V roce 2148, průzkumníci na Marsu objevily pozůstatky prastaré civilizace. V následujících desetiletích, tyto tajemné artefakty odhalily principy nové technologie, která lidstvu umožnila cestovat k těm nejvzdálenějším hvězdám. Základem pro tuto vyspělou technologie je síla, která řídí samotnou strukturu prostoru a času.

Tento objev je považován za nejvýznamnější v historii lidstva.

Obyvatelé galaxie jej nazývají...

Mass Effect
___________________________________________

Píše se rok 2186 CE. Uběhlo dlouhých šest měsíců poté, co hrdina Aliance John Shepard odvrátil hrozbu kolektorů. Nyní se však vše mění. Je totiž den, kdy si národy po celé galaxii uvědomili, jak jsou ve skutečnosti zranitelní. Dnes je totiž den, před kterým John Shepard všechny varoval. Dnes je den, kdy se na naší domovskou planetu Zemi, snesl první Smrťák.

Náš cykl se blíží se konci. John Shepard uniká z planety Země, která čelí destrukci. Ne všichni ale utíkají. Aliance se rozhodla poslat dobrovolníky z řad mariňáků zpět do boje, na svojí domovskou planetu. Ty jsi jedním z nich. Ať už je tvůj důvod jakýkoliv, ať tam dole máš rodinu nebo ne, rozhodl jsi se přidat k výsadku. Cílem je New York, největší město na Zemi, květ lidské civilizace. Zdejší vlna odporu statečně odolává náporům smrťáků. Vzhledem k tvé služební historii ve speciální jednotce, jsi dostal spolu s tvou novou jednotkou důležitý úkol. V ulicích New Yorku se stále pohybuje několik vědců, kteří by mohli být klíčem ke stavbě superzbraně. Vaším primárním cílem je doktorka Joanna Sowricková. Její eskort pryč z planety je priorita číslo jedna.


___________________________________________

Hledám čtyři a více postav na dobrodružství ze světa Mass Effectu. Děj se bude odehrávat při dění Mass Effect 3. Zatímco Shepard si lítá po galaxii a shání prostředky na postavení superzbraně, která má zneškodnit všechny smrťáky, mariňáci tam dole stále bojují o každý kus země.

Bude to z velké části militantní RP v kombinaci se survivalem. Chci klást důraz na rozhodnutí a jejich váhu a obecně na atmosféru zoufalství ve zničené domovině.

Budu se těšit.

2186 CE
Alianční křižník "Liberty"
17:32 Zemského času
________________________________________________________

Čekání se zdá nekonečné. Už druhým dnem trávíte čas na mohutném křižníku lidské Aliance, který nese název "Liberty". Svoboda, jak krásné slovo. Na lodi panuje citelná nejistota. Všichni mluví potichu a smíchu je slyšet pomálu. Každý tam dole někoho ztratil. Většina mariňáků tráví svůj volný čas na bojových simulátorech. Někteří se modlí, někteří jen sedí a hledí do prázdna. Na vaše otázky kdy už snad konečně vyrazíte na domovskou planetu bojovat proti Smrťákům, je většinou odpověď jednotná.

"Vyčkejte prosím, probíhají porady ohledně výsadku."

Jste ubytování v jedné velké kajutě se třiceti lůžky. Takovými kajutami je "Liberty" prošpikován skrz na skrz. Dostali jste jen pomálu infromací s příslibem, že se vše dozvíte na briefingu. Což je podivné, protože většina ostatních mariňáků zmizela už před dvěma hodinami a vaše osobní datapady zůstaly v klidu. Žádná nová zpráva. Skoro už se zdá, že se na vás pět zapomnělo.

Teprve až teď se ozval ten známý zvuk pípnutí a zelená dioda na vašem datapadu se šťastně rozzářila. Po pár ťuknutí na obrazovce se konečně dostáváte ke zprávě.

----------------------
Briefingová místnost 8, podlaží 12, začátek 18:10
----------------------
SPC Emma Hill
SPC Aila Hämäläinen
SGT Dante Mayers
SPC Alexander Hodges
LCDR Andy Tanner
----------------------



Ať už se teď nacházíte kdekoliv a svůj čas trávíte jakkoliv, tuto zprávu jste obdrželi všichni stejnou. Mezitím vidíte, že ostatní vojáci už se vracejí z velkého briefingového sálu zpět do kajut. Někteří vypadají odhodlaně, z některých naopak vyzařuje nervozita. Jedno je teď už jisté. Ve vašem případě se o klasický výsadek jako podpůrná jednotka konat nebude. Do briefingu zbývá něco přes půl hodiny.

Nuda během války

Uznávám, že je asi nevhodné, nudit se během cesty na pravděpodobně sebevražednou misi. Ale mně se to dařilo. Na Zemi jsem měl jen otce a matku. A věděl jsem, že otec už teď pravděpodobně někde komanduje pár nebohých mariňáků během jejich odboje. Byl mnohem tvrdší než já. Neměl jsem o něj strach. Ani o sebe. Vždy jsem žil hlavně pro boj, a bez něj jsem byl trochu jako tělo bez duše.

A tak jsem čas na lodi trávil sparringem s ostatními mariňáky. Ale když všichni odešli na briefing a já zůstal víceméně sám, vydal jsem se do své kajuty a krátil si čas čištěním zbraní a údržbou zbroje. Už asi podesáté během tohoto letu, ale jak jinak se má člověk zabavit?

Až po chvíli se konečně rozsvítil displej na datapadu a já přeletěl pohledem správu. Ta jména jsem znal. Ty lidi ne, ale tušil jsem, jak vypadají. Poručík-Komandér? To zas bude vopruz... Prolétlo mi hlavou, když jsem si všiml jakéhosi Andyho Tannera. Co dodat, úctu k autoritám mám taky po tátovi.
Jediné, co by mě zajímalo bylo, proč nás pět bylo vybraných? Nebyl jsem špatný voják, ale taky ne nejlepší. Nebyl jsem materiál na N7 a ani jsem jím být nechtěl.
S těmito myšlenkami v hlavě jsem se vydal do Briefingové místnosti. Na sobě jsem měl pouze uniformu, kdyby chtěli, abychom přišli již vyzbrojení, řekli by nám to. A když jsem tam dorazil, usadil jsem se na jedno z míst a zavřel oči. Měl jsem ještě půlhodiny a tak jsem si v hlavě přehrával, co mě asi může čekat.

Prvá porada

Pri takýchto príležitostiach je vykonávanie tých najrutinejších činností, to najlepšie čo sa môže robiť. U mňa tomu nie je samozrejme ináč. Za posledné roky som sa naučil, že sú to presne tie chvíle nad ktorými človek premýšľa v ťažkých momentoch. Môj omnitool obsahoval mnoho piesni z dávnych dôb. Je priam úžasné, čo všetko sa zachovalo v čase a aj vďaka tomu mi jedna z nich mohla vyhrávať.

Jedná z veci, ktorú neskutočne zbožňujem a ku ktorej sa je pomerne ťažko dostať je - horúce kakao. Koľko posmeškov som si zato vyslúžil v mojom starom tíme. To boli časy. Nič však netrvá večne a aj dno tohto hrnčeka vidím čoraz lepšie. Prechádzam sa po chodbe a všímam si všetky tváre. Všetky sú strápené. Každého to trápi rovnako ako aj mňa. Podľa posledných reportov, ktoré som si čítal eštelen pred hodinou to vyzerá stále zle. Nech sa ktokoľvek ako snaží, ľudia umierajú a umierajú. Letíme tam dole na sebavražednú misiu. Hoci - na tej bol Shepard a predsa sa vrátil. Sám som zvedavý či ho ešte niekedy uvidím.

Ako sa tak prechádzam, sledujem ostatných, ich činnosti, prejav či nervozitu. Čím je hodina pokročilejšia, tým horšie je sa sústrediť. Moju prechádzku preruší správa. Prečítam si ju, privriem oči, hlboko sa nadýchnem a pomaly vydýchnem. Je to tu.

S prázdnych hrnčekom mierim do kuchyne, kde ho umyjem. Svižnejším krokom idem ku svojej skrinke, vezmem si osušku a čisté prádlo a pár chvíľ nato stojím v sprche. Príjemnej horúcej sprche, ktorej sa je v niektorých misiách veľmi ťažko dočkať. Keď čas pokročí, oblečiem sa a mierim do briefingovky. Keď tam vojdem, vidím, že nie tu nie som prvým. Zodvihnem ruku, priložím ju k čelu a týmto salutom sa predstavím:

"Andy Tanner"

V tomto momente sú naše hodnosti jedinou vecou čo o druhých vďaka správe vieme. Preto si myslím, že to nie je viac potrebné rozpitvávať. Vyberiem si miesto pri stole, sadnem si a čakám na ostatných. Čoskoro by mali byť tu.

Porada

Ráno jsem se probudila s tepající bolestí hlavy. Migréna mě trápila už několik dní, ale dneska měla nejspíš dosáhnout svého vrcholu. Místo obvyklých přátelských small talků a konverzací jsem na všechno jen dvouslovně odsekávala a odolávala vyjet po každém, kdo jen dýchnul mým směrem. Bolest to byla taková, že mě během poledne dohnala na ošetřovnu. Nenechala jsem si vnutit žádné prášky, požadovala jsem injekci proti bolesti; nakonec mi vyhověli. Byla jsem přeci jen medička, moje zařazení mi potenciální hádku ulehčilo.

Jakmile bolest ustoupí, cítím se znovu ve své kůži. Začátek odpoledne strávím tím, že flirtuju s roztomilým desátníkem z druhé paluby. Všichni se tváří, jako bychom měli do týdne umřít a já si to nehodlám připustit. Flirt se zdá jako dobré zvednutí nálady, a když desátníka zanechávám znovu o samotě, tváří se o něco veseleji. Chvilku si čtu v kajutě, nějaké hororové dílo, které jsem za pár šupů koupila na poslední stanici.

Sedím na posteli, opřená o zeď. Jednu nohu mám spuštěnou z lůžka a zvolna s ní kývu sem a tam, když na datapadu zabliká zelené světlo. Konečně. Ještě pár minut a šla bych si stěžovat, že na mě zapomněli. Odložím knihu a nechám si zobrazit zprávu. Jména dokáži přiřadit k obličejům a jsem si celkem jistá, že jsem včera večer koukala na zadek Hodgesovi.

Zvednu se z postele, zrovna když se někteří vojáci vracejí ze svých vlastních briefingů. Prohrábnu si vlasy a vydám se svižným krokem do místnosti, kde se mám setkat s ostatními. Když se tam dostanu, dva z nich už jsou přítomni. Hodges sedí, takže bez možnosti vidět jeho zadek mi chvilku trvá, než si uvědomím, kdo to je, ale Tannera si zařadím téměř okamžitě. Myslím, že to byl on, před kterým jsem po chodbě před koupelnou honila zubní pastu po zemi, protože mi spadla a já ji zaboha nemohla chytit.

"Dobré odpoledne," pozdravím je, než si sednu po pravici Hodgese (jednou se z té židle zvednout musí a já budu u toho). Nesleduji někoho určitého, jen tak pohledem bloudím po místnosti.

PORADA

Musím říci že tohle jsem nečekala. Tak nějak jsem myslela že nás rovnouvysadí na zemi a vrhneme se do boje, ale z nějakého důvodu se čas poměrně vlekl. Jednou jsem se zeptala co se děje, ale nedozvěděla jsem se vlastně skoro vůbec nic. Člověku by to už pomalu lezlo na mozek, obzvláště když je všude kolem taková pochmurná nálada. Ačkoliv jsem stále myslela na to zda bylo dobré odejít z domova a nechat tam Shaylu samotnou, tak se vždycky našlo něco čím bych se mohla zabavit a zahnat myšlenky na to že by to tu vlastně vůbec nemuselo dopadnout dobře.

Večer předchozího dne jsem třeba ztrávila partičkou karet s několika vojáky. Jsou to vlastně i docela fajn lidé když je poznáte. Je pochopitelné že na první pohled někdo nemusí být podle vašich představ, spousta z nich tam dole někoho má. Včetně mně.. Njěkou chvíli jsem si různě pohrávala se svým vabavením, než se mi konečně podařilo nahrát vzkaz a poslat ho mamce. Samozřejmě že jsem chtěla poslat vzkaz i Shayle, chybí mi. Ale spojení odsud na Thesii nenení moc dobré. Doufám že je v pořádku a že se mi dříve či později podaří najít nějaký způsob jak ji kontaktovat.

Momentálně ležím na své posteli a znovu a znovu se dívám na nahrávky s rodinou, které jsem čas od času pořídila před tím než se tohle stalo. Vážně mi moc chybí. Chybí mi ten klid, to jaké to bylo před tím. Jenže není jiná možnost, když chcete ochránit své blízké, tak musíte udělat co je třeba. Doufejme jen že se Shepard vrátí. Že se vrátí s pomocí a všechno dobře dopadne.
Chtěla jsem si překontrolovat zbraně, ale najednou jsem dostala zprávu že se mám ještě s několika dalšími dostavit na poradu. Konečně! Konečně se snad začne něco dít.. Vstanu z lůžka, protáhnu si ruce a pomalu zamířím na místo kde se má konat ta naše porada. Cestou sem tam prohodím s někým pár slov, abych se aspoň pokusila zlepšit někomu náladu. "Ahoj". Pozdravím mile své "kolegy" a pokud by zde byla nějaká vyšší autorita, tak uctivě kývnu na pozdrav. Následně se posadím na jedno z volných míst a čekám co bude dál.

Nekonečné čekání

„Tak funguj ty kráme,“ bouchl jsem naštvaně do nefunkčního dronu. Už několik hodin se ho tu snažím zprovoznit, abych se aspoň nějak zaměstnal při tom čekání na briefing, kde mi má být sděleno co a jak po přistání na Zemi. Jistě, že jsem měl nervy, když jsem věděl, že se na Zemi bojuje a já tam mám někde rodinu o který nevím vůbec nic. Jediné co mi zbývá je doufat, že jsou všichni v pořádku v nějaké bezpečné zóně a čekají na transport pryč ze Země. To jediné mě taky drží při smyslech. Ta nevědomost mě ubíjí. Nasadil jsem ochranné brýle a vzal pájku a začal jsem se v tom znovu hrabat. K mému překvapení se za chvíli rozsvítili obvodní světla.
„Tak je hodnej kluk,“ pousmál jsem se přidělal kryt a přes omni-nástroj se napojil na ovládání dronu. „Tak to vezmem zlehka,“ zamumlám si pro sebe a spustím startovací protokol. Chvíli jsem se díval na načítací sekvenci, než mi displej zeleně blikl a dron souhlasně zapípal a jeho energetické jádro se naplno rozjelo.
„Tak je hodnej kluk,“ zazubím se, když se na montážním stolem začne vznášet. Teď už jen do něj nainstalovat programy a zkalibrovat míření a je připraven do boje. Znovu jsem jej deaktivoval a napojil na něj datapad, aby si stáhl všechny potřebné programy a instrukce. To by mu mělo trvat přibližně půl hodinky, pak už ho jen... Tok mých myšlenek přerušilo blikající světýlko na tabletu signalizující, že přišla zpráva.
„Tak ukaž,“ povzdechnu si a přečtu si ji. To, co jsem se dozvěděl, mě docela i nadchlo. Konečně je to tu. Briefing kde mi řeknou bližší informace. Sundal jsem si z hlavy svářečské brýle a nechal je na stole.
„Tak se hezky připrav, potřebuju tě mít v plné pohotovosti,“ řekl jsem dronu, když jsem odcházel z dílny směrem k výtahům. Briefingovou místnost jsem našel snadno a když jsem do ní vstoupil, zjistil jsem, že už tu všichni jsou. „Zdravím, doufám že nejdu pozdě,“ a bez jakéhokoli zasalutování nebo pozdravu vešel dovnitř a sedl si na jednu z volných židlí. Jsem zvědav, co nás čeká.

2186 CE
Alianční křižník "Liberty", briefingová místnost 8
18:10 Zemského času
________________________________________________________

Všichni jste dorazili v menších časových prodlevách do briefingového sálu. Půlkruhová místnost připomíná malou aulu jako vystřiženou z nějaké prestižní univerzity. Místnost je pak opatřena dlouhým taktickým stolem s projektory, kde se už od příchodu promítá planeta Země. Dále je zde k vidění velká mazací tabule u které se válí několik černých fixů. Modro-bíle stěny sálu s velkým logem Aliance na stropě dokreslují atmosféru správného briefingu, ale takových jste už vy pár zažili.

Po několika vleklých minutách se konečně otevřely dveře sálu. Dovnitř vešlo nejprve šest chlapíků v klasických nebojových uniformách, opatřenými insigniemi letectva. Všichni kývli nebo pozdravili a usadili se kousek od vás. Minutu na to přišel do místnosti další muž. Odhadem kolem padesáti let. Oděn v modré důstojnické uniformě se stříbrnou orlicí připnutou u levého prsa.

Všech šest chlapíků od letectva vstalo a zasalutovalo. Kapitán pokýval hlavou a přešel ke stolu. Podíval se po vás po všech a konečně promluvil.

"Hezký podvečer, " kývl vám všem a dlouze se nadechl "jsem kapitán Schneider, byl jsem přidělen jako hlava téhle mise."

Schneider udělal několik kroků sem a tam a promnul si knír. Svůj pohled pak věnoval Andymu a pokýval hlavou.

"Přejdu rovnou k věci. Ze Země byl vyslán nouzový signál z jedné z podzemních laboratoří New Yorku. Tyto laboratoře byly utajeny jak před veřejností, tak před většinou armády. Přesně v těchto laboratoří se před několika lety zkoumaly pozůstatky protheanů, díky kterým jsme teď tam, kde jsme. Obsah laboratoří nám už k ničemu nebude, nicméně, vypadá to že personál je stále naživu. Laboratoř vede doktorka Joanna Sowricková, expertka na protheanské stavby a technologie. Zasvětila celý svůj život studováním protheanů. Proto byla vymyšlena kampaň Liberty. Admirál Steven Hackett tuto operaci přidělil mě a já vybral vás." Schneider párkrát ťukl po interaktivní mapě a přiblížil projekci přímo na New York.

"Vstup do této podzemní laboratoře se nachází v kostele sv. Lukea, tady, přímo na Hamiltonově terase. Nebude lehké se tam dostat a cesta vede přes území označené jako 'těžce ovládané Smrťáky'. Proto budete vysazeni na základně Fort Art, které se tam dole říká 'Muzem'. Je totiž ucelená v muzeu umění. Smrťáci si toho okolí relativně nevšímají. Tam dostanete další informace a převezme si vás tam dole velitel základny, který vás nasměruje. Má to však jeden a víc háčků. Výsadek na Zemi je dost komplikovaný. Smrťáci sestřelí všechno, co se pokusí přistát. Proto je tu kampaň Liberty. Ostatní mariňáci poletí tam dolu ve velké skupině. To smrťáky a sklizeče zaměstná snad na tolik, že si pěti lodí bokem nevšimnou. Budu k vám mluvit narovinu, více než polovina mariňáků zítra výsadek nepřežije. To je riziko armády. Až takto je doktorka důležitá. Její eskort je priorita číslo jedna." Schneider si povzdychne a chvíli mlčí, zřejmě vás nechává vstřebávat tolik informací. Mezitím se po místnosti rozsvítili informační tabule. Na některých jsou fotky základny Fort Art, na některých je kostel, fotky z laboratoří, portréty doktorky Sowrickové a mapy.

"Váš eskort dolů budou doprovázet stíhačky, na obranu před sklízeči." kapitán kývne ke skupince kousek od vás. Ti všichni kývnou.


"Ještě než se přesuneme k detailům ohledně vaší jednotky, máte nějaké dotazy ? Poručíku-komandére Tannere, pojďte zatím sem. Pokud máte kdokoliv nějaký dotaz, přihlašte se a promluvte." Schneider pokyne Andymu směrem k sobě na "podium" a mezitím se podívá po zbytku skupinky.

Porada

Potom ako som vošiel do miestnosti, do nej vošli ešte ďalší traja ľudia. Každému z nich som sa odzdravil a hneď som si ich zaraďoval podľa toho, kde som koho stretol. Kútiky pier sa mi ohli do malého úškrnu, keď som si uvedomil, že jedna zo zúčastnených žien je tá, ktorá bojovala so zubnou pastou. Vyzeralo to komicky a mal som čo robiť, aby som sa nerozosmial. Počas týchto minút som nechcel začínať žiadne rozhovory. Radšej som ostal ticho a obdivoval strop.

Keď do miestnosti vošli šiesti vojaci, znamenalo to začiatok porady. Všetkým som sa odzdravil. Keď však vošiel do miestnosti Kapitán Schneider, okamžite som sa postavil a zasalutoval tak, ako to už podvedome robím viac ako jedno desaťročie. Niektoré veci sú zakotvené v mojom podvedomí tak hlboko, že ich odtiaľ nevykope už nikto. Napokon si sadnem a počúvam.

Počas celého prejavu kapitána si do svojho omnitoolu ukladám poznámky, ktoré sú nám odprezentované. Venujem pozor každej vete, ale aj intonácií akou to kapitán prezentuje. Z hlasu ľudí je možné zachytiť mnoho signálov.

Rozhodnutie a správa o budúcej smrti mariňákov je podľa mňa vysoko neakceptovateľná. Nanešťastie pre mňa som v tomto reťazci vedenia na nižšej pozícii, aby som do toho mohol rozprávať, no určite by som sa pokúšal nájsť iné riešenie. Ak som sa vtedy tváril vážne a zaujato, teraz je na mojej tvári vidieť nesúhlas, ktorý však neprezentujem ďalej. Rozkaz je rozkaz.

Po skončení príhovoru vyzve všetkých, aby sa vyjadrili a rovnako aj mňa, aby som prišiel k nemu. Rozkaz uposlúchnem. Otázky však zatiaľ nemám žiadne a tak čakám čo sa bude diať.

Briefing

Podle Tannerova pohledu jsem zjistila, že i on mě poznal. No, co se dá dělat, už jsem byla horší věci než dáma s pastou na zuby. Jakmile se objevila Hill a po ní i Mayers, pozdravila jsem. Pak zbývalo jen čekat. Poklepávala jsem prsty a pozorovala projekci Země. Bůhví, kolik lidí tam právě teď umírá, zatímco mi tu sedíme. Už si téměř frustrovaně povzdechnu, když v tu chvíli dorazí do místnosti i letectvo, minutu po nich i kapitán. Zvednu se a zasalutuju, o trochu méně horlivěji než Tanner.

Schneiderův monolog jsem pozorně poslouchala. Nouzový signál z laboratoře? Bylo dobře, že nás tam neposílají tolik, měli jsme větší šanci nepozorovaně proklouznout. Když kapitán zmíní, že hodně vojáků zítra výsadek nepřežije, zamračím se. Bylo to něco, co jsme všichni věděli, ale říkat to nahlas se neslušelo. Podkopávalo to morálku a nemyslím si, že bychom jí měli na rozhazování. Nedovolím si ovšem otevřeně promluvit.

Tanner je následně pozván na podiu, vypadá jako prvňáček. "Pane," upoutám na sebe pozornost kapitána. "Jak se dostaneme po misi zpět na základnu?" zeptám se ho.

Briefing

Po mně přišlo pár dalších lidí. První byl Andy Tanner. Předpisově zasalutoval, až jsem se musel uchechtnout a jen tak ze křesla na něj mávl rukou. "Alex Hodges. Ty budeš ten poručík, co?" Zašklebil jsem se a bylo až moc dobře vidět, že v tom úšklebku není ani trochu přátelství. Nechtěl jsem z něj mít nepřítele, to ne. Ale svoje přátele si taky dobře vybírám. A důstojníky mezi ně neberu. Jsou až moc odtržení od reality. Poté si po mé pravici sedla Aila Ha- ... Hama-... bůhví jak se to vyslovuje. Každopádně jsem jí kývl na pozdrav. Stejně tak Emmě a Dantovi.

A pak to přišlo. Nejdříve pár pilotů. S pár jsem se znal od vidění. A pak, k mému překvapení, přišel i kapitán. Uvolněně jsem se zvedl a ledabyle zasalutoval. I to bylo víc než dost. Pokud by mě bral jako běžného vojáka, kterého může vyhodit za špatné salutování, nebyl bych teď tady.

Mise je jednoduchá, v rámci možností. Dostat se dovnitř, sebrat doktorku a vyrazit ven. Našich bude rozhodně víc mrtvejch, než Smrťáků. To mě trochu... iritovalo. Pocit, že dobrá polovina vojáků sem letěla jen proto, aby chcípli při letu mě štval. Ale taková už je armáda.

Když Tanner dorazil na pódium, počkal jsem na otázky ostatních a pak jsem se zvedl i já. "Proč zrovna my? Nevím, jak ostatní, ale já nejsem žádnej Shepard. Určitě jste si prohlížel moji složku. Stejně jako všech ostatních." Založil jsem si ruce na prsou a s otázkou v očích se na kapitána zadíval.

Na briefingu

Nesnáším to dlouhé mlčení. Vždy mám takový blbý pocit, že každý čeká na to, až něco vyvedu. Ani teď to nebylo jiné. Proto jsem si radši vyjel na omni nástroji vzdálenou diagnózu dronu, jak je na tom se stahováním dat. Vše vypadá v pořádku, nikde žádná chyba. Lehce jsem se pousmál a zase se věnoval civění do zdi.

Chvíli na to do místnosti přilezlo šest letců a sesadili se hned vedle nás. Jen jsem jim kývl na pozdrav a hodil si nohy na prázdnou židli přede mnou. Ale ne na moc dlouho, protože přilezl kapitán. Stejně jako všichni ostatní jsem se postavil a zasalutoval na pozdrav a pak se zase usadil.

Kapitán měl dlouhý monolog a vysvětlil nám o co půjde. Vlastně jde o misi "najdi a zachraň". Jedna vědkyně zůstala v podzemním výzkumném komplexu a naše skupina ji má najít a přivést zpět. Živou, pokud možno. Doprovod při výsadku nám bude dělat ta banda letců, co tu přilezla před chvíli. Když jsem se ale dozvěděl, jak obtížné je to na Zemi a že nejspíš půlka mariňáků zítra zdechne nejspíš už jen při výsadku, udělalo se mi špatně. Jo, věděl jsem, že Smrťáci jsou svině nehorázné, ale prostě poslat dolů na smrt tolik chlapů...nechápu jak se na sebe ti nahoře mohou dívat v zrcadle.

Když pak nastal čas na otázky. A pár jich hned bylo vzneseno. Prej jak se dostaneme zpátky nahoru. "Nijak, s námi se už nepočítá. Neposlouchala jsi? Jak řekl tady kolega..." ukážu k Hodgesovi "Strejda Shepy přežije snad všechno, já byl rád, že jsem dal základní výcvik," povzdechl jsem si a založil si ruce na hrudi. Tohle ještě blbě skončí.

2186 CE
Alianční křižník "Liberty", briefingová místnost 8
18:10 Zemského času

Schneider se nadechoval, že odpoví na první dotaz, ale byl hrubě přerušen. Zamračí se na Danteho, ale neodpovídá. Chvíli ji v místnosti napjaté ticho, než znovu promluví. "Jakmile osvobodíte doktorku Sowrickovou, aktivujete maják, který bude přidělen Tannerovi. Budete mít hodinu na to, abyste se dostali zpět na povrch a tam na vás bude čekat letka. Pokud se do hodiny neobjevíte, odletí bez vás," řekne. "Byli jste vybráni, protože jste jedni z nejlepších, jestli ne přímo nejlepší, ve svým příslušných oborech. Až budete tam dole, tak sami zjistíte, že je potřeba spolupráce a ne přehnaný individualismus, abyste přežili a dostali se zpátky na Liberty v jednom kuse," pokračuje a při poslední větě se dívá Hodgese. "Nikdo z vás tu není hloupý."

Chvíli je potichu, jako by čekal na další dotazy, ale protože se už nikdo neozývá, pokračuje. "Jak říkám, nejste hloupí, takže jste si asi spočítali, že vaše jednotka má pět členů. Specialistka Hämäläinen je biotička a vaše medička. Specialistka Hill je odstřelovač a technik. Specialista Hodges má výcvik na těžké zbraně. Seržanant Mayers je technik a poručík komendér Tanner je útočná síla a velitel vaší jednotky. Za úspěch mise zodpovídá on," Schneider se podívá na hodinky. "Za hodinu vás chci v plné polní v hangáru. Rozchod!" zavelí. První z místnosti vyjde on a za ní členové letky.

Koniec vyčkávania

Chtiac nechtiac, poskytovanie informácií o našej nasledujúcej misii je celkom zahmlené. Vieme, že je to doktorka, vieme, že ju máme nájsť a priviesť živú. Na druhej strane, niekedy je lepšie vedieť menej. Nariadenie je však nariadenie a ja nemám chuť sa púšťať do zbytočných debát. Informácia o tom, že máme hodinu nato, aby sme sa dostavili na dohodnuté miesto je kľúčová, ale pokiaľ nebudeme prenasledovaní, nemusel by to byť až taký problém. V okamihu, kedy sa Schneider rozhodne predstaviť celý tím, počúvam a premýšľam. Zdá sa, že sú tu aj ťažšie povahy - ale to môžem byť aj ja. Na každého platí niečo iné a nanešťastie nebudem mať veľa času nato, aby som každého spoznal lepšie predtým ako sa začne táto misia. Keď napokon odídu z miestnosti a ostaneme tam iba my, pozriem sa na všetkých a vypustím z úst tieto jednoduché slová:
"Tak to som zvedavý, ako to tam dole vyzerá..."

Postavím sa a odchádzam. Cestou do svojej kajuty si pustím ďalšiu pesničku. Keďže väčšinu vecí mám zbalených a nič iné ma tu nečaká, potrebujem si navliecť zbroj. Stále to zaberie najviac času a tak neváham a hneď sa do toho púšťam. Po pravde verím, že ak sa mi podarí dostať sa do nej ako prvý, budem mať dostatok času nato, aby som sa vyskytoval na verejných miestach, kde môžem stretnúť niekoho z nového tímu.

* * *

V hangári, kde sa máme stretnúť som ako prvý. Kto sa na mňa tentoraz pozrie, tak vidí 185 - 190 cm vysokého muža, pomerne s mladou tvárou no jeho pohľad má v sebe ukrytých pomerne mnoho príbehov. Čo však hneď bije do očí je fakt, že Andy je odetý v brnení na ktorom si nejde nevšimnúť dva znaky. Znak Aliancie a znak N7. Táto zbroj hovorí jasnou rečou a častokrát mnohých zaskočí. Okrem toho je možné si všimnúť, že má Andy pripravené hneď tri zbrane. Prvou z nich je útočná puška - M-55 Argus, ktorá je vynikajúca aj na prestrelky vo väčšej vzdialenosti. Druhá zbraň, ktorá je súčasťou Andyho výbavy je M-97 Viper, jedna z najľahších sniperských pušiek, ktorá sa používa hlavne na skupinu viacerých nepriateľov v nepríliš ťažkých zbrojach. Dôvodom, prečo ju Andy má je jej váha, ktorá mu umožňuje aktívne prepínanie sa a postavenie či už v predných alebo zadných líniach. Poslednou zbraňou je plne automatická N7 Eagle, ktorou je možné strieľať aj jednotlivé strely. Vtedy táto zbraň dokáže vyvinúť maximálnu presnosť na krátke a stredné vzdialenosti. Všimnúť si je možné aj granáty a stimpacky pripravené na okamžité použitie.

Stojím opretý o jeden zo stĺpov, počúvam svoju hudbu a prezerám si všetky mapy a informácie, ktoré som k misii dostal. Ak sa niekto z môjho tímu dostaví, pozriem sa jeho smerom a úsmevom ho privítam.

Příprava před bojem

S pokřiveným úsměvem na rtech jsem si vyslechl odpověď na naše otázky. Pokud chtěli nejlepší z nejlepších, rovnou si mohli říct Cerberu, ne? Ale co je mně po tom. Ne, že bych měl ty žluto-černý bastardy rád. Když nám dal kapitán odchod, spokojeně jsem se zvedl a vydal se do své kajuty. Zbraně už jsem měl ve špičkovém stavu, takže jsem se pustil do navlékání své uniformy. Těžká. Dokázala zachytit střepinu granátu a štíty na ní patřily k nejsilnějším v Alianční výzbroji. Vypadal jsem v ní spíše jako tank, nebo jako středověký rytíř, než alianční mariňák. Zbroj ani helma neodhalovaly ani kousek kůže, kromě skleněného průhledu na helmě. Zkontroloval jsem, že je vše v pořádku, než jsem si připnul svou sekundární zbraň. Brokovnice, která už mi několikrát zachránila krk při souboji na krátkou vzdálenost. A útočná puška, která spíše než přesností a rychlostí vynikala svým těžkým kalibrem. Pak jsem si ještě vzal pár tepelných granátů a vydal jsem se do hangáru.

Už při pohledu na našeho poručíka mi bylo jasné, že jsme naprostými protiklady. On zjevně spoléhal na lehkou výstroj a boj z dálky. Já na těžkou a nejraději jsem byl v centru boje. On měl výcvik v N7, já tenhle výcvik nikdy nechtěl udělat. Jeho zbroj je očividně dobře udržovaná. Oproti té mé, na které jsou vidět jizvy a ano, i kousance od bojů s Reapery. A sem tam skvrna krve. Postavil jsem se před Andyho a zasalutoval. "Specialista Alex Hodges se hlásí do služby. Něco, co byste chtěl vědět, pane?" Nezněl jsem sice servilně, ale přeci jen na mě udělal dojem. Jeho pohled o hodně věcech vypovídal. A mé oči skoro nebyly vidět skrze průzor.

Prvý rozhovor

Strategická príprava na misiu a obsiahnutie čo najväčšieho počtu informácií je pre mňa jednou z kľúčových vecí na ktoré si potrpím. Na druhej strane ešte dôležitejšia vec ako to je môj tím. Každý tím je tak silný ako jeho najslabší jedinec. V súčasnej zostave, kedy mi boli predstavení všetci špecialisti to vyzerá na veľmi pokrokovú zostavu čomu sa samozrejme teším. Najdôležitejším faktorom zo všetkých je však vzájomná dôvera. Bez nej to nepôjde. Bez dôvery nie je spolupráca a bez spolupráce nastávajú problémy.

Ako prvý po mne prichádza do hangáru Alexander Hodges. Sledujem ho z diaľky, pretože jeho kroky sa ozývajú po celom hangári. Jeho zbroj jasne ukazuje to, že je to ozajstný muž činu. Vzbudzuje to u mňa rešpekt a zároveň to vo mne vzbudzuje spokojnosť. Všímam si jeho zbrane a zároveň už hneď premýšľam nad prvými kombináciami v bojoch. Keď zosadneme a ocitneme sa na bojisku, rozhoduje každá sekunda.

Keď sa predstavil a zasalutoval, s rešpektom som zasalutoval naspäť:
"Pozerám, že tvoja zbroj si prešla mnohým, niekedy mi o tom budeš musieť porozprávať. Zaujíma ma však prečo si sa rozhodol pre túto misiu. Čo ťa ťahá späť na Zem?"

ZADÁNÍ MISE + PŘÍPRAVA

Těch pár minut co jsme čekaly mi přišlo jako věčnost. Nejhorší je čekat a nevědět vlastně na co. Samozřejmě čekáme na nějakého velitele nebo někoho kdo nám řekne proč jsme tady, ale právě to proč jsme tady mi dělá největší starosti. Jak se tak koukám po svých kolezých, tak je jasné že to bude něco velkého, protože každý z nich mi přijde jako někdo kdo toho už určitě dost zažil. No co, uvidíme...

Ještě chvilku to trvalo, ale najednou se konečně otevřeli dveře. Dovnitř napřed vešlo několik letců a až poté nějaký důstojník, kapitán. "Zdravím pane". Uctivě kývnu a pozorně poslouchám co náš velící říká. Během toho se mi na tváři objevuje mírně překvapený, možná i trošku naštvaný výraz. Máme v podstatě obětovat kdo ví kolik mužů jen pro to abychom zachránily jednu ženskou? To mi přijde dost uhozené.

Samozřejmě jsem toho už zažila dost, lidé kolem umírali.. Ale nechat někoho zemřít záměrně, to se mi prostě nelíbí. Kdyť ty chlapy by mohli bojovat, pomáhat tak dlouho jakby to jen šlo. A místo toho dávají vsázku své životy, kvůli záchraně nějaké vědkyně. Můžeme vůbec říc zda je ona ještě v pořádku? A bude tady pak aspoň k něčemu? Zavrtím hlavou a tiše si povzdychnu, nic však neříkám. Místo toho poslouchám dotazy svých kolegů a kapitánovy odpovědi. Zřejmě nejsem jediná kdo o tomhle pochybuje.

Nakonec je zaveleno k rozchodu. Zvednu se, zasalutuji a ihned zamířím pro své věci abych se mohla pořádně připravit. Kontroluji si munici, stav zbraní, své zbroje i ostatního vybavení. Když se ujistím že je vše v pořádku tak si obléknu zbroj a nasadím si své hledí. Do pouzdra u pasu dám svou pistoli (M-5 Phalanx) a klasicky na zádech nechám svou odstřelovací pušku (M-92 Mantis, s upraveným zásobníkem na 15 střel). Ještě jednou se ujistím že mám vše a pak už vyrážím do hangáru, kde čekají Tanner a Hodges. "Emma Hill, připravena na misi pane". Řeknu Tannerovi a Hodgesovi kývnu na pozdrav. "Pěkná hračka.." Pronesu s úsměvem když si všimnu co u sebe velitel má (narážka na tu M-97).

Ready for action

Očividně jsem urazil admirála, když jsem řekl, co jsem měl na srdci. Nebo spíš jsem mu skočil do řeči. Nicméně se ale nic nezměnilo. Akorát řekl, že když budeme spolupracovat, tak se vrátíme zpět. Jo jasně, leda hovno. A ta polovina mariňáků spolupracovat nebude, když tam zařvou ještě před přistáním, nebo jak? Takové věci mě vždy dokáži akorát vytočit. Proto jsem radši jen sklopil hlavu a čekal, co z něj ještě vypadne. Víceméně nic. Všechny nás představil a prozradil nám, kdo co umí a v čem vyniká. Asi si budu muset udělat nějakou další specializaci, bleskne mi hlavou. Pak už nám jen řekl, že máme hodinu na přípravy. Spolu s ostatními jsem vstal, zasalutoval a odešel se připravit na akci.

Zamířil jsem rovnou do zbrojnice, kde jsou i další vojáci a chystají se na akci. Přešel jsem ke své skříňce a vytáhl střední bojovou zbroj pro komanda N7. Jsem sice technik, ale to neznamená, že se musím držet někde zalezlej. K tomu brokovnici M-22 Eviscerator. Nemůžu si pomoct, brokovnice prostě miluji. Dále pistoli M-77 Paladin. Nakonec přes sebe přetáhnu pás granátu. Tři thermální, tři šokové. Sotva jsem to všechno na sebe naházel, zablikal na mě omnitool, že můj droid je připraven do akce. Paráda. Poslal jsem jej, ať mě čeká před hangárem, kde byl sraz.

Když jsem vlezl do hangáru, droid se ke mě připojil a společně jsme zamířili k těm několika, které jsem poznal. Celkem zajímavá kombinace, voják v N7 zbroji, rudovlasá odstřelovačka a tank.
"Pánové, slečno," kývnu na pozdrav, když se připojím se svým společníkem ke skupině. "Nepotíš se v tom?" zaklepal jsem na ten tank, když jsem si ho prohlídl zblízka.

No není krásně na tom světě?

Nechám kluky, ať si to mezi sebou vyřídí. Teď rozhodně není čas na přeměřování penisů, ale oni si na to vždycky jako zázrakem čas najdou! Na Schneiderovu odpověď, jak se dostaneme zpět, jen přikývnu, že rozumím. Když nás rozpustí, počkám, až vstane Hodges a odolám pokušení naklonit hlavu ke straně, když se mu dívám na zadek. Pak se zvednu i já.

Cestou do kajuty přemýšlím, že jsem jediný biotik v jednotce. No to je výborný, doufám, že dostanu zase migrénu, mrmlám v duchu, zatímco se oblékám do zbroje. Spoléhám na to, že většinu přímých zásahů schytají ti ostatní, až se přede mě budou hrdinsky vrhat, proto si vezmu jen M-5 Phalanx a Acolyte. Ujistím se, že mám pořádnou zásobu medi-gelu, abych mohla v boji všem pořádně pofoukat bolístky.

Do hangáru dorazím jako poslední, ale stejně pořád čekáme na letku. "No vy jste teda gang," řeknu familiárně místo pozdravu. Tannerovi zasalutuji, ale po mém řádění s pastou už jsme tak na druhé metě. Hodgesovi v té zbroji nebyl pořádně vidět zadek a okukovat pozadí velitele jednotky se přeci nehodí. A ten technik vypadal, že je mu tak čtrnáct, no ještě mě zavřou! "Já se potím, jen se na něj koukám," řeknu, když Mayers poklepe na Hodgesovu zbroj.

Gang bláznů

Pobaveně jsem se zasmál nad Tannerovou poznámkou. „Nebudu tě nudit detaily, ale ta zbroj i já jsme si prošli Válkou o Eden Prime. Gethové jí dali hodně zabrat.“ Zamručel jsem. „Proč jsem se rozhodl vrátit na Zemi, heh? No… asi to je netradiční důvod. Ale tipuji, že Reapeři sem posílají své nejlepší jednotky. A já si chci pořádně užít trochu rvačky.“ Kdybych na sobě neměl helmu, byl by vidět můj široký úsměv. Ale to už se k nám blížil zbytek týmu. Kývnul jsem na pozdrav Hillové a zamračil se na Danteho, když mi zaklepal na zbroj. „Dante a jeho Inferno, hm? Vzhledem k tomu, kolikrát mi tahle zbraň zachránila krk, s trochou potu vydržím.“ A pak jsem upřel pohled na Ailu. „Jo, holky jsou ze mě spocený furt.“ Zamručel jsem. „Většinou hrůzou.“ Dodal jsem si tiše pro sebe, ale tak, aby to každý slyšel.

V hangáru

"Tak přece nebudu trhat partu," odpovím na Hodgesovu poznámku o pocení pobaveně. "Teď ti nemusí život zachraňovat jen ta zbroj, teď máte i mě, abych vám pofoukala bebíčka," dodám. Samozřejmě, pokud vás zasáhne raketa země-vzduch, tak vám už nepomůže ani nejlepší medik. Prohrábnu si vlasy a prohlédnu si tu nesourodou partu. Jestli máme přežít, musíme pracovat a dýchat jako jeden muž. Nejsem si jistá, jestli to dokážeme.

"Už jste někdy byli na mise proti Reaperům?" zeptám se. Vlastně o nich nic nevím. Mohli je teprve nedávno stáhnout z ostatních základen a nemuseli Reapera nebo Collectora v životě ani vidět. Poslední, co na misi potřebuju, je panická ataka sotva přistaneme.

Všetci sú pripravení

"Eden Prime, to obdobie si pamätám dobre, vtedy sme s tímom naháňali jedného krogana.. ale o tom inokedy," dopoviem, keď vidím prichádzať ďalšieho člena našej posádky. Hodges ako sa zdá je bojovníkom ako aj telom tak aj mysľou.

Emma Hill - človek, na ktorého sa budeme dosť spoliehať a ktorý nám bude kryť naše zadky. Na jej pozdrav automaticky zareagujem a zároveň sledujem jej výbavu (okrem iného).

"Oproti M-92-jke je to fakt iba hračka," opätujem kompliment. Pravdou je, že poriadne zbroje a mocné štíty neprerazí. Nato je oveľa lepšia M-92 a preto som rád, že ju máme v našej parte.

Tretím príchodzím je Mayers. Až keď som uvidel jeho zbroj vtedy som si uvedomil, odkiaľ ho poznám. Jemu ako aj pár ďalším ľuďom som zasadal v komisii pri skúškach. Sám viem, že je to jedna z najťažších vecí s ktorou sa môže vojak stretnúť a preto sa nedivím, že ma nepoznal. Jeho tréning som neviedol. Z jeho výbavy sa dá súdiť, že je orientovaný na boj zblízka, rovnako je však našou technickou podporou. Zaklopanie na helmu nekomentujem, iba sledujem ako sa to vyvinie.

Celú túto situáciu však medzičasom sleduje a aj sa do nej zapojí štvrtá príchodzia. Ako sa zdá, táto bude najviac ukecaná, čo je dobre. Ako medička častokrát potrebuje človeka udržať pri živote nie len medigelmi, ale aj dobrou náladou. Čo sa týka jej biotických schopností, som rád, že aspoň niekto ich z nás ovláda.

V si skladám formácie na rôzne situácie, keď ma z premýšľania vytrhne otázka ohľadom Reaperov.

"Prvý krát som sa stretol s Reaperom v bitke o Citadelu, avšak skôr ako s Reaperom som bojoval vo vnútri. Druhý krát v New Yorku po útoku na Zem, bol som tam zopár dní, zažil som si tam peklo no nakoniec ma povolali sem... rozhodne to nie je nič na čo budem rád spomínať. A čo vy ostatní?"

2186 CE
Alianční křižník "Liberty", hangár
19:15 Zemského času

Zatímco spolu mluvíte, přicházejí do hangáru další vojáci a nastupují do menších přenosných stíhaček, které je mají vysadit na zemi. Jsou to většinou nízké šarže a je vám jasné, že to bylo to postradatelné maso, o kterém Schneider mluvil.

"Vy jste ti, co mají zachránit Sowrickovou?" ozve se za vámi žoviálně. Když se otočíte, stojí tam nízký mužík, který může mít maximálně metr a půl. Ale vykračuje si to se sebejistoto vyhrazenou králům. "Poletíte se mnou. Tamhle kluci jsou náš eskort," řekne a rukou mávne směrem ke skupince čtyř mužů, kteří nastupují do bojových stíhaček. "Tak honem, " popožene vás do jedné z nákladních stíhaček. Počká, až si všichni posedáte a připoutáte, ale to už se otevírají dveře hangáru. Všechny stíhačky se postupně odlepí od země a vyletí ven.

Je to boj. Brzy se oddělíte od klubka ostatních stíhaček a tak vidíte, jak je Reaperové jednu po druhé sestřelují. Osamocené bojové stíhačky odežene vaše eskorta, ale i tak je jasné, že vás nebude možné vysadit přímo v Muzeu. "Přistanu dva kilometry od základny, zbytek budete muset jít pěšky!" oznamuje vás hlasitě váš pilot, jehož jméno jste ani nestačili zjistit. Přistane na bývalém fotbalovém hřišti, co nejblíže v rohu, abyste měli nějaké krytí. "Hodně štěstí!" popřeje vám každému individuálně, když vyskakuje.

Jakmile jste všichni venku, zase odletí. Jste sami, v dálce slyšíte štěkavý zvuk samopalů.

První rande

Nad Ailaninou otázkou jsem chvíli přemítal. "No, ve válce o Eden Prime byli jenom Huskové a Gheti. Ghetové tam byli větší hajzlové, většinou jsem bojoval proti nim. A poslední dobou jsem byl nasazovanej hlavně proti Kerberu, i když občas jsem si zalaškoval s pár Reapery." Přikývl jsem.

V tom se za námi objevil skrček. No, oproti mně. Pobaveně jsem se usmál. "Já nevěděl, že používáme místo dělových koulí a raket lidi. Kam ten svět běží..." Potřásl jsem nevěřícně hlavou a pak s chechotem nastoupil do raketoplánu tak, abych byl první, kdo vystoupí. Heavy by měl být vždycky vepředu, ne? Alespoň Kerberus to tak dělával a při akcích proti nim ty výhody byly zjevné. Jak já Atlas mechy nesnášel...

Netrvalo dlouho a přistáli jsme. Vyloženě jsem cítil adrenalin v krevním řečišti, když jsem slyšel střelbu samopalů a řev reaperů. Už teď jsem se musel krotit, abych se nezačal natěšeně pochechtávat. Jo, s krogany jsem si rozuměl hodně.
Jakmile jsme dosedli, vyskočil jsem z raketoplánu a s kulometem v ruce se začal rozhlížet po nepřátelech. "Tak jakej je plán, šéfe?" Prohodil jsem k Andymu, zatímco jsem stále kontroloval perimetr.

Nohami pevne na Zemi

Čas na stanici ubiehal rýchlo. Nestihli sme si toho veľa povedať, keď sme sa v jednom okamihu ocitli v stíhačke. Podvedome dohliadam, aby si každý pred pristátim nasadil helmu. V pozadí mi hrá ďalšia pesnička. Nechce sa veľmi sústrediť nato ako kvôli jednej žene umiera toľko veľa vojakov. Rovnako nechcem, aby sa nato sústredil niekto z tímu.

"To čo sa deje na Zemi je peklo," začnem rozprávať celej posádke, "... Shepard nás všetkých varoval a aj tak to dopadlo tak ako to dopadlo. Na Zemi ako aj na ostatných planétach sa bojuje. Nie je to vojna o územie. Reaperi sa nás nesnažia podmaniť si. Snažia sa nás vyhladiť."

Odkašlem si a pokračujem ďalej.

"Neviem detaily o tom akým spôsobom je táto vedkyňa dôležitá, no určite vie niečo, čo pomôže v bojoch proti reaperom. Vidím medzi nami skúsených a bojmi ošľahaných vojakov. Nie nadarmo si nás povolali. Náhoda to určite nie je a preto ani my nesmieme nechať nič na náhodu. Celá táto misia je priveľmi dôležitá, aby sme si dovolili zlyhanie."

Postavím sa a začnem sa prechádzať medzi Vami.

"Od okamihu kedy stúpime nohou na Zem musíme byť pripravení nato, že nás bude chcieť niekto zabiť. Nepoľavujte z pozornosti, vždy sledujte okolie a buďte pripravení na to najhoršie. V tomto pekle na Zemi sa budeme musieť spoľahnúť iba na seba a budeme si musieť maximálne dôverovať. Ak niekomu poviem zohni sa, urob to hneď, pretože pravdepodobne pol sekundu nato vystrelím tvojim smerom, aby som zneškodnil nepriateľa za tvojím chrbtom.

Sledujem posádku a uvedomujem si, že veriť niekomu na život a na smrť po tak krátkom čase môže byť náročné. No inej možnosti niet.

"Vždy sa budeme pohybovať v základnej formácií, pokiaľ nenariadim ináč. Hodges, ty pôjdeš ako prvý. Prvý budeš útočiť ty, získaš nám trochu času. Mayers ty pôjdeš ako druhý. Tvojou úlohou je hlavne sledovať okolie, míny a prípade útoku sa budeš snažiť zneškodniť nepriateľove štíty. Hämäläinen, ako jediná medička a biotička budeš kryť pomocou štítov tých, ktorí to budú potrebovať. Ak sa vyskytne príležitosť a čas, podľa uváženia používaj aj iné schopnosti. Hill, keď ti Hodges získa trochu času, nájdi si vhodné miesto a priprav sa. Budeš naša hlavná úderná jednotka. Nakoniec ja pôjdem ako posledný, s útočnou puškou a budem podporovať tvoju streľbu. Rovnako budem na konci z dôvodu, ak by nás niekto napadol zozadu."

Vysvetľujem formáciu, ktorá je bežne používaná. Nie je to nič špeciálne no funguje to veľmi dobre. Keď začneme klesať a blížime sa k Zemi, nasadím si helmu a čakám na vysadenie. Z lode vychádzam ako posledný. Nikoho nenechávam za sebou. Nikdy.

"Prajem nám veľa šťastia..." dopoviem a už vyskakujeme.

V rukách mám nabitú útočnú pušku. Každému v spárovaných omnitooloch púšťam mapu, kde im ukazujem vygenerovanú trasu ktorou pôjdeme. Zvuk streľby sa šíri okolím prihlasno nato, aby mi nezačal pracovať adrenalín.

"Čakajú nás dva pomalé kilometre. Hodges, sleduj mapu a pomaly sa začnime presúvať. Oči na stopkách."

Proslov a rande; jediné věci, co žena potřebuje

Spolknu poznámku o výšce našeho pilota a nastoupím jako jedna z posledních. Když vyletíme, na chvilku zavřu oči, jak očekávám nával bolesti hlavy, ale naštěstí se nic nestane. Otevřu oči zrovna ve chvíli, kdy se oddělujeme od hejna a jednu ze stíhaček rozpůli načervenalý laser. Naprázdno polknu, ale to už moji pozornost odvede Tannerův proslov.

Přikývnu. Ráda bych k tomuhle přistupovala jako k jako každé druhé misi, ale tak to bohužel nepůjde. Když ji přistaneme, s díky přijmu přání našeho pilota a počkám, až vystoupí Hodges a Mayers, abych mohla vyskočit ze stíhačky za nimi. "Dobré ráno, Země," zamumlám si pro sebe, ale díky vysílačkám v našich helmách mě ostatní dokonale slyší.

Jsem připravena okamžitě vytvořit obrané štíty, ale zdá se, že to prozatím nebude potřeba. Beze slova tedy poslouchám štěkot střelby.

WELCOME HOME

Jen jsem se pousmál nad odpovědí našeho obrněného kolosu a opřel se o nějaké krabice co byly hned vedle. Takže tohle je můj novej tým? Zajímavá a povedená kombinace lidí a dovedností. Všiml jsem si, že si mě náš velitel trochu prohlížel. Nevím proč, ale mám pocit, že jsem ten jeho obličej už někde viděl. Ale kde? Teď to nebudu řešit.
Když pak přišla otázka ohledně reaprů a jestli jsme se s nimi setkali, nic jsem neřekl. Ano, setkal jsem se s nimi, ale nechci o tom mluvit. Teď ještě ne.

Konečně přišel náš pilot. Musím říct, že jsem slyšel, že piloti jsou menší, aby se do těch stíhaček vlezli, ale tohle bylo trochu moc. Nepotřebuje podprdelník, aby viděl přes palubku? Radši jsem to nijak nekomentoval a rychle zapadl do našeho letounu a dron zaletěl za mnou a ustáli se v rohu.
Nevím jak dlouho jsme letěli, ani jestli to ty doprovodné stíhačky zvládly. Neměl jsem odvahu se podívat. Nepřišlo mi to jako správné poslat čtyři chlapy na smrt jen abychom mohli přistát. Radši jsem se zaposlouchal do skladby, která hrála našemu veliteli zatímco nám vysvětloval situaci a postup. Vztyčeným palcem jsem ukázal, že rozumím a nasadil si přilbu. Tohle bude dlouhý den.

Když jsme přistáli, vyběhl jsem hned za Alexem a zaujal místo po boku lodi, abych kryl ostatní. Dron udělal to samé, akorát o kousek výš a na druhé straně lodi. „A je to tady,“ pronesl jsem si pro sebe.

ZEMĚ
fotbalové hřiště

Pomalu jste postupovali přeš hřiště, v dáli jste slyšeli zvuk boje. Došli jste asi do poloviny hřiště, když jste zaslechli hlasitý výkřik, který se vám zaryl do uší jako tisíc jehel. Ze severní části pozemku se přibližovala banshee, Reapery zmutovaná asari. Pohybovala se pomalu a obezřetně, jako by čekala, až první zaútočíte.

Pak znovu zaječí a za banshee se vynoří skupina husků. Napočítáte jich sedm. Není to moc velká skupinka, nejspíš jenom prohledávají okolí. Ale jestli banshee nepřestane ječet, brzy přiláká i další bojovníky. Na kamerách jste často viděli kanibaly, zmutované batariany, kteří banshee a husky doprovázeli. Rozhodně by nebylo příjemné s nimi teď bojovat.

Pripraviť sa, pozor, páľ!

Dali sme sa do pohyby a pravdu povediac netrvalo dlho a naša misia sa okamžite skomplikovala. Banshee, ako ju označujú vojaci je jedným z najnepríjemnejších protivníkov, ktorému môžeme čeliť. V okamihu, kedy sme ju začuli a uvideli, sme si veľmi dobre uvedomili, že nás vidí. Aj keď sa pohybuje pomaly je to iba klam. Dokáže sa totižto dostatočne smrteľne teleportovať. Svojim krikom prilákala niekoľko huskov. Podarilo sa mi ich narátať sedem.

"Toto je zlé. Hill a ja ju musíme zneškodniť. Ostatní, pripravte sa nato, že sa tu začne premiestňovať. Ak bude bližšie, spustite paľbu a nedovoľte jej prísť bližšie," takto zneli moje prvé bojové rozkazy. Adrenalín mi začal prúdiť telom. Vždy, keď som započul zvuk tejto zmutovanej príšery mi tuhla krv v žilách. Viem, že na sniperku nebude čas a preto som ani veľmi nepremýšľal na výmene zbrane. Zamieril som a čakám na výstrel Emmy. Tá potrebuje tú najčistejšiu strelu. Za ňou môže nasledovať moje paľba. Obávam sa aj huskov, ale na tých máme ešte trochu času.

ZEMĚ
Rychleji, než by jeden chtěl

Tannerův kompliment opětuji lehkým úsměvem. Každá zbraň má své využití. Tam, kde selhává jedna, druhá boduje a naopak. Stejně tak to platí o jednotlivých členech týmu. Možná bude chvíli trvat, než si zvykneme jeden na druhého, možná nás to z počátku bude i něco stát, ale jsem si jistá, že to nebude trvat dlouho. S nebezpečím za zadkem se každý učí velice rychle a pokud bude náš poručík – komandér schopný velitel, mělo by se to obejít bez velkých komplikací.

Přicházejícímu Mayersovi kývnu na pozdrav, ale větší pozornost věnuji droidu, jenž ho doprovází. Nejsem sice zběhlá ve vytváření těchto šikovných srandiček, ale nějaké technické znalosti přeci jen mám, a proto práci dostatečně oceňuji. Zajímalo by mě jen, co přesně umí, ale než se rozhoupu zeptat, dorazí poslední členka týmu, jejíž jméno si za boha nemůžu vybavit. No, stejně to nejspíš brzy zjistím v boji.

Zatímco si ostatní společně vykládají, ať už přátelsky nebo rozhořčeně, já zůstávám celou dobu zticha a spíše pozorně poslouchám, napůl zahloubaná do vlastních myšlenek. Nemám nijak chuť se do rozhovoru zapojovat, je před námi důležitý úkol, který rozhodně nebude jednoduchý a já nejsem zrovna typ, jehož by celá situace nechávala chladnou. Na rozdíl tady od našeho lidského krogana Hodgese, kterého to vysloveně baví. Koneckonců, bude nejspíš jeden z posledních stojících na nohou, pokud se všechno posere.

Ze zamyšlení mě vytrhne sarkastická otázka malého mariňáka. Pilota, jak se vzápětí ukázalo. Našeho. Jeho vzhled a výšku nijak nesoudím, naopak. Tenhle člověk má za sebou možná nejtvrdší výcvik z nás všech, a sice díky lidem, jako je tady Hodges, který si neodpustil pichlavou poznámku. Pocítila jsem vlnu nevůle, moc dobře znám tyhle průpovídky. Abych ale nemusela dát nic najevo, otočila jsem se a mezi prvními vykročila ke stíhačce. Aby už to bylo za námi.

Již samotný let byl drsný. Ani jsme nestihli přistát a už nás bylo o polovinu méně. Po celou dobu jsem měla zavřené oči, snažila se pravidelně dýchat a soustředit se pouze na svůj úkol. Tannerovu hudbu jsem nevnímala, i když by se mi za jiných okolností jistě líbila. Jeho proslov jsem si však ukládala do paměti slovo od slova. Proto, když přišlo na věc a my byli nuceni přistát 2km od základny na fotbalovém hřišti, vyskočila jsem ven a rovnou se zařadila na své příslušné místo.

A je to tady. New York. Jindy rušné kosmopolitní město plné všemocných emocí, nyní pouze s převládajícím strachem a depresí. Těžká atmosféra mě téměř praští do prsou, zvlášť když nechám proklouznout myšlenku na matku, která se tady někde skrývá, pokud je ještě na živu. Ale vzápětí ji opět zaženu. Strach je faktor, který dokáže jednoho udržet při životě, ale když se mu povolí uzda až moc, nezbude co udržovat.

Pomalu postupujeme skrze hřiště, když v tom se najednou ozve hlasitý výkřik, při němž naskakuje husí kůže. Jeho zdroj, banshee, putující z druhé strany, svolává další nepřátele a pokud nepřestane ječet, budeme v opravdu velkém maléru. Má chvíle tedy nadešla.

Zdejší terén je ale pro snipera dosti nevýhodný. Není zde jediného vyvýšeného místa, odkud bych mohla krásně střelit, a proto alespoň zakleknu, abych měla větší stabilitu a mohla na zmutovanou asari lépe zaměřit. Jakmile jsem si v tom kratičkém okamžiku jistá, že je její hlava přesně na zaměřovacím kříži, zadržím dech a vystřelím.

Návštěva

Jakmile banshee zaječí, trhnu sebou a otočím se k ní čelem. Její hlas se mi zaryl do ušních bubínků a já čekám, jestli mi to spustí tu nechutnou bolest hlavy. Naštěstí mám dneska štěstí, nebo pořád působí ta injekce proti bolesti, kterou jsem si nechala píchnout na Liberty. Vytáhnu zbraň z pouzdra a zamířím.

"Pozor na husky, když se dostanou moc blízko, naruší výbojem štíty," upozorním ostatní, i když doufám, že to většina z nich ví. Postavím se za Emmu, abych přes ní viděla a pokud se banshee rozhodne přemístit, ji mohla i ochránit energetickým polem. Zároveň se snažím sledovat i Tannera, připravena kdykoliv zaštítit i jeho.

Kamarádi

Netrvalo dlouho a potkali jsme první nepřátele. "Ale no tak..." Zamručel jsem zklamaně, když jsem zaslechl řev Banshee, při kterém mi tuhla krev v žilách a rychle jsem se pokusil najít si nějaký objekt, za kterým bych se mohl schovat. Banshee jsem opravdu neměl rád. Běžné kulky jí prakticky nic nedělaly kvůli biotické bariéře. A mé biotické schopnosti se rovnaly schopnostem přejeté krysy. Projektily Banshee se dokázaly propálit zbrojí takřka okamžitě. Proto jsem proti nim jen nerad bojoval. K mému štěstí zde byli i huskové.

Strhl jsem z magnetického zámku svůj N7 Typhoon a zalehl jsem na zem, abych tak nebyl zbytečně velký terč pro Banshee. A pak jsem začal husky kropit dávkami z Typhoonu. "Žerte olovo, šmejdi." Zavrčel jsem do mikrofonu, nehledě na to, že to slyšeli spíše moji spolubojovníci, než mí protivníci. Meh.

První střet

Čekal jsem, že se brzy něco podělá. Ale že tak kolosálně, to jsem fakt nečekal. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Ten křik. Ten budu v noci slýchávat ještě dost dlouho. Otočil jsem se za křikem a ona tam skutečně byla.
"Mrcha..." ujelo mi, když jsem zahlédl postavu té zmutované asari. Nebude trvat dlouho a ten kravál přiláká i spoustu husků a těch kanibalů. Bože, takové komplikace. Zaklekl jsem s rozestupem od Hodgese a dron zaujal místo na druhé straně.
"Nech nějaké i mě!" zasmál jsem se, když kolem proletěly dva projektily z odstřelovaček a pak Hodges rozpoutal peklo. Já musel počkat, až budou o něco blíž, za to pak létali kusy těl do všech stran. Miluju brokovnice.

ZEMĚ
fotbalové hřiště

Emma vystřelila a střela zasáhla svůj cíl. Bohužel, biotické pole banshee střelu zastavilo, nezasáhla tedy její hlavu. Banshee se pokrčila a zaječela, ve stejnou chvíli začali Hodges a Mayers pálit. Banshee se teleportovala a objevila se dva metry po levici Aily a Emmy. Z těla jí vyšel biotický výboj, který porazil téměř celou vaší skupinu na zem, kromě biotičky a odstřelovačky - Aila stačila vytvořit biotický štít. Výboj ho sice okamžitě rozbil, ale udržely se na nohou.

Huskové využili chvíle, kdy vás banshee omráčila a svým typickým kolíbavým během se k vám přiblížili. Za chvilku budou natolik blízko, aby vás omráčili svým výbojem. Banshee se začala přibližovat k Emmě, paže nahoře. Věděli jste, že pokud banshee zaútočí zblízka, oběť to většinou na chvilku omráčí a zraní.

Boj

Čekala jsem to. Čekala jsem to a i tak mě to překvapilo. Štít jsem stačila vztyčit na poslední chvíli a jeho roztříštění mi vyrazilo dech, že jsem se musela zapřít nohou, abych nespadla. Štít byl malý, mohl uchránit jen Emmu a mě, ostatní banshee srazila na zem. Otočím se, abych na ostatní viděla a všimnu si přibližujících se husků. "Všichni v pořádku?" ujistím se a nechám Emmu samotnou, abych se mohla věnovat huskům.

Hodges a Mayers dva z nich vyřadili z boje, ale jestli se přiblíží ještě víc, zničí poslední zbytky štítů, které jim zbyli. Vyvolám proto kouli temné energie, jejíž gravitační pole k sobě stáhne další dva husky. Bezmocně začnou poletovat ve vzduchu a pak už není těžké je zastřelit, ať už to udělám já nebo kdokoliv jiný.

Banshee se zatím až nebezpečně přiblížila k Emmě. Cítím se příliš vyčerpaná na to, abych použila další ze svých biotických schopností, tak na to upozorním posunkem toho z vojáků, kteří se z omráčení oklepali jako první.

ZEMĚ
Fotbalové hřiště

Projektil opustil hlaveň pušky. Byla to přesná a precizní střela, bohužel odražená od biotického pole zmutované asari, takže naprosto zbytečná. Naopak přilákala ještě větší pozornost, než jsme chtěli. Vystřelit podruhé tudíž postrádalo smysl, navíc bych to ani nestihla, neboť se banshee rozhodla oplatit laskavost svou návštěvou. Ani jsem se nestačila postavit, když se objevila vedle mne a Aily. Srdce jakoby se mi zastavilo. Aila však rychle zareagovala svou biotickou bariérou, která mi poskytla čas přehodit zbraně.

Bariéra se zhroutila pod biotickým výbojem, jenž zasáhl ostatní členy týmu a omráčil je. I Aila se musela zapřít, jak byl výboj silný. Hned poté mě však nechala samotnou v přítomnosti zmutované asari, aby se pustila do likvidování přibližujících se husků. Mám pocit, jako bych zůstala sama úplně. Ostatní se sice pomalu probouzely, ale byly to až příliš dlouhé vteřiny na to, aby se mohly stát osudné. Do prdele, do prdele, do prdele! Banshee se, ač pomalu, ale přece, přibližovala se zvednutými pažemi. A jelikož nebyla tak daleko, hrozilo, že mě s nimi pořádně přetáhne. Proto se z kleku překulím o kousek dál a hned střílím pokud možno do hlavy. Čekám však, že ani tyhle projektily neprojdou biotickou bariérou.

,,Hodges! Poručíku!“ křičím do mikrofonu ve snaze je probrat a dostat co nejrychleji na nohy. Určitě budou mít proti banshee větší šanci v její zneškodnění z blízka. Jestli mi to čas dovolí, zvednu se na nohy, abych mohla banshee utéct, příp. uskočit, pokud se přiblíží ještě víc.

Valčík s banshee

Z mého rozsévání smrti mě vyrušil bionický výboj od banshee. Byl jsem už na zemi, takže nedošlo k tvrdšímu poškození. Ale i tak mi vyrazil Typhoon z ruky a na chvíli mě omráčil. I když jsem se z toho probral rychle, huskové už byli poblíž. A banshee ještě blíž. Zaregistroval jsem, jak na nás volá Emma. "Vždyť už jdu, mami..." Zavrčel jsem suše a ztěžka se zvedl a chvíli přemýšlel nad svými možnostmi. Typhoon nebyl přesná zbraň a jeho zpětný ráz by mi teď vyrazil zuby i přes helmu. Nehledě na to, že bych pravděpodobně spíše trefil Emmu. Piranha sice měla malý zpětný ráz, ale byla dělaná proti hordám husků, ne proti jednotlivým cílům. A ve své neskonalé dokonalosti jsem se sebou neměl pistoli.

A tak jsem se rozhodl rychle. "Kryj mi prdel, Alighieri." Zamručel jsem k Dantovi a ze země vzal Typhoon. Byla to těžká zbraň. Nejen kadencí, ale i vahou. A odolná k tomu. Mimoto jsem nerad používal omniblade. Jo jo, banshee je smrtelně nebezpečná na blízko. Ale to já taky. A doufal jsem, že se soustředí na Emmu a nevšimne si mě. A tak jsem se k ní rozeběhl, odhodlaný ji umlátit Typhoonem. Elegantní, že?

Velkolepé přivítání
Země - fotbalové hřiště

Žel se nám s Emmou nepodaří Banshee zneškodnit na místě. Na to je ta potvora moc odolná. Místo toho se hned přemístí k nám a prásk, ležím na zádech v hnusné hlíně. Když se proberu, vyplivnu kousek zeminy z úst a převalím se bokem zpátky na nohy. Nejprve se rychle rozhlédnu, abych zhodnotil situaci. Instinkt mě vede automaticky ke krytí Hillové, ale než stačím zamířit, uvidím pohotovějšího Hodgese. Tím se moje angažování stalo nebezpečné. V čistém výstřelu mi poletovalo moc členů týmu. Na zlomek vteřiny mi proletí hlavou úděs, když si odvodím jeho stávající strategii, ale je to velký kluk a zkušený voják. Místo hodnocení relevantnosti různých využití Typhoonu tedy okamžitě nahradím jeho pozici vpředu.

Začnu pálit na zbývající (tři?) husky blížící se k nám a tím podpořím Danteho střelbu. Využívám toho, že na rozdíl od něj nemusím čekat, až se přiblíží na dosah brokovnice.

Přivítání

Miluju tyhle okamžiky. Jednu chvílí svíráte v hledí huska a vzápětí ležíte ksichtem v trávě. Podělaní biotici a ty jejich schopnosti. A k tomu takové krásné zvonění v uších a rozmazané vidění. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a párkrát se lehce praštil do přilby, abych zahnal barevné kola. Povedlo se, ale to už mi ve vysílačce praská Hodges.
"Běž do prdele!" odsekl mu a otočil jsem se na Banshee. Je skoro u Emmy. Hodges na ni nabíhá. Tohle by mu mělo pomoct. Namířil jsem na Banshee rukou s omni-toolem a sevřel pěst. Na Banshee se najednou objevil elektronický výboj, který by ji měl o dost seslabit bariéru. (overload)
"Naklep ji prdel!" ozvel jsem se znovu do skupinové vysílačky a při tom jsem sundal z opasku jeden obranný granát a hodil ho do skupiny husků. To by je mohlo trochu pocuchat.

ZEMĚ
fotbalové hřiště

Banshee byla zaměstaná Emmou, ale jakmile Dante vyrušil štíty, otočila se a všimla si Hodgese. Stačila se teleportovat dřív, než na ní mohl zaútočit, ale dostal ji od Emmy. Banshee se mezitím objevila za husky, na které střílel Tanner. Některé střely zasáhly i jí. Než se stačila vzpamatovat, mezi husky přistál Danteho granát a vybuch, odhazujíc mrtvoly husků a smrtelně zraňujíc Banshee.

Na chvilku zavládlo až ohlušující ticho. Banshee posmrtně škubala noha a v hlavě vám bzučelo po jejím křiku, ale to vás nemuselo znepokojovat. Náhle se znovu ozval štěkavý zvuk střelby, tentokrát mnohem blíž než předtím. Něko nejspíš ustupoval a potřeboval pomoc. Podle zvuku jste ale mohli usoudit, že byste museli sejít z plánované trasy, která vás měla zavést do Fort Art.

Mise na prvním místě

Banshee mi vleze přímo do rány, po několika výstřelech následuje Danteho granát a je po boji. Ještě pro úplnost několika mířenými ranami sestřelím dva husky levitující kolem koule černé energie. "Ok. Uvítací výbor máme za sebou. Všichni zkontrolovat své vybavení, zpátky do formace a rychle odsud."

Zběžně pohledem přeletím zbytek týmu. Všichni vypadají v pořádku. Potom však zaslechnu blížící se střelbu. Kurva... Jsou moc daleko na východ. Rychle kouknu na mapu oblasti, která mi naskočí z "omni tools" a s její pomocí na základě svých zkušeností odhadnu přibližné souřadnice ustupujících vojáků. "Alighieri, zkus se napojit na jejich frekvenci. Použij tyhle souřadnice k filtrování ostatních nouzových sinálů." Ukážu mu přibližnou oblast, kde by se aktuálně měli nacházet ustupující vojáci a zároveň ukážu na úsek naší trasy cca v polovině. "Pokud se ti to povede, zaměř jejich ústup na tuhle pozici. Měli bychom tam dorazit za necelých pět minut. Jestli to oni zvládnou do sedmi, můžeme jim poskytnou podporu."

Bod na naší trase jsem vybral záměrně tak, aby tam byli schopni ze své pozice dorazit přibližně ve stejnou dobu co my. Ovšem pod palbou to samozřejmě trvá déle. "Vím, co se vám asi teď honí hlavou. Naše rozkazy však mluví jasně, nesmíse sejít z trasy. Takže Hodges dopředu a pohyb!" Pronesu rozhodným hlasem k vojákům, aby je náhodou nenapadlo stát na místě a polemizovat nad našimi možnostmi. Křik Banshee sem mohl přilákat další potvory.

ZEMĚ
Fotbalové hřiště

Zdá se, že můj zoufalý výkřik postavil tým na nohy, který vzápětí začal jednat. Zatímco jsem tedy střílela do banshee jednu kulku za druhou ve snaze ji alespoň zbrzdit a také pro dobrý pocit, Dante ji oslabil bariéru, aby na ni mohl Hodges naběhnout s typhoonem. Typhoonem jako ruční zbraní. Lehce mne to vyvedlo z míry, ale za ten okamžik zaváhání jsem stihla uznat Hodgesovu improvizaci. Bohužel banshee nezaváhala a stihla se dřív teleportovat, než na ni dopadla první těžká rána. Ale ani její přemístění se nezdařilo, neboť skončila mezi ze všech stran ostřelovanými husky. Ingrediencí navíc přispěl i Dante – s novou přezdívkou Alighieri, kterou si tím podepsal – a bylo po všem. Zůstalo pouze ohlušující ticho s lehkou ozvěnou výkřiku banshee kdesi vzadu v mozku.

Vše se seběhlo tak strašně rychle, že jsem se za tu dobu stihla vlastně jen postavit do pevného postoje a možná zamířit na jednoho z husků, ale střela už zůstala bez zážehu. Všichni byli v pořádku, bez viditelného zranění, což považuji za nepatrné procento úspěchu. Mise ale teprve začíná.

Kousek od nás se ozve přestřelka, bohužel se jevila lehce mimo plánovanou trasu. Opět si vyměním zbraň za odstřelovací pušku, abych byla připravená na nové střetnutí. Jak ale poručík káže, vydáme se na pomoc pouze tehdy, pokud to stihnou pod palbou na určitý bod naší trasy. Tak už to bohužel chodí, nemůžeme zachránit všechny… , pomyslím si, ale kdesi ve mně se přeci jen trochu něco příčí. Tak blízko nám jsou…

Krátce přelétnu pohledem ostatní a se zbraní v ruce a ve střehu čekám jak se rozeběhnou, abych se mohla zařadit na své předposlední místo.

Zataženo, občas huskové.

Kus huska proletí až nebezpečně blízko mě. Tiše zakleju, ale jestli to ostatní slyší, tak stejně nerozumí, nadávám zásadně finsky. Rychle všechny přejedu pohledem, abych se ujistila, že nejsou zranění, ale stejně se raději zeptám nahlas: "Jste všichni v pořádku?" a můj pohled se soustřeďuje hlavně na mužskou část skupiny. Byli to nakonec oni, kdo byli omráčeni Banshee.

Střelba mi na klidu nepřidá, ale Tanner to vyřeší za nás, jak by taky měl. Neodporuju, ale nerozhodně se podívám na Hodgese, který se už jako na základně jevil jako typ, co bude přímým rozkazům odmlouvat už jen z principu. Jestli se na mě podívá, uhnu pohledem, aby si náhodou nemyslel, že bych ho v tom podpořila. Mise je na prvním místě a bůhví kolik vojáků už na Zemi zahynulo. Nemůžeme riskovat krky jenom kvůli další hrstce z nich. Navíc, jestli se jim podaří ustoupit směrem k nám, bude schopni jim pomoct.

S tou myšlekou se dám do pohybu.

Pohyb vpřed

Aniž bych to plánoval, udělal jsem celkem hezkou a chytrou věc. Banshee po zrušení bariéry se přemístila do skupiny husků v domnění, že tam na ní nemůžem. Bohužel v té době už tam můj granát chystal pořádnou neplechu. Výsledkem byly létající kusy husků a Banshee svíjející se ve smrtelné křeči, kterou ukončil náš velitel.
"Ty vole!" zachechtal jsem se do vysílačky a vyměnil zásobník v brokovnici. Dron se obloukem vrátil ke mě a já konečně obhlédl ostatní. Všichni jsme v pohodě a po dotazu naší medičky jsem jen zvedl palec, že jsem OK.

Pak ale přišlo další dění. Střelba. A ne tak daleko od nás. Jenže náš úkol je jasný a potvrdil to i Tanner. I když se mi to příčilo, věděl jsem, že má pravdu. Musíme jít a najít ji. Ona je prioritou číslo jedna. Ostatní jsou jen přijatelné ztráty. Tak to prostě musím brát.
"Rozumím!" řekl jsem a pověsil si brokovnici na záda, abych mohl zkoušet navázat spojení s ustupující jednotkou. Nastavil jsem filtr příchozích zpráv na malý okruh a přibližné souřadnice, které mi Tanner ukázal a zkusil se s nimi spojit.
"Neznámému ustupujícímu družstvu, tady skupina pod vedením Tannera. Pokud se dostanete do sedmi minut na tuto pozici, tak jsme schopni vám poskytnout podporu. Opakuji..." snad mé zprávy zachytí a budou tam.

ZEMĚ
mezi zříceninami

Jako odpověď na Danteho zprávu přichází pouze šum, ale podle zvuku střelby by se zdálo, že kdokoliv teď bojuje, mění směr. Můžete tedy jen doufat v to, že se jim podaří dostat na místo střetu včas, abyste jim mohli poskytnout podporu a kdoví, možná i oni budou schopni vám nějaký způsobem pomoct. Na Zemi je každá zbraň navíc dobrá.

Z fotbalového hřiště sejdete mezi zříceniny kdysi vysokých budov. Pod nohama vám křupe suť, a když to pořádně foukne, zdá se, jako by se zříceniny nakláněly. Není to příjemný pohled ani pocit, doprovázený střelbou, která se zdá být blíž a blíž.

Po sedmi minutách přesně narazíte na křižovatku mezi, jako by někdo ze staré silnici odhrnul suť, aby byla stále průchozí. Asi dvacet metrů od vás nalevo se objeví skupina tří vojáků, kteří ustupují pozadu a střílejí na nepřítele, který je pro vás stále neviditelný.

Muž, který je k vám nejblíž, si vás všimne a na okamžik spustí oči z nepřítele. V odpověď přijde salva, která ho zasáhne do ramene takovou silou, až ho to odhodí. Jeho dva spolubojovníci ho okamžitě popadnout a zatímco stále střílejí na nepřítele, odtáhnou ho do relativního bezpečí zpola zbořené budovy.

O sekundu později zpoza rohu vyjdou dva kanibalové, kteří stále přerušovaně střílejí na vojáky v krytu. Zatím si vás nevšimli.

ZEMĚ
Mezi zříceninami

Neznámá skupina se sice neozvala, ale dle šumění vycházejícího z Danteho omni-toolu šlo usoudit, že naši zprávu zachytili. Nejspíš. Prosím, buďte tam včas. Pomyslím si. Zemřelo zde již mnoho lidí. Ať už civilistů nebo vojáků a pokud to takhle bude pokračovat, nezbude zde nikdo, kdo by bojoval. S tímhle tokem myšlenek se opět dostávám k mámě. Nikdy v životě bych neřekla, že mi bude tolik chybět, jako teď, když se ocitám na zničeném místě, kdysi známém…

Uff... O něco jsem zakopla. Nejspíš jeden z větších kusů sutin z rozbombardovaných baráků kolem. Groteskně jsem zamávala rukama a zatančila balanční tanec alá nespadni na hubu. A už dost. Musím myslet jasně. Tohle zamyšlení mě může stát život. Pokárám se v duchu a běžím dál, jakoby se nic nestalo. Je ale čím dál těžší nemyslet na to, že ještě před několika lety jsem touhle ulicí dost možná mohla procházet. A teď prostě neexistuje. Místo ní je tu jen tahle pomyslná křižovatka a rozbořené barabizny.

Uběhlo přesně sedm minut. A jako na zavolanou se objeví tři vojáci, stříleje za sebou neviditelného nepřítele. Nejen v duchu se usměji, mám čistou radost, že to stihli, i když vím, že není zdaleka vyhráno. Zvlášť, když to zrovna jeden z nich pěkně schytal, zatímco se ohlížel po nás. My už vás z toho vysekáme. Rychle se rozhlížím po vhodném vyvýšeném místě, ze kterého budu mít krásný výhled na ty nechutné kanibaly, jenž se právě objevili zpoza rohu.

,,Seržante, budu je krýt.“ Nezní to zrovna jako dotaz, ale přeci jen se musím dovolit o svůj záměr. S nachystanou odstřelovací puškou jsem připravena se rychle dostat k onomu místu. Pak už jen zbývá souhlas, zalehnutí, zamíření a ukaž, co v tobě je, Emmo.

Naši noví přátelé.

Běžíme a já doufám, že druhá skupina zaslechne Danteho vysílání. Podle zvuku střelby usoudím, že mění směr a stačí tedy jen doufat, že tím správným směrem. Skoro Dantemu řeknu, ať se zeptá, jestli mají nějaké zraněné, ale pak mi dojde, že neodpovídají.

Jakmile dorazíme na křižovatku, místo, kde jsme se měli sejít, na vteřinu mi poklesnou ramena, protože nikoho nevidím. Ale pak se nalevo od nás objeví tři vojáci, kteří střílejí mezi budovy a snaží se očividně zahnat svého nepřítele. Ulehčeně si povzdechnu, ale pak dávka kulek zasáhne prvního z vojáků a já instikntivně vyběhnu. Pár kulek zasáhne i mě, ale zachytí je můj štít.

Brzy jsem u zraněného vojáka a jeho kolegů. "Jsem medik," vysvětlím. "To tě naučí, čumět na hezký holky, když se máš soustředit na střílení," vyčiním zraněnému, zatímco aplikuju medi-gel. Nad hlavou nám pořád sviští kulky, ale brzy je Emma začne odstřelovat zpátky.

Trosky

na křižovatce, Země
Aila, Eison, Emma, Geeroy, Sharan

Každý jste se na planetu Zemi dostal jinak. Sharan byla jednou z mnoha žoldáků, kteří byli najati Aliancí, aby pomáhali planetu bránit. Eison cítil povinnost propůjčit svoje schopnosti jako spektra. Geeroy byl vyzván svým šéfem, turianským diplomatem, aby se připojil k boji. Všichni tři jste se nešťastně při boji oddělili od své jednotky. Nejdřív se potkali dva turiani, odhodlaní se probojovat na nejbližší základnu, kterou byla Fort Art. Když narazili na asari, neviděli problém v tom, že by se k nim měla přidat. Městem jste postupovali až nebývale klidně.

Když vás napadli tři kanibalové, byli jste si jistí, že vaše štěstí je u konce. Jako zázrakem se vám podařilo jednoho z nich zabít, ale brzy vás jeho dva společníci začali zatlačovat do ulice. Proto jste ani chvíli neváhali, když jste v rádiu zaslechli hlas, který vám radil, kam ustoupit, abyste se mohli setkat a oni neznámí nabídnout podporu. Čert to vem, jestli je to past, neměli jste na vybranou.

Za sedm minut jste na křižovatce mezi vysokými budovami. Všude je suť a budovy se nebezpečně naklánějí. Vašich potenciálních zachránců si první všimne Geeroy a nešťastně pustí na okamžik oči z kanibalů. Jeho nepozornost je okamžitě odměněna zásahem do ramene, který má takovou sílu, až ho to odhodí. Sharan a Eison neváhají, popadnou zraněného a odvlečou ho do krytu zpola zbořené budovy. Brzy se tam objeví žena z jednotky, co vám přišla na pomoc. "Jsem medik," vysvětlí vám Aila. "To tě naučí, čumět na hezký holky, když se máš soustředit na střílení," vyčiní zraněnému, zatímco aplikuje medi-gel.

I Emma se vzdálí od své jednotky, aby se dostala na lepší místo pro odstřelování. Jakmile zasáhne prvního kanibala, zmutovaný batarian zařve a obrátí svoji pozornost od druhé jednotky ve krytu. Pohled mu padne na Tannera, Hodgese a Mayerse, kteří začnou na povel pálit jako jeden muž. Kanibal ovšem střelami zasáhne zeď za nimi, která se zbortí jako domeček karet a zasype muže, kteří nestihli dost rychle zareagovat.

Boj však stále pokračuje.

Překvapení

Geir, Tahrip
mezi mrakodrapy, Země

Tahrip byla na Zemi uvězněna, když započal útok. Teď bylo téměř nemožné se z planety dostat, pokud se nepodařilo najít ty správné pašeráky, kterých bylo pomálu. Společně s Bellou nepotkali za celou dobu ani jednu živou duši, pokud se nepočítali občasní huskové. V dáli byla občas slyšet střelba, ale vždy brzy utichla. Ať už se Tahrip nacházela v jakékoliv části New Yorku, nejspíš se tu moc nebojovalo.

Ten den začal jako každý jiný. Ráno vyrazili na cestu s nejistým cílem, ale ráno se ještě ani nestačilo přehoupnout v poledne, když pod Tahripinou nohou něco nepěkně křuplo. Ozvala se rána, jak na zem dopadla titanová klec a její šrouby se zavrtaly do země, aby se nedala tak lehce zvednout. Klec uvěznila Tahrip a Bellu uvnitř. Kroganka se ani nestačila probrat z překvapení, když zpoza rohu vyšla skupina čtyř mužů. Měli na sobě civilní oblečení, ale v rukou drželi zbraně.

"Ježiši, my chytili krogana," začal se smát jeden z nich.

"Drž hubu. Má s sebou varrena. Slyšel jsem, že se varreni dají upéct. Má na sobě masa, to bude stačit pro všechny," ohradil se další z mužů a odhalil tak důvod, proč byla past nastražena. Ostatní zmlkli a hladově se zadívali na Bellu.

Zatímco se muži rozhodovali, jak se zbavit Tahrip, aniž by jim urvala hlavy, Geira ze zamyšlení vytrhl hlasitý zvuk, jak klec narazila do země. Právě bivakoval v opuštěném mrakodrapu, takže měl perfektní výhled na uvězněnou kroganku a jejího varrena. Kolem klece se pohybovala skupinka, která mu už delší dobu lezla na nervy. Ve snaze najít jídlo už vyhodili do povětří nejednu budovu a tím upoutávali na čtvrť pozornost mutantů.

Pozorovatelna v opustenem mrakodrapu mela sve vyhody a nebyla ani tak nebezpecna, od jistych udelasti kdysi na zacatku jednadvacateho steti americane tyhle mrchy staveli vazne fortelne a ani huskove sem nahoru moc nelezli, cokoli tam nahore jim nejspis nestalo za tech pet set schodu. Kolem a kolem byla to jedna z nejoblibenejsich Geirovych pozorovatelen v okoli... tedy az na tech pet set schodu. Navic ukryt ziskal dalsi body kdyz v jednom z vrchnich pater v kancelari nejakeho hlavouna nasel sejf ve kterem se ukryvala dozivotni zasoba kubanskych doutniku a archaicka a nesmyslne vyzdobena pistole.

Geir sedel v okne za vetrolamem postavenym z nekolika kancelarskych stolu i kdyz mrakodrap byl bytelny a prezil skoro cely rozhodne neprezil bez uhony a vymlacenymi okny nahore pekne foukalo. Zrovna si vychutnaval jeden z doutniku a zabijel chvilku odpocinku uvahami o tom jak se asi invaze dotkla Kubanskeho venkova kdyz ho vyrusi rana rozlehajici si zbytkem zdemlovane ctvrti.

Obr otravene zabruci a natahne se pro dalekohled, moderni pristroj vyvynuty pro organizaci se stejnymi potrebami ale mnohem lepsim financovanim nez vetsina armad okamzite digitalne zaostri, zesvetli a upravi obraz automatickym rozlisenim cilu. Jiste, zase ti ctyri, zadne prekvapeni, oni o tom nejspis nemaji ani potuchy ale v hledacku digitalni kamery taktickeho dalekohledu se zdaleka neocitaji poprve. Otazka co s nimi stale zustavala, jejich chovani nepusobilo prilis duveryhodne a co bylo horsi casto ani prilis chytre, zatim meli spis stesti ale bylo jen otazkou casu nez se dostanou do problemu ze ktereho uz se s pomocim stesteny a nakradenych zbrani nevylizou. Stacilo aby dalekohled zaostril na obsah klece a bylo jasne, ze ten okamzik nejspis prave nadesel.

Geir lehce pozvedl jedno oboci, vetsina lidi by nejspis nepoznala rozdil, dokonce i jeho temer dokonaly dalekohled identifikoval osobu uvnitr klece jako krogana jenze on ztravil mezi krogany dost casu na to aby si byl dostatecne jisty, ze to co vidi je kroganka a to bylo zatracene neobvykle. Ochoceny varren vypadal vedle ni docela normalne, jeho myslenky na chvilku zabloudily zpet na Omegu, jejich zapasy byly skoro stejne popularni jako ty jeho a on dobre vedel jak nezpecny dobre vycviceny varren muze byt. Zato ti idioti tam dole kteri nejspis nikdy nevytahli paty ze zeme tak ti to nevi urcite.

Zabrucel dalsi kletbu tentokrat v kroganstine, kdepak zadny automaticky prekladac vam neda takovy pocit satisfakce jako spravna kroganska kletba, jen vetsina lidi nemela dostatecne hluboky hlas aby zvladla vsechno to vrceni a chrceni, Geir na druhou stranu na to mel opravdu talent ktery navic dlouhodobe peclive piloval whisky a doutniky. Rychle sebral takticky batoh s veskerou svou vybavou a tech par veci ktere si chtel z ukrytu odnest, kdovi kdy a jestli vubec se sem zase vrati a poklusem zamiril k vytahove sachte a spustil se dolu po ocelovem lane zatizenym dole nefunkcnim rychlovytahem. Cesta dolu byla o poznani zabavnejsi nez cesta nahoru.

A otazka co s nimi stale zustavala. Pokud si nasadi helmu nejspis ho ti blbci budou mit za jednoho z mutantu a zacnou rovnou strilet, pokud ne nejspis ho poznaji jako kazdy starsi deseti let na tehle zatracene planete a sance, ze zacnou strilet je take dost velka, ale mozna az po momentu prekvapeni. Do jednoho z ukrytu je odvest stejne nemohl, byl si jisty, ze by mezi zbytkem prezivsich rychle zpusobili problemy. Takze zbyva jen moznost je zastrasit, mozna mu jeho povest prece jen k necemu bude. Podle serioznich medii byl Geir Bjornhofsen lhar, podvodnik, trestany zlocinec a predevsim padouch sportu a planety vubec. Bulvar ho miloval a dotahl to jeste mnohem dal a tak byl podle potreby cimkoli cokoli od sileneho a nebezpecneho geneticky upraveneho biotickeho zabijaka az po amoralniho zloducha tajne vytvoreneho ani-biotickymi extremisty k tomu aby zpusobil vlnu nenavisti vuci biotikum.
Pravda doba jeho nejvetsi celosvetove "popularity" byla pred dobrymi deseti lety ale kdykoli doslo na okurkovou sezonu media se k nejznamejsimu padouchovi s oblibou vracela casto s zcela smyslenymi pribehy o skode kterou nenavideny bastard planety pacha mimo solarni soustavu a tak byl Gair piratem, prekupnikem, najemnym zabijakem , vyderacem, bezcharakternim zoldakem a tak dale. Kdyz priletel zpatky na Zemi udelal vse co mohl aby si udrzel nizky profil, paparazzi ho zastihli az deset minut po pristani v New Yorku, jeste stesti ze vedle hroziciho utoku na planetu byl Geir az tou druhou nejhorsi zpravou i kdyz podle nekterych to bylo dost tesne. A sance, ze by se na nej zapomel a ted uz ho nikdo nepoznal se definitelne rozplynula.

Ted v rozvalinach mesta to az tak moc nevadilo, byla to tak trochu ironie, ve svem postapokalyptickem vyjevu byl pro nej New York vlastne nejmene nepratelsky a nesnesitelny za poslednich patnact let. Az do tedka - predstaveni zacina. Pro dodatecny efekt si jeste hluboce potahne z doutniku a naposled zkontroluje situaci a pak s neotresitelnou sebeduverou komixoveho superpadoucha tezkymi kroky nakraci primo doprostred ulice.

"Ale ale, kdopak mi to pytlaci v moji ctvrti. To od vas chlapci neni prilis rozumne."

Zavrci obr hlubokym zvucnym hlasem se spetkou pobaveni a vyfoukne namodraly kour kvalitniho doutniku. Sve obrovske obrnene paze si zalozi na hrudi jako by pro nej nepredstavovali sebemensi hrozbu, se svymi vice jak dve ste triceti centimetry se opravdu tyci nad skupinkou civilistu jako nespokojeny ucitel nad partickou neposlusnych skolaku.

Den začne jako každý jiný na téhle planetě, jíž její bohové právě opustili. Probudím se s prvními ranními paprsky vyspalá a odpočatá. Za kvalitní spánek vděčím své neúnavné hlídačce, kterou zabručením přivolám blíž. „Šikovná holka.“ Pochválím jí hlubokým hlasem a podrbu na hlavě svou rukou se třemi prsty. Ta je brzy celá oslintaná ale naštěstí nepokousaná. Hravě mě kousat jsem ještě tohohle dospělého varrena s duší štěněte neodnaučila.

Jako každé ráno se i dnes nasoukám do celotělové těžké zbroje. Díky použitým materiálům a rozsáhlé svalové výbavě ji na sobě ale cítím skoro jen jako obyčejné oblečení. Na krku mi leží přívěsek. Je to dráp z otcova třetího prstu. Dal mi ho, když jsme se viděli poprvé. Krogani obvykle k věcem netíhnou, ale stejně ho od té doby nosím u sebe jako připomínku, že dokázat se dá všechno.

K žádným velkým konfliktům za posledních pár dní nedošlo, takže celoobličejovou masku nechám zasunutou. V pouzdrech na stehnech se nesou dvě pistole. Na záda si připevním svou starou dobrou brokovnici. S pohrdavým pohledem si prohlédnu zbytky útočné pušky, kterou jsem našla několik dní zpátky, ale která nepřežila několikanásobné přehřátí z poslední přestřelky. Levnej batarianskej šunt. Zanadávám si, i když nemám o původu zbraně ani ponětí. Taková puška by se mi ale hodila. Zahodím pro mě nepotřebný kus šrotu a věnuji se dalšímu balení. Náboje jsou už bezpečně uloženy v pouzdře na zbroji.

Magnetické pouzdro na věci si připnu dolů pod zbraň. Uvnitř se nachází nějaké sušené jídlo, co jsem měla s sebou nebo našla, oblečení, a několik dalších věcí. Naposledy se rozhlédnu kolem provizorní noclehárny, kterou jsem si tu zdřídila abych se přesvědčila, že jsem tu nic nezapoměla. Zavolám na Bellu, která s čumákem u země rejdila kdesi opodál a vydám se pryč. Bez cíle si zvolím nějaký směr. Ruce mě svrbí od toho ocitnout se konečně v nějakém pořádném boji.

Nudná procházka rozvalinami města se ale k mému nemalému překvapení změní v něco daleko zajímavějšího. Po staru vyrobená past s klecí se spustí přímo po mém došlápnutí. Zamračeně sleduji ostré hřeby a jsem ráda, že já nebo Bella jsme nestály pod nimi, když padaly k zemi. Jejich vytahování by bylo jistě bolestivé a pokud by se trefili špatně, dokonce ani krogan by to nutně nemusel přežít. Zpoza rohu vyjdou lidské postavy a v tu ránu si uvědomím, že tu vlastně nejsem jen já a huskové. Za těch několik dní to tu vypadalo, jako by všichni lidi stihli poumírat. Ani bych se nedivila. Dodám si škodolibě v duchu.

Měli byste znít mnohem víc vyděšeně než překvapeně hošánci. Jakpak by asi vypadal tvůj úsměv, kdybych ti ho uměle prodloužila až k uším. Ušklíbnu se, ale po zbrani zatím nesahám. Oni ještě střílet nezačali a vyndávat si kulky je vždycky hrozná otrava. I když pochybuji, že by stihli vyřadit mé štíty, než by každý dostal jednu kuklu přímo do mozku. Rozhodnu se vyčkat na lepší okamžik. Bella sice jejich komentářům nerozumí, vycítí ale moji nechuť a závan zlosti, poté co se o mé milované společnici začnou bavit jako o obyčejném kusu masa. Temně zavrčí, napřímí ostny na hřbetě a nespouští pohled z lidské čtveřice.

Vím, jak moc by si přála zabořit tesáky do očividně hloupých mužů. A tihle na sobě nemají ani žádnou překážející zbroj, to by se trhaly kusy masa. Nejlépe ještě za živa jak to má ráda.

Bellu sleduji jen periferním pohledem, má pozornost je zaměřena na slabé lidské tvorečky, co měli dneska setsakramentsky velkou smůlu. Nevypadají jako tamti vojáci. Spíš jako obyčejní lidé, které jsem tady na Zemi potkala ještě před útokem. Jen se jim dostaly do rukou zbraně. Chyba.

Je i mě z myšlenek a zkoumání vyruší pátý, neznámý hlas. Ani si nově příchozího neprohlédnu. Využiju okamžiku, kdy se hlavy otočí směrem za mluvícím. Přesně vím, kde kdo stojí a tak neváhám ani chvilku. Plynulým pohybem vytáhnu z pouzder na obou stranách stehen dvě pistole a zkušeně vyprázdním zásobníky na ty čtyři hlupáky, co se pokusili měřit s kroganem.

Na pátého muže nevyletí ani jedna střela. Proč zabíjet zbytečně, když o něm nic nevím. "Přítel nebo nepřítel?" Zavolám na něj hlubokým hlasem lehce odlišným od hlasu kroganího samce. Má mysl stále ponořená do soustředění na bitvu si zatím nestihne všimnou jeho odlišné výšky, či jakýchkoliv jiných podrobností.

Překvapení - Reakce
Vypravěč, Tahrip
mezi mrakodrapy, Země

Bioticka reakce je rychlejsi nez myslenka a mozna je to tak lepsi. Jednak proto, ze Geirova biotika je vubec otazkou podvedomeho instinktu a hlavne proto, ze ta myslenka by treba mohla byt proc to sakra delam, ti blbci si to koneckoncu zavinili sami. Jenze ti blbci byli porad lide, civiliste kteri se ze dne na den ocitli ze svych pohodlnych zivotu v post-apokalyptickem pekle a snazili se prezit. A pak tu byla ta nechut o komukoli delat urychlene soudy.

At uz bylo impulzem cokoli v okamziku kdy se Tahrip dotkne zbrani se stane nekolik pozoruhodnych veci naraz. Kolem doposud klidne stojicho obra zaplane nafialovela aura silneho biotickeho vyboje a s tlumenym dozvukem imploze neprehlednutelna postava zmizi, nebo presneji receno zmeni se v rozmazanou smouhu pripominajici na okamzik jasnou modro-fialovou kometu a se zaplanutim rozpinajiciho se biotickeho stitu se  znovu obevi pred ctverici Schrodingerovych blbcu kteri v tento okamzik rozhodne mohou byt zaroven mrtvi i zivi v zavislosti na tom jestli bude Geir dost rychly a bioticka bariera dosane ke vsem z nich.


At uz pokus dopadne jakkoli Tahrip ma ted alespon prilezitost si biotickeho giganta dobre prohlednout. Je to skutecne nejspis clovek stejne jako osobni automobil a tank jsou ve sve podstate oboje dopravnim prostredkem. Mezi slabe lidske tvorecky ovsem primo nezapada. Nejenom, ze je o poznani vyssi nez dospely krogan ale i nejspis tezssi. Mohutna postava s sirokymi rameny a konstituci plemenneho byka vypada spis jako neco co nekdo postavil, nejspise za ucelem odpovedet na otazku jak by vypadal clovek stvoreny k tomu dat necemu, cemukoli, co nejvetsi ranu pesti. Ten dojem jeste umocnuji masivni tezce obrnene paze ktere tak uplne nepusobi jako soucast brneni pokryteho vrstvou prachu a odlupujiciho se sediveho nateru ktere ma Gair na sobe. Dalsi bud uklidnujici nebo znacne znepokujici fakt je ten, ze krome postarsi brokovnice neumele upravene k pouziti za pomoci neprilis hbite obri obrnene tlapy zavesene na opasku hromotluka jako prirucni zbran, coz co se tykalo pomeru jeho velikosti ke zminene brokovnici i vcelku odpovidalo, u sebe nema zadnou dalsi viditelnou zbran. Jeho postoj rvace veterana, tvar pokryta mapou ruznorodych jizev a pohled ledove modrych oci bez spetky strachu (nebo pudu sebezachovy) ale svedci o zkusenostech ktere dokaze kazdy cviceny vojak ci znaly valecnik snadno rozeznat.

Trosky
na křižovatce, Země
Aila, Eison, Emma, Sharan

Bolest v rameni ustupuje po aplikování medigelu. Jak jsme mohl udělat takovouhle začátečnickou chybu? Ptám se sám sebe a štít se mi začíná pomalu nahazovat, díky tomu že generátor měl dost času na to se zchladit. Poznámku lidského medika nechci komentovat, to co se stalo byla chyba, moje chyba a navíc mi všichni lidé přijdou stejní. Ale jako gesto porozumění kývnu hlavou. Tahle chyba mě bude žrát ještě dlouho, jestli to přežiji.
"Díky. Vypadá to, že jsme to stihli."
Nečekám na odpověď, není čas, musíme se nejdřív zbavit těch kanibalů než zjistím kdo jsou naši zachránci. Vyprázdním termo-zásobník od svého Phaestonu a zvedám se s úmyslem podpořit palbu Eisona s Sharan. Neudělám ale ani krok, když tu slyším zvuky bortící se stěny. Kouknu se doleva skrz díru ve stěně, která kdysi byla s největší pravděpodobností okno a vidím skupinu tří lidí jak je zasypávána sutinami domu.

Spěchám k oknu a použiji ho jako úkryt. Všímám si kanibala, který o kterého se starala trojce lidí než je zasypala stěna. Asi díky kanibalově opětované palbě. Neváhám, nesmíme ztrácet čas, možná někteří přežili. Mimo-to kanibal o mě neví a možná se mi povede ho překvapit. Zamířím na něj svou zbraň a vystřelím omračující střelu.

ZEMĚ
Na křižovatce

Sotva stihnu zalehnout na ideální místo ke střelbě, Aila je již u oněch tří přeživších a poskytuje svou pomoc. Pro své ujištění si lehce přikývnu; teď je ten správný čas. Zamířím a stejně jako vždy před střelbou na dálku zadržím dech. Nedělám to proto, že bych snad byla tak napjatá a vystrašená spoušť zmáčknout a děsila se toho, kam zasáhnu. Naopak, v této vteřině musím být dokonale klidná bez jediného pohybu kromě pohybu prstu na spoušti.

První projektil opouští hlaveň a zasahuje zmutovaného kanibala. Bingo. Než se ale pustím do druhého, je potřeba pár výdechů a nádechů, abych srovnala srdeční rytmus, jinak mé střely začnou být nepřesné a tím i zbytečné. Jakmile ale znovu zaměřím, ozve se hrozný řev a následné střely doprovázené hlasitým rámusem bortících se zdí. Bleskově se otočím tím směrem a s hrůzou zjišťuji, že pochází přesně z místa, kde ještě před chvílí stál zbytek týmu. ,,Poručíku?… Tannere! Ozvěte se!“ křičím do mikrofónu. Do prdele, do prdele, do prdele… Na chvíli mě zachvátí panika, kdy bych se nejraději zvedla a rozeběhla se k troskám zkontrolovat, zda to někdo přežil. V okamžiku si ale uvědomím, že tam dole je ještě Aila a ten zasraný zmutovaný batarian. Proto si zase lehnu a snažím se uklidnit, i když je to velice těžké. Nejprve nedokážu zamířit vůbec, neboť mám roztřesené ruce a zrychlený dech. Nebyla bych ale dobrý odstřelovač, kdybych se nenaučila sebekázně a správnému dechovému cvičení, které mne zase „hodí do pohody“. Alespoň na pár okamžiků. ,,Neboj, kryju ti záda.“ řeknu polohlasně směrem k Aili a mířím na rozdělaný výtvor. Ty prostě půjdeš k zemi.

Konflikt

Geir, Tahrip
mezi mrakodrapy, Země

Muži se ani nestačili pořádně rozhohnit nad tím, jak s nimi Geir mluvil, nebo si snad i uvědomit jeho nezvyklé rozměry. Tahrip využila jejich chvilkové nepozornosti a začala pálit z pistole. Tři z kulek zasáhli svůj cíl a muži byli mrtví dříve, než jejich těla dopadla na zaprášenou zem. Čtvrtá z kulek se zastavila o Geirovu biotickou bariéru. Ačkoliv byl geneticky upravený, nemohl být rychlejší než všechny střely. Takhle zachránil život muži, který předtím upozornil na jedlost Belly.

Přeživšímu trvá několik sekund, delší dobu, než jakou roztržka trvala, než si uvědomí, že je poslední z jeho kumpánů, kdo je naživu. Vrhnu se k nejbližšímu mrtvému tělu, aby zjistil, jeslti je jeho přítel doopravdy mrtvý. "Co si to udělala!" zařve na kroganku. "Měli děti! Kdo se o ně teď...do hajzlu!" hlas se mu láme.

Zkaženej den
Vypravěč, Geir
mezi mrakodrapy, Země

Docela mě překvapí silný biotický zášleh, který muž použije, aby se dostal blíž. Jeden by čekal, že všichni bojeschopní a inteligentní lidé půjdou po Huscích. Ale ne. Člověk, co už člověka pomalu ani nepřipomíná, tu chrání partičku tupců, kteří někde vyhrabali zbraně, aniž by doopravdy věděli, jak se s nima zachází. Pozorně sleduji nově příchozího. Jeho nepřirozeně vysoká postava má namodralý nádech jak ji kryje biotická bariéra. Znechuceně si odfrknu. Lidi. Samý experimenty, samý vylepšováky. Prostě nejsou spokojený, tak jak sou. Ne že by byl původní exemplář nějak skvělý. Periferně kouknu na posledního přeživšího.

Zato tenhle. Mohutnější dokonce víc než krogan a už od pohledu zkušený válečník, což se dalo čekat. Takováhle hora svalů a biotiky přece nebude sedět v houpacím křesle a vyšívat vzor s koťátky.

Jelikož ale chlápek neútočí, dovolím si věnovat část své pozornosti kňourajícímu človíčku na zemi.

„Takhle hloupí by stejně dlouho nepřežili.“ Opáčím mu drsným nezaujatým hlasem. Během té chvilky, co běhal kolem mrtvoly, mám už zase plné zásobníky a obě hlavně namířené teď už na nově příchozího obra.

Tak ten vypadá na konečně rovnoprávného soupeře. Jen kdyby nebylo téhle zpropadené klece. Pomyslím si nespokojeně a prohlížím mříž. Hlavně se dívají výhružně dírami v kleci přímo na hromotluka, ale zatím na něj nepálím. Není tu žádný kryt ani možnost manévrování a já mám alespoň tohle parádní brnění a bariéru, ale co Bella. I kdyby na ni nemířili, tak kulek v přestřelce je vždy dost a biotika působí plošně. Podrážděně zamumlám kroganskou nadávku, ale uznám, že není moudré pouštět se do ne nutně nezbytného boje s tak malými vyhlídkami. Nezačnu tedy střílet, ale ani o píď neuvolním svůj napjatý, bojový postoj. To samé platí pro Bellu, která hluboce vrčí, ale nevrhá se proti mřížím, což by obvykle dělala být někde uvězněná stejně jak kdysi.

„Buďto mě pustíte z týhle zpropadený klece, nebo z vás nadělám takovej cedník, že by vás nepoznala vlastní máma.“ Houknu na ně hlasitě a podrážděně. Prsty na spouštích mě svrbí z touhy doopravdy svou výhružku splnit.

A pak se nám to všechno hezky pos.alo

na křižovatce, Země
Emma, Geeroy

Sleduji, jak se turianova bolestná grimasa uvolňuje, jak aplikuji medigel. Škoda, že medigel nemůžu aplikovat i na zraněné ego! pomyslím si, když se turian zvedne, očividně pokračovat v boji. Nemám mu to za zlé, i když by si měl teď alespoň chvililinku poležet, než se vrhne do boje jako pravý turianský hrdina. Frustrovaně si povzdechnu a pokrčím rameny směrem k asari a druhému turianovi.

Nechám je v jejich krytu a sama se v podřepu se chci rozeběhnout za Emmou, když se ozve zvuk bortící zdi, který mě zarazí v půli kroku. Jako ve zpomaleném záběru se otočím směrem, kde před chvíli stála mužská část našeho týmu. Doprdele. Emminy výkřiky slyším vzdáleně. Nevím, jestli se rozeběhnout k troská a zkontrolovat, jestli někdo přežil, nebo se zapojit do boje.

Nakonec se spokojím s tím, že pomocí biotiky zvednu odpovědného kanibala do vzduchu a usnadním tak turianovi a Emmě jejich střelbu. Pak se rozeběhnu k troskám zdi, abych zjistila, jestli někdo přežil. Moc nadějí si ovšem nedávám a ani jeden z mužů nemluví.

Boj

na křižovatce, Země
Aila, Emma, Geeroy

Jakmile Aila zvedla kanibala do vzduchu, Geeroy ho omráčil a Emmě se povedlo zasadit smrtelnou ránu. Mutant zakolísal a udělal několik váhavých kroků dozadu, než se s mokrým bubláním odporoučel k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet, až na posmrtné škubání nohou. Aila doběhla ke zřícenině zdi, ale krátký scan omnitoolem neodhalil žádné známky života, tak se bohužel musela smířit s nedobrovolným prořídnutím jejího týmu. Tady by nepomohl ani nejlepší z mediků.

Asari a druhý turian mezitím stříleli na druhého z kanibalů. Zdálo se, že nad ním získávají převahu, hlavně protože byli stále v krytu polorozbořeného domu. Kanibal však náhle vystřelil granát, který vybouchl přímo mezi dvěma bojovníky. Stačili jste zahlédnout, jak se asari pokusila zachránit biotickým štítem, ale nestačila ho vztyčit včas. Když granát vybouchl, bezvládná těla bojovníků odletěla jako látkové loutky a křehká konstrukce budovy zakolísala.

Konflikt
Vypravec, Tahrip
mezi mrakodrapy, Zeme

Jenom naprosto klidne a znacne skepticky zabrucim, je evidentni, ze je na podobne jednani jsem naprosto zvykly koneckoncu uz od pohledu jsem se pohyboval mezi smetankou vesmiru ktera si na podobne zdvorilosti potrpi. Jenom ledovy pohled stale upreny na Tahrip a slabe zablesky biotickeho stitu naznacujici, ze jsem stale podvedome pripraveny na jeji dalsi mozny utok.

"Vypadam sakra jako nekdo kdo si necha vyhrozovat?" Promluvim konecne lehce otravenym tonem. "To by vyborne fungovalo na tyhle ctyri blbecky a mohli jsme se obejit bez strileni. A i kdyz tahle planeta nestala za moc vic nez hromada varrenich sracek davno pred tim nez se tu obevili reaperi a jejich techno zombie posledni vec co tedka potrebuje je vic mrtvejch civilistu."

Ton v mem hlase naznacuje, ze i kdyz zustavam klidny smrt tech trech me docela nastvala. At se o me rika co chce strileni lidi neni uplne zpusobem jakym by chtel navazovat nejake kooperacni i jakekoli jine vztahy, v tomhle ohledu jsem byl vzdycky strasne staromodni. Jenom to, ze moc dobre znam jak krogani uvazuji a ze pojem civilista je pro ne nejspis dost nepochopitelny nebo prinejmensim silne relativni mi zabrani v tom popadnout prezivsiho a zmizet za nejblizssim rohem. Bez ohledu na to, ze by mohlo byt zajimave zjistit jestli se huskove driv dostanou do klece nebo kroganka z klece nemusim vedet vsechno. Posledni prezivsi se jak se zda sesypal a co je zajimavejsi zna lokaci dalsich a argumentu proc proste vypadnout zacina byt o dost vice nez tech proc pomoci uveznene krogance... jenze... vyhruzky jsou jedinou diplomacii v krogani zakladni vybave a pokud se dostala tak daleko mozna to ma cenu to jeste zkusit, prece jen pak je tu ta vec s tim nesoudit nikoho na prvni pohled, nebo na prvnich par mrtvych v tomhle pripade.

Mentalne se pripravim popadnout civila a zmizet pri prvnim vystrelu, bariera par kulek snad jeste snese a znovu zabrucim a mluvim dal.
"Vyhruzky by mely taky tu vyhodu, ze narozdil od vystrelu by urcite neprilakaly husky, baanshee, kanibaly a kdovi co za ty mrchy tu kolem jeste pobiha. Ty naboje bych rozhodne setril na ne, ja nemam duvod te zabijet, ale ani ti pomahat, rozhodne ne jestli se tvuj repertoar omezuje jen na strelbu a zastrasovani."
Ted rozhodne zjistim jestli to tak je, ale pokud ano je kroganka stejne prilis agresivni a nestabilni nez abych ji mohl jen tak pustit a tahle zasrana planeta vazne nepotrebuje vic mrtvejch civilistu, tech je tu dost i na export.

ZEMĚ
Na křižovatce

Aila v okamžení použila biotický zdvih a usnadnila tak mne i druhému střelci, zraněnému turianovi, abychom ho společně sundali. Kdyby projektily dokázaly pojmout i sílu, s jakou jsem kohoutek zmáčkla, batarian by nepochybně odletěl ještě nějaký kus dozadu. Až teprve teď si uvědomím, že mám stisknuté zuby a zbraň se mi pod rukama div nerozlomí, jak ji téměř drtím v dlaních.

Asari s dalším turianem se zbavují druhého z ohavných monster, proto okamžitě hodím odstřelovací pušku na záda a běžím ke zřícené stěně, kde už Aila zkoumá omnitoolem, zda to někdo přežil. Těměř hledám v jejích očích ten zážeh, kdy zjistí, že jsou na živu a následně začne volat o pomoc. Ale místo toho vidím jen zklamání. Nahlédnu ji přes rameno, abych se ujistila, zda se nemýlí, ale je mi jasné, že to byl jen ten poslední záchvěv naděje, který uhasnul ještě dřív, než jsem informaci nalezla. Tak tohle bylo rychlé...

Přítomnost zraněného turiana vnímám tak napůl, jeho otázku spíš vůbec. Ale následující výbuch se mnou zatřese. Za doprovodu turianova ,,Co to bylo?“ se otáčím opačným směrem, kde ještě před chvílí byl druhý tým. A nyní už ani ten není. Muž vedle mne zvolá jakési jméno a následně se dívá přes zaměřovač své pušky, zda někdo přežil. Opět s napětím čekám, zda alespoň ten bude mít lepší zprávy, než Aila, ale nejspíš je nám všem jasné, že jsme zbyli jen my tři.

Pohledem střelím k Aile, ochotná se poroučet jejímu velení, neboť já rozhodně nejsem člověk, který by se toho chtěl ujmout. ,,Měli bychom jít...“ řeknu potichu a nejistě. Je otázka času, kdy se tahle budova zřítí úplně. Možná kratšího, než bychom si přáli.

Boj

na křižovatce, Země
Aila, Emma, Geeroy

Geeroy okamžitě vytáhl pušku a zaměřil na místo výbuchu, ale jestli očekával nějaký pohyb, mýlil se. Bezvládná asari i turian leželi vedle sebe. Kolem něj se mihla Aila, která sice už vzdala hledání života u trosek, ale snad někdo další mohl přežít. Stačí ještě bezmocně pokrčit rameny, když se jí Emma zeptá, jestli by měli jít.

Druhý z kanibalů to rozodne za vás. Zmatená medička je snadný cíl a kulomet Ailu zasáhne těšně předtím, než stačí doběhnout k turianovi a asari. Odhodí jí to a při pádu se bouchne hlavou do zdi, což jí nejspíš zbavilo vědomí, protože se nehýbe.

Kanibal nemarní čas a začne střílet i po vás. Oba jste nechránění a nenadálé zranění Aily vás natolik ochromilo, že než stačíte zareagovat, střelba zasáhne i vás. Emmě projde kulka štítem těsně pod kolenem a bolest ji pošle k zemi. Geeroy zasáhen salva do ramene, ale naštěstí se mu podaří to ustát, ačkoliv zbraň je teď nebývale těžká a nebude jednoduché přesně zaměřit.

ZEMĚ
Na křižovatce

Aila je stejně bezradná jako já. Alespoň dle odpovědi pokrčení rameny. Dokážu si představit, jak jí je. Dívá se na další dvě oběti této zpropadené války, váhá, zda se k nim má rozeběhnout i přesto, že by riskovala vlastní život, i když teď ví, že jsou pravděpodobně mrtví. I mě je z toho smutno. A to nemluvím za turiana, který je měl ve vlastním týmu. Jenomže zde opravdu zůstat nemůžeme.

Zoufale se obrátím právě na turianského vojáka, doufaje, že mne alespoň trochu podpoří a vyhodnotí situaci stejný způsobem. Zvlášť, když se Aila už řítí ze svahu za padlými. Zároveň už si sundávám ze zad odstřelovací pušku, protože tam dole zbyl ještě jeden netvor a bojím se, že zrovna číhá právě na medičku. Přitom se mi hlavou začínají honit další myšlenky – možnosti, jak se ubránit a zároveň zamezit, aby se vše kolem nás zřítilo. Propalující náboje by mohly být rychlé řešení. Pomyslím si. Používám je v krajních situacích, kdy vím, že ji nejsem schopná zvládnout obyčejnými střelami. Což se bohužel teď nejspíš děje.

Skutečnost se děje však dřív než jsem čekala. Zmutovaný batarian tam opravdu byl a nijak neotálel. Ailu sestřelil ještě dřív než stihla doběhnout ke svému cíly a my stihli jakkoliv reagovat. ,,Ailo!“ zakříčím. Vše se to semlelo během jedné vteřiny. A bohužel mě to díky tomu i dostatečně ochromilo. Protože během následující vteřiny, po kterou jsem měla dostatečně rychle reagovat, jsem jen nevěřícně přehlížela, jak se tělo medičky chvíli vznáší a pak naráží hlavou o zeď. Bylo to jako zpomalený film. Probrala jsem se rychle ale pomalu zároveň. Stihla jsem jen zahlédnout, že batarianova hlaveň je již namířená proti nám a tak jsem ve snaze zachránit nám život se pokusila strčit do turiana a vrhnout se s ním na zem, kde bychom pro mutanta nebyli tak snadným cílem a zároveň se mohli vyhnout pár kulkám. Ale místo toho jsem stihla pouze natáhnout ruku a převážit se na jednu nohu, než mne jedna z těchto kulek zasáhla do kolene. Ještě než jsem stihla jakkoliv hlasitě projevit bolest se mi zatmělo před očima a já se skácela k zemi. Neomdlela jsem úplně, což jsem v té chvíli docela litovala, neboť bolest to byla příšerná. Chvíli jsem tedy ležela se zaťatými zuby a spíš než řvala jsem podivně kvílela, dlaní si držela zakrvavené koleno a potlačovala vzlyky. Vůbec mne nezajímalo, co se děje kolem mě. Ani jestli už jsou všichni mrtví a já jsem poslední na doražení. Mozek mi vyplňovala pouze bolest, ze které se mi akorát zvedal žaludek. Jakmile ale intenzita přeci jen trochu polevila, se slzami v očích a celá roztřesená jsem se lehce zvedla na ruce a snažila se doplazit někam více do bezpečí.

,,Ailo!“ křičím roztřeseným hlasem pořád dokola. Dostat se k ní nemůžu, ale třeba ji probere mé volání. Občas se mi však hlas bolestí zlomí a tak vždy poté zakřičím ještě jednou a hlasitěji. Zároveň otáčím po turianovi hlavou, abych zjistila, zda mne následuje nebo se rozhodl čelit mutantovi sám naprosto nechráněn. Musíme sice netvora zneškodnit dřív, než se to tady celé zhroutí, ale mrtví to nedokážeme. Sotva se tedy alespoň někde lehce ukryju, vytáhnu zápalné projektily a rvu je silou do zásobníku odstřelovací pušky. Díky svému stavu nebudu mít vůbec přesnou střelu, ale můžu se o ni alespoň pokusit. Budu spokojená, když zasáhnu jakoukoliv část jeho nechutného těla. Zbrań položím buď na zídku nad sebou, pokud mi to prostor a prostředí dovolí nebo na zem mimo skrýš, abych na mutanta dokázala zaměřit a vystřelit.

Konflikt
Vypravěč, Geir
Mezi mrakodrapy, Země

Ani jeden z nich se nemá k mé pomoci, ale to se dalo čekat. Vojáci jsou mnohem těžší na vystrašení, obzvlášť když jsi zavřená v kleci. Podrážděně si odfrknu a zauvažuji o vystřílení svého zásobníku do vyděšeného civilisty. Nakonec od toho ale upustím, protože by mi to nepřineslo nic, než pocit upokojení, který není úplně špatný, ale život je přeci jen lepší. Tak žádný zabíjení lidí. Povzdechnu si, ale můj agresivní postoj vůči těm dvěma se nezmění.

„Ne, vypadáš teď jako idiot, když chráníš někoho jako je on.“ Kývnu hlavou k třesoucímu se chlápkovi. Vážně očekává, že někdo jako on přežije útok Husků? Jestliže se sesypal po smrti páru kámošů, co by asi tak dělal, kdyby mu před očima zaživa pojídali jeho vlastní vnitřnosti. Či kdyby se mu naskytl pohled na ty hromady mrtvol. No nejspíš to brzy zjistí, je pravda, že ty výstřely nejspíš neprojdou bez povšimnutí.

To znamená nutnost dostat se z téhle klece co nejdřív. To znamená mluvit s tím protivným chlápkem chránícím nebohé slabé a bezbranné jen s automatickou pistolí v ruce. Vidí ve mně křupana, tak dost dobře můžu jako křupan mluvit. Stejně je ta vznešená, pravopisná mluva jen plácání mé pozornosti v takovýchto chvílích. Navíc, nevím, co má. Spousta situací se dá zbraněmi a výhružkami krásně vyřešit.

„Hmp, ostatní rasy vždycky používaj tak složitý slovíčkaření. Furt se jim něco nelíbí a jenom vo tom žvaněj.“ Zabrblám dostatečně nahlas, aby mou nespokojenost slyšel i dotyčný.

„Zapomeň, že bych před tebou jako padla na kolena a prosila o odpuštění. Heh.“ Na mé tváři se i přes vážnost situace objeví úšklebek. „To dělaj jenom dobře zaplacený kurvy na Omeze.“ Jo jo, tam se musím vrátit, až se dostanu z týhle podělaný země.“ Dle lehce nesoustředěného pohledu a mírně skloněných zbrani je jasné, že má pozornost oddriftovala trošku jinam.

Potřesu hlavou a kývnu k muži na zemi. „Ale fajn, chci se dožít dalšího dne an epředpokládám, že dokážeš ubránit partičku těhle zbabělejch civilistů sám. Přeci jen halda husků je halda husků. Vem nás s sebou, ukaž jiný cíle k ničení a uvidíš jak se může střelba a zastrašování hodit.“ Chránit lidi, brrr, pokud to ale znamená dobrej boj, dá se to. Navíc tenhle chlapík s obříma hnátama jistě taky něco pořádnýho svede.

Konflikt
Tahrip, Vypravec
Mezi mrakodrapy, Zeme

Temer nepatrne se uvolnim a nepatrne bioticke zablesky zmizi jakmile to zacne vypadat, ze dalsi strelba se prozatim odklada na neurcito. S ohledem na privetivost vetsiny novych obyvatel velkomesta to neurcito beztak nebude daleko. Postoj cynismem protreleho flegmatika rozhodne nenarusi ani sem tam nejaka ta urazka, to je vlastne jen dalsi plytvani munici i kdyz trochu jineho kalibru, je to asi jako zautocit strikaci pistolkou na ocean. Co se tyce poctu urazek adresovanych me osobe pochybuji ze by se nasel politik, fotbalovy rozhodci nebo semi-kyberneticky invazni zombik ktery by mi mohl v teto kategorii konkurovat a tak to prejdu jen s pobavenym zabrucenim.

"Jsem si docela jistej, ze kdyby prede mnou nekdo padnul na kolena bylo by to jen proto aby me mohl lip bodnout do bricha. Ale s tim planem bych pockal... na Omeze to slo jeste vic do prdele nez tady, ted tam sefuje takova modra mrcha, z areny udelala diskoteku." Do hlasu se mi vetre trochu nakysleho odporuc, ne ze bych mel Omegu rad... je to Omega, ale jista nostalgie se neodbytne ozyva. Na chvilku mne napadne, ze mne v te arene mohla tehdy dost dobre videt, v dobe kdy Omegu ovladali krogani se jich tam vystridalo nepocitane a v podstate to byly doby me nejvetsi slavy. Pokud jako slavu nepocitam ten detail kdyz vas nenavidi cela planeta. No ted uz je to stejne oboje jedno, vitany uz jsem rozhodne nebyl ani tady ani tam a na Zemi se ted alespon o dost mene trsalo, za me jednoznacne plus.

Vyzenu z hlavy myslenku na to jak by asi mistni technozombie trsaly do rytmu techna v Afterlife, no jo cim krizovejsi situace tim vetsi cloveka napadaji blbosti a misto toho se zadivam dolu na poslediho prezivsiho. Je potreba si par veci ujasnit.
"Fajn, ted mas na vyber. Pujdu ji pustit a ty se odsud muzes vyparit, ale sam tu neprezijes a rodiny tech mrtvych taky ne. Asi hodinu cesty odtud je bunkr v zachranne stanici metra, je tam celkem pocetna skupina prezivsich, maji zasoby a zbrane, par lidi se tam jeste vejde, muzu vas tam odvest kdyz je tady Klecanda tak ochotna pomoci. Premyslej rychle."
Strucne shrnu situaci hlubokym monotolnim hlasem nepoucitelneho pragmatika a vydam se ke kleci. Jen s vypetim te nejvyssi sebekontrolu odolam pokuseni ten nesmysl proste vyrvat z betonu ale bez ohledu na to jak mozna efektivni a zarucene efektni reseni by to bylo nejspis by nebylo nejrozumnejsi plytvat biotickymi silami a zpusobit jeste vic hluku. Rozhodne si to necham jako plan B a otravene se rozhlednu po ovladani naviaku s kleci.

Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát..

Na křižovatce, Země
Emma, Aila

Rána do ramene mě zastihla nepřipraveného. Propálila mi štíty a zastavila se až o zbroj, tento náraz mě vymrštil do vzudchu a při pádu jsem spadl na zasažené rameno. Bolest byla ochromující. To je fakt pech dostat dvakrát do stejného ramene, taky je to už znát. Sedl jsem si, levé rameno je jak v ohni. Bolest neustupuje, ale pomalu si na ní zvykám, jestli něco takového vůbec jde, má mysl ale i přes bolest začíná vnímat okolí. Rohlížím se. Medik, který mi pomohl leží notný kus od nás v bezvědomí a druhý voják leží kousek odemě. Drží se za koleno a mezi prsty ji protéká krev.

Do pytle!

Na tohle není čas.

Hej ty! Vstvej! říkám směrem k zraněné, ale pocyhbuju, že mě vnímá.

Nezemřu! Né dnes a né tady! potřebuju se přemístit k nedalekému místu, kde bych mohl s odstřelovací puškou dobře mířit na kanibala. Začínám svůj přesun, šetřím si rameno, tak tuto ruku využívám co nejméně.

Schoval jsem se za kusem trosek, které mě dobře kryjí a přitom stále vidím na kanibala. Vytáhl sjem odstřelovací pušku, ale kvůli bolesti v rameni to dělám pomalu a velice opatrně.

Všímám si, že člověk už se také zmátořil a začíná jednat. Vykřikuje jméno, asi Medičino, ale ta stále nereaguje.

Potřebujeme se zbavit kanibala, jestli se k ní chceme dostat. Zapínám prorážejíci munici na své odstřelovačce. Vím, že je spíš proti obrněným cílům, ale i tak se do masa zakousne lépe než obyčejná munice.

Vypadá to, že člověk má podobný plán jako já a snaží se kanibala sejmout dřív než se dostane k bezvládné medičce.

Kvůli bolesti v ramenu, nezacházím se zbraní tak obratně a proto očekávám, že zaměření může trvat déle .. a pokud si mě všimne kanibal tak rychlost může být osudná.

Podpořím tedy střelbu lidského vojáka, který se právě chystá na kanibala, se vším co mám od spciální munice až po omračující střelu.

Klec

Geir, Tahrip
mezi mrakodrapy, Země

Civilista se během vaší konverzace zdá být myšlenkami někde úplně jinde, protože očima vyděšeně těká mezi mrtvolami svých přátel. Není jisté, o čem uvažuje, možná o svém vlastním štěstí, že jako jediný přežil výstřely rozzuřené kroganky. Ale když na něj Geir začne mluvit, podívá se na něj s překvapivě průzračnýma očima, nejspíš tedy naslouchal pozorněji, než byste čekali. Pak se podívá zpátky na Tahrip a chvíli v tichosti přemýšlí.

Než stačí Geir najít jakékoliv ovládání navijáku, civilista aktivuje omni-tool na svojí ruce. Šrouby se se skřípěním vyvrtají ze země a zajedou do duté části klece. Následovně klec vyjede zpět do výšky několika pater a Tahrip a Bella jsou zase volné. Ocelové lano vydává vrzavé zvuky a nejspíš ho napínají až na úplný konec jeho funkčnosti.

"Dobře," souhlasí muž, ale na kroganku se ani nepodívá. Pak si dá dva špinavé prsty do pusy a hlasitě hvízdne. Suť pár metrů od vás se zahýbe a někdo odvalí nanošené kusy zdi ze vchodu do úkrytu. Jsou to dvě ženy a pět dětí, holčička a tři kluci, které se kolem žen pohybují jako hejno ryb, nikdy se nevzdalujíc na dál než pár kroků. Může jim být maximálně osm. Ženy se záměrně vyhýbají pohledu na mrtvé a tři děcka tiše pobrekávají. Jenom holčička nadšeně vypískne, když uvidí Bellu, a chce se k ní rozeběhnout, je však zastavena rukou jedné ženy. Civilista se podívá na Geira. "Kde je ten úkryt?"

Kanibal

na křižovatce, Země
Aila, Emma, Geeroy

Kanibal se soustředí na Geira, který narozdíl do Emmy nešel k zemi a medičku už má za mrtvou. Občas nespokojeně zakloktá, protože kvůli troskám nemůže turiana řádně zaměřit, proto chodí sem a tam jako nespokojený pes.

První ho zasáhne Emmina střela, která projede pravým ramenem jako po másle a mutanta otočí tak, že na Emmu vidí. Otevře mordu, jako by se chystal zařvat, ale než stačí vydat jedinou hlásku, Geeroyova střela mu projede levou tváří a vyjde pravým okem.

Zásah vydá nepříjemný praskavý zvuk, jako když na zem pustíte meloun z vysoké výšky. Kanibal ovšem nevydá žádný další zvuk, jen zakolísá, než spadne na zem jako pytel kamení. Na chvíli vás oba ohromí to nenadálé ticho, které přeruší zasténání - Aila se snaží posadit a dezorientovaně se rozhlíží.

Konečně volné
Geir

Spokojeně si odfrknu, když otravná mříž zmizí. Bella stejně tak. Nadšeně vyskočí do vzduchu a oběhne pár koleček kolem mě. Pohledem si stále měří velikánského muže i zbytek lidí. Konečně uklidím zbraně zpět do pouzder a popojdu několik kroků do strany, abychom s Bellou nestáli už pod tou klecí. K lidem se nijak víc nepřibližuji. Nepřineslo by to sympatie ani na jedné straně.

Vyděšené pohledy žen absolutně ignoruji. Měly si vzít bouchačky a vylýzt ven, třeba by se jim bývalo povedlo rozmluvit těm mrtvejm chlápkům jejich nápad. Pohled mi ale zůstane na dětech. V očích se zrcadlí pocity podobné soucitu a údivu zároveň. Děti jsou něco vzácného, ceněného a vysoce opečovávaného mezi krogany.

Po výskající holčice střelím pohledem a pobaveně se ušklíbnu. Mladá dáma se nebojí. Bella si podivného zvuku také všimne a otočí hlavu. Bez mého svolení se ale zatím nikam nevydá a spokojí se s podrbáním na hlavě ode mě.

„Veď cestu.“ Podotknu k hromotlukovi, který je takto z blízkosti opravdu velmi znepokojivě větší než já. Setřesu nepříjemný pocit, a vyndám postarší brokovnici. „Budem vám krejt záda.“ Zbraň nechám namířenou dolů a pokynu hloučku lidí aby se vydal za vedoucím obrem.
Od té doby si lidí opravdu začnu všímat o dost méně a pozornost soustředím na své okolí. Je pravda, že má střelba mohla nějaké Husky a jiné potvory přilákat. Nenechat už nic náhodě. Nechat to kulkám. Následuji skupinku v odstupu asi pěti metrů.

ZEMĚ
Na křižovatce

Turian se sice nevydal přímo za mnou, ale rozumně si našel jiný úkryt, ze kterého měl na mutanta dobrý výhled a mohl mne tak podpořit při jeho sestřelování. Má střela zasáhla netvora jako první. Do ramena. A pořádně jej protočila na místě. Bohužel se však mutant zastavil čelem ke mne, takže se mi sice podařilo odpoutat jeho pozornost, ale nyní za cenu toho, že se mne bude snažit sestřelit pokud turian nebude jednat dostatečně rychle. Naštěstí je to ale voják na správném místě. Jakmile se batarian vyřval, zasáhl ho přímo do oka. Dobrá rána! Pochválím jej v duchu.

I když se zdá, že je netvor vyřízený, zůstávám ještě chvíli v úkrytu, abych se ven nevrhla po hlavě. Když se však notnou chvíli nic neděje a všude visí hrobové ticho, vykouknu. Batarian je mrtvý.

Hlasitě si oddechnu a opřu hlavu o zeď. Až teprve teď cítím, jak mne postřelené koleno bolí. Málem bych i zapomněla, že ho vůbec mám. Není ale čas ztrácet čas, Aila je dole v bezvědomí a musíme se pohnout dále. Než bych se k ní ale takhle doplazila, bylo by po válce. Proto jsem pomocí omni-toolu aplikovala medi-gel, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Poté se vyškrábu na nohy, tedy spíše na jednu a pohlédnu na turiana, kterému kývnu.

Aila se však mezitím dokázala vzpamatovat a nyní se dezorientované sbírá ze země. ,,Ailo, slyšíš mě?“ Promluvím na ni. ,,Jsi zraněná?“ ujišťuji se, zatímco se opatrně kulhám směrem k ní. Jelikož mi ale nohy občas podjíždějí pod uvolněnými troskami, jde mi to těžce.

Zásah

na křižovatce, Země
Emma, Geeroy

Na pomoc turianovi a asari jsem se vydala tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit nebezpečí, jaké mi hrozilo. Kanibal o sobě dal brzy vědět a mně to došlo až příliš pozdě, když jsem letěla vzduchem a hlavou narazila do sutin.

Připadá mi to, jako bych byla v bezvědomí hodiny. Pokusím se posadit, ale ruka mi v prachu ujede, a jen tak tak se hlavou netřísknu o tvrdou zem. Zatnu zuby a zvednu se do sedu. Rozhlížím se, první vteřiny si nejsem jistá, kde to vůbec sem, ale moje oči rychle najdou zraněnou Emmu, která ke mně kulhá a něco říká.

Sundám si helmu a jen ten úkon způsobí, že se mi zatočí hlava. Položím helmu vedle sebe a začnu si hlavu prohmatávat, ale zdá se, že lebka je v pořádku. Snad to bude jenom boule. Zkusmo hlavou zavrtím a čekám, jestli se mi zvedne žaludek nebo dostanu závrať. Nic. Ulehčeně si oddechnu, vypadá to, že otřes mozku nemám. Snad.

Uvědomím si, že Emma na mě pořád mluví. Podívám se na ní. "Zraněná? Žít budu," řeknu, ale stále se nemám k tomu, abych se postavila.

Křižovatka

Země
Emma, Aila

Kanibal se složil k zemi jak domeček z karet. Chvilku ještě čekám s puškou, ale nejeví už žádné známky života. Uvolním tedy napětí v těle, ale rameno stále o sobě dává vědět. Podívám se směrem k vojákovi, vypadá to, že si dává chvilku aby popadla dech a nabrala něco málo sil.

Rychlým krokem jdu k ní, sniperku vracím na záda, ale nechci tu chodit neozbrojený, tak ji vyměňuji za assaultku.

Vidím jak si aplikuje medigel a vzpomenu si na krev, která ji ještě před chvilkou protékala mezi prsty, když se držela za koleno. Podívá se na mě, ale poté její pozornost zaujme něco jiného a moji také.

Medička se probrala a nyní sedí a má sundanou helmu. Rozběhnu se za ní. Reaguje na podněty od vojáka, takže aspoň nějaké dobré znamení. Doběhnu k ní a zandám assaultku, abych ji mohl nabídnout ruku k pomoci. Druhou ruku zatím nechci zatěžovat, rameno mě stále bolí.

"Musíme jít.", řeknu dost nahlas, aby mě slyšel i voják,"Není tu bezpečně a tahle křižovatka si už vzala dost životů. Měli by jsme si najít nějaký úkryt a dát se trochu do pořádku.

Rozhlédnu se po okolí jestli je vše stejné a nehrozí žádné nebezpečí.

V tomhe stavu v jakém momentálně jsme, nepřežijeme moc dlouho.

Podívám se na Medika a natáhnou k ní ruku.
Můžeš vstát?

ZEMĚ
Na křižovatce

I když medička na první otázku nezareagovala, na druhou už ano. Je při smyslech, to je dobré znamení. Pomyslím si a dál mlčky a pomalu scházím ze svahu. Mezitím mne předběhne i turian, držíce se za zraněné rameno. Překvapuje mne, jak je nápomocný. U turianů jsem se setkala spíše s opakem.

Když muž dojde k medičce, nabídne ji ruku a prohlásí, že bychom odsud měli zmizet. Nemohu s ním více než souhlasit. Sama jsem chtěla zmizet už dříve, než nastaly jisté komplikace.

Nakonec se pomalu dobelhám k dvojici. Potlačím však silné nutkání si sednout vedle Aily, a tak zůstanu stát vedle turiana a sleduji, jak medičku zvedá na nohy. ,,Pojďme." pronesu napolo prosebně. Jak muž pronesl, tohle místo si vzalo už dost životů. S touhle myšlenkou se zadívám zpět nahoru, kde ještě před okamžikem stál zbytek našeho týmu. Po zádech mi přejede mráz až se otřesu. A zdaleka nebudou poslední.

Zásah, potopeno.

na křižovatce, Země
Emma, Geeroy

Byla jsem až příliš zaměstnána sama sebou, že jsem si ani nevšimla, že ke mně doběhl turian, dokud nezačal mluvit. Překvapeně jsem k němu vzhlédla a znovu si nasadila helmu. Ignoruji jeho otázku a místo toho ho chytnu za ruku a postavím se. Zadržím u toho dech, ale závrať ani nevolnost se nedostaví. Helma mě nejspíš ochránila před otřesem mozku.

"Jste v pořádku vy?" zeptám se jich a kriticky se podívám na koleno Emmy, která neodborně aplikovala medigel. Dochází mi, že z naší jednotky jsme zůstaly jen já a Emma a turian je jediný přeživší jeho skupinky. Jako bych měla v žaludku kámen. To mi je tedy záchranná operace!

Na omni-toolu zjistím, jak daleko jsme od Fort Art. Sice je s námi neschválený turian, ale jestli bude někdo mrmlat, osobně mu zarazím pistol do zadku tak hluboko, že mu to budou muset vyndat pusou. "Podle navigace jsme od Fort Art už jen necelý kilometr. Můj návrh je, že ti trochu pošéfuju to koleno a pak se tam vydáme," řeknu Emmě.

Pak se podívám na turiana vedle sebe. "To se nám ta pomoc moc nevydařila," řeknu a natáhnu k němu ruku. "Já jsem Aila, tohle je Emma," představím zbytek naší jednotky.

Nová odhalení
na křižovatce, Země
Emma, Aila

Podívám se na Ailu, "Nevydařila", smutně přitakám, Ale není to Vaše chyba. Vy jste udělali to nejlepší co se dalo." Odpovím na gesto Aily svou rukou, ale při pohybu se ozve opět tabolest. Přihmouřím oči, ale nic víc.
"Geeroy. Děkuji za záchranu života.", sklopím pohled. "I když draze vykoupeného.." dodám potichu a pustím se Ailiny ruky.

Na zlomek vteřiny to vypadá, že propadnu trudomyslnosti. Ale zatřesu hlavou a narovnám se.
"Nevím co je Fort Art ani co se tam má dít, ale vy jste mi zachránili život a přišli při tom o pár lidí. Nechte mě jít s Vámi, pomůžu Vám. na závěr svých slov si vezmu do ruky assaultku a aktivuju si helmu.

"A pokud by nevadlilo, potřeboval bych další medigel. To rameno co jsi mi vyléčila pořád bolí, jako by mi po něm běhal Krogan." Nezatěžuju se vysvětlováním, že jsem do něj dostal druhou ránu a následně na něj spadl.

Není čas, musíme se pohnout! To co se tu dělo mohlo přilákat pozornost nepřítele z okolí. Čím déle se tu zdržujeme, tím je větší pravděpodobnost, že tu už zůstaneme ... navěky.

Nevím co je Fort Art, od konzula jsem o tom nikdy neslyšel. Ale Emma a Aila, jsou vojáci Aliance, takže asi misi. Zřejmě důležité, když je poslali od téhle oblasti. Když půjdu s nimi, mám větší šanci na přežití než když půjdu sám. A navíc, fakt jim dlužim za svůj život.

Cesta do ukrytu
Zeme - trosky, podzemi
Vypravec, Tahrip


Ohlednu se na posledniho mohykana, meli to s tou kleci vymyslene lepe nez bych od nich cekal, tedy az na ten napad ohrozovat kroganku a jejiho mazlicka. Kdyz deti opusti ukryt jen si zhluboka povzdechnu, to ze to cele videly a stejne zustaly zticha ale alespon znamena, ze se za tu dobu co Zeme vypada jako kulisy k nataceni osmeho dilu Sileneho Maxe alespon neco naucily. Za poslednich par tydnu to neni zdaleka poprve co odvadim par prezivsich od tel jejich blizkych, pokazde to stoji pekne za ho*no i kdyz si nekdo jako ja nejspis nedovede predstavit jake to je. Ne ze bych nikdy nevidel sveho otce s ustrelenou pulkou hlavy, ale jejich pocity nejspis nebudou kde ted sakra sezenu chlazene sampanske... Kysele se usklibnu a radeji sahnu po dalekohledu a rozhlednu se kolem, v dalce je videt pohyb, namodrale svetlo a klatici se siluety. At uz to je nahoda nebo strelba opravdu prilakala nechtenou pozornost neni cas na dalsi cynicke uvahy.

"Dobre." Ohlednu se k poslednimu muzi a kyvnu smerem k telum. "Vezmi zbrane a techniku, na nic vic neni cas. Pujdu prvni, drzte se za mnou, chran skupinu a nestrilej dokud nereknu. Nejvetsi sance mame pokud se tam dostaneme rychle a potichu." Neni to prvni skupina civilistu kterou transportuji do ukrytu, proste je treba aby nedelali zadne hlouposti. Zadne -dalsi- hlouposti alespon.

Rychle se vydam dal ulici, drzim se mezi sutinami a kazdou chvili nacvicene kontroluji perimetr dalekohledem. Otevrena prostranstvi jsou nejhorsi, ale velke mnozstvi budov je znacne nestabilni a tak skupinu vedu jednou ze svych overenych cest. Po ceste v dalce obevim jeste nekolik skupin osamocenych husku, ale vsem se da bez vetsich potizi vyhnout. Sami o sobe nejsou o nic vsimavejsi nez standartni zombie z trhaku nevalne holywoodske produkce. Odnekud z dalky je slyset par dalsich vystrelu, zda se, ze ty o poznani nebezpecnejsi a bystrejsi zrudicky invazni armady jsou momentalne zamestnany jinde. O to lepe pro nas. Provedu skupinu polorozpadlym nakupnim centrem, nastesti pro ne cesta kterou se zvladnu procpat ja sam pro ne musi byt docela pohodlna. Na jednom nenapadne oznacenem miste odtlacim kus betonoveho panelu, jinde zase masivni mriz nebo omlaceny automat na coca colu, konec koncu byl bych nerad kdyby moje stezky zacali vyuzivat sami huskove. Kdyz projdou vsichni ze zvyku cestu zase uzaviram. Nez opustime nakupni centrum zastavim skupinu a necham je odpocinout zatimco se na par minut vytratim a vyzvednu par velkych sportovnich tasek ktere jsem pred par dny ukryl nedaleko, stejne jsem mel v planu je do bunkru zanest. Dokonce se mi nejak povede vratit se driv nez se do sebe zase pusti.

Z nakupniho centra provedu skupinu primo do stanice metra kde opet zpozornim. Huskove sice do podzemi moc nelezou, neni tu nic co by je zajimalo, alespon dokud netusi, ze se zde ukryvaji prezivsi. Na ceste do hlubin polorozpadne stanice je nastrazenych par primitivnich ale prekvapive ucinnych pasti a tak nekolikrat skupinu zastavim abych je mohl deaktivovat, nechal je projit a pak je opet zprovoznit. Dite zakopavajici o strunu privazanou k pojistce granatu je bezkonkurencne ten nejhosi spolecnik jakeho si sebou na cestu do podzemnich prostor pribalit.
Opustene metro vypada strasidelne, ale modre svetelkujici zombii jeden zas tak snadno neprehledne. Sam pouzivam noktovizor, ale vzhledem k me neprilis vesele spolecnosti zapnu vykonnou vojenskou baterku. Pochod tulenelem metra nejaky cas zabere, ale jinak je celkem nezazivny. Zadni huskove, kdyby to byla videohra tak by tu treba alespon byli obri pavouci nebo zmutovani krtci, jenze nejsou a tak nakonec dorazime k cili provazeni pouze trapnym tichem. Pak uz jen par odbocek servisnimi tunely, cesta pro me osobne dost neprijemna. Uz to mam nacvicene tak to zvladnu s velmi priznivym skore jedno celem rozbite svetlo, dve ohnute trubky a v nekolika rozich par kusu urazeneho betonu. I tak deti dostanou prilezitost vzdelat se o napadity mix kroganskych a norskych nadavek.

Konecne skupina dorazi k neprilis napadnym ocelovym vratum s archaickou kamerou u stropu a nejspis jeste starsim intercomem ve stene. Neni se cemu divit, ukryt samotny byl vybudovan pred vice jak dve ste lety a naposledy modernizovan tak pred sto padesati. Opatrne zmacknu tlacitko intercomu a postavim se tam aby kamera snimala me, tasky se zasobami, deti a pokud mozno ne nasi kroganskou navstevu. "Er... hrm... nasel jsem par dalsich a mam tu zasoby." Zabrucim strucne. Pochybuji, ze by bez tech zasob otevreli, mozna detem, me rozhodne ne, i kdyz jsem nejspis dost velkou cast tech lidi sem sam odvedl pomer tech kteri mi veri a tech kteri jsou presvedceni, ze to je soucast nejakeho obzvlaste podleho planu a jednou se zastavim pro vypalne nejspis bude tak padesat na padesat. Ale co, pro nekoho by to bylo zklamani ale ja tomu rikam pokrok k lepsimu. I kdyz necham si ten optimismus az jestli opravdu otevrou.

Postup

Fort Art, Země
Aila, Emma, Geeroy

Aila Emmě ošetřila koleno, bohužel o něco hůře, než by se jí za normálních okolností povedlo. Emma sice nekulhala, ale koleno pořád bolelo, když se pokusila o kousek popoběhnout. Geeroyovo rameno po Ailině péči dopadlo lépe, turian ránu skoro necítil a hybnost se vrátila k normálu.

Otřesená, ale zotavená skupina se vydala směrem k Fort Art, naváděna Ailinám omni-toolem. Cesta to byla klidná, ačkoliv jste sebou trhli při nejmenším závanu větru a zaskřípáním štěrku pod nohami. Aila a Emma přemýšleli, jak vysvětlí ztrátu poloviny jednotky při nepovedené záchraně někoho, kdo ani nepatřil k Alianici.

Fort Art Emma i Aila poznali už zdálky, protože věděly, že je schované v muzeum umění, ale Geeroyovi museli tuhle drobnost sdělit. Budova bývalého muzea vypadal mezi mrakodrapy téměř nepatřičně, ale i tak vás nikdo nezastavil, když jste do něj opatrně vstoupili.

Dostala jste se jen do vestibulu, než na vás zpoza zátarasů u schodiště vykoukly hlavně zbraní. "Identifikujte se!" vyzve vás mužský hlas.

V úkrytu

navečer
podzemní úkryt, Země
Geir, Tahrip

Ženy si kroganku znepokojivě prohlíží, když si jí mají pustit do zad, ale dětem je to očividně jedno. Drží se žen jako klíšťata a nevzdálí se ani na krok, až na dívenku, která jde metr za nimi a neustále se za Tahrip a Bellou ohlíží. Jediný muž jde se sklopenou hlavou, ale než vás následuje, vezme zbraně svých společníků.

A tohle smuteční procesí se pomalu šine New Yorkem. Skupinka zastavuje, když to Geir přikáže, a znovu se dá opatrně od kroku, když je čas. Trvá vám několik hodin, než do úkrytu konečně dorazíte, a venku se pomalu stmívá. Nejvyšší čas.

Na Geirova slova odpoví skřípavý ženský hlas. "To vidím," řekne. Geir v hlasu rozpozná Kalesmey, asari a bývalou žoldačku, která patřila mezi bojeschopné obyvatele krytu. Ke Geirovi chovala maximálně neutrální pocity a prohodila s ním maximálně pár vět.

Dveře se skřípavě otevřou a tak stanete Siri tváří tvář. V ruce má zbraň a je v plné polní, nejspíš byla na cestě ven. Pohledem sjede Geira, než civilistům a dětem pokyne zbraní, aby vešli dovnitř. Když ale zahlédne vzadu Tahrip a Bellu, namíří hlaveň pistole přímo do Tahripina obličeje. "Sis po cestě našel holku?" prohodí nepříjemně směrem ke Geirovi, aniž by z kroganky a jejího mazlíčka spustila oči.

Kalesmey

Úkryt
navečer
podzemní úkryt, Země
Geir

Cesta k mému mrzutému bručení proběhne opravdu v klidu. Těšila jsem se na nějaký boj, nějakou zábavu a teď dělám chůvu partičce lidí. Dojde na to! Uklidňuji se a snažím se zůstat v pohotovosti. Tyhle potvory můžou vylézt vlastně odkudkoliv. Všímám si nejrůznějších orientačních bodů a nástrah, co náš průvodce odhaluje a zase zprovozňuje. Ne že by mě někdy popadla chuť vystřílet bunkr s lidskými civilisty, ale znát cestu zpět se může hodit. Kdo ví, zda zůstane někdo, kdo by mě přátelsky vyvedl ven.
Rozhodně si nevšímám starostlivých a opovrhujících pohledů. Co je mi po tom. Daleko raději upoutám po chvilkách zrak k onomu děvčátku. To by se mělo dožít dospělosti, určitě by z ní byla skvělá vojačka. Cesta se vleče a tak jsem nesmírně ráda, když dorazíme k cíli.

Nepřibližuji se moc ke dveřím a stále zůstávám dál od skupinky. Pohledem sjedu stmívající se oblohu. Tak, jestli nezalezu sem, je to fakt blbý. Co bych si v tomhle terénu teď hledala za bezpečné a vyčištěné místo. První přivítání bohužel nejsou mnou očekávané chlebíčky a čaj. Je to přivítání daleko častější. Hlaveň zbraně zírající drze přímo do obličeje.
„Neboj se kotě, je stále celý tvůj.“ Opáčím přidrzlým tónem. Jelikož jsem po celou cestu měla brokovnici v pohotovosti, není pro mě nejmenší problém jen pozvednout hlaveň a namířit jí na nepřátelsky naladěnou asarijku. Rozptyl střel, pokud by vyšel, by jistě zranil nejenom jí, ale i tu partičku lidí, stojících právě teď přede mnou. Je celkem zbytečné jim teď ubližovat, ale což, nehodlám na sebe nechat mířit zbraní. Bella je stejného názoru varovně zavrčí. „A schovej tu bouchačku, nechceme tady přece nikoho zranit.“ Vybídnu s trhnutím hlavy. Bylo by to opravdu hloupé, neodrovnala by mě jednou ranou kvůli štítům a tím by akorát zavinila smrt těch, co stojí mezi námi. Proto víc pozornosti než bych obyčejně měla, věnuji prohlížení jejího obličeje a postavy.

ZEMĚ
Na křižovatce

Na návrh medičky kývnu. Sice jsem si koleno snažila ošetřit sama, ale dost amatérsky. Neušla bych s tím moc daleko. Aila nás následně představí turianovi, našemu novému společníkovi. Geeroyovi, jak nám sděluje. Zdvořilostně mu rovněž podám ruku. Není to ale žádný pevný stisk, spíše hodně zdrženlivý a opatrný. Je dobře, že půjde s námi. Vypadá schopně a rozhodně nám to zvýší pravděpodobnost úspěchu.

Medička nás s turianem slepí alespoň trochu dohromady. Není to sice ideální, ale za to rozhodně lepší než před tím. A než vůbec nic. Běhat mi sice dělá potíže, ale v adrenalinu člověk dokáže divy. Naštěstí však nic takového nebylo třeba po celou cestu až do pevnosti Fort Art.

Pevnost Fort Art

Už zdálky poznávám muzeum umění, budovu, v níž se pevnost schovává. Okamžitě se mi vybaví doba dávno před invazí, kdy jsem byla ještě malá holka. Vidím sama sebe, jak téměř znechuceně vstupuji se sestrou hlavním vchodem, za námi matka, natěšená na trochu kulturního zpestření. Zajímalo by mne, kolik kousků tam zůstalo nezničeno.

Opatrně se vydáváme přes otevřenou cestu, neustále ve střehu na jakýkoliv pohyb. Nikde však ani živáčka. Nebo o sobě alespoň nedával vědět. Až ve vestibulu na nás zamířilo několik hlavní a byla požadovaná identifikace.

,,Specialistka Hill.“ zavolám a kouknu na Ailu a Geeroye. Nejspíš bude následovat výslech, proč je na naši tajné misi i turian. Ale čert to vem.

Návštěva Muzea

Fort ART, Země
Aila, Emma


Jdu s Ailou a Emmou k Fort Art. Podle toho co mi řekli, jde o muzeum Umění. Dle všeho ale naší skupině nejde o umění, které je v budevě ukryto. Ale jde nám spíš o misi, kterou tam máme splnit. Aliance má v muzeu základnu a ta je naším hlavním cílem.

Na Aile a Emmě, je vidět, že jsou zasaženi ztrátou členů. Neříkám, že ztráta mých dvou společníků mě taky nezasáhla, ale přece jen byli to přeživší se kterými jsem se spojil nedávno. Pro mé dvě společnice, byla vazba na jejich jednotku hlubší. Další problém o kterém nikdo nemluví, je ten, že vedou do Alianční pevnosti Turiana. Jasně, pracoval jsem pro Velvyslance, který nás zastupoval na Zemi. Znám se i s pár pohlaváry z Aliance, ale nikdo neví jestli jsou živý. Tak jako tak, si mě najdou a zjistí, že nejsem žádný žoldnéř. Horší je, aby mě nepodezřívali ze špionáže, ale nejsem Salarian, tak snad né.

Vstupujeme do staré budovy, lidskou architekturu nechápu. Ale nemám moc čas nad tím přemýšlet. Do obličeje mi míří několik hlavní. Po vyzvání odpovídá Emma, teď je řada na mě.

"Geeroy Tannis. Velitel osobní ochranky Velvyslance Malwika."

V úkrytu

navečer
podzemní úkryt, Země
Tahrip

Podívám se z Kalesmey na Tahrip, založím si ruce na hrudi a s bručivým povzdechnutím se ušklíbnu.

"Na mě se vždycky lepily divný typy... ale tak přece kvůli tomu na sebe nezačnete střílet. Jsem si docela dost jistej že za to nestojím."

Ono bude asi méně problematičtější když si holky rypnou na můj účet než aby po sobě začaly pálit. Bylo by hezké se také občas s někým seznámit bez přestřelky i když po chvíli možná trochu nuda. Ukážu směrem k civilistům.

"Tihle jsou neškodní, vezmi je dovnitř a já... my vypadneme. Jako obvykle."

Tašky se zásobami položím před vchod a otočím se k odchodu, co se mě týče atmosféra uvnitř nejspíš nebude o nic moc přátelštější než ta na povrchu a s hušky se dá přece jen vyjít snaze než s lidmi. Svět nahoře byl prostě jednodušší... alespoň dokud jste byli schopni sehnat jídlo a náboje. A pokud jste nenarazili na kroganku na výletě...

Na cestě ven

podzemní úkryt, Země
Geir, Tahrip

Kalesmey nevypadá jako někdo, koho by zajímali případné civilní ztráty, ale i tak po Geirových slovech zbraň skloní. Nechá muže, ženy i děti, aby vešli do krytu a trochu se porozhlédli. Následuje je pohledem, než se na vás znovu otočí. "Zrovna jsem šla ven. Když jsi byl pryč, jeden z civilů se zmínil, že dva kilometry odsud viděl havarované zásobovací vozidlo Aliance. Chci zjistit, jestli je tam něco, co by se dalo využít," řekne a potěžká zbraň ve svých rukou. Teď ze všeho nejvíc chyběli náboje.

Odmlčí se, když se objeví muž, který popadne Geirovi tašky se zásobami, aby je odnesl hlouběji do krytu. Dovnitř ho doprovází pohledem a čeká, dokud není pryč, než pokračuje. "Prý je na tomkus betonu, proto by o tom nikdo nemusel vědět. Neměl by být problém vozidlo najít, vedle je polorozbořená socha turiana," řekne. "Přidáš...," podívá se na Tahrip a jedním pohledem ji společně s Bellou zhodnotí, "Přidáte se?".

Nové problémy

Fort Art, Země
Emma, Geeroy

Ošetřila jsem všechny bolístky, které přeživší měli, s větším či menším úspěchem. Teď, když hrozba pominula, se mi pracovalo o něco lépe, ale bylo mi jasné, že se musíme co nejrychleji dostat na Fort Art, abychom si v Muzeum trochu odpočinuli a pak mohli pokračovat do kostela sv. Lukea, kde vyzvedneme doktorku. Doufám, že je naživu, jinak všichni zemřeli nadarmo.

Cesta je klidná a já nás všechny naviguji podle omni-toolu. Geeroyovi vysvětlím, že Fort Art se nachází v muzeum umění, když je budova nadosah. Ticho mě trochu znervózňovalo, stejně tak jak jednoduše jsme se dostali dovnitř, proto jsem téměř uvítala hlavně zbraní, které na nás vykoukly.

Skloním zbraň a na vyštěknutí reaguji až po Emmě a Geeroyovi. "Specialistka Aila Hämäläinen," řeknu a chvíli je ticho. Pak hlavně zmizí a zpoza barikády vystoupí jeden jediný muž a zamíří si to k nám. Ticho mě znovu začne znervózňovat, proto když promluví, úlevně si oddechnu.

"Čekali jsme vás. Ale rozhodně jste neměli být jen tři a rozhodně jeden z vás neměl být turian," řekne a jeho hlas zní kovově, jak prochází hlasovým modulátorem. "Já jsem plukovník Pritchett, Fort Art je pod mým velením. Mělo vás dorazit pět. Kde je váš velící důstojník? Co tady dělá ten turian? Uvědomujete si, že tohle je utajená operace?" zatímco mluví, pohledem pendluje mezi námi třemi, jako by se nemohl rozhodnout, na koho otázky směřovat.

důstojník Pritchett

Jde se pro zásoby

podzemní úkryt, Země
Geir
Tak tohohle lidumilnýho chlapíka tu nemaj v lásce. No asi se není čemu divit, když vzhledem k jeho vzhledu už má něco za sebou. Možná sem o něm i něco málo zaslechla, podzemí bývá dost ukecané, ale kdo má rozlišit co je pravda a co ne. Navíc, lidi tu nejsou tak dlouho a nejsou ani tolik zajímavý. Takže, kdo by to poslouchal. Je lepší vzít bouchačku a pár historek si vytvořit sám.Situace se nadále vyvýjí poklidně. Až moc poklidně na můj vkus. Celý tenhle den proběhl tak v pohodě, že se mi tomu ani nechce věřit.

Skloněná zbraň sice neznamená zažehnané nebezpečí, ale i my kroganné toto gesto bereme jako dočasnou nabídku míru. Ušklíbnu se a také svou brokovnici skloním. Sleduji ustrašené lidičky zacházející do relativního bezpečí betonového krytu. To není nic pro mě. Zalézt na zbytek téhle katastrofy do díry a doufat, že to přejde.

Potěšeně se ušklíbnu. Tohle vypadá na správnou Asarijku do téhle nepohody. Drsná, ale jak někdo dokáže vzít v potaz Bellu, je to náš humanoid. „To zní to stejně jako jakákoliv jiná zábava v těhle ruinách. Takže, proč ne? Co ty na to holka?“ Otočím se na svou společnici. Odpovědí mi je veselé štěknutí.
Takže socha turiana. Proč si sakra lidi chtěj stavět sochy těch hmyzohlávků, to fakt nechápu. No možná nebude na škodu si z té sochy udělat takový chvilkový terč. „Tak fajn, dem na to.“ S těmi slovy se otočím a pomalu popojdu pár kroků od nich. Neženu se do vedení, neboť s dvěma potencionálními nepřáteli to není nejmoudřejší a také mě má předchozí zkušenost s lidskými pastmi odradila od dalšího testování jejich funkčnosti. Bella chvíli se zdviženým čumákem nasává vzduch vycházející z bunkru, ale pak se poslušně otočí a následuje mě.

Lepší vypadnout
podzemní úkryt, Země
Tahrip


Jenom opět hluboce zabručím a přikývnu. Pokud je na tom kus betonu tak mi je přece jen docela jasné proč asari tak najednou touží po mé společnosti. Nejspíš jsme tu na tom všichni tři stejné, každý by nejraději pracoval sám, ale vzhledem k okolnostem je spolupráce nejlepší volbou. Parťáci z donucení, skoro jako jeden z těch starých filmů o policajtejch. Nábojů jsem sice měl ukryto víc než jsem potřeboval, jenže to bylo převážně tím, že jsem jich zas tak moc nepotřeboval. Jenže nemělo cenu vodit přeživší do úkrytu pokud by se neměli čím bránit. Třeba mi dokonce dokážou svou přízeň tím, že ty náboje nepoužijí na střílení po mě.


Nechám Asari vést a vydám se hned za ní, mezi obvyklou směskou nadávek spojenou s průchodem úzkými chodbami napůl jen pro sebe skepticky tlumené zabručím.
"Tak tohle má opravdu potenciál stát se mým nejhorším rande... a že konkurence v téhle kategorii je opravdu velká."

ZEMĚ
Podzemní úkryt
(Geeroy, Aila)


Po mě se představí Geeroy a pak následuje Aila. Všem nám je ale jasné, že budou následovat otázky, co tady pohledává ten turian a kde je nás víc, pokud jsme narazili na jednotku, jenž nás měla očekávat. Vše se samozřejmě splnilo.

Objevil se ale pouze jeden muž. Ještě ke všemu plukovník. Nervózně se rozhlédnu kolem, zda nespatřím čouhající hlavně dalších vojáků, neboť mi připadá zvláštní, že by zde byl sám. Pořád ale mluví v množném čísle, takže se prostě nejspíš jen někde dobře ukrývají.

Poté co vysloví očekávané otázky a střídá pohled z jednoho na druhého, i já pokukuji po ostatních, tedy spíše po Aile, očekávaje, že by měla ona promluvit. Nikdy jsem nebyla moc výřečná, zvlášť před cizími lidmi, ještě když jsou to muži a vysoce postavení. A Aila se zdá jako temperametní sebevědomá žena – což se rozhodně nedá říct o mně -, která nemá s tímto sebemenší problém. Pokud by ale i ona dlouho mlčela, přeci jen ze sebe něco vykoktám:

,,Jsou.., ehm, všichni ostatní jsou mrtví, pane." polknu a opět lupnu pohledem po ostatních. Možná by Geeroy mohl prozradit, proč se k nám přidal.

Na cestě k vozidlu

New York, Země
Geir, Tahrip

Kalesmey zůstává vzadu, aby za vámi znovu zabezpečila vchod. Zbraň má přehozenou na popruhu přes rameno, jako se do dělávalo kdysi, ale takhle postapokalyptická verze Země jí nejspíš nedávala na vybranou.

Brzy jste znovu na povrchu, procházející se mezi mrakodrapy. Drobná Kelesmey je stále vzadu, ale i tak vás dokáže ostře navigovat, když se jí zdá, že jste se až moc vychýlili z kurzu. Ani jeden z vás se nepochybuje zrovna tiše, proto si asari neodpustí několik kousavých poznámek. V dálce slyšíte střelbu a stmívá se, proto Kalesmey zapne baterku připevněnou na její zbrani.

Tímhle způsobem ujdete necelý kilometr, než Kalesmeyina baterka zavadí o stvoření schované pod převisem mrakodrapu, kterému chybí horní polovina a zbývá deset pater. Stvoření otevře jedno oko a pak druhé, než se z jejího hrdla ozve hrdelní zařvání, které museli slyšet všichni v okruhu několika kilometrů.

Když se stvoření vyřítí ze svého krytu, poznáte Bruta. Svojí vahou strhne jeden z podpěrných sloupů a budova se povážlivě nakloní. Míří na Kalesmey, která neváhá a začne pálit.

Na cestě k vozidlu - střet
New York, Země
Geir

Vždy se pousměju na Kalesmeyinou ne zrovna vytříbenou mluvou a tu tam jí něco odpovím nazpátek. Tyhle potvory si nás stejně dřív nebo později najdou, tak proč ne dřív. A jak se řeklo, tak se také stalo.

Zrovna na tuhle bestii musíme narazit. Koho vůbec mohlo napadnout dát do jednoho těla krogana a turiana. Pitomci. Takhle to pak končí.

Vyštěknu na Bellu několik povelů v kroganštině. Jako vždy, když jsme v boji. Nemusí se pak rozptylovat pokyny přicházejícími od někoho jiného v obecném jazyce. Znamená to hlavně, že se má držet zpátky a hlídat mi záda. Ne že bych to nějak výrazně potřebovala, protože vidím skoro 360 stupňů kolem sebe, ale na Bellu je spoleh a navíc je tma. Tahle potvora si totiž právě zavolala posily. Není možné, aby to huskové v okolí neslyšeli. K tomu ta palba.

No, co se dá dělat. Holt to budem muset všechno pozabíjet. S úšklebkem a bojovým výkřikem vytáhnu dvě pistole, a zatímco běžím doprava od Kalesmey, střílím. Nejlépe na hlavu, potažmo na trup. Bacha na ten barák. Připomenu si v duchu abych si hlídala i vetchnou stavbu. Asari a Člověk budou jistě tělat to samé. Osobně neplánuji skončit jako placka pod hromadou šutrů a oni nejspíš také ne.

Nejsem zrovna z nejpohyblivnějších členů týmu a tak se ani jinak nesnažím tu potvoru nalákat. Stačí jeden dobrý zásah tou tlapou a je po mě. Ale copak tohle někdy někoho zastavilo?

Fort Art
Země
Aila, Emma

Prohlížím si plukovníka, mezitím co Emma reaguje na jeho výzvu. Vypadá jak malý tank. Dělejte co umíte, ale ať turiana oblíknete do čehokoliv, pořád bude vypadat jako turian. Zato lidé, velice dokáží měnit svůj vzhled, skrývat svoji hrozbu. Nebo zase naopak ji vyzařovat.

Emma odpovídá na jeden z dotazů. Vypadá u toho velice nesvá, možná je to kvůli pocitu selhání ze ztráty členů týmu. Její pohled sklouzne na nás, chce aby pokračoval někdo jiný.

"Plukovníku, specialistkám Hillové a Hämäläinenové vděčím za svůj život." Nebudu se zatím zmiňovat, že při té záchraně přišli o většinu týmu. "Bohužel jsem při této akci přišel i já o své dva členy týmu. S ohledem na to, že byli v oslabení a já sám. Tak nejmenší co jsem pro specialistky Hillovou a Hämäläinenovou mohl udělat, bylo nabídnou své schopnosti při jejich misi.

Setkání s Pritchettem.

Fort Art, Země
Emma, Geeroy

Pritchett se do nás obuje, jako kdybychom byli malé děti ve školce. Zčervenají mi rozčilením uši, ale to naštěstí nikdo nevidí, jen já to cítím. Pevněji stisknu zbraň a počkám, až trochu zchladnu, takže Emma i Geeroy mají čas odpovědět. Emma mi připomíná školačku, kterou si zavolal ředitel na kobereček, ale Geeroy před plukovníkovým pohledem neuhne.

Na okamžik ho v duchu přirovnám k tomu zatracenému turianovi, co zlomil na Gagarinově stanici ruku té holce, ale v příští sekundě toho zalituji. Pritchett jenom dělal svou práci a kousavá poznámka o utajené operaci měla své opodstatnění. Ale to jsme měli toho turiana nechat zemřít mezi troskami, co kdysi býval New York?

Nadechnu se a vydechnu, než začne mluvit.

"Nemohli jsme přistát blíž k základně. Výsadek proběhl několik kilometrů odsud. Při postupu jsme narazili na problémy, při kterém byl zabit náš velitel jednotky a další člen týmu. Jak řekl Tannis, zemřel při tom i jeho tým. Spojili jsme naše síly, abychom se sem dostali," na chvilku se odmlčím, jak sbírám odvahu ke lži. "S Tannisem jsem se několikrát dostala do kontaktu, když pracoval jako ochranka velvyslance. Věřím mu," řeknu a doufám, že se tahle kolosální lež jednou nevrátí a nekousne mě pořádně do zadku.

Pritchett si nás chvilku prohlíží a já zauvažuju, jestli má autoritu nás z Muzea prostě vyhodit zpátky na ulici. Nakonec si odfrkne, až mi to připomene koně. "Nemáme na vybranou. Když už jste se sem dostali, tak vás nevyhodíme," řekne a mávne rukou v gestu, abycom ho následovali. Projdeme barikádami, za kterými se krčí čtveřice vojáků, kteří ovládají plazmové samopaly, který míří na místo, kde jsme předtím stáli. Věnují nám kývnutí hlavou, nikdo z nich nepromluví.

Plukovník nás vede po schodech dolů. Sklep vypadá jako vnitřek vesmírné lodi. Dveře se před námi automaticky otevírají a my se tak dostáváme hlouběji a hlouběji do vnitřku základny. Pritchett nás takhle dovede až do jedné místnosti, ve které je šest postelí, u každé zdi tři. Na každé je hromádka oblečení. "Tady dnes přespíte. Zítra ráno je briefing a odpoledne se vyráží na misi. Čas je teď drahocenný," řekne nám. "Můžete se vysprchovat, koupelny jsou na konci chodby. To oblečení je čisté a mělo by padnout i turianovi. Kdyby byli nějaké problémy, dejte mi vědět," řekne a s tím se za ním zavřou dveře.

Jsme sami.

Sednu si na nejbližší postel a zhluboka vydechnu, hlavu v dlaních.

Na cestě k vozidlu - velký problém
New York, Země
Tahrip

Jdu první s obvyklou obezřetností prvního člena týmu pohybujícího se nepřátelském území, i když pravda mnohem více takticky než tiše, co se plížení týče tak drobné asari rozhodně konkurovat nemůžu... nejspíš ani oproti mě drobné krogance ne. Na chvilku se mi myšlenky zatoulají k nostalgií, kolikrát jsem během posledních pár let takto postupoval vpřed s malým týmem v zádech a pevně daným cílem před námi, ale co jsem odešel, utekl, opravím se v duchu, zkrátka co jsem se vrátil na Zemi jsem zatím pracoval sám a staral se jen sám o sebe. Bylo to prostě jedodušší...

Z myšlenek mě vytrhne až odlesk baterky od nepříliš přátelsky naladěného oka a není to tím, že by si jedna z přítomných dam omylem posvítila do tváře. Zatraceně, zrovna tohohle zmetka jsem potkat nechtěl. Pokud se v boji spoléháte nejčastěji na taktickou výhodu toho být větší a silnější pak tohle je ta situace kdy je třeba velmi rychle zvážit alternativní strategii nebo prostě hloupě umřít. To druhé jsem neměl v plánu a k tomu prvnímu jsem neměl žádný plán. Tedy plány jsem měl, konfrontaci s bruty jsem se vyhýbal, ale to neznamenalo, že bych na ně nebyl připravený, nebyl jsem připravený na ten zatracený barák. Bionika kinetika, výbušniny, silové výboje a zatraceně velké rány měly jedno společně a zachovávání statiky blízkého okolí to rozhodně nebylo.

"Musíme se dostat dost daleko, aby nám ta zatracená barabizna nepřistála na hlavě." Houknu stále klidně na ty dvě a po chvilce dodám. "...nebo aby přistála na hlavě jen jemu."

Samozřejmě, to že na vás spadne dům není výhradní slabinou čarodějnic s pochybným vkusem v oblasti obuvi, určitě by to stačilo i na Bruta, nejspíš i s Césarem a půlkou Římského senátu navrch jako bonus, jenže celková logistika věci tak aby jsme mu pod případnou mohylou nedělali věcnou společnost bude jinačí oříšek. Nejlepší bude se situaci pracovat dynamicky, prozatím by stačilo kdyby nepřeválcoval Asari a tak se pustím sprintem na druhou stranu a v běhu popadnu lehce pomuchlanou popelnici stojící u kraje silnice.

"Et tu, Brute?" Zařvu na monstrum, pravda k situaci by se nejspíš hodila nějaká drsnější hláska jako třeba -zapoměl jsi vynést koš, blbečku- takže jako neomalený kriminálník jsem vlastní adaptaci světových dějin nejspíš trochu zklamal, nicméně nešlo ani tak o obsah jako o shahu získat si brutovu pozornost a odlákat ho od mnohem snáze rozolácnutivější asari. Tu snahu samozřejmě doplním i drobným biotickým zábleskem doprovázejícím vrhnutí odpadkového koše. Má moderní recyklace v praxi má jen jednu drobnou nevýhodu, ve vrhání jsem jednička, problém nastává v okamžiku kdy je také třeba se také trefit.

ZEMĚ
Fort Art
(Geeroy, Aila)

Geeroy se naštěstí ujme slova a vysvětlí plukovníku Pritchettovi, že sám přišel o vlastní tým a vděčí nám za svůj život. Popravdě je to oboustranné, i my vděčíme za ten svůj turianovi. Konečně se do vysvětlování vloží i Aila, ale její vyprávění se následně zvrtne v nečekaný fakt. Skutečně mu vážně zalhala? Bylo to nutné? , pomyslím si a lehce se zamračím. Na medičku se však nepodívám, neboť by v tuhle chvíli můj pohled mohl znamenat mnoho. Se sklopenýma očima k zemi tak čekám, zda plukovník spolkne lež i s navijákem a Geeroye nechá s námi.

Plukovník si i přes svou nelibost nakonec dá říct a mávnutím ruky nás vybídne, abychom jej následovali kolem barikád až do sklepa, jz něhož se vyklube celkem vymakaná základna. Týjo, kdybych tohle viděla tehdy, když jsem zde šla s matkou, přišlo by mi to více vzrušující. A nikdo by mne nemusel tahat z auta pomalu nohama napřed.

Konec naší cesty utajenou základnou končí v pokoji s připravenými postelemi a oblečením. Plukovník ještě krátce vysvětlí plán na zítra a odejde pryč. Nastane zvláštní ticho. Aila se mezitím posadí na postel a sklopí hlavu do dlaní, já se přesunuji k jiné, ke které pokládám své věci. Tyhle chvíle jsou vlastně úplně nejhorší, neboť si člověk uvědomuje, co vše se za den den událo. A že toho nebylo málo. Šest postelí, ale pouze dvě plné, plus jedna nečekaným hostem. Rozhlédnu se po místnosti a zvedne se ve mne vlna jakéhosi smutku smíšená se strachem. Na určité věci si prostě nezvyknu nikdy.

Začnu se svlékat ze zbroje, ale nejraději bych se svalila do postele i v ní. Hlavou se mi honí milion myšlenek o tom, jak jsem to mohla být já, kdo tady nebude a jak se to vlastně může zítra klidně stát.

,,Jdu se osprchovat...“, pronesu k Aile i Geeroyovi. Jdu se osprchovat a hlavně být chvíli sama. Seberu z postele čisté hadry a odcházím na konec chodby, kde by se sprchy měly nacházet. Cestou doufám, že budou prázdné.

Potyčka s Brutem

New York, Země
Geir, Tahrip

Brute byl už až příliš zaměřený na asari, aby ho zastavila palba od Tahrip nebo popelnice od Geira, která ho jen neškodně škrtla o hřbet. Kalesmey má však tolik štěstí, aby na poslední chvíli uhnula. Mutant ve své velikosti není natolik obratný, aby změnil směr, proto narazí do trosek budovy před sebou. Naštěstí je to jen několikapatrová cihlová budova, která je téměř zřícená, proto nenadělá příliš škody.

Kalesmey rychle couvá pryč od Bruta, který rozčileně hází hlavou jako rozčilený kůň, a hrabe se z trosek.

"Nemyslím si, že strhnout mrakodrap je dobrý nápad," odpoví na Geirův návrh, zatímco využívá drahocenných sekund k tomu, aby se pokusila najít co nejlepší úkryt. Ale co je dobrý úkryt před sílou Bruta?

Mutantovi se konečně podařilo vyhrabat se z cihel a klátivě se otočit. Zařve a postaví se na zadní, čímž odhalí svoje průsvitné břicho, které vypadá nechráněně. V dálce se ozve další hrdelní řev v odpověď.

Do sprch.

Fort Art, Země
Emma, Geeroy

"Půjdu s tebou," řeknu Emmě. Nechci tu zůstat sama s Geeroyem a chci dát Emmě příležitost mě sjet za moji lež v soukromí sprch, než aby mě zpucovala jako malé dítě před turianem. Rychle si svléknu zbroj a zajistím zbraně, aby Emma nemusela moc dlouho čekat, ale i tak musím zrychlit krok, abych jí stačila.

Sprchy jsou naštěstí prázdné. Když do nich vejdeme, po pravé ruce jsou sprchy samotné a po levé umyvadla. V ruce držím čisté oblečení, které ve sprchách položím vedle umyvadla a začnu se svlékat i z oblečení, které nosím pod zbrojí. Není to nic moc, jen kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Ty nechám bez ladu a skladu ležet pod umyvadlem.

Vlezu pod sprchu a pustím vodu. Syknu, protože nejdřív začne téct studená voda, která se ale začne postupně ohřívat. Mávnu rukou pod automatickým dávkovačem mýdle a začnu se mydlit, abych ze sebe smyla špínu dnešního dne. Podívám se na Emmu vedle sebe. "Co rameno?" zeptám se jí.

Odpočinek

Fort Art, Země
Emma, Aila

Dveře za Prichettem se zavřeli a ticho, které v místnosti nastalo by se dalo krájet. Chvilku se nic neděje, jen strnule stojíme. Pak Aila sedne na nejbližší postel. Impuls, který nás vytrhl ze zamyšlení. Emma se dala směrem k další volné posteli. Podíval jsem se na Ailu, její lež byla překvapivá. Koukám na ni a přemýšlím co jí k tomu vedlo. Z mého dumání mě vytrhne Emma a její sundavání si výstroje.

Přesunu se k další volné posteli, tak abych byl dostatečně daleko od žen. Rozhlížím se, je to tu jiné než na Turianké základně. Znám pár armádních základen z práce pro konzulát, ale teď to na mě působilo jinak. Nemám z toho dobrý pocit. Ale jsem vděčný za to, že nemusím další noc trávit venku a držet hlídku.

Dívám se na oblečení, které by mi mělo padnout. Někdy mě překvapuje jak jsou lidi naivní. Vezmu připravenou hromádku a dám ji na stolek vedle postele.

Emma s Ailou zatím odešli do sprch. Přemýšlím jestli bych neměl jít taky. Nemáme sice takovou potřebu se sprchovat jako lidi. Ale byl jsem venku zatraceně dlouho a na svých šupinám mám zaschlých hodně vzpomínek.

Popřemýšlím jak to provedu, náhradní oblečení je k ničemu, navíc nechci aby mě když tak mé spolubydlící viděli na holou šupinu. Vím, že sprchy mají oddělené, takže ve sprše je nepotkám. Dobře tedy, výstroj si sundám až ve sprchách, ale co zbraně? Chvilku uvažuji, že si je vezmu s sebou, ale pak se zarazím a odložím je na stolek k hromádce oblečení

Vydám se do sprch, jdu kolem dámských a slyším že tam je sprchování v plném proudu. Sundavám si výzbroj a opatrně ji pokládám na zem vedle umyvadel. Vlezu si pod sprchu a pouštím vodu.

Netrvá to dlouho, ale musím přiznat, že sprcha bodla. Měl jsem na šupinách už slušnou vrstvu prachu, krve a jiných věcí co jsem za svůj pobyt venku pochytil. Než se navlíknu zas do zbroje, koukám, že by taky potřebovala "sprchu". Možná se mi na základně povede sehnat někoho, s kým by jsme ji mohli dát trochu do pořádku.

Vystrojím se a vydávám se zpět.

ZEMĚ
Fort Art
(Geeroy, Aila)

Sotva se rozejdu, abych vypadla pryč, Aila se zvedne a zahlásí, že půjde se mnou. ,,Jo… ok,“ pokrčím rameny, ale šťastná z toho teda dvakrát nejsem.

Po cestě, která naštěstí není nijak dlouhá, obě mlčíme, stejně jako v samotné umývárce. Medička se okamžitě svlékne a pomalu skočí do sprchy, já si dávám dosti načas. Člověk si sice v armádě trochu zvykne na nahotu mezi cizími lidmi, ale to neznamená, že se nepřestane cítit blbě. No, ať už to máme za sebou...

Opatrně vstoupím na mokrou dlažbu a pustím sprchu. Jelikož ale na medičku ještě před chvílí čekalo nemilé překvapení, stojím dostatečně daleko dokud nezačne téct úplně horká voda.

,,Cítím ho. Což je dobré znamení, že tam pořád je.“ Usměji se, ale směrem k Aile se vůbec nepodívám. Rameno mě ve skutečnosti bolí jako čert, dokud s ním ale můžu nějak hýbat, nedělám z toho vědu. ,,Už se cítíš lépe?“ Mohla bych začít medičce místo toho vyčítat její prozatím neškodnou lež, ale neudělám to. Tvářím se a chovám tak, jakoby na žádnou ani nikdy nedošlo, protože jsem vlastně i ráda, že měla dostatek odvahy něco takového udělat. Bez ní by totiž Geeroy nemusel být teď s námi a proč odhánět někoho, kdo je schopný nám krýt zadek?

Vzhledem k přítomnosti Aily má sprcha trvá velice krátce, takže jsem v okamžení zase oblečená. Nemůžu ale spěchat příliš, jelikož na pokoji je zase Geeroy, proto si ještě odskočím, než medička skončí a nakonec se pustím do čištění zubou. Luxus, který za chvíli nemusíme mít.

Ze sprch.

Fort Art, Země
Emma, Geeroy

Nemusím být odborník na lidské chování, abych poznala, že Emmě moje přítomnost není příjemná. "Jen mě bolí celý člověk, ale to není nic, co by spánek nespravil," řeknu. Popravdě je mi jasné, že mě ráno budou svaly bolet ještě víc, ale není to nic životu nebezpečného, tak proč tím zatěžovat někoho dalšího. Snažím se rychle vysprchovat, ale chci si umýt i vlasy, proto je Emma ze sprch venku dřív než já.

Vlasy si jen krátce vysuším, aby nekapala všude, kam jdu, než se obléknu. Jsou to kalhoty a tílko, na boty nikdo nepomyslel. S Emmou se rozloučím kývnutím hlavou, než bosky vyjdu ze sprch a ve studené chodbě přeběhnu zpět do našich ubikací, kde už je Geeroy.

"Co rameno?" zeptám se ho. Určitě tu mají ošetřovnu, tak bych ráno mohla oba spolubojovníky prohlédnout s lepším vybavením než je polní lékárnička a moje oči.

Ubykace

Fort Art, Země
Emma, Geeroy

Když se vrátím zpět do místnosti zjistím, že jsem tu opět jediný. Nezahálím a jdu ke svému lůžku, kde se ale zastavím a přemýšlím čím mám zaplnit čas. Potřeboval bych provést údržbu výstroje - veškeré, ale nemám tu na to potřebné nástroje. Najednou slyším kroky z míst kde je chodba do sprch. Podívám se a zjistím, že jako první se do místnosti vrátila Aila. Podívám se na ni, jako gesto toho, že jsem zaznamenal její příchod.

Sednu si na postel. Aila se vrací ke své a po chvilce se mě zeptá na rameno.

Bolí jako by mi po něm skákal Krogan. I když díky tvému zásahu, je to mnohem lepší. Takže si nestěžuju, odpovím a pousměju se. Ale asi bude chvilku trvat než tu ruku zvednu nad hlavu.

ZEMĚ
Fort Art
(Geeroy, Aila)

Aila naštěstí odejde dřív, než dokončím svůj rituál. Cítím se ale ještě o to hůř. Když byla tady, člověk měl potřebu se kvůli někomu přemáhat, být silný a statečný. Ale teď? Nic z toho není potřeba, není tu nikdo, komu bych ukazovala, že mé nitro není ve skutečnosti křehké jako skořápka.

Cítím, jak se mi po tváří kutálí horké slzy a jak se vlastně všechno bortí jako hromádka z karet. Je to vlastně jakási chvilková krize, kterou prožívám vždy po těžkém dni v nasazení. Jsem furt jen obyčejná holka, co má strach.

Přistihnu se, jak klečím pod umyvadlem, čelo opřené o předloktí, které mám položené na kovové míse. Zhluboka se nadechnu a počítám do pěti, což mě spolehlivě vrátí do normálního stavu. Jakoby se vůbec nic nestalo, vše bylo krásné a růžové. Ještě na chvíli se zadívám do zrcadla, nakonec si opláchnu obličej a vydávám se zpět na pokoj za ostatními.

Když otevřu dveře do místnosti, zrovna Geeroy mluví o svém rameni. Nejspíš se jej Aila také ptala, zda už je to alespoň trochu lepší. Lehce se pousměji na pozdrav a zamířím ke své posteli. Mokrý ručník přehodím přes pelest a pak se doslova svalím na matraci. Nakonec se schoulím pod deku. ,,Dobrou noc. Klidně si ale povídejte, mě to nevadí.“ Vysvětlím, aby se na mě neohlíželi. Jsem schopná usnout i při tom. Alespoň tu nebude takové ticho.

Jednoduchý plán mytických rozměrů
New York, Země
Tahrip

Jen si tak lehce zakleju pod vousy když popelnice jen škrtne bruta o hřbet, těžko říci jestli jde o kletbu ve finštině, norštině nebo kroganštině, do jistě míry mají hodně společného. Ohlédnu se po asari a docela si i oddechnu když se jí povede uhnout, ne že bychom tím měli vyhráno.

"Jestli tu bude takhle dupat a pobíhat tak ten nápad bude brzy realitou ať už jsme v dopadové zóně nebo ne."

Odpovím úsečně zatímco se rozhlédnu ve snaze něco vymyslet. Na okamžik mne napadne použít biotické zrychlení a plnou silou dát Brutovi pěstí do břicha. Ten plán má jen dvě drobné vady, za prvé bych nejspíš schytal dávku jak od asari tak kroganky které určitě do oslabeného místa automaticky vypálí a za druhé i když má rána pěstí s plnou náloží biotiky dokáže konkurovat pneumatickému beranidlu brut přece jen nevypadá, že by ho jedna rána hned tak složila a pokud ne znamenalo by to, že budu velmi blízko velmi rozzuřenému obřímu monstru. To je ten problém, tak nějak nejsem zvyklý bojovat s něčím větším než jsem já, i s většinou bojových robotů jsem si dokázal hledět z oči do... optických senzorů a teď jsem si najednou připadám jak mytický hrdina bojující s nějakou neméně mytickou bestií. Znalost starověkých pozemských bájů a pověstí sice nejspíš není schopnost kterou by někdo od profesionálního kriminálníka a všiváka všech rozměrů čekal, jenže takový krimalnik také většinou ztraví dost času v kriminále a tam je na čtení opravdu dost a dost času. Ne že bych před tím nebo po tom četl méně... zkrátka mám knihy vlastně opravdu rád, všechny knihy a Mein Kampf a kuchařku Hanibala Lectera jak by někdo podle mé pověsti mohl očekávat.

Zato legendy, báje a pověsti, příběhy neohrožených hrdinů to byla jiná, ty mám přece v malíku, ted ještě něco užitečného vzhledem k situaci. Minotaurus... škoda že nemám po kapsách nějaký ten labyrint. Medúza... no zde trochu neaplikovatelné. Kraken... no to by mi tak schazelo. Kdepak tahle obrněná potvora je spíš jako něco mezi golemem a drakem, ještě aby tak začal plivat oheň. A jak legenda praví Svatý Jiří zamířil na slabé místo mezi šupinami a proklál draka kopím. Rychle se rozhlédnu. Dopravní značkou do břicha už zní podstatně méně heroicky ale koneckonců brut není žádný drak a já rozhodně nejsem žádný hrdina.

Rychlé se rozběhnu ke značce, nerad bych své improvizované kopí ohnul a tak se rychle ohnu a udeřím do značky těsně nad betonem pestíí. Kov zazvoní o kov, nebohé lehce zkorodované železo s napůl oprýskaným nátěrem není supermoderní slitině důstojným oponentem a tak potom už jen zaberu a v promáčklině kterou jsem si vytvořil snadno značku zlomím. Tak kopí bychom měli. Rychle se ohlédnu abych se ujistil o aktuálním vývoji situace a zamířím zpět, pokud chci mít ten nejlepší úhel k útoku až se brut opět odkryje, jestli se opět odkryje doplní mě méně optimistické já, musím se dostat přímo před něj. Čas zahájit akci kterou si v soukromí své myslí pojmenuji -další kousek do sbírky motýlů- nadešel.