Strážce - 21. ledna 2009 14:40

NÁVRAT DO WALLENOORU Vraťme se o tři století zpět. Ve spojeném impériu Wallenooru se píše 15. den měsíce havrana 695. roku manticory Měsíčního letopočtu. Armáda imperiální aliance se řadí na skalní plošině, chystá se k boji. Na straně impéria se připravují lučištníci, šermíři, těžká pěchota i jízda. Duní bubny, je slyšet úsečné povely. Ve vzduchu je cítit strach ze smrti. Na druhé straně, pod tvrzí černých nekromantů, stojí naprosto odlišná armáda. Nehybná a přesto strašlivá: oživlé mrtvoly, kostlivci pohlížející na své protivníky prázdnými důlky, přízraky zemřelých. Přesto, že je k poledni, nad bitevním polem je hluboká noc. I když historici budou psát o velkolepé bitvě a vítězství impéria, to důležité se odehrává úplně jinde... Tři skupiny dobrodruhů pronikají katakombami a jeskynními chodbami hluboko do sídla nepřítele. Na tom, jestli některá ze skupin uspěje, závisí osud celé armády. Úkol je jasný, zabít Isiara, vůdce nekromantů, a oslabit tak magickou moc, která udržuje nad bojištěm soumrak. Nakonec jedna ze tří skupin uspěla, pána temnot porazila a imperiální armáda slavila ten den úspěch. Náš příběh ale začíná ještě jinde, při palčivém selhání jiné skupiny dobrodruhů ze tří zmíněných... Dnes se ve svobodných zemích Wallenooru píše 11. den měsíce štíra 725. roku draka Měsíčního letopočtu, tři století od zapomenuté bitvy. Slavné Impérium je minulostí, vzpomínky na alianční armádu jsou uložené v nečtených kronikách. Hluboko v ruinách nekromantské tvrze vyprchává magie. Když družina tehdy vstoupila do místnosti, magická runa spustila zaklínadlo, které je všechny proměnilo na kámen. Zapomenutá skupina dobrodruhů se proměňuje zpět ze své kamenné podoby, ztracení, bez vzpomínek a minulosti. Nebyl nikdo, kdo by je proměnil zpět, kdo by je zajal a mučil. Nebyl nikdo, kdo by je hledal a zachránil... A těmi dobrodruhy jste vy. O co půjde: "Open-ended" nebo taky nekonečné dobrodružství v detailním fantasy světě pro cca 5 až 6 postav. Vytvořené postavy budou žít ve fantastické světě, samy si zvolí, které úkoly přijmout, do jakých služeb se přihlásit a na čí stranu se postavit. Budou odkrývat tajemství světa a zákonitosti, prožívat slávu i opovržení, zažívat triumf i porážku. Zestárnou a odejdou na odpočinek nebo zemřou, ať už hrdinskou smrtí nebo díky hloupé chybě. První úkol může být snadný, ale nemusí: dostat se z podzemí a rozvzpomenou se na svou minulost. Hrát se začne až někdy v únoru, aby byl čas něco se dozvědět o světě, vytvořit postavy, domluvit se a vzpamatovat se ze zkouškového i pololetí :o). Požadavky na hráče: • Hráč musí ovládat češtinu a typografii alespoň tak, abych při čtení příspěvku nedostal záchvat. Spell-checker je naprosté minimum. • Příspěvky odpovídající svou délkou situaci. Alespoň na pět řádků, ale zase ne žádné zbytečné popisy o ničem, které stejně nikdo nečte rád. • Za normálních podmínek aktivita jednou za dva dny, ideálně denně jeden příspěvek od každého hráče. Myslím to vážně. Opravdu. Ne jednou týdně. Ne jednou měsíčně. Vzhledem ke stylu "dobrodružství" je to potřeba, jestli je pro hráče psaní příspěvku přítěží, ať se radši ani nehlásí. • Jistou vyspělost odpovídající věku postavy, kterou hodláte hrát. Schopnost hrát komplikované emoce a vžít se do postavy i situace. • Chuť dozvědět se mnoho nového o světě, ve kterém se dobrodružství bude odehrávat, a vytvořit postavu, která do světa zapadne. • Spolehlivost, fantazii a chuť hrát. • Jo, a jako ve všech mých dobrodružstvích, jen pro otrlé :o). Nemůžu zaručit, co moje zvrhlá mysl vykutí... Běžný styl Andorského psaní myšlenek, přímé řeči a činů, ikonka a rozumné jméno je snad samozřejmostí. Jestli s tím má někdo problém, ať jde hrát jinam. Vážně. Zaujalo mě to, co teď? 1) Přihlásit se na ICQ 115683532 nebo Andorskou poštou 2) Pročíst alespoň zevrubně popis světa odkaz 3) Domluvit se na vytváření postavy na ICQ 115683532 nebo Andorskou poštou

Strážce - 21. ledna 2009 14:41
	Pro tvorbu postavy prosím použijte následující šablonu: Jméno (včetně původu): Přezdívka: Rasa: Povolání: Specializace: Ostatní dovednosti: Věk: Popis: Povaha, charakter, morální zásady: Motivace: Náboženství: Rodina, přátelé a známí: Zkušenosti: Vybavení (odrážky): Stručný životopis (max. 20 řádků):

Strážce - 23. ledna 2009 20:53

Kamenná síň Blížíte se ke schodišti vedoucímu někam vzhůru, do horních pater, zanecháváte za sebou ostatky ghoulů, kteří síň hlídali. Postupujete rychle. Rány dopadajících kamenů z trebuchetů otřásají celou tvrzí, křik z horních pater jasně signalizuje blížící se střetnutí s nekromantovými poskoky. Pochodně ve stojanech na schodišti vrhají třepotající se stíny a čerstvý vzduch proudící shora vás nenechává na pochybách, že bloudění katakombami se blíží ke konci. Nikdo si nevšiml magické runy nakreslené černou barvou na jedné ze zdí. Runa zazářila a magie se vzepjala jako pobídnutý kůň. Někdo se pokusil vyřknout protikouzlo, ale již bylo pozdě. Vaše magické štíty se zhroutily a vaši mysl zachvátila nepředstavitelná bolest. ... Zem se zhoupla, jakoby v agónii, a pak se zastavila. Příšerná bolest ustupuje, ale podlamují se vám kolena. V hlavě máte jako po trpasličí hostině, kde špiritus teče proudem. Cítíte se zesláblí, bolest v hlavě pulzuje a myšlenky přicházejí jakoby z dálky, pomalu a nejistě. Co se právě stalo? Kde to jsem? Kde jsem se tu vzal? Co to mám na sobě? Tohle je moje? ... První, co vám dochází, je ticho. Všudypřítomné, přerušované jen kapáním vody v pravidelných intervalech a dechem ostatních. Rány, křik a dunění, to vše zmizelo. Ticho nečekaně přeruší tlumený výkřik někde ze tmy. Schodiště je zavalené sutí. Strop nad vámi se zčásti propadl a otvorem sem proniká měsíční svit, který jako jediný zdroj světla nejasně osvětluje spoušť v místnosti. Všichni stojíte na místech, kde před chvílí. Vybavujete si důvod, proč jste sem přišli, kdo jsou přibližně ostatní členové vaší družiny a pár zapomenutých vzpomínek, ale to je vše. Jména vašich přátel, stojících jen pár kroků od vás s podobně zmateným výrazem, si vybavujete jen stěží. Víte přibližně kdo je kdo, ale vzpomínky na několik prožitých společných dní jsou zahalené podivnou mlhou. Nejvíce rozčarování vám působí, že si nepamatujete hroutící se strop ani schodiště. Jakoby se prostě a jednoduše změnila realita. Jak si vaše oči přivykají na slabé osvětlení, vidíte o něco více. Kamenné kvádry uprostřed místnosti pravděpodobně pohřbily někoho z vás, vidíte zkrvavenou ruku trčící z pod jednoho z kvádrů, jak se bolestně zatíná a zase uvolňuje. Všude jsou hromady suti a když uděláte první nesmělý krok, šlápnete do nánosů prachu. Ruka nyní znehybněla. Studený vítr zahučel chodbami, které do síně patrně ústí. Někde zdálky se ozvala smutná píseň beze slov, ale nejspíše je to jen vítr ve skalách...

Loira el-Aravan z Nargadu - 27. ledna 2009 21:32

Kamenná síň Bolest odezní a já dokončím rychlý krok. Narazím tak nártem do kamenného kvádru a způsobím si tržnou ránu kolem kotníku. Tiše vykřiknu a zastavím se překvapením. Nejdříve mám pocit, že jsem ohluchla, ale pak si uvědomím, že je skutečně takové ticho. Zaskučí vítr a já se otřesu zimou. Shlédnu k zemi a zjistím, proč je mi taková zima. Jsem nahá. Bezmyšlenkovitě se sehnu k zemi a zvednu oblečení připomínající dlouhý černý plášť či róbu. Přehodím si jej přes sebe, podvědomě cítím, že mi patří. Sepnu jej zvláštní stříbrnou sponou. Myšlenky se stále toulají někde na pomezí Opony, mezi světem nočních můr a realitou. Pod pláštěm ležel krátký meč na opasku s váčkem. Sehnu se a připnu si jej k pasu podobnou sponou podivné konstrukce, jaká nyní drží mé oblečení. Zarazím se, když uvidím v šeru pohyb. Kousek ode mě, ruka někoho, kdo zůstal zavalený pod padajícím kvádrem. Sáhnu do váčku a vytáhnu z něj malý kousek rituálního pečetního vosku zdobeného stříbrem a runou vyrytou ve středu. Rozlomím jej. Po chvilce si teprve uvědomím, proč jsem to udělala – v místě rozlomení se rozzáří prskající a syčící magický oheň, který spoře ozáří místnost, ve které jsme. Můžete mě nyní vidět. Jsem malá, příjemná, na krátko ostříhaná tmavovláska. Měřím jen něco kolem 16 dlaní. Při pohledu do mých hnědých očí vás napadá jen jediné slovo, jak je popsat: kočičí. Výrazné lícní kosti prozrazují nargadský původ. Nyní jsem oblečená do černého splývavého oblečení, něco mezi hábitem, pláštěm či snad kabátem, sepnutého stříbrnou sponou. U pasu mám krátký meč. Jsem bos a po pravé noze mi stéká stružka čerstvé krve, které se vůbec nevšímám. Otočím se na toho, kdo je ke mě nejblíž, na Daara. "U Shara-ari, co se to právě stalo?" promluvím tiše, úplně mi vyschlo v krku. A také mi dochází, že člověku pod kvádrem bychom asi měli pomoci. A to rychle... Přesto nic neříkám, nechci vidět zmasakrované, rozdrcené tělo našeho spolubojovníka.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 28. ledna 2009 21:19

Dóm z kamene bolí! naše myšlenky pulzují ve stejném tempu, nejsou to slova, ale pocity a ty jsou v tento okamžik naprosto harmonicky sladěny, tak, že se pomalu slévají v jeden, takže mi i trvá, než si uvědomím, že nejsou jen mé. Stejně je to i s následným údivem a zmatkem, přijdou v téměř stejný okamžik. Konečně pohnu hlavou - a pochopím. Na mém rameni se s bolestí protahuje pták, káně, uvědomím si. Yrstah vytane mi na mysli jeho jméno, ale na to své musím čekat o hodně déle, mnohem rychleji mi na paměti vytane přezdívka - Ska. Teprve po nějaké době si vzpomenu na celé své nepodstatné a nepoužívané jméno. Opatrně se pohnu a ztuhlé svaly zaprotestují. Nevšímám si toho, jsem na bolest zvyklá, ale jak cuknu pravou paží, pochopím, že na tuhle stranu musím být opatrnější, nejen z důvodu, že mi na tomhle rameni sedí Yrstah. Tiše zasyknu, snad jen pro sebe a levačkou si promnu bolestivé místo. Bitva, Jizva, zrada... vytanou mi na mysl útržky vzpomínek, ze kterých si pomaličku složím příběh, který se odehrál před.. třemi lety? Ano, tak nějak to bude. Když si vzpomenu na tohle, začne se mi rozjasňovat a vzpomenu si i na mnohé další věci - třeba proč jsem tu. Sáhnu si na záda, zkontroluji luk a vak, u pasu z jedné strany pak toulec se šípy a z druhé dlouhý ocelový tesák a obě dýky, jednu v pouzdře přidělaném k botě, druhou za opaskem. Opatrně zvednu ruku ke káněti a v tom se zde rozsvítí plaménky ohně a s ním se dómem rozlije světlo. Rozhlédnu se - ano, s nimi jsem sem šla.. kvůli Nekromantům. POmalu se otočím a dojde mi, že se to tu celé změnilo. Někdo použil kouzlo? Nebo co se stalo? napadne mě a všimnu si zkrvavené ruky. Tiše polknu Který z nás to byl? Bude mít vůbec cenu pokoušet se ho vyhrabat ven? Je tak tichý... Zírám omámeně na její pohyb, dokud se nezastaví. Nebude.. Ale stejně bychom ho měli pokřbít. Ačkoliv... tohle je docela obstojná mohyla. Napadne mě sarkasticky. Ale nakonec se optám na něco úplně jiného. Jak dlouho jsme tu byli? Vidíte mladou ženu v úboru hraničáře - vysoké hnědé boty, košile neurčité tmavé barvy, přes ni zelený varkoč, na jehož suknici je vyšit hnědý strom. celé překrývá krátká prošívaná vesta, jejíž jedno rameno je zesílené - to, na kterém sedí Yrstah. Rezavé vlnité vlasy neuspořádaně poletují kolem obličeje, kterému dominují šedé oči.

Elleandor z Tarémie - 29. ledna 2009 13:02

Kamenná síň ...dě. Proběhlo mi hlavou nebo snad zaslechly uši? Bílý záblesk, jakoby vypálen do očí. Ticho. Ruka sama dokonávající trhavě pohyb vpřed. Mocný dunivý úder holí o podlahu. Slova, podivná neznámá řeč, chci je pronést, ale nemohu, jazyk těžký jako skála vypovídá službu. Co to je? Myšlenky jako by se rozutekly, přeskakují jedna přes druhou a tvoří tak podivný kolotoč informací. A stále ten záblesk, jasný bílý, protkaný však modrými a červenými paprsky. Chlad na zádech, jako by mi na ně někdo sáhl ledovou rukou. Podlomily se mi nohy a já se na poslední chvíli zapřel o hůl a sjel tak pouze na kolena. S pohybem k zemi jakoby se zklidnily i myšlenky, najednou jsem se v nich začínal vyznávat. „Nohy jsou slabé, šéfe. Ruce něco drží, asi to bude vaše hůl. Vzduch je chladný, ale ne ledový...“ Tak nějak se musí cítit golem, když ho jeho pán stvoří, proto tak často vytvořený golem zešílí... Ani nevím, kde se ty myšlenky berou, jako bych otevřel další dveře, zdánlivě neznámé myšlenky, přesto pocit pravdivosti ovládl mou mysl. Opřel jsem se o hůl a zvedl se zpět na nohy, nyní to již bylo lepší, sice tělo protestovalo, ale já už mohl na ty protesty reagovat. Za poklepávání holí pomalu malátnými kroky vykročím vpřed. Otisk záblesku stále znemožňoval cokoliv vidět a to hrobové ticho, něco mi tu stále chybělo. Boj, řev, zvuk zbraní narážejících do sebe. Další místnůstka v paměti se otevřela a já si začal pomalu rozpomínat na poslední události. Na dlouho cestu podzemím... Najednou hrobové ticho přerušil hlas mladé ženy, možná dívky. Sice jsem jí neviděl, ale trvalo to jen chviličku a uvědomil jsem si její obraz, jméno jsem si nepamatoval, ale hlas ano. Vzpomněl jsem si na okamžiky těstě před vstupem do této místnosti, jako by to bylo před okamžikem, přitom to už bude pár hodin. Padli poslední ghoulové, jen můj se neměl k tomu padnout, tak jsem se o pár kroků zdržel a vstoupil s malým zpožděním za ostatníma, uvědomuji si kde kdo byl a pak najednou to jasné světlo... „Mám pocit, že jsme spustili nějakou omračující past, ta únava by tomu odpovídala, naštěstí nebyl poblíž žádný z temných služebníků, aby toho využil. Měli jsme štěstí. Měli bychom pokračovat dále, ale...“ udělám nechtěně dramatickou mezeru uprostřed svých slov. „... nic nevidím. Jak jste na tom vy?“ V tom na zemi na něco narazím a tak radši zastavím. Zároveň s tím však přes svůj ztracený zrak postřehnu změnu odstínu, jako když se podívám z temné noci do ohně a reflexivně tím směrem zvednu hůl na obranu. Ale o chvíli později jí nechám zase spustit, když z toho směru zaslechnu další známý hlas. „Nevím, těžko říci, snad pár hodin, možná pár dnů. Už je zřejmě po bitvě a protože stále žijeme, tak jsme jí snad vyhráli.“ Na konci hlas trošku znejistí, což lze při trošce fantasie přičítat jeho ztuhlosti. Opatrně nahmatám před sebou tu překážku na kterou jsem narazil. Skála. A tak si na ní sednu a hůl nechám spustit mezi nohy a opřu si na ní ruce, abych si udělal trošku pohodlí. Dlouhé světlé vlasy dopadly na podobně světlý plášť, i když přece jen poněkud tmavší, pod pláštěm lze vidět tmavý kabátec, s nádechem zelené, jak si pomalu vzpomínáte a ani luk na zádech s toulec s šípy pro vás není zrovna novinka. Celý můj obraz doplňují velká a malá torna nyní sjeté na skálu o kterou jsem se opřel.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 29. ledna 2009 17:13

Kamenná síň “Z čeho je ta záře!“Oči mě pálí a nohy se mi podlomily, jako by mi je někdo podtrhnul. Padám k zemi na kolena a hlavu, v které mi projíždí neuvěřitelná bolest, dám impulsivně do dlaní. Jen matně si vzpomínám, ale nic konkrétního jako by vše bylo zahalené v husté mlze. Přehrává a pulsuje, jenže nejde to spojit. Hodnou chvíli tam jen tak klečím s očima zavřenýma a stále ukrytý obličej v dlaních jako bych měla strach z toho, co uvidím. To ticho a přesto jako bych z dálky slyšela melodii. Konečně se rozhodnu dát dlaně z obličeje a podívat se na to co vidět chci, oči mám velmi přivřené a snažím se rozkoukat jen velmi pomalu. Jsem v ohromné síni, kde bývalo schodiště a teď je to jen samé kamení a suť. Hlavou mi proběhne, jak to vypadalo předtím, jen vteřinka a záblesk. Ve stropě je obrovská díra a jen měsíc mi svítí na tu spoušť kolem mne. Střípky toho co se dělo se dávají postupně dohromady. Kousek ode mě leží kabela, kterou si za dlouhé ucho přitáhnu k sobě. “Ale ta je přeci moje!“ a dlaní přejedu po vrchní straně, poznávám svou kabelu z dračí kůže, kterou nosím všude s sebou. “Vzpomínám si na boj, řinčení mečů na útěk do horních pater a ghoulové, kteří střežili tuto síň a….“ “a sakra…..““Vždyť já nebyla sama.“ I když mě tělo bolí, pomalu vstávám, stále se snažíc zaostřit zrak i vzpomínky. Kabelu si dávám přes hlavu na rameno. Náhle spatřím magické světlo, které drží mladá žena a síň se jemně rozzáří a ukáže, co jsem dosud díky tmě nemohla spatřit. Má ruka instinktivně sahá po dýce a spočívá na ní. Pomalu zaostřuji i na ostatní, kteří jako by vystupovali z mlhy. Slyším vzdálené hlasy, které jsou mi víc než známé. “Co, se to sakra stalo?“zeptám se a doufám, že někdo zná odpověď. “Já jsem v pořádku a jak jste na tom vy?“ přelétnu očima ty co vidím, až můj zrak spočine na ruce, která ční z pod obrovského kvádru. “Doufám, že to není nikdo z nás“ řeknu a ukazuji na ruku, která se již nehýbá. I když se snažím, rozpomenout kolik nás vlastně bylo, nedaří se mi to. Přezdívku má Sulli, její obličej je výrazně bílí dvě tmavě hnědé oči lemované černými řasy a blond vlasy, není jí víc než pět a dvacet let. Ruce s dlouhými prstíky, vysoká tak 17 dlaní, hubené, ale celkem vypracované postavy, někdy tichá jindy drzá. Oblečená do bílé košile s krátkým rukávem, kožená vesta, tmavé kalhoty s velkým páskem a výraznou přezkou, vysoké kožené boty. Na zápěstí má široké náramky v, kterých jsou drahé kameny. Za páskem má dýku s vyřezávanou a zdobenou rukojetí, a meč zasunutý v obyčejné pochvě. Přes krk a rameno má přehozenou kabelu z dračí kůže.

Jera Mannaz - 30. ledna 2009 11:03

Kamenná síň Odvrátím hlavu, tak jak to vždy dělám, když zasvítí ráno slunce do rozespalé tváře, snad v naději, že se tak protivného světla zbavím. Jenže společně se září se začne celé mé já zmítat v bolesti, jako kdyby tisíce jehliček nabodávali každou část mého těla. Nakonec jsme si přišli pro... Kolena se podlomí, ale dopad už tělo nezaregistruje. Tupá bolest v hlavě mě donutí ji svěsit a jakmile chci zvednout tuce ke spánkům, jako kdybych na nich měla závaží. Že by nás nakonec jen zajali? K čemu by jim byli živí bojovnící? Na patře sucho stejně jako v krku a všude ticho, hrobové ticho. Snad ze strachu, že jsem ztratila sluch otevřu oči, které uvidí jen tmu. Zpočátku se mi do mysli začne vkrádat panika, ale jamile oči přivyknou panujícímu šeru a žačnou se přede mnou rýsovat obrysy, na tváři se mi rozlije spokojený úsměv. S jistými obtížemi pootočím hlavu, abych se rozhlédla kolem, v šeru se rýsuje několik dalších postav. Bylo nás.. víc. Myšlenky se honí v hlavě jako stádo koní a já pořád ne a ne, abych vybrala toho správného. Nakonec si nemůžu nevšimnout, co se stalo s celou místností. Podrmačím se, protože ať pátrám ve vzpomínkách, kterých je najednou nějak pomálu, jak chci, nevybavuji si nic, co by mohlo místnost takhle zřídit. Poslední na co si vzpomínám je to světlo a myslím, že tuhle vzpomínku zatlačím někam hodně daleko. Napnu svaly na nohou a pomalu se začnu zvedat. Jenže tu se objeví světlo, a mně ruka instinktivně sjede k zádům, kde bych měla nahmatat jílec meče, protože tak jsem na to byla vždycky zvyklá. Vlastně, kdy je vždycky? Ovšem ať se snažím jak chci, meč na zádech nemám, shlédnu tedy k zemi, kde se od jeho ostří matně odráží světlo a s uspokojeným výrazem ve tváři ho zvednu, načež o něj opřu váhu při následném zvedání. Jakmile se ocitnu na nohou, mírně se mi zatočí hlava. Klopýtnu o krok zpět a zhluboka se nadechnu. Obraz se přestane točit a já si konečně můžu prohlédnout tváře... Společníků? Kývnu spokojeně hlavou, ale žádná euforie z toho, že je vidím se nedostavuje, protože si ani nepamatuji jak se jmenují, nebo vůbec to, že jsme spolu někdy cestovali. Na tváři se znovu objeví podmračení a k uším dolehne spoustu slov. Co se stalo... nic nevidím... jsem v pořádku... Unavená mysl zaregistruje jen útržky slov a možná to ani není únava, jako nechuť někoho poslouchat. Pohled nakonec spadne na nehybnou ruku pod kvádrem. V tom okamžiku ke mě dolehne i hlas té světlovlasé. "Doufám, že to není někdo z nás." Meč schovám opět na záda a sundám helmici s dvěma beraními rohy. "I kdyby byl, my už mu nepomůžeme. Navíc pod zemí už leží, na co kopat druhý hrob." Řeknu suše a shlédnu elfa. Ah, slečinka... elfové nikdy nic nevydrží. Zavrtím hlavou a pár kroky dojdu až k propadlému stropu. "Taky bychom se odsaď měli dostat, na klevetění bude času ještě dost." Hlas je na ženu dost hrubý. Výška, která čítá o něco málo víc než 19 dlaní hravě předčí každého v 'místnosti'. Větrem ošlehaný obličej rámují zrzavé vlasy, které spadají přes ramena, na kterých je nyní kožešina sahající až ke kotníkům, takže nelze vidět tělo. Modré oči se upírají k měsíci, jehož světlo nyní zvýrazňuje bledou jizvu táhnoucí se pod levým okem až k uchu. Pokleknu a sundám ze zad vak, ve kterém se začnu přehrabovat ihned po tom, co odložím helmici na zem. S pokleknutím se odhalí i kožešina, pod kterou je svalnaté trénované tělo, které halí jen suknice, chránící to nejnutnější, která je po boku sepnuta jen tenkou kůží a kus kůže, který zahaluje ňadra. Po chvíli z vaku vytáhnu smotané lano. "Já tu nehodlám vypustit duši, jako tenhleten." Pronesu věcně s přejedu pohledem po tvářích, které mi jsou víc neznámé, než známé...

Loira el-Aravan z Nargadu - 30. ledna 2009 17:29

Kamenná síň Prý vyhráli. Pche. Necítím se jako vítěz. Mávnu na ... Faith ..., abych dala najevo, že já jsem vcelku v pořádku. "Já dobrý," odpovím ... ééé ... Elleandorovi, když už mě nemůže vidět. Pomalu mi dochází, proč nevidí a kde se vzal ten mocný magický záblesk. Ustoupím trochu dozadu a tak magické světlo ozáří místnost lépe. Je vidět, že schodiště je zasypané velkými kusy pevné žuly, v prostředku místnosti je nahromaděných několik kamenných kvádrů. To nezvedneme ani všichni společně. Nalevo i napravo vedou ve skále tesané chodby a za námi? Otočím se a udělám zvědavý krok. Chodba za námi je zasypaná jemnější sutí, snad by to šlo odhrabat. Udělám další krok a konečně objevím na zemi ležící postavu, ženu, možná elfku, v černém, mírně zasypaná prachem a odštěpky kamene. Prohlédnu si ji a rychle si vzpomenu, co se stalo. "Našla jsem Meirion," zakuckám se, jak se mi zvednutý prach dostal do krku, "potřebuje pomoc!"

Strážce - 30. ledna 2009 17:49

Kamenná síň Začínáte se cítit lépe, paměť i síla se vám pomalu vrací. Díky magickému světlu si již můžete místnost lépe prohlédnout, stejně tak i obličeje vašich společníků. Jera si dívá na otvor ve stropě a zvažuje své lano. Ne, tohle tam nedosáhne. A vyšplhat to? Po stěně? Hmmm, ne. Vzpomínka na Meirion Když Loira zmíní čarodějničino jméno, vrátí se vám poslední vzpomínka: Vcházíte do místnosti. Runa na zdi zazáří rudým světlem a místnost potemní. Vaše čarodějka prudce vztáhne ruce a zahřmí její hlas: "Aram, varami!" Magie se vzepne, vzduch v místnosti se naplní modrými jiskrami a mocná magie se zformuje do protikouzla, které má magickou runu rozprášit na malé odštěpky sazí. Meirion spěchá s vypuštěním zaklínadla na jeho cíl, ví, že nemá čas. Zaklínadlo vyrazí a magie dvou soků se střetnou. Prudce se zableskne a astrální síla vymknutá kontrole, prudce vykopne zpět, jako splašená kobyla. Ozve se zvuk ne nepodobný prásknutím bičem a výkřik, magický odraz zkroutil čarodějku v křeči, zlomil ji v pase a několik žil na těle jí popraskalo... Pak už magie runy dokonala své dílo a vy jste v bolesti a hrůze – zkameněli.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 30. ledna 2009 21:00

Kamenná síň Postupně všichni vystupují ze stínu a i má paměť se velmi pomalu vrací a odkrývá střípky toho, co se stalo a kam směřovaly naše kroky. Bolest hlavy ustupuje, jen nohy mám stále těžké. “Sakra, tělo mě bolí jako bych celou noc kácela stromy!“ pomyslím si a prstama pravé ruky si projedu vlasy, v kterých mám bordel a prach z padajícího stropu. Mé kroky vedou k obrovskému kvádru. “Musela to být obrovská rána. Obracím se a Loira na mne kývne, že je v pořádku pod kamením však najde tělo Meirion, ke kterému se sklání ve snaze jí pomoci. Zvířený prach zase pomalu klesá je to vidět ve svitu měsíce, který dopadá dírou ve stropě na zem. Přistupuji k Loiře a začnu odklízet zbytky kamení kolem čarodějčina těla. Tonglong jí zatím obvazuje rány z, kterých teče krev. “ Je hodně pomlácená, snad jí to zastaví krvácení.“ řeknu a podávám další pruhy bílé látky z mé košile, která se tím začala od spodu krátit. Stojím nad jejím tělem a hledím vzhůru k nebesům. “Vzpomínám si…...., bylo to dost divné………, něco bylo asi špatně………, proto se protikouzlo nepovedlo.“řeknu tiše a koukám po ostatních. “Musíme odsud ven, zde naše cesta přece nekončí, a měli bychom sebou hodit!“ Rozhlédnu se ve snaze prozkoumat zbytek síně i těch, kteří v ní byli.

Elleandor z Tarémie - 31. ledna 2009 10:39

Kamenná síň Je to zvláštní pocit nevidět. Nikdy jsem si neuvědomil, jak jsem na tomto smyslu závislý. Zavřít oči a zkoušet dělat slepého zkoušel snad každý a ani u elfů to není jinak, ale ztratit možnost pak oči opět otevřít... Myšlenky se pomalu srovnaly a tak jsem pocítil jak mně opět zalévá klid. Jasně si již vybavuji, jak jsme se sem dostali, vstup do chodby, likvidace pastí, prolomení iluzí až do toho záblesku. Někdo promluvil, v první okamžik jsem nevnímal, co, byl jsem příliš zabrán do svých myšlenek a vzpomínek, ale ozvaly se kroky a další hlasy a já se vrátil do reality a když se zmíní o bylinkách, tak si upomenu na svou menší tornu. ”Nějaké bylinky tu ještě mám, pokud si dobře pamatuji, tak bych tu měl mít ještě pár lístků Medvědího kožíšku.” Opatrně tornu otevřu a začnu se v ní opatrně šmátrat rukou. Po chvilce vytáhnu dva lístky s jemnými chloupky, pak k němu přičichnu a nakonec lehce přiložím na špičku jazyku. “To je ono, víc jich ale nemám, v poslední době jich bylo až moc potřeba.“ napřáhnu ruku s lístky na dlani směrem, kde očekávám přítomnost zraněné Pak se ale lehce odrazím od skály a zkusím udělat pár kroků tím směrem, nejistých a zkoumaných poťukáváním hole, ale nutných. Musím si na novou indispozici zvyknout velmi rychle.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 01. února 2009 21:30

Dóm z kamene Jsem až příliš zabraná do svých.. našich myšlenek a pocitů a přemýšlení nad posledními vzpomínkami, že se mi zřejmě zpomalilo vnímání, nebo nevím, protože na to, že Loira našla Meirion a že je zraněná zareaguju až zoufale pozdě. Teprve kdyže se začnu otáčet zjistím, že skoro všichni už jsou u ní a do uší nás uhodí nejisté ťukání elfovy hole. Stalo se mu něco? Nevidí? Vidět tu není nejlíp ale přece nemůže potřebovat hůl...? prolétne mi hlavou pár myšlenek, ale to už stojím u něj a tlumeně se ptám: Jsi v pořádku? Možná bych tam tu bylinku měla donést sama...Nebo ti můžu pomoct tam dojít.. nabídnu, protože mi už v okamžik, kdy vyslovím první část, dojde, že by se mu mohlo zdát, že si chci přisvojit jeho zásluhy, ačkoliv to tak ve skutečnosti není. Opatrně mu položím ruku na rukáv - pokud mne vidí a jen si pomáhá, nebude mít problém mou ruku setřást, pokud nevidí, snad ji ještě rád přijme jakožto pomoc. Dokázala bych mu pomoct, pokud by to bylo třeba? Káně se ještě chvíli protahuje a pak odlétne na blízkou římsu. Pokukuje po nás, a hlavně po shluku naší staronové party, jako by si bylo stejně nejisté jako my všichni ostatní. Ale.. Už se konečně začíná rozednívat. Přinejmenším v našich myslích snad ano.

Loira el-Aravan z Nargadu - 02. února 2009 08:35

U Meirion Z čarodějničiného vaku vytáhnu měch s vodou a pomůžu jí vyčistit rány. Na očištěné rány přiložím listy Medvědího kožíšku a nechám mladého mnicha pracovat s improvizovanými obvazy. Za pomoci Tonglonga a Faith konečně zastavíme krvácení. Když k nám dorazí ještě Ska, stále otřesená a nejspíše konečně se probouzející z šoku, čarodějku položíme tak, že vypadá, jako by jenom spala. Dech má pravidelný, tep silný, zbývá pouze doufat, že se ze svého výletu k Oponě rychle vrátí. Více dělat nemůžeme, astrální zranění potřebuje odpočinek. Pohladím ženu po tváři a pak se otočím k ostatním: "Zůstanu s ní. Zkuste zatím najít cestu ven. Tady nemůžeme zůstat."

Strážce - 02. února 2009 08:48

Kamenná síň Chodbami znovu zadul studený, teskný vítr. Všichni se rozhlížíte, i když každý hledá něco jiného. Tonglong a Jera s nadějí vzhlíží k otvoru ve stropě. Pořád je to jedna z nejpřímějších cest ven, ale zdá se nyní nedostupná. Jste příliš unavení a vypadá to, že na vyšplhání nemáte dostatečné vybavení. Faith se rozhlíží po kamenných stěnách i podlaze. Stále více indicií napovídá, že jste tady nezůstali několik hodin, ani dní. Některé kamení, zvláště výše poblíž otvoru, je zarostlé mechem i nějakými plazivými skalními rostlinami. Na několika místech je zeď rozpraskaná působením eroze a nenechavých kořenů skalních Nezmarů. Naleštěné portály ústí obou bočních chodeb jsou zašlé. Když jste sem vešli, chodby i místnost byly viditelně používané, teď působí jako dlouho opuštěné a není to jen propadlým stropem a zasypanými chodbami. V dálce se znovu ozvala smutná píseň beze slov, tentokrát již jste si jistí, že to není jen vítr.

Elleandor z Tarémie - 02. února 2009 12:46

Kamenná síň Rytmické vyťukávání holí o podlahu mi při vzpomínce na slavnosti, pořádané doma, přinese do jinak již ledově klidné tváře nádech úsměvu. Na slavnosti, hodokvasy, si elfové vždy potrpěli a vždy na ně našli čas. Ťuk, ťuk. Vlastně to není ani tak zlé, jde jen o zvyk, někdo kdo nikdy neviděl využívá jiné smysly a ani mu to nepřijde. Jen mi to připadá, jako by se zmenšil celý svět, slyším nějaké pohyby, ale sluch neobsáhne stejné hranice světa jako zrak. Je více uzavřen. Zase umožňuje se více soustředit na své myšlenky, jako při meditaci, to mám také vždy zavřené oči a i různé jasnovidecké předzvěsti přichází nejčastěji se spánkem, kdy mívá autor opět zavřené oči. Pomalu to vypadá, že zrak patří k nejrušivějším smyslům... Z myšlenek mě opět vytrhl hlas, velmi blízký. Ani jsem si neuvědomil, že se ke mně někdo tak přiblížil, až mi projel mráz po zádech, naštěstí tato chyba protentokrát zůstala nepotrestána, byl to přátelský hlas. Dívka, Ska – problesklo mi hlavou, mi nabídla pomoc. Lehce se pootočím, abych mohl uchopit ruku, kterou mi položila na rukáv a opatrně do ní vložím ty dva nalezené lístky. ”Já budu v pořádku, teď musíme pomoc Meirion. Tyto lístky stačí přiložit na ránu a pár minut přidržet nebo ještě lépe přiložit a ovázat.” Ruku dívce pustím a budu pokračovat pomalu ke zraněné, řídíc se hlasy a ohlasy pohybů při ošetřování. ”Jak je to vážné?” zeptám se, když zastavím za zády skupinky obklopující Meirion

Jillian "Ska" z Bílých skal - 02. února 2009 20:42

Skalní dóm Nevím, kolik toho o mně elf ví a řekla bych, že nemusím všechno hned vykecat, můj odstup je zase tu. Vždycky je lepší překvapit příjemně než naopak a tak si zatím pro sebe nechávám většinu věcí. Přesto je ale vidět obradnost a péče, když lehce prohmatám Meirionino tělo. Loiro, dokážeš posoudit, která dvě zranění jsou nejzávažnější? Byla jsem trošku mimo a tak jsem to prošvihla. Nejsem si jistá, jak na tom jsem, ale možná bych s jejími zraněními mohla něco udělat... řeknu tiše a čekám na odpověď. Nekoukám však ani na jednu z žen, přivolávám k sobě svého průvodce. Chvilku, jako by se odhodlával, nakonec však přilétne a usadí se mi na pravičce podepřené kolenem. I tak mě ruka na okamžik zabolí. Vypadá to, jako bych s ním komunikovala a je to, koneckonců pravda. Poté, co přestanu se dravec vznese a vylétne "komínem" ven. Snad se dozvíme nějaké užitečné informace.

Loira el-Aravan z Nargadu - 02. února 2009 20:52

U Meirion „Myslím, že tady a tady,“ ukážu na dvě nejhorší rány, „jsi si jistá, že s tím něco uděláš?“ Podívám se na ni pochybovačně a zhodnotím její stav. Nevypadá zrovna čile a plná sil na nějakou magii. „To je astrální zranění, těžko se to léčí. Nerada bych, abys tu za chvilku ležela vedle ní,“ starostlivě si ji změřím. „Nechala bych ji odpočívat, ale jestli si věříš, můžeš to zkusit,“ nebudu ji od záměru odrazovat, stejně si houby pamatuji, těžko říct co je skutečnost a co je pravda. A zrovna nějaký léčitel taky nejsem. Jakto, že vím takové věci, jako co je to astrální zranění? Vždyť čarovat neumím!

Strážce - 02. února 2009 20:58
	Kamenná síň Dravec na Skaině rameni se nespokojeně zavrtí. Chvilku jakoby poslouchá a pak přikývne svou ptačí hlavičkou. I když se vám to možná jen zdálo. Roztáhne křídla a s radostným zapištěním vyletí otvorem ven. Ozve se ještě jednou, podstatně dál, ale i přesto jej slyšíte překřičet podzimní vítr.

Jera Mannaz - 03. února 2009 17:38

Síň To, že najdou čáryfučku, mě nijak nevzrušuje. Vlastně mě to nechá naprosto lhostejnou, už jen proto, že je to jedna z nich. A teď z toho všichni uděláme haló... Prolétne mi hlavou, když se k ní všichni seběhnou, jako kdyby to bylo malé dítě. Čarodějové mají tuhej kořínek, nebála bych se toho, že se z toho vylíže a ještě nám tu udělá scénu, že jsme se o ní nepostarali... Zavrtím nesouhlasně nad shlukem hlavou a dál se věnuji mnohem důležitější činnosti, než opečovávat někoho, jako je ona. Skvěle... O cestě horem si asi můžeme nechat zdát. Opravdu nám štěstí nepřeje. Celou dobu stojím vcelku prkeně, bez nějakých větších pohybů a zírám ke 'stropu', nevnímala jsem ani příchod malého mužíka, opravdu je malý, ani si nevzpomínám jak se jmenuje. Ostatně, já si snad ani nikdy nezapamatovala jména těch, kteří tu jsou. K čemu také... Pomalu se na něj otočím a s lehce jízlivým úšklebkem na tváři vyslechnu jeho návrh. Takže pán je taškář... Nakonec začnu mlčky ukládat lano zpátky do vaku, skoro jako kdybych jeho návrh ani nevzala na vědomí, ten si poté přehodím přes rameno a mírně se pousměji. "Za takovej pokus by si mohl zkončit na márách, věř mi. A já a ani ostatní, nestojíme o to tahat se ještě s další mrtvolou navíc." Kývnu k ležící čarodějce. Když zaslechnu další návrh na čarodějničení, zavrtím rozhodně hlavou. "Žádný kouzla jasný? Na ty bude čas až se odsud vyhrabeme a to doslova. A něž to uděláme, bude potřeba každejch schopnejch rukou." Zamručím trochu nevrle, protože už se mi tu přestává líbit. Znovu se porozhlédnu kolem. Zajímalo by mě, jak dlouho jsme tu byli... zdá se to chvíle, ale co tu vidím, tak to vypadá na pár let, ale co... nakonec je to jedno, nemění to nic na tom, že už tady nebudu dýl, něž je nutný. Neochotně si sundám kožešinu, sice mi není zima, ale odkládám jí nerada, přihodím jí blíž k ležící čarodějce. "Je zima." Nemám k tomu co dodat, žádný velký ambice jí zachránit nemám, ale co už se dá dělat. Rozvážně se vydám k chodbě, která nevypadá, že by byla zasypána nějakými enormně velkými kusy kamení a dám se do jejich odstraňování. Tohle je jako naschvál, měli jsme odsud vypadnout a ne se tady nechat zazdít, krucinál. Téměř rytmicky začnu odstraňovat větší kameny, neohlížím se na to, jestli jde někdo pomáhat, ale předpokládám, že moje oznámení o tom, že je potřeba jejich ruce, jim došlo v celém rozsahu.

Tonglong An Ghansen - 03. února 2009 19:56

Kamenná sieň Zamračím sa na barbarku a znovu zdvihnem svoje veci. Nedôveruje ostatným, len sebe. Keď išlo o mŕtvolu, skôr by sme vláčili ju, ja by som sa svojmu meču vyhnúť vedel keby spadol späť. Otočím sa k hlúčiku okolo Merion. Všetko mala obviazané dali jej aj nejaké byliny. Nakoniec bude v poriadku. Náhle vzdychnem pozerajúc sa na Jeru. Hádam to nechce ísť odhrabávať. To je ten najhorší spôsob ako sa odtiaľto dostať. Sú tu ďalšie dva tuneli úplne prázdne a je tu otvor, no ako je vidno ani jedno sa barbarke nepozdáva. Najlepšie je hrabať!“ , pomyslím si ironicky. A Čo ak je tunel zasypaný aj ďalej. „Myslím že je lepšie ísť niektorým iným tunelom, než hrabať tu. Môže byť zasypaný aj o kus ďalej.“ poviem svoje myšlienky nahlas smerom k Jere, ktorá sa do toho pustila celým telom. „Tam máme dva voľné tuneli. Bude lepšie ísť tadiaľ“. otočím sa k skupinke, ktorá stojí pri Merion nevšímajúc si barbarku či už hrabe alebo nie. „Mali by sme ísť“, poviem hlasnejšie.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 04. února 2009 14:24

Kamenná síň Myslím, že se ze stínu velké síně vynořili již všichni, ač si pamatuji, že kroky mé, sem vedli s nimi vlastně si ani nevzpomínám na jejich jména, i když….mysl se začíná vyjasňovat a některé momenty se vrací jako bych otvírala tajemné dveře. Oči mi spočinou na Skaině odlétajícím káněti. “Mít tak teď jeho zrak a vidět co je venku, však se tam taky brzo podíváme.“ řeknu si pro sebe a dál prozkoumávám prostor kolem sebe. “Myslím, že by bylo dobré se na něčem konkrétním domluvit, zatím si tady každý vymýšlí svou vlastní cestu, ale jsme tady uvěznění všichni, tak by bylo dobré vymyslet jeden konkrétní plán a podílet se na tom všichni.“ řeknu tak nahlas, aby mě slyšeli všichni, a čekám, zda na to bude někdo reagovat.

Loira el-Aravan z Nargadu - 04. února 2009 22:18

Kamenná síň Když vidím, že je o zraněnou čarodějku postaráno a jak naopak zbytek družiny neví, co podniknout, změním názor. Zvednu Jeřinu kůži a položím ji k Meirion, aby ji Ska mohla přikrýt, až skončí s obhlížením ran. Pak se prudce postavím. Nejsem léčitel. Jsem válečník. Když tady budu sedět, bude to k ničemu. „Musíme najít cestu ven. Já se půjdu podívat do jedné z těch chodeb,“ kývnu nalevo a napravo, aby bylo jasné, co myslím. „Jestli jdete někdo se mnou, pojďte. Pokud chcete zkusit jinou cestu, zůstaňte. Jestli se někomu poštěstí, dáme si vědět.“ Vyrazím sebevědomě do temné chodby nalevo, odkud se zdá, že občas přichází závan čerstvého, studeného, podzimního větru. Po několika krocích do tmy vytáhnu z váčku další světelný charm a rozlomím ho. Rozzáří se mdlé světlo a já mezitím počkám na ostatní.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 04. února 2009 22:53

Dóm z kamene Chvíli se ještě dívám za Yrem, než obrátím svou pozornost zase zpět ke zraněné. Mezi tím už u ní lezí kožešina. Ještě jí zkontroluji základní životní funkce a přikryju ji. Pak se otočím na jeru: Tak jako tak, dřív nebo později budu muset magii použít, jinak ji nebudeme schopní odsud dostat. A i teď by to chtělo zjistit, jestli je bezpečné hnout s ní, abychom ji tím pláštěm mohli podložit.. Ne chvilku schovám obličej do dlaní a přemítám, co dál. Až se trochu zahřeje, budu ji muset zkontrolovat lépe, než jen tak zběžně jako teď. Hlavně vnitřní zranění, jestli nemá... opakuju si, co mám udělat, abych si to určitě zapamatovala. Pak mi dojde, že se Loira na něco ptala: hm.. já tu určitě zůstanu s Meirion.. Chci pak ještě něco zkusit... odpovím Loiře popravdě.

Elleandor z Tarémie - 05. února 2009 11:01

Kamenná síň Stojím zapřen o hůl kousíček od ležící Meirion, teda si to aspoň myslím, bez zraků si nemůžu být úplně jistý. Poslouchám rozmluvu všech přítomných, týkající se jak Meirion, tak i způsobu jak se dostat pryč. Nepoužívat magii je možná dobrý nápad, ale pouze v případě, že je jiná možnost, bohužel když nemůžu prohlédnou zranění, tak to nemohu posoudit. Je to strašně nepříjemný pocit cítit se tak neschopný. ”Já tu také počkám, teď bych byl spíše přítěží, než ku pomoci.” Udělám dva opatrné kroky vzad, kde předpokládám trošku více místa, abych ostatním nepřekážel a sjedu na kolena, usadím se na paty a hůl položím vedle sebe. Ruce položím na kolena dlaněmi vzhůru a započnu meditaci.

Tonglong An Ghansen - 05. února 2009 13:46

Kamenná sieň Prezriem si ostatných. Vyzerá že sa budeme musieť rozdeliť. Ak to inak nepôjde, možno to bude najlepšie. Potom moje oči spočinú na Loire. Pousmejem sa. Aspoň s niekým mám spoločný názor na vec. Pár krokmi sa zaradím za Loiru. Ešte sa raz pozriem za seba na ostatných. Meirion bola stále nehybná stuhnutá. Čo iné by človek čakal. Mala ťažšie zranenia a nemusela to vôbec prežiť. No ak tu bude tvrdnúť ešte chvíľu možno naozaj zomrie. Najlepšie by bolo keby išla s nami. Treba ju dostať na čerstvý vzduch, k slnku, ktoré by ju ohrialo. Pomyslím si hútajúc ako ostatných presvedčiť aby sme šli všetci. Naozaj nebol dobrý nápad teraz sa rozhadávať a rozdeliť sa. Myslím že Meirion by sme mali zobrať tiež. Ak je tam niekde“,rukou mávnem k chodbe, „Východ. Bude pre ňu lepšie keď sa zohreje pri ohni a nadýcha čerstvého vzduchu. Aj teraz je už na tom zle. Poviem smerom Jillian. Náhle však ešte dodám. Ja by som ju niesol. No aj tak si niesom istý či je to vôbec dobrý nápad. Elf sa v rohu usadil a začal meditovať. Sám toto cvičenie poznám. Veľa krát som ho robil, spomenul som si ani neviem ako. Keď sa ponoríte do meditácie žiadne zvuky vás neprebudia. Iba vaša vôľa alebo dotyk niekoho iného zobudí tých čo už začali.

Strážce - 05. února 2009 20:55

Kamenná síň Se zatřepetáním křídel dravec přiletěl zpět. Usadil se Skai na rameni a teatrálně si uhladil peří na břiše. Pak se nahnul k dívčinu uchu, zobákem jí odhrnul vlasy z ucha a začal jí do něj něco štěbetavě sdělovat. Občas vydá dlouhé tiché zapištění či jiné výrazně ptačí zvuky, poposedne nebo vzrušením roztáhne křídla a natočí hlavu. Ska se na chvíli zarazila, jako by jej snad poslouchala.

Strážce - 05. února 2009 20:59
	soukromá zpráva od Strážce pro Ptačí řeč Z jeho promluvy ses dozvěděla, že i kdybyste vylezli nahoru, nad vámi se nachází nějaké vnitřní kamenné nádvoří či tak něco, skryté uprostřed skal. Nejspíše byste si příliš nepomohli a museli byste dále hledat cestu do hlubin nekromantské tvrze. Přesto byste ale mohli nahoře najít potravu, vodu a snad i nějaké informace o tom, co se stalo...

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 06. února 2009 08:09

Kamenná síň Vyrážím za Loirou do levé chodby, kde jsem si u jejího vchodu vlastně ani nevím, kdy všimla louče po obou stranách. Dojdu k jedné a vyndám jí ze stojanu, kleknu si a položím ji na zem, pak rukou zajedu do své torny z dračí kůže a vyndám kožený váček, v kterém mám křesadlo, křemen a troud, který potřebovat nebudu. Začnu křesat o ostrou hranu křemene, až odlétají jiskry. Křesám směrem na louč, kterou mám opřenou o kámen, tak aby byla část, která má hořet ve vzduchu, pár jiskřiček na ni ulpí a pomalinku se rozhořívá, jemně přifukuji, abych ohýnek správně rozhořela. Poté vracím křesadlo i křemen zpátky do váčku a vracím do své torny. Když už louč hoří, zvednu jí a namíří chodbě, kterou z větší části osvítím. Chodbou profukuje vítr a oheň se jemně točí.“Takhle to bude lepší, myslím. Aspoň uvidíme víc.“řeknu a ohlédnu se, protože slyším přilétat Skaino káně.

Jera Mannaz - 06. února 2009 10:13

Kamenná síň Odhodím ještě pár kamenů, vlastně spíš než bych se chtěla dostat do chodby, je to proto, abych vůbec něco dělala a když se někomu nepodaří najít cestu ven v těch dvou, můžme to zkusit tady. Výborné, tady shnijeme... Narovnám se a porozhlédnu kolem, zabrána do své práce jsem ignorovala všechen shon, který tu panoval. Nestačím ani zareagovat a černovláska vběhne do jedné z chodeb. Jen pokrčím rameny a otočím se na zbylé osazenstvo. Elf, Rusovláska a mrtvá čárafučka. A jestli Rusana bude chtít kouzlit, nebude rozumné jí tu nechat samotnou, protože slepý elfík jí asi nepomůže. Mírně se podmračím a zaměřím pozornost k polomrtvé čerodějce. Beztak je to všechno jen kvůli tobě, nechat tě tu by bylo mnohemjednodušší. Cosi si zamručím pod vousy. "Jseš si jistá, že je bezpečný tu kouzlit? Já se v tom teda nevyznám, ale sakra dobře vidim, co to její..." Kývnu k bezvládnému tělo. "... prostě co ty kouzla udělali s ní. A věř mi, že se s další mrtvolou půjde zase o něco hůř." Můj hlas není nijak prosebný, je spíš nevrlý. "Ale dělej jak myslíš." Pronesu nakonec lhostejně a na chvíli do zorného pole přenesu káně, ale i ten mou pozornost na dlouho neupoutá. Nakonec přejdu k Meirion, jak jí tu všichni říkají a posadím se vedle ní, jako kdyych měla být nějaká stráž či co, ale o pokrčená kolena si opřu ruce a zírám na dvě chodby. Už aby jsme se odsud dostali. Pak si budeme moct jít každej svojí vlastní cestou..

Loira el-Aravan z Nargadu - 06. února 2009 17:19

Chodba směrem vlevo Když se ke mě připojí Faith a Tonglong, kývnu na ně a vyrazím první chodbou. Musím uznat, že pochodeň, kterou má Sulli v rukách, je příjemnější světlo než moje prskající, blédé a nevýrazné magické světlo z rozlomeného charmu. Sulli? A jo, to je její přezdívka, vzpomenu si. Chodba je úzká, tak jdu první já s magickým světlem, pak Tonglong a nakonec Sulli s pochodní, která i na tu dálku příjemně hřeje. Po chvilce dorazíme ke staré, zdobené, kovové mříži vsazené do skály. Má zámek a tepanou kliku, přesto, že je zdobená, působí pevným dojmem. Vezmu za kliku a potáhnu. Ozve se zřetelné zaskřípění zrezlého mechanismu a mříž se nepohne ani o píď. Potáhnu více, až mi stroupky rezivého kovu ulpí na dlani a zapíchnou se do kůže. Ne, tohle jen tak nepovolí. Přitisknu se zády ke zdi, aby se k mříži dostali i mí společníci. Pokrčím rameny a počkám, jestli bude mít někdo nějaký nápad, případně jestli díky světlu pochodně neuvidíme lépe.

Tonglong An Ghansen - 07. února 2009 12:31

Chodba smerom vľavo Keď na moje slová nikto viditeľne nereaguje tak sa nakoniec rýchlo vbehnem do chodby za Loirou a Suli, ktorá niesla pochodeň. Aspoň niečo tu je normálne. Pomyslím si. Po chvíľke pochodu Loira zastane. Chvíľu stojí, no moc cez ňu nevidím. Až keď sa uhne a oprie sa chrbtom o stenu chodby aby sme aj my ostatný videli. Stará zdobená mreža, tam stála výstražne zasadená do skaly. Na pravo asi v polovičke bola zhrdzavená kľučka. Na ľavo boli pánty, na ktorých sa mreža otvárala. Trochu potiahnem za kliku, no je pevná, nepovolí. „Tá mreža tak ľahko nepôjde preč. Možno by išla vysadiť s pántov no dosť o tom pochybujem. Vyzerá pevne.“ Poviem pozerajúc na Loiru. „Na toto sa asi v tvojom arzenáli nenachádza nejaké kúzlo.“ Potom sa odsuniem tak ako ona na bok aby sa mohla pozrieť aj Suli. Mala najlepšie svetlo v rukách tak nám to hádam ukáže niečo viac než len tmu do nedohľadna. No tak to vyzerá že sa budeme musieť vrátiť. Bude treba skúsiť druhú chodbu“.Pomyslím si nedočkavo prešľapujúc z jednej nohy na druhú.

Loira el-Aravan z Nargadu - 08. února 2009 10:29

U mříže Prohlédnu si pantíky. Mno, nějak to tam nasadit museli, tak by to mohlo jít i dolů. Posvítím si na upevnění mřiže, ale vidím, že ta jen tak vysadit nepůjde. Pant, na který je mříž nasazená, je následně rozkován podobně jako nýt. Tady to hroubou silou nepůjde. Leda podstatně hrubší, než jakou máme my dva. „Nejsem čarodějka,“ upřesním Longovi, zatímco přejíždím prsty po rezavých pantech. Podívám se s nadějí na Sulli, jestli nemá nějaký nápad ona. Pokud ne, budeme se muset vrátit.

Strážce - 08. února 2009 10:46

Kamenná síň Odpočíváte, ticho ale po chvilce naruší podivný hluk, přicházející z pravé chodby. Nejdříve slyšíte pravidelné klepání, pak řinčení řetězu a tahání kovu po skále. Když se postavíte do střehu a připravíte na možné střetnutí, vidíte nejdříve dva rudě planoucí body, pak se ale vynoří z chodby kostlivec. Kostěná zrůda je viditelně stará, přelámané kosti spojuje neviditelná sila a uvádí do pohybu. Prázdné oční důlky rudě planou. Kostlivec silně pajdá na pravou nohu, chybí mu totiž celý kotník. To ale nic nemění na tom, že pravidelnou klapavou chůzí se blíží k vám, svíraje v ruce rezavý řetěz ukončený ostnatou koulí, kterou vláčí po zemi. Dřevěná násada je již dávno rozpadla, to ale kostlivci nezabraňuje v tom, aby když vás postřehne, s tichým zasyčením hrozivou zbraň pozvedl.

Elleandor z Tarémie - 09. února 2009 08:30

Kamenná síň Už už jen krok a mohl jsem být v transu, nebýt toho podivného zvuku, který započal přerušovat doposud klidné prostředí. Ještě jsem se zkusil párkrát soustředit, ale ten zvuk se mi zarýval do mysli, tak jsem to po chvíli vzal a za pomoci hole se postavil zpět na nohy. Když se o chvilku později zvuk ozval už přímo u nás, tak jsem na chvilku zatajil dech, abych dal možnost svému sluchu zjistit, copak to je. V tomto směru necvičený sluch, ale ne příliš překvapivě selhal. Tažení kovu jsem poznal už dávno, ale ten zajímavý pravidelný klapavý zvuk. "Copak jste to našli?" Promluvím na příchozí(ho). Předpokládaje, že jde o naše průzkumníky. A tak jim vyjdu za pravidelného poklepávání holí o zem vstříc. To je ono. Zaraduji se, když porovnám podivný zvuk se zvukem vydávajícím mou holí.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 09. února 2009 18:29

Kamenná síň Zkouším staré zrezivělé mříže, z brašny vytahuji paklíče a šperhák, jenže jen s jednou rukou to nezvládnu. “Potřebuji tu pochodeň podržet, jinak to neotevřu, jsem dobrá, ale ruce na tyhle mříže potřebuji obě.“ řeknu a natahuji pochodeň v domnění, že si jí ode mě někdo vezme. Prohlížejíc mříže stále přemýšlím. “Nejsem žádný břídil, poradila jsem si i z horšími zámky. Chce se jen víc snažit.““Nevím, zdali nejsou mříže natolik zrezlé, že s nimi zatím nehneme, aspoň ne teď protože k nám začne doléhat podivný klapot a ten rachot, který přichází z pravé chodby, také nezní nejlépe. “Že by se tam někdo vydal z ostatních?“přemýšlím a zaostřuji směrem asi k chrastícímu řetězu. Natahuji ruku s loučí směrem, kterým jde hluk, aby světlo dopadalo co nejdál, chodba je velmi dlouhá a mírně se stáčí, nedá mi to a jdu tomu zvuku naproti. Nejen že to rve uši, ale ani to není předzvěst ničeho dobrého. V levé ruce držím louč a pravou rukou sahám po malém meči, který mám za opaskem v pochvě a pomalu jej vysunuji. Zvuk sílí a já mu jdu naproti, ani se neotáčím, jestli ostatní jdou za mnou.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 10. února 2009 11:22

Dóm z kamene Zamyšleně sedím u Meirion a hlídám ji, abych kdyžtak mohla něco udělat. Na kousek látky naliju trochu vody a otřu jí s ní rty, to, že nemluví neznamená, že nemůže být dehydratovaná. Taky přemýšlím nad tím, co mi řekl Yr, zkrátka, stále ještě nejsem ve své kůži a tak mi chvilku trvá, než mi dojde, že elf na někoho mluvil. Ten pohled mě vyděsí, nemůže vědět, co se to stalo, podle ťukání hole a důvěry mi dojde, že mu nedošlo, že to není nikdo z naší družiny. Elleandore, vrať se! vykřiknu velitelsky, ale pod rozkazem je slyšet i strach, jeden zraněný a jeden mrtvý stačí. Rychle se zvednu od Meirion a vytasím tesák, do druhé ruky vezmu dýku a opatrně se přibližuji ke kostlivci, co nejrychleji, abych mohla chránit zcela evidentně bezbranného elfa. Jakmile se k němu dostanu, odstrším ho z dosahu té.. dá se to vůbec nazvat bytostí? Těžko. Kostlivec zasyčím na něj a dodám: Bude lepší, když se rychle vrátíš k Meirion, pokusím se nás ubránit. oči mám upřené na kostlivce, ale do očí (i když technicky vzato..) se mu nedívám, slyšela jsem pověsti o tom, že jak dokázali člověka naprosto oblbnout až se nebránil. Neútočím, čekám, až to udělá on a spoléhám na svou obratnost a na to, že se mi ho povede nějak přelstít.

Elleandor z Tarémie - 10. února 2009 13:39

Kamenná síň Navrátilci se sice neozvali, za to se ozvala Skai a to tak zvláštním podáním, jako bych byl krok od propasti a měl do ní padnout. Oťukal jsem to ještě jednou před sebou holí, ale další krok už neučinil ani nevím proč, asi jsem nějak podvědomě uvěřil tomu tónu v jejím hlase. Cupitavé kroky jsem však zaslechl a tvrdý úder do žeber, který mě měl asi poslat do bezpečí, jsem i ucítil, tak tak jsem tento výpad ustál, za nepříliš výrazné pomoci kamene, který se přichystal kousek za mou patou, abych při vyrovnávacím úkroku zpět o něj zakopl. Ale už nějaký ten pátek tu jsem, abych to ustát dokázal. Jaképak to bylo překvapení, když pak dívčin hlas vysvětlil, že mým novým kamarádem byl kostlivec a asi ne v příliš společenské náladě. ”Nenechám tě tu samotnou. Pomůžu ti.” Odmítnu její návrh na stáhnutí se. ”Taková rána holí do hlavičky...“ Ani jsem nemínil v proslovu nijak pokračovat. Ukázka v praxi je určitě lepší. Hůl mi projela rukou a najednou jsem jí držel za její konec, následoval rychlý nápřah a úder vedený ve výšce ramen zleva doprava, řídíc se kovovým řinčením řetězu. Však něco trefit musím. Přes záblesk vypálený v očích si představím statného kostlivce, stojícího naproti mě a jak mu krásně odletí hlava po zásahu.

Tonglong An Ghansen - 10. února 2009 13:53

Kamenná sieň Nič nejde. Suli niečo vyskúšala z nejakými pakľúčmi no nič. Mreža držala bez pohnutia ako strom, hlboko zakorenený v zemi. A vtedy sa ako ozvena z diaľky ozvalo štrngotanie. Určite sa niečo šúchalo o zemi, ale čo to som sám nedokázal posúdiť. Nie z takej diaľky. Suli sa otočila a začala sa vracať. Po pár krokoch vytiahla meč. Nevedel som prečo, no keď sa k neprerušujúcemu zvuku pridali dva výkriky pochopilo som a rýchlo som ju dobehol. Išiel som tesne za ňou s rukami u pásu, kde mi viseli meče. Rozhodne som ich nechcel vyťahovať kým by to nebolo nezbytné. Cez jaskyňu sa niesol ešte jeden výkrik. Ťažko povedať koho, skôr ženský hlas ho mohol vydať, no reťaz alebo niečo kovové čo vydávalo ten zvuk sa stále pohybovalo. Dúfam že sa im nič nestalo. Asi predsa len nebol najlepší nápad rozdeľovať sa.“, pomyslím si nakúkajúc ponad rameno Suli či niečo vpredu neuvidím. Nič pred nami sa rozprestierala tma. Tunel bol síce krátky, no pár krát sa zahol takže vpred asi neuvidím až kým nevyjdeme rovno do kamennej siene.

Strážce - 11. února 2009 20:14

Kamenná síň Elleandor je nečekaně nucen ustoupit, aby vyrovnal pomoc ze strany Skai. Ihned na to se ale rozhodl, že v tom dívku nenechá a rozmáchl se holí ve vražedném gestu. Bohužel vedle. Naneštěstí, Jera, která zrovna vstávala, aby se postavila nové hrozbě, se musela rychle sehnout. Hůl jí zasvištěla těsně nad hlavou a ona padla, ne příliš ladně ani důstojně, zpět na zadek. Ska se postavila se svými zbraněmi před kostlivou zrůdu, do střehu, aby na sebe upoutala pozornost. Kostlivec se prohnul v páteři a rozmáchl se po ní železnou koulí. Dívka hbitě uskočila, musela však o krok ustoupit. Z chodby vystrčil svou kostlivou hlavu druhý kostlivec. Podobný prvnímu, ale v lepším stavu. Kostra je celá a tak nevydává žádný hluk. Navíc, v obou rukách třímá sice staré a zrezlé válečné kladivo, přesto však zbraň vypadá vcelku použitelně. Začíná vám v místnosti vadit nedostatek volného prostoru, pohyb se komplikuje a sutiny i kamenné bloky vám překážejí. Osvětlení slabým magickým světlem, které zde ponechala Loira, také není pro boj zrovna ideální. Chodba Vyrazili jste po chvíli zpět, přidáváte do kroku a chystáte se k možnému střetnutí. Jste tak na půli cesty nazpět do síně. Tentokrát jde první Sulli, za ní Long a poslední Loira. Je poznat, že Loiře není zrovna příjemné jít poslední, ale v úzké chodbě vás nemůže předběhnout.

Meirion z Ilianoilis - 13. února 2009 12:08

Kamenná síň Oči se mi otevírají ztěžka, víčka jsou jakoby přilepena vynikajícím lepícím prostředkem od zkušeného alchymisty. Ale nevzdávám to. Ta touha je otevřít, je velká. Pod víčky se pohybují oční panenky - jediná známka pohybu, známka života. Ani ruka mi nejde pozvednout, abych napomohla očím. Obě ruce jsou snad rozdrceny pořádnou ranou barbarským kyjem. Posadit se mi též nepodaří, nemám na to sílu a nohy ... nejsou cítit, vnímám je jen do půlky stehen.. Co se stalo?! Nemám nohy?! Nemohu se hýbat?! Hlavou se mi honí myšlenky a snaha o nějaké vzpomínky. Nejsem schopna si cokoliv vybavit. Nejde to. Že bych se až tak moc opila?? Ani to si nejsem schopna vybavit. Nadechnu se. Prach z kamení a suti v nosních dirkách mi to neusnadní. Dostane se mi tak do krku a do úst. Rozkuckám se, a to tak, že to párkrát trhne mým tělem.

Jera Mannaz - 16. února 2009 14:14

Kamenná síň Tvrdý dopad na zadnici není nic příjemného, myšlenky na to, jak mi bude minimálně tři dny dělat problémy se vůbec posadit, se mi pranic nelíbí, ale na to abych se tu utápěla ve své lítosti. Vcelku čile se zase zvednu. Sleduji, jak se Ska, jak jí tu někdo oslovil, postavila kostilivci. Odvaha se ti musí nechat, děvče. Mé pozorování ale netrvá dlouho, když zaregistruji, jak z další chodby vyleze další kostěná hlava, jako kdyby jich tu bylo málo. S rozvahou se zvednu, pohled upřený na slepého elfa, jeho kuráž mě rozesmívá. Udělal by líp, kdyby si sednul na zadek a staral se o svůj krk, dokud je ještě obalený masem. Hbitě se zvednu a ze zad stáhnu zbraň, prsty jí obemknou tak, jako milenec svírá svou dívku. Cvičně meč v ruce protočím, jsou jako by se stovky let vůbec nehýbali, zbraň skoro vypadne z ruky. Tak... pojď. Protáhneme si svaly. Uchechtnu se při pohledu na kostlivce. Postavím se do bojovné pozice s mírně rozkročenýma nohama. Postup 'chřestidel' směrem k nám se mi nelíbí, ze všeho nejdřív by se měl zlikvidovat ten s tím mávadlem. Na to, kolik toho z tebe zbylo, tu zabíráš až moc velký prostor. Zrovna dvakrát se mi ale do ničeho nechce. "Měli by jsme rozbít kostičky." Brouknu k rusovlásce a mírně se pousměji, přesto se přesunu k elfovi, jehož hůl je natolik dlouhá, aby zasáhl lebku aniž by se ho kostlivcova vražedná zbraň dotkla. Tak... začneme. "O krok dopředu a ve výši tvých očí. Na znamení." Kostlivcova koule se válí na zemi a věřím, že chvíli potrvá, než ji dokáže rozmáchnout, nečekám na to, až sebere své síly a s bojovným křikem, se vrhnu na stvoření doufajíc, že se mi podaří setnout tomu hlavu dřív, než mě on zasáhne koulí. Přesto kdybych ale kostlivcovu sílu neodhadla, jsem připravena slehnout k zemi a zařvat na elfa ve chvíli, kdy kostlivcova koule zaboří ostny do země, aby ho neohrozila a on mohl chudáka bezbraného kostlivce stít jedna radost. Přitom všem prosím Kaina, aby pro mne zatím nechystal místo ve svém království a Ielis, aby mne provázela její ruka.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 16. února 2009 18:57

Chodba a kamenná síň Jdu tiše chodbou, v jedné ruce držím meč a ve druhé louč, slyším za sebou kroky, ale vím, že to je Loira a Long. Zrezlé mříže jsem zatím neotevřela, ale nevzdávám se. Jen co zjistím, co je to za rachot, který jde z kamenné síně, zkusím to ještě jednou. “Musí přeci povolit.“bleskne mi hlavou, ale rázem mě myšlenky na mříže přejdou. Chodba končí a přede mnou se otevře kamenná síň. Spatřím kostlivce, sotva chodícího, chrastícího a se železnou koulí, s kterou zrovna máchl po Ska. Koule jí však minula. Jera je již také připravená a všimnu si, že Meirion se již probrala. I když s její pomocí prozatím nemůžeme počítat. Nemá kvůli zraněním dost sil. Pohled na ní mi říká, že jí musíme dostat co nejdříve ven. Když si myslím, že horší už to být nemůže, z levé chodby, z které vyšla kostra, se šourá další jen víc zachovalá a v obou rukách třímá zrezlá válečná kladiva. Vím, že musím pomoci i když jsem spíš na zámky, nebojácně teď již běžím směrem kde je Jera. Louč zaklíním mezi kameny, je od něj lepší světlo. Stojím již za barbarkou a čekám, jak dopadne její výpad. Meč svírám velmi křečovitě, ale připravená k boji.

Tonglong An Ghansen - 17. února 2009 09:08

Chodba a kamenná síň Keď Sulli vyjde do kamennej siene odkiaľ sme prišli rýchlim krokom vletím dnu a uvolním miesto pre Loiru aby mohla prejsť tiež. Očami preletím cez jaskyňu a rýchlo zhodnotím situáciu. Mizéria! Dva kostlivci. Jeden bič, druhý kladivo. Zbrane vôbec nevyzerajú staro ako kostry nečakaných útočníkov. Jillian stojí pred Meirion. Elf sa oháňa palicou a barbarka sa tiež vrhla do útoku. Pokrčím sa a rýchlo sa rozbehnem smerom tam. Pri prvom kostlivcovi zaváham. Ten bič vyzeral nebezpečne. Niečo mi hovorilo že som sa proti takým učil bojovať, no nevedel som kde a ako. Nespomínal som si. Z bokou si strhnem meče a kotúľom sa presuniem popod vrhaný bič s guľou, pozostatok řemdychu. Prejdem za kostru a predstúpim pred druhú. Zohnem sa ešte nižšie ako pred tým. Ľavý meč dám trochu šikmo smerom doprava pred seba a ľavý chytím pevne kúsok za neho smerom doľava no s rukou až pri boku aby som si chránil aj spodok tela. Teraz bolo dôležité zneškodniť týchto dvoch odísť touto chodbou. Keď odtiaľ prišli musí tam byť východ i keď je pravda že takýmto príšerám nemusí robiť problém stáť dlho na jednom mieste v komore ako pasca pre neostražitých ľudí.

Loira el-Aravan z Nargadu - 17. února 2009 09:16

Kamenná síň V místnosti nastala slušná mela, navíc se bojuje nepřiměřeně dlouhými zbraněmi, místa na manévry není nazbyt, což podle mého odhadu za chvíli pocítí všichni, Ska jako první. Proto zůstanu stát u ústí chodby, abych nepřekážela. Dva kostlivci, proti nim Ska, Jera, Long a Sulli v záloze, nebudu se tam motat navíc. Stojím v ležérním střehu, přecejen, nepřítel je daleko. Jsem připravená vyrazit, kdyby se situace začala vyvíjet nepříjemně pro nás.

Strážce - 17. února 2009 10:04

Bojiště Situace začíná být nepřehledná s tím, jak se do boje zapojují ostatní. Mezi troskami stropu a sutinami na zemi je pohyb stále těžší. Kostlivec se znovu rozmáchl svými troskami řemdihu na Skai. Ta znovu uskočila a musela ustoupit, tentokrát jí už nezbývá místo. Tvrdě narazí do kamenného kvádru a pohmoždí si záda. Jera se vrhla na kostlivce, ale hlavu nezasáhla. Přesto trefila kostlivcův hrudník a za třeskotu rozbíjených žeber se téměř polovina rozletí na malé kousky. S tím kostlivci upadne ruka, ke Kainově potěše však levá, ve které zbraň nedrží. Nevypadá to, že by si toho všiml, stále věnuje svůj planoucí pohled Skai. Meirion zůstala na chvíli nechráněná, čehož si druhý kostlivec příliš snadno povšimnul. Že by cítili její magickou moc? Long se nečekaně mrštně dostal kolem prvního protivníka a zastavil se před druhou kostěnou zrůdou. Zablokoval jí tak postup k bezbranné čarodějce. Při kotoulu sis do zad zarazil něco ostrého. Bolí to, ale příliš to nevnímáš. Naštěstí to tvou koncentraci nenarušilo a tvůj nízký postoj je pevný. Kostlivec se rozmáchl obouruč a těžkým válečným kladivem se pokusil mladého mnicha rozdrtit. Ten sice ránu vychýlil svou zbraní, ale nečekal takovou sílu úderu. Zbraně se o sebe podivně, spíše náhodou, zaklínily a padající kladivo strhlo tvůj meč i s levou rukou k zemi. Sykneš bolestí, málem to ji to vykloubilo. Přesto, že jsi v nepřirozené poloze, pravou ruku se zbraní máš volnou a kostlivec je celý odkrytý.

Elleandor z Tarémie - 17. února 2009 17:45

Kostraparty Švih byl přesně dle mého přání, rychlý ve správné výšce, jen netrefil. S malými problémy jsem dozvuk svého útoku ustál, nikdy bych nevěřil, že může zrak tak chybět. Přichystal jsem se k dalšímu pokusu, ale zastavil mě hlas, tentokrát to nebyla Skai a na jméno si nějak nemůžu vzpomenout, obraz vidím, ale jméno. Podle pokynů tedy udělám půlkrok vpřed, zbytek vzdálenosti plánuji překonat otočkou, aspoň bude mít úder tu správnou rotaci. Zaposlouchám se do ozvěny klapotu. Už vím, co hledám, takže to jde docela dobře. "Stačí slovo." Prohodím v odpověď a zaujmu lehce natočený postoj bokem k plánovanému cíli.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 17. února 2009 18:13

Kostříčky útočí Jak ustupuji, bolestivě se mi do zad zaryjí kameny, až mi vhrknou slzy do očí, svaly jsou rozbolavělé z kouzla, které nás věznilo a teď ještě ta skála... Přesto se kousnu do rtu a silou vůle se vschopím, abych se dál bránila kostlivci. Konečně přestanu ustupovat, ostatně nemám kam. To, že má utrženou nohu v kotníku by mi mělo dát nějakou výhodu, ovšem to je sporné. Nakonec protočím tesák tak, abych měla jeho ostří podél předloktí, proti prstům by mělo být těžší mi ho vyrazit a dýkou v druhé ruce zaútočím na jeho 'oči', tesákem se jen bráním proti očekávanému útoku. Hodila by se spíš palice a rozprášit je na cucky... napadne mě poloironicky. Nejradši bych byla pryč a postarala se o Meirion, která má očividně problém. Malé cíle. Nesmíš se nechat zatlačit k Meirion Nakážu si pečlivě.

Tonglong An Ghansen - 17. února 2009 20:28

-Kamenná sieň- Pri rýchlom kotúli som nepozeral pred seba ani pod seba. Bola nato moc veľká tma. No počas letmého kotúľa som pocítil bolesť v chrbte. Musel tam byť nejaký šutrák, možno ostrý, ktorý mi spôsobil tú náhlu bolesť. A aj keď pretrváva nevšímal som si ju. Postavil som sa do pevného obranného postoja, no kostlivec ma prekvapil náhlym útokom. Vyzeral nič moc, no keď dopadol takmer mi to pri následku rýchlej obrany keď sa moja zbraň zakliesnila o jeho vykĺbilo rameno. Zdvihol som hlavu. Celá kostra bola odkrytá. Voľno rukou, v ktorej som zvieral meč som s náprahom švihol mečom na jeho krk. Ešte som sa s takouto zrúdou nestretol no stavoval som nato že keď oddelím od tela lebku hádam to pôjde a ona sa zošuverí na zem. No na také niečo som nemohol spoliehať. Tá kostra sa môže v poriadku ďalej pohybovať. Bohvie ako lotroviny sú to.

Jera Mannaz - 18. února 2009 20:40

Kamenná síň "Čert aby si vás vzal zpátky, potvory." Zakleju, když kostlivcova ruka dopadne s chrastěním na zem. Jenom snůška kostí, že si nedáte pokoj potvory, bylo by líp, kdyby jste zetleli v zemi! Už zase běsním, když věci nejsou tak jak by měli být, vůbec se mi to nelíbí a tím spíš, že tyhle kosti drží pohromadě kus magie. Je čas magii pořádně rozložit. Zhluboka se nadechnu a protože jsem stále u kostlivce, jehož zraky upoutala malá zrzečka, mohutným křikem, při kterém mnoha mým protivníkům tuhla v žilách krev, s mečem, který je zaseklý ve zbytku žeber jen pohnu tak, jako kdybych chtěla vypáčit zámek a dostanu se jedním krokem blíž, nakonec se rozeběhnu hlava nehlava proti stavebnici z kůstek, nemyslím si, že by se pode mnou zrůda svalila a kdyby ano, moje váha by jí asi přelámala všechny kosti v tě... všechny kosti v kostře. Uvidíme, co ta tvoje kostřička vydrží. Nezastavuju se, celou svojí vahou se opřu do kroků, které nabírají na síle se snahou rozdrtit kostliváčka o stěnu, nebo o cokoliv co bude dřív k mání. Naposled bojuješ jen jednou!

Meirion z Ilianoilis - 19. února 2009 09:15

Kamenná síň Rachot zbraní, dupot a hlasy. Boj. To všechno slyším. Mužské i ženské hlasy. Neznám je. Jejich nohy se nedotýkají dřevěné či hliněné podlahy. Nejsme tedy v nějaké krčmě. Že bychom se opili někde u skály? Pokračuji dál ve svých dedukčních úvahách, abych už konečně věděla co se děje. Ale proč ten boj? Zamračím se a přemýšlím dál. Ještěže myšlenky v hlavě běží rychleji, než-li slova vyřčená. Kroky bojujících se přibližují a pak opět vzdalují. Ví o mně? Vidí mně? I přesto, že mi hučí v hlavě, si uvědomuji, že hlasy i ostatní zvuky zní tak, jako bychom byli v nějakém sále. Náhle se mi podaří otevřít oči a nestačím se divit ...

Strážce - 19. února 2009 10:13

Bojiště Kostlivec se znovu rozpřáhl, těžko říct, jestli se rozhodl řemdihem rozdrtit Skai nebo Jeru. Ska si v té krátké chvilce pouze uvědomila, že kryt tesákem proti řemdihu by jí vůbec nepomohl. Řetěz by se zarazil o její zbraň, ohnul se a rezavá koule by dokonala dílo zkázy. Naštěstí, k tomu nedošlo. Ska bodne dýkou, ale kostlivec její zásah ani neregistruje. Kost obočí sice zapraskala a kousek se odlomil, ale nemrtvému to rozhodně nevadí. Povel k útoku pro Elleandora již nepřišel. Ozval se hlasitý řev (i když ten by se s odstupem času za signál k útoku brát dal) a barbarka s odrazem nabrala kostlivce na rameno a jediným úderem jej rozdrtila o zeď. Kosti zapraskaly a rozpadly se na hromadu malých kousků, uvolněný zbytek řemdihu proletěl do prázdna a zůstal ležet v sutinách. Long jediným prudkým sekem oddělil kostlivou hlavu od zbytku těla. Se zděšením sleduješ, jak kostlivec vytrhl zbraň ze země, rozpřáhl se a na chvilku se zastavil, jako by si chtěl ověřit, kde máš hlavu. V ten moment se rozsypal na hromadu kůstek a kladivo dopadlo jen kousek od tebe. Rukou ti pulzuje bolest, ale vykloubená není. Najednou vše ztichlo, jediné, co ticho ruší, je váš dech a kvílení větru. Je po boji.

Tonglong An Ghansen - 19. února 2009 20:10

-Kamenná sieň- Ťažko vzdychnem a meče unavene spustím pozdĺž tela. Pravým ramenom pár krát zatočím do kruhu no bolesť nepominula. Nepríjemne ma bolela no nebolo to vykĺbené, to by som poznal. Zrakom pretínam tmu pred sebou. Vyzerala ako veľký koláč, ktorý sa nedá rozhrýzť. Výhražne zdvihnem meč akoby som čakal že z tej tmy vylezie ďalšia z tých beštií. Pomaly začnem ustupovať späť k ostatným neotáčajúc sa tunelu chrbtom. Mierne pootočím hlavu a poviem hlasnejšie k ostatným: „Myslím že by sme sa nemali už rozdeľovať.“ isto by sme nemali. Ak sa niečo znovu zomelie, bude lepšie keď budeme spolu. Meč v pravej ruke si založím cez tenkú šnúru za pás, aby som si uvoľnil napätú ruku, v ktorej mi pulzovala bolesť, no ten druhý stále zvieram. Potom sa otočím sa popátram očami po zemi. Ani som si pri tom kotúli nevšimol že mi z hlavy zletel môj slamený klobúk. Bez neho som sa cítil taký holý. Ležal kúsok od zosypaných kostí druhého kostlivca. Prikročím tam zdvihnem ho a rýchlo nasadím na hlavu. Prezriem si ostatných. Mali by sme čo najrýchlejšie ísť. Zmiznúť z tohto pekla“,pomyslím si prechádzajúc späť k družine.

Strážce - 20. února 2009 10:34
	Sulliny myšlenky Je po boji a tobě se vracejí myšlenky na mříž. Sice je důkladně zrezlá, ale kdybys měla nějaký dobrý olej a něco těžkého, třeba by rez povolila. Taky by se dalo přemluvit někoho z čarodějů, ať ti pomůže rez odstranit zaklínadlem. Napadá tě mnoho řešení. A nebo taky by šlo... V tom tě přeruší Longův hlas.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. února 2009 10:47

Kamenná síň, po boji Přistoupím k Tonglongovi. „Ukaž tu ruku,“ vybídnu ho. Podívám se na pohmožděné rameno, no, má tam pěknou modřinu. Prohmatám zraněné místo, až najdu ten správný nerv, jehož stisknutím se ruka uvolní a přestává bolet. „Bude to v pohodě, tygře,“ mrknu na něj, „ale snaž se ji chvilku nenamáhat, ano?“ Můj pohled se stočí na jeho záda, ze kterých se line krev. „Počkej, něco sis tu zarazil,“ chytím prsty za kamenný odštěpek a opatrně ho vytáhnu z rány. Rána příliš nekrvácí, tak se zdržím dalšího ošetřování. Na to bude čas později a mohou to udělat zkušenější. „Tak! Jako nový,“ plácnu Longa mezi lopatky a zazubím se. Pak se podívám po ostatních, ale všichni vypadají celkem v pohodě. Vidím, že čarodějka se už probrala, tak jsem zvědavá, v jakém je stavu. Kdyby mohla jít, bylo by to výborné!

Tonglong An Ghansen - 20. února 2009 17:06

-Kamenná sieň- Neochotne sa uvolním a podám ruku Loire. Niečo chvíľu hľadá a potom niečo stlačí aspoň tak som to cítil. Náhle bolesť prejde. No odozva stále ostáva. Už to nie je stála pichľavá bolesť. Bolo to možno slabé vôbec nebadané brnenie ruky. Áno“,prikývnem keď povie že si nemám ruku presilovať. Trochu ma prekvapí keď mi povie tigře, no ostanem ticho. Ešte nikto ma tak nenazval. A aj keď mi niečo hovorilo že som sa učil bojovať tak ako tieto dravé mačky nevedel som že sa tak aj správam, že je to na mne poznať. Možno to však povedala s inou súvislosťou. S hlasným vzdychom to nechám tak keď mi z chrbta vytiahne niečo ostré. Veľká vďaka. Snáď ti to niekedy oplatím“, poviem rezervovane s úsmevom skúšajúc pohyb s ramenom či sa dá hýbať s ním do každej strany.

Elleandor z Tarémie - 21. února 2009 13:46

Kamenná síň Už, už to přijde. Cítím, že každým okamžikem dostanu pokyn k útoku, studený pot mi stéká v proužcích po ruce, adrenalin dělá své. Vnímám další tlumeně kovový zvuk, další někde ze strany, ale pokyn nikde. Dlaně lehce zklouznou po kraji hole, aby jí lépe uchopily. Ticho. Najednou se situace nějak rychle vyvinula a pohyby kostlivců s praskáním ustály. Nezbylo, než uvolnit napjaté svaly a spustit hůl na zem. "Třeba příště." Uklouzne mi, když se pokouším opět sednout.

Meirion z Ilianoilis - 22. února 2009 23:30

Kamenná síň Boj kolem mne dozuřil a nikdo mne přitom neušlapal. Ó Ranyo, ó Oreo! Díky! Blahořečím bohyním a jsem ráda, že ještě žiji. Panenkama pohybuji ze strany na stranu a pozoruji okolí. Prsty přehrabuji v suti. Připadám si jako položené celistvé prkno. Bolí mě celý elf a začínám mít obavy z nějakého většího pohybu. A tady ti, ti, co jsou tady, chtějí honem rychle někam jít. Kolik, že jich je? Šest? Šest. Dopočítala jsem a teď se spíše dívám, odkud, že to chtějí jít a hlavně kudy. Zorný úhel nemám ale tak velký, abych dohlédla plně všude. Pak očima spočinu opět na nich. Známe se? Neznáme? Počkám raději na jejich reakce. K vidění je pro vás na zemi zraněná štíhlá a pohledná žena s jemnými rysy obličeje, tmavě hnědými vlnitými vlasy a zelenýma očima. Její příslušnost k elfské rase prozrazuje i to, že špičky uší má mírně zašpičatělé. V leckom vzbudila nejen touhu po ní, ale i uvědomění si jejího charisma, které probouzí úctu, respekt a obavy z ní samotné. Je vysoká šestnáct stop a oděna je v černý vypasovaný korzet a černé jezdecké kalhoty s opaskem a jezdecké škorně. Pod ní je rozprostřen černý plášť s kápí. Na krku má řetízek s drahokamem a vedle ní je na zemi dlouhá hůl pomalována klikyháky, kožená brašna a krátký meč.

Loira el-Aravan z Nargadu - 23. února 2009 14:22

Kamenná síň „Neboj se, rozhodně budeš mít ještě šanci mi to oplatit,“ odpovím dvojsmyslně a laškovně se na Longa usměji. Ani si nepamatuji, jestli už mu něco náhodou nedlužím. Na to, v jakých jsme problémech, mám docela dobrou náladu... Chvilku se přehrabuji v sutinách, něco hledám. Pak zvednu válečné kladivo po kostlivci, potěžkám ho a zatvářím se neohroženě. „Že bychom se ještě jednou šli podívat na tu mříž?“ mrknu na Sulli. „Tenhle paklíč by ty tvé mohl slušně doplnit.“ Když si všimnu, že čarodějka se probrala a nervózně těká očima, jdu se k ní podívat blíže. Otočím se s obavami na Skai, pak zpět k čarodějce: „Meirion? Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“ Doufám, že magický odraz nezanechal nějaké trvalé následky. Pár takových blekotajících bláznů jsem v Aravanu viděla. Stačí prasklá cévka v mozku a je po moudrém čaroději...

Tonglong An Ghansen - 23. února 2009 15:17

-Kamenná sieň- Mrknem na ňu na súhlas že sa taká príležitosť určite ukáže. Pozriem na kladivo v jej ruke. Myslím že s tým ti to o veľmi lepšie nepôjde. Tá mreža bola pevná a to kladivko čo držíš v ruke nič na tom nezmení,“ poviem odmerane pozerajúc sa do čiernej chodby odkiaľ vyšli kostlivci. Podľa mňa by sme mali ísť tadiaľto. Ale nech už urobíme čokoľvek mohlo by sme si pohnúť lebo sa mi tu už priveľmi dlho nebude chcieť zostať. Je to tu jak v kobke“, poviem tichším hlasom. Naraz sa preberie naša kouzelnice. Vyzerá trochu dezorientovane a aj napriek svojim zraneniam sa drží pri vedomí. Hádam by sme mohli odísť. Ja nie som stavaný na podzemie. Tmu a príšery, ktoré sa vynárajú z jaskýň. Doteraz som ani nevedel že niečo také existuje. A už som jednu zabil. V poradí druhá bytosť, ktorá pod mojimi rukami zomrela“,spomeniem si náhle na spomienku keď som vojakovi vytrhol tepnu. Ťažko vzdychnem a obzriem sa po sále.

Elleandor z Tarémie - 23. února 2009 21:13

Kamenná síň Sotva dosednu, tak ihned zase vyskočím. "Já jdu s vámi, nebudu tu jen tak nečinně sedět. A krom toho tu je zima a vlhko a smrdí to tu plísní a jsou tu kostlivci a..." Radši zmlknu, ale nakonec mi to nedá. "A chci se podívat na tu mříž. Haha. Teda však víte." Uvědomím si, že toho asi moc nenakoukám. Jen rukou naznačím, že si jí osahám. "Tož se mě, mládeži, chopte." Volnou rukou nabídnu rámě, jako slečinka, co se chce nechat vést do kola a čekám. Ani nevím, jak mě to oslovení "mládeži" napadlo, ale nějak si uvědomuji, že mám za sebou o nějaký ten pátek víc, než ostatní. No snad to tak je.

Jillian "Ska" z Bílých skal - 23. února 2009 21:19

Dóm z kamene vypadá to, že je po boji, díky Jeře jsem dokonce přežila bez úhony, což se skoro rovná malému zázraku. Pomalu se odlepím ode zdi a opatrně jdu k Meirion. Dobré ráno..Jak se cítíš? usměju se na ni a dřepnu si k ní, ruku jí položím na rameno, aby se náhodou nezvedla, nechci rskovat, že se jí něco stane, ne teď, když si ani nejsem jistá, jak na tom je. Chceš napít? dotknu se téměř prázdného vaku na vodu a čekám na její odpověď. Moc vody nemám, ostatní na tom nejsou o moc líp.. doufám, že se odsud dostaneme co nejdřív.

Meirion z Ilianoilis - 24. února 2009 09:39

Kamenná síň Asi se známe. Probleskne mi hlavou, když se obě dívky hodlají o mne postarat. Nadechnu se a jaksi zasípu, protože ať se stalo, co se stalo, momentálně mi začíná překážet můj úžasný korzet. Zde zřejmě není radno honit parádu, obludy neocení můj styl. Odkašlu si a přikývnu hlavou, "Voda by se hodila." Opatrně pootočím hlavou ke druhé dívce. Naštěstí to jde a nic nezakřupalo. "Zdá se, že to nebude tak hrozné." Nejsem si vědoma svých zranění a už vůbec ne toho, že by mě někdo v předešlých chvílích léčil a staral se o mne. Jen to všechno příšerně bolí a to vakuum místo vědění, je příšerné. Povšimnu si kůže vedle mne. Proč tam je? To jsem s někým tady spala a pak se to stalo?? Jen tak z patra a aby nic moc nebylo poznat, optám se: "Vzduch je již čistý a vše tak, jak má být?" Pokusím se posadit, ale narazím na ruku dívky, která mi nabídla vodu. Začíná mi docházet, že jsme ještě na tomto místě asi jen a jen kvůli mně. Nechci být někomu na obtíž. "Nač čekat, měli bychom vyrazit, tady už nás asi nic nepotká." Pousměji se letmo, ale přesto tak vzdáleně.

Loira el-Aravan z Nargadu - 24. února 2009 10:55

Kamenná síň Když se Meirion napije, pomůžu jí opatrně vstát. Naštěstí, magické odrazy kosti nelámou. Rychle se zotaví a chodit může i zraněná. Pche, prý jsou vysocí elfové změkčilou rasou. Možná ano, ale o naší čarodějce to rozhodně neplatí. „Já bych se právě navrhovala rozdělit,“ vrátím se k naší aktuální situaci, „chodby jsou úzké a plné trosek. Stejně nemůžeme bojovat spolu a jen si překážíme. Navíc, čas je proti nám. Nevím jak vy, ale já nemám ani vodu, ani jídlo.“ Obhlídnu všechny v místnosti. „Sulli, Elleandor a já bychom šli zpět k mříži,“ pozvednu důrazně kladivo, „nezdá se, že by tam něco hrozilo.“ „Jera, Meirion, Ska a Long se mohou jít podívat do druhé chodby. Souhlas?“ na souhlas příliš nečekám, mám v povaze jednat, a vydám se k levé chodbě, ve které jsme nalezli rezavou mříž. Cestou vezmu Elleandora za ruku, nakonec počkám u ústí chodby, co na to vlastně ostatní.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 24. února 2009 12:28

Kamenná síň Je po boji kostlivci lítali všude. Meč vracím zpátky do pochvy za opasek a jsem ráda, že jsem ho nepoužila. Když se rozhlédnu po síni všichni se tak nějak dávají zpátky do kupy už i Meirion se probrala. “No tak to jsem ráda, aspoň odsud vypadneme všichni.“ řeknu a usměji se na čarodějku. „ Jdu také zpátky k mřížím, myslím, že když se trochu promažou a no……trochu se jim pomůže,“ vytáhnu z kabely olej s paklíčem a natáhnu ruku tak, aby to všichni viděli“no tak by měli povolit. Jen potřebuji pomoct, hlavně svítit a někoho kdo by se pak do těch mříží tak trochu opřel.“ Vracím se kousek zpátky a beru zapřenou louč mezi kameny a vydávám se cestou k mřížím. “Do té chodby se všichni nevejdeme a někdo by nás měl jistit ze zadu, kdoví jaké překvapení nás ještě čeká.“

Tonglong An Ghansen - 25. února 2009 20:05

Kamenná sieň Zamračím sa. Vidieť že im prvý príklad nestačil. Ak tam pôjde Elleandor, Loira a Sulli tak som zvedavý ako sa ubránia ak bude za tou mrežou viac takýchto monštier. No zostanem ticho. Pomaly prikývnem a pristúpim k Meirion. Pomôžem ti. Poď“, poviem a pomôžem jej vstať. Potom ju chytím za rameno aby sa o mňa mohla oprieť pri chôdzi. Dobre. Tak poďme teda. Je najvyšší čas odtiaľto odísť.“ poviem smerom k ostatným zachmúrene. Spravím pár krokov vpred k tunelu a zastavím aby sa konečne rozhýbali aj ostatný. Až moc dlho sme tu hnili.

Jera Mannaz - 25. února 2009 20:28

Kamenná síň Narazím ramenem do skály v okamžiku, kdy se rozdrtí kostlivec. Vítězoslavný úsměv ale nevydrží moc dlouho a opět se mi na tváři usadí bezvýrazná maska. Tak... a co z vás zbylo, ha? Nejlepší bojovníci jsou z masa a kostí, ne jenom z těch kostí. S mírně podmračeným výrazem se otočím na ostatní, letmo je přelétnu pohledem, abych zjistila jak na tom jsou s nějakým tím šrámem, spíš jen ze zvyku, než že by mě to opravdu zajímalo. Meč opět vrátím na záda, kam patří, aby zbytečně nepřekážel. To co si tam všichni povídají nevnímám, spíš se zaměřím na čáryfučku, která se, jak se zdá, probrala ze zimního spánku. No to teprve teď začnou potíže, kouzla a elfové, to je kombinace, že by se jí zalekl i horskej trpajzlík. Jen pevněji sevřu čelisti a protočím oči nad tím, jak se o ní všichni starají, jako kdyby to bylo malé dítě. Neujde mi jisté jízlivé uchechtnutí na čaryfuččinu poznámku o tom, že nemáme na nic čekat. Šak se tady čekalo jenom na tebe, než se ráčíš probudit, princezničko. Jen mlčky zavrtím hlavou a dojdu pro helmici, která leží kdesi na zemi a vezmu ji jen do ruky, přesně v okamžiku, kdy se začnu zvedat, černovlasá, Loira, tak jí řikají, začne rozkazovat, jako kdyby jsme byli její otroci. Takový pískle a už má hubu plnou keců, však ona si jí jednou taky nabije. Nu, vlastně všichni tu vypadají na mláďata, co sotva vylítla z hnízdečka. Stále s podmračeným výrazem sleduji skupinku před sebou a to, jak malý muž zvedá čarodějku ze země. Ani nemám potřebu se k ničemu, co se tu řeklo vyjadřovat. Vždyť je to jedno, jsem žoldák. Poslouchat rozkazy, nic jiného nemusím. Sama pro sebe tak pokrčím rameny a ještě jednou vzhlédnu k rozbořenému 'stropu'. Už aby jsme byli venku. Ne že by se mi společnost nelíbila, ale čím míň masa, tím míň se to dá zabít. Pak nahlédnu k chodbě a musím říct, že e mi její čerň vůbec nezamlouvá, ale když se tam ty písklata tak ženou, asi mi nezbyde nic jiného, než vyletět z hnízda s nimi...

Elleandor z Tarémie - 26. února 2009 08:12

Kamenná síň Šéfka rozhodla a nikdo se jí nedovolil oponovat, trošku mě to překvapilo u té, Jera si myslím říká, která mi vždy připadala od rány, ale šéfka má holt očividně takovou autoritu. Chvilku postojím u vchodu do jeskyně, kam jsem byl doveden, pak se ale pomalým krokem, doprovázeným oťukáváním cesty přede mnou, vydám dál. Cestou se někdo prožene kolem. Asi nemá stejný problém jako já. Přesto jsem se dostal k mřížím i já. Opatrně jsem odložil hůl na zem, přímo k nohám. Snad o ní nezakopnu. A jal jsem se ohmatávat mříž. No nic moc, takové obyčejné vězeňské mříže. Pomyslel jsem si a vzpomněl na vězení v Xiranu, kam jsem se jednou dostal, naštěstí jen jako host a okamžitě jsem dostal chuť s tou mříží pořádně zatřást, jako to dělali vězni tam, za což byli odměněni ránou obuškem přes prsty, ti méně šťastní pak i halapartnou. Po dlouhém vnitřním boji mezi možnostmi zavolat tak strážného, který tu určitě bude, a zatajení naší přítomnosti jsem od tohoto činu upustil, s ohledem na naší misi. Bude lepší, když ti nahoře o nás nebudou vědět.

Meirion z Ilianoilis - 26. února 2009 12:02

Kamenná síň Poté, co mi hned dva z nich pomohou vstát, mě překvapí, že tomu tady velí žena. Zarazím se a otočím se k ní s nádechem a otázkou, možná i výtkou, na rtech. Dříve, než cokoliv vyřknu, si to ale rozmyslím, aby z toho nepoznali, že vlastně nic nevím. Na zemi vedle mých nohou se povaluje hůl, brašna a krátký meč. Se skloněnou hlavou si to prohlížím a pak usoudím, že to je vlastně moje, že to až moc dobře znám. Tedy alespoň mi to ohlašuje cosi v mé hlavě. Seberu to a poodstoupím stranou, kde se otočím zády k ostatním. Odepnu si plášť, sundám korzet, který mě tísní a z brašny vytáhnu černou halenu, která mi těsně obepne tělo. Ani mě nenapadne, že je podivuhodné to, že vím, že v brašně se mimo ostatních věcí ukrývá i kus oděvu. Korzet sruluji a vložím místo haleny do brašny. Křížem přes tělo si zavěsím brašnu, meč si zandám za opasek a plášť si zpět připnu. Do ruky uchopím hůl a otočím se k ostatním s vítězoslavným pocitem. Tak a jsem připravena. Nezabývám se tím, že bych někoho ještě více zdržela. Přidám se ke skupince, ve které se ona žena nejmenovala, protože tam dle všeho patřím. Dva z nich mi pomáhali a pak je tam i barbarka. Prozatím se nikterak neprojevila, proto nemám důvod se předem bránit a nesouhlasit s tím, že s nima nepůjdu. Ve druhé skupince jsou tři, z toho jeden slepý. Tak to už mi nedá. Narovnám se hrdě a snažím se tvářit, že jsem v naprostém pořádku a hlavně, že mi nic není a nic mě nebolí. Prohlásím s jistotou v hlase směrem k nim: "Necítíte se v nevýhodě?" A kývnu bradou na toho, jenž se mi zdá nevidomým. Nenápadně se opřu o svoji hůl, abych nadlehčila svému vyčerpanému tělu. Na zemi zahlédnu rozdrcené kostlivce. "Mohou tam na vás ještě číhat jakákoliv nebezpečí či nástrahy." A jestli nějaká budou, s barbarkou bude bezpečněji.

Loira el-Aravan z Nargadu - 26. února 2009 12:50

Kamenná síň a chodba Vypadá to, že můj návrh byl přijat. I když, spíše to vypadá, že jsou všichni ještě příliš zmatení a vláční z toho zaklínadla. Nejspíše se z toho vzpamatovávám rychleji a i vzpomínky se mi vrací snadněji, protože - no, jsem prostě jiná. Ale to viditelně dlouho nevydrží. Jera už má ten svůj pohled, který říká "Loira už ZASE rozkazuje a já to nebudu dělat!", naštěstí mi nechce dát rovnou do zubů, jako to zkusila jindy. Ušklíbnu se na ni. Long se taky nezdá zrovna přesvědčený, jako bychom spolu snad nikdy nebojovali, tváří se, že vážně bojí pár kostlivců! Nechám Sulli jít první, když se bojí vpádu do zad. Přes mříž nás nikdo nenapadne. Pak postrčím Elleandora a jdu poslední. Ještě zaslechnu nějaké námitky Meirion, ale to už jsme dál v ústí chodby. Viditelně se také zotavuje rychle, poznámky k plánům kohokoli (kromě jejích vlastních pochopitelně) vymýšlí s bleskovou rychlostí. Naštěstí se musela převléct a to jsme stihli vyrazit. To by bylo na dlouhou rozmluvu. Ujdeme asi 50 kroků, až se zase zastavíme před mříží. Koukám, jak si Elleandor ohmatává rezavý kov. „Co chceš dělat? Vidíš vůbec už něco?“ zeptám se nechápavě. Bez zraku se s magií nepředvede... Pak opřu válečné kladivo o zeď a vezmu Sulli pochodeň, aby měla volné ruce. Ona je tu odborník. Já jsem tu na to "opření se" válečným kladivem, kdyby bylo potřeba.

Strážce - 26. února 2009 22:24

Kamenná síň a cesta chodbou vpravo První skupinka zmizela v chodbě a vaše malé uskupení osamělo. Vyrazili jste v těsném zástupu za sebou. Čarodějka sebrala magické světlo zavěšené ve vzduchu, kterým jako prvním Loira osvětlila místnost. Máte si tudíž čím svítit a postupujete kupředu. Po padesáti krocích se chodba stáčí doprava v pravém úhlu a znatelně se rozšiřuje. Můžete jít nyní bez problému dva vedle sebe a máte dostatek místa pro případný boj i prostřídání. První jde Jera s Longem, za nimi pak Meirion se světlem a Ska. Chodba je tesaná ve skále, ale v těchto místech není narušená, na zemi není žádná suť. Mírně stoupá, vzduch je zatuchlý a bez pohybu. Ujdete ještě dalších 20 kroků, když vaše světlo dopadne na podivné uskupení. Uslyšíte nejdříve nějaký pohyb, pak zavrčení. Přímo před vámi je velký, huňatý, černý pes. Oči se mu lesknou v magickém světle slabým modrým odleskem. Hrbí se a vrčí na vás. Občas zaštěká, krčí se a snad i připravuje k útoku. Na druhou stranu je vyděšený a spíše vypadá, že vás nechce pustit dál. Rozhodně to není žádná nemrtvá ani démonická stvůra. Prostě pes. Jak vaše oči přivykají okolí, vidíte i dál. O pár kroků dál za psem leží na zemi dvě velmi sešlé kostry, ty nevypadají, že by se chtěly postavit a bojovat. Pak tam stojí divná kovová konstrukce, snad měla mít kdysi dřevěná kola nebo co. Pod konstrukcí leží žena v černém. Vypadá zraněná. Někde, hluboko ve vašich vzpomínkách, se vynořují obrazy, ve kterých je i žena i její pes... Šla snad s vámi? Ano! Určitě ano, je jedna z vás!

Geidan Stål - 26. února 2009 22:33

Pes ukáže vražedné tesáky a s nimi i dásně, jak výhružně ohrnuje pysky. Nervózně švihá ocasem, srst má naježenou, takže vypadá ještě větší než ve skutečnosti. Připomíná velké pastevecké psy z hor, kteří bez problémů dokážou zadávit vlka a někteří ostřílení veteráni si troufnou i na medvěda. I kdyby jen skočil a někoho srazil k zemi, možná by se to s jeho vahou a těmi tlapisky neobešlo bez polámaných žeber. Štěkání psa. Všechno bolí, ale i tak velitelsky vykřiknu zbývající část věty, protože to je to první, co mi přijde na mysl. Teprve až se můj hlas odrazí od stěn a místo všeobjímajícího hluku mi k uším přinese jen ta slova, která rozhodně nejsou lidsky ani elfsky, zbytku mozku dojde, že je něco špatně. A není to jenom tím, že mě všechno bolí. Jenže na nějaké bolení není uprostřed boje čas. Asi mě něco zasáhlo, ale z nosu se mu nespustila krev, takže to nemohl být žádný rozzuřený duch. To znamená, že jsou tu nepřátelé z masa a kostí a ty je třeba poslat tam, kam patří – na hřbitov. Nemohou za to, že je nějaký zkurvysyn probudil z jejich nebytí, vdechl jim do dávno mrtvých svalů nebo kostí život a nutí je poslouchat jeho příkazy. Necítím k nim zášť, protože já jsem jejich vysvobození. Pošlu je do Kainovy náruče jako dávno zatoulané ovce, které potřebují zavést do salaše věrným hlídacím psem. Pomyšlení na Kaina a na moje poslání mi do údů vlije sílu. Vrávoravě se stavím na nohy, v ruce přitom svírám amulet na prsou. A najednou se zarazím, široce rozkročená, abych s motající se hlavou byla schopna udržet rovnováhu. Co to je? Kde… Vytrvalé vrčení a světlo mě donutí pohlédnout tím směrem. Nemám ponětí, co se stalo, jak jsem se tu ocitla, když ještě před chvílí jsem byla někde u schodů, ale vím, že Svair by nevyváděl pro nic za nic. Adrenalin mi pořád buší v žilách jako kovářské kladivo do rozpáleného železa a neznámé nebezpečí ho rozpumpuje ještě víc. Pustím amulet a naučeným pohybem sundám z ramene luk a sáhnu po šípu. Hlupáci. S tím světlem jsou pro mě jako maják! Střela hvízdne vzduchem a vetřelci mohou děkovat bohům, že pořád ještě nejsem ve formě. Šíp se mihl okolo něčí hlavy, s ťuknutím se zarazil o skálu. Minula jsem. Vlastně se tomu ani nedivím, ale to neznamená, že mě to neštve. Každá střela dobrá, zvlášť když nepřítele zpomalí. Znovu sahám do toulce, pověšeného křížem přes prsa, mhouřím oči, aby mě to světlo neoslepilo, ale naopak mi ukázalo siluety těch, které zanedlouho obejme Kain – ať už mým přičiněním, nebo Svairovým… Stojíte tváří v tvář vysoké, odhodlané ženě s hřívou černých kadeří spletených do copu. Ten už ovšem začíná povolovat, a tak z něj čouhá několik pramenů a padá jí do světlého obličeje, který prozrazuje, že ačkoli vypadá velice bojovně, nepohybuje se venku každý den jako prostí lidé nebo potulní dobrodruzi. Po tváři jí teče krev z nějakého škrábance, ale to je oproti tomu všemu taková maličkost, že o to možná ani sama neví. Věk se dá odhadnou stěží – světlo jí do obličeje vrhá zrádné stíny, navíc je stažen nevolí a bolestí, takže spíš připomíná oživou umrlčí lebku s tím stínem v místě, kde mají být oči a stejnými tmavými místy na tvářích. Možná to bude tím, že má výraznější lícní kosti, ale kdo by nad tím přemýšlel, když na něj míří esovitě prohnutým lukem? A pokud je někdo v téhle chvíli schopen vnímat detaily, dozajista si všimne čehosi blyštivého na tmavém kabátci s krátkými rukávy, z nějž čouhá bílá košile (ta má rukávy ohrnuté nad lokty) – amulet. Kus stříbra s havranem rozpínajícím křídla na lidské lebce, to celé uzavřené v kruhu. U pasu má dýku a jakousi malou brašničku, všechno je zcela účelné, praktické, aby to neomezovalo v pohybu, a přece to plnilo svoji funkci. Proto žádná sukně, ale mužské nohavice, žádné sandály, ale jezdecké boty, na rukou bezprsté rukavice, aby se luk nesmýkal ze zpocených dlaní, přičemž na levačce ještě kožený chránič proti šlehnutí tětivy.

Elleandor z Tarémie - 27. února 2009 07:10

Levá chodba s mříží Když jsem osloven, tak si přestanu hrát s mříží, stejně studí a je k tomu od prachu a rzi, jak poznaly prsty. O krok ustoupím a opět se opřu o svou hůl, pokud možno tak, abych jim moc nepřekážel. "No pokud nemáte jiný nápad, jak to otevřít, tak můžu použít magii." Zazubím se směrem, kde společnice očekávám. "A ano, vidím. Támhle je světlo. Nejspíše louče, protože to lehce mihotá." Ukáži holí na jediné, co jsem zatím schopen rozeznat. “Copak máte v plánu vy, děvčátka moje?“ Můj hlas je celou dobu lehce rozverný. Ani nevím proč mám tak dobrou náladu, měl bych mít spíše depresi ze ztráty zraku. Že by nějaký výcvik, který si ještě nepamatuji? Je to, jako bych si pomalu rozpomínal dále a dále do minulosti, sem tam nějaký ten problesk otevře další dveře v paměti.

Loira el-Aravan z Nargadu - 28. února 2009 09:54

Levá chodba s mříží Upřímně mě těší, že začíná vidět. Sice nevím, jak přesně magie funguje, zdali mu takovýto zakalený zrak na zaklínání stačí, ale to musí vědět spíše on. Působí sebevědomě, takže asi stačí. „Já bych to zkusila vyrazit. Ale až poté, co by selhaly Sulliny paklíče,“ odpovím elfovi, „naopak to rozhodně nepůjde.“ To je snad jasné! Zohýbaný zámek si s paklíči moc nerozumí. Přesto si myslím, že na hrubou sílu dojde, dříve nebo později. Laškovný a přidrzlý podtón v Elleandorově hlase dává tušit, že s návratem zraku se mu vrací i nálada. Abych tě za to děvčátko nekousla, usměji se na něj.

Jera Mannaz - 28. února 2009 11:57

Chodba v pravo Ještě než se vydáme všichni na cestu, sehnu se ke své kožešině, kterou přes sebe měla přehozenu čáryfučka. V pořádku, žádný vděk jsme ani nečekali. Vždyť zachránit někoho jako jseš ty, vůbec nestojí za řeč. Jízlivé myšlenky mi víří hlavou jedna po druhé, ale výraz v obličeji zůstane stejný, tak stejný, jako vždycky byl a někteří musí mít pocit, že ani jiný být nemůže. Naposled se podívám na Loiru a její úšklebek mi na tváři usadí mírně podmračený výraz. To že ty nedokážeš poslouchat se mě netýká, pískle. Jednou chcípneš stejně jako já a na márách si pak stejně budeme rovny. Kožešinu si připnu za záda a stoupnu si do čela skupinky, černovlasé děvče už dávno vyhnané z mé hlavy. Když už by někdo měl odrazit čelní útok, tak to budu nejspíš já. Malého by porazili, čarodějku jakbysmet a ta malá zrzečka, byť odvahy má na rozdávání, se taky nezdá pevnější než osikový proutek. Nakonec se po můj bok zařadí i malý mužík, je pravda, že oproti kostlivci se držel obstojně a rozhodně lepší mít po boku jeho, než některou z těch, které kráčí za námi. Kdyby jsme nenamáhali nohy chůzí do kopce, dala bych ruku do ohně za to, že se snažíme dostat hloub do týhle kobky. Kéž by nás Órea a její moudrost prováděly. Zamžourám do tmy, do které světlo už nedosahá a jakmile uslyším pohyb, na místě se zastavím v mírném zákroku a syknu na ostatní, aby zůstali stát. Když ale oči přivyknou šeru a zahlédnou psa, postoj povolí. Sjedu zvíře pohledem a když se ujistím, že samo od sebe nezaútočí, pohlédnu dál. Jestli jediné, co dokáží vládci temnot nastrařit do chodeb, je obyčejný černý pes, moc se tedy nepředvedli. Kostry nechám kostrami, beztak jsem jich viděla během chvíle víc než dost, zaujme mě spíš stroj, nebo povoz, či k čemu to bylo dřív použité, ale hlavně ten někdo, kdo leží pod ním. Myšlenky se vrací do minulosti jen stěží a ještě hůř si vybavují kohosi, kdo putoval s námi, někam... jednoduše někam. Z kouta nakonec však vybafne vzpomínka na teplo ohně a černého psa ochomýtajícího se kolem, který na slovo uposlechl právě tu, která pod povozem leží. Ale tu už se ta ‚známá – neznámá‘ začne stavět na nohy. Jako kdyby do tebe trpaslíci vlili sud kořalky, ženská. Přimhouřím oči a když sahá žena po luku, opět se přikrčím do bojovného postavení. Nebýt si jistá, že jsem tě viděla, přísahala bych k Ielis, že jsi podobna těm kostlivcům víc než oni sami sobě. Můžeme jen doufat, že to co ti stéká po tváři je krev a ne jen nějaká její… Šíp, který prosviští kolem hlavy, přetrhne proud myšlenek jako ráno ruší sen. “Copak jí, u Kaina, posedli démoni?!“ Zahřmím ne příliš potěšeným hlasem, spíš naopak, je prodchnut nelibostí a jistou hrozbou. Začínám být čím dál tím víc podrážděná a to u barbarů není nikdy dobré. “Ještě chvíli a přísahám, že jí srazím k zemi stejně jako toho kostlivce! “ Moc dobře vím, že žena může být dezorientována, ale ve chvíli, kdy na mě útočí jde tahle myšlenka stranou. Stejně jako myšlenky, odstrčím stranou i ty, kteří jdou se mnou, lépe řečeno mávnu, ne příliš něžně rukou směrem do zadu, abych tak mohla přišpendlit ty dvě ke stěně. “Odhoď to světlo.“ Hlas není zvýšený, ani nijak rozrušený, jen je klidný, ale je jasné, že za ním se schovává pěkná salva rozzuřenosti s kterou by se dali lámat krky. Doufám že ti dojde, že házet ho za nás by bylo stejně účinné jako házet perly sviním.

Meirion z Ilianoilis - 28. února 2009 23:09

Chodba vpravo Smrad, ticho a jen naše kroky. V tomto prostředí jsme slyšet ještě více, než kdekoliv jinde. Nejsem si jista svým vlastním krokem a jsem velmi vděčna za to, že mám hůl, která mi není jen ozdobou. Udržení tempa mi ubírá více sil, než kdybychom šli pomaleji. Ale nedá se nic dělat, čím dříve z tohoto místa budeme, tím lépe pro nás. Po nedlouhé chvíli cestování skalní chodbou a v závěsu za barbarkou a oním zvláštním mužíkem s ještě zvláštnějším kloboukem, uslyším jiný pohyb, než ten náš a následné zavrčení. Zpozorním, na moment ustrnu a pak pevněji sevřu hůl v ruce. Vzhledem k tomu, že stále přidržuji magické světlo, nemohu použít meč a ani hůl obouruč. Co tam je? Co tam vidí? Pokusím se nahlédnout přes barbarčina široká záda tak, že se nakloním na stranu mezi ní a mužíka a nahlédnu vpřed. Právě v tento okamžik kolem nás prosviští šíp a hned na to se barbarka ožene dozadu a vyrazí mi světlo. Málem praštím i dívku, jenž jde celou dobu vedle mne a světlo prolítne naším středem za nás ke stěně chodby. Jakoby chtělo poslechnout barbarku, když na mne zařvala abych jej odhodila. "Už se stalo!" Usyknu skrze zuby. Před nás padají naše stíny a já stále nevidím naše nebezpečí. Druhou rukou uchopím hůl a nadhodím si ji tak, aby byla rovnoměrně vyvážena a těžiště bylo uprostřed. Málem se mi podlomí nohy, ale stále stojím ve střehu. Kouknu na dívku, co ona udělá v této situaci.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 01. března 2009 10:23

Levá chodba a mříž Můj návrh byl přijat a Loira už nese louč, kterou mi svítí na mříže. “Nejdříve naliji olej do zámku, protože jak vidno dlouho ty mříže nikdo nepoužil.“ a v ruce již držím lahvičku s olejem, kterou jsem nahmatala v brašně. “Je sice na zbraně no…….., ale olej jako olej.“ Snažím se ho hodně promazat “Nevypadá to, že by se mu chtělo rozhýbat, kdo ví, kdy se zavřel naposled…. no, ale uvidíme.“pomyslím si“Zkusím se poštuchat v tom zámku tak mějte trochu strpení.“ řeknu tiše k ostatním a začnu se soustředit na zámek. Vytáhnu si svou výbavičku pro otvírání zámků. Paklíč, kus drátku, páčidlo a šperhák vše zamotané v kuse staré látky. Kleknu si a rozbalím si to vedle sebe. Po promazání vsunu do zámku levou rukou paklíč a šperhák strčím ze shora pravačkou, velmi lehce otáčím a poslouchám, slyším mě velmi známé zvuky cinkajícího železa, které se o sebe tře. Po chvilce to v zámku cvakne, vlastně ani nedýchám, jak se soustředím. Prsty mě začínají brnět “Ještě jednou……..a snad to bude.“ řeknu a jako by mě zámek slyšel, cvakl i po druhé. Nádobíčko vracím zpátky do hadru a do brašny. Jsem stále na kolenou a jen otočím hlavou k Loiře “ Tak odemčeno je, ale panty budou zrezlé, kdo ví, jak dlouho se neotvíraly, takže teď je řada na hrubé síle, protože pochybuji, že to půjde lehce.“řeknu vstanu a jdu směrem k Elleandorovi.

Loira el-Aravan z Nargadu - 01. března 2009 10:44

U mříže Chvíli to trvalo, ale zámek nakonec pod Sulliným vytrvalým úsilím povolil. Zacvakalo v něm a dívka si spokojeně balí svoji výbavičku. Vrátím jí pochodeň. Tak dobře. Teď je řada na mě. Znovu zvednu válečné kladivo a přistoupím k mříži. Chvilku si ji prohlížím, jak je stavěná a jaké mám možnosti. Zkusím za ni vzít rukou, ale Sulli měla pravdu. Nehnou se. Zvláštní, že ten zámek ještě tak dobře fungoval. Asi na materiálu ani zpracování tvůrce nešetřil, což se o samotné zrezlé mříži říct nedá. O krok ustoupím a vezmu kladivo do obou ruk. Rozmáchnu se velkým obloukem a udeřím do jediného pevného místa na mříži. Do zámku. Skoro, jako když se hraje Tarant, napadne mě. Za strašného randálu se mříž prudce otevře a zarazí se až o skalní stěnu. Teprve teď mě napadne, že jsem Elleandorovi mohla říct. Ten se musel příšerně lehnout, když vlastně pořádně nic nevidí. To máš za to děvčátko, dědečku, škodolibě se ušklíbnu. „Cesta je volná,“ řeknu, když kladivo odložím. Dále ho brát nebudu. Je moc těžké a bojovat s ním neumím. Jen by mi překáželo.

Elleandor z Tarémie - 02. března 2009 10:15

U mříže Vyslechnu plán děvčat, jednoduchý a proto jistě účinný. Už jsem se chystal je trošku popohnat, ale děvčata očividně nejsou lenivá, neboť se i bez toho dala do práce. Ano olej, to je dobré. Spokojeně pokyvuji hlavou v odpověď a čekám na účinek. Když se poté ozvou kovové zvuky odemykání, znějící jako příbor narážející na talíř, tak se připomene žaludek a já se tedy ujmu prohledávání své torny a hledání něco k uspokojení této potřeby. No kupodivu byla dívčina rychlejší, sice o chvilku, ale byla, její radostný hlas ohlásil úspěch a já ještě nenahmatal ani ň k jídlu to se podařilo až když si otevírání vzala na starost druhá dívčina. Ha. Tady je. Elfí chléb. Rozradostněně úlovek zamíří přímo k ústům, načež úsměv rychle zmizí. Tvrdý jak kámen, tomu říkám elfí chléb, prý vydrží i měsíc. Z chmurných myšlenek mě vytrhne nenadálý rámus, ruce reflexivně vystřelí vpřed, čímž dostane "kamenný" elfí chléb nové poslání, žrádla pro krysy, pokud tu nějaké jsou. Když mi vyklouzne z ruky a zmizí někde přede mnou. Žádný náraz se však nekonal, jen následovalo lehké upozornění, že je volná cesta, což mě opět uspokojilo, tedy až na ten hlad. Který se stále ozývá. "Výborně děvčátka, hlavně potichu a moc na sebe neupozorňovat." Pochválím své společnice a začnu šmátrat holí před sebou, abychom se mohli pohnout dál. Druhá ruka zatím opět zaujala místo v torně začínajíc hledat něco méně kamenné.

Strážce - 02. března 2009 12:40

Za mříží Když se cesta uvolní, jdete opatrně dál. Po pár krocích za mříží vcházíte do místnosti, jejíž účel je jasný i ze zbytku zničeného vybavení. Mučírna. Místnost je velká asi 7 na 9 kroků. Poházené jsou zde řetězy a zbytky vybavení, ze kterého se vám dělá nevolno: kleště, skřipce, palečnice a spousty jiných, jejich účel si můžete jen domýšlet. Mezi tím je možné vidět zbytky kostí, někteří neměli takové štěstí, jako vy. Přímo naproti vstupní chodby je chodba další. Širší, takže se do ní pohodlně vejdou dva lidé vedle sebe. Chodba je slepá a na každé její straně jsou troje dveře od vězeňských kobek. Dveře jsou staré, dřevěné a poctivě okované. Kupodivu jsou ve velmi dobrém stavu. Každé dveře mají vsazený masivní zámek a malou mříž ve výšce očí. Nikde žádná rez.

Tonglong An Ghansen - 02. března 2009 14:01

Chodba vpravo Po pár korkoch sa Meirion navráti sila a začne chodiť sama. Pustím ju a idem na konci skupinky, ktorá vedie doprava. Prvá ide Jera, za ňou čarodejka a potom Ska. S mečom v ruke sa pozerám vpred. Niečo sa dialo. Po pár krokoch už stojím vedľa Jery, keď sa chodba rozšíri a ja môžem vidieť veľkého zlostného psa, ktorý na nás závistlivo vrčí. Zastali sme. Vtedy Meirion odhodila svetlo, ktoré po dopade na zem stále horelo. Chvíľu zotrvám bez pohybu. Prejdem očami cez miestnosť. Oproti nám stojí pes a keď sa lepšie pozriem vidím ženu ležiacu pod spadlými trámami. Spomínam si že s nami išla aj ona ale ako sa sem dostala. Potom prejdem očami za ňu kde ležia dve kostri, ktoré vyzerajú že sa už už chcú postaviť a zaútočiť na nás ako tie predtým. Hádam nie ďalší kostlivci. Vzdychnem si a pozriem na ženu. Zrazu sa začala stavať. Hneď ako stála na vlastných nohách zobrala luk a zamierila. Vystrelila priamo na nás. Šikovne sa uhnem z dosahu strely a prikrčím sa keby naša stará spoločníčka chcela ešte striedať. Na Jerynú poznámku nereagujem. Naďalej zostávam ticho.

Sir Angar z Xirie - 02. března 2009 14:08

Vězení: Co..?! Má tvář skrytá přilbicí zvrásní grimasa překvapení míchaná s maskou hrůzy a bolesti zračící se v mých očí. Stihnu pouze jedu ruku na meč, ale tasit již nestačím, ne že by to snad k něčemu bylo. Okamžik, kdy se proměním v kámen ani nepostřehnu, netuším, co se mnou dělo po tom a vlastně to ani vědět nemohu. Tři století v podobě kamenné sochy mi utekly jako okamžik. Když po třech stoletích opět ožiji, dokončím tasení zbraně. Při tom pohybu se mě přepadne náhlý pocit nevolnosti, slabosti v kolenou a já se chtě, nechtě zhroutím k zemi. Zbraň mi při tom vypadne z ruky a s hlasitým bouchnutím dopadne do vrstvy prachu kousek vedle mě. Co..?! Zůstanu překvapeně ležet na zemi. Nějak nemohu pochopit, že jsem vůbec upadl. Až po několika dlouhých vteřinách se pokusím vstát, zároveň se mi v hlavě začnou vybavovat slabé útržky vzpomínek. Postupně si vzpomínám na to, kým vlastně jsem, matně si vybavím, kde jsem a jak jsem se sem vůbec dostal. Úkol…poslání…nekromant. Pomalu si vybavuji detaily několika posledních chvil před okamžikem kdy jsem upadl. Selhal jsem?! Napadne mě, poté co se mi konečně podaří se sesbírat ze země. Ono vstát není tak jednoduché, když je člověk téměř zakutý v plátové zbroji. Opět na nohou se tápavě rozhlédnu po místnosti, ve které jsem ocitl. Jak jsem se tam ocitl mi je záhadou, jelikož poslední na co si jasně vzpomínám je oslepující záře nějakého kouzla, ale nijak moc o tom nepřemýšlím. V Magii se vyznám jenom natolik, abych před ni měl jistý respekt, ale to je asi tak vše. Krátké rozhlédnutí po cele mi prozradí vše, co potřebuji vědět. Je to malá místnost v podstatě bez vybavení, ve stropě je malá mříž, kterou sem proudí vzduch a slabé mdlé světlo. Dveře s kovovou mřížkou se zdají bytelné a zachovalé. Je jen jedna věc, kterou mohu v danou chvíli udělat, abych se odsud dostal. Musím ty dveře vyrazit. Řeknu si, když se přesvědčím, že jsou skutečně zamčené. Nejprve se zkusím postavit téměř e dveřím a ramenem do nich několikrát silně udeřit. S dveřmi to ani nehne. Poté to zkouším s rozběhem, což vzdávám asi po 4 pokusu, kdy si poněkud pohmoždím rameno a na dveřích není žádná patrