Mistr - 15. května 2021 21:11

Den šestý. Prašná cesta pomalu ubíhá pod kopyty vašich koní, zatímco plachtovinou kryté vozy kodrcají jeden za druhým kupředu. Po třech dnech uprostřed lesů jste měli radost, když se dnes dopoledne konečně konvoj vynořil do otevřeného prostranství a veselé sluneční paprsky zahřály vaše skleslá srdce, takže nyní, pod šmolkově modrou oblohou, vám je skoro až do zpěvu. Cesta se vine mírně zvlněnou krajinou, kde převládají louky a pastviny, občas přerušené alejí vrb podél potůčků, nebo remízkem. Nejedete po rovině, krajina se podobna mořské hladině vzdouvá, hned lehce nahoru a hned zase z kopečka. Když se zahledíte vpravo, tak okraj lesa kopíruje cestu ve vzdálenosti asi míle, nalevo začíná stoupání, které postupně přechází do ne příliš vysokého, ale prudkého pohoří plného strmých stěn, roklí a úzkých stezek. Mimochodem - výborného loviště horských koz. Cestou přemýšlíte, jak jste se to zde vlastně octli. Ačkoliv každý z vás má ten příběh jiný, jedno mají společné. Byli jste ve správnou chvíli na správném místě. Neboli před devíti dny v Solingradu, hlavním městě Paranské říše, někde okolo žoldnéřské gildy, nebo přímo v ní. A tam si vás našel kontrakt, který by odmítnul pouze blázen, a to, i když už od začátku bylo jasné, že se může ošklivě zvrtnout. Najala si vás princezna Viktorie jako součást ochranky při svém útěku z domova. Hezké peníze. Třetina na ruku na cestovní náklady, dvě třetiny po úspěšném dokončení doprovodu. Vzhledem k onomu útěku, o kterém dobrý král Desmodeus, Slunce naše jasné, neměl ani ponětí, se už od pohledu jednalo o riskantní počin, ale copak může jeden stát stranou, když vás o pomoc požádá osoba krve královské? Nicméně je tedy třeba podotknout, že zatím se toho moc nedělo. Princezna, i když to mnozí z vás možná čekali, neutekla v noci oknem jen s ranečkem přes rameno, ale hezky směle, v pěti vozech za bílého dne. Lokajů a služebnictva s sebou pobrala asi tucet a vás žoldáků v ochranném kordonu je dvacet. Už jste se potkali se smrtelným nebezpečím zlomené osy na voze, dvou vypadlých podkov a jednoho stromu ležícího přes cestu, avšak bez lapků číhajících za keřem. Což vám zrovna nevadí, vypadá to na lehce vydělané zlaťáky, navíc s každým uplynulým dnem se zmenšuje šance, že vás dostihne králova pomsta. Konkrétně vy jste přiděleni k jednomu z posledních dvou vozů v koloně, takže máte ještě důležitou povinnost hlídat a následně sbírat poztrácené věci, ve které se poctivě střídáte. Ale jinak chytáte lelky, klábosíte, flirtujete se služebnictvem a vůbec děláte všechny činnosti, které se každý žoldák naučí, aby se během těch nudných pasáží knih nezbláznil – pokud na vás tedy zrovna nehuláká princeznin velitel ochranky, nějaký Gladus, který svoji pozici bere na váš vkus až příliš vážně. Ale jste vzadu, tak ho nemáte na krku pořád. Figurky jsou na šachovnici rozestavěné, hra může začít.

Mistr - 17. května 2021 19:07

Jsou asi dvě hodiny po poledni. Na oběd jste se nezastavovali, každý zahnal hlad v sedle tím, co bylo zrovna po ruce s tím, že večer je tradice táborového ohně a společné večeře. Je to docela regiment lidí a princezna se i tak spíš straní společnosti, ale přesto je večerní posezení odměna, na kterou se všichni přes den těšíte. Jo, princezna. Cestuje sama na druhém voze a kdykoliv ji vidíte, má v ruce nějaký složený papír, který si čte. Občas ještě knihu. Ne, že by byla vidět často, to ne. Jen sem tam její zlaté vlasy vlají z okna kočáru, když nastavuje své rozkošné tvářičky větru. Nicméně když jste měli příležitost s ní hovořit, působí velice příjemně. Je jí šestnáct, je malá, štíhlá a pohledná, se zlatými vlasy a hlubokýma modrýma očima. Oblečena je vždy v luxusních šatech z drahých látek, střevíčcích z nějaké šupinaté kůže a s korunkou na hlavě. Jistě, působí trochu rozmazleně a vysloveně z ní sálá aura vysoce postavené osoby, ale nezaznamenali jste nadřazenost a aroganci, dvě vlastnosti tolik typické pro lidi její vrstvy. Nebere vás jako sobě rovné, je vidět neohrabanost při kontaktu s neurozenými, ale hádáte, že hlavně proto se straní. Ne že vámi pohrdá, ale prostě netuší, jak s plebsem jednat. Pokud ale jednat musela, nevyžadovala žádné klanění a přímo s vámi hovořila - velice mile a slušně. V ostatních čtyřech vozech se veze její služebnictvo, 3 v každém. To je dost prapodivná banda, nebo alespoň tak to přijde těm z vás, kdo nejsou zvyklí jednat se šlechtici. Tohle samozřejmě žádná modrá krev není, ale někteří z nich mají nos tak nahoru, že snad ani pan král by se za to nemusel stydět. A proč jich s sebou tahá tolik je ve hvězdách. Oblékači, česači, utřinosové a kdovíco ještě princezna potřebuje. Ale abychom nebyli nespravedliví, někteří z nich jsou příjemní, hlavně ženy a dívky, kterých je dohromady 8, jsou spíš skromné a klidné, ale pánská část ánsámblu to hravě vynahrazuje. Do jednoho to jsou "nafučené puchýře", jak je pojmenoval někdo ze žoldnéřů u prvního vozu. A nejhorší z nich je princeznin osobní sluha Petr (který ale vyžaduje, abyste jej oslovovali jako Petronius), jenž má manýry jako přinejmenším hrabě. A kdykoliv jste v blízkosti princezny, neustále poučuje, co dělat, co nedělat, kde stát, kam se dívat atd. Prostě děs. A ze všeho nejvíc nesnáší Varku, kterou by nejraději poslal pryč. Naštěstí v této věci nemá (alespoň zatím) hlavní slovo, ale slýcháte, jak kvůli půlorčici do princezny hučí. Co se zbytku žoldnéřů týče, tak velitel vás všech je Gladus. Urostlý, životem ošlehaný veterán, který se o sebe rozhodně umí postarat. To je jasné vám všem. Kdyby jen tu svou pozici nebral tak vážně. Doopravdy, jestli tu máte nějaké mrzutosti, tak díky němu. Trvá na držení stráží přes noc, na jízdní hlídce, která kontroluje cestu před vámi, buzeruje, když se zakecáte, místo, abyste se rozhlíželi okolo, a podobně. Kromě něj tu je skupina tří půlelfích jízdních lučištníků (bratři Ouzabanové odněkud z východu), dvojice zamračených trpaslíků v kovové zbroji, kteří v sedlech evidentně trpí (jedou na ponících) a kdykoliv můžou, tak hrají vrhcáby, potom nefalšovaný elfí stínový tanečník - alespoň to říká. Co se vás týče, jít do boje beze zbroje či štítu je naprosté šílenství, ale asi mu to zatím funguje. Potom s vámi cestují 4 kopiníci, kteří zběhli z gardy nějakého vzdáleného barona a dali své služby všanc za lepší peníz - zajímavá a sehraná skupina, kterou vidíte často trénovat manévry a boj ve formaci jak v sedlech, tak opěšalí. A celou skupinu uzavírají dvě exotické bojovnice odněkud z jihu - dobře stavěné, v leopardí kůži oděné ženy s opálenou pokožkou a dlouhými černými vlasy, které jsou vyzbrojeny leopardem potaženými štíty a šavlemi a na zádech k vrhu připravené oštěpy. Vskutku různorodá skupina, ale tak to prostě dopadá, když spěcháte a nemáte čas si vybírat. Samozřejmě s některými si rozumíte lépe, s jinými hůře, každý dle svého gusta, ale přinejmenším kočky (tak jim ostatní říkají), kopiníci a jízdostřelci jsou poměrně společenští a rádi si večer u ohně popovídají. Co se konvoje týče, tak vozy jsou všechno stejné nákladní kočáry, které mají místo na sezení pro 4 osoby + vozka a pacholek na kozlíku (tam většinou sedává některý z žoldnéřů) a velký zavazadlový prostor, který je poměrně zaplněn. Přeci jen je vás tu 33 a sama princezna má spoustu harampádí. Vlastně vás překvapuje, že s sebou neveze i dřevěnou komodu se zrcadlem. Vás 7 je přiděleno k posledním dvěma vozům konvoje a s vámi tu je ještě elf. Nakonec jste se dohodli, že budete rotovat a tudíž se střídáte po půldni a měníte pozice do kruhu, takže vždy dva dny jste u jednoho vozu, pak u druhého, pak opět u prvního atd. V tuto chvíli hlídá 4. kočár elf, Damien, Darshana a Nikolaj a u posledního jsou Pala, Rouz, Varka a Ilias má službu za kočárem a sbírá ztracené věci. Cesta, rovná jako stuha, stoupá do mírného kopečka uprostřed travnaté planiny, napravo se ve vzdálenosti jedné míle černá kraj lesa a nalevo planina stoupá ještě víc a v dálce přechází v úpatí hor, vypínajících se k obzoru. I vlevo je planina lemována lesem, který právě vepředu na horizontu pomalu dosahuje až k cestě a dokonce skrz ni přesahuje napravo. Ale není to začátek putování ve stínu, jen výběžek hvozdu široký sotva pár stromů. Nebe je zatím šmolkově modré, ale od hor se začínají blížit šedočerná mračna, která věstí změnu počasí k horšímu. Ale to je otázka několika hodin, zatím si můžete užívat sucha a tepla.

Mistr - 17. května 2021 19:44

soukromá zpráva od Mistr pro Když tak jedeš po cestě za posledním vozem, zaujme tě na zemi papír zmačkaný do koule. Jednak to je tvá povinnost a druhak tě samozřejmě zajímá, co za cár se to tu válí na cestě. Když papírovou kouli zvedneš a rozbalíš, najdeš jednu stranu popsanou několika řádky textu: "Velevážený pane Ctirade, s radostí vám mohu oznámiti, že cesta probíhá poklidně a měli bychom k vám dorazit během tří dnů. Ještě jednou mi dovolte projevit mou radostnou netrpělivost jež je mi nyní společnicí, než Vás konečně poznám. Již kráčím vstříc svému osudu a ..." celý dopis je začmáraný, asi nepovedená verze dopisu. Datum v rohu je včerejší. Papír je jemný a lehce voní voňavkou.

Ilias - 17. května 2021 21:29

Cesta je to neskutočne dlhá a nudná. Žiadny boj, žiadna romantika, no uspokojuje ma aspoň pocit že robím ochranku samotnej princeznej Viktorii a to je skvelý pocit. Určite o tom napíšem skvelú báseň. Ale chcel by som sa už vymeniť pretože tu vzadu je naozaj nuda. Ale aspoň mám dobrý výhľad na tú peknú čarodejku. Zaujímalo by ma akou mocou je obdarená, za ten čas čo spolu cestujeme o sebe veľa nepovedala. Večer pri ohni sa s ňou pokúsim hodiť reč, vyzerá byť milá. Och keby ma teraz Gladus prichytil že koukam po ženách a nie na cestu po stratených vec... "Ou čo to je?" Na ceste ležal pokrčený papier. Zdvihol som ho a rozbalil. "Ale veď to musí byť od ..." Zaujiímavé. Papier som poctivo poskladal a odložil si ho do vnútorného vrecka. Vyskočil zpátky na hnedú kobylu a vyrazil dobehnúť karavanu.

Varka - 17. května 2021 22:59

Rovná cesta, blížící se tmavá mračna a Petro… Všichni a nikdo Nesnáším koně, tedy ne že bych je nenáviděla ale jízdu na nich si nijak neužívám, nohama se radši dotýkám země, už jsem si ale trochu přivykla. Natolik, abych v klidu přežvykovala sušené maso a popíjela z měchu, aniž abych se u toho nekroutila jako veverka chycená do očka, a ještě mohla pouvažovat nad přítomnou směskou. Elfové, trpaslíci, lidé, míšenci, krásky z dalekých krajů, se všemi se dá vycházet anebo se tolerovat, i velitel – Gladus – je snesitelný, stačí jen uposlechnout nebo ho ignorovat, já sama balancuju někde mezitím. I jsem měla tu čest prohodit pár zdvořilostních slov s princeznou, to se asi někomu se zelenou kůží jen tak namane, je drobná, milá, asi hezká, tak trochu vlastně jako ze zkazek pro haranty. Během toho jsem poznala i korunovaného hňupa téhle výpravy neboli jejího osobního sluhu. Že mu ze mě naskakují vředy jsem poznala hned, a tak za maskou své prostoduchosti komolím s falešnou zdvořilostí jeho jméno, Petrohnus, Petrohnisus, a mnoho dalších. Baví mě sledovat, jak prská a vztekle opravuje. Vlastně, většina mužských ze služebnictva je jako kámen v botě, snesitelný pár minut ale při první příležitosti hned pryč s ním. Čím to asi je? No nemá smysl nad tím dumat a raději obrátím na krátkou chviličku své úvahy k jedné ze služebných, mladá, milá, vysoká, masitá až k nakousnutí na místech, kde má být, a hlavně se zdá zvídavá, nebo k opálené kůži koček, jestlipak škrábou a vrní… Teď bych ale měla dávat pozor, za to mě přece jen platí, dostat princezničku bezpečně… kam vlastně? To je otázka. Zavrtím sebou v sedle, zmínila jsem, že nemám ráda jízdu na koni? Chápu ty naříkající bradáče víc, než si myslí ale přesto toho strakatého prevíta poškrábu na hlavě a dám mu kus jablka. Úplatek, aby mě nebo moje věci neshodil. Není to poprvé, co doprovázím nějaké vozy i když většinou jsou kupecké a vezu se na kozlíku Ještě několik hodin cesty na téhle zrůdě, povzdychnu si a těším se na večer až si moje prdel odpočine. Vzhled a zbroj Verku je jen obtížné přehlédnout, tato vysoká míšenka člověka a orka převyšuje se svými zhruba 190 centimetry většinu mužů, a i přes statnou a svalnatou konstituci si zachovává však ženské tvary. Její pokožka je hráškově zelená, ozdobená na některých místech jizvami své profese. Havraní vlasy jí sahají po lopatky, po většinu času je má svázané provázky do copu. Duhovky v sobě mísí odstín zlata a letní trávy. Oděná je v kyrysu, který stejně jako nárameníky, je otlučený ale přesto pečlivě pospravovaný zbrojíři, na první pohled se zdá že obojí bylo vytvořeno přímo pro ni anebo měla opravdu štěstí a obrala mrtvolu s podobnými rozměry. Pod tím má jednoduchou, značně ošoupanou a na mnoha místech zašitou prošívanici. Kroužkové rukávy jsou ale odlišné, ten na levé ruce je podstatně kratší a viditelně ke zbroji nepatří. “Sukně“ či skoro skoro bederní rouška je z vlčí kůže. U pasu má kinžál, značně opotřebovaný ale stejně tak udržovaný, v jednoduché pochvě a vrhací prak. Rozhodně není ani první majitelka mandlového štítu visícího na boku zapůjčeného koně. Její posledním kouskem je 150 centimetrů dlouhá hůl z tvrdého dřeva a zakončená želeným hrotem. Pokrývá jí mnoho značek a nápisů (například Dobré jitro, či Sladké sny) a pokud se někdo vyzná v magických čmáranicích, tak i magické runy, slibující nezlomnost.

Pala Spinae - 18. května 2021 00:15

Nevím co jako nadpis, takže: XD Teprve šestý den. Naštěstí se ještě nic nestalo, takže mě nebylo téměř zapotřebí, ale jednoduše nemám ráda, když musím jet s velkou skupinou. Připomíná mi to staré časy, když jsem se ještě bila pro peníze před hnusnými prasaty a večer se skupinou přepadávali vozy, které vezli zásoby. Naštěstí jsou ty časy už dávno za mnou, ale přesto. Ten podivný, ale přitom tak známý pocit stále přetrvává. Je to, ale další krok na mé cestě vykoupení. Nikdo netvrdil, že to bude snadné. Věděla jsem do čeho jdu a stále v to věřím. Rouz a Varka. Dobrá společnost. Ani jedné nemám vlastně co říct a tím lépe. Můžu mlčet a nebude to nijak divné. Vždy mluvím až moc málo, nebo až moc. Je to můj problém. V tomhle jsem stejná jako Harant, který nevydá za den, ani hlásku, nebo kráká nahlas hodinu v kuse. Naštěstí to nedělá večer, tedy většinou, ale tady to zatím neudělal. Zatím jsme moc práce neměli a neměli by jsme skoro žádnou, když by tu nebyl Gladu. Někdo, by na hlídky chodil, ale jistě by se všechno nebralo, tak moc vážně. Minimálně já bych se prostě jen držela u vozů a čekala, kdy se objeví nějaká ta duše, kterou se budu moci pokusit spasit. Zatím jsem na správnou cestu přivedla jen sedm lidí a třikrát tolik jich sprovodila navždy ze světa. Nemůžu, ale hold za to, že jejich duše se už nedali zachránit, ale přesto jsem je zachránila, aby netrpěli takovou dobu a měli možnost se ještě spasit. Vím, že tu na mě občas někdo divně kouká. O bojových kněžkách bohyně Karme koluje spousta povídaček. Jako třeba to, že jíme srdce těch, které zabijeme, aby jsem na sebe převzali jejich hříchy a díky tomu žili déle, aby jsme je za ně odčinili. Tahle konkrétní patří mezi moje oblíbené, ale je to holý nesmysl. Přesto je to vtipné. Ani se nedivím, jak jsme přišli k této pověsti. Jsme bojovnice bez zbraní a brnění. Přesto jsou to naši nepřátelé, kteří prolijí svou krev. Mi jsme tedy od ní většinou pak šíleně špinavé, ale od toho je náhradní oblečení, které i hned, jak skončí tahle práce budu muset koupit, jelikož to poslední už další praní jednoduše nevydrželo. Byli to fajn červené šaty, i když tedy původně byli bílé. Velmi usměvavá. Vždy mluví s klidem a jedná s rozvahou. Není nijak extra oblečená. Minimálně na jedné ruce má vždy nasazenou podivnou rukavici, zatím co druhá je připnutá u pasu. Vždy, když se zastaví, tak místo prohlídky okolí, jde hledat bylinky. S úsměvem pomůže každému, kdo si řekne a to jak od nepříjemných škrábanců, až po nevolnost, kterou vyřeší jedním velmi odporným a ještě hůře smrdícím dryákem, který, ale vždy zabere. Jedné, co by se dalo pokládat, jako zbraň je podivný nůž, kterým si většinou vše krájí a řeže. Následně jej s přehnanou pečlivostí očistí. odkaz

Rouz - 18. května 2021 08:01

Změna je život... ale proč?! Sleduju oblohu a zkoumám jak daleko se dnes zatím vyhouplo Slunce. Dnes nás zastihlo na cestě už šestý den. To je přesně o pět dnů víc, než bych chtěla. Přesně před šesti dny jsem byla natěšená, plná optimismu a vzrušení a odpočítávala hodiny než vyrazíme na cestu. A teď... nejradši bych si nafackovala. Ne že bych od sebe něco takového nečekala. Spontánní rozhodnutí provedené rychleji než stihnete zašněrovat korzet. A najednou jsem měla 40 stříbrňáků a už nešlo vycouvat. Teda... asi by to šlo, ale já fakt chtěla z toho města zmizet! Práce to nebyla kdovíjak těžká, princezna byla příjemná a skupina, se kterou jsme hlídkovali u vozů, byla sice různorodá, ale tak nějak příjemně snesitelná. Skoro není důvod ke stížnostem. Kdyby se Gladus, nebo nějaký jiný zpropadenec co to má na svědomí, nerozhodl, že mi z cesty udělá projížďku peklem. Dostala jsem koně. K zapůjčení. Prý že se jmenuje Tornádo. Přebírala jsem ho netuše nic zlého a s vědomím, že to spolu prostě nějak zvládneme. Už jsem se naučila složitější věci, no ne? Prostě si jenom sednu a nechám se vézt. Jak naivní jsem byla. Během prvního dne jsem ho přejmenovala na Hysterku a odmítala jsem mu říkat jinak. Ta mrcha byla neposedná, monotónní jízda ho nejspíš nudila a tak si občas povyskočil... na nečekaný hluk reagoval podle mého dost přehnaně. Jen během prvního dne jsem spadla dvakrát a to ještě považuji za úspěch. Veškerou svou koncentraci soustřeďuji na křečovité držení se koně. Zjistila jsem, že nedělám nic jiného, jenom pohledem pročesávám nejbližší terén a nerovnosti před námi, abych se připravila na každý hrbolek, kvůli kterému si bude chtít zase povyskočit, nebo v křoviscích hledám zajíce, kterých se lekne. Až jsem z toho začala být paranoidní a lekám se i já. Zajíců. To jsem to dopadla! Díky Hysterce se taky dozvídám, že existují svaly o jejichž existenci jsem neměla ani tušení a ty mi moji nevědomost dávají sežrat nesnesitelnou bolestí. Večer tak většinou odpadám mezi prvními a rozhovorů u ohně jsem se zatím moc neúčastnila. Ještě víc než Hysterku ale nesnáším Gladuse. Ten se na mém utrpení vyloženě pase a ještě mi přidává. Jeho připomínky, že nedávám pozor a vůbec se nerozhlížím, přecházím pohledem, který kdyby měl tu moc, tak mu rozprskne hlavu a jeho mozek nám předvede význam slova ohňostroj. Mnohokrát jsem si to představovala, postupně přidávám i barevné a jiskřící efekty a myslím, že už by to vypadalo vážně působivě! Jestli mu na konci cesty jenom zabodnu dýku do oka, asi budu efektem dost zklamaná... Šestý den už jsem více méně odevzdaná. Máme za sebou půlku cesty a k tomu se upínám. Ten mordor už nebude trvat dlouho, dostanu zbytek peněz a budu mít dost prostředků na nový život někde jinde. Hurá! I tím se uklidňuji, když na obzoru spatřím mračna. Za normálních okolností bych takovou hezkou bouřku vítala s povděkem. Šest dnů na cestě už je znát a já se moc ráda oddám chladivému působení deště. Jediné, co mě děsí, je Hysterka. Nejsem si vůbec jistá, jak koně reagují na bouřku a blesky, ale rozhodně nečekám nic dobrého... Jestli jenom jednou povyskočíš, přísahám bohům, že z tebe udělám paštiku a zbytek cesty půjdu pěšky! VZHLED Rouz je oblečená do kožených kalhot a obyčejné tuniky v tmavších barvách. Přes sebe má přehozený plášť, kapuci nechává složenou na zádech. Má rudé vlasy, přes den spletené do copu, večer je pravidelně rozplétá, rozčeše a zase je splete. U pasu má zavěšené dvě dýky. Postavou je hubená, přiměřeně osvalená, vysoká asi 163cm. Od prvního okamžiku je zjevné, že na koni nikdy dříve neseděla. Se zapůjčeným koněm se jen těžce sžívá a občas je možné od ní zaslechnout tichou nadávku směřovanou právě ke svému koňskému doprovodu. Jinak toho zatím moc nenamluvila.

Nikolaj Grigorievič - 18. května 2021 11:21

Cestou dál, jen dál, ať pán či kmán.. Popojíždím kolem vozu a občas shlédnu obzor. Hledám záblesky či kouř a nebo prostě něco zajímavého. Cesta zatím je klidná a občas ty travnaté prostory mi připomenou domovinu a naše stepi. Alespoň malinko, tak jak může člověk doufat. Step mám spojenou s širým prostorem, volností, svobodou a ševelením větru - živlu, který mám rád a obdivuji ho. Při jedné obzvláště pěkné pasáži cesty se potkají mé oči s jízdními lučištníky bratry Ouzabanovými jen si vyměníme úsměv... skoro jako doma. V dáli se, ale už rýsuje hvozd to trochu boří představu domoviny, raději březový háj než hvozd. Od svého vozu občas popojíždím, aby se kůň prohřál a taky mě nebaví být stále přikován k vozu. Na koni se trochu kymácím jako rákos ve větru, není to vůbec elegantní posez v jakém jedou gardoví kopiníci a stejně tak ani můj kůň není elegance sama. Obojí je však vysoce účelné. Kůň menší a flekatý jako nějaká kráva, hlavu spíš klabonosatou než ušlechtilou - prostě stepní kůň rychlý a neuvěřitelně vytrvalý. A posez? zatím co oni si budou masírovat zadky já ještě budu svěží. Posez se dá ale použít jen na tuhle línou a pomalou jízdu a tak se klátím jako tráva a pobrukuji si odkaz Boh tabie, Andreju, chaj va ŭsim spryjaje, Chaj va ŭsim spryjaje, Bo tvaja navuka i mianie zajmaje I mianie zajmaje. Nieba ty praslaviŭ sobskim paryvanniem Sobskim paryvanniem I ziamli sluhuješ praz knižok vydannie, Praz knižok vydannie... Stíhám však sledovat i princeznu, fraucimor a služebnictvo. Přijde mi to neuvěřitelně komické zvláště Petronius mě baví. Všiml jsem si, že baví i Varku orčici a pokaždé, když mu nějak zkomolí jméno se na ji pousměji a spiklenecky na ni mrknu. Mé oko zabloudí také k bojovnicím z východu s jejich leopardími štíty a šavlemi. Také si všimnu děvčete co si nechává říkat Rouz jak opět zápasí s koněm a Gladius se na to jen potěšeně dívá. Pitomec; svým lidem má jít velitel příkladem a snažit se, aby byly na vše připraveni a ne se jim ještě tlemit. Přestanu si pobrukovat a i dýmku si vyndám z úst a řeknu hlubokým melodickým hlasem s výrazným cizím měkkým přízvukem. "Děvočka, dcerko... kdyby ses neurazila dal bych ti radu ať s tím koněm tak neválčíš musíš být z toho úplně zmordovaná. Kobylka je šikovná, temperamentní jen trochu lekavá. Nemá v tebe důvěru jako ty ji nemáš k ní. Když jí budeš trochu věřit a dáš ji jasné pokyny budeš za ni ráda. Trošku ji tady stiskni koleny..." Pokud mi to Rouz dovolí dám jí pár rad jak vést dobře koně, nepadat a taky, aby po dni v sedle neměla ze zadečku jednu velkou modřinu. Blíží se ale bouře a to bude teprve prověrka jízdních vlastností a zkušeností. Popis: Statný muž ve středních letech, jenž je oblečen v dlouhý červený kabát, splývající skoro až k zemi a je ozdoben stříbrnými knoflíky. Pod ním má vyšívanou černou kazajku a bílou košili přepásanou širokým, hedvábným, červeným pásem. Na nohách má vysoké jezdecké sapogy se zvednutými špicemi. Do nich má zastrčené, krom úzkého tesáku, široké modrobílé nabírané kalhoty. Jeho ošlehaný a osmahlý obličej, tvrdých rysu doplňují tmavě modré oči, dlouhatánské kníry a dýmka. Ještě divočejšího vzezření mu dodává vyholená hlava, ze které splývá jen dlouhý černý pramen vlasů protkaný již stříbrem věku i starostí. Za pasem má zastrčenou úzkou jezdeckou šavli (šašku) odkaz, která je z kvalitní anatolské ocele a jak pochva tak rukověť je zdobena stříbrnými tureckým ornamenty. Jako zálohu má vzadu za pasem jatagan s kostěnou vykládanou rukojetí odkaz V ruce třímá velitelskou bulavu odkaz jakožto hodnost košového atamana. Na tatarském flekatém koni má připevněný ještě reflexní luk, zdobený kalkan (jezdecký štít) odkaz a jezdecké kopí. Ve vaku krom věci na jídlo a kožených měchů naplněných vínem, medovinou a vodou, má také přikrývku, vybavení a menší banduru odkaz.

Rouz - 18. května 2021 12:23

Zrovna docházím k rozhodnutí, že nebudu čekat na bouřku a toho všiváka podříznu rovnou, když mě ze soustředění vytrhne hluboký hlas. Muž, který si říká Nikolaj, se zjevil odnikud a rozhodl se mě zachránit. Jeho divoký vzhled mě během cesty vždycky spíš děsil a tak jsem se možnosti s ním mluvit vyhýbala. Teď mu ale věnuji rychlý úsměv a zkusím začít aplikovat jeho rady. Bylo to těžké... nechtěla jsem se vzdát svého křečovitého sevření, jelikož jsem byla přesvědčená, že přesně v tu chvíli Hysterku něco rozhodí z rytmu a já zase slítnu. Ale zatím se držela. Možná jenom aby se předvedla a obhájila status šikovné kobylky, a jakmile se Nikolaj vrátí na svoje stanoviště, tak mě schválně shodí. O zákeřnosti koňského plemene jsem byla skálopevně přesvědčená. Ale určité zlepšení bylo patrné, tak se snažím pokračovat podle rad a už se jenom modlím ať je večer a mám to za sebou. „Děkuju.“ Prohodím k Nikolajovi s vděčností. „Nikdy by mě nenapadlo, že největší výzva týhle výpravy bude kůň.“

Damien Dumah - 18. května 2021 13:40

Držíc se v blízkosti mě určeného kočáru jsem pohroužen v modlitbách a rozjímání. Sic nejsem žádný zdatný jezdec a na jakýkoliv boj bych si raději sesednul, tak jsem naštěstí díky své veliké postavě a těžké zbroji dostal staršího statného valacha, který nemá v plánu vynakládat energii na nějaké skopičiny. K mému vděčnému souhlasu. Jsem válečný kněz, klerik, zasvěcený Pelorovi, Bohu Slunce, Světla a Milosrdenství. Toto rozhodně není žádná tajná informace, každý mě mohl ráno při úsvitu stejně jako jako večer při západu slunce slyšeti jak svému božskému patronovi přináším slova díků a modliteb. Nechť září tvé světlo které zažene temnotu Přines život tam, kde byla smrt. Přines růst tam, kde bylo všechno neplodné. Přines mír tam, kde vládly spory. Přines teplo tam, kde drásaly prsty ledu. Přines soucit tam, kde žádný nebyl. Přines poznání tam, kde byla nevědomost. Přines útěchu tam, kde byl strach. Nechť slunce vychází! Nech stíny uprchnout! Jak ve světě, tak i v mé duši. Ostatních si nevšímám, popravdě momentálně neposkytuji příliš své pozornosti ani svému okolí a nechávám svoji mysl odpočívat rozjímáním. Nejsem sice nyní zrovna nejbedlivější, ale jsem obklopen nudícími se dobrodruhy. Kdyby se vyskytl problém, zajisté bude dost času na zareagování. Na sobě mám těžkou plátovou zbroj, na zádech masivní štít a na opasku zavěšený krátký meč a válečné kladivo. Kromě této výbavičky o kterou se bedlivě starám toho u mě příliš k vidění není. Skromné zásoby jídla, vak s vodou a menší měšec s pár drobnými pro případné chudáky, kterým budu moci pomoci drobnou mincí. Jediný "šperk" jenž nosím je podivný amulet jenž mi visí na krku. Není to ozdoba, ale symbol Pelora a můj talisman skrze nějž pronáším své modlitby. odkaz O podobných jako jsem já už jste mohli slyšet a rovněž ani já nejsem neznámým. Sic už kráčím po tomto světě přes třicet zim, tak klášter jsem opustil teprve před pár lety, abych mohl putovat zemí a pomáhat slabým. Můj štít podpořený vírou se nezachvěje ani před těmi nejstrašlivějšími protivníky a mé kladivo ztrestá každého kdo by chtěl ubližovat slabým. A tam kde si neporadí můj štít či kladivo, tam přichází na řadu moc poskytnutá samotným Pelorem!

Ilias - 18. května 2021 15:15

Na konci karavány ako za trest. Nedokážem pochopiť ako može banda ľudí strácať toľko vecí na rovnej ceste. Vidím na ostatných že z dlhej cesty na koni niesú nadšení a bolia ich záda, ale ja musím každých desať minút zastaviť, zosadnúť zo svojej kobyly, dvihnúť stratenú vec a znova vysadnúť. Dostal som tú najvyšiu kobylu aká existuje. Neviem jej meno tak som ju nazval Hospoda. Znova musím zastaviť a zodvihnúť niečo. Minule to bola kapsa s vodou, kožený pások, spona do vlasov, otrhaná kniha a kapesník. Podotýkam, použitý kapesník. Když som ho chytil do ruky málem sem to nedal a znova spatřil svoj obed. Obed som mal bohatý, jablko, plátok sušeného masa a sladké lékoricové drievko. Našťastie som to udržal v sebe, už tak sa ku mne niektorí z karavány správajú akoby som bol do počtu a nechávajú ma zbierať odpadky čo stratia, tak im nedám ešte ďalšiu zámienku. Keby som nebol tak úžasný a neodpúšťal im ich detinské poznámky, už dávno by som ich pozabíjal. Hlavne toho sluhu čo si mýslí že je lórd. Ale nechám zabíjanie tým hrubiánom nateraz. Áno skoro všetci majú hrozivú výzbroj, čepele, štíty a smrtiacu mágiu, no mne stačí moj starý ošúchaný meč. Čepel je tenká a ľahká, kožená rukoveť je už úplne zodratá po mnohých predošlých majiteloch, ale bohovia vedia že s tým mečom k sebe patríme a za nič na svete by som ho nevymenil. Až teraz som si všimol že Nikolaj má krásnu banduru. Konečne niekto čo má vkus a pri ohni by sme si mohli spoločne zaspievať. Určite bojovník ako on pozná niektoré moje slávne básne ktoré obleteli celý svet. Odpustím mu aj keď nejaké slová zkomolí, predsa len pochádzam z krajiny za severskými horami a naš jazyk sa trochu líši. Najprv som si nerobil starosti s blížiacou sa černotou na oblohe. Pred odchodom som navštívil miestnu šamanku aby mi povedala aké bude počasie počas našej cesty, teraz už viem že to bola obyčajná šarlatánka. Začínam panikáriť, pretože nemám kapuci ani kabát. Moja košela z najkvalitnejšieho hodvábu a kožená vesta dážď nezastavia. A moj nádherný účes bude úplne zničený. Konský gél ktorý si vyrábam z konského sádla mi už dochádza a pochybujem že mi princezná dovolí zabiť jedného z jej koní. Hlavne že sa Damien nonstop modlí k tomu svojmu bohu slnka a tu na oblohe máme dukaz že to je úplne zbytočné. So zničeným účesom rozhodne nemožem ísť za tou čarodejkou večer, uvedomujem si že aj s pokazeným učesom som neodolatelný, ale táto partia je trošku iná káva ako miestne hlúpe holky v hospodách ktoré zo mňa nedokážu odvrátiť zrak. Prehodil som si svoj meč dopredu aby mi neposkakoval pri páse a náhodou nevypadol, upravil díku vzadu za opaskom a aby som rozveselil svojich spoločníkov a ukľudnil sa zo strachu z blížiacej sa dažďovej pohromy, začal som si pospevovať. "Túlam sa, túlam sa, túlam sa svetom, doteraz neznalý, toho že kde som, nech táto pieseň sa unáša lesom, večer to zapime vínom a masom. Spoločníci moji spievajte taky, rozožeňme láskou tie hrozné mraky, vína je dosť mám ešte plné vaky, možno vám prezradím kam ideme z vďaky."

Mistr - 18. května 2021 17:09

Atmosférická hudba pro následující scény Váš konvoj pomalu postupuje vpřed rychlostí klusu a čas se vleče. Někteří z vás hlídají, ale zbytek se věnuje svým záležitostem, což je asi úplně v pořádku, vzhledem k té nekonečné nudě mezi snídaní a večeří. Blížíte se k tomu místu, kde les z levé strany částečně protíná cestu a jako úzký hrot dýky se zatíná vpravo od vaší dráhy. Místo bylo dřív na obzoru proto, že jste na vrcholku a jak jste doteď lehce stoupali, dál to půjde lehce z kopečka. Tedy, ne, že by kvůli tomu jely voze o něco rychleji. Mraky se zase o něco přiblížily a už je dost jasné, že vás slota nemine, ale nebezpečí zmoknutí zatím není akutní. Koneckonců, není to první déšť, který během tohoto kontraktu musíte snést, a, pokud bude cesta dál kopírovat pohoří nalevo, asi ani poslední. Princezna se před opět chvílí byla projet na svém bělouši, kterého jinak vede přivázaného za uzdu za svým vozem, a jako vždy ji u toho doprovázel Gladus a půlelfí trojice lučištníků. Už se ale v pořádku vrátila a opět zmizela v chládku svého kočáru, což jí, i všem ostatním co se vezou, všichni občas závidíte. Je dusno a pot se z vás jen lije. Slunce smaží, jako by chtělo na poslední chvíli splnit denní limit a vítr se nejspíš někde zapomněl. Najednou se zepředu ozvou hlasy. To vás vyruší z vašeho rozjímání či pozorování oblohy. Než se zorientujete (nic na vás neútočí), uslyšíte z lesa hned u cesty na levé straně takové tupé rány, opakující se v rychlém sledu. V tu chvíli se vám do uší zařízne Gladusův pokřik: "Jeďte, rychle jeďte!!" okamžitě následovaný mnohočetným prásknutím otěží a první vůz se skokem rozletí vpřed. V mžiku je následován i druhým kočárem, jehož koně jsou bitím donuceny do překotného cvalu, zatímco kolem něj s pískáním a hulákáním rajtují žoldáci za jeho bezpečnost odpovědní. Bohužel je v tomto místě les z obou stran cesty, takže není možné, aby se vedle sebe vešlo povozů víc, ale stejně by to asi nebylo nutné. Jakmile druhý zrychlil, třetí se vydal za ním. Už ale neměl dostatek štěstí. Ty tupé rány, co se stále linuly z lesa, nabraly na intenzitě a najednou se ozvalo děsivé praskání a jedna ze zelených korun nad cestou se zachvěla, naklonila a zřítila. A nejen koruna, ale celý vzrostlý strom, který v horní třetině kmenu čistě plnou vahou padl na projíždějící kočár a v okamžiku jej pod sebou rozdrtil. Na všechny strany se rozletěly kusy dřeva i těl, protože trpaslíci na svých ponících nebyli dost rychlí a vzalo je to s sebou. Obě leopardí bojovnice přitáhly hlavy ke koňským hřbetům a unikly větvím i létajícím troskám na druhou stranu barikády. Samozřejmě vaši koně se polekali a kdo se svým zvířetem není sžitý, má rozhodně velké problémy. Strom v tuto chvíli blokuje průchod, skrz se dá dostat jen lesem a to vůz nezvládne. Ohromeně zíráte na zkázu před sebou a nevěříte vlastním očím, ale z toho vás vytrhne dupot zleva, při kterém se pod vámi lehce zachvívá zem. Z lesa vyběhlo několik postav a velkými kroky se ženou k vám. Je jich sedm a jen co je spatříte, ihned se vám zasteskne po skvělých hodinách nudy a nicnedělání. Všech sedm patří k orkům. První tři mají kůži tmavě zelenou, skoro až do černa. Jsou obrovští. Věděli jste, že orkové jsou větší, než lidé, ale tohle je už skoro moc. Každý z nich má nejméně 240 cm výšky, ocelová helma s rohy přidává ještě něco navíc. Jsou statní a širocí, ruce o průměru pasu některých přítomných dam, oblečení do zbrojí a s obřím obouručním kladivem v rukách. Zbroj je kožená, z ocelovým nákrčníkem, nárameníky a chrániči kloubů, ponýtovaná a na hrudi jsou evidentně svépomocí přidělány kusy železného plechu, každý jinak velký, ale dohromady plní funkci jako podomácku vyrobená brigantina. Ono kladivo je další věc. Pokud se vyznáte v boji, je vám jasné, že i kdyby měly stvůry sílu vpravdě obří, s něčím takovým by rozhodně nedokázali efektivně bojovat, na to je hlavice příliš velká a těžká. To je dobrá zpráva - jediná dobrá zpráva. Ostatní 4 orci mají hráškově zelenou kůži a vysocí jsou cca 210 cm. Oblečeny mají hlavně kožešiny, zbroje jen jednotlivé kusy, které asi někde našli. Vypadají tak, jak jste si orky vždy představovali. (Což neznamená žádné padavky, stále jsou větší, silnější a odolnější, než kdokoliv z vás). Ozbrojeni jsou luky a holemi, ale popravdě, moc si je neprohlížíte, váš zrak teď zcela jistě přitahují 3 přibližující se rohaté siluety. Jsou od vás kolem dvaceti metrů, což značí, že nemáte moc času na rozhodnutí, co dělat. Objevení zelených kůží navíc rozhodně ještě víc rozrušilo vaše oře a rozhodně se plaší a pokud mají možnost, utíkají.

Mistr - 18. května 2021 17:18

soukromá zpráva od Mistr pro Když jsi ty tři velké uviděla, vyschlo ti v krku a roztřásla se kolena. To nejsou žádní obyčejní, i když třeba velcí zelenáči, je to něco mnohem, mnohem horšího. Černí orci patří k jinému druhu. Jsou větší, silnější a mazanější. To ale není ta nejnepříjemnější záležitost. Jsou mezi svým lidem jako byli Sparťani ve starověkém Řecku. Oni žijí pro válku, trénují se v používání zbraní, nehašteří se mezi sebou, v bitvě udržují formaci, znají výhody manévrů a hlavně jsou naprosto posedlí bojem. Nejdou zastrašit, nejdou porazit. Je možné je jedině pozabíjet. A teď tři z nich běží na vás.

Mistr - 18. května 2021 17:21

soukromá zpráva od Mistr pro Jako jedna v zadním voji jsi dávala pozor, co se kolem vás děje. Když začal křik a ostatní začali zjišťovat, která bije, ty už jsi slyšela rány jdoucí z lesa. Padající strom jsi předvídala několik okamžiků předem a tudíž, zatímco ostatní s vytřeštěnými zraky zírali dopředu, ty už jsi hledala, odkud na vás vyběhnou. Proto jsi zelenáče uviděla hned jak se vynořili z lesa. Prostě a jednoduše, můžeš reagovat méně překvapeně a o to víc připraveně.

Damien Dumah - 18. května 2021 18:21

Varku jde navštívít rodina? Veškerý hluk a pokus o útěk mě dostatečně vytrhne z rozjímání. Z mého rozjímání! A bohužel, nejen že nám padlý strom zatarasí cestu, uvidíme i běžící naše nepřátele. Kůň se pode mnou začne okamžitě plašit a skotačit, ale jsem si vědom svých chabých jezdeckých dovedností a ani se nesnažím jej nějak zkrotit. Namísto toho se nakloním dopředu abych mu mírně nalehl na krk a při vhodné příležitosti sklouznu ze sedla na zem snažíc se dopadnout na nohy a né na zadek. Nepřítel se blíží! Potřebují mě!!! Jen co se dostanu na pevnou zem na svých nohou, tak si sundám ze zad štít jenž si okamžitě nasadím, chopím se svého válečného kladiva a vyběhnu vstříc orkům. Nečekám, že bych je dokázal sám porazit, ale situace je zlá a je potřeba rázně zasáhnout, abychom momentum výhody přetáhli na svoji stranu. "PELORE! Půjč mi svůj štít.!!!" Pelorův Amulet se mi rozzáří hned po prvním kroku a během aktivace kouzla Štít Víry mě obklopí magický štít. Snad to bude stačit alespoň na to, abych chvíli ty hnusné zrůdy zdržel. Běžím tak kupředu vstříc orkům obklopen magickým štítem a připraven se krýt i vlastním štítem, popřípadě srážet jejich údery do stran kladivem. "V nejjasnějším dni, v nejčernější noci, žádné zlo neunikne mé moci. ZA PELORA!!!!"

Nikolaj Grigorievič - 18. května 2021 18:50

Překvapení na cestě zabaleno v zelené Sleduji jak se Rouz snaží a pomalu se zlepšuje mám z toho nefalšovanou radost a taky se mi někde vzadu v hlavně jak jsem učil jezdit dcerku Nahlu. Pravda ta se ale učila jezdit hned po té co se naučila chodit. "Myslím, že to bude dobrý máš to v sobě." Řeknu povzbudivě a na její poznámku o největší výzvě se jen uculím. "No to si nemyslím, nikdy to nejde tak hladce." Pak už poslouchám veršování Iliase barda, vaganta, říkankáře či co je vlastně zač. O vysoké umění se rozhodně nesnaží a ostatně tady stejně není pro koho a tak jsem za něj rád aspoň se dozvím něco nového. Tak se usmívám pod kníry a pokuřuji. Ve chvíli kdy uslyším tupé rány vím, že něco není v pořádku. Lulka mi zmizí ve váčku a koleny přidržím koně. Než se však stihnu zorientovat už slyším Gladiuse jak štve koně jak o život. Padající strom zasáhne jeden z vozů a rozdělí karavanu. Pizděc lepší už to být nemůže. Zůstali jsme vzadu samy koně jsou vyděšení a není kam se hnout a do toho se řítí zelené kůže. Naštěstí se rozhodli zaútočit na planině to nám dává jisté šance. Koni přitáhnu udidlo a poplácám ho po krku abych ho zklidnil. Postavím se ve třmenech a ukážu bulavou na vozy. "Sraržte k sobě vozy jako hradbu! Kryjte se před střelami! Před vozovou hradbou ztratí výhodu výšky a dlouhých paží. Děvče tady máš můj luk jestli ho využiješ. " Hodím Rouz od sedla reflexní luk a toulec s šípy a pak koni nasadím ostruhy. Vidím, že do boje se vrhl teď už opěšalý kněz. Kdyby to byl obyčejný člověk v konfrontaci s orkem mu nedávám moc šancí. Sám sobě jich však nedávám o moc víc i když přeci jen dlouhé kopí s rozjezdem snad orky udrží co nejdále od mého těla. Rozjedu se tryskem proti orkovy v rohaté helmici třímající monstrózní kladivo. Doufám, že tíha kladiva jim nedovolí mě zasáhnout při nájezdu tryskem a že kladivo je opravdu skutečně tak těžké jak vypadá. Zařvu, zapřu se ve třmenech a pevně stisknu ratiště kopí mířím pod nákrčník. Cílem je zasáhnout a zmizet tryskem než se na mě vrhnout. Snad je to dostatečně zdrží a naši stihnou srazit vozy a připravit se na nepřítele chráněni za vozovou hradbou.

Varka - 18. května 2021 22:24

Zelená je nejen tráva… Doprdele umřeme! Všichni Nesnáším koně, jo to už jsem vlastně říkala a myslím že možná ne jenom jednou, když ona ale cesta rovná jako vystřelená šipka z kuše je strašně únavná pro udržení pozornosti a obzvlášť, když nedáváte sami nohu před nohu. Z myšlenek a sledování toho, jak se kolo stejně-tak líně točí, mě vytrhne až hlas, teda zpěv. A proč vlastně ne, možná ta cesta bude aspoň trochu rychleji utíkat, přestože já sama dávám přednost jednoduchým hospodským rýmovačkám. Než se ale vůbec stačím zaposlouchat a své broukání sladit s melodii, zaslechnu výkřik všemi milovaného Gladiuse. Pak už to jde jedno s druhým v rychlostí zmíněné vystřelené šipky, přední vozy se rozjedou, padá strom který zaplácne trpaslíky i s vozem, a aby toho fakt nebylo málo, kůň se začne plašit. Udělám tak to jediné, co se dá, stisknu ho stehny a přitáhnu jeho otěže tak, až by se elfové zhrozili. „Kliď,“ štěknu na zpropadenou strakatou mrchu. Pak je ale uvidím, ty v železe a s kůží skoro černou jako smrt, kterou rozsévají, kterou hledají… Zmrznu, nedokážu z hrdla dostat ani hlásku, žaludek se mi sevře, kolena povolí stisk a to propadený zvíře chce vzít kopyta na ramen a zmizet, i mě samotné ta myšlenka proletí hlavou, jen krátce ale o to intenzivněji. Koutkem očka vidím, jak ten zpropadený kněz mu snad s modlitbou na rtech jde vstříc. Jo, nejen on by se měl usmířit s bohem, proč se do prdele k žádnému nemodlím? Ten koňák taky začne jednat, něco huláká o vozech. Vy blázni… Nasrat! Prober se! Okřiknu se v duchu a kdybych na to měla čas, tak bych se snad i zastyděla za svoje zaječí umysli. Promrhala jsem až moc tepů srdce, a tak seskočím z toho zpropadeného zvířete. Sundám jen štít s holí, na zbytek mého skromného majetku v brašně sere teď pes a ať si s tím klidně prchne. „Ty černí jsou elita! Vychovaní jen k boji! Nejsou idioti!“ vykřiknu z plných plic varování, na víc slov není čas, zatímco se začnu přibližovat k tom nejbližšímu z obrů (mapka, kolečko dole) tak, aby byl mezi mnou a případnými zelenými střelci „Hovězí hlavo, pojď k někomu stejně velkýmu! Copak tě mamča nenaučila, že slabší se netlučou!“ Jo, silný kecy na někoho o půl metru menšího ale každá slabika přetéká zlostí, ne na ty přerostlý hovada ale k sobě samotné, za ten kratičký moment zaváhání. A taky dost hloupý na to, že jediný plán spočívá v tom, že dokáže tomu jeho kladivu uhnout (nechci se moc pokoušet to vykrýt štítem a vydržet přímý uder) a pak ho přetáhnout klackem po hlavě nebo snad bodnout. V jednoduchosti je síla, aspoň se to říká ne?

Pala Spinae - 18. května 2021 22:50

Do boje! Doufala jsem, že tohle bude klidná jízda, ale to by tu nesměl být Illias. Skoro všichni, tedy až na ty nabubřelé zbohatlíky, mi tu jsou sympatičtí, ale on je jako trn v patě, který se ozve pokaždé, když otevře pusu. To i Harant líp kráká než on. Možná proto se princezna rozhodla také projet. Ze strachu, že zase bude zpívat. Navíc, asi doufala, že mu někdo vyřízne nejspíše jazyk, ale v to jí musím zklamat. Moje výra mi dovoluje jej pouze vyrvat a to by mě mohl pokousat. Mraky se blíží a Harant se rozhodl už zase uhnízdit v mojí sedlové brašně. Tentokrát jej tam nechám. Pořád je to lepší, než, aby byl promočený a pak krákal ve smyslu, že si na to ztěžuje. Na to, jak je to chytré zvíře je nečekaně hlučný a na nervy jdoucí. Vážně něco, jako Ilias, i když Harant má stále o moc lepší hlas. Co Glad tak vyvádí? Úročí snad na nás? Jak překvapená jsem, když zjistím, že na nás opravdu útočím nechci, ani vidět. Musí to být úžasný pohled, ale to jen do chvíle, než se mi na tváři rozzáří široký úsměv. Samozřejmě se to všechno trochu pokazí ve formě stromu, který nám blokuje cestu. Naštěstí máme početní výhodu, ale vůbec se mi nelíbí ti lučištníci. Je škoda, že ještě nezačalo pršet. Ti velcí vazouni jsou dost strašidelní, ale věřím, že se o ně ostatní dovedou postarat. Myšlenky na to, že bych se pokusila někoho z nich obrátit na správnou cestu nehrozí. Orci jsou hrdý národ a něco takového by nikdy neudělali. Slezu z koně, jelikož ten musí být v pořádku. Mám tam totiž všechno svoje pití a navíc je půjčený. Vlastně je ta i Harant, ale ten mi stejně leze na nervy. "Tak panstvo. Je na čase chránit princeznu." Velký ork je hodně dobře chráněný, ale má jednu slabinu a to jsou oči. Potřebuji se, ale od něčeho odrazit. Vlastně už mě napadá od čeho. Varka se pouští do boje s jedním z nich. Zdá se, že jde o opravdu dobré bojovníky, takže to, že nebojuji čestně se dá přehlédnout. Bohyně tohle schvaluje, takže s tím nemám problém. Vyčkám chvíli, až ork provede útok, kterému se Varka vyhne a já se následně budu moci pokusit odrazit, aby jsem se dostala k hlavě, kde zmatenému nepříteli zkusím zajet jednoduše za oční bulvy, zahnout prsty a se škubnutím se zkusím odrazit. Při svém konání bych ráda využila doteku, aby jsem seslala dvoje jednoduchá kouzla, tedy to druhé je trochu složitější, ale na oboje stačí chvilkový dotek a to mám. První je spíše kletba, která otevře veškeré již zahojené rány a to druhé kouzlo zajistí, že jeho krev bude krásně proudit po těle a nebude nijak houstnout. Tahle kletba je opravdu ošklivá a proto jí můžeme používat jen na některé jedince. Tenhle mi přijde jako skvělý. Navíc se pak pomodlím za jeho duši, takže nyní stačí počkat jak si se slepcem poradí Varka, nebo stačí počkat až vykrvácí.

Ilias - 19. května 2021 01:23

Rými mi letia z úst len tak samé a vidím na svojích spoločníkoch že sa bavia a hneď sa cítia lepšie. Dokonca aj tá smrtonosná Darshana si pospevuje do rytmu spolu so mnou. To ma povzbudzuje spievať ďalej a ešte hlasnejšie. Keď v tom mi zrazu niekto do toho řve. To bude hlas Gladiusa. Zprvu som myslel že řve na mna, ale hneď mi došlo že sa vpredu niečo stalo. Z konca karavany nevidím dopredu, iba pozorujem svojich spoločníkov ako sa snažia udržať na koňoch a jeden za druhým pokrikujú bojové hlášky a vrhajú sa vpred. A vtedy som to uvidel, zelená železná lavína ktorá sa na nás valí. Damien jej bez rozmyslu beží naproti a Nikolaj kričí rozkazy aby sme z vozov urobili hradbu. To predsa nemyslí vážne!! "Ale v tých vozoch sú predsa ľudia! Tí masívní orkovia ich rozdrtia na kašu!" Zakričím naňho, ale už ma nepočuje pretože sa rúti vpred. Neviem čo by som mal robiť, ale proti tým lučišníkom nemám bez štítu šancu. Preto zoskočím z kobyly a utekám k poslednému vozu, otvorím dvere na druhej strane od orkov a kričím na služobníctvo aby utekali opačným smerom a skryli sa niekde. Pribehnem k predposlednému vozu a zakričím na nich to isté a len dúfam že tá banda čo so mnou cestuje je dostatočne tvrdá aby im dali trochu času nech sa dostanú tí ľudia do bezpečia. Musím počkať kým všetci vybehnú a vzdialia sa a hneď ako to pojde sa pridám na pomoc svojim druhom. Dúfam že nebude príliš neskoro aby som zachránil aj ich!

Rouz - 19. května 2021 07:11

Těžce vydělané peníze Začínám mít ze sebe radost. To vážně stačilo jenom takhle málo, aby ten zpropadený kůň začal aspoň trochu poslouchat? Dokonce se přistihnu, že si užívám písničky linoucí se od barda. Připomíná mi to dětská léta, kdy jsem ráda vysedávala po lokálech a poslouchala příběhy a písně od dobrodruhů. A pak to zase celý zkazí Gladus. Kdo jinej. I když, jak vzápětí zjistím, tentokrát to výjimečně nestojí na něm. Začnou se plašit koně, Hysterka mezi prvními. Ajaj. Nejdříve se na ní snažím udržet, vrátím se ke svému křečovitému sevření, ale když zahlédnu tu spoušť vepředu, a že tentokrát to není jen obyčejné povyskočení, ale opravdu se snaží mě shodit, hrábnu rychle po náhradní dýce, kterou mám připravenou na sedle, vyháknu nohy ze třmenů a z plašícího se koně rychle seskočím. Jenom doufám, že nezaběhne moc daleko, nerada bych přišla o zbytek věcí, ale dýku neobětuju ani jednu! Těsně po dopadu kolem mě proletí Nikolajův luk, který instinktivně zachytím. Pro toulec se šípy už ale nemám volnou ruku, tak ten přistane na zemi. Zmateně za Nikolajem koukám a až potom si všimnu, kvůli čemu že to panuje takový rozruch. Ostatní se už vrhají do boje proti... čemu vlastně?? Nikdy jsem takovýhle mrchy neviděla. Hodně vzdáleně připomínají Varku. Ale moc krotce nevypadají. „Nejsou to náhodou tvoji kámoši? Nemůžeme se s nima... hm.. domluvit?“ Prohodím s lehce hysterickým podtónem směrem k Varce, která vypadá stejně překvapeně jako já. Chvilku vyhodnocuji svoje možnosti a pomalu docházím k závěru, že tu všichni umřeme. Vytrhne mě z toho až bardovo volání ohledně vozů a lidí v nich. Ozve se svědomí. Jsem ozbrojená. A platí mě za to, abych právě teď něco udělala, sakra! Přelétnu očima situaci. Nikolaj se rychle vzdaluje, Varka je u mě nejblíž, a už se také vrhá do boje. To vzedmutí adrenalinu je neskutečný a dodává mi potřebné odhodlání, zhroutit se můžu až kdykoliv potom, no ne? Pustím luk, nebyla jsem si jistá jeho dostřelem a riskovat zasažení někoho z našich jsem nechtěla. Vytáhnu i druhou dýku zpoza opasku a Varku doběhnu, držím se tak krok za ní, abych se za ní pokud možno schovala. „Jsem přímo za tebou.“ Informuji jí dost nahlas, aby mě slyšela a pak se mě nelekla, ale zároveň abych nepoutala moc pozornosti od těch potvor. Mým záměrem je, jakmile se velký ork dost přiblíží a bude se soustředit na Varku, dostat se za něj a dýkou mu přeříznout vazy za kolenními klouby. Viděla jsem, že mají zbroj, ale spoléhám na to, že tam bude nějaká skulinka, kudy dýka projde. Kdyby nevyšly vazy, beru i cokoliv jiného, co vypadá že půjde rozpárat, probodnout, jakýkoliv slabý bod. V nejhorším to vezmu přes boty a achillovku. Tyhle mrchy asi nebudou očekávat, že někdo projde za ně, tak by tam něco takového mohly mít. Po zásahu jsem připravená uskakovat, nejspíš se bude chtít ohnat. Při přesunu za černého orka dávám také bedlivý pozor na to, kde má zrovna to obří kladivo. Nemělo by pro mě být těžké se mu vyhnout, když budu mít pořád přehled o jeho pozici. Spoléhám na to, že budou pomalejší a že ti orci vzadu nebudou střílet, když je hned za mnou jejich kámoš.

Mistr - 19. května 2021 12:24

Obří zelenokožci se hlasitě blíží, zatímco každý z vás se svým tempem vyrovnává se situací a začíná jednat. V tuto chvíli na orka 3 jde Varka s Palou a Rouz, na orka 2 Damien, Nikolaj a Darshana. Ilias pinoží u vozů a ostatních útočníků si nikdo nevšímá. Vozkové na kozlících koukají na přibíhající pohromu jako na zjevení a začínají práskat do koní, aby odtud co nejrychleji zmizeli. Koně se však plaší a navíc je třeba hodně prudce zatáčet a tak jim to spíš nejde. Varka, Pala a Rouz Varka postupuje ozbrojená štítem a bodcem přímo na svého protivníka, zbylé dvě se drží za ní. Když jste od sebe asi 10 kroků, udělá ork něco naprosto nečekaného. Napřáhne se za hlavu a to obludně těžké kladivo hodí vaším směrem tak rychle, že se nestačíte ani leknout. Už když instinktivně zvedá štít, je Varce jasné, že to je zbytečné. Proti rotující zkáze, ženoucí se k vám, by nebyla moc platná ani plná plátová zbroj. Všechny tři se instinktivně přikrčíte a vtáhnete hlavu mezi ramena v očekávání konce, ale nic se nestane. Jen kladivo prohučí těsně kolem vás a s masivním zapraštěním napálí do posledního vozu, kde přerazí kolo, oj a podpěru kozlíku, takže vozka s výkřikem spadne na zem, kde zůstane bez hnutí ležet. Po hodu černý bystře vytáhne zpoza opasku dvě jednoruční sekery a vrhne se na vás. Na Varku se snese série bleskurychlých úderů, které zvládá vykrýt jen s vypětím všech sil a najednou jí je jasné, že tohle nebude boj s neohrabaným protivníkem, ale precizním šermířem, který značně překonává její nezanedbatelné schopnosti. Štít udržela jen díky své orčí síle a na nějaký útok může s klidem zapomenout. Předposlední výpad byl vedený přímo do obličeje a tak musela zvednout na obranu štít. Tím si zakryla výhled. Proto až na poslední okamžik zahlédla jak na ni letí zároveň obě sekery, zleva a zprava. Tu na štítové straně ustála, ale proti druhému úderu mohla nastavit jen svůj bodec a to proti silové převaze soupeře nestačilo. Sekyra jí srazila ruku a zakousla se do boku. Kyrys ránu zadržel, ale promáčkl se dovnitř a odnesla to žebra. Mezitím ale měl zbytek skupiny čas dostat se, kam potřeboval. Pala oběhla orka zboku, odrazila se mu od kolena a přímo akrobatickým skokem dopadla do dřepu na jeho nárameník. V tu chvíli už šmátrala směrem k očím s prsty ohnutými do dravčího spáru. Nepřítel je ale v pohybu, takže pravačkou se musela zachytit rohu na jeho helmě, aby okamžitě nespadla. Levačka však nemilosrdně našla oční bulvu a trhla. Odměnou bylo strašlivé zařvání a něco mazlavého v dlani. Pokusila se v rychlosti seslat strašlivou kletbu, než seskočí dolů, ale není si jistá, zda se jí to povedlo, než ji smetla sekera. Naštěstí soupeř neodhadl délku své zbraně a tak dostala do levého ramena toporem, což ji smetlo na zem. Ta ruka rozhodně není v pořádku, ale díky své mrštnosti Pala alespoň dopadla na nohy a do kotoulu, což zmírnilo následky. Bohužel kotoul byla nucena dát přes levé rameno, které se odměnilo výbuchem bolesti a nejspíš dalším přetrhnutým vazem. Rouz to měla nejdál, potřebovala se dostat až za nepřítele. Teď je však v dokonalé pozici k nějaké krásné podlosti. Škoda, že jablko je v krytu, jinak by ho asi dokázala krásně vydloubnout z nohy ven. Nu což. Odměřila si vzdálenosti a z obou stran zabodla své dýky zezadu do kolena. Něco luplo, něco křuplo a hrombidlo se zaduněním pokleslo na jedno koleno. Protiútok Rouz čekala, takže když se ohnal dozadu loktem, dokázala padnout na zem a nechat ho profičet nad sebou. S obličejem zkrouceným bolestí a sekyrou v obou rukách se však ork otočil k tobě a chystá se tě dorazit. Damien, Nikolaj a Darshana Damien se pomodlil a se štítem v rukách se vydal k nepříteli. A stejně jako u jeho kolegy, i nyní ork vrhnul kladivo. Damienovi prolétl před očima celý život, když ho viděl se blížit, ale i nyní nemířilo na něj, ale na vůz v pozadí. Netrefilo se dost dobře a pouze smetlo oj a urazilo zadek jednomu tažnému koni. Ale přesto už asi kočár nikam nepojede. Když zelenokožec přezbrojil na dvojici seker a vrhl se na kněze, pochopil Damien, že tohle bude tvrdá zkouška jeho výcviku. Prvním dvěma úderům dokázal s boží pomocí uhnout, třetí ale bylo třeba krýt štítem. Místo čtvrtého tedy ork zahákl okraj štítu zobcem na druhé straně své zbraně a trhnutím jej odhodil stranou a protože je přidělaný k ruce, tak síla trhnutí i pootočila Damiena bokem. Jako ve zpomaleném filmu pak sledoval černé ostří, jak stoupá v nápřahu výš a výš, věda, že nemá co nastavit - kromě své plátové zbroje. Rána však nedopadla, protože zazněl bojový pokřik a zaduněla kopyta, jak Nikolaj s Darshanou v závěsu dorazili na pomoc. První bodnutí kopím ork zkusil srazit sekerou, ale nebyl dost rychlý a hrot se zarazil do pravého ramene. Než ho ale Nikolaj vytrhl, tak ratiště zlomilo toporo, jak se nepřítel kryl. Darshana se k úderu dostala o moment později a tam už nenastavil nikdo nic a zasáhla krásně do břicha. Sice skrz zbroj, ale jízdní kopí je jízdní kopí. Možná ho nenapíchla jako kance na rožeň, ale na hrotu je spousta krve a to musí něco znamenat. Oba jízdválečníci pokračovali v jízdě za první linii, nezastavili se, ale pak začaly svištět šípy. Dva z hráškově zelených namířili na Darshanu. Jedna střela jí prosvištěla kolem ucha, ale druhá nehezky trefila koně přímo do plece. Ten zaržál, vzepjal se, několikrát poposkočil a pak mu začaly podklesávat nohy a dá se říct, že dojezdil. Ork č. 1 Vypadá to, že elfí žoldnéř na čtvrtém voze je ještě šílenější, než vy ostatní. Jakmile spatřil zelené kůže, vytasil z pochvy jednoruční meč a sprintem se rozběhl přímo k obrněnci nejblíž lesu. Ten opět vrhnul kladivem, ale tentokrát nemířil na vůz, ale na elfa. Něčemu takovému nejde uhnout. Ten však najednou zmizel a objevil se přímo před orkem, přehmátl volnou rukou na půlku čepele a zarazil mu bodec do břicha. Ork neměl čas přezbrojit, tak se ohnal pěstí v železné rukavici, avšak špičaté ucho opět zmizelo v černém záblesku a objevilo se za ním. A zase rána. V tuto chvíli kolem sebe oba tančí vražedný tanec a počastovávají se údery, ale žoldák vypadá nepolapitelně. Že by to nakonec vážně byl stínový tanečník, jak se chlubil? Ilias Doběhl jsi k pátému vozu a prudce otevřel dvířka. Koukáš do tří vyděšených obličejů, zírajících z okénka, které po tvém vpádu s křikem upřely svou pozornost na tebe. Z jejich výrazu bys soudil, že už je jdeš sežrat. Když zaječíš, aby utekli, začnou se konečně hrnout ven jak velká voda, nicméně v tom okamžiku se celý vůz otřese a vnitřkem se rozletí dřevěné třísky. Dvě ze služtiček (v tomto voze byly tři z těch mladších) zavřískly, jak do nich kousky dřeva vyryly krvavé škrábance, ale během okamžiku opustily vůz a rozběhly se do polí. Třetí leží na podlážce, ve tváři výraz úžasu, neustále otvírá a zavírá ústa jako ryba na suchu. Vidíš ze zdi trčet kus kovové hlavice kladiva, které do kočáru narazilo a vidíš i bělající se kusy kostí, jež koukají dívce ze zad. Vypadá, že chce něco říct, ale neunikne jí zni hlásek. Jen se na tebe dívá. Dvířka u předposledního kočáru se také otevřela a všichni tři cestující se rozběhli co nejdál odtud.

Mistr - 19. května 2021 12:40
	soukromá zpráva od Mistr pro Ta ruka je určitě zlomená, resp. tvoje levé rameno. Děkuješ Karmě, že vydržela klíční kost, to by byla skoro konečná - alespoň pro tento boj. Každopádně kus pažní kosti ti pod ramenem kouká z těla ven a dost to bolí. Ruku samozřejmě nejde jakkoliv používat.

Mistr - 19. května 2021 12:42
	soukromá zpráva od Mistr pro Jak to tak cítíš, bude pár žeber zlomených. Tudíž se ti špatně dýchá a obecně dělání čehokoliv na této straně těla působí dost nesnesitelnou bolest. Ale samozřejmě se zrovna koupeš v adrenalinu, takže fungovat můžeš. Nemít kyrys, byly by z tebe dvě čtvrtorkyně.

Rouz - 19. května 2021 13:40

Těžce vydělané peníze Nemohla jsem tomu uvěřit, vážně se mi povedlo tu přerostlou potvoru zranit! Nemám sice moc času plně si vychutnat lupnutí v orkově koleni, ale jistý pocit radosti to ve mě vyvolá. Nejsou nezranitelní a to je rozhodně dobrá zpráva! Prudce vytrhnu dýky z rány a skáču pryč, když se po mě ožene. Ork skončil na jednom koleni a takhle zblízka se mi rozhodně nelíbí. Když na mě zaměří svůj zrak, s jedním okem vytrženým, mám co dělat, abych se nenechala paralyzovat hrůzou. Ozvou se ale instinkty, neztrácím čas tím, že bych se zvedala na nohy, ale začnu válet sudy pryč z jeho dosahu. Přesně opačným směrem, než kde skončila Pala. Doufala jsem, že ork sekerou házet nebude a nepřipraví se tak o zbraně a zároveň že bude dost zuřit, aby se soustředil na mě, snažil se ke mě dostat a Pala s Varkou měly čas ho dorazit. Jen doufám, že jejich zranění nejsou moc vážná. Až jakmile mám pocit, že jsem dost daleko, aby na mě jeho sekery nedosáhly, postavím se na nohy, dýky připravené a podle situace buď ustupuji, nebo útočím.

Mistr - 19. května 2021 13:52

soukromá zpráva od Mistr pro Když tak najednou vidíš na čtveřici v pozadí, uvědomíš si, že na vás stříleli pouze dva. Třetí vlastně vůbec nemá luk, ale obyčejnou dřevěnou ozdobenou hůl a upřeně kouká na orka č 1 a něco si mumlá. čtvrtý dřepí, drží v jedné ruce luk a druhou se hrabe v koženém vaku u svých nohou. Vypadá to, že našel co hledal, protože vstává, zatímco z vaku vytáhl nějaký šíp a nasazuje jej na tětivu. Celou dobu se ti dívá přímo do očí.

Nikolaj Grigorievič - 19. května 2021 14:19

Barvy lesa Tryskem se řítím na velkého černého orka, za mnou spíše tuším Darshanu. Hrot kopí se chvěje a já jsem zapřen v třmenech, ork se blíží, mířím pod nákrčník už... už... "Sviňský parchant" Zakleji spíš pro sebe, ve chvíli kdy těsně před úderem se ork pootočí a srazí kopí z hrudi na rameno. Náraz je silný ratiště kopí praská a v dešti roztřepených třísek se mé kopí zlomí. Rychle stisknu koleny koně a změním směr. Slyším jak Darsha za mnou orka zasáhla, tentokráte naplno. Kolem nás prosviští první šípy. Opět stisknu koně koleny a prudce změním směr abych byl horší cíl. Zahazuji zbytek kopí a tasím šavli. V pravé ruce vytrčenou šavli a v levé kalkan, znovu zalomím koně do ostré kličky. Ví co po něm chci a já vím, že on to zvládá. Pak si všimnu, že jeden z domnělých lučištníků nemá luk ale hůl a zaříkává. "Ten třetí je šaman zaříká! Musíme ho sundat." Vidím také čtvrtého jak si chystá nějaký speciální šíp určený přímo pro moji maličkost. Usuzuji z toho jak na mě upřeně čumí. Krypl jeden. Tryskem se blížím a ve chvíli kdy usoudím, že ork bude vypouštět šíp znovu zalomím koně v kličce abych se mu vyhnul případně měl štít na správné straně ke krytí. Pak v průjezdu se pokusím šavlí seknout šamana po hlavě nebo krku.

Pala Spinae - 19. května 2021 14:25

Miluji boj Ork je nakonec přeci jen trochu víc nestabilní povrch než jsem původně čekala, ale stačilo se chytnout rohu. Vmysli jsem začala připravovat kletbu, kterou jsem následně při vytrhávání oka vyslala do těla nepřítele. Hlavní kouzlo mého řádu. Je pěkně nebezpečné, ale má i velmi nepříjemnou stránku, když se použije špatně. Druhé kouzlo jsem samozřejmě nestihla provést, ale to byla spíše jen myšlenka, aby to pak bylo opravdu smrtící, ale na druhou stranu, když to přežije, tak mu mohu nabídnout, že jej spasím a nemyslím tím smrtí. Moje bohyně dává šance, ale, kdo jí zradí, tak trpí. Dopadám na zem a jdu do kotoulu, bolest je příjemnou upomínkou toho proč jsem vlastně kněžkou. Připomíná mi to mnoho, ale nyní není čas, aby jsem se zabývala těmito myšlenkami. Druhou rukou zastrčím do ruky zpět čouhající kost a u toho připravuji kouzlo na léčení, které následně sešlu na svou ruku. Dělám to ve chvíli, kdy útočí Rouz na orka, kterého tím zjevně dost naštvala, jelikož si jí vybral jako svůj cíl. Kletba by měla akorát začít působit, když vezmu v potaz velikost jeho těla. I tak bych měla něco udělat. Vlastně můžu, vydám se k druhé noze a zaútočím pod koleno. Kdybych měla čepele, tak bych jej už dávno zabila, ale takhle. Tahle mohu leda pevně sevřít při své úderu orkovo oko, které se mi rozprskne v ruce a udeřit jak nejlépe svedu.

Ilias - 19. května 2021 15:45

Keď som otvoril dvere vozu, uvidel som tri mladé vystrašené holky. Nedivím sa im, sám som bol vystrašený keď som uvidel tých troch mamutov a v duchu som si pomyslel že tí ostatní žoldáci maju teda koule keď sa takto proti nim rozbehli do protiútoku. Musel som na ne zakričať aby sa prebrali a utiekli čo najďalej. Najprv som neveďel čo sa to stalo, iba že sa druhá strana voza rozletela akoby to ani nebolo pravé dubové drevo. Inštinktívne som zavrel oči a zakryl si tvár rukou. Ucítil som pichnutie na krku od letiacich triesok a na pery mi dopadla kvapka krvi s typickou železnatou príchuťou. Keď som otvoril oči hneď mi došlo že to nieje moja krv. Zkamenel som pri pohľade na tú úbohu holku. Mohla mať tak sedemnásť rokov. Pamatám si že bola krásna, dlhé vlasy, priatelské oči a vždy k nám žoldákom bola milá. Teraz tam ležala vo vlastnej krvi, trápila sa a umierala v bolestiach. Dobrí Bohovia len to nie.. Mojou úlohou bolo ju chrániť a zklamal som ju. Pohľadom ma prosí aby som jej pomohol a ja sa nezmožem na nič len tam stáť a koukať na ňu. A ja idiot som nekúpil žiadny liečivý potion. Počkať .... Kňažka ..... Čarodejka .... niekto tu musí byť schopný niečo urobiť. "Vydrž zlatíčko, nehýb sa, idem po kňažku ona ťa dá dokopy uvidíš. Len nezomieraj hneď som tu. Sľubujem" Cez dieru vo voze som videl že je Varka zranená a holky majú čo robiť s tou prerastenou brokolicou. Neďaleko dopadol šíp ktorý asi minul svoj povodný cíl a aj keď mi krv vrela od zlosti a tlačil ma čas aby som sa rýchlo dostal ku kňažke a dotiahol ju sem aby pomohla tej holke, vedel som že proti lukostrelcom nemám šancu. Na zemi som uvidel Nikolajov luk len tak pohodený. Skočil som k nemu, zodvihol ho a vytiahol šíp z vedľa pohodeného tulcu. Absolútne nepatrím medzi dobrých strelcov a je to už zopár rokov čo som držal v ruke luk, ale v mladosti som chodieval s otcom do lesa loviť tak na takú vzdialenosť by som mal byť schopný zasiahnuť tak veľký cíl ako je ten mamut ktorý práve rozmetal Palu a Rouz po zemi. Rýchlo naťahujem luk kým hromotĺk kľačí na zemi a mierim mu niekde na hlavu alebo krk hrubý ako starý strom. Hneď jak bude dole skočím po kňažku aj čarodejku a dotiahnem ich sem. Teraz nesmiem minúť! Pravou rukou pustím tetivu a vypustím šíp.

Varka - 19. května 2021 17:21

Letící kladivo, který se naštěstí nevrací k majiteli… snad Jít napřímo nebyl nejchytřejší nápad, v okamžiku, kdy letěla masivní hlavice jsem očekávala konec, i kdybych její náraz do štítu nějakým zázrakem přežila, pochybuju, že by moje tělo bylo schopný něco víc než jen vypouštět chroptivé zvuky a umírat. Jenže naše přibližující se trojice nebyla cílem. Ne, ne. Jen prosvištělo okolo nás přímo do jednoho z vozů. Zmrdi. Takže k tomuhle je měli! Mělo mi to dojít, ty hovada by něco takovýho k boji nepoužívali a během okamžiku má ruce dvě sekery kterými bleskurychle začne bubnovat o můj štít. Jen s vypětím všech sil, co jsem podědila po tatínkovy je dokážu ustát a na nějaký útok nemám ani pomyšlení, natož příležitost. I tak mě nakonec dostane, ranou mířenou na hlavu mě přinutí si zakrýt výhled a okamžitě toho využije, z každé strany se na mě řítí sekera a jediné co mi zbývá je krýt levou stranu štítem a pravou se pokusit zastavit Dobrým jitrem. Výsledek byl předem daný, masivní rána dopadne na kyrys. Kurva! Plíce opustí vzduch, který se jen obtížně do nich už potom dostává a vlna bolesti mě upozorní na to, že mě nepřesekl ve dvě poloviny. Vlastně mám pocit, že jsem ránu ustála na nohách jen díky tomu, že z druhé strany dopadla současně i na štít. Snad jsem tím ale aspoň získala nějaký prostor pro ty dvě, šílená půlelfka se pokouší o jízdu na býkovy a ta zrzka mu zapíchne dýky do kolen, čímž si zaslouží jeho pozornost. „Ty čubčí synu!“ Procedím zatnutý zuby až mi sliny stékají z rtů, „Zrovna, jsem ho kurva nechala vyklepat, zpravit,“ drmolím si pro sebe, poněkud nesrozumitelně vzhledem k tomu že skoro každý slovo přeruší mělké a těžké nádechy. Společně s pořádnou dávkou adrenalinu mi to ale pomáhá ignorovat bolest pulzující z mé pravé straně těla. Teď mu ale musím zabránit rozseknout tu zrzku! Svou hul nechám sklouznout v dlani níž a uchopím zhruba v polovině, pochybuju, že bych dokázala teď dát s ní pořádnou ránu a ani napodruhé nevymýšlím nic složitého. Prostě se na jeho záda svalím svým štítem, dokud svou nasranou pozornost věnuje zrzce a pokusím se hrotem najít si škvíru mezi nákrčníkem a přilbou, přestože mi jde hlavně o to zabránit mu v jejím pronásledování.

Damien Dumah - 19. května 2021 17:59

Přijmi Pelorův dotyk můj zelený bratře Ork je mnohem zdatnějším válečníkem než by jeden od podobné zrůdy čekal. Dokonce ve mě vykřeše i tu prostopášnost, že si ulehčeně oddechnu, když mě vržené kladivo netrefí. Jenže zasáhne vůz a určitě i jiné osoby! Zaskřípu zuby nejen nad mocí protivníka, ale i nad vlastní slabostí, zvláště, když mi zahákne jednu ze seker za štít a celým mě škubne. Naštěstí než stačí udeřit druhou sekerou do nechráněného místa, tak zasáhne Nikolaj a Darshana, kteří orka zraní svými kopími. Udělám přitom dva kroky vzad. A své válečné kladivo pozvednu k obloze. "PELORE! PŘI HOŘÍCÍM SVĚTLE! Sešli svůj hněv na mého protivníka." Z nebes by měl nyní vyšlehnout záblesk spalujícího světla a měl by orka zasáhnout. Jen co se tak stane, tak se vrhnu kupředu, abych případně orka dorazil svým válečným kladivem, které se snad ukáže být vhodnější zbraní proti obrněnému protivníkovi než ta párátka co používají moji společníci.

Mistr - 19. května 2021 21:45

Varka, Rouz, Pala (a Ilias) Pala se postavila na nohy po parakotoulu a věnuje se své paži a z ní vyhřezlé kosti. Zatímco si vyčuhující kus rovná zpět, ohavně to skřípe a každý, kdo máte za sebou komplikovanou zlomeninu a jste v doslechu, se otřesete při vzpomínce na ten čas. Ork si jí naštěstí nevšímá, protože se zaměřil na zrzavo pod kapucí, které se právě ze všech sil odvaluje z dosahu. I když se snaží vpravdě pekelně, je jí jasné, že to nemá šanci stihnout, ruce se sekyrou jsou prostě hrozně dlouhé. Ostří se na vrcholu nápřahu hladově zaleskne, jak už se těší, až se zakousne do kůže a prokouše skrz. To by tu ale nesměla být Varka, která se dala dohromady a vrhá se orkovi na záda štítem napřed. Plán je to dobrý, avšak netuší, že patnáct kroků za ní Ilias právě pustil tětivu luku namířeného na netvorova záda a že se tudíž sama staví střele do cesty. Marně se bard snaží strhnout luk stranou, co se stalo, nedá se odestát. Šíp zasyčí jako had a ve chvíli, kdy půlorkyně plnou vahou narazí do obrněných zad, se zadrnčením se zabodne soupeři do spodiny lebeční, hned pod lem jeho kovové přilby. A asi palec napravo od Varčiny hlavy. Ork zachrčí, vykašle něco krve a zhroutí se na zem. Pala dokončí léčení ramene, ale rozbíjet padlému druhé koleno už jí přijde zbytečné. Nikolai, Darshana a bezejmenný elf Ve chvíli, kdy Nikolaj vykřikne a rozjede se směrem ke svému cíli, šaman přeruší mumlání a dost hlasitě, aby jej bylo slyšet vůkol, pronese "Sakcha nul ur vetrul dacham." Ať už to znamenalo cokoliv, střelec, který měl v hledáčku Nikolaje změnil cíl na Darshanu. Nikolaj ten pohyb vyhodnotil jako výstřel a dle svého plánu strhl koně vpravo. V tu chvíli šamanovi zaplál konec hole zeleným světlem... a nic. Kdoví, co se podělalo, ale zaříkání nepřineslo kýžené ovoce. Díky tomu má Nikolaj možnost pokračovat ve své krasojízdě. Bohužel asi zapomněl zatočit zpět, a tak na zpěněném koni uhání směrem k rozbitému třetímu vozu. Okamžik předtím se elfovi podařilo najít skulinu ve zbroji a obouruč drženým jednoručním mečem mu zarazil hrot do podpažní jamky. Obr zařval a upustil sekeru, zatímco mezi pláty vystříkly pramínky jako smůla černé krve. Špičaté ucho vypadá, že ho vlastní úspěch dočista zmrazil, protože se ani nehnul, když se soupeř bleskurychle otočil a jediným švihem z něj udělal dva půlelfy - zrovna když je míjí Nikolaj na svém bujném oři. Darshana se ve svém přesunu na moment zastavila, aby mohla vrhnout čakan po šamanovi. Je to daleko, takže když jako břitva ostrá čepel zasáhne jeho nohu, dá se to asi považovat za úspěch. V ten moment se zpoza lesíka, z míst, kde se nachází zbytek vaší karavany, ozve hluboké troubení rohu, které tak trochu zní jako fanfára nad dobrou trefou. Šaman zaječí, ale kupodivu se začne dívat směrem, odkud se troubení ozvalo, než aby kontroloval, zda neletí nějaké další předměty. "Barzug dot" zakřičí poté a zamává rukou, než si vytrhne zakrvácenou sekeru z nohy. Darshana po svém hodu, zjistila, že jí do obličeje míří 3 luky, což ji pramálo potěšilo. Pokusila se kryta za štítem doběhnout k prvnímu ze střelců tak, aby se dostala ostatním ze zorného pole, ale nedopadlo to dle jejích představ. Jeden z těch syčáků si asi celý rok schovával čtyřlístky, protože by přísahala, že je v bezpečí. Přesto ale šíp proletěl lýtkem tam, i ve spršce krve a přeťatých cév ven. Naštěstí to neschytala žádná kost, ale běh je odteď najednou mnohem větší výzva. Další dva šípy skončily v štítu, což by byla dobrá zpráva, kdyby ten druhý z nich místo klasického ťuknutí nezněl jako když ti v hospodě spadne na zem sklenička s vínem. Kolem se rozstříknou nějaké syčící kapky a z místa dopadu se začíná kouřit. "Damien" Ještě že na některé věci se člověk může stále spolehnout, pousměješ se, když do orka sjede oslepující proud světla a v okamžiku jeho kovové části vybavení začnou žhnout rudě. Kolem zavoní připálené maso. Bestie s obličejem zkřiveným v grimase bolesti oslepeně mžourá, takže když mu první ranou zlomíš čelist, nepokouší své štěstí a uskočí dozadu, takže další údery jej minou. Dorážíš svým kladivem dál a dokonce se ti podaří mu vyrazit jednu ze seker z ruky, ale jak postupně začíná zase vidět, daří se mu tvé útoky stále lépe odrážet. A v jednu chvíli se karta obrátí a ork se pouští do ofenzivy. Je to těžký boj s lepším soupeřem, ale naštěstí jej brzdí utržená zranění, jinak by bylo brzy hotovo. Ve chvíli, kdy tvůj nárameník schytal první úder černým ostřím, začínáš pod náporem ustupovat.

Mistr - 19. května 2021 22:01
	soukromá zpráva od Mistr pro Jen tak pro zajímavost, jelikož šamanovi rozumíš, tak zde je překlad jeho povelů "Sakcha nul ur vetrul dacham." = "Jezdec je můj, berte tu druhou" "Barzug dot" = "Stahujeme se"

Mistr - 19. května 2021 22:09

soukromá zpráva od Mistr pro Jakmile šamanovi zažhne konec hole, najednou tě začne mravenčit celé tělo. Což o to, to by ještě nebylo tak hrozné, ale nemůžeš pohnout jediným svalem v celém těle. Ani jediným. I když napneš všechny síly, neposlouchá. Situace je o to horší, že se vztahuje i na plíce a že jsi byl v tom inkriminovaném okamžiku po vydechnutí. Útroby ti zkroutí křeč, jak se orgány dožadují kyslíku, ale ty nemůžeš nic jiného, než zírat před sebe, jak tě kůň odnáší pryč. Když míjíš elfa, kterého právě naporcoval ork, nevesele ti dojde, že jeho ztuhlost asi bude stejného druhu jako tvoje. Aspoň to měl rychlé, zatímco ty zažíváš, jaké to je, když ti do plic nalijí roztavené železo. Rozhodně to nebude dlouho trvat... A pak to najednou přejde. Ztuhlost zmizí a ty zoufale lapáš po dechu hned vedle na kaši rozdrceného trpaslíka.

Pala Spinae - 19. května 2021 22:29

Léčitelka Po vyléčení sebe, které bylo doprovázeno mnohem více skřípáním kostí, než jsem čekala, zjišťuji, že Ork už je mimo hru, ale Varka je trochu pomačkaná, takže si to k ní rychle namířím. "Radši tě vyléčím." Okomentuji to pouze, jelikož její síla a schopnosti budou ještě potřeba. Jednu ruku položím na místo, kde byla zasažená a druhou se dotkne někde její kůže, aby jsem mohla seslat léčivé kouzlo. Následně se rozhlédnu, jak na tom kdo je a rozhodnu se rozeběhnout k Damienovi, který sám bojuje s jedním z těch velkých a taky je kousek ode mě, takže by to nemělo být složité jej napadnout trochu zezadu. Přeci jen je nyní jistě zaměřený hlavně na svého soupeře, který je před ním a doufá v ochranu lukostřelců, kteří, ale zjevně mají aktuálně jiné zájmy, takže by mi můj útok mohl projít a ork by se tak snad mohl svést na koleno. Minimálně bych pak snad mohla jít zase po hlavě, ale to si nemyslím a seslat znovu kletbu si dost rozmýšlím, ale to jen plánuji. Nejdříve jej musím zasáhnout

Ilias - 19. května 2021 23:04

Najprv jedno, potom druhé ... a potom možno tretie V momente keď som pustil tetivu luku vbehla do záberu Varka. Pustila sa do orka a jej hlava sa ocitla presne v trajektórii mojho šípu. Šokovito som trhol lukom akoby som mal ešte šancu tomu zabrániť. Bola to najdlhšia sekunda mojho života keď som sledoval šíp približujúci sa k hlave orčice ktorá aj navzdory ťažkým zraneniam bojuje na našej strane proti vlastnemu druhu. Mal som chuť zakričať od šťastia keď šíp preletel pomedzi jej vlasy a zasiahol toho besného orka priamo pod prilbu. Bohovia ďakujem ďakujem ďakujem. Za toto má u mňa celý vak vína že to prežila. Moj pohľad sa presunul na kňažku. Videl som že sa liečila. Ona sa liečila a to znamená že može vyliečiť aj to dievča vo voze. Rovnako vidím ako ten slnečný muž je pod tlakom toho spáleného prasaťa. Asi by sa mu šikla pomoc. Ale musí to vydržať. Nadýchnem sa a z plných pľúc zakričím na kňažku. "Hej kňažka! Potrebujem ťa tu! Vo voze je zranená holka a umiera!" Reval som tak hlasno ako mi to moje vycibrené hlasivky dovolili aby som prekričal všetok ten randál naokolo a popritom som bežal smerom k nej aby som ju odtiahol správnym smerom. Luk som zahodil a s rukami vpred som sa náhlil dopredu. Okom som ale sledoval spáleného orka a nemal som zatial v pláne sa k nemu priblížiť. Najprv musím poslať pomoc do voza a potom možem zachraňovať slnečného muža. Videl som že je kňažka odhodlaná ísť po orkovi tak som sa ju snažil chytiť za rameno a zastavit ju. "Musíš ísť do voza! Zachráň to dievča a ja pomožem Slnečnému!" Kričal som na ňu. Je to predsa naša povinnosť tých ľudí zachrániť. Za jednu vec som ale bol vďačný, že ešte nezačalo pršať a nemusím sa k tomuto všetkému ešte starať o svoj účes. Hlavne keď sa chcem prihovoriť kňažke ktorej som sa za celú cestu ešte nemal možnosť ani dotknúť pretože je taká nedostupná a teraz je moja ruka od jej tela tak blízko až si to spojenie naších tiel chcem vychutnať a určite si ho zapamatám na veľmi dlhú dobu.

Varka - 19. května 2021 23:52

Robin Hood s pořádnou dávkou štěstí… Celou svou vahou se vrhnu na záda černého hováda, bolestivě u toho syčím a nesrozumitelně posílám všechno ke všem démonům, jak se připomíná moje pravá strana torza. Tedy až do chvíle, než mi jen kousíček od hlavy proletí šíp a zabodne se hezky do té hovězí hlavy. Instinktivně jsem se přinutila okamžitě sama svalit z černého zády do trávy a krýt se štítem. Kdo byl do prdele cíl! Zásah nebo minul?! Zelený kůže nám naštěstí nevběhly do zad, luk v rukách drží náš bard. Dělá si ze mě prdel? I jestli je sebelepší střelec, co ho to do prdele napadlo! Má málo cílů, kde není moje kebule? Se zlámanými žebry se ale zmůžu jenom na ostrý pohled k jeho osobě. To už ale je u měla jezdkyně na býkovy a její ruka je v pořádku. Sakra, to bych chtěla umět taky...Pokud se jí podaří dát moje žebra aspoň trochu do kupy, tak se postavím. No vlastně i když to nezabere, tak se o to se zaťatými zuby pokusím, obzvlášť když zaslechnu roh a povel toho bezstarostně se kochajícího orka (šamana) přírodu. Nemám z toho dobrý pocit, vlastně se snažím ze všech sil vybavit, jestli jsem u některýho z našich námezdníků nebo princeznina doprovodu viděla nějaký roh. Nejspíš marně, takže si moc nejsem jistá, jaký je jejich důvod k ústupu, prchají nebo snad… Na nějaký dlouhý přemýšlení není ale čas, a tak zhodnotím rychlým pohledem situaci. Bard ostrostřelec huláká na elfku léčitelku, která chtěla běžet na pomoc tomu se modlícímu chlapíkovi. Zleva se zvedá dým, rozhodnu se tedy toho využít jako clonu od případných zelených střelců a vběhnout tak do zad hovadu (číslo 2) dorážejícímu na Damiena. Ani do třetice se nepokouším o nic složitého, doufá ho dokážu tak sevřít do kleští, bodnout do nějaké odkryté slabiny buď u nohou (aby se svalil na zem) nebo jeho kebule, případně jen získat prostor pro Damiena. Tedy, pokud jsem čehokoliv z toho schopná a neležím jenom v trávě.

Pala Spinae - 19. května 2021 23:53

Změna cíle Varka je tak nějak snad v pořádku. Víc jsem pro ní aktuálně udělat nemohla a na skutečnou léčbu si bude muset počkat později, taky až si odpočinu a budu moci tomu věnovat čas a sílu. Léčení velkých zranění je pomalý proces, kdy se tělo uzdravuje postupně pomocí několika kouzel, ale tohle musí prozatím stačit. Hodlám se rozeběhnout na pomoc Damienovi, když zaslechnu protivný hlas Iliase, který nicméně volá, kvůli něčemu důležitému a to je něčí život. Moje priority se okamžitě běžím tedy tam, aby jsem zjistila, jak na tom dotyčná je jestli ji dovedu zachránit, což bych snad mohla, ale to kouzlo stojí o něco více energie, ale bych neudělala pro záchranu života. Je to moje povinnost.

Rouz - 20. května 2021 07:56

Těžce vydělané peníze Nestihnu to. Během válení sudů vnímám, jak blízko je ta mrcha u mě, vnímám sekery, které se začínají snášet a v tu chvíli mi už je jasný, že to nedám. Chci zkusit změnit směr, když tu ork znehybní a začne nechutně chrčet. Zastavím tedy zběsilé odstrkování. V hrdle orka trčí šíp. A ork padá mým směrem. Vrhnu se ještě posledním sudem do boku a kontroluji, že je opravdu mrtvý. Až pak se rozhlédnu, co se vlastně stalo. Varka se zhroutila do trávy s tak vytřeštěným výrazem, až mnou v první chvíli projede vlna paniky, že je zasažená taky. Ta se ale vzápětí začíná rozhlížet, očividně stále jen s polámanými žebry. Dovolím si vypustit vzduch z plic. Koukám, jak jsou na tom ostatní a ten chvilkový pocit vítězství mě zase rychle přejde. Damien má problémy. Vidím, že ork, se kterým zápolí, je zraněný, ale síly ještě má rozhodně dost. A za ním se pomalu dává dohromady první černokožec, který zlikvidoval elfa. Jestli se na Damiena dostanou ve dvou, je mrtvej. Problémy má ale i Darshana, která tam z nějakého důvodu zůstala sama proti čtyřem střelcům. A odněkud z lesa se ozývá roh. A sakra. Vyrážím rychlým klusem společně s Varkou na pomoc Damienovi, jelikož je u mě nejblíž a přijde mi, že má větší problémy. Jsem v o něco lepším úhlu než Varka, mě by si ork nemusel vůbec všimnout. Jestli se nám povede rychle ho zlikvidovat, dostanu se tím i blíž k lukostřelcům a snad ještě stihnu pomoct Darshaně. Při klusu k velkému orkovi kontroluji spěšným pohledem i střelce, kdyby se některý rozhodl změnit terč pro své šípy, abych stihla uhýbat. Mým cílem jsou opět slabá místa na zadních částech nohou. Věřím, že jestli se podaří dostat orka na kolena, zbytek si s ním poradí, stejně jako s tím prvním zabitým. Pokud by se zásah podařil, už rovnou tahám ven dýky a uskakuji pryč.

Mistr - 21. května 2021 14:12

Následující příspěvek je v přímém přenosu. Sledujete utkání skupina versus zelené kůže, stav je zatím 1:1 Nikolaj stehny zastavil koně a v tuto chvíli sedí na jeho hřbetě, shrbený tak, že se hlavou skoro dotýká hřívy a sípavě se z plných plic nadechuje. U toho malátně šmátrá levačkou směrem k zadní čtveřici nepřítel, ale pokud něco říká, zaniklo to v hluku bojové vřavy. Ork č. 1 se otočil směrem na šamana poté, co zaslechl jeho rozkaz a zavrtěl hlavou. Pomalu si vytáhnul z podpaždí elfův zabodnutý meč a zahodil ho na zakrvácený trávník. Pak bystře pohlédl vpravo a vykřikl "Borog de!", než se tím směrem rozběhl. Šaman mezitím hodnotícím zrakem pozoruje Darshanu, která se dobelhala k prvnímu z lučištníků. Ten stihl luk zavěsit na poutko na zádech a přezbrojit na dva ošklivě vypadající rezavé a zubaté sekáčky. Ještě aby někdo dostal otravu krve. Bojovnice se do něj pustila s vervou a s potěšením zjistila, že léta tréninku k něčemu byla. Ork je rychlý a dobře si kryje hlavně vrchní polovinu těla, ale na finty si nabíhá a tak mu kopí proniká do těla tu na ruce, tu na noze. Sám přitom spoléhá hlavně na sílu, takže se v protiútocích svištícím sekáčkům Darshaně daří uskakovat, každý podobný kousek má za následek vlnu bolesti z lýtka, až se jí postupně začínají dělat před očima černá kola. Nicméně postupuje kupředu a jelikož soupeř stále víc krvácí, bere to jako že vyhrává. Černý ork č. 2 byl sice zaměstnán snahou o proražení Damienovy obrany, ale po varování od svého druha poskočil dozadu mimo jeho dosah a rozhlédl se. Tím Varka s Rouz zjistily, že jejich plížení přišlo vniveč, protože ten balvan udělal několik kroků po půlkruhu, aby měl všechny soupeře v jednom zorném poli. V tu chvíli dva nebojující orčí lučištníci začínají utíkat zpět směrem do lesa. Černý ork 1 se rozběhl ke dvojce se zbraní napřaženou, aby chytil do kleští Varku a hlavně Rouz, které se právě zapojily do boje. Těsně před doběhnutím ale mrknul na šamana, který mu odpověděl zamítavým gestem a tak se obrátil prudce vpravo a pokračoval v běhu za mizejícími lučištníky. Číslo 2 využil momentu, kdy obě ženy zjistily, že jsou najednou v obklíčení samy, a taky se vrhl vpřed. Bohužel tím směrem stála právě Varka, kterou odhodil na stranu vnější stranou pěsti v kovové rukavici. Půlorkyně nicméně stačila zaútočit jako kobra a zabořila bodec svého kyje hluboko do boku monstra, přesně mezi navařené plechy. Vystříkla krev. Triumfu si ale moc neužila, protože jí rána do štítu přirazila bránící ruku do žeber a odhodila ji ve tři metry dlouhém letu do trávy obličejem napřed. Následně č. 2 vyrazil za svými soukmenovci, ale je vidět, že zranění jej pomalu zmáhají a tak se spíš plazí. Určitě mu nepřidalo, že když se otočil na Varku, Damien mu zasadil příšernou pumelici do zadního stehenního chrániče, takže levou nohu spíš táhne za sebou. Šaman sleduje, vypadá spokojeně a něco si pro sebe mumlá. V tuto chvíli uchopí svou hůl oběma rukama, něco nesrozumitelného zaječí a zarazí její konec do země. Najednou vás všechny na místě srazí do kolen šílená bolest, jakoby něco v té samé chvíli požíralo každou částečku vašeho těla. Svíjíte se na zemi v křečích a jako v mlze sledujete, jak i zbývající zelené kůže poklusem ustupují, podpírajíc ty příliš zraněné. Trvá to asi minutu, během níž postupně slábne a když se časem postavíte na nohy, udiveně zjistíte, že máte na kůži nepravidelné zelené skvrny. Hráškově zelené skvrny. I na Varce jsou patrné, byť mají tmavší odstín, než její normální zbarvení.

Mistr - 21. května 2021 14:16

soukromá zpráva od Mistr pro Ork 1 na Orka 2 "Borog de!" = "Za tebou" Šamanovo vzkřiknutí jsi nepochytila, v tom okamžiku tě trápilo něco úplně jiného. Ruka se štítem přiražená na trup ti vyrazila dech a zhmoždila i druhou polovinu žeber. Samotný let bolel zhruba tak, jak by se dalo čekat, děkuješ všem bohům za svůj výcvik, díky kterému jsi stačila rozpažit, jinak bys čekala o hranu štítu buď rozbité zuby, nebo zlomenou ruku.

Ilias - 21. května 2021 16:53

Niečo mi asi uniklo, pretože orkovia sa zrazu správajú divne. Vymieňajú si pohľady, tí malí sa dali na útek a tí veľký asi ostávajú bojovať. Ten veľký vzadu si vytiahol z podpaží meč ako by to bola len malá trieska a rozbehol sa smerom k nám. Už som chcel vytiahnúť svoj meč keď sa náhle otočil a zamieril do lesa. Ten druhý to urobil tiež ale cestou ešte odhodil Varku ako prázdny džbán od piva. Pri jej zraneniach sa len tak ľahko už nedvihne. Pomyslel som si. Už som si chcel vydýchnuť že je to za nami, že sme vyhrali keď v tom ucítim obrovskú bolesť ktorá ma zrazí na kolená. Cez slzy vidím že aj ostatní sú na zemi v rovnakých kŕčoch ako ja a neschopni sa čo i len pohnúť. Keď všetci orkovia zmiznú z dohľadu bolesť začína ustupovať. Konečne sa viem nadýchnuť. Dvíham sa zo zeme podopierajúc sa rukami o trávnik, keď si všimnem že mám ruky nejaké špinavé. Snažím sa to oprášiť, zotrieť zo seba ale nejde to. To nieje špina to sú fľaky na mojej koži. Na mojej peknej koži mám nejaké fľaky!! Poobzerám sa okolo seba a vidím že ostatní sú na tom rovnako. Netrvalo to ani sekundu keď ma napadlo že to mám aj na tvári. V panike som sa začal hrabať vo vnútornom vrecku aby som vytiahol svoje zrkadlo. V roztrasených rukách mi vypadlo a dopadlo do trávy. Našťastie sa nerozbilo a bleskurýchle som si k nemu kľalol a pozrel sa na svoj odraz. Škvrny som mal aj na tvári. Mám na tvári škvrny! Je to uz viac ako 15 rokov čo som chodil do školy. V našej vesnici sme mali školu, kde dochádzali aj deti z blízkych vesnic. Nenávidel som to tam. Ako malý chlapec som mal na tvari pehy. Ale nie take malé, moje boli oveľa vačšie. Všetky deti sa mi smiali a nenávideli ma. Povrávalo sa že som zplodenec démona Dyrdhiasa a tie škvrny na tvári sú dukaz. Nejakú dobu som tomu aj veril. Nemal som kamarátov a stydel som sa za svoju tvár. Celé roky som bol len sám a sedel doma nad starými knižkami poézie. Ako som dospieval, tak sa aj pehy vytratili a zo mňa bol najednou ten najkrásnejší chalan z vesnice. Svoje trauma z detstva si ale stále nosím so sebou. Keď som sa uvidel v zrkadle, akoby som sa znova vrátil do minulosti. Znova som sa cítil škaredý, nenávidený, prekliaty. Nemohol som sa na seba ani pozrieť. Ani na nikoho iného kým sa to nedá do poriadku. Radšej zomriem ako by som mal žiť takto. Postavil som sa a vytiahol som z puzdra svoj meč. Pootočil som hlavu smerom kde stála kňažka, ale neodvážil som sa na ňu pozrieť, a povedal som jej kľudným hlasom bez emócií: Zachráň to dievča lebo ťa zabijem. A rozbehol som sa smerom do lesa dobehnúť šamana. Nechcel som byť k nej zlý, nezaslúžila si to, ale akosi sa neovládam. Aj keď ma v tom lese čaká len smrť, a koniec mojho príbehu, je to lepšie ako mať tie fľaky na tvári. Za behu si všimnem na zemi zranenú Darshanu a odvrátim zrak aby mi nevidela do tváre. Na druhej strane uvidím mŕtveho bezmenného elfa. Šťastlivec. Pochybujem že by niekto z nich mal dosť sily a dokázal ma následovať. Verím že veľkého zdravého orka by som dokázal zabiť, a títo sú ranení. To znamená že sú ešte pomalší, a pomalší proti mne znamená mŕtvy. V lese stratia lučišníci výhodu a to mi dá šancu sa k ním priblížiť a zabiť ich dřív ako siahnu na rukoveť svojich zbraní. A prinútim šamana aby tú kliadbu zvrátil a potom ho vlastnoručne vykuchám!

Rouz - 22. května 2021 09:15

Vzhůru smrti vstříc! Celý můj plán přišel vniveč. Nenapadlo mě, že jsou ty skopový hlavy až tak komunikace schopný, že se vzájemně upozorní na nebezpečí. Působí jenom jako vycvičené mlátící stroje. V okamžiku, kdy druhý ork poodstoupí a dostanu se mu do zorného pole, je celá naše asasínská strategie k ničemu. Proto zastavím v bezpečné vzdálenosti, přesně tak, aby na mě nedosáhl sekerami a já měla čas uskočit, kdyby se rozhodl zaútočit. Ork ale vyrazil jiným směrem a cestou nabral Varku, která mu na rozloučenou ještě přidala další krvavý šrám. Přehodím si menší dýku do správné pozice a jakmile se ork otočí, házím mu jí do zad doufajíc, že si najde nějakou skulinku. Už se ale nestihnu podívat jak hod dopadl, protože mě vzápětí sráží na kolena omračující bolest. Přichází zevnitř, jakoby se moje krev rozhodla se zapálit a trochu mě potrýznit. Lapám po dechu a snažím se udržet oči otevřené, a tak zakaleným zrakem vnímám, že ostatní na tom jsou podobně. Orci ale místo toho, aby využili situaci, utíkají. Nedává mi to žádný smysl, a bolestí zbídačená mysl jim na malou chvíli dokonce vyčetla, že nás tu nechávají v bolestech a nezasadí poslední ránu. A potom je konec. Ztěžka oddechuji a snažím se zklidnit běsnící srdce. Převalím se na všechny čtyři a přepočítávám ztráty. Jeden elf a jeden velký ork. Pocítím bodnutí lítosti nad odchodem elfa, sice jsem s ním nikdy nemluvila, ale byl to příjemný společník. Pomalu se zvedám na nohy a opatrně testuji, jestli mě unesou. Po bolesti ale už není ani památky a tak se rozhlédnu po ostatních. Ilias zrovna s vytaženým mečem mluví k Pale, jeho slova mě tak šokují, že si v první chvíli skoro nevšimnu zelených skvrn, které pokrývají jeho pokožku. S nepříjemným tušením se podívám na svoje vlastní ruce a tělem mi projede vlna paniky. Zatracenej čáryfuk! Ilias se rozbíhá směrem k lesu. Darshana za ním vzápětí volá velmi pravděpodobný scénář. Aspoň pokud tam naběhne takhle bez rozmyslu a sám. Ale pár nezraněných nás ještě bylo. O zraněné se postará Pala. A já tu teď nemohla být ničím užitečná. Stejně musíme zjistit, jak na tom je princezna a vozy na druhé straně, které odsud nejsou vůbec vidět. A rozhodně chci zpátky svoji dýku. Druhou dýku si zastrčím zpátky do pouzdra na opasku, dodržujíc základní pravidlo "S vytasenou zbraní se neběhá!", a vyrážím za Iliasem. Po cestě pohledem kontroluji Damiena a Nikolaje, jak na tom jsou a jestli se přidávají, ať vím s jakou silou počítat. „Iliasi zpomal!“ Křiknu na něj důrazně, zatímco se ho snažím dohnat. Ale jak se blížíme k prvním stromům, začnu zpomalovat. Nehodlám se nechat zabít a vlízt do pasti. Proto do lesa vstupuji ostražitě, kvůli střelcům se pro jistotu držím u vzrostlých stromů se širokými kmeny, mám smysly v pozoru a ze stop se snažím vyčíst, kam se orci vydali a v jaké jsou asi kondici.

Nikolaj Grigorievič - 22. května 2021 13:02

Kazackaja Slawa! odkaz Nájezd na šamana a vyhnutí se střelám jsem měl sice naplánované slušně, ale Bůh tomu chtěl jinak. Můj útok se zbortil ve chvíli, kdy po zažehnutí šamanovi hole mým tělem projelo mravenčení a já celý ztuhl. Magie! Posraná magie. Koník mě, ale odnesl bokem z bitevního pole a tím mě i pravděpodobně zachránil. Jakmile ztuhnutí těla pomine poplácám ho po krku jako poděkování. Než se však stihnu vrátit zpět do boje, opět šaman čaruje. Zasáhne mě další kouzlo. Kurva jako bych neříkal sundejte toho šamana! Ono se to, ale asi líp říká jak udělá to je mi jasné. Tak jak tak šaman opět zarazí svoji hůl do země a opět, už podruhé za krátkou chvíli se mé tělo svíjí v bolestech. Zaklesnut pevně v třmenech padnu znovu koni za krk. Šavle mi vypadne z ruky do trávy a já visím na krku koni a sleduji jak šaman mizí. Nepouští ho z očí. Pak to pomalu přestává a všichni ostatní stejně jako já zelenáme. Z hřbetu mého koníka se ohnu pro šašku a protočím ji v ruce. Šaman musí zemřít. Netuším co nás postihlo za temnou kletbu, ale myslím, že jeho smrt by ji mohla zrušit. Navíc nechat tu takovou svini, aby se svoji bandou přepadala další karavany? To ne je potřeba tuhle zrůdu zlikvidovat. Nasadím koni ostruhy a mířím tam kde zmizel šaman. Do lesa. "Za kozáckou slávu!" Křiknu a švihnu šavlí. Je mi jasné, že v lese nebudu moci využít velké výhody rychlosti koně, ale třeba aspoň mi poskytne výhodu stejná výška jako mají orci. Před vjezdem do lesa se skloním na úroveň hlavy koně, aby mě nesrazila nějaká větev a nechám koníka vybírat nejlepší cestu mezi stromy. Musím dostat šamana. to je myšlenka která mi duní v hlavě, jinak nebudeme mít klid. Bylo by blbé tu takhle chcípnout, ale co je dokonalé. Pokud ho dostihnu a všimne si mě dřív než se k němu dostanu na délku šavle, vrhnu po něm čakan, abych ho zasáhl a nebo při nejhorším ho vyvedl z míry a pozdržel jeho další kouzlo, než se k němu dostanu na úder šavle. Pak se pokusím šamana seknou šavlí na hlavu nebo na krkavici.

Varka - 23. května 2021 15:57

Ne, je to Varka! Dop… Přetočím se pomalu na záda, jen co pomalu odezní ta šamanova paralyzující agonie zarývající se do každého kousíčku bytí, vědomí přestane vřískat bolestí a dovolí mi zase zcela jasně uvažovat. Svalová paměť naštěstí odvedla svou práci a zabránila, aby se moje zuby při přistání střetly s hranou štítu nebo se zlomila kost v ruce. Svoje zuby mám ráda, to radši tu ruku. Prolítne mi kratičká myšlenka hlavou jako blesk. Hluboký nádech, pohmožděná i levá strana žeber – aspoň nemá co závidět pravým – a krví pokrytý hrot na mé hole. Jeden nejsme druhému nic dlužni. Chcípni na infekci… Konec lelkování v trávě! Napřímím se. „Praštila jsem se do kebule nebo mám zákal?“ Všimnu si zelených skvrn na bardovi běžícímu do lesa za orky, stejně tak jsou jimi ozdobení i všichni ostatní, včetně mě samotné, jak se přesvědčím na stehnu s tmavě zelenými skvrnami. Pěnkava (Ilias) jak se zdá není jediný, koho barvičkové čáry vyvedly z míry a někteří se přidávají k němu. Za tohle mě ale neplatí, nejdřív závazeky a pak se budu starat o sebe. Ujasním si priority. S tichým bolestným zasyčením se postavím, povolím pravý řemínek na kyrysu, aby mě promáčklina po sekeře netlačila do žeber a neznepříjemňovala mi ještě víc dýchání. Zamířím na druhou stranu padlého stromu, nezajímají mě možní přeživší pod ním, ne z nějaké bezohlednosti ale prostě riziko povolání a mou starostí je pro teď jen princezna. Jestli jim šlo o lup, proč nás nedodělali, když jsme se váleli v bolestech na zemi? Mohli tím rovnou začít a neztrácet čas. Ne, o tohle tady vůbec nešlo, rozdělit, vyvolat paniku, získat čas, ustoupit.

Damien Dumah - 23. května 2021 18:54

Díky Pelorově přízni jsme stále naživu. I když nás bezbožná orkská magie srazila k zemi, tak orkové v sobě nenalezli dostatek odvahy, aby uhasili plameny našich životů. Zbabělci. Pozvednu se ze země a obrátí tvář k Pelorovým paprskům, abych se pomodlil za naše krátké vítězství. Bohužel, jak se zdá, bitka ještě nekončí. Někteří se vydají pronásledovat prchající orky. Sice bych rád potrestal tyto bezbožné stvůry, ale je tu určitě dost zraněných, kteří mě potřebují. Vydám se proto za Varkou k padlému kmeni, abych obhlédl celou situaci. Pakliže se už nikde nebude bojovat, tak nastane čas na rychlé ošetření zraněných. Snad Pelor milostivě shlédne na mé bratry a sestry a budeme mít ztráty co nejmenší. "Darshano, Varko, jak velká jsou vaše zranění? Potřebujete hned pomoc Pelorovu, nebo se zprvu rozhlédneme po okolí?" Ostatně, zůstali tu zřejmě jen ony dvě, zbytek se vydal na pronásledování orků. Rozhlédnu se celkově po okolí jak na tom jsme. Co naše povozy? A naše koně? A samozřejmě, co zbytek naší karavany?

Mistr - 23. května 2021 19:28

soukromá zpráva od Mistr pro Vnořili jste se mezi stromy. V jednom okamžiku jste na sebe kývli a společně se vydali do hloubi lesa. Nikolaj na koni stejně nedokáže jet rychleji, než se valí nadurděný Ilias, zatímco Rouz o něco zaostala a opatrně vás zpovzdálí následuje. Pokud se občas ohlédnete, tak vidíte její rudou kštici vykukovat za nějakým stromem. Ženete se dál, ubezpečeni o správném směru obří stopou, která se sem tam obtiskne do měkkého mechu. Je to tu hezké, ptáci zpívají, občas se v podrostu mihne chundelatý ocas zajíce a příšeří působí uklidňujícím dojmem, avšak na vás to příliš nepůsobí. Jdete docela dlouho, určitě alespoň několik minut, a máte pocit, že přinejmenším zraněné nepřátele jste měli už dávno dostihnout, les je však stále klidný a po vaší kořisti ani vidu, ani slechu. Najednou se vepředu les rozsvěcuje a mezi stromy pozorujete asi 20 metrů veliký palouček porostlý zelenou trávou, ze všech stran obehnaný hradbou stromoví. Na mýtině, přesně uprostřed, stojí onen orčí šaman, kterého stíháte. Je sám a obrácen k vám čelem, ve směru kterým přišel. Svou hůl má opřenou o rameno a napřahuje prázdné ruce otevřené dlaněmi k vám. Není jasné, zda už vás zahlédl, ani jak dlouho zde čeká.

Pala Spinae - 23. května 2021 20:51

Budiž já Běžím za zraněnou a tak nějak se soustředím, aby jsem se vyhnula případnému letícímu šípu. Co jsem nečekala byli schopnosti šamana, který musel vynaložit dost energie na kouzlo, které nás všechny dost nepříjemně zasáhnulo. Bolest nebylo nic, na co bych už nebyla zvyklá. Spíše náhlá únava mě zmohla a dostala do kolen. Kouzlo, které zasáhne oblast a ještě k tomu vybrané jedince. To musí být opravdu hodně náročné kouzlo a tak nějak nechápu dvě věci. Proč nikdo nezabil toho šamana, když jde jasně o velké nebezpečí, když tu je a druhá je, proč nás nezkusili pobýt? Šlo snad o zastrašení, nebo o co přesně mělo jít? Skvrny na těle nic moc neřeším. Hned jak se mohu trochu hýbat, tak vyrazím za svou pacientkou. Mám pocit, jako bych zaslechla nějaký otravný vítr, ale to se mi jistě jen zdálo. "Noste mi sem zraněné!!!" Zařvu nahlas na celé kolo, aby to všichni slyšeli jasně a zřetelně, i když zrovna řeší ještě možná bolest, nebo něco dělají. Jednoduše, aby to šlo co nejlépe slyšet. Nejdříve potřebuji zjistit, jak na tom, kdo je. Když budou nějaké vážně případy, tak ihned zasáhnu. Mám manu jen na dvoje záchrany z nejhoršího a dvě regenerace. Mohla bych místo toho i tři léčení a jednu regeneraci, nebo 10 regenerací. Musím to jednoduše rozprostřít co nejlépe. Mou povinností je všechny vyléčit, tedy zachránit co půjde. Každý život je cenný, i když by byl nepřítele, takže když přijde někdo nezraněný, tak jej pošlu, aby se podíval, jestli je na bojišti případně ještě živý někdo z nepřátel. Povím pouze to, že bych z něj mohla dostat informace.

Varka - 23. května 2021 21:51

Sluníčko a Dobrodinka „Jsem v pořádku.“ Mávnu ledabyle rukou s holí v odpověď Sluníčku (Damien) aniž bych zpomalila. Není to sice nejspíš tak úplně pravda ale času není nazbyt. Hned poté zaslechnu kněžku (Pala), zmiňující něco o nošení zraněných, „Mám závazky k princezně, to je moje hlavní starost, za to mě platí.“ Ani se neohlédnu jejím směrem, nechci ztrácet čas, pokud skutečně roh byl signál pro orky, tak nepochybně jejich zájem byl na druhé straně padlého stromu a jediné, co tam bylo cenné je princezna. Ostatní námezdníci u ohně zmiňovaly nějaký dopis, mohl to být způsob, jak jí dostat z města? Proč by po ní šli Orkové? Najal si je někdo? Moc otázek na který stejně nenajdu odpověď a pro teď nejsou důležitý.

Ilias - 23. května 2021 22:21

soukromá zpráva od Ilias pro Po pár minútach prenasledovania lesom som sa trochu ukľudnil a začína mi to viac myslieť. Nechápem ako to že sme ešte orkov nedobehli. Minimálne tých ťažko ranených sme už mali mať dávno za sebou. Nikolaj sa vezie na svojom koni pár krokov odo mňa a čarodejka kráča niekolko metrov za nami. Pár krát som sa obzrel aby som sa uistil že nás nestratila. Raz sa nám pohľady stretli ale hneď som odvrátil zrak. Musí byť na mňa hrozný pohľad. Pomyslel som si. No aj tak som im vďačný že sú tu so mnou. Došli sme k malej čistinke medzi stromami. Schoval som sa za hustý ker a sledoval šamana ako tam len tak stojí a pozerá sa naším smerom. Niesom žiadny expert na prepadnutia, ale toto mi príde ako ukážková pasca. Počkal som kým nás čarodejka dobehne a pokúsil som sa navrhnúť nejaký plán. A tak som im šeptom povedal: ,,Určite je to past, lukostřelci nejspíš čekají v lese až se objevíme. Měli by sme se rozdělit a tajně to obejít po obvodu. Zabít nic netušíci střelce a pak napadnout šamana ze stran." Pevnejšie som uchopil svoj meč a potlačil som neodolatelnú chuť sa proste rozbehnúť a zotnúť šamanovi hlavu. "S čarodejkou pujdu z leva a Nikolaji ty z prava, ale budeš muset sesednout. Pokud nemáte lepší plán" Pozrel som sa na oboch s tvárou zaborenou medzi ramenami a počkal som na odpoveď.

Mistr - 23. května 2021 22:28

Varka: Když se přiblížíš k padlému stromu na cestě, do očí tě zasáhne paseka, jakou nadělal. Vůz leží přiražený k zemi jako nějaký hmyz pod tvojí botou, kola odlétla na všechny strany a střecha je probořená skoro do půlky výšky povozu. Z okénka trčí něčí bezvládná ruka. Je tu ticho, jen mírný větřík šustí listy na větvích, nikdo nesténá ani nekřičí. Trpaslíci leží na hromadě se svými oři ve změti krvavých kusů končetin tak smíchaných, že ani nejde rozeznat zvíře od jezdce. Na všechny strany trčí vyhřezlé, polámané kusy kostí. Šance, že by tu někdo zůstal naživu, ti přijde pramalá. Pokračuješ dál a obejdeš strom. Za ním pokračuje cesta z mírného kopečka rovně a ve dvou stech metrech zatáčí vlevo za terénní nerovnost, kam už nevidíš. Na cestě spatříš jeden z vozů bez kola, jak stojí u krajnice. Vypadá to na další z těch orčích palic, která zasáhla svůj cíl. Zběžně zkontroluješ vnitřek, ale ten je prázdný, pouze před dvířky se válí vozka z rozťatou lebkou. Kočár je nepojízdný a koně evidentně utekli. Jak se tak rozhlédneš, spatříš v trávě okolo celkem 7 hromad, které by tu neměly být. Zběžný kontrola potvrdí, že se jedná o oběti přinejmenším stejně prudké šarvátky, jako byla ta vaše. Kolem jednoho padlého černého orka, z nějž trčí jízdní kopí jako z jehelníčku, leží všichni čtyři kopiníci z vaší ochranky. Dva z nich někdo popravil i s koněm, zbytek tam leží jen tak. Dle jejich zranění je někdo příšerně naporcoval sekyrami. Nejspíš tu ten černý nebyl sám, dle stop se čtveřice obořila na dva z nich a nedopadlo to nejlépe. Tedy, pro kopiníky. Kousek výš v kopci skoro u lesa leží jedna z těch leopardích bojovnic. Ve štítu má zabodnutých 5 šípů, ale další 4 jí trčí z pravého stehna, levého třísla, levého ramena a krku. A konečně ještě výš nalezneš orčího šamana, stále ještě v křeči svírajícího svou magickou hůl. I jej si našly šípu, tři se mu tkví v hrudi a jeden uprostřed čela. Po princezně, nebo komukoliv dalším nikde ani stopy. Damien: Popoběhl sis a udělal zběžnou prohlídku okolí, než se pustíš do léčení, se kterým Pala už evidentně začala. Výsledek je skoro až tristní. První z vozů je sice nepoškozený, ale má zcela uraženou oj, takže není jak jej zapřáhnout. Leží před ním jeden z koní, kterému kladivo urazilo zadní nohy. Druhý oř je v panice, vyhazuje, ržá a snaží se dostat pryč. Všimneš si obrovské podlitiny na jeho zadní noze, dle tvého úsudku dostal uraženou ojí. Poslední kočár má uražené kolo, zborcenou část nástavby, chybí mu lavice kočího a oj je nalomená. Koním se podařilo utéci a nejsou v dohledu. Pod kozlíkem leží vozka. Netušíš, co se mu stalo, ale zranění na sobě nemá žádné viditelné a dýchá pravidelně - v ohrožení života se nenachází. Uvnitř nalezneš Palu, jak se snaží vyléčit jednu se služebných, která má už na první pohled přeraženou páteř. Ošklivě. Zachránit tento život bude opravdu velice těžké. Nikdo další tu ale není. Všechno ostatní služebnictvo uteklo pryč, zanechalo po sobě jen pásy vyšlapané trávy, které míří ke vzdálenému lesu. Jinak co se mrtvých týče, tak na místě šarvátky zůstal jeden z černých orků, kterému zezadu z lebky trčí šíp (a kromě toho má vyrvané oko a vyhozené koleno) a skoro u lesa elfí bojovník z eskorty hladce rozseknutý ve výšce pasu. Darshana: Zaškrtit si lýtko umíš. Krev pomalu přestává crčet proudem a spíš jen kape a noha začíná mravenčit. To znamená, že zaškrcení se povedlo, ale je ti jasné, že potřebuješ odbornou pomoc, pokud o tu nohu nemáš přijít. Naštěstí Damien šmejdí po bojišti a je v doslechu, protože Pala někam zmizela a jen před chvílí jsi ji zaslechla - tlumeně a z dálky. Rána bolí přesně tak jak vypadá a pohled na kusy svalů, které by rozhodně měly být UVNITŘ, jak zvědavě koukají ven, ti nedělá ani trochu dobře. Bota se ti pomalu, ale jistě nasákla vlastní krví. Pala: Tvůj křik, aby ti přinesli raněné, se minul účinkem možná proto, že tu není nikdo, kdo by jej splnil. Ilias, Nikolaj a Rouz zmizeli v lese, Varka s Darshanou jsou kdovíkde, takže jediný člověk v Doslechu je Damien, který dělá zběžný průzkum bojiště a okolí. Uvnitř vozu je ta chuděra služebná, jejíž plamínek života pomalu zhasíná a pokud ji chceš zachránit, musíš s tím začít okamžitě.

Pala Spinae - 23. května 2021 22:47

Velké léčení Služebná. Je mi jedno, kdo je. Mým posláním je zachránit jí a na to musím jít hned. Není čas na ni jiného. Klekám si k ní. "Neboj. Jsem tu a zachráním tě." Usměji se na ní, načež začnu odříkávat formuli beze slov, která je spíše pouhou melodií. Pouze pravý hudebník by v ní rozeznal jednotlivá slova, ale jen někdo, kdo zní naše svaté písmo, by textu porozuměl. Z mých rukou by mělo vyšlehnout zlaté světlo. Nyní se musím nesmírně soustředit, jelikož jde o velmi složitý proces. Během kterého se po mém těle začne rozpínat černá pavučina. Když bych otevřela oči, tak i ty začnou lehce černat. Bohužel jsem neměla čas jí zbavit bolesti. Snad omdlela z bolesti, jelikož celý proces je nesmírně bolestivý a to pro obě strany.

Rouz - 24. května 2021 07:59

soukromá zpráva od Rouz pro Vzhůru smrti vstříc! Do lesa vstupujeme jako dost nesourodá skupinka. Barda sice doženu, ale během chvilky zase získává náskok, protože spěchá jak kdyby vepředu zahlídnul polonahou dryádu. Kozák zase do lesa vjíždí na koni, ale také musí přizpůsobit jízdu terénu. Můj pomalejší postup ale přinese své ovoce. Narazím na svoji dýku, kterou jsem předtím vrhala po černém orkovi! S uspokojením zjišťuju, že je hrot zakrvácený. V rychlosti krev otřu do trávy, zatímco se rozhlížím. To by ta mrcha ale měla být už v posledním tažení a museli bychom je přece dohánět! Ale ať se rozhlížím jak chci, kromě naší skupinky nikoho nevidím. Trochu popoběhnu, abych ty dva neztratila úplně z dohledu a postupujeme dál. Dvojice se přede mnou najednou zastaví. Beru to jako znamení k větší opatrnosti a tak se k nim přesouvám velmi pomalu. Potom už i já vidím na mýtině šamana, který vypadá jako by chtěl obejmout. Skrčím se do křoví a připojím se k plánování dalšího postupu. Při Iliasově označení "čarodějka" se mi zkrabatí čelo. Pořád jsem si nezvykla, že mě tak ostatní vnímají, natož aby mě tak rovnou oslovovali. „Je nás málo, měli bychom zůstat pohromadě a krýt si vzájemně záda. Nevíme co všechno umí.“ Zašeptám a kývnu hlavou směrem k šamanovi. „Nemohli přece všichni tak rychle zmizet, někde tu jsou i ti velcí.“ Přejede mi mráz po zádech při představě, že tu někde pobíhají neviditelní. „Co takhle všichni zprava?“ Připojím svůj návrh a sleduju šamana, jestli nejeví známky toho, že by o nás věděl nebo nějakým pohybem hlavy neprozradí polohu jeho zbylých druhů.

Mistr - 24. května 2021 08:10
	soukromá zpráva od Mistr pro Tobě teda to, co šaman předvádí, připadá jako normální gesto míru, kdy nepřáteli ukazuješ prázdné ruce. Ale proč by to ten ork dělal, když vás před chvílí chtěli zabít, to je prapodivné. Navíc je nepravděpodobné, že by něco podobného vůbec znal, všichni ví, že jsou to necivilizovaní barbaři.

Varka - 24. května 2021 11:55

V jejich šlépějích, snad… Rychlím krokem dojdu k stromu, žádný naříkání, bolestný sténání, jen směska drceného masa, zlámaných kostí, a ruka bezvládně visící z okénka vozu, který se hodí už jedině na podpal ohniště nebo spíš pohřební hranici. Přiznám, že příliš pozornosti celému tomu krvavému obrazu nevěnuju a důvodem není jen spěch. „Doprdležhavejdrátkurva,“ tiše zakleji, když na druhé straně se potvrdí má domněnka a jak se už od prvního pohledu zdá, ani tady to nešlo o moc líp. Rychle se vydám ke kočáru ale naštěstí žádné tělo uvnitř. Chtějí jí živou… To je asi dobře Hned poté si spěšně začnu dělat přehled o mrtvých, jedeno černý hovado a s ním čtyři kopytníci, o kousek víš jedna exotických bojovnic, vypadá jako cvičný panák na střelbu, ale největší pozornost si vyslouží mrtví šaman. V rychlosti ho letmo prohledám, zda u něho nenajdu něco, co by napovídalo o tom kam směřují a u toho se zamyslím. Jedna z koček, bratři s lukem, a všemi milovaný velitel tu nikde nejsou, minimálně první a poslední jmenovaní by nevzaly nohy na ramena, a nejspíš se vydali za nimi. Mrtvý šaman, nejspíš je nestihl tady paralyzovat jako nás, takže mají několik minut náskok. „Srát na to, za to mě dost neplatí,“ povzdychnu si tiše ale i přes to se začnu rozhlížet, taková početná skupina musela snad zanechat nějaký stopy, po kterých se může vydat. Při nejhorším se vždycky můžu otočit.

Nikolaj Grigorievič - 24. května 2021 12:03

soukromá zpráva od Nikolaj Grigorievič pro V lese či v háji? Zanořím se i s koněm do lesa a nechám ho vybírat cestu, jen koleny ho směřuji tam, kde vedou obrovské stopy. Je to vážně docela dlouho uběhli toho ti orci dost. Víc než by člověk čekal. Doufal jsem v rychlou akci zabít šamana, zbavit se kouzla a pryč. Není mi to však dopřáno. Nakonec se zastavíme u palouku na kterém stojí sám s opřenou holí a ruce má k nám otočeny jako by ukazoval že v nich nic nemá. "Kurva co to je? Chce se snad ten zelenáč dohodnout? Škoda, že tu nemáme Varku." Řeknu když seskakuji z koně. V ruce třímám čakan připravený k hodu kdyby se šaman rozhodl jakkoliv se prudce pohnout a vyvolat další kouzlo. Ilias správně čuchá past, bard má alespoň dobré oko. Obhlédnu prostor jestli neuvidím v mlází nějaký odlesk, či stín co by mohl napovídat, že se na kraji mýtiny někdo schovává s připraveným lukem. Šamanův postoj mi však přeci jen nedá. Co když opravdu nám chce něco říct. Třeba k té zelené kletbě. Ovšem po tom co nás napadli? Asi jednodušší by bylo ho prostě z první sundat a byl by klid, ovšem co když to tu kletbu nezruší? Podívám se na Iliase i Rouz. "Co myslíte mám to zkusit? Přinejhorším nám to ukáže, kde jsou schovaní ostatní? Vím je to risk, ale proč by takhle blbě jinak čekal, trefit ho do hlavy čakanem mužů i odsud, nemusel by si na past stoupnout do prostoru odkud je na něj vidět a být snadný cíl. Lepší by bylo nás přepadnout na lesní cestě v mlází, než by jsme se rozkoukali byli bychom v boji na blízko." Těžce si oddechnu upravím knír i prošedivělí pramen vlasů. Šavli zastrčím do pochvy, tak abych ji mohl bleskurychle tasit a v ruce si nechám jen čakan, sice skloněný, ale tak abych ho v případě potřeby mohl vrhnout. Barevný štít opletený hedvábím a stříbrnými nitěmi stále svírám v levačce budu se jim krýt když by začali létat šípy. "Tak já to zkusím, kryjte mě prosím a sledujete okolí mýtiny kdyby něco šustlo zpusťte randál a peklo." Opatrně vyjdu na okraj mýtiny, nedělám žádné rychlé pohyby, ale jsem připraven vrhnou čakan na jeho hlavu, kdyby začal dělat něco co vyhodnotím jako nepřátelské. Klidným hlubokým hlasem k němu promluvím. "No zastavil jsi, asi máš něco na srdci co nám chceš sdělit. Tak prosím poslouchám." Sám jsem zvědav co se stane....

Ilias - 24. května 2021 12:18

soukromá zpráva od Ilias pro Skvelý plán Keď som uvidel Nikolaja ako vyšiel na mýtinu bolo už neskoro ho zastaviť. Zprvu som si povedal, čo to ten starec robí, ale potom som si uvedomil že niečo podobné bolo aj mojim plánom kým som sa nerozhodol pre bezpečnejší postup. Akurát keby som to urobil ja, oveľa viac by som pri tom kričal a šamanovi nadával. A nemal by som štít. Pozrel som na čarodejku s prekvapeným ale za to uznanlivým výrazom a potom som nespustil oči z okolia aby som zachytil čo i len ten najmenší pohyb ktorý by mohol starca ohroziť.

Rouz - 24. května 2021 12:47

soukromá zpráva od Rouz pro Vzhůru smrti vstříc! Na můj plán nikdo nereagoval. Fajn. Začala jsem vymýšlet, jakou cestou by šlo šamana co nejlépe obejít, abychom ho mohli zkusit třeba zajmout, když se do toho vloží Nikolaj. „Počkej, nebude ti nejspíš rozumět...“ Moje věta ale vyzní do ztracena, protože už se vydal na cestu a zřejmě mě vůbec neposlouchá. „No to si ze mě dělá....“ Začnu tiše nadávat. „Zatracenej kozák!“ Ilias může zaslechnout pěknou řádku kleteb, které si tiše brumlám. Jak ho sakra máme krýt, když tu nikdo nemá žádnou pořádnou střelnou zbraň?? Každopádně využiju, že pozornost šamana teď nejspíš bude upřená na Nikolaje a rozhlédnu se po nejbližším okolí. Abychom alespoň nebyli všichni takhle v jedné rovině, držím se u země a snažím se nepozorovaně přesunout kousek vpravo od kozáka. Snažím se najít místo, odkud budu mít dobrý výhled na mýtinu, ale zároveň budu krytá. Ideálně u nějakého stromu, který má dost nízké větve, kam by se dalo v případě nouze vyšplhat. Šamana si přestanu všímat - předpokládám, že si jeho hlídání vzal na starosti Nikolaj, a koukám místo toho kolem sebe, hledám skryté lučištníky a přeživší velké orky. Vytasím pro jistotu i druhou dýku.

Mistr - 24. května 2021 18:01

soukromá zpráva od Mistr pro A opět jste se rozdělili a každý vzal osud do rukou svých. Ilias zůstává na místě, přikrčen, hledá jakékoliv známky nebezpečí. I když má ale oči jako ostříž, nepozoruje nic neobvyklého a ani jeho hudební sluch nezachytí praskot ani jediné zlomené větvičky. A to nějaký tupý ork, prodírající se lesem, dle něj musí nadělat hotovou paseku. Rouz se opatrně pokusila připlížit ke stromům vpravo. Poměrně nenápadně se jí povedlo dostat k habru se statným kmenem a větvemi nízko, který kouká na světlinu s Nikolajem a šamanem a tam ztuhla, čímž se jí povedlo docela hezky splynout s prostředím. Nikolaj vstoupil na palouk, sledován pozorným orčím zrakem. Zastavil se na okraji a začal mluvit. Šaman naklonil hlavu na stranu a po doznění slov chvíli mlčel. "Sarak begladub ar tanak butrumut bedu..." začal, ale v půlce věty se odmlčel. Šoupnul nohou a pravačkou se podrbal za uchem. "Sarak belg... " píchne prstem na Nikolaje "Ty.... Vy!" vyrazil ze sebe triumfálně, jakoby právě vyhrál válku nad Lederem. "Stavět... tanak... stavit." a změnil ruku z ukazující dlaní k vám s prsty zvednutými vzhůru. A u toho dělá takové ty oči jako dítě, když si nemůže vzpomenout na slovo. Ale jedeme dál. "Samice...eeeeee... žena...? a rukama si nad hlavou dělá něco jako střížku. Pak s přimhouřenýma očima sleduje, jestli jej chápete.

Mistr - 24. května 2021 18:14

soukromá zpráva od Mistr pro Když jsi se přitiskla ke kmenu toho habru, byla jsi na sebe pyšná, jak tiše a nenápadně se ti sem povedlo doplížit. Pak dle plánu koukneš vpravo, jestli tam náhodou není někdo schovaný a v jediném okamžiku se ti srdce zastaví v hrudi. Ne, vážně, že jsi nevydala ani hlásku budeš od nynějška považovat za svůj největší životní výkon. Pět kroků napravo od tebe stojí v křoví nehybně černý ork a dívá se na palouk. V každé ruce má sekyru, ale nehýbe se. A za ním rozeznáváš odstín nějakého obyčejného hráškově zeleného a když napneš zrak, tak vzadu rozeznáš obrysy zbroje a helmy dalšího černého. Nevíš, zda si tě všimnuli, ale nekoukají tvým směrem. Dívají se na palouk na scénu na něm se odehrávající.

Mistr - 24. května 2021 18:29

soukromá zpráva od Mistr pro Ve stopách se moc nevyznáš a dobře si to uvědomuješ. Možná se dokonce občas stydíš, ve dnech, kdy ti v žilách silněji koluje otcova krev a právě teď by se ti taková znalost zatraceně hodila. Nicméně se pokoušíš ze změti na zemi alespoň něco vyčíst. Faktem je, že prostředkem vede cesta, která je sice prašná, ale občas používaná a dobře uježděná. Na ní jsi nedokázala najít nic, co by ti bylo k užitku. Na louce vlevo od cesty, to je ale panečku jiná. Samozřejmě, je to tu zválené z bitky. Všude se válí vytrhané travní drny, stébla jsou v nepravidelných vzorech potřísněna rudou barvou - hlavně v blízkosti čtyřech padlých kopiníků, no prostě chaos. Po chvíli bezvýsledného přemýšlení, co která stopa znamená, se rozhodneš vzít rozum do hrsti a začneš obcházet bojiště v oblouku. A tu máš najednou o něco více štěstí. Nalezneš asi deset párů stop, mířících od lesa k rozbitému vozu a potom prošlapanou pěšinu, kde počet průchodníků nelze určit, ale rozhodně je jasné, že se jedná o stopy, které místo šarvátky opouštějí a míří sice také do lesa, ale v tupějším úhlu.

Rouz - 24. května 2021 18:34

soukromá zpráva od Rouz pro A je to tutovka... umřeme! Jakmile se mi povede dostat se do křoví jen malý kousek od mýtiny, podle mě zcela nepozorovaně, jsem na sebe náležitě hrdá. Přece jenom k něčemu byly moje pytlácké nájezdy na lesy! Podle plánu se rozhlédnu a... srdce se mi zastaví úlekem. Jen tak tak se mi povede nevykřiknout. Jsem si jistá, že tvář mám v tuhle chvíli naprosto bledou a výraz v dokonalém šoku. Bojím se hýbat. Slyším, že šaman cosi blekotá, ale vůbec ho nevnímám. Kurva! Ulevím si aspoň v duchu a přinutím se velmi tiše vydechnout. Co zatraceně teď? Jejich pohledy jsou do jednoho upřené na šamana. Můžu jenom doufat, že mě neviděli. Dovolím si o malý kousek pootočit hlavou, jen tak, abych viděla na Iliase, který zůstal vzadu. Velmi, velmi pomalu zvedám levou ruku do výšky svého pasu a dýkou ukážu na křoviska, u kterých zrovna stojím, a naznačím směrem k nim pohyb. Dýku držím palcem a napřímím ukazováček, prostředníček a prsteníček. Vyjednávat se nebude. A šaman nejspíš taky jenom čeká na příležitost nás všechny nalákat na jedno místo. Jsem napnutá jako pružina a čekám, zda si mě Ilias všimne. Podle toho zvažuji další kroky.

Ilias - 24. května 2021 19:08

soukromá zpráva od Ilias pro Recept na problémy To sa mi snáď zdá. Oni si tam asi vymieňajú recepty alebo čo. Zabi ho Nikolaji, zabi ho a zruš to kúzlo!! Sledujem okolité stromy a kríky a snažím sa zachytiť niečo podozrivé. Ale nič nikde nevidím. Rozhodnem sa preto že sa vrátim k svojmu povodnému plánu. Zatiaľ čo je Nikolaj tam a púta pozornosť, obehneme to naokolo a napadneme šamana z druhej strany. Obzerám sa okolo seba kde sa zatúlala čarodejka aby som jej povedal nový plán. Je neďaleko v kríkoch a už som sa chcel k nej potichu rozbehnúť keď som si všimol že mi niečo naznačuje. Tipol by som že to znamená že sú tým smerom traja orkovia alebo má nejaký lepší plán. Čupnem si a veľmi pomaly a opatrne sa prikradnem k Rouz aby mi povedala čo sa deje. Aj tak som tým smerom chcel ísť aby sme to celé obišli. Cestou tam na striedačku sledujem Nikolaja či je v poriadku a pozerám si pod nohy aby som došlapoval čo najtichšie. Tak sa dostanem až k čarodejke a s otáznikom v očiach pozriem na ňu aby mi vysvetlila čo sa deje.

Varka - 24. května 2021 19:10

soukromá zpráva od Varka pro Víc štěstí než znalostí? Otec by se za mě styděl, nejspíš, kdyby viděl, jak zírám po stopách, trsech trávy, krvavých skvrnách a snažím se v nich něco vyčíst. Stopaři prý dokážou poznat i výšku a váhu toho, na čí otisk podrážky zírají. Mě by bohatě stačilo poznat, kam kterým směrem se vydali. Nakonec marnou snahu číst ve šlápotách vzdám a rozhodnu se spoléhat na rozum. Obloukem se projdu po celém místě činu až se mi podaří najít jasné stopy, odhadem tak deset a směřují k vozu. To by nejspíš dávalo smysl, nesměli obráncům poskytnout moc čas se vzpamatovat, probojovat se nejrychleji k princezně, než jí někdo hodí na koně a zmizí s ní. Aspoň tak mi to připadá, i když snadno se můžu mýlit. Uvidíme. Vydám se klusem po stopách, které místo šarvátky opouštějí. Pokouším se najít co nejlepší rovnováhu mezi rychlostí a obezřetností. Štít držím v obrané pozici, zatímco svou hůl zhruba v polovině, nejenom abych s ní nezavadila o nějaké větvě a stromy ale hlavně, že pokud by se někdo na mě vrhl a dostal se nečekaně až k tělu, abych mohlo na tu vzdálenost se bránit. Stejně tak pozorně naslouchám, zda nezaslechnu nějaký zvuky boje, výkřiky, hlasy, cokoliv co by mi napovědělo že jsem případně blízko. Přeci jen, opatrnosti není nikdy dost, obzvlášť vzhledem k počtu páru nohou.

Damien Dumah - 24. května 2021 19:47

Rozmluvy o smyslu našich životů při amputaci Darshaniny končetiny O umírající služebnou se už stará Pala a já se poohlédnu po dalších zraněných. Tedy, né že bych se musel poohlížet moc daleko, když se nedaleko ode mě ozve Darshana. Hnedle k ní vykročím, není čas se zdržovati. "Ulož se do trávy sestro a udělej si pohodlí. Podívám se na tvoji ránu a s Pelorovou pomocí se ji snad zadaří uzdravit." Sám si odložím válečné kladivo i štít, abych měl volné ruce a kleknu si k naší zraněné spolubojovnici. Bez zbytečných slov, zato se koncetrujíc, zkontroluji ránu a pokusím se bez okolků prsty rázně odstranit případné nečistoty, kousky látky, hlínu či úlomky železa popřípadě další. Při svém počínání příliš nehledím na bolest co jí možná způsobuji a i případné slovní projevy mě nezajímají. Pelor ostatně vede mé prsty a jsem si tak naprosto jist, že svým počínáním Darshaně jen a jen pomáhám. "Nevrť se. A přijmy uzdravení od Pána Slunce, sestro.." Levou ruku nechám následně na Darshanině noze, přičemž prsty se dotýkají její kůže jen nedaleko jejího zranění. Zato pravou ruku pozvednu k nebesům a začnu se modlit žádajíc o Pelorovu přízeň a o úspěch při uzdravování jejího zranění. Ó Pane Slunce, k tobě pláčeme, Největším darem Světlo jest, Ty jsi pramen života a oheň lásky, a sladké požehnání zhůry. Ó zářící tvář božského světla, sedminásobné dary milosti jsou tvé, skutečná sláva dne jsi ty, který jsi získal jazyk naplněný mocí. Tvé světlo každý smysl posiluje, a vrhne tvou lásku do každého srdce; tvá všemocná síla nám poskytuje moc odolávat našim slabostem a neduhům. Odříkávám své modlitby a přitom zakouzlím třikrát Uzdrav Zranění Darshaně na její nohu.

Mistr - 24. května 2021 20:54

soukromá zpráva od Mistr pro Pod Damienovou rukou začne Darshanina kůže jemně zářit. Šílená bolest, kterou cítila doteď, jak kněz neurvale vyčistil ránu prsty, začíná pomalu ustupovat a nahrazuje ji příjemné mravenčení a hřejivé teplo. Zranění nejdřív přestává úplně krvácet. Je fascinující sledovat, jak roztržené kusy tkáně pomaloučku srůstají a jako hádci se pozvolna plazí na své místo. Céva se spojí s cévou, sval se svalem, podkožní tuk a podkožním tukem - hezky barvička k barvičce. Otvor v noze se zmenšuje a postupně zarůstá, zatímco Damien stále předříkává modlitby ke svému bohu. Až nakonec zbývá na nově vytvořené kůži pouze růžový šlic bez ochlupení v místech, kudy prolétl zlořečený šíp. Lýtkem stále pulzuje tupá bolest, ale oproti situaci před několika minutami je to odpolední selanka. Pokud se Darshana pokusí vstát, tak to jde. Noha sice trochu neposlouchá a není v ní úplně cit, ale když se na ni postaví, tak drží.

Mistr - 24. května 2021 21:15

Pala se pustila do uzdravování zlomených zad. Zaklekla ke zraněné a několikrát se pořádně zhluboka nadechla. Poté spustila litanii svatých textů své bohyně, zatímco spojenýma rukama usměrňovala tok léčivé síly na správné místo. Léčení trvá dlouho - mnohem déle, než Darshanina noha, a kdyby někdo během něj vstoupil do rozbitého kočáru, asi by se lekl obrazce, který kněžku pokrývá od hlavy k patě. Je to jako by se černočerná vlákna snažila ji i zraněnou zavinout do kokonu, uvěznit a sežrat. Boj temnoty se světlem. Dobrých 10 minut trvá první fáze léčebného procesu, během kterého Pala opravuje nervový systém a velice opatrně skládá úlomky kostí jeden k druhému - jako mosaiku, aby nakonec daly dohromady to nejúžasnější umělecké dílo ze všech - funkční lidské tělo. Když je všechno tam, kde má, srostou kůstky jedna k druhé na správných místech, aby byly pevné kde je třeba a ohebné tam, kde není. Celou dobu při tom probíhá boj s tkanivem temnoty, ale, ostatně jako vždy, nakonec Pala zvítězí. Když otevře oči a přijde k sobě, skoro se zhroutí vysílením z vynaložené námahy, celý obličej se zrcadlí potem, který v pramíncích stéká na zem. Však obhlédne své dílo a s potěšením zjistí, že vše vypadá v pořádku. Bude sice třeba ještě podpořit přirozenou regeneraci organismu, aby se čerstvě složené součástky spojily, ale je velká pravděpodobnost, že to mladé tělo zvládne a dívka bude za pár dní opět chodit. Právě teď je v bezvědomí a je to asi dobře, podobné zážitky je lepší prospat.

Pala Spinae - 24. května 2021 21:49

Léčba úspěšná Léčení je nesmírně složité a namáhavé. Cítím, jak ze mě odchází energie a moje tělo, duše i mysl jsou namáhány při tomto složitém úkonu, kterým si opět pouze připomínám, že jsem hodna toho říkat si kněžka. Obtížní léčba, kdy se ze mě stává umělec, který nesmí nijak polevit v ostražitosti a soustředění. Otevírám oči a na černých vláknech se objeví malé zlaté prasklinky, které se pak rozšíří a veškeré nitky se změní ve zlatý prach, který se za chvíli rozplyne. Hlavní je moje pacientka, která je už na tom dost dobře. V tomhle stavu by měla být schopná vydržet okolo pěti hodin. Pak by jí šlo zase o život, ale naštěstí mám stál dost many, aby jsem mohla seslat regenerační kouzlo, které zaručí, že bude jistě v pořádku, i když bude se uzdravovat dlouho, ale dám jí pak nějakou směs, která jí na začátku pomůže. Mám všechny přísady a dokonce i trpasličí ohnivé víno, které spolu s bylinami zaručí, že tělo lék přijme a nepokusí se proti němu vzpouzet. Čím kvalitnější víno, tím lépe se lék přijme do těla. Pak mám ještě pálenku, ale ta se přidává do protijedů. Unavená oddechuji na zemi a snažím se najít svůj druhý dech, který jsem, ale asi nechala na bojovém poli. Na těle mám stále vidět černé žilky a oje oči mají aktuálně barvu hluboké černi, přesto vidím, i když lehce mlhavě.

Nikolaj Grigorievič - 25. května 2021 10:53

soukromá zpráva od Nikolaj Grigorievič pro V lese či v háji? Trochu nervózně stojím u kraje palouku a sleduji orkského šamana. Prvně se nemá příliš k odpovědi ale nakonec začíná něco koktat. Hmmm tak přeci jen nám něco chtěl, kdo by to byl řekl. Gestikuluje a postupně se dostává k tomu, že je schopen mluvit i obecnou řečí. Je dobrej, já orksky neumím ani blafnout. Souká, ze sebe slova a já ho sleduji a přikývnu, že rozumím i když si tím moc jistý nejsem. Mluvím pomalu a jasně. "Samice? Aha princezna Viktorie je to tak?" Jasně je to pořádná samice i když na mě trochu mladá. "Chtěli jste ji i nás zastavit. Proč?" Zkusím z něj vytáhnout, alespoň nějakou informaci, když mám teď alespoň malou šanci. Pravděpodobně, ale asi útok nebyl jen náhodným přepadením zelených kůží, ale cíleným útokem na princeznu Viktorii a bylo by dobré se dozvědět proč. "A zruš tu kletbu co jsi na nás seslal." Lehce ukážu na zelené fleky na kůži...

Rouz - 25. května 2021 12:18

soukromá zpráva od Rouz pro Hrr na ně! Zatímco se ke mě Ilias plíží a Nikolaj mluví se šamanem, mám trochu času vyhodnotit situaci. V křoviskách přede mnou se schovávají orci, jeden velký černý, jeden obyčejný zelený a úplně vzadu další černý. Všichni zaujatě sledují, co se děje na mýtině a o mě zatím očividně nevědí. Stojím v dokonalé ukázce strnulosti a jen doufám, že Ilias nešlápne na nějakou větev. Orci nejspíš čekají na domluvené znamení, proto tak upřeně sledují šamana a nedávají pozor na nic jiného. Je mi jasné, že odtud teď nemůžeme jen tak odejít. Jakmile se pohnu, zaregistrují pohyb a přijdeme o výhodu překvapení. A i kdyby se to nějakou náhodou povedlo, nemůžeme tu nechat Nikolaje. Kdybychom se dali na ústup všichni, tak z toho křoví vyběhnou a my opět... přijdeme o výhodu překvapení. Nenapadá mě žádný způsob, jak z toho vybruslit se zdravou kůží, jde jen o to, jak z toho vybruslit co nejlépe. Snažím se zklidnit svoji paniku a začnu se upínat na ten jediný plán, který mi dával smysl. Rozptýlit pozornost, zaútočit na nejbližšího, utéct... Nebo rovnou utéct? Upřeně zírám do houští a hledám nějaké vhodné místo pro realizaci mého plánu. Hledám cokoliv dostatečně suchého, aby to šlo hezky a snadno zapálit. Ideálně nějakou kožešinu přímo na těle orka - ideálně toho uprostřed, nebo toho nejvzdálenějšího, aby se naším směrem všichni hned neotočili. Pokud by žádný neměl vhodnou kožešinu nebo žádný nemá dost vlasů, koukám po listech, nebo okolních větvičkách a snažím se zhodnotit, jestli jsou dostatečně suché pro hezký ohýnek. Počkám, až Ilias přijde blízko tak, aby viděl, co se v křoviskách skrývá. Dává mi to aspoň malou naději, že se nám povede zabít toho prvního a potom se prostě uvidí. Rukou mu naznačím, aby se už nehýbal a čekal. Jestli se i přesto nerozhodne udělat nějakou šílenost, zadívám se soustředěně na místo, které jsem si před okamžikem vytipovala. Koncentruji se, udělám velmi pomalý pohyb rukou a mým záměrem je dané místo zapálit. Soustředím se na hezký, stabilní ohýnek, který se jim snad nepovede jen tak uhasit. Spoléhám se na to, že v první chvíli by si toho nemuseli všimnout a plamen se stihne rozhořet. Pokud se to povede a vypukne mezi nimi panika a snahy o hašení, chci s dýkami skočit po nejbližším černém orkovi a podříznout mu krk, ještě dokud je skrčený.

Mistr - 25. května 2021 21:55

soukromá zpráva od Mistr pro Šaman na Nikolaje zírá a evidentně se snaží porozumět jeho slovům. Po první větě se jeho tvář rozjasní úsměvem, při kterém ukáže skvělou sérii špinavých zubů s kusy jídla zachycenými mezi nimi, a nadšeně zakývá hlavou v souhlasu. Po druhé větě se mu tvář zakrabatí do souboru ustaraných vrásek a na třetí už vysloveně odmítavě třepe hlavou ze strany na stranu. "Vy...stavit...samice." prst na kozáka, pak dlaň s prsty nahoru a nakonec stříška nad hlavou. Vypadá to, že chce pokračovat, avšak právě v tu chvíli se po Nikolajově pravé ruce ozve příšerný řev a na palouk vskočí hráškový ork, plynulým pohybem zahodí luk i se založeným šípem a frenetickým plácáním začne zkoušet uhasit doutnající kožešinu na krku své jelení kamizoly. Rouz se po zdařilém triku příliš nerozpakovala a podobna smrtícímu zabijáku se vrhla k nejbližšímu klečícímu černému orkovi. Bohužel špatně odhadla nosnost jedné z větví a noha se jí s praskotem propadla až na zem, lámaje u toho další klacíky na tom místě hojně poházené. Tím se samozřejmě prozradila, ale nepřítel byl pravděpodobně příliš překvapený, či zaujatý ohnivým divadlem, a tak nestihl zareagovat, než vražedkyně překonala ony tři kroky jež je dělily. Poté se zaleskla čepel dýky, když se mihla vzduchem a prořízla černému krk až po páteř, o kterou nepříjemně zaskřípala. Vystříkl proud černé krve a pokryl rostlinstvo před orkem, který se zabubláním začal padat vpřed a s žuchnutím navštívil zem.

Ilias - 26. května 2021 01:00

soukromá zpráva od Ilias pro OHEŇ, DÝKA, BOHYNĚ Byl jsem možná na metr od čarodějky, když tu najednou vidím že něco začalo hořet, a utíkat z lesa. Ork? Tak blízko? Nestačím se divit, když v tom čarodějka vystartuje a podřeže toho obrovskýho orka jako prase. Tá malá nevinne vypadajíci holka ho zarezala jako kdyby to byl jen nějaký potulnej bard. No, tohle přirovnání se mi vubec nelíbi. Ale pomyslel jsem si že je naprosto úžásná. Jestli existuje něco čím dokáže žena udělat na muže dojem, tak je to rozhodne tohle. Ale je tam ještě jeden! Dostanu neuěřitelnej vztek za to co mi provedli s obličejem a vystartuju co mi nohy stačí oproti němu s vytaseným mečem. Využiju momentu překvapení. A sakra to je ten velkej. Viděl jsem jak bojuje, viděl jsem jak rýchlo jse dokáže oháňet. Muj odhad je devatenáct. Než se stihne napřáhnout dokážu mu uštědřit devatenáct ran. Jenom se dobře trefit na šlachy na rukách aby upustil zbraň a na odkrytý krk. Nemám čas zakřičet na Nikolaje ale snád mu dojde že jeho nový kámoš se nás chystal přepadnout a usekne mu hlavu! Nebo ruku, nebo tak něco. Hlavně ať to zruší kletbu a já budu zase krásnej. Teď ale tady musím odrovnat tady toho orka, který je na mě ale příliš pomalý a zmatený aby mi byl soupeřem.

Nikolaj Grigorievič - 26. května 2021 07:17

soukromá zpráva od Nikolaj Grigorievič pro Soumrak model čili Kterak se filosofuje kladivem Sleduji orkovu částečnou pantomimu a to co se mi snaží říct. Mozek mi šrotuje na plné obrátky. Proč tu není ta Varka kruci. "Máme princeznu zastavit a schovat?..." K dalšímu podivnému rozhovoru, ale již nedostaneme šanci. Koutkem oka zahlédnu vybíhat orka z mlází. Vzhledem k tomu, že jsem ostražitý a mé nervy jsou napnuty k prasknutí, vůbec mi nedojde, že je to akce, někoho z našich. Ruka s kladivem se mi vymrští a já vrhnu kladivo z bezprostřední blízkosti orkovy na obličej. "Ty parchante! Bacha utočí!" Po vrhu kladivem okamžitě tasím šavli a pokusím se mu vyrazit holi z ruky a pak mířenými seky na krk, žebra, hlavu orka posekat co to půjde.

Rouz - 26. května 2021 08:26

soukromá zpráva od Rouz pro Hrr na ně! Po zaškobrtnutí během plížení už ani nedoufám, že se mi přepad orka povede. Byla jsem přesvědčená, že se teď musí ohnat a napálit mi to přímo do obličeje. Ale ani se nehnul a můj útok nakonec dopadl přesně tak, jak jsem chtěla! Dýka se zaboří do masa a projede jím tak snadno, že se zastaví až o páteř. Dala jsem do toho možná trochu větší sílu, než bylo potřeba, ale na mou obranu, ještě jsem to nikdy nedělala! Co přesně jsem to právě udělala?? Ork se svalí bez známek života a já jsem celá zalepená od jeho krve. Rychle od něj odskočím, dýku nechávajíc v ráně, neschopná jí vytrhnout a znova čelit tomu šílenému zvuku. Přejíždí mi mráz po zádech a cítím se tak nějak hrozně slabě v kolenou... šílený zvuk... jak mu to narazilo do páteře... Ve tváři jsem bledá a co se děje kolem vnímám aspoň na tu chvíli velmi okrajově. Trhnu sebou až v okamžiku, kdy Nikolaj zařve, že na nás útočí. Jako v mrákotách zvednu hlavu a snažím se zjistit odkud a kolik jich ještě je. Ještě mohou být na druhý straně mýtiny. Nikoho jiného než naše zbylé tři soupeře ale nevidím. Každopádně pohled na ty živé mě probere z transu. Vypadají mnohem hrozivěji, než mrtvola pode mnou. Dýku z levé ruky si přehodím do pravé, ale stejně mi je najednou nějak proti srsti ji použít. Zaměřím se na hráškového orka, na kterém jsem si zkoušela své pyromantické pokusy a snažím se zase soustředit na své spojení s ohněm. Chci oheň z kožešin posílit a rozšířit, aby se ork nemohl zapojit do boje a nezískali tak na mýtině početní převahu proti Nikolajovi. Už tak asi bude mít co dělat se šamanem.

Mistr - 26. května 2021 17:00

soukromá zpráva od Mistr pro Jak se Nikolaj lekl, tak zareagoval zcela instinktivně a ruka vykonala tisíckrát nacvičený pohyb takřka sama. Šaman chycen uprostřed mluvení a navíc vylekaný na palouk vpadnuvším orkem rozhodně nečekal zrádný útok a tak ho vůbec nenapadlo uhnout. Letící kladivo s hučením překonalo krátkou vzdálenost a zasáhlo jej přímo do obličeje. V nervy drásajícím křupnutím se jeho hlava rozbila na kusy a na všechny strany se rozlétly plivance jasně zelené krve. Bezhlavé tělo zadunělo o zem a hůl se odkutálela o metr dál. Rouz se pokusila své oběti podpálit už načnutou kožešinu co nejvíc, ale prostě se jí to nepodařilo. Je jedno, zda je na vině náhoda, nebo vypjatost okamžiku, i když si soustředěním nahnala do hlavy kýbl krve, takže zrudla jako karafiát, neobjevil se ani obláček dýmu. A navíc si ten mizera klidně dělá, co se mu chce! Plápolající ork několika rychlými plácanci uhasil nákrčník a vytřeštil oči na mrtvolu svého druha. Nelenil však, plavným pohybem vytasil jeden ze svých rezavých sekáčků a bez váhání jej mrštil po kozákovi. Ten se v pudu sebezáchovy vrhnul na zem, kde dopadl na všechny čtyři, avšak i tak jej rukojeť letící zbraně bolestivě nabrala do zad. Ilias se vrhnul k černému orkovi. Vztek mu sice dává křídla, ale přesto se valí lesem jako splašený slon. To je asi příčinou, že se jeho nepřítel obrátil a nyní mu čelí s vytasenou sekyrou v každé z pracek. To barda ale nijak nezastavilo a s nefalšovaným vztekem s mečem napřaženým rázně započal potyčku. V tuto chvíli kolem sebe skáčou a zbraně se jen míhají. Šamanova smrt nicméně vyvolala odezvu. Křoví na všech stranách palouku (vepředu, vlevo i vpravo) najednou zmizelo, jak se jím prohnala horda zelených běžících těl. Nikolaj napočítá 5 černých orků, z toho dva jsou "vaši" a dalších 7 hráškových, kteří místo běhu napínají tětivy luků. Ti velcí mají sekyry připravené v rukách a plnou parou se blíží k místu, kde skonal jejich kouzelník. Zároveň na plné hlasivky, a pěkně naštvaně, řvou tónem, který říká, že tady poteče krev. A cílem všech je Nikolaj, který právě klečí na zemi. Stále jste kropenatí.

Mistr - 26. května 2021 17:25

soukromá zpráva od Mistr pro Vrhnul jsi se na tu velkou hroudu svalů a očekával, že budeš velice rychle hotov. Tak nějak sis už navykl podceňovat soupeře a dnes ti to málem bylo osudné. Když jsi se pokusil krýt jeho sekyru mečem, síla úderu odhodila tvou ruku bokem a jen s hrozným štěstím jsi nedostal jednosměrnou jízdenku do podsvětí. Po úderu tě brní celá paže, v zápěstí ti nehezky křuplo a bolí to, když bojuješ, ale prozatím jsi zkousnul rty a držíš. Po té první zkušenosti jsi velice rychle pochopil, že uhýbání je ten správný způsob, jak zůstat naživu. Jak jsi zjistil, proti tobě stojí nesmyslně dobrý soupeř, který přesně ví, co drží v rukách a umí to využívat. Už rozumíš tomu, jak je možné, že se proti jeho kamarádům vedlo tvým spolubojovníkům tak špatně. Avšak tobě přijde, jako bys všechny ty sekvence už někde viděl a tak, byť musíš vynakládat všechnu svoji rychlost, stojíš vždy mimo dráhu vražedných ostří. Navíc se ti často daří v protiútoku soupeře zranit. Nejde to příliš dobře, je obrněný a tvůj jednoruční meč není na prorážení zbrojí dělaný, ale pomalu jej uzobáváš a hledáš otevření. To jsi najednou uviděl a když se proti tobě rozehnala sekyra ve větším oblouku, než by bylo třeba, probodl jsi černému dlaň, až upustil zbraň na zem.

Mistr - 26. května 2021 17:28
	soukromá zpráva od Mistr pro Držíš se stop a přitom zkoušíš najít správný poměr rychlosti a opatrnosti. Rychlosti je víc, protože jsi přesvědčená, že ty obří hromady svalů bys zpozorovala předem. Najednou ze směru, kterým míříš, slyšíš mnohonásobný orčí bojový pokřik. A zní pěkně vytočeně.

Varka - 26. května 2021 19:08

soukromá zpráva od Varka pro Hurá za naštvaný orčím výkřikem… Pokračuji po stopách, leckdo by řekl že možná až příliš rychle ale velký zelený a černý hovada snad nejde přehlédnout, tedy ne že bych na tom s nenápadností byla líp. Jak naslouchám ale okolí, náhle zaslechnu bojoví pokřik - blížím se - jistě vycházející z hlasivek zelenokožce a dost nasraného. Že by zbývající kočka nebo všemi milovaný velitel? I tak to nejspíš znamená jediné a to boj, neměla bych se ale unáhlovat a jen tak bezmyšlenkovitě tam napřímo běžet. Místo toho se pokusím to vzít větším obloučkem, abych to případně vzala ze strany a mohla tak nepřítele překvapit z boku. I trochu více přidám do kroku, stejně tak ale i vice dbám na to, aby štít byl v pozici, abych se okamžitě mohla krýt před čímkoliv nečekaným a bodat holí s jako krátkým oštěpem.

Nikolaj Grigorievič - 26. května 2021 20:18

soukromá zpráva od Nikolaj Grigorievič pro Soumrak model čili Kterak se filosofuje kladivem Šaman zmaten patrně předčasným útokem svých druhů nestihl zareagovat když mu čakan rozčísl čelo a pak plynule i hlavu. To se tak řekne, Kámo nevidím ti do hlavy, nebo těm orkům prostě člověk do hlavy nevidí, ale já už to říkat nemusím. Prostě tam vidím. Kosti, mozek a rudá kaše no hnus, orkům se v hlavách prostě asi honí pěkné sračky. Útok orků každopádně pokračuje. Proč se na nás nevrhli všichni najednou sice netuším, ale jsem za to rád. Patrně to ten hořící ork podělal, nebo byl prostě moc zapálený pro věc. Nad tím, ale dál nefilosofuju, kladivo už bylo vypuštěno a náš soumrak živých právě započal. Když vidím kolik se jich vyrojilo, uznávám, že ten přepad měli dobře připraven, ještě štěstí, že jim to nevyšlo a prozradil je ten hráškáč. Když vidím kolik jich je je mi jasné, že zde je na místě spořádání ústup, zkracování linií, dočasné zarovnávání fronty, či jakkoliv se dá nazývat prosté prchání před mnohem početnějším nepřítelem. Ze země ještě zvednu čakan a šamanovu hůl a mílovými skoky se vrhnu na koně do sedla. "Zdrhejte, je jich jak much zkusím je nalákat na sebe. Ztraťte se jim!" Zamávám Šamanovou holí přikrčím se za krkem koně a nasadím koníkovi ostruhy. Jestli nás něco muže vytáhnout z této bryndy je jediná možnost, že mě budou pronásledovat a Rouz s Iliasem zdrhnou k našim. Když se pak vymotám z lesa mohl bych pronásledující orky trochu povodit po okolí a pak najít vlastní. Inu nezbývá než doufat.

Ilias - 26. května 2021 22:05

soukromá zpráva od Ilias pro ZÁKLADNÉ PRAVIDLO - NEPODCEŇUJ PROTIVNÍKA Keď som dobehol k orkovi, myslel som si že to bude brnkačka. Zasypal som ho útokmi ale bol rýchlejší ako som čakal a hlavne som urobil tú najväčšiu blbosť a odrazil som jeho útok mečom. Teda chcel som odraziť, v skutočnosti mi odhodil ruku a jeho sekera ma minula len o vlas. Počul som ako nechutne mi to ruplo v zapestí, a teraz sa ledva stíham uhýbať utokom. Neviem sa spamätať a len tak tak sa mi darí mu v protiútoku venovať nejaké rezné ranky. Moje telo sa hýbe samo, pamätá si podobné útoky orkov aj keď je to prvý krát čo s jedným bojujem. Začínam byť unavený a bolesť zápestia mi začína pulzovať do celej ruky. ak by som odrazil ešte jeden taký útok tak s tou rukou už nepohnem. Na ňom ale vidno viac že sa vyčerpáva pretože konečne urobil chybu. Zahnal sa po mne ako drevorubač a to mi dalo šancu. Prebodol som mu ruku a jeho ťažká sekera s buchotom dopadla na kameň. Z čistinky počujem ako by sa otvorilo samotné peklo. Dupot a rozzúrený rev. Nemám čas to ale riešiť. Uskočil som o krok dozadu zatial čo ork vykríkol od bolesti. Ľavou rukou som siahol za záda a uchopil som svoju díku. Niesom žiadny skúsený vrhač nožov, ale ani nieje nutné sa trafiť. Hneď ako díku uchopím hodím ju po ňom. Nieje dôležité či trafím, proste len som sa snažil ju hodiť tak aby čepelou letela niekde na jeho ksicht. Mal by sa inštinktivne zakryť rukou, stratiť ma len na chvíločku z dohladu a tak mi dať potrebnú sekundu na to aby som k nemu skočil a bodol ho do krku. Ak by aj díka zasiahla cieľ tak ešte lepšie. Nevnímam čo sa okolo mňa deje, keď som si uvedomil že tento protivník je cez moje schopnosti a že som ho podcenil, sústredím sa len naňho a dúfam že to prežijem.

Rouz - 27. května 2021 07:43

soukromá zpráva od Rouz pro Hrr na ně! ... A nebo radši ne... Ta vražda černého mě nejspíš vykolejila víc, než jsem byla ochotná sama sobě přiznat. Ať se snažím sebevíc, nejsem schopná v sobě vykřesat už ani jiskřičku. Ten zatracený ork se dokonce zmůže na to, házet svoje sekáčky po mých společnících! Nikolaj naštěstí uhnul. Vztek mi dodá potřebnou odvahu a tak si zase vylovím svoji dýku z těla mrtvoly. Je nechutně ulepená od krve. Ale nemám čas to moc řešit ani přezbrojovat a tak se snažím na to moc nemyslet. Ilias má vedle problémy. Černý ork se zjevně vzpamatoval a bard se vyhýbá jen tak tak. Na kraji mýtiny se najednou zjeví celá banda orků. V první chvíli zcela ztuhnu, jako bych snad chtěla splynout s prostředím... Já tu vůbec nejsem... Musíme pryč. To bylo naprosto jasné. Orci vypadají poměrně vztekle. Iliasovi se najednou povedlo od svého orka odskočit a vrhá po něm dýku. Využiju situace, že už kolem sebe nekrouží a nehrozí, že bych zasáhla barda a připojím i svoji dýku, kterou vrhám směrem na hlavu. Smiřuji se s tím, že jí tady nechám. Ať už hod dopadne jakkoliv, spoléhám na to, že letící dýky orka zaměstnají alespoň na tři vteřiny „Iliasi, odcházíme!“ Řeknu mu dostatečně důrazně a kdyby se zdráhal, zatáhnu ho za límec, pokud mi to přijde bezpečné a zrovna na něj neútočí ork. Umatlanou druhou dýku už během pohybu zastrčím do pouzdra za opasek, abych měla volné ruce a rozeběhnu se směrem odkud jsme přišli. Nikolaj mezitím nasedá na koně a má stejný plán. Při jeho slovech mi jen hlavou prolétne myšlenka, že ani orci nejsou blázni a nepůjdou po jezdci, ale po pěších, které doženou mnohem snáz. Začíná dlouhý běh o život...

Mistr - 27. května 2021 08:39

soukromá zpráva od Mistr pro Najednou se vše děje strašně rychle, hekticky a naprosto neočekávaně. Je krásné sledovat, jak plány a naučené situace vzal ďas a vy se snažíte vyškrábat alespoň zbytky soudnosti a poradit si tváří v tvář valící se pohromě. A stejně vás vždy překvapí, že to nevychází, jak chcete, protože tam započítáváte své přežití. Doufáte, že budete rychlejší, nebo silnější, než soupeři. Ale popořadě, nejdřív se ve všem tom zběsilém řvaní zelené hordy ozve něco, jako slova. "Rasa zadrak bun daolan mara." rozeznáte slova, ale jejich význam vám uniká a ani nemáte čas nad tím přemýšlet. Ale zpět k vám. Ilias ve svém boji využil situace, odskočil a vrhnul dýku po svém protivníkovi. Sice se netrefil, ale ostří proletělo dostatečně blízko kolem rohaté helmy, že černý instinktivně trhl hlavou do boku a pokusil se krýt břitem své sekery. Toho bard využil a vyrazil jako pružina v riskantním výpadu na odhalený ohryzek. Normálně by to asi nestihnul, ale vyvedení z míry zafungovalo. Jediné, co orkovi pomohlo, bylo ono trhnutí hlavou, takže meč neprošel středem jako stehno tlustého krku, ale vzal to na straně a s mlasknutím i vyjel na protějším konci ven. V tu chvíli to zasvištělo a vrhnutá dýka se černému zarazila do brady, sklouzla po kosti a zlomila mu jeden z trčících tesáků, než se zařinčení zmizela někde ve křoví. Ilias chtěl odskočit a soupeře dorazit, ale najednou ork otevřel tlamu, roztáhnul ruce a nahnutý dopředu děsivě zařval přímo bardovi do obličeje. Jeho evidentní cíl vás vyděsit se mu povedl, protože Ilias sebou trhnul, podjela mu noha a na malý okamžik nebyl schopen reakce. A tak jej pěst v okované rukavici zastihla nepřipraveného a s duněním, jako když se kácí stromy, jej odhodila tři kroky zpět, až málem povalil Rouz. Nikolaj se pokusil vstát z kleku a rozběhnout se ke svému koni, ale také podcenil rychlost, s níž parta naštvaných obříků překoná deset kroků, které je dělily. Vyhoupl se na nohy a chytil čakan ve chvíli, kdy na zemi duněly kroky nepřátel asi dva metry od něj. Nicméně se otočil a v záchvatu zoufalství pokračoval v plánu, i když mu za ty roky bojů muže proti muži bylo naprosto jasné, že to nemůže stihnout a že toto je okamžik, kdy dopadnou ostří zbraní na jeho záda a život po všech těch skrumážích skončí. O to víc jej překvapilo, že se i po několika krocích nic podobného nestalo. Neslyší za sebou kroky, cinkání zbroje, svištění břitů krájících vzduch... jen ten bojový řev se stále line nad paloučkem. Rouz se pokusila zvednout padlého barda a odtáhnout jej pryč v očekávání šílené honičky lesem, ale k jejímu úžasu se ani tento soupeř k ničemu nemá, jen tam stojí a s tlamou doširoka otevřenou pokračuje ve vzteklém řevu, až jí připadá, jakoby do něj vložil všechnu zlost a frustraci, kterou si umí představit.

Mistr - 27. května 2021 08:44

soukromá zpráva od Mistr pro Už jsi někdy dostal pěstí od půlobra v kovové rukavici? Děkuj všem bohům, že nemáš nic zlomeného, ale otřesený jsi parádně. Hlava se ti točí, před očima poletují barevné kruhy jako někde na jarmarku a hrozně se ti chce zvracet. Taky ti nějak změkla kolena a sem tam tě noha neunese, pocit jako kdybys s kumpány celý večer poctivě chlastal. Na nějaké běhání zapomeň, i podepřená chůze bude výkon.

Ilias - 27. května 2021 10:03

soukromá zpráva od Ilias pro LEVANDULOVÝ ÚTEK Áno môj plán vyšiel dokonale. Zasiahol som cieľ, nie presne do stredu ale dostačujúco na to aby som ho zabil. V tom tam ešte priletela čarodejkyna dýka a orka dorazila. Teda to som si v tej sekunde myslel. Očakával som že sa teraz musí zvaliť na zem a zomrieť ako každý poslušný ork. Keď tu zrazu na mňa otvoril obrovskú zakrvácanú papuľu a zavrieskal tak že by aj tomu najzdatnejšiemu bojovníkovi prebehol mráz po chrbte. Ešte nikdy som nestál proti takejto nezdolnej beštii. A na sekundu som stuhol. Videl som ako sa jeho päsť približuje ale nedokázal som sa uhnúť. Len som si stihol pomyslieť. Nie do tváre prosím. Bolo to ako keby som dostal do hlavy baranidlom, ktoré ukovali trpazlíci v najhlbšom dole z toho najtvrdšieho kovu vytvrdeného diamantami. Nasledujúce sekundy som striedavo pri vedomí a striedavo blúznim. Vidím nasratého orka a nechápem prečo tak hrozne vrieska keď chcem spať. Do úst mi vojde krv z nosa a spomeniem si na mamin čerešňový koláč. Miloval som ten koláč. Zamľaskám jazykom a vychutnávam si čerešne bez kôstiek. Znova zaostrím na orka a hovorím si že by som mal ísť preč lebo je asi veľmi opitý a bude sa chcieť biť. A ja sa nerád bijem. Musím napísať báseň, určite niekto chce počuť moju novú báseň, a tak začnem recitovať. ,,Mám ... hnedé ... boty ...,, mrmlem si popod nos takže asi ani nebolo rozumieť čo som povedal. Znova sa prebúdza moje podvedomie ktoré sa ma stále snaží dostať preč od orka. Zaostrím naňho moje rozdvojené videnie tak ako to len dokážem a v tom ma pošteklia na tvári nejaké vlasy. Niekto so mnou trhá a snaží sa ma postaviť. Cítim len jemnú vôňu, nevonia ako spotený ork. Je to niečo iné. Už som tú vôňu cítil a tak sa opýtam čo najzretelnejšie dokážem. ,,To je levandula?,, Podarí sa jej ma dvihnút a mňa napadne že chce tancovať. Cítim že som vypil viac ako by som mal a motá sa mi hlava ale predsa dámu neodmietnem a tanečník som úžasný. Dvihnem ruku aby som jej ukázal nejaké pohyby a uvedomím si že v nej kŕčovito držím svoj meč. Stisk ani neviem povoliť a v tom sa mi znova vráti trochu vedomie. ,,Vyhrali sme?,, Nie, musíme utiecť! A tak utekáme. Popravde by sa to nedalo nazvať útekom, pretože som zavesený na čarodejke, ktorá stále úžasne vonia, a ledva kráčame lesom. Keby ma pustila tak tu v lese ostanem a zaspím. Pár krát mi aj nohy prestali fungovať a spadol som na kolená, ale Rouz ma zakaždým dvíha a ťaha so sebou. Zdá sa mi že mi niečo hovorí a tak jej odpoviem ,,Aj ja teba,, ale asi mi skôr nadáva, netuším, je mi to jedno hlavne nech takto vonia už naveky. A musím o tom napísať báseň.

Nikolaj Grigorievič - 27. května 2021 11:38

Cesta z lesa Orkové se vyrojili jako mouchy, jejich dlouhé rychlé kroky, ale byli rychlejší a delší než jsem čekal. Nestihl jsem to, už to vím, ještě před tím než mě zasáhnout . Čekaní na pálivou, řezavou bolest v zádech, ochrnutí s přeseknuté páteře a snad rychlá smrt vykrvácením. Smrt nebude tak zlá, setkám se s vámi, má milovaná Sadiko, děti moje Juriji, Nahlo lásky moje. Brzy se uvidíme. Čekám to, stále to čekám... ...nic. Doběhnu až ke koni a vyskočím na něj. Orci nejdou. Co to kurva??? Co to je??? Nemám tedy důvod uhánět a lákat je na sebe. Naprosto to nechápu. Zahlédnu Rouz a Iliase. Rouz se ho snaží vláčet. Přijedu k nim. Slezu a pokusím se Rouz pomoci a vyzvednout Iliase na hřbet mého flekatého koníka. Řev za námi duní z hrdel rozzuřených zelených kůží. Vůbec nechápu co se tam stalo, nelíbí se mi to, ale vím, že je třeba co nejrychleji zmizet. Taky varovat princezničku, že tu něco hodně, ale hodně smrdí. Rychle necháváme za sebou palouk i nasrané Orky co nás... co to bylo napadli? Ušetřili? Nepřemýšlím už o tom míříme ven od tam. Když mezi stromy zaslechnu další šelest a mihnutí se zelené kůže. "Do hajzlu další..." Pevně stisku čakan. pak si všimnu, že tuhle zelenou kůže znám a že ten její rypák je mi povědomý a fakt tu její mordu vidím rád. "Uf to je Varka... Varko! Sem musíme zmizet odtud. Děje se tu něco moc divného." Na nějaké vykládání není moc čas, rychle se tumlujeme z lesa pryč. Konečně už vidíme okraj lesa, paprsky slunce se rozbíjejí o poslední kmeny stromů. Nemám rád lesy, člověk si tam připadá tak uzavřený, zvlněná step, širá a daleká, ničím neohraničená rozkládající se až do obzoru, tam kam člověk dohlédne, vítr jenž ti šeptá do ucha a ta nekončící svoboda, to je krása. Ne tyhle posraný hvozdy. To už jsme, ale konečně mezi posledními stromy. Skupina zničených, raněných a unavených "hrdinů". To musí být pohled na takové fiasko. Zapráskám naštvaně kníry a s koníkem vezoucím Iliase dorazíme až ke skupince. Sundám ho, aby ho mohli ošetřit a dám mu napít vína z měchu a nechám kolovat. Sám prvně pohladím a osuším koně a pak si zapálím dýmku a sednu do trávy vedle nich. "Kurva to byla, ale akce. Myslel jsem, že zdechnu." Řeknu těžce a vyfouknu oblak kouře. "Bylo to hrozně divný prvně to vypadalo, že s nám ten šaman chce něco říct a pak na nás zaútočili uprostřed hovoru. A nejdivnější bylo, že když nás napadli nechali nás odejít. Nedává to žádný smysl." Řeknu unaveně a přemýšlím co se to vlastně stalo. "Varko ten šaman říkal: "Sarak begladub ar tanak butrumut bedu." Co to znamená?" Pohlédnu na Varku jestli nám to přeloží...

Mistr - 27. května 2021 11:49
	soukromá zpráva od Mistr pro "Sarak begladub ar tanak butrumut bedu." = "Musíte samici zabránit..." podle tebe část věty chybí

Ilias - 27. května 2021 12:12

KONIEC LEVANDULE Vôňa levanduly je preč. Len vďaka nej som mal silu klásť jednu nohu pred druhú. So zavretými očami sa ju stále snažím zachytiť nosom. Ale cítim už len smrad spoteného chlapa. Podarilo sa mi nejak vyštverať na koňa. Alebo ma naňho vyhodili? Snažím sa ignorovať smrad a prežúvam v ústach skvelý mamin čerešnový koláč bez kôstiek. Počas cesty von z lesa som trochu stratil vedomie a čiastočne ma prebralo až keď mi niekto lial do úst sladké víno. Pozrel som na Nikolaja, pokúsil som sa o úsmev a s nejasnou artikuláciou som sa ho opýtal. ,,Ty žiješ? Zabil si ho? Som zase krásny?,, Nepamätám sa na odpoveď pretože mi pohľad dopadol na kopyto jeho koňa a zamyslel som sa aké by to bolo mať kopytá. A chýbala mi vôňa levandule. Zabudol som ju v lese!!! To nie! ,,Musím sa tam vrátit ..... musím ju nájsť,, A potom som zas stratil vedomie.

Rouz - 27. května 2021 20:42

Návrat ztracených! Náš slavný útěk skončil dřív, než začal. Alespoň to tak vypadalo. Ork měl poměrně tuhý kořínek a s dýkou v bradě si nic moc nedělal. Jeho šílený řev mě na dvě vteřiny přikoval k zemi a probral mě až padající Ilias, který to schytal do obličeje a spadnul mi k nohám. Černý nás nedorazil. Jenom tam tak stojí a řve. Je to divný, ale už nechci prováhat ani vteřinu. Beru Iliase pod ramenem, a se supěním a nadávkami se ho snažím přinutit k pohybu. Pořád něco žvatlá, ale je mu špatně rozumět. Ještě pořád nejsme mrtví. Je to divný, protože touhle dobou už bychom měli být. Zjeví se u nás Nikolaj se svým koněm a barda mi pomůže dostat do sedla. Teď teprve mohl začít ten správný úprk lesem. Kůň se dvěma jezdci se v tomhle terénu nepohybuje zase tolik rychle, takže jim tak tak stačím. Zážitky uplynulých minut jakoby mi dávaly křídla a i když párkrát škobrtnu, tak se mi daří držet tempo aniž bych se o něco přizabila. Po cestě potkáme Varku. Mé nervy tu zelenou kůži málem nezvládly a skoro jsem leknutím narazila do stromu, jak jsem se vychýlila z trasy. A najednou jsme venku. Už pomalejším klusem doběhnu až k vozům, jazyk na vestě, srdce zběsile tlukoucí. Mluvení se ujímá Nikolaj a já jsem jen ráda. Ani moc nevnímám, co se kolem řeší, sesunu se na zem u jednoho z rozbořených vozů o který se opřu, rukama obejmu kolena a snažím se uklidnit. Tak nějak mi pomalu dochází, cože se vlastně všechno stalo, co se mohlo stát... a moc se mi nedaří dát si to dohromady tak, aby to dávalo smysl. V hlavě se mi furt dokola promítá dýka procházející orčím masem a ten šílený skřípot, když se zarazila o páteř. Vůbec mi to nedělá dobře. Tak tam jen tak sedím a zírám.

Damien Dumah - 27. května 2021 21:37

Návrat zpráskaných Jen díky přízni mého Pána se mi podařilo zdárně uzdraviti zraněnou dolní končetinu Darshany. Naštěstí, po tomto zásahu netrvalo dlouho a vrátil se zbytek našeho zadního vojsko ze své pronásledovatelské výpravy. A vzhledem k jejich ustrašenému a zbídačenému stavu, tak bylo patrné, že se jim podařilo orky dohnati a střetnouti se s nimi. Přispěchám a převezmu bezvládného Iliase, kterého opatrně uložím na zem. A začnu zkoumat prsty jeho zranění. Pořádná rána na hlavě a na ruce. Naštěstí nic s čím by si moc mě svěřená neporadila. Doufejme. Vždy samozřejmě může Pelor rozhodnouti, že Ilias se svým prostopášným životem nezasluhuje dále živořiti svůj bídný život. Modrající ruka se mi příliš nelíbí a chvíli dokonce uvažuji o její amputaci, leč to je velice vážný krok, kterému se snad dokážeme vyhnouti. Požádám tak svého Boha o pomoc, opět položím ruku levou na jeho zranění a pravou pozvednu k nebesům. A následně začnu kouzlit Uzdravení Zranění tolikrát kolikrát bude potřeba, abych Iliasovi rány co nejvíce vyléčil a stabilizoval jsem jej.

Pala Spinae - 27. května 2021 21:45

Zpět k práci Konečně jsem popadla dech a mohla vstát. Ihned jsem šla ke své brašničce a začala hledat lahev svěcené vody, aby jsem si mohla loknout a tím se pomalu začala zbavovat černoty, která je spojená se stabilizačním kouzlem. Je to malá cena za tak mocné kouzlo. Nejvíce dovedu snést tři za sebou, pak se musím očistit, jinak by to mohlo mít dost nežádoucí účinky, které by zas mohli ohrozit mě. Normálně čekám, až to odezní samo, ale co, když budu ještě někde potřeba. Zraněná bude v pořádku. Zlepšila jsem jí regeneraci a takhle stačí, když bude aktuálně ležet. Vylezu tedy ven s temně černýma očima a černýma žílama, které, jako by lehce vystupují z mého těla. Rozhlédnu se po ostatních a koukám, jak na tom, kdo je. "Tak, je tu ještě někdo, kdo by potřeboval vyléčit?"

Varka - 28. května 2021 00:14

Varka aneb Procházka lesem tam a zase zpět… Z lesa se vynořím společně s trojící, která se rozhodla vyrazit za našími orky, a na která na mě narazla behěm mé zbytečné toulky mezi stromy. Zatímco Pěnkava, Koňák, a Zrzka vypadají dost zdrceně, a první jmenovaný převálcovaně s modrou rukou k tomu, já jsem ve stavu, v jakém jsem odešla až na hořkost neúspěchu v ústech. Možná jsem měla pokračovat? Zvažuji s poněkud zamračeným výrazem, zda jsem udělal dobře a dávám nohu před nohu směrem k rozbitým vozům. Jsem natolik ponořená ve vlastních myšlenkách, že skoro ani nepostřehnu, že mi přímo do obličeje letí stříbrná mince a jenom na poslední chvíli s mírným zavrávoráním jí uhnu. „Co?...“ A teprve až dopadne mince do trávy si uvědomím, o co se jedná. Ve skutečnosti jsem na sázku s Darshanou naprosto zcela zapomněla, „Jak se zdá, přece jenom dnešek přinese i něco dobrýho,“ přinutím se k drobnému pousmátí, když zabodnu hůl do země a začnu si se zvednutou mincí pohrávat v ruce jenom abych jí nějak zaměstnala ruce. Zmizí však z tváře s její zmínkou, že je hotovo. Nejspíš jak pro koho… Nemám jí však její úvahu nijak za zlé. Pak se na mě obrátí koňák s prosbou o překlad. „Víc toho neřekl? Není to celý,“Odpovím na otázku otázkou.

Nikolaj Grigorievič - 28. května 2021 13:24

Porada u lesa Když se mi měch s vínem, který jsem dal kolovat, vrátí nedotčen, jen nevěřícně zakroutím hlavou. Tak tohle by se u nás teda nestalo, mohl bych být rád, kdyby se mi vrátilo aspoň něco. Holt jiná kultura. Sám se však nijak nerozpakuju. Otevřu měch a pořádně se občerstvím vínem, co fakt není špatné, tak až mi zmáčí dlouhé kníry. Bard je omluven, když vidím jeho stav, ale i tak jsem přesvědčen, že by mu to neuškodilo. Víno nemůže totiž uškodit nikdy, kudy teče tudy léčí pomáhá, jak tělesně tak i zahřeje na duši. Když tak přemýšlím o tom jak mi červená, sytá, lehce kořeněná tekutina zahřívá duši a slunce posbírané na jižních svazích kuličkami hroznů, přes léto a podzim, rozsvěcuje celého člověka, sjede mi pohled na Rouz. Hmmm ta by taky potřebovala trochu rozsvítit. "Copak děvče? Moc zážitků? Nejsi zvyklá co? To bude dobrý, napij se, vydechni si a mysli na to, že jsme tu a že žijeme. Co se stalo muselo se stát. Zapomeň." Zopakuji pár základních věkem ošoupaných rad a evergreenů na téma: Odkrouhla jsi někoho no a co? Ser na to. Ještě chybí, bylo to my a nebo oni a podobné kecy, ale stejně nakonec pomůže chlast. Vezmu dokonce otlučený plecháček a naliji víno do něj, pro případ, že by byla příliš pinktlich a lití vína z měchu přímo do hrdla, nebyl její nejoblíbenější styl stolování a degustace zázračného moku. Plecháč ji pak prostě vnutím. "Vypij to všechno a zakousni, pak bude líp." Podám jí kousek úplně vysušené klobásy kořeněné paprikou a česnekem a k tomu chlebovou placku a cibuli. Lehce ji poplácám po zádech. Snad jí to pomůže, každý má na to svůj recept, ale víno a plný žaludek je jasná volba. Pak se věnuji Varce, vyptává se jestli je to vše co říkal. Vyfouknu další obláček kouře a pokrčím rameny. "Víc si nepamatuju, stále gestikuloval..." Předvedu gesta: prst na mě, pak dlaň s prsty nahoru a nakonec stříška nad hlavou. "... a pak obecnou mluvil o samici, ženě - předpokládám, že myslel princeznu, že máme stát. Předpokládám, že to mělo znamenat, že máme i s princeznou zastavit a někam ji schovat. Nevím víc mi toho neřekl, než zaútočil ten hráškový ork s lukem a pak se to všechno semlelo." Podívám se směrem k Rouz jestli si alespoň trochu vydechla. "Nechcu na tebe kvaltovat cérko, ale pomohlo by možná... ty jsi byla někde tam blízko toho hráškového orka co zaútočil do toho "hovoru" s šamanem. Co se tam prosím přesně stalo, proč zaútočil, spatřil tě, nebo co se tam stalo, že se všechno tak najednou posralo?" Počkám v klidu jestli mi Rouz něco řekne co by aspoň trochu osvětlovalo tu prapodivnou situaci. Pak se znovu napiji vína přímo z měchu a trochu nesměleji znovu nabídnu měch ke kolování, kdo by chtěl. Po té se ozve Dashana. Otočím se na ni, Palu a Daminena. "No princeznu nemáme. Tušíte jak dopadl zbytek karavany? Co se dalšího stalo, když jme byli v lese "na hříbkách"?" Podívám se tázavě, protože tyhle všechny otázky nám tak nějak určují co dál.

Ilias - 28. května 2021 15:54

DOBRÉ RÁNO Preberám sa s Damienovou rukou na mojej hlave, ale je to veľmi príjemné. Bolesť hlavy úplne ustúpila a konečne už nevidím dvojmo. Len matne si spomínam ako som sa sem z lesa dostal. Posledné čo si pamatám presne je obrovská železná orkská päsť približujúca sa k mojej hlave veľkou rýchlosťou. Stále nechápem ako ten ork mohol prežiť môj útok a ešte ma takto doraziť. Zaostrím zrak na Nikolaja ktorý niekomu podáva mech s vínom. Sliny mi vystriekli pri pomyslení na víno a tak som začal naťahovať ruky k Nikolajovi ako batoľa na flašku s mliekom. Musím spláchnuť tú chuť krvi v mojich ústach. "Sem Nikolaj ... sem sem sem sem rýchlo potrebujem víno." Mech s vínom sa ku mne dostal a rýchlo som z neho odpil poriadny glg. Pri tom som si uvedomil že ma stále dost bolí ruka tak som smutne pozrel na Damiena a povedal. "Môžeš sa mi ešte pozrieť aj na ruku? Mal som skvelý nápad zablokovať útok toho veľkého orka svojím mečom. Hnusne mi to ruplo v zápestí" V tom som si všimol na jeho tvári fľaky a v takej rýchlosti som siahol po svojom zrkadle až mi mech spadol na zem a víno sa začalo rozlievať. Pozrel som sa na svoj odraz a neveriacky krútil hlavou. Tie poondiate fľaky sú tam stále. Pozrel som na Nikolaja a začal som znova panikáriť. "Zabil si šamana? Urobil si to?? Ako to že fľaky nezmizli? Čo budeme teraz robiť? Prečo nás tí orkovia nezabili, chcú sa pozerať ako tu umrieme na fľaky, a čo to mám preboha s účesom, pomôž mi vstať prosím ťa Damien musím sa dostať k svojmu koni, mám tam svoj gél, pozri na mňa ako vyzerám. A tiež tam mám oveľa lepšie víno ako toto, bez urážky Nikolaj, ale aj ty si dnes zaslúžiš piť niečo lepšie ako toto. Najvyššia kvalita. A čarodejka si zaslúži úplne najviac, zachránila mi tam život a od dnes vás môžem nazývať mojimi priateľmi. Aj ty Damien si zaslúťiš hobitie víno a to nesmieš odmietnuť." Snažím sa vyrovnať s panikou a preto rozprávam hrozne rýchlo. Skúšam sa vytrepať na nohy nech tu neležím všetkým pri nohách a mám v pláne nájsť svojho koňa ktorého som nechal na konci našej karavány. Pri útoku na nesplašil tak by mal byť niekde tam.

Damien Dumah - 28. května 2021 17:33

Porada u lesa Dokončím ošetřování našeho bardského bratra. Jeho rány se pod Pelorovou magií nádherně zacelují a brzy mi tu už vříská na celé kolo. Bohužel, mě zrovna do tváře a co je ještě horší, do uší. Namísto vděku, údivu nad Pelorovou mocí či alespoň náznaku modlitby se hned bard sápe po vínu a ještě se dožaduje dalšího léčení. Jen díky roky budované trpělivosti jej znovu neuspím, i když musím přiznat svoji slabost převelikou. Okovaná pěst mě opravdu velice svrběla. S povzdechem doléčím bardovi i jeho nakřáplé zápěstí, zatímco on se chová hystericky kvůli nějakým flíčkům na tváři a na těle. Raději se napiji ze své čutory vody, abych zaměstnal ruce, protože si začínám být jist svou trpělivostí stále méně. "Děkuji Pelore za výzvy, jež mi stavíš do cesty a které tak mohu překonávat." "Uklidni se bratře Iliasi. Poseď vklidu a své pádící myšlenky několika nádechy přiveď zpět pod svoji vládu. Podívám se ti na to. Tato ohavnost nám byla způsobena tou primitivní ohavnou magií orků. Zlomit takové ohyzdění, Pelorova moc je veliká a jak by jí mohly odolat nějaké šamanské kejkle." Položím levou ruku na Iliasovu tvář a pravou opět pozvednu k nebesům. Soustředím v sobě poslední zbytky magie, odříkám modlitby ke svému Pelorovi a zakouzlím Rozptyl Magii. Levá ruka mi zazáří Pelorovým světlem a- a-- nic se nestane. Vteřinka, dvě, pět, deset a stále nic! "U Pelorových hořících kulích!" Ano, dokonce i já v některých vypjatých situacích kleji. Nejsem na to hrdý, ale stává se. Nyní je, ale mnohem důležitější to, že Pelorova mocná magie nezabrala proti těm šarlatánským orkským kejklům! Vstanu, založím si ruce na hrudi a přísně pohlédnu na Iliase. No samozřejmě! Jak by mohlo fungovat Pelorovo hřejivé požehnání na někoho kdo žije tak prostopášným životem jako náš bard??? "Pelor zřetelně promluvil. Ty zelené fleky jsou trestem za tvůj nestřídmý život." Věnuji Iliasovi ještě jeden odsuzující pohled a jdu si od něj sednout o kousek dále kde si začnu kontrolovat svoje vybavení. Zejména svůj štít, abych se podíval jak vlastně dopadl po boji s orkem a případně jej trochu vyklepal a opravil, pokud je někde mírně poničený. Nikolaj se zeptá jestli nevíme co se stalo se zbytkem. "Myslel jsem si, že to nám povíte vy? No, pokud se ještě nikdo nevrátil se po nás podívat, tak asi ani nikdo nepřijde a pokračují bez nás. Vím, že máme svůj úkol a to chránit princeznu. Jenže ti orkové jsou stále tady. Navrhuji, abychom varovali městečka či vesnice v okolí. Ti orkové jsou problém a nevíme kdy mohou začít řádit a nechat za sebou jen spálenou a vyvražděnou zem."

Pala Spinae - 28. května 2021 17:58

Davien má zjevně léčení pod kontrolou a nikdo další se nehlásí, že by potřeboval pomoci, takže pokud chtějí, tak je jejich chyba, že odmítají případnou pomoc, kterou jim nabízím. Ještě jednou pro jistotu všechny obejdu a upřu na ně při tom své zlovolně černé oči, které jsou tedy komlpet černé. Žádné bělmo, duhovka, nic takového. Pohled mi nakonec zavadí o hůl, která leží na zemi kousek od Nikolaje. "Nikolaji? To je hůl toho šamana? Podal bys mi jí prosím?" Povím dosti se zájmem a upřu na něj svá černá kukadla. Převezmu hůl a prohlédnu si jí. Na chvíli zavřu oči a postupně přejedu rukou po celé holi. Snažím se zjistit, jestli je c holi někde nějaká magie a jak hůl reaguje na boží magii, která je tedy plná nejen magie temnoty, ale stejným dílem plná magie světla. Tedy světla nejspíše o trochu více. "Nuže. Je tu někdo, kdo by se mi nabídl, jako pokusný králík a nechal mě mu vyoperovat jednu zelenou skvrnu, aby jsem zjistila co je to za magii a jak jí poté zrušit?" Opět se porozhlédnu po ostatních. Teoreticky by to mohlo jít pomocí hole, jelikož právě její pomocí bylo kouzlo sesláno.

Rouz - 28. května 2021 19:49

Ovíněné rozhovory Upřeně sleduju skupinu mravenců, kterým je očividně úplně jedno, že přímo vedle nich právě proběhl boj o život. Musí být super být mravenec. Stavět mraveniště, sbírat mrtvý broučky... jak asi mravenci spí? Zrovna když se snažím si představit, kterou nožkou by se ta malinká hlavička podpírala nejlíp, a jestli radši na boku, nebo na zádech, promluví na mě Nikolaj. Nečekám to, tak sebou trochu trhnu a chvíli na něj koukám jak kdybych ho viděla poprvé. Nacpe mi do rukou víno, klobásu, chleba a cibuli. Tak nějak najednou nevím co s tím vším dělat. Jídlo neriskuju vzhledem k ne úplně stabilnímu žaludku, ale hrníček vína do sebe nakonec obrátím na ex. Zakřením se. Líp mi to neudělalo, ale aspoň zase vnímám co se kolem děje. Klobásu pak strčím do hrníčku, chleba tam narvu taky a cibuli chvíli zkouším, jestli se ještě vejde, ale pak se rozhodnu podat ji Nikolajovi zvlášť. „Díky...“ Zamumlám, zatímco se kozák už baví s Varkou. Vzpomenu si, jak jsem byla poprvé opilá. Mám pocit, že tehdy jsem to víno ukradla nějakému obchodníkovi a pak byla tak mimo, že jsem mu šla vrátit prázdnou láhev. Je možný, že už je to tolik let a že jsem od tý doby nepila? Jakmile to mají s Varkou dořešené, Nikolaj se ke mě znovu obrátí s dotazem. Jsem mu vděčná za víno, takže se snažím tvářit zúčastněně, ale zrovna teď chci, aby mi dali všichni pokoj a rozhodně nechci rozebírat tohle. „Útočila sem první.“ Přiznám nakonec neochotně. „Skoro sem do nich vrazila, stáli tam na kraji s vytasenejma zbraněma...“ To přece je dostatečnej důvod k útoku, žejo? Nikolaj ale začne mluvit na Darshanu a já jsem ráda, že to dál nerozebírá. Taky mě zajímá, co bude teď dál, tak obracím pohled k Darshaně, která ale neodpovídá a jen nasupeně kouká. Vynahradí to Ilias, jehož hysterie nejde přeslechnout. Nejspíš už nemá otřes mozku. A šel pro další víno. Asi ho mám ráda. Pak se ozve Damien a konečně se přistupuje k nějakým návrhům. To můj mozek aspoň trochu zaměstná a odvede pozornost od posledních událostí, i když noční můry z toho budu mít nejspíš ještě dlouho. „Neměli bychom spíš najít princeznu, nebo aspoň zjistit, kam jí odvlekli?“ Proměním svůj názor v dotaz, aby se to potom dalo považovat za kolektivní rozhodnutí a ne jako můj nápad. Za prvý tu jsem očividně jedna z nejmladších a nehodí se, abych říkala co máme dělat. A za druhý to třeba vůbec nebude dobrej nápad a bude z toho další průšvih.

Varka - 29. května 2021 00:02

Na paloučku… Koňák (Nikolaj) mi názorně předvede zelenokožčí gestikulaci, „Víceméně brekotal to samý,“ přitknu mu, na jeho domněnku, co se pokoušel mu šaman sdělit přes jazykovou barieru s trochou té obecné řeči. Pak už se spustí slovní tornádo kdy většina mluví přes většinu, Pěnkava (Ilias) se sápe po vínu, fňuká nad svým vzhledem – zcela upřímně, ne že by před týdnem vypadal líp a se zelenými fleky působí aspoň zajímavěji - a dožaduje se dalšího léčení. Sluníčko (Damien) vypadá jako by mu spíš věnovat hezký obtisk okované pěsti na obličej ale nakonec se svolí, jenom aby zjistil, že je bard prostopášník a tak nemá na to právo. Taky bych chtěla boha, na kterého bych mohla házet svoje nezdary. Pokud si s tím neporadí ale jeho magie, tak i mě samotnou fleky začnou znepokojovat. Naštěstí drobná Darshana – Měla bych si pro ní vymyslet přezdívku – šetří slovy a otřesená Zrzka (Rouz) si špitá s Koňákem. A nakonec se přidá i kněžka (Pala) hledající pokusného králíčka. Fakt očekává, že jí na to někdo kývne s tím jak vypadá? Přejedu pohledem od jejích černých očí po všechny přítomných a zpět, „Kurva,“ povzdechnu si, „ Dobře, když si šamanský kejkle vytřeli zadek se sluncem, tak není moc na výběr asi,“ odložím štít s holí a začnu povolovat řemínky zbroje. Mezitím dojde na řeč ohledně dalšího postupu. „Zaplatili mi za bezpečí princezny, ne vesnice nebo osady,“ podělím se stručně o svůj pohled a pak popíšu Koňákovi a vlastně i všem ostatním, co se nachází na druhé straně stromu (viz Mistrův příspěvek). Když skončím, tak už má zbroj leží v trávě, společně s prošívanicí a zápisníkem ovázaným koženým provázkem (který se ukrýval pod zbrojí) Mé torzo je tak zahalené pouze v šedé tunice. „Tak si ze mě trochu odřízni,“ povzbudím kněžku v jejím počínání, ikdyž svírám pevně pěst.

Pala Spinae - 29. května 2021 00:19

Přeci jen se někdo přihlásil. Trochu mě překvapilo, že je to zrovna Varka, ale každý dobrovolník je dobrý a já potřebuji zjistit o co jde, jestli nás toho mám tedy zbavit. Pozoruji tedy, jak se naše milá poloorkině zbavuje své zbroje. Vlastně se potřebuji dostat jen k jednomu fleku. Nejlépe na ruce, nebo noze. Každopádně tedy vyčkám až má Varka dole svou zbroj a já se mohu dát tedy do práce. Je jasné, že se jí do toho nechce, takže jelikož do toho šla dobrovolně, tak jsem tak milá, že si dokonce nejdříve vydezinfikuji svou čepel. "Super, tak jen si polož prosím ruku třeba támhle o ten kámen." Ukážu větší kámen, který se nebude hýbat a nebudu se kvůli tomu sklánět úplně k zemi. Počkám, až tak Varka učiní a usadím se k ní. V ruce protočím svou čepel, načež něco zašeptám a malíčkem se dotknu kůže Varky. Veškerá fyzická bolest je náhle pryč. Já beru beru svou čepel a dám se do vyřezávání jednoho toho fleku. Během toho Varka necítí žádnou bolest, leda tak podivný pocit, jak má mou čepel v ruce. "Tak za chvíli to bude." Celá práce zabere opravdu jen chvíli. "Hotovo." Povím vítězoslavně, načež vytáhnu lahvičku s podivným fialovým práškem, kterým jemně posypu ránu. Prášek zbělá a objeví se na ráně něco jako pěna. Pak už jen vytáhnu obvaz a obvážu místo. "Definitivně hotovo."

Mistr - 29. května 2021 10:34

Pala opatrně nakloní nůž, aby zajel do těla pod vhodným úhlem a pak jej přitlačí na kůži. Nabroušená čepel hladce zajede dovnitř skrz kůži až do masa. Naštěstí ne moc hluboko. Oba oddělené kousky se díky kovu v ráně od sebe odchlípnou a na moment může Varka obdivovat barevně rozdělené jednotlivé vrstvy kůže, od zelené, přes bílou až po žlutou, než užaslé vlásečnice zalijí celou scénu rudozelenou krví. Inkriminovaná skvrna má asi 5 cm na délku, takže trvá asi minutu, než kněžka zručnými pohyby podetne celou plochu. Pro neznalé je už jenom ten pohled skoro moc. Většina z vás už život vzala, ale málokdo samotný průběh zkoumal do hloubky dostatečně, aby postřehl tiché vrzání ostří o kůži, lehce zubatý okraj odřezávaného kusu, nebo pohled na obnažené maso nezakryté pokožkou. Vyschnutí v ústech je zcela na místě. Škoda, že Ilias rozlil to víno. Nakonec je ale hotovo a Pala drží mezi dvěma prsty 5 cm velký a asi půl centimetru hluboký kousek Varky. Z tloušťky je jasně poznat, že to vzala i s částí svalu, ale snad příliš mělce, aby narušila půlorkyni motoriku prstů. Po nezbytné desinfekci si to můžete pořádně prohlédnout a co je rovnou jasné - skvrna jde hlouběji. Nepodařilo se ji vyříznout.

Nikolaj Grigorievič - 29. května 2021 16:26

Porada u lesa Jako první mi odpoví Ilias, spustí opět záplavu slov. Jen se tomu uchechtnu, jak mu zase jede huba jakou splašená. Jestli nebylo lepší, když byl v bezvědomí. Ale ne, ve skutečnosti mě vlastně baví, začínám toho vysírače mít docela rád. A vlastně je docela odvážnej, trochu pitomej, ale odvážnej určitě. Na otázku, proč ty fleky nezmizeli po zabití šamana jen pokrčím rameny. Když mi, ale pohaní víno, tak mě trochu nadzvedne. "Aby sas neposral ty nóbl tlamo." Přesto si od něj vezmu to hobití víno a rád se napiji a předám zpět a spiklenecky na něj mrknu . Pak se zase chvíli věnuji Rouz. Řekne, že to byla ona kdo první zaútočil. Hmmm pak jsme to byli my kdo ten chaos vykonal a už vše dává smysl víc. Říká to neochotně a vysvětluje proč. Jen zavrtím hlavou. "Netrap se tím, prostě se to tak semlelo, to se stává. Příště se musíme jasně domluvit. Moje chyba ne tvoje." Řeknu jen na dovysvětlenou a dál se tématu nevěnuji a nechám ji vydýchnout. Konečně přejdeme k tématu co dál. Darshana se sice ani neobtěžuje odpovědět, ale udělá to za ni kněz Damien. Zjistím, že vlastně nic nevíme a nevíme co se pořádně stalo s druhou částí ani princeznou. "Hmmm takže nevíme nic." Popotáhnu z dýmky a vyfouknu kouř z úst. Pak se probírají návrhy co dál. Zazní i možnost se na to vybodnout a raději varovat okolní vesnice před orky. Pokývnu hlavou. "Souhlasím s Varkou i Rouz. Vzali jsme minci za práci, práci dodělám, ale to je každého odpovědnost. V prvé řadě musíme zjistit teda co se stalo na druhé straně a kde je princezna. Nevím jak moc jsou ti orci nebezpeční pro okolní městečka a dědiny, protože v tom lese, jím šlo jen o princeznu ne o rabování. Vím, že je to divné, a nevěřím, že jsem to vypustil z huby, ale je to tak. Nebudu se zdržovat asi jdu to obhlídnout rovnou. Kdo je v pohodě a má zájem uvítám jeho společnost. Pokud umí někdo dobře stopovat, bude to nejideálnější společník." Vyklepu dýmku a uschovám, pořádně se napiji ještě toho Iliasova vína, posbírám zbraně (jezdecké kopí je zlomené vezmu aspoň hrot a budu se dívat jestli nenajdu náhradní třeba za předělovacím stromem po těch kopinících.), počkám jestli se někdo přidá a vydám se obhlédnout situaci na druhé straně stromu. Pokusím se (ideálně se stopařem) rekonstruovat co se tam stalo a kde by se mohla nacházet princezna.

Ilias - 29. května 2021 23:38

DOKONALÁ SKUPINKA BLÁZNOV Neprekáža mi ak ma ľudia odsudzujú za to že mám rád ženy. Nevadí mi ak ma podceňujú za to že som bard. Zvykol som si že na mňa pozerajú odsudzujúco pretože mám na sebe kvalitné šaty a zdvorilé správanie, ale z pohlľadu akým na mňa zazrel Damien mi zkyslo víno v žalúdku. Rovnako sa na mňa pozerali ľudia v mojej vesnici keď ma nazývali démonovým potomkom. Všade okolo nás su samí vrahovia, zabijaci, žena s čiernymi očami ako satanove gule a on sa pozrie na mňa ako by som bol ztelesnením temnoty? "Tak ako je možné že !PELOR! neodstránil škvrny aj z teba?" Pred chvíľou mi zachránil život preto k nemu cítim vďačnosť a viac si nedovolím povedať, rýchlo sa postavím a mierim k svojmu koni. Našťastie bol neďaleko a s úsmevom som vytiahol hobitie víno v mechu obšívanom zlatou niťou. Zobral som aj jedno červené víno pretože mám chuť si poriadne vypiť. Dnes bol teda sakra deň. Na ceste napsäť som ostal milo prekvapený keď som uvidel orčicu ako zo seba zhadzuje šaty. Dal som si poriadne dlhý log zo silného Hobitieho a pripravoval sa že sa ako gentleman otočím. Lenže všetci na ňu pozerali tak som pozeral aj ja. Netušil som koľko toho už stihli vypiť keď som bol mimo ale celkom som sa potešil že sa táto divná párty začína rozbiehať správnym smerom. Dotoho orčica! A aby som ich dobehol logol som si ešte raz z vína. Až mi zabehlo keď z ničoho nič k nej pristúpila kňažka s démonskými očami a vrazila jej kudlu do ruky. "Wov wov wov wov čo sa to tu sakra deje!" Ale všetci sa tvária normálne tak rýchlim pohľadom hneď pochopím že toho asi vypili viac ako by bolo zdravé. Podávam víno Nikolajovi a ospravedlním sa mu za tú rozliatu šťanku ale že keď toto víno ochutná ešte mi aj poďakuje že som tamto rozlial. Vezmem víno naspäť a sadnem si k Rouz. Usmejem sa na ňu a podávam jej Hobitinu. Vyzerá že ju niečo trápi. Asi nieje zvyknutá na rezanie orkov. Súdim podľa jej výrazu ktorý som si všimol keď podrezala toho veľkého v lese ako prasa na porážke. Ten zvuk škrípajucej krčnej kosti sa rozniesol po celom lese. Už som podobný počul. Asi rok dozadu som sedel v jednej krčme nízkej úrovne. Ale ženy tam boli úžasné a len za pár grošov. Lenže miestnemu pijanovi sa nepáčilo že som si kúpil až štyry dievčatá naraz ktoré sa so mnou naozaj bavili. Tak prišiel k nášmu stolu a nazval ma hovnoksichtom. Slušne som ho požiadal aby odišiel pretože za takú urážku pred dámamy by som ho mal právo aj zabiť. Lenže už po výzore bolo vidno že je tupý ako trolie hovno a vylial mi pohár vína do tváre. A do vlasov. Stále ešte držal natiahnutý pohár v ruke keď už mal môj meč zapichnutý medzi rebrami. Omylom som meč aj stočil zasekol sa medzi jeho rebrami presne s podobným škrípaním na celú krčmu. Prepichlo mu to aj plúca a z tej rany mu začali bublať bublinky ako keby prdel. Bolo to hrozne trápne. Úplne mi tým pokazil celý večer. V tom Nikolaj povedal že to nebola čarodejkyna chyba ale jeho. "Wov ... to teda nie, nebola to nikoho chyba. Oni napadli nás. Pozrite tam leží chudák elf. Mali sme právo ich v lese napadnúť. Urobila si správne Rouz, a ty tiež Nikolaj." Pozrel som na Rouz. "Dnes si mi tam zachránila život. Keby nebolo teba tak tu teraz nesedím. Ďakujem ti, a prestaň sa tváriť tak smutne, daj si víno a poďme oslavovať že žijeme" Usmejem sa na ňu a potom svoju pozornosť presuniem na tú zabijačku so smrťou v očiach. Darshanu. Celých šesť dní sa tvári ako by jej bolo zle z prítomnosti iných dýchajúcich bytostí a ona je hlavný dôvod prečo som v noci nespal dobre, pretože som stále musel dávať pozor aby nás nepodrezala. Vždy mi prišla divná, no teraz, sa tvári akoby už pohár pretiekol a každú chvílu nás začne vraždiť. Keby sa s takým pohľadom pozrela na jedno miesto spolu s Damienovým pohľadom čo dnes na mňa vystrúhal, tak by to miesto začalo horieť. Ľudia ako ona, čo len vyhľadávajú problémy sa nedožívajú veľmi dlho. Celkom som prekvapený že sa dožila takého veku. Zjavne nemá veľa priatelov. A to Hobitie víno mi už začalo písať tak som sa narovinu opýtal. "Hej, Darshana že? Dochádza mi gél a keď som bežal do lesa videl som tvojho koňa na zemi. Ak ho už nebudeš používať môžem si z neho zobrať trochu tuku? Je to dôležitá prísada do môjho gélu. Ak si ho teda nemala veľmi rada." Potom si všimnem mračná na oblohe ktoré sú už takmer nad nami. "Hej Nikolaj, zastav sa. Každú chvílu sa spustí lejak, stopy sa stratia, a my ostaneme trčať niekde v lese za búrky. Vráť sa, prečkáme to vo vozoch a potom sa vydáme nájsť princeznú." A pozrel som na Darshanu aby mi dala vedieť ako to je s tým koňom.

Rouz - 30. května 2021 09:11

Ovíněné rozhovory Fascinovaně zírám, jak se půlorčice dobrovolně hlásí k řezání kůže a Pala se toho s nadšením zhostí. Jako by tý krve dneska už nebylo dost. Z kněžky mám nepříjemný pocity už od začátku, ale teď to tak nějak definitivně završila. Co přesně si myslí, že zjistí?? Ne, nejspíš to nebude jenom namalovaný... Víno, které přinesl Ilias, se mi po tomhle zážitku vyloženě hodí. Věnuju mu zatím ne úplně přesvědčivý úsměv a přemýšlím o tom, co řekl. Vážně jsme měli právo je napadnout? Je msta ospravedlněním pro vraždu? Oni aspoň útočili přímo. Elf zemřel v boji. Ne podříznutý zezadu. Navíc oni nás nezabili, i když zcela jasně mohli. Neměli bychom šanci utéct, kdyby se rozhodli nenechat nás odejít. Dokonce nás měli zabít! Absolutně nedává smysl, že to neudělali. Ty pocity a myšlenky se mi v hlavě tlučou jedna o druhou společně s tím, co ti dva řekli, a já z toho nejsem o moc moudřejší. Výčitky nemizí, ale skutečnost, že aspoň někdo to považuje za správné, přece jen trochu otupuje nepříjemné sebemrskání. Poslouchám Nikolaje jaký další postup navrhuje. Tak nějak automaticky ho beru jako vůdce. Vypadá zkušeně a dost rozhodně na to, aby mohl dočasně převzít velení a rozhodně to byla příjemná změna od Gladuse, který mě přiváděl k šílenství. Stopy je dobré prozkoumat co nejčerstvější. Měl samozřejmě pravdu, ale zrovna teď se mi nechtělo nikam chodit. Na druhou stranu je to dobrá příležitost jak ukázat, že nejsem dobrá jenom na podřezávání orků. Pak mě ale zarazí další Iliasova slova. Gel? Tak nějak mě nenapadalo k čemu by to mohlo být dobrý. A z mrtvýho koně? Zatímco o tom přemýšlím, Ilias pokračuje s komentářem k Nikolajovi. Měl pravdu. Déšť stopy smyje nebo minimálně poničí. Musíme jít hned. Dám si ještě hlt vína a zbytek podám s díky Iliasovi. „Jdu taky.“ Zavolám za Nikolajem. Nejsem opilá, ale jak rychle vstanu, lehce zavrávorám. Samotnou mě to překvapí. Měla jsem přece jenom jeden hrníček a pár loků! Ještě kouknu na Iliase. Částečně taky proto, abych získala jistotu nad vlastní stabilitou. „Máš pravdu, jak se spustí liják, stopy se ztratí. Musíme jít hned.“ Kouknu na oblohu. Ještě nějaký čas by mohl zbývat. Můžeme zjistit aspoň směr a pak se do vozů vrátit. „Mimochodem, Iliasi, co přesně pak děláš s tím gelem?“ Zeptám se ještě zvědavě, než se definitivně otočím k odchodu.

Varka - 30. května 2021 12:07

Kousek ze mě Nádech, výdech, nádech, výdech… Běhemž čeho se rády připomenou žebra, abych na ně náhodou nezapomněla. Učiním přesně jak kněžka žádá, vyhrnu si rukáv tuniky a rukou se dotkne hrubého a chladného kamene. Aspoň zjistím jak jsou ty fleky vážnej problém, jenom trocha masa a kůže… Konejším vědomí, když vidím ostří jak se blíží k mojí kůži. Zažila jsem u ž horší věci ne? Jo ale většinou to bylo v návalu adrenalinu anebo jsem nevěděla že to přijde. Odvrátím pohled. Jako když jsem byla malá, jak mě to učila máma, když mi čistila odřené koleno, a stejně jako i později, když mi Mevena zašívala rány. Hluboký nádech, nemysli na to… Tichounce si začnu recitovat jednu z máminých pohádek: "Tatrmánek z papíru, sotva pohnu nitě, točí se a hobkuje dle mé zlovůle hbitě…" Jenže sotva dokončím první sloku, zarazím se. Nic necítím, nedrmolím to skrze zaťaté zuby a ani u toho nesyčím bolestí. „Nechtěla by si začít?“ otočím pohled zpět k ráně, ale to už nůž řeže mojí kůži a krev mi stéká po ruce. Magie. Tak to není tak zlý. S tím se začnu věnovat zbytku Námeznictva, Pěnkava si chce dělat nějaký gel z mrtvého koně. Chvíli mi trvá než mi dojde k čemu, vzpomenu si ale na Timiáše, který si něco takového patlal na hlavu aby tím zakryl pleš, tedy pokoušel se o to tím, že si přehodil vlasy z jedné strany na druhou a něčím je patlal, aby držely. „Souhlasím, měli bychom vyrazit co nejdřív a nezdržovat se,“ kývnu souhlasně na Zrzku (Rouz), která smete návrh Pěnkavy (Iliase) ztrácet drahocenný čas ze stolu. „Jak budu moct, přidám se k vám. Musím si vyklepat kyrys.“ Pronesu směrem k nim, zatím co odchází ale ve stejné chvíli už mi kněžka (Pala) sype něco na tu ránu a obváže mi jí. Fajn, nakonec to faktnebylo tak strašný. „Myslíš, že z toho něco zjistíš?“ Otážu se kněžky zvědavě, protože si moc nedovedu vysvětlit, k čemu by jí kus kůže a masa mohl být a snad jsem jen neukojila nějaké její sadistické choutky. Stisku ruku v pěst. Zdá se být v pořádku. Poté se opět obleču do prošívanice a začnu se věnovat svému kyrysu, holí prostě vyklepu prohlubeninu jak nejlépe dovedu.

Pala Spinae - 30. května 2021 22:14

Jak jsem se obávala, tak skvrna zasahuje velmi hluboko. Jistě až do středu. Celé to vyřezávat by bylo dost nebezpečné a navíc hádám, že by jsem moc nových informací nezískala. Hlavní tedy je, že nějaké mám, ale potřebuji další. Usměji se na Varku. "Ano. Mám v batohu řadu lahviček s různými tekutinami. Všechny vlastně slouží k tomu, aby jsem zjistila s čím mám ,kdy co dočinění." Vytáhnu si celou svou sadu, která je plná velmi malých lahviček. Vytáhnu jednu s růžovou tekutinou. "Třeba tahle. Když by jsem do ní ponořila kus tkáně, která byla nekrotizována, tak obsah zčerná." Myslím, že jednoduše to vysvětlit nepůjde. Hlavní bude nejdříve zjistit, jakého je ta skvrna charakteru, pak budu moci lépe určit co a jak. Minimálně vím, že jde o magickou záležitost, takže jednu řadu lahviček mohu vyloučit. "Jinak tu dívku uvnitř jsem už vyléčila a zařídila vše potřebné, aby se z toho dostala Iliasi. Klidně se na ní běž podívat a neboj nemá na sobě černé žíly, jako já."

Ilias - 01. června 2021 12:20

ZLÝ NÁPAD JE PROSTE ZLÝ NÁPAD Prečo dobrí ľudia, musia mať vždy zlé nápady? O tom definitívne zložím báseň, pretože sa to opakuje stále dokola. Nikolaj sa ženie od nás preč, Rouz sa vybrala za ním. Hromová zlovestná búrka je už takmer nad nami a oni idú hľadať stopy a princeznú. A začína sa stmievať. Po tom ako sa vrhli za mnou do lesa a zachránili mi môj zadok ich nemôžem nechať ísť samých. A plus nechcem ostať sám v tejto spoločnosti. Vysvetlovanie ako funguje môj gél nechám na neskôr. A tak sa dvíham na nohy a kričím na nich. "Viete že štatisticky zomrie ročne viac ľudí v lese počas silnej búrky, ako pri útoku taurena?" Je to proste zlý nápad, ale nikto ma nepočúva. Priznávam že som podráždený, pretože mám na tvári fľaky, môj účes je jedna veľká katastrofa, v lese som prišiel o dýku a ešte tá protivná baba tu na mňa šteká ako ju mám oslovovať. A nemôžem sa ani v kľude opiť. Hádam že ak nájdeme stopy pôjdeme stále po nich a sem sa už nevrátime. Tak sa rozbehnem opačným smerom po svojho koňa na ktorom mám všetky zásoby jedla a vína. Svoje hobitie samozrejme beriem so sebou. Budeme ho potrebovať keď ostaneme zaseknutý niekde v lese bez stôp a za tmy, a pri našom šťastí nás zasiahne aj prívalová voda! Cestou pozriem na kňažku. "Prepáč mi čo som povedal predtým, nemyslel som to tak, len som ani nečakal že sa ešte vrátim, nehnevaj sa. Oooo a dievča je v poriadku? Nenechajte ju tu samú počas búrky." A náhlil som sa k svojmu koňovi aby mi tí dvaja neušli ďaleko. Vyskočil som do sedla a vyrazil. Pomyslel som si že cestou tam by som mohol zobrať aj čarodejku aby si ku mne vysadla a pritisla sa ku mne. Rád by som znova cítil jej vôňu tak z blízka.

Mistr - 01. června 2021 18:02

Když většina vyrazila k odchodu, Ilias vyskočil jako srna a rozběhl se ke svému koni tak překotně, že skoro ani nestačil vychrlit několik slov na kněžku, kolem které to dlouhými kroky zrovna bral. Následně jako správný bohatýr vyskočil do sedla a tryskem se rozjel za odchozími. Na to, jak je ještě před momentem přesvědčoval, aby nikam nechodili, je najednou nezvykle činorodý. Damien ustál Darshanu a její pohledy vcelku s klidem, možná proto, že se už nějakou dobu modlí ke Slunci a na okolní vjemy nedbá. Když v plné polní odešla ze scény, ani se za ní neotočil. Pala vytáhla truhličku plnou podivných flakonků a začala pečlivě zkoumat na nich napsané štítky, stále držíc uříznutý kousek půlorčí ruky. Co to provádí nemáte ponětí, nezbývá než doufat, že s těmi ohavnými skvrnami dokáže něco udělat. Varka se chtěla vrhnout za stopařskou expedicí jakbysmet, ale hned se zarazila při pohledu na kolem poházené kusy zbroje. Rychle se nadechla, chytila zkušeným úchopem prošívku a přetáhla si ji přes hlavu. Následovalo zapnutí několika řemínků rychlé jako blesk, takže ještě než Ilias vyskočil na koňský hřbet, už byla schopná si přes ramena nahodit i předozadní kyrys. Šance si ho nasadit pořádně je malá a tak s tlumeným nadáváním jen spojila oba plandající kusy spodním řemenem. Načež popadla do levačky štít a opasek, do pravačky potlouk a nárameníky a rozběhla se za ostatními. Nikolaj, Darshana a Rouz se vydali opět na druhou stranu barikády, aby se ve zbytku času pokusili zjistit, co se vlastně přesně stalo s princeznou a ostatními. Začíná se šeřit, ale nikoliv kvůli pozdní hodině, to jen černé mraky zastírají skoro celou oblohu. Déšť očekáváte zanedlouho, ale ještě stále není ten správný čas na pořádnou potopu a světla je na čtení stop také dost. Vše je podobné, jako před chvílí, když tudy šla Varka sama. Rozbitá torza trpasličích žoldnéřů tvoří spolu s kostrou rozbitého vozu pochmurný obraz, kterému listy padlého stromu ševelí umíráček a zakrvácená ruka vykloněná z okénka kyne na věčnost. Jeden by z toho dostal málem depresi. Vzhledem k situaci při přepadu se dá předpokládat, že kmen měl padnout mnohem dřív, nejspíš na princeznin vůz, nebo alespoň před něj. Představa vaší chlebodárkyně usmrcené tak hloupým způsobem vás teda velkým nadšením nenaplňuje, takže alespoň v tom je třeba Gladusovi přiznat zásluhu. Když se to počítalo, neváhal a protáhl královskou dcerku skrz. Každopádně obejdete místo neštěstí a před očima se vám objeví z kopce jdoucí planina, jako nůžky se otvírající po sevření lesem. Avšak ještě mezi větvemi vás zarazí pohyb před vámi a ještě o pár kroků dál se pohled pročistí dostatečně, abyste nevěřícně zalapali po dechu. Před vámi stojí rozbitý kočár a kolem, nalevo od něj leží v trávě padlá těla mrtvých z obou stran šarvátky, co zde určitě proběhla. Na planině, asi dvacet kroků od vás, přistihnete nicméně i skupinu živých orků, o které vám tedy Varka nic neříkala. Dva z nich jsou ti velcí černí a dál pět hráškově zelených. Tři z nich právě zvedli ze země mršinu jednoho z těch padlých s rohatou helmou, když si vás také všimnou. Tázavě se po sobě podívají a je vidět, že probíhá nějaká rychlá konverzace. Nejbližší z černých se pomalu napřímí a otočí na vás hlavu. Chvíli jen tak nehybně pozoruje a poté si odplivne do trávy, znechuceně mávne rukou a něco zabručí na své světlejší bratrance, kteří dál pokračují ve zvedání mrtvoly. Nikdo z nich proti vám nepozvedá zbraně, vlastně i docela ignorují, že tam vůbec jste. Ilias na koni má zpoždění cca 10 sekund, Varka 20.

Ilias - 01. června 2021 19:30

ŽIADOSŤ O RUKU Sedím v sedle a vidím že sa moji nový priatelia nedostali ďaleko preto sa trochu ukľudním a dlho si odpijem zo svojho vína. Počujem že už ostalo len trochu vína na spodku tak som ho zavrel aby som si ten zbytok vychutnal o minútku neskôr. Na sekundu zavriem oči, nádych, výdych. Keď už takto znova sedím v sedle, cítim sa o niečo lepšie, predsa len svet vyzerá z konského chrbta o niečo menší a kľudnejší. Trochu ma nakrkne že mám svoju hedvábnu košelu celú od blata a trávy. To sa len tak ľahko nevypere. Ale ako som vysadol do sedla, alebo to je tým vínom, hnev ma akosi opustil, pretože tak nejak som rezignoval a mám chuť sa len poriadne opiť a niekoho zbaliť. Nemám v povahe byť dlho nervózny. Aby som si ešte viac vylepšil náladu tak si pomalým poklusom začnem ešte spievať. "Idem sem, idem tam, všade orkov, zabíjam, mám svoj luk, a mám svoj meč, každý ork, sa prace preč. Mám tu ale, priateľku, zelenú jak pastelku, krásna je jak, celý les, popritom z dej ide des" Zastavím tesne pri Varke ktorá na rýchlo pobrala do rúk všetko čo má a to len pred chvíľou sa nechala rezať, tak k nej natiahnem dlaň ktorej by sa mohla chytiť a poviem. "Nechceš zviezť? Naskoč si."

Varka - 02. června 2021 16:48

Pěnkava na koníčku… „Magie,“ pousměji se, když tímto jedním slovem shrnu to, co se mi kněžka (Pala) pokouší vysvětlit a názorně mi při tom ukazuje svojí sadu lahviček. Pokud jsem jí dobře pochopila, bude prostě kousek mě nořit do různých barevných vodiček a doufat že změní barvu. Než však dostanu příležitost se nad tím nějak víc rozplývat a ponořit se do těchto tajů, vždy je možnost se něco přiučit nebo pochopit jak funguje, aspoň vás to pak nemůže překvapit kdy to nejméně čekáte, tak už všichni ostatní kráčí pryč až nakonec vidím jen Pěnkavu. Na to že chtěl sedět na zadku, nějak pospíchá a vlastně to samé platí i pro mě. Naštěstí díky zkušenostem z osamoceného cestování, se svedu relativně rychle obléct nebo aspoň prošívanici rychle zařemínkuji a přehodím přes to kyrys, který ale kvůli promáčklině nechám poněkud uvolněný na straně, aby netlačil do žeber. Podaří se mi dohnat Pěnkavu, která mi nabídne místo na jeho koni. No, kdo jsem abych odmítla takovou příležitost. „Když na tom trváš,“ přikývnu ovšem místo abych si vyskočila k němu, tak si k němu odložím své nárameníky i vak. „Díky, celkem se to pronesou během chůze, stále mě bolí žebra a blbě se mi dýchá, tak si to k tobě odložím.“ Zazubím se a pokynu vděčně. Tohle asi na mysli neměl. To už ale míjíme místo neštěstí, vidíme vzdálené hřbety rychlejších a i vidíme odstíny zelené. Kurva… Nevypadá to, že by ale chtěli dokončit to, co začali.

Rouz - 02. června 2021 17:32

Zelený tlamy jsou všude! Následuju Nikolaje a cestou stále přemýšlím o tom gelu. Ilias můj dotaz ignoruje, takže si můžu jenom domýšlet. Nic jiného, než gel na prdel, mě nenapadá. Jíst to asi nebude... A proto mi neodpověděl, protože se za to stydí. Jsem se svou verzí spokojená. Žádného muže, který by byl orientovaný na muže, jsem ve svém okolí nikdy neměla, je ale pochopitelné, že se to snaží skrýt za přehnaný zájem o všechny ženy v okolí. Ale u mě je to tajemství v bezpečí! Dojdeme k místu, kde došlo k pádu stromu a mé myšlenky jsou hned jiného rázu. Neměla jsem ani tušení, že to na téhle straně dopadlo tak zle. Vlastně během potyčky nebyl moc čas na zjišťování, co se stalo vpředu. My vyvázli s jedním mrtvým a se zraněnými si dokázala kněžka poradit. Tady to ale vypadá na hotovou katastrofu! Je mi líto těch veselých trpajzlíků, kteří po večerech hráli svoje hry. I ostatních, kteří tu vydechli naposledy. Najednou mi ta smrt orka v lese nepřišla zase tak hrozná. Tihle také neměli šanci se bránit. Zamračeně sleduju, co se tady stalo, nahlédnu i do trosek vozu a snažím se najít něco, co by mohlo pomoci při odhalování příčin přepadení. Chci pokračovat dál, ale upoutá mě pohyb v zorném poli. Zvednu oči a strnu vprostřed kroku. Přímo před námi se orci zjevně starají o své mrtvé druhy. Přišlo by mi to dojemné, kdybych zrovna neviděla, jakou spoušť tu za sebou nechali. Takhle jen automaticky vztáhnu ruce ke zbraním. Ale zatím netasím. Orci nevypadají, že by se chystali zaútočit. Nerozhodně pokukuju po ostatních, hlavně teda po Nikolajovi. Z dřívějších zkušeností jsem měla pocit, že s nima bude chtít mluvit. A chtěla jsem se tentokrát vyvarovat zbrklých akcí.

Nikolaj Grigorievič - 02. června 2021 17:36

Divná parta, princezna, orkové, trpaslíci a ti další. Vyrazíme směr les, ještě než se stihneme vzdálit volá na mě Ilias, že bude pršet a že stopy zmizí. Hmmmm jak překvapivé. Jen zakroutím hlavou a s trochu nakyslým úsměvem odpovím. "No právě proto, že zmizí, tam ideme teď. A když bude pršet, aspoň sa opláchneš." A přestaneš mlet, ty hrdino bez bázně a hany... Dodám si pro sebe v duchu. Hned se ke mě přidá Rouz, tu maličkou začínám mít rád. Jak je malá tak je akční to se mi líbí. Zvlášť po narážce na Iliase a gel. Jen se usměju až se mi zkroutí kníry a div nevypadne dýmka z úst. Spiklenecky na ni mrknu. "Pěkně děvčico, dobrý zásah, člověk by chtěl říct ať si ten svůj gel strčí do řítě... a ono jo." Potutelně se směju. Přelezeme spadlý strom a úsměv mi zmizí. Jedním slovem masakr. Mrtvý trpoši, ti mě zaujmou na první pohled. Dobří borci, škoda jich. Ale to se dá říct i o krásce z jihu a o dalších nevinných, kteří zemřeli pro... ... pro co vlastně? Pro chamtivost to nebylo, nebo tedy ne zjevnou. Pro princeznu a její výmysl? Politický boj? Kdo ví. Vidím mrtvé kopiníky, jak byly pyšní na svých koních v helmicích s chocholy a teď jsou na kaši. Vezmu si jedno z nezlomených kopí místo toho svého a pokračujeme. Snažím se rychle dokud nezačne pršet. Rouz je však ve stopování zručnější a to je dobře. Dostaneme se až k planině a k rozbitému princezninu kočáru. Samozřejmě vymláceném. A co navíc? Opět ti orci, kteří se chovají tak divně. "Kurva." Zanadávám jako by dvouhlasně. Otočím se a dohání nás právě Varka. Díky Bohu Nemáme moc jiných šancí, než zkusit to co se už jednou podělalo. Zjistit o co jim jde. Nic jiného mě nenapadá. Podívám se na Rouz, Darsh i Varku s bardem. "Zkusíme zjistit co se tu děje? Zkuste prosím neútočit první, kdyby se však na nás vrhly, tak se zkuste stáhnou. Varko můžeš prosím překládat?" Podívám se na Varku a položím, své zbraně vyjma šavle, kterou nechám ale v pochvě a tesáku v botě. Rozpřáhnu ruce dlaněmi k nim aby viděli, že je mám prázdné. Připadám si u toho jako blbec, jít na orky s diplomacií, asi jsem se zbláznil, fakt. Jenže je to tak hrozně divné a nic jiného krom sebevražedného frontálního útoku a nebo vykašlání se na práci mě nenapadá. Zeptat se můžu primárně na dvě otázky co potřebuji zodpovědět. Přemýšlím jak začít rozhovor s orky Zdarec borci proč jste nás napadli a teď nechcete? Co se to sakra děje? to asi ne. Podívám se na Varku a začnu přímo od toho co mě zajímá nejvíc. "Zeptej se jich prosím: Kde je princezna? A proč nás přepadli? A co vlastně chtějí?" Sleduji jak Varka překládá a také reakce orků. Stále držím ruce rozpřažené a dlaněmi k nim. Jsem zvědav co z tohoto bude. Trochu rozpačitě se u toho usměju na Rouz a Darsh. Už senilním asi..., že budu dělat někdy tohle by mě nikdy nenapadlo.

Varka - 02. června 2021 20:22

Varka překladač Že já se vysvlékala z železa… Povzdychnu si duchu a prsty se ještě pevněji obtočí okolo Dobrého jitra stejně jako druhá pětice prstů okolo úchopu štítu. Jenže i jak se přibližujeme s Pěnkavou s každým krokem blíž a blíž, tak se opravdu zdá, že zelenokožcům sotva stojíme za pohled a zajímají se o své mrtvé druhy. Koňák však naštěstí zachovává chladnou hlavu (a ani nikdo jiný netouží po pomstě,) chce si s nimi promluvit a já mám být prostředníkem. Potěš koště… Nejsem si jistá, jestli je to zrovna dobrý nápad. Míšenci jako já žijí mezi dvěma světy, snaží se v nich žít, ale do žádného z nich nikdy pořádně nepatří. Orci, čistokrevní zelenokožci jimi – mnou – opovrhují, jsem v jejich očí slabí nebo jen výtvor, připomínka jejich vítězství. Lidé se vás zase bojí, vidí ve vás zvíře, divocha s trochou lidských rysů na zelené tváři a přinejlepším litují vaší matky, protože jí muselo některé z těch zvířat zprznit, a diví se proč toho tvora nehodila do nejbližší řeky… Existují však i výjimky, se kterými si stvoříte vlastní svět. „Dobře,“ přikývnu na Koňákův návrh. Však tím nic neztratíme, na rozdíl od něho však své zbraně dál třímu, klidně, bez záměru zaútočit ovšem sebevědomě. Bojovník odloží zbraň jen když se vzdává, utíká jako zbabělec, nebo když... To říkávala Mevena, neměla zelenou kůži ale respekt si získat dokázala. Za tohle mě platí. Vyrazím sebevědomým krokem k orkům a zastavím se až zhruba nějakých pět kroků od nejbližšího. „Klknej Varka do't aga ve nak, tust nalkroro lat acked us agh nalkramal ul els-selde ku, tac elco.“ Povím, hlas v sobě mísí jistou zdvořilost ale stejně tak přímost a sebevědomí, na samý závěr hlavou kývnu směrem k princeznina vozu.

Varka - 02. června 2021 20:23
	soukromá zpráva od Varka pro „Kulknej Varka xero Kross do't aga ve nak, tust nalkroro lat acked us agh nalkramal ul els-selde ku, tac elco.“ Překlad: „Jmenuji se Varka, dcera Krosse. Proč jste na nás zaútočili a kde je to malé děvče/samice z toho vozu.

Ilias - 02. června 2021 21:01

A JE TO TU ZAS! Môj pokus zapôsobiť na orčicu nevyšiel podľa mojich predstáv, ale je to dáma v núdzi tak som jej veci s radosťou zobral a ponesiem ich so svojím požičaným koníkom. Trochu som sa zdržal aby som to lepšie upevnil nech mi jej veci nepopadajú na zem a vyrazil som za Varkou k padnutému stromu. Obyšiel som ho so smutným výrazom keď som si všimol našich padlých. Otvoril som svoje hobitie, trochu som vylial na zem na ich počesť a zvyšok som hodil do seba. V tom som uvidel ako sa Nikolaj s Varkou vybrali na prechádzku rovno oproti početnej bande zjavne nasratých orkov. Ako má mať človek dobrú náladu pri týchto ľudoch? Pomyslel som si a zakričal som smerom k Rouz a Darshane. ,,Čo pre zmilovanie to tí dvaja stvárajú?,, Nestačím sa diviť pretože za mnou sú naši zmrzacený mŕtvy spolubojovníci, predomnou sú ďalši naši mŕtvy zmrzačení spolubojovníci, vlastne všade naokolo sú naši mŕtvy zmrzačení spolubojovníci a tí dvaja sa vybrali k nim akoby na priatelskú návštevu. ,,Stopovanie lesom počas búrky pre vás nebolo dosť nebezpečné tak ste si poriešili ešte orkov?,, Trošku nevhodne sa zasmejem nad svojím vlastním vtipom v tejto situácií, ale mám vypité tak mi je to jedno. Sledujem orčicu ako sa s nimi zhovára a len ma tak napadlo, čo o nej vlastne vieme. V lese sme ju našli len tak samotnú. Kde vlastne bola, ak išla za nami prečo nám neprišla pomôcť. A teraz sa s nimi rozpráva boh vie o čom. Celkovo som ešte nikdy nebol na žiadnej výprave kde by bol spojenecký ork. Existuje vôbec niečo ako spojenecký ork? Ale zranili ju pri útoku. Hmm, budem ju sledovať. Pomaly vytasím svoj meč tak aby to nevyzeralo nijak agresívne ak ma niektorí z nich sleduje a pevnejšie sa zapriem nohami do koňa keby trebalo v rýchlosti vyraziť tým dvom na pomoc.

Mistr - 02. června 2021 21:28

Když se vás na kraji louky začne štosovat stále víc, skupina hráškových opatrně, skoro by se dalo říct až něžně, položí na zem mrtvé tělo, které nesou a trochu se rozprostře do prostoru. Přitom na sebe koukají zmateně, na vás nedůvěřivě a evidentně tam probíhá nějaká tichá komunikace. Na rozdíl od vás nikdo nebere do rukou zbraně, ale na jejich napružených tělech je vidět, že jsou připraveni pohotově zareagovat v případě hrozby. Možná je také drží zvednutá ruka se sevřenou pěstí, kteréžto gesto udělal onen nejbližší černý ork. Ten vás mezitím pozorně a, kromě té ruky, bez hnutí sleduje a zezadu se k němu připojil jeho obří spolubojovník. I když jejich rysy tváře jsou odlišné od toho, na co jste zvyklí, začínáte zjišťovat, že i oni mají různé výrazy. Teď zrovna vidíte jeden zkoumavý. Očima postupně přejíždí z jednoho na druhého, pomalu, systematicky. Odhaduje vás, pokud byste měli hádat. A tak tomu je, dokud do popředí nevystoupí Varka, ozbrojená po zuby a nezačne na ně mluvit jejich hrubou řečí. Po doznění jejího hlasu černý chvíli vyčkává. Očima přejede obzor a evidentně přemýšlí, co odpovědět. A pak promluví hlubokým, hrdelním hlasem, co zní, jako by v dálce běsnila bouře: "Nakramal us veghan. Bargo dal mara mutusul bek." a u toho ukáže rukou za sebe, ve směru, kterým jste mířili s povozy.

Mistr - 02. června 2021 21:29
	soukromá zpráva od Mistr pro "Nakramal us veghan. Bargo dal mara mutusul bek." = "Samice je pryč. Teď je to vaše starost."

Varka - 02. června 2021 22:00
	soukromá zpráva od Varka pro Pokec mezi zelenými kůžemi Pohlédnu k mrtvému. „Vaši padlí byly skuteční válečníci a bohové jistě jsou hrdí a uvítají je po svém po boku, i mně bylo ctí s nimi zkřížit zbraň.“ pronesu s respektem, „Proč jsme zde ale prolévali krev? Nezdá se, jako by to byla pouhá náhoda.“

Mistr - 02. června 2021 22:05
	soukromá zpráva od Mistr pro "Budou uloženi do hlíny a jejich duše odejdou se ctí za Gorkem a Morkem. Samici musíme zastavit. Musí být zastavena. Šaman řekl, že vy teď za úkol Samici zastavit."

Varka - 02. června 2021 22:10
	soukromá zpráva od Varka pro Pokec mezi zelenými kůžemi „Ano, druh se zmínil, že šaman ho žádal, ale nerozuměl významu jeho slov a proč máme Samic zastavit.“

Mistr - 02. června 2021 22:16

soukromá zpráva od Mistr pro "Šaman věděl. Vy zabili." pokrčení rameny "Orci v nebezpečí. Samice ohrožuje. Samice nesmí dojít do cíle. Teď vy měnit na ork. Vy být na straně ork. Spojeni s věštba. Když vy zastavit Samice, vy zbavit se kletby a být volní. Ale teď ork. A ork vždy pomoct ork." mávne na ostatní a vykročí k tobě "My teď jít na bojiště a odnést našeho druha, aby on mohl za Gorkem a Morkem. Když vy nechat zbraně být, my nechat zbraně být."

Varka - 02. června 2021 22:25
	soukromá zpráva od Varka pro Přikývnu, „Rozumím. Uděláme s druhy vše, abychom zabránili nebezpečí pro orky. Stejně jako jako necháme být zbraně, již netřeba zbytečně prolévat krev.“

Mistr - 02. června 2021 22:36

Černý ork s Varkou asi minutu živě konverzují. Krom občasného gesta doprovázejícího mluvu tam jen klidně stojí a rozhodně to nevypadá, že se schyluje k nějakému problému. Najednou ale obřík mávne za sebe v gestu "pojďte", načež hráškoví hbitě zvednou obě mrtvá, zelenokožčí těla (na černého jsou třeba tři, na šamana dva - i když vypadají, že by jej unesl i jeden) a až jsou s tím hotovi a začadí se za své velitele, tak všichni společně vykročí kolem Varky směrem k vám. Velitel celou tu dobu s Varkou hovoří, takže vykračuje právě ve chvíli, kdy spolu dohovořili. Stále nemají vytažené zbraně a sebevědomě si to štrádují přímo proti vám. Pod Iliasem se při tom pohledu začíná těžce plašit kůň.

Varka - 02. června 2021 23:05

Zelená jak tráva… Tak za tohle mě platí… Do čeho jsem se to zapletla… Povzdychnu si v duchu, jen co domluvím s zelenokožčím vůdcem. Šlo to ale líp, než jsem čekala… „Klid,“ povím spěšně Koňákovi ale na nějaké větší vysvětlování není čas a ohlédnu se. „Mír.“ Zavolám na ostatní tohle jednoduché slovo, pokynu Koňákovi aby mě následoval a zamířím k nim, „Chtějí jen těla svých druhů, pokud nebudeme šahat na zbraně a zachováme klid, odejdou. Musíme ale varovat Kněžku a Sluníčka, aby neudělali nějakou hloupost.“ Na víc není čas a ani vhodná chvíle, když tak sleduji Pěnkavu, bude lepší počkat až odejdou, aby neprovedl nějakou další hloupost, protože jsme nejspíš padli ksichtem do pořádných…

Ilias - 02. června 2021 23:54

A ČO MOJ KSICHT?!? Som napätý ako spružina a čakám kedy sa to poserie a uvidím padať hlavy svojich spolubojovníkov na zem niekoľko metrov od tela. Ale sú v prevahe a kňažkovia si tam opekajú keď ich je potreba tu! Ten hromotĺk si nás premeriava. To musí byť strašidelný pohľad. Ja so starým mečom, Rouz s jednou dýkou, Darshana ktorá vyzerý že má anorexiu, Nikolaj rozťahuje ruky ako Mojžíš a Varka je ich kámoška. Ak zaútočia, je po nás. Asi len schmatnem Rouz a ujdem s ňou obkľukou smerom kam sme mali pôvodne namierené. Cesta mala trva desať dní a prešlí šesť. Takže minimálne len styri dni cesty pomalým vozom by mal byť náš ciel. Klusom to zvládneme za dva. Viem za kým ideme. Nájdeme ho a zoženieme pomoc, armádu, posily, légiu, kavalériu a mága. Z plnohodnotných myšlienok ma vytrhne fakt, že sa orkovia vyrútili priamo na nás. Už už som sa chcel načiahnúť po čarodejku a vytiahnúť ju do sedla, a bohužial Darshanu tam nechať, ale ona by aj tak nechcela ísť, keď sa mi kôň splašil a začal panikáriť. Viem čo mám robiť. Pritiahnúť za uzdu, stlačiť mu boky nohami a utešovať ho. ,,Uooou, uoooou, uoooou,,. A pritom počujem ako naša orčica kričí že je mier? Dúfam že jej je jasné že mier bude až vtedy keď nám dajú do poriadku tie fľaky. Ale všimol som si že útok orkov nakoniec nieje taký brutálny ako sa mi na prvý pohľad zdalo a že kráčajú kľudne. A tak bojujem so svojim hlúpim koňom a popritom kričím na Varku. ,,A čo moja tvár? Dajú nás do poriadku?!!,,.

Nikolaj Grigorievič - 03. června 2021 08:31

Diplomacie v zeleném Varka nakonec vyrazí vpřed, aby nemusela na orky křičet. Já zůstanu stát. Prvně to vypadá, že se orkové o něčem domlouvají. Předpokládám, že o tom jestli nám mohou věřit. Pak už se rozběhne hovor, mezi Varkou a jimi. Sbírají své mrtvé. Člověk by řekl, že snad svoje mrtvé požírají, nebo jim nestojí za to, aby si všímali mršin svých padlých. Ale já vím, že i oni mají nějakou svoji kulturu a společnost, tedy jestli se to tak dá nazvat v lidském slova smyslu. Přejíždím pohledem z nich na Varku. Pak se vypraví přímo k nám. Koník vedle mě začne při pohledu na orky nervózně přešlapovat a také se plašit. Poplácám ho po krku, pohladím a přehodím mu přes hlavu kus látky, aby neviděl. Znovu ho pohladím a dám mu z brašny jablko a přidám hlubokým klidným hlasem: "Zaspokojsja chobi. Mir maljenki" Snad ho to uklidní. Pokud ne a bude se dál spínat nechám ho odběhnout a budu doufat, že později na zapískání zase přijde. Teď se, ale soustředím na přibližující se orky. Ruce mám už dávno zpuštěné podél těla nedaleko jílce šavle. Je to prostě zvyk co člověk nezmění, ale stále se zbraně ani nedotýkám nechám ji tu věčně hladovou mršku pěkně odpočívat v pochvě. Nervozita však stoupá všude. Vidím jak se Iliasovi také plaší kůň. "Iliasi klapky na oči, nebo mu něco přehoď přes hlavu ať je nevidí. A hlavně nepanikař, kůň to pozná." Pak konečně promluví Varka. Neřekne co chci hlavně slyšet a to kde je princezna a ostatní omáčku. Ale to varován,í zvlášť v pravdě k puritánskému knězi aby něco nevyvedl, je víc než vhodné. "Rouz, prosím, myslíš, že by jsi mohla pohlídat ty ostatní aby nám do teho nevletěli? Pak na vyzvání Varky ji následuji vpřed za ní a za nimi. "Tak co ti řekl o té princezně a co se tu stalo?" Řeknu sice v klidu, ale je vidět, že jsem zvědav co to vše má znamenat...

Rouz - 03. června 2021 09:10

Konverzace s orky a průvodce... no nekecám! Po dřívějších zkušenostech jsem tak trochu čekala, že si bude chtít Nikolaj s orky povídat. Proto mě to moc nepřekvapí a když se s Varkou vydávají vstříc zelenočerným obrům, udělám jen pár kroků jejich směrem a pak zůstanu nervózně stát. Pořád přešlapuji a různě se ošívám, zatímco spolu komunikují. Není mi vůbec příjemné, že jim nerozumím a nemůžu posoudit, jestli se konverzace vyvíjí dobrým nebo špatným směrem. Snažím se alespoň odhadovat reakce z tváří a tak mě překvapí, že orci mají i jiné grimasy než nepříčetný řev a takový ten zubatý neutrální výraz. Poznám, že nás zkoumají, jakoby odhadovali cenu prasat na trhu. Tak nějak si uvědomuji, že nejsme v plném počtu a na sebevědomí mi to moc nepřidává. Každopádně když vidím, s jakou opatrností pečují o svoje mrtvé, je mi jich zase skoro líto a marně přemýšlím o jejich motivaci. Jestli to nejsou jenom nemyslící zrůdy, tak proč útočili? Někdo je poštval na princeznu? Nebo to je jenom orkská verze lapků? Jenže proč by nás potom nezabili všechny? Vůbec to nedávalo smysl! Nemám ráda, když věci nedávají smysl a tak zůstávám dál nervózní! Ilias za mnou zápasí s koněm a mě tak nějak bodne, že musím zkusit najít tu svojí kobylu. Když už jsem utratila peníze za to, abych si koupila nějaké náhradní oblečení, tak ho prostě nemůžu při první příležitosti ztratit, jenom kvůli nějakýmu zatracenýmu koni! Orci se najednou vydají naším směrem. Než přijde Varka s vysvětlením, mám co dělat, abych nesáhla po zbraních. Orci se ale netváří moc agresivně, alespoň co jsem schopná odhadnout, a tak se snažím zůstat v klidu a jen je bedlivě sleduji. Když prochází kolem, jsem jako na trní, připravená uskočit, kdyby se náhodou rozhodli, že nejsou tak mírumilovní, jak se tváří. Nikolajova prosba mě zastihne trochu nepřipravenou. Chvíli na něj nevěřícně koukám, ale nakonec přikývnu na souhlas. Rozhodně se ale nechci otáčet zády k té hordě, takže nepřipadá v úvahu, abych šla před nimi. Každopádně ostatní varovat musíme a tak si držím odstup asi dva metry a jdu s nimi skoro bok po boku. Tak nějak nevím, jestli se mám cítit jako jejich dobrovolný oběd, nebo jako krotitel orků. To druhý se mi líbí víc. Tak se tak jako pro sebe uculuju a cítím se drsně. Asi jsem vypila moc alkoholu. Držím si konstantní vzdálenost a jakmile se dostaneme na doslech k Pale a Damienovi, zakřičím na ně: „Vedu návštěvu, nelekejte se, neútočte!“ Po očku pokukuju po orcích, jestli jsem je ještě jako průvodce neomrzela a nerozhodnou se mě zbavit. „Jsme s nima domluvený, že si jenom posbírají svoje mrtvý... neptejte se mě...“

Mistr - 03. června 2021 09:19
	soukromá zpráva od Mistr pro Začneš pracovat na zkoumání Varčiných ostatků, takže jsi docela ráda, že ostatní za pořádného halasu a tartasu vypadli. Rozložíš si vercajk a zrovna se zamýšlíš, ze kterého konce to vzít, když uslyšíš dunění a hlasy. Pořád tady někdo ruší! Když se otočíš, Uvidíš, že se všichni vrací a vedou s sebou delegaci orků se dvěma černými pašáky vpředu.

Mistr - 03. června 2021 09:32

Když orčí velitel zhruba míjí Nikolaje, lehce zpomalí a začne hovořit tou svojí hrubou řečí - asi na Varku, protože nikdo jiný mu nerozumí. "Heles dasg burani kok. Asper nalia ad i nuchane bazok. Gotrak. pak se pronikavě zahledí na Nikolaje a Rouz. Obecně jde celkem poznat, že moc dobře míněný pohled to není. Tak trochu v tu chvíli napjatá atmosféra nabrala vážnější otáčky. Ork ale kromě toho pohledu neprovádí nic agresivního, jen sleduje. "Isbar an batrak decham ul abedul nistak..." rozhodně to zní jako by chtěl pokračovat, ale na chvíli se odmlčí. Po pár vteřinách zřetelně pokrčí rameny a opět vykročí v původním směru "...Budos aletrebulak buje kutsapul."

Mistr - 03. června 2021 09:36
	soukromá zpráva od Mistr pro "Rád bych si s vámi zabojoval. Smrt v boji je čestná smrt. Dobrá." "Ne ta, jako dostal šaman a můj bratr v lese..." pronese zamyšleně, když pozoruje Nikolaje a Rouz "... ale máte před sebou úkol."

Mistr - 03. června 2021 09:38
	soukromá zpráva od Mistr pro Když se ten velký černý před tebou zastaví a zahledí se na tebe, vůbec se necítíš dobře. Ani trochu. Tím spíš, že rozeznáš ránu na ruce a krku. Máš co dočinění s oním černým, který bojoval na meče s Iliasem.

Varka - 03. června 2021 11:09

Pravda nebo lež… „Všechno bude v pořádku,“ Pokouším se uklidnit Pěnkavu a přidám k tomu i uklidňující pokývání hlavou, popravdě skvrny jsou buďto náš největší problém nebo nejmenší a… Vlastně mu ani nelžu. S každým krokem i já působím uvolněněji. Miluji tu černovlasou slečnu v černém - Darshanu, tedy ne v doslovném slova smyslu, ale komu by se nezamlouvalo její mlčení, žádné zbytečné vyptávání, panikaření. Prostě ví, že odpovědi dostane nebo tu všichni skapaem. Koňák se začne vyptávat, „Princeznu nemají, není důvod jim nevěřit, nejspíš s ní zbytek našich prchl,“ ukážu směrem kterým jsme jako karavana směřovali, „A co se děje? No, gratuluji staříku, stali jsme se součástí věštby…“ než stačím však pokračovat, opět promluví orkský velitel - svaly se opět trochu napnou, jen co však dopoví první větu hned se povolí a pak už jen poslouchám zbytek. Netřeba další slov drsném jazyce. „Dobrá smrt, ne každému, kdo si ji zaslouží, se jí dostane,“ pronesu polohlasně spíše sama k sobě, ale takový už je život těch, co mávají zbraněmi. Prostě riziko povolání. „Bude lepší, když to povím všem najednou, než se opakovat, a neměli bychom ani moc ztrácet čas,“ pronesu k všem přítomným – Pěnkavě, Koňákovy, a Černé slečně.

Pala Spinae - 03. června 2021 20:05

Odešli. Super. Zalezu si ke zraněné, aby jsem mohla kontrolovat její stav a následně si rozhodím svou výbavu, aby jsem následně mohla začít. Hromada velmi cenných lahviček. Mnoho z nich se dost těžce míchá a některé obsahují i ne zrovna moc levné suroviny. To je jeden z důvodů, proč potřebuji také nějaké ty peníze a dost doufám, že ostatní. Vše i připravím a už se chystám, že začnu, když zaslechnu dunění. Co to má ksakru být? Tady jeden nemůže, ani v klidu pracovat a to mám ještě potom vykopat hrob pro toho mrtvého orka. Opravdu hrůza. Jeden tu nemůže mít ani klid. Chtěla jsem vzorek nařezat na milimetrové proužky a nechat to reagovat. Mezitím si dojít pro lopatu, kterou mám přidělanou u boku svého oře a vykopat díru pro tělo, jak mi káže moje víra. Vycházím tedy ven, aby jsem se podívala co se vlastně děje. Dost s údivem pozoruji orky, kteří následují skupinku mých spolubojovníků. "Může mi prosím někdo co se tu děje?" Zvolám na příchozí, jelikož mi to nejde moc na rozum.

Mistr - 03. června 2021 20:55

Orčí delegace majestátně dorazila až na místo vašeho dřívějšího boje o život. Jelikož nikdo nemluví a máte s sebou mrtvá těla, tak to celé připomíná pohřební průvod nějakého vysoce postaveného šlechtice a jediné, co ruší, je cinkání kousků těžké zbroje o sebe. Což lze vlastně považovat za smuteční hudební doprovod. A ještě ty černé mraky nad hlavou. No prostě deprese každým coulem. Naštěstí to netrvalo dlouho. Orkové si skutečně nikoho a ničeho nevšímají, Damiena modlícího se v trávě, ani Palu, která vyšla z vozu a dožaduje se vysvětlení ignorují a hledí si svého. Tři z hráškových se sehnuli k padlému druhovi a s heknutím si jej zvedli na ramena. Když si představíte, kolik taková bestie i se zbrojí musí vážit, najednou vám dochází, že i ti světlejší jsou stále vyšší a silnější než kdokoliv z vás. Oba černí dají na okamžik hlavy dohromady a zatímco velitel zůstane dohlížet na práci, jeho druh se rozběhne k jednomu a pak druhému vozu pro ta šílená kladiva. Jedno vezme jednoduše, ale když dorazí ke čtvrtému kočáru, naráz se zastaví a zpod jeho nohou uslyšíte mužský hysterický křik. Leží tam nějaký starší muž na zádech, valí oči na monstrum, které se ho rozběhlo zničit a ječí, jako by ho na nože brali. Černý nejistě přešlápne, koukne na velitele, ten pokrčí rameny, a pak prostě vřískajícího skvrnitého chlápka obejde a zvedne za toporo i druhou palici. Vozka! - mihne se vám možná hlavou, než se zvedne na nohy a začne zdrhat, až za ním onuce vlají. Mezitím poslední hráškový nevzrušeně prošel bojiště a do náručí posbíral upuštěné sekery (všechny čtyři), všichni přítomní zelenokožci vytvořili konvoj a beze slova se vydali směrem k horám, do míst, kudy do lesa před hodinou odběhla kárná výprava. Když začnou mizet mezi stromy, velitel se ještě otočí, najde pohledem Varku, dvěma prsty si ukáže do očí a následně ukazováčkem na ni. A pak, jako poslední, zmizí v příšeří mezi větvemi a jste opět sami. Je asi tak polovina odpoledne, do setmění zbývají stále aspoň čtyři hodiny, ale husté chuchvalce mraků ocelové barvy už zabraly téměř celou oblohu. Pršet začne za deset, patnáct minut. I když nehřeje sluníčko, není vám zima, přeci jen máme začátek léta v nížině. Kupodivu není dusno, jako před bouřkou často bývá, naopak vzduch je svěží a voní lesem. A lokálně i trochu krví a močí. Stébla trávy čechrá lehký větřík, ale v závanech už zvedá sílu.

Varka - 03. června 2021 23:17

Bohové, milují nás či nenávidí? Doprovázím smuteční průvod, klidný a uvolněný krok jenž je naprostý opak toho, co se odehrává v mém nitru. Pokud bohové skutečně existují, tak netuším, jestli nás mají ve své přízni nebo se nám vysmívají a sloužíme pro jejich zvrácené pobavení. Sleduji jak berou své mrtvé, i zbraně jim náležící a to včetně velkých palic. Když však k mým uším dolehne mužský výkřik, znatelně sebou trhnu. Kurva! Neudělej žádnou hovadinu! Žádám neznámého v duchu, nakonec se však dotyčným zdá být vozka, který ale naštěstí bere nohy na ramena a prchá. Nakonec když mají vše, vyrazí do lesa. Velitel orků mi ještě věnuje poslední pohled, na který nijak neodpovím, jen dobrou minutu pozoruji místo ve kterém zmizeli. „Kurvadoprdeleradšižhavejdrát…“ tiše si povzdechnu a klidná tvář se s poslední slabikou vytratí, nahradí ji štěstí, udiv, překvapení, nejspíš to všechno v jednom tornádu emocí. Nějak netuším, kde pořádně začít, netuším, jestli ostatní můžou vůbec pochopit, co se tady vlastně odehrálo a je čirý zázrak, že žijeme. Pomalu se přiblížím ke všem a bez skrupulí se svalím do trávy. Člověk se jen tak podruhé nenarodí… „Netuším kde pořádně začít,“ odmlčím se sotva začnu, no nezbývá než to ze sebe prostě dostat, „Pěnkavo,“ podívám se na Iliase a pak po všech přítomných, „Ty fleky jen tak nezmizí, jestli se dá věřit tomu co říkal, tak se měníme na orky, teda v mým případě asi na čistokrevnou,“ pobaveně se uchechtnu i když vám to spíš připadá jako povzdechnutí, poté pokračuji, „To je důvod, proč ještě dejcháme, protože nás tak spojili prokletím s jejich věštbou. Detaily znal ten mrtvej šaman,“ pohledem přejedu po Koňákovi, Pěnkavě, a Zrzce. Teď však docházím k části, která ve mě vyvolává rozkol, a to vidíte v mé tváři. Zaváhání, zda mám pokračovat. Měla bych dodržet kontrakt, vždy jsem ho dodržela bez ohledu na okolnosti, proto jsem si vždy pečlivě vybírala. Zaslouží si to vědět… Zhluboka se nadechnu, „Věří, mají věštbu, že Orci jsou v nebezpečí, jestli princezna dorazí do cíle, znamená to asi konec,“ pohledem zavadím o tmavé fleky na ruce, „Jestli jí v tom zabráníme, zbavíme se tak i toho prokletí, to je všechno, co věděl.“

Ilias - 04. června 2021 00:26

ADIOS AMIGOS! Keď sa mi konečne koník ukľudnil a ja som sa udržal v sedle, len neveriacky som sledoval zástup orkov ako si nesú svojích mŕtvych. V živote som už videl veľa vecí, ale aby som videl živého divokého orka takto z blízka a nechcel ma zabiť, tak to som ešte nevidel. Vlastne dnes je prvý krát čo vidím hociakého orka naživo. A dúfam že aj posledný krát a už nikdy viac. Sledujem ich pozorne a v tom začne niekto vrieskať. Najprv som myslel že Damien sa zľakol, ale potom som uvidel toho úbohého chlapíka ktorý to prežil ani neviem ako. Už som myslel že ho ten ork rozpučí ako červa a znova by začala hrozná bitka, ale našťastie ho nechal tak. Celkom cítim úľavu že boli ochotní pristúpiť na mier a nebojujeme. Som hrozne unavený a zdriemol by som si. Ďalší boj s orkami neprichádza do úvahy. Zaujímalo by ma čo zistila naša orčica a či chcú ostatní aj naďalej pokračovať v stopovaní. Hrozne veľmi chcem začať spovedať Varku, ale tak nejak si kusnem do jazyka počkám na vhodnejšiu chvílu. Vytiahnem si červené víno a poriadne si z neho odpijem pretože ak teraz nieje čas na pitie tak už neviem kedy. Konečne odchádzajú a beru si aj toho ktorého som zabil ja. Som rád že im to nikto neprezradil že som to bol ja. Nedočkavo som zosadol z koňa s vínom v ruke a kráčal som k Varke aby konečne podala vysvetlenie. A v tom začala rozprávať. Po prvej vete že sa meníme na orkov som tak nejak už veľmi nepočúval a chcel som sa na to opýtať ešte raz. Pozrel som si na ruky na zelené fľaky a vážne to pripomína orčiu pokožku. "Počkať, ako to myslíš že sa meníme na orkov. Ako to kurva ten veľký zelený myslí?" Prebehujem pohľadom z jedného člena našej partie na druheho a čakám nejakú rozumnú odpoveď s drasticky stupňujúcopu sa panikou.. "Ako .... nie ... nie nie nie .... NIE! .... ako to myslíš? Že ja sa mením na orka hej? Budem malý zeleny ork.... Pozri na mňa ja nemôžem byť ork!" Ostatní niečo hovoria ale nepočúvam ich. A zvyšujem hlas. "Budem malý retardovaný ork!! Malý retardovaný hnusný zelený smradľavý ork!!!" Stále preskakujem pohľadom z jedného na druhého a pred očami sa mi premieta celý môj život. Už žiadne ženy, žiadne zábavy v miestnych hospodách, už žiadny bál na královskom dvore, už žiadny spev s hrubým chrapčavým orkským hlasom. Nebudem mať ženu ani deti. Ani orčica o mňa nezakopne lebo budem malý blonďavý ork. Vytiahol som zrkadlo a pozrel som si na fľaky na tvári. Ostatný o niečom debatujú ale ja bez ďalšieho slova som sa vybral do lesa smerom kde sme predtým bojovali a cestou som začal bez prestávky piť z vaku svoje sladké červené. Opriem sa o nejaký strom a opijem sa. Možno cestou natrafím na svoju dýku a možno nájdem aj toho šamana. Možno to prežil, možno je len zranený a potrebuje pomoc a vylieči ma. Alebo tam zomriem. Alebo si dám len desať minút pauzu a potom niečo vymyslím, alebo oni vymyslia. Musia niečo vymyslieť. Máme tam toľko chytrých ľudí a oni ma nechajú premeniť sa na orka. To nie.

Rouz - 04. června 2021 08:14

Třeba to není tak zlý... být orkem Pohled černého orka se mi vůbec nelíbí. Poznala jsem v něj toho, kterého jsme s Iliasem zranili v lese. A kterému jsem zabila druha. Než jsem je dovedla až ke zbytku naší skupinky, vůbec se mi vedle nich nešlo lehce. Zrovna tenhle měl plné právo zadupat mě do země. A neudělal to. Prostě to nedává smysl! Přemýšlím o tom, zatímco si orci sbírají své padlé druhy a zbraně. Opravdu to vypadalo, jako by se nechystali nás všechny v nestřežený okamžik zabít. Když objeví vozku, který o sobě dá vědět hlasitým řvaním, zatrne mi. Tak teď to přišlo! Já to věděla! ... Ale ne... vozku nechají na pokoji, ten se sebere a odpeláší do lesa. Ti orci jsou najednou tak mírumilovní, až mi z toho je úzko! Aspoň malý smysl to začne dávat, až když se Varka pustí do vysvětlování. Jelikož si na to musela lehnout, nečekám žádný dobrý zprávy. A taky že ne! Já že budu ork?? Podívám se na svoje zelený ruce z obou stran a přemýšlím, jak budou vypadat, když budou zelený úplně. Třeba by to nebylo zase TAK MOC hrozný. Ale to už Ilias hysterčí a skoro nejsou slyšet další slova Varky. Detaily znal mrtvej šaman... Zblednu. Důsledky toho, co jsme provedli v lese, asi nikdy neskončí. Iliasovo jančení mi v tuhle chvíli vyloženě leze na nervy, protože naprosto přesně zrcadlí moje vlastní pocity. Co jsem to udělala? Ale Varka nekončí. Mluví o nějaké věštbě. Upnu se na to, abych nemusela myslet na mrtvého šamana, který umřel kvůli mojí zatracený unáhlenosti. „Co přesně znamená, jestli princezna dorazí do cíle? Kam když dorazí? A co tam bude dělat tak hroznýho, aby to znamenalo pro orky konec? To nedává smysl...“ Snažím se pro logické argumenty a v hlavě mi to šrotuje. „Není to náhodou tak, že se jim nepovedlo princeznu zabít, ta jim utekla, a tak to chtějí mít bez práce a hodili to na nás? A jak nás má zbavit kletby to že princeznu chytíme? Když jí přemluvíme, aby to otočila, tak jenom to nás odzelená?? Co když to žádná kletba není a je to jenom trik, jak nás přimět ke spolupráci?“ Plácám páté přes deváté, zatímco se mě zmocňuje panika, jak na mě doléhá tíha toho, co jsem provedla v lese. Za každou cenu se snažím mluvit o něčem jiném, myslet na něco jiného, ale v hlavě mám pořád jenom obrázek mrtvého černého orka, který to všechno odstartoval... Ilias mizí do lesa. To mi najednou nepřijde jako tak špatný nápad. Jen si v jeho rozpoložení nejsem jistá, jestli se jde opít nebo podříznout. Zatracenej bard... Váhám jestli jít za ním a vzít mu zbraně, a nejistě přešlapuju na místě. Tak nějak automaticky pohledem vyhledám Nikolaje, jak se k situaci staví on.

Nikolaj Grigorievič - 04. června 2021 08:51

Orkové a jejich zelený svět. odkaz V dubnu se musí zasít zelený list V květnu se musí zalít zelený list V červnu musí vyrůst zelený list... ...Zelený list, kouzelný list... Sleduji jak orkové kolem nás procházejí a sbírají si svoje mrtvé a věci. Zkoumavě si je prohlížím a doufám, že konečně varka vysype o co se jedná. Moc informací se nedozvím jen to, že princeznu nemají, nevim jestli je to úleva a nebo ne a s tím ostatním, že počká na ostatní. To chápu, ale když mě osloví staříku, tak mě slušně vytočí. "Cože kurva? Ještě jednou mi řekneš STAŘÍKU ty špenátová kolozubá tlamo a nakopu ti prdel!" Jen to, že jsou poblíž další orci mě zarazí abych svoji výhružku nedotáhl dokonce. Pak odejdou a já jsem stále nabroušený jak šavle před útokem. Jediné co mě ještě vytrhne je útěk vozky a já se mu nedivím tohle divadlo musí být skutečný bizár. Pak Varka konečně začne. Poslouchám ji a trochu vztekle vyfukuji dým z dýmky. Jak ale Varka mluví, můj vztek se začíná vytrácet. Zprvu jen nevěřícně kroutím hlavou a pak se začínám usmívat. Je to možná zvláštní reakce, ale jak na tohle chcete reagovat? Když s vážnou tváří Varka vykládá o tom, že jedinej kdo věděl víc byl šaman, už se neudržím a začnou mě cukat koutky. Konec věštby a to jak se změny v orka zbavíme to už jsem uplně v klidu a jen se uculuji jak měsíček na hnoji. Říká se, že na posraného hajzl spadne a tohle je v mém případě už jen taková třešnička na dortu. Kupodivu vůbec nejsem v depresi a ani v šoku. Poslouchám hořekování Iliase i krutou a chladnou výzvu Darshany Heid a moje jasně modré oči se smějí. I já se směji. Není to vůbec nějaký hysterický, nebo šílený smích, ale můj jasny, zvonivý, upřímný a nakažlivý smích stejně tak, když se směje člověk nejlepšímu vtipu na světě. Dokonce vytáhnu banduru a prohrábnu struhy v pár akordech. Nezáleží na ničem, budu okským huličem. Zelená kůže to je sen, budu chodit hulit ven. Snažím se zklidnit, a myslet konstruktivně, ale stále se musím smát. Prostě mi to přijde strašně vtipný. "Myslím, že o tomhle by měl Ilias složit nějakou hodně dobrou frašku. A ne, že tam bude mít nějaké infantilní rýmovačky ať to má nějakou kulturu. Tak si to shrňme. Dostali jsme zaplaceno, za to, že doprovodíme princeznu, někam. Orkové nás napadnou a proklejí zelenou kletbou a pak nám řeknou, že jediná šance je jak se zbavíme kletby je, že uděláme pravý opak toho za to jsme vzali minci? A jediný, kdo ví víc je mrtvý šaman. Který nám, ale stejně odmítl pomoc zbavit se zelené, když jsem se na to ptal. Měli by jsme teď poslouchat naše kámoše orky, co nás napadli a prokleli a sundat princeznu. To se nezlobte, ale to neudělám. Vzal jsem minci za ochranu a budu princeznu chránit. Až ji dovezeme kam máme, tak seženu nějakého čaroděje, který nás toho pomůže zbavit." Pak se připojí do hovoru Rouz a napadne ji to samé co mě. Popotáhnu z dýmky a přikývnu. "Taky si myslím, že to může být takhle, celý ten přepad, prokletí. To že nás nezabili když mohli, je fajn, ale nejlepší kámoše a důvěryhodné slušňáky to z nich nedělá. Každopádně víme, že tohle nebyl obyčejný odchod luxusem zhýčkané dcerky a musíme zjistit víc. Nejlépe od samotné princezny a co nejrychleji, než se to zelené prokletí rozšíří a nikdo nám neuvěří, že jsme lidé." Ukážu na oblohu. "Co nevidět bude pršet, navrhuji hned vyrazit za zbytkem karavany a dohonit je. Podle mě nebudou chtít v takovém deští cestovat a budou muset zastavit. Tím snáze bychom je mohli dohonit. To, že zmokneme je malá cena za to jestli se nám je podaří dohonit a dozvědět se víc. Ti co nemají koně, zkuste se po nějakém podívat v okolí přeci jen jízdních co je mrtvých je hodně a ti kopiníci měli pěkné drezurované válečné koně ty by tu snad mohli být někde kousek. Pokud se nepodaří najít vezmu někoho k sobě, ale musíme vyrazit co nejdříve. Co vy na to?" Pokud na to ostatní kývnou pomohu jim se podívat po nějakém koni a rychle za karavanou.

Ilias - 04. června 2021 23:55

ČERVENÁ ČI ZELENÁ? Všetkých som nechal za sebou a vošiel som do lesa v ktorom už teraz bolo fakt dost temno. Napadlo ma že sú presne podmienky na to aby sa tu mohol vyskytovať vlkodlak. A bál by sa vlkodlak orka alebo ork vlkodlaka? Prekročím zopár zlámaných konárov a suchých listov a zvalím sa do machu. Opriem sa o hrubý strom a tvár sa mi skrivý do beznádejnéj grimasy, kedy neviem či mám plakať alebo sa začať smiať. Doliehajú ku mne tlmené hlasy mojej skupiny, ako sa o niečom bavia. ,,Možno na niečo prídu, možno ..... možno sa to dá zvrátiť,, Znova pozriem do zrkadla na zelené fľaky na mojej tvári. ,,Tak a je to. Teraz som naozaj zplodenec démona Dyrdhiasa ako mi všetci hovorili. A mali pravdu. Tie svine mali nakoniec pravdu!,, S nervami rozbijem zrkadlo o strom a črepy sa rozsypú všade okolo mňa. Pozerám na držiak môjho obľúbeného zrkadla ktorý mi ostal v ruke. Zrazu mi to bolo veľmi ľúto. To zrkadlo som miloval. Držiak som odhodil niekde do lesa, otvoril víno a poriadne si z neho odpil. "Budem zelený, pobehovať po lese a zabíjať nevinných okoloidúcich. Budem po nich hádzať veľké kladivá a pučiť maličkých trpazlíkov na kašu, to je moja budúcnosť." Prišlo mi zle a chcelo sa mi vyzvracať víno, ale udržal som to v sebe. Chcem aby vo mne ostalo a robilo svoju prácu. Znova sa napijem a keď sa to snažím zavrieť spadne mi uzáver do machu. Ako ho dvíham uvidím jeden väčší kus črepu. Dvihnem ho prstami a pozriem sa na svoje ruky na ktorých sa šíri zelená pokožka. To by ma zaujímalo, čí mám ešte červenú krv alebo už zelenú. Priložím si črep na zelenú časť pokožky, zatnem zuby a porežem sa. Asi troj centimetrový, nie hlboký rez. Po pár sekundách mi začne tiecť krv a kvapkať do machu. Skúmavo na ňu pozerám a snažím sa zaostriť zrak aby som rozpoznal či je ešte červená alebo už zelená ako zvratky. Pri tejto myšlienke ma znova napne, ale niesom žiadny amatérsky alkoholik, dokážem to v sebe udržať aj keby ma teraz zavesili dole hlavou. "Zdá sa mi že je ešte červená" Tak znie verdikt, keď kvapkajúcu krv porovnávam so zeleným machom podomnou. Musím vymyslieť nejaký plán. "A na dobrý plán sa treba ešte napiť". Odpijem si z vína a začnem premýšlať. Orkovia majú šamanov. Jeden z nich na nás hodil túto kliadbu. To znamená že šaman dokáže kliatbu aj zrušiť. Zdá sa mi že som videl ako orkovia niesli iného ktorý vyzeral ako šaman. Takze ich majú viac, aby mohli ľudom ničiť ich životy kliatbami! Takže sa vyberiem za tými orkami do ich nory, jamy, či stanu, či v čom to žijú a určite tam budú mať ďalšieho šamana. "To je skvelý plán. Vyberiem sa za orkami". Chcel som sa postaviť ale akosi mi zdreveneli nohy a spadol som naspäť na zadok. Okay, chvíľu si tu teda posedím a potom sa vyberiem za nimi. V pravej ruke držím víno, v ľavej črep zrkadla a pozerám sa doňho. Vidno mi v ňom len jedno oko a tak si doňho hľadím, zaťínam zuby a snažím sa už viac nepanikáriť.

Varka - 04. června 2021 23:59

Na paloučku krví nasáklém… Pěnkavu zachvátí panika, nic překvapivého a ani nepochopitelného, něco takového je jen obtížné vstřebat a nenapadají mě žádná slova, kterými bych ho mohla uklidnit. Všechno bude dobrý! Vyřešíme to! Budeš velký a silný ork! Možná něco takového, nechci mu však lhát, sama nemám ani sebemenší ponětí, jak taková kletba funguje. Nesnažím se ho ani zastavit, když míří k lesu. Potřebuje být sám. Černá slečna (Darshana) jen tiše sedí a přemýšlí, mám pocit jako by černota z jejích šatů pronikala do samotného okolí a požírala barvu světa, nebo spíš nutila aby si od ní držely odstup. Po několika dlouhých vteřinách odtrhnu pohled, aby se zaměřil na Zrzku. Pochybuje, nevěří, snaží se v tom najít smysl. Jaký smysl vidíme v kouzlech a čárách, pro ty bez špetky talentu jako já je to něco mimo chápání. Koňák místo toho propadne v hysterický smích a ani on nevěří, Černá slečna je stejného názoru, s jejími slovy se postavím. „Ty zrůdy,“ procedím skrze zuby, nechám jak štít, tak hůl spadnout na zem a rozhlédnu se po přítomných, „nemají potřebu lhát, protože něčemu, co zašlápneš jako chrousta lhát je ponižující. Ty zrůdy, věřili svým slovům. Ty zrůdy, se i přes to všechno vrátili pro své mrtvé, aby je pohřbily, koho z nás napadlo totéž?“ zapíchnu pohled do Černé, „Čím jsem já jiná? Znáš mě sotva týden, myslíš že kvůli lidské krvi v mých žilách jsem důvěryhodnější. Lepší. Princezna mi zaplatila za ochranu, nechci jí zabít, ale pokud skutečně nějakým způsobem hodlá zmařit tisíce životu, nezáleží mi jestli jsou lidský, elfský, nebo zelenokožčí,“ moje pěst se křečovitě sevře, „tak netuším, co udělám ale jen přihlížet nebudu.“ a nakonec obrátím pohled směrem ke Koňákovi, „Brzy budeš nejspíš taky špenátová kolozubá tlama, jenže ne tak hezká a rozhodně ne mladá, takhle ta kletba bohužel pro tebe nejspíš nefunguje.“ S těmi slovy se otočím a zamířím směrem k Pěnkavě. Taky potřebuji přemýšlet.

Rouz - 05. června 2021 11:16

Koníčku, kde jsi? Měla jsem radost, že alespoň někdo s těmi mými panickými bláboly souhlasí. Ale čím delší dobu Nikolaj mluví, tím větší se mě zmocňuje panika. Za prvé se mi vracejí vzpomínky, jak dosud probíhala naše cesta a došlo mi, že se po mě bude chtít, abych znova sedla na koně. A co hůř, abych jela rychle! Mimo to Nikolaj mluvil docela dlouho, barda už klidně můžeme najít nabodnutého na meči. Když odcházel, tvářil se tak nějak všelijak. A za třetí... co jsem si sakra v tom lese myslela, že dělám?? Potom se do rozhovoru, snad úplně poprvé, vloží i Darshana. Její přitakávání Nikolajovi a důvěra k Varce, mi vůbec nesedí s jejím vystupováním do téhle chvíle. Vždycky se tvářila tak nezúčastněně a najednou byla celá hrr vyrazit a ochránit princeznu. Nijak to teď ale neřeším, mám jiné starosti. Očividně se schyluje k odjezdu a já furt nemám koně. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikde ho nevidím. Varka se vydává směrem do lesa, nevím jestli pro koně, nebo pro Iliase. Ale jde bardovým směrem, takže jeho záchranu nechám na ní a jdu zkusit sehnat aspoň nějakýho poníka. Rozhodnu se vydat podobným směrem. Za námi na planinách žádné koně nevidím a chodit nějak daleko nechci. Tak třeba budu mít štěstí a bude čekat v lese! Třeba za prvním stromem? Zkouším hvízdat, pískat, volat... Tak jak jsem to vídala u lidí ve městě. „Haloo, koníčku? ... Jak že se to sakra...“ Chvíli přemýšlím. „Jo! Tornádooooo! ... Kde jsi ty zatracenej koni...“ Nevzdaluji se moc daleko od skupiny, držím se na dohled od Varky a potom už i možná od Iliase. Rozhlížím se na všechny strany a hledám aspoň náznaky toho, že tudy nějací koně běželi. Polámané větvičky, stopy...

Varka - 05. června 2021 20:29

Chvilička naprostého ticha a Pěnkava Rázným krokem kráčím ke kraji lesa, popravdě nebylo mým záměr zamířit k Pěnkavě ale mé uvažování zamlžené vztekem nechalo nohy kráčet náhodným směrem. Teď lituji že nemám v ruce něco, čím bych mohla vymlátit duši z nějakého stromu, přesto do jednoho s naštvaným zavrčením kopnu až se větve otřesou. Být to člověk, nejspíš by nezůstaltak sebevědomě stát… Okamžitě toho ale zalituji, když se další nádech zabolí. Následuje nádech, výdech, a několik vteřin trvající ticho. Vztekat se mi nepomůže, uklidňuji se. Jsou jen dvě možnosti, vydat se za princeznou a zjistit, co má nejen v pánu ale co to všechno znamená, nebo se prostě otočit. Jak tam v tichosti stojím, dolehne ke mně hlas Pěnkavy mluvícímu k vínu. Chce se vydat za orky… „Orkové ti nepomůžou,“ popojdu blíž a opřu se o stejný strom jako on, „těch čar se nejspíš zbavíme, když dostihneme princeznu, to je nejlepší šance.“ Nebo spíš zjistíme, jakou v tom hraje roli a co plánuje, neříkali nic o tom, že jí musíme zabít, možná půjde přesvědčit, nebo jí v tom nějak zabránit… Po krátké pouze nakonec stanu před ním s napřaženou rukou abych mu pomohla vstát, „Hlavu vzhůru, ještě nejsi ani z pětiny ork, to já už mám pěkný náskok.“ Pokusím se ho aspoň trochu povzbudit aby neudělal nějakou koninu.

Ilias - 05. června 2021 20:51

NEČAKANÁ NÁVŠTEVA Ak by som si mal tipnúť či za mnou niekto príde do lesa alebo nie, určite by som si vybral že nie. A ak už áno, určite by som si netipol že to bude orčica. Odtrhnem zrak zo svojho odrazu v črepe a pozriem na ňu. Asi na niečo prišli pretože mi hovorí nejaký plán. Úprimne sa mi ešte nechce zomrieť a hociaký plán by bol lepší ako skočiť do orčej jamy. Ale jej plán mi príde absurdný. "Ako by nám už len mohlo pomôcť mladé dievča ktoré si nevie ani sama obuť topánky, ale musí na to mať špeciálneho sluhu." Postavila sa a ponúka mi ruku. To mi pripomína ako ma odbila keď som ponúkal ja jej tú moju. A tak som jej to vrátil a miesto ruky som jej do dlane vložil víno. "Je ťažké, ponesieš mi ho?" Zasmial som sa a sebavedomo jej povedal. "Sadni si na chvílu vedľa mňa. Daj si so mnou víno a potom pôjdem kam len povieš. A .... prezradím ti tajomstvo." Pozerám na orčicu a čakám či si so mnou to víno dá.

Varka - 05. června 2021 21:18

U jednoho stromu Má pravdu, zní to absurdně vkládat naděje do malé nobl slečinky a nějak mám pocit, že nemá smysl zrovna rozebírat kletbu a věše ostatní. Místo aby však vstal s pomocí nabízené dlaně, tak mi podá “těžký“ měch s vínem. Pobaveně se uchechtnu a kdo jsem, aby odmítla víno i když tím oplácí mé předešle chování. „Neponesu,“ odpovím, když uchopím nabízený měch, „protože nebude co nést,“ a bez skrupulí ho přiložím ke rtům a začnu ho pít. Pořádný doušek, až bez skrupulí z koutků vytékají pramínky rudé tekutiny, které si následně otřu do dlaně. „Neměli bychom ztrácet čas, mají náskok,“ i přesto se posadím do trávy naproti němu. Vypadá jako zpráskané štěně. „A tajemství by si mi neměl prozrazovat, neumím je moc udržet.“ Minutu, nebo dvě snad ztratit můžeme.

Ilias - 05. června 2021 22:01

URČITE TO BUDE BOLIEŤ Na moje prekvapenie si víno vzala a posadila sa vedľa mňa. Na orčicu má jemnejšie pohyby ako by človek čakal. Neskočila na zadok tak že by sa zatriasla celá zem. Chvíľu som na ňu pozeral a pri tom pohľade človeku až nepríde také hrozné sa stať orkom. Teda pokiaľ by aspoň z polovice vyzeral tak dobre ako ona. Po chvílke prehovorím. "Teraz prosím ťa nič nehovor len si ma vypočuj. Tak, chcel by som sa ti ospravedlniť" pozriem jej pri tom do očí. "Po tom prepade, som si myslel že si v tom zapletená a zradila si nás kvôli tvojej farbe pleti. A teraz ma to mrzí. Uvedomil som si, že si stále tu. Bojovala si za nás, vyjednávala si za nás, sedíš tu so mnou a pijeme víno. Proste som sa mýlil a nezaslúžiš si aby o tebe ešte niekedy niekto pochyboval." "O pár dní, možno budeme všetci mať rovnakú" ... končekami prstov jej prejdem po ruke od lakťa až po zápestie ... "farbu pokožky." Usmejem sa na ňu a dodám. "Ale ak sú všetky orčice také krásne ako ty tak to zase nebude až tak zlé." Rozprávam tak aby som jej nedal príležitosť mi skákať do reči. "Ale! Súhlasím že sa musíte dostať k princeznej. Ja neviem či to dokážem, možno by ste ma tu mali nechať. Ale musíš niečo vedieť. Niečo čo vám ju možno pomôže nájsť ak by som nebol s vami. A viem že tebe môžem veriť." Obzriem sa okolo či nás nikto nesleduje a vytiahnem z vrecka pokrčený papierik. Vezmem Varku za ruku a papierik jej do nej vložím. Prisuniem sa k nej bližsie a začnem jej šepkať do ucha teraz už naše spoločné tajomstvo. Keď jej prezradím všetko čo viem, trochu sa odtiahnem a pozriem jej priamo do očí. "Máš tie najkrajšie zelené oči aké som kedy videl." A bez toho aby som jej dal šancu mi v tom zabrániť som priložil svoje pery na jej a pobozkal som ju. Pri tom som ju rukou jemne pohladkal na stehne. Zo všetkých nápadov ktoré som kedy dostal bol toto asi ten najhorší, ale pravdepodobne na tejto výprave zomriem tak čo môže byť lepšia smrť ako pobozkať orčicu. Oči mám zavreté a očakávam že mi bozk opetuje, alebo ma nemilosrdne zasiahne orčia päsť.

Ilias - 05. června 2021 22:02

soukromá zpráva od Ilias pro Vložil som ti do ruky papierik. Naklonil sa k tebe a pošepkal som ti. "Princezna ide za nejakým Ctiradom. Nieje to žiadny šlachtic z našeho kráľovstva a nikdy som o ňom nepočul. Ale ak niekto hrá špinavú hru s nami, tak určite to bude cudzinec za ktorým uteká naša princezna. Ak sa nám princezná stratí, tak ak nájdeme Ctirada, nájdeme potom aj princeznú" Keď pozrieš na papierik môžeš si prečítať nasledovné. "Velevážený pane Ctirade, s radostí vám mohu oznámiti, že cesta probíhá poklidně a měli bychom k vám dorazit během tří dnů. Ještě jednou mi dovolte projevit mou radostnou netrpělivost jež je mi nyní společnicí, než Vás konečně poznám. Již kráčím vstříc svému osudu a ..."

Varka - 05. června 2021 23:47

U karmínového stromu Posadila jsem se do chladné, poněkud štiplavě do stehen kousající trávy. Měla bych si pořídit kalhoty. Prolítne mi hlavou, než si povšimnu, jak Pěnkava na mě poněkud zvláštně civí, neurčitě, opravdu jako provinilé štěně. Požádá mě, abych nic neříkala a jen naslouchala. Nepatrně přikývnu ale jen tím jeho zíraní zintenzivní. Přijde omluva. No, když se na jeho úvahu podívám s chladným odstupem, jen těžko mu takové podezření můžu vyčítat. Získat tuhle zakázku bylo snadný, neměli příliš přísná kritéria a v takovém případě nejde vyloučit zradu. Všichni to děláme pro peníze a někdo je ochotný udělat pro méně horší věci. No a když vás přepadnou zelenokožči je snadné si to spojit s jediným orkským míšencem na míle daleko. Vlastně divila bych se, kdyby byl jediný, koho to napadlo. Jenže pak to nebere na krátkou chvíli poněkud nečekaný směr s komplimentem o mé kráse. Nejspíš tím chce jen omluvit svoje podezření nebo tímhle způsobem chce zjisti, jestli ve skutečnosti orčice vypadají hůř a s čím se bude potýkat, jestli selžeme. Určitě. Díky bohům, odechnu si v duchu, když začne mluvit o princezně ten divný okamžik je pryč. Začne mlít něco o tom, že bychom ho tady měli nechat a že neví, jestli to dokáže. Šumaře se zálibou v dramatu se prostě asi nezapře, trochu natlučená kebule, zlomená ruka, a dělá jako kdyby mu šíp prostřelil plíci, a měl zlámaný obě hnáty. Z dramatu ale přejde do tajnůstkaření, přiblíží se, začne mi našeptávat do ucha a do ruky mi vloží zmačkaný papír. Dobře... Jeho dech mi přestane dopadat na ušní lalůček a krk. To není něco, co bychom si měli nechat jen pro sebe. Přemítám nad tím, co mi pošeptal a myšlenkami jsem jinde než na paloučku s ním. Postřehnu jen, že zmiňuje oči a pak náhle ucítím sladké víno na rtech. Na krátký okamžik zakalí mé uvažování vzpomínka, na oříškové oči a jiné rty, také chutnající vínem, chladná a kousavá tráva u jiného stromu. Jedna část mého já by se té iluzi doby minulé chtěla podat, obzvláště po tom všem, jenže ta druhá si uvědomuje, že by to byla jen faleš, náhražka a fantazie. Otevřu oči a pomalu se odtáhnu, „To…“ jenže pak ucítím prsty na svém stehně a pohledem sklouznu na ruku kterým patří, „Bude to nezapomenutelný,“ pronesu polohlasně ale také zamíří k jeho tváři má otevřená dlaň. Není to nijak silná rána, není ani poháněná vztekem, nebolí víc než lehké štípnutí a nenechá ani rudý obtisk na jeho tváři. Stejně falešná, jako by bylo vše, co by následovalo, pokud bych podlehla své fantazii. Nebylo by to správné ani k jednomu z nás ale takhle, je to okamžik, na který si budu moc vzpomenout bez výčitek. „Vstávej Pěnkavo, ještě je spousta ženských kterým si nezlomil srdce ale u tohodle tě už někdo předběhl. A taky tě musíme zbavit těch fleků, zelená není tvoje barva." Pousměji se na něho přátelsky.

Ilias - 06. června 2021 00:37

ŽIJEM. JEEEJ Nieje veľa mužov čo políbili orčicu, a môžu o tom ešte rozprávať. Nakoniec som predsa len dostal poriadnu ranu, ale vlastne to ani nebolo tak zlé. Skôr to bolo len také milé. Pamätám si keď mi jednu uvalila barmanka v hospedě, ktorú som ,omylom, chytil kde som nemal. To bola taká rana že som mal dva týždne monokel. Neviem prečo mi teraz beží po rozume tá tučná barmanka zatial čo trošku vyhukane pozerám na Varku v očakávaní že ma ešte bonusovo zabije, že to nemôže byť všetko. Ale znova sa ukázala ako perfektná dáma a vzala to ešte s humorom. Keby bola iná situácia tak sa do nej asi zamilujem. "Ehm .... jasné už idem" usmial som sa na ňu a vyskočil na nohy. A to bolo chyba. Instantne sa mi zatočila hlava a znova som spadol na zadok. Pomohla mi vstať a vybrali sme sa von z lesa aby sme sa pripojili k našej skupine. Až teraz som znova začal rozmýšlať a vôbec nechápem aký máme vlastne plán alebo čo má spoločné princezná s fľakmi. Znova premýšlam nad tými orkami že by som ich ešte dokázal dohnať. Blížime sa k nášmu malému táboru a obviazujem si cestou ranu od črepiny hedvábnou vreckovkou. Krváca to už len trochu. Trochu zahanbene pozriem na Varku a opýtam sa "Tak mi povedz všetko, aký máme plán."

Mistr - 06. června 2021 12:08

Zatímco vy debatujete, Pala se ani neúčastní, ani nebalí k odjezdu. V klidu se probírá svými lahvičkami, pak jednu z nich vytáhne, otevře a hodí do ní uříznutý kus Varky. Tekutina uvnitř je zcela čirá. Poté skleničku pečlivě zavře, včetně hadříku mezí tělo a víčko a spolu s ostatními ji vrátí zpět do kufříku, ve kterém je převážela. Pak začne Nikolaj povzbuzovat k rychlému odjezdu, tak se k vám přidá, abyste ji dobře slyšeli. "Já s vámi nikam nepojedu. Mojí první starostí je pohřbení všech padlých, co tu, nebo za stromem, leží. Je to má povinnost jako kněžky bohyně Karmy. Dokonce i orkové se starají o své mrtvé a vy byste je tu jen tak nechali hnít. Navíc je tu zraněná a ta rozhodně nemůže jet na koni. Maximálně na lehátku mezi dvěma zvířaty. A samotnou ji tu nenechám. Takže vytvořím smysl a dotáhnu ji k nejbližší vesnici, aby se tam o ni postarali. Pokud pak bude možnost vás dohonit, možná se ještě setkáme, ale jsem přesvědčená, že kněžky v našem chrámu si s nějakou orkskou kletbou hravě poradí." a s těmi slovy se vydává k poškozeným kočárům, otevře jejich úložný prostor a začíná se v něm hrabat. Po chvíli se z lesa vrátí i Varka s Iliasem. Polorčice cestou zpět barda zasvětila do vašich plánů, takže když dorazí, je sice stále opilý, ale už nevypadá tak zmateně. Varka obhlédne vaše přípravy a vytáhne zpod kazajky zmuchlaný kus papíru. Asi byste měli než odjedeme vidět toto. Ilias to našel, když sbíral věci za posledním vozem. Je pravděpodobné, že to psala princezna. papír je hedvábný, dokonce lehce voní parfémem, ale zmačkaný do koule. Po jeho rozložení vidíte úhledné, perem psané písmo:¨ "Velevážený pane Ctirade, s radostí vám mohu oznámiti, že cesta probíhá poklidně a měli bychom k vám dorazit během tří dnů. Ještě jednou mi dovolte projevit mou radostnou netrpělivost jež je mi nyní společnicí, než Vás konečně poznám. Již kráčím vstříc svému osudu a ..." Varka vás to nechá přečíst a tázavě se po vás podívá.

Ilias - 06. června 2021 15:24

TAK ZASE NA CESTE Po tom čo Varka prezradila nahlas naše spoločné tajomstvo, som na ňu pozrel trochu vyčítavo a zamrmlal som si pod nosom smerom do zeme. "Teda, vydržalo ti to skoro celú minútu." "Sorry že som tak zdrhol, bol som sa ukľudniť." Zakričím pre všetkých a uťahujem si vreckovku okolo rany. Napadlo ma že by som mohol poprosiť Palu aby mi to vyliečila, ale kašlem na to, môžem si za to sám tak nech trpím. Damiena by som nežiadal už nikdy o nič lebo je nepríjemný. Prešiel som k svojmu koni a vytiahol som balík so sušeným mäsom. Je tam toho dosť aby to zahnalo hlad a na to víno musím niečo zjesť lebo už ma ťahá spať. Otvorím plátený balík a vyberiem si plátok sušeného mäsa. Pomaly sa vrátim k Varke a neisto k nej natiahnem ruku s otvoreným balíkom. "Dáš si? Je výborné." A nahodím svoj najlepší úsmev ktorý zlomil aj elfku z Niederhalmu a hneď ma stiahla do postele. U orčice to také ľahké nebude, ale taký pekný úsmev ju musí minimálne zahriať pri srdci. Potom som sa otočil k vozom a povedal som nahlas. "Vraj máme málo koní. Ten posledný voz by mohol byť ešte pojazdný. Zapriahnime tam dva kone a tak sa budeme môcť odviezť všetci. Alebo pôjdeme po dvoch na jednom koni a ja by som mohol ísť .... napríklad s ...... Rouz." a bokom pozriem na Varku či neuvidím aspoň malý náznak žiarlivosti.

Mistr - 06. června 2021 23:30

Pozvolna začalo pršet. Velké šedivé kapky nejdřív řídce a později stále hustěji dopadaly na stébla trav, mrtvé kopiníky, rozbité vozy, i vás. Nikdo nezůstal ušetřen a když se postupně ťukání slilo v jednolitý šelest, došlo vám, že dnes promoknete durch. Během pěti minut na vás nezůstala suchá jediná nitka, šílený nebeský bubeník zkouší zatlouct vás do země a nad blízkým pohořím začaly křižovat první blesky. Prudce se ochladilo a vítr, jenž nyní vane, není ten teplý vánek, ale studený severák, co vám žene vodu do očí i pokud máte helmu s krytem. Koně sklopily uši, ptáci zalezli pod listí a i stébla trávy pod tou tíhou polehla - v šeru a dešti se najednou mnohem hůř stopuje. O to zajímavější je, že jste koně skutečně nalezli. A nebyl to Nikolaj se svými jezdeckými schopnostmi, ale Rouz, která o bujných ořích sice nic neví, ale zato sledovala stopy tak dlouho, až do pasoucího se zvířete málem vrazila. Lekla se, kůň také a protože šla zezadu, kopnul po ní nohou, kteréžto uhnula jen s velkým úsilím. Když ale měla v ruce uzdu, šlo vše jak po másle. Do tábora se vrátili neskutečně zmáčení a urousaní, hlavně Rouz, která v mokré trávě cestou zpět neustále podklouzávala, ale spokojení s výsledkem. Stále to však neřešilo váš problém s nedostatkem jízdní zvěře. Po obhlédnutí vozů je jasné, že s nimi nikam nepojedete. Nebo alespoň ne hned. Čtvrtý je sice v pořádku, ale má uraženou oj, není k čemu přidělat jízdní zvířata. Pátý má na kusy rozbité kolo a urvaný hrot, na kterém je nasazené. Navíc upadl kozlík, takže nemá kde sedět vozka. Ani jeden z povozů nevypadá provozuschopně. Situaci však najednou vyřešil Damien, který skončil svoji modlitbu těsně předtím, než vám Pala oznámila svůj plán. Poté, co ji vyslechl, vám obrněný kněz oznámil, že s vámi dále cestovat nemůže, protože je jeho povinností se postarat o spočinutí všech padlých v hliněném náručí a provedení modlitby za jejich duši k Pellorovi. Až s tím skončí, pomůže Pale s děvečkou a buď se pak vrátí za vámi, nebo s ní dojede do chrámu a nechá se zbavit těch prokletých zelených fleků. Tím pádem ale najednou máte 5 koní pro 5 společníků ochotných pokračovat v cestě. Bohužel nalezený kůň patřil podle výbavě padlé z Koček, je neklidný a nelíbí se mu, když na něj zkouší vylézt někdo jiný než majitelka, a jeden z nich je tažný, bez sedla, brašen a zkušeností s nošením člověka. A jeden je nákladní mula.

Rouz - 07. června 2021 10:23

Po stopách Nakonec se do stopování ponořím natolik, že už mi je jedno, jak moc se od ostatních vzdálím. Prostě chci najít aspoň jednoho blbýho koně. Dává mi to taky čas k přemýšlení, kdy si můžu srovnat poslední události a tak nějak se smířit s novými skutečnostmi. Možná budu ork. Dobře, to by nemuselo být zase tak hrozný, kdybych věděla, že to pořád budu já. Prostě jenom budu zelená. Byli ti, co na nás zaútočili, taky dřív lidi? Zabila jsem jenom prokletýho člověka? Zaútočili první. A potom jsme zaútočili první my. Znamená to, že jsme stejní jako oni. A co znamenal ten pohled černého, když jsem vedla jejich skupinku k našim léčitelům? Tam v tom lese stáli vedle sebe... mohl to být jeho kamarád, nebo dokonce bratr? Můžou mezi sebou mít taková pouta? Co pro ně znamená rodina nebo přátelství? Co znamená pro mě? Třeba budu jako ork o něco lidštější. Zabrousím ve vzpomínkách k mojí rodině. Jak se jim asi daří? Nebyla jsem si jistá, jak moc mě to skutečně zajímá. Ale možná... utrousili by za mě nějaké slovo aspoň bratři a sestry, kdybych tu dneska umřela? Ti nejmladší si mě nejspíš už ani nepamatují. Blbej pocit nikam doopravdy nepatřit. Vztekle setřu dvě slzy z tváře a pohled mi zase ztvrdne. Tohle už mám za sebou. Začíná pršet. Utáhnu si plášť víc kolem těla, ale tak nějak tuším, že mi to moc nepomůže. Zase se zaměřím na stopy a doufám, že nesleduju koně, který odběhl na míle daleko. Mokrá tráva začíná poměrně intenzivně klouzat a studený vítr ke komfortu příliš nepřidává. Do toho koně skoro vrazím. Barvou tak nějak splývá s prostředím a tak polekaně vyjeknu, když se hmota přede mnou najednou pohne. Před kopytem naštěstí stihnu uskočit. Očividně tu nejsem jediná s nervy na dranc. Skočím po uzdě a vítězoslavně se zaculím. Aspoň jeden! Je mi líto, že jsem nenašla toho svého - sice to byl mizera, ale škoda všech těch nově nakoupených věcí. Vracím se pomalu k ostatním a koně používám jako opěru, když v mokrém a bahnitém terénu neustále kloužu. U cesty to vypadá, že už jsou všichni připraveni k odjezdu. Darshana už dokonce sedí na mule. Koukám po ostatních, kdo si sehnal jakého koně a kdo má ještě pořád toho svého. Při pohledu na náš nejnovější přírůstek se mě zase zmocňuje úzkost. Kůň je neposedný a můj pach se mu očividně nelíbí. Ten předtím aspoň neuskakoval pokaždý, když jsem se k němu přiblížila. „Někdo, kdo by si chtěl vyměnit koně?“ Zvolám nevinně otázku do prostoru, aniž bych skutečně čekala úspěch.

Nikolaj Grigorievič - 07. června 2021 12:28

Vpřed jen vpřed na cestu dalekou. "Hvězdy na nebes báni; písčiny viděli jsme, mořská proudění; a přes otřesy zlé i náhlá ztroskotání my často, jako zde, jsme byli znuděni. Nám sláva sluneční a moře fialová, nám sláva zlatých měst, západů slavný třpyt neklidnou chtivost v srdci zažíhaly znova do vábného se lesku nebe ponořit. Ta nejbohatší města, nejskvělejší kraje nebyly tajemné a svůdné jako ty, jež staví náhoda, když s oblaky si hraje, a vždy nás jala touha plná tesknoty. Poslouchám co ostatní na můj návrh. Darshana souhlasí a ještě přidá něco o zrůdách. Je mi to jedno jak je nazve. Varku to urazí a spustí elegii na téma zrůdy, chrousti, šlechetné pohřbívání mrtvých a kolozubé tlamy. Jen lehce pohodím nesouhlasně hlavou a nechám jí odejít. Každý tohle potřebujeme zpracovat po svém. Je mi to jedno. Snažím se nalézt dalšího koně pro skupinu, abychom mohli nalézt co nejrychleji zbytek karavany. Objedu nejbližší okolí a snažím se nějakého přilákat. Bohužel koně se mi vyhýbají. Místo toho narazím na Palu. Která nám oznámí, že s námi nikam nepojede, že musí pohřbít mrtvé a postarat se o raněnou. Její poznámka o tom Dokonce i orkové se starají o své mrtvé a vy byste je tu jen tak nechali hnít. Mi zarezonuje v hlavě a docela se mě dotkne a urazí. Přemýšlím chvilinku jestli to také nechat bez odpovědi, ale nakonec přeci jen odpovím. "Palo, záležitosti živých mají vždy přednost před záležitostmi mrtvých. Ano s naprosto čistým svědomím je tu nechám hnít i když mi někteří z mrtvých byly sympatičtí a zasloužili si určitě lepší osud i pohřeb. V případě, že se snažíme dostihnout někoho komu jde o život a času není nazbyt. Ano nechám je tu hnít. Stejně tak v případě, že sám bych byl zabit nebudu požadovat, aby kdokoliv se zdržoval s mým tělem. I když bych samo sebou jistě taky rád, aby mé tělo leželo v rodinné hrobce na mém panství, vedle manželky a dětí, ale ne za cenu ohrožení života kohokoliv dalšího. To ať raději shniji v úvalu. Ale jistě chápu máš povinnosti k zraněné jako kněžka to respektuji. Budu doufat, že se ještě potkáme." To už se ale vrací Varka s Iliasem. Snad už vyklidněná. Podívám se na ně tázavým pohledem, který znamená. "Tak co už je vše v pohodě?" Místo toho Varka vytáhne hedvábný papír. Podíváme se na to. Poškrabu se za uchem. Jsem v této zemi cizinec, ale bard by mohl vědět. "Iliasi a nebo někdo, kdo se vyzná v místních šlechtických rodech. Směrem kterým jedeme jsou nějací vysoce postavení šlechtici jmenující se Ctirad? Případně mágové, učenci, věštci nebo tak něco? Pokud by jsme věděli kam vlastně princezna směřuje, možná bychom měli jasnější představu co se děje i jasný cíl. hmmm???" To, že ještě zmiňuje, že něco vydrželo celou minutu, nechám bez komentáře a jen doufám, že ani on není tak pitomý, že se ten list před námi nažil schovat. Na jeho omluvu se jen usměju. "V klidu Iliasi, to že se člověk mění v orka není situace která se dá zpracovat lehce. Úplně v pořádku. A co se týče nápadu cestovat na voze. Podívej se na ty vozy sám. Ale s tím vezením to by asi šlo." Rouz se nakonec vyloupla z lesa a vede sebou koně, ale toho nejdivočejšího co mohla najít. Je mi jasné, že s jejími jezdeckými schopnostmi to bude pro ni velké utrpení a k rychlejší jízdě to určitě nepovede. Otočím se na Darshanu, který zrovna dořešila problém "Chroustů, zrůd, i cti a ušlechtilého srdéčka zabaleného v sametu půlorčice Varky." "Darshano, myslíš, že by jsi mohla vyzkoušet zklidnit toho koně co přivedla Rouz? Vzal bych Rouz asi k sobě, mulu můžeme nechat na věci a tobě by se pořádný ohnivý kůň hodil. Nájezd s kopím, se s ním bude dělat líp než na mule. Tedy pokud si ho zklidníš a padnete si do noty. Myslím, že já jako smrdutý chlap, bych pro něj byl horší sousto, pokud byl zvyklý jezdit s ženskou na zádech. Co ty na to?" Damien také ohlásí, že nebude pokračovat. Co na to říct, jen pokrčím rameny. "Je to škoda o chlapa s mečem míň, kněží ale mají prostě své priority. Hodně štěstí a přízně toho tvého boha." Ještě si vezmu zbytek svých věci z jednoho rozbitého vozu. Také "očešu" nějakého mrtvého koně o sedlo a brašny, jen zběžně očistím a připnu na našeho tažného koně, kterému se právě dostalo pochybné cti stát se jezdeckým. Jakmile budeme přichystaní, vyrazíme "za naším osudem jenž je teď spojen s tím princezniným"...

Rouz - 07. června 2021 13:36

Moment... co? Nikolaj přednáší svůj plán, ale mluví o mě jako bych tu vůbec nebyla. Jak se dostane k úvahám ohledně mého dalšího osudu, nevybíravě mu skočím do řeči. „Zadrž, zadrž... Na to zapomeň.“ Odmítnu nesmlouvavě s najednou vážným pohledem zapichujícím se do Nikolaje. „To jestli se za mnou bude natřásat nějaký chlap, a kdy a kde to bude, určuju já.“ Odseknu drze. Podívám se na Darshanu a její mulu. "Kdybys ale Darsh chtěla důstojnějšího společníka na cesty, ráda se ujmu tvojí muly. Mohla bych si s ní skvěle rozumět." Zazubím se na ní a s počínající nadějí čekám na odpověď.

Ilias - 07. června 2021 14:59

TO SÚ ALE SPUSOBY Keď k nám došla Darshana na tej mule a spustila na orčicu niečo čomu som ani nerozumel o čo ide, tak som si len prežúvajúc mäso pomyslel, že snáď nemyslela ju keď spomenula zlomené srdce. Pretože mi to tak príde že tie dve maju medzi sebou nieco nepovedané. Myknem plecom a vyberiem sa naspäť k svojmu koni. A v tom sa to stalo. Na hlavu, presne do stredu medzi vlasy mi dopadla studená kvapka. A potom ďalšia a ďalšia. Moje vlasy! Dnešný deň už nemôže byť horší. Neviem čo som komu urobil, ale miesto hnevu som sa len začal smiať keď sa kvapkanie behom sekundy premenilo na poriadny studený lejak. Držal som sa sedla a smial som sa smutným smiechom. Takým tým kedy už vám je všetko jedno. Je mi jedno že prší, je mi jedno že Damien odchádza, je mi jedno že som tu sám a je mi jedno že mám úplne zničený účes. Došla ku mne otázka od Nikolaja a kričím aby som prekričal búrku. "Nie, netuším kto to je. Poznám všetkých šlachticov a ich dámy a ..... dcéry, ale o ňom som nikdy nepočul. Nieje z nášho kráľovstva alebo to nieje nikto urodzený. Rozhodne je záhada ako sa skontaktoval s princeznou a ako ju donútil ísť za ním." Buchol som si hlavu o sedlo, zamyslel sa nad našou situáciou a znova mi to prišlo celé vtipné. Záchrana prišla hlasom ktorý počúvam rád. Z mojho smutného smiechu ma vytrhla Rouz keď chcela s niečim pomôcť. Povedal som si že aspoň jednu jedinú vec dnes zrobím správne a pomôžem dáme v núdzi a vymením si s ňou koňa. Mám trochu viac skúseností s jazdou ako ona tak by som mohol toho nezbedníka zvládnuť. Samozrejme som sa stihol len nadýchnúť kedy mi aj túto malú drobnosť prekazil Nikolaj svojím hrubým správaním. Rouz sa bráni a ako inak s ňou musím súhlasiť. Prísne pozriem na Nikolaja a spustím. "Rouz má pravdu. Vôbec sa nevieš správať k dámam. Správaš sa akoby si jej mohol rozkazovať čo má robiť a ešte priznáš že si smrdutý chlap. Musím ťa naučiť ako byť genlemanom." Zložím z koňa vlčiu kožušinu zakrútenú a pripevnenú na zadnej časti sedla. Pozriem na Rouz, moje vlasy sú už zlepené popri mojej hlave a pramienky mokrých vlasov mi prechádzajú po tvári a pomedzi oči. Prídem k nej bližšie a cestou ma bičuje studený vietor. "Ak by si potrebovala vymeniť koňa, dám ti môjho a ja si vezmem tohto, a keď sa zabijem pádom z divokého koňa tak mi je to jedno." A usmejem sa na ňu svojím úprimným pohľadom. "Ak by si ale nechcela ísť sama, pomestíme sa na tom mojom. Ja by som ho riadil a ty by si aspoň mohla bez problémov sledovať stopy a navigovať." Vidím že aj ona už je dosť premočená a čoskoro začne byť príšerná zima. "Mám jednu kožušinu navyše, prehoď si ju cez seba aby ťa trochu zahriala." Pozerám na ňu so svojími mokrými vlasmi a podávam jej teplú kožušinu,

Nikolaj Grigorievič - 07. června 2021 16:04

Kozácké způsoby Když se Rouz tak radikálně ohradí proti možnosti, být vezena na mém koni. Nevím jestli se mám cítit dotčen nebo se smát. Ale nakonec tak nějak necítím nic jen rozmrzelost, že se to všechno táhne jako smrad. Mít tak skupinu kozáků jako dřív. Déšť ne déšť, vichr nevichr, už bychom byli odsud na 10 verst. Možná bychom i dohnali kočár s princeznou. A tak si jen rezignovaně povzdechnu. "Je mi to úplně jedno jak se porovnáte. Jde mi o to abychom už vyrazily, nikdo nepadal z koně a nezdržoval nás. Jsi jistě krásná dívka Rouz, ale nemám zájem se na tebe zezadu mačkat ani se natřásat pokud to nebude nezbytně nutné. Můj koník bude taky rád, že bude mít o náklad míň. Byl to jen nápad, jak vyřešit tvůj problém s divokým koněm. Omlouvám se." Odhrnu si kapající vodu z obličeje a otřesu ji z kníru. Ilias se vloží do hovoru také. Prvně ohledně mé otázky. Nic neví a tak si jen znovu odfrknu. "Hmmm myslím, že Velevážený pan Ctirad bude hlavním zdrojem našich problémů a budeme se s ním muset setkat. Škoda, že nevíš víc." Pak se Ilias začne srát do mých gentlemanských způsobů. To už mě, ale skutečně začíná vytáčet. "Máš úplnou pravdu, nemám právo komukoliv z vás něco přikazovat a nebo říkat. Porovnejte se jak je vám libo je mi to fuk. Každopádně já vyrážím s vámi nebo bez vás." Odhodím si promočený pramen vlasů na stranu a dodám už hodně mrazivým a nasraným hlasem, který zni jako když se drtí kamení. "A varuji tě, poslední kdo mě chtěl učit jak být gentlemanem, je teď potravou pro červíky. Nehodný osud pro básníka." Pak popojedu vpřed ani se neohlédnu jak se skupinka porovná. Zastavím se až kus od skupiny a obhlédnu terén...

Varka - 07. června 2021 19:28

Kompanie Ve společnosti Pěnkavy se navrátím ke zbytku kompanie, s kterou jak se krátce na to dozvím kněžka nebude pokračovat. Ve skutečnosti, její výtku chápu a část mě je vděčná, že mrtvým dopřeje řádný odpočinek. Někoho to přeci jen napadlo. Zasluhují si ho. Poté obeznámím ostatní se psaním, jenž mi předal bard a zazubím se na něho s výrazem – Říkala jsem ti, že nedržím tajemství – po jeho zmínce o minutě. Jeho následná omluva nad chováním mi přijde poněkud zbytečná nebo přinejmenším přehnaná, jelikož se nemá za co omlouvat dle mého skromného mínění. Když se však vrátí s nabídku sušeného masa, kdo jsem abych jeho snahu o omluvu odmítla. Má pravdu, vskutku je výtečné. Rozhodně chutnější, než to moje. Než však stačím polknout první sousto a sotva poděkovat, přijde ke mně nečekaně Žena v černém (Darsh). Když si jí vyslechnu, je v mé tváři na krátký okamžik možné spatřit zmatek. Podle tonu, jsem nejprve nabrala dojem že dojde na urážky, ze slov však vyplívá další kompliment? Nejprve bard, teď ona. Dnešní den je opravdu zvláštní nejen zelenými fleky, že by ta kletba měla i jiné následky. Ušklíbnu se pobaveně na její záda. Jo, už se opět cítím klidně, vyrovnaně, když žertuji nad tím vším a ve stejný okamžik na mě dopadne první z tisíců kapek. Díky Pěnkavo. Zrzka zatím krotí svého nového nalezeného koníka, když já se vydám pro svůj vak a nárameníky k brašnám bardova oře. Bohužel, nejen kněžka opustí naší kompanii stvořenou kletbou, ale také Sluníčko. Kčertu! Doufala jsem, že by mi aspoň mohl vyklepat během táboření kyrys, budu ale muset spoléhat na to, že natrefíme na nějakou osadu či vesnici s kovářem. A snad se i někdo aspoň trochu se vyzná v léčitelství. Rozloučím se tedy jak s ním, tak kněžkou popřáním široké a bezpečné cesty. Do následného hovoru se nijak nezapojuji, místo toho svůj skromný majetek začnu ukládat do brašen na sedle statného tažného oře. „Tak, ujasníme si to, chápu že mě nemáš nijak v lásce, pocity jsou to vzájemný. Takže do toho nebudeme tahat osobní pocity? Jasný?“ Pohladím ho po nozdrách. Jo, to půjde. „Budu ti říkat Soudek.“ Poté ale dojde k zábavné slovní výměně mezi Zrzkou, Pěnkavou a Staříkem – Jak jsem v duchu přejmenovala Koňáka – o tom co kdo rozhoduje, vychování, nebo tedy jak se chová správný gentleman. Bez skrupulí se neskrývaně usmívám a popojdu blíž k Pěnkavě již oděná v dlouhém tmavě rudém plášti s kápí. (Barva nijak náhodná, každý snad zná dětský příběh o dívence poslané lesem ke stařence a velkém zlém orku.) „Mladá hezká slečna s ním nechce sdílet jedno sedlo, to zabolí,“ pronesu naprosto vážným nevážným hlasem, nakonec ale mrknu pobaveně na barda, „A starýho psa novým kouskům nenaučíš, neplýtvej energii a věnuj jí radši jinam,“ dodám přátelsky. Vždy jsem měla problémy s autoritami, obzvlášť když se někdo pokouší respekt vzbuzovat vrčením a štěkáním. To budu mít po matce, ne otci.

Rouz - 08. června 2021 07:45

Romantika v dešti Ještě než stihne Darshana odpovědět, vloží se do toho Ilias. Čekala jsem všechno možné, ale po nečekaném zakončení první věty, že prý se klidně nechá zabít divokým koněm, tak nějak vyprsknu smíchy a nějakou dobu to nemůžu zastavit. Nemůžu za to, je to takový ten druh smíchu, který přijde nečekaně a intenzivně a nijak se mu nejde bránit. Ilias ještě pokračuje a já mám co dělat, abych své veselí ovládla na aspoň trochu únosnou míru. Vypadá v tu chvíli tak roztomile a nevinně, že mu ani nemám za zlé jeho další návrh. Tak nějak mi přijde, že si dělá srandu. A nakonec mi ještě podává kožešinu, kterou převezmu. Než mu ale stihnu odpovědět a poděkovat, Nikolaj se omlouvá, Varka se baví a Darshana nabízí mulu. Z tolika vřelosti a pozornosti okolo jsem najednou celá v rozpacích. Přešlápnu na místě. "Nic se neděje Nikolaji." Začnu od nejjednodušší odpovědi směrem ke kozákovi, kterého to nějak nakrknulo a po ostrém projevu odchází. Koukám se za ním trochu zaraženě, ale rychle se zase otočím zpátky. Vyřeším to s ním až zastavíme na noc. Se širokým úsměvem se kouknu na Iliase. "Je to od tebe vážně hrozně hezký Iliasi." Začnu opatrně. Ne že bych se normálně ohlížela na něčí city, ale bard v tuhle chvíli vypadá tak rozbitelně, jakoby mu odmítnutí mohlo reálně ublížit. "Potřebujeme jet asi co nejrychlejc to půjde," Hodím významný pohled na Nikolaje, který začínal být očividně netrpělivý. "A támhleta mula vypadá, jako přesně pro mě dělaná. Budeme si skvěle rozumět. Když bude potřeba stopovat, tak prostě z muly seskočím a trochu se projdu." Předám otěže koně Darshaně, která mezitím přišla až k nám a vděčně se na ní usměju. "A děkuju za kožešinu." Dodám ještě, a po krátkém zaváhání k Iliasovi přejdu blíž, obejmu ho kolem ramen a neohrabaně poplácám po zádech. Lidský kontakt prý pomáhá na všechno. Pak se zase rychle stáhnu a kožešinu přes sebe přehodím, jelikož mi opravdu začínala být na ledovém větru a v mokrém oblečení zima.

Ilias - 08. června 2021 11:43

LEN UTEKAJ! Keď sa Nikolaj ospravedlnil Rouz, cítil som že som aspoň starého kozáka niečo naučil a teda predsa len moje skúsenosti na šlachtických dvoroch viem aj nejak využiť inak, nie len aby som dostal ženu do postele. Jeho nasledovná vyhrážka že ma zabije mi ale úplne zmrazila mozog a chvílu som stál s otvorenými ústami a sledoval ho. Keď nasadol a rozbehol sa na svojom koni preč, zakričal som za ním. Tak aby ma všetky dámy okolo mňa počuli, ale tak aby to cez búrku ani náhodou nedošlo až k Nikolajovi. "Tak správne, len utekaj ty barbar, lebo si ťa podám." Rozhodne mám pred Nikolajom rešpekt, za ten čas čo sme spolu si ho vybudoval, no s mojím naostreným mečom by som bol schopný ho poraziť vo férovom súboji kedykoľvek. Keby nebol na koni a keby nemal oštep. Varka prešla okolo a svojím vtipom ma ukľudnila a usmial som sa. Na druhú stranu milé chovanie a pekné oslovenie ,Rouzinko, ktorým čierna zabijačka prehovorila ma prekvapilo. Od kedy je taká milá? Možno že nakoniec aj s ňou sa bude dať vychádzať, len potrebovala pár dní na to aby si zvykla na spoločnosť ľudí. Bohužial ma Rouz odmietla. Asi mi na tvári zazrela náznak sklamania pretože ku mne pristúpila a objala ma. To som vážne nečakal. Už je to vážne dlhá doba čo by ku mne niekto len tak prišiel a objal ma. A znova tá vôňa levandulí. Ako to len robí že ju stále cítim tak prenikavo? Jej letmé objatie okolo mojich ramen ma úplne dostalo a stačila len sekunda aby zo mňa spadlo všetko napätie a už som sa chcel len zhodiť do jej náručia a úplne sa rozpustiť, pevne ju stisnúť a vychutnať si každý moment niekoho blízkosti. Ani som nevedel aké citovo silné môže byť obyčajné objatie aj keď len také kamarátske. Ak jedného dňa budem mať niekoho koho budem mať rád, budem ju objímať každý deň. Tak som sa rozhodol a v tom ma pustila a oddialila sa. Ostal som z toho taký smutný že mi vyšlo z úst to čo som si len pomyslel. "Už odchádzaš?" Sakra to je trapas, povedal som to nahlas. Hodím na ňu úsmev a vyberiem sa rýchlo k svojmu koni. Znova si uvedomím že začína byť fakt zima a moja hedvábna košela a kožená vesta mi nijak nepomáhajú. Čo už, budem to musieť nejak vydržať a snáď čoskoro niekde rozložíme tábor a zohrejeme sa. Aj keď nedúfam že to bude čoskoro. Pošúcham si ruky na ktorých mi už studena voda robí zle a vyskakujem na svojho koňa

Mistr - 08. června 2021 18:24

A tak jste se vydali na cestu. Koňmo. Nazvat vaši skupinu kavalerií by bylo asi zbytečně velkorysé, protože rozhodně nesvištíte s větrem o závod, jak si alespoň někteří z vás představovali. Rouz na mule nemá problém. Za těch šest dnů pochytila nějaké základy jízdy a zbytek řeší případné rady od Nikolaje. Její zvíře je však pomalé a zcela flegmatické, jak už jeho druh bývá. Kopání do slabin, švihání opratěmi ani podobné vychytávky nepřináší kýžený (alespoň některými z vás) trysk a proto se pohybujete klidným klusem a ani o kousek rychleji. Díky tomu má Rouz aspoň dobrý výhled na zem, protože v podmračeném šeru něco v trávě rozeznat je vysloveně umění. Darshana u své jankovité kobylky zjistila, že vrána k vráně sedá a zrovna zde se tvrdohlavá zapřenost potkala se svou dvojnicí. Je to souboj vůlí, plný tahání uzdou, kopání do slabin a nadávek, ale lidská houževnatost přeci jen slaví úspěch a tak klisna běží kýženým směrem. Ale je to dřina. Vytrvalá a neústupná dřina. Nejhůř to ale odnesla Varka. Je štěstí, že Rouz postupuje dostatečně pomalu, protože jinak by vám půlorčice nebyla schopná stačit. Jezdci nenavyklý kůň se vzpíná, vyhazuje a zkouší psí kusy, aby se nechtěného břemene zbavil. Sama by se na jeho hřbetě nikdy neudržela, ale naštěstí je tu Nikolaj. Jeho práce s koňmi občas hraničí až se zázrakem, ale i přesto zde dokáže pouze zajistit mírný poklus. A rozhodně to není příjemná jízda, vlastně spíše pohyb pomocí přískoků, tryskových rovinek někam pryč, no prostě hrůza. Vzít Varku k sobě na jiného koně nelze kvůli její mohutnosti, orčí otec se nezapře. Nakonec se situace jakž takž vyřešila, když si na rebela sednul sám Nikolaj a Varce nechal k jízdě svého poslušného oře. Stále to není bůhvíco, ale aspoň se pohybujete kupředu. A tak jedete hodiny a hodiny. Princeznu, ani chybějící kočár jste nedojeli za prvním kopcem, evidentně pokračovali plnou rychlostí, co to dalo. Rouz se snaží alespoň kontrolovat, zda nesjeli, protože na cestě žádné stopy nejsou. Zhruba za dvě hodiny jste narazili na místo, kde je spousta koňských stop mimo silnici na trávě kolem. Je těžké určit, zda to byla velká skupina jezdců, nebo menší množství popojíždějících, ale nevypadá to, že by sem přijeli přes pole, či tak místo opustili. Dle Rouz se pohybovali po cestě, ať už v jakémkoliv směru, na jednom místě vyjeli mimo cestu a pak zase pokračovali jako předtím. Stále prší. Po úvodní průtrži mračen přišla silná a dlouhá bouřka, s oblohou žíhanou prasklinami blesků a hromobitím dunícím hlukem tisíce vodních bucharů. Vítr fučí z hor, tedy zleva, sjíždí po úbočích kopců jak po skluzavce a nabírá rychlost, aby do vás vrážel v ohlušujících poryvech. Na sobě nemáte ani kousek suchého oblečení, vše je promoklé skrz naskrz a tak se do vás pouští zima. Na začátku to jde snést, ale po třech hodinách jízdy skoro necítíte promodralé ruce na uzdě, máte třesavku a drkotáte zuby. Jediná Varka je na tom lépe, orčí krev jí propůjčuje větší houževnatost a odolnost vůči chladu. Po čtyřech hodinách se začíná smrákat, což poznáte podle ještě většího stmívání. Kolonu jste nedostihli a ani nikde v dálce je nevidíte. Rouz ukazuje nalevo pod stromy palouček chráněný korunami stromů proti dešti a půlkruhem stromů vůči nejhoršímu větru s tím, že tady se utáboříte na noc. Bouřka pomalu doznívá, hrom a blesky odešly, vítr také trochu ustal, ale stále protivně prší.

Nikolaj Grigorievič - 08. června 2021 19:53

Jezdci v bouři odkaz Jdu sama v dešti Za řekou hřmí Ne nevadí mi zmoklá hlava Jen se mi zdají bláznivé sny že prší na město voňavá tráva Potichu si zpívám do rytmu deště náhodná slova o zmoklém městě Jdu Nevím vůbec kam a s každou kapkou zas znova začínám Pod polštář dám si až půjdu spát blues o dešti v němž voní tráva Snad se mi bude celou noc zdát že venku tiše poprchává Kapky deště mi bubnují do tváře, koulí se mi po obličeji, studí a pak se vpijí do kníru. Urousaný knír stejně jako "chochol" pramen vlasů se mění ve vodič studené stékající vody. Odhodím si ho za ucho a voda mi odtam putuje pod košili. Štve mě to však jen chvíli, protože netrvá to dlouho a košile je promáčená jako bych se koupal v řece. Náraz ledového větru s miniaturními bodajícími kapkami mě uhodí do obličeje. Přitáhnu si vlněný kaftan a narazím čapku obšitou kožešinou. Všechno bude za chvíli urousané a promočené, ale vlna je vlna a hřeje i když je mokrá, jen tedy smrdí, ale to mi nikterak nevadí. Koně se boří do rozměklé cesty a zvláště Varka má problémy. Snažím se, koníka zklidnit ale Varka mu prostě... no nevoní. Sjedu Varku nepříjemným pohledem a zvažuji kolik asi váží. Nechce se mi jí moc půjčovat mého koníka. Mám ho raději než některé lidi no vlastně asi i něž Varku, kterou vlastně neznám. Usoudím nakonec, že to jinak nepůjde a jestli máme doufat v dostižení kočáru, který se mohl někde utábořit, musíme se trochu taky pohnout. Koníka tedy pohladím a popleskám nechám ho očuchat Varku a dám mu jablko z brašny. "Zaspokojsja chobi. Mir maljenki" Pak pomůžu Varce do sedla. Ještě ho pohladím. "Buď na něj hodná netrhej moc udidlem, nemá to rád a tady máš ještě jedno jabko, můžeš ho odměnit, bude tě mít raději." Hodím na koníka lítostivý pohled a vtisku Varce do ruky malé už trochu scvrklé jablíčko. Pak se začnu starat o nespokojeného tahouna. Trochu ho uklidním a seznámíme se a nakonec to spolu nějak zvládneme. Na každého koně je recept. Pokračujeme a déšť do nás bubnuje znovu a znovu a znovu. Občas popojedu s tahounem vpřed, aby se zahřál a já se aspoň podívám, jestli není něco za zatáčkou a nebo skálou za kterou nebylo vidět. Jak hodiny plynou a jsme stále promrzlejší, je mi jasné, že naše naděje na dohnání kočáru je marná. Nepočkali někde ve skrytu aby se vyhnuli bouři a rozblácené promoklé cestě. Co hůř ani koleje od vozu nejsou vidět, patrně je smyla voda. Rouz jen najde nějaké další stopy jezdců. K večeru už je úplně jasné, že je dnes prostě nedoženeme. Když Rouz ukáže na palouk jen rezignovaně přikývnu a zabočím s koněm na palouk. Vyberu nějaké vhodné místo kam úplně nebude zatékat voda. Přivážu tahouna a trochu ho okartáčuju, pak i svého koníka. Zkusím olámat nějaké větve, které uschly na stromě ty by mohli být nejméně mokré podívám se též po nějaké březové kůře. Mezi stromy kde je nejsušší místo se pokusím rozdělat oheň. Při nejhorším si vypomůžu lampovým olejem. Jestli se mi to podaří obskládám oheň dřevem, aby oschlo a dalo se přikládat. Bude to kouřit, hodně kouřit, ale v noci kouř nebude vidět a my se potřebujeme všichni prohřát. Pracuji tiše a bez řečí je mi jedno jestli se někdo přidá a pomůže nebo bude jen koukat. Na zemi je taky třeba udělat ležení abychom nespali v mokru. Nasekám větve jehličnanů a vytřepu nejhorší vodu. Pak je naskládám na sebe jako kavalec. Před tím než půjdu spát hodím na ně houni a zabalím se do deky. Teď však ještě čas není, vytáhnu měděný kotlík a pokud se mi podařilo rozdělat oheň naliji do něj medovinu a ohřeji. Nic nezahřeje lépe než medovina a postaví na nohy. Pak bez řečí nechám kolovat.

Ilias - 08. června 2021 21:27

ZOMRIEM. DEFINITÍVNE ZOMRIEM Pól hodina jazdy: Koho bol toto nápad? Po pól hodine jazdy som komplet mokrý. Áno aj tam. Košelu mám prilepenú na tele a koženú vestu som si zapol až po krk ale absolútne to k ničomu nepomáha. Dosť som premrzol ale hrýziem si sladké cédrové drievka a dá sa to vydržať ešte. Hodina jazdy: Zuby mi drkotajú, ako to že je taká zima. Aj v kožuchu by som mrzol. Držím sa konskej opraty a snažím sa vyzerať že som v pohode keď do mňa nonstop udiera studený vietor. Varka bojuje so svojím koňom a som hrozne rád že ho nemám ja. Dve hodiny jazdy: Neviem kam ideme. Neobzerám sa okolo seba. Ruky zabáram do konskej hrivy aby som ich aspoň trochu zahrial, ale studená voda po mne steká bez prestávky. Myslím len na oheň a na teplo. Myslím na to ako sme teraz mohli sedieť vo voze pri malom ohníku a smiať sa a spievať si a piť víno. Tri hodiny jazdy: Oprata mi spadla už pred pól hodinou, ruky si ale necítim tak sa po ňu neviem načiahnúť. Našťastie môj koník sa drží zvyšku skupiny a kráča sám. Štyri hodiny jazdy: Dýcham ešte? Netuším. Keď vydychujem nevidím žiadnu paru. Môj dych je studenší ako okolitý vzduch. Asi som mŕtvy. Zrazu sa všetci zastavia a ideme sa utáboriť. Pomyslenie na oheň ma preberie. Zoskočím z koňa a mojím telom prejde neskutočná bolesť zo stuhnutia. Stojím ale na mieste a ani sa nehýbem aby si ostatní nevšimli že niesom úplne v pohode. S rozklepanými rukami si zložím z koňa náhradné topánky. Počas jazdy mi do mojich komplet natiekla voda a vložiť nohy do suchých topánok by bolo skvelé. Sadnem si na zem, odhodím mokrú topánku a vložím nohu do druhej topánky z ktorej tiež vyšpliechne voda. Aj náhradné topanky viseli tak že sa komplet naplnili vodou. Nenávidím sa, že ja som bral túto prekliatu prácu! Stále sa snažím tváriť že som v pohode pretože ostatní sa tak tvária tiež. Premýšlal som čo budem robiť keď tu zrazu Nikolaj vyčaroval oheň. Celú cestu som s ním neprehovoril a netušil som či sa ešte hnevá a či mi dovolí použiť jeho oheň. Ale tak som sa pomaličky k ohňu prisunul, vyzliekol som si mokrú vestu aj košelu a pohodil ich len tak na spadnutý konár pretože nemám síl aby som si ich dal normláne vysušiť. S prekríženými nohami som sa pritisol čo najbližšie k ohňu. Hore som nahý a premýšlam či by som si nemal dať dole aj tie komplet mokré nohavice z ktorých mi je ešte viac zima. Ale sú tu dámy tak už aj toto je veľa že som bez košele. Dal by som si víno ale nevládzem sa postaviť. Budem sedieť pri ohni, zavriem oči a drochu si podeiemem.

Rouz - 09. června 2021 08:37

Ve městě bylo líp... Nikdo a nic mě nemohli připravit na to, co následovalo. Vždycky jsem si zakládala na tom, jak mám všechno hezky pod kontrolou. Jasně, život ve městě na ulici ze dne na den není nic moc, ale tak nějak víte, s čím můžete počítat a na čem jste. Když se necháte chytit, máte problém, když vás v noci někdo přepadne, máte problém, když se vyspíte s někým, kdo má nějakou pohlavní chorobu, máte sakra velkej problém. Ale počasí? To mě nikdy netrápilo. Vždycky se našlo suché místo, kde můžu složit hlavu a se svýma schopnostma jsem se v teple udržela. Ale TOHLE? Ještě nikdy jsem nebyla mimo město tak dlouho a moje absolutní nepřipravenost na rozmary počasí se projevila hned s prvním deštěm. Mokro by se ještě nějak zvládlo, ale studený vítr, který se opírá do promoklého oblečení, je úplně jiný level nepohody, než na který jsem zvyklá. Iliasova kožešina je během první hodiny nasáklá vodou jako všechno ostatní kolem, ale aspoň trochu chrání proti nejhoršímu větru. Během cesty se snažím dávat pozor na stopy, ale s větrem házejícím mi kapky vody do tváře, to nejde zase tak lehce. Jsem absolutně vděčná za mulu, kterou si se mnou Darsha vyměnila. Když ji vidím, jak se občas pere s koněm, chce se mi skoro brečet při představě, co by ten šílenej kůň udělal se mnou. Mula je klidná, flegmatická a má svoje tempo, ve kterém ji naprosto podporuju. Neubližuju jí žádným kopáním do slabin, prostě jí nechávám, ať jede se stádem jak uzná za vhodné. Můžu tak dávat líp pozor na cestu, a navíc po prvních dvou hodinách se naprosto vytrácí moje přesvědčení, že je potřeba dohnat princeznu ještě dneska. Klidně ať se utopí někde v příkopě, je mi to jedno. Nakonec už se koukám jenom po nějakém vhodném místě k přenocování a případné stopy beru jenom jako bonus. Po dalších dvou hodinách jedno takové místo skutečně spatřím. Jsem promrzlá na kost, třesu se jak osika, a tak když zvedám ruku a ukazuju prstem na chráněný palouček, klepe se mi ruka tak, že obsáhne snad celý horizont. Jednoduše se tam vydám a už nekoukám nalevo napravo. Vzápětí sesedám z muly a po dlouhé jízdě bych nejradši umřela. Prostě se tu schoulím do klubíčka a umřu... Ale ještě se hecnu. Celá moje maličkost je sice ztuhlá a zmrzlá po dlouhé jízdě, ale momentálně povzbuzená, že to máme za sebou a už bude jenom líp. Těším se na celou noc v teple, jenom proto jsem během jízdy držela svoje triky na uzdě. Mulu odvedu na stejné místo jako Nikolaj svého koně. On tomu rozumí, já ne, takže udělám to co on, mulu přivážu na místo, kde neprší zase tolik. Kartáč ale nemám, tak jí jen poplácám po zádech, abych jí vyjádřila vděk za klidnou jízdu a jdu se podívat po nějakém aspoň částečně suchém dřevě na oheň. Jakmile Nikolaj dokartáčuje svoje koně, také se pustí do sbírání dřeva a ještě přidá lampový oheň, což je asi jediná věc, která by teď mohla hořet. Chtěla jsem mu ulehčit práci a oheň zapálit, ale pomoc nepotřeboval. Během chvilky tu tedy máme spoustu kouře a tam někde u jeho zdroje dokonce i malý plamínek! Napodobím tedy Iliase a jeho kožešinu po důkladném vyklepání natáhnu k ohni, aby měla šanci trochu uschnout a nasát do sebe co nejvíc smradu z kouře. Stejně tak vytáhnu z vaku svojí deku a přehodím ji přes volnou větev. Až pak si všimnu, jak zbídačeně bard vypadá. Rozhlédnu se po ostatních. Jak zbídačeně vypadáme všichni, ale bard působí přece jenom nejhůř. Všimnu si, že nemá kožešinu, o které předtím mluvil. Rychle pohledem přejedu jeho věci vyskládané u ohně, kouknu se i na jeho koně a teprve až když po několikáté zmateně kontroluju celé naše tábořiště, mi to dojde. Dal mi svoji jedinou teplou kožešinu! Už se nadechuju k ostré výtce, ta ale nezazní. Zaraženě stojím a zírám jak na barda, tak na zbytek týhle skupiny. Bylo pryč moje město, kde hrál každý sám za sebe, pryč moje minulost, který jsem se chtěla zbavit a od všeho se odstřihnout. Tady jsme to my proti okolním živlům, asi poprvý v životě jsem se dostala někam, kde se nehraje na individualitu a kde nejsilnější nejsme sami ale spolu. Jsem z toho zjištění celá tumpachová a najednou nevím, co mám dělat. Nesnáším, když nevím, co mám dělat! Přejdu nakonec blíž k Iliasovi. „Tak jsem ráda, žes měl tu kožešinu NAVÍC...“ Pronesu s důrazem na posledním slově. Není v tom ale hněv. Na to nemám sílu, ani náladu. Jen vděčnost. Pomohlo mi to nevyplýtvat všechny svoje triky už během jízdy. Záměrně jsem čekala, věděla jsem, že noc bude krušná a chtěla jsem být v teple aspoň přes noc. A teď jsem úplně v prdeli, když koukám na tu hromádku neštěstí, jak se zoufale snaží zahřát u malého ohníčku, který se tak tak udrží na navlhlém dřevě. K čertu s nima! Společný boj a nepohoda sdružuje víc, než jsem byla ochotná připustit. S povzdychnutím ze sebe vypustím poslední pochybnosti. Asi jsem se definitivně zbláznila. "Nelekni se..." Varuju ještě Iliase dopředu, když k němu natáhnu ruku a dlaní se ho dotknu na rameni. Moje ruka už není studená, ale naopak v kontrastu s ledovou pokožkou skoro pálí. Nejdřív to Ilias cítí jen tak lehce a jenom v rameni, ale po chvíli se něco stane a teplo se mu začne šířit celým tělem, navzdory studenému oblečení. Dostane se i do zkřehlých nohou a zmodralých prstů, které záhy získají zase normální barvu. Celé to trvá asi minutu. Během té doby stojím se zavřenýma a podmračenýma očima a očividně se soustředím. Když skončím, zase odtáhnu ruku a Ilias už se netřese zimou, ale je mu příjemně teplo. Oblečení ho pořád studí, ale už nezpůsobuje třesavku. „Vydrží to asi dvě hodiny. Doporučuju během tý doby usnout.“ Pousměju se na nejspíš šokovaného barda. Překvapí mě vlastní pocit uspokojení. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem udělala nějaký dobrý skutek, ale cítím se potom fakt dobře! Kouknu se po ostatních, kteří ale nevypadají, že na tom jsou tak moc špatně, možná jsou vůči chladu odolnější. Zatím tedy nechám teplo proudit i do sebe, na což už tolik soustředění nepotřebuji a užívám si konečně trochu pohodlí. Už s prohřátými prsty se prohrábnu zbytkem svého vaku. Z jídla tam mám už jenom kousek sušeného masa. Na dnešní večeři může být, ale rozhodně to nebude stačit na další dva dny na cestě. Tak nějak jsem spoléhala na jídlo od princezny a svoje vlastní zásoby jsem brala jen v omezeném množství. „Jak jsme na tom s jídlem? Bude potřeba lovit?“ Vytáhnu z vaku různé provázky, ve kterých zkušené oko pozná připravené pasti na zajíce a tázavě koukám po zbytku skupinky. Pravděpodobnost, že v tomhle lijáku nebudou všechna zvířata zalezlá ve svých norách byla sice nízká, ale aspoň zkusit by to šlo.

Varka - 09. června 2021 20:58

Soudek a nepřízeň počasí… Nesnáším koně, vím že jsem to už nejednou zmínila, je ale tomu tak a Soudek mé pocity plně opětoval, jen s tím rozdílem, že bez zábran se neostýchal je dávat najevo. Přestože sama sebe považuju za osobu rozvážnou a chápavou, skrze zuby jsem té čtyřnohé, vzpurné, řehtající zrůdě nejednou pohrozila a proklínala všechny její předky. Stejně tolikrát jsem potlačila nutkání prostě sevřít pěst a vrazit jí ránu jako kladivem mezi uši. Koňský maso, slyšela jsem, že je celkem chutný. Je to ale jenom zvíře, nespokojené zvíře. Což je v mé přítomnosti víceméně každé. Než se to však stačilo dostatečně vyhrotit… Vloží se do toho Stařík - jeho pomoc do sedla odmítnu, jsem mizerný jezdec ale tohle ještě sama zvládnu. Já nemám ráda koně a je mi fuk, jestli mě bude mít rád. Po dobrém jsem to zkoušela a zakousnu se do mé ruky vtisknutého jablka. „Nekoukej tak na mě, až bude den za námi, můžeš chtít odměnu. Zatím jsi nic neudělal.“ Prohodím, když se na mě zahledí ty škodolibý koňský kukadla. Nenechám se nachytat, a nakousnuté jablko schovám do vaku. Poté už ale už cesta jde líp, déšť je sice dotěrný a najde si každé místečko, každou slabinu, a netrvá to dlouho, jak rudá kápě s kápí i prošívanice nabyde na váze a k tomu se přidá stejně vlezlý chladný vítr. Snáším to však mnohem lépe než všichni ostatní, hlavně Pěnkava vypadá naprosto k uzoufání a jak by řekla jedna mi důvěrně známá osoba, „Je mi ho tak líto, až bych ho toho trápení zbavila…“ Hlavně když bůh hromu začne bušit do nebes až je blesky štěpí ve dví a rány jdou slyšet až na druhý konec světa. Bylo by však mnohem lepší, kdybych nemusela sedět na hřbetu koně ale mohla se hýbat, takže i já si stahuji plášť blíž k tělu. Popravdě, nejen můj zadek je vděčný, když svět okolo se začne nořit víc a víc do temnoty a je čas se utábořit. Konečně! Tak, teď si to zasloužíš. Vytáhnu z vaku nakousnuté jablko a dám ho koníkovi na rozloučenou, když si ho převezme Stařík. Ten se i se postará o následné rozdělání ohně. Pozvolna ze sebe tak začnu sundávat mokré vrstvy, rudý plášť se pokusím vyždímat jak nejlépe dovedu a poté pověsit na blízkou větev, aby pokud možno kouř i teplo ohně udělalo svoje. Poté povolím řemeny kyrysu a odložím ho stranou, stejně tak prošívanici. (Hlavně co se snažím ale ukrýt před dotěrnou vodou je v kůži zabalený deník.) Pěnkava se stejně tak zbavuje mokrých vrstev, ovšem jen do půl těla. „Stydlivko.“ Popíchnu ho laškovně, přesto však znatelně jen přátelsky, když zrovna ždímu mokrou deku. Poté se otočím ke všem přítomným zády a přetáhnu tuniku přes hlavu - odhalím tak kůži poznamená mnoha potyčkami a jizvami je připomínající. Vyždímám jí jen co to jde a poté jí složím do pásu který si ovážu okolo hrudníku – aby neměli páni na co civět. Vyzuji mokré boty, teprve poté se přisednu na deku u ohně, s pomocí štítu a hole si udělám aspoň nějakou ochranu před větrem. Nabízenou medovinu odmítnu. Jen skresluje smysly a navozuje pocit, že je vám teplo i když opak je pravdou. A stejně tak si alkohol radši dopřávám v místech, kde můžu sedět za stolem. Je možné si povšimnout náhrdelníku, na kterém je velký medvědí dráp zdobený orkským písmem, stříbrný jednoduchý prsten, a nakonec zlatá náušnice evokující tvarem kočku.

Ilias - 09. června 2021 22:36

TEPLO, TEPLO, TEPLÚČKO Daršana pôsobí stále milo. Neviem prečo ale sťažovať sa nebudem. Keď sa zahrejem tak s ňou trochu pokecám. Ale teraz sa len trasiem nad tým malým ohníkom. Varka sa mi posmieva že som stydlivka, aj by som jej na to niečo povedal ale nemal som chuť na srandičky. A potom si to ku mne mieri Rouz a zdá sa že moje klamstvo predsa len odhalila. Nemôžem jej povedať že som svoje zdravie stavil na to že pôjde na koni so mnou a tak sa zahrejeme obaja. Keď si to len predstavím. Štyri hodiny ju od zadu objímať, cítiť jej vôňu, rozprávať sa s ňou, celú cestu by mi bolo horúco. Ale len sa na ňu usmejem ako mi to len skrehnuté líca dovolia a poviem roztraseným hlasom. "Cestou sem svoju kožušinu zahodil, bolo mi hrozne horúco." Potom sa ma dotkla a môj svet sa otočil hore nohami. Horúčava mi naplnila žili, svaly, kosti, cítil som aj ako mi horia oči aj prsty na nohách. Cítil som ako mi horúca krv zaplavila uši, dlane, žalúdok aj môjho kamoša tam dole. Mal som pocit že nové kvapky dažďa ktoré na mňa dopadajú sa instantne menia na paru. Vyskočil som na nohy a začal som poskakovať od radosti. Cítil som sa ako znovuzrodený. Mal som chuť znova hneď vyraziť na cestu, aj keď som bol unavený tak že by som spal ako zabitý. Ale ten pocit že už ma nič nebolí a je mi horúco ma ešte nabil energiou. A nieje tajomstvo že každú emóciu prežívam až tri krát silnejšie ako by bolo vhodné, ale ja si rád užívam emócie a pocity a to že som nažive. "Rouz ja ťa milujem, si úžasná!" Kričal som s úsmevom na všetky strany. Pozrel som na Varku. "Ja že som stydlivka? Ja!!?" Otočil som sa jej zády a zhodil som zo seba svoje nohavice. Dámy teraz mohli vidieť moju celkom dobre tvarovanú prdel. Rukami som si zakrýval svoju pýchu a so svojím holým bielym zadkom som sa rozbehol k svojmu koni po víno. Bolo mi príjemne teplo a studené kvapky dopadajúce na moju pokožku príjemne chladili. Postavil som sa tak aby mi nič nebolo vidno keď som sa prehraboval v kapsách na sedle. "Mám tu tri jablká, asi 20 zemiakov, 3 biele vína a dve červené!" Zakričal som na Rouzinu otázku a za tým som ešte raz dodal hlasno. "A milujem ťaaa!". Zobral som mech so zemiakmi a nosím ho tesne pred sebou aby zakrýval čo treba a v druhej ruke som niesol mech s vínom. Dobehol som k ohníku, kľakol na jedno koleno bokom ku všetkým aby nič nemohli vidieť a do pahreby som strčil 10 zemiakov. Možno sa neupečú úplne ale aspon trochu nech ich nejeme úplne surové. A potom som si poriadne všimol Varku. Tá krásna obdarená orčica má cez prsia len kúsok látky! Nepozeraj sa tam! Nepozeraj sa tam! Nepozeraj nepozeraj nie nie nie ...... ale musím! Rýchlo som si uvedomil že takto budem mať problém a mech na zemiaky mi stačiť nebude. Tak som zdvihol svoju mokrú košelu a obviazal som si ju kolo pása ako zásteru. Bola dostatočne studená aby ma ukľudnila a ja som sa radšej presunul k Darshane. Chcel by som radšej ísť za Rouz hneď, ale využijem ešte žiarlivostnú taktiku. Budem sa naschvál baviť s niekým iným aby začala trochu žiarliť a potom keď k nej prídem tak bude ovela radšej a šťastná. A tak som sa v svojej novej zástere dotrepal k Daršane a sadol si vedľa nej. Moje mokré vlasy sa mi plazia popri tvári a kopírujú ramená vyformované dlhoročným šemovaním. "Ahoj Hejdaršana. Ako sa máš? Tak som si nejak uvedomil že sme ešte nemali čas spolu pokecať." Usmejem sa na ňu a potom veľmi nenápadne pozriem na Rouz že či moja taktika zaberá a všimla si toho že sa rozprávam s inou. Nahý polonahý. Podvedome si ale uvedomujem že niečo nieje v poriadku. Taký malý duch ktorý mi hovorí že sa mám ukľudniť a začať to brať vážne. Pretože nemám nič suché na seba. Nemám deku, nemám sa čím prikryť ani na čo si ľahnúť. V lese sa nevyznám, neviem si z listov a konárikov vyrobiť postel. Efekt horučavy stále cítim ale už nieje taký intenzívny ako na začiatku. Som tu nahý a jedinú suchú vec čo mám sú dámske nohavičky pre šťastie od jednej nádhernej elfky, ktoré nosím vo veste vo vnútornom vrecku. Vždy sa nechám tak uniesť pocitmi že robím somariny. Znova mi ale pohľad dopadol na Varkine telo až mi z nej vyschlo v ústach a potom znova na Rouz že či si ma všimla. "A s vlhkými vlasmi vyzeráš super vieš?" Usmejem sa na Darshanu, odpijem si z vína a podám jej ho. Nepokoj v mojom vnútri pomaly ale iste rastie pretože nech premýšlam akokoľvek, jediná možnosť je že ma niekto vezme k sebe pod deku. Ak si ma Rouz nevezme k sebe budem spať nahý, v daždi, na holej zemi, prikrytý studenou mokrou košelou. Alebo by si ma mohla vziať k sebe Varka .... nie, to určite nespraví, radšej ma nechá umrznúť. Alebo Daršana? Doteraz som ani nevedel či vôbec vie moje meno. Okom zas zabehnem na Rouz aby som zistil či ma sleduje alebo nie a znova nahodil na Darshanu moj dokonalý usmev a čakám či sa chytí na konverzaciu.

Nikolaj Grigorievič - 10. června 2021 08:03

U ohně Nakonec se postupně oheň rozhoří, odcházím od něj, sbírám další dřevo a stavím je do hranice kolem něj. Teď už to půjde lépe, dřevo bude postupně vysychat a oheň se zvětšovat. Světlo ohně by sice mohlo přilákat nějaké nezvané návštěvníky, ale já doufám, že v tomto počasí a denní době i ten nejotrlejší rabiát, dá přednost ukrytu ,před slíděním po náhodné partě "divnolidí". Oheň každopádně potřebujeme. Občas přihřeji medovinu, aby byla stále teplá každý doušek tohoto nápoje mi dodává sil a tepla. Prohřáté vnitřnosti se oživují a teplo se dostává do všech částí těla. Ah dobrý Bože všemohoucí, díky že jsi nám dal chlast - slast. V duchu poděkuji za dary co nám dává. Stále mi je však zima i když se to snažím stoicky snášet. Když se Rouz zeptá jestli máme něco k jídlu, přikývnu a z koženého vaku vytáhnu kus uzené slaniny, sušené maso, suchary, cibuli, česnek a nějaká vejce natvrdo. Pokusím se to vytáhnout tak, aby mi to nenavlhlo a nabídnu i ostatním. Ještě mám ve vaku nějaký sýr a kus uzeného masa, ale to zas jindy. Jídlo bylo na týden pro jednoho, takhle sice zmizne o dost dřív, ale najíst se potřebujeme všichni, abychom mohli zítra pokračovat. Lovit teď v dešti a za tmy je zbytečné. Navíc člověk na stezce má poskytnout pohostinství a pomoc i druhým. I když, shlédnu na Darshanu, zelenou tlamu, Iliase i Rouz, je to tahle podivná banda. Na klacek si napíchnu kus uzené slaniny a opékám ji nad ohněm v několika plátcích proložených cibulí. Pak to shrnu všechno na suchar a ještě proložím čerstvým česnekem. Jím pomalu a mlčky, vidím co vyvádí Ilias, musím se vážně smát. "To je démon. Paří dokud nepadne." Prohodím s úsměvem k Darshaně,když barda sundá. "Oblečte ho prosím někdo, dejte na větve a přikryjte dekou ať si odpočine a pořádně se vyspí, myslím, že má dost. Jak se podělíme o hlídky? Viděl bych to jen na nás tři. Darshana, Varka a já. Rouz a Ilias ať naberou co nejvíce síly. Hmmm? Taky by bylo dobré spát u sebe, deku přes deku jako ve štrůdlu, aby nám nebyla taková kosa." Tak rád bych si zapálil dýmku u ohýnku a užil si pokuřování i bych zanotoval nějakou naši píseň plnou chandry, širé stepy, koní a utrpení. To by se sem teď docela hodilo. V pokračujícím dešti to však nejde a tak jen tiše přihazuji oschlé klacky do ohně a přemýšlím co zítra. "Ví někdo jaká byla další zastávka naší karavany?" Teď mě trochu sere, že jsem se víc neangažoval v plánování cesty, ale co už, proč by mi měl tehdy někdo něco říkat...

Varka - 10. června 2021 10:55

U ohně V dešti tančící plamen pozvolna nabírá na síle a stejně tak i žár z něho stoupající. Dost podobně je na tom i pěnkava, který náhle z pro mě nepochopitelných důvodů ožije a začne nahatý tajtrdličit, vyznávat lásku k Zrzce. Netuším, co je důvodem oné výrazné změny, možná nějaké houby kalící smysli? Rozhodně působí rychleji než ty, co jsem okusila já. Ovšem mám nepatrnou obavu, aby v tomhle stavu sám sobě spíš neublížil. „Mám zásoby na dva týdny,“ odpovím Zrzce, když Pěnkava zmíní své zásoby, kterým dominuje víno. Většina z toho v mém vaku je sice sušený maso a jakési zvláštní bramborové placky, hlad to ale zažene. Veverčí polívku jsem už dlouho nepřipravovala. Pěnkava se ale přesune k Černé slečně. To není dobrý nápad. A skutečně není. „To stačí!“ procedím důrazně skrze zuby ve stejné chvíli kdy se její paže obtáčí jako had okolo jeho krku. Na rozdíl od Staříka v tom nespatřuji nic k pobavení, když se Pěnkava sesune k zemi. Když od Černá hlesne omluvu, svaly poněkud povolí. Ano, bard nepochybně svede být vlezlý a otravný, tohle je ale poněkud přehnaná reakce.

Rouz - 10. června 2021 12:42

Bezcitná zrůda Jakmile Ilias začne jančit a skákat po celém táboře, nejdřív mi leknutím zatrne a chvilku stojím s vakem a provázky v ruce absolutně bez pohnutí. Přece jsem neudělala nic špatně. Zkoušela jsem to snad tisíckrát. Jasně, už je to dávno, co jsem prováděla pokusy na sourozencích, ale zrovna tohle jim bylo vždycky příjemný a přes zimu jsem bývala nejoblíbenější sestra. Postup byl jasný. Nemohlo se stát nic jinýho. Bard ale nakonec nevypadá, že by ho něco bolelo, tak nad tím pokrčím rameny, a zase se začnu věnovat prohrabávání vaku. Aspoň dokud Ilias nezačne mluvit. Moc dobře si pamatuju na týpka, kterej mi něco podobnýho říkal naposledy. Byl to Jorah, první kluk se kterým jsem spala, a říkal mi spoustu takových hezkých slovíček. A druhý den byl fuč a už jsem ho nikdy neviděla. I Ilias se začne svlíkat. Idiot. Protočím oči. Když ale hupká nahý ke koni a předek si zakrývá jenom rukama, pusa se mi sama zkřiví do nechtěného úsměvu. Vypadá k popukání. K ohni přinese svoje zásoby jídla. A pak zase řekne ten nesmysl. Nevím, jestli se mám smát, jednu mu vrazit nebo se urazit. Nebo všechno najednou. Nikolaj přinese k ohni svoje zásoby jídla a ozve se i Varka, která má jídlo dokonce na dva týdny. Zastydím se za svoji nepřipravenost. Koho by napadlo, brát si sebou jídlo navíc, když princezna jasně říkala, že to bude zajištěný? Očividně všechny kromě mě. Sundám si teda plášť a s konečným rozhodnutím, že lovit není potřeba, schovám zase lanka do vaku a posadím se kousek od ohně k jednomu ze stromů, o který se zády opřu. Iliasovu podivnému chování ale ještě není konec. Posadí se vedle Darshany a začne se s ní bavit. Na tom by nebylo nic zase tak divného, ale proč sakra furt kmitá hlavou mezi ní a mnou? Vždycky jsem měla na lidi dobrý odhad, ale tohle tak moc vybočuje ze všeho, co jsem dosud poznala, že vůbec nevím, co si myslet. Když ke mě otáčí hlavu už asi po třetí, mi to s nepříjemným bodnutím na hrudi dojde. On se mě bojí... Proto říká, že mě miluje, možná si myslí, že mi to zabrání mu něco udělat. Proto si sedl k Darshaně, u které hledá ochranu. Proto po mě furt kouká, jestli náhodou něco neudělám. Proto se choval a poskakoval jako šílenec, snažil se zakrýt strach. Kouknu se stranou kamsi do lesa a přemýšlím tak nějak celkově nad událostmi tohohle dne. Před jeho očima jsem zapálila plášť orkovi. Tomu druhýmu jsem podřízla krk, aniž by o nás věděl. A pak jsem bez vysvětlení použila magii na bardovu maličkost, aniž bych si vyžádala souhlas. Musí mě mít za bezcitnou zrůdu. Z nějakýho důvodu mě to rozesmutní. Nikdy mi nezáleželo na tom, co si o mě ostatní myslí, ale teď se skoro za svoji magii stydím. Když už jsem jednou udělala dobrou věc, asi jsem nechtěla, aby si někdo myslel opak. Darshanina reakce byla naprosto očekávatelná. Ale jsem tak zabraná Iliasem, že si jejího výrazu všimnu pozdě. Prudce se nadechnu. "Ne..." ale nestihnu dokončit ani první slovo a Ilias už je v bezvědomí. "Nemáme léčitele..." Dokončím už zjevně zbytečně. Každopádně když vidím, že má v úmyslu ho probrat, zůstávám opřená o strom. Pak se ozve Nikolaj. Zcela automaticky mě vynechá z hlídek. Zachmuřím se ještě víc. Ani on mi nevěří. Jasně že ne, taky byl v lese. A před chvílí viděl, co jsem provedla s Iliasem. Jenom mi tak potvrzuje, že moje domněnky co si asi tak bard myslí, jsou správné. Možná si to myslí všichni. Zvednu se zase na nohy a vytáhnu z vaku svoje připravené pasti. „Jdu zkusit něco nastražit, ať máme čerstvý maso k snídani.“ Zabručím s podmračeným výrazem a vyrážím hlouběji do lesa, aniž bych se nechala zastavit, kdyby to někdo zkoušel.

Ilias - 10. června 2021 14:49

STARí NOVí NEPRIATELIA Pomaly naberám vedomie. Niečo ma hrozne rozčuluje a budí ma to. Keď otvorím oči tak sa nadomnou skláňa ,,ona,, a bije ma do tváre. V tom sa mi vybaví ako som sa s ňou rozprával a ona sa na mňa vrhla ako zviera. Pozriem na ňu ako ma fackuje a úplne sa vydesím. Začnem sa od nej rýchlo plaziť preč a pri tom po nej kopem nohami aby ma nechala napokoji. Nepozeral som kde kopem ale cítil som že som ju niekde zasiahol a odkopol ju od seba a to mi dalo čas sa po štvornožky dostať až k svojmu meču ktorý leží pri mojích nohaviciach na zemi. Rýchlo som sa postavil, vytasil meč z púzdra a namieril som ho smerom na tú beštiu. Nepokojne prekračujem z jednej nohy na druhú a snažím sa dať si myšlienky a spomienky dokopy. Pri tom na ňu kričím. "Ty ... ty si šialená! Drž sa odo mňa ďalej ty beštia!!" Pohľadom prebehnem po všetkých prítomných. "Videli ste to? Chcela ma zabiť je bláznivá!! Nepribližuj sa ku mne ty mrcha!" Panikárim a nahlas kričím pretože stále som dezorientovaný a netuším čo sa to vlastne deje. Nepomáha ani fakt že ostatní si kľude sedia akoby sa nič práve nestalo. Veď sa ma práve pokúsila zabiť! Napadla ma úplne bez dôvodu. To tá kliadba ... Bleskovo na seba natiahnem studené nohavice, ale mám toľko adrenalínu v sebe že ten chlad vôbec nevnímam. To tá kliadba. Začína byť agresívna ako zviera. A ostatní sa tvária akoby nič. Oni sú s ňou! Chcú ma zabiť. Pohľadom zastavím na Nikolajovi. Dnes sa mi vyhrážal že ma zabije! Preskočím pohľadom na Varku. Tak predsa len je v tom zapletená. Som presvedčený že by ma nechala bez výčitiek niekde zkapať. Nemôžem jej veriť. Pohľadom hľadám všade Rouz a už premýšlam o tom aké čary na mňa používa že mi zahmlieva myseľ vždy keď na ňu pozriem a ako ma očarovala aby ma pripravili o môj meč a mohli ma ľahšie zabiť. Lenže neviem ji nikde nájsť. Obzerám sa všade okolo seba, mečom stále mierim na tú zlovestnú mrchu a hľadám Rouz. Jasné, nieje v tom s nimi. Ona by ma zabiť nechcela. "Kde je? KDE JE!!? Čo ste s ňou urobili?" Teraz mečom mácham na všetkých troch. Nekontrolujem sa keď po nich mácham mečom a robím pri tom také rýchle pohyby že by sa im mohlo zdať že v tej chvíli ukazujem na všetkých troch naraz. Nemôžem tu s nimi bojovať! Nemôžem tu ani ostať, zabijú ma. Počkajú kým zaspím a zabijú ma. A aj keby nie, nie sú to moji priatelia! Nikdy neboli, boli nepriatelský už od začiatku. Nemal som si nahovárať opak! Natiahnem na seba košelu ale nemám čas zapínať gombíky. Vezmem do ruky vestu, pripravený sa rozbehnúť hociakým smerom zachrániť Rouz ak je ešte nažive a tak na nich stále kričím. "Tak kde je?!!"

Nikolaj Grigorievič - 10. června 2021 20:06

U ohně - tanečky a jiné Ilias se válí na zemi jen chvíli - škoda. Zelená tlama je pohoršena její sametové srdénko zřejmě na uspávání tohoto typu není připraveno a tak se celá napruží a zvážní. Rouz jde do noční tmy a deště na stražit pasti. Vlastně to oceňuji, nevím jestli je to úplně smysluplné a jestli se něco chytí, ale snaží se a to ho si vážím. Dělá něco pro skupinu a není to jen vyvádění, cenění tesáků a nebo něco jinak podobně zbytečného. Když odchází prohodím za ní. "Díky Rouz, vážím si toho. Ráno bych ale rád vyrazil za rozbřesku. Vezmu si poslední hlídku, jestli se něco chytí opeču to. Nasměruješ mě potom kde si ty pasti nalíčila." Bude třeba to péct aspoň hodinku a chvíli na stažení. No aspoň se zabavím, udělám i čaj po ránu se bude hodit. Pak se pořádně probere Ilias a začne zase vyvádět. "Dar, proč jsi ho nenechala v klidu spát, to jeho hulákání bude slyšet široko daleko nechce ještě někdo k tomu troubit na surmu?" Řeknu rezignovaně nešťastně zakroutím hlavou. Jako fakt mě to nebaví tohle. Mám to zapotřebí? Kurva to jsem dopadl. Vztekle si odplivnu na zem kousek nějakého kmínu co byl na sucharovi. Podívám se na stále divočícího Iliase. Snažím se být klidný, ale není to klid je to rezignovanost, znechucení a otupělost. "Iliasi vyser se už na to! Nikdo tě nechce zabít dělal jsi prasečiny, tak tě vypla. Pro tvoje dobro! Děláš randál, že by tě slyšel celý les jen na nás upozorníš." A neměla tě už zapínat. Dodám v duchu. Mám toho všeho dost, ne toho chcance a zimy, ale jich. Nedobrovolných druhů v neštěstí. Unavují mě. Raději bych byl sám. Vlastně proč ne? Určitě lepší jak se táhnou krokem, protože neumí pořádně jezdit, nutit koníka vést tu zelenou smraďošku co mu ještě žere jabko. Srát na ně. Ujet v noci pryč ztratit se najít chrám nebo princeznu sám. Zbavit se prokletí a zmiznout pryč, za prací, která by nebyla tak ... no zkurvená. Zvednu se od ohně a posbírám si věci. "Jdu spát bokem. Chci být sám. To připravené lůžko ať si klidně vezme Ilias až se zklidní. Beru si poslední hlídku. Dar mohla by jsi si vzít první a Varko ty druhou. Vzbuď mě v hodině mezi psem a vlkem nějak na začátku. Zbytek už dohlídám." Najdu si nějaké vhodné místo pod stromem blízko koníka nasekám si větve jehličnanů otrepu z vody hodím na ně houni, sedlo pod hlavu a zakryji se dekou. Ještě se pořádně napiju vína a snažím se, alespoň klimbat.

Mistr - 10. června 2021 23:24

soukromá zpráva od Mistr pro Touláš se nocí, do hlavy buší déšť a v mozku se honí černé myšlenky. Stopy nejdou vidět, ale úzké chodníčky zvířecích cestiček přeci jen vnímáš. Bezmyšlenkovitě na dvou místech nastražíš oka a jdeš dál. Nyní nejsi na lovu, pouze bezcílně bloumáš tmavnoucím lesem a řešíš poslední události. Nálada se tě drží jako klíště, takže nedáváš pozor kam jdeš. Až v jednu chvíli překvapeně zamrkáš, protože stojíš uprostřed cizího lesa v naprosté tmě a nevíš, jak se dostat ven. Orientační smysl neslouží, protože cestou sem jsi nedávala pozor. Vydáš se tedy směrem, který považuješ za správný a po čtvrt hodině vyběhneš na zmoklou louku. Po rozhlédnutí dokonce rozpoznáš místo, kde se skrýváte před deštěm. Po hodině jsi se tedy vrátila do tábora.

Varka - 11. června 2021 00:10

Zelenkožčí zlomyslnost… Zrzka se radši vydá do útrob lesa nastražit nějaký pasti – pěkná výmluva, pro trochu té samoty - a přesto se nemůžu zbavit v koutku mysli té chuti na veverčí polívku. Nemysli na to... Napomenu se, zatímco Černá zatím křísí vědomí Pěnkavy. „Komplimentem a nabídnutím vína?“ Nepatrně nadzvednu obočí. Pak že Orci mají přehnaný reakce. To už ale Pěnkava kope, odtahuje se, mává mečem a panikaří. Dožaduje se odpovědi na to, kde je zrzka. „Klid,“ povím konejšivě a ukážu mu směr, kterým se jeho vyvolená vydala. Nemá moc smysl ho uklidňovat nebo přesvědčovat o opaku, trochu se proběhne, uklidní se, a časem se vrátí zase k ohni až mu bude zima. Nebo se ztratí, nejsem ale jeho matka abych ho naháněla a hlídala. Stařík dál tlachá o hlídkách, nějak netuším, kde vzal tu víru v to, že budeme poslouchat ale budiž, nejsem ale žádný z jeho koňáků. Nakonec i ten se zvedne k odchodu, „Jistě…“ přikývnu tak nějak neurčitě něco mezi souhlasem ale klidně i pravým opakem a počkám, až je z doslechu. „Přidáme ke svým hlídkám i Pěnkavu – barda a tu Zrzku, získáme tak každá nějaký ten čas spánku navíc a zbytek odkroutí Stařík, co na to říkáš?“ Otážu se spikleneckým polohlasem Černé, zatím co se přisunu ještě blíž k ohni, aby jeho teplo snadněji sálalo na větší plochu mého těla. Přece jenom je trochu nezdvořilé, když jiní ho používají k přípravě jídla. Pokud nebude souhlasit, nic se neděje, získám tak možná ještě víc času spánku pro sebe, když rozdělím svou část mezi tři. Pokud na to kývnou.

Ilias - 11. června 2021 01:25

SAMA V LESE Ničomu nerozumiem. Pred pár sekundami ma škrtila a mlátila do tváre a teraz sa tu všetci tvária akoby nič. Koňák sa postavil a ide preč a ešte mi ako výsmech ponúka svoju pripravenú postel, orčica rozpráva o nejakých hliadkach a tá pekelná mrcha s psychickou poruchou si tu ešte sranduje akoby nič. To ma naplní totálnou nenávisťou k nej. Ponížila ma, napadla ma a ešte sa mi vysmieva. Túžim jej srdce nabodnúť na svoj meč, ak nejaké má. Dnešok bol naozaj ťažký deň ale takúto zradu by som od svojej skupiny nečakal. Ešte nikdy som nezabil ženu. Na barda je viac ako nezvyčajné že pracuje ako žoldák. Ale mal som vždy jasné priority podla ktorých som príjmal práce. Nikdy nezabijem ženu a nikdy nezabijem nevinného človeka. Áno mám na rukách krv, ale len násilníkov, vrahov a ožranov ktorí si to zaslúžili. Keď som mal prijať úlohu niekoho zabiť, vždy som si overil či si to zaslúži. Ale väčšinov som bral len práce ako ochranka alebo sprievodca v nebezpečnejších častiach mesta. Alebo ako posol veľmi dôležitých a citlivých správ šľachticov. No nikdy som nezabil ženu. Aj keď má vnútornosti zhnité a smradľavé ako Balthazarove výkaly. No tentokrát sa skoro neudržím, je odo mňa na pár krokov a ten moment by ma naplnil útechov, ale potom by som sa za to aj tak nenávidel. Niesom takýto vrah. Teraz musím nájsť Rouz a overiť si či je v poriadku a či je pravda čo hovoria. Nechcem stráviť v ich prítomnosti už ani sekundu. Pozriem na svojho koňa a potom na les ktorým smerom údajne odbehla Rouz. Nemám čas sa trepať po lese s koňom, musím sa ponáhľať, možno ju niekde nechali zranenú a potrebuje pomoc. Je tam úplne sama v tme a zime. Venujem tej maniačke ešte jeden rozzúrený pohľad a pohnem sa smerom do lesa. Pri prvom kroku ma poriadne zabolela ľadvina až sa mi podlomilo koleno. Zastonal som a chytil sa za bok. Nakoniec som ale len zatol zuby a vykročil vpred. Ešte som pozrel na orčicu a dal som jej svojím výrazom najavo ako ma sklamala. Vážne som od nej očakával viac. Cestou som skoro šliapol na svoju kožušinu ktorú tu Rouz natiahla a tak som ju len rýchlo schmatol a vbehol do lesa kam mi bolo povedané že odišla. Prehodím si kožušinu cez seba a s mečom v ruke sa deriem jedným smerom vpred.

Rouz - 11. června 2021 08:14

Sama v lese Nikolajova slova, která za mnou ještě volá, skoro nevnímám. Rázuju si to lesem a ani se nesnažím být potichu. Většinu života jsem byla pěkný vejlupek. Vlastní rodina mě odvrhla. Jak jsem si mohla myslet, že tomu prostě jen tak uteču? Jak bych mohla někde jinde začít znova a líp, když svoji zatracenou minulost pořád tahám s sebou jako balvan? Ta chvilka slabosti mě stála mnohem víc než o dvě hodiny tepla míň pro sebe. Neměla jsem to dělat. Důsledkem jsou vzpomínky, který jsem myslela, že už dávno nemám. Byla Iliasova předstíraná radost něco, co dělali i moji sourozenci, a ve skutečnosti se mě báli? "Rouzí můžu si k tobě lehnout?" Oči jako dva jantary. Hnědé a vykulené. Riskovala hněv rodičů, ale stejně přišla. Bylo vidět, jak se třese. Ano, tahle zima byla krušná a peníze stačily sotva na jídlo. Ke dvoum holčičkám během chvíle přibyla další. "Já jdu taky. Přinesla jsem placky!" Ráno za to dostanou výprask... Ale až ráno, teď je teď a ten hlad už nešlo skoro ani zaspat. Ale zima už nebyla. Rusovlasá holčička obě mladší sestry drží za ruce, tiše vypráví, co se dělo včera na trhu, a přelévá do nich trochu svého tepla... Zmučený vzlyk vzpomínky přehluší. Představa, že to bylo všechno předstírané, je na mě moc. A o pár dnů později mě vyhnali. Sourozence jsem už neviděla. A to jenom proto, že jsem se nechala chytit při krádeži klobásy a na pracující rodiče dopadla hanba a odsouzení od okolí. Místo aby tomu čelili, se prostě zbavili nepovedeného dítěte. Hřbetem ruky rozmažu slzy, abych viděla aspoň trochu na práci. Našla jsem mladý jasan a vhodné klacíky pro umístění připraveného oka, a jen díky tomu, že jsem to předtím dělala už tisíckrát, jsou pohyby automatické a past úspěšně vytvořená. Všechny jsem od sebe vždycky odehnala. Vlastní rodinu, potom i děti z ulice, a dělám to i teď, tak nějak automaticky. Pokračuju dál. A vzpomenu si na svoje zbraně. Zaslouží si očistit, i když jsem se tomu usilovně vyhýbala. Ale teď už potřebují i osušit... sednu si na zem, vytáhnu dýky a začnu z nich odstraňovat nečistoty. To nejhorší z nich dávám dolů mokrými natrhanými listy a pomáhají i slzy dopadající na čepel. Nikdy jsem to, co jsem ztratila, neoplakala tak nějak oficiálně. Chtěla jsem být silnější a prostě to brát, jak to je. A teď to nešlo zastavit, i když jsem hrozně chtěla. Možná jsem si pořád myslela, že se k nim jednou vrátím. Ale jak bych mohla? Když leštím a dokončuju čištění první dýky, jsem tak rozrušená, že trhnu moc, a rozříznu si kousek tuniky, do které zbraň otírám. Skvělý. Akorát se chystám zase se vydat dál a přestat s tou sebelítostí, když uslyším kroky. Okamžitě přestanu vzlykat a ztuhnu. Vlastně vůbec netuším, jak daleko jsem došla a byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že nevím, kterým směrem máme tábořiště. Vsadila bych se, že to je přesně tam, odkud slyším kroky, ale klidně to může být víc vpravo. Než stihnu vymyslet, jak se někam schovat, aniž by to bylo moc slyšet, kroky se přiblíží už moc blízko. Dotyčný jde hrozně rychle. Jak jsem mohla být tak neopatrná a kecnout si rovnou na vyšlapanou pěšinu? Tak prostě jenom napnutě čekám, kdo se mezi stromy vyloupne.

Ilias - 11. června 2021 12:16

JE ŽIVÁ! Zanechal som tých troch za sebou a predieram sa lesom. Je už dosť tma ale ešte sa dá rozoznať strom od stromu aby som do žiadneho nevrazil. Nieje mi zima. Asi ešte funguje Rouzino kúzlo. Nieje mi už horúco ako na začiatku, ale stále cítim že mám krv dosť horúcu na to aby ma udržala v teple. Košelu mám stále rozopnutu, a mokré vetvy ma šlahajú po bruchu a hrudi keď sa náhlim lesom, vestu držím v ruke a kožušinu mám prehodenú cez ramená. Myslím len na to čo sa tam práve stalo, bolí ma ladvina a hrdlo a som na smrť unavený. Keby som si teraz niekde sadol tak tam instantne zaspím. Dnes bol naozaj hrozný deň a to napadnutie mi vôbec neprospelo. Ale stojím na nohách a pokladám jednu pred druhú len aby som sa ubezpečil že je čarodejka v poriadku. Premýšlam že čo tu bláznim v tom lese, pravdepodobne som pre ňu len vzduch a tiež ma len vysmeje ak ju nájdem. Mal by som naskočiť na svojho koňa a uháňať preč. Hodinu dve by som sa ešte dokázal udržať na koni a potom by som si našiel niečo kde sa bude dať vyspať. Momentálne sa aj sám budem cítiť vo väčšom bezpečí ako s nimi. A aj to urobím, hneď čo sa ubezpečím že je v poriadku, ona ma vysmeje a ja vyrazím za princeznou. No stále ma poháňa dopredu myšlienka že nieje v poriadku, že jej ublížili a ja ju nájdem ležať niekde mŕtvu. Ani netuším prečo ma myšlienka na to tak hrozne znepokojuje, že len pridávam viac do kroku. Naraz som vybehol zpoza lístia a tam som ju uvidel. Teda len jej postavu, na to je už príliš tma aby som zistil či je to naozaj ona a či je v poriadku. "Rouz?" Opytal som sa neisto, spomalil som a pomaly kráčal k nej. Keď som jej uvidel do tváre že je to ona a je žívá tak som sa hrozne potešil, spadlo zo mňa asi milion kíl obáv a strachu. Ale na jej tvári som uvidel že asi pred chvílou plakala alebo jej len spadlo niečo do oka."Si v poriadku? Neublížili ti?" Stojím už pri nej a mám chuť ju silno objať, ale stále neviem na koho strane stojí. Tak len rýchlo dodám aby som zistil či o tom vie. "Oni ma napadli, len tak tak som sa odtial dostal živý! A mal som o teba hrozný strach keď som ťa tam nenašiel." Poviem a teraz príde ten výsmech, ako o všetkom vie a je sklamaná že ma nedorazili. Nebudem to prežívať, nesmiem to prežívať, proste sa otočím a odídem. Som na to zvyknutý, všetko zvládnem sám tak ako doteraz. Nepotrebujem ich, nepotrebujem nikoho, nepotrebujem Rouz. Snažím sa presvedčiť sám seba.

Rouz - 11. června 2021 14:23

Při měsíčku Mezi stromy se objeví Ilias. Vydechnu úlevou, jenom abych vzápětí zpanikařeně drhla oči a tvář rukávem. Prší... je skoro tma... nic neuvidí... Zase s tím přestanu. Ne úplně přesvědčivě se na něj usměju. Co tu sakra dělá? Pak ale začne mluvit a mě se na tváři objeví zmatený, skoro vyděšený výraz. Viděla jsem jenom to, jak Darshana udělala nějaký chvat a Ilias omdlel. Ale pak už mu neubližovala a říkala, že ho probere a rozhodně se do toho nezapojoval nikdo jiný. Jasně, byla to dost prudká reakce, ale nic co by ho ohrožovalo. Co se tam ještě stalo po tom co jsem odešla? „Napadli tě?“ Prohlásím s nevěřícným překvapením. „Co se tam stalo? A... počkej, cože? Ty si měl strach o mě? Já myslela, že se mě bojíš.“ Vychrlím proud otázek. Na druhou stranu aspoň potom dává smysl, že odešel, jestli se ještě pohádali. Ale úplně jsem si neuměla představit, že by Nikolaj dovolil nějaké násilnosti a roztržky. Teď se nehodilo, abychom se hádali. Máme přece společný problém.

Mistr - 11. června 2021 15:03

Malá deštivá hudba Prší a je zima. Bouřka pomalu přešla ve vytrvalý, protivný déšť s velkými, ledovými kapkami a občasnými poryvy o nic méně studeného větru. Kdo sedí u ohně na vámi vybraném paloučku, je víceméně chráněn před větrem a koruny stromů zachytí část padající vody. Přesto je lezavo a nepříjemně. Nemáte čím se přikrýt, na co si lehnout a do čeho se obléct, aby to nebylo mokré. Při spánku jsou nejhorší kapky dopadající do tváře. O oheň je třeba se starat, jinak zanedlouho vyhasne, zadušen neustálým zaléváním. Koně se pasou opodál, déšť jim příliš nevadí, o některé je postaráno lépe, jiné jste nechali tak, jak jste z nich sesedli. Aspoň že vás všechny napadlo je přivázat. V okolním lese se v noci ozývá spousta zajímavých zvuků, ale pokud hlídáte celou noc, žádný z tvorů tam řádících nepřijde navštívit váš malý tábor. Kolem třetí hodiny v noci pomalu déšť ustane, mraky se protrhají a ustupující měsíc s hvězdami se přijdou podívat.

Nikolaj Grigorievič - 11. června 2021 15:20

soukromá zpráva od Nikolaj Grigorievič pro Noční odjezd Převezmu poslední hlídku. Ujistím se, že všichni spí. Uklidním koníka, aby neržál. Podívám se ještě na pasti co nastražila Rouz. Pokud tam něco je vyvrhnu to stáhnu a napíchnu na klacek. Přiložím na oheň a klacek zapíchnu tak, aby se maso ocitlo jen v kouři a udilo se. Přinejhorším si to prostě ráno dopečou. Pokud v pastích nic nebude dám tam kus svého uzeného. Prostě na rozloučenou. Na list deníku napíšu, jen: "Hodně štěstí a ať se vám daří. S Bohem. Nikolaj." Přijde mi to blbé se nerozloučit, alespoň takhle. Ale tahle už pro mé šediny prostě není, štvou mě, serou mě, jsem z nich nešťastný a rezignovaný. Rád bych je posunul dál, ale dá se s tímto materiálem skutečně utvořit funkční družina? Pche "stařík" co furt jen něco mele a kazí srandu. To nejsem já a ani nechci být. Bude lepší opravdu zmizet. Vyvedu potichu koně od palouku, osedlám ho a vyjedu po cestě pryč. Buď za princeznou a nebo jestli potkám po cestě nějaký chrám aby mě zbavili toho prokletí. "Hodně štěstí, Rouz, Iliasi, Varko..."

Varka - 11. června 2021 17:32

Černá a Zelená… „Někdy to není na škodu, když lidé občas přehlíží, co jsi…“ Povím polohlasem, sotva slyšitelně sama pro sebe. Vybaví se mi tvář, patřící chlapci ne staršího než šestnáct zim, s vlasy černými jako uhel, který často zdobil jeho tvář ohněm ošlehanou. Kovářův syn. Zobrazit SPOILER Já byla o dvě jara mladší, nemohla jsem být tehdy šťastnější, než když z jeho rtů vyšel podobný neohrabaný kompliment. Čekal jsem polibek, tedy aspoň do okamžiku, než jsem zaslechla pobavený smích jeho přátel a posměšky od děvčat z vesnice. Jak jen si mohla myslet, že by se mu líbilo zvíře? Zazní mi pisklavý arogantní hlásek myšky z pekařství. Se slzami v očích jsem jim chtěla zlámat všechny kosti v těle, místo toho jsem jen utekla. Tehdy jsem poznala Timiáše, postaršího vysloužilého vojáka, který toho byl náhodou světákem. Dal mi hůl a ukázal strom, na kterém jsem si to mohla vybít. Že kovářovic nakopal do zadku, jsem se dozvěděla později. Kdybych to prý udělala já, musely bychom s matkou domov možná opustit, nejspíš měl pravdu. Pohlédnu na Černou, v očích nemám žádné nevyřčené výčitky, oplatím jí úsměv. Trochu se nepatrně zarazím, když se z ničeho nic omluví a zmíní, něco trapného. Trochu líp pospat? Prsty sevřu náušnici ve tvaru kočky na krku. Těmihle slovy vždy začínala. Chci se trochu lépe prospat, potom se její oříškové oči začaly dravě blížit, její prsty začaly tančit a objevovat důvěrně známé šrámy na těle. Co se to se všemi děje? Nejprve Pěnkava, a skutečně i Černá. Nepatrně se mi sevře žaludek. Jak jí naznačit, že na to není vhodné místo, ne, to není ten skutečný důvod, proč chci odmítnout. Kde jsou Orkové nebo bláznivý bard, když je potřebuji. Naštěstí nepotřebuji žádnou výmluvu. Viditelně si odechnu, „Jestli se moc nepřevaluješ, jistě, proč ne. Jsem prý lepší než peřina vycpaná husím peřím,“ přikývnu. Kdo jsem, abych odmítla trochu toho tepla v tomhle počasí, ovšem ve vší počestnosti. „Za sebe ale neručím, ve spánku dělám různý voloviny.“ Pronesu zcela jasně v žertovném tonu.

Ilias - 11. června 2021 18:10

S ROUZ Zdá sa že o napadnutiu nič nevie, ja som to vedel že je iná ako ostatní! Keď ma zavalila otázkami, už som sa nadýchol a chcel som jej porozprávať čo sa tam stalo, keď som sa zasekol pri tom ako prehlásila že si myslí že sa jej bojím. Možno by som sa tomu aj zasmial ale videl som jej na tvári že to nepovedala s humorom, ale že si to vážne myslí. Pár sekúnd som na ňu pozeral a prišla mi ešte krajšia ako kedykoľvek predtým. Zrazu som mal ovela silnejšiu potrebu ju uistiť že sa jej nebojím ako jej vysvetliť že sa musíme od zvyšku našej skupiny držať ďalej. "Prečo by som sa ťa mal báť?" Pozerám jej priamo do očí. Aj keď sa to snaží skryť, vidím že má smutné oči. "Si tá najmilšia a najodvážnejšia osoba akú som kedy stretol." Trochu sa zasmejem pretože to na čo práve myslím a čo jej chcem práve povedať sú presne tie slová ktoré som nikdy nevedel nájsť keď som sa na Rouz pozeral. Akoby to všetko v mojom vnútri práve teraz do seba zapadlo ako skládačka a tie slová sa poskladali do viet a konečne dávajú zmysel. "Vlastne si myslím, že na celej tejto výprave, si ty tá jediná dobrá vec ktorá ma tu potkala." Potom si uvedomím ako smiešne tu teraz pred ňou musím vyzerať. Rozopnutá mokrá košela, na hrudi a bruchu škriabance od konárov a môj účes, oooo Bohovia múj účes. Musím vyzerať ako sedlák. Pri pomyslení na to ako vyzerám mi sebavedomie spadlo až do podsvetia. O krok som od nej ustúpil, zahalil som sa trochu košelou a kedže som bol hrozne nervózny začal som len tak kecať čo ma prvé napadlo a pozeral som pri tom do zeme. Nikdy v živote som nemal problém sa rozprávať so ženou ale teraz mi to príde extrémne ťažké. "Ale vlastne áno. Bojím sa ťa. Dosť sa ťa bojím....Bojím sa s tebou rozprávať, bojím sa ťa dotknúť, skoro sa bojím na teba čo i len pozerať, aby ... aby som niečo nepokazil a ty by si odišla preč. Pretože vždy od seba ľudí nejak odoženiem a proste vždy niečo pokazím ..." Oh pre zmilovanie čo to zas táram. Výborne posral si to ako vždy, keď ťa nevysmiala doteraz tak teraz si to už určite dokázal ty pako. Tá sa bude šúlať po zemi od smiechu. Vystri sa ako chlap, pozbieraj zvyšky svojej dôstojnosti, sadni na koňa a dokonči úlohu. Snažím sa byť svojím vlastným otcom a dať si nejaké dobré rady do života. Tak som sa vystrel a s poslednými kúskami svojej dôstojnosti som jej pozrel do očí.

Rouz - 11. června 2021 21:42

Při měsíčku Čím víc mluví, tím víc červeně se mi vkrádá do tváří. Skoro jako s Jorahem, když mi říkal ty svoje hezký slovíčka. Ale to bylo jiný. Byl to takový ten frajírek, který má na každým prstě tři holky. Tehdy padnul los na mě a já byla moc mladá a moc blbá, abych chápala o co mu jde. Mluvil až moc sebejistě, přesně věděl, kdy použít jaký slovo a kdy odhrnout vlasy z tváře. Zato Ilias si šlape na jazyk a kouká do země a vypadá, že by odtud nejraději utekl. Je to snad to nejroztomilejší, co jsem kdy viděla. Naplňuje mě to takovou vřelostí a smrští emocí, že vůbec nevím, co si s nimi počít. Když konečně vzhlédne a naše oči se střetnou, najednou ztratím odvahu, plaše se usměju a pro změnu klopím oči k zemi já. Srovnat si myšlenky. Cože jsem to chtěla říct? Co to se mnou sakra je? V břiše jakoby mi pobíhalo stádo koní. Musíš přece něco říct! "Takže..." Nadechnu se, přemýšlím. "Když nikam nepůjdu, nebudeš se bát, správně?" Snažím se navázat jednoduchou dedukcí. Pokračuju po chvíli, co si uspořádám myšlenky. "Asi jsi v životě nepotkal moc milých a odvážných lidí, viď?" Nemůžu si najednou vzpomenout, jak že jsem zabila toho orka. Možná to nebylo tak úplně zákeřně a zezadu. Možná jsem byla odvážná aspoň trochu. Konečně zase vzhlédnu s o něco veselejším výrazem. Proč mám najednou nutkání se křenit jako idiot? "Nechci aby ses mě bál." Sdělím konečné stanovisko.

Ilias - 12. června 2021 00:08

TERAZ ALEBO NIKDY Stojím tam a som pripravný to celé zabaliť a utiecť. Lenže Rouz ma nevysmiala. Práve naopak, zdá sa mi že je z mojho trápneho príhovoru rovnako vyvedená z miery ako ja. Keď dvihne zrak a pozrie na mňa, jej slová mi ešte rezonujú v ušiach. Nechci aby ses mě bál.....Nechci aby ses mě bál. Ale čo to vlastne znamená. Čo tým myslí? Znova myslím na to ako nechcem aby odišla. Cítili sa rovnako aj tie ženy ktoré ma prosili nech neodchádzam? Ak ku mne cítili len niečo podobné ako ja teraz ku Rouz tak som ten najhorší človek na svete, že som sa k nim správal tak chladne. A zaslúžim si aby teraz odišla aj ona odo mňa. Ale vtedy som nemal ani tušenia aké to je cítiť niečo také. Viem že ma táto cesta zmenila, ale všetky jej následky asi poznám až časom. Teraz keď na mňa pozera, chcem ju políbiť. Hrozne veľmi to túžim urobiť ale mám strach že to tým celé len pokazím. Pochádzam z malej vesnice za severskými horami zvanej Rahtumwik. Ľudia tam niesú veľmi vzdelaní a sú úplne jednodychí. Paradoxom ale je že práve naša vesnica mala ako jediná vlastnú školu. Ten Ilias predtým som nebol ja. Bol to niekto úplne iný a mne po ňom ostali len hnusné spomienky. No pamatám si ako som bol na škole sám. Všetci pobehovali a hrali hry a ja som sa musel držať bokom pretože by ma znova mohli obdariť kameňom do tváre. Mal som ale svoju obľúbenú hračku s ktorou som sa tam hrával pri strome. Bolá to len obyčajna kovová gulička. Lenže nikto takú nemal, pretože to bola elfská kovová gulička ktorú mi dal môj otec. Mala na sebe nejaké runy a tak. Jedného dňa som tak sedel pri strome a hral sa s guličkou zaťial čo iné deti pobehovali hore dole. Prišiel ku mňe ten najväčší detský hajzel aký existoval a guličku mi zobral. Mal som strach sa mu postaviť. Nevedel som bojovať za to čo je moje. A tú guličku si nechal. A celý čas mi brali čo bolo moje. Keď učitelka napiekla koláče, vždy mi zobrali aj môj kúsok. Môj otec mi vždy hovoril, ak niečo chceš, musíš si to vziať. Lebo príde niekto iný a vezme si to on. Ani neviem prečo som si akurát spomenul na toto. Ale otec mal pravdu. Ušiel som z tej vesnice keď som mal 17 a prekonal som hory ktoré prekoná len málo kto aby som sa dostal až sem. Sem do tohto tmavého lesa k nej. A chcem ju! A znova mám len strach ako ten druhý posratý Ilias ktorého som sa zbavil v deň keď som zobral praotcov meč a vykročil som preč z tej prašivej vesnice. Práve tu a teraz som sa rozhodol že už nechcem mať strach nikdy a z ničoho. Nechci aby ses mě bál... A už ani nebudem. Pozriem na ňu, teraz už so sebavedomím pohľadom a úsmevom a poviem otcove múdro. Myslím že som ho povedal viac sebe ako jej, aby som sa povzbudil a uveril tomu. "Môj otec mi vždy hovoril, ak niečo chceš, musíš si to vziať. Lebo príde niekto iný a vezme si to on....... A ja chcem teba" Vykročil som k nej , ruky jej položil na pás, zahľadel sa jej na krátku chvílu priamo do očí aby som si ju takto navždy zapamatal ak to týmto odvážnim krokom celé pokazím. Rozhodol som sa ju políbit a rozhodol som sa to urobiť teraz. Zavrel som oči a priblížil svoje pery k jej.

Rouz - 12. června 2021 10:00

Při měsíčku Zatímco Ilias vypadá, že se sebou svádí nějaký vnitřní boj, zvednu se ze země a aspoň částečně ze sebe sklepnu větvičky a kousky mokré hlíny. Zase mi to dovoluje trochu si srovnat myšlenky a nějak se vypořádat s novou situací. Už jsem skoro odhodlaná zavelet, že bychom měli vyrazit zpátky, ale když se na barda znova podívám, má tak nějak úplně jiný výraz a usmívá se. Vyschne mi v krku. Co to znamená? Teď mě buď zabije nebo znásilní a já se nejspíš nebudu ani bránit, protože jsem z nějakýho důvodu jako ochrnutá! Děsí mě, jakou moc můžou emoce nad člověkem mít. Jeho slova ve mě vyvolají takové divné chvění. Neměla bych se teď bát, nebo tak něco? Moje tělo ale s panikařícím mozkem absolutně nespolupracuje. Když se pak začne přibližovat, přemýšlím, jak jsem mohla být tak hloupá a nechat obě dýky na zemi! Chci ho aspoň odstrčit, ale moje ruce se mu jen opřou o hruď a nevyvíjejí žádnou sílu. Je možný, že bych ho odstrčit ve skutečnosti nechtěla? Nemám moc čas nad tím přemýšlet, jeho tvář už vyplňuje celé moje zorné pole. Srdce mi tluče tak rychle, až se vážně divím, že jsem ještě nedostala infarkt. Kam se hrabe orčí útok! Naše rty se potkají. V břiše mi dupou koně. V pravé půlce mozku mi hraje orchestr. Levá půlka mozku křičí, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ignoruju levou půlku, poslouchám orchestr. Do teď jsem netušila, kolik citu se dá do jednoho polibku dostat. Nikdo mě nikdy nepolíbil takhle! Nechci, aby to skončilo. A zároveň vím, že by mělo. Čeká nás ještě jeden rozhovor. Jenom si nemůžu vzpomenout, o čem jsem to chtěla mluvit. Po asi nekonečné době se moje rty trochu oddálí a řasy ho polechtají na tváři. Tak nějak ze mě konečně spadne ta šílená nervozita. Zářivě se na něj usměju a sleduju jeho výraz. „Asi bychom se měli vrátit, ať nás ostatní nehledají.“ Zašeptám. Ale stejně mi to přijde až nepatřičně nahlas. Kolem už je skoro úplná tma. Vítr skučí mezi stromy. Vzpomenu si. „Co se tam stalo?“ Zvednu ruku a prstem mu přejedu po bradě. Ať to bylo cokoliv, teď už mu rozhodně nikdo neublíží!

Varka - 12. června 2021 16:11

Stihoman… „To ráda slyším, takže se musím jenom vyhýbat komplimentům a nenabízet víno?“ mrknu pobaveně a začnu si upravovat jeden velice otravný mokrý pramen vlasů, padající mi pod náporem vody z nějakého mi neznámého důvodu stále do očí. Stihoman, choroba, při které máte pocit, že každý na vás zírá s pohledem nedůvěry či rovnou úmyslem nějak ublížit. Teda aspoň jestli si dobře vzpomínám, psalo se o tom v jedné z matčiných knih. Miluje knihy všeho druhu, měla bych jí nějakou přivést. Kde jsem to… Jo. Nejspíš to bude hodně podobné životu míšenců, jen s tím že to není blud nebe fantazie. Nebo si to jen namlouvám? Možná jsem v dětství trpěla touhle poruchou a vše si jen má mysl představovala? Ty desítky pohledů, kdykoliv jsem vyšla z domu a zamířila do vesnice. „Přátelský úsměv, sebevědomý krok, ale hlavně ten úsměv, mnohem učenější než jim oplácet tím stejným.“ Dnes už chápu, co tím myslela, kdo by také očekával takovou odpověď na chladný pohled, jenž nechce uznat vaší existenci. „Ne, neříkej mi, nechám se radši překvapit. Co by to bylo za život, bez překvapení.“ Dodám spěšně, než stihne cokoliv odpovědět. Život v obavě, rozhodla jsem se bezdůvodnou obavu zahodit za hlavu už dávno. Ne zdravou obezřetnost či strach, obojí slouží k tomu, abyste se dožili dalšího dne, nebudu se ale bát stromu jenom proto, že na mě může spadnout jeho větev. To stejné platí pro lidi, byly časy, kdy jsem se jich děsila. Místo toho vstanu, nechám mokrou deku sklouznout k zemi, natáhnu ruce nad hlavu, před sebe, za záda, ne snad z důvodu, že bych se chtěla předvádět ale jen abych protáhla stuhlé svaly, přidám k tom ještě tři rychle dřepy na prokrvení, a zamířím k svému vaku na kterém jsou přivázaný dva měchy. Jeden s vodou, druhý se sladkým vínem, kterým si ten první ochucuji. No co? Mám ráda sladké. Tentokrát však vezmu ten druhý a s ním zamířím k Černé a dřepnu si vedle ní, dělí nás zhruba půl délky lidské ruky. „Risknu to,“ podám jí měch, „Žádný nepříslušnosti, jenom laciný a hnusný víno, prodaný minimálně za trojnásobek jeho ceny, spíš pětinásobek, aby sis zvykla, jako zelenokožci ti nic lepšího neprodají. Matka by to nepoužila ani k vypláchnutí číše.“ Zazubím se. Hmmm nemám větší zuby? Přimhouřím jedno oko a pokouším se na své kly zaostřit. Ne, to se mi jen zdá.

Ilias - 12. června 2021 22:45

Sami v lese Čakal som úder z prava alebo z ľava a tak trochu aj kolenom medzi nohy. Po dnešných skúsenostiach viem že to tak ženy v našej skupine robia. To bolo ale len do chvíle kedy sa naše pery spojili. Keď som pristúpil k Rouz tvárila sa vydesene a tak nevinne. Tak zranitelne. Ale musí mi veriť že keď som s ňou nič sa jej nemôže stať. Náš polibek trval asi večnosť a nechcel som aby skončil. Práve som sa chcel presunúť na jej krk a začať ju vyzliekať ked to najednou Rouz stopla a usmiala sa na mňa. V tom momente v mojej hlave vypukla vojna medzi dobrom a zlom. Tlak som mal asi milión a nechcel som ju teraz pustiť z rúk, chcel som ju stále držať, strhnúť z nej oblečenie a zvaliť sa s ňou na kožušinu. Musel som až zatnúť zuby a z hlboka sa nadýchnúť aby som sa ovládol a znova získal nad sebou kontrolu skôr ako by som ju úplne stratil. Našťastie začala tému ktorá je príliš vážna aby som ju mohol ďalej ignorovať a vrátil som sa do reality. Spomenul som si na ten útok a na to že tu vôbec niesme v bezpečí. "Nemôžeme sa tam vrátiť! A ak nás hľadajú tak len preto aby nás dorazili. Tá kliatba ich asi úplne pohltila. Už to nie sú naši spojenci ak vôbec niekedy boli!" Pozriem na ňu úplne vážne aby to rýchlo pochopila že je to vážny problém. "Tá vychrtlá ženská ma z ničoho nič napadla, a keď som ležal na zemi mlátila ma do tváre. Len tak tak som sa od nej dostal k svojmu meču inak by ma tam asi zabila. Ostatní sa len prizerali a bavili sa na tom." Rukou si chytám tvár a kontrolujem či nemám nejaké krvavé zranenia z jej brutálneho útoku. "Hovorím ti, musíme sa ich zbaviť. Urobíme to takto. Obehneš náš kemp a počkáš ma na ceste. Ja sa preplížim k môjmu koni a rýchlo vyrazím po teba. Musíme utiecť za princeznou kým sa dá! Netušíme čoho sú teraz schopní." Stále ju pri tom držím za pás a mám strach ju pustiť že je to možno naposledy čo sa jej dotýkam. Rozhodne sa nemôžeme len tak vrátiť, neverím im. A ak jej ublížia všetkých pozabíjam.

Rouz - 13. června 2021 08:43

Při měsíčku Zatímco mě drží v objetí, nedaří se mi tak úplně zaměřit pozornost na to, co vlastně říká. Hlavou se mi honí různé věci, ale ani jedna se netýká zrovna nebezpečí. Aspoň jsem měla dojem, že by mi z jeho slov mělo vyplývat něco takovýho. Až když už je nějakou dobu ticho a já se nachytám jak mu koukám na pramen vlasů a přemýšlím jestli je blonďatej i jinde, hrkne ve mě, že čeká na odpověď. Jestli to je ještě vůbec možný, zabarví se moje tvář ještě červeněji. „Uh.. no. Eh... Kletba říkáš?“ Začnu koktat a pomyslně si vrážím deset facek. Bude si myslet, že jsem choromyslná! Počkám deset úderů srdce a pak to zkusím znova. „Totiž... kdyby tě chtěla zabít, nevzala by si na to zbraň? Nemohl sis to jenom špatně vyložit?“ Snažím se opravit si reputaci a hledám logické vysvětlení. Když jsem odcházela, nevypadala Darshana jako zabiják. Spíš jako by jí bylo líto, že to přehnala. „Nezapomeň, že i z nás se stávají... no... orci.“ Kouknu na zelenou barvu na svojí ruce, kterou pořád nechávám na Iliasově hrudi. „Kdyby to bylo kletbou, museli bychom se cítit jinak i my. Třeba se to vyjasní, když si s nima promluvíme. Nemůžeme se jen tak vypařit, potřebujeme taky spát a koně už toho moc neujedou.“ Jenom představa toho, jak se ještě teď ženu někam nocí, byla naprosto nerealizovatelná. Jsem utahaná, a nebýt tady toho nečekaného adrenalinu na paloučku, dost možná bych usnula přímo tady a do tábora už ani nedošla. Přemýšlím nad událostmi posledního dne. „Kdyby nás chtěli zabít, měli spoustu příležitostí.“ Vzpomenu si, že jsem viděla Varku, jak s Iliasem mluvila, když jsem hledala koně. „Třeba Varka. Mluvili jste spolu. Byli jste tam sami, pamatuješ? A Nikolaj nás tam taky nenechal, předtím v tom lese. A Darshana mi nechala svoji mulu!“ Plácám páté přes deváté, za prvé abych zamaskovala ten svůj chabý začátek, a za druhé už jsem dneska na nějaké intrikování neměla sílu. Prostě ho musím přesvědčit. Hezky si popovídáme a půjdeme spát. „Co takhle. Já se vrátím do tábořiště, zeptám se jich na to a ty budeš zatím někde stranou v záloze?“

Varka - 13. června 2021 10:42

Černá a Zelená, a kly Při zmínce o nabalovaní Staříka se zatvářím jako bych kousla do něčeho hodně kyselého. Není to zrovna můj typ, dýmku bafající staříci s příliš dobrými vztahy s koníky. Kdybych byla nucena někoho volit, radši bych to riskla jen s blízko sedící Černou, jenž jak sama tvrdí, by mě nepochybně nebyla schopná uškrtit, jsem totiž naprosto odzbrojující. Žertuji... Když si povšimne mé snahy, zkontrolovat své tesáky položí vskutku těžkou otázku. „Nooooo…“protáhnu to jediné slovo do celé věty a zadívám se s vážnou tváří hodnotící její vyzření, nakonec zvednu ruku, ukazováčkem a prostředníčkem vytvořím pomyslné kly na její rtech abych si výsledný obrázek snadněji svedla představit. Zobrazit SPOILER „ Rozhodně lepší, než Pěnkava – Ilias, myslím že to nebude tak zlý, zelená celkem ladí s černou a hodila by se k tobě,“ potom se mé rty rozšíří do ještě většího úsměvu, „je mi ale líto, tak krásná a roztomilá jako já nebudeš.“ Vynesu verdikt s rádoby vážným hlasem.

Ilias - 13. června 2021 10:56

NOVÝ PLÁN Pozerám na Rouz trochu zamračene ako to vážny rozhovor vyžaduje a snažím sa nájsť logiku v tom čo je pre ňu logické. Že nás nezabili doteraz nieje žiadny argument. Proste sa tá šierna mrcha tak zrazu rozhodla, že teraz ide na to a napadla ma. V jednom má ale pravdu, som na smrť unavený a kôň tak isto. No verím že by sme spolu ešte nejakú tú hodinu zvládli cválať. Ale nemám jej to za zlé. Je to až upokokujúce ako aj v tých najhorších ľuďoch sa snaží nájsť trochu svetla. Pri myšlienke na svetlo ma naplnila istá ľútosť že som sa nepridal ku naším svätým kňazom ktorí v túto dobu sú niekde v teplúčku a možno sa už aj fľakov zbavili. Ale nemohol som tu Rouz nechať samotnú. Zamračím sa trochu viac keď navrhne aby sme sa s nimi porozprávali. "Je to len päť minút dozadu čo ma tá mrcha napadla a to mám tam teraz prísť a povedať ,,Hejdaršana poďme sa porozprávať o tom čo sa stalo?,, Jedine čo by nás vysmiali a zaútočili na nás. A rozhodne zabudni na to že by som ťa tam nechal ísť samú. To sa teda nestane" Jasne ona nakráča do jamy levovej a ja sa budem skrývať za stromčekom. "Rozhodne ich už nepotrebujeme. Orci ostali za nami. Medzi nami a princeznou už je len vznialenosť a vzduch. Doženieme ju aj bez nich." Ale niečo ma napadlo a pozriem na ňu že v niečom má pravdu. "Ale máš pravdu, potrebujeme zásoby, potrebujeme oheň a potrebujeme víno." Pri myšlienke na víno mi vystriekli slinky do úsť. "Navrhujem teda toto. Opatrne sa prikradneme k táboru, tak by o nás nevedeli a chvíľu ich budeme sledovať a počúvať, možno zistíme ich plány. Rozhodne ale nepôjdeme do tábora sa s nimi rozprávať. Keby bola Daršana chlap už je mŕtva za to ako ma napadla a ponížila." Dopoviem a snažím sa spomenúť odkial presne som prišiel aby sme nezablúdili. Ale v tejto tme to už nieje také ľahké.

Rouz - 13. června 2021 13:19

Při měsíčku a kouli Zbožňuju, když mi muži říkají, že mám pravdu. Vlastně... tohle bylo poprvé? Asi? Jsem z toho celá paf a tak se ani nepozastavím nad tím, že prý mě tam nenechá jít samotnou. Jeden polibek přece ještě neznamená, že mi bude říkat kam můžu a kam nemůžu chodit! „Pro začátek dobrý.“ Řeknu s úsměvem, když dopoví plán. Rozhodně neuškodí dávat větší pozor. Jelikož to beru jako znamení k odchodu, věnuju mu poslední úsměv a pomalu se odtáhnu, abych si ze země posbírala svoje dýky. Zastrčím je zpátky za opasek a zase se narovnám. Vydechnu zadržovaný dech. V lese už panuje poměrně solidní tma. Na chvíli zaváhám. Vzpomenu si na svoje obavy z toho, že se mě bojí kvůli magii. Chvilku si ho prohlížím, koušu si ret a odhaduju reakci. Ale jestli se máme někam dostat potichu, potřebujeme světlo. Aspoň teď. Povzdychnu si, na chvíli se soustředím a pak se před námi objeví koule světla, zhruba ve výšce mojí hlavy. Ze všech svých kouzel mám tohle nejraději. Je to malá pravidelná koule, tak akorát na osvětlení cesty, uvnitř které skotačí jiskry a plamínky a světlo se přelévá z jednoho konce do druhého. Nevydává teplo, jen svítí. Bez viditelného pokynu se přesune víc k zemi, zhruba do úrovně kolen a osvětluje nejbližší zem. Vydávané světlo je zhruba stejné jako z klasické louče. „Můžeme vyrazit?“ Zeptám se nejistě, a čekám na Iliasův první krok. Nechci dát najevo, že moc netuším, kudy zpátky. Jasně, projdu mezi stromy jako přišel Ilias, ale netuším, jestli jsem někde zahýbala a vlastně ani kde jsem nechala tu past.

Ilias - 13. června 2021 14:34

TAJNÉ PLÁNY Až keď sa odo mňa oddialila mi došlo aká zvláštna bola táto chvíla čo sme spolu strávili v lese. Ale tak príjemne zvláštna. Stále som z nej úplne mimo a snažím sa usporiadať si myšlienky, že čo vlastne k Rouz cítim. Momentálne prevláda strach že sa jej niečo stane. Keď napadli mňa môžu napadnúť aj ju. A to nesmiem dopustiť. Keď pred sebou vyčarovala ohnivú gulu ktorá nám svietila na cestu, bol som unesený. "Wooou, tak toto by som aj ja chcel vedieť." A usmial som sa na ňu. Videl som už veľa kúziel a čarodejov na hradoch, ale vždy ma nové kúzla dokážu úplne uchvátiť. Vybrali sme sa smerom odkial som prišiel. Netuším či ideme správne ale sem som išiel jedným smerom tak aj tam pôjdeme jedným smerom a nemôžeme zablúdiť. Neboli sme zas tak ďaleko od nášho tábora a zvyšok našej cesty sme sa už mohli riadiť aj po sluchu. Dve hlasy sa rozprávajú a bavia sa akoby to bol normálny večer a práve nenapadli neozbrojeného človeka bez najmenšej príčiny. Zastanem a otočím sa k Rouz. "Už niesme ďaleko, môžeš to svetlo zrušiť, aby nás neodhalili?" A pomalými opatrnými krokmi sa prikrádam ďalej k táboru tak že už dokážem počuť o čom sa tie dve zradkyne bavia.

Varka - 13. června 2021 17:49

Jedna z mnoha historek, které je možné zaslechnout během povídání.... „Máte kladiva? Ptám se takhle jednou kováře, stařík ve věku toho našeho,“ pokynu hlavou směrem kam šel Nikolaj, „Jen s třema vlasama na hlavě, vzrůstem soupeřící s trpaslíkem.“ V sedě rukou ukážu někam k oblasti břicha. „Nemáme. Odpověděl s výrazem, jako by snad ukoval meč samotného krále, tak se ho hned na to ptám, tak máte palice?“ „Nemáme. Odpoví znovu. Máte halapartny? Ptám se do třetice.“ „Nemáme, povídá i on potřetí. Tak se na něho už trochu podezřívavě podívám a ptám se ho: Vy máte něco proti Zelenkožcům?“ „Jistě palice, kladiva, halapartny…“ Usměji se, „ Jenom jsem na něj nechápavě zírala a nevěděla jsem, co dělat. Takže zatímco jsem se potom smála, přítelkyně mu vyrazila přední zuby a ten hřeb jsme stejně neměly čím přibít.“

Rouz - 13. června 2021 19:08

Špionážní akce Když dá Ilias pokyn, v duchu se rozloučím se světýlkem a zbytek cesty se proplížíme po tmě. Dávám si pozor na větvičky, a ve tmě se pohybuji extrémně pomalu. Proplížíme se až ke kraji mýtiny, odkud dobře slyšíme. Darshana je zrovna u vyprávění nějakého příběhu. Varka následně přidává svůj. Čekám a ve tmě se mi pomalu ale jistě začínají zavírat oči. Sice jsem v podřepu, ale v klidovém režimu na mě dopadá únava plnou vahou. Párkrát se dokonce skoro svalím, jak mi spadne hlava a s ní ochabuje i celé tělo. Jednou při tom vrazím do vedle se krčícího Iliase a po druhý se zarazím o strom. Už to dýl nevydržím. Položím ruku Iliasovi na rameno a druhou rukou ukážu na sebe, potom na mýtinu, potom zase na něj a potom na místo kde právě jsme. Jdu prostě zjistit, co je za problém a pak jdu spát a od něj očekávám, že zůstane na místě ještě aspoň chvíli. Jdu, i kdyby se mě snažil zastavit, protože už prostě nemůžu. Vystoupím zpoza stromů, přejdu mýtinu a zastavím se kousek od Varky s Darshanou. Unaveně se na ně usměju a rozhlédnu se. Nevidím ani Nikolaje. „Tak možná ráno budeme mít dobrou snídani. Jestli zase najdu svoje pasti.“ Prohodím. Ještě chvíli předstírám, že se rozhlížím a někoho hledám. „Kde jsou ostatní?“ Zeptám se se zvědavým podtónem.

Varka - 13. června 2021 21:09

U ohně je veselo, s náznakem obavy Minuty se střádají jedna k druhé a brzy z nich jsou desítka, potom půlhodinka nakonec snad i hodina, jelikož během povídání si se Strigou – jak jsem si jí v duchu přejmenovala po jedné ze zábavných historek – naprosto ztratím přehled o čase a stejně tak přestávám skoro vnímat dopadající kapky na mou kůži. Skoro se mi dostavuje pocit, jako bychom seděly v té nejpříjemnější putice a ne moknuly v lese. Jak se zdá z jejího povídání, na rozdíl ode mě většinu své námezdnické kariery trávila v různých kompaniich a bandách. Bohužel pro ni, jestli zezelená tak už tomu tak nebude. Nechci si ale chmurnými myšlenkami kazit večer, případně bychom mohly jako dvě zelenky putovat spolu. „Ten trpaslík z ničeho nic zakřičel Agggggggg…. a mává pohárem v ruce. Tak se podívám na šenkýřku, že chci to, co on. Ta mi přinesla korbel, vypiju ho. Čekala jsem něco silnějšího, když ho to tak složilo. V tom se na mě zadívala těma modrýma kukadlama a s úsměvem mě požádala o deset zlatých…“ V půlce vyprávění o návštěvě z jedné z nejdražších náleven, mě však vyruší postava, jenž vylezla zpoza stromů. Být to vrah, naprosto by mě nachytala se staženými kalhotami, ale naštěstí je to Zrzka. „Tak, tak, na Staříka už je pozdě,“ přikynu abych podpořila slova Strigy, pak mi ale ze slov Černé dojde, že s ní vlastně není bard. „Pěnkava hned vyrazil jako smyslu zbavený za tebou, po tom jak se probudil z toho, no nedobrovolnýho šlofíka,“ napodobím Daršhino přiškrcení jak nejlépe dovedu s imaginárním bardem. Stejně tak však vstanu, pobavený úsměv se s každým slovem pozvolna vytrácí a začnou se vkrádat do tváře obavy. Idiot, jestli se někde ztratil…

Ilias - 14. června 2021 00:54

NÁVRAT DOMOV Sedel som za kríkom medzi stromami a sledoval tie dve zradkyne ako sa bavia. Niektoré ich historky boli zaujímavé a keby ma nechceli zabiť tak by som sa s nimi vedel pekne zabaviť pri ohni. Všimol som si aj moju Rouz ako únavou padá a zaspáva. Veľmi mi jej bolo ľúto ale nemohol som teraz pre ňu nič urobiť. Len ostať pri vedomí a sledovať situáciu. Už aj ja som pomaly zaspával keď v tom sa zrazu Rouz prebrala, ukazala mi aby som tu počkal a vybrala sa za nimi. Pripomínala mi Nikolaja, ktorý sa nikdy o ničom neporadí ale proste koná podľa svojho rozhodnutia. Chcel som ju zastaviť ale už bolo neskoro. Za sekundu už bola pri nich a vymyslela perfektný plán ako z nich dostať informácie. Obe zradkyne to zahrali dobre. Dokonca v ich tvárach vidno aj obavu či som sa nestratil v lese. No keĎ sa Varka postavila a z tváre jej zmysol úsmev, musel som vyskočiť z lesa. To už bolo až príliš nebezpečne pre Rouz. A tak som vyskoťil z lesa, v rukách držal svoj meč, a postavil sa tesne pred Rouz. "Neviem o čo vám ide, ale držte sa od nás ďalej!" Povedal som im prísne. Pozrel som sa na Rouz a povedal jej. "Rouz bež si ľahnúť a vyspi sa. Budem na teba dávať pozor celú noc. Nedovolím aby sa ti niečo stalo." Zhodil som si kožušinu zo svojich ramien a prehodil ju cez ramena Rouz. Nedal som jej ani príležitosť protestovať, hned som sa pobral po svoje víno. Sadol som si vedľa Rouzinho miesta na spanie, oprel sa o strom a meč som si zapichol pred seba. Bez prestavky som sledoval tie dve zradkyne a popíjal víno aby som sa udržal pri vedomí. Neskutočná únava a stres z prežitého dňa ale boli silnejšie ako ja a nakoniec som zaspal s rukami na svojom meči opretý o strom.

Rouz - 14. června 2021 07:30

Konečně spánek! Varku i Darshanu po svých slovech bedlivě pozoruju. Ani jedné se ve tváři neobjevila žádná vina, že by barda odsud snad vyštvaly, vidím jenom obavy. Chtěla jsem ještě chvíli v té komedii pokračovat, ale Ilias se rozhodnul to ukončit sám. Uleví se mi. Je těžký v tomhle stavu se snažit přetvařovat. „Ah, tak už je tady.“ Okomentuji ještě jeho příchod. Ale mě samotné to nezní moc překvapeně. Tak nějak jsem doufala, že už bude v klidu, když tu nikdo neprojevuje ani stopy agrese. Ale bard se zasekl, hodil přese mě kožešinu a prý že já mám spát a on mě bude hlídat. Zbláznil se? Ale jsem moc unavená na to, abych protestovala nějak moc hlasitě. Odšourám se ještě pro deku, kterou jsem si předtím věšela na větve. Je krásně smradlavá od kouře a stále mokrá. Ale aspoň něco. Neměla jsem v plánu udělat tu stejnou chybu podruhý a brát Iliasovi jediný zdroj tepla. Až skončí moje kouzlo, bude mu zase zima. Dojdu až k místu, kde je opřený o strom a kožešinu zase přehodím zpátky přes něj. Pak si vyhlédnu rovný plácek kousek od jeho stromu. „Iliasi, kašli na to, pojď prostě spát.“ Zamumlám k němu zatímco si připravuju ležení. Ještě pohledem zkontroluju Varku s Darshanou. „Nevypadají, že by nám chtěli něco udělat.“ Mluvím potichu, aby se to dostalo jen k bardovým uším. „Vzbuďte mě pak na hlídku.“ Zavolám už hlasitěji směrem k oběma dámám. „Dobrou noc.“ Stihnu ještě zamumlat, než se moje hlava dotkne země, a pak už konečně upadám do mdlob.

Mistr - 14. června 2021 18:22

soukromá zpráva od Mistr pro Slyšíš hrát kapelu. Jednoduchá hudba, několik nástrojů. Krásná, jímavá melodie. Nevíš, kde jsi, ani co tam děláš, ale to je jedno. Necháváš se unášet sladkými tóny. Najednou se něco změnilo. V jednom okamžiku se k muzice přidaly další nástroje. Nedokážeš přijít na to, které, ale víš určitě, že jich nyní hraje víc. Najednou se ti před zraky soubor objeví. Hudebníci s nástroji jsou zamlžení, nedokážeš na ně zaostřit, ale dirigenta vidíš zřetelněji. A cítíš, že si taky všimnul složení a zvětšení souboru. Nesouhlasně nakrčí obočí, protože najednou hudba nejede jak má, zní to skřípavě, nesouladně. A pak, najednou, dirigent změní rytmus, hudebníci se chytí a nové tóny zapadnou do melodie. A hudba opět zní božsky, tak jak má, jak je potřeba…

Mistr - 14. června 2021 18:22

soukromá zpráva od Mistr pro Běžíš přímo k velkému, černému orkovi. Netušíš, proč to děláš, ani odkud jdeš, víš jen, že musí zemřít. Celé tvé tělo si to přeje. Kvůli tomu, kým je, kvůli tomu, co udělal. Víš, co musíš, a taky víš, že potvrzení tvého rozhodnutí je tamhle kousek, na místě, odkud ten velký přichází. Z nějakého důvodu tam ale nevidíš, oběma očima sleduješ blížící se tmavě zelenou kůži. Chceš otočit hlavu, ale nejde to. A tak provrtáváš očima svůj cíl. Najednou jsi u něj, švihneš rukou, dýka se v letu zaleskne a potom projde netvorovým krkem. Vytryskne krev. Ne však zelená, jako předtím, ale jasně rudá, stejná, jako by tekla z ran tobě. Sprška tekutiny tě skrápí od hlavy až k patě, jak monstrum padá na kolena a umírá. A dobře mu tak.

Mistr - 14. června 2021 18:23

soukromá zpráva od Mistr pro Vidíš malou ručku. Něžnou a útlou. Takovou bys měla, kdybys celé dny netrénovala s mečem. Zde nejsou žádné mozoly ani naražené klouby, je to ručka dívčí, kůže jako z alabastru, souměrné křivky a na prostředníčku prstýnkem s modrým kamenem vybroušeným do pyramidy. K této ruce se blíží druhá. Ta je mužská, větší. Ne přehnaně svalnatá, spíš hubená s dlouhými prsty. Na předloktí, u konce, kde mizí v mlze, je na ní jizva ve tvaru ležícího půlměsíce. Ruce se k sobě blíží a pak, v okamžiku setkání, se dlaněmi chytí. Tak, jak se chytávají mladí milenci, když je jejich láska ještě nezkažena. V té chvíli, i přes svůj cynismus, pocítíš na malý moment radost a uspokojení ve své čiré podobě, ničím nezkažené. Něco podobného jsi necítila roky, možná dokonce nikdy, co ti paměť sahá.

Mistr - 14. června 2021 18:24

soukromá zpráva od Mistr pro Hory se třesou, podlaha pod tebou zachvívá. Na úbočí padají první kameny vylomené ze skal nahoře a jako střely z katapultu pod sebou drtí vše, na co přijdou. Je ti jasné, že se děje něco hrozného. Cítíš to v kostech. Přichází katastrofa, ale jakou bude mít podobu, nelze zatím určit. „Život daný za život sebraný.“ Slyšíš slova pronesená hromovým hlasem. Bezemočně. Ani nelze poznat, zda je pronáší on či ona. Ale cítíš, že to má souvislost s děním kolem tebe.

Mistr - 14. června 2021 18:25

Na začátku byly nějaké hlasy vzadu v lebce. Něco nepatřičného, co vpadlo do vašeho vědomí a začalo vás násilím trhat z náruče morfeovy. To není spravedlivé. Aby bylo jasno, tahle noc se na vašem žebříčku pohodlnosti asi příliš vysoko neumístí. Včera jste toho zažili vážně až příliš. Bojovali jste, jeli na koni, čelili emocím i drsnému počasí a tak není divu, že jste nakonec byli unavení jako hejno koťat. Oči se vám zavíraly, nohy podlamovaly, no prostě hrůza. Ti z vás, kdo byli na hlídce, měli obrovský problém zůstat vzhůru a i když se vám to všem nakonec podařilo, stav, ve kterém jste bděli, se nedá popsat jako ostražitý. Neboli, pokud by vás někdo napadl, podřezali by vás jako kuřata. Hlídka nehlídka. Ještě štěstí, že noc byla nepřátel prosta. Avšak jinak hrůza. Stále pršelo a byla zima. Každý z vás se krčil stočený do klubíčka pod promoklou houní či dekou, jektal zuby a vytrhával se z polospánku při každé kapce, co mu spadla do obličeje. Takže spíte neklidně, přerušovaně. Avšak zhruba na začátku Nikolajovy hlídky konečně přestane pršet. Stále je zima, ale i vítr se uklidní a konečně na vás nestéká další ledová voda. A v tu ránu to vaše k smrti unavená těla vzdají a vy upadnete do hlubokého spánku. No a teď se vracíme k tomu, jak vás něco ruší. Ten zvuk. Nechcete se probudit, protože vám přijde, že jste sotva zamhouřili oka, ale vaše reflexy jsou zažrané hluboko. A tak otevřete oči vlastně všichni naráz. Zvuk totiž může znamenat ohrožení a každý z vás má důvod se bát. Proto jste se s trhnutím konečně probrali. Zamrkáte, jak vás oslepila záře slunečního kotouče, jenž pálí jak šílená kamna ze šmolkově modré oblohy a vysílá do vašich těl oštěpy sálavého tepla. Přímo uprostřed vašeho tábořiště stojí muž, asi padesátiletý, se slaměným kloboukem a stéblem obilí v koutku úst a ustaraně na vás hledí jeho oči jako hvězdičky ze zarostlého obličeje. Na cestě stojí formanský povoz tažený dvěma valachy, na kterém sedí zhruba stejně stará panimáma s vlasy staženými šátkem a zvědavě se dívá vaším směrem. "Poudám, ste živí?" promluví hlasitě muž a opře se o hůl a v tu chvíli pochopíte, že to byl ten zvuk, co vás probudil. Když se trošku rozkoukáte, což bude každému trvat jinak dlouho, postupně vám dojde několik věcí. Slunce je už hodně vysoko na obloze. Dokonce i vy na straně, tak říkajíc, slunci nakloněné, jste uschnuli. Rozhodně není ráno. Spíš polovina dopoledne. Nikolaj vás neprobudil. A když je už řeč o starém kozákovi, nikde na tábořišti jej nevidíte. Jeho věci zmizely, stejně jako kůň. Na proutku nad vyhaslým ohništěm je napůl vyuzený, stažený a vykuchaný králík, a pod kamenem nadvakrát složený list papíru. Pokud se na sebe podíváte, dojde vám, že se skvrny změnily. Po několika chvílích vzpomínání a porovnávání dojdete k závěru, že se zvětšily asi o polovinu. Jinak se jako orci stále necítíte. Kly nerostou, úroveň brutality zůstává nezměněna, svaly taktéž. Co ale rozhodně cítíte, je všemožná bolest. Včera jste bojovali a mnozí z vás byli zraněni. Magicky vyléčené rány se ozývají. Darshanina noha pulsuje ostrou a řezavou bolestí, Varčina naražená žebra jsou cítit tupě bodavě při každém nadechnutí a Iliasovo zápěstí křupe a něco se v něm hýbe. Vlny agonie prochází celou paží až do ramena. Pokud si pamatujete, tak je dobré být nějakou dobu v klidu, aby zmatený nervový systém měl čas si zvyknout na násilné změny, co se udály. Po boji máte natažené svaly, po jízdě na koni otlačené zadky, a tak každý pohyb vyvolává přinejmenším zaúpění. Samozřejmě alespoň tohle se dalo čekat. Bývá to tak obvykle, když v žáru boje mačkáte ze svého těla úplně všechno, ale to nečiní následky o nic snesitelnějšími. No a pak tu máme to nachlazení. Byli jste vystaveni hroznému počasí, někteří podobné už zažili, jiní nikoliv, ale všichni jste to odnesli nastuzením. Varka a Rouz méně, Darshana a Ilias více. Bolest hlavy, závratě, teče z nosu, škrábe v krku, suchý kašel... co si jen vyberete. Úplně všichni z vás se modlíte ke všem známým i neznámým bohům, abyste další noc nemuseli prožít takto, protože tam by si tělo koledovalo o zápal plic.

Ilias - 14. června 2021 22:12

NOČNÁ MORA POKRAČUJE Toto bola najhoršia noc zo všetkých zlých nocí aké som kedy mal. Zobudil ma nejaký zvuk, trhol som sa a otvoril oči. Hneď som otočil hlavu a pozrel na Rouz či je v poriadku a potom na postavu muža ktorý tu predtým nebol keď som zaspával. Doriti. Zanadávam keď si uvedomím že som zaspal a to som chcel dávať pozor na tú maniačku aby k nám v noci neprišla a nepodrezala nás. Som ale rád že sa to nestalo. Nadýchnem sa uvedomím si že mám plný nos a začína ma hnusne bolieť hrdlo. Doriti. Zanadávam ešte raz. Teraz by sa tu zišla Pala a jej bylinky. Pozerám na muža a chcem sa dvihnúť a porozprávať sa s ním. Hneď prvý pohyb mi vystrelí do tela brutálnu bolesť. Do ritiiiii. Zanadávam si už nahlas. Za pravidelného aukania a stenania sa mi podarí postaviť na nohy. Chrbát mám ale totálne zničený a tak stojím zhrbený a ruku si držim pri tele pretože ma bolí ako by mi na nej celú noc spala orčica. Pozriem na Rouz a uistím sa že je naozaj v poriadku, okom zamierim k Daršane a bohužial aj ona je v poriadku. Varka tak isto je živá a zdravá. To som rád ale stále som rozhodnutý že som s ňou skončil. Pohľadom som nenašiel Nikolaja. Asi sa niekde túla, je mi to fuk. Pozriem na chlapíka. "Dobrý deň." Musím vyzerať ako malomocný. Pomyslím si. Cítim sa tak zle že ani netuším čo budeme dnes robiť. Asi len sadneme na kone a vyrazíme. Včera som nič nevečeral a môj žalúdok mi to dal práve pocítiť poriadnym kŕčom. Všetko ma bolí, ruka ma zabíja, mám kocovinu a kŕč v žalúdku mi podlomil nohy. Čupol som si na zem, chytil sa za brucho a zanadával si. Do riti. Spal som vedľa svojho víno, tak som načiahol ruku že si z neho trochu odpijem aby som zahnal kŕč z hladu. A v tom som si všimol moju ruku. Tie fľaky sa zväčšili. Ako je to možné. Teda podvedomo som si to uvedomoval že sa to musí stať ak z nás majú byť orkovia, ale aj tak ma to vydesilo. DO RITI, DO RITI, DO RITI, DO RITI. Obzerám si ruky, dvihnem košelu a obzriem si brucho. Je to všade. Začínam panikáriť ale celkom sa držím na uzde. Nieje to také prekvapivé že sa to deje ale rozhodne ma to vydesilo. Smutnými očami sa obrátim na Rouz a hľadám aspoň trochu útechy.

Varka - 14. června 2021 23:27

Mami. Já ještě nechci… Já ještě nechci… Pokouším se zažehnat ten pocit, který mě chce přinutit za každou cenu otevřít oči. Je mi fuk, jestli je to další horda zelenokožců, stejně to je s největší pravděpodobností ten Kašpar a zase mává tím svým párátkem. Na to, abych se jím zabývala jsem až moc unavená, každičký kousíček mého těla hlásá jednotně, „Chceme spát, aspoň chvilku!“ Teprve až s hlídkou toho Páprdy konečně přestalo pršet a já se konečně mohla trochu pořádně prospat. Spící polovina mozku se přitiskne k tělu, jedinému malému zdroji tepla, jenž objímám, a nejen rukou ale i nohou. Nechtě mě spát. Když se ale můj zdroj tepla najednou začne vrtět – Ne, ne, ne. - a k uším mi dolehne nezaměnitelný přesto divný hlas Pěnkavy – Drž kušnu. - tak aliance vzdoru proti probuzení prostě kapituluje před podvědomím a instinktem. Leč s nelibostí musím přiznat, že i tak by mě stihl kdokoliv podříznou a vyvrhnout minimálně tucetkrát. Přetočím se na záda a rukou odhodím deku stranou. „Co to bylo za somarinu,“ snažím si rozpomenout na ten divný sen. Nejspíš. Na to mě ale moc bolí hlava a každé nadechnutí mi připomíná včerejší den. Zamžourám očima a okamžitě si z otevřené dlaně udělám stínítko. Všechno je rozpité jako obrázek ponořený v kořalce a trvá mi značnou chvíli, než se svět okolo mě konečně zaostří a uvidím postaršího muže ve slaměném klobouku. „Jsme tu v mírů,“ plácnu první hloupost co mě napadne. To už ale Pěnkava vyvádí ještě víc a mám pocit, že moje hlava je doslova plná střepů, které se při sebemenším zvuku a pohybu zabodávají do mozku. „Mlč, laskavě,“ žádám ho, ale pochybuji, že by mě poslechl i kdyby vnímal co povídám. Koutkem oka zpozoruji, jak si pro změnu Striga na obličej zrovna patlá bláto, teda líčidla. Teprve poté mi dojde, že bych přece jenom měla něco zkontrolovat! Spěšně nahmatám ňadra. Fuj, naštěstí jsou stále obepnutá tunikou a neležím tady v lese jako nějaká žena pochybné pověsti. Přinutím se napřímit a rozhlédnout. Kde je Stařík? Ptám se sama sebe a trvá mi značnou chvíli, než si spojím že jedna a jedna jsou dvě. „Ten starej parchant, páprda zavšivenej koňským blechama prolezlej nás tu nechal.“ S každým vysloveným slovem mi projede vlna bolesti jak v mozku tak žeberech a jako bonbónek se přidají železné piliny v krku. Povšimnu si i psaní pod kamenem, nemám ale teď sílu se k němu sápat ani náladu číst jeho kecy. „Omlouvám se,“ podívám se na nečekaného návštěvníka námi zrekvírovaného kousku lesa, aby nedošlo k nějakému omylu a já ho nezahnala. Nahmatám měch, jen co ho Striga odloží a sama jím začnu vlažit hrdlo ve snaze ho tak aspoň trochu uklidnit. „Dobrý jitro Pantáto…“ Zadívám se na nebe, „teda pro nás aspoň jitro, ne zrovinka moc dobrý.“ a zvednu ruku, zamávám jak na hosta tak i jeho paninku nás pozorující. Teprve v tenhle okamžik se rozhodne mozek řádně fungovat. Mám hlad…

Mistr - 15. června 2021 06:34
	Podkreslující hudba pro tuto scénu

Rouz - 15. června 2021 07:56

Kejklíři, kejklíři! Dnešní noc si nikdo z nás za rámeček určitě nedá. Během noci skoro opláču, že jsem opustila město. Aspoň během hlídky se snažím chodit a protáhnout ztuhlé a bolavé svaly. Pak mi ale mi přišlo, že tím ruším ostatní a tak se opřu o strom kousek od Iliase, a drcám hlavou o kmen, abych neusnula. Bolí to. Tak toho zase nechám. Vystřídáme se a já zase upadám do neklidného spánku pod provlhlou dekou. Zdál se mi sen. Sen, ze kterého se budím s polekaným výkřikem. Nechci spát. Nechci se koukat na tohle! Ale vzápětí zase spím. A pak je tu ten zvuk. Už nadobro mě vytrhne ze spánku. Protože tohle byl opravdovej zvuk. Takový, na který se celý život učíte, aby vás vzbudil, protože znamená nebezpečí. Nemůžete spát, když slyšíte tohle! A tak je moje probuzení poměrně rychlé a vyděšené, doprovázené prudkým vzpřímením se do sedu. A je mi zima. A mám hlad. A bolí mě v krku. A přede mnou stojí nějaký stařík, který se opírá o hůl. Trochu se uklidním, když vidím jeho vůz i s nejspíš manželkou. Obchodník. V duchu zajásám a už už otevírám pusu, abych ho pozvala k ohni a trochu vyzpovídala, když ostatní začnou předvádět divadlo, jak se postupně probouzejí. Ilias panikaří, Darshana zní jakoby měla zápal plic a patlá si něco na obličej a Varka nadává na kozáka. A stařík s vyděšeným výrazem začíná couvat zpátky. Nenenene. Nesmí odejít, potřebujeme informace! Jak jsem rychlým pohledem kontrolovala ostatní, dojde mi, že jsem na tom mnohem líp než oni. Jelikož jsem večer byla tak vyčerpaná, že jsem na nikoho nepoužila kouzla, kromě Iliase, měla jsem dost síly na zahřívání sebe a tak mi byla zima až někdy k ránu a to už svítilo slunce. Bolí mě v krku, ale nic hrozného. Kde je zatraceně Nikolaj, když ho člověk potřebuje! „Dobré ráno!“ Ujmu se slova s pohledem upřeným na staříka a snažím se dát do hlasu tolik nadšení z nového dne, kolik jenom svedu. Mezitím se vymotávám z už skoro suché deky. Jak dlouho jsme to sakra spali?? Snažím se vstát pokud možno bez zakymácení. Tohle byla těžká noc a celé tělo mě bolí od včerejší zběsilé jízdy na koni. „Nemusíte se nás bát, nejsme nemocní.“ Věnuji staříkovi chápavý úsměv. Není těžké odhadnout, co se mu honí hlavou. Všichni jsme nazelenalí a chrchláme. Divadlo... Vrátím se ke svojí předchozí myšlence a chytnu se jí jako klíště. Snažím se působit uvolněně a přátelsky. „Jsme jenom banda herců a už jsme dlouho nikoho nepotkali.“ Koukám po táboře a rychle hledám inspiraci. Na oko se zasměju, jakože mi až teď dojde, čeho se bojí. „Ah, ty fleky nejsou opravdové. Jen musíme být připraveni na číslo kdykoliv a tak to na sebe pořád patláme! Jako tady lady Fiona. Ta má ale ještě složitější maskování a zastihl jste nás trochu nepřipravené!“ A kývnu hlavou k líčící se Darshaně, kterou přejmenuju na jedno z jmen, které jsem kdysi slyšela ve městě od nějakého herce. Jezdilo jich tam mraky, stejně jako obchodníků. A taky cestovali od města k městu. Často jsem je sledovala. Díky těm jejím malůvkám by to mohl spolknout. Horko těžko vzpomínám na toho jednoho herce a vybavuju si jeho chování. Vždycky když odjížděli, zjišťovali od ostatních informace o cestě. Jmenoval se Markus. A taky nikdy nevypadával z role. „Nechcete se s námi posadit, posnídat a vyměnit si znalosti o cestě? Samozřejmě zveme i vaši paní!“ A zamávám dámě na voze. Až když se vracím pohledem zpátky si všimnu králíka a v duchu zajásám. Tak přece se jenom do pasti něco chytilo. V břiše mi hladově zakručí. Včera jsem šla spát bez večeře a tak musím odolávat silnému pokušení se na jídlo vrhnout a celé to zkazit. Nechci se dělit o králíka. Rozhodně ne s nějakým cizincem. Nedám, nedám, neříkej to! „Máme tady králíka, dáte si? Jenom trochu rozdmýcháme oheň a ohřejem to.“ Achjo! Můj králík. Odmítni to, odmítni to. Prosím. „A náhodou nevíte, jak daleko je to k nějaké civilizaci? Už jsme dlouho na cestě a rádi bychom potěšili naší hrou nějaký hostinec nebo rovnou celou vesnici!“ Zamlouvám králíka a doufám, že má stařík vlastní jídlo. Ale pomalu přecházím k ohništi, abych srovnala větve a dala tam nějaké nové. Hlavně se snažím nedělat moc rychlé pohyby, abych dědu nevyděsila. Vypadá, že se drží jen tak tak. A tak lžu a mluvím s takovým přátelstvím a vřelostí v hlase, jak to jenom svedu. Nemám výčitky z toho, že lžu. Dřív to bývala moje jediná šance jak přežít nebo jak se dostat k jídlu. A teď potřebujeme informace. Slova mi tedy splývají ze rtů jistě a bez pochybností. Až při přípravě ohniště se opatrně rozhlédnu po ostatních a zkoumám i jejich reakce. Zachytím Iliasův pohled a povzbudivě se na něj usměju. Zase ucítím ty divný koně v břiše a vzpomenu si na včerejší večer. Kruci. To se mi nezdálo... on mě fakt políbil! Na tvářích se mi začne objevovat ruměnec. Zase se sehnu nad ohništěm, aby si nikdo mých rozpaků nevšiml a už se jen modlím, aby na moji hru přistoupili všichni.

Mistr - 15. června 2021 11:18

Vesničan nadskočil, když jste se jeden po druhém začali jako Šípkové Růženky probouzet a odvaha, s níž se na začátku vydal zkontrolovat, co se vám stalo, ho v několika vlnách začala opouštět. Nejdřív otevřel oči Bard. Už od začátku vypadal nemocně, a když pak začal žalostně výt kvůli zeleným skvrnám, vesničan o krok ustoupil. Po Darshině procitnutí to byl další krok a po její poznámce, že se rozhodnou, co s ním udělají, ještě jeden. Na Varku vytřeštil oči a hůl, o kterou se opíral, napřáhl jako bidlo mezi sebe a zelenokožku, evidentně na obranu před sežráním. Její sprosté nadávání situaci moc nepomohlo a když na něj pak promluvila, málem se rovnou sesypal. V tu chvíli už byl na půl cesty k vozu a podle kradmých pohledů za sebe byl jeho plán otočit se, vylézt na vůz a ujíždět s větrem o závod. Pak se ale ujme slova Rouz. Jako jediná z přítomných vypadá normálně a navíc příčetně. Po jejím monologu se zachmuří a ještě jednou si vás prohlédne. Hlavně tedy lady Fionu. Je vidět, že je stále nedůvěřivý, ale už alespoň nevypadá, že bude brát do zaječích. Na pozvání k jídlu nejistě přešlápne, podívá se na manželku a skoro neznatelně zamítavě zavrtí hlavou. Na to gesto selka, která už skoro vstala, aby slezla z kozlíku, sedla zpět na lavici. Ve tváři má napjatý výraz. Sedlák chvíli vyčkává a evidentně přemýšlí, co odpovědět. Pohledem těká z jednoho na druhého a vysloveně vidíte misky vah za jeho očima, které se naklání tu k útěku, tu k přijmutí pozvání. Udělá pak jeden opatrný krok směrem k vám a ukáže holí na Varku. "To je ork, žádný herec. Chce nás zabít a sníst." Zní to dost odsuzovačně, ale vy jste měli o orcích ještě včera stejnou představu, tak mu těžko můžete něco zazlívat. "Na cestě si všici pomáhajů. Když to nepůjde ke mě, tak vám povim co znám. Ale zůstaňte hentonc, za ohněm. Nechci chytit lepru, bez urážky, šumná panenko."

Varka - 15. června 2021 11:58

Je načase odložit rukavičky Host evidentně nebere do zaječích, což mě tak trochu překvapuje a odměnou je mu tak pozdvižený obočí. Naše kompanie zrovna nedává příliš důvodů k důvěře, trojice lidí spolčující se zelenokožcem, tedy mnou, a ještě k tomu pokrytí zelenými fleky. A mě k tomu všemu třeští hlava, že bych si jí snad nejradši omlátila o strom. Vlastně je mi z počátku naprosto jedno, jestli Pantáta ujede nebo ne. Vůz, čtyři kola táhnutá koňmi, pohodlí! Naštěstí Rouz se podaří odvážlivce zadržet, sice její historce neuvěří ale na tom nezáleží, poskytneme mi tak hlavně čas sesbírat střepy rozumu a začít i přes bolehlav přemýšlet. „Máte naprostou pravdu Pantáto, nejsme potulní šumaři, kejklíři a komedianti,“ pokynu hlavou a pomalu vstanu, nejenom abych dědu nevyplašila ale aby mi nevybouchla hlava, „ Ovšem v jedné věci se mýlíte, známkou lepry je uhnívání kůže a masa na těle, a následné odpadnutí,“ mluvím k němu pomalu a pečlivě volím slova, aby působila poněkud co nejméně divoce, „Ty zelené fleky které vidíte, jsou jen připomínkou na jejich děda, v jejich žilách teče už jen kapka orkské krve narozdíl ode-mne, kde jí je stále polovina. Není se tedy třeba bát žádných chorob, tedy s výjimkou nachlazení a rýmy. Noc k nám nebyla zrovna vlídná a nedopřála nám moc pohodlí a tepla.“ Poté se podívám směrem k naším koním. „Měla bych pro Vás však obchodní příležitost, copak byste řekl na támhle toho krásného koníka?“ Ukážu směrem k Soudkovi, té lité nemilosrdné bestii. Snad budeš do konce svých dnů táhnout pluch, ty prevíte. Pokynu směrem k němu, abych naznačila že může přistoupit a prohlédnout si ho. V koních se nijak nevyznám, ale princezna jistě neměla žádné podřadné herky, nejspíš bych za něho dostala malé jmění, ale na penězích teď nezáleží. „Může být váš, my jsme o povoz přišli a je nám k ničemu, a jediné co žádáme, je abyste nás svezl směrem, odkaď přijíždíte.“ Vyřknu svou nabídku a chvíli jí nechám vyset tiše ve vzduchu.

Mistr - 15. června 2021 13:55

Sedlák čeká na odpověď od Rouz, ale začne mluvit Varka. To jej zarazí a opět o krok ustoupí. Navíc pod dojmem první věty podezřívavě přivře oři a sjede vás všechny napjatým pohledem. půlorčice ale mluví dál. Muž ji sice poslouchá, ale je vidět, že v této chvíli spíš nedůvěřuje ničemu, co říkáte. Tím spíš, když zazní finální nabídka. "K čemu potřebujete vůz, dyť máte koníky." ukáže na čtveřici ořů, co se v klidu popásají okolo. "Ty vás dovezou kam potřebujete, dyk je vidím, pěkný zvířata, jedno jako druhý."

Varka - 15. června 2021 14:48

Nechceš? Nech být. Pantáta se podezřívavě kouká. Proč, protože je to hnusná bestie! Povím si v duchu, ale to mu říct nemůžu. „Protože, se radši vezu ve voze, než na něčím hřbetu. Podívejte se na mě.“ Ukážu na celou svoji maličkost. „Myslíte, že je pro mě pohodlný? Ještě k tomu bez kalhot na tom sedět s holou řití? A ještě v tomhle stavu, vidíte, jak se noc v tom slejváku podepsala, takže odpočinek by nám přišel vice vhod, než další úmorná jízda v sedle. Ale nechcete, neberte, nedivím se, ale na rozdíl tady od sestřenky,“ ukážu na Zrzku, „mě už celá tahle eskapáda leze krkem natolik, že už se mi nechce ani přetvařovat, aby lidi neprchali jen co nás zmerčí, chci se dostat tam kam mám namířeno, zaplatit si postel a prospat celý týden. Stačí že už náš zaměstnavatel se vypařil jako ranní rosa na sluníčku během hlídky a vyhnul se tak placení, za to že ho eskortujeme k dostaveníčku s jakousi milostivou slečinkou.“ S tím si sednu k ohni a ukážu směrem odkud přijíždí. „Takže ať vám bůh, ke kterýmu se v noci modlíte, přičte k dobru že jste zkontroloval pocestný, i když jsou zelený a někteří flekatý.“

Mistr - 15. června 2021 17:32

Sedlák očividně přemýšlí. Přemýšlí úmorně a dle vás mnohem déle, než by měl vzhledem k situaci a možnostem. A vzhledem k tomu, že mu Varka vlastně řekla, ať si jde po svých. Rukou položenou na holi zabodnuté v zemi dělá velká, zamyšlená kola. Nedívá se jen na půlorčici, ale přejíždí pohledem z jednoho na druhého. Na každém se zastaví a zkoumavě, intenzivně jej pozoruje, než přenese zrak na někoho jiného. Nakonec se však vrátí ke své rozhovorové partnerce. "Vy jste ochotní mi dát koně... KONĚ... zdůrazní to slovo a ukáže na řečeného čtyřnožce: "Za to, že vás vezmu do Orla na voze, co jede jako vy jdete?" a zase čeká, co k tomu řeknete a dívá se na vás všechny.

Mistr - 15. června 2021 17:32
	soukromá zpráva od Mistr pro Očividně mu vás je líto, ale zároveň je zmatený a bojí se vás.

Ilias - 15. června 2021 18:00

OTÁZKY A ODPOVEDE Keď som sa pustil do svojho vína, trošku som sa ukľudnil. Sledoval som Rouz ako sa stará o oheň a počúval ako Varka prebrala rozhovor a aké nezmysli tára. Chce mu dať koňa. Bez porady. Čo budeme robiť keď dojdeme do mesta a princezna tam nebude? Necháme Varku bez koňa tam a ideme ďalej? Alebo niekoho z nás zabije aby mu koňa vzala? Postavil som sa, mračil som sa na Varku a snažil sa pochopiť jej uvažovanie. Na hádku je ale príliš skoro a som z nich tak znechutený že nemám ani chuť sa im prihovoriť. Pomaly som sa vystrel a natiahol sa, ruka ma bolela tak som ju držal pri tele a pomaličky vyšiel oproti dedovi. Odhadol som vzdialenosť ktorá je preňho asi akceptovatelná a ďalej som nešiel. "Pred tým ako sa dohodneme, viete nám prosím odpovedať na zopár otázok čestný pocestný?" Pozeral som naňho a nahodil trochu smutný ubolený pohľad aby mu ma bolo ľúto a bol viac zhovorčivý. Mám skúsenosti s tým ako sa baviť s ľuďmi a ako z nich vytiahnúť informácie. Na hradných dvoroch ale aj v hospodách sa to človek naučí. "Nestretli ste cestou voz alebo mladú urodzenú slečnu ktorú by strážili už na oko skúsený vojaci? Ďalej potrebujeme vedieť či sa v tom Orle nachádza mág. A potom či nemáte na predaj nejaké zásoby. Jedlo, vodu, liečívé bylinky alebo kožušinu na zahriatie." Vystrelil som naňho všetky otázky naraz, pretože som vedel že ak teraz prestanem rozprávať, moje hrdlo sa už znova nedokáže zapnúť, tak ma bolí a môj hlas vypovedá službu.

Mistr - 15. června 2021 18:24
	Muž se na tebe zamračí a podívá se ti přímo do očí. Nevěřil bys, že obyčejný drnohryz může mít tak pronikavý pohled "Jak moc jste nakažliví? A řekni mi pravdu, mladíku, pokud spolu máme vycházet."

Ilias - 15. června 2021 19:06
	"Môžete mi veriť že nie sme vôbec nákazlivý." A hodím naňho ten najuprimnejsi pohľad. "Potrebujeme ale odpovede na tie otázky. Veľmi nám tým pomôžete pane."

Mistr - 15. června 2021 19:40

Po Iliasově přiznání sedlák pokýve hlavou, rukou se podrbe na bradě a na chvíli opět přemýšlí. Pohled mu pomalu jihne, když se tak kouká na toho strašáka před sebou. "Inu co už s vámi. Pomožu." vypadne z něj poté, co si hluboce povzdychne. Pak se otočí a vrátí se ke svému povozu. Nenastoupí na něj, ale zůstane stát vedle a asi minutu něco říká ženě sedící na kozlíku. Probíhá tam diskuse, ale nijak ohnivá. Stará paní u toho souhlasně kýve hlavou a pak zvedne zrak a usměje se vaším směrem. Pak pohladí mužského po tváři, práskne opratěmi a na voze pomalu odjíždí svým původním směrem. Skutečně nejede rychleji než dokážete jít. Vesničan se otočí a vrací se k vám na tábořiště. Opře si hůl o břicho a spráskne ruce. "Do Orla je to pár hodin. Co dybysme vyšli a já vám budu poudat cestou? Vozem to nepůjde, mosíte vydržet. Ale ve škarpě vás ležet nenechám."

Rouz - 16. června 2021 05:55

Proč to dělá? Než mi stařík odpoví, v duchu spřádám celou historku k dokonalosti. Problém mohl být s Varkou. Asi prostě řeknu, že jednou slovo dalo slovo a přidala se k nám. Udělám z ní úplnou hvězdu, že z ní lidi šílí a díky ní jsme dobře zapamatovatelní! Pak se to ale celý posere. Varka očividně nemá chuť se přetvařovat, nebo být trpělivá. Přitom pán už se šel posadit a šel nám vyprávět! Stačilo by, kdyby byla zticha pár minut a mohli jsme mít mnohem lepší představu, co máme před sebou! Nešťastně na ní koukám, zatímco ze mě dělá lháře. Samým rozrušením zapomenu na přípravu ohně a prostě jenom sleduju rozhovor, který se nevyvíjí moc dobře, dokud se do toho nevloží Ilias. Aspoň někdo tu má rozum! Ilias na to jde přes city. Rozhodně dobrá taktika, která vypadá, že na dědu zabírá. Poznám, že mu nás je líto, ale zároveň se nás očividně bojí. Nechám Iliase, aby to dohrál do konce a stařík je nakonec zase ochotný nám něco povídat! Vzpomenu si na králíka a začnu ho studeného rychle dělit na pět porcí. Bez snídaně nejdu. A pak se to posere podruhé. Nevěřícně koukám na Darshanu, cože mu to vlastně říká. Pán je ochotný nám pomoct, dát nám informace, vypadá na slušného člověka a ona ho posílá pryč? A takovým nevybíravým způsobem? „Pane, neberte si její slova osobně, nemyslí to tak. Jen jsme byli půl dne cesty odsud přepadeni, tak má strach o vaši paní.“ Přísně se podívám na Darshanu a furt nemůžu uvěřit co mu to doopravdy řekla. „Proto jsme v tak zbídačeném stavu a bez dostatečnýho vybavení. Jeli jsme ve vozech, které po cestě dál nemohli projet, udělali tam past a shodili strom přes cestu.“ Koukám se za odjíždějícím povozem. „Vlastně tam nejspíš budete mít problém projet.“ Podívám se nešťastně na Varku. Kdyby ze mě neudělala lhářku, teď by mi to třeba i věřil a mohl to otočit i s vozem. Ale jestli dokáže jet jenom rychlostí chůze, stejně by nám povoz k ničemu nebyl. A jestli děda veze zboží na trhy ve městě, stejně bychom se na vůz nejspíš nevešli. „Věřte pane, že nám vaše informace moc pomůžou. Dejte si s náma snídani, umíráme hlady, a povězte nám prosím co nás čeká na cestě před námi.“ Koukám na něj skoro zoufale. Nevíme kde je princezna, nevíme kolik z jejího doprovodu zbylo, nevíme jak daleko je to kamkoliv do civilizace, ani nevíme kudy se vydat, kdyby se někde před námi cesta rozpojila. Nemáme ani žádnou mapu. A už jsme jenom čtyři. Nikolaj nás nejspíš opustil, dojde mi konečně. Zoufalství teda není úplně těžké ještě trochu přihrát. Šlo nám o čas a jakákoliv pomoc se hodila. Nechci být ork!

Mistr - 16. června 2021 06:30

Stařík sleduje Darshanu a její výplod přísným pohledem a pokračuje v tom i poté, co promluví Rouz. Na tu pak přenese zrak a usměje se, ale pak se očima vrátí zpět k megeře. "Buď té lásky, mladá dámo, a nestrkej nos do věcí, o kterých víš hovno. Moje žena není žádná květinka, je to roba, co vychovala tři syny a tuhle cestu nejede poprvé. Ty sis místo chlapa pořídilas meč a vybíjíš si na ostatních vztek. Takovejch už jsem viděl...hanba povedať." mávne nad Darshanou rukou, popotáhne si kalhoty a zadívá se směrem za odjíždějícím kočárem. Evidentně se chystá k odchodu. "Chtěl sem vám pomoct, páč na cestě se pomoc neodmítá. A vy vypadáte tuze marně. Myslel sem, že chcete do vesnice, zásoby a ňáký místo, kde se dát do kupy po té bouřce. Ale mýlil som sa. Za to sa omlouvám, su jen obyčejnej drnohryz." pokračoval k vám všem a nakonec sklouznul pohledem na Rouz: "Promiň, dcérenko, ale vybrala sis špatnou kumpanii. Ale ať nežeru. Za tři hodiny zatočte vpravo a za další hodinu dojdete do Orla. A asi dvě hodiny zpět jsme míjeli hromadu zbrojných s nóbl kočárem, to bude asi ta vaše. Chystali se k odjezdu." V tuto chvíli se bude otáčet a odcházet na cestu, nebo to má alespoň v plánu.

Varka - 16. června 2021 20:51

Tak je čas se dát do pohybu… Ano! Toho koně, to zvíře z nejhlubšího podsvětí! Ano, toho za to, že nás odvezete! Doufám že budeš trpět. Aspoň to chci říct, jenže než to stihnu, chopí slova Pěnkava a mám chuť trošku ho profackovat. Už zbýval jenom kousílineček, aby byla pomyslná ruka v rukávě. Kdyby mě tak netříštilo v mozku, tak jak má Striga zacpaný svůj nos, snad bych si i povzdechla. Takhle jenom rezignuji a Pantátovi s jeho Panímámou nechám skoro jejich osudu a místo toho začnu hltat vodu z druhého měchu. Zpozorním jen ve chvíli, kdy nezvaný dobrodinec začne šťouchat bosou nohou do sakra velké a nebezpečné zmije. Stačí si jenom vzpomenout, jak málo stačilo k tomu, aby Pěnkavu lehce přiškrtila a jaká adekvátní reakce v její myslí může být na tohle? Ostrá, překvapivě ale i štědrá. Místo toho vstanu, seberu psaní od zběhlého všivého koňskými blechami prolezlého Staříka. Jakýpak somariny tam napsal? Hned na to se k všem otočím zády, abych si mohla natáhnout tuniku přes hlavu, potom se začnu se soukat do prošívanice a následně i kyrysu a zbytku své železné roby. Podle Pantáty před dvěmi hodinami viděli naší milostivou slečinku, takže náskok mají mnohem menší, než jsem předpokládala. Sakra… Promnu si spánky. Piliny v krku se mi jakž tak podařilo spláchnout ale hlava. Dnes budu nevrlá. Musím dýchat. Jenže žebra tomu taky moc nepomáhaj. Pomalu tedy sklízím svou skromnou výbavu a během toho přežvykuji kousek sušeného mas. Pak ale spočine můj zrak opět na té líté čtyřnohé bestii z pekla. Ne. Dnes na to nemám. Vrhnu i pohled k Pěnkavě. Je to jeho vina. Měla bych si prostě vzít jeho koně, když bude namítat, prostě ho nakopnu do zadku, co je mi po něm? Ptám se sama sebe a už už chci své věci na něho i naložit. „Ještě by si ten blbec natlouk řiť a musela bych poslouchat jeho fňukání. Ani to dneska nedám.“ Počkám tedy až se stařík odporoučí, „Striga se Zrzkou se podělí o sedlo, naložíme věci na Soudka, mulu a druhého normálního koně si vezmu já a Kašpar,“ Pronesu tonem, že se mi o tom opravdu nechce diskutovat a při tom si mnu spánky.

Mistr - 16. června 2021 21:11
	soukromá zpráva od Mistr pro Na lístku je napsaná jen jedna krátká věta: "Hodně štěstí a ať se vám daří. S Bohem. Nikolaj."

Ilias - 16. června 2021 22:20

.... ..... ..... Mám otrasenú náladu, cítim sa hrozne, môžem potvrdiť že mám depresiu na najvyššom stupni. Prajem si aby nás teraz niekto napadol a ja som mohol niekoho zabiť. Asi by som sa potom aj tak cítil mizerne, ale aj tak by som ho chcel zabiť. Starý súhlasil že nám dá všetky informácie a trochu som si vydýchol, že sa mi podarilo napraviť čo orčica totálne dosrala. Nechápem načo otvára ústa keď to s ľudmi zjavne vôbec nevie. Takmer prišla o koňa kvôli dvom hodinám ktoré nás delia od princezny. A keďže bohovia ma nenávidia a baví ich mi robiť zle .... sa musela ozvať tá čierna mrcha, a dosrala to znova. Len som zavrel oči a poriadne sa nadýchol aby som neschpáchal našu hromadnú samovraždu. Z mojej strany dobrovoľnú, z ich strany nedobrovoľnú. Znova som sa ukľudnil keď prehovorila Rouz. Pozeral som na ňu a počúval ju bez pohnutia. Je inteligentná, krásna, a som tu už len kvôli nej. Najradšej by som sa zobral a vyrazil za princeznou alebo hľadať mága. Ale bez nej teda nie. Úplne mi odľahlo keď jej prezradil že princezna je našim smerom a len dve hodiny cesty. To ju už dnes bez problémov doženieme. Ale tým to nekončí. Bohovia sa tak ľahko nevzdávajú a posielajú znova tú čiernu mrchu aby mi zkazila deň. Keď sa vybrala tesne k nemu po tom čo k nej prehovoril, chytil som do ruky svoj meč aj keď som zacítil ostrú bolesť v zápestí. Sledoval som ju a bol som pripravený zaútočiť keby mu chcela ublížiť. Sám som mal chuť niekomu ublížiť ale nikdy nie nevinnému. Našťastie mu len dala mince a odkráčala. Svoj meč som držal tak pevne až som mal úplne biele hánky. Pustil som meč a podišiel k Rouz. "Ahoj, môžem si trochu dať?" A ukážem na zajaca. Zomieram od hladu, ale aj tak dokážem na Rouz vytlačiť aspoň malý náznak úsmevu. Vložím si do úst studené ale predsa šťavnaté mäso a prehrabnem sa v ohnisku aby som vylovil zemiaky ktoré som tam večer strčil. Asi už budú totálne rozvarené ale možno tie čo boli najďalej sa ešte budú dať zjesť. Oheň predsa len nebol taký silný. Mám hroznú depku, je mi zle, tie fľaky sa zväčšujú, vo vlasoch mám bordel, snívali sa mi hlúposti a necítim sa tu bezpečne kvôli tej čiernej mrche. Chcem už vyraziť a rýchlo dôjsť do cieľa. A v tom som započul orčicu ako niečo rozpráva. Blbec? Len dúfam že sa nesere teraz do mňa pretože na to vôbec nieje vhodná chvíľa a nemám na to náladu. A potom ma nazvala kašpar. Mňa. Blbec a kašpar. Pozriem na ňu pohŕdavo. Doteraz som ju bral že by ešte šla zachrániť, ale teraz je pre mňa už rovnako mŕtva ako ta psychopatka. Hádžem do vaku zopár zemiakov ktoré by sa ešte mohli dať zjesť, postavím sa a na jej urážky jej odpoviem. "Zviera ostane vždy len zvieraťom ako sa zdá." Vyberiem sa k svojmu koni pripnúť si na sedlo svoje veci. A ešte za tým dodám, aby to vyzeralo že to bola poznámka mierená na koňa. "Je to len kôň, tak sa daj dokopy a prestaň tu fňukať."

Varka - 16. června 2021 22:52

Tříštivá hlava. Na tohle nemám náladu, vskutku. Hlava. Měla bych mu prostě vrazit jednu do zubů, pokud s myslí že jsem natolik nechápavá abych věděla na koho poznámka byla mířena. Až příliš mnoho jsem jich už zaslechla. Matka však vždy říkala, úsměv, existují bolestivější věci než pěst do obličeje. Stačí pouze myslet. A tak si promnu spánky. V duchu se pousměji. Jistě, netřeba být zrovna mudrc, abych si dala možný důvod jeho včerejší jednání dohromady. Strach o Zrzečku, prchání za ní, její opatrování. I na na rtech se mí objeví drobný úsměv. Je to sice domněnka ale i na mě to zkoušel a i kdyby ne, co tím ztratím? „Takový jsi necita, o víno ses dělil, hladil si mě po stehénku, velebil očka má a krásu opěvoval, slova polibkem na rty mé jsi zpečetil včera, pamatuješ, a teď už ani za špetku ohledu ti nestojím,“ Pronesu dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní a hlavně Zrzka, „A že zrovna ty ohledy na trápení ženy nebereš, co o výchově gentlemana jsi kázal. Planá slovíčka a chvástání, to je mi překvapení. Jestlipak i lhářem js?“

Ilias - 16. června 2021 23:25

A kostlivec je vonku Pri orčicej až príliš dlhej odpovedi som sa zarazil a len počúval tie slová ako plynú z jej úst. Samozrejme že to musela vytárať. To nieje žiadna žena. Je to len zlo ktoré chce ubližovať kade chodí. Nie nadarmo je cez tisíc historiek o orkoch aké sú to beštie. A po tom čo sa včera stalo a ako sa len prizerala, má teda drzosť odo mňa žiadať nejaky ohľad. Vyskočil som do sedla svojho koňa a z vrchu som pozrel priamo do očí tej zelenej masy ktorá pre mňa už nemá tvar ľudskej bytosti. "Si čisté zlo." Viac jej povedať nemusím. Viac jej povedať nechcem. Ale už pomaly na mňa dolieha pocit viny keď sa pozriem na Rouz, ktorá to určite počula. Potlačím ale negatívne myšlienky a prídem na koni až k nej. Natiahnem k nej ruku a opýtam sa. "Pôjdeš so mnou alebo na mule?"

Rouz - 17. června 2021 08:24

Jedeme dál? Stařík nám dal alespoň nějaké informace. Úlevně vydechnu. S tímhle už se dá pracovat. A nemusím dělit králíka na pět porcí, stačí čtyři. Zatímco čistím nůž od mastnoty, chopí se slova Darshana. Její prudké kroky a ostrá řeč k dědovi mě nejdřív vyděsí. Nejsem dost blízko, abych mu mohla pomoct. Moc jí nerozumím, ale pak vidím, že mu dává peníze. Všimnu si Iliase, že je připravený zasáhnout a mám z toho radost. Přijde si pro králíka, bez váhání mu podávám jednu čtvrtku. Nabídku i Darshaně s Varkou, ale nevstávám kvůli tomu. Už mám moc velký hlad a tak se pouštím do svojí čtvrtky a zapíjím vodou z čutory. Je skvělý se najíst po tak dlouhý době. Potom začne Varka organizovat odjezd. Zarazí mě její očividná nabroušenost na všechny okolo. Představa, že pojedu na koni, kterého jsem se včera zbavila, a ještě k tomu s Darshanou, který se tak trochu bojím, se mi úplně nelíbí. Už chci začít protestovat, ale musím polknout sousto a mezitím se do toho vloží Ilias. A zase Varka, a zase Ilias. Vstřebávám, co jsem právě slyšela a přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. Nepopřel to. A Varka nevypadala jako někdo, kdo by měl potřebu lhát. Bolí to. Tak nějak zvláštně uvnitř. Stejně jako minule. „Byl to tvůj první, viď?“ Přikývnutí. Dlouhá pauza. „Rouz, Jorah je zmrd, vo tom žádná. Ale dělají to všichni. Nenajdeš chlapa, kterej by byl věrnej až za hrob. A když to po něm budeš chtít, dřív nebo pozdějc zdrhne. Je mi líto.“ Dívám se na ní. „Můj táta by nikdy...“ „Tvůj táta chodí zhruba jednou za měsíc za Dorkou.“ Šok. Další bolest. Nevěřím tomu. Ale kdo jiný než Lara by to měl vědět nejlíp? Zná snad všechny mužský ve městě a za většinu jejich úletů je sama zodpovědná. „Každej chceme něco jinýho Rouz. Ženský se chtěj zamilovat, vdát se a mít děti. Mužský to chtěj nejspíš taky, ale tak nějak jinak. Potřebujou vědět, že vo ně ženský furt stojej, ne jenom ta jedna.“ Zase bylo ticho. „Víš jak máme všichni rádi Brtník.“ Vzhlédnu. Mluví o kopci za městem, kam jednou za čas všichni rádi chodíme. Je tam krásnej výhled na město. „Představ si, že tam chodíš každej jeden den. Třeba vždycky jinudy, ale vždycky dojdeš na stejný místo. Začne tě to nudit. Budeš chtít i na jiný kopce. Občas půjdeš třeba do lesa nebo támhle vedle na Rejhu. Ale nakonec se na Brtník zase vrátíš, protože to tam máš ráda.“ Pak se na mě usmála. „Najdi si někoho, pro koho budeš Brtník a neřeš, že leze i na jiný kopce. Vždycky se vrátí tam kde to má rád.“ Lara je profesionální šlapka. Ale stejně jsem jí měla ráda. Vždycky stála při mě a byla první, kdo přišel, když Jorah odešel. Její rady byly vždycky dost neotřelý, ale většinou dávaly smysl. Zatím se zdálo očividný, že její slova fungují na všechny chlapy, co jsem poznala. Jenom Ilias ze všech zatím vybočuje způsobem, kterým to dělá... Vzpomenu si na včerejší neohrabaný rozhovor... a nebo je prostě dobrý herec. Vzpomenu si i na tu slečnu ve službách princezny, jak moc ji chtěl zachránit. Předtím mi to přišlo roztomilý. Ale možná za tím bylo něco víc. Na malou chvilku, když ke mě teď jede a nabízí mi ruku, ve mě klíčí naděje, že bych pro něj mohla být Brtník. Nabídl mi kožešinu. Chce jet se mnou. Nikdy během cesty se ke mě nezachoval zle. Ale pak tu šílenost sfouknu ještě v zárodku. Budu jenom les po cestě a Brtník má určitě někde v bezpečí doma. Zavřu na chvíli oči. Párkrát se nadechnu. Není to tak těžký. Přemýšlej racionálně. Potřebujeme jet rychle. Princezna před dvěma hodinama vyrážela zase na cestu. Znamená to, že má náskok čtyři hodiny. A vůbec nemusí mít namířeno do toho Orla. Vůbec se dneska nemusíme dostat někam, kde bude normální postel a voda na umytí. Nechci se Darshany zase ptát na mulu a nechci jet na koni. Ale jestli si musím vybrat, bude lepší se pohybovat co nejrychlejc. Mula není zrovna rychlík. A krotit sama koně už dneska nezvládnu. S Iliasem dohromady můžeme vážit jako těžší Nikolaj. To snad ten kůň zvládne. A představa s Iliasem na jednom koni není zdaleka tak hrozná jako s Nikolajem nebo s přítomnýma dámama. Zase oči otevřu. Potlačím všechny emoce, který hrozí mě ovládnout, ale stejně se mi nepovede víc než povadlý úsměv. Zbytek králíka nechám nedojedený, trochou vody z čutory si opláchnu mastné ruce a pusu a ruce otřu ještě rychle do pláště. Pak beze slov přijmu jeho ruku. A zarazím se. Kůň je poměrně vysokej a moje nohy zase tak moc ne. Jak se mám dostat do sedla, ve kterým už někdo je? Hledám nějaký odrazový můstek, ale nakonec mě nenapadne nic lepšího, než se nasoukat do třmenu, kde už má Ilias nohu a s oporou jeho ruky se vyškrábat před něj. Snažím se neukopnout mu hlavu, i když by si to možná zasloužil. Nakonec se tam nějak horko těžko srovnám a svůj vak si hodím před sebe.

Mistr - 17. června 2021 10:04

Dědula čeká, když se k němu Darshana blíží, se stoickým klidem. Jen na moment se mu v obličeji objeví náznak úleku, když těkne očima směrem k odjíždějícímu povozu, ale pak se ke vzteklině otočí opět s klidným výrazem. Holí se nebrání, naopak, dal ji na stranu, aby mohla dojít přímo k němu. Varka s Rouz si všimnou, že klacek drží jednou rukou asi ve třetině výšky a pěst má vedle boku, takže konec hole se opírá o zem. A klouby má zbělené, jak ji svírá. Vlastně to vypadá, že je připraven k akci. Zatím se ale nic neděje. A Darshana stojí příliš blízko, aby si toho měla možnost všimnout. Zatímco černá na sedláka soptí, kouká se jí zpříma do očí a ani se nehne. Jen si otře levačkou z obličeje prsknutou slinu, ve tváři, pokud nějaký výraz, asi byste ho odhadli jako soucit. Když to skončí a v jeho ruce se nachází váček s penězi, jen rezignovaně zakroutí hlavou. "Tak si svědomí nekoupíš, děvočka." pohodí váčkem ve vzduchu a otočí se k odchodu. S každým krokem následuje vyhození, chycení a cinknutí mincí. Po pěti krocích se ještě otočí a váček hodí Darshaně k nohám. "Nechte si peníze, se svým vychováním je budete potřebovat." kývne na pozdrav Rouz a Iliasovi, otočí se zády a odchází.

Mistr - 17. června 2021 17:13
	Stařík opět čeká, něž se Darshana vybouří a nacpe mu váček s penězi. Jak se černá otočí zpět, zase pokrčí tameny, prohodí ledabyle "My nepotřebujeme vaše krvavé peníze." a zahodí váček do lesa. Pak pokračuje za povozem.

Varka - 17. června 2021 20:04

Zlo, dobro, pro každého něco jiné je. Čisté zlo? Za to by nejspíš leckterá dáma označila i jeho, pokud s první raním paprskem vyklouzl z lože a nechal jí případně obtěžkanou jejímu osudu. Nebo to dítě, pokud mělo to štěstí dospět. Nedělám si iluze, že každá matka je jako ta má i když bych tomu ráda chtěla věřit. Pěnkava toho za svého života nejspíš příliš neviděl, natož následky svých možných činů. Zlo by vzalo hůl a zlámalo prsty na jeho rukou tak, že by si sám neutřel ani řiť natož si zabrnkal na nějaký nástroj a nechalo ho jeho osudu škemrat o drobné. Zlo by vzalo Zrzku a předhodilo za pár mincí mužům pro pobavení a až by o ní neměl zájem ani ten nejšpinavější pobuda za pár grošů, pohodili by jí na ulici jako potrhanou hadrovou panenku vedle něho a mohly by leda chcípnout spolu. A ani jedno z toho není to nejhorší, co smýšlející bytosti svedou, co jsem je viděla činit. Pokud bych byla já čisté zlo, nebylo by to tak nejhorší. Tím však neomlouvám slova vyřčená, chtěla jsem zasáhnout, a tak jsem zasáhla, zda na tom má svou vinu i bolest hlavy a rozmrzelost, není nijak důležité. Není to ani vzdáleně něco, čeho bych litovala natož aby mě to budilo v noci ze spaní. Na to mám jiné bubáky. Černá striga se vybavuje s Dědulou, naložím tak tedy zbytek svého skromného majetku na Soudka, včetně nárameníků a kroužkových rukávů, které uložím na sedlo. Na té zrůdě prostě nepojedu a nezáleží mi na tom, zda ostatní mi zmizí za prvním kopcem. Vlastně když Striga na mě promluví, přeci jenom mě něco zamrzí. „Myslela jsem to v tom nejlepším slova smyslu, ale omlouvám se,“ po minulém večeru mi přirostla trochu k srdci, nijak neodsuzuje, co jsem, lehla si se mnou pod jednu deku a dělila o teplo, tohle si nezasloužila. Na rozdíl od hysterického Kašpara, který se od včerejšího večera chová jak se chová a máchá tou svojí jehlou neustále někomu před ksichtem. A Zrzka, je prostě pro mě zrzka, zdá se jako milé a schopné děvče, pokud jí někdo půjde po krku zakročím jako u každého druhého, pokud ale bude chtít jít po svých, bránit jí nebudu. Nejsem její sestra ani matka. S tím počkám poté opřená o strom. Než vyrazíme.

Ilias - 17. června 2021 22:38

Niesom ako ony Videl som v očiach Rouz ako premýšla či ku mne nasadnúť na koňa alebo nie. Som ale rád že sa nakoniec rozhodla že to so mnou riskne. Orčica to povedala v tej najnevhodnejšej chvíly. Akosi vedela že by mi tým mohla uškodiť. Ženská intuícia asi. No schválne som na to nechcel pred ňou veľmi reagovať. Nebolo by teraz bezpečné pre Rouz aby tie dve vedeli že niečo k nej cítim. Ale sedí teraz tesne pri mne. Najradšej by som ju objal ale snažím sa jej teraz dotýkať čo najmenej, kým si nevyjasníme to čo povedala tá zelená čmuha. Samozrejme ani tá čierna čmuha nezaháľa a pred odchodom ma musela ešte nazvať defkarom. Len zatnem zuby a pokúsim sa to ignorovať. Hnev vo mne rastie ale tak nejak cítim že to niesom ja. Tie dve beštie sa ma snažia zničiť a dokázať si že všetci, sami seba nenávidia rovnako, a majú tak mizerný život ako ony dve. Lenže ja som svoj život mal rád odkedy som opustil rodnú vesnicu. Mal som sa rád a žil som rád. Teraz som na ich úrovni a nenávidím všetko na čo sa len pozriem. A to ja nechcem. Už si ani nepamatám kedy som naposledy spieval. Ano, presne to urobím. Najlepšie môžem bojovať proti zlu tak, že budem roznášať radosť a svetlo. A spev je na to najlepší. Vždy keď som spieval v baroch, v táboroch alebo na hrade, ľudia sa bavili a tlieskali a tancovali. Všetci sa usmievali a vtedy som sa aj ja cítil najlepšie. Je čas bojovať proti zlu a bojovať proti temnote ktorá ma pohltila tak že som skoro aj zabudol na to kým chcem byť. A tak aj cez boľavé hrdlo sa nadýchnem a tichým hlasom tak ako mi to len zapálené hlasivky dovolia začnem recitovať čo ma napadne a čo by ma rozveselilo. "Môžem byť, chorý, aj zbitý, hladný, nie sýty, bláznivé city, a cieľ cesty skrytý." "Hja hja" Dám povel koníkovi aby sa pohol a nohami ho mierne kopnem do slabín. Potom ďalej pokračujem v speve. "Keď stojím na nohách, zas čaká ma pád, ale na svojom koni, mám to čo mám rád." Keď opustíme pomalým konským krokom náš kemp a výjdeme na cestu prehovorím k Rouz. "To čo povedala tá orčica. To bola pravda." Snažím sa nejak začať a len dúfam že mi dovolí to dopovedať. Ale hneď pokračujem ďalej a nedám jej šancu ma zatial zastaviť. "Bol som úplne zničený keď som sa dozvedel že sa staneme orkami a hrozne som sa opil. Nemyslel som čisto. Ona prišla za mnou do lesa a sadla si tesne ku mne. A ja som premýšlal že keď budem ork budú sa mi musieť páčiť orčice a ako sa asi líbajú s tými ich klami a bol som hrozne mimo a chcel som to len vyskúšať tak som jej dal pusu ktorá trvala asi sekundu a nič neznamenala. Len som chcel vedieť aké to bude keď budem orkom. Bola to hrozná hlúposť a cítim sa za to hrozne hlúpo." Vysypem to na ňu a znova mám hrozný strach že odíde. "Ja nechcem aby si si myslela že my ..... že to včera v lese nič neznamenalo. Ja chcem aby to niečo znamenalo." V tomto niesom vôbec dobrý, netuším už čo viac k tomu povedať a tak zase začnem už spletať prvé čo ma napadne. "Tie dve sú teda čísla čo? Môžme im utiecť. Doženieme princeznú aj bez nich. Ja mám teraz pri sebe všetko na čom mi záleží a tie dve nám prinesú len problémy..... ehm .... čo si o tom myslíš? .... ehm .... hneváš sa?" A pomalým krokom kráčame po zaprášenej ceste, aj keď ja by so najradšej uháňal tak rýchlo ako by to len bolo možné.

Rouz - 18. června 2021 07:48

Cestou necestou... Nad Darshaninou poznámkou jen zavrtím hlavou, ale už nijak nereaguji. Nevěděla jsem, co si o ní mám myslet. Na jednu stranu byla pořád zamračená, tichá a na lidi dost nabroušená. Jak mluvila se staříkem se mi vůbec nelíbilo a nejradši bych jí profackovala, kdybych byla nějak blízko. Na druhou stranu byla ochotná pomoct, když jsem potřebovala mulu. Ale její poslední poznámku nevím, jestli brát vážně, nebo jako varování, nebo vlastně co. Přestanu se tím zaobírat, když Ilias začne prozpěvovat a přesunu svoje myšlenky zase k němu. Nemůžu se rozhodnout, jestli mi je jeho blízkost příjemná nebo ne. Cítím se prostě zvláštně, z čehož začínám být tak trochu frustrovaná. Jak se mám vyznat v někom jiným, když se nevyznám ani sama v sobě? Jak začne mluvit, ztuhnu a jenom poslouchám. Když se dostane k popisování proč to dělal a že chtěl zjistit, jak asi orčice líbají s jejich kly, neovládnu tichý smích, ale zatím to nijak nekomentuji. Čekám. Přemýšlím. Když domluví, nejistě se ošiju a do ruky mi vklouzne můj cop, který si začnu omotávat kolem prstu, zase pouštět a zase omotávat, jenom abych nějak zaměstnala ruce. Chci aby to něco znamenalo... co aby to znamenalo? I když tuhle větu nijak nekomentuji, rezonuje mi v hlavě ze všech nejvíc. „Iliasi, nezlobím se.“ Tón hlasu je smířený, není v něm hněv. Dvakrát se nadechnu, než se rozhodnu pokračovat. „Kdo jsem abych ti mohla říkat koho máš a nemáš líbat? Je to tvoje věc.“ Snažím se o nadhled a aspoň pro teď vypnout emoce, které zuřivě protestují. Asi ještě nikdy jsem se nemusela tak moc rvát sama se sebou. Ale emoce nechávají lidi na holičkách, rozum má většinou pravdu a tak se snažím zaměřovat na to, co mi radí ten a tentokrát ignoruju protestující city, kterým stejně nerozumím. Teď by se mi hodila Lara s její radou. Povídala mi o tom moc hezky, ale ani slovo o tom, jak sakra poznat toho s Brtníkem? Dávno vím, že slova nic moc neznamenají. Každý může lhát stejně lehce, jako jsem se snažila já tomu staříkovi. Většinou to nakonec rupne. Nikdo se nevydrží přetvařovat věčně. Tak možná prostě... uvidíme? „Ohledně těch dvou...“ Snažím se o racionální uvažování. „Svaly se nám třeba ještě budou hodit. Co my víme, co máme před sebou? “ Pečlivě si vybírám na co reagovat. Nepouštím se do rozebírání pocitů, ani nekomentuji jeho snahu vyjádřit, že jsem pro něj nějak důležitá. Třeba si to myslí jenom teď a v příští vesnici změní názor. „Navíc kdo by potom chránil nevinný lidi na cestě, když je tu necháme jen tak se potulovat...“ Chci to rychle zamluvit a tak hledám nějaké bezpečné téma. „A na co jsi teda přišel v lese s Varkou?“ První blbost, co mě napadla. Špatně. To není bezpečné téma. Snažím se o lehký, humorný tón, vhodný pro uvolněnou konverzaci, i když vnitřně jsem napnutá jak struna. „Bude to tak zlý být ork?“

Ilias - 18. června 2021 15:20

Nezbavím sa ich! Okay, jej reakcia je v pohode. Nekričí na mňa, nebije ma, neposlala ma do pekla. Nemôže mi hovoriť koho mám líbat? Mne by vadilo ak by sa Rouz líbala s niekym iným. Nikdy predtým som necítil žiarlivosť, no teraz by som asi bol schopný toho chlapa aj zabiť ak by sa líbal s Rouz. Znamená to že ona nežiarli ak jej to nevadí? Rozhodne sa ale nemám v pláne viac k tomu vyjadrovať. Som rád že to tak berie a nebudem rýpať do osieho hniezda. Keď ale povie že tie dve potrebujeme ako svaly ... ako ochranu, tak sa ma to dotkne. Ja som dostatočne silný aby som ju ochránil. Ale aj má pravdu, neviem prečo by mi mala veriť že ju ochránim keď v skutočnosti som jej ešte neukázal čo dokážem. Zatial som len dostal bitku od čierneho orka a čierna čmuha ma premohla nahého pri .... počkať .... aj Rouz tam vtedy bola a videla to. Spomenul som si a zacítil sa hrozne trápne že aj Rouz ma tam videla nahého v hline. Ale, prečo odišla ak som potreboval pomoc? Žeby jej to bolo tiež jedno? Nie, to určite nie. Musela újsť lebo sa zľakla že by napadli aj ju. Určite to bolo tak .... ale .... prečo sa v lese tvárila že o útoku nevie keď to videla na vlastné oči? Z myšlienok ma vytrhla keď povedala že musíme chrániť nevinných ľudí pred nimi a za tým hneď zasrandovala nad orčicou. Stále ešte so zamysleným pohľadom na ňu a premýšlajúc čo sa tam v lese vlastne stalo jej odpoviem. "To máš pravdu. Niekto musí dávať pozor na nevinných. Aby ich nenapadli len tak bez príčiny. A len bohovia vedia ako by to mohlo skončiť keby sme im ... nepomohli." Skúšam sa ale nad tým nezamýšľať a venujem sa radšej tej humornejšej otázke. "No .... musím uznať že to bola trochu bolestivá skúsenosť.... má dosť tvrdú ruk... teda kly. Tvrdé kly a dosť zavadzali, netuším ako to orkovia robia aby sa do seba nezasekli.... ale hádam že to čoskoro zistíme ak si nepohneme a nenajdeme princeznú." V tom som sa nespokojne obzrel za seba keď som uvidel ako sa tie dve trepú pešo. "Čo pre zmilovanie, prečo idú pešo? Takto sa nikde nedostaneme!!" Zanadával som si popod nos, nemohli ma počuť ale rozhodne mohli vidieť môj zamračený pohľad keď som ich uvidel sa prechádzať.

Rouz - 18. června 2021 16:10

Cestou necestou Uleví se mi, že se Ilias chytne na nezávazný rozhovor. Při představě zaklíněných orků se dokonce už skoro uvolněně zasměju! "Určitě to nebude tak zlý." Snažím se znít optimisticky. "Princezna se bude chtít někde utábořit, nevíme, kolik jim zůstalo koní... doženeme je." Potlačuju vlastní nejistotu a je mi zase o něco líp. Když Ilias zmiňuje Varku s Darshanou, ohlédnu se za nimi. "Já se nedivím, ten kůň je úplně šílenej." I když to znamená, že budeme postupovat pomalu, zmocňuje se mě dobrá nálada. Takhle se nepoženeme rychleji než krokem a to mi naprosto vyhovuje. Zase se otočím zpátky na cestu. "Jak ses vlastně dostal k týhle výpravě?" Začnu zvědavě vyzvídat. "Tak nějak mi to pro tebe nepřijde jako přirozený místo." Sešla jsme se tu poměrně různorodá banda, ale u všech mi tak nějak dává smysl proč tu jsou. Ale bardi by přece měli hrát a bavit široké publikum někde na královském dvoře a ne se trmácet po blátivý cestě.

Ilias - 18. června 2021 16:43

Cestou necestou "To nevieme v akom sú stave ale musíme rátať s tým že sú na tom lepšie ako my. Preto by sme si mali pohnúť." Na jej poznámku že za to môže ten kôň a je šialený si len odfrknem. "Ako keby tá jazdkyňa nebola šialená." Po jej otázke sa na chvíľku zamyslím. To je asi prvá osobná otázka akú som dostal na tejto ceste. Dovolil som si konečne sa trochu uvolniť a opratu som si nechal v ľavej ruke a pravou rukou, ktorá ma bolela som opatrne objal Rouz okolo pasu a dlaňou som ju chytil za brucho a pritlačil ju bližšie k sebe. "No, nechodil som na bardskú školu. Som bardom z presvedčenia. Rád spievam a bavím sa, ale niesom ako ostatní bardi. Prácu žoldáka som vzal pretože je to dobrodružstvo, a je to napínavé a tiež ... to robiť môžem. Povedzme že ... za istých zvláštnych magických okolností, som získal schopnosti ktoré zo mňa robia celkom dobrého žoldáka. Teda aj rytier by som bol dobrý, ale musím uznať že nie všetky moje vlastnosti a záľuby boli práve rytierske." A zasmejem sa na tom. "A ako si sa tu ocitla ty. Tiež mi neprídeš ako jedna z tých krvilačných žoldnierok. Ako tie dve za nami."

Rouz - 18. června 2021 18:48

Cestou necestou Cítím Iliasovu ruku na břiše. Zase se mi rozbuší srdce a na nějakou dobu nejspíš může cítit napnuté břišní svaly. A už zase ty koně v břiše. Zatraceně musí se mi zbláznit tělo pokaždý, co se mě dotkne?! Kousnu se do rtu. Potom začne mluvit a já se trochu uvolním. Nakonec v průběhu vyprávění povolím úplně a zlehka se o něj opřu. Vlastně to je docela příjemný. „Bardi mají svoje školy?“ Zeptám se rychlejc, než to stihnu zastavit. Abych zakryla svoji neznalost, tak rychle pokračuji. „Jako rytíře by tě rozhodně byla škoda, na to až moc hezky zpíváš. Máš písničky vymyšlený dopředu nebo prostě.. hm.. improvizuješ?“ Když mám mluvit o sobě, zase s trochu napnu. „A já.. no.. potřebovala peníze.“ Odpovím potichu jenom s lehkým zadrhnutím. „Celej život jsem byla v tom městě. A chtěla jsem už pryč. Tohle byl způsob.“

Ilias - 18. června 2021 22:04

Cestou necestou Je fajn sa s Rouz chvíľu len tak baviť. Trochu sa uvoľniť a v kľude sa rozprávať. Bez prítomnosti iných rušivých elementov. Jedného čierneho a druhého zeleného rušivého elementu. "Áno existujú bardské školy a hrozne som na jednu chcel chodiť. Lenže tá bola tu na juhu. U nás na severe za horami niečo také neexistovalo a tak som nad poéziou sedel doma a učil sa to sám." Nemôžem v hlase potlačiť istú dávku hrdosti sám na seba. "A Ďakujem." Zvyšok vety poviem až príliš nahlas aby to všetci počuli. "Som rád že sa aspoň niekomu páči môj spev!" A z chuti sa zasmejem, pretože začínam mať konečne dobrú náladu. "A väčšinou len improvizujem, poviem začiatok a medzi tým rýchlo v hlave skladám rým." Nenápadne, aspoň dúfam, si k Rouz privoniam. Ako to sakra robí že mi stále tak dobre vonia. Musí to byť nejaké kúzlo. "Takže toto je tvoja prvá žoldácka práca? A čo tvoja mágia? Ako si k nej prišla? Učil ťa nejaký veľký mág čarovať?" Obzriem sa za tými dvoma a znova oľutujem že chcem vyhovieť Rouz a ostať v ich prítomnosti. Stačilo by pár krát popohnať koniíka a boli by sme fuč.

Rouz - 18. června 2021 23:49

Cestou necestou Pobaveně se zahihňám, když do rozhovoru zapojí i dámy za námi. Ale pravda byla, že písnička dokázala cestu udělat mnohem snesitelnější a nemusela jsem během toho týdne aspoň ve chvílích, kdy zpíval, tolik myslet na šílenýho koně pod sebou. "Jo, dřív jsem nikde nebyla." Odpovím na první otázku. Pak se na chvíli zamyslím. "Já jsem vlastně taky samouk. Jednou jsem prostě přišla na to, že to umím." Odkašlu si. "Eh, podpálila jsem omylem mámě sukni." Ta vzpomínka byla vlastně docela veselá. Nakonec. Předtím mi to tak nepřišlo, ale takhle s odstupem se tomu zvládnu i zasmát. "A pak už to šlo tak nějak samo. Naučila jsem se používat pár triků a nic víc. Žádný velký mág." Pokrčím rameny. Nebylo to zase tak skvělé, ale občas se mi kouzla hodila. "Takže jsi z daleka? Hodně cestuješ?" Vždycky jsem byla zvědavá, jak to vypadá.. vlastně kdekoliv jinde. A tak z otázky zaznívá skutečný zájem a zvědavost.

Ilias - 19. června 2021 00:17

Cestou necestou Na historke ako podpálila mame sukňu sa zasmejem. Predstavil som si ako musela poskakovať po dome s horiacou sukňou. "To že ťa neučil veľký mág ešte neznamená, že sa ním nemôžeš stať ty. A mimo to, pri mojich cestách som stretol mnoho hradných mágov. Určite by ťa každý niečo naučil keby sme cestovali spolu." Pri tom ako som to dopovedal som si Rouz ešte viac pritisol a objal ju. Zasmial som sa a dopovedal. "Bola by to fakt pekná predstava, s tebou cestovať po celom svete, ak by sme sa práve nemenili na krvilačných orkov." Ale hovorím to s humorom v hlase. Nemám v pláne zas upadnúť do smutnej atmosféry kvôli nášmu úbohému osudu. A zvyšok jej pošepkám. "Ale tie dve zo sebou neberieme!" A potom pokračujem s odpoveďou na Rouzinu otázku. "Áno som z ďaleka. Pochádzam zo severu z vesnice za veľkými horami. Cez tie hory dokáže prejsť jeden človek z desiatich. Sú ektrémne nebezpečné. Banditi, divé zvery, medvede a prisahám že som tam zazrel aj draka." Zasmejem sa poriadne. "No keď som dospel, tak som chcel cestovať a vidieť svet a niečo zažiť, tak som tie hory proste prešiel. Nič ma nemohlo zastaviť. A cestoval som po celom našom kráľovstve. Kde som sa objavil tam ma privítali s otvorenou náručou. Bol som asi na každom hrade a na stovkách bálov a kráľovských plesov. Dueloval som na pánskych dvoroch s najlepšími bojovníkmi a zakaždým som vyhral. No raz som prehral, ale to neplatilo pretože ten chlap sa narodil v magickej studni či čo. Tak sa to hovorí." Krátka sekundová pauza aby som sa mohol nadýchnuť. "No to bolo len na oko, v skutočnosti ma viac bavili hospody a žoldácke práce kde som si mohol niečo privyrobiť." A teraz je rad na mne. "A čo ty plánuješ ďalej? Zhrábneš odmenu za tútu výpravu a čo potom?"

Rouz - 19. června 2021 07:00

Cestou necestou Nechávám se kolébat pravidelnou chůzí koně, a Iliasovo objetí je tak příjemný, že se dokonce přestávám těšit, až budu muset sesednout, protože to pak skončí. Ale stejně se přistihnu, že se usmívám a představuju si to, co říká. "Jo, to by bylo pěkný..." Zamumlám když dokončí první část, jako bych se bála, že to zkazím, když promluvím moc nahlas. Potom začne popisovat svoji cestu a úspěchy a můj úsměv se ještě rozšíří. Asi mi je v tuhle chvíli jedno, kolik z toho si přibarvuje, aby se to dobře vyprávělo, a kolik toho je čistá pravda. Tak nějak beru, že to patří k jeho povolání a mimo to se dobře poslouchá. Líbí se mi, že si můžu představovat hory s drakama. Když skončí, chvíli se zamýšlím nad odpovědí na jeho otázku. "Chtěla bych někde prostě jenom začít znova. Najít místo, o kterým si řeknu, že to je vono, a tam zůstat." Tak to bylo v plánu původně. "A nebo zjistím, že mě vlastně baví samotný cestování.. a pak to můžem rozjet." Aspoň pro teď si dovolím být chvíli naivní a i zapomenout na ten menší problém s kletbou. Mate mě, jak se Ilias chová teď a jak se projevoval po cestě. Dala bych snad celej dukát za to, abych mohla slyšet, o čem si povídal s Varkou a nebo těma služtičkama, abych měla srovnání. Zní skoro upřímně, ale neodvažuju se doufat. "A ty.. no.. máš někde domov? Čeká na tebe někde někdo, nebo prostě jenom... cestuješ?" Risknu otázku, na kterou jsem byla přesvědčená, že znám odpověď.

Ilias - 19. června 2021 12:47

Cestou necestou Na ceste sme asi len päť minúť, a minimálne nás čaká ešte ďalších päť hodín týmto tempom. No ak by to malo byť takto, s Rouz pri sebe tak aj tých päť hodín je málo. Tie dve bosorky kráčajú potichu za nami a keby som práve nemal na mysli iné veci, tak by som sa určite obával kudly do chrbta od jednej z nich. Určite náš rozhovor počujú ale je mi to jedno. Aspoň si možno uvedomia že iní ľudia majú tiež svoj život a nieje len o vraždení a kradnutí a ubližovaniu ostatným tak ako tie ich životy. Rouz sa ma opytala na mojich blízkych. To je dosť ťažká otázka. Ale tak nejak sa z nej skúsim vykoktať. "No .... mám rodičov ktorých by som chcel asi nevštíviť. Ale je to trochu komplikované. Moji rodičia sú prostý jednoduchí ľudia. Práca na farme a pomáhať budovať vesnicu bol pre nich dostatočný zmysel života. Ja som to tam nenávidel a chcel som od života viac. Otec nikdy nechápal moju vášeň pre poéziu. Hovoril mi ... "Synak, so slovami dom nepostavíš" alebo "Poézia je pre slabochov, ženy chcú silákov", ale bol to dobrý otec inak. Mama ma v poézií podporovala ale prísne mi tiež zakázala myslieť na cestovanie a dobrodružstvá. Vraj môj život má ostať v našej vesnici a hotovo. Deň pred tým ako som odišiel som sa s otcom hrozne pohádal. Mal som tam toho už po krk. Povedal som mu niečo hnusné. Povedal som mu že môj dedo bol veľký bojovník. Pred sedemdesiatimi rokmi ubránil našu vesnicu pred útokom jaskynných trolov. Nie tých veľkých, trochu menších čo žijú v útrobách hôr ale stále extrímne nebezpečných. A tak som otcovi povedal že by som si prial aby bol ako dedo a nie ako slaboch čo sa len hrabe v hline na poli. A tak som ..... ukradol .... dedov meč, nejaké zásoby, svoj zošit a utiekol. Takže ani netuším či by ma po toľkých rokoch chceli vôbec vidieť ešte. Určite ma už dávno zavrhli." Tak trochu som sa rozkecal a vlastne tento príbeh som ešte nikomu nepovedal. Vlastne áno. Jednej krásnej elfke z Niederhalmu ktorá ma naučila všetko čo v posteli teraz dokážem. A bola naozaj dôkladná to musím uznať. Naučila ma aj také veci aké by v mojej rodnej vesnici považovali za démonské rituály. Rád spomínam na tie tri mesiace čo ma veznila vo svojej izbe. Vždy ma tam zamkla keď odchádzala ale to nemusela ani robiť, aj tak by som neodišiel. Dodnes nosím jej kalhotky v kapse svojej vesty, ktoré mi dala pre šťastie. A je to elfka, určite sú čarovné a šťastie mi nosia. Nakoniec .... stále ešte žijem.

Rouz - 19. června 2021 17:53

Cestou necestou Během poslouchání Iliasova vyprávění se přistihnu, že zadržuji dech. Ta situace mi byla tak povědomá z vlastního života, až úplně zapomenu, proč jsem se na to vlastně ptala. Najednou s nám cítím takové zvláštní souznění, jakoby podobné životní trýzně sbližovaly. Nicméně jeho poslední věta ve mě vzbudí pobouření. "Nesmíš to vzdát! Dokud to nevíš určitě, tak tě nikdo nezavrhl." Pronesu rázně potom, co domluví. Na chvilku se odmlčím a vstřebávám, co jsem se právě dozvěděla. "Myslím, že bys to měl zkusit. Nic neztratíš, a třeba budeš překvapený, jak dobře tě po takový době přijmou. Slova, která se říkají v hněvu, nejsou pravdivá. Čas emoce otupí a zůstane jenom lítost. Určitě jim moc chybíš." Mluvím s naprostým přesvědčením v hlase, aby vůbec nebyl prostor pro to o tom pochybovat.

Ilias - 19. června 2021 18:53

Cestou necestou Zamyslím sa nad tým čo povedala a musím uznať že má pravdu. "Znova máš absolútnu pravdu. Teda dúfam že ju máš, pretože moj otec dokáže byť hrozne tvrdohlavý." Zasmejem sa a vytiahnem z vaku upečený zemiak. Je trochu mäkší ako by mal byť, ale zjesť sa to dá. Podávam Rouz jeden dopredu. "Dáš si?" Ten kúsok zajaca nemohol ani náhodou stačiť aby sme sa cítili najedení. "Podarilo sa mi zachrániť štyry zemiaky. V noci som na ne zabudol a tie čo boli blízko ohňa boli na kašu. Aj tieto sú trochu prepečené ale myslím že sa ešte dajú." Obzriem sa na svoje zásoby a mám už len biele víno a desať surových zemiakov. To je bieda. "Mohli by sme cestou nájsť nejaký potok alebo rieku. Mám len víno a som poriadne smädný. Ale musím sa trochu krotiť s vínom lebo musím ostať pri zmysloch, a byť ostražitý." Obzrel som sa za seba a tie dve tiež vyzerajú že sú hladné. Mal som chuť sa s nimi podeliť a hodiť im tiež zemiak ale musím sa kontrolovať. Sú to nepriateľky. Teraz nieje čas na dobrú výchovu. Musím myslieť hlavne len na nás dvoch.

Rouz - 19. června 2021 19:58

Cestou necestou "Tvrdohlavý, netvrdohlavý, pořád jsi jeho syn. Má tě rád." Doplním ještě taky tak trochu tvrdohlavě. Navzdory svým zkušenostem o tom nemám žádné pochybnosti. Moji rodiče byli tak trochu zvláštní a časem jsem uvěřila tomu, že jsem měla prostě jenom smůlu. I na základě svých dalších pozorování jsem věřila tomu, že normální rodiče prostě mají svoje děti rádi. Tečka. Když Ilias vytáhne z vaku brambory, ráda si jeden vezmu. Je mi úplně jedno, jestli jsou nebo nejsou rozvařené, ale nedojedený zajíc zahnal hlad jenom částečně. "Děkuju." Usměju se. "Řeka by se hodila." Každopádně jakmile dojím brambor, zalovím ve svém vaku a vytáhnu čutoru ještě zpola naplněnou vodou, kterou Iliasovi nabídnu. "Jestli už nebudeš, nerozdělíme se i s těma vzadu?" Zeptám se automaticky, když schovává zbytek brambor. Varka vlastně nevím, jestli vůbec měla zajíce, nebo ho tam nechala. Vyrazili jsme tak nějak moc narychlo a měla jsem v tu chvíli úplně jiné starosti. "Je pravda, že snídani jsme dost odbyli." Prohodím, když si znova v hlavě přehrávám ranní "překvápko" a rychlý odjezd.

Ilias - 20. června 2021 00:32

Cestou necestou "Tak teda ja sa tam vrátim ich navštíviť. Ale iba ak s nevestou. Keď už sa mám vrátiť, tak len ako stopercentný chlap so svojou ženou a s poriadnymi historkami večer ku ohňu!" Zasmejem sa tomu. No potom Rouz začne presne s tým čo som už pred pár sekundami sám zavrhol. Rozdeliť sa s tými dvoma. Jedna moja časť by stále chcela s nimi dobre vychádzať a druhá ich neznáša. Tak poviem Rouz potichu aby to nepočuli. "Vieš, vážne by som najradšej nakopol koňa a zmizol im niekde ďaleko. Sú nepredvídatelné a neverím že by sa ony rozdelili so svojim jedlom s nami. Teda so mnou. S kľudným svedomím by ma nechali niekde vykrvácať alebo zamrznúť alebo by ma same zapichli." Tvárim sa voči nim podozrievavo ale z nejakého mne neznámeho dôvodu mám neskutočnú túžbu robiť veci tak aby bola Rouz šťastná. Preto sa tu trepem krokom v ich spoločnosti zatiaľ čo na tvári sa mi rozširujú zelené fľaky. Mali by sme sa ponáhľať a nie sa prechádzať. Lenže Rouz si to tak praje a ja proti tomu neviem nijako bojovať. A teraz keď sa s nimi chce podeliť tak zas cítim to hnusné nutkanie to hneď urobiť len aby bola spokojná. Tak tento pocit sa mi absolútne nepáči! Ale nedá sa tomu nutkaniu odolať. "Ale ak si to praješ tak sa s nimi kľudne podel." Usmejem sa a poviem. A podávam Rouz zvyšné dva brambory.

Rouz - 20. června 2021 12:15

Cestou necestou Na poznámku o nevěstě už nereaguji. Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí tak, že už nějakou někde má, nebo ji teprve hledá, a asi jsem se do téhle diskuze nechtěla pouštět zrovna teď. Ilias očividně stále nedůvěřuje ani Varce, ani Darshaně. Pravda je, že ani jedna z nich nepůsobí zrovna nejspolečenštěji, ale to nemusí nutně znamenat, že nás chtějí při nejbližší příležitosti zradit. Přišlo mi důležité, abychom si pak v nějaké krizi dokázali krýt záda všichni. "Měly přece příležitost v noci. Držely hlídku jako všichni ostatní." Ztlumím svůj hlas také do šepotu. "Možná včera jenom reagovaly přehnaně a teď toho litujou, byl to těžkej den." Snažím se aspoň částečně zmírnit jeho nedůvěru, aby se nám to v budoucnu nevymstilo. "Ale jsou to tvoje brambory." Zazubím se na něj a nechám to rozhodnutí na něm.

Ilias - 20. června 2021 15:43

Cestou necestou Nakoniec som aj rád že sa naša debata otočila na túto nepríjemnejšiu tému. Keď mám Rouz tak tesne pri sebe, cítim jej vôňu a koník s nami nadhadzuje hore dole že sa trieme jeden o druhého. Bolo by to extrémne nevhodné v tejto situácií a ona nieje žena, ktorej by to lichotilo, keby ucítila ako tam v sedle zrazu niečo zavadzia. Takže táto téma ma trochu zachránila. Aj keď v tomto s Rouz nesúhlasím. Môj šiesty zmysel mi napovedá že tie dve majú niečo za lubom. "Nemohli nás večer zabiť pretože vedeli že si na ne dávam pozor. A tak či tak. Čo je to za správanie, že mám zlý deň, tak sa pokúsim niekoho zabiť aby on mal ešte horší deň ako ja." Ale nemám chuť sa o tom rozprávať teraz aby mi to pokazilo náladu. "Vieš čo, ak to tak chceš tak pôjdeme s nimi. Ale prosím ostaň ostražitá pretože im už neverím ja. Ano?" Potom zo seba vydám rezignujúci otrávený povzdych a otočím sa na tie dve. Ale aj tak zo seba nedokážem vyslať veľmi prívetivý tón hlasu. "Dáte si niečo pod zub?" A ukazujem im v ruke dve väčšie zemiaky.

Varka - 20. června 2021 19:29

Střípek zla Krok střídá další krok, jeden ze statisíců, který se do této cesty zaryl, ať už se jedná o kopyta pobitá podkovami a táhnoucí vůz nebo koženou podrážkou bot. V ruce svírám společně s holí uzdu vedoucí k mordě Soudka, který se zdá mnohem klidnější, když nemusí na svém hřbetu nikoho nést. Překvapivě Kašpar se Zrzkou nezmizeli za první zatáčkou, s tím jeho jančením jsem to nějak čekala a v konečném důsledku je to ale jedno. Černá z nějakého důvodu taky dává nohu přes nohu místo aby se vezla, vlastně není ani daleko na případný rozhovor ale na ten ani jedna z nás nemá pomyšlení. Krok tak dál střídá další krok, myšlenky se v tom opakujícím pohybu pomalu začnou nořit hlouběji a hlouběji do střípků vzpomínek z dob minulých. Čisté zlo... Byly to asi páté léto, co jsem byla již na cestách. Zaměstnával mě tou dobou snědý obchodník s koberci a zdobenými hrnci jménem Nazim. Dobrý člověk, co nikdy neváhal žebrákovi dát minci, a také švindlíř a podfukář, jehož zboží nepocházel z dalekých zemí, jak tvrdil. Lidé, kteří si mohli však dovolit za ty napodobeniny zaplatit tolik stříbra, ho mohli postrádat, takže jsme společně vycházeli. Dodávala jsem dle jeho slov jeho pojízdnému podniku na vážnosti a uvěřitelnosti, obchodník z dalekého kraje s divokým ochráncem. Jednou po obzvlášť dlouhém putovaní rozhodl, že při první příležitosti si odpočineme, prostě jen dva nebo tři dny v pohodlné posteli a chutné jídlo k tomu, což znamenalo že ho nesměl připravovat ani jeden z nás. Daným místem se stala Táclava, vesnice natolik veliká že jejíž obyvatelé o sobě už smýšleli jako o měšťanech, přestože boty měli od hnoje. Skoro jako v té, co nazývám domovem. Ubytovali jsme se u jednoho staršího páru, Panímám se vskutku uměla v kuchyni ohánět a vlastně vůně linoucí se z její pece nás k ní přivedla a z tří dnů se nakonec stal necelý týden lenošení. Zrovna jsem podřimovala ve stínu poté, co jsem pantátovy nasekala dříví, když „Paní,“ ke mě přistoupilo k mému překvapení tak osm, nanejvýš devět, zim staré děvčátko se zrzavými vlásky. „Paní?“ zopakovala hláskem ve kterém i přes značnou odvahu byl pochopitelný strach. Kterému z lidských dětí matka aspoň jednou nepohrozila, že ho sežere zelenokožec když nebude poslušný. „Copak odvážná Veverko,“ usmála jsem se na ní nejpřívětivěji, jak jsem svedla. „Kamarádka Zivka povídá, že od tatínka slyšela, že za mince uděláte, co si kdo přeje,“ upřela na mě dvě zelený kukadla a já tak snad mohla klidně spočítat pihy na její tvářičce. V té její prosté otázce ale bylo něco, co mě znepokojovalo. „Všechno ne,“ zavrtěla jsem hlavou a sesunula se ze špalku na zem aby nemusela mít tak zakloněnou hlavičku, „Jenom to, co chci a považuji za správný.“ Veverečka chvíli mlčela, než na táhla přede mě ručku a v ní měla dvě poloviny měděné mince, „Zažene strašidlo?“ Nebyl to strach ze mě. To bylo ono, došlo mi a stejně jsem postřehla ještě něco. Zoufalost. „Strašidlo?“ „Jo, v mojí komůrce, vždycky se objeví, šeptá moje jméno a říká ošklivý věci.“ „Řekla si to mamince?“ Veverečka přikývla, „Prý sem i to jenom zdá ale je to pravda, přísahám, Mejra,“ ukázala mi hadrovou panenku, „Není v postýlce vedle mě, když se probudím je někde jinde.“ „Dobře, penízky si nech a vezmu si je, až zaženu toho bubáka, platí.“ souhlasila jsem. Od Panímámy jsem se poté u mléka a buchet dozvěděla, že se jedná o dceru místního mlynáře a samozřejmě k tomu přidala i pytel drbů a jiných nepodstatných detailů, jako že její matku před třemi léty utonula, že to určitě byl vodník nebo nějaký jiný pekelný stvoření, že mlynář si k sobě hned nastěhoval druhou ženskou sotva hlína na hrobě usedla, že její macecha je hrozná megera a mnoho dalšího. Upřímně? Moc pozornosti jsem tomu nevěnovala, vyrůstala jsem v podobné vesnici na pomezí městečka a vím, co lidé dokáží navymýšlet za chujoviny. A tak když se svět ponořil do inkoustu noci, vydala jsem s poloprázdným měchem silné kořalky – jako případnou výmluvou na její vliv na mou soudnost a že jsem se jen chtěla povozit na lopatkách – k mlýnu. Věřila jsem, že jen zaťukám na okénko Veverky a uklidním její spánek pohádkou, jak jsem zahnala velkého bubáka, co slíbil že už jí strašit nebude. Jenže vskutku tam byla zrůda. S rozvahou a lehký krokem jsem se blížila k oknu, které mí dívenka popsala. Vycházelo z něho slabé světlo svíce. Možná některý z rodičů? Napadlo mě přirozeně, a přistoupila jsem blíž, přitiskla tvář k okenní tabuli a nahlédla dovnitř. Několik okamžiků jsem nebyla schopna pochopit, co se v komůrce odehrává. Nad spící dívenkou stál muž s vykasanou noční košili, jednou rukou se dotýkal jejího obnaženého tělíčka a druhou ukájel svůj chtíč. Tichý hlásek rozumu mi říkal, ať někoho přivedu ale poslechla jsem ten druhý, který doslova řval stejně jako já. Vyrazila jsem dveře do jeho stavení a vytáhla ho na dvůr s obličejem od krve. Netrvalo to dlouho, seběhli se okolo mě pacholci i macecha s výrazem čirého děsu. Dožadovala jsem, aby přivedli rychtáře, že jinak mu zakroutím chřtánem jako králíkovi. Poslechli a s ním přišel i zbytek vesnice ale nikdo mým slovům neuvěřil. Divé zvíře, prý jsem vpadla do jeho domu a chtěla jsem unést jeho dceru, abych jí sežrala, tvrdil dívenky otec, jehož krk jsem svírala v rukou. Chtěli mě zamknout a s východem slunce pověsit na stromě, Nazim však podplatil rychtáře několika koberci a vázami. Té stejné noci jsme z Táclavy odjeli. Já se však musela vrátit, něco jsem Veverce slíbila… Z mého rozjímání ve vzpomínkách mě probere hlas Pěnkavy, „Co?“ pohledem tikám mezi všemi přítomnými. Až ze slov černé mi dojde, o co jde. Tedy o brambory, dvě brambory jelikož Černá tu svou nechce a popravdě, „Ne. Dávám přednost masu, i když sušenému a ne moc dobře ochucenému,“ ani já ne. Mnohem víc mě však překvapí omluva, která zazní ale mlčím, jen si promasíruji spánky. Bolehlav naštěstí pomalu ustupuje.

Mistr - 20. června 2021 20:44

Příjemná podkreslující hudba Vydali jste se tedy po cestě po stopách princezny a jejího doprovodu. Dva na koni a dva po svých, se zbytkem ořů za uzdu za sebou. Sluníčko se ze všech sil snaží dohnat včerejší renonc, a tak ze šmolkově modré oblohy pálí, jako by za to bylo placené. Ta tam jsou zima, déšť a vítr, zbývají z nich pouze vzpomínky, které s každou další minutou v teple blednou. Až si říkáte, proč jste vlastně včera tak vyváděli. Jak se postupně rozehříváte, alespoň trochu ustává škrábání v krku či bolest hlavy z ofouknutí, nicméně rýmy a nachlazení se nejspíš jen tak nezbavíte. V družném hovoru vám cesta příjemně utíká, i když pozůstatky po včerejších šarvátkách se přesto ozývají tupou bolestí a možná i lehkou připomínkou, že nebýt čarovné léčby, vypadali byste nyní mnohem hůř a na nějaké stíhání své zaměstnavatelky by bylo možné v klidu zapomenout. A to byl pouze první střet. Pokud vás v budoucnu takových čeká víc, vkrádá se do hlav myšlenka, že bude třeba být mnohem více opatrní na své zdraví. Jak se praví v tom starém přísloví: "Úkolem vojáka není padnout za svou vlast, ale donutit protivníky, aby padli za tu svoji." Cestou dokonce i potkáváte pocestné. Což teda ještě předevčírem nebylo nic zvláštního, ale po včerejších událostech jste téměř nabyli dojmu, že jste v širém okolí sami. Nejdřív je to trpaslík na malém vozíku zcela naplněném uhlím, se kterým se moří dva udření osli, pak půlčík s blonďatými kudrnami ve vlasech a ranečkem přes rameno, dále stará babka s nůší lupení a na konci nějaký posel, co na bujném koni proběhl kolem jako blesk. Když jste se ptali na cestu a na princeznu, tak jezdec se kvůli vám nezastavil, babka zablekotala něco zmateného, z čeho jste nakonec usoudili, že buď neviděla nic, nebo Divoký hon, a nebo cokoliv mezi tím. Trpaslík nebyl moc sdílný, jak už to u jeho lidu bývá, ale potvrdil vám že princeznu s doprovodem skutečně viděl. Neví však už, zda zatočili do Orla, protože setkání proběhlo později. A půlčík před vámi utekl do lesa. Po dvou hodinách jste dorazili na místo, kde skutečně musela princezna nocovat. Rouz se porozhlédla po stopách, sesedla z koně a pár minut se ochomýtala kolem, načež zabrblala něco, že na to, jak málo jich je, zváleli docela dost trávy pod stromy u lesa. Evidentně se ale následně vydali po cestě vaším směrem a děvče od té doby kontroluje, zda nenarazí na známku toho, že by silnici opustili, a vydali se vlastním směrem. Zatím však tomu nic nenasvědčuje. Po třech hodinách je zhruba jedna hodina po poledni, v břiše vám začíná kručet, jak se tělo hlásí o svůj díl, hlavně u Darshany a Varky, které celou cestu šlapou po svých a stojíte na rozcestí. Vaše dosavadní cesta pokračuje rovně - a jak jste si už stačili všimnout v bezpečné vzdálenosti obkružuje ono neznámé pohoří, jež na vás poslalo včerejší slotu, ale doprava míří vyježděná odbočka a stejným směrem ukazuje i šipka namalovaná na prknu na tyči s nápisem: "Orel, 1 hodina"

Mistr - 20. června 2021 20:45
	soukromá zpráva od Mistr pro Jsi si dost jistá, že žádná větší skupina do odbočky nejela.

Ilias - 20. června 2021 23:13

NIEČO SA ASI POKAZILO Cestujeme už niekoľko hodín. Zopár krát sme s Rouz aj zosadli a pár minút išli po svojich aby sme si natiahli svaly. Predsa len to sedlo nieje stavané pre dvoch jazdcov. Aj ked Rouzine pozadie vela miesta zase nezaberá a mať ju v objatí je omnoho príjemnejšie ako kráčať sám. Pri kráčaní som ju chcel chytiť za ruku ale akosi som sa neodvážil. Nemám problem nabehnúť do hospody, zbaliť ženskú a v ten večer sa s ňou aj pomilovať, ale mám problém chytiť Rouz za ruku. Niečo so mnou nieje v poriadku. Hlavne mi Rouz celú cestu pomáha aby som nemyslel len na Daršanu. Tým ospravedlnením ma úplne odrovnala. Keď to vyslovila tak som sa zmohol na ňu iba pozerať. Pár krát sa mi aj otvorili ústa ale nevyšiel ani hlások. Netuším čo by som jej mal na to odpovedať ani po hodinách premýšlania. Stále som rozpoltený a jedna časť mňa by jej najradšej povedala že je to v pohode, veď sa nič nestalo som živý a zdravý. No druhá časť si myslí že štyrmi slovami nemôže odčiniť taký surový útok. Práve som zas na to myslel keď sme došli na rozcestie. Zoskočil som z koňa a pomohol Rouz dole. Aj keby pomoc nepotrebovala tak sa proste nanútim pretože to gentlemani robia pre svoje dámy. Rouz sa začala obzerať a pátrať po stopách. Keďže som v stopovaní nepoužitelný tak sa jej nebudem pliesť pod nohy. Hovoril som si že nebudem už piť víno teraz, ale bez sladkej chutí kvaseného hrozna už nevydržím a tak som si zobral mech so sladkým bielym a poriadne sa napil. Potom som si utrel ústa do rukáva od košele, ktorá je mimochodom viac čierna ako biela. A dobre si pamätám že bola biela keď som vyšiel na túto výpravu. Pomyslenie na moju košelu, tvár a vlasy ma absolútne ničí a celkovo sa divím Rouz že dokázala dať pusu niečomu takému hnusnému ako tom teraz ja. Potom som pozrel smerom na Daršanu. Jej omluva na mňa možno trošku, fungovala a som ochotný sa s ňou znova baviť. Neverím jej a nech sa ku mne nepribližuje, ale baviť sa s ňou aspoň skúsim. "Tak mi napadlo" Prehovorím na ňu. "Ak si dobre pamätám, bol tam aj druhý šaman. Čo ak je aj princezná a Gladus či jak sa volal a všetci ostatní, sú rovnako zelení ako sme my? Čo ak aj ich stihol zakliať?" Je to asi slabý pokus o konverzáciu, ale aspoň som to skúsil. Ak bude zas protivná mrcha tak aspoň budem zaspávať s kľudným svedomím že som to skúsil. Potom som si všimol Rouz. Niečo asi nieje v poriadku pretože tam len tak stojí. Pribehnem k nej, chytím ju okolo pasu a opytam sa. "Je všetko v poriadku? Našla si stopy? Vieš kade išli?"

Rouz - 21. června 2021 08:51

Zpátky do civilizace...? Cesta nakonec docela příjemně ubíhá. Déšť je ten tam a já si poměrně dost užívám spalující slunce. Oblečení mám už dávno suché, sundavám si plášť, který přehodím přes krk koně a vystavuji tvář paprskům. Prostě můj živel! Asi po hodině cesty je má nálada na vrcholu blaha a tak dokonce poprosím Iliase, jestli by nechtěl něco zazpívat. Od té doby, co jsme se připojili k těm dvěma působil nějak zaskočeně, tak mě napadlo, že by to mohlo trochu rozveselit i jeho. Kdyby zpíval něco známého, co jsem mohla slyšet u hudebníků ve městě, jsem dokonce ochotná se k němu přidat. I když můj hlas rozhodně není určený pro zpívání, je mi to jedno. Prostě si užívám, že už neprší a že jsme po včerejšku naživu. Po cestě potkáváme další cestující. Musím říct, že toho prvního jsem se skoro lekla, jak se vynořil zpoza zákoutí. Po včerejších zážitcích jakobych získala pocit, že tu jsme jenom my a naše kletba a že normální svět už neexistuje. Potěší mě, že existuje. Asi po dvou hodinách narazíme na plácek s uleželou trávou. Chvilku hledám, jestli neobjevím něco zajímavého, ale kromě té trávy tam nic není a tak pokračujeme dál. Jen si počítám, kolik lidí by se tam tak vešlo a srovnávám to s počtem, který jsem odhadovala, že u prvního vozu byl. Nějak mi to nesedí. Ale nehodlám si tím kazit náladu a tak to prostě dál neřeším. A potom konečně dorazíme k odbočce do Orla. Začínám mít trochu hlad a tak se těším do nějaké hospody ve vesnici, kde oslavíme to, že jsme konečně v civilizaci. A pak se umyju a přenocujeme konečně v normální posteli! Když mi Ilias pomáhá z koně, zářivě se na něj usměju. Už se vidím někde úplně jinde, ve vesnici se určitě potkáme s princeznou a všechno bude bájo. Začnu ověřovat stopy. Snad poprvý od chvíle, co jsme vyrazili, se zamračím. Nějak se mi to nezdá. Chvíli po křižovatce pobíhám z jedné strany na druhou, porovnávám, ověřuju, hodnotím... až se zastavím u hlavní silnice a tvářím se skutečně nešťastně. To prostě není možný... Proč?? Jsem tak zabraná ve svých zoufalých myšlenkách, že mě Iliasovo obejmutí naprosto zaskočí. Leknu se a trochu sebou trhnu. Tak nějak jsem nebyla na takovou bezprostřednost připravená. Vzápětí se na něj omluvně pousměju a uvolním se. V reakci na jeho otázky se mu jemně vymaním, chytnu ho za ruku a odvedu kousek zpátky, aby to viděl z lepší perspektivy. "Podívej..." Začnu mu ukazovat cestu a stopy na ní. Skoro jako bych doufala, že přijde s jiným výsledkem a bude moje zjištění rozporovat. "Podívej na stopy do tý odbočky. Jednotliví jezdci... tady možná tři dohromady. Rozhodně žádná velká delegace." Ukazuju na jednotlivé stopy vedoucí do odbočky a pak se na něj nešťastně podívám. "A rozhodně žádnej velkej vůz s princeznou. Do tý vesnice nejeli, pokračovali dál." Teď už kouknu na všechny. "My ale do tý vesnice potřebujem. Jídla máme sice dost, ale co voda?" Vodu z čutory jsem během dne dopila a díky vedru začínám být docela vyprahlá. "Nevíme kde tu jsou řeky natož nějaký pramen. A taky by bylo fajn se umýt a vyspat se v normální posteli." Snažím se působit zcela pragmaticky a racionálně. "A třeba by vesničani něco věděli? Třeba se něco takovýho už stalo a budou vědět co s tím dělat, když se trochu poptáme..." Tím jsem asi vyčerpala svoje argumenty. Tak nějak se ale bojím, že vím, jak se rozhodnou a už teď jsem z toho vyřízená. Tázavě po všech přeskakuju pohledem a čekám na nějaký verdikt nebo začátek diskuze.

Varka - 21. června 2021 11:52

Udusaná cesta. Krok dál střída krok, mé vědomí už ale nevyloví střípek vzpomínky. Sluneční paprsky příjemně ohřívají krev v žilách, a tak mám čas přemýšlet o celé té situaci, do které jsem se uvrtala. Žádný proč zrovna já? Takovými nesmyly není třeba ztrácet čas, prostě špatné místo ve špatný čas anebo se nějaký z bohů nudí a myslel si, že do konfliktu princezny s orky přihodí míšence pro pobavení. Víte vy co? Ať si políbí všichni ty svoje prdele, zatímco plují po obláčkách. Radši tak začnu zhodnocovat naší situaci. Do rozhovoru se tedy zrovna nijak zvlášť nezapojuju, jen pokud někdo začne příliš hlasitě vyvádět nebo snad zpívat, požádám ho nebo je aby laskavě mlčeli z důvodů mé hlavy. Potkáme i nějaké jiné živé duše, nezelené a nemáchající kladivem. Z nikoho ale nic kloudného nedostaneme a nad reakcí kudrnatého pulčíka se musím jen pousmát. Malý ale chytrý, to se musí nechat. Prohlédneme si i plácek, na kterém tábořila Princezna, příliš se ale nezdržujeme a pokračujeme než dojdeme k Pantátou zmíněnému rozcestí. Zrzka se pustí do prohlížení okolí, jenom těžko skrývá své emoce. Špatná zpráva ale nakolik špatná zpráva, to je otázka. Mohla snad ztratit stopu? Pokud ano, nebylo by to ve skutečnosti až tak hrozné. Dvě cesty a taky bychom prostě zamířili do města, poptali se a kdyby nic nevěděli, prostě bychom se vrátili. Asi jenom neví, jak nám to povědět? Už jí chci uklidnit ať to prostě vyklopí, když to vyklopí. Aha, takže tohle jí trápilo, z jejích dost chabých argumentů, proč se vydat do Orlova je to zřejmé ale z části s ní souhlasím, jenom z malé části. „Možná bychom se měli opravdu vydat do Orlova,“ čekám že ta slova by mohla Zrzce udělat radost ale ty další ji určitě rychle zaženou, „Ne ale abychom se tam poptávali, vyslechneme si leda starý povídačky a zaručený nesmysly co nás toho nezbaví, pochybuju že tam mají nějakého skutečného čáryfuka, stejně tak koupel nebo laškování v posteli,“ s úsměvem se obrátím na Pěnkavu se Zrzkou. Je mi líto zamilovaná zrzavá hrdličko, tvoje poblouznění ale bude muset cvrlikat někdy jindy. „Si budete muset nechat na později,“ a pak se vrátím pohledem už na všechny přítomné, tedy i Černou, „Nemůže si dovolit ztratit tolik času, musíme naopak ho dost nahnat. Měli bychom zvážit, že budeme spát ještě míň, přes většinu dne na koni a část noci pěšky, nad ránem pár hodin odpočinku, a tak stále dokola ale to s tímhle nepůjde,“ ukážu na Soudka s zamračeným pohledem, „Mohli bychom ho tam ale možná směnit za nějaký poslušnější zvíře, stejně tak…“ zaklepu na kyrys a ukážu na promáčklinu, „Není to nic, co by nutně potřebovalo zpravit ale je to slabina kterou musím hlídat,“ každý trochu zručnější a zkušeněji nepřítel bude směřovat svou ránu právě do mezery na pravém boku, „a s tím proč pronásledujeme princeznu, bych to radši měla opravené“

Ilias - 21. června 2021 16:09

DOĽAVA?DOPRAVA? Po Daršaninej otázke som znova netušil čo jej odpovedať, pretože som si nebol istý či je to znova urážka alebo nie. Ale povedala že mám líbezný ksichtík tak mohol to byť aj pokus o kompliment z jej strany. Človek sa v nej teda nemôže vyznať a nechávam to tak. Po tom čo som pribehol k Rouz sa ma zľakla a hneď na to ma zavalila stopami a dôkazmi že tam išlo toľko koní, tam toľko ľudí, tam voz. Ja stojím vedľa nej a prikyvujem hlavou ale jediné čo som na zemi videl boli kamene, hlina a prach. Možno by sa tamta čiara dala považovať že je od koča, ale kľudne to tam môže byť už niekoľko dní. Takže ak aj očakávala nejakú reakciu odo mňa tak som sa len tváril že nad jej stopami hlboko zamyslene uvažujem. Našťastie rozprávala ďalej o našom ďalšom postupe. Ak princezna šla rovno, prečo by sme mali ísť iným smerom? Rouz tam chce ísť pre zásoby a oddych ktorý brutálne potrebujeme a Varka tam chce ísť pre nového koňa. To sú pádne argumenty. "Nemôžeme stratiť celý deň. Princeznú by sme už nedohnali a tie orčie fľaky sa zväčšujú. Ale zásoby potrebujeme nutne to áno." Pozriem na Rouz a potom pozriem na zelenú. "A súhlasím že orčica potrebuje normálneho koňa. To by sme princeznú dobehli rýchlejšie." A teraz príde na rad môj dokonalý plán. "Je to hodina pešky do mesta. Ale jeden jazdec na koni to môže dať za tretinu času. Nakúpi zásoby, popýta sa na mága a vymení koňa a do hodiny doženie zvyšných troch. Nestratíme žiadny čas a budeme mať všetko čo je potrebné." Pozriem na všetkých ako sa nad tým zamysleli a potom rýchlo spustím ďalší príval mojích myšlienok. "Rouz prepáč ale niesi dobrý jazdec, musí to byť niekto kto je rýchly." Klamem. Pravda je že sa ju bojím pustiť niekde samú. Úplne samú s orčími fľakmi na tvári. Ani nápad. Pozriem na orčicu. "Obávam sa že teba by tiež žiadny kôň neuniesol tak rýchlo ako je potrebné a plus si orčica, nevieme aký majú ľudia vzťah k orkom v tomto kraji. Neriskoval by som to." Potom pozriem na Darshanu. Neverím jej a neverím že sa na ňu dá spoľahnúť. Rozhodne by som jej moje peniaze do ruky nedal a ani úspech našej cesty. Tá by nás kľudne nechala zomrieť niekde bez vody a jedla a ona sama sa napchávala niekde v teplúčku. Povedal by som jej to, ale teraz nechcem znova prihadzovať do ohňa. "Pôjdem ja. Vy tri pokračujte ďalej. Vezmem orči...Varke jej koňa a do hodiny vás doženiem s novým koňom a plnými mechmi zásob." Trhá mi to nervy na kusy keď musím nechať Rouz s týmito dvoma, ale dávam na jej rozhodnutie, že jej neublížia. Teda dúfam pretože ak by som sa vrátil a ona s nimi nebola. Zabil by som ich.

Varka - 21. června 2021 17:22

Na rozcestí „Najednou máš o mě obavu?“ pobaveně se uchechtnu směrem ke Kašpárkovi, „Kdybych měla dumat nad tím, jaký mají kde vztah k takovým jako já, nemohla bych vystrčit kel z rodného hnízda,“ pronesu s úsměvem. Ve skutečnosti však jeho návrh je rozumný, až na jeden malý ale podstatný detail. „Nevěřím ti.“ Pronesu prostě bez příkras nebo nějakých okolků, „Soudek má nějakou hodnotu, snadno ho můžeš prodat a zmizet neznámo kam a pátrat s plným měšcem u pasu po čarodějích, co zachrání ten tvůj zelenající ksichtík,“ zvednu ruku v gesto ať případně mlčí a můžu pokračovat, „a ani mi nezačínej s pohádkami o důvěře a kecy o tom, že by tě to ani ve snu nenapadlo, nebo že by si tu Zrzku nenechal. Ty zamilovaný psí oči vrháš nejspíš na každou robu s líbeznou tvářičkou,“ v těch slovech není ani zrnko nepřátelství, jen prosté konstatování, „Stařík zmizel jako ranní rosa, ani neráčil do nás kopnout, abychom se probudili a budu upřímná, ty ve mně budíš ještě míň důvěryhodnosti. Přece jenom, včerejšího večera jsi před námi střežil Zrzku a sliboval jí, jak oka nezamhouříš a teď by si jí tu klidně nechal s námy?“ Potom svůj pohled ale zaměřím na Černou, které věřím v takové záležitosti mnohem víc než Pěnkavě, „Na druhou stranu, tobě věřím a poznáš jestli někdo vyklepal kyrys dobře nebo ne. Jestli mám riskovat, vsadím radši na někoho, kdo se mnou sdílel tu trochu tepla.“

Rouz - 21. června 2021 19:57

Rozcestí Konverzace se nevyvíjela zrovna slibně. Když i Ilias je proti tomu, abych šla do města, má dobrá nálada je definitivně ta tam. I když s tím tak nějak dopředu počítáte, ta realita je nakonec vždycky protivná. Na Varčinu poznámku o laškování v posteli reaguji vzteklým pohledem. Po určitých zkušenostech z minulosti mám tendence na tohle téma reagovat lehce přecitlivěle. Přesto se udržím, zatnu zuby a zadržím kyselé odseknutí. Ať si myslí co chce, je mi to fuk, do města stejně nejdu. Když Ilias dopoví svůj plán, jenom lehce přikývnu na srozuměnou a tiše přejdu k jeho koni, kde mám svoje věci. Zatímco se dohadují, vytáhnu si z vaku kousek sušeného masa, které začnu pomalu jíst. Jestli máme jít dál, využívám aspoň přestávky k lehkému obědu a představuju si, že jím kus čerstvého vepřového s právě upečeným chlebem. Krátce na to začne Darshana barda malovat. Z nějakého důvodu mě její ruce na jeho těle dráždí k ještě horší náladě a tak prostě odvrátím zrak a žvýkajíc maso koukám znova na stopy, jestli v nich náhodou neobjevím něco nového, co by nám upravilo plány. Ale nepředpokládám, že bych měla až takovou kliku.

Varka - 21. června 2021 20:34

Radši zelená, než mrtvá… Černá se do města vypravit nechce, ještě k tomu mluví o nedopnutém kyrysu jako o nějaké zhýčkanosti. Víš, k čemu je děravá střecha? Naprosto k hovnu. Takhle v krátkosti zní Timiášova poučka týkající se péče o vybavení. Příliš se mi to nezamlouvá a popravdě její důvěra v Pěnkavu je sice hezká ale to je tak všechno. „Radši budu zelená než mrtvá,“ svěřím jí svůj názor na tuto problematiku s úsměvem, zatímco Černá na něho začne patlat líčidla jako by snad už bylo ujednáno. A víte co? Na tohle nemám náladu, ani chuť, a i když bolest hlavy zeslábla, tak mi to za to nestojí. „Dobře,“ kývnu ale přistoupím zezadu k Pěnkavě a vyrvu mu několik jeho kudrnatých pačesů, „Dobře,“ zopakuji, stoupnu si do jeho zorného pole a poklepu si prsty svírající jeho vlasy nos, „Něco ti o zelenokožcích prozradím, máme dobrý čich, opravdu dobrý a když máme něčí pach neustále po ruce,“ zamávám mu jeho vlasy, "dokážeme ho najít a věř mi, jestli se nevrátíš, kletba nekletba strávím klidně svoje poslední dny tvým naháněním až na kraj světa.“ Pronesu nekompromisně. Lžu, nemáme tak dobrý čich a vlastně bych se hlavně nenamáhala s jeho naháněním, mám jiné starosti, aspoň se ale možná díky neznalosti bude ohlížet přes rameno. S tím se otočím a začnu svlékat svůj kyrys, „Nenecháš na něj šáhnout žádnýho pacholka, vzhledem rušnosti téhle cesty, je slušná šance že tam mají kováře. Jestli není, zkus sehnat aspoň kladiva, víc velikost.“ Dám Pěnkavě instrukce. „Bez toho,“ poklepu na kus železa, „Se radši ani nevracej.“ Není to výhružka, jen prosté konstatování a pak se rozloučím s tou zrůdou, „Snad tě zapřáhnou do nějakého pluhu.“

Ilias - 21. června 2021 22:12

TU A TERAZ Po vysvetlení môjho plánu som očakával že bude namietať hlavne čierna paní, ale hneď sa ozvala orčica. Pýta sa či mám zrazu o ňu obavu. Ani sa nedivím že to nepochopila, že nemám obavu o ňu, ale o to že jej nedajú zásoby a teda kvôli nej budeme mať problém my ostatní. A potom na mňa spustí lavínu slov, ako keď sa v zime spustila lavína z naších hôr a zavalila celé údolie. Stromy, skaly, drevený zrub, všetko zmizlo pod smrtiacou bielou dekou. Na tvári mám zjavne zamračený výraz a bez slova sledujem tú zelenú úbohu bytosť ako chrlí jeden nezmysel za druhým. Vraj jej ukradnem koňa, a znova zaútočila na mňa a na Rouz. Je tak zakomplexovaná zo svojej osamelosti že jej vadí čo i len náznak šťastia iných ľudí. Pár krát som sa už nadýchol aby som sa začal brániť ale strieľa na mňa blud za bludom. Ukradnem jej koňa? Neverí mi? Ona mne?!! So zjavným pohoršeným výrazom jej len odpoviem. "Ukradnem ti koňa!? To fakt? Urážaš ma! A mimochodom nieje to ani tvoj kôň a ani na ňom nejazdíš!" Otočil som sa na päte a vykročil k Rouz. Toto definitívne nemám za potreby. Už dávno som tie dve chcel zanechať svojmu osudu a teraz idem presvedčit Rouz aby nasadla na koňa a vyrážame len my dvaja, pretože to tu nedopadne dobre. Rouz si niečo vybrala z kapsy a začala to papať. V tom sa ozvala Darshana. Jej príde môj plán dobrý? Myslel som že som sa prepočul a strhlo ma keď som sa zastavil a pozrel na ňu. Rozpráva rozumne, a aj nápad s prekrytím fľakov je fakt dobrý. Predsa len má v tej hlave asi viac ako len vraždy. No nápad že by mi to natierala ona mi už nepríde taký dobrý. Otvoril som ústa stále prekvapený z jej kladného postoju ku mne a ukázal prstom na Rouz. Ani som nestihol vysloviť čo mám na mysli, predbehla ma a znova uzemnila rozumným argumentom že v tom má väčšiu prax. Po pár sekundách premýšlania som na to prikývol. Sadol som si pred ňu a sledoval každý jeden jej pohyb. Ak by sa v jej rukách vyskytlo niečo ostré hneď by som konal. Pravú ruku som mal napätú a pripravenú hneď uchopiť meč. Po asi minúte sa ale začínam upokojovať. Aj som už zabudol na orčicu a jej hrubú urážku, keď som sa pozeral tvárou v tvár Daršane do očí. Snažil som sa v nich niečo uvidieť. Chcel som vedieť či je tam toho viac ako len smrť a temnota. Jej oči sú poriadne čierne takže sa tam svetlo hľadalo dosť ťažko, ale občas som mal pocit že v nich vidím čosi ľudské. Ale bolo príjemné len tak sedieť a nechať niekoho aby sa o mňa aspoň trošku staral. A potom prehovorila. Nazvala ma opravdovým rytierom. Ona ... mňa. A vraj sa jej nemám báť. Som dostatočne rozčarovaný z toho čo mi pred chvíľou povedala tak jej poviem trochu neisto ale s úsmevom. "Kto povedal že sa ťa bojím? .... Ale musím uznať že nieje ľahké sa ťa trochu nebáť. Občas si dosť desivá." A vyčarím na ňu svoj dokonalý úsmev. No okamžite som si spomenul na to čo sa stalo naposledy a úsmev mi hneď zmizol z tváre. Potom mi chce natiahnúť rukavice. Je až podozrivo milá, ale rozhodne sa nemám v pláne sťažovať. Mohla by taká ostať. A v tom som zacítil bolesť na hlave. "Aaauu!!" Otočil som sa, rukou sa chytil za miesto kde mi vytrhla vlasy, a tá zelená mrcha tam stála a pričuchávala k prameňu mojich vlasov ako nejaká bláznivá bosorka. Zatial čo niečo rozpráva, zaľahlo mi v ušiach a len som sledoval ako máva mojími vlasmi predo mnou. Rozpoznal som nejaké vyhrážky a že ma bude naháňať. Zatial čo mňa obrovskou rýchlosťou naplňovala nenávisť a presvedčenie že tento tvor predomnou nieje ani z polovice ľudská bytosť ako o sebe tvrdí. Otočila sa a začala si dávať dole kyrys. Postavil som sa a pomalými krokmi v strehu som sa začal presúvať na otvorené priestranstvo mimo koní a Daršany. Z ľavej ruky som si stiahol rukavicu a hodil ju na zem. Niesom zvyknutý bojovať s rukavicami. Pohľadom som ešte zablúdil na Rouz a snažil som sa jej prísným výrazom v tvári naznačiť aby ostala tam kde je. Ale pravdepodobne to bol len obyčajný nenávistný pohľad človeka ktorý sa práve rozhodol že to ukončí práve tu a teraz! Dáva si dole kyrys a prilieva žeravú lávu do ohňa svojími nechutnými rečami kde ma znova ponižuje a uráža. Dokonca sa ma ani neopýtala alebo nepoprosila či by som pre ňu niečo vo vesnici urobil, rozkazuje mi ako keby som bol jej špinavá šlapka. Stará sa o ten svoj kus šrotu na sebe a ani si nevšimla že stojím v bojovej pozícií a držím rukoväť svojho meča, ktorý je ešte stále v pochve. Okom ešte mihnem na Daršanu aby som sa uistil či ostáva mimo alebo budem bojovať s dvomi protivníkmi. Ešte sa lúči s tým prašivým koňom, keď na ňu zakričím. "Dala si si dole kyrys, to bola chyba!" Od zúrivosti na ňu skoro až vycerím zuby. "Ukončíme to tu a teraz!" Urobil som väčší rozkrok, prikrčil sa a ľavou rukou pevnejšie uchopil svoj meč, ktorý je stále v pochve. Ešte poslednou myšlienkou som sa uistil že za toto môže len ona a ja som sa tomu snažil vyhnúť do poslednej chvíle.

Varka - 21. června 2021 23:34

Jeden musí z kola ven… Pěnkava začne něco supět, naštvaně prská a na samý závěr ještě začne vykřikovat, jak to ukončíme tady a teď. Popravdě je mi jedno co huláká, dostatečným znamením pro mě je, že ruku pokládá na jílec meče. „Chyba, možná ale nosím ho teprve dvě léta,“ pronesu klidně, přesto svaly v těle se napnou, stejně jako prsty se obtočí okolo vedle zapíchlé hole. Neotáčím se k němu čelem a zůstávám k němu postavená vedle Soudka bokem, „Jestli to ostří obnažíš, byť jen kousek, nebude cesty zpět, nebudu to přehlížet jako včera,“ pronesu k němu zcela vážně a sleduji ho, měřím si vzdálenost mezi námi, kolik kroků je třeba mu a kolik mě, aniž bych spustila oči z jeho ruky na jílci. Nepodceňuj, to byla první z Timiašových lekcí. I píčus co tím máchá jako s zasifleným kokotem při chcaní, dovede překvapit jak poskakuje. A že to myslím vážně dokazuje i skutečnost, že nemám ani pomyšlení či snahu otočit hůl, aby mu případně neublížil hrot. Sleduji ho a čekám na ten sebemenší náznak pohybu...

Varka - 22. června 2021 00:23

soukromá zpráva od Varka pro Možný boj. Varka nebere ohledy na to, co je čestné a co ne, klidně bude bojovat špinavě a zákeřně, to znamená, že po něm volnou rukou hodí měšec plný mincí, nárameník nebo klidně i kyrys co je na koni, jen co trošičku povytáhne ostří. Nemíří ani na hlavu ale spíš na vrchní část hrudníku, kde má nejlepší šanci zasáhnout. Pak vezme štít. Jedná s rozvahou, využije své výšky, dosahu paží a hole, když bude mít příležitost i mu zaútočí na tu zraněnou ruku. I když ho nechce zabít, tak se nebude případně držet zpět do okamžiku, dokud nebudu odzbrojený a naprosto neschopný boje, i kdyby ho měla přizabít či dokonce zabít. A to ani silou.

Rouz - 22. června 2021 06:29

A mám toho dost... Varčina arogantní reakce mě naprosto zaskočí. Vůbec se mi to k ní nehodí a tak se na ty dva zase otáčím. Úplně bezdůvodně Iliase uráží, dokonce mu vytrhla pár vlasů, když jsem byla otočená a Ilias už se v reakci na to začíná vztekat. Vlastně se mu moc nedivím. Nevěřícně koukám, jak sahá po meči. A Varka místo toho, aby ho uklidnila a napravila svoji chybu, ho ještě začne provokovat víc. No to se mi snad zdá. Přimhouřenýma očima střelím i po Darshaně, když se ke mě přiblížila, ale když zjistím, že nevytahuje zbraň a očividně se mě nesnaží zabít taky, pouštím jí ze zřetele. Korunu tomu všemu nasadí Iliasův pohled, který po mě vrhnul. Je v něm taková nenávist, jako by naznačoval, že jsem další na řadě. A tím toho mám tak akorát dost. Jsem unavená, všechno mě bolí, právě mě připravují o spánek v normální posteli a odepírají mi vstup do vesnice, kde bych se mohla bavit s normálníma lidma a teď se tu budou hádat jako malý haranti? Ani omylem. Zhruba ve chvíli, kdy Darsha začíná mluvit, já se dávám do pohybu. Nemluví moc nahlas, takže to skrz moji zuřivost neprochází a v podstatě vůbec nevnímám co říká. Zaslechla jsem pár slov na začátku, který mi ale v tu chvíli vůbec nedávají smysl. "Vy si ze mě snad děláte prdel! Co přesně si myslíte, že děláte?" S těmahle slovama se rozběhnu a vlítnu mezi Iliase a Varku jako čertík puštěný z krabičky. Takhle hlasitý řev ode mě nikdo tady nezná. Je to rozzuřený, ale silný hlas, který dává dostatečně najevo, že toho mám tak akorát dost. Kdyby se na mě vrhli oba, tak spoléhám na svojí magii, že mě z toho dostane. Jsem ale vytočená k nepříčetnosti, mohlo by je zarazit aspoň to. Stojím k oboum bokem a pohled přeskakuje z jednoho na druhého, kdyby náhodou někoho z nich napadlo mě obejít. Zabodnu svůj planoucí pohled nejdřív do Iliase, který vypadá, že je tak vteřinu před vytažením zbraně. "Iliasi zatraceně nemůžeš tahat meč pokaždý, když tě někdo urazí, chtít ho zabít a myslet si, že to tím vyřešíš! Jsme lidi, ne zvířata. Máme možnost MLUVIT, to nás od nich odlišuje, tak se podle toho ZATRACENĚ CHOVEJ!" Hlas neztrácí na hlasitosti. Moc dlouho na něm pohledem nezůstávám a přesouvám se k Varce. "Varko, fakt jsem ti chtěla věřit, že jsi jiná. Ale zatraceně proč vytváříš úplně zbytečný spory? Možná ti je jedno, že se z nás všech stávají zrůdy... je ti jedno, že se z tebe stane ork? Chceš patřit k jedný straně a ne se pohybovat mezi nima, tak se to snažíš sabotovat a ve stutečnosti se těšíš až se proměníme? TAK TO ŘEKNI HNED A MŮŽEŠ JÍT. ALE JINAK SE KURVA SNAŽME DRŽET SPOLU, DOKUD TO NEVYŘEŠÍME." Rozzuřeně oddechuji a zase přeskakuju pohledem z jednoho na druhýho. Až teď jsem ochotná poslouchat i někoho jiného. Každopádně pokud se ke mě kdokoliv z nich snaží přiblížit, reaguji na to. Mám nervy napnuté k prasknutí a za sebemenším pohybem nebo zvukem otáčím hlavu.

Ilias - 22. června 2021 15:44

BEZVÝCHODISKOVÁ SITUÁCIA? Som pripravený na boj a túžim tej zelenej mrche ublížiť. Cítim že už nieje cesty späť a len dúfam že sa Rouz a Daršana budú držať stranou aby som im neublížil keď vytiahnem meč. Varka zachováva pokoj akoby som nebol ani hrozba a to ma vytáča ešte viac. A potom prehovorí. Ona mi ešte dáva za vinu že som sa včera bránil keď ma Darša napadla? Ako obmedzený musí byť jej mozog, keď sa hnevá na niekoho kto sa bráni keď naňho útočia? Stojí ku mne bokom a chytila do ruky svoj mini oštep. Jej postoj napovedá že ho bude chcieť po mne asi hodiť. Ak sa mi podarí byť dostatočne rýchly a uhnúť sa mu, budem pri nej za pár krokov. Ale ja chcem aby ona prišla ku mne na otvorené priestranstvo. Vyzval som ju na boj tak nech príde a bojuje. Pozerám jej priamo do očí a už som ju chcel vyzvať aby prišla a bojovala a zomrela ako pravý bojovník, keď sa ozvala Daršana a pohla sa. Môj pohľad hneď strhlo k nej pretože sa presunula k Rouz. V tom momente mi v hlave prebehlo milón myšlienok a všetku svoju zlosť som bol pripravený vyvrhnúť na Daršanu. Prehovorila a potom položila ruku na svoj meč. Úplne mi v tom momente zišla z mysle zelená zmyja a všetku moju pozornosť na seba pritiahla tá čierna mamba. Hneď som pochopil čo jej gesto malo znamenať. Bol som hlúpy že som k nej stratil obozretnosť. No moje myšlienky a úvahy v tej sekunde prerušila Rouz valiaca sa k nám ako ohnivé tornádo. Daršana ostala na mieste tak som si pomyslel že asi nemala v pláne nič urobiť a ukvapil som sa. Teraz sa môžem plne venovať orčici. Keby tam nestála Rouz. Hrozne kričí. Nikdy v živote by som si ju nevedel predstaviť takto kričať. Myslel som že to ani nieje fyzicky možné v jej podaní. Chcem na ňu zakričať aby utiekla, nech nestojí medzi nami. Orčica môže hodiť svoj oštep a zasiahla by Rouz. Nemám ale ani sekundu času na túto myšlienku, pretože to už Rouz kričí priamo na mňa, ako keď mama kára svojho neposlušného syna za to, že ukradol kúsok koláča z plechu keď bol ešte horúci. A práve to bolo na celej tejto veci to najhoršie. Nie to, že ma zmija uráža a ponižuje, nie to že netuším na ktorej strane stojí mamba, ale to, že to celé dáva Rouz za vinu mne a tvári sa akoby som ju sklamal. A prirovnala ma k zvieraťu. Prečo kričí na mňa? a môj rozzúrený pohľad sa v sekunde zmenil na prekvapený a smutný výraz, ktorým som jej hladel do očí. Jej hnev na mňa bol tak odzbrojujúci že som už ani nemal chuť bojovať, pretože už som necítil nič iné len krivdu. Potom sa otočila a svoj hnev obrátila aj na zmiju. Okay to sa už počúvalo lepšie ale už som nevedel čo mám robiť. Chcem ju zabiť, ale Rouz to asi nedovolí a nemôžem tasiť meč keď je ona nablízku. Okom len zavadím o mambu aby som sa uistil že stojí mimo, a aj aby som pozrel to ako sa tvári. Keď Rouz dohovorila, alebo skôr dokričala, cez jej rameno som sledoval zmiju čo urobí. Stále mohla zaútočiť na Rouz. Keď sa mi zdalo že na Rouz nezaútočí tak som pomaly pustil svoj meč. Nemal som chuť na nič len nasadnúť na koňa a zmiznúť niekde ďaleko a sám. Opiť sa do bezvedomia a ležať tam tri dni bez pohnutia a tváriť sa že som mŕtvy. Venoval som posledný pohľad zelenej zmiji a pri tom som cítil len zhnusenie. Je odporná a hnusná, nie navonok ale vo svojom vnútri a nesmiem dopustiť aby som skončil ako ona! Musím sa tých fľakov zbaviť pretože z nich začínam strácať rozum. A nechcem dopadnúť ako ona! Len som zkrivil ústa a cez zuby precedil. "Vyhrala si." Pozrel som na Rouz ale netušil som čo mám povedať. Cítil som sa zle. A tak som sa len otočil a zamieril k svojmu koni. Pre mňa táto bitka skončila a porazený som ja, pretože som sa správal ako ork. Keď som pristúpil ku koni bez obzretia som prehovoril. "Musíme sa tej kliadby zbaviť." Vyskočil som do sedla pozrel smerom k Rouz a dodal. "Čo mám kúpiť." Nemám náladu, chcem zomrieť a Rouz ma určite nenávidí. Zmenil som sa na orka, na zviera, a ona ho vo mne videla.

Rouz - 22. června 2021 19:25

Vystřízlivění Ještě chvíli stojím mezi nima a čekám na útok. A furt se nic neděje. Všichni stojí jak tvrdý Y a koukají po sobě. Já po nich koukám nejvíc. A přitom jako bych nic neviděla. Vztek mě zaslepil. Ovládnul. Třesou se mi ruce. Až po Iliasově "Vyhrála jsi" mi dochází, že žádný útok už nebude. Koukám na něj, jak kouká na mě a je mi těžko. Uvolním křečovitý postoj a navzdory tomu pohledu se cítím tak nějak jinak. Proč jsem se do toho pletla? Ve městě jsem zavírala pořád před něčím oči. Proč ne teď? Cítím úlevu. Z čeho? Kolikrát už jsem viděla, jak v souboji jeden propíchl druhýho. Bývalo mi to dost jedno. Může za to Ilias. Ten jeho smutný pohled mi trhá srdce. Předtím to byl nenávistný pohled, vzpomenu si. Dneska během cesty se ve mě ale něco změnilo. Povolila jedna ze zábran, kterou jsem si budovala před světem. Řekla jsem mu o sobě víc, než komukoliv za poslední roky. A možná bych šla ještě dál. Vrhla jsem se mezi ně naprosto bez rozmyslu, i když to pro něj nic neznamenalo. Takových jako já mohl mít tucty. Stejně jako Jorah. Nepoučím se. Pár hezkých slovíček a taju jako led, jenom aby mě měl někdo rád. Až zpětně mi dochází, cože jsem to vlastně udělala a proč. Muselo to být... Chráním tě i když to nevíš ty můj hlupáčku. Obrovská Varka by ho mohla rozmáznout jak banán. Má delší zbraň. A Ilias byl rozčílený. Nikdo nebojuje dobře, když je rozčílený. A teď už mi nebudeš věřit taky, viď? Odstřihneš mě stejně, jako jsi to udělal s Varkou a Darshanou. Stejně snadno. Chtěla jsem to zachránit. Hrozně moc. Dokonce i když vím, že to nemá smysl. Ale nepraktičnost celé situace mi zabraňuje říct to, co chci. Ať nikam nejezdí, aspoň ne teď. Ne takhle. Ale potřebujeme vodu. Potřebujeme zásoby. Potřebujeme informace. A nemůžu se ani omlouvat. Tím bych shodila to co jsem právě udělala. A já ho chtěla zachránit. Omlouvám se. Tak tam jen stojím a koukám. Nešťastným pohledem sleduji, jak skáče do sedla a prosím tiše o odpuštění. Za to, že musel být svědkem svojí záchrany. "Vodu, jídlo... prosím." Zmůžu se aspoň na tichou odpověď na jeho otázku a poražený pohled kloním k zemi.

Varka - 22. června 2021 21:38

Utišení boře Měšec plný mincí, nárameník, nebo snad samotný kyrys. Ne, ten ne, s mými žebry spíš ten nárameník nebo měšec. Co je blíž ruce… Tok myšlenek však naruší Černá, něco chce říct, do toho jí ale zase skočí do řeči Zrzka a dokonce se postaví mezi nás. Kruci. Zakleji v duchu, protože nevidím pořádně na jeho ruce a stojí přímo v případné trajektorii hodu ale na oplátku získám několik kroků navíc. A tak sleduji jeho ramena. Zrzka křičí nejprve na Pěnkavu, což není pro moji hlavu zrovna ideální tónina a pak se oboří do mě. Chtěla mi věřit. Důvěra není otázka jednoho nebo dvou dnů. Když ale zmíní jakýsi můj komplot, mám toho jejího hlasu dost. Zaskřípu ale jen zuby, sleduji ramena a Zrzku vnímám jenom proto, že je v zorném poli. Nechci myslet na to, jestli se na mě rozběhnou oba. Měšec. Ten by jí nejspíš moc neublížil. Nakonec se ale jedná o naprosto zbytečnou úvahu, k ničemu nedojde. Trochu mi vrtají v hlavě slova Pěnkavy, že jsem prý vyhrála i když nemám sebemenší tušení co. To je fuk. Měla bych se snad cítit nějak špatně? Minimálně ta Zrzka se tvářila jako kdybych jí sežrala celou rodinu i s jejím mýlím. Ten vlastně vypadá jako bych ho fakt zmlátila holí dokulata s tím jeho výrazem. I když mu nevěřím, tak v tomhle stavu vypadá už sotva spolehlivě, ne tím zlodějským způsobem ale že by klidně šel a šel aniž by si uvědomil, že už tam došel. „Tohle jsou zásoby asi na třináct, spíš dvanáct dní, vydrží vám tak čtyři možná pět dní, tady je měch s vodou a vínem.“ Vytáhnu z vaku rance se sušeným masem a plackami, přičemž si vezmu ten třináctý den, „Do té doby vás doženu nebo vy princeznu, jestli někde bude rozcestí prostě na strom vyřežte V a šipku, nebo ne. To je na vás, dělejte, jak uznáte za vhodný. Pojízdný zvířata máte, takže vás nebudu zdržovat a nijak vám tak nemůžu sabotovat vaše snažení, jestli se toho někdo bojí.“ Poslední slova jsou mířený Zrzce, není v nich zlost jen konstatování. S tím vezmu Soudka za uzdu a zamířím cestou vedoucí do Orlova.

Ilias - 23. června 2021 11:23

TO JE ALE DEŇ Pred pár minútami som sa cítil najlepšie ako sa len dá, s Rouz pri sebe a o pár chvíl sa cítim najhoršie ako sa len dá a skoro som zabil Varku. Nemám ju rád, je zákerná a zlá, ale cítim sa hrozne že som padol na jej úroveň. Ja taký niesom, ženy nezabíjam aj keby ma mlátili palicami po hlave. To musí byť tá kliadba. Už sa začínam pomaly meniť na zviera. Kedy sa to stane? Kedy stratím aj posledný kúsok seba a budem len besniaci zelený tvor pobehujúci po lese a zabíjať nevinných cestovatelov? Musíme sa poponáhľať aby sme to zastavili, musíme to stihnúť. Chcem ostať človekom za každú cenu! Rouz mi odpovedala, vodu a jedlo, a sotva mi pozrela do očí. Ale sám som si ešte doplnil zopár vecí. Vodu, jedlo, kožušiny, víno, víno, víno, kresadlo na oheň, zbrane, víno, klobúk aby som zakryl svoje hrozné vlasy a víno. Pokývol som hlavou a už som chcel vyraziť keď prehovorila zelená zmija. Necháva nám svoje jedlo aj vodu a ide do mesta ona. Rozhodne nesúhlasím. Potrebujem vypadnúť, potrebujem aby môj kôň sa rozbehol a veľkou rýchlosťou ma zobral niekde preč. Potrebujem byť aspoň na chvílku sám. Lenže nemám silu znova sa hádať, tak len rezignovane sledujem ako sa s ňou Darshana lúči. Neviem či mám z toho radosť. Asi áno. Potom Daršana prejde k Rouz a ďakuje jej že všetkých zachránila? Ani netuší akú má pravdu. Bol som tak zúrivý že by som zabil Varku a ak by Daršana zasiahla tak aj ju. Teraz cítim úľavu že som to neurobil. No ani Daršana sa mi nevie pozrieť do očí a hneď uhla pohľadom. Čo som to urobil? A tak tam sedím na koni so sklonenou hlavou, hrabem sa mu prstami v hnedej hrive a premýšlam nad tým ako som to posral a čo si teraz o mne všetci asi myslia. Urobím hlboký nádych a výdych. Musíme vyraziť. Prinútim sa dvihnúť hlavu a pozrieť na Rouz. Opýtam sa rovnakú otázku ako pred niekoľkými hodinami v našom kempe. Akurát tentokrát to znie tak, akoby som bol malý chlapec, schúlený pod perinou a pýtal sa mojej mamky roztraseným neistým hlasom, či sa môže pozrieť pod postel, či tam nieje strašidlo. "Chcela by si ísť ešte so mnou, alebo pôjdeš na mule?" A znova k nej neisto natiahnem ruku a čakám na odpoveď.

Rouz - 23. června 2021 19:04

Je až s podivem, jak rychle se občas situace mění. Najednou Ilias zůstává a Varka odchází. A odchází kvůli mě. Jestli to ještě vůbec jde, cítím se ještě hůř. Vím, jak krutí dovedou být lidi ve městě. Nechci ani domýšlet, jaké předsudky mají v ještě zaostalejších vesnicích. Bude to mít hrozně těžký. A je to moje vina. Ale zatnu zuby, otočím se a zatímco se Darshana s Varkou loučí, jdu si připravit mulu. Nemůžu se omlouvat, i když mě ta slova tlačí a svádí a chtějí být vyřčena. Pak se Darsha vrhne ke mě a dokonale mě tím zaskočí. Váhavě opětuji její objetí a cítím se poněkud nesvá. Vrátila naději? Zachránila život? Kupodivu se cítím trochu líp, když aspoň někdo to schvaluje. Ale šlo to udělat líp. S použitím menšího výběru slov z ulice. Zase jako ta malá vzteklá holka. Když jsem odcházela z města, už jsem se tak nikdy nechtěla cítit. A nějak to furt nevychází. Darshaně věnuji nejistý úsměv. A pak je tu zas Ilias. Nabízí mi cestu s ním na koni. Zmateně na něj koukám. "Ty bys chtěl?" Zase se ptám rychleji než přemýšlím. Musím působit jako retard. Trochu se vzpamatuji, udělám pár kroků směrem k němu a usměju se na něj. U jeho koně se ale zarazím a zase se ohlédnu na cestu, kde zmizela Varka. "Co kdybychom šli všichni pěšky?" Kouknu se i na Darshu, která se už chystá na svého Ohniváka. "Tvůj kůň si stejně potřebuje odpočinout a Varka nás aspoň snadnějc dohoní." Mluvím zase k Iliasovi. Ve skutečnosti se děsím toho, být u něj znova tak blízko, když už tak nějak tuším, že to nemůže dopadnout dobře. Musím se víc ovládat. Jinak budu za nějakou dobu vážně moc nešťastná.

Ilias - 24. června 2021 20:33

DLHÁ CESTA Sledujem Rouz ako rozpráva. Jej otázka ma zaskočila nepripraveného. Či by som chcel s ňou jazdiť? Ja či by som chcel? Nič iné si ani neprajem. Ale to by som sa mal opýtať ja jej že či by chcela. Prečo musí byť tak komplikovaná? Spominam na holky z hospod. Všetko je tak priame a jasné. Cheš víno? Chcem. Cheš si ku mne sadnúť? Chcem. Chceš ísť ku mne na izbu? Chcem. Vybavené. Opýtam sa Rouz, ktorá by sa mala na mňa zlobiť za to čo som pred chvílou vykonal, či chce ísť so mnou na koni. A ona na to či by som chcel ja. Proste to nedáva žiadny zmysel a preto som ani nestihol odpovedať, keď znova navrhla niečo úplne iné. Len aby to viac celé zkomplikovala. Ísť pešo aby nás zmija dobehla. Čaká na odpoveď. Ale ja teraz netuším čí sa na mňa hnevá, alebo nie, či chce ísť so mnou alebo pešo, netuším akú odpoveď odo mňa očakáva. Cítim sa úplne zle a totálne unavený kvôli tej situácií s Varkou, a čakal som od nej len jednoduchú odpoveď, áno chcem ísť, nie nechcem ísť nenávidím ťa. V tom sa ozve Daršana a poženie nás aby sme sa pohli. Má pravdu musíme vyraziť, ale ako? Vraj máme drepnúť na nejakého koňa. Ale koňa tu mám už len ja a potom je tam mula. Ráta sa mula ako kôň? Alebo Daršana tým povedala Rouz aby teda išla so mnou na mojom koni? Rouz stále čaká na odoveď. Som tak hrozne unavený a adrenalín mi ešte stále prúdi v krvi, takže mi to akosi asi nemyslí pretože neviem. Ale musím niečo povedať. Proste niečo povedz. "Ano!?" Tak a je to. Proste jasné ano ........ s otáznikom. Aká bola vlastne otázka? Na čo som to odpovedal? Netuším, ale pre istotu ešte raz neisto natiahnem ruku len do polovice k Rouz.

Rouz - 24. června 2021 21:58

Darshany slova mě zcela vytrhnou z té mojí lítostivé bubliny. Cože to vlastně řeším? Má pravdu, ztratili jsme už moc času. Ale i když se snažím naladit na její praktickou vlnu, přesto ve mě stále hlodá podivná nejistota a zábrany. Rozhodně tedy přikývnu na souhlas, když Darsha domluví, ale potom nerozhodně kouknu na Iliase. Vypadá, že se sebou zrovna svádí nějaký boj a chystá se něco říct a tak se stoupajícím napnutím čekám, co to bude. Ano? Ano co? Reaguje na mě nebo na Darshanu? A ptá se nebo odpovídá? Chvíli ho ještě rozpolceně pozoruju, načež jenom odevzdaně zavrtím hlavou, jak dojdu konečně k rozhodnutí. Když už mám skončit v pekle, tak ať to stojí za to. Užij si to, dokud můžeš. Následky budu řešit potom. Shrábnu svůj vak a přehodím si jej přes rameno. Přejdu těch posledních pár kroků, čapnu Iliasovu ruku a vyšvihnu se do sedla. Tentokrát ale za něj. Potřebujeme jet rychle a vepředu to bez sedla nebyla žádná hitparáda. Od koňského zadku si slibuji lepší oporu a určitě bude i koník radši, že nebude mít ztuhlý krk. "Tak zkusme tentokrát aspoň klusem." Iliase obejmu zezadu kolem pasu jenom po krátkém zaváhání, rozloučím se v duchu s hospodou a jsem připravena na cestu.

Ilias - 25. června 2021 00:54

CESTOU NECESTOU Rouz sa rozhodla ísť znova so mnou. To som hrozne rád, a keby mi videla do tváre mohla by vidieť malý úsmev. Keď ma objíme je to príjemné. "Áno skusme to klusom." odpoviem jej a trochu nakopnem Hospodu nohami s pokrikom. "Hjaa" Ideme miernym klusom a snažím sa nadvyhovat do ritmu Hospody aby som jej uľahčil a nedopadal na ňu plnou váhou. Klušeme asi dva metre pred Daršanou a všetci mlčíme. Hrozne chcem niečo povedať, asi najviac ma láka ospravedlniť sa za to čo sa stalo. Nemalo sa to stať, ale som rád že to nezašlo ďalej. Ak by som teraz stál nad telom Varky, cítil by som sa ešte horšie. Pár minút sme všetci cestovali zahĺbený do svojich myšlienok, keď som sa rozhodol prehovoriť, aby som nejak ukludnil situáciu. "Dnes už asi princeznu nedobehneme a budeme musieť niekde prenocovať. Snáď to nebude také zlé ako minulú noc." Hlupák, rovno sa s nimi začni baviť o počasí, akoby sa nič nestalo. Proste povedz čo je nutné povedať a buď chlap. Tak ďalšie moje slová boli určené hlavne Rouz. "Ehm, a mrzí ma čo sa tam stalo. Nemal som to robiť. Mala si pravdu, choval som sa ako zviera." Na sekundu sa odmlčím a dodám. "Cítim sa ako ..... určite si o mne myslíš že som hlupák." Niesom si istý či tieto dve slečny sú tie správne ktorým sa mám omluviť, ale tiež si niesom istý či som to ja kto by sa mal omluviť orčici. Asi urobím to čo mi vždy radila moja mamina. Vždy počúvaj svoju ženu, ona bude mať vždy pravdu. Síce Rouz nieje moja žena, ale som ochotný staviť všetko na to že by mohla byť, a zatial mala pravdu často. Tak ešte za tým potom dodám niečo aby mi poradila. "Neviem čo budem robiť ak tú kliadbu nezlomíme. Ako to robíš že si tak silná a zvládaš to tak dobre?" Aspoň sa možno aj dozviem či sa na mňa hnevá alebo sa ma bojí. Ak niečo z toho, tak neviem čo urobím aby som ju presvedčil že niesom také zviera za aké ma asi považuje.

Rouz - 25. června 2021 06:00

Nesnáším koně. Ten Iliasův aspoň vypadá, že je dobře vychovaný, ale stejně si tam vzadu připadám jako zavazadlo, který někdo skopnul ze schodů. Bude to nejspíš bolestivý večer, jak pro moje už zase křečovitě sevřené nohy, tak pro moji zadnici. Ilias prolomí ticho jako první. Darsha je s odpovědí pohotovější. Přikyvuji na souhlas, i když to nikdo nevidí. Ilias možná cítí pohyb na svých zádech, jak kývu hlavou. "Já to taky trochu přehnala." Řeknu nakonec. "Nechtěla jsem tě urazit, ani vyhnat Varku..." Z tónu je cítit jen lítost. Nad jeho další otázkou musím chvíli přemýšlet. Vždycky jsem se bála spíš těch přízemních věcí. Jako hladu, bolesti, zmrzačení... Ve městě byla takových spousta. Nemohli si ani ukrást něco k jídlu... Kletby zkrátka nepatřili k mému životu, jakoby se mě to netýkalo ani teď, i když zelené skvrny na mém těle naznačují opak. Možná by se to dalo brát za formu zmrzačení. Možná mi to ještě tak úplně nedošlo. "Ještě nejsme orci." Ozve se nakonec paličatě moje zatvrzelost. "A třeba se jima ani nestaneme. Třeba se princezna složila támhle za tím kopcem... A třeba šaman lhal nebo měl špatný informace." Darsha na to kápla, zatím o tom nevíme vůbec nic... "Ale jestli se to stane, určitě to půjde nějak řešit i... potom. Kletby by snad neměly být nezlomitelný." Aspoň jsem v to moc doufala. 'Vždycky to přece končí tak, že princ políbí žábu a ta se promění zpátky v princeznu." Možná trochu naivní, ale pointa v tom je!

Ilias - 25. června 2021 18:42

Z KALUŽE DO BLATA Cválame dopredu a užívam si jemný vánok ktorý mi vráža do tváre. Každým Daršaninym a Rouzinym slovom sa cítim o niečo lepšie. Dokonca sa mi úplne celkom uľavilo. Nakoniec to asi nebolo také zlé ako som si myslel. Nezdá sa že by sa Rouz zlobila. Že by predsa mohli byť všetky moje hriechy len tak odpustené? Že by som sa predsa len mohol vrátiť aj domov? Odpustila by mi moja rodina tak ľahko ako Rouz? Ale to pochybujem. Predsa len som Rouz nepovedal celú pravdu. Ak by vedela čo sa tam v tú noc naozaj stalo, určite by si nemyslela že by ma rodina znova prijala. Myšlienky ma tam znova ťahajú, ale nahlas ich nemôžem nikdy vysloviť. Večer pred tým ako som ušiel z domova, ma otec znova nachytal u nás v senníku v stodole so susedovou dcérou. Vždy zúril, pretože to, čo si o nás bude myslieť celá vesnica bolo preňho dôležitejšie ako to, čo si o ňom myslí jeho vlastný syn. Vraj na nás budú pozerať ako na pohanov a rúhačov, pretože sex pred obradom spojenia je hriešny. A on makal celý život na tom aby mala naša rodina nejaké meno. A podľa mňa jediné čo dokázal bolo že bol slaboch. Všetkým sa podlizoval, každému vždy vyhovel, dával ostatným naše jedlo, len aby sa im zapáčil. A doma bol úbohý a v posteli nedokázal ani uspokojiť svoju ženu. To že je mama nešťastná som si uvedomil až ten rok. Nebol to zlý otec, mali sme všetko aby sme prežili, dokonca ma aj nejaké veci naučil, ale bol hrozne úbohý. Keby ho videl môj dedo, ten by asi zomrel od hanby. V ten večer otec ale vyvádzal omnoho viac ako obvykle. Robil neskutočnú scénu, tak Naala utiekla a ani si nestihla navliecť blúzku. Pamätám si ako jej pekné veľké prsia skákali, keď utekala cez naše pole. Otec mi vyčítal aký som, že celý môj život ma mala celá vesnica za démonovho vývrheľa a teraz im len dokazujem že mali pravdu. A zobral mi môj zápisník s básňami, ktorý som mal položený na stohu sena. Recitoval som z neho Naale často, neviem či sa jej to naozaj páčilo alebo to len hrala. Ale otec ho zobral a vraj ho hodí do ohňa. Źe od dnes začnem pracovať s ním na poli a na farme a už žiadne básne a válanie sa v senníku inak ma vyženie. Hrozne som sa s otcom pohádal, pretože som nemienil pristúpiť na jeho úbohý stýl života. Vykričal som mu aký je smiešny a že ľutujem že nieje ako môj dedo. Otvoril som truhlicu s dedovými vecami, ktorá bola uložená v stodole. Hádzal som po ňom jeho veci. Vraj či si vie obliecť náramenníky ako chlap a hodil som ich po ňom, alebo či vie ako nabrúsiť nôž ako chlap a hodil som po ňom malú kamennú brúsku, alebo či už držal niekedy v ruke meč ako chlap. Vytiahol som dedov meč z púzdra. Bol omnoho ľahší ako som čakal, chcel som ho na otca len namieriť, ale v živote som nedržal v ruke meč a išiel tak prirodzene hladko a rýchlo dopredu že ani som sa nenazdal a otec mal hrot meča v boku. Bolo to akoby jednu chvíľu ho len vyťahujem z púzdra a o chvíľu na to ho má zapichnutý v tele. Viem že je v poriadku. Pretože hneď ušiel. Kričal som za ním že som to nechcel urobiť, ale on len utekal a utekal. Preplakal som celú noc a čakal som do rána. Otec vyšiel von z domu ako každé ráno, mal obviazaný celý bok ale bol živý. Nevidel ma. Tak som pozbieral svoje veci a vybral sa svojou cestou ktorá ma zaviedla až sem. Aj Daršana vyzerá akoby ju prešli vražedné chúťky, Ale stále si na ňu musím dávať pozor. Keď Rouz zavtipkuje o žabe a princezne tak sa musím zasmiať akoby zo mňa práve spadlo všetko bremeno sveta a ešte trochu zahĺbený do svojich myšlienok dodám skôr ako by som si to vôbec premyslel. "Alebo čarodejka políbi barda a ten zistí že sa zamiloval." Ach ja som taký idiot. Čo som to práve vyslovil? Tak sa to pokúsim ešte zachrániť. "A potom sa zmení na orka hehe." Hraný trápny smiech za tým len doklepal celú túto trápnu situáciu. Sklopím hlavu aj ramená a len precedím cez zuby. Daršana zabi ma prosím. Teraz! Ehm som unavený, bola to hrozne zlá noc a ťažký deň a .... a .... Radšej už som ticho.

Rouz - 26. června 2021 06:56

Když Ilias vysloví ta slova, ztuhnu. Asi úplně nechápu, co myslel tím zbytkem, ale první půlka sdělení byla jasná. Po tak krátký době to přece nemůže být pravda. Funguje mu tohle na ostatní? Najednou mi není příjemné, že mu nevidím do tváře a nemůžu vidět jak se tváří, abych si potvrdila domněnky. Ale bard se zatím choval tak nevysvětlitelně, že bych stejně asi měla problém něco poznat. Nejspíš jenom vtipkuje. Co by pak ale znamenala ta prosba Darshaně? Ten zmatek ve mě je skoro hmatatelný a reakce Darshy mi taky zrovna nepomáhá. Celá ta situace je taková zvláštní. Takovýhle místo si člověk přece k vyznání nevybere. Dělá si srandu. Hotovo. Nakonec se rozhodnu reagovat taky vtipem. "Namíchat ten lektvar lásky bylo docela složitý a ingredience stály dva groše, tak jsem ráda, že funguje." Otřesu se tichým smíchem, který ve mě povolí napětí. Teď mě teprve opravdu mrzí, že bardovi nevidím do obličeje. Bude vyděšený? Nebo to s ním ani nehne? Sleduju teda aspoň Darshanu a podle případné strnulosti Iliasova těla odhaduju jeho reakci.

Ilias - 26. června 2021 10:59

Som vďačný za takúto uvolnenú atmosféru. Až teraz si uvedomujem aká je krehká a stačí len málo aby sa vytratila a vystriedala ju nepríjemná a zlá atmosféra. Preto si ju chcem trošku užit, lebo tak nejak cítim v kostiach že sa to môže každú chvílu celé dodrbať. Že by ma Hejdaršana ráda zabila jej celkom verím. Ale neverím že by bohovia dopustili aby môj život skončil pod jej rukami. Ak ma už niekto bude mať zabiť, tak to budem ja sám, alebo to bude nejaká epická smrť pri záchrane nevinných. Tak si predstavujem smrť pravého rytiera. Mám síce do pravého rytiera ďaleko, ale nikdy nieje neskoro sa začať tak správať. A možno práve preto mi bohovia dali do života túto výpravu, aby som sa poučil a zmenil. Celkom sa mi páčia takého myšlienky o mojej vlastnej náprave a som si istý že všetko zlé čo som napáchal by sa dalo ešte napraviť, len sa musím snažiť. A tak som sa rozhodol stať sa pravým rytierom, aj keď nemám žiadny návod ako to urobiť. Tak snažiť sa by asi malo zatial stačiť. Tak lektvar lásky? Snažil som sa spomenúť si kedy som vypil niečo od Rouz. Ale je mi to jedno či je to pravda alebo nie. Ak je to naozaj len kúzlo, tak som zaňho vďačný. Takéto pocity som nikdy nemal a musím uznať že sa mi páčia, či už je to len kúzlo alebo nie. Tak to zahrám že ma to akože zaskočilo. "Tak lektvar lásky?!!" Potom sa trochu otočím k Rouz a dodám s úsmevom. "Nemáš ešte? Je fajn, vypijem ho aj dobrovoľne." Pobavene sa otočím a znova si trochu užívam jemný vánok vetra do tváre. Po chvílke môjho ticha sa opýtam. "Myslíte že nás orčica fakt dobehne alebo už je v čudu ako ostatní? Zaujímalo by ma ako sa im darí. Nie že by som ich mal rád, ale či sa im podarilo zbaviť sa toho." A len tak si ukážem niekde na ruku kde by som mal mať zelený fľak.

Rouz - 27. června 2021 06:18

Když se na mě Ilias otočí, usměju se. Očividně to bere jako vtip od začátku. Je teda těžký z toho něco odvozovat. Kdyby se skutečně zamilovával, nemělo by ho to aspoň na chvíli vyděsit? A když není vyděšený, znamená to, že to není tak horký, jak naznačuje? Anebo to prostě je vtip od začátku a já řeším nesmysly, jako obvykle. Rozhodnu se pro tuhle poslední možnost. "Další už není potřeba." Uzavřu to ještě s úsměvem a opřu si hlavu o jeho záda. Za změnu tématu jsem ráda. Můžu přemýšlet o něčem konstruktivním a nemusím se zabývat svým zmateným vnitřkem. Darsha se chopí odpovědi a já pro jednou zachovávám mlčení a snažím se naladit na tu předchozí povznesenou náladu z krásnýho dne. Něco v koutku mysli mi ale pořád brání. Jakoby veselí dneska už stačilo a je třeba být vážný. Ilias mi nasadil brouka do hlavy. Co když se zítra už vážně probudíme jako orci? A co když to nepůjde zlomit? Neklidně se zavrtím a mimoděk se k Iliasovi trochu víc přitisknu. Jenže co víc teď můžeme dělat? Nepřehlídli jsme něco?

Mistr - 27. června 2021 22:17

Žíznivá Darshana, Ilias a Rouz tedy pokračují dál po hlavní cestě, zatímco Varka se vydává sama do Orla. Čeká vás úmorné odpoledne, alespoň podle počasí to tak vypadá. Kovářská výheň na obloze pálí stále další polena a rozehřívá se do běla. Sálající paprsky z vás pomalu ždímají síly a rapidně zvedají spotřebu tekutin. Rádi vzpomínáte na myšlenku vesnice a případné možnosti hospody, při představě orosené sklenice něčeho ledového se vám chce skučet. Prostě takový ten den, kdy je příliš vedro na existenci. Až by se jeden zamyslel, proč sakra nemůže být někdy normálně. Snesitelně, ať už příjemným či otravným způsobem. Plahočíte se však dál, co jiného vám zbývá a zkoušíte z jízdních zvířat vymáčknout co jde. Což není mnoho, především kvůli mule, která má určité cestovní standardy, z nichž nehodlá slevovat. A též tvrdohlavosti na rozdávání. Klus je prostě maximální rychlost a nenaděláte s tím nic. Nepomáhají nadávky, násilí, prosby, domlouvání, ani ze zoufalství použitý trik se zavěšeným žrádlem před mulíma očima. Jí je to fuk, ona si dá klidně bodláčí. Ve tři odpoledne vám definitivně došla voda, případné zbytky vína stále zůstaly ve vaku. Tak zoufalá situace ještě nenastala. Po nějaké době se jazyky lepily na vestu, avšak záchrana přišla v podobě potůčku, který ve stříbřitém proudu křižoval cestu pod dřevěným mostkem s krásnými roubenými reliéfy na zábradlí. Nelenili jste a doplnili všechny měchy a pokračovali dál. Rouz stále sleduje stopy, aby jí náhodou z cesty někam neodbočily. Na prašné silnici sice žádné pozůstatky po skupině jezdců nejsou, ale je si celkem jistá, že jakmile se vydají jiným směrem, nemůžou uniknout. Potkáváte i další pocestné, málokdy vám však dávají potřebné informace, protože nejčastější reakce vypadá následovně: Blížíte se k sobě -> Chcete se zeptat -> Uvidí vaše fleky -> křik, křižování, objíždění obloukem. Jen jeden vozka s odevzdaným výrazem ve tváři vám pověděl, že nikoho takového na cestě neviděl. Kolem páté Rouz ale zastříhala ušima a ukázala místo, kde kočár a několik koní sjelo z cesty nalevo do pole. V trávě rozeznáváte vydupanou pěšinu, evidentně se tudy jezdí často, aby byla tráva polehlá, avšak ne dost dlouho k vydupání až na podklad. Dle domluvy jste zanechali značku pro Varku a vydali se novým směrem. Pěšina pokračuje za alej stromů a dál k horskému masivu na severu. Postupujete ještě tři hodiny podél lesa, míjíte strouhy a remízky oddělující jednotlivé pastviny a skrývající vás před možnými pohledy z hlavní cesty či přilehlých vesnic bez snížení cestovní rychlosti. Kolem osmé večer se začalo šeřit a vy se rozhodli utábořit. Rouz odhaduje stopy na půl dne staré a tak, byť úplně nezaostáváte, přeci jen se vám vzdalují a dohonit je ještě dnes nejspíš nepůjde. Místo je evidentně dřívější tábořiště pod prvními stromy lesa, za houštinou naleznete několika kameny obložené ohniště, dva kmeny jako lavičky a střední hromádka nalámaného dřeva vedle ukazuje, že kdo tu bývá, myslí i na ostatní poutníky. Zároveň křoví oheň maskuje, takže není vidět do daleka. Zemina tu není úplně vyschlá po včerejším slejváku, protože okolní stromy poskytují celodenní stín, avšak je to obyvatelné.

Ilias - 28. června 2021 01:03

PEKLO Prvých pár desiatok minút bolo fajn. Slniečko svietilo a priatelská konverzácia vyplňovala náš čas na ceste. Postupom času sme sa ale prestali rozprávať a každý myslel len na jednu vec. Na tú žeravú guľu nad nami. U nás na severe sme nikdy nemali také búrky a ani takéto horúce peklo. Po nejakom čase som už nemohol ani normálně dýchať a bol som z tej horúčavy nervózny. Dokonca som sa prichytil že sa hnevám aj na Rouz že pri mne sedí tak blízko. Išlo z nej hrozné teplo až som si myslel, že mi tam za chrbtom musí kúzliť tie svoje ohnivé svetielka. Je vlastne jedno či leje alebo praží slnko. Bohovia sa rozhodli že chcú aby som bol mokrý. Totálne mokrý na každom centimetri môjho tela. Uznávam že mokrému mi to naozaj sekne, ale nič netreba preháňať. Pot mi steká po tvári a odkvapkáva z nosa, a brady na sedlo predomnou. Chrbát mám tak premočený že si už niesom istý či to som sa spotil ja alebo Rouz na mňa tak slintá. Musíme zrýchliť. Aj keby neviem čo, musíme zrýchliť. Potrebujem vánok, potrebujem vzduch! A zmiznúť z tohto pekla. A potrebujem sa napiť vody. Aspoň jednu kvapku. Aj keby horúcu kvapku vody, tak ju príjmem. Keď sa moja hranica príčetnosti naplnila, zastavil som a zoskočil zo sedla. "Mám toho dosť!! Buď ta krava pôjde rýchlejšie alebo ju zabime a napime sa jej krvi!!!" Ukazujem pritom na mulu, ktorá si zjavne žije vo svojom vlastnom svete a neberie ohľady na nikoho iného. "To snáď nieje ani možné. Prečo to ťaháme so sebou? Sakra! Viete, teraz som mal byť v tom orlovove či jak sa to volá. A piť tam v hospode pivo!! Studené pivo a dal by som si k tomu klobásu! Miesto toho si to dáva tá orčica! .... ale doniesol by som klobásu aj vám holky to mi verte!" Keď som sa vykričal a ukľudnil chvílu som kráčal pred Hospodou a viedol ju za uzdu. Rouz sa aspoň môže trochu povoziť sama a nemusí sa starať o vedenie koňa. Potom som znova vyskočil k nej. Ale podarilo sa mi znova dostať na zadné miesto. Už by som nezniesol ani sekundu Rouzinej horúčavy mne na chrbát. Pri vyskakovaní som jej len povedal. "Rouzy, pôjdem teraz dozadu ja, aby si videla lepšie na stopy. Nesmieme princeznú stratiť." a usmejem sa na ňu. Alebo to bol len úškrn pred slnkom keď som pozeral zo spodu hore na Rouz? Som unavený a potrebujem vodu lebo asi zomriem. A presne preto keď som vyskakoval za Rouz, som pri výskoku stratil rovnováhu a keby som sa nezachytil asi by som sa rozbil na zemi na prach. Lenže radšej by som sa rozbil na prach, keby som tušil čoho sa zachytím. Inštinktívne som sa chytil rouz za stehno. Keby to bolo koleno, alebo nižšia časť stehna tak je to v pohode. Lenže ako naschvál som sa musel chytiť tej časti stehna ktorá je až extrémne! blízko jej... Goblinej jaskyni. Preto Goblinej jaskyni pretože u nás vo vesnici sa povráva že niekde v horách je Goblinia jaskyňa plná pokladov. Nikdy ju nikto nevidel, ale aj Goblini musia niekde spať tak musí existovať. Veľa bojovníkov sa ju vydalo hľadať, no nikdy sa žiadny z nich nevrátil. A tak vysadnem za ňu, ruka ešte stále na mieste kde by nemala byť, tak ju hneď odtiahnem, keď si to uvedomím a aj keby som sa najradšej tváril že sa nič nestalo, som gentleman a dáme sa musím ospravedlniť. "Ou .... odpusť, to som nechcel." Chcel, a veľmi ... odkedy si ma políbila v lese. Vlastne .... odkedy sme sa stretli na tejto výprave. A tak sme šli ďalej. Slnko ma znova spaľovalo a tentokrát ma Rouz mučila z predu. Akoby jej zo zadku šlahali plamene, taká je horúca. A moje vnútorné rúhačské modlitby nakoniec niektorý z bohov vyslyšal a našli sme potok. Priskočil som k nemu a trochu ochutnal. "Je pitná!" zvolal som a pomoril celú tvár a hlavu do vody ako to len šlo. Ovlažil som si krk aj ruky. Studené kvapky mi tiekli pod košelu a trochu ma schladili. Vlasy som si vodou prehrnul dozadu za hlavu a uši a skoro vypil polovicu potoka. Doplnili sme vodu a znova vyrazili. Reakcia ľudí ma rýchlo vrátila do reality. "Je toto naša budúcnosť? Všetci sa nám budú vyhýbať a báť sa nás?" Opýtam sa svojích spoločníčok so zamysleným výrazom. Potom Rouz nájde to na čo sme všetci čakali. Nejaké stopy a dôkaz že ideme správne. To nám určite všetkým zdvihlo trochu náladu. Mne teda určite. Po stopách dojdeme až do nejakého tábora. Chcel by som ísť ďalej, ale včerajšia hrozná noc a dnešný vyšťavujúci deň si pýtajú aby som si aspoň na chvíľku ľahol. Keď zastavíme zoskočím z koňa a znova natiahnem ruky k Rouz aby som jej pomohol dole a vyčarím na ňu svoj dokonalý úsmev. Priviažem Hospodu o strom a na zem hodím kožušinu. "Oh, trochu sa vystriem a musíme prebrať plán čo ďalej." Hneď ako ľahnem na zem tak ma premáha spánok, dievčatá vnímam ale už len tak napoli. Je tu chládok a to mi stačí. Teraz by mi už ani nevadilo keby si ku mne Rouz priľahla. Stále si opakujem že nesmiem zaspať, pretože musíme sa ešte postarať o zabezpečenie, a jedlo a vodu, ale je stále ťažšie sa udržať hore. Kopnite niekto do mňa. Pomyslím si.

Rouz - 28. června 2021 07:57

Skoro normální den Stejně jako dopoledne, cesta příjemně ubíhá. Jen to vedro se stává stále horší a horší. A i když si paprsky slunce většinou užívám, bez dostatečné zásoby vody a možnosti se někde schovat, to začíná pomalu ubíjet i mě. Ilias se v sedle občas zavrtí a podle mokré košile toho má nejspíš taky dost. Aspoň někdy se ho zkouším pouštět, zůstávám napřímená a přidržuju se koňského zadku, aby to sdílené horko nebylo tak umořující. Musím se pak ale o to víc zapírat stehny a pálící svaly z nezvyklé námahy mi neumožňují takhle vydržet celou cestu. Po nějaké době Ilias sesedne a soptí nad pomalou mulou. Jenom na ni koukám, a bezradně pokrčím rameny. Jela jsem na ní předchozí den a nepřišla na způsob, jak její pohyb urychlit a teď už mě nic nového nenapadá. Nad představou čehokoliv studeného naprázdno mlasknu. Voda nám už došla a já se jenom modlím, abychom potkali nějakou řeku. Už mi je fuk, i kdyby byla špinavá. Po nějaké době se Ilias vrací do sedla, tentokrát prý že jde dozadu. Přesunu se teda zase dopředu a než se stihnu uvelebit a nabídnout mu ruku, aby se mu lépe nasedalo, použije jako madlo moje stehno. Na chvíli překvapeně ztuhnu. Až mě to probere z tý unavený letargie. Napřáhnu se rukou, abych ho přes dlaň plácla, když ta náhle sama zmizí a tak plácnu sama sebe do stehna, už to nestihnu zabrzdit. Chtě nechtě se tomu musím zasmát. Na jeho omluvu pak už jen zavrtím hlavou. "Nech to bejt." Přijmu omluvu, nicméně vzpomenu si, jak Varka říkala něco o hlazení po stehně. Tohle se sice tvářilo jako omyl, ale tak nějak mi to potvrzuje domněnky ohledně bardových úmyslů. Z nějakého důvodu mě to roztrpčí a zbytek cesty se snažím zůstat napřímená a moc se k Iliasovi netisknout. Nakonec přece jenom dojedeme k vodě. Ulehčeně zavýsknu a následuju barda k potůčku. Na břehu si kleknu, nejdřív se pořádně napiju, a pak bez přemýšlení ponořím celou hlavu pod studenou vodu. Až když nemůžu dýchat, tak se s prsknutím a ulehčeným smíchem vynořím a můj cop opíše široký oblouk a dopadne celý mokrý na záda. Je to skoro jako se znovu narodit! Zbytek cesty už mi nepřijde tak hrozný, mokré vlasy mě na zádech příjemně chladí. Jediné, co kazí následující náladu, jsou reakce dalších cestovatelů. Nikdo se k nám moc nemá, bojí se. Vlastně se jim ani moc nedivím. Skvrny nevypadají zrovna úhledně a vzhledem k tomu, že je má celá naše skupinka, zdá se to být nakažlivé. Ilias si vodou rozmazal maskování od Darshany a jeho kůže tak získala snad ještě podivnější barvu. "Vyřešíme to." Odpovím na Iliasovu otázku a tak nějak si zakazuju zabývat se tím, jak by to vypadalo, kdyby se to nepovedlo. Teď na to ale nechci myslet. Konečně najdu nějaké stopy po voze. Znatelně se mi uleví. Bála jsem se, že jsem v tom horku ztratila na ostražitosti a že nám princezna odbočila někde jinde. Uděláme teda značku pro Varku a pokračujeme dál. Nakonec najdeme opuštěné tábořiště. Ideální místo pro přenocování. Ilias po mě blýskne úsměvem a pomůže mi dolů z koně. Kdyby aspoň nebyl tak hezkej. Pomyslím si nadurděně, když mi z toho úsměvu měknou kolena a rozbuší se srdce. Tohle je přece směšný! Okamžik potom už ale nevěřícně sleduju, jak bard hned po uvázání koně se uvelebuje na zemi a začíná podřimovat, aniž by se o cokoliv staral. Zakroutím hlavou a věnuju koni, kterého pojmenoval Hospoda, lehký úsměv. I když nesl dvojnásobnou zátěž než obvykle, ani jednou nijak neposkočil a neprojevil známky nesouhlasu. Hodný zvíře. Zaplaví mě nečekaný soucit, když koníka poplácávám po mokrých plecích. "Páníček si tě sice nevšímá, ale já ti sem vážně vděčná, že jsi nás dovezl až sem a neshodils mě." Mluvím dostatečně nahlas, aby to Ilias náhodou nepřeslechl, pobaveným hlasem. Sundám z něj sedlo a zavěsím je na nejbližší větev. Jako jsem to předtím viděla u Nikolaje, seženu si nějakou uschlou trávu nebo něco, čím můžu koně otřít a začnu pracovat na tom, aby mu bylo trochu pohodlně. Kouknu do vaků od Varky a najdu jablko, které koníkovi podám. Dokážu být vděčná, když si to někdo zaslouží. A když srovnám tuhle pohodovou jízdu s peklem na Tornádu, najednou mi přijde, jako bych neměla dost jablek.

Mistr - 28. června 2021 08:11

VARKA Vydala jsi se po rozpálené cestě směr Orel. Mělo by to být zhruba hodinu, což je velice dobře, protože slunce pálí a vzduch se ani nehne, tudíž se cítíš jako při chůzi kovářskou výhní. Ne, že by poslední týden byl o tolik jiný, ale přeci jen je dnes horší vedro než třeba předevčírem. Navíc to jste ještě cestovali lesem, v chládku pod korunami stromů. Ale co už, hodinu to vydržíš. Nikoho na v trávě vyježděné cestě nepotkáváš, ale postupně se okolní krajina začíná tvářit stále více domestikovaně. Louky a lesní remízky nahrazují políčka oddělená mezemi porostlými alejemi stromů, místy se lesknou pruhy vody v zavlažovacích kanálech, plotky ohrazují jednotlivé pozemky a mezi obilím se plahočí několik vesničanů. Potom i mezi stromy zahlédneš doškové střechy domků a víš, že jsi dorazila. Když jsi od první budovy asi sto kroků, narazíš na tři asi pětileté děti, dvě holčičky a chlapečka, jak v trávě hrají nějakou hru, při které skákají po jedné noze a do rytmu tleskají ručičkama. Jakmile tě spatří, zarazí se a vytřeští na tebe oči. Jedno děvčátko si strčí do pusy konec copánku a začne ho žužlat, dokud ho ostatní nechytnou za ruce a nezačnou společně utíkat do vesnice a přitom křičí "Olk! De olk! Na cestě!" a s tím ti zmizí z očí mezi baráky v místech, kam vede cesta, po které putuješ, a kde tušíš, že se asi bude nacházet náves. Že by se jednalo o nějakou větší ves, případně město, jsi předem vyloučila podle plynulosti, s níž příroda přechází v civilizaci. Dle tvého odhadu tu bude tak dvacet domů.

Ilias - 28. června 2021 18:03

TÁBORENIE Na chvíku som úplne zaspal a trhlo so mnou keď som sa prebral. Môj kôň už bol odstrojený a holky neležali tak ako ja. Sakra. "Nespím, hore som!" Vykríknem a vyskočím na nohy. Zatočí sa mi hlava a ledva udržím rovnováhu. Obzerám sa okolo seba a premýšlam čo treba robiť. "Eeeeeh, oheň!!" Vykríknem akoby som práve prišiel na nápad storočia. Pristúpim bližšie k ohnisku. Máme tu už aj pripravené nejaké drievka. Už len vymyslieť ako to zapáliť. Pomaly sa postavim a pozriem na Rouz. Vykročím k nej s veľkým úsmevom. "Rouzy? Myslíš že by si to mohla zapáliť kúzlom?" A ukážem na ohnisko. Pristúpim k nej bližšie, až veľmi blízko a ruky jej len tak spontánne položím na pás, pozriem do očí a stále so širokým úsmevom poviem. "Ďakujem, si úžasná." A vyberiem sa k tej krave čo Daršana so sebou ťahá a na ktorú sme naložili jedlo od orčice. Zrazu mám zas dobrú náladu keď sme sa takto utáborili. Začnem sa neorganizovane prehrabovať v mechoch či nám ostalo niečo fajné na večeru. Možno niečo čo by sa dalo opiecť aby sme zjedli niečo teplé. Nakoniec som si ale uvedomil že nechcem byť tej zelenej nič dlžný a tak sa vrátim k svojmu koníkovi a vytiahnem svoje surové zemiaky. Skontroloval som svoje zásoby vína a nekonečne som sa potešil že mám ešte posledny mech v ktorom je tak trištvrte bieleho. Kráčam k Rouz a znova sa usmievam ako slniečko. Som rád že sme zastavili a na chvílku si oddýchneme. Keď som pri nej tak poviem. "Radšej by som si dal červené, ale aj toto biele je dosť dobré." Podávam jej víno a tvárim sa neodbitne. "Daj si, dnes si zaslúžiš. " Pozriem na Daršanu a opýtam sa z dostatočnej vzdialenosti. "Pani Heid dáte si aj vy víno? A nezabíjajte ma prosím." Usmievam sa na ňu ale znova som rýchlo úsmev skryl keď na mňa pozrela.

Rouz - 28. června 2021 19:30

Jednou takhle z večera Zrovna jsem dokončila péči o koně a otáčím se k Darshaně, přikyvujíc na její otázku, když se Ilias s trhnutím a větou že nespí, probudí. Jestli jeho rána vypadají všechna takhle, musí to být k popukání. Vzpomene si na oheň, a jelikož klacíky už jsou v ohništi připravené, chybí mu to jen podpálit. A s tím se obrátí na mě. Zajímavý způsob, jak se chopit práce, jen co je pravda! Neubráním se pobavenému ušklíbnutí, ale než vůbec stihnu něco udělat, je u mě a usmívá se jak měsíček. Prudce se nadechnu a přinutím se nedávat najevo, jak na mě působí jeho ruka volně položená na mým pase. Ale když k tomu přidá poděkování a lichotku, aniž bych ještě stihla cokoliv udělat, rozezvoní se mi v hlavě poplašné majáčky. Přesně naučená fráze určená k okouzlování. Tak na tohle ženský letěj?! Přijde mi to v tu chvíli jako tak očividná balící technika, tisíckrát předtím vyzkoušená, že o krok poodstoupím, odvrátím se k ohništi a podrážděně zabručím: "Nedělej to..." Štve mě to o to víc, že moje tělo očividně nezajímají mé racionální myšlenkové pochody a ruměnec ve tváři musím takhle potupně maskovat. Nicméně k ohništi přistoupím, natáhnu ruku a během okamžiku se kolem dřeva míhají plameny. Sednu si na kmen a koukám do nich, až dokud zase nepřijde Ilias a podává mi víno. Zaváhám jenom na chvilku, ale pak si měch vezmu a trochu se napiju. "Děkuju." Podám mu jej zpátky. Chvíli přemýšlím, jestli nenastražit pasti a nešetřit s jídlem, ale nakonec to zavrhnu. Z nějakého důvodu se bojím, že by mě Ilias následoval a jenom z té představy mi je ouzko. Tohle je vážně směšný. Raději se zvednu a dojdu k vakům s jídlem od Varky. Vyštrachám nějaké placky a sušené maso a se svým úlovkem se vrátím k ohništi, kde si zase sednu. Vzala jsem toho dost, takže placky i maso nabídnu svým oběma společníkům. Pak se zase ponořím do ticha a do zírání na plameny. Byl to dlouhej den.

Ilias - 29. června 2021 00:20

Spánok Rouzy si vezme víno a dokonca aj Daršy si dá. A jej odpoveď ma pobavila. Keby sme sa takto dokazali vtipne baviť celý čas tak by som ju dokázal aj mať asi rád. Mám rád ľudí so zmyslom pre humor. A preto sa odvážim na ňu znova usmiať. Stále mi ale vrtá v hlave Rouzyne Nedělej to... Tváril som sa že som to nepočul ale jasne mi tým dala najavo že si nepraje aby som sa jej dotýkal. Myslel som že tak trochu niečo cítime vzájomne ale zjavne som to zas celé domrvil. V podstate je to presne tak ako som jej povedal v lese. Vždy urobím niečo prečo od seba všetkých odoženiem a ani neviem ako. A tak stačili tieto dve slová aby som sa zas cítil mizerne, ale nedám to najavo. Nahodím na tvár úsmev a zvyšok si potom vyriešim sám so sebou. Rouz mi podala víno naspäť a odniesol som ho Daršane. Keď mi ho vráti tak mech zavriem a položím blízko Rouz aby si dala keď bude mať chuť. Ja si nedám. Momentálne sú pre mňa len dve možnosti. Nedať si žiadne víno alebo sa upiť do bezvedomia. A keďže je vína na to málo tak si nedám vôbec. Strčím do pahreby šesť zemiakov a zvalím sa na svoju kožušinu asi dva metre od ohňa. Sedím a zahľbím sa do svojích myšlienok. Chýba mi domov. Celý čas som sa snažil naňho zabudnúť, bral som to tak že je to miesto kam sa nemôžem nikdy vrátiť. Ale rozhovor s Rouz mi dal do hlavy červíka, že čo ak, by som sa mohol predsa len vrátiť. Pravdepodobne by ma vyhnali, ale kým to neskúsim tak to nebudem vedieť na isto. Ak by som sa tam mohol ukázať s Rouz čarodejkou ako svojou ženou, to by bolo. Celá vesnica by tam stáli s otvorenými ústami ako vypatlaní. Mama by stiahla Rouz do domu a zavalila by ju otázkami a kecami a s otcom by som si dal tabakovú cigaru pred domom a povedal by som mu ako ma mrzí čo sa stalo. Ale to je jedno. Toto je len sen a nikdy sa nenaplní. Nič z neho. Pravdepodobne umriem na tejto výprave. Bez rodiny, bez priateľov, bez niekoho čo by ma mal rád. Asi som vážne hrozný človek a odradím od seba všetkých priateľov a všetkých čo by ma mohli mať radi. Potrasiem hlavou a zaženiem takéto myšlienky. Teraz na to nieje čas. Musím sa sústrediť na to ako sa dostať z tejto šlamastiky. Rhian, tak som volal svoju elfku z Niedelhalmu a v starom jazyku to znamená ,,Múdrosť,,. Či som ju miloval? Asi nie, ale rozhodne som k nej cítil niečo viac. Ona mi stále hovorila. "Ilias, máš v sebe silu akú nemá žiadna iná živa bytosť. A dokážeš čokoľvek a porazíš kohokoľvek." Naučila ma toho veľa. Dokázal som sa s ňou rozprávať celé noci aj dni o všetkom. Niečo podobné som cítil keď som sa bavil s Rouz. Lenže Rhian bola duševne odpútaná od tohto sveta a vedela pochopiť a prijať všetko. Nič nebrala ako malicherné a nič nebrala ako reálne. Čo by som dal teraz za rozhovor s ňou, aby mi podarila čo mám robiť a aby mi vysvetlila moje vlastné pocity. Lenže aj o ňu som navždy prišiel. Ich lesnú vesnicu museli uzavrieť kvôli nejakéj mágií a ja som ju musel ako človek opustiť. Vraj budú žiť uzavreto cez päťsto rokov. A tak sedím a sledujem poskakujúci plameň. Myslím že každý má občas pocit že sa cíti sám aj keď sa nachádza v blízkosti niekoho iného. Je čas ísť spať. "Vezmete niekto prosím prvú hliadku? Rád by som si ju vzal ja, ale necítim sa dobre, chcem si trochu pospať." A trochu sa usmejem na Daršanu pretože sa mi niečo marí že ona by brala prvú hliadku. Asi som to počul v polospánku. A tak si ľahnem chrbtom k ohňu a k holkám a pod hlavu si zložím ruku. Druhú ruku položím na rukoväť svojho meča, ktorý som si zložil a položil tesne pred seba, ako by to bol môj jediný priateľ. Ešte som mal ale potrebu niečo povedať. Niečo čo by ma ťažilo na jazyku. "Ak by sme sa niekedy rozdelili, dávajte na seba pozor. Prosím." Tak a teraz môžem zavrieť oči a trochu si pospať. A zajtra vyriešim ten problém čo máme. Všetky problémy. Doženieme princeznú a budeme v pohode.

Rouz - 29. června 2021 05:55

Usínání Zase jsem to celý zkazila. Ostatně jako vždycky. Ilias taky kouká do ohně a já ho tak pokradmu sleduju. Jakože nenápadně. Možná jsem vylítla úplně zbytečně a špatně jsem ho odhadla. Možná mi chtěl fakt jenom udělat radost. Nejsem na to zvyklá, furt hledám nějaký zrady a v moc očividných lichotkách vidím ironii. Můžu se mýlit? Jak ho tak sleduju, přijde mi zasmušilejší. Ale třeba to je jenom kvůli vzpomínkám, ne kvůli tomu, že se chovám jak idiot. Je možný, že víc než jeho chování, mě ve skutečnosti rozčiluje to, jaký má na mě vliv už jenom když se usměje? Nakonec jde Ilias spát. Že prý se necítí dobře. Zbystřím a znova si ho pozorně prohlížím. Zalétnu pohledem k Darshaně, která ujišťuje, že si první hlídku bere. Vděčně se na ní usměju a vrátím se k pozorování barda. Nerozhodně se zavrtím na kmeni. Až když řekne ten nesmysl o rozdělování se, tak vstávám. Z nějakýho důvodu se na to nemůžu koukat. Mrzí mě jenom ta možnost, že je rozmrzelý kvůli mě. Odložím rychle svoje zbraně do nějaké rozumné vzdálenosti. Přejdu až k místu, kde si lehl a přidřepnu. Nejistě se podívám na jeho meč, který si před sebou drží. "Iliasi..?" Moc o tom nepřemýšlím, jinak bych se zase musela ptát co to sakra dělám a proč mi tak záleží na tom mu udělat radost. Jemně mu rukou prohrábnu vlasy a koukám jestli otevře oči. "Můžu... jít k tobě?" Zadrhnu se už jenom trochu a na tváři mi hraje nejistý úsměv. Jestli mi to odkýve, mám v plánu dát trochu stranou meč a lehnout si na jeho místo, zády k Iliasovi, a opatrně se k bardovi přitisknout. Pod hlavu si dám svůj plášť a jako deku použiju Iliasovu ruku. Dávám si dobrý pozor a v případě, že by jevil známky nespokojenosti, stejně jako v tom vedru na koni, a chtěl se odtáhnout, tak s tím moc neotálím a lehnu si stranou sama.

Ilias - 29. června 2021 13:53

SPOLOČNÍČKY Práve keď som bol naisto rozhodnutý že Rouz nemá záujem a tak sa už nebudem ani snažiť, ma znova uvrhla do totálneho chaosu, keď sa rozhodla si ku mne ľahnúť. Nie len blízko mňa ale úplne tesne ku mne. Nieje vôbec ani zima takže to nebolo nutné z hľadiska prežitia. A tak na jej otázku som prekvapene odpovedal. "Ano. Toooo, budem rád." Môj meč odsunula trochu nabok, ale predsa len som si ho ešte vzal a preložil som si ho k nohám tak že som si časť vsunul pod koleno aby som ho mal vždy pod kontrolou kde je. Rouz si ľahla a pritúlila sa bližšie ako by som čakal. Do tváre mi vletia jej vlasy, do nosa znova vojde jej omamná vôňa. Asi to je presa len tá levandula. Moju ruku si sama vzala a prehodila cez seba a jej zadok, sa až nebezpečne priblížil. Ak medzi nami chcela nechať čo i len jeden centimeter voľného priestoru, tak som ho odstránil tým, že aj ja som sa automaticky priblížil k nej a tak sme ležali telo na telo. Bolo to viac príjemné ako by niekto čakal. Jej krk a ucho bolo pri mne tak blízko že som až takmer neodolal a políbil ho. No stále som nevedel čo sa to sakra deje. Raz je milá, potom protivná, potom mila a zas protivná. Teraz je milá a doslova sa bojím až pohnúť aby zas na mňa nezačala byť zlá. Našťastie sa týmto nemusím dlho zaoberať pretože ma únava tak zmohla že som zaspal v polovici myšlienky. V noci som sa napoli prebral a polootvoreným okom som zazrel Darshanu ako sedí pri Rouz. Neotvoril som oči aby si nevšimla že som hore. Úplne pomaly som presunul prehodenú ruku cez Rouz nižšie a položil som jej ju na zadok. Vôbec som vtedy nemal žiadne nemravné myšlienky, len som chcel priblížiť ruku k svojmu meču. Napadlo mi že ju možno budí k výmene stráží. Akosi sa mi to ale nezdalo ako hrozba a znova som zaspal ako amatér. No moje dve spoločníčky mi prestávajú davať zmysel každým dňom viac a viac. Prečo nemôžu byť jednoduché ako chlapi. Neviem ako dlho som spal keď ma Darshana zobudila jemným kopancom že je čas na moju stráž. Dvihol som sa na lakeť a odkyvol jej že som hore. Pozrel som na Rouz a pohladil ju po ruke. Keď spí a takto z blízka je ešte krajšia ako obvykle. Opatrne som vyskočil na nohy a natiahol sa poriadne. Zobral som svoj meč a pripol si ho k opasku. Kývol som na Daršanu že môže ísť spať kľudne. Pozrel som na neďaleké kríky a napadlo mi že vážne potrebujem vypustiť ten potok čo som včera prehltol. Potom som si sadol k slabo horiacemu ohníku a dohodil som nejaké vetvičky. Sledoval som Rouz ako spí a pospevoval som si veľmi potichu svoju obľúbenú báseň. Ten kto uvidí moj meč, už cíti svoju smrť, tasím rýchlejsie jak blesk, z jeho lebky už je drť. Zlý ork sa na mňa rúti, len poď a niečo skús, jeho hlava už je preč, a krv strieka ako džús. Našiel som aj svoje zemiaky vyhrabané. Sakra úplne som na ne zabudol. Znova. Ale musím potom Daršane poďakovať. A zopár som ich zjedol. Dokonca aj z vína mi nechali tak som si odpil trochu. Neviem ako dlho som strážil, pár hodín. Pomaly už začínalo svitať. A keď som cítil že už je asi čas na vystriedanie tak som šiel zobudiť Rouz. Nechcel som ju budiť a vzal by som aj jej stráženie kľudne, ale mal som pocit že by sa práve za to mohla na mňa potom hnevať tak som sa rozhodol to urobiť. Ľahol som si znova k nej a pritlačil sa na ňu. Potom som ju rukou jemne potriasol za rameno a povedal jej že je na rade so strážením. Keď otvorila oči, venoval som jej jeden so svojich najlepších úsmevov. Nebol nasilu vytvorený ako to zvyknem robiť, proste keď na mňa pozrela, usmial som sa úplne sám a úprimne.

Mistr - 29. června 2021 18:41

Další den na cestě Po ospalém a unaveném večeru přišla temná noc plná tajemných zvuků a vůní. Sálající vedro předešlého dne přešlo v dusnou noc, kdy se na vás oblečení lepí a neklidně se převalujete pod náporem horečnatých snů. I přesto jste se ale na stráži vystřídali podle plánu, každý koukal třetinu doby na spánek do ohniště na řeřavějící uhlíky. Kolem čtvrté hodiny jste se probudili, nasnídali, připravili se na cestu a vyrazili. Ranní ochlazení přineslo z hor mraky a sotva jste nechali tábořiště za sebou, zahřmělo a ocelová opona deště zalila krajinu. Byl to skvělý pocit, spláchnout ze sebe všechen ten pot a než jste se mohli začít stresovat myšlenkou na další apokalypsu jako předevčírem, stejně jak se spustila, tak se vodní stavidla i zatáhla a zanechala po sobě svěží, provoněný vzduch a modravé nebe s pasoucími se beránky. Je vám jasné, že Princezny konvoj se vám vzdaluje a ani dnes jste nenašli způsob, jak mulu přimět k rychlejšímu pohybu. Trochu fungoval bodlák pod ocasem, ale po určité chvíli jste usoudili, že je to týrání a navíc mírné zrychlení nevyvážilo nápor na vaše ušní bubínky, protože zvíře řvalo jako protržené. Rouz kontroluje stopy a informuje vás, že stále pokračují vpřed. Postupně se jim ale přibližujete. Je to zvláštní, protože včera se vzdálenost mezi nimi a vámi neustále zvětšovala, takže se muselo něco stát, ale změnu vítáte. Cesta pokračuje mezi remízky a lukami, většinou po kraji lesa, nijak zvlášť viditelná, evidentně tu příliš velký provoz nebývá. Po určité době si všimnete, že se vine chytře krajinou, aby byla co nejvíce kryta za terénními vlnami, skupinami stromů či skalami před zraky z hlavní cesty, kterou jste už ale samozřejmě dávno ztratili z dohledu. S přibývajícími hodinami les houstne a získává na výši a tmavých tónech a úpatí hor se přibližují. Stále to k nim ale máte přímou cestou několik hodin. A vy přímo rozhodně nejedete. Co se počasí týká, konečně se vydařilo na výlet. Slunce se vás rozhodlo ušetřit a ubralo na intenzitě, navíc mu pravidelně zaclání mraky, volně se potulující po nebi. Fouká osvěžující vítr a skoro každou hodinu překračujete nějaký potok, kde je možné uhasit žízeň. Zde nejsou žádné mosty, je třeba smočit kopyta v křišťálové vodě. Pod šmolkovou oblohou za zpěvu ptáčků a občas Iliase jste na chvíli zapomněli na své bolesti a strasti a oddali se radosti z čerstvého vzduchu a příjemné pohody, jako by princezna Viktorie ani neexistovala. Nicméně od oběda začínáte být mírně nervózní. Podle Rouz jste jim v patách, takže nedočkavě natahujete krky před každou zatáčkou, kdy je uvidíte před sebou a stále nic. Hodinu za hodinou ani živáčka, ani mrtváčka. Avšak nezbývá vám nic než jít dál. Po stopách vozu jasně vyrytých do země. K večeru už nervozita naroste tolik, že se otáčíte v sedle, očekávajíc nějakou šlamastyku. Rozporujete pravdivost stop. Uvažujete o návratu. A spoustu dalších pošetilostí, když za dalším ohybem cesty spatříte kus dřevěné palisády z kůlů zaražených špičkou k nebi, v níž jako nelidská tlama vězí dřevěná vrata, naštěstí zavřená. A stopy vedou přímo do nich. Celé to je od vás přes 100 metrů a v růžové záři zapadajícího slunce povrch jakoby žhne vnitřním světlem. Rouz to spatří jako první a divoce zagestikuluje, čímž vyleká Hospodu, která zajančí a Ilias se velkým obloukem poroučí do kopřiv, kde se popálí, ale zase nebude mít revma. Jen kdyby ty puchýře tolik nesvědily.

Mistr - 29. června 2021 18:41

soukromá zpráva od Mistr pro Běžíš přímo k velkému, černému orkovi. Netušíš, proč to děláš, ani odkud jdeš, víš jen, že musí zemřít. Celé tvé tělo si to přeje. Kvůli tomu, kým je, kvůli tomu, co udělal. Víš, co musíš, a taky víš, že potvrzení tvého rozhodnutí je tamhle kousek, na místě, odkud ten velký přichází. Z nějakého důvodu tam ale nevidíš, oběma očima sleduješ blížící se tmavě zelenou kůži. Na poslední chvíli otáčíš hlavu a vidíš, že na zemi něco leží, nedokážeš rozpoznat, o co se jedná, ale je to velké. Jako nějaký balík. Najednou jsi u nepřítele, švihneš rukou, dýka se v letu zaleskne a potom projde netvorovým krkem. Vytryskne krev. Ne však zelená, jako předtím, ale jasně rudá, stejná, jako by tekla z ran tobě. Sprška tekutiny tě skrápí od hlavy až k patě, jak monstrum padá na kolena a umírá. A dobře mu tak.

Mistr - 29. června 2021 18:42

soukromá zpráva od Mistr pro Slyšíš hrát kapelu. Jednoduchá hudba, několik nástrojů. Krásná, jímavá melodie, kromě jednoho z hudebníků, kterému to nehraje správně. Je mimo rytmus a hrozí, že celé to dílo zkazí. Nevíš, kde jsi, ani co tam děláš, ale to je jedno. Necháváš se unášet sladkými tóny. Najednou se něco změnilo. Ten kazič se zvedl ze židle a pokusil se sám přehlušit všechny ostatní hudebníky. Dokonce si povolal na pomoc zezadu své kamarády, kteří s nástroji v rukou přišli podpořit onu šílenou kakofonii. Avšak snad kvůli přílišné horlivosti nově příchozí falešného hráče porazili a skopli z pódia. Dirigent si najednou všimnul zvětšení souboru. Nesouhlasně nakrčí obočí, protože hudba nejede jak má, zní to skřípavě, nesouladně. A pak v jediném okamžiku taktovkou změní rytmus, hudebníci se chytí a nové tóny zapadnou do melodie. A hudba opět zní božsky, tak jak má, jak je potřeba…

Mistr - 29. června 2021 18:42

soukromá zpráva od Mistr pro Vidíš malou ručku. Něžnou a útlou. Takovou bys měla, kdybys celé dny netrénovala s mečem. Zde nejsou žádné mozoly ani naražené klouby, je to ručka dívčí, kůže jako z alabastru, souměrné křivky a na prostředníčku prstýnek s modrým kamenem vybroušeným do pyramidy. K této ruce se blíží druhá. Ta je mužská, větší. Ne přehnaně svalnatá, spíš hubená s dlouhými prsty. Na předloktí, u konce, kde mizí v mlze, je na ní jizva ve tvaru ležícího půlměsíce. Ruce se k sobě blíží a pak, v okamžiku setkání, se dlaněmi chytí. Tak, jak se chytávají mladí milenci, když je jejich láska ještě nezkažena. V té chvíli, i přes svůj cynismus, pocítíš na moment radost a uspokojení ve své čiré podobě, ničím nezkažené. Něco podobného jsi necítila roky, možná dokonce nikdy, co ti paměť sahá. Tentokrát to trvá déle a tak si užíváš, co můžeš, než obě spojené ruce začnou pomalu odplouvat a ty víš, že je chceš následovat. Že tak je to správně.

Varka - 29. června 2021 21:14

Lidožravá Varka a dvacet chalup k vyplenění. Striga mě poněkud svým chováním vyvedla z míry, jistě je mi z mých nucených společníků nejsympatičtější ale měla jsme pocit, jako kdyby některá z nás měla ještě dnes zemřít nebo se opravdu přeměnit v čistokrevného zelenokožce. O tom pochybuji, něco takového se nestane přes noc. Snad. U čár těžko říct. Darovanou krásnou dýku jsem ukryla do své boty, aby příliš nepřitahovala pozornost a byla až tou poslední možností v případné potyčce. Krok střídá krok, ten další a další, a tak se k sobě pomalu hromadí při mé cestě. Slunce si hraje na výheň, už jsem si na nástrahy počasí dávno zvykla, co my taky zbývalo, když jsem koně nikdy neměla obzvlášť v lásce a jsou pro mě spíš nutné zlo. Nakonec přeci jen dorazím do Orlova a zklamání v mém obličeji je naprosto zřejmé, i když ho nemá kdo vidět. Doufala jsem v něco víc, hlavně když odsud Pantáta evidentně odjížděl s vozem, když už ale jsem tu, nemá co ztratit. „Poloviční,“ opravím polohlasem ty dva malé nezbedy, kteří jdou oznámit všem můj příchod. Nemá smysl pospíchat, spíš naopak, dopřát jim dost času si mne prohlédnout. Snad aspoň někdo z dospělých pozná rozdíl mezi míšencem a čistokrevným, stejně jako že má zbroj je na koni. S kovárnou se rozhodně ale můžu rozloučit, stejně tak i naděje v normálního koně dost ochabla, a tak snad aspoň ty zásoby a kladivo tady seženu. Nemám v plánu se tady dlouho zdržovat a nejspíš i místní uvítají, když zmizím co nejrychleji.

Rouz - 29. června 2021 21:18

V cíli? Tahle noc byla zvláštní. V mnoha ohledech. Byla špatná, protože se mi zase zdály sny, ze kterých se budím s lapáním po dechu. Byla dobrá, protože mě držel Ilias a mě to uklidňovalo. Byla špatná, protože bylo moc dusno pro klidný spánek. Byla dobrá, protože jestli jsem něco neprošvihla, tak Ilias za celou noc vážně nic nezkusil. Když si uvědomím, že už mě budí kvůli hlídce, oplatím mu zářivým úsměvem a tak nějak ze mě spadne drobné napětí, který jsem ze svojí malý lsti večer cítila. Kdyby měl nějaký nekalý úmysly, nenechal by si tuhle příležitost ujít, no ne? Asi jsem mu vážně musela křivdit. Těsně před rozedněním vzbudím nejdřív Iliase jemným dotykem na rameni, s úsměvem a přáním dobrého rána. To samé zopakuji u Darshany. Tak nějak se mě zmocňuje naděje, že dneska je ten den, kdy princeznu doženeme. Určitě! Po rychlé snídani, buzení muly a přemlouvání jí k pohybu, se nakonec zase ocitneme na cestě. I když začíná pršet, dobrá nálada mě neopouští. Po těch vedrech je to příjemné spláchnutí. S Iliasem a Darshou vedeme uvolněný rozhovor a jsem z toho taková nějaká celá šťastná. Snažím se u toho nezapomínat na stopování a občas sklouznu z koně, abych něco překontrolovala tady a támhle a pak zase vyhopsnu k Iliasovi. Taková ta dusná odtažitost a nervozita ve vzduchu ze včera je pryč. Už mu chci věřit. V jednu chvíli u stop zajásám. Přijde mi, že najednou skupinku konečně doháníme. Co na tom, že to nedává smysl. Jakoby tady zastavili a vydali se dál až po nějaký době. Možná svačina? Moc nad tím nepřemýšlím a s novým elánem pokračujeme dál. Pak elán zase vyprchá, když se pořád nic neděje. Mám tendence seskakovat z koně častějc a častějc a dokolečka to kontrolovat. Abych se ujistila, že to vidím pořád správně. Už bychom přece měli být u nich! Tak teda až za támhletou zatáčkou! Sakra... tak ta další! Až k večeru, kdy se mě zmocňuje frustrace z neúspěchu, konečně uvidím na horizontu změnu. Ha! Palisáda! Nebo tak něco! Tam musí být princezna! Nadšeně na koni povyskočím a zamávám rukama ukazujíc dopředu, cože jsem to objevila. V důsledku toho splaším unaveného koně, ten se staví na zadní a překvapený Ilias padá do kopřiv. Já se jen tak tak chytnu za koňskou hřívu. "Aj!" Vyjeknu. Seskočím a přiskočím ke kraji cesty, kam Ilias zahučel. "Promiň, promiň, omlouvám se, to jsem nechtěla..." Nabízím mu ruku, abych ho vytáhla a tak nějak nenápadně kontroluju, jestli nemá něco zlomenýho. Ale stejně mi to nedá a křením se od ucha k uchu. Našli jsme princeznu!!

Ilias - 29. června 2021 23:50

AU Ráno sa zobudím a pozriem rovno do usmievavej tváre Rouz. Tak takéto ráno by mi nevadilo mať každý deň. Ešte keby mi dala pusu tak mám istotu že dnešný deň bude úplne úžasný. Aj som si chcel jednu malú nevinnú pusu vypýtať, ale to už mi Rouz zmizla a išla sa venovať Daršane. Trochu mrzuto skrivím ústa a začnem sa dvíhať zo zeme. Prebrať tú kravu nám dalo dosť zabrať. A to nehovorím o Daršane ale o jej domácom miláčikovi. To je ta najtvrdohlavejšia mula na svete a pri prvej príležitosti by som ju niekde nechal alebo predal. Jazda je fajn. Rouz sedí predomnou a je o poznanie uvolnenejšia ako včera. Opiera sa o mňa a ja si vychutnávam jej vôňu a držím sa jej za bruško. Dokonca ani keď začalo pršať tak nám to náladu neskazilo, práve naopak. Bolo to osviežujúce. Mokré vlasy som si znova ulízal dozadu aby mi nepadali do tváre a cítil som sa akoby na konci našej cesty, pretože Rouz určila že sme veľmi blízko princezninmu vozu. Nadšenie a radosť sa pomaly vytrácali, pretože Rouz zakaždým určila že sme tesne sa nimi, no oni sa nie a nie ukázať. Rouz ako splašená zoskakuje z Hospody každých pár minút aby si overovala stopy. V tomto jej stopercentne verím, pretože ja by som nevystopoval ani armádu orkov na blatistej ceste. Aj keď som sám z toho mrzutý, zakaždým uisťujem Rouz. "Určite ich už doženieme za ďalšou zatáčkou." Ale Bohovia ma neznášajú. Som si tým teraz už definitívne istý. Alebo aspoň jeden konkrétny boh ma neznáša a baví sa na tom že ma trápi. Ako malý chlapec ktorý sedí pri mravenisku a prstom pučí mravce. A tak sa stalo že som spadol do koprivy. Potešil som sa keď sme uvideli hradbu niečoho a stratil som pozornosť. O sekundu na to som ležal na zemi. Pád ma nijak extra nebolel, dopadol som do niečoho celkom mäkkého. Až potom som si uvedomil že je to hustá kopa koprivy. Snažím sa z toho dostať, ale ide to ťažko pretože už ma poriadne štípu ruky aj krk. Rouz mi podáva ruku a chytám sa jej ako keby som sa v tej koprive topil. Keď mi pomôže a ja sa s bolestivým výrazom postavím na nohy, Daršana už trieli dopredu k bráne. "Au bolí to bolí to bolí to, štípe to, bolí to. Au au au au." Otriasam si ruky a poskakujem na mieste. Sledujem Daršanu ako preberá Nikolajove metódy. Najprv urobím blbosť a potom sa až o tom poradím so svojou skupinou. Aaaah musím to nejak ignorovať aj keď ma to dosť páli. Nečakám že by to malo byť nepriateľské miesto. My tu predsa nepriateľov nemáme. Niesom si istý či už sme za hranicami našeho kráľovstva alebo či sme sa k hraniciam ani nepriblížili. Už je to nejaká doba čo som stratil predstavu o tom kde sa nachádzame. Vezmem mech s vodou a rýchlo si olejem ruky a krk. Hospodu priviažem k najbližšiemu stromu, skontrolujem si meč a aj vnútorné vrecko mojej vesty či tam mám svoj šťastný amulet od mojej elfky. Nemáme štíty ako Daršana. A vlastne by som k tej bráne ja osobne prišiel len tak, bez dôvodu si myslieť že by to malo byť nebezpečné. Ale vidím že naša vrahyňa sa tam vybrala po vojensku tak len poviem Rouz. "Počkáme tu na signál od Hejdaršany." A so zaťatými zubami, aby som vydržal to pálenie, sledujem jej postavu nejaký kus od brány.

Rouz - 30. června 2021 06:52

S kopřivami nám je hej! Ilias moje omluvy ignoruje, až si skoro začínám myslet, že je uražený. Tváří se jako kakabus a na mě skoro ani nekoukne. Snažím se chvíli o soucitný pohled, což by se mi nejspíš podařilo, jenom kdyby to nebylo tak hrozně vtipný. Nemůžu dostat z hlavy scénu poskakujícího Iliase po tom, co jsem mu pomohla z kopřiv. Byla to pro mě dostatečná ukázka toho, že si nic nezlomil a podle jeho výkřiků pochopím, že tak vyvádí vážně jenom kvůli kopřivám. Orci? Žádnej problém! Ale takový kopřivy, to s jedním panečku zamává! Jelikož Darshana se vydala na průzkum, nemám se čím jiným pořádně zabavit. A tak jenom stojím v uctivé vzdálenosti od Iliase, hlídám koníka, sleduju, jak se bard prohledává, a tak trochu se pochechtávám. Nemůžu se rozesmát na plný kolo. Prostě nemůžu. Už jsme ale až moc blízko našemu cíli a je moc hezky na to, abych si kazila náladu kopřivama. A Iliasem. Poskakujícím Iliasem. Další výbuch smíchu mě zlomí v pase.

Mistr - 30. června 2021 07:20

VARKA Překonala jsi posledních sto kroků a začínáš míjet první baráky, mezi kterými se vine cesta do vesnice. Jsou roztomile venkovské, jednoduché, ale bytelně postavené a udržované. I stodola napravo vypadá, že ji tento rok někdo čerstvě ovápnil, došky na střeše nesou známky oprav a na obou stranách silnice jsou zasazené stromky jako základ budoucí stinné aleje. Po minutí okrajových domů se ocitneš na návsi. Ta je dostatečně velká, aby ji ohraničovalo 8 domů, z toho jeden vypadá že je větší a dokonce kamenný, nejspíš bydliště starosty. Ostatní jsou dřevěné, zvenku malované, dva z nich mají dokonce střechu z pálených tašek. Je zde 8 osob. Všechny děti z cesty se hemží kolem panimámy v bílém klobouku, co ve čtvrtém domu zprava okopává něco na zahrádce. Postarší vyzáblý čahoun s bílým fousem sedí v křesílku na zápraží a hází zrní hejnu vrabců. Vzadu u radnice si povídá malý tlouštík v plstěném klobouku s nějakou selkou v hrubé zástěře a květovaném šátku kolem hlavy. Oba drží v ruce dřevěné hole, asi odněkud právě přicestovali. Uprostřed rynku blíž k tobě stojí vysoký ramenatý chlap s černým plnovousem v nezapnutém vatovém kabátě. Pot se mokře leskne na jeho holé hlavě a v levačce svírá meč schovaný v pochvě. "Hola. Zůstaň kde jsi, stvůro." zvolá tvým směrem sotva se objevíš. "nemáme s tebou žádnou při, tak se obrať a zmiz odkud jsi přišla. Tohle je slušná vesnice!" dodá ještě nepřátelským tónem hlasu.

Ilias - 30. června 2021 09:51

ONA SA SMEJE Ona sa smeje! Ja sssskam jak to páli a štípe a nepokojne prešlapujem zatial čo sledujem Daršanu ..... a hentá sa tu smeje. Musím ale uznať že má nákazlivý smiech a keď sa smeje je úplne božská, tak aj napriek bolesti mi ucukávajú kútiky úst. Muselo to vyzerať vtipne ako som zletel. Tak na ňu začnem kričať ale už so zjavným úsmevom na tvári. "Prestaň sa mi smiať! Keby si sedela vzadu ty tak si na tom rovnako. A prečo sa vlastne ten blbý kôň splašil? Sakra, to štípe!" Preskakujem pohľadom z Rouz na Hospodu a dožadujem sa odpevede aspoň od jednej z nich! No obe vyzerajú že sa na mne dobre bavia. Potom už znova sledujem Daršanu niekoľko desiatok metrov pred nami. Myslím že z nás troch, by bol skoro úplne každý vhodný kandidát na predstavenie sa kráľovskej garde ako princeznin doprovod, alebo na vyjednávanie so strážou .... okrem Daršany. Ona jediná podľa mňa nemá ani kúsok vychovania aby niečo vybavila s gardou alebo strážou. Tak ju len sledujem a dúfam že nám otvoria bránu a my konečne hodíme reč s našou mladou zamestnávateľkou.

Varka - 30. června 2021 11:00

Varka a plešoun Malebná vesnička, má své osobité kouzlo a hlavně vypadá udržovaně, není jedna z těch chátrajících. Dost možná budu největší událost roku? Dvou nebo i tří? Děti si budou mít o čem povídat, a později třeba až budou starší, budou svým dětem moc říct, že viděli velkou zelenou slečnu. Pohádkový dojem se ale vytratí s nevrlým Plešounem. „Nač hned tak ošklivě, Varka jméno mé, jen pouhý míšenec, žádná stvůra,“ můj ton hlasu je naprosto opačný než ten jeho, „Slušná vesnice jistě neodmítne osobu v nouzi, obzvlášť když má čím zaplatit. Potřebuji jen nějaké zásoby pro sebe a své druhy, opravit svou zbroj, a směnit tohodle tažného krasavce za takového, co mě nechá na sobě jezdit.“ Přestože mluvím k němu, mluvím záměrně dost nahlas, aby mě slyšeli i ostatní, třeba se mezi nimi najde nějaký zájemce o obchod. „Nic víc, věř že po při ani v nejmenším netoužím ani jiných problémech.“

Mistr - 30. června 2021 17:36

VARKA Tématická hudba Vousáč na Varku kouká značně nedůvěřivě. Blesky mu pálí z očí, ruce na meči v pochvě svírá, až má klouby zbělené a úzkou linku sevřených rtů je nutno si ve změti tmavého porostu pouze představit. I poté, co půlorkyně domluví, na ni zírá bez pohybu a jde vysloveně vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Zbytek obyvatel naopak vypadá nevšední návštěvnicí naprosto nevzrušen a vesele si pokračuje v rozdělané činnosti, ale kradmé pohledy tím správným směrem prozrazují, že napětí vládne celé vísce. Když už pomyslný souboj vůlí trvá příliš dlouho, holohlavoun hodí pohledem k capartům obletujícím matronu a lehce kývne hlavou. Jako na smluvený povel se všechny tři dítka rozběhnou k němu a chvíli poslouchají, co jim zuřivě šeptá. Jakmile skončí, rozběhnou se každé na jinou stranu a zmizí z dohledu mezi domy. Pak pokročí o tři kroky k Varce blíž, napnutý jako struna a očividně nedůvěřující jejímu "Přicházíme v míru". "Jsi zelená kůže a proto patříš k nim. Nikdy jsme vám nic neudělali, tak nevím, proč sem strkáš ten svůj čumák." rozohní se, čímž dokazuje, že předsudky jsou mezi místním lidem hluboce zakořeněné. Pak se ale zatváří kysele, přešlápne a nejistě si odkašle. "Pokud tvrdíš, že nemáš špatné úmysly, odhoď zbraně a vstup neozbrojena. Ale věz, že pokud uvidíme další jako ty, jak se plíží k přepadu, rozsekáme tě na cimprcampr." dokončí razantně a aby dodal vážnosti na svých slovech, vystrčí bradu vpřed. Asi to četl v nějaké knížce, protože jediný důsledek je, že se jeho velký vous ještě patřičně zvětší.

Mistr - 30. června 2021 20:02

DARSHANA, ILIAS, ROUZ Zatímco Ilias s Rouz laškují u trsu kopřiv, Darshana se odvážně - a dost možná nerozvážně - vydává řešit problém napřímo. Na svém věrném komoni přijede tak akorát daleko, aby ji bylo slyšet, ale zároveň ji ze sedla nesundal první blátošlap, co našel o hradbu opřený něčí luk. Se štítem v pohotovosti před sebou vypadá skutečně nebezpečně. Tedy, vypadala by, kdyby se za ním nekrčila ve snaze nevystrčit ven ani o kousek těla víc, než je potřeba. Za hradbou se mihne něčí helma, zakývá se na místě a pak zmizí za kůly. Po chvíli se vrátí následována jí podobnými. Asi tam mají hnízdo. Poté, co Darshana zakřičí svůj vzkaz, vše zmlkne, snad i ptáci na moment přestávají švitořit a v němém úžasu sledují, jak její výzva dopadne. Za hradbou se náhle strhne nějaký rozruch a hlav se v zorném poli komíhá stále víc. V tuto chvíli pět. Pár v helmách, jiné v kloboucích, zbytek jen tak. Střelné zbraně se však neukazují, to lze v záři zapadajícího slunce vidět poměrně zřetelně. Nakonec se vrata s patřičným vrzáním otevřou (otvírají se ven) a stojí v nich osoba. Muž. Poznáte ho snadno, je to váš starý známý Gladus. 170 cm vysoký hromotluk s širokými rameny a tělesnou stavbou ala trpaslík ve staré, ručně spravované šupinové zbroji a archaické helmě s otevřeným hledím, ověšený kůstkami, kamínky a dalšími amulety jako nějaká stará kořenářka, kryjící se za štítem. V levé ruce třímá svůj oblíbený jednoruční meč se zúženou, vražedně ostrou špicí. "Ten hlas je mi povědomý. Pojď blíž, vojáku." mhouří oči do počínajícího šera a v tu chvíli je jasné, že zapadající slunce už neposkytuje dostatek světla na rozpoznání vaší totožnosti.

Mistr - 30. června 2021 23:05

soukromá zpráva od Mistr pro Už šest a půl dne cestujete směrem od hlavního města jako ochranka prazvláštního konvoje. Je pravda, že když jste přijímali práci se zadáním "princezna Viktorie utíká z domova", nečekali jste, že si s sebou vezme i náležící procento poddaných. Ale co už. Část peněz jste dostali předem a práce je to, alespoň prozatím, klidná. A takové jsou nejlepší. Jsou asi dvě hodiny po poledni. Oba máte službu v přední části kolony. Konkrétně Fearghal s dvojicí svých druhů a velitelem Gladusem hlídkuje u prvního vozu, zatímco Kočka s Liškou byly přiděleny ke třetímu zároveň s dvojící málomluvných trpaslíků. A pak se to najednou celé podělalo. Nejdřív to byly ty rány, které se začaly ozývat před vámi nalevo od cesty v místě, kde les kopírující směr cesty na jednom místě vaši silnici proťal v úzkém pruhu doprava a tímto úzkým pruhem se muselo projet. Nejdřív jste byli překvapeni, ale pak Gladus zařval, že někdo kácí strom přes cestu. Vozkové nasadili koním ostruhy a z klusu přešli do zběsilého trysku. První kočár i s ostrahou projel, druhý též, třetí to ale nezvládl a padající kmen jej v okamžiku rozdrtil i se všemi uvnitř. Kočka s Liškou nasadily koním ostruhy a projely na druhou stranu, těsně se vyhýbajíc rozložitým větvím. Trpaslíci na ponících však nebyli dostatečně rychlí a tak je padající dřevo polámalo k nepoznání. Na druhé straně jste si však nestačili oddechnout, protože jste se ocitli uprostřed přepadení. Ať už jste si představovali, že na cestě potkáte cokoliv, tohle to nebylo. Z lesa vyběhlo 9 postav a tryskem se blížilo k vám. Všechno zelekokožci, orkové, ale pár z nich překonává cokoliv, co jste kdy o jejich druhu slyšeli. Zadních šest jsou standardní, s hráškově zelenou kůží, vysocí přes dva metry, svalnatí jak Barbar Conan. Proti komukoliv z vás vypadají majestátně, jen opravdu málo lidí se jim může rovnat. Pět z nich neslo v rukách dlouhý luk s nasazeným šípem a poslední třímá obouruč dřevěnou hůl, na níž je pověšeno několik menších lebek a kostí. Tento jedinec jest také na kůži pomalován modrou a červenou barvou, nejspíš do podoby draka. Ti vás ale zase tak neupoutají. To z první trojice nedokážete spustit zrak. Mocnými skoky se k vám blíží nesmyslně obrovští orkové s velice tmavě zelenou kůží, vysocí alespoň 240 cm, s širokými rameny a rukama šířky Kočičina pasu. Navíc zakutí do sice neumělé a asi ručně vyrobené, ale přesto kovové zbroje, od trupu, přes ramena, ruce a nohy až po masivní rohaté helmy. V tlapách držel každý obrovské obouruční kladivo. Zatímco jste na ně třeštili oči, dva z těch velkých se rozmáchli a s velkým nápřahem vrhli své zbraně po projíždějících vozech. První kočár byl, asi díky své rychlosti, ušetřen a masivní zbraň neškodně minula. Druhý už tolik štěstí neměl, byl zasažen do přední části a s rachotem se zřítil. Třetí z velkých, vida, že jedna kořist utíká, pokusil se ještě chybu svých druhů napravit, ale cíl už byl příliš daleko a kladivo neškodně zapadlo do trávy. V tu chvíli se probudil Gladus a začal jednat. Vrhl se k poškozenému kočáru, protože právě v něm princezna Viktorie cestovala, ale předtím zaječel, aby někdo vyřešil toho šamana. Víc toho nestihl, ale naštěstí vy žoldáci nejste žádná pojízdná střelnice. Tři půlelfové předjeli karavanu a plavným obloukem se stočili k zadní lajně. Využívajíc dlouhého dostřelu vypálili šípy a šaman se nestačil ani leknout, než jej jednotlivé střely probily jako slaměnou loutku. Gladus dorazil k vozu, vytrhl poničená dvířka a chtěl nahlédnout dovnitř, ale pak uslyšel dupání. Ohlédl se a spatřil tři obří orky blížící se k němu. Než však mohl hrdinně padnout při obraně princezny, ozval se zběsilý klapot kopyt, jak kolem prosvištěla ve formaci čtveřice kopiníků a udeřila na krajního z nich. Ten, naskrz prošpikován, se zachrčením padnul. Jezdci však nedostali možnost pokračovat v jízdě, vykonat oblouk a opět udeřit, protože další z černých vyskočil a plnou silou oběma nohama dupnul do země, až se všechno kolem zatřáslo. Koně překvapeně zaržáli a na moment se jim zapletly nohy, což stačilo třetímu, aby mezi ně se dvěma sekyrami vpadl jako jestřáb do kurníku a pak začalo hrozné zabíjení. Kočka s Liškou chtěly dorazit z boku a pomoci, ale najednou pod Liškou padl kůň prostřelený šípem. Bojovnice stačila seskočit do kotoulu se zbraněmi připravenými a dokonce si nerozbila obličej o ratiště kopí a otočila se ve směru, ze kterého svištělo nebezpečí. Kryta za štítem se poklusem pustila proti střelcům. Kočka otočila koně a vrhla se jí na pomoc proti nepříliš vzdáleným lučištníkům. V tom však šťastlivý šíp zasáhl Lišku do holeně, ta klopýtla a rozhodila ruce. V tu chvíli další střela nalezla břicho těsně nad pupíkem. Děvče nelidsky zavylo a stočilo se do klubíčka, takže poslední zabodnuvší se mezi lopatky už byl spíš vykoupením. Kočka nevěřícně sledovala smrt své družky, zatímco ji kůň nesl přímo k jejím vrahům. Což bylo správně, chtěla je zabít, všechny a nemilosrdně. Docela zblízka sledovala, jak mění cíl a míří jí do tváře, avšak pouze jeden z nich v úleku pohybující se cíl trefil. Šíp se zabodl hluboko do stehna, ale v té chvíli to vůbec nevnímala, napřáhla se a sekla po nejbližším orkovi, než ji komoň odnesl mimo dosah. Se zadostiučiněním však cítila, že její úder neminul, což potvrzovala zelená krev na dobré polovině čepele. Náhle však uslyšela volání k ústupu. Rozhlédla se a spatřila, že Gladus dostal Viktorii na jejího koně vedeného za uzdu za vozem a společně se třemi půlelfy ujíždí za prvním vozem. Volání k útěku ji nezajímalo, chtěla je všechny zabít, avšak na moment se rozhlédla. Zbyla sama na bojišti jako cíl pro trénování lukostřelby a ti obří řezníci už skončili s porcováním čtveřice kopiníků. A také si právě poprvé uvědomila palčivou bolest z šípu zaraženého ve stehně a vlhké teplo čůrku krve unikající ven. A tak utekla za ostatními. O pár mil později převzal Gladus velení. Princezna byla příliš vyděšena, než aby byla schopná rozhodování a bylo třeba jednat. Nejdřív vytáhl z nohy šíp a zručně zastavil krvácení, pak bojovnici nechal jet ve voze a majordoma k jeho velkému roztrpčení posadil na koně, a pak nakázal jet s větrem o závod. Podle princezny bylo v té chvíli do cíle ještě asi dva dny a nebylo tedy času nazbyt, protože jste přišli o většinu vybavení a jídla. A za další dvě hodiny jste potkali skupinu ozbrojených jezdců na koních. Od pohledu se jednalo o bandity nebo žoldáky. Bylo jich deset a úplně vám bylo jasné, že začínají velké nesnáze. Vedl je takový snad pětadvacetiletý mladíček, který však nemohl odtrhnout zrak od princezny, a světe div se, když jí řekl své jméno, Viktorie vykřikla radostí a vrhla se mu nadšeně kolem krku. Najednou povolilo napětí a ještě o to víc, když bylo později vysvětleno, že tu nejsou kvůli loupení. Ctirad se svou družinou vám včera vyjeli naproti poté, co dostali princeznin dopis, a to z prostého důvodu, že zrovna za tímto mladíkem vaše drahá hlava korunovaná cestuje. A dovezli s sebou nějaké vybavení a potraviny. Sláva. Ale na radost nebyl čas, protože od hor se přiblížila strašlivá bouře. Hrozný nečas plný ledového deště a lezavého větru, z nějž jste přestávali cítit prsty, byli promočení na kost a drkotali zuby ve smutném mnohohlasu. Po Ctiradově návrhu jste se rozhodli jet až do noci, protože pak je šance dorazit dalšího dne do jeho ležení, kde je felčar pro Kočku a hlavně pohodlí pro vykurýrování se z útrap cesty. Je třeba dát princezně ke cti, že vše zvládla jako ostatní a plakala jen občas, hysterické záchvaty dostala pouze dva a některé činnosti si zařídila sama, hlavně v případech, kdy sloužící je zajišťující již byli po smrti. Po ledové propršené noci nadešel tropický den s dusným pařákem, kdy člověk s láskou vzpomínal na včerejší vítr. Celý konvoj se sice pomalu, ale jistě plahočil krajinou, pak opustil hlavní cestu a po půldni mezi lesy a pastvinami doputoval do opevněného tábořiště Kukaččí hnízdo. Což je něco mezi vesnicí a skrýší banditů. Je tu asi dvacet domů, domků, stanů, či podzemek a po celý rok zde žije asi 30 osob. Jste si sice dost jistí, že se místní přiživují na pocestných, dokázat je to ale těžké a princezna o něčem podobném nechce ani slyšet, hlavně proto, že od jejího setkání s Ctiradem spolu cukrují jako dvě hrdličky, vypadají naprosto pohlceni jeden druhým a planou láskou tak vřelou, že ještě o kousek výš a chytli by plamenem. To vás ale nemusí moc zajímat. Jíst co je, i hlavu kde složit, nějaký magik se Kočce postaral o nohu, takže může aspoň pajdat o holi, tak co. Nicméně když jste byli za Viktorií, aby vám vyplatila zbytek mzdy za splnění kontraktu, dozvěděli jste se, že nejste na konci cesty. Že existuje proroctví, které se královské dcerky týká a podle kterého má zde v horách naplnit svůj osud. A vy ji cestou k němu budete chránit. Inu, nejde vám to moc pod nos, ale neměli jste čas se zeptat blíž, protože vás odehnal onen otravný majordomus, že si mladá slečna musí odpočinout. Jste rozhodnutí toho z ní dostat víc při nejbližší vhodné příležitosti, což bude nejspíš dnes večer. Když se však začalo stmívat, proběhla táborem rychlá zpráva, že někdo přijel. Hledal se Gladus. A že to snad je část vaší původní žoldácké kumpanyje. To vás překvapilo, protože jste byli přesvědčeni, že tam museli do jednoho zařvat, ale proč se nejít přesvědčit na vlastní oči.

Ilias - 30. června 2021 23:19

KONIEC CESTY Aj keď ma pália ruky a krk, musím sa pobavene usmievať keď vidím ako sa Rouz pučí od smiechu. Úsmev ma ale hneď prejde keď uvidím ako sa otvorila brána. Nevidím až tam, že kto tam stojí, ale mám z toho dobrý pocit. Keď sa už raz brána otvorí tak to znamená že nás pustia dnu. To mám už odskúšané po tisíc krát. Ak som došiel k bránam nejakej usadlosti, tak ak už raz otvorili aby sa so mnou porozprávali tvárou v tvár, tak som vedel že ma už pustia dnu. Usmial som sa na Rouz pretože som dostal pocit, že je to koniec našej úmornej cesty. Dostihli sme princeznu, povieme jej čo sa stalo, spoločne zájdeme za miestnym mágom a ten z nás ten hnus odčaruje. A potom si vezmem Rouz za ženu. Presne týmto smerom sa práve uberajú moje myšlienky. Preto s veľkým úsmevom odviažem Hospodu a vyskočím na ňu. Poškrabkám ju za uchom a hneď natiahnem ruku k Rouz. "Poď..... Oooo a podaj mi prosím najprv uzdu od tej Daršinej kravy." Nenecháme ju tu, aj keď by som najradšej nechal. Naťahujem ruku k Rouz a usmievam sa od šťastia že sme to dokázali.

Kočka - 30. června 2021 23:48

soukromá zpráva od Kočka pro Vzpomínky Nejraději bych odsud vypadla...ale co bych vůbec dělala? Většinu času v táboře jen někde posedávám a čučím do blba. Felčar tvrdí, že mám horečku, a musím se šetřit, aby se mi rána ještě víc nezanítila. Ale to je můj nejmenší problém. Bolest těla je, svým způsobem, dobrá. Odvádí mé myšlenky od bolesti duše. Stále se nemohu zbavit vidiny toho, jak má sestra padá mrtvá k zemi. Pořád a pořád si to dokola přehrávám. Sama sebe tím mučím. Ale zapomenout nedokážu. Liško...Lištičko... Bylo by to jednodušší, kdybych mohla plakat. Jenže to já jsem nikdy neuměla. A tak bloumám táborem, jako tělo bez duše. Chtěla jsem odsud odejít, ale princezna s námi prý ještě neskončila. Stojí to vůbec za ty peníze? Nebýt Faerghala, už bych asi zešílela. Nikdy by mě nenapadlo, že ten půlelf je něco víc, než jen cynické hovádko. V nouzi poznáš přítele. Snad kvůli němu jsem nakonec zůstala. Stejně nevím, kam bych šla. Moje první myšlenka směřuje k domovu. To je trochu zvláštní, neboť jsem na něj už mnoho let nepomyslela. Ale copak bych se tam mohla ukázat bez své sestry? Ne, to je nemyslitelné. Nemohu se vrátit a bez Lišky nemám cíl. Mohu jen setrvat, kde jsem a doufat, že se mi cesta ukáže sama od sebe. Zlostně sevřu čelist, když se mi opět vybaví, jak se sestra zhroutila k zemi. Ničí mě myšlenka, že jsem jí tam nechala. Chtěla jsem jí pohřbít, alespoň to by si zasloužila. Ne skončit jako potrava pro mrchožrouty. Aby její krásné tělo rozklovali a rozsápali, jako nějakou mršinu. A to vše je moje vina. Už tehdy, před mnoha lety, jsem věděla, že tohle není život pro ní. Šla se mnou, protože mě milovala a já já přijala, protože jsem milovala jí. Nedokázala jsem si představit, že opustím domov bez ní. Kdybych věděla, jak to skončí, nechala bych jí tam. Lepší kráčet světem sama, ale vědět, že je živá a zdravá doma. A nijak tomu nepomáhá ta nána princezna. Od chvíle, co jsme potkali toho Ctirada, je jako omámená. Ani za mák tomu chlapovi nevěřím. Tím méně těm kecům o nějakém proroctví. Každý jsme strůjcem svého osudu...a že je ten osud někdy hořký. Svěřila jsem se se svými obavami Faerghalovi, ale jestli mě bral vážně, to netuším. Vedle něj se cítím trochu nejistá, i když se snažím to nedávat najevo. Mám pocit, že se mu líbí, když mě může znervózňovat. Ale vzhledem k tomu, jak dobrý přítel se z něj vyklubal, mu to ráda odpustím. Komu ale odpustit nedokážu, jsou ti orkové. Jen si vzpomenu na ty zelené stvůry, svírá se mi ruka v pěst. Tolik jsem toužila je všechny zabít...stále po tom prahnu. Chvílemi uvažuji, že nasednu na koně a vyrazím zpět, na vlastní pěst. Jenže pak si stoupnu na nohy, a bodavá bolest v noze mě ubezpečí o tom, že nejsem připravená. Děsí mě, s jakou brutalitou zaútočili. O tom, jaké škody mohl napáchat ten šaman, kdyby se ho střelci včas nezbavili, raději neuvažuji. *** Akorát odpočívám, zády opřená o jednu z chatrčí, když se ke mě donesou novinky od brány. Že by někdo z našich dokázal přežít? Zdá se mi to nemožné. Zvednu se a přitom mi pod nohou praskne drobná větvička. Ten zvuk mi připomene, jak to luplo, když kmen stromu rozmáčknul ty dva trpaslíky. Po zádech mi přeběhne mráz. Chopím se hole, kterou s sebou tahám, abych se měla o co opírat, a kulhavým krokem se vydám k bráně. Chci se přesvědčit na vlastní oči.

Rouz - 01. července 2021 07:27

Vzhůru do pevnosti! Když se otevře brána a Darshanu pouštějí dovnitř, ještě pořád se tak trochu pochechtávám. Vážně jsem se snažila nesmát se tolik, ale Iliasovy otázky tomu nasadily korunu a už to nešlo kontrolovat. Až teď, když se zase začíná trochu něco dít, se pomalu uklidňuju. Průběžně kontroluju Iliasův výraz, ale vždycky se radši zase odvracím. Cukají mu koutky a to je jenom další spouštěč. Mohli nás tu klidně napadnout a já se tu směju jak puberťák! Radši teda jdu pro mulu, otěže podám Iliasovi. "Mula má určitě radost, že povýšila." Okomentuji ještě a pak nejspíš naposled k němu vyskočím. Sice to je k bráně kousek a mohli jsme to už dojít pěšky, ale tak nějak mi to je fuk. Užívám si ještě chvíli příjemný pocit něčí blízkosti. Jsem přesvědčená o tom, že jak dokončíme úkol, tak tohle zase skončí. A všechno to nejspíš skončí právě tady. V neznámý pevnosti. Ale zatím je moc brzo na to, se tím trápit. Pomalu se teda přibližujeme a můj rozesmátý výraz postupně nahrazuje zase vážná tvář. Vážně to před námi stojí Gladus? Jasně, dalo se to čekat, jeho tělo jsme nikde nenašli. A i když mám radost, že to znamená, že tu někde bude určitě i Princezna, tak nějak nejsem duševně připravená jít zase pod velení tohohle pitomce. Připojíme se k Darshaně a čekáme, jestli nás velitel pozve dál.

Varka - 01. července 2021 14:10

Varka a plešoun, představení dvou komediantů Plešoun udělá tři kroky, aby zmenšil vzdálenost mezi námi, stejně tak děti se rozprchly směry, buďto aby zalarmovaly zbytek domobrany téhle vísky nebo aby jim předali už jen instrukce. Přeci jen času měli dost už předtím. „Nos, čumák mají psy, prasata rypák, koně nozdry,“ pronesu polohlasem sama k sobě, tak aby to neslyšel a nijak víc jeho prostý pohled na svět nerozebírám. Jen lehce zpozorním, když mě požádá o odhození zbraní. „Se zbraněmi se nehází,“ pronesu zcela přátelsky, „Pro námezdníky jsou zdrojem obživy, takže se o ně musí pečovat,“ místo toho ale jak štít, tak hůl i kinžál začnu připevňovat k sedlu koně, „A přepad za světla? Kdepak, zelenokožci je dělají pod rouškou tmy, nahatí a pomazaní bahnem, aby se stali jedním s přírodou a vy je neviděli, i kdybyste stáli jen dva kroky od nich.“ Pokračuji stále v přátelském duchu, jako by se jednalo o prostou zdvořilou konverzaci. „Pokud ale z toho máte obavu, tak přátelská rada, vypalte všechnu trávu v okruhu padesáti kroků od vesnice a stromy potřete vápnem, žádná zelená kůže se pak už nemá jak schovat.“ Pronesu zcela s naprosto vážnou tváří, přestože se jedná o můj soukromý vtípek.

Mistr - 01. července 2021 17:16

VARKA Vousáč se na tebe mračí, zatímco mluvíš a připevňuješ zbraně k sedlu. Evidentně není pobaven tak, jak jsi čekala. I poté, co domluvíš, tak chvíli jen tak stojí a pouze hledá jazykem v puse zbytek oběda, až se mu dělají boule na tvářích. Ruku s mečem trochu spustil, ale stále má zbraň v pohotovosti a je od pohledu napjatý jako struna. Umíš si představit, že neočekávaný pohyb může způsobit nepřiměřenou reakci. "Na tvoje vtípky tady není nikdo zvědavej." odplivne si nakonec a kývne bradou na staříka sedícího na zápraží "Zbraně si můžeš nechat támhle u Viléma, pro já za já i s koněm. On ti to pohlídá. Jestli teda chceš vobchodovat. Eslivá ne, tak se klidně obrať a jdi v pokoji kam se ti zlíbí." I zbytek přítomných vesničanů, ač stále vypadají nevšímavě, najednou vypadne z role a několik pohledů se do tebe zabodne z mnoha směrů.

Mistr - 01. července 2021 18:29

Gladus stojí a vypadá připravený k akci, ostatně jako celou dobu za posledních - už ani nevíte, kolik dní to vlastně je. Je to ten typ, co neodpočívá, nikdy se neuvolní... a pořád po někom něco chce. Teď zrovna trpělivě vyčkává, dokud Darshana a Rouz s Iliasem nedorazí blíž k němu a jen mhouří oči ve snaze proniknout počínajícím šerem a rozpoznat vaše rysy a tvary. Nakonec jste už jen deset kroků od něj a Darshana se dokonce představí. On pokýve hlavou a usměje se. Pak se otočí zpět do brány a divoce zamává mečem nad hlavou. "Vše v pořádku, to jsou naši!" zavolá směrem ke kůlové hradbě, než se otočí zpět na přicestovavší, nyní už úsměv od ucha k uchu. Železo jedním pohybem uklidí do pochvy, ruku se štítem svěsí k pasu a popojde dva kroky směrem k vám. "Já si říkal, že jsem ten obrys už kdesi viděl a taky že jo. sjede černovlasou bojovnici pohledem odshora dolů. Pak přenese zrak na barda s rudovláskou. "A vás taky rád vidím. Tím spíš, že vás bych mezi živými nečekal." doplní s odzbrojující upřímností. Pak se jeho obličej vrátí do své přirozeně přísné podoby. "Jdete pozdě, vojáci. Hybaj dovnitř, večer čekám hlášení. Například i o tom, co máte za neřád v obličeji." zarazí se finálně, když kolem něj procházíte. Pokud vstoupíte, ocitnete se uvnitř hradby v něčem, co byste nazvali malou vesnicí, nebo dlouhodobým tábořištěm. Z porostu se zvedají dřevěné střechy několika roubených srubů, jedné doškové a níže pak větší množství velkých bytelných stanů s plachtou z naolejované látky s dírou na ohniště uprostřed. Vevnitř palisády rostou normálně stromy, dá se říct, že byla postavena na kraji lesa a zasahuje do něj. Stojíte na menším vydupaném náměstíčku, nebo spíš seřadišti před branou, obydlí začínají deset kroků dále, ale před prvním srubem si všimnete nezaměnitelného obrysu studny. Kolem postává asi sedm osob včetně Gladuse, které nepoznáváte. Vypadají tak nějak vesnicky, ale zároveň v nich cítíte něco nebezpečného. Všichni jsou ozbrojeni, ale jen jeden kmán drží čepel obnaženou. Po vyšlapané cestičce se pomalu blíží jedna z leopardích válečnic. Opatrně se belhá, opřená o hůl, nepřenáší váhu na levou nohu. Ale aspoň někdo, koho poznáváte. Nikdo z přítomných nemá zelené fleky.

Rouz - 01. července 2021 21:18

Návrat do reality Jak se přibližujeme, už není žádných pochyb, že osoba před námi je Gladus. Tak nějak jsem pořád doufala, že mě šálí zrak. Když srovnám ten šílený, bolavý a hlasitý začátek naší cesty s idylkou posledních pár dní, chce se mi skoro utéct. Tvrdý návrat do reality. Hned se rozhodne dráždit nás svými poznámkami. Zaskřípu zuby. Pitomec. A už chrlí rozkazy. Tohle mi sice vážně nechybělo, ale znamená to, že jsem pořád zaměstnaná. Někde na mě čeká druhá půlka peněz. Než seskočím z Hospody, ještě se na chvilku opřu o Iliasovu hruď. Snažím si to všechno zapamatovat a pořádně si to užít. Ale pak už to nejde odkládat. Seskočím dolů, usměju se na Iliase a zase si od něj převezmu otěže muly, aby měl volný ruce a mohl se postarat o svého koně. Při průchodu kolem Gladuse nic neříkám. S nepříjemným závistivým bodnutím si všimnu, že na sobě nemá žádné fleky. To znamená, že nemáme stejný problém. To znamená, že jemu bude náš problém někde u zadku a nebude to řešit. Je to na nás. Celá frustrovaná se konečně začnu věnovat i okolí, kam jsme to vlastně vlezli. Je to tu malinký, ale vypadá to útulně. Rozhodně lepší spaní, než někde pod širákem. Doufám, že tu mají čistou vodu. Nutně se potřebuju umýt. Rozhlížejíc se po nějakých vymoženostech civilizace si to v klidu nakráčím mezi tu nebezpečně se tvářící bandu vesničanů. Moc si nevšímám, jak vypadají, protože za nima spatřím studnu! Ach, tak přece jenom je svět ještě aspoň trochu v pořádku!

Ilias - 02. července 2021 00:58

KONEČNE DOMA Pomaly sme sa blížili k bráne za Daršanou a keď som rozpoznal Gladusa, toho hajzla v bráne, tak som sa musel usmievať. Vedel som že sme to dokázali, a čoskoro bude koniec a všetko bude ako má byť. A ja budem znova krásny a čistý a voňavý a nezelený. Úsmev vystrieda mrzutá tvár keď mi povie že ma nečakal živého. Čo už, za posledné dva dni som si už zvykol na podceňovanie. Vojdeme dnu, obzerám sa a hľadám známe tváre, hlavne tú princezninu. Trochu ma sklamalo že tu nieje aby nás privítala, ale to je samozrejme logické. Sme pre ňu len plebs. Rozhodne to nieje žiadna pevnosť ani hrad. Je to skôr len oplotený táborák. Stany a zopár budov. Toto rozhodne nieje miesto kde by mala princezna prebývať. Určite sa čoskoro znova dáme na cestu. Obzriem sa okolo a vidím šesť divných mužov. Nepoznám ich, ale niečo sa mi nepáči na tom ako sa tvária. Keď si ale spomeniem na všetkých pocestných ktorí boli celkom nepríjemní, tak mám dojem že tento kraj je proste taký. Tu by som rozhodne deti vychovávať nechcel. Moju pozornosť ale najviac upúta ten s vytaseným mečom. Gladus chce hlásenie až večer? Na to ale nemáme čas. Musíme ihneď za princeznou a potom za mágom alebo niekym. Rouz sa o mňa oprie a trochu mi ukľudní myšlienky. Neviem kedy budeme znova takto blízko pri sebe, tak sa ešte raz poriadne nadýchnem a privoniam si k nej. Počkám kým zlezie a usmejem sa na ňu. Myslím že má krásny úsmev. Raz jej to musím povedať. Teraz na to ale nieje vhodná príležitosť keď nás Gladus prepichuje pohľadom. Zoskočil som a vzal Hospodu za uzdu. Gladus sa nás opýtal na to čo sa stalo a čo to máme na ksichte. Hneď som mu chcel odpovedať, ale môj ochranársky cit mi zvonil na poplach keď sa Rouz vybrala medzi niektorých tých divne vyzerajúcich mužov. Nejdem za ňou ale pomalými krokmi vediem Hospodu tak nejak jej smerom. Jeden krok, dva kroky, tri kroky, nespúšťam Rouz z očí, ale pri tom odpovedám Gladusovi. "Ten zelený neřád je magický, Orkský šaman nás preklial a asi potrebujeme mága aby nám s tým pomohol. A princezne hrozí nebezpečenstvo. Tí orci išli po nej..... Je tu?" Zastanem a čakám na odpoveď, ale stále pozerám na Rouz, pretože tých chlapov nepoznám. Ale sú s Gladusom tak by to mali byť naši priatelia.

Mistr - 02. července 2021 20:50

DARSHANA, ROUZ, ILIAS Pomalu padá soumrak mezi palisádami Gladus vás pozorně sleduje, když procházíte okolo. Obezřetně. Možná nedůvěřivě. Rozhodně ale nemá chvějící se ruku poblíž rukojeti zbraně, či nepozvedá štít. Prostě působí jako když váš strýc zjistil, že soused chytil tuberkulózu. Rozhodně se nijak nehrne, aby vás objímal a snaží se, abyste na něj nedýchali. Až jej mine poslední, projde také dovnitř a vrata se opět se skřípěním zavřou. Po rozhlédnutí shledáte, že každé křídlo je operováno dvojicí zápolící s dlouhým bidlem zevnitř k němu připojeným. Jak se dovřou, bidlo je zapřeno trochu bokem o zem a další muž pohotově do k tomu určeného žlabu zasune závoru. Taková vrata jen tak někdo nevyrazí, pokud se nedostaví s kusem obléhacího vybavení. Kapitán si nevšímá zachmuřených pohledů hlavně proto, že na něj právě Ilias vysypal vše, co věděl. Takže chvíli zírá, pak se rozhlédne a vyrazí po cestičce mezi domky. Tak mi to povíte rovnou. Vojáci, za mnou." jde dostatečně pomalu, abyste byli schopni následovat i s koňmi vedenými za ohlávku, ale viditelně spěchá. Ramena drží rovně a zatnutě a sem tam zastaví, abyste ho dokázali dohonit. Asi po padesáti krocích dorazíte ke srubu ničím se nelišícího od ostatních, které jste minuly. Z komína se nekouří a žádný zvuk neprozrazuje živou duši uvnitř. Gladus ukáže na tři kolíky zaražené v trávníku vedle boční stěny, otevře dveře a vytáhne vědro zpola naplněné vodou. To postaví ke kolíkům. "Tady můžete nechat koně a pak se uvidíme uvnitř." s těmi slovy zachřestí šupinami a kostmi, otočí se a zmizí ve stavení. Pokud se vydáte dovnitř, najdete skrovnou světnici s postelí, věšákem na zbroj stlučeným z prken, stolem, dvěma židlemi, dveřní rohožkou, džbánem a dvěma sklenicemi na stole a na hřebíku ve zdi pověšeným lapačem snů, jaké prodávají věštkyně a kořenářky. Gladus vám pokyne se posadit a vyzve vás, abyste mu všechno řekli. Celou dobu stojí opřen v rohu a nejeví známky se přiblížit. Pokud se o to pokusíte, odežene vás. VESNICE Vesnice ohraničená kůly je asi sto metrů na délku i šířku a všude po obvodu má hradbu. Někdo si tu dal skutečně dost práce. Třetina se rozkládá na pastvině a zbytkem přirozeně přechází do lesa. Na tak velkém prostoru se nachází jeden cihlový dům s kamennými základy a doškovou střechou, deset celodřevěných srubů s rozdílnou škálou kvality zpracování od bytelně postavené budovy se zatmelenými mezerami mezi prkny a dveřním prahem, až po něco jako kůlnu, kde byste skoro nenechali přenocovat ani nemilovaného psa. Kromě nich je kolem přes deset dlouhodobých stanů z naolejované látky - občas s dírou na odvod kouře uprostřed, jindy se ohniště nachází před ním. Obecně vám přijde, že spoustě lidí zde musí být v zimě strašná kosa. V osmi z těch srubů jistě v lednu mrzne. A přitom známky jasně ukazují, že tábořiště funguje už řádku let. Co se osazenstva týče, rozhodně to není nějaká opuštěná víska. Naopak bují to tu životem. U většiny stavení někdo něco dělá, v posledních slunečních paprscích spravují vybavení, brousí zbraně a nože, připravují jídlo, vyvrhují zvěřinu. Většinou zde jsou muži, ale už vám zrak padl i na dvě ženy, obě při přípravě večeře. A nějaká dívka se mihla mezi stany s vědrem plným vody. Obecně ohňů je zde míň, než byste čekali, hlavní dvě hořící ohniště patří ženám a obě hází ingredience do kotlů, co by vystačily pro menší vojsko. Kromě obydlí a cestiček je tu spousta stromů, šťavnatě zelených trávníků, křovin, takže je jistě možné si najít chvíli soukromí bez zvědavých očí v bezpečí palisády. Dále potkáváte cvičiště s figurínami a slaměnými cíli, saunu s neckami studené vody před vchodem a stojany, na nichž se suší maso a kožešiny.

Mistr - 02. července 2021 21:34

soukromá zpráva od Mistr pro Od té doby, co jsi se z výpravy do lesa vrátil zeleně flekatý to nějak není ono. Ne, že by se tě ostatní najednou stranili. prostě mají jen spoustu důvodů nebýt ve tvé blízkosti. Přirozené, řekl by optimista. Zasloužené, vrtí hlavou realista. Smutné, skrápí podlahu slzami pesimista. Necítíš se nemocně, krev je stále správně rudá, zuby se nešpičatí. Potud dobré. Avšak včerejší noc se ti o něco zvětšily, to sis ráno všimnul zcela bezpečně. Zkusil jsi navštívit místní magiky, aby ti poradili. A kupodivu, ten zvláštní nekromant to dostal taky. Nejdřív jsi se lekl, že je situace nakažlivá, ale poté ti popsal, jak ho v lese zkosila křeč a najednou byl kropenatý. Pokusí se tě neštěstí zbavit, ale jeho magie nemá valného účinku. Jediné, co dokáže zjistit, je, že se jedná asi o kletbu. A to kletbu napojenou na cosi mocné, co jí dodává sílu. To ti ráno příliš nezlepšilo. Den jsi prožil činností vhodnou pro jednotlivce, hodně jsi přemýšlel. Podle tebe za to nějak může ta princezna, co včera dorazila i se svým doprovodem. Protože ten samý sen tě postihlo to tečkované neštěstí. Jeden by dokonce přemýšlel, proč je Ctirad s sebou přitáhnul, kdyby od příjezdu nevrkali s princeznou jako dvě hrdličky. Táborem se táhnou zvěsti, jak se mladý pán po uši zamiloval. Nyní je večer a mezi lidmi šumí další rozruch. Přijeli nějací žoldáci. Inu, na tom není nic divného. Ale když projdou táborem a šeptanda dorazí s nejnovějšími drby, vyskočíš na nohy. Prý jsou princeznina ochranka ztracená cestou a trpí tím samým, co ty! Zrovna s tím svým kapitánem zapadli do srubu, co po příjezdu vyfasoval. Támhle toho srubu... probodáváš dřevěnou stěnu pohledem. Ti tě skutečně zajímají.

Ilias - 03. července 2021 00:20

KAPITÁN NÁM POMOŽE Veľmi skrátene som Gladusovi povedal čo sa stalo, pretože moju pozornosť mali chlapi ktorí postávajú okolo. Ale keď to Gladusa zaujalo a vyzval nás aby sme mu to hneď všetko vysvetlili, došlo mi že toto je to. Toto je ten moment, kedy sme našli niekoho kto má dostatok skúseností so všetkým a určite bude vedieť čo robiť. Preto keď sme sa spoločne vybrali za ním, nemohol som už zadržať spokojný úsmev na tvári. Všetok stres a útrapy z posledných dní zo mňa spadli, pretože sme to dokázali, a Gladus nám pomôže aby sme sa nestali orkami. So spokojným úsmevom kráčam za naším velitelom a usmejem sa na Rouz a potom hneď aj na Daršanu. Cestou sa ešte obzerám a obdivujem ako ľudia dokážu žiť v takejto vesnici. Nieje to tu ani trochu pekné ale stále lepšie ako kde sme spali doteraz. Dúfam že nedostaneme stan ale nejaký srub a mäkkú posteľ. Ak by som teraz ľahol do postele, zaspal by som ako batoľa. Ak by teda neležala pri mne aj Rouz. Aj keď viem že to ostane len v mojích snoch. Hneď ako sa z tejto šlamastiky dostaneme tak o mňa ani nezakopne. Je to čarodejka a tie majú trochu iné nároky na spoločnosť v ktorej sa zdržujú. Niesom síce totálny špinavý plebs, ale nemôžem si nahovárať že som niečo viac. Áno strávil som veľmi veľa času na hradoch a zámkoch. Ale rozhodne nie ako hosť, skôr ako zamestnanec. Platili mi za spev a za to že ich bavím na hostine, alebo si ma urodzené panie volali len na potešenie do ich komnat. A svojím chvástaním som si skoro vždy vykoledoval aj priateľský duel s jedným alebo dvoma urodzenými bojovníkmi, ale to je asi tak všetko. Preto ešte raz zasnene pozriem na Rouz a teraz keď viem že už bude čoskoro koniec si ju chcem zapamätať čo najviac. Táto vesnica mi pripomenula jedno miesto kam som pred pár rokmi zavítal pri mojom cestovaní sem a tam. Lenže tamtá vesnica nemala bránu, ani hradbu. Vlastne ani stany a ohniská a boli tam len tri trevené budovy. Vlastne tá vesnica vyzerala úplne inak ako táto, ale niečo mi ju pripomenulo. Asi ten pocit, ktorý som mal keď som do nej vstúpil. Bol už večer. Príjemný teplý kľudný večer a slnko už zapadlo za horami. Kráčal som po pustej ceste popri nejakom kopci a pospevoval si. Svoj meč upnutý pri pase a na chrbte vak s malými zásobami. Na opasku priviazany mešec plný zlata. Moja posledná návšteva urodzeného sídla bola veľmi úspešná. Za môj spev mi všetci hodili zlato, vyhral som v dueli peknú kopu mincí a dve dámy, ktoré ma opili a vzali k sebe do komnaty sa mi tiež vďačne odmenili zlatom. A tak sa zrazu za zatáčkou spoza hory vynorilo svetlo ohňa. Nachádzali sme sa v strede nášho kráľovstva kde niesú žiadny lapkovia, zbojníci ani orkovia. Len priateľskí ľudia, preto som so širokým úsmevom nakráčal medzi tie tri chatky. Boli veľké a dobre udržiavané. Žila tu starostlivá rodina. V strede medzi nimi obrovský táborák a okolo neho asi trinásť ľudí. Všetci sa bavili a smiali. Privítali ma medzi sebou ako keby som bol ich vlastný. Otec, matka, dve dcéry, traja synovia so svojími ženami a tri deti. Veľa sme toho vypili a rozprávali si historky celú noc. Ponúkli mi prázdnu posteľ v jednej z budov a ja som im za to dal zlatú mincu. To som vtedy ešte nevedel že ma tá posteľ výjde na hodne drahšie. Zaľahol som a v tú noc sa ku mne po tme prikradla jedna z dcér. V rovnakej budove spal aj syn so svojou ženou a dieťaťom. Všetci sme boli poriadne na mol, ale to by som nebol ja keby som predsa len nenašiel silu venovať sa mladej slečne. A tak sme spolu splynuli a za tichého stonania sme sa úžasne pomilovali. Hneď na to odišla, čo bolo dobré, pretože nás nesmú nájsť ráno spolu v posteli. Bola to slušná rodina. Lenže. O chvílu na to prišla aj druhá z dcér a prikradla sa ku mne do postele. To už som tvrdo spal, ale prebudil som sa na jej vlhký polibek. Bol som zničený a poriadne na mol, ale to by som nebol ja keby som predsa len nenašiel silu ,,znova,, venovať sa mladej slečne. A tak sme spolu splynuli a za jej menej tichého stonania, zobudila svojho brata. Potom to šlo už rýchlo. Jej brat mal dva metre, ramená ktoré jasne prezrádzali že sa živý ako drevorubač a mal hrozný hnev v očiach. Rozhodne som naňho nemohol tasiť meč, bol to dobrý človek. A ako už mám nacvičené, chcel som rýchlo zmiznúť, ale zo svojích vecí som stihol uchytiť len svoj meč a díku, keď som preletel cez ohno zrubu. A tak ešte s holým zadkom som zmizol v neďalekom lese. Všetky moje zásoby a aj celý mešec zlata tam ostali. Chcel som sa tam vrátiť ráno, ale ako som večer v lese zablúdil, už som nenašiel cestu naspäť. Netuším prečo som si spomenul práve na toto keď som vstúpil do tejto vesnice. Ale pobavene som sa ešte viac usmial a nevedel sa dočkať na Gladusov plán ako nám pomôcť. Uviazal som Hospodu pred zrubom a vbehol dnu. Spustil som skôr ako by ma niekto mohol zastaviť a rozprávam tak rýchlo a nadšene, že dúfam že to Gladus stihne všetko zpracovať. "Velitel, to nám neuveríte čo sa nám stalo. Po tom prepade, ktorého ste bol tiež svedkom to šlo fakt rýchlo. Z trpazlíkov ostali len rozpučené fašírky a z chudáka elfa sa stali dvaja malý. A tak kričím na všetkých. "Musíme bojovať a ochrániť služobníctvo!" a z jednej slúžky trčali kosti a umierala, ale zachránili sme ju. A tak sme bojovali a skoro všetkých sme pozabíjali keď orčí shaman začal tie svoje kúzla a nám sa na koži zjavili tieto fľaky. Hovoril som vám že sú magické. Ale jedného sme potom chytili a ten nám zo strachu všetko prezradil. Podľa ich veštby princezná spôsobí smrť tisícom orkov a preto ju chcú zabiť. Musíme ju ochrániť. A vraj tieto škvrny sú kliadba a meníme sa na orkov. No verili by ste tomu? Musíme nájsť schopného mága ktorý nás toho zbaví. Viete si mňa predstaviť ako orka? A tak sme vás stopovali a snažili sa vás dobehnúť, ale boli ste fakt rýchly, no už sme tu a musím povedať že vás naozaj rád vidím." Dohovoril som a celkom sa zadýchal. Som šťastný že je to už von a začneme to nejak riešiť už. Tak dlho som sa bál že budem ork a teraz viem že sa to nenaplní. Pozerám na Gladusa s neskrývaným nadšením vo tvári a čakám čo on na to všetko.

Rouz - 03. července 2021 07:13

Hovory ze světnice Už jsem v půli cesty ke studni, když Ilias podá menší vysvětlení. Tím pádem v Gladusovi přirozeně vzroste zvědavost a chce celé hlášení hned, nenechá nás se nejdřív najíst, ani vykoupat. Poraženecky si povzdychnu, když nás odvádí k místu, kde můžeme nechat koně. Mulu tam přivážu a sundám z ní věci. Vaky s jídlem od Varky vezmu radši s sebou. Nevím, co tu je za lidi, a dokud nebudeme mít přidělený nějaký místo na spaní, tak to radši budu všechno tahat. Když pak vstoupíme dovnitř za Gladusem, zajiskří mi oči při pohledu na normální postel. Na něčem takovým bych přesně dneska chtěla spát! Pak nás vyzve ať mu teda všechno řeknem. Stihnu se usmát a nadechnout. Pak Ilias začne mluvit. Ten úsměv si nechávám, i když v kontrastu s panikařícíma očima nevypadá asi moc přesvědčivě, a očkem mrknu k Darshaně. Taky se usmívá. Tak nějak mi přijde, že podobně jako já. Možná moc křečovitě. Teď když Gladus tohle všechno ví, máme vůbec šanci dostat se k Princezně a zeptat se jí osobně? Gladus nejspíš nebude chtít nechávat Princeznu ve společnosti budoucích orků, jestli není úplný blázen. Darsha pak jenom uvede na pravou míru výsledky boje. A já teda taky ještě něco řeknu. "Veliteli, přežila s náma ještě Varka, ta půlorčice, ona nám překládala. Nejspíš zítra by nás tu měla dohnat... Tak jenom upozorněte hlídky, ať po ní nezačnou rovnou střílet..." Doplním nejdřív z toho praktického soudku. Nechtěla jsem, aby začal rovnou zpochybňovat, jak jsme se s nima mohli bavit. "Kromě toho co říkal Ilias... Orci ještě mluvili o nějakým Ctiradovi." Bedlivě sleduju Gladusův výraz a snažím se odhadnout z první reakce, jestli ho zná nebo bude lhát. "Náhodou nevíte, kdo to je?"

Mistr - 04. července 2021 22:04

DARSHANA, ROUZ, ILIAS Gladus vás všechny pozorně vyslechne. Každého z vás, ať už máte na srdci cokoliv. Když skončíte, vládne v místnosti ještě nějakou chvíli tísnivé ticho, které má příčinu hlavně v tom, že si nemyslel, že budete s reportem tak rychle hotovi. Když už je jasné, že další novinky z vás samy od sebe nevypadnou, zamračí se a pokývá hlavou hlavně na Iliase, který mluvil nejdéle. "Zlé novoty nesete, věru zlé. I jsem při přepadu měl tucha, že se ji snaží odkráglovat. A ještě k tomu ta vaše magická nemoc. To je ten nejhorší druh..." pokýve hlavou ještě jednou a na chvíli se odmlčí, evidentně přemýšlí. Pak se podívá Iliasovi do očí "Tys trubadůr, což? Všecky jste je krouhli a jednoho podrobili právu útrpnému, ale vlastně jich spousta přežila. pro změnu přenese zrak na Darshanu a hlas mu najednou v krku dře jako železo o železo "A jak vás teď brát asi vážně? Nesete zlé zprávy. Potenciálně důležité. Ale dá se jim věřit? Dá se i vám? Co ty fleky s váma uďály? A hlavně odkud máte zbytek? Z prstu vycucanej nebo jo?" evidentně není příliš šťastný a dává to najevo. Nekřičí, mluví tiše, ale obličej je sražený do sarkastrické masky. Celou dobu si hraje s lidskou prstní kůstkou zavěšenou na levém rameni. "Sem rád, že se držíte naživu, to ne že ne. My jsme bojovali, ale v té chvíli byl možný jen útěk. Když se někdo pustil na blízko, skončil jako sekaná. Vy všichni pracujete na ostří meče, takže dobrá práce. Ale nevěřím vám. Nemužu. Zkuste mi teda někdo jiný než podělaný minstrel poudět, co se vážně událo. Jo a s půlorčicí to vyřešim, vojáku." bodne prstem směrem k Rouz, než vyčkávavě zmlkne, kdo se ujmete slova. Pokud někdo.

Ilias - 05. července 2021 01:26

A ZAS TO ISTÉ Moje nadšenie z toho že sme našli velitela a konečne sme s niekym kto nám určite bude vedieť pomôcť, sa vytratilo veľmi rýchlo. Moju verziu príbehu musela doplniť o svoj úžasný postrech, nikto iný ako Hejdaršana. Proste to musela urobiť. Zhnili by jej vnútornosti ak by to neurobila a preto sa na ňu ani nedá hnevať. Ona je proste taká. A čím viac Gladus rozpráva tým viac sa mi na tvári usádza sklamaný, depresívny výraz. Vraj mi neverí čo som mu teraz povedal, som snáď nejaký klamár? A naša magická nemoc je vraj ten najhorší druh. A nazval ma podělaný minstrel. Nie, rozmyslel som sa. Dá sa na ňu hnevať za to že je stále rovnaka mrcha ako na začiatku. A tak tam stojím a tvárim sa akoby som zakusol do desať dní starej zdochliny tchora ktorého zabil iný tchor svojím smradom. Pozrel som na Darshanu za to ako ma schválne diskreditovala pred Gladusom a potom len pozerám na Gladusa za to aký je obmedzený aby niečo z toho chápal. Chcem víno! Potrebujem víno. Sadnem si k ohni a opijem sa do bezvedomia. To je môj plán na dnes večer.

Rouz - 05. července 2021 08:55

Hovory ze světnice Gladus se mi nelíbil od začátku, nelíbí se mi ani teď. Nechci se před ním obhajovat jako malý dítě, který něco provedlo. Navíc mi neodpověděl na otázku, ale chce furt odpovědi po nás. Snažím se zachovávat normální výraz, i když to ve mě vře. "Veliteli, nemůžete mít bardovi za zlý, že vypráví příběhy jako správný bard." Vrhnu na Iliase povzbudivý úsměv, když vidím, jak se tváří. Musí zažívat stejný pocit, jako já, když jsem lhala tomu dědovi a Varka to celý smetla. Pak se zase zadívám na Gladuse a vrátí se mi zakaboněný výraz. "To důležitý říká správně. Jejich záměr byl jasnej, jako první zničili vozy. Až pak jsme s nima bojovali. Nějaký jsme zabili, několik vážně zranili, oni zabili elfa a taky jsme měli raněný. Pak šaman zakouzlil kletbu a utekli do lesa. Pala s Damienem začli léčit naše raněný." Párkrát se nadechnu, a přemýšlím, co se vlastně dělo potom. O našem výletu do lesa zatím radši pomlčím. Nechci se moc odklánět od toho, co říkal Ilias, potřebujeme, aby nám Gladus věřil. Ale velitel se s těma potvorama potkal. Viděli jsme, jaká tam byla spoušť. Nikdy neuvěří, že jsme jednoho z nich mohli zajmout, ani že by měl takový strach, aby nám potom ještě něco řekl. V tuhle chvíli nám už lži nepomůžou. "Když jsme pak přelezli ty spadlý kmeny a šli vás hledat, tak tam orci zase přišli. Ale neútočili. Šli si posbírat svoje mrtvý. S pomocí Varky jsme se dozvěděli všechny ty věci..." Zase se na chvíli odmlčím. "Pala s Damienem tam pak zůstali, aby se postarali o zbylé raněné. Nikolaj se odpojil pozdějc, vlastně nevím proč." Stalo se toho tolik, že jsem ani nečetla jeho vzkaz a nevím proč odjel. Bylo mi to jedno, prostě nás opustil. "Varka jela do Orla a dožene nás... No a to je všechno." Zalétnu pohledem k Darshe i k Iliasovi, jestli nechtějí doplnit něco, na co bych zapomněla. "Kdyby to šlo, oceníme nějaký jídlo a možnost se umýt." Nevydržím nakonec svoje kručící břicho a svědící vlasy a řeknu svou potřebu rovnou. Teď už má stejně všechny informace, který mu můžeme dát a než si to srovná v hlavě, můžu už být čistá a najedená. Vyčkávavě na něj koukám a napnutě čekám.

Mistr - 05. července 2021 18:36

Gladus vás kupodivu během střídání v mluvení nepřerušuje. Tedy, neustále se popotahuje za ty své nechutné talismany, tu něco nastavuje, tam upevňuje a vůbec vypadá, že ho to zase tak nezajímá, ale vždy, když máte už dost jeho ignorace a chcete se ozvat, zablýskají se ze šera dvě korálkové oči vaším směrem. A v tom upravování pokračuje ještě hodnou chvíli poté, co i Darshana skončí s vysvětlením svého úhlu pohledu. Velitel na to moc nedbá. I když vás evidentně pozoruje, jeho reakce na Iliasovo či Rouzino mračení se je v podstatě nulová. S posledním zacinkáním nakonec celá ta, ve vašich očích nesmyslná, operace skončí a Gladus se opět narovná a vypne do své, nepříliš povedené výšky. "Minstrel je poeta, nerozezná pravdu od představivosti, ale proto taky nemá co podávat report. Hlavně když nejde jen o rejpání se v nose." vypadne z něj nejdřív, když těkne očima z Rouz na Iliase. "Jinak teda beru co mi říkáte. Zelený kůže chtějí ukončit Její jasnost a my jsme byli najatí, aby se přesně todlenc nestalo. Takže odteď každý ork co se v okolí mihne jde pod drn. Teda kromě Varky - už kdyby jenom kvůlivá páně Petroniovi. Až ten ji uvidí, tak se posere." s těmi slovy se Gladus uchechtne. K princezninému majordomovi evidentně žádnou lásku nechová a nebojí se to dát najevo. Co si i vy pamatujete, byl jako osina v zadku. "Jdeme vás ubytovat. Budete stranou ostatních. Moc se s nima nebratříčkujte, dokud nezjistíme, co vás to popadlo a jak to poslat ke všem čertům. To je rozkaz! Magika tu v táboře máme, uvidíme, co bude platný. Zítra ráno se s ním uvidíte. A teď to hlavní, vojáci. Nemůžu vám ještě věřit. To ti orci. Je třeba vás proklepnout. Ale když to půjde hladce, jste zase zadní stráž v žoldu Její jasnosti. Rozumíte? Jestli ano, tak jdeme." Jako vždy čeká na vaše potvrzení, ale evidentně je vyhotovený k odchodu.

Mistr - 05. července 2021 20:40

ILIAS, ROUZ, DARSHANA Dlouho očekávané setkání Všichni odsouhlasíte Gladusovi, že jste rozuměli jeho pokynům, načež se odlepí od stěny v rohu a projde skrz místnost ven. Vidíte, že se vás stále nechce dotýkat, pokud mu stojíte v cestě, gestem ruky vás vyzve k ustoupení, čeká, až to uděláte a nakonec se šťastně dostane ven. Mezitím se kolem celkem setmělo a po tábořišti se jako zadečky světlušek začaly rozsvěcet pochodně a olejové lampy většinou v rozmezí asi deseti metrů, takže je zhruba vidět na krok, ale rozpoznávat okolí, nebo číst stále příliš nelze. Gladus venku počká, až si zajdete pro koně a chytíte uzdy pevně do rukou - mimochodem zvířata jsou sice neklidná, ale stále na svých místech. Žádná krádež se nekonala - a pak se vydá dál do nitra ležení. Hned se za něj zařadí Ilias a zeptá se jej na víno, načež velitel utrousí, že součástí večeře bude i něco na svlažení hrdla. Pokračujete asi dvacet kroků, když před sebou spatříte víc světla, vypadá to, že se proti blíží nějaká skupina lidí nesoucích pochodně. Než do stačíte domyslet, už se s nimi potkáte, protože putují opačným směrem po stejné pěšině. A náhoda tomu chtěla, že je to zrovna na vydupaném kruhovém plácku, který složí jako křižovatka protínajících se pěšin, stejně jako náměstíčko pro tři větší stany. Jako první se dostaví jeden z "vašich" půlelfů, držící v ruce louči zvednutou vysoko, aby osvětlovala celou scénu. Po jeho boku se naparuje jako prasečí měchuřina Petronius s olejovou lucernou, kterou drží před sebou, takže nic nevidí a zpola oslepeně mžourá. Za majordomem se ale ve světle žlutě zavlní vlající okraj šatů, jak se do popředí dere princezna Viktorie. "Vy jste se vrátili!" slyšíte její nadšený výkřik ještě dřív, než si jí pořádně všimnete, načež se dívka vrhne dopředu, vypadá to, jako by se snažila vás obejmout. V tom jí naprosto klidně zabrání Petronius s půlelfem, kteří každý volnou rukou zahradí cestu mezi nimi. "Pusťte, mě, oni žijí. Musíme je přivítat!" pokouší se s nimi prát, ale ti dva vůbec nereagují, byť by měli rozhodně podléhat její autoritě. Petronius dal lucernu vedle těla, zaostřil vaším směrem zrak a zamračil se jako noc. "Vůbec se nepřibližujte, chásko jedna tulácká!" prohodil tónem, který si obvykle necháváte pro lejno na své podrážce. Princezna je oděna do žlutých volných šatů, které se mnohem víc hodí na nějaký šlechtický bál, než do lesa, ale zase je třeba říct, že mají pravděpodobně nejméně vrstev, co jste zatím měli možnost poznat. Hrozně jí to, jako obvykle, sluší, ale do celého zázemí se hodí jako pěst na oko. Petronius je oblečený do černých sametových kalhot, bílé košile a sametové vestičky s perleťovými knoflíčky, ve které vypadá jako komorník. Za Viktorií kráčí mladý a pohledný mladý muž se slámovými vlasy rošťácky poházenými po hlavě a dlouhými licousy jako Puškin. Nikdy jste ho neviděli. Je oblečen do šedé kamizoly a kalhot, které se sem hodí mnohem více, i když na honitbu srnců po lese byste se asi oblékli jinak. Právě on položil princezně konejšivě ruku na rameno a něco jí potichu říká. Po těch slovech se princezna uklidní a ruku na svém rameni láskyplně pohladí. Za mladíkem postupují ještě tři další zbrojní muži s pochodněmi, kteří průvod uzavírají. Po reakci Princezny Gladus ustoupil bokem, aby nezacláněl, když s vámi evidentně chce jednat hlava korunovaná. Tváří se nespokojeně, ale naštěstí na něj nikdo nekouká.

Ilias - 06. července 2021 00:35

NAŠLI SME JU Stojím pri stole s prekríženými rukami na hrudi a premáha mi myseľ absencia vína za posledný deň. Úbohé velitelove urážky idú mimo mňa a len čakám kedy z neho vypadne niečo užitočné a pôjdeme spať. Konečne niečo, vraj tu je mág ktorý by sa na nás mohol pozrieť. Pozriem na strop a myšlienkami sa poďakujem bohom že stále ešte nad nami nezlomili hůl. Presne pre toto som tu prišiel, nájsť mága a podarilo sa to. Zbavím sa kliatby, dokončím misiu so zatnutými zubami, vezmem prachy a Rouz a zmizneme niekde do vnútrozemia kráľovstva. Tam je pekne, sú tam len milí ľudia a je tam aj dosť práce a vela zlata pre Barda. Tam si bardov cenia a uznávajú. Konečne výjdeme von. Hospoda je nejaká nekľudná, tak ju pohladkám po nose a potichu jej poviem. "Poď nájdeme nejaké víno a dáme si. Dáš si víno so mnou? Hej? Ožerieme sa ako nikdy." Potom ju odviažem a kráčam za Gladusom. Opýtam sa ho na nejaké víno a že to bude součastí večere. Aspoň to ma povzbudilo. Dúfam že toho bude dosť. Je už pekná tma a to ma po dnešnom dlhom dni ešte viac ťahá do postele. A potom narazíme na elfa z našej skupiny. Celkom milé uvidieť niekoho ďalšieho čo prežil. A za ním Petrofikus. Či ako sa to volá? S ním som z pomedzi všetkých vychádzal najlepšie pretože som aj vyzeral že niesom totálny plebs. Stále to bol kretén, ale u mňa šetril nadávkami. Teraz je ale moja hodvábna košela potrhaná úplne všade a z bielej farby sa stala hnedá. Som celý špinavý a moje vlasy sú totálny horor. Ten ma rozhodne takto nespozná. Za ním sa ale objaví tá pre ktorú som prešiel stovky kilometrov. A pri tom ako sme všetci špinavý a smradľavý, ona vyzerá ako anjel. Je tak krásná a keď som uvidel jej radosť z toho že žijeme, uistil som sa, že má naozaj dobré srdce a rozhodne nemá nič spoločné s kliatbami a zabíjaním orkov. Jej stráž ju ale zadržala a urobili dobre. Je tak dokonalá a čistá, že ani by som nechcel aby sa k nám priblížila a náhodou sa ešte ušpinila. Petrodickova urážka ide mimo mňa pretože sa sústredím len na princeznú. Hlboko sa ukloním a oslovím princeznú. "Vaša výsosť." Potom za ňou došiel nejaký chlapík. Svetlo z pochodní poskakuje a do tváre mu detailne nevidím, ale som si istý že ho nepoznám. Jej gesto, keď mu pohladí ruku som ale videl a došlo mi že by to mohol byť pán Ctirad. Ale ak toto je jeho .... pevnost? .... tak viem isto že nieje na princezninej úrovni. Má ale mága ako som predpokladal, tak z polovice aspoň splnil moje očakávania. Pozerám na princeznú a užívam si ten pohľad na ňu. Je to pohľad človeka, ktorý sa urputne za niečim naháňal, a nakoniec dobehne do svojho ciela a vie že čoskoro bude všetko tak ako má byť.

Rouz - 06. července 2021 07:30

S princeznou Uleví se mi, že to Gladus už dál nerozpitvává a tohle vysvětlení mu stačí. Proto když jdu pro mulu, spokojeně se usmívám. Už za chvíli budeme mít vlastní postel a možná i nějakou řeku, kde se bude dát vykoupat. Jakmile mám tyhle vymoženosti v dosahu, najednou mě nezajímá nic jinýho. Zařadím se do našeho malého průvodu a rozhlížím se po stmívajícím se táboře, který se zase vzápětí rozsvěcuje, jak vojáci rozžíhají pochodně. Ty se pak objeví i před námi a tak zaostřím na skupinku, se kterou se chtě nechtě za chvíli střetneme. Princezna! Elf a Petronius! Tak nějak mě zvláštně zahřeje u srdce. Pojí nás s nimi stejná hrůza, stejné zážitky a to vás tak nějak stmelí! Ráda vidím dokonce i toho pitomce Petronia, i když nejspíš jenom proto, že to je nekonečný zdroj zábavy. Nakonec ale upřu svoji pozornost výhradně na princeznu, jako na předpokládanou hlavní autoritu. "Vaše výsosti. Rádi vidíme, že na vás strasti cesty nezanechaly žádné následky. Máte opravdu krásné šaty!" Snažím se napodobit patolízalský žargon a ukláním se. V tom se sice nemůžu rovnat Iliasově eleganci, ale snažím se ho aspoň trochu napodobit. Nevím co dělat s rukama, a vlastně ani nohama, a tak prostě jenom skloním hlavu dostatečně nízko. "Bylo by nám velkou ctí, kdybychom si společně mohli promluvit a povědět si vzájemné zážitky z cesty. Určitě máte co vyprávět!" Zkusím využít jejího očividného nadšení. Nikdy bych si nemyslela, že člověk s královskou krví se bude starat o ztracenou ochranku. Ale princezna si nás zjevně pamatuje a je ráda, že nás vidí. "Nejsme teď ale v úplně reprezentativním stavu. Pokud dovolíte, trochu se upravíme a pak se můžeme setkat?" Nadhodím opatrně a šlehnu pohledem ke Gladusovi. "Samozřejmě s dostatečným rozestupem!" Dodám ještě, když si vzpomenu na jeho rozkaz a zářivě se na něj usměju, i když bych mu nejradši vyškrábala oči.

Mistr - 06. července 2021 10:20

Vypadá to, že se Viktorie podřídila oněm třem, co jí brání ve volném přístupu k vám. Přestává se s nimi prát a snažit se násilím procpat jejich zkříženýma rukama na náměstíčko. Je jisté, že velkou zásluhu na tom má dlaň položená na jejím rameni. Netušíte, co je ten člověk zač, ale šlechtic to asi nebude, a pokud ano, tak Darshanina typu. Opřela se tedy pažemi o provizorní závoru a alespoň se dívá pohledem člověka, který je skutečně rád, že vás vidí. Což je zajímavé, protože jste byli přesvědčeni, že neví ani, jak se jmenujete. Úsměv se ještě víc prohloubí, když Rouz pochválí její žluté šaty. "Skutečně mě velice těší, že si to myslíte." zazvoní její hlas jako slavíkův zpěv na mezi. "No jistě, musíte mi vše povědět. Jak jste vyvázli a kde jsou vaši společníci. Tolik se vás nevrátilo... budu netrpělivě očekávat váš brzký pří... nedokončí, protože se nad ni opět nakloní onen mladík stojící v pozadí a něco jí šeptá do ucha, stejně tak majordomus se zamračeně otočí, stále bráníc princezně v postupu vpřed a tiše něco hučí. Zní to jako pěkně nadurděný čmelák. Viktorie s nimi nesouhlasí, ale po několika větách se vzdá a jen schlípne. Petronius se otočí na vás. "Dostanete přidělené ubytování, kde zůstanete, dokud se nerozhodneme, co s vámi. A aby bylo jasno, Její veličenstvo má na starosti mnohem důležitější věci, než se zahazovat s chátrou. Ať vás ani nenapadne se k ní přiblížit, sic vás nechám zbičovat. A teď je, kapitáne, odveďte, ať mi zmizí z očí." Na ta slova Gladus nejdřív koukne na Viktorii v tichém požadavku potvrzení majordomova rozkazu. Ta však se svěšenými rameny jen uhne očima. Ve tváři se jí zračí smutek, ale nevzdoruje. Když se ničeho nedočká, tak velitel pokrčí rameny a otočí se na vás. "Vojáci, pochodem vchod." a s těmi slovy vyrazí z náměstíčka směrem nalevo do tmy osvětlené mihotavým světlem lamp. Princezna na vás kouká provinilým pohledem. Po dalších dvaceti krocích dojdete k palisádě, před kterou se tyčí velký stan ve tvaru kužele. Látka je pevná, dole utěsněná, přehozená přes kostru z tyčí. Uprostřed je ve střeše díra a kosti tudy lezou ven. Před stanem jsou opět po straně zaražené kolíky a vědro vody se válí opodál. Uvnitř je tma a trochu zatuchlo, protože byl vchod zahrazený kůží, která se dá na jedné straně odjistit pomocí knoflíku a tím vznikne otvor pro průchod. Na zemi leží 4 deky pod slamníky a vedle ohniště malý stolek se dvěma příbory dvěma lžícemi navíc, nožem, základním nádobím a olejovou lampou včetně menšího, ale plného měchu. "Tohle teď bude vaše. Jídlo donesou za chvíli. Oheň se tu spíš nerozdělává, abychom šetřili les okolo. Dvacet kroků dál je boční vchod skrz palisádu, kdybyste chtěli do lesa. Třeba se umýt. A jak jsem říkal, nedružit se, dokud nezjistíme, co s váma." prohodil velitel několik pravidel u stanu a nyní čeká, jestli někdo budete něco chtít, než půjde.

Rouz - 06. července 2021 12:01

Hurá k vodě! Mám radost z toho, jak má princezna radost. Je mlaďoučká, ale čiší z ní takové nadšení, až je to nakažlivé. O to víc mě štvou ti našeptávačští páprdové kolem ní, kteří to všechno kazí. Bude těžký se přes tohle k ní dostat pro nerušený rozhovor. Chvilku odolávám pokušení zapálit Petroniovi vousy, ale nakonec následuju Gladuse bez zbytečných rozruchů. Určitě bude nějaká vhodnější příležitost. Mulu přivážu k jednomu z kolíků v zemi a sundám z ní náklad. Pak si ze všech těch věcí vezmu svůj vak a prohlížím si vnitřek stanu. Není to žádný luxus, ale pořád lepší než nic. Na Gladuse už jenom kývnu jakože rozumím. Pak už mu nevěnuju pozornost a začnu se přehrabovat ve svém zavazadle, ze kterého tahám kusy čistého náhradního oblečení, hřeben na vlasy a mýdlo. Odložím plášť a začnu si rozplétat vlasy z dlouhého copu. Když Gladus odejde, zamumlám: "Jak si máme s princeznou promluvit, když kolem ní bude furt takováhle smečka?" Můj hlas je trochu rozmrzelý, ale už taky trochu nepřítomný, jak se vidím u vody. Jídlo tu na mě určitě počká, ale koupel už považuju za absolutní nutnost. "Jdu najít tu řeku, jdete taky?" Zeptám se ještě svých společníků a vyčkávavě na ně koukám, než se s plnýma rukama vydám naznačeným směrem skrz palisádu do lesa.

Ilias - 06. července 2021 17:07

VÍNO? Je rozkošná. Princezná. Pri pohľade na tak nevinnú bytosť ako je ona sa človek musí zamyslieť nad tým, že sem absolútne nepatrí. Mala by byť v mierumilovnom prostredí, kde jej nehrozí nebezpečenstvo. A tu je len obkolesená slyzkými nechutnými ľudmi a snažia sa ju zabiť orkovia. To si rozhodne nezaslúži. No ten Petronus sa snáď doopravdy posrál. On rozpráva akoby bol sám kráľ. On ma nechá zbičovať? Po tom všetkom čím sme si prešli za posledné dni, by ma nejaký šašek dal zbičovať? Už chápem prečo ho všetci tak nenávia. Pripájam sa k ním. Odchádzam spolu s Gladusom a pri pohľade na smutnú tváričku princeznej jej venujem jeden svoj dokonalý povzbudivý úsmev. Niesom si istý či to je vhodné, ale mám pocit že aj tak tu nič nieje tak ako by malo byť. A pokiaľ to princeznú aspoň trochu poteší, že sme v poriadku a nemusí sa trápiť, tak to stálo za to. Čakal som postel, čakal som útulné ubytovanie a rozhodne som čakal trochu súkromia. Ale nesťažujem si. Ak bude jedlo bude to fajn. A ak bude víno, budem aj šťastný. Gladus ma viac nezaujíma. Rouz sa chce ísť okúpať a mne sa pri tej predstave až rozšírili zreničky. Oooo ano, to vieš že sa chcem ísť s tebou okúpať. Ale nie dnes. Akosi sa na to necítim, únava ma začína zrážať na zadok. Možno to víno by ma mohlo naštartovať, väčšinou má na mňa taký efekt. Ale prvé čo ma napadlo je, že rozhodne ju nepustím ísť samú. Správajú sa k nám nedôverčivo a myslím že by sme im mali oplatiť rovnakou mincou. Ale prihlási sa Daršana a aj keď ona tiež nemá ani z ďaleka moju dôveru, tak viem že by Rouz neublížila. Usmejem sa na obe moje spoločníčky a poviem. "Bežte kľudne vy dve, ja pôjdem potom sám keď sa vrátite. Aspoň budete mať trochu súkromia a niekto musí ostať strážiť naše veci." Venujem im ešte jeden môj dokonalý úsmev a zavtipkujem. "Nebojte, jedlo vám nechám, ale za víno neručím." Potom sa vyberiem k mojej Hospode. Najprv odopnem na pravej strane podbrušník a vyvlečiem ho z dečky. Nechám ho visieť a prejdem na ľavú stranu, tam ho opäť vyvlečiem z dečky a prehodím ho cez sedlo. To stiahnem dolu z Hospody a odložím ho na zem k nášmu stanu. Následne z koňa znesiem aj dečku a pekne ju poskladám a uložím na odložené sedlo. Potom sa zohnem ku kýblu s vodou a podržím jej ho pri ústach aby sa napila.

Mistr - 06. července 2021 20:16

"Z toho nafučenýho puchýře si nedělej hlavu. Jo a o koně se tu každej stará sám. Ale dneska je za vás zpracuju." mávne na Darshanu Gladus rukou a otočí se k odchodu. Venku vyloží a odsedlá koně kromě Hospody, ke které se přitočil Ilias. Při tom je konejšivě poplácává a hladí zepředu po hlavě. "Tak pojďte, vy velkolepí oři. Strejda Gladus vám po té cestě udělá moc dobře. Jako u nás v Dal Honu." když je spokojen a vše kromě ohlávek je na zemi, otočí se a chce odejít, ale všimne si barda s Hospodou. "Dej mi ji, chlapče. Je zrychtovaná skoro na smrt. Postarám se o ni." přidá klisnu k ostatním a za veselého pískání vyrazí po stezce někam k hlavní bráně. Darshana s Rouz chvíli počkaly a mezitím si náruče napakovaly všemi věcmi potřebnými k očistě a naložené jako ty muly vyrazily vyznačeným směrem k brance v kolové hradbě. A skutečně, po dvaceti dlouhých krocích naleznely bytelná dvířka zavřená na dvojitou závoru. Otvírají se samozřejmě ven a jsou zapuštěná dovnitř veřejí, aby se nedala ani vytrhnout. Na stěně u nich visí hořící pochodeň a vedle postává nudící se voják. Ten na vás nejdřív nechápavě zírá, ale pak si všimne fleků, uskočí, jako by spatřil rohatého a urychleně otevře, abyste mohli projít a on se k vám příliš nepřiblížil. Na této straně hradby je malý vodní příkop, přes který vede dřevěná lávka. Branka se za vámi zabouchla a ocitly jste se v naprosté tmě, protože skrz koruny stromů neprosvítají ani hvězdy. Rouz však luskne a nad hlavou se jí objeví svítící koule ze všeho nejvíc připomínající měsíc, která okolí osvětlí studeným, strašidelným světlem. Pak se chvilku motáte po lese. Tedy, potok jste samozřejmě našly brzy, ale najít v oné stružce místo uzpůsobené ke koupání se ze začátku zdá jako neřešitelný problém. Napoprvé vaše zraky padnou na malý vodní mlýn s, na noc, zastavenými lopatkami, poté dojdete k napajedlu pro koně, což vám prozradí, že jste příliš po proudu, a nakonec konečně spatříte uměle vyhloubené jezírko, které je dobré tři metry široké a, jak záhy zjistíte, po prsa hluboké. Na břehu jde vidět známky hojného používání, přesto je tu čisto bez většího množství odpadků. Asi to bude tím, že si neznámý dobrodinec dal práci a vyskládal břehy plochými kameny, dokonce jsou tu něco jako schůdky, aby se dobře chodilo dovnitř i ven. Vysvlečete se a provedete dostatečnou očistu. Voda je sice ledová, protože potok teče dozajista z blízkého pohoří, ale i tak je příjemné po dlouhé cestě ze sebe smýt pot a prach cest. Hlavně pro Rouz, která se včera nekoupala. V jednu chvíli vás příšerně vyděsí žába, která s hlučným šplouchnutím skočí pod hladinu sotva dva kroky od vás, ale žádná další nečekaná překvapení vás nečekají. Už převlečené do rezervních svršků se vydáte zpět. Máte trochu problém se dostat dovnitř, protože neznáte heslo, které je třeba zaklepat na palisádu, ale Darshana si na ubohém strážném vylije všechnu zlost nastřádanou za poslední hodiny, ne-li dny, takže vás nakonec schlíple pustí a dokonce prozradí ono speciální ťukání, aby příště k podobnému incidentu nedošlo. Mezitím do stanu přineslo jídlo asi dvacetileté, sice pěkné, ale viditelně unavené a nešťastné děvče. Iliasovi předalo na podnose tři misky, ze kterých se kouří a dva měchy, snad ne plné vody. Na barda se dívá se strachem v očích, na veškeré pokusy o sblížení mlčí a jakmile předá všechny komponenty, vezme kramle. Rouz s Darshanou dorazí do stanu zcela provoněnému odérem vařeného masa, čerstvého chleba a cibule. Jestli tohle není jelení guláš, tak už nic. Všechny misky jsou docela plné a určitě vás zasytí, povrch omáčky je správně posypaný cibulí... je to zvláštně ochucené, ale příjemně. Chléb je také čerstvě upečený, žádné staré placky, co si musíte vlhčit, aby šly pokousat. A ve vacích je víno, v jednom červené, v druhém bílé. Litr a litr. Žádná prvotřídní značka, spíš odhadujete na místní produkci, ale není špatné. Rozhodně se dá pít bez klení. Po večeři vám však stejně není dopřáno odpočinku. Po zaklepání na stanovou tyč vejde jeden z těch vesničanů, co zde žijí. Moc se neupejpá, rovnou vám poví, že vás na schůzku zve Ctirad. A že jako hned. I když se vám nechce, vydáte se s kmánem přes část tábora, kde jste zatím nebyli. Proplétáte se kolem domů i stanů a dojdete na konec lukostřeleckého cvičiště, kde vedle terčů stojí tři postavy. Dva vzadu vypadají jako stráž. Mají kroužkové košile, hrncové přilby na hlavě a v rukách jeden štít a druhý nefalšovanou halapartnu. Skoro až nevěříte očím. Tady v lese. No, drží ji za správný konec, ale ostří kouká k nebi. Ani jeden z nich vás neohrožuje zbraní ukazující vaším směrem. Ale viditelně jsou v pohotovosti. Před nimi stojí onen mladík, co před půl hodinou uklidňoval princeznu. Šedou kamizolu a kalhoty doplnil o černý plášť a v ruce třímá pochodeň, kterou drží, aby jej neoslňovala. Když přijdete blíž, kývne vám hlavou a promluví. Děkuji, že jste přišli. A zároveň se omlouvám, že jste nebyli správně uvítáni, nicméně nečekali jsme vás. Každopádně patříte k Viktoriině ochrance, takže stejně jako její ostatní lidé jste tu vítáni." přijde k vám a každému podává ruku na pozdrav.

Ilias - 06. července 2021 22:54

NEČAKANÉ POZVANIE Gladus sa ponúkol že sa nám postará o kone, ale ja som ho ignoroval za to ako ma pred chvílou urazil a šiel som sa o svoju kobylu postarať sám. Je pravda že netuším ako presne sa postarať o koňa a preto keď sa ponúkol druhý krát, tak som mu Hospodu zveril kvôli nej. Asi sa o ňu predsa postará lepšie ako ja. Stojím vonku pred stanom a sledujem Daršanu a Rouz ako odchádzajú. Chcel by som ísť s nimi, akosi nemám dobrý pocit z toho že sa rozdelujeme. A nie len Rouz ale aj tá beštia mi akosi prirástla k zadku. Aj keď by som sa jej rád konečne zbavil, stále mám pocit akoby sme boli spolu my traja proti celému svetu. A preto dúfam že budú obe v poriadku. Zaliezol som dnu a zvalil sa na deku s ťažkým unaveným povzdychnutím. Má zmysel sa kúpať keď nemám absolútne nič iné na seba? Aspoň vlasy by som mohol. A skúsim si preprať košelu, ale nemám mydlo. Ah som totálne zničený. Ponorený do myšlienok som pomaly zaspával, keď v tom som začul klopanie a to ma prebralo. Nejaké pekné dievča nám donieslo jedlo. Vyzerala ale dosť vystrašene tak som jej povedal. "Mňa sa nemusíš báť, to sú magické škvrny a nie nijaká nákazlivá choroba." Usmial som sa na ňu a opytal sa jej na meno, ale mlčala. Podala mi jedlo a zmizla. Mykol som plecami a pozrel na tu nádheru čo mi doniesla. Privonial som si k tomu, voňalo to fajn, nič extra ale určite si to vychutnám. Ochutnal som to. Jemne korenisté, mierne sladké, ale tak správne kyslé. Palivo ktoré som potreboval. Červené aj biele. Polievka ma nezajímala, hneď som sa pustil do vína. Odpil som si z oboch mechov. Ani z ďaleka sa to nehrabalo na kvalitné víno na ktoré som zvyknutý, ale kto som, aby som odmietol takéto dary. Nalial som do seba asi polovicu červeného, ktoré bolo sladšie, keď sa vrátili holky. Vyzerali že im kúpeľ prospela. Usmial som sa na ne a ukázal na jedlo na stolíku. Odložil som víno a vzal dve misky gulášu. "Čakal som na vás." zakričal som na ne a priskočil k Rouz. Podávam jej misku a užívam si pohľad na ňu a jej mokré vlasy. Znova mi príde ešte krajšia ako včera. Je to zvláštne. Potom sa pustím do jedla. Musím uznať že mi to naozaj chutí. A ten čerstvý chlieb je tiež úžasný. Kým jem veľa nerozprávam, len tlačím do hlavy tú dobrotu. Už sa teším ako dojem a dám si vínko. Lenže dve mechy vypijem sám a ešte mi bude málo. Budem musieť ešte niekde zohnať aspoň ďalšie dva. Ledva som dojedol a znova zaznelo klopanie. V duchu som sa potešil že ešte tá holka doniesla dezert a ďalšie víno. Ale bol to len nejaký pandrlák. Kto ho ale poslal už stálo za pozornosť. Som unavený a chcem len ležať a piť, a túliť sa s Rouz, teraz keď je taká čistá a voňavá je to skoro až na neodolanie. Ale moja zvedavosť určite vyhráva, keď ide o toho neznámeho chlapa, ktorý nám tu balamutí princeznu. Keď som videl dnes princeznú aká bola milá a roztomilá, určite mi to zasiahlo do srdca a nebudem ju chrániť len kvôli peniazom. Ale aj preto lebo je to dobrý človek, dobré dievča a zaslúži si ochranu. A preto si trochu preklepnúť toho Ctirada neuškodí. Vyskočím na nohy, zkontrolujem svoj meč a vyrazím von zo stanu. Pritom ešte poviem tým dvom. "Ak chcete kľudne oddychujte, ja to vybavím aj sám." Je zjavné že víno ma už pomaly začína nakopávať a znova sa cítim pri sile. Ale aj tak dúfam že pôjdu so mnou.

Ilias - 06. července 2021 23:22

CTIRAD Následujem vojaka až na lukostrelecké cvičisko. Tam si hneď všimnem Ctirada v plášti. Aj tých dvoch strážcov si všimnem. Takých som vídaval na hradoch. Akosi sem nepasujú. Očakával som čokoľvek, ale že by sa k nám prihovoril priateľsky a ešte nám šiel podať ruku, to by ma ani nenapadlo. Stisnem mu ruku ako prvý. Konečne pravé šlachtické jednanie, ktoré mi pripomína moje staré časy. Preto neotáľam a znova prehovorím ako prvý. "Ďakujeme pekne a nič sa nestalo, prívitanie bolo v poriadku, vážne." Úprimne sa naňho usmejem. "Ešte sme neboli zoznámení. Ilias jméno mé, toto je Rouz a Daršana Heid." Nemusím sa ho pýtať na meno a titul. On samozrejme vie že je slušné sa predstaviť a urobí to sám. Taktiež sa ho nemusím pýtať prečo nás tu zavolal. Povie nám to aj sám. Vyzerá ako šlachtic a preto nieje slušné ho zavaliť otázkami, na ktoré nám aj sám dá odpoveď. Ale aj tak som si zakusol do pery vo viere, že aj Rouz s Daršou sa vedia baviť so šlachticmi a nezavalia ho hneď miliónom otázok.

Mistr - 07. července 2021 06:03
	soukromá zpráva od Mistr pro Co se Ctiradovy ruky týče, mohla by být. Samozřejmě to těžko poznáš s určitostí, ale základní parametry splňuje.

Rouz - 07. července 2021 08:07

Večerní idylka Když se vydáváme k řece, usadí se mi na tváři zamyšlený výraz. Tak nějak jsem doufala, že půjdeme všichni, aby pak nikdo nemusel sám. Přece jenom to tu ještě úplně nepovažuju za přátelské prostředí. Je tu spousta cizích lidí, o kterých nevím, co si myslet a odkud jsou. Je sice hezký, že tu je Gladus a princezna, ale kdo tu ve skutečnosti velí? Ten co jí našeptával? Nebo Petronius? Brr. Děsivá představa. A Ilias v tomhle všem řeší naše soukromí. Protočím oči, ale musím se usmívat. Je prostě roztomilej. Voda je opravdu ledová. Než se do ní namočím, pročesávám si vlasy, máčím nohy a tak nějak nenápadně to furt oddaluju, zatímco Darsha už je celá ve vodě. Usmívám se na ní, jakože jojo, neboj, už taky jdu, ale ještě pročešu jeden pramen vlasů, svléknu se, srovnám oblečení, zkontroluju zbraně... "Za-za-zatraceně to je s-studený, jak v tom můžeš tak d-d-d-dlouho vy-vydržet?" Cvakám zubama, když se teda konečně ponořím a začnu se umývat, ať to mám co nejrychlejc za sebou. Jsem odhodlaná neplýtvat kouzla na takovou prkotinu jako zahřátí se při koupeli, ale moje vůle má jen určitou dávku trpělivosti. Když se k nám pak přidá i žába, připojím se k hromadnému vyjeknutí, srdce zase až někde v krku. Nervózně se zasměju. Pak už si jenom rychle umyju vlasy, napatlám na ně mýdlo a rychle se to snažím spláchnout, když Darsha začne blbnout a cákat vodu na všechny strany. Trochu překvapeně se směju a cákám s ní, zatímco mi drkotají zuby. Musí to být k popukání. Když se dostanu na břeh, ještě rychle vymáchám svoje staré oblečení, zatímco schnu a třesu se. Pak už se obleču do čistýho, a konečně jsem připravená k odchodu. Stráž po nás chce na zpáteční cestě heslo. Už se nadechuju k diplomatické odpovědi. Darsha mě ale předběhne a tak jenom pobaveně sleduji její vystoupení. Jakmile jsme uvnitř, soucitně se na toho nešťastníka usměju a pěkně mu poděkuju, že nás pustil, a ještě nás naučil správný klepání! A pak už jsme ve stanu, kde to voní zvěřinou a smrdí zatuchlinou. Nechám odklopený vchodový cíp, aby dovnitř šel trochu vzduch, odložím mýdlo na jednu z dek, pověsím si mokré oblečení a blýsknu svým úsměvem po Iliasovi, když mi podává misku s jídlem. Ilias je tak blízko, kouká na mě... takovým tím pohledem, ze kterýho se začnete červenat... a smrdí. Tak nějak mužně. Je hrozný jak člověk zcitliví ke všem pachům v okolí, když se sám zrovna umyje a navoní. Ještě před chvílí jsem na tom byla úplně stejně a tak ani náznakem nedávám nic najevo, jen se o to víc usmívám. "Díky, to je milý!" Zašvitořím na něj potěšeně a pustím se společně s ostatními do jídla. Takovou dobrotu jsem neměla snad roky... nebo nikdy! Možná proto u jídla nikdo ani nedutá. Horké jídlo mě taky konečně trochu zahřeje. Večerní vzduch a mokré vlasy, ze kterých se mi voda vsakuje do tuniky, nejsou zrovna komfortní, ale teď se cítím úplně spokojeně. Zrovna když dojím, tak jako na povel někdo vstoupí. Nechce se mi nikam chodit. Teď už bych si jenom lehla a usnula. Ale Ilias i Darsha jdou. Nechci se rozdělovat a tak po vzoru Iliase si pro jistotu zase připnu i opasek s dýkami. Ctirad se zdá slušný a hezky nás uvítá. Potřesu si s ním rukou jako poslední a usměju se. "Velmi mě těší, pane." Řeknu, jakmile nás Ilias představí. Jelikož nás pozval Ctirad a Ilias se tak sebevědomě ujal mluvení, jsem radši zticha a čekám, co nám chce říct.

Mistr - 07. července 2021 18:51

Mladík si s vámi všemi potřese pravicí. Má jemný stisk, ale protože je majitelem nebývale dlouhých prstů, stejně máte na moment pocit, jako by vám měl dlaň co nevidět rozdrtit. Dívá se vám při tom zpříma do očí s jemným úsměvem na tváři. Jeho zbrojnoši mlčí a ani ruku nepodávají. Ale sledují vás bedlivě, o tom není pochyb. Hodně pozorné oko by si všimlo, že když k vám natáhnul ruku v rukavici, pěst svírající halapartnu se víc zaťala do dřeva, aby byla schopná kdykoliv vyrazit. Když je od vás velitel zase alespoň krok vzdálený, ruka zůstává zaťatá a klouby odkrvené. Ničeho takového si však mladík nevšímá a zatím co se zdravíte, hovoří dál. "Ctirad, jméno mé. Jsem tu něco jako hejtman. A chci k vám být naprosto upřímný. Potřebuji to, co víte. O jistých zelených skvrnách, jež máte všichni po celém těle. Chápu, že si myslíte, že nemáte jediný důvod mi věřit, ale v tom se mýlíte. A doufám, že na konci tohoto rozhovoru vás o tom přesvědčím." Na chvíli se odmlčí a zahledí stranou v jasném zamyšlení, co říct dál. Nervózně si podupává botou, zatímco si kouše ret, než mu dojde, jak je to nevhodné a nechá toho. "Možná jste si všimli, že jsem se nebál vás dotknout. To je v tomto táboře docela výjimka, protože možnost epidemie závažné choroby všechny zdejší děsí. Ale já jsem přesvědčen, že nejste nakažliví, protože tu ony skvrny máme též. A už jsme požádali našeho magika, aby učinil prozkoumání a vyvodil závěry. Povězte mi, upřímně, jak vás to postihlo. A já se s vámi podělím o všechno, co tu víme. Jsem ochoten vám pomoci, ale k tomu musím vědět co nejvíc. A rád bych podotknul, že lhaním si to celé dost ztížíte. Pokud mě naschvál uvedete na špatnou stopu. Chci pomoct svým lidem, spojíme-li síly, můžete se z průšvihu dostat všichni." rozhodí ruce a čeká, co mu na to řeknete.

Ilias - 07. července 2021 23:08

NOVINKY Pozerám na Ctirada a presne ako som očakával sa nám predstavil a hneď aj vyklopil prečo si nás zavolal. Ostal som naozaj prekvapený, keď sa nepredstavil ako šlachtic ale len ako hejtman. Hejtman a princezná? To by som sa mohol o princeznu uchádzať asi aj ja. Kam ten svet speje. A chce vedieť detaily o tých škvrnách. Bavil sa snáď o tom aj s Gladusom? A prečo nám Gladus nepovedal že už tu niekto taký s kliatbou je? Asi o tom nevie, tváril sa že to vidí prvý krát. Tak odhadujem že tí dvaja asi nekopú za jeden tím. Som ochotný s Ctiradom spolupracovať, ale musíme byť opatrní aby sme ani náhodou nešli proti nášmu velitelovi hociakým spôsobom. Aj keď je to kretén. Sledujem Ctirada ako podupkáva nohou a hľadá tie správne slová. Ja väčšinou slová nehľadám, proste poviem čo ma prvé napadne. Ale nakoniec to z neho vypadne a pri konci jeho monológu sa trochu zamračím. A potom mu okamžite odpovedám takže holky k tomu ani nedostali možnosť. "Prečo by sme lhali? Chceme sa toho zbaviť a nie si to nechať na pamiatku. Uvítame každú pomoc, verte nám. A tiež si myslíme že to nieje nákazlivé lebo je to magické. Takže je nás viac? Niekto ďalší z princezninej eskorty tým bol tiež zasiahnutý?" Po informácií že v tom niesme sami a že už na tom mág pracuje sa cítim vzrušene a netrpezlivo. Pozerám naňho a chrlím zo seba vetu za vetou. Ale vidím naňom že sa veľmi nechytá, preto spustím znova. "Vlastne začnem od začiatku. Našu karavánu napadli orkovia ako už iste viete, a v strede boja na nás zoslal orkský šaman kúzlo. Na chvílu nás to úplne ochrnulo a objavili sa nám tieto fľaky. A potom sa orkovia záhadne stiahli a už na nás neútočili. Máme pocit že sa tie fľaky zväčšujú. Ale je to len kúzlo, určite ho schopný mág dokáže prelomiť však? Váš mág už na niečo prišiel? Môžme ísť priamo za ním a všetko mu hňeď povieme." Konečne nám niekto reálne môže pomôcť, tak sa tej možnosti chytám a už nepustím.

Rouz - 08. července 2021 07:22

Konverzace při měsíčku Poslouchám, co nám tenhle Ctirad říká, ale nejsem z toho nějak moc moudrá. Je hrozně milý, že nás nechal před tímhle rozhovorem se umýt a najíst, ale proč nám něco takovýho neřekl Gladus? Musí přece vědět, že tu tenhle problém má víc lidí. Něco takovýho se přece nepovede jen tak ututlat na takhle malým místě. Zatímco Ilias mluví a Darsha předvádí své divadlo - už s ní chvilku cestuju a tak mi je jasný, že to divadlo je - já se snažím přemýšlet. Ilias mu řekl všechno co se stalo při seslání kouzla. Ale třeba ten Ctirad neví to, co nám orci řekli potom. Je možný mu vážně věřit? Chce ochránit svoje lidi... kdo jsou ti jeho lidi? A jestli s princeznou nemá tak vřelý vztahy a manipuluje jí, nemusel by se rozpakovat jí zabránit dorazit do cíle násilím. "Když už jsme byli zelený, tak s náma orci byli ochotní i mluvit." Řeknu opatrně a sleduju Ctiradův výraz. "Říkali, že ta kletba nás postupně mění na orky." Je možný, aby tohle nevěděl? Zatím už ale nic dalšího neříkám a sleduju, jestli u něj nedojde k nějakému prozření, které by prozradilo, že třeba ví, kam princezna míří a co tam hodlá dělat.

Mistr - 08. července 2021 17:10

Ctirad vás poslouchá s velkým zaujetím s hlavou na stranu a vážným výrazem. Kdyby neměl ty licousy, byl by to dokonalý materiál na ražení do mincí. Koneckonců, je to pohledný muž. Pečlivě promýšlí získané informace, sem tam zavrtí hlavou a výraz se mu postupně mění na údiv, hlavně poté, co mu oznámíte, že s vámi orkové mluvili. "No a co vám pověděli? Kromě té nechutnosti s proměnou. Proč vám to udělali? Co tím sledují? vyhrkne zaujatě, jak jej vaše slova uvrhla do stavu pokročilého vzrušení. Skoro byste čekali, že vás chytí za klopy a začne s vámi třást, abyste ze sebe vše co nejrychleji vysypali. Jen se na moment zarazí, když mu dojde, co to před chvílí Ilias řekl. "Řekněte všechno mě, kdybychom věděli, jak se toho zbavit, tak vás tu tak nezpovídám. Hledáme řešení a potřebujeme informace."

Rouz - 08. července 2021 18:04

Konverzace se Ctiradem Očividně to nevěděl. Jeho zapálení pro věc je zcela zřejmé. Těžko říct, jestli ho to tak zajímá z vědeckého hlediska anebo tím sleduje ještě něco dalšího. Nejistě zalétnu pohledem k Darshe a pak k Iliasovi, který když přikývne, tak nakonec odpovím. "Pověděli, že ke zbavení se kletby stačí, když princezna nedojede do cíle. Je to nějaký jejich proroctví, nebo co." Zase pečlivě sleduju a hodnotím Ctiradovu reakci. "Proto bychom si s ní chtěli promluvit... Nevíme sice kam míří, ale může prostě... jet někam jinam." Prozradím svůj úžasný plán.

Mistr - 08. července 2021 18:24

Ctirad Rouz naslouchá velice pečlivě. Doslova jí visí na rtech. Po její první větě se nepěkně zasměje a plácne se rukou do ruky, asi se dozvěděl, co chtěl slyšet. "No tak jo. Vážně je to napojené na naše proroctví..." jeho hlas zní jako pastýřova trouba, kdyby chtěl, mohl by být skvělým bardem, ke konci věty se mu ale hlas vytrácí, protože se okamžitě pohrouží do přemýšlení. Dá si ruce v bok, bradu opře o prsa a zadívá se někam dopravu za vás do noční tmy. Díky tomu může Rouz doříct svůj skvělý plán. Ctirad na to jen nepřítomně pokýve hlavou v automatickém souhlasu, ale postupně se smysl té věty prodírá proudem myšlenek, až nakonec jeho tvář prolomí komunikační bariéru. "... moment, co jste to říkala? Jak jinam? Tohle není nějaký výlet do přírody, přece!" rozohní se najednou a s vytřeštěnýma očima zírá na Rouz, jako by jej i pouhá myšlenka na její alternativu děsila.

Ilias - 08. července 2021 18:33
	Konverzace se Ctiradem Ten chlap toho vie viac ako my, ale rozhovor s ním nám prináša len viac otázok ako odpovedí. Pozorujem ho a čakám že nám niečo povie, ale keď zvýšil hlas na Rouz tak som urobil malý krok dopredu a povedal. "My sme vám povedali čo vieme. Teraz je rad na vás! Ako máme vedieť že to nieje výlet do prírody, keď ani nevieme kam ideme. A o akom proroctve to rozprávate?"

Rouz - 08. července 2021 18:56

Konverzace se Ctiradem Konečně se někam trochu dostáváme. Naše proroctví.. takže ne jejich proroctví? Než se ale stihnu zeptat, Ilias udělá krok dopředu a jeho hlas nezní moc přívětivě. Ajaj. Postoupím o krůček k němu a konejšivě mu položím ruku na paži. Pak se snažím navázat na předchozí rozhovor pořád přívětivým hlasem, abychom se ještě něco dozvěděli. "To proroctví teda není jejich, ale naše?" Zeptám se opatrně. "A cíl cesty tedy je ... ?" Nechám otázku hezky vyznít a doufám, že se na oplátku zase dozvíme něco my. "Nedostali jsme před cestou žádné informace, nevíme, kam máte namířeno..."

Mistr - 08. července 2021 19:59

Když Ilias udělá krok vpřed, oba Ctiradovi zbrojnoši okamžitě vyrazí. Nejspíš by velitele ochránit nestačili, ale i tak je vidět, že to nejsou žádní v blátě vyválení řepáci. Ctirad je nemůže vidět, ale evidentně ví, koho má za zády, protože jakmile bard začne mluvit - a je jasné, že netahá meč - zvedne obě dlaně vedle těla ve výši hrudi a každou zatne do pěsti s nataženým ukazovákem a prostředníkem. Ať už to znamená cokoliv, ozbrojenci se okamžitě zarazí a vrátí na své místo. Hejtman věnuje Rouz vřelý úsměv a Iliase si zatím nevšímá. "Proroctví je naše. Mé a Viktoriino." pak se na ni omluvně ušklíbne a rukou udělá takové to čekací gesto a otočí se na barda. "Drahý člověče. Požadujete informace, které jsem ochoten vám poskytnout. Proto jsem s vámi chtěl mluvit. Abychom sdíleli své poznatky ke společnému zisku. Avšak jednou vás slušně žádám, nepožadujte po mě ani žádném z mých mužů či žen... cokoliv. Jste naši vážení hosté, a proto bych velice nerad musel někdy v budoucnu vzít tuto pohostinnost zpět, jen proto, že jsme spolu nedokázali slušně jednat. Se vzájemnou úctou, řekl bych." odstoupí od vás o krok a pohledem sjede všechny tři a povzbudivě se usměje. "Vaše zprávy jsou patrně velice důležité a rád bych si je promyslel, ale vidím, že jste hladovi po odpovědích. Můj návrh jest takovýto. Za půl hodiny pro vás opět zajde můj člověk a ten vás zavede za ostatními skvrnitými. A za princeznou. A společně vymyslíme co a jak dáme vám všechny informace, které máme, jak já, tak i Viktorie. Teď ale skutečně potřebuji chvíli přemýšlet. Jak vám to zní? tázavě se na vás podívá.

Ilias - 08. července 2021 22:16

CTIRAD JE VŮL Ctirad povedal že je to proroctvo jeho a princeznino. Čo už za proroctvo by sa mohlo týkať tých dvoch, a prečo som v ňom zapletený aj ja? A potom mi urobí prednášku o slušnom správaní. To ty si bol prvý, ktorý zvýšil hlas na Rouz ty pako. Poviem si sám pre seba a jemu poviem úplný opak. "Omluvte ma, som len z toho všetkého príliš horlivý." Potom navrhne pol hodiny pauzu. Rozhodne nesúhlasím a chcem to riešiť hneď. Nevidim absolútne žiadny dôvod čakať pol hodiny na niečo. Ale keďže som radšej už ticho, súhlasne prikývnem a plánujem túto prestávku aspoň využiť na očistu. Od Rouz dostanem informácie kde presne nájdem jazierko aby som sa okúpal a že si mám so sebou zobrať fakľu inak by som netrafil. Tak isto si poprosím aj vypujčiť mydlo. Zmyznem holkám z dohľadu, v stane si vezmem ešte zvyšok červeného vína a prejdem cez bránu. Podľa pokynov dojdem k umelému jazierku. Zhodím zo seba šaty a ponorím sa do studenej vody. Tep mám asi milón a dych zrýchlený kvôli zime. Konečne si umyjem vlasy a cítim ako z nich zmývam všetku špinu. Aj keď mi je hrozná zima, ležím vo vode a popíjam víno. Svoj meč a šaty mám tesne vedla svojej hlavy na brehu a premýšlam nad tým, ako sa mi život zbytočne zkomplikoval pre štyridsať strieborných. Ešte mám v pláne si chvíľku užiť vodu, potom sa pobrať do stanu, nagélovať si vlasy a pripraviť sa na stretnutie s ďalšími prekliatými bytosťami ako sme my. Ale teraz, som tu len ja a čistá voda ktorá zo mňa zmýva všetku špinu.

Jadwiga Čornaja - 08. července 2021 23:56

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Zvukový podkres Neslyšné kroky nijak nenarušovaly všudypřítomný zvuk lesa splývaly s ním v jedno, jen s obtížemi by je zaslechl tvor jako vlk natož člověk. Proto jediné, co mohlo muže ležícího v malém jezírku upozornit na přibližující osobu, byly vztyčené chloupky na zátylku, když na něj byl upřený tajemný pohled. Nežli by se však stačil za tímto pocitem otočit, k jeho uším dolehl jemný hlas, „V takto pozdní hodinu tu zřídka kdy někoho střetnu,“ sluch barda bez obtíží pozná, že náleží mladé ženě i přestože osoba za ním stojící je zahalena v dlouhém tmavě zeleném plášti s kapucí hluboko staženou do tváře. Ne však příliš dlouho, pouze nádech či dva trvá, než dlouhé štíhlé prsty jí uchopí, pomalým gestem stáhnou dolů a odhalí tvář jenž nese stejná zelená znamení

Ilias - 09. července 2021 00:22

soukromá zpráva od Ilias pro Ležím vo vode s hlavou opretou na brehu, keď sa z ničoho nič za mnou ozve hlas. Je to nejaká žena. Som prekvapený že som ju nepočul prichádzať už z dialky. Trhne so mnou, otočím sa a vidím že je zahalená v kapuci. Instinktivne chytím meč a postavím sa. Stojím vo vode ledva do pol pása a v ruke držím svoj meč stále zasunutý v pochve. Možno si všimla mojej reakcie alebo to plánovala už predtým ale nakoniec si sundala kapuci. Aj keď je taká tma, vidím že je nádherná. Možno až príliš aby sa tu potulovala sama v noci po lese. Keď si plne uvedomím že je to žena, urobím ešte jeden krok hlbšie do jazierka, aby som tu pred ňou nestál len tak nahý. So svojou nahotou problém nemám ale rozhodne sa to nesluší. Keď sa trochu zorientujem, tak prehovorím. "Prepáč, ak je toto tvoje miesto, ja už budem na odchode, len sa oblečiem." Usmejem sa na ňu, a pustím rukoväť môjho meča, pretože ona mi nepríde ako niekto kto by ma chcel zabiť. Je dosť tma a do tváre jej až tak dobre nevidím, ale aj tak mi je na nej niečo zvlášte takto z dialky.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 00:50

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Tajemná žena stojí po celý čas klidně, přestože před ní během chvilky stojí nahý muž s mečem v rukou, ani na okamžik její pohled neklesl níže než je úroveň očí. „Eto neobyazatělna,“ zavrtí nepatrně hlavou, když do jejího jemného hlasu se vkrade přízvuk stejně cizí jako slova, „Netřeba, nenáleží mi a místa je v něm dostatek.“ Její rty rudé jako krev rusalky se zavlní úsměv, „Jmenuji se Jadwiga, jsem potulná felčarka a momentálně přebývám v této…“ na okamžik se odmlčí a pohledem zamíří k místu, kde se zhruba nachází Ctiradovo království, „velebné vísce.“ Udělá dva lehké krůčky blíže, „ Jak vidím, zužuje tě stejná bolezn', tedy neduh,“ udělá opět dva kroky a již stojí u kraje jezírka. Je možné si povšimnout, že její plášť je poněkud zvláštní a splývá dolů přímo jako vodopád, jako by na něho snad nepůsobil jemný vánek se kterým by měl tančit.

Ilias - 09. července 2021 01:09

soukromá zpráva od Ilias pro Keď prehovorila znova, nerozumel som jej. Taký jazyk som ešte nepočul, ale bolo mi to hneď sympatické pretože ja pochádzam až z krajiny za severskými horami a tiež rozprávam trochu inou rečou ako miestni ľudia. Akoby sa len tak v noci v lese stretli dvaja ľudia, ktorí sem vôbec nepatria. Keď ďalej rozpráva, hypnotizujú ma jej krvavo červené pery. Keď sa trochu preberiem z jej pôvabu, trochu roztržito jej odpoviem. "Ano, ano je tu dosť miesta, určite." A vyčarím na ňu jeden zo svojích najlepších úsmevov. Takto celý mokrý, lesknúci sa vo svetle hviezd a nahý v jazierku musím vypadať úžasne. Pomyslím si. Potom mi tak nejak dojde čo to ešte povedala a ostanem dosť prekvapený. Pozriem sa bližšie a zistím že aj ona má na sebe zelené fľaky. Chvíľu ostanem tak stáť s otvorenými ústami, až si dám jedna a jedna dohromady. Ona bude tá o ktorej rozprával Ctirad. Takže sme na jednej lodi. Pozriem na Jadwigu a predstavím sa. "Ja ... ja ... ja som Ilias. Ty ... ty máš tiež rovnaké fľaky? Ako?" Pozriem sa na svoju ruku v ktorej stále držím meč za pochvu, a hneď dodám. "Oh, odpusť mi ten meč, nevedel som čo si zač." A chcel som ho ísť položit na breh, ale to by som sa musel vynoriť z vody viac ako by bolo slušné tak tam chvíľu zmätene prešlapujem a panikárim, pretože neviem čo mám vlastne robiť.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 01:44

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro „Da.“ Přikývne žena, přestože na její tváři se nachází odpověď, i když její pokožka má zelený odstín zatím jen na čele a levém líci. Než však stačí říci více, muž ponořený ve vodě se začne omlouvat za meč co byl před okamžikem v jeho rukou. „Panimayu,“ vyjde s pochopením z rtů, jenž se stále nepatrně prohýbají v úsměvu snad o něco větším, jak s jistým pobavením v dolíčkách sleduje bardovo počínání, „Netřeba omluv,“ nepatrně rozkryje plášť a odhalí ruku svírající krátkou dýku, „Opatrnost je vždy na místě, ne všichni muži zde mají dobré vychování,“ poté jí však viditelným pohybem ruky ukryje zpět do pochvy na opasku. „Otoč se prosím.“ Poví, zatímco povolí sponu pláště, „Kak eto proizošhlo? Byla jsem v lese sbírat travy,“ začne Jadwiga vyprávět, pokud Ilias odvrátí zrak a kromě jeho hlasu k němu doléhá i zvuk látky hladící její pokožku jak klesá k zemi, „Když náhle se objevili zelení, chtěla jsem utéct ale já upala, zachvátila mne bolest a když jsem nabyla vědomí, tak byly pryč a já měla tyhle pyatny.“ Vodu zvíří vlnky, jak se do ní noří druhé tělo.

Ilias - 09. července 2021 02:07

soukromá zpráva od Ilias pro Keď mi ukáže že má v ruke tiež dýku, neviem či to na mňa zrobí dojem alebo sa len cítim ako hlupák. Ak by chcela mohla ma kľudne zabiť a ja by som nemyslel na nič iné len na jej zvodné pery. Musím sa začať ovládať sakra. Musím byť v pohode, akože sa nič nedeje. Ale keď mi povie aby som sa otočil, dojde mi že to myslela vážne s tým že sa bude kúpať so mnou. Otočím sa ale naslúcham čo sa za mnou deje. Predsa len mala v ruke pred chvíľou dýku a nepoznám ju. Nemôžem ale skrývať svoje nadšenie, keď som počul ako zhodila svoje šaty a kráča za mnou do jazierka. Mám pocit že toto je to najlepšie čo ma asi stretlo na tejto výprave, ale z nejakého dôvodu mám pocit že je to zlé. Akoby to bolo nesprávne, ale neviem prísť na to prečo. Po mysli mi behajú tisíce myšlienok a neviem ani jednu uchopiť. Len okrajovo počujem jej príbeh a snažím sa s ňou komunikovať. Nemysli na to že je za tebou nahá! "Ehm ... no ..." Nemysli na to že je nahá ty blbec! "Aj ja som bojoval s orkami .... keď..." Definitívne je nahá a kráča ku mne. "keď ich šaman .... ich šaman ..." sústreď sa! sústreď sa! "zoslal nejaké kúzlo. A potom rovnako ako teba, ma zachvátila bolesť a a a fľaky." Určite je nádherna, ale nesmiem sa otočiť. Som gentleman. Ano! Moj mozog je nejaký zamrznutý, to bude z tej studenej vody určite. Rozprával som sa už so stovkami žien, prečo mi práve táto robí taký problém. Cítim akoby som robil niečo zlé, ale nechápem prečo. Ale aj tak sa snažím nejak viesť konverzáciu. "Takže, ty sa poznáš so Ctiradom?" Stojím k nej stále otočený chrbtom s mierne natočenou hlavou, tak že na ňu nevidím ale lepšie počujem kde sa nachádza.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 02:44

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Jadwiga v tichosti naslouchá a jediné co snad by mohlo přerušovat bardova slova, je zvuk vody stékající jí z dlaní po rukou. Stejně tak se k němu vznáší jemná a příjemná vůně bylinek a šeříku, zatímco po hladině plují nově stvořené mýdlové bublinky. Jen co odvypráví příběh svých fleků a otáže se na Ctirada, ozve se tiché žbluňk, jak se žena za jeho zády ponoří, zřejmě aby si omyla vlasy, a opět vynoří. „Znám ale ne moc, přijela jsem sem před godem, rokem a půl, potřebovala jsem neněkde zůstat a oni potřebovali felčara…“ vyprávění přeruší další žblunknutí, „ya gotovilas už k odjezdu za pár dní, ale stalo se tohle.“

Rouz - 09. července 2021 07:25

Čekání Když nás Ctirad posílá pryč, smutně schlípnu a ramena mi klesnou. Nic jsme se nedozvěděli a teď mu akorát dáváme čas vymyslet, jak se nás zbavit. Jediná užitečná informace je, že to proroctví se týká přímo jeho a princezny. Nejspíš jsou spolu... jakože... spolu. A proto slečinka utekla, tatík jí vybral vhodnějšího ženicha, než obyčejného hejtmana a ona to neskousla. To se holt stává, ale není to zrovna informace, která by byla něčím užitečná pro nás. I když tím mé sympatie k princezně ještě zesílily. Zabraná do svých myšlenek Iliasovi podávám mýdlo. "Nezapomeň si vzít pochodeň, je tam tma." Zamumlám ještě a starostlivě za ním koukám. Pevně doufám, že se Ctiradovi dá věřit a nebude se nás chtít teď zbavit. Není zrovna vhodná chvíle se rozdělovat, ale potřebu být při setkání s princeznou čistý, poměrně chápu. Jelikož nemám moc co dělat, na chvíli si lehnu na deku a přemýšlím. Začnou se mi ale zavírat oči a tak nějak cítím, že jestli okamžitě nevstanu, usnu. Začnu tedy přecházet po stanu a čím delší dobu se Ilias nevrací, tím rychlejšími a nervóznějšími se moje kroky stávají. "Myslíš, že se nás Ctirad chce zbavit a jenom se snaží získat čas?" Prohodím tichým hlasem k Darshe, abych se zabavila aspoň rozhovorem.

Ilias - 09. července 2021 09:03

soukromá zpráva od Ilias pro Asi si namočila hlavu a s mokrými vlasmi bude vyzerať ešte lepšie. Musím už ísť, do stretnutia ostáva asi desať minút. Na jej časť príbehu poviem tú svoju. "Ja som z ochranky princezny Viktórie a ver mi, tiež by som bol najradšej niekde inde ako tu." Uvedomím si že to mohlo zniet hnusne tak sa rychlo opravím. "Tým nemyslím tu ako tu s tebou, myslím tu ako v tejto vesnici alebo čo to je." Nasucho polknem a mám hroznú chuť na víno. Musím sa otočiť lebo to nevydržím! Pootočil som hlavu o trochu viac, no stále ešte nemôžem vidieť na svoju neznámu spoločníčku.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 10:49

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro „Myslím, že nejsme jediní kdo chtějí nechat tohle místo zasebou, jen někotory tu možnost nemají. “ Odpoví a jen se ozve další žbluňk, tentokrát však blíže, mnohem bliž, a následně barda ucítí nepatrný, ostýchavý dotyk prstů na zádech. „Bolno? Všiml sis na sobě nějakých změn? Třeba nálad, chutě, cokoliv.“ Otáže se dřív, než se stihneš víc otočit, „Stále přemýšlím, co ty skvrny jsou, jestli nějaká choroba nebo jen nějaká šhutka, vtip, nebo se tak snaží vyvolat strach. I když vyděsit někoho z doprovodu samotné printsessy, kdo před nimi nimi neutíká jako většina, se jim nepovedlo.“ Uniknou z rtů léčitelky slova obdivu, zatímco se lehounce vzdaluje, ne příliš ale spíše se opět navrátila do své poloviny jezírka.

Rouz - 09. července 2021 10:50

Čekání Znechuceně se zašklebím. To jsou teda nápady! "Ehh, ne, s tím bych vám k ničemu nebyla... proto nosím tohle." Poklepu si na svoje dýky. Musela jsem ale uznat, že ty se hodí hlavně ve městě na obranu, případně útok ze zálohy nebo na odřezávání měšců od opasků. Ale na cestách by se delší zbraň hodila. I když jsou dýky mými věrnými společníky už tolik let a nedám na ně dopustit, přesto teď po očku šilhám cože to Darsha vlastně má za meče. Možná bude někdy příležitost se něco přiučit, teď na to ale je málo času. Opět zalétnu nervózně pohledem ke vchodu, vyjdu před stan, rozhlédnu se a zase zalezu.

Ilias - 09. července 2021 12:35

soukromá zpráva od Ilias pro Slyším ako sa žblnkanie približuje až ucítim na zádech dotyk. Som napnutý, ale ten dotyk bol príjemný. Jemný. Až ľutujem že netrval dlhšie. Ale prekvapil ma natoľko že som sa po ňom hneď otočil a pozrel Jadwige priamo do očí. Snažím sa udržať očný kontakt, aj keď je to naozaj namáhavé. Vzdiaľuje sa odo mňa a asi je to aj dobre. Liter vína v mojej krvi by vedel urobiť hlúposť ak by bola pri mne tak blízko. Dúfam že už ostane tam kde je a nepriblíži sa. Na jej lichôtku sa milo usmejem a odvrátim zrak. To je snáď prvý krát čo mi niekto povedal nejaký kompliment od začiatku cesty. A tak zo mňa hneď vypadne. "No, už je to dávno čo ma niekto za niečo pochválil." A trochu sa tomu zasmejem. Potom sa vrátim k jej otázke, ale nepribližujem sa k nej, ostávam stáť na svojom mieste a rukami hladím hladinu vody. "A fuuu, cítim sa v poslednej dobe trochu napätý a nervózny to ano. Ale myslím že sa máme o chvíľu všetci stretnút a pokecať o všetkom, vymyslieť nejaký plán. A vlastne by sme už asi aj mali ísť." Mám z nej až príliš rýchly pulz a v tej studenej vode mi to spôsobuje až závrat. Ak by bola situácia trochu iná, tak by som sa tu s ňou kúpal celý večer, ale máme povinnosti, ktoré nepočkajú. Aj keď pár minút by počkať mohli .... nie .... žiadne také, musím sa vrátiť.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 13:43

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Mokré tmavě rusé prameny lemují její tvář, nijak nebrání minstrelovi v tom se otočit k ní čelem, z jejích rtů byla smyta rudá krev a je možné spatřit jejich přirozený růžový odstín, snad jen díky chladu mnohem bledší. Stále se usmívá, ani její oči barvy hadce nenaznačují, že by snad byla nějak jeho opovážlivostí dotčena. Proč taky, když její ňadra jsou skryta pod hladinou, ve které se zrcadlí leda noční obloha. „Da, setkání.“ Přikývne souhlasně, přesto nic nenasvědčuje tomu, že by se chystala opustit objetí vody. „Odvaha má být nagražhďona uznáním, přestože většinou sklízí jen nevděk a závist.“ Poví povzbudivě a její dlaně pohrávající si s hladinou vytvoří nové vlnky. „Již dlouho doprovázíš princeznu?“ Otáže se, snad z pouhé zvědavosti nebo jen aby hovor neutichl.

Ilias - 09. července 2021 14:10

soukromá zpráva od Ilias pro Takže som sa nemýlil. Vie o tom stretnutí, ale nezdá sa že by sa jej naňho chcelo ísť. Ani mne sa jaksi nechce, chcel by som ísť k nej bližšie. Ale začína mi byť fakt zima už. Som v tejto ľadovej vode dlhšie ako ona. Akosi si spomeniem na Rouz a na Daršanu. Znova mi budú vyčítať ak prídem neskoro a budú ku mne hnusné. Keby som sa ale nepotreboval zbaviť tých fľakov, tak by som asi aj naschvál ostal tu s Jadwigou. A tak malinko sa posuniem viac ku brehu, ale stále mám ešte spodok zakrytý vodou. Budem ju musieť asi požiadať aby sa otočila, ale ešte jej odpoviem. "Princeznu chránim len asi osem dní, kým nás nenapadla armáda orkov." Pozriem na ňu. Je naozaj krásna a taká zmyselná. Nechcem ísť preč ale musím. Mám pociť že mi myšlienka na Rouz bráni sa priblížiť k Jadwige. A som rád že si ona tiež drží odstup. "Je mi už naozaj zima. Musím sa ísť trochu zahriať." Usmejem sa na ňu širokým úsmevom, pri tom mi už trochu drkotajú zuby a ukážem na svoje šaty na brehu. A dúfam že pochopí že sa chcem ísť obliecť.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 14:50

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Jak se minstrel pomalu blíží k břehu, tak žena se naopak přibližuje k středu malého jezírka, snad jako kdyby si přivlastňovala opuštěnou vodní plochu pro sebe. „Chladná voda tělu svědčí, osobenno po zranění a náročné cestě, posiluje ho,“ Její koutky jsou povznesené v úsměvu, než se pomaloučku otočí a odhalí tak šíji s kůží jemnou jako samet po které putují odvážné kapky vody, „zbavuje napětí a únavy.“ Pokud k jejím uším dolehne zvuk vody, jak minstrel opouští jezírko, trvá to možná sotva nádech či dva, než se přetočí na místě opět čelem k němu. Její pohled stále je pevně v oblasti očí, přesto úsměv je širší.

Ilias - 09. července 2021 15:14

soukromá zpráva od Ilias pro Sledujem ju pozorne ako sa presúva z jednej strany jazierka na druhú. Snáď aby mala na mňa lepší výhľad? Potom sa ladne otočí, a mne prebleskne hlavou, ako by som teraz chcel prísť k nej a políbit ju na tom jemnom krku. Zaženiem tú myšlienku, aj keď viem že mi ostane v hlave už navždy, a bude sa mi pripomínať stále dokola ako malý démon, až kým tu myšlineku raz nenaplním a až potom ma nechá napokoji. Pomaly výjdem na breh a naivne som dúfal že mi moja spoločníčka dá rovnako dlhý čas súkromia ako som doprial ja jej. Otočila se takmer okamžite. Asi čakala že sa obliekam rýchlosťou svetla, alebo proste len nechcela čakať. A tak tam stojím ešte úplne nahý a hľadám si na košeli kde mám otvor na hlavu. V tom si všimnem že na mňa pozerá. Stojím tvárou k nej úplne nezahalený a tak len sa široko usmejem a zosuniem košelu nižšie aby som sa zakryl. A len srandovne jej prkývnem na jej slová. "Ano .... tá voda bola ... hrozne chladná." A tak sa nejak oblečiem aj keď ma spaľuje jej pohľad a ja mám každou sekundou stále viac chuť zo seba zas všetko zhodiť a skočiť naspäť k nej do vody. "Tak sa uvidíme na zraze." Poviem jej s úsmevom a sotva od nej odtrhnem oči. Vyberiem sa smerom do vesnice, ale po pár krokoch sa zastavím a ešte ju požiadam o láskavosť. "Mohol by som ťa poprosiť, aby si nikomu o našom.... spločnom kúpeli neříkala? Bol by som ti vďačný." Na tvári mám možno trochu previnilý pohľad a čakám na odpoveď.

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 16:58

soukromá zpráva od Jadwiga Čornaja pro Zrak ženy neklesne níže než po ramena, tedy aspoň do okamžiku, než minstrelova ruka svírající košili nezačne klesat níže ve snaze zakrýt nahotu a kočičí očka jí následují. „Nedoštatočhno cholodnaja.“ Vysloví cizí slova s potměšilým úsměvem a její pohled putuje zpět k jeho tváři a sleduje jeho soupeření s šaty. Ovšem i ona se po zmínce o brzké schůzce otočí a zamíří ke kraji jezírka, je již skoro na souši, když se však bard zastaví s žádostí o pomlčení. Naskytne se mu pohled na desítku lačných krůpějí stékající po ramenou, drze a bez ostychů pokračující po štíhlém pasu jen aby jejich cesta pokračovala po zakulaceném zadečku a bocích, než opět splynou v jedno s hladinou. Navždy v ní ztracené. „Da, bude to naš sekret.“ Ohlédne se přes rameno.

Mistr - 09. července 2021 18:31

Po dohodě se Ctiradem jste se tedy vrátili do bezpečí svého stanu a další minuty strávili každý různě. Ilias si sebral saky a paky a vydal se vykonat očistu do lesa, Rouz přecházela tam a zpátky, až postupně v hlíně vyšlapala cestičku, a přitom se bavila s Darshanou, která se připravovala na boj na život a na smrt a dokonce proto zničila své jediné zbývající kopí. Rouzin klid už na začátku nebyl nic, o čem by stálo psát domů, ale jak se blížila určená doba setkání a bard se z lesa stále nevracel, postupně se vytratil a nahradil jej svíravý neklid. Ve chvíli, kdy zrzka usoudila, že půlhodina už určitě uplynula, vyběhla ze stanu a vrhla se k již tolik známé boční brance. Tam se stala svědkem velice zajímavé scény, kdy se Ilias snaží dostat zpět do tábora bez hesla. Stojí na druhé straně, buší, naříká, slibuje. Strážný uvnitř jen frustrovaně potřásá hlavou. "Zná heslo, pouštím. Nezná heslo, nepouštím." a tuto mantru mu evidentně opakuje už nějakou dobu. Rouz se nad bardem slitovala, prošla brankou ven a sotva se za ní dveře zavřely, obrátila se, zaklepala heslo na palisádu a byla, včetně ubohého blondýna, vpuštěna zpět. Strážný sice poodstoupil, aby byl od vašich fleků dál, ale přesto lze zahlédnout "Děkuju" které bezhlase pošle k trubadůrově zachránkyni. Když se oba dostanete ke stanu, Darshana v plné polní už stojí venku, protože dorazil váš doprovod. Je to ten samý, co jste jej následovali před necelou hodinou. Vysoký, asi třicetiletý muž ve světlé tunice s dýkou u pasu. Ilias si odložil hygienické potřeby a už následujete muže přes pomalu usínající tábor. Jak se tak promenádujete nocí, všímáte si, že většina místních obydlí je někým obývána, ve většině domů se z okna svítí... lidu tu bude nakonec možná až k půli sta. U jednoho z ohnišť, kde se vařila večeře, sedí na pařezech a kládách rozvaleno asi 15 lidí, mužů i žen, a povídají a zpívají. Vsadili byste se, že tam mají nějaký chlast. Jdete jinam, než kde probíhalo vaše dostaveníčko se Ctiradem, blížíte se k tomu jedinému zděnému domu v celé vesnici. Ještě před ním však odbočíte mimo hlavní stezku na malé vyšlapané náměstíčko, které má neznámý účel, protože zde nejsou vchody žádných okolních budov. Vlastně okolo ani žádné obydlí není. Na náměstíčku stojí šest postav osvětlených dvěma pochodněmi. Trojici Ctirada a jeho dvou gardistů už znáte, vypadají jak si je pamatujete. Hejtman opět drží olejovou lampu a celkem dobře s ní osvětluje okolí. Vedle pak postávají tři postavy, které jsou vám cizí. Rusovlasá žena v zeleném plášti s kapucí, vysoký štíhlý muž s černými vlasy po ramena a pomenší goblin se zelenou kůží, štíhlým a obratným tělem a svítící si taktéž lampou. Ctirad se usměje, když dorazíte. "Těší mě, že jste se rozhodli přijít. Zde jsou další postižení z našeho tábora." ukáže rukou na vedle stojící trojici a pak postupně označuje podle pořadí popsání. "Jadwiga, Alithar a ... jeho jméno zatím nikdo nedokázal vyslovit. Říkáme mu Gobo. Je to místní čaroděj." následně ustoupí, abyste k sobě měli přístup.

Mistr - 09. července 2021 18:40

soukromá zpráva od Mistr pro Ať už byly tvé plány na dnešní večer jakékoliv, překazí je Ctirad, když se znenadání objevil u tvých dveří. Což je v tuto hodinu dost zvláštní, protože je večer a poslední zatoulané sluneční paprsky už před chvílí zmizely nad stromy. Vypadá docela vzrušeně, jakoby jej něco velice nadchlo. Požádal tě, zda by bylo možné se ještě dnes večer sejít na tom odlehlém plácku, kde se pořádají sněmy a slavnosti. Pokud možno za půl hodiny. Když přidal informaci, že se asi dozvěděl něco důležitého ohledně oněch zelených skvrn, rozhodně si získal tvůj zájem. Vypadá to, že se začala rýsovat možnost se toho zbavit jednou provždy. A to je dobrá zpráva. Navíc na místě budou i ti nově příchozí žoldáci od princezny, kteří všichni trpí stejným prokletím. A s těmi slovy se rozloučil a odkvačil do noci.

Mistr - 09. července 2021 18:44
	soukromá zpráva od Mistr pro Když jsi se vracela od jezírka, přistihla jsi toho človíčka, jak se bezúspěšně snaží vrátit boční brankou zpět do tábora. Už je ohledně toho docela hysterický. Protože jsi rozhodně nechtěla, aby vás někdo viděl spolu, už kdyby jen kvůli tomu slibu, použila jsi jedno ze svých kouzel, vstoupila do blízkého stromu a z něj vystoupila do tábora nikým nepozorována.

Rouz - 09. července 2021 19:41

Zpátky u Ctirada "Noo... to asi nebude nutný." Zakřením se. Jenom při té představě se mi ježí všechny chlupy na těle. Asi bych se i smála, ale na to jsem už moc nervózní. Střežím si tedy jen tak pro jistotu svoje zbraně a Darshe je rozhodně nepůjčuju. Zbylou dobu pochoduju po stanu jak šelma zavřená v kleci. Neměli jsme se rozdělovat, určitě se mu tam něco stalo. Jakmile už mám pocit, že se musí blížit čas, kdy pro nás každou chvíli přijde Ctiradův poslíček, ztratím trpělivost. Zabručím k Darshe něco jakože hned přijdu a vydávám se směr jezírko hledat mrtvoly. Nemusím jít daleko. Spadne ze mě všechna nahromaděná nervozita, když Iliase najdu hned u branky, jak se snaží dostat dovnitř. Strážnej je evidentně hodně důslednej a když nechal projít bez hesla nás, nikdo další už nemá šanci. S pohledem typu ty-seš-ale-debil kolem něj projdu ven a rychle Iliase zkontroluju, že mu vážně nic není. Vlastně vypadá docela spokojeně. Až pak se na něj ulehčeně usměju. "Chceš dovnitř?" Prohodím s náhlou veselostí a zaťukám heslo. Až mě samotnou překvapí, jak ráda ho vidím naživu. "To tě tak dlouho nechtěl pustit?" Zeptám se když už jsme zase za palisádou. "Už jsem se bála, že se nás Ctirad rozhodl zbavit a že najdu tvoji.. mrtvolu, Darsha si připravuje zbraně..." Nastíním zdejší situaci. Trochu se za svoje obavy zastydím a tak ho jenom tak třikrát překontroluju pohledem a pak už radši koukám před sebe. Mělo mě to napadnout a měla jsem ho jít pustit dřív a ušetřit si těch protivných 15 minut přecházení po stanu. Možná to nakonec nebude tak hrozný a Ctirad chtěl vážně jenom přemýšlet. To mě předtím nenapadlo. Poslíček už na nás čeká a tak rovnou vyrážíme. Už zase ve svojí kůži věnuji pozornost i okolnímu světu. Když dorazíme na místo, bedlivě si ty tři neznámé postavy prohlížím a snažím si k nim přiřadit právě zaznělá jména. Ctirad ustoupí, nechá mezi námi prostor a já pochopím, že se asi máme představit taky. A tak ke každému jednotlivě přistoupím a podám ruku na pozdrav. "Těší mě, jsem Rouz." Řeknu jednoduše, snažím se tvářit přívětivě a pak se postavím stranou. Takže... co teď? Dozvíme se něco, nebo budou zase jenom tahat moudra z nás? Jsem odhodlaná tentokrát víc mlčet a víc poslouchat...

Jadwiga Čornaja - 09. července 2021 21:03

Vyčkávám vedle Ctirada společně s ostatními, když již se k nám blíží taktéž zelenými skvrnami postihnutí. S jedním z nich jsem už měla tu příležitost se setkat, když jsem se rozhodla v chladné vodě smýt únavu z probdělé noci a celého dnešního dne. Zkoušela jsem vše a marně, nenalezla jsem způsobu jak se jich zbavit. Tepěr ponimayu. Prohlédnu si s neskrývaným zájmem jeho dvě společnice, mladé děvče a ženu v černém, přesto můj pohled v odstínu hadce setrvá na Iliasovi o něco déle a rty opět rudé jako krev rusalky se zavlní v přívětivém úsměvu. Přesto, než by kdokoliv z přítomných mohl pojat jakékoliv podezření, pohlédnu na Ctirada, který nás představí a když vysloví mé jméno, v pozdrav nepatrně pokynu hlavou se stále lehce mokrými kadeřemi a přátelsky pozvednutými koutky. Prozatím budu mlčet a nechám celou tuto konverzaci pod taktovkou místního hejtmana. Zelený plášť by někomu mohl na pohled připadat zvláštní, jelikož jako by snad odmítal tančit s případným větříčkem a splývá přímo dolů jako vodopád a dokonale skrývá co se pod ním nachází.

Ilias - 10. července 2021 00:02

ZELENÁ K ZELENEJ Sľúbila mi že to bude naše tajomstvo. To mi stačí, ale pri poslednom pohľade na ňu som skoro dostal zástavu srdca. Dúfam že to za to stojí. Dúfam že niesom len blázon, ktorý sa naháňa za snom a potom bude ľutovať. Pretože ak mi môj sen nevyjde, toto je presne situácia, ktorú by som ľutoval zo všetkých najviac. S mierne odkrveným mozgom sa vyberiem cestičkou naspäť do vesnice. Celú cestu stále myslím len na ňu a neviem sa toho zbaviť. Preberie ma až brána, ktorá sa odmieta otvoriť. Na druhej strane totiž sedí nejaký idiot, ktorý si praje umrieť asi. Najprv to skúšam po dobrom. "Pán strážca, išiel som okolo vás asi dvadsať minút dozadu. Blonďák, fešák, zelené fľaky po tele. Určite si ma pamätáte." Lenže ten idiot si trvá na svojom. Potom ho skúsim aj prosiť. "Pan strážca, prosím vás, mám stretnutie s pánom Ctiradom, musím sa tam dostať, tak ma prosím pustite." Potom som ho skúsil aj uplatiť, a potom som mu aj nadával. Nakoniec sa ale brána otvorila a mňa nezachránil nikto iný, ako ten môj sen. Pri pohľade na ňu som bol rád že som vymenil nahú náruč inej krásnej ženy, len za Rouzinu prítomnosť. Len tak tam stojím a usmievam sa na ňu. Mám chuť ju políbiť hneď tu a teraz. Ale mám tušáka, že by to asi neprijala veľmi dobre, tak to radšej neurobím. Bojím sa pri nej urobiť čokoľvek čím by som o ňu mohol prísť. Až keď povedala že sa bála že ma nájde mrtvého som dokázal otvoriť ústa. "Mňa nemôže nič zabiť." a ďalej sa na ňu usmievam a nespustím ju z očí. Som rád a som na seba hrdý za veľa vecí. Dúfal som že budeme mať ešte chvíľku na pokec, len tak si sadnúť a rozprávať sa, ale nie. Už nás čakajú. Daršane som len zakýval na pozdrav. A na ceste za Ctiradom som premýšlal. Mám im povedať že som stretol ďalšiu fľakatú? A prezradiť im čo som sa od nej dozvedel? Ako by ale Rouz vnímala že som sa tam kúpal s inou nahou ženou? Vadilo by jej to, alebo nie? Možno by jej to vôbec nevadilo a zbytočne to komplikujem. Mne by to ale vadilo keby sa kúpala s iným chlapom. Veľmi. Ah, a teraz tam ona bude. Bože ale je krásna. Fuuuu dúfam že nič neprezradí. Sakra, som pako, prečo som ju od seba neodohnal. Prechádzame okolo spievajúcich ľudí a mám chuť sa k nim pridať a zaspievať si spolu s nimi nad vínom, ale to teraz nieje možné. A tak prídeme až na malé námestie za budovami. Ctirad so svojimi kumpánmi sú tam a ... je tam aj ona? Ako sa tu dostala tak rýchlo? A znova má ten sexy červený rúž na perách. Pozerám na ňu a sotva odtrhnem oči. Má zaujímavý zvláštny plášť, ale ťažko sa mi naňho sústredí keď už som z časti videl čo sa nachádza pod ním. Nesmiem na to znova myslieť. Vypočujem si Ctirada a predstaví nám rovnako prekliatych ľudí ako sme my. Možno je to zákerné, ale celkom ma potešilo že je nás viac. Keď predstavil Jadwigu, znova som sa na nej zasekol pohľadom. Meno toho chlapa vedľa nej som nepočul a znova som sa uvedomil až keď som počul slovo čarodej. Tak ale Goblina som rozhodne nečakal. Sú goblini bežne čarodejovia? Sú gobliny dobrý čarodejovia? Nemám potuchy. A potom sa Rouz vybrala priamo k Jadwige. A zoznamujú sa. Za ňou ide Darša. Teraz sa mám asi aj ja ísť zoznámiť? To bude trapné. Pred desiatimi minútami si ma obzerala nahého ako nejaký výstavný kus a teraz si potrasieme rukou akoby sme boli úplne neznámi ľudia? A čo ak niečo povie? Rouz to bude počuť. Vykročím smerom k nej a rýchlo ešte pozriem do nebies a pod nos si zašepkám. "Bohovia prosím teraz ma nenechajte v štychu." Nahodím svoj dokonalý nacvičený úsmev a podám Jad ruku. "Tak .... ahoj, ...... ja som Ilias." V podstate sme sa ešte takto s potrasením rukou nezoznámili tak by to mohlo byť v poriadku. Znova jej úplne spadnem do očí a môj úsmev sa zmení z nacvičeného, na úprimný, úžaslý pohľad. Chvíľu ju držím za jej jemnú ruku a strácam sa v jej pohľade a potom sa prinútim posunúť ďalej. Nejaký chlap, až príliš vysoký. Zbytočne vysoký. Bohužial som znova nezachytil jeho meno keď som mu podával ruku. Niečo na A? Mám momentálne plnú hlavu niečoho iného. Podám ruku Goblinovi a poriadne si ho prezriem. Lhal by som ak by som tvrdil, že niesom totálne sklamaný. Čakal som velkého mocného mága, a dostanem toto? Goblina? Musíme nájsť niekoho mocného. Postavím sa stranou a čakám čo sa bude diať ďalej.

Alithar - 10. července 2021 06:23

Nová cesta Trojice lidí, která byla zodpovědná za ochranu princezny z toho, co jsem rozuměl, byla na první pohled...rozhodně zajímavá. Už když jsem poprvé slyšel o příjezdu princezny a drbech, které vyprávěly o možné spolupráci mezi ní a Ctiradem, hlavou se mi motalo neskutečně veliké množství otázek. Například proč by jeden z možných dědiců koruny se chtěl paktovat se skupinou banditů, za kterou nás království celé ty roky považovalo. Nebo možná také jestli náhodou jejich příchod nemá náhodou něco společného s tou zelenou vyrážkou, která se v tuhle chvíli projevila u třech...možná spíše viditelně u dvou lidí ze Ctiradova tábora. Načasování těchto dvou událostí rozhodně bylo zvláštní. Ale zase na druhou stranu kdo ví. Já expert na tyhle věci nejsem a pravděpodobně v brzké době ani nebudu. Otázkou tedy spíše bylo, co to tady vlastně děláme. Oči modré jako tůně zvědavě pozorovaly trojici stojící před námi. Dvě ženy, obě mladé, pohledné, a s dlouhým životem ještě před sebou, přičemž jedna z nich se tvářila a vypadala mnohem nebezpečněji, jak ta druhá. A k nim ještě tvořil doprovod blonďatý chlapec, který v jednu chvíli téměř vypadal jak očarovaný naší felčarkou. Což nebylo až tak úplně překvapující, nebylo by to poprvé, co by se někdo v její přítomnosti choval obdobně, či měl obdobné reakce. ,,Potěšení je na naší straně," reaguji s vřelým vlasem při našem seznámení, přičemž při každém potřesení rukou ještě zdvořile pokloním hlavou na znamení úcty. ,,A teď už nám asi dlužíš nějaké vysvětlení," jakmile máme seznámení za námi, stočím svojí plnou pozornost zpátky ke Ctiradovi.

Mistr - 10. července 2021 08:56

Navzájem se pozdravíte a potřesete si rukou. Gobo se také neupejpá, i když k vám musí dlaň patřičně zvedat, protože dosahuje hlavou vzrostlému člověku sotva po prsa. "Zadeštěpočatýgrundurmorkdurvang." pronese velice rychle během potřesení. Má vpravdě hbitý jazyk, protože ať už to znamená cokoliv, měli byste to problém byť jen vyslovit, natož podobně krásně a plynule... inu... zaštěbetat. Trochu zvláštní je Ilias, který na onu v zelené zahalenou rusovlásku zírá jako na svatý obrázek. A to během představení ne jednou, ale třikrát a při podání ruky se mu dokonce do tváře vkrade takový ten připitomělý výraz bezduchých lidí. Pak už se ale Alithar otočí na Ctirada s dotazem a ten zvedne v obraně ruce a vesele se pousměje. "To není jako že vám teď povím jak se toho zbavit a pak si podáme ruce a společně odejdeme do záře zapadajícího slunce..." ačkoliv jej ta představa viditelně pobavila. Ukáže na Alithara, Jadwigu a Goba "... ale před chvílí jsem se od nově příchozích dozvěděl podrobnosti z jejich získání oněch skvrn, což by vás mělo zajímat. A je zase zajímá, co víme my. A osobně v tuto chvíli věřím, že je tu možnost vzájemného prospěchu, na jehož konci může být vaše léčba." Podívá se opět na všechny, dá ruce v bok a koukne stranou, jak hledá slova. Pak si odkašle a spustí "Prostě a jednoduše. Kletbu evidentně kouzlí orčí šaman. To jsme věděli, nebo alespoň tušili. Co jsme už nevěděli je, že to je nějaký zvláštní pokus zmařit proroctví, které se týká princezny Viktorie. Orkové najednou nejsou agresivní a dokonce tady se žoldnéři mluvili a vysloveně jim to pověděli. To je nevídané. Orkové nemluví... tedy alespoň s námi lidmi." omluvně se zakření na Goba a rozhodí omluvně rukama "My tady v táboře mezitím, hlavně díky našemu čaroději, zjistili, že se jedná o kletbu, ale takovou divnou. Neodstranitelnou, ačkoliv by to jít mělo. Prostředky máme, pokoušeli jsme se. Něco jí dodává sílu. A já jsem přesvědčený, že je to právě ona věštba. Ten šaman vás kouzlem připoutal k proroctví, které se vás netýká. Všech šest." dokončí a pozorně sleduje, co vy na to. Ale sám vypadá docela nadšeně, v očích mu hoří plamínky zaujetí a vzrušení. Ačkoliv není evidentně osobně postižen, samotné téma ho fascinuje.

Rouz - 10. července 2021 09:38

Slinty a proroctví Když se vzájemně představujeme, musím odolávat svodům melancholie, která hrozí mě ovládnout. Nebylo tak špatný cestovat jenom ve čtyřech. Žena, kterou představili jako Jadwigu, na moje představení mlčí a skoro o mě ani nezavadí pohledem. Vážně jsem doufala v přátelské společníky? Naivo! U těch dalších dvou ale na tváři i dokážu vykouzlit k pozdravu úsměv. Vysoký muž je celkem sympatický a goblin, ač nevalné výšky a úlisného vzhledu, se mi líbí na první pohled. Jasně, mocného mága bych si představovala rozhodně jinak. Ale vzhled může šálit. Jeho představení samo o sobě vyvolává nutkání se blahosklonně usmívat. Mimoto, do týhle šlamastyky nás dostal zelenej kouzelník. Třeba nás z toho zelenej kouzelník dokáže zase vyhrabat. Když už potom stojím stranou a koukám, jak se představují ostatní, neunikne mi Iliasův výraz a zdržení při podávání ruky u tý zrzky. I přes drobné bodnutí závisti se ale rozhodnu nekazit si náladu. Jsme všichni naživu, moje předchozí starosti byly zbytečný, a máme tu goblina kouzelníka. Co by se mohlo pokazit. Přesto ale neodolám a když Ilias dokončí svoje představovací kolečko a postaví se stranou, stoupnu si těsně vedle něj. Musím do něj drcnout, abych ho trochu probrala a začal mi věnovat pozornost. Líbezně se na něj usměju a nakloním se k jeho uchu. "Měl by sis utřít ty sliny, Iliásku." Zašeptám, na chvilku se mu zadívám do očí a můj úsměv se stane ještě zářivější. V hlase mi nezaznívá jízlivost ani zloba. Jen přátelské upozornění. Nic víc. I když mě to vnitřně hlodá, což mě samo o sobě rozčiluje, nedávám to navenek poznat. Možná jen v mém pohledu k té ženě se dá nalézt stopa podrážděnosti, vyloženě nepřátelský ale není. Pak už začne mluvit Ctirad a já jsem za to rozptýlení ráda. Tak nějak shrne, co už víme a jen nakousne to skutečně podstatné. "A jak teda zní to proroctví?" Zeptám se na jedinou otázku, kterou teď považuju za důležitou. Ne že bych na tyhle věci nějak věřila. Ale asi bychom si to měli poslechnout, jestli se nás to už teď týká taky. Tak nějak doufám, že mi potom začne dávat větší smysl, proč nás k tomu ten šaman připoutal.

Jadwiga Čornaja - 10. července 2021 15:16

Koloušek... Na krátký okamžik vypadá Ilias přesně jako to bezbranné mláďátko bez maminky. Není obtížné domyslet si proč, stačilo by jediné slovo, poznámka, nebo jen pohled a jeho vztah ať je s tou dívenkou jakýkoliv, by zažil bouři. Jsem bouře. Jenže mé slovo má svou váhu, stejně jako bobušky, a tak i jemu jen pokynu v pozdrav jako jeho společnicím, když svírá mou ruku ozdobenou stříbrným prstenem s rudým jaspisem. Naše pohledy jsou spojené déle, než je třeba ale nakonec vyklouzne z jemného sevření a pokračuje k Alitharovi, přičemž postřehnu podrážděný pohled Rouz vyslaný mým směrem. Rty se prohnou v o něco větší úsměv, bezelstný a srdečný. On ně pervy, ktory těryrayetsya v moichh glazakah a ně posledniy. Tak ako ty. Po vzájemném seznámení, dojde konečně řeč na všemi očekávané. Původ zelených skvrn, šamani, kletba, princezna ale hlavně proroctví, které se mne začalo týkat v okamžiku, co ovlivňuje moyu zhizň. Trpělivě a tiše tedy vyčkávám, až se Ctiradovi dostane žádaných proseb a naléhání, aby pokračoval a podělil se s námi znění proroctví.

Ilias - 11. července 2021 00:42

JA NESLINTÁM, JA PREMÝŠLAM? Po predstavení onoho čoredeja, si skúšam jeho meno zopakovať v mysli. Ale už na prvý krát to vôbec neznie ani trochu podobne tomu čo povedal on. Preto uznanlivo pokývem hlavou nad chytrou prezývkou Gobo. Ale aj tak by som chcel byť prvý, ktorý jeho meno vysloví správne. Prečo má vlastne tak dlhé meno? Čo ak by hrozilo nebezpečenstvo a jeho by trebalo rýchlo varovať? U nás je to ľahké. Rouz pozor! Daršana pozor! Zadeštězrodenýgorondor..... aaaah už je neskoro, je mrtvý. Postavím sa o kúsok ďalej a znova mi pohľad zablúdi k tej tajomnej žene. Mám pocit že som ešte nestrotol niekoho ako je ona. Budem musieť zistiť o nej viac. Čo je zač. Z môjho zamyslenia ma vytrhla Rouz, ktorá je zrazu tesne vedla mňa. Ani som si nevšimol kedy sa ku mne priplietla. Až keď do mňa drcla som dokázal na ňu pozrieť. Usmieva sa. Som rád keď sa usmieva. Pomyslel som si že sa asi teší z tejto situácie, že sme našli mága a ďalších prekliatych a teraz to určite celé vyriešime. Lenže ona sa ku mne nahla a povedala mi že si mám utrieť sliny. Mám snáď niečo na tvári? Dúfam že to nie. Tečie mi slina a ja som tak bol pred všetkými sa predstaviť? Tak som stál pred Jadwigou? Len to nie. Začal som si utierať ústa a hľadať kde mám niečo mokré, ale nič som nenašiel. Potom som sa pozrel na Rouz s otáznikmi v očiach, že o čom to rozpráva. A v tom momente mi to došlo. Všimla si ako som pozeral na Jadwigu. Môj pohľad sa zmenil na trochu vystrašený, a previnilý. Ale Rouz sa usmieva, možno sa vôbec nehnevá a nevadí jej to. A možno je to ten povestný ženský úsmev, ktorý vlastne vôbec nieje úsmev, ale vyhrážka smrti. Nemám tušenia. Ako v takých situáciách býva zvykom, nemal som hneď po ruke dobrú výhovorku tak som sa zakoktal a povedal prvé čo ma napadlo. "Čože?... Ja ... ja ... som ... ja som len .... náhodou .... premýšlal tým smerom." A vystrúham na Rouz taký ten nechápavý zamračený pohľad že, o čom to rozpráva, že preháňa. Potom padnú na Ctirada nejaké otázky a ja to hneď využijem a tvárim sa zamyslene už jeho smerom. Akoby to bolo tak úplne normálne že sa tvárim keď premýšlam. Napadlo mi, že ak proroctvá fungujú tak ako si myslím, tak sa do žiadneho nedá nikto vtiahnúť omylom. Ale už to muselo byť aj jeho osudom aby bol súčasťou proroctva. Takže sa nás to proroctvo týka rovnako ako Ctirada. Ale dnes je na mňa každý zlý keď prehovorím, tak radšej si to nechám pre seba a len počúvam. A tvárim sa pri tom neskutočne zamyslene, aby som presvedčil Rouz, že to predsa robím celý čas a nijak extra som sa na Jadwigu nepozeral.

Harad Orlí srdce - 11. července 2021 14:07

soukromá zpráva od Harad Orlí srdce pro Se Ctiradem jsme si padli do oka od první chvíle. Uměl se postarat, na nic si nehrál a byla s ním i docela prča. Život mezi loupežníky mi vcelku vyhovoval. Obstarat si živobytí v lesích, kde orkové dávaj dobrou noc, neni úplně brnkačka. Ctirad ale bůhvíjak vždycky přišel s bezva tipem, jak někoho voškubat, s minimálním rizikem a maximální efektivitou. Když nebylo zrovna do čeho píchnout, měl jsem i svou práci, - staral jsem se o koně.Takže mi čas ubíhal jako nic. Chlastání s parťákama, maso na rožni, sem tam nějaký povyražení, ale hlavně, svoboda! Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco změnit. Dokud jsem nenatrefil při lovu na ty podělaný orky! Čertví proč, na mě seslali nějakou zkurvenou kletbu a já byl v řiti. Zelený fleky mi naskákaly jak vyrážka a já hned zmerčil, že je v tom nějaká zrada. Magie! To mi ještě scházelo. Když do tábora přibyl zakrslej goblinní zelenáč, otvírala se mi kudla v kapse. Ale, že prej chce pomoct...No, ač nerad, nechal jsem ho, ať dělá, co umí. Chlapi na mě čučeli jak zjara a já se cítil, jakobych šláp do hodně řídkýho lejna. Řekl jsem všem, co se mi stalo, aby si radši taky dali majzla. Pak jsem se zchlastal jak pes, abych na všechno zapomněl. Ale ráno, - fleky furt na stejnejch místech. Už mně i napadlo, že si je vyřežu i s masem, tak mi to bylo ekl. Přeci jenom doufám, že se najde i jiný řešení. Zatím to musím zkousnout. Co bude dál se uvidí...

Harad Orlí srdce - 11. července 2021 17:59

Nejistým krokem přivrávorám do hloučku známých i neznámých postav. Jsem zabalený do staré deky a kapuci mám staženou do čela. ( Proč se ten chlap tak třese a tváří se jak hromádka neštěstí?) Řeknou si asi. No, zas tak zlý to se mnou snad není, a nejsem v tom sám, pomyslím si, když zpozoruju, že zelený fleky tady má skoro každej druhej... Představím se stručně: Já jsem nějakej Harad. Zabručím a vyměním si pohledy s nově příchozími. Na nějaký potřásání rukou ale nemám ani pomyšlení. Schoulím se bokem někde u ohně a tajně, když se nikdo nedívá ucucávám z čutory silnou paranskou pálenku. Nejradši bych byl, kdybychom se po týhle poradě všichni sebrali a šli těm zelenejm sráčům nakopat prdel. Stačilo by chytit jednoho toho jejich šamana a já už bych se postaral, aby nám vyklopil, vo co jim jde! Zas tak prostý to ale asi nebude, jelikož je v tom nějaký 'proroctví'.Gobliní čáryfuk zatím svedl prd, ale je tady asi jedinej, kdo má kapku šajna o co běží. Do toho je připletená princezna Viktorie, mezi níž a kápem Ctiradem to podezřele jiskří. Teď už chybí jenom drak a temnej hrad, pomyslím si pochmurně. V průběhu diskuze, které se zatím neúčastním začnu trochu pookřívat a všímat si více nových tváří. Blonďatý holobrádek neurčitého věku a povolání mne nijak nezaujme, zato dívčiny pohledného vzezření mé pozornosti neuniknou. Mám slabost pro ženy, které mají odvahu, o to víc pro ty, které mohou být užitečné v boji, těch je totiž zatraceně poskrovnu. Jedna z nich se zeptá:A jak teda zní to proroctví? Věnují jí krátký pohled a souhlasně zamručím. Potéco mi pohled opětuje, předstírám nezájem. Odplivnu si do ohně až to zasyčí. Zachumlám se do deky a čekám, kdo se chopí slova...

Mistr - 11. července 2021 22:06

Ctirad se odmlčí, aby zjistil, jestli to někdo z vás chcete komentovat a mezitím si všimne Darshany, která si sedla na zem a čistí si meč. Na moment se zatváří překvapeně, ale pak se jen bodře usměje a otočí se na Rouz, která jako jediná vznáší nějaký dotaz. Vypadá docela pobaveně, když jí na to odpovídá: "Drahá Rouz, to vlastně vůbec není tak dobrá otázka, jak si asi myslíš. Naneštěstí proroctví nejsou známa tím, že by něco vysvětlovaly, naopak většinou po poslechu přibude víc otázek, než odpovědí. Nicméně vzhledem k tomu, že ho stejně uslyšíte, a navíc jsem slíbil sdílnost, zde jej máte." S těmi slovy vytáhne z malé brašny schované pod kabátem třikrát přeložený list papíru, rozbalí ho a přiblíží lucernu, zatímco mžourá očima ve snaze číst. "Osud získaný za osud věnovaný, Srdce horoucí za srdce bijící, Život stvořený, láskou kojený, Osud naplněný, věrností zpečetěný. Ta, jež po lásce prahne, nechť vydá se na cestu dalekou, na jejímž konci svůj cíl nalezne. Dcera královská jest třeba z říše Paranské, jež se hledati vydat cíl svůj musí. S nevinností jako štítem a upřímností co mečem kaleným, pokud pod Dračími zuby při letním slunovratu věnuje to, co nejvzácnější nade vše, pak princezna bude moci vstoupit, kde naplní svůj osud a vše bude tak, jak má být." Je dobře že má Ctirad očividné divadelní vlohy, protože to chce dobrý přednes, aby i takováto říkanka zněla majestátně. Pak si odkašle a rozhlédne se po vás, až nakonec opět ukotví zrak na Rouz. "Jak vidíte, příliš vám to asi neřeklo. Ale vězte, že je zde přítomna jedna královská dcera z říše Paranské, která je pevně rozhodnuta naplnit svůj osud. Ale abych se vrátil k tomu hlavnímu, co jste mi pověděli jako novinku. A tou je, že orkové tuto věštbu berou vážně. Není to nějaký výmysl šíleného poustevníka co se přejedl houbiček. Je to skutečné." do očí se mu opět vrátil ten nadšený lesk, co tam byl před chvílí. Skutečně mu věříte, že je plně zaujatý touto věštbou a tématem odstranění vašich skvrn. Načež se otočí a pokyne Gobovi "Každopádně Gobo vás seznámí s jeho poznatky." Goblin si postoupí o tři krůčky vpřed, všimnete si, že každý jeho krok je tak trochu poskočení, jako by měl místo holeních kostí pružiny, které jej neustále odráží od země víc, než je třeba. "Váš problém je velice neobvyklý a komplexní. Slabý zdroj, silné napájení, chcete li. To nedokážu překonat. Nikdo by neuspěl. Ani salamandr nedokáže vysušit tekoucí řeku." mluví zvláštně, tak nějak švitořivě a příliš rychle, než abyste stačili vnímat správně všechna slova, tím spíš, že užívá výrazy, z nichž některé vám vůbec nic neříkají. Je jasné, že goblini mají mnohem složitější jazyk než vy a dokáží mluvit mnohem rychleji než kdokoliv z vás. "Ale šaman vám řekl, že když princezna nedojde, neuspěje, chcete-li, fleky zmizí. Nepřesné. Jen půlka pravdy. Třeba dodat tu druhou. Skvrny zmizí, i pokud princezna dosáhne cíle. Věštba naplněna, proroctví končí. Rozplývá se. Přestává existovat. Řeka vysychá. Je otázkou, zda to pak přejde samo, nebo bude třeba odborný zákrok, každopádně překážka odstranění odstraněna. Rádo se stalo." kouzelník domluví a odhopká zpět na své místo, nevypadá, že je příliš rád středem pozornosti. "Takže to je ta dobrá zpráva. Víme, jak vám pomoci. I to, že si můžeme pomoci navzájem. Co vy na to?"

Jadwiga Čornaja - 11. července 2021 23:40

Ctirad musí být zklamaný, nejspíš očekával mnohem více ale musel se spokojit jen s rozkošnou dívenkou Rouz a dalším z jeho pochopů, co se tímhle zeleným svrabem nakazil. Nakonec ale vytáhne list papíru a začne recitovat prostou říkanku. Osud, srdce, život a osdu, a další ne příliš konkrétní a zdařilé verše poskládané ve sloky. Musím v duchu však smeknout před jeho přednesem, Zora by jistě nešetřila chválou a ani na okamžik by neváhala mi ho předhodit za vzor. Bolšhej emotsiy, samouvěrennostti, slyším dokonce její melodický hlas, jak mne napomíná. Gobo je mnohem poetičtější, přestože to nejspíš není jeho záměr, a předá nám své poznatky. Šaman tedy nezmínil celou pravdu, skvrn se je možné zbavit i opačným způsobem. Obdaruji to malé zelené stvořeníčko upřímným a okouzlujícím úsměvem jako vyjádření vděku. Co vy na to? Otáže se místní hejtman s nadšením, koutky rtů o něco klesnou ale zdvořilý a přátelský úsměv se nevytratí. „Zdali to chápu správně, jsou tedy dvě možnosti kak ich zbavit'sa, naplnit nejasnou věštbu s nám naprosto neznámou intencí nebo krolevskey dočhce znemožnit aby svými činy způsobila neznámo što.“ Vyřknu nahlas to, co muselo dle mého mínění prolétnou myslí každého zde přítomného, první možnost je obtížnější s mnoha neznámy, druhá snazší a bezpečnější pro všechny zainteresované včetně princezny samotné. Stačí jí jen poslat domů. „Zeloniy musí mít nějaký důvod, proč tomu chtějí zabránit. Možná vědí více.“ To je druhá skutečnost, co mne tíží. Proč se orkové zabývají věštbou nějaké lidské princezny? Musí mít důvod.

Ilias - 12. července 2021 01:59

PROROCTVO Snažím sa sústrediť a už na Jadwigu ani okom nehodiť. Sústredím sa len a len na Ctirada a očakávam jasné odpovedi. Keď v tom sa pri nás ocitne nová postava. Chlap zahalený v deke a kapucou si zakrýva tvár. Netreba mi dva krát premýšlať nad tým, že presne takto vyzerajú vrahovia alebo černokňažníci. Ruku položím hneď na svoj meč, ktorý mám upnutý pri páse. Keď sa ale predstaví a posadí sa kľudne pri ohni, ruku uvolním. No rozhodne sa mi nepáči a neviem čo tu robí. Toto je súkromná párty, pomyslím si. Sledujem Ctiradovu reakciu, či toho chlapa pozná, ale zdá sa že áno. Tak sa teda nebudem ozývať, ale budem ho sledovať. Potom už nastúpil rečniť Ctirad. Vraj to od Rouz nebola dobrá otázka za to že on sám nechápe znenie proroctva. To nech radšej nechá na nás posúdiť. Podľa mňa to bola dobrá otázka. Po jeho vskutku slušnom prednese som ostal milo prekvapený. Dokážem oceniť dobrý precítený prednes ak ho počujem. Toto poetické dielo som hltal oboma ušami a užíval si ako to prednáša. Chytím sa rukou za bradu a premýšlam, opakujem si slová proroctvá v hlave znova pre seba. Aspoň čo som si dokázal v úryvkoch zapamätať. Goblina som nevnímal úplne, ale pochopil som hlavnú pointu. Či princezna dojde alebo nedojde do ciela je to jedno. Nakoniec príde moment, kedy sa proroctvo buď naplní alebo nenaplní. A my sa vyliečime tak či tak. To nedáva absolútne žiadny zmysel. Prečo by si niekto dal potom námahy vymyslieť takúto fľakatú kliadbu na nás. Niečo sa mi na tom nezdá. Na Ctiradovú otázku že co my na to, som sa rozhliadol po všetkých. Mal som hneď chuť otvoriť ústa a spustiť, ale po dnešku som si ešte zakusol do jazyka a nechám najprv prehovoriť niekoho iného. Pri pohľade na Darshanu som mal pocit, že tu ani nechce byť. Tvárila sa tak, s tým jej mečom, akoby chcela byť niekde inde a vraždiť malé koťátka alebo niečo jej podobné. Na Rouz som sa akosi neodvážil pozrieť. Ostatní zatial mlčali keď sa ozvala Jadwiga. Môj pohľad okamžite spočinul na nej. Ten jej prízvuk je taký príťažlivý. Sledujem ju ako rozpráva a znova sa mi v mysli prehráva naše zoznámenie v jazierku. Jej pohľad, jej jemný dotyk. Jej rty. Zo zamyslenia ma rýchlo vytrhne pomyslenie na Rouz, že možno si znova všimne moje sliny. Tak rýchlo odvrátim zrak. Padne otázka na dôvod prečo tomu chcú orkovia zabrániť. Ten dôvod vieme, ale Daršana ani Rouz ho predtým neprezradili, tak si túto informáciu nechám pre seba aj ja. Keď Jadwiga dohovorí už to nevydržím a musím začať aj ja, nech už sa na mňa potom zlobí kto chce. Celé to proroctvo mi prišlo nejaké známe. Nie konktrétne toto, ale prečítal som stovky a stovky básní a poviedok. Tento básnicky žargón, akým je to proroctvo napísané by sa dalo ľahko dešifrovať. A možno práve v tom by som mohol byť dobrý. Celkom dosť istý svojími skúsenosťami a teóriou som začal rozprávať hlasno a presvedčivo. "Myslím že to bola dobrá otázka od Rouz. To proroctvo by sa možno dalo vysvetliť. V strednej časti sa určite píše o našej princeznej z Paranskej ríše. Spomenuli ste tam Dračie zuby pri letnom slunovrate. V starých básniach sa takto podobne často označovali miesta a hlavným oporným bodom boli prevažne skaly. Pretože tie ostanú rovnaké po celé veky. Takže by sme mali hľadať skaly ktoré pripomínajú dračie zuby. A ak venuje to najvzácnejšie tak bude môcť vstupiť. Takže to bude jaskyňa. Možno jaskyňa, ktorá má vstup v podobe dračích zubov. A v tej jaskyni naplní svoj osud. Ale ak si dobre pamatám, na začiatku ste čítal niečo ako že, keď naplní osud, bude večnosťou spečatený. To znamená určite smrť. Smrť sa často v básniach opisuje ako večnosť. Ak tam princezna vstúpi tak zomrie. To o tých srdciach si niesom istý ale mohlo by to znamenať že vymení svoj život za život niekoho iného. A hlavná otázka je, čo je nejvzácnejší nade vše čo sa musí obetovať pred vstupom." Potom pozriem na Rouz aby som zistil čo si o tom asi myslí. Myslím že som to celkom vystihol a som zvedavý či niečo z toho môže Ctirad potvrdiť. Preto sa ho ešte opýtam. "Viete kam má princezná namierené? Poznáte nejaké také miesto, ktoré by sedelo na to z proroctva?" Okom nenápadne ešte zablúdim k Jadwige a potom znova upriem zrak na Ctirada, vystriem ruku s napnutým ukazovákom smerom k zahalenému mužovi a poviem. "A kto je ten chlap?"

Rouz - 12. července 2021 08:10

Proroctví a princezny V reakci na Iliasovo koktání jen zavrtím odevzdaně hlavou. Nachytala jsem ho a to mi stačí. Nemám potřebu do něj dál rýt. Jen jsem doufala v trochu větší upřímnost. Co se mi na něm vlastně tak líbí? Moje reakce na jinou ženskou v jeho blízkosti mě možná i trochu překvapila. Nepochybně ale znamená, že moje emoční zainteresovanost vůči Iliasovi vzrostla. Ale vždyť je úplně nemožnej, pořád kvůli něčemu uraženej. Zamyšleně si ho prohlížím, zatímco on dělá všechno proto, aby se mýmu pohledu vyhnul. Jak začne Ctirad odpovídat na otázku, Ilias se začne tvářit hrozně přemýšlivě. Vůbec to k němu nesedí. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Je průhlednej jak tanga paranské striptérky. Viděla jsem jich ve městě dost na to, abych věděla, že přes ně jde vidět v podstatě úplně všechno! Ze zamyšlení mě vytrhne až Ctirad, který už nějakou dobu mluví a mě dojde, že bych asi měla poslouchat. Až pak si všimnu i nově příchozího, na kterého se jen krátce podívám. Naše pohledy se střetnou a muž si odplivne do ohně. Mé obočí vystřelí k nebesům. Tahle nová společnost se mi zamlouvá čím dál tím míň a já jenom doufám, že tohle je první a poslední rozhovor, který s nima vedeme. Obrátím teda svoji pozornost zase ke Ctiradovi a snažím se vnímat proroctví, které začíná číst. Přednes má opravdu hezký, znělý a přiměřeně pomalý, ale přesto některé části nechytám. Najednou chápu všechny ty příběhy bardů... všechny povídačky o proroctvích nezní zase tak nejasně, když už člověk zná konec. Ale když dostanete proroctví bez ukončeného příběhu, najednou nevíte, co si s tím počít. Když se slova ujme zase náš čaroděj, rty se mi zkřiví v úsměvu. To zelený stvoření se mi prostě líbí. Navíc co říká dává docela smysl. Ale neznají celou pravdu. Zkousnu si zamyšleně ret. Když to neřekneme teď, potom by mohlo být už pozdě. Jestli dojdou až na konec, taky by nás to mohlo všechny zabít. Když mluví postupně Jadwiga a potom Ilias, zuřivě přemýšlím. Bard má pravdu v tom, že před těmi dračími zuby, ať už to je cokoliv, nejspíš někdo umře. Nejvzácnější nade vše nikdy není hmotná věc, bude to nějaký člověk. A ještě když se do toho připlete letní slunovrat, tak s tím chci mít společného pokud možno co nejmíň. Pěkně to totiž smrdí! Tím spíš by měla mít princezna důvod tam nechodit. Na Iliasovy otázky souhlasně přikyvuji a doplním ještě jednu vlastní. "A hlavně... je princezna připravená obětovat to, co jí je nejvzácnější nade vše, když se tam tak ženete?" Jestli ne, může to rovnou otočit a máme vyřešeno!

Harad Orlí srdce - 12. července 2021 11:23

Ještě než se kápo Ctirad chopí slova, setřesu ze sebe deku, postavím se, narovnám a ukážu se všem ve své bezmála dvoumetrové výšce. Na sobě mám obnošenou koženou zbroj, u boku obyčejnou pochvu se zřejmě obyčejným mečem. Kapuci, která zahaluje obličej a končí jako katovská po obvodu ramen si odhrnu z čela a odhalím sveřepou tvář lemovanou vlasem a vousem slámové barvy. V záři ohně se zalesknou vypracované potetované paže protkané zelenými skvrnami. Představit se dokážu sám! Zareaguju na blonďákovu otázku, Co je to za chlapa. Říkají mi Harad Orlí srdce a starám se tady o koně. Jsem něco jako Ctiradova pravá ruka, jestli vás to zajímá... To s těma skálama by mi docela štymovalo, tam kde mě zelenáči křísli, opravdu skály byly. Ať už jste kdokoli a odkudkoli, můžete se mnou počítat v každý šlamastyce, dokud nezačnete moc špekulovat a křížit tady páně Ctiradovo plány. Zatvářím se výhrůžně. Pak se podívám na gobliního vědmáka. Pane Gobo, zdá se, že do tý polízanice vidíte z nás nejlíp. Co si o tom myslíte? Co od orků můžeme čekat? Má cenu s nima vyjednávat? Pak mi dojdou myšlenky a obočí se starostlivě zkrabatí. Koukám na Ctirada a čekám, co z něj vyleze.

Mistr - 12. července 2021 17:28

Ctirad s úsměvem přejíždí pohledem z jednoho na druhého a čeká, až si v hlavách zprocesujete vyřčené a budete se k tomu nějak vyjadřovat. První se ozve Jadwiga. Jí v odpověď hejtman jen souhlasně pokýve hlavou, jako že tak nějak by to řekl sám, mluvit také oním divným jazykem. Jistě. Tyto dvě možnosti v tuto chvíli vidíme. Zrušit, nebo naplnil. A v tom druhém nacházím společný průnik našich zájmů. Mimochodem s orky se nedomluvíme. Ale co jsem tak pochopil, tak vy byste asi mohli." pak začne mluvit Ilias a v jednu konkrétní chvíli Ctirad vykulí oči a náhle pobledlou tváří zírá na barda. "Pokud vstoupí, tak zemře...?" vykoktá zmateně, pak popadne papír s věštbou, přiblíží k němu lampu a začne zběsile číst. "Věrností, ne věčností. Pro naběhlý koule Mistra Kápě v ohni, to mi nedělejte. Málem se mi zastavilo srdce... skutečně vypadá, jakoby právě prodělal infarkt, ale začíná se pomalu vzpamatovávat. Chvíli se jen tak mátožně klátí, ale pak zatřese hlavou a oči opět začínají vnímat. "Povídejte dál...ano. Nu, že Dračí zuby budou skály, či hory, jsme už vydedukovali také. Je to jeden z důvodů, proč jsme přesvědčeni, že se proroctví týká tady Lavinových hor. Ale místo neznáme. Hemží se to tam zelenými kůžemi. Nicméně princezna je ochotná obětovat klidně i to nejvzácnější, aby naplnila svůj osud. Ostatně, to vám za chvíli poví sama." tím už odpovídá zároveň i Rouz, jejíž otázka byla jednoduchá, ale možná nejzávažnější ze všech. Pak promluví Harad, což Ctiradovi vykouzlí na tváři vřelý úsměv, jež mu věnuje a poklepe ho po rameni. Gobo se drží vzadu, vypadá to, že je naprosto spokojen, že jeho dnešní role v této inscenaci už skončila, ale když je osloven, zase poposkočí vpřed, aby ho aspoň slyšeli všichni. Což není problém, protože má pronikavý, skřekovitě-pisklavý hlas, který se zařezává do uší, byť prcek nemluví nijak hlasitě. "Teď už asi ano. Podle vašich vyprávění vás orkové neberou jako protivníky. Možná vás změnili, abyste stáli na jejich straně. Nečekal bych od mluvení s nimi nic světoborného, ale nemylte se. Nejsou to bezduché stvůry. Jsou to myslící bytosti, jako vy, nebo já. Jen myslí jinak. Pro orka je největší pocta padnout v boji. A berou to jako že tím prokazují čest i svému soupeři, kterého porazí. Proto je nemůžete zastrašit, oni to vítají. Pamatujte si - pokud začne bitva, tak buď vyhrají, nebo zemřou. Není alternativa."

Ilias - 12. července 2021 19:50

PROTOCTVO Stále som ešte trochu v šoku zo Ctiradovej reakcie, keď som vraj pomýlil dve slová. Som si istý že som si to zapamätal správne. Po tom čo to skontroluje tak sa ospravedlním tichým "Pardón". Harad Orlí srdce? Premeriam si tú horu svalov, keď začne rozprávať. Ten už vyzerá ako ork a to ani nieje zelený. To nieje fér, ten sa aj na orka hodí. Bude z neho veľký zelený hrôzostrašný ork. Ja budem malý tenký orčík. Skoro by si ma mohli pomýliť s Goblinom! Keby som vyzeral ako on, tak som tiež taký kľudný ako on. Čo sa mi ale nepáčilo, bol ten jeho výhražný pohľad. Som zvedavý či by bol taký hrdina aj keby som si s ním dal duel. Už som skolil takých ako je on. Je veľký ale na mňa až príliš pomalý. A tak sa na tu kopu svalov pozerám a pri tom si všimnem Daršanu. A nemôžem tomu uveriť. Ona spí. Teraz, žeby som dával na nás pozor dvojnásobne a ešte aj rozmýšlal ako naložíme s tým proroctvom. A potom si ona za to bude nárokovať nejaké zásluhy! Ale musím uznať že keď spí je celkom roztomilá. Ah, napil by som sa niečoho. Polknem naprázdno. Z premýšlania o spiacej Daršane ma vytrhne škriekajúci hlas Goba. Tak či sú orkovia naozaj mysliace bytosti by sme sa vedeli baviť celý večer. Keď som bol malý, moja mama ma každú noc strašila, že keď nepôjdem spať, prídu trolovia z horských jaskýň a zjedia ma. Troll a ork je jedna fajta, takže by ma zaujímalo či aj orkovia jedia deti. To sa radšej neopýtam lebo by to Goblin mohol brať ako urážku. Ale mňa by to možno pobavilo. Keď Gobo dohovorí tak hneď sa pustím do reči ja. "Ako by si mohli myslieť, že budeme na ich strane? To je totálne bláznovstvo, dokonca aj na orkov je to až moc. Ale myslím, že som si spomenul na niečo čo by nám mohlo vysvetliť, prečo sa orkovia o toto proroctvo zaujímajú." Pozriem na Rouz, či ma nezastaví v tom čo chcem povedať. Svetlo z poskakujúceho ohňa sa jej premieta na tvári a na sekundu som sa zarazil, že znova mi príde o niečo krajšia ako predtým. Pri pohľade na ňu mi tvár trochu zjemnie a mám chuť odtialto odísť, vziať ju za ruku a zmiznúť niekde preč. Ale najprv nás musím zachrániť, všetkych, dokonca aj tú spiacu protivnú babu. "Predtým nám to prišlo ako hlúposť, ale jeden z orkov nám prezradil, že ak princeznu nezastavíme a ona dojde do cieľa, tak to bude znamenať smrť pre mnohých, alebo všetkých orkov." Pozriem sa na elfa, na Jadwigu aj na toho obra a trochu s obavami v hlase dodám. "Ak je všetko toto pravda, a my sa meníme na orkov. Možno by naplnenie proroctva mohlo nakoniec zabiť aj nás ako skoro orkov." Pozriem na Ctirada a naliehavo sa opýtam. "Prosím vás prečo tu ešte nieje aj princezna, myslím že toto všetko musí slyšet aj ona a možno vie niečo čo by nám pomohlo. A môžte mi prosím ukázať to proroctvo? Rád by som si to prečítal ešte raz, či v tom nenájdem niečo skryté."

Jadwiga Čornaja - 12. července 2021 21:22

Ve své odpovědi, dá Ctirad najevo, která z dvou možností je jím preferovaná a nejspíš dle něho jediná přichází i v úvahu. Spoléhá na to, že ho potřebujeme. Je mi jen otázkou, co ho žene do naplnění věštby. Nějaký skrytý záměr? Pouhá až fanatická zvědavost? Nuda? Či ambice, způsob jak si uvázat tu královskou hrdličku, že vyplní její touhu po dobrodružství nebo osudovosti, dát jí naději že jejím údělem není jen být pec, ve které nakynou děcka a pak v bolestech je vyvrhne na svět. Pokud je tomu tak, dokázala bych jí z části pochopit a zároveň… Než se více ponořím do víru myšlenek a úvah, začne Ilias rozebírat jednotlivé verše a sloky, ne že by to bylo zrovna nějak tajuplné dílo, spíše jen neobsahuje nic věcného jako většina podobných říkanek. Mnohem víc si mou pozornost získá jeho omyl a následná reakce hejtmana této velebné vesničky. Nakolik je reakce upřímná, při představě ohrožení života princezny, a není jen další ukázka divadelních vloh. Těžko povědět. Niet chtoby eto imělo znacheniya. Drobné zavrčení obra, mi nestojí ani za pohled. Jistěže je mu loajální jako pejsek, jako většina Ctiradových pohůnků. Pak ale Ilias zmíní něco, po čem se mé rty změní v tenkou čárku a pohled se zakotví na hejtmanovi téhle velebné díry. „Směrť všekh zeloniych.“ Zopakuji tu nejhorší možnost, tohle už nejsou nějaké naivní hrádky na zahnáni všedních dnů ale možná genocida, pokud je to pravda. „Tohle už není šhutka.“

Mistr - 12. července 2021 22:00

Gobo na Iliasovu první poznámku ušklíbne a protočí oči v sloup, ale jak bard pokračuje, tak jeho další poznámka už zelenokožce zaujme. Nevyděsí. Vypadá jako ... inu jako goblin, kterému bylo zrovna řečeno něco podstatného. Dokonce si napětím několikrát na místě povyskočí, jako nějaký obří žabák. "Jediná alternativa. Snaha vás dostat na jejich stranu. Orci v nebezpečí, potřebují pomoc. Stvoří orky z lidí, ti musí chránit sebe. Možná, pokud se změníte včas, budete orkové a stanete na jejich straně. Proč ne. O goblinech nemluvili? Nevadí." Na chvíli se zamyslí a poškrábe na hlavě při třízení myšlenek. Vysloveně vidíte, jak mu to tam šrotuje. "Ne. Nikdy jsem neslyšel o magii schopné ničit celé rasy. Ani v legendách o ascendentech a bozích. Příliš mocné. Příliš... definitivní. Těžko zničí všechny orky, spíš nějaký menší, místní efekt. Lokální věštba, lokální efekt. V horách? Slunovrat je za šest dní." podívá se na Ctirada a ten souhlasně kývne hlavou. Najednou ten mladík vypadá ustaraněji, ve tváři se mu lehce střídají jak obavy, tak paličatost, když poslouchá, co říkáte a i později, když mluví sám. "Viktorie vám neřekne nic nového, toto vše jsem s ní už před chvílí probíral. A proto zde není, není třeba aby poslouchala znovu to samé. Ale za chvíli za ní půjdeme, má totiž něco na srdci, co by s vámi chtěla probrat. Ale říkám rovnou, že ať už je její osud jakýkoliv, rozhodně nemá v plánu žádnou genocidu orků. Ani jiných tvorů. To vám můžu slíbit a můžete se na to zeptat i jí. Je to ta nejhodnější živá bytost, jakou jsem kdy měl to štěstí potkat a neublížila by mouše. A je naprosto nezvratně rozhodnuta naplnit svůj osud za necelý týden u Dračích zubů. Máte zde z přítomných s tím někdo problém?" během řeči, hlavně když mluví o Viktorii, Ctiradův obličej i postoj změkl a skoro až zněžněl. Jak se tak zadívá do tmy nad vašima hlavama, klidně byste mu to zaujetí princeznou i věřili. Poslední věta je však z jiného soudku, takže končí se sveřepým výrazem a vyzývavě kouká, jak odpovíte. U toho mlčky vytahuje z brašny papír a zároveň s lampou jej předává Iliasovi.

Ilias - 12. července 2021 23:32

MÁME PROBLÉM? Sledujem Goba ako potvrdil moju teóriu. To ma veľmi nepotešilo. Je tu šanca že keď princezna naplní svoju cestu, tak nás to zabije? Vyzerá to tak, že šanca tu je. Ale akoby táto časť išla úplne mimo Ctirada. Podáva mi papier s proroctvom do ruky a pýta sa či máme problém s tým, že princeznú aj napriek riziku dopravíme do cieľa. Prevzal som papier, ale neveriacky som ďalej pozeral na Ctirada. Potom som zo seba musel niečo dostať a tak som prehovoril. "Eeeeee nikto netvrdí, že by princezná mohla mať akékoľvek zlé úmysly a všetci sme dali slovo, že ju budeme chrániť. To hodlám dodržať, ale ... aj čaredej práve potvrdil, že ak sa princezná dostane do ciela a proroctvo je skutočné, môže to nás šiestich stáť život." A rukou opíšem kruh, pričom ukážem na každého z nás, ozdobených zelenými fľakmi. "Aby ste ma chápal, teraz sa rozhodne nebavíme o tom že by sme mali medzi sebou problém, stále sme na jednej lodi, ale myslím že je fér ak to ešte premyslíme. Nikto z nás nechce zomrieť." Hovorím čo najviac kľudne, pretože takáto debata by sa mohla rychlo zvrtnúť v reči o zrade a vzbure. Pozriem na Goba a opytam sa ho. "Pán čarodej Gobo, aká je šanca, že to proroctvo o vyhladení orkov je reálne. Orkovia tomu veria. A aká je šanca že by to mohlo zabiť aj nás v prípade že by sme do ciela stihli doniesť princeznu predtým ako sa plne zmeníme na orkov. Mohlo by to mať na nás efekt ako na poloorkov?" A rozhliadnem sa aj po ostatných fľakatých, či si uvedomujú aké nám môže hroziť nebezpečenstvo a nebudú len slepo následovať reči tohto chlapa. Momentálne to beriem smrtelne vážne. Nehodlám sa niekde trepať, len preto že to tento chlapík chce a hrozí že na konci nás čaká len smrť. Rouz nesmie zomrieť. Rovnako som ale presvedčený, že bez nás by neprešli cez hory plné orkov. Už len naše fľaky by mohli znamenať niečo ako priepustku. Neviem. Uvidíme ako sa to vyvynie.

Harad Orlí srdce - 13. července 2021 01:10

Pozdní večeře Rozhlédnu se po ostatních, chvilku pozoruju jejich mudrlantské výrazy a pak se mi na tváři objeví potměšilý úsměv. Poslouchejte, něco vám řeknu! Zvolám hlasitě a vidím pohledy prozrazující tu zvědavost, tu nedůvěru, možná i obavy nebo předsudečné opovržení. Jde takhle malá Mařenka po lese a najednou dostane první krámy. Je z toho celá nesvá, maminka ji na nic nepřipravila, neví, co se s ní děje. Vtom uvidí v houští vlka. Řekne si, vlk, to je starej mazák, ten mi poradí. Posadí se na pařez, vyhrne sukýnku, vlk jí tam čumí, chvíli se drbe na bradě a pak říká: No, Mařenko, moc moudrej z toho nejsem, ale bohužel ti někdo asi urval koule! Začnu se smát vlastnímu fousatýmu fóru a dodám: Poučení z toho plyne, že když víš o problému prd a snažíš se hádat, většinou jsi úplně vedle! Šťouchnu povzbudivě do Ctirada a podám mu čutoru. Nech kolovat... Odejdu kousek dál a všimnu si, že na mě velkýma očima smutně kouká kůň, který zřejmě patří dobrodruhům.Prohlídnu si ho, pohladím a vylovím z kapsy kostku cukru. Pak se vrátím, dloubnu špičkou boty do ležící ženštiny a slušně se jí zeptám, jestli nemá hlad nebo nechce něčeho napít. Až to tady dořešíte, přijďte do támhletoho stanu na polívku. A koně vám s dovolením taky ustájím. Řeknu a s o poznání lepší náladou než na začátku večera se dám do vaření.Je mi celkem jedno, kdo umře nebo neumře, vím, že se chystá výprava a to mě naplňuje vzrušením. Jedinou věc, kterou si trochu z proroctví pamatuju je: A vše bude, jak má být...

Rouz - 13. července 2021 08:02

Pojďme to ukončit! Poslouchám všechny ty názory a hlasy. Má to na mě zvláštní uklidňující účinek, i když se řeší něco tak vážnýho. Skoro jako bych byla zase ve víru města. I když se nikdo moc nepřekřikuje a vlastně moc nemluví zároveň a nikdo se nehádá, tak pořád je to víc hlasů a zvuků, než kolik jsme v posledních dnech slyšeli. Větší skupina dává větší jistotu. Ale bude to stačit? Pak začne vykládat Ilias a vypadá to, že to bude on, kdo jim řekne o našem malém tajemství. Trochu se mi uleví. Mám ráda hodně lidí pohromadě, ale to neznamená, že zrovna potřebuju přede všema nutně mluvit a ještě k tomu odhalovat tyhle pikantnosti. Když ale zmlkne a kouká na mě co já na to, stejně jako předtím já, když jsme se bavili se Ctiradem, musím se usmát. Zase na mě zírá takovým tím pohledem... neumím si to zařadit, ale mám z něj zase koně v břiše! Bez váhání přikývnu jakože může klidně pokračovat, lepší, když se to provalí hned. Nikdo nás pak nebude moct obvinit, že jsme si něco nechali pro sebe. Řeknul to hezky. Až tak hezky, že na něj uznale koukám a pokývu hlavou jakože hodně dobrý. Ostatní z toho ale nejsou tak odvařený, jak jsem předpokládala. Jadwiga plácá něco, čemu nerozumím a Goblin zase válí. Začíná to být standard. Gobův názor tak nějak odráží můj vlastní. Mohla to být jenom snaha, jak nás donutit to princezně nějak překazit. Je nějaký ork důvěryhodnější než člen mojí vlastní rasy? Vlastně nevím. Ctirad ujišťuje, že princezna nemá v plánu genocidu orků. Tohle mu věřím. Princezna tu jako jediná nevypadá jako vražedkyně. Měla by být někde v teple v paláci. Debatu ukončí nově příchozí prý Harad. Chvíli na něj koukám, jak se směje vlastnímu vtipu a pak nabízí polívku a odchází. Ten člověk mi vůbec nedává smysl! Chvíli vypadá nadurděně, že by někoho nejradši zabil a v dalším okamžiku srší veselím, zrovna když na veselí nemá nikdo náladu. Otáčím se zase ke Ctiradovi. "Pojďme za princeznou, poslechla bych si, co nám chce říct... a cože to tam chce vlastně obětovat." Do tónu se mi vkrade i trochu odhodlání. "Dala jsem slovo, že jí dovedu do cíle a tak to dokončím a prostě budu předpokládat, že ta kletba skončí s proroctvím, jak tady tvrdí Gobo. Ale chci od vás dvou jasně slyšet, že nemáte v úmyslu tím vašim proroctvím někomu, komukoliv, ublížit." Pozorně sleduju Ctiradův obličej, jestli tam neobjevím náznak nějaké falše. Ale pak už se tak nějak smířeně obrátím k Iliasovi. "Půjdeš taky?" Zeptám se potichu, ta dvě slova jsou určená jen pro něj. Vlastně ani nevím, na co se to ptám. Nejspíš hledám jenom ujištění, že jsem se ještě úplně nezbláznila.

Jadwiga Čornaja - 13. července 2021 14:51

„Printsessa možná ani mouše neublíží, co však ty Ctirade?“ Upřu pohled na zmíněného a na tvář se opět navrátí přátelský úsměv, „Něinteresuyet měnya, jaký záměr s ní máš, vím ale o tobě více než oni,“ věnuji pohled každému z nově příchozích do téhle nevelebné vesničky, rozhodnuta chopit se naskytnuté příležitosti, „a neváže mne oddanost k tibě jako je,“ tentokrát pohledem obdařím dva jeho věrné, Alithara a Harada, „Zaslouží si vědět, že jsi muž, co se neostýchá grabiť a má desítku rabyň,“ na okamžik se odmlčím, jak hledám správné slovo, „otrokyň, na kterých se může ukájet každý z tvých lidí, jak se mu zachce, a jejich žhenšhčhiny si na nich poté vylívají svou zlost. Jsi muž, co si přivlastní jinou bytost jako majetek, zvíře, proč bych měla věřit, že se budeš ostýchat nechat zemřít vesnici zeloniych. Chceš přesvědčit o opaku? Přiveď ty ženy a dovol každé z nich odejít s námi do nejbližšího města s trochou moniět, pokud tedy budou chtít.“ Mohla jsem sečkat až budu v přítomnosti princezny a měla bych větší šanci, že požadavku vyhoví ale i větší risk, případného hněvu z jeho strany. Toto je dobrý kompromis mezi obojím, stejně jako Iliasovi a jeho přítelkyním poskytnu jiný pohled na pána Ctirada. Mohu tedy posoudit, jakého oni jsou charakteru.

Mistr - 13. července 2021 18:04

Ctirad přijme měch od Harada, upije si a podá ho dál. A trochu perplex se dívá za odcházejícím kolohnátem. Gobo se vysloveně na Iliasovu odpověď zarazí a dost nevěřícně ho poslouchá, což jde rozpoznat i na jeho nelidské tváři. Potom jen ucedí: "NIC TAKOVÉHO jsem neřekl. Orkové si to myslí. Princezna nic takového nechce. Co za přitroublé proroctví sis to vymyslel? Takže cílem je magické vyhlazení místních orků? Včetně tvého flekatého zadku? Proč? Každá věc na světě potřebuje důvod. Takže ano, teoreticky to možné je. Ale prakticky mě nenapadá, co by tím kdo získal. Nalož s touto informací, jak uznáš za vhodné." Mezitím Ctirad odpovídá Rouz: "Princezna ani já nemáme v úmyslu proroctvím komukoliv uškodit." načež Rouz naznačí rukou, aby přišla blíž a když se dívka o trochu přiblíží, udělá on totéž a setkají se na půli cesty. Pak se nahne a něco jí na moment šeptá do ucha tak, aby to nikdo další neslyšel. Ukončí to otázkou v očích a nejistým úsměvem na rtech a pak zůstává na místě, čekajíc na odpověď. V té chvíli se ozve Jadwiga. Během její řeči Ctiradovi pomalu mizí ze rtů úsměv a nahrazuje jej otrávený výraz "Jako vážně?", dokonce i mírně obrátí oči v sloup. Každopádně jak byl skloněný k Rouzinému uchu, tak se postupně narovnává a vypíná ramena, tak jako každý muž čelí útoku. A že na něj v tuto chvíli zírá několik odsuzujících pohledů. "Dobré bodnutí do zad, to oceňuju. Ale mám k tomu pár výhrad. Za prvé naprosto netuším, o čem to mluvíte, drahá léčitelko. Za druhé, pokud byste někdy měla tu smůlu a velela větší skupině lidí, tak byste pochopila, že jedna z hlavních věcí je mužská potřeba. A pokud ji neuspokojí, dělají velké problémy. Je to prostě menší zlo. Někteří tu mají manželky. Jsou tu svobodné ženy jako třeba vy. A to je možné pouze jedním způsobem, zde uprostřed lesa. Pokud byste si tedy nechtěla založit novou živnost. Za třetí na mě nezkoušejte s moralizováním. Pokud by vaše svědomí bylo čisté, nebudete sedět přes rok uprostřed ničeho. Stejně tak u vás ostatních." otočí se na Iliase, Rouz a Darshanu "Jsem si jistý, že každý zde má na svědomí mnohem horší činy. Tak to v životě chodí a nikdo není bez viny. Jediný, komu nevinnost skutečně věřím, je Viktorie. A tu budu bránit do posledního dechu! A za čtvrté, můžeme začít konečně řešit to podstatné? Takže se ptám ještě jednou, máte někdo problém s tím, že princezna půjde naplnit svůj osud?" slovo za slovem cedí jízlivě a je vidět, jaké city chová k Jadwize. Jakmile se ale otočí k ostatním, hněv mu z hlasu vymizí a povídá pevně a bez zakolísání. Stojí vzpřímeně, bez pohnutí, ruce sevřené v pěst, po zbraních nesahá.

Mistr - 13. července 2021 18:04
	soukromá zpráva od Mistr pro "Bojím se o princeznu ve vaší společnosti. Nevím, zda se tvým lidem dá věřit."

Harad Orlí srdce - 13. července 2021 19:05

Po krátkém, stručném proslovu, který zachytím od naší léčitelky Jadwigy, ještě než zmizím z doslechu, se mi před očima mihne pár obrazů...Pevně sevřené rty otrokyň a jejich slzy, když jsme si je rozdělovali. Bylo jich jen pět, ne deset, ale to sper ďas. Prali jsme se o ně, a dokonce o ně hráli kostky. Další obraz, výraz kupeckého kočího, když jsem do něj vypálil tichou černou střelu z kuše.Šíp jej přišpendlil k vozu a krev se rozestříkla kolem. Jásot chlapů, obdivné výkřiky, vítězný ryk.Na takové obrazy jsem byl zvyklý ze snů. Ale tohle bylo včera! Ctirada jsem si oblíbil, protože hodně lidem pomohl na nohy. Lidem? Jen chlapům, a v tom je ta potíž. Za jakou cenu. Nějakou dobu už jsem v království žil a zvykl jsem si na zdejší mravy i morálku. Vždyť jsem mnoho let sloužil u městské stráže. Jenže se Ctiradem jsem začal zase vlčit. Nevyřeším to teď, ale musím se pokusit zachránit situaci. Vrátím se k ostatním a tentokrát tiše a vážně promluvím: Kápo, ta ženská má na jednu stranu pravdu. Asi jsme v tomhle šli trochu přes čáru. Když říkáš, že ty ani princezna nechcete nikomu ubližovat, musíme je pustit!Chlapům už to nějak vysvětlíme. Nečekám na odpověď a zařvu z plných plic: Hej, otrokyně! Ke mně a fofrem! Nástup! Holky se nejspíš poslušně seběhnou. Máte svobodu! Pak vezmu dýku a překvapenému Ctiradovi odříznu od pasu měšec, který jim hodím. Běžte, a jestli něco ceknete o táboře, bude zle! Tak, teď běžte za princeznou a já jdu krájet mrkev. Dodám klidně, ale v duchu čekám, že se může stát cokoliv.

Mistr - 13. července 2021 19:19
	Ctirad a Gobo překvapeně koukají na Haradův nástup. Poslouchají a vypadá to, že neví, co si o tom myslet. Ctirad se vlastně jen zašklebí, ale Gobo vypadá těžce nepříčetně. "Skardlatrizmaradak." zašvitoří a mávne rukou a Harad se pomalu sesune bezvládně k zemi. "Vyspi se z toho, příteli..." povzdychne si Ctirad a opět se věnuje ostatním.

Rouz - 13. července 2021 20:56

Čáry máry Iliasovo drobné přikývnutí mi ke spokojenosti úplně stačí. Je to vážně zvláštní. Otočím se zase zpátky na Ctirada, abych zjistila, že mi kyne abych šla k němu blíž. Znejistím. S obezřetným výrazem se k němu vydám a zastavím asi tři kroky od něj. Když tuhle vzdálenost vzápětí přejde, překvapeně ucuknu. Než pochopím, že mi chce jenom něco říct. Když se zase odtáhne, ještě na něj chvíli koukám, ale pak se usměju s chápavým výrazem. "Chápu, ale nemu..." Nedořeknu, protože se ozývá Jadwiga. Polovinu slov jí sice nerozumím, ale význam je poměrně jasný. Můj úsměv schlípne a já udělám pár kroků vzad, abych se dostala z jeho dosahu. Jsem... zklamaná. Tenhle člověk vůbec nepůsobil jako ti pasáci ve městě. Když jste si nedali pozor, skončili jste přesně takhle. I já měla párkrát na mále, zachraňovaly mě často jenom moje kouzelnický triky. Ale svět je takovej. Ty roky na ulici nebyly šťastný, ale naučily mě toho o životě spoustu. Není fér, často není hezký, a lidi se k sobě chovaj hůř než zvířata. A když se budete snažit zachránit všechny, umřete. Jako Lara. Jo, ta co mi vyprávěla o Brtníku. Když chtěla zachránit svoji dceru. Lidi jako Ctirad často dělaj jenom to co musí. A má pravdu, nikdo z nás tu není svatej. Ale přesto... Nadechnu se, abych něco řekla, ale přeruší mě ten Harad, který se zase vrací od svojí polívky. Když začne vykřikovat, koukám na něj asi dost vyjeveně. Vzpomenu si na flašku čehosi v jeho ruce, kterou nechával kolovat, než odešel. Musí to být silný. Je ožralej? Jasně, je hrozně hezký, co říká, ale zrovna jemu přece musí být jasný, že takhle to nechodí. Ctirad se může tvářit jakože tomu velí a má to na háku, ale i on bude pod nátlakem. Gobo pak něco blekotá, mávne rukou a Orlí srdce se kácí k zemi. Ztuhnu. Dokud Ctirad nevysvětlí, že jenom spí. Pro jistotu k Haradovi dojdu a zkontroluju rychle tep. V pořádku. Chvilku přemýšlím co se to sakra právě stalo. Jsem unavená. Byl to fakt dlouhej den. A tady to furt nevypadá na nějakou dohodu. Zalétnu pohledem směrem k Darshe, která už je díkybohu vzhůru. Donutím se na ní lehce usmát. Zase se otočím na Ctirada, tentokrát už s přísným pohledem. "Pojďme teď za princeznou. Nikdo z nás jí neublíží. A později..." Zamračím se na něj. "Později se zastavíme u těch slečen a zjistíme, jak bychom jim tu společně mohli jejich povinnosti zpříjemnit a ulehčit. Co na to říkáte?" Proměním to v otázku. Nepustí je. Hlavně jestli mu tu zajišťují servis celého tábora. A je tu až moc chlapů na to, abychom s tím my mohli něco udělat. Můžeme skončit stejně jako ony. Ale třeba se povede vyjednat nějaký kompromisy... "Pomůžeme vám a dovedeme princeznu k cíli. Ale vyjděte nám v tomhle vstříc. Prosím." ... nebo zjistit čím je tu drží a získat pro ně svobodu bez jeho vědomí.

Ilias - 14. července 2021 00:43

PARTA BASTARDOV Obor sa ozval s príbehom o Mařenke. Počúvam ho a v hlave si hovorím že ten chlap je na totálku, neviem čo má v tej čutore, ale rozhodne to chcem tiež. Keď konečne dopovedal ten vtip, že niekto tej holke urval koule ... v mojej hlave to zoskratovalo a z nosa sa mi vydral ten škrípavý zvuk, keď sa snažíte udržať smiech. Toto rozhodne nieje čas na vtípky, ale tento bol sakra dobrý. Pery som stisol do tenkej čiarky no aj tak mi z pomedzi nich vyšiel kúsok vzduchu od potlačovaného smiechu. "prfff" znelo to ako keby si niekto prdol a to mi rozhodne nepomohlo udržať smiech. Našťastie dal kolovať svoju čutoru keď odchádzal a ja čakám kedy sa dostane ku mne. Potom sa z nej poriadne napijem. Neviem čo presne to bolo, ale padlo mi to vhod. Určite by som za ním mohol zájsť, vypiť toho viac a porozprávať si nejaké vtipy. Znova nabrať serióznosť mi pomôže až odpoveď Goba a Rouz, keď začala mluviť o tom aby sme šli za princeznou. Na otázku či pôjdem tiež som jej zakýval hlavou na súhlas. Stále som nemal všetky odpovede, ktoré som chcel, ale dúfam že ich získam u princezny. Ctirad potom naznačí Rouz aby prišla k nemu bližšie a šeptá jej niečo do ucha. Čo to má znamenať? Čo nemôžme počuť my ostatní? A potom z ničoho nič začala chrliť lávu Jadwiga. Behom pár chvíľ sa dozvieme že Ctirad je otrokár. Drží tu niekde desať žien, ktoré znásilňujú všetci jeho chlapi a potom ich bijú? Zamračene a prekvapene presuniem svoj pohľad na Ctirada a dúfam že je to len nejaký omyl. Dúfam že to nejak vysvetlí. A potom to teda vysvetlil, to vám poviem. Ospravedlňuje takéto necivilizované týranie žien ako menšie zlo? Useknúť mu hlavu by bolo väčšie dobro a to som mal doteraz pocit, že je to dobrý muž. Zo šlachtica sa z neho vyklubal hejtman a z toho zase otrokár a násilník! Je mi z neho zle. Násilníci čo ubližujú ženám je tá najväčšia zberba ľudstva. Pozerám naňho so skrivenou perou a premýšlam, či môžme veriť aspoň niečomu čo nám tento hajzel povedal. A takýto človek sa pohybuje v spoločnosti princezny? Čo ak aj z nej urobí svoju otrokyňu? Jeho otázka či má někdo problém s tím, že princezna půjde naplnit svůj osud, nedáva žiadny zmysel. Naplnit svoj osud, čo to sakra znamená? A potom sa vrátil ten valibuk. Dáva za pravdu Jadwige a navrhuje prepustiť otrokyne. Spozorniem smerom k nemu a mám pocit že ten obor nieje tak loajálny ku Ctiradovi, a za toto čo povedal sa mi rozhodne páči. Už som ho chcel podporiť a pridať svoj hlas do tohto šialeného rozhovoru, keď sa po gobliních hatlaninách, obor zvalil k zemi. Bleskovo som pozrel na Ctirada v očakávaní možného útoku. Ale všetci vyzerajú byť kľudní. Obor je ich človek, nie náš. Netrápi ma že je na zemi, ale očami preblesknem k Daršane, či už je plne pri vedomí a pripravená v prípade že by sa to tu nejak vyhrotilo. Našťastie Rouz už od Ctirada ustúpila a ja mám ruku pripravenú na rukoväti svojho meča. Nedržím ho priamo ako by som chcel tasiť, ale mám ruku položenú voľne na vrchu v neistom postoji. Čo sa to tu do pekla robí? Myslel som že sme vyhrali, že sa zbavíme kliatby a miesto toho, sme zapadli ešte do väčších sračiek. Našu princeznú určite nenechám v rukách tohto otrokára. Ani nemuknem, len tam stojím a oči mi preskakujú z Ctirada na goblina. Sú to otrokári. To sme teda dopadli, kšeftujeme tu s otrokármi. Netuším čo mám robiť. Potom sa ozve Rouz. Jej hlas ma trochu napne a mne sa do ruky okamžite vyženie kŕč, ktorý chcel uchopiť meč, ale ovládol som ho. Nechcem s nimi bojovať, ale napadli práve svojho vlastného človeka keď prehovoril. A teraz prehovorila Rouz. Sledujem ich či urobia niečo agresívne voči nej. Musím tie otrokyne nájsť. V našom kráľovstve je otrokárstvo zakázané. Nikde inde som otrokov nevidel. Je to nechutnosť. Rouz povedala niečo čo ma trochu naštvalo. Rozhodne nebudeme ich povinnosti spríjemňovať. Dá sa znásilňovanie a bitie zpríjemniť? Ano, tu máš nový polštář, aby si mala pohodlie keď ťa budú znova trápiť? Musíme ich odtialto dostať! Pozriem na Rouz s otázkou v očiach, že o čom to sakra rozpráva? Pohľadom znova vyhľadám Daršanu. Sme traja proti šiestim. Ak je Jadwiga na našej strane tak štyria proti piatim. Ale Rouz a Jadwiga by mali újsť. Zbaliť nám zásoby a my s Daršanou by sme to tu zvládli? Myslím že nie. Ten čarodej je problém. Nechám ale rozprávať Rouz, zatial čo očami preskakujem medzi všetkými a snažím sa odhadnúť aká je vlastne situácia. Rouz chce ísť za princeznou. Mne to príde teraz ako úplne zbytočný plán, ale lepší momentálne nemám. Preto s rukou, voľne položenou na meči sa pomaly presuniem až k Rouz. Odteraz ju budem mať pekne pri sebe. Nikomu sa tu nedá veriť. Keď už som tesne pri nej, len jej ticho poviem. "Som s tebou, dúfam že vieš čo robíš."

Mistr - 14. července 2021 06:28

Ctirad chvíli těká pohledem z ležícího Harada na Rouz, na Iliase, Jadwigu, Darshanu a Alithara a zpět. Zpod přimhouřených očí na vás kouká zmatený, horečně přemýšlející pohled. Co dohovoří Rouz, protahuje se tísnivé ticho, během kterého se alespoň sehne a poměrně jemně potřesením ramen probudí Harada a pomůže mu se postavit na nohy. Nakonec se hejtman hluboce nadechne a potřese nechápavě hlavou. "Vůbec nechápu, proč do toho pořád taháte ty holky. Vždyť se skvrnami a proroctvím nemají nic společného. Co vás to najednou popadlo?..." je vidět, že jeho vnitřní procesy ještě neskončily, protože otázka tak trochu vyzní do ztracena. Pak ale pokrčí rameny a podívá se Rouz do očí. "Beru chraň, zkusím vám věřit, aspoň komu můžu. Pokud neublížíte princezně, tak Gobo holkám vymaže paměť a pak budou propuštěné."

Jadwiga Čornaja - 14. července 2021 13:27

Pozorně sleduji jednotlivé zachování každého zúčastněného. Děvčátku Rouz vyprchá úsměv rychleji, než choroba z mého falkonku avšak rozežere falešné představy stejně tak dobře, jak dokazuje každý její krok vzad. Její chlapec je stejně tak šokovaný. Ctirada vystihují jeho vlastní slova, oceňuje dobré bodnutí do zad, naprosto netuší, o čem mluvím, ale je to menší zlo. O jeho ospravedlnění si smýšlím své a na jeho jízlivost, či nevraživý pohled, odvětí jen stále stejný klid ve tváři s nepatrným úsměvem na rtech, který zakolísá jen na okamžik mrknutí oka a příčinou je Harad. To bylo nečekané a odměnou za to je mu odebrání se do říše snů, za ukolébavky zeleného trpaslíka. Da, ty žhenšhchiny s tím nemají naprosto nic společného, příliš se ti něnravitsya, když věštbu využívá k vlastním zájmům někdo jiný než ty. Ctirad nakonec zdánlivě otočí, nakolik však nyní jeho slovu dá věřit? „Něbuděšh namítat, když na to dohlédnu, nerada bych strávila více než god jejich opečováváním, jen aby potom slintaly, pomočovaly se, neznaly svaja imena a byly odsouzeny jen k směrti v pustyne.“ Rty jsou stále zaoblené ve stejném úsměvu, jako po celý čas.

Harad Orlí srdce - 14. července 2021 14:28

No páni! Mohl jsem čekat, že mi můj plán jen tak neprojde, ale lehkost s jakou mě goblin odstranil je pro mě šokující a zcela zahanbující. Jsi malej hnusnej zelenej žabí flusanec zaschlej na kozím bobku! Ulevím si tlumeně ve své řeči a odplivnu si, tak trochu směrem k goblinovi. Tím je mé pošramocené ego na chvíli zahojeno. Se směsicí pocitů kouknu na Ctirada, už už otvírám hubu k něčemu peprnému, ale nakonec ji zase sklapnu. Byl jsem v limbu zřejmě jen pár úderů srdce, ale vidím, že výrazy cizinců doznaly jisté změny. Napětí by se dalo krájet. Blonďáček křečovitě svírá jílec svého srandamečíku a očividně to v něm vře. Sympatická bojovnice po probuzení prohlásí něco o teleti a kraví řiti. Vyložím si to po svém, právě jsem něco takového udělal - šáhl Ctiradovi do řiti, abych z ní vytáhl otrokyně... Ledově klidná a nebezpečně hovořící Jadwiga zřejmě dosáhne svého. To je dobře.. Na Ctiradovi poznám, že má v škebli asi pěknej průvan a jeho přezíravá póza vezme za své. To je taky dobře..Jen poslední drobná dívka se dvěma dýkami je mi záhadou. Asi tady bude ze všech nejopatrnější. Navrhuje samé kompromisy a chtěla by jít za princeznou.Dobrá, rozhodnu se také pro trochu diplomacie, ač mi to není zcela vlastní: Sorry, kápo, už jsem vychlad'. V poslední době je toho na mně trochu moc. Ty tady máš poslední slovo, to je jasný. Jo a vo tom proroctví...Kdo ho vúbec napsal, vyřknul, našel, nebo kde se vzalo? To by mě zajímalo..

Rouz - 14. července 2021 15:11

Ticho To tíživý ticho je k zbláznění. I když je to jenom pár vteřin, co Ctirad těká mezi náma pohledem, jakoby uvažoval o naší příčetnosti, nemám daleko k tomu začít vyvádět, aby sakra už něco řekl! Koutkem oka registruji pohyb jen kousek ode mě. Ilias. Nemám ani páru co dělám, ale povzbudivě se na něj usměju a přikývnu hlavou. Všimnu si ale jeho strnulého postoje. To není dobrý. Po krátkým zaváhání ho jemně pohladím po hřbetu ruky, kterou má položenou na zbrani. "Bude to v pohodě." Řeknu taktéž tichým hlasem a koukám mu na tu ruku, jestli se trochu uvolní. Nevěřím si dost natolik, abych zrovna teď vzhlédla. Pak zase začne mluvit Ctirad. Když se otáčím jeho směrem, všimnu si, že Harad už je vzhůru. Jakmile Ctirad domluví, zadržím dech. Pečlivě zkoumám jeho rysy a snažím se najít nějakou známku lží. Ale proč by měl teď lhát? Přece nás nemůže považovat za úplný hlupáky, musí mu být jasný, že na to propuštění si dohlídneme, když už to řekl takhle. Přikývnu mu tedy pomalu na souhlas a ještě střelím pohledem k Iliasovi, co on na to. K dotazům ostatních už ale nemám potřebu nic říkat. Jsem připravená vyrazit k princezně, na kterou si šetřím zbytek svých otázek. Jestli Ctirad lže, je to právě princezna, která se může omylem proříct. Na šestnáctiletý holce půjde případná přetvářka poznat snáz. Zůstávám teda zticha, čekám jak se situace vyvrbí, a jsem připravená Ctirada následovat k naší chlebodárkyni.

Ilias - 14. července 2021 16:00

FLEKY Obor je na nohách a s naozaj vtipnou hláškou si vybil aspoň trochu zlosť na goblinovi. Zdá sa ale že so Ctiradom sa dosť bratríčkujú, tak musím rátať s tým, že v prípade problémov by bol ten obor pre nás veľký problém navyše. Aspoň dvojmetrový problém. Pozriem na Rouz keď ma pohladila po ruke. Dotyk od nej je vždy tak príjemný, že mi po tele prešla vlna husej kože. Ale tej príjemnej husej kože, ktorá si pýta, aby sa ma Rouz dotýkala ešte viac. Sledujem ju a vidím na jej tvári aj tie zelené fľaky. Nemali by tam byť, nemala by tu byť ani ona a trápiť sa s proroctvami, bojovať s orkami a teraz čeliť otrokárom. Pri myšlienke že by mohli aj ju napadnúť, niekde ju uzviazať a ubližovať jej, zlostne stisnem zuby a pozriem na Ctirada. Musím ale s nimi spolupracovať aby som Rouz tých fľakov zbavil. Aby mohla žiť. Jadwiga vyzerá byť naozaj správna. To ma teší, stará sa o otrokyne a ja dúfam že sa jej podarí dostať tie holky preč. Môja ruka je stále položená na meči, ale nedržím ho tak akoby som chcel tasiť. Len ju tam mám položenú. Nechcem hrotiť situáciu, ale ak máme ďalej pokračovať, opýtam sa Ctirada. "Poďme za princeznou a vyriešme tú vec s proroctvom. Som princeznin strážca a budem ju chrániť. Lenže o vás nevieme absolútne nič, len to že tu ubližujete otrokom. Nieste šlachtic a nieste ani môj zamestnávatel. Ak máme ísť spolu do hôr, chcem vedieť kto presne ste, či sa vám dá veriť a hlavne, či nieste hrozba pre princeznú. Myslím že by bolo fér nám o sebe povedať viac, komu slúžite? Ste súčasť nejakej armády? Na obyčajnú vesnicu tu máte až príliš veľa ozbrojených mužov." Počkám na jeho odpoveď a som pripravený vyraziť, v tesnej blízkosti Rouz, za princeznou.

Mistr - 14. července 2021 18:26

Když si Harad zchlazuje na kouzelníkovi žáhu, zatímco se dává dohromady, Gobo na něj klidně kouká, a když skončí, souhlasně kývne hlavou a dál to nekomentuje. Vypadá že jeho urážky přijímá. Ctirad vyčkává vaše reakce. Darshanu si vyslechne s povytaženým obočím, ale nereaguje, nejspíš nevěda, co by bylo vhodné říct. Když hovoří Jadwiga, má výraz podobný, ale víc se v něm zračí pohrdání. Pak si odplivne a odpoví značně přezíravým tónem hlasu. "Přítomna být můžete, jak je ctěná libost." a dál už si jí nevšímá. Na Harada se naopak příjemně usměje, nakolik je to možné z předchozího kyselého ksichtu. "Nic se neděje. Jak vidíš, situace se nakonec řeší sama. Co se proroctví týče, ani nevím. Patnáct let? Víc? Kdo ví, kdo ho vyslovil jako první. Klidně to mohl být některý z těch orčích bastardů. Když jsem vyrůstal, vždycky jsem věděl, že mám před sebou velké věci. A tohle je ono. Dovést Princeznu ke Dračím zubům. A po dnešku už jsem si jistý, že je to skutečné!" opět se mu v hlase ozve nadšení, které tam vždy problesklo, když byla tématem ona věštba. Zářící oči však pohasnou, hned jak se změní téma. Očividně vše ostatní je pro něj o poznání méně vzrušující. Například Ilias a jeho připomínky. "Nic ve zlém, dobrý muži, ale nevidím důvod, proč vám o sobě cokoliv říkat. Já o vás nevím také nic a ani po tom netoužím. Nemusíme být přátelé, nemusíme se plácat po ramenou. Spojuje nás jen a pouze proroctví, které je pro vás vykoupením z moci toho žabince. Já jsem princeznin ochránce, za mnou jela, když podnikla tu šílenou eskapádu s útěkem z domova. A já ji budu bránit do posledního dechu. Jediná otázka je, zda pro ni nepředstavujete nebezpečí vy. Nikdo neví, jaký na vás ta kletba má vliv, a proto tu vlastně uprostřed noci stojíme. Protože jste mě zatím příliš nepřesvědčili." podívá se na Rouz a trochu se ukloní, než pokračuje "Kromě tady slečny Rouz. Takže jen poslední poznámka. Nebo spíš podmínka. Před princeznou o tom, co jsme tu řešili, ani slovo. Dosáhli jste svého, tak s tím buďte spokojeni. Pokud to porušíte, naše dohoda neplatí. Jestli se s tím dokážete smířit, tak mě následujte." Počká několik vteřin a pokud se nestrhne něco, co by jej zastavilo v odchodu, vydá se po cestičce do hlubin vesnice, ale nejdřív si od Iliase vezme zpět svou lampu a papír s proroctvím. Za ním se vyjde jeden z jeho vojáků se štítem, zatímco zbrojnoš s halapartnou čeká na průchod ostatních, aby se zařadil na konec.

Ilias - 16. července 2021 01:00

SKRYTÝ VÝZNAM V momente keď mi Ctirad odmietol odpovedať na otázku, som si bol istý že je to len prachsprostý vrah, násilník a otrokár. Človek, ktorý si ani náznakom nezaslúži moj rešpekt. Ale Rouz povedala že vie čo robí. Spomenul som si ako Varka pokazila Rouz jej plán s tým starým dedom a rozhodol som sa že jej budem veriť. Je to žena a asi jej teraz svieti jeden z jej ženských inštinktov. Tak idem s ňou, ale nepustím ju od seba ani na meter a ak sa niekto pokúsi nás rozdeliť, bez otázok ho setnem. Keď sa vyberieme za ctiradom, ukážem Darshane rukou aby prišla k nám bližšie. Keď príde až tesne k nám, poviem im potichu. "Nepáči sa mi to. Mali by sme okamžite ísť za velitelom. A týchto tu by sme mali setnout!" v spoločnosti tých chlapov som napätý ako struna a celé sa to vyberá absolútne nesprávnym smerom. Moje myšlienky víria ako tornádo. "Nič nám ten chlap nevyjasnil, a prečo nepriniesol princeznu hneď, ale ideme za ňou až teraz, keď sám povedal že nám neverí?" Obzriem sa po dopredu aj dozadu na všetkých jeho mužov. "Buďte v strehu. Nič z toho čo sa tu deje nedáva zmysel. Mali by sme okamžite ísť za Gladusom!" Pripomína mi to trochu prvú prácu, ktorú som vzal v meste Pirn. Jeden starý chlap sa nazdával, že ho niekto chce zabiť. Nikto mu neveril, pretože starému to už trochu harašilo v hlave. Preto žoldácka guilda pridelila jeho ochranu mne, ako začiatočníkovi. Bola to moja úplne prvá práca v žoldáckej guilde. A tak som na dohodnutom mieste vyzdvihol starého a kráčal za ním všade kam išiel. Trhy na námestí, potom bylinkársky obchod na jeho reumu, ďalej obchod s alkoholom. Takto sme behali po celom meste a mne dochádzalo že všetci mali pravdu. Je to len starý bláznivý dedula a ja tu s ním strácam čas. Prachy ale zaplatil tak to nejak musím vydržať. Ale prácu žoldáka som si predstavoval úplne inak. Všetko sa ale začalo komplikovať, keď sa k nám v jednej uličke pripojili štyria muži. Nabehli k nám priateľsky, s úsmevmi na tvárach sa vybrali k nám a ja som pohotovo skočil pred starého a zadržal ich, aby sa viac nepribližovali. Bral som to naozaj vážne a adrenalín zo mňa penil ako dobre vychladené trpazličie pivo. Lenže tí muži boli presvedčivý, priateľský a vraj sa so starým poznajú. Starý bol tak senilný že si nepamatal nič, ale potvrdil že áno, poznajú sa a sú to jeho priatelia. Neboli. A tak sa k nám pripojili. Jeden z nich po chvílke kráčal pár krokov pred nami a jeden spomalil a šiel pár krokov za mnou. Zvyšní dvaja kráčali tesne pri starom ako starí kamoši. Ja som šiel dva kroky za nimi. Presne podobne ako teraz kráčame my. Obkľúčení nepriateľmi, ktorí sa tvária ako priatelia. Len dúfam, že títo neplánujú to isté čo tá skupinka plánovala na mňa. Ten v strede sa najednou otočil a kývnutím hlavy dal pokyn chlapovi za mnou. Stihol som otočiť hlavu a uvidel som ako sa na mňa rúti jeho lesklá čepel. Hocikto iný by v tej uličke umrel, lenže moje reflexy zareagovali na jedničku, bleskovo som tasil meč a v jednom ťahu mu oddelil ruku od tela. V šoku som pozeral na jeho ruku na zemi, a na naňho ako vrieska a rozstrekuje krv po celej uličke. Po tvári mi stekali pramene jeho krvi a dodnes si pamatám na tú kovovú chuť, keď mi to stieklo až do úst. Naplo ma a chcelo sa mi zvracať tam na mieste. Začul som kroky ako sa tí dvaja zo stredu rozhodli ukončiť moje trápenie. Ani neviem ako, ruka mi vystrelila ich smerom a jedným ťahom im prerezala ohryzky spolu s krčnými tepnami. Prišlo mi to tak prirodzené, akoby som to robil už tisíc krát. Proste len som vystrel ruku a oni padli na zem mŕtvy. Vystrašilo ma, že som to chcel urobiť. Mieril som im na krky zámerne. Bezmyšlienkovite som konal skôr ako som stihol o tom čo i len porozmýšlať. Ten štvrtý sa dal na útek a ten bez ruky tam odpadol a vykrvácal. Ja som starého dopravil až domov. V šoku a celý od krvi som sa dostavil naspäť do žoldáckej guildy a nikto mi ten príbeh ani nechcel veriť. Nie preto že by neverili historke o tom ako starého blázna chce niekto uniesť, ale neverili že by som ja dokázal zabiť troch chlapov. Bolo mi to jedno. Zobral som prachy za vykonanú prácu, a odvtedy spomienky zapíjam vo víne. Po tom som zabil ešte niekoľko krát, a odvtedy pijem ešte o niekoľko krát viac.

Rouz - 16. července 2021 08:12

Vzhůru za princeznou Když se pomalu ubíráme za Ctiradem, v hlavě mi to šrotuje. Jsem ráda, že jsme se někam pohnuli, ale jeho neochota nám o sobě cokoliv říct, se mi ani trochu nelíbí. Co jsem tak viděla, tak Ctirad žádný fleky nemá. A princezna nejspíš taky ne. To znamená, že to, že nás spojuje proroctví tvrdí jenom oni. A jejich čaroděj. Je mi z toho tak nějak ouzko, protože netuším, komu se tu dá věřit. Skoro se za tu myšlenku až zastydím, ale Gladus z nich působí nejlíp. I když je to pitomec, kterej mi schválně vybral divokýho koně! Ilias jakoby mi četl myšlenky. Souhlasně přikývnu po jeho poslední větě a taktéž ztlumím hlas. "Za Gladusem půjdeme... ale jestli je někdo má stínat, tak to bude on, ne my." Prosebně na něj a pak i na Darshu kouknu. "Pusťme se do boje jenom když to bude absolutně nevyhnutelný." Jestli tu mají střelce, nebo třeba další čaroděje, moc bychom nezmohli. Pak se ještě obrátím k Iliasovi. "Za princeznou jdeme až teď právě proto, že nám nevěřil. Přijde mi jako posedlej jejím bezpečím a ochranou. Minimálně v tomhle si můžeme být jistý, že máme stejnej cíl..." Na chvíli se odmlčím a na vysvětlenou dodám.. "To je to, co mi předtím říkal. Ptal se, jestli může věřit i vám dvěma, bojí se, že princezně něco provedem."

Harad Orlí srdce - 16. července 2021 10:41

Chvíli jsem ještě připitomělý z toho krátkého nečekaného komatu.Vždy jsem byl magií hodně zranitelný a proto jsem se jí opravdu bál, i těch, kteří jí disponují. Ne, nemůžu si vyskakovat, v přítomnosti toho zasmrádlého skrčka Goba je veškerá má lidská i barbarská důstojnost v kýblu. Může si se mnou kdykoliv vytřít tu svou plesnivou gobliní řiť. A to mě žere. Nechce se mi v téhle společnosti vůbec zůstávat. Ctirad neodpoví uspokojivě ani mně, ani ostatním. Bojovnice s velkým mečem promluví v mé mateřštině, což si na chvíli získá mou pozornost. Pak ale pokrčím mohutnými rameny a s krátkým nevrlým zabručením odejdu po své práci. Zkontroluju myší a krysí pasti, které jsem rozmístil po táboře. Navštívím zbrojnici a začnu přemýšlet, jaká výbava by byla na výpravu nejvhodnější. Vzít si obouruční meč, nebo jednoručák se štítem? Těžkou kuši, nebo dlouhý luk? Kroužkovou halenu, nebo lehkou koženou zbroj? To se uvidí. Na něco přijdu a má líc se rozjasní. Lano, pochodně, kramle, skoby, olej, atd, atd. Napadají mě další věci, které by se mohly hodit a začnu je ještě teď v noci shánět, zatímco dám vařit hustou zeleninovou polévku. Chlapi v táboře mě znají jako starého bručouna, samotáře a podivína. Pokud tedy nejsem pod parou, pak nezkazím žádnou legraci. Jinak si ale hledím svých koní, myší, a polévek. V hierarchii tábora mám své místo někde uprostřed. Respektují mě pro mou zdstnost v boji, ale i se mi za zády smějí pro mé tupé způsoby. Ctirad pro mne má trochu slabost, jak jsem ale před chvílí poznal, má autorita zde nedosahuje výše, jakou jsem si namlouval. S těmi myšlenkami čekám, s jakou se partička vrátí od princezny...

Ilias - 16. července 2021 12:08

Vzhůru za problémy Cítim sa lepšie keď je aj Daršana pri nás a niesme roztrúsení. Lenže by to nebola ona keby nemala zas nejakú vychytralú poznámku. Neberiem to ale nijak zle, pretože viem že v tomto mám pravdu ja a ona sa mýli. A okolo nás je viac ľudí, ktorí si zaslúžia moje krivé pohľady. Tak jej na moje vlastné prekvapenie celkom v pohode odpoviem. "Ver mi, nikto tu netasí rýchlejšie ako ja." Otočím sa pozriem na ňu. "A niektoré meče musíš držať veľmi pevne, aby ti nevyleteli z ruky" Rukou si poťukám po jílci svojho meča a ešte dodám. "Má hladkú rukoväť a keď ju nedržíš naozaj pevne, tak ti môže vyletieť z ruky." Hodím na Darshanu malý úsmev, ale rýchlo sa znova vrátim do reality a takéto nepozorné tlachanie musím zanechať. Rouz potom povie že Gladus bude ten čo bude stínať. Mám o tom ale trochu inú predstavu. "Mám stále viac pocit, že ten parchant Gladus je na tom rovnako ako my a nemá ani predstavu čo sa tu deje. A nemá ani moc to ovplyvniť." Poteším sa keď ten obrovský severan ide svojou cestou a nie s nami. Je to o jedného protivníka menej. Stále nemám predstavu na koho strane je, ale určite je to Ctiradov poskok, tak by sa pridal asi k nemu. Potom Rouz znova prehovorí o tom čo jej ten hajzel šeptal do ucha. Hneď ma pohltí zúrivosť, že to prasa čo znásilňuje ženy, bol tak blízko pri Rouz. Až tak tesne pri nej. Nikto sa už k nej takto blízko nepriblíži z týchto násilníckych hovad. A tak trochu nervózne zareagujem, ale stále šeptom. "On neverí nám? To on je tu to hovado ktoré by malo dokazovať svoju dôveryhodnosť a nie my!!" od nervov stisnem pery a musím sa hlboko nosom nadýchnuť a vydýchnuť aby som sa ukľudnil.

Ilias - 16. července 2021 17:04

ÚCHOP Po tom čo som Darshanu poučil o správnom úchope meča sa na mňa celý čas pozerala so svrašteným obočím. Je mi to fuk, proste nemôžem meč držať ako hrebeň, s ktorým by som si chcel učesať vlasy. Musím ho držať tak pevne ako sa len dá, inak by mi vyletel z ruky, alebo by mi pri náraze úplne zlomil zápestie. Po tom čo ma zranil ten veľký ork, som nemal zápestie zlomené len vďaka tomu, že som mal pevný stisk a všetky svaly som mal napnuté. Ak by som mal zápestie voľné, tak mi ta rana urve ruku. Spomenul som si na to ako som sa učil meč používať. Bolo to hneď potom čo som prvý krát vzal dedov meč do ruky a hneď s ním aj pobodal otca. Nechcel som to, ale absolutne som nečakal že s mečom sa narába tak ľahko a ruka mi proste vystrelila a zastavila sa až o otcove telo. Ak by to vtedy neprežil, tak by som si to neodpustil. Potom som ušiel do hôr na juh. Prejsť severské hory je jedna z najnebezpečnejších vecí. Už prvú noc ma napadli vlci, ale dokázal som sa vyšplhať na strom. Na druhý deň som chcel trochu s mečom cvičiť, aby som dokázal tú cestu prežiť. Chytil som ho a vytiahol z puzdra. Nedržal som ho dosť pevne a on mi pri tom ťahu vyletel z ruky a dopadol o dobrých šesť metrov ďalej. Keď som ho zdvihol, presne som vedel čo mám robiť, akoby som už vybojoval stovky bitiek. Rýchlo som dostal do rúk aj do nôh tie správne pohyby. Bolo to ako by som tam tancoval medzi stromami. Niekto by povedal že prirodzený talent. Lenže ten meč mi každú chvíľu vypadol z ruky a odletel preč. Máchol som s ním doprava, nedržal som ho pevne a pri tom pohybe mi vyletel z ruky. Máchol som doľava a znova mi vyletel z ruky. Najťažšie je to pri tasení. Pretože keď som ho už mal v rukách, dalo sa zvyknúť na jeho váhu, na jeho rychlosť a pri tom s poriadnym stiskom ho udržať v rukách. Ale pri tasení je to pre mňa vždy taký šok. Jeho váha, uhol seknutia, rýchlosť seknutia. Ak nie je človek na to pripravený tak mu ľahko vyletí z ruky a ešte niekoho zraní. Meče nepatria do rúk neohladuplným. A Darshana to nechápe. Možno raz pochopí Rozčulujem sa nad naším novým príjemným priateľom Ctiradom, keď sa stane tá najmenej predvídateľná vec na svete. Z ničoho nič sa ku mne priblížia jej rty, za ňou príjemná vôňa mydla a dá mi pusu na tvár. V tom momente zo mňa zmizne všetka nervozita, zlosť, strach a vymení to prekvapenie. Chytím sa za to miesto kde mi dala polibek a pozriem na ňu s vypleštenými očami. O vteřinu na to vyčarím na Darshanu obrovský úsmev a myslím že sa asi budem červenat. Čo sa to práve stalo? Prečo to urobila? Prečo? O malú chvíľu na to mi úsmev zmizne a vystrieda ho trochu vystrašený výraz. Pozerám na Darshanu a opýtam sa. "Chystáš sa ma zabiť?" Neverím tomu, len si robím srandu a bojujem s tým aby som sa nezačal hneď smiať. Iba kútiky úst mi trochu poskakujú v snahe nerozosmiať sa. Úplne som zabudol na Ctirada alebo na jeho stráže. Myslím že Darshana práve prišla na spôsob ako ma úplne schladiť a ukľudniť aj keď som nad mieru rozčúlený.

Rouz - 17. července 2021 08:49

Cestou k princezně Ilias se rozčiluje a já pochopím, že něco vysvětlovat nemá smysl. Očividně ho to jenom víc rozrušuje. Selhal i můj dřívější pokus o uklidnění a tak se nořím do ticha a jen poslouchám, jak se s Darshou baví o úchopu meče. Nikdy jsem to v ruce nedržela, tak netuším kdo z nich má pravdu. Vždycky jsem byla přesvědčená, že bych byla mizerný šermíř. Jednak mě to neměl kdo naučit a taky mi to vždycky přišlo jako moc neohrabaná zbraň. Až moc dlouhá pro moje potřeby. Darsha se pak začne smát a vlepí Iliasovi pusu na tvář. Tak nějak mě to od ní překvapí, až se sama musím pousmát. Přece jenom není tak zapšklá jak se pořád snaží tvářit! Co mě ale naprosto odrovná je až Iliasova reakce. Jeho tvář se vyhladí, a vypadá, že se za chvíli začne smát. Jeho vztek je pryč. Užírá mě, že můj dotek neměl ani z poloviny takový efekt. Vlastně neměl vůbec žádný efekt. Nedokážu se proto přimět naladit se na najednou veselou atmosféru a stáhnu se zase do sebe. A tak prostě jdu vedle těch dvou a snažím se netvářit až tak moc zachmuřeně. Soustřeď se na úkol. Zbavíme se těch fleků. A pak prostě zmizím. To mi jde přece nejlíp. A všechno bude zase dobrý. Něco takovýho přece říkalo i to blbý proroctví...

Ilias - 17. července 2021 18:52

DOBRÁ ZLÁ NÁLADA Pozerám na Daršanu ako si robí očividne srandu, ale pri tom premýšlam .... vážne si robí srandu? Vážne? Premýšlam nad tým a čakám kým dopovie svoj plán s pivom a prasaťom. Tak nejak ale verím že by ma v tejto situácií nezabila tak si neodpustím jej odvetiť rovnako drzo ako ona odvetila mne. "K fialkám by som pričuchol len vo chvíly, kedy by som ti ich ukladal na hrob." pozriem Daršane pobavene do tváre, ale sledujem periferne jej ramená, či znova nestratí nervy a nezaútoči. Pomyslel som si že čo by som asi robil keby teraz siahla na meč ako bláznivá baba za ktorú ju ešte stále trochu považujem. Tá rýchla myšlienka ma donútila ju upozorniť, ale s pobaveným hlasom. "Nezabúdaj, nikto netasí rýchlejšie ako ja." A na tvári sa mi rozhostí namyslený úsmev. Otočím sa smerom k Rouz a reagujem na to pozvanie na večeru od Daršany. "Ale pozývam ja vás. Jedlo, pitie, nocľah, zelené fajčivo, všetko je na mňa." Na túto výpravu som si nevzal skoro nič so sebou, tak mi ostalo kopec peňazí a ak dostaneme ešte druhú polovicu, tak sa môžme pár dní správať ako králi. Potom prehodím ruku Rouz okolo ramien, zdá sa mi nejaká strnulá, ale to je normálne keď sme uprostred nebezpečne vyzerajúcich nepriateľov. A poviem slová venované len jej. "A potom by sme mohli ísť niekde na dovolenku. Len my dvaja." Pozerám na ňu a čakám čo na to odpovie. Druhú ruku mám stále položenú na svojom meči. Žiadny z chlapov nieje pri nás tak blízko aby predstavoval okamžité riziko a viem že ak by niečo skúsili, tak by som nás stihol ubrániť.

Rouz - 17. července 2021 20:50

Co se to právě děje? Darshaniny uklidňující pokusy značí, že asi nejsem moc přesvědčivá. Tak se na ní usměju, abych jí jako uklidnila a přikývnu. "Tu rybízovou šťávu bych si dala. Nikdy jsem to neměla a zní to fajn.." Přinutím se k souhlasné odpovědi. A to prase bych snědla taky, když nebudu zrovna nacpaná po guláši, jako třeba teď. Ilias se pak projevuje jako štědrý hostitel. Je to všechno tak krásná představa. Taková škoda, že to všechno kazí výhled na Ctiradova záda. Jdou rychlejc než my, takže už je mezi námi pěkný odstup. Pak mi dá Ilias ruku kolem ramen a mě se nějaký Ctirad vykouří z hlavy. Cože to říkal? Zase se mu povedlo kompletně mě rozhodit. Tohle slovo jsem slyšela jenom jednou. Ještě ve svým minulým životě. Srdce se mi rozbuší jak o závod. Bylo to když táta vyprávěl o svatební cestě. Ale to je přece nesmysl... Pamatuju si to moc dobře, protože u toho popisoval vzdálenější kraje a moře a mluvil o bílých plážích a spalujícím slunci a já to chtěla všechno vidět taky. To bylo ještě předtím, než si pořídili děti. Na tu cestu použili všechny svoje zdroje a pak začínali od začátku, ale šťastní. Aspoň nějakou dobu. Pak jim ty peníze chyběli, když se narodilo víc dětí, než čekali. Každopádně vyprávění končil slovy "Byla to skvělá dovolená." A já byla tehdy až moc zaujatá příběhem, než abych se zajímala o nějaký jedno neznámý slovo. Ale nejspíš to bude označení toho místa. Najednou zjistím, že jsem zastavila a že se usmívám. Chtěla bych vidět bílý pláže se spalujícím sluncem. "To zní skvěle. Jenom ta... dovolená... asi bude daleko." Zašeptám. Pak si stoupnu na špičky a než si to stihnu rozmyslet, tak mu po vzoru Darshany vlepím jenom o něco opatrnější pusu na tvář. Podle mých zkušeností mají mužský rádi jiný věci, ale Ilias je očividně prostě jinej a když to zabralo jí, to by bylo, aby to nezabralo i mě. Není teď sice vzteklej, ale vlastně jsem nikomu jinýmu pusu na tvář nikdy nedávala, a tak teď skoro vědecky sleduju, cože to s ním provede.

Ilias - 17. července 2021 23:35

AŽ PRÍLIŠ VEĽA NEPOZORNOSTI Keď už som myslel, že Darshana nakoniec útočiť nebude, zahľadela sa na mňa tak že som mal chuť od nej okamžite odskočiť. To už ale bolo pozde. Priskočila ku mne a rukou sa približovala k mojej tvári. Myslel som že teraz je ta chvíľa kedy sa definitívne rozhodla ma zabiť. Ruka ktorou držím meč mi zareagovala na jej prískok a meč povysunula o drobný kúsok. Ruku ale zastavila moja vôľa. Akosi som Darshane nedokázal ubližiť aj keby ma to malo stáť život. A možno som len nezaregistroval nič lesklé v jej ruke? Tak či tak meč sa mi zachvel v puzdre pri tom stotinovom vnútornom súboji. Reflex chcel tasiť, Ilias nechcel. Keď jej ruka dopadla na moju tvár a pohladila ma. Vytreštil som na ňu oči a rozrušene jej povedal. "Čo tu blbneš? Mohol som ťa zabiť! Už to nikdy nerob!" Netvárim sa rozčúlene, ale tvárim sa malinko podráždene za Darshine nebezpečné vtípky. Vyľakala ma. Pozriem na Rouz, ktorá asi stále ešte spracovávala moju ponuku na spoločnú dovolenku. Pošeptá že to bude ďaleko, postaví sa na špičky a než si znova stihnem uvedomiť čo sa to vlastne deje, dá mi tiež pusu na tvár. Pri tom som ale pustil meč a oboma rukami ju chytil za pás. Keď sa odtiahla, pozreli sme si do oči a ona vyzerala že čaká na moju reakciu. Vlastne mi to bolo aj jedno na čo teraz čaká, tá jej pusa bola ešte viac účinná ako od tej zlej Daršany. Úplne mi vypla zlé emócie a pocity a v mojom svete už existovala len ona. Rukami som ju nepustil, trvalo to len chvílku keď sme si pozerali do očí, ale pre mňa to bola skoro večnosť. Keď už som to nevydržal, pošeptal som "Dúfam že bude veľmi ďaleko" a silno som ju pritiahol za pás k sebe, tesne telo na telo a rovnako nečakane ako ona mne, dal som pusu ja jej. S tým rozdielom že moja mierila na jej pery. A nehodlal som ju hneď pustiť, držal som ju pevne pri sebe. Chcel som ju pri sebe držať aspoň chvílku. Len dúfam že sa nebude chcieť odtiahnuť. Ešte nie, ešte chvílku, dúfam že vydrží ešte chvílku. Mám v pláne urobiť šialené veci a ak mám zomrieť, tak pred tým si chcem ešte užit tento polibek od ženy, akú už nikde inde nenájdem. Stojíme na mieste zatial čo Ctirad a jeho spoločníci kráčajú ďalej. Mám pocit, že týmto mu ukazujeme toľko neúcty koľko je len v naších silách. Chvíľku môže počkať. Mal priniesť princeznu hneď a neťahať nás tu na exkurziu po celom tábore. Hrá sa na dôležitého a ja mu nehodlám leštiť jeho ego.

Rouz - 18. července 2021 07:25

Romantická vsuvka Experiment se zdál úspěšný. Vážně to vypadá, že Ilias dokáže pusu na tvář ocenit. Na druhou stranu, vzápětí jsem to já, kdo je celý na měkko. Zase na mě kouká tím svým pohledem, ze kterýho vysychá v puse a podlamujou se kolena. Kousek od nás slyším Darshu a přijde mi, že bych se teď asi měla červenat. Usměju se na něj a chci říct, že bychom měli jít, když mě k sobě přitáhne tak rychle, že se stihnu jenom nadechnout. Naše rty se spojí a já si jsem skoro jistá, že jsem chtěla někam jít, ale nemůžu si vzpomenout proč vlastně. A tak to všechno zahodím a prostě se poddám. Je to tak příjemný jenom být v jeho náruči a mít vypnutej mozek. Prsty mi samy vylítnou do jeho vlasů, ale místo abych ho už jemně odtáhla, si ho tak trochu přitahuju. Když to pak po nějaký době skončí, na tváři se mi pomalu rozlije úsměv od ucha k uchu. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju z tý smršti pozitivních emocí. Je tohle ještě normální? Nebo už je to přes čáru? Jak se tak furt usmívám, dochází mi, že tohle bude pěknej malér. V některejch věcech je stejnej jako já. A v některejch zase úplnej opak. To nemůže fungovat. Přesto ale stojím na místě a tentokrát umanutě odmítám myšlenku být zase ten hlas rozumu, který nás pošle dál na cestu. Protože zrovna teď se mi nikam nechce. A tak prostě čekám, až mě Ilias sám pustí, nebo do nás někdo vrazí, nebo se Ctirad vrátí, nebo nás Darsha profackuje oba. Možná bych přesně něco takovýho potřebovala. Někdo by mi měl říct, že jsem se zbláznila. I když to už teď vím taky.

Harad Orlí srdce - 19. července 2021 06:07

Neklidně poposedávám u kotlíku, a pozoruju bublající tekutinu. Nakonec jsem rád, že se skvrn zbavím nejspíš brzo. Pak seberu pár lidí, a vyrazíme někam, kde nás nikdo nezná. Na viking, - dobyvačnou výpravu. Jenže časy tomu nepřejí, zamračím se. Občas kouknu na hvězdnatou oblohu a přemýšlím, co je to vlastně za noc? Co se má změnit? Odhaduju, podle teploty, směru větru, a počasí posledních dnú, jak bude zítra. Tětiva luku je na vlhkost náchylnější než silné táhlo kuše. Ve skalách se není kam skrýt. Vezmu plachtu. Dojdu si pro něco k pití, a dumám o nepříteli. Která nečistá pračubka mohla zplodit toto neblahe plemeno? Možná je jejich odvaha a smysl pro čestný boj jen pověra. Jsou to zbabělí prašivci, když čarují ze zálohy. A já se teď, do frasa měním v jednoho z nich! Třeba vycítili svůj neodvratný konec, proto jednaji tak zoufale. S hořkým úšklebkem hodnotím ostatní družinníky. Jsem zvědavý, jak se mi podaří tuto nesourodou sebranku floutků zorganizovat v boji s přesilou. Efektivně se krýt, plynule přecházet do výhody, naučit se na sebe, vědět, co druhý udělá, mást protivníka, měnit taktiku, doplňovat se. Bude to práce.Musíme taky počítat s tím, že orků bude jak máku. A čím blíž cíli, tím větší jatka. Jen šetřit síly! Jejich zbraně jsou primitivní kropáče, řemdihy, ostnaté kyje. Náčelníci mívají sekery. Proti takovým je lepší jít se štíty. Střílejí špatně, ale jejich krátke luky dovedou pozlobit. Zastrašit se nenechaji, ale vyprovokovat ano.

Mistr - 19. července 2021 21:31

HADAR Sedíš a dumáš, když tě vyruší jeden z mužů, jak vstoupí do světla ohníčku. Znáš ho, je to Odřifous, aspoň tak se mu tu říká, protože je mladý a porost pod nosem či na bradě se rozhodně nedá považovat za mužnou pýchu opravdových chlapů. Taky piští jako veverka a lehce se nechá zastrašit. Na druhou stranu je to jeden z lepších přítomných lukostřelců a jednou jsi ho viděl tu kolovou hradbu bez pomoci přeskočit. Tehdy jsi i řešil, jestli nemáš vidiny, protože sám nahoru dosáhneš pouze když stoupneš na špičky. Každopádně teď došel až k tobě, začichal a přátelsky se usmál do kotle, než přenesl zrak na tebe. "Hadare, Ctirad prosí, jestli by ses nestavil u něj doma. Jako tam, kde teď bydlí její veličenstvo. Povídal něco o průvodcování." mluví s tebou jako obvykle, ale přesto si všimneš, že stojí o kousek dál, než je u něj obvyklé. DARSHANA, ROUZ, ILIAS Zastavili jste se, protože propukla mezi vámi velice emoční... no debata asi ne, ale rozmluva plná náznaků, doteků a napětí. Svůdné rty se přisávají na Iliasovu tvář, tu na jednu a hned zase na druhou, pohledy, pohlazení, úchopy, vše se střídá v pomalém , ale stále na intenzitě nabírajícím rytmu. Po posledním polibku už to vypadá, že se musí stát něco... NĚCO. TO, k čemu evidentně směřovala celá scéna. Vyvrcholení. Místo toho se za vámi ozve slabé tleskání. Jak se otočíte, spatříte ozbrojence s halapartnou, který evidentně celou dobu stojí sotva dva kroky od vás, protože uzavíral kordon a když jste se zastavili, musel též. Těžkou zbraň má opřenou o rameno a teď plácá ocvočkovanými rukavicemi jednou o druhou. Nejspíš to není to rozuzlení, které jste čekali, ale možná je tomu tak dobře. Ve tváři nemá vlastně výsměch, spíš přejícný úsměv životem ošlehaného člověka, který si vzpomněl, co i pro něj bylo kdysi středobodem světa. Ačkoliv nedává nijak najevo netrpělivost, přeci jen je zjištění, že vaši osobní chvíli sdílel někdo cizí, nepříjemné. Setřesete ze sebe tedy ty nejočividnější pocity a pokračujete pěšinou za ostatními, kteří už dávno zmizeli mezi příbytky. Když se, nyní bez vedení, dostanete na nějakou křižovatku, knecht vás zezadu tiše a bez zbytečného tyátru naviguje. Asi po minutě tedy dorazíte na ušlapané náměstíčko mnohem větší, než předchozí. Je evidentně používané, protože tráva tu prakticky není, jak byla vydupána až na hlínu, která byla následně vysypána štěrkem, takže je velká šance, že i při dešti se tu není třeba brodit v blátě. Náměstíčko je tu zřetelně kvůli přítomnosti jediného domu v celém táboře. Je to pěkný dvoupatrový domek se zděnými základy a cihlovými stěnami, s šindelovou střechou a komínem. Za okny se svítí a kouř stoupá k nebi na správném místě. Ctirad se baví v hloučku se štítovníkem, Gobem a dalšími čtyřmi osobami, z nichž jedno je nevysoká žena v kožené zbroji se sekyrou přehozenou ležérně přes rameno, na které jsou nejnápadnější dva dlouhé blonďaté copy skoro až po zadek, dalším je podsaditý trpaslík, co levačkou lehce pohupuje těžkou kuší opřenou o zem a třetím a čtvrtým jsou dva půlelfí lučištníci, které si pamatujete moc dobře, protože s vámi vyráželi z Korálu. Ctirad si vás všimnul, tak trochu mávnul, aby se náhodou nestalo, že byste jej přehlédli, a rovnou i s Gobem poodešli ke vchodu ke stavení, kde čekají, až se přiblížíte. "Nezapomeňte, co jste slíbili." hodí na vás vážný pohled, načež obrátí zrak na čtveřici venku: "Pokud se objeví Harad, pusťte jej dovnitř." a následován goblinem, štítovníkem a vámi vstoupí dovnitř. Vstoupíte do malé otevřené předsíňky, kde je rohožka na obuv a věšáky na oblečení. Ctirad si očistí boty, ale plášť nesundá. A hned pokračuje dál do chodby, která má po pravé straně schodiště někam nahoru, vpřed končí dveřmi a nalevo taktéž. A ty otevře a vstoupí. "Tak je konečně vedu." pronese hned jak vezme za kliku, takže když vejde do místnosti za nimi, uslyšíte zvonivý hlásek: "Konečně!" Vstupujete asi do hlavní světnice tohoto patra. Dominantou je krb, v němž plápolá ohýnek, dále tu je stůl s několika kusy nádobí obsahu napovídajícího, že se jedná o rozjedenou večeři, dále dvě lavice podél stěn, skříň, knihovna, dvě truhly a čalouněná rohožka zašlé vínové barvy. Na rozdíl od předsíně a chodby, kde jediným světlem byla Ctiradova lampa, zde jsou zapáleny všechny svíce na lustru z jeleního paroží, takže je tu světla, jako ve dne. Ani jste si nemysleli, že je možné takto osvítit pokoj v noci. Princezna Viktorie si evidentně právě četla v lenošce knihu, kterou drží otevřenou v levé ruce, ale jak vás uslyšela, rovnýma nohama vyskočila a vydala se k vám. Respektive ke Ctiradovi, jehož objala, než se jejich rty spojily krátkém, leč náruživém polibku. Když se odtáhla, otočila se na vás, s dychtivým výrazem ve tváři. Chce se k vám vydat, ale Ctirad ji jemně zastaví. Možná bych se nepřibližoval, mohou se tě pokusit zabít." "To by přece nikdy neudělali. Oni jsou mí hrdinové, co za všechny nasadili život!" ozve se Viktorie rozhořčeným hlasem "To bylo předtím, než byli prokleti. Stále je možnost, že se stali tvými nepřáteli a budou se snažit ti zabránit." ve Ctiradově hlase je poznat naléhavost a strach "To jistě ne, vždyť se na ně podívej. Navíc jste přece říkal, že jsou důležití, mistře čaroději. Pro mě, pro sebe. Pro osud." otočí se na Goba a něžně se vymaní Ctiradovi, pohladí ho po tváři a vydá se k Iliasovi, kterého radostně obejme. Na to, že je to malé děvče, má docela páru, evidentně používá všechny své síly, jako by barda chtěla úplně rozdrtit. "Nexus. Nulový bod. Jsou prostředek, kterým se proroctví stará o vlastní vyplnění. Ať už v dobrém nebo zlém. To není známo. Nexus staví, obrácený Nexus boří. Těžké rozeznat. Skoro nemožné. Nutné rozhodnutí. Zda věřit, či nevěřit." mluví mezitím Gobo na princeznu, zatímco ta se tiskne k Iliasovi.

Ilias - 20. července 2021 01:31

PRINCEZNÁ Držím Rouz v náručí, tesne pri sebe a aj keď sa po vášnivom polibku naše pery od seba odtrhnú, a pozrieme si do očí, stále ju držím a nechcem od seba pustiť. Takmer som znova podľahol neodolatelnej túžbe sa znova prisať na jej pery, keď sa ozvalo tlieskanie. Prvá moja myšlienka bola, že Daršana nám to proste musí kaziť, ale keď som otočil hlavu tým smerom, bol tam ten bandita, ktorý išiel za nami. Takmer som naňho úplne zabudol. Stojí tam a zjavne si šou dobre užíva. Som zvyknutý sa líbať .... a robiť aj iné veci ... keď sa niekto iný pozerá, ale toto bolo iné. S Rouz to bolo ... intímne a tento chmuľo nám to kazí. Tak či tak som sa ale začervenal a na tvári sa mi objavil zahanbený úsmev. Pustil som Rouz a pozrel na vojaka. Povedal by som aj niečo vtipné, ale hneď som si uvedomil, že je to len násilník a bastard, ktorý ubližuje ľudom. Takže sa mi na tvári rozhostil znova vážny výraz. Pozrel som na Darshanu, chytil Rouz rukou jemne za pás a vybral sa smerom za Ctiradom. Pri tom som povedal. "Radšej poďme." A keď sme vykročili, môj pohľad znova patril len Rouz. Usmieval som sa na ňu a opýtal sa. "Takže, mám to brať ako ,áno, ohľadne dovolenky?" Ctirada a spol sme stratili a oni sa neobťažovali nás čakať. Ako sme kráčali považoval som to za vynikajúcu príležitosť zabiť toho chlapa za nami. Kráča pár krokov v naších stopách. Ak by som sa z ničoho nič otočil a vykročil k nemu, ani by nevedel čo ho zabilo. Pohrávam sa s touto myšlienkou, ale akosi po tom čo som teraz zažil s Rouz, to nechcem kaziť krviprelievaním. A vlastne, ani nemyslím že je to dobrý nápad. Vlastne by to bol takto dosť zlý nápad. Preto kráčam dopredu až dorazíme na námestie. Ten had je tu, a som rád, že nemá zbytočné poznámky k tomu že sme sa zdržali. Všimnem si pri ňom ženu s dlhými copmi a trpazlíka. Kto vie či sa poznal s tými mrtvými trpazlíkmi s ktorými sme cestovali. Možno by sme mu mohli povedať ako zomreli. Zaslúžil by si vedieť aspoň to ak ich poznal. Potom si všimnem elfov. Až ma to poteší že vidím známe tváre. Cestovali sme spolu šesť dní, tých namyslených ušatých by som spoznal kdekoľvek. Kto vie či si pamatajú aj oni nás. Ctirad pred vstupom sa ešte uisťoval že sa princezna nedozvie aká je on sviňa. Nezapomeňte, co jste slíbili?? Myslíš to ako znásilňuješ nevinné dievčatá zatial čo princeznú lovia orkovia? Neboj kámo, máš moje slovo, že jej to ,,takto,, pekne nepoviem. To je jediné čo ti viem sľúbiť ty prasa. A ak by Ctirad vedel čítať myšlienky, na mojom mrzutom ksichte, ktorý mám v jeho prítomnosti, by ich prečital raz dva. Viem sa správať a po vzoru Ctimrda si očistím boty. Vedie nás útulným dvojposchodovým domom až otvorí dvere do nejakej miestnosti a z nej začujem princeznin hlas. Celý čas som mal ruku položenú na svojom meči, tak aby to nevyzeralo nijak výhražne, iba ako nejaký postoj. Iba že tak bežne chodím, s rukou prevesenou cez svoj meč. Ale bol som v strehu a pripravený tasiť. V momente keď som započul princeznu som automaticky zložil ruku z meča a až tak som vošiel do miestnosti. Princezna vyzerala úžasne ako vždy, až do doby kedy svoju krásnu tvár nepriložila k tomu toxickému násilníckemu odpadu. Zaťal som zuby a okamžite sa v mojej hlave spustila vojna. To dievča je čisté dobro, ani muche by nedokázala ublížiť a tento slizský chlap ju len oklamal a tvári sa pred ňou že je niekto, kto v skutočnosti nieje. Žiadny udatný, dobrý a ctihodný rytier, za ktorého ho princezná určite má. A ja ako jej strážca ... ako niekto kto vie pravdu... ako niekto kto má viac skúseností... ako dobrý chlap... ako ja ... ju musím varovať. Pretože on jej ublíži. Ale teraz ešte nieje ta chvíla. Musím byť rozumný a nepodliehať emóciam. Musím ísť na to s rozumom. On ju dokázal zmanipulovať. Aj keď jej poviem čistú pravdu a odprisahám na svoj meč, nebude mi veriť. Jedine ako jej ukázať pravdu, je nejak, ju zmanipulovať k tomu. Kiež by som bol v takých veciach dobrý. S tým by mohla mať skúsenosti Daršana možno. Ako prinútiť človeka aby urobil to čo chceme, bez toho aby vedel, že sme ho prinútili. Potom Ctimrd znova prehovoril a ja som sa skoro povracal z jeho pretvárky. Tak nechutné divadlo som ešte nevidel. A to som bol na vlastné oči svedkom divadelného predstavenia Stromových Entov. Ktorí nemajú ani emócie. Bolo to smutné predstavenie ale nie tak nechutné ako keď vidím čo predvádza Ctirad. On tu ,,doslova,, svojvoľne a zámerne ubližuje svojím otrokom, ale nás obviňuje z toho že sme nebezpeční? A ako sa pri tom ešte tvári. Ak by pokritectvo malo dostať nové meno .... Princezna sa tentokrát ale nedala zastaviť. A povedala, že sme pre nich dôležitý. Tak preto nás tu chcú, preto bol aj Ctirad ochotný prepustiť otrokov, len kvôli nám. Pretože on nás potrebuje, len neviem načo. A potom sa stalo niečo na čo som nebol pripravený o nič viac ako na polibek od Darshany. Princezná .... áno PRINCEZNÁ sa mi hodila do náručia a objala ma. Chvíľu som stál len tak so zvesenými rukami, ale potom som objal aj ja ju. Ona mala fakt silu a ja som sa snažil byť tak jemný ako bolo len v mojích silách. Cítil som na tvári jej jemné vlasy a jej vôňu. Doteraz to bola pre mňa len princezná. Vedel som že je tu, že existuje, ale teraz keď sa jej priamo dotýkam, o to viac si uvedomujem, že je to ozajstný človek, zranitelný a ja ju musím chrániť. A je tak hrozne rozkošná a milá. Jednu ruku mám položenú medzi jej ramenami a druhou som klesol nižšie. Popritom som cítil jej štíhle telo a moja ruka sa mi zastavila na jej páse. Objíma mňa, špinavého strapatého človeka, ktorý vo svojom živote nič nedokázal. A rovnako ako mi nikto neverí, že dokážem odrovnať aj partiu chlapov sám, nikto mi neuverí že som sa objímal s princeznou. Musím uznať že som z toho celkom dojatý. A tak jej potichu poviem. "Nikdy by som vám neublížil princezná. Dal som vám svoje slovo, že vás budem ochraňovať pred všetkými nepriateľmi..." pozrel som na Ctirada s prižmúrenými očami a dokončil vetu "...aj tými ktorí sa zatial skrývajú. A to hodlám dodržať." Ja si netrúfam od seba princeznú odtlačiť preto stojím a užívam si jej objatie až kým ma sama nepustí. Posledných pár minút bolo fakt bláznivých. Dostal som pusu od Daršany, potom od Rouz, potom som dal pusu ja jej, a teraz mám v náručí ďalšiu blonďavú krásku. Mám pocit akoby som sa znova dostával do svojej kože. A je to fajn pocit.

Rouz - 20. července 2021 09:16

Princezna Když se za námi ozve potlesk, strnu. Úplně to naruší atmosféru, kterou jsem si zrovna začínala vychutnávat. Se zakaboněným výrazem se otočím na strážce. Nedívá se na nás naštvaně, což jsem tak trochu přepokládala, a chtěla mu vysvětlit, ať se jde bodnout. Ale je to takový ten shovívavý pohled, se kterým nevím, co si počít. Zrudnu. A pak se prostě po vzoru Iliase otočím a pokračuju v cestě. Do nálady mě zpátky hodí zase Ilias, když mě chytne kolem pasu a pokračuje v rozhovoru, jako by nás nikdo nevyrušil. "Počítám s tebou." Usměju se. A pak už jsme konečně u jediného pořádného baráku v táboře. Podle Ctirada, čekajícího venku, svítících oken a kouřícího komína usoudím, že princezna bude uvnitř. Před vstupem na Ctirada kývnu, jakože rozumím. I když mi ještě furt srdce buší jako splašený a myšlenky mám rozlítaný kdoví kde, snažím se soustředit. Očistím si boty a jdu dál. Jsem překvapená z množství světla všude kolem a proto trochu zpomalím, nechám jít Iliase jako prvního a udiveně se rozhlížím. Po vstupu do hlavní světnice se směrem k princezně uctivě ukloním. Už mi to skoro začíná jít, i když si furt připadám děsně neohrabaně. Pak mi dojde, proč tu vlastně jsme a začnu sledovat Ctirada jak se chová a jestli na něm nepostřehnu nějaký náznak předstírání nebo chladných citů k princezně. Sleduju jejich přivítání a rozhovor. Pak se do toho vloží Gobo, kterýmu vůbec nerozumím. Zrovna když chci začít mluvit, tak se princezna vrhne na vítání. Jsem z její bezprostřednosti skoro vyděšená. Střelím pohledem ke Ctiradovi a kontroluju, jestli nevybouchne. Vůbec bych se nedivila, kdyby za výstřelky šlechty trestali normální lidi. Až když se ti dva od sebe odtrhnou a nic se nestalo, tak se zase trochu uvolním. "Princezno, potřebovali bychom se vás zeptat na nějaké věci... ať lépe pochopíme, kam se vlastně ženete a k čemu nás potřebujete..." Začnu mluvit s očividnou nejistotou. Ještě nikdy jsem nemluvila s nikým z urozeného rodu a dochází mi to až teď. V tom osvětleném prostoru se necítím ani trochu dobře. Nevím, kam se mám koukat, jestli mám být ukloněná, ani jak jí mám oslovovat. Ale jsme tu kvůli mýmu naléhání, tak mi přijde tak nějak správné vysvětlit, proč tu jsme. Občas nervózně přenesu váhu z nohy na nohu. "Vy víte, co je vaším osudem? O čem se to mluví v proroctví? Co vás čeká až dojdete na místo? A jak se tam chcete dostat, co obětujete, abyste mohla vstoupit?" Vystřílím rovnou všechny svoje nejpalčivější otázky, přenesu váhu z nohy na nohu, zkontroluju pohledem Ctirada, zastrčím si pramen vlasů za ucho... Nevrť se ... a s pohledem těkajícím mezi princeznou, jejím ramenem, a podlahou čekám na odpověď.

Harad Orlí srdce - 20. července 2021 13:37

Jó, už du. Zabručím neochotně a poprosím Odřifouse ať pohlídá polívku. Jak vypadám? Zeptám se ho ještě a jmu se nasliněnou dlaní uhlazovat mastné, sto let nemyté zdredovaťělé vlasy. To už nezachráníš Harade. Po jeho výmluvném pohledu toho nechám, mávnu rukou a vydám se k jedinému zděnému domu v táboře. Když jsem vpuštěn do princeznina budoáru, začnu mhouřit oči před jasným světlem, které se zde rozlévá. Jinak mě interiér nijak neohromuje, beru to jako fakt, nejsem žádný velký estét. Zamumlám něco jako: Dobrej... a opět se postavím někam stranou a jako dobře vychovaný vyvrhel, čekám až mě někdo bude potřebovat. Nebo mě snad bude chtít Ctirad dokonce představit? Olíznu si nervózně rty. Goblinovu blábolení za prvé nerozumím, a za druhé mě uráží, nebo spíš popouzí. Na co si to tu ten zlořád pořád hraje? Princeznino puberťácké otlapkávání s minstrelem mě uvádí do rozpaků. Tady všem vládne jen zastydlé libido, pomyslím si s odporem. Žena s copy, trpaslík a dva půlelfové se mi celkem zamlouvají. To nebudou žádné rychlokvašky z předměstí jako ten zbytek. Prohlížím si se zájmem jejich zbraně, mé myšlenky se rozmlží a já v duchu přemítám, napůl nevědomky, proč jsou orkové zelení, jestli bude zítra hezky a kdo zařve jako první...

Mistr - 21. července 2021 19:56

Harad prošel táborem, před domem si kývl se čtveřicí hlídající dům a vstoupil dovnitř. V předsíni zaslechl vzrušený princeznin hlas, ale porozumět mu nedokázal, na to byl příliš daleko. Když vstoupil do pokoje osvíceného lustrem z paroží, objímala zrovna princezna toho blonďatého klučinu, zatímco on jí něco tiše říkal a ona se na něj na oplátku vděčně usmívala. Ctirad zaregistroval barbarův příchod úsměvem a kývnul mu na pozdrav. Do řečí se nepouštěl, protože Viktorie v tu chvíli pustila barda a stejným způsobem sevřela v náručí Darshanu a nakonec i Rouz. Ta na ni mezitím začala valit svých pět tun otázek, na které se nadšení v princeznině obličeji začalo pomalu mírnit, ne však do zloby, ale do rozpaků. "Omlouvám se, já... já jsem prostě moc ráda, že jste naživu. Když nás napadly ty hrozné stvůry a my vyvázli s holým životem, bála jsem se jen pomyslet, kolik z vás prošlo branou Mistra Kápě. Já vím, že za to všechno můžu já, ale...prostě je úžasné vědět, že ne všichni ztracení jsou nutně po smrti." při vzpomínce na přepad se jí lehce rozklepe brada a zadrhne hlas, ale statečně se opanuje a dokáže emoce překonat. Pak se nějakou dobu odmlčí a dívá se Rouz přímo z očí do očí, stále se tváříc ostýchavě. Nakonec ale začne sypat vysvětlující věty jednu za druhou a jak mluví, postupně rozpaky mizí a jsou nahrazeny stejným nadšením, jaké bylo na začátku. Stejným, jako svítí z očí Ctiradovi. "Chcete vědět, kam mířím a čekáte asi něco konkrétního, ale bojím se, že to vás zklamu. Ženu se za naplněním svého osudu. Každý máme něco předurčeno, něco, co dá našemu životu smysl. Něčí cíl je vpravdě obrovský, zatímco jinému velemudrc Sovis do svitku příliš mnoho nenapsal. Navíc se o tom často dozvíme pozdě, či vůbec. A já vždy věřila, že mým úkolem je něco vzácného. Jako v legendách o Měsíčním kameni, o Paličích mostů, o Tanečníkovi. A nyní vím, že to je pravda. Vždyť existuje proroctví s mým jménem, musí to být něco... hodného příběhů i po stovkách let vyprávěných minstrely po hradech a krčmách. Čeká mě ohromné dobrodružství a já mu jedu naproti." trochu povadne a soucitně se usměje "Mrzí mě, že jste do toho byli zataženi. Ale nyní jste také součástí. To vám lépe vysvětlí Ctirad a mistr kouzelník. Ale jsem ochotná obětovat cokoliv. Vždyť co se může rovnat osudu. Mám s sebou všechny své nejkrásnější šperky i šaty. Pokud bude třeba, vzdám se královské korunky. Osud mi to vynahradí." skončí a je vidět ohnivý zápal, jež jí plane ve tvářích. Vše, co říká, je naprosto rozhodnutá splnit. Během své řeči se opět vrátí k hejtmanovi a jemně jej uchopí za ruku. Ctirad si mezitím vyhrnul rukávy u košile, protože z krbu sálá příjemné, ale intenzivní teplo, avšak černý plášť dál spočívá na jeho ramenou. Viktoriinu nabízenou ruku něžně uchopí svojí a propletou prsty tak, jak už to mladí lidé dělávají. Jak je zde takřka denní světlo, můžete si prohlédnout detaily jako drobky na stole, nesymetrická zlatá kadeř na korunované hlavě - jeden z pramenů chybí, nebo snad přebývá - a nebo malá jizva ve tvaru půlměsíce na Ctiradově ruce. On mezitím vede bezeslovnou diskusi s Gobem, kterou zakončí energickým zavrtěním hlavou, načež si goblin povzdechne a zase odhopká kousek dopředu. "K čemu vy potřebujete princeznu je jasné. Až splní věštbu, zbavíte se svého prokletí. Ale k čemu ona potřebuje vás? Každé proroctví se snaží, aby se vyplnilo. Ale samo není hmotné, a tak prostě používá ostatní. Jedince, kterých se to netýká, ale mají možnost zasáhnout. Taková osoba se nazývá Nexus. Nebo Nulový bod. Ctirad. A nyní vy. Znáte základy matematiky?" chvíli si něco mumlá a pak gestem, jako když krmíte z ošatky slepice vyvolá několik zelených čar visících ve vzduchu. Kouzlo. Dvě čáry nechá jednu vodorovně a druhou svisle, aby se protínaly v bodě, který označí nulou. "Tohle je jasné. Snad jste chodili do školy. Nulový bod může, nebo nemusí ovlivnit výsledek funkce jak zde, tak v proroctví." objeví se třetí čára, která šikmo klesá a v jednom místě se dotkne vodorovné. Chvíli vyčkává a pak projde skrz dál dolů. Najednou se obraz vrátí a v této verzi se od vodorovné čáry odrazí a stoupá zase výš. A pak zpět na první verzi atd. Několikrát vás nechá vidět obě možnosti. Poté se pohled změní a čára je pod vodorovnou a stoupá. Následují opět dvě možnosti, kdy se od vodorovné odrazí zpět dolů, nebo projde skrz vzhůru. "Vy jste Nulový bod. Můžete pomoci, můžete pokazit. Nelze rozeznat. Ctirad s Viktorií se vám rozhodli věřit. Protože věří, že vám proroctví dalo skvrny, abyste mu pomohli ve vyplnění. A za odměnu budete vyléčeni. A je lepší mít vás na své straně, než jít na vlastní pěst. Vysvětlení bylo dostatečné?" rozhlíží se po vás, evidentně přesvědčený, že jednodušeji se to už říct nedalo.

Ilias - 22. července 2021 01:14

PLNÁ MIESTNOSŤ PRIATEĽOV Keď vidím princeznú ako sa nám omlouva, príde mi to nereálne. Princezny sa len tak nezvyknú baviť s plebsom, ale táto je úplne výnimočná. Potom rozpráva o tom proroctve a mne je jasné, že to dievča nevie absolútne nič. Niekto jej nakecal, že toto je jej osud a ona so sebou nechá manipulovať ako bábika v bábkovom divadle. Trochu zakrútim hlavou a chcel som niečo povedať, ale ešte som si kusol do jazyka. Počkám ešte nech rozpráva ďalej. Lenže ona si to len pricupitá k Ctimrdovi a chytí ho za ruku. Prepletú si prsty ako dve hrdličky. Pomyslím si, že aj ja by som sa takto chcel chytiť s Rouz, ale teraz by to bolo asi trápne. Zahnať tú myšlienku mi ide ľahko, pretože ju prevalcuje myšlineka na toho mamrda, ako mal včera v posteli otrokuňu a dnes by chcel mať princeznu. Hnusí sa mi ten chlap každým pohľadom a každým dotykom princezny stále viac a viac. Potom ide na rad goblin. Ani si nepriznávam že je to čarodej, pretože o jeho schopnostiach a aj dôvere pochybujem. Veľmi pochybujem. Ak by sme zašli do väčšieho mesta, tam by v hrade bol pravý mág a ten by nás toho zbavil mávnutím ruky. Táto zelená scvrknutá napodobenina mága, je ale asi to jediné čo by bolo ochotné, žiť tu v lese, v tábore plnom hajzlov a otrokýň. Ako podradné a neúctivé miesto pre mága. Takže hento zelené čudo rozhodne nieje mág akého potrebujeme. Potom začne kúzliť. Ak sa to teda dá nazvať kúzlom. Nejaké čiarky poletujúce vo vzduchu. A ja to zamračene, s prižmúrenými očami sledujem. Čiarky poletujú a pretínajú sa, potom do seba narážajú a ja premýšlam čo od nás chce. Ahaaa, Je to pantomíma! A my máme hádať čo nám ukazuje. Už som chcel vykrýknuť, že to je štítová hradba, na ktorú niekto strieľa šipy, keď znova prehovoril. Vraj sme nulový bod .... to nás uráža? Sám je nula pomyslím si, ale pre tento krát to nechám tak, už tak je dosť napätá situácia. Keď sa opýta či bolo vysvetlenie dostatočné, urobím krok dopredu a spustím. Nedávam svojím dvom krásnym spoločníčkam možnosť ma zastaviť. Niesom si istý či vidia to čo ja, niesom si istý či si uvedomujú, že nám všetkým tu hrozí vážne nebezpečenstvo. Tieto slová venujem Ctiradovi. "Áno chápem, pre proroctvo sme zlý alebo dobrý, ale to isté sa potom dá povedať aj o každom jednom z vás." Prejdem pohľadom po miestnosti a zastavím sa na Haradovi. "A na to že nám neveríte si tu vydržujete, nám dosť podobnú ochranku." A ukážem naňho prstom. Potom pokračujem, nijak agresívnym ani urážajúcim hlasom, ale naliehavým a snažiacim sa princezne vysvetliť aj racionálne a reálne veci, nie len rozprávky. "Poďme ale k dôležitým otázkam. Čo si myslíte, že na to povie Kráľ? Princezná, musí vás už hľadať. Mal som tú česť vidieť kráľovských špevov v akcii. Našu karavánu museli nájsť už po niekoľkých dňoch cesty a určite už aj vedia kde sa nachádzate teraz. Sú to tí najlepší stopári a najrýchlejší jazdci. Pravdepodobne už sem mieri kráľovská jazda a všetkých nás tu popravia." Pozriem na Ctirada a ukážem na jeho ruku, ktorá drží tú princezninu. "A hlavne teba Ctirad." Než sa stihli čo i len nadýchnuť a reagovať, som im rýchlo skočil do toho a pokračoval som. "A ctihodná princezná, viete vôbec aké sú následky vášho vyplnenia osudu? Viete čo sa stane? Čo ak tým spôsobíte smrť tisícov a tisícov živých bytostí? Po tej bitke, nám jeden ork prezradil, že ak dojdete do cieľa, stane sa niečo veľmi zlé. A pri všetkej úcte, šperky niesú to najcennejšie. Určite z tých všekých básní a povestí viete, že to najcennejšie je život.... a láska." Pozrel som na ňu či si vôbec uvedomuje čo robí. "Myslím že je nutné sa zamyslieť aj nad následkami a nie len sa bezhlavo rútiť vyplniť starú veštbu." Tým som skončil svoj naliehavý monológ, oblízol si pery a ostal stáť a pozerať princezne priamo do očí, dúfajúc že niečo z toho jej aj otvorí tie detské oči zalepené rozprávkami o osude.

Mistr - 22. července 2021 07:01
	Názorná ukázka toho, co Gobo vyčaroval ve vzduchu za čáry. odkaz odkaz odkaz odkaz

Rouz - 22. července 2021 07:53

Domluva Princezna se zase začne ohánět osudem bez toho, aby řekla cokoliv jenom trošku konkrétního. Nechápu jí. Jak se někdo může bezhlavě hnát někam jenom kvůli cáru papíru? Když začne mluvit Gobo, zní to už aspoň trochu učeně. Snažím se s ním držet krok, ale úplně se mi to nedaří. Ale řekl jednu důležitou věc. Každé proroctví se snaží, aby se naplnilo. Není hmotné a tak používá ostatní... Ano... to dává smysl. Pamatuju si jeden takový příběh, vyprávěný jedním bardem z města. Může být pravda, že ty fleky jsou jenom prostředek proroctví. A když bude naplněno, tak zmizí. Ale vážně jsou lidi ochotný jít za proroctvím, aniž by věděli, čeho se týká? Přijde mi to velmi neuvážený! Ale co já vím... kdyby někdo řekl takový proroctví o mě... byla bych nejspíš hrozně zvědavá... ale vážně bych vyrazila na cestu? Pak začne Gobo do vzduchu malovat nějaký čáry a už se zase nechytám. Chci odpovědět, ale začne mluvit Ilias. Má pravdu. Na konci tý cesty určitě někdo umře. Na druhou stranu, jestli je to jejich rozhodnutí, nic mi do toho není. Když Ilias dokončí svoje myšlenky, zkusím to ještě shrnout. "Jestli to chápu správně... někdo řekl nějaký proroctví a vy se za ním ženete, aniž byste věděli čeho se týká, co bude na konci, a co je potřeba obětovat?" Zavrtím nevěřícně hlavou. Podívám se na Iliase, který je z toho rozhozený stejně jako já. Rezignovaně si povzdychnu. Jsem unavená po celodenní cestě a tohle dohadování je vyčerpávající. "Každopádně je to vaše věc, asi nepotřebuju vědět proč to děláte. Já se zavázala jenom k tomu, že vás dovedu na konec cesty. Slovo dodržím, zvlášť jestli nás to zbaví těch flekanců... a jestli opravdu nemáte v plánu nikomu ublížit." Podívám se ještě vážně na princeznu. "Jenom doufám, že potom budete ve stavu, kdy budete moct... no... vyplatit zbytek odměny." Klidně se může stát, že tam oba umřou. A já bych vážně chtěla mít potom svoje peníze na nový život.

Mistr - 22. července 2021 18:35

Po goblinově vysvětlení vypadají všichni trochu zmateně, včetně princezny a Ctirada, ale když se slova ujme Ilias, už opět poslouchají se zaujetím a, v některých případech, plamenem v očích. Po první poznámce hejtman zavrtí zamítavě hlavou "Harad není ochranka, jak vidíte, je postižený stejným prokletím, co vy. Co bylo řečeno o vás, platí i pro něj." Když ale potom pokračuje bard v monologu a následně slovo přebere Rouz, nadšení v princeznině tváři pomalu pohasíná. Je to skoro, jako by někdo v místnosti zhasnul několik svící z lustru, až tak vám připadá, že její zapálení iluminovalo vše okolo. Místo toho je na jejích svěšených ramenech a výrazu tváře poznat zklamání. Zklamání z vás. Otočí hlavu a podívá se na Ctirada, který se ušklíbne a pokrčí rameny. Vysloveně v tom gestu ono "já ti to říkal" slyšíte. Pak promluví Darshana a ačkoliv hovoří mile, úsměv, který vykouzlí na Viktoriině tváři, je spíš smutný. Naproti tomu Ctirad reaguje zamyšleným zamračením. "Mýlíte se. Otec i s většinou dvora odjel na měsíc pryč, proto se mi podařilo vyklouznout. Taková šance nenastala již dlouho. Nic nám nehrozí a i to je dílo Osudu. A i kdyby nás našli, stále jsem následnice trůnu a žádný slídič se nebude protivit mému slovu." zahučí princezna a popuzeně si dupne nožkou při té byť jen možnosti. Ctirad však její optimismus nesdílí. "Cestou sem Gladus mátl stopy jak mohl, ale bylo vás spousta. Pošlu hned jezdce k odbočce, aby zahladili stopy. Pokud jste nás tu našli vy, někdo jiný by mohl též." zahučí zadumaně, načež se místnost ponoří do tísnivého ticha věcí vyřčených a nechtěných. "Orkové jsou ty bytosti, které bezdůvodně zaútočily na naši karavanu a zabily nevinné a bezbranné lidi. Jsou to hromkerníci a podlé duše. Ale ani tak si nepřeji jejich zkázu. Ale za svým osudem půjdu stůj co stůj, protože věřím. Věřím tomu, že tam venku čeká něco velikého, něco co pomůže lidem v celém království. Něco, co ospravedlní a vykoupí všechny ty zmařené životy..." povzdechne si a zadívá se na vás, ale už to není pohled nadějeplný, ale odsuzující. Od někoho, komu jste právě zlomili srdce. "Ctirad mě varoval, že žoldákům jde jen o peníze, ale já mu nevěřila. Čekala jsem, že budete stejně vzrušeni tím spojením s něčím nadpřirozeným, jako já. Inu, mýlila jsem se. Samozřejmě jste stále v mých službách a až mě doprovodíte k Dračím zubům, každý budete o 80 dukátů bohatší. Navíc, abych vaši lásku ke zlatu dostatečně rozdmýchala, pokud mi pomůžete naplnit můj Osud, rozdělíte si mezi sebe zbytek odměny vašich padlých druhů. Tako nabídka se týká i pana Harada, samozřejmě. 150 dukátů na osobu." usměje se na velikána stojícího opodál

Ilias - 22. července 2021 19:47

Smutná Princezná Takže Kráľ je z toho asi mimo. Ale určite jeh odceru malo na starosti mnoho ľudí a niekto ju hľadá. Do bez Kráľovho priameho rozkazu by s ňou pravdepodobne vážne nemohli nič robiť. To je škoda. Dúfal som, že sa tu pozdejšie objaví kavaléria a zrovná to tu so zemou. Ale za 150 dukátov si kľudne najmem nejakú armádu aby to tu prišla vyčistiť. Za 150 dukátov by som si dal znova duel s tým obrovským orkom. Za 150 dukátov si kúpim vlastné mesto! Viem že to nie, ale z toľkých peňazí sa mi až zatočila hlava. Hnevá ma, že z časti má princezná pravdu. Ak sú za to takéto peniaze, tak som schopný ísť do toho aj cez všetky riziká. A ak by sme dali peniaze s Rouz dokopy, vieme si kúpiť aj dom pri mori s malou loďkou. To by bolo nádherné. Nie! Musím myslieť rozumne. Ako prvé sa z toho musíme dostať živí! A až tak myslieť na utrácanie peňazí. Ale princezna sa tvári hrozne smutne a to vo mne robí veľmi zlé pocity. Cítim sa previnilo, ako keď vezmete dieťaťu hračku a cítite sa ako ten najhorší človek na svete. Preto sa to skúsim ešte zachrániť. A princeznu potrebujem na našej strane. Nemôžem ju nechať v spároch toho mizeru Ctirada. Stále mám na pamäti tie jeho sexuálne otrokyne. A celkovo je lepšie ak nás bude princezna mať za priateľov ako len žoldákov. Možno by nám potom zaplatila ešte viac. A preto teraz je čas si ju znova získať. Prezradila že číta básne a poviedky a preto sa nadýchnem a začnem spievať. Svoj pohľad neodtrhnem od princeznej. "Princeznáááá, nevzdávajte to s nami, Aj keď sme iba, žoldáci v zbrani, Prešli sme peklom a stále sme s vami, tu naše srdcia vám dávam na dlani." 230 dukátov dokopy, bohovia ďakujem. "Niesme tu pre peniaze, ani žiadne dary, to kvôli vám skočíme, medzi dračie spáry. Naplniť osud, cez meče a čary len nech vidíme úsmev, vo vašej tvári." "Princezná mrzí ma, že si o nás myslíte niečo také. Pozrite sa na nás. Sme prekliaty, sme zelení, sme doráňaní a unavení. Ale stále sme tu pri vás. Myslíte že by sme to robili pre 40 zvyšných dukátov? Povedali sme vám, že vás do cieľa dostaneme za každú cenu. Chápeme, že je to váš osud, len ako vaša ochranka, sme chceli prebrať všetky možnosti a hlavne aj riziká. Dali sme vám naše slovo. Myslíte že to nič neznamená?" Smutne pozriem do zeme. "Spája nás rovnaký osud, ale ak si myslíte, že nám ide len o peniaze tak to chápem. Príjmeme ich, pretože máme rodiny, a ľudí ktorých milujeme a chceme byť s nimi. Ale hlavne sme tu len kvôli vám a aby ste bola v bezpečí princezna." Och, 230 dukatov, zachránim princeznú, zabijem otrokárov, pobijem orkov a potom si vezmem Rouz za ženu. Ak toto nieje mojim osudom, tak potom už neviem čo iné.

Harad Orlí srdce - 22. července 2021 21:48

Je mi to jedno. Zprávu o honoráři přijmu nevzrušeně. Kdybych mohl promluvit, bavil bych se jen o výbavě a o tom, kolik kdo unese. V boji ve skalách má vždy výhody ten kdo útočí zvrchu a to budou oni. Nezajímá mě nic z těch keců okolo. V boji spoléhám na své instinkty a reflexy divoké šelmy. Podívám se protivníku do oči a odhadujji jeho odhodlání. Když tuším, že jsem narazil, ustoupím. Ale tady už nebude kan ustoupit! A slečinky budou brečet... Pouto mezi princeznou a jejími kamarády mi není zcela lhostejné. Zdá se, že to všichni myslíme dobře... Černovlasá mamba s pohledem lvice je nablízku a mně neunikne, že si asi jako jediná tady taky něco myslí o mně. Ctirad je na řadě a já se do toho dostal kvůli flekům a kvůli němu. To jsou dvě věci, které asi budou mít něco společného! Bleskne mi hlavou zatoulaná myšlenka. Jinak se do ničeho nehrnu a podobám se soše nebo toporné hradní stráži, do které děti šťouchají ve zvědavosti, zda jsou ti vojáčci opravdoví... Pak začnu usínat a v předklonu zavadím o jelení svícen, načež mi začnou hořet vlasy. Udusím je a zahlásím: Uch uch, pardon. a zařadím se zpět...

Mistr - 23. července 2021 08:03

Debata najednou nabrala zcela nečekaný spád. Gobo se Ctiradem koukají na Iliase jako tumpachoví, když z ničehož nic začne zpívat, navíc bez jediného hudebního nástroje, takže to celé vyznívá tak trochu zvláštně. Viktorii se na tváři nicméně alespoň malý úsměv vyčaruje. Po dozpívání pronese bard svou litanii, která princeznu rozpustí ještě o trochu víc. Není v tom rozhodně žádné nadšení, co prve, ale už alespoň nevypadá zklamaně. Zatímco ostatní v místnosti se tváří překvapeně, Ctirad klasicky se zdviženým obočím. "Vypadá to, že tenhle nakonec peníze přeci jen nežádá." zazubí se nakonec, načež se princezna otočí a tak trochu se na něj zamračí a zamítavě zakroutí hlavou. Pak všechny přeruší náhlé vzplanutí Haradových... vlasů, které sice bleskurychle uhasí, ale Viktorii stejně unikne ze rtů výkřik úleku a rozběhne se k němu několika krůčky, než se zase vše uklidní. "Omlouvám se, Harade, chápu, že tě naše žvásty unavují. Nebudu tedy chodit kolem horké kaše a seznámím vás s plánem." kývne Ctirad na barbara a jeho hlas hned získává vážný a věcný tón. "Hlavní problém jsou vaše fleky. My zde víme, že nejsou nakažlivé, ale ostatní jsou nervózní z pandemie nějaké choroby. Bojí se vás a s přibývajícím časem se to bude zhoršovat. Stejně tak Gladus. Je pověrčivý a rozhodně vás nenechá se normálně zapojit. Bude vás držet zavřené, nebo alespoň odloučené. A já musím taktéž, jinak riskuji vysloveně vzpouru." popíše situaci a vy si chtě nechtě uvědomíte, že na těch slovech něco je. Vzpomenete si na všechny, kteří si od vás drželi odstup, odmítli se k vám přiblížit. Rozhodně se ve vaší přítomnosti nikdo necítí dobře. "Proto vás pošleme na výzvědy." skočí hejtmanovi do řeči princezna "Najdete ty Dračí zuby a cestu k nim a pak se vrátíte a všechny nás tam odvedete." je zjevně ráda, jak skvělé řešení se nalezlo. "Harada poprosím, aby vám dělal průvodce. Nemyslím, že se do hor dostal trochu výš kvůli orkům, ale v lese se vyzná. A má fleky jako vy ostatní. Máte větší šanci, než by měl kdokoliv jiný, protože je věštba na vaší straně a navíc by vás mohly zelené kůže nechat na pokoji. Mezitím má skupina a Gladus se zbytkem žoldnéřů budeme pokračovat v ochraně života její jasnosti a pokusíme se nějak zbavit toho odporného červa." Viktorie se na něj opět zamračí, ale nic neřekne. "Slunovrat je za šest dní, pokud se do čtyř nevrátíte, budeme muset vyrazit na vlastní pěst. Harade, byl bys prosím ochotný je vzít nahoru a chránit je při pátrání? Aspoň se dostaneš z tábora a jak Viktorie řekla, budeš odměněn i penězi. Navíc mám takový pocit, že si budeš moct vybít zlost na nějakém orkovi." otočí se Ctirad na barbara. Rozhodně se k němu nechová přezíravě, právě naopak. "Pokud souhlasíte, časně ráno vás vyprovodíme na cestu, mezitím si odpočiňte a jestli potřebujete nějaké vybavení, které zde bude k dispozici, někdo vám je nachystá." začne se pomalu loučit Viktorie, pokud už nemáte nic dalšího na srdci.

Ilias - 23. července 2021 13:02

VÍNO ,Tenhle, .... aj Daršana ma nazvala len ,Bard, ..... tak Tenhle Bard má aj meno aby ste vedeli! Odteraz ani ja im nebudem hovoriť menom. Támhleten, tahleta, ona, on, to, hej ty. Som unavený. Ten liter vína vo mne trochu píše, ale rozhodne by som si dal ešte, alebo z tej Haradovej čutory. Ale moje myšlienky na chlast rýchlo preruší úkol, ktorý nám bol zadaný. Tie dukáty sú fajn motivácia, ale nie dostatočná na samovraždu. Preto trochu neiste sa opýtam, tak aby som znova neuviedol princeznú v pomyslenie, že sme proti nim. "Ehm, vieme že v tých horách sa to hemží orkami, a vy chcete aby sme tam šli len my štyria? Myslel som že pôjdeme celá armáda, určite je tu vyše päťdesiat chlapov." Pozerám na nich trochu prekvapene. Potom ,tamhleten, prehovorí, že vraj je veštba na našej strane a preto máme väčšiu šancu ako ktokoľvek iný. Ano, naše životy závisia proste na ... väčšej šanci. A je mi to už jedno, chcem ísť spať. Viac z nich nedostanem. Zajtra zomrieme ale túto noc sa chcem aspoň dobre vyspať ešte. "Jasné chápem. S Haradom to určite zvládneme." Budeme ako prdy vo vetre, s tým hromotlkom o nás orkovia ani nebudú vedieť. Našu debatu ukončí princezná, s tým že môžme o niečo požiadať. A tak sa toho hneď chytím a začnem žiadať. Oni od nás žiadajú až priliš, tak skúsim z toho vyždímať čo sa dá. "Z hlbky srdca vám ďakujem princezná, a niečo by som na cestu potreboval, aby sme sa dokázali vrátiť živý pre vás." Pozriem na ,hentoho, a začnem diktovať. "Budeme potrebovať jedlo a vodu na niekoľko dní. A ak by ste mali pre mňa nejaké čisté oblečenie, ktoré by sa viac hodilo do hôr. Oooo a tiež poprosím dýku. O svoju som prišiel pri boji s orkami. Bola od môjho dědečka. A ak by ste nám mohli do stanu doniesť víno a niečo pod zub, bol by som vám vďačný. Potrebujeme sa dnes pripraviť na tú cestu. Červené prosím a nejaké tiež pribaliť na cestu. A nešetrite na nás." Potom pozriem na princeznú. "A nemohol by som si tiež nechať Hospodu? Myslím koňa, ktorého ste mi požičala na začiatku výpravy, niekoľko krát nám zachránila život a myslím že medzi nami vzniklo silné spojenie. Akoby to všetko čo pre nás urobila, sa malo stať, aby nás sem dostala." Potom znova pozriem na ,toho tam,. "A nenájde sa tu ešte nejaké malé zrkadlo? Určite vyzerám hrozne, musím sa upraviť. A nemáte tu sladké drievka, alebo sušené mäso? Rád niečo hryziem počas cesty." Potom pozriem znova na princeznú a sebaisto poviem. "Tie dračie zuby nájdeme a vrátime sa po vás." Potom pohľadom pozriem na Ctimrda ale moje slová sú stále venované princezne. "Nenechali by sme vás tu len tak. Musíme na vás dávať pozor princezná." A svoj monológ ukončím širokým dokonalým úsmevom.

Rouz - 23. července 2021 18:23

Princezna Řekla jsem, co jsem potřebovala, a zase jsem se stáhla. Osvětlený prostor a moc noblesní společnost mi nedělají vůbec dobře a už se těším, až odsud vypadnu. Když princezna ještě navýší odměnu, lehce se mi rozšíří zorničky. Dalších 150 dukátů? Páni. Tolik peněz jsem pohromadě ještě ani neviděla, natož abych tolik měla v ruce. Ať si princezna věří klidně na pohádky, jestli jí to udělá radost, za takovýhle peníze s ní půjdu klidně třeba i za Osudem. Ilias začne zpívat. Cukají mi koutky, ale neodvážím se nic říct. A jako vždy, náš bard zachraňuje situaci a princezna na nás kouká zase o něco shovívavěji. Celé jednání přeruší eskapáda toho muže, který se představil jako Harad. Když mu začnou hořet vlasy, všichni se tak nějak proberou a rozhovor se zase posune dál. Princezna se Ctiradem nám zadávají úkol. Asi už nemám, co bych k Iliasovým požadavkům, které jsou opravdu vyčerpávající, dodala. Možná jen... "Jestli máme tak málo času... mohla bych si půjčit nějakýho.. klidnýho koně? Ten první se zaběhl po útoku orků." Kde to půjde, tak to asi bude chtít rychlou jízdu a ve dvou na jednom koni to bylo dost pomalé tempo. Taky jsem měla pocit, že to tomu koni úplně neprospělo. Tím jsem vyčerpala svoje požadavky a jsem připravená k odchodu.

Mistr - 23. července 2021 22:32

Ctirad Iliasův seznam požadavků snese bez mrknutí oka. Princezna se tváří stále víc udiveně. A za vámi se ozve vyprsknutí smíchem někdy kolem sladkých dřívek. Je to onen halberdýr, který šel za vámi a celou dobu stál ve dveřích do místnosti. Když se na něj otočí všechny oči v místnosti, jen pokrčí rameny a zvážní. Hejtman si chvíli něco špitá s Viktorií a potom si vezme slovo. "Určitě si dnes zasloužíte trochu oslavovat. Nechám vám do stanu přinést víno a něco k snědku. Zásoby na cestu budou připraveny ráno. Co se oblečení týče, máme tu pár kožených kamizol, žádná sláva, ale některá by vám mohla být. Koně si nechte, pokud máte zájem, ale rozmyslete si, zda s nimi vyrážet do hor. Zrcadlo... vám princezna pujčí svoje, pokuste se jej nerozbít a ráno jej vraťte." ukáže rukou na stolek vzadu u stěny, na kterém se válí několik balíčků pochybného obsahu, a stojí tam malé zrcátko ve zlatem vykládaném rámu zdobeném reliéfem draka chrlícího oheň. "Dobře si tedy odpočiňte a ráno se uvidíme. Pokud se rozhodnete jet na koních, seženeme je. Dobrou noc." ukloní se vám na pozdrav, políbí krátce, ale vášnivě Viktorii, něco jí pošeptá a pak projde kolem vás z domu ven. "Také přeji dobrou noc." způsobně se rozloučí i princezna, ale ta se odtud nikam nechystá.

Harad Orlí srdce - 23. července 2021 23:59

Naznačím ostatním postiženým, že s nimi chci mluvit o samotě. Počkám na ně před domem. Bratrstvo flekatců! To bude jízda! Zvolám vesele a kývnu na stráže před vchodem, pozdravím se s nimi a oni si všímají svého, bojí se nákazy... Poodejdem kamsi do ústranní a já začnu: Podívejte, já nesdílím Ctiradův postoj, že se nemusíme líp poznávat, klepat si po rameni a bejt kámoši. Oni jsou úplně jinde, oni dva s princeznou, pochopte to a prozatím se o ně nestarejte. To bude nejlepší. My ale kámoši bejt musíme, jestli se máme jeden na druhýho spolehnout, páč jinak to můžem rovnou vodpískat. Prohrábnu si fousy a pokračuju... Ale hlavně vám chci říct o přípravách na cestu. Stopař, je někdo z vás? Není? Nevadí. Podívám se na Rouz: Nezkoušejte na mě čarovat, jen v krajní nouzi, ale všechna prospěšná i léčivá kouzla by mi spíš uškodila. Nemám se rád s kouzly a nemám rád kouzelníky. Ale kouzelnice mi nevadí... Pak se podívám na Iliase. Má sucho v krku, ale to já už taky. Pohledem neuhne..Budeme spát osm hodin. My dva hlídky po třech hodinách a dívky po dvou. Nemusí to být prdel, to mi věřte.Kór když není oheň! Nakonec promluvím k Darshaně:Na koně zapomeňte, to platí pro všechny. Vezmeme mezka, ten ponese jídlo, vodu, lana a případně zraněné.Mezek je chytrý, když budeme muset jít dál bez něj, vrátí se domů, narozdíl od koní, pokud na to nejsou vycvičení. Pojďte za mnou, nemusíte se ničeho bát, napijem se a já vám zkusím dát pár tipů, jak se sehrát v boji. Díky.

Ilias - 24. července 2021 01:58

Harad Kamarad? Ukloním sa princezne za jej ochotu požičiať mi svoje zrkadlo. Prejdem k stolu, na ktorý mi ukázali a vezmem si zrkadlo so sebou. Vyjdeme von z budovy a ja sa už teším ako sa zvalim v našom stane, pritulim sa k Rouz a vypijeme všetko čo nám donesú. Teraz by som bol ochotný vypiť aj to lacné, nechutné, hnusné, horké pivo, ktoré mi načapovali v Naglasthane. Bolo to teplé a chutilo to akoby mi to práve načapovali z kravskej riti. Prisahal som, že si ten hnus už nikdy v živote nedám do úst. Ale teraz mám tak sucho v ústach, že by som to spláchol dokonca aj s tou horkou žumpou. Hneď ako vyjdeme nás k sebe zavolá nový člen našej neporazitelnej skupinky. Pri pohľade naňho, by som čakal nejaké reči o tom ako všetkých zabijeme, ako sa ožerieme a vykradneme pokladnice. Možno niečo na drňácky štýl, že on je tu kápo a máme ho počúvať. Niečo také bežne čakáte od dva metre vysokého chlupatého chlapa, čo je len samý sval. Lenže on nám navrhne aby sme boli kámoši....... Trochu divné. Už som mu chcel na to niečo odpovedať keď ma predbehla čierna mamba. Pri slovnom spojení ,nemožný kámoše, si vyslúžila jeden môj kyslý pohľad. Už som zvyknutý, že sa správa k nám takto a ani neviem kedy nastal ten bod zlomu, že už ma to ani neuráža. Ako by to bolo úplne normálne. Až mám chuť jej za tu urážku vrátiť pusu na tvár, len sa bojím, že by ma pri tom zabila, tak to rašej neurobím. Počkám kým dohovorí a potom s ostrým pohľadom poviem Haradovi. "Čo tak sa opýtať tých otrokýň či nechcú byť s tebou kámoši. Ak ich práve teraz niekto neznásilňuje že?" V očiach mám odsudzujúci pohľad a tento chlap je pre mňa len jeden z banditov a násilníkov. A keď ešte pozrel na Rouz a povedal, že mu kúzelnice nevadia. No nech si radšej nechá tie chlípne reči, pretože ak sa tento násilník čo i len priblíži k Rouz, tak znova budeme len traja a ja si budem musieť čistiť svoj meč od krvi. Nemám absolútne radosť, že je náš sprievodca. Ale asi to inak nepôjde. Tak sa ho potom ešte opýtam. "Máš ešte ten chlast, čo si dal kolovať čutoru? A som príliš unavený aby som teraz kývol na cestu bez koní. Určite pôjdeme na koňoch" Potom pozriem na Darshanu a odpoviem jej. "Toto nestačí len zapiť. Toto musíme úplne utopiť v alkohole. Poslali nás len štyroch do hôr plných orkov." Pozrel som na Rouz a opatrne som ju chytil za ruku. Chcel som to urobiť už odkedy som videl ako sa za ruky drži Princezná s Ctimrdom. A povedal som. "Pravdepodobne je to naša posledná noc. Poďme sa trochu zabaviť a potom vyspať." Usmejem sa na ňu a pomaly vykročím smerom kde máme náš stan. Rouz držím za ruku a v duchu sa modlím aby mi tú ruku nevytiahla, pretože teraz ju vážne potrebujem držať. S Darshanou sa možno tento posledny večer aj trochu zblížime a pokecáme pri ohni. Ten hromotlk ak pôjde s nami tak mu nebudem brániť. Pre mňa je to len znásilňovač a tyran, ale zabiť ho nemôžem. Dostali sme úlohu za ktorú dostaneme balík peňazí a on nám k tomu môže pomôcť. Asi. A ak by doniesol ešte ten chlast, tak mal by u mňa jedno malé bezvýznamné plus.

Rouz - 24. července 2021 08:17

Příběhy Tohle byl vážně zvláštní a dlouhý den. Když konečně vycházíme ze stanu, cítím značnou úlevu. Byla jsem tam dost dlouho na to, abych si uvědomila, že v takovýhle společnosti nemám co dělat. Nutkání tohle všechno vyřešit, zbavit se fleků a žít zase normálně je tak silný, že i přes únavu bych byla ochotná vyrazit ještě teď. Zvlášť když začne mluvit Harad. Koukám na něj trochu zaraženě, když se shání po stopařovi a jedním dechem si i odpovídá, že tu žádný není. Je mi to jedno. Nemám potřebu ho opravovat. Na poznámku o čarodějích už mi jenom obočí vystřelí vzhůru. Začínám chápat Gobovu potřebuju ho umlčet. Škoda, že něco takovýho taky neumím. Mírné plus si u mě získá, až když zakazuje koně. Po uplynulých dnech mě zadek bolí už dostatečně, nemám vůbec žádnou potřebu zítra na ty zablešený potvory zase nasedat. Je sice pravda, že Iliasova Hospoda je miláček. Ale zadek od ní bolí úplně stejně. "Taky tě mám ráda, Darsh." Zamumlám na její poznámku o nemožných kámoších a tak trochu se usměju. Ilias i Darsha jsou dneska očividně odhodlaní půlku noci propít. Váhám jenom do chvíle, kdy mě Ilias vezme za ruku. Vlije mi to osvěžující krev do žil a najednou mám pocit, že jeden dva loky vína bych možná mohla zvládnout. Bylo vlastně docela dobrý. Jemně mu ruku stisknu a vydám se za ním. Je to vážně zvláštní pocit. "Co si o tom myslíte?" Začnu mluvit, když už poodejdeme kousek od stanu, kde nás princezna ani Ctirad už nemůžou slyšet. "Může být to proroctví pravý, nebo je to jenom způsob jak princeznu dostat do maléru?" Jasně, je spousta příběhů o naplněných proroctvích. Ale jsou to jenom příběhy. Copak by mohl být život tak nefér, aby si malá holka zaplatila doprovod, vydala se k nějaký skále, a tím se jí bez práce naplnil osud, ať už to znamená cokoliv? Asi klidně mohl. Ale věřit tomu stejně nechci.

Harad Orlí srdce - 24. července 2021 10:40

Vyslechnu si se stále klesající bradou svéhlavé názory ostatních. Nechápu, o co jim jde, ale jestli mě chtěli nasrat, tak to se jim povedlo. Krev se ve mně začne pěnit slušně. Potřesu vzdoroviťě očouzenou hřívou a odpovím:Fajn, skončili ste? Lituju, že jsem se kdy chtěl starat o vaše navoněný řitě! Nemáte mě rádi? Oplatím vám dvojnásob, to se nebojte. Nedáváte mi na výběr. Od teď se starám sám o sebe, vy taky. Raději na mě už ani nemluvte. Jste banda vychcanejch náfuků bez pudu sebezáchovy! Doporučuju vám se sbalit důkladně, protože ode mne neuvidìte ani šnuptychl. Narodili jste se jako hlupáci, chováte se jako hlupáci a zhebnete jako hlupáci. Doufám, že to bude brzo. Eskaluje ve mně napětí a já jsem připravenej, že může dojít i na bitku. Chvíli si jeden druhého pohrdlivě měříme, načež bez dalších průpovídek odejdu ke svému stanu. Za hlasitého nadávánj a klení v severské řeči vztekle a zuřivě rozkopu kotlík s teď již zbytečnou polívkou. Spálím si přitom trochu nohu (jen tak pro srandu), odhopkám ke svému loži, svléknu se, položím meč přes prsa a nařídím si usnout. Na tváři se mi objeví potměšilý výraz. Počkejte, já vám to dovedu znepříjemnit, holoto. Ulevím si ještě v duchu a odeberu se do říše neklidných snů...

Ilias - 24. července 2021 22:39

CHLAST Rouz mi moju ruku stisne a ja nemôžem inak, len sa usmievať. Čakal som na to tak dlho a som rád, že mi to dovolila. Tento úsmev mi netrval ani niekoľko sekúnd, pretože sa začal ten obor rozčulovať. Hneď som sa otočil k nemu a automaticky mi ruka zablúdila k môjmu meču. Jeho výstup bol plný emócií a hnevu. Je to pre nás úplne neznámy chlap a jeho pocity sú mi ukradnuté. Aj tak by som všetkých v tomto kempe najradšej pozabíjal za to ako sa správajú k ženám. Zajtra si ešte dohliadnem na to, aby Ctimrd dodržal slovo. Vlastne tento obor povedal že je Ctimrdova pravá ruka. A keď ho goblin uspal, tak chcel tie otrokyne pustiť. Práve on by mohol dohliadnúť na to aby boli tie holky prepustené. Ale teraz je to už asi jedno a nemá zmysel sa s ním o tom baviť. Vraj naňho nemáme mluvit, nič od neho chcieť a praje si aby sme zhebli. Pohľadom len rýchlo zablúdim k Daršane, aby som ju zastavil ak by ho chcela zabiť. Je to náš sprievodca na našu cestu za smrťou. Štyria proti armáde orkom je vždy lepšie ako traja proti armáde orkom. Veľký rozdiel v tom nie je .... ale lepšie to znie. Takže ho teraz nikto zabiť nemôže. Prefrčal okolo nás a mieril do svojho stanu. Keď odchádzal tak som za nim povedal, tak aby to mohol počuť. "To znamená, že tá čutora nebude?" Daršana alias Čierna Mamba, ostala na moje prekvapenie úplne kľudná. Asi predsa len pobyt v spoločnosti inteligentných bytostí jej prospieva. Na jej úbohé reči o tom ako nezvládne trochu alkoholu sa na ňu len vyškerím. "Na to zabudni. Ak máme zajtra zomrieť, tak nám dnes o sebe ešte niečo porozprávaš." Na Rouzinu otázku tiež odpoviem. "Netuším, ale na Ctimrdovi je vidno, že je to len bandita a násilník. Jediné čo chce je princeznú zneužiť a potom sa dostať ku královskému zlatu...... A my potrebujeme poriadného mága a nie túto atrapu, čo tu majú. Pochopil niekto z vás tú pantomímu čo nám ukazoval s tými čiarkami?" Pritom sa na Rouzinku usmejem. Darša rozpráva o tom Haradovi, čo sa práve sám odporúčil ako veľká voda. "Mne pripomína Varku. Kopec potlačovaných emócií a potom to vyvrcholí len vo výbuchy hnevu a agresivity. Úplne citovo nestabilný. Ale musíme s ním asi vychádzať, ak máme zajtra nájsť tie legendárne dračie zuby. A kde je asi tak Varka." Pomaly kráčame cez tábor k našemu stanu a ja sa už nesmierne teším na chlast.

Rouz - 25. července 2021 09:51

Cesta ke stanu Když po nás začne Harad štěkat urážky, překvapeně se na něj otočím. Přemýšlím, jaké hrozné křivdy jsme se na něm dopustili, ale nějak nemůžu na nic přijít. Vzpomenu si na ono odplivnutí do ohně, ještě když jsme se bavili se Ctiradem. Koukal přitom na mě. Mračím se a nechápu co jsem mu provedla, ale očividně to není člověk, kterýmu by se dalo věřit. Jeho výstup ale nijak nekomentuju. Ten člověk mi může být ukradenej. A tak se otáčíme a zase pokračujeme k našemu stanu. Na Darshaninu odpověď přikývnu. Má pravdu, nemá asi cenu to teď řešit, nic jinýho s tím nevymyslíme. Ilias se ptá na Gobovu pantomimu. Musím se pobaveně zakřenit. "Pochopila jsem, že nás chtěj mít na svojí straně. Co chtěl říct těma čárama netuším, ale stejně víc asi vědět nepotřebuju... Nějak to dopadne." Při troše štěstí zjistíme, že to byl jenom něčí žert a na konci nečeká vůbec nic. Snad se pak ale princeznička neurazí a slíbenou odměnu i tak vyplatí. Jen ty hory plný orků by mohly být problém. Ale když si dáme pozor, tak takhle malou skupinku třeba vůbec nezpozorují. Pochybuju, že nám naše skvrny poskytnou propustku, ale když nás Darsha namaluje na zeleno celý, mohly by nás považovat za půlorky a dát nám pokoj. Když zmíní Varku, trochu se zachmuřím. Neodjížděla ve zrovna nejlepším rozpoložení. "Třeba nás ještě do zítra dojede." Ale sama tomu moc nevěřím. Klidně mohla přehlídnout naše znamení a pokračovala někam dál. Nebo nezískala koně a trmácí se za náma pěšky. Tím že tam s náma nebude přicházíme o výhodu. "Jestli nedorazí, nebudeme mít překladatele." Uvědomím si s nepříjemným mravenčením. Předtím se to docela hodilo.

Harad Orlí srdce - 25. července 2021 16:29

Nedaří se mi hned usnout, ale to mi nevadí. Dovedu odpočívat skoro stejně efektivně, jakobych spal. Že musím odpočívat stále častěji? Kdyby si toho někdo všiml a řekl mi to, asi bych začal odpočívat ještě více...Adrenalin a hněv ze mě vyšumí stejně rychle jako se vzedmul. Napůl zvědavost a napůl nefalšovaná starostlivost mě donutí znovu vstát a rozhlédnout se po ztemnělém a ztichlém tábořišti. Vylovím pod postelí zakutálenou flašku s etiketou, kde stojí "RARÁŠOVKA.Jelikož ale neumím číst, chvíli jen zálibně koukám na barevný obrázek , na kterém malý ďáblík ukazuje palec nahoru. Tak jo, už už mám chuť se řádně napít, ale pak si to rozmyslím. Vezmu na sebe dvě prosté ovčí houně a převážuje je křižmo přes hruď a bedra koženým řemenem. Vezmu louči a lahev a tak se vydám ke stanu princezniných kamarádů. Ehm, ehm. Odkašlu si. Sem vám přišel říct, že latríny sou támhle, jestli vám to nikdo neřek, abyste mi tady neznačkovali rajón, jasný?! Zvolám důrazně, ale nikterak přísně. Pak už jen odšpuntuju láhev i s myriádou neviditelných démonků, kteří se jak jiskřičky rozletí kolem.At už vyleze kdokoliv, jsem připravený ho umlčet smířlivým úsměvem a podanou lahví...

Ilias - 25. července 2021 23:54

V STANE Cestou do stanu už sme moc nerozprávali. Dohodli sme sa s Darshanou, že niečo vypijeme a uvidíme či ju dokážem udržať pri vedomí, alebo zaspí hneď. Došli sme do stanu a všetci sme sa unavení zvalili na deky. Ja som s Rouz došiel do stanu ruka v ruke a preto som si hneď aj sadol vedľa nej. O krátky čas nám vážne doniesli víno a niečo pod zub. Aspoň, že v tomto drží slovo. Doniesli tri mechy s červeným vínom a s chuťou som si hneď odpil z jedného. Druhý som podal Rouz a tretí Darshane. Konečne so zavlaženým hrdlom som si sadol naspäť vedľa Rouz a pritlačil som sa k nej tesne telo na telo. Objal ju okolo pása a znova sa poriadne napil. Povzbudzoval som Rouz, že nech si tiež dá, že dnes sa môže trochu uvoľniť. Potom sme sa o niečom bavili, také nudné kecy všetci traja, keď sa ozval hrubý hlas. Stál pred stanom a radil nám, kde sú latríny. Popravde som sa na to chcel potom niekoho opýtať, takže táto informácia bola pre mňa cenná. Daršana rozpoznala Haradov hlas a pozvala ho dnu. Ja som z toho chlapa nervózny a tak keď vchádzal som sa postavil. Nebolo mi príjemné len tak sedieť, keď neviem čo má v pláne urobiť. Meč mi ale leží na deke vedla Rouz. Keď vošiel dnu hneď mi došlo, že som sa postaviť nemal, pretože teraz je jasne vidno ako je o viac ako hlavu vyšší ako ja. Keď oproti nemu stojím bez meča, tak sa cítim ako nahý. Harad ale nastaví ruku s flaškou, o ktorú som mal záujem a mne netreba dva krát hovoriť. Prijal som ju od neho a poriadne sa napil. Bolo to oveľa silnejšie ako víno a až mi zabehlo ako ma to prekvapilo. Dávam mu flašku naspäť a hovorím. "Fuuu to je sila." Potom sa naňho zahliadím a myslím na tie holky, že ich musíme odtiaľto dostať. On by na to mohol dozrieť, preto sa pokúsim k nemu správať milo. Otočím sa sadám si naspäť k Rouzy. Znova ju objímem rukou a opýtam sa Harada. "Takže, ako si prišiel k tým fľakom ty?" Myslím, že keď už s týmto negramotným barbarom musíme cestovať, tak sa môžme o ňom aspoň niečo dozvedieť. Vedľa na deke máme položené aj jedlo, ktoré nám doniesli k vínu, tak som si zobral za hrsť a chrúmem. Zapíjam to vínom, užívam si Rouzinu prítomnosť, jej vôňu a popritom sledujem toho obra.

Rouz - 26. července 2021 07:11

Stan Na to, jak byl tohle náročnej den, končí vlastně docela pozitivně. Máme střechu nad hlavou, přinesou jídlo a pití a jsem zase jednou umytá. Aspoň jedna noc strávená v civilizaci. Doufám, že mi to dodá dostatek sil do nadcházejících dnů. To příjemný mravenčení z Iliasovi blízkosti a nezávaznýho rozhovoru tu je furt, ale už se tím nestresuju a prostě si to užívám. Když nám přinesou víno, vezmu si od Iliase flašku a ťuknem si. Rozhodně to nesmím vypít celý. Nedovedu si představit, co by to se mnou mohlo udělat, a tak nějak bych potřebovala být zítra při smyslech. Ale víno je dobrý a rychle mě dostává do nálady. Dobrá uvolněná nálada ale odpluje s příchodem toho hromotluka. Chová se, jakoby mu to tady patřilo. Ale Darsha ho zve dovnitř a Ilias se s ním jde bratřit a tak radši nic neříkám, jenom ho podmračeně sleduju. Nezapomínám tak snadno a tak moc opilá ještě nejsem. Jsem nakonec ráda, že se hovoru ujal Ilias a po mě se mluvení nechce. Jestli si teď budou vyprávět zážitky z cest, nějakou dobu jim to zabere a mezitím se můžu třeba trochu prospat. Když si ke mě zase přijde Ilias sednout a obejme mě, usměju se na něj, přitisknu se k němu a opřu si hlavu o jeho rameno. Zavřu oči a jenom poslouchám rozhovor. Při vědomí mě drží už jenom flaška v ruce, kterou zatím nepouštím.

Harad Orlí srdce - 26. července 2021 11:46

S úlevou, že mě přijali vejdu do stanu a furiantsky si klepnu do krempy imaginárního klobouku, jakože na pozdrav. Vím, že mám co napravovat, ale to ostatní také. Vložím louči do držáku na středovém kůlu uvnitř stanu a opřu o sloup své statné tělo. Kůl se pod mou vahou povážlivě nakloní a já se zatvářím překvapeně... Pak se zasměju: To jsem udělal naschvál, chásko, abych vás trochu rozptýlil. Nejsem zas takové hovádko, abych neuhlídal svoje pohyby. Ale ten lustr z jeleních kostí někdo pověsil sakra nízko. No co, vám se nikdy nic takového nestalo? Tak schválně, můžeme začít tím, že se navzájem poděláme...é, teda podělíme o největší trapas ze svého života, co vy na to? S těmi slovy se posadím ani ne daleko, ani ne blízko od Darshany. Dáme kolečko silotvorné démonovky a já se znovu ujmu řeči: Nemyslete si, také dobře vím, jaké to je být otrokem.Sloužil jsem jako zajatec mnoho let na panství jednoho menšího šlechtice. Teda von zas tak menší nebyl, byl to chlap skoro jako já. V městečku se mělo konat rytířské klání pod záštitou samotného krále. Vladyka se na něj těšil a připravoval snad půl roku. Všude rozhlásil, že nebere nic než vítězství a ostatní, že jsou předem vyřízený. Co čert nechtěl, den před turnajem dostal strašlivou sračku, protože se přežral nějaký starý paštiky a zapil to šumivým vínem. Nikdo jeho postavy nebyl po ruce, tak přikázal mně, abych se navlík do jeho zbroje i se všema zástavama, korouhvema a chocholama. Já musel jít do soupeření místo něj. Vše šlo hladce, mně se dost dařilo a vypadl jsem až v poslednjm kole. Získal jsem si zájem mnoha slečen, paniček a dámiček a všem jsem řekl, ať za mnou přijdou o půlnoci do mé komnaty. Pak jsem se zřezal jak dělo, pohůnci mě odnesli domů, stáhli ze mě brnění a šoupli mě do mého prasečího chlívku. Vévoda usínal spokojeně po boku své manželky a netušil jaký ròdeo ho čeká. Odbila půlnoc a do hradu se začly trousit mrduchtivé ctitelky. Některé šly hlavním vchodem, jiné lezly okny, vkrádaly se zahradou a šplhaly po cimbuří. Majordomus a služebnictvo se s nimi začli přít a tak se spustil docela slušnej humbuk. Vévoda vyběhl z pokoje v pyžamu, zjistit co se děje. Za ním jeho žena a rozespalé děti. Dámy byly v šoku, spěšně si utahovaly povolené korzety a spouštěly vykasané sukně.Pak se mezi nimi strhla bitka. No vévoda z toho měl ostudu po celém kraji a to nadosmrti. Nebyl to teda tak docela můj trapas, ale spíš toho šlechtice. Druhej den mě nechal zpráskat a psi mě hnali svinskym krokem až na hranice panství. Tak jsem znovu získal svobodu... Musím se tomu dodnes smát. Prohrábnu si vous obvyklým způsobem, sleduji reakce ostatních a čekám, kdo se ujme slova.

Ilias - 26. července 2021 16:31

POHODLÍ Rouz sa ku mne pritúli a položí si na mňa hlavu. Je to vážne fajn. Pozerám na ňu a mám chuť ju znova políbiť. Ak by sa dalo, tak by som sa s ňou libal celú noc. Moje myšlineky na ňu preruší Harad, ktorý nám skoro zvalil celý stan. Je ako slon v malom priestore. Podpáli si vlastné vlasy, nám skoro na hlavu zhodí stan, mám chuť mu povedať aby si len sadol a ničoho sa nedotýkal. Potom začne odpovedať na moju otázku. Ja si znova odpijem z jeho flašky a zapijem tú silnú chuť svojím vínom. Cítim, že mi to začína naozaj rýchlo buchať do hlavy. Podám ten jeho alkohol Rouz a trochu ju povzbudím. "Ochutnaj aj toto. Také si určite ešte nepila." Usmievam sa na ňu a s veľkými očami čakám či sa napije. Máme za sebou pár naozaj ťažkých dní a chcem aby sa trochu uvolnila. Medzi tým stále počúvam Obra ako nám rozpráva nejakú historku. A ja čakám, kedy príde k pointe ako získal tie fľaky, na ktoré som sa ho opýtal. Pravdepodobne spolu budeme cestovať pár dní, tak chcem o ňom aspoň niečo vedieť. Ale rozhodne nie to ako ho nechal spráskať nejaký šlachtic. Myslím len, že sa snažil povedať nejakú vtipnú historku a za iných okolností by som sa tomu aj potešil. Teraz ale nieje na takéto historky od cudzieho chlapa, ktorý je pravou rukou otrokára čas. Potrebujeme vedieť reálne informácie. Ale rozpráva dlho a ja som si uvedomil, že mi Rouz zaspáva na rameni. Pozrel som aj na Daršanu, ktorej som sľúbil, že jej nedovolím hneď zaspať. Zajtra nás čaká totálne nezmyselná cesta do hôr plných orkov a ja som sa dnes chcel ešte zabaviť. Pomyslel som si. "Sakra chlape, kazíš mi tu rande s mojími dievčatami." Keď ale Harad dohovorí, tak sa rozhodnem dosť zariskovať. Je to veľký risk, ktorý sa mi naposledy veľmi neosvedčil, ale fakt je, že sa necítim takto príjemne, preto sa jemne odtiahnem od Rouz tak aby nespadla. Pozriem na Daršanu a s úsmevom poviem. "Paní Heid, zachovajte prosím chladnú hlavu?" V mojom pohľade je jasné, že len srandujem. Kľacím na kolenách a začnem si rozopínať svoju košelu. Pri tom hodím po Haradovi otázku. "Okay, chápeme, tak si sa dostal na slobodu. A ako si potom skončil tu v otrokárskom tábore so zelenými fľakmi po celom tele?" To už mám rozopnutý posledný gombík na košeli a znova odhalím svoju hruď a brucho atletickej postavy. Keď si dávam košelu dole a ukladám ju na deku, snažím sa nenápadne napínať všetky svaly, aby som aspoň trochu vyzeral oproti Haradovi, ktorý je samý vypracovaný sval. Prítomnosť iného chlapa v stane začínam brať trochu ako konkurenciu. Potom pozriem na Rouz, ktorá je tesne pri mne a poviem. "Dúfam že nevadí, ale tú košelu mám na sebe už niekoľko dní. Rád by som sa uvoľnil trochu bez nej." Kľačím tam s napnutými svalmi a pozriem na Daršanu. Usmejem sa na ňu dokonalo a zvodne, tak ako vtedy pri ohni v lese. Dúfam, že po mne tento krát nevyštartuje s úmyslom ma zabiť, ale tak nejak ma baví riskovať. Potom sa schválne, trochu nemotorne obtriem o Rouz celým telom, keď si ľahám na deku na ktorej sedí. Lahnem si na chrbát tesne pri nej a svoj meč si preložím niekde za seba, aby som ho mal po ruke. V jednej ruke držím víno a druhú ruku položím Rouz na stehno. Nijak zvrhlo, len tak jemne, aby som jej dal najavo, že tu má ostať a nemá íst odo mňa preč. A úplne pomaly ju začnem po stehne hladkať. Tvárim sa pri tom čo najviac v pohode. Že je to len úplne normálna vec, ktorá vlastne aj je úplne normálna vec. Ale pri nej sa bojím, že by to mohla vziať nejak zle. A nechcem aby odišla. Uvoľním sa a pohľadom preskakujem z Rouz na Harada a počúvam čo nám povie. Možno, ak nezborí celý stan svojím obrovským telom, sa s ním bude dať aspoň prebrať plán na zajtra. Potom ho vyhodím a budem sa môcť venovať len Rouz. A aj Daršanke, pretože mám na ňu veľa otázok a dnes som sa chcel rozprávať. Znova si upijem z vína.

Rouz - 26. července 2021 18:16

Moc alkoholu? Z polospánku mě probere Ilias, když mi nabízí další flašku. Nedůvěřivě na to koukám a moc se mi do toho nechce. Nejsem zvyklá pít a to víno už tak cítím ve špičce nosu. Ale po pobídnutí se osmělím. Jeden lok mě snad nezabije. Jenom nečekám zrovna něco takovýho. Úplně neodhadnu množství a ta síla mě málem položí. Obličej se mi zkřiví do znechucené grimasy a začnu kašlat na celý kolo. Okamžitě to zapíjím vínem, abych zklidnila hořící krk, ale úplně to nepomáhá. "Ty... mě chceš zabít." Obviním Iliase, hned co zase můžu dýchat a mluvit. Trochu se mi zatočí hlava. Tohle bylo silný. Je tu nějaký horko. Mezitím Harad vypráví svůj příběh. Začátek jsem kvůli kašli nepochytila. Ale konec mě vlastně zaujal, i když nechápu pointu. "A kdo v té bitce vyhrál? Vévoda, jeho žena a děti, nebo dámy s rozepnutými korzety? Zdá se to vyrovnaný... děti jsou rozespalý a dámy v šoku... moment překvapení není ani na jedný straně." Zahihňám se tomu, co jsem právě řekla. Pak se zarazím. Hledám důvod proč se bavím s někým, kdo nás ještě před chvílí urážel. A proč se směju vlastním větám? Podívám se nevěřícně na flašku s vínem. Vážně jsem vypila už přes půlku? To přece nemůže být tak silný. Nemůžu být ještě opilá. Když se ale vedle Ilias začne svlíkat, rázem zapomenu na všechny děti, manželky, ženy s korzetama i alkoholy. S potutelným úsměvem sleduju jeho tělo a svaly a tak nějak mi připadá, že bych se možná koukat neměla. Přemýšlím nad tím proč. Lidi to považují za neomalený, když se na ně moc civí, nebo tak něco. Přijde mi to ale zrovna teď nějaký celý hloupý a tak se koukám. Ptá se, jestli mi to nevadí. Můj úsměv se ještě rozšíří a zavrtím hlavou. "Takhle ti to sluší!" Z nějakýho důvodu pak kouká na Darshu. Takhle by na ní ale neměl koukat. Tak má koukat na mě. A tak ho prostě jemně chytnu za bradu a pomalu otočím jeho hlavu k sobě. Políbím ho, abych si získala zase plnou pozornost. Vlastně je to docela zábava, proč mám normálně takový zábrany? Když si lehne vedle mě a začne mi hladit stehno, puberťácky se zahihňám. Někde v koutku mysli otravuje zase ten racionální hlásek, že bych možná měla ubrat a zabrzdit to. Ale je to vlastně docela příjemný a tak jeho ruku nechávám na pokoji. Jediné, co budu muset v dohledné době vyřešit je, že jsem přišla o svoje opěrátko. A tak tam jen tak sedím, koukám na flašku, a nevím co si se sebou počít.

Harad Orlí srdce - 27. července 2021 10:54

Darshana je ochrápaná, Ilias je někde mezi předváděním před dívkami a otráveností ze mě. Nakonec tedy překvapivě zareaguje nejlépe Rouz. Jsem rád, ale z jejího 'hihňání' je mi trochu trapně... Nevadí. Dám si šťoucha a chápavě pokývnu hlavou, ačkoliv moc nechápu, jestli chápu nebo nechápu... Jak to dopadlo tenkrát na tom hradě? Dívky totálně zdemolovaly celý interiér, snědly a vypily co se dalo, než dorazila kohorta vojáků, kteří měli nastolit pořádek. Místo toho se ale stráže s dámičkama začly navzájem utěšovat, a vše se zvrhlo v ještě divočejší bordel. Jak jsem se dostal sem do tábora, to je ještě na dlouho. K flekům jsem přišel jednoduše. V lese na lovu mě přepadli orkové a jejich šaman na mě mrsknul tuhle mrzutou kletbu. Jak jste to měli vy? A nezlobte se na mně, nechtěli byste mi taky už prozradit vaše ctěná jména? Jak zanikly dávné civilizace? Většinou se rozložily pod tíhou vlastní zkaženosti. Já nejsem svatoušek, ale tady v tom stanu to zavání něčím, co bych asi nazval 'dekadence', kdybych to slovo znal. Bude to s nima ještě dřina, přivést je aspoň k symbolické kázni...

Ilias - 27. července 2021 16:25

MÁLO ALKOHOLU Po tom čo mi dala Rouz taký polibek, ma dosť naštartovala. Je to ako keby dala huličovy zelených rastlín pričuchnúť k novej vzorke, a potom čakala, že to nebude chcieť zhuliť až do konca. Rouz je ale uvoľnená a moje dotyky jej neprekážajú, Daršana rozpráva nejakú vtipnú historku, ktorú absolútne nepočávam, pretože moju pozornosť ma len Rouz. Rouz a víno v mojej ruke z ktorého si znova poriadne odpijem. Akosi sa atmosféra v stane zmenila, alebo len to zmixované víno s Haradovou pálenkou zmenilo mňa. Už mi ten obor prestáva vadiť. Nech je tu kľudne s nami a nech kecá čo chce. Začul som ako spomenul divočejší bordel na hrade. Na zopár takých bordelov si spomínam a tak som so smiechom naňho zakričal. "Heeej mám pocit, že som tam téhdy bol, bola to pekná haluz." A sám som sa zasmial na tejto svojej vtipnej vsuvke. Potom som načiahol ruku do priestoru a očami hľadal tú pálenku. "Kto má tú dobrotu, ešte by som sa napil." Ani neviem odkiaľ, ale pristála mi v ruke a tak som si z nej odpil dva veľké hlty. Takmer mi to vypálilo hlasivky, ale horúci pocit v žalúdku pôsobil príjemne. Potom som ako predtým podal flašku Rouz a znova ju trochu povzbudil aby sa napila. Potom prišla otázka na naše mená a mňa prekvapilo, že ich nevie. A keď si ja vypijem, tak som hrozne hlučný, hrozne neposedný a prestávam mať zábrany v tom čo robím a aj v tom čo hovorím. Preto som hneď ako prvý začal rozprávať, už s pletúcim sa jazykom. "Nás prepadli tie zelené mrchy, keď sme robili doprovod samotnej princeznej! A moje ctené a uznávané meno je Ilias. Tamtá tajuplná, krásna a nebezpečná potvora je Daršana, ale hovor jej paní Heid inak ťa roztrhá v zuboch." Potom pozriem na Rouz, položím víno vedľa seba a bez varovania mi po nej vystrelia ruky a prsty jej vrazím medzi rebrá z oboch strán. Trochu ju takto brutálne pošteklím a pri tom dokončím predstavovanie. "A toto je naš nádherný ohnivý Fényx. Dokonalá Rouz." Po týchto slovách ju rukou schmatnem za telo a zhodím ju k sebe na deku na záda. Ležím vedľa nej a nakláňam sa nad ňu. Pozerám jej striedavo do očí a striedavo na rty. Potom poviem. "Ale tá je len moja. Tú nikomu nedám." A vrhnem sa na jej rty ako keby na tomto svete neexistovalo nič iné, čo by ma mohlo udržať nažive. Len toto jediné. Muchlovanie s Rouz. Pritom jej rukou prechádzam po boku tela až znova na stehno a odtial nižšie až na zadok, ktorý chcem poriadne stlačiť.

Harad Orlí srdce - 28. července 2021 00:02

Chvíli je ticho, jen mrouskavé šoupání milenců je, ne snad narušuje, ale dokresluje. Proletěl andělíček. , zaslechl jsem kdysi kdesi narážku na podobnou situaci. Trochu podmračeně se rozhlížím a louskám hádanku, komu podat hlt. Bard se dychtivě natahuje, ale tentokrát ho nepotěším. Poposednu si o nepatrný kousek blíže k zachumlané bojovnici, a řeknu hlasem v jehož tónu není poznat, zda jde o lichotku, prosté konstatování, nebo jen únikový manévr: Darshana? Hezké jméno! Podám jí lahvinku rarášovky se slovy: Na klidné sny! Pak je zas chvíli ticho jen smolnice tiše syčí. Přeruším je hlasitým zamlaskáním. Jestli se Ilias otočí, tak ho mlčky vybídnu, aby se šel napít. Nic proti tvé činnosti, chlape, ale abych tě u toho ještě obsluhoval? Zapomeň. Nemůžeš mít všechno, buď jedno, nebo druhý. Buď láska, nebo...ehm...nebo, nebo to druhý, ksakru! Vysoukám ze sebe nešikovně. Jste na řadě se svejma trapasama, vy dva ! Vybídnu páreček k odpovědi. Jo a taky by bylo fajn, shodnout se, jak s těma koňma.Buď je berem všichni nebo nikdo...Možná bychom mohli hlasovat, ale to mi přijde blbý. Tak se pojďte všichni na chvíli probrat a vylovte ze svejch makovic něco kloudnýho k zejtřku! Říkáte, že už jste s orky bojovali? Kolik jich bylo, jaké měli zbraně, co jste jim četli v očích? Snad nechci tak moc... Zítra by nás měla čekat snad ještě celkem bezpečná cesta, tak vydržte ještě vzhůru chvíli, hrome. Rád bych věděl, jak jste zvyklí bojovat, může to bejt důležitý. Aspoň pro mě, pomyslím si.

Rouz - 28. července 2021 07:50

Rozhodně moc alkoholu Popíjím víno a tak nějak jedním uchem poslouchám, co se děje. Darsha vypráví pohádku. Tu znám! Harad mi odpovídá na otázku. Ale přijde mi to celý takový podivný. Co je to za vojáky, kteří místo poslechnutí rozkazu začnou utěšovat vetřelce. S vojákama mám svoje zkušenosti a nemám pocit, že by se mě některej někdy snažil utěšovat. Ilias se přidává, že tam byl taky. Překvapeně na něj kouknu. On byl voják? Nebo se převlíknul za dámu s korzetem? Role dětí ani manželky mi na něj moc nesedí. Radši nad tím nepřemýšlím. Pak po nás chce Harad jména. Otevřu pusu, abych se představila, ale ujímá se toho Ilias, a tak si ještě loknu vína. Představí Darshu, ale pak je zticha. Akorát se na něj chci otočit, když registruju hned vedle prudký pohyb a vzápětí cítím jeho pracky na svých žebrech. Vydám pisklavý zvuk myši polní, ale než stihnu protestovat nebo se bránit, ležím na zádech. Svoje víno mám furt v ruce a považuju vážně za mistrovský kousek, že se mi povedlo to celý nerozlít. Možná proto, že většina obsahu už zmizela. Alkohol odkládám stranou. Chtěla jsem se jen tak na oko zlobit, chtěla jsem být na rozpacích jak mě hezky představil, chtěla jsem i něco říct, jenže nic z toho nevyjde, protože mám najednou plný výhled Iliase. Po jeho dalších slovech se blahem skoro rozpustím a na všechno ostatní zapomenu. Pak už se jenom ponořím do divoký změti polibků a dotyků a je mi všechno jedno. Jenom furt někde vzadu v podvědomí mi hryzá červík pochybností. Jako když máte něco na jazyku, ale nemůžete přijít na to co. Obrazně řečeno. Je mi jasný, kam to všechno směřuje a teď už se čeká jenom na to, až odsud ti dva znechuceně odejdou. Což by bylo hrozně super! Asi. I když je to vážně příjemná záležitost, má mnohá úskalí. Bohužel si teď samou zaneprázdněností nemůžu vzpomenout ani na jedno. Až když Harad začne mluvit, trochu mě to dostane z toho poblouznění zase zpátky do reality. Moje bezprostřední reakce je sice "běž pryč..", ale není mi vůbec rozumět, jelikož má moje pusa zrovna jinou práci a tak ta slova skončí někde u Iliasových zubů. Harad může slyšet jen blíže nespecifikovatelné bručení. "Ueeu rrf!" Vzpomenu si ale na první úskalí, kterým je moje předsevzetí, že už nebudu nikoho svádět a začínám nový život jako počestný občan. Což by technicky vzato mělo být v pohodě, svedli jsme se tak nějak vzájemně a vlastně ho mám vážně ráda, takže by se to dalo nepočítat. Pak mi ale dojde i ta druhá věc. Chtěla bych to Iliasovi říct, přijde mi to důležitý, ale Harad pořád něco žvatlá. Poslouchala jsem ho sice jen tak na půl ucha, mám ale pocit, že jsem pochytila všechno a jsem na sebe za to hrdá. Alkohol mi rozvázal jazyk a tak se chci ke všemu vyjádřit. Zbraně, oči, koně, jméno... a chce hlasovat. Jemně se od Iliase odtáhnu jen natolik, abych mohla mluvit. Možná zním trochu zadýchaně. "Harade... nemusíš se bát... všichni máme zbraně a dovedeme vypíchnout každý orčí oko, který nám přijde do cesty." Na chvíli se odmlčím. "A svýho koně pojmenuj třeba Alenka, o tom snad nepotřebujeme hlasovat." Zavrtím nevěřícně hlavou, že na něco takovýho mám vážně odpovídat. Pohladím Iliase po tváři a čekám, jestli Harad odejde a budu ještě moct mluvit s Iliasem o té delikátní záležitosti, nebo je pro něj jméno toho koně vážně tak důležitý, že budeme hlasovat.

Ilias - 28. července 2021 18:07

ROZHODNĚ MALÝ STAN PRE VŠETÝCH Okolo mňa sa zatiahne čierna opona, ktorá pohltí Darshanu, pohlté Harada, pohltí naše veci, pohlti stan, pohltí celý tábor aj so všetkými ľudmi v ňom. Prestanú existovať všetci orci, kliadba aj proroctvo. Jedine čo pre mňa práve teraz existuje je Rouz. Ona, jej rty a jej zadok. Ležím nad ňou polonahý v omámení jej vône od mydla. Znova mi ide myšlineka hlavou, či je to levandula, alebo nie. Ale nechcem sa od nej už nikdy odtiahnúť. Tak dlho som čakal na túto chvíľu, byť pri nej tak blízko a v tom .... Haradov hlas. A jeho hlava začala nakukovať cez tú moju čiernu oponu. Vraj nemôžem mať všetko, vraj si musím vybrať medzi láskou a niečim. Čo tu vlastne ešte robí? Prečo ho Darshana volala dnu? Zajtra by sme mali všetok čas sveta sa rozprávať na ceste do hôr. Je to také zlé, že chcem mať chvíľku s Rouz osamote? A potom že máme rozprávať trápne historky. Áno .... presne teraz ... Presne! Teraz! V tejto! Chvíli! Je správna! Doba! Vyťahovať trápne historky! Nevidíš že sa tu o niečo snažím dofrasa? To mi robí naschvál? Rouz mi asi číta myšlienky a niečo na Harada zavrčí. Som si celkom istý, že to bolo naňho, pretože mňa vášnivo líba ďalej. Lenže Harad sa nevzdáva. On sa rozhodol ma nasrať. Rozhodol sa že mi úplne zničí celý večer. Snažím sa ho ignorovať, povedal som si, že určite aspoň naša Daršana pochopí, že ja a Rouz teraz chceme byť chvíľku mimo a ona prevezme konverzáciu s Haradom. Keď už ho pozvala dnu. Aj keď slyším čo rozpráva, nemám chuť mu odpovedať. Potom, zajtra mu kľudne poviem aj príbeh môjho deda, ale dnes už nie. Lenže Rouz to nevydržala a pomaly sa odo mňa odtiahla. Podráždene som pomaly otočil hlavu smerom k Haradovi. V očiach mám výraz ako 'tak, dokázal si to, teraz si spokojný? Ak si si nevšimol, snažím sa tu zasunúť tak drž hubu.' Nemôžem to povedať nahlas, ale dúfam že to aspoň dokáže vyčítať z môjho obviňujúceho pohľadu. Pritom zahliadnem Darshanu ako jej z pod deky vytŕča len unavená hlava. Možno aspoň ona uvidí v mojom pohľade prosbu o pomoc a urobí niečo. Lenže potom celkom prekvapene nasloucham čo Rouz rozpráva a niekde pri slove Alenka som vybuchol od smiechu. Ja som premýšlal čo mu mám povedať, ale ona ho zotrela ako bohyňa. Úplne ju žeriem. Vraj máme ešte chvíľu vydržet vzhůru. Tak som sa natiahol po svoje víno a ešte vysmiaty som trochu hlasno zakričal na Harada. "Ja sa ešte spať nechystám. A hlasujem tiež za Alenku!" Znova som sa začal smiať a potom ma Rouz pohladila po tvári. To ma znova prinútilo zahladieť sa jej do očí a úplne celý do nich spadnúť. Znova sa začínala zaťahovať čierna opona okolo mňa.

Harad Orlí srdce - 28. července 2021 23:31

Otočím se zády k Iliasovi s Rouz a počastuju je výsměšným úšklebkem. Nemusím se na to koukat. Řeknu a sednu si tak, aby na ně neviděla ani paní Heid, jíž především chci věnovat svůj další příběh. Dobrá, dohodnem se na všem zítra. Pak začnu vyprávět: Povím vám, jak jsem přišel ke svému jménu. Za starých, neříkám že dobrých časů kdy jsme ještě podnikali loupežné nájezdy přes lány moří, nás jednou zastihla taková bouře jakou ani náčelníci a staří psi nezažili. Naši flotilu drakkarů orkán rozmetal jako pápěří. Loď, na které jsem byl hnal vichr několik dní a nocí až do míst kam barbarská noha nikdy nevkročila. Kocábka se rozbila o útesy, já jediný jsem přežil, a probral se na pobřeží do podivného snu, který mi dodnes málokdo věří. Potloukal jsem se cizí pustou krajinou, až jsem zabloudil do kraje, kde stály obrovské chrámy z různobarevných mramorů a žili tam malí lidé s bronzovou pokožkou, kteří uctívali obří zvířata, jaké známe i my. Nějaký čas jsem mezi těmi lidmi žil a řekli mi, že se musím rozhodnout, jakému zvířeti chci sloužit. Stýskalo se mi po domově a tak jsem si vybral zvíře, které mi dkmov nejvíc připomínalo - orla. Pak jsem se dozvěděl že jednou za 10 let dochází mezi zvířecími bohy k nelítostným bojům, kdy může zvítězit jen jeden z nich. Jednotlivé klany uctívačů vybraly své vyvolené zástupce, aby bojovali po boku svých bohů. Jelikož jsem byl oproti ostatním lidem také obr, vybrali mne, abych se vydal do pustiny. Tam jsem našel, nebo on mne? Obřího orla, který promluvil a řekl mi, že vítězi klání bude splněno jakékoliv přání! Věřte, nebo ne, šli jsme od šarvátky k šarvátce a postupně porazili obřího štíra, krysu, lva, kance, vlka a medvěda i s jejich vyvolenými bojovníky z řad domorodců. Posledním nepřítelem byl obří sup s rudovlasou bojovnicí za svým holým krkem.V divokém střetnutí jsme se nakonec všichni ocitli blízko smrti pod tíhou vyčerpání a četných ran. Uštědřil jsem poslední úder a zabil supa, jehož schovanka se zřítila z výšky na skály. Zraněný orel mne z posledních sil donesl k zemi a pravil:Rychle vyslov své přání! Zvítězili jsme! Mluv než zdechnu. Zalil mne pocit opojné slávy a už už jsem chtěl vyslovit své připravené přání - vrátit se domů. Když jsem však pohlédl do vyhasínajících očí orla- přítele, něco se ve mně hnulo a řekl jsrm nskonec: Přeji si abys žil! Orel byl rázem uzdraven a pravil: Díky, od této chvíle se smíš honosit jménem Orlí srdce, Harade, válečníku a odměnou za tvou šlechetnost bude že tě zanesu, kam budeš chtít. Tak jsrm se vrátil domů!

Rouz - 29. července 2021 08:45

Sázka? Ta správná romantická atmoška je fuč. Ilias se směje a pije víno, já se spokojeně uculuju, že aspoň někomu přijdu vtipná, a Darsha začíná s Haradem vést vážný rozhovor o zítřejší cestě. Harad se ale nechytil a mluví zase o něčem jiným. Začíná mi připadat vyloženě zábavný. Nikdy nevíte, co z něj vypadne! Když vypráví nějaký další zcela nesouvisející příběh, začnu se pro sebe potichu pochechtávat. Celá ta situace je taková absurdně vtipná. Nebo mi to tak aspoň v mém alkoholovém opojení připadá. Nadzvednu se na lokti, abych se na ty dva podívala a druhou rukou se chytnu Iliasovy paže. Ne že bych potřebovala oporu, ale tak nějak jsem si prostě jenom chtěla sáhnout. Harad k nám sedí zády a na Darshanu nevidím. A Harad pořád mluví a mluví. Ztratila jsem se už někde na začátku. Nakloním se k Iliasovi ještě blíž. "Dukát na to, že mu Darsha ublíží." Zašeptám mu spiklenecky do ucha, aby mě ti dva neslyšeli. Vypadala totiž vážně unaveně. A poslední co chcete, když potřebujete spát je, aby na vás pořád někdo mluvil. Na druhou stranu by to mohla být dobrá pohádka na dobrou noc.

Ilias - 29. července 2021 10:46

KONIEC PÁRTY Darshana akoby vycítila moje želanie a začala s Haradom mluvit. Je to fakt kámoška. Ja si niekde podvedome uvedomujem, že prebrať detaily našej cesty je dôležité, ale v tejto chvíly je to pre mňa nepodstatné. Mám tušenie, že sa na tej našej výprave do hôr stane niečo veľmi zlé a preto dnes večer chcem byť len s Rouz. Harad sa nám otočí zády, čo fakt oceňujem a začne rozprávať. Mele mu to riadne a nechcem ani vidieť Darshanin výraz ako sa tvári. Musí byť nadšená. Ja som sa usmial na Rouz a chcel som pokračovať kde sme skončili, ale nadzvedla sa a navrhla mi sázku. Je to zaujímavá ponuka a aj keď súhlasím s Rouz a verím tomu, že mu naozaj ublíži, sázku príjmem. Viem že prehrám, ale aspoň sa Rouz poteší. A dukátikov mám dosť. "Príjmam, ale teba by skôr malo zaujímať, či nehrozí nebezpečenstvo tebe!" a v tom na ňu vycerím zuby, zavrčím a vrhnem sa jej na krk. Jemne sa zakusnem do jej krku a určite ju aj pichá moje malé strnisko, čo mi za tých pár dní na brade narástlo. Rouz sa podomnou zmieta ale nemá šancu, držím ju pevne. Po pár sekundách, zbesilé vrčanie a kusanie premením len na jemné a romantické líbaní krku. Haradove slová nepočúvam, ale zaborený v Rouzinom krku naňho trochu tlmene zahučím. "Harad, myslím že by si už mal ísť?" Nepovedal som to nijak protivne, ale som dosť opitý na to aby som si dával pozor na ústa a tváril sa že som slušný a dobrý hostitel. Pretože niesom, chcem byť teraz s Rouz a kašlem na jeho city. Prítomnosť Daršany mi absolútne nevadí. Za ten čas sme prežili toho toľko a moju holú prdel už videla. A tak líbam Rouz na krku, užívam si jej jemnú pokožku a vôňu a mojou rukou siahnem niekde, kde by počestné dievča nikdy nikomu nedovolilo siahnúť.

Rouz - 29. července 2021 12:29

Povídání Nemůžu si ani v klidu doposlechnout Haradovu pohádku na dobrou noc, protože Ilias se začne jevit jako nebezpečný šílenec, když začne vrčet a kousat mi krk. Děsně to lochtá, takže se ho částečně snažím odstrčit a částečně se směju, ale ve výsledku mi ani jedno nejde nijak zvlášť dobře. Vlastně ani nezaregistruju, že vyhání Harada. A pak se to zvrhne, ztuhnu a popadnu ho za ruku. "Co to děláš, máme furt společnost." Zašeptám ostře, když už držím jeho ruku bezpečně někde na svým boku. Jo, furt mi přijde, že slyším Harada dokončovat jeho pohádku. Copak se zbláznil? Jako vždycky když jde do tuhýho, člověk na ten moment tak nějak zvláštně vystřízliví. Adrenalin mi sice koluje v žilách a srdce splašeně tluče, ale nevypila jsem toho zase tolik, abych si neuvědomovala problémy, který z tohohle můžou v budoucnu vzniknout. "Navíc..." Ale pusa mi jede furt, už s mnohem přívětivějším tónem... "Vím co bys chtěl, ale nemůžeme... Kdo se pak bude starat o to mimino? Ty zmizíš za prvním kopcem." Teď by byl vhodný okamžik zmlknout, ale tak nějak se nemůžu zastavit. "Tohle je jediná pozitivní věc, kterou mi do života dala mamka, jinak bych už určitě trčela někde s dítětem. Chodím k jedný takový bylinkářce... Víš, jsou na to různý přípravky. Jenže teď tu nic takovýho nemám." Jenom se krátce nadechnu. A šeptem pokračuju. "Ne že bych proti tomu jinak něco měla. Rozhodně to je fajn, moc příjemný, a tak. Ale TY se o to dítě pak starat nebudeš. Vy mužský to máte tak hrozně jednoduchý!" Zakončím svoje povídání a přemýšlím, jestli jsem řekla všechno a jestli to vlastně dává smysl, trochu se mi plete jazyk. A tak sleduju jeho obličej, kolik z toho mého blábolení pochopil.

Ilias - 29. července 2021 15:24

KONEC POVÍDÁNÍ Rouz ma preruší a trochu ostro na mňa vybehne. Rozhodne som to nečakal ani náhodou. Prekvapí ma to, ale dostatočne aj preberie a vráti trochu krvi do mozgu, ktorý sa snaží rychle začať znova fungovať aby spracoval čo sa to deje. Bolo toho moc? Prehnal som to? Ale som si istý, že sme to chceli obaja. podobné myšlienky mi začali víriť hlavou. Na našu spoločnosť som úplne zabudol a nemyslel som na to že by to Rouz mohlo vadiť, som hlupák. Spodná pera sa mi trochu pohne, keď mi z úst chcelo automaticky výjsť nejaké ospravedlnenie, ale ešte som potreboval pár sekúnd na to aby som pochopil čo sa vlastne stalo. Bol som si na sto percent istý, že to chcela. Rouz mi ale tých pár chvíľ na utriedenie myšlienok a na poskladanie zmysluplnej omluvnej vety nedopraje. A šeptom začne rozprávať. Rouz hovorí že zmiznem za prvým kopcom, že nemá bylinky, že ja by som sa nestaral, že som mužský a mám to ľahké. Úplne v skratke řečeno ... Bla bla bla bla bla si hajzel. Nepýta sa ma či ju milujem a či s ňou chcem ostať, ani či by sme to zvládli s miminkom, ak by náhodou sa podarilo. Ona mi to proste povedala priamo, čo si o mne myslí. Vie že by som sa nestaral a že by som zmizol za prvým kopcom. Za triezva by som to možno vzal inak, len ako bezpečnostné opatrenie, ale teraz keď som pod vplyvom alkoholu mi to prišlo ako viac vážna vec. Pozerám na ňu dosť prekvapene a je na mne vidno ako sa mi krv tlačí znova do hlavy a aj cez dosť alkoholu v krvi môj pohľad začína byť viac a viac príčetný realite. Nehnevám sa. Má pravdu. Urobil som to už mnoho krát, ale to bolo iné. Na tých ženách mi nezáležalo. Tie ženy som stretol v tú noc, vyspal sa s nimi a zmizol. Ani zďaleka nedosahovali úroveň Rouz. A Rouz je jediná žena na svete, pri ktorej som si bol istý, že by som pri nej ostal aj ráno. Aj ďalšie ráno, aj to ďalšie až do smrti. Som prekvapený, že to nevie, že si o mne myslí presný opak. Má ma za hajzla, ktorým vlastne asi som. Je to zvláštne. Keď mi to takto povedala do očí žena, ktorá pre mňa niečo znamená, tak som si uvedomil, že som asi urobil v živote dosť chýb. Vyspal som sa s mnohými a zmizol som a dobehlo ma to tak, že práve Rouz o mne vie, že som taký. Aj keď pri nej jedinej som nechcel byť. Tak nejak sa práve pred ňou cítim neskutočne trápne. Ako keby mi práve oznámila, kto vlastne som. Cítim sa trápne pretože má pravdu, a cítim sa trápne, pretože ona tú pravdu celý čas vie a ja som si myslel, že by sme mohli byť spolu. Ale ak si o mne myslí to čo povedala, tak so mnou nikdy nebude a vlastne celý čas len čakala na to kedy mi tú pravdu bude môcť povedať do očí. Premyšlam čo mám robiť, mám jej prisahať, že by som to nezrobil, alebo čo? Aj tak by mi neverila. A asi to ani nemyslela v zlom, možno som len príliš opitý aby som to pochopil. Ale už sa nejak necítim príjemne. Rozhodne som rád že šeptala a nestrápnila ma takto aj pred tými dvoma, tak sa odtiahnem od nej a poviem potichu. "Ehm, jasné, chápem. To je .... áno ... chápem." Oooo bohovia cítim sa tak trápne, až som z toho vytriezvel. Potrebujem ísť na vzduch trochu. Začnem sa obzerať kde mám meč a keď ho nájdem z polovice zakrytý dekou, tak si ho pritiahnem k sebe a poviem Rouz šeptom. "Já, idem ..... ehm ... sa vyčúrať, hneď som naspät." Schmatol som do druhej ruky len svoju vestu nech vonku nepobehujem polonahý, ešte by ma znova načapala Jadwiga a začal som sa zberať von zo stanu. Cítim ako sa mi točí opitá hlava, keď sa dvíham. Cítim sa hrozne trápne. Potrebujem sa vyvetrať, vyčistiť si hlavu a nadýchať sa čerstvého vzduchu. A vlastne aj trochu čúrať mi treba, tak som neklamal.

Mistr - 29. července 2021 20:43

Zajímavé ráno ve stanu Nakonec se rozvášněné emoce uklidnily. U někoho únavou, u jiného pocitem trapnosti, každopádně Harad se vydal vyspat do svého stanu, který má nedaleko, Ilias vystřelil někam pryč jako namydlený blesk a Rouz s Darshanou se poddaly zavírajícím se očím a sladce usnuly. Barbar je brzy následoval na vlastním loži, jen bard se ještě dlouho potloukal po venku, oddalujíc okamžik návratu, aby bylo jisté, že nezastihne nikoho vzhůru. Na stromech houkají sovy, poletující netopýři třepotají nočním vzduchem a v dálce se blýská, jak Altan bije do Věčné kovadliny. Bouře je sice daleko, ale po chvíli začalo i zde pršet. Není to žádná průtrž, obyčejný studený deštík svlažil vzduch a zahnal komáry do skrýší. Spíte neklidně, hodně se toho večer událo a ať si o situaci myslíte cokoliv, donutila vás přemýšlet. A jednotlivé střípky se vplétají do vašich snů, které jsou divoké a zvláštní. Některé jako noční můry, jiné zase dobře laděné. Množství vypitého alkoholu v tom má jistě také svou roli, takže podle zkonzumovaného množství vás ráno čeká bolest hlavy, vyschlo v krku, malátnost, však to znáte. Pokud už nejste vzhůru, což je málo pravděpodobné, jelikož je časně ráno, vytrhnou vás ze spánku vzrušené hlasy. Poodhrnutým vchodem prochází světlo, jak Slunce vytíná svým svitem kus podlahy jako čepel meče, je příjemně chladno, ale nikoliv zima, a z venku se ozývají klasické zvuky probouzejícího se sídliště. A taky něčí hádka. Velice rychle rozpoznáte Ctirada s Gladusem, kteří stojí někde poblíž (nikoliv přímo u vašeho stanu) a rozhodně si neberou servítky. "Naprosto nesouhlasím. To je porušení subordinace. Zodpovídají se mě a mají plnit své povinnosti." Gladův tón je rozzlobený a v hádavém tónu člověka, který si nemíní dát pokoj "Ale vždyť vy sám jim nevěříte kvůli tomu prokletí. Beztak byste je nenechal k princezně ani přiblížit. Jaké povinnosti jim kromě toho zbývají?" Ctirad zní klidně a docela smířlivě, nemá útočný tón, ale zase před kapitánovým náporem neustupuje. "No... mohli by třeba hlídat záda. Někde dál od ostatních. A nebo ještě líp mají být v izolaci, dokud nezjistíme, co s tím." Kapitánův hlas zakolísal, ale hned se opět chytil a pokračuje v útoku "A proto je posílám na průzkum. Tam nemůžou nikoho nakazit, na nikoho zaútočit. Čekal bych, že budete za podobné řešení šťastný." "Pořád to jsou moji vojáci. A vím, že nemáme co do činění se stopařema. Posíláte je na smrt a ten váš hromotluk to nevytrhne, ani pokud se tam nahoře vyzná. Hory se hemží zelenou. Zhebnou zbytečně." "U kohokoliv jiného byste měl pravdu, veliteli. Ale vede je proroctví a tak mají šanci tam, kde by ostatní selhali. Musíme vědět, kam jít." "To vaše proroctví ať jde k šípku. To nezastaví orčí sekyru. Neochrání je před lavinou. Nic nenajdou a my přijdem o čtyři bijce, co se nám budou moc hodit." "Ani stovka bijců jako vy nám nepomůže, jestli se k Dračím zubům budeme muset prosekat, kapitáne. A to myslím, jako poklonu. Zelení na ně nebudou útočit. Dojdou na konec a připraví nám cestu." do Ctiradova tónu se postupně vkradlo ono nadšení, kterého jste si mohli dosyta užít už včera, naopak Gladus zní stále víc a víc podrážděně, zvedá hlas a mezi slovy hrdelně vrčí "To nic nemění na faktu, že ty nemáš moje lidi co úkolovat, holobrádku. Nejsou ve tvém žoldu a nemají s tebou nic společného. Nenechám je zatáhnout do ničeho, co vysloveně neřekne Její jasnost." "Inu, já jsem pouze tlumočník. Pokud máte pochyby, doporučuji je přednést přímo princezně. Kde bydlí jistě víte." Na tu poslední větu se ozvalo jen neurčité zavrčení, následované vzdalujícími se kroky. Po několika okamžicích si Ctirad povzdechne a s pískáním odchází někam po své práci. Můžete sice opět usnout, ale ten křik vás vysloveně rozhodil a náruč snů je na míle vzdálená. Asi vám nezbyde, než začít nový den.

Mistr - 29. července 2021 20:44

soukromá zpráva od Mistr pro Vidíš malou ručku. Něžnou a útlou. Takovou bys měla, kdybys celé dny netrénovala s mečem. Zde nejsou žádné mozoly ani naražené klouby, je to ručka dívčí, kůže jako z alabastru, souměrné křivky a na prostředníčku prstýnek s modrým kamenem vybroušeným do pyramidy. K této ruce se blíží druhá. Ta je mužská, větší. Ne přehnaně svalnatá, spíš hubená s dlouhými prsty. Na předloktí, u konce, kde mizí v mlze, je na ní jizva ve tvaru ležícího půlměsíce. Ruce se k sobě blíží a pak, v okamžiku setkání, se dlaněmi chytí. Tak, jak se chytávají mladí milenci, když je jejich láska ještě nezkažena. Najednou se ze všech stran objeví zelené ruce s velkými prsty a špinavými nehty, drapnou ty dvě spojené a snaží se je silou od sebe roztrhnout. V té chvíli tě popadne neovládnutelný strach, co hrozného by se stalo, pokud by se jejich čin povedl, ale semknuté dlaně jsou pevné a nehybné. Neodtrhnutelné.

Mistr - 29. července 2021 20:44

soukromá zpráva od Mistr pro Hory se třesou, podlaha pod tebou zachvívá. „Život daný za život sebraný.“ Na úbočí padají první kameny vylomené ze skal nahoře a jako střely z katapultu pod sebou drtí vše, na co přijdou. Je ti jasné, že se děje něco hrozného. Jakoby celá hora zmizela a proměnila se na štěrk rozstříknutý na všechny strany. „Osud získaný za osud odevzdaný.“ Slyšíš slova pronesená hromovým hlasem. Bezemočně. Ani nelze poznat, zda je pronáší on či ona. Ale cítíš, že to má souvislost s děním kolem tebe.

Mistr - 29. července 2021 20:45

soukromá zpráva od Mistr pro Běžíš přímo k velkému, černému orkovi. Netušíš, proč to děláš, ani odkud jdeš, víš jen, že musí zemřít. Celé tvé tělo si to přeje. Kvůli tomu, kým je, kvůli tomu, co udělal. Víš, že důvod leží opodál, odkud monstrum přichází. Z nějakého důvodu tam ale nevidíš, oběma očima sleduješ blížící se tmavě zelenou kůži. Na poslední chvíli otáčíš hlavu a vidíš, že na zemi něco leží, nedokážeš rozpoznat, o co se jedná, ale je to velké. S hrůzou poznáváš lidské tělo. Najednou jsi u nepřítele, švihneš rukou, dýka se v letu zaleskne a potom projde netvorovým krkem. Vytryskne krev. Jasně zelená, slizká a odporná. Nelidská. Sprška tekutiny tě skrápí od hlavy až k patě, jak monstrum padá na kolena a umírá. A dobře mu tak.

Mistr - 29. července 2021 20:45

soukromá zpráva od Mistr pro Slyšíš hrát kapelu. Jednoduchá hudba, několik nástrojů. Krásná, jímavá melodie, kromě jednoho z hudebníků, kterému to nehraje správně. Je mimo rytmus a hrozí, že celé to dílo zkazí. Nevíš, kde jsi, ani co tam děláš, ale to je jedno. Necháváš se unášet sladkými tóny. Najednou se něco změnilo. Ten kazič se zvedl ze židle a pokusil se sám přehlušit všechny ostatní hudebníky. Dokonce si povolal na pomoc zezadu své kamarády, kteří s nástroji v rukou přišli podpořit onu šílenou kakofonii. Avšak snad kvůli přílišné horlivosti nově příchozí falešného hráče porazili a skopli z pódia. Poté se rozhlíží kolem sebe a s nedůvěrou pozorují ostatní muzikanty. Neví, zda se k nim mají přidat v jejich rozehrané melodii. Hudba kolísá, jak kamarádi Falešného váhají, kompozice se bortí a každým okamžikem hrozí rozpadem. Vše je na ostří nože.

Ilias - 29. července 2021 22:31

ZABITE MA Večer Vytrepal som sa zo stanu a obliekol si vestu. Naliatý alkoholom a v miernej depke kvôli posledným udalostiam mi ani nieje chladno. Rouz by som nikdy nenechal samú v stane s tým barbarom, ale je tam Darshana, a to je lepšia ochrana ako armáda kentaurov. A tak si vonku zapínam opasok s mečom okolo pásu a nejak ma ťaha doľava a musím udržiavať rovnováhu. Nechce sa mi byť tu vonku, chcem si ľahnúť a spať. Teraz sa tam ale nevrátim. Tak som šiel k okrajovej hradbe a prechadzal som sa popri nej. Potom som si sadol a oprel sa na tmavom mieste. Premýšlal som nad Rouz, či som niekde spravil chybu a či má zmysel ďalej žiť v sne, že by som bol s ňou až toto skončí. Premýšlal som nad Jadwigou, či ľutujem tú chvíľu s ňou a či by som teraz spravil niečo inak. A premýšlal som aj nad Riann. Mojou elfkou, ktorej kalhotky stále nosím vo veste. Vytiahol som ich a prezeral si runy vyšité na nich. Priložil som si ich k tvári a pričuchol som si k nim, tak ako sa to správne robí a zaspomínal som. Chýba mi, nemiloval som ju, nemal som ju ani z ďaleka tak rád ako Rouz, ale mal som ju rád. Proste sa cítim byť hrozne sám. Potom sa spustil dážď a ja som chvílu len sedel a mokol. Keď už mi bola zima som sa odhodlal vrátiť do stanu. Pomaly ako ninja som nakukol dnu a potom som sa tam vplýžil, dal som si dole mokrú vestu a ľahol som si na voľnú deku blízko vchodu do stanu. Holú hruď som si prekryl ďalšou dekou a okamžite som zaspal. Ráno Celú noc sa prehadzujem a spím nekľudne. Je ráno, ležím na bruchu, bez trička, deka je na míľe odo mňa odhodená. Ale chladno mi nieje. Budím sa na dve nepríjemné hlasy. Ešte ich nerozoznávam ale viem, že ich nemám rád. Obe tie hlasy patria veľmi nepríjemným ľudom. Chcem ešte spať, ale tie hlasy sú otravné. A potom som otvoril oči. Rozpoznávam hlas Ctirada a Gladusa. To sa tí debili nemôžu ísť hádať niekde do psej riti? Cez oči mi ale prebehne svetlo až do mozgu a bolí to. Polknem na sucho. V ústach mám tak sucho ako Daršana v .... to je jedno. Za hlt vína by som zabíjal. Som hladný a je mi zle. Ale čo je najhoršie ..... všetko si pamätám. Celú Rouz a rozhovor s ňou. Arrrhhhh nechcem si nič pamätať a nechcem sa jej pozrieť do očí, to bude trápne. Chcem umrieť. Stačí sa mi odplaziť dva metre a strčiť ruku daršane pod deku. A bude to rýchle, ani sa nenazdám a som v posmrtnom živote, kde to určite bude oveľa lepšie. K tomu o čom sa bavia ti blbci tam vonku si poviem len jedno. Nezodpovedám sa ani jednému z vás. Platí ma princezná a budem robiť len čo povie ona. Seriem na Gladusa, čo ma chce napchať do karantény, seriem na Ctirada čo zneužíva ženy, seriem na celý tento tábor. Je mi zle a mám depku. A chcem víno, ale to som nechal položené pri Rouz a ja tam teraz nejdem. Počul som ako sa Rouz pohla a premýšlam či sa mám ďalej tváriť že spím a počkám kým odíde prvá, alebo rýchlo odídem zo stanu ako prvý ja. Chcem sa s ňou porozprávať a udobriť sa, ale ešte nie teraz hneď. Ešte potrebujem trochu času na premýšlanie, a potrebujem víno. A umyť sa a nagélovať si vlasy. A niečo zjesť. A tiež návšteva latríny by nezaškodila pred odchodom. A pokecať s Gladusom. A pokecať s Hospodou .... a možnoooo potom, budem pripravený na pokec s Rouz. A tak ležím na bruchu na deke a snažím sa zomrieť prirodzeným spôsobom, ale nedarí sa mi.

Rouz - 30. července 2021 08:10

Ne úplně dobré ráno Kouká na mě dost vyjeveně. Až po nějaké chvíli začne koktat a nakonec zdrhá pryč. Udiveně za ním koukám. Řekla jsem snad něco špatně? Je pravda, že takovýhle hovor jsem asi ještě s nikým nevedla. Ale přijde mi to všechno takový logický. Pochopitelný. Hezky řečený. Tak co se stalo? Moc nevnímám ani Harada, ani Darshu. Jsem zabraná ve vlastních myšlenkách a je mi tu smutno. Přetáhnu přes sebe deku a stulím se do klubíčka. Mám v plánu počkat, až se Ilias vrátí a probrat to s ním. Vysvětlit mu, že je všechno v pořádku. Přijde mi to důležitý. Jenže dlouho se neukazuje. Zavřu si jenom na chvíli oči... a propadám se do tmy. *** Ráno ke mě jako z mlhy pronikají hlasy. Je to otravný. Chtěla bych ještě spát. Možná ještě spím a je to jenom pokračování toho ohavnýho snu. Který se pořád vrací. Dneska jsem z něj podivně rozhozená. Furt se to zhoršuje. Jakoby nestačil ten včerejšek. Zaúpím. Včerejšek! Zděšeně otevřu oči... a zase je urychleně zavřu. To světlo je moc ostrý. Bolí mě hlava. Ilias leží někde mimo. Co jsem mu to včera říkala? Ke svojí smůle si to pamatuju. Všechno. Snažím se propadnout kožešinami někam pod zem. Ale úplně se nedaří. Možná jsem toho měla přece jenom vypít víc. Při určitém množství alkoholu si pak lidi prý nepamatují věci. Třeba si to nepamatuje Ilias! Na chvíli se konejším touhle bláznivou nadějí.. vypil toho víc.. Pak se to rozplyne. Leží jinde. Určitě si to pamatuje. Takovou kliku mít nemůžu. Co jsem to provedla? Ten večer začal tak hezky... Jsem si skoro jistá, že tam bylo i něco víc, nebylo to jenom alkoholem. Víno to možná jenom trochu urychlilo, ale stejně by k tomu někdy došlo. A já to celý pokazím. Vůbec bych se nedivila, kdyby už se mnou nechtěl mluvit. Musím mu to vysvětlit. Rozhovor Ctirada s Gladusem vnímám jenom okrajově, i když je dost hlasitý. Vlastně je mi jedno, co si ti dva myslí, mám jiný starosti. Zaslechnu pohyb. Darsha! Úplně jsem na ní zapomněla. Slyšela nás? Nebo mě? Zavrtám se do přikrývek a dělám že spím, i po jejím pozdravu. Pozdravím jí potom. Vyšla někam ven. Když je pryč prudce se na dekách posadím. A pak toho lituju. Chvíli se vzpamatovávám s hlavou v dlaních a čekám, až to tupé bodání přestane. Malátně se zvednu. Přejdu k Iliasovi. Taky vypadá že spí. Sednu si na zem a chvíli ho sleduju. Možná nespí. Náhlý záchvat nervozity mi stáhne všechny útroby. Co mu to chci vlastně říct? "Eh.. spíš?" Zašeptám nervózně. To nebylo ono. Ten křik venku by vzbudil i mrtvolu. Určitě nespí. Neodvažuju se ho ale dotýkat, aby si to nevyložil špatně. Musím ale nějak zaměstnat ruce. Chytnu teda jeden ze svých pramenů vlasů a začnu si ho motat na prst. "Omlouvám se..." Polknu. "Říkala jsem včera hrozný hlouposti.. moc alkoholu.. Ehm, zlobíš se?" Jasně že se zlobí, co je to za blbou otázku? Nejradši bych se profackovala. Možná jsem s tím měla počkat, až se trochu víc probudím. Asi už je teď pozdě zdrhnout za Darshou. Jestli bude mít ale ještě chvíli zavřený oči, tak to udělám. Počítám do pěti... pak jdu.

Ilias - 30. července 2021 11:08

ZABITE MA Daršana vstáva, oblieka sa alebo tam robí nejakú capueru. Neviem, hlavu mám otočenú iným smerom, len počujem nejaké zvuky a domýšlam si čo asi robí. Možno cvičí s mečom, aby mala čistý sek mne na krk. To by od nej bolo hrozne milé. Bolo by to rychlé, čisté, nič by som necítil. Ale ona len prejde okolo mňa k východu zo stanu a naše pohľady sa na chvíľku stretnú. Ona sa usmieva a praje mi dobré ráno. DOBRÉ RÁNO! Čo je na ňom dobré? Menuj jednu jedinú vec, čo je dobré na dnešnom ráne? A bude to ešte horšie. Neodpoviem jej, iba unavene zavriem oči. Potom počujem ako sa dvíha Rouz. Okay, teraz sa nesmiem ani pohnúť, aj keď ma hrozne svrbí ľavá polka zadku. Ale chcem sa tváriť, že spím a ona nech ide von. Ja potrebujem ešte trochu oddychovať a vyčistiť si hlavu. Lenže bohovia sa hrozne smejú na mojom utrpení a preto sa Rouz pri mne zastaví a osloví ma. Len stisnem silno očí. No tak je to tu. Musím čeliť svojím démonom. Omlouva sa mi za to čo včera povedala, preto sa pomaly otočím na záda a pozriem na ňu. Musím vyzerať ako vyblitá nudle a nemám ani silu si sadnúť, alebo dvihnúť hlavu. A tak ostanem ležať a pozerať naňu zo spodu. Keď som sa otáčal nenápadne som si poškriabal ten zadok a bola to hrozná úľava. Potom som prehovoril. "Nie nemám sa za čo zlobit a ty sa nemáš za čo omlouvat, práve naopak. Včera si povedala len pravdu a to čo si naozaj myslíš, takže nieje to nutné nejak rozoberať. Ja sa ti omlouvam za to všetko, včera som sa neovládal." Tak, a je to. Zvládol som to na jedničku! Aj keď som sa o tom chcel najprv poradiť s Hospodou. Ten blbý kôň mi nejak prirástol k srdcu, musím sa naučiť ako sa o ňu starať. Pozerám na Rouz a čakám, že to prijme a pôjdeme sa najesť a bude všetko ako bolo doteraz.

Rouz - 30. července 2021 13:14

Ranní tlachání Ha, otevřel oči a dokonce se mnou mluví! Na obličeji mi probleskne úlevný úsměv. Po jeho omluvách vrtím hlavou, i když mi koutky úst zase trochu klesnou. Měla jsem pravdu? Hm. V čem přesně? "Byla jsem opilá... mluvím pak moc a mluvím blbosti. Prostě... dělejme, jakože jsem nic neřekla, hm?" Možná to nebyly zase takový blbosti, ale přece jenom za střízliva bych to řekla úplně jinak! Natáhnu k němu ruku a snažím se o povzbudivý úsměv. "Tak si dáme nějaký víno?" Zkusím zavtipkovat a dostat ho na nohy. Vypadá vážně hrozně. Alkohol je teď nejspíš poslední věc, kterou bude chtít. A já taky. Už se toho nedotknu. Nikdy. Nikdy. Nikdy.

Ilias - 30. července 2021 14:22

ZABITE MA x2 Usmieva sa a myslím, že má krásny úsmev. Aj pery. Ale to sa už mňa netýka. Aj tak zdrhnem a ide mi len o jedno. Daršana aj Varka jej to hovorili celý čas, tak sa ani nečudujem, že si to myslí. A nemám jej ako dokázať opak. Hlavné je teraz neľutovať sa a neplakať. Ale nechcem byť bez nej. Hovorím, neľutovať sa a neplakať. Ale akosi to nepomáha a aj tak mám stále večšiu depku. Odtrhnem od nej zrak a poviem. "Jasné, vraždil by som pre kvapku vínu." Hovorím to čo najviac v pohode a ešte aj s úsmevom na perách. Jej omluvu neriešim. Nemá dôvod sa umlouvat a ľudia sa bežne omlouvajú len tak aby sme boli v pohode. Čaká nás smrť v horách, tak aj ja chcem byť s ňou v pohode. Preto sa budeme jeden na druhého usmievať a budeme v pohode. A teraz to víno, mám v pláne spláchnuť hrdlo a potom skočíť k jazierku sa opláchnuť a umyť si ešte raz vlasy.

Rouz - 30. července 2021 16:28

Ranní tlachání Jejda, vážně chce začít pít hned po ránu? Vůbec nevypadá, že by si dělal srandu. Furt leží a vypadá, že by byl nejradši někde úplně jinde. Ale za to si můžu jenom sama. Možná jsem řekla ještě něco, co si nepamatuju? "Iliasi nevypadáš v pohodě... Hele vážně mě to mrzí. Co mám udělat, abych napravila svoje včerejší nemístný blábolení? Můžu ti přinýst třeba snídani! Taky můžu blábolit i střízlivá, na jiný téma než včera... Nebo.. ti mám dát pokoj?" To mě předtím nenapadlo. Možná se prostě snaží mě nenápadně poslat pryč. Jenže zrovna teď vypadá jako uzlíček neštěstí, na což se nedá koukat, protože mi tak nějak přijde, že za to můžu já. I když to přestávám chápat. Kromě těch mých trapných řečí se přece zase tolik nestalo. Až pak mě něco napadne. Předtím to fungovalo taky. Než stihne odpovědět, nakloním se k němu, rukama se opřu po stranách jeho hlavy a krátce přitisknu svoje rty na jeho. Trochu se pak odtáhnu a koukám na něj. "Řekneš mi, co se doopravdy děje?"

Harad Orlí srdce - 30. července 2021 16:57

Spánek kratší než obvykle, nutně znamená o trochu méně elánu. Vstávat se mi nechce, ale smysl pro povinnost mne vybudí na nejvyšší obrátky. Pamatuju si jen zneklidňující úryvek podivně živého snu. Zatřepu hlavou a nechám to být. Včerejší mejdan skončil dřív než pořádně začal.Na ničem jsme se nedomluvili, pomyslím si trudně. Pak si ale vzpomenu na tokání Rouz s Iliasem, a musím se pousmát. Vykouknu ze stanu a první, co uvidím je protahující se Darshana. Chvíli si bojivnici se zájmem prohlížím, než ke mně dolehne vzrušený hovor mezi Ctiradem a Gladusem.Mluví o nás, jako bychom byli něčí majetek, zboží nebo věci. Už se šteluju, že se jich půjdu na něco zeptat, ale v tu chvíli se rozejdou.Pustím jejich rozhovor z hlavy stejně jako nejasný sen. Vezmu objemnou tornu a ledabyle do ní naházím vše, co jsem si předešlého dne připravil. Obleču si starou koženou zbroj, vezmu meč, štít, přilbu a na tornu připevním těžkou kuši. Snídaní se zdržovat nehodlám, ale ještě než se vydám vykopat ostatní, zkusím sehnat od chlapů nějaký alkohol. Pokud možno co nejvíc! A pak už jen mezka, který ponese proviant a lana. Když jsem s přípravou spokojen, pak teprv se vydám ke stanu svých spoluflekatců. Vidím, že nejsou zrovna ve formě, tak zahalekám:Do zbraně, čeládko! Jestli vás bolej škeble, tak na to je nejlepší ostrý pochod v příjemném deštíku... Pak už tišším hlasem řeknu:Hej, nevíte o čem se ti dva čerchmanti přeli? Má nás to zajímat nebo ne? Nejsem si jistý...

Ilias - 30. července 2021 17:40

Len ja a Rouz .... a Harad Rouz sa dobíja odpovedí, a asi ju to fakt trápi, pretože sa rozhodla mi nedať pokoj. Keď rozpráva tak na ňu nepozerám, pozerám niekde do prázdna a premýšlam. Čo jej mám povedať, že chápem že nechce nič viac? Že to asi len brala ako taký úlet, ale neráta so mnou do budúcnosti, lebo čaká, že utečiem? To jej nemôžem povedať, proste len budem tvrdiť dookola, že je všetko v poriad....... To je fuk. Dala mi zrazu pusu. Smutnými vecami sa môžem zaoberať pozdeji. Teraz mi dáva pusu a moja hlava sa znova celá vyprázdni. Potom sa ma pýta co se doopravdy děje. Asi sa so mnou len zahráva a hneď ako dokončíme túto misiu ma pošle do pekla, ale ak ju môžem ešte na chvílu líbat tak to nejak prežijem. Rýchlo jej odpoviem. "Teraz sa už nič nedeje." Chytím ju rukou za hlavu a znova si ju pritiahnem a políbim. Ale potom sa pred naším stanom ozve Orol Harad, alebo tak nejak sa volal. Včerajšok mám pomiešaný. Ženie nás do zbrane, a asi má pravdu, už by trebalo vstávať, ale .... "Pochod? Ja idem na koni. Niesom v stave aby dokázal niekde pochodovať." Usmejem sa na Rouz a pomaly sa vytrepem na nohy. Točí sa mi hlava a zisťujem, že som polonahý. Myslím, že vyzerám dobre, ale nejaký tvrdší tréning by mi už prospel. Pozriem na Rouz a poviem. "Prosím si to víno." Potom pozriem na Harada a odpoviem mu. "Nemusí nás to trápiť. Platí nás princezná a situácia sa dosť zmenila, aby som počúval hociktorého z tých dvoch." Napijem sa z vína, vezmem do ruky svoju vestu a poviem. "Orol, idem sa ešte umyť do potoka a potom s tebou potrebujeme hovoriť o dnešnom pláne..... Rouz ideš aj ty so mnou?"

Rouz - 30. července 2021 18:12

To zas bude průšvih Jeho odpověď mě úplně neuspokojí. Ale než z něj stihnu dostat nějaký kloudný informace, jsem nejdřív umlčená a potom dorazí Harad. Začínám si myslet, že nás snad sleduje a vždycky přijde v ten nejnevhodnější okamžik. Navíc začíná zas s tím komandováním. A jelikož si včerejšek pamatuju poměrně dobře, ještě furt mu úplně nevěřím. Taky se postavím na nohy. Neobejde se to bez lehkého zavrávorání a krátkého chytnutí se za hlavu. Ten pohyb mi vůbec nedělá dobře. Podám Iliasovi slíbené víno a koukám, jestli to vážně bude pít. Naštěstí se ujmul i konverzace s Haradem a tak jenom čekám, na čem se domluví. Ilias se chce jít ještě koupat. Prý mám jít taky. To to zase nabralo rychlý obrat. Na druhou stranu studená voda by na bolest hlavy mohla docela zapůsobit a kdo ví kdy zase bude příležitost se umýt. Taky mi třeba pořádně odpoví na tu otázku. Navíc by to jako bonus mohlo naštvat Harada. Při tý poslední myšlence se usměju. "Jasně." Odpovím jenom krátce a shrábnu mýdlo. "Jestli pojedeme na koních, tak se můžeme ještě chvíli zdržet." Prohodím a vylezu ze stanu, kde počkám na Iliase. Pak už mířím směr voda. Možná tam někde potkáme i Darshu.

Harad Orlí srdce - 30. července 2021 23:01

Ano, znám to tu jako své mokasíny, přesto nejdu prvni. Sleduji, jsk se orientuji, zda jsou ostražití? Kde je les, tam jsou stromy. A za každým stromem může být skřet, kostlivec, nebo ztopořený satyr. Letos jsem se ještě nekoupal, popravdě ani nemyl.... Ale to mne netíží. Můj instinkt lovce mi napoví, že Darshana může být nedaleko, ale stydím se na ni zeptat. Proto jdu posledni, i s Iliasem. Snažím se do něj nahustit zkušenosti, které jsem za roky nasbíral. "Dobro a zlo, kamaráde, co se o tom píše v baladách? Život plyne jak voda a voda je dobrá na ředění jrve. Jak jste se seznámili s princeznou?" Dojdu k myšlence, která překvapí mne samotného. Šuline řeknu po našem: Hor-i-ne. Což by mohlo Iliasovi připomenout starou baladu o praotci všech ras. Tedy i orků. Budem je muset zabíjet! Střeva, různý orgány a tak. Pít neumíš, ale pití se nebojíš. Jebat taky neumíš, ale mrdu se nebojíš. Jestli to tak máš i s mečem? S těmi slovy tasím. Aha, tak kdo byl rychlejší? A máchnu Iliasovi mečem před obličejem. Pak se začnu smát a svalím se do mechu. Pustím meč, nastavím štít a vyzývám Iliase, aby ukázal, co umi.

Ilias - 31. července 2021 03:34

To je zas průšvih Vyberieme sa smerom k potoku a jazierku. Rouz ide so mnou, čo ma teší, ale stále neviem ako s ňou mám rozprávať. Bol som včera ožratý jak delo, ale pamatám si čo mi povedala. Chapal som to spravne? Určite áno. Tak prečo sa teraz správa zas tak milo? Ja sa v nej nevyznám, chce sa mi z toho plakať. Pridal sa k nám aj ten obor. Jeho prítomnosť teraz uvítam, pretože som nakoniec ešte nechcel byť s Rouz sám. Stále si potrebujem premyslieť, čo sa to vlastne medzi nami deje. Ale kráča vedľa mňa, drží ma za ruku a mňa to upokojuje. Harad začne rozhovor. Vlastne, niečo začne rozprávať o dobre a zle. Voda riedi krv a čo? Netuším o čom rozpráva, ale nakoniec sa dostane k pointe a opýta sa na princeznu. Tak mu odpovedám. "Všetci traja sme žoldáci, princezná hľadala doprovod a ponúkala fakt dobrú odmenu. Tak sme to vzali. Ale počas cesty sme s ňou nehovorili a ani sme nevedeli kam máme namierené." A teraz sa chcem ja opýtať na kone. Ako sa o ne správne starať, pretože mi dovolili si Hospodu nechať a tento obor sa predstavil ako ten čo sa tu o kone stará. Ale k otázke sa nedostanem. Harad začne úplne len tak točiť o črevách a orgánoch. Je to trochu desivé. A hneď na to ma začne urážať. Že neumím pít, okey to je výzva, ale že hovorí o mrdání keď je Rouz hneď vedľa mňa a zjavne myslel na nevydarené mrdanie s ňou, tak to je už urážajúce. Takto by pred ňou rozprávať nemal. Mračím sa naňho a jeho slová ma urážajú. A v tom chytí svoj meč a tasí. Pravá ruka mi automaticky chcela vyletieť k môjmu meču, ale Rouz ma za ňu drží. Trochu s Rouz trhne keď reflex v mojej ruke zareaguje, ale aj tak by som nemohol tasiť, keď je tak blízko. Ešte by som ju porezal. Už je aj tak neskoro, sledujem Haradov meč ako mi preletí pred očami. Netrafil ma, ale aj tak som rýchlo uhol a odskočil od neho, pri tom som potlačil aj Rouz ďalej od neho a vyprostil si pravú ruku, ktorou som okamžite chytil svoj meč. Harad sa ale len smeje a tak netasím. Meč pustil na zem a skrýva sa za štít. Čo to ma dofrasa byť? Pozerám naňho a nechápem. Dobro, zlo, princezna, črevá, orgány, urážky a potom zaútoči a smeje sa ..... je to magor. Potom naňho len zakričím zatial čo sa stále smeje na zemi. "Čo to pre zmilovanie bohov děláš? Chceš zomrieť?!!" Nieje to práve to čo som chcel naozaj povedať, ale zlakol som sa tak to bolo prvé čo ma napadlo.

Rouz - 31. července 2021 05:04

Zuřivost Harad se rozhodl jít s náma. Nijak to nekomentuju, i když mě to vnitřně sžírá. Takhle mi Ilias zase nic neřekne. Zařadím se vedle barda a beru ho za ruku. Přemýšlím, jak zase navázat na náš minulý rozhovor. Ale Harad blábolí zase něco svýho a tak jsem zticha. Přijde mi, že prostě jenom říká náhodný věty a ani mu nejde o to, aby se spojovaly v nějaký smysluplný celek. Urážkám na Iliase ale rozumím velmi dobře. S podmračeným pohledem se na Harada podívám. Je tohle jeho normální mluva? Najednou se ale všechno semele hrozně rychle. Harad sahá po meči, tasí... vidím špičku meče jít Iliasovým směrem. Jsem na blbý straně, nemůžu tam jen tak skočit. Stihnu jenom zděšeně vyjeknout. "Ne!!" Pouštím Iliasovu ruku. Ale moc pozdě. Nestihne tasit. Meč proletí neškodně kolem. Držela jsem Iliase za ruku. Umřel by kvůli mě, kdyby se ten idiot rozhodl ho zabít. Vzedme se ve mě nepříčetná vlna zuřivosti. Ilias něco huláká a snaží se mě někam odtlačit. Harad pouští meč a kácí se na zem se smíchem. On se ještě směje??? Zaslepená vztekem se vrhám kupředu. Před očima rudou oponu. Vůbec nepočítám s tím, že by se mohl bránit, nebo mi je to jedno. Leží na zemi a směje se. Ruka se mi napřáhne, sevře v pěst a míří na odkrytou tvář. Vší silou, kterou dokážu vykřesat. Ruce nemám zrovna namakaný, takže se mu nejspíš nestane nic vážnýho. Ale tak nějak chci, aby ho to bolelo. Stejně jako mě bolel ten okamžik, ve kterým jsem byla přesvědčená, že je Ilias mrtvej. Divný.

Harad Orlí srdce - 31. července 2021 10:14

Máchnutí mečem před bardovým obličejem bylo jen symbolické a z bezpečné vzdálenosti. Hlídal jsem si jeho ruku na meči a tak trochu čekal, že se do mě pustí hlava nehlava. To by mi hrálo do karet a nemístný žert by se vydařil. Ilias ale zůstane klidný a na mé tváři nečekaně přistane poctivá ťafka od pohotové Rouz. Zatřesu hlavou a uznale pokývnu.Ano, neznáme se tak dobře, abych si mohl dovolit podobné taškařice, uvědomím si. Dobrá, dobrá, vzdávám se, ušetřete bídného červa, milostpáni! Pokusím se ještě zavtipkovat, ale kamenné výrazy Rouz s Iliasem mi napoví, že tohle se mi fakt nepovedlo. Zvážním náhle také. Omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Chtěl jsem jen trochu vyzkoušet vaše instinkty, abychom se lépe poznali. Stojím tam jak špatně vyřezaný starý totem, čůrky deště se mísí s potem a stékají mi po tváři. Počkám na vás před vaším stanem. Kdybyste potřebovali, jakékoliv vybavení na cestu, stačí říct a já to zkusím sehnat... Řeknu a schlíple se chystám k odchodu.

Ilias - 31. července 2021 14:51

ZLÝ VTIP Snažím sa Rouz od neho držať ďalej, ale ona sa okolo mňa pretiahne a ide k nemu. Ani som na ňu nestihol zakričať a už bola pri ňom a vrazila mu jednu. To ma úplne prekvapilo. Nikdy by som si nedokázal predstaviť ako malá štíhla holka, vrazí päsťou do ksichtu veľkému svalnatému severanovi. Prišlo mi to tak neskutočne nereálne, že mi z úsť vyšlo len "Oooou waaau." Rouz bola pri tom úžasná, ale už viem, že ju nesmiem nasrať. Aj tak som priskočil bližšie, pretože som nevedel ako Harad zareaguje. Mohol sa nasrať, chytiť meč a útočiť. Nepoznám toho chlapa, ale severania sú celkovo agresívní a nevyspytatelní. Tak som priskočil k Rouz, chytil ju za pás a odtiahol od neho preč. Nesmie pri ňom stáť tak blízko. To sa mu postavím ja sám ak zaútočí znova. Ale nezdá sa, že by chcel útočiť. Omlouva sa a hovorí, že chcel vyskúšať naše instinkty. To fakt? Bohovia to je blázon. Keď povedal ten vtip s vlkom, tak som sa skoro posral jak ma pučilo. Bol to dobrý vtip, a keď nás dali dokopy, dúfal som že to bude taká veselá kopa a keď už spolu musíme vychádzať, tak si budeme hovoriť vtipy pri tej jeho fajnovej pálenke. Lenže toto rozhodne nebol podarený vtip. Je mi zle, bolí ma hlava, som v depke z Rouz a on mácha s mečom aby mi otestoval instinkty. Týmto testuje akurát tak moje nervy. Pozerám naňho ako tam stojí a keď sa omlouvá, tak ho už nemám chuť zabiť, ale nech sa radšej nikdy nepribližuje k Rouz, lebo budem vždy držať svoj meč v ruke. Ale uvedomujem si, že je to len hlúpy barbar severan. Neviem či mám naňho řvát, alebo čo, keď ho vidím smutne odchádzať preč. Nepoviem nič, neviem čo mám povedať. Je zjavné, že ta kopa svalov to s ľudmi absolútne nevie. Buď si zo mňa len robí srandu a za to ho raz zabijem, alebo je totálne neschopný severan. Stále s ním musíme cestovať, tak možno on mňa naučí ako sa správať ku koňom, a ja ho naučím ako sa správať k ľudom. Potom sa z poza nás vynorila Darshana a pýta sa či sme mu dali do držky. Pozriem na ňu a musím uznať, že s mokrými vlasmi vyzerá desne sexy. Ale odpoviem jej. "To Rouz." A pozriem na Rouz s prekvapeným úsmevom. Doteraz tomu nemôžem uveriť, kde nabrala odvahu na to.

Rouz - 31. července 2021 16:16

O něco menší zuřivost Rána dopadne přesně tam kam má. Harad se nebrání. Chvíli nad ním stojím a rozdýchávám to. Ještě se snaží vtipkovat. Ale na to tak mám zrovna náladu. Nic neříkám, jenom ho probodávám pohledem, jestli nemá v plánu se mstít. Pak se ale začne omlouvat a Ilias mě táhne pryč. Ale už nemusí, jedna rána stačí, nepustím se přece do ležícího chlapa jak v nějaký hospodský rvačce. Trochu mě zamrzí, že si myslí, že bych Haradovi dál ubližovala, i když se nebrání, a vede mě pryč jak nějakýho nebezpečnýho šílence. Vztek ze mě pomalu vyprchává, nahrazen nevraživostí. Furt za Haradem koukám jak odchází a vůbec mi ho není líto. Možná někdy... později... ale ne teď. Jsem napnutá jak struna, a tak, když slyším nový hlas, polekaně sebou trhnu. Otočím k Darshe hlavu a trochu nechápavě koukám na její smějící se obličej. Je tu něco vtipnýho? Pak zachytím Iliasův pohled. Taky se usmívá. To jsem tu jediná, kdo to bere vážně? Vždyť by Haradovi stačilo jenom o trochu víc natáhnout ruku! Vypustím vzduch z plic a uvolním sevřené pěsti. Pravačka bolí. Zamračeně na ruku shlédnu a zahýbu ztuhlými prsty. Dala jsem do tý rány všechnu sílu a nejsem na to zvyklá. Prsty ale hýbat můžu, zápěstím taky, takže nic zlomenýho, je to jenom naražený. Hodila by se mi na to studená voda. Najednou ty nejsilnější emoce a adrenalin opadnou a já jsem z toho celá taková roztřesená. Dám si ruce zase k tělu, aby to nebylo moc poznat. Furt vidím blížící se meč. Kdyby to bylo doopravdy, nemohla bych nic udělat. Vzpomenu si na svůj sen. Vzpomenu si na hrůzu, kterou jsem cítila. Stejně jako teď. Jenom kdyby ještě trochu natáhnul ruku... Koukám na Iliase a furt nemůžu uvěřit, jak moc mi vadí představa těch jeho blonďatejch pačesů slepenejch krví. Ale proč? Hlavou mi proletí výjevy ze včerejška... a z dnešního rána... Na nic mi neodpověděl, jenom se furt divně kouká, divně usmívá a nebo se zase pro změnu divně mračí. Co znamená ten jeho pohled zrovna teď? Usmívat se a pomalu ustupovat? Nebo se mu to líbilo? Nebo prostě jenom reaguje na Darshu? Nikdy mě ničí grimasy nefrustrovaly tolik jako ty jeho. Je to jako na houpačce... dobrý, špatný, dobrý, špatný... a nikdy nic nevysvětlí. Možná to prostě jenom moc řeším. A mám toho tak akorát dost. "Jdu k tý vodě." Zamumlám potichu, a vyrážím směrem odkud přišla Darsha.

Ilias - 31. července 2021 18:33

Za Rouz Rouz sa netvári veľmi nadšene z jej podarenej rany a ani pobavene ako ja. Ako som ju držal za pás tak urobila otočku a vystrelila k vode. Pozrel som na Harada a potom na Daršanu. Pristúpil som k nej bližšie a povedal jej priamo do očí. "Poď s nami.... Ak nie, tak buď opatrná. Práve na nás vytasil meč a myslí si, že to bolo desne vtipné." A hodím po Haradovi nepekný pohľad. Dúfam že Daršane neublíži, ktorá mimochodom vyzerá vážne hrozne sexy po kúpeli a super vonia, začínam mať pre tú ženskú fakt slabosť, ale ja musím ísť za Rouz. Teraz ju nemôžem nechať samú ani na chvílku. Nikomu tu neverím iba im dvom. Rouz kráča preč a ja sa za ňou pomaly rozbehnem. Dobehnem ju a kráčam vedľa nej. Pozriem na ňu a opýtam sa. "Si v poriadku? Nič sa ti nestalo? .... Bola si úžasná, ešte nikdy som niečo také nevidel." A hodím na ňu obdivný úsmev. Od jazierka už niesme ďaleko, tak sa teším ako si namočím hlavu a trochu sa schladím.

Harad Orlí srdce - 31. července 2021 18:56

Nečekaný přichod Darshany způsobí, že se mi zastaví tep a rozbuší srdce. Má svůj půvab. Rouz se zachovala jako profík, žádná šedá myš! Ilias ostatně taky. U žen mi nezáleží na malichernostech, líbí se mi, když tě nenechají ve štychu a Darshana se bez zbytečných cirátů odhodlá mne doprovodit. Nebo já ji? Jdeme bok po boku a já ji stručně a bez příkras vyložím, co se tam stalo. Pak jí poděkuju za společnost a zkusím ve své zjitřelé duši vylovit něco srozumitelného... Ilias chce jet na koni. Mně to nevadí. Když pojede Ilias, pojede i Rouz...Já už jsem naložil mezka, ale mám za úkol vás vést. Když se i Vy rozhodnete pro 'pohodlí ', vezmu si taky koně. Koně jsou pro mě všichni rovnocenní, takže si klidně vezmu i nějakého, který se vrátí sám. I zbraně jsou rovnocenné, jedna jako druhá, sekyra, meč, palcát, katana. Ne, katana je něco jiného...Meč, který má duši. Jako ten Váš! Můžu si ho prohlídnout? Zkusím se tvářit věrohodně. Pokud válečnice svoli, podám ji na oplátku svůj jednoručni obyčejný meč. Je na něm ale přeci jen něco zvláštního, jsem zvědavý, zda to Darshana odhalí?( Je vyvážený přesně podle mé postavy. Pak zničehonic poodejdu o pár kroků dál a cvičně Darshiným mečem zatočím, vybízím ji ať mne napodobí. Pak ji začnu houpavým krokem obcházet jako bych se na ni chystal. Čekám, co udělá...?

Rouz - 31. července 2021 20:11

Jezírko Vztek je kompletně pryč. Vyprchal stejně rychle, jako se objevil, i když dozvuky v podobě zrychleného tepu a bolící ruky pořád cítím. Stejně tak bolest hlavy se po tom stresu ještě trochu vystupňovala. Ale už si zase uvědomuju okolí. Les, cvrkot ptáků, slabý déšť... les, les, les... Co bych teď dala za to, se prostě někde ztratit ve městě. Zapadnout do uličky, párkrát zabočit, vmísit se do davu... A je to, jste dokonale sám, a přesto se cítíte jako součást něčeho většího. A v bezpečí. To je prostředí, ve kterým se umím pohybovat. Ne tyhle nehybný kmeny, překážející větve, tlející půda. Tady je člověk sám tak nějak doopravdy. A navíc hrozně na ráně. Nikde se neschová. Je to děsivý. Za chvíli za sebou slyším rychlý kroky. Ilias. Uleví se mi. Přece jenom budu mít společnost. I když si vlastně pořád nejsem jistá, jak na tom jsme. To ráno bylo dost podivný. Když začne mluvit, trochu zaskočeně na něj kouknu. Zase říká, že jsem úžasná. Rychle se nadechnu, ale pak hned vydechnu. Na rozdíl od včerejška teď vypadá, že to myslí vážně. Podívám se před sebe s najednou rozpačitým úsměvem. "Ještě si neviděl holku jednu fláknout moc oprsklýmu chlapovi? Asi si nebýval moc ve městech, viď?" Snažím se to trochu zlehčit a úsměv se mi rozšíří. "Potřebuju jenom trochu.. zchladit ruku, nic mi není." Dodám ještě, abych odpověděla na jeho otázku. Během mých odpovědí dojdeme až k jezírku. Koukám na hladinu a najednou nevím, jestli se vlastně chci koupat. Včera to bylo dost ledový. Nakonec si kleknu na břeh, u kterýho to vypadá na trochu hlubší vodu, a vyřeším to kompromisem. "Dej mi prosím moment." Prohodím směrem k Iliasovi. Zapřu se rukama o břeh, pořádně se nadechnu a jedním švihem ponořím celou hlavu pod vodu. Je to ledový šok. Nějakou dobu to bublá. Pak se s prskáním a krátkým zasmáním zase vynořím. Crčí ze mě pramínky vody a jednotlivý prameny vlasů mám popřehazovaný, jak se mi některý švihem vrátily na záda a některý zůstaly přepadlý vpředu. Jo, tohle bylo rozhodně příjemný osvěžení. Zatímco si zase snažím dát vlasy do původního stavu, přemýšlím, jestli by nestálo za to tam vlítnout celá.

Ilias - 31. července 2021 20:49

Rouz Keď Rouz dobehnem, vyzerá byť v poriadku. Aj fyzicky aj psychicky. Dojdeme spolu k jazierku a ja jej odpovedám. "Jasné že som videl, ale to boli obrovské barmanky čo vážili viac ako sud piva. Nikdy nie tak .... krásnu ... ženu, čo má takú odvahu. Rozhodne to na mňa zapôsobilo." A v tom som si spomenul, ako skočila na toho obrovského orka a to hnusné škrípanie čepele o je páteř. Toto malé dievča sa nebojí skákať si do väčších, to je pravda. A potom si strčí hlavu do vody. Neodpustil som si pri tom pohľad na jej vystrčený zadok a oblízol som si pery, pretože vyzerá dobre. Vlastne som dostal chuť strčil hlavu do vody aj ja. Poprcháva a aj tak mám vlasy už vlhké a aj trochu oblečenie. Keď sa Rouz vynorí a jej mokré vlasy sa nerozhodne prilepia na všetky strany jej hlavy a tváre, len na ňu pozerám. Je úžasná. Stále neviem čo myslela tým čo povedala včera, ale dnes je to znova ona. Možno to bolo len alkoholom. Depka ma trochu opúšťa a ja premýšlam prečo som vlastne dostal depku. Pretože hrozilo, že ma Rouz odmietla a nemôžem byť s ňou? Ano to bude preto, ale prečo? Je možné, že ju fakt milujem? Je toto pocit lásky? Vážne ju milujem? To je super. Ja ju milujem a z toho neskutočného objavu sa až začnem reálne usmievať. Rouz na mňa pozrie, celá mokrá a ja sa na ňu usmievam ako debil. Ano, som si istý, že ju milujem, ale teraz musím asi niečo povedať, lebo sa na mňa pozerá. A tak proste otvorím ústa a vyletí z nich prvé čo ma napadlo, a zároveň slová, ktoré mi leteli práve v hlave. "Pekné vlasy, vyzeráš úžasne, milujem ťa." Úsmev mi zmizol z tvára a vystriedalo ho prekvapenie a strach z toho čo Rouz urobí. Slyšela to? Možno mala práve vodu v ušiach a neslyšela. To som tomu dal, čo som to povedal? Prečo som to povedal? Ako sa dá vrátiť čas naspäť. Viem, že som jej to kričal aj keď sme táborili a ona na mňa použila kúzlo, ale to bolo len tak. Lenže teraz som to myslel vážne. Možno si bude myslieť že aj teraz je to len tak. A nebude to brať vážne. Ja hlupák jej to poviem teraz, keď ma len včera večer odmietla. To bude trápne. Celé dni teraz musíme spolu cestovať a ja som jej povedal niečo také, a ona ma odmietne. A budeme celé hodiny chodiť po horách a obaja sa budeme cítiť trápne a ja potom skočím z útesu. Vlastne by som chcel skočiť z útesu hneď. Obzriem sa okolo seba a vidím vodu.... vodu ... voda ... utopiť sa ... skvelé. Mám neskutočnú chuť skočiť do tej studenej vody. Je mi horúco, najednou mi je desne horúco. A tak mi z úst výjde otázka, akoby som sa musel opýtať na povolenie, či sa vôbec môžem pohnúť, pretože sa bojím čo i len pohnúť. "Voda .... môžem sa utopiť?" Hovorím to so strachom v očiach, dúfam že to bude brať ako srandu a nebudeme sa musieť pri sebe citiť trápne. Ale v skutočnosti by som chcel aby ma políbila. A potom ma utopila vlastnými rukami.

Mistr - 31. července 2021 21:28

Darshana se na Harada vrhla z ničeho nic, a podařilo se jí barbara zastihnout nepřipraveného ve chvíli, kdy pokládal na zem zrovna tu špatnou nohu. Ten zpanikařil, protože k soupeřce byl defakto otočený bokem bez možnosti jí normálně čelit, a tak jej jedovatý sek na hlavu, který byl pouze k odvedení pozornosti, přesvědčil, že se jedná o hlavní nápor. Naštěstí pro něj usoudil, že následující střet nemůže vyhrát, a tak se odrazil k odskoku, aby zvětšil vzdálenost. Což mu přišlo vhod, protože když nastavil Kevina v chvatu vlastnímu meči, zpozoroval pod rukou jako myšlenka rychlý bod proti svému hrudníku, kterému nedokázal nastavit nic. Dupnul tedy nohou a odskočil vzad, mimo akutní dosah žoldnéřky, avšak za cenu částečné ztráty rovnováhy.

Harad Orlí srdce - 01. srpna 2021 05:24

Vrhne se na mně, jak bezhlavá fúrie. Její fintu tak tak přečtu a na pružných nohách se dostanu z dosahu. Využiju strom, abych získal výhodu. Naznačím výpad a svižně přejdu do kotoulu. Když mi blahosklonně dává najevo, že jí to stačí, zcela nečekaně, s nesmlouvavým zavrčením po ní hodím štít, a přehodím si meč do druhé ruky. Přiskočím k ní a nechám její pozornost na rozkmitaném meči. Připomíná mi to tanec mezi pytli s pískem na venkovských opičích drahách. Sleduje mé ruce, a já nečekaně zapojím nohy, dostanu se jí na tělo a pokusím se jí prudkým podmetem podrazit nohy....

Rouz - 01. srpna 2021 08:11

Jezírko a Ilias Možná to nebyl zase tak dobrý nápad. Říkám si během urovnávání mokrých vlasů trčících všemi směry. Voda, co mi z pramenů kape na záda, sice příjemně chladí, ale musím vypadat jak kdybych právě vylezla ze zatopený krysí nory. Zachytím Iliasův pohled a na chvíli ztuhnu. Měla jsem pocit, že se chtěl taky umýt, ale jenom tam stojí a kouká, s úsměvem od ucha k uchu. Vlastně je to trochu děsivý. Zhruba takhle by se mohl tvářit šílený vrah před tím, než nějak děsně brutálně zabije svoji oběť. Už se nadechuju, abych to divný ticho prolomila, když se toho chopí on. První reakcí je rychlý úsměv. Určitě si dělá srandu. Moje vlasy jsou zrovna teď úplně příšerný. A ten zbytek... Srdce se mi rozbuší a v břiše se zase splaší stádo koní. Sleduju jeho obličej skoro jako nějaký předmět vědeckého zkoumání. Vůbec nevypadá jako ti mužský z města, kteří se na hezký slovíčka snaží holku akorát nalákat na slamník. On působí skoro vyděšeně.. a tak nějak roztomile roztěkaně. S pitomcema ve městě bych si poradila. Ale Ilias tak vybočuje ze všech mých zkušeností, že vůbec nevím, co si s ním počít. Jako přílivová vlna mě zaplaví všemožný emoce. Úplně cítím to rozštěpení zhruba v půlce. Pravá půlka mozku je přehlcená tím pozitivním. Hraje hudba, práská oslavný ohňostroj, vidím Brtník, cítím lásku, a vidím samu sebe jak mu padám do náruče a žili šťastně až do smrti. Levá půlka je o poznání pesimističtější. Ta mi předhazuje všechny moje předchozí zkušenosti, bude mi tohle říkat jenom dokud mě nedostane, je to prostě dobrý herec, líbí se mu jenom hezká tvářička, vidím potápějící se lodě a hořící lesy... A tohle všechno se mi v hlavě míchá dohromady a vytváří dokonalý chaos. Asi bych měla něco říct. Otevřu pusu, ale jsem tak zahlcená, že mě vůbec nenapadá co. Zase pusu sklapnu a polknu. Postavím se na nohy. Na nějaký další urovnávání vlasů úplně zapomenu. V tu chvíli se ptá, jestli se může utopit. Trochu mě to probere. Usměju se na něj, zavrtím hlavou a pomalu přejdu až k němu. Jenom ten poslední půlkrok neudělám, abych na něj pořád dobře viděla. Zhluboka se nadechnu. Vyhrknul to jenom tak, bez nějakýho přemýšlení. Musím si to ověřit. "Jsi si... tím jistý?" Hlas je tichý, není ale pochybovačný. Jenom... zvědavý. "Skoro o mě nic nevíš." Dodám ještě a nervózně se pousměju. Jsem si skoro jistá, že kdyby to všechno slyšel, neopřel by si o mě ani meč. Nespouštím z něj oči a odolávám náhlýmu nutkání udělat i ten poslední půlkrok a všechny ty starosti i s levou půlkou mozku prostě hodit za hlavu. Bylo by to tak jednoduchý, a ta představa je tak krásná, že udělám ještě jeden čtvrt krok.

Ilias - 01. srpna 2021 10:07

BÁSNE A je to tu. Všetko to čo som čítal v básniach a rozprávkach sa teraz deje mne. Stojí predo mnou a chce sa uistiť, že to čo som povedal bolo pravé, alebo ma chce jemne odmietnuť argumentami, prečo to nieje dobrý nápad aby sme boli spolu. Napadá ma niekoľko básní, ktoré by som mohol odrecitovať a vyjadrili by presne to čo chcem, to čo cítim. Ale to by bola blbosť. Musím nájsť vlastné slová. Ale aké? Nikdy som žiadnej žene nesľuboval vernosť, alebo že spolu zostarneme, alebo že ju milujem. Nepotreboval som to a nepotreboval som to ani cítiť. Stačilo mi o tom čítať a spievať o tom básne. To mi stačilo a nevyhľadával som to. Ale rovnako ako v tých básniach, aj mňa to zastihlo nečakane a nepripraveného. Rouz mi dala otázku či som si istý a potom dobrý argument, prečo sa môžem mýliť. A viem že teraz je posledná možnosť vycúvať. Môžem to zahrať na srandu, alebo proste utiecť. Chce sa mi utiecť. Ale musím sa pochlapiť a povedať čo je nutné povedať, inak ma to bude zožierať z vnútra. Preto sa absolútne nesmelo odvážim natiahnúť ruky, urobiť krok dopredu a chytiť Rouz za boky. Pozrieť jej do oči, a potichu povedať. "Máš pravdu, neviem o tebe veľmi veľa vecí a aj tak si pre mňa úplne dokonalá. Neviem aké ročné obdobie máš najradšej, neviem či máš rada čokoládu alebo či rada tancuješ. A všetko sa to chcem o tebe dozvedieť. A či som si istý? Ráno keď sa zobudím tak myslím hneď na teba, celý deň myslím len na teba a večer zaspávam s predstavami o tebe a o mne. Chcem sa ťa dotýkať celý deň, chcem ísť s tebou na dovolenku a potom ťa predstaviť mojím rodičom. Ak osud existuje, tak verím že ty si ten môj." Ano uznávam, vykradol som nejaké básne, keď som to rozprával. Ale nejak som sa inšpirovať musel. Dúfam, že som to neprehnal, ale povedal som to čo si myslím. Trasú sa mi ruky ako keby bola zima a myslím, že som aj prestal dýchať zatiaľ čo pozerám na Rouz a očakávam jej reakciu. Dúfam, že odpovie rýchlo pretože mi dochádza kyslík a umriem jej tu pod nosom.

Mistr - 01. srpna 2021 15:09

Harad vyrazil a naznačil výpad mečem, Darshana místo ústupu přikročila do celkem podařeného protibodu. To Harad neočekával, ale dokázal čepel zachytit štítem v levé ruce. Tím se dostal do dost nebezpečné situace, protože soupeřku za ním skoro neviděl, takže švihem předloktí udeřil štítem na její pozici a bystře uskočil kotoulem, většinu doby krytý, zručně se převalil a dostal švihem do pokleku. Darshana musela levačkou na čepeli podpořit obranu před štítem, protože barbar bije jako když kope mula, takže samotný kotoul prošel bez následků. Oba od sebe opět stojí asi tři kroky, když Harad mrštil po Darshaně štít a přehodil meč do druhé ruky. Válečnice místo ústupu opět jen srazila těžký kus železem pobitého dřeva stranou a ihned vyrazila k soupeři. Barbar zkouší odvézt pozornost kmitáním meče, ale Darshana jde opět hned dovnitř a tlačeným sekem prorazí Haradovo mámení a skoro mu rozštípne lebku vlastní čepelí, svaly nesvaly. Barbar na poslední chvíli úder zastavil, ale jen tak tak. Na podmet teď není správná situace, protože oba bojující mají spojené čepele těsně před Haradovým obličejem a barbar je trochu zakloněný, jak nestačil přenést těžiště.

Mistr - 01. srpna 2021 15:12
	soukromá zpráva od Mistr pro Teď nejsi v dobré situaci, potřebuješ chytit pořádně rovnováhu. Nicméně zatím jsi pochopil následující. Ta dáma není moc silná, ale na nějaké kejkle a fintičky kašle. Hrozně moc se ti chce dostat tělo na tělo.

Harad Orlí srdce - 01. srpna 2021 17:01

soukromá zpráva od Harad Orlí srdce pro Zkusím udělat něco, co jsem už měl v plánu. Když se dostaneme (byť jen na okamžik) do silového přetlačování meči, volnou rukou chmátnu po Darshině zápěstí s mečem a hrubě jej prsty stisknu a zkroutím. (Fakt nejsem šermíř, takže možná to co popisuju je blbost. Ale zdá se mi to jako slušný pokus o kontr, v této situaci...) Přitom si dávám majzla na její volnou ruku. Když se mi dostane na tělo, použiju koleno.

Mistr - 01. srpna 2021 18:12

Darshana vazbu mečů ještě trochu prohloubila, protože Haradovi podklesla ruka a začala řešit otevření a ukončení jeho trápení, když barbar najednou zpevnil ruku a naopak vyrazil silou proti. To zaseknutí a vyražení bylo bleskové a tak se projednou cítila překvapeně žoldnéřka, která se z číhání na ukončení najednou dostala do silové přetahované, kterou nemohla vyhrát. Léta cviku zrovna takových situací ale přinesla své ovoce a tak barbara instinktivně odvedla mimo své tělo, takže jeho síla míří do prázdna. V tu chvíli ale Harad dost nečekaně švihl volnou levou rukou a drapl Darshanu za zápěstí její levé, která sice nebyla na ráně, ale v dosahu ano. Byl to jeden z těch hmatů, kdy by člověk věřil, že by mezi prsty chytil i mouchu v letu. Bleskový a nečekaný. A ty velké prsty jako ze železa sebou trhly a zkroutily Darshaninu ruku s mečem ještě víc do leva, na což její rameno ani loket nejsou stavěné a tak se musela ohnout ve směru tlaku. Rukojeť meče sice nepustila, ale úplně s ním stejně nejde moc manipulovat. A Harad k ní stojí defakto otočen levým bokem, protože musel dosáhnout svojí levou na její levou a tak si musel přikročit.

Rouz - 01. srpna 2021 18:25

Ilias Když překoná ten poslední krůček, který nás odděluje a obejme mě, najednou mi přijde, že by všechno mohlo být zase v pořádku. Ta ranní rozpačitost jako by zmizela. Pak začne mluvit a můj obličej se postupně barví do červena, úsměv se rozšiřuje a oči jihnou. Nemám proti tomuhle žádnou obranu a tentokrát mě ani nenapadne pochybovat. Hrozně tomu chci věřit a tak mu prostě věřím. Pomalu přesouvám svoje ruce za jeho krk a tisknu se k němu blíž. Nejsem schopná ze sebe dostat žádnou kloudnou odpověď a tak na něj jenom koukám a usmívám se jako moc šťastný měsíček. "Léto.." Zašeptám těsně před tím, než si stoupnu na špičky a spojím naše rty v dlouhém polibku. Už mi je všechno jedno. Jestli půjdeme do hor, nemusíme se tam odsud taky vrátit. Ten Haradův kousek mi připomněl, jak málo stačí... Nemám teda v plánu se od Iliase v nejbližší chvíli odtrhnout.

Harad Orlí srdce - 01. srpna 2021 18:29
	soukromá zpráva od Harad Orlí srdce pro Jestli držím Darshaninu ruku s mečem, a v pravé mám meč připravený k úderu, myslím, že není co řešit. ( proto jsem si také meč přehazoval, aby neodhalila, kterou ruku mám slabší.) Její ruku normálně pustím a zacouvám. Trochu se ušklíbnu a protočím mečem mazácky kolem zápěstí. Znovu se dám do kroužení. Zkoumám v její tváři, jak reaguje na bolest?

Mistr - 01. srpna 2021 21:22

Harad zvedne ruku s mečem a zastaví ji ve vítězném gestu, i z jeho pohledu je vidět, že se už považuje za vítěze. Darshana s tím nejspíš nesouhlasí, protože kmitne pravačkou, ve které stále drží pochvu a bodne barbara přímo do čela. Hrot pochvy zůstane viset ve vzduchu asi milimetr od jeho čela, což je blíž, než napřažený meč v ruce. Následně bojovnice otevře pusu a zplna hrdla zařve Haradovi do obličeje něco neartikulovaného a evidentně tím střet považuje za ukončený.

Ilias - 01. srpna 2021 23:20

ROUZ Rouz mi prezradila odpoveď na prvú otázku. Leto mám aj ja rád. Môžme sa spolu opaľovať. A potom sa pritisla ku mne a znova som prestal vnímať svet okolo nás. Tak nejak to šlo potom už samé. Nedokázali sme sa od seba odtrhnúť, ale Rouz pochopila keď som jej naznačil aby sme šli do jazierka. Zhodil isme šaty a o pár chvíľ sme boli v jazierku, stále na sebe nalepení. Neviem či Rouz použila kúzlo, aby nám nebola zima, ale ja som zimu necítil. Dúfal som, aby sa tam teraz neobjavil Harad, ktorý vždy prišiel v ten najhorší čas. Alebo Darshana, ale tá by mne nevadila. A tak sme tam boli len ja, Rouz a občasné kvapky, ktoré dopadali okolo nás. O cca 15 minút pozdejšie. Rouz mám stále v objatí po tom, ale tlačí nás čas a musíme už výjsť z vody. Dúfam že nebude ľutovať to čo sme urobili. Ja rozhodne neľutujem. A tak som sa vytrepal na breh ako prvý a vysmiaty ako slniečko sa obliekam do svojích šiat. Ponúkam ešte Rouz pomocnú ruku, keď vychádzala na breh a stále sa na ňu usmievam. Nemám čo povedať a tak si ju len spokojne obzerám a pripravujem sa na návrat do tábora.

Harad Orlí srdce - 02. srpna 2021 11:13

Darshaně se podařilo mě dostat do úzkých a mně nezbývalo než se pokusit o riskantní manévr. Měl jsem v úmyslu jí hrubě zkroutit ruku s mečem, a způsobit jí bolest, díky které by musela zbraň pustit. Páčivý efekt chvatu byl jen bonus. Ve chvíli, kdy se moje pravačka s mečem ocitla v pozici, kterou už podle mě nešlo bránit, byl jsem si jist dílčím úspěchem. Darshanina pochva však vystřelila jak kobra a málem mi vypíchla oko! Nakonec dobře, že jsem akci nedotáhl do konce, klidně jsme se mohli zabít navzájem a to by byl trudný konec příběhu... Pustím její ruku a hbitě zacouvám, na tváři mám výraz, v němž se mísí krutost, pobavení, ale i překvapení. Protočím mečem zkušeně kolem zápěstí a v bezpečné vzdálenosti začnu znova kroužit kolem Darshany. V lehkém pokrčení, s pohyblivým těžištěm a na pružných nohách. Mám už svůj plán. Zasypat ji ranami a utahat. Vmanévrovat ji do místa, kde leží můj odhozený štít, nečekaně ho sebrat a získat tím výhodu. Ale co já vím, třeba už se jí nebude chtít vůbec bojovat... Zanechám protentokrát filigránských fintiček, kotoulů a úskoků a zaútočím zuřivě, jak si myslím, že budou bojovat orkové. Žena má trochu výhodu v tom, že má v podstatě meč a dýku, zatímco já jen meč. Na druhou stranu, pohmožděné zápěstí ji může limitovat, aspoň zjistím, jak reaguje na bolest. Vsadim vše tedy na téměř bersekří útok, při kterém zanedbávám krytí ve snaze co nejdéle si udržet iniciativu, uvidíme co z této taktiky vzejde...

Rouz - 02. srpna 2021 20:43

O patnáct minut později Dění u jezírka nabralo rychlý spád. Na bolest ruky jsem úplně zapomněla. Když pak vylejzám z vody, usmívám se. Koho by napadlo, že se spřízněná duše dá najít na takovýhle podivný výpravě! Ilias mi pomáhá na břeh. Vypadá spokojeně. Líbí se mi tak. Začnu se pomalu oblékat. Oblečení se mi promočené lepí na tělo, ale zrovna teď mi to je jedno. Je mi příjemně teplo... ve vodě jsem musela na oba použít kouzlo, abychom tam nezmrzli. Ještě tak hodinku nám bude poměrně fajn i v mokrým oblečení. To ticho provázené jenom švitořením ptáků je takový zvláštní. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. Ale teď to je vlastně příjemný. Nikdo nic neříká, jenom se culíme. Kdyby nás teď někdo viděl, nejspíš by si myslel, že jsme zdrogovaný. Když se oba oblékneme, vezmu Iliase za ruku a vracíme se zpátky k táboru. "Takže... až tohle dokončíme... kam by ses chtěl dál podívat?" Začnu takový normální nenápadný rozhovor.

Harad Orlí srdce - 02. srpna 2021 21:54

Nevím, co se Darshaně děje v hlavě, ale rázem se uklidním a krátce ji obejmu. Možná jsem jí zachránil do budoucna kejhák a ona mně, nic jiného v tom nevidím. Podívám se jí na skloněný meč.Ještě ti neřekli, že se nikdy nemáš vzdávatt?;Co je s Tebou, maličká? Slyšela jsi o vynalézu jménem káva? Musím pustit páru, že jo? Přemýšlím chvíli nahlas. Pak teprv skloním meč a přepadne mě náhlý smutek. Mam chuť ji vzít za ruku a pak zabavit příběhy o něčem hezkém. Třeba se zadaří. Udělám to.