátí se i druhá dívka. Aspoň podle velikosti a tvaru postavy to musí být Gwen. To jenom panové nám trochu vzali roha.

“Cokoliv, co uznáš za vhodné. Polovina naší práce je o plánování, no a ta druhá spíše o improvizaci…“ křiknu směrem ke Gwen, zatímco si hledám bezpečné místo za jedním ze stánků a sahám si do levého podpaží pro pistoli. Nikdy bych nešla neozbrojená. Ani na rande.

“Ale pokud budeš mít pocit, že něco nezvládáš, schovej se. Mrtvých hrdinů už bylo příliš,“ dodala jsem a ze zadní kapsy vytáhla mobil, abych vytočila centrálu.

“Jarvisi, slyšíš mě? Vyřiď ostatním, že máme malou intergalaktickou nevítanou návštěvu a určitě by se nám hodila pomoc, jsme na kluzišti Plaza. Prosím, hned! téměř vřískám do telefonu přes sílící lomoz a vzduchové proudy v okolí. Na víc není čas, hodím mobil zpět do kapsy.

Je čas věnovat se návštěva. Ta se nikdy nemá nechat čekat, je to totiž neslušné. Byť tyhle maníky zrovna nikdo nezval.

Zamířila jsem na motor nejbližší stíhačky v mém dostřelu a poslala jí jednu kulku (2), načež jsem vyběhla z úkrytu ve snaze získat trochu přehled o situaci, a při tom zároveň poslat k cílu kulku č. 2 (3).

Snad brzy někdo aspoň trochu pochopí, co se tady vlastně děje. S.H.I.E.L.D zrovna žádné zprávy o hrozícím středu momentálně neměl.

(77%)

Vánoční párty v New Yorku
Sídlo Avengers, Vzducšný prostor a ulice New Yorku, 21. prosince 2015

Ve společenské místnosti jsem si nalil skleničku a pohodlně jsem se usadil na pohovce. Zapl jsem si televizi jakožto takovou kulisu a vytáhl svůj osobní tablet, kde jsem doháněl korespondenci, kterou jsem zanedbával po dobu své rekonvalescence. Pro ty, kdo mě neznají, to znamená, že jsem odpověděl svým unikátním stylem na dva, možná dokonce na tři maily, než jsem zapnul Angry Birds s podtitulem Avengers, u čehož jsem zkejsnul víc jak hodinu.
Geniální, řeknu si a se zachechtáním se decentně napiju ze své skleničky. Doktoři mi to ještě zakázali, ale tak trocha alkoholu ještě nikoho nezabila. Navíc tu není nikdo, kdo by mě za to peskoval.

Když už jsem byl prakticky u konce "kampaně", tak se ozval Jarvisův hlas, že mi volá Steve. S úsměvem jsem dal na tabletu pauzu a vytáhl mobil.
Nazdar kápo, nebudeš.., stačím říct, než mě Steve přeruší a začne mi vykládat co se děje. Očima se přesunu k televizi, kde jsou zrovna zprávy a záběry, které se zaměřují na mimozemská plavidla. Trochu se mi stáhlo hrdlo a zamračil jsem se.
Jasně, budu tam, odpovím Stevovi a dodám, A ne, že je všechny dostanete než dorazím!
Poté už típám mobil a chrlím instrukce pro Jarvise, který mi potvrdil, že můj nový oblek je už přítomen a bude mě čekat na přistávací ploše. Sám jsem se musel vydat pro Kapitánův štít a Clintův luk se šípy. Trochu jsem se culil, o kolik to mám jednodušší. Vezmu si pevný pytel na odpadky a do něj hodím luk a pro jistotu rovnou dva toulce high tech šípů. Přidám tam i nějaké komunikátory. Štít si vezmu do ruky, protože by mi to přišlo, jako kdybych plivnul na státní vlaku, kdybych ho dal do pytle na odpadky. Navíc ho pomáhal vytvořit můj táta.

S výslužkou jsem se přesunul na přistávací plochu, kde jsem štít dal obleku do ruky a pytel do druhé. Poté jsem si oblek nechal zezadu otevřít a pohodlně jsem se v něm uvelebil. Nastavil jsem teplotu na příjemných pětadvacet stupňůa vyrazil jsem na Manhattan, kde se nachází Steve s Clintem a našim bručounem.
Pořád nevím, co na něm Wanda vidí, pomyslím si a oslovím Jarvise, Chtělo by to něco nového. Pusť mi pro změnu něco svižnějšího.
Jeho "jistě pane" jsem bral už jako samozřejmost a poté se ozval zvuk nezapomenutelných Mötley Crüe.
Hmm, parádní vodvaz, stejně jako když jsem s nimi pařil. Budu jim muset někdy zavolat, neubráním se chvilky nostalgie při letu.

Vzhledem k tomu, že vzdušnému prostoru vévodí ty emzácké lodě, tak se držím spíš blízko nad zemí či těsně nad budovami.

Podle adresy, kterou mi dal Steve, jsem se přiblížil k tomu starožitnictví. Nechal jsem Jarvise, aby vypnul hudbu a pak jsem se snesl těsně nad ten obchod.
Ho ho ho! Santa Stark je tady, moje dítka. Byly jste celý rok hodné?, oslovím je a odklopím masku své zbroje. Ihned tak odhalím culící se tvář a zazubím se na ně.
Vím, že ty jsi hodný byl, proto jsem ti přinesl tohle, řeknu a hodím Stevovi štít. Pak se otočím na Clinta, na kterého hodím na oko znepokojený výraz.
Sice jen na hraně, ale taky tě ještě nemám na seznamu zlobivých dětí, řeknu a s "hohoho" zasmátím jsem mu hodil pytel s jeho lukem a municí. Pak se otočím na Logana a ostatní.
Ostatní jste zlobili a tak pro vás Santa Stark nemá nic. Nic krom komunikátorů, řeknu a vznesu se trochu víc.

Vypadá to, že to tu teď zvládnete, já bych se měl přesunout ke kluzišti, kde šla omladina a nasměrovat je sem. Kdyby něco, tak zavolejte, řeknu, tentokrát už vážně, Stevovi a vyrazím zase dál, směrem ke kluzišti, kde šla Jennifer a kam jsem poslal i Petera.
Pete, kluku jeden, že jsi byl hodný chlapec a vzal si s sebou oblek?, pomyslím si a zhluboka se nadechnu.
Pete? Jsi tam? Kde jste?, řeknu do komunikátoru a dodám k Jarvisovi, Jestli aktivuje oblek, hned ho se mnou spoj.

Jestli cestou skřížím cestu nějakému letounu tak ho spražím laserem (1), ovšem bez účinku, protože i tidle mají moc silné pancéřování.

(81%)

Sooner than expected
New York

Na stíšené dovysvetlenie, čo vlastne Jany tým pohľadom a rozhľadom myslela iba zamyslene prikývnem. Chvíľu síce trvá, než spomeniem na to ako vyrástol Scott vtedy v Rumunsku, ale nakoniec mi to doklapne. Mhm ... Aha. Obrátim oči k stropu taxíku a ukazovákom naznačím niekoľkokrát smerom hore k nebesiam, ukrytým za strechou taxíka. To myslíš ... ? S ohľadom na diskrétnosť na verejnosti radšej nedopoviem a kútiky sa mi rozšíria v zamyslenom úsmeve.

V čase keď taxík dorazí k Empire State, sa vďaka blížiacim sviatkom a s tým spojenou pomalou jazdou preplnenými ulicami mesta, začne pomaly stmievať a sneženie postupne hustne. Už snáď nestíham ani len striasať ten padajúci sneh z hlavy. Chytím Jan opäť za ruku a už-už sa snažím vykročiť k budove s vidinou romanticky stráveného večera medzi hviezdami a snehovými vločkami, keď môj pohyb zastaví trhnutie rukou. Čo sa ...? Otočím sa smerom k Janet a nestihnem dopovedať, lebo stočím hlavu smerom, ktorým ju má otočenú aj ona. No do pr ... to si snáď robia srandu?! Odpoviem na poznámku o našom práve skončenom voľne.

Samozrejme, že spolu! Ako to myslíš, že každý sám za ... Ostanem stáť s mierne pootvorenými ústami, keď sa začne Jany zväčšovať. Tak to teda beriem. A dokonca to prišlo skôr ako som vôbec čakal. Dodám už s úsmevom, skrývajúcim obavy z nadchádzajúcich momentov, počas toho ako sa snažím vykročiť do nastavenej dlane. Trochu divné? Nemyslím si! ... Tak dobre, ale len trochu.

Akonáhle som pohodlne na ramene založím na uší hrajúce slúchadlá, doteraz odpočívajúce, zavesené okolo krku. Tak a teraz zľahka do rytmu. Zvolám pobavene k Jan, zatiaľ čo vyťahujem zo stehenných púzdier quadblastery. Sústrediac sa na melódiu sa mi podarí upokojiť dych a počkať si na moment keď sa uvoľní medzera, medzi mávajúcimi obrími rukami Jan a spustím paľbu z jednej zbrane (4, 1) nasledovanú malým úskokom a paľbou z druhej zbrane (6, 1). Rameno Janet je síce pohodlné, ale nie moc praktické z hľadiska streľby, tak zapnem prilbu a s pomocou trysiek na čižmách vyrazím do vzduchu.

(42%)

Little party never killed....wait a minute!

Kapitán mé faux-pas přijme ležérně a jen se zrudnutím, Logan se rovnou rozchechtá na celé kolo, týmové rozhodnutí je ale skupinová ignorace a předstírání, že se zas nic tak hrozného nestalo. S tím jsem naprosto spokojen a jen co zbývající tašky svěřím řidiči, vrhám se do další várky nakupování. Třeba tohle... Sice nevím, co to je, ale někomu se to líbit určitě bude. Plus bych měl vybrat něco Coulsonovi, ten má staré věci rád a kdo ví, třeba mu to podepíše i sám Kapitán.

Ani nákupy nemůžou probíhat v klidu. V průběhu mého hledání nejlepšího dárku se venku ozve rachot, dokonce i křik, který donutí reagovat nejenom mě, ale i Kapitána s Loganem. "Awww, New Yorku, zase?" Jsme to my, kdo je sem neustále láká nebo prostě jenom blbá náhoda a nešťastný souřadnice?

Luk a šípy u sebe samozřejmě nemám, protože to se prý na nákupy nenosí, ven ale neozbrojen nechodím. Život mi dal dost kopanců, abych se i já poučil.
Od pásku u kalhot vytáhnu vrhací dýku, na moment zvažuji všechny své možnosti a pak zakleji. Já chci normální munici! Protože takhle jsem absolutně k ničemu - tedy, pokud by se mi nepodařilo dostat do jednoho z těch nepřátelských letounů. Jak těžké musí být řízení? Že bych to zjistil?

Dřív než stihnu vymyslet svůj plán, povšimnu si záblesku zelených vlasů uvnitř kavárny. To je ale pěkná náhodička! Tým je už skoro pohromadě, chybí jen..."Tony! Mám chuť tě snad i políbit!" Dárek přijímám se širokým úsměvem, který na rtech hned zmrzne, jakmile si povšimnu v čem přesně mi můj drahocenný luk Stark přinesl. "Pouzdro, Starku. Amanda má speciální pouzdro. Vycpané hedvábím a tou nejlepší bavlnou, aby se nepoškrábala..." A místo pouzdra mi to přinese v odpadkovém pytli? Vážně? Vážně?
Dal bych mu co proto, tak trochu máme ale jiný problém. Nad hlavou se nám vznáší kupa mimozemských letounů a nedaleko hlídkuje loď mateřská. Další obyčejný den v práci...
Přijímám od Tonyho komunikátor, ten ale hned odlétá, jelikož se něco děje i jinde.

"Tak co, Cape, jaký je plán?" Na ten jeden, co si spletl přistávací plochu, jich je už dost. Kromě Capitána, Logana a snad i Lorny, se okolo plete i jakási rusovláska, co rozhodně není Wandou, protože tahle je pěkně těhotná. "Hey, dostaňte odtamtud tu těhuli!"

Nejradši bych se věnoval té spoustě dalších nepřehlédnutelných letounů, co si to kříží oblohou, civilista v ohrožení jsou ale civilista v ohrožení.
Rychle si přeběhnu na jednu ze stran, abych měl lepší úhel, při běhu už ale trhám ten odpadkový pytel, abych do svých rukou dostal svého miláška. Konečně! Šípy na svém místě, nepoškozený luk jakbysmet, stačí už jen zamířit, natáhnout a vystřelit.

Mnohem lepší by bylo, kdyby se tam všichni tak moc nepletli, ale okey, to se zvládne. "Hlídám tu těhuli, ale fakt by bylo lepší, kdyby tam nebyla." Zahlásím do komunikátoru, to kdyby si jí zbytek nevšiml.
Kurňa, ona se dostala dovnitř... Teď nevím, zda mířit na cokoliv, co by jí mohlo ohrozit či přímo na ní, neb ví více než se jenom zdá. Neznáme se vůbec? Jako jo, někoho mi připomíná, vzhledem k jejímu stavu ale doufám, že ne až tak dobře. Jeden nikdy neví.

Teď jí ale sleduji, ať už připraven krýt jí šípem záda (či v tomto případě předek), tak jí i uspávacím šípem poslat do bezvědomí, vypadalo by to, že je proti nám. U tohohle taky jeden nikdy neví... (2+3, 5+3)


(53%)

Jako na Černý pátek

New York, 18:00, 21. prosince 2015

Kluziště před Plazou (Jennifer, Gwen, Natasha, Anthony, Peter, Eddie) + Empire State Building (Peter, Janet)
Peterovi se podaří čistě sabotovat první z letounů, i skok na druhý zadaří se krásně - druhý letoun se však nečekaně nakloní kolmo k jedné z budov a Peter je smeten nárazem o budovu z povrchu.

Jennifer hrubou silou vyřadí z provozu druhý letoun, který s ní tvrdě přistane na zemi, zaryje se do ledu kluziště. Z útrob vyběhne šestice temných elfů, několik z nich zaútočí scimitary na Jennifer, zbytek začne pálit po Gwen (kterou jedna ze střel zasáhne do lýtka a popálí ji) a opětovat palbu Natashi.

Janet se podaří jednou ranou zabít dvě mimozemská plavidla - hodem jednoho do druhého obě vybuchnou ve vzduchu. I Peter poblíž si vede dobře - podaří se mu trefit blastery tak, aby k zemi padaly dva další poškozené stroje.

Mezi čajovnou a vetešnictvím (Steven, Logan, Clint, Wanda, Lorna, Loki)
Wandiny pokusy uklidnit lidi jsou zbytečné - prchají, kde jen mohou. Lorně, Stevenovi a Loganovi se spojenými silami podaří vyřadit všechny čtyři střílny stroje, Lorně se navíc zadaří letoun prudkým úderem o zem řádně pocuchat. Lokimu se zadaří otevřít vstup dovnitř, zevnitř se vyhrne hrstka elfů... červenobílé čepice a zelené kazajky však nemají.

První je sejmut Clintovým šípem, druhý také - mrtvý dřív, než dopadne na zem.

Třetí se rozmáchne dlouhým scimitarem po Lorně.
Čtvrtý začne pálit laserovou puškou po Clintovi a Lokim.
Pátý a šestý se protáhnou otvorem ve zdi a pustí se laserovými zbraněmi po Stevenovi a Loganovi, oba hned zkraje boje schytají několik povrchních, nepříjemných spálenin.

Letouny armády temných elfů: 500 (-2 Janet, -2 Peter, -1 Peter, -1 Jenn, -1 Lorna = 493)
Malekith: 600HP

Avengers Assemble

"Kde se tu vy berete?" To s jakou rychlostí se někteří dokázali dostat na místo činu je obdivuhodné, rozhodně si ale nestěžuji. V tomhle seskupení budeme mít mnohem větší šanci přežít víc jak deset minut. Třeba patnáct... Protože těch letounů je zkurveně moc. Ale co, trocha manuální práce neuškodí.

Od Starka si v rychlosti přebírám komunikátor, zbytek své pozornosti ale hned přesunu zpátky k bojí a Temným elfům, kteří mi svou neodbytností lezou už pěkně na nervy. Jeden stroj jsme zničili, jejich posádka je ale stále naživu. Na chvíli.

Zatímco předtím jsem s ovládáním kovu měla mírné obtíže, teď mi stačí mírný pohyb ruky a nejen, že na mě útočící elf ztratí kontrolu nad svou zbraní, taky to s ní rovnou schytá, jelikož nemám náladu si jen tak hrát a zbytečně to prodlužovat. (10). Asi umřeš, kamaráde. Ups.

Se zbytkem těchto otravných červů si ostatní poradí, já se rovnou zaměřím na větší problém nad našimi hlavami.
Můžu si jen vybírat, který letoun to schytá, štve mě ale, jaké obtíže s tím mám (1). Ne a ne kterýkoliv zachytit, uchopit, skoro jakoby byly příliš daleko. Nesmysl! Stačí si vzpomenout na otce a všechno to, co dokázal. Ten se nikdy nenechal zastavit hloupou vzdáleností ani vlastními pochyby.

Zhluboka se nadechnu, vydechnu a snažím se vytěsnit všechny nepříjemné myšlenky. Teď! Konečně mám jeden z letounů ve své moci, teď je jen dostat do dráhy jiného a způsobit kolizi (6).
A znovu... (4) Nebo taky ne. "Kurva!" Vztek vždycky pomohl, teď mě ale nechává na holičkách (4) a nepřátelé pokračují v letu jakoby nic. Jen počkej, až začnou střílet...

(62%)

Zlý Sen
New York

Lidé na moje pokusy o uklidnění příliš reagovali.
Na jednu stranu, jeden se jim nemůže divit, ale na tu druhou, stěžovali nám tímhle naší práci, která není už tak sama osobě snadná...
Trochu se pozastavím nad tím, jak tu někteří byly rychle. Mno, rozhodně to usnadňovalo to, že jsem je nemuseli více ve městě hledat.
A nakonec příletivší Stark ještě roznese komunikaci. Nacvičený pohyb ruky, jej usadí v uchu a pak, mohla začít práva sranda, ironicky.

Lorna moc času neztrácela, což se o mě moc říci nedalo.
Ze zříceného letounu vyleze několik nepřátel, kteří rozhodně nemají moc přátelské úmysly. O jednoho je postaráno, další namíří zbraní na ní a ostatní. Lorna se o jednoho postarala, a další, nemeškám a v rukou zformuji z rudé energie střelu, kterou pošlu proti elfovy (10), co ohrožoval Clinta s Lucy.
Pak, další dva co běželi pryč (1,4), nepodaří se mi zasáhnout, ani jednoho z nich.
Notak holka soustřeď se... je tě potřeba...

Invaze temných elfů a jejich nálet na město, jistými způsoby připomínal útok na město jinou mimozemskou rasou, nebo menší rozepři v Sokovii s doomboty...
Tak jo holka...soustřeď se... soustřeď... další z rudých energetických střel je poslána vůči nepřátelským letounům (2), ale ani se ho to nedotkne.
Neschopná... proč jsem tak neschopná... kde je otec, když má příležitost se ukázat v celé své kráse?
Místo střel, zkusila jsem jinou věc, asice zachycení jednoho z letounů (10) a posláním ho pak mezi další (9).


(51%)

Not cool!!!

New York, 18:00, 21. prosince 2015

První stroj se mi podařilo vyřadit a za letu jsem jen sledoval jak krásně padá k zemi, kde už se o posádku určitě postará někdo z naší pěchoty. Rozuměj pan Kapitán nebo třeba pan Logan.

I skok na druhý letoun se mi podařil. A už už jsem se chystal zopakovat stejnou taktiku, když se mi v commlinku ozvala Karen, že prý se se mnou pokouší spojit pan J.A.R.V.I.S..

"Ano pane Jarvisi? Co se děje?"

Zastavím se v likvidování lodi a plně se soustředím na rozhovor.

"Pan Stark se mnou chce mluvit? Jo určitě mám čas, nic důležitého se neděje. Teda... až na tu mimozemskou invazi. Kdo by čekal že elfové přijdou z vesmíru a ne z lesa že? Teda... ne že by Central Park byl nějaký les, ale tak invaze odtamtud zní pravděpodobněji."

Pan J.A.R.V.I.S. mě v klidu vyslechne, načež mě spojí s panem Starkem.

"Dobrý den pane Star..." v ten okamžik jsem přerušen ránou, která mě pošle ze stíhačky do zdi budovy, skrz ní a pak do nějaké kanceláře.

"Not cool!" zakřičím směrem za stíhačkou, nevnímaje dál pana Starka, na kterého jsem, světe div se úplně zapomněl. I se ale rychle zvednu, rozhlédnu se z oken, jestli něco prolétá a jakože prolétá. Inu, jak ty stíhačky vyřadit vím a jak na ně skočit taky. Tedy se rozhodnu sabotovat další. Úplně stejně jako to první (10).

Podaří se mi takto zlikvidovat další stíhačku, ale skok na další se mi nezdaří a tak trochu ji minu (3) ani následný pokus o to zachytit se jí pavučinou se nezdaří (5). A já tak padám volným pádem přímo směrem na nějaký barák.

"Proč nejsem Bird-maaaaaaaaaan!?" Řvu zatímco padám a snažím se vymyslet nějaký způsob, jak se dostat na zem i v jiném stavu než jako placka na chodníku. Pokud trefit pavučinou další stíhačku selhal (2), ale trefit pavučinou nehýbající se dům, zhoupnout se na ní a přilepit se ke stěně už tak těžké nebylo (10).

"Lidi? Od kdy útočí elfové z vesmíru a ne z lesa? Myslíte že se pan Tolkien nakonec pletl?"

Dál se neptám, protože si všimnu skupiny elfů, kteří otravují Táňu, Jenn a... je to Spider-girl kterou trefili do nohy? Oni ji trefili do nohy? Hajzlové!

"Džentleman po holkách nestřílí vy parchanti!" Zařvu směrem k oné skupince elfů, jejímž směrem skočím a cestou po nich pošlu několik pavučinových projektilů. Všechny zasáhnou svůj cíl (6).

"Čau holky!"

Houknu směrem ke skupince dam a vrhnu se proti té bandě otrapů.

"Nemají být temní elfové tmavší? Lineage dvojka nám to říkalo!"

Ptám se svých protivníků, kteří mi pravděpodobně nerozumí, když přišli z kosmu, zatímco je mlátím hlava nehlava (7).

"Nemám rád když někdo kazí lidem Vánoce!"

Snad dávám holkám dostatek času na to aby se vzpamatovaly a případně změnily pozice. (59%)

What's Up Danger
New York

Je těžké říci, kdo byl více překvapenější, jestli já nebo Jenn.
Ruska to zdá se brala s poněkud větším, profesionálnějším klidem, jakoby to bylo naprostým denním chlebem.
Hlavně nepanikař, hlavně nepanikař!
Instrukce o tom co mám dělat dostávám od obouch záhy. Zastavit je a myslet u toho aby jeden nepřišel o vlastní kejhák. To zvládnu možná...
"Ehm... díky..." odvětím Jenn na její slova o tom, že můj suit je super. Ještě aby ne, když jsem ho dělala sama! Každopádně to bylo hodně rozpačité, pač tohle mi ještě řádně nikdo neřekl a nemít masku, asi by bylo vidět, jak rudnu.
Ale na to teď nebyl čas.
Jsi hrdina, jsi členem Aveners, tak se ukaž! Máš na to, dej do toho všechno!

Pavučina z webshooteru letí k nejbližší budově, přitáhnu se a letím s ní. Z budovy získám lepší rozhled nad celou věcí, nebo o to spíše doufám. Hlava mi letí kolem a první pokus trefit nějakou loď (1) pavoučinou končí naprostým fijaskem.
Vystřelím další pavučinou, kterou se chci zhoupnout nad padlím letounem, který se Jenn podařilo sundat a teď z něj vylézali nepřátelé. A asi jsem se nechala trochu unést pohledem na ně, protože přestože jsem cítila Pavoučí varování, došlo mi až pozdě na co může poukazovat a palčivá bolest ozve se na lýtku.
"Agh...!" Doskok potom není nic moc, spíše tak trochu více plavmo.
Jo, jako by jich dneska nebylo už dost...
"Kruci..!" zakleju, když mi palčivá bolest pulzuje nohou. Co to sakra používaj za zbraně?!
Pavoučí regenerace udělá pak svoje, když to přežiju, ale chvíly to potrvá. Takže, musím myslet...
Namířím tedy webshootery na dva emzáky, kteří stříleli a pokusím se jim vystřelenou pavučinou pak zbraně vytrhnout (10,2).
Pokusím se pak postavit, zjistit, jestli můžou s bolavou nohou fungovat (6), což tak nějak i půjde.
A kdo se pak neoběví na scéně.
"To je dost, že ses taky ukázal! Skoro jsem myslela, že to necháš všechno na nás." zvolám k příchozímu bugboyovi, který se vrhne mezi emzáky.
Přiložím i svou ruku k dílu, tedy pavučinu, snažíc se trefit emzácké nohy pavučinou a svázat jim je tak (8).


(13%)

I'm Still Standing
New York

Pete rychle pochopí, co jsem mu nabízela a v mé ruce, přesune se pak na moje rameno.
Nebo spíše jej tam přesunu sama. A boj s mimozemskou invazí začíná. I když né zrovna tak slavně.
I když podaří se mi chytit jednu loď a poslat s ní k zemi dvě naráz, není to pořád nic s čím bych se mohla vytahovat nějak. A Pete střílí na všechny strany.
Můj hod byl trochu neohrabaný, ale to bylo spíše protože, byl Pete pořád na mém rameni. Když pak vznese se do vzduchu sám, získám trochu větší prostor k lepším akcím, aniž bych se musela bát o to, že bych jej nechtěně nějak ztratila nebo vyklopila, což by mi asi nepoděkoval.

"Neměli bychom nějak zavolat ostatní?!" trochu zakřičím na Petera. Tedy né, že bychom byly v blbí situaci, zatím jsme to měli tak nějak pod kontrolou, ale pomocná ruka by se rozhodně hodila.
A rozhodně by se pomoc hodila, protože další pokusy o to chytit další lodě (4,3) nebyly nijak úspěšné.
Takhle bychom se moc daleko nedostali...
Chtělo to něco trochu většího. S chytáním lodí, jako nějakého obtížného hmyzu se moc daleko nedostaneme.
Na ulici pod nohama, sice panikařily lidi, ale zároveň tu byla spousta aut a jiných vozidel, které tu zeli nyní opuštění, alespoň doufám, že nikoho nenapadlo ve vozidlech zůstat, když sáhnu po nějakým autobuse, nebo něčem podobném, co pak použiju něco jako pálku, v přeneseném slova smyslu, od odhánění obtížného hmyzu v podobě letounů (8).


94%

Here we go... again

U čajovny, New York

Logan nelení, přiloží k dílu drápy a brzy je havarované plavidlo zbavené možnosti palby úplně.
"Tak ji dostaň pryč, dřív, než se jí něco stane," odvětím na Clintovo druhé hlášení. Neporadí s jednou ženou?
HO HO HO...

"Anthony," kývnu mu s úlevným oddechem, že dorazil tak rychle, když odchytím svůj štít. I Clintovi se dostane dárečku v podobě odpadkového pytle. Není v něm však uhlí - a my můžeme začít bojovat alespoň trochu na úrovni.
Bylo by hezké nosit si sebou výbavu neustále po ruce jako Logan nebo Lorna.
Tony odletí za skupinkou u Plazy, a já do ucha vložím komunikátor.
"Zůstal někdo v sídle, u Aetheru?" zeptám se všech, a na moment nedávám pozor, načež se mi to vymstí. Směrem těch dvou vyšlu štít, který by se mi po odražení od prvního a druhého měl vrátit do ruky (8), než jej opět využiji ke krytí.

"Lorno? Dokázala bys tu věc dostat nahoru?" prohodím do komu, zatímco ode mě jeden z těch dvou elfů dostane po staru pěstí.

(8%)

Opět v boji

Čajovna, New York

Přes rty mi přelétne úsměšek zadostiučinění, když se jeden z elfů sotva stačí rozmáchnout, a už jeho vlastní ostří vězí v těle. A zároveň... s připomínkou, co Lorna dovede, o to daleko víc pálí neschopnost přidat se do boje magicky.

"Hleďte si svého, agente Bartone," protáhnu sladce na ta hlášení o 'těhulích', zatímco vytrhnu scimitar z umírajícího elfa. Seidr je... mimo možnosti. Momentálně. To neznamená, že jsem ztratil staletí tréninku fyzického boje, v usilovné snaze se vyrovnat Thorovi, udělat dojem na otce. Zbytečně - ale momentálně to plní účel daleko lepší, než je blahovůle Všeotce.
Opovážlivec střílící po mně a Ostrostřelci je sestřelen pro změnu Čarodějkou, přesunu se tedy ke dvojici střílející po Kapitánovi a Rosomákovi, a rozmáchnu se po jednom ze dvou elfů zostra (8).

"Zdravíčko," pousměju se nakřivo, když Rogerse a Logana mohu i vidět, nejen slyšet.

(71%)

Staří známí

"Copak nevíš, že na věci radši koukám z dálky, Cape?" Odvětím Steveovi, jak to ale vypadá, všichni se radši pouští do boje, než aby řešili rusovlasou neznámou po jejich boku. Ta sama sice vypadá, že ví, co dělá, ale -
No doprdele. Samozřejmě, kdo jiný, ten jízlivý tón hlasu je nezaměnitelný.

Teď už rozumím, proč mi byla povědomá. Loki. Kdo jiný. Náhoda, že se ocitl právě tady? "Jak si přejete, madame. Tedy alespoň do chvíle, než změníš strany, pak za sebe neručím." Odvětím. Jo, nějakou tu chvíli zpátky už jsem byl schopný na něj pohlédnout, aniž bych měl touhu mu zakroutit krkem, teď se ale veškerá nedůvěra zase vrátila. Možná to je tím, jak zmizel, možná i tím, že se objevil zrovna dnes a zrovna tady. Kdo ví, rozhodně si na něj budu dávat pozor.

O většinu elfáků je postaráno, dalších několik tisíc lítá ve vzduchu. Hurá.
"u Aetheru? Ne, pravděpodobně ne. Jen Jarvis..." Odpovím Kapitánovi. Pokud se nepletu, většina lidí měla dneska v plánu někam jít, jak mi předtím Jarvis sdělil, aby i mě dostal ven.

Během naší konverzace otočím hlavu vzhůru a zamířím. Cíle jsou jasné a není to nádhera? Skoro ani nemusím mířit, heh.
Jeden vybuchující šíp nachází svůj cíl (7+3), dalším výbušným si to zamířím ke dvojici letounů, kteří jsou u sebe příliš blízko (9+3). "Nebo můžeme říct SHIELDU, na chvíli se o to můžou postarat."


Další výstřel, tentokrát šípem elektromagnetickým pulsem ve snaze vyřadit funkčnost letounu (7+3) a poslední...ehm, tohle nikdo neviděl. (1+3)

(92%)

Pád

Kluziště před Plazou, New York

Na moment, na moment jsem si připadala opět jako v Sugarville. Avengerka tělem i duší, stejně cool, jako Natasha, pan Stark nebo pan Rogers, nebo aspoň jako Clint, když skok i útok dopadne přesně podle představ, a já, s vlasy heroicky rozevlátými, mlátím pěstmi do plechu tentokrát efektivně.
Že by se začala psát nová kapitola, taková, ve které Jennifer Walters není jenom neschopný Hulk s prsama?

Eeeh... nebo taky ne. Prodchnutí spravedlivou touhou bojovat za správnou věc končí tvrdě na ledě, když tak nějak zapomenu opustit potápějící se loď. Ouch, ouch... co hůř, ze vehiklu se vyhrabou emzáci a začnou střílet po Nat a Gwen, Gwen dokonce zraní.
Sakra!
"Pardon!" zavolám, a vrazím pěstí pachateli (7), než ho druhou pošlu k zemi (9). Mezitím naši komorní společnost bojeschopných neohrožených žen... ehm, doplní pan Stark, který nám nadělí komunikátory a Péťa.
A na obzoru mezi budovami... se Janet obří jako dům rozhání autobusem.
Oukej.

Nenechám se ex-spolužákem zahanbit, snažím se je ráznými údery pěstí omráčit, jak jen mohu (7), ale pořád to neřeší hlavní problém.
"Co s nimi uděláme? Nemůžeme se prát s každým... pokud je v každé lodi šest, budeme tu do jara a pokud mezitím budou střílet do lidí..." prohodím do komunikátoru.

(14%)

Twist and ... shoot
New York

Napriek pár úspešným zásahom od nás oboch, sa nezdá, že by začalo ovzdušie rednúť. Práve naopak vyzerá to akoby sme bojovali s hydrou a na mieste jednej zostrelenej lode sa objavia onedlho ďalšie, pripravené náš útok opätovať. Neviem, či je tento boj nad najzaľudnenejšou časťou New Yorku ten najlepší nápad. Zakričím z plných pľúc k Jan a ukážem prstom smerom k zemi, kde sa rútia zostrelené vraky lodí. Pre ľudí tam dole pod Empire State by to naozaj nemuselo dopadnúť práve najlepšie, ale prestať strieľať by v tomto momente znamenalo takmer istú samovraždu, nakoľko tým druhým je asi jedno, čo sa deje tam dole.

Zrýchlim pohon a obrátkou sa snažím vyhnúť dvom najbližším lodiam a rýchlou otočkou k nebesiam a prudko vpravo sa pokúsim docieliť ich zrazenie sa (10). Tak to vyšlo, teraz čo s tým zvyšným ... hmmm ... tak miliónom lodí. Vo vzduchu zachytím otázku Janet. To je asi dobrý nápad, aj keď si myslím, že im toto predstavenie neujde. Máš nejaký návrh ako ich kontaktovať? Zvolám späť a vypálim salvu z jednej zbrane na blížiace sa vznášadlá (8, 2). Možno ... Hmm, často nemávaš tak dobré nápady Quill, ale teraz boduješ. Možno by si sa mohla z vrchu rozhliadnuť po nejakých tých funky kostýmoch výrazných farieb. Zakričím potešený tým, aký "majstrovský" plán sa mi to podarilo vymyslieť. Po krátkej strate koncentrácie sa však rýchlou obrátkou vraciam späť do paľby (3, 2) Do prdele! Ale sú vrtký ako hady. Zakľajem viac-menej pre seba preletom ponad ďalšie lode sa ich pokúsim zasiahnuť zvrchu (7, 1). Takto budeme bojovať večne ... potrebujeme niečo s hromadnejším charakterom, napadá ťa niečo? Zvolám pri prelete okolo autobusom mávajúcej, obrej Jan.

(41%)

Jedinej dobrej elf je mrtvej elf
U čajovny, New York

Společnými silami se nám podařilo vyřídit střílny a zneschopnit tak loď, aby už neohrožovala další civily a vlastně i nás. Co následovalo, mě nutilo se uculit. Rogers měl pravdu, když si myslel, že je tu Lorna. A právě ona se taky hned ozvala. Slova díků? Proč, vlastně by to zvládla sama, což jí uznám. Ale ono neproběhlo ani nějaké "nazdar" nebo nic podobného. Začala zpříma, jak jsem to měl rád a rovnou na nás vyštěkla, kde se tu jako bereme.

Pak přiletěl ten debil, kterému volal Rogers. Jako obvykle byl příliš hlučný, ale tentokrát to zahnal ještě dál, protože si tu hrál na Santu Clause, který přinesl dárečky. Kapitánovi jeho štít, Clintovi pytel s odpadky, ze kterýho vytáhl tu svoji veteš.
Takže odpadky, zopakuju, když z pytle vytáhne luk a přijdu si taky pro jeden komunikátor.

Sotva se k nám Stark přidal, už zase letěl dál, protože šel doplnit skupinu "mladejch" co jsou na kluzišti. Ne, že by mi to nějak vadilo. On a já nejsme zrovna "kámoši".


Naše chvilka klidu pominula, když ta těhulka, o který neumí přestat mluvit Clint, otevře dveře lodi. Přimhouřím podezřívavě oči, protože tohle by žádná civilistka vědět prostě nemohla.
Co jseš zač?, zeptám se v duchu, ale pak nasaju pachy okolí a je tam i její. Trochu se pousměju, protože tento pach mi cizí není.
Takže dámská jízda s Lornou, jo?, řeknu si a podívám se z Wandy na Lokiho. Pokrčím ale rameny a dál to neřeším. Loki Wandě pomohl, takže ho neprásknu, dokud mu zase nerupne v palici a nepokusí se o světový převrat.

Moje chvíle nepozornosti mě ale stála nemalou porci bolesti. Elfové, kteří vyběhli z lodi se pustili do střelby a mě to párkrát škrtlo.
Sakra, zakleju v duchu a vrhnu se za překážku. (5) Zasyčím bolestí a mrknu na zranění, které vypadá jako spálenina. I ta se ale pomalu napravuje a já se zašklebím.
Tak pojďte, sráči, vystoupím ze svýho krytu, abych vyrazil na ty co stříleli po mě a po kapitánovi, který ač má štít, tak dopadl podobně jako já. Nicméně jednoho z nich dostal Rogers a druhého Loki, který nás pozdraví a nakřivo se pousměje.
No jasně, řeknu místo pozdravu a namísto úsměvu mu pošlu škleb.
Rád tě vidím, dodám a poklepu si ukazovákem ze strany na nos, abych mu dal najevo, co jsem říkal už kdysi. Můj čumák sakra neoblafne.

Tohle je nahovno! Sestřelte další, abych je mohl vyvrhnout tady na zemi, zabručím a chvilku počkám. Kdyby tady nebyla Wanda, asi bych se už vrhnul k nějaké spadlé lodi a začal tam ty elfy kosit. Teď ale chci dohlížet na svou snoubenku, aby se jí nic nestalo.

(92%)

Přípravy skončily, nastává druhá fáze
Čajovna a kluziště před Plazou, New York

Steve vypadal, že si oddechl, když jsem mu přinesl jeho štít a vlastně i tak celkově, že mě tu vidí. Není divu, když jsem přišel s takovým stylem. Dokonce i z Clinta vyběhlo, že by mě chtěl políbit.
Já to chápu, kámo, ale jseš na špatný adrese, odpovím mu s pousmáním, ale on pak změnil tón a začal pyskovat, že se mu nelíbí v jakém "zavazadle" jsem mu jeho zbraň přinesl.
Pff, řeknu naoko uraženě a zaměřím se zpátky na Steva, kterému povím, že se půjdu připojit jako dozor k té omladině u kluziště, kam měli zamířeno.

Během letu jsem dal Jarvisovi za úkol mě spojit s Peterem hned jak aktivuje svůj oblek. Potřeboval jsem vědět, jestli jsou v pořádku a kde přesně jsou, abych jim mohl jít na pomoc a zabránil tak, aby někoho z nich zranili.
Po chvilce čekání se tak opravdu stalo a Peter se mi ozval. Stačil mě však jenom pozdravit, načež nám nějaká rána přerušila spojení.
Petere? Pete?!, oslovím ho naléhavě, protože jsem dostal docela špatný pocit, že se mu něco stalo. Nerad bych pak May vysvětloval, co jsem mu dovolil dělat a že jsem ho nedokázal ochránit.
Jarvisi, jak je na tom?, zeptám se Jarvise a nechám si Peterovy životní funkce vyjet na obrazovce. Je super, jak moc dobrej jsem, co se týče stavění obleků. Nezapoměl jsem na nic, snad jen znovu aktivovat "plenkový protokol", což dost možná znovu udělám.
Podle všeho oblek nebyl poškozen, jen prostě vypl spojení. To mě trochu naštvalo, protože to od něj bylo opravdu dost neslušné.
Jarvisi, prosím, připomeň mi, abych si pak pohrál s nastavením, řeknu Jarvisovi a v hlavě se mi už rodí plán jak to přesně bude. Žádné spojování, až bude chtít Peter, prostě a jednoduše se mu to zapne a nevypne dokud to nebudu chtít JÁ.

Pak už to ale hodím za hlavu a vyrazím tím směrem, odkud se mi Peter ohlásil. Při zobrazení životních funkcí se zapnulo i sledování, takže alespoň přesně vím, kde jsou.
Na místo dorazím v plné parádě a cestou pokropím pár plavidel pořádnými výstřely ze svých repulsorů (3,5). Moc škody to ale neudělalo. Buď jsem minul, nebo to pancéřování vykrylo bez větších škod.
Ale no tak, řeknu si a zrochu zakroutím hlavou.

Co se týče pozemních nepřátel, co ohrožují členy mého týmu, tak s těmi jsem se rozhodl vypořádat poněkud jinak.
Zaměř mi je, řeknu Jarvisovi a jakmile mám potvrzenou ránu, zapnu systém rychlé likvidace (9).


Tímhle bych měl vyčistit všechny nepřátele v okolí členů svého týmu a já tak mohu slétnout na zem a rozdat komunikátory.
Ahoj děcka, chyběl jsem vám?, oslovím je na uvítanou a odklopím si znovu hledí.
Jenny, Natasho, pozdravím i zbývající spolubojovníky.
Vypadá to následovně. Jsme až po uši v temných elfech. Drtivá většina týmu je ve městě, ale spojení máme zajištěné, zhodnotím situaci, jak se věci mají a při tom střelím ne zrovna spokojeným pohledem po Peterovi.
Necháme to na potom, řeknu si a zahlédnu tu novou - Gwen, kterak je zraněná.
Tony, těší mě. Kéž by to bylo za příjemnějších okolností. Jak jsi na tom? Chceš dostat na ošetřovnu?, zeptám se jí na zranění a nabídnu se, že jí odtud dostanu.


Takže, pokud k tomu nikdo nic nemá, vzal bych je útokem. Škoda, že tu není Bruce, tam nahoře by se opravdu hodil, řeknu a pak se s úsměvem podívám na Jennifer.
Jennifer, drahá, nechtěla bys mě poctít svou přítomností a pomoci mi srazit tu velkou potvoru k zemi?, zeptám se jí a poukážu na tu velkou mateřskou loď na obloze. Poznamenám to mimo jiné i do komunikátoru, kdyby proti tomu Steve něco namítal.

(76%)

Užitečně neužitečný

Kluziště Plaza, New York, 21. prosince 2015[/center]
Na rozdíl od ostatních se moc nesnažím vyskakovat na kolem letící letouny. Strachem z výšek zrovna netrpím, ale rozmajznout se o zem při pádu zrovna dvakrát také netoužím, neboť nemám trysky obleku nebo aspoň cool pavučinu.

Zřejmě i proto byla většina spolubojovníků úspěšnějších v likvidaci nezvaných hostů. A ačkoliv nás bojovala většina z Avengerů, ztráty v liniích nepřátel se teda příliš neukázaly. Byl to vlastně typický útok na Zemi. Hrstka hrdinů proti hordě emzáků s téměř nulovou šancí na úspěch.

A hold když se mi dneska nedaří se zbraněmi, půjdu jim nakopat koule pěkně po staru. Z holínky vytáhnu erární dýku pro všechny případy a hodím ji po nejbližším elfovi (9). V tu chvíli se vrátí Spiderman a poznamená cosi o světlosti pleti temných elfů. Celkem mne zaujme, že opravdu chvíli nad takovou blbostí začnu přemýšlet a zrovna v takovou chvíli.

Uskočím před letícími střelami zpět do bezpečí, když se v dálce objeví Janet v úctyhodné velikosti. Konečně někdo aspoň velikostí odpovídající počtu magorů, hatících vánoční svátky. Říkala jsem sice, že nejsem úplně fanda Vánoc, ale takhle jsem to úplně nemyslela.

Další nutnost intervence pozemních sil není nutna, neboť dorazí Tony a všechny zbývající po zemi chodící mimozemšťany jednoduše odpráskne. Tak, že mi tu vypadáme jako banda nemožných dětí. Ale zase kdo by se mohl rovnat síle Iron Mana, že.

Hlavou kývnu jeho směrem a pozdravím. S díky přijmu nabízený dar v podobě komunikátoru. Stark se ujme vedení, tak já vezmu komunikátor a oslovím JARVISE. “Jarvisi? Eviduješ tady v okolí nějaké civilisty, kteří potřebují akutně pomoc nebo někde uvízli?

Tím samozřejmě myslím někde v okruhu pár set metrů, ne celý New York, který momentálně v ohrožení jistě je.

(92%)

Invaze

New York, 18:10, 21. prosince 2015

Kluziště před Plazou (Jennifer, Gwen, Natasha, Anthony, Peter + Empire State Building (Peter, Janet)
Společným úsilím, zejména však přispěním Tonyho se podaří všechny elfy mimo letouny a kolem hrdinů před Plazou zničit.

Vyhráno však zdaleko není - z několika letounů, které k zemi srazila Janet autobusem o pár ulic dál, se vyrojila hromádka dalších, kteří sotva se vzpamatovali z otřesu dopadu, začali pálit jak po civilistech, tak po členech týmu. Gwen sice s pomocí pavoučího smyslu dokáže jedné salvě uhnout, ale jedna zbloudilá střela ji v půli skoku zasáhne mělce zešikmo přes celá záda. Že plazmové střely mohou ublížit i hroší kůži Jenn, mladá Hulková zjistí vzápětí - zásah do ramene sice takovou škodu neudělá, ale bolí velmi.

"Hned několik, agentko Romanoff," odpoví Natashi Jarvis. "Nejakutnější je však situace na Manhattanském mostě. Byl značně poškozen, jedné straně byla odříznuta úniková cesta, na uvězněné civilisty pálí několik plavidel a konstrukce podle mých výpočtů nezvládne udržet váhu na zbytcích ocelových lan déle než 8 minut."

Soukromě Tonymu se dostane i dalšího hlášení. "Pane, zaznamenal jsem průnik invaze do sídla Avengers, a zatím marné pokusy proniknout do zabezpečeného podzemí, kde se nachází Aether."

Jako by těch zpráv nebylo dost, mateřská loď z oblohy náhle se zábleskem zmizí, ačkoliv stovky letounů temných dále tropí dál v centru New Yorku usilovnou paseku.

Mezi čajovnou a vetešnictvím (Steven, Logan, Clint, Wanda, Lorna, Loki)
S elfy z letounu si poradí skupinka svižně, sestrám se daří i škodit objektům ve vzduchu. Z jednoho sestřeleného plavidla se mimo válečníků dostane i naprosto nezvyklý pohled - temná elfka, žena, v lehčí zbroji než zbytek. Vztáhne k vám dlaně, v jedné něco drobného stiskne, druhou zvláštním gestem prsteníčku přitisknutého k dlani, zatímco zbytek prstů je vztyčen, zdvihne k vám.

Celá šestice zakusí dost prazvláštní pocit - pro ty, kteří už cestovali s bifrostem, je to dosti podobné - zatímco vás obklopí jasně fuchsiové světlo.

Steven a Logan se objeví v jedné cele.
Wanda s Lornou se objeví v druhé cele.
Clint s Lokim se objeví v třetí cele.

Každá z cel vypadá stejně. Matně černý povrch, který připomíná na první pohled kov, ale je podobný strukturou spíš nerostům. Logan se jím dostat drápy nezvládne, Wandě se nepodaří jej rozbít - její schopnosti jako by po materiálu klouzaly. Tvar je dole daleko širší, nahoře se zužuje do daleko uzšího - je dovršen poklopem ze stejného materiálu jako stěny a podlaha.


Rozměry místností jsou 3 metry průměr kruhovitého půdorysu, 3,5 k víku. Ani jedna ze tří dvojic nemůže vidět ani slyšet ty ostatní dvojice, vaše komunikátory zde nefungují. Stevenův štít zůstal na zemi ulice.
[font color=gold]//Všichni uvěznění mohou nyní psát bez čekání na PJské, bez procent.[/font]

Letouny armády temných elfů: 493 (-4 Clint, -4 Janet, -4 Peter Q., -3 Wanda, -2 Lorna, -1 Peter P., = 475)
Malekith: 600HP

The worst fucking nightmare!

"Kurva."
Výstižný popis situace. V jednu chvíli jsme v New Yorku a děláme to, za co nás platí, tedy sestřelujeme z nebes stovky nepřátelských, mimozemských plavidel, pak nám nějaká ženská ukazuje mimozemskou modifikaci prostředníčku a následně nás cosi mimozemského přesune do mimozemské cely.
Je v téhle větě příliš slovíčka mimozemský?
Čím to asi bude.

A do toho všeho nejsem ani na samotce.
Kurva na druhou.
"Haló, haló, slyšíte mě někdo?" Se situací se odmítám jen tak smířit, zkouším tedy komunikátor. Nic. Ticho. Super.
Zbraň mám, první dobrá zpráva z celého dne. Co kdybych... Ne, tenhle povrch nevypadá, že by se dal porušit hrubou silou, natož něčím výbušným. Akorát by nás to tu uškvařilo zaživa a - a že bych už vzal v úvahu, s kým přesně že to sdílím těchto báječných několik metrů čtverečních?

Jak dlouho můžu Lokiho ignorovat? Dlouho, samozřejmě, co když ale zná nějaký způsob, jak nás odsud dostat? Magie, Temní elfové, to je jeho parketa, tak ať se předvede.
"Je něco, co potřebuji vědět?" Otočím se ke tmavé stěně, rukou šmátrám okolo, pečlivě prozkoumávám každý kus. Obyčejně to bývá tak, že z cely musí být nějaký východ, většinou takový který taky slouží jako vchod, nejsem si ale jist, zda mimozemští vězeňští architekti tohle memo dostali.
Prostě magie.
Nesnáším magii.

A když už jsme u té magie - víte co by mi fakt zkazilo už tak špatný den?
"Hlavně mi řekni, že termín máš až tak za tři měsíce..." Protože jestli mi tady Loki začne rodit, ani tisíc psychoterapeutů mě nedá zpátky dohromady.

Prisoner once more

Cela, loď temných elfů

Kapitán mě patrně nepoznal... to se o Loganovi říct nedá. Pokrčím rameny s poušklíbnutím nakřivo. Je to tak, jak to je... "Nápodobně. A gratuluji," mrknu na něj s lehkým poklepáním na prsteník, když si vzpomenu, s čím se mi Wanda před pár chvílemi svěřila.

Ušklíbnu se pak, když Ostrostřelec naznačí, že obrátím-li, můžu počítat se šípem do zad. Jemné. Předpokládané. Milé.
"Pro tvé krásné oči, zkusím se vyhnout tomu pokušení," protáhnu jízlivě, protočením scimitaru v prstech se zbavím většiny elfské krve z ostří, a následuji Bartona na ulici, kde Čarodějka s Lornou už páchají větší škody na dalších letounech. K čemuž se Ostrostřelec zdatně přidá, zatímco já, Kapitán a Rosomák máme maličko... omezené možnosti, co se boje týče.

Když z jednoho havarovaného plavidla vypadne zaklínačka, nestihnu ani vykřiknout 'pozor'. Obejme mě známý pocit, hruď se mi zároveň sevře náhlým návalem paniky. Černá je všude kolem, tlumené světlo od vchodu seshora... lapu po vzduchu, prsty se mi chvějí, když pátrám namátkou kolem...
"Já věděl, že kvůli vám skončím znova za mřížemi!" zasyčím jedovatě na otázku mým směrem, tak ponořený v panice a vzteku, že mi je osoba řeči plně ukradená. A kromě toho, že jsem zpět v cele, jsem tu i s jediným Avengerem, který mě hluboce nenávidí.
Skvělé.

Pokusy se uklidnit moc nezabírají, díky slabosti skončím na kolenou, pažemi obejmu křivku břicha. Bolí to. Ten... druhý to nezapomene okomentovat.
"Po tom ti nic není!" vyštěknu v první, bezmyšlenkovité reakci. Vzápětí se orosím... pobolívá to stresem, rozrušením, pochybuju, že TÍM - ale pokud ano, či pokud bychom se odsud rychle nedostali...
U všech Noren, na to myslet NECHCI.
Do nejhlubších kruhů Helheimských, tohle ne.

Hryznu se do zápěstí. Nejde mi se uklidnit, třas je příliš silný, chlad a strach uvnitř hrudi, silná ostrá bolest. Zemřu, malé taky, všechno to bude k ničemu, už nic nepůjde napravit, zaplavují mě vzpomínky na Nifleheimský trest a všechno se v nich ztrácí.

Caged

Společně, dařilo se nám elfy a jejich nálet docela držet, ovšem problém byl v tom, že jich pořád bylo moc, příliš moc než abychom se s nimi dokázali vypořádat takovýmto způsobem. To bychom tu mohli taky strávit i mládí a odnášeli by to jenom nevinní civilisté.
A až pak Clintovy dojdou šípy, mě a sestře síly, co zmůžou poté Steve s Loganem? A co teprve potom těhotná Lucy?
Situace se pak ještě více zkomplikuje, když ze sestřeleného letounu vyjde žena...elfka..? A gesta jejích rukou rovna moc nelíbila se mi.
Okamžik na to, zalije mě, nás světlo a žaludek sevře se pod skoro již docela známým pocitem cestování zapomoci asgardské technologie.

Když se však svět opět vybarví, dle černého světa kolem, velmi rychle zjišťuji, že tohle rozhodně nebyla asgardská ruka, která nás sem dostala. Lehce panicky rozhlédnu se kolem, zjišťujíc pouze, že ony černé stěny jsou všude kolem dokola. Vězení....cela....?
Město zmizelo, stejně jako všichni ostatní z týmu, kromě Lorny, která tu byla se mnou. Na jednu stranu se mi ulevilo, že nestalo se jí nic, snad, na druhou, ať už nás sem dostal kdokoliv, jsme v téhle šlamastice spolu.
"Lorno, jsi v pořádku?" zeptám se jí i když mě zřejmě odbide jenom nějakou poznámkou či tak podobně. Nikdo další, tu bohužel s námi už nebyl. Jen my dvě.
Kde to ale vůbec jste? A co se vlastně stalo? A kde je zbytek ostatních...?
"Haló...? Slyší mě někdo? Clinte... Steve...Logane...?" Kdokoliv... zkusím spojení s ostatními skrz komunikátor, který ale byl tichý, bez jakékoliv reakce.

Snažila jsem si udržet čistou hlavu, ale ohraničen, malý prostor vyvolával staré, skoro pohřbené pocity z doby, kdy jsme byly dobrovolnými pokusnými králíky Barona.
Notak seber se. Od toho už uteklo mnoho času a ušla si dlouhou cestu...
Když tedy odhodlám se k tomu, že nechci být dále vězněm, pošlu vůči zdi jednu ze střel rudé energie. abych nás odtud zkusila dostat ven, nic se ale nestane. Jen magie, jakoby po černém povrchu jen neškodně sklouzla, či roztekla se, než pak rozplynula ve vzduchu.
"To je.... divné...." vypadne ze mě, poněkud zaskočeně. Tohle jsem opravdu nečekala. Nesetkala jsem se totiž doposud, kromě adamantia v Loganových kostech, s něčím, co by dokázalo mé magii takto odolat. Zkusím ještě další dva pokusy, ale ani ty nepřinesou žádné výsledky.
"Tohle není dobré." řeknu a trochu bezradně se na Lornu podívám. Je možné, že by ona byla schopná nás z toho dostat ven?

!!!Spider to the rescue!!!

New York, 18:10, 21. prosince 2015
Kluziště před Plazou

Když přiletí pan Stark, tak se nám podaří zpacifikovat značnou část temných elfů. Vlastně všechny a já si teprve pak začnu uvědomovat, že jsem panu Starkovi nijak neodpovídal. Sakra, sakra, sakra!!! Ze všeho nás ale vyruší další salva od temňáků. Jedna z nich zasáhne i Spider-Girl. Ta holka to docela schytává. A nejvíc mě na tom štve že s tím nemůžu vůbec nic dělat! Naštvaně se podívám na oblohu, kde zrovna prolétá osamocená stíhačka. Skoro nic dělat.

Vystřelím směrem k temným elfům salvu ze svých pavučinometů a každý kupodivu zasáhne svůj cíl (10). Pak se pokusím pavučinou přichytit na prolétající stíhačku, abych se ji pokusil vyřadit, ale pavučina bohužel mine svůj cíl (5).

"Táhněte do Naggarothu!"

Zařvu směrem za stíhačkou a rozhlédnu se kolem sebe. už už se ženu za Pavoučicí, ale pak se mi v obleku rozezní zpráva od JARVISe. Manhatanský most. To je kousek a dostanu se tam rychle. A můžu někomu pomoct!

"Pádím na most! Drž se Pavočice, vesmírná invaze nás přeci nezlikviduje, na to jsme až moc cool!"

S tím mi vyletí ze zápěstí pavučina a já se začnu rychle přesouvat přes bitevní pole k Manhatanskému mostu. Naštěstí se mi daří se všemu vyhýbat, především pak palbě (7). Konečně jsem na mostě.

"KAREN! Zaměř mi nejslabší části mostu ať je můžu zpevnit!"

Během vteřiny mám před sebou scan mostu, jeho nejslabší části a místa kde ho mohu pavučinou pospojovat. Ihned se dám do toho (7) a práce mi jde docela od ruky. Když mám zajištěnou základní opravu, která by mohla lidem na mostě dát pár minut navíc, tak se zaměřím na únikovou cestu. Je totiž potřeba ucpat jednu velkou díru v silnici, která brání "bezpečnému" přesunu pryč. Rychle do díry vystřelím pavučinu a pak utrhnu jednu z těch velkých směrových cedulí a přilepím ji na pavučinu (8), čímž vyrobím provizorní lávku.

"Rychle do bezpečí!" Zakřičím na lidi, poté co jsem jim vytvořil únikovou cestu, pak se podívám znovu na oblohu. "Vyberte si někoho své velikosti vy zmetci!" Zakřičím směrem ke stíhačkám a pustím se s nimi do boje. Požívám vše. Kusy betonu (3), cedule (4), auta (8) a především pavučiny (10). Cokoliv co dá těm lidem dole šanci dostat se do bezpečí. (58%)

Cela

Několik letounů se zřítí k zemi, na obloze jich je ale stále zoufale moc. Takový boj s větrnými mlýny, jedny zničíme a další se objeví, stále a stále dokola, do nekonečna.
Nejsem určitě první, kdo se zamýšlí, jak tomu učinit přítrž, než ale stihnu cokoliv vymyslet, situace se vymkne kontrole.
Opět.

"Jsem okey." Odpovím Wandě, jen co se z náhlého transportu trochu vzpamatuji. Není to překvapení, co cítím, když se rozhlédnu kolem. Na překvapení totiž kvůli zlosti nezbývá žádné další místo.
Zase v cele! Zase zavřená a bezmocná, neschopná!

Tentokrát nemám žádný oboje, co by mi bral schopnosti, když se ale pokusím prorazit zdejší zdivo svou silou, výsledek je stejný.
Není to kov. Škoda. Co ale alespoň trošičku kovových částí v jeho nitru?

Wanda je na tom dosti podobně jako já, její magie nefunguje stejně jako naše komunikátory. "Takové pokračování holčičího dne jsem nečekala." Povzdechnu si, zatímco se znovu pokusím o získání kontroly nad čímkoliv elektromagnetickým, co by se mohlo skrývat ve zdivu naší nové cely. "Myslíš že tu dostaneme něco k jídlu a pití? Protože pokud ne, měly bychom se odsud dostat co nejrychlejc." Jen kdybych věděla jak.

Zkusmo uhodím do stěny dlaní, jiný výsledek než vybití vzteku ale nečekám. Pitomej útok na New York!

Shoot to thrill
New York

Byť ohánění se autobusem bylo poněkud účinnější než je zkoušet chytat po jednom, jenom tak vlastníma rukama, pořád jich bylo kolem strašně moc.
"Tohle nikam nevede... jsou horší než včely v roji!" povzdechnu si, zatímco zkouším dál útočit s autobusem v ruce (4), ale už to moc dobře nešlo.
Sakra, ti jsou horší než mouchy! Nejenom, že jsou rychlí až to hezký není, ale ani domluvit řádně se jeden s nimi nemůže...
Jenže tohle chtělo nějakou jinou strategii. Nevydržím tu takhle stát navždy, nehledě na to, že ani moje zbraň (1) toho už moc nevydrží. Spíše nic než vůbec něco. Hold autobusy se nestaví na to, aby s nima jeden odrážel mimozemskou invazi.
nechám tedy zbytky autobusu pod sebou, mezi ostatními vraky různých strojů, jak aut, tak zničených letounů, protože s tímhle se už moc bojoval nedalo.
Notak holka, mysli...

"Pete! Mám nápad, ale potřebuju tě k tomu!" zavolám na svého parťáka ve zločinu, teď spíše poněkud řízené demolice města, za kterou ale pro změnu my nemůžeme. Což se nedá říci o Budapešti...
Ale zpátky do New Yorku!
Začnu realizovat svůj plán/nápad, pokusem o co nejšetrnější chycení nepřátelského letounu (6). Což se tak nějak i zadaří, i když bych si to představovala asi trochu jinak, no, každopádně pokusím se pak dostat vnitřních obyvatel letounu nějak šetrně ven, vyklepat nejspíše, abych i přitom stroj nepoškodila nějak dál (10).
"Myslíš, že bys jí zvládl pilotovat? Dali bychom jim okusit jejich meducíny." řeknu mu svou vizi plánu, který se mi urodil v hlavě. Jak moc blbej nebo špatnej byl, se zřejmě ukáže časem.
Položím pak letoun na nejbližší střechu budovy, abychom se do něj mohli nalodit, podle toho jak odpoví, ale tak nějak jsem tušila už předem jeho odpověď. Sama pak zmenším se abych k letounu mohla doletět a vletět dovnitř, kde pak dosednu na palubu už ve své normální velkostní maličkosti.
Dávám ale pozor, protože pořád může být šance, že jsem nepřátele nevyklepala úplně všechny, snad tedy doufám, že jich tu víc nebude.


(14%)

Jedna hysterka vedle druhé

Proboha...snad nerodí!
V jednu chvíli si vážně nejsem jist, Loki se celý třese, vypadá to, že trpí a náhlý porod se zdá být ta nejvíce pravděpodobná varianta. Jenže... Jenže tohle vypadá jinak a přestože mi to k pánovi sarkasmu a jízlivosti nesedí, musím to chtě nechtě zvážit.
Strach a zoufalství. Hysterie. Náhlé uvěznění, navíc ve stavu slabosti, bezmocnosti.
Touha být naštvaný na všechno a všechny, křičet a nadávat, protože to je to poslední, co vám ještě zbývá. To a bolest. Nebo smrt.

Vím, jaké to je, zatraceně dobře to vím a i Loki je jedním z těch, kteří na tom mají svou vinnu. Tehdy to byl on, kdo mě dostal do podobné situace, akorát místo cely jsem byl zavřen ve své vlastní hlavě. Vzpíral jsem se, bránil, bojoval seč síly stačily a bylo to k ničemu. Mou rukou zahynuly desítky těch, co byli ve špatný čas na špatném místě a -
A stejně to nebylo nic proti tomu, co přišlo poté.
Protože jedna věc je být připraven o vlastní svobodu a ta druhá se s tím vším vyrovnat, což jsou ale chvíle, které sem už nepatří.

S hlasitým povzdechnutím si promnu obličej, snažím se vymyslet nejlepší strategii řešení. Ze všech mých...ne zrovna dobrých momentů mě nakonec dostávala Natasha, něco mi ale říká, že její řešení problémů tu teď fungovat nebude. Za prvé tu nemáme nekonečné zásoby vodky a za druhé - za druhé prostě nebudu dávat facku těhotné ženské, nehledě na to, že se furt jedná o Lokiho!

"Tohle nám teď nepomůže." Psychický stav stranou, stále jsme vězněni kdesi v hajzlu a je třeba to brát trochu profesionálně a bez přítomnosti hormonů. "Vztekat se můžeš jak chceš a kdy chceš, dokonce k tomu máš i důvod, ale máš-li touhu se odsud dostat, musíš se vzchopit." Odmítám tu dělat psychiatra, krom toho, že to neumím, tak by to nebylo úplně od srdce. "Takže se zhluboka nadechni a vydechni. Nádech, výdech a soustřeď se na řešení." Sám to tu už začnu obcházet, zda jsem náhodou něco nepřehlédl.
"Sebelítost ti nepomůže. Věř mi, v tom jsem přeborník."

Střípečky příčetnosti

Cela, loď temných elfů

Stáhnu se těsněji ke zdi, nehty zabořené do předloktí vlastních paží. V jednom momentu nevnímám Ostrostřelcova slova, nutím se k hlubokým, klidným nádechům... zvuk jeho hlasu, intonace - to je to, čeho se pevně chytám, jako topící se mrzkých stébel. Mluv dál... ticho jen na sebe táhne další a další vzpomínky, s pompou prezentuje jeviště obrazům dávno prahnoucím po zapomenutí.

Šok a panika pomalu odeznívají, v každém pravidelném nádechu se jejich hrany maličko ohladí. I tak mi ještě chvíli trvá, než zvednu tvář a pohledem v šeru vyhledám Bartonovu postavu.

"Sebelítost... kéž by to bylo tak jednoduché," hlesnu se stínem přezíravosti, stále nejsem ve své kůži a na ostrých poznámkách to je znát.
"V podobné cele, v časové kapse, jsem strávil většinu času od New Yorku, mezi pracovními 'návštěvami' na Midgardu," přihodím vysvětlení suše. Tak suše, jak jen momentálně svedu. "Pro vás tři a půl roku. Pro mě třicet pět let, v něžné péči žalářníků předhánějících se ve vymýšlení krutějších a víc ponižujících trestů," nakloním hlavu.
"Odpusť mi, pokud jako první věc tady okamžitě neřeším, jak tě dostat zpět ke kamarádům," dodám pak, s pokusem o jedovatý dodatek. Zmínit délku svého trápení mělo být sice spíš výsměšné máchání Ostrostřelcova nosu v jeho vlastní sebestřednosti - ale... jediné, čím jsem tím docílil, je jen opětovná připomínka veškerého příkoří.
Bez které bych se docela upřímně i obešel.

Rukávem otřu tvář, vděčný za šero, než se opatrně pokusím vstát, nehty se přidržuji podivného povrchu, až to skřípe.
"Co bys měl vědět, hmh... přesuny pomocí magie většinou nejsou moc nakloněné elektronice, komunikátory pravděpodobně nebudou fungovat," zkusím se soustředit na větší problém, hlas mi zní slabě. Dlaní se opřu o zeď. Někde by tu měl být kolem ten scimitar, ale pochybuju, že s ním bude možné zeď poškodit.

"Další věc, přicházející na mysl... temní si zpravidla zajatce neberou. Nemají-li pro ně nějaký plán."
A pokud by tohle Ostrostřelce nepotěšilo, přidám navrch: "Trestem za útěk před celou mi byla ztráta magie. Když nepočítám základní atributy jako síla a odolnost, momentálně jsem na tom s dovednostmi a schopnosti asi tak nějak podobně, jako třeba ty."

S dlaní přitisknutou k břichu, kde stále vnímám slabou bolest, si vzpomenu na tu poslední nejapnou poznámku, co si pamatuji. "A kolik mi zbývá, sám netuším. Tohle není tak úplně tradiční, konvenční případ," ušklíbnu se trpce. "Rád bych věřil, že alespoň ještě měsíc... bez seidru netuším ani, jestli je v pořádku," o něco se mi nalomí hlas, což pokusím se zakamuflovat odkašláním.
"Nemáš v tom svém arzenálu šípů něco, co by mohlo pomoct?"

Prekérní situace

Cela, loď temných elfů

Snažím se zneškodňovat vše, co se valí ze sestrami k zemi stržených plavidel, bok po boku s Loganem - jde to, ale obtížně. A z oblohy jako by jich neubývalo, nemůžeme se pořádně rozdělit, kdoví kolik civilistů už zaplatilo za naši nepřítomnost...
"Zatraceně!" vyklouzne už i mně, když stačí chvilka nepozornosti a štít mi proletí těsně kolem konečků prstů.

S elfskou zbraní po ruce snažím se pokračovat dál, zatnout zuby, dokud nebude opět nad městem klid - když tu náhle spatřím ženu. Patrně první, kterou jsem měl tu čest od temných vidět... než však stihnu zareagovat jakkoliv, rozhodnout se, zda-li je nebezpečím, obejme mě podobný pocit jako když jsme se přesouvali mezi Asgardem.

A když světlo poleví, nacházíme se my dva s Loganem v místnosti, která moc přívětivý dojem nebudí. "Tony? Clinte? Natasho? Slyšíte mě?" pokouším se spojit komunikátorem se zbytkem týmu, ale k ničemu to není, statické šumění jako by se posmívalo.

Stěny jsou z neznámého materiálu... a když se do něj udeří pěstí, docela evokuje kámen. Docela dost.
AU! Dopr... kenné ohrady.
"Zvládneš se dostat skrz?" vážně pohlédnu na Logana, mnouce si klouby prstů.

The chosen one!

Plaza, New York

OMGOMGOMG! Párkrát zamrkám, než celá zčervenám (nu, či se mi líce zbarví tmavší zelení). Pan Stark oslovil mě, co se pomoci týče.
"Jasn... jasně!" vyhrknu, stále celá v lících tmavě zelená, "že váháš...te, pro vás všechno!" pokusím se trapas přejít nonšalatně zasalutováním.

Návrh i souhlas padl, požehnání od Kapitána z komu taky, než se ale stačíme vykopat, loď z oblohy zmizí. Ale ksakru... mohla jsem být užitečná. A mohl se na mě ještě chvilku usmívat pan Stark.
UH! Vzpamatuj se. Civilisti. Peter s Gwen už směřují k mostu.

"Co teď?" prohodím do komunikátoru k panu Starkovi a Natashi - vlastně ke všem, odpověď ale čekám hlavně od těch dvou. Nepostávám mezitím na zemi jako jojo, pokusím se vyskočit a strhnout k zemi lodě, které jsou nejblíž (2, 3, 3), ale...
Znáte ten pocit, když něco děláte dobře a pak někdo přijde a dívá se na vás? A k čemu to vede.
Jo. Doháje s dneškem, jak slibně začal...

(29%)

God of Thunder

Manhattan, New York

Zrovna jsem se navrátil s Trojkou a Sif z lovu, když mne zastihla Heimdallova zpráva. Zření lodi temných, kde neměla co pohledávat...
"Malekith se opět pokouší získat, co mu nenáleží," zachmuřeně pronesu vysvětlení ke svým společníkům. Fandral kývne. Vědí, co mají dělat. Ačkoliv mohu zachytit nesouhlas v Sifině tváři, radši si ho vyložím směrem troufalosti elfů.

"Heimdalle, přenes mne za ostatními! Mé pomoci je Midgardu potřeba," zahřmím, chopím se kladiva a vyčkám, než mne o moment později zaplaví duhové prameny Bifrostu. Nad Manhattanem se rojí menší lodě, mateřská však není v dohledu... doskočím na nejbližší výškovou budovu (6), než z oblohy přivolám salvu blesků, zasahující všechny letky v okolí (10).

Prvně nevidím své druhy ve zbrani, bratry ni sestry ve Štítu, než se mi podaří zahlédnout lady Janet v její mimořádné podobě. Roztočením kladiva se přesunu k ní, s pokusem po cestě zničit plavidla, na která narazím (8) - než se přesunu, lady Janet už opět drobná nachází se v cizím plavidle, ve společnosti Hvězdpána.

"Jak to s vámi vypadá?" zvolám zvučně, "kde je zbytek ostatních?"

A aby jen tak řeč nestála, dalších z oblohy svolaným bleskem pokusím se zasáhnout okolní letouny (10).

(83%)

V cele

Lorna byla v pořádku, což byla pro mě alespoň jedna dobrá zpráva.
Bohužel ale pro nás, tím zdá se veškeré dobré zprávy tak nějak končily, protože komunikátor byl tichý, dalo by se spíše říci, že mrtvý.
"J-á nevím Lor. Nevím... jestli vůbec můžeme..." odvětím jí na její poznámku ohledně toho, že bychom se měli co nejdříve dostat ven. Jenže, kdybychom věděli jak!
Lorniny schopnosti asi taky nebudou úplně funkční a moje magie, jak by byl prostě a jen k smíchu.
Hlavně nezačni brečet... ani to nezkoušej... máš dost síly na to stát tu hrbě a bez slz...

Lorna vybíjí si vztek na stěně a já?
Bezradně se rozhlížejíc dokola, hledíc jen a pouze to samé černočerné co nás obklopuje, nemám k tomu taky moc daleko. Nakonec ale i já přistoupím ke stěně a i moje ruce spočnou na ní, však několikrát do ní ale uhodí.
"Héééj?! Halóóó?! Jen tak někdo?! Slyší mě někdo?!" zavolám, zkoušejíc jestli můj hlas nedolehne skrz ten podivný materiál na druhou stranu.
Někdo...kdokoliv...
Kde jsme to ale vlastně byly? Kdo nás sem přenesl, nebo proč jsme tu byly? Co bylo jejich plánem, co s námi chtěli udělat?

Starships were meant to fly
Hands up and touch the sky
New York

Sústredenou paľbou (7, 4) sa snažím reagovať na všetko čo sa mihne vo vzduchu, v čom zachytím vo svištiacom vetre hlas Janet, ktorý v sebe nesie štipku optimizmu a náznak plánu na získanie výhody v tomto zdanlivo nekonečnom boji. Pri zmienke o tom, že ma Jan potrebuje k realizácii svojho plánu, nasmerujem trysky topánok tak, aby som sa čo najrýchlejšie dostal k nej. Zosadnem jej na rameno a v očakávaní znenia jej plánu sledujem ako postupne vytriasa z jedného elfského plavidla celú posádku. Tak to som zvedavý s čím nakoniec príde. Žartuješ? ... Práve sa pozeráš na najlepšieho vesmírneho pilota v tejto galaxii! Jasné, že to zvládnem pilotovať! Zakričím do vetra. Teda aspoň dúfam.

Keď je letún položený na streche jednej z budov, presuniem sa čo najrýchlejšie tam, zatiaľ čo aj Jany stratí výšku a zmizne niekde v povetrí. Keď dosadnem do plavidla na streche budovy, objaví sa opäť vedľa mňa. Fuu ... ešteže ti nič nie je. Vždy som nesvoj, keď sa zmenšuješ do tej mini podoby. Usmejem sa na ňu. A teraz sa pozrime, čo tu máme. Prehliadnem si interiér lode a snažím sa pochopiť ovládací panel a priviesť motory do chodu (10). Čo ide až prekvapivo hladko. Bude blbé, keď sa jej spýtam, čo som stlačil, než sa to nakoplo? Hladký štart však preruší hrmenie a šľahanie bleskov naokolo. Vďaka bohu! Nadhodím k Jan. To už sa pri dverách do letúna zjaví Thor v plnej sile s otázkou k aktuálnemu dianiu. Myslím, že my sme zatiaľ v pohode. Odkašlem si. O ostatných nevieme dohromady nič, rozdelili sme sa ešte v sídle. Dodám hrubším hlasom a na Thorove blýskanie sa smerom k elfom, zareagujem streľbou z quadblasterov na najbližšie elfské lode (4, 2, 4, 7) v snahe dohnať Thorových kvalít úderu. Moja streľba však naberá skôr parametre krycej paľby, či varovných výstrelov, než pokus niečo zostreliť. Teraz by sme to mohli skúsiť dostať nejak do vzduchu, čo povieš? Vyslovím skôr rečnícku otázku, snažiac sa zahovoriť poslednú streľbu a pokúšam sa nájsť niečo, čo by mohlo primäť tento stroj vzlietnuť (2). Na prvý pohľad však nenachádzam nič, čo by sa podobalo na niečo z toho čo poznám z vesmíru, čo by mohlo ovládať let lode, tak proste skúšam jednu páku za druhou, jedno tlačidlo za druhým (6).

(41%)

Avengers Tower
Kluziště před Plazou, New York

Zdá se, že ta nová je v pohodě a tak přenesu svou pozornost k větším problémům a sice k té velké mateřské lodi na obloze. Prakticky hned vzápětí jsem sestavil plán, který zahrnoval mě a Jennifer na její palubě a spočíval v pořádně ničivé párty.
Avšak to bylo zhaceno, protože jen co jsem se ohlídl po Peterovi, tak mateřská loď zmizela.
Sakra!!, řeknu si a zatvářím se trochu zmateně.
Dobře, takže plán B, zamumlám, ale to už se nám dostává hlášení od Jarvise, který nás informuje o stavu Manhattanského mostu. Na to právě Peter zareaguje jako první a vyrazí zbrkle na pomoc.
Pete, stůj, zavolám za ním, zapomínaje na použití comlinku, nehledě na naše alias. V tu chvíli mi to bylo jedno.
Kluk jeden pitomá!, ulevím si, sledujíc jak mizí v dáli mezi budovami.
Děti... jak s nimi asi mám pracovat?, řeknu si a trochu zalituji, že jsem nezůstal se Stevem a Clintem ve skupině.

Aby toho ale nebylo málo, soukromě mi Jarvis sdělil, že detekuje průnik do našeho sídla a zatím neúspěšné pokusy o získání Aetheru.
Ale no tak... je neslušné lézt někomu do bytu, když je mimo dům, řeknu v odpověď Jarvisovi a v duchu přejdu na plán C.
Dobře, změna plánu. Cíl nám zmizel a střežený poklad je v ohrožení. Jenny, ty se připoj..., začnu velet, ale přeruší mě prásknutí mnoha rozvětvených blesků, roztínaící mnoho formací letících stíhaček, které vzápětí explodovaly.
Kavalerie dorazila, řeknu si a o úroveň se mi zvedne nálada.
..Připoj se k Thorovi a naší dvojici támhle. Cestou zpráskej všechny co se ti postaví do cesty a nebudou místní, řeknu a předám jí posledních pár komunikátorů, které má dát ostatním, abychom byli v kontaktu.
Jarvisi, vyšli celou Iron Legion na pomoc civilistům s mostem. Priorita, ochrana lidských životů. Dokud nebudou všichni na mostu v bezpečí, nepřátele ignorovat, pokud nebudou bezprostředně ohrožovat záchranou akci, zaúkoluji Jarvise a vypálím z repulsorů (9,6,6) po těch, kteří naši skupinu pokropili plasmovými střelami. Zasáhli Jenn do ramene a Gwen do zad, což jsem jim docela hezky oplatil.

Ale no tak, asi by to chtělo míň výrazné barvy, děvče, řeknu ke Gwen s pousmáním a chtě nechtě ji vezmu do náruče.
My se vydáme nakopat zadky těm zmetkům, co nám lezou do obýváku, řeknu a zaklapnu hledí, načež se podívám na Natashu.
A ty mi vlez na záda, řeknu zcela vážně, i když uvnitř se směju. Tole jí ještě určitě nikdo neřekl. Ale alespoň ji to dostane do varu, proti těm elfím mimozemšťanům. Po pár vteřinách se k ní těmi zády natočím, abych dal na vědomí, že mi má opravdu vyšplhat na záda, protože mám v úmyslu nás co nejrychleji dopravit zpátky do sídla.
Jarvisi, uprav letový model tak, abych naše pasažérky nepopálil, řeknu Jarvisovi a jakmile jsme připraveni vyrazíme zpátky do sídla, kde podle všeho probíhá vpád.

Jo, a dej o všem vědět Furymu. Ať ti dá přístup ke všem satelitům. Chci najít tu mateřskou loď a provést plán A. Já miluju plány A, dodám cestou zpět k sídlu a dávám bacha na letící nepřátele. Snažím se zůstat nízko a vyhýbat se palbě (10).

(35%)

Fight For You
New York

První den v ´práci´.
První den ostrého nasazení, první mimozemská invaze, první úspěchy, první setkání s ostatními, první držkopády a první zranění... bylo toho poprvé moc? Připište ještě i první setkání s panem Starkem osobně, ze kterého, když jsem jej viděla takto ve svém brnění, popravdě i tak trochu učurla.
"Ehm,....j-á jsem v ppohodě, děkuju." vykoktám nakonec, vděčná, že moje maska skrývá moje rozpaky, když nabídne mi odnos, doslova, někam kde se postarají o mou nohu.
Notak holka seber se...máš tu úkol...

Nejraději bych se na místě propleskla, ale onoho proplesknutí dostane se mi z jiné stran.
Webshootery jeli naplno, vůči nepřátelům z jiného světa/planety/souhvězdí/galaxie, ale nějak (3) vytratila se mi zcela z nich muška, sakra. Bylo toho kolem mě tolik a pavoučí smysl jel také na plné obrátky, ale tentokráte byla jejich ruka rychlejší než moje nohy a po zádech, rozlije se mi palčivá bolest, která mě donutí bolestně vykřiknout. Nohy (3) nechtějí dál poslouchat a v další vteřině jsem na zemi, mezi sněhem a kdo ví čím dalším.
Slzy, které se mi drali do očí jsem zadržet už nedokázala, ale díky masce nebyly vidět.

Co si to vlastně namlouvám? Já žádný hrdina nejsem, nepatřím ani sem... ostatní jsou v tom daleko lepší, jsou to hrdinové... já stojím leda tak za starou bačkoru... nehodím se sem, nepatřím sem...

Na okamžik se tak ztrácím ve vlastních myšlenkách a pocitech, že dění kolem mě jde tak nějak mimo mě, takže sebou pak polekaně trhnu, což se ukáže jako blbí nápad vzhledem k zádům, když mě něčí ruce zvedali.
Tak trochu jsem čekala, že to právě bude Pavouk a jeho ruce, ale ani tyhle nebyly tak špatné.
"P-p-ppane Starku..." zakoktám polohlasně. Tohle jsem opravdu nečekala.
Jiné barvy? To spíše najděte někoho jiného do toho suitu, kterému to půjde líp než mě...
Počkat moment!! Co to říkal...? My? Jako, já a... on? Takže... nejsem tak úplný poleno?
Notně popotáhnu a rukou vklouznu pod masku, abych si setřela slzy na tváři, které mi lepily masku k tváři, taky to studilo a taky jsem nechtěla, aby to někdo nějak viděl, což je možná trochu klišé právě kvůli té masce.
Má pravdu, když spadneš, musíš vstát. Musíš, protože nikdo jiný to za tebe neudělá, nikdo jiný ty lidi nedokáže ochránit před zelnýma mozkama. To rozchodíš! Věř, svým schopnostem, věř pavoučí regeneraci (7), věř pavoučímu smyslu, věř panu Starkovi a vše dopadne dobře. Jo, jo! Jen do toho! Nakopeme jim jejich zelen zadky!
Ehm... jeden problém... jakou barvu má vlastně elfí zadek...?" ^^"



(4%)

Totálně v hajzlu
Cela, loď temných elfů


Zase jsem se začínal cítit ve svým živlu, protože zbraněma, kterýma po nás stříleli, mě dostat nemohli. Jen víc nasrat, což se jim stávalo osudným. Wanda s Lornou srážely stíhače k zemi a co se z nich nakonec vyhrabalo, to to slízlo ode mě a kapitána pořádnej nářez. Teda hlavně ode mě, protože já jsem se s tím nesral a rovnou jsem je páral. Ode mě ohledy opravdu nečekejte.

Z jedný takhle sražený lodi se vyhrabalo pár dalších cílů. Jedním z nich byla očividně elfka, protože byla menší, útlejší a měla na sobě méně robustní zbroj. Ne, že by mě nějaká z těchto skutečností byť jen trochu zpomalila. Vyrazil jsem čelně na ně, ale vzápětí "PUFF!" a já se octl v temný kobce. Jen tak tak jsem zastavil ruku předtím než bych udeřil do zdi.
Co to kurva?!, zavrčím, trochu se nahrbím a celý se naježím. Během mžiku si uvědomím, že tu nejsem sám, ale je tu taky Steve, který se komunikátorem pokouší spojit s ostatníma.
Tu nejlepší flašku whisky na to, že se nedovolá, řeknu si v duchu a trochu se ušklíbnu. Věděl jsem, že nemůžu prohrát. A taky že ne. Nikdo neodpovídá.

Po chvilce, když to vzdal, se na mě otočil s tím, jestli se skrz to dostanu.
Hmm... uvidíme, řeknu a uvědomím si, že jsem měl drápy po celou dobu vytažené. Proto se přesunu ke zdi. Trochu do ní drápem cinknu, abych zjistil na co se mám připravit. Kámen se chová jinak než kov. Proto když si uvědomím, že se jedná o nějakou horninu, tak si odfrknu. Horniny jsou nejhorší, ale stejně jsem se rozhodl to prubnout.

Připravím si pravou ruku, zatímco stáhnu drápy levé ruky zpátky dovnitř. Pak se rozmáchnu a pokusím se jedním, dvěma úderama otestovat sílu stěny naší cely. Pokaždé se od toho mé drápy jen odrazily.
AU, au! Kurva!, zanadávám v duchu, protože to není nic příjemnýho a opravdu to bolelo. Drápy stáhnu zpátky a zakroutím hlavou.
Ani hovno... vypadá to, že to budem muset vzít trochu víc po staru, řeknu a ukážu nahoru na místo, kde byl asi poklop. Pak se trochu skloním a spojím ruce, abych udělal kapitánovi stoličku.
Dělej, nemáme celej den. Mrkni se, jestli se to nedá otevřít, řeknu a počkám než mu to doteče, abychom se už odtud sakra dostali.

Zajatce neberou. Tak kým jsme?

Loki svou reakci zkouší obhájit, možná i vzbudit trochu lítosti. To by možná fungovalo, byl by to někdo jiný než on. Jasné, pětatřicet let zavřený v jedné cele je pěkně blbý, jsou ale ti, kteří si to zaslouží. "Nad následky jsi měl přemýšlet předtím si zaútočil na náš svět. Těch několik tisíc mrtvých přišlo o víc než jen o svou svobodu..." Přestože se Tonymu, Natashe a ostatním podařilo tehdejší útok zastavit, mrtvým to život nevrátilo.
Každý je svého štěstí strůjce a Loki ode mě lítost čekat nemůže. Spíš by měl uznat, že si ten svůj trest zasloužil, třeba by mu to přineslo i nějaký ten klid.

Na to teď ale není vhodný moment.
Protože naše šance se odsud dostat se dosti snižují. Součástí Lokiho trestu byla i ztráta magie a jediné, čím může přispět, jsou znalosti. Neberou zajatce? Hmm, tak proč nás nezabili rovnou? Proč nás vůbec někam zavírat?
Poznámku o tom, že je teď stejně k ničemu jako já, nechávám plavat stranou. Věřím že k hádce se najde příležitost i později.

"Proč já vůbec dneska vylejzal z postele..." Povzdechnu si, zatímco si v duchu projíždím všechnu svou zásobu hlavic na šípy. Elektromagnetický impulz? To sotva pomůže. Uspávačka? To až mě Loki začne štvát - a kdo ví, zda nejdřív uspím jeho či sám sebe. Výbušné? Příliš riskantní, ale...ale jako ta poslední varianta bych to zkusit mohl. Maximálně nás to zabije.

"Tak za svůj největší přínos považuj cíl nezačít rodit. Jinak nás mohu zkusit vyhodit do povětří...tedy tu zeď, ale s velikostí zdejšího prostoru to může dopadnout jakkoliv." Museli bychom mít víc štěstí než rozumu a přestože já rozum nevlastním, štěstí se mi taky na paty dvakrát nelepí. "Co myslíš? Chceš umřít teď nebo až za tři, čtyři dny?"

Čert na koze jel...

Kluziště Plaza, New York, 21. prosince 2015

Pálit tady municí po mimozemských letounech anebo házet nožem po temných elfech se ukázalo jako značně neefektivní snaha o pomoc Zemi. Buď jsem dnes měla příšernou mušku anebo spíše nejhorší vybavení ze všech. Poprosila jsem tedy JARVISe o zprávu o stavu civilistů, což by přišlo jako krok správným směrem ve snaze stát se užitečným.

Po jeho zprávě jsem přikývla, že rozumím, avšak než jsem se skrze komunikátor stihla s kýmkoliv domluvit na dalších (rozumných) krocích, mladý pavoučí muž vzal prostě roha. Nevěřícně jsem jen zakroutila hlavou. Snaha o to se dobrovolně nechat zabít a sám se mu dařila na jedničku. Tady nešlo jen o jeden bortící se padací most jako ze středověku, ale o to, že proti haldě útočících emzáků mu nemá kdo hlídat záda. Ale to nebyl tak úplně můj problém. Pavoučka měl ve výchově spíše Tony.

Iron Man už střádal své plány zahrnující Jennifer a její výlet na mateřskou loď, když tu náhle obří kolos z oblohy prostě zmizel. V jediném mžiku oka byl pryč. Což znamenalo, že se něco děje. Něco dalšího než jen točící hromady mimozemšťanů. Dle odhadů tohle nás jen mělo zaměstnat od skutečného cíle, kterých mohla být jen jedna věc…

Přemýšlela jsem, že poprosím JARVISe a zprovoznění kterékoliv elektronicky ovládané motorky v blízkém okolí, kterou bych mohla použít pro svůj elegantní a rychlý přesun, když Tony měl očividně vše pod kontrolou aspoň do úrovně, do jaké to jen pod kontrolou mít mohl (včetně starostlivosti o slečnu růžovou) a chtěla se vydat na pomoc naší druhé omladině, když tu jsem uviděla rudou zbroj z její zadní strany.

Překvapeně jsem zamrkala a na mysl mi vešla odpověď stylu No to si děláš prd…, čímž teatrálnost celé situace ještě umocňovaly blesky vládce hromů. Nakonec jsem jen pokrčila rameny a skočila Tonymu prostě na záda.

Kov jako kov a elektronika…

“Jennifer, buď opatrná,“ zvolala jsem konečně nahlas přes sílící hluk v okolí a střelila jsem zbraní po nejbližším nepříteli (10), který měl očividně snahu strhnout mě Iron Manovi ze zad. Já se však držela jako klíště. Dost nebezpečné klíště.

“O čem víš, a my ne, Tony?“ otázala jsem se spíše řečnicky. Bylo celkem jasné, že tady se jedná hlavně o Aether.

(42%)

Nevzdáme se

Jediným výsledkem mého bušení do tmavé stěny jsou bolavé ruce. Nic, čím bych se jindy nechala zastavit, teď mám však dojem, že jakákoliv hrubá síla nám bude k ničemu stejně jako naše schopnosti. Tady nejsme nikým jiným než obyčejnými lidmi a to mě na tom štve asi nejvíc. Nemožnost se bránit, ztráta svobody, beznaděj.

Ani Wanda z toho není nadšená, zkouší se dovolat dál, na moment tedy začnu vnímat okolní zvuky, zda třeba neuslyšíme nějakou, jakoukoliv odpověď.
Nic.
Nikdo nás neslyší a nikdo o nás neví.
Ale budou nás hledat. Alespoň v tomhle už nejsme sami, můžeme doufat a přestože svůj život nerada vkládám do rukou jiným, teď to je myšlenka, které se držím.
"Nikdo nic. Vypadá to, že si tu chvíli pobudeme. Nesnáším cely."
S mírným zamračením pohlédnu vzhůru, kde se stěny zužují a kde musí být nějaký průchod. Hmmm... Ale tak proč ne, za zkoušku to stojí.

Vznést se mi povede až na podruhé (1,6) což plně odpovídá stupni mých zkušeností s tímto způsobem užití schopností. Necítím se u toho dvakrát stabilně, přesto se to snažím ovládat a dostat se vzhůru, abych to prozkoumala tam. Kdo ví, třeba byli hloupí a náš problém nebude nakonec zas až takovým problémem.
Kdy se ze mě stal optimista?
To přejde. To zas určitě přejde.

Krátká roznětka

Cela, loď temných elfů

Nad následky jsi měl přemýšlet předtím, než jsi zaútočil na náš svět.
Nad následky jsi měl přemýšlet předtím, než jsi zaútočil na náš svět.
Hněv mě sevře prudce, před očima se mi až zatmí. Hluboký nádech. Hluboký výdech. Nemá to smysl, zbytečná ztráta energie. Uklidnit se (3).

Barton mele o vyhazování do povětří... a poznámka o mém vlastním největším přínosu už je moc.
Vykročím k němu a prudce jej přirazím ke zdi (6), svíraje jeho hrdlo pevně, aniž bych jej přímo rdousil, loktem mu drtím hruď proti stěně cely. Zalituji na moment, že vzhledem těhotné zrzky sotva mohu kohokoliv zastrašit, ale ani má ženská podoba není z nejmenších a fyzickou sílu jsem neztratil.

"Trochu si to ujasníme," zasyčím. "Ty. Nemáš. Absolutně. Ponětí, co tomu zpackanému útoku předcházelo, ani čím vším jsem si prošel, ani nemáš nejmenší právo naznačovat, že je to celé moje vina. Myslíš si, že ztratit na pár dní vlastní vůli je kruté? Neodpustitelné? Co takhle na roky?" sevření maličko zesílí.

"Pokud si nechceš vlastní sebelítost ukrátit o hodných pár let, doporučoval bych ti zavřít hubu a odpustit si tenhle typ poznámek. Už jsem jich slyšel příliš... už mám dost situací, ve kterých není vítězství, a připomínek vlastních selhání," dodám, pohled zúžený.
"V mé situaci bys sám sotva jednal lépe," ušklíbnu se trpce a pustím jej.

"A klidně si posluž," poodstoupím. "Výbuch by ublížil hlavně tobě, a dobře mířený šíp by byl momentálně spíš vysvobozením," ušklíbnu se na něj provokativně.

Hormony, hormony...

"Že zrovna ty teď mluvíš o sebelítosti..." neodpustím si jen chvíli poté, co mě přitiskne ke zdi. Ruku má kolem mého krku, loktem se mě snaží udržet v koutě a není to nic příjemného, já sám ale už zažil horší. Jen s velkým sebezapřením nereaguji dle naučeného instinktu, nepouštím se do boje, nesnažím se jí ze sebe dostat. Rád bych, vážně rád bych použil několik dobře naučených chvatů a naši pozici obrátil, ale - ale k čemu přesně by mi to bylo? Abych se cítil o něco líp? Abych mohl machrovat, že jsem vyhrál nad těhotnou ženskou?
Není to těhotná ženská. Je to Loki.
Je to Loki, který je teď náhodou těhotná ženská a i já mám své hranice.

Což ale neznamená, že budu mlčet. To mi nikdy dvakrát nešlo, obzvláště ve chvílích, kdy ticho byla ta nejvíce rozumná varianta. Coulson říká, že má pusa nemá pud sebezáchovy a zrovna v tomhle s ním musím souhlasit.
"Takže teď mi budeš tvrdit, že si tehdy nejednal dle vlastní vůle? Vtipné a já si myslel, že tahle výmluva je už dávno ohraná." Popichuji jí dál, moc dobře si vědom možných následků. "Hlavně dost pomůže všem těm, kteří za to zaplatili." Pohled mi o něco ztvrdne. Ani na moment nevěřím, že by za Chitauri Loki nemohl, i kdyby však nejednal dle svého vlastního uvážení, stále to z něj nesmývá jeho vinu. Stejně jako to nesmylo vinu mou.

"A co se týče prohraných bitev a vlastních selhání...v jakém pohádkovém světě že si to žil?" Pokračuji dál ve výsměchu, který už dávno ztratil veškerý humor. "Protože život je jen řetězech vlastních selhání. Jestli stále doufáš, že ne, že tě čeká něco lepšího, tak mi tě je docela líto."

Na hormony lze svést leccos

Cela, loď temných elfů

"Jednal jsem podle vlastních možností," blýsknu po něm pohledem, hněv, který se maličko otupil rázným přiražením Bartona ke zdi a výhrůžkami, se jeho poznámkami zase zvedá.
Dlaň bezděky položím na břicho. S bolestí to není lepší, měl bych se uklidnit... dlouze, dlouze potlačovaný vztek však koluje žilami trpce jako jed.
"Snažil jsem se přežít. Snažil jsem se neztratit příčetnost - úplně," zasyčím, hluboce mě mrzí, že postrádám Kámen či schopnosti. Názorná ukázka by mu možná otevřela mysl, pokud mu zbylo vůbec čím porozumět.

"Snažil jsem se vyhovět někomu, kdo mi nabídl službu nebo smrt. Snažil jsem se prohrát, aniž by to tak vypadalo, protože moje výhra by nepřinesla nic dobrého nikomu. Moje vláda nad Midgardem by byla vládou zpustošené země plné zrůd, kdyby Chitauri uspěli. Myslíš si, že bych dovolil Selvigovi ach tak příhodně zakomponovat systém, kterak uzavřít portál, kdyby ne? Že bych velel ubohým drobným částečkám armády proniknout skrz, a ne nechat vás zdevastovat plnou silou Chitauri?" postupuju blíž a blíž, a vlastně ani sám netuším, co mě drží zpět nepustit se do blonďáka pěstmi.

"Oh ano, pohádkový život, žít neustále v bratříčkově stínu, snažit se neustále vyrovnat, snažit se neustále pro cizince, kterého jsem nazýval otcem, být synem, na kterého by mohl být také pyšný... Aby se každá snaha obrátila proti mně, každý projevený talent stal důvodem k posměchu, každá oběť byla převrácena ve zlý skutek, každá drobná nalezená špetička štěstí udupaná v zárodku. Být svědkem, kterak má 'vlastní' rodina zotročuje mého prvorozeného syna, vězní druhorozeného, exiluje třetího, i mou dceru, vraždí mé nejmladší... čistě pro to, kdo jsem," hlas se mi na moment zlomí, ale nenechám se tím odradit od vodopádu slov, který byl zatraceně dlouho dávno splatný.

"Chudáčku, s několika dny pod cizí kontrolou, s ženou, která tě nemohla vystát..." ušklíbnu se, "...s přáteli, kteří by pro tebe dali život a se statisíci, kteří k tobě vzhlíží jako k části týmu, který chrání jejich neschopné kůže, to musí být vážně hrozná, krutá realita k žití."

Jak daleko zajdeme?

Smál bych se, kdyby mi to pevné sevření mého krku dovolovalo. Úšklebek si přesto neodpustím, však tenhle proud ublížených slov si jistou odezvu zaslouží. "Kdo že mě to předtím nařkl ze sebelítosti? Posloucháš se vůbec?"
Chudinka Loki, který neměl na výběr a který je vlastně hrdinou, když nám dovolil vyhrát. Neznám všechny detaily, ty ale ani nepotřebuji. Z mého pohledu je situace jasná, Loki zabíjel, dovolil zabíjet, zvolil si ničení a tragédii - a teď, možná z důvodu zachování vlastního rozumu, si to odmítá plně přiznat. Dělá ze sebe toho, který trpěl a který k tomu všemu měl právo a kdyby se mi to nepříčilo, už dávno bych mu vrazil pár facek, aby se konečně vzpamatoval.

"O, jak hrozné muselo být žít po boku bratra, který tě miloval a který by za tebe položil život." Pokračuji dál v jasné provokaci. "S otcem, který se tě rozhodl brát jako vlastního, přestože tě mohl na místě zabít a s matkou..." Odmlčím se, snažím se najít ta správná slova, která by mohla vyjádřit mateřský přínos v každém živote, nakonec ale jen pokrčím rameny. "S matkou. To asi víc ani nepotřebuje." Chápu, ani to nebylo jednoduché, ale taky si jsem vědom, že mnoho věcí je vyprávěno tak, jak to vidí on a nikoliv tak, jaká je skutečná pravda.
Tuhle taktiku znám.

Byl bych překvapen, kdyby mi do tváře nevmetl i něco z mého vlastního života. Na chvíli se ve mě zvedne trošička vzteku, vždyť on o ničem vlastně vůbec nic neví, pak to ale nechávám být. Nechci se jím nechat vyprovokovat, nechci se jím nechat dostat do kolen. Už nikdy.
"Hrdina Loki. Vrah tisíců, ne-li více a přesto hrdina. Sám přežil a nezbláznil se. Může se na sebe podívat do zrcadla, aniž by se mu chtělo zvracet, může vyžadovat respekt, aniž by nejdřív prosil o odpuštění." Pokračuji dál, stále se šklebíc, teď už ale i připraven k obraně, bude-li třeba. Nebo ne?
"Nebo si snad svou vinu nikdy ani nepřipustil?"

Nerozvážně

Cela, loď temných elfů

"Nic o ničem z toho nevíš," zasyčím. Jakékoliv pokusy se ovládnout, zůstat jen u slov... vyletí pomyslným oknem, když si Ostrostřelec otevře pusu. Bratr, který mě miloval a položil by za mě život... za určitých podmínek. Kterému nevadilo ukončit život mého syna. Který považoval bití, hladovění a mnohonásobné zneuctění mého těla hrstkou stráží za spravedlivý, zasloužený trest... To samé 'otec', který mě vychoval ve lži a udělal by cokoliv, abych se choval podle jeho představ.
Vskutku, záviděníhodná rodina.

A posměšná slova o hrdinovi Lokim... jsou tou poslední kapkou. Prudce a rychle se rozmáchnu, s pěstí mířící přímo na Bartonův nos (9).

Škoda, že druhý pokus, druhý rozmach mine (3), přeruší jej zášleh daleko ostřejší bolesti v břiše, zlomím se s pase a s nedobrovolným zaskučením klesnu na kolena, stáhnu se do schouleného klubka na zemi, paže kolem břicha.
"Idiote pitomá, ignorantská," syčím, polykaje slzy, a sám netuším, jestli svými slovy myslím Ostrostřelce nebo sebe.

Bullseye!

Trefa do černého. Nic nezasáhne tak jako pravda, především je-li to pravda, kterou odmítáte vidět.
"Že zrovna..." Chci pokračovat dál, pokoušet svůj osud a čekat, jak daleko to zajde, Loki ale volí tu jedinou obranu, kterou lze použít. Násilí. Rány pěstí a jasně namířený vztek. Obviňování druhých, protože to je jednodušší než vina vlastní.
Ráně pěstí se nebráním.
Mohl bych, samozřejmě že bych mohl. Věřím si, že bych jí chytl v letu, následně využil setrvačnosti a naše pozice jednoduchým chvatem obrátil, ale - ale proč?
Není to zdravé a vidět celou tuhle výměnu názorů nějaký cvokař, měl by materiál na měsíce, ne-li roky, to mi je ale jedno.

Aw, nos, ne... Automaticky se rukou chytám za postiženou část, na moment ignoruji Lokiho, který se náhle kácí na kolena a pak do klubíčka na zem. Nos bolí, nedá se ale říci, že by to bylo úplně nepříjemné. Spíš...Spíš jakože žiju. Protože takovýhle pocit jsem už nějakou tu chvíli neměl.
Adrenalin, bolest a krev - bez toho už můj život nedává smysl.

"Mluvíš o sobě nebo o mě? Těžko rozeznat." Ruku od krve si otřu do kalhot, pokračování téhle rozmíšky už ale nemá cenu. Nejsem sadista a nebudu kopat do někoho, kdo je už očividně na dně. Ano, zasloužil by si to, zasloužil by si to za to, co udělal i za to, co neudělal, za všechnu tu vinu, kterou si odmítá přiznat, ale - ale ne.
Nejsem jako on.

S mírným povzdechem sundám svou bundu a nechám jí přistát na Lokiho zkroucené tělo. Nějaká zima tu není, ale kdo ví, jaké potřeby těhotné ženské mají!
Sám se pomalu podél zdi sesunu k zemi a s opřenou hlavou a pulsujícím nosem čekám. Na co?Na další kolo? Nebo na záchranu, která nikdy nemusí přijít?

V koncích

Cela, loď temných elfů

Schoulený na zemi, s Ostrostřelcovou krví na kloubech prstů, s nastálým tichem... s jen neochotně polevující bolestí v břiše, s pocitem prohry.
Tohle... šlo do hloubek Múspelheimu dřív, než by jeden šeptl 'žezlo'.

Cosi na mně přistálo. Bartonova bunda... proč? Na moment nejsem schopný srovnat myšlenky, nechápu. Prvně provokuje, pak si nechá vrazit pěstí - a já ani na moment nepochybuji, že kdyby chtěl, mohl by učinit minimálně pokus se ráně vyhnout - a pak má péči o mé tělesné teplo.
Zmatený do hloubi kostí, o něco posunu tvář, abych na něj ze svého klubka viděl, ačkoliv se jinak zatím hýbat nemíním, nehodlám čelit nové várce odeznělé bolesti.
Proč?
A v tichu plyne minuta za druhou, neb nedokážu nalézt jízlivá slova, jak bych tohle gesto ohodnotil. Zvláště, když nechápu...
...
...
...

"Prvně... mluvils o vině," naruším ticho pak, o hodnou chvíli později.

"Není pravda, že si ji nepřipouštím. Už ani netuším, jaký je to pocit, necítit se provinile," přiznám tiše, vážně. Pokud míní dál pokračovat v posměšcích... asi nemám sílu mu vracet stejným.
"Jen... za vinami ohledně toho, co se stalo mým dětem, že jsem nemohl zabránit smrti matky, ani se s ní rozloučit, z toho, jak dopadlo mnohé, se... méně osobnější věci ztrácejí. Necelá devadesátka padlých Midgarďanů, při celém útoku... či pár dní, které jste se Selvigem strávili pod mocí Žezla."

Stáhnu se do pevnějšího klubka. Nerad to uznávám, ale za bundu vděčný jsem. Jakkoliv mi zima většinou příliš nevadí, v tomhle těle ji vnímám hůř - a lehké šaty nošené k obsluze v obvykle přetopené čajovně příliš nehřejí.
Zvažuji slova, která teď použít - neb výběru jeho k mému tehdejšímu plánu nelituji ani nyní. A stejně tak vím, že bych mohl mlčet, nenechávat mu materiál k dalšímu posměchu...

"Mrzí mě, čím sis kvůli mému výběru musel projít."

Nečekaný zvrat

Tmavou celou se rozlehne ticho a my zůstáváme sami jen se svými myšlenkami. Netuším, co přesně se honí hlavou Lokimu a nevím, zda bych to vůbec vědět chtěl. Sám mám svého dost, problémů i viny, krve na rukou, lítosti i ztráty.
Zatímco on nenávidí nás, já se jen snažím nenávidět jeho namísto sebe. Natasha by byla ráda. Možná. A možná bude lepší, když se o tomhle všem nikdy nikdo nedozví. Co se stane v cele, zůstane v cele. Možná i navždy, vezmu-li v úvahu, že netuším, jak se odsud vlastně dostat.
Buďme ale pozitivní, nos zlomeně nevypadá. Musíme se radovat z maličkostí, ne?

....
....
....
Překvapeně sebou trhnu, když uslyším její hlas. Čekal jsem další a další ticho, možná několik praktických vět z nutnosti či pouhé nadávky a urážky, Loki ale....že by si některá má slova vzal k srdci? První člověk na tomhle světě.
Svěřuje se, omlouvá se. Svým způsobem.
Jak mám na tohle kurva reagovat? Jak se mám po tomhle zatraceně cítit?

Někdy...někdy je lepší necítit nic.
"To...to chápu. A někdy je jednodušší nenávidět ostatní než sám sebe." Odpovím po nějaké té uběhlé sekundě. Netuším, proč v tomto rozhovoru pokračuji a proč můj hlas ztratil předchozí tón výsměchu, netuším proč se nechávám strhnout náhlou atmosférou tiché, smutné, beznadějné důvěry, ale - Ale co jiného mi zbývá? Nikdo krom nás dvou tu není a kdo ví, jestli vůbec někdy ještě bude.
"A někdy vlastní bolest zastíní bolest ostatních...." Protože to dělám i já. Protože mé vzpomínky na ten památný útok jsou...jsou poskvrněny osobní ztrátou. Prohrou a vinou, kterou radši svalím na Lokiho, než abych se s ní musel vyrovnat sám. Přestože to nakonec taková ztráta nebyla.

"Yeah, to mě mrzí taky. Ale řekni mi, proč já?" Navraťme se k té chvíli, k tomu momentu, kdy Loki natáhl své Žezlo a dotkl se mé hrudi. "Mohl si mít kohokoliv, možná i Furyho. Naprosto kohokoliv, tak proč já?" Hloupá otázka, já vím. Vlastně znám i odpověď, mé schopnosti mě učinily tím nejlepším nástrojem, ale...Ale někdy jeden nechce být jen tím nejlepším nástrojem.

Invaze

New York, 18:30, 21. prosince 2015

Peter, Jennifer, Janet, Natasha, Anthony, Peter, Gwen

Peter se bez meškání vrhá na pomoc civilistům na mostě. S pavučinami a cedulí se mu podaří vytvořit částečně únikovou cestu pro většinu, ale zatímco se se soustřeďuje na záchranu, letouny se soustřeďují pro změnu na něj. S mnohými zásahy laserových střel začíná Pete pociťovat na vlastní kůži jejich zájem docela palčivě, o nejrůznějších malfunkcích zaměřovacích a vyhodnocovacích systémů, které jeho suit začíná vykazovat, nemluvě.

Jarvisův časový odhad se však Peterovi podaří prodloužit, minimálně do doby, než pomocnou ruku přiloží Legie. Jeden velmi dobře mířený zásah jednoho ze šťastnějších letounů ho přiměje ztratit rovnováhu, a Pete padá proti vodní hladině.

Janet se podaří odchytit jeden z letounů, a při troše snahy se jí z něj povedlo vytřást jeho posádku. Peterovi se podaří ho nastartovat bez větších problémů, leč systém mačkání čudlíků, než se něco nestane, se neukáže být zrovna šťastným - letoun vyrazí jako šipka kupředu, ale začne se po vodorovné ose točit, strop střídá podlahu a naopak tempem, který by zahanbil jakoukoliv z pouťových atrakcí. Thorovi se podaří opustit plavidlo zavčasu bez zranění, Quillovi zběsilá rotace způsobí pár řádných modřin, ale Janet je daleko potlučenější... a po pár momentech jsou její zvratky prakticky na celém interiéru letounu, než se Peterovi podaří let stabilizovat.

"Rozumím, pane. Je tu ještě jedna věc... ztratil jsem spojení na některé ze členů týmu. Slečny Maximoff a Dane, agenta Bartona, Kapitána Rogerse, a Logana. Poslední údaje z jejich komunikátorů ukazují jejich pozici na stejných souřadnicích, jako byla před zmizením mateřská loď flotily," informuje Jarvis všechny. Při nízkém průletu městech k sídlu má Tony možnost zahlédnout Kapitánův štít na zemi, ležící na ulici před čajovnou.
"Mateřská loď se stále nachází v orbitu Země," informuje pak Jarvis poté, co je mu umožněn přístup k dalším informacím, s dodatkem souřadnic současného výskytu.

Tony s Natashou a Gwen dorážejí do sídla. To je v těsném sevření asi dvaceti letounů a několika desítek elfů, bránících vám v přístupu už zdáli - v husté palbě laserů je několikrát zlehka a nepříliš vážně zasažena Natasha, daleko vážněji zejména do břicha zasažena Gwen a automatické zaměřování střel Tonyho obleku je poškozeno.

V celách, mezi nepřáteli (Steven, Logan, Clint, Wanda, Lorna, Loki)
Lorna, které se podaří vznést se k poklopu, nalezne kovu velmi podobnou látku, která je součástí otevíracího mechanismu. Při řádném soustředění (pouze hod 10) by se jí mohlo podařit si s cizí slitinou poradit.

Kapitán na Loganových ramenou má příležitost prohlédnout si systém otevírání cely, jak jenom v tlumených světelných podmínkách zmůže. "Zkusme to naopak, tohle možná bude chtít trochu jiný přístup než rána pěstí," navrhne pak.
Logan vybalancovaný na jeho ramenou může objevit pár slabých míst jinak dobře navrženého systému, při precizním a přesném (pouze hod 10) zásahu drápem si může s otevíracím mechanismem poradit.

Letouny armády temných elfů: 475 (-12 Thor, -8 Peter P., -2 Peter Q., -1 Janet = 452)
Malekith: 600HP

You Spin Me Right Round
New York

Obyvatelé letounu jsou pryč a my jsme zabrali jejich místo.
Však trochu se polekám když venku rozezní se hromy, i blesky, a v letounu se ozve známí hromový hlas, který ale rozhodně nepatřil nepříteli.
"Thore!" vypísknu nadšeně a v tento okamžik zapomenu celkově na nějakou probíhající invazi kolem nás a vyrazím k němu abych jej stejně nadšeně objala.
Jeho neobejmout bych si nikdy neodpustila, přece jenom kromě toho, že byl přítelem, kdy se jednomu poštěstí obejmout takovou horu svalů, ocelových svalů, svalů, na kterých rostli ještě svaly těch svalů.... tedy, né, že by je Peter neměl, to jako né. On je taky moc dobře stavěný, to jako jo o tom žádná...ehm... asi toho raději ponechám....

Protože Petovi letecké dovednosti jsem asi přecenila, nebo podcenila?
To je jedno, každopádně když letoun ostře vyrazí, mám co dělat abych se udržela, což, ale v zápětí není už nijak vůbec podstatné, když si jeden začne připadat jako v bubnu pračky. Ještě aby se tak zapnulo ždímání...
Dole je nahoře, nahoře je dole a všechny směry jsou tak nějak mimo a všude okolo zároveň a setkání se zdejším vybavením není zrovna dvakrát příjemné.
"P-eee....ttt-eee!" Já tě asi zabiju...
Možná nebudou tyhle moje myšlenky tak zcestné až se zastavíme, pokud se zastavíme. Možná raději pro něj, abychom se nezastavily.
"Ghm... Blehm..." někteé věci uvnitř už měli rotující síly dost a rozhodli se utéci ven a projevit tak svůj názor o téhle celé věci a spatřit tak světlo světa. Skvělé...

Když letoun konečně srovná svůj let, jistou chvíli nepociťuji žádný přílišný rozdíl, protože moje tělo a mysl uvnitř stále rotovali dokola. A žaludek s nimi držel basu.
Pomalu se to ale začalo ustalovat, ale celí člověk mě bolel, jako kdyby se po mě prošlo stádo koní, žaludek stále na vodě a tak jsem zůstávala ležet/sedět, podle toho jak mě to naposled vyhodilo.
"P-e...te..." zašeptá, tiše se zavřenýma očima.
"....zab-bi...grg....ughm..." přicházející nesouhlas od žaludku do krku (4) zadržet nedokážu, ale dál už ven z pusy nešel, nepustila jsem ho. Radši jsem to spolkla. Už tak toho tady bylo dost.
"...bi-ju tě..." Samozřejmě né doslova, pořád jsem ho milovala, ale v tenhle okamžik, bych ho nejraději uškrtila vlastníma rukama.

Dám tomu nějakou chvilku než pak pokusím se postavit, ať už sama či s jeho pomocí, nějak na nohou (9) udržet se víceméně dokážu.
"Tak...fajn..." hluboké nádechy, pomalé, hluboké nádechy.
"Teď ale... do nich." pronesu, ale když vidím to ovládání (3), nemám vůbec tucha, co co je, nebo k čemu to slouží a co to bude dělat.
"Co budou zbraně?" zeptám se ho. Teď se předveď vesmírný kovboji...


(39%)

Srdce

Cela, loď temných elfů

"Ano... Fury by byl daleko smysluplnější volba," klidně přisvědčím, zavřu oči, v pokusu vybavit si lépe ten den.

"Nemůžu říct, že by moje vzpomínky byly nejostřejší. Dlouhé nošení Kamene mysli ovlivňuje nositele... a můj... tehdejší mentální stav taky nebyl nic, o čem by se daly psát chvalozpěvy," nakrčím obočí. Jako vzteklý pes, vypuštěný Tím Druhým, opojený špetkami nadvlády tu i onde, možností být obávaný, nejen... princátko k trápení a k výsměchu, nejen nejslabší z bratrů. "Ale tímhle jsem si jistý, a za tím si i stojím. Máš srdce."

O něco se posunu a znovu na Ostrostřelce pohlédnu. "Záleželo mi tehdy na tom, aby ten, koho podmaním Žezlem, šel pevně za svým cílem... aniž by přitom postřílel desítky dalších, čistě proto, že může. Pod přímým vlivem Žezla se mnozí měnili, sám... jsem měl možnost okusit jeho účinky. Osvobozovalo mysl od otázek morálky či spravedlnosti, zbyla jen jediná pravda, jediná cesta. A já jsem přesvědčen, že zvolit kohokoliv jiného než tebe tehdy, leží na té cestě daleko víc těl... než těch osm."

Uh!

New York

Připoj se k Thorovi a naší dvojici tamhle. Ok... "Vy taky," kývnu na Natashu zpět s pousmáním, než se rozběhnu směrem blesků.
Ne, vůbec nejsem zklamaná, že s panem Starkem letí Gwen. Vůbec... mě to nemrzí.

Popotáhnu a cestou se snažím smést tolik elfů (6) a strhnout tolik letounů (10) kolik jen svedu - po momentě cesty se však zarazím. Jak se k nim mám připojit? Thorovi stačit nebudu, a Janet s panem Quillem ani nevidím.
"Ehm... kde jste kdo?" prohodím do komunikátoru. "Janet? Petere?"

Vzápětí mě uzemní Jarvisovo oznámení. "Oni jsou na té lodi??" Rozhlédnu se poplašeně. I přes svaly a sílu zarazit rozjetý náklaďák si opět připadám jako malá ztracená holka. Pět z nás je kdesi nahoře, kdoví jak se jim vede, kdoví, co dělají - a kolem se to pořád rojí letouny ničícími domy a ubližujícími civilistům, jako bychom v jejich řadách žádné trhliny nespáchali.
S rozběhem a výskokem, odrazem od nejbližší budovy se pokusím vyskočit na nejbližší letoun (9), a zkusím jej hrubou silou dostat buď za Peterem, nebo za těma dvěma.

(9%)

V kotci
Cela, loď temných elfů

Steve si s mou pomocí vyšplhal na moje ramena a natáhl se, aby se rozhlídl po možným otevírání. Chvilku to trvalo, ale pak prohlásil, že bychom to měli zkusit naopak, protože tohle bude chtít asi jiný přístup než je rána pěstí.
Hrm..., zabručím a pomůžu Steveovi slézt z mých ramen.
Dobře, tak teď je řada na mě, řeknu a počkám, než se k tomu kapitán uvolí, načež po něm začnu šplhat. Jsem si moc dobře vědom, že jsem o něco těžší než normální člověk, ale zrovna on by s tím neměl mít problém. Až tak těžký zase nejsem, avšak ani tak si neodpustím kousavý komentář.
Ale ale, vypadáš zadýchaně.. že by už ty roky dolejhaly?, řeknu lehce kousavě avšak zcela jasně v žertu.
S tou motorkou a těma třema šťabajznama v štyryaštyřicátým jsi takovej problém neměl, dodám a zachechtám se. Vůbec si nepřipouštím, že bychom se odsud nedostali. Spíš se snažím zabít čas, než se odtud prosekáme nebo dokud nás nenajdou.

Jakmile mě Steve vybalancuje, tak se pustím do ohmatávání a ohledávání poklopu a samotného zavíracího mechanismu. Vypadá to, že je tam pár škvír.
Nemel sebou, jdu na věc, řeknu a s tichým *snikt* vytasím osamocený dráp mezi ukazovákem a prostředníčkem pravé ruky. Hned na to ho narvu do štěrbiny, snažíc se nás tak dostat ven.

Prvních pár škrábnutí (6) se zrovna moc nepovedlo. Dráp se nezasunul dost hluboko, abych vůbec na něco dosáhl. Zkusil jsem to tedy znovu pod trochu jiným úhlem (6), ale zdálo se, že to nepomohlo ani trochu. Chvíli jsem to ještě zkoušel, než jsem svůj dráp vytáhl a zkusil to ještě jednou a to o něco silněji (2).
Au..kurva!, zavrčím a ulevím si od plic. Nejen, že mě to zabolelo, ale navíc se tam ten posranej dráp zadrhnul a nejspíš zasekl. Párkrát zkusím zatáhnout (2) ale ani se to nepohlo.
Hlavně mě neshoď... jsem zaseklej!, řeknu vypomůžu si druhou rukou, kterou se chytím za ten zaseklý dráp a zatáhnu znova. (5) Zdálo se mi, že se to trochu pohnulo a tak zatáhnu znovu (3). Nic.
DO HAJZLU S TÍM VŠÍM!!, zařvu už pořádně frustrovaně a zaberu plnou silou oběma rukama (6). Dráp vyklouzl s odporným zaskřípáním o kámen a já se chtě nechtě řítil dolů. Cestou jsem se ještě práskl hlavou o zeď až to zadunělo.
******* ********* *** *** *** ** ** ** ** *** *****!!!, ulevil jsem si, držíc se rukou hlavy a posadil jsem se.
Tohle nikam nevede, řeknu nakonec a jde vidět, že mám náladu zase o několik stupňů níž.


(ano, schválně píšu "štyryaštyřicátým" se "š")

Invaze
New York, Sídlo avengers

Během dní jako je tento se cítím opravdu pod psa, zvlášť když mi Jarvis hlásí, že prakticky půlka našeho týmu jen tak zmizí. Steve, Logan, Wanda, Clint i Lorna jsou nezvěstní, přestože poslední známá poloha komunikátorů byla na místě, kde jsem je předtím zanechal.
Zmizeli a zmizela i ta mateřská loď... hmm, to by mohlo spolu souviset, řeknu si a onen poznatek si poznamenám na potom.
Rozumím, mrkneme se tam při cestě, odpovím Jarvisovi a povzdechnu si. I na někoho tak komplexního a excentrického jako jsem já, toho začíná být prostě moc. A to mi doktoři kladli na srdce, že se nemám přepínat, pít ani jinak blbnout. Pche, co oni o tom ví, že?

Natasha se mě zeptala, co já vím a oni ne. To mě opravdu pobavilo a nemohl jsem si odpustit egocentrickou poznámku, protože to bych prostě nebyl já.
Ach, drahá Natasho, kdybych ti měl říci co vše já vím a ostatní ne, tak bychom tu byli ještě příští rok o vánocích, řeknu a kdyby mě někdo mohl vidět, tak jsem se u toho ještě i blahoskloně ušklíbl.
Ale pro tuto chvíli se budeš muset spokojit s informací, že nám někdo leze do naší centrály a snaží se nám vyfouknout ten Aether, dodám aniž bych někomu dal byť malinkatou šanci na to mít nějakou připomínku.

Cestou jsme to vzali přes město a okolo toho starožitnictví, avšak místo členů našeho týmu tu na zemi ležel jen Stevův štít.
Gwen, mohla bys?, řeknu vznášejíc se nad silnicí a poukazujíc na štít na zemi. Přece jen si ho může přitáhnout pavučinou a my se nemusíme zdržovat.
Pohlídej mi ho, řeknu jakmile ho Gwen přitáhne a vyrazíme dál.

Nevím co nás tam čeká, ale nemůže to být tak hrozné, řeknu prakticky skoro na místě, ale hned vzápětí jsme zasypáni brutální palbou těch, co se nám serou do základny. Jsem nucen změnit směr a rychle najít úkryt, protože jak Natasha na mých zádech, tak Gwen v mé náruči to párkrát schytaly. Já sám jsem jich taky pár slízl, ale mě ochránila zbroj. Sice se poškodilo automatické zaměřování, ale bez toho se obejdu.

Rychle jsem tedy vyhledal bezpečné místo, respektive jsem nás dostal do krytu nějaké budovy, aby po nás nemohli dál pálit.
Sakra, to jsem trochu zakřikl, řeknu a po přistání položím ošklivě zraněnou Gwen na zem.
To mě mrzí, děvče, podcenil jsem jejich touhu po té věci, řeknu a odklopím si hledí, aby viděla, že to myslím vážně.
Zvládneš to?, zeptám se jí a pak se podívám na Natashu. Přestože je Gwen zraněná, máme velké problémy i jinde.
Zvládneš to obejít a dostat se dovnitř nepozorovaně zezadu? Budu si uzurpovat jejich pozornost než Jenn rozdá komunikátory a nezavoláme Thora na párty, navrhnu Natashe, která nemá zrovna největší palebnou sílu.
Budeme to muset urychlit, mám pocit, že mají v tý zmizelý mateřský lodi naše lidi, dodám hned vzápětí a počkám, co mi na to Nat řekne. Pokud bude souhlasit, dám jí Stevův štít, aby měla něco na ochranu.
A ty, Gwen, už jsi toho dnes udělala dost a já si na triko nevezmu, kdyby se ti stalo ještě něco víc. Najdi si úkryt a pokus se si trochu odpočinout, přikážu jí a rovnou vyrazím pryč, aby jí ještě nenapadlo mi odmlouvat a zároveň, aby nepřátelé nešli na tuto pozici, ale vydali se případně za mnou.

Jen co vyrazím obloze vstříc, tak už z dálky vypálím několikrát z repulsorů po stíhačkách u našeho sídla (2), ale minu prakticky vším. Že by to bylo tím poškozením? Kdo ví? Myslím ale že jsem spíš rozhozený.
Klid, Tony, soustřeď se. Jak to vždy říkám "Rozděl a panuj!", řeknu si, zhluboka se nadechnu a během krkolomného letu sem a tam, aby mě nemohli tak lehce zaměřit, jsem je párkrát pokropil z repulsorů, snažíc se upoutat jejich pozornost (7,6) a rozdělit jejich síly.

(81%)

Where do I belong?
New York, Sídlo

Let a výhled na město z tohohle úhlu bych si asi za jiných podmínek docela užila, ale teď jsme před sebou měli jiný, důležitější úkol, takže na takovíhle věci nebylo moc času. Pořád si ale myslím, že houpání se na pavučině má svoje kouzlo.
Při letu městem, zastavujeme na místě, odkud zmizel zbytek týmu.
Sevřel se mi žaludek a nevím co bylo horší v tuhle chvíli, jestli fakt, že většina Avengerů je kdoví kde, či to, že teď tu musíme s tím vším bojovat sami.
"Jo, jasně. Hned to bude." vydám ze sebe, když mě slova pana Starka vytrhnou z vlastních úvah a myšlenek. Vyzvednout ze země pomocí pavučiny Kapitánův štít byla maličkost.
Páni, je lehčí než jsem myslela, že bude... za tohle by jiní zabíjeli, Peter s Nedem určitě...

Ovšem když dorazíme k místu činu, ukáže se, že situace je daleko horší než jeden mohl předpokládal. Elfové tu věc ze Sídla chtěli asi opravdu hodně moc. A to dokonce tolik, že neváhali po nás pálit jakmile měli možnost, né že by to předtím nedělali, což jsem měla možnost pocítit hnedka dvakrát, teď to dokonce bylo i dotřetice.
Znovu bolestně vykřiknu, stejně jako předtím a nové slzy nahrnou se mi do očí. Tohle... rozhodně není něco co by si jeden představoval, když řeknou mu aby se připojil do týmu superhrdinů...
Bolelo a pálilo to jako, ani netuším co a vše na co jsem se zmohla, byl jen tich vzlykot.
To, že jsme přistáli mi došlo potom tedy až záhy, respektivě až když mě pan Stark položil na zem a začal rozdělovat úkoly a vymýšlet strategii, ve který se tak nějak nepočítalo se mou osobou.
"Mm-moment....to ne! Já pořád můžu...můžu bojovat...!" začnu protestovat a abych to potrdila i činy, zkusím se postavit (4), ale ostrá bolest vystřelí mi tělem.
Zatnu zuby a zkusím to znovu (3), ale nedosáhnu prakticky ničeho. Jenom větší bolesti. Ovšem, to už je tak nějak rozhodnuto o mě beze mě.
"Pane Starke, ne, prosím!! Pořád můžu bojovat...!" protestuji dál i když tuším, že prosby dítěte asi nikoho jenom tak nepřesvědči nebo neobměkčí. Stáhnu si dokonce i masku dolů z hlavy
"Pane Starku....ne...nenechávejte mě tady, prosím! Pane Starku, prosím! Prosím! Nenechávejte mě tady....!" prosím skrz slzy, které se kutáleli po tváři.
Teď se už ale chováš jako malé dítě...

Jeho odlet znamenal, že není další možnost jej jakkoliv přesvědčit.
A rusovláska měla teď svoje rozkazy, které byly důležitější než nějaká ubulená holka.
....udělala jsi dneska dost.... udělala jsi dneska dost.... ty slova, zněli my hlavou ve smyčce, jako porouchaná písnička.
Ne, neudělala! Neudělala jsem nic! zlostně uděřím pěstí pod sebe do země/podlahy.
Možná má pravdu, možná bych to měla vzdát.... NE! Nejsem bábovka ani bačkota! Nevzdám to dokud můžu dýchat a dokud žiju! Tak vstaň, honem...!

Rány bolí a páli, jako nic co jsem dosud pocítila, přesto věřím, že mě moje schopnosti nenechají ve štychu a pavoučí regenerace mě z toho dostane (7), když jí dám čas a budu jí věřit. A já věřím.
Vstaň...
Znovu zatínám zuby a přemlouvám své vlastní tělo k poslušnosti (2), ale tomu se nechce. Bolí to, bolí to tak, že se mi z toho až chce zvracet.
Vstaň... musíš vstát...
Přemlouvat a přesvědčovat vlastní tělo k tomu, aby dělalo co po něm chci (1), ukáže se jako obrovský oříšek a problém. Ale já to nehodlala jenom tak vzdát.
Vstaň... musíš vstát... notak vstaň, dokaž všem, že na to máš!
Hluboký nádech, hluboký výdech a znovu nádech. Pohni nohou, přikrč jí. Super. Teď i tu druhou. Auu, au... nenech se rozházet, zatni zuby. Soustřeď se. Opři se za sebou o stěn rukou, oběma. Dobře. Teď znovu nádech a jedna, dva, tři nahoru, šup!! Bolí to, ale nepřestávej, zvedej! (9)
Srdce mi buší jako pro maratonu, trochu lapám po dechu a třesou se mi končetiny, ale stojím na nich. Nejsem jenom mrtvá váha. Ani váha a už vůbec né mrtvá.
"Nasměruješ mě, prosím... k tomu co oni chtějí?" řeknu, ať už tedy k vždy naslouchající AI v mém uchu, nebo pokud tu ještě pořád byla, tak k oné rusovlásce, na jejíž jméno bych si ais měla honem rychle vzpomenout.


(70%)

I did it...

New York, 18:30, 21. prosince 2015

Daří se mi bránit civilisty a přitáhnout na sebe veškerou pozornost tech stíhaček. Trefují mě. Hodně. Ale já jim nezůstávám nic dlužen. Najednou před sebou vidím jen tunel, musím se postarat o to aby lidé z mostu utekli. To je moje práce. Bránit New Yorčany a New York. A já svou práci vždycky dokončím. Před očima mi naskakují různé poruchy a výstražná světýlka. Oblek dostává na frak. Boj ale pokračuje a já začínám pociťovat všechny zásahy. Zítra budu celej rozlámanej. Nakonec ale dorazí Železná legie, aby se postarala o zbytek mostu. Má úleva ale netrvá příliš dlouho a výbuch mě odmrští z mostu do řeky. Kolem mě se potápí kusy mostu. A já cítím jak pomalu klesám ke dnu. Plavej! (10) Pořádně zaberu a hladina se začne přibližovat a já už jsem brzy přilepený na jednom kusu mostní konstrukce a dávám dohromady seznam toho co nefunguje. KAREN s tím bohužel nci udělat nemůže.

"Ještě že umím mířit od oka. Dělal jsem to tak dost dlouho..."

Je to pravda. Než jsem dostal oblek od pana Starka, tak jsem zásadně mířil od oka, ony ty naboostěné smysly jsou dost cool. Unaveně se opřu a chvíli jen sleduju jak legie dělá svou práci.

"Pane JARVISI? Kde jsem potřeba teď?"

Snad mi funguje alespoň spojení s JARVISem.

Návrat do minulosti

Dostává se mi odpovědi, kterou jsem nečekal, to ale ještě neznamená, že se jedná o pravdu. Cokoliv řekne, může být jen lží, jen pohádkovým vyprávěním za jediným účelem - zmenšit jeho podíl viny. Možná mě mají jeho slova uklidnit, možná se mám zaseknout nad tím, že v podstatě pochválil můj charakter, ale - ale kecy!
Sám vím, jaký jsem, tomuhle nevěřím a především nevěřím jemu. Sladké řečičky a mazání medu kolem huby by mu šlo, radši bych ale znal tu pravdu.
Protože teď a tady si na nic hrát nemusíme...
Tak proč to nevidí on?

"Jasný, být to někdo jiný, svět třeba skončí. To ti tak věřím." Zachechtám se, skutečnou odpověď z něj ale páčit nehodlám. Za to mi to vlastně ani nestojí, nepotřebuji slyšet další příběhy, které nás mají udělat lepší.
"A když si tedy nechtěl zbytečné krveprolití, tak proč zabíjet..." Otázka ze mě vypadne dříve než jsem schopen se zastavit. "Tak proč zabíjet Coulsona? Protože se ti odvážil postavit?" Protože byl tak hloupě odvážný, tak hloupě...on?

Proč se vůbec ptám, když začínám tušit, jakým způsobem mi Loki odpoví?

Heh

Cela, loď temných elfů

"Být to někdo jiný... Slyšel bys radši, že jsem si tě vybral čistě na základě sympatií?" pozvednu jedno obočí. "Pokud toužíš po opravdové upřímnosti, jednodušší odpověď nemám," pokrčím rameny. Agentů tam bylo několik, Fury po ruce také. A nelhal jsem, když jsem se snažil odhadnout, kdo oddaně poslouží mému plánu bez zbytečných ztrát navíc.
"Jako od Thora, ani od tebe nečekám, že uvěříš jakémukoliv slovu nebýt lží. Tedy přeber si to, jak uznáš za vhodné."

Ostrostřelce zajímá další fazeta minulosti... a pokud předchozí dotaz byl křehkým ledem... nu.
"Špatný čas. Špatné místo. Špatná situace, do které se připlést," odpovím, tón o moment studenější. "Tam, kde jsem v tu dobu byl, kam jsem se dostal, jsem se ocitl zejména kvůli Thorovi. Na tom, toužit nechat jej v té zatracené přerostlé dóze spadnout z oblohy, nebylo ušlechtilého pravda zhola nic... ale v ten moment jsem zoufale toužil dát mu najevo, že to není vždycky on, kdo má navrch," semknu rty.

"Měl jsem docela jasnou představu, že ho to nezabije... ale pár perných chvilek mu to doufám připravilo. Kdyby se do toho Coulson nepletl a nepokoušel se mě zastrašovat kouskem zbraně vyrobené z Asgardského Ničitele, nemuselo se mu nic stát," odpovím, maličko zatvrzele.

Hej!

Cela, loď temných elfů

Tentokrát já se nabídnu coby stolička, ačkoliv si Logan lezoucí mi po ramenou neodpustí poznámky.
"Motorku s trojicí dívek bych zvládl unést bez zadýchání i dneska," odpovím s náznakem úsměvu. "Být tebou, až se dostaneme domů a já připravím pro tým pohoštění, bych si nepřidával."

Napjatě pak poslouchám štěrkání a šramocení v krytu nad námi. O něco nadskočím, když Logan zavrčí. "Nejde to?"
Když odpoví, že se zasekl, povzdychnu si. To tak ještě chybělo... opatrně zkusím Wolverina nadzvednout a sám se natáhnout na špičky, ať má k manipulaci a pokusům o vyproštění blíž, ale nezdá se, že by to moc pomáhalo.
Logan nakonec s hlasitou salvou nadávek spadne, a i když se o pokusím chytit, dopadne na zem a cestou se švihne do hlavy.
Ačkoliv vulgarity nemusím, v téhle situaci... jsou plně oprávněné.

"V pořádku?" zeptám se, se starostí, i když vím, že kdyby nebylo, jeho regenerace se o to postará.

"Je to to jediné, co momentálně můžeme. Pojď... zkusme to ještě jednou," vybídnu jej a v šeru zapátrám pohledem ke stropu, pak se pokusím postavit někam, odkud by to 'odemykání' mohlo jít lépe.
"To zvládneme. Odsud se dostaneme," pronesu s nucenou jistotou.

Pokus o útěk

"Hele, co to tu máme..." Konečně nacházím něco jako poklop. Složitý otevírací mechanismus nevypadá na první pohled průchodně, jemné vibrace z něj vycházející ale napovídají, že zas až tak marné to být nemusí.
Podaří-li se mi dostat ty jemné, sotva znatelné záchvěvy pod svou kontrolu, neměl by být problém poklop otevřít a dostat se ven.
Tak do toho...
Na moment zavírám oči, abych odfiltrovala vše nepotřebné, všechny ostatní smysly, které teď akorát překážejí. Sluch, zrak, hmat, jak zbytečné, když musím chytnout to jediné, to co já mám navíc. Zachytit zpěv kovu - i když v tomto případě spíše tichý, skoro nenápadný šepot.
Ten navíc mizí hned, jak k němu natáhnu své vědomí (1) a znovu (5) a znovu (4). "Jděte všichni do háje!" zamumlám vztekle, pomalu mi začíná docházet trpělivost. Nejsem zvyklá, že se mi věci nedaří a na každý podobný neúspěch reaguji prskotem a nadávkami.

Teď! Konečně něco cítím a konečně něčím hýbu! Konečně to mám pod svou kontrolou a chybí maličko, tak strašně maličko - (9). "Kurnik!" Kov proplouvá mi mezi prsty a já jej ztrácím, nestačím ten pocit zachytit, nic.
Navíc energie, kterou jsem věnovala těmto pokusům, byla odebrána mé snaze o udržení se ve vzduchu. Nechci-li tedy spadnout na zem jako pytel brambor, musím své pokusy na moment zanechat. Jen...jen ještě jednou.
Tentokrát je má neúspěšná snaha (2) zakončena ranou pěstí do zdi, což nepřinese nic jiného než bolest.

"Pitomá cela! Pitomej den!" Snesu se zase na zem a jen ztěží se ovládnu, abych stěnu naší cely nenakopla i nohou.
Možná by to pomohlo od frustrace, zase se ale nechci zbytečně zmrzačit. Nohy budu potřebovat až budu chtít někomu nakopat zadek.

Stále po zámkem

Ticho.
Na mé volání nikdo neodpovídal, ať už to měli být naši nebo nepřátelé. Nikdo prostě na druhé straně nereagoval. Nebo alespoň nebyla žádná reakce slyšitelná. Mělo to vůbec nějako druhou stranu?
Trochu bezradně skousnu spodní ret.
Ani jedné z nás se představa toho, že budeme, vlastně jsme, zavřené v něčem co byla zřejmě nějaká věznící místnost, či prostě cela.

Zatímco já si lamu hlavu nad tím, jak vyřešit tuhle naší situaci, Lorna se viditelně rozhodně vzít věci do vlastních rukou, doslova. Stěny sice odráželi naše schopnosti a magii, ale pořád jsme od nich nebyly odříznuté, pořád jsme je měli a mohli používat.
Poodstoupím krok, či dva dozadu a sleduji její počínání.
Je možné, že tam u vršku té věci najde něco co by nám pomohlo?

Vnitřně, ale i tak trochu viditelně, držím jí palce, aby její nápad byl úspěšný.
Ticho, které by se tu dalo krájet protne až její zanadávání a já tuším, že se jí nevede vůbec dobře. A po jejím dalším nadávání a navrácení se na zem, je jasné, že to nevedlo moc dobře.
Cítila jsem její frustraci.

"Co jsi tam vůbec našla?" zeptám se jí.
"Nechceš to zkusit ještě jednou? Podržím tě kdyžtak já. Můžeš se tak věnovat té věci naplno." dodám pak ještě k tomu, připravena nabídnout pomoc se zvedáním jí zpětně nahoru, pomocí své magie (7).

Up & Down
New York

To hádam nemyslí vážne?! Prejde mi mysľou pri pohľad na Jany objímajúcu Thora, na môj vkus trvá to objatie trochu pridlho. Vlastne pridlho trvalo už v momente, keď sa k nemu Janet rozbehla.

Štart vzdušného plavidla sa podarí dokonca aj na moje vlastné prekvapenie hladko. To čo nasleduje však už úplne príjemné nie je. Jediným pozitívom je asi to, že vďaka tomu môjmu zbesilému stláčaniu všetkého možného, čo riadiaci panel ponúka spôsobí vytrasenie Thora. Tých negatív je podstatne viac. Točenie a zmeny smeru mi až tak nevadia, nato som predsa len zvyknutý už z niekoľkých predošlých letov. Nie vždy je úplne jednoduché držať stabilitu tak veľkých strojov. Nárazy na všetko okolo, je už ale cítiť viac a nejeden spôsobí moje skrútenie niektorým smerom, aby nasledoval ďalší z opačnej strany. Keď už som celý dotlčený, čerešnička na torte príde v podobe Janetinich zvratkov, pokrývajúcich väčšinu palubnej dosky, alebo skôr celej paluby. Napokon sa mi stlačením ... niečoho ... podarí loď stabilizovať a s grimasou v tvári strasiem pozostatky Janinich raňajok, ktoré pristali na mojom rukáve. Si v po ... Nedokončím, v dôsledku krytia sa pred ďalším prílivom zo žalúdka Janet pod vyslovenou hrozbou smrti z jej úst, ten sa jej napokon vďakabohu podarí zadržať.

Prepáč, očividne nie všetky lode sa ovládajú rovnako. Ospravedlňujúco zdvihnem ramená. Pri náznaku snahy vstať, jej podám ruku a poskytnem oporu, aj napriek vyhrážkam, po ktorých by sa len málokto, kto pozná jej schopnosti, držal poblíž. Chvíľu len tak stojíme, vstrebávame nie príliš hladký štart a prázdnou loďou sa ozýva uľavujúce dýchanie, keď som vyzvaný k paľbe z ukoristeného korábu. Tak sa na to pozrime bližšie. Po predošlom zážitku sa pred bezmyšlienkovým stláčaním tlačidiel snažím nájsť niečo ako nápovedu, že by mohlo ísť o ovládanie zbraní (5). Radšej sa posaď a pripútaj. Naznačím Jan a ukážem rukou na jedno z pilotných kresiel, načo sa sám usadím do kresla. Prisuniem sa bližšie k ovládaciemu panelu. Čo by mohli byť zbrane? Páka alebo skôr tlačidlo? Chvíľu zamyslene (ja viem ako to pri mne vyznie) hľadím na spleť tlačidiel a pák predo mnou, až som si istý, čo zvolím. Dám krk, že sa bude jednať o tieto tlačidlá. Ukážem na veľký červený gombík umiestnený na vrchol páky, pravdepodobne ovládajúcej mierenie paľby, nachádzajúce sa na palubnej doske po pravej ruke od môjho kresla. V rozhodnutí ma utvrdí to, že rovnaká kombinácia sa nachádza aj na pravej strane kresla, na ktorom práve sedí Jan. Ideme nato? Otočím sa k Jan. Nech to je ono ... nech to je ono ... dúfam, že sa nejedná o katapult. S mierne privretými očami uchopím páku, pokúsim sa pohnúť mieridlom a spustiť paľbu na najbližšie lode (10). Počula Jany ten kameň, ktorý mi práve padol zo srdca. Hovoril som ti už, že práve sedíš vedľa najlepšieho pilota vo vesmíre?! S úsmevom spustím ďalšie spŕšky na lode v okolí (2, 9). Opatrne sa pokúsim ovládať pohyb lode (10), lebo visiaci letúň vo vzduchu na mieste nie je príliš ťažké zasiahnuť. Vyzerá to, že rozmýšľať (áno ja viem, už sme o tom hovorili) predtým, než niečo stlačím sa vypláca. Nakoľko aj loď začína poslúchať moje pohyby rukou na druhej páke po ľavej ruke. Tak a teraz im nakopeme tie elfské prdele.

(50%)

Na svobodě!!
Cela, loď temných elfů

Můj první pokus, se odsud dostat skončil zaseknutím mého drápu a při vyprošťování jsem sletěl a pořádně se praštil do palice. Následoval dlouhý zástup nadávek a všeobecného řvaní, převážně hodně sprostých slov.
Držíc se za hlavu se posadím a snažím se přestát bolest hlavy. Zjišťuju, že mi krev neteče, nebo alespoň už neteče. I tak to pořád ještě bolí. Proto počkám ještě pár vteřin, než se vše zpraví.
Rogers měl jediný štěstí, že mě neprudil kvůli mýmu slovníku, protože bych ho asi praštil. Nicméně se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. V odpověď jsem zabručel, protože moje nálada fakt byla pod bodem mrazu.

Když posléze navrhne, že bychom to měli zkusit znova, protože je to to jediné, co vlastně můžeme dělat, tak sice neochotně ale přikývnu. Ne že by se mi do toho zrovna chtělo, ale měl pravdu, že víc tady teď nesvedeme.
Fajn, řeknu a protáhnu si krk, načež se znovu připravím ke šplhání na jeho ramena. Tentokrát se to obešlo bez těch rejpavejch keců z mý strany. I když jsem teda měl co bych mu řekl na to jeho odseknutí, že bych si neměl přidávat.

Jakmile jsem byl znovu "pevně" na jeho ramenou, tak jsem se levou rukou opřel o stěnu/strop a znovu jsem vytasil onen jeden dráp, který jsem pomalu a opatrně zasunul do štěrbiny. Šlo to o poznání líp (7) a zdálo se mi, že jsem tam o něco kovového brnknul.
Hmm, zabručím a zkřivím tvář v úsilí a bolesti. Ono to není nic příjemného, rvát drápy do něčeho takového. Zapřu se a dráp tam narvu ještě o silněji a zapáčím (10). Něco kovového sem přetnul a zaslechl jsem lehké skoro nepostřehnutelné cvaknutí.
Myslím, že to mám, řeknu směrem ke své stoličce a uschovám svůj dráp zase nazpět.
Zkusím to odklopit a kdyby to šlo, tak mě tam vyhoď. Jestli tam někdo bude, tak se o něj postarám a pomůžu ti, řeknu polohlasem, protože teď už se zase konečně někam dostáváme. Jen co Steve vše vezme na vědomí, tak mu kejvnu a pokusím se to víko doklopit či nadzvednout a dát bokem.

Znovu a znovu...

Uklidnit se je těžší, než jsem čekala, nakonec se mi ale podaří odpovědět i jinak než nepříjemným vyštěknutím. Wanda za naše trable nemůže a nebylo by fér si zlost vylévat na ní. "Je tam poklop, zavřený, ale....snad z trochu jiného materiálu než tenhle zbytek." Jak blízko jsem to měla, skoro na dosah!
Nezbývá než zkusit to znovu, Wanda nabízí svou magii, na což ale jen zavrtím hlavou. "Tohle můžu dělat i odsud." Nebo si to prvotně alespoň myslím.
Vím, co bych měla cítit, vím, co hledat, ať se ale snažím jak se snažím, veškeré pokusy o zachycení toho, co předtím, jsou marné. (3,1,2) Je to jakoby to tam vůbec nebylo, jako by se mi to předtím jen zdálo. Fata morgana? Na to je ještě chvíli čas.

Namáhám se, seč mi síly stačí, výsledek se ale nedostavuje (3) a já netuším, jak dlouho to ještě vydržím. Jsem opravdu tak neschopná? Nebo...
Počkat! Tady, konečně to cítím, konečně to mám. To jemné šimrání a volání, skoro pohlazení (8). Stačí se pevně držet a budeme venku! Ne, tak ne.

"Tak jestli mě vyzvedneš." Prohru uznávám velmi nerada, pravda je ale, že z větší blízkosti budu mít snad i lepší šanci.
Být ve vzduchu za pomoci jiných sil než mých vlastních není příjemné, stále ale lepší než tu zůstávat, tak to přežiji. Musím. Je to Wanda, té věřit můžu.

Kéž by ale ona mohla věřit mě a tomu, co dokážu. Místo svobody se zase setkávám s neúspěchem (3) a přestože v jednu chvíli se poklop skoro zachvěl (9), na svobodu nás opět nepustil. (6) "Tohle nemá cenu." Začínám být protivná.

Svoboda?

Vypadalo to, že Lorna oběvila únikovou cestu.
Tedy přesněji, asi, únikový východ. Otázkou ale bylo jak ho otevřít a dostat se tak ven.
Nabídla jsem jí proto svou pomoc, své magie, ale bylo zpátky řečeno, že to zvládne odtud, kde stojíme, sama. Nahodila jsem výraz ve tváři, kteří říkal něco jako ´prosím, jak je libo´ a nechala jí ať koná.
Stoupla jsem si k ní a tak trochu jí pozorovala, kam bude případně mířit a tak podobně.

Nakonec ale její zarputilost poustoupí a využije mojí nabídky pomoci.
"Jasně, není problém." přikývnu. Stačil jemný pohyb zápěstí a prsty, a rudá snítka zakrátko obklopí jí, kolem pasu a nohou a pak stoupala pozvolna nahoru.
Oproti Loganovi zvedat jí bylo mnohem jednodušší a nevyžadovalo to tolik soustředění. Nemusela se ani bát, že bych jí upustila, to vážně ně. Měla prostě všechen čas co teď potřebovala... oh... a nebo taky ne.
Její slova prozrazovali, že se jí nedaří nám cestu pryč uvolnit a tak jí tedy pomalu snesu zpátky na zem.

Trochu se uždíbnu do svého spodního rtu, zatímco hledím vzhůru k naší cestě na svobodu, kterou si musíme sami vydobít.
"Zkusím to..." řeknu jako bych vyžadovala k tomu snad nějaký souhlas, ale co.
Popojdu tak, abych měla na to co nejlepší výhled tady se spoda, tedy snad jsem dobře okoukala ono místo od Lorny, natáhnu trochu ruku a potom soustředím se tak moc jak jenom v tuhle chvíli dovedu (10).
Dostat se odtud byla silná motivace a tak moje vůle byla opravdu silná a také přinesla svoje ovoce. Cítila jsem totiž odezvu a srdce mi z toho až poskočilo a plamínek naděje zahořel.
"Myslím, že to mám...." řeknu jí ale ruku nestahuji.
Dál se soustředím na to, aby se nám pokusila otevřít cestu (3), ale bez nějaké odezvy.
Notak, to zvládneš. Nenech se rozhodit emocemi...
Zhluboka vydechnu a pak se soustředím znovu (7), tentokráte jsem odezvu cítila a to tak, že jsem se musela až pousmát. Dostaneme se odtud!

Zatracení elfové

New York

"Lady Janet," zahřmím potěšeně tím uvítáním, a stisknu Vosu na moment jemně v medvědím náručí. "Rád tě opět vidím," kývnu jí s úsměvem, když poodstoupí, a stejně tak s úsměvem kývnu Pánovi hvězd.

Co nastane vzápětí, je ovšem méně než potěšující. Vyskočím z divoce rotujícího plavidla, a ačkoliv se mi povede utéct bez zranění a přistát hladce na nejbližší budově zároveň s úderem blesku ničícího okolní letky (10), rozhodí mně to o něco. Vržené kladivo nejenže mine první (3) i druhý (2) letoun v cestě, o moment později jej nezachytím jen o vlas, proletí těsně kolem konečků mých prstů (2).

"U nejhlubšího Helheimu," zabručím nenadšeně, a teprve další návrat kladiva přivítám úchytem (9), kterým se nechám unést ulicemi dál.
Doskočím kousek u Jennifer - u které si vyžádám takovou tu směšnou hračičku do ucha, díky které mě přítel Anthony může popichovat i nadálku.

"Thor, na příjmu. Kde je mých sil potřeba nejvíc?"

(88%)

Nevítaná návštěva u nás doma

Sídlo Avengers, New York, 21. prosince 2015

Byla jsem přitisknuta k Tonyho zádům a čelem jsem se hladila o jeho oblek. Let byl rychlý a vháněl slzy do očí natolik, že bylo téměř nemožné mířit a zasáhnout to, co jsem chtěla. Respektive zasáhnout vůbec něco a neublížit někomu nevinnému.

Poslouchala jsem JARVISovo hlášení o tom, že polovina týmu je prostě fuč, neboť komunikátory zůstávaly na stejném místě jako oni před zmizením mateřské lodi. Z logiky úvahy bylo jen jedno místo, kde mohli být, když zmizela loď a zmizeli i oni. Tohle ale bohužel nyní byla naše menší starost. Budou se z toho muset dostat sami anebo je z toho budeme muset dostat my, až budeme mít chvíli čas. Tak jako vždy. Dvojstranná plocha mince – rozdělit se a stihnout toho víc nebo zůstat pospolu, když v soudržnosti je síla.

Na malou chvíli jsem zalitovala mého dotazu k Tonymu, respektive jeho formulaci. Krátce jsem protočila oči v sloup, což ostatně nikdo vidět nemohl a poslechla si sladkou omáčku ohledně toho, co on ví, a my ne. Víc jsem se k tomu však nevyjadřovala, neboť se mi dostalo i odpovědi, o kterou jsem stála.


Cestou jsme se zastavili pro Stevův štít, a pak už nám nic nebránilo doletět přímo k sídlu. Aerolinky Tony s.r.o. zaprvé nebyly příliš příjemným dopravním prostředkem, začaly me bolet zatnuté svaly držící se jeho obleku a o bezpečnosti pasažéra by se dalo také velmi polemizovat. Několik střel temných elfů mne zasáhlo, cítila jsem chladivý vzduch na mé nahé kůži tam, kde se protrhl oblek i teplý pramínek krve stékající mi po levém líci. Vlastně nic nového, na co bych nebyla zvyklá. Malá pavoučice na tom byla hůř, já přeci jen byla aspoň částečně chráněna oblekem, ale zatím to nesla statečně. Na první akci.

V zákrytu seskočím z Tonyho zad a slastně se protáhnu, přičemž si hřbetem ruky otřu lechtající krev z obličeje. Zatímco se Ti dva spolu baví, vykouknu zpoza budovy.

Zřejmě jsme je podcenili všichni… tentokrát se na nás řádně připravili…
To už si Stark vezme mou pozornost zpět a já se krátce zamyslím. Jako plán to nezní špatně.

“Zkusím to, nic lepšího asi stejně nevymyslíme a předními dveřmi se tam jen tak nedostaneme,“ přitakala jsem nakonec a po téměř neznatelném zaváhání jsem si vzala i Stevův štít. Bude mne sice zpomalovat, ale cestou k zadní straně budovy se aspoň budu mít jak chránit přímé palbě.

“Víš o tom, že pokud se tomu štítu něco stane, Steve mne zabije?“ otázala jsem se ještě sladce. A já samozřejmě řeknu, žes mi ho vnutil. Pomyslela jsem si, ale asi to tak úplně pravda nebyla. Mezi mnou a Stevem se na marodce vyvinulo zvláštní, hmm, přátelství?

Krátce jsem pohlédla na Gwen a zaváhala, zdali ji pomoci. Snažila se urputně bojovat sama se sebou. Krátce jsem se možná i zastyděla, zatímco jsem jí tam nechala, ale věřila jsem, že pokud ji pomůžu na nohy, bude chtít jít se mnou. Což nebyl ten nejlepší nápad.

“Promiň, že Tě tu nechávám, ale Tony měl pravdu, najdi si úkryt a regeneruj,“ pronesla jsem ještě než jsem i se štítem zavěšeným na levém předloktí zmizela.

Rozhodla jsem se, že to vezmu cestou kolem přístěnku a při každé náhodné střele se kryla štítem (7). Občas jsem se skryla dobře, občas mne opět něco škráblo. Nic, co by však stálo za řeč. Mezi stromy se krylo lépe, proto jsem v jednom košatém zanechala štít tak, aby jej někdo snadno nenašel a dál se vydala bez něj. Snažila jsem se co nejméně nápadně dostat pod terasu (6), aniž bych na sebe přitáhla přílišnou pozornost a pokusila se dostat dovnitř nejméně chráněnými dveřmi.

“JARVISi, mohl bys mi pomoc otevřít dveře z dálky, aniž bych je nutně musela rozstřílet? Šperhák jsem si zrovna nevzala.

(17%)

Collateral damage

Ve špatný čas na špatném místě. O tom sám něco vím, stejně tak jako o snaze hraní si na hrdinu, přestože je to příliš riskantní a smrdí to smrtí. I tak ale bylo těžké se s tím smířit a pochopit to, přijmout to - tedy až do té chvíle, kdy vyšla najevo pravda. To pak bylo těžké přijmou něco jiného, samotnému Coulsonovi už toho ale tolik nevyčítám.
Co se týče Lokiho, je pro mě stále těžké věřit čemukoliv, co vyjde z jeho úst. Ano, jsou věci, které mu za zlé dávat nemusím, ale...ale sakra, někdy je jednodušší vinit ty druhé. Což je přesně to, co dělá sám Loki.
"Vždycky se snažil udělat to nejlepší." Pronesu s tichým povzdechem na téma, které jsem sice sám začal, ale teď jej chci pěkně rychle změnit. "Co ti Thor vlastně udělal tak hrozného, že ho tolik nenávidíš?" Vždy mezi nimi byla spousta emocí a jen málokdy se to dalo považovat za něco pozitivního. "Chápu, bratři bývají složití a někdy na pár facek, ale...stále to je rodina." Byly chvíle, kdy jsem svého vlastního bratra nenávidět chtěl a v určitých momentech by si tu nenávist možná i zasloužil, ale vzpomínky na několik těch šťastných chvil a na silné pouto z dětství mi to nedovolily. Barney byl Barney a byl to můj bratr, ať se mi to líbilo či ne.
"Bral ti snad hračky na pískovišti?" Mají na Asgardu vůbec pískoviště?

Spolupráce

Zatímco já se tu snažím jako největší idiot a zoufalec, Wandě stačí několik málo sekund a už hlásí úspěch. "Samozřejmě, co jiného." Neodpustím si navztekaně. "Proč že ses o to nepokusila dřív?" Vždycky dokonalá Wanda. Nemůžu se srovnávat ani s jejími schopnostmi, ani se vším ostatním. I otec jí má radši a to už něco znamená.
Ale snaží se nás dostat ven... Takže zas až tak remcat nebudu, z tohohle zpropadeného místa chci vypadnout co nejrychleji.

Znovu se soustředím na poklop, abych zjistila, v jakém jej sestra zanechala stavu. (8) Otevřený není, snad jen...trochu více přístupný mé vlastní manipulaci? "Zas až tak toho tvá magie nezmohla." Měla bych mlčet, já vím, ale teď konečně cítím, to co mám, kov v mých rukou, drobné vibrace, které reagují na mé pokyny. "A..otevřeno!" (10) Nebylo to nic jednoduchého a ze všech svých pokusů cítím drobné vyčerpání, poklop je ale otevřen a my můžeme ven. Sice do nepřátelského prostředí... Ale ven!
Nesnáším cely.

Je zbytečné se ptát, jestli se Wanda nahoru dostane sama, neztrácím tedy čas a pokusím se dostat se opět do vzduchu (3). "To je snad vtip..." Vážně jsem tak slabá a nemožná? Vážně se nechám vyčerpat blbým otevíracím mechanismem natolik, že už ani neunesu vlastní váhu?
Ne, očividně ne (4, 1)...

Nemůžu to tady rozbít? Něco pořádně nakopnout? Nebo prostě brečet?
Mohla bych říci o pomoc sestře...
Ale já sakra nechci být ta, co tu pomoc potřebuje!

Svoboda?

Mé mírné nadšení z toho, že se nám snad podaří z tohohle vězení nakonec přece jenom uniknout, tak trochu opadne, potom co se na mě Lorna oboří. Na jednu stranu jsem jí chápala, on se snažila takovou dobu a já pak... na tu druhou, to trochu zamrzelo, protože to byla Lorna.
"Promiň... asi... asi mohla..." řeknu jí na to s trochu sklopeným pohledem.
Měla pravdu v tom, že jsem to mohla zkusit dřív a nenechat jí se s tím trápit, ale zase na svou obranu, neměla jsem tušení o tom, dokud na to neupozornila sama...
Teď je to asi jedno, tohle nevyřešíme a lepší bude se soustředit na to, abychom se odtud dostali. Pořád nevíme jak na tom jsou ostatní, jestli jsou tady taky drženi nebo pořád někde bojují s elfy a to nejhlavnější, kde jsme to vlastně byly my.

I přes uštěpačné poznámky, povede se Lorně otevřít nám cestu ke svobodě.
"Dobrá práce." ocením trochu její snah.
Dostat se teď ven by měla být hračka (3), jenže to by musela moje magie nějak reagovat. No nic, tak znovu, vzhůru (3) a nikam. Tak prý zůstáváme tady i dál, protože nás zradí naše vlastní síly a schopnosti.
Nádech a výdech, uklidni se, zklidni a vyčisti mysl, soustřeď se na svůj cíl...
Cítila jsem reakci, cítila jsem odpověď a rozhodla se jí chytit a využít, namířila jsem ruce pod sebe (10) a pod vlnou rudé energie, vznesla se vzhůru k naší otevřené cestě ven.
Po přistání venku, vracím se ale zpátky k východu, zkusíc nataženou rukou pomoci Lorně nahoru (1), ale nedostávalo se mi žádné odpovědi.
Ale notak, teď vážně ne.... pojď... pojď... (5)
Měli tu snad nějaký přístroj, který ovlivňoval naše schopnosti, nebo prostě jsem byla jenom nesoustředěná a roztěkaná? Notak soustřeď se, víc, nemůžeš jí tu nechat, nesmíš (6).
"Tak...pojď...!" pobídnu se i nahlas a trochu zacítila jsem odpovědi a chytla se jí jak to bylo jen možné, snad to bude stačit na to, abych Lornu dostala nahoru k sobě.

Invaze

New York, 18:40, 21. prosince 2015

Peter, Jennifer, Janet, Natasha, Anthony, Peter, Gwen

Poté, co Jennifer předá Thorovi komunikátor, se jí podaří hrubou silou dostat letoun až k mostu, u kterého se nachází promočený Peter. Vzhledem k teplotě prosincové řeky a stále padajícímu sněhu to není příliš příjemné.
Jak moc, si vyzkouší Jennifer sama. Laserová střela z jedné z prolétajících lodí ji zasáhne do zad a spálí kůži, zároveň ji smete z ovládaného letounu tak, že dívka tvrdě narazí do mostu a pak sklouzne do vody.

Ačkoliv je o most víceméně postaráno, vyhráno zdaleka není.
"Podle mých výpočtů se nad New Yorkem stále nachází něco kolem 400 nepřátelských letounů, útočících na budovy i civilní osoby, pane Parkere," odpoví Jarvis na Peterovu otázku, kde je ho potřeba - AI odpovídá však tak, aby jej slyšeli všichni. "Zároveň s tím je pod útokem sídlo Avengers, na místě se nachází pan Stark, slečna Stacy a agentka Romanoff, a na palubě mateřské lodi orbitující Zemi se zjevně nedobrovolně nacházejí kapitán Rogers, pan Logan, agent Barton a slečny Maximoff a Dane."

Zatímco Peter s Janet kosí vzdušné šiky a Thor je likviduje blesky, Tonymu se u sídla zase tolik nedaří. Přes několik padlých elfů se kolem nachází mnoho dalších, laserové střely upírají na rudozlatý suit - ale několik z nich najde i Natashu, které opadané prosincové keře a stromy neskrývají tolik, jak by si přála. Jeden ze zásahů se propálí čistě jejím levým lýtkem.
Dveře vedoucí z terasy do společenské místnosti nejsou zamčené. Naopak - jsou momentálně otevřené, s přibližně desítkou elfů uvnitř místnosti.

Jarvis naviguje Gwen vrchní cestou - přes střechu, průchod od Jet padu skrze patra dolů je hladký přibližně až do přízemí, do vstupní haly, která ukrývá pětici dalších.
"Aether se nachází ve skrytém trezoru v podzemí, v části dílen, ke které má přístup pouze pan Stark a slečna Potts."

V celách, mezi nepřáteli (Steven, Logan, Clint, Wanda, Lorna, Loki)
Ačkoliv Clint a Loki jsou úspěšnému útěku na míle vzdáleni, Lorně i Loganovi se podaří po delší chvíli snah dostat skrze uzavírací systém poklopu cel, a s menším úsilím jsou schopni oni i jejich spoluvězni vyškrábat se nahoru.

Tam uprchlé dvojice čekají těžké mřížové dveře, taktéž uzamčené. Lze skrze ně prohlédnout na chodbu za nimi - řada desítek, ne-li stovek podobných mříží, skrývajících drobné místnůstky se vstupem do podzemních cel, a temné otvory dalších chodeb s nepochybně dalšími celami.
Prostory se pravidelně procházejí trojčlenné hlídky.

Letouny armády temných elfů: 452 (-35 Peter Q., -10 Jenn, -9 Thor = 398)
Malekith: 600HP

Bratříček

Loď temných elfů, cela

Hovor se stočí na Thora... jak jinak. Ostrostřelec sonduje, co se vlastně stalo. Jestli mi bral hračky na pískovišti...

"To je dost dlouhá historie..." odpovím po chvilce váhání tiše. Jenže... co tady už jiného dělat?

"Bývaly doby, kdy jsme s Thorem byli jako praví bratři. Když bývali jsme dětmi, hrávali si spolu, páchali společné neplechy, pod laskavým dozorem naší matky a shovívavým našeho otce.
Pak jsme začali dospívat... a začaly se ukazovat rozdíly mezi námi. Kde Thor získával na rozložitosti a svalech, já zůstával útlý a bledý. Kde Thor exceloval při cvičení v hrubé síle, já využíval lstí a obratnosti. Kde Thorova pověst rostla, coby skvělého válečníka... já sklízel posměch, při pletkách s magií. Na Asgardu jsou kouzla vnímána jako dovednost náležící ženám, nehodná pravého válečníka," dodám vysvětlení.

"A ačkoliv jsme oba excelovali v tom, v čemu jsme se věnovali, jenom Thorovy dovednosti byly oceňované naším otcem. Jen on si vysluhoval uznání a pochvalu. Staletí v jeho stínu... by se dala jednoduše přejít, kdyby jen... byl on sám na mé straně. Kdyby se tak často nepřidával k posměškům na zženštilost, nečestnost, zrádnost, pochybnost... kdyby mě tak často neumlčoval posměšným upozorněním, ať si uvědomím své místo.

Thorovi se nikdy nedostalo ani špetky kritiky... a podle toho to také mnohdy vypadalo. Třeba jako když se stavěly hradby Asgardské. Thor se vsadil se stavitelem, že pokud ten svede sám a bez pomoci jiných mužů do tří ročních období postavit celé opevnění, dostane ruku bohyně Freyi... stavitel si vymínil pomoc svého koně, a s mou přímluvou mu to bylo schváleno.
Svadilfari byl nejsilnějším koněm známým tehdy světům. Dokázal utáhnout celé balvany, kusy skal... a ukázalo se, že s jeho pomocí stavitel své dílo zvládne o pár dní ještě dřív, než ve smluvené lhůtě. Freya zuřila, a Thor svedl vinu na mě.
Na mě zbylo, s tím něco udělat... vymyslet, vzít na sebe podobu klisny, odlákat Svadilfariho, a nechat se nahánět několik dní po lesích, aby stavitel sázku nevyhrál... jenom proto, aby Thor, sotva se dozvěděl, že stavitel se opovažuje být Jotunem, rozbil jemu lebku kladivem a sklidil chválu, kterak úžasně vyřešil, co vlastně pitomou sázkou sám způsobil."

Ta vzpomínka je i po letech těžko k překousnutí... avšak je jedna ještě horší.
"A pokud chceš znát to nejhorší, co mi kdy udělal... zeptej se ho sám, jak to bylo s Valim a Narim."

The Real Hero
New York, Sídlo Avengers

Zrzka mě tu nakonec nechala, stejně jako pan Stark.
Na jednu stranu jsem na ně za to byla naštvaná a napadali mě sprosté nadávky, které bych jim ráda adresovala, ale na druhé straně mince, jsem je jistým způsobem chápala. Byly hrdinové daleko více jak já, měli více zkušeností, chceme-li to tak nazvat, nechtějí pak ostatním s mých příbuzných vysvětlovat, proč její milované dítě umřelo...
Ale já jsem se nechtěla jenom tak dát.
Nechtěla jsem tu jenom tak sedět, jako mrtvá váha, chtěla jsem jim všem dokázat, že jsem jako oni, že na to mám, že jsem hrdina.

Nebylo to jednoduché, všechno mě bolelo, hlavně břicho, při ostřejším pohybu, ale to mě nezastavilo.
Věrná AI v mém uchu mě vedla přes střechu, kde jsem využila momentu a trochu sněhu si přitiskla na popálená místa, než jsem pak pokračovala dál, přes Jet pad a dolů skrz patra. Naštěstí mě tam nepotkají další překvapení nebo nepřátelé. Tedy až do přízemí, kdy se ozve pavoučí smysl aby mě varoval před nebezpečím.
A sakra, co teď?! projde mi hlavou, když vidím pětici nepřátel. Zůstávám schovaná za rohem.
Co teď ale? Moje bojové schopnosti (2) spíše nebyly než byly, byla jsem ráda, že se udržím na nohou.
"Pane Starku, jsem uvnitř, ale nemůžu dál, pr mě to ani dál nepustí. Nemám oprávnění." zahlásím tiše do komunikátoru.
Musíš myslet, mysli... co s nima uděláš?
Co vlastně dělá a umí pavouk nejlíp? Chytat do sítě.... Ding!

Naposled mrknu na pětici za rokem než se pak dám do díla, asice pokusím se s pomocí webshooterů utvořit pavoučí sítě (7,7) napříč šíři chodby, ve které jsem byla, aby se do ní mohli chytnout. A já, pavouk se do vlastní sítě přece nechytne ne?
Plán byl nalákat je na sebe a jak poběží, snad doufám, za mnou, chytnou se do nastražené pavučiny. Opět, snad doufám.
Fajn a teď.... hluboký nádech a výdech...
Vyjdu tak krok, dva zpoza rohu a zkusím na ně vystřelit pavučinu, znehybnit, omotat,jich pár předtím, protože to se vždycky počítá (2,5) ale netrefím ani jednoho.. kruci...
"Héj hnusáci, tady jsem! Tady, pojďte si pro mě!" zavolám na ně, než se rychle stáhnu zpátky k pavučině a vylést na stěnu chodby (6) což byl možná ten nejblbější nápad co mě napadl, skousla jsem svůj spodní ret tak silně, že jsem si ho zřejmě prokousla, ale i tak jsem se připravila na příchozí, připravena spoutat pavučinou ty, kteří by se nechytli (7,9).


55%

Útěk...k dalším celám

S mírným pocitem zadostiučinění si všímám, že i Wanda má problém s přesunem nahoru a to se nevyčerpala tolik jako já. Že by něco zdě interferovalo s našimi schopnostmi? To zní jako lepší vysvětlení než pouhá neschopnost.
Konečně se jí ale podaří mě zachytit a společnými silami se dostáváme nejen k vršku, následně ale i poklopem ven.
Konečně!

Že by se mi ulevilo se ale říci nedá. "Doprčic." zašeptám, jen co se mohu rozhlédnout kolem. Mříže, mříže, mříže. Jedna cela vedle druhé, hlídky na chodbách. Proč to nemohlo být jednoduché?!
Nejradši bych se rovnou pustila do konfliktu, zbavila se nejbližší hlídky a probojovala si cestu ven, ale - ale kolik jich tady vlastně může být? Nebo jsou všichni ti parchanti venku a bojují? Hmmm.
"Něco mi říká, že bychom se měli snažit najít další naše... Pokud tu vůbec jsou." Jistí si tím být nemůžeme, proč by ale brali jen nás.
Do hledání jehly v kupce sena se mi ale dvakrát nechce. Stealth mise nebo frontální útok? Protože vím, co preferuji já." Zeptám se ještě sestry a snažím se o co nejtišší tón, abychom na sebe neupoutali nechtěnou pozornost. Ať tak či tak, naše mříže nám budou stát v cestě, pokusím se dvě ze sousedních tyčí posunout tak, abych vytvořila průchod (8).

(43%)

Pohádky na dobrou noc

Lokiho vyprávění je dlouhé. Když už si myslím, že přijde závěrečná věta, objeví se další a další, snad jakoby v něm má otázka vypustila hráz dlouho potlačovaných slov a vzpomínek. Divil bych se, že si za svého posluchače vybral zrovna mě, jsem si ale vědom, že na výběr jsme ani nedostali. Co jiného tu dělat než si vyměňovat historky z mládí?
Nadávat si a mlátit se. Jop, to už máme za sebou, díky nose za připomenutí se.

S toužebným výrazem pohlédnu k vrchu naší cely, snad jako bych očekával včasnou záchranu. Pochybuji... Ostatní už možná stihli zjistit, že jsme MIA, ale ani Natasha není tak rychlá, aby nás stihla lokalizovat a vymyslet plán úniku. A to jsem ještě dost velký optimista, když předpokládám, že nejsme zavření úplně všichni.

Loki mluví a mluví a mě nezbývá nic jiného než se do jeho příběhu opět zaposlouchat. Je to taková pohádka bratří Grimmů smíchaná s realitou a osobními vztahy. Jedna milující rodina, dvě rozdílná princátka, spousta nároků a odlišnosti. Ledová žárlivost a nepochopení. Jop, krutá podstata života. Ani Asgardu se nevyhnula.
"Myslím, že se mi bude líp spát, když nebudu vědět, co se stalo Valimu a Narimu." Odvětím a trochu tuším, kam by ten příběh vedl. Trýznivé zacházení nebo rovnou smrt? A jak by stejný příběh zněl z úst Thora. Plus...kde je skutečná pravda? Vážně, i bozi se očividně chovají jako obyčejní lidé.

"Slyšel si někdy o psychoterapii? Prý je to dobrý, říkali lidi." Pokrčím rameny. Napůl to myslím jako vtip, napůl vážně. Mě by tam nikdo nikdy nedostal, ale Loki si povídá rád, třeba by si tím vyřešil několik svých drobných potíží. "Třeba by ses naučil mít rád sám sebe a přestal by ses srovnávat s bratrem, se kterým se stejně srovnávat nejde." ušklíbnu se. Viděli jste někdy Thora? Jen idiot by se porovnával, vážně! Mindráků mám už tak dost!
Což je asi trochu ta pointa...
A vznik všech problémů se společným jmenovatelem jménem Loki. Jeden kluk, který se cítil přehlížený a nemilovaný - kolik takových na světě je? A kolik z nich se svět rozhodne zničit a mstít se a zabíjet?

""Mimochodem, víš že většina z nás Avengerů si zažila mizerný začátky a rodinný vztahy a stejně jsme se nestali pomstychtivými záporáky?"

To Hell and Back
New York

Naše nekontrolovaná, zběsilá jízda způsobila, kromě mého rozbouřeného žaludku, že jsme někde přitom všem vytratili Thora. Vytratili nebo vzal nohy na ramena sám, kdo ví, tak jako tak všimla jsem si toho až potom záhy, když jsme tomu dávali druhý pokus.
Ten se odehrál, jakmile jsme se z toho kolotoče trochu vzpamatovali, nebo spíše já jsem se tak nějak vzpamatovala. Jeho vybídnutí k usazení se a připoutání ale nevyužij. Místo toho zmenším svou maličkost a vyletím k němu, nahoru, k jeho rameni kde tak nějak i zůstanu, přidržujíc se jeho límce.
Zdálo se mi to, nebo byl teď Pete takoví, opatrnější, než při prvním pokuse?
Ať to bylo jakkoliv, dalšího podobného nadělení jsme se nedočkali a místo toho jsme konečně začali střílet do nepřátelských jednotek.
"Jo, to je ono! Jenom do nich Pete! Dej jim co proto, zlato!" začnu jej nadšeně povzbuzovat, prakticky zapomínajíc na jakékoliv výhružky smrtí, které ještě před chvílí ode mě zazněli. Dokonce tak, že povyletím kousek výše věnujíc mu líbnutí na jeho tvář.

"Hele, zdá se mi to nebo tu něco chybí?" řeknu a poukážu ručkou na oblohu.
"Nebylo tam těch lodí víc? Hlavně jedna taková ta veliká..."
Že by jenom tak prostě odletěli se mi moc nezdálo, navíc jejich letouny to tu pořád okupovali. Sice neznám jejich bojovou taktiku, ale heeej já nemám ponětí o těhlech entitách, vlastně netuším o nich absolutně vůbec nic, ale nezdá se mi, že by jenom tak přiletěli bůh ví odkud, tedy, Thor asi ví odkud, vypustily tu svoje vojáky a letouny a pak prostě jen tak odletěli?
Kdybychom tak měli nějaký spojení s ostatními z Avengerů.... nebo aspoň slyšeli třeba co komunikujou mezi sebou... počkat, vždyˇjsme uvnitř jejich lodi!
"Něco zkusím." řeknu a sletím dolů k ovládání/palubní desce či jak to nazvat. Mám sice doktoráty ale z chemie a né Inženýrství... natož pak ještě tý mimozemský...
Nenechám se ale odradit a hledám, zkoumám pohledem, co by mohla být nějaká jejich verze vysílačky (6). Myslím, že nějaký odhad mám, ale tak na deset-dvacet procent.
"Tak zkusíme co nepřítel o nás říká ne?" nadhodím a zkusím tedy zapnout (9) domělou nepřátelskou vysílačku. Co se vlastně může vlastně pokazit? Maximálně jim nebudeme rozumět, nedělám si totiž iluzi, že by uměli anglicky.



37%

Útěk a volání

Chce to úsilí, ale nakonec podaří se mi Lornu zachytit a dostat jí nahoru k sobě.
Pak mohla jsem si trochu vydechnout. Nemůžu prostě dopustit aby se jí něco stalo. Kdo by mi potom zbyl...?
Úleva ale žádná příliš nebyla, neboť z pohledu kolem sebe nejsem moc nadšená. Dostali jsme se z deště pod okap. Mříže, cely, hlídky... skutečně nás chytil nepřítel. Jenže, otázka byla, proč?
Trochu bezradně se podívám na Lornu.
"Stráže nám to asi neřeknou..." odvětím jí tiše na její slova o tom, že bychom se měli pokusit najít i ostatní, pokud tu tedy jsou. Pokud v tom tedy nejsme jenom sami dvě.
"Čím méně o nás budou vědět, tím lépe pro nás." řeknu jí. Chápu její emoce, chápu, že by je nejraději teď všechny rozervala na kusy, ale jsme v početní nevýhodě. Je tu proti nám celá loď a my jsme jen dvě.
Když pak, pokouší se nám udělat cestu dále, zkusím přiložit svou ruku (6), ale myslím, že jsem jí tím moc nepomohla, spíše nijak. Tohle se mi nelíbilo... nikdy jsem takovéhle problémy se svými schopnostmi neměla, z čehož jsem byla trochu nesvá. Jestli budeme pak čelit nějakému boji...

Co víc mě ale trápilo, musí být ale nějaký způsob jak dát o sobě vědět ostatním... komunikátor v uchu (5), hluchý. Asi nejsme v dosahu nebo že by to blokovali oni. Možná, bych mohla zkusit...
"Počkej... " pozastavím jí tiše.
"Chtěla bych něco zkusit, dát o nás vědět ostatním. Nevím ale jestli se to povede... ale asi zřejmě moc jiných možností nemáme." řeknu jí šeptem. Nic tím ani ztratit nemůžeme.
Vyčkám okamžik a pak se nadechnu, zhluboka a vydechnu, zavřu oči a snažím se vyčistit mysl. Nevnímat svět kolem. Jenže koho? Logan, jeho adamantium je oříšek, to jsme zjistili oba, Stark by si to bral osobně a tak, jedině možná...
Nikdy jsem podobnou věc, jako bylo propojit s někým mysl, na takovouhle dálku nezkoušela. Ale, jak jsem zmiňovala, nemámě tím co ztratit. Hluboký nádech a výdech, soustředění jen na něj, jeho mysl... (10).
"Steve..." oslovení tiché, né moc jisté.
"Steve... Lorna a já, nepřítel nás chytil... zkoušíme utéci..."



(10%)

Na svobodě...?

Loď temných elfů, cela

"Dobře." Vyčkávám, zatímco se Logan vrtá v poklopu.

"Skvělá práce!" usměju se, když to cvakne, Logan mi vyloží plán, pak odsunuje víko... a moje část plánu selže. Nejsem schopný Logana vyhodit výš (5), ani napodruhé (2), ani napotřetí (5), ani napočtvrté (4).

"Do háje už..." vnímám třes v ramenou. Provedli s námi něco? Co se to se mnou děje? Několikrát se zhluboka nadechnu a pak se naposledy pokusím Logana nadhodit tak, aby se zvládl chytit a vyškrábat nahoru (7), a konečně.

"Vážně by sis neměl přidávat," pousměju se suše vzhlížeje k otvoru, mna si trapézový sval na levé straně. Jak se dostanu ven já, ovšem netu...

"Hmm?" rozhlédnu se kolem sebe. Zdálo se mi, jako bych zaslechl své jméno Wandiným hlasem. Když se soustředím, hlas zdá se být silnější.
Oni taky? Doháje.
"Logane... kontaktovala mě Wanda, v myšlenkách. Jsou tady taky, obě - ona i Lorna, někde. Možná i Clint, pokud se tu ocitli všichni od čajovny. Zkusil bys je najít, po pachu? Vím, cizí prostředí a materiály..."