Míca a její tlupa
| autorefresh |
od: 26. července 2019 14:30 do: 19. září 2019 15:31
Dobrodružství vedl(a) Morigu
| |
 |  |
| |
| Příliš dlouhá zastávka Jak ještě dlouho budete v téhle díře trčet? Jak dlouho ještě bude Kuře kulírovat Mícu. Ten poslední kontrakt se opravdu moc nepovedl. Přišli jste o Lys a málem i o Micku. Kožíšek ji jen trochu pocuchali, ale kdyby ses vezla na kapotě, tak to máš za sebou. Ale oni ji taky nechtěli zničit, chtěli ji znehybnit a přední osa to málem nevydržela. Prostě vlastnit to nejlepší vozidlo v širém okolí má i nevýhody. Občas se někdo pokusí o převod vlastnictví. Což je další důvod, proč ležíš na tomhle šutru a čumíš do kraje. Míca není v kondici na další boj, pokud by se rozhodli nahánět. Vlastně to byla klika, že se Kapitánovi podařilo najít takovou díru, kde nehrozí, že by se vás pokusili v noci povraždit. Vlastně se k vám chovají dobře. Dali vám jídlo, dali vám střechu nad hlavou, nechali doplnit zásoby a poskytli Kuřeti přístup k jejich velmi skromnému vybavení. Ale to je vlastně vedlejší, pokud nemají soustruh nebo něco většího, tak Kuře má většinu potřebného sebou. Nejdůležitější je přístup k elektřině pro Mícu. Samozřejmě máte i solární plachty, ale rozkládat je ve vesnici a při opravách by bylo fakt na pytel, navíc pomůžou jen přes den. Jako bonus se zdá, že Kapitán naverboval náhradu za Lys, starala se o tvý zranění. U jednání jsi nebyla, tak nevíš, jestli Kapitán za azyl zaplatil, nebo stačilo, že nabídl ochranu po dobu vašeho pobytu. Což je další důvod proč se válíš po tom rozpáleným šutru a sleduješ okolí. Dědinka, devět domů kolem náměstíčka se studnou s větrnou pumpou. Dvorky, palisáda z dřeva železa a jednoho autobusu, políčka, zavlažovací systém táhnoucí se od řeky. To vše v malém údolí mezi nevelkými kopci, jen pár kilometrů od Cesty. *** Fantastický stroj, viděla jsi pár obrněnců, dýmajících hlučných bestií. Strýc má traktor, předělaný na dřevoplyn, který se získává rozhodně snadněji než původní palivo. Pokud by se sehnali slušné baterie, dal by se požít i elektromobil. To všechno tu bylo už dlouho před válkou, před věky, před katastrofou. To všechno se dalo snadno dát dohromady podle záznamů, výkresů, učebnic. To co se zjevilo na cestě do dědiny, bylo něco dočista jiného. Tenhle stroj, říkají mu Míca, pochází z doby těsně před válkou, nebo přímo z ní. Když se blížila, jen tiše předla. I teď přede, zatímco má odstrojeno několik bočních panelů a je připojená na váš mlýn. Technik, Kuře svůj poklad hlídá jak oko v hlavě, skoro nic neřekne, skoro jako by byl němí, ale ke stroji nikoho nepustí a když se v něm vrtá, brouká si. Kapitán je z jiného těsta, říkají mu Vlk a klidně by mohl patřit k nějaké z těch band, co se potloukají po okolí, nebo po Cestě. Určitě by ji velel. Stejně tak by klidně mohl kráčet pustinou sám. Vlk v různých podobách, ať už vůdce smečky nebo samotář, nebezpečný. Viv… poslední člen posádky, tedy ne poslední, teď už ne. Byla zraněná, něco ji pocuchalo ruku a bok, nejspíš šrapnely z nějakého výbuchu, něco zůstalo i v mase a potřebovalo to ven. Kapitán sháněl někoho kdo by jí dokázal pomoci a sehnal tebe, když tě viděl při práci nabídnul ti místo ve své posádce a žold. Naštval tím několik vašich lidí, hlavně chlapů co po tobě koukali, možná se to nelíbilo ani starostovi, nakonec lékaře, mediky, zdravotníky, felčary, řezníky, kořenářky a různé šarlatány co se za cokoliv z toho alespoň vydávají, potřebuje každý. Přesto se s Vlkem nikdo hádat nechtěl. |
| |
 | Míca Celý svůj život jsem strávila v téhle díře. Nemohla jsem si stěžovat, byli tací, kteří na tom byli mnohem hůř. Já měla plechovou střechu nad hlavou, vodu i něco do žaludku. Mudrc se mnou zacházel dobře, i když i on měl svoje chvilky. V jeho případě to ale naštěstí nikdy netrvalo příliš dlouho. Ale učil mě, a to bylo hlavní. V komunitě, jako je tahle, je potřeba něco umět. S flákači a ulejváky se tady nikdo nemaže. Já měla naštěstí talent a práce mě bavila. Mudrc už byl několik týdnů pryč. Vlastně jsem ho už v myšlenkách pochovala. Sice se občas na pár dní ztratil, obešel blízké dědiny, nabídl svoje služby, ale tohle bylo divné. Pravděpodobně už někde ležel, napůl sežraný. Nepátrala jsem po něm. Byla jsem to tedy já, pro koho poslali, když se ve vesnici objevili zranění. Takovýhle obrněný stroj jsem ještě nikdy v životě neviděla. Obdivovala bych ho déle, ale byla tu zraněná, nějaká holka. Její rány sice vypadaly ošklivě, ale vlastně šlo jen o povrchové zranění, nic, co by jí ohrožovalo na kráse. Přesto jsem se při šití snažila být co nejobratnější, aby jí později nehyzdily jizvy. Co ale bylo nejlepší, ten, co je vedl, Vlk, mi nabídnul práci. Bez přemýšlení jsem přijala. Tady jsem sice měla své jisté, ale nic to neměnilo na tom, že tu velmi pomalu umírám. Tam venku je to sice nebezpečné, a možná umřu mnohem rychleji, ale alespoň uvidím kus světa. Místním se to samozřejmě moc nelíbilo, ale to mi bylo jedno. Bez Mudrce jsem tu prostě nechtěla zůstávat. A tak jsem vyrazila balit. |
| |
 | Myšlenky na kameni Kápi mám staženou hluboko do čela aby slunce tolik neoslňovalo a upírám pohled do krajiny před sebou. Nedívám se na nic konkrétně, zrak mám trochu rozostřený a snažím se monitorovat co nejširší část obzoru. Smysly mám vyladěné na pohyb. Pokud se někde zvednou oblaka prachu, nebo se slunce odrazí na kovu, měla bych to zpozorovat, ale zatím se je všude klid a to je dobře. Ovšem také to znamená, že se mé myšlenky začínají toulat. Trochu se zavrtím když mě začne zranění pod obvazem svědit a vzpomínkami zalétnu k Lys. Chudák holka. Měla jsem jí docela ráda a nezasloužila si, aby se jí něco takového stalo. Byla jeden z nejlepších doktorů, které jsem potkala. Ne jako ti řeznici a mastičkáři u kterých spíš dostanete infekci než aby vám pomohli. Měla krásné jemné prsty a když mě ošetřovala skoro jsem to ani necítila. Až bude čas budeme jí muset pořádně zapít, ať už je kde je, doufám, že se má dobře. Otočím hlavou a zkontroluji levý i pravý bok. Nadzvednu se na loktech a ohlédnu se i za sebe. Nebezpečí by mělo přijít ze směru, kterým jsme přijeli, ale jistota je jistota. Nepřežila jsem tak dlouho kdybych se spoléhala jenom na dohady. Holka, kterou Vlk sehnal také vypadá dobře. Rozhodně se ve své práci vyzná a s naším způsobem života bude mít vždy co dělat. Jenom doufám, že je zvyklá na trochu toho střílení a nenadělá si do kalhot v první přestřelce do které se dostaneme. Což bude spíš dřív než později. Cucnu si trochu vody z vaku, který mám u sebe a znovu očíhnu všechny směry. Nikde nic, což je ten nejlepší výsledek. Možná bych jim to měla ohlásit a zeptat se jak jdou opravy. Budu ráda, když se zase dáme do pohybu. |
| |
| Balení na cesty
Zabalit svůj život do nějakého malého zavazadla. Že malého je jasné. Míca je sice neskutečné vozidlo, ale zcela zjevně není nafukovací. Život jejích čtyř obyvatel se tedy musí vlézt do hodně malého prostoru. Ne že bys měla hodně věcí a že bys v mudrcově boudě měla nějak hodně prostoru. Ale nemusíš se střídat v posteli nebo se k někomu tulit. Tedy nemusíš, ale i mudrc měl své touhy a potřeby. Jenže buď si našel jinou osadu, nebo si něco našlo jeho.
Přesto není snadné jen tak něco hodit do pytle a vyrazit kdovíkam. Krom osobních věcí, oblečení, které se vždycky hodí, jsou tu i věci, které se ti budou hodit zcela určitě. Nakonec ještě jsi nebyla ani v posádce a už se hodili, abys pomohla Viv.
Došlo ti to o chviličku dřív, než se ozvalo vrznutí. Ty zježené chloupky na zádech, pocit něčí přítomnosti… a pak to vrznutí. Do domu někdo vešel, jsou tři. Znáš je, dva z nich se ti už nejednou dvořili. I když ne, to není to správné slovo. Posílení pálenkou se tě snažili ohrabávat a jeden huhlal něco o tom, že si tě vezme, budeš u něj bydlet a porodíš mu děti.
„Kam si myslíš, že jdeš Lolo?“
Ten poslední je syn starosti. Ten se ti do kalhot dostat nesnažil, pro něj nejspíš nejsi dost dobrá.
Kamení v myšlenkách
Kámen je rozpálený z toho jak na něj celý den pražilo slunce. I teď, když už se nebe pomalu barví do červena, je skoro horký. Lys byla takový malí čertík, který se dokonale hodil do vaší krabičky i do postýlky. I když stejně vzhledem k místu, jste přesuny trávili spíše na kapotě než uvnitř. Na druhou stranu v boji bys nechtěla být nikde jinde než v u Míci v bříšku. Ještě si pamatuješ, když Automaty předčasně ukončili tvé dětství. Jak jejich čelisti otevírali pančíře jako plechovky a drtili je i s lidma uvnitř. Svůj život zachránila sama, vybojoval asi ho.
Snažíš se dívat všude a nikde. Sledovat všechno. Musíš, vždyť na tom závisí tvůj život. Být ve střehu… to je přece tvůj život. Proto si tě Kapitán vybral do posádky. Rudá už pomalu ovládá nebe, za chvíli bez přístrojů nebude vidět skoro nic a ty jsi přece jen kus od osady. Navíc bez cesty, cesta by tě mohla prozradit. Dobré, když hledáš místo pro hlídku. Špatné, když se potřebuješ vrátit zpět. Neviděla jsi nic… tedy nic co by stálo za řeč. Drobný pohyb je vždy, i když je to občas nepochopitelný, život přežije všechno… nakonec i vy přežíváte. |
| |
| Tři sudičky Musím si pořádně rozmyslet, co si s sebou zabavím. Můj majetek je dost skromný, ale i tak musím pečlivě zvažovat, jestli tu kterou věc potřebuji. Vezmu si pár kousků oblečení, ale hlavně se snažím zabalit všechno potřebné, ke své práci. Kvůli tomu si mě přeci Vlk najal. Ne, aby mě viděl každý den v jiném tričku, ale abych byla schopná ošetřit všechny rány a bebíčka. Že nejsem sama si uvědomím až v okamžiku, kdy je pozdě. Otočím se a dveře mi blokují ti tři. Všechny je znám, a až na toho posledního, se mi dvořili. Zvláštní, že dokud tu byl Mudrc, tak si ke mě nikdo nic netroufnul. Jako bych snad patřila jemu a když zmizel, najednou si začali dělat nároky. Tohle nebylo jen o tom, že jim odejde zdravotník, to mi mělo být jasné už od začátku. "Dostala jsem nabídku a rozhodla jsem se jí přijmout. Zkuste říct, že byste odmítli, když byste se mohli dostat z téhle díry." Vím, že logika v tuhle chvíli asi nehraje moc velkou roli. Jestli se na mě vrhnou, tak nemám šanci se ubránit. Po zádech mi přeběhne mráz. Zády se opřu o stůl za sebou a opatrně hmatám, dokud nenajdu skalpel, který jsem se akorát chystala zabalit. |
| |
| Vesnice Slunce zapadá a mně už se chce opravdu hodně čůrat. Navíc nikde nic, takže je nejvyšší čas to zabalit a přesunout se do vesnice. Pokud nás chce někdo přepadnout v noci musíme spoléhat na to, že se k nám nedokáže připlížit potichu. A elektronika v Míce také dost pomůže pokud funguje jak má. Pomalu sklouznu z kamene, abych působila co nejnenápadněji. Dole se přikrčím, zaposlouchám se a v podřepu se přesunu do dalšího krytu. Takhle to dělám tak dlouho dokud se nedostanu dostatečně daleko aby na mě nebylo odnikud pořádně vidět. Pak se teprve rozejdu zpátky do vesnice. "Zatím v pořádku," oznámím Vlkovi když ho konečně najdu. Hlas mám tichý a jemný. Nemluvím nijak moc, podobně jako Kuře jsem spíš ten mlčenlivý typ. Zvykla jsem si žít dost sama, takže jediná osoba se kterou jsem si mohla povídat jsem byla já sama. Občas se ale přemůžu a rozpovídám se, ale to se stává opravdu velmi vzácně. Ani alkohol na tohle příliš nepomáhá. "Nechám si zkontrolovat obvazy," informuji ještě našeho vůdce aby věděl kde se zrovna pohybuji a jdu za naším novým přírůstkem Lízátkem. Kromě lékařského umění je skvělé, že má podobné jméno jako naše předchozí parťačka. Snadno se mi pamatuje, což je rozhodně příjemný bonus. |
| |
| Tři grácie
Tvé reflexi mají ještě co dohánět. Kdyby tě chtěli zabít, už bys byla mrtvá. Ostatně kdo říká, že nechtějí a to mravenčení v zádech nemizí, jen se k němu přidal studený čůrek potu. Nespadla jsi z višně, žiješ tu skoro celý život a nejspíš to jinde nebude o moc jiné. Pro mnoho chlapů je každá ženská v dědině jen pochodující prsa s dělohou… a s rukama samozřejmě. Dobrá proto, aby se o ně starala, aby se na ní mohli pobavit a aby jim porodila děcka. Ani Mudrc v tomhle nebyl zas tak velkou výjimkou, starala ses o něj, pobavil se na tobě. Jen ty děcka po tobě nechtěl a uvědomoval si, že máš i šikovnou hlavu a místo dělohy semenem ti plnil hlavu vědomostma. Právě jeho vědomosti, umění a někdy i krutost byla důvodem, že si do baráku nikdo nedovolil páchnout ani, když byl pryč. Nikdo nechtěl vyzvracet vlastní střeva, nechtěl aby mu vypadli oči z důlku, aby mu otekl jazyk a udusil se, nechtěl si ani rozdrásat kůži až na kost, ve snaze zahnat svědění. Ano mudrc dokázal být velmi krutý, ale také dokázal v mnoha věcech pomoci, od řezničiny až po nemoci a otravy. Čím déle byl pryč, tím víc si troufali na jeho majetek. Ne do baráku mu nevlezli, začali tím majetkem, který domek opouštel… tebou. Nejspíš teď, když ty sama chceš odejít, došlo většině to, že se Mudrc už nevrátí a tak jeho majetek je volný.
„Možná že bychom jeli, ale tobě nikdo nedovolil opustit dědinu, Lízo. Seš felčař, zůstaneš a Rob se určitě postará, abys měla o zábavu postaráno…“
Rozvinuli se, nepotřebují hlídat dveře, tak velká bouda není, abys kolem nich proklouzla. Pohled úkosem na Roba po levici. Jako správný vůdce rozděluje kořist, motivuje. Však Robovi ruce už jsi cítila několikrát a do výstřihu ti slintá skoro furt.
„… ale takový šikovná holka určitě zvládne i víc zábavy.“
Pohled na druhou stranu. Samozřejmě. Jsou jak vlci, dravci, chystají se k útoku. Rozhoduje Alfa.
„Copak tam hledáš?“
Pozornej hajzlík, nebo u s tím mají nějaké zkušenosti.
Raport
Nebereš to přímou cestou, je to rutina, zdržuje to, ale některé zvyky dokáží zachránit život. Tentokrát se zdá, že je všechno v pořádku, nebe zrudlo a obzoru se zvedá tma. Možná jsi měla vyrazit ještě o kousek dřív, ale cestu jsi zvládla. Do vesnice dorážíš, když rudá předala vládu černé. Najít Vlka není moc těžké, vlastně jen o kousek těžší než najít Kuře. To jsi zahlédla, teda jeho nohy koukat z boku Mícy. Kapitána jsi našla v tom co by se zde dalo nazvat hospodou. Ve skutečnosti je to jen místo, kde se vaří špatný pivo a najde se pár stolů a židlí. Kapitán má před sebou taky pohár toho patoku, ale nezdá se, že by pil. Za tu chvíli co s nimi jedeš, jsi ho neviděla pít alkohol. Nikdy nebyl zlitej, jak jsi zažila při svých cestách jiné žoldáky. Nezdá se ani, že by se nějak družil, sedí sám. Spíš jako by kontroloval prostor, jako by i on byl na hlídce, jen jiného druhu. Když ses objevila, kývnutím ti naznačil ať si sedneš a rovnou k tobě přisunul tu břečku.
„Je to bída, ale asi to nejbezpečnější co tu mají k pití… hlášení?“
Je vidět, že je připraven poslouchat a jeho krátkost ho nejspíš moc nepotěšila.
„Možná bychom měli rozmístit senzory, palisáda nás docela izoluje. Stav se za Kuřetem, ať nahodí systémy a připraví Mícu na cestu. A Viv, vyzbroj se… něco visí ve vzduchu.“ |
| |
| V pasti Až nyní mi dochází, že už nade mnou skutečně nikdo nedrží ochranou ruku. Jim to bohužel došlo dřív, než mě. A nebo se prostě jen chopili poslední možné šance. Pevně sevřu rty a skalpel. Pohledem těkám z jednoho na druhého a sleduji, jak se kolem mě stahují. Jako vlci kolem jehněte. Jenže tohle jehně umí kopat. Sice spíš umím rány ošetřovat, než je rozdávat, ale určitě si poradím i s tím. Ruku zatím nechávám za zády. "Nechte mě být. Do toho, jestli půjdu, vám kurva nic není!" To není tak docela pravda. Vím, že i tihle lidé potřebují zdravotníka, ale nezajímá mě to. Chci odsud odejít a nenechám se zastrašit místními balíky. Rob si ode mne vyslouží znechucený pohled. Je mi jasné, že on by se mi o zábavu postaral. Ale já o to nestojím. Nestojím o to, aby se po mě válel on, nebo kdokoliv jiný. Srdce mi divoce buší. Mám strach. Nejsem žádný bojovník a podle toho se také chovám. Nejraději bych někam zalezla, ale to nejde. Jsem nucená jim čelit, a tak se vrhnu vpřed, ruku se skalpelem zvednu nad hlavu, připravená seknout Roba do tváře. |
| |
| Opatrnost je na místě Zamračím se na pití na stole. Vlk tomu možná důvěřuje, ale já ne. Raději dlaní poklepu na pistoli kterou mám na boku. Vždy jsem ozbrojená. Minimálně takto, ještě mám pušku, ale tu jsem nechala v Míce. Jenom by mi při přesunu překážela, ale později si jí možná vezmu. Nepřítomně se podrbu na ruce, kde mám čerstvé zranění a přikývnu že rozumím. Doufám, že Kuře už má většinu hotovou. Pokud Vlk tvrdí, že se něco semele, tak mu věřím. Nejsme s ním dlouho, ale tohohle jsem si již všimla. Má stejné instinkty jako zvíře jehož jméno nosí a rozhodně je není radno podceňovat. Ještě jednou přejedu pohledím tuhle rádoby putyku a zamířím ven rovnou k našemu vozidlu. Pěstí zabuším na pancíř, aby se si mě Kuře všiml a houknu na něj: "Vlk vzkazuje, že máš nažhavit Mícu a rozmístit senzory." Já se ještě natáhnu dovnitř a vezmu si ze svého místa mačetu. Když říká, že se mám ozbrojit, tak se ozbrojím. Pověsím si jí křížem přes záda, pořádně utáhnu popruhy aby dobře seděla a měla jsem jí hezky po ruce. Znovu se podrbu. Musím konečně za tou doktorkou, nebo se z toho svědění zblázním. |
| |
| Ječení jehňátek
„Že není … Robovi je do toho docela hodně, však víš, že tě miluje… možná kdybys mu oplatila jeho city, byla hodná. Možná bysme tě pak nechali jít.“
Samolibost, sebejistota, samozřejmě, vždy mají přesilu a ty jsi jen holka. Je to vůbec nabídka, nebo jen výsměch. Alespoň toho jsi mohla využít, snad nepozornosti když se baví na tvůj účet a představují si, jak se budou bavit na účet tvého těla. Jenže on ví. Ví, že máš něco v ruce, všiml si toho a tentokráte už se na své noschledy nekouká, aby se hřál v jejich obdivu. Tentokrát sleduje tebe. Také na něj neútočíš, ať už vědomě či jinak, útočíš na Roba. Rozhodně z nich není nejslabší, to v žádném případě, ale možná ti v tuhle chvíli přišel nezranitelnější, anebo je prostě na správné místě. Nebo na špatné, po jeho levici a pro tebe tím pádem napravo a to je dobré místo pro tak krátkou čepel jako je skalpel. Navíc tu hlavu nemá zase tak vysoko.
Není sice nejchytřejší, ale pohotový je dost. Tvůj úder rozhodně nebyl špatný, ale stejně se mu podařilo uhnout. A to jak po tobě v zápětí chňapnul, tě donutilo ustoupit.
„Tak kočička chce škrábat!“
Tohle už je určitě výsměch a je v něm jasná stopa škodolibého a možná i mnohem horšího potěšení. Všimla sis i toho, že i oni sahají po drápkách, ale ty jejich jsou o hodně delší.
Zvědavost zabila Mícu
Těžko říct, jestli tomu důvěřuje. On se toho zjevně nenapil. Ale má pravdu, že i hnusné pivo bývá většinou bezpečnější, než znečištěná voda a ne všude mají rozvinutou filtraci. Tvé poklepání rozhodně rozhodně Vlkovu žádost, nebo spíše rozkaz neuspokojilo. Samozřejmě že ví, že u sebe máš zbraň, byla bys blázen, kdybys vyrazila ven bez obrany. Když žádá o to, aby se vyzbrojila, má na mysli něco většího. Nespecifikoval, jestli bude stačit tvá puška, takže nejspíš ano, ale určitě chce, aby sis vzala ochranu. Vždyť minule, když jste šli do boje, ti nutil i balistickou hlemu. Na druhou stranu, raději zničené a spocené vlasy, než zničený mozek.
https://i.pinimg.com/564x/74/b6/9f/74b69f875afa3c7805a5ef8732825afb.jpg
Kuře jsi našla samozřejmě u Míci. Ona přede a on si brouká. Přestal sotva si tě všiml což bylo o chvíli později, než jsi na svou přítomnost upozornila. Trošku sebou trhl a podle duté rány, nejspíš narazil hlavou do deklu z druhé strany.
"Hm… odpojím ji a zkusím probudit… nachystej senzory.“
Těžko říct, jestli Vlk měl na mysli zrovna Mačetu a vůbec nedal jasně najevo, kdo přesně má umístit senzory. Kuře zmlkl a začal odpojovat kabely, které v posledních dnech natáhl mezi Mícou a místním elektrárnou. Zdá se, že má o zábavu postaráno a je fakt, že pokud se chcete pohnout, nemůže být Míca na vodítku. Vlk řekl vyzbrojit a měli. Je dost pravděpodobné, že jestli mu nestačila pistole, bude spokojený s mačenou. A my může dost dobře znamenat dělbu práce. Navíc nutit teď Kuře, aby sbalilo tyče se senzory a šlo je zapíchat na perimetr, je docela kontraproduktivní. Tvá ruka nejspíš bude muset počkat, nakonec vydržela to celej den. |
| |
| V koncích Jako kdybys ty snad věděl, co je to láska. Ne, že bych snad já měla o čem mluvit. Zaútočím, a možná bych se i trefila. Jenže oni to čekali. Jsem chirurg, ne zloděj. Nedokázala jsem dostatečně dobře zamaskovat, že něco držím v ruce. Byla jsem donucena odhodit svůj jediný trumf a znovu se stáhnout. Z jejich výsměchu je mi na nic. Jsou si tak sebejistí. Zahnali mě do kouta a myslí si, že nemám jinou možnost, než se vzdát. Možná, že mají pravdu a mě jen nedošla realita téhle situace. K mojí hrůze i muži berou do rukou zbraně. Takhle daleko jsem dojít nechtěla. Doufala jsem, že ho seknu a podaří se mi protáhnout z boudy ven. Panika mi stoupá do hlavy a já udělám ještě krok v zad, jen abych si uvědomila, že už nemám kam ustoupit. Ozve se cinknutí, když skalpel upustím na podlahu. Nejsem bojovník, raději se vzdám, než poteče krev. Beztak jsem kdysi kdesi četla o nějaké přísaze, která by skoro sropro byla proti. "Tohle není nutné. Můžeme to vyřešit i jinak. Nevěděla jsem, že vám na mě tak...záleží. Nevěděla jsem, že mě Rob...miluje." Musím se hodně přemáhat, abych ze sebe ta slova dostala. "Říkal jsi, že si mě chceš vzít, je to tak? Asi je pravda, že už na to mám svůj věk. Vážně si ale myslíš, že bych chtěla zbytek života strávit s někým, kdo by se o mé tělo bez problémů podělil s jinými muži? Ani bych nevěděla, komu má chudák děcko říkat táto." Chytím se jejich vlastních slov v naději, že z toho třeba něco vytěžím. "Myslel jsi to vážně?" Obrátím se na Roba a snažím se ignorovat dlouhý nůž v jeho ruce. Ten chlap je mi odporný a každou minutou čím dál víc. Přesto se snažím tvářit, že mě jeho nabídka konečně začala lákat. A jediné, co jsem k tomu potřebovalo bylo říct, že mě miluje. |
| |
| Samá práce a žádná zábava Otevřu bednu a začnu vybalovat tyčové senzory. Jeden, druhý, všech pět. Srovnám si je, aby se mi lépe nesly, vezmu je do náruče a vyrazím k obvodu vesnice. U brány se zastavím, vyberu si jeden senzor zbylé schovám do stínu palisády a vyplížím ven. Vezmu to podél cesty. Odkrokuji si deset metrů a zabodnu tyč do země poblíž malého křoví, aby senzor nebyl vidět. Aktivuji ho, počkám až signalizace ukáže, že je připravený a vrátím se zpátky. Opravdu doufám, že to Kuře zprovozní a netahám se tu s tím zbytečně. Bez řídícího modulu jsou to jenom pitomé kusy železa s elektronikou v sobě. Přes zuby mi přejde syčivé povzdechnutí když se sehnu a zvednu další kousek. Stehy pěkně tahají a to nejsem hotová ani z poloviny. Tentokrát zamířím podél hradby která je otočená směrem k řece, kde jsou políčka a kanály na vodu. I tudy by se mohl někdo přiblížit pokud by chtěl. Zbylé senzory plánuji rozmístit na podobně nebezpečná místa vně vesnice, ať získáme co největší přehled o pohybu nepřátel pokud by někdo měl chuť k nám vlézt. Z vršku jsem si sídliště dostatečně prohlédla, takže mám představu kde jsou její slabé body obrany a na ty se hodlám zaměřit. |
| |
| Komu zvoní hrana
Teď už je pozdě. To cink jasně odzvonilo tvé malé šance na útok. Zbývá jen obrana a ta, tváří v tvář třem chlapům s noži, musí být kreativní. Další krůček a jsi tam, kam tě vlastně chtěli zahnat, do kouta, do postele. Jistě můžeš zkusit sebrat polštář, nebo něco z poličky a zkusit si házenou, ale pomůže to? Dostaneš se tak kolem tří chlapů, teď už s noži v rukou?
„To víš, že nám na tobě záleží, však ti za chvilinku dokážeme jak moc…“
Tahle větička, pro kterou si kápo vybral tu chvíli, kdy polykáš kyselo, které se ti zvedlo s tím kouzelným slůvkem v kombinaci s mužem, který se k tobě blíží s nožem v ruce a surovým chtíčem v očích. Tahle větička tomu přemáhání také moc nepomáhá ani snaze tvářit se tak, abys snad měla šanci na Roba zapůsobit. Vybrala sis těžký úkol, přesvědčit ho aby se obrátil proti kápovi a snad bránil „Svou lásku“, zvlášť když sis před chvílí pro útok vybrala právě jeho. Kápo se na něj podíval a nejspíš už mu na jazyku leží nějaká poznámka. Ale Rob se moc dlouho nerozmýšlí. Buď jsi špatná herečka, naštval ho ten útok nebo opravdu má jasno.
„Však se nikdo neptá, co bys chtěla, stejně chceš zdrhnout tak se mě nesnaž oblbnout!“
Kápo svou poznámku rychle spolkl a zasmál se a kamaráda poplácal po zádech.
„Ano Robe, líp bych to neřekl… Takže Lízo, co kdybychom si na rozloučenou ukázali vlídnou tvář. Ty nám dáš a my tě nepořežeme, to je fér ne?“
Štěstí přeje připraveným
Vlezla jsi do Míci a po čase si připomněla, jak stísněný prostor poskytuje. Přední oddělená část pro řidiče a velitele. Tam bývají Vlk s Kuřetem, Kuře tam i přespává. Velitel z nějakého důvodu většinou zůstává venku, jestli teda vůbec spí. Zadní část, původně sloužící pro výsadek asi šesti mužů, teď poskytuje prostor pro zbylé dva členy posádky. Ještě nedávno jsi to byla ty a Lys. Teď místo Lys bude Lola. Technicky by se tu dalo být i při přesunu, ale přes všechny Míciny vymoženosti, je to těsný, horký a hlučný prostor. Takže pokud to situace dovoluje, je lepší si udělat pohodlí nahoře na střeše. Je tu postel, která při troše snahy pojme dvě drobné postavy. Možná i proto Kapitán volí dívčí posádku, těžko si představit, že bys do tohoto pelíšku chtěla narvat dva habány. Krom postele, tu zůstalo jeden bojový post ovládající hlavní zbraně a také většina výzbroje, výstroje a vybavení pro posádku. Krom balistického kopletu, tu jsou i zbraně, včetně dvou, které se nabíjejí z Míci. V další dobíječce jsou i senzory. Fousky, díky kterým Míca dokáže vidět až za roh.
Naštěstí to není žádná velká váha, odhadem může každá tyč vážit něco kolem dvou kil. Místní obranu příliš neprožívají, u brány žádná hlídka a můžeš jen doufat, že někdo sedí alespoň na pozorovatelně. Nejspíš mají lepší věci na práci, než hlídat. Nakonec i tys měla jiné plány. První tyč se zabodla do země, pomocné nožky vyrovnali tyč do roviny. Chvíle cvakání, až se definitivně rozsvítila oranžová. Senzor je v pořádku a teď čeká na spojení s Mícou. Tohle už je ale na Kuřeti. Pokud nahodí systémy, Míca se se senzory spojí a využije jejich optické, akustické i seismické vybavení. Pět senzorů, kterými chceš pokrýt poměrně velkou plochu okolí vesnice. Měla jsi jiné plány, ale stejně to neflákáš a dáváš si záležet. Hlavní přístupová cesta, nejjednodušší cesta do vesnice a také nejsnazší pro jakoukoliv techniku. Řeka, přirozená slabina každé pevnosti, natož odfláklé palisády, navíc je tu mlýn, který z větší části zajišťuje elektrickou energii pro vesnici. Jako místo prvního útoku ideální místo. Políčka, příliš velká na to aby byla chráněna a příliš používaná aby byla za neprostupnou zdí. Svahy, které jsou za běžných okolností nepřístupné, ale sama víš, že vyšplhat a sklouznout se dá skoro všude.
„Viv?... zkontroluj senzor u brány.“
Šum sluchátka… přesto Kuřeti rozumíš až moc dobře. |
| |
| V úzkých Ještě několik okamžiků si dělám plané naděje, že bych snad mohla na Roba zapůsobit. Asi jsem si to ale u něj sama podělala, protože se přikloní na stranu svého šéfa, a mě hodí pod vlak. Kousnu se do rtu. Pohledem těkám po místnosti, v marné snaze najít něco, co by mi mohlo pomoci. Je mi ale jasné, že jakýkoliv další pokus o útok, nebo třeba i obranu, by vypadal uboze a směšně. Dostali mě a všichni to moc dobře víme. Na patě se otočím, protože se na ně už nemůžu déle dívat. Ty jejich úlisné, nadržené úsměvy. Smějí se mi do tváře, a já s tím nemůžu nic dělat. Zlostně si přes hlavu přetáhnu košili a odhodím jí na zem. Rty mám pevně sevřené, odhodlaná nedopřát jim alespoň to potěšení, že bych prosila. |
| |
| Na výzvědách "Senzor u brány. Rozumím," zašeptám odpověď. Zdá se, že to nakonec Kuře zvládl a všechno běží. Máme oči, máme uši. Hned se cítím o něco bezpečněji. Ještě naposledy zkontroluji poslední tyč, aby pořádně seděla a byla zamaskována před zvědavými pohledy. ten kdo něco takového bude čekat je stejně dokáže brzy odhalit, ale pro obyčejné lupiče a zloděje, kteří jenom zkouší štěstí to je dobré až až. ti jenom těžko budou mít ochranu před detekcí. Vydám se zpátky k bráně. Zcela automaticky se vzdálím od trasy, kterou jsem šla směrem sem. Jen málokdy se vracím po vlastních stopách pokud se tomu mohu vyhnout. Až příliš taková věc svádí k tomu nalíčit léčku. Poučila jsem se a byla ta bolestivě vykoupená lekce, takže jdu dál od osady a využívám stínů abych byla co nejvíce krytá. "Pohyb?" zeptám se našeho mechanika. Možná jde jenom o nějakou poruchu, možná kolem jenom proběhlo zvíře, ale rozhodně nechci nic ponechat náhodě. Štěstí přeje paranoidním, takže jakmile se dostanu z ohybu abych viděla na cestu k vesnici bránu, dřepnu si na bobek a nějakou dobu jenom naslouchám zvukům z okolí a snažím se proniknout očima temnotu. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Zády k problémům
„No vidíš Lízo, že to jde, pokračuj.“
Koukáš se kovové stěny, kde přes barvu znovu prosvítá rez a stejně vidíš jeho výraz. Vždy to byl namyšlenej frajírek a stejně na něj holky letěli. A nejen holky, i ti chlapy na něm visí jako pejskové. Stačí jen, aby ukázal a řekl: „Trhej!“ Nějak nepochybuješ, že tomu tady bude jednou šéfovat a nejspíš dřív, než jeho tata umře. Další důvod proč vypadnout. Stačí jen přetrpět tohle a doufat, že nekecal.
„Pokračuj, chceš přece odejít se zdravou kůží a Rob už se nemůže dočkat. Já bych si moc rád vyzkoušel tu tvou prořízlou pusinku, ale to bych ti ji pak musel asi proříznout doopravdy co…“
Tohle druhé nebyla narážka pro tebe, ale pro jeho kumpány, kteří se poslušně rozesmáli jeho skvělému vtipu. Krom smíchu slyšíš i to jak si minimálně jeden z nich rozepíná pásek. Zůstávají pořád za tebou. A nějak tušíš, že minimálně Kápo není tak naivní, aby stáhl kalhoty pod kolena a odložil kudlu předčasně. Ale Rob je nedočkavej. Nečeká, až stáhneš kalhoty a jde k tobě. Nejspíš už ho má venku, jestli kalhoty stáhl nebo jen vylovil lachtana, těžko říct. Ale s trochou dobré vůle alespoň on už v ruce nemá ten vykosťovák.
Kámoš Paranoia
Alespoň v tomhle by z tebe měl Vlk radost. Na druhou stranu, nechat v Míce vysílačku, by byla opravdu hloupost. Dobrá zpráva je, že Míca je v provozu, tedy nakolik už je připravená do akce je jiná věc, ale minimálně její fousky už fungují a díky tobě nejen ty co má přímo na čumáku. Domaskovala jsi poslední senzor a vyrazila. Kuře nezněl moc naléhavě, tak zbytečně nechvátáš, neriskuješ ani zlomené nohy ani případné pasti. Znovu se projevuje síla zvyku. Cítíš to zaškubání v jiné jizvě, té na kotníku, která ti připomíná staré chyby.
„Možná. Náhodný pohyb, nejde zaměřit. Pokud nemáme poruchu, tak zvíře nebo zvěd.“
Štěstí přeje paranoidním a i když Kuře huhlá skoro pořád stejně, alespoň je pozorný. Na druhou stranu, kdyby panikařil anebo na tebe křičel, taky by to ničemu nepomohlo. Víš co má na mysli, pohyb šelmy, která se kradmo přibližuje ke kořisti. Kořisti, která se přesouvá od skrýše ke skrýši, aby se šelmě vyhnula. Tvůj pohyb, když se zrovna nevezeš v Míce. Nejmenoval Slídiče ani jiné mechy, alespoň před nimi tě noc většinou ochrání, pokud na ně přímo nešlápneš. Jsou jako hadi. Jejich baterie už většinou nestojí za nic a tak se pohybují jen, když jim slunce dodává enerii.
Zadřepla jsi na dohled cesty. Senzor nevidíš, ale přesně to jsi přece chtěla. Zkoušíš očima protnout temnotu a izolovat světlo, které jde z dědiny. Senzory mají celkem slušný dosah a kdyby byl pohyb přímo u něj, Kuře by už spustilo poplach. Takže se spíše snažíš proniknout temnotou, zaslechnout, vytušit. Nic, nemáš ani ten nepříjemný pocit, že ti někdo kouká na záda, ale to samozřejmě neznamená, že tam někde v temnotě nesedí někdo tobě podobný a nedělá přesně to samé. A jestli ano, tak je v tom sakra dobrý. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Kousnu se do rtu, aby mi náhodou neuletěla nějaká poznámka, která by je mohla ještě víc rozdráždit. Slyším, jak si někdo rozepíná opasek, tak nějak bych si tipla, že to byl Rob. Pohled mi na okamžik sklouzne k zemi, kde stále leží můj skalpel. Odhodlaně se k mužům otočím čelem a nechám je tak, aby se pokochali alespoň mojí odhalenou hrudí. Tvářím se přitom ale jako stydlivá holka. "Nemůžu přece odhalit všechny svoje trumfy tak rychle. Když už to musí být, tak si to můžeme užít všichni." Kleknu si, a nůž na zemi zakryju vlastním tělem. Teď se nedívám na Roba. Když useknu hlavu, padne celé tělo. Zaměřím se na toho starostova spratka. Jakže se jmenuje? "Řezat netřeba. Když po tom tak toužíš, tak ti ráda posloužím." Jazykem si navlhčím rty a pokusím se o něco, co by při troše fantazie, mohl být svůdný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro 3v1 nová naděje
Stojí to mnoho sil přemoci se. Odpovědi přímo pálí na jazyku, stejně jako jejich pohledy na tvých zádech. Tvůj pohled naopak padl na kus lesklého kovu na zemi. Před chvílí, před pár údery splašeného srdce jsi ho zahodila. Ještě teď ti jeho cinkutí zvoní v uších jako umíráček naděje. Teď ten pohled jako by další naději probudil. Otočila ses a nabídla tak své tělo jejich pohledům, chtě nechtě jsi přitom dostala odpověď na svou otázku. Kalhoty pod klínem a Robův buchar se k tobě drze pne. Další je také venku, tedy v ruce, ale ještě se k tobě nehrne. Nejspíš když tě Rob tak miluje, má právo prvního zásunu on.
Zkoušíš to uhrát slovy, tvářit se jako stydlivá holka i když nepolíbená panna rozhodně nejsi, o to se Mudrc postaral. Chystáš se k dalšímu bodu svého plánu a stále jako jiskřičku naděje vnímáš ten malý kousek kovu u svých nohou. Než si stihneš kleknout slyšíš znovu Gaba.
„Ale to víš si to užijem Lízo, svlíkej se, nechceš přece Roba nasrat.. možná by si pak potřeboval někde vybít zlost.“
Posmívá se ti? Určitě. Vyhrožuje? Určitě. Je jen nedočkavej a chce tě vidět nahou? Těžko říct, jako jedinej má pořád ptáka v kalhotách a v ruce tu mačetu. Umí si počkat a sleduje tě jak ostříž. Těžko říct, jestli zapomněl na skalpel nebo si ho hlídá. Nebo snad dokonce čeká jestli po něm šáhneš, aby ti to pak mohl dát sežrat. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Oči mám přivřené aby mě náhodou neprozradil odlesk světla. Kápi staženou nízko a vyhrnutý límec, abych zakryla co nejvíce kůže a své světlé vlasy. Stále se nehýbu a čekám. V tomhle jsem dobrá. Dýchám mělce a snažím se zachytit i drobné pachy z okolí, uši i oči našpicované. Jsem na tom podobně jaké Míca. Jako kočka. Tichá a číhající. Vydržím takhle nehybně několik minut než konečně něco udělám a to něco je, že se spojím s Kuřetem. "Nějaká změna?" zašeptám do vysílačky a čekám na odpověď než se konečně budu moci pomalu pohnout vpřed. Stále jsem přikrčená u země. Zatím se mi nechce plazit podrostem, je to namáhavé, ale pokud nebude zbytí udělám to. Lepší trocha nepohodlí a námahy než nůž v břiše nebo kulka v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Chtěla jsem si kleknout, ale nestihnu to. Nechci je dráždit tím, že bych to zbytečně protahovala a oddalovala. Už tak vidím, že Gabe čeká na sebemenší příležitost. Rob je jen nadržený prase, pokud by šlo jen o něj, tak si hravě poradím. Tenhle ale bohužel není blbej. "Máš to mít." Ústa se usmívají, ale oči nikoliv. Pořád jsem se ale ještě nevzdala poslední naděje. Naopak, možná to takhle pro mě bude lepší. Svléknu kalhoty a pokusím se je nonšalantně zahodit tak, aby zakryly nůž ležící na zemi. "Vždyť spolupracuju. Nemusíte mi vyhrožovat." Tvářím se trochu ukřivděně. Naproti nejdu ale ani jednomu z nich. To bych se musela příliš vzdálit od své jediné zbraně. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Lola a její sígři
Kdyby to byl jen Rob, bylo by to snadné. Toho bys na dvou vrcholcích své hrudi možná utáhla. Nebo by se na tebe vrhl jako zvíře a už bys to měla za sebou. Gab si to užívá, baví se. Rozepnula jsi kalhoty a nechala je spadnout. Stále ti v hlavě cinká malinkatý střípek naděje. Sama ten střípek zakryješ látkou, snad jsi tím nezadusila poslední naději. Stále ten drobný kousek zkoušíš kout. Mluvíš ukřivděně a snažíš se zůstat blízko své malé záchrany, i když těžko říct, zda by ti vůbec byla sto pomoci. Tváří tvář třem chlapům a nožům, je i tahle ostrá čepel až směšně malá a slabá.
„Ale Lízo, kdo ti vyhrožuje… Robe ty ji vyhrožuješ? Nebo ty Miku?“
Gab pohledem klouže po kumpánech, kteří kývají hlavičkami ze stranu na stranu. Oni po něm nekoukají, Mik klouže dlaní a Rob sundává kalhoty.
„Vidíš nikdo ti nevyhrožuje a protože si vážíme toho, jak jsi ochotná kamaráda, můžeš si hajnout, Rob tě hned zahřeje. A mi to ještě chviličku vydržíme…“
Je to souhra náhod nebo tě schválně trápí tím, že ti ten poslední kousek nebere, jen tě nutí ho opustit? Dokázal by ti ublížit, kdybys po čepelce sáhla? Stihla bys něco udělat? A chce tě vůbec šukat, nebo se nedokáže nabažit tvého ponížení a bude v tom dál pokračovat.
Kápě v temnotě
Rutina, není to poprvé, co se snažíš splynout s nocí a zároveň proniknout jejím závojem svými smysly. Snažíš se odfiltrovat ruchy za palisádou, které snadno překrývají tiché zvuky venku. Snažíš se zaclonit světlo, abys přivykla temnotě. Číháš jako šelma, jako kočka, jako Míca. Jen její smysli, jsou citlivější a přesto jim něco chybí. Zkušenost, cit, instinkt… ať je Míca jakkoliv dokonalá, pořád je jen strojem. I Kapitán se svými instinkty dost často předběhne hlášení senzorů. Ostatně to, že něco visí ve vzduchu, přišlo právě od něj.
„Jedna další ozva, mezi desátou a devátou před bránou, cca dvěstě metrů.“
Pohnulo se to, nejspíš během tvého přesunu, nebo čekání. Rozhodně si to dává na čas. Kuře sám kontakt s tebou nenavazuje, čeká. I on má jistě zkušenosti, nejen s tebou ale i s tvou předchůdkyní a kdo ví, možná jich bylo víc. Možná své zkušenosti získal praxí, možná zažil, když nevyžádané zaševelení vysílačky, stálo někoho moment překvapení, nebo i život. Vaše vysílačky naštěstí nejsou ty vřeštící a praskající bestie, které někteří u pasu a aby vůbec něco rozuměli, musí se o to podělit s širokým okolím. Ale i tak, v tichu noci mohou uškodit.
|
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro V duchu Gaba proklínám vším sprostým, co mě právě napadne. Všivák zasraný! Nemůžu se zbavit dojmu, že on moc dobře ví, o co se snažím, a schválně mě u toho trápí. Jenže nepočítá s tím, že já jsem opravdu zoufalá a toho ostrého kousku naděje se jen tak nepustím. "Hmmm, to by šlo. Ale já bych ho chtěla nejdřív ochutnat." Znovu si jazykem mlsně přejedu po rtech. Roba a Mika bych teď už pravděpodobně utáhla i na vařené nudli, ale nejsou to oni, na koho se snažím zapůsobit. Stáhnu si z vlasů šátek a jednou rukou je trochu rozcuchám, snažíc se působit ležérně a uvolněně. Učiním další pokus o to, si kleknout. Teď se teprve ukáže, jak chytrý vlastně Gabe je. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Upřu oči udaným směrem. Já jsme teď zhruba na třetí hodině, takže to není přímo naproti mě, ale to nevadí. Je na čase se také pohnout. Vyšlu slabý signál do Mícy, aby Kuře věděl, že to jsem já a klesnu na všechny čtyři a začnu se pomalu sunout proti směru hodinových ručiček po obvodu senzorového kruhu. Jde to pomalu. Vždy nejdříve rukou opatrně prohledám zem před sebou, než tam položím dlaň nebo koleno. Chci nadělat co nejméně zvuku a také nechci nikoho přilákat prudký pohybem. Mé tmavé oblečení mě sice v temnotě kryje, ale rychle se pohybujícího se stínu si člověk dokáže všimnout a nejenom člověk. Proto se pohybuji šnečím tempem. Nic nehodlám uspěchat. Přežije jenom ten nejtrpělivější. Snažím se dostat možného nepřítele mezi sebe a vesnici. Pokud pozoruje bránu budu mu v zádech. Pokud ne, nejspíš se bude muset také přesunout abych mu neblokovala únikovou cestu a tak se prozradí. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Holka do postele
Bylo by mu to podobné, trápit tě nadějí, že bys přece jen mohla alespoň ublížit, nedat svou kůži lacino. Jenže když jednoho z nich pořežeš, co udělají zbylí dva. Možná kdybys zaútočila na Gaba, ale ten se k tobě nehrne. Ale to mluví malost, slabost, poraženectví a ty máš přece stále naději.
Ty dva bys utáhla, možná bys je přesvědčila, že jsi najednou žhavá kočička co nemá nic jiného na mysli, než jim udělat pomyšlení. U Roba by to nebylo těžké, ten nepatří k nejbystřejším. Ale dokážeš oblafnout Gaba?
"V tom ti samozřejmě nebudeme bránit, všichni přece víme, že jsi Lízátko.“
Nebrání ti, s úsměvem na tváři tě nechává kleknout si, jen kousíček od vytoužené naděje. Stačí jen nějakým způsobem sebrat to, co se ukrývá pod kalhoty. Jenže než se zvony radosti rozezní na plno, Gab znovu promluví.
"Rob bude určitě rád, když mu ho pěkně olížeš, Lízátko… a jestli jen zamračí, tak víš, co tě čeká…“
Ten výraz je jasný, ne Gab není hloupí. Jemu je jasné, že něco zkoušíš. Možná si myslí, že chceš hrát o čas, nebo se o něco pokusit. Možná zapomněl na ostří, možná ne. Ale očividně v žádném případě nehodlá riskovat svou kůži. Jako pravý chrabrý velitel, nechává riziko na mužstvu. Navíc, jsi přece Robova skoronevěsta. Naštěstí tě ten jeho výraz užírá jen vteřinku, ještě než domluvil, už koukáš do fialové tváře Robova bucharu.
Zkouška zdatnosti
Krátké pípnutí vysílačky, ale ani není třeba. Pokud je Míca v provozu, Kuře tě určitě sleduje. Pohybuješ se tiše, opatrně, tak nenápadně jak jen dokážeš. Kuře samozřejmě mlčí, což je jen dobře. V nejhorším případě ti pak povykládá, co viděl. Ale to nebude třeba. Ušla jsi svým hlemýždím tempem sotva pár metrů, když jsi to zahlédla. Špatně tvarovaný stín, nebo spíš jen tušení. To co Míca nikdy mít nebude. Ale to co nejspíš má i Stín. Najednou jsi si jistá, že stejně jako ty vnímáš jeho, on či ona vnímá tebe. Seš si naprosto jistá, že to není zváře. Jsi si naprosto jistá, že o tobě ví. Krátká chvíle, trapný okamžik, kdy se dva zvědi odhalí navzájem a teď zvažují, co provedou. Ušla jsi zatím jen kousíček, stále má volnou únikovou cestu, ale stejně tak se může rozhodnout tě zkusit sundat dřív, než vyvoláš poplach. Několik maličko úderů srdce, které máš stejně jako on na přemýšlení. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Znovu se kousnu do rtu. Je mi z nich zle a Gaba bych nejraději vykuchala. Ale mám jen jednu ránu a nehodlám jí promarnit na Roba. Z tohohle se už nevykroutím, ale třeba se nakonec dočkám i sladkého zadostiučinění. Jen se na Gaba křivě usměju, a už mi výhled zacloní Rob. Potlačím nával nevolnosti, obtočím kolem něj prsty a vrhnu se na něj, jako kdyby to skutečně bylo to jediné, po čem jsem dnes večer toužila. Nešetřím ho a doufám, že třeba nebude mít příliš velkou výdrž. Možná, že když ten parchant uvidí, že jsem opravdu poslušná a chlapci si to opravdu užívají, také se odváží přijít trochu blíž. A na to chci být připravená. Zatím prostě jen hraju podle jejich karet a snažím se nevydávit poslední jídlo. Zažila jsi už horší věci. Připomínám sama sobě a nechtě si vybavím svoje poprvé. Nepomohlo to, a v dalším okamžiku se skutečně málem zadávím. S trochou štěstí to bude Rob přisuzovat své velikosti a mé neschopnosti si s ním poradit. Vrhnu na něj provinilý pohled, jen na okamžik zvednu oči, než pokračuji v "práci". |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Odhalení Je to tady odhalení. Ani v duchu nezakleji. Nepřemýšlím nad tím čím se to pokazilo, prostě situaci zhodnotím a snažím se z toho dostat. Nevrhám se hned po pistoli. Je to zbytečné. Jsme od sebe příliš daleko, než abych svého protivníka dokázala ohrozit a vůbec trefit. Jak je na tom on, mohu jenom hádat, ale pro jistotu si zcela lehnu na břicho a posunu se kus šikmo dozadu, abych nebyla na stejném místě. teprve poté se dotknu vysílačky a vyšlu tichý signál do naší centrály. Jedno krátké pípnutí, poté dlouhé a pak zase krátké. Tohle se ozve v Míce. Našla jsme nepřítele a je jeden. Poté nechám delší odmlku a přidám tři další krátké pípnutí. To je žádost o posily. Uvažovala jsme i o tom nechat vystřelit světlici, ale nakonec to zavrhnu, protože by mi to spíše uškodilo než pomohlo. Možná později. Teď bych více ocenila kdyby Vlk zvedl zadek a šel mi trochu pomoci. Dostat ho mezi nás a pokud možno zajmout a vyslechnout, ale spokojím se i jenom s tím, když toho parchanta zaženou. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Hra na slepou bábu
Nesaháš po zbrani, proč taky. Pistole je na tuhle vzdálenost a viditelnost dost k ničemu a mačeta ti opravdu nepomůže. Tvé instinkty ti velí něco jiného, plácnout sebou o zem. Snížím možnost, že by tě Stín zasáhl, kdyby na rozdíl od tebe po zbrani sáhl.
Stáhla ses po zemi kousek zpátky, uhnula a taky ztratila ten nezřetelný stín z očí. Zbývá jen doufat, že i on ztratil tebe. Před pár lety bys to považovala za jisté, ale už ne. Zažila jsi Mícu, když jí její kočičí oči pomáhali projet terénem i v naprosté tmě. Pokud má Stín podobné oči, jsi nahraná. Ale to neovlivníš. Místo toho saháš po vysílačce a posíláš signál. Světlice by možná nebyla špatný nápad. Tedy samozřejmě by vzbudila rozruch a je otázkou jestli právě to chceš. Ale prve bys ji musela mít. Zachováváš ticho a můžeš jen doufat, že Kuře kontaktuje Vlka anebo už tak učinil, při prvním kontaktu. Nečekáš, že ti pošle nějaké potvrzení, tím by tě přece ohrozil, kdybys byla v ještě méně výhodné pozici. Proto tě opravdu překvapí, když ve vysílačce lupne a ozve se hlas.
„Zmizel… stáhnul se, žádná ozva…“
Úhel pohledu
Je to tenhle pocit. Ta touha po pomstě, která dává lidem sílu přetrpět různá příkoří. Kdyby tu nebyl Gab, tak jsi právě v tuhle chvíli, kdy ti Robův buchar vniká do pusy, prohrála. Byl by to konec naděje, vrchol ponížení. Jen bys tupě držela a doufala, že se brzy udělá a snad ti dá pokoj. Teď ho sama honíš, hladíš jeho koule a olizuješ žalud. Mazlíš se s ním, jako bys po ničem jiném netoužila. Teď jeto jen hrbol na cestě, překážka, kterou musíš překonat, aby ses mohla pomstít. Aby ses dostala ke Gabovi. Překonat to, nepozvracet se, dokázat sebrat ten kousek kovu co zvoní pomstou a počkat si na správnou chvíli.
Cítíš kyselo, které se zvedlo z žaludku. Nejspíš ho cítí i Rob i když určitě jinak než ty. Podle výrazu tváře se nezlobí, spíš je v sedmém nebi. Vždyť zcela určitě čekal, že se budeš bránit a maximálně tupě držet, nečekal vášnivou milenku, která zasype jeho Boba polibky a malzením.
„Hej Robe, já chcu taky…“
Neozval se ten v koho jsi doufala, ale Mik. Překvapil tě, když tě chytil za hlavu a otočil ti ji stranou. Vnímala jsi že se přiblížil, ale to že si tě takto ukradne a přitlačí na svou oháňku jsi nečekala. Místo bucharu s palicí na konci, který už je víc cítit po tvých slinách, máš náhle v puse spíše proudnicový tvar, špičatý žalud na mnohem užším těle. Hled se ti vybavila co ti to připomíná jak pachem, tak tvarem. Je to Hadovka smrdutá.
„No tak kluci nepoperte se, však Líza ráda obslouží všechny.“
Chechtá se Gab, kterého teď od tebe dělí mnohem více překážek na cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Ještě jsem neprohrála. Tohle je jen poločas a já mám dost času srovnat skóre. Sama sebe přesvědčuji, když se snažím pojmout Roba a jeho Boba. Je mi z něj zle, ale i přesto se snažím vydat ze sebe to nejlepší. Doufám, že se Gabe osmělí dřív, než se mi ho Rob pokusí narvat někam jinam, protože si nejsem jistá, jak bych to zvládla. Jednoho čuráka vystřídal jiný. Pomyslím si hořce, když mi Mike za vlasy odtáhne hlavu, aby se mi pochlubil tou svojí hrůzou. S největším sebezapřením ho políbím na špičku a usměju se na něj. "Vy mě rozmazlujete." V hloubi duše ale cítím zoufalství a rvu si vlasy. S takovouhle mě zničí dřív, než se ke Gabovi vůbec dostanu. Pokouším se posilnit myšlenkou na to, jak bude ten zmetek krvácet, ale moc už to nefunguje. To bude tím smradem. Raději se pokusím nedýchat a vezmu Mika do úst. Roba mezitím alespoň proháním, aby nepřišel zkrátka. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Zpátky domů Pípnu na znamení, že rozumím. Ještě nějakou dobu počkám zda to není lest. Zda přeci jen neví jaký je dosah senzorového pole a snaží se mě dostat z dálky. Naslouchám zvukům noci, hlavně těm, které by tu neměly být a pak těm, které by být měly, ale nejsou. Poté se začnu stahovat zpátky k vesnici. Pomalu, opatrně. Využívám co nejvíce terénních nerovností. Kamenů, křoví, hliněných valů a malých dolíků. Pokud by se snad někdo objevil dá mi Kuře okamžitě vědět, proto jsem trochu klidnější když se pohybuji skrze chráněnou oblast, ale zase se na to nespoléhám zcela. Přílišná jistota stála již nejednoho vojáka život. Sama si nejsem jistá, co jsem viděla. Snad bude mít Kuře víc štěstí a podaří se mu díky všem těm jeho udělátkům získat víc informací. Rozhodně tu ale nejsem sami. To je jisté, ale možná, že teď když ví, že my víme, tak se stáhnout. V to aspoň doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Těžká cesta k cíli
Tak blízko, tak daleko. Není od tebe snad ani dva metry a přesto se zdá být cesta k pomstě tak dlouhá. Jako by to nestačilo, ještě ti hážou klacky pod nohy. K Robově bucharu přibyla Mikova smrduvka a Gab je pořád stejně daleko a jeho oháňka, které chceš pustit žilou jakbysmet. Přesto hraješ hru o pomstu, pro kterou ses rozhodla dál. Snažíš se o úsměv, snažíš se mluvit jako bys po ničem jiném netoužila. Snažíš se nedýchat, ale ten smrad tě porazil. Jestli se ti u Roba podařilo ještě zavčasu polknout. Teď cítíš jak se ti žaludek opravdu zvednul a pusa naplnila kyselou pachutí. Jediné dobré je, že přerazí i smrad co se ti usadil na jazyku. Možná díky tomu, možná ze zoufalství a děsem co by se stalo pak, se ti podaří znovu polknout.
Mik zcela určitě cítí, co se stalo, možná to poznal i Rob, když jsi mu v křeči sevřela bobíka. Ale u Mika jsi vyvolala jen smích, při které ti hadovku zarazil ještě hlouběji. Cítíš ten hnus, obklopená dvěma těly. Naděje, že by došlo k rozepři mezi kamarády se nenaplnili. Místo toho si tě bratrsky začali podávat. Každou chvíli cítíš trhnutí Mikovy ruky, která tě nutní přesunout své rty na druhý klacek. Máš plné ruce klacků a krk už tě z nucených pohybů bolí, když najednou chytí tvou hlavu další ruka a div ti nezlomí páteř, jak tě otočí směrem dozadu, až málem pustíš morký Buchar. Hned ti dochází proč taková bolest a nároky na tvou krční páteř. Před tebou je plno, Gab klečí na posteli a právě ti do pusy vrazil péro on. Není ani tak mohutný jako Bob, ani nechutný jako hadovka, vlastně by to bylo celkem normální péro, a stejně by se ti hnusilo. Ale v tuhle chvíli je to první střípek, první schůdek tvé cesty za pomstou. Symbol naděje, teď už jen dostat se k druhému střípku, který je schován u tvých nohou. To a vyhnout se pak čepeli, kterou má Gab stále připravenou.
Ústup za palisádu
Je dobrý, je zatraceně dobrý. Těžko říct, jestli má povědomí o vašich možnostech anebo ho vede instinkt. V každém případě jsi ho odhalila spíš díky štěstí. Snažíš se poslouchat, vnímat svět kolem sebe, ale všechny tvé smysly ti říkají, že tu jsi sama, samozřejmě až na všechny lidi za palisádou. Cesta do dědiny je věcí chvíle, však jsi nedošla moc daleko, než jsi pohlédla do očí stínu. A takto blízko palisády, už moc skrýší stejně nenajdeš a poslední metry u brány, jsou jak na střelnici. Pokud se nechceš táhnout k jinému vchodu, musíš riskovat. Jestli tam stín stále je a číhá, bude mít ideální příležitost tě proti světlu sestřelit. Pokud jde o snipera, máš to celkem jisté. Ale někdy rozhoduje čas a musíš se spolehnout na své smysly, které říkají, že tu už není.
Studený pot na zádach, ale bodnutí kulky jej nevystřídalo. Prošla jsi a jakmile to jde, zmizela jsi ze střelecké zóny. Míca stále odpočívá tam, kde jsi ji opustila. Ale její zvuky se změnili, tiché předení vystřídalo podrážděné mručení a uvnitř se svítí. Ještě jsi nedošla k průlezu, když z něj vylezl kapitán.
„Viv, řekl jsem, že se máš vyzbrojit… mohlo tě to stát život.“
Neřve na tebe, on většinou neřve. Ale je na něm vidět, že se mu to nelíbí. Na druhou stranu ti ušetřil velkou část hlášení, podle všeho ho Kuře informovalo, nebo se sám přesunul k Míce a tvůj průzkum sledoval. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Gabe se rozhodl přidat. Konečně! Po tom, co jsem Mika málem pozvracela, jsem začala ztrácen naději. Ještě teď mám v krku hořkost, které se jen tak nezbaví. Ale jsem nyní o krok blíž pomstě. Jen musím počkat na ten správný okamžik. Ochotně ho začnu opečovávat a na jeho kamarády jako bych v tom okamžiku zcela zapomněla. Dokonce je i pustím z rukou, abych se mohla dostatečně věnovat tomuhle zmetkovi. Z něj se mi naštěstí blivno nedělá. Nebýt situace taková, jaká je, a on nebýt ten největší parchant pod sluncem, možná že bych si to i užila. Takhle jen čekám až poleví v ostražitosti, a do té doby se mu snažím předvést tu nejlepší kuřbu, jakou kdy v životě zažil. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Pokárání Pokrčím rameny. Mohlo, nestalo a jak ze mě mizí napětí svaly se pomalu uvolňují . Není to příjemný pocit, když každou chvíli čekáte, že třeskne výstřel a vy uctíte kulku v zádech, ale již jsem v jistím bezpečí uvnitř. Navíc puška by mi při všem tom plazení vadila a stejně tak něco těžšího než kevlarem vyztužená bunda, kterou nosím běžně. Aspoň pokud po mně Vlk chce, abych čmuchala kolem. Pokud se jde do přestřelky je to zcela jiná věc, ale s tím jsem stejně příliš nepočítala a proti odstřelovači to je stejně k ničemu. Sama to moc dobře vím. "Podařilo se vám něco zjistit? Ten koho jsem potkala byl dobrý," oznámím a jdu se podívat dovnitř na to co všechno zjistila Míca a co mi o tom Může říci Kuře. Já se ve všech těch grafech a vzorcích nevyznám. Pro mě jsou to jenom čáry a čísla, ale Kuře... ten z nich dokáže odvyprávět celý příběh. Kde zrovna přeběhla veverka a zda byla najedená nebo prchala před dravcem, takže jsem zvědavá co mi řekne o tomhle. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Kluci v hrnci
Osud má zvrácený smysl pro humor. Jásáš z toho, čemu jsi se na začátknu snažila zabránit. Děláš to, proč jsi původně sáhla po zbrani. Klečíš tu před nimi nahá a hladově se vrháš na jejich ptáky. Co na tom, že z jednoho je ti na zvracení a druhého chceš vykastrovat. Pro toho věčného diváka, jde o divadlo ironie. Jásáš, když ten, kterého z nich nejvíce nesnášíš, konečně strčil své péro do tvé pusy, jsi rozhodnutá mu předvést ten nejlepší orál jaký kdy zažil. A aby té ironie nebylo dost, z něho se ti žaludek nezvedá.
Pouštíš buchar, který je pro tebe teď nejdál a snažíš se otočit směrem k Gabovi. Chceš pustit tu odpornou hadovku, ale v tom tě nejspíš Mikova ruka chytla za zápěstí a dává ti najevo, že na něj se zapomínat nebude. Nezdá se, že by si to rozmyslel a Gabův hlas ti opět sebere trochu tvého podivuhodného nadšení.
„Ale Lízo, přece nechceš kluky odbýt… nechceš přece, aby ti zvadli, než je budeš mít v sobě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Neprošlo mi to. Ucítím, jak mi ruka pevně sevřela zápěstí a donutila mě se vrátit k práci. Začínám Mika opravdu nesnášet. To ani jeden z nich není žárlivý parchant? Proč se musí chtít tak bratrsky dělit? Rozčiluje mě to, protože by mi vůbec nevadilo, poštvat je navzájem proti sobě. Alespoň Roba jsem ze své péče vynechala. Je to tupoun a třeba dostane vztek. O to víc se ale nyní věnuji Gabovi. Mika prostě jen držím a zbytek nechám na něm, rozhodně se kvůli němu nehodlám předřít. Tahle pozice je ale hodně nepohodlná. Gab mi láme krk do nepřirozeného úhlu. Co je horší, skalpel mám v tuhle chvíli skoro mimo dosah. Musím tedy polknout hořkou slinu a pokračovat, protože situace se v můj prospěch zatím moc nevyvíjí. Snažím se nepřiznat si, že už jsem vlastně prohrála. Hlavou mi však bloumá myšlenka, jestli to nemám jednoduše vzdát. Tři chlapy zvládnu obšťastnit a pak, až odejdu, tak to prostě hodím za hlavu. Zapomenu a a oni zapomenou ještě dřív. Nejsou to veselé myšlenky, ale musím si připustit i tuhle možnost. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Střípky beznaděje
Jsou to bratři, jako se patří. Tupoun něco zabrblal, ale místo toho aby se poprali, cítíš další ruku na své hlavě a ti s ní otáčí, jako nějakou panenkou. Během chvíle našli tempo ve své nové hře, kde se ti v puse střídají péra všech velikostí a smradů. Skoro jsi ráda, že se máš čeho držet, jelikož to je opravdu náročné. Jediná pozitivní je, že při této zábavě se od tebe vzdálila mačeta, která až do teď byla nebezpečně blízko. Přesto ji Gab neodložil a je ti jasné, že se může velmi rychle zase přiblížit. Lepší je zavřít oči před tím střídáním, lepší by bylo to vzdát, nechat je dělat si co chcou a zapomenout na pomstu. Z letargie tě probudilo něco nechutného, Hadovka je v tvé puse déle, něco zastavilo střídání, snad třetí ruka na tvé hlavě, jako by se tam ještě vešla. Hned ti dochází proč ta zastávka. Něco se ti dostává do pusy, někde za tou nechutnou břečkou, za nadějí i poražením, ti Mudrcův hlas v hlavě říká, že Mik určitě děti mít nemůže. Jeho penis není v pořádku a podle všeho ani zbytek rozmnožovacího aparátu.
Když ti Mudrc ukazoval jiné stránky svého pojetí rodičovství, těžko bys čekala, že se ti po něm bude stýskat a už vůbec, že se ti jeho hlasem budou vynořovat vzpomínky na vědomosti, které ti za ta léta předal. Ale vyrušil tě jinej hlas, protivnější, Gabův a smích.
„Tak křest máme za sebou, tak co kdyby si Lízla udělala pohodlí v pelíšku… co říkáš Lízo?“
Skoro mu děkuješ, když ti odtáhl hlavu ze srmduté hadovky. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Zavřu oči, ale nijak zvlášť to nepomáhá. Spíš mi to přivodí ještě větší šok, když si mě Mik pevněji přitáhne k sobě. Žaludek znovu udělá kotrmelec. Mělo mi už od začátku být jasné, že s ním něco není v pořádku. Normální člověk nemůže takhle smrdět, a to, co se mi nyní převaluje v ústech, mi jen potvrdilo mojí domněnku. Ani přes veškeré sebezapření nejsem schopná polknout, takže jakmile se můžu odtáhnout, vyplivnu obsah svých ústa na podlahu. Potřebovala bych se něčeho napít. Nejlépe něčeho, co by mě zbavilo zbývajících chuťových buněk. Chlapci se rozhodli přejít k další části. Vrhnu poslední zoufalý pohled do míst, kde by měl ležet můj skalpel a vzdám se. Odevzdaně se zvednu na nohy a vklouznu do postele za Gabem. Lehnu si na břicho, protože se na ně prostě nechci dál dívat. Modlím se, aby to brzy skončilo, a oni mě konečně nechali být. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Trocha pohodlí
Ví Mik, že není v pořádku? Je to jeden z důvodů proč se Gaba drží? Těžko si představit, že by s tímhle nějaká holka chtěla dobrovolně cokoliv mít. I v ruce ti to přijde krajně odporné. Snad má dost, snad se už dalšího kola nezúčastní. Obsah tvých úst dopadl na zem, kousek od posledního střípku naděje, kousek od tvých kalhot.
Je tu ještě naděje? Slyšíš Gaba a vlastně jsi ráda, že ti dal příležitost pustit hadovku i vyplivnout obsah. Kdybys měla naději, možná bys dokázala právě při tomto přesunu sáhnout po skalpelu. Možná bys to dokázala, až si lehneš. Rozhodně lépe z bříška než kdyby sis lehla na záda. Jen jestli je ještě dost naděje, jestli je dost chutě se pomstít anebo se vzdáš a necháš je udělat si své.
Gab tě chvíli sleduje, když se zvedáš, střetla ses s jeho pohledem. A něco v tom tvém v něm vyvolalo úsměv. Pak ti ochotně uvolnil postel a nechal tě udělat si pohodlí. Nikdo nekomentuje to, jak si leháš, jen cítíš mohutnější ruce, které tě chytají za nohy a roztahují je. Slyšíš praskot rezavých per a prohnutí tuhé madrace, když někdo další zaklekne do postele mezi tvé nohy. Cítíš, jak se opřel vedle tvé hlavy. Cítíš hřbet ruky, když Bob hledá jeskyňku. Překvapivě se nikdo nesměje, Mik trochu nadává, nejspíš si neplivla jen na zem. Dalším překvapením je pro tebe Rob. Znásilňují tě, těžko to mohou vidět jinak, přesto jediné nepohodlí je velikost bucharu, který do tebe velmi opatrně a ohleduplně vstupuje.
Bojový briefing
S odstřelovači je potíž, balistický komplet, co pro tebe schovává Míca v bříšku, by klasické ráže odstřelovačky nejspíš dokázal zastavit. Jenže každý trochu slušný odstřelovač, míří na nechráněné části těla, či na ty chráněné nejhůře už z principu věci. To víš ty a ví to jistě i Kapitán. Stejně jako to, že plížit se v kompletu, také moc nedá.
„Všiml jsem si. Dokáže se pohybovat velmi účelně. Člověk, možná něco zmutovaného, ale základní tvar a teplota zůstává.“
Kuře je zavřené v kabině, dovnitř jsi už párkrát nahlédla a kromě pák a obrazovek jsi z toho moc chytrá nebyla a to Míca více méně podřimovala. Když je v akci je prolez zavřený a ty máš smůlu a právě tak tomu je i nyní. Pokud by ti Kuře chtělo něco říct, nejspíš by to udělalo, vysílačku máte ty i kapitán a ten ji má jistě přepnutou tak aby mohl udělovat pokyny celé osádce. Takže chtě nechtě si budeš muset vystačit s Kapitánem, ostatně zjevně s tebou ještě neskončil a nezavelel k rozchodu. Ostatně v tuhle chvíli by to bylo krajně s podivem.
„Viv, tentokrát se opravdu vyzbroj, vem si Oči a Kvér. Předpokládám, že sis našla nějaké hnízdo, ze kterého je dobře vidět. Potřebujeme zjistit, jestli to byl samotář nebo předvoj. Spíš se bojím toho druhého. Buď na příjmu. Potřebujeme vědět, co se chystá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Uvelebím se na břiše, a jsem ráda, že to nikdo z nich nekomentuje. Vlastně se už na mou adresu neozve vůbec žádná poznámka. Proč taky? Dostali mě přesně tam, kde mě chtěli mít. Jediné, co se v tu chvíli nese místností, je Mikovo nespokojená huhlání. Doufám, že další akce nebude schopný, jeho bych v sobě opravdu nechtěla mít. To radši snesu Gaba a jeho povýšený úšklebek. Měla jsem dost času se, na tenhle okamžik, psychicky připravit. Přesto mi po zádech přejede mráz, když mi silné ruce roztáhnou stehna od sebe. Brzy mi dojde, že je to "můj nápadník'". Hlavně tedy podle jeho velikosti. Překvapil mě. Čekala jsem, že mě roztrhne, jak se do mě bude urputně rvát, ale on je skoro něžný. Možná si je ten blbec nakonec svojí velikosti vědom. Bob by byl pěkný oříšek i pro nějakou zkušenější, než jsem já. Nijak se nesnažím mu vyjít vstříc, nebo mu jakkoliv pomáhat. Dost na tom, že tady ležím a nebráním se. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Přikývnu a trhnu hlavou směrem k vršku, který jsme si vybrala již přes den. Teď ve tmě sice není pořádně vidět, ale to nevadí. Začnu se tedy připravovat na dlouhou noc. To znamená si dojít na záchod, trochu se najíst ze zásob, které máme uvnitř a doplnit si zásobu vody ve vaku, který mám sebou. Zbytek je rutina. Překontroluji pušku zda je plně funkční. Zkusmo zamířím do volného prostranství na prázdno stisknu spoušť. Ozve se tiché naolejované cvaknutí a spokojeně zasunu zásobník. Pověsím si jí křížem přes záda a natáhnu se po přilbě. Nasadím si jí na hlavu a zapnu podbradník. Nemám jí příliš ráda. Je na větší hlavu než mám já a přijdu si, že v ní vypadám jako houba, ale na průzkum v noci se hodí. To zase jo. Přihodím další výbavu pro sledování v noci a zkusím spojení. Jakmile je navázáno a bez problému se domluvím s Kuřetem i Vlkem vyrazím. Nechce se mi chodit branou. Ty budou hlídané, vezmu to raději přes nižší část ohrady a jakmile se mi jí podaří přelézt rozplynu se v temnotě a zamířím na své pozorovací stanoviště. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro ení čas na spánek
Chtělo by se brblat, že tě Vlk honí jako vzdutou kozu. Že jsi teď přišla a že tě znovu žene zase ven. Ale tvé zkušenosti mu dávají zapravdu. Lepší utahaná živá, než odpočatá mrtvola. Navíc Vlkovo tušení, bylo to, co tě vyhnalo ven a zjevně bylo správné. Pokud má další, není radno ho neposlechnout. I když stejné instinkty nabyté za roky samotářství se ti staví do cesty, když jde o to poslouchat jeho rozkazy. Zvlášť pokud jde o to, co si máš vzít na sebe a sebou. Nakonec, od kdy se v tomhle poslouchají chlapy. Kapitán zůstává venku, ne že by tě během příprav kontroloval, ale občasný pohled na sobě cítíš. Zvlášť když si připravuješ zbraň.
„Kuře, je Metač připraven?“
„Podle diagnostiky jo, stačí nabít. Kulomet je v pořádku. Levá přední pořád trochu vázne, žádné velké manévrování, ale pojede to.“
Nasadila sis přilbu a nemusíš ani kontrolovat spojení, jejich hlasy tě obklopili. Když jsi nasadila Oči, svět se ti také proměnil. Oči jsou napojené na Mícu a přes ni i na senzory. Systém skládá informace ze senzorů do tvého výhledu. Už víš, že na hlídkové věži vesnice nikdo nehlídá. Pokud tam někdo je, tak leží za železem. Nevidíš žádné teplené stopy. Obraz se ti rozvibroval vedle tebe, když se Míca začala pohybovat a natáčet čumákem k bráně. Jako každé obrněné vozidlo i Míca čelí problémům nejlépe čelem.
„Vív, opravdu si nechceš vzít balistiku a Kvér?“
Kapitán také neztrácí čas, vyhodil bednu s náboji na kapotu a chystá se ládovat Metač. Míca je opravdu mnohem dál, než většina strojů, se kterými ses setkala. Někde byste s ní i měli problémy, kvůli strachu z Automatů. Její palubní zbraně jsou stejné jako ona. Metač i Kulomet, nepracují s klasickými náboji a střelným prachem. Používají elektromagnetismus a s trochou dobré vůle se dá říct, že by Metač dokázal střílet i brambory, pokud bys do nich zapíchala hřebíky.
Stejně jako hlavní zbraně Míci, i Kvér patří k pokročilým braním. Je sice trošku mohutnější než tvá puška. Ale dokáže se chovat jako brokovnice i jako sniperka, ale hlavně bez střelného prachu, bez výbuchu, střílí bez zbytečného hluku. Zpětný ráz je samozřejmě něco jiného, toho se zbavit jen tak nedá.
Něžný násilník
Dokážeš si představit, jak by ti dokázal ublížit, kdyby si tě prostě vzal. Nalehl na tebe a vrazil do tebe Boba. Vlastně jsi to čekala, že se přesně to bude dít. Místo toho je … něžný. I tak je Boba hodně a ty rozhodně nejsi stejně připravená jako oni. Přesto spíš v obranné reakci, pro vlastní záchranu za chvíli jeho pohyb přestane být tuhý a začne klouzat. Cítíš pohlazení, když pouští Boba, než se opře. Ani nyní na tebe nenalehl a nedrtí tě pod sebou svou vahou. Nebráníš se, nepomáháš, on si dělá své a nesnaží se ti ublížit. Celá ta scéna je podivná a zvrácená i bez Gaba, který se přece jen po chvíli přihlásí o slovo.
"Vám to děcka sluší, jste jako novomanželé o svatební noci. Co říkáš Lízo… líbí se ti to s Robem?“
Sedl si na postel, kousek od tvé hlavy, možná přímo nad tvé oblečení. Možná právě nyní stojí přímo nad posledním střípkem tvé naděje. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Nechci si připustit možnost, že by se mi to snad mohlo líbit. Ale mému tělu se to líbí určitě. Přeci jen už je to nějaký pátek, co jsem si naposledy s Mudrcem užívala. Uvolním se a ještě o trochu víc roztáhnu stehna, jako bych Roba vyzývala k větší razanci. Určitě sám musí cítit, jak na něj moje tělo reaguje. Dokonce mi z úst unikne tichý sten. Skoro bych při tom zapomněla, že máme společnost. Opět se napnu, když mi nad hlavou zazní Gabův hlas. Tváře mi zrudnou studem a hněvem. "Jo, je super. Tak co kdybys tady přestal křenit, a dal nám trochu soukromí?!" Zlostně na toho parchanta vyjedu. Kdyby nestál na mé jediné zbrani, a já si nebyla vědomá možných následků, zabodla bych mu ten skalpel do stehna. Takhle na něj můžu jen vztekle prskat. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Tři už jsou moc
V té nenormální situaci bojuješ s opakováním už známého. Bojuješ s tím, že by se ti snad i mohlo líbit Robovo chování a nakonec i jeho pomilování. Tak strašně těžko se hledá znásilnění v něčem tak opatrném. Není to poprvé, když jsi pochopila, že si Mudrc nevychovává jen dceru, žačku, ale také milenku, jsi plakala. To jsi byla mladší a Mudrc si vzal, co chtěl, co možná prostě potřeboval. Těžko říct, jestli někde na svých cestách má nějakou jinou, ale v dědině byl spíš tolerován než přijímán. Překonala jsi to, naučila ses užívat si to a tvé tělo nyní opakuje to samé. Užívá si Bobův pohyb, nechává ho klouzat, stehna ještě víc zvou k pokračování, vybízí ho. Chtěla jsi jen tupě ležet, nebránit se ale ani nepomáhat a přesto slyšíš svůj dech a cítíš, že tvé tělo, tvůj klín Bobovi pomáhá, mazlí se s ním.
Naštěstí je tu Gab, aby ti připomněl co se tu doopravdy děje. Aby ti zabránil, abys zradila své původní rozhodnutí a opravdu si s Robem užívala a snad i litovala, že ležíš na břiše a nemůžeš si to užít víc. Prskáš naštvaná z toho všeho, mohla bys zkusit rukou sáhnout vedle postele, ale s tvojí smůlou na tom ten parchant stojí. Ale i kdyby, tak co pak. Ano dokázala bys ho zranit, ale co by se stalo dál?
Vidíš, že se nadechuje, aby ti odpověděl. Vidíš jeho ruku, jak si drží klacek, aby snad odpadl dřív, než se dostane na řadu. Možná by se snažil dostat se ti do úst, ale Rob je tak velký, že by se k vám stejně nevešel, když ležíš na břiše. Ale než stačí něco říct, ozve se poslední z jeho kumpánů.
„Gabe pojď se kouknout… ta kraksna se hejbe, možná už konečně vypadnou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Co se mi Gabe chystal odvěti, už se nikdy nedozvím. Možná je to tak dobře. Mikova slova mi ale naženou husí kůži. Odjíždějí? Nechají mě tady? Mám pocit, jako kdybych dostala pěstí do žaludku. Představa, že tady budu muset zůstat...představa, že bych si třeba opravdu musela vzít Roba...je mi z toho na nic. "To ne!" Neovládnu se a vykřiknu. Zapřu se o ruce a pokusím se ze sebe Roba shodit. Jako kdybych snad měla v tomhle ohledu nějakou šanci. Něco ale udělat musím. Je mi jasné, že jestli odjedou a já tady zůstanu, tak toho budu po zbytek života hořce litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Už zase skáču přes palisády
Jsou věci, ke kterým tě nejspíš Vlk bez násilí nedonutí. Jednou z nich je, aby sis na průzkum vzala plnou zbroj. Možná tak do bitvy, ale teď? Na druhou stranu, Kvér se vážně hodí. Takže po jeho připomenutí jsi přece jen odložila svou starou dobrou klasiku a vyměnila ji za tu přetechnizovanou potvoru. Potvoru, která dokáže střílet bezhlučně. Míca zaujala postavení přímo proti bráně. Kapitán naládoval šest hlavní metače a sklouzl se po kastli dolů.
„Viv, pokud na nás zaútočí, zkusíme držet pozice… když by ses musela stáhnout, ustupuj k Cestě.“
Vyrážíš k vytipovanému slabému místo palisády a celkem bez problémů se dostáváš na druhou stranu i s Kvérem. Oči ti ochotně ukazují okolí i umístění senzorů, které jsi tak poctivě maskovala. Nyní ti doslova leží na dlani a ještě ti poskytují svá data. Samozřejmě je nastavený nějaký filtr, jinak by přemíra informací spíše mátla, než pomáhala. Sotva ses dostala mimo palisádu a políčka zamířila jsi ke své pozorovatelně. V krajině se odkážeš orientovat i potmě, takže s Očima, které ti poskytují lepší rozhled než za plného úplňku je to doslova hračka. Kameny ještě ani nevychladli, když jsi znovu zaujala své místečko. Letmo kontroluješ okolí, ale vše se zdá klidné. Nikde nic co by přitáhlo tvou pozornost a hlavně nikde žádný Stín.
Další zvonky porážky
Gaba to očividně také zaujalo víc než další špičkování s tebou a tak se zvedá a se stojícím pérem vykukuje ze dveří boudy na náves. Oba koukají ven. Jen Roba stále více zajímá tvá maličkost než Míca. Pro tebe je ta informace větší ránou do žaludku než šťouchání, které dostáváš od Boba. Zkusila ses zvednout, snad i shodit Roba, vyběhnout z boudy. Bojíš se, aby ti neujeli, abys tu nemusela zůstat. Teď ještě víc, než předtím tu zůstat nechceš. Nechceš, aby si z tebe Gab udělal děvku, aby si myslel, že může kdykoliv zajít a udělat si dobře. Jenže Rob není žádný drobeček, je ho pořádná hromada a je jasné, že právě v tuhle chvíli tě nechce pustit.
„Ještě chvilku Lízo, ještě chvilku…“
Slyšíš ho šeptat, nebo spíše vzdychat, když tě přimáčkl do matrace. Není to surové do teď se vlastně nadlehčoval, ale snad ve strachu, že mu utečeš se o tebe opřel. Bobovi pohyby jsou hned také intenzivnější, naléhavější.
„Copak Lízo, myslí si, že na tebe budou čekat…“
Tvůj výkřik zase přitáhl Gabovu pozornost, i když ne natolik, aby se k tobě vrátil a odtrhl pohled od dění venku. Horší je, že Míca není slyšet. Nevíš, jestli odjíždí, jestli už není pryč. Kdyby to byl strýcův traktor, tak bys věděla přesně kde je možná i na kilometr daleko. Jenže Míca není traktor. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Rob mě přimáčkne víc do matrace, a já zaskučím. Cítím, že zrychlil, ale kdyby chtěl, mohl být desetkrát surovější. Šetří mě, jen jsem moc nepochopila, proč. Z venku neslyším nic, a Gab mi taky žádné informace nepodá. Naopak si užívá, že netuším, co se děje. Má pravdu, nemají důvod na mě čekat. Sice jsem se s kapitánem dohodla, ale to nic neznamená. Možná si řekli, že mi to moc trvá a někoho takového do party nepotřebují. Nebo...a to je ještě horší...zjistili, co tu provádím a myslí si, že odejít nechci. Ta nejistota mě trhá na kusy a nemůžu s tím nic dělat. Alespoň ne, dokud Rob s Bobem nedokončí svoji práci. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Mám tendenci se ohlásit, že jsem na místě, ale na poslední chvíli se zarazím. Díky všem těm drátkům a čipům v přilbě o mně stejně Kuře ví a sleduje mojí pozici. Takže jakmile jsem na svém oblíbeném balvanu zapojím Bouři a na hledí se mi hned objeví záměrný kříž. Zkusmo zamířím na několik vzdálených objektů, zjistím si vzdálenost kterou to naměří. Mířidla se lehce pohnou jak to koriguje sílu a směr větru. Tohle je skutečně skvělá zbraň. Nechápu proč jí Vlk nazývá takovým stupidním jménem. Já si jí překřtila na Bouři, protože přesně tak se chová. Udeří tvrdě a bez varování. Vysunu dvounožku a pevně jí ukotvím. Pohladím z plastu a gumy tvarovanou pažbu a zapřu si jí do ramene. Přehodím přepínač módu střelby a jsem připravená zasáhnout pokud to bude potřeba. "Zatím klid," tiše oznámím do vysílačky. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Na čekané
Šetří tě, možná by nakonec nebyl tak špatný manžel. Vždyť i ve chvíli, kdy tě prachsprostě znásilňuje, k tobě zachovává nějaké ohledy. A vlastně, nebýt toho všeho, nebýt tu Gab a nesmrdět tu Mik, tak… Všechno tě trhá na kusy, strach, že tě tu kapitán nechá. Gab a jeho řeči, které až nehezky přesně trefují tvé slabé místa. Bob, který je trefuje až skoro moc pěkně. Tvé vlastní pocity, které se v tobě spolu s tím pohybem přelévají. Chtěla jsi Roba shodit, ten pokus si učinila, neuspěla jsi a vlastně chápeš, že tě v tuhle chvíli nechce nechat odejit. V té šílené scéně, tě on prosí o malou chvíli, jako bys ty měla vládu nad tím vším a byla schopná něco ovlivnit. Slyšela jsi naléhavost v jeho hlase a cítíš i ji i v pohybech a přesto ne a ne to na něj přijít. Ani to není zas takové tajemství, i Roba možná ruší vaše společnost a možná i smrad, který tu zůstal po Mikovi. I jemu se možná hlavou honí i jiné věci, které jej odvádí od vytouženého cíle.
Klid před Bouří
Vysílačky jsou nebezpečné, lákají k tomu mluvit i ve chvílích, kdy to není třeba. Moc dobře si uvědomuješ, že Kuře jistě vidí tvou pozici, možná i ty se nyní stáváš Očima vaší Míci. Kapitán tomu říká Kvér, zda to vymyslel on nebo někdo jiný z posádky, někdo kdo už tu není, těžko říct. Ty jsi tomu začala říkat Bouře. Unikátní zbraň, trošku těžší než běžná puška, ale na rozdíl od v sobě schovává hned několik zbraní. Jediné co je třeba je určit jí co po ní vlastně chceš. Těžko říct, co by dokázala při maximálním výkonu, kolik výstřelů by dala. To se nedovíš, tvé rameno by to prostě nepřežilo. I tak při vyšším výkonu, kope jak kráva. Zvlášť když na sobě máš jen svoje hadry. Zkusmo namáčkneš spoušť a Oči ti hned nabízejí náměry. Tentokrát nejen tvé, ale i další, delší, jdoucí od Míci. Snadno můžeš označkovat cíle, nebo je sama sundat, pokud na to Bouře stačí. Vyhazuješ podpěry, na jednu stranu ti pomohou, na druhou trochu omezují v pohybu, pokud by nebezpečí přišlo z nečekané strany. Tvé paranoidní já si znovu vybaví Stín, který se dokázal přiblížit tak blízko a zase zmizet beze stopy. A co když nezmizel, co když tady pořád někde je? Kuře je tiše, někdy je až nepříjemně tichý, jindy příjemně a teď skutečně není moc o čem mluvit. Paranoidní svrbění ti nedá a bičuje tě k větší ostražitosti. Zvedá ti chloupky na zátylku, nutí tě stál prohledávat zónu pod sebou i své okolí. Je to spíš instinkt než vědomá reakce, která tě donutí se pohnout, převalit se stranou dřív, než kámen škrábne projektil. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro I přes naléhavost v Robově hlase se nic moc neděje. Zrychlil, jeho přírazy jsou divočejší, ale udělat se, to ne. Vlastně bych za to měla být vděčná, mudrc neměl ani z poloviny takovou výdrž. Jenže já teď opravdu nechci, aby to protahoval. Vím, že jestli se Míca dala do pohybu, tak nemám šanci je dohnat. Ale stejně mě něco nutí vyběhnout ven a zjistit, co se děje. Chápu, proč to Robovi asi moc nejde. S publikem, co máme, se prostě správná nálada hledá těžko. "Zvedni se, zkusíme jinou polohu." Nepustí mě, dokud se mnou nebude hotový. Takže jediná možnost, kterou mám je pomoci mu, aby to bylo co nejdřív. Pokud mi to tedy dovolí, převalím se pod ním na záda a nohy mu obtočím kolem boků. Takhle mu budu schopná vyjít vstříc. Snažím se přesvědčit samu sebe, že mi jde jen o to, abych ho rychleji udělala. Ale možná je v tom i nějaká moje vlastní tužba. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro "Kontakt," dám okamžitě vědět ještě než dozní ozvěna rány která mě jenom těsně minula. Sama na nic nečekám, popadnu pušku, smýknu sebou do strany a sjedu po kameni dolů abych tam neseděla jako kachna na střelnici. Není to nic příjemného a pěkně mi zadrnčí v páteři když ztěžka dopadnu na zem, ale jsem teď ve větším krytu než jsem byla předtím. Nevím kde přesně se střelec schovává, ale tuším směr, takže se přesunu za skálu. Bouři tisknu k sobě, snažím se trochu uklidnit a myslet. "Byla jsem odhalena. Střílejí po mně," informuji ty dva ve voze o aktuálním dění na stanovišti. Při tom se snažím rozhlížet a využívat všechnu tu techniku když už jí sebou táhnu a odhalit pozici nepřítele. Nebo nepřátel pokud jich tu je víc. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Misionářka
Co se asi venku děje, že tomu ti dva věnují tolik pozornosti? Na jednu stranu jsi ráda, zvláště když ses rozhodla udělat to, co ses rozhodla. Nepotřebuješ slyšet Gaba a jeho ponižující poznámky. Na druhou stranu bys až zoufale chtěla vyběhnout ven a zjistit co se děje. Ale hlavně, dostat se k Míce. Skoro jako by to bylo důležitější než tenhle boj o vlastní tělo. Tohle je minulost, tohle všechno Mudrc, dědina, Gab i s kumpány. Rob, který klouže v tvém nitru. Míca, Kuře, Vlk, Viv, oni jsou budoucnost a jestli odjedou, zůstane ti jen minulost. Slyšíš sama sebe a opět jsi ráda, že Gaba víc zajímá co se děje venku. Tohle by si určitě užil.
Zdá se, že Rob to toho v tuhle chvíli může bušit jako blbej a nikam to nepovede. Nejspíš si to uvědomuje i on, nebo si tvá slova podložil jinou motivací, než o které se snažíš přesvědčit ty sebe samu. Dalším štěstím je, že v tom nenašel nic, co by poškodilo jeho mužské ego, které by si pak chtěl nějak pozvednout na tvůj úkor. Místo toho pozvedl sebe a s tím tě na chvíli zbavil i Boba. Gaba zjevně hodně zajímá co se děje venku, jelikož ani to jak se sama ujímáš erotické hry a vycházíš Robovi vstříc ho nepřimělo odvrátit svou pozornost k vám. Botáčíš své nohy kolem Robových boků a Bob mizí zpět ve tvé jeskyňce. Ani nyní na tebe Rob nenalehl, naopak dívá se na tebe do očí a po hříchu, když je pohyb rychlejší i na tvé tančící ňadra. Tvůj chápavý a obětavý přístup slaví úspěchy, cítíš mnohem intenzivnější jeho pohyby, vnímáš ho a on zcela určitě vnímá tebe. Vchází do tebe a ty mu vycházíš vstříc. Hledí do tvých očí a ty jeho nejsou zuřivé, říčné ani lačnící po jen po tom jednom jediném. Jsi si skoro jistá, že tě opravdu miluje a právě teď svou lásku naplnil a spolu s ní i tvé nitro.
První rána
„Potvrzuji“
To bylo kuře. Zatímco sebou mrskáš po kameni líp než by to dokázala leckterá ještěrka. Jenže na rozdíl od ní, ty máš sebou Bouři a kamení a porost ti kladou mnohem protivnější překážky. Snad to za tu bolest stojí, snad sebou nemlátíš zbytečně. Zbývá jen doufat, že jsi správně určila směr a že střelec je jen jeden. Tohle byla věc instinktu, teprve nyní v relativním bezpečí začínáš řešit rozumem a také vybavením.
Oči tě svědomitě informují o směru rány, vytyčují přibližné trajektorie. Vlastně dělají to samé, co jsi dokázala ty bez ve zlomku vteřiny. Kuře nemluví, ty informace ti nakonec posílá Míca a nejspíš on. Můžeš použít Bouři jako kukátko. I její optika je propojená s Očima. Teď když ti Oči tak poslušně vyznačují směr střelby, dokážeš odhadnout, kde si zřídil hnízdo on. Byla to dobrá rána, dost velká vzdálenost a malé převýšení. Plus je tma, to znamená, že také vidí ve tmě, ale hlavně musel o tobě vědět, čekat na tebe. Střelec o tobě věděl, nejspíš tě sledoval už během denní hlídky, nachystal se, přečetl tě.
„Potřebuješ podporu?“
Chápeš tu otázku, jelikož sama vidíš, jak Míca zaměřuje Metač do míst, která sleduješ. Vidíš několik linek, které se tam shýbají, jak Kuře zkouší různé pozice střelby. Pokud chce čistou ránu musel by vyjet z dědiny i to dokážeš z obrazu přečíst, aniž by se musel unavovat ti to říkat. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Svého rozhodnutí začnu litovat hned po několika prvních přírazech. Rob je ohleduplný, ale s tím, že je Bob macek prostě nic neudělá. Navíc se mi nelíbí pohled v jeho očích. Kdyby tam byl jen chtíč, dokázala bych to unést. Jenže ono to vypadá, že mě má skutečně rád, to mě trochu děsí. Být to za jiné situace, když bych nestrávila roky s Mudrcem, a on nebyl poleno a přišel s kytkou, místo toho, aby mi slintal do výstřihu, když je ožralý jak doga...pak bych nad tím třeba i mohla uvažovat. Zamilovaný trouba by mi mohl způsobit větší potíže, než jen někdo, kdo chce trochu upustit páru. Doufám, že si mojí změnu chování nevyloží špatně a nezačne mít pocit, že snad jeho city opětuji. Je těžké zůstat netečná, když se mi to vlastně líbí. Alespoň se vyhýbám očnímu kontaktu, vzdechy ale potlačit nedokážu. Moje tělo hovoří za mě a vychází mu, skoro lačně, vstříc. Uleví se mi až v okamžiku, když ucítím, jak se mi podbřiškem rozlévá teplo. Kousnu se do rtu, a zavřu oči. S trochou štěstí je alespoň jeden z nás neplodný. Počkám deset sekund, abych mu dala čas se vzpamatovat, než učiním další pokus ho od sebe odstrčit. Moje tělo sice křičí, že tohle nestačilo a že už nechybělo mnoho, ale já to překonám. Strach z toho, že bych tu mohla zůstat, je větší. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro "Zatím ne, ale buďte připraveni. Má Oči," ohlásím se a dál pátrám ve výseči kterou mi ta chytrá Míca ukázala. Pátrám po jakémkoli pohybu, odrazu hvězd na kovu, čemkoli čím by se ten střelec mohl prozradit. "Jeden střelec. Dejte vědět pokud není sám," požádám Kuře a Vlka. Potřebuji aby mi kryli záda a já se mohla soustředit na to dostat toho parchanta, který tu na mě číhal. Na mě! Tohle si beru zatraceně osobně. Potřebuji se však přesunout. Odsud nemám dobrý výhled. Rozhlédnu se kolem a vyhledávám nejbližší úkryty a cesty jak se k nim nejbezpečněji dostat. Naštěstí na to nejsem sama. Míca je tu se mnou a ráda se na její pomoc spolehnu. Líbí se jim jak propočítává šance kde mě mohou zasáhnout. Červeně ukazuje ty extrémně nebezpečné, žlutou možné a zelenou nejvhodnější. Samozřejmě není všemocná, ale její rady neberu na lehkou váhu. Potřebuji se dostat tak abych mohla střílet a vylákat ho z úkrytu. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Ještě chvíličku
Můžeš, jen doufat, že tohle všechno povede k cíli, že tě pustí a ty se dostaneš k Míce a vypadneš z téhle díry. Musíš se přesvědčovat, že proto to děláš, ale chvílemi je to opravdu těžké. Zvlášť když skončí a ty cítíš tu touhu pokračovat dál.
Tvé myšlenky na chvíli zase ovládne Mudrcův hlas se svou brutální přímostí. Nejednou jste se o tomto bavili, jak jinak když jednou z častých povinností, byla i práce porodníka. Dle jeho slov, třetina lidí je prostě sterilní. A jen třetina těhotenství končí životaschopným porodem, ostatní končí potraty, příliš velkým poškozením nebo smrtí obou. To je jedna z Mudrcových zásluh, že tento konec se v dědině neudál, co si pamatuješ. Poslední třetina, kterou zmiňoval, byla neméně pesimistická. Že jen třetina dětí se dožije pohlavní dospělosti, aby cyklus obnovili. Kdybys věřila statistice, tak neplodná třetina je zcela určitě Mik.
Znovu se zkoušíš osvobodit a paradoxně to jediné co tě blokuje, jsou tvé nohy a Bob. Robovy ruce drží jeho váhu nad tebou, jeho oči sledují tvůj obličej, i když chvílemi koukali i jinam. Vnímáš mimiku jeho tváře, nesouhlas, když pochopil, že se chceš stáhnout z Boba dolů, že pouštíš nohy zpět na matraci. Už čekáš, že ti začne bránit. Ale najednou se usmál.
„Bylo to krásný Lízo, díky.“
Skoro ti vyrazí dech, když si sám začne klekat a tím tě zcela opustí, i když je Bob stále trochu ve formě.
„Tak jsem na řadě co…“
Tenhle smích znáš, je to Gab. Těžko říct, jestli ho přilákalo finále vaší hry nebo vás přece jen po očku sledoval. Ale jde k tobě, nejspíš rozhodnut Roba vystřídat. Skoro by ses nedivila, kdyby mu ani tak nešlo o tvé tělo, jako to oddělit tě o Míci. Rob slézá z postele a Gab se naopak blíží. Teprve teď si uvědomuješ že Mik je pryč, nejspíš má něco důležitějšího na práci, než jsi ty.
Hra na kočku a myš
„Rozhodně ne takové jako ty, Viv.“
To byl kapitán. Kuře je stále tiše a ty máš pocit, jako bys komunikovala jen s Mícou, jelikož její systémy naopak odpovídají. Vidíš, že vybrala náměr, připravila zbraně. Že je připravena vyjet z opevnění, aby mohla střílet je nad slunce jasnější.
„Neriskuj Viv, potřebujeme ještě trochu času…“
Znovu kapitán, který nejspíš vidí to samé co ty. Udělalo to Kuře, nebo to dokáže sama Míca. Je schopná vyhodnotit tvé úmysly? Je ti jasné, že Automaty to dokáží, přemýšlí. Když byli ve formě, dokážeš si živě představit smrtonosnost takové inteligence. Chladné a přesné a přesto omezené bez instinktů. Její výsledky počítají s tím, že je střelec stále na místě, nebo se jen minimálně přesunul. To by možná udělal stroj, ale člověk se chová jinak. Pro člověka je vlastní život důležitější než zabití nepřítele. Pohnula ses a tak střelec může předpokládat, že jsi ho odhalila. Jenže ty jen tušíš, snažíš se zachytit jeho pozici, přesun nebo někoho dalšího a on se snaží dostat tebe. Hra na kočku a na myš, které si v každé vteřině mohou prohodit role.
Snažíš se ho najít a doslova tě děsí, že je jako duch. Krom toho výstřelu, který se ti mohl stát osudným po něm, není ani stopy. Víš, že z této pozice nemůžeš moc vykukovat. Ví přesně, kam jsi sklouzla a pokud na tebe čeká, můžeš to dostat přímo mezi oči. Bouře ti pomáhá, ale skrze její hledí ho nevidíš. Potřebuješ se přesunout. Zvrátit alespoň trochu jeho výhodu a taky se zbavit rizika, že i na tebe míří nějaká další zbraň. Rozhoduješ se mezi úkryty, které ti Míca nabízí. Musíš se spolehnout na instinkty.
Výdech, nádech… vyrazila jsi. Víš, že se na malou chvíli ocitneš na střelnici a je ti jasné, že pokud na tebe čeká, míří právě tím směrem. Přesto pokud se chceš dostat k němu a nezůstat tu přišpendlená, tak se pohnout musíš. Sama víš, co bys dělala na jeho místě a tak cítíš, jak se ti zastavilo srdce v okamžiku, když se musíš, protáhnout jeho možným zaměřovačem. Znovu spíše instinktem než čímkoliv jiným sebou škubneš a doslova cítíš, jak tě náboj minul o pár centimetrů. Do úkrytu spíše dopadneš, než doběhneš či doskočíš. Ale to hlavní se podařilo, dostala ses na jeho stranu cesty, teď máš šanci se k němu dostat blíž.
Míca ten výstřel už stihla vyhodnotit. Změnil hnízdo, ostatně tak jak bys to udělala ty. Více míst, nachystaných, předpovídajících tvé chování. Míca znovu zkouší náměry, ale i teď je pro ni palisáda problém. Může samozřejmě střílet přes ni, ale to ji značně omezuje balistiku střeli. Samozřejmě bys mohla přepnout Bouři a trochu to tam pokropit. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Zapadnu do krytu a překulím se. Pušku stále pevně svírám a hlasitě oddychuji. snažím se rychle uklidnit před tím než začnu střílet. Přepnu měnič střelby a vypálím krátkou dávku do míst kde byl původně. Je mi jasné, že se hned po tom výstřelu přesunul. Otázka je kam. Pokud je dobrý pokusí se přiblížit a já počítám, že je dobrý. Může to být ale od něj bluf a místo toho se stáhne. Nesmím ho podceňovat. Nakonec se rozhodnu několikrát krátce vystřelit před a na levou stranu od jeho pozice. Ta se mi zdá pravděpodobnější. ještě ani neutichne poslední můj výstřel a já už se plazím pryč. Také musím změnit pozici a rozhodnu se jít po směru své střelby. Tedy blíž a vlevo. Mohlo by ho to zaskočit. Třeba bude čekat, že se pokusím stáhnout. Tohle je zase můj bluf. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Spustím nohy zpátky na postel a několik dlouhých vteřin čekám, jestli mě Rob pustí, nebo ne. Vidím nesouhlas v jeho očích a cítím, že on by dokázal pokračovat. V hlavě jsem si už několikrát stihla propočítat statistiku a tak nějak mi dochází, že jestli je z nich někdo schopný mít děti, bude to právě Rob. To není moc uklidňující myšlenka. V další chvíli mi však vyrazí dech. Těžko říct, jestli to vůbec vnímal, jako znásilnění, vzhledem k tomu, že mi nakonec poděkoval. On nevypadá jako někdo, kdo by měl buňky na to, aby byl schopen takového sarkasmu. Myslel to vážně! Musím si u něj udělat další poznámku: Velkej, blbej...ale hodnej. Trhnu sebou, když zaslechnu Gabův hlas. Už to vypadalo, že bych mohla opravdu vypadnout, ale to on mi nedopřeje. Těžko říct, jestli jen proto, že si chce užít, nebo jen proto, že mě chce vidět trpět. "Ty mu dovolíš, aby na mě sáhnul? Myslela jsem, že mezi námi něco je." Ze zoufalství se obrátím k velmi ošklivé lsti, kdy se pokusím hrát na Robovy city. |
| |
| soukromá zpráva od Kapitán pro Přicházení
Velkej, blbej, hodnej a podle statistiky plodnej. Skoro ideální partie. Zač ti děkuje? Je tak hloupí, že to celé nebral jako znásilnění nebo mu došlo, že v té poslední části, jsi více než jen nebránila tomu, aby si užil? Že to už nebylo ani o tom, to uspíšit. Ale tvé myšlenky naberou rychle jiný směr a ty znovu saháš po zbrani, ne po skalpelu pod svým oblečením, ale po slovech. Už jednou jsi to zkusila, obrátit je proti sobě, ale před tím ti to nepřišlo ošklivé. Jak je možné co všechno se změnilo během té prapodivné chvíle.
Vidíš na Robově tváři, jak se mu v hlavě převalují kameny. Možná do toho seznamu co je patří i věrnej a nejspíš to patří nejen do vztahu s ženami. Gab je jeho kamarád, možná i nejlepší, ale zcela určitě v té klučičí smečce je on Alfou a Rob není.
„Mám tě rád Lízo, Gab ti určitě nic neudělá, když budeš hodná…“
Uvědomuješ si, že couvá, stahuje se, vyklízí pole. Možná tě má rád, ale Gabovi se prostě nepostaví. Ten namísto toho pole nevyklízí, ale s vítězným úsměvem klel už jednou nohou na postel.
„Tak nohy od sebe Lízo, už se těším, až do toho budem bušit.“
„Lolo!“
Uvědomíš si volání z venku, nejspíš není první a opakuje se … možná dokonce přibližuje. Ten hlas sice neznáš moc dlouho, ale poznala jsi ho. Je to Kapitán, Vlk. Jde sem.
Hra pokračuje
Tohle rozhodně není příjemná situace. Taháš za kratší konec provázku. Sice máš sebou Bouři a záda ti kryje Míca, ale teď se musíš spolehnout na sebe. Přepínáš režimy a trochu pokropíš keře kolem místa, ze kterých dle všeho střílel. Předpokládáš, že se pokusí přesunout blíž, není moc pravděpodobné, že bys jej takto skoro omylem trefila, ale zoufale potřebuješ přebrat část iniciativy a nebýt jen kachnou na odstřel.
Cítíš škubání v rameni, Bouře má opravdu sílu. Její štěkání je tiché, tišší než bys čekala u tak velké zbraně, ale přesto nějaké je, ani nejmodernější technika nedokáže cela potlačit proudění vzduchu, ani rázové vlny, když projektil vyrazí vysokou rychlostí z hlavně. Hned jak zvedneš prst ze spouště, vyrážíš k dalšímu pohybu.
Tentokrát ti žádná střela nepocuchala přilbu. Žádný výstřel, jestli tam někde je, tak nejspíš mířil jinam. Dostala ses do dalšího relativního bezpečí, pokud tedy někde nesedí další. Kopec, vyvýšenina, na které rozbil své hnízdo, je pár desítek metrů před tebou. Snažíš se znovu zachytit nějakou známku jeho přítomnosti a tentokrát máš štěstí, je jinde, nestáhl se, ale přesunul na další pozici. Nejspíš jsi ho opravdu překvapila svým přesunem kupředu a tak se s novou situací vyrovnává, posunuje se, vidíš odlesk, možná od Očí či od hlavně, která se zaměřuje tvým směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Vidím ho! Usmála bych se kdybych na to měla čas. Místo toho, ale raději zacílím Bouři. Vydechnu, zadržím dech a v duchu se připravím na náraz, který zákonitě přijde po té co jemně pohladím spoušť a z pušky vyletí magnetismem urychlené kovové střely. Nečekám na potvrzení zásahu. Stejně jako předtím se znovu přesunu na jinou pozici. I když je Bouře tišší a bez tolika záblesků, stejně je poznat odkud střílím a pokud nezasáhnu odveta přijde vzápětí. Proto je vždy lepší změnit místo. Jistota je jistota. Pokud jsem zasáhla dobře, pokud ne, musím prostě počkat na další šanci, důležitější však je, abych kulku nekoupila já. Předtím jsem se posunula dopředu. Bude čekat, že udělám to samé, ale možná se pokusím o bluf a naopak se posunu dozadu, takže bude střílet tam. Takže tentokrát jdu do dvojitého blufu a skutečně se znovu přesunu podobně jako před chvílí. Snad ho tím zaskočím a jsm připravená okamžitě opětovat palbu. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Vrhnu na Roba pohled plný ublížení. Tohle pro mě byla opravdu zrada...no dobře, nebyla, ale rozhodně se tak hodlám tvářit. Na sucho polknu. Gab už jednou nohou klečí na posteli a pro mě je pozdě sáhnout po skalpelu. Já nechci...nechci s ním spát. Náhle uslyším někoho z venčí, volat své jméno. Kapitán! Srdce se mi rozbuší nadějí. Je mi v tu chvíli jedno, jestli mě tu najde nahou a zneužitou, hlavně, když mě najde. "Jsem tady. Vevnitř!" Zvolám nahlas, v hlase mi zaznívá náznak hysterie. Oči stále upírám na Gaba, ruce zkřížím na hrudi, abych dala jasně najevo, že s ním já nic společného mít nehodlám. Trochu se bojím, že mě teď praští. Něco mi ale říká, že ač se Gab tváří, jako velký kápo, na kapitána by si netroufnul. To by mě mohlo zachránit. |
| |
| Bouře
Nikdo kdo to nezažil, by ti nevěřil, jak ráda vidíš cizí hlaveň. Je to rozhodně lepší, než když tě češou jeho náboje a ty jen tušíš, odkud létají. Založit, srovnat dech, zmáčknout, vyrovnat se s masáží ramene, když krátká dávka vyletí žádaným směrem. Bez záblesků, jen s aerodynamickým štěkáním. Sotva bouře utichne, vyrážíš. Nečekáš, jestli jsi zasáhla nebo naopak dostaneš dáreček na oplátku. Vyrážíš, Míca ti moc nadějí nedává, tedy soudě podle barev, kterými ti značí cestu. Dobré na tom je jen to, že je jedno, jestli dopředu nebo dozadu. Vyrazila jsi, zbývá jen doufat, že máš větší štěstí, než jaké ti prorokuje stroj. Jestli Střelec zůstal na postu a správně odhadl tvé úmysly, máš to skoro jisté. Cítíš své srdce, které už buší jako zvon, víš přesně, ve kterém úderu se skrývá výstřel, který tě sundá. Snad trefí helmu, ta by to mohla vydržet, pokud to vydrží krční páteř.
Do dalšího relativního bezpečí jsi znovu spíš dopadla, než doběhla. Propásl to. Buď opustil post, nebo zaměřil na špatný směr a prostě nestihl přemířit. Jedna z nevýhod přesné optiky a taky důvod proč je dobré sebou mít parťáka. Pro teď ti to nejspíš zachránilo život a možná ti to přinese štěstí i dál. Přece jen, dělí vás už jen asi padesát metrů, a pokud má klasickou optiku, bude to lepší bez ní. Zato Bouře je přizpůsobivá, zvětšuje a zmenšuje, podle potřeby. Teď jen jestli si tohle Střelec nespočítal také a není už v prachu.
Kapitán naděje
Stačí ti pohled a je ti jasné, že i v Robovi se to pere. Dostal se mezi dva kameny. Před tím by se možná i koukl, jak jeho šéf vítězí, teď raději kouká stranou, aby se vyhnul tvému pohledu. Slyšíš Gaba, slyšíš stará péra, která zaskřípala pod jeho kolenem, vidíš jeho vítěznej výraz v obličeji i připravené zbraně, tu mezi nohama i tu v ruce. On ti nevěří to je zřejmé anebo ti prostě chce i nadále dokazovat, kdo je tu pánem. Slyšíš Kapitána… slyšíš kapitána!! Neurotransmitery v tvém mozku pádí, jak si jednotlivé buňky předávají tu novou informaci, jak rozdávají rozkazy. Hlavně ten co směřuje k hlasivkám, aby začali křičet. Rukám aby zakryli ňadra, jako by právě tohle gesto mohlo něco změnit, ale co chceš od buněk v takové rychlosti. Očím také posílají rozkazy, ale od těch naopak přichází mnohem víc správ opačným směrem. To oči čtou v Gabově tváři změnu výrazu. I v jeho mozku se odehrává závod, sotva mu došlo to volání.
Je to závod, ve kterém vyhráváš. Vřískáš, než ti Gabova ruka stihla zacpat pusu a skoro zlomit nos. Vidíš i záblesk na čepeli, když zvedl druhou ruku, buď ve výhružce, nebo v přípravě na něco horšího. Uvědomuješ si i další záblesk, ránu a spršku, která ti přistála na těle i na obličeji. Vnímáš jak síla, která ti tlačí hlavu do matrace, mizí. Periferním pohledem, vnímáš Vlka ve dveřích, jeho ruku, zbraň, která se pohybuje k druhému cíli. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Vykřikla jsem, ale to ještě neznamená, že mám vyhráno. Stačí mi jediný pohled, do Gabových očí, abych věděla, že toho budu litovat. Rána, kterou dostanu, mi málem zlomí nos. Asi se mi pokusil zakrýt ústa, ale když to nevyšlo, tak mě regulérně praštil. Mám pocit, že se to všechno odehrálo ve zlomku okamžiku. Záblesk čepele, pohyb u dveří a rána. Tvář mi potřísní horká sprška a já znovu vykřiknu. Můžu, teď už mi v tom nikdo nebrání. Skrčím se na posteli, hlavu skloněnou, oči pevně zavřené, dlaněmi si zakrývám uši. Vím, co přijde a nechci to vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Ležím takřka bez pohybu a pomalu se vydýchávám po krátkém, ale rychlém přesunu. Vědomě se snažím uvolnit ztuhlé svaly, které se stáhly v očekávání nárazu a bolesti z toho jak se kulka zavrtává do masa. Nic z toho se nestalo a já se potřebuji uklidnit abych mohla přesně zamířit. Bouři mám stále zaměřenou na pozici kde jsem viděla nepřítele naposledy. Nevím zda se přesunul nebo ne. dokonce jsme ho i mohla zasáhnout, ale právě teď nemám jak to ověřit aniž bych se vystavila nebezpečí. Proto jenom ležím schovaná za křovím abych poskytovala co nejmenší cíl a nevzbuzovala pozornost. Jak puška skenuje okolí poslední lokace střelce, tak zobrazení v přilbě nastavím na co nejširší záběr, abych co nejrychleji odhalila kdyby se pohnul nebo znovu vystřelil. Nyní nezbývá než čekat. |
| |
| Spravedlnost a pomsta
Už víš jak chutná krev, viděla jsi mozek, vždyť jsi doktor. Teď to je ale jiná, Gabova hlava se rozletěla jako skleněná baňka. Jeho vlastní ruka, tě paradoxně zachránila od toho, aby se ti znovu nedostal do pusy a to hůř než před tím. Sotva síla zmizí, křičíš, choulíš se pod tělem, které na tebe bez síly a života prostě a jednoduše spadlo. Zavíráš oči, zakrýváš si uši. Víš, co se stane, tedy tušíš to, čekáš na druhý výstřel. Který tě pomstí a zároveň zabije muže, který tě nejspíš svým hloupým a zvláštním způsobem miloval. Muže, jehož semeno máš v sobě a který ti statisticky vyšel jako plodný.
Bušení srdce, dopad něčeho na zem, výkřik. Ten není tvůj, je mnohem hlubší. A pak další hlas, ten který ti přinesl záchranu i pomstu. Musí také křičet, když ho slyšíš i přes své ruce, které se ti chvějí na uších.
„Lolo, jsi v pořádku?“
„Ty, sundej z ní tu sračku!“
Na čekané s technikou
Schovaná, tak jak to jen jde za tím, co ti příroda poskytla. Bouří znovu hledáš místo, kde jsi naposled viděla Střelce. Technika dokáže pomoci, pamatuje si místo, napovídá. To hlavní dělají Oči, ten kdo výzbroj před válkou konstruoval, vycházel automaticky z toho, že jedno bez druhého mít nebudeš. Hledáček Bouře je adaptabilní, dokáže zvětšovat, zmenšovat, disponuje náměrem i nočním viděním, ale o zbytek se musí postarat Oči. Ty spolu se senzory, zkouší propátrávat okolí. Jestli na to stačila tvá myšlenka nebo je za tím Kuře, můžeš jen hádat. Srdce už máš klidné, není to tím, že by ses uklidnila, ale tréninkem, nutíš ho zpomalit i když adrenalin velí něco jiného. Už slyšíš jeho tlukot jen slabě, sama máš pocit, že jsi už do země udělala, důlek jak se snažíš být co nejmenší. Jenže nikde nic, tak jako před tím Stín i Střelec se nyní ztratil jako pára nad hrncem. Možná už po tvé střelbě na cíl a ty se tu krčíš zbytečně. Možná jsi ho dostala, nebo alespoň zranila. Kdybys ho dostala, nejspíš by Oči našli alespoň nějakou stopu po přítomnosti jeho těla. Jenže nic. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Ležím a vyčkávám. Jsem připravená okamžitě opětovat palbu a smýknout sebou na stranu kdybych musela, ale nic z toho není potřeba. Dostala jsem ho? Utekl? Někde na mě číhá? Všechno tohle se mi honí hlavou a tentokrát mi Míca v ničem z toho nepomáhá. Teď je to celé na mě. Ještě nějakou dobu nehybně ležím než se začnu pomalu plazit směrem, kde jsem nepřítele viděla naposledy. Není to nijak daleko, ale tím šnečím tempem mi to bude trvat pěkně dlouho. Posunout Bouři. Jedna ruka, koleno, druhá ruka a druhé koleno. A tak stále dokola. Sunu se trochu dokola abych nešla v přímé linii. Stále čekám, že se něco pokazí. V duchu se snažím nemyslet na to jak se mi projektil noří do těla a odhodlaně pokračuji dál. Vždy po několika metrech se zastavím, znehybním a prohledávám okolí. Používám nejenom to co mi poskytuje prastará technika, ale to co mám vrozené. Uši, čich a intuici. Opatrně, pomalu, stále kupředu. Snad něco odhalím. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Gabovo tělo na mě dopadne a uvězní mě pod sebou. Takhle si to ale asi nepředstavoval. Ani by nemohl, vždyť mu chybí hlava. Zachvěju se odporem, ale nesnažím se ho ze sebe shodit, na to jsem příliš otřesená. Prostě se tam jen krčím a doufám, že to zmizí. Že se rozplynu, omdlím, nebo možná umřu. Jsem doktor a jsem zvyklá na krev, ale tohle je něco jiného. Je to syrové a brutální. Přála jsem mu to. Vždyť jsem ho sama chtěla vykastrovat. Teď je mi ale na zvracení. Jako z dálky slyším kapitánův hlas. Zároveň také cítím úlevu. Čekala jsem druhý výstřel, ale nic se nestalo. Rob je živý. Alespoň zatím. "Nic mi není." Zahuhlám tlumeně ale hlavu nezvednu. Není to tak docela pravda, protože jsem emocionálně dost otřesená. Na to se ale Kapitán pravděpodobně stejně neptal. |
| |
| Prsa v prachu
Jsou okamžiky, kdy jsi opravdu ráda, že ti příroda příliš nenadělila. Někdy je přebujela výstavka skutečně na obtíž. Například, když se snažíš vmáčknout do nějaké díry nebo se plazit po zemi jako právě nyní. Sama si moc dobře uvědomuješ, že pokud tam někde je, je to jako bys měla na zádech namalovaný terč. Sama se snažíš nemyslet na to jak ti projektil z přesné pušky, dělá díru do těla. Snažíš se vzdorovat instinktům, které ti radí tak moc neriskovat. Jsi na cestě, tam kde ti Míca ochotně servíruje výstrahu před nebezpečím, když sis málem nadělala do kalhot. Ten výstřel ti projel hlavou i s ozvěnou. Co víc viděla jsi ho, když Míca spustila výstrahu před střelbou v okolí. Teprve se zpožděním ti došlo, že byl výstřel příliš tichý a vzdálený a slyšíš ho spíše díky propojení s Mícou. Navíc i směr výstrahy, nějak neodpovídá. Výstřel vyšel z dědiny. Přišpendlená na místě, čekáš jestli se neozve další, mnohem bližší a smrtelnější. Ale zatím stále nic, jako bys opět skutečně osaměla, ztracený v prachu.
Odklízení sraček
Tak si ten výstřik Gab určitě nepředstavoval, když lezl na postel. Křičíš, čekáš na výstřel a doufáš, že omdlíš, ale nepřichází ani jedno. Místo toho přichází otázka, která zastavila křik a v zápětí způsobila, že z tebe Gab slezl. Nebo spíše z tebe bylo shozeno to, co z něj zbylo a nad tebou se opět sklání Rob. Jeho výraz se příliš nezměnil od okamžiku, kdy jsi zkoušela zapůsobit na jeho city, aby tě bránil před tím, co z tebe právě sundal. Jediné co se změnilo, jsou krůpěje potu na jeho čele a ruce, které drží tak, aby na ně bylo vidět. Kapitán se ani nepohnul, tak jak nakročil do místnosti, tak zůstává. Jediné co se pohnulo je hlava a ruka s pistolí.
„A tenhle… ublížil ti?“
Ani hlas se mu nechvěje, spíš jako by o sebe někdo otíral dva náhrobní kameny. Je jasné, nač se ptal. Je jasné, proč se ptal. Ten dovětek po krátké pauze, je nejspíš úlitba otřesení, ve kterém se podle něj pravděpodobně nacházíš. Rob se nepohnul, jeho výraz se skoro nezměnil, jen v očích jsi zahlédla strach, prosbu? Bylo to příliš krátké, než jednoduše zavřel oči. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Gabovo tělo zmizí a já pocítím úlevu. Jeho tělo mě dusilo, ale nebylo to jeho vahou. Konečně se odvážím narovnat a otevřít oči. Myslela jsem, že Kapitán Roba bez váhání zabije, ale on tady stojí a v očích má něco, co jsem u něj ještě nikdy neviděla. Strach. Stačilo by jedno moje slovo a skončil by jako jeho šéf. Na kratičký okamžik ve mě vzplane touha mu to vrátit. Ponížili mě, ublížili mi, jistě by si to zasloužil. Ale někde v hloubi duše vím, že by mě to sžíralo. "Ne. Nech ho." Odpovím úsečně a zvednu se z postele. Rob mi nechtěl ublížit. Svým divným a zvráceným způsobem mě má rád, nebýt Gaba, pravděpodobně by se k tomuhle nikdy nenechal strhnout. Nedokážu ho jednoduše odsoudit. Nepochybuji, že Kapitánovi neunikly bílé cákance, které zdobí moje stehna. Vlastně se to ani nesnažím skrývat. Stejně tak se to ale ani nesnažím vysvětlit. Rychle se obléknu a zvednu ze země skalpel. Hodím ho do brašny, kterou si, i s batohem, hodím přes rameno. V brašně jsou lékařské potřeby, v batohu oblečení a nějaké základní vybavení. Vlastně jsem už měla zabaleno, akorát mě od odchodu zdržela nečekaná "návštěva". "Můžeme jít." Oznámím svému šéfovi, ale to už ho míjím a mizím ze dveří pryč. Na Roba už se ani nepodívám. |
| |
| soukromá zpráva od Vivi pro Zatraceně! A ještě jednou zatraceně, zakleji v duchu, protože nahlas nemohu i když bych ráda. Chvíli mám pocit, že už je po mně a jenom pomalu přicházím k názoru, že ne. Ještě štěstí, že se nemusím otáčet hlavou a všechno to vidím krásně před sebou, takže mi dojde odkud výstřel přišel a v myšlenkách prokleji Kuře, že to nenastavil tak aby se takové věci neděly. Já se potřebuji soustředit na aktuální hrozbu, kterou mám tady. Sice bych ráda věděla proč se střílelo a jak na tom kluci jsou, ale nemám možnost se ptát. Nechci se prozradit a věřím, že pokud by se stal nějaký velký průser tak mi to oznámí. Navíc to byl jenom jeden osamělý výstřel a podle zvuku menší ráže. Kdyby šlo opravdu do tuhého Míca rozezvučí své palubní zbraně a to je mnohem větší rachot. Všechny představy o tom jak je Vlk zraněný a Míca poškozená vytěsním až na okraj a znovu se začnu pomalu plížit za svým cílem. Potřebuji se nejdříve zbavit jednoho problému než přikročím k druhému. |
| |
| Plížení v tichu
Nejraději bys Kuře seřvala, ale mlčíš. Dochází ti, že výstřel nejen přichází od dědiny, ale slyšíš ho hlavně skrz propojení s Mícou. Bez něj bys výstřel nejspíš zaregistrovala jen okrajově a slabě. Zapomnělo Kuře, nebo Míca jen automaticky spustila výstrahu před střelbou ve svém bezprostředním okolí? Stalo se někomu něco, zaútočili na vás z druhé strany, zatímco ty se tu honíš se Střelcem? Otázky pálí na jazyku stejně jako před tím nadávka, ale mlčíš. Zbývá doufat, že další mlčení Mícy i Kuřete, je signál toho, že se nic vážného neděje. Musíš se soustředit dál na svůj cíl. Pokračuješ snad jen trochu rychlejším tempem, než před tím. Za chvíli musíš změnit způsob pohybu, jelikož se šplháš přes kameny. Pokud tu někde je a čeká, stačí mu jedna dobrá střela. Přesto tvé instinkty, které ti už dvakrát zachránili život v poslední hodině, mlčí. Dostala ses až nahoru, snadno poznáváš hnízda, na rychlo připravená místa s dobrým výhledem a zároveň krytá před střelbou z druhé strany. Vidíš místo, kde jsi palbu skutečně opětovala, ale nevidíš žádné stopy po tom, že bys ho zranila. Přesto máš pocit, že právě v té chvíli stanoviště opustil. Tvé instinkty nelhali, opravdu už se tu nějakou dobu honíš sama se sebou.
Odpuštění?
Zabil by Kapitán, viděla jsi, že neváhal. Stačil tvůj křik a scéna, kterou viděl, a jeho střela byla nemilosrdná. Nebo vlastně ne, svým způsobem milosrdná byla, Gab netrpěl, ne tak jak si zasloužil. A co Rob? Zabil by ho kapitán, kdybys řekla? Nejspíš ano, ale otázka zní jinak, chceš to? Dokázala by sis to sama před sebou ospravedlnit? Zabila bys ty nebo kapitán? Ten kdo vydal příkaz či ruka co ho vykonala? Rozhodla ses, cítíš váhy ve své hlavě ve svém srdci. Ale nakonec ses rozhodla. Kapitán jen přikývl, nespustil zbraň, dokud ses neoblékla, dokud jsi nesebrala zbytečný střípek naděje a nedobalila poslední věci.
Rob se ani nehnul, stojí tam přesně, tak jak se zastavil, když očekával svou vlastní popravu. Jen otevřel oči, hledí do stěny. Když ses dotkla střípku naděje, promluvil, tiše.
„Děkuji Lízo.“
Kapitán jen lehce uhnul ze dveří, když kolem něj procházíš. Jde až za tebou, kryl tě. Promluvil až, když jste skoro u Míci.
„Znásilnili tě?“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Velkej a blbec...to byl přesně Rob. Alespoň si uvědomoval, že nebýt mě, byl by už mrtvý. Třeba teď, když nebude Gab, udělá se svým životem něco užitečného. To už ale není moje starost. Pro mě přestal existovat, stejně jako zbytek tohohle zpropadeného hnízda. Je mi jedno, co bude s ním, nebo s nemocným Mikem. Ať jdou všichni k čertu! "Jo." Není mi dvakrát do řeči. Tím spíš, když bych o tom měla mluvit s Kapitánem. Sice tomu muži důvěřuji, nic to ale nemění na tom, že ho vlastně vůbec neznám. "Díky, že si...žes tam přišel. Jsem v pohodě, ale chci odsud vypadnout." Dám tím jasně najevo, že se o věci nehodlám dál bavit. |
| |
| Obnovená komunikace Místo ještě jednou pečlivě prozkoumám. Sice tu není, ale mohl tu po něm zůstat nějaký nepěkný dáreček. Nemusí tu být nutně nastražený granát nebo mina, ale i taková hloupá tlučka dokáže znepříjemnit den když se dobře udělá. Mezitím se spojím s Mícou. "Čisto," ohlásím jak jsem na tom já, ale hned pokračuji a začnu vyzvídat. "Jak jste na tom vy? Slyšela jsem výstřel." Pokud tu nic nenajdu tak se tu zřejmě zašiji do doby než bude potřeba odejít. Pokud se snad bude chtít vrátit nachytám ho tu. Třeba nebude čekat, že jsem obsadila jeho pozici. Znovu pevně usadím bouři a připravím se na čekání. |
| |
| Opouštění
Bez škodlivého vlivu Gaba, možná půjde a udělá nějakou dívku šťastnou, s Bobem by možná zvládl i dvě naráz. Jedno musíš Gabovi nechat, pokud jsi měla pochyby o svém odchodu, díky němu ses od tohoto místa dokonale odstřihla. Odcházíš od boudy, co ti byla domovem a míříš ke stroji, který se ti domovem má stát. Teď už vidíš to, o čem mluvili. Míca přestala příst, odpojila se od sítě a místo toho nyní stojí tváří k bráně. Pár kroků máš pocit, že to kapitán pochopil, ale s dalším krokem tě vyvedl z omylu. Možná pochopil, ale rozhodl se přece jen se zeptat a jeho otázka je jednoduchá, ale odpověď na ní rozhodně jednoduchá není.
„Proč? Já bych nezaváhal.“
Míca vás už vítá s otevřenými dveřmi. Prostor, který budeš většinu času sdílet s Viv. Kapitán se pro tentokrát usadil ve střelecké pozici.
„Ulož si věci a vyzbroj se. Máme tu nějakou škodnou.“
Spojení
Prohledáváš místečko, ze kterého tě před chvíli někdo zkoušel odstřelit. Mohl tu nachystat nějaké nemilé překvapení, pokud počítal s tím, že by ses sem mohla dostat anebo mohl na rychlo improvizovat. Ale nic jsi nenašla, buď neměl čas, nebo ho to prostě nenapadlo. Rozhodla ses obsadit jeho hnízdo. Jediná jeho nevýhoda je, že jeho pozice jsou obrácené k dědině.
„Všichni na palubě Viv, střílel jsem já, na rozloučenou. Za mě jsme tu skončili, nic jim nedlužíme. Někdo proti?“
Netušíš, co se stalo, ale zjevně to změnilo Kapitánovi plány. Byl odhodlán se tu zakopat, proto přece rozmisťoval senzory. Teď chce odjed. Formálně vzato má pravdu, odpojením od sítě, opravy skončili a váš kontrakt zněl na ochranu po dobu oprav. Nic víc, nic míň. A přitom jsi si jistá, že Kapitánovo tušení je správné. Tvé vlastní instinkty ti jasně říkají, že Stín a Střelec tu nejsou náhodou. Něco se chystá. Jako by ti to chtěli potvrdit, uvědomíš si pohyb. Periferně, poblíž tvého vlastního hnízda. Oči bleskově přepnuli několik možností, než ti nabídli pohled na postavu, která se přesunuje mezi dvěma místy relativního bezpečí. Střelec možná vyklidil pole, ale Stín tu stále je. Jestli jde o jednoho a toho samého těžko říct. |
| |
| Cíl na mušce Nevadí mi, že již odjíždíme. Vlastně jsem tomu ráda. Hlavně kvůli tomu jak se to začíná vyvíjet. Skoro mi přijde jako kdyby se kolem nás pomalu utahovala smyčka. Bude lepší jí prorazit a zmizet v prachu dřív než se kompletně stáhne. Jak je vidět stále tu někdo kolem brousí. Pohnu puškou a zaměřím se na ten pohybující stín. Prst prostrčím lučíkem a jemně obemknu spoušť. Mám ho na mušce, ale nestřílím. Kuře musí vidět to co já, takže se neunavuji vysvětlováním kdo nebo co to je. Jenom ho sleduji. Zatím. "Pokyny?" vydechnu. Kdybych tu byla sama nebo byla trochu jiná situace neváhala bych a vystřelila, ale právě teď jsme na odchodu a víc rozruchu by mohlo být spíš ke škodě nebo užitku, takže čekám na rozhodnutí Vlka, zda mám střílet nebo se raději potichu stáhnout a nechat to být. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Doufala jsem, že to Kapitán nechá být, že se v tom nebude dál šťourat, ale to bych asi chtěla moc. Možná se mě jen snaží pochopit. Prohlédnu si ho z profilu, zadumaná. Chvíli mi trvá, než odpovím. "Já vím, že ne. Ale on si to nezasloužil. Uťal jsi hadovi hlavu a tělo padlo. Bez Gaba nejsou nebezpeční a já já nejsem z těch, co by chovali zášť." Vklouznu do vozu a z vaku vylovím pistoli. Umím ji použít, asi jako každý druhý, ale byla bych raději, kdybych to nepotřebovala. |
| |
| Odjezd
Na jednu stranu to není příjemné, na druhou je pochopitelné, že se kapitán zeptal. Je dobré znát své lidi, vědět co od nich můžeš čekat. Kdo kvůli vlastní mstě ohrozí ostatní a kdo naopak dokáže odpustit.
„Měl štěstí, že neznásilnil mě…“
Byl to vtip? Opravdu Vlk řekl vtip? Než je čas se nad tím zamyslet, je tu Míca a kapitán dává rozkazy nebo je to přání. Kapitán zůstává v prostoru pro posádku a tak vidí, jak si jeho nová postila vyložila jeho slova a tak se je rozhodl specifikovat.
„Ve skříňce máš balistický komplet, ve stojanu je Kvér, to co vypadá jako puška. Tomu co leží pod helmou, říkáme Oči. Nezapomeň na vysílačku, je naladěná na společný kanál, jinak bychom se ani neslyšeli.“
***
Prvně Stín, který se dostal až na dostřel k bráně a pohrával si i s vašimi senzory. Pak Střelec, který Viv málem dostal a zcela jistě věděl přesně, kde rozbila své hnízdo a nejspíš ji tam pozoroval už přes den. Co hůž, aniž by si ho Viv všimla. A teď další Stín, plížící se kolem pozice. Navíc je tu tohle hnízdo, to nevypadá na osamělého zlodějíčka, proč takové přípravy. Tohle je spíše obhlídka, příprava terénu před útokem na kořist. Otázka je, kdo je kořistí, zda vy nebo dědina. Kapitán, Kuře a nakonec i Lola, když si nasadí oči, mohou vidět to co Viv. Vidí i zaměřovač, sledující cíl, občas dráhu střely něco protne, ale jinak je stále na mušce.
„Sleduj ho… Lolo, dokážeš sebrat Senzory? Kuře tě navede, budeme tě jistit, pokud něco zkusí, zaútočíme, jinak jsem za vypadnout z téhle díry, ať je klidně vezme čert.“
Míca se dala do pohybu, to jste zaznamenali všichni. Líně, zvolna se protáhla branou dědiny, kterou nikdo nehlídá. Pokud je někdo na věži, tak nejspíš spí, ale spíš ti co měli službu, měli na práci něco zajímavějšího. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Tohle nebylo moc vtipné. Nezasměju se, jen si Kapitána změřím dlouhým pohledem. Nakonec jeho poznámku přejdu mlčením. Trochu nejistě se ustrojím a dovybavím. Po krátkém zaváhání si nasadím oči a překvapeně zamrkám. "Uhmm...asi můžu. Co to je?" Nezním moc jistě, ani sama sobě, tak jak asi musím znít Kapitánovi. Sotva jsem se dostala do bezpečí obrněného vozu a hned bych ho měla opouštět. Moc velkou radost nemám. Vlastně ani nerozumím situaci, v jaké se nacházíme. Nechci ale před svými novými parťáky působit, jako srab. |
| |
| Balení na cesty
A byl to vůbec vtip? Nebo jen Vlk sdělil, jak by se zachoval on. Ale to už je minulost, stejně jako tato dědina. Nijak neskrýval svou tvář, ani když dával do placu, že za něj jste tu skončili a nic jim nedlužíte. S Očima na očích i Lola vidí Stín, slídící kolem dědiny. Je zřejmé, že se něco semele. Mohli byste zůstat a bojovat, chránit civilisty. Kapitán teď zcela jasně volí výklad kontraktu, který vás z této povinnosti vyvazuje. Je také jasné, od koho čekal, případné námitky. Zbytek posádky s dědinou nemá nic společného.
Balistický komplet není žádné peříčko, ale na rozdíl od běžného oblečení poskytuje pocit bezpečí a možná to je i pravda. Když člověk poprvé otevře oči v Očích, má co dělat aby pobral změnu, která se před ním odehraje. Kuře ochotně zvýraznilo pozice senzorů, které Viv tak pečlivě rozmístila po okolí. Dokonce je vidět, že navrhlo přibližné trasy jak se k nim dostat. Stejně tak je vidět pozice Stínu, který sleduje Viv.
„Máme v okolí rozmístěné senzory, pomáhají nám lépe hlídat okolí. Než odjedeme, potřebujeme je sesbírat. Viv našla nepřátelského zvěda, má ho na mušce a je na dobré pozici. Kuře musí zůstat tady. Proto potřebuju, abys šla ven a sesbírala je a donesla zpátky, Lolo.“
Vív dál sleduje Stín 2, který zdá se stále netuší, že je v hledáčku. Kryje se to ano, ale spíše před pozicemi u dědiny, zatímco Viv mu míří na levý bok. Blíží se k dědině a znovu ten dojem, že minimálně tuší kde jsou senzory a snad nějak dokáže odhadnout i jejich ciklus, když se pohybuje. Míří k dědině. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro "Dobře." Proti opuštění dědiny nemám jedinou námitku. V tuhle chvíli už necítím k tomuhle místu žádné pouto. Gabovi se podařilo mi odchod dost usnadnit, alespoň za to mu můžu být vděčná. Vyklouznu ven z vozu. Pořád sice nevím, jak takový senzor vypadá, ale díky Kuřeti alespoň vím, kudy jít. Přikrčená u země vyrazím. Nelíbí se mi, že tady někdo obchází, ale věřím, že moji parťáci mají situaci pod kontrolou a pokud tvrdí, že ho má Vivi na mušce, tak tomu tak skutečně je, a mě nic nehrozí. |
| |
| Hlídání "Klid holka. Není to nic těžkého a toho sráče mám před hlavní. Dáváme na tebe pozor," snažím uklidnit nováčka, když vidím jak se ostýchavě snaží dostat k první tyči. Jako lékařka je schopná, ale s tímhle se má ještě hodně co učit. Však na tom zapracujeme jen až se odsud dostaneme. K prvnímu senzoru má cestu volnou. Já se stále soustředím na svůj úkol a to sledovat svůj cíl. Pomalinku pohybuji Bouří jak se nepřítel pohybuje, elektronika ve zbrani automaticky koriguje každý záškub a pohnutí a tak ho mám stále jako na dlani. Nezapomínám ale ani sledovat okolí kolem sebe kdybych jich bylo víc než jeden. |
| |
| Obě holky venku
Když Lola opustí Mícu, už jste za branou. Najít první senzor je opravdu snadné. Je kousek od cesty a s naváděním od Míci, to jde jak nic. Kuře velmi prostě vysvětlil jak Fousek vypnout. Dál, už ale Lolu čeká delší cesta, první na pravé straně cesty, až k mlýnu a pak ještě další na levo od cesty. Kuře mlčí, za něj mluví Oči a data proudící od Míci. Kapitán také mlčí, ale pokud zůstal na pozici, tak Viv není jediná, kdo na toho Sráče míří. Teď když už Mícu neblokuje palisáda, geometrie střeli je zelená. Těžko říct, čím Vlk nabil a jak velkou spoušť by případný zásah udělal. Jediný hlas, co se ve vysílačce ozval je Viv a její uklidnění nebo spíše zakřiknutí. Během chvíle, zhruba na polovině Loliny cesty k druhému senzoru se Sráč zarazil. Strnul jako zvíře, které vycítilo lovce, ale na rozdíl od vysoké, nedělá mrtvého ani dlouze nepřemýšlí. Během okamžiku zmizel, nejspíš sebou pleskl o zem stejně jako před tím Viv a našel se vhodný úkryt. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Zatím, co odpojuji první senzor, přemýšlím, jestli na mě byla nejistota skutečně tak znatelná. Asi musela být, vzhledem k tomu, že se mě Vivi pokusila uklidnit přes vysílačku. Ani mi nepotřebovala vidět do tváře. Vyrazím k dalšímu vyznačenému senzoru. Snažím se pohybovat tiše a nenápadně, ale tohle je poprvé, co něco podobného dělám a pravděpodobně je to na mě znát. Ale Kapitán by mě neposlal, kdyby si nemyslel, že to zvládnu. Mám výhodu v tom, že znám terén kolem osady. I tak si ale připadám jako vyděšená malá holka. Vystraší mě každé šustnutí v trávě. |
| |
| Hlídání 2 "Schoval se," zašeptám. "Nemám jistý výhled." Lola si zatím vede dobře, ale to nejnebezpečnější jí teprve čeká. Já také dělám svou práci a to je, že jí hlídám. Pořád mám zaměřenou pozici nepřítele, kde se ukryl a čekám zda se pohne. Jsem uvolněná, žádná křeč. Dýchám pomalu a pravidelně. Prst na spoušti se mi nechvěje. Většinu práce nechávám Míce a Očím. Mohu se tak soustředit pouze na to abych byla plně připravená zmáčknout kohoutek a vypálit smrtící projektil z hlavně. |
| |
| Na čekané, na houbách
Lola se pohybuje opatrně, nejistě. Není to poprvé kdy je sama venku, ale poprvé co ví, že někde kolem ní je Stín. Navíc tu jsou Oči, díky nim noc není temná, ale také dokážou být hodně matoucí. Zvláště, pro ty co nejsou zvyklí na množství dat, která přenášejí. Spolu s Očima tu jsou i Uši, i když ty zdaleka nejsou tak sofistikované, pouze dobrá vysílačka. Právě ty přináší informaci, kterou sice ukazují i Oči, ale mohla by zaniknout. Stín zmizel.
„Hlídej ho, můžeme ho pokropit, ale nechce se mi pouštět do boje, pokud nejsme cílem. Raději budu mít na palubě vás, senzory a zmizíme.“
Stín zmizel, tak jak ten první, možná je to stále on. I nyní jako by se dokázal vyhnout vaším senzorům i Vivině pohledu. Dostal se ze svého úkrytu, aniž by se vystavil přímé ráně. Termokamera jej ještě chvíli dokáže udržet, ale brzy se jí ztratil za jinou překážkou.
Lola se zatím bez problémů dostala k řece a mlýnu. Její úspěch zároveň omezuje vaše schopnosti na levé straně cesty. Mezi ní a Mícou jsou tak schopnosti detekce značně omezené. Další senzory sou na opačné straně dědiny. Nabízí se postupovat stejně jako Viv při jejich instalaci, tedy přes palisádu a přes dědinu nebo se vracet k Míce, která stále zůstává před dědinou.
„Zatím je všude klid. Možná čeká na posily a jen sleduje cvrkot. Nebo se nechtějí pouštět do boje s námi.“
To byl kapitán, Kuře si zjevně vystačí s Mícou a potřeba s vámi mluvit je ještě nižší než obvykle. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Jsem trochu zmatená z množství dat, která ke mě proudí. Snažím se tím příliš nerozptylovat a soustředím se jen na to, co je pro mě důležité. Sice jsem zachytila informaci, že vetřelec zmizel Vivi z dohledu, ale příliš se tím nezabývám. Trochu zrychlím pohyb. Dostala jsem se k řece a brzy mám další senzor na dohled. Chci tohle mít co nejdřív za sebou, a tak se rozhodnu k dalšímu senzoru vydat nejkratší cestou, přes vesnici. V tuhle hodinu budou všichni zalezlí a i kdyby mě snad někdo viděl, je mi to jedno. Pobrat senzory, a vypadnout. Nechci v téhle díře strávit už ani minutu navíc. |
| |
| Zpět v dědině
Jsou chvíle, kdy je lepší nevědět co se děje. Neslyšet a také nevidět, že tvé krytí ztratilo cíl. Naštěstí soustředění pomáhá, vytěsňuje a vlastně se i spoléhá na to, že ostatní dělají svou práci dobře. Další senzor je pryč a s ním i část dat. Pole pro stín se rozšířilo. Oči nabízí varianty dalšího přesunu a nejkratší jde přes dědinu. Palisáda sice vypadá z přední strany dobře, ale tak jak farmáři získávali půdu a rozšiřovali se, nemohla být příliš těsná. Na mnoha místech mizí úplně a opravdovému obléhání by v tomto stavu vzdorovat nedokázala. Šipka tě vede přímo skrz mezery, kterou vyplňuje jen chatrná překážka, kterou není problém přelézt i když s novým vybavením na sobě je tvůj pohyb stále poněkud jiný.
Snažíš se příliš nezdržovat na těch známých a najednou cizích místech. Držíš se mimo náves, ostatně tě tudy vede i šipka. Skrz optiku a světlo, které dědině poskytuje generátor v mlýnu, vidíš Mika, spolu s jeho otcem se vrací k jejich domu, vypadá spokojeně. Zdá se, že v dědině je klid. Rob ať už udělal cokoliv, rozhodně neběžel za starostou mu povědět, že je Gab mrtvý, to by tu byl jiný šrumec. Projít mezi domy, mezi políčky a sebrat další senzor a zamířit k Míce, po cestě sebrat zbytek.
Hledání ducha
Ztratil se, nikde není, tak jako před tím Stín, tak jako Střelec, i Duch zmizel. Možná je to pořád jedna a ta samá osoba, chtěla bys tomu věřit. Protože jestli není, tak tu jsou tři zatraceně dobří zvědi. Snažíš se předpokládat, kudy mohl jit, najít cesty, hledat tepelnou stopu. Nic nenacházíš. Kontroluješ alespoň prostor mezi sebou a Mícou, Lola je v dědině a pro tu v tuto chvíli víc udělat nemůžeš. Znovu tě neupozornila technika ale instinkt, pocit, obrátila ses na opačnou stranu k obzoru, k Cestě. Tam jsi zahlédla světla, ne velká ale vícero a pohybujících se. Někdo se k dědině blíží a není sám.
„Tak už víme, na koho čekal…“
Kapitán jen potvrzuje, že skutečně vidí vše co vidíš ty. |
| |
| Světla v dálce "Kavalerie dorazila," konstatuji a můj hlas by zněl otráveně kdyby toho byl vůbec schopný. "Jak jsme na tom? Kolik času ještě potřebujeme? Mám zatím vyčkat na místě?" vychrlím ze sebe otázky. Ovšem ta, která mě pálí nejvíc, tak na tu se nezeptám. Zajímá mě zda jdou po nás nebo po místních a co to pro nás znamená. Pokud jsme kořistí my, bylo by vhodné se zdejchnout okamžitě a mít tak co největší náskok. Pokud vesnice, tak se nás to nijak netýká a prostě zmizíme a necháme je svému osudu. Lépe pro nás, protože nájezdníci, kteří rabují, jsou nájezdníci, kteří nepronásledují. Ovšem tohle si musí vyřešit Kapitán sám. Já prostě jenom poslouchám rozkazy, takže stále ležím na místě a snažím se odhalit nepřátelského zvěda, který se tu někde pohybuje. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Protáhnout se přes palisádu není zas až takový problém. Pomalu si zvykám na tíhu nové výstroje. Na začátku jsem jí vnímala skutečně jen jako zátěž, ale postupně mi dochází, že by mi skutečně mohla i zachránit krk. Obzvlášť, když nyní už nedokážu vytěsnit blížící se problém. Proběhnu přes vesnici a celkem rychle se dostanu k dalšímu senzoru. Měla bych pokračovat dál, ale já nemůžu. Zastavím se a zahledím se směrem, odkud se k osadě blíží nepřítel. Ať už je to kdokoliv, nemám z toho dobrý pocit. Snažím se odostit od dědiny, přesvědčit sama sebe, že mi na tom nezáleží, ale není to tak jednoduché. Většina lidí, kteří zde žijí, mi nikdy nic neudělala. Pomáhala jsem jim, léčila je a ošetřovala...těžko nyní můžu být slepá k tomu, že jim hrozí nebezpečí. "Měli bychom vyvolat poplach." Pevně v ruce sevřu zbraň. Byla bych raději, kdyby se mnou Kapitán souhlasil, ale jsem připravená udělat to sama, pokud to bude nutné. Rozhodně nehodlám nečinně přihlížet. |
| |
| Pouta a okovy
Zbývají dva senzory. Jednoduchá práce, když víš kde je hledat. Stačí prostě jít, vzít je a zmizet. Ničeho si nevšímat. Myslela sis, že všechna pouta jsou přetrhána, že se o to Gab postaral. Dokud bylo nebezpečí vzdálené, fungovalo to. Jenže když se stalo aktuálním, když nepřítel vyvstal na obzoru, pouta jako by se vrátila. Slyšíš Viv, její hlas, otázky, která míří hlavně na tebe, tedy až na tu poslední, ta zjevně míří na kapitána. Vidíš to, co zachytila, stejně jako Míca a zbytek vaší malé posádky. Odpověděla jsi, i když to je spíše myšlenka přetavená do slov a nejspíš to není to, co chtěla slyšet. Další je na kapitánovi, ale co když bude proti, co pak? Možná váhá, možná je jen zvědavý.
„Chceš je varovat nebo za ně bojovat?“
Byl by ochoten změnit názor, nebo platí, že s touhle dírou už skončil? |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Na sucho polknu. Sama jsem si myslela, že jsem všechna pouta zpřetrhala, ale to jsem si jen lhala do kapsy. Možná, že Kapitán to tušil, ale já na to nebyla připravená. Stačilo tak málo a znovu stojím na hraně. "Varovat." Rozhodnu se, a myslím, že tahle možnost je i pro mé nové druhy přijatelnější. Nechtěla bych, aby sami nasazovali životy za obyvatele dědiny. Ale varovat bychom je měli. Většina z nich mi nikdy nic zlého neudělala a pokud je někdo neupozorní na blížící se nebezpečí, mohla by tohle také být jejich poslední noc. Přinutím se k pohybu a rozeběhnu se k dalšímu senzoru. Teď už se nesnažím skrývat, chci to jen mít rychle za sebou. |
| |
| Dlouhý sprint dědinou
„Dobře… dokonči úkol. Viv zůstaň na hlídce. Až se bude Lola vracet, stáhni se. Až budeme z dosahu, vypálíme na dědinu. To by je mohlo probudit. Pokud je budeme varovat přímo, tak se do toho zapleteme.“
Kapitána tvé váhání nepřekvapilo, spíš si oddechl, když ses rozhodla, že pro klid duše ti stačí varování. Možná tě trochu odhadl, nakonec darovala jsi život někomu, kdo tě znásilnil. Nejspíš ti nikdo z dědiny neprovedl nic horšího a ten koho bys možná dokázala zabít, leží v tvé boudě s ksichtem po všech stěnách.
Vyrazila jsi skrz dědinu, která se už více méně uložila ke spánku. I náves už pohasla, jen v oknech domů se ještě tu a tam svítí díky vašemu generátoru. Míca tě spolehlivě vede od senzoru k senzoru. Poslední je na dohled, stačí ho vypnout, sebrat a nalodit se.
Poslední hlídka
Tvůj post je hned o něco složitější. Za prvé je tu Duch, který se ti ztratil a kterého nemůžeš najít. Za druhé otázka, zda Stín, Střelec a Duch jsou jednou osobou. Pokud ne, máš tu až tři nepřátele, kteří na tebe mohou někde číhat a chystat se k útoku. Nejistota co na klidu nepřidá. Naopak jistota přichází s bodem tři. Blíží se, rozhodně alespoň pět vozidel, těžko říct jakého typu a velikosti. Zatím jsou daleko, a pokud chtějí dědinu a vy se nebudete angažovat v její obraně. Nemusí ti dělat příliš starostí. Pokud chtějí vás a mají nějaké pořádné děla, můžete mít problém, ale ne na tuhle vzdálenost. Ani Kuře si netroufá střílet na kilometry a to má k ruce Mícu, která mu určitě ráda pomůže.
Nutíš se k ostražitosti, nutíš se ke klidu a k sledování co nejvíce možných směrů. Přesto opět cítíš, jak se ti ježí chloupky a tvé tělo jedná rychleji než by se tvůj rozum vůbec stihl rozhodnout. Zjevil se tu jak duch. Místo pušky se rozhodl vsadit na ostří. Možná dobrá volba. Pokud by se mu to povedlo, Míca by možná chvíli ani nevěděla, že jsi mimo hru. Dík reflexům sis zachránila kůži a černé ostří jen škráblo hlínu pod tebou. Naštěstí jsi byla dost rychlá na to, aby stihl další nápřah a tak po tobě místo toho skočil. Nejspíš hlavně proto, aby eliminoval nebezpečí, které v sobě skrývá Bouře, pokud by se ti ji podařilo namířit. Z odstřelovače ses stala během chvíle zápasníkem. Tvůj protivník je větší a těžší než ty. Jsi si skoro jistá, že je to muž i když mu větší část obličeje kryje nějaká maska. |
| |
| Boj z blízka Všechno se stane během mžiknutí oka. V jednu chvíli ležím a hledám cíle a v druhé sebou smýknu na stranu aniž bych pořádně věděla proč. Všechno se vyjasní až zpětně, když se přede mnou vztyčí tmavá postava v maskáčích a vrhne se na mě. Nejraději bych do něj napálila plnou dávku z bouře, ale k tomu nemám čas, když mi pušku srazí stranou. Nechám jí být. Neperu se s ním. Nemá to cenu. Má delší ruce a je těžší, takže ho nezvládnu přetlačit. Nezkouším ho ze sebe shodit. Soustředím se jenom na to abych měla volné ruce. TO je pro mě nejdůležitější. Pokud se budeme válet na zemi, jeho delší dosah nevyužije. Já jednu ruku vrazím mezi sebe a jeho zbraň, abych jí zablokovala. Potí nastane krátká chvíle na rozhodování. Pistole nebo dýka? Je to však jenom otázka setiny vteřiny než začnu šmátrat druhou rukou u opasku pro nůž abych mu ho zarazila mezi žebra. Všechno se to odehrává v tichosti. Je slyšet pouze náš zrychlený dech a vrzání kamenů a písku pod našimi těly, ale ani jeden z nás nekřičí, nenadává, nevzteká se. Oba dva nechceme upoutat příliš mnoho pozornosti, až na to, že já mám výhodu v tom, že z kamery na přilbě se všechno přenáší do Míci, takže to Kuře uvidí. Nemusím nic hlásit, ani na to nemám čas. Jediné co chci je vykuchat toho parchanta. |
| |
| Boj z blízka
Je zatraceně dobrý, dostat se tak blízko aniž by sis ho všimla. Možná i on v duchu skládá poklonu tvým reflexům, které tě uchránili od toho mít ten nehezky zahnutý nůž s černou čepelí v zádech. Ani on se nesoustředí na Bouři, tu více méně vyřadil z boje tím, že se ti dostal přímo na tělo. Jistě mohla by ses snažit ho střelit do nohy, což je asi jediné kam s délkou paže máš šanci namířit hlaveň, ale stejně tak bys možná postřelila sebe. Navíc jeho nohy jsou to poslední, co tě zajímá. Mnohem nebezpečnější jsou ruce a křivá čepel v nich. Ani on není nezkušený, zaměřuje se právě na tvé ruce, které mohou jako jediné znamenat nějaké hrožení a proto je potřeba je eliminovat. Nejspíš ti chtěl ruce zpacifikovat, ještě než šáhneš po zbrani, ale nestihl to. Jedna z mála výhod co ti tvé menší tělesné proporce poskytli. Stejně jako ty se snažíš svou druhou rukou blokovat jeho ozbrojenou ruku, aby ti černá čepel neprovětrala plíce nebo rovnou srdce i on se snaží o totéž. I on má jakousi masku, ale nejsi schopná říct, jestli mu skla na jeho očích poskytují nějaké lepší vidění. V každém případě se orientuje velmi dobře. Jeho dech zní divně, je upravený maskou, jako by dýchal skrz nějakou plastovou rouru. Kuře a nejspíš i ostatní vidí co se děje, sledují tvůj odraz ve sklech masky před tebou. Žádné povzbuzování nepřichází, ani zaměření zbraní na tvou pozici, což je asi dobře. Jestli kapitán vyrazil ven netušíš, pokud ano stejně ti to příliš nepomůže. Tohle přetlačování skončí nejspíš mnohem dřív. Dřív nebo později jeden z vás povolí, prosmekne se a čepel si najde cíl.
Tvá ruka mezi vašimi těly blokující nůž mířící na tvou hruď. Kdybys nebyla dost pohotová, nejspíš by stačila jen jeho váha, aby ho do tebe vrazil. Podařilo se ti, hrábnou po zbrani, ale jeho ruka tlačí tvoji k zemi, aby ses čepelí nedostala k jeho tělu. Cítíš, jak mu pomáhá jeho váha. Jak se špička nože opřela o tvůj hrudník, kousek vedle hrudní kosti. Kdyby to byla jiná situace, řekla bys, že ti jde po kozách jako každý chlap. |
| |
| Přetlačovaná Přetlačujeme se a je to kdo z koho. Ale on má na své straně mnohem víc výhod a čas je tak proti mně. V tomhle poměřování síly nezvládnu vyhrát pokud to nechám jen tak. Vím, že tohle bude bolet, ale nedá se nic dělat. Obrním se proti tomu a místo abych tlačila přímo proti jeho ruce vzhůru prudce změním směr. Udeřím mu dlaní do ruky, aby čepel sklouzla mimo mě. Zároveň zkroutím tělo co nejvíc to jde, abych se dostala na druhou stranu. Co na tom, že mi rozřízne oblečení a kůži. Hlavně když ho dostanu mimo. Nechám gravitaci udělat své a pokud to vyjde a on půjde dolů, já naopak půjdu hlavou nahoru. Nejsem si jistá jak moc je silná jeho maska, tak se snažím jít svou přilbou přímo do okulárů. Pokud je rozbiji jenom dobře. Pokud se mu sklo zabodne do očí, skvěle, ale klidně se spokojím jenom s tím když ho trochu omráčím a povede se mi osvobodit ruku s nožem. |
| |
| Přetlačovaná
Je to patová situace, ale čas hovoří pro něj. Tobě dojdou síly a on vyhraje. Tohle tvé instinkty přímo křičí, volají adrenalin a dožadují se akce. Riskuješ hodně, možná všechno. Pokud se ti nepodaří dost velká rána, nebo nenajdeš dost síly a prostoru k protočení, čepel tě neškrábne, ale naopak projede tebou jako nůž máslem. Trochu nepatřičně se ti v hlavě ozve kapitánovo přání, aby sis vzala zbroj. Cítíš, že Lolina práce bere v tom napětí za své, ale to nevadí, ne v tuhle chvíli ne s dostatkem adrenalinu v krvi.
Adrenalin přebírá vládu, je to rychlé až když jsi nahoře, cítíš, jak se ti po hrudi rozlévá mokro a teplo. Znovu můžeš jen děkovat přírodě, že nemáš větší přednosti, už takto asi ostrá špice nože zařízla nehezky do tkáně. Ale to adrenalinu nevadí, jsi nahoře a tvá helma se velmi rychle blíží jeho masce. Než však tvá přilba dopadla, jsi zase na zemi. Má zkušenosti, nepere se poprvé, využil všechno co mohl k tomu aby se pohyb nezastavil a vy se převalili znovu. Jediné pozitivum je, že černé ostří už netlačí na tvou hruď z vrchu. Ruku má bokem, instinktivně se ti ji podařilo odrazit jeho předloktí bokem od hlavy, zatímco se opřel o loket. Druhou rukou stále drží tvé zápěstí. Tentokrát už jeho váhu cítíš silněji, více méně na tobě leží. Jednu ruku má příliš daleko od těžiště a druhou drží tu tvoji. Akutní nebezpečí ti teď nehrozí, pokud tedy on nehodlá zkoušet podobné fígle jako ty, nebo se nepokusí ti ruku nějak vypáčit. |
| |
| V prachu a kamení Nepovedlo se mi to tak jak jsem chtěla, ale přesto jsem na tom lépe než před chvílí. Nožem mě přímo neohrožuje a mám jednu ruku volnou. Ne dobré, ale lepší. Okamžitě se toho snažím využít. Udeřím ho dlaní do brady abych mu zvrátila hlavu co nejvíc dozadu. Prsty mu zaryji do masky a trhnu s ní do strany abych narušila jeho balanc. Zapřu se patami do země a prudce se odstrčím abych se vysmýkla z držení jeho nohou a dostala tak svá kolena mezi něj a mě a mohla ho odstrčit pryč. |
| |
| V prachu a kamení
Cítíš mokro na své hrudi. Jeho čepel je opravdu ostrá. Určitě o ni dobře pečuje a ty můžeš jen doufat, že ji nenamáčí do nějaké sračky, aby svého protivníka dostal i škrábnutím. I takové věci dokáže vycvičený mozek zkoumat, zatímco tělo řídí mozeček. Ne v tuhle chvíli není čas, posílat informace dál a zkoumat je rozumem, reaguje tělo, nacvičené pohyby, naučené reakce. Mozek v nic nedělání si uvědomuje i to, že riskuješ. Sice tě přímo neohrožuje, ale pokud tvůj útok nevyjde, nic mu nebude stát cestě k tvému krku. Tvá paže bude příliš daleko, abys mohla účinně blokovat. Ale zatímco tvůj mozek přemýšlí, ruka už je v pohybu.
Bohužel ani on o tom nepřemýšlí. Cítíš, jak tvá ruka narazila do masky, ne však tak jak jsi chtěla. Ten hajzl buď nemá krk, nebo je želva. Instinktivně drží hlavu mezi rameny. Nabízí ti jen ráno z boku a i při té, mu ramena a svaly pomáhají ránu vydržet. Cuklo to s ním, ale těžko říct jak moc to mělo kýžený efekt. Tvá ruka pokračuje dál po určené trajektorii, chytáš masku, cítíš něco kluzkého hutného, možná i to mu pomáhá splynout s nocí. Přesto zarýváš prsty do čehokoliv, co se nechá a snažíš se trhnout a narušit jeho rovnováhu.
Bolest vyruší i primitivní mozeček, cítíš čepel, která ti projela kůží na krku, kousek nad ramenem. Jestli se mu podaří nebo podařilo trefit tepnu, nebo poškodit páteř, je to tvá poslední akce ať už to dopadne jakkoliv. Možná i bolestí tvé tělo dodalo svalům víc síly. Možná pro svou vlastní ránu obětoval víc stability než by chtěl. Cítíš, jak se jeho váha posunula na stranu, k útočící ruce. Tam kde jsou vaše ruce spojené sice stále cítíš jeho sevření, ale zmizel tlak tlačící tě k zemi.
Tentokrát jsou na řadě nohy, nehledě na neurčitý výsledek v horní části bojiště, využíváš veškerého uvolnění, kterého se ti dostalo. Podařilo se ti vytvořit prostor a vymrštit proti němu. Za cenu bolesti v krku z pohybu čepele cítíš úspěch. Tvá ruka se definitivně odlepila od země. Převalil se do boku a tvou ruku táhne sebou. Cítíš svou ruku jdoucí přes tvé tělo. |
| |
| V prachu a kamení Krvácím z několika ran, ale nemám čas si toho všímat. Pokud to přežiji bude mít Lola zatraceně hodně práce, ale nejdřív se z toho musím dostat. Zatnu zuby a bojuji jak se dá. Na zkoumání toho, kde všude mě pořezal a jak je to vážné budu mít čas až se ho zbavím. Právě teď chci toho sráče zničit. Jakmile jsme na boku, využiji toho, že jsem menší a ohebnější. vrazím jedno koleno mezi nás a vzepřu se na něm. Znovu mu chytnu ruku s nožem. Už si nemohu dovolit mnoho dalších ran, ale hlavně ho chci chytit do zámku. Popadnout jeho paži, nohu mu přehodit přes krk nebo hlavu a zapáčit mu ruku plnou silou abych mu vykloubila rameno a zlomila loketní kloub. Hodlám k tomu využít každou špetku své váhy a síly která mi ještě zbývá. |
| |
| Kdesi na cestě
Je to zvláštní, když koukáš do masky Ducha. Z nějakého důvodu, Kuře vložil do části tvého zorného pole přímí přenos od Viv. V prvním momentě to byl docela šok. Dost na tom, že máš takovou technologii poprvé na očích, teď na tebe ještě bafnul tenhle bubák. Tvá cesta je stále jasná, nejsi tak dobrý střelec, abys mohla na tuhle vzdálenost Viv jakkoliv pomoci, i kdybys na krásně měla volnou palebnou dráhu. Ty můžeš jediné co nejrychleji udělat, co máš a dostat se k Míce a dost možná nakonec také k Viv. Tedy pokud to přežije. Jak by to asi vypadalo, kdybys měla Oči tak před hodinou ty. Co by, vyděl zbytek tvého nového týmu. Pravda rozhodně jste při tom tak nerotovali.
V prachu a kamení
Ještěr, primitivní mozek dál pokračuje v boji. Jít také na bok, podvolit se tak tahu jeho ruky. Udržet vzdálenost a dostat pokrčenou nohu mezi vás. Zazámkovat… Jenže nemáš jediného ještěra ve hře, ten druhý ho má také a k tomu celkem velkou páru. Když jsi chytla jeho ruku a dostala koleno na kýžené místo, cítíš trhnutí svou útočnou rukou a nedobrovolně se dostáváš do nahoru. Využívá tvé koleno a tvou paži, ve snaze přehodit tě na druhý bok, uvolnit si útočnou ruku a tvou naopak dostat špatné pozice. Cítíš, jak se tvé tělo dostává do nechtěného pohybu, který má skončit nepříjemným nárazem o zem a nejspíš posléze také nějakým nepříjemným bodnutím. Ještěr má ale jen maličko času, něco vymyslet.
Vše se stále odehrává v tom podivném tichu, které naplňuje jen oboustranné hekání a sykání. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Jsem ráda, že mě Oči vedou tmou a ukazují mi cestu. Co bych však vidět nemusela, je Vivi a její boj. Nejraději bych jí vyrazila na pomoc, ale dobře vím, že bych jí v tomhle ohledu nebyla příliš užitečná. Já nejsem dobrý bojovník...vlastně myslím, že nejsem ani průměrný. Raději se držím svého rozkazu a sbírám jeden senzor za druhým. Rychle se snažím dostat zpátky k Míce. V zádech mám nepříjemný pocit. Možná jsem jen paranoidní, ale to ještě neznamená, že po mě nejdou. Může jich tu být víc a já nehodlám čekat, až mi někdo skočí do zad. Uleví se mi až v okamžiku, kdy se bezpečně dostanu zpátky k vozu. |
| |
| Trocha špinavé akrobacie Je mi hned jasné co chce udělat. také bych na to takhle šla kdybych mohla, ale teď jsem v té nepříjemné situaci, kdy nechci skončit zase dole pod ním. reaguji zcela intinktivně když využiji jeho počátečního impulsu, sama tomu pomohu a ještě víc se od něj odrazím. Nechci ale na bok, chci se mu překulit přes rameno a využít setrvačnosti abych se mu vytrhla z držení. Pokud to vyjde sama pustím jeho ruku abych se od něj odpoutala a mohla se co nejrychleji překulit jinam a dostat se na břicho. Dopad nebude z těch příjemných, takže pevně sevřu čelisti a připravím se na náraz který přijde. |
| |
| Cestou k Míce
Kam se to ženeš? Ta myšlenka se honí hlavou, když sleduješ zápas své partačky a Ducha. Vždyť je to posádka bojového vozu, co tam chceš dělat, když i s tím Kvérem co ti vrazili do ruky, neumíš pořádně zacházet. Poslední senzor cesta k Míce je otevřená. Už ji vidíš, stojí na přístupové cestě. Ten pocit v zádech nemizí, naopak máš pocit, že je stále silnější.
HardCore
Je ti jasné co chce udělat. Nejspíš na to má dost síly i sám, ale když mu pomůžeš, jde to ještě snadněji. Ale ty nechceš zůstat nahoře a už vůbec nechceš, aby s tebou zas flákl o zem. Teď a nebo nikdy, pokud tě udrží bude to bolet o to víc. Teď a co pak… co když se ti to povede, zůstat ležet je to poslední co chceš. Už je pozdě, už jsi ve vzduchu, dala jsi do toho všechno, co jsi mohla. Vrchol trajektorie máš za sebou a nezdá se, že by jeho sevření povolovalo. Ještěr se ale nevzdává, používá nohy, hlavně tu která tak dobře slouží jako pojítko mezi vámi. Vzpíná se, snaží se vytrhnout ze sevření jeho dlaně. Ještě před chvílí jsi měla zálusk na jeho rameno a teď je to tvé, které řve bolestí. Náraz o zem přišel o chvíli dřív, než povolil stisk. Ještěr neváhá, využívá každý kousek energie, co z pohybu získal a dokončuje odval. Rána na krku, rána na hrudi a teď ještě rameno, které sice vydrželo, ale bolí jak čert a to zcela pomíjíš samotnej dopad. Ale to hlavní se podařilo, dostala ses z toho nepříjemného fullkontaktu. Jenže co dál? On neváhá, celkem plynule se zvedá. Slyšíš jeho dech, zvláštně pozměněný maskou. |
| |
| Konec kočkování, chlapci! Trochu vyheknu, když dopadnu na kamení, ale dech si nevyrazím a to je hlavní. S bolestí jsem počítala a jsem na ní připravená. Rychle se překulím stranou, aby na mě hned nedosáhl. Nesnažím se postavit, stálo by mě to cenný čas, který chci využít jinak. Ještě při pohybu sjedu rukou k pouzdru z pistolí. Jsem na tom příliš špatně než abych vydržela další podobné kolo. Je konec schovávání. Jestli to přivolá jeho posily... budiž. Budu to riskovat raději než to, že mě to nakonec rozpáře. Budu je brát prostě postupně tak jak budou přicházet a začnu právě teď. Pažba mi vklouzne do dlaně, ukazováček se dotkne spouště. Nehodlám dlouho mířit a začnu střílet okamžitě jak to bude možné s rukou ještě těsně u těla, abych mu nedala možnost mi pistoli vykopnout. |
| |
| Tas meč!
Nůž pryč a chytnout pistoli, dostat ji z pouzdra, namířit alespoň přibližně a střílet. Jednoduchý plán. Jenže určitě nejsi jediná co má nějaký plán. Zvedá se z leže, ale těžko má v plánu se plně postavit, spíš se už nechce válet a těle přece jen lépe funguje v jiném úhlu k zemi. Zcela určitě má i on nějakou pistoli, ale hodlá ztrácet čas přezbrojováním. Tak daleko od sebe zase nejste. Jde o rychlost. Musíš vše stihnout dřív než on a pak mít ještě velkou porci štěstí. Tělo tě bolí a síly dochází, jestli přežiješ, asi tě odtud budou muset odnést, jelikož bez adrenalinu se už nejspíš nepohneš.
Už víš jistě, že se nesnaží postavit. V okamžiku kdy zbraň taháš z pouzdra, se odrazil a vrhnul se po tobě. Přezbrojením se nezdržuje. Ostatně zatím se mu s nožem daří celkem dobře a nejspíš ani on úplně netouží po pozornosti. Kdyby věděl, že máš Oči. Možná tě odpráskl už v prvním momentu. Slyšíš svůj vlastní výstřel, na rychle se přibližující projektil jeho těla. Tentokrát bys byla ráda, kdyby jedna střela zasáhla druhou. Nemít Oči asi ani nevíš, jestli jsi zasáhla nebo ne. Dík Očím to víš, nezasáhla. Mačkáš znovu spoušť, dokud je šance, že máš ještě co zasáhnout. Další mimo, možná jsi mu zavadila o oblečení, nic víc. Poslední rána, než jeho tělo dopadlo na tvé. S bolestivým heknutím, pod jeho vahou tě Oči informují o zásahu. Jen jeho váha, kterou tě přirazil k zemi je dost nepříjemná. To že jsi na břiše, z toho dělá věc ještě více nepříjemnou. Čekáš, jestli se ti ostří zabodne do stehna, přeruší šlachy, nebo začne bodat do tvého těla pod sebou. Dlouhé údery přetaženého srdce sténajícího takřka pod trojnásobnou vahou než na jakou je zvyklé. Nic nepřichází, možná jsi měla štěstí, možná se ti podařila šťastná rána.
Naživo
Slyšíš výstřely a vidíš co se děje. Sleduješ, blíží se masku smrti a poslušné údaje informující marnosti jednotlivých ran. Jestli jsi chtěla varovat dědinu, teď se to stalo. Výstřely bez jakéhokoliv tlumení se rozléhají nocí. Už je zbytečné se schovávat, jestli je někdo v tvé blízkosti, nejspíš to chápe také a klidně může také začít střílet. Běžíš k Míce. Slyšíš její vrčení, vidíš, jak se otevírá boční vstup. Nikoho nevidíš. Kuře je v kabině a kapitán je buď s ním nebo někde venku. Sotva se dotkneš podlahy, Míca se rozjela.
„Viv, jdu pro tebe.“
Kapitán nemá Oči, nebo se jeho obraz nepřenáší. Do teď mlčel, možná prostě nechtěl Viv rušit. Stihl by zasáhnout? Boj je příliš rychlý a nepředvídatelný, na to aby do něj zasahoval z dálky. K Viv se dostal, až o hodnou chvíli později než dozněl poslední výstřel. Příliš dlouhé, aby mohl čemukoliv zabránit. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Nepříjemný pocit v zádech nezmizí ani potom, co se za mnou zaklapnou dveře vozu. Srdce mi stále divoce buší, i když to může být dáno i tím, že se Míca dala do pohybu. Z vysílačky slyším Kapitánův hlas a slova, která nejsou určená mě, jako by mi šeptal do ucha. Strhnu si Oči z hlavy. Nebyla jsem to já, kdo bojoval s vetřelcem, ale skoro mám pocit, jako kdybych byla. Jenom sledovat Vivi v akci mě vyděsilo. Alespoň se teď nemusím bát, jestli budou osadníci varováni před nepřítelem. Střelba musela být slyšet na kilometry daleko. |
| |
| Naživu Střílím dokud je šance něco zasáhnout a než mě zalehne. Jeho váha mě zaboří do země a ostré kameny a klacíky se mi bolestivě zabodnou do těla. Na chvíli se mi zatmí před očima, když mi vzduch unikne z plic a než se mi podaří znovu se aspoň trochu nadechnout. Zkroutím zápěstí zarazím hlaveň pistole do těla nad sebou. Očekávám pronikavou bolest jak se nůž zabodne do mého těla a je připravená znovu vystřelit. Klidně vyprázdním celý zásobník pokud to bude nutné. Není mi líto nábojů které na to padnou. Lepší utratit víc, protože do hrobu si to nevezmu. Ten parchant však nic nedělá. Čekám a prst se mi chvěje. I když mě jeho tíha dusí pořád je to lepší než před tím kdy mi šel po krku. Nakonec se pokus z pod něj vyplazit. Vrtím se a kroutím tak dlouho, dokud si neosvobodím druhou ruku. Neplýtvám dechem na mluvení a pomalu se snažím dostat ven. |
| |
| V pohybu
Prst se chvěje, zkroucené zápěstí se jen přidává k dalším bolestem a nepohodlnostem, kterými trpíš. S tím jak čas plynu, jak tvé srdce zpomaluje, jak adrenalin vyklízí bojiště, jsi stále víc unavenější a bolest je silnější. Je mrtvý, jsi si skoro jistá. Kdyby nebyl určitě by se alespoň pohnul. Připadáš si jako rozplácnutá moucha, které se ještě škubou nožičky, svíjíš se a snažíš se dostat z pod mrtvého těla. Pomalé bolestivé a neskutečně namáhavé. Kdyby ti někdo řekl, co jsi dělala před chvíli, nevěřila bys. Když se Vlk objevil, leží vedle mrtvého Ducha a nemáš daleko k tomu ho následovat. Naštěstí se zdá, že Stín ani Střelec nejsou nikde v okolí. Cítíš ruce, které ti pomáhají zvednout, ramena která ti poskytují oporu. Bez zdržování tebe i Bouři táhne dolů z hnízda, které se ti málem stalo pohřební mohylou.
**
Míca sebou náhle zmítá o poznání víc. Bez výhledu ven, můžeš jen hádat, že jste opustili prašnou cestu a pohybujete se přímo terénem. Dlouhé vteřiny, nebo snad minuty, pak náhlé zastavení a otevření dveří. Několik dalších vteřin, než se objeví Kapitánova hlava a za ní jeho ramena a Viv. Sotva jsou uvnitř, Kuře zavírá vstup a Míca se dává znovu do pohybu, zatímco Kapitán skládá svůj náklad na lůžko.
„Doufám, že to varování bereme jako vyřízené a můžeme vypadnout.“
Kapitán vypadá více méně klidně a vyrovnaně. Nezná se, že by mu fyzická zátěž, dělala větší problém. A stejně tak nedává najevo nějaké hysterické obavy o Viv. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Úlevně vydechnu, když se dveře otevřou a dovnitř vklouzne Kapitán s Vivi. Vydechnu a teprve nyní si uvědomím, že jsem zadržovala dech. Na Kapitánovu poznámku jen krátce kývnu hlavou. Touhle dobou už musí být všichni v dědině vzhůru. Teď můžeme vypadnout bez výčitek. Rychle vyskočím na nohy a vrhnu se k lehátku, na které Kapitán položil Vivi. Tohle je konečně práce, které rozumím, kvůli tomu tady jsem. |
| |
| V Míce Dostanu s z pod něj, ale na nic víc nemám sílu. Nezvládnu se ani nahlásit Kapitánovi, ale ten to stejně všechno vidí a když mě zvedne víc mu bezvládně visím na ruce než, že bych šla po svých i když se snažím a poctivě dávám jednu nohu před druhou a jediné co mě drží při vědomí je ten hřejivý pocit, že jsem dostala toho prevíta. Já přežila aspoň tak dlouho abych si to dokázala užít. Pak jsem již konečně v bezpečí v obrněných útrobách Míci. Ani sama pořádně nevím kde všude jsem zraněná, z toho jak mě bolí tělo bych řekla, že snad úplně všude. Ještě zvládnu si ušpiněnými prsty rozepnout podbradník a nechám přilbu sklouznout na podlahu a pak se odevzdám do péče naší zdravotnice. "Omlouvám se Lys, zase jsem ti pokazila práci," slabě se usměji když se v mém zorném poli objeví obličej. Mám pocit, že je něco jinak, ale jsem příliš vyčerpaná než abych nad tím dokázala přemýšlet, takže jenom naslouchám předení motoru a zavřu oči pod těmi citlivými doteky, které se o mě starají. |
| |
| Spíš na něm visíš, než že by tě podpíral. Nedivila by ses, kdybys během cesty párkrát usnula nebo zapomněla dát jednu nohu před druhou. Přesto se nezdá, že by s tím měl kapitán nějaký vážný problém. Před očima se ti pořád objevuje Duchova maska. Neviděla jsi do očí svého soupeře, ale i tak musíš ocenit jeho schopnosti. Museli při tobě stát všichni škodolibý bohové, které tento svět má.
V Míce
„Příště si tu balistiku vem…“
Odtušil Kapitán, když dostal svou odpověď a vidí, že zde už je práce pro někoho jiného. Tentokrát už míří dopředu. Průlez se syčením otevře a prostor pro výsadek ozáří zelené světlo a ovane chlad z kabiny. Než kapitán zmizel, ještě jednou se otočil.
„… jsem rád, že jste v obě v pořádku.“
Se stejným syčením se průlez opět zavřel a vy jste osaměli. Míca se nejspíš nadobro vydala pryč od dědiny, a pokud se vás nerozhodnou pronásledovat nejspíš i jejich problémů. Osaměli jste a zdá se, že teď máte prostor jedna pro druhou. Spíš Lola pro Viv. Odřeniny, budoucí modráky, to je v pořádku. Rána na krku vypadá hrozivě, ale naštěstí čepel zasáhla sval. Další krev jde z hrudi, kde se špička čepele nejspíš sklouzla po žebru a dík tomu se nedostala hlouběji. Na délku rána začíná skoro na hrudní kosti a během své cesty rozpárala polovinu levého ňadra, než opustila tělo nejspíš vlivem pohybu během boje. Lolina práce na ruce samoťme vzala také značně za své. Při pohledu na tělo Viv, je s podivem, že byla schopná ještě nějakého boje. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Pomůžu Vivi se vysvléknout, abych se dostala k jejím zraněním. Vypadá to hůř, než jaké to doopravdy je. "Pěkně tě zřídil." Brouknu tiše. Rozepnu tašku a kouskem gázy začnu rány otírat, Tahle činnost mě uklidní natolik, že stěží postřehnu, že už jsme na cestě. Teď se soustředím jen na svou práci. Začnu ošklivými ránami na krku a ňadru, které je třeba zašít. Nespokojeně se zamračím, když zjistím, jak moje práce na Vivině paži přišla vniveč, ale bez řečí napravuji napáchané škody. Všechno pečlivě vydezinfikuji a obvážu. Než jsem s prací hotova, mám celé tělo orosené potem. "Budeš v pohodě." Usměju se unaveně na Vivi a posadím se. |
| |
| Chvilka v Míce Znovu několikrát odpadnu, ale teď si to mohu dovolit. Jsem v bezpečí. Probere mě až tahání kůže když mi zašívají ránu. trochu nespokojeně zabručím, ale to je to jediná výtka které se dostane. Jsem zvyklá i na mnohem horší zacházení. Moje tělo je toho důkazem. Přibude jenom několik dalších jizev k těm desítkám, které jsem získala v průběhu svého života a že se se mnou nemazlil. "Díky," hlesnu když oznámí konec. Nějakou dobu jenom tiše ležím a zírám do stropu v kovových útrobách naší bestie. Zdá se ,že jsme to zvládli a zase tak moc to nestálo. Rány se zahojí, krev se doplní tak jako vždycky. Vzpomínky na boj pomalu blednou. Byl to zatraceně houževnatý parchant a pár dní budu asi špatně spát, ale nakonec se to vytratí a zůstane jenom slabá pachuť jak jsem dostala na prdel a ty jizvy. Opatrně si přejedu prsty po obvazech. Hlavně ten na krku mi je nepříjemný, ale nic s tím nenadělám. Pomalu odhaduji jak na tom jsem a zda se zvládnu posadit nebo ne. Nakonec dojdu k závěru, že ano a velmi opatrně se zvednu do sedu. Prsty křečovitě zaryji do lůžka, když se mi začne motat hlava a čekám až ti mžitky před očima zmizí. Nakonec Lole ukáži vztyčený palec a slabý úsměv. Je to Lola ne Lys. Měla bych si to zapamatovat. Natáhnu se pro starou plastovou láhev s vodou, odšroubuji víčko a napiji se. Polykání není nic moc, ale žízeň je větší. Jen co zaženu tu nejpalčivější touhu natáhnu ruku s pitím i k Lole. "Voda s trochou cukru a špetkou soli. Pomáhá to," vysvětlím. Ano není to nic moc, chtělo by to najít zase několik těch energetických drinků, ale na připití to stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Obezřetně sleduji, jak se Vivi zvedá, připravená přiskočit, kdyby ztratila vědomí. Zase jí do toho ale nechci moc zasahovat. Tolik jí neznám a nechci, aby měla dojem, že jí považuji za slabou. Viděla jsem jen část jejího souboje a i to mi stačilo k tomu, abych si udělala obrázek. Nechtěla bych proti ní stanout v boji. I já se pousměju a vezmu si od ní láhev. Těžko říct, jestli to je nápojem, ale opravdu se cítím lépe. Vrátím jí lahev a opět se posadím. "Měla by ses prospat. Odpočinek je na taková zranění úplně to nejlepší." |
| |
| Školení nováčka Vezmu si pití zpátky. Ještě si dopřeji další doušek a pak láhev zase schovám do síťky u stěny. "Mám to v plánu," přitakám, "ale chtěla jsem tě tu nejdřív trochu přivítat. Bylo to celé krapet ve spěchu. Doporučuji se na té sedačce připoutat. Nikdy nevíš kdy se něco může stát a Kuře se občas vyžívá v pěkně divokých manévrech," poskytnu nějaké základní rady stejně jaké jsem dostala já když jsme tu byla poprvé. "Támhle do té bedničky si můžeš dát své věci," bradou ukáži směrem k plechovému boxu vedle sedadel. "Zůstalo tam ještě něco po holce, která tu byla před tebou. Nalož s tím jak uznáš za vhodné." Tím by to nejdůležitější mělo být z krku. Zbytek pochytí jak půjde čas. Já se začnu hrabat zase v prostoru u stěny odkud vytáhnu čisté vybledlé triko. No čisté. Není od krve což je značné zlepšení a opatrně si ho přetáhnu přes hlavu a s tváří zkřivenou bolestí nakonec zvládnu i ruce. "Vlastně ještě jedna věc. Pokud chceš mluvit s chlapama použij vysílačku. Jinak tě v kabině neuslyší," dám ještě poslední doporučení a složím se na lehátko abych si dopřála trochu odpočinku svému zbitému tělu. |
| |
| První noc
Míca nikdy nebyla projektována jako pohodlný obytný karavan a nejspíš ani jako mobilní nemocnice. Ani jedno ji příliš nejde a pro obojí je značně nepohodlná. Už to, že se uvnitř nedá narovnat a pak je tu ještě to houpání a drcání. Co naplat. Kola jsou určená pro prostup nepříjemným terénem a nejspíš i pro najetí na minu. Nízký profil zase chrání před některými střelbou. Co naplat, pohodlí je opravdu až to poslední co poskytuje a to si to tu někdo před vámi upravil, co to jen šlo. Kdo asi byl v původní posádce, nebo spíše v té první po té co se Vlk stal kapitánem. Rozhodně musel být malej. Viv naštěstí malá je a tak se na postel vejde i když musí pokrčit nohy. A Lola je dost šikovná na to, aby se jí po pár pokusech podařilo zašít všechny rány. Trpaslík co postel postavil, ale nebyl hloupí a nejspíš i v jeho době zažila i pár operací. Asi proto ji opatřil nepropustným potahem. Sice to trochu znovu přispívá k nepohodlí, ale nebýt toho, nejspíš by už postel dávno žila vlastním životem a v Míce se nedalo dýchat. Zbytek konfortu poskytují pouze vestavěné boxy na vnitřních stěnách bříška, z nichž jedna polovina, ta u dveří má svůj účel zcela daný. Jsou to nabíjecí stanice pro výstroj posádky: Kvéry, Oči a Zbroj. Původně byla nejspíš posádka alespoň čtyř členná, ale to už dávno vzalo za své. Místa na druhé stěně, za Palpostem se proměnili v osobní skříňky. Kam zmizela výstroj, ví snad jen čert. Poslední prostor je samozřejmě pod postelí.
Lepší už to nebude. Lola udělala, co mohla a teď zbývá jen doufat, že ztráta krve nebyla moc velká a že Viv je dostatečně houževnatá. Podle toho jak vypadá její tělo, nejspíše ano. Destilát na vyčištění ran Lola samozřejmě měla, ale tmavězelené okraje ran, ani tak příliš na klidu nepřidají. Prospat se, dobrá rada, kterou by nejspíš měla poslechnout i sama pečovatelka. Ostatně moc jiného se tu ani dělat nedá. Křeslo, ve kterém se uvelebil Kapitán, když ji sem přivedl poprvé, sice nabízí pohled ven skrz přístroje, a trochu eliminuje Mícino pohazování, ale rozhodně nebylo stvořeno pro pohodlí a spánek. Jediné co zbývá je postel a nejspíš ne jinak než na „motorku“ s lazarem. Alespoň o jedno v bříšku není nouze a to je teplo.
První ráno
Nebyla to nejpohodlnější noc a materiálu na noční můry máte obě dostatek. Alespoň se neozývají žádné výbuchy a tak se dá doufat, že dědina a její problémy zůstali za vámi a nepronásledují vás. Ostatně to by vás nejspíš probudilo, už jen v pohybu Míci, který se po nějaké době celkem uklidnil a nejspíš i zpomalil. Ráno vás přivítalo stáním, čistým vzduchem a otevřeným vstupem. Zastavili jste a podle všeho panstvo už je venku a na nohou. |
| |
| Ráno, raníčko Probudí mě ticho a nedostatek pohybu. Musí to trvat už nějakou chvíli, není slyšet ani chladnutí motoru, Míca se nechvěje. Je to známka toho jak jsem vyčerpaná. Normálně bych zaregistrovala hned jak se zastaví, ale dnes ne. Dám si ještě chvilku, kdy jenom tak ležím. Oči pevně zavřené a vychutnávám si toho, že nemusím nic dělat. Netrvá to však dlouho, protože se o své přihlásí žaludek. Jazyk se mi lepí na patro a v břiše mám bolavé prázdno. Rozlepím oční víčka a hned je zase zavřu před světlem, které přichází zvenku. Poslepu zašátrám rukou kolem sebe, než se mi podaří nalézt láhev. S tichým sténáním se posadím a napiji se. Jsem celá ztuhlá a ruce se mi pěkně třesou. Hlava také bolí a potřebuji na záchod. Konečně otevřu oči a zamžourám kolem sebe. Pohledem přejedu po Lole usazené na sedačce a spustím nohy dolů. Bez bot, jenom v triku a kalhotách se vydám ven. Doufám, že Kuře něco připravil k jídlu, protože jestli ne tak si ukousnu z něj jaký mám hlad. Zastavím se ve dveřích a rukou si zacloním oči před sluncem a rozhlédnu se kolem abych viděla kde to vlastně jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Uvelebím se v sedadle, a dle rady se připoutám. Vivi usnula a já bych se také ráda trochu prospala, moc pohodlné místo ale nemám. V hlavě si přehrávám vše, co se večer stalo a přemýšlím, jestli jsem nemohla něco udělat jinak...lépe. Trvá mi dlouho, než se usalaším a ještě déle, než doopravdy usnu. Nakonec prostě odpadnu vyčerpáním. Probudí mě Vivi, jak se hrabe z postele. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to jsem, a že kolem je ticho. Tělo mám celé bolavé a rozlámané, divím se, že jsem si ve spánku nezlomila krk. Rozlepím oči a zjistím, že moje pacientka vstala, a stojí ve dveřích. "Kde to jsme?" Zamumlám rozespale, protřu si oči a rozepnu pás. |
| |
| Ráno kdesi …
Míca je v klidu, jen lehounce přede. Mnohem tišeji, než v dědině. Její elektromotory stojí, ale to poznáte i bez sluchu, stačí absence otřesů. Byla by to kouzelná scéna, jak bosá dívka stojí ve dveřích a vyhlíží do nového dne. Jenže by při pohybu neměla hekat a být ohnutá jak ježibaba. Jenže bříško je malé a jinak to ani nejde. Venku se ranní slunce pere se stínem, který vytváří Plachta, kterou Kuře už stihlo rozložit. Vybral celkem pěkné místo pro piknik. Lehce zvýšené nad okolím, z jedné strany se o své místo na slunci pere lesík, zbytek nejspíš bylo polem, teď je to vyprahlá zem kde se drží trsy té nejzatvrzelejší trávy. Oči hledají orientační body a rychle je nachází. Údolí pod vámi protíná Cesta, nejvíc je to patrné na mostní konstrukci mimoúrovňového křížení… železobeton nejspíš přežije všechno.
Kuře očividně před děláním snídaně dalo přednost Míce ve které se opět hrabe. Kapitána není vidět, ale těžko je to proto, že by někde kuchtil, na to je to příliš velký asketa a spíš by schroustal nějakej suchar. |
| |
| Snídaně Odplivla bych si, ale bylo by to zbytečné plýtvání tekutinami. Prostě to je zase na nás. Sušeného masa a tvrdých placek mám tak akorát dost. Cpala jsem se tím několik posledních dní a i když se na tom dá přežít není to něco co bych chtěla jíst pořád. "Jsme stále u Cesty kterou sledujeme, ale nevím kde přesně. Míca má uložené mapy skrze Oči se k nim můžeš dostat ale já to nikdy moc nevyužívala. Zase tak moc mi nesejde na tom kde zrovna jsem a jak se to tam jmenuje, nebo se zeptej kluků," odpovím Lole na otázku a vrátím se zpátky do břicha transportéru, kde se začnu přehrabovat v zásobách. Vytáhnu malý vařič, několik starých konzerv a těch pár kousků zeleniny, které Kapitán vyhandloval ve vesnici. Všechno to vynesu ven, abych se mohla pustit do vaření. Jednu z mrkví si ale hned strčím mezi zuby y začnu jí chroupat. "Chceš vařit?" zeptám se doktorky. "Moje jídlo není nic extra, ale ještě na něj nikdo neumřel, ale třeba jsi v tom zkušenější." Vysvětlím jak je to s mým kuchařským uměním, které slouží hlavně k nasycení a ne ke sváteční tabuli. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Tohle opravdu nebyla nejlepší otázka. To si uvědomím, jakmile se ještě trochu víc proberu. Je úplně jedno, kde jsme, důležité je, že jsme opustili dědinu. Ta myšlenka je zároveň znepokojivá a uklidňující. Vyklouznu z vozu, abych sama zjistila, kam jsme se to dostali. Ještě pořád nemůžu úplně uvěřit tomu, že jsem to udělala. "Hmmm, raději bych to nechala na tobě. Ale slibuju, že přípravy dalšího jídla se ujmu já." Pousměju se, ale je to trochu nervózní úsměv. Jsem roztěkaná a očima bloudím kolem. Příliš často jsem osadu neopouštěla a otevřená krajina mě znervózňuje. Bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu na nový způsob života. |
| |
| Rozhovor při vaření "Jasně, žádný problém," kleknu si na zem a začnu do rendlíku krájet další mrkev, celer a trochu rajčat. Prohlédnu si konzervy a pokusím se přečíst roztrhanou etiketu co, že to vlastně je. Hovězí a játra? Proč ne. Když to můžou jíst kočky tak nám to bude chutnat také. Vyškrábu to do zeleniny, přidám vodu a všechno to dám na plamen, aby se to trochu povařilo a změklo. "Takže jak ti je?" zeptám se Loly, která vypadá jako ztracené štěně. "Včera jsi vlastně zažila svou první akci a opustila jsi svou rodnou hroudu. Asi trochu šok, co?" pokouším se jí trochu rozmluvit a zjistit jak to snáší. Při tom lžící míchám připravované jídlo v misce. Já jsem tulák, takže u mě to nebyla nijak velká změna, ale pro někoho kdo sedí celý život na jednom místě to může být trochu rána vyměnit usedlý život za ten na kolech. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Posadím se na zem, naproti Vivi, a sleduju jí při práci. Trochu zaraženě se na ní podívám, když se zeptá, jak mi je. Trochu se zastydím, že je na mě nejistota tak patrná. Lehce pokrčím rameny. "Ale jo, dobré. Jen je to...nezvyk." Znovu se rozhlédnu kolem sebe, než se pohledem vrátím k Vivi. "Strávila jsem v osadě celý život, tohle je prostě jiné. Ale nechápej mě špatně, jsem ráda, že jsem mohla vypadnout." Hlavou mi proběhnou události poslední noci. Rob a Gabe...a potom útok na vesnici. Docela by mě zajímalo, jak to dopadlo. A nebo možná taky ne. Nerada bych zjistila, že jsou teď všichni, koho jsem znala, po smrti. "Já si zvyknu." |
| |
| Snídaně šampionek
Kuře nevaří, ale kdo ví, co by z toho pak bylo. A kapitán vám do toho nejspíš také nebude mluvit. Vodu Míca filtruje, pokud má šťávu a má z čeho, takže o tu se příliš bát nemusí a pokud se nesáhne do železných zásob, tak nijak neprotestuje ani proti jídelníčku. Ostatně nové zásoby jsou jednou z nejčastějších položek vašeho nákupního lístku.
Viv vylezla z Míci s mrkvičkou mezi zubama, jako bílí králíček a pustila se do vaření. Za chvíli ji následuje i Lola. Kuře při vašem objevení na krátko zvedlo hlavu a kývlo na pozdrav, ale jelikož po něm nic nechcete, hned se zase obrátilo k Míce a krytům u přední nápravy. Možná Lola není jediná co má starost o svého pacienta. Kapitána nevidíte, ani když jste se ve stínu solárního kolektoru pustili do vaření. Nejspíš opustil tábor, což zas není nic tak překvapivého. Viv s překvapivou zručností proti vlastním slovům začala kuchtit. Už při vstávání a také s každým dalším pohybem se ji připomíná včerejší noc a utržená zranění. Tah stehů a také horkost pod obvazy na krku a hrudi. I když krájení rozhodně není fyzicky tak náročné jako včerejší rvačka a teplota také nedosahuje extrémních výšek, cítí pot, který se ji sráží na kůži i kapky na čele. Tentokrát hrobníkovi nebo Duchovi utekla opravdu o vlásek. Nejspíš proti její vůli na ní také dopadla role „vítání nových členů,“ jelikož Kuře se k tomu očividně nemá a nejspíš ani nehodí a kapitán je v trapu. Její slova přiměla Lolu rozhlédnout se kolem a i když vlastně myšlenky mířili někam jinam, v mysli vyvstalo určité poznání. Nepotřebuje Oči a přístup k mapám. I když je zvláštní vidět známé útvary z jiné strany, došlo jí to. Od dědiny jste se příliš nevzdálili. Překročili jste Cestu, která pro většinu obyvatel byla koncem světa a nyní jste na jedno z mírných kopečků na druhé straně. Možná by stačilo vyběhnout kousek víš, možná skrz lesík či kolem něj a mohla by zahlédnout Dědinu. |
| |
| Gulášek Pokývám hlavou na znamení že jí rozumím i když to není tak docela pravda. Já už od mládí cestovala. Stačí abych byla na jednom místě víc jak tři dny a začnu být nervozní. Má své důvody proč odjela s námi a nehodlám vyzvídat. Nesluší se to. Ještě to naposledy zamíchám, vypnu vařič a nechám ten rádoby guláš svému osudu aby se chutě pořádně propojily. "Díky za stehy," odtrhnu oči od bublající hladiny a otočím je k Lole. "Myslím to vážně. Většinou jsem se fačovala sama nebo se dostala do rukou třetiřadým felčarům u kterého bych včera nejspíš vykrvácela. Takže to máš u mě." Dokousám poslední zbytky mrkve a dojdu pro placky. Jsou navlhlé, ale chuť je nijaká, ale zasytí a to je hlavní. "Dáš si?" nabídnu druhé dívce, kleknu si u rendlíku a lžící si naberu na vršek placky trochu toho svého výtvoru. Je ještě vařící takže ukusuji velmi opatrně a i tak si trochu popálím jazyk, ale hlad je větší. "Klidně se ptej," pobídnu Lolu mezi sousty. Já měla tenkrát spoustu otázek na které Lys musela odpovídat, protože ti dva jsou v některých situacích opravdu nepoužitelní. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro "Nemáš zač, od toho jsem přece tady. Ale později bych se na tebe radši ještě jednou podívala." Slabě se usměju. Měla jsem možnost si prohlédnout její starší rány a tohle dost vysvětluje. Některé jizvy vypadají, že je zašíval někdo poslepu. Konečně se mi podaří se zorientovat, k mému překvapení jsme se nedostali příliš daleko od dědiny. Jakmile si to uvědomím, moje zvědavost vzroste. Vezmu si od Vivi placku a po jejím vzoru se dám do jídla. Opět jsem se ztratila v myšlenkách, musím působit dost roztržitě. "Hmm. Co mi můžeš říct o těch dvou?" |
| |
| Minulost a dohady "Popravdě, moc toho není," ukousnu si další sousto a nějakou dobu ho jenom žvýkám a rovnám si myšlenky. "Nejsem tu nijak dlouho a navíc si každý střeží svá tajemství. Kuře je blázen do strojů, jak je vidět. Má je raději než lidi, což se mu ani nedivím a dostat z něj kloudné slovo je občas kumšt. Podle mě do toho praštil hned na začátku s Kapitánem, ale je to jenom můj odhad. No a Kapitán byl asi první. Netuším kde k tomuhle přišli. Jestli Mícu někde našel opuštěnou, nebo zabil předchozí majitele nebo jak to bylo," pokrčím rameny a připravím si druhou placku. Chci se pořádně najíst než se zase někde něco podělá. Jez dokud můžeš a máš co. Spí kdekoli a kdykoli. To je moje motto. "Hele, mám pocit, že Kapitán něco hledá, ale co to může být. Případně kdo. Nevím. Můžeš se ho zkusit zeptat, ale pochybuji, že něco prozradí. Je tajemný jak odvrácená strana hor. Ale co jsem tak slyšela tak holek se tu prostřídalo docela dost. Ne že by nutně umřely. Některé prostě odešly. Jedna, dvě. Nevím jistě. Mám to ze třetí ruky. Známý známého má známého a tak dál. Lys mi o tom vyprávěla, ale také u toho přímo nebyla. Pravdu bude znát jenom náš mužský." Tím skončím své vyprávění. V podstatě jsem řekla většinu toho co jsem věděla. Což, se přiznám není moc, ale zase tak moc jsem po tom nepátrala. Lidi prostě umírají. Tak to na světě chodí a ani já si nedělám iluze o tom, že nějak dlouho vydržím. Smířila jsem se s tím dávno. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Se zájmem Vivi poslouchám. Nepředpokládám, že by Kapitán chtěl o své minulosti, nebo vlastně o čemkoliv, mluvit právě se mnou. A vyptávat se taky nehodlám. Zatím, co Vivi mluví, já dojím. Moc toho ale nesním, žaludek mám pořád ještě stažený, další placku už si nevezmu. Místo toho se začnu znovu rozhlížet. "...tajemný jak odvrácená strana hor." To mi něco připomene. "Hned jsem zpátky." Vyskočím na nohy, a aniž bych nějak vysvětlovala své počínání, vydám se do kopce, směrem k lesíku. Chtěla bych se dostat nad něj a zjistit, jestli opravdu uvidím na druhé straně dědinu. |
| |
| Čas k odpočinku "Hm?" zamručím když Lola vyrazí jako vystřelená z praku. Zase tak špatné to jídlo nebylo. Nebo má prostě slabší žaludek. To jsou ti zhýčkaní farmáři. No, nechám nováčkovi jeho potřebné soukromí. Dojím a zbytek guláše nechám na později. Možná si Kuře nebo Kapitán také dají až se vrátí a protože nemám žádné další povinnosti tak hodlám lenošit. Ven vyndám pár hadrů, svůj kabát a pod plachtou si udělám tolik pohodlí kolik jenom zvládnu. Oblečení si složím pod hlavou jako polštář a zbytek si dám pod sebe aby to tolik netlačilo. Pohodlně se uvelebím ve svém doupěti s rukama za hlavou. Jsem najedená a tudíž si spokojená jak to jenom jde. Moje tělo si trochu toho odpočinku zatraceně zaslouží. Brzy se zase budu muset plazit v prachu, ale do té doby si hodlám vychutnat každou minutu. Zavřu oči a poslouchám šumění větru v korunách blízkých stromů a mechanických zvuků, které se nesou zpoza Mícy jak tam Kuře cosi kutí. |
| |
| Dojit a jít
Jaké to asi bylo, než se všechno podělalo. Pláň, na jejímž okraji jste, byla porostlá obilím, jetelem nebo třeba řepkou. Les byl nejspíš pestřejší, bohatší a živější. Spousta lesní i jiné havěti prostě vychcípala, ale samozřejmě komáři a klíšťata přežili. Ale to pohodlí nijak neubírá, stejně jako předení v tvé blízkosti. Horší to už je s horkostí, kterou cítíš a určitou slabostí, ale i to se dá pochopit a nakonec i proto odpočíváš. Kuře se zatím nevynořilo a tvá nová spoluležnice snad z tvého kulinářského umění nemá příliš těžkou chvilku.
***
Nejspíš to nebylo moc zdvořilé, ale nic ti přece nebrání to vysvětlit, až se vrátíš. Na druhou stranu, proč ten spěch, dědina nejspíš nezmizí. Že by stesk? Tak brzo? Naštěstí ti nic nestojí v cestě, tedy kromě lesíka, ale jakmile jsi popoběhla kousek výš, vidíš, že se nemusíš pouštět skrz, ale můžeš se držet na pláni a jednoduše běžet po jeho okraji až k nejvyššímu bodu. Není to daleko, sotva minutka. A dostává se ti odpovědi minimálně na tři otázky. První, že tvé tušení je správné, vidíš údolí na druhé straně Cesty, políčka i strukturu palisády. Druhá, kam zmizel kapitán. Leží na zemi a dívá se směrem k dědině skrz zcela obyčejný triedr. Tedy ne, že by šlo o nějaké kukátko, ale Oči to rozhodně nejsou. Kapitán tě zaregistroval sotva ses objevila na kraji lesa u vrcholu. Ani se neotočil, jen rukou mávl k zemi. Třetí odpovědí je, že zcela určitě došlo k útoku, z dědiny stoupá dým, minimálně některý z domů nejspíš hořel. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Lesík není tak velký, jak jsem si původně myslela, a dost snadno se dá obejít. Když trochu popoběhnu, dostanu se, během chvilky, nad něj. Můj odhad byl správný. Je zvláštní vidět dědinu z druhé strany. A jako bonus jsem našla Kapitána. Jako první si všimnu dýmu stoupajícího z vesnice. Jestli jsem si myslela, že je mi osud vesničanů ukradený, tak nyní jsem sama sebe vyvedla z omylu. Přikrčím se k zemi a doběhnu ke Kapitánovi, abych se vedle něj položila na zem. "Co se stalo?" |
| |
| Vyhlídka na minulost
Nechal tě přiblížit… vlastně stále sleduje scénu přes svůj primitivní dalekohled. Tedy primitivní jen v porovnání s tím, co odpočívá pod vrcholkem tohoto kopečku.
„Přepadli je. Čtyři vozy, bude jich tak dvacet. Typuju na plenitele, otrokáře nebo něco podobného. Zabili nejspíš jen ty, co kladli odpor, teď nejspíš rekvírují zásoby. Nevypadá to, že bychom je zajímali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro trochu zblednu, když mi Kapitán řekne, co se stalo. Nemám z toho dobrý pocit, ale jen těžko s tím můžu něco dělat. V tomhle okamžiku můžu být jen ráda, že už nejsem v dědině. Unikla jsem jen o vlásek. "Můžeme pro ně něco udělat?" Zeptám se, ale nijak na to nenaléhám. Nemůžu, a ani nechci, po svých nových společnících, aby pro osadníky nasazovali životy. Jednou jsi nahoře, jednou dole, takový je zkrátka život. |
| |
| Konec?
„Udělat? Myslíš obrátit to a zaútočit na ně? Mají víc strojů, víc lidí, palisádu a rukojmí…“
Jak moc tě má přečtenou? Nezdá se, že by ho tvá otázka překvapila a ani tím není vyveden z míry. Dokonce ani jeho odpověď nepáchne ironií. Vlastně se skoro ani nehnul, skoro celou dobu dál sleduje dědinu a jen úplně na konci přece jen natočil tvář k tobě.
„Nic jim nedlužíš… kolik z nich by šlo zachraňovat tebe?“ |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Jen se ošiju, odpovědi se ode mne Kapitán nedočká. Vím dobře, že by nepřišli. Možná, že Rob by šel, blbý je na to dost. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli byl mezi těmi, kteří vzdorovali. Jenže já jsem felčar a uvažuji trošku jiným způsobem. Já se snažím chránit každého. Ošetřila bych i zraněného nepřítele, pokud by na to přišlo. "Tak bychom odsud měli vypadnout." Tiše konstatuji, než se obrátím a stejnou cestou, kterou jsem přišla, také zamířím zpátky k Míce. Samozřejmě je mi jasné, že není nic, co bych mohla pro osadníky udělat, to ale neznamená, že mi jich nemůže být líto. Opravdu tak pro mě bude snesitelnější, když se odsud dostanu co možná nejdál. |
| |
| Konec
Přišel by? Opravdu tě ten blbeček miluje? A vzdoroval? Nejspíš ano. Je dost hloupej na to, aby se postavil přesile. Stejně jako je nebo možná byl hloupej na to stát při Gabovi, protože to byl kamarád. Snažila by ses pomoct opravdu každému? I Mikovi a Gabovi?
„To bychom měli, umřít můžeme i jinde… Dosnídejte, jak budeme mít nabito, vyrazíme.“
Kapitán zůstává tam, kde by asi měla být Viv… na hlídce. Ale i on si nejspíš uvědomuje, že Viv teď potřebuje klid. Ztráta krve, zranění, vyčerpání a možná i nějaká otrava krve. Stačí vzpomínka na okraje těch ran a musíš se ošít. Naštěstí k Míce to není daleko a tak na myšlenky nezbývá moc času. Na místě se vlastně nic nezměnilo. Kuře si dál hraje s Mícou, která pod jeho prsty tiše přede a Viv se válí ve stínu a odpočívá. |
| |
| Pohodička V pohodě?" otevřu jedno oko když zaslechnu kroky a Lola se vrátí. Vypadá zadumaně, ale ne zeleně takže asi dobrý. "Jestli ti to nesedlo, tak se omlouvám. Já jsem zvyklá i na mnohem horší blafy, takže můj žaludek to zvládá bez potíží. Příště zkusím vybrat něco lepšího," ujistím Lolu o tom, že si dám větší pozor. Nějak mi nedošlo, že se taková věc může vůbec přihodit. až příliš jsme si zvykla na podobnou stravu a že ostatní to tak mít nemusí. Ale umí léčit, tak si s tím snad poradí. Zívnu a opatrně se protáhnu. Nechci si potrhat stehy, navíc mě pořád ještě všechno bolí, hlavně teď když jsem se rozležela. Znovu si v duchu přehrávám svůj noční souboj a hledám chyby. Analyzuji a snažím se z toho poučit. Na jednu stranu doufám, že se tohle nebude opakovat. Nesnáším když se mě někdo nachytá s kalhotama dole, ale jsem natolik realistická abych věděla, že jsou prostě lepší než já, takže na to musím být připravená. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Vracím se, zabraná do vlastních myšlenek. Teprve hlas Vivi mě upozorní na to, že jsem zpátky v táboře. Zmateně se na ní podívám a chvíli mi trvá, než si věci v hlavě urovnám. Tvář se mi rozzáří pochopením, i lehce pobaveným úsměvem, když mi dojde, jak to celé pochopila. Rychle zavrtím hlavou. "Ale ne. Tvoje jídlo bylo v pohodě." Ubezpečím Vivi a natáhnu se do trávy vedle ní. "Jen mi došlo, že vím, kde jsme a chtěla jsem se ujistit." Vysvětlím a zadívám se na nebe nad hlavou. Nechci, ale stále musím myslet na Roba. |
| |
| Dvě na zemi "Aha. Vystřelila jsi odsud jako když potřebuješ co nejrychleji najít vhodné křoví," vesele se zašklebím nad tím jak jsem se zmýlila. Jsem sice mizerná kuchařka, ale nikoho jsem ještě neotrávila. Pokud to nebyl záměr. A to se stalo jenom jednou když jsem byla mladší. Jinak dávám přednost noži nebo kulce. Trávit někoho mi přijde nudné a pomalé, ale když to nijak nejde... v nouzi je každý prostředek dobrý. "Tak snad jsi objevila co jsi chtěla," otočím hlavu abych na Lolu vedle sebe viděla. Pohledem zabloudím k jejímu krku na kterém má tetování. Předtím jsem si toho nevšimla, ale to jsem měla také o dost jiné starosti. Teď mám příležitost si ho trochu víc prohlédnout. "Má to nějaký hlubší význam? Myslím ty kérky," začnu vyzvídat, protože mě to opravdu zajímá, ale nevím zda o tom bude chtít se mnou mluvit, takže nijak netlačím. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Krátce přikývnu, moc spokojeně ale kvůli tomu nevypadám. "Nedostali jsme se daleko od vesnice. Podle Kapitána to byli nájezdníci, otrokáři. Vím, že bych to měla hodit za hlavu, ale strávila jsem v dědině celý svůj život. je mi těch lidí líto." Přiznám, co se mi honí hlavou. Jsem ráda, když Vivi začne mluvit o něčem jiném, protože mě to donutí přestat myslet na neveselý osud osadníků. Natočím hlavu, aby si mohla tetování na krku prohlédnout. Jsou velmi podobná tomu, co zdobí i moji paži, tam se tetování táhnou od ramene až k lokti. "Vlastně nevím. Dostala se mi do rukou jedna stará, předválečná kniha. Psalo se v ní o místě zvaném Nový Zéland. Znělo to trochu pohádkově, ale myslím, že to místo opravdu existovalo. V jedné kapitole tam byli právě podobné obrázky, prý se takovými symboly zdobili válečníci v minulosti. Líbilo se mi to natolik, že jsem si nechala pár těch motivů udělat." |
| |
| Tetování "To jsem opravdu nečekala," vypadne ze mě překvapeně a zadívám se na symboly na kůži pozorněji. Pokud je to válečnické malování třeba bych si něco takového mohla také nechat udělat. Na škodu to rozhodně být nemůže a kdo ví, třeba by mi to přineslo víc štěstí. Hůř než vypadám teď už stejně nebudu, tak co. Ovšem jedna myšlenka vede k druhé a nedá mi to abych se neptala dál. "Jak jsi na tom ohledně boje, střelby a zabíjení? Umíš s tou pistolí slušně zacházet? A co delší zbraně? Nevím zda to s tebou probíral Kapitán, ale mě nic neřeklo. Jo a neber to tak, že tě kritizuji. Jenom to potřebuji vědět, abych věděla jak moc se na tebe mohu spolehnout víš? Případně ti dám nějaké lekce když budeš chtít, asi už ti došlo, že tady se střílí docela často. Tak jestli jsi takový bojovník jak to podle těch znaků vypadá," usměji se na Lolu aby věděla, ž to nemyslím zase tak vážně, ale jinak ano. Potřebuji vědět zda dokáže někoho oddělat kdyby mi třeba měla hlídat záda. |
| |
| soukromá zpráva od Lola "Lízátko" pro Trochu se ošiju, když se Vivi začne vyptávat na můj výcvik. Asi je ale lepší, když jí to můžu říct, když jsme takhle v klidu, a zrovna nám nic nehrozí. "Umím střílet, ale to je asi tak všechno. Já rány spíš napravuju, než abych je působila. Vím, že někdy to jinak nejde, ale pokud mám na výběr, tak se tomu snažím vyhnout." Přiznám, jak je to se mnou a s bojem. "Sama na sebe bych asi v tomhle úplně nespoléhala." |
| |
| Odpočinek "Nijak ti to nezazlívám," ubezpečím ji. "Od takových věcí jsem tu já a Kapitán, ale nikdy nevíš se začne střílet tak je lepší být připravená a také je dobré vědět, že náhodou nestřelíš mě. Protože to už se mi také stalo,"nespokojeně zabručím při vzpomínce na jedno hovado, které jsem kdysi potkala. Mám na něj památku, která jen tak nezmizí. Znovu si lehnu na záda a zdívám se na plachtu nad námi. Ruce složím pod hlavu palcem u nohy se podrbu na lýtku. "Hej, Kuře, nechceš si dát jídlo?" zvýším trochu hlas a doufám, že mě uslyší i přes to, že má hlavu zastrčenou kdesi kde to raději ani nechci znát. Je zbytečné aby ta bašta přišla na zmar. Plýtvat jídlem se nemá. |
| |
| Vyplašení zvěře Celou dobu co si povídáte, slyšíte tiché předení stroje a po čase i broukání kuřete, když ji odpovídá. Před chvílí vylezl z podběhu kola. Pokud se dá z jeho spíše nepřítomného výrazu soudit, vypadá spokojeně. Ale dámě svého srdce se nepřestal věnovat, hned se přemístil k napájecí stanici, do které teď vedou přípoje od vašeho slunečníku. Když Viv zavolala, trhnul sebou jak zvíře vyplašené přítomností člověka. Jeho ruce se zastavili a tvář se obrátila k vám. Chvíli je ticho, ale pak přikývl. „Ano, to bych měl.“ Zvednul se a došel k improvizované hostině. Při tom, už jako zvíře nepůsobí. Vytáhl si svůj talíř a jí pomalu s rozvahou. Skoro jako by si dal záležet, aby každé sousto poctivě rozkousal a rozžvýkal. |
| |
| Odpočinek "Nějaký trénink bych asi potřebovala. Jen pro jistotu. A třeba i ty pak budeš o něco klidnější." Pousměju se na Vivi, i když představa zbraně v ruce mi není dvakrát příjemná. Tady ale nejsem v bezpečí palisády a ochran dědiny, tady se budu muset rvát sama za sebe. To, že jsem doktor na tom nic nemění. Sleduji Kuře při jídle, ale sama na něj nepromluvím. Už jsem stihla pochopit, že to žádný mluvka není, a vlastně ani mě se moc nechce. Měla bych poznat své spolubojovníky, ale bezpochyby na to bude čas i později. "Podívám se ti na ty rány." Rozhodnu se. Nemůžu tady jen tak sedět, potřebuji se zaměstnat a tohle je stejně dobré, jako cokoliv jiného. |
| |
| Prohlídka "Hmm," zabručím když mě Loly hlas probere z dřímoty. Chvíli to trvá než se konečně posadím a zamžourám do světla pod plachtou. Ohlédnu se po transportéru zda nemám jít dovnitř, ale nakonec tuto myšlenku zavrhnu. Nechce se mi nikam chodit, i když je to jenom pár metrů. Prostě si sundám triko ve svém doupěti aby se mohla Lola dostat k obvazům a zraněním pod nimi. Pohled upřu do krajiny v dálce a připravím se na všelijaké to tahání, dloubání, píchání a ohmatávání které takové úkony běžně provází. |