Mass Effect: Crisis in Attican Traverse
hrálo se Denně
od: 11. listopadu 2012 16:51 do: 25. května 2013 23:31
Dobrodružství vedl(a) Fata
| |
 | Jeskyně na motivy série Mass Effect. Další informace dodám ;) |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Grell pro Zakroutím hlavou a zamumlám si pár nadávek, když uvidím ten početný oddíl žoldáku. Chvilku váhám, zda vůbec ty dveře otevřít.. Ale co se dá už dělat, peníze jsem dostal. Jak jsem na to jen mohl kývnout ? Vždycky hledám práci, kde je riziko minimální zaměstnavatel je nějaký snadno ovlivnitelný trouba, kterému mohu do ceny započítat i náklady za neočekávané špatné letecké podmínky.. No, s tím troubou velitelem by to i odpovídalo, ale moc žoldáků Blood Packu na palubě je riziko samo o sobě. Tak to hold dopadá, když si někdo po úspěšné akci moc věří a hrne se do druhé.. I když na druhou stranu si za to týdenní obcházení aliančních hlídek trochu sebedůvěry zasloužím a ti žoldáci za svou dopravu nezaplatili vůbec špatně. Počkám, až se tato vybraná společnost "usadí" v nákladovém prostoru - ještě že je z většiny vždycky prázdný pro případný náklad - a připravím systémy na cestu. To se mi však už cpou dva Krogani do kabiny. Krogan.. Tak odporná stvoření, která jsou většinou ostatních odmítána pro své sobectví, bezohlednost a neomalenost.. To jsou opravdu špatné vlastnosti, ale jedno se těm potvorám musí nechat.. Nejsou to takoví pokrytci s falešnými zásadami, jako třeba lidé.. Už se nadechuji, abych mu oznámil pár základních informací o své bezejmenné krásce, ale to už mě velitel celého tohohle cirkusu informuje o svých požadavcích. Co chceš dělat v takové pustině ? I když do toho mi nic není.. Třeba tě nějaký Asarijka pořádně prožene.. Jen se na něj nepatrně ušklíbnu a se zadanými souřadnicemi vzlétnu. Ono asi mu nemá moc cenu vysvětlovat, že bez dvou smrdících Kroganů za zády by se mi letělo lépe. Hlavně ať si krotí ty mazlíky vzadu ! Ach..Kde je ta doba, kdy jsem převážel munici.. Ta nemluvila, ani mi tak odporně nedýchala za rameno. |
| |
 | soukromá zpráva od Rengar pro Právě jsem na cestě kdesi do věznice. Je možné že mám namířeno do "Spálené díry", jedna z nejhorších, možná i nejhorší věznice v galaxii. Tam se mi tedy zrovna moc nechce. Sedím ve své cele v rohu, když v tom najednou se ozvalo "Tak co, ty zelená obludo?". Podívám se na strážného a čekám. "seš v pěknej bryndě, kamaráde. Neměl si se snažit zabíjet Oloka Mandura. To vážně ne, kámo. To od tebe nebylo chytrý....i když...vy drellové vlastně ani nepřemýšlíte, že? Che che..." Řekne. Vstanu, přijdu co nejblíže k němu a řeknu. "Až se odtud dostanu, tak ty budeš můj další cíl. Najdu si tě a zabiju. Poté se otočím a sednu si zpátky na své místo. Začnu meditovat nebo jak tomu říct, prostě vzpomínat na ty chvíle před tím... Stále i přes mou meditaci či vzpomínání mě ten idiot za těmi mřížemi otravuje a neustále do mluví. Snažím se ho nevnímat, ale jak ho tak poslouchám tak má dost informací na to, že je to jen bachař. Možná bych ho mohl nějak ukecat, ale ne. To je blbost. Odsud se jen tak nedostanu, jedině, že by byla loď pod útokem, nebo mi k tomu něco pomohlo. Poté se položím znovu k meditacím a pokouším se vymyslet jak odtud ven, i když je to skoro nemožné i pro někoho jako jsem já. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Sedím v rohu a přemýšlím, zatím co si bachař pořád něco mumlá a mluví. Najednou se ozve. ”Neznámé plavidlo na kolizním kurzu. Neznámé plavidlo na kolizním kurzu.“ Bachař bez váhání někam běží. Srab, nejspíš utíká aby se zachránil, kdyby něco. Ale já si tě stejně někdy najdu. Pousměju se. Pak začne pár vězňů pokřikovat na bachaře. Volají na něj věty typu ”HEJ. Ty lidská hnido! Pusť nás ven!“ Jo, ten se určitě vrátí. Pousměju se znovu. Je čas hledat cestu ven. Koukám kde se dá, ale nemohu najít žádnou cestu. Odvětrávání? Možná... ale ne, ne. To by nešlo. Cela je z pevného a bytelného materiálu. Skoro nemožné se odtud dostat, musel by mi někdo otevřít ze vnějšku nebo vypnout proud. Mít tady své vybavení, možná by to šlo hacknout, ale to tady nemám, takže na to můžu zapomenout. Sakra. Stále se snažím přijít na to jak ven, ale nejspíš to jen tak nepůjde. |
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Když doletíme přesně podle souřadnicí na určené místo, samolibě se usměji a zvednu hlavu k jednomu z Kroganů. Ten však tu nádhernou cestu, které se mohl účastnit nijak neocenil. Místo toho se hned usadil u ke zbraňové konzoli a ten jeho poskok zase k navigaci.. Pohledem sklouznu ke svému pasu, kde je pistole a o půl metru dál na dosah levé ruky puška. Co si ti dva idioti myslí ?! Ach.. I kdybych stihl dost rychle poslat oba ty Krogany tam kde všichni patří, rozhodně bych si neporadil se zbytkem.. K mé rychle klesající náladě moc nepřispěje další z "rozkazů". Když na nové rozkazy chci zareagovat, opět mě zarazí Krogan u navigace.. Vzápětí se dozvím o svém úkolu. Zničit Qurianskou loď rozhodně nebylo v plánu ! I když opravdu nám stojí v cestě, to má ten Krogan pravdu. A já už dávno zjistil, že nemám problém odstranit překážky ve své cestě.. Ale tohle není jinak neřešitelný problém ! Dost úvah ! Je třeba nastavit hranice ! Ostatně někdo na Citadele mi říkal, že Krogani víc než argumenty uznávají agresi v rozhovoru.. No, každou teorii je třeba vyzkoušet. Vypadni od té konzole ! Mě tvůj slavný Blood Pack svěřil celou logistiku této akce ! Rozumíš ?! Celou ! Ano, ta Quariánská loď je problém.. Ale problém, který spadá pod mou kompetenci ! Takže já ho vyřeším a postarám se o bezpečné dokončení cesty, ty se zase postarej o svůj výsadek ! A kdyby tě náhodou napadlo převzít řízení, tak hodně štěstí s kódy, které je třeba průběžně aktivovat. Vychrlím ze sebe rázně i s odporem a vztekem, který mi tato cesta se změnami plánu přinesla. Chvilku čekám, zda se velící Krogan opravdu nerozhodne zkusit štěstí s těmi kódy. No tak ! Přece nemáme moc času, jak si několikrát opakoval.. Prostě odejdi k té své havěti do nákladního prostoru.. Menší nervozitu z reakce na sobě nenechám znát. Pokud mě tedy Krogan nezbaví velení a opravdu mi alespoň uvolní konzole, vystartuji k přebytečné průzkumné lodi se zapnutým částečným maskováním. Můj letoun není sice žádný extra bitevník, ale má dost slušné zrychlení a pohotové manévrovací schopnosti. Štíty jsou sice sotva průměrné, ale zato zbraně mají slušnou kadenci. Teď to možná bude trochu házet.. Pomyslím si škodolibě.. Když jsem dost vysoko nad průzkumnou lodí, zadám na (snad již volné) zbraňové konzoli automatické udržení uhlu palby na zadní část trupu pravé strany lodi. Pak se za pomocí velkého zrychlení spustím dolů přímo k lodi po trajektorii již nastavené palby. Obkroužím pár spirál pro ještě horší zaměření. Když jsme už na úrovni lodi, zastavím automatickou palbu, mírně strhnu směr doleva dolů a pokračuji v palbě již manuálně po motorech doufaje, že škody na zadní části trupu a u jednoho motoru budou tak velké, že je donutím k nouzovému přistání, ale zase ne fatální. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Když jsem si odkládala armádní kufr a batoh do své nové kajuty, jen rychle jsem se rozhlédla a s tím co jsem viděla jsem byla spokojená. Pak jsem následovala kapitána Bielskyho. Nenápadně jsem si prohlížela zbylé členy týmu. Bude to zvláštní zase si zvykat na nové lidi. Nakonec jsem se svým týmem byla tři roky. Budou mi scházet. Už jsme byli dobře sehraní. Ale odmítnout takovouto příležitost by byla hloupost. Snad spolu budeme vycházet. Když se oni podívají na mě vidí, pomenší, štíhlou ženu. Měřila jsem skoro 170 cm, ale u Aliance výška nic neznamená. Nejsem kdo ví jak vyvinutá, ale rozhodně jde poznat, že jsem žena. Zrzavé vlasy jsem měla střižené na krátko jen s delší ofinou hozenou do strany. Světle hnědé oči a malé, plné rty. Nejsem přímo krásná, ale hezká určitě. Když jsem uviděla admirála Hacketta, ihned jsem se postavila do pozoru a zasalutovala. Bylo to poprvé co jsem se takhle přímo setkala s admirálem. Tedy... ne úplně přímo, ale bylo to skoro jako na v reálu. Mlčky jsem vyslechla jeho slova. Byla jsem pyšná, že jdeme v šlépějích Sheperda. Všichni víme co dokázal, první lidská Spektra, zastavil Serena a Gethy a nemluvě o Vládci. Rozhodně se hodlám řídit jeho příkladem. Když se Hackett odpojil, trochu jsem se uvolnila. Podívala jsem se na kapitána Bielskyho, který nás vybídl, abychom se ptali na všechno co chceme. Po pravdě jsem žádnou neměla. Admirál nám vše vysvětlil. Přemýšlela jsem nad tím, ale vážně mě nenapadalo nic na co bych se měla ptát. Tedy kromě věcí, které by se v tuto chvíli zdáli malicherné. To si raději pak zjistím sama. „Já žádné otázky nemám, kapitáne.“ Řeknu a s očekáváním se podívám na ostatní jestli je něco nenapadlo. |
| |
 | soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Docela mě překvapila nabídka, abych se připojila k tomu to úkolu. No řekněme si, že nejsem zářivý případ poslušnosti. Ale možná právě proto jsem byla vybrána, aby mě Aliance mohla mít více na očích. Pravda když jsem byla znovu přijata mezi N7, jsem začala sekat latinu. Se svojí bývalou posádkou jsem měla i několik úspěchů. Jak jsme se dostali na loď, byla jsem odvedena do své kajuty, abych si mohla odložit své věci. Moc ale věcí člověk, který je vojákem nemá. A proto jsem odložila svůj větší batoh a prakticky jsem byla připravena se připojit k ostatním, s kterýma jsem vyrazila do komunikační místnosti. Měla jsem trochu času si prohlédnout ostatní. Zatím jsem si tedy na ně neudělala nějaký názor. V komunikační místnosti jsem se postavila trochu stranou a složila ruce na prsou. Objevil se hologram s admirálem Hackettem. Všimnu si dívky jak začne hnedka salutovat. To se musí… Je to nejspíš nějaká snaživka. Ledabyle, tak aby se neřeklo jsem taky zasalutovala. Bylo to velmi krátké a hned jsem si ruce opět složila křížem pod prsa. I když se možná zdá, že jsem znuděná proslovem admirála, tak opak je pravdou, vcelku ho poslouchám. Aha, takže jsme odkaz Sheparda, tak to doufám, že se nám nestane to co jemu a jeho lodi… Monolog admirála skončí a on nám zmizí. Řeč to byla pěkná, ale nějak nic neříkající. Vlastně neřekl nic jaký budeme mít úkol. Kapitán Bielsky nás odvede k mapě galaxie a chce slyšet naše dotazy. Odkašlu si a s lehce pokřiveným úsměvem promluvím. „Já bych teda jeden dotaz měla. Jaká je naše první mise?“ Docela podstatné, zatím tohle nám prozrazeno doopravdy nebylo. Zobrazit SPOILER  |
| |
 | soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Agincourt: Fregata, která měla být mým novým domovem, působila staře, jak snad bitva v jejím jméně sama. Ale stejně jak na Agincourtských polích Britové překonali silnější Frantíky, tak i tahle loď jistě ještě něco dokáže. Nalodil jsem se ani ne půl dne předtím. Vybalil jsem se hned, jelikož sem toho moc neměl. Nějaké osobní věci, parádní uniforma, oblečení a tak. Na seznamování s posádkou ale bude mnoho času později, tak jsem si pročítal údaje o naší lodi a jejich minulých akcích. Na to, že to je stará vykopávka, toho dokázala hodně. V sedmdesátém šestém bojovala během Skyllianského Blitzu a sestřelila hned několik Batariánských lodí, často větších, než ona sama. Holt Aliance dokáže zázraky. Před nedávnem ale zemřel jeden z bývalých členů její posádky, který dostal speciální ocenění. Navigátor Charles Pressley zemřel na palubě SSV Normandy, společně s velitelem Shepardem. Tím Shepardem, podle jehož vzoru má můj tým pracovat. To mi připomíná, že bych si měl při troše volného času v budoucnu přečíst jejich osobní spisy, nebo se aspoň podívat, kdo pode mnou vlastně bude sloužit. Teď už na to ale nebyl čas. Zvednul jsem se z židle a došel jsem až na můstek, kam mne předvolal velící. Setkal jsem se tam také se svým novým týmem a hned sem si řek, že s ním si asi ještě užiju. To, že budeme jenom tři, sem samozřejmě už věděl, ale že budu velet babinci, to sem vážně netušil. Černovláska navíc vypadala na to, že s ní ještě budou problémy. V přítomnosti kapitána a ve skoro-přítomnosti admirála a vrchního velitele Alianční flotily působila dojmem, že sem donesla pizzu a teď jenom čeká na dýžko. Já sám jsem se samozřejmě ihned po objevení Hacketta postavil do pozoru a zasalutoval. Obě dívky, včetně té černovlasé, nakonec taky. Ono se není čemu divit. I přes svůj zjev a první dojem, který admirál vyvolává, působí velmi charismaticky a nedivil bych se, kdyby přinutil salutovat i bandu Vorchů. Proslov to byl srdceryvný, ale prakticky nic určitého neřekl. Je pěkné, že nejsme Cerberos, což je v pohodě. Lidé jsou sice nejsympatičtější rasa a zaslouží si své místo v galaxii, ale stejně tak i některé jiné rasy. Například Asarijky od sta do čtyř set let jsou super. Že jsme to, co zbylo po Shepardovi, až tak povzbudivé nebylo. Samozřejmě, Shepard byl hrdina, dokázal toho fakt hodně, ale být něčím stínem, pouhým odkazem, prostě není ono. Neřekl ale, co máme dělat teď. Již zmíněná černovláska mě ale v mém dotazu předběhne. Možná jsem se nějak zamyslel, nebo byl Hackettův proslov tak působivý, nevím. Ale stalo se. Mohla se aspoň zeptat slušněji. Abych aspoň něco řek, tak podotknu: "Mám stejný dotaz, pane." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Když je kabina konečně volná, mohu se plně soustředit na svou práci. Chvilku si sice ještě v hlavě přehrávám poslední slova Hranga, ale když se konečně pustím do akce, všechna nervozita ze mě opadne a na odvedené práci je vidět, že bez Kroganů za ramenem se hned lépe létá.. Už si jen spokojeně poslechnu nouzový signál od Quariánského kapitána. Takhle se řeší nečekané situace ! Správná volba, kapitáne.. I když asi mě posádka bude stejně dost nenávidět.. Nucený pobyt v takové díře u Asarijek by jen málokdo ocenil.. Teď však zpátky k akci, než mi ti žoldáci zase naklušou do kabiny. Vítězně se ušklíbnu a na okamžik mi je opravdu líto, že tu Hrang není, aby ten úšklebek viděl.. No, opravdu jenom na okamžik. Stočím letoun prudce doleva a ostrým obloukem se natočím směrem k transportu. Ten je však o poznání větší, než ona průzkumná loď a dá se předpokládat, že zbraňový systém bude taky o něco pohotovější.. Nemluvě o posádce, která určitě nebude sdílet pasivitu Quarianů. Když se to tak zhodnotí, nepřeplatili mě tak moc, jak jsem si původně myslel.. Ale i tak nezaplatili málo.. Je třeba vyřadit štíty a sundat motory dřív, než mě zaměří celým arsenálem.. Tak si půjdeme zasloužit ty peníze. O něco zpomalím a pořádně klesnu dolů. Mám menší výhodu, protože znám cíl cesty a tedy i trajektorii transportu. Na zbraňové konzoli naťukám souřadnice "kousek" před transport na ideální místo, kde se čtyři Javelin torpéda - tedy všechna torpéda, která letoun nese - nezastaví o nějaké "vesmírné smetí" a zamíří přímo k motorům. 3..2..1 Odpočítám si ztlumeným hlasem a když se mi konečně dostane loď do záběru, vypálím. Ovšem nespoléhám, že to odvede veškerou práci.. Sice letí dost rychle a přesně na to,aby byl výsledek co možná nejlepší, ale transport má určitě silné štíty i samotnou konstrukci. Okamžitě ostrým půlobloukem od trajektorie torpéd -(tam se nejspíš automaticky nasměrují všechny zbraně transportu) - zamířím k motorům. Teď mi již zbyly jen čtyři kanóny. Ve spirále kolem původní trajektorie torpéd letím k motorům a střílím po nich kanóny. Když už jsem relativně blízko lodi, protáhnu spirálu do dalšího velkého oblouku a kanóny nasměruji na zadní část trupu, kde snad již bez bránění štítů udělají co možná největší škodou. Tam taky ukončím svůj oblouk, aby výsadek mohl začít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Agincourt: Projev to byl vskutku dlouhý a konečně nám kapitán i řekl to, co jsme chtěli slyšet. Budeme tedy dělat asi něco jako zásahovku tam, kde nás budou potřebovat. To je ucházející úkol a po pravdě už se i těším, až vyzkouším svůj nový tým v nějaké akci. Aspoň se pobavíme. Navíc poletíme k Asarijkám. Taky super, ale nikdy sem si nemyslel, že propagační letáky, kde psali, že každý voják bude obklopen ženami, budou až tak drasticky pravdivé. Kapitán nakonec odešel do své kajuty. Nutno připomenout, že fregaty tohoto typu mají kajut až příliš málo, i když oproti typu Normandy, která měla všehovšudy jenom jednu, je zmodernizovaná stará škatule kajutami přímo posetá. Těžko říct, jestli je to díky modernizaci, nebo díky jejímu archaickému původu. Já sem jednu naštěstí dostal. Mé holky tu ale ještě zůstaly. Asi přišel čas na to, abychom se všichni pěkně poznali. Chvíli jsem se rozmýšlel, jakým dojmem mám působit. Mám být autoritativní, nebo milý? Nakonec jsem se rozhodl, že polevit můžu přeci jenom vždycky, ale první dojem je nenahraditelný. "Pozor!" zvolal jsem tak, aby mě obě bezpečně slyšely, a popošel přímo před ně. "Jsem Seržant-komandér William Johnson a v příštích misích vás budu mít na starosti, tak mi mou snahu udržet vás naživu moc neposerte. Teď se mi postupně představte." Nakonec jsem přistoupil k zrzce, která stála blíž, abych dal najevo, koho chci slyšet dřív. Byla o trochu menší než já, takže jsem jí mohl hledět bezpečně do očí. Ne zas tak, aby na mě musela vzhlížet. Škoda. Měla také stejnou barvu očí, ale na rozdíl od ní jsem měl vlasy tmavě hnědé. Také jsem byl od pohledu trochu starší, i když zdravotnictví je dnes na takové úrovni, že by teď, s trochou přehánění, klidně mohla mít padesát a vypadat jako studentka. Technologický pokrok je prostě prima. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro No jistě. Jaká je naše první mise. Tohle mě mohlo napadnout. Tady není žádná zahálka, rovnou do akce. To je dobře. Nerada se nudím. Kapitán Bielsky nám vysvětloval, jak to bude fungovat. Už jsem se chtěla zeptat jaké máme systémy včasného varování, když se k tomu sám dostal. Jak jsem nad tím tak uvažovala, tak nám s předstihem odpověděl na všechno na co bychom se mohli ptát. Značně znepokojující je tak častá aktivita Gethů. Myslela bych si, že se zase vrátí odkud přišli, když je Seren pryč. Ale ne oni se musí pořád poflakovat kolem. Ne... Gethové nedělají nic bez důvodně. Oni to ani neumí. Něco tím musí sledovat. Páni těch kolonií, ale je. Jak to vůbec zvládneme pokrýt? Doufám, že sestavili víc takových týmů. Vrtalo mi to hlavou. Co hledají? Nebo dělají tyhle malé výsadky, kvůli odvedení pozornosti? Pokud tedy dokážou Gethové něco takového vymyslet. Zamyšleně si promnu bradu a sleduji vyznačená místa na mapě galaxie. No nemá cenu nad tím uvažovat dokud nemáme nějaká vodítka. Ale neměli bychom tu výzkumnou stanici varovat, aby byli v pohotovosti? Jestli se do jejich systému chystají Gethové, měli by být připraveni. Kapitán Bielsky nakonec odešel do své kajuty s tím, že chvíli cesta potrvá a tak ať se sdružujeme. Případně ať jdeme s otázkami za ním. Podívám na ty dva. Už jsem se chystala se představit, když se ozval muž. Jakmile jsem uslyšela rozkaz, automaticky jsem se vyšvihla do pozoru. Představil se jako náš velitel, zdá se, že v téhle partě žádné kamarádčovty nebudou. Aspoň ze začátku. Chce disciplínu, tak ať ji má. Postavil se přede mě a žádal, abych se představila. Zasalutuji. „Operations Chief Erza McDoblin, pane! Biotička, pane!“ |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Jsem v klidu. Stojím na nohách a jen medituju a jsem v klidu, když v tom najednou se ozve další silný výbuch, elektrický proud ve vězeňském bloku vypadne. Ale ne úplně. Jen tak aby otevřel cely. Když se cely otevřely, přišlo mi jako by se zastavil čas. Cítil jsem jen buchot svého srdce a svůj hlukový, ale pomalý dech. Jsem zcela v naprostém klidu. Cesta je ještě dlouhá a obtížná, není času nazbyt. Když v tom jako by se čas zase rozběhl, stejně tak jako mí spolu vězni k výtahu. Zdá se mi to teď jako by všechno bylo tak rychlé. Pohlédnu doleva a tam vidím jak se vězni bijí o poslední místa ve výtahu. Tam jít nemůžu. Znovu slyším ránu. Tentokrát to ale vypadá jako by se na tuto loď ukotvila nějaká jiná. Je čas jít. Rozběhnu se na druhou stranu. Ke dveřím směrem do zbrojnice. Musím si sehnat nějaké vybavení a pak hledat způsob jak odtud pryč. Možná bych mohl použít záchranný modul, nebo se nějak dostat na tu druhou loď a tak se i dostat odtud. Každopádně musím už jít. Čas běží... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Shirae Zia pro Nuda v Brně na stanici Tyanes Já tady hniju, probleskne mi hlavou. Už po desáté. Během téhle hodiny. Sklouznu níž na tvrdé židli z recyklovaného plastu, opřu si hlavu o zadní opěrku a obrátím list virtuální knihy, kterou držím v ruce. Ani nevím, jaký příběh vlastně čtu – a je mi to jedno, protože stejně nedávám pozor a nevnímám z něj jedinou větu. Oči mi přejíždějí po písmenech a čtou slova a vidí jejich význam, ale mozek vůbec nezpracovává, co říkají. Takhle přelétávám už celé stránky a kapitoly. Míhají se mi před očima jako jednotlivé diapozitivy filmu, ale nedávají žádný smysl. Příběh plyne, ale já z něj nic nemám. Vskutku trefná alegorie mého života za posledních několik měsíců. Každý den je tu ztráta času, nebo se mi to alespoň tak zdá. Všechny do jednoho probíhají tak ubíjející rutinou pravidelných jídel, pokojných obchůzek, nesmyslného hlídání a bezesného spánku, že je až neuvěřitelné, že jsem se z toho ještě nezbláznila. Ne, že by to byla nějaká neskutečná ztráta mého života – přece jen mám před sebou ještě staletí, a ta s největší pravděpodobností nestrávím ukotvená na téhle stanici. Ačkoli každé další ráno, kdy se probudím a zjistím, že jsem ještě pořád vězněm na okraji vesmíru, mi tahle „největší pravděpodobnost“ připadá menší a menší. Takhle dopadají asari, které to podělaly. I když, tímhle způsobem mi to ty mrchy neoznámily. Oficiální důvod byl „traumatický zážitek“, ze kterého se zřejmě musím dostat, než budu moci zase vstoupit do aktivní služby. A nejlepší lék na traumatický zážitek je samozřejmě převelení na tiché, klidné místo bez rizika, že snad opět zůstanu jako jediná naživu. Ovšem jak se pozná, že jsem se z takového traumatu dostala, nebo kdy to vůbec bude, už nikdo nezmínil. Takže tady tvrdnu už takový pátý měsíc, i když je to možná míň… a možná víc. Těžko říct, když se mi všechny týdny slévají dohromady. A tak tu sedím a hniju. Stejně je to kravina. Každý zná ten skutečný důvod, proč jsem tu: jsem jediná, na kom si můžou vylít zlost za mrtvou matriarchu a vyvražděné komando. Ta mise byla jedno velké fiasko, které stálo život celkem deset asari. Já byla jedenáctá, a nějakým zázrakem se mi podařilo dostat do bezpečí dřív, než jsem vykrvácela. Ostatní ze skupiny takové štěstí neměly. Úkol by jasný: bez úhony doprovodit matriarchu na místo určení, ale nikdy jsme tam nedorazily: v polovině cesty nás přepadla banda žoldáků od Eclipse, a následoval hotový masakr. Hemžilo se jich tam dvakrát tolik co nás, turiani, batariani i krogani, ozbrojení až po zuby, se všemi výhodami, které vytanou na mysli. Od počtu přes výhodu prvního útoku, pod jejich přepadovkou jsme neměly šanci. Matriarchu zabili jako poslední, těsně přede mnou – a protože byla jediným cílem jejich kontraktu, prostě mě nechali naživu a neobtěžovali se plýtvat dalšími náboji. Možná si mysleli, že zemřu tak jako tak. Ležela jsem tam s dvěma kulkami v těle a krví zalitou rukou s ustřelenými prsty, neschopná cokoli udělat. Ubohý příklad asari komanda. Vidíte? Ani jsem nezůstala naživu díky své výjimečné šikovnosti nebo schopnostem. Prostě to bylo proto, že se rozhodli mě ušetřit. No, moji nadřízení mě tedy nešetřili. Rozhodli se, že i někoho tak dobrého jako já, s mými biotickými schopnostmi, inteligencí, talentem a krásou musí potrestat. Za něco, co jsem ani nemohla ovlivnit. Nezasloužím si to. A stejně tady hniju. Obrátím další list virtuální knihy v marném pokusu odvést se od depresivních myšlenek, ale stejně se mi to nedaří. Stává se to. Když máme příliš volného času a příliš živé vzpomínky, nikdy nás nenechají na pokoji. Musíme si je stále přehrávat v hlavě, znovu a znovu, prohlížet z různých úhlů, donekonečna pitvat do nejmenších detailů, v hlavě nám víří všechna „kdyby“ a „jak“ jako hurikán, a zbavit se takových myšlenek vyžaduje jen málo – cokoli, co odvede naši pozornost. Ale jak se můžu soustředit na něco jiného, když je každý den až děsivě stejný; a jediné, co mi může zvýšit tep, je změna menu v kantýně? Mohla jsem to ovlivnit. Měly jsme to tušit. Kdybych víc dávala pozor… Zeeriah chtěla po téhle misi skončit a usadit se s tím svým člověkem. Proč neodešla už dřív? Mohla být naživu. Jak nás mohli tak rychle vyřídit? Mohla jsem to ovlivnit. Měly jsme to tušit. Zavřu oči, odložím elektronickou čtečku na stůl a hluboce vzdychnu. Musím začít něco dělat. Něco smysluplného. Potřebuju se dostat na vzduch, nebo se tu udusím. Nebo mi to tak alespoň připadá. Zvednu se ze židle a protáhnu si sezením ztuhlá záda. Sáhnu po pistolích, které leží odjištěné vedle na stole. Nečekám, že bych je v brzké době nějak potřebovala, ale už si nedokážu představit vyjít bez nich ven. A koneckonců, místní fauna a flóra občas může být poněkud neposedná. Zavěsím si je na boky a vyrazím ven. Když budu mít štěstí, potkám po cestě nikam to naše sluníčko Triu nebo nějakého z těch podivných vědců, které musím čas od času provázet do divočiny, aby si tam mohli v klidu rýpat do hlíny a po libosti pošťuchovat zvířenu. |
| |
 | soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Špatný den, zase
Maarsa byla dobrá loď, ač jsem si nikdy nezvykla na myšlenku, že moje bývalá loď, od které jsem přejala jméno, je na šrot a už nikdy neposviští vesmírem. Chyběli mi staří přátelé. Chyběl mi kapitán Zolo, Nivan, dokonce i Tasha, i když ta přijala službu na jiné, která neopouštěla Hadí mlhovinu. Kolem Citadely nebylo nikdy moc co hlídat, ale i tak rada neriskovalo její napadení. A sama o sobě poskytuje úkryt různým zločineckým organizacím.
Byla jsem v prostorách, kde se nacházely kajuty. Společenská místnost byla většinou zaplněna, ale dneska tu skoro nikdo nebyl. Jako by každý tušil, že se něco stane. I já jsem měla velmi zvláštní pocit, který se mi vůbec nelíbil. Jednou jsem takhle seděla a četla si, když ke mně přišla Tasha. „Zase se utápíš v e-knihách?“ Podívala jsem se na ni a ušklíbla se. Mimika tváře nebyla přes masku nikdy vidět, ale zúžení očí zaznamenala. „Hned se nečil,“ sedla si vedle mě a poplácala po zádech. „Dneska je něco ve vzduchu. Nevím, jak ty, ale já mám špatný pocit. Jako by se mělo něco stát.“ O tři hodiny později většina z nás bojovala o život.
Zatřásla jsem hlavou, jelikož jsem neměla ráda vzpomínky na minulost. „Hej, děje se něco?“ i tady jsem našla někoho, s kým jsem mohla hrát karty nebo se smát vtipům. Naya patřila k tradičním mariňákům a většinou jí poslali v první vlně na zem, než jsem vyšla já a mí společníci. Cítím něco ve vzduchu. Mám deja vu. „V pohodě. Jenom jsem se blbě vyspala,“ opřu se o opěradlo židle. „Dneska je tu však mrtvo, jak by se tudy prohnali gethové.“ Naya zavrtěla hlavou. „Takhle nemluv. Je až moc velká šance, že nás najdou a sestřelí. Jedna z tlakových trubic vypověděla službu. Možná proto se všichni cítíme tak... divně.“ Kéž by.
Parsaanský systém jsem neměla moc prostudovaný, i když jsem většinu letu seděla nad mapami a počítala, kolik tam je soustav. Bylo toho tolik, až jsem se divila, jak na to všechno někdo kdysi dávno mohl přijít. Aspoň je tu hodně místa na zmizení. Než jsme prolétali nad planetou, zavolali si mě na můstek, kde jsem pomáhala kapitánovi číst v mapách. Nebudu si nic nalhávat, ale tohle umím docela dobře a díky mé vtíravosti jsem si získala u kapitána i jistou oblíbenost. Jsem prostě vlezlá.
„Pane, zachytili jsme asarijskou výzkumnou stanici,“ ozval se jeden z navigátorů. Kapitán chvíli mlčel, než odpověděl: „Prohledávejte planetu dál. Pokud cokoliv zachytíte, dejte mi vědět.“ Netrvalo ani deset minut, když radar zachytil další ruchy, ale ty nepocházely z Tyanes, nýbrž z venku. „Pane,“ navigátor se znovu ozval, „osm set metrů od nás se objevila loď. Mám se s nimi pokusit spojit?“
Pilot Maarsy chvíli promlouval s druhým z turianské lodě, když se objevila další tentokrát trestanecká loď. Turiani nás nijak neznepokojovali, tak kapitán přikázal přerušit hovor a zaměřit se na trestaneckou. Jsou daleko. Trochu mi vrtalo hlavou, proč se tu najednou objevila dvě plavidla.
Přešlápla jsem z nohy na nohu, když najednou lodí otřásla šílená rána a já sebou práskla do zdi. Vyrazila jsem si přitom dech a sjela na zem. V hlavě mi hučelo a helmu jsem měla z části promáčklou. Jen vzdáleně jsem slyšela kapitánův křik a rozkazy. Dokázala jsem zachytit jen útržky rozhovorů: „... otočte to... Pane,... je zničená... přeživších...“ pokusila jsem se postavit a po chvíli úsilí se mi to i podařilo. Cítila jsem, jak mě někdo chytil kolem pasu, přehazuje si mou paži přes rameno. „Musíme ... dřív, než motory přestanou pracovat,“ mluva se začala pomalu vyjasňovat.
Kapitán se pak přemístil k vysílačce zabudovanou v panelu a začal do ní mluvit: ”Zde kapitán Treis'Zor vas Maarsa, neznámému plavidlu, prosím neútočte. Vzdáváme se a přistáváme na planetě. Ušetřete životy civilistů, ať již chcete cokoliv.“
Někdy by si člověk mohl říct: To stačí. Ale ne. Další náraz byl mnohem silnější a dokonce se podlaha na můstku lehce zkřivila. Mě to však vyhodilo do vzduchu, zády narazila do trubek, až z nich začalo syčet a dopadla jsem o kus dál. Na chvíli se mi zatmělo, než jsem pochopila situaci. My jsme dopadli na planetu! Zvedla jsem hlavu. Pohled, který se mi naskytl, byl děsivý. Kolem mě byla rozházená těla. Jak jsem to mohla přežít. Kousek ode mě se kdosi pohnul. Pomalu jsem se k němu začala plazit a zjistila, že má nohu zaklíněnou pod sedadlem, které bylo divně zkroucené, jako by přes to někdo přeletěl.
„P-pomohu vám ven,“ pokusila jsem se jej vyprostit ven, ale quarian začal ještě víc řvát a prosil mě, aby ukončila jeho trápení. Musela bych mu tu nohu uříznout a naše těla nejsou stavěna na život bez skafandru. Omlouvám se. Vždy jsem u sebe nosila malou pušku, kterou jsem použila i k usmrcení vojáka. Ještě jsem se rozhlédla po můstku. Kapitán je mrtvý. V hrdle mi naprosto vyschlo. Nemohla jsem být však jediná přeživší. Na to bych měla až moc velké štěstí.
Zapřela jsem se o křeslo a vytáhla se na nohy. Všude kolem mě byli mrtví nebo těžce ranění, či jen v bezvědomí. Trvalo mi půl hodiny, než jsem našla někoho v podobném stavu, jako jsem byla já. Jednoho jsem znala. Důstojník Omnus a druhý, jehož jsme našli až vzadu, se jmenoval Dyan. „Musíme najít pomoc. Nesmíme je tu jenom tak nechat,“ hnedka jsem začala brblat, když jsem prohlížela zbytek lodě, vzali si zbraně, kdyby náhodou a šli rovnou ke dveřím, které jsme otevírali bezmála hodinu. Nakonec Omnus přišel s nápadem, že je můžeme nechat vyletět do vzduchu. Ono se to bere jako dobrý nápad jen do doby, než to uděláte. Výbuch porušil stabilitu většiny lodi a jen tak, tak jsme z ní vyskočili ven, než se střecha zhroutila dolů. „Blbý nápad,“ zavrčím a podívám se na vojáka.
Dyan po celou dobu mlčel, ale najednou zbystřil a namířil zbraní do nepropustné džungle. „Něco se tam pohlo!“ Ne asi. Jsme v džungli! Je tu plno otravného hmyzu, zvířat a hlavně jsou tu predátoři, kteří vás budou chtít sežrat. Skvělé. „Nechci být nijak náročná, ale kudy se dostaneme k té asarijské základně? Tam by nám mohli pomoct,“ taky jsem už měla vytaženou zbraň, aneb M-9 Tempest, který byl můj oblíbený. Nakonec z houštiny vyběhlo něco, co by lidé na zemi mohli nazvat králíkem, ale zde to mělo navíc i tykadla zakončená huňatou bambulkou a hlavně to mělo obrovské kukadla. To je roztomilé! Ale nahlas jsem to neřekla. Co by si o mě pomysleli?!
Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat najít asarijskou základnu. Dyan měl u sebe kompas a díky němu jsme našli přibližný směr, ač jsme si nebyli moc jistí, na které světové straně se základna nachází. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Zeptala jsem se na jednoduchý dotaz. Nějak jsem ani nečekala, že na nás vychrlí tolik informací. Vážně by mi stačilo, letíme tam a tam protože to a to. Ale chápu to, upsala jsem se do tohoto projektu, tak to mám mít. Moji rodiče jsou vlastně na mě hrdí, tak se budu snažit je nezklamat a doufat, že se někdy setkáme. Protože Normandy bylo taky takové rychlé komando a jak si je podali. No radši na to nebudeme myslet. Rukou si prohrábnu vlasy, protože mi padali do obličeje. Stále se zdá, jako kdybych byla duchem nepřítomna, ale jak kapitán konečně přejde k tomu, kam se máme vydat zvednu lehce bradu, abych lépe viděla na mapu galaxie. Ptát se na něco je už zbytečné, protože monolog Bielskyho byl takřka odzbrojující. Nakonec se kapitán odporoučí a odejde do své kajuty. Zbyli jsme tu jen my tři. Pohlédnu na ty dva, v tu chvíli se ozve příkaz pozor. Pozor na co... jako na tebe... Ušklíbnu se a vlastně vypadám docela pobaveně, když vidím jak dívka se hned postavila do pozoru. Sakra to budeme furt tak formální. Nejsem na to tak zvyklá, řekněme že u bývalýho týmu jsme se k sobě chovali neformálně. Náš komandér se nám tedy představí jako William Johnson a jeho úvodní věta se mi moc líbila. Můj úsměv se více rozšíří a lehce kývnu. Abych tedy na sebe moc neupotávala pozornost, tak když se moje kolegyně představí, tak se také narovnám do pozoru a svoje ruce svěsím podél svého těla. Jak na mě přijde řada s představováním, upřu pohled na komandéra. "Seržant Isabel Ansaldi, třídy Vanguard.... hmm... jo... pane..." Snažím se být slušná jak mi to jen jde. Ale nějak to spíš u mě vypadá vtipně, ale ne že se snažím někomu tady vysmívat. Na zasalutování jsem nějak uplně zapoměla, ale po slovu co řekl William a to neposerteto, nějak jsem to začla brát, že bychom to nemuseli myslet tak formálně. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Agincourt: Představení proběhlo tak, jak jsem si představoval. Zrzka, která se představila jako Erza, vypadá na typický armádní typ, který na rozkazy reaguje přímo instinktivně. Kdybych teď zakřičel "Skoč!", tak by se možná ani neptala, jak vysoko. Je to jistě dobrá vlastnost, ale nevím, jestli budu v budoucnu vyžadovat takovou profesionalitu. Už jenom svou první větou dala najevo, že by mě mohla "upanovat" k smrti. Je ale možné, že se v běžném provozu bude chovat jinak, uvidíme. Isabel je zase takový její opak. Jde na ní vidět, že armádní profesionalitě moc neholduje a asi ani nebude mít cenu to po ní nějak přehnaně vyžadovat. Každopádně když chce, tak poslouchá. Dobré vědět. Její vystupování je také docela úsměvné, což je taky v pohodě. Sranda musí být, i kdyby kapitána věšeli. Ohledně jejich vojenských specializací jsem ale trochu na vážkách. Obě jsou biotičky, což znamená, že když se tyto dvě dámy pohádají, tak je asi jedno, v které části lodi se budete nacházet. Každopádně to bude chtít mnohem opatrnější postup při vojenských operacích, protože, ačkoli na sebe obě mohou nahodit biotické bariéry, budou mít obě asi lehčí výbavu a výzbroj bude nic moc. Minimálně nemáme žádného střelce. Já se svou sniperkou jsem totiž použitelný na vzdálenost od půl míle a víc. Jinak se asi budeme muset spolehnout na pistole. Je ale na čase se pohnout dál. "Pohov," zavelím, i když teď už ne tak autoritativním hlasem a podívám se na obě dohromady. "Myslím, že spolu se nám bude dobře pracovat. Ještě o vás ale vlastně vůbec nic nevím. Můžu si sice přečíst vaše spisy, ale lepší asi bude, když si o sobě na chvilku popovídáme. Tady ale není moc vhodné místo. Dole sem viděl něco, co připomínalo jídelnu, tak jestli chcete, tak tam přijďte. Toto není rozkaz, ale byl bych rád." Po svém malém proslovu se mírně pousměju a počkám, jak obě budou reagovat. Možná je to bude šokovat, a po pravdě sám bych asi udiven byl. Baví mě ale sledovat jejich odlišné reakce. |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Jakmile dojdu do zbrojnice, tak se porozhlédnu, kde jsou nějaké zbraně. Něco najdu, ale moc toho není. Je tady jen M-3 Predator a M-9 Tempest. Vezmu si oba dva. Dále si vezmu nějakou zásobu zásobníků, převážně do M-3 Predator. Poté se vydám směrem k nepřátelské lodi. Je čas se dostat na palubu. Pomyslím si. Jsem pořád na pozoru a snažím se vyhnout všem těm, kdo by mě chtěli zabít. Rád bych se tam dostal nepozorovaně. Můj cíl je jasný. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Zdá se, že je velitel spokojený s mou reakcí a i když bych ráda viděla co ta druhá, měla jsem být v pozoru, takže jsem jenom sklonila ruku a zůstala upřeně hledět před sebe, jak by se v pozoru mělo. I když jsem dost bojovala s nutkáním koukat aspoň koutkem oka. Ale podle toho co jsem slyšela se Isabela zdála být dost... no... ledabylá. Jo kéž bych to taky tak mohla udělat. Jenže já už poznala, že je lepší si tohle nechat až na dobu, až se budeme lépe znát. Nevím jaký Johnson je, ale dle všeho, že její představení přijal a neseřval ji, tak to bude v pohodě. Dal nám pohov, složila jsem ruce za záda a mírně se rozkročila. Aha... takže to rozhodně bude v pohodě. Chce si neformálně pokecat v jídelně. Jídelna... už se těším až si tu loď budu moci prohlédnout. Je tady někde i místo na tréning? Najdu si tu nějakého vhodného Sparing partnera? „Pane. Ráda si popovídám, pokud by vám to však nevadilo, ráda bych si první vybalila. Bylo by to možné se tam sejít za čtvrt hodiny?“ navrhnu. Není to tak, že bych se nechtěla družit. Ale ráda bych měla ve svých věcech pořádek. Jinak mě někde v koutku mysli bude pořád otravovat ten hlásek, který mi bude říkat, že mé věci jsou pořád v kufru, jen tak pohozený na zemi kajuty. A taky jsem se chtěla převléknout. Cesta sem byla trochu delší a jak jsem se samou nervozitou potila... no... budu se cítit lépe až budu mít čisté oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Erza řekla že je biotička, ale to je docela velký pojem. Vlastně i já jsem biotick, ale typ implantátů co máme v sobě nám přidělují naše schopnosti. Nejspíš to bude adept, to je čistě biotick. Docela by mě zajímalo, co je ten náš komandér. To nám jistě ale prozradí. Byl nám dán pohov a když vidím Erzu, jak jen lehce rozkročí nohy, začnou mi škubat koutky úst a snažím se neusmát. Já opět složím ruce pod svá prsa a jednu nohu lehce pokrčím a díky tomu se trochu schrbím a zdám se menší než doopravdy jsem. Zamlouvá se mi návrh našeho komandéra. Lépe se poznat není nikdy na škodu. Zminulou skupinou jsme si všichni sedli a po akci jsme většinou společně skončili v jídelně, kde jsme probírali, co se při úkolu stalo. Než stačím promluvit a návrh přijmout, ozve se Erza. Docela by mě zajímalo, co má v těch věcech tak důležité, že potřebuje jít okamžitě vybalovat. Doufám, že si nevzala sebou nějaké zvíře, ale to by se k této snažilce nehodilo. Takže nakonec jen mírně pokrčím rameny. "Já vám, přeci nemohu dát košem....hmmm pane..." Nemůžu dopustit, že by byl William zklamaný, že jeho návrh byl odsunut do outu a on by tam musel na nás čekat. Co se týče mého vyjadřování, asi je trochu úsměvné jak vykám a snažím se mluvit slušně a s úctou, asi jsem vážně byla zvyklá na něco jiného doposud. Jak jsem teda domluvila a souhlasila, že se přesuneme do jídelny. Svěsila jsem ruce podél těla, protáhla se kolem Williama a přešla ke dveřím z místnosti. Ještě jsem se otočila s lehce zvednutým obočím, kde se mlčky ptám, jestli už taky půjde. Nakonec se otočím a zamířím do jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Agincourt: Erzina reakce mě tak trochu překvapí. Čekal bych, že člověka jejího formátu pozvání od nadřízeného na kafe ji nadchne a nebude vědět, jak co nejlépe souhlasit. Možná sem ji tedy špatně odhadl, nebo naopak ona věděla, že o žádné pozvání vlastně nejde, jelikož kafe je tu zadarmo. Isabel ale mé pozvání přijme způsobem jí vlastním. Její vystupování mě přinutí se mírně usmát. Jestli se takhle bude chovat i nadále, tak se na naši budoucí spolupráci začínám moc těšit. Těší se asi i ona, protože vyrazí hned a beze mě. Vyfasoval sem fakt dobrý tým. "Dobře, tak pak dojdi," odpovím Erze a otočím se za Is, aby mi neutekla moc daleko. Jídelna byla o patro níž a přístupná byla dvěma šikmými plošinami. Kdybychom byli kupříkladu v nějaké hře, tak by tu byl akorát výtah, který by se v polovině cesty zaseknul a začala by hrát romantická hudba. Jelikož jsme ale v naprosté realitě, tak jsem se musel spokojit s chůzí a audiopřehrávačem v mé kajutě. Naštěstí to byla krátká cesta a za chvíli jsem, spolu s Is, dorazil do jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Čekám u dveří na Williama, když ten ještě promluví na Erzu, že se k nám má kdykoliv připojit. Docela mě překvapí, že jí začne tykat. Ale mě se to zamlouvá, vlastně velmi. Ale nejsem si stoprocentě jistá, že jestli já tykat jemu mohu. No musím to zkusit a uvidí se. Konečně se komandér uráčil a vyrazili jsme spolu do jídelny. Cesta je krátká a proto jsme spolu neprohodili žádné slovo a já si aspon mohla prohlédnout narychlo lod, aspon tu část kterou jsme šli. Sešli jsme schody o patro níže a ocitli se prakticky v jídelně. Klasická vojenská jídelna, tady se nedá čekat nějak něco zázračného nebo přepychového. Možná bych neodmítla se i najíst, ale prozatím na poznávací rozhovor by to chtělo asi nějaké pití. Jsme ve službě a tak nějaký alkohol se musí zavrhnout, takže na řadu hned po alkoholu je kafe. Přejdu tedy ke kávovaru a máme štěstí, káva je tam připravena. A nezdá se ani že je uvařena nějak dlouho. "Dáš si.... Tedy dáte si?" Omluvně se usměji a v ruce držím nádobu s kávou. Jestli William přikývne naleji mu šálek a sobě také. Přinesu hrníčky ke stolu, ke kterému se posadím. Sedím lehce našikmo s nohama křížem. Ruce mám položené lokty na stole a o ně se opírám hlavou. "Tak co chceš o mě vědět?" Kašlu na nějaký vykání, stejně s tím mám problém. A když nad tím tak uvažuji, tak jsem docela překvapená, že si William nepřečetl naše spisy a nebo přečetl a chce to slyšet o nás, doufám, že taky o sobě něco prozradí. "Doufám, že o sobě něco prozradíš i ty...." No možná jsem trochu drzá, ale ten přátelský úsměv co mi zdobí moji tvář mě může omluvit. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Jídelna byla na svou prostornost docela spoře zařízená. Návrháři počítali s tím, že se zde bude živit maximálně polovina už tak malé posádky, jelikož druhá bude ve službě, a tak sem umístili jen jeden dlouhý stůl a do pozadí otevřenou kuchyň. Mě ale takovéto rozložení vyhovovalo, protože se zde stejně většinou nezdržuje moc lidí a jídelna tedy svou rozlohou působí luxusněji, než ve skutečnosti je. Is mi nabídne kafe a vtipně se při tom přeřekne. Její nejistota se mi líbí, tak sem si řekl, že jí v tom ještě chvíli nechám. "Ano, dám si," odpovím jí jenom, abych jí to nezkazil. Pak si počkám, až mi načepuje trochu kávy, přistoupím s ní ke stolu a posadím se naproti ní. Naneštěstí jí ta nejistota nevydrží dlouho. Asi už se prostě nedokázala dál překonávat a začala mi tykat. No, jestli tu budeme sami, tak mi to až tak nevadí, ale až sem dojde Erza, tak by s tím asi měla přestat. Nesmím přece ztratit tvář, navíc tak brzo. Ale to, že se ptá i ona mě, se mi až tak moc nelíbí. Ono všechno má své meze. "To záleží na tom, jak se mi tvé vyprávění bude líbit," odpovím na její otázku. "Prvně mi můžeš povyprávět, kde jsi vlastně už sloužila a jaký ze své práce máš dojem." |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Možná jsem to trochu přehnala. Poznám na komandérovi, že se mu moje ráznost nebo moje nejistota ve vyjadřování líbí, asi se s takovým to vojákem nesetkal. I když jsem se neměla ptát na něj, William moji hru začal hrát. "Já chtěla vědět jen jaká je vaše specializace, ale dobře první budu mluvit já." Usměji se a napiji se kávy, která leží předemnou. Není to žádný zázrak, ale na tuhle kvalitu je člověk prostě zvyklí. Jak budeme mít volno někde na planetě budu si muset zajít na lepší kávu. Položím hrnek na stůl a začnu tedy odpovědí na dotaz komandéra. "Donedávna jsem sloužila na podobné lodi jako je tato. No byla o něco větší. Bylo na ní pár výsadkových týmů. Pár misí jsem i vedla. Celý můj bývalý tým byl pro mě jako rodina, těžko se mi opouštěl. Ale to je úděl vojáka, nikdy se dlouho neohřeje. Ale na této lodi jsem sloužila něco kolem tří let." Stejně ale když počítáš, jak počítáš, tak jsem musela pracovat i někde jinde, protože po vojenské akademii jsem jistě déle než tři roky. "A jaký mám dojem ze své práce. Baví mě. Mám ráda to vzrušení na akci. To nebezpečí. Vždyť na nás je ochrana lidí a ostatních ras." Je jasné, že jsem něco jako dobrodruh, nebo tak se aspoň vyjadřuji, ale vím jaká je naše povinnost nebo se tak aspoň tvářím. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Stanice Tyanes Můžete na mě přestat zírat? Nejsem informační deska. Odměřeně si tři asari před sebou prohlédnu a založím si ruce na prsou. Zmrzačenou dlaň přitom nenápadně schovám pod paži druhé v podvědomé snaze ji skrýt. Samozřejmě, že ony o mých prstech vědí. Už přes několik měsíců spolu pracujeme. Je jasné, že dřív nebo později si musely všimnout, že mé levé ruce tak trochu cosi chybí, pokud tedy nejsou naprosto slepé. Ale ten pocit potřeby schovávat mou jedinou nedokonalost je zkrátka silnější a především neovlivnitelný. Musím se bránit protočení očí. To jsou tak tupé, nebo prostě zabedněné? Samozřejmě, že jí na těch quarianech nesejde. Sakra, ani mě nezajímají, co by se za nehet vešlo. Až budou tyhle holky stejně staré jako já nebo naše sladká velitelka, taky pochopí, že jejich životy jsou jen okamžik ve srovnání s nimi. Drtivá většina z nich stejně odejde v zapomnění, pouzí parazité v galaxii. Jak důležité mohou takové životy být? Přinutím se na hovornou asari blahosklonně usmát. “Ne, to jí opravdu nezáleží. Jsi velmi všímavá, Zayo.“ Dopřeju si vteřinku, abych nechala pravý význam svých slov doznít v jejich malých hlavičkách. Pak ukážu bradou k jednomu ze vstupů do divočiny a vrátím se k misi. Hlas se mi z jízlivého změní v pevný a profesionální. “Řekla vám, v které oblasti džungle se loď nachází? Kterým směrem? Kdy přesně havarovala? Máte vybavení? Zbraně?“ Když se takhle ptám, připadám si jako moje teta Vanelya Zia. Když jsem byla o sto let mladší a ona se ujišťovala. Vždycky se ujišťovala, a dělala by to dodnes, kdyby mě nepřeveleli na druhý konec vesmíru. Že jsem si nic nezapomněla na trénink, jestli se dobře oblékám, kam jdu a kdy se vrátím. Máš dobré boty? Nezapomeň si lahev vody, budeš mít žízeň. Už sis uklidila v pokoji? Dneska přijde na večeři můj nový přítel, tak si na sebe vem něco hezkého a přijď z práce dřív. Máš tohle? Máš támhleto? Sama si připadám, jako bych pracovala s dětmi. Nezraněnou dlaní si přejedu po křivce uniformy v barvě identické mé kůži, a skončím s prsty položenými na pistoli. Čas od času si musím připomenout, že pořád ještě patřím ke komandu. Úkol jako tenhle by mě mohl alespoň na chvíli zabavit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Dobré vědět, že i přes svou zlobivou povahu dokáže poslouchat svého nadřízeného, a to i když se jí ptá bez rozkazu. Navíc se i docela hezky rozpovídala. Hned mi přijde trochu nespravedlivé, že na lodi slouží už tak dlouho a já sem dojdu a hned téže den jsem hodnostně výš, než ona, a to prosím prakticky bez práce. Stejně mi na tom ale něco nesedí. I když na to vůbec nevypadá, je jistě dost stará na to, aby před nebo během téhle práce dělala i něco jiného. Ptát se na to ale zatím nebudu. Zaprvé ani nevím jak to podat a zadruhé mi do toho zas tak moc není. Jestli dělala něco užitečného, tak je to jenom dobře. Zatím ale vypadá na to, že se mi v týmu bude hodit. Rozhodnu se přistoupit na její hru otázek, a tak jí odpovím na tu její: "Jsem odstřelovač, biotiku bohužel neovládám. Zajímalo by mě, jaké to je, být biotikem. Vlastně, na to mi můžeš taky odpovědět, ne?" Do své poslední věty vložím náznak pobavení, aby neřekla, že jí jenom kladu stupidní otázky bez jakéhokoli účelu. Biotičky mám ale v týmu hned dvě, tak bych o jejich dispozicích i slabinách přeci jenom něco vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Opět se napiji doušek kávy, ale teď se neubráním a trochu se zakřením. Ta zvláštní chuť se musí něčím přebít a proto vstanu rychle a do kávy si dám trochu cukru a mléka. "Trochu trpká... Jak chutná tobě?" Zeptám se s úsměvem na rtech. Ale co by člověk měl jiného čekat. Jsme vojáci a náš život je trpký. Vrátím se zpátky na svoje místo a zahledím se nakrátko na Williama, na krátko ho obdařím svým úsměvem a poslechnu si jakého je zaměření a další jeho otázku. Krátce si zamíchám kávu a opět se napiji. Musím uznat, že už se to pít dát. "Takže tvůj úkol je nás chránit z dálky." Opřu se o opěradlo židle a pokračuji v odpovědi na otázku mého komandéra. "Jaké je to být biotikem? No je to občas zvláštní, že umíš něco co by si umět neměl. Jen díky implantátům, které byli do tebe operativně dány, člověk zvládá se rychle přesouvat, ničit ostatním bariery a podobně. Jako vanguard jsem účinný bojovník na blízko." Doufám, že to byla dostatečná odpověď podle jeho reakce to jistě poznám. Abych nějak nebyla pozadu také tedy položím otázku, uvidíme jestli mi na ní odpoví. "Jestli budu moc drzá tak mě zastavte, ale zajímalo by mě jak se cítíš jako odkaz komandéra Sheparda?" |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Is si na chvilku dovolí odběhnout od tématu. Na její otázku sem sám napiju kafe. Nedokázal jsem popsat tu pachuť, která se mi objevila na jazyku a řekl jsem si, že to bude asi způsob, jak Aliance léčí závislost na kofeinu. "Mě přijde v pohodě," odpovím jí a kelímek odložím dřív, než se mi z něj udělá špatně. Možná si v budoucnu zvyknu, ale v blízké budoucnosti raději vyměním kávu za kolu, pokud ovšem i do ní místo koky nemíchají mariňácké ponožky. Na její komentář o mé úloze přikývnu. "Ano, z větší vzdálenosti budu mít o situaci lepší přehled a budu se vás snažit krýt." Následně si vyslechnu přednášku o biotice. O jejich implantátech jsem už něco slyšel, a zajímalo by mě, jak vypadají. Is teda aspoň umělým dojmem na většině míst ani nepůsobí, ale zdání může klamat. Až budu mít čas, tak si seženu nějaké obrázky. Následně však se svými otázky o několik řádů přitvrdí. Sice byla ještě té dobroty a nabídla mi záchranný most, ale když už jsem na tu hru přistoupil, tak bych se neměl vykrucovat. "Je to...zvláštní," řeknu zamyšleně. "Být odkazem někoho tak slavného a přesto tak nedosažitelného. Lidi ani nebudou vědět, jestli nás obviňovat, nebo zatracovat. Na jednu stranu je to obrovská pocta, ale na druhou zase laťka, kterou jen tak někdo nepřeskočí." Po mém menším monologu si nechám trochu času, abych vymyslel otázku na ni. Moc už mě toho ale nenapadá. "Co si myslíš o tvé nové kolegyni?" Je to sice tak trochu zbytečná otázka, jelikož svými gesty už svůj názor na Erzu tak trochu vyjádřila, ale slovní projev je přeci jenom přesnější. Musím přece vědět, jak spolu obě holky budou vycházet, a to nejen proto, abych v případě neshod měl čas opustit loď. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro William mě docela pobavil, jak rychle dal pryč hrníček s tím výborným mokem, o kterém tu tvrdí, že je to káva. Doufám, že to netvrdí moc hrdě. "Díky těmto chvílím se vždy těším do civilizace." Utrousím s menším úšklebkem. Vím, že můj dotaz na Williama byl docela ne fér. Nebo spíše by se dalo říct hodně těžká na odpověď. Ale musím uznat, že z toho vybrousil bravurně. Jeho slova se mi velmi líbila. Na nic si nehraje a to, že neodmítl odpovědět mu nahrálo nějaké kladné body v jeho prospěch. Další dotaz, který byl vyřknut byl ohledně mé kolegyně. "Na mě je až moc formální. Ale chápu spíš já jsem málo formální. Jsme přeci na vojenské alianční lodi. Ale co se Erzy týče bude v pohodě, a až se více uvolní bude s ní i sranda." Musela jsem odpovědět s lehce humorným nádechem. Vlastně mi to připomnělo, že by Erza už mohla dorazit. Snad neměla těch vojenských triček moc, ono takové vybalování může zabrat času více než si myslíme. "A jaký máš ty dojem na Erzu... nebo spíš na nás obě?" |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Isina poznámka ohledně kávy mě pobaví. Ještě víc pak myšlenka, jak by asi vypadala Erza, když se uvolní. třeba to za chvíli zjistíme. Konec konců, jestli si tu nechtěla otevřít prodejnu textilu, tak by tu už měla být. Její otázka přímo na ni mě až tak moc nezaskočí, přeci jenom, položil jsem jí úplně stejnou. Přesto bych jí ale neměl říkat všechno. "Na Erzu mám podobný názor, jako ty. Je sice chvályhodné, že striktně dodržuje pravidla vojenské hierarchie, ale úspěchy naší armády jsou dle mého názoru už dlouho zásluhou individuální mysli, než masou disciplinovaných vojáků. Jak ale říkáš sama, může se z ní vyklubat zábavná a milá osoba." Pak se na chvilku odmlčím a pobaveně se usměju. "A ohledně tebe...to bys ráda věděla, co? Když ti řeknu, že mi přijdeš divoká a neukázněná, tak se urazíš a budeš v tom pokračovat. Když ti ale povím, že se mi tvůj přístup líbí, tak se utrhneš z řetězu a v krizové chvíli se nezachováš tak, jak bys měla. Nebude tedy lepší, nechat tě v takové menší nejistotě?" Po celou dobu co mluvím, se snažím usmívat a dávat do hlasu vtipný podtón. Je možné, že si už díky tomuhle Is o mém názoru na ní představu udělá, ale pořád nebude mít jistotu, jestli jsem to myslel vážně, nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Isabel souhlasila a šla hned. A zdálo se, že má odpověď Johnsona překvapila. V duchu jsem zaváhala jestli jsem se neměla vykašlat na svoje osobní pohodlí a jít taky rovnou. Ale měnit názor je pozdě. Kdybych teď obrátila, nejevila bych se v dobrém světle. Ale Johnson nic nenamítal. Znovu se postavím do pozoru. „Děkuji, pane.“ Rozloučím se s ním a teprve, když byl pryč jsem se uvolnila. Projedu si rukou vlasy. „No teda. To bude ještě sranda.“ Řeknu sama sobě a vydám se do své kajuty. Trochu jsem se ztratila, jen na okamžik, protože když jsem tudy předtím šla nedávala jsem pozor na cestu. Ale brzy jsem se zorientovala a trefila do své kajuty. Rychle jsem si začala vybalovat, za chvíli noční stolek zdobili dva rámečky. První byla fotka rodičů a na druhém jsem byla já s mým týmem. Byl to můj první tým a já jsem trochu sentimentální. Naskládala jsem do skřínky oblečení. Většinu samozřejmě tvořilo Alianční oblečení. Ale měla jsem i civilní oblečení, třeba na dobu až budeme mít opušťák. Zbytek věcí jsem tak porůznu rozmístila a pak se převlékla. Samozřejmě, že zase do Alianční modro černé. Ale tohle bylo aspoň čisté. Opláchla jsem si krk, umyla ruce a obnovila lehká líčidla. Hned jsem se cítila lépe. Pak jsem ve vydala do jídelny, abych se přidala do diskuze. Sjela jsem výtahem do patra a přidala se ke svému trojčlennému týmu. „Hlásím příchod.“ Pronesu, ale už nesalutuji a posadím se. „Tak... co jsem zmeškala?“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Je pěkné si poslechnout, co si o nás náš komandér myslí během pár minut. Na naší druhou kolegyni jsme se docela shodli. Ale názor na mě, nevím jestli se mám smát nebo se naštvat jak říká. Můj veselý obličej vystřídá vážný výraz. "Je vidět, že mě neznáš." Jak to dořeknu přikluše Erza. Možná moje poslední slova slyšela, ale stejně neví celý kontext. Její první věta mě maximálně odzbrojí. Musím se opět lehce usmát. Ano hlásit příchod je velmi důležité, jinak si toho nikdo nevšimne. Možná na malou chvíli se zamyslím, jestli bych neměla být zase více formální, ale mě to tak nejde a William už se mnou začal mluvit na mé úrovni, možná si semnou i trochu hrál, když jsme si přehazovali otázky na své osoby. "O co si přišla? Tak zaprvé o tento výborný mok, kterému tady říkají káva. A jinak asi to, že mi náš komandér prozradil, že je snajper. Takže bude chránit naše pozadí z dálky." Vážně jsme toho moc neprobrali, říkat jí, že jsme se bavili jaké máme názory na ostatní. Naštěstí jsem nemusela říkat, jaký názor mám na Williama. Nakonec je tu od toho William, aby se jí ptal a nejspíš na to samé jak mě. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro V nepropustném pralese – potřebuju najít nějakou pomoc!
Měli jsme jedno štěstí, že nás neozařovaly dvě slunce, i když v tomhle směru by pak na planetě nemohl existovat žádný život. Vysvětlení je jednoduché. Gravitace obou sluncí by roztrhala všechno, co by jim došlo do cesty. Dyan jako obvykle měl černé myšlení. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo bouchnutí pažbou pistole do jeho ramene. Zavrtěla jsem hlavou a rozešla jsem se směrem k pralesu. Pokud nás něco nesežere, můžeme si blahopřát.
”Dvacet mil? Tímhle pralesem? Tak to jsme už teď mrtví.“ Vzdychla jsem. Jestli bude takhle dál kecat, sama jej podříznu. Podívala jsem se na Omnuse, jemuž jsem musela dát za pravdu. „Tak na co čekáme,“ podotknu a rozhlížím se kolem. Ten prapodivný tvor někam zmizel, ale zvuky neutichaly. Raději bych došla k té základně před setměním.
Ještě chvíli jsme se prali s určováním správného směru, když se ozval Omnus: „Mám to. Půjdeme tudy. Půjdu první a Aeris, ty uzavírej konec. Mám pochyby, že by tady Dyan měl žaludek na to jít poslední.“ Dyan se zamračil, i když to moc vidět nešlo. „Nejsem takový srab!“ Jasně. Dál jsem už nemluvila a následovala ty dva do útrob temného pralesa. Neměla jsem z toho dvakrát dobrý pocit. Někdy se ozval šelest kousek od nás a Dyan se ohnal takovým způsobem, že jsem musela uskočit a vyhnout se čepeli na jeho M-3 Predatoru. Vynadala jsem mu a Omnum nás okřikl, abychom byli ticho.
Čím hlouběji jsme šli, tím hustší prales byl. Koruny vysokých stromů propouštěly méně a méně světla, až bylo nakonec zázrakem vidět tenoučký paprsek světla dopadající na zem. Prazvláštní opice skákaly z větve na větev, různobarevní ptáci vzlétli, jakmile nás zaregistrovali a těch králíků s bambulkou tu bylo celkem dost. Všimla jsem si, že než začali žvýkat zelené listy, nejdřív se jich dotkli huňatou koulí. Tolik zvířecích druhů. Ovšem byla otázka, jestli jejich výskyt je čistě přírodní, nebo do jejich vzniku zasáhly asarijky.
V jednu chvíli se ozval zvuk, který vyděsil nejenom nás, ale i ostatní tvory v blízkém okolí. Všichni tři jsme se zastavili a automaticky se k sobě přitiskli zády a namířili své pušky do houštin. „A je po nás,“ pípl Dyan. Odvahy nám moc nepřidal. „Ticho,“ okřikl nás Omnus. Vrčení, nebo co to bylo, se ozývalo z více stran. „Jsou všude kolem nás. Musíme rychle zmizet,“ mluvil šeptem. „Až řeknu teď, rozeběhneme se směrem k základně. Neohlížejte se za sebe a dávejte pozor, co máte pod nohama.“ Tohle mi vážně chybělo. Utíkat před něčím, co je nejspíš vyšší jak vy a bůhví, kolik to bude mít zubů. Otázkou bylo, zda to dokáže prales zastavit. Stromů tu bylo habaděj, a pokud bychom kolem nich kličkovali, mohli bychom tomu utéct.
„TEĎ!“ na nic jsem nečekala a vyrazila jsem vpřed. Omnus vyběhl chvíli přede mnou a Dyan pelášil, jako by mu hořelo za prdelí. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Zvědavě se nakloním, abych ohodnotila to co má v šálku. „A je to fakt káva nebo se jen tak snaží tvářit?“ zeptám se zvědavě. Kávu bych si docela dala, ale jestli je to nějaká šlichta, tak si to raději odpustím. Isabel mi taky prozradí, že náš velitel je snajper, kouknu na něj a pak si odkašlu. „Aspoň si užije výhled.“ Řeknu Isabele. Když se chovala tak uvolněně zdá se, že jsem se mohla chovat normálně. Přesto, kdyby teď znovu vykřikl „Pozor!“ tak bych se poctivě vyšvihla nahoru a vrátila se k vojákování. Vesele se zazubím. „To je výhoda, když má v týmu samé ženské.“ Opřu se o lokty a nakloním se tak dopředu. Zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá o čem mluvit. Nejspíš to bude chtít začít od začátku, postupně se poznávat. „No... co vás přivedlo k Alianci?“ zeptám se. Když jsem myslela začátek, tak fakt začátek. Rozhlédla jsem se po jídelně, už se těším až se tu budu moci porozhlédnout a poznat posádku. „Jo a nevíte.. jestli je tu nějaké místo, kde se dá trénovat?“ zeptám se jen tak mimochodem. |
| |
 | soukromá zpráva od Nakmor Storg pro Společně s dalšími třemi krogany, z nichž jeden je náš šéf, který si říkává Hrang, a s desítkou Vorchů, kteří slouží jako potřebnej kanonenfutr, jsme se dostavili do přístaviště na Citadele, kde jsme následně nastoupili na loď jednoho z turianských pašeráků a zkušených pilotů, který byl šfem najat k tomu, aby nás převezl do sytému Parsaan, kde jste měli vykonat nějakou prácičku. Bohužel, šéf nám ani neřekl, co to bude za úkol. Prý se to dozvíte na místě. Ale ujistil nás, že při tom bude spousta zabíjení a krve. Takže proč si stěžovat, že? Každopádně Turian my není sympatický a tvářil se divně, no jako Turian Do systému Parsaan jsme dorazili během několika hodin a hned, co jsme se ocitli v systému, uslyšeli jste celkem akční diskuzi z pilitní kabiny. Z ní nakonec vyšli Hrang a jeho pobočník, nějakej Tux a připojili se k nám v nákladovým prostoru. Poté začal něco žvatlat, přišlo mi to srandovní, ale mlčel jsem, smát se mi není podobný. Když nám předali jednoduché instrukce, co máme dělat, kývl jsem a začal jsme se těšit. Takové bezohledné řádění, to je moje parketa. Poté přirazí naše loď bokem k trestaneckému transportu. Tak konečně to je tady Popadnu brokovnici a připravím ji, do huby si strčím pojistku granátu a skousnu. Schovám se za bednu a posadím se zády k ní, za chvilku to tady začne být pěkně příjemný. //Trochu blbě napsaný, ale nemám dneska nějak náladu |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Isyna reakce mě trochu zaskočí. Je možné, že jsem ji dokonce i urazil. Jestli se urazí tak snadno, tak s ní ale asi taková legrace nebude. Mírnit se ale asi nebudu, nemám to zapotřebí. Dříve, než jsem stihl nějak odpovědět, dorazila Erza a ozvala se typickým armádním ohlášením. Už ale nemám chuť jí formálně odpovídat. Naštěstí s tím hned přestane a začne se chovat dokonce trochu normálně. Kývnu jí tedy na pozdrav. O odpověď na její otázku se zatím postarala Is. Obě dívky se pak chvíli baví mezi sebou a Erza projevuje první známky vtipu, i když na mou osobu. Abych nepůsobil uraženě, tak se trochu pousměju jejím směrem. Položí ale hned dvě otázky. "Příležitost," odpovím krátce na její první dotaz ohledně vstupu do Aliance. Je to ale pravda. Do smrti jsem na své rodné planetě v bídě a chudobě vážně strávit nechtěl. "Cvičit pak můžeš dole v hangáru, místa je tam dost. Vlastní tělocvičnu tahle loď bohužel nemá. Co vlastně cvičíš?" Zeptám se. Osobně sice moc necvičím, ale alespoň bych se mohl někdy podívat, v jaké kondici se nachází. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Erza se vlastně okamžitě přidá do diskuze, ale já stále sleduji komandéra před sebou. Chci vyčíst s jeho tváře, jestli ho moje slova nějak naštvala či nikoliv. Bohužel se k tomu nechce dále vyjadřovat, pravda už tu nejsme jen my dva. Pohlédnu na Erzu a zvláštně se ušklíbnu. "No když si do ní dáš hodně mléka a cukru, tak tu divnou chuť vcelku přebiješ." Poté jako kdybych to chtěla demonstrovat se napiji ze svého hrníčku. Další slova mé kolegyně mě překvapí. Asi se uvolnila rychleji než jsem čekala, že se stane. "Ano to je sen, každého muže." Nevím tedy, jestli vojáci potom touží, ale myslím si že si William určitě stěžovat nebude. Nakonec se do pokládání otázek dá sama Erza, která dorazila jako poslední. William se moc teda nerozpovídal. "Mě k Alianci přivedli rodiče. Jak prohlásili byla jsem pro ně velké zklamání. Ale nemám se čemu divit, podle nich jsem svoje dovednosti používala tam kde jsem neměla.... No jo no... oba taky pracují pro Alianci." Než jsem řekla poslední větu tak jsem se pořádně nadechla a vydechla a nakonec jsem prozradila, že moji rodiče jsou taky pracovníci aliance. Nebyla v tom ale žádná hrdost, i když já jim musím za všechno být vděčná. Jsem ráda za to kde jsem a málem jsem díky své blbosti nebyla. Vytrhne mě z krátkého zadumání až otázka o cvičení. Sakra ta asi ani na chvíli nevypne... "Jen dej pozor, aby si naší loď při tom tréninku neponičila." Usměji se, vím jaké schopnosti biotici mají, ale pochybuji že zrovna toto chce trénovat na menší vesmírné lodi. "No a pověz nám něco o sobě tedy ty. Jak si se dostala k tomu, že jsi Alianční voják a tak." |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Johnson se tedy moc nerozpovídal o tom, jak se dostal k Alianci. Ale za to se zajímá co trénuji. Pak promluvila Isabela, která mi prozradila už víc. Překvapilo mě, že ji mají rodiče za zklamání. Dostala se přece do N7. To je něco na co by měli být pyšní ne? Pak zavtipkovala, abych při tréningu neudělala díru do trupu lodi. Pobaveně se uculím. Pak chtěla, abych řekla něco o sobě. „Nic specifického. Je to kombinace několika stylů, od každého trochu. Základ je samozřejmě Alianční výcvik a další kousky jsem pochytila během služby. Problém je, že budu potřebovat sparing partnera, snad si tu nějakého najdu jinak budu moci tlouct jen do pytle a posilovat a to není žádný tréning.“ Odpovím první Johnsonovi. „A neboj Isabelo. Budu se snažit nás všechny nezabít.“ Slíbím ji. Pokud šlo o kafe... nešla jsem si pro něj. Její doporučení mě dokonale odradilo. Až budeme mít opušťák, koupím něco lepšího. Někdy bez dobrého kafe jsem jak praštěná Kroganem. „No... pokud jde o mě, tak jsem na tom stejně jako ty Isabelo. Moji rodiče jsou také u Aliance. Takže má cesta byla už od narození jasná. Rodiče měli jediné štěstí, že mě tak fascinovala biotika a chtěla jsem se dát k Alianci sama. Jakmile to bylo možné, přihlásila jsem se do programu výcviku biotiků a bylo to.“ Pokrčím rameny. „Což mi připomíná. Při představování jsem se špatně vyjádřila. Jsem Sentinel.“ Poklepu se na čelo. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: To, že Is naťukne svou nejasnou minulost, upoutá mou pozornost. Měl jsem sice v úmyslu to prozatím nechat ležet, ale když to sama tak ochotně nabídla na podnose, tak by byla škoda takovou šanci nevyužít. "Proč byli tví rodiče zklamaní? Dělala si snad ještě něco jiného, než že si sloužila v nejprestižnější složce Aliančního vojska?" Holky se poté ještě na chvilku baví mezi sebou. Je od Is pěkné, že Erze pokládá otázky i za mě. Erza nějakou dobu asi pobývala v Grissomově akademii. Není to nic divného, Akademie je přeci jenom jediné místo, kde se mladí biotici učí svým schopnostem, které Aliance vlastní a po pravdě řečeno je to i dobrá známka. Vyšli z ní samí dobří lidé a vojáci. Jeden z nich tuším sloužil i v Shepardově týmu, ale jestli si dobře pamatuju, zemřel během mise na planetě Virmir. Může to ale být klidně jinak. Erza chce ale mervomocí trénovat a navíc se nebojí výzev. Jsem si jistý, že na téhle lodi si partnera najde. Slouží tu přece okolo padesáti lidí, alespoň jeden jí vyhovovat bude. Sám tomuhle sportu příliš neholduju, ale když budu mít čas... A nakonec se z ní vyklubal sentinel. O tomhle zaměření toho moc nevím. Tuším to je biotik, trénovaný i na technické a technologické problémy. Jelikož já elektronice příliš nerozumím, tak se její znalosti mohou v budoucnu hodit. Jakmile domluví, tak vytuším, že teď bude asi řada na mě. Dám si ale trochu načas. Vyschlo mi v krku, a než abych jej dorážel tím rádobykafem, tak jsem si vzal čistý kelímek a načepoval do něj vodu. Na té přeci jenom nejde nic zkazit, jenom není moudré uvažovat, odkud pochází. Pak už jsem se pustil do vymýšlení otázek. Po pravdě už mě nenapadá moc věcí, které bych po nich chtěl takhle brzo vědět. Něco ale přeci. "Jaký máte pocit z naší nadcházející mise?" Zeptám se obou. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Takže můj odhad, že Erza bude adept je chybný. No aspoň naše schopnosti jsou trošku odlišné. Každá máme v sobě i jiné implantáty. Takže je tady Sentinel, ale nechápu proč chce furt trénovat. A ještě k tomu shání sparing partnera. No já bych si partnera na spárování hledala na něco jiného než co myslí Erza. Při té myšlence se krátce podívám na našeho komandéra a pobaveně se pro sebe zasměji. Můj úsměv mi zmizí až díky otázce Williama. Říkala jsem si, kdy tato otázka přijde. "To by tě zajímalo co? Možná se zeptej mých rodičů, ale pravda oni se o této temné části naší rodiny moc asi rozprávět nebudou." Na mé tváři hraje po celou dobu škodolibý úsměv. Celou dobu jsem se zdála sdílnější než jsem byla zrovna teď. "No dobře. Na škole jsem měla mírné zaškobrtnutí, stálo mě to vyhození ze školy a jeden čas jsem pracovala pro lidi, kteří se nezalekli nějak ničeho. No a vlastně tento život byl pro moje rodiče to velké zklamání." Smutně se pousměji, ale myslím, že dále bych to nemusela rozebírat. Vím, že to byla moje jedna velká blbost, ale byla jsem mladá a taky mě to hodně naučilo. Jednu výhodu to mělo, umím se nabourávat do systémů, ale to tady nebudu vykřikovat nahlas, třeba při nějaké akci se nám to bude hodit. Komandér přešel aspoň na jiné téma a tak tohle mohu hodit za hlavu. "Já se do akce těším. Jen furt mám obavy z toho že nás je tak málo. Ano aliance chce navázat na úspěšné akce Shaperda, ale i on dopadl špatně." Nechci být pesimistická, ale některé nápady aliance prostě nejsou pro mě až tak pochopitelné, ale snad se ted nemýlí. "A kdy myslíte že budeme na místě?" |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Johnson se zeptal Isabel, proč z ní jsou rodiče zklamaní. Taky mě to zajímalo, ale ptát se mě ani nenapadlo. Je to asi osobní a zase tak dobře se neznáme. Z toho co říkala mi to znělo... dala se k žoldnéřům? Jestli jsem to pochopila správně, tak se zdálo, že toho lituje. „No... to je, ale minulost. Teď jsi N7. Divila bych se, kdyby teď rodiče na tebe nebyli pyšní.“ Zkusím ji trochu povzbudit. Johnson se zeptal jaký máme pocity ohledně naší mise. Isabela se na to těšila i když měla své obavy. To jsou dobré obavy. „Asi se taky těším. Ale víc mám obavy. Hlavně proto, že je to naše společná mise a budeme se muset za pochodu pořádně zkoordinovat. Ale víc starostí mi dělají Gethové. Myslela jsem si, že po smrti Serena se zase stáhnou.“ Poposednu. „Mám obavy jestli si nenašli nějakého nového... vůdce. Tohle jejich prohledávání soustav mi dělá trochu těžkou hlavu.“ Řeknu co si o tom myslím. „Neodpovídá to jejich obvyklému chování. Dokud neměli Serena, byli nečinní. Logicky bez něj by se měli stáhnout, ale neudělali to. Takže tu musí být někdo další kdo je vede.“ Možná to moc rozebírám, ale hold mi to vrtalo hlavou. Uvědomím si, že se Isabel ptala za jak dlouho si myslíme, že tam budeme. „Kapitán říkal, že to chvíli potrvá. Což odhaduji tak na dvě hodiny a víc. Možná i celý den. Těžko říct.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Stanice Tyanes Asari ani nedokončí poslední větu, a mně už hlavou běží myšlenka: Tak mě naše velitelka vybrala za vůdce skupiny? Jak milé. Bylo to z respektu, nebo ji tady prostě štvu ze všech nejmíň? Alespoň se už sebraly a nejsou to ukvokané slepice, ale něco, co by docela dobře mohly být i členky komanda. Nejsou jediné, které představa nějaké akce po bůhvíkolika měsících a týdnech nudy zaujala. Ne, že by mě úkol přímo nadchnul – když mě naposledy něco nadchlo, bylo to daleko od téhle planety -, ale teď už konečně začnu něco dělat. Protáhnu si nohy a tělo se mi zase rozproudí. A pokud hodlají být přeživší quariani nepřátelští, ani moje reflexy si nepřijdou nazmar. Na přípravu svých tří podřízených kývnu. “V tom případě jdeme.“ Elegantně se obrátím na podpatku svých vysokých bot, jako bych tančila piruetu, a vyrazím k bráně, vstříc divočině. Žádné zbytečné zdržování, tak se mi to líbí. Nemůžeme přece těm vetřelcům dovolit, aby se mohli začít rozlézat po džungli. To už bychom si tu rovnou mohli vyvěsit nápisy ‚HAVÁRIE VÍTÁNY!‘. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Když uslyším hlas z intercomu, narovnám se a poslouchám. Jakmile zazněla slova „bojová pohotovost“ vyskočila jsem bleskově na nohy a chtěla jsem mazat do hangáru, abych se oblékla do bojového skafandru. Jenže to už běžel kolem Bielsky s tím, že máme jít taky. Běžela jsem za ním. Jakmile jsme byli na můstku Morris začal vysvětlovat situaci přikrášlenou vlastní kritikou. Pobaveně se uculím. Zdá se, že každý tu Radu miluje. Já osobně Radu respektuji... ale taky ji nemusím. Příliš se jim svírají zadky strachem cokoliv udělat. Ale když nám řeknou, jaká je situace, zvážním. Neznělo to dobře. Turianská loď. Jsou to Blue Suns? Tam mívají hodně Turianů. Nebo je to nějaká osamocená žoldácká skupina? Piráti? To se mi moc nezdá. Na vězeňské lodi nebude nic moc cenného. Jen vězni... aha... takže se někdo snaží osvobodit svého šéfa? To mi připadá jako nejvíc pravděpodobná možnost. „Tak fajn. Jdem na to ne?“ podívám se na Johnsona a Isabelu. Jestli se ostatní nechtějí na nic zeptat otočím se a běžím do hangáru. Hned jsem si oblékla zbroj, další důvod proč se udržovat v kondici. V takovýhle těsných oblecích by každé kilo nadváhy bylo vidět. Moje zbroj byla černo červená. Zkontroluji zásobu Medi-gelu a pak svého Locusta a Ruční kanón. Pak si nasadím helmu a aktivuji na obleku Kinetickou bariéru, je fajn, že tyhle skafandry je mají zabudované a nemusím si je je dělat sama. „Jsem připravená, pane.“ Řeknu Johnsonovi. (Zbroj: odkaz ) |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Ve zbrojnici jsem našel plánek lodi. Podle mapy je na druhém patře jídelna s kuchyní, lékařskou stanicí a ubikacemi pro posádku a dozorce. První patro tvoří můstek, velící centrum a komunikační místnost. Teď je načase se rozhodnout kam jít, kde je vstup do té cizí lodě. Jdu směrem k výtahu, který už je zcela prázdný. Jedu do prvního patra. Když dojedu, tak se vydám hledat místo ukotvení cizí lodě podle plánku a svých smyslů. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro V rukou čtyř asarijek ~Shirae Zia a její společníci~
Omnus byl jak ďas. Neustále kolem sebe máchal svou omni-čepelí, až jsem se přistihla, že dávám pozor, aby mne nesekl. Nebyla by to příliš dobrá zkušenost a dneska toho mám plné zuby. Dyan mezi námi neustále otáčel hlavu za sebe, kontroluje nebezpečné bestie, jež se k nám pomalu přibližovaly. V jednu chvíli jsem na něj zařvala: „Přestaň se otáčet a dívej se pod nohy!“ Nerada bych skončila jako zákusek kvůli blbosti jiného člena týmu.
Najednou se prales rozevřel jako ústa obrovské ryby a vyvrhl nás ze svých útrob na menší planinu, kde nám tráva dosahovala nanejvýš po pás. Omnus aspoň mohl přestat máchat čepelí, ale stále si ji držel, kdyby náhodou.
Někdo před námi je! Všimnu si čtveřice postav. To musí být asarijky. Oddechnu si, ale v zápětí měním názor, jelikož se nedívají naším směrem dvakrát přívětivě. Nejsem si jistá, zda nás rády vidí nebo jsou naštvané, že jsme k nim přitáhli pozornost nějakých monster. Nikdy jsme nebyli u ostatních ras moc oblíbení, ale co máme dělat? Naší domovskou planetu okupují gethové a jediné, co máme, jsou tři stovky let staré lodě, nějaké starší ukradené nebo vyměněné kocábky, na kterých žijeme v obrovském množství bez přísunu potravin a jiných důležitých prvků pro flotilu.
Nejsme tu jako nepřátelé, chtěla jsem k nim zařvat. Nemohli jsme se otočit a běžet zpátky do porostu. Nyní bylo na asarijkách, zda nás postřílí nebo nás nechají proběhnout. My jim pomůžeme odstranit predátory, můžeme jim pomoct i v jiných věcech. Já jim můžu pomoct. Svůj život mám ráda a nechci o něj jen tak přijít.
Jen vzdáleně jsem slyšela křičet Omnuse směrem k ženám: „Pomozte nám!…“ další slova jsem už moc neslyšela, jelikož na mě začala doléhat únava kompletně celého svalstva. Hlavně pak na nohou. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Agincourt: Naše debata ještě chvíli pokračovala, i když jsem cítil, že všem už pomalu začaly docházet otázky. Pak se ale z interkomu ozval hlas pilota. Dopiju tedy svůj šálek vody, zvednu se, a spolu s ostatními se vydám na můstek. Tam si vyslechnu hlášení. Na orbitě si tedy uspořádaly piknik dvě lodi, jedna horší než druhá. Nevím, jak kapitána napadlo, že bychom mohli turianský křižník obsadit. I kdyby jeho posádka nebyla z Turianské armády, přesto je několikrát větší, než posádka celé naší fregaty. Na vězeňské lodi taky určitě bude pobíhat plno uprchlých vězňů, kteří nás asi taky zrovna objímat nebudou. Přesto ale nic nenamítám. SIce mě napadlo, že by naše děla mohla Turianskou loď alespoň poškodit, aby nám neuletěla, zrovna když budeme na palubě. Kdybychom ji ale přeci jenom obsadili, tak ji přece chceme co nejméně poškozenou. "Tak pojďme," řeknu svému týmu, a sám zajdu do zbrojnice pro svou výbavu. Zbroj jsem si oblékl lehce, naštěstí si ji totiž udržuju v dobrém stavu, stejně jako zbytek své výbavy. S nimi jsem ale zaznamenal menší problém. Se svou sniperkou asi nebudu v uzavřených prostorách lodi moc platný, a pistole není primární zbraň, tak jsem se rozhodl, že si vezmu i útočnou pušku. Na lodi mají ovšem na rozdávání jen základní Avengery, ale co se dá dělat. I to je přeci jenom úctyhodná zbraň. "Tak se podívejte," řeknu svému týmu, až budou všichni připraveni, "na lodi se budete řídit mými rozkazy. Nechci vidět žádné zbytečné hrdinství. Přeci jenom je to naše první mise, tak ať z ní vyváznem bez škrábance." Pak počkám na jejich reakce a popřípadě se spolu s nimi seřadím u výstupních dveří. Ty vedou už jen do přetlakové komory a pak hurá ke trestancům. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Už jsem se pomalu chystala se omluvit a opustit tuto příjemnou společnost. Možná bych se šla podívat po lodi a omrknout nějakýho toho sparing partnera pro moji osobu. Ale hlášení co se ozve mi moje plány vcelku rychle změní. Nejprve mě vyděsí jak Erza rychle vyskočí na nohy. Neměla bych být z toho překvapená, je to asi jedna z těch co nejprve asi střílí a pak se ptá. Naštěstí náš kapitán mi čte myšlenky a když běží kolem nás, mávnutím nám naznačí, že bychom u toho co nám chce pilot říct neměli chybět. Zvednu se na tedy na nohy a s ostatníma pospíchám. Lehce se pousměji nad slovy pilota ohledně rady, mě by ale zajímalo kdo je má doopravdy rád. Vyslechnu si pokyny, které dostaneme od kapitána. Je pěkné jak si to tak hezky představuje. Máme proti sobě turiany a šťastné vězně, kteří nás budou vítat s otevřenou náručí. Nemám žádný dotaz a když se Erza zeptá jestli jdeme na to jen lehce kývnu a rozběhnu se s nima pro svoji výstroj. Cestou jsem si stáhla vlasy a sepnula je gumičkou. Většinou si vlasy splétám do copu ale v tuto chvíli na to není čas. Obléknu si svojí zbroj na které nechybí označení N7 nad pravým prsem. odkaz Jako zbraně si vemu svoji brokovnici AT-12 Raider a jako záložní zbraň volím M-77 Pladin. Helmu si držím podpaží a přistoupím k Williamovi. "Taky jsem připravena." Moje veselá nálada a úsměvy jsou pryč, náhle jsem vážná a snažím se být co nejvíce koncentrovaná. Promnu si krátce krku a nakonec nasadím svoji helmu a už jen čekám, kdy budeme vypuštěni do akce. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Džungle Sehnu se pod jednou haluzí a další mě ze strany bolestivě šlehne do tváře. Oženu se omni-čepelí a čistým řezem uťatá větev padne na zem. Narovnám se a pokračuju v pochodu. Kolem sebe slyším podobný tichý svistot, jak se zbylé asari prosekávají kupředu spolu se mnou. Vrhám pohled pod nohy, abych se vyhnula pokrouceným kořenům na zemi, ale přesto se mi hadovité pozemní šlahouny vytrvale snaží omotat kolem kotníků a strhnout mě na zem. Vyhýbám se kmenům obrovitých stromů a obcházím navršené kameny, a neustále omni-čepelí odřezávám provazce lián. Pokračuju v kosení bujné vegetace ve stále svižném tempu, ale přesto vím, že jsme znatelně zpomalily. Od té doby, co jsme sešly z poslední stezky, kterou udržujeme pro výzkumné výpravy našich vědců, už uplynula znatelná doba, a přesto nemám dojem, že bychom nějak významně postoupily. Snad je to proto, že zdejší flóra na sebe navazuje v tak podobných trsech trav, stromů a keřů, že se zdá, jako bychom se vůbec nepohybovaly. Přesto vím, že jdeme správně, protože kompas stále ukazuje jedním směrem. A můj orientační smysl je bezchybný. Přetínám další trs větví, který mi visí v cestě, když zaslechnu burácivý řev. Zní to jako ten obří predátorský plaz, kterému ti pitomci ještě pořád nedokázali vymyslet nějaké pěkné jméno. Už jsem se s ním seznámila během nejrůznějších misí v divočině – celá skupina nám připravila nepříliš příjemné uvítání. Jsou nebezpeční. I někdo tak schopný jako já to musí uznat, jinak by byl jednoduše hlupák. Všechny okamžitě zrychlíme, jak to jen jde, a během krátké chvilky se vynoříme na otevřené planině. Běží k nám tři quariani, z nichž jedna je ženského pohlaví. Volají o pomoc. A proč si ksakru myslíte, že tady jsme? chce se mi na ně vykřiknout v odpověď, ale na poslední chvíli si to rozmyslím a místo toho jen schovám omni-čepel a zahledím se za ně v očekávání rozzuřené tlupy gigantických ještěrů. Ještě si sama musím rozmyslet, jestli mi takové riziko stojí za jejich předvedení přes naši ach-tak-rozkošnou velitelku. Prostě bych Trie řekla, že jsme je nemohly zachránit, a ať se vzteká, jak chce. Kašlu na ni. Pokud bude nebezpečí větší než zvládnutelné, když přihlížím k naší malé skupince ozbrojených asari, nechávám je na pospas. Ostatní mě poslechnou, já tady teď velím. Máme za sebou sice výcvik, léta zkušeností a mé schopnosti jsou nedocenitelné, ale rovnou uznávám, že nejsme armáda kroganů. Další masakr celé jednotky už nedovolím. A hlouběji už v žebříčku hodnot klesnout nemůžu. Kam dál do galaxie by mě poslali? Na druhou stranu… Zavrtím hlavou. Zatracení quariani. Vždycky víc problémů, než za kolik stojí. |
| |
| soukromá zpráva od Nakmor Storg pro Jen kývnu na pokyn, jelikož je mi docela jedno, kdo se mi bude plést do cesty. "No dobře, vraz mu do pazour nějakou zbraň a ať se mi neplete moc do cesty." Zabručím a nabiji do brokovnice další náboje, počkám až budou připraveni a poté se vydám na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Vyslechla jsem si informace, které pro nás měl kapitán. Neznělo to dobře. Stihneme vůbec někoho zachránit? Než se probojujeme na místo, mohli by být všichni dozorci mrtví. Jakmile jsme byli v přechodové komoře, tasila jsem svůj X-12e Locust SMG abych byla v pohotovosti. Ocitli jsme se na druhé palubě a dle nápisů jsme se mohli hned zorientovat, jídelna, kuchyňka, lékařská stanice a ubikace pro personál. Rozhlížela jsem se, ale zatím jsem neviděla žádné mrtvé i když stopy boje byli víc než patrné. Všimla jsem si aktivní konzole a napadlo mě, že bychom se mohli napíchnout na komunikační síť a mít tak hlášení od dozorců z první ruky. Jenže... na to nebyl čas. Slyšeli jsme až sem hlasy různorodých lidí i kdybych neslyšela Krogany bylo jasné, že to jsou vězni a užívají si svobodu. Štěstí při nás nestálo, skoro jsme se nestačili ani pohnout a objevil se jeden turian a hned byl schovaný za rohem. Další zvuk mě donutil se pootočit a v duchu jsem zanadávala. Už měli zbraně a hodlali se bránit. Bleskově jsem se vrhla dopředu a přikrčila se za převrácený stůl. Ozval se hlas Krogana, který své spoluvězně pobízel k boji. Jo... rádi bychom je zavřeli. Ale za téhle situace je budeme muset zabít. A i kdyby nás přemohli, tak nevyváznou. Protože když padneme mi, padnou i dozorci a nebude koho zachraňovat. A než riskovat jejich únik, tak to tady Agincourt rostřílí... tedy aspoň doufám. Ramenem jsem se dotýkala stolu a cítila jsem, jak se chvěje od nárazu kulek, slyšela jsem jak pálí ze zbraní a doslova jsem cítila kulky lítat kolem. Srdce mi začalo bušit silněji nabušené adrenalinem. Vykoukla jsem, abych se zorientovala a hned zase zalezu. Vydechnu a znovu vykouknu, tentokrát se zbraní a začnu pálit do okýnka za chvíli se zase stáhnu, ale slyšela jsem, že jsem někoho zasáhla. Ten bolestivý výkřik jsem si s ničím nemohla splést, jen jsem si nebyla jistá jestli to bylo smrtelné nebo byl jen zraněn. Po chvíli jsem znovu vykoukla a párkrát vypálila. Tentokrát to vyšlo na prázdno, srdce mi bušilo čím dál tím rychleji. Když to takhle půjde dál, tak tu budeme věčnost. Kdyby jen to výdejové okénko nebylo tak malé... mohla bych tam na ně poslat Signaturu, ale nebyla jsem si jistá, že to zvládnu. Zamračím se... předtím jsem slyšela hlasy asarijek... proč nepoužijí svou biotiku? Chystají něco? To, že se asarijky nezapojili do boje mě znepokojilo. Jenže teď nic nevykoumám. Znovu jsem vylezla, abych vystřelila, ale v tu chvíli mě zasáhla kulka, kinetická bariéra zeslábla, nenechala jsem se tím vykolejit a střelně vypálila další salvu. Další úspěch. Rozhodla jsem se to zkusit... zaměřila jsem se na okénko. Ve volné ruce se mi objevilo modré světlo a poslala na ně Signaturu. Na okamžik jsem si myslela, že to nevyjde, ale jak jsem se začala znovu krýt uslyšela jsem typické skřeky, který vydávají ti které do sebe Signatura nasaje. Uculím se. Ten zvuk jsem měla ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Oni jsou trochu… větší
Nikdy jsem na Zemi nebyla, ale věděla jsem něco málo z jejich historie, že podobná stvoření po jejich povrchu kdysi dávno pobíhala. Jak byli ale velcí? Takhle? Využila jsem posledních sil a doběhla jsem k asarijkám, tasíc svůj M9-Tempest. Omnus se už dávno přidal ke střelbě a Dyan; raději ani nemluvit. S ním si to vyřídím, pokud tohle přežijeme.
