Pochválit chtěl bych zraky své,
zraky, jež stále vzněcují
mé srdce plné touhy.

Protože tolik šťastné je,
netoužím ani po ráji.
Pochválit chtěl bych zraky své,
zraky, jež stále vzněcují.

Byť mi i změnu nabídne
samotný Bůh, já nechci ji
po celý život dlouhý.
Pochválit chtěl bych zraky své,
zraky, jež stále vzněcují
mé srdce plné touhy.

Nemohla jsem si, pro návštěvu města, vybrat horší dobu. Jakmile vstoupím mezi domy, a přelije se přeze mne zápach splašků, potu a kdo ví čeho dalšího, mám chuť, obrátit se na patě a zmizet. Nesnáším, když do mě v ulicích strkají lidé. Nesnáším, když se musím prodírat davem. Nesnáším, když se na mě nalepí nějaký pološílený fanatik, který začne okamžitě zpochybňovat sílu mojí víry. Prsty mi cukají, jen sáhnout po noži a vykuchat mu vnitřnosti.
Nakonec se spokojím jen s tím, že chlapa strčím do nejbližší kaluže. Kaluže? Asi těžko. Nepamatuji si, kdy naposledy svlažil zemi déšť.

Kdybych na zádech nevláčela tucet kvalitních kožešin, které potřebuji prodat, ihned bych se k městu obrátila zády. Jenže ani já nedokážu zcela přežít jen z darů divočiny. Je jedno, jak moc nesnáším sevření městských zdí. Někdy je třeba se pochlapit a nakoupit zásoby.

I přes veškerý odpor, který cítím, mě Ravensburg, svým způsobem, fascinuje. Dávám přednost ptačímu zpěvu, ale i štěbetání lidí má něco do sebe. Alespoň se dozvídám nějaké novinky. Sotva budu věřit tomu, že někde z nebe padali sledi, ale třeba zprávy o tom, že byl přepadený konvoj nějaké šlechtičny, mě zaujme.
Nikoliv však, kvůli šlechtičně samotné. Té holce pomáhej bůh. Jestli není mrtvá, tak si brzy bude přát, aby byla. Daleko víc mě zaujme, kdo je za to, pravděpodobně, zodpovědný.

Pochybuji, že by v revíru takového lišáka, jako je Černý Janek, pytlačila nějaká škodná. Takže je to buď přímo jeho práce, nebo některého z jeho špinavých kumpánů.
K mé vlastní smůle jsem se s Jankem už setkala. Žaludek se mi sevře při té vzpomínce. Nebylo to příjemné setkání a skončilo tím, že jsem zdrhala jako o život. Ne...zdrhala jsem o život.
Nic by mi neudělalo větší radost, než mu tu laskavost oplatit.
Možná se ve městě zdržím déle, než jsem předpokládala. Možná, že večer onen zájezdní hostinec opravdu navštívím. Znám ten kraj a nějaké ty peníze navíc by se také hodily. O osobní pomstě nemluvě.

Nejprve ale musím prodat své zboží.

Město Ravensburg nedaleko Bodensee

Již předlouhý čas jsem se se svou družinou toulal světem, zásoby jídla i peněz se tenčily a já již pomýšlel, ač mi to vůbec nebylo libé, že se obrátím k rodnému sídlu, bych jejich stavy opět doplnil. Můj průvod nebyl nikterak mohutný, jen já, ctnostný rytíř bez bázně a hany a tři mí lidé. Věrný sluha Brun, herold Adolar a zbrojnoš Rainer.

Tu se nám však na naší cestě naskytl pohled na město Ravensburg, kde se prý chystala oslava slunovratu a mně se zachtělo, že před obratem k domovu pohlédnu na to jak jej místní slaví, bych měl doma o čem vypravovat. Ne, že bych byl zvědav na místní kupčíky, zpupné měšťany jsem neměl v oblibě jako každý řádně zvedený urozený, leč dozvědět se něco více o různých zvycích co jsou po světě mne vždy pudilo jet ještě o kus dál.

Již při přiblížení se k tomuto sídlu udeřil do mého citlivého nosu zápach příliš mnoha lidí a zvířat na jednom nadmíru stísněném místě, navíc ještě sevřeném prstencem hradeb. Nad městem se pak tyčil hrad, jen pouhý pohled na něj mi hned napravil náladu vědomím, že zde jistě nebudou urození na právech kráceni. Město samé pak zrakům skýtalo panoptikum všeho možného lidu, kněží i heretiků, mnichů i různě půvabných měšťanek, byli zde v extázi se zmítající flagelanti stejně jako kupčíci všeho druhu a ještě mnoho dalších. Což nám přineslo na mysl, že nastal čas pevně sevřít všechno cenné a chopit se mlatů, by chamraď zlodějská od pohledu věděla, že projíždí urozený člověk a cenou za pokus jej okrást, ne že by bylo moc o co, budou přinejmenším zpřerážené kosti.

Když jsme konečně pronikli na náměstí, dolehl k nám od rathausu hlas, který zvěstoval neštěstí jakési ctnostné panny. Záchrana panny v nesnázích mne samosebou zaujala, načež jsem dal vědět svému heroldovi, že se dáme tím směrem. Adolar tedy pobídl koně a dával náležitě najevo prostému lidu, že má uvolnit cestu rytíři. Což mi poskytovalo přiměřené pohodlí, stejně tak jako i mému průvodu, který na oslíku uzavíral sluha Brun, jehož potměšilá očka při pohledu na všechno to bohatství kolem jen zářila.

Blaho panny v nesnázích pro mne samosebou vždy bude na prvním místě, nicméně zpráva o tom, že za její záchranu bude značná odměna, díky níž bych se nemusel ještě dlouho vracet k domovu, k mým uším také dolehla. A tak bylo rozhodnuto, cílem se stal zájezdní hostinec Formanka, nicméně do večera byl ještě čas a tak jsem využil příležitosti ještě si řádně obhlédnout město.

Tak jsem se dozvěděl i o pohromě, která postihla pravověrné ve Svaté zemi. Byl jsem tím věru rozhořčen, neboť jsem nepochyboval, že za mé přítomnosti by se něco takového nestalo. Dal jsem tedy svému doprovodu vědět, že zvažuji záchranu panny, či účastenství na opětovném osvobození svatých míst z rukou nevěřících. Jak se mí lidé na vidinu záchrany oné Elišky dívali nejprve posmutněle, jak se dozvěděli o Jeruzalému, hned mne povzbuzovali k jejímu uskutečnění.

Město Ravensburg nedaleko Bodensee

Cesta za snúbencom

Občas som sledovala, ako sa nejedna z mojich dám vytratí za dobrodružstvom s niektorým z rytierov či s Dvoranom, čo priniesol posolstvo na naše rodové sídlo. Zhovievavo som to prehliadala a neraz i kryla. Odmenou mi boli príbehy o tom, aké je to s mužmi nádherné.
“Myslíte, že ma manžel bude milovať tak, ako vaši milenci Vás?” spýtala som sa niekoľko nocí pred odjazdom.
Anne d’Alencon, najstaršia z nás, si vymenila pohľad s Joanne d'Aspremont, Adrianou Balašovou, Mariou Nádašdy i Biankou Forgáčovou, než mi veľmi farbisto predostrela moje budúce manželské šťastie.
“....zasune do tebe jeho již značně opotřebovaný kůl lásky a bude ti do obličeje zrychleně dýchat pach vína ….”
Zdesene vyvalím oči a mám čo robiť, aby som udržala obsah žalúdka tam, kde je.
Bianka vezme do rúk hrebeň a začne mi prečesávať vlasy, asi dúfajúc, že ma to upokojí. “Dajte mu synov a lásku hľadajte mimo manželského lože.”
“To znie ako tá láska, o ktorej spievajú Minnesängri. Ja chcem viac. Krásneho manžela, ktorý ma bude milovať, zbožňovať a bude mi verný. No poznám svoj údel. Pôjdem a vezmem si ho. Boh mi pomáhaj.”

Svieža zeleň a čistý horský vánok podnecujú moju, podľa niektorých nezdravú, fantáziu. Mám pocit, že spoza najbližšieho kmeňa sa môže kedykoľvek vynoriť éterická víla, čakám na lesnej čistinke pokojne sa pasúceho jednorožca.
Údolím, ktorým putujeme, zurčí ľadová bystrina ligotajúca sa v záplave slnečného jasu. Toto miesto je dokonalé. Prajem si zastaviť čas a ostať tu. Nechcem ísť do teho plochého kraja, k zavalítému grófovi. Chcem aby ma hladili prsty krásneho rytiera, rovnako jemno ako teplé zlatisté lúče.
Na okamih privriem oči a zhlboka nasajem vzduch voňajúci borovicami.
Vydám príkaz k zastaveniu a počkám, kým celý sprievod znehybnie.
Ladne skĺznem z koňa a rozhliadnem sa navôkol. V mojich jednoduchých, no kvalitných šatách by ma niekto z diaľky mohol považovať za sedliačku alebo dcéru zemana. No moje dámy, vezúce sa vo voze, rozhodli sa cestovať vo svojej bežnej neveľmi pohodlnej nádhere. Vlastne im trošku krivdím. Honosne sú odené len šomrajúca ostrá Anne, Joanne a Adriana. Dámy veľkého sveta. Tu ich však nik neuvidí, tak prečo si na seba nedajú niečo pohodlné?
“Dámy, istotne Ste celé stuhnuté. Mali by sme sa trošku prejsť po okolí, než muži pripravia jedlo. Neďaleko som videla roztomilý potôčik...” Sotva dohovorím, Bianka si už podkasáva sukne a mieri k svojej kobylke priviazanej s ostatnými koňmi za vozom.
Seržant s Veliteľom na mňa nesúhlasne hľadia, no nič si z toho nerobím a keď mi páža dovedie koňa, tiež sa naňho vyšvihnem.

Prepadnutie?

Nemôžem tomu uveriť. Táborom sa vraj šíri chaos a smrť. Dlaň mi vyletí k ústam. Chcem tam ísť a presvedčiť sa, či nemôžem svojim ľuďom nejak pomôcť. Nie, to nesmiem.
Hrôzu nahrdí strohá rozhodnosť. Musím ochrániť dámy. Musíme ísť niekam preč. Preč od krvi a násilia.
Svojim dvom sprievodcom naznačím, aby jeden našu skupinu viedol a druhý uzatváral, aby sa uisťoval, že žiadna z dám sa nestratí.

Dorazili sme do osady duchov. Opustené miesto bolo skľučujúce, no pre dnešnú noc by sa mohlo stať naším útočiskom.
Nechám jedného z mužov prehľadať rozpadávajúce sa chatrče a v spoločnosti druhého a dám, sa pustím do prehľadávania zarastených záhonov. Jesť treba a zazdalo sa mi, že počujem ako Bianke kručí v bruchu.

Prekliati lapkovia.
Dnes budeme spať potme, bez ohňa. Schúlené k sebe, aby sme sa aspoň trochu zahriali. Situácia je tak zlá, že i Anne došli uštipačné poznámky. Kone máme nablízku a sme pripravené kedykoľvek na ne naskočiť a pokračovať v úniku.
Snáď k tomu nedôjde. Zbesilá jazda týmto terénom je nebezpečná i keď človek niečo vidí.

Dámy konečne zaspali a ja si odtiahnem jedného zbrojnoša bokom.
“Poznáte tento kraj? Kde najbližšie niekto žije?” spýtam sa tichúčko a temnota akoby moje slová ešte tlmila a pohlcovala.

Zájezdní hostinec Formanka po setmění

Když se odpoledne nachýlí ke svému konci, konečně můžu říct, že mám hotovo. Peníze, které jsem vydělala prodejem kožešin, jsem obratem utratila za zásoby a vybavení. Nijak mi to ale nevadí. V kapse mi i tak nějaké mince cinkají. Zbylo dost na dobrou večeři, i trochu úspor.
Chvíli zvažuji, zda přeci jen nyní neopustit město, a nevrátit se do divočiny. Ale v hlavě mi stále leží Janek a odměna, která je přislíbená za tu ztracenou šlechtičnu. Nakonec tedy skutečně zamířím do zájezdního hostince.

Je tady dusno a plno. Po horkém dni v ulicích něco, po čem skutečně toužím. Chvíli procházím mezi stoply plnými uřvaných mužů, než najdu místo, kde bych se nemusela cítit jako absolutní vyděděnec. Žena, ke které přisednu, navíc vypadá, že nemá moc zájem o konverzaci, což mi jen vyhovuje. Sama mám ráda svůj klid. I když neodolám tomu, abych si jí zvědavě neprohlédla. Nevypadá jako ženy, které jsem běžně potkávala a skoro okamžitě si získá můj respekt.

Objednám si polévku s chlebem a pohár malinového vína, a při jídle si vyslechnu proslov Thobiase Metzlera. Jakmile mám příležitost, zapíšu se na záchrannou výpravu. Raději hned, než si to stihnu rozmyslet.
Po celou dobu pozorně sleduji své okolí. Neunikne mi tak pohled mladého muže. Utkvěl mi, neboť se podepsal jen krátce přede mnou. Jeho jméno mi ale neutkvělo.
Není jediný, kdo se dívá, ale překvapivě je jediný, u koho nemám pocit, že by ze mě chtěl strhat šaty a vrhnout se na mě na seně. I když co já vím, v lidech se příliš nevyznám.Po krátkém zaváhání se střetnu s jeho pohledem a kývnutím hlavy ho pozvu k našemu stolu. Možná, že když s námi bude sedět muž, dají nám ostatní pokoj.

Vzhled: Thyra má úzkou, ošlehanou tvář, s ostře řezanými rysy. Má hnědé oči, plné rty a zdobí jí koruna dlouhých rusých vlasů, volně spadající z ramen. Je vysoká, štíhlá a důstojná. Rozhodně to ale není žádná slečinka, na první pohled je vidět, že je uvyklá tvrdé práci.
Oblečená je do dlouhé košile, kamaší, vysokých kožených bot a hnědé kazajky.

Jak se blížil večer, poněkud nedůstojně jsem nechal svého herolda Adolara aby za snížené ceny s pomoci sluhy Bruna nakoupil nějaké nové zásoby pro naši budoucí výpravu na záchranu urozené panny Elišky. Sám jsem jeho počínání důstojně sledoval ze sedla svého cestovního koně, zatímco jsem se chvílemi kochal svou největší chloubou, obstojným válečným ořem, jejž jsem majetnicky třímal za uzdu. O ostatní naše zvířata se mezitím staral zbrojnoš Rainer.

Když byla tato záležitost zdárně vyřízena, vyrazili jsme směrem k zájezdnímu hostinci, kde se měli sejít všichni kdož se toužili chrabře vydat na onu výpravu. Nejprve jsem svěřil naše zvířata štolbovi onoho hostince, Adolar mu navíc z mého pověření vtisk minci, aby měl větší vůli se o ně řádně postarat. Brun pak prstem předvedl gesto ufiknutí nosu, kdyby snad byl dotyčný na vážkách, zda některého z koní neztratit.

Obtěžkáni na ramenou cestovními vaky, tedy až na mne který jsem nesl jen svůj štít, neboť Brun nesl cestovních vaků páry dva, jsme vstoupili do hostince. Nejprve Rainer, který se nedlouho potom začal rozhlížet po děvečkách a odhadovat, zda se jedná o holčice, ochotné ho za drobnou minci v noci zahřát. Po něm Adolar, který ohlásil můj příchod a nakonec udýchaný Brun.

Hned jsem si u vlastníka hostince sjednal ubytování pro sebe a své lidi. Ačkoliv jinde bych nepohrdl jednou místností pro všechny, zde jsem z reprezentativních důvodů zvolil odpovídající pokoj pro sebe a svého sluhu, horší pak pro své ozbrojence. Pak už byl čas se usadit ke stolům. Pro sebe jsem zvolil odpovídající místo u jednoho z hlavních stolů, samozřejmě tak, abych nebyl usazen poblíž nechutně bohatých kupců, neboť to by mi zajisté bralo chuť k jídlu a pití. Mí zbrojnoši si našli místo mezi ostatním zbrojným lidem a Brun, ten skončil u holoty, odkud nám později jistě donese všechny možné i nemožné zkazky o tom, co se v horách kolem Eliščina průvodu odehrálo.

Pak byl představen jakýsi vážený a ctný měšťanský úředníček, který však na tyto kvality pranic nevypadal. Nicméně svá slova začal dobře a tak jsem neměl důvodu jeho důstojenství smíchem ani slovy počít rozporovat. Naopak jsem mu pozorně naslouchal, zaujat způsobem přepadu a nadto i rozhořčen, že pobyty byly i slabé ženy z komtesina doprovodu. Padne-li mi někdo z těch lotrů do rukou živý, dám mu nejspíš před cestou k oprátce ještě líznout žhavého železa.

Po proslovu jsem poslal Adolara, aby naši skupinku nechal mým jménem zapsat, tento ušetřený čas jsem věnoval pozorování ostatních, kteří se zde sešli. Vyvalenému sudu jsem nevěnoval pozornost, tu si zasluhovali mí urození souputníci, odvážní dost, aby byli svolní účastnit se výpravy za vyproštěním nebohé panny Elišky z pracek lapky Černého Janka. Ústředním tématem se jak už to tak bývá stalo, kdo se stane kapitánem naší malé armády, tedy spíš vůdcem nesourodého houfce.

Krátkou chvíli jsem onu záležitost pozoroval, než jsem seznal, že nastal čas se do té půtky zapojit. Došlo na výčty zkušeností a chrabrých činů, předhánění se kdo má výše postaveného příbuzného a jaké se komu kde podařilo utržit zásluhy. Nevím zda v můj prospěch nakonec převážilo to, že můj strýc je jedním ze saských pánů, či že už jsem se na svých toulkách světem zapojil do nejedné šarvátky s různými padouchy a taktéž i do několika menších lokálních válečných tažení. Inu nakonec se mi dostalo oné cti stát se velitelem záchranné výpravy a ihned jsem se tak začal i chovat.

"Kdo jsou ti dva zmizelí ozbrojenci? Jsou zdaleka či místní, mohli se znát s Jankem a spříst s ním plán?" udeřil jsem s na městského úředníka Metzlera s očekáváním, že pokud to neví, do rána to od Kvartýrmistra zjistí. "A kvartýrmist půjde s námi, chci slyšel všechno ještě i přímo od něj. Navíc urozené panny po boji, mezi krví zbrocenými zachránci, jistě rády uvidí známou tvář." zakončil jsem a po tváři mi přejel lehký úsměv při představě oněch něžných panen.

Pak nastal čas představit se houfci. Stoupl jsem si tedy před jeden ze stolů určených pro urozené, neboť ti už mě znali a bušením hlavice dýky o štít jsem si zjednal pozornost.

"Lide zbrojný i prostý, který ses přidal k této bohulibé výpravě. Velitelem ti budu já, Kuno von Reinsberg, saský rytíř z panského rodu." začal jsem. "Černý Janek a jeho houfec prokázal při přepadu průvodu komtesy Elišky lstivost i schopnost udržet k úspěšnému útoku potřebný pořádek. Tak tedy dnes pijte co hrdlo ráčí a veselte se neb zítra si od vás a našeho houfce budu žádat stejný pořádek zas já a ten udržíte až dokud nedáme Černému Jankovi a jeho chlapům líznout studeného a těm nebožákům co nám padnou do rukou pak i žhavého železa!" dal jsem "mužstvu" na vědomí co si od něj žádám a neboť rád zbytečně žvatlám jen s dámami, usedl jsem zpět k urozencům, abych s nimi probral přípravy a plány zítřejšího pochodu. Beztak to budu muset polovici té nesourodé chásky zítra zopakovat a cestou ještě několikrát a podrobněji, teď ať se ale baví, neb brzo budou někteří z nich mrtví.

Sjedu muže pohledem od hlavy, až po paty a ještě jednou kývnu, tentokrát na pozdrav. Shledala jsem ho hodným mé společnosti.
"Přihlásila. Jsem Thyra."
Představím se, ale než se stihnu dostat dál, ujme se slova ten, kdo nás na výpravě povede. Po jeho proslovu se jen tiše uchechtnu, slovům svého nového společníka.
"Hlavně aby si nenadělal do gatí, až na něj houkne Černý Janek."
Tenhle rytíř sice nevypadá, že by jen mlátil prázdnou slámou, ale se šlechtou jeden nikdy neví. Hubu mají plnou vznešených slov, ale skutek utek.
"A taky abychom dostali slíbenou odměnu. Já se kvůli úsměvu nějaké slečinky nepřetrhnu."
Sama jsem překvapená, jak mi to dnes mluví. Je možné, že by i někomu, jako jsem já, po týdnech v divočině, scházela společnost lidí? Není možní. Spíš jen malinové víno trochu povolilo uzdu mým zábranám.

"Jen hlupák by pohrdnul pořádnou měkkou postelí. Zvlášť, když za ní platí někdo jiný."
Odvětím klidně. Ale jinak s jeho slovy souhlasím. Jen s tím rozdílem, že já bych nečekala na ráno, a město opustila ještě teď večer. Mezi zdmi domů si připadám jako zahnaná do kouta.

"Tady o nic nepřijdeš. Vše, co mělo být řečeno, už řečeno bylo. Maximálně bys mohl mít možnost, zaplést se do nějaké rvačky."
I já pomalu zvažuji, že bych se odebrala na lože. Ale v poháru ještě zbývá trocha vína a únavu zatím nepociťuji, takže nikam nespěchám.

Ještě jednou si, svého nového společníka, pořádně prohlédnu.
"Řekni mi, co jsi zač, Magnusi? Na potulného rytíře nevypadáš, to by ses asi takhle nevyjadřoval o šlechtě. Jsi žoldák? Lovec?"
Snažím se ho někam zařadit.

Jsi husa!
Nadávám sama sobě. Být to kdykoliv jindy, a kdekoliv jinde, věděla bych o nebezpečí mnohem dřív. Ale alkohol, a neznáme prostředí, způsobilo, že jsem slepá a hluchá, a blížícího se obra si vůbec nevšimnu.
Až teprve, když se Magnus prudce zvedne, uvědomím si, že je něco špatně. Při pohledu na muže se otřesu odporem.

Vnitřní hlas mi radí, abych se spakovala. Krátce pohlédnu na ženu, na druhé straně stolu. Vypadá to, že ona se dobře baví. Já nikoliv. Nechci, aby Magnus dostal po tlamě, ať už je z jakéhokoliv těsta.
Ovšem na to, abych konfliktu nějak zabránila, je pozdě. Pozornost opilce se přesune z mé maličkosti, na žoldáka, a rozhodně nevypadá, že by hodlal ustoupit.
Ozve se zakřupání kloubů, a pěst, velikosti medvědí tlapy, vyrazí Magnusovým směrem. Přibližně. Chlap už má taky dost upito.

V hostinci

Ač jsem měl starosti s plánováním, přesto se můj zrak chvílemi věnoval i sálu. Zde mne zaujalo zvláště to, že součástí naší výpravy budou i ženy, kterým přeci jen mé oči dávaly mezi přítomnými přednost. Upoutala mne zvláště jakási rusovláska, leč pak se mi do mysli začaly vkrádat obavy. Pokouší se snad o mou duši sám Satanáš, že mé zraky svádí stále jen na jedno místo, je to snad čertovo kvítko, jež mi nastrčil, aby mne stáhl do pekla? myslil jsem si, když se mé oči i myšlenky stále vracely k tak útlému, že až zženštilému, hochu, který seděl nedaleko ní.

Plný neklidu jsem vstal a šel se podívat blíž, znamenalo to sice snášet nepohodlí spojené s ruchem kolem horších stolů, leč musel jsem se přesvědčit, zda mne onen hoch bude k pohledům lákat i poté co si jej zblízka prohlédnu. A to se dělo, již jsem chtěl propadnout zoufalství, že má hříšná duše podléhá sodomitským choutkám, když tu se mi dostalo náhlého uvědomění. Vždyť to je dívka! málem jsem tu myšlenku i úlevně vykřikl.

Z radosti, že má duše nebude hříšností těla obrána o spásu, jsem byl vytržen jinými událostmi. Jakýsi kolohnát se tlačil na rusovlasou ženu a jiné chlapisko se s ním kvůli tomu chystalo do sváru. Nastalá rušivá situace však měla i své výhody, dívka, která byla pro mne ještě před chvílí hříšně lákavým chlapcem promluvila a já tak mohl zakusit libost jejího hlasu. S odhadem výsledku souboje, který předestřela, jsem musel sám pro sebe přikývnutím souhlasit. Leč to už kolohnátova pěst vystřelila a boj o přízeň rusovlásky tak započal.

"Kdo bude mít zpřerážené hnáty, toho ráno nečeká záloha!" rozkřikl jsem se mocně na celý sál ve snaze zabránit tomu, aby spor dvou mužů přešel ve rvačku hostinskou všech proti všem. "Žádného pajdu sebou nevezmem!" dodal jsem ještě a pak jsem se již plně věnoval sledování bitky.

Vzhled: Kuno je vysoký 6 stop, postavy ač štíhlé, přesto zdatné díky pravidelnému cviku v rytířských i bojových dovednostech. Jeho zraky stejně tak jakož i kadeře jsou tmavě hnědé barvy.
Ustrojen je do košile a bruchů, přes něž je opatřen suknicí a nohavicemi, vše je z lepšího sukna. Nad to je vystrojen kroužkovou brní opatřenou i plstí podšitou kapucí. Poslední vrstvou jeho oblečení je pruhový varkoč, zdobený vyšitým rodovým znakem, držící tvar díky přepásání.
Jeho zbraněmi jsou dlouhý meč a dýka ze stran a dlouhý nůž vodorovně vzadu zavěšený na přepásání. Trojboký rytířský štít, který mimo boj nosívá zavěšený na popruhu vedeném přes rameno, zanechal u svého stolu.

---------------------

Magnus si s hromotlukem vymění několik úderů, a já přemýšlím, jestli je na čase zmizet. Přijde mi to ale trochu nefér k žoldáka, který se tak odvážně postavil, aby hájil mojí čest. Na druhou stranu, jestli prohraje, tak budu muset vypadnout tak, jako tak.
Boj naštěstí brzy skončí, a překvapivě, aniž by někdo někomu rozbil hlavu. Karfiol zřejmě nebude až takový tupec. Jeho palice však rozhodně působí jako pádný argument, kterému je lepší se vyhnout.

"Tohle si budu pamatovat."
Prohodím, s úsměvem, k Magnusovi. V mém hlase je znát úleva nad tím, že neskončil jako krvavý flek na zemi. Stejnou měrou ale i to, že je po boji, a já můžu vypadnout. Velmi rychle jsem vystřízlivěla, nedopitý pohár nechám na stole a vydám se najít si kavalec.

***

Brzké vstávání mi nikterak nevadí, na to jsem zvyklá. Bez problémů tedy vstanu a jdu si urvat kus snídaně, dokud něco je. Kaše nic moc, ale darovanému koni stejně člověk na zuby nekouká. Zhltnu jídlo a jsem připravená vyrazit.
Nejprve si ale musíme nechat zkontrolovat výzbroj, a ta lepší část, dostaneme zálohu. Cinkání mincí je vždycky příjemný zvuk, a vidina toho, že jich dostaneme ještě víc, se mi také zamlouvá.

Skončím mezi průzkumníky, což jsem stejně očekávala. Pozdravím Magnuse, i ženu, o které se až nyní dozvídám, že se jmenuje Bridget. To už je ale skutečně čas vyrazit. Těším se. Ne, že bych až tolik toužila cestovat s tímhle procesím. Ale představa, že zamíříme z města do hor, je velmi příjemná. Tam se alespoň necítím tak stísněně.

Cesta z města

V noci jsem dlouho nemohl usnout a za zvukové kulisy Brunova spokojeného chrápání jsem přemítal střídavě nad dvěma věcmi, nad tím že nepřátel je přibližně stejně jako nás, což rozhodně nebyla dobrá zpráva, vzhledem k tomu, že potáhneme na jejich území. Tou druhou pak byla ona dívka, která mne večer tak zaujala, nevracel se mi jen její obraz, to jak moc jí sluší drátěná brň, ale dumal jsem i nad tím, kde asi spí, zda má pohodlí, není obtěžována a samozřejmě proč jsem nenašel před ulehnutím odvahu jít se o tom všem ujistit. Spánek mě navštívil až poté, co jsem si počal představovat slavné osvobození lapené panny Elišky.

Brzké stávání mne tedy rozhodně nenadchlo, nicméně jako velitel jsem musel jít příkladem, snídaně byla lahodná a tak jsem brzy dobrou náladu již nemusel předstírat. K tomu přispělo i to, že jsem se stal vůdcem i přes přítomnost svobodného pána, jak jsem na něj při snídani hleděl, můj úsměv se stal opravdovým.

Když se rozdávaly zálohy, pro svých deset zlatých jsem si došel dokonce i osobně, aby houfec viděl, že jsem byl odhodlán sdílet s nimi všechny strasti a trýzně. Pak jsem se však již věnoval důkladnému pozorování ostatních, zatímco jim byla kontrolována výzbroj a výstroj, abych si udělal co nejlepší představu o přednostech a slabinách naší malé armády. Ženskou část výpravy jsem podrobil ještě důkladnější kritice, mé zraky se rozzářily zvláště, když jsem zahlédl známou siluetu a podle vyvolávání se dozvěděl, že jméno obrněné růže je Bridget.

Před hostincem jsem se vyhoupl a pozoroval jak svobodný pán Hohenholm rozděluje mužstvo dle výzbroje a jak jsem doufal i dobře odhadnutých schopností. Stále jsem byl uspokojen svou hodností vůdce, takže jsem neměl potřebu se do všeho plést, pročež jsem z výšky jen spokojeně přikyvoval jeho rozhodnutím. Pak však nastal čas zahájit tažení.

"Vidím zde hodně veteránů, ale pro ty, co snad nemají jasnou představu o tom, co se bude dít. Banda Černého Janka je prý početná a dobře vedená. Abychom pomstili podlý a hanebný čin a mohli si vyzvednout odměnu, musíme udržet pořádek v našich řadách a zbytečně nehlučit, neb pokud je překvapíme, tím méně námahy nás bude stát ony lotry pobít." děl jsem, neopomenuv zmínit jako silnou motivaci i tučnou odměnu, jež nás pokud neselžeme čekala. Pak už jsem jen pokynem ruky zavelel přednímu voji, že má vyrazit.

Když jsme začali vstupovat do divočiny, popojel jsem dopředu k průzkumníkům, nejprve jsem potěšil zrak pohledem na Bridget a její jak se zdálo nerozlučnou společnici, která se dle vyhlašovatele jmenovala Thyra. Pak však již bylo třeba plnit povinnosti.

"Jankův houfec je téměř tak početný jako naše skupina, proto bude rozhodující, zda je vy zvědové dokážete najít dřív než si nás všimnou. My máme zbrojný lid a rytíře, ale oni znají území a jsou zběhlí v přepadech." nastínil jsem průzkumníkům situaci. "Proto se od nás držte víc napřed, tak aby vás neprozradili naši koně, tomu abychom všichni padli do pasti je třeba za každou cenu zabránit." vydal jsem rozkazy. "Počkejte na nás u místa přepadu a předtím se přesvědčte, že se nechystá další." zakončil jsem svůj proslov, věnoval krátký úsměv bojovné Bridget a otočil jsem koně zpět k hlavnímu voji.

"Nechci Vám brát iluze, pane, ale jestli o nás Janek ještě neví, tak jistě brzy bude."
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nedělá radost, pánovi z Reisenberga, trochu zkazit náladu.
"Jeho lidé jsou dobře organizovaní a on sám není žádný pitomec. Tohle jsou jeho lesy, a jeho hory. Jestli tu družinu přepadnul skutečně on, bude čekat odezvu a bude na nás připravený."
V mém hlase není mnoho uctivosti, přesto, že jsem si velmi dobře vědoma, že mluvím s rytířem. Ale šlechta je mi cizí a poslouchat jí ještě vzdálenější.

"Pokud jde o to, kde je hledat, dřív se skrýval v údolí potoka Weissbach. Ale jestli tam stále ještě je, kdo ví." Je to už pár let, co jsem se těmito končinami toulala. Za tu dobu se mohl Janek, se svým táborem, několikrát přestěhovat. Ale mám pocit, že bych se o tuhle informaci měla podělit.
"Ale pochybuji, že se ukrývá někde příliš vysoko. Potřebují vyrážet na výpravy a z dřevařských a uhlířských osad toho moc nezíská. Předpokládám, že karavany přepadá v oblasti Krumbach, Doren možná i Scheffau. Tam, kde vedou stezky."

Jinak ale, proti rozkazu, vydat se dopředu, neprotestuji. Alespoň budeme moci v klidu prohlédnout místo přepadu, aniž by ho předtím podupalo tohle stádo muflonů.

Kdopak to mluví?

Opět jsem otočil svého koně, abych se podíval kdo to na mne mluví. Jednalo se o onu Thyru, která z jakéhosi důvodu usoudila, že mne zajímají její názory. Nicméně, až na nepřítomnost patřičné uctivosti mluvila dobře, pročež jsem se uvolil brát na její smělost velkodušně ohledy.

"Mým očekáváním je to, že nepůjdete po cestě ale podél ní a případné jeho zvědy zavčasu odpravíte." pravil jsem v odpověď. "Nedá se vědět ni ovlivnit, zda mu nepošle zprávu i někdo z města, ale i tak musíme postupovat, jako kdyby ne." usoudil jsem.

"Pokud by byl urozený, poslal by lapka lapenou pannu Elišku někam za hranice, by snaha vyprostit ji střetla se s povinnostmi tamního vládnoucího pána, což by rozdělilo jeho síly." poučil jsem rusovlasou ženu o tom, jak se to dělá tam u nás a v našem okolí. "Pravda však, že netuším jaké postupy jsou při lapání u chlapů jako je Janek." dopřál jsem jí přikývnutí neb jako rytíř nejsem hoden toho, bych tupil ni neurozené ženy, zvláště když tato oslovila mne pane. "Jisté je jen to, že pokud to byl on, zamířil na kmána opravdu vysoko, i kdybychom neuspěli zrovna my, stejně nepřežije." ujistil jsem prostou ženu, že tohle si my urození rozhodně od nějakých chlapisek líbit nenecháme.

"Jděte vpředu a zlikvidujte pozorovatele, či alespoň nepadněte do pasti, prozrazeni hlavním vojem." nabádal jsem přední voj znovu. "Na místě přepadu, půjde-li pochod dobře, zpravíte mne o tom, kam vedou stopy vrahů nebohých bezbranných žen." zopakoval jsem, co je nyní třeba udělat. "Pak se dozvíme, dobrá ženo, zda některé z míst, která jsi vyjmenovala, zdá se být podobné směru jímž stopy od místa hanebnosti vedou." poskytl jsem tentokráte podrobněji své záměry, neboť jsem usoudil, že zvědové na nichž tyto stojí by je měli znát. Opět jsem věnoval úsměv bojovné Bridget, načež jsem tentokráte svého noně již neobracel a rozhodl se zůstat stát, snad kdyby chtěla bojovná Thyra ještě něco dodati, neb není mým zvykem obracet se zády k tomu, od nějž čekám, že přijdou jakákoliv slova či činy.

Mrazivá noc

“To je jedlo pre zajace,” Joanne si prezerala dnešnú večeru tak vzdialenú od toho, na čo bola zvyknutá. Kúsok mrkvy, turínu a pár zvednutých listov kapusty.
“Skôr to, čo ani oni nechceli,” podotkne Anne s humorom sebe vlastným.
Ja, hoci nie som nadšená o nič viac než moje dámy, trochu previnilo pozriem smerom k vojakom. Oni dnes totiž nebudú mať nič. Naposledy som jedla ráno a kto vie, kedy budeme mať niečo ďalšie? S touto neradostnou myšlienkou sa pustím do obhryzkávania mrkvy.
“Anne, ak by sme niekoho stretli chcem, aby si vystupovala pod mojim menom,” možno to znie ako rozkaz, ale obe vieme, že môže zámenu odmietnuť.
“Ak si to želáš,” prebehne ma svojím skúmavým pohľadom, naznačujúcim, že preháňam. Niežeby sme si nikdy role neprehodili. Patrilo to medzi naše obľúbené kratochvíle. Anne proste bola zosobnením pravej dámy. Narozdiel od nej, ja radšej stojím vzadu a pozorujem ľudí, odhaľujem ich povahu podľa ich správania sa k okoliu, k šlachticom i podanným.
Prikývnem na súhlas, hoci si tým nie som úplne istá.
“Čo myslíte, že sa stalo s miestnymi obyvateľmi?” bola by som radšej, keby Bianka mlčala. V jej hlase zaznievala trochu zvrátená zvedavosť. Ostatné dievčatá sa striasli, možno to bolo len chladným poryvom vetra. Žiadna z nás si nechcela klásť tú otázku. Odpoveď by nemusela byť pekná a príjemná.
“Vyspite sa. Zajtra bude náročný deň,” poradím im než sa poberiem porozprávať o ďalšom postupe s našimi ochrancami.

“Je noc, všetky podobné miesta vyzerajú v takú dobu trochu zvláštne,” pokúsim sa o úsmev, no moja predstavivosť mi už namiesto jednorožcov, rusaliek a elfov maľuje pred očami hrozivé výjavy Ghúlov vyhrabávajúcich sa z nedávno zasypaných hrobov alebo Poludnicu ožarujúcu okolie neprirodzeným svitom. Raz to budem musieť zvečniť na plátne. Ak sa z tohoto dostanem. Na maľovanie bude času dosť, keď sa stanem manželkou toho chlípneho starého kozla.
“Verím vašemu úsudku, i keď to bude náročné. Koňom sa pôjde zle a keď príde na chodenie, moje spoločníčky sa Vám moc nepoďakujú,” s miernym pobavením skĺznem pohľadom po kvalitných zdobených šatách Anny, Joanne a Adriany.
“Jeden z Vás by mohol za nami zametať stopy. Možno by sme mali ísť v husacom zástupe, ak to bude možné, aby sme nepriateľovi zatajili náš skutočný počet. Tiež musíme nájsť vodu a nejaké jedlo. Vyrazíme na svitaní.” Počkám, či vojaci povedia niečo k mojim návrhom a keď náš rozhovor skončí pritúlim sa k Bianke a pokúsim sa odovzdať Morfeovej náruči.

Zobudím sa na tichý šum, mysliac si, že je to len vietor preháňajúci sa škárami. Boli to však hlasy. Vojaci si medzi sebou niečo potichu špitali. Pokúsim sa niečo zachytiť, no nejak si všimnú, že som sa pohla a zmĺknu.
Svitanie bohužiaľ so sebou neprinieslo teplo, takže okrem hladu nás trápil i chlad. Snáď sa situácia napoludnie máličko zlepší.
Nikto nemal dobrú náladu, ja však v duchu odrmolím k Bohu modlitbu vďaky za to, že sme prežili.
Moja kobyla vyzerá trochu podráždene, jej ani tej Biankinej sa toto miesto nepáči. Valasi ostatných dám sú však úplne kľudní. Šťastlivci.
“Pôjdeme mimo hlavnú cestu, na ktorej by sme boli moc na rane,” oznámim priateľkám už zo sedla. “Prosím, veďte nás,” prikážem vojakovi, s ktorým som včera preberala možné plány nášho orgnizovaného úprku.

Div, že mě při tom proslovu nerozbolela hlava. Jen pokrčím rameny a bez jediného slova se od ctěného pána odvrátím. Dobře, byl poměrně slušný, ale ten povýšený tón si mohl odpustit, zvlášť, když jsem mu jen chtěla předat část svých znalostí. Jen se utvrdím v tom, že šlechta je přesně taková, jak si myslím a že další radu zadarmo ode mne už nedostane.

Přidám do kroku, Magnusovi věnuji jen krátké přikývnutí. Odbočím z cesty do lesa. Tempo jsem nasadila opravdu svižné, ale tady je les ještě celkem dobře prostupný a nemusíme se jím nijak těžce prodírat.
Teprve potom se rozhodnu odpovědět Bridget. Není třeba příliš přemýšlet, nad tím, co se jí teď asi honí hlavou.

"Znám Černého Janka, i tu jeho bandu. Dokonce jsem strávila i nějaký čas v táboře v údolí potoka Weissbach." Nevesele se při té vzpomínce usměju.
"Ale to je spousta let zpátky. Akorát jsem odešla z domova a toulala se sama lesem, když jsem na ně narazila. Byla jsem mladá a blbá a to, že mi lichotil takový zbojník, mi přišlo nesmírně romantické." Zasměju se tomu, jak jsem tehdy byla hloupá. "Když jsem zjistila, co je to za zvěř, musela jsem prchnout. Buď jsi s Jankem, nebo jsi mrtvý. Není nic mezi tím."
Shrnu nakonec svou historku.

Výstup je náročný i pro mě, a to já jsem zvyklá na horské stezky a neprostupný terén. Je mi docela líto těch, co tak dobře trénovaní nejsou. Pohybujeme se mimo cestu. Hledáme, jestli nám tady Jankova banda nenechala nějaký dáreček. V korunách stromů hledám zvědy, na zemi zase nastražené pasti.
Jsem docela ráda, když s blížícím se večerem dorazíme k místu přepadu.

Trochu se občerstvím vodou a jdu hledat stopy. Mrtvá těla nechávám být, pokud je tady nechali, tak stejně nejsou důležitá. Stop najdu mnoho, i přesto, že zdupaná tráva se už pomalu zase zvedá. Jak se pohybuji táborem, sama pro sebe si tiše mumlám.
"Bylo to rychlé...brutální...Weissbach, jak jsem předpokládala a...hmm, zajímavé, zaútočili ze dvou směrů...hlídka o nich do poslední chvíle nevěděla."
Jsem tak zaujatá, že si možná ani neuvědomuji, že mluvím nahlas.

Ze zamyšlení mě vytrhne až Bridget.
"Řekla bych, že údolí potoka Weissbach je pořád tím nejpravděpodobnějším místem. Stopy jasně ukazují na severovýchod. Nemyslím, že by mělo být příliš složité je sledovat. Lesem je možné pohybovat se nenápadně, ale ne, když s sebou táhneš takový náklad, jako oni."

Místo přepadu

Cestování to je má vášeň, ale dnes bylo namáhavější než jindy. Urazili jsme opravdu dlouhou vzdálenost, část cesty jsem jel na koni, část jsem ho vedl, abych neztratil zdatnost a vyhnul se nepříjemnostem pramenícím z přílišného setrvávání v sedle. Rozptýlení mi přinášely skopičiny, jež plodil můj sluha Brun, který se v největším parnu opil a přejedl a později zažíval, alespoň dle jeho vlastních vyjádření, pekelná muka. Každopádně stoupání bylo obtížné pro všechny, jak pro rozmazlené měšťany, kvůli kterým se musely dělat časté přestávky, tak i pro mne, který jsem byl rád, že přilbu a těžký prošívaný varkoč, jsem zatím nechal v cestovním vaku.

Konečně jsme však dorazili k našemu cíli, kde se nám naskytl pohled na množství nedávno pobitých. Nebožáci byli ještě i po smrti zhanobeni vysvlečením do spodků a často i do naha. Zvláště při pohledu na mrtvé dívky a mladé ženy, pomocnice karavany, tak surově zabité a ještě i poté zneuctěné jsem byl zhnusen. Pokud chce Janek žádat výkupné za urozené panny, a je tak šetrný, že si odnesli i šípy, mohl dostat něco málo výkupného navíc i za tyto ženy. Zvrácený člověk, ten Černý Janek, takové plýtvání mládím a půvabem. pomyslel jsem si o tom, že ženy nebyly šetřeny. Navíc mne pojala i obava o neporušenost urozených panen, když si ono vražedné chlapstvo nebude moci vybít chtíč na nebohých pomocnicích.

Z těchto myšlenek mne vytrhla potřeba se utábořit, neboť se začalo rychle smrákat. Nařídil jsem tedy, aby byla těla snesena stranou na jednu hromadu, aby nejen vznikl prostor pro naše tábořiště, ale aby byla i menší hrozba propuknutí chorob. Načež jsem dal povel k utáboření se a postavení hlídek.

Pak se ke mně doneslo, že to byla právě ona Thyra, kdo nalezl stopy padouchů. Tihle horalé bývají sice drzí. Nechci Vám brát iluze vzpomněl jsem si na první slova, kterými mne tato častovala. Leč zdálo se, že také schopní.

Ještě než jsem se stihl za onou Thyrou vydat, abych zjistil více, přišla od hlídky zpráva, že se ze směru z nějž jsme přišli blíží jezdci. Zavelel jsem tedy k pohotovosti, leč naštěstí se ukázalo, že jedná se o jakousi skupinu urozených, jak napovídalo jejich ustrojení a doprovod. Vydal jsem se jim tedy v sedle vstříc.

"Co Vás přivedlo do těchto míst pánové?" optal jsem se oněch, co vypadali na šlechtice, v polních podmínkách, navíc mezi urozenými, jsem nepovažoval využití herolda za nutné. "Zovu se Kuno, rytíř von Reinsberg a mám tu čest velet zde přítomným urozeným i zbrojnému lidu. dal jsem příchozím vědět, s kým se potkali.

*****

Neznámym krajom

Skrehnutymi prstami pohladím zamatové pysky mojej kobylky, čakajúc, kým ostatní dokončia prípravy na pochod. Rozhodla som sa, že vojakom prikážem, aby predstrierali, že ich pani je Anne a ja som jej dáma, ak by sme stretli niekoho cudzieho.
Ráno však plynule predošlo do poludnia a stále sme sa trmácali lesom bez toho že by sme videli nejakého živáčika. Zato sme natrafili na maliny, černice a jahody. Bohužiaľ ich nebolo dosť, aby se sa nasýtili.

Slnko už bolo v polovici svojej púte, keď sme zastali, aby sme si chvíľku oddýchli. Dokonca som mohla na chvíľočku zatvoriť a oči a poddať sa spánku. Bolo to veľmi príjemné. Na okamih som si pripadala ako na výlete a nie na úteku pred bandou vrahov, zbojníkov a kdejakého póvlu.

Trmácanie sa lesom bolo vyčerpávajúce, nemali sme však na výber, len ísť vpred. Nedlho po tom, čo sa zošerilo Joanne povedala, že už nedokáže urobiť ani krok.
Už som otvárala ústa dúfajúc, že jej nejak dohovorím, keď vojak pred nami naznačil rukou, aby sme mlčali. Niečo začul. Dva ženské hlasy.
K všeobecnej úľave išlo len o starenu a mladé dievča, ktoré nám ponúkli nocľah a pohostinnosť. Náš ochranca pretlmočil túto ponuku smerom k Anne, ktorá len blahosklonne prikývla a potom pozrela mojím smerom. Z malého mešca som vytiahla 5 strieborných mincí a s úsmevom som ich ponúkla starene. Potom som sa otočila k dievčatku.
“Zdravím ťa, mladá slečna. Ako sa voláš?” spýtala som sa s úprimným záujmom. “Chcela by si sa kúsok odviesť na mojej kobylke?” Či už prijme, alebo nie, ponúkmnem sa, že ponesiem jej košíky s hubami.
Tiež som vojakovi prikázala, nech pomôže starenke s jej bremenom a pritom som podchvíľou pozrela Anniným smerom, akoby som si pýtala odobrenie svojho konania. Dámam vidina jedla a nocľahu zlepšila náladu. To znamená, že Bianka sa rozžvatlala a my nebudeme mať minútku ticha, kým jej ústa nezapchá kus žvanca. S úsmevom skloním hlavu a snažím sa nesmiať na nesúhlasnom Anninom výraze.

Nové tváře

Vůdce přibylé skupiny mi ukázal prázdné ruce, na znamení míru a já učinil totéž na znamení, že mír mezi námi je oboustranný. "Buď zdráv Wenzle z Boden." odtušil jsem rytíři s úsměvem, neboť jsem byl potěšen tím, že oplývá dobrým vychováním.

"Urozená panna Eliška je stále v držení lapky, stejně jakož i její dámy." nechal jsem rytíře přijet až k sobě a v klidu domluvit, než jsem mu počal odpovídat. "Vaše meče jsou zde vítány, lapkova banda je početná, jistě nám přijdou k užitku." přijal jsem nabízenou pomoc.

"Dnes přenocujeme zde a zítra se vydáme po jeho stopách." prozradil jsem našim novým druhům nejbližší plány. "Dej Bůh, aby se těm, kteří nejsou tak zdatní jako jiní, zítra protáhl krok." pravil jsem dále a krátce se podíval po těch největších z městských loudů.

"O mrtvé se postarají jiní, Bůh již beztak své poznal a my nemáme sil na rozdávání, chceme-li včas zachránit lapené panny." děl jsem k poznámce o mrtvých, kteří již byli s Pánem, tím či oním, jak by mi mezi čtyřma očima jistě dodal můj strýc církevní obročník. "Vítejte tedy ušlechtilí přátelé." pravil jsem, načež jsem svému novému druhu nabídl ruku k potřesení, na znamení zpečetění našeho ujednaného spojenectví.

Přivítání

Přivítání

"Ano, naděje trvá!" děl jsem rytíři v odpověď a na slova o pohostinství jsem přátelsky přikývl. "Pro mrtvé si mají přijet a odvést je pohřbít na svatou půdu, zatím jsem rozkázal snésti je na jedno místo stranou od obnovovaného ležení." děl jsem. "Když si jej vybrali k zastavení oni, je dobré i pro nás, jen se musíme mít mnohem více na pozoru." posmutněl mi úsměv, neb můj zrak na okamžik spočinul na jedné odnášené zahubené pomocnici. "Skrýt je do strže či prohlubně vymleté stékající dešťovou vodou a zaházet roštím se mi zdá býti nepietní. Ačkoliv ta těla jsou již bez duše." pravil jsem v odpověď. "Navíc by pak nemusela být hrobníky nalezena." dodal jsem.

Doprovázel jsem rytíře, který si hledal místo k usazení a snad i napojení koní po dlouhé cestě. "Lapka Černý Janek je v kraji proslulý, oplývá bandou dvaceti až pětadvaceti horalů a horalek. Užívají kuše a další zákeřné zbraně a je jim přičítáno množství zvěrstev, tedy by tohle tady na ně sedělo. Lid prostý k tomu dodává ještě i zkazky o černokněžnících a nestvůrách, jak od něj zvěděl můj sluha." závěr jsem dodal s pochybovačným tónem hlasu, ale nechtěl jsem před rytířem nic z toho, co můj darebák vyzvěděl zatajit.

"Pravdu díš pane rytíři. V noci nesmíme podlehnout lenosti a upokojení. Nechám postavit více stráží a rozdělat dostatek ohňů i u mrtvých, nechť je zvířena odrazena a případní nepřátelé jsou zavčasu odhaleni." souhlasil jsem s rytířem a tak jak jsem řekl, jsem i rozkázal učinit, ne všechny stráže jsem však postavil k ohňům, některým jsem určil i skrytá místa, ohně byly hlavně lákadlem pro případné nepřátelské zvědy. Taktéž jsem i určil, že stráže se mají střídat po spíše kratších časových úsecích, aby se všichni prostřídali a každý měl možnost nabrat síly na další den.

Příjezd další skupinky vojáků, se mnou nijak nehne. Pro mě je to jen další šlechtic, který na nás bude shlížet ze hřbetu svého koně. Jako kdyby úplně nestačil pán z Rainsberga.
Pravdou ale je, že jsem celkově nespokojená. Všude kolem je moc lidí, moc hluk, moc všeho. A mě to začíná lézt na nervy. Dokud jsem, jen se skupinou průzkumníků, postupovala lesem, dalo se to vydržet. Ze všeho nejraději bych, alespoň na noc, opustila tábor, ale to není možné.

Najdu si tedy opět místo u ohně, kolem kterého se rozesadili průzkumníci. Tyhle zamlklé duše jsou mi trochu sympatičtější, než zbytek vojáků. Obzvláště od Karfiola a jeho bandy, se snažím držet si odstup.
V tichosti povečeřím, a dokonce ani příchod básníka, k našemu ohni, mě nijak zvlášť nepotěší. I když nějakou tu baladu si klidně poslechnu. Lidem, jako je pan Hartmann, příliš nedůvěřuji. Člověk, který to umí se slovy, je většinou slizký jako úhoř. Alespoň taková je moje zkušenost.

Lehce svraštím obočí, když se ke mě Magnus nakloní. Po jeho odchodu ale ještě hodnou chvíli zůstanu sedět. Vzdálit se od ohně nemám problém, ale nevím, jestli chci s žoldákem mluvit. Tím spíš, jestli s ním chci mluvit o samotě.
Sice se postavil na mou obranu, ale rozhodně nemám pocit, že bych mu něco dlužila. Nakonec se ale přeci jen zvednu, a vydám se ho najít. Tedy pokud ho nezmohlo čekání, a nešel už spát.

Dojdu k Magnusovi, a ruce založím na hrudi. Trochu se mračím. Až pozdě mi došlo, že jsem k sobě možná, nechtěně, přitáhla nežádoucí pozornost. Jsem ráda neviditelná, ale tím, že jsem našemu veliteli dala zcela jasně najevo, že znám nejen tento kraj, ale i muže, po kterém paseme, jsem nechala příliš nahlédnout do svých karet. Nechci, aby mě někdo začal podezřívat, že snad mám s Jankem něco společného. A takovéhle spiklenecké setkání, pod rouškou tmy, mi na důvěryhodnosti mnoho nepřidá.

Tím spíš se mi nelíbí, že se Magnus chová tak tajuplně. Žádá mě o důvěru, ale už neříká, proč jí chce.
Což o to, já nikomu dýku do zad bodat nehodlám. Ale jsou věci, které bych ani já nedokázala ignorovat. Možná, že mám problémy respektovat šlechtu, ale jinak mám poměrně jasný kodex cti.

"Ano."
Pohlédnu po několika okamžicích na Magnuse. Pravdou je, že mi zatím nedal žádný důvod, abych mu nedůvěřovala.

Večer na pohřebišti

Zprvu naslouchám s nedůvěrou, ale posléze začnu cítit obavy. Jsem schopná postavit se všemu živému, co se potuluje po lesích. Nemám problém skolit kance, nebo vlka, i když zrovna ty zabíjím jen velice nerada. A činím tak pouze v případě, že ohrožují můj život.
Avšak jsem zcela bezmocná, tváří v tvář nadpřirozenu. Pohybuji se po lesích už dlouho, a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neviděla nic, co by se vymykalo zdravému rozumu. Možná i proto nejsem nijak zvlášť pevná ve víře.

Pohledem zabloudím k místu, na okraji tábořiště, kde byly nakupeny mrtvoly. Ani já z toho nemám dobrý pocit, i když u mě je to spíš pověrčivost, než nějaká předtucha.
"A ty si myslíš, že kolem obchází něco...zlého?"
Sama jsem ptáky považovala jen za dravce, kteří se přišli nasytit bohaté hostiny. Ale myšlenka, že by mohly být znamením i něčeho jiného, mě znepokojí.

"Co přesně ode mne očekáváš?"
Nijak nezpochybňuji to, co mi řekl. Magii nerozumím a tak se snažím najít tu logickou stránku věci a prakticky jí uchopit.

Sice mi stále není úplně jasné, jak bych se měla na takovouhle možnost připravit, ale určitě je dobré, nebrat to na lehkou váhu. Po dalším zvažování tedy opět přikývnu.
"Dobře, budu připravená na to, že můžeme čelit i něčemu jinému, než jen nepřízni počasí, zvěři a lapkům."
K tomu, že doufá, že ho neprozradím, se jen pousměju. Vzhledem k tomu, že Magnus je jediný, s kým jsem se zde doposud bavila, tak skutečně nemusí mít obavy, že bych si pustila pusu na špacír.

O magii jsem vždy jen slýchala, většinou když jsem zavítala do vesnice. Pověrčiví vesničané měli tendence vše, čemu nerozuměli, svalovat na magii. A o mojí babičce kolovaly kdejaké povídačky.
Ne, že bych čemukoliv z toho, třebas i jen za mák, věřila. Babička byla dobrá žena, vyznala se v bylinkách a lesní moudrosti. Rozuměla chodu přírody, ale to z ní nutně nedělá čarodějnici.

U nás ve vesnici si nikdo netroufnul na babičku zaútočit. Maximálně po ní děti házely kameny, ale nikdy se nezvedl dav s vidlemi a pochodněmi, aby se jí zbavili. Řekla bych, že i proto, že pak by nebyl nikdo, kdo by jim ovazoval rány a přiváděl děti na svět.
Avšak tady si tak jistá nejsem. Neznám nikoho z naší výpravy. A kdo ví, kolik náboženských fanatiků se mezi vojáky skrývá. Lepší, když tohle zůstane jen mezi námi.
Třeba se Magnus mýlí.

Původně jsem měla v plánu uklidit se někam stranou. Ale Magnusovi pomalu přicházím na chuť a už jednou se postavil na mojí obranu, takže věřím, že by to klidně udělal znovu.
"Zatím není za co, děkovat."
Odtuším tiše, a následuji ho k ohni. Zabalím se do své deky, a svůj vak si dám pod hlavu, místo polštáře. Pochod byl vyčerpávající, takže usínám velice rychle.

Noc na Pohřebišti

Na stráži

Napjatě jsem očekával odpověď jakou mi v záři ohně ještě tajemněji a nutno neopomenout, že i ještě půvabněji zřící Bridget na mé verše poskytne. Ta šibalka mne napínala, rozhlédla se kolem a já ani nedutal v očekávání jejích slov.

A ta přišla v podobě, jíž jsem věru nečekal, pročež jsem v první chvíli jen překvapeně zamrkal. Hledal jsem souvislost s mými slovy, leč nemohl jsem ji nalézt, dokud můj nenadálý zmatek neutla její další slůvka. Tak o tom to tedy bylo, spanilá Bridget se obávala, že nenávidím ženy, a že zrovna na ni jsem si zasedl, že právě nastala ta chvíle, kdy jsem si jejím zostuzením chtěl před spaním udělat dobře.

"Nepochybuji o Tvé svědomitosti ani schopnostech štítonoško." odtušil jsem jí a v mém hlase se mísilo uznání s obdivem, neboť i přes počáteční hrubost na mne její přímost udělala dojem. "Nejsem zde, abych Tě zkoušel." pokračoval jsem. "Avšak kdybych byl, tak bys zkouškou prošla se ctí." ujistil jsem bojovnou dívku, že nemusí se ode mne obávat výsměchu.

"Pověz mi co jste našli v okolí, kam vedou stopy hanebných lapků?" optal jsem se zbrojnošky na praktickou věc, když se vzletnou jsem neuspěl. "Jsi přeci průzkumnice? Ta s neobvyklým a o to více půvabným jménem, Bridget nemýlím-li se." zeptal jsem se ačkoliv jsem dobře věděl, že jí je. Až po projeveném souhlasu, měl jsem nachystána další slova, otázku. "Věříš oné Thyře? Nějak podezřele moc toho ví o Jankových zvycích." zašeptal jsem důvěrným hlasem v naději, že se mi dostane upřímné odpovědi.

Na stráži

Půvabná zbrojnoška přimhouřila oči a ztížila mé snahy o to odhadnout, jaké jsou asi barvy. Pak mi to však vynahradila záplavou svého libého hlasu, jemuž jsem pozorně naslouchal.

"Potok Weissbach, o tom mluvila ona Thyra jako o jeho někdejším sídle." děl jsem poté, co jsem ji vyslechl a krátce o jejích slovech popřemýšlel. "Nicméně včera není dnes." uznal jsem. "Uvidíme, kam nás jejich stopy povedou." dodal jsem zadumaně.

"Každopádně si na ni musíme dát pozor, vyzná se a tak nám může být stejně tak prospěšná jako nebezpečná." usoudil jsem. "Dohlédni na ni, nerozhodl jsem se ještě proč, ale vzbuzuješ mou důvěru." zaúkoloval jsem půvabnou štítonošku. "Nerad bych, aby se naplnila Tvá slova o pasti, pokud je to zrádce, pod pozorným dohledem se jistě sama prozradí." zauvažoval jsem o Thyřiných možnostech setrvale klamat. Pak se však na mé tváři objevil milý úsměv, neboť jsem se rozhodl změnit téma hovoru příjemnějším směrem.

"Pověz mi Bridget, kde leží Tvá otčina?" otázal jsem se mladé štítonošky, zatímco jsem k ní pomalu zdvihl ruku otočenou dlaní vzhůru, v ní se skvělo šťavnaté jablíčko. "Nabídni si, zásob mám dostatek." vyzval jsem mladou ženu, aby se před zítřkem ještě posilnila.

Ráno na pohřebišti

Noc dala mé opatrnosti co se zesílených stráží týkalo za pravdu. Dvojí zburcování a žádné stopy po narušitelích klidu našeho tábora a věčného spánku s námi sousedících mrtvých mne krajně znepokojilo a začal jsem mít vážné podezření, že by se zde nějací ti černokněžníci nebo dokonce nestvůry jakési, mohli skutečně pohybovat.

Nicméně ranní probuzení bylo mnohem příjemnější než ta noční, zapříčiněná poplachy. Sice jsem si nemyslel, že již dnes dostihneme tlupu tak řečeného Černého Janka, ale přesto jsem si místo tenkého ozdobného varkoče natáhl přes drátěnou brň těžký prošívaný varkoč určený pro boj a na hlavu přes drátěnou kapuci nasadil svou normanskou přilbu s nánosníkem.

Pak nastal čas zkontrolovat houfec. Dohlédnout, aby se všichni sbalili a seřadili k odchodu. Bylo příjemné, že nás bylo víc než včera ráno, hned se táhlo na Janka veseleji. Přednímu voji, našim zatím úspěšným průzkumníkům, jsem rozkázal, aby jako včera táhli kus před námi a nejen sledovali stopy, ale i ostražitě předvídali možné pasti. Za nimi pak vyrazil náš hlavní voj, který jsem pro dnešek také nabádal k zvláštní obezřetnosti neboť hluk se táhne zvláště v horách daleko.

Až se budeme blížit k potoku Weissbach, pokud tedy stopa lapků obtížených kořistí neodbočí jinam a nepřiměje nás i tak k poradě s průzkumníky, měl jsem v plánu sesednout z koně, na němž jsem pro první část cesty hodlal šetřil své síly a připojit se k průzkumné skupině, abych přeci jen mohl lépe a rychleji reagovat na nová zjištění a objevy našich zvědů. Lehkomyslné bezstarostnosti se již krátil čas.

Proto jsem ještě dojel přední voj. "Až se budeme blížit k onomu místu, kde mělo být někdejší Jankovo ležení nebo pokud se stopa lapků odkloní jiným směrem či dokonce rozdělí, neprodleně mne s tím srozumějte. Na Jankově území je třeba zachovat tu nejvyšší obezřetnost." zdůraznil jsem ještě průzkumníkům, aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění. Dokonce jsem jim věnoval i vřelý úsměv, jímž jsem chtěl dáti najevo, že důvěřuji v to, že si se svými povinnostmi úspěšně poradí.

První část cesty jsem pak měl v plánu trávit poradou s dalšími šlechtici, zvláště pak s panem rytířem von Bogen, neboť ten se mi zdál býti zvláště v boji zkušeným. Janek i přes svůj mrzký původ vydobyl si proslulost a já proto nechtěl přípravu na boj s ním podcenit.

Cestou k usadlosti

“Teší ma, že ťa spoznávam Jana.” Pri jej ďalších slovách sa rozosmejem.
“Nie, princeznou nie som, no podobne ako princezné, i mňa zväzujú povinnosti. Za bohatstvo, šaty a šperky sa platí slobodou,” zešepkám spiklenecky a rovanko potichu pokračujem, “Samozrejme, že je korunka z kvetov nejkrásnejší, ale nehovor to pred mojimi spoločníčkami, ony by to nepochopili. Teda okrem tej, čo je zrzavá ako líška. Ak by si to povedala tej, pravdepodobne by sa rozbehla na najbližšiu lúku trhať kvety. No teraz sme všetky hladné a unavené, tak by to nebol dobrý nápad.”
“Prečo sem nikto nechodí? Veď je tu tak krásne. Ale máš pravdu, stratili sme sa a potrebujeme nájsť nejaké mesto.”

Viac už nehovorím, len počúvam urozprávané dievčatko a podchvíľkou pritakám.Cesta je síce úmorná, no na konci sa nachádza opevnená usadlosť.
Muž, za ktorým nás starena doviedla nebol z našej návštevy nadšený, no nakoniec nás privítal i pohostil. Kaša bola dobrá a to, že Anna mala mäso, prinieslo jednu výhodu. Pár chvíľ sa nebude sťažovať.
Kúpeľ nás potešila skoro rovnako, ako jedlo. Dokonca sme sa už necítili tak zúbožene a utrmácano.
“Nebezpečno? A potvora túlajúca sa lesom? Len ťažko si viem predstaviť väčších monštier, než tých, čo nás prepadli.”

Večer sa vo veľkej izbici zhromaždilo plno ľudu. Asi všetko obyvateľstvo usadlosti. K môjmu kľudu sa veľmi o nás nezaujímali, mali svoje starosti a strasti, než aby venovali pozornosť strateným pocestným, bez ohľadu na ich urodzenosť. Mlčky som jedla a sledovala okolie, načúvala horalom.
Boli to prostí ľudia, na ktorých pravdepodobne všetci zabudli. Najväčšou udalosťou tu bolo narodenie teľaťa. Tým najhorším lasica, líška alebo niečo podobné, vyčíňajúce v kurníku. A vlk. Vlk trhajúci ovce.
Viečka mi klesajú únavou a dúfam, že nám čochvíľa ukážu miesto, kde by sme si mohli odpočinúť. Mužom znovu pripadne nemilá úloha stráženia. Aspoň hlad zahnali.

Ráno na pohřebišti

Na stráži

S jablkem, jež jsem ve chvílích kdy jsem ji pozoroval zahříval v dlaních, to nezačalo zrovna nejlépe, půvabná Bridget se na něj zadívala ne zrovna s nadšením. Nakonec jej sice přijala, ale hned nezakusila jeho sladkost, čímž mne zanechala v nejistotě, zda ono kouzlo lásky, jemuž jsem se přiučil na jedné ze svých cest, dojde naplnění. Místo toho jsem tedy alespoň pozorně naslouchal jejímu vypravování a snažil se očima vyhledávat ty její.

"Mnohdy jej za něj považuji." děl jsem v odpověď, poté co jsem si ji vyslechl. "Tam za mořem jsem nikdy nebyl, přesto je mi líto Tvé ztráty." projevil jsem účast k jejím slovům o domově o nějž přišla. "I mou vášní a životem je cestování odvážná Bridget." děl jsem a krátce mne napadlo, že pokud není součástí žádné družiny, mohl bych jí nabídnout přidat se k té mé. Snad po této výpravě, až se společně zakalíme bojem, nyní by to ještě nemělo smysl. pomyslel jsem si. "Sám jsem zvažoval zda vyslyším volání víry, leč pak jsem zvolil nápravu této nestoudnosti." připomenul jsem si kde to vlastně jsme a za jakým účelem. Slyšel jsem od těch co se ze svatých míst vrátili, jakou radost prý moslemíni projevují, když při odstrojování zajatých rytířů a zbrojnošů narazí na bojovnou pannu, zvláště pak urozenou. Krutý to lid holdující otrokářství. usoudil jsem a zadoufal, že smělou Bridget nikdy takový osud nepotká.

"Jsem rád, že jsi pod mým velením spokojená." děl jsem nakonec zvesela, trudné myšlenky rázem zahnala představa, že by vskutku mohla nakonec posílit mou družinu, dokonce jsem byl v myšlenkách tak velkodušný, že bych se vzdal i návštěvy míst, která ona již spatřila a já ne. "Cestuješ sama nebo s družinou?" zeptal jsem se nakonec, neb mne zajímalo zda bude dnes v noci spát mezi známými, či snad měl bych nabídnout jí místo poblíž svého, aby nikdo se jí v noci či spánku neodvážil obtěžovat. Stejně jako minulou noc záleželo mi na jejím pohodlí, jen dnes jsem byl již smělejší ve své snaze jí jej zajistit.

Ráno

Wir zogen in das Feld

odkaz

Wir zogen in das Feld.
Da hätten wir weder Säckl noch Geld

Strampede mi
A la mi presente
Al vostra signori.

Wir kamen vor Siebentod,
Wir kamen vor Siebentod,
Da hätten wir weder Wein noch Brot...

Samotnou mě překvapí, jak dlouho jsem dnes spala. Obvykle se probouzím ještě před rozbřeskem, ale nyní zjišťuji, že už je většina tábora na nohách. Alespoň si nemusím dělat obavy, zda budu mít dost sil, do dalšího dne. Zabalím deku, i zbytek svých věcí, a jsem připravená vyrazit na další cestu.
Ještě předtím se ale porozhlédnu kolem tábora. V noci byl vyvolaný poplach, ale podle toho, co jsem slyšela, tak se nenašly žádné stopy. To mi přijde divné. Buď mají vojáci nervy na pochodu, nebo...ani nechci myslet na to, co tu v noci mohlo obcházet a zajímat se o mrtvé.

Docela se i těším, až tábor opustíme, a vydáme se vpřed. Společnost tichých průzkumníků mi celkem vyhovuje. Ovšem nebyl by to náš drahý velitel, rytíř z Reinsberga, aby mi hned po ránu trochu nezkazil náladu. Na jeho slova reaguji jen otráveným výrazem. Jako kdyby nám snad říkal něco, co všichni dávno nevíme.

"Díky, tohle bodne."
S chutí se zakousnu do jablka, a vykročím vpřed.
"Sama jsem zvědavá, co najdeme. Jak říkám, to, že tam byl před pár lety neznamená, že je tam stále."
I když stopy směřují správným směrem. Zatím jsou dobře viditelné. přijde mi to trochu podezřelé. Jestli se nijak nesnažili po sobě zakrýt stopy, tak si musí hodně důvěřovat. To nevěstí nic dobrého.

Brzy zjistím, že nejvíc mi vyhovuje, když se sama můžu vydat dopředu. Jedině tak se dokážu lesem pohybovat jako duch. Stále se mě drží nepříjemný pocit. Nyní už nepochybuji o tom, že Janek na nás čeká. Jeho lidé obcházejí kolem. Je jen otázkou, kdy udeří.
Přejde poledne a my se dostaneme až k vodopádům. Je to překrásné místo, ale to poslední, na co bych nyní měla chuť, je užívat si krásy krajiny. Zvlášť, když se dozvím o nastražené pasti, kterou Magnus objevil. I Bridget si všimla, že se lesem někdo pohybuje.

"Myslím, že by bylo lepší vodopády obejít. I když to znamená, trochu se odchýlit ze stopy."
Stezka, po které vodopády překonala Jankova banda, je nebezpečná i pro ty, kdo jí znají. A já se navíc obávám, že právě tady by nám nepřítel mohl přichystat léčku.

Na stráži

"Chápu Tě Bridget, nikdy bych si nepomyslel, že bys nevinné dívce přála neštěstí, neobávej se." ujistil jsem spanilou zbrojnošku, že o ní rozhodně nesmýšlím hanebně.

"Ano, Janek přerostl stín svých hor a náhle se ocitl na slunci, které jej spálí." děl jsem rozhodně, ačkoliv jsem si ve své mysli představoval pro Janka mnohem horší způsoby skonu. "Bude dopaden Bridget, o tom nepochybuj, tihle lidé nežijí dlouho, podlehnou vlastní pověsti a osmělí se k činům, které jim pak nevyhnutelně zlomí vaz." ujišťoval jsem dívku, že lapka to má spočtené. "Ano, zítra se mu jistě přiblížíme, možná jej ten den ještě nedostihneme, ale určitě již od něj nebudeme daleko, neb je obtížen kořistí a my ne." zakončil jsem svou předzvěst o jeho osudu.

"Když zde nikoho neznáš, můžeš se po stráži uložit ke spánku u mé skupiny." nabídl jsem jí a ve světle ohně byl možná patrný nach, který mi zlehka přejel po tváři. "Neznám ty lidi tu a budu se cítit bezpečněji, když budeš poblíž Ty, které důvěřuji." řekl jsem s lehce rozpačitým úsměvem to, co byla i pravda. "Vzájemně se snáze ochráníme." dodal jsem. "Prosím, budu poctěn." vyznal jsem závěrem něco, co ode mne neurození lidé často neslýchají, zvláště pak ne dohromady.

Wenzel von Bogen

Netrvalo dlouho a dostihl mne rytíř von Bogen, vyslechl jsem si jeho slova, popřemýšlel nad nimi a nakonec se ode mne dočkal i odpovědi. "Dobré jitro pane Wenzle." dobrá, tohle jsem mu odpověděl hned.

"Vyspal jsem se příjemně a doufám, že Vy též pane." oplatil jsem mu rovněž zdvořilostí. V pochvale kterou mi věnoval dále jsem se nechtěl rochnit, ačkoliv mi udělala značně dobře. "Také ty lidi neznám pane, leč vše nasvědčuje tomu, že i oni se mezi sebou neznají, díky čemuž snad nehrozí, že by se proti nám mohli spojit a pokud je někdo z nich proti nám, je i možné, že jej ostatní odhalí. Tedy to platí zvláště pro naše průzkumníky." rozpovídal jsem se. "Vy se mi zdáte schopným a zkušeným válečníkem. Budu zvláště rád, pokud mi až dojdeme k prvním nesnázím či nástrahám dopřejete moudrost svých rad." děl jsem. "Rád bych se dožil potomstva, tedy ani já v těchto horách nemíním složit kosti." usmál jsem se na rytíře povzbudivě a na mé tváři se zračilo zdání bezstarostnosti.

Mám hodně nad čím přemýšlet. Po Magnusově varování jsem ještě dvojnásob ostražitá. Vím, že tyhle lesy jsou nebezpečné, ale já nyní nebezpečí vidím i za tím nejnicotnějším kamenem. I přesto mám ale překvapivě dobrou náladu. Těžko říct, co za tím vězí. Jestli vydatný spánek, nebo fakt, že jsem zase ve svém živlu. Dost tomu možná přidává i to, že jsem Jankovi na stopě.

"Na té úzké pěšině budeme bezbranní, pokud na nás někdo zaútočí. Pokud to vezmeme okolo, ztratíme sice nějaký čas, ale nad vodopády nebude těžké se na stezku opět napojit. Jankova banda za sebou zatím nechávala dost stop, takže i ty by nemělo být těžké najít.
Jistě, je možné, že nějakou past nachystali, i pokud se vydáme okolo, ale tam máme větší šanci se ubránit."

Chtělo by to rozhodnout se dřív, než dorazí zbytek naší skupiny. Bude jednodušší rovnou sdělit náš plán, i když je klidně možné, že velitel nám do toho stejně hodí vidle. Chm, ten Kuno...
Raději se, v myšlenkách, vrátím k tomu podstatnému.
"Ale souhlasím s tím, že by bylo dobré cestu trochu omrknout. Půjde někdo se mnou?"

Krátce přikývnu, když se Bridget přihlásí. Celkem jsem si jí oblíbila. Je vidět, že divočina jí není cizí, a pálí jí to.
"Dobře, půjdeme. Vy ostatní prohlédněte okolí a vyčkejte na příchod vojáků. Brzy se vrátíme."
Moje poslední slova patří Magnusovi. Poté se otočím na patě, a spolu s Bridget zmizím v lesním porostu. Musíme být nyní našlapovat velice opatrně. Máme past odhalit, nikoliv do ní samy padnout.

Cestou

Wir zogen in das Feld

"Je to možné, že část našich uteče, zvláště když budeme zaskočeni." odvětil jsem pohotově. "Loupežníci, tihle lidé nežijí dlouho, podlehnou vlastní pověsti a osmělí se k činům, které jim pak nevyhnutelně srazí vaz" nesouhlasil jsem s rytířem, neboť koneckonců dosud se Janek jen přiživoval, až teď učinil něco co se roznese daleko, předaleko a pokud neuspějeme my, najde se jistě mnoho jiných co budou chtít pomstít vznešenou pannu a její fraucimor. "Ano, to musíme pane Wenzele, bohužel se všemi těmi koni a mulami se jimi na horských pěšinách staneme jen těžko." posteskl jsem si. "Náš úspěch v těchto chvílích leží na bedrech našich průzkumníků, to oni nás musí dostat k Jankovi tak, abychom mohli v boji rozehnat jeho bandu horských lotříků." pravil jsem. "Obávám se, že stejně budeme muset dříve či později sesednou a někde zanechat koně, jinak lapku nikdy nezaskočíme." zadumal jsem se. "Budeme-li napadeni, budeme muset utvořit šik, muži se štíty a ti nejlépe obrnění vpředu, za nimi ti bez štítů a nakonec střelci. Dostat se k lapkům na dosah, pak nebudou mít lotříci proti válečníkům naději." přednesl jsem jak to vidím, v případě přepadu. "Stane-li se to na pěšinách, tak koně a muly mnohým nejspíš poslouží jako štíty, dokud je pak v bolestech od střel nepokopou." znovu jsem předestřel své přesvědčení, že koně nám budou v těžkém terénu nakonec nejspíš k ničemu.

Co se pak pochodu samého týkalo, morálka se bohužel přes noc neobnovila a houfec se stále zmítal nespokojeností, kdo mne však mile překvapil byl onen rváč a jeho druzi, kteří večer hrozili Brunovi. Dnes totiž velmi rozumně usměrnili ty nejslabší články naší výpravy, totiž dali jim na vědomí, že zde nejsou na výletě, ale za odměnou. Trochu lepší nálady přineslo přecházení brodu, kde se muži změnili rázem na chlapce a dopřáli si i trochu dovádění. Jen užívejte radosti chlapi, brzy již na to nebude čas. pomyslil jsem si o tom a trochu mne zamrzelo, že já jako velitel jsem kvůli důstojenství zadovádět nemohl.

Cesta dále už pak byla krajně nepohodlná a tak jsem svého koně za sebou jen vedl, jediný z mé družiny kdo se nadále vezl byl Brun, jeho oslík byl přeci jen nižší, zato však musel za sebou vést a hlídat mého válečného oře. Dále byl pak terén ještě horší.

Přes to všechno jsme se však nakonec dostali až na doslech jakéhosi vodopádu. Tam jsme také spatřili, že na nás čekají naši průzkumníci, zřejmě nastal čas na bojovou poradu.

Cesta okolo vodopádů nás zřejmě zdrží déle, než jsem předpokládala. Ale stále se mi zdá, jako ta lepší varianta. Když se s Bridget ujistíme, že na nás za nejbližším rohem nečeká past, vrátíme se, abychom vyčkali na ostatní. Máme tak chvíli čas si odpočinou a načerpat síly. Příliš se ale neuvolním. Lesy okolo mohou skrývat mnoho nepřátel a já jsem jako na trní, kdy někomu rupnou nervy.

Nálada se mi ale značně zlepší, když dorazí zbytek našeho voje. K mému vlastnímu údivu se tak stane, když spatřím ctěného rytíře z Renisberga. Přijde mi pohlednější, než se mi jevil na začátku. Bez meškání se zvednu, a vydám se mu vstříc, abych ho seznámila se situací.
"Doufám, že je pro Vás zatím cesta příjemná. Pane." Přivítám ho, velice zdvořile, a prsty si prohrábnu rusé vlasy. "Máme před sebou dvě možné cesty. Můžeme jít kratší, ale dost nebezpečnou cestou, následovat tak stopy únosců. Ale mám trochu obavy, že bychom mohli narazit na nastražené pasti. A nebo půjdeme delší cestou a vodopády obejdeme. Ztratíme nějaký čas, ale tato cesta se jeví být celkem bezpečná. Alespoň co jsme zatím zjistili."

"Rozhodnutí je na Vás."
Zakončím shrnutí situace. Ani jsem si to neuvědomila, ale pramen vlasů si namotávám na prst a na Kuna se usmívám, jako sluníčko. Můj úsměv trochu pohasne, když si uvědomím své chování, ale na tom, jak se na něj dívám, se nic nezmění.

U vodopádu

Nad vodopádem mne přivítala průzkumnice Thyra, k mému překvapení tak svým medovým hlasem učinila velmi zdvořile a ještě si přitom svůdně prohrábla vlasy, čímž vynikly jak ony, tak její pěkná tvář i ztepilá postava. S potěchou jsem si ji vyslechl a musel uznat, že když chce umí být opravdu půvabná, ten zářivý úsměv, který mi předtím nikdy neprokázala ji v mých očích dočista změnil, stejně jako i její způsobné chování. I přes okouzlení z její proměny se ke mně však její slova donesla.

Když se mělo dostat na mou odpověď, místo ní jsem ještě chviličku zaujatě sledoval jak si namotávala pramínek vlasů na prst a až když náhle její úsměv pohasl, uvědomil jsem si, že bych měl místo kochání se velet. "Byla, děkuji Ti Thyro." odtušil jsem jí tedy s úsměvem. "Odvedla jsi velice dobrou práci." pochválil jsem ji. "Slézat kratší cestou s naší těžkou výbavou se mi nezdá bezpečné." usoudil jsem. "Půjdeme cestou delší sice, leč získáme tím jistě více." chtěl jsem se již dokonce rozbásnit, leč včas jsem se umravnil.

"Je čas začít jednat. Já a ještě několik těžkooděnců s některým ze zvědů půjdeme cestou, abyste vy s lehkým krokem mohli nepozorovaně zmizet v lese. Ten jeden zvěd bude dávat pozor, abychom nepadli do pasti. Ty Thyro a Tvoji druzi pak budete moci pobít případné Jankovy hlídače, neboť půjde-li vše dobře jejich pozornost se upne k nám." vyjevil jsem svůj plán neb nastal čas prokázat i trochu osobní statečnosti. Na to jak jsem ráno sliboval rytíři Wenzelovi, že se s ním budu radit jsem si v tuto příjemnou chvíli samosebou ani nevzpomněl.

Jak příjemný a melodický je šlechticův hlas. V lese se vyznám, jako nikdo jiný, avšak v jeho očích bych se dokázala zcela ztratit. Jeho úsměv hřeje jako polední slunce a já se celá tetelím blahem, když mě pochválí.
Musela jsem být zcela slepá, když jsem na něj doposud hleděla tak kriticky. Jinak bych si hned všimla, jak pohledný a urostlý je Kuno von Reinsberg.

Je obtížné soustředit se i na význam slov, a ne jen se nechat unášet jejich libozvučností. Avšak myšlenka na nebezpečí, které nám hrozí, mě rychle vrátí do reality.
Jsem ráda, že se velitel rozhodl pro delší z cest, kterou jsem mu navrhla. Jen skutečný velitel dokáže naslouchat i radám svých podřízených, a nikoliv jen vlastnímu egu.

Stejně tak jedině skutečný velitel stane v boji po boku svých mužů. Můj obdiv je tedy na místě.
"Buďte opatrný, můj pane."
Projevím svou starost, ale rozhodně tím nijak nechci shazovat jeho bojové dovednosti. Naopak. Představa rytíře zbroceného potem, s mečem pokrytým krví nepřítel, je mi velmi milá.

U vodopádu

To jak na mne Thyra hleděla mne uvádělo v úžas, zvláště ve chvíli kdy jsem ji pochválil a pak dokonce i projevila starost o mne, navíc tak hezky vyjádřenou. Byl jsem nadmíru potěšen a polichocen, dokonce jsem byl i v pokušení k jí přistoupit a na rozloučenou před možným bojem jí sevřít ručku v té své. Co když se mi to jen zdá či je to pouhý milý žert? Je-li, nechci aby skončil. zaváhal jsem a učinil jí vstříc jen krátký krok.

"Budu Thyro, mám pro co žít." vyznal jsem se. "I Ty se opatruj a zlom vaz." popřál jsem jí zároveň i štěstí v boji. A jak jsem se připravoval a vybíral ty co půjdou se mnou, měl jsem toho k přemýšlení i mnoho jiného, neboť tato milá a zdvořilá Thyra se mi nadmíru líbila a já hloubal, odkud se asi vzala její náhlá proměna. Nebo jsem ji snad dosud jen špatně chápal? napadlo mne, že to že jsme se dosud k sobě nechovali takhle hezky byla má chyba, muselo to tak být.

Poté jsem vybral nejsilněji obrněné muže, alespoň pět, aby šli se mnou jako návnada. "Pane rytíři, pokud vbrzku dojdu na konec své cesty, postarej se o houfec." oslovil jsem Wenzela von Bogen. "Leč nestrachuj se, hodlám se vrátit" ujistil jsem jej. "Každá střela nezabíjí, to by matky nestačily rodit!" pronesl jsem ještě zvesela a nasadil masku bezstarostného reka. Pak jsem však zaslechl něco o stříbře a nakonec nabubřelá slova jednoho z průzkumníků o gatích.

"Práčata po nestvůře mohou metat stříbrné z obdržené zálohy." usmál jsem se představě, že by někdo z nás měl sebou tak drahocennou zbraň. "Když teď víme, že ty neutečeš, půjdeš s námi po cestě!" rozhodl jsem, neboť jsem byl upřímně zvědav zda zvědovi vydrží statečnost i v boji. "Brune, půjč mu kytlici prošívanou plstí, stejně se ji neobtěžuješ nosit." rozkázal jsem svému sluhovi. "A dejte mu někdo pořádný štít." dodal jsem ještě. "Když začnou létat střely, srazíme se do šiku!" dal jsem všem co půjdou se mnou vědět co dělat v případě přepadu. "Pak si pro ně dojdeme nebo pomalu ustoupíme, každým pádem naši v lese budou vědět kam udeřit." srozuměl jsem všechny s plánem. Pochopitelně byl bych raději, kdyby případné hlídky naši průzkumníci pobili ještě než budeme napadeni, leč ne vždy se vše tak pěkně povede.

Když jsem se loučil s Brunem, ten se mne optal, zda tam chci opravdu jít. "Jistě, že ne. Nejsem hlupec." odtušil jsem mu polohlasně. "Tak jdeme!" obrátil jsem se ke svým druhům s rozkazem vyrazit.

odkaz

Osada v horách

“Ako to myslíš, zmizli?” spánok som mala nepokojný a podivná nočná udalosť k zdravému odpočinku neprospela. Pozerám na Janu a začínam veriť v podivné nadprirodzené bytosti. Vojaci by nás len tak neopustili. Muselo sa im niečo stať.
“Bianka, poď so mnou. Pozrieme sa do stajne. A Vy-” pozriem na zvyšok svojho fraucimoru, “Najedzte sa. O chvíľu sa k Vám pripojíme. Hlavne sa nerozdeľujte.”

Prezerám si stanovisko, na ktorom stáže boli, hľadám akékoľvek stopy po tom, čo sa im mohlo stať, kam sa mohli podieť. Bianka mi pomáha. Nevybrala som si ju náhodou. Má bystrú myseľ a všíma si i vecí, ktoré by iní prehliadli. A rozmýšľa celkovo inak. Pozerá sa na veci z rôznych uhlov. I takých nezvyčajných, až to hraničí s podivínstvom.
Až prezrieme to miesto, poberieme sa ku koňom. Kde pokraçujeme s pátraním.

Tentokrát se mi ani nechce, vracet se zpátky do lesa. Rytířova slova mě stále hřejí u srdce, a kdyby to bylo jen trochu možné, vůbec bych se od něj nevzdalovala. Ale je mi jasné, že čím lépe odvedu svojí práci, tím bezpečnější cesta pro Kuna bude. No, asi nejen pro něj. Ale to není tak podstatné.
Naposledy se tedy ohlédnu a poté se opět ztratím v lesním porostu.

Pročesávám les, ale v pravidelných intervalech se vracím, abych viděla na náš hlavní voj. Když se dostaneme z lesa na poloniny, musím se trochu vzdálit, neboť na otevřeném prostranství bych se neměla kde skrýt. Alespoň mám ale dobrý rozhled.
Kromě několika nepříliš dobře zakrytých pastí, na nic nenarazíme. Vychází mi z toho jediné, náš nepřítel je odfláknul, protože spěchal. Myšlenka, že jim dýcháme na paty, je příjemná. Sice si nedovedu představit Janka, jak se třese strachy, ale určitě mu není zrovna lehko u srdce.

Terén je nelehký a z toho pobíhání dopředu a zpátky jsem unavená. V duchu zasténám, když se před námi objeví opevněný dvorec. Jak ale rychle zjistíme, nepřítel ho nedávno opustil. Pro jistotu se rozhlížím po nějakých nastražených pastech, ale nic nenajdu. Zdá se, že odsud Jankova banda odtáhla celkem nedávno.
Jsem z toho zmatená. Tohle místo by pro nás bylo nelehké dobývat. Proč tedy odcházet, a riskovat, že je dostihneme někde v otevřené krajině? Leda by měl Janek ještě nějaké lepší místo, kde by se mohl zahrabat. Nemám z toho dobrý pocit.

Na stráži

I přes svou prosbu jsem byl odmítnut, což mi vehnalo nachu ve tváře opravdu hojnost. Ustoupil jsem trochu od ohně, aby mi neozařoval tvář a utěšoval jsem se tím, že bojovná dívka může ještě během stráže změnit názor či, že alespoň bude spát s lidmi, kterým důvěřuje a s nimiž bude v bezpečí.

Po chvíli mi ovšem otrnulo a tak jsem jí krátce povyprávěl o Sasku a svém rodném panství.

Nespatřil jsem jinde taký růže květ
ač obrazil jsem mnohý kout a svět
jemná a přesto pevná bojovná panna
získala si bez pochyb obdiv toho pána
uchvácen ten vzdychá si nad její krásou
bude-li mu nablízku, jistě bude mu spásou

rozloučil jsem se s ní básní, jež mne na její počest přišla na mysl a šel jsem obhlédnout ostatní hlídače, zda někdo nezodpovědně neusnul.

U vodopádu

Společně s rytířem jsem se zasmál jeho povedenému žertu a pak jsem si vyslechl i jeho další slova. "Nechám si to pro sebe, máte mé slovo pane rytíři." ujistil jsem svého druha. "Nastane-li to, postarám se o Vás či Vaše kosti a děkuji Vám, že i Vy o mé. Strýc či jeden z mých dvou bratranců jistě zaplatí za mé kosti a snad i za život, upadne-li ten do něčích rukou." nemohl jsem mít jistotu kdo u nás na panství vládne, stačí když propukne v oblasti choroba nebo válka a klidně už bych nic nevěda mohl být pánem i já, pokud by strýc i oba jeho synové již nebyli na světě, druhý strýc již měl sice vyšší svěcení než jáhen, leč kdo získá moc může snadno odvrhnou obročí a vrátit se ke světské vládě.

"A sebevrahem věru nejsem pane, jednak je to hřích a také jak jsem již řekl, rád bych se dožil potomstva. Křesťanstvo jistě potřebuje ještě pár divokých Sasů!" usmál jsem se na rytíře vesele a vyrazil jsem na průzkum.

Opevněný dvorec

Zvěd odmítl nabízené zesílení zbroje, ale to byla jeho věc a jeho život. Postupoval jsem po pěšině hned za ním a zatímco on vyhledával možné nastražené pasti, já se rozhlížel po nepřátelích. Pravda, až příliš často směr mých pohledů mohl prozrazovat, že spíše než po nich, rozhlížel jsem se po našich zvědech, neboť jsem se chtěl ujistit, že Thyra je stále poblíž a v pořádku. Podařilo se mi ji zahlédnout jen jednou, ale přesto tento jediný okamžik prozářil pro mne celý zbytek obtížného pochodu, neb vždy když mi bylo nejhůře, upínal jsem se k tomu, že nyní tak milá Thyra je poblíž. Můj zvěd na cestě našel tři špatně skryté pasti a žádnou nevymetl, což se dalo považovat za úspěch, nicméně vzhledem k jeho předchozímu nadutému chování jsem nepociťoval potřebu jej za to pochválit.

Když jsme konečně vyšli z lesa, naskytl se nám pohled na trochu otevřenější krajinu, jíž dominoval opevněný dvorec, z nějž stoupalo několik tenkých sloupců dýmu. Průzkumníci jej prohlédli než jsme dorazili a já tak využil příležitosti díky tomu opět zapříst v hovor s jejich vůdkyní Thyrou.

"Jsem rád, žes bez úhony odvážná Thyro." uvítal jsem ji upřímně rozradostněn. "Jen jednou jsem Tě v lese spatřil, přesto štěstím mne to naplnilo na celý pochod." vyznal jsem jí, jak milou se mi stala. "Pověz, jak velký mají před námi padouši předstih?" optal jsem se jí na pro výpravu důležitou věc, by si nemyslela, že o takové se pranic nestarám.

***

"Vypalte to tu do základů, ať se nemá Janek ani žádný jemu podobný kam vrátit!" rozkázal jsem později, když dorazili konečně všichni naši. "Zápal proveďte tak, aby se to rozhořelo pomalu. Jeden rychlonohý tu vyčká a než se mu zadní voj ztratí z dohledu to tu všechno podpálí, by si Janek myslel, že má před námi větší náskok než odpovídá pravdě." pověřil jsem poručíky naší malé armády, aby vše připravili a vybrali k tomu pověření vhodného chlapa.

Předtím než jsme vyrazili jsem však všechny vybídl, aby se najedli. Čekalo nás pronásledování a před ním bylo třeba se posilnit a po náročném pochodu i lehce obnovit síly. Mohl jsem jen doufat, že Jankovci opilí kořistí prohýřili noc a snad i ráno a tak se nám je úspěšně podaří ještě dnes dostihnout, neboť nocovat někde na jejich stopě by věru nemuselo být příjemným zážitkem.

Poté co dorazil hlavní voj taktéž bojovná Bridget přednesla svůj návrh na pronásledování skupiny na koních a rozdělení našich sil. Nechal jsem tedy svolat velitele včetně pana von Bogen, ale i naše průzkumníky. "Dělení sil se mi nepozdává, zvláště když Černý Janek o nás ví, zvědové by nám nestačili a my bychom tak mohli snadno padnou do pasti. V našem počtu je naše síla, rozděleni ztratíme výhodu. Leč nechť promluví i ostatní, jaký je jejich názor. Pane rytíři von Bogen, pánové, kraje znalá Thyro, pověste jak Vy to vidíte." vyzval jsem všechny co mají k věci co říci k poradě.

Jakmile do dvorce dorazí i zbytek naší výpravy, opět si pospíším, abych mohla promluvit s naším velitelem. Kuno mě však předběhne. Myslím, že já odměnu již nepotřebuji. Kam se hrabou všechny stříbrné světa, když si mohu vyslechnout taková milá slova. Je div, že se nenadnáším, protože hlavu mám kdesi v oblacích.

Dotančím ke Kunovi a než si stihnu uvědomit, co dělám, cípem rukávu mu otřu z čela pot.
"Jsem ráda, že Vám pohled na mě, dodal sil, můj pane. Ale jestli jste mě spatřil, pak svou práci nedělám příliš dobře." Kaju se, a tváře mám rudé studem. Je to však spíš kvůli jeho slovům, než že bych se skutečně styděla, že jsem byla spatřena.

Je dobře, že Kuno svede řeč zpátky k Jankovi. Kdo ví, kam až bych nechala věci zajít.
"Odhadovala bych to tak na dvě hodiny. Ví, že jsme jim v patách a zřejmě odešli dost ve spěchu."
Jsem hrdá na to, jak daleko jsme se dostali, i když obavy mě neopouštějí.
"Vydali se dál, po jedné z kamenitých stezek. Zřejmě nám chtějí znesnadnit další stopování. Ale nemusíte mít obavy, není to nic, s čím by si zkušený stopař neporadil."
Ujistím ho. Tím zkušeným stopařem samozřejmě myslím samu sebe.

Thyra

Thyra ke mně ladně přikročila a vztáhla ruku, mé tělo chtělo uhnout tak jak mne to od dětství učili, leč díky pevné vůli a víře, že od půvabné průzkumnice mi nic nehrozí, jsem tak neučinil, za což jsem byl odměněn něžnou péčí, jíž Thyra věnovala mému orosenému čelu. Již tak dlouho o mne žádná žena nepečovala. uvědomil jsem si a omámeně pustil z ruky přilbici do trávy, uvolnil jsem i popruh na němž jsem nesl svůj štít a nechal i jej sklouznout z ruky, aby mezi námi nic nestálo, nic nás nedělilo.

"Není Tvým úkolem se skrývat před námi, leč před nimi." odmítl jsem rozhodně její pochybení a s vypětím všech sil jsem se ubránil tužbě konejšivě v nach halící se rusovláku pohladit po tváři. "Snad ses mi tedy jen zdála." dal jsem najevo, že v pochybení z její strany skutečně nevěřím. "Leč i tak jsi mi dodala potřebný dostatek sil." ujistil jsem ji, jak mi byla nápomocná.

"Dvě hodiny, pak se tedy najíme a vyrazíme za nimi." odtušil jsem jí. "Doufejme, že do bílého rána oslavovali bohatou kořist a jejich krok bude malátný." předestřel jsem svou naději. "Skvěle Thyro, nepochybuji, že Ty si s jejich stopami poradíš." netajil jsem se tím, že jejímu ujištění důvěřuji.

Stáhnu ruku, a skoro okamžitě toho lituji. Chtěla bych se ho znovu dotknout. Ani jsem si nevšimla, že Kuno upustil přilbici, a štít. Připadám si zcela ztracená v jeho očích. Bezmocná a přitom všemocná.
Stojím tak blízko něj, a stejně se neodvážím znovu k němu vztáhnout ruku. Nechci tohle, mezi námi...ať už je to, co je to...pokazit.

"Měl byste si odpočinout, můj pane."
Konečně najdu ztracený hlas. Musí být vyčerpaný. Ale já mu s tím můžu pomoci.
"Měla jsem čas to tady celé projít, a našla jsem pokoje, které zřejmě patřily samotnému Jankovy. Myslím, že tam najdete dostatečné pohodlí k odpočinku."
Celá se rozzářím a pokynu mu, aby mě následoval do jedné z budov.

Ve dvou

Thyra přede mnou stála, tak půvabná, chvílemi se zdála zranitelná a chvílemi zas silná, připadala mi jako divoženka a já byl oním šťastlivcem z dávných pověstí jehož si vybrala a zahrnovala svou přízní.

"Ano to měl." souhlasil jsem. "Thyro!" vyslovil jsem její jméno měkce, ale přesto s jistou naléhavostí.

Jankovy pokoje, jak příhodné místo k tomu, kde se usadit. pomyslel jsem si zlomyslně vůči bývalému pánu tohoto dvorce a pak již jsem následoval Thyru, celá zářila a pokynu její půvabné ručky jednoduše nešlo odolat. Přilba i štít byla starost jiných, mne zajímala jen tato neobyčejná dívka o níž jsem se toužil dozvědět víc.

Trochu sebou cuknu. To, jak vyslovil moje jméno je...něco nového. S takovou něhou ho snad ještě nikdo nevyslovil. Tomu bych rychle přivykla.
Kuno mě následuje. Jdu první ale neotáčím se. Po zádech mi přeběhne příjemné zamrazení a v konečcích prstů cítím chvění. Nestane se nic, co bych nechtěla, aby se stalo. Ale co když to chci? Vždy jsem šlechtou opovrhovala, ale tenhle rytíř ve mě budí zcela neznámé, a trochu děsivé, pocity.

Vstoupím do domu. Už jsem měla možnost se tu rozhlédnout. Není tu nic zajímavého. Vše cenné bylo odneseno. Ale pořád je to stavení, lepší a bytelnější, než ostatní. V zadní místnosti je dokonce lůžko, stále ještě pokryté kožešinami.
"Myslím, že tady budete mít pohodlí."
Konečně se obrátím čelem ke Kunovi.

Ve dvou

"Ano, také si to myslím." odtušil jsem. "Thyro!" znovu jsem ji něžně oslovil, leč naléhavosti jsem svůj hlas zbavit stále nedokázal. "Neodcházej." požádal jsem ji, ač z toho jak se ke mně dnes chovala jsem cítil, že bych možná mohl i rozkazovat.

"Pojez se mnou." sundal jsem z ramene malý vak, který tam bez štítového popruhu zůstal jako siroteček. "Mám trochu vína a něco masa." vyjmenoval jsem jí, zatímco mne napadlo, zda brzy nezabuší na dveře Brun s něčím lepším. Avšak já nic lepšího nepotřeboval, mne stačila společnost sličné Thyry.

Zahleděl jsem se jí do očí, byly nádherné jako ona celá. "Vážně sis dnes vedla více než dobře." ocenil jsem ji a tentokrát jsem se již osmělil pohladit jí něžně po tváři, na té mé se pak již zračila čirá radost z její blízkosti.

Dech se mi zatají. Je těžké okamžitě nevyhrknout ano. Někde v hloubi duše jsem se bála, že mě Kuno pošle pryč, protože skutečně bude chtít odpočívat. Ale malinká část mě samé věděla, že se tak nestane. Tohle jsem nebyla jen já, okouzlená jím. I v jeho očích jsem viděla, že je mu moje společnost příjemná.
"Moc ráda."
Vydechnu konečně.

Už se chci pohnout, abych pro nás našla nejlepší místo, kde si udělat pohodlí, když se mě rytíř dotkne. Ruka mi vystřelí vzhůru a překryju jí jeho teplou dlaň, abych si jí na tváři udržela o trochu déle. Bez jediného mrknutí přitom zírám do jeho uhrančivých očí.
"Já...chtěla jsem, abyste byl v bezpečí."
Doznám se k tomu, co mě celý den hnalo kupředu a nedalo mi odpočinku.

Ve dvou

Bylo kouzelné spatřit jak Thyra zatajila dech, než konečně souhlasila. Půvabná dívčí část její duše, kterou mně a jen mně odhalovala si stále více a více získávala mé srdce. Moci sledovat, jak se mi tvrdá a sebevědomá žena mění před očima v něžnou a pečující dívku bylo tak povznášející a neodolatelné.

V prvý moment, kdy svou půvabnou ručkou zadržela mou dlaň na své hebké tváři, se mi snad zastavilo srdce, ani jsem nedutal a hleděl do jejích tajemných hnědých zřítelnic, které si vzaly veškerou mou pozornost. Pak se mé srdce však divoce rozbušilo, když trochu nejistě ale o to více mile vyznala svůj dnešní cíl.

"A to se Ti povedlo." pravil jsem něžně, leč z mého hlasu bylo cítit i uznání. "Jsem v bezpečí, s Tebou." zašeptal jsem procítěně zatímco jsem k ní přistoupil ještě o trochu blíž.

Plné rty a jemná tvář
rusých kadeří svatozář
divoženka sličná roztomilá
kdopak tuší o čem kdy snila
při povinnosti vždy tak lítá
do mých očí však teď vpitá
krása Tvá, líbeznost i oddanost
není mi skryta žádná Tvá ctnost

vyznal jsem v básni co jsem k ní cítil, neb s jejím dotekem prodchla mne jistota z níž pramenila má smělost.

V tichosti, ale se široce rozevřenýma očima, naslouchám Kunově melodickému hlasu.
"To bylo krásné. Báseň pro mě ještě nikdy nikdo nesložil."
Vezmu do obou rukou dlaň, o kterou jsem se, až do této chvíle, hřála. Něžně políbím rytíře na klouby prstů.

Skoro bych v tom okamžiku dokázala zapomenout na to, kde jsme. Že ještě před nedávnem tu pobývala tlupa lapků. K romantice má tohle místo opravdu dost daleko. Ale to se dá trochu vylepšit.
"Rozdělám alespoň oheň."
Kývnu hlavou k nevymetenému ohništi. V popelu stále ještě doutná několik uhlíků. Nebude tedy problém rozfoukat nový oheň.

Ve dvou

"Ach, to pak považuji za zločin a ty je mi potěchou napravovat." odtušil jsem a ve chvíli kdy Thyra uchopila oběma ručkama mou dlaň a její jemné rty polibkem pohladily klouby mých prstů, slastně jsem přimhouřil oči.

"Ano, učiň tak." schválil jsem její záměr a chystal jsem se k tomu potěšit zrak její ladností při práci. "A pak mi pomoz z těžkého pruhového varkoče, jinak pohodlí nenaleznu." pravil jsem zdánlivě nevinně zatímco jsem ukázal na tkanice, které na bocích spolu s přepásáním pomáhaly mu na mé brni držet tvar, přepásání jsem se jal uvolnit si sám a odložit meč i další zbraně na něm někam stranou.

Během chvíle ozáří místnost hřejivé světlo ohně. Jeho tiché praskání je mému sluchu velmi příjemné, uklidňující. Chystání ohně trochu protáhnu. Možná záměrně, škádlím snad rytíře, testuji jeho trpělivost. A nebo jsem možná trochu nervózní z toho, co může, ale také nemusí, poté přijít.

Svléknu svojí kazajku a zůstanu tak jen v kamaších a světlé haleně. Teprve poté se vydám Kunovi na pomoc, abych ho vysvobodila z jeho nepříliš pohodlně vyhlížejícího šatu. Předpokládám, že tohle většinou dělá jeho sluha, ale já se toho nyní, s radostí, chopím. Uvolním tkanice, a pomůžu rytíři vyvléknout se z okovů jeho brně.

Ve dvou

Thyra rozdělávala oheň poměrně dlouho, leč mně to přišlo k duhu neboť jsem se nemohl na ni vynadívat, ztepilá mladá žena byla při své práci skutečnou potěchou pro oko. A pak, když si svlékla kazajku a stanula přede mnou jen v kamaších a haleně, díky čemuž vyniklo jak nádherně je rostlá, vysoká a štíhlá, oplývající i mnoha dalšími půvaby, opět se mi na krátký okamžik zatajil dech a rozzářily mé tmavě hnědé oči.

Když se Thyra ke mně přiblížila, sklonila a počala mi pomáhat s tkanicemi, zlehka jsem si přivoněl k jejím nádherným vlasům. Pak jsem uchopil varkoč a zdvihl jsem si ho přes hlavu, společně jsme pak ten neposlušný pruh látky s pouhým jedním otvorem pro hlavu uložili stranou. Následně jsem si odepl postupně oba drátěné rukávce a nechal je sklouznout k zemi, s tím dostat ze sebe i drátěnou košili mi pomohla opět Thyra, jenže stala se nehoda, stáhli jsme jej i se suknicí pod ním a já tak zůstal taktéž jen v košili. Společně jsme drátěnou brň i se suknicí také položili stranou. Tím jsem se opět dostal do její blízkosti.

Znovu jsem ji jemně pohladil po tváři. "Děkuji." děl jsem s úsměvem a zahleděl jsem se do jejích nekonečných zraků.

Varkoč i brň skončí na zemi. Jsem tak blízko, že můžu cítit rytířovu mužnou vůni. Vzhlédnu k němu a dlaň mu jemně položím na hruď. Pod prsty ucítím vlhkou látku, ruku ale nestáhnu.
"Měl byste se převléknout pane."
Řeknu, zcela nevinným hlasem. Vím dobře, jak nepříjemná je propocená halena. A někdo jako on má jistě nachystanou novou, čistou a voňavou.

Takhle by to dále nešlo

Ve dvou

Jak se mne přes látku na hrudi dotkly její prstíky, hrudí se mi počala rozlévat příjemná horkost a to mne ani Thyra nemusela mazlivě pohladit.

"Dobře mluvíš a pravdu máš Thyro." odtušil jsem a stále omámen jejím dotykem tam, kde jsem jej zatím nezakusil, svlékl jsem si košili. A zcela nenuceně jsem jen natáhl ruku za sebe v očekávání, že mi do ní vloží Brun novou, tak jako tomu vždy dosud bylo, leč to se nestalo. Brun byl daleko a spolu s ním i má čistá košile.

Po tvářích mi přejel stín nachu. "Nemám do čeho se zahalit." přiznal jsem lehce rozpačitě a byl bych i sklopil zrak, kdyby mi pohled do očí průzkumnice nepřinášel útěchu.

Pár okamžiků Kuna zaujatě pozoruji, a potom se rozesměju.
"Vy v sobě šlechtice skutečně nezapřete, můj pane."
Jeho počínání mě opravdu pobavilo. Vezmu mu z ruky propocenou košili, a jdu jí rozložit k ohni, aby uschnula.

"Mě to nikterak nevadí."
Prohodím tiše, usadím se kousek od ohně a dlouhým pohledem si rytíře prohlédnu, v celé jeho kráse. Ten pohled opravdu stojí za to. Pohybem hlavy ho k sobě přizvu. Ze svého vaku vylovím nějaké jídlo.
Sušené maso, suchary a, trochu okoralý, kus sýra.
"Prosím, posilněte se."

Ve dvou

"Věru, je tomu tak." i já jsem se musel zasmát svému naučenému počínání, tak nemístnému při naší důvěrné chvíli.

Svou košili jsem nikterak nebránil, naopak byl jsem potěšen, že Thyra pohotově počala řešit mou nesnáz. Pod jejím dlouhým pohledem, který zračil, že to co vidí jí bylo libé, jsem se narovnal a ukázal ve vší své z pravidelného cviku vzešlé kráse. Ani přizvání jsem se nebránil, naopak jsem se vřele usmál a na cestu si sebou vzal měch s vínem a trochu toho masa, abychom spojili své zásoby v zajímavou svačinu.

"Děkuji Thyro." jak rád jsem vyslovoval její jméno, bylo mi totiž vždy pohlazením. Ochutnal jsem její maso, jak velí pohostinnost a sám jí podal to své a druhou rukou i měch vína. "Nabídni si." vyzval jsem ji, jen co jsem polkl. V záři ohně byla překrásná a nebylo to jídlo, čemu jsem věnoval svou pozornost, byla to ona.

S chutí si vezmu kousek masa, a napiji se vína. Tohle je něco jiného, než ředěný vinný mošt, na který jsem uvyklá. Se zájmem také pozoruji, jak se bude Kuno tvářit na mé sušené maso. Je tuhé, a na jeho vybraný jazýček možná až trochu příliš slané. Ale voní kouřem, a pro mě má své kouzlo. Kanec, kterého jsem skolila minulou zimu.

"Špatně jsem tě na začátku odhadla, pane rytíři."
Přiznám svou chybu. Uleví se mi při tom. Mrzí mě, že jsem na něj byla na začátku nepříjemná.

Velitel v mém zastoupení

Z příjemných chvil mne vyrušilo otravné bušení na dveře, za chvíli jsem si to v suknici a přepásán všemi svými zbraněmi již šinul za rytířem von Bogen, jenž byl v mé nepřítomnosti velitelem hlavního voje. Překvapilo mne, že tento mne oslovil nezdvořile, místo aby mi byl vděčen za důvěru, jíž jsem v něj vložil. Jeho další slova byla ještě nezdvořilejší, tento člověk se zjevně pokoušel svalit na mne své prohřešky, korunou onoho výlevu pak bylo prohlášení mne za osla. Vzhledem k tomu, že se vše odehrálo mezi čtyřma očima, rozhodl jsem se pro klidnou a trpělivou odověď.

"Wenzle." nadal jsem mu oslovení ve stejném duchu. "Velitelem hlavního voje v mém zastoupení jsi byl ty. Průzkumníci pod mým velením zajistili a prohledali dvorec, zjistili směr, kterým se vydali Jankovci i před jakou dobou. Byly tu jisté návrhy je pronásledovat, nicméně ty byly dle mého soudu sebevražedné, proto jsem čekal až dorazí zbytek, abychom projednali co dál." pokračoval jsem. "Já s lidmi pod svým velením své udělal, to na tobě bylo po svém příchodu utábořit muže pod svým dočasným velením a rozmístit hlídky, abychom mohli pokojně pojíst a rozhodnout se co dál." děl jsem. "Prominu ti tvé chování, ale jen jednou, příště již se mnou takto nemluv. Když jsi byl tak nesamostatný, jdu se o zařízení všeho kolem tábora postarat sám." a jal jsem se hned konat. "Souhlasím s tebou jen v tom, že přes noc zůstáváme." dal jsem mu na srozuměnou.

Ve dvou

S potěchou jsem viděl, že Thyře chutnalo, byl jsem rád, že jsem jí mohl nabídnout něco dobrého. Její maso bylo naopak tuhé a poněkud přesolené, leč jako statečný rytíř jsem nezaváhal a s úsměvem jsem jej spořádal, kančí totiž mám v oblibě a dřevo při uzení užité mu dodalo zajímavou chuť. Navíc to nebylo poprvé co jsem se s podobným setkal, na svých cestách jsem doplňoval zásoby často kde se dalo.

"Ach nevadí Thyro, hlavní je, že jsme nakonec prohlédli." odtušil jsem. "Neb i já jsem se ve svém odhadu zmýlil." uznal jsem a povzbudivě jsem se na ni usmál a položil jsem svou ruku na její ručku, jemně ji pohladil a pak sevřel ve své. Konec dobrý, všechno dobré. pomyslil jsem si.

"Jsem moc rád, že jsem poznal jaká opravdu jsi." dal ve svých slovech i na své tváři najevo své štěstí.

Takto by to opravdu nešlo

"Ne, tys mne zostouzel, já ti jen pravil o skutečném stavu věcí a ještě stále v dobrém." děl jsem. "Když vím kdo jsi, tasit proti tobě nemohu. Kdybys napřed řekl, kdo jsi a pak zostouzel, ale ty ses tajil a pak se teprve prokázal, když cos zasel, tak i sklidils." ani jsem nevyslovil, jak hanebné to od něj bylo.

"Jak jsem pravil, jako velitel se jdu chovat, ty konej jak uznáš za vhodné." odešel jsem zhnusen tímto vysoce urozeným člověkem jehož mravy však věru čisté nebyly, ač ze špinavostí rád osočoval druhé.

Kuno sevře mou ruku, a já vím, že už nevydržím dlouho čekat. Ještě jednou se pořádně napiju vína. Snad abych si dodala odvahu. Nakloním se k rytíři a jemně ho políbím na rty. Je to jen okamžik a já se zase velice rychle odtáhnu. Jako kdybych se za svou smělost styděla. Přeci jen, on je šlechtic a já jen holka z vesnice.
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co v takové situaci dělat, protože mě nikdy ani nenapadlo, že by taková situace mohla nastat. Ale jsem tady a vše nasvědčuje tomu, že jsem se do Kuna von Reinsberg zamilovala až op uši.

Ve dvou

Thyra se ke mně naklonila a jemně mne políbila, leč jen kratince a hned se odtáhla. Působila jako by se za svůj projev lásky styděla, což rozněžnilo mé srdce. Usmál jsem se na ni, abych ji ukonejšil, levou rukou jsem ji pohladil po tváři a mazlivě jsem s ní sjel až na krk, kde již zůstala.

Tentokráte jsem to byl já, kdo se naklonil k ní, má ruka v tu chvíli na její něžné pleti pevněji ulpěla a lehce přesáhla až na šíji, jako bych snad chtěl mít jistotu, že mi divoženka v poslední chvíli neunikne a pak se naše rty spojily v dlouhém polibku. Vychutnával jsem si sladkost Thyřiných plných rtů, má druhá ruka neomylně zamířila k jejímu boku, jenž mazlivě pohladila a pak téměř až majetnicky sevřela. Kdepak, nechtěl jsem divoženku propustit, jen krátce jsem přerušil polibek, abych se na ni podíval a šťastně usmál a pak již jsem lačně opět spojil naše rty.

Opevněný dvorec po přibytí hlavního voje

Když přibyl hlavní voj, krátce jsem se poradil s některými lidmi a pak byl čas organizovat naše přenocování. Morálka nebyla dobrá, mnoho z mužů nebylo ta celodenní pochody náročným terénem zvyklých a další pochod tak nebyl jednoduše možný. Rychle jsem tedy nechal rozestavit hlídky a naše průzkumníky co již byli trochu odpočinutí jsem vyslal prozkoumat nejbližší okolí dvorce.

Poté jsem s dalšími muži obešel dvorec, abychom zkontrolovali jeho opevnění a případně, abych nařídil jeho opravdu pokud by bylo někde narušené. Bylo také třeba zkontrolovat, zda se nikde nenachází tajný vchod, kterým by nás mohl někdo překvapit, či zda není nic narafičeno tak, aby při případném nočním přepadu mohlo dojít k snadnému podpálení dvorce.

Při nocování v opevněném prostoru jsem usoudil, že na noc postačí obyčejné hlídky neboť muži si opravdu potřebovali odpočinout. Další pro morálku houfce katastrofickou noc jsme si již nemohli dovolit a muži by ji při ležení v opevněném dvorci jistě ani nepochopili.

Pak nastal čas vyslechnout ty, kteří měli nějaký důležitý poznatek nebo návrh a po vysilujícím pochodu se taktéž pořádně posilnit.

Líbí se mi, jak majetnicky si mě k sobě Kuno přitáhne. Prohloubím polibek a kdybych mohla, tak předu blahem. Jinému muži bych za to přerazila nos, ale u něj...u něj bych si nechala líbit skoro všechno.
Ruce mu obtočím kolem krku a těsněji se k němu přivinu. Nic na světě mi nemůže tenhle okamžik zkazit.
Jeho rty jsou měkké, a mě se z toho až rozechvěje srdce. Nejraději bych ho ze své náruče nikdy nepustila.

Ve dvou

Má divoženka se mi uniknout nepokusila, naopak k mé blaženosti, opětovala můj polibek. Objala mne a přivinula se ke mně a já jí šel svým tělem naproti. Plamen touhy se počal šířit mým tělem a já ji počal líbat ještě vášnivěji, nemohl jsem se jí nabažit.

Rukama jsem jí hladil zádíčka a pak jsem se vrátil k bokům, pevně jsem ji sevřel a ještě více jsem si ji k sobě přitáhl. Její rty byly tak hebké a sladké, nechtěl jsem se od nich již oddělit, leč na kratinký okamžik jsem musel, abych se opřel rukou a mohl ze sedu přejít do kleku. "Napodob mne." zašeptal jsem rozvášněn, zatímco jsem jí pevně sevřel boky jako oporu, aby si také mohla kleknout, aniž by mne přestala objímat. Toužil jsem, abychom si v objetí a polibcích mohli být ještě blíže. A taktéž mne lákalo se pokochat, jejími případnými nesnázemi s tím spojenými.

Už jsem se chystala, že se přesunu Kunovi na klín, ale mladý rytíř mě předběhl, a zkazil mi plány. Opřu se o něj a přesunu se do kleku. Přilnu k němu ještě blíž. Skoro bázlivě obejmu jeho polonahé tělo. Pod prsty vnímám jeho svaly. A když se hodně soustředím, zaznamenám i zrychlený tep srdce. Přesunu se až na záda, opatrně mu do kůže zatnu nehty.
Na klíční kost mu přitom vtisknu něžný polibek. Zajímalo by mě, jestli ví, co tohle se mnou dělá. Sama se sebou musím bojovat, abych z něj neservala zbytky oblečení. Ale taková já přece nejsem!

Nejsem kurtizána, která by vlezla do postele s mužem, kterého sotva zná. A přesto mám přesně to chuť nyní udělat.

Nakonec je tedy rozhodnuto, že přenocujeme ve dvorci. Za jiných okolností bych z takového rozhodnutí měla obavy. Ale spolu s ostatními průzkumníky jsme to tady prolezli horem dolem, a nenašli jsme nic, co by nám mělo dělat těžkou hlavu. Zdá se, že Janek odsud skutečně prchnul. Nikoliv že odešel, protože nám tu nachystal past. A pokud je tomu skutečně tak, tak lepší místo k přenocování bychom tady hledali jen stěží. Třeba se, některým z nás, dokonce poštěstí a složíme hlavu pod střechou.

O tom, že Bridget odjela, se dozvím až od jednoho z průzkumníků. Vím, že byla pro to, abychom pokračovali dál, ale tohle jsem nečekala. Zdá se, že tuhle mladou ženu není radno podceňovat. Doufám, že nenarazí na nějaké problémy. Sama by proti Jankovým mužům asi mnoho nezmohla.

Když vidím, že šlechtici svolávají poradu, zvednu se, a zamířím k nim. A nejen proto, že tak budu blíže Kunovi. Sice jsem řekla vše, co jsem zjistila, ale pokud by přeci jen někdo stál o můj názor, ráda ho sdělím. I když teď už nemám zdání, kam by se Janek, se svými lidmi, mohl vydat. Tábor, ve kterém jsem kdysi nějaký čas pobyla, už zřejmě dávno nevyužívá.

"Je všechno v pořádku?"
Zeptám se tiše Magnuse, když vidím, že jeho krok není tak pevný, jako jindy. Až teprve nyní mě napadne, že by zde mohly být i jiné pasti, pouhým lidským okem neviditelné.

Ve dvou

Divoženka následovala mé přání bez zaváhání a taktéž bez výraznější nesnáze, čímž ještě více prohloubila můj obdiv k ní. Když mne objala, v místech kde dosud zatím nikdy ne, horkost, která mne zalévala a touha po její blízkosti ještě více prodchla mé tělo, byl jsem jako v sedmém nebi. A pak nežne zakroužila po mých zádech a zatnula du nich své drápky, jako divoká kočka. Zasténal jsem blahem a pak přišel polibek na místo, kam sem jej rozhodně nečekal a celého mne rozechvěl.

Mé ruce aniž bych je vedl zamířily od jejích boků k ňadrům, stále skrytým pod halenou a pevně je sevřely. Není lásky, bez spočinutí na ňadrech ženy. vybavila se mi část milostné básně, kterou jsem kdysi zaslechl a nyní jsem s ní musel bezvýhradně souhlasit. Na kratičký okamžik jsem k nim zamířil i pohledem, byla tak pevná a zároveň měkoučká, když jsem chtěl znovu zvednout zrak k její tváři, vynaložil jsem k úspěchu takové vypětí, až se mi z toho zatočila hlava. Znovu jsem vyhledal její rty, lačný dalšího opojení z její blízkosti. Mé prsty sjely k lemům haleny, v neskonalé touze ji od ní osvobodit. Pomalu jsem ji přizvedával a vnitřky mých malíčků tak hladily hebké Thyřiny křivky, jemné šimrání síly, kterou to mezi námi tvořilo od nich pronikaly až k mým rtům, které si ještě lačněji braly to co bylo nyní mé.

Vydám se kousek stranou, za Magnusem. Už ten jeho nedůvěřivý pohled mi měl prozradit, že něco není úplně v pořádku. Když ale pak začne mluvit, jen mi údivem spadne čelist. Tedy, já vím, o čem mluví, ale nemám pocit, že by to byla až taková změna.

"Máš pravdu. Nic ti do toho není."
V první chvíli se zamračím. Ale Magnuse jsem si oblíbila a nechci ho odbýt jenom tím.
"Nevím, co i k tomu mám říct. Zjistila jsem, že Kuno není až tak špatný. Nic víc v tom ale nehledej. Myslím, že jsem ho jen na začátku špatně odhadla."
Pokrčím nad tím rameny, a ruce zkřížím na prsou, abych dala jasně najevo, že pro mě tím takhle debata skončila.

"Ale ty vypadáš, jako kdybys viděl ducha."
Vrátím se k tomu, co mě v první chvíli zaujalo.

Po zádech mi přeběhne zachvění. Cítím obrovský hlad, nejen svůj, ale i jeho. Hlad po tom druhém. Odtáhnu se jen na okamžik, to aby mi Kuno mohl halenu přetáhnout přes hlavu.
Ruce okamžitě vystřelí vzhůru, abych tak skryla svou nahotu. Velmi rychle je ale zase spustím a odhalím tak rytíři svá plná ňadra, v celé své kráse. I přesto, že chci, aby se díval, zrudnou mi tváře studem a já sklopím oči stranou.

Stud mi však dlouho nevydrží a já se k němu opět přiblížím. Své nahé tělo přitisknu na to jeho. Sálá horkem a já se koupu v jeho teplé náruči. Hladově ho přitom líbám.

Ve dvou

Když se Thyra odtáhla, abych jí mohl přetáhnout halenu a odhodit ji v dál, neboť byla tak nepotřebná a já ji bytostně chtěl od nás co nejdál, můj pohled zůstal na její tváři, bych se potěšil pohledem na to, jak se bude přede mnou obnažená tvářit. Její tváře zrudly a sklopila zraky stranou, tato její nesnáz mne ještě více vzrušila. Pohledem pána a vládce jsem sjel k jejím ňadrům a potěšil jimi zrak. Její prsa se přede mnou vyjímala ve vší své kráse a lákala nejen k pohledům a dotekům, ale i k polibkům.

To již se však Thyra osmělila a přiblížila se ke mně, naše hrudi se setkaly, horkost našich těl sálala jedno proti druhému, kůže i bradavky se o sebe třely zatímco jsme se znovu provázali ve víru lačných polibků. Nemohli jsme se sebe nabažit, nešlo to, každý i ten nejmenší kousek její kůže jenž jsem poznal nebo zahlédl mne naplňoval novou rozkoší, poznáním toho co mi doposud chybělo.

Mé ruce přesto znovu stoupaly po jejích křivkách, neomylně k ňadrům. Bříšky palců jsem přejel přes jejich hroty, nejprve jakoby ledabyle a pak již se stále zjevnějším úmyslem. Poté se mé rty oddělily od jejích a já se jimi jednoho z oněch krásných prsů zmocnil, toho pravého, zatímco rukou, kterou jsem se mu předtím věnoval jsem sevřel Thyře vlasy a tahem za ně ji donutil zaklonit hlavu.

Nejprve jsem laskal její ňadro polibky celé, vychutnával si jedinečnou chuť a vůni tohoto jejího pokladu pro všechny skrytého, jen mně odhaleného, až po chvíli jsem se zmocnil svými rty jeho vrcholku, zatímco hrot toho druhého se musel potýkat s bříškem mého palce. Nemohl jsem se nabažit své zbožňované průzkumnice, která se nyní nacházela tak půvabně lapená v mé moci.

Nejsem si jistá, kdo koho lapil ve své síti. Samu sebe považuji za silnou ženu, ale v obětí rytířových pažích se cítím tak krásně bezmocná, až se mi z toho chvěje srdce.
Přitáhnu si jeho hlavu na svou hruď, prsty mu vetknu do vlasů. Z úst mi unikne tichý, vzrušený sten, když mi zvrátí hlavu dozadu. Slastně přivřu oči a užívám si jeho dotyky. Bradavky mám tvrdé vzrušením a celá se chvěju touhou.

Neměla jsem ve svém životě mnoho mužů, a doposud žádný z nich nevěnoval mému tělu tolik péče, jako Kuno. Jako kdyby přesně věděl, kam sáhnout. Jako kdyby byl trubadůr a mé tělo nástroj, na který brnká svůdnou melodii.

V klíně cítím horko a hořím touhou, přesunout se do vedlejší místnosti, abychom společně ozkoušeli Jankovo lože. Ale jak už to tak bývá, v tom nejlepším vždy přijde vyrušení. Celá se napnu, když se za dveřmi ozvou dva dohadující se hlasy. Jeden z nich patří Brunovi, ten druhý zřejmě bude sluha toho druhého rytíře. Hlasy utichnou a následuji zabušení na dveře.

Místo dalšího toužebného vzdechnu mi tak z úst unikne tichá nadávka a já rychle hledám, kam Kuno odhodil mou halenu, abych tak zakryla svou nahotu. Kdyby toho troubu náhodou napadlo vpadnout dovnitř bez vyzvání.

Samé špatné zprávy

Čekala jsem mnohé, ale rozhodně ne tohle. Hledím na Magnuse, jako kdyby mu snad narostla druhá hlava, nebo minimálně oslí uši. Skoro mám chuť se začít smát. Jenže žoldák se tváří tak vážně, že mi ten smích přes rty prostě nejde. Myslí to vážně.
Kletba? Nedokážu si představit, kdo...nebo vůbec kdy, mě mohl proklít. A co by z toho měl? Už jen ta myšlenka je mi ale dost nepříjemná. Nemám ráda magii, nerozumím jí a ani trochu jí nevěřím.

Ošiju se.
"Magnusi...já nechci zpochybňovat tvoje slova, ale jsi si jistý? Totiž, já se cítím skvěle."
Vlastně je mi tak dobře, jako už dlouho ne. a kletba? To je přeci něco zlého, ne?
Potřesu hlavou. Ne, tohle je vážně hloupost. Nebo se prostě plete.
Jeho slova jsou milá a plná starosti, kterou bych nečekala. Ale sama nemám, co bych mu k tomu řekla. Nic mě nenapadá.

Raději se tedy soustředím na jeho varování. Nelíbí se mi, že by na nás v noci mohlo zaútočit něco nadpřirozeného. Zvlášť, když Magnus očividně ani neví, co to vlastně je. Je mi jasné, že dnešní noci oka nezamhouřím.
Ráda bych se ho vyptávala víc, ale zaslechnu, že mě hledá rytíř von Bogen.
"Dobře. Děkuji. Slibuju, že budu opatrná. A ty se také opatruj." Už se otáčím k odchodu, ale ještě se zarazím. "Budu přemýšlet o téhle...kletbě."
Přislíbím mu. Asi to není něco, co bych jednoduše dokázala hodit za hlavu.

Rozhovor s Magnusem mi na náladě rozhodně nepřidal. Nasadil mi brouka do hlavy...a ne jednoho...a já mám náhle problém se soustředit na cokoliv jiného. I přes své rozčarování ale zaznamenám, že mě panstvo hledá.
"Jsem přímo tady." Zavolám podrážděně, na zřejmě slepého rytíře Wenzela. "Pane." Dodám nakonec, i když tón mého hlasu to nijak nezjemní.

"Co si přejete?"
Zeptám se, když dojdu blíž. Mračím se, ale Wenzel za to sotva může. Jen má tu smůlu, že se zřejmě nyní stane hromosvodem mé špatné nálady. A štěstí, protože coby ke šlechtici si k němu mnoho nedovolím. Avšak své rozladění nijak neskrývám.

Thyra

Tábořiště

Seděl jsem mezi ostatními hodujícími a byl jsem nadmíru rozladěn, náladu mi povznesla až přibližující se Thyra, avšak až ke mně nedošla, musela se zřejmě věnovat povinnostem průzkumníků. Vrátil jsem se tedy ke svým myšlenkám, když tu byl ohlášen příjezd bojovné Bridget, která si svévolně odjela na výlet.

S velením jsem neměl příliš zkušeností a to kde jsem měl možnost jej pozorovat byla menší válečná tažení, proto mne zachvátil rozpor. Měl bych Bridget nechat zmrskat nebo dokonce osobně jí přehnout přes koleno a vyplatit za to, jak se bez rozkazu kamsi vydala? dumal jsem, leč nepřišlo mi to správné. Co jsem se rozhlížel po šlechticích tak se navíc nikdo z nich netvářil, že bych tak měl učinit, tedy jsem Bridgetino pozadí, jistě již dostatečně ztrestané několikahodinovou jízdou na koni, nechal na pokoji. Zprávy, které donesla nebyly navíc vůbec povzbudivé, pročež jsem po chvíli vstal, abych promluvil.

"Netřeba ještě věšet hlavu, dnes doplníme síly v tomto opevněném ležení a zítra se znovu vydáme po stopě. Naši průzkumníci a mezi nimi pak zvláště Thyra zatím prokázali při stopování značné schopnosti, věřím že naleznou něco, co mohla koňmo se pohybující Bridget přehlédnout." předestřel jsem naši naději.

Bridget mi svým činem také připomenula, jak moc zjevně upadla má autorita u houfce. Rozhlédl jsem se po šlechticích i ostatních, kteří k němu příslušeli a zvažoval, zda mám nabídnout svou pozici velitele k hlasování či se jí rovnou vzdát a nechat jinému zda bude úspěšnější. Po dvou dnech byly naše výsledky pod mým vedením tristní. Sice jsme nic neztratili, leč ani nezískali. Nakonec jsem se však rozhodl ještě vyčkat, zda někdo nenavrhne mé sesazení, neboť vzdávat se sám po povzbuzujícím proslovu mi přišlo krajně ponižující. Pokud zítra nenajdeme žádné stopy, bude k tomu uznat osobní neúspěch příhodnější příležitost. Ta představa mne ani nijak netrápila, říkal jsem si, že alespoň budu mít dostatek času věnovat se okouzlující Thyře tak jak zasluhuje bez toho, abych byl od toho vyrušován. Načež jsem věnoval zlobný pohled směrem k rytíři von Bogen, který si tho však nevšiml, neboť se se svými lidmi věnoval jinačím záležitostem, vypadalo to, že se po někom shání.

Jen se nevesele usměju. Jo, praštit do něčeho, to by mohlo pomoci. I když věci by to samozřejmě nevyřešilo, duši by to mohlo trochu ulehčit. Možná bych, až se mnou ctěný pán skončí, mohla jít alespoň naštípat dříví.

Jak se zdá, zprávy se šíří rychle. Co jsem řekla Bridget, už nyní ví v táboře každý. Průzkumníci mají nejen rychlé nohy, ale i jazyky. Drby se vždycky rozšíří rychlostí požáru. Nemá cenu cokoliv zapírat a na jeho slova jen odevzdaně přikývnu.
"Ano, nějakou dobu jsem s Jankem a jeho lidmi strávila. Ale to je už mnoho let zpátky. Od té doby se jeho banda zřejmě rozrostla a vypadá to, že ani tábořiště, které jsem znala, už nyní nepoužívají."
Řeknu, aby bylo jasné, že ať už jsem s Jankem měla jakákoliv pouta, už je to vše dávno pryč.

Zamyslím se, přeci jen je tu něco, co mi na tom celém nesedí.
"Janek se živí přepadáváním karavan. Udeří rychle, a stejně rychle se také vytratí. Tyhle hory jsou jeho domovem, zná každý kámen a i když to říkám nerada, je možné, že bude vždycky dva kroky před námi."
Tohle nikdo neuslyší rád.
"Má síť překupníků, od kterých bere zásoby, ale také jim prodává zboží, které ukradne. Nikdy jsem ale neslyšela o tom, že by unášel lidi pro peníze. Pokud se mu do rukou dostane nějaká šlechtická dcerunka, užije si s ní, předhodí jí chlapům a když už není k užitku, tak jí prostře podříznou."
Právě proto jsem nikdy nevěřila myšlence, že bychom tuhle Elišku našli...neporušenou.

"Možná, že by se s ním dalo dohodnout, aby své zajatce propustil. Ale to byste musel mít něco, co hodně chce. Dopředu Vás ale varuji, pane. Nevěřte mu. Ten chlap je slizký jako had, a zrovna tak nebezpečný. Když bude mít možnost, podrazí Vás."

Když Wenzel zmíní, že Janek je přesně jeho člověk, jen se usměju. Neznám ho, ale přesto o tom pochybuji. Ať si však rytíř sám zjistí, s jakým člověkem se to pouštíme do křížku.
"Obávám se, že nevím, pane. Za zlato to on by ji určitě vyměnil, s tím problém nebude." Zarazím se. "Pokud mu tedy, za její únos, nezaplatil někdo jiný." Chvíli tu myšlenku převracím v hlavě, a poté se vrátím ke své odpovědi.
"Já jeho tábor navštívila jen jednou a tehdy si Janek v lese našel mě. Ale Bridgetin nápad se mi líbí."

Porada

Když se rytíř von Bogen počal vyptával Thyry zpozorněl jsem a přišel jsem blíž, to že prý byla dřív s Jankem již jsem slyšel a nijak mi to nevadilo, věřil jsem jí. Překvapilo mne, že to ví i rytíř, ale snad to měl ze stejného zdroje jako já.

Nápad s karavanou se mi nepozdával a tím více mne překvapilo, že se mu dostávalo kladného ohlasu, jednoduše jsem si nedovedl představit jeho úspěšné provedení. Již jsem se chtěl optat, kdo z přítomných má s takovouto lstí zkušenost a věřil by si na to ji úspěšně uspořádat, když tu promluvil můj dnešní zvěd z pěšiny a překvapil mne. A přestože jsem viděl, že před chvílí popudil Thyru začež bych mu nejraději uštědřil záhlavec, to přinejmenším, takto jsem k němu promluvil.

"Dobře mluvíš zvěde!" po těchto slovech jsem se obrátil na ostatní. "Janek je teď obtížen kořistí, to je mnoho koňů a nákladu, toho se nejprve musí zbavit a to co za to získá propít a prořádit než si políčí na další kořist." začal jsem. "Jak jej přimějeme, aby dostal chuť na přepad, když ví, že ho v těchto kopcích lovíme?" otázal jsem se přítomných.

"Pokud dostává rady na koho si počíhat od místních společníků, jak zajistíme, aby ti si všimli karavany ale nás zbytku ne. To samé na místě přepadu, jeho zvědi jsou pohybliví, jak se dokážeme držet u karavany, abychom mohli zasáhnout až bude napadena. Jankovci útočí rychle, oběti se naposledy ani nezmohly na odpor." přednesl jsem další svízele, které tento plán skýtal. Toto byly záležitosti, které musely být zodpovězeny nejdříve, ostatně ten kdo je úspěšně zodpoví, prokáže se nejspíše jako nejvhodnější k tomu celou onu lest následně přichystat a provést.

"Ještě bych dal zítra šanci zvědům, zda neobjeví stopy, více jak třicet lidí a množství koní se nemůže jen tak ztratit ani na kamenité cestě." Vrátil jsem se ještě k tomu, co lze provést už zítra, než začneme s přípravou něčeho, co si vyžádá nejspíše mnoho času, kterého nešťastná panna Eliška jistě již nemá mnoho.

Porada

Vyslechl jsem Bridget i Magna u nějž se mi vůbec nelíbilo, jak pokukoval po Thyře, pročež jsem se před odpovědí zamračil.

"Nuže dobrá, plán bychom nějaký mít dopředu měli." uznal jsem. "Ráno by měla naše jízda vskutku vyrazit napřed a důkladně prozkoumat cestu, než nás dostihne pěchota, tedy pokud terén vůbec dovolí, abychom byli na koních rychlejší než pěšáci na svých nohách. Ale protože Bridget včera nic nenašla, bez Thyry, která se v horách i ve stopování vyzná z nás nejlépe, by to nemělo smysl. Naštěstí mám koně navíc, může jet na mém cestovním, ten válečný je přeci jen hůře zvládnutelný i pro mne." navrhl jsem to, co mne při Magnově poznámce o rozdělení sil napadlo. "Takto stihneme prozkoumat terén před i za křižovatkou, půjde-li vše dobře, než dorazí zbytek houfce a ušetříme tak mnoho času." vyjmenoval jsem hlavní kvalitu tohoto svého návrhu.

"A pokud nic nenalezneme, asi nám věru nezbude než zkusit muly a některé z nás vydávat za obchodní karavanu, ale to bude vyžadovat vrátit se někam na obchodní trasu." souhlasil jsem tedy s touto záložní možností. "Ona věc s pokusem chytit zvědy se mi totiž jeví ještě hůře proveditelná, nemyslím si totiž, že by nepoznali jiný hlas a nechtěli si být jisti kdo jim říká koho přepadnout, to by byla zbytečná ztráta životů." ne, že bych si naše ostatní zvědy stihl už tak oblíbit, ale myšlenka na to, že by takto riskovala i Thyra pro mne byla jednoduše nepřijatelná.

Po většinu porady mlčím. Poslouchám návrhy a všechny jsou děravé, jako cedník. Bridgetin nápad se mi líbí, ale je velice nebezpečný, přesně, jak poznamenal Magnus. Navíc Kuno má pravdu v tom, že Janek se teď těžko vrhne za novou kořistí, když je stále obtěžkaný zbožím, které ukradl. Jako nejlepší se mi jeví, pokračovat po jeho stopách. Ani oni nemohou pokračovat přes noc, možná získají nějaký náskok, ale nakonec se budou muset zastavit, a přenocovat. Stezky v horách jsou nebezpečné i za dne, natož v noci.

Kunovi věnuji vřelý úsměv. Avšak příliš sebejistě se necítím. Jistě, že jsem se ještě nedávno chvástala svými schopnostmi. Ale představa, že úspěch naší další cesty závisí právě na mě, mi na klidu příliš nepřidá.
Janek se nyní bude snažit zakrýt své stopy. S nákladem, který jeho muži táhnou, to sice půjde špatně, ale není to nemožné. Jistě udělá vše pro to, aby nás zmátl. Budu se muset hodně snažit, abych nezklamala.

"Měli bychom si odpočinout, načerpat síly, a ráno brzy vstát. Možná se nám tak trochu podaří stáhnout náskok, který lapkové mají."
Navrhnu unaveně.

Ve dvou - závěr

Jak mi Thyra vetkla své prsty do vlasů a zasténala, má divoká žádostivost vzplanula ještě více, s její nádherně vzrušením ztvrdlou bradavkou jsem si tak pohrával nejen rty a špičkou jazyka, ale chvílemi jsem ji něžně tiskl a škádlil i zuby. To jak se mi dívka chvěla v rukách mne přivádělo k šílenství. Leč v okamžiku, kdy jsem již byl odhodlán vstát, vzít ji do náručí a odnést si ji jako drahocenný poklad vedle na lože, v tu chvíli se ozvaly hlasy a zabušení.

Má divoženka mi rychle unikla a jala se zakrývat, stihl jsem ji jen bříšky prstů polaskat po bocích když vstávala a pak se ode mne vzdalovala. Rychle jsem si tedy navlékl košili a pak i suknici a opásal se mečem. Ještě než jsem se vydal otevřít, přistoupil jsem k Thyře a políbil ji na rozloučenou. "Později..." zašeptal jsem. "Nevydržím od Tebe být daleko dlouho." pohladil jsem ji ještě po vlasech a vydal se ke dveřím. S každým krokem se však ve mně rozlévalo rozhořčení, byl jsem odhodlán pořádně Bruna vytahat za ucho jen co otevřu, nicméně rozmyslel jsem si to, jakmile jsem tak učinil. Bruno byl totiž před dveřmi rozestoupen a bránil člověku, v němž jsem poznal sluhu rytíře von Bogena, aby se dál dobýval dovnitř. Ve dveřích jsem tedy věnoval ještě jeden krátký pohled Thyře a pak vyrazil za povinnostmi. Jestlis mne vyrušil pro nic za nic, tak si to budeš pamatovat! začaly se mé myšlenky přesouvat k lotrovi, který nás tak nevhodně přerušil při vyznávání té nejvroucnější lásky.

Porada

Pod vřelým úsměvem, jejž mi Thyra věnovala jsem se i já počal spokojeně usmívat, svět byl rázem hezčím místem a já se nedokázal ubránit jisté vlídnosti i vůči ostatním.

"Dobrý nápad, učiň tak." schválil jsem záměr zvědovi jehož jméno jsem stále neznal neboť na pěšině jsem si vystačil s pouhým "Ty". "Ke zdvojeným strážím není v opevnění důvod, ale více světla neuškodí." poučil jsem jej, ačkoliv hlavním důvodem byl očekávaný odpor těch co by museli zdvojeně strážit.

"Zbrojná Bridget, prober s pány šlechtici podrobnosti záměru s předstíranou karavanou. Já bych zde již nebyl nic platný, neboť takových lstivostí nejsem znalý." usmál jsem se vlídně i na Bridget, kterou jsem ještě na začátku porady zvažoval vyplatit na holou. "Jdu zkontrolovat stráže, než padne tma." vysvětlil jsem, že jsou ještě důležité věci k vykonání.

"Ty!" oslovil jsem cestou, která vedla náhodou zrovna kolem ní, Thyru velkopansky. "Půjdeme Tě seznámit s koníkem, ať si na Tebe zvykne a ráno nezaostáváš!" oznámil jsem jí nesmlouvavým tónem, ačkoliv mé oči plály šibalstvím a úsměv mi na tváři jen hrál.

Porada pro mě končí, je na čase najít si nějaké klidné místečko, kde přenocuji. Avšak tyto plány mi zcela zhatí Kuno. Na okamžik mi zatrne, když na mě promluví tónem, který se mi ani za mák nelíbí. Stačí však jediný pohled do jeho očí, abych se opět uklidnila.
"Jestli myslíte, že je to třeba..."
Pokrčím jen rameny, a následuji jej pryč.

Bohužel si až bolestivě uvědomuji, že to skutečně třeba je. Na koni sedím jako pytel brambor a největším úspěchem pro mě je, když se udržím v sedle.
Když jsem vyrůstala, neměl ve vesnici koně vůbec nikdo. Ale párkrát v životě jsem jela na oslu. Upřímně doufám, že i to se počítá.

Porada

Již jsem spokojen odcházel, neboť následován okouzlující Thyrou, když ku mně dolehl žárlivý povyk, který ztropila štítonoška Bridget. To mne dopálilo, že se opovážila zneužít mou dobrotu a starost, aby ji v noci nikdo nemohl obtěžovat, obrátit to nyní veřejně proti mně. Verše jež mne díky jejímu půvabu a roztomilosti napadly, zřejmě zamotaly jí hlavu více, než se mi v ten čas zdálo. Již jsem byl rozhodnut jí tentokráte opravdu na holou vyplatit, avšak když jsem se směrem k ní otočil, bylo to nakonec s milým úsměvem.

"Ale jistě odvážná Bridget, místo vedle mé družiny je pro Tebe stále volné!" zvolal jsem zvesela. "Mé slovo platí, však je pořád ten samý den. Jen s chystáním pospěš, brzy padne tma a začne den nový!" zda je dívka znalá řádného počítání dní, či zná jen světlo a tmu jsem nevěděl, byl jsem si však jist, že trocha případného zmatku jí neuškodí. Načež jsem se opět otočil a spokojeně odkráčel za povinnostmi, které mi vpravdě nebyly nemilé.

U koníka

"To je bez debat třeba." děl jsem spikleneckým tónem, když už jsme se od radících se dostatečně vzdálili, Bridgetin výstup jsem zatím neuznal hodným dalších slov. U stavení, kde byli ustájeni moji koně jsem pro svou Thyru otevřel sotva držící vrata. "Byla to muka, být od Tebe tak dlouho vzdálen." zašeptal jsem, když mne v nich míjela a rychle jsem je za námi zavřel.

"Pojť, seznámím vás." zašeptal jsem sličné průzkumnici do ouška, cudně zahaleného přelivem překrásných rusých kadeří, zatímco jsem ji vzal rukou něžně kol pasu s úmyslem dovést ji představit svému cestovnímu koníkovi.

Ohlédnu se na Bridget, ale pokud mě měla její slova znejistět, nestalo se tak. Mou jedinou reakcí je tázavý pohled Kunovým směrem. Avšak jeho slova, směřovaná ke zbrojné ženě, mi jako vysvětlení zcela stačí. Nemám potřebu se k tomu jakkoliv vyjadřovat, protože mé myšlenky už se ubírají po zcela jiných stezkách. Daleko příjemnějších.

Projdu dveřmi a na tváři mi vykvete úsměv. Neodolám, abych k rytíři na chvíli nepřilnula. Nadechnu se jeho vůně a ukradnu mu letmý polibek.
"Máme pro sebe celou noc."
Zašeptám, s jen těžko potlačovaným vzrušením v hlase. Když se mi poté Kunova paže obtočí kolem pasu, připadám si jako v sedmém nebi.

Nejraději bych ho někam ihned zatáhla, ale jsem si dobře vědoma toho, že tohle "seznamování se s koněm" nebyl jen úskok, jak uniknout zvědavým očím. Nechci dalšího rána selhat, zvlášť když vím, jak moc se Kuno spoléhá na mé schopnosti.

U koníka

Potěšilo mne, že Thyra krom kratičkého tázavého pohledu nepotřebovala jiného vysvětlení, než-li toho, které jsem jí poskytl skrze slova mířená na Bridget. Její úsměv, jímž mne obdarovala hned za dveřmi, krátké ale o to silněji prožívané přilnutí a polibek mne prodchnuly opojným štěstím.

"Ano, celou noc!" děl jsem rozradostněn a vtiskl jsem Thyře na tvář políbení. Ale to již jsme stanuli u koníka. "To je Gir." představil jsem koníka. "A to Thyra." hravě jsem představil i ji jemu. Na okamžik jsem ji pustil a sehnul jsem se stranou k pytli s obrokem, který jsem nabral do dlaní. "Nastav dlaně a pak jej nakrm, tak se nejlépe stane Tvým přítelem." poradil jsem jí. Byl jsem připraven, jakmile jí přesypu obrok, konejšivě jednou rukou hladit koníka po hlavě a druhou Thyru po zádíčkách, abych jejich seznámení učinil ještě poklidnějším.

Složím dlaně do misky a nechám si do nich nasypat obrok. Koně mám ráda, jsou to krásná, ušlechtilá zvířata. Jen sama jsem nikdy neměla dost peněz, abych si nějakého pořídila a navíc stezky, po kterých se většinou pohybuji, by stejně pro takové zvíře nebyly příliš vhodné. Zůstalo tak vždy jen o pohlazeí po čumáku, nebo poplácání po krku.

Natáhnu ruce ke zvířeti, a nabídnu mu krmi.

Večer

U koníka

Gir, zelter, doslova mimochodník, někdy taktéž zvaný Pferd, původem svého plemene pocházející od Maďarů, sklonil hlavu a lehce váhavě, avšak uklidněn mým dotekem, přijal Thyřinu krmi. Jednalo se o dobrého cestovního koně, sice nižšího, ale lehkého a celého černého, zdobeného bujnou hřívou. Když zakusil z jejích rukou dobrodiní a poznal tak, že je obklopen přáteli, hned se zcela uklidnil a poddajně nabídl svou hlavu Thyře k pohlazení.

Dal jsem své milé prostor k pomazlení se s ním a došel jsem pro sedlo, kterým jsem koníka opatřil, pak ještě důkladně ověřil, že to pevně sedí, neboť strojení koníka nebylo mým denním chlebem a já toužil po Thyřině naprostém bezpečí.

Spokojen s dobře vykonanou prací jsem znovu přistoupil ke své sličné průzkumnici a pohladil jsem ji po tváři, načež jsem ji uchvátil do něžného leč pevného obětí provázeného vroucnými polibky. "Thyro!" zašeptal jsem měkce, když jsem byl opět schopen slov. "Teď se na něj musíš posadit." dodal jsem zatímco jsem mazlivě polaskal její kadeře. Pustil jsem tedy Thyru ze svého zajetí, odvázal a vyvedl koníka oplývajícího ladným krokem do volnějšího prostoru. Krov stavení byl dostatečně vysoký, aby ta se mohla vyhoupnout do sedla. "Pěkně klidně." pobídl jsem ji konejšivým hlasem a jednou rukou jsem podržel třmen, aby do něj Thyra snáze při nasedání vklouzla a druhou koníka samého, aby jej snad nenapadla nějaká nepředloženost.

Zvíře působí klidně a tak jsem klidná i já. Nakrmím ho ze svých dlaní a poté pohladím po čumáku, a i se s ním trochu pomazlím. Chci, aby si zvyknul na mojí vůni. Přeci jen, je zvyklý tahat náklad, a ne se vláčet s člověkem na hřbetu.

Líbí se mi všechny ty drobné doteky, kterými mě Kuno oblažuje. I já se kolem něj ráda točím, ale teď věnuji svou pozornost Girovi, se kterým se potřebuji sžít.
Následuji rytíře, a když mi zvíře přidrží, vyškrábu se mu do sedla. Není to nijak zvlášť ladné, na tom bych ještě potřebovala zapracovat. Ale ani se nikterak vážně neztrapním, takže to považuji za úspěch.
Bohužel to není všechno. Matně tuším, že pokud chci koně pobídnout, musím tak učinit patami. I tak ale vyčkávám, až mi dá rytíř pokyn.

U koníka

Thyra se do sedla "vyhoupla" velice roztomilým způsobem, nemohl jsem jinak, než se na ni láskyplně usmívat. Gir sám, zvyklý denodenně na těžkého plně obrněného jezdce, přijal na svém hřbetě Thyru s viditelnou úlevou, možná se mu zdálo, že nemá ani na zádech jezdce a o tom bylo nyní třeba jej přesvědčit.

Pomalu jsem je oba, Gira i Thyru na něm usazenou, odvedl k vratům stavení, které jsem otevřel a vyvedl je ven, pročež bylo nutné, aby se Thyra v sedle ladně sehnula. "Chyť se jeho hřívy, přimkni se k němu, nevyděsí ho to, dokud jej vedu." poradil jsem jí. Alespoň pozná, že nese jezdce. pomyslel jsem si.

Venku jsem se na ni usmál. "Jemně jej patami pobídni do slabin až ti řeknu." děl jsem. "Rozjede se, až budeš chtít zastavit, musíš mu přitáhnout uzdu, ale skutečně, jako ta co velí, ne jemně a ohleduplně, jinak Tě neposlechne a bude si dělat co chce." poučil jsem ji, neboť sám jsem viděl na plážích Baltu, jak takhle milý chlapec jemuž jsem koně půjčil skončil několik desítek metrů v moři, než pochopil, že jemně a ohleduplně se velet nedá. "Drž uzdu, nepouštěj ji a pokud by to vzal příliš rychle, drž se předku sedla, jsi silná, tak jistojistě nespadneš. Vrata dvorce jsou zavřená, nemá s tebou kam ujet." usmál jsem se na ni a předal jí do rukou uzdu s jejíž pomocí jsem je vyvedl. "A teď jej jemně pobídni!" vyzval jsem ji, poté co jsem naposledy koníka pohladil s přáním, ať mi neudělá před mou kráskou ostudu. Sám jsem byl odhodlán ji po dvorci následovat, připraven na koníka zavolat, kdyby náhodou i tak jančil a samosebou při tom i oblédnout stráže, jak jsem prve na poradě slíbil.

Svět vypadá, z koňského hřbetu, zcela jinak. Pevně sevřu opratě. Už nyní vidím v celé té věci problém. Kuno mi radil, abych koně pevně vedla, jinak mě nebude poslouchat. To však jde trochu proti mému smýšlení. Ráda bych byla s koněm "kamarádka". Ale také si nechci utrhnout ostudu.
Na mé první pobídnutí zvíře evidentně nereaguje. Naopak jen skloní hlavu a utrhne trs trávy, který začne líně přežvykovat. V tom okamžiku mám pocit, že se asi po jeho krku sklouznu na zem.

Ve snaze zabránit takovému pádu, zatáhnu za opratě a donutím zvíře zvednout hlavu. Další pobídnutí už je přeci jen ráznější a kůň pomalu vykročí vpřed. Tohle se s jízdou na oslu dá stěží srovnávat. Předně proto, že když jsem jela na oslu, pomalu jsem vlekla nohy po zemi.
Kůň pomalu obejde dvůr a já cítím jistou úlevu, že jsem se neporoučela k zemi.

Opustená

Prípravy na cestu zabrali viac času, než som predpokladala a tak sme boli pripravené k odchodu až krátko popoludní.
Poďakovala som sa za prichýlenie i to, čo nám boli ochotní poskytnúť na cestu. Nakoniec som sa i rozlúčila s Janou a popriala jej veľa šťastia v živote a vyrazila som kľukatou cestičkou medzi stromami, nasledová svojimi dámami a koňom bez jazdca, ktorý nám pripomínal nebezpečenstvo číhnuce v tienistých zákutiach lesa.
Neskôr som prebrala od Anny nôž, ktorý budem striedavo nosiť ja a Bianka, pretože sme jediné, čo sa ním dokážu zručne oháňať. Zvyšku dám sme zaobstarali palice, ktoré im pomôžu pri chôdzi, ale môžu sa nimi i brániť. Nič lepšie vymyslieť neviem.
Cestou mlčím a snažím sa nemyslieť na všetky tie nebezpečenstvá, ktoré nám hrozia. Dnešnú noc a tie nasledujúce budeme musieť držať stráž my. Budeme hliadkovať vo dvojciach, striedajúc sa po troch hodinách. Dievčatá to ešte nevedia a pochybujem, že sa to stretne s nadšením.
Veci, čo sme dostali od dedinčanov, sme si rozdelili rovným dielom. Mať všetko v jednej kope nie je rozumné, lebo by sa mohlo stať, že o všetko naraz prídeme.
Pri jaskyni boli pníky, na ktoré sa dalo posadiť a neďaleko som videla i mŕtvu brezu. Ideálne miesto na krátky oddych. Povedala som dievčatám, nech sa občerstvia a ja som sa pustila do výroby niekoľkých fakiel. Najprv nájdem drevo vhodné na rúčku a potom sa pusím do obráčania kôrou, ktorú nechám nasiaknuť živicou z neďalekého ihličnanu. Podarilo sa mi vyrobiť len dve. Na viac nemámčas. Musíme sa pohnúť ďalej. Než vyrazíme, rýchlo sa napijem a zjem kúsok chlebovej placky.
Znovu vyrazíme na pochod. Atmosféra je dusivá a okolitá krajina akoby prehlbovala ťaživé ticho.
S Biankou kráčame v predu a zadný voj tvorí Anna s Joanne.
Pátrame po čomkoľvek, čo by nám mohlo pomôcť, ale i po hrozbách.

Gir

Když jízdní koník na první pobídnutí nezareagoval, pomyslel jsem si, že jsem to se slovy "jemně jej pobídni" přehnal a utrhl si před Thyrou ostudu. Nicméně Gir po jistých nesnázích přeci jen uznal, že má na sobě jezdce a při dalším pobídnutí dokonce i to, že by se měl rozjet, no tedy "rozjet", spíše rozejít.

Kráčel jsem tedy za jezdkyní kol dokola dvora a s důležitým výrazem jsem kontroloval strážné. "Ty! Směrem ven hlídej!." napomenul jsem dokonce jednoho, který až s přílišným pobavením sledoval to co se dělo na dvoře.

"Nestrachuj se, zítra až pojedeme, bude se držet koní na něž je zvyklý." ujistil jsem Thyru, že se nemá další den čeho obávat. "A teď jej pobídni trochu silněji!" povzbudil jsem ji a doufal, že kdyby to bylo tentokrát moc, zařídí se podle toho, jak jsem jí radil.

Kuno se mi sice snaží dodat jistotu, ale příliš neuspěje. Tohle pomalé tempo je pro mě jako dělané, a představa, že se zvíře bude pohybovat rychleji...nedej bože, že poběží, mě skoro děsí.
I přes své obavy ale přeci jen Gira pobídnu. Dám do toho nyní více síly, a paty zabořím do koňských slabin.
A v dalším okamžiku se musím pevně chytit sedla, neboť kůň náhle poskočí vpřed a vyrazí do cvalu. Srdce mi divoce buší a modlím se i k bohům, ve které nevěřím, abych si nezlámala všechny kosti v těle.

Gir

Poklidně jsem stál vedle koníka, když ten náhle vystřelil cvalem vpřed. "Prrr, prrr!" rozběhl sem se za ním, tento povel volaje, v naději, že jej alespoň zpomalím a hlavně svým hlasem uklidním. Modlil jsem se přitom k Bohu všemohoucímu, Kristu jeho synu i Duchu Svatému, zkusil jsem dokonce i celou Trojici jako celek. Někdo z nich přece musel pomoci a nedopustit, aby sličná Thyra přišla k úhoně. Ne, že bych nevěřil v její sílu a schopnosti, leč přesto byla na koni poprvé a tak vroucné modlitby rozhodně nemohly uškodit.

Těžko říct, jestli koně uklidnil hlas jeho pána, pokyn z nebes, nebo já sama, když mě konečně napadne přitáhnout opratě. Zvíře opět zvolní, ze cvalu přejde do klusu a poslední kolečko už jde jenom krokem. Jakmile se zcela zastaví, rychle sklouznu zpátky na zem.
"Myslím, že to pro dnešek stačilo."
Prohlásím rozhodně. Je mi jasné, že následující den budu muset vydržet mnohem déle, ale pro jeden večer mám koní až až.

Předám opratě zpátky Kunovi, a trochu roztřeseně se na něj přitom usměju.
"Myslím, že to zvládnu."
Nezním tak sebejistě, jak bych chtěla. Ale to nevadí. On mě viděl a sám nejlépe pozná, jestli si s koněm poradím, nebo bude lepší, když budu zítra šlapat pěšky.
Dnešní večer však chci už pouze odpočívat.

Gir

K mé veliké úlevě Thyra vše nakonec zvládla, přitáhla opratě a tím uklidnila koně i mne. Spokojeně jsem sledoval jak jí to šlo v klusu a nakonec i krokem a musel jsem se obdivovat tomu, jaké má pro jízdu přirozené vlohy. Když se koník zastavil, sličná průzkumnice z něj navíc i půvabně sklouzla.

"Nic se nemá přehánět." souhlasně jsem přikývl, neboť na zítřek bylo opravdu třeba šetřit sil.

"Zvládneš." oplatil jsem jí úsměv. "Po tomto se nemáš již čeho bát, snad jen délky cesty, ale v tom jsme všichni společně." ujistil jsem šikovnou jezdkyni, že zítra vše dobře dopadne.

"A teď je jej ještě třeba odstrojit a možná i vyhřebelcovat." vzpomenul jsem, že projížďkou to s koníkem nekončí. No dobrá, o hřebelcování se nejspíš postará Brun. proběhlo mi myslí. "Pojď, ať jsi to ty, kdo jej osvobodí od sedla a odmění po jízdě jablíčkem." vyzval jsem Thyru a vydal se i s koníkem zpět ke stavení, odkud jsme jej před chvílí vyvedli.

Děs

Narozdiel od úbohej Joanne ma strach neochromí. Nemám ako priateľky vyslobodiť. Musím ujsť a nájsť pomoc. Na záchranu vojakov je neskoro, ale moje dámy, pokoj ich dušiam, musia vydržať. Musia prežiť, kým nájdem niekoho, kto bude dosť silný na porazenie tých zrúd, netvorov, vrahov. Utekám jedinou možnou cestou. Hlavne preč. Čo najďalej. Slabou útechou je mi len ostrý nôž. Stromy sú všade rovnaké a čoskoro strácam poňatie o tom, ktorým smerom bežím, niežeby na tom záležalo, ak to bude preč od jaskyne.. ale ako ich potom nájdem?
Spomeniem si, ako sa Anna pohoršovala nad mojou záľubou v behaní, jazdení na koni a šerme… žiadna z nás nemohla vedieť...

Do tváří mi vstoupí nach, a já se za sebe začnu nesmírně stydět. Předala jsem opratě rytíři Kuno von Reinsberg, jako kdyby to snad byl nějaký sluha, nebo podkoní. Tohle bych si neměla vůbec dovolit. Měla bych koně sama odstrojit a vyhřebelcovat.
S hlavou potupně svěšenou se vydám za Kunem. Nevadí, že on sám neřekl jediné slovo. Stejně se cítím provinile.

***

I přes svůj přešlap jsem strávila s Kunem velmi příjemný večer, a nakonec jsem usnula v Jankově posteli. Je příjemné schoulit se v kožešinách, v teplé mužské náruči, kde se cítím bezpečně.
Vítr venku kvílí, ale na nečasy já jsem zvyklá. Teď, když se nemusím krčit pod skalním převisem, nebo v chatrném přístřešku, si dopřeju klidný spánek. Nevzbudilo by mě, ani kdyby trakaře padaly.

Alespoň jsem si to myslela.
S trhnutím se probudím a prudce se napřímím na lůžku, když zvenčí zaslechnu ten příšerný, uši drásající jekot. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. Do svítání už zřejmě mnoho času nezbývá. A táborem se nese nelidský křik.
"Co se to děje?"
Vyhrknu, a rychle se hrabu na nohy.

Ochraňuj nás Hospodine

Krásná noc a hrůza nad ránem.

Ačkoliv za mnou do stáje přišla Thyra posmutnělá, brzy se mi podařilo ji rozveselit, načež jsem se pokochal jak nakrmila Gira jablíčkem, odstrojila mu sedlo a uvázala jej na původní místo. Koník vypadal spokojeně, stejně tak jako jsem byl i já a ano, hřebelcoval nakonec Brun, který už tak šťastně nevypadal.

***

Pak jsme si s Thyrou neomylně opět našli cestu do Jankova velitelského kvartýru. Tam jsem našel i svůj štít a přilbu, nezůstaly před dvorcem počasí napospas, což byla opět Brunova práce, včetně i vaků, které mi skýtaly nejen čisté oblečení ale i dobré jídlo. Pojedli jsme a popili u krbu a nakonec vyhledali pohodlí kožešin. Bylo nádherné a uklidňující usínat s Thyrou v náručí, příjemně hřála a sladce oddechovala, mé srdce přetékalo něhou a já si byl jist, že to co cítím je láska.

Nakonec mne ale přemohla únava a na chvilku jsem zavřel oči. Probudil mne až pohyb vedle mne, byla to Thyra, prudce se napřímila a na něco se mne ptala, zatímco rychle vstávala.

"Netuším." odpověděl jsem rozespale a také jsem se jal dostat z postele. Pak to přišlo, venku nastal zbrojný ryk, což značilo jediné, přepad. Uklidnit se, ozbrojit se a odrazit je! mé pohyby se zrychlily jak jsem se začal chovat dle toho, jak mne to učili.

"Obleč se, ozbroj se, bude boj!" objal jsem Thyru a po těchto slovech jí vtiskl ještě i polibek. Možná poslední. napadlo mne. Přežije a já též! přebila vůle obavy, vůle co chtěla ještě žít a užívat života. Rychle jsem si tedy natáhl nohavice, boty, košili a opásal se mečem. V předsíni už čekali mí lidé, kteří si ji zabrali k přespání. "Bijte se, odrazíme je!" zavelel jsem, popadl štít a vyrazil směrem do dvora.

Vyběhnu ze stavení, sotva na sebe navléknu halenu a boty, v ruce svírám svůj lovecký nůž. Zmateně se rozhlédnu, křik ustal, ale podle vzrušených hlasů není těžké odhadnout, kam se vydat.
Magnus!
Procpu se davem, a sleduji žoldáka, jak hlasitě řve na zavřená vrata. Jeho slova mi nedávají mnoho smyslu. Co se to sakra děje?

O krok ustoupím, když se jeho zrak stočí mým směrem. Nerozumím tomu. Proč bych měla být v nebezpečí? Tedy, proč bych měla být víc v nebezpečí, než ostatní.
Konečně začínají jeho slova dávat smysl. Vypadá to, že měl...vizi? V tomhle okamžiku není až tak důležité, kdo mu jí seslal. Důležité je, že víme, že alespoň jedna z unesených žen je stále na živu. Jestli je to unesená Eliška, to můžeme jen hádat.

Kleknu si vedle Magnuse, z druhé strany, než Bridget. Konejšivě ho obejmu kolem ramen.
"To bude dobré."
Řeknu, aniž bych nad tím příliš přemýšlela. Snad ho alespoň vyrovnaný tón mého hlasu uklidní. Rychle přemýšlím, kde, tady v horách, by se mohlo nacházet místo, které popsal.

Hrůzná zvěst

Vyrazil jsem na dvůr, připraven na cokoliv, ovšem krom toho co jsem tam spatřil. Zvěd stál u brány a cosi přes ni jako u vytržení křičel do tmy. Pak se otočil a začal hlásat šílená slova o démonech a radách proti nim. Už jsem si myslel, že se jen zbláznil a chtěl jsem se otočit a jít znovu spát, když tu začal vyvolávat Thyru. Mou Thyru! čímž si znovu získal mou nikterak přívětivou pozornost. Ani slova o prchající panně jsem nemohl přehlížet, neboť mou povinností rytíře bylo zasáhnout, mohu-li.

Pak však začala onoho zvěda opečovávat Bridget a následně i Thyra a já náhle prozřel. Dramatizuje a vymýšlí si kvůli pozornosti. volal na Thyru, která je naprosto v pořádku a navíc pod mou ochranou a Bridget, která se možná včera u křižovatek konečně posilnila jablíčkem. Jak jinak si vyložit tu scénu?! té o nebezpečí či oslabení nic neříkal, začalo mi být jasnější, jak si ten darebák ono zbavování nebezpečí nejspíš představuje. Ať jsem si však myslel o zvědových záměrech cokoliv, měl jsem povinnost vůči houfci.

"Dost čumění, dejte se dohromady!" zařval jsem na zbrojný lid. "Zdvojit stráže, kdo není ustrojený k boji, hned to napraví!" rozkázal jsem. "Zařídíme se, jako kdyby blábolení tohohle zvěda měla být pravda!" dal jsem na vědomí, že nehodlám nic podcenit, a že se nikdo nemá pohybovat sám. "Dostrojte se a přineste mi sem šaty a brň, nemohu to tu opustit!" nakázal jsem ještě svým lidem. Nemohu houfec a nechci Thyru! přiznal jsem si. "A Ty, jestli ses jen opil a taháš mne za nohu, dám tě zmrskat." varoval jsem nakonec ještě i zvěda, jemuž jsem stále onu zvěst pranic nevěřil.

Co jsme komu udělali

Tajemné pozvání

Když si zvěd něco špital s Thyrou a Bridget, napínal jsem uši co jen to šlo, leč nic se k nim nedoneslo. Nicméně slova o brzkém opuštění dvorce s úmyslem hledat pannu jsem v nitru odkýval. Znepokojilo mne však nebezpečenství, že pokud my panstvo zítra vyrazíme na koních napřed, bez dohledu zanechaná pěchota se po dnešní noci a ranní zvěsti rozuteče.

Průzkumník se pak hájil, že je při smyslech a neklame, což se mi však stále nepozdávalo. Jeho žádost ohledně věci k projednání byla smělá, nicméně chtěl jsem se ujistit, že nebude někde sám na Thyře provádět své kejkle, ani že již nebude dále děsit zbrojný lid, pročež jsem se rozhodl být velkodušný.

"Nuže, dobrá." pravil jsem. "Pane rytíři Wenzle, budete tak laskav nás doprovodit?" obrátil jsem se nejprve na šlechtice. "Ty a ty." ukázal jsem prstem na dva opodál stále okounějící zbrojnoše. "Pomozte mu támhle do stavení a pak hybaj ven!" zaúkoloval jsem je, neboť bylo nemyslitelné, abychom se s ním vláčeli my urození nebo dokonce dívky. "Pojď konejšivá Thyro." vybídl jsem něžným hlasem svou průzkumnici, jejíž snaha upokojit zvěda zjevně neuspěla. "Ty též pečující Bridget." obrátil jsem se i druhou dívku, jež se starala o nemohoucího. Tak, když rozkazy byly vydány vyrazil jsem do onoho stavení v očekávání, že mne budou všichni následovat.

Z Magnusových slov mě mrazí. Dokud jen tvrdil, že ze mě cítí magii, mohla jsem to ignorovat. Ale tohle zní až příliš vážně a příliš děsivě. Netuším, jestli jsem skutečně prokletá. Rozhodně se tak necítím. Ale asi by nebylo dobré, v tuhle chvíli, to podceňovat.
Pohledem zalétnu do tmy, která se skrývá za hradbami. V lese se najde jen málo věcí, které by mi dokázaly nahnat strach. V tuhle chvíli bych ale tam ven nešla...ani za nic.

Zvednu se, a váhavě vykročím za Kunem. Bylo by mi milejší, kdybych se nejprve mohla jít pořádně ustrojit, ale i to zřejmě bude muset počkat. Alespoň, že moje halena, sahá až ke kolenům.
Připadám si trochu, jako kdybych šla na porážku. Stále musím přemýšlet nad tím, kdo, a proč, by mě chtěl proklít.
Odpověď je na snadě...Janek! Ale já ani nevím, jestli ví o mé přítomnosti.

Satanáš

Nevěřícně jsem před stodolou vyslechl slova toho zvěda, který se podezřele rychle zmátořil. Rychle jsem stanul mezi ním a Thyrou, pravou rukou ji objímaje, v levé jsem pak třímal štít pozdvižený směrem k čarodějníku. Reakce pana rytíře mi přišla správná, až na malou drobnost.

"Musí pod vodu!" vyhrkl jsem a ještě pevněji sevřel svou průzkumnici, jako bych ji tím snad mohl proti černokněžníku ochránit. "Takového jsme s nebožtíkem mým panem otcem utopili, bylo mi čtrnáct let a zrovna jsem se stal dospělým." děl jsem. "V řece, ta odnesla jeho zlo a pak i jeho tělo, ta vesnice pak přestala být sužována!" vyjevil jsem, jaké dobrodiní jsme tehdy vykonali. "Strýc, církevní obročník nám pak vymohl dispenc! Když se příbuzní toho člověka začali domáhat msty úřední cestou" dal jsem na vědomí. "Utopíme-li jej, věřím že mí i Vaši příbuzní se o naši bezúhonost již postarají i v této arcidiecézi!" seznámil jsem pana rytíře s tím, že za toto dobrodiní, nemůže nás nic zlého potkat, zvláště pak ne, když se rychle vydáme pod zbrojnou moc svých rodů z níž nás jen tak něco nevytrhne.

Na to, že tady jde, v tuhle chvíli, především o můj život, jsem nezvykle tichá. Magii nevěřím, mágům ještě méně. A ani mě se nelíbí, co nám tady Magnus předestírá. Ne, že bych až tolik lpěla na své dýce, ale žádat, v takovéto situaci, rytíře, aby odložili zbraně, mi nepřijde jako dobrý tah. Pokud chce Magnus získat důvěru urozených pánů, bude se asi muset trochu víc snažit.

Já jsem nakloněna myšlence, věřit mu. Nikdy jsem neměla pocit, že by snad měl nějaké nekalé úmysly. Sám mi řekl, že magii především studuje.
"Mluv, a nic nevynechej."
Pobídnu ho, z bezpečí Kunovy náruče. Můj tón je však o dost mírnější, než jak hovoří ostatní. Dokonce k tomu přidám slabý, nepříliš přesvědčivý úsměv.

Mohl by ve mě přebývat démon? Poznala bych to vůbec?
"Pokud mohu soudit, stále se cítím být sama sebou. Moje myšlenky jsou mé vlastní, stejně tak i moje činy. Žádný hlas mi nenašeptává, že bych měla začít podřezávat hrdla, nebo obcovat s ďáblem."
Uvažuji nahlas.
"Stejně tak se ale necítím ani být prokletá."
Tázavě se podívám na Magnuse. Zajímalo by mě, jak chce tohle dokázat.

"Máš pravdu. Společně jsme se prvního večera vzdálili. Tehdy se mi však Magnus pouze svěřil s tím, že dokáže magii vycítit. Měl neblahé tušení, a chtěl mě varovat, abych měla oči dokořán."
Zastanu se nyní žoldáka, a svůj zrak obrátím k Bridget. Mračím se, nikoliv však kvůli ní. Snažím se přijít na to, kdy se to "pokazilo".

Kde je pravda

Jaká to slova

Marně se snažím vybavit si, jestli se událo něco...cokoliv...podivného. Nakonec ale jen zavrtím hlavou. Ale i já cítím, že je něco jinak.
Když Kuno sáhne po meči, jemně položím svou dlaň na jeho paži, bych jej uklidnila. Nechci, aby došlo k tomu, že poteče krev.

"Magnus má pravdu. Změnila jsem se, začala jsem tě, pane, vnímat jinak."
Na čele se mi objeví vráska.
"Ne, na tom průzkumu se nestalo vůbec nic. Nic neobvyklého, ani podivného, jak praví Bridget. Ale když jsem tě potom, u vodopádu, spatřila...jako kdybych se na tebe dívala jinýma očima."
Obhajovala jsem to tím, že jsem ho na začátku špatně odhadla, ale i já jsem od začátku cítila, že to není tak docela pravda. I když si ale tohle nyní uvědomím, nejsem o nic blíže rozluštění téhle záhady.

Ručky a slova

Thyřina ručka na mé mne opravdu upokojila, leč slova kterými mne pak zahrnula právě naopak. Když souhlasila se slovy zvěda, píchlo mne u srdce a po těch dalších se se mnou zatočil svět hrůzou. Raději jsem nechtěl vědět, jak se na mne Thyra dívala předtím, a tak jsem se na to nezeptal.

"Je-li to tak Thyro." její jméno jsem vyslovil s obzvláštní něhou. Jen stateční rytíři padají v bitvách z koní, zbabělci na kolenou nevědí co je to pád. přísahal jsem si, že pokud jsem získal Thyřinu lásku proti její vůli, nyní ji získám čestně. "Pak jí pomoz!" obrátil jsem se na onoho Magnuse. "Leč chraň tě ruka Páně, zda-li jí ublížíš!" pozvedl jsem na něj opět zrak a nesmiřitelným tónem jsem jej varoval.

Hadač

Stříbro

Vyslechl jsem si slova magikova a odepnul jsem si přepásání, to jsem spustil na zem s vědomím, že jen co se sem přižene Brun s výstrojí, tak jej sebere. V ruce mi zbývala jen dýka, tou jsou však neměl v záměru zvěda ohrožovat, nýbrž jsem jí uvolnil a pak rychlými pohyby odšrouboval hlavici. Z malého prostoru pod ní v rukojeti jsem si na dlaň vytřepl něco lesklého částečně zabaleného v látce, načež jsem dýku uvedl do původního stavu a pustil naplocho na zem. Poté jsem přistoupil k Thyře a vtiskl jsem jí onen předmět do dlaně, jednalo se o malý stříbrný křížek, hrubou práci, ale poctivou.

"Ten je po mém otci, kdysi mu jej na pouti do Říma, před bazilikou Svatého Petra, posvětil sám náměstek Kristův na zemi, papež Alexander III." pronesl jsem tichým hlasem. "Ochrání Tě!" zašeptal jsem jí ujištění.