Andor.cz - online Dračí doupě

Co se stane, pokud mladá kněžka poruší zákaz a vydá se do zapečetěného lesa, kde spatří skrývané tajemství?

Začátek
_________________________________

Dnešní večer se zdálo, že slunce zapadalo o něco později, než jak byli zdejší lidé zvyklí. Každý tu změnu vnímal a znamenalo to jen jediné - nastávalo nové období. Nemilosrdná zima pro tento rok pomalu ale jistě končila a příroda okolo se pomalu probouzela k životu, ačkoliv se chlad a mráz prozatím nevzdával. Stačilo ovšem vnímat i ty nejmenší věci, které napovídaly o příchodu jara - někteří ptáci se vraceli zpět z teplých krajin, tráva postupně rašila a po sněhu téměř nebylo ani památky.

Několik kilometrů od nejbližšího města se nacházela místní svatyně. Mnoho poutníků po své vyčerpávající cestě zavítalo do jejího dvora, kde udělili svou modlitbu ve snaze vyslyšení přání v lepší život. Pohostinnosti mnichů a zdejších kněžek však mohl využít kdokoliv, kdo o pomoc žádá s čistým úmyslem a vírou.
Nejvyšší mnich Oda vedl tuto svatyni už po několik let a pečlivě si své učedníky vybíral. Převážně chlapce a ve výjimečných případech i dívky. Cesta učedníka častokrát není úplně lehká a několik předchozích ji i vzdalo a vrátilo se zpět do města.
Nicméně v okamžiku, kdy učedníci ukončí své učení, mohou zůstat ve službách svatyně nebo se mohou na vlastní pěst vydat skrz světem a nabídnout svou pomoc těm, kdo ji v tu chvíli potřebují. Dnešní doba byla však poměrně krutá a pro některé vesničany bylo i těžké se přes zimu uživit. Každý běžný člověk ale pomoc mnicha či kněžky uvítal, protože jednu věc měli lidé společnou - víru.

Já byla jednou z mála, která měla tu čest učit se právě u nejvyššího mnicha. Strávila jsem na tomhle místě několik let a mé učení se pomalu ale jistě blížilo ke konci. Pokud udržím svou píli, po příští zimě mohu ze svatyně odejít jako plnohodnotná kněžka. Byla jsem rozhodnutá o tom, že se vydám vlastní cestou, ačkoliv bude těžké se rozloučit se všemi přáteli, které jsem zde měla jako svou rodinu.
Dnešní povinnost však zůstala na mě.

Oděná v teplé kožešině a proutěném košíku na zádech jsem se vydala do lesa za svatyní, kam jsme běžně chodili pro dřevo. Na jednom rameni jsem měla přehozený i svůj dřevěný luk pro případ, že by se poštěstilo ulovit i nějakou lesní zvěř. Velký úspěch by pro mě byl i obyčejný zajíc, jelikož v naší svatyni se maso příliš často neservírovalo.
Možná jsme nebyli bůhví jak bohatá svatyně, ale byla jsem šťastná za to, co mám. Své přátele, nejvyššího mnicha a střechu nad hlavou. Někdo by nad tím nejspíš mávnul rukou, ale pro mě to bylo rozhodně víc, než co jsem měla v době před vstupem do učení.

Po cestě jsem si začala tiše zpívat píseň, kterou jsem si pamatovala ze svého dětství. Ani nevím, kdo ji tehdy vlastně zpíval, ale utkvěla mi v paměti. Sledovala jsem po očku okolí a vždy jsem se sehnula pro kus dřeva, který se zdál poměrně suchý.

Co mě za malý okamžik však zaujalo bylo malé světélko asi metr ode mě. Jeho barva nebyla ani tak úplně bílá, spíše něco mezi bílou a modrou. Rozhodně jeho velikost byla větší než světlušky a já se nemohla zbavit pocitu, že mě ta věcička sleduje.
Takové hezké děvče.. Copak tady asi dělá?
Určitě dělá vše, co jí ostatní poručí. Nebohé děvče, nemá žádnou volnost.. Dokáže se vůbec rozhodovat i sama?
Nech toho, je to jen kněžka. Těm už běžně z těch jejich bohů tluče na palici. Kněžky nemůžeš brát ani vážně.
zaslechla jsem kolem sebe hlasy, proto jsem se narovnala. Normální člověk by se toho možná bál, ale poslední půl rok jsem podobné hlasy slýchávala často. A že mě někdy už pěkně štvaly. Tentokrát to bylo poprvé, co jsem něco takového viděla před sebou.
"Hele! Ať už jste kdo jste, nemáte právo mě soudit. Vylezte!"
jako odpověď na má slova jsem zaslechla jen provokativní smích a ono světélko začalo rychle prchat jistým směrem. S jeho vzdálením tak utichaly i hlasy, které jsem zaslechla. Došlo mi, že to světýlko muselo být tím zdrojem.
Nezaváhala jsem, odložila jsem košík se dřevem do mechu a rozběhla jsem se tím směrem.
"Mluvím s vámi, vraťte se!"
zavolala jsem na to světélko, ale to jen se smíchem mizelo v dáli.

Prudce jsem se zastavila až na místě, kde začínala bariéra. Respektive provazy ovázané posvátnými svitky, které značily hranici lesa. Nejistě jsem se na to podívala a pak i na světlo, které mi za malý okamžik zmizí z dohledu. Tohle mohla být moje první a jediná šance zjistit, co ve skutečnosti celou tu dobu slyším. Znamená to ovšem porušení zákazu a to by mohlo znamenat i mé vyloučení.
Nervózně jsem se ohlédla za sebe, kde byl v dáli vidět vrchol střechy svatyně. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a podlezla jsem ochrannou bariéru. Údajně tahle bariéra měla zdejší okolí chránit před nežádoucím vlivem zlé energie, ale nejvyšší mnich nám nikdy neřekl skutečnou pravdu. Co tam ve skutečnosti skrýval?

Vydala jsem se co nejrychleji jsem zvládla ve snaze dohnat ten přelud, který jsem viděla. Větve keřů a nižších stromů mě šlehaly do obličeje, ale já se nehodlala zastavit.
"Hej!"
zavolala jsem znovu v naději, že mě ti 'duchové' slyší, ale po několika minutách jsem se už musela zastavit a zhluboka se vydýchat. Bylo pryč.
"To jsi tomu dala.. Ellaine.."
zaklela jsem pro sebe potichu a rozhlédla jsem se kolem sebe. Možná jsem už na jednu stranu chápala, proč jsme sem měli zakázáno vkročit. Necítila jsem se tu dobře, místní duchovní energie nebyla zrovna dvakrát příjemná. A co hůř, s nejvyšší pravděpodobností jsem se ztratila. Ať jsem se rozhlédla kamkoliv, neměla jsem nejmenší tušení odkud jsem přišla. Panovalo zde podezřelé ticho, dokonce nebyli slyšet žádní ptáci ani chůze zvěře.

Opatrně jsem se rozešla jedním směrem v naději, že je to místo odkud jsem se sem dostala. Musela jsem cestu ven najít rychle, protože se stmívalo a pokud tu zůstanu za tmy, nejsem si úplně jistá tím, co budu dělat.
Nejistě jsem se rozhlížela kolem sebe. Co jsem však udělala další krok, zakopla jsem o cosi tvrdého a jen tak tak jsem udržela rovnováhu. Daleko víc mě vyděsilo zjištění, že předmět o který jsem zakopla, nebyl kořen ale kostra. Neubránila jsem se vyjeknutí a rychlému zacouvání. Téměř hned jsem se zastavila v momentě, kdy jsem za sebou slyšela zapraskání jako když je někdo poblíž.
Pohotově jsem sáhla po svém luku a vytáhla z toulce jeden šíp.
"K-kdo je tam?!"
natáhla jsem šíp a nervózně jsem se rozhlížela po okolí. Strachem se mi klepala ruka tak, že bych v tuto chvíli určitě netrefila ani toho zajíce. Ať už to je co chce, byla jsem si jistá tím, že tu nejsem sama.

Tam kde to všechno začalo

__________________________________

Jak dlouho tomu už je? Jaký čas jsem zde strávil? Měsíc? Rok? Desetiletí, nebo století? Po pravdě byl řekl, že těch pár století to už bude.
Jak potupné být vězněm a ještě k tomu někým jako jsou "oni". Říkají, že světu pomáhají, že pomáhají lidem, ale já... Já pro ně byl jen zrůda. Moc málo z člověka a hodně možností k nebezpečí.
Matka již dávno byla mrtvá, po pravdě si ji ani nepamatuji, ale otec... Proklatej fotr, tak ten se na mě vykašlal.

Uměl jsem se o sebe postarat sám především jsem měl celý les pro sebe, kdo to může v téhle době říci? Dokonce mi byly nošeny i oběti, ale přitom nikdo nevěděl co je před nimi skryto. Pouze otcové v blízkém chrámu měli veškeré tajné informace, které si předávali po generacích.

Ani slabý a ani dost silný. To jsem slyšel stále a stále dokola a vyčítal to sám sobě. Kdybych otci více naslouchal nemusel bych tady být a jejich hranice prolomil, ale.. Já poslouchat nechtěl. Matka umřela kvůli němu. Vím jen že jsem byl malý chlapec a byla upálena. Ještě nyní občas cítím štiplavý zápach hořícího masa.

Zima se chystala k odchodu a měli začít kvést květiny a ptáci brblat jejich veselé melodie. V okolním světě normální, ale v tom mém.. Panovala temnota, ticho a samota.
Ležel jsem v koruně jednoho z mohutných bílých stromů a naslouchal.. No spíše jen přežíval nekonečné ticho. V korunách jsem, alespoň mohl sledovat hvězdy, které dnešní den zářily celou svojí krásou.
Avšak..
,,Ona za námi utíká.."
,,Opravdu nás hledá, tohle ta její víra neumí."
Stačilo pár slov a já tiše seskočil do mechu pod stromem dokud jsem na palouku mezi stromy nespatřil dívku. V očích jsem měl vztek.
Co tady chtěla? Byla další z těch kteří se mě přišli snažít zabít? Skončí jako další kostěná sbírka v tomto lese.
Ovšem po mém špatném došlápnutí se na mě zamířil její šíp a já se jen pobaveně zasmál. Ona by me zabít nemohla. Její ruka se chvěla a vypadala, jako malé dítě.
,,A kdo je tady?" můj hlas byl hluboký, ale přesto dost hlasitý skoro jako kdybych mluvil hned vedle ní, ale stále jsem zůstával skrytý. i kdyby se snažila vystřelit za zvukem mého hlasu nemohla definovat správné místo jen podle křupnutí větvičky. Navíc si troufnu říci, že spálit šíp bude maličkost. Nějaké triky jsem okoukal.

Záhadný les
___________________________________

Ať už se zde nacházelo cokoliv, moje smysly pracovaly jako napjaté nitky. Tma padala rychle a já byla čím dál tím víc nervóznější. Jak se vlastně dostanu zpět? Pokud se brzy nevrátím, jistě se mě nejvyšší mnich vydá hledat. A to také nebyla zrovna ta dobrá zpráva. Upřímně jsem nevěděla, která z nabízených možností mě děsí víc. Momentální situace mě zajisté zkoušela daleko víc.
S tmavnoucím okolím bylo mé vidění v nevýhodě, ale přesto jsem se snažila sama sebe v duchu uklidnit. Pokud nebude má mysl čistá, sotva pošlu příležitostní šíp rovně. Kdoví, možná právě ten šíp mohla být moje jediná cesta ven z tohoto místa. Cesta, která mi získá čas na útěk. Ovšem to, že jsem za tu dobu nejspíš neustále chodila v kruhu, to byla věc druhá.

V okamžiku kdy se za mnou ozval hlas, prudce jsem se otočila tím směrem a téměř okamžitě na to jsem vypustila napnutý šíp. Ten prudce vystřelil s jasnou (posvátnou) září, dost oslnivou na to, aby osvětlila okolí kolem sebe. Nic však nebylo k vidění, přestože jsem cítila tu nepříjemnou energii kolem sebe. Hlas, který zazněl, ve mě hrkl snad ještě víc. Cítila jsem, jak mi po zádech projel mráz.
Rozhodla jsem se dlouho neváhat, sklopila jsem luk se šípem a rychle jsem se rozběhla pryč. Instinkt na mě dorážel ze všech stran, abych odsud co nejrychleji zmizela. Nemusela by se mi naskytnout další příležitost.
Utíkala jsem bez přemýšlení prvním směrem, kudy jsem si myslela, že je cesta ven. Pryč z tohohle místa, daleko od téhle zlé energie. Upřímně nevěděla jsem ani kam pořádně běžím, věděla jsem jen to, že nesmím zastavit. Ovšem má zbrklost se mi za krátkých pár minut nevyplatila a vystouplejší kořeny se postaraly o zaklínění mé nohy což způsobilo že jsem prudce padla na zem pode mnou.

Pravou nohou mi projela ostrá bolest a já se se zatnutím zubů snažila vyškubnout zpod kořenů.
"Nee.."
šeptla jsem beznadějně se slzami, které se mi bolestí vyhrnuly na povrch do vnějších koutků. Nervózně jsem se rozhlédla kolem, věděla jsem že mě tlačí čas. Ten někdo, kdo mě oslovil, mě zajisté musí pronásledovat. Byla jsem v tuto chvíli někdo, kdo v téhle části lesa neměl co dělat a já začínala litovat toho, že jsem nejvyššího mnicha neuposlechla. Musela jsem se schovat a to rychle.
Přitlačila jsem na pilu a i přes bolest se mi podařilo vyklínit se z kořenů.

Doplazila jsem se proto alespoň k jednomu ze stromů, abych se mohla zády opřít o jeho kmen. Křečovitě jsem se posadila a ještě než jsem se opřela, sáhla jsem po svém luku a vytáhla jsem z toulce další šíp. Původní jsem upustila neznámo kde.
Svůj pohled jsem upřela směrem, odkud jsem přiběhla. Přiložila jsem šíp k tětivě a opatrně jsem jej natáhla připravená k útoku.
Cítila jsem své srdce snad až v krku, ale pokud se mi podaří přežít do rána, možná zvládnu najít cestu ven. Do té doby.. se ale budu muset ubránit.

Pronásledováni

Sledoval jsem ji ze svého úkrytu a nad jejím vystrašený výrazem se jen pobavene usmál.
/Něco takového mě přišlo lovit? Bože to je směšné/
I v duchu jsem se tomu musel smát když její šíp proletel do temnoty. Sice lehká záře která z nej vycházela mě netesila ale přesto. Opravdu jsem měl stále na rtech úsměv i když se vydala rychle na útěk.

/,,Ona utíká?”..,,Mysli si ze utece”...,,Je to dítě, určitě se ji něco stane.”...,,jo ji mas pravdu”/
Hlasy zněly v mem okolí a i já jsem si jen povzdechl a pomalým krokem se vydal směrem kam utikala. (Hlasy slyšíš i ty) Věděl jsem moc dobre i napomoci duchu, ze velice brzy se bude muset zastavit.

Kořen jako kdyby se snad i sám pohnul, ale to se zdálo jej ji. Tady bylo všechno me a pod moji moci. Cítil jsem její strach s mě rude oči lehce zarily v půlnocnim lese. Kráčel jsem pomalu a věděl jsem ze mě uslyší ale neuvidi. Byl jsem připraven na útok leč jsem přesně věděl kde je schovaná a ze její kotník bude potřebovat zabal jinak zítra rano ji ta noha dvojnasobne otece.

Zůstal jsem skryty a hodil před její zorné pole kus dřeva pro rozptýlení.
,,Jsem uražen.. Přišlo mě lovit malé ustrasene dítě?”promluvil jsem pohrdave. Můj hlas slyšela z místa kam jsem pohodil kus dřeva, ale já již sedel větev nad ni a pozoroval její reakci.

Nežádoucí společnost
_________________________________________

Zády jsem zůstala přitisknutá ke kmeni stromu. Snad možná v naivní naději, že mě skryje před hrozícím nebezpečím.
Cosi přede mnou letělo a já s pohotovou rychlostí vystřelila svůj šíp. Teprve až poté jsem zjistila, že se jedná o pouhé poleno. Ať už je tu kdo chce, zahrává si se mnou. Jsem jen pouhou hračkou tohoto místa. Srdce mi tlouklo jako zběsilé, ale já se snažila zachovat klid. Dokud budu nervózní, nebudu schopná zdravě uvažovat. Chvílemi jsem však byla dost zoufalá - má naděje na návrat postupně pohasínala.

Co když se nemůžu vrátit? Neexistuje žádná cesta ven?
Slyšela jsem jen hlasy. Děsivé, posměšné.. a mé myšlenky. Pevně jsem zavřela oči ve snaze vyhnat je z mé hlavy. Ale mezi těmi všemi myšlenkami zazněla jediná, kterou jsem už kdysi slyšela.. přímo od nejvyššího mnicha.
Už od malička jsi byla jiná, Ellaine.. Máš dar. Věřím, že jsi schopná velkých věcí.
Ano.. vybavovala jsem si, že jsem tato slova kdysi dávno slyšela. Byla hřejivá a dokázala uklidnit mou mysl. Uvolnila jsem se a nechala jsem oči zavřené, zatímco jsem sáhla po dalším šípu.

Byla jsem učednicí kněžky. My kněžky.. poskytujeme svou pomoc každému, kdo potřebuje. A tato přítomná energie mnou pohrdala.. Proč? Neměla jsem sklony k tomu chovat k někomu vztek. Za to jsem ale byla odhodlaná. Měla jsem své cíle, kterých jsem se nechtěla vzdát. Rozhodně ne tak brzy.
"Nevím kdo jsi ani co ode mě chceš.. Ale nepřišla jsem nikoho lovit ani hrát hru. Pokud mne chcete zabít, budu se bránit."
ať už stojím proti jakémukoliv.. démonu, neudělám mu to snadné. Natáhla jsem šíp před sebe a na chvilinku mířila tím směrem se zavřenýma očima. Záhy jsem však zamířila nad sebe s otevřenýma očima a hrot šípu začal zářit mnohem více než při prvním šípu. Mířil přímo na siluetu, která seděla nade mnou. Mé oči byly pronikavě modré a ve tmě stejně jasné jako posvátné světlo.
Vypustila jsem šíp, který prudce vyletěl nade mne a s tupým zvukem se zabodl do svého cíle. Nevěděla jsem, to cosi trefila (do ramene :D), mé ruce se třásly, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu zde zůstat.

S obtíží jsem se postavila a snažila jsem se utéct pryč, ačkoliv jsem na nohu nemohla došlápnout. Každý sebemenší krok mi působil pichlavou bolest, kterou jsem musela ignorovat, ale přeci jen se mi povedlo uprchnout do houští pryč od tohoto místa. Prodrala jsem se ostrými keři, jenže v zápětí mě opustily síly a já upadla na zem. Bolest byla větší než jsem dokázala snést, znovu se mi vehnaly slzy do očí. Nesměla jsem se ale zastavit, proto jsem se alespoň za pomoci rukou snažila odplazit pryč.

Narušila můj klid, narušila moji temnotu a samotu. Čekala, ze ji za to snad budu děkovat? Její strach by se dal krájet a s chuti servírovat pekelnym stinum.

Zůstával jsem stále skryty přímo nad ni, když se její šíp rozletěl směrem kam jsem hodil jen poleno. Očividně se příliš ovládat neuměla. Její postava byla velmi drobná oproti te me. Jen má ramena byla dvakrát tak veliká jako její hrudnicek. Výškou bych si teoufl říci ze mi bude k ramenum pokud vůbec. Lidské duše byly velmi drobné a křehké, což se o mě úplně tak rict nedalo.

Její další slova mě donutila pobavene skrivit své rty. Mysli si ze ji zabiju? Jak sladké. Bohužel jsem byl příliš zaujatý myšlenkou nad její naivitou, ze jsem ani nevnimat současnost. Její šíp ozaril moji siluetu a dokonce si našel i svůj cíl.
Cítil jsem pálení masa a ten odporný zápach, který jsem os dětství nenáviděl. Z mých plic se ozval mohutny řev, ale to ona již prchala pryč. Já věděl moc dobre, ze se z lesa nedostane, ale věděla to ona? Cesta sem je snadnější než zpět.

Šíp jsem se vztekem vytrhl ze svého ramene a prelomil jej vejpů a obě části nechal vzplanout ve své dlani.
,,Mě se neschovas! Ven se nedostaneš ty naivní dítě!” Můj hlas se rozeznel po celém lese a já se vydal směrem za ni. Kdyby se nebývalá bylo by to tezsi. Ta lidská touha o přežití ale byla silnější. Její plazeni po zemi lamalo malé větvičky a tráva s listím po ni sustily.
Nemela tušení s kým si zahrava, v čem jsem já měl výhodu, protože knezky jsou sice silné ale ona byla moc mladá na to aby byla jednou z nich.
Zůstal jsem stát za stromem kolem kterého se plazila a chytil ji dost silné za vlasy, ať ji pomohu se znovu “postavit”.
,,Když nelovis ty, tak budes lovena to je základní pravidlo pro přežití s pokud jej neznáš tak jsi ještě více hloupá než jsem si myslel.”pronesl jsem pobavene a její luk s toulcem prendal na své druhé rameno, ať k tomu nemá přístup.
,,Co tady chceš?!”zavrcel jsem nepříjemné. Sice jsem si sedl do drepu, ať ji neurvu hlavu během tahání. Donutil jsem ji zvednout ji ale tak ať se opre o ruce a vidim ji do tváře. Mě oči stále rudé zhnuly s vlasy jsem měl stažené dozadu do lehkého culíku.

Lov nebo budeš loven
_________________________________________

Připadalo mi, že můj kotník s každou další chvíli bolel čím dál víc. Předpokládala jsem, že byl vymknutý, tudíž mé šance na útěk byly opět nižší. Na chviličku jsem se musela zastavit a napjatá se chytit trávy, aby ta bolest trochu odezněla.

Krátce na to jsem ucítila, jak mě cosi chytilo za vlasy a nepříjemně se mnou škublo. Neubránila jsem se vyjeknutí.
"Můj luk.."
špitla jsem, když jsem viděla jak si ho bere k sobě. Teprve až pak jsem se odhodlala té bytosti podívat do tváře s lehkým překvapením.
Očekávala jsem, že mě pronásleduje někdo, jehož obličej není lidský.. možná i dokonce ošklivý, nepřirozený.. ostatně jak už to u démonů dle kreseb v knihách bývá. Jenže tenhle byl jiný. Skutečně byl.. krásný. Vůbec jsem v ten okamžik nebrala v potaz jeho otázku.
"Kdo jsi..? Nevypadáš jako démon. Ani jako ta menší stvoření, která poslední dobou vídám."
stále jsem však mluvila trochu trhaně, jelikož jediné co mě drželo vzpřímenou byl v podstatě on. A za vlasy.

Lovena zvěř

Její výkřik mě donutil ještě více se zamracit. Očividně očekávala nějakou zrůdu, když se s překvapením v očích na mě podívala. Nebylo na mě krom oči nic zvláštního, krom te síly, ale ta na první pohled poznat nebyla.
,,Teď už je můj. Nelíbí se mi mít na svém území ozbrojené lidi a o to horší jsou ozbrojeni děti, kteří ani neumí trefit cíl.” Narážel jsem na její střelu která měla jít nejspíše do srdce než jen do ramene.

Tak jako ona ignorovala moji otázku, tak jsem ignoroval já tu její než jsem ji chytil pod krkem a přesunul ke stromu ať se muže oprit a sám zůstal v poddrepu před ni.
,,Domnívám se, ze nejsi v pozici kdy můžeš klást otázky..takze znovu.. Co tady chceš, když jsi nepřišla lovit? Slavnostní hon se má konat snad až za měsíc pokud mě me výpočty neklamou.” Stále jsem mluvil dost vážně a nepříjemné.
,,Ten kontik budes mít zvkrnuty , takze ven by jsi se stejne nedostala a k hranici by ti to zabralo tito směrem věcnost, protože jsi úplně v jiné části lesa.” Mluvil jsem nakonec již klidněji když jsem pohledem prozkoumal její kotník. V ocich měla bolest smíšenou se strachem.
,, Ať je to fér když odpovis ty na mě otázky tak ti pak možná prozradím kdo jsem já.” Usklibnul jsem se s lehkým naklonenim hlavy.
,,Platí?”

Oko za oko
_________________________________

Nevěděla jsem, kdo byl skutečně zač, ale byla jsem pro něj pouhým výsměchem. Bylo mi jasné, že je mnohem silnější než já.
Zasípala jsem po dechu, když mě chytil pod krkem a přitiskl mě ke stromu za mnou. Bolestně jsem trochu přivřela oči, ale sledovala jsem jej. Stále jsem měla strach, ale pořád jsem byla klidnější, když jsem alespoň viděla, proti komu stojím. Svým způsobem jsem děkovala svému bohu za to, že jsem neměla co dočinění s něčím odporným.
"O-o čem to mluvíš? Zavedly.. mě sem bludičky. Jediné, co tu chci je vrátit se zpět, odkud jsem přišla."
mluvila jsem s ním upřímně, ačkoliv on se ke mě nechoval zrovna nejlépe. Křečovitě jsem zvedla své ruce a položila jsem ji na tu jeho, se kterou mě držel pod krkem. Snažila jsem se jeho stisk alespoň částečně uvolnit. Škrtil mě možná víc, než chtěl.
"Pusť..."
zasípala jsem tiše.

Tváří v tvář

Viděl jsem stále náznak strachu v jejích očí, ale kupodivu mi přišla poměrně klidná na to, že mi čelila tváří v tvář.
Její překvapený a dušený tón mě donutil se ještě více zamračit a zavrčet. Rozhlédl jsem se kolem sebe a směrem kde viděl bludičky zavrčel.
,,Vy potvory! Máte to tady chránit ne sem lákat malé děti.“ Zavrčel jsem a bludičky se rychle daly na úprk.

Cítil jsem její lehký dotek, kterým se mě snažila odtrhnout od svého krku. Na chvilku můj stisk ještě zesílil než jsem jí pustil a postavil se naproti ni. I ve tmě mohla poznat moji neobvyklou výšku a mohutnou stavbu těla.
,,Proč jsi sledovala ty bludičky?“ zeptal jsem se ještě zamračeně a překřížil ruce na prsou. Byl jsem do půl těla, ale pochyboval jsem, že ona tak dobře viděla ve tmě. Z ramene ještě trochu tekla krev, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornost.

Na chvilku jsem se od ní otočil a potichu pro sebe něco zamumlal, což mi ona rozumět nemohla. Vedle její tváře se zjevila další bludička, ale tentokrát rudá.
,,Splní ti to co jediné chceš – zavede tě zpět z hranici, kterou na okamžik prolomí a ty se budeš moc vrátit zpět do chrámu. Sem se už nevracej.“ Otočil jsem se pomalým krokem k odchodu, ale po dvou krocích se opřel ramenem o strom a chytil se za to zraněné. Jejich světelné střely se za ta století zdokonalila a já cítil, že uvnitř zůstala ještě špička z hrotu šípu. Doufal jsem jen, že nebude trvat na tom, že já jsem povinnen odpovědět na její otázku co jsem zač. Stejně to vědět po pravdě nechtěla, nikdo nechtěl vědět pravdu.

Údajná cesta zpět
______________________________________

Konečně můj krk pustil a já lehce zakašlala. Snažila jsem se dohnat omezený kyslík, proto jsem se chvilku vydýchávala. Rukou jsem si krk promnula, jelikož mi připadalo že i ještě teď jsem jeho stisk cítila.
"Počkej.."
možná to bylo ode mě trochu troufalé, ale na jeho další otázku jsem úmyslně neodpověděla.
"Už jsem ti řekla proč tu jsem. Na oplátku by jsi mi měl dát i ty svou odpověď.."
zvedla jsem k němu své oči, ale on se mezitím otočil zády. Všimla jsem si rudého světélka vedle své tváře a udiveně se k němu podívala. Takže takhle vypadaly zblízka? Jsou poměrně drobounké... nebyl ale teď čas na to zkoumat bludičky.

Za pomoci rukou jsem se odšoupala od kmene stromu směrem k němu.
"Já.. ti tu ránu mohu mezitím ošetřit."
pronesla jsem opatrně aniž bych z něho spustila pohled. Něco mi říkalo, že nebude zlý.. jinak by mě nenechal tak snadno jít. Nebo vůbec jít.. navíc jsem za tohle zranění byla zodpovědná. A já jsem ochotna poskytnout pomoc komukoliv, bez ohledu na to, zda je to člověk nebo ne.

Moje území, moje podmínky

Její hlas byl chraptivý a tichý. Nejspíše jsem měl pevný stisk, když jsem přes rameno viděl jak si mne krk. Její slova byla troufalá a já se jen s zavrčením vydal dál na o dva kroky než jsem se musel opřít. Cítil jsem, že hrot šípu se dostává hlouběji do mého masa a já něco zaklel potichu sám pro sebe v pekelném jazyce.

,,Jsi na mém území a snad od dětství by jsi měla vědět, že cizím nemáš věřit.“ Dodal jsem pobaveně a otočil se směrem k ní, když se snažila vydat na cestu za mnou. Díky lehkému světlu bludičky mohla pouze vidět, že mám černé kožené kalhoty a mé holé vypracované břicho, které bylo pokryto krví od jejího zranění.

Začal jsem se smát. ,,Ty mi chceš pomoc? To jsi se při tom pádu ještě praštila do hlavy dítě?! Někdo jako ty mi chce pomoc?!“ opravdu jsem se pobaveně smál než jsem zavrtěl hlavou a hodil před ní její luk s toulcem.
,,Naposledy opakuji, ať následuješ tu bludičku jinak se ven nedostaneš.“ Dodala jsem ještě jednou.
,,Odpovědi na svoje otázky máš v chrámu přímo před nosem stačí hledat maličká, když už jsi tak zvědavá. Teď už zmiz.“ Zavrčel jsem.
Věděl jsem, že se nikam nedostane minimálně ne dost rychle, aby si nevšimli jejího zmizení.

Opět jsem si něco zašpital sám pro sebe když jsem vztekla otočil směrem k ní a beze slova jí popadl do náruče a vydal se s ní směrem k hranici.
,,Hlavně mlč a nic neříkej a neopovažuj se dotknout té rány akorát by jsi ten svůj pitomý hrot zaryla ještě hlouběji do toho masa. Vymluv se, že jsi zakopla o nějaký kmen. Hranice budou neporušeny, ale je to poprvé a naposledy co jsi se tady objevila.“ Mluvila jsem vážně když jsem jí nesl.

Les byl temný a kolem nás poletovaly pouze rudé bludičky, které mlčely a pouze lehce ozařovaly cestu před námi. Nyní už i mohla vidět lépe mé ostré rysy v tváři a žhavé oči.

Podrážděný
_________________________________

Choval se povýšeně, výsměšně.. možná i trochu neuctivě k mé osobě. V jeho očích jsem možná byla dítětem, ale já sama věděla, že mé dětské dny dávno skončily. Nyní jsem byla téměř dospělou ženou, která se chystala započnout svou vlastní cestu z chrámu.

Přes to všechno jsem jeho chování přešla. Nebylo mi to příjemné, ale nemělo žádný smysl na to reagovat, jelikož vztek ani zloba nikdy nepřinesly nic dobrého.
"Nevěřím cizím.. ale věřím svému instinktu."
řekla jsem rozhodně. Jen co přede mě hodil můj toulec a luk, obojí jsem si vzala a přitiskla ke své náruči. Hleděla jsem na něj s jistým zlomkem starosti.
"Nechtěla jsem ti ublížit z nějakého zlého úmyslu. Za to, že mě necháš jít.. ti alespoň tohle dlužím."
zůstala jsem sedět na místě v očekávání odpovědi. Srdce mi stále bilo rychleji, jelikož jsem nevěděla jakou reakci čekat.

Nakonec se ke mě otočil a s naprostou jednoduchostí mě vzal do náruče. Jako kdybych nic nevážila. Zaskočilo mě to, ale udržela jsem se abych nevyjekla. Neměl na sobě žádné svrchní oblečení a já tak na dlaních cítila teplo jeho těla. Jen lehounce jsem se začervenala, ale i přesto můj pohled sjel k jeho zranění. Poté zpět k němu.
"Někdo jako ty se toho sám nezbaví.. Nech mě ti ulevit."
a nečekala jsem ani na jeho svolení. Jemně jsem položila svou dlaň na ránu a zavřela jsem oči. Tiše jsem začala pronášet léčivou modlitbu. Z pod dlaně začalo vycházet jemné bílé světlo a hrot šípu zarytý v mase se rozpouštěl v drobná bílá světélka, která se po chvilce vytrácela.

Vzájemná pomoc


Neměl jsem rad takové jako jsou ona, i když ona byla zvláštní. Byla něčím jiná než ostatní , ale přesto byla jednou z těch která mě držela v mem vězení.
,,Instinkt, víra a ta vaše dobrota srdce.. nikdo to nic nepřineslo, alespoň mě to přineslo jen bolest, utrpení a samotu. A ohledně toho jestli jsi mi chtela nebi nechtěla ublížit se bavit nehodlám.” Její tvar byla nervózní a o to více když byla v mě náruči.

Cítil jsem jak mě pozoruje a já viděl její rudé tváře které se lehce cervenaly. Nemohl jsem protestovat. Ano její modlitba pomohla mě rane, ale utrpěl jsem kvůli dalšímu použití viry jinou bolest kterou ona nevidela. Mě tělo se cele naplo což mohla cítit a já potichu zavrcel a pronesl par protestních slov v pekelně jazyce.
,,Nejsem clovek, nehrají si na to ze mi něco dlužíš nebo ne. Měla by jsi se neučil poslouchat rozkazy pokud se chceš stát knezkou. Dnes jsi porušila dva minimalne.. prekrocila jsi hranice a ani mě jsi neuposlechla. “ pronesla jsem vazne než jsem ji posadil na jeden pařez a natáhl se pro dve menší větve které jsem přiložil k jejímu kotníku a odtrhnul z kožených kalhot pruh, který jsem kolem jejího kotníku ovazal ať jej zpevnim. Před ni se ukázalo pet rudych bludicek kdy poslední svítila již na zelené trávě oproti te mě vyschne.
,, Tam jsou hranice.. Teď zmiz.. ale hmm,říká se dekuju?”podíval jsem se na runu na mem rameni která se i zacelila.
,,Už se sem ale nevracej, nikdy”

Cesta ven
________________________________

Stále jsem měla strach, přeci jen.. vzbuzoval respekt. Přesto mi připadalo, že má nejspíš nějaký svůj vlastní příběh, který skrývá. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že má nějakou nedořešenou záležitost. V tom jsem se ale už rýpat nechtěla.
"Mrzí mě, že tě něco takového potkalo.. i když nevím přesně o co jde."
pohlédla jsem na něj s upřímnou lítostí a pomalinku jsem se ho pustila, když mi pomohl se posadit. Nicméně měl pravdu v tom, že jsem dnes porušila zákaz nejvyššího mnicha, proto jsem sklopila pohled k zemi. To, co jsem provedla, mu jen těžko zatajím.

Pozorovala jsem, jak mi pomáhá s mým kotníkem. Nedávalo to příliš smysl, protože tvrdil, že mu kněžky ublížily. Co se mohlo stát? Nakonec jsem k němu znovu zvedla své ledově modré oči.
"Nakonec mi ovazuješ i můj kotník.. Proč to ale děláš?"
hleděla jsem na něj s nepochopenou zvědavostí.

Světlá chvilka

____________________________________

Snažila se snad mě litovat? měl jsem věřit její andělské tvářičce, která mě jen přišla obměkčit? Její slova o lítosti jsem nikterak neokomentoval a jen ji dál mlčky nesl.
Cítila strach, ale i zklamání. Myslím že zklamání bylo větší. Přeci jen trest od nejvyššího otce asi ani pro ni nebude nejsnadnější.
,,Pokud zvládneš porušit vaši víru a zalhat o svém pádu nepřijdou na to kde jsi byla. To ti mohu zase zaručit já." ušklíbnul jsem se než jsem od ní vstal a odstoupil o pár kroků než položila další otázku a já naštvaně protočil oči v sloup

,,Protože mě už začínáš štvát a kdybych ti nepomohl nezbavil bych se tě." pronesl jsem více hrubě, ale přesto v mých rudých očích bylo poznat že se tím jen bavím.
,,I v temnotě se občas najde malé světlo.. Někdo jako ty by to měl vědět ještě lépe než já.. " usmál jsem se a bludičky začaly lítat do kolečka a já se zamračil.
,,Někdo se tě už vydal hledat.. Měla by jsi se dostat za hranici. Pouze řekneš že jsi nekoukala na cestu a zakopla o kořen. Protože jsi nemohla vstát a oni neslyšeli tvé volání vyřešila jsi své zranění prakticky bez použití své moci, kterou si šetříš pro vykonávání dobra.. Může si k tomu přidat nějaké ty vaše svaté bláboly." mrkl jsem pobaveně.
,,Pokud chceš odpovědi na své otázky najdi si svazek od kněžky Alësei.."

Čas na odchod
___________________________________

Neustále se mě snažil přesvědčit o tom, že mám lhát o své cestě na toto zapečetěné místo. Jenže lež byla něco, co se mě osobně příčilo. Nikdy jsem svým blízkým do očí nelhala, i když šlo o nějaký problém.
"Ne.. to neudělám. Není to správné. Udělala jsem chybu a také ji sama musím přijmout. Poučit se z ní.. Jen.. stále nerozumím tomu, proč neustále vidím to, co bych vidět neměla. Ostatní kněžky nevidí to, co já. Snažím se.. tomu porozumět."
stiskla jsem v rukou pevněji svůj luk. Podívala jsem se kolem sebe na bludičky, které už začínaly být nervózní. Neměla jsem na vybranou, budu se muset vydat zpět dokud mám ještě čas.
Zapřela jsem se volnou rukou, aby se mi povedlo vstát. Na vymknutou nohu jsem raději ani nedošlapovala. Přesto jsem se k němu ještě naposledy podívala.
"Pokud mi nechceš prozradit kdo jsi.. řekneš mi alespoň své jméno?"

V odloučení

______________________________________

Povzdechl jsem si a protočil oči. Opravdu byla až takový světec? Bože je to jen pár slov. Pokrčil jsem rameny.
,,Tvá volba, tvůj osud. Pouze na základě toho co jsi nyní řekla by bylo ve tvém vlastním zájmu se v chrámě udržet. Venku pro jedince jako ty je větší nebezpečí než jen já." zasmál jsem se pobaveně a sledoval jak si pomalou stoupla na nohu.

Povzdechl jsem se a už se jen otočil přes rameno, když opět položila další otázku.
,,Řekl jsem už že ty tvé neustále otázky jsou otravné?" povzdechl jsem si a rychle do vzduchu napsal rudě zářící své jméno.
,,Alespoň tak si své jméno pamatuji já.. Jak bude mé jméno uvedeno ve vašich knihách si netroufnu říci, ale obávám se, že pod jménem mě určitě nenalezneš.. jak jsem prozradil. má jediná nápověda pro zvědavce jako ty jsou poznámky kněžky Alësie..Teď už jdi.."

Cesta zpět
________________________________

Se zájmem jsem sledovala jméno, které se tenkým písmem objevilo přede mnou. Za malou chvilku se ale vytratilo, až po něm nezbylo žádných stop. A já si stále nebyla jistá tím, co si o něm myslet. Cítila jsem z něj démonickou energii, ale přesto jeho podoba byla lidská. Nemají snad démoni vypadat nelidsky?

Možná jsem mu připadala naivní, ale rozhodně jsem nebyla tolik, jak on si myslel. Každý máme za sebou svůj příběh.
"Mám pocit, že jsem takovou knihu v naší knihovně neviděla.. Ale jak víš, že se nachází v chrámu?"
na tuto otázku už jsem odpověď ani dostat nemohla, jelikož mě začaly družičky lehce šlehat do obličeje.
"Už jduu.."
konečně jsem je následovala belhavým krokem a těsně na hranici jsem se ještě na chviličku zastavila, abych se na něj podívala přes rameno.
"Děkuji.. Ärone."
pronesla jsem polohlasně a za bariérou se má silueta ztratila.

Venku ze zapovězeného lesa jsem si připadala jako bych se mohla konečně nadechnout. Netlačila mě silná a negativní energie lesa, dalo by se to přirovnat jako kdyby mi spadl kámen ze srdce.
"Kdo mě vlastně hledá?"
vznesla jsem k nim dotaz a kulhavě jsem se snažila dohnat prchající bludičky skrze zkratku, která vedla směrem ke chrámu. Doufala jsem jen v to, že jsem nepřidělala příliš velké starosti.

Návrat k osamění

Neměl jsem rad lidi. Pokaždé s nimi přijdou další a já i uvědomil ze se opět blíží jejich veliky den. I když jsem již byl pomalu na ceste pryč slyšel jsem její další otázku a jen si povzdechl. Stačila necelá hodina a už jsem ji měl plné zuby. Opravdu jsem si zvykl na samotu. Na svůj “luxus” v temnotě.

Bludicky vesele poletovaly a vedly ji směrem blíže k hranicím. I její poděkování jsem slysel a ona mohla ještě slabe slyšet můj hlas který lehce septal vedle její tváře.
/,,Já vím vše i to co je tajné..pravidla jsi porušila jednou a ani odpovědi nejsou spravne,pokud je chceš najít musíš lépe hledat. Nevidím za hranice pouze cítím a někdo se blíží. Jsou to dva mladí chlapci. Rozmysli si své tajemství. Nebyla by to lež o kořen jsi zakopla pouze by jsi měla své tajemství. Pokud chceš pochopit své schopnosti měla by jsi tady zůstat čehož jinou cestou nedocilis. Preji už jen to ať se nikdy znovu neshledame”/
Můj hlas rychle utichl a ona se dostala k hranicím za nimiž jsem ji jich neviděl pouze cítil.

***
Dva mladíci teprve vyšli zpozad chramu když te spatřili a vydali se k tobě rychleji.
,,jsi v poradku? Otec už o tebe měl strach. Co se ti stalo?” Jejich hlas byl nalehavy ale jen ty jsi mohla poznat ze se v zemi zkevily nové tmave kořeny o které jsi měla jakoze zakopnout
,,proč jsi si tu ránu nevylecila svoji moci a místo toho udělala...tohle to se dělalo ve zdravotnictví před přibližně čtyři století zpět.”

Zpět u chrámu
_____________________________________

Trochu mě zaráželo, že jsem jeho hlas slyšela v hlavě i po tom, co jsem odešla. Jako kdyby stál přímo vedle mě, zkrátka přinutilo mě to se otočit a rozhlédnout se kolem sebe.
Donutily mě vnímat až dva známé hlasy mladých chlapců, kteří se ke chrámu připojili teprve nedávno. Bludičky se v tu chvíli vytratily a nic nenapovídalo ani tomu, že by mě kdy doprovázely.

"A-ano, jsem v pořádku. Nechtěla jsem.. plýtvat modlitby pro takovou hloupost. Nemusíte si dělat starosti, do pár dnů se to zahojí."
pousmála jsem se mile, ačkoliv trošku nervózně. Už teď jsem jim neřekla úplnou pravdu a já se stále nerozhodla, zda s pravdou ven nebo ne. Skutečně mě rozhodil.
"Je už pozdě, měli byste jít spát a doplnit energii. Ráno s vámi půjde Leya k řece pro vodu."
stejně tak i já bych měla zamířit rovnou do postele. Jediné, co mi vrtalo hlavou bylo to, zda je nejvyšší mnich stále vzhůru. Přiznávám, že v tuto chvíli nevím, jak bych se s tím vypořádala. Byla jsem unavená..

Návrat

Stále jsem cítil její strach ale i nejistotu a překvapeni, když slyšela můj hlas, i přes to ze byl tichý.
Bludicky ji dovedly až k samotné hranici, kde se raději rychle vytratily, protože se blizili další lidé.

,,Ten kotník ti natece a víš ze za dva dny nás čeká ta pěší tura. To s tím kotnikem nezvladnes.”poznamenal jeden z mladíků a druhy se podíval do horních oken chramu.
,,Otec ještě nespí. Měla by jsi jít za nim. Poslali nám prave za tebou ze jsi nedonesla žádné dřevo do kamen.” Dodal informace ten druhy a oba k tobě natahli ruku.
,,Pomůžeme ti” jejich hlas byl monotónní. Věděla jsi ze otec se bude zlobit ale mohla by i na nej fungovat stejná taktika jako zde na chlapce?
Nelhala jsi pouze jsi neřekla celou pravdu. Však se te také nikdo neptal takze jsi ve skutečnosti ani nic netajila.
***
Mířil jsem směrem ke svému úkrytu, který no nebyl tolik honosný jako chrám, ale i tak byl můj. Dům jsem měl postaven vysoko v korunách stromu, ale v blízkosti jediného lesního jezera které zde bylo.

Ulehl jsem do své závěsné postele a hleděl na hvězdy. Začínal jsem opět pociťovat jako před sto lety ze velký den se blíží.

Svatyně
_______________________________

Cesta do hor... úplně jsem na ni zapomněla. To věci příliš neulehčovalo, ale nebylo to nic, co bych za tu dobu nedokázala zvládnout.
"Bude to v pořádku. Nechám ten kotník alespoň v dlahách, ať se srovná. Nemusíte se bát, nenechám si tu tůru ujít."
pousmála jsem se mile a také jsem se podívala směrem k oknům. Tiše jsem polkla. Věděla jsem, že na mě má nervozita bude vidět, ale musím se tomu postavit.
"Děkuju. U dveří mě to pak už zvládnu a vy můžete jít spát."

Za pomoci hochů jsem se dostala až ke dveřím pokoje nejvyššího mnicha. Pro mladší učedníky byl oslovován jako otec, ale čím jsem všichni dospívali a nebyli nadále dětmi, oslovovali jsme jej právě takto. Byl to způsob, jakým jsme mu vyznávali úctu.

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Po svolení jsem vešla dovnitř.
"Přál jste si mě vidět?"
podívala jsem se opatrně. Stál ke mě zády a mě tak zachvátila lehká nejistota z toho, že jsem nevěděla jak se tváří.

Zpověď

__________________________________

Chlapci si o tebe dělali starost, ale podpírali tě a vedli směrem k chrámu.
,,Otec asi nebude mít radost."
,,Víš, že jsi jeho oblíbenec? vždycky tě uvádí na všech hodinách jako perfektní vzor."
Slova chlapců nejspíše tvé náladě příliš nepomohla, když jsi věděla co jsi provedla a musela jsi se jít postavit tváří tvář tomu nejvyššímu.

Chlapci se s tebou rozloučili a rozběhli se směrem k pokojům, aby ulehli ke spánku. Na chodbě svítilo jen pár svícnu a atmosféra byla taková pošmourná.
,,Dále." ozval se jemný, leč starý mužský hlas.
Stál k tobě zády a hleděl ven z okna. Neviděl na část lesa, kde jsi byla, ale přesto to nebylo příjemné vidět, že hledí z okna a stojí k tobě zády.
,,Slyšel jsem, že dnešní večer se v krbu nezatopí, protože jsi nedonesla žádné dřevo." věděla jsi že se vždy zatopí, protože zásoby jsou veliké, ale přesto.
,,Co se ti stalo s tím kotníkem?" neotáčel se k tobě a stále hleděl ven.

***

Přemítal jsem si dnešní den, který byl dlouhé době malým zpestřením. Nešlo o nic extra, ale stále to bylo lepší než vůbec nic. Její pohled byl jiný než u ostatních. I když se mě bála neviděl jsem v nich nenávist. Očividně ještě nedostudovala svojí cestu kněžky.

Zpověď
_______________________________

Popošla jsem ještě kousek od dveří a zůstala jsem stát na místě. I když ke mě stál zády, tradičně jsem se uklonila a poté zpět narovnala. Atmosféra byla uvolněná, ale přesto jsem se sama cítila stále trošku napjatě.
"Omlouvám se, nejvyšší. Byla jsem neopatrná a o.. kořeny jsem nešťastně zakopla. Nic vážného se mi nestalo."
zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
"Koš se dřevem.. jsem musela nechat někde v lese. Zítra ráno se pro něj s někým vydám a přinesu jej."
navrhla jsem rovnou i řešení. A ať jsem chtěla nebo ne, myšlenky mi chtíc nechtíc stále ubíhaly k onomu hezkému muži v lese. To, proč se jeho maličkost nacházela za hranicí pečetě mi stále zůstávalo otázkou.

Večer

Nejvyšší k tobě stále stal zády a něco si pro sebe potichu septal pod své vousy
,,očekával bych od někoho jako ty větší opatrnost dítě. Kotník jsi ale vyřešila zvláštním způsobem, leč efektivním. Na pokoji mas připraven obvaz a led. Budes si to muset zchladit. Zítra po obědě ti kotník vylecim. Pro kos se vydas hned rano po snídani. Na hodinách se bude pouze opakovat lecebni podlitba, kterou jsem viděl ze již zvladas.” Otočil se k tobě přes rameno a pozorně si te prohlednul.
,,jen doufam ze nechodis pro dřevo příliš blízko k hranicim, není tam bezpecno. Doufam ze toto století se nás problem vyřeší.” Pronesl spíše jej pro sebe.

Viděla jsi jeho tvar která k jeho věku vypadala mlade, ale přesto vrásky okolo oči prozrazovali ze je starší.
,,Byl bych rad kdyby jsi šla ostatním příkladem. Jsi velice nadaná Ellaine a jsem rad ze dodržujes nás rad. Nyní di jdi lehnout. Musíš si odpočinout než ti zítra kotník vylecim.” Byla to pocta ze te bude lecit nejvyšší mnich ale nejspíše to zůstane pouze mezi vámi.
Jen lehce kývl hlavou ze mas svolení opustit její pokoj a vydat se do svého k odpočinku.

Za dveřmi jsi si už mohla oddechnout, ale presto uvnitř třeba hrizal malý cervik z důvodu lhaní. Proč jsi to vůbec udělala? Kvůli onomu pohlednemu mladíkovi o kterém jsi ani nic nevěděla krom jeho jména?
/Alësie../
To bylo byla nápověda k poznámkách, které mas někde na dosah, ale kde zůstávalo záhadou.
*
Nebyl jsem zvyklý spat. Po dobu svého života jsem spal opravdu velice málo leč v tomto vězení jsem skoro cele století prospal.
,,Co připraví tentokrat za akci? Minule jsem se celkem bavil, když si vzpomenu ..”jen jsem se usmál sám pro sebe a zavřel oči. Věděl jsem ze během dvou týdnu budu připraven více než oni by očekávali.

Večer po náročném dni
_________________________________

Upřímně mě překvapila informace, že mi sám nejvyšší mnich vyléčí mé zranění. Pohlédl na mě a jen v tento okamžik se naše pohledy střetly.
"Oh.. není třeba plýtvat vaším časem ale.. děkuji. Bude to pro mě pocta."
uklonila jsem se znovu na vyjádření vděku. Na jeho poznámku o hranicích jsem už ale raději neodpovídala. Následující slova mě však trochu zarazila.
"Um.. říkal jste ještě něco?"
jenže to už se otočil zpět a já neplánovala vytvářet nátlak na získání odpovědi, proto jsem se v tom už dále nepídila. Místo toho jsem se rozloučila, popřála dobrou noc a odešla ven z pokoje.

Jen co jsem zavřela dveře, jako by mi spadl kámen ze srdce. Přesto ale mé svědomí nebylo čisté - neřekla jsem mu úplnou pravdu. Jenže o čem předtím mluvil? Co se vyřeší? Mělo to spojitost s lovem, o kterém se Aron zmiňoval?
Otázek bylo stále více, ale rozhodla jsem se je nechat bez odpovědi. Vydala jsem se do svého pokoje s úmyslem oddat se své únavě a užít si náležitý spánek.

Noc&den

Nejvyšší mnich se k ničemu dále nevyjadřoval. Bylo vidět ze i jeho mysl je zameprazdnena něčím jiným než jen tvým kotnikem. Jeho tiché mumlani napovidalo o tom ze se jedna o něco důležitého stejne tak jako mimotematicka řec kterou před tebou pronesl.
Cesta do pokoje byla ticha a klidná. Všichni již spali a ty jsi jen potichu proklouzla do svého pokoje. Na posteli jsi měla položenou nádobu s vodou a ledem. Na nočním stolku ti ležel obvaz.

Kotník jsi si jen rychle prevazala a oblozila studeným obkladem ať můžeš lépe spat.

Rano te probudila jedna kněžka, Cristin. Pomalu roztahla závěsy v tvém pokoji a na stolek položila hrnek s bylinkovym čajem spolecne s Oceánii kasi.
,, Dobre jitro. Snídani mas tentokrat do postele na praní našeho mnicha. Poté se musíš vydat najít kos se dřevem který jsi ztratila a donest jej zpět, ale plný. Mas čas do obeda po kterém se mas dostavit to jeho komnat a on vyléčí tvé zranění.” Pronesla mile a lehce te politika na čelo než se zvedla z boku tvé postele a odešla pryč.

*

Ležel jsem celou noc v závěsné posteli a sledoval hvězdy a následně i východ slunce. Měl jsem v sobě dvě osobnosti které se prebijeli. Matku a otce.. Matka se nad těmito výjevy rozplyvala mezitím co Otec nadával a vztekal se. Bylo to skoro k nevydrzeni. Paprsky slunce které pohladily moji tvar mě donutily se lehce protáhnout a dojít k jezeru kde jsem se vysvlékl s došel si zaplavat.

Ráno
______________________________

V noci jsem nemohla příliš spát. Stále mi hlavou probíhalo příliš otázek, ale stejně se má představa končila u jeho tváře. Díval se na mě pohrdavě, možná i se znechucením.. přesto však jeho oči mluvily daleko více než on.

Ráno mě na obličeji zašimraly sluneční paprsky, které se skrz okno prodraly na mou tvář.
"Dobré ráno.."
pronesla jsem rozespale, zatímco jsem vstala. Trochu jsem cekla bolestí, jelikož se bolavý kotník proležel. To ale tak nějak bylo normální.
"Děkuju Cristin.. Budu to brát v potaz."
pousmála jsem se a křečovitě jsem vstala, abych se připravila a zapletla si vlasy do svého obvyklého copu.

Původně jsem zamýšlela, že pro dřevo vyrazím s někým, ale nakonec jsem usoudila, že vyrazím sama. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Byla jsem naštěstí schopná zraněné noze odlehčit, takže chůze byla téměř reálná.
Prošla jsem nádvořím, kde už se každý věnoval své práci. Někteří se věnovali modlitbám a meditacím, jiní zase pracím okolo chrámu jako příprava jídla a vody. Zamířila jsem rovnou za zdi svatyně.

***

Vypadalo to, že bludičky se už konečně rozhodly objevit. Neposedně poletovaly nad hladinou jezera a tvá přítomnost jim zajisté neunikla.
Vida, už se probral, náš morous..
Druhá se zachichotala.
A rád chodí polonahý. Ten zkrátka ví, jak si má ženy omotat kolem prstu.

Odpočinek
__________________________________

Christin se jen lehce pousmála a vydala se jako všichni ostatní vykonávat svoji práci. Všichni již byli něčím zaměstnaní a jen pár starších kněžek učilo mladé dívenky základům víry. Jiná skupinka se učila léčení a ostatní zaujali práci všeho druhu, která byla zapotřebí k chodu svatyně.

Slunce na tebe dopadalo i skrze koruny stromů, když jsi se vydala k lesu hledat košík. Bylo těžké se přesně zamyslet jestli jsi jej ztratila před hranicemi, nebo až za. Stále tvé myšlenky odbíhaly jiným směrem. Směrem jasných a ostrých rysů s lehce rudým nádechem tajemna. Jeho tvář byla lidská, ale přesto jsi v ní viděla více než jen člověka.

Cítila jsi jako kdyby tě někdo pozoroval, ale přesto nikdo v tvém okolí nebyl. Mohla jsi jen za jedním z stromů zahlédnout lehké světélko, které jen co jsi se tím směrem podívala, tak zmizelo.

***

Užíval jsem si hladinu a nechal se volně na zádech unášet. Kalhoty jsem měl staré naštěstí jen kolem desítky let. Přeci jen někdy od těch pár odvážlivců, kteří se vydali na lov mi něco málo padlo.
Nepříjemně jsem se zamračil a potichu zavrčel, než jsem se postavil na dno a prohrábl své mokré havraní vlasy.
,,A určitě mi to je houby platné, protože jak vidíte moji milý jsem tu stále sám a nejspíše ještě chvilku budu." v mém hlase byla ironie a já si vodou opláchl tvář. Oči jsem měl nyní světlé skoro až do bíla.

Hledání dřeva
___________________________________

Možná mi cesta potrvá o něco déle, ale snažila jsem se jít směrem, kudy jsem si původně myslela, že jsem šla. Bylo poměrně obtížné dostat se do kopců, ale při cestě jsem našla poměrně hezký a pevný klacek, který mi poslouží jako podpěra. Zatím jsem byla teprve několik minut od svatyně.

Jakým směrem se teď vlastně bude ubírat můj život? Věděla jsem, že teď vím něco, co bych vědět neměla. Něco, co před námi nejvyšší mnich skrýval, jelikož pro kněžky v naší svatyni byli démoni jen mýtická stvoření. Snažil se nás ochránit.. nebo měl jiný důvod?

Po cestě jsem se nemohla zbavit pocitu sledování. Jako kdyby byl někdo neustále za mnou, ale když jsem se ohlédla, nebyla po nikom ani zmínka. Raději jsem zašla hlouběji do lesa, kde jsem si byla jistá, že nás nikdo ze svatyně neuvidí.
"Ať už je tu kdokoliv.. Ukaž se. Vím, že mě sleduješ."
řekla jsem rozhodně, ale přesto jsem byla trošku nervózní.

***

Bludičky se znovu hravě zachichotaly a začaly neposedně poletovat dokola kolem tebe. Tyhle malé otravné potvůrky byly vždy tak rychlé, že se nedaly jen tak chytit.
Ale ještě před chvilkou tu společnost měl, dokonce ženskou.. hehe
Nechce si to přiznat, ale utkvěla mu v hlavě, ta kněžka.. Dokonce ho i zranila, to se ještě nikomu nepovedlo. A ona to udělala s takovou lehkostí.
Co ty víš, třeba se vrátí.. Ona už teď ví o jeho existenci.

Dřevo a otravné potvory
________________________________

Tvé myšlenky byly velice silné a snažila jsi se, ale přesto soustředit a najít onen košík. Chtěla jsi být brzo zpátky, i když. Ani to nebylo zcela pravdou. Byla jsi ráda, že jsi na chvilku volná a můžeš si dělat co chceš, přesto ale pocit společnosti ti nebyl příjemný.

Na tvoji otázku nikdy neodpověděl. Chvilku jsi slyšela zpěv ptactva, než úplně utichl a zpozad dalšího stromu jsi viděla malou bludičku, jak nakukuje než zase zmizí a objeví se za vzdálenějším stromem, jako kdyby si s tebou hrála.

***

Povzdechl jsem si a opět s položil na hladinu jezera.
,,Vaše fantazie nemá hranice..možná jsem tady společnost měl, ale nebyla žádána. Já ji tady nechtěla a o zranění." zavrčel jsem a rychlím pohybem jednu z bludiček chytil do sevřené dlaně. Člověku by se to nepovedlo, ale já nebyl pozemský tvor.
,,Nechci o tom už slyšet. S lehkostí to neudělala. Spíše jen byl moc blízko. Budu muset být více opatrný, když se zase blíží lov." povzdechl jsem si a bludičku pustil.
,,Ten večer máte zakázáno svítit, ale to vy víte. Nechci, ať nás nikdo najde.. Víte, že by to mělo následky i pro vás." řekl jsem vážně než jsem se zasmál.
,,Pochybuji že se vrátí.. nemá nejmenší důvod, i když to je malé dítě, které je zvědavá, tak bych se možná měl obávat."

Dřevo k nenalezení
_______________________________________

Chvilku jsem vyčkávala. Bylo mi jasné, že se nikdo nikdy neobjeví na povel, proto jsem musela být trpělivá. Až za malou chvilku jsem zahlédla povědomé světélko opodál, které si drželo odstup. Svým způsobem se mi ulevilo, že to jsou jen bludičky. Ale.. doufala jsem snad v něco jiného? Někoho?
Zavrtěla jsem hlavou abych tyhle myšlenky odehnala.
"Nemám čas si hrát.. ne teď."
poznamenala jsem tiše a rozešla jsem se od bludičky opačným směrem.

Po několika minutách cesty jsem pomalu došla na místo, kde jsem si myslela, že jsem koš nechala. Možná.. to chtělo ještě popojít, ale měla jsem za to, že to bylo tady.
"Musí tu být přeci někde mé stopy.."
zamyslela jsem se a pozorně jsem se rozhlížela. Rozhodla jsem se ono místo raději ještě projít.

***

Bludička, kterou jsi chytil do dlaně, utichla. Kdežto ta druhá byla dost drzá na to, aby v provokaci pokračovala, ale tentokrát s odstupem, abys ji chytit nemohl.
Pokud ta společnost nebyla žádána, proč jsi ji nezabil? Stejně jako ostatní lidi, kteří vkročili na naše území?
za malý okamžik se objevila ještě třetí bludička, která se přidala k rozhovoru.
Možná se mu líbí, měla kuráž. Dokonce jí ošetřil zranění. Že by za tím bylo něco víc?
bludičky se začaly znovu chichotat. Lítaly nad hladinou a jejich světlo se ve vodě hezky odráželo.
To děvče se vydalo hledat dřevo, které nepřineslo.. Možná je blíže, než si myslíš.

Telepatie bludicek

Rozhlizela jsi se kolem jak kvůli kosi na dřevo tak i kvůli onomu pozorovateli. Nebyl to příjemný pocit, ale nakonec se ti ulevilo. Zpozad stromu vždy jen vykoukla malá bludicky která se po chvilce objevila dal.
Tvá slova o tom ze nemáš čas jich přivolali více. Viděla jsi opět větší houf bludicek.
,, víme kde to je... pojď.”
Jejich hlasy byly potichu skoro jako kdyby septaly a vedly te více hlouběji do lesa.
Věděla jsi moc dobre ze tedy někde musí být hranice ale nikde jsi je zatím nevidela.
Pravda byla, ze tráva i stromy potemnely a zpěv ptactva jsi již neslysela. Nemohla jsi přeci přejít hranici aniž bys ji viděla.
,,ještě kousek.. našli jsem dřevo”
Jejich hlasek ti septal a vedly te dal do lesa.

**

S tím ze utichla jedna se objevila jiná a já zavrcel a zjevily se dvě rudé bludicky.
,,Řekl jsem ze stačí. Pokud vím je to tady moje vězení a mohu si dělat co chci. Pokud vím jste tady uvezneny spolecne se mnou jen kvůli tomu ze vaše hlasy nikdo jiný nevyslysi a víte toho příliš na to aby vás pustily ven. Navíc nezapomínejte ze nejsem jen synem svého otce ale i matky. Mám pravo na to mít občas i světle chvilky” pronesl jsem nastvane.
,, zapomínáte ze i vaše drobné duše chutnají dobre.” dodal jsem na konec než jsem vyšel ven na břeh a lehl si do trávy. Červené bludicky začaly kontrolovat les a hledat něco k jídlu.

Srdce lesa
________________________________

Jak jsem si stihla všimnout, moje snaha nejspíš byla marná. Koš se dřevem zkrátka zmizel a něco mi říkalo, že ony s tím měly co do činění. Na okamžik jsem se zastavila a zaváhala nad tím pokračovat dál, když jsem zahlédla, kolik jich je.
"Proč je vás tu tolik?"
rozhlédla jsem se nejistě. Nechtěla jsem je následovat, ale nejspíš.. nejspíš nebudu mít na vybranou. Nemohu se vrátit s prázdnou, když jsem to slíbila.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Kulhavým krokem jsem šla za nimi se značnou opatrností.
"Upřímně nevěřím, že mě vedete za dřevem.. Co mi tedy chcete ukázat?"

***

Bludičky se při jeho zvýšeném hlase rozletěly do stran a tentokrát už nepoletovaly nad hladinou, ale ve vzduchu. Ačkoliv byla krajina ponurá, přesto světlo bludiček tomuto místu dodávalo své kouzlo.
Ale ale, zlobí se..
To není nic nového. Kdo by se nezlobil kdyby byl držený na jednom místě?
Možná by opravdu potřeboval nějakou společnost. Třeba by poté zatáhl drápky..
ozval se znovu chichot, ale bludičky tentokrát už zmizely až na ty červené.

Srdce lesa

Byla jsi opatrná ale viděla jsi ze te vedou malou vyslapsnou cestou kamsi do lesa. Neznala jsi tyto místa, protože lež jsi nevidela hranice bylo již jistě ze jsi za nimi.
[/i],, Chceme pomoc... Pojď, tam je dřevo. Ukázat cíl a ukázat srdce lesa.”[/i] stále poletovaly kousek před tebou a vedly te malou pesinkou.
Zastavily se na menším paloucku s tocily se kolem do kola
[/i],,Srdce lesa..tady zůstaň. Dřevo donesme.”[/i] všechna světla se rozutekla do všech koutu lesa a ty jsi zůstala po tmě.
Leč na nebi mělo svítí slunce zde byla mlha a tma.
*
Povzdechl jsem si a zatnul ruce v pěst. Svaly na mem těle se napnuly a já potichu zavrcel.
,,k dnešní veceri hlavní chod ukecane bludicky, které mi lezou na nervy”[/b ] můj hlas nebyl příjemný ale jen par rudých světel jsem viděl ve svém okolí než jsem ucitil signal.
Jedna z mych bludicek našla jídlo.
*
Chvilku jsi byla sama než se před tebou objevila červená bludicky která ztuhla. Doslova jsi viděla jak se přestala hýbat.

Ztracená v srdci
_____________________________________

Bludičky mě zavedly až na jakýsi palouček, kde nebylo nic, co bych potřebovala. Příroda kolem mě však byla ponurá a já si to uvědomila až teď. Rozhodně jsem byla za hranicí. Jak je ale možné, že jsem si toho nevšimla?

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Už teď jsem litovala, že jsem to udělala znovu. Rozhodla jsem se ale tentokrát nebýt tak ustrašená jako předtím. Stáhla jsem svůj luk z ramene a z toulce vytáhla šíp. Věděla jsem, že mé šípy mají na bytosti tohoto lesa účinek, což mi přinášelo alespoň malou útěchu.

Můj pohled se zastavil u podivné červené bludičky, která ztuhla jako by ji snad někdo zastavil v čase. Instinktivně jsem šíp natáhla na tětivě luku připravená kdykoliv vystřelit.
"Co má tohle znamenat?"
zašeptala jsem spíše pro sebe. Proč se mě vůbec bludičky snažily neustále vábit do tohoto lesa?

Vabeni na druhou stranu

Červená bludicky před tebou stále nehnute stala ve vzduchu než s natazenim šípu zmizela a usadila se přímo na hrot tvého šípu tudíž ti byla ještě mnohem blíže.
Od této ale nevychází žádný hlas a její světlo bylo více silné ze jsi měla osvětlený cely palouček. Na zemi byl všude mech s rudymi malými květinami.
*
Stačil okamžik a já se rozběhl do lesa. V tento okamžik jsem byl opět zvíře, protože hlad byl veliky s ryby z jezera mi již opravdu nechutnaly.

Sám jsem se pro sebe ještě více zamracil, když jsem si uvědomoval směr kterým jsem běžel. Tam běžne oběti nejsou, tam nemá být nikdo.
Cítil jsem jak se uvnitř mě opět probouzí vztek a barva v mých ocich se prelevala do rudé.
Zastavil jsem se až za jejími zády a potichu zavrcel. I když byla rychlá nepostrehla nebezpečí v mě podobně co se blizilo k jejím zadum.
,,Doufam ze je tohle nějaký zert..”pronesl jsem potichu a jen se přes její rameno natáhl a bludicku schoval do své dlaně.
,,Myslím ze jsem řekl včera dost jasné ze už sem nemáš chodit, protože je to nebezpečné. Co tady zase delas?! Obzvlášť TADy?! Na tohle místě nemáš vůbec právo být.” Pokud by se podívala přes ranní mohla v mych ocich vidět lehký zmatek ale především vztek. Barva oči byla stále jen lehce červená kvůli pomalejšímu a zmatenemu přechodu ze světle barvy.

Kořist
_____________________________

Hleděla jsem na onu bludičku s lehkým údivem. Jako jediná přišla ke mě takto blízko, ale neslyšela jsem žádný hlas. Trochu jsem se lekla toho, když osvítila celý palouček, ale ona i přesto držela na špičce hrotu.

Napjala jsem se v okamžiku, kdy jsem ucítila za zády přítomnost. Neotáčela jsem se, ale soudě dle mrázu, který mi přeběhl po zádech, jsem tušila že je to on. Jeho hlas kousek od mého ucha mi to jen potvrdil. Téměř ihned jsem od něj uskočila a otočila se k němu čelem, až jsem nechtěně trochu došlápla na zraněný kotník. Cekla jsem bolestí, a až poté jsem k němu zvedla oči.
"Nejsem tu dobrovolně. Tvé bludičky měly nějaký důvod k tomu mě sem zavést."
stále jsem držela šíp na tětivě napnutý, ačkoliv jsem zatím nechala luk sklopený níže.
"Ani nevím, co je tohle za místo.."
poznamenala jsem trochu nešťastně zatímco jsem se rozhlédla kolem. Z půdy nyní rašily červené květy. Podívala jsem se zpět k němu a s lehkou starostí jsem sledovala oči. Vypadal nesvůj.
"Zodpověz mi ty nebo tvé bludičky, proč mě sem neustále vedete. Sám tvrdíš, že tu být nemám."

Lákání neznáma
________________________

Cítil jsem její strach, ale přesto se nakonec odhodlala otočit. Její syknutí bolestí mě donutilo se podívat na její kotník, který i přes obvazy byl nateklý. Potichu jsem pro sebe zavrčel.
,,Počkat počkat...Jak moje bludičky?!" zavrčel jsem a v mých očích se zjevil ještě větší vztek společně s lehkým zmatkem, ale barva se začala měnit zpět do ruda.
,,Jediné moje bludičky jsou tyto.." otevřel jsem dlaň s červenou bludičkou, která utekla poté do lesa plnit svoji povinnost najít jídlo.
,,Pokud myslíš ty bílé, které jsou šíleně ukecané a protivné, tak ty moje opravdu nejsou. Pokud je chceš klidně ti je ponechám, protože jejich neustále kecání mě dovede k šílenství." zavrčel jsem než jsem od ní o dva kroky ustoupil vzad. Dával jsem si pozor kam šlapu a vracel se zpět po položených černých kamenech, které byly v mechu.

Její naštvaní a nevědomost o tomto místě mě štvala ještě víc. nevědomost jsem byl schopen pochopit. Místo mělo význam pouze pro mě, ale její naštvání nemělo důvod.
,,Ony tě sem snad násilím dotáhly, že jsi sem musela jít?! Nikdo tě k tomu nenutil.." rozhlížel jsem se kolem než jsem upřel svůj zrak k zemi a ještě více zavrčel a něco si potichu zamumlal v dábělském jazyce.
,,Ani ony tady nemají co dělat..A obzvlášť to není místo pro lidi jako jsi ty." dodal jsem a vzal do dlaně zničený květ vzal do své dlaně, kterou jsem sevřel v pěst a když ji otevřel v dlani mi zářila další červená bludička.
,,On je na ni zlý.." uslyšel jsem opět onen šepot, který mě začínal štvát.
,,A vy jste nedodržely pravidla.. odevzdejte té dívce to dřevo ať může odejít." můj hlas nebyl příjemný a já ryl nehty do svých dlaní. Cítil jsem jak ostré nehty prořízly moji kůží a na zem začala kapat rudé krev.

Ozvalo se tiché štěbetání, když se přihnal obrovský houf v podobě ženy k nám a v "rukách" držela žena její košík plný dřeva.
,,Pane..Omlouváme se.." jejich hlasy byly nejisté a vystrašené.
,,Zmizte.. všichni i ty.." zůstával jsem klečet u země a naštvaně hleděl na zničené květy. Byla jich stovka né li více.

Podivné místo
___________________________________

Necítila jsem se naštvaná. Nedávala jsem nikomu za vinu, že jsem opět porušila pravidla pro.. vlastně pro nic. Jen pro trochu dřeva. Avšak zdálo se, že výraz 'jeho bludičky' ho rozčílilo ještě víc, než jsem mohla tušit. Sama jsem udělala pár kroků dozadu a složila luk i šíp zpět na své místo.
"Nechtěla jsem tě-"
pokračoval dál a svým způsobem měl pravdu. Nedovedl mě sem násilím. Bylo to mé rozhodnutí, že jsem je následovala.
"Já-"
asi jsem se možná ani neodvážila mu skočit do řeči. Tohle místo.. muselo být svým způsobem zvláštní. Nedokázala jsem poznat, o co se jednalo, ale vzduch byl nasáklý emocemi. Opatrně jsem převzala košík se dřevem, ale pro mě už v tuhle chvíli nebyl důležitý. Sklopila jsem pohled k zemi. Nejraději bych ho tu nechala.
Možná mě sem nedovlekly násilím.. ale nemohu se zbavit pocitu, že potřebuje mou pomoc..
proběhla mi hlavou myšlenka, ale nahlas jsem ji neřekla. Pouze jsem ucítila, jak mi po tváři stekla jedna slza.
"Už.. se nevrátím."
špitla jsem tiše a co nejrychleji jsem se vydala z tohohle místa pryč, daleko odsud tak, jak mi to mé tempo dovolovalo.

Bolest
____________________

Její emoce jsem přestal vnímat v okamžik, kdy jsem viděl tu spoušť, kterou způsobila. Tolik bolesti. Cítil jsem, že mám chuť něco roztrhat na kusy, ale nesměl jsem. Ne tady, ne na tomto místě. Krev z mých dlaní kapala na zem a já ji ignoroval.
Nezajímaly mě její výmluvy, že nechtěla a že nevěděla. Neměla tady co dělat a ony to věděly moc dobře.

Jediné co mě zmátlo byl smutek, který cítila. Nechápal jsem proč. Neměla k tomu důvod být smutná, alespoň na rozdíl ode mě. Jen se kolem mě protáhla a utíkala pryč. Rychlý pohyb nebyl příliš dobrý nápad pro její kotník, ale nebyl jsem její rodič, abych jí to musel připomínat. Navíc.. Docítil jsem toho co jsem chtěl. Odešla a už se ani nechtěla vrátit. Slza, která jí stekla z tváře ukápla na jede z květů a ten změnil svoji barvu v jasně bílou.
Z mých plic se ozval mohutný řev přes celý les. Byl jsem si jistý, že tentokrát to bylo slyšet i ve svatyni.
***
I bludičky se bály, ale jen co jsi převzala košík její záře zmizela a ony utekly. Co se, ale týkalo toho mladíka.. Nevěděla jsi co je zač, ale i když jsi musela pryč, chtěla jsi pomoc. Horší bylo, že ta druhá strana ale pomoc odmítala.
Když se květ v jeho dlani přeměnil v další jeho červenou bludičku bylo to zvláštní. Avšak emoce které jsi na onom místě cítila byly velmi silné jen nešlo přesně říct o jaké emoce se jedná.

Už když jsi byly na okraji lesa slyšela jsi řev. Leč ti na tváři stekla ještě další slza už jsi byla na světle.S jeho řevem tebou projela další vlna emocí, ale především bolesti a smutku, vztek byl tlumený.

Ztracena
_______________________________

Nehleděla jsem na to, jakým směrem jsem běžela. Utíkala jsem pryč od toho místa, od místa, kde mě vlastně nikdo doopravdy nechtěl. Co tedy vlastně bylo účelem toho, proč mě sem bludičky zavedly?

Zastavila jsem se na okraji lesa, kam už sahalo světlo, ale nebyla jsem si jistá tím, jestli jsem hranicemi opravdu prošla. Musela jsem si na chvíli sednout, abych ulevila bolesti, která mi pulzovala od kotníku. Lesem se mezitím ozval hlasitý řev a já ucítila, jak mi znovu přeběhl mráz po zádech. Začala jsem být nervózní.
"Proč jste mě sem vůbec zavedly..?"
šeptla jsem tiše k bludičkám, ačkoliv jsem věděla, že se kolem mě v tuto chvíli nenachází.

Po pár minutách jsem vstala a rozhodla jsem se pokračovat dál, jenže nastal první problém. Nemohla jsem udělat další krok vpřed.
"Co to-?"
rozhlédla jsem se kolem ale nohy jako by mě neposlechly. Kroky do stran a dozadu jsem v pořádku mohla provést, ale dopředu nikoliv. Za sebou jsem zaslechla praskání větviček a nepříjemný zvuk, který oznamoval, že se něco blíží.

Spustila jsem košík dolů a rychle jsem sáhla po svém luku.
"K-kdo je tam?"
rozhlížela jsem se nejistě kolem sebe, ale to cosi se neustále blížilo. Co mám dělat?

Bolest
__________________________

Krev se mi vařila v žilách a já opravdu měl chuť řvát a cítit krev. Sám jsem otočil k odchodu. V moment kdy jsem opustil palouček do vzduchu vzlétl houf rudých bludiček, který se rozlétl do všech koutů lesa. Mé oči přímo žhnuly rudou barvou a mé ruce byly od krve zbarveny do ruda. Cítil jsem onen nepříjemný tlak na prsou, který v tomto období vždy přicházel. Rozeběhl jsem se vstříc temnotě lesa a vydal se na lov.

***

Bludičky mlčely. Opravdu jsi byla sama a odpočinek byl důležitý. Cítila jsi jak ti kotník celý pulsuje, jako kdyby ti měl snad vystřelit. Větší problém nastal, když jsi nemohla vystoupit ze stínu lesa, protože tvé nohy.. No jaksi se jim nechtělo. Vyzkoušela jsi zda je možnost uhnou bokem, nebo vzad. Tyto možnosti šli, ale vpřed.. To byl kámen úrazu.

Ztuhla jsi, když jsi slyšela jak zapraskala větývka pár metrů po tvé pravé straně. Tvá otázka byla marná protože jsi zahlédla jen cosi co připomínalo psa, ale nešlo zvíře zaostřit. Slyšela jsi větívky, které praskaly stále blíže a čím dál tím více jsi slyšela lehce mručení a mlaskání.

***

Opomenul jsem fakt, že mé emoce ovlivní celý les. Zvládl jsem minou několik kulioček, kteří se dohadovali mezi sebou, ale na menším place jsem našel testrála . Křídla měl zlomená a jeho stav byl opravdu velice zubožený. Neměl zde vhodné podmínky k životu, ale to nikoho nezajímalo. Po lese lítala již stovka rudých bludiček a uklidňovala zvířata, která byla pod vlivem mých emocí.
Testrál který mě ucítil věděl, že jeho šance uniknout je nulová, ale jeho jsem nelovil. Jejich těla nikdy nejsou plnohodnotně pokryta masem a já opravdu potřeboval jíst. Natáhl jsem pouze ruku a nechal jej slízat moji krev. Věděl jsem jaké mé účinky.

Horší byl opětovný alarm jedné ze strážkyň. Našla zvíře, které nelze zkrotit.

***

Útěk nebyl možný a ty jsi mohla pozorovat jak naproti tobě z křoví vyšel pes, pokud se to zvíře tak dalo nazvat. Jeho tělo bylo kost a kůže a hřbet pokrytý ostny. Jeho pysky byly do stran, takže jsi dokonale viděla jeho dvě řady ostrých tesáků. Oči měl rudé jako všichni démoni a očividně ty jsi byla jeho cíl.

Zrůda
____________________________

Slyšela jsem v křoví jen šustění, což mě znervózňovalo. Bylo slyšet, že se zvuk stále přibližoval a já neměla kam uhnout, maximálně do stran. Nebyla jsem si jistá tím, jestli mi to k něčemu bude. Proč jsem nemohla odejít? Co mi bránilo?

Když se to stvoření vynořilo zpoza stromů, držela jsem se, abychom nevykřikla. Kousla jsem se do rtu, protože nejraději bych opravdu křičela. Napnula jsem tětivu a hrot šípu nabíral na intenzitě svého světla. Snažila jsem se pomalými kroky dostat pryč od téhle bestie, ačkoliv to bylo nejspíš nemožné. Budu muset bojovat.
"N-nech mě být!"
dlouho jsem neváhala a šíp jsem vypustila. Rozletěl se velkou rychlosti a onoho "psa" zasáhl přímo do jednoho oka. Okamžitě jsem začala utíkat pryč v rámci mých možností a tak, jak mi kázal pud sebezáchovy.

Lesní démoni
___________________________

Vnímal jsem tlak na své hrudí kvůli alarmu od jedné ze svých strážkyň, ale přesto. Nyní jsem pomáhal slabému jedinci.
Testrálovo tělo nabralo více svalů a jeho oči zrudly. Viděl jsem opět kouzlo své krve a jeho poděkováním mi byl rychlý útěk. Křídla jeho napravit nesvedu, ale přesto, alespoň již mohl zpátky běhat. Což čekalo i mě. Vydal jsem se směrem k divokému zvířeti společně s celou řadou svých rudých bludiček, které se sbíhaly ze všech koutů lesa.

***

Démonský vychrtlý a děsivý pes stál naproti tobě s "otevřenými" pysky a vrčel. z tlamy mu padaly sliny s tím jak si tě prohlížel. Stále se pohyboval v půl kruhu, kdy se ale pomalu přibližoval. Světlo, které vycházelo z svého šípu nevnímal jako nebezpečí. O to horší byl jeho řev, když jsi jej trefila do oka a on se na okamžik skácel k zemi. Slyšela jsi naříkání a mohutný řev. Přesto jsi se snažila utíkat co nejrychleji a nejdál jsi mohla.

***

Řev se rozlehl lesem a já se zastavil.
Derwillský pes.. Super..
Promyslel jsem si sám pro sebe a opět se rozeběhnul bez ohledu na to jak rychle a nebezpečně jsem běžel. Nepřál bych někomu mě nyní zastavit nebo se se mnou srazit. Musel jsem psa zastavit, alespoň dokud to bude možné. Bludičky letěly napřed a navigovaly mě, ať vím kudy. V dalším okamžiku se, ale ozval další alarm, který mě donutil se ještě více zamračit.
Měla jít pryč.. sakra.. Co tady zase dělá?!

***

Viděla jsi před semnou úzkou cestičku po které jsi se snažila utíkat, ale velice brzy jsi měla společnost. Slyšela jsi jak pes i přes své zranění se za tebou vydal. Sice šel pomalu a občas i vrazil do stromu, ale šel. Hodlal svůj lov dokončit. Za stromy jsi viděla opět malé bílé bludičky, které nakukovaly a snažily se tě navést správným směrem. U jednoho z stromu ukazovaly směrem vzhůru. Nejspíše chtěly, ať vylezeš na strom, ale mohla jsi si být jistá, že ten démon tam nevyleze?

Úprk
_____________________________

Nepřemýšlela jsem nad tím, jakým směrem jsem se vydala. Strach nade mnou převzal kontrolu a já se zkrátka snažila dostat pryč tak rychle jak jen to bude možné. Při běhu jsem došlapovala na zraněný kotník a vystřelující bolest jsem v tu chvíli ignorovala, ačkoliv jsem kulhala.
Kam teď? Kam teď??
hlavou mi zněla jen tato jedna otázka.

Jediné, čeho jsem byla schopná si v tu chvíli všimnout, byly bludičky, které se kolem mě shromažďovaly jako kdyby mi chtěly pomoct. Jenže dá se jim věřit po tom, co mě dostaly do téhle šlamastiky?
Neměla jsem nejspíš na vybranou. Zastavila jsem se u jednoho stromu, ke kterému mě dovedly a na který jsem nejspíš měla vyšplhat. Chtě nebo nechtě, lepší možnost teď nemám.
Svůj luk jsem rychle přehodila přes záda a za pomoci rukou jsem se snažila vydrápat nahoru.

Derwillský pes
___________________________

Les jsem znal opravdu velice podrobně a bohužel tyto stavy "zvířata" v něm měla. Od toho jsem tu byl já, ať je krotím, leč i já jsem čas od času zatoužil po krvi. O prvního okamžiku, kdy se to stalo je les více zabezpečen a jsou pořádány lovy. Prozatím vedu já, ale ostatní zvířata nemají vždy takové štěstí.
Rány na mých dlaních již pomalu přestaly krvácet a já stále běžel vstříc varovnému signálu.

***

Tvé možnosti byly značně omezené, ale neměla jsi příliš času. Jedinou šancí bylo opět věřit bludičkám, které tě vedly temným lesem než se začaly točit směrem vzhůru okolo jedno z stromů. Neměla jsi sílu a energii už jít dál, ale přesto jsi slyšela, že se démon blíží. Stále jsi slyšela jak šustí tráva na zemi a především jak praskají větvičky. Během své snahy co jsi stále zády k cestě jsi začínala pomalu už i slyšet vrčení.
Pes se po tobě rozeběhl a stihl se zakousnout do tvého lýtka, než jsi ucítila cizí silný dotek.

***

Byl jsem blízko, ale přesto jsem nebyl dost rychlý. Už jsem ji i viděl, ale závan její krve přišel dříve než jsem psa stihl zastavit. Jednou rukou jsem ji vysadil na vyšší větev stromu, kam pes nedosáhne a sám se mu postavil tváří v tvář. Věděl jsem, že zrovna derwillský pes není nikdy sám.
První vždy zaútočí nejsilnější jedinec ze smečky a brzy se přidá zbytek. Cítil jsem ve své mysli další a další varovné signály, které se hnaly mým směrem.
Mé oči opět měli barvu samotné krve a já již byl v mírném předklonu a připraven se bránit. Alfa samec nezaútočil sám kvůli svému zranění si na mě netroufl, ale brzy se objevila i jeho smečka. Hlavní poloslepý samec v čele plus ještě jeden samec a tři samice.
Samci nejsou tak šílení, ale samice. Ti nepřestanou trhat svoji oběť na kusy dokud se nepřestane úplně hýbat. Bohužel totéž platí i o nich. Pokud je chcete zabít nerychlejší varianta je urvání hlavy, či vyrvání srdce.
První se vrhla dvojice samců a samice stále kroužily kolem a čekaly na vhodnou příležitost. Zvládal jsem i horší boje, ale přeci jen já jim ublížit nechtěl, což ale neplatilo obráceně.
Jeden z samců se zakousl do mého zápěstí a v ten moment se na mě již vrhly i samice. Dvě mi zaryly své drápy do zad a snažily se mě povalit k zemi. Poslední se snažila dostat k mému krku, ať překousne hlavní tepnu a mají vyhraný souboj. Její pokus jí byl ale osudným. Má ruka projela jejím hrudníkem a když spadla k zemi já měl ještě v ruce její teplé srdce, které jsem odhodil stranou. Ani toto nebyl pro smečku důvod přestat. Cítil jsem jak mi po zádech tečou prameny krve a především, že má levá ruka není příliš schopna boje. Věděli, že s mojí krví by se o svoji sílu bát nemuseli, a proto se nechtěli vzdát. Nechal jsem se se na sebe vrhnout a chytil pouze alfu pod krkem který jsem silným sevřením a rychlým pohybem ruky zlomil. Jeho stoupenci se k němu okamžitě seběhli a sledovali jeho škubající se končetiny dokud pohyb neustal. Ozvalo se tiché kňučení a smečka ve složení jednoho samce a dvou samic se vydala na úprk.

Sám jsem došel k psovi a dlaní zavřel jeho oči. Potichu jsem v démonském jazyce jej poslal zpět do pekel k jeho stvořiteli, kterým byl můj otec. Usadil jsem se na pařez o kousek dál ve stínu a prohlížel si prokousnuté zápěstí.
,,Koukám, že opravdu výchovu v chrámě pěkně odflákli, když nejsi schopna ani pochopit co znamená, že máš odejít." pronesl jsem s pobaveným tónem, leč udýchaně.

Snaha přežít
__________________________________

Když už jsem se nemohla zapřít nohama, se vší snahou jsem se snažila vytáhnout nahoru mezi větve alespoň rukama. Teprve až teď mi došlo, jak ve skutečnosti nemám tak velkou sílu jakou bych chtěla. Přeci jen se mi ale povedlo se dostat alespoň částečně nahoru, jenže jsem potřebovala výš.
"No tak..!"
zabrala jsem, abych se vytáhla, jenže krátce na to jsem musela nahlas vykřiknout. Lýtkem mi projela ostrá bolest, cítila jsem jak vystřelovala ze zranění nahoru do těla.

Všechno se sbíhalo tak rychle až jsem nestíhala snad nic postřehnout. Dopadla jsem výš mezi větvemi, sedla jsem si a zády jsem se opřela o kmen. Instinktivně jsem se chytila za nohu, abych zamezila ztrátě krve. Překvapeně jsem se však podívala na to, co se odehrávalo pode mnou.

Souboj byl přes tmu špatně vidět, ale přesto jsem siluety rozpoznávala. Ty zvuky nebyly příjemné, ani jeden. Raději jsem ani nechtěla vidět, co přesně se odehrávalo, proto jsem odvrátila pohled do té doby, dokud vrčení neustalo.
Za krátkou chvíli se ozvalo šustění listů a společně s tím i to, jak psi z tohoto místa zmizeli.

Opatrně jsem se podívala směrem k němu, nebo alespoň tam, kde jsem si myslela, že sedí. Byla jsem dost zoufalá na to, abych mu menší chvíli na jeho nadsázku neodpověděla.
"Kdybych odejít mohla, už mě tu nevidíš.."
šeptla jsem tiše a více jsem se schoulila k sobě.

Raněná

Sedel jsem v temnotě a oči měl radši zavrene. Stále v mych žilách koloval vztek, který by nebyl pro ni v tento moment asi to nejlepší. Cítil jsem stále její krev, která opravdu jiná než ostatních. Možná ze by něco bylo pravdy na te pannenske sladké krvi?

Její slova mě donutila otevřít oči které ve tmě rude zhnuly.
,,Potřebuješ tu ránu vyléčit. Tvůj odchod vyřešíme potom...”postavil jsem se a vylezl bez potíží k ni na větev a sedel v drepu před ni. Me oči stále zarily. Ranenou ruku jsem měl volné podél těla a natáhl k ni druhou která byla sice od krve ale nabízela ji pomoc.
,,musíš dolu z toho stromu, potom te dostanu na bezpečnější místo, vylecim ránu a nejak zajistim průchod přes hranici..” shrnul jsem ji svůj plán a zapíská na prsty. Pískání bylo velice potichu, ale věděl jsem ze ten koho volám přijde.
,,budes se mě muset chytit, pokud se mě nebojís.” Ruku jsem k ni měl stále natazenou a čekal na její reakci.

Zraněni
________________________________

Malý okamžik jsem zůstala schoulená. Těžko říct, jestli bolestí, nebo zoufalstvím. Teď jsem nyní věděla, že se z tohohle osudového kruhu už nevymotám. Už jsem v tom všem dění byla přespříliš namočená, že už nebylo cesty zpět. Nikomu nevysvětlím, kam jsem zmizela a co se mi stalo.

Pomaličku jsem k němu zvedla svůj pohled. Byl lehce zkřivený bolestí, ale převážně byl naplněn smutkem. Proč mi vlastně nyní znovu pomáhal? Proč se o mě neustále staral? Jeho jediným přáním bylo, abych odsud odešla. A přesto jsem ho nedokázala splnit.
"Pohled plný ohně.. ale přesto se za ním skrývá tajemství. Možná.. bolest?"
hleděla jsem mu do očí přímo, zkoumala je a svá slova zašeptala. Teprve až pak jsem se podívala na jeho ruku. Neměla jsem už co ztratit, proto jsem jeho ruku přijala. Pomohl mi vstát na nohy a já se ho jemně chytila. Sám byl hodně rozpálený, cítila jsem to na jeho kůži.
"Nejsi plnohodnotný démon.. protože nejsi bezcitný. Kdo opravdu jsi?"
zvedla jsem k němu s otázkou své oči, když jsme se postavili.

Otázky

Nebyla vystrasena snad jen překvapena tím co vidí a já se nad jejími slovy lehce zamracil a zavrcel.
,,Každý pocítil bolest, ať už člověk démon nebo nějaký anděl..” poznamenal jsem potichu já když přijala moji ruku nechtěl jsem ji jej podpirat a vzal ji jednou rukou do náruče a slez s ni zase dolu ze stromu.

Opět měla otázky o mem původu a já na delší dobu zavřel oči a zhluboka vydechl. Me oči opět pouze zcernaly a já se usklibnul.
,,Dal jsem ti nápovědu jak odpověď na tuto otázku ziskas. Opravdu nejsem takový ze výpravy svůj příběh na potkání, ale opravdu plnohodnotný démon nejsem to je pravda.” Kývl jsem lehce hlavou než mezi krovim k nám přišel testral s rudými oči.
Promluvil jsem k němu demonskym jazykem než sklopil pohled opět k te dívce.
,,musíš sedět mezi křídly” pronesl jsem a usadil jsem ji na jeho zadá.
,, je to testral.. bohužel není schopny létat, i když možná u nej se mi podaří jeho křídla vyléčit..ostatní z nich který je zde uveznen létat nemůže. Knezky z tvého chramu jim křídla usekla.. tento je má zlamane..” ruku jsem měl pouze položenou na krku mladého samce a vedl nás směrem k jezeru.
,,pokud te neschodi má z tebe respekr,pokud ano..pokusí se te zabit.” Dal jsem ruku pryč a samec jen parkrat zafrkal než se rozebehl a já se vydal za nim.
Její jediná šance byla držet se jeho ostnu ktere měl na krku. Věděl jsem ze ji neublizi, ale přesto jsem se chtěl pobavit.

Tajemny

Pevneji jsem se ho chytila, kdyz se mnou s lehkosti seskocil ze stromu. Sama jsem ale moc neverila tomu, ze bych byla tak lehka. Musel mit obrovskou silu.
"Po tom vsem co se udalo.. nemam prilis energie na to premyslet jasne. Co bylo zac to stvoreni?"
Podivala jsem se na nej ale nez jsem se dockala odpovedi, z krovi k nam mirilo neco jineho. Instinktivne jsem ustoupila dozadu, ale nastesti to nebyl onen utocnik.

Udivene jsem se na tu bytost divala, ovsem zarazila jsem se kdyz se zminil o tom, ze si mam na nej sednout.
"J-jak mezi kridla? Tohle neni kun."
Znejistela jsem ale znovu jako hadrovou panenku me vzal a posadil. Nejiste jsem polkla. Busilo mi srdce, ale zatim se zdalo, ze me na svych zadech snesl.
"Co by knezky delaly s kridly takovych bytosti? K jakemu uzitku?"
chytila jsem se ho tam, kde jsem uznala za vhodne, tudiz ostnu. Citila jsem se ale trochu zklamana z toho, ze na povrch vyplyvaly informace, o kterych nam nejvyssi mnich nikdy nerekl.

Probralo me az jeho info o tom, co se stane, pokud me shodi. Temer hned jsem se obratila k Aronovi.
"Coze?"
rekla jsem znacne se strachem ale to uz jsem musela vykriknout kdyz se se mnou samec rozbehl. Sklonila jsem se k jeho hrbetu, zavrela jsem oci a pevne jsem se drzela.

Léčba šokem

Opravdu byla jako hromádka neštěstí. Skoro bych se bal ji dotknout ať se na místě nezhrouti. Stále měla spoustu otázek a na její slova i stvoření jsem se podíval k mrtvému alfa samci a jedna samici co leželi na zemi.
,,Derwillsky pes..A tohle je testral.” Pronesl jsem když jsem sledoval její vydesene oči jak sledovaly jednoho z démonů.

,, Není to kůň pravda, ale jeho stavba těla je jim dost podobná. I když jeho zevnejsek je o dost více desivi o to větší je i jeho síla.” Mluvil jsem klidně mezitím co jsem svého čtyřnohého pritele hladil po krku.
,,Vaše církev, pokud se to tak stále nazývá je nejstarší ze všech. Už od sveho počátku se smaží démony napravit a udělat z nich normální zvířata. Když už testral nemá křídla je opravdu už jenom kůň, ale je už slabší. Největší síla tkví v jejich křídlech.” Byl jsem klidný a když se ozvalo její vydesene “cože” pobavene jsem se pro sebe zasmál než jsem se vydal za ni.

Ctyrnohy kamarád si užíval návrat své síly a klickoval mezi stromy a i vesele poskakoval. Snažil se lehce mávat křídly ale neslo ku to z plných sil.
Na okamžik křídly zadával a vznesl se trochu výš, ale mezi stromy létat neslo. Brzy jsme byli v čili všichni. Testral se zastavil s postavenim na zadní a já hned stal u nej s pobavený úsměvem se Koukal na dívku tisknouci se k jeho hřbetu.
,,Očividně žiješ.. Priste se budem muset snažit víc příteli.” Pohladil jsem testrala po nose a bez čekání vzal opět dívku do náruče a posadil ji k jezeru na menší pařez.
,,asi to bude nepříjemné..” sedel jsem před ni na jednom koleni a její prokousnute lytko vzal do svých dlani a nohu opřel o koleno.
,,Potřebujeme ať na to nikdo pokud možno neprijde..”mluvil jsem spíše sám pro sebe a druhou ruku jen namočit v jezeru a pomalu z nohy setrel krev.
,,Sama si to ještě nejsi schopna vyléčit bez trvalych následku.. Je jedna možnost která se ti opět nebude líbit..”naklonil jsem lehce hlavu na stranu. V ocich se mi lehce prolevala červená barva ale jen slabé. Přeci jen jsem se zvládal ovládat, i když cítit poprvé panenskou krev bylo velice silné.

Jezero
______________________________

Chvílema mi připadalo, že dnešek možná už nemůže být horší. Následoval jeden šok za druhým a teď jsem se ještě musela zuby nehty držet, abych se vůbec udržela. Bylo to opravdu obtížné když skákal ze strany na stranu, raději jsem proto měla pevně zavřené oči.
Už se dlouho neudržím.
Rozhodně ne pokud bude tímhle tempem pokračovat. Konečně jsme se za malý okamžik dostali k jezeru. V okamžiku, kdy se postavil na zadní, jsem se s výkřikem jen tak tak chytila. Málem jsem opravdu spadla.

Znovu si mě poté vzal k sobě jako panenku. Byla jsem lehce otřesená, ale svým způsobem jsem v jeho náruči cítila úlevu.
"Tohle jsem si nezasloužila.."
šeptla jsem a s jeho pomocí jsem se usadila na pařezu. Mé zranění stále krvácelo a bolest se stupňovala, proto jsem lehce zatla zuby bolestí. Přesto jsem pootevřela oči abych se na něj mohla podívat.
"O jaké možnosti mluvíš..?"
zeptala jsem se opatrně. Nebylo pravidlem, že jsme oba měli stejné tušení, proto jsem se raději ptala.

Léčba

Vypadala opravdu velmi unavene a já si ji jej zkoumave prohlížel.
,,To posvátné místo si taky nezaslouzilo ať mu ublizis a stalo se..” pokrcil jsem rameny a sklonil svůj pohled zpět k její rane.
,,Kousnul jen do masa buď rada ze neprekousnul kost nebo nějakou tepnu.. to už by jsi byla mrtvá.” Pronesl jsem než se začala zajímat o možnost léčby.

Její nohu jsem položil pomalu na zem a postavil se.
,,Nemám magicke schopnosti, alespoň ne takové aby sloužily v dobrém směru, ale díky mému původu jsem schopny te vyléčit jinak. Jsem schopny ti dat zpět energii a silu, ale ještě jsem to u lidi nezkoušel.” Mluvil jsem potichu a otočil se k ni zády.když se poradně soustredila viděla i v seru menší jeskyni.
,,Jsi ochotna zkusit ten experiment?” Testral se sklonil k mě ruce a pomalu a opatrne začal olizovat krev. Bylo i na pohled vidět jak se jeho tělo opět nabaluje svaly a především jak mu mizí jizvy z jeho bojů.
,,totéž zvladnu s tebou..ale záleží jestli se nebojis” otočil jsem se k ni přes rameno opět s krvave rudým pohledem.

Léčba
______________________________

Prohlížel si mé zranění se zvláštním zaujetím. Proč se na to díval takovým pohledem? Možná.. se mu líbil pohled na krev? Na mou krev?
Ať jsem chtěla nebo ne, cítila jsem jak se můj tep mírně zrychluje a mě začíná být lehké horko.
"Netoužila jsem po tom, abych se sem vrátila. A už vůbec, abych narušila důležité místo.."
poznamenala jsem a s jistým zaváháním jsem jej sledovala. Měla jsem menší tušení, co měl v plánu, ale příliš se mi to nelíbilo. Obzvlášť mé postavení mi to dovolit nemohlo. Měla jsem se stát kněžkou. Ani jeden z nás nevěděl, jaká reakce by přišla při jeho experimentu.
"Tvé pomoci si vážím.. jenže sám nevíš, co se při tvém experimentu může stát. Každý máme jiné schopnosti. Jsem kněžkou a ty..."
větu jsem nedokončila, jelikož jsem stále nedošla k tomu, kým vlastně byl. Cítila jsem, že nával horka se pomalinku zintenzivňoval. Schoulila jsem se k sobě a dlaní jsem si zakryla ránu. Musela jsem se kousnout do rtu, jelikož se do toho znovu ozvala bolest.
"To.. není dobré. Musela se tam dostat infekce."
řekla jsem polohlasně. Byla jsem si jistá tím, že návaly horka hlásily nástup horečky.

Léčba

Cekam jsem takovou reakci a jen se pobavene přes rameno usmál než jsem se rozešel směrem k jeskyni.
,,Jsi člověk, jsi savec jako každé jiné zvíře. Člověk je jeden z nejhorších predátorů. A jen pro pořádek.. Nejsi kněžka.. ještě ne.”poslední slova jsem řekl než jsem zmizel v jeskyni.

Možná jsem byl naštvaný, ale to ona vedet nemohla. Pouze jsem hledal nějaký dzban, ať se muže napít. Mohla slyšet jak v jeskyni něco cinka. Hledal jsem jeden jediný poslední lektvar co jsem měl z posledního lovu.
Vrátil jsem se zpět asi za dvě minuty a hodil ji do klína skleněnou lahvicku s zářivě modrou tekutinou.
,,když nevěříš mě tak tohle je od vašich knezek.”prohodil jsem znechucene. A došel pro vodu k malému potucku který stekal do jezera než jsem ji pohár podal.
Pokud si jej nevzala postavil jsem jej vedle ni na pařez a vrátí se zpět k jezeru kde jsem začal smyvat ze své rány krev.

Léčba
_____________________________

Pozorovala jsem, jak odchází, dokud jeho silueta nezmizela kdesi v jeskyni. Neříkala jsem nic, pouze jsem se chvilku dívala na vstup do jeskyně, který byl v ten okamžik zase prázdný.
"Jsem jenom člověk.. Proč bych taky něco říkala.."
pronesla jsem zklamaně spíše pro sebe. Odvrátila jsem se od jeskyně a tak nějak jsem se doplazila k břehu jezera. Notnou chvilku jsem sledovala hladinu vody, než jsem do ní pomalu ponořila zraněnou nohu s bolestným ceknutím.

Všimla jsem si lahvičky, která mi přistála v klíně. Vzala jsem si ji do ruky, abych si jí mohla prohlédnout, ale neotvírala jsem jí. Pouze jsem se nad tím zamyšleně zamračila ale nakonec jsem ji schovala do měšce, který jsem měla u sebe.
"Vezmi mě zpět za hranice.. Nemám důvod tu zůstávat a nechat tě se o mě starat jako.. o rozbitou hračku."
podívala jsem se k němu s vážným výrazem. Vlastně... jsem tu ani nechtěla zůstat. A to on přeci chtěl také..

Bručoun

Slyšel jsem jí i když jsem byl uvnitř a když jsem se vrátil byla pro změnu opět protivná ona a ani nepřijala pomoc, která byla z jejího chrámu.
,,Zajímavé.. Rozbitá hračka.. Po pravdě jsem už hodně starý na to abych si hrál s hračkami maličká. A navíc nemám rád dluhy. ty jsi mojí ránu také vyléčila, takže ti to dlužím.. A pokud nechceš tu vaši medicínu a nebo zkusit hokus pokus z mojí krví, tak jedině bludičky." povzdechl jsem si a nad hladinou se začaly zjevovat bílé bludičky.
On nás prosí o pomoc?
Opravdu chce pomoc, ale nepoprosil..
Potichu jsem zavrčel a podíval se vražedně na bludičky.
,,Opravdu? Opravdu já zrovna já vás musím prosit, když je to všechno vaše chyba?...Dobře.. prosím.. vyléčit a vydesinfikovat její ránu." bludičky se potichu zachychotali a rozletěly se k ní a usadily se na její nohu.

On je hodný..Ale jen chvilku.. Ještě týden.. Ano ano, potom bude peklo na zemi.
Povzdechl jsem si a došel k testrálovi. Sám jsem si prokousl ostrými zuby své zápěstí a dal mu pít svoji krev.

Pryč
______________________________

Ještě malou chvilku jsem vydržela se zraněním ve vodě. Musela jsem to snést, aby se rána alespoň trochu vyléčila. Cítila jsem, že tahle voda nebyla úplně obyčejná.
"Nic mi nedlužíš.. to zranění jsem ti způsobila sama. A sama jsem svou chybu také napravila. Nemůžeš to považovat za dluh, nic jsem pro tebe neudělala."
poté už jsem nohu musela vytáhnout. Rána trochu syčela, štípalo to, ale myslela jsem si, že to alespoň částečně zranění vyčistilo.

Oba jsme se poté pohledem upřely k bludičkám, které se objevily. Jako kdyby nás sledovaly z povzdálí, ale teprve až měly tu odvahu se objevit.
Malá světélka se usadila na mé noze a já k nim sklopila oči. Svým způsobem byl pohled na ně uklidňující. Jejich jemné a teplé světlo mě hřálo na tváři.
"Nechceš mě to ale přesto mi pomáháš.. Nerozumím tomu, co ve skutečnosti chceš."
sledovala jsem bludičky, jenže se mi pohled před očima mlžil. A než jsem stačila dodat něco dalšího, má víčka se zavřela a já padla do trávy.

Společnost

Stál jsem kousek opodál a jen naslouchal tomu co říkala. Defakto měla pravdu, ale z mého ohledu jsem si za zranění mohl sám. Byl jsem málo opatrný.
,,Je to sporné.. kdybych chtěl nezranila by jsi mě.." pronesl jsem a nechal bludičky konat svoji práci.
Jen díky svému "šestému" smyslu jsem ji stihl zachytit než spadla do trávy. Její rána již byla vyléčená a já jen lehce kývl na bludičky, které se s tichým chicotáním opět vytratily.
S povzdechnutím jsem ji vzal do své náruče a pomalu se s ní rozešel ke své jeskyni.

Zvenku působila, jako malá, ale uvnitř jsem měl zavěšenou postel do které jsem jí položil a usadil se na výklenek v skále a sledoval ji. Vypadala klidně a vůbec nebyla nebezpečná, alespoň jsem z ní nebezpečí necítil. Horší bylo že jsem nyní nic necítil. Stále jsem si ale pamatoval vůni její krve. Olízl jsem si rty a potichu zavrčel než jsem vstal a položil ji ruku na čelo a zavřel oči.
Snažil jsem se navázat pouto s jejím vědomím, ale nebyl jsem si jistý, že to bude fungovat.
,,Halooo..Maličká? Měla by jsi vstávat.."můj hlas se ozýval v temnotě její hlavy.

Teplo
_____________________________

Těžko říct, jestli mě zmohla horečka nebo únava. Možná mi jen připadalo, že je toho na mě příliš najednou. Nicméně už jsem nebyla u jezera, ale kdesi, kde mi okolí nebylo povědomé.

Bohatý palouk posetý čerstvou trávou, nade mnou stín od koruny velkého listnatého stromu. Tohle místo mě naplňovalo hřejivou energií. Cítila jsem, jak proudila mým tělem a já se zhluboka nadechla, abych nasála čerstvý vzduch.
To je nádhera..
A kousek ode mě, ačkoliv jsem si toho nevšimla hned, se objevil Aron. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale rozešla jsem se přímo k němu. Jak bylo možné, že tady nevypadal tak rozzlobeně, nachmuřeně..? Jeho pohled byl daleko klidnější. Možná.. jen možná jsem zahlédla snad i jiskru štěstí. Jako by v tomto světě starosti a minulost neexistovaly. Jenže to nejspíš byl výplod mé fantazie.

Zastavila jsem se až u něj v jeho těsné blízkosti.
"Vstávat? Vstávat z čeho? Jsem vzhůru.."
hleděla jsem na něj a zvedla k němu ruce. Své dlaně jsem položila na jeho tvář a s lehkou jiskrou zvídavosti jsem si prohlížela každý detail jeho krásné tváře.
"Takhle.. je na tebe hezký pohled. Přála bych si ho vidět častěji."

Její sny

Chvilku jsem tapal ve tmě dokud jsem nespatřil slabé světlo. Opravdu vypadala jako panenka. Nejspíše až nyní mi doslo ze je vlastně ani nevím jak se jmenuje.

Překvapeně jsem jej zamrkal když se odvazila ke mě jít až tak blízko. Stále jsem na sobě měl jen cerne kožené kalhoty a hole tělo. Jen nebylo pokryto krvi, alespoň pro jednou.
Její dotek byl hrejivy a já jen zavřen oči. Nebude si to po probuzení pamatovat, alespoň nebude vedet ze jsem to byl skutečně já.
,,Co je na tom pohledu hezké?” Zeptal jsem se zvedave než jsem otevřel klidně ledove oči modro fialové barvy.
,,Možná skoda ze je to jen sen ze?” Pousmala jsem se a já stále viděl jen okolo tmu.
,,Musíš se vrátit za tím mým druhým pohledem. Musíš se vrátit domu. Tady nesmis zůstat.. není to.. no bezpečně.” Přiznal jsem a pomalu lehce pohladil prsty její tvar.
,,Nevím proč ale nemám potřebu ti ublížit..” zkoumané jsem si prohlížel její oči.
,,Proč..čím jsi tak jiná?”

Sen?
_____________________________

Dlaně jsem nechala na jeho tvářích a palcem jsem ho jemně po tváři hladila, zatímco jsem ho pozorovala svýma modrýma, přesto jen obyčejnýma očima.
"Máš krásnou tvář.. která si zaslouží mít šťastný úsměv. Bez zloby a nenávisti.."
nevěděla jsem, jaké pocity mě donutily tohle říkat, ale cítila jsem, že je to tak správně. Pak jsem jen lehce naklonila hlavu na stranu s otázkou v očích.
"Sen?"
podivila jsem se jako kdybych byla přesvědčená, že to sen není. Za krátko jsem ucítila jeho prsty na své tváři a já lehce přivřela oči abych si ten dotek užila.
"Jiná? Jsem jenom člověk.. Jedna z tisíců. V čem bych měla být odlišná?"

podívala jsem se zpět k němu. V ten okamžik se však svět kolem nás začal rozplývat.

Pomalu jsem otevřela oči. Všimla jsem si, že kolem nás bylo šero a kamenné stěny. Byli jsme v nějaké jeskyni? Zahlédla jsem jeho, jak byl nakloněný ke mě a svou dlaň měl položenou na mém čele.
"Znovu se o mě staráš..?"

Společnost

Byl jsem spolecne s ni v temnotě, leč jsem tenhle pocit znal. Byl to její sen a já nemám nárok vidět okolí.
,,Sice to zní hezky, ale oba víme moc dobre, ze taková situace je nemožná. Vzhledem k okolnostem které se po dobu kterou zde jsem nezmenili. Nemám důvod k tomu se uskivat maličká.”
Sám jsem lehce pohladil její tvar a usklibl se když naklonila hlavu do strany s otázkou.
,,Každý člověk je jiný, ale málo kdo by si dovolil to co ty. Každý jiný člověk by se bal, ale ty stále hledas světlo které je již dávno vyhaslé.”

Zvládl jsem se probrat dřív než ona ale s vážným výrazem sledoval její tvar. Lehce jsem s sebou cukl když opět promluvila, i když to bylo potichu.
,, Horecka ustupuje.. “ pronesl jsem pouze s odstoupil od ni. Mě oči měli nyní stejnou barvu jako v jejím snu, ale ze jsem to byl skutecne já jsem si prozatím nechal pro sebe.
,,Tenhle les je můj domov a v momentě kdy jsi v něm jsi jeho součástí. A mým úkolem je se o svůj domov starat.”Pronesl jsem potichu než jsem se otočil k menšímu ohni a nabral z kotlíku čaj.
,,To ti utlumi ještě bolest. Je to jen čaj..”podal jsem ji pomalu dzban.

Mezitím co pila jsem do jejího košíku neskládá dřevo které jsem měl schované u sebe v jeskyni.
,,Testral te doveze k hranicím.. “ sám jsem váhal zda jít s ni či ne, ale možná jsem se začínal i já sám bát.

Jeskyne

Mozna to byla jen chvilka, ale me to prislo snad jako vecnost kdyz jsem spala. Castecne jsem i citila lehke zklamani, jelikoz onen sen byl opravdu krasny a uklidnujici.
"Omlouvam se, ze ti pridelavam praci."
Divala jsem se na nej zatimco naleval cosi z kotliku. Mezitim jsem se snazila se trosku posadit, abxch se mohla napit.
"Dekuju.."
Prikyvla jsem a caj jsem v dlanich foukala, aby nebyl tak horky. Po chvilce jsem trosku upila a vychutnala si jeho chut. Citila jsem jak se mi jeho teplo prolevalo telem.

Prazdny dzbanek jsem pote odlozila na zem a podivala se na svou nohu. Skutecne se zahojila a to vcetne meho kotniku. Neuveritelne..
"O jakem lovu jsi predtim mluvil? Co to ma co spolecneho s nasi svatyni?"

Společnost
__________________________________

Stále vypadala tak nevinně. Opravdu to bylo ještě dítě, které neznalo všechny možné zákoutí temnoty.
,,Omlouvala jsi se už několikrát.. Nemusíš to dělat stále.." pronesl jsem potichu a na poděkování k čaji jen kývl hlavou.
Čaj byl opravdu převážně na uklidnění a doplnění sil.
Když opět položila další ze svých otázek lehce jsem zavrčel a otočil se k ní zády. Ruce jsem pevně zatnul v pěst a zavřel oči.
,,Proč si myslíš, že jsme tady?.. Já, testrálové a ostatní démoni? Proč si myslíš, že kněžkou se můžeš stát jen v osmnácti po závěrečných zkouškách? Proč si myslíš, že se kněžky volí jen jednou za 100 let? Ale zajímavější otázka.. Ty máš tento úplněk narozeniny.. přibližně za šest dní, že?" zeptal jsem se přes rameno a když jsem oči otevřel byly opět černé.
,,Trávím tady již pátou generaci toho lovu.. a pokaždé je to horší a horší.. " povzdechl jsem si a zraněnou ruku si přitáhl s tichým zavrčením k tělu.
,,Musíš se vrátit.." pronesl jsem nakonec vážně a jen se k ní otočil.
,,Pomůžu ti na chvilku otevřít hranice.. Slib mi, ale že v den svých narozenin zůstaneš ve svém pokoji a nepůjdeš sem.. Ať se děje cokoliv." hleděl jsem jí vážně do očí. Pokud byla tou kterou jsem si myslel mohlo to dopadnout katastrofou a mojí smrtí, kdyby sem přišla.

Odhaleni casti pravdy

Poslouchala jsem jeho slova a casti z nich jsem i porozumela.
"Ano, to chapu ze vas nejakym zpusobem zapecetili.. pokud to tedy mohu takhle rict."
Poznamenala jsem opatrne. Bylo zrejme, ze ho jeho aktualni situace stvala. Premyslel vubec nekdy mad tim, ze by se dostal ven? Pryc odsud a sel by kamkoliv by chtel?
"Jenze pokud se neco zapeceti, zustane to zapecetene.. Proc by zapecetene sily drazdili jeste i tim, ze by je lovili?"
Pote me vsak zarazila informace, kterou on vedel.
"Jak to vis?"
podivila jsem se. Urcite toho vedel vic co jsem nevedela, jenze bylo otazkou zda mi to rekne. Na sucho jsem polkla.
"Co se stane, pokud bych doma nezustala..?"

Stále otázky a další a další

Snažila se být opatrná, což ale v této situaci ohledně tohoto tématu moc nepomohlo. Otočil jsem se k východu a pomalu šel ven. Nechtěl jsem se o tom bavit.
,,Ano jsme tu zapeceteni celou stovkou knezek a hlavním otcem. Pečeť byla udělena před čtyřmi stoletími s i moje a ostatních démonů síly rostou. Nejsme už mláďata a nemusí nás to udržet což oni vědí moc dobre. “ poznamenal jsem z venku.

Sedel jsem na okraji jezera a sledoval hladinu.
,,Lov je pro ne zábava. I jejich síla roste a potřebuji ať ta naše je menší. Především o jeden exemplář mají veliky zájem..”pronesl jsem trochu nastvane. ,,Jsme pro ne pouze divoká zvěř která si nezaslouží chodit po světě. To ze ale démoni vznikly dříve než lidé je nezajímá..I jejich druh zábavy je hrisny a neprivede je bliz k nebi, ale hlouběji do nitra země k teplému ohni.” Pousmala jsem se s nechám ve své dlani zjevit malý plaminek který krouzil kolem mě ruky.
,,Mas spoustu otázek...”usklibl jsem se.
,,Jak jsem už řekl.. Jsi jiná než ostatní a obavám se ze kvůli tobě by se jim lov mohl podařit. Pokud by byli úspěšní znamenalo by to válku pro cely svět s podsvětim a především se samotným panem pekel.”zavřel jsem oči s lehl si do trávy.
Svaly na mem těle byly napnute. Ruka již sice nebyla od krve, ale bylo stále vidět zreletne zranění po prokousnuti. Hrudník byl od krvavých škrábanců.
Plaminek krouzil nad ranou a bylo vidět a i cítit jak spaluje kůži k sobě.
,,Proč ti mám vše říkat? Není lepší si to zjistit samotná? Takhle mas jen jednu stranu příběhu.. za hranici ve vaši knihovně budeme jako ty nejhorší monstra. Ale pouze jako každý jiný tvor si nesmíme svůj život.”lehce jsem zasycek když se má ruka pomalu stahovala zpátky.
,, To místo kde byly ty květiny je posledním zivim a veselim místem které znám..pokud někdy i tohle místo slehne k zemi...probudí se opravdu peklo na zemi.” Nechtěl jsem rikat ze hlavní exemplář jsem já a ze to místo je jedinou památkou na moji matku. Kdyby zničili to místo propadnu temnote a podsvětí bude mít svého lorda a i její syna v plné sile.
,, Ohledně toho jak vím o tvých narozeninách..” zasmál jsem se a dal hleděl do korun stromu. ,, Mas být kněžka.. což znamená ze ti v den úplňku musí být 18.. jednoduché.. Kdo by si to za těch petset let nepamatoval.” Povzdechl jsem si.
,, Bylo by fer prozradit i své jméno..” dodal jsem s usklibnutim.

Zjisteni

Poslouchala jsem jeho slova, ale prozatim jsem nic nerikala. Prilis se mi nelibila informace, ze by nase svatyne provadela neco takoveho pro pouhou zabavu.
"Myslim si, ze lide maji spise strach. Strach z toho, co muze byt silnejsi nez oni. Vzdycky tomu tak dle historie bylo, ze to zabili drive nez k tomu doslo."
Lehce jsem se nad tim zamracila. Vedela jsem, ze lide vzdy tohle meli v povaze.
"Pokud se stanu knezkou, puvodne jsem chtela odejit a.. zacit vlastni cestu. Porad mam ale takovy pocit, ze nemohu odejit, dokud tuhle situaci nevyresim."
vzhledla jsem k nemu s lehkou starosti v ocich. Malou chvilku jsem neodpovidala, mozna jsem i trosku uhnula pohledem.
"Jsem Ellaine.."

Ell
_____________

Nesouhlasila s mými slovy a já jen zkřížil ruce na prsou když plamínek zmizel a má ruka jen byla lehce do červena popálená.
,,Každý se bojí toho co je silnější.. Ale problém je v tom, že se lidé nesnaží druhou stranu pochopit. Chtějí ji pouze zničit. Kdyby byla možnost vzájemné spolupráce prospělo by to všem."
Zasmál jsem se nad popisem její pocitů.
,,Ty máš tu výhodu, že můžeš jít kam opravdu chceš. Nemusíš vůbec nic. Na rozdíl od nás jsi volná." dodal jsem pro změnu s lehkým zamračením já, když jsem se posadil do dřepu a stále ale sledoval hladinu vody.
,,Ellaine...Ell, pokud ti tak tedy mohu říkat.. odkud pochází tvé jméno?" můj výraz opět zjemnil. Její jméno jsem již slyšel.. Ale vzpomínky na něj jsou bolavé.
,,Jsme loveni pro svoji sílu a schopnosti, ale už skoro nikdo tady sílu nemá, alespoň ne v tom měříku, které by mohl nabídnout." dodal jsem vážně než jsem se postavil.
,,Musíme vyrazit.. Předtím jsi omdlela, tak jsi sice spala jen chvilku, ale i to zkrátilo tvůj čas. .. Nesmíš sem v den úplňku z jediného důvodu.." poznamenal jsem trochu smutně když jsem šel k testrálovi a hladil jej po čumáku.
,,Před nějakou tou stovkou let žila kněžka, která měla stejné jméno jako ty.. Její moc byla tak veliká že jí poslali do samotných pekal, kde měla svrhnout temného pána, ale nepovedlo se to.. Chci tím říci jedno.. Pokud sem vkročíš posílíš všechny svaté.. ble ble.. a vysaješ energii z démonů. Horší je ten fakt, že se obávám toho, že ten nával energie by tě mohl zabít." přiznal jsem než jsem se k ní otočil přes rameno.
Její oči mě mučili aniž by věděla o tom jak moc.

Síla jména
_________________________________

Všimla jsem si toho, že se mu můj nesouhlasil moc nelíbil. Jenže já jsem se snažila pochopit obě strany, ne pouze jednu. Pokud existovala cesta, jak celou tuhle situaci vyřešit, musela jsem zjistit veškeré možnosti.

Ze zamyšlení jsem se pozé probrala.
"V tom s tebou souhlasím. Úspěchu je ale těžší dosáhnout."
podívala jsem se stejným směrem jako on. Když se však začal ptát na mé jméno, pohlédla jsem k němu.
"Mé jméno? Umm... nedokážu přesně určit odkud. Mám ho nejspíš od narození, ale rodinu jsem nikdy nepoznala. Do tří let se o mě starala starší paní, kterou si už moc nevybavuji a poté mě odvedla v doprovodu mnichů do svatyně. "
zatímco on se postavil, já se pomalinku posadila a svěsila jsem nohy dolů z houpací sítě.
"Dobrá, rozumím tomu že ten den nesmím vyjít ven. Jenže co potom pokud mě budou chtít vzít s sebou? Neměli by, jelikož jsem stále učednice ale.. nemohu si být jistá ničím."
dívala jsem se na něj s lehkou starostí.

Debata
________________________

Možná jsem byl až překvapen její inteligencí a jen pobaveně pozvedl koutek rtů.
,,Nic o své historii nevíš? Zajímavé.. Myslel jsem, že je svět teď minimálně půl tisíci letí šťasten když se démoni museli stáhnout.." pokrčil jsem rameny.

Následovala další otázka a já jen zavrčel a pevně zaťal ruce v pěst.
,,Pokud tomu tak bude bude to pro tebe čest a je pravda, že by to i dávalo rozum, ať tě vezmou s sebou.. V ten moment kdy by jsi šla s nimi na lov ... No buď zešílíš a nebo si budeš muset zvolit stranu." přiznal jsem vážně. ,,není to klasický lov.. jsou to jatka.. Když dojdeš ke mě ukážu ti to." mohl bych tentokrát vzít já ji do svých snů ukázat ji předchozí lov, kdy polovina démonů byla zabita.
,,Pokud by jsi se lovu účastnila bylo by to ještě horší.. Obávám se, že tentokrát by to nedopdlo dobře a lov by byl ukončen... Jedna ze stran by definitivně prohrála.." promnul jsem si nos a povzdechl. ,,Jsi ještě dítě Ell... Neznáš svojí pravou sílu.. A doufám, že během týden se ti neprobudí, ale horší je ten fakt, že v večer úplňku tvých osmnáctých narozenin se moc probudí a protože ji nebudeš umět ovládat nebude to bezpečné ani pro tebe."

Čas jít
__________________________

Nad jeho otázkou jsem jen zavrtěla hlavou, že opravdu nic nevím. Přesto se mi však nezdálo, že bych mohla být nějakou vyvolenou kněžkou. Mohla to být jen shoda náhod, že se kněžka v historii jmenovala stejně.
"Nevím nic.. Navíc ani jeden z nás neví jistě, jestli je skutečně pravda to, co tvrdíš. Co když žádné takové schopnosti nemám?"
podívala jsem se na něj váhavě a seskočila jsem dolů na nohy. Opravdu už nic nebolelo, ani kotník. Pomalu jsem vykročila vstříc k němu a zastavila jsem se od něj jen na malou vzdálenost. Kdybych udělala ještě o krok blíže, byli bychom v těsné blízkosti.
"Nicméně já ti věřím.. Věřím tomu, že ten lov musí být hrozná věc."
až nyní bylo poznat, jak jsem oproti němu vlastně malá. Musela jsem trošku zaklonit hlavu, abych se mu mohla dívat do očí.
"Možná to byl úmysl osudu, že sem bludičky zavedly mě.. Možná.. potřebuješ mou pomoc aby to vše skončilo."

Už je čas
__________________________

Zasmál jsem se nad její otázkou o schopnostech a zavrtěl hlavou.
,,Kdyby jsi neměla schopnosti tak by jsi byla dávno mrtvá tomu věř maličká. Potvrdíme si moji teorii za týden po tvých narozeninách." mrkla jsem na ni pobaveně. Přeci jen se odhodlala ke mě přistoupit a já k ní jen lehce natáhl ruku.
Jsem schopen ti tu hrůzu ukázat, ale záleží zda se potom nebudeš bát.." pronesl jsem vážně. je to její volba.
Opravdu byla jako dítě. její výška sahala k mému hrudníku a já k ní musel mít skloněný zrak i hlavu. S její úvahou jsem pobaveně pozvedl koutek svých rtů v úšklebek.
,,Nebo ty potřebuješ tu mojí." pokrčil jsem vesele rameny.
,,Měli by jsme vyrazit.. Přeci jen jinak by jsi musela znovu lhát." mrkl jsem a potichu zapískal. testrál který se jen kousek od nás pásl se k nám vesele rozešel.
,,Napadá tě nějaké jméno pro něj?"

Odchod z lesa
___________________________________

Nové zjištění toho, že bych tu nejspíš už dávno nebyla pokud by nebylo mých "schopností", mě zrovna příliš nepotěšilo, na možná trochu zaskočilo. Sklopila jsem pohled k jeho ruce a pomalinku jsem mu podala tu svou.
"Já... to zvládnu. Nežiji v pohádce abych si myslela, že dnešní svět existuje bez zabíjení a v míru. Ale teď vyrazíme. Ty nejspíš budeš i sám spokojenější, když už budu pryč."
ovšem byl nejvyšší čas na to vyrazit. Po Aronovo zapískání bylo brzy slyšet kroků testrála, který mířil směrem k nám. Nad jeho otázkou jsem se zamyslela zatímco jsem jej pozorovala, jak ladně k nám běží.
"...Nightwing."

Návrat
______________________

Její podání ruky bylo váhavé, ale přesto jsem ucítil její jemnou kůži, která na mě působila velmi křehce. Zavřel jsem oči a lehce se pousmál.
,,Nechám tedy prohlídku minulosti na jindy, pokud teda budeš chtít. Po dobu svých let si pamatuji i jiné věci než jen krev a zabíjení, i když je to málo vzpomínek a hodně starých přesto existují." snad poprvé jsem se lehce usmál a když k nám testrál přišel vysadil ji opět na jeho hřbet.

,,Hezké jméno.. Právě jsi si pojmenovala svého vlastního démona,."uculil jsem se. ,,Testrál nechá na sobě jezdit jen jednoho jediného pána a je mu do své smrti věrný." pohladil jsem Nightwinga po čumáku. Sám jsem vzal košík plný dřeva a pomalu se rozešel směrem zpět k hranicím.
,,Pro příště si ty role asi otočíme.. Já budu pokládat hromadu otázek a ty budeš odpovídat.. nepřijde mi tento druh zpovědi férový." pronesl jsem pobaveně.

Nový společník
___________________________________

Váhavě jsem se na něj podívala, když jsem mu podala ruku a neuniklo mi, že se konečně poprvé usmál za tu dobu. Nebyla jsem si tedy jistá tím, zda on by to u sebe za úsměv považoval, ale částečně jsem ucítila jak mě to zahřálo u srdce.
"Ráda bych se dozvěděla i ty jiné věci. O těch špatných nemusí být pro někoho úplně příjemné se bavit."
i já jsem se jen lehce pousmála a za jeho pomoci mi pomohl posadit se na testrálův hřbet. Možná to pro něj ani nebyla výpomoc, jelikož si mě opravdu přendaval jako hadrovou panenku.

Pohladila jsem testrála po šíji a s překvapením jsem se na Arona podívala.
"Vlastního?"
poté jsem sklonila k testrálovi snad jako kdybych po něm chtěla svolení.
"Neberu to jako že jsi můj.. ale jsi přítel. Nechci, aby ses omezoval o vlastní svobodu."
poznamenala jsem a narovnala jsem se, abych se mohla podívat na Arona, který mezitím už aktivně vyrazil. Jemně jsem se chytila Nightwingovo ostnu jen tak pro jistotu, abych se jistila že nesklouznu.
"Mě ses zatím na nic nezeptal. Nemůžu tak vědět, jestli nějaké otázky vůbec máš."

Cesta zpět
______________________

Stále mi připadala jako křehké květina, kterou bych ve dvé dlani mohl bez větší námahy rozdrtit. Horší byl ten fakt, že já si uvědomoval, jaké moc tkví v její krvi.
,,Jako například jaké věci by jsi se dozvědala? .. Očividně jsem dost změknul, když ti tady odpovídám jako otevřená kniha, ale je kupodivu příjemné si s někým po dlouhé době promluvit." přiznal jsem na konec než jsem jí usadil na hřbet jejího společníka.

Pobaveně s lehkým pozvednutím koutku jsem sledoval jak k zvířeti promlouvá a povzdechl si.
,,Omezení už máme tak či tak, ale kupodivu.. hezká slova.. Sice jim nerozuměl, ale po cestě zpět mu to vysvětlím." ušklíbnul jsem se a pomalu se vydal lesem zpět.

Její odpověď byla chytrá a já si lehce promnul bradu.
,,Je těžké s někým komunikovat po sto letech maličká.. Nevím jak moc se změnil svět od té doby.. spíše by mě zajímalo kolik je v letošním roce kněžek v chrámě? Naposledy jich bylo osm.. Pokud jich je více už to bude těžší.." pomyslel jsem spíše sám pro sebe. Nekoukal jsem na ní a hledal na cestu před sebou radši.
,,Nenapadlo tě někdy zkusit zjistit kdo byli tví rodiče?"

Snad jistá cesta zpět
__________________________________________

Úsměv mi na tváři ještě nějakou chvilku zůstal, když sám přiznal, že trochu vyměkl. Usmívala jsem se tomu i přesto, že jsem věděla, že to není úplně pravda. Kdykoliv by stačilo jen málo a mohl by udělat co by jen chtěl. Tedy alespoň jsem tomu věřila.

Po krátké chvíli cesty jsem se na hřbetě testrála aspoň trošku uvolnila.
"Na začátku jsi nepůsobil, že bys měl chuť s někým mluvit. Ale na jednu stranu to chápu. Každý člověk, který sem vkročil, tu byl nejspíš jen za záměrem lovit démony.."
můj úsměv lehce opadl, ale nechtěla jsem kazit uvolněnou atmosféru špatnýma myšlenkama.
"Když mu to povíš, budu jedině ráda.."
po delší době jsem se krátce zasmála a pohladila jsem Nightwinga po krku. Rozhodně bych si přála, aby i tohle stvoření nemuselo být omezeno pečetí lesa.

Samotnou mě lehce překvapilo, když se sám začal zajímat, co se děje ve venkovním světě. Tedy pokud to tak mohu říct.
"Letos? Umm... se mnou jsme jen čtyři. Nejvyšší mnich v posledních letech přibíral do učení většinou jen mladé učedníky na mnichy. Poslední kněžku přijal přibližně před pěti lety, od té doby žádnou."
až nyní jsem zapřemýšlela nad tím proč vlastně. Nebylo příliš neobvyklé, že členkami svatyně byly i ženy.

"Moji rodiče..?"
zeptala jsem se trošku váhavě. Chvilku jsem i mlčela než jsem odpověděla.
"Nepřemýšlela jsem nad tím abych pravdu řekla.. Nikdy jsem je nepoznala. Neměla jsem ani představu o tom, jak by měli vypadat."
dívala jsem se na jeho záda, zatímco on se pohledem soustředil před sebe na cestu. Uznávám, že měl snad i delší vlasy než on. A jeho zranění se skoro vyléčila.
Všimla jsem si že v dáli v před námi se rozléhal kraj lesa. Blížili jsme se k hranici.
"Dalo by se říci, že mou rodinou jsou nyní mí přátelé ve svatyni. Ostatně v tomhle kraji se příliš civilizace nevyskytuje, takže příliš nepřicházíme do styku s běžnými lidmi."

Hraniční pečeť
__________________________

Byl to zvláštní pocit být vedle ní, ale přesto se mi líbil. Bylo to jiné než posledních sto let o samotě.
,,Trefila jsi se.. především stoletá samota ti také nepomůže.. a ani během lovů si s těmi lidmi nepromluvíš.Každému jde jen o to jak tě zabít a nebo před tebou utéct.." šel jsem pár kroků před ní na na její slova o sdílení jejích pocitů Nightwingovi jsem jen kývl.
,,Tvé emoce a pocity vycítí, ale nebude jim asi přímo rozumět.." přiznal jsem.

Lehce jsem se zamračil. Mniši byli lovci, kněžky hlídaly hranice. Tudíž tento hon bude více početný.
,,Myslíš čtyři včetně těch starších? ..To by se počet velice snížil, ale větší počet mnichů znamená více lovců."slova jsem lehce vrčel a své ruce pomalu zatínal v pěst.
Avšak na konec jsem se pobaveně musel uchehtnout.
,,Když jsi furt v démonském lese nemůžeš se sejít s lidmi přeci. Okolí chrámu vždy byly veliké.. alespon ve vzdálenosti pár mil bylo před třemi staletími ještě veliké město.." pokrčil jsem rameny.
,,Ale co se týče tvých rodičů jak jsem už naznačil máš jistou moc a jméno, které .. No řekněme je ve vašich kruzích velice vzácné.. Nevím kdo ti toto jméno dal, ale věřím že věděl moc dobře proč tomu tak je.." zastavil jsem se u hranil a pomohl ji na zem a podal ji plný košík dřeva.
,,Myslíš, že by jsi mi mohla donést nějaké čtení z té vaší knhovny? Nechám volbu na tobě, ale hodilo by se mi zabít nudu.."

Hranice
_______________________________

Naslouchala jsem jeho slovům a pociťovala jsem při nich lítost. Ano, on i Nightwing nebyly lidské bytosti, ale čím dál víc jsem chtěla jejich 'světu' porozumět. Byla zde nevyřčená pravda a já se nemohla zbavit pocitu, že jsem tenhle problém musela nějakým způsobem vyřešit. Ale existovalo vůbec řešení?
"Abych pravdu řekla, nejsem si jistá tím, jak daleko je odsud nejbližší město. Někteří poutníci a věřící lidé naší svatyni čas od času navštíví, aby mohli vzdát hold svému bohu."
nepřišlo mi na tom nic neobvyklého. Zkrátka naše svatyně byla hodně odlehlým místem.

Za jeho pomoci jsem seskočila ze hřebu testrála. Už mě nepřekvapovalo, že jsem pro něj byla lehká jako panenka. Spíše jsem si všímala, s jakou jemností a opatrností mi pomáhá. Měl cit, to se muselo uznat.
"Já.. nevím. Mluvíš jako bych byla předurčena k velkým věcem. Já v tuto chvíli vím jen to, že poté, co jsem tě potkala, už nic nebude jako dřív. Dozvídám se něco, o čem nám nejvyšší mnich nikdy neřekl. Ani nevím, co se stane, jakmile někdo zjistí, že jsem porušila zákaz.."
pohltily mě obavy trošku víc než jsem chtěla, proto jsem raději už zmlkla. Přijala jsem od něj košík se dřevem a za úchyty jsem si jej navlékla přes ramena. Stáli jsme u sebe poměrně v těsné blízkosti aniž by jeden z nás odstoupil. Měla jsem tak možnost si jej prohlížet zblízka - jeho tvář, rysy.. i holý hrudník.

Lehce jsem se začervenala, proto jsem uhnula pohledem, aby to nebylo znatelné.
"To.. by neměl být problém. Mám u sebe několik knih, které mám ráda. Ale nezaručuji, že se budou líbit i tobě. Každý máme jiný vkus."

Hranice
________________________________

Možná jsem měl staré informace, ale přeci jen neměl jsem tušení o všechno se muselo za ten čas co jsem byl uvězněn změnit.
,,A ty sama jsi ještě ve městě nebyla? To celý život znáš jen zdi té svatyně?" byl jsem poměrně v šoku pokud by toto bylo pravdou.

Cítil jsem její nervozitu a nejistotu. Nechápala význam svého jména a nevěděla co ji čeká. Ani já jsem si nebyl jistý na stoprocent, že je opravdu tou vyvolenou, ale přeci jen.. proč by dostala JEJÍ jméno? A proč jsem jí ušetřil místo toho abych jí zabil? I já měl sem na sebe spoustu otázek, ale nyní jsem neměl prostor na ně hledat odpověď.
,,Omlouvám se, že jsem tě tím tak zaskočil. Pokus se na to nemyslet a i kdyby jsi musela jít s nimi.. tak je to ještě týden.. do té doby se může stát ještě hodně věcí." pokrčil jsem rameny a dále se na toto téma nebavil.

Cítil jsem její jemnou, sladkou květinovou vůni, která dráždila můj nos. Viděl jsem jak si prohlíží jak mé tělo tak i tvář, leč se velice snažila to přede mnou skrýt.
,,Nemusíš nikam spěchat.. Hlavně se pokus už nedostat do problémů.. za hranice se nedostanu, abych ti mohl pomoci." usmál jsem se pobaveně. kupodivu jsem se cítil i dobře.
Lehce jsem ruku natáhl před sebe a při doteku hranice se objevilo lehce fialové světlo, které lehce pálilo moji ruku.
,,Zvládnu ti vytvořit trhlinu, ale jen na okamžik.." přiznal jsem a zavřel oči, které po jejich zpětném otevření byly zcela černé.
Potichu jsem pro sebe šeptal zapovězený démonský jazyk, kterým se opovážil hovořit jen můj otec.

Hranice
________________________________

Vypadal poměrně udiveně když jsem mu sdělila informaci o tom, že jsem zatím ještě nenavštívila nejbližší město. Na jeho otázku jsem jen přikývla hlavou.
"Neměla jsem zatím možnost. Původně jsem se chtěla vydat na svou cestu poté, co dokončím své učení. Do té doby my učednice nenajdeme moc příležitostí vyrazit do měst."
trochu nejistě jsem přešlapovala. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem se trochu zostuzeně když jsem mu oznámila, že jsem v podstatě nevytáhla paty ze zdí svatyně. I když na druhou stranu v tom byla mezi námi jistá podobnost.

Přestala jsem přešlapovat a s jistou starostí jsem se na něj podívala.
"A co když ublíží tobě či jinému tvoru na tomto místě?"
možná jsem jej znala jen velmi krátce, ale nemohla jsem si pomoct. Něco mě k němu neustále táhlo a čím víc jsem o něm věděla, tím větší starost jsem měla. Sice to byl můj zlozvyk, dělat si starosti o druhé, ale něco mi říkalo, že zkrátka potřebuje moji pomoc něco.. dokončit. Uzavřít něco bolestivého z minulosti.
"Neexistuje způsob, jak lovu zabránit?"

Než jsem se dočkala odpovědi, s jeho pomocí udělal na hranici pečetě menší škvíru, kudy bych dokázala projít ven. V duchu jsem si nechtěla sama sobě přiznat, že jsem.. v podstatě ani odejít nechtěla. Neměla jsem ponětí o tom, co se dál bude dít, ale rozhodla jsem se nepromarnit jeho snahu.
Rozešla jsem se pohotovým, ač neochotným krokem k auře a protáhla jsem se skulinkou, kterou vytvořil. Vítr ze světa za pečetí mě ovál a já měla pocit, že se tady venku skutečně dýchá lépe.

Otočila jsem se zpět k němu a mezitím se trhlina už dávno zavřela.
"Co do té doby budeš dělat..?"
pronesla jsem nejistě. Neustále mě zžíral pocit, že se stane něco špatného pokud se vrátím.

Loučení
____________________

Ano byl jsem překvapen, že opravdu někdo kdo je schopný porušit pravidla nebyl ani ve městě. To snad byla hlídaná více než já.
,,Nevím kdo z nás dvou má tedy větší vězení.. Já mám alespoň částečnou svobodu, ale vidět stále jen zdi svatyně by mi asi vlezlo na mozek.. Sice tady to také není extra, ale defakto každých deset let se stěhuji. Nechci, ať mě najdou." informaci jen řekl jen okrajově, ale věděl jsem, že si to bude pamatovat.
Za ty čtyři století to bylo opravdu hodně stěhování.

Na její otázku jsem se jen pobaveně ušklíbnul.
,,Kéž by to bylo tak snadné..Já hranice sám sobě sundat nemohu.. navíc co vím pokud bych skrz hranice prošel .. no nemělo by to dobré následky.." zavrčel jsem trochu nepříjemně. Dle mých informací bych buď měl zamřít na místě nebo přijít o svoje schopnosti, nebo tak něco.
,,Já jsem pánem tohoto místa a pokud někdo někomu ublíží tak jedině já. Nedovolím, aby si vzali opět démony na nějaké testování." zavrčel jsem a zaťal ruce v pěst.
,,Pokud sem budeš muset přijít řekni to bludičkám.. Ty mi zprávu předají snad včas, ať se na to mohu připravit."

Když prošla ruku jsem stáhl opět podél těla a lehce zkřivil tvář. na zádech se mi vypálila další malá jizva.. Nemám ponětí kolik jsem jich měl. Během prvního století snad přes sto tisíc. Strávil jsem celé roky stálým opakováním a opakováním s pokusem o otevření hranice pro svoji maličkost.

Lehce jsem se pobaveně pousmál, ale bylo to ke konci spíše ušklíbnutí.
,,To co celý život.. " pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu.

Zpět na své místo
________________________________________

Zmiňoval se o naší svatyni jako o jiném druhu vězení, ale já s ním musela zavrtěním hlavy nesouhlasit.
"Není to tak, že bych nikam nemohla.. Je to zkrátka můj jediný domov, jen vzdálený dál od měst. Vyznám se více v lesích a horách než mezi lidmi."
škvíra v bariéře se pomalu uzavírala a mě se tak nenaskytla příležitost reagovat na jeho slova. Stihla jsem pouze přikývnout na jeho pokyny o bludičkách.
Jakmile se bariéra uzavřela, jako by mi zmizel před očima. K zahlédnutí byly jen pouhé stromy a nic pro lidi neobvyklého.
Pokud se opravdu měl uskutečnit nějaký typ takového lovu, nejspíš nám moc času nezbývalo. Bylo mi jasné, že on se bude bránit... jenže co se stane pokud se tentokrát neubrání?

Nechtěla jsem si takové myšlenky přivádět, proto jsem se je snažila setřást zavrtěním hlavy a svižnějším krokem jsem se vydala zpět ke svatyni. Po cestě jsem si nemohla pomoct, ale nemohla jsem jej dostat z hlavy. Mé myšlenky se vracely zpět a stále jen k němu..

Už po cestě jsem si všimla, že čas v zapovězeném lese nejspíš ubíhal jinak. Co jsem došla k branám svatyně, již byla tma a všichni se chystali na večeři. Zaplať pánbůh že se mi alespoň podařilo donést to dřevo, nevím jakým důvodem bych se tentokrát obhájila.
"Ellaine! Ty už jsi zpátky! Skoro jsme se začali bát jestli se ti něco nestalo."
došla ke mě Rinell, jedna ze zdejších kněžek a mých kamarádek.
"Omlouvám se. Je mi jasné, že jsem práci ve svatyni poslední dobou moc neulehčila. Konečně se mi ale podařilo donést dřevo."
pousmála jsem se a košík jsem stáhla z ramenou, abych jí ho předala. S vděčným přikývnutím si ho převzala.
"Skvělé, děkuju. Nejvyšší mnich ti dnes na večer neudělil žádnou práci, tudíž máš čas si odpočinout. Co tvoje noha?"
se zvídavostí se na mě podívala. Trošku mě to zarazilo.
"Aa-ahh ano. Musela jsem použít léčivou techniku, abych byla schopná s tím kotníkem něco vůbec sesbírat. Už je to dobré."
"Dobrá tedy. Uvidíme se pak u večeře."
usmála se vesele a odešla s košíkem směrem do svatyně. V duchu jsem si musela oddychnout, že se po mě nikdo moc nesháněl. A když mám čas.. jaké knihy by mohly Arona zajímat?

______________________

Po pár minutách se kolem tebe znovu shromažďovalo pár bludiček se svou typickou zvídavostí. Les mezitím vypadal, že se dnes dočká klidu a žádné drama se dít nebude.
To děvče se mu líbí, že ano?
Určitě v tom bude nějaký háček, jen tak by člověku nepomohl.
Čím tě zaujala, Arone? Proč jí pomáháš?

Opět samota

Pomalu jsem se vracel s Nightwingem zpět ke svému domu.. no spíše jeskyni. Lehce jsem jej hladil po krku a snažil se urovnat sám pro sebe myšlenky. Bohužel i když jsem si přál být sám a cítil jsem se tak nikdo tomu tak nebylo a já se jen mrzutě podíval na bludičky kolem sebe, které začínaly opět provokovat a vyptávat se.
,,To děvče se líbí vám.. vy jste jí sem přivedli. A pomohl jsem jí z důvodu, že bych nerad prolíbal krev před lovem, který brzy započne.." pronesl jsem mrzutě.
Avšak další otázka mě donutila se zastavit a na okamžik zavřít oči.
,,Dle toho jaké vzpomínky jsem měl možnost zahlédnout u otce.. Je hodně podobná mojí matce, i když já sám jí neznám. A prozatím neví mojí historii a kdo opravdu zcela jsem, takže se mě zatím nebojí. Až na to přijde tohle všechno skončí a budeme pokračovat dále o samotě." usmál jsem se a pomalu se vydal zase na cestu.
,,taky mám otázku.. Proč jste ji sem zavedli? Měli jste jí v plánu jako potravu, nebo jste v tom také měli něco víc?"

***

Byla jsi vděčná, že se nikdo nějak extra nevyptával, ale přesto muselo být jasné, že nejvyšší otec se musel divit, že jsi nepřišla během oběda osobně na jeho léčbu. Bude jasné, že to celé ještě bude mít dohru.
Tvému rameni kněžky odlehčily a ty jsi se mohl vydat na večeři. Přesto tvé myšlenky stále směřovali k lesu. Lehce jsi mohla cítit malé lochtání v kapse.

Knihovna
___________________________________

Možná jsem dnes nejvyšší mnicha sice nepotěšila, ale byla jsem vděčná za to, že jsem měla dnešní večer do večeře čas. Rozešla jsem se dovnitř svatyně a dlouhou chodbou jsem zamířila do knihovny. Naštěstí jsem po cestě nikoho nepotkala, takže jsem si oddychla. Neměla jsem příliš sílu na to někomu dalšímu odůvodňovat svůj den.
Ucítila jsem lechtání v kapse a když jsem kapsu otevřela, nacházela se v ní jedna bludička. Rychle jsem kapsu zavřela aby ji nikdo neviděl.
"Nikdo tě tu nesmí vidět, bludičko.. Vydrž, pak tě pustím."
zašeptala jsem a ke knihovně jsem to vzala rychlejším tempem.

Co jsem vešla dovnitř místnosti, dýchla na mě vůně papíru a starších knih. Knihovna samotná byla starší než vypadala a některé vzácnější knihy byly opravdu křehké. Až nyní jsem kapsu otevřela tak, aby bludička mohla vyletět.
"Co tu vůbec děláš?"
nechala jsem ji ať si poletuje dle libosti. Mezitím jsem procházela mezi regály a očima se rozhlížela po svých oblíbených. U jednoho regálu jsem se zastavila a vytáhla jsem jednu o venkovním světě. Jednalo se víceméně o cestopis jedné kněžky, která však byla moc hezky popsaná a pěkně se četla.
"Až odsud odejdu, vrať se zpátky na louku. Musím Aronovi přinést knížky takže se.. nemusíš obávat že bych nepřišla."
lehce jsem se pousmála a během půl hodinky jsem se rozhodla vzít ještě další dvě, což bylo tak akorát na to, abych si je odnesla do pokoje a vydala se rovnou na večeři.

***

Svým způsobem sis už zvykl na to, že bludičky umí být někdy opravdu otravné a přespříliš zvědavé. Jenže ti kolikrát nedali pokoj do té doby, dokud nedostaly alespoň nějakou odpověď.
Bludičky se zachichotaly a poletovaly všude možně. Žádná z nich nevydržela na místě.
Rádi klameme zatoulané poutníky.
Ale na tom děvčeti něco je a Aronovi se to líbí.
Možná v tom bude víc, než nám říká.. Požádal jí dokonce o knížky.
Ohh, takže děvče se brzy vrátí.. A Aronovi se vrátila jiskra do očí.
Možná Aronovi pomůže zvrátit kolotoč osudu.

Otravná společnost

Bludička zůstala po odhalení v klidu ve tvé kapse a čekala než dostane povolení k svobodě. Nebyla to klasická bludička, byla to červená, ale přeci jen jsi viděla, že není tak jasná jako v lese. Byla značně menší skoro jako nehet na palci, ale přesto oslnivě žhnula rudou barvou.
Když dostala svolení zkoumavě se proletěla všude po knihově než doletěla k tobě a zkoumala knihu kterou jsi vybrala.
,,Já tě hlídám.."
Nebyl to Aronuv hlas, ale přesto jsi jí potichu slyšela šeptat.
,,Musíš je přinést, nebo je chceš přinést? Co je správně?"
zachychotala se potichu.
,,Nechceš vědět co je zač?.. Nezajímá tě to.. sám řekl že si máš ty knihy přečíst.. Pojď ukážu ti kde jsou.."
její hlas byl provokativni a lehce kolem tebe poletovala.
***
Pomalu jsem došel zpět k jezeru kam se šel testrál napít a já si lehl na zem a zavřel oči. Alespoň jsem ty malé drzé potvory nemusel sledovat.
,,Nevěřím tomu, že se dá ten osud zvrátit. Prozatím jsem se ještě nedostal ani ven, ale čím déle jsem tady tím horší to bude."
Kolem mě začala lehce poletovat rudá záře.
,,Blíží se lov.. Potřebuji knihy na odreagování a přeci jen čím blíže budu nepříteli tím více jej budu znát a budu moci proti němu použít jeho slabiny." vymluvil jsem se s pobaveným úsměvem.
Cítil jsem tlak na hrudi, když ze mě unikala aura a já otevřel oči a jen se podíval na svůj odraz na hladině. Mé oči zrudly a postupně jsem začal cítit bolest zubů.
,,Tentokrát bude přeměna horší.." pronesl jsem s povzdechnutím.

Bludičky
____________________________________

Bylo pravdou, že jediné, co mě na té bludičce překvapilo byla její barva. Pokud jsem si to pamatovala správně, červené bludičky patřily Aronovi. Jenže kde se tu vzala? Proč byla se mnou?
Držela jsem v rukou vybrané knížky a co jsem kráčela mezi dlouhými regály, vrátila se zpět ke mě. Její otázky jako kdyby mě zkoušely.
"No já.."
donutilo mě to se zamyslet. Ve skutečnosti jsem spíš.. chtěla než musela. Něco mě k němu táhlo a já nedokázala říct co. Možná jsem ho jen chtěla znovu vidět. Zhluboka jsem se nadechla.
"Dobře. Ale jestli mi poradíš něco, z čeho bych mohla mít problémy, budu se od toho držet dál. Věřím, že už takhle na sebe přitahuji hodně pozornosti."
upozornila jsem ji a rozešla jsem se směrem za ní.

***

I testrál vypadal, že uvítal klid po tom všem. Dlouze se na napil vody a poté se protáhl. Vydal se pak i někam stranou obírat plody na menších keřích, které se nacházely v okolí.
Běžný člověk se sem kvůli bariéře nedostane..
Přesně tak, prošla to s lehkostí jako kdyby žádná pečeť nebyla.
Bludičky tě i tak následovaly, s čímž jsi nic moc udělat nemohl. Testrál se po chvíli podíval tvým směrem když ucítil, co se s tebou děje. Vydal ze sebe i zvuk, snad jako by měl i starost.
Co když na lov budou tentokrát připravení? Vezmou sebou tu dívku?
Stane se něco nepěkného, Aron na to sám nestačí.
Aron je velmi silný, ano ano. Síla jednotlivce je však slabší než síla skupiny.

Bludičky
____________________________

Bludička jen poletovala tam a zpět dokolečka dokud jsi nevstala a nevedla tě do dolního patra knihovny. Zde se nacházely staré spisy a zákony.
Začala kroužit kolem jedné z polic a čekala až k ní dojdeš.
,,Tady.. hledej..hledej svoje jméno... bude staréé.. jo jo.. hodně.. skoro pětset let.. pak..pak najdeš jeho a pochopíš." pronesla potichu než se vynesla vzhuru zatočila se a zaletěla ti zpět do kapsy.

***

Cítil jsem pálení po celém těla a bolest v ústech a na prstech. zaryl jsem malé drápy do svých zad a začal je škrábat.
,,Nebudu sám.. víte, že je to pět set let.. Nebudu to já, to on sem přijde. Horší je že nevím jak mu v tom zabránit.. Bylo by snadnější kdyby mě zabili." pronesl jsem skrze bolest než jsem se zaklonil s hlasitým křikem plným bolesti. Cítil jsem v ústech vlastní krev a odraz na hladině vypadal víc děsivě. Mé špičáky se zvětšily a bohužel i dole, i když jen nepatrně.
,,Tentokrát bude přeměna kompletní a vy to víte.. nebojím se toho že umru, ale bojím se toho co se stane, když je všechny zabiju.." přiznal jsem a stále si drápal svá záda dokud jsem nevyrval jedno obrovské černé pero celé od krve a unaveně jej hodil na hladinu kterou zabarvilo krví.
,,Potřebuji vědět, jak převzít na přemenou kontrolu, ať mě neovládne Euricius, ale mám stále nad svým tělem vládu já."

Bludičky
_______________________________________________

Abych pravdu řekla, nebyla jsem si příliš jistá tím, zda mám bludičku poslouchat. Přeci jen byly známé tím, že byly neposedné a hravé. Zkrátka jsem se zhluboka nadechla a nakonec jsem ji následovala do spodní části knihovny, která učednicím už nebyla přístupná. Pravda mě však zajímala víc a proto jsem také neuposlechla.
"Dobrá, ale máš mě na svědomí."
poznamenala jsem na její účet. Úzkou uličkou jsem dorazila na místo, kde se nacházela kniha se zlatým zdobením. Byla hodně stará a křehká, proto jsem ji vzala do ruky s něžností a opatrně jsem ji otevřela. Očima jsem začala těkat po textu a hledala jsem své jméno. Chvíli to zabralo, ale nakonec jsem první zmínku našla.
"Ah, tady.."
lehce jsem se podivila a začala jsem číst.

***

Bludičky začaly poletovat o něco více roztěkaně. Nejspíš samy cítily tvojí přeměnu a byly neklidné. Přeci jen tvorové a obyvatelé tohoto lesa spolu částečně dokázali soucítit.
To ona.. Ona ti s tím pomůže.
Lidé se budou vracet do nekonečna.. Musíš ji využít ke svému prospěchu.
Oni si nedovolí jí ublížit, na to je příliš cenná..
šepotaly malé hlásky a testrál se na tebe opodál s trochou nervozity díval. Rozešel se tvým směrem a čumákem lehce šťouchl do tvého ramene jako kdyby tě chtěl podpořit. I on cítil, co se blíží. Každý z vás musel být brzy připravený.
Dokáže Aronovi pomoct k tomu být kompletní.
Ano ano, pak už by nemusel trpět.

Temnota

Kniha byla stará a křehká a psaná rudým inkoustem( krvi). Chvíli ti trvalo než jsi nalezla své jméno s krátkým popisem.
/Ellaine Amellie de La Frees.. nejzkušenější kněžka v dějinách magie. Královského původu. Zamilovaná do lorda Euriciuse. Později zjištěno ze se jedna o Satana. Prokleta a odsouzena k upáleni. Její muž zavrzen zpět do podsvětí a její syn přenechám na pospas přírody v lese. Její popel rozprasen na belokvitem palouku v lese. Každých sto let uznávaná její památka a hledání jejího syna/
***
Neměl jsem příliš náladu je dále poslouchat a unavene se opřel o dlaně a nechával po svých zádech stekat černou krev.
,, Budu kompletní??..uvědomujete si vůbec ze má kompletní podoba je napodobenina padlých andelu?! Měl bych krvavá křídla a tuhle tvar.. ne.. nechci.. nevím čím je tak cenná.. nejsem si jista zda je hodna toho nosit jméno mě matky.. možná je něco víc ale nejsem si jistý zda to chci zjišťovat.”přiznal jsem a jen lehce testrala pohladil přes rameno po čumák.
,, potřebuji být v klidu a ne ať mě rozptylujete.. víte ze musíte informovat ostatní v lese.. máme už jen týden..” podívál jsem se na dorůstající měsíc. V noc úplňku vše započne.

Historická kněžka
_______________________________________

Četla jsem pomalu a pečlivě každé slovo, které bylo v tom odstavci vyryto. Ten krátký příběh mě.. udivoval, možná i lehce děsil. Ale příliš jsem nerozuměla té souvislosti.
"Aron... to on je její syn, že ano?"
vydala jsem ze sebe po pár minutách, co jsem nové informace vstřebávala. Otevřela jsem kapsu, abych se mohla podívat na bludičku. Respektive ji spíše nechat vyletět ven.
"Jak to ale souvisí se mnou krom jména? Já s tou kněžkou nemám nic společného.. V čem je spojitost?"
dívala jsem se na to malé, rozlítané světélko s neskrývanou nejistotou.

***

Když jsi zakřičel, bludičky se rozlétly ustrašeně snad všemi směry. Možná byly neposedné, ale rozhodně ne odvážné. Ba naopak - snad každá bludička dokázala z tebe chovat respekt. Začaly poté spíše špitat mezi sebou. Díky tvému sluchu ti to ale stejně neuniklo.
On to nepochopil, hlupáček..
Ano, myslí si že je jen pouhý démon.. Ale co kdyby mu pomohla se stát normálním?
Jenže co doopravdy chce? Nikdo nechce zůstat lapený mezi dvěma světy.
Letošní lov o všem rozhodne.

Pravda

Bludicka jen pomalu vyletela ven a kroužila lehce nad knihou a chicotala se. Nebyla jako všechny odstraní. Byla jeho vlastní.
,, Holcicko hloupoucka... “ zasmala se potichu než vyletela vzhuru a pak te obletěla než se zase objevila před tebou.
,, pravdu víš vše o své minulosti? Jsi si jista ze mezi tebou a tou ženou není spojitost... jsi druhá toho jména..: to jméno bylo zakázané.. dokonce furt je.. ale přesto se tak jmenujes.” Zachichotala se znovu než odletěla k jiné polici.
,,musíš najít knihu porodu.. tak tak tam jsou všechna jména... až najdeš své budes mít další kousek cesty za pravdou..”
***
Vyděsil jsem je a zůstal ležet na zemi a měl zavřené oči.
,, hlupacek vás pořad slyší a abych vám to řekl už jasné .. naposledy říkám ze nemohu být normální... sám jsem to zjišťoval a přemýšlel nad tím.. pokud bych se stal smrtelnikem zemřel bych.. je mi přes petset let tak to normální lidé nežijí... nechci její pomoc, ne v tomhle směru.. pouze se chci dostat ven a najít otce..” odpověděl jsem vazne než jsem se podíval na své ruce které se nastesti daly do poradku i zuby jsem měl celkem normální jen ty spicaky zůstaly jako u upírů a rude oči.
Rány na mych zádech se nehojily ale zem prijemne chladila.
,, nechci už o tom slyšet... a víte ze vás slyším všude... takze si své drby nechte na druhy život.”

Pravda
________________________________

Začínalo to celé být čím dál tím více zamotané a já měla pocit, že nerozumím snad už ničemu. Pokud jsem byla spojována s hříšnou kněžkou, proč by se mě potom ujali ve svatyni? Nejvyšší mnich o tomhle zaručeně ví, pokud tyhle knihy tady jsou.
"Pořád.. je to jen jméno. Nenarodila jsem se v chrámu a pro obyvatele měst nejspíš ani nehraje žádný význam."
snažila jsem se si to namluvit, ale brouk v hlavě mi nedal spát. Vrátila jsem knihu zpět a pokračovala jsem uličkou směrem za ní, abych se poohlédla po druhé knize, o které mluvila. Chvíli mi zabralo, než jsem ji našla, ale nakonec se povedlo. Začala jsem listovat.

***

Bludičky se naposledy zachichotaly než se z tohoto místa vytratily úplně, neznámo kam. Zůstal jsi jen ty a testrál, který nakonec ulehl do měkké trávy kousek od tebe. Ať jsi chtěl nebo ne, hlavou se ti pořád promítaly myšlenky ohledně toho děvčete. Byl to přeci jen hloupý člověk a ty jsi neviděl důvod v tom, proč by ve tvém životě měla hrát nějakou roli.
Testrál jen přihmouřil oči, ale stále tě sledoval. Snad jako by i věděl, nad čím přemýšlíš. Otázkou zůstávalo - mělo smysl se nějak významněji připravovat na bitvu?

Pravda

bludička lehce poletovala knihovnou. V knize kterou jsi listovala byly zaznamenány veškeré porody v okolních městech i z toho odkud jsi pocházela ty. Velmi brzy jsi našla datum svého narození a začalo hledání mezi řádky. Bohužel tvé jméno nikdy nebylo ani v jiný den a ani během celého roku jsi nenalezla své jméno ani u jiného dítěte.
,,Nejsi..neexituješ.. jsi tajemství, protože jsi klíč...tak tak.. ale bude to bolet.. tak tak.. pojd.. musíš najít své jméno.." bludička opět vzlétla a létala mezi regály a hledala knihu.
***
Leč se mé myšlenky stále vracely k oné dívce musel jsem zavrtět hlavou a vyhnat je pryč. Nemělo sice smysl se připravovat na boj.. Měl jsem ještě čas, ale horší byl ten fakt, že jsem věděl, že tento bude poslední.. Buď pro ně a nebo pro mě.

Pravda
_______________________________

Celá tahle situace mi přišla zvláštní. Proč by vůbec takové knihy vůbec byly právě v této knihovně? Pokud by to bylo něco, co bych se neměla dozvědět, zajisté by tyhle knihy byly zamčené v pokoji nejvyššího mnicha.
Okolnosti, které jsem v knize nalézala, mě mátly. Přestávala jsem tomu všemu rozumět. Čím jsem měla být výjimečná? A hlavně proč zrovna já?
"Já.. přestávám se orientovat. Co je na mě tak speciálního? Co to znamená pro Arona?"
poslední otázka z mých úst vyřčená spíše se starostí. Ať už se mělo dít cokoliv, nechtěla jsem, aby mu někdo ublížil. A už vůbec ne kvůli mě.
Naposledy jsem následovala bludičku k další knize a s jistou obavou, co se dále dozvím.

***

Ať jsi chtěl nebo ne, v okamžiku kdy jsi zavřel oči, viděl jsi přes sebou ty čerstvé vzpomínky na její tvář. Na to, jak byla poprvé vyděšená, na to, jak se dokázala hřejivě usmívat a i na to, jak slzy stékaly po její tváři.. Ona jediná za tu krátkou dobu v tobě viděla víc než jen pouhého démona. Jenže co uděláš, pokud ji mniši vezmou sebou na bojiště?

Bludička poletovala dlouho než se dostala ke mřížím do zakázané části knihovny.
,,Tam je odpověď .. schovaná.. Nechtějí ti to říct.. Jsi klíč..Pro něj důležitá.. buď život a nebo smrt.." řekla rychle než rychle zaletěla do své kapsy, protože zaslechla hlasy.
,,Ellaine jsi zde?" ozval se hlas jedné z kněžek.
***
Neměl jsem šanci moc přemýšlet. Přes očima jsem viděl její tvář a naštvaně se postavil. Potřeboval jsem ji dostat ze své hlavy. Nemohl jsem ji nechat mě tak snadno ovládnout.
Došel jsem ke skále a začal holýma rukama po ostrých hranách lézt vzhůru. Potřeboval jsem se dostat nad koruny stromů.

Knihovna
_________________________________

Následovala jsem bludičku dál do knihovny, ale brzy naše cesta skončila u mříží. Položila jsem ruku na jednu mříž a podívala jsem se na knihy, které se za ní nacházeli. Chtěla jsem znát pravdu, chtěla jsem vědět, co mi je odpíráno.. ale stálo to za to proti sobě poštvat nejvyšší mnicha?
Zaslechla jsem za sebou hlas a rychle jsem se otočila, skoro až s leknutím.
"Ano, už běžím!"
zavolala jsem a ještě jsem se krátce pohledem podívala zpět ke knihám.
"Víc už toho dnes nezjistíme, je čas na večeři.. Zůstaň schovaná v kapse, ano?"
otevřela jsem kapsu, abych se ujistila, že bludička mému pokynu rozumí a poté jsem se rozběhla ven z knihovny. Už teď jsem musela jít pozdě na večeři, ztratila jsem pojem o čase.

***

Silou jsi šplhal nahoru, než jsi se dostal na vrchol skály, který byl obklopen korunami stromů. Naskytl se ti tak výhled nejen na tvou zapečetěnou oblast, ale i na krajinu dál, která se nacházela za pečetí. I když tě ten pohled na tu volnost štval, pořád to byl překrásný výhled.
"Zdáš se nějaký nesvůj."
zaslechl jsi hlas. Nepatřil bludičkám, ale přesto byl známý. Byl to Eliah. Démon nižší třídy, který zde zůstal zapečetěný jako ostatní. Ačkoliv tak jeho vzhled možná nevypadal, nikdy to nebyla zlá bytost, ačkoliv býval rád škodolibý. Na tebe si to však nedovolil.
"Opět se to blíží, Arone. Připadáš mi ale nějaký víc rozrušený než obvykle."

Kněžka vykoukla zpozad rohu a usmala se. Byla to Leyla.
,,Měla jsem strach kam jsi se nám dítě ztratila. Pojd máme k veceri zemlbabu tu ty mas rada.” pronesla mile a následně se s tebou vydala do jídelny. Bludicka v tvé kapse se lehce chvela.
***
Sledoval jsem krajinu kolem sebe. I když to byl bolestivý pohled vidět jak jsem omezen a nemohu si užívat svobodu, přesto všechno jsem se zde cítil více volný než na zemi a stále s myšlenkami na onen velký den.
Lehce jsem s sebou trhl, když jsem zaslechl známy hlas a otočil se směrem k malému demonovi.
,,Proč ty se vždy objevis v takovéto situaci?” pozvedl jsem pobavene koutek rtu k úsměvu než jsem si povzdechl s promnul si krk.,,Letos to bude jiné.. všichni to víme. Můj otec se bude chtít zmocnit mého tela pokud se mi je nepodaří dřív zastavit než se to stane zabije je všechny.. Zabije i ji a to si nejsem jistý zda si preji.” přiznal jsem a vzhledl ke hvězdám.
,,Je možná ať démon cítí nějaké city?”

Ticho před bouří
_______________________________________

Svižným tempem jsem se rozběhla směrem k Leyle, abych ji dohnala po cestě na večeři. Pustily jsme se spolu pak do nenuceného rozhovoru, avšak já byla myšlenkami jinde. Přemýšlela jsem nad tím, co jsem se stihla dozvědět a.. jestli jsem se to vůbec měla dozvědět. Proč kolem toho všeho byly takové tajnosti?
"Zemlbábu? Tak to už se těším."
pousmála jsem se na ni. Za chůze jsem jen lehounce stiskla kapsu, ve které se bludička skrývala. Snad abych sama sebe ujistila, že tam je a zůstane schovaná, dokud nebudeme samy.

V sále už se nacházeli všichni a již se pustili do jídla. S menším zpožděním jsem usedla na volné místo, kde už bylo připravené jídlo na stole. Neváhala jsem se do něj pomalu pustit, ačkoliv po očku jsem se dívala na nejvyššího mnicha. Vypadal tak bezstarostně, ale přesto mě svíral nepříjemný pocit, že se velmi brzo něco přihodí..
Doufám, že bude v pořádku..
proběhla mi hlavou myšlenka k Aronovi. Znala jsem jej teprve chviličku, ale přesto se mé myšlenky k němu neustále vracely.

***

Eliah vypadal překvapeně, možná skoro až zaskočeně když ses zmínil o citech. Musel se postavit z posedu a podíval se na tebe svýma velkýma očima. I když na první pohled vypadal pro lidi děsivě, svým způsobem byl i roztomilý.
"Démoni cítí ledacos.. Ale vzpomínám si, že ses už k nikomu vázat nechtěl kvůli své minulosti.. Může za to to děvče?"
hleděl na tebe s jistou zvídavostí. Pomalu ti připadalo, že celý les toho ví pomalu víc než ty sám. Zvlášť o ní. Malý démon se poté podíval směrem k lesu, kde se o několik kilometrů dál nacházel kraj bariéry.
"Lov by měl správně začít za týden, ale už teď mám špatný pocit, že se něco zvrtne."

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

mmm.. ještě ponechat :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Ještě nemazat, pokračujem :)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Zatím nechat - existenční Krize ;)

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.