Ještěři vyletěli z lesa jak stádo volů. Aspoň tak by to řekli pozemšťané. Mám pocit, že to byla jedna oblíbená fráze jedné mé lidské známé, nebo to byli její kolegové? To je teď jedno, jelikož se k nám řítila monstra a zem pod nohama se třásla, jak by na ni padaly meteority. Raději balvany než tohle.
Zůstat stát a střílet, dokud alespoň jeden nepadne nebo se otočit a vzít nohy na ramena. Tyto možnosti mi vířily hlavou a Dyan nejspíš došel k tomuto závěru již dávno, protože se v jednu chvíli postavil a začal prchat. „Možná si je budeme moct ochočit,“ utrousím ironicky. Ulehčit situaci není nikdy na škodu.
Střílet do dálky nemělo nikdy smysl. Nikdo tu nedisponoval odstřelovací puškou, a tak většina projektilu tvory minula nebo je jenom škrábla. O-oni se blíží!! Nejspíš se za chvíli asi taky otočím a zdrhnu. „Pokud máte něco, čím je můžete zastavit nebo aspoň zpomalit, tak to udělejte!!“ asarijky mohly v mém hlase slyšet vzrůstající beznaděj. Takové chvíli bezmoci nesnáším. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Přívětivá fauna a flóra planety Tyanes “Ne! Nestřílejte!“ Mávnu prudce rukou směrem k ostatním asari na znamení ‚STOP‘. “Jen vyplýtváte munici, kterou pak budete potřebovat!“ Jako jediná z asari jsem ještě nezahájila palbu, ale místo toho začnu horečnatě přemýšlet. Ti ještěři jsou příliš daleko, než aby měly střely nějaký účinek nebo jistotu zásahu, a já silně pochybuju, že by měla drobná kulka nějaký významný efekt na tvrdou a drsnou kůži tak obrovského plaza. Ne z takové vzdálenosti. Musí se napřed dostat o něco blíž, aby měly naše zbraně nějaký smysl - aby se mohly trefit do očí nebo do slabší kůže v podbřišku nebo proletět skrz otevřenou tlamou. Ale takhle? Akorát ztráta střeliva. Proč si sakra každý myslí, že jediný způsob, jak vyřídit nepřítele, je začít po něm pálit jako o život? Musím vymyslet něco jiného… Pohledem přejíždím po okolí ve snaze najít něco, co bych mohla použít místo toho. … ale co? A pak najednou vím. Rozmýšlím se jen vteřinu. Obrátím hlavu směrem k okraji planiny, obrostlé mohutnými stromy a hustými keři sahajícími až k ramenům dospělé osoby. Vyberu ten největší z širokých kmenů, který vidím. Pohled jako by se mi na něm uzamkl; v tu chvíli je to jediné, na co se moje oči soustředí. Dinosauři, asari, quariani, stanice – to všechno je náhle v mé hlavě zamlžené a nepodstatné, irelevantní jako rané vzpomínky na dětství nebo dění na druhém konci galaxie. Obklopí mě slabá modrá záře, stejně modrá jako má kůže a uniforma, zrnící a přelévající se, napínající a smršťující téměř jako živá věc. Cítím elektrické impulzy mezi nervy v mém těle, když ke stromu natáhnu ruce a začnu ho i s kořeny rvát ze země. Hmotným polem obklopený strom praská a silné kořeny jsou zavrtané hluboko do půdy. Musím se pevně rozkročit a snažit se nic neuspěchat. Cítím, jak se mi zrychlí dech námahou: tohle není zvedání míčku ze stolu. Tohle je stovky a tisíce let stará mrcha, která bojuje nazpět. Syknu námahou. Konečně se něco uvolní, kořeny se utrhnou a obrovitý strom vyletí do vzduchu za pukavé RÁNY a pak šustění listí. Několik větví se odlomí a popadá na zem. S namáhavým výkřikem se obrátím na patě a vrhnu strom jako oštěp proti ještěrům. Doufám, že to některého z nich srazí nebo zraní, nebo alespoň vytvoří překážku. A zároveň doufám, že ostatní asari budou následovat mého příkladu. Stromů je tu víc než dost. Pracně se nadechnu. “Míň mluvit, víc makat!“ zaječím velitelsky v odpověď quarianům, zatímco hledám další vhodný strom na hození. Jakmile se dostali na naši stranu, hned mají plnou hubu keců. Idioti. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro No jasně kdo to mohl čekat, jedná se o žoldáky. Vážně by mě zajímalo, co je přivedlo na to přepadnout tuhle loď s vězni. Není čas nad tím moc uvažovat a pomocí přechodový komory se dostaneme tam kam jsme potřebovali. Rychle se kolem sebe rozhlédnu a vytáhnu svoji milovanou brokovnici. Jsem v pohotovosti, kdyby na nás vyběhli. Zamířili jsme směrem k výtahu, nevím nějak se mi nelíbí to, že pojedeme výtahem jak se dveře v prvním patře otevřou budeme hned na ráně. Asi bych raději volila schody, ale než stačím něco namítnout vstupujeme do jídelny, kde jsme napadeni, velmi přátelskými vězni. Jistě vítají nás velmi nadšeně svými zbraněmi. Na nic nečekám a hned se přikrčím za první stůl. Uslyším kroky z místnosti napravo. Nesmíme se nechat obklíčit... Než se stačí ty čtyři nějak rozkoukat jednoho okamžitě zmrazím pomocí své biotiky. Stále jsem skrčená a použiji další svoji biotickou schopnost. Rychle se přesunu k ním a mám v úmyslu jednoho srazit k zemi. Nějakou náhodou jsem ale vypustila více energie než jsem měla v úmyslu a srazila jsem na zem hned dva. Na mé straně je chvilka překvapení a proto toho posledního na nohou bez milosti zastřelím. Je to z pár metrů a tak nemohu minout. Než se ti tři zvednou dám se na ústup a přitom dalšího zastřelím. Mám neuvěřitelné štěstí a za rohem je velký květináč za kterým se přikrčím. Čas a moje rychlost hraje stále na mé straně a dvěma střeli zabiji ty zbývající dva. Rychle odechuji, adrenalin se mi vyhoupl na nejvyšší možnou míru. Snad nějakým zázrakem jsem nebyla zraněna. Ale tohle je můj úkol rychle překvapit nepřítele. Klečím na pravém koleni a změním si zbraň ti co zbyli v okýnku jsou pro mě vcelku daleko a proto brokovnice by byla zbytečná. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Vězeňská loď: Všechno vypadalo na skvělý začátek. Sotva sem se s holkami rozkoukal, už proti nám bylo deset nepřátel a blízko byli další. Osm z nich se rozhodlo podávat vražedné jídlo. Stěží jsem se salvě kulek z výdejového okýnka vyhnul skokem za nejbližší překážku. Naštěstí to byl jeden z bytelných kovových stolů, kterých zde bylo plno. Jeho výška mi umožňovala pohodlně se přikrčit. Moje holky se už ale pustily do práce, a musím uznat, že velmi efektivně. Ono mít v partě dvě rozžhavené biotičky fakt není k zahození. Is jsem nechal pracovat samotnou na chodbě a sám sem se rozhodl pomoci Erze s oknem. V rukou jsem měl momentálně Avengera, takže jsem se rozhodl zkoordinovat svou palbu s tou její. Jakmile Erza skončila první dávku, narovnal jsem se a zmáčkl spoušť. Nepřátelé ale nebyli blbí, nebo možná byli, a ihned po první dávce spustili svou mohutnou palbu. Ihned jsem pocítil prudké cuknutí, jak projektily narazily do kinetické bariéry, a raději jsem se vrátil zpět do krytu. První pokus mě ale neodradil, tak jsem to, po druhé Erzině dávce, zkusil znovu. Tentokrát byla má snaha mnohem úspěšnější. Nepřátelé se pokusili provést také stejnou akci a pokropit můj kryt, však nebyli dost rychlí. Díky tomu, že vězni neměli bojové zbroje, ani bariéry, dokázal jsem jednou dávkou zabít hned dva. Erza pak zkusila svou biotiku. Úspěšně musím říct. Několik vězňů, kteří se kryli v okně, se bezmocně vzneslo do vzduchu. Ideální cíl pro Valiant. Přehodil jsem tedy zbraně a bleskurychle nastavil puškohled na kontaktní vzdálenost. Tenhle typ pušky naštěstí před přehřátím umožňoval rychlou palbu. I když v poměrně malém okně nebyli vidět všichni, dokázal jsem zabít další dva nepřátele. Jestli tedy dobře počítám, měli by tam zůstat ještě minimálně čtyři, z toho někteří budou Asarijky, pravděpodobně biotičky. Nejlepší by tedy bylo trochu se rozprostřít a zaútočit na ně z více stran, než stihnou nějak zakročit. Kouknu tedy na Erzu a několika pohyby rukou jí dám pokyn, aby se ke kuchyňce přibližovala zleva. Sám, spolu s krycí palbou od boku, postupuju zprava. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Věděla jsem, že něco chystají. Nepřítomnost Asarijek byl podezřelý, jen to, že se spojí s dvěma Krogany mě nenapadlo. Jejich strategie byla chytrá. A ničivá. Najednou jsme se ocitli bez krytí a mířili na nás dvě brokovnice. Samotnou mě překvapilo to, když jeden z Kroganů omylem zabije asarijku. K našemu štěstí, ale pořád zůstala druhá. A pak se to zase obrátilo, William se vznesl do vzduchu. Asarijka použila Signaturu a velitel teď byl na ráně. „K čertu...“ Syknu, vrhla bych se k němu, ale to by mě Signatura taky nabrala a byli bychom dva vznášející se terče. Mozek mi pracoval na plný výkon, teď to byla otázka sekund. Vydechnu a vystartuji vpřed. Při běhu jsem pálila do bariéry a tím tak na sebe strhla pozornost Kroganů. Hlavně brokovnic se na mě hrozivě usmály. Ale ještě předtím než po mě vypálili jsem sama zvedla kolem sebe bariéru jako asarijky. Moje bariéra rány z brokovnice vydrželi. Aby ne... když jsem jednou zvládla čtyři hodiny chránit tým bariérou, když po nás stříleli... to by bylo aby mi je prorazili dvě ubohoučké brokovnice. Chtěla jsem jim střelbu oplatit, ale další salva mě donutila Locus upustit a zapojit i druhou ruku. Koutkem oka pohlédnu na Williama, musím Krokany zaměstnat dokud Signatura neskončí a nepustí ho na zem. Kdybych jen tak k němu mohla blíž a vytvořit bariéru kolem nás... to by bylo lepší. Ale to jsem nemohla riskovat. Jenže jeden z Kroganů se rozhodl zaměřit na velitele, zatím co na mě pálil ten druhý. Jakmile další salva dopadla na Bariéru zrušila jsem ji, předvedla jsem další úhybný manévr. Neměla jsem čas sebrat Locus ze země, tak jsem tasila Ruční kanón a ještě než mě hlaveň brokovnice znovu našla, stačila jsem třikrát vystřelit na toho co šel po veliteli. Zase jsem strhla jeho pozornost, jenže mě zasáhl druhý Krogan. Štíty to vydrželi a nepustili kulky dovnitř, ale hned po tom selhaly a potrvá pár minut než se znovu obnoví. Znovu na mě začali střílet oba dva, jenže jsem sotva stačila obnovit bariéru. Dostatečně jsem ji neposílila a tak dva výstřely a bariéra se mi roztříštila a odhodilo mě to přiomráčenou dozadu. Skončila jsem rozplácnutá na zemi, jako přejetej pyják. A k mé smůle jsem byla hezky na ráně. Naštěstí v tu chvíli i skončí Signatura a velitele to pustí na zem. A naštěstí skončil blízko mě, tak snad se mu včas podaří zatáhnout mě do úkrytu. Než já skončím na kaši. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro No to mě poser
Musím říct, že asarijky to vyřešily, i když k zemi dostaly jenom dva z nich. Slyšet někoho z posádky křičet bolestí a najednou ticho, mě naplnilo tak trochu vztekem. Nebyl to kvůli tomu, že jej sežralo nějaké zvíře, ale kvůli jeho hlouposti. Mohl tu být a pomoct nám. O sobě jsem nemohla říct, že jsem nejlepší střelec, ale uměla jsem trefit terč do středu, pokud stál na místě. Tyhle potvory se bohužel hýbaly. Omnus a ostatní započaly další salvu, snažíce se najít slabá místa. Střelit je do nohy nebo do krku. Už jsem nemohla hystericky křičet.
Dva se na nás šinuli zepředu a další dva zprava a ze zadu. Když už se většina soustředila na předek, rozhodla jsem se sejmout ještěra nejblíže k nám. Ono by to nebylo taky na škodu. Klekla jsem si do rozšlapané trávy, že jsem jednu nohu měla v kleku a druhou v dřepu. Snažila jsem se mířit ještěrovi rovnou na krk, kde měl kůži podobnou jako na břichu nebo na vnitřních stranách nohou. Přece jenom začít se dusit vlastní krví není nikdy moc příjemné. Hlavně u toho strašně chrchláte a prskáte, až si přihlížející musí vzít kapesník.
Jakmile jsem stiskla spoušť, měla jsem pocit, že se nacházím ve zpomaleném filmu. Projektil se vydral z hlavně, při čemž mi tempest lehce nadskočil v ruce a smrtící rána se hnala nad trávou a řítila se rovnou na dinosaura. Ve chvíli, kdy ještěr v běhu zvedl hlavu, odhalil tak svůj nechráněný krk a kulka jako by ještě víz zrychlila, nebo se mi to prostě jenom zdálo (možná dokonce měla dokonce i tento výraz odkaz), a trefila ho tam, kam jsem chtěla. Ještěr hlasitě zařval bolestí a krev se mu vyřinula z rány jako tryskající voda z hadice. Klopýtl směrem k dalšímu, který se k nám přibližoval ze zadu a v jednom krátkém, pro mě až příliš dokonalém, okamžiku se oba dva dinosauři střetli.
Umírající, nevěnuje pozornost ničemu a nikomu, se připletl do cesty plně rozeběhnutému a hlavně hladovému dinosaurovi, který jej spatřil pozdě a už neměl možnost uhnout nebo se zastavit. Představte si, že běžíte sprinty a najednou vám někdo dá pod nohy překážku, zakopnete, uděláte dokonalý oblouk a jako první na zemi přistane vaše držka. To samé se stalo i t-rexovi, jenž si pochutnal na Dyanovi. Hlasité rupnutí jeho páteře mě naplnilo částečným uklidněním.
„Dobrá práce, Aeirs!“ křikl na mě Omnus, který ještě střílel na přibližující se netvory, „ale hodila by se nám tvoje pomoc i do předních řad!“ No, to asi jo. Rychle jsem se přemístila k ostatním a začala pálit po zbylých dvou, kteří byli už skoro u nás. Pokoušela jsem se o stejnou techniku, aneb střílet do obnaženého krku. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Snažím se chvíli zklidnit, jsem stále přikrčená za velikým květináčem. Možná proto, že jsem útočila postraně jsem byla takřka nepovšimnuta tou skupinkou co zrovna vylezla. Náhle vidím, jak stoly za kterými se schovává zbytek týmu vyletěli do vzduchu a bohužel se v něm ocitl i náš komandér. "Výborně..." Než stačím nějak zareagovat, měla jsem v úmyslu shodit ten jejich ochranný štít, Erza vyběhne. Sakra, co to dělá. Dojde mi, že chce na sebe upoutat pozornost a tak já použiju biotický šok, abych shodila ten zpropadený štít. Než se tak stane Erza je vymrštěna někam dozadu, aspon že ten štít je dole. Okamžitě vystřelím na překvapenou Asarijku, která je momentálně bez ochrany. Zasáhnu ji, bohužel nezabiji, ale byla to dobrá rána, myslím že nějaký čas další štít nenahodí. Moje akce dál pokračuje přitáhnu si k sobě jednoho z kroganů a okamžitě na něj vystřelím. Mám ho předsebou jako štít, takže druhý krogan na mě nemůže vystřelit bez toho, aby zasáhl svého kolegu a tak se i stalo. S mojí ránou a ránou druhého krogana se sveze k zemi. Já se chci schovat opět za květináč. Nestalo se tak rychle, byla jsem trefena, ale dalo by se říct, že se jednalo jen o škrábnutí a díky štítu své zbroje to není žádné zranění. Mezitím opět jsem skrčená a jak mám možnost pálím po zbylých a mám dneska asi veliké štěstí protože jsem trefila i toho druhého krogana, ale zase se nejedná o nic vážného. Doufám, že jsem na ně strhla veškerou svojí pozornost a ti dva se stačili schovat a pomůžou mi ty dva zabít. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Vězeňská loď: Dnes mi vážně štěstí moc nepřálo. Chvíli poté, co jsme se vypořádali s palebným postavením v jídelně, se svět začal vlnit, oddalovat a tak nějak všelijak lítat. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že chyba není v okolí, ale ve mě, přesněji v podobné věcičce, jakou vykouzlila Erza. Teď byla ale určená proti mě, a já jsem si jen tak lítal po jídelně. Sniperka mi samozřejmě vypadla z ruky, jak jinak. "Zasraná biotika," procedím mezi zuby a sáhnu po pistoli. Útočná puška by totiž ty hory sádla, co se na mě valily, sotva poškrábala. Holky mě ale nenechaly ve štychu a vrhly se, vstříc smrti. Asi na ně mám být hrdý, ale při nejbližší příležitosti je pořádně seřvu. Takhle riskovat, a už ze začátku. Jedna z nich, ta šílenější, dopadne kousek ode mě, jako kus hadru. Naštěstí signatura přestala účinkovat, takže jsem dopadl hezky vedle ní. Na rozdíl od ní jsem však byl na nohou a při smyslech. Nemyslel jsem na nic jiného, než že jsem ji volnou rukou popadl a snažil se ji odtáhnout do krytu. Bohužel střela jednoho krogana si mě našla. Skrčil jsem se tak, abych Erzu ochránil vlastním tělem a kynetickými bariérami. Povedlo se, ale broky si vyžádal převážnou část energie mých bariér. Zpětný ráz, který jsem ucítil, mě strhl přímo na Erzu. Na chvíli jsem ležel přímo na ní. Naštěstí (nebo naneštěstí?) odvedla Liz jejich pozornost a hlavně palbu, a já měl čas na to, aby sem se zvedl z Erzina bezvládného těla (dával jsem si na čas, nebo ne?) a odvlekl ji za svůj stůl. Dále sem si jí nevšímal a započal palbu na druhého Krogana. Bohužel měl Krogan buďto silnou zbroj, nebo za to mohl jejich odolný metabolizmus, že mu moje střely moc neublížily. Nebo jsem snad blbě mířil? Každopádně jsem snad odvedl jeho pozornost od Is, která má dnes mnohem větší štěstí, než já a krogana jistě zvládne. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Když jsem přišla k sobě zjistila jsem, že jsem pořád naživu. Heknu, protože mě bolela záda, jak jsem si je při pádu narazila. Ale to byla jen malá cena za život. Slyšela jsem střelbu, takže jsem nebyla mimo moc dlouho. Podívám se na velitele, který se krčil vedle mě. Taky byl naživu. Takže nakonec přece jen má záchranná akce vyšla i když jen tak tak. Rozhlédnu se po svých zbraní, nevím jak je to možné, ale Ruční kanón byl na dosah. Hned jsem ji sebrala, záda mě řádně zabolela, asi to nebude jen naražené, ale nejspíš pohmožděné. Musela jsem dopadnout dost tvrdě. Zatnula jsem zuby. „Mám toho tak akorát.“ Zabručím nevrle. Vykloním se z úkrytu a začnu na posledního Krogana střílet. Asi moje rozladěnost mi zlepšila mušku, protože jsem zasadila dvě perfektní rány přímo do hlavy Krogana, což už stačilo k tomu aby bylo po něm. Hned na to si všimnu poslední Asarijky, která se sbírala ze země. Viděla jsem, že je zraněná, proč sakra nezůstala ležet? Ale nemohla jsem riskovat nějaké její biotické překvapení. Střelila jsem i ji. Na ní mi stačila jen jedna kulka. „Uff...“ vydechnu s úlevou. Doufám, že ti další na které narazíme budou snadnější. Tihle parchanti nám dali pěkně zabrat. Začnu se zvedat s těmi zády jsem nemohla být plně funkční, tak jsem si aplikovala medi-gel a hned se mi ulevilo. Moderní medicína je fajn. Rozhlédnu se, zdá se, že prozatím je to tu čisté. „Jak jste na tom?“ zeptám se ostatních a dojdu si pro Locus, který ležel o kus dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Znovu jsem si připnula Ruční kanón a v ruce si nechala Locus. Dle všeho jsme to tu vyčistili. Ale pořád práce nebyla hotová. Přešla jsem k terminálu, který byl aktivní a pak pohlédnu na schody a následně na výtah. Jestli výtah odpojí, když budeme uvnitř tak jsem zvědavá co budeme dělat. Lepší by byli schody, jenže ty někdo zatarasil. Pravděpodobně někdo nahoře bude výtah hlídat, aby rozstříleli každého kdo z něj vyleze. Znovu se otočím k terminálu a podívala se jaké mají zabezpečení, dobré, ale s takovým jsem se už setkala a vím jak na něj. Netrvalo mi dlouho obejít zabezpečení. „Za chvíli se napíchnu na místní komunikační síť. Budeme moci poslouchat rozhovory dozorců, můžeme je kontaktovat nebo něco rozhlásit po celém transportu.“ Řeknu a začnu pracovat na svém uni-storoji, abych ho nakonfigurovala. Pak přejedu uni-strojem přes terminál a bylo to. Otočím se k ostatním. „Fajn. Mám to. Až budeme nahoře můžeme zkusit vězně donutit, aby se vzdali. Že buďto se vzdají nebo zemřou. Že je tu Aliance, že jestli nás zabijí, tak obě lodě naše loď zničí... nebo tak něco.“ Navrhnu. Řekla jsem, že bychom to mohli udělat až vyjdeme z výtahu. Udělat to předtím, spíš ho odstřihnou nebo se všichni nahromadí u dveří. I když bych nás ochránila kinetickou bariérou, tak by tam nebyl žádný prostor k manévrování. |
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Menší útok na transport se povedl relativně bez problémů a já konečně svým milým společníkům mohl umožnit návštěvu. Snad se jich zpátky vrátí méně než polovina a Hrang mezi nimi už nebude. Můj samolibý úsměv však ve tváří moc dlouho nevydrží, protože obránci transportu se rozhodli převzít iniciativu a zaútočit jako první. Teda ne, že bych se jim nějak zvlášť divil a nebo litoval ztrát Blood Packu, ale ti idioti mi ničí nákladový prostor. To snad není možné ! Nelpím sice zrovna na okrase nákladového prostoru, ale rozmáznuté hlavy Vorchů bych tam mít taky nemusel ! ..Snad někoho z těch dozorců s větším arzenálem nenapadlo poslat tuhle loď dolů zevnitř.. I když daleko více pravděpodobněji ji sundá nějaký vymaštěný Krogan. Střelba konečně ustane. Tím ale dobré zprávy končí, Hrang je opět za mým ramenem a žádá mě o pomoc se zabitím nějakého Drella. Dál to nerozvádí, nejspíš jich na transportu moc nebude. Pohledem sklouznu ke své bojové pušce a chvilku váhám. Pak ale mou pozornost upoutá blikající konzole. To snad ne ! Který idiot určoval moment v který na transport udeříme ?! Trasa transportu se měla zmapovat celá a k tomu si zjisti, jestli se náhodou nekříží s trasou nějakého bitevníku doprovázeného fragetami. Dost ! Nemá cenu ztěžovat si na základy akce v jejím průběhu. Ukážu "veliteli" konzoli, ke které se ostatně předtím tak hrnul. Vidíš to ? To je alianční frageta ! A víš co dělají takové lodě ? Převáží pěchotu a taky většinou doprovázejí bitevníky. Vysypu na něj stále relativně klidným hlasem. Detail, že formace takových fraget většinou činí kolem 4 - 6 lodí si už raději nechám pro sebe. Ono nejlepší by bylo celou akci odpískat, ale s tím se jen těžko Hrang smíří. Můžu se pokusit odklonit tuhle od transportu, ale pokud jich dorazí více.. S trochou štěstí se budou zajímat víc o dění na palubě transportu, než o naši únikovou cestu touhle lodí. Nejlepší bude co nejrychleji dostat cíl ! A vy se musíte postarat i o případné posily dozorců v podobě aliančních vojáků.. V tom zmatku se pak bude stahovat daleko lépe, než kdybych měl s fragetama za zadkem zase přiletět a napojit se. Dělat zmatek vám problém určitě dělat nebude, ne ? Nejspíš jenom řečnická otázka, protože už držím v ruce svou pušku, která se po zmáčknutí krásně "roztáhla" do plné délky. Fakt, že jsem veliteli říkal co dělat mě nejspíš taky netrápí. Znáš umístění cely toho Drella ? Pokud ano, běž první. Nezapomeň, že tvým úkolem pro jednou není zanechat za sebou co nejvíce mrtvol, to nech na svých kamarádech. K tomu Drellovi se musíme dostat rychle co možná bez potyček. Vyhrknu na Krega a pak snad i s ním vyrazím kupředu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pracovní rutina Blood Packu Menší útok na transport se povedl relativně bez problémů a já konečně svým milým společníkům mohl umožnit návštěvu. Snad se jich zpátky vrátí méně než polovina a Hrang mezi nimi už nebude. Můj samolibý úsměv však ve tváří moc dlouho nevydrží, protože obránci transportu se rozhodli převzít iniciativu a zaútočit jako první. Teda ne, že bych se jim nějak zvlášť divil a nebo litoval ztrát Blood Packu, ale ti idioti mi ničí nákladový prostor. To snad není možné ! Nelpím sice zrovna na okrase nákladového prostoru, ale rozmáznuté hlavy Vorchů bych tam mít taky nemusel ! ..Snad někoho z těch dozorců s větším arzenálem nenapadlo poslat tuhle loď dolů zevnitř.. I když daleko více pravděpodobněji ji sundá nějaký vymaštěný Krogan. Střelba konečně ustane. Tím ale dobré zprávy končí, Hrang je opět za mým ramenem a žádá mě o pomoc se zabitím nějakého Drella. Dál to nerozvádí, nejspíš jich na transportu moc nebude. Pohledem sklouznu ke své bojové pušce a chvilku váhám. Pak ale mou pozornost upoutá blikající konzole. To snad ne ! Který idiot určoval moment v který na transport udeříme ?! Trasa transportu se měla zmapovat celá a k tomu si zjisti, jestli se náhodou nekříží s trasou nějakého bitevníku doprovázeného fragetami. Dost ! Nemá cenu ztěžovat si na základy akce v jejím průběhu. Ukážu "veliteli" konzoli, ke které se ostatně předtím tak hrnul. Vidíš to ? To je alianční frageta ! A víš co dělají takové lodě ? Převáží pěchotu a taky většinou doprovázejí bitevníky. Vysypu na něj stále relativně klidným hlasem. Detail, že formace takových fraget většinou činí kolem 4 - 6 lodí si už raději nechám pro sebe. Ono nejlepší by bylo celou akci odpískat, ale s tím se jen těžko Hrang smíří. Můžu se pokusit odklonit tuhle od transportu, ale pokud jich dorazí více.. S trochou štěstí se budou zajímat víc o dění na palubě transportu, než o naši únikovou cestu touhle lodí. Nejlepší bude co nejrychleji dostat cíl ! A vy se musíte postarat i o případné posily dozorců v podobě aliančních vojáků.. V tom zmatku se pak bude stahovat daleko lépe, než kdybych měl s fragetama za zadkem zase přiletět a napojit se. Dělat zmatek vám problém určitě dělat nebude, ne ? Nejspíš jenom řečnická otázka, protože už držím v ruce svou pušku, která se po zmáčknutí krásně "roztáhla" do plné délky. Fakt, že jsem veliteli říkal co dělat mě nejspíš taky netrápí. Znáš umístění cely toho Drella ? Pokud ano, běž první. Nezapomeň, že tvým úkolem pro jednou není zanechat za sebou co nejvíce mrtvol, to nech na svých kamarádech. K tomu Drellovi se musíme dostat rychle co možná bez potyček. Vyhrknu na Krega a pak snad i s ním vyrazím kupředu. |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Výtah jede nahoru velmi pomalu. Nejspíš je nějak těžce poškozen z toho útoku. Když jsem projížděl kolem druhého patra, tak šla slyšet velmi silná palba. Nejspíš se tam opravdu krutě bojuje. Ale kdo to útočí? To je otázka. Naštěstí výtah jel dál a na tomhle zuřivě bojujícím patře nezastavoval. Když jsem dojel na místo určení, do prvního patra, palba se ozývala i odtud. Vypadá to že dozorci se stáhli do prvního patra a brání se útoku nepřátel odtamtud. Takže pořád je zde otázka. Kdo bojuje na tom druhém patře? Možná je tu ještě další loď, třeba jsou dvě, ale to samozřejmě nevím jistě. Když dojedu do prvního patra, tak se výtahové dveře otevřou jen kousek, mohl bych se i protáhnout. Je to možné, ale hned na chodbě za skoro zavřenými dveřmi výtahu vidím převrácený stůl a za ním kryjící se dozorce. Střílí po nich dvojice Vorchů, jenž se skrývají za dalšími skříněmi naproti. Některé střely Vorchů bušily do dveří výtahu. Tady bezpečno určitě není. Pomyslím si. Prostrčím mezi škvírou zbraň a pokusím se dozorce střelit do zad. Pokusím se nějak pomoct Vorchům, i když nevím, zda jsou tu aby nás vězně zabily, nebo osvobodily. To poznám. Je to 50 na 50. |
| |
| soukromá zpráva od Nakmor Storg pro "Nevím, asi někde v kleci !" Poté vyrazím do lodi hledat toho našeho nebožáka. |
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Rychle jsem se vzpamatoval z minulých událostí a uklidnil se. Pak jsem si ze země posbíral své zbraně, které jsem během boje poztrácel. Komentovat přehnaně hrdinskou akci mých společnic by bylo zbytečné, ještě by se mi vysmáli, že zatímco ony bojovaly, já jsem se vznášel v oblacích a spal s holkou. Místo toho jsem se podíval po zbraních a vybavení po padlých vězních. Sice to jistě nebude nic valného, ale něco, co se nám bude hodit, tu jistě bude. Minimálně nějaká útočná puška, která by nahradila můj Avenger. Pak jsem si všiml, že Erza začala cosi kutit s počítačem. Je to jistě slibný začátek, ale chtělo by to víc. Výtah bude pravděpodobně hlídán, a tak se nemáme šanci dostat do dalšího patra bez toho, aniž by nás nepřátelé nezměnili na švýcarské sýry. Chtělo by to získat kontrolu nad kamerovými systémy, kdyby tu teda nějaké byly. Pak budeme aspoň vědět, odkud na nás budou střílet. Samotný kontakt s dozorci by také nemusel uškodit. Přistoupím k počítači, u kterého programovala Erza, a zadívám se na displej, i když mě samotnému to nic neříká. "Tak co odtud můžeš udělat?" zeptám se jí. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Přijde ke mě Johnson a zajímá se co bych z toho terminálu mohla ještě vytáhnout. Moje prsty se znovu rozpohybují na klávesnici. „Okamžik... zkontroluji které systémy jsou aktivní...“ Řeknu. Za chvíli se na obrazovce objeví seznam u které byli buďto zeleně „Aktivní“ nebo červeně „Blokováno“. Což znamená, že z tohohle terminálu se na něj nedostanu nebo je tam nějaká porucha. „Fajn. Dokážu se napíchnout na kamery, ale jen ty které ještě fungují. Kontrolovat výtah a prohlédnout si záznamy z lodního počítače. Složky dozorců, vězňů, trasa lodi a tak dále.“ Nepřestávám na terminálu pracovat i když mluvím. Zkoušela jsem, které ze zablokovaných mají poruchu a které jsou vážně jen blokované. Bohužel se ukázalo, že i když některé by se odtud dali rozšifrovat, tak by to byla práce na hodně dlouho. „Nic jiného momentálně nezvládnu, ne když nemám aspoň hodinu času.“ Pokrčím rameny. Podívám se na velitele. „Takže jaký je plán?“ zeptám se. „Nastoupíme do výtahu a vyjedeme nahoru? Použiji kinetickou bariéru, aby nás hned nepostříleli... to by jsme mohli zvládnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Konečně je po boji zvednu se ze svého krytu a na otázku Erzy jak jsme na tom jen kývnu, že já jsem v pohodě. Posbírám si zásobníky s náboji, které by se mi mohli hodit a vydám se k Erze, která se zrovna nabourává do systému. Vím přesně, co provádí. Nedávám na sobě nějak znát, že tohle umím taky a velmi dobře. "Tak to chci vidět, jak zastrašíme vězně. Ale můžeš to zkusit." Myslím, že to více pokazit nejde a pokusit se nás zabít budou tak nebo tak. Poslouchám, co všechno Erza může teda udělat pomocí počítače. Nakonec to vzdá, že na to není tolik času. Vzpomenu si na chvíle, kdy jsme třeba spolupracovali dva tři lidi a prolamovali jsme šifry společně, šlo to rychleji, když jsme si pomáhali. "Možná bych ti s tím mohla pomoct... Ale stejně bychom spíš měli jít dál..." První větu říkám pomalu, jako by opatrně a skoro hned jak jí dořeknu rychle dodám tu druhou větu o tom, že bychom se měli vydat dál. S plánem ohledně výtahu souhlasím. Nelíbí se mi, že budeme tak na ráně, ale snad ta bariera nám pomůže abychom se stačili schovat a nestal se z nás cedník |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Krogan, který jim očividně velel, se podíval směrem ke dveřím výtahu, za kterými jsem byl a zavelel: „Vylez Drelle! Víme, že si to ty. Jsme tu pro tebe. Pánové si přejí tvou smrt...a platí dobře. He, he, he.“ Tak teď už se o opravdu přiostřuje. Sakra, co budu teď dělat? Možná bych mohl to nějak s něma domluvit nebo tak něco. Zkontroluju jestli se není jak dostat od tud ven, ale bohužel ne. Je třeba to s něma nějak domluvit nebo je zabít, ale ten krogan k zemi nepůjde až tak lehko. Můžeme se domluvit? Kdo chce moji smrt? Kolik vám platí? Můžu vám pomoct a sehnat peníze, více než vám platí. To asi těžko, protože jestli někdo platí za mou smrt, tak to bude celkem dost. Mezitím se snažím podívat jak nejlíp zasáhnout toho krogana, tak aby utrpěl vážné zranění. Můžeme to vyřešit jinak, co vy na to? Zeptám se i těch Vorchů, aby to nevypadalo, že je přehlížím a cítily se taky důležitě. Možná by mi právě oni mohli pomoct.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro „No... přinejmenším z toho budou podělaní strachy, že skončí v ohnivé kouli.“ Pokrčím rameny. Podívám se na Isabelu, která nabídla, že by mi s tím pomohla. „Díky, ale souhlasím. Na to není čas a i ve dvou by to trvalo snad dvacet minut... a třeba by nám to ještě k ničemu nebylo.“ Odvrátím se od terminálu. „Museli bychom se dostat přes spoustu portů, přemostit, hledat namátkou... jednoduší by bylo najít řídící místnost odkud bychom nemuseli prohledávat všechny vzdálené připojení.“ Odmávnu to. „Takže jak to uděláme? Nastoupíme do výtahu? Je jasné, že u výtahu někdo bude. Bariérou nás ochráním. Taky bychom je mohli trochu zmást... mohli bychom si pohrát s výtahem a posílat ho nahoru a dolů, jako kdyby se zbláznil. Poleví v ostražitosti.“ Navrhnu. Může nám to dát tak pár sekund než se vzpamatují, ale i pár sekund může být ku prospěchu. „No a až bychom byli nahoře vydala bych prohlášení, aby se vzdali. Udělat to teď, tak by se jen seběhli všichni k výtahu.“ Řeknu a kouknu na velitele, který mlčí. Souhlasí? Nesouhlasí? Má nějaký plán? Znovu se otočím k terminálu a kliknu na systém kamer. „Podíváme se jestli nahoře kamera u výtahu funguje. Uvidíme jak je tam obrana rozestavena a můžeme se připravit na ně rovnou pálit, jakmile se dveře otevřou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Aha, to bude tedy problém. Okamžitě teda zmáčknu tlačítko a jedu tedy výtahem do 2 patra. Tady to asi nebude úspěšné, takže je načase změnit pozici. Když dojedu na místo, dveře výtahu se otevřou a já se vydám směrem dál. Předtím tu byla slyšet střelba ale ta zde už pominula. Už ji slyším jen v dálce, někde jinde. Tady jsou už jen mrtvá těla vězňů a žoldáků Blood Packu, možná i někoho jiného, ale zatím nemám moc času na jejich prohlížení. Pokračuji dál uličkou a snažím se odtud dostat pryč. Zbraň držím před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Překvapeně koukám na obraz a snažila se z těch útržků slov dát dohromady o co tam kráčí. Zamračím se. Takže výtah hlídají dva Vorchové a jeden Krogan... a co ten Drell? Nezdá se, že by k nim patřil. Nemít helmu, tak se poškrábu na hlavě. „Zdá se mi to a nebo se je ten Drell snaží přeplatit, aby... buďto se dali na jeho stranu nebo přestali s tím co dělají?“ řeknu nahlas. Sledovala jsem dál obraz a uvažovala. „Ne... jinak. Myslím, že říkal něco jako...„Můžeme se dohodnout? Kdo si objednal moji smrt? Kolik vám platí?“ A pak něco jako, že jim zaplatí víc. Že to můžou vyřešit jinak a co oni na to.“ Dávám si dohromady co říkají. „U toho Krogana je to horší. Ale je jasné, že se s tím Drellem nehodlá domluvit.“ Zavrtím hlavou. „Takže...“ Uvažuji dál. „Ten Drell tu byl asi vězeň a někdo si Blood Pack najal, aby ho sejmuli... a tak přepadli tenhle transport. A nebo tu ten Drell pracoval?“ nechám okno s přenosem kamery otevřený a otevřu další okno. Otevřu si složku vězňů, jestli mezi nimi byl i nějak Drell. „Zajímavé...“ Zamručím si. Musí to být někdo hodně nepohodlný. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Mému novému parťákovi se očividně ta malá instruktáž nelíbila, tedy alespoň podle toho "zachrčení". Někde v kleci ?! Ono ve vězeňském transportu těch klecí bude nejspíš víc.. Ale proč mě to vůbec překvapuje.. Jen zakroutím hlavou a pohlédnu na Hranga snad s nadějí, že on bude nějaký podrobnější plán mít. A k mému údivu ho velitel skutečně má. Jen ten jeho klid mě poněkud vyvádí z míry.. Vždyť při první přestřelce přišel o dost žoldáků. S touto vzpomínkou se rozhlédnu kolem sebe po celém nákladním prostoru a ..není to hezký pohled.. Jenom jedna a nepokouší se nás sestřelit.. Vždyť je to logický první krok.. Jak si ty vojáky aliance sakra cvičí ? A jak to že je jenom jedna ? Co by tu dělala osamocená frageta ? .. Na tyhle spekulace pořád není čas ! Jak to říkal ten človíček na Citadele.. Nehleď povolné Quariance pod masku.. A nebo na tu masku ? .. už nevím Jen se pobaveně ušklíbnu. Nejspíš mě Hrang nakazil svým klidem. Poté si vyslechnu všechny ostatní informace o poloze jednotek a našeho cíle. Sám si některé naťukám do svého uni - nástroje. Snad ten tým bude mít s tím Drellem více štěstí, než jeho zbytek při prvním útoku.. Když Hrang odběhne nejspíš zabít pár dalších dozorců, jen letmo se podívám na druhého Krogana.. Snad se i nadechnu, abych mu něco řekl, ale nejspíš to nakonec shledám zbytečným, protože místo toho jen kývnu hlavou směrem kupředu. Sám si při postupu vpřed snažím Krogana držet po levé straně, automaticky vyhledávám případné krytí pro ústup a pohledem kontroluji pohyb ve svém okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Na chvilku poslouchám rozhovor obou slečen, kterému rozumím asi jako Kroganské vesnici. Nakonec ale Erza navrhne, abychom prostě nastoupili do výtahu a pak už jenom doufali, že nás neodpálí i s ním. Bariéra je sice dobrá věc, ale tři lidi dlouho neuchrání. Ne proti kroganům, kteří nahoře jistě jdou. Než se ale stihnu vyjádřit, tak Erza zapne kameru. Nám se naskytne vskutku zajímavý pohled. Nevím jak vy, ale já ještě neviděl krogana, který by se, navíc v početní převaze, nevrhl přímo na svou lehce vyzbrojenou oběť, zahnanou do kouta. Ten Drell nám každopádně zablokoval výtah, a jestli s ním něco udělá, tak se můžeme jít klouzat, nebo vrtat díru do dveří. Obojí je jistě velmi zábavné, ale mě se do toho teda moc nechtělo. Z jejich hovoru jsem toho moc nevyrozumněl, Erzin překlad pak byl více méně zbytečný. Je možné, že na tuhle loď zaútočili právě kvůli němu, takže Drell může být jeden z vězňů, nebo dozorců, o čemž ale pochybuju. Krogan jej pak chce zabít na něčí příkaz, ale na čí, to už neřekl. Drell se naštěstí zachoval inteligentně, a než kroganovi docvaklo, že ho vlastně může převálcovat, tak prostě zabouchl dveře a odjel z patra. "Připravte se, možná jede za náma," řeknu týmu a otočím se ke dveřím. U výtahu je naštěstí mnoho krytů, takže kdyby se nás Drell lekl, tak nás nezabije. Ne, že by to teda vůbec mohl dokázat, ale jistota je jistota. Ve třech také pokryjeme celou oblast, takže by nám ani neměl utéct, nebo se někde schovat. Maximálně zpátky do výtahu. Rozložím si v ruce Valiant a skrčím se za jeden ze stolů. Hlavní pak namířím na dveře. Za chvíli se Drell skutečně objeví. Změním tedy svůj cíl ze dveří na jeho hrdlo a zakřičím na něj: "Kdo jsi a proč jdou po tobě?!" |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Vystoupil jsem z výtahu a v tom na mě míří nějací lidé. Hmm... už dlouho na mě nikdo nemířil. Pomyslím si a pousměju se. Poté se snažím najít cestu k úniku, ale žádnou dobrou a bezpečnou samozřejmě nevidím. Dám pomalu ruce nahoru a kleknu si na zem. Normálně bych to neudělal, ale tihle lidi nevypadají jako dozorci ani jako Blood Pack. Možná mám konečně štěstí. Nejsem váš nepřítel. A taky nevím proč po mě jdou. Poté jsem zcela zticha a čekám na jejich reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Hecknutí se do počítače tady toho transportu nakonec nese úspěchy a objevil se nám obraz přímo u výtahu. Je hezké, že když jsem se o něm tu dohadovali, tak aspoň víme, že bychom ho ani použit nemohli. Promítání máme i se zvukem, bohužel není kvalitní. Sakra proč to říká znovu... Jsem ráda, že pod helmou není vidět můj nechápavý výraz, který jsem zrovna vrhla na Erzu a na její znovu popis situace, který jsme mohli slyšet sami. "Jestli tě tak zajímá odpovědi na tvoje dotazy možná to zachvíli zjistíš..." Utrousím směrem k Erze, když vidím, jak se dveře výtahu zavřeli a ten se rozjel. Asi bych řekla na poslední chvíli Drell zareagoval správně a zmizel z prostoru, kde mu ti krogani mohli natrhnout prdel. "Připravte se, možná jede za náma," Pohlédnu na našeho komandéra a jen přikývnu a podle jeho instrukcí se jdu přikrčit za jeden ze stolů. Doopravdy se dveře výtahu otevřeli a hned ho William zasypal otázky. Já zvedla svoji pistoli a čekám na jakýkoliv pohyb, který se mi nebude zamlouvat. Jo není náš nepřítel... jak to může vědět... "A jak si se na této lodi ocitl? Buďme k sobě upřimní toto není vyhledávaná výletová loď." Možná chtěl William mluvit sám, ale podle mě jsem neřekla nic špatného. A možná bychom tuhle situaci měli rychle vyřešit než sem ti krogani přilítnou. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Nestačila jsem se podívat jestli byl nějaký Drell na seznamu vězňů. Rychle jsem našla úkryt za jedním ze stolů a namířila Locus směrem k výtahu. Za chvíli se objevil ten Drell. Hned se vzdal, je fajn občas narazit na někoho kdo není agresivní. Velitel a Isabela se ho hned začnou vyptávat, nepřestávám na něj mířit, ale trochu víc se uvolním. Řekla bych, že tenhle nám nebude dělat problémy pokud na něj nezaútočíme. Ovšem pokud se nás tedy nesnaží jen zmást. Bezbranný rozhodně nebyl, jinak by tu tak dlouho nepřežil. Moc jsem mu nevěřila, že neví proč po něm jdou. Na videu se mi zdálo, že mluví o někom specifickém, když se „ho“ snažil přeplatit. Ale jistotu jsem neměla. Podívám se na velitele. „Co s ním uděláme? Sebou ho víz nemůžeme a v zádech si ho taky nemůžeme nechat.“ Řeknu. Obě možnosti mi připadali jako kudly do zad. „Mohli bychom ho odvést k přechodové komoře. Ostatní ho zadrží než to tady vyřídíme a zjistíme si co je zač.“ Navrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Jeden z lidí přede mnou se mě zeptá, jak jsem se zde ocitl. No, to je teda otázka. Klečím a jen odpovím. Dostal jsem se tady díky někomu kdo to zařídil. Měl jsem jednu práci. Další můj cíl. A nejhorší na tom je, že mě můj zaměstnavatel nebo jak mu říct, mě podvedl. Chtěl mě jednoduše dostat. A dostal mě až sem. Ušklíbnu se. Nechci vám nějak ublížit ani uškodit. Můžu vám pomoct. Jen chci odtud pryč. Pryč odtud. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Tyanes – snad ostatní dinosauři už vymřeli
Poslední dino-tvor padl k zemi mrtev a já cítila zadostiučinění a hlavně pocit úlevy, že se nestaneme součástí jejich jídelničku, což se o asarijkách říct moc nedalo. Hold nad námi někdo zlomil hůl a řekl si, že smůly jsme neměli ještě dost. Povzdechnu si a zadívám se na Omnuse, zdali nemá co říct, ale podle jeho mlčení usoudím, že mluvení je na mě.
Nejsem nijak dokonalá diplomatka a většinou říkám to, co mě napadne. Nemějte mi to za zlé, ale já mám ráda jasno a ne neustálé mlžení, které vám stejně nijak nepomůže. Víte, mířit na potenciální spojenkyně samopalem není zrovna nejchytřejší. Abych dala najevo, že tu nejsem s nepřátelskými účely, zvedla jsem obě ruce. Tempest jsem ještě velmi pomalu zavěsila za opasek. Hlavně klid a budeme si moc klidně pokecat. Byla jsem ráda, že Omnus následoval mého příkladu, i když trochu neochotně.
„Jenom jsme kolem planety prolétali,“ řeknu po pravdě. O jiném účelu cesty jsem neměla ponětí. Pokud nebyl kapitán zastánce ran pod pas, tak jsem pravdu mluvit i mohla. „Havarovali jsme, jak jste si jistě všimly. Nepřátelská loď po nás vypálila, aniž bychom jim zavdali nějaký důvod,“ onen detail, že si nepamatuju, kdo po nás vypálil, je zanedbatelný. „Jen jsme hledali pomoc. V lodi můžou být ještě přeživší a my tři...“ Moment! Dyan chcípl! Idiot. „Chci říct, my dva nemáme moc šancí jim pomoci. Proto jsme šli vaším směrem, abychom vás požádali o pomoc. Sice nemáme nic cenného, co by se vám mohlo hodit, ale naše znalosti techniků, či přehled o dění v galaxií je na celkem dobré úrovni,“ nabídka schopností, které jsem jim mohla poskytnout spíše já, nebyla na škodu. Abych pravdu řekla, tak jsem chtěla zakusit jiný život než jen dřepět na lodi. Hlavně z důvodu, že jsem chtěla najít svého dávno ztraceného přítele. Kde ti je jenom konec, Vardete. Počkala jsem, co na to asarijky řeknou. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Konečně je po všem. Poslední útočící ještěři klesli a nezdá se, že by se měli opět zvednout a znovu se proti nám vrhnout. Leží natažení na zemi, jeden na druhém, s robustními krky zohýbanými, nohama roztlučenýma, zubaté tlamy plné teplé tmavé krve. Po louce se válí několik vyrvaných stromů, některé plochy jinde bujné trávy jsou vypáleny téměř dohola, všude je rozsypaná čerstvá hlína a prázdné zásobníky. Země je posetá nábojnicemi z vystřílených patron jako oharky z cigaret, desítkami a desítkami malých pouzder nejrůznějších materiálů a kvalit. Stručně řečeno, zanechali jsme to tu po sobě docela zajímavě rozmístěné. Až na tohle místo jednou dojdou i vědci, nebudou mít z téhle spouště radost. Hlavní je ovšem jediná věc: přežili jsme. Jsme v bezpečí. Otázkou zůstává, na jak dlouho. Co se vynoří zpoza dalšího houští, s tesáky a drápy připravenými jen na naporcování našich těl, co na nás v příštím momentu zaútočí, nemůže nikdo s jistotou tvrdit. Nebo ještě hůř - kdo na nás v příštím momentu zaútočí. Bez mrknutí oka se otočím a namířím obě pistole na dva quariany, každou na jednoho. Aby bylo znát, že tohle myslím vážně, odjistím Akolyty palcem za cvakavého zvuku. Stojím proti nim, já a celé mé modré komando, všechny se smrtonosnými zbraněmi připraveny při jediném nevhodném pohybu napálit do nich celou sadu sladkých nábojů. Zaya se nadechne, Zaya se vyptává, Zaya pouští hrůzu. Začíná se mi zamlouvat. Nechodí kolem horké kaše a místo toho postupuje podle nepsaného otazníku „kdo, co, proč“. No, naše mise rozhodně nebyla jít vám zachránit ty vaše zahalený zadky, pomyslím si otráveně. Skoro jako by se ti dva domnívali, že jedna společná bitva z nás dělá spojence na život a na smrt. Jediný důvod, proč jsem je nenechala sežrat, byla naše mise. A pak samozřejmě přímé nebezpečí těch obřích dinosaurů. Dnes ještě zemřít nehodlám. Přežila jsem už jednu svou posádku, přežiju i tuhle. Přežiju toho hodně. Propaluju zahalené vetřelce podezíravým pohledem tmavých mandlových očí, ze kterých se nedá kromě nedůvěry vyčíst vůbec nic. Jsou sice jen dva s rukama nad hlavou, protože jejich třetí zbabělý druh pošetile utekl, aby se nechal sežrat naší rozkošnou zvěřinou, ale kdo říká, že se jich tu za chvíli nemůže objevit tucet dalších? Kde je jedna quarianská loď, může se klidně objevit nějaká další. A co třeba rovnou nějaká ta flotila? A proč vůbec prolétali Attikánským přechodem? Co pohledávají tak těsně u Terminuského systému? Rozhodnu se, že odpovědi z nich vypáčím co nejdříve. Když sama promluvím, z hlasu mi číší chladná autorita vyžadující jasné odpovědi. “Proč tu vůbec jste? Kdo vás tady mohl ksakru napadnout? A kolik vás je?“ Hlavou kývnu směrem, odkud se před chvíli quariani sami vyřítili. “Zaveďte nás za nimi,“ zavrčím podrážděně. Stříbrná kulička pod spodním rtem se mi přitom zaleskne. Namířené pistole z těch dvou nespustím ani na okamžik. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Tyanes
Mám pocit, že asarijka, která vypadala jako vůdce jejich skupiny, neslyšela nic z toho, co jsem řekla. Raději jsem překousla jistou nevraživost k její maličkosti a zahodila kousavé poznámky hluboko do rozbouřené mysli. S jistou nevraživostí se setkáváme my kvarianci celý život. Ať už podnikáme pouť, kde jenom hledáme něco, co by pomohlo flotile a zároveň nás tak trochu nasměrovalo pryč od ostatních obydlených světů, ale žel se to ne vždy podaří. Tak trochu mě i mrzí, jaké světlo na nás vrhly ostatní rasy. Vardet mi to říkal. Varoval mě, že se budu potýkat s takovými, jako je třeba ona.
“Proč tu vůbec jste? Kdo vás tady mohl ksakru napadnout? A kolik vás je?“ Nezačít na ni hystericky křičet mi dá opravdu hodně práce. Ony jsou ty, které drží zbraně v rukách a my je máme slušně zavěšené za opasky a navíc držíme paže zvednuté nahoru. Naše obleky mají aspoň jednu výhodu. Nevidí, jak se zrovna tváříme. “Jen jsme prolétali. Neměli jsme v úmyslu na vás zaútočit nebo přistávat na této planetě,“ hlas se mi ani jednou nezakomíhal. Tomuhle přesvědčení jsem věřila. Bohužel nemůžu vědět, co všechno náš kapitán zamýšlel a ptát se ho, když je nejpravděpodobněji dávno po smrti, bylo k ničemu.
„Napadli nás turiané,“ ozval se Omnus. Trochu mě tím překvapil. Sakra. Příště budu lépe poslouchat, co kapitán říká. „Podle všeho to byla jejich loď. Nezavdali jsme jim jediný důvod, aby po nás vypálili a naše loď byla jediná širo daleko. Oddělili jsme se od flotily, jelikož jsme zaznamenali bohatost surovin na několika planetách v této soustavě. Kolem vás jsme jenom prolétali. Vy jste nebyli naším cílem.“ Omne, drž hubu! Tím je ještě nasereš. Nejraději bych do něj kopla, ale překonala jsem se.
“Zaveďte nás za nimi.“ Za kým? Za vrakem, ze kterého se díky vám stane pohřebiště? Kvůli vaší aroganci přijdeme o většinu posádky. Proč sakra nezavoláte pomoc? „Nikdo další s námi není,“ ujistím asarijku. „Jenom vrak, v němž se ještě můžou nacházet ranění kvariané. Zavedu vás k lodi, ale prosím, kdyby to bylo možné, tak několik z nich by šlo ještě zachránit,“ na skučivé kvílení, jež se prohánělo lodí, než jsem z ní vyšla, mě pronásledovalo do teď.
Ať udělaly cokoliv, nakonec jsme se s Omnusem otočili a vedli asarijky k vraku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od LtCom. William Johnson pro Jídelna: Poté, co Drell odpověděl, jsem dostal nemalou chuť ho zastřelit. Nejen, že neřekl vůbec, ale vůbec nic nového, ale navíc se z něj vyklubal nájemný zabiják. A Drellové jsou z nich nejhorší, asi tím, že jsou nejúspěšnější. "A jak bys nám jako mohl pomoct? Do hrobu? Dalšího týpka, co tu skáče s pistolí v ruce, tu nepotřebujeme." Než drell stačí odpovědět, zavibruje mi vysílačka, což je signál pro příchozí hovor. Sniperku si tedy opřu o rameno a nadále ji držím jen jednou rukou, hlaveň namířenou pořád na vraha, druhou ruku zvednu nad hlavu, abych uvědomil holky o malé pauze v hovoru, a spustím komunikátor. "Tady subkomander Johnson," řeknu instinktivně, ale jakmile spustí ten druhý, výraz v tváři se mi změní z šoku na hněv. A jakmile skončí, beze slov komunikátor také vypnu a opět uchopím pušku oběma rukama. "Dámy, máme problém. Jdeme do Turianské lodi, a to hned. A ty," otočím se zase na Drella, "tu zůstaň, nebo di s náma. Ale nedělej nám žádné problémy, nebo přísahám, že tě zabiju." Pak už se nezdržuju a klusem zamířím do výtahu. Budeme muset použít Erzinu taktiku s biotickou bariérou, protože jsme za A nestihli vymyslet nic lepšího, a za B tam ten Krogan jistě bude pořád a jistě na nás nečeká jenom proto, aby nám nabídl čaj. Na dozorce v této lodi se asi budeme muset vykašlat, pokud nikoho nenajdeme po cestě. A ten Drell...no, řekněme to tak, že jestli se mu během bojů stane nějaká nehoda, žádná škoda ho nebude. Nemůže nabídnout nic nového, co by můj tým neuměl, nejde mu věřit, a jde po něm někdo, kdo si může dovolit poslat po něm žoldáckou flotilu. |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Velitel skupinky přede mnou je celkem naštvaný. Nechce mě vzít s sebou, protože si myslím, že na ně zaútočím nebo tak něco. Než stačím něco říct, tak má velitel skupinky hovor. Jednou rukou na mě stále míří a tou druhou poslouchá hovor. Když je hovor u konce, tak velitel oznámí, že jdeme hned do turiánské lodi. Dostal jsem šanci zde zůstat a nebo jít s nimi. Velitel přesně řekl. "tu zůstaň, nebo jdi s námi. Ale nedělej nám žádné problémy, nebo přísahám, že tě zabiju." Když to dořekl, tak se pousměji a řeknu. Ovšem. Pak pomalu vstanu a následuji velitele a ostatní do turiánské lodě, tedy prvně směrem k výtahu. Musím se hlavně dostat živý a zdravý pryč odtud. Nejlépe někde na nějakou vesmírnou stanici stanici. Civilní nebo žoldácká, to už se uvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Erza McDoblin pro Velitelovi přišel hovor a byli jsme odveleni na Turianskou loď. Překvapeně na velitele pohlédnu a narovnám se. Spěchalo to, dokonce povolil Drellovi aby šel s námi. Hned jsem se vydala za velitelem. Nehodlala jsem zpochybňovat rozkazy, ale nelíbilo se mi to. Znamenalo to, že musíme dozorce nechat být. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Podívám se na Drella, který jde s námi. Myslela bych si, že si spíš půjde po svých. Nakonec chtěl se odsud dostat pryč. „Já jsem Erza.“ Představím se mu, byla to zdvořilost, ale taky jsem nechtěla, aby na mě v případě nutnosti volal „hej ty“. Nastoupím do výtahu a připnu si zbraň k pasu, abych měla volné obě ruce. „Co je to za problém, veliteli?“ zeptám se a jsem připravená vztyčit kolem nás bariéru. Hodlala jsem ji zvednout chvíli před tím než se dveře znovu otevřou. |
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Netrvá to dlouho a konečně se dostaneme k plánku celé lodi. Ještě důkladně pohledem prozkoumám nejbližší okolí a pak se plánku na chvilku věnuji. Takže jsme v první patře.. S trochou štěstí to ten Drell má už za sebou. A pokud ne, tak se nemá kde stáhnout. Já bych zkusil štěstí v hangárech, ale ty jsou očividně mimo provoz.. Pomyslím si a pak pokračuji společně s Kregem dál kupředu. Všude kolem jsou stopy po boji.. Blood Pack již neměl žádné ztráty, ale dozorců očividně pořádně ubylo. Když se dostanu k Velícímu centru, opět na okamžik zastavím. Takže ten Drell nebyl jediný, kdo se dostal ven z cely. Musel jsem vyřadit i elektroinstalaci. Naneštěstí náš cíl měl větší štěstí, než jeho..kolegové.. Co je to vlastně za chlapa ? Zatím si vede nějak moc dobře.. Zeptám se Krega, když přestanu zkoumat mrtvoly. Ať už mi odpoví a nebo ne, pokračuji dál kupředu k výtahu, kde nás čeká další Krogan a jeho Vorchové. Při přibližování automaticky zaměřím první cíl, ale ono Krogan se pozná celkem rychle, takže za pár metrů zbraň zase sklopím. Krogan na nás vychrlí informace o střetnutí se s Drellem. To snad už dneska není pravda ! Já si myslel, že alespoň Krogané chápou, kdy na cíl mluvit a kdy po něm střílet ! Hold už není pochyb o tom, jak jsou všichni do jednoho zbyteční. Salariané nakonec přesně věděli co s nimi, jen jim to při té jejich rychlosti uvažování došlo dříve, než nám ostatním.. S potěšením vám oznamuji, že na lodi máme pravděpodobně alianční pěchotu.. To oni střílí tam dole. Oznámím Kroganovi s "kapkou" ironie v hlase a pak se podívám na manuálně zatarasené schody. Ono představa jízdy v malém výtahu s dvěma Krogany a třemi Vorchy mi není zrovna příjemná. Málo prostoru pro krytí a pohyb. Další instrukce jsou snad jasné.. Úkolem je dostat Drella a stáhnout se zpět. Pro to jsme byli Hrangem primárně určeni my. Vašim hlavním úkolem je odklonit od nás dozorce, případně alianční pěchotu. Nejlepší by bylo, kdybys ho ty s Vorchy následoval výtahem a já tady s kolegou šel po schodech. Dorazil bys trochu dříve, udělal víc zmatku, případně Drella nahnal ke schodům nám do rány. Ale ty schody zatím nejsou moc průchozí.. Myslíš, že bys s tím mohl něco udělat ? Jinak budeme muset všichni výtahem a to není moc strategické.. Podívám se na dva Krogany, kteří disponují v této společnosti největší fyzickou silou a na arzenál Vorchů.. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Aspoň jeden z těch dvou navlíknutých panenek má inteligenci dost vysokou na to, aby nevyžadoval přeřazení na znakovou řeč pro šimpanze. Místo toho, aby potřetí zopakoval větu, která je zřejmě mezi quariany velmi populární, „jenom jsme si to čirou náhodou letěli kolem“, je dokonce schopný poskytnout podrážděným asari se zbraněmi i nějaké užitečné informace. Je příjemné pro změnu vidět nějaký selský rozum. To, co se dozvídáme, je konečně prospěšné. Ovšem v žádném případě uklidňující, pomyslím si znepokojeně. Proč je turiani napadli? Jak se tu objevili? Kdo je vede, na čí příkaz zaútočili? Jak je ta loď velká, co je to za typ, jaká je posádka? Kde jsou teď? Připravují se právě teď zaútočit na celou stanici? Mám teď okamžitě informovat Triu? Ne, tohle celé může být past. Nejlepší bude obhlédnout vrak a situaci, než poběžím za velitelkou. A tak jen kývnu a následuju quariany. Než podniknu cokoli dalšího, chci vidět loď. Kam spadla, jak je poškozená. Co se stalo se zbytkem jejich posádky. Pokud přežil kapitán, bude nejlepším zdrojem informací. Jistě toho ví víc než tenhle párek pitomců. Jednu z pistolí zajistím a upevním zpět k bokům, ale druhou stále držím namířenou na quariany. Pochybuju, že by se o něco pokusili, nemají příležitost ani viditelný motiv, ale tohle jsem si myslela i tenkrát, a jak to dopadlo… Dopadlo to tak, že mi chybí dva prsty. A devět parťaček. A galaxie přišla o matriarchu. Pobídnu ostatní asari. Vyrazí za mnou jako houf štěňat. Houf štěňat s bouchačkami. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Isabel Ansaldi pro Nějak mě ani nepřekvapuje, že Drell je nájemný lovce. Tohle povolání je snad vždy spojeno s touto rasou. Přijde mi, že je to takové nepsané pravidlo. "A jak bys nám jako mohl pomoct? Do hrobu? Dalšího týpka, co tu skáče s pistolí v ruce, tu nepotřebujeme." Po těchto slovech Williama si myslím, že ho bud zastřelí nebo ho pošle do háje. Místo toho nás přátelský rozhovor vyruší volání z naší lodi. Mají teda nejlepší načasování, to se jim musí uznat. Rozhovor skončí a velitel ani neřekne, co mu bylo prozrazeno a hnedka nás nahání do výtahu. Sakra... co se děje... a proč on jde s náma... Musím poslouchat, ale tohle se mi nezamlouvá. Zaprvé nevím, co se pořádně děje a zadruhé bereme sebou někoho komu nemůžeme na sto-procent věřit, ale třeba bude užitečný. To mu jako radím, aby byl užitečný. "Vítej v týmu..." Prohodím s kapkou ironie v hlase směrem k Drellovi. Nějak necítím potřebu se mu představovat jménem jako Erza. To co dělá ona at si dělá, já se budu chovat podle svého. Složím tedy svoji zbran a vydám se s ostatními k výtahu. Co musím té holce uznat, že se jí pusa nezavře a ted se ale zeptala na podstatnou věc, která zajímá dost i mě. Připravím si svoji brokovnici a čekám co nás čeká až se dveře výtahu otevřou. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Teď jsem ráda, že jsem si nepřivlastnila jméno lodě
Pohled na vrak mě naplnil smutkem. Nemělo cenu běžet dovnitř. Nanejvýš bych tam padla taky. Jen tak jsem hleděla na hořící trosku a potlačila ufňuknutí. Nemějte mi to za zlé, ale co byste vy dělali na mém místě. Možná bychom stihli ještě někoho zachránit, kdyby... můj pohled padl na asarijku, jíž jsem neměla ráda už od prvního pohledu. Je to její vina. Držela jsem však jazyk za uby, jinak by mohl nastat ještě větší problém.
”Jak to, že jste vy tři, tedy dva, vůbec přežili?“ To byla velmi dobrá otázka, na kterou jsem neznala odpověď. A mohli přežít i další, nebýt vaší tupé arogance. Spojila jsem ruce za zády a jen tak se dívala na poslední kusy, co z lodě zbyly. Místo mě odpověděl Omnus: „Byli jsme na kapitánském můstku, kde zásah nenadělal takovou škodu. Můžu se jen domnívat, že ve strojovně zemřeli všichni ihned. Trup lodě jsme měli vyztužený, takže je možné, že i to je důvod, proč jsme stále naživu nebo jsme měli nehorázné štěstí. Možná... možná bychom našli další živé, ale hrozilo, že se propadne vrchní část, která držela na zdecimovaných podpěrách.“
Podívala jsem se na Omnuse. „Možná tam ještě někdo žije. Co kapitán? On... nemůže být mrtvý.“ Připustit si to bylo ze všeho nejhorší. Nadřízený mi mohl dát nanejvýš ruku na rameno, aby mě nějak zklidnil. |
| |
| soukromá zpráva od Rengar pro Když jdeme směrem k výtahu, jedna ze skupinky se mi představí jménem. Jmenuje se Erza. Já jsem Rengar. Odpovím. Hned poté mi řekne další člen týmu. "Vítej v týmu..." Jo, díky. Tak v týmu? To určitě. Pracuju solo a tak mi to vyhovuje. Pomyslím si, ale nedám znát najevo, že mě to nezajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| soukromá zpráva od Grell pro Má trpělivost s touto bandou zvěře nejspíš nebyla moc vhodná. Ač jsem se snažil s tím tupým Kroganem mluvit jako s rovným, i tak se mu mé jednání nejspíš nelíbilo, což vzápětí dokázala hlaveň jeho zbraně na mé hrudi. Stisknu stále naneštěstí sklopenou útočnou pušku.. Na tváři se mi objeví pár kapek potu. Co to sakra dělá ? Ach Grelle ! Po tom všem tvůj chaotický život ukončí zrovna on ?! Bez boje to nebude.. Jak se můžu stáhnout až na konec uličky ?! Blbá akce ! Můj uni - nástroj zapípá.. Tomu však nevěnuji moc velkou pozornost. Stále se dívám Kroganovi do očí a periferně sleduji i ty tři ohavné Vorchy. Dělej co musíš ! Pronesu ke Kroganovi.. Další zapípání mě zajímá již více. Výtah se otevře a Krogan okamžitě přehodnotí své priority.. Ovšem moc pozdě. Ach ta ironie života.. Nikdy bych nevěřil, že mi nějací alianční skautíci udělají takovou radost. Pomyslím si již opět s úšklebkem ve tváři a bez váhání začnu pálit po prvním z Vorchů (hod 50 + 30 překvapení + 30 schopnost střelby - 20 štíty = 90) Vzhledem k jeho vzdálenosti nemusím mířit moc dlouho a kadence útočné pušky s ním již nadělá své. Bez váhání začnu pálit i po druhém. Ten se sic stihne už otočit, ale není mu to moc platné. Schytá celou dávku do hlavy a tak nepěkně ozdobí celou barikádu a své zbývající dva kolegy. (78 + 30 - 20 = 88) Tady to máte s celou tou vaší akci ! Zbývající Krogan s Vorchem na mě však již stačí zareagovat. Kvůli absenci nějaké pořádného krytu se prostě co nejrychleji svalím na zem. Vorch v tom zmatku sotva zvládl zamířit mým směrem a jeho palba letěla naprosto mimo (hod 7), ale zkušenější Krogan již s palbou chvilku počkal, naštěstí jsem byl rychlejší a jeho střelba jel lehce lízla mou levou nohu 11 + 20 = 31) Palbu samozřejmě opětuji, ale ta rovněž nestojí za moc a sotva poškrábe jejich zbroj. Alespoň je však zabaví a dá prostor osobám ve výtahu, ke kterému se za krycí palby směr skříň stále ležící na zemi překulím v naději, že mě budou svou palbou po Kroganovi a Vorchovi krýt. |
| |
| Vězeňský transport „Fajn, Rengare.“ přátelsky ho pěstí bacím do paže. „Zkus se nenechat zabít.“ Někomu bych asi mohla připadat přespříliš důvěřivá, že se k němu takhle chovám, když ještě před chvílí jsme na něj mířili zbraněmi. Ale když ho přijal velitel, tak nemám problém svůj postoj změnit. Což, ale neznamená, že bych ho nezastřelila, kdyby udělal nějakou blbost. Nastoupili jsme do výtahu a rozjeli se. Prokřupu si prsty na rukou a připravím se. Chvíli předtím než se výtahové dveře otevřeli jsem natáhla před sebe ruce, trochu víc se rozkročila a vztyčila kolem nás bariéru. Rozhodně jsem silami nešetřila. A bylo to dobře, protože když se dveře otevřeli hned po nás vypálily. Přelétnu očima skupinu před námi. „Tak fajn parto. Teď se pomalu začnu posouvat dopředu, držte se u mě a jakmile budeme z výtahu najděte si nějaký úkryt.“ Řeknu jim. „Připraveni? Fajn. Tak jdeme.“ Pokývnu a vykročím. Bariéra dostávala zabrat, ale bariéra je moje divoká karta. Rozhodně ji zvládnu udržet dokud si všichni nenajdou úkryt. (Na udržování bariéry mi padlo 90% plus bonus z deníku) |
| |
| Není nad rychle uzavřená spojenectví Má trpělivost s touto bandou zvěře nejspíš nebyla moc vhodná. Ač jsem se snažil s tím tupým Kroganem mluvit jako s rovným, i tak se mu mé jednání nejspíš nelíbilo, což vzápětí dokázala hlaveň jeho zbraně na mé hrudi. Stisknu stále naneštěstí sklopenou útočnou pušku.. Na tváři se mi objeví pár kapek potu. Co to sakra dělá ? Ach Grelle ! Po tom všem tvůj chaotický život ukončí zrovna on ?! Bez boje to nebude.. Jak se můžu stáhnout až na konec uličky ?! Blbá akce ! Můj uni - nástroj zapípá.. Tomu však nevěnuji moc velkou pozornost. Stále se dívám Kroganovi do očí a periferně sleduji i ty tři ohavné Vorchy. Dělej co musíš ! Pronesu ke Kroganovi.. Další zapípání mě zajímá již více. Výtah se otevře a Krogan okamžitě přehodnotí své priority.. Ovšem moc pozdě. Ach ta ironie života.. Nikdy bych nevěřil, že mi nějací alianční skautíci udělají takovou radost. Pomyslím si již opět s úšklebkem ve tváři a bez váhání začnu pálit po prvním z Vorchů Vzhledem k jeho vzdálenosti nemusím mířit moc dlouho a kadence útočné pušky s ním již nadělá své. Bez váhání začnu pálit i po druhém. Ten se sic stihne už otočit, ale není mu to moc platné. Schytá celou dávku do hlavy a tak nepěkně ozdobí celou barikádu a své zbývající dva kolegy. Tady to máte s celou tou vaší akci ! Zbývající Krogan s Vorchem na mě však již stačí zareagovat. Kvůli absenci nějaké pořádného krytu se prostě co nejrychleji svalím na zem. Vorch v tom zmatku sotva zvládl zamířit mým směrem a jeho palba letěla naprosto mimo, ale zkušenější Krogan již s palbou chvilku počkal, naštěstí jsem byl rychlejší a jeho střelba jel lehce lízla mou levou nohu. Palbu samozřejmě opětuji, ale ta rovněž nestojí za moc. Vorchovi to sice udělá pěknou neplechu s levým ramenem, ale přes Kroganovu zbroj má palba. Alespoň je však zabaví a dá prostor osobám ve výtahu, ke kterému se za krycí palby směr skříň stále ležící na zemi překulím v naději, že mě budou svou palbou po Kroganovi a Vorchovi krýt. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Mrzutě hledím na poničenou loď. Takový pojem je vlastně vcelku zavádějící, protože to, co zbylo po havarovaném vesmírném korábu, se dá nazývat lodí jen s notnou dávkou optimismu. Pojem ‚vrak‘ by byl přesnější. Plameny šlehají k obloze od přídě po záď, kouřem začerněný trup vypadá, jako by jej někdo rozstříhal obřími nůžkami na plech. Část se rovnou rozpadla na shořelé kusy. Jeden ukrojený cíp v místě, kde se zřejmě nalézala strojovna, se horkem zkroutil a nyní trčí směrem vzhůru jako bizarně velká slupka jablka. Sleduju dým stoupající vzhůru. Místy je tělo lodi rozstřílené namaděru. Celkově tenhle vrak vypadá, jako by jej vykuchalo hejno thresher maw. “Tak takovou loď už znova nepoužijete ani vy… leda tak na podpal,“ ušklíbnu se s krutou dávkou sarkasmu. Každý ví, že quariani nemají vlastních lodí nazbyt, a tak využívají každou rozbitou a zastaralou kocábku, která ještě dokáže s hrkotem vzlétnout. Vyztužují křehké části, nahrazují opotřebované, a donekonečna opravují a opravují a opravují, dokud se jim ta věc nerozpadne pod rukama v prach. Často se pro to stávají terčem posměchu lépe vyzbrojených ras, jejichž motory pracují tišeji než vzdychnutí ve spánku a rychleji než světlo. V lepším případě bývají jen ubohoučkým předmětem lítosti. Ignoruju ostatní ze skupiny, kteří se rozhodli zabývat otázkou, jak to ti tři quariani přežili (oprava: dva), a přejdu blíž k vraku, abych mohla detailněji obhlédnout jeho stav. Je očividné, že byli v místě, které turiani nezasáhli tak drsně, a nějak se jim podařilo dostat se ven, než celý systém vybuchl a pohřbil loď v horkých plamenech. Jací to malí šťastlivci. Až by jim jeden dal medaili a diplom. Pohodím hlavou. Čas informovat sladkou velitelku o našem postupu. Jistě už si o nás strachem okusuje nehty. Nad tou ironií se musím ušklíbnout. Triu by zajímalo, že se nevracíme, jedině v případě, že… oprava, nezajímalo by ji to nikdy. Takže bude přímo nadšená, až o mně uslyší už po pár hodinách. Vsadím se, že doufala, že se nás zbaví na delší dobu než jedno dopoledne. Poodejdu ještě dál od ostatních a svým asari pokynu, aby zůstaly. Hlídat quariany, prohlédnout okolí, zakopnout o nějaké přeživší, nedělat voloviny… whatever. Zapnu vysílačku. Naše zlatá nadřízená už určitě netrpělivě čeká na to, až jí stručně vysvětlím, že „všichni jsou mrtví, Dave“. |
| |
| Tak kdo je tady s kým Jo, díky. Prohodí ke mě ten Drell, bud nepochopil mojí ironii nebo jí právě že prohodil a je mu to vcelku jedno. Nijak dále s k tomu nevyjadřuji a vstoupím do výtahu, který nás přiveze nahoru. Erza nahodí na nás bariéru, která nás prakticky zachrání od jisté smrti. Díky holka... Pomyslím si a společně s ostatními vyjdu z výtahu. Rychle se snažím z orientovat. Jak jsme z výtahu použiji svůj rychlý přesun a skoro okamžitě zmizím z ochranné zony, kterou vytvořila Erza. Naštěstí ten Turian na sebe strhl celou pozornost a tak na mě nebyla vystřelena ani jedna střela. Vykouknu ze svého úkrytu a nějak netuším, kdo je tady proti komu. Vorchy ale nikdo nemá rád... Vystřelím na posledního Vorcha biotický šok a shodím mu bez problému jeho štíty a hned na to na něj pálím svojí brokovnicí. Mám neuvěřitelné štěstí dneska a moje rána je prakticky smrtelná a Vorch se svezl k zemi. Hned na to se opět schovávám za kryt a snažím se pár vteřin oddechnout a vymyslet, co dál. |
| |
| Vězeňský transport Když dojede výtah na místo, tak Erza vytvoří pro případ nepřátel před výtahem bariéru. Ta by nás měla ochránit před případným útokem, který se dá čekat. Výtah zastaví, dveře se otevřou a na nás se spustí hustá palba nepřátel. Přesněji palba 3 vorchů, 2 kroganů a jednoho turiana. Díky Erze jsme všichni ještě na živu. Chvála bohu za tu bariéru, jinak by jsme nejspíš už byli na kaši. Ušklíbnu se. Všichni jsme blízko Erzi a schováváme se za její bariéru. Když vyjdeme všichni z výtahu krytí bariérou, tak se sklouznu směrem nějakému dobrému a bezpečnému úkrytu. Poté začnu střílet směrem na naše nepřátele. Přesněji první na ty vorchy, jelikož jsou snadnější na zabití než krogan nebo turian. Snažím se mířit do hlavy. |
| |
| Tyanes – a co teď? To nás odprásknete? ~Shirae~
Nejspíš jsem se všem nyní jevila jako malá naivní holka, která chce z hrobu vykopat svého tátu s tím, že jenom spal. Trochu morbidní, já vím, ale já jsem zoufalá! Kdyby tu byl jistý dotyčný, nejspíš by mi dal facku, omylem rozflákal sklo mé helmy a vysmál se mi, že se chovám jako spratek. Jenomže tu není. Co naplat. Nemůžu jenom tak oživit celou svou pohřbenou posádku pod troskami Maarsy. Aspoň že jsem nepřijala její jméno. I když kapitán Boryi by mi dal. Takhle jim zdrhnout a doufat, že jinde se mi povede lépe. Ač Borya v podstatě nedávno havarovala, neskončila jako tato loď. Beztak dávno oblétává světy s cílem nalézt co nejvíce surovin a nasrat pár místních obyvatel. Hlavně turiany, asarijky nebo lidi. Salariani se ještě dají.
“Tak takovou loď už znova nepoužijete ani vy… leda tak na podpal.“ Ne, tuhle osobu prostě nebudu mít ráda, i kdyby mi přinesla puget těch nejrudějších růží a na konto by mi poslala několik miliónů kreditů. Jen díky helmě nevidí, jak jsem se na asarijku právě podívala. Někdo by můj pohled mohl popsat jako: ‚I naštvaný varren je mazlivý jako malé štěně.“ Mimochodem ona štěňata ze Země jsou opravdu roztomilá a mazlivá. Možná si jednoho dne jedno pořídím a pojmenuju ho po ní. Horší na tom bylo, že jsem neměla tušení, jak se asarijka jmenuje.
Omnus snad vycítil mé sadistické sklony a opět mi dal ruku na rameno. Já ji však naštvaně smetla. Proč to sakra furt dělá? To mě má obměkčit? Asarijka nejspíš chtěla oznámit svůj prachbídný objev svým nadřízeným, jelikož o kus poodešla. Rozeběhnout se a kopnout ji do prdele. Nejraději bych si mnula ruce, ale co by si o mě pomyslel poslední přeživší Maarsy, hm? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| Vězeňský transport Turian změnil strany, parchant jeden nafoukanej. Zapadnu za bariéru a namířím na něj pravou paži, zaprská to a chodbu zalije jasná záře – plamenomet. Hořící napalm mu projede nad hlavou a spálí stěnu za ním. Ve vzduchu chybí kyslík a Grell může buď uhořet, nebo vypadnout a dát mě a druhému kroganovi chvíli na vydechnutí. „Jde to do hajzlu! Volej Hranga!“ křiknu na něj, popadnu granát a hodím ho po lidech, kteří se na nás hrnou z výtahu. Bohužel se odrazí od bariéry a jen dá zabrat té, která ji drží. „Vzdejte se a vydejte Drella!“ |
| |
| Transport: Myslím, že jsem udělal chybu, že jsem vzal toho Drella sebou. Hned ve výtahu se začal více či méně bratříčkovat s oběma mými dámami, což vůbec nebylo v plánu a bude obtížnější se ho pak zbavit. Erza se alespoň zeptá, co nás tak žene. Myslím, že bude správné jim o tom říct, alespoň budou mít větší motivaci. "Objevili se nad náma mechaňáci, celé tři křižníky." Těmi mechaňáky myslím samozřejmě Gethy, ale jistě se všichni do jednoho úspěšně dovtípí. Naše cesta se ale chýlila ke konci, a tak Erza vytvořila plánovanou bariéru. Naštěstí to byl dobrý nápad, protože uvítací výbor byl poněkud horlivý ve své práci a nebýt ní, asi by z nás udělal ukázkové cedníky. V krytu bariéry spolu s ostatními vyběhnu z výtahu a najdu si kryt. Proti nám stojí vskutku úctyhodná žoldnéřská grupa, včetně dvou po zuby ozbrojených Kroganů. Na nahrávce byl jenom jeden, takže buďto se umí sakra rychle pářit, nebo dobře schovávat. Jedno nepravděpodobnější než druhé. Jeden jejich člen naštěstí, asi z respektu, který budíme, zradil své druhy a vyřídil za nás většinu těch tvorů, kteří jakoby z fantasy knih dob minulých vypadli. Vorchy fakt nemusím a divím se, že na ně ještě nezačali vyrábět speciální repelenty. Zbyli jen dva Krogani, z toho jeden je buďto velmi zbabělý, nebo dostatečně inteligentní na to, aby s náma začal vyjednávat. Na to ale nemáme čas. Předtím ale stihl poslat toho druhého, který nás prvně tak mile přivítal, aby kohosi zavolal. Kdyby se mu to povedlo, tak riskujeme, že povolá další takovéto mrchy, což nemůžeme riskovat. Sice je stejně budeme muset zabít, ale všechno naráz škodí zdraví. Zamířím tedy sniperku přímo na něj a začnu doufat, že její automatická palba shodí jeho štíty. Naštěstí mě protentokrát nezklamala a několika výstřely pronikla jeho obranou. Poslední výstřel jej navíc zasáhl do nohy. Teď jenom doufat, že ho to dostatečně zbrzdí. Teď ještě odpovědět tomu druhému Kroganovi. Sice jej šlechtí, že se s námi snaží bavit, ale házet po nás granáty, abychom si ho všímali, není prostě slušné. Rozhodnu se mu tedy odpovědět stejným způsobem. Vezmu si jeden z mých vlastních granátů a hodím jej jeho směrem. Alianční granáty jsou vyrobeny tak, aby se pomocí usměrňovacích trysek dostali k cíli vodorovnou čarou, takže se hází spíše jako disky. Sice jsem hodil tak, jak mě trénovali, takže s co největší účinností a snahou zasáhnout cíl, bylo mi ve skutečnosti celkem jedno, jestli jej zasáhnu, nebo ne. Hlavní cíl bylo odpovědět mu stejnou mincí. Počkám si tedy, až granát exploduje a pak na něj zakřičím: "Naser si a odhoď zbraň!" Sice to pravděpodobně neudělá, ale učili nás také řešit konflikty pokud možno mírově. Když se to tedy nepovede, jako že se to nepovede, tak aspoň nikdo nebude moct nic namítat. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Podržím si šumící vysílačku před obličejem a chvíli nehybně zírám na praskající přístroj, jako by z něj měla zničehonic vyskočit Tria a oznámit mi, že si ze mě akorát střílí. Takřka cítím, jak mi v hlavě cvakají ozubená kolečka zapadajících myšlenek. Jde to pomalu. Nějak si nemůžu srovnat v hlavě, že na tuhle nejzapadlejší stanici ve vesmíru zničehonic zaútočili. To je jako oxymóron. Poslali mě sem, abych se hezky dlouhou dobu vyhýbala akcím, a najednou je to zase jako za starých časů… za starých časů před několika měsíci. Zaútočili na nás. Gethové. Na Tyanes. Přepadli nás. Nabourali se do systému. Zaútočili na nás. Ve stejný den, kdy na planetě havarovali quariané. Tvůrci gethů. Odvěcí nepřátelé gethů. Vyhnanci gethů. Cíl gethů. A pak mi najednou s naprostou jistotou dojdou ty předchozí nejasnosti, totiž že na ně asi těžko zaútočili turiani. A zatímco tu já stojím a přemýšlím, gethové se hrnou do stanic, vraždí vědce a pokusné exempláře a hackují naše drahocenná technická zařízení. Proč tu ještě do háje stojím?! Obrátím se na podpatku a rozběhnu se, ne, takřka se rozletím zpátky za svou skupinou asarijek a dvěma quarianskými zajatci. Po cestě ječím na ty, které poodešly zkoumat trosky lodě a hledat přeživší a jiné známky organického života, aby se vrátily. Vidím, jak mě následují zpátky, a tak když doběhnu za ostatními, dorazí jen těsně za mnou. Zastavím se a v časovém úseku kratším než jeden nádech opět mířím své pistole na quariany. “Gethové. Napadli naši stanici,“ oznámím stručně. “Jasně, turiani, byli to turiani. Určitě. Zaútočili na vás turiani, vy jste havarovali. A v ten samý den nás napadnou ty vaše stroje. Co s tím máte do háje společnýho? Mám vás tady na místě odprásknout, vy zavšivený mrchy?“ Musíme se co nejdřív vrátit na stanici. Ale nůž v zádech si držet nebudu. |
| |
| Vězeňský transport Překvapilo mě, že Turian přeběhl. Asi mu došlo, že jejich šance se dost snížili. Ale stejně jsme to tady museli rychle vyřídit. Gethové teď představovali větší problém. Co kdyby začali po transportu střílet? O můj štít udeřil granát. Jo to je něco jiného než střelivo, ale bariéra to vydržela. Všichni už si našli úkryty, tak byl čas na mě. Očima jsem našla úkryt i pro sebe a ve správnou chvíli jsem bariéru zrušila a bleskově se tam přesunula. Tasila jsem Locus, ale nezačala jsem střílet, protože se zdálo, že probíhá něco jako vyjednávání. I když tedy nevím jestli velitelova slova moc zapůsobí. „Vzdejte se!“ rozhodnu se to zkusit. „Máme početní převahu a i kdyby se vám nějakým zázrakem podařilo nás zabít, venku pořád čeká naše loď, která to tady prostřílí. Jediná vaše možnost jak to tady přežít je vzdát se!“ |
| |
| Vězeňský transport Následující rychlý sled událostí ukáže, že skautíci z aliance plus ten očividně VIP mukl vědí co dělají. Posledního Vorcha pošlou rychle k zemi, ale hlavně na sebe konečně trošku upozorní a tedy všechna střelba nemíří na mě. V leže částečně schován za zbytkem jednoho Vorcha a částečně za barikádou tvořenou skříní a třemi dozorci rychle vyměním zásobník do své útočné pušky. Blood Pack mě teď asi bude mít na stejném seznamu jako toho Drella. Ale tak stejně by mou "smlouvu" ten Krogan ukončil, kdyby nebylo těch návštěvníku.. Očividně mi o akci neřekli všechno a pochybuji, že bych svou výplatu opravdu dostal. No.. Možná není všemu konec.. Pokud se odtud dostaneme, mohl by mít ten Drell chuť srovnat s Blood Packem účty stejně jako já.. Jeden Krogan se vydá na ústup/útěk nejspíš informovat svého velitele, ale jeden z příchozích po něm párkrát vypálí.. Ze své pozice nevidím jak úspěšný byl, ale snad dost.. Hranga bych na tomto srazu už vidět nechtěl. Zběžně kouknu na svůj již nějakou dobu blikající uni-nástoj, abych mohl posoudit situaci s třemi křižníky. Tak ta alianční frageta to bude mít brzo za sebou.. Pomyslím si. Následuje nějaké to vyjednávání, v kterém skautíci nejspíš nejsou moc školení a nebo naopak jsou školení dokonale, protože jeden z nich na Kroganovi požadavky odpoví granátem hozeným po Nakmorovi. Ještě víc se přilepím k zemi za jednu z mrtvol, abych náhodou neschytal nějaký úlomek. Ať už se můj bývalý nuceně přidělený parťák s granátem vypořádal jakkoli, určitě ho to na chvilku zabavilo a to je moje šance. Převalím se bokem blíž k barikádě do kleku a pak se odrazím, abych kolmo přeletěl přes barikádu. V tomto "letu" s pořádně zapřenou útočnou puškou o rameno pálím automatické dávky po Nakmorovi. Přičemž mířím hlavně na hlavu a hruď. (hod 99%) Když dopadnu na zem vedle Nakmora (nebo toho co z něj zbylo), hodím po něm již opět vybitou zbraň, použiji energii z pádu abych se v jednom pohybu překulil na nohy, tentokrát směrem do uličky, kde "utíká" postřelený Krogan. V pokleku okamžitě vytáhnu pistoli vysoké ráže. Když už někoho chceš zabít, neváhej idiote ! Jednu sekundu věnuji a míření a pak ho třemi jednotlivými ranami do zátylku pošlu již definitivně k zemi, přičemž se ještě dalším kotoulem oddálím od Nakmora a ostatních a přitisknu se k další ještě stojící skříni. |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro My a spolupracovat s gethy? WTF? Řekli by lidé
Začínám mít pocit, že vyšlapu důlek, jelikož se minuty nekonečně vlečou a divím se, že se už něco neděje. Nudaaaaa... Možná bych mohla ze zničené lodě něco vytáhnout a využít to pro svůj... jejich prospěch. Aspoň si nějak koupit část jejich přízně a hlavně svobodu. Chci odsud vypadnout. Nelíbí se mi tu.
“Gethové. Napadli naši stanici. Jasně, turiani, byli to turiani. Určitě. Zaútočili na vás turiani, vy jste havarovali. A v ten samý den nás napadnou ty vaše stroje. Co s tím máte do háje společnýho? Mám vás tady na místě odprásknout, vy zavšivený mrchy?“ Zůstala jsem na asarijku zírat, jako by spadla z nějakého opravdu vysokého stromu. Dokonce mi i tikalo oko, ale skrz masku to nešlo vidět. Je jeblá? Ona není normální!!!
„Raději začni myslet, než nás začneš obviňovat s tak stupidní lží!“ supěla jsem a jak. Nejsem si jistá, zda jsem tím přiměla i ostatní asarijky vytáhnout zbraně. Omnus se už ani nesnažil mi dát ruku na rameno, protože bych jej nejspíš kopla mezi nohy. „Jediné, co po těch plechovkách chci, je, aby zrezivěly a vypadly z naší rodné planety, takže tu na mě nechoď s tím, že jsme se s nimi nějak spřáhli.“
Na tohle jsem neměla sílu. Pokud si vážně nedá dvě a dvě dohromady, tak můžu začít uvažovat o tom, zda to má v hlavě v pořádku. Ještě jsem hodila pohledem po Omnovi, kdyby chtěl říct něco typu: ‚Omlouvám se za její nepatřičné chování.‘ Já se omlouvat nebudu. Nakonec jen řekl: „Známe gethy než kdokoliv jiný a můžeme vám s nimi pomoct.“ |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Zajištění pistole cvakne. Musím sundat prst ze spouště, abych náhodou nepodlehla pokušení tu kv... quarianku na místě zastřelit. Bohyně ví, že bych ho to udělala, kdyby mi dala dobrou příležitost. Trefila bych hlavu, abych konečně otevřela tu masku, za kterou se ta malá hloupá mrcha schovává jako za skořápkou. Minout obličej a nechat čerstvý vzduch, ať dělá svou práci na tom nemytém obličejíku. Co kdybychom se konečně podívali, jak ve skutečnosti vypadají? Vsadím se, že má mindráky ze svého vzhledu, a proto ty masky nemají ani průhledné. Slyším cvakání pistolí za sebou, jak i ostatní asari odjišťují své zbraně, aby posílily moji pozici. To tady mluvím cizí řečí nebo co? Kdy jsem se zmínila o tom, že jsou spojenci?! Samozřejmě. Musím si uvědomit, že tenhle typ tráví roky a roky tím, že sedí na zadku na své lodi a vymlouvají díru do zdi. To na jejich intelektu nijak přidat nemůže. Však se podívejte, takový exemplář mám rovnou před sebou. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. Musíme se co nejrychleji dostat na stanici a já nebudu marnit čas tím, že se budu dohadovat s někým, kdo stejně vůbec nerozumí, o čem mluvím. “A ty raději začni myslet, než na mě vyjedeš. Podívej se, kdo má zbraně. Upřímně, mně totiž vůbec nezáleží na tom, jestli odsud odejdeš po svých, nebo tě tu nechám mrchožroutům.“ Věnuji té malá husičce jedovatý úsměv a obrátím se na toho druhého quariana, u kterého se zdá, že mu mozek nezakrněl jako miminku. “Jste si naprosto jistí, že to byla turianská loď, co na vás zaútočila? Že nemohla mít na palubě gethy?“ Tentokrát už nemluvím natolik agresivním hlasem, ale stále jsem pevná. Počkám na odpověď, a pak kývnu na ostatní asari. “Takže sebou všichni pořádně hýbněte!“ |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Tyanes – my jdeme!
Já z ní začnu mít asi migrénu. Nebo už mám? To by vysvětlovalo to dunění v hlavě. Nejsem zrovna nadšená, že by se mi to mělo opakovat. Místy jsem až moc netrpělivá. No dobře. Netrpělivá jsem furt, ale to nemění nic na tom, že ona nás obvinili z tak... Zakroutit ji tím krkem a vyklepat z ní tu, tu, tu... jak se říká, že vám někdy vyschne v krku, tak mě vyschl mozek. Moje zlost, naštvání, či jak to nazvat, mě indisponovala a raději jsem už držela hubu.
“Jste si naprosto jistí, že to byla turianská loď, co na vás zaútočila? Že nemohla mít na palubě gethy?“ Ne, protheanská. I když v dnešní době by to nebylo divné, kdyby nad našimi hlavami právě prolétala loď dávno vyhynulé civilizace. Místo mě odpověděl Omnus. Nechť on je ten trpělivější. „Pokud měla, tak jsme o tom bohužel nevěděli,“ jeho hlas byl klidný. Kdyby promluvila já, nejspíš by můj proslov doprovázelo hromobití. „Nedali jsme jim důvod, aby po nás vystřelili.“
“Takže sebou všichni pořádně hýbněte!“ Jupí, se jde na výlet. Jsem celá nažhavená. Nějak nemám na vybranou, když na mě míří všechny zbraně. Pomalu se rozejdu těsně za Omnem v doprovodu asarijek. Co mám od nich čekat? Proč jsem vůbec odcházela z Boryi. Jsem idiot!
I nyní byl les velmi příjemný. Zvuky zněly všude kolem nás a stále mi připomínaly, že každý z nich může patřit dalšímu predátorovi, jenž už velmi dlouho hladověl a velmi rád by si smlsnul na kořisti, jako jsme my. Pokud nepočítám nějaké malé býložravce a hlavně toho králíka s bambulkami, v dohlednu nebylo nic s velkými zuby. Beztak všechno menší zdrhlo, jak se tu objevili ti velcí ještěři. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| Vězeňský transport Zrovna vymýšlím plán, jak se vypořádat s přesilou. Všude bouchají granáty, neposlouchá mě palubní počítač zbroje a vůbec to jde do vorchí díry. A pak kolem proletí turian. Být rozvážná povaha, divím se a umřu, ale že jsem to já, namáčknu opevnění. Jen pár střel projde štítem a rozplácne se mi na zbroji. Turian se při pádu rozplácne na další rozstřílené mrtvole, zbraň mu vypadne z rukou a já po něm chmátnu svými drápy. Chci mít rukojmí pro vyjednávání. --- /(99% útoku – 99% obrany = 0%, fatální neúspěch) (chmátnutí = 88%, na obranu doporučuju jen zbroj, štíty asi na tohle nefungujou) |
| |
| Žádné vyjednávání nebude Celou dobu co létali granáty a tomu podobné jsem byla stále přikrčena za těžkou bednou a čekám na nějaký signál od Williama. Vím, že je to náš komandér a neměla bych dělat něco bez jeho příkazu. Samozřejmě sleduji situaci a vím, že žije už poslední krogan, který si žádá toho lovce odměn, který jde s námi jako náš nový "kamarád". A pak žije ještě ten turian, který se obrátil proto své skupině, takže tím se zatím nemusíme zaobírat, třeba ho komandér vezme zase s námi, on je tak kamarádský. Ale tak musím se turianovi uznat, že nás zbavil problému s utíkajícím kroganem. Turian se dokonce rozhoupe a začne střílet na posledního žijícího krogana, bohužel bezúspěšně a ještě k tomu ho krogan chytí a chce ho nejspíš použít jako živí štít. Tak toho mám už dost... Na nějaké vyjednávání kašlu... Zvednu se ze svého úkrytu a bez nějakého rozmýšlení nebo pohledu směrem k Williamovi, použiji svůj biotický přesun a vrazím do Nakmora, který momentálně drží Grella. (126%) Nepředpokládám že tohle ustáli a okamžitě namířím svoji brokárnu na hlavu Nakmora. Grellem se nějak nezaobírám, předpokládám, že nebude pomáhat kroganovi, který ho chtěl použít jako svoji obranu. "Dávám ti jedinou možnost a to se vzdát." Mám nutkání bouchnout ho do hlavy a přivést ho do stavu nevědomí, ale nakonec to zamítnu a jsem připravena okamžitě střílet, kdyby se pohnul nějak jak by se mi to nelíbilo. |
| |
| Tak dlouho se po Kroganech střílí, až jednou kulka mine.. Můj útok nakonec nebyl tak slavný, jak jsem čekal.. Ten v jiných případech tak tupý tvor se zachová velice pohotovně a přes jeho zbroj neprojde žádná z mých střel. Naopak moje přehnaná a očividně neopodstatněná jistota útokem se mi málem stala osudnou. Když v pokleku uzemním utíkajícího Krogana, neuvědomím si, že jeden stále živý je ode mě vzdálen jen asi necelý metr. Co to sakra.. ?! Letmo okem zahlédnu, jak se na mě Nakrom řítí.. V pěstním souboji bych se mu rozhodně nemohl rovnat, ovšem v rychlosti tentokrát ano. Rychle se překulím a Nakmorovi drápy jen prosviští vzduchem. Konečně se pak přitisknu k již předem vytypované skříni, za kterou jsem se chtěl krýt. To bylo těsně.. Kde je nějaká podporující střelba ?! Oni si snad chtějí jednoduše počkat, kdo z nás dvou to přežije.. Co jsem od těch aliančních krys taky mohl če.. Myšlenku nedokončím, protože se zrovna jedna členka toho jejich skautského oddílu rozhodla pro akci.. Pevně stisknu svou pistoli v rukou a několikrát jednotlivě vystřelím Nakmorovi po nohách, abych trochu přispěl k ztrátě jeho rovnováhy, trochu ho vychýlil z krytu a pomohl "ostatním" při útoku. (99% po součtu s bonusy) Střílím opatrně na úkor zásahu Korgana, abych nepostřelil omylem někoho jiného (v tomto případě Isabel). Ale jelikož střílím z opačné strany, tak je velice nepravděpodobné, že bych místo tlustých Kroganových nohou zasáhl někoho jiného. Potě se opět přitisknu k zatím nepoškozené skříni. Jako bych ty ubohé človíčky neznal.. Nakonec je z nich nejodvážnější žena ! Znepokojeně se podívám na svůj stále blikající uni-nástroj. Ta jejich frageta to už má nejspíš za sebou.. Měli bychom to tu urychlit, než se z toho transportu stane ještě větší cedník, než je z něj teď.. Zakroutím hlavou a opět lehce vykouknu zpoza krytu na situaci s Kroganem. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Tohle je horší, než jsem si myslela, usoudím znepokojeně. Horší, než si mohl kdokoli myslet. Nikdo samozřejmě nemohl očekávat, že se během pár hodin stanice promění z poklidné výzkumné oblasti v prohrané bojiště. Nebo že to budou ze všech bytostí v galaxii právě gethové, kdo nás napadne. Kdy se to stalo? V hlavě mi víří trpké myšlenky jako sněhové vločky za zimní bouře. Létají okolo, ale když narazí na stěnu lebky, neroztají. Místo toho se rozprsknou na několik dalších, dokud nemůžu myslet na nic jiného, než nakolik je tahle situace problémová. Zároveň se ovšem nemohu zbavit vtíravého pocitu, který mi říká: tohle jsi chtěla, Shirae Zio. Tajně sis to přála. Nudila jsem se a plýtvala svými léty až příliš dlouho. Chladné vzrušení mi proudí žilami společně s krví. Krčím se za mohutným křovím poblíž stanice, oběma rukama svírám svou brokovnici Disciple a vykukuji zpoza zeleně olistěného okraje keře tak daleko, jak se jen odvažuji, aniž bych riskovala být zahlédnuta. Ostatní sedí v podřepu nebo klečí na jednom koleni za mnou, pár jich sleduje dění z druhé strany porostu. Slyším jejich tiché oddechování. S potěšením zaznamenám, že mé asari komando téměř půlhodinový běh zvládlo bez jakýchkoli obtíží, a teď nehybně jako sochy čekají na můj signál. Signál, který řekne: Do akce. I když jsou to ve srovnání se mnou ještě husičky, začíná se mi líbit jim velet. Poslechnou mě na slovo a zatím nic nezkazily. Musíme se dostat dovnitř a najít Triu. Ale cesta je očividně hlídaná, i přesto, že se většina nepřátel nahromadila v severní části bloku. Před námi jsem napočítala tři gethy, takže jsme prozatím v přesile. Jeden hlídá vchod, ale dva z nich k nám stojí otočení zády. Při útoku tak budeme mít výhodu krátkého okamžiku překvapení, neměli by ani stihnout zavolat o pomoc. A až se dostaneme dál… to se ještě uvidí. Otočím se k ostatním. Zvednu pravou ruku se třemi nataženými prsty na znamení jejich počtu, a pak pohybem zápěstí pokynu, abychom vyrazili. |
| |
| Vězeňský transport Grellova střelba mne donutí přešlápnout. Nechápu, proč se mi nesnaží ustřelit hlavu, ale je to jeho boj. „Ty jeden mrňavej...!“ natáhnu po něm pařátu, ocelové drápy se zalesknou pár centimetrů od jeho krku. A pak mě sejme biotický náraz. Rozplácnu se na zemi, zbraň pořád v rukou, ale tu cizí namířenou přímo mezi mé oči. „Pěkná práce, slečinko,“ zavrčím uznale a nakloním hlavu na stranu. Nevypadá to, že bych chtěl pokračovat v boji. „Kam se mám upsat? Takovýhle parťáky bych potřeboval.“ Aby ne, zůstal jsem naživu poslední, krom zrádce Grella. Vorchové mají něco do sebe, ale to nejhorší stejně musí jeden oddřít sám. Na požádání se klidně nechám odzbrojit, s přisprostlými žerty i spoutat, ale proti smyslnému pomazání medem už hodlám protestovat. --- Kostka mi přála nad devadesát procent, ale proti dvěma takhle vysokým útokům... .-) |
| |
| Blood Pack už mi asi definitivně nezaplatí Má střelba je částečně úspěšná.. nedonutí ho spadnout, ale vyprovokuje ho k naprosto nesmyslnému útoku na mě.. Sic je útok drápy docela dobře načasován, protože zrovna musím přebít, ale kvůli tomu nastaví záda ostatním. Jeho drápy se zaryjí do skříně ke které se tisknu. To už mám přebito.. Dřív však, než se mohu dozvědět, zda má ruka s pistolí bude rychlejší než Nakmorův další útok, Isabel ho srazí k zemi. Tak nakonec ten jejich tým má alespoň jednu schopnou osobu ve svých řadách.. To mám celkem štěstí. Jak to říkal ten chlápek, co prodával ty náboje ?.. Najít alespoň jednoho schopného aliančního vojáka v celém oddílu je asi stejně těžké, jako narazit na usmívajícího se Krogana.. Nepatrně se nad tou vzpomínkou pousměji. Nakmor mezitím něco říká té prozíravé osobě, která mu snad každou chvilkou ustřelí hlavu.. Natáhnu se k jednomu z mrtvých Vorchů a oberu ho o nějaké granáty.. Taky si vezmu samopal, který ještě křečovitě svíral v rukou. Pak konečně bez střelby, vybuchujících granátů a různých kotoulů sem a tam vejdu doprostřed uličky a pohlédnu na ten alianční výkvět. Má zbroj je skoro celá od krve Vorchů, jak jsem se v průběhu boje za jedním kryl a na druhého spadl.. Ještě tu mohou být dva Korgané.. Jinak to má zbytek Blood Packu nejspíš již za sebou.. Prohodím k nim suše, jako bych jim oznamoval zítřejší počasí a hned se otočím na stále ležícího Nakmora. Volným krokem dojdu k jeho hlavně a cestou si bedlivě zkontroluji samopal, jestli s ním ten Vorch náhodou omylem před svou smrtí něco neudělal. Samozřejmě si dávám pozor, aby mě nekousl do nohy a nebo mi nezkoušel udělat novou jizvu svými drápy. Na co ta ženská ještě čeká ? To jí není jasné, že pokud se má ten její Drell ještě někdy projít po Citadele bez kulky v zádech, tak o této misi nesmí nikdo vyprávět ?! Ale tak co..Další blacklist na kterém obsazuji vrchní příčky.. Pokud tohle chci přežít, musím se zbavit toho chlápka na Citadele, který mě do tohoto svinstva namočil.. A možná i někoho dalšího. Když už stojím nad Nakmorovou hlavou, namířím tím směrem i samopal. Z takové blízky bych nejspíš těžko minul.. Kdo všechno ví podrobnosti o této podělané misi ?! Na Citadele jsem mluvil jen s jedním chlápkem a pak až s Hrangem.. Kdo dál ještě ví, že jsem se toho účastnil ? ! Křiknu na Nakmora, jako bych zapomněl na další přítomné.. Možná doufám, že jim dojde, jak jsou tyto informace důležité i pro budoucnost toho Drella. |
| |
| Vězeňský transport Vyjednávání šlo do háje, takže jsem po něm začala střílet, spolu s ostatními. Tentokrát, jsem však nebyla moc co platná. Turian a Isabela se do toho pustili a než jsem stačila něco naplánovat co by krogana skolilo, udělali to oni. Obdivně hvízdnu. To bylo pěkný. Krogan zůstal naživu a až teď byl ochotný mluvit. I když mě tedy pobavilo jeho slova o tom, že by se k nám přidal. První nás chce zabít, ale když prohrál tak se chce přidat? No... na Krogana vlastně nic neobvyklého. Vstanu a vydám se k nim, zbraň pořád namířenou na Krogana. Turian se začal vyptávat na to, kdo ví že je tady. Sice bychom z něj dostali určitě užitečné informace, ale to, že se v blízkosti potulují dvě Gethzké lodě. „Musíme si pospíšit.“ Pronesu zamračeně. „Ty Gethzké lodě nepočkají až to tady dokončíme.“ Připomenu jim, že nás tlačí čas. |
| |
| Vězeňský transport Tváří tvář hlavni zbraně nejsem prvně. Snažím se proto tvářit, že to na mně nezanechalo zas takovej dojem. „Jsem žoldák, nikdo mi nic neříká a já se na nic neptám. Ptej se mýho bejvalýho šéfa.“ Pomalu kývnu hlavou k Erze, pro mě neznámé ženské. „Má pravdu, Gethové se nezastavujou. A hodí se proti nim každá zbraň.“ |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro Tyanes – pokud se povede, budu skákat radostí
Ono by nebylo na škodu využít nějaké z mých schopností, které můžu aplikovat na gethy. Znám je velmi dobře a taktéž znám jejich slabiny. Jinak řečeno by bylo na škodu, kdyby aspoň jeden ze strojů pomohl naší věci. Shirae dá znamení a já, spolku s Omnusem, aktivujeme své schopnosti a pokusíme se hacknout oba dva gethy, jež stojí k nám zády. Pokud by se to nepodařilo, tak by je asarijky aspoň mohli sestřelit a následně sejmout i toho posledního.
Zaměřila jsem se na toho, co stal napravo a kupodivu se můj útok podařil dokonale. Neměla jsem pocit, že bych jej nějak minula nebo mi to ubralo energii ze zdroje. (116% i s bonusem) Geth se náhle rozhýbal a vystřelil rovnou po svém spojenci stojícího nejdále od nás. Jeho rána byla přesná, takže stroj padl k zemi a jen sebou mírně škubal, jak z něj jiskřilo. Poslední, který zatím nebyl hacknutý či jinak sražen k zemi, nechápal, co se stalo. No teda.
Nejsem si jistá, jak na tom je Omnus, se svým hackutím, ale dostat posledního by snad neměl být žádný problém. I mému kolegovi se podaří hacknutí gethsé jednotky, i když to nemá takový ženiální úspěch jak u mě. Geth se nanejvýš seknul a neschopen pochybu musel čelit rozzuřeným asarijkam. Mimochodem, díky hacknutí jsou odříznutí i od komunikační linky, takže volat posily by v jejich případech bylo asi jako volat do zdi.
Tímhle jsme si mohli získat nějaké to plus u naší velmi milé kolegyně s modrou kůží. Mimochodem funkční hacknutý geth se obrací na seknutého s tím, že jej taky zastřelí. |
| |
| Transport: Mé vyjednávání, přesně jak se dalo čekat, moc ovoce nepřineslo. Pokusilo se o to více lidí, ale nejvíce se asi předvedl neznámý turian. Ten si hned začal hrát na akrobata a skákat před rozzuřeným kroganem. Trochu mi to připomenulo jeden adrenalinový sport a zábavu, jakou pořádají kdesi na Zemi, ale viděl jsem ji jenom z pár obrázků, takže už jsem zapomněl na jméno. Tohle jako by tomu ale jako by z oka vypadlo. Is už se na to ale nejspíš nemohla dívat, a tak je, docela efektním způsobem, hezky rozdělila. Krogan pak nějak změkl. Čekal sem, že ho budeme po lodi pronásledovat ještě půl hodiny po jeho smrti, ale on nám najednou nabízel i svou pomoc, nemluvě o svém životě. To jenom dokazuje tvrzení, že chlápkům, co na vás míří zbraní, se prostě nedá věřit, natož pak čekat, co udělají. Turian z něho pak začal mačkat nějaká moudra. Kdybych měl čas, jistě bych si sedl a poslouchal, ale teď jsem měl jaksi na pilno. "Hej vy dva," oslovím je otráveně, "bavte se tu jak dlouho chcete, my jdeme." S těmito slovy dám rukou pokyn o přesunu mužstva a zamíříme dál, k žoldnéřské lodi. Sice je nechávat bývalého nepřítele za zády trochu riskantní, ale při mé časové tísni prostě musím důvěřovat trochu spolehlivějšímu Turianovi, že si svou kořist ohlídá. Po cestě ještě seberu Graal mrtvého Krogana. Je to sice jenom brokovnice, navíc pro člověka trochu těžkopádná, ale je to velmi kvalitní zbraň a když zpívá, lidi tančí. Její nedokonalosti kdyžtak opravím později. Teď ale musím dovést svůj tým do bezpečí a pokud možno v celku. |
| |
| Transport - za svou krásku i život položit Nakmorova odpověď mi vykouzlí na tváři opět poněkud škodolibý úsměv. Hrang touhle dobou snad už hnije jako zbytek jeho týmu.. Což mi připomíná, že jsi pravděpodobně jedna z posledních dvou osob, které by na mě mohly upozornit ten váš prohnilý Blood Pack. Na nějaké závěrečné monology moc nejsem, však on určitě ví jaký je další logický krok. Úsměv se změní v úšklebek. Zkontroluji zásobník a opět zamířím na jeho hlavu. Pak však trochu cuknu pohledem k neznámé Isabel a po chvilce přemýšlení hlaveň zase sklopím k zemi. Určitě jim je jasné, že při první příležitosti zkusí tomu Drellovi ustřelit hlavu.. Ta ženská nevypadá naivně, rozhodně mu nedá do ruky zase zbraň a nejspíš ho nenechá ani žít. Srazit Korgana asi dvojnásobné váhy na zem.. Dobrá práce.. Rozhodující úder je na tobě. Kývnu hlavou k Isabel a sám se otočím k další mluvící neznáme Erze. Má pravdu.. Gethové nečekají.. Tak proč tenhle krám ještě stojí ? Pochybuju, že by je alianční frageta zabavila na tak dlouho.. Sakra ! Oni asi napadli tu opuštěnou stanici ! teda už ne tak opuštěnou.. Co jsem to jen udělal ?! Lepší osud by je čekal, kdybych je rovnou sestřelil.. Ale tak.. Třeba si zavolali už odvoz a ten jim pomáhá v obraně.. Dost ! Nemá cenu brečet nad již podělanou misí.. Trhnu hlavou a párkrát ťuknu do svého uni-nástroje, abych se dozvěděl nějaké další informace o křižnících. To už se ale rozhoupe další skautík a soudě podle toho použitého množného čísla to bude nejspíš velitel.. Nad jeho větou jen lhostejně pokrčím rameny. A kam chceš jako.. Tuto naivní otázkou ve své hlavě ani nedokončím, protože je mi to vzápětí jasné. Hbitě se mu postavím do cesty opět ignorujíc jeho početní převahu a mou momentální pozici. Klidně si s tím svým oddílem běž třeba zase do výtahu uvítat Gethy, ale na mou krásku nevkročíš ! Protože jen já znám kódy, které je nutné zadat ke startu a dále průběžně zadávat za letu. Řeknu mu rázným hlasem a letmo přelétnu po celém osazenstvu, abych měl přehled jak kdo reaguje na vzniklý "problém" s odvozem |
| |
| Transport: Ten Turian se ukázal být větší hlupák, než na první pohled vypadal. A to už je prosím co říct. Zdržovat, vykecávat se a navíc vydírat nějakými kódy, když mám v týmu dvě, navíc špičkové, hackerky, vážně není dobrý důvod. Navíc vydírání mé osoby vážně nemám moc rád. Proto jsem hned, jakmile svou vyhrůžku dokončil, dostal nemalé nutkání vyzkoušet svou novou brokovnici na živém cíli. Minimálně mě to donutí se zastavit a otočit se na něj. "Tohle už nikdy nedělej!" řeknu mu důrazně, s vražedným pohledem v tváři. Po pravdě řečeno, ani rozzuřený Krogan jako uvítací výbor, nebo ta zelená žába, co na nás vyskočila z výtahu a přilepila se na zadek našemu týmu, mě nevytočil tolik, jako teď on. "Vkročím, kam uznám za vhodné. Ať chceš nebo ne." Abych dodal svým slovům váhu, už najisto se otočím a zamířím k té jeho "Krásce". Jestli mě bude chtít ztrestat, tak ho proměním na ovesnou kaši dřív, než svou pistolí prorazí mé štíty. To by snad měl vědět. I když, u něj člověk neví. |
| |
| Transporter - už toho mám dost Moje akce byla naprosto úspěšná a na zemi se válí krogan a míří na něj moje brokovnice. První chvála na moji adresu je od samotného krogana. Hnedka se dokonce hrne, že bude na naší straně. Takže takhle to je se žoldáky, ale vlastně co se divím já byla jednou z nich, pravda ne Blood Packu, ale to je skoro na jedno brdo. Turian se začne vyptávat na osobní věci, já stále mám zbran namířenou na Nakmora na zemi. Celou dobu vlastně čekám na Williama, jak se on vyjádří k situaci. Konečně promluví a chce odcházet. Mám ho nechat jít... Je mu bych ale nemohla nikdy věřit... Padá další chvála na můj zásah a tentokrát z úst Turiana. Musím se nad tím ušklíbnout, protože pro mě to nebylo poprvé kdy jsem složila na lopatky Krogana, i když bych takhle položila někoho jiného. Turian složil svoji zbran a nechal rozhodnutí na mě. Všichni to nechali na mě. Možná jsem měla nutkání ho nechat jít, ale nemůžeme si dovolit ho nechat žít. Ano byl by to bezpochyby nejlepší bojovník do první linie, ale kdy bychom si nemohli být jistí že se obrátí proti nám. Tak tedy mačkám spoušť a ozve se ohlušující výstřel. "Tak to bychom měli...." Ozve se můj hlas, prakticky bez emocí. Otočím se od bezvládného Kroganova těla. A předemnou se odehraje ten "přátelský" rozhovor mezi Turianem a Williamem. "Tak toho mám dost... mohli by jste se uklidnit." Jsem voják ne poradkyně na mezilidské vztahy. Myslela jsem, že konečně bude klid a my odtud budeme moc rychle zmizet. Ale chápu, že Turian svoji lod jen tak nepůjčí né, když se budeme chovat arogantně a podrážděně. Rychlými kroky přijdu k těm dvěma a postavím se prakticky mezi ně, jako kdybych tvořila mezi nimi zed. Dobře když se budete chtít zastřelit umřu s váma. "Předchvílí jsme bojovali prakticky za stejnou stranu. Nemůže to takhle pokračovat dál." Skoro až unaveně si oddechnu. Chci odtud vypadnout a nějaký spor, který se dá přiřadit kde dvoum kohoutům na smetišti fakt nepotřebuji. "Takže se uklidníme a vyrazíme. Nechci abych z tebe musela udělat, co s ním." Poslední věta je mířená k Turianovi. Z tonu mého hlasu bylo slyšet, že jsem se u toho musela usmívat. Nakonec natáhnu ruku k Turianovi. "Já jsem Isabel." |
| |
| Transport - "upevňování" vztahů Když mi Hrang vtrhl du kokpitu, netvářil jsem se zrovna šťastně. Když mi jeho poskok s třemi Vorchy za zády přitiskl hlaveň své zbraně k hrudi, taky jsem se neusmíval.. Ovšem to nebylo nic v porovnání s tím nenávistným pohledem, kterým Williama obdaruji. Tak tohle ne ! Nezastřelil jsem dneska dva Vorchy a Krogana jen proto, aby mi nějaký arogantní rádoby velitel většinu bitvy schovaný za krabicí sebral loď a nechal mě tu zemřít ! Je stejný jako všichni idioti s velkou hodností ! Stejný jako ten kvůli kterému to odskákal můj tým, stejný jako "on" ! Když "velitel" dokončí ty sebejisté kecy a vydá se opět směrem k mé lodi, tedy blíž ke mně, pevně stisknu samopal v ruce. Ozve se nějaká rána, nevnímám ji. Nejspíš ze mě udělají do pár sekund cedník, ale ten pohled na jeho padající mrtvolu bude stát za to ! Že já je nesestřelil rovnou, když přiletěli.. Už zvedám zbraň, ale náhle mi do trajektorie střelby vleze asi jediný pozitivní důsledek toho, že jsem jejich fragetu nesestřelil ještě před vstupem na transport a zároveň jediný důvod, proč už nestřílím teď. Se zbraní pořád relativně zaměřenou na Williama si Isabel poslechnu. Po její "výhrůžce" konečně opět pohlédnu Nakmorovým směrem. Isabel ve své volbě nezklamala. Už jenom jeden a mám šanci.. Pomyslím si zbraň sklopím.. Opět pohlédnu na Isabel a rovněž se ušklíbnu. Na to ti odpovím to samé, co tomu Kroganovi minule.. Cuknu hlavou směrem ke Kroganovi s trnometem, který leží na zemi kousek od nás a jeho hlava je celkem.. k nepoznání.. Dělej co musíš.. Ovšem neřeknu to ani zdaleka tak podrážděně, jako tomu Kroganovi.. Spíš pobaveně.. Její ruku pevně stisknu. Grell.. Tak teda vyrazíme. Nejdřív utečeme těm lodím a pak projednáme kde vás vyklopím.. Pokud teda tvůj šéf chápe, že jinou možnost nemá.. Poslední věta určena Williamovi je opět vyslovena velice podrážděným hlasem. |
| |
| Transport: Tak nějak sem se smířil s tím, že se ještě na chvilku zdržíme. Zastavím se kousek od dveří a zase se otráveně otočím směrem k ostatním. Vzápětí jsem toho přestal litovat. To, že Is zastřelila toho divného Krogana, mě překvapí. Fakt, že se můj tým začal kamarádit se vším, co se hýbe, asi vzal za své. Až bude po všem, budu ji muset nějak vyznamenat, byl to dobrý krok, který potřeboval jistý druh odvahy. Pak ale zase začala klebetit s Turianem, asi aby to dohnala. Kdyby to neudělala, byl bych na ní asi i pyšný, ale teď mě tak trochu naštvala. Chtěl sem Turiana nechat tu, když si ani neuvědomuje, že můžeme každou chvíli doslova vyletět do vzduchu, a místo toho tu tahá moudra z mrtvol a poštvává si proti sobě velitele špičkového aliančního týmu. Alespoň ale máme pilota. Pak se budu muset postarat, aby z pilotního křesla nevytáhl ani paty. Asi mu budu muset koupit vlastní nočník, ale co už. "Tak jdeme," odpovím jenom. Nechám, ať mě Turian předběhne, aby nás vedl nejkratší cestou k lodi, a hlavně abych toho zmetka neměl za zády. Doufám, že tohle všechno bude rychle za námi, my si pořídíme vlastní loď, rozstřílíme tu jeho, a bude vše tak, jak má být. |
| |
| Transport - že by konečně klid Jak se Turian zmíní o Kroganovi, pohlédnu jako on stejným směrem. Na zemi leží mrtvé tělo, které jsem předchvílí zbavila života. Když se otočím, pokrčím rameny. "Já dělám vždy co chci, ne co musím." Usměji se, i když pod helmou to není moc vidět. Docela se i těším, až si jí budu moc sundat a možná i celé to brnění. Turian moji nabízenou ruku přijal a naše ruce se tedy střetli. Jsem ráda, že moji ruku přijal a nějak dál se situace nevyhrotila. Turian se představil jako Grell a svojí řeč zakončil trochu ostřeji na adresu Williama. Zavrtím nesouhlasně hlavou ale pohlédnu na svého velitele, jestli mu tohle stačí a že se konečně vydáme dál. "Tak jdeme," Zazní z úst Williama a já si s úlevou oddechnu. Tak tohle bychom měli. Sakra kde jsem se k tomuhle upsala, že budu ještě srovnávat vztahy s lidmi a Turiany a tak podobně. Počkám jak se Grell rozejde ke své lodi a tak pokračuji za ním. Je to docela dobrá otázka, kam pojedeme dál. "A kam se vydáme? Za těma Asarijkama?" Žije vlastně tam někdo. Jestli to dopadlo jako tady tak moc nadějně to nevidím. |
| |
| Transport Trhla jsem sebou, když uslyším ránu a otočím se, abych viděla, že Isabel Krogana zabila. Stisknu rty. Nečekala jsem, že zrovna tohle udělá. Zabít nepřítele v přestřelce prosím, ale když se zrovna bránit nemůže? Mohla ho přece svázat nebo... Rozhlédnu se... jo svázat, ale čím? Nebyla jsem z toho nadšená, ale zdá se, že jinak to nešlo. Ale hned na to přestanu myslet, protože mě zaujalo něco co řekl ten Turian. Tenhle Krogan byl poslední ze žoldáků, co byli na transportu? Tu slovní přestřelku jsem postřehla, ale moje mysl se zabývala víc něčím jiným. Isabel to zvládla dobře. Přemluvila Turiana, aby se uklidnil. Chápu, že svou loď miluje, ale jeho reakce byla trochu přehnaná. Přece jen mu ji nechceme sebrat. Jen půjčit. Zavrtím hlavou a podívám se na Grella. Ano i jméno jsem postřehla. „Říkal jsi, že ten Krogan byl poslední ze žoldáků na transportu?“ ujišťuji se. „Veliteli?“ oslovím Williama. „Jestli tohle byl poslední z útočníků, mohli bychom přes můj uni-stroj kontaktovat přeživší. Aby se taky nalodili.“ Navrhnu. Třeba se nám podaří ještě úkol splnit. |
| |
|
|
| |
| Přesun k lodi Isabel se otočila k mrtvému Kroganovi. Sice jsem původně ukazoval na toho druhého, který měl utéci a kontaktovat Hranga, ale už to nijak nerozvádím.. Ono zabít osobu s pohledem do jeho očí je daleko složitější, než v náplavu adrenalinu uprostřed přestřelky. Proto se vlastně ani nedivím, že se hned dívala jeho směrem. Na její další větu reaguji pouze úšklebkem. Děláš to co chceš ? To jsi vážně tak naivní ? Jsi jako domácí zvíře, které dělá vše podle rozkazu svého velitele. Ať už je tvé loajality hoden a nebo ne.. Všichni děláme to co musíme ! Taky jsem musel svou letku dopravit k té prokleté kolonii, sestřelit dneska tu průzkumnou loď a proklestit si cestu na úkor několika Kroganů. A nebo nejsi naivní a máš pravdu.. A jen já si obhajuji svá špatná rozhodnutí. Schovávám se za povinnost. Pohledem od Isabel přeletím zpátky k Williamovi. Ten teda souhlasně přikývne. Moc se mi nelíbí nastavit mu svá záda. Ale je pravda, že nemáme moc času a přesun musí proběhnout rychle. Najednou však promluví ta vojanda opodál. (Erza) Teoreticky tu mohou být ještě dva, ale hledat je tu s tebou nebudu. A nevím na kolik aliančních lodí tě páníček pustil, ale celý transport se na tu mou evakuovat nemůže.. Prohodím k ní ironickým hlasem, který si zřejmě ani v tak nebezpečné situaci nemohu odpustit. Poté se hned otočím a se zbraní stále v rukou pokračuji uličkou od výtahu k mé lodi. Při svižném přesunu jsem sice v čele, ale pořád si dávám pozor, abych Williama viděl alespoň koutkem oka. Zda mám takový neustálý přehled i o Isabel mě očividně netrápí, té věřím daleko víc. Cestou potkám opět několik těl dozorců, ale hlavně vězňů.. Vězňů, které jsem pustil z cel. S těmi sekundárními explozemi jsem měl počítat ! Zakroutím hlavou a letmo pohlédnu na ta mrtvá těla. Ovšem nezastavuji a tak jsem za chvilku u své létající krásky a následně i se skautíky v ní. Vítejte na palubě mé lodi. Pronesu k ostatním pateticky. Skladovací prostor je z části "zašpiněn" povalujícími se těly Vorchů. Už se chci otočit k ostatním, abych jim nějak vysvětlil další průběh naší spolupráce, ale náhle mě zaujme lodní počítač. Chvilku mlčky sleduji scénu s fragetou, která po chvilce podlehne. Jen opět zakroutím hlavou a otočím se na ostatní. Chudák pilot a zbytek posádky... Co je to sakra za velitele, když posílá svou loď na sebevražednou misi a sám není na její palubě se svou posádkou ? ! Zasypává mě tu sebejistými řečmi o tom jak si přivlastní mou loď v době, kdy ta jeho míří do záhuby. Pokud je Turianské velení prohnilé, tak alianční dvojnásob.. Ze zamyšlení mě vytrhne pohled na nepřátelský křižník, který se pomalu otáčí naším směrem. A jelikož má transport vyřazené motory a pokud to někdo z posádky nenahodil tak i štít, bude to pro gethský křižník lehká práce.. Musíme se rychle odpojit a zmizet. Takže pravidla lodi.. V pilotní kabině je pouze pilot ! Pasažéři zůstanou v nákladovém prostoru. Z toho vás pustím po přistání na Citadele a naše cesty se rozejdou.. Nějaké dotazy ? Řeknu rozhodným, ale stále klidným hlasem. Zároveň doufám, že je všem skautíkům jasné, že na dohady není moc času.. Ba dokonce žádný čas. Sleduji u lodního počítače jejich reakce. Odletět hodlám až zasednou na "svá místa". |
| |
| Přesun: Erza má docela trefné připomínky ke stavu osazenstva lodi. Sice nemáme času, ale přeživší dozorce, pokud nějací ještě jsou, tu vážně nechat nemůžeme. "Jo, zkus to, nenecháme je tu," odpovím jí, než zamíříme k lodi. Snad ještě někdo dojde. Pokud to nebude nepřátelský žoldnéř, které jistě jak náš přívětivý pilot, tak naše žába poznají, tak ho vezmeme. Pašerák jako on, který má jistě skladovací prostor dost plný na to, aby si vydělal jenom na provoz jeho lodi, má jistě i místo navíc na převoz několika dozorců a mého týmu, včetně hostů. Času jsme pak ztratili už dost, takže ta chvilka navíc nás už snad nezabije. Po chvíli ale dojdeme ke Grellově kocábce. Na obyčejnou pašeráckou loď vypadá dobře. není tedy divu, že kvůli ní její majitel tak riskoval. Pomocí jeho přístrojů jsem pak získal přehled o situaci okolo nás. To, že byl Agincourt téměř zničen, my teda moc nálady nepřidalo. To, že gethi útočí na Asarijky, mě namíchlo, a to, že nás chce Grell naházet do nákladového prostoru a vyložit až na Citadele, mě rozpálilo do běla. "Tak na to zapomeň," odpovím mu otráveně, nehledě na to, jak bude reagovat. "Isabel," oslovím svou podřízenou, "najdi tu někde komunikační kanál a uvědom Hacketta o naší situaci. Nezapomeň požádat o posily. My zatím pojedeme na Tyanes. Asarijky sou pod útokem a my tu jsme od toho, abychom je ochránili. Tento křáp pak doufám vydrží do té doby, než dorazí kavalerie. Nějaké dotazy?" Je mi jasné, že náš hostitel jistě bude protestovat. O téhle věci však nehodlám diskutovat ani omylem. Rozkaz byl chránit kolonie před útokem Gethů, a ne prchat na Citadelu, jen co se objeví, a to jen proto, že jsme jednomu nevděčnému pašerákovi zachránili život. |
| |
| Přesun Erza ještě má docela dobrou myšlenku, jak se pokusit přivolat přeživší s transportu. No doufám, že to vyvolávání nepřivede další žoldáky, ale jestli jsem to dobře pochopila podle Grella, ty by tu už být neměli. Vydáváme se k lodi Grella, který teda nakonec souhlasil, že nás sveze. Musím uznat, že je v moc dobrém stavu. A jak se rozhlížím kolem sebe, nějak na mě dýchnou vzpomínky minulosti. Jako kdybych byla zase mladá a znovu na takovéto podobné lodi. Přijde mi jako kdybych tu měla znát každý kout, každý drátek. Z mých myšlenek mě probere až výbuch. Naše loď vybuchla. Agincourt je pryč, pravda nikoho jsem tam neznala až na kapitána. Než se z toho stačím nějak vzpamatovat promluví Grell. Sakra proč na Citadelu... Potřebujeme jinam... Než stačím něco říct, řekne to William. A podá to zase tím stejným tonem jako předtím. Dokonce po mě chce, abych se poohlédla po komunikátoru. Nějak si nejsem jistá, jestli William někdy docházel na kurzy diplomacie, podle jeho slov a typu vystupování bych řekla ne. "Nebudu se hrabat v něčí lodi. Když její majitel ještě žije." Ano neuposlechla jsem kapitána a jistě mě hned může zastoupit Erza a jistě by byla velmi dobrá. Vždy je skvělá v plnění něčích rozkazů. "Takže se zase uklidníme. Grelle myslíš, že by si zvládl nás dostat na planetu Tyanes? Nemůžeme tě nutit, aby si tam šel s námi, jen se potřebujeme spojit s aliancí, aby nás vyzvedla." Mluvím klidným hlasem a přitom hledím na Grella. Ano říkám, že s námi jít nemusí a že nás aliance snad vyzvedne, ale tomu až tak nevěřím, ale nic jiného nám skoro nezbývá a hlavně bychom měli rychle zmizet. |
| |
| Vězeňský transport Zpražím pohledem Grella, který mluvil dost ironicky. „Možná. Ale nemůžeme je tu nechat.“ Odseknu. Nechápu, jak může vůbec uvažovat o tom, že bychom je tu nechali. William mi řekl ať je kontaktuji, hned jsem aktivovala uni-stroj. Ještě, že jsem se heckla do komunikace. „Pro všechny přeživší z Vězeňského transportu. Neprodleně se dostavte k přechodové komoře jedna k pašerácké lodi. Jsme z Aliance, tak se ničeho neobávejte. Žoldáci jsou mrtví a cesta je volná.“ Odmlčím se. „Pospěšte si. Blíží se Getské lodě a nemůžeme na vás čekat věčně.“ Informuji se. Nic jiného dělat nemůžu. „Počkám u přechodové komory na ostatní... a taky aby nikdo nedělal problémy.“ Řeknu ostatním. „Informujte mě, až nebudeme moci déle čekat.“ Požádám je. Když jsme došli k přechodové komoře, tasila jsem zbraň a zůstala u ní zatím co ostatní šli dovnitř. Doufala jsem, že se někdo objeví a zachráníme aspoň někoho. Uni-stroj mě upozornil na to, že se něco děje. Aktivovala jsem ho a objevil se obraz, jen abych viděla, jak naše loď vybuchla. To mě opravdu šokovalo. Nečekala jsem, že... rozhodilo mě to. Do očí mi vyhrkli slzy. Proč neodletěli, když zjistili, že na tohle nemají? To jistili nás? Aby nám získali čas? Doufám, že ne... nechci na svých bedrech nést vinu za jejich smrt. I když... třeba se dostali do záchranných modulů. |
| |
| Citadela nebo sebevražedný úkol ? Pokud jsem se na své spolucestující po incidentu s fragetou alespoň na okamžik díval se soucitem vepsaným ve tváři, hned je to pryč po Williamově první samozřejmě protestující reakci. Propálím ho nenávistným pohledem. William však nezůstane jen u protestů, ale rovnou začne rozdávat rozkazy. Rozkazy na mé lodi ! Když svůj proslov ukončí, je z mého pohledu nejspíš všem jasné, že bych raději nechal ten gethský křižník nás všechny sestřelit, než se podrobit byť jen jednomu z jeho rozkazů. Má tahle loď snad někde alianční znak ?! Nese snad jméno nějaké vaši stanice a nebo slavné lidské bitvy ?! Vysvětlil jsem to tomu otravnému Kroganovi a vysvětlím to i tobě ! Na této lodi nevelíš ! Volná ruka v které nedržím zbraň se automaticky sevře v pěst. Jen tak stojím a dál propaluji Williama pohledem. Křižník pomalu se naklánějící naším směrem mě teď nejspíš nezajímá. Na chvilku pohlédnu na konzoli asi metr od sebe. Stačí dva rychlé pohyby a všechny bych mohl uzamknout v nákladovém prostoru. Ty dveře jsou dost pevné, aby vydržely případné snahy dostat se ven a i kdyby to dokázali, už bych byl na Citadele.. Ten idiot je ještě horší, než byl samotný Hrang ! On si snad opravdu myslí, že mu zasalutuji a ihned poletím na sebevražednou misi.. A pokud to přežiju, tak si pokojně počkám, až si nějaký alianční chytráček spojí mou loď s pašováním nábojů a léků přes jejich kontroly.. Jak je ten blbec naivní ! Proč já to vlastně nezkusil s tím Blood Packem ? Teda jasně, zkoušeli mě zabít.. Ale alespoň tam nebyl tenhle rádoby velitel.. Ještě jednou kmitnu pohledem po konzoli, ale pak mě překvapující ticho veškeré elektroniky donutí otočit se na Isabel.. Už dávno jsem čekal výstražné pípání nějaké konzole do které se poslušná vojanda marně snaží nabourat, ale Isabel opět překvapila.. Aliance vás vyzvedne ? To už dávno bude ta stanice srovnána se zemí, pokud si ten volný křižník nenajde novou zábavu.. A ty nejsi tak hloupá, abys tomu skutečně věřila.. Ta tvá loajalita cíli je zvláštní.. Proč nasazovat život za cizí cíle ? Ale taky proč vůbec žít bez cíle.. A proč jsem vlastně zrovna já všechno to svinstvo přežil ? Krogana opírajícího si hlaveň zbraně o mou hruď, vzpouru daleko za nepřátelskou linií.. Co by na můj dosavadní život řekla má bývalá posádka ? Za pobyt celé jedné posádky na té prokleté stanici jsem zodpovědný. Za mrtvé dozorce jsem svým způsobem zodpovědný.. Možná je právě tato chvíle důvodem proč jsem přežil.. A možná ne a jenom nechci čekat, až mi nějaký žoldák na Citadele ve spánku ustřelí hlavu.. Jestli bych to zvládl ? Schopnějšího pilota bys hledala věky, pokud vůbec nějaký takový existuje. Odblokuji ti jednu konzoli na které můžeš pracovat.. Až se spojíš se svým velitelem, tak prosím kontaktuj i samotnou stanici, ať vytvoří ZLP.. Nechceme přece zbytečné ztráty na vlastních. První větu o svých schopnostech pronesu pobaveným hlasem a na Isabel se usměji. Williama si už nevšímám (však on na sebe určitě brzo zase upozorní sám) a rovnou zamířím k hlavní konzoli. Samopal opřu těsně vedle křesla do kterého však zatím neusedám. Po chvilce zvednu levou ruku a ukážu na jednu volnou konzoli pro Isabel, kterou jsem právě odblokoval a už ťukám další hesla. Pokud správně počítám, chybí ti pejsek (Erza).. Tak si ji zpátky zavolej k noze ať už s přeživšími nebo bez, nemáme čas.. Pronesu pro změnu k Williamovi aniž bych se na něj otočil, to už totiž usedám do kokpitu. Chvilku na Erzu a případně další pasažéry počkám, ale moc dlouho ne.. Ono už tak jsme ztratili dost času hádkami a křižník by nás mohl snadno sestřelit. Transport je sice takřka úplně vyřazen, ale i tak má celkem silný trup a tedy snad chvilku potrvá, než ho ten křižník promění v prach.. Rozhodně si s ním pak nebudu hrát na kočku a myš. Pokusím se pomoci pěchotě před výsadkem gethů jedním nebo dvěma průlety před křižníky na stanici. Ty snad nebudou tak pohotové.. Tak či onak po prvním průletu musím stihnout vysadit své pasažéry.. Potom to už bude jenom já a ty proti přesile, kotě.. Ať už Erza dorazí nebo ne, po jisté době už nejde čekat bez rizika sestřelení společně s transportem. Odpojím se tedy a začnu prudce klesat kolmo dolů. V průběhu klesání zapnu krycí systémy v naději, že si nás ten křižník zaměstnaný nejprve fragetou a teď transportem chvilku nevšimne. Tak či onak neletím k němu, ale dolů ke dvěma křižníkům, které přistály na planetě. Zaměřím kanóny před křižníky - úkolem není poškodit křižníky, ale zdecimovat samotné gethy kolem. Už z dálky začnu pálit a zároveň kroužit v nepravidelných spirálách, aby bylo zaměření co nejobtížnější - to že křižníky přistály ještě neznamená, že z nich nelze střílet.. Palba na dálku nezajišťuje moc přesnosti, takže nemohu korigovat zda střílím jenom po gethech a nebo i po obráncích.. Avšak střílím do ZLP (zóny letecké podpory) a tak by se tam žádný trošku rozumný voják poslouchající instrukce zadané od Isabel neměl zbytečně zdržovat. Oproti přesnosti je výhodou kanónů kadence, která by měla dát vyskakujícím gethům z křižníků celkem zabrat. Když se přiblížím již dost blízko, vystřídám spirály rychlými půloblouky, abych mohl manévrovat i dost blízko zemi, na kterou bych své "spolucestující" vyložil. Po jednom takovém průletu se pokusím rychle najít vhodné místo pro jejich vyhození - nejlépe na nějakém vyvýšeném místě, abych nemusel moc zpomalovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| Grellova loď – Planeta Tyanes Když se objevil turian v oblečení C-Secu, první jsem na něj zamířila, prohlédla si ho a uznala, že je to v pořádku. „Honem.“ Pobídnu ho k přechodové komoře a zklamaně se dívala do chodby, že on je jediný. Přes Uni-stroj mi dali vědět, že už nemůžeme dál čekat a tak se rychle nalodím. Zamířili jsme k planetě, zdá se, že Gethové si nás nevšímali. Prozatím. Bohužel jsme nemohli přistát blízko stanice, protože Gethové se tam už usadili a byli bychom pěkně na ráně. Budeme se tedy muset vléct lesem než se tam dostaneme. Teď by se docela hodil raketomet. Protože jsem měla obavy aby jsme nenarazili na Kolose. Vydám se k ostatním. „Díky Grelle, že nás vysadíš na planetě.“ Řeknu. Oceňuji to, nakonec to není moc bezpečné, riskuje tím a to by nemusel. „Dovolali jste se?“ zeptám se Isabeli. Bylo by docela špatné, kdyby jsme byli na planetě a nikdo nám nepřiletěl na pomoc. Ale jestli se nám podaří zbavit Gethů, jistě se ze stanice dovoláme. „Máte už nějaký plán, jak budeme postupovat?“ zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Shirae Zia pro Tyanes Nemůžu si pomoct, ale na malý okamžik mnou proskočí jiskřička uznání – to když vidím, jak schopně quariané sejmou všechny gethy v dosahu, aniž by nadělali hluk nebo povyk. Když nic jiného, tak umí alespoň vcelku efektivně hubit svoje vlastní zatracený výtvory. Což by sakra umět měli, když už je tedy vůbec vypustili do světa jako novou formu smrtící bakterie, odpornou, svítící a bzučící. Věc, která právě zamořila moji stanici. Z důvodů, které jsou mi prozatím neznámé, se během hodiny nebo snad dvou snesla na planetu, vyvraždila nebo unesla nebo někam odklidila veškerou její populaci kromě mě a mého komanda, rozmlátila polovinu základny na třísky a teď rozbila tábor. Co se tu do háje děje? Sledovali loď quarianů? Nebo je to jen jedna velká náhoda? Vytočeně zakroutím hlavou. Tiše se přesuneme do prázdné laboratoře. Obezřetně se rozhlížím okolo, kradu se okolo uliček pracovních stolů, obě ruce položené na pistolích, kdyby se náhodou pod nějakým z nich měl ukrývat další geth ve snaze nás tajně rozstřílet na kousky, až kolem něj projdeme jako stádo ovcí. Ale nikdo kromě nás tu není, a tak se trochu uvolním. Ovšem přesto ne dost na to, abych začala ignorovat ostatní záležitosti. Obrátím se k jedné z asari za sebou: “Ty, hlídej dveře.“ Ne, její jméno si nepamatuji. Zatím mi nestálo za to si jej zapamatovat. Vyslechnu si, co Zaya říká – svými předchozími akcemi si tuhle poctu zasloužila. Situace nevypadá dobře. Nevypadal dobře už od té praskající vysílačky v džungli, ale teď se mi nezdá o nic růžovější nebo přívětivější. Ne, žádné medové koláčky s duhovou polevou nám gethové k návštěvě neupekli. Ale ta loď… ta možná ano. Ne v doslovném smyslu, samozřejmě. Chvilku jen stojím, dívám se do země se založenýma rukama a přemýšlím. Prsty pravačky přitom lehce nepřítomně přejíždím po stříbrné kuličce ve spodním rtu. Nepřítel mého nepřítele je vždycky přítel. Tedy alespoň dočasně, než se obrátí proti mně a já mu prostřelím hlavu kulkou. Proto už náš tým není košer asarijský, ale trpím v něm, teď už méně nedobrovolně než předtím, dva havarované quariany. A to i přesto, že je neustále podezírám ze spiknutí a zbraně před nimi neodložím ani na vteřinu – situaci jsem podcenila jen jednou za celý svůj dlouhý život a... řekněme, že to nedopadlo dobře. Z toho strašlivého masakru mám ještě dodnes noční můry, uprostřed noci se budím celá roztřesená, s tvářemi, které mi před očima blikají jako diapozitivy černobílého filmu. Ale oni se teď o nic nepokusí. Ne, dokud se kolem nás hemží hotová armáda gethů a v týmu setrvává přesila asari. A někde na západě stanice nám kdosi pomáhá v našem boji proti přesile umělé inteligence. Klidně si to teď může být ta údajná loď nepřátelských turianů, která bude později chtít zabrat stanici zase pro sebe jako praví piráti vesmírných moří, ale momentálně mě nenapadá nic lepšího, než se k nim přidat. A případně si to s nimi vyřídit později. Nepřítel mého nepřítele je vždycky přítel. Zvednu oči k ostatním a nasadím velitelský tón. “Dobře. Je nás příliš málo, abychom sami podnikli nějaký větší útok na gethy, a příliš mnoho na to, abychom se pokoušeli nenápadně plížit někam za ostatními. Ani nevíme, jestli jsou naživu. Venku je loď, která shodou šťastných okolností s největší pravděpodobností zabíjí stejné mechanické potvory jako my.“ Zamračím se. “Zayo, dokážeš je kontaktovat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Aeris`Khal vas Borya pro V opuštěných laboratořích
Sejmout tolik gethů, aniž by každý z nich stihl vyslat varovnou zprávu ostatním, bylo nemožné, ale i tak se to podařilo. Já a Omnus jsme se na sebe podívali s lehkým překvapením. Naštěstí masky neprozrazovaly nic víc, než bylo nutné. Kdyby to viděl kapitán, ihned by mě povýšil a Omna taky. Nebyl však čas na řeči. Vydali jsme se tedy do laboratoře, kde nikdo není. I tak stále držím vytažený tempest, kdyby se odněkud vyvalili gethové. Není radno je podceňovat.
Nepamatuji si začátky, kdy byl stvořen první geth. Nevím ani, čí to byla chyba. Samozřejmě, že naše, ale to nemění nic na tom, že všichni gethové musí chcípnout! Zvažuju, jestli ve vesmíru existuje někdo, kromě UI robotů, kdo by se mnou nesouhlasil. Byli zhouba a jako mor se roztahovali po galaxiích. Kvůli nim nemáme trvalý domov a musíme cestovat v polorozbitých bárkách.
Asarijka poslala jednu ze svých hlídat dveře. Dobrý tah. Já bych udělala to samé, jenomže jsem už obklopena většinou, která nás kvariance nemá extra v lásce. Rozhlédnu se po místnosti a říkám si, kolik součástech odsud by se nám hodilo. Neříkám to nahlas. Nemyslím si, že by nám velitelka odpustila takovou nevinnou poznámku.
Procházím kolem různých zařízeních, kontrolujíc vstupní body, kudy by gethové mohli dovnitř vniknout, a skončím u ostatních, kde právě Zaya říkala: A dle nich se právě k základně přiblížilo cizí plavidlo turianské výroby. A jak...“ uslyšela jsem rány, které dokáže vyloudit střílející loď nebo větší kanón. Zamračila jsem se. Jsou to TI turianci, kteří nás sejmuli? Jestli jo, tak já a Omnus bychom měli trochu problémy, ale zatím jsem nemohla nic namítat, dokud jsme ve společnosti modrásků.
“Zayo, dokážeš je kontaktovat?“ šéfka si vzala slovo a zakončila to rozkazem. Neriskovala jsem žádnou námitku. Jen jsem navrhla, kdyby náhodou se nepodařilo spojení: „Nevede odsud nějaká chodba či východ na Západ?“ přece jenom jsem si nečetla nápisy na dveřích, které většinou ani nebyly k mání. Jedna z chodeb bedla do ubikací na západě komplexu, ale o tom jsem samozřejmě neměla ponětí. |
| |
| Grellova loď, – Planeta Tyanes Před odletem jsem projel těla Vorchů a teď se topím v bohatství sedmadvaceti kreditů a aplikátoru několik let prošlého omni-gelu. Sedím připoutaný v nákladním prostoru a zkoumám uni-nástrojem systému, do kterých bych se v případě potřeby mohl nabourat. Jeden nikdy neví, kdy se nám pilot zblázní. „Ano, jaký máte plán?“ Nepatřím k Alianci, ale ani se mi nechce vracet se hned na Citadelu, zvlášť ne s protivným Grellem, který by ze mě určitě sedřel kůži. |
| |
| Grellova loď Jestli bych to zvládl ? Schopnějšího pilota bys hledala věky, pokud vůbec nějaký takový existuje. Odblokuji ti jednu konzoli na které můžeš pracovat.. Až se spojíš se svým velitelem, tak prosím kontaktuj i samotnou stanici, ať vytvoří ZLP.. Nechceme přece zbytečné ztráty na vlastních. Po Grellových slovech kouknu významně na Williama, abych mu dokázala, kdo tady umí vyjednávat a snaží, aby tahle akce neskončila úplným fiaskem. "Díky." Poděkuji zběžně Grellovi, který mě pustil k jednomu ovládacímu panelu, abych se mohla spojit s Aliancí. Na nic moc dlouho nečekám a okamžitě vyťukávám přístupové kódy ke spojení s generálem Heckettem. Jak se mi tak podaří hned ho seznamuji se situací. "Generále, naše loď byla zničena Gethy, kteří se tu nečekaně objevili. Míříme na planetu Tyanes v jiné lodi, která nás tam vysadí. Potřebujeme posily a někoho kdo nás nabere." Počkám, co bude mít na srdci generál a jak se vypovídá uvědomím ještě ZLP jak po mě chtěl Grell, aby věděli o nás a kdyžtak na nás nestříleli nebo aspoň odtamtud zmizeli. Když vše mám splněno začnu pozorovat počínání našeho nového pilota Gralla a musím uznat, že měl pravdu, opravdu se vyzná. "Nelhal jsi, vážně si skvělý pilot." Pochválím ho dokonce na hlas a čekám na jeho přistání a možnost se vydat na planetu. Škoda jen, že se budeme muset rozloučit, byla s ním vcelku sranda. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Hráčky a hráči moji, |
| |
| PRO ÚDRŽBÁŘSKOU ČETU |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Prosím nemazat. Máme v plánu hrát :P |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR