Andor.cz - online Dračí doupě

Kirill Nikolajevič Volkov

Stanice Kitaj-Gorod. Stanice která leží pod centrálním srdcem kdysi jedinečné Moskvy. Hranatá architektura, specifické mramorové obložení pilířů a nízký strop. Ani nyní, po tolika letech se nedá s klidným srdcem říci, že se jedná o krásnou stanici. Nikdy se nejednalo. Tato stanice ovšem nemá poutníky přivábit svým vysokým stropem, obloukovými tvary a reliéfy. Tato stanice sem láká pocestné všeho druhu z jiných důvodů. Překupníci, hazard, lehké dívky a kriminialita. To jest charakteristika stanice Kitaj-Gorod. Kirill, pro ty, co se ním setkali v mnoha směrech ledově nepochopitelný muž, nyní v klidu, rozjímaje a přemýšlíc sedí na hrubě obdělané stoličce z většiny vyrobené ze dřeva a plechu u baru, jehož název ani nezná a v poklidu popíjí svou samohonku. Nápoj V Metru velice rozšířený a s kýženými účinky rychlého nástupu stavu opilosti. Naštěstí - Kirill není trasořitka - fyzická konstituce, věk i zvyk mu zajistí, že soudnost jentak neztratí. Poměrně příjemný barman tančí okolo baru, nalévá a zadává na hrubých papírech kuchařům práci. Ti s jistým, pro Kirilla určitou částí úsměvným způsobem pokrmy připravovali s elánem pro Metro nezvyklým.
Po chvíli, hodině.. možná dvou se ovšem z jeho pověstného klidu značná část vytratí, když se neobjeví ani jeden z jeho parťáků...
Měli tu již být - Kirill - jako jeden z mála ještě vlastní klasické vojenské náramkové hodinky se již několikrát otočil přes rameno...
Netrvá to ale dlouho a spatří svého parťáka a dlouholetého přítele Jurije Titova.
Jako obvykle, Kirill se musí v duchu usmát, má na svém pravém prsu našitou svou jmenovku. Jurij sice v armádě nikdy nebyl - to ale ve světle jeho sudovitého hrudního koše zůstávalo spíše směšnou myšlenkou, než-li vážným faktem...
Nazdárek, Volkove! Ty starej pardále... zase chlastáš tu smradlavou samohonku? Vyzkoušej raději něco kvalitnějšího než z toho oslepneš! A kde je vůbec Žeňa? Obvykle chodí včas...
Jurij se usmál a nabídl Kirillovi svou placatici...

Slava Smirnova

Smolensaja, jedna z nejstarích stanic Moskevského metra, nacházející se západně od centra města bezmála padesát metrů podzemí. Její stáří jí nic neubralo z její pochybné pověsti. Na východě se nachází legendární Polis - skupenství přestupních stanic proslavené jako poslední baštou civilizace. Věda, literatura, obchod, vojenské síly. To vše v rozvrhu tak přesným, až to mnohé obyvatele Metra udivuje a přivádí je v úžas. Na západě se nachází několik stanic, se kterými Smolenskaja zčásti přišla o kontakt kvůli zničení části trasy. Jen díky jednomu jedinému technologickému tunelu ještě stanice nepřišla o kontakt úplně. Bohužel - pramálo odážlivců se tam odváží vstoupit - děje se tam prý něco, co nikdo nedovede vysvětlit. Lidé se ztrácejí, přícházjí o rozum... někdy se vrátí a mají pozměněné osobnosti... kdyby nebylo Okružních tunelů Hanzy - byli by na stanici odříznuti úplně. Polis totiž přestalo přijímat návštěvníky. Dokonce to vypadá, jako by se odřízli od zbytku Metra - uzavřeli brány...

Slava nyní sedí na ochozu kolejové dráhy a polévá si ruce na poměry Metra čístou, teplou vodou. Před půl hodinou pomohla přivést na svět jedné ženě jménem Jelena na svět chlapce, kterého matka pojmenovala Igor. Ruce se jí třesou... není to ale pohá třesavka... nýbrž opravdový třas... po tváři se jí pomalu line, koulí slza - jako symbol toho, co přišlo na tak krátkou dobu, a tak rychle odešlo. Igor během pěti minut co přišel na svět, a rozdíval se okolo, zemřel na akutní selhání plic. Slava jen stěží hledá myšlenku, která by to ospravedlnila.
Jistě, stávalo se to - ale začalo se to stávat příliš často. Lidstvo degeneruje - má nedostatek vitaminů, minerálů i léků. Těla lidí postrádají základní prvky toho, co jim pomáhá žít - o lécích nemluvě - po tom, co se doslechla že Polis uzavřelo brány, a tím celé metro od zásob léků, počala mít strach. Pomalu ale jistě ji docházela trpělivost. Lidé umírají - zbytečně! Většina Stalekrů, kteří chodí na povrch, hledá munici, zbraně, techniku, konzervy... ale léky ne.

Po čase, který Slavě připadal jako věčnost se Slava zvedla, osušila slzy, vzala džbán a vydala se za strážnými, kteří stáli před tím, co kdysi bývalo kontrolní stanoviště na prodej jízdenek.
Rozhodla se, že promluví s náčelníkem stanice - rozhodla je, možná, silné slovo... Slavě zkrátka došla trpělivost a jednala více instinktivně, než rozumově - ani nevěděla co chce říct. Věděla jen že ta nečinnost ji ubíjí...

Alexej Goroda

Lubjanka, jedna z prvních zprovozněných stanic metra pod Moskvou vůbec. Její poloha není nikde jinde než na Rudé trase, bývalé Sokolničekaje. Jen pár stanic přerušuje jinak perfektní linii, trasu, na nichž většina stanic patří rudé trase. Na pohled není ničým zvláštní - do očí by snad mohlo zbloudilého poutníka praštit pouze to, že na stanici Lubjanka je nezvykle mnoho ozbrojených mužů, ale dokonce i žen. Nemá to na svědomí nic jiného než neúplně dovřená hermetická brána která měla úplně oddělit depresivní a chladný svět Metra od zuřivého radioaktivního pekla na povrchu. Lubjanka - chráněná po stranách po železnicích - ale obehnána pytli z pískem i po svých vnitřních koridorech, zejména pak na zemi pod již dávno nefunkčními eskalátory. Ve tvářích všech obyvatel stanice Lubjanka se nenachází klid, ani mír, ačkoliv jsou ze dvou stran chráněni svými druhy, soudruhy - ze severu má stanice Lubjanka nepřátelé v řadách fašistů, z jihu zase potulných banditů. Život na Lubjace není jednoduchý - léta naučili obyvatele Lubjanky sebekontroly a výcviku v boji.

Jedním takovým je i Alexej, který nyní čeká se svými druhy na kolejnici před drezínou plně naloženou čehokoliv, na co jen Alexej pomyslel - než se nadál - zkontroloval svou výzbroj (svůj milovaný, naolejovaný Kalašnikov se sklopnou pažbou hned dvakrát) pomalu vyrazili k Polis se svým nákladem. Na Lubjance je život uspěchaný a vždy hektický. Byl rád že může jít se skupinou jako doprovod drezíny - sedět hodiny na místě u ohně na dvoustém metru před stanicí Tverskaja, která patřila fašistům ho jaksi vnitřně ubíjelo.

Jen co se dva jeho soukmenovci opřeli do pák drezíny, která se pomalu dala do pohybu, vyrazili směrem k Polis.

Kitaj-Gorod

Sedím u baru jedné nálevny této zaplivané stanice. Hlavu svěšenou, lokty opřené o pult, před sebou špinavou skleničku se samohonkou a vychutnávám si prázdno v mozku nastolené alkoholem.
Z tupého zírání do sklenice mě vytrhne procházející chlap, který do mě vrazí a já si skoro vyliji sklenici. Prudce se otočím s rukou na pochvě bojového nože, ale chlap pokračuje rychlým krokem dál.
Asi je to tak lepší
Pomyslím si při pohledu na vzdalujícího se narušitele mého alkoholového opojení.
Pohledem přejedu osazenstvo a dění ve svém okolí. Mrknu na hodinky a zamračím se.
Měli tu bejt už ráno, je poledne a ty dva nikde.
Postěžuji si polohlasem sám pro sebe.
Alkoholové prázdno opanující mou mysl pomalu vystřídal nepříjemný pocit, že je něco špatně.
Několik dalších hodin strávím trochu nervózním vyhlížením.
To mi nedělejte, tenhle kšeft zní příliš dobře na to, aby se to posralo hned na začátku.
Zavrtím naštvaně hlavou a mávnu na barmana, abych si objednal něco k jídlo.
Chvilku poté co dožvýkám poslední sousto, konečně zahlédnu jednoho z těch co vyhlížím. Mávnu na něho a poklepu na stoličku vedle sebe.
Plukovníku Titove! pozdravím s úsměvem kamaráda.
Žeňa? Serete mě oba dva, čekám tu na vás od včerejška! Prej ráánoo.
Obořím se na něho trochu naštvaně.
Doufám, že ho nic nesežralo.
Řeknu na půl žertem a napůl vážně.
Nabídnutou placatici odmítnu mávnutím ruky.
Jdi s tím kerosinem doprdele! Likviduje to mozkový buňky stejně spolehlivě jako tohle.
Poklepu si rukou na pistolové pouzdro.

Volkov
přestupní stanice Kitaj-Gorod
23. 6. 2035 - 13:20

Plukovník Titov se uznale podívá na tvůj Stečkin, který v poklidu leží v koženém pouzdře u tvého pasu a utrousí poznámku
Tohle je to nejlepší cos kdy pil, slečinko. Má to dvě funkce, zabíjí mozkový buňky a promazává motory!
Bouřlivě se zasměje - jeho smích ovšem přeruší mladě vyhlížející hubený chlapec s nepatrným monoklem pod okem.
Pane! Pane! Poslali mě.. poslal...
chlapec chvíli koktá a popadá dech - než se vzpamatuje - předá Titovi malou součástku z menší pistole. Předá mu do jeho medvědí tlapy píst.
Jurij ho chvíli prohlíží, načež sáhne do kapsy, vytáhne tři malé kulky ráže 7,62, vloží je chlapci do ruky a mávnutím mu naznačí, aby odešel.
S neblahým pocitem pozoruješ, jak Plukovník strká svůj špinavý nehet do vnitřní části pístu, a vytahuje malý, zkroucený papírek.
Samotný Plukovník má ve tváři vepsané obavy.
Roztočí malý papírek, chvíli v něm čtě, načež ho podá Tobě. Hned poznáš Žeňovo účelné, jednoduché písmo - tentokrát jakoby psané rychle.

Tverskaja. Chytili mě. Šance na útěk 0

Po tom, co dočteš kratičký vzkaz, zvedneš oči a zadíváš se Plukovníkovi do očí. Ten jen ohrne vrchní ret a zavrčí Zkurvený náckové, nevědí s čím si začali!
Načež si přihne svého tajemného ležáku.

Drezína, směr Polis

Co nejpohodlněji se usadím na bok drezíny, pušku si položím do klína a opřu se o náklad. Nevím sice, o co jde, ale opřel jsem se o nějaký mimořádně měkký pytel, takže je mi fajn. Rozhodně lepší, než tvrdá židle na hlídce.

"Pěkně se do toho opřete pánové, ať ta cesta hezky ubíhá," řeknu dvojici u páky a jejich nevrlé zavrčení mi vyloudí úsměv na tváři. Inu, někdo se nadře na páce, já mám zase na starosti bezpečnost. A když už na ni myslím, vysunu z kalašnikova zásobník, zkontroluju obsah a zase ho zacvaknu zpět. Jó, dobře udržovaná zbraň, to je vojákův dobrý kamarád, pomyslím si, když jsme již opustili světla mé domovské stanice Lubjanky.

Nepředpokládám, že by se mělo cokoli špatného přihodit, ale sousedit s náckama vnáší riziko i do rutinních cest, jako je ta obchodní s Polis, nebo Hanzou. Snad se nic neposere...

Alexej Goroda
Na cestě k Polis
část první, Stanice Ochotnyj rjad
23. 6. 2035 - 13:27[/b]

Po necelé půlhodině poslouchání nevrlého funění tvých soukupníků pomalu dojedete k okraji vám již známé zatáčky, za kterou spatříš oheň který udržuje hlídka dvousetpadesátého ze stanice Ochotnyj rjad. Stanice Rudé trasy.
Dva chlápci kteří stojí u páky svědomitě zpomalí
"Nepotřebujeme aby nám sem odtamtaď nějakej nervózní bažant začal střílet" odtušil jeden z nich a pomalu se blížil k ohni. CHlapi se vzájemně pozdravili. Nechybělo samozřejmé "Soudruhu" a ani jména jako "Lenin" v krátkém rozhovoru, který jsi nevnímal, nechyběly. Chtěl jsi jen mít tuto cestu za sebou. Chtěl jsi jenom být doma, na Lubjance. Měl jsi velice zlý pocit z toho, co přijde - ovšem... ke tvé škodě - nikdo z tvých solucestujících tvůj neklid nesdílel...
Po tom, co minete dalších několik hlídek, vám u poslední hlídky ukáží vzyčené ruce na pokyn abyste drezínu zastavili.
"Do Polis se chlapci nedostanete, copak jste to neslyšeli? Polis zavřelo brány! Nikoho nepouštějí, ani na naše telefonické volání neodpovídají... vypadá to prostě jako by se na nás na všechny vysrali - nebo se naopak něco posralo u nich!"
jeden z řidičů drezíny si jen odfrkl a začal znovu stlačovat páku.
A co ty? Jak se jmenuješ?
Zeptal se chlápek na drezíně.
Já jsem Dimitry - a ty? Dívím se že se neznáme!

Ochotnyj rjad

Uff, konečně zase světla našich soudruhů. Hned, jak je spatřím za zatáčkou, cítím se bezpečněji. Když projíždíme kolem několika hlídek, sem tam mávnu na nějakého známého, ale nezastavujeme a tak nemám čas si s nimi popovídat. Jedinou výjimkou je poslední staniční hlídka, která nás zastaví. Pozorně poslouchám, co mi ten soudruh líčí a nějak tomu nemůžu uvěřit. Pohodím si řemenem od pušky na rameni a se svraštělým čelem se otážu:

"Jak - zavřelo? Je to přece kurva Polis. To... to vám fakt nikdo neřekl, co se stalo? Nemají nikoho na stráži? Tomu se mi teda nechce věřit, soudruhu."

Nicméně drezína se zase rozjede a brzy necháváme hlídku za sebou. No, nejlepší asi fakt bude, když se přesvědčíme na vlastní oči, přeci se neotočíme i s nákladem jen kvůli nějaké přiblblé historce. Polis zavřená a tichá. To určitě.

Z uvažování mě probere až jeden u páky, Dimitry.

"Jo, já jsem Alexej. Je to trochu divný, ale co naděláš."

Alexej Goroda
Na cestě k Polis
část druhá, Polis
23. 6. 2035

Po tom, co projedete mezistanicí a zamíříte k Polis, se Tě zmocní neblahá předtucha. Cesta k Polis sice bude trvat více než hodinu a půl - ty si ale pro jistotu vezmeš svůj Kalašnikov do rukou a zpozorníš. Snazíš se očima proniknout dál do teětluje mnoty, než jen těch několik metrů, který osvváš nepříliš silný reflektor. Neustálé funění, skřípání a zuky ozvěn tě přivádí k šílenství. Projížděl jsi tudy už nesčetněkrát, ale tentokrát máš pocit, že je něco v nepořádku. I Chlapi u páky zřejmě podvědomě zpomalili, a ty jsi si všiml, že jeden z nich udělal totéž, co ty - sjel jednou rukou k pouzdru na pistoli kterou měl na opasku. Nezvláštnější by nebylo to že tu nebyl žádný zřejmý důvod vašeho počínání - nýbrž to, že jste všichni vypadali lehce v transu... čím blíže jste se ocitali k Polis - tím těžší Ti vzduch připadal, a tím hůře se Ti uvažovalo hůře.

Z tvého snění, ze kterého jsi se snažil vymanit, ti odomohl výstřel z pistole. Výstřel byl v tunelu ohlušující, a jeho ozvěna se linula ještě daleko. Hlavou jsi škubl po zdroji zvuku a to co jsi spatřil, tě šokovalo - Dimitry.

Ten usměvavý, vousatý chlapík si vystřelil mozek z hlavy. Části jeho lebky, šedé mozkové kůry smíšená z krví se rozstříkla do tmy, a tělo Dimitryho se bezvládně sesulo k zemi.
Jeho druh se nepodíval na tebe, ani na něj - díval se ohromeně dopředu - na pancéřovou, železobetonovou stěnu. na bránu která uzavírala Polis.

Na tvé výkřiky, facky nijak nereagoval - vypadalo to, že přišel o rozum.
Co dál? Musíš teď rozhodnout co dál.

Smolenskaja

Do učí mi stále doliehalo Jelenino hysterické vzdychanie. Netušila som, či je tam naozaj, či sa naozaj nesie tunelmi, stanicou alebo je to len ozvena toho čo bolo a zarylo sa mi hlboko do hlavy. Videla som ich zomrieť už mnoho no dnes ma to naozaj vzalo. Bola v tom jednoducho čistá bezmocnosť miešajúca sa s očakávaniami a zradným optimistom matky, ktorý sa behom krátkych minút zosypal ako domček z karát.

Akútne zlyhanie pľúc, tu by nepomohli lieky. No bola to tá posledná kvapka môjho pomyselného pohára trpezlivosti, ktorý pretiekol a jeho slaný obsah sa mi rinul z očí. Trasúcou sa rukou som si pretrela oči, nanešťastie pred tým ako som si ich umyla. Do nosa mi udrel železitý pach krvi a naslepo som siahla po teplej vode v obitom džbáne. Teplo mi pomáhalo, neukľudňovalo síce trasúce sa ruky, no upokojovalo moje vnútro. Aspoň na sekundu ma to vrátilo opäť nazad, no teplo netrvá večne, nahradí ho chlad a behom sekundy ste zasa v temnote, v zime v beznádeji vo svete nespravodlivosti a zvrátených hodnôt. Existovali vôbec nejaké? Zomreli spolu s matkami, s nádejami na novú generáciu, a lepší svet. Polis môže byť do riti! Boli len dôkazom, že história sa opakuje. Stali sme sa svedkom novodobého stredoveku, kde hŕstka sebecky uzamkýňala vedomosti patriace všetkým, odopierala lieky a tým ľudský dôstojnosť. Polis mal slúžiť všetkým a miesto toho slúžil len sám sebe.

Vstala som. Ruky prekrížené na prsiach aby nevideli ich tras. Prečo sme prestali bojovať za dobré veci, kam sa podel starý dobrý sedliacky rozum, obyčajná sčítanosť, ochota pomôcť? Nikdy som si nepredstavovala, že budem rodiť deti v podzemnej diere, v špine v neustálom šere a strachu. Vôbec nikdy som si nepredstavovala, že budem pomáhať pokrčeným deckám na svet. A predsa som tu, predsa sme tu všetci. Tak prečo neťaháme za jeden povraz, prečo musíme všetko tak kaziť...prečo sa jednoducho....nedokončila som svoju myšlienky lebo som predstúpila k stanovisku kde ako tĺci stáli strážnici. Poznali ma, a z unavenej tváremi mi mohli vyčítať, že je zle. Výhražne som zodvihla ukazovák a agresívne som ním ukázala na mužovu hruď, hneď na to nasledoval môj krik, bez nejakého úvodu, bez rozmyslu rovno na vec.

"....Mám väčšie gule než ty a všetci vaši kumpáni dokopy. A poznám pre ne aj iné využitie než si len na nich nečinne sedieť a doma nimi obšťastňovať ženy a kurvy. Koľkokrát mám povedať, že potrebujeme lieky? Takto to už ďalej nejde. Už ďalšie decko zomrelo! A vieš čo sa teraz z neho stane? Bio odpad, pravdepodobne žrádlo pre prasce v Dyname aby si páni z Polisu či z Hanzy dopriali bravčové miesto potkanov a jemu" pozrela som sa do miest kde býval náčelník stanice. "dajú možno oblízať kosti! Čo sa do riti s vami ľudia stalo! Koľko krát mám hovoriť, aby ste mi dali ten prekliaty oblek a pustili ma hore! ? Ja viem čo je tam, počula som..nebojím sa! Pre vás sú to len nejaký parchanti , pre mňa tak isto, môže mi to byť jedno. Nečaká ich tu nič. Tak na čo sa vôbec snažím ..ale preboha živého sme ľudia! Zabudli ste už na to slovo?" Všetok môj hnev si odnášal nevinný vojačik, ktorý s tým nemohol nič narobiť..Vedela som však, že ten komu som svoje slová venovala ma dobre počuje. "Zadrhni sa svojím vlastným egom, zadrhni sa tým čo nazývaš suverenitou..ty posraný Hanzin pätolízač.."
Srdce mi búšilo ako splašené, rozum stál a neuvedomoval si, že niektoré vyrieknuté veci nemali s tým čo ma trápilo nič spoločné. No hnev má svoj vlastný rozum, svoje vlastné spôsoby.

Zoje Alexejeva Tčerovova
Stanice VDNCh
23. 6. 2035 - 15:30

VDNCh, stanice na nejsevernejším cípu Moskevského metra, které je ještě obydlené. Obloukovité tvary, poměrně vysoký strop, hluboké umístění... a poměrně nově odstřelený severní tunel nyní dělá VDNCh jedbyla jedna z nejbezpečnějších stanic v celém Metru. Kdysi to bylo naopak, ze severu na VDNCh útočili mutanti a byla doba, kdy padla skoro celá stanice. V tu dobu měla Zoja spoustu práce, především když pomáhala zachraňovat životy při neúnavných invazích ze severního tunelu. Dnes Zoja pomáhá především nemocným dětem, ženám i můžům. Někdy zašije ránu, někdy dokonce vytahuje kulku z těla nebohého člověka. Toto je doba, kdy je na stanici VDNCh klid a mír - pro někoho dost možná i nuda.
Jeden den, kdy Zoja měla jeden z těchto nudných dní ji navštívila její velice dobrá přítelkyně Alena, která ji požádala o tu největší laskavost - službu.
Alena měla nemoc - na kterou nikdo neznal diagnózu - a Zoja už vůbec ne - jelikož ale byly nejlepšími přítelkyněmi - obrátila se přímo na ni. Svou nemoc dokonce tajila. Jde o to, že trpěla bolestmi hlavy, jednou, před zraky samotné Zoji, začala hlavou narážet do podlahy, přičemž se nekotrolovatelně třásla, křičela a plakala. Měla bolesti.
Tento den, kdy Zoju navštívila, Zoja poznala, že měla obdobný záchvat. Napověděly ji modřiny na čele a kruhy pod očima.
Zojo, prosím... ukonči to.. prosím...

Zoja odmítla pomoc takovýmto způsobem. Naopak se rozhodla, že se vydá na cestu někam, kde najde lék, či sérum - nebo alespoň odpovědi.
Snad někdo z Okružní trasy bude znát odpověď. nebo třeba někdo z Polis? To zní pravděpodobněji. Řekla si Zoja.

přestupní stanice Kitaj-Gorod

Z přátelského pošťuchování s Jurijem nás vytrhne nějaký malý kluk se vzkazem. Sleduji pohledem jak hromotluk vyplatí kluka a čte si vzkaz. Když mi jej podá, přejedu krátkou větu pohledem a povzdechnu si.
Doprdele, věděl jsem, že je něco špatně.
Odpovím parťákovi.
Půjdeme si pro něj!
Promluvím tónem, který nepřipouští diskuzi.
Pak přijde chvilka ticha, při které nejspíš oba přemýšlíme nad stejnou věcí.
Je ti jasný, že to všechno padne pokud ho náckové sejmou?
Nadhodím zcela jasné.
Máš všechno co potřebuješ?
Přejdu k praktické stránce.
Jen nevím jestli se dostanu přes Lubjanku. Nevím jestli tam ten oficír už zapomněl na můj ksicht.
Se zamyšlením si olíznu ret a zvednutím ruky utnu námitku svého společníka.
Nic neříkej, rozbil bych mu hubu i kdybych proti rudejm nic neměl, byl to naprostej debil.
Připomenu mu situaci a opět se sám sobě snažím zdůvodnit tu bitku co jsem rozpoutal na kontrolním stanovišti před Lubjankou, ze které jsme jen k tak vyvázli se zdravou kůží.
Napadá tě, kudy se protáhneme do Tverskej?
Položím zásadní otázku.

23. 6. 2035 - 15:30

Nuda pomyslím si a odfouknu si neposedný pramen vlasů, který mi vyklouzl z drdolu, který nebyl moc pevně utažený. V rukou třímám zažloutlé listy lékařské knihy, prohlížím i jen obrázky, slova mě nezajímají. Bezmyšlenkovitě sáhnu pro sklenku s vodou a přiložím si ji ke rtům. Stará zářivka problikne a ve dveřích se objeví silueta. Přimhouřím oči a zaostřím. " Aleno?" Promluvím tiše, jako bych se bála, že to není má dlouholetá přítelkyně.

" Už zase to proběhlo?" Na mou otázku jen přikývne hlavou. Ukážu na židli a počkám až se posadí, přistoupím k ní a prohmatám jí obličej, jestli nenajdu nějakou zlomeninu, která by byla pravděpodobná při takových ranách, které si působí. " No vypadá to, že to nebude zlomené, ale už opravdu nevím co s tím dál." Zavrtím hlavou. " Ne to po mě nechtěj, jednou jsem přísahala, že životy budu chránit a pomáhat nemocným, ne jim je brát." Rysy mi zatvrdli. Zojo, prosím, ukonči to. Pořád mi to zní v uších.

" Jak tohle po mě můžeš chtít?" Pevně ji sevřu ramena a políbím ji na čelo. " Dám ti tvé léky, ještě něco málo mám." Dojdu k železné skříni a vyndám z ní lahvičku s tabletkami. " Něco už vymyslíme." Vydechnu a prohlédnu si ji soucitným pohledem a vtisknu ji lahvičku do ruky. "Měj se Aljonko." Dám jí ruku okolo ramen a vyprovodím ze dveří.

Ještě ten večer se vypravím do Polis. Projedu si rukou vlasy. Do batohu si hodím nějaké věci a k pasu si připnu nůž.

Slava Smirnova
Stanice Smolenskaja
U velitele stanice
23. 6. 2035

Jen pár chvil, pár úderů srdce po tom co jsi udělala scénu před boudou velitele stanice, jsi se pomalu, ale jistě začala rozdýchavat a uvědomovat si svůj čin a slova. Nikterak jsi jich nelitovala. Naopak jsi byla spokojena sama se sebou, že tě mohl někdo jako je Miller slyšet. Ačkoliv ten, jak jsi ho znala, jen určitě sedí na židli a přiblbe se usmívá.
I když jsi ráda, že jsi se mohla vykřičet, věděla jsi, tušila, že tvé počínání je marné.
Stráž na tebe jen bezduše civěla, skoro jako na nějakého pomateného blázna.
je ti to jedno, hlavně ať už se lidi probudí, ať vědí, že jejich počínání je pokřivené a špatné. Místo toho, aby se snažili zachránit si nejen svoje bezcenné životy, ale aby jim dali i smysl se jen upínali k bezduchým hodnotám a každodenním stereotypním plánům.
Jít dělat na farmu, jít držet stráž, jít tam, a tam a tam. Nezajímá je že to, co zbylo tady v těchto utopických tunelech je zbytek lidí. Nezajímá je to, že ačkoliv se ubrání tomu, co dlí nad jejich hlavami, že stejně časem zemřou. Jejich genetika, těla ale i duše jsou zkažené a degenerované. A půjde to níž a níž. Lidé časem ztratí svou schopnost odobourávat nemoci, bránit se zranění - a nakonec se i snad společně domluvit na jednotném počínání. Místo toho, aby zbytek lidstva držel při sobě - rozpadl se a dál se zabíjí a ničí.
Už jsi se chtěla otočit, a jít si lehnout - vyspat se.. na všechno zapomenout. Únava na tebe padla jako Hefaistovo kladivo na kovadlinu. když v tom se se zaskřípáním otevřely dveře, mezi nimiž stál Miller - a byl opilý.
Cože jsi to chtěla? Cože? Tak porodní bába chce oblek aby mohla tam nahoru? A co bys tam chtěla dělat ty krávo?! Pomáhat rodit mutanty?
Čekala jsi všechno, ale tohle ne - nehnutě jsi stála a čekala jsi, než se velitel vykřičí. A čekala jsi dlouho. Všimla jsi si ale jedné podivnosti, velitelovi se koulely slzy po tvářích...
Igor! Můj Igor! Tos nevěděla!? Co? Tys ho zabila! a te´d po mě chceš abych ti dal oblek? měl bych tě tam nahoru poslat bez něj! Ale víš co? Dám ti ho! Stejně tam nevydržíš ani půl hodiny a nějakej dravec nebo novej hajzl kterej je tam nahoře doma tě rozsápe na kusy a sežere! Dám ti ho! Alespoň tě budu moci zabít a na mě nic nepadne!
Civěla jsi na velitele s otevřenými ústy, ale nic jsi neříkala.
Ty! ty idiote! Maž pro výbavu, a ať jsi tady co nejrychleji, chci aby ta stará herka vypadla z mojí stanice! Dejte ji výbavu a vyhoďtě ji za hranici mojí stanice! K Parku Pobědy! Ať si užije technologickej tunel!
Práskl ti dveřmi před obličejem a zmizel stejně rychle jako zápach toho chlastu, co pil.

Volkov
Cesta z přestupní stanice Kitaj-Gorod na stanici Čistyje prudy
23. 6. 2035

Teď musíme na stanici Čistyje prudy, budeme sice muset přes Turgeněvskajou ale ta nestojí za řeč, je to ještě větší žumpa a je v ní ještě víc primitivů než tady! Takže, projdeme touhle dírou ukazuje ti prstem na mapě zamíříme na Čistyje prudy, odkud vyrazíme na Lubjanskou, a z Lubjanské na Tverskou, kde těm vykurvenejm modrookejm zmrdům dáme lekci, na kterou nezapomenou! Titov se najednou zdál být nepříčetně rozzuřený, avšak ty jsi pochopil, z pohledu do jeho očí, že se oobává. A ty tomu moc dobře rozumíš - každý, i ten nejudatnější voják a bojovník, má strach - klíč je ho překonat, a v tom jste byli vy; Ty, Titov a Istomin nejlepší.
Docvakneš samohonku, odskočíš si vymočit se na kolejiště, nedbaje přitom pohoršených pohledů - a kývneš na Plukovníka, že jsi připraven k odchodu.
ten k Tobě pomalu dojde a vy se pomalu vydáváte temným tunelem na cestu.

Brána Polis

"Kurva tak se prober chlape!"
Ještě naposledy se pokusím toho muže u páky probrat, tentokrát ranou pěstí do obličeje, ale ani to nezabralo. Jeho mozek je kaput. Zůstala jen skořápka.
Seskočím z drezíny, Kalašnikov v rukou. Jako v mrákotách dojdu k bráně Polis, abych si na ni sáhnul. Realita kolem mě plyne zpomaleně, jako by se mi to celé jen zdálo. Světlo lucerničky, dopadající na tuny železobetonu přede mnou mi vzaly všechnu zbývající naději, že by to pořád ještě mohla být jen noční můra, nebo snad nějaký blbý vtip. Ale není.

Na čele mi vyvstaly první kapky potu. Vrátím se k drezíně a vylezu na ni. Zrak mi padne na mrtvém Dimitrym. Snažím se nedívat na jeho prostřelenou hlavu, když ho pokládám na nějaké volné místo drezíny, kde nebude vadit. Totéž udělám i s druhým mužem.

Přehodím si pušku přes rameno a pokusím se sám dát drezínu do pohybu, směr Ochotnyj rjad.

Zoja Alexejeva Tčerovova
Stanice VDNCh
Cesta přes společenství stanic VÚNH

Stále máš v hlavě ten hrůzný výjev jako z horového snu - noční můry. Vidíš Alenu jak stojí ve dveřích, šaty jí větrem z ventilace nepatrně povlávají... vypadala tak lehce, že jsi měla pocit že ji sama dokážeš odfouknout jako prach ze stolu. Bledá pokožka, ještě bledší než mají normální obyvatelé Metra, kruhy pod očima. Vypadala více mrtvá než živá - a možná proto za tebou přišla.

Stojíš nyní před temným chřtánem tunelu, který vede na stanici Aleksejavska. Tyto tunely znáš dobře - a víš, že ti žádné nebezpečí nehrozí - jen si přeješ, abys nemusela pěšky. Drezínou by to bylo přecijen rychlejší - třeba ale budeš mít štěstí, a cesta ti uteče.

Uděláš první krok, druhý, třetí.. jsi na cestě. Kývneš na pozdrav strážným z padesátého metru kteří sedí u ohně, nedbáš jejich udivených, i chtivých pohledů a pokračuješ dál.

Alexej Goroda
tunel od Polis, směr Ochotnyj rjad
23. 6. 2035

Po cestě tunelem se již nic zvláštního nepřihodilo, tíživý pocit odezníval tím více, čím dále jsi se od Polis nacházel. Stejně tak naopak když jsi k němu se svými druhy přijížděl, a onen pocit zesiloval. Napadá tě spousta otázek. Co se stalo? Proč se to nestalo i mě? Co je s Polis? Proč zavřeli brány? Pomalu se přibližuješ k první hlídce, bolí tě ruce, a tebe napadá, jak asi vysvětlíš to, co se stalo u brány k Polis.
Když se zvedá první strážný, a za ním i druhý, dochází ti pomalu jaký výjev se jim asi naskýtá. Dvě těla, která bezvládně leží na ploše drezíny, a obě vypadají mrtvá.
Stát!!! Zaburácí strážný a bere si, stejně jako jeho druhové, do rukou pušky. Hlavně všech nyní cílí na tebe.

Cesta do Ochotnyje rjadu

Čím víc se vzdaluji od neprodyšně uzavřených vrat Polis, tím je mi lehčeji, mysl se mi rozjasňuje a jako bych nabral i nových sil. Makám u páky co to dá, vždyť musím zastat práci dvou mužů, ale pohání mě vidina bezpečí na naší stanici.

Když spatřím první světla předsunuté hlídky, skoro radostí vykřiknu. Odstoupím od páky a nechám drezínu setrvačností pomlu dojet hlídku. K mému velkému překvapení na mě ale muži začnou mířit svými zbraněmi! Pomalu zvednu ruce a překvapeně promluvím:

"Soudruzi! To jsem já! Nestřílejte!

Sleduji, na co se dívají. Jistě, ta dvě těla, to je muselo rozrušit.

"Já... nevím, co se stalo. Nechtě mě to vysvětlit, prosím."

Sestupuji z drezíny a jdu pomalu k nim, ruce stále nad hlavou.

Alexej Goroda
Ochotnyj rjad

"Slez z tý drezíny, a ruce dej tak ať na ně vidim!" přikázal nahlas strážný a ukázal jednomu ze svých druhů bradou na drezínu. Ten ihned pochopil, ostražitě okolo tebe prošel, pohledem se ujistil že ho druhové kryjí asi má strach pomyslel sis trpce zatímco strážný vylezl na drezínu. Vše ti připadalo jako ve špatném snu, dokonce jsi měl pocit, že tohle zkrátka sen být musí - to, co jsi viděl v tunelu u Polis, přece není možné - jistě, slyšel jsi hodně povídaček o tom, co se v tunelech Metra děje - ale vidět je na vlastní oči je věc druhá. Otázkou zůstává, zda to tito strážní pochopí.
"Jeden mrtvý! Má v hlavě díru! Druhý vypadá jako by se zkouřil durem - je úplně mimo!"
zaskřehotal havraním, nepříliš příjemným hlasem strážný, co vylezl na drezínu. Velitel hlídky ještě pevněji sevřel zbraň, a přísně se zeptal:
"Co se, kurva, stalo, Alexeji!?"
třetí strážný, který stál za velitelem, strážný kterému nemohlo být více než dvacet, se neklidně ošíval a těkal pohledem z Alexeje na svého velitele.

Smolenskaja

Ústa vysali jed z mojej duše. Nastal pokoj, harmónia, ktorú možno poznali len budhistický mnísi. Bola som však na hony vzdialená od toho ideálu duševného sebaovládania a rovnováhy. Čo som nadobudla mohlo kedykoľvek prasknúť. Zhlboka som sa nadýchla a venovala som mierne ospravedlňujúci sa pohľad strážnemu. Ruky sa mi prestávali chvieť, srdce spomaľovalo , spomalil sa aj tok mojich myšlienok. Stalo sa. Hodila som o stenu novú hrsť hrachu. Nečakala som nič, žiadnu reakciu...len ticho a pohľady zvedavcov prepaľujúcich ma od chrbta. Hlúpe ovce, stratili ste reč? Schopnosť bojovať? Ste len hlúpe tiché stádo a žijete si životy, ktoré už dávno neriadi osud ale páni staníc. V kútiku duše ma tešilo, že možno , možno som touto svojou scénou prehovorila aj za iných, čo sa príliš báli niečo povedať a zároveň ma tak veľmi zraňovalo, že všetci mlčali. Zatvárali oči pred pravdou, spokojní so svojou úmornou stereotypnou lopotou, z ktorej samozrejme nemali nič. Kto kedy vyhlásil, že si nemôžeme zachovať vlastné hlavy, názory a životy. Kedy sa z nás stala masa bezduchých, dýchajúcich robotov, ktorých nezaujíma nič? Stagnácia, smutné prežívanie, paródia bytia, spomienky.

Som taká istá, utápam sa v minulosti. Milujem ju. No z minulosti, z našich príbehov by sme sa mali učiť, vyvarovať sa negatívnemu. V minulosti všetci vraveli aká je prítomnosť príšerná a dnes sa všetci k nej po večeroch vracajú a s nostalgickými hrčami v krku po stýkrát zvedavým ušiam rozprávajú svoj príbeh. Ja nie som iná, som presne taká istá. Vždy som bola...chcem ju prežiť znova, chcem ju prežiť tu..chcem aby to pochopili, že môžeme žiť v minulosti, nie len v našich snoch ale tu v tuneloch. Stačí len chcieť, stačí sa len rozpamätať a spomenúť si a preniesť ju sem dole.

Millerova tvár, vykukla z dverí ako blesk z jasného neba a mňa rázom prebralo. Nemusela som byť ani vedma, aby som podľa jeho zakalených očí, červeného nosu spoznala v akom stave sa nachádza. Ja som si svoju pesničku už zaspievala, teraz bol na rade on. A vedela som, že sa mi nebude páčiť. Nepáčila sa. Nasypala soľ do čerstvo zacelenej rany, rozbila porcelán môjho pokoja a rozkopala moje hrané sebavedomie na rádioaktívny prach. Boli to slová zlomeného človeka, niekoho kto trpel presne tak ako všetci ostaní. Onvšak mal byť silný, mal byť našim oporným stĺpom, slepou spravodlivosťou a nie katom zaslepeným vlastným žiaľom. Do očí sa mi opäť začali hrnúť slzy. Chápala som ho, potreboval sa len vykričať, uvoľniť nahromadený tlak tak ako ja pred tým. Hnev má svoj vlastný rozum. Dúfam len, že sa mu na chvíľku uľaví. Tak ako mne. Dvere sa konečne zabuchli, správca zmizol a ja som sa mohla opäť bezmyšlienkovite pustiť do kriku. Musela som mať svoje posledné slovo, musela som si chrániť povesť, ktorú som vlastne ani nemala.

"Dieťa ste zabili vy všetci! Zabili ste ho niekoľko rokov predtým než sa vôbec narodil! Nepočúvali ste. Nikto nepočúval. Nikdy nikto nepočúva. Ale teraz sa ťa to týka. Prechádzaš si tým sám. Ale výčitiek sa nezbavíš. Vieš, že je to tvoja vina, ktorú chceš hodiť na moju hlavu... "
Stíchla som. A pozrela na strážneho. Vlastne až teraz mi prišla závažnosť celej situácie. Dostala som to čo som chcela, nebolo to však privilégium. Bol to trest, môj trest smrti za životy, ktoré som sa celé tie roky snažila chrániť aj keď pre mňa nič neznamenali. Únava mi takmer podlomila nohy a musela som sa oprieť o búdku, v ktorej stál zmätený chlapík. Prvý krát po tých rokoch tu dole som si pripadala stará. " Kedy sa to celé takto pokazilo? " zamrmlala som si pre seba a obzrela som sa okolo. Zlomení ľudia, každí do jedného. Zlomená ja, zlomený svet, zlomené tunely tohto prekliateho metra. Nedúfala som ani, že by niekto z nich našiel skrytú silu a postavil sa tomu delirickému rozkazu. No splnil sa mi sen. Aspoň jeden jediný, a čo na tom, že v jeho zvrátenej podobe.

Ochotnyj rjad, u hlídky

Na jeho povel nechám sklouznout popruh své pušky z ramene a položím si ji k nohám.
Jen klid, jen klid. Vysvětlím to a všechno bude zase dobré...
Ruce mám pořád nahoře, dokud na mě míří, nemůžu si být jistý svou bezpečností. A tihle lidé nebudou váhat ani vteřinu s mým zastřelením, pokud nepodám pořádné vysvětlení.

"Soudruzi... tam v tunelu, u Polis, začalo se tam dít něco divnýho. Vzduch zhoustnul, mozek jsem měl jako... jako vygumovanej, jako by mi něco zpomalilo myšlení. Nevím, co se stalo. Najednou koukám, že Dimitry vytáhl pistoli a vmžiku se zastřelil. A ten druhý... nevím, co mu je. Je jako v komatu, nic ho nedokázalo probrat, ani rány, ani slova."

Pomalu mi dochází z výrazů strážných, že se jim to ode mě zdá jako naprostý žvást, jako přiblblá povídačka zfetovaného mladíka. Nasucho polknu a pokračuji v povídání:

"My... vlastně už jen já... Polis... totiž, Polis je fakt zavřená. Je tam brána a nedalo se dělat nic, než se zase vrátit. Sem, zpátky... Já opravdu nevím, co se tam dělo, bylo to jako... silový pole, nějakej mozkovej blok! Když jsem to místo opustil, udělalo se mi líp."

Byla to dlouhá řeč a řekl jsem všechno, co se stalo. Teď záleží na strážcích, co se mnou udělají.

Prosím... prosím... prosím... prosím...

Slava Smirnova
Stanice Smolenskaja - ne příliš férový trest

Máš pocit, že se ti každou chvíli podlomí kolena. Snad nikdy jsi se necítila takto unavená. Máš pocit že na tebe padla snad všechna únava světa...pomalu nemáš ani sílu přemýšlet - pomalu ti jen začíná docházet to, že dostaneš nepěkně těžký ochranný oblek a strážní tě vyprovodí za hranice stanice Smolenskaja, směrem k Parku Pobědy, směrem k technologickému tunelu o kterém se povídá spousta nepříjemných historek. Ztratíš domov, získáš jen pochybnou svobodu, která se omezí jen na stanice vaší federace, možná i dál, a na.... povrch. Tam si přeci budu moct jít kam se mi zachce, ne? této myšlence se hořce usměješ.
Mezitím co se ti tohle všechno honí hlavou, k tobě dojde strážný, a skoro lítostivě ti k nohám položí batoh - tedy ne batoh - vyloženě nákladní krosnu.

Alexej Goroda
Stanice Ochotnyj rjad - pochybná budoucnost

Strážný se na tebe podívá, a je vidět že ti nevěří ani slovo. Naopak máš pocit, že by tě nejraději na místě zastřelil jako prašivého psa - ačkoliv tě zná. Naštěstí pro tebe, není v jeho pravomoci svéhlavě popravovat členy Rudé Trasy.

Za katr s tim parchantem! Ať o něm rozhodnou jiní, nebudu si špinit ruce!
Tato rozhodnutí spadají pod jiné, vyšší důstoníky a velitele, díky bohu! oddychneš si.

Zavelí velitel strážného stanoviště, osobně ti, za pomoci druhů, pevně spoutá ruce, a svému kolegovi na hlídce přikáže, aby tě dovedl na stanici, kde má vypovědět velícímu, co se stalo.

Mladý strážný tě postrčí hlavní do zad směrem do tunelu - směrem do stanice Ochotnyj rjad - kde tě podle všeho čeká vězení, a dost možná i poprava.

Ochotnyj rjad, na cestě do vazby

Nezbývá mi asi nic, než se nechat spoutat. Jakýkoli odpor z mé strany by určitě vedl k tomu, že mě na místě picnou, takhle budu mít aspoň nějakou šanci na to se z toho všeho vykecat. Pokud tedy velitel stanice není nějaký vymletý zelený mozek, pro kterého nejsem nic než odepsatelná položka v ceně jedné patrony.

Radši nijak nekomentuji drsné popostrkávání a občasný hrubý štulec pažbou jejich pušek. Hlavně, že už nejsem tam. Tam u Polis. Zvláštní je, že i když pomyslím na tamní události, v hlavě se mi začne rozprostírat mlhavé nic, jako bych se snažil při opici rozvzpomenout na předchozí večer.

Alexej Goroda
Ochotnyj rjad

Celou cestu tunelem jsi přemýšlel o tom, co s tebou bude. Pověsí tě? Zastřelí? Nebo hůř - pošlou tě bez obleku tam nahoru? Spousta zlého se může stát - a pramálo dobrých je nadohled.
Nemám zrovna moc světlé vyhlídky pomyslel sis...
cesta utíkala pomalu, skoro jako byste se strážným byli v jakési časové smyčce. Naštěstí, možná naneštěstí jste došli na stanici - okolní hlídky, i lidé okolo kterých jste prošli se na tebe dívali s různými výrazy ve tvářích, lítost, která ti na klidu moc nedodala. Zlost, která ti byla poměrně ukradená. Znechucení, kterého jsi litoval, neboť jsi věděl že je neopodtatněné...
Pomalu jste došli, ani nevíš jak - pohroužen do svých myšlenek - do místnosti, kde byl kvalitní dubový stůl, klasická lampička, která vydávala matné světlo, a za stolem seděl muž.
Poskočilo ti srdce - a musel jsi zakrýt úsměv odkašláním -
za stolem seděl Danila, tvůj bývalý spolužák a kamarád!
"Pane Soudruhu!" pozdravil strážný a zasalutoval "přicházím sem s vězněm, zastřelil jednoho z našich a druhému udělal... no.. vlastně ani kurva nevim co mu provedl, ale vypadá jako by mu mozek nacpal do mlejnku a vymlel ho... přijel si k nám na drezíně jakoby nic - kecal něco o tom že je Polis uzavřená.. vsadím se, že se po cestě chtěl zbavit těch dvou, a náklad si vzít.. ale bylo to tam asi fakt uzavřený.. a tak se vrátil.. když se vracel tak se nám snažil ..." strážný otevřel ústa, protože chtěl něco dodat, ale Velitel Danila ho rázně přerušil Držte hubu, vojáku!!!! strážný držel hubu Alexeji, příteli, jak se vede? A jak jsi se proboha, dostal do týhle šlamastiky? usmál se Danila - šokovaný strážce dál mlčel.

přestupní stanice Kitaj-Gorod - s Jurijem

Kopnu do sebe panáka teplajícího na pultě a vyrazím do kamrlíku, který jsem si pronajal na přenocování. Přitáhnu k sobě batoh, zběžně překontroluji obsah, jestli mi ho někdo neprobral a hodím si ho na záda.
Projdeme kolem obchodníků na hlavní koridor, seskočím dolů do kolejiště a pomalu zamířím v těsném závěsu za Jurijem ke kontrolnímu stanovišti z Kitaj-Goroda za kterým se černal tunel směřující na sever.
Jseš si jistej, že mě chceš protáhnout přes půlku rudý trasy?
Nahoře v baru byl hromotluk Jurij moc v ráži a nechtěl jsem se tam s ním dohadovat.
Mohli jsme to vzít přes Hanzu, třeba tam narazíme na Semjona nebo Viťku, ty by do toho šli s náma. Nenechali by tam Žeňu, kdyby jsme jim to řekli.
Zkusím to na Jurije, přes taktickou stránku věci.

Volkov
přestupní stanice Kitaj-Gorod

Jurij se zastavil, a bylo vidět že usilovně přemýšlí.
"Zatraceně, Kirille... máš recht... znáš mě přece, mám horkou hlavu... ale to co se stalo se Žeňou mě pořádně nasralo.. chtěl jsem těch zkurvenejch nácků postřílet kolik by jich jenom bylo možný - a pokud možno hned... takže... vezmeme to tedy přes Kurskou... někde v tý zmeti těch tří stanic tam ty dva ochlasty s Děgtarjevama najdem" zasmál se Titov a vrhl na tebe trochu omluvný pohled.

Smolenskaja

Predpokladám, že odísť budem musieť hneď. Bol vôbec to vôbec odkladať. Únava, únava a ešte raz únava. To mohol byť dobrý dôvod no len by to odkladalo nevyhnutné. Nebojím sa. Smrť čaká na tých to sa boja. Tunely dostanú len slabých. Mňa nie. Nie mňa. Všetko sa to zbehlo tak rýchlo, a s vyčerpanou mysľou som začala vidieť všetko okolo mňa príliš čierne. Jeden hlas mu v podvedomí šepkal pozitívne predpovede o mojom šťastnom návrate s plným batohom liekov. A ten druhý vlastne ani nebol hlas, len vzdialené zvonenie umieračika v konečnej stanici Park pobedy. Zvoň si umieračik. Je lepšie zomrieť s vedomím slobody ako v okovách.

Usmiala som sa na strážneho. Usmiala som sa na batoh, ktorý musel vážiť aspoň polovicu zo mňa. " Ja sa vrátim. A prinesiem tie lieky." povedala som potichu a bez elánu. Nebude sa konať zrejme žiaden zácvik, nebudem mať žiadneho parťáka. Neviem nič, poznám len to čo sa šírilo stanicami. O nebezpečenstvách, o tých tvoroch tam hore, o živých tuneloch tu dole o šialenstvách, more, banditoch. Keď som kričala nebála som sa,neverila som, v žiadnu reťazovú rekaciu slov a emócií. Teraz som cítila ako sa mi svaly stiahni v panickom kŕči keď som sa zohla po batoh v snahe vyhodiť si ho na plecia. "Môžem si ešte niečo vziať u seba doba? Môžem sa rozlúčiť? " Nemala som na mysli ľudí. Chcela som dať zbohom mojim suvenírom, darom, hmatateľným dôkazom pradávnej existencii rozumnejšej generácie, ktorá touto sekundou vymrela. "Cestu do tunela poznám. Nemusíš ísť so mnou. Nestratím sa. " V minulosti som cestovala pravidelne, v časoch kedy to bolo ešte relatívne bezpečné. Na dlhý moment som sa odmlčala a pretrela som si dlaňami únavou prepadnutú tvár a s takmer hmatateľným zahanbením som sa napokon opýtala. " Čo mám robiť?" Čo všetko je v tom batohu, ako sa obliecť do obleku, čomu sa na povrchu vyhýbať? Bude tam ešte niekto? Je tam zbraň? Ako sa strieľa, je to vôbec bezpečné? Toľko a omnoho viac sa skrývalo v tak prostej otázke.

Ochotnyj rjad - kancelář

Ze všech míst v celém metru, kam mě ten strážný mohl zavést, vybral zrovna to, kde nesedí nikdo jiný, než můj známý Danila. Srdce mi poskočí v naději, že si přeci jen svůj život zachráním. Sice je mi dost úzko, když slyším všechny ty lži, které ze sebe sype ten ozbrojený idiot, co mě sem dovedl, ale mám jistotu, že tomu žvástu Danila věřit nebude. Naštěstí ho svým jedinečným způsobem zpraží a on konečně ztichne. Teď můžu všechno vysvětlit, aniž bych měl v rypáku odjištěnou bouchačku.

Sedám si ke stolku se slovy "už se vedlo líp, dík za optání," a pak trochu nervózně zatěkám pohledem přes své rameno, na místo, kde stojí strážný.

"Nepošleš ho pryč, Danilo?"

Slava Smirnova
Smolenskaja - Vyhnanství

Strážný byl zřejmě jen z těch mála lidí, pro které lidský život není pouhou pomíjivou eskapádou omylů a zbytečných gest. Jeden z těch kteří hodnoty ještě měli. Nepokrytě, s lítostí ti pohlédl do očí a ztěžka pověděl "Je mi líto, madam, musím jít s vámi a dohlédnout na váš odchod - kdybyste tu zůstala a nepodrobila se trestu, mohli by vás postavit ke zdi..." strážný se odmlčel a dodal "a mě pravděpodobně taky..." počkal chvíli, než vstřebáš jeho slova a pokračoval "na chvíli vám to vezmu madam" očima spočinul na batohu, natáhl ruku a pracně si ho vzal na záda. Bože, vždyť i tento muž, který nevypadá že by se zalekl jen tak něčeho, má problémy s tím to všeco zvednout! problesko ti hlavou vyděšeně... "Kudy, madam? Projdu s vámi všude, kde bude potřeba.. nakonec vás ale budu muset vyprovodit až za stanici.. a někde vám pak ukážu obsah toho co vám milostivě nadělili..." náhle natáhl ruku, nedbajíc toho, že ho kolega u dveří do velitelovi boudy znechuceně pozoruje jako by byl jeho kolega slaboch a přiškrceně ze sebe vypravil "Já jsem Petr"

Alexej Goroda
stanice Ochotnyj rjad - Danilova kancelář

"Hah! Že váháš!" zasmál se Danila a mávl rukou na zjevně šokovaného strážného, který zasalutoval a pomalu s nechápavým výrazem vyšel z kanceláře kamsi pryč. Mezitím jsi měl chviličku čas si prohlédnout jeho kancelář lépe. Na zdech měl nejrůznější obrazy s Leninem, Stalinem i jinými pověstnými komunisty své doby. Přímo nad sebou, jako kdysi mívalo spousta lidí nad postelí kříž, měl danila velkou, rudou, bohatě zdobenou hvězdu. Na stole mu ležel Makarov, nejrůznější papíry, dokonce předválečné noviny a telefon.
"Stejně to je idiot" zakroutil hlavou nad strážným... odmlčel se a energicky pokračoval v dialogu "Tak, do jakejch sraček ses to dostal tentokrát?" usmál se "Z jaký bryndy tě mám vytáhnout? Povídej cos provedl." zeptal se, vytáhl ze šuplíku dvě sklenky, jakousi lahev a pozvedl obočí na znamení nevyřčené otázky, zda si Alexej dá též.

odchod ze stanice Kitaj-Gorod

Zastavím se a sleduji Jurije jak se rozpovídal.
To je v cajku, mě to taky hnulo žlučí to mi věř. Ale když tu neni Žeňa, kterej nás držel na uzdě, musíme bejt opatrný.
Plácnu parťáka přátelsky po zádech.
Těm sráčum nakopeme to se neboj, jen musíme s rozmyslem, jinak tam chcípneme a tím Žeňovi nepomůžeme.
Ubezpečím ho o tom, že o svou pomstu nepřijdeme.
S novým plánem vyrazíme přes kontrolní stanoviště do temnoty severního tunelu.

Hele, neměl Semjon nějaký kšefty s jedním z těch sráčů na Čechovské?
Prolomím po několika minutách ticho.
To by nám to celý dost usnadnilo.
Svitne mi naděje.
Doufám, že si to u Hanzy s tím pašováním ještě moc neposral.
Dodám trochu s obavou a čekám jestli z Jurije nevypadne nějaké bližší info o Semjonovi, protože já ho neviděl skoro měsíc.

Stanice Ochotnyj rjad - Danilova kancelář

Mlčky přikývnu na jeho neverbální nabídku alkoholu. Myslím, že teď my mi panák jen bodnul.

"Z ničeho mě tahat nemusíš a ani jsem nic neprovedl, Danilo," řeknu na úvod a poděkuji za nabízeného frťana. Cink a do dna po vzoru maršála Malinovského. Když se mi zase vrátí dech, pokračuju ve vyprávění, na které Danila už netrpělivě čeká.

"Jeli jsme k Polis. Hlídka tady u vás na Rjadu nám řekla, že je tam zavřeno a nikdo s nima nekomunikuje, ale nechtěli jsme to jen tak otočit, aniž bychom to nejdřív neprošetřili sami."

Na moment se odmlčím, kdyby chtěl Danila něco dodat, ale on vypadá tak akorát na to, že zhltne moje vlastní líčení.

"Nevím, co se na cestě stalo. Najednou... jak bych ti to kurňa popsal, abys to pochopil. Vzduch jakoby zhoustnul, teda ne vzduch, ale spíš naše vnímání. Jako bys přemáhal spánek, mozek mi úplně zlenivěl. Bylo to fakt divný. A ještě divnější bylo, že si jeden chlap najednou, zničeho nic vystřelí sám mozek z hlavy. Sedím vedle něj a najednou koukám, vytáhl pistoli a bum!"

Pro dokreslení svých slov imituju dvěma prsty pravačky hlaveň pistole, kterou si přiložím ke spánku a cvaknu palcem při "výstřelu". Danila jen ohromeně sleduje mé líčení a tak pokračuju.

"Ten druhý na tom taky nebyl dobře, sice je naživu, ale je jako vygumovaný. Nereaguje na nic, na slova, na facky... je jako kdyby mu vydloubli mozek. No a když jsme se dostali k Polis, tak jsem zjistil, že je fakt zavřená. Železobeton, zhasnuto a ani slovo vysvětlení. Tak jsem se vrátil sem na Rjad, jediný přeživší. Co myslíš, že za tím vším je, Danilo? Co je kurva s Polis?"

Volkov
na cestě do Kurské

Titov se tajemně usmál a potichu, jaksi záhadně řekl Semjon má kšefty snad všude a s každym... zvážněl a dodal "jestli si to osral s pokružní linkou, tak ho z Hanzy vykopli někam kde ho budeme těžko hledat a přes Čechovskou se nedostaneme, což by znamenalo že by pak ten tvůj plán jít přes okruh je úplně na hovno" odmlčel se "budeme proto doufat že tam někde je... taky jsem ho pár týdnů neviděl" našlapoval rychle, a rozvážně, zároveň s disciplínou mu po léta zkušeností vštípenou, sledoval a poslouchal okolí... pak najednou bez varování zvedl levou ruku do vzduchu, ruku v pěst - a zaposlouchal se. Sykl a poichu, jako liška, sebou švihl o zem k pravé stěně tunelu za jakési haraburdí.
I ty jsi mohl pomalu slyšet kroky - divné bylo, že nebylo slyšet, že mluví.
Plukovník vytáhl svůj Kalašnikov s pevnou pažbou, a zamířil do tunelu.

Alexej Goroda
Ochotnyj rjad - Danilova Kancelář

Danila pozorně naslouchal, hltal každé tvé slovo... když jsi domluvil, dlouho se odmlčel, hleděl ti do očí, a očiidně přemýšlel - pak - znenadání práskl dlaní do stolu, nalil vám dalšího panáka a horečnatě se rozpovídal "Zkurvená Polis! Kdybych kurva věděl co se stalo... jenže já to kurva nevim.. jediný co kurva vim je, že když jsem s nimi naposledy mluvil" kývl směrem k telefonu "tak mluvili hrozně divně... na všechny moje otázky mi odpověděli vždycky dvakrát... načež jsem jen slyšel ránu a telefon byl najednou hluchej... připadalo mi to jako zlej sen... ale nepřikládal jsem tomu váhu" Danila vypadal jako by tohle všechno řekl na jeden nádech, takže se musel vydýchat aby mohl pokračovat asi se s tím potřeboval někomu svěřit napadlo tě a Danila pokračoval "teď.. jestli fakt říkáš že jsi viděl a zažil co jsi mi teď řekl, tak jsme asi pěkně ve sračkách!" konec věty Danila skoro zakřičel... uvědomil si to a najednou přešel na šeptání "jestli chceš vědět co si myslím já... na tváři se mu rozlil pot a děs tak je Polis v hajzlu, a maj ho pod palcem knihovníci.. víš ne? ty chlupatý opice který se potloukaj nad polis ve Velké Knihovně... jenom jedna věc mě mate..." zase chvíli mlčel načež pokračoval "knihovníci by nedokázali vyvinout mentální bariéru na hranici Polis... třeba je za tim kurva něco jinýho"
zvedl se od stolu, podíval se na Makarov na stole a prohlásil
"Musíme jít po povrchu... pokusit se dostat do Polis zvrchu!"
přihnul si alkoholu přímo z lahve, a celou flašku bez okolků podal tobě...
třásla se mu ruka.

Ochotnyj rjad - Danilova Kancelář

Poslouchám Danilův "výlev" a nevycházím z údivu. Je vidno, že je z celé věci zdrchaný ještě víc, než jsem byl já doteď.

"Počkej, knihovníci...?" Nestačil jsem nic říci a už mě zase zahltil svými teoriemi a plány. To poslední, co řekl, než mi podal láhav mě donutilo se zamyslet. Abych porušil nastálé ticho, když Danila domluvil, naliju si panáka, ale s jeho vypitím chvíli váhám. Podívám se mu do zpříma do očí a pravím:

"Jestli jsou tam opravdu ti knihovníci, nebo i něco horšího, tak může jít pro mě za mě celá Polis třeba do hajzlu."

Řeknu to se vší vážností. Naklopím do sebe panáka a čekám, co Danila odpoví.

Alexej Goroda
Ochotnyj rjad - Danilova kancelář[/u]

Danila si tě pozorně prohlédl a všiml sis náznaku roztpčení.

Alexeji, Polis má zásoby léků, jsou tam veškeré vědomosti lidí z knihovny, spousta zbraní a proviantu z povrchu, o lidských životech nemluvím... nemůžeme se ji dovolit ztratit!

chvíli byl tiše... znovu si sedl a řekl...
Jdi se připravit na Lubjanskou, přijdu tam za tebou, máš vybavení na povrch?

na cestě do Kurské

Pokračujeme dál tunelem a probíráme Semjona, starého známého, který vždy dokázal sehnat i prodat to co bylo potřeba.
Z přemýšlení o tom zda se Semjon ještě stále drží na výsluní obchodu u Hanzy mě vtrhne parťákovo syknutí.
Strhnu z ramene zkrácenou verzi kalašnikova se sklopnou pažbou a několika rychlými kroky se dostanu k pravé stěně tunelu. Zakleknu a zamířím do tmy před námi.
Podobnou situaci jsme s Jurije a Žeňou zažili nesčetněkrát. Je dobré vědět co dělat a co udělá ten druhý. Nejspíš proto ještě žijeme.
Zaposlouchám se a když uslyším přibližující se kroky a ujistím se že nehrozí bezprostřední nebezpečí, sáhnu opatrně do jedné z kapes své kombinézy a vytáhnu svítilnu.
Namířím světlomet do tunelu odkud slyším přibližující se kroky. Ve druhé ruce připravenou zbraň.
Ve chvíli kdy se kroky dostanou dle mého odhadu na méně než deset metrů od nás, zapnu světlomet.

Tunel

Stojím na pokraji černé díry, který se mě hodlá každou chvíli spolknout a možná už mě nikdy nevydat. Jo, já už pár let ve světle na konci tunelu, nevidím spásu, ale drezínu, která mě může dostat do Polis, rychleji bez větší či menší újmy. Pořád mám před očima Alenu, která vypadala jako duch, když vplula do mé ordinace. Promnula jsem si kořen nosu a pokračovala v cestě, která vypadala pořád stejně.

Na padesátém ukážu na strážce sedící u ohýnku prostředníček a podívám se na ně vražedným pohledem. Ani to nezkoušejte, pomyslím si a položím ruku na pouzdro nože u opasku a nakopnu kamínek před sebou. Zasranej život. Pronesu v duchu a nos si otřu do rukávu pravé ruky. Nemám ponětí o tom kolik jsem toho už ušla, metro strašně zkresluje a člověk nemá pojem o čase.

Smolenskaja

"V poriadku. Je to vaša práca." Dostala som zo seba stroho a bez emócií. Musela som ich držať na uzde. Pretože výbuch toho zmätku, ktorý sa odohrával v mojom vnútri by zrejme neprežil. A ani ja. Postavenie k stene. Vždy som si myslela, že chýri o podobných zverstvách prichádzajú z červenej linky, nikdy nie od nás. Nie takmer pred bránami civilizovaného Polisu. " Nie som žiadna madam, ale ďakujem. Zdá sa, že ste posledný dobrý muž na tejto stanici." Dodala som sucho a sledovala som ako zodvihol batoh. Veľmi ťažký batoh, ktorý mňa zabije skôr než všetko ostatné. Striasla ma zima. Kedysi mi by som zrejme povedala, že mnou prešla smrť. Dnes, že mnou prešiel dych Metra. Bolo to dobré znamenie. Akoby mi vravelo: Nie, dnes nie! Ešte nie je tvoj čas...Ale príde..raz. "Prepáčte, za to pred tým. Za ten krik. Nebolo to na vás. Naozaj je mi to ľúto." Hlas sa mi na moment zatriasol a ďalej som nepokračovala. Pokynula som len rukou smerom kde sa nachádzal môj provizórny domov. Na samom okraji, kde svetlá žiariviek takmer nedosiahli.

Načiahol ku mne ruku. Malé gesto, no takmer mi vybilo všetok vzduch z pľúc. Papuľnatosť a agresia z pred pár minúť vystriedalo zahanbené tekanie hlavou tam a späť, pohľad ktorý padol na špičky vyčaptaných topánok a nakoniec vystretú ruku, čo opätovala potrasenie. " Sava." Hlas mi pod náhlim prívalom emócií preskočil a jazyk škodoradostne vynechal jednu hlásku v mojom mene. To ma znemožnilo ešte viac, no nezostávalo mi nič iné len si vyčistiť hrdlo, hrdo zodvihnúť hlavu a zopakovať. " Slava." Pohľadom som zavadila o druhého strážnika a pomaly som spravila krok dopredu. Krok, čo sa chystal zmeniť všetko. " Asi hodinu chôdze od Parku Pobedy je nemocnica...mám mapu. " Netušila som, či ho to zaujíma. Jednoducho som sa len chcela podeliť s plánom, ktorý som mala hlave už niekoľko rokov. Vlastne to nebol ani plán. Len informácia, že sa kúsok od nás nachádza miesto plné liekov. Nevedela som ako to miesto vyzerá na vlastné oči, no cestu k nemu som vedela už naspamäť, aspoň prstom na mape.

Ochotnyj rjad - Danilova kancelář

"Počkej Danilo. Já vím, že Polis je bašta celého Metra, ale uvědom si taky tohle: jestli je kolem těch stanic nějaký silový pole, který tě donutí se zabít, nebo ti dočista vypere mozek, jaký šance asi tak máme? I kdybys tam poslal stovku lidí, kolik z nich se vůbec udrží při životě a zdravým rozumu než vůbec dojde k nějakýmu boji? Nevíš, do čeho lezeš a mě tam chceš poslat?"

Začínám být hodně rozčilený, protože Danilu evidentně nezajímá nic z toho, co jsem mu vyprávěl. Ti dva z drezíny mohli být třebas i skvělí střelci, ostřílení veteráni z bojů proti Čtvrté říši, ale před branami Polis jim to nebylo nic platné. Tak co to na mě Danila zkouší?

Trochu smířlivěji, abych neodcházel ve zlém, dodám:

"Danilo, já se ti jen snažím vysvětlit, že to, co se u brány Polis stalo, není žádná prdel. Nejde o partu nácků, nebudeme stát jen proti puškám a granátům. Zařve hodně lidí, když na to nepůjdeme jinak. Co povídaly ostatní stanice, sousedící s Polis? Co Kropotkinskaja? Nebo Park Kultury? Hanza má přeci svoje prsty ve všem, neříkej mi, že nic nevědí?"

Zoja Alexejeva Tčerovova
Cesta na stanici Rižskaja

Po čase, který ti přijde jako věčnost - po čase který jako věčnost přijde každému poutníku, když cestuje pěšky tunely - které vypadají skoro všude naprosto stejně. Matné žárovky problikávaly, místy chyběly, nebo byly prasklé, chlad ný vánek, ať už záhadně přicházel odkudkoliv ti česal vlasy a ty jen přemýšlíš, kdy už se na Rižskou konečně dostaneš. Když hle-slabý plamínek který ti říká, že už jsi blízko kontrolnímu stanovišti na třístém metru. Naštěstí stráže zde poutníky ze severu nekontrolují, mohou přijít jen z VDNCh, takže tě moc nezdrží - naopak ti zvednou náladu - už jsi přeci na místě. Jen Tě napadlo, že by ses mohla zeptat, jestli z Rižské neodjíždí na jih nějaká drezína.

Slava Smirnova
Stanice Smolenskaja

Když strážný Petr slyšel zmíňku o nemocnici, trochu zčervenal.

"Víte, madam - máte můj obdiv, velitel vás vyžene ze stanice, a vlaně z celé konfederae, a vy přemýšlíte jak nám pomoci"
Chvíli na tyto slova dojdete k tobě do skromně vybaveného stanu. Petr se nerozhlédl, jen sundal ze zad batoh a začal vybalovat všechen obsah.
"Toto je klasická výbava na povrch, madam"
Pozoruješ, co všechno počal vyndavat z batohu.

Plynovou masku se třemi filtry. Kombinézu z pevného, jakoby gumového materiálu na povrch, jejíchž součástí byly i vysoké boty a rukavice - včetně "kapuce" do jejichž okrajů se umístila plynová maska. Polní lahev. Nějaké výživové pasty. Velký, starý kalašnikov se třemi zásobníky... a to bylo všechno. Nic víc.

Petr ti ukázal, jak se kombinéza obléká, a jak zajišuje aby pod ní nic neproniklo. Suché zipy, klasické zipy i klasické přehyby. to vše z obou stran. Ukázal ti, i jak se nasazuje plynová maska pod kápi. Gumou na obličej, měkkou gumu připevnit na kápi pomocí jednoduchých, avšak velice účelných klipsů, které pak překryje samotná kapuce.

"V plynové masce je speciální otvor, do které vložíte takovou hadičku, abyste mohla pít... a tohle.. tohle znáte... klasickej Kalašnikov" pohlédl na zbraň a galantnost vystřídaly nepokryté pochybnosti... "Madam.. ponesete sebou přes dvacet kilo... nepočítám zbraň..."
odmlčel se... ukázal narychlo jak se zbraň nabíjí, jak se drží, a jak používá.
"Podívejte, zbraň si takhle opřete o rameno, jak jste to určitě už u mnoha chlapů viděla... tady je pojistka" ukázal palcem stejné ruky v moment, kdy jí držel zbraň. Ukazovák mě na spoušti. "Mát automatický režim.. kdy zbraň neusále stříli dokud držíte spoušť - to ovšem nepoužívejte, zbraň pak šíleně kope a budete ráda, že trefíte stěnu která od vás bude pět metů. Střílejte na dávku, pokud od vás bude cíl opodál.. jednotlivými když bude daleko... a takhle se nabíjí"[/b] zmáčkl packu a vytáhl zásobník, druhý tam bez okolků nacpal..
"Dobře? Máte to? Potřebujete tu ještě něco Petr se najednou zdál být sto tě mít už konečně z krku. Spíš se ale jen chtěl té bolesti zbavit - protože se mu zaleskly oči.

Tunel

Matné světlo umírající žárovky mne doprovázelo na cestě do neznáma, její smrtelná křeč mohla být ještě nekonečně dlouhá, než její utrpení skončí. Bála jsem se o Aljonku, že její agonie také jednou skončí, skokem do prázdné šachty či snad by si mohla lehnout pod drezínu, která by ji rozmáčkla jako rychlík slimáka. Povzdychla jsem si a po několika úderech srdce se mi před očima zjevil ohýnek.

"Rižská." Vydechnu a sáhnu na pravý bok batohu, kde mám čutoru s vodou. Milým úsměvem pozdravím stráž a vydám se rychlím krokem k nim. " Zdravím pánové, neodjíždí teď nějaká drezína do Polis?" Ukážu rukou na koleje.

Volkov
- Cesta na Kurskou -

Tunel osvětlilo světlo. Na poměry metra natolik oslnivým, že nenavyklým očím způsobil menší šok... jelikož jste s plukovník Titovem byli na opačné straně, viděli jste skvěle, naopak ti, které jste oslnili - ne. Po rozžehnutí světla jsi na okamžik viděl dvě, ne - tři nepochybně lidské postavy, kteří se snažili rukama stínit oči, aby překvapeni lépe viděli co se děje - a kdo to vlastně svítí.
Po rozsvícení světla Titov zahřměl
"Stát a a ruce dejte nad hlavu! Kdo se o cokoliv pokusí tak chcípne!"
tři muži vyššiho věku, oblečené do lehkých mundůrů, ale s velkými batohy na zádech zmateně zvedali ruce nad hlavu.
"Nestřilejte! Jsme jen obchodníci! Cestujeme s nejrůznějším harampádím na Rudou linku!" ozval se muž, který stál uprostřed.

Alexej Goroda
- Ochotnyj rjad -

Danila se na moment, dva zamyslel a jen rezignovaně kývl hlavou na znamení, že pochopil. Na chvíli zavřel oči, levou rukou sáhl po zásuvce od stolu, vysunul ho, nahmatal nehezkou plastovou krabičku, která mohla v minulosti sloužit na cokoliv, pomalu ji vyndal a položil před sebe na stůl. Otevřel oči, krabičku otevřel a z ní vytáhl ručně balenou cigaretu.
Ať už ta krabička sloužila na cokoliv, na cigarety to určitě nebylo úsmál jsi se v duchu trpce a sledoval, jak si jednu Danila zapálil. Smradlavý kouř nekvalitního tabáku se rozlinul po Danilově kanceláři, a ty jsi chvíli fascinovaně sledoval modrošedé obláčky, které stoupaly vzhůru ke stropu.
"Ventilace!" zařval Danila od stolu směrem ke dveřím - pár vteřin na to se namáhavě rozhučel mechanismus ukrytý za stropní mřížkou, kde kouřové hieroglyfy urychleně mizeli díky tomu, jak je mechanismus lačně hltal.
"Dej si, jestli chceš" zahučel jaksi bez energie Danila. Po domácku vyrobený zapalovač mu ležel u krabičky na stole.
"Dobře tedy, Alexeji, navrhl jsi Hanzu a hledání odpovědí... co tedy navrhuješ? Kam bychom se měli vydat? Já navrhuju Komsomolskou, pak okruhem objet Okruh na jih k Parku kultury" navrhl plán Danila a zvědavě se ti podíval do očí.

Zoja Alexejeva Třerovova
- Rižskaja -

Strážní se jen usmáli a jeden se tě, se vší, možná trochu přehnanou galantností zeptal, zda by sis nechtěla přisednout k ohni "Máme tu čaj, můžeš si chvíli oddychnout, Drezína odjíždí přes Prospekt Mira na Sucherevskou až za necelý dvě hodiny - dál asi nejede" usmál se, čekal na tvou reakci a hledal pomoc u svých druhů, když se ji nedočkal, smířlivě pokračoval: "Pokud se tu ale nechceš zdržovat, můžeš zabít čas na stanici" odmlčel se, klackem poštouchl polena v ohni, a aniž by se obtěžoval jakkoliv si zakrýt ústa - široce a dlouze si zívl. Takovým tím zívnutím, kdy dáváte najevo to, že nejste unaveni, ale znuděni až k smrti.

Dovidenia, Smolenskaja

" Tu nejde len o konfederáciu ale o všetkých. Lieky jednoducho potrebujeme. Koľko rokov som sa im doprošovala? A teraz mám čo som chcela. Aj keď som si to predstavovala inak, ale teraz..čo mám iné robiť? Vyhodíte ma von, a ja si len sadnem pred dvere stanice a budem plakať, dokým sa Miller nezľutuje? Aspoň viem kam mám ísť, tam kam majú chodiť oni!"

Strážny bol ten posledný, ktorý by mal mať pre mňa výčitky. Dobre mohol sa ozvať, mohol si ma zastať. Ale čomu by to pomohlo? Uzamkla som nezmyselné polemizujúce úvahy a začala som sa sústrediť na výbavu. Vo svojej zložitosti to bolo pomerne jednoduché, a ak by som si náhodou niečo nedopla správne? Na tom nezáleží. Pochybujem, že ma tento oblek chráni na 100% , aj keď sú všetky zipsy dokonalo zapnuté. Svoj narastajúci stres som potrebovala zamaskovať nejakou hlúposťou.

" Čo je to 20 kíl pre ženu? Ženy odjakživa vláčili ťažké veci, bola som pre to stvorené." Povzbudivo som sa usmiala. Nanešťastie to odvahy nepridalo ani mne samej a radšej som sa snažila sústrediť na samopal. Toho som sa obávala asi zo všetkého najviac.

"Myslím, že je to fajn. Rozumiem. Ja len. Streľba. Neprivolá to ďalšie veci?" Pochybovala som, že tento muž bol niekedy na povrchu. Mohol vedieť veci, ale na stalkera nevyzeral. Teraz to bol však jediný človek, ktorého som sa mohla spýtať.

Vliezla som do stanu, vzala som si pas, svoju obchytanú mapu Moskvy a ešte niečo. Model autíčka a čosi malé zabalené v zaprášenom mikrotenovom vrecúšku. "Pre vás..." Podala som mu angličák, malý darček , bezstarostná pripomienka niečoho o čom com nemala ani pouchy, a potom vrecúško, v ktorom boli dva lieky. " To malé je železo. Ráno to dajte Jelene. Ak vás môžem poprosiť. Vráti jej to silu....Aspoň časť. A to druhé je štvrťka šumivého celaskónu. Tú dajte Millerovi, keď ho bude najviac bolieť hlava ako spomienku na mňa." Nebola som zas tak iná ako oni. Chcela som v Millerovi vyvolať výčitky, ktorých sa len tak skoro v triezvom čase nezbaví. Chcela som aby si ma ten idiot pamätal a aby ho vidina mojej tváre mátala až do posledného výdychu. " Nie dajte ho tiež Jelene..Dajte to komu chcete. Dajte to vášmu dieťaťu, ak nejaké máte." Určite nejaké mal. Niekedy som mala pocit, že všetci ich majú. " Dobre poďme! Nemusíme to ďalej predlžovať. Len mi pomôžte ten batoh hodiť na chrbát."

Slava Smirnova
- Smolenskaja -

"Vitaminy?" podíval se překvapeně na dlaň podávající ten menší zázrak "myslel jsem, že už všecny zásoby došli - minimálně že jsou už jen zbytky v Polis" vdečně si vzal nabízené vitaminy a usmál se. Když přebíral angličáka, jen se výmluvně mlčky smutně úsmál, a kývnul hlavou. Pak sbalil vše kromě zbraně zpět do vojenského batohu, pečlivě ho uzavřel, zvedl, a pomohl ti si ho vzít na záda. "To nevím, nikdy jsem tam nahoře nebyl... ale být vámi, nestřílím pokud to nebude vyloženě nutné!" Odpověděl a trochu strarostlivě přihlížel, jak jsi se prohnula v zádech, upravila si popruhy na ramenou, zapnula přesky na prsou a břichu a vyvážila balanc. Petr se mlčky nervózně rozlédl po stanu a nejistě čekal, co uděláš.

Smolenskaja

"Ak nazávate jednu tabletku železa a kúsok šumivého celaskónu vitamínmi. Tak áno. Vitamíny. Posledné, ktoré mám. Nezabudnite. Železo Jelene, s tým druhým si robte čo chcete." Zopakovala som trpko a nahlas som vydýchla námahou, keď som ucítila plnú ťarchu batohu. Na sekundu sa predo mnou otvorila opona poznania a ja som pochopila prečo je tak málo žien-stalkeriek, teda či je vôbec nejaká. No všetko je to v hlave, v našom odhodlaní, ktoré bude poháňať telo, aj keď svaly protestujú. Poslednýkrát som sa rozhliadla po stanici. Otrieskané a začmudené mramorové stĺpy, na ľudí , na svoj stan. Najviac mi bolo ľúto tej hŕstky kníh čo som musela nechať ležať stranou a možno navždy sa ich vzdať. Skôr či neskôr si ich rozoberú, vytrhajú stránky v prospech nových pasov, byrokratických povolení, či palivo do ohňov. Zovrelo mi srdce. No na plač som bola príliš unavená, príliš zmätená a rozrušená.

Vykročila som vpred. Batoh ma takmer stiahol dozadu a zapotácala som sa. Nahlas mi prasklo v kolene, no nahla som sa dopredu. Prečo to vlastne ľudia robili? Vyrovnávali ta ťažisko, alebo to bol len zvyk, ktorý bol natoľko zaužívaný, až sme mali pocit, že odľahčil náš náklad? Nech už to bolo ako chcelo, batoh sa mi s naklonením tela, nezdal taký ťažký. Spravila som krok číslo dva. Potom ďalší a ďalší. Zastala som až pri okraji koľajiska a zapozerala som sa dole. Možno by som mohla utiecť na Okružnej. Ísť čo najďalej ,začať život niekde inde. " Idete so mnou až na Kyjevskú? " Zoskočila som do koľajiska a pri dopade sa mi podlomili nohy a spadla som na zadok, hneď som však začala vstávať, akoby sa nič nestalo. V hlave mi však blikali výstražné svetlá a môj vnútorný alarm kvílil v rytmoch znejúcich ako zo-mriéééééš, zo-mriééééš, zo-mriééééš.

Slava Smirnova
- Smolenskaja - naposledy? -

S těžkým nákladem na zádech, s pramalou nadějí, pochybnostmi, strachem ale i s odhodláním jsi byla připravena vyrazit.

"Ne, madam, dál s vámi nepůjdu. Musím se vrátit na svůj post. Určitě budu mít už teď potíže že jsem ho opustil na příliš dlouho...
Strážný chvíli mlčel, dal ti do ruky kalašnikov, sevřel rty a hlasem, který ti napovídal, že nečeká, že se ještě uvidíte, ze sebe vysoukal
"Hodně štěstí, Slavo"
s těmito slovy se pomalu otočil, vylezl z kolejiště na nástupiště, propletl se hloučkem lidí, kteří o nečem horečnatě debatovali, prošel okolo stánku kde pekli na rožni chycené krysy, okolo stolku kde jakýsi muž prodával dur, okolo stánku s alkoholem, samozřejmě samohonkou a tebe napadlo, že všechny tyto lidi ani věci ze své stanice už možná nikdy neuvidíš.
Už, už jsi chtěla vyrazit když tě ze zatrpklého odhodlání znovu vyrušil udýchaný Petr
"Tady, hodinky" podal ti hodinky
"Není to nic moc, ale tam nahoru nesmíte za dne. Nesmíte tam za dne!"
Nečekal na odpověď, znovu se pracně dostal na nástupiště, a odběhl kamsi do do davu.

Teraz už naozaj. Zhodom, Smolenskaja.

Nedalo mi inak, len sa pozerať kým muž nezmizne v dave rôznorodých strapatých hláv. Celá situácia mi prišla tak smiešne teatrálna. Stála som tam ako svätá za dedinou, zhlboka som a z ťažkosťami som sa odhodlávala spraviť prvý krok do mrazivej prázdnoty tunela. Odchádzam. Vyhodili ma. Je to moja vina. Kráčala som pomaly, vlastne som stále len stála medzi poslednou kolískou civilizácie a mojim starým nudným osudom, ktorého som sa zrazu chcela držať zubami nechtami.
Pripadala som si ako nešťastník kráčajúci po brvne na pirátskej lodi. Nemala som však nikoho za chrbtom, necítila som hrot kordu, ktorý by ma tlačil cez palubu. To jediné čo som cítila v pozadí bol zápach rozkazu, čo vzišiel zo zastretej mysle a fľaše samohonky. Možno, ak by som sa schovala. Zajtra by si na to už nik nepamätal. Obaja sme jednali v hneve. Nepremýšľali sme. Ráno múdrejšia večera. Neodpustila by som však samej sebe. Vyčítala by som si to viac než....

Opäť sa ozval Petrov hlas. Znel tak veľmi ďaleko..ďaleko....ďaleko...ďaleko. A pritom som sa nepohla v pred ani o meter. Otočila som. Akoby v tranze som si vzala hodinky, zapamätala som si nejaké neurčité varovanie a skočila som. Ten dobrý človek, bol mojím katom.Jeho samaritánstvo ma hodilo cez palubu a telo sa ponorilo do všeobjímajúcej vlhkosti koľajiska. Pár metrov predo mnou zablikala žiarivka. A ja som si utrela zblúdilú slzu. Kalašnikov, ktorý sa zdal mojím rukám tak cudzí som si na popruhu ťarbavo prehodila cez rameno a vykročilo som. " Hej Peter, ďakujem. Vždy to bol môj sen!" Zakričala som, vediac, že k ušiam strážnika moje volanie ani zďaleka nedoľahlo. Zato doliehalo ku mne, odrážalo sa od zanedbaných stien a robilo mi spoločnosť prvých 5 metrov mojej púte. Zadýchane som kládla nohu pred nohu, odrátavala som nahlas podvaly. Bola som len na samom začiatku a už teraz som bola vyčerpaná, až sa mi robili mžitky pred očami.

Slava Smirnova
- Cesta na stanici Kijevskaja - vyhnanství -

Míříš na Okružní linku, míříš do Hanzy, společenství stanic proslulé svými obchodními styky. Snad každá stanice, na mapách, které stvořili ruce těch, kteří zbyli, kteří přežili označována buď velkým "H" nebo malým symbolem koženého váčku na mince, jaké se používali za středověku, ohraničené tlusou linkou, značící jeho přetěžkou dostupnost všem, kteří obchodníky nejsou, a mají tím Hanze pramálo co nabídnout. Snad každá taková stanice, která svou podstatu tvořila i jakoýsi přestup kamkoliv, odkudkoliv pro každého kdo chtěl cestovat dál z centra Metra, nebo naopak. Lidé z Hanzy jsou zpravidla chamtiví, lačnící po mamónu...
jenže co jim může nabídnout žena, která má jen těžký batoh s výbavou určenou na povrch?
Kijevskaja, jedna ze stanic patřící do područí všemocné Hanzy...
A zároveň jedna z nejkrásnějších stanic v Moskevském podzemním labyrintu vůbec.
Slyšela jsi toho o Kijevské mnoho - o její tehdejší kráse - leč jsi ji nikdy neměla tu možnost, tu čest navšívit. Její krása byla legendární. Ty jsi ale vždy chodila na opačnou stranu, přes Polis - směrem do jeho centra - a ne na druhou stranu, kde obyvatele podzemních tunelů nečekalo nic než samota a tím větší beznaděj z opuštění. Naneštěstí tě ze tvé stanice vyhnali směrem, o kterém jsi netušila zhola nic... ačkoliv se za ní rozprostíral zbytek Arbatské konfederace. Pyšný název pro skupinu stanic, hlásících se ke kapitalistické myšlence. Pyšný název pro konfederaci stanic plných sobeckých lidí.
Trpká myšlenka.
Jdeš železničním tunelem dál a dál, je ti chladno. Chlad se ti rozlévá pod tvé šaty jako neposedné všeschopné ruce milence - nikoliv teplých rukou - nýbrž nepříjemně chladných, jako by ti tím jen dokreslovaly již tak ponurou, unavenou náladu a rozpoložení.
Děsíš se toho co tě na Kijevské čeká, co tě čeká u Hanzy...
Nevíš, jak dlouho překračuješ jednotlivé pražce kolejncice. Nevíš kolik technologických, již dávnon zasypaných osobních odboček jsi minula. Kolik ocelových dvěří jsi nechala za sebou stejně jako celou Smolelenskou.
Nevíš kolik času jsi strávila pochodem - věděla jsi jen, že si potřebuješ odpočinout, složit hlavu. Vždyť jsi vyčerpaná již od té doby, co žemřel malý, nevinný Igor. nyní už našlapuješ jen na pokyn tvé vůle.
Minula jsi jeden kontrolní oheň, u kterého líně posedávala skupinka strážných.
Ani si tě nevšimli, jako bys byla jen duch, jen vzduch který se pomalu prohnal okolo nich.
Druhá hlídka tě již ovšem zastavila. Tvé myšlenky putují všude, jako duch Metra, po všech stanicích, a všech jeho zákoutích... z tvého unaveného, zničeného zasnění tě vytrhne hlas, který není ani trochu přátelský.
Slavná to Hanza a její obyvatelé poslední jasná myšlenka.


"Pas!" přikáže rozhodným hlasem starý, nevraživý strážný, kterému očividně dělalo radost, když si může dokázat svou nadřazenost.
Netrpělivě čekal.

Ochotnyj rjad - kancelář

Mávnutím odmítnu nabízené cigáro, nekvalitní tabák mi nedělá dobře. Místo toho si radši naliju dalšího cvrčka a s chutí ho vypiju.

"Komsomolskaja? Počkej Danilo, takže my jsme ztratili i kontakt s celou jižní částí Rudé trasy?"

Náhle mi to dojde, linky se přeci táhly kolem Polis. Ať už se tam stalo cokoli, spojení se přerušilo nejen tam, ale i u nás na druhé straně.

"Kurva, Danilo. Jak dlouho to může trvat objet Rudou trasu a Polis po Okruhu? A nechá nás vůbec Hanza projet? Klidně si dovedu představit, že nás ti pazgřivci nepustí ani skrz Krasnyju vorotu."

Alexej Goroda
- Ochornyj rjad -

"S jížní částí Rudé Trasy spojení máme... po telefonu... na jih od Polis jezdím minimálně, takže nevím...Nebo to vezmeme přes přestupní stanici Treťjakovskaja, pak přes Hanzu přes Okťabrskou a pak přímou linkou na Park Kultury" chvíli přemýšlí, a dodá... "Jen nám v cestě leží Dobryninská..." teatrálně se zachvěje "o té jsem slyšel nejrůznější historky... pravdou je, že odtamtud lidi utekli protože jim hrozilo zaplavení spodní vodou" zlomysslně se zasmál a dodal "ale nechme báchorky prostému lidu"

Danila se zvedl, umístil svůj Makarov do pouzdra na opasku, který visel na jeho židli. Ten si upnul k pasu a zeptal se "Kdy můžeš vyrazit?"

Ochornyj rjad - kancelář

Poškrábu se v zamyšlení na bradě. Tahle trasa, kterou mi popsal Danilov, mě nenapadla. Když si vybavím, kudy tato cesta má vést, přijde mi i skoro lepší zvolit ji, než zdlouhavou objížďku po Okružní trase. To, že ji má pod palcem Hanza není vůbec žádná záruka bezpečí a soudružského zacházení, podle zkušeností mých, i pár známých, je to spíše naopak. Buzerace, popostrkávání a někdy i výslechy, zadržení nákladu a v neposlední řadě i krádeže. Čím je trasa delší, tím větší riziko to s sebou nese.

"Dobrininskou bych nechal plavat," přisadím si dvojsmyslem, "tahle trasa se mi zamlouvá zatím nejvíc. Já ale asi nebudu ten, kdo ve finále rozhodne, takže to stejně nechám na tobě, soudruhu kamaráde," řeknu a poslední slovo zdůrazním poplácáním po zádech.

"Vlastně můžu vyrazit hned, všechno potřebný mám už s sebou."

Alexej Goroda
- Ochotnyj rjad, plány -

"Fajn, tak tedy vyrazíme, chvíli tu vydrž, dojdu si pro výbavu"[/b] nečekal na tvou odpověď a zmizel kamsi za roh. Bylo ti jasné že tahle mísnost je jen přední místnost, kde Danila úřaduje, a vede stanici. Ale vzadu jistě i bydlí, jelikož jsi slyšel vrzání skříně, zvuky kovu, asi zásobníků, které Danila s největší pravděpobodností zasouval do sumek.
Po několika minutách se objevil, s kevlarovou vestou, která na tebe udělala dojem, protože obdobné věci jsou v Metru raritou. A když už nějakou ti nějakou jí podobnou věc podaří sehnat, tak si můžeš být jist, že za draho.
Pyšně zvedl svůj Vintorez SS s tlumičem a optikou, a trochu zklamaně se podíval na pas po své pistoli "Raději bych měl Stečkin nebo Škorpiona" povzdychl si, zvedl hlavu, a pokynul ti, abys ho následoval.
Otevřel dveře, přikázal Strážným aby vypnuli ventilaci, udělal svému podřízenému dočasné velení stanice, a dodal, že by jen velice nerad šel z nástupiště na Treťakovskaju pěšky.
Strážný pochopil, a odběhl spoře osvětlenou chodbou kamsi mimo tvůj dohled. Jeho kroky k tobě donášela ozvěna ještě nějakou dobu.
"Tak pojď, musíme tu to bludiště projít na vrchní nástupiště T'eatraln'naja, odkud vyrazíme na cestu" dodal když viděl, že stojíš jako solný sloup. Nevěděl ale, že jsi se jen zamyslel nad celou situací.

Ochotnyj rjad - cesta na Těatraĺnaju

Chvilku počkám na Danilova, než se vrátí zpět do kanceláře. Přemýšlím, kolik se toho už dnes přihodilo a to jsem vzhůru zatím jen pár hodin. Měl bych taky dát vědět taťkovi, že budu na cestě. Hned jak mě to napadne, houknu na Danilova:

"Hej, Danilove! Bylo by nějak možný dát mýmu tátovi vědět, že vyrážíme na Okruh? Ať nemá strach." A ať zbytečně neohřívá dvě jídla k večeři...

Když se Danilov konečně objeví, ověšen profesionální výbavou jako opravdový soudruh velitel, pochvalně zamručím při pohledu na jeho parádní útočnou pušku a jen pokrčím rameny při zmínce o pistoli.

"Na Těatraĺnaje se k nám připojí další vojáci, nebo jedem sami dva?"

S těmito slovy opouštíme kancelář. Jdu dva kroky za Danilovem, on se tu přeci jen vyzná mnohem lépe než já, hlavně co se týče různých zkratek.

Alexej Goroda
- cesta na Okuh -

Danila se chápavě usměje a mávne rukou "Jasně, někoho tam za ním pošlu, aby ho spravil o tom že te´d budeš několik dní mimo Lubjanskou"

Chvíli tě vede skrz hlavní nástupiště, tedy přes nejhoršíí úsek stanice. Nejhorší proto, že právě zde se nachází nejvíce lidí. Nástupiššště bylo plné nejen lidí nejrůznějšího charakteru, ale i plno stolů, které přestavovali obchodní stánky. Maso, čistá voda (tak čistá jak to jen v Metru jde), dokonce zelenina (pomálu a za draho), stánky s durem (nejrozšířenější "legální" drogou v Metru), zbraně, výbava, munice (většinou ale jen podomácku vytvořené krámy za nehorázné sumy) a v neposlední řadě proslavený čaj ze stanice VDNCh.
Měl jsi co dělat aby se ti Danila v davu neztatil, a jednou se to málem stalo, u nefunkčních eskalátorů, které vedly nahoru na Teatralnou. Po cestě zastavil jednoho strážného, se kterým si podal ruku a něco mu řekl. Přes šum a hluk z okolí jsi neslyšel co, ale pochopil jsi z Danilova pohledu, že to byla asi právě ta spojka, která má dojet na Lubjamskou za tvým otcem "Jsem zvědavej, co tam, do prdele, najdeme... zkurvená Hanza" ulevil si Danila a pokračoval nahoru po schodech, na vrchní nástupiště, kde vás čeká drezína.

V tunelu cesta na Kurskou

Vše podle plánu, tisíckrát nacvičeno a tisíckrát se to osvědčilo.
Dva . . . né, tři!
Kontroluji situaci po osvětlení tunelu před námi.
Obchodníci, hmm
Pomyslím si a vizuálně kontroluji zda vypadají jako ti za které se vydávají.
Prověř je.
Vybídnu Jurije a sám se přesunu o několik kroků blíže. Stále na trojici mužů mířím kuželem světla a od boku i kalašnikovem.
Zůstaňte v klidu a nikomu s nic nestane, jen procházíme.
Pokusím se vysvětlit naše jednání, aby neudělali nějakou nepředloženost ze strachu z přepadení a čekám než je Jurij proklepne, jestli na nás nehrajou nějakou habaďůru.
Zůstanu stát několik kroků od hloučku tak, abych měl i při střelbě od boku solidní šanci na zásah pokud se ty tři o něco pokusí.
Nevyskytne-li se žádný problém pomalu vycouvám dál do tunelu ve směru odkud trojice obchodníků přišla.

Volkov
- cesta na Kurskou -

Plukovník Titov počal s kontrolou, a bylo vidět, že z něj mají muži strach. A není divu, většině lidí nahání plukovník strach už jen svým zevnějškem. Jeho hřmotná postava, ruce jako normální muž dvě, a bicepsy jako má normální muž stehna. Dostal jsi pocit, že i kdyby se kdokoliv z trojice o cokoliv pokusil, nemusel jsi nic dělat - mohl jsi se klidně posadit, odpočinout si, a dívat se, jak Titov párá mužům břicha svou ozubenou dýkou.
Plukovník Titov byl vždy zdatný válečník, střelec byl sice průměrný - jakmile ale přišlo na kontaktní boj, nenacházel konkureci.
Jurij obešel každého z nich, každému zvlášť řekl, aby zbraň položil na zem, a vytáhl z ní zásobník. Což, pochopitelně, každý z nich udělal. Zvedl palec nahoru na znamení, že je vše v pořádku a pokynul ti rukou, abys ho následoval. Obešel trojici, zbraň připravenou k výstřelu.
"My teď půjdeme dál, budeme vás ale hlídat, dokud na vás budeme vidět... kdokoliv se pohne, dokud nezmizíme z dohledu, toho zastřelíme"
Jurij pokračoval v cestě, zbraň zacílenou na zádá třem mužům, kteří se již trochu uvolnili.

Cesta na stanicu Kijevskaja

Každým jedným prekročeným podvalom mi na ramená doliehali stále väčšie a väčšie obavy. Nemala som čas ani cítiť smútok za tým čo opúšťam. Nemala som tam predsa nikoho, ku komu by ma viazalo silné puto, len svoje smiešne bezcenné materiálne imanie. Dokonca som sa začala pohrávať s myšlienkou, že sa tam nikdy nevrátim, neprinesiem im nič. Odniesli by si to však opäť, tí čo za nič nemohli a to sa mi priečilo.

Blížila som sa k okružnej. Cítila som to. Metro mi to našepkávalo. Ten chlad, ktorý sa ma so mnou maznal a zlomyseľne sa mi zarýval do morku kostí mohol pochádzať len z tade. Chlad sebeckých ľudských duší, ľadové srdcia . To bola pre mňa Hanza. Nemusela som ju ani zažiť aby som vedela, že Miller ma posiela do samotného pekla. Peklo nebolo tak hore, to bol stratený svet, raj z ktorého nás vyhnala naša neprispôsobivosť a maličkosť. Peklo bolo tu a malo tvar všeobjímajúceho kruhu, nenápadne zasahujúceho do života všetkých. Miller to vedel. Na povrch sa nikdy nedostane, pretože ešte skôr ma dostane Hanza. Jej obmedzenia, príkazy, zákazy. Jej byrokracia, zaslepenosť. Nebola som v srdci obchodník, nevedela som ako niektoré veci fungujú. Skončím skôr ako vôbec začnem.

Prešla som okolo prvého kontrolného ohňa. Mihotavé plamienky kreslila na klenutom rebrovaní tunela melancholickú tieňovú šou. Prešla som nepozorovane. V ich očiach som neexistovala, alebo oni existovali len pre seba samých. Čím bližšie Kievskej som bola, tým viac sa mi nechcelo. Mala som chuť sa skrčiť do klbka a zaspať, len na chvíľku kým sa vráti cit do nôh, kým si odpočinie moja ťažká neurčitými myšlienkami zastretá hlava. Chcela som si v sne predstaviť tú pompéznu stanicu, ku ktorej som sa blížila. Lustre, maľby pískanie bŕzd vlakových súprav. Nič z toho však dnes nebude, budú ma čakať len začmudené smradľavé priestory a ľudia...bo priatelia to nebudú.

Hlas chlapa pri ďalšom kontrolnom oni mi zahral po chrbtici ako na cimbale. Vzpriamila som sa ako to len išlo a vzpriama som mu pozrela do očí. Maskovala som tak vnútorné napätie, strach no zároveň som dbala na to aby môj pohľad nebol príliš priamy. Snažila som sa správať normálne, byť samou sebou. Z vrecka som vytiahla dokrčený pas a podala som ho pohraničníkovi. Bude niečo chcieť, a ja mu to nemôžem dať. Nepustí ma. Metro prosím, buď ku mne milosrdné. Ochraňuj ma. Vyriekla som tichú modlitbu k labyrintu umelých tunelov, pretože akékoľvek iné božstvo pre mňa jednoducho už neexistovalo. Hlavou som pozrela so strany na stanu a uvedomila som si, že netrpezlivo prešľapujem z nohy na nohu.

Slava Smirnova
- Kontrolní stanoviště Kijevské -

Nabručený strážný, který smrděl jako týden nemytý vepř, který se chová v té nejzašpiněnější stanici co kdy Metro vidělo, si prohlédlo tvůj pas. Zřejmě mu život do vínku nedal ani příliš moc inteligence, protože na tvůj pas nehnutě civěl snad více než minutu... po té chvíli která ti připadala jako věčnost, si střážný zjevně všiml něčeho, čeho se mohl konečně chytit, a znovu si tak dokázat svoji nadřazenost.
"Vysvětlete mi co chce slovenka na Kijevské, nebo budete utíkat zpátky tak rychle jak rychle budete umět utíkat před střílením tady z mé lásky"
ukázal pyšně tlustým, špinavým prstem na svůj mimořádně výkonný samopal Pečeněg.
Pak, skoro neslyšně, jako by to byla jediná věc nad kterou se dokázal zamyslet, zacinkal několika kulkami ve své kapse.
Chtěl mi tím snad říci, že chce úplatek, nebo to udělal mimoděk? napadlo tě.

Kontrolné stanovisko Kijevskaja

Takže sem sme sa až dopracovali? Budeme si vyčítať krajiny, keď nenájdeme nič iné? Do prdele dnes na tom nezáleží. Hnijem tu už dosť dlho na to aby som bola taká istá Ruska ako ty. Zahryzla som sa do pery a prehltla som urážku a radšej som v duchu prekliala deň, kedy som sa úradníkovi čo mi zhotovoval tento nezmyselný metrový pas zdôverila s mojou skutočnou národnosťou. Zmenila som si meno, tak prečo som sa nedokázala vzdať tej druhej hlúposti? V Polise to nikoho nezaujímalo ani nikde inde, ale zrazu pán Hanza potrebuje zapájať svoj intelekt hojdacieho koňa. Kaukazký kozojeb si, žiaden Rus.

Netrpezlivo som sa ošívala zo strany na stranu a nevedela som čo mu na to vlastne odpovedať. Slová by sa teda určite našli, no nebolo v nich jedného, ktoré by neprilialo oleja do ohňa. Takmer som ani nezapočula tiché zacenganie nábojov . Debil. Nech už to bola náhoda alebo až šokujúco diskrétny návrh na úplatok , výsledok bol taký istý. Musela som platiť. A mohlo byť horšie, bolo milión iných spôsob čím by žena mohla platiť. Z predstavy jeho nechutného dychu, a rúk niekde v polo-zavalenom technickom tunely mi prišlo zle. Zahnala som hororový scénu do úzadia a opatrne som si z ramena zložila samopal. Čo ak mi vezme zbraň? Netreba mať povolenie? Koľko mu mám dať. Čo ak mu to nebude stačiť? Nebola som žiaden obchodník, a podobné praktiky boli pre mňa španielska dedina. Toto nebola doba kávičiek a fľaštičiek, ktoré ste nechali pri odchode lekárovi na stole...Toto bola doba ani sama neviem čoho, nenašla som v sebe nič k čomu by som to mohla prirovnať. Nie som ani skúsený strelec, a môj zápas zo zaseknutým zásobníkom, musel byť pohraničníkovi na smiech. Vlastná neschopnosť ma privádzala do rozpakov a ruky sa mierne roztriasli. Vzápätí zásobník pustil. Ako ich dostať von? Preboha! Ako vybrať tie náboje? V šere tunela som si pripadala ako úplný idiot. No nakoniec som zatlačila prstom a dostala som von 3 náboje..Potom ešte 2. Zovrela som ich v dlani a pre každý prípad som prihodila ešte jeden. Muselo mu to stačiť. Nemohol chcieť viac. Načiahla som k nemu ruku a dúfala som, že nakŕmim nenásytnosť.

Slava Smirnova
- Kontrolní stanoviště -

Strážnému zasvítili oči, bylo více než zřejmé, že tento primátům podobný tvor slyší jen na strunu náslií a peněz. Prohlédne si šest patron ve své dlani, pomalu je poválí sem a tam, a vypadalo to že přemýšlí, ano - skutečně přemýšlí o tom jestli mu to stačí, nebo ne.
Pomalu tě sjede pohledem, patrony si nechá z ruky vyklouznout do kapsy, občas se očima zastaví na určité partii těla, přivře oči, a přidrzle, a dosti oplizle se podrbe v rozkroku. Hodí ti pas, který jen tak tak chytíš, protože v ruce držíš zbraň i zásobník a zařve, div se nepozvracíš tím nechutným smradem, který se line z jeho úst.
"Tak jdi, doprdele! Nemám celej zkurvenej den na to abych ho zabil zabejvánim se nějakou mlčenlivou šťetkou!" jednou rukou tě chytí za rameno, a silou, kterou bys do takového starého a smradlavého primáta nečekala tě postrčí do tunelu směrem na Kijevskou.
Takové je přivítání a obejmutí všemocné Hanzy.
Udělal na tebe skutečně výborný dojem...špatný pocit, že tohle všechno špatně skončí, se v tobě jen prohloubil.

Dějiště: METRO
Věk: 2035 n.l.

Poslední pokolení lidstva, jeho poslední neslavná epocha? Skutečně nastala? Vždyť se ta havěť ani po armagedonu, konce celého jejich světa nedokáže zachovat jako jednotný organismus! Těch, kteří za žádnou cenu nechtějí dopustit úpadek a degeneraci stále ubývá. A není divu, když ze zbytku lidstva lidí ubývá. Z tolika životů, z tolika myšlenek a tužeb, z tolika nevykonaných činů, nenaplněných lásek, nepomstěných pomst a nevyřčených slov. Z toho všeho zbylo jen tohle. A i za tu strašlivou cenu, kterou zaplatili, se nenaučili jiné povaze.
Zaslouží si lidé žít?

Jen skutečně citliví jedinci dokážou zachytit pouze útržky z jednotných myšlenek samotného Metra. Metra které dostalo svou jedinočnou mysl ve chvíli, kdy se na povrchu rozpoutalo skutečné Peklo.

Těatraĺnaja - drezína

Hodím si batoh na drezínu a kalašnikov opřu o něj. Chci ho mít pěkně při ruce, kdyby se něco stalo. Slyšel jsem, že krom nacistů se v okolí Rudé trasy potulují skupinky rabiátů a banditů, co mívají velmi neklidné ukazováčky na spouštích svých zbraní a nebojí se ani tak mocné síly, jako je ta naše, komunistická.

"Hej, Danilove, chopíme se spolu páky, nebo mám makat sám?"

Mám už celkem dobrou náladu, i po těch otřesných událostech u Polis. Přítomnost starého dobrého kamaráda mi vlévá sílu do žil, i když vím, že cesta před námi je více než nejistá.

Alexej Goroda
- cesta na stanici Těatraĺnaja -

Danilov sebou nepatrně trhne, následuje tvého příkladu, položil svůj Vintorez na batoh a usměje se "Hned jsem u tebe" načež svoje slova proměnil v činy a vzal páku za jeden konec. Začal systematicky páku zvedat a tlačit směrem dolů, aby drezínu trochu zrychlil, a vzájemně vám ulehčil práci "Hned jak tam budeme tak se nebudeme zdržovat, tedy pokud tam nic nepotřebuješ, a pojedeme rovnou na Treťjakovskou" dát do pohybu celou drezínu nebylo nic snadného, udržet ji v chodu již ale ano - za pomoci odstředivé síly to tak obtížné nebylo.
Svištěli jste tunelem, s rozsvěceným reflektorem a další Rudá stanice byla na dohled.

V tunelu cesta na Kurskou

Když mi dá Jurij znamení, že je vše v pořádku, napětí ze mě trochu opadne, ale v ostražitosti nepolevuji. Pomalu pozpátku ustupuji tunelem od trojice obchodníků. Když se dostanou na hranici dosahu mé svítilny tak ji vypnu a zakleknu u stěny a poslouchám zda se i nadále jejich kroky vzdalují. Po pár minutách naslouchání temnému tunelu se opět vydáme na cestu.
Během další cesty se tu a tam zastavíme a zaposloucháme se, abychom nečekaně nenarazili na někoho dalšího.
Většinu cesty jsem pohroužen do vlastních myšlenek a v duchu jsem rád, že Jurij netrval na cestě skrz Rudou trasu.

Volkov
- Kurskaja -

Cestu jste společně zvládli ani nevíš jak, celý váš praktický vojenský výcvik zapříčil to, že jste systematicky, jako byste ani nebyli lidmi, šli dál a dál kulatým tunelem, podél kterého vedly duté trubky, ze kterých vycházely fičivé zvuky větru, kabely tlusté jako paže mladých chlapců a skoro nefunkční osvětlení. Osvětlení tobě ani Jurijovi nevadí, jste zvyklí být ve tmě - dokonce vám vyhovuje.
Kurskaja, další ze stanic s obloukovitým, nízkým stropem, hranatými průchody a spoustou lidí, které právě Jurij nazval "tlustými, nenažranými hovady".
Strážné stanoviště jste prošli bez problémů - ačkoliv jste přišli z Kitaj-Gorodu, slavné zločinecké stanice.
Ani on Hanzu, jako spousta obyvatel podzemní říše, nenávidí. Není to obchodník, ale voják.
"Potřebuješ tady něco? Chvíli se tady klidně zdržim... asi si stejně půjdu koupit alkohol na motory, ale nechci tu bejt dýl než musim" odfrkl si.

Stanice

Přikývnu, každé ohřátí se na této cestě hodí. “ Děkuji, ráda si s vámi dám čaj. Já nevím jak se odvděčit za vaší dobrotu.“Mile se na něj usměju a prohlédnu si ho od hlavy až k patě.Je oblečen do klasického oblečení, vaťák nějaké ty zateplené kalhoty a pevné boty.

“ Ráda tu s vámi zůstanu a dozvím se něco nového, dlouho jsem byla zavřená v laboratoři, kde se ni zajímavého nedělo.“ Posadím se k nim a složím si ruce do klína, modlící se, abych neusla na této stanici a oni si na mne neukojili své touhy. Nejsou mytí nejméně dva týdny, ještě bych od nich něco chytla. Já taky nejsem vrchol ctnosti, když nebylo na chleba, moje tělo posloužilo jako na přivydělání si nějakého toho rublu, ale to bylo ještě na škole.

Stanice Kurskaja

Chlapy z Hanzy nemám moc rád, ale i přesto se spokojeně usmívám. Trochu jsem se bál, že budou dělat problémy, obzvláště když přicházíme z Kitaj-Goroda, ale asi jsme měli kliku a hlídka měla ke konci služby a nechtěli si přidělávat práci.
Taky tu nechci moc dlouho smrdět.
Ubezpečím Jurije.
Zkusím se poptat po Semjonovi, ten jeho hnusnej vousatej ksicht tu někdo musí znát.
Kouknu na hodinky a hned zpět na Jurije.
Jestli si tu chceš něco zařídit, tak za hodinu tady.
Nastíním plán pro pobyt na Hanzovní stanici. Rozhlédnu se po okolí a zamířím k obchodní zóně.
Vyhledám nějakého obchodníka s technologickými udělátky a zamířím k němu.
Pokynu mu na pozdrav a oslovím ho.
Hledám chlápka jménem Semjon Bondarčuk. Vousatej nazrzlej, trochu kulatější a pořád rozhazuje ruka, když mluví.
Popíšu ve zkratce Semjona obchodníkovi.
Když jsem ho viděl naposled makal pro Hanzu a dodával podobný udělátka.
Mávnu rukou k jeho zboží.

Pokud nebude vědět, zajdu za dalším obchodníkem s podobným zbožím. Jestli s ním někdo z nich alespoň jednou obchodoval, určitě si na něho podle mého popisu vzpomene.

Volkov
Stanice Kurskaja

"Ale jóó, toho znám" rozzářil se obchodník "myslím že vím kde je... jen se rozpomenout" vzal jednu patronu a začal s ní ťukat o čelo...
"Jo, často se fláká u vagónu číslo 3, nebo 4 na nástupišti, je tam něco jako bordel..." uchechtl se obchodník a spíše pro sebe než tobě potichu dodal "nechápu kde na to bere, většinou se jenom fláká"
pak se podíval po svém stole a zeptal se, nepotřebujete něco, mm tady spoustu supr věcí.

Stanice Kurskaja

V očích se mi zablýskne při zjištění, že jej obchodník zná.
Bordel, to je mu podobný.
Prohodím s pobaveným úsměvem.
Trojka ne čtyřka říkáš.
Zamyslím se a zaštrachám levačkou v jedné z mnoha kapes stalkerského obleku. Vytáhnu jednu lesklou sedmšedesátdva a podám mu jí.
Díky.
Pohledem ještě jednou přejedu jeho zboží.
Jsem švorc, ale zkusím něco vytáhnout ze Semjona, když se má tak dobře a vrátím se.
Mrknu na něho a vyrazím rovnou směrem k nástupišti.
První člověk, kterého jsem se na nástupišti zeptal se na mě jen vyjeveně podíval, ale druhý mě již neomylně navedl k jednomu z vagónů na nástupišti.
Vagón byl zatemněný, zevnitř bylo vidět slabé světlo, ale hlavně byla slyšet bujará zábava.
Před dveřmi do vagónu zakrytými pouze rudým závěsem, mě zastavil holohlavý hromotluk s velkým knírem.
Prej bych tu mohl najít Semjona Bondarčuka.
Oslovím gorilu a čekám na odpověď.

Volkov
- Kurskaja -

"Semjon?" pronese hlubokým hlasem hodného medvěda
"Jo, zrovna teď si tady u nás v Lucerničce vyšoustává toho svýho ptáka. Počkej tady nebo jdi dovnitř, ale na žádnou ženskou nesahneš dokud nezaplatíš předem... ten tvůj kamarádíček tady u nás má pekelnej dluh. Připomeň mu to ty, nebo mu to připomeneme my až mu budeme strkat rezavý dráty pod nehty!" zaškelbil se chlápek, který měl na starost zdejší dům rozkoše a s jistým potěšením dodal "z Kurské se pryč nedostane... dokud to nezaplatí.. takže co.. deš dovnitř nebo budeš čekat?"

Zoja Alexejeva Tčerovova
- Rižskaja -

Unavená sice jsi, ale jsi zároveň celá žhavá dozvědět se nejčerstvější novinky toho co se v Metru děje. A strážní byli očividně rádi, že mají opět komu povídat historky které měli mezi sebou již tisíckrát dokola probrané. Co si taky tady měli pořád dokola povídat? Obyvatelé Metra buď čekal stereotypní život, nebo život plný dobrodružství a rizik. Nic mezi tím se nenachází.
Mezi muži vzniklo jakési napjetí, skoro hmatatelné, které se uvolnilo teoprve tím když jeden ze tří mužů spustil svou první historku, druhý pak druhou, třetí pak třetí, a tak stále dokola.
Nevíš jak dlouho jsi s nimi seděla, jak dlouho jsi se dívala do plamenů a jak dlouho jsi poslouchala praskat nejrůznější pálený materiál, ale bylo ti dobře.
Ovšem jsi měla cestu, neodkaldnou cestu do Polis.

Cesta na Kijevskú

Zatvorila som oči. Nie naozaj, tie som mala stále široko otvorené a sledovala som všetko a zároveň nič. Zavrela som oči obrazne, aby som sa obrnila pred vonkajšími scénami, oplzlými gestami a tvárou toho, čo ma mal práve úplne vo svojej moci. Bol mojím sudcom, mojou vstupenkou do sveta, ktorý som ešte nepoznala.

Vrátil mi pas, a spolu s ním moju identitu. Mohol mi ho kľudne zabaviť, mohol chcieť ešte ďalšie náboje...jeho dotyk bol ešte horší než v mojich najhorších predstavách. Prsty sa mi cez hrubú vetrovku zaryli do ramena a takmer som sa potkla po koľaje. Tlačil ma pred seba akoby som bola len nejaká handrová bábika. A teraz to príde...teraz to príde. Miesto poníženia, mi však na prst nastokol pomyselný prsteň, ktorý sa mal stať mojou súčasťou, mojím darom, prekliatim, záväznom. A ten prsteň mal meno okružná.

Príliš som nezaháľala, pas som si zasunula do vrecka, podarilo sa mi späť zasunúť aj zásobník a rozbehla som sa v pred. Privítať sa so svojim sebeckým a neláskavým Kijevským snúbencom, ktorý ma čakal na konci tmavého tunela. Musí byť niekde blízko. Chcela som byť čo najďalej od smradľavého úplatkárskeho chudáka, no každým krokom som bola len bližšie hniezda hadov, v ktorom sa plazili omnoho horší ako ten, od ktorého práve utekám. " Zadrhni sa sviňa." Zvolala som a dúfala som, že moje slová k pohraničníkovi nedoľahli. Pre istotu so pridala do kroku. No tak Kijevskaja kde si? Ako dlho! Chcem si už konečne sadnúť, odpočinúť si a potom...Park Pobedy ale ako?

Slava Smirnova
cesta na Kijevskou

Naplněna nadějí, či je to snad falešná naděje? Jsi pokračovala temným, chladným tunelem na Kijevskou. Nevíš co tě tam čeká, snad to ani nchceš vědět. Víš jen že musíš pokračovat, nechceš přeci spát tady, někde u technické plošiny, kde kdysi technici spravovali kabelovou síť metra. kdoví co by se potom stalo. Metro je pověstné svými zrádnými tunely, v nichž se nacházela celá podzemní říše krys, které, jak nám historie již nesčetněkrát potvrdila, řežijí snad naprosto všechno. Milion a milion krys. V duchu se otřeseš odporem. Nakonec mě nemusí zneužít pouze člověk, stačí usnout, a krasy se o mě postarají drzost krys Moskevského Metra je pověstná.
Co se ale děje? Metro ti snad nechce vyjít vstříc, vyslyšet tvé tiché modlitby? Proč jdeš tak dlouho? S nepředstavitelnou zátěží, která se zdá být každým krokem těžší a těžší si pomalu uvědomuješ, že něco není v pořádku. Nepřehlédnula jsi něco? Co mysli se ti pomalu začíná vkrádat myšlenka Copak se dá v jednosměrném tunelu zabloudit? a pak ti to pomalu dojde, tvoje útrapy zkrátka nemohou skončit... Vedlejší kolej... obloukový objezd.. proboha a je tomu skutečně tak... strážné stanoviště které jsi přešla, a díky nevlídnému strážnému i přežila bez úhony je třista metrů od stanice Kijevskaja.
A ty jdeš už přes půl hodiny.
Musela jsi, v té temnotě a únavě, nechtěně a nevědomky odbočit do jiného tunelu. Zdá se ti i starší, než ten, kterým jsi šla předtím, než jsi narazila na strážné.
"Proboha" vydechneš a vyčerpáním se svezeš na kolena.
Moment za momentem oddychuješ, a proklínáš svůj osud. Pak, je to jen vyčerpáním? Se ti začne zdát, že je kyslík težší.. jaksi nabitý elektrickým nábojem.
Někde zdáli uslyšíš hřmění, jako by někde tekla podzemní řeka. Celá zmatená se rozhlížíš.
Copak spím? napadne tě... jako na důkaz negativní odpovědi před sebou uvidíš něco, co ti naprosto vyrazí dech! Nejdřív tě oslepí reflektory tak silné, jak jsi ještě nikdy reflektory neviděla... v moment kdy si oči přivyknou na náhlé osvětlení, zažiješ šok.
Celá, kompletní, a snad úplně opravdová vlaková souprava Metra řítící se přímo na tebe!
Je to sen? Ne. Není.

Drezína

Cesta na další stanici nám příjemně ubíhá, Danilov je taky kus chlapa, takže umí pořádně zabrat. Brzy nabereme vysokou rychlost, která nám dovolí trochu ulevit svalům a jen si vychutnávat vítr ve vlasech.

Blížíme se k další stanici, tak se opět chopíme rumpálu a trochu drezínu přibrzdíme. Nechceme probouzet rychlou jízdou nervozitu v řadách místních strážců. Sice nikoho z nich neznám, ale většině zamávám, vyšším šaržím zasalutuji. Nyní konečně Danilovi odpovím slovy:

"Jedeme dál, nepotřebuju se tady zastavovat. Hezky jsem se rozehřál!"

Stanicí musíme projíždět velmi pomalu, skoro krokem, což je jedno z mnoha bezpečnostních pravidel. Přitom se mi honí hlavou spoustu myšlenek, zejména co se týče Treťjakovské, kam se nyní chystáme. Otočím se na přítele a zeptám se ho:

"Danilo, Treťjakovskaja už nepatří k Rudé lince. Bude tam pro nás dva dost bezpečno?"

Nechci znít jako zbabělec, ale dva muži s výbavou se můžou velmi snadno stát terčem zájmu různých nekalých živlů. Zatímco já můžu jen tušit, čekal bych, že Danila bude místo toho vědět.

Alexej Goroda
- drezína, cesta na Treťjakovskou -

"Fájn!" zaburácel Danilov bujarým smíchem. Nemohl jsi nepřehlédnout, že od doby co jste opustili Ochotnyj rjad, se Danilov změnil. Asi mu bylo dáno být řadový důstojník, než velitel stanice. Danilov nebyl nikdy kancelářský typ. Ve vé kůži byl, když mohl skutečně něco vlastníma rukama změnit. Což bylo právě teď a Danilov si to patřičně užíval. Tady venku byl ve své kůži. Možná až moc napadlo tě jako zlá předtucha.
"Doprdele jasně že je to bezpečný!" musel skoro křičet Danila. Přes skřípání a lomoz železných kol a páky ho nebylo dvakrát moc slyšet.
"Teda jak může stanice kde se scházejí nejrůznější individua bejt! Neboj, Alexejko, nemáš se čeho bát!" neodpustil si jízlivou, avšak jak jsi si mohl všimnout, z legrace mířenou poznámku.
"Za chvíli tam budeme! Drž si klobouk!"
Všiml si si že na Treťjakovské nejsou žádné hlídky, které by vás kontrolovaly, nebo stály za zmíňku. Což bylo spíše špatně, než dobře. Mohl se tu tedy potulovat jakýkoliv grázl.
Pomalu přijíždíte na stanici, kde Danila opustil od páky, počkal až uděláš totéž, a nechal drezínu volnoběhem dojet.
"Tady vystoupim, potřebuju si tady něco zařídit... hmm... nevyřízené účty"
dodal když si všiml tvého tázavého pohledu
"Plus mínus za hodinu tady" dodal.

U ohýnku

Povídali jsme si , sdělovali si co je nového a můj mozek zaplavili legendy o tunelech a vyprávěnky o tom jaký byl život před tím, má generace si ho nepamatovala. Zlé zážitky vytlačili poslední vzpomínku na kvetoucí květinu a modré nebe. Skoro jsem zapoměla na Aljonku a její trápení. Podívala jsem se na starý ciferník hodinek, které mám přidělané na řetízku v náprsní kapse bundy. " Budu muset jít." Pousměji se na toho co vypadá jako nejmladší člen a předám mu plecháček, ve kterém byl čaj.

" Popřej mi štěstí." Upravím mladému límeček a projedu si mastné vlasy špinavými prsty a podívám se do dálky kolejí. " Doprovodíš mě?" Zabodnu do něj oči a hlavu nakloním koketně na stranu. Vypadám zatím ještě udržovaně. Mám všechny zuby, dobrou postavu, zachovala se mi i má olivová barva pokožky, která se v obličeji dost leskla díky vrstvám oblečení, které mám na sobě. Když se k ničemu nemá, přejedu mu prsty po hrudi, udělám mu křížek na čele a z kapsy vylovím ikonu a zastrčim mu ji do kapsy. " Pomodli se za mě a možná se vrátím." Přejedu prsty po pravém rohu ikony na recyklovaném papíře a dvěmi prsty se dotknu spánku na pozdrav. Potom už vidí jen má záda jak se blíží ke stanovišti drezín.

Stanice Kurskaja

Vyslechnu si od gorily u vchodu Semjonův příběh a nástin jeho zářné budoucnosti.
Důležité je, že jsem ho našel. Ostatní vyřešíme za pochodu.
Pomyslím si a pohledem přejedu to co stojí mezi mnou, Semjonem a jeho růžovější budoucností.
Tak to mu udělám laskavost a vyruším ho.
Odpovím hromotlukovi na jeho otázku.

Vyčkám až mě gorila pustí dovnitř a vstoupím. Rozhlédnu se po vagónu a pohledem vyhledám Semjona.
BODARČUK!
Zařvu na celý vagón.
VSTYK, bodák zastrčit a nástup!
Vysypu ze sebe povely jako na vojně a s pobaveným úsměvem sleduji jak ze Semjona poplašeně seskočila nahá, sotva osmnáctiletá blondýnka a ostatní se stáhli poplašeně dál ode mě.
Natáhni kalhoty, máme práci. Na další holky si musíš vydělat.
Nedám mu moc prostoru pro znechucenou odpověď, kterou jsem mu vyčetl ze tváře, protože jsem mu z klína odehnal tři pěkné holky.
Jsi v průseru Semjonko! Pohni zadkem a pojď ven.
Pobídnu ho, když vidím jak pomalu a neochotně se zvedá.
Než si natáhne kalhoty a posbírá si svých pět švestek, otočím se na hromotluka, který nervózně nakukuje skrze odhrnutý rudý závěs.
Kolik tady dluží?
Zeptám se ho polohlasem, aby to neslyšel Semjon.

Zoja Alexejeva Tčerovova
- cesta na Prospekt Mira -

Mladík se na tebe dívá s doslovnou bázní, repsektem a... bylo to skutečně ono? Zasáhla jsi jeho srdce? Vždyť ti před odchodem tak dojemně, ochranářsky stiskl ruku. Skutečně jsi v jeho oku viděla slzu? Ne, to přeci určitě ne. To si s tebou pouze pohrává tvá fantazie. Seděli jste spolu jen pár hodin u ohně, a povídali si historky. Navíc, pravděpodobnost že se ještě někdy uvidíte, je takřka nulová.
Pomalu vyjdeš tunelem do stanice, kde již čeká drezína, na které sedí čtyři lidé, kteří si tě beze studu očividně prohlíželi. Zřejmě přemýšleli kdo jsi, a co tu děláš.
Už chceš nastoupit na drezínu, s tím že odjedeš na Prospekt Mira, když tě zastaví poměrně udržovaný muž s důstojnickou čapkou na hlavě:
"Jízdenku, prosím" řekne ti bez okolků.

Treťjakovskaja

Překvapeně se podívám na Danilova, jak se má k odchodu.

"Čekej, nemám jít s tebou? Jestli se chystáš do nějakýho průseru, měl by ti někdo krýt záda."

Neříkám to proto, že bych tak moc myslel na Danilu, ten se o sebe jistě dokáže postarat sám. Jde mi spíš o sebe, nemám z téhle stanice příliš dobrý pocit a ačkoli bych to nikdy nahlas nepřiznal, nechci tu být bez parťáka, ani když by šlo jen o tu jednu hodinu. Navíc, co bych zde dělal? Nakupovat nepotřebuju a čím víc bych tu stanici korzoval a okouněl, tím spíš by si mě někdo vytipoval pro přepadení. Jen doufám, že mě Danila neodmávne, ale stát se může cokoli.

- Volkov -
Kurskaja

Gorila se na tebe zadívá a s pohrdlivým úsměvem, za který bys mu dal nejraději řádně po držce ti řekne dlužnou část, která ti vyrazí dech.
Doprdele, to by musel ošoustat snad celý Metro! pomyslíš si mimoděk.
"Dluh dělá přesně dvěstěčtyřicet patron"
Gorila se pořád blbě uculuje, zřejmě radostí, že přišel někdo, kdo zaplatí Semjonův dluh.
Semjon se mezitím sebral a jako "správný voják", se vztyčenou hlavou, došel k vám.
Když slyšel dluh, a fakt že jsi ho vyslechl - zčervenal.
"Nooo... já... kurva já to zaplatim.. nějak!" pravil Semjon nepřesvědčivě.
Do prdele, co teď? napadne Tě

- Alexej Goroda -
Treťjakovskaja

Danilov se usměje, zřejmě jako by ti četl myšlenky. Rozhlédne se po stanici a jejím lomozu. Rozhlédne se po překupnících, děvkách, a hajzlech, kteří rádi dělají problémy těm, kdo jsou slabší, nebo jsou sami. Dokonce teď, když se tak prozřetelně rozhlédl, se stala neuvěřitelná věc. Na nástupišti hraje mladík na harmoniku, před sebou má krabici, do které mu lidé házejí patrony. Mladík hraje dobře.. vlastně hrál - dokud k němu jedna z těchto zmíněných part nepřišla, harmoniku mu neprokopla, muzikantovi neproklepli játra, a nevybrali z krabice patrony - načež odešli. Danilov se na celou scénu díval s neskývaným odporem.
"Fajn, pojď jestli chceš, stejně bys tady měl asi hovno co na práci, ne? navíc bude lepší když se v týhle žumpě budeme držet spolu.. jeden nikdy neví" zasmál se svým charakteristickým smíchem Danilov, a pokynul ti rukou, abys ho následoval.
Po pár minutách jste došli do stanu, kde stál obtloustlý, pořádně vypasený obchodník ze zbraněmi. Takový ten tlouštík který je už od pohledu vychcaný a prohnaný všemi mastmi mazaný. Danilov, ačkoliv se to příliš neslučuje s jeho poměrně mírumilovnou posavu, obešel stůl, nedbaje na obchodníkovu osobní stráž, a na plno mu vrazil pěst do jeho sádelnatého bčicha. Osobní strážce nehl ani brvou.
"Kde mám tu pistoli, ty šmejde?! Zaplatil jsem ti za ní třista patron!"
a aby dodal svým slovům váhu, praštil ochodníka znovu.
Protentokrát osobní strážce zareagoval, a praštil Danilova zezadu do ledviny.

Treťjakovskaja - stan obchodníka

Následuju Danilova a obezřetně se kolem sebe rozhlížím, jednu ruku stále položenou na pušce. Chci ji mít okamžitě k dispozici, kdyby se cokoli podělalo, nebo kdyby na nás něco zkoušeli ti frajeři, co zbili harmonikáře. Je mi ho líto, ale to je život v Metru. S nikým se nemazlí a každý dělá, co může, aby nějak přežil do dalšího dne.

Jdu s Danilou do stanu, ale zatímco on pokračuje k tomu tlusťochovi, já zůstávám sice uvnitř, ale hned u vchodu. Jelikož je mi jasné, že Danila sem asi na čaj nepřišel, stoupnu si do vchodu tak, abych svou postavou co nejvíce stínil zvědavým pohledům ze stanice.

Když jsou tu ty dvě gorily, tak zůstane Danila jen u slov, tím jsem si jistý... pomyslím si, když vtom Danila napadne toho obchodníka. Jenom zírám, kdy jeho strážci nehnou ani brvou.

Najspíš jsou tady na to už zvyklí, nejspíš to nebude žádní pocti... a vtom mu Danila vrazí ještě jednu, ta ovšem již nezůstala hlídači "prominuta" a můj přítel je hned uhozen jedním z nich.

"Héj! Klid, kurva!" zakřičím na ně a uchopím oběma rukama pevně svůj kalašnikov, mířím ale stále do země. Kdyby cokoli, jsem připraven ve zlomku vteřiny zvednout hlaveň a střílet od boku.

- Alexej Goroda -
Treťjakovskaja, u obchodníka

Strážci si tě všimli. Všimli i tvé zbraně. Všimli ale nedbali na to. Ten strážce, který praštil Danilu zezadu, vzápětí hluboce litoval. Danila se otočil kolem své osy a zasadil mu, jako řízenou raketu, ránu přímo do solaru. V moment kdy se strážce předklonila, ho Danila chytil za temeno hlavy a zabořil mu koleno do obličeje, jen to zakřupalo načež se sesul k zemi. Druhý strážný chytil Danilu okolo celého těla i rukou, jako když okolo něj natáhnete obruč.
"Nic víc?" zahřměl Danila, který se začal takřka šíleně smát. Pomyslnou obruč jednoduše rozáhl, jako by mu byla příliš těsná, netrvalo snad ani vteřinu, a Danila stál na stole mezi obchodníkový zbožím, který neudělla nic jiného a pokusil se vzít nohy na ramena. Proběhnout ovšem musel okolo tebe.
Danila mezitím vyřídil druhého strážného tím, že mu zasadál hák svou botou s ocelovou špicí do brady, ze své vyvýšené pozice na stole.

Treťjakovskaja, u obchodníka

Celá bitka se děje tak rychle, že se ani nestačím jakkoli zapojit. Danila mi právě odhalil své fantastické bojové schopnosti, které mne nechávají jen tupě zírat v němém překvapení. Konečně se však naskytne příležitost i pro mne a to když se sádelnatý obchodník pokusí vyběhnout ze stanu. Nevím, zda si myslel, že ho jen tak pustím, ale pokud ano, tak se šeredně spletl. Přibíhajícího muže nechci nechat prchnout, Danila s ním určitě bude mít ještě vyřizování. Když už držím svou pušku v ruce, prudce trhnu pažbou proti obchodníkovu obličeji a pokusím se ho tím zastavit. Nechci ho udeřit tak, abych mu nějak příliš ublížil, je to jen takový přátelský štulec, kde doufám minimálně v jeho zlomený nos. Jestli mu i bolestí povolí svěrač, zlé sny z toho mít nebudu.

- Alexej Goroda -
Treťjakovskaja

Obchodník odletěl dobrý metr dozadu, a praštil se hlavou o stůl - zůstal ovšem naštěstí při vědomí. Buď jsi ho praštil silněji než jsi chtěl, nebo je obchodník zkrátka a jednoduše sráč a bačkora a vytrhne ho sebemenší pošťouchnutí - ačkoliv ta smradlavá krysa, která se snad měsíc nemyla, vážila snad sto kilogramů. Chtěnechtě ti to udělalo dobře, už je to nějaká doba, kdy jsi někomu dal nakládačku, nevyžíval jsi se v tom sice tolik jako Danila, ale jednou za čas to ke škodě rozhodně není.
Tvůj zástup cesty a rychlou reakci Danila ocenil uznalým zahvízdáním, a přišlápl obchodníka k zemi svou těžkou botou. Usmál se, zřejmě mu udělalo radost že mohl pár lidí zmydlit do němoty. Jeho radost ještě očividněji umocňovala moc, kterou nad obchodníkem nyní držel.
Podíval se po stole, kdy se nyní nacházel hrozný nepořádek. Nejdřív po stole Danila směle tancoval svůj bojový tanec, a pak do něj narazil ten špekoun.
Danila očividně hledal svou kýženou pistoli, za kterou zaplatil tolik patron. Když ji nenašel, dupl obchodníkovi do břicha, což byl třetí udér na to samé místo.
Obchodník pozvracel Danilovi botu, ten si toho všiml, ale nekomentoval. Vytáhl pistoli, svůj stařičký Makarov, a namířil jí obchodníkovi na hlavu.
"Hlídej vchod, kdyby sem chtěl nějakej čumil vlízt, řekni, že se tu koná obchodní jednání" nebyla to žádnost, nýbrž rozkaz.
Otočil se k obchodníkovi, a zavrčel. Jestli mi nedáš co je právem moje, za co jsem ti dal svoje drahocenné patrony, tak tě zastřelím svojí starou pistolí... nebo ti vezmu tolik věcí že budeš muset zavřít krám!"
Takhle jsi Danilu, vskutku do této doby neznal.

Stanice Kurskaja

Vyslechnu gorilu a při vyslovení částky uznale zamručím.
Hmmm, to je pěkná sumička. Co to tu máte za kočičky, že se dostal na takovouhle částku?
Ukončím otázkou svou reakci na zatraceně vysoký dluh, aniž bych na ni čekal odpověď.
Buď zticha a mazej.
Popoženu Semjona, když se k nám došourá a začne koktat. Odhrnu rudý závěs ve dveřích a opustím vagón také.
Ještě se uvidíme.
Řeknu směrem za sebe ke gorile zaujímající své postavení u vchodu.


Mlčky dojdeme až do baru. Semjonovi do řeči moc není a já se v tom nechci vrtat dokud se v klidu neposadíme.
Co se to kurva děje Semjone?
Začnu hned co dosedneme.
Co to má bejt těch dvěstěpadesát patron?
Zavrtím nevěřícně hlavou a koukám na Semjona, který neví jak by začal.
My za tebou jdeme s Jurijem, aby jsi nám pomohl a my nakonec budeme tahat ze sraček tebe.
Trochu mi ujeli nervy, přidal jsem nechtěně na hlase a nasranost na mě byla velice patrná.
Opřu se lokty o stůl a za chvilku se uklidním.
Promiň, ale Žeňa je v průseru a trochu mi ujeli nervy.
Řeknu omluvně a vybídnu kamaráda, aby vybalil co se to s ním děje.

- Volkov -
stanice Kurskaja

N mohl Semjon začít, přichomýtl se k vám číšník, a Semjon objednal celou lahev Samohonky, za kterou kupodivu zaplatil on sám. Celé tři patrony.
Semjon čekal, nebylo mu do řeči, a čekal tak dlouho dokud muž nepřinesl lahev a dvě sklenice.
Semjon svou sklenici odsunul stranou, nalil ti notnou dávku, a sám si přihnul z lahve.
"Ty fašistycký čubky ho zabili.. chápeš to vůbec, kurva?" byl jsem zrovna kurva tady na hlídce, protože jsem neměl do čeho píchnout.. přišel za mnou děda.. pamatuješ si ještě toho vetchýho starýho sráče? No tak toho sráče odpráskli. Prostě tam přišli tři ti černý zmrdi a začali střílet. Zabili jsme je... ale... zabili ho! Kurva! vykřikl znovu a znovu se napil.
"Sereme na to, prostě odsud vezmeme roha, já se můžu na nějakou Kurskou vysrat - i na tu gorilu, i na ty nezletilý čubky který po mě lezou ve třech... jdem do hajzlu odsaď!
odmlčel se a vypadalo to, že teprve teď pochopil co jsi mu vlastně řekl...
"Žeňa? Co má kurva za problém Žeňa? KOukám že jsme ve sračkách oba.. taky dluhy?" zeptal se nemístně a zašklebil se. Očividně na tom nebyl psychicky dobře.

Obchodníkův stan

Přikývnu na znamení, že jsem Danilovu žádost vyslechl a otočím se zády k těm dvěma, zbraň stále v rukou. Zatímco si spolu ti dva za mnou ostře povídají, otřu si do plachty stanu krev z pažby a rozhlížím se okolo sebe, jestli tu nejsou nějací čumilové, kterým bych měl jasně ukázat, že tady není nic k vidění. Danila ví, co dělat a na mě není, abych se do jeho záležitosti míchal víc, než je potřeba. Jindy bych byl možná jeho brutálními způsoby hodně zneklidněn, ale to je zkrátka Metro. Patrony jsou zatraceně cenné a jakékoli krádeže a podvody tu nebývají jen tak přehlíženy. Což potvrzuje i skučící obchodník za mými zády.
Dám jim čas, jen občas mrknu za sebe, jestli se už Danila konečně na tlusťochovi neunavil.

Alexej Goroda
Treťajkovskaja

Zatímco hlídáš východ, aby nějaký nezvaný čumil zbytečně nenahlížel čí dokonce nevstoupil do stanu obtloustlého obchodníka si uvědomíš, že zvuky, které jsi zpoza svých zad doteď slyšel, utichli. Nehezké zvuky násilí, které ti nejsou cizí. Občas někdo okolo stanu projde, a zvědavě nadzvedává obočí, či si dokonce šušká něco se svým komeljdoucím - ovšem většina lidí, i když zřejmě věděla co se ve stanu děje nehnula ani brvou. Zřejmě to tu bylo na každodenním pořádku. A Danilov to zřejmě věděl též.
Nebyla tu ždáná stráž která by mohla Danilu zastavit, nebyli tu žádní věřní obyvatelé Treťjakovské, nebyli tu žádní hrdinové. Pouze zlomení lidé kteří si chtěli cokoliv přivydělat za svůj skromný majetek.
¨Tak jsem s tím zmetkem hotovej" vydechl ti zpoza ramene Danilov, který vypadal více než spokojeně. U jeho pasu jsi si všiml něčeho co vzdáleně připomínalo Stečkin.. ovšem tento vypadal jinak. Více "nenormálně".
Snad za to mohl moderní kolimátor a tlumič.-
Na zbraně si Danilov vskutku uměl potrpět.
"Pomož mi tady ten svinčík uklidit prosim tě" vyzval tě, a když si všiml tvého tázavého pohledu dodal "Neboj, není zheblej... jen trochu mimo"
Jak jsi si všiml, pár věcí obchodníkovi ze stolu chybělo - stejně jako jeho zubů.

Stanice Kurskaja

Opírám se lokty o desku stolu a poslouchám zlomeného Semjona. Nejsem si přesně jistý o kom mluví je s nervama trochu mimo. Chvilku se dokonce bojí, že mluví o Žeňovi, ale pak se uklidním když se ukáže, že ho má zmínka o něm znepokojila a možná i trochu vrátila zpět do reality.
Nemůžeme si dovolit rozházet si to s lidma na Hanzovní stanici Semjone.
Řeknu klidným hlasem.
Ten tvůj dluh nějak vyřešíme. Jen to musíme vzít pěkně popořádku.
Zvednu trochu ruku v zamítavém gestu.
Žeňu lapli náckové na Tverskej. Poslal nám vzkaz, že ho dostali, ale nic víc nevíme.
Vysvětlím skleslému Semjonovi situaci a pokrčím rameny.
Mysleli jsme s Jurijem, že nám s tím pomůžeš, jeden čas jsi přece obchodoval s nějakým náckem, nebo ne?
Položím mu klíčovou otázku.

- Volkov -
stanice Kurskaja

Konečně to vypadalo že se Semjon trochu sebral, zatřásl hlavou a rysy mu náhle ztvrdly - jakoby si uvědomil že dal příliš najevo svou slabost a zase nasadit svůj postoj který ti byl známý. Tohle je přesně ten Semjon, kterého tolik let znáš. Přesně tohle je ten chlap, se kterým jsi zabil tolik lidí, a dostal se z tolika sraček.
"Kurva jo... jo obchodoval, ten sráč se myslím jmenoval Vasilij Viliška... hrozně neměcký jméno, co?" poslední slova vyřkl s takovým zlobným pohrdáním, až tě skoro zamrazilo.
"Takže po tomhle maj i Žeňu? Tohle už mě přestává bavit. Najdeme Plukovníka... nějak se pokusíme vyřešit ten můj dluh a vydáme se na cestu. Nějaké nápady?
Odsunul Samohonku na kraj stolu a podíval se na ní s očividným opovržením. Svého panáka nedopil - vylil ho na podlahu. Muž který roznášel jídlo a pití, se na něj zlostně podíval, v moment kdy se setkal se Semjonovýma očima ty své ale sklopil.
Semjon se spokojeně usmál a zvedl obočí.

Stanice Kurskaja

Spokojeně se ušklíbnu při pohledu na kamaráda, který se jak se zdá už trochu vzchopil.
Rozhlédnu se po okolí a mávnu na hubeného asi desetiletého kluka. Když přiběhne, nabídnu mu práci. Jeho horlivé přikyvování a široký úsměv na špinavém obličeji beru jako souhlas. Popíšu Jurije a vysvětlím mu, že potřebuji, aby ho sem za námi dovedl.
Podezíravě se na mě podívá a nemá se k odchodu.
Dvě dávky čaje z VDnCh. Odpovím na nevyřčenou otázku. Kluk jen přikývne a odběhne.

Jak jsi na tom s tím Viliškem? Co jsi s ním měl za kšefty?
Obrátím se pohledem zpět na Semjona a navážu na náš rozhovor.
Dostaneme se přes něj do hnízda nácků?
Zjišťuji možnosti, které by nám mohl Semjonův kontakt poskytnout.

- Volkov -
Kurskaja

"S tím rádobynáckem jsem kšeftoval s durem a občas jsem mu dohodil nějaký zbraně" Ušklíbne se nad tou ironií a dodá "Přes toho mít průchod budeme - když mu řádně zaplatim.. nejsme kámoši, jenom něco jako obchodní partneři... a ten oko přihmouří, neboj"
Mezitím dojde Titov a při pohledu na Semjona se usměje.
"Nazdar, příteli!" zaburácí Titov a podá ruku Semjonovi, který ji ochotně přijmul.
Titov si mezitím přisunul židli a posadil se.
"No, jak jsem řekl, přes toho zmrda sepřes Čechovskou na Tverskou dostaneme"
Dodal aby jeho předchozí větu slyšel i Titov.
"Já jsem připravenej, ale co ten dluh?" zeptal se Semjon trochu nejistě a pohlédl na Titova. Pak na tebe.
"Dluh?" zeptal se plukovník, podíval se na tebe a nadzvedl pravé obočí v komické parodii na zvědavou, nevyřčenou otázku.

Cesta na Kijevskú

Prečo? Nemala som sa ťa snáď vždy v úcte? Ja som sa k tebe nikdy neotočila chrbtom, ja som nikdy nezabudla. Ty si naša záchrana, naša nová zem. Tak prečo ma ignoruješ? Prečo mi každý krok viac sťažuješ? Smeješ sa mi? Po čele mi stekal lepkavý pot, ktorý štípal v očiach. Do nosa ma udieral pach môj vlastného tela. Pach únavy, strachu, nervozity. Chvíľami zasa chmírie rozvibrovala zatuchlina, pleseň, vlhká srsť potkanov, malými neľútostnými očkami striehnuc na svoju príležitosť.

Odniekiaľ z temnoty neznámeho tunelu zavial vietor. Mala som pocit, akoby sa mi oprel o chrbát a jeho neviditeľné ruky ma stále tlačili v pred. Nikam to nevedie. Stratila som som. Stratila som sa na mieste kde sa stratiť ani nedá. A predsa ma ten chladný dotyk, čo mi občas zavadiť akoby prstom o šiju nútil kráčať neustále v pred. O niektorých tuneloch sa vravelo, že v nich straší. Že ak sa človek započúva ozvú sa náreky miliónov ľudí, ktorí sa sem nedostali, alebo ktorí zomreli tu dole. Čo ak zošaliem.Tu v tunely nikoho, ešte skôr než sa dostanem na Park Pobedy? Vždy som si myslela, že mne sa to stať nemôže, že som nedotknuteľná..A teraz...teraz kráčam nevedno kam, zraniteľná a zbavená svojej malichernej nálepky výnimočnosti . Metro žije, metro mení postupnosť svojich chodieb podľa nálady.

Už som nekráčala. Moja myseľ síce bola kdesi popredu, no telo kľačalo v koľajisku a nahlas dýchalo. Tma, pred mojimi očami sa ťahalo nekonečno tunela, a za mojim chrbtom bol jeho dokonalý odraz. Ak sa otočím, čo ak nenájdem ten tunel, čo ma zaviedol sem? A čo ak sa už späť vraciam a ak sa otočím....Vzduch okolo mňa ožil a zároveň sťažel. Zaľahlo mi v ušiach a v nohách mi začalo mravčiť. Snažila som sa postaviť, no miesto toho som tam len kľačala v geste pokorného modliaceho sa. Nemodlila som sa ale. Len som neveriacky civela pred sebou a nevedela som čo čakať. Ten zvuk? Čo je len ten zvuk? Kde som ho počula? Je to tak dávno. Poznám ho..Ten zvuk! Stále som sa nemodlila, ani keď sa v diaľke predo mnou zjavili dve svietiace oči. Dych sa mi zastavil a ani neviem ako postavila som sa, napnutá ako struna pripravená na útek. Labyrint metra na cielenie zaviedol sem. Bola som obeť čo mala zhynúť v pazúroch moskovského mynotaura. Striasla ma zima...Nebol to netvor z mäsa a kostí, rútil sa však na mňa netvor rovnako zabudnutý, lež vytvorený rukou človeka. Nemohla to byť pravda. Žiadne vlaky už predsa nejazdia. Nie tu, tak kúsok od Kyjevskej. Museli by to počuť. Čo ak má Hanza svoj vlastný vlak? Dostatok energie. Metro 2. Smaragdové mesto. Polis. Echo minulosti, čo sa v trúchlivej pripomienky zašlých scén prebrali k životu? Nemohol to byť skutočný vlak. Nevravelo sa predsa, že človeka skôr zabije elektrický prúd na koľajisku ako samotná súprava? Toto nie je skutočné. Nemôže to byť skutočné. Rozbesnený kovový červ bol už príliš blízko. Mohla som ostať stáť na mieste, a čakať kým mojím telom neprejde prúd statickej elektriny a hmotná spomienka tunela pominie. Ale čo ak? Čo ak je to skutočné..Nezostávalo mi veľa času. V hlave mi dunelo a nezostávalo mi nič iné než uskočiť na stranu. Tunel nebol príliš široký, pritisla som sa k studenej stene a splynula s ňou v jedno, len dlane som si pritisla k ušiam a oči som aj napriek svojmu strachu mala široko otvorené. Možno by som aj plakala, ak by som ich nemala vysušené od prachu čo som rozvírila.

Obchodníkův stan

Znovu se vrátím do stanu, který se na posledních pár minut proměnil v improvizovaný boxerský ring. Po sběžném přehlédnutí omráčeného osazenstva a rozbitého zařízení ale ustupuji od úvah o "boxu", tohle vypadá spíš jako místo řádění divokých šelem v gladiátorské aréně. Dávám si pozor, abych nešlápnul do krve a pomáhám Danilovi jak jen je potřeba. Chvíli přemýšlím, jak zase navázat hovor, ale napadne mě jen "Zřídil jsi je tedy solidně. Jen doufám, že si to aspoň z půlky zasloužili." Nad chybějícím inventářem obchodníkových věcí se nijak nepozastavuji, to je zkrátka bonus vítěze. Jelikož zde nejsou žádní svědkové, kterým by to mohlo vadit, vezmu si z krabic pár rezervních zásobníků do kalašnikova. Ty budou tlusťochovi chybět asi nejmíň, vzhledem k tomu, jak se tu napakoval Danila. Ať už právem, nebo ne. Svět je holt krutý a je třeba s tím žít.

"Jestli je to všechno, tak navrhuju odsaď co nejrychleji ucáknout. Nestojíme snad o nějaký popotahovačky s místní samosprávou, že ne?" řeknu Danilovi a nezní to moc jako otázka.

- Slava Smirnova -
Tunel na Kijevskou

Čekala jsi na vlakovou soupravu jako vojenský zajatec na popravu střelby z pušky. Jaksi odevzdaně a smutně zároveň. Zatíco se k tobě vlak řítil, snad rychlostí 60km/h, vířilo v tobě tísíce emocí. Od panického strachu, přes nevědomou nejistotu, až po zvláštní klid - který je ti občas velice vlastní. Život v Metru je jedno dlouhé, temné utrpení a najde se zde mnoho lidí, kteří své životy ukončují.Tento pocit v minimální míře sdílíš i ty. Proto i emoce klidu.

Vlak se bížil, i přes záři jeho reflektorů jsi si nemohla nevšimnout muže, který soupravu řídil. Byl čistě oblečený do uniformy strojvedoucího a hlavně - byl opálený.
V moment kdy se vlak setkal s tebou, postupně tebou začal projíždět, ale i v nesmírném šoku a nechápavého pohledu, jsi viděla to, co málokdo v celém Metru. Naprosto nová souprava, vše čté, předválečné. Lidé, pohupující se při jízdě tam, a zpět, bezstarostně čtoucísi noviny a časopisy... toto trvalo ale jen pár sekund... a ty jsse rozplakala.

"Heeej! Co je to kurva s tebou!?" někdo tě silně udeřil hřbetem ruky do tváře "vstávej do prdele, nebo seš zheblá?" pomalu zamrkáš, zaostříš - slzy ti stále stékají po tváři. Ležís na nástupišti.
Na stěně je skoro nečitelný nápis, kterému chybí písmena K je sk ja.

- Alexej Goroda -
Treťjakovskaja

Danila se cítil zřejmě přesně tak, jak vypadal. A to tak že naprosto spokojeně. Rozhlédl se po stanu, zřejmě hledal co by se mu ještě mohlo hodit a zrak mu padl na dvou granátech, které si samosebou také vzal.
"Zasloužili, nezasoužili - silnější vyhrává... silnější bere... to je Metro, Alexeji" řekl důležitě, s nádechem hořké ironie - pak dodal "neboj, házet je budu fakt jen když nám hodně poteče do bot.. nechci zavalit tunel" zasmál se.
"Zmizíme odsud.. pokračujeme dál... tady to smrdí"
Mávl rukou k východu.

Treťjakovskaja

Vracíme se zpět k drezíně, oba o něco těžší díky věcem od obchodníka. Když jsme sem přijeli, ani by mě nenapdalo, že tu budu nakupovat "za pět prstů", ale trochu kupodivu z toho nemám špatný pocit. Doufejme, že si ten spráskaný tlusťoch uvědomí, za co dostal na budku a nebude na nás chtít vydat zatykač. Sám dobře vím, jak rychle se zejména u Rudých soudruhů vynáší ortely, aniž by se příliš hledělo na fakta a důkazy o nevině. I když - "nevina"... Teď už v tom zkrátka jedu s Danilou. Stal jsem se jeho komlpicem ještě dřív, než jsme vlezli do toho stanu.

Na drezínu hodím zase svůj batoh, opřu o něj zbraň a až Danila učiní totéž, zeptám se:

"Která kolej vede dál na Hanzu?"

Stanice Kurskaja

Pozorně poslouchám co Semjon říká, abych mohl vymyslet nějaký plán. Tohle jsme dělali vždy společně s Žeňou, nyní je to jen na mě. Mávnu na Jurije, když ho zahlédnu jak přichází.
Když se odkážu na kontrolním stanovišti tvým jménem na Viliška tak myslíš, že problém nebude a pustěj nás?
Zeptám se na klíčovou otázku.
A další věc Semjone, máš něco co sebou můžeme vzít jako obchodní zboží? Bez toho bude ta historka trochu vratká.
Položím mu druhou důležitou otázku.
Dluh?
Zopakuji otázku po hromotlukovi.
Semjon je v pořádným průseru a ten průser se jmenuje dvěstěpadesát patron!
Vysvětlím stručně parťákovi o co jde.

Kijevskaja?

Prebudila som sa. S hlasným chrapľavým nádychom akoby som sa vynorila z ľadovej morskej vody. Oči ma štípali a tiekli mi z nich zabudnuté slzy, v kostiach mi brnelo akoby som sa moje telo naozaj stretlo zoči-voči rútiacemu sa vlaku. Najhoršia však bola myseľ. Dezorientácia, myšlienky, ten pocit, že to čo som videla bola skutočné, že niekde sa tu nachádzajú dvere do starého sveta, že niekde v inej realite možno život pokračuje a ľudia sa znudene nechávajú unášať hlúpymi problémami a jediná starosť je práca, peniaze a bohvie čo ešte. Najhorší bol rozum, ktorý mi vravel, že som sa stretla len z duchom. Duchom neživého objektu, a dušami ľudí, čo navždy zapísali svoju stopu v čase. Vlastne nie, to stále nebol rozum, rozum by mi vravel, že som sa musela nadýchať unikajúceho plynu, čo mi spôsobil halucinácie, niečo také prosté však bolo v rozpore zákonov temných tunelov.

Plačúc, vzdychajúc a tupo hľadiac nad seba si ani neuvidím netrpezlivé slová muža, ktorému podľa všetkého vďačím za precitnutie. "Čo sa to stalo? " Klišé otázka, no nevedela som čo iné povedať. Opatrne som si začala sadať. Kontrolujúc, či mám svoj ruksak, zbraň a pas. Rukou som si rýchlo pretrela mokré oči a zapozerala som sa chlapovi do tváre. "Kde ste ma našli?" Zmysli mi pracovali na plné obrátky uvidela som zotretý nápis stanice, ktorý mohol byť jedine Kijevskaja. Ale čo ak nie? Chcela som spomenúť ten druhý tunel. No nechcela som zo seba spraviť úplného blázna. Už tak sa na mňa muž pozeral ako na kus myšieho bobku v šálke čaju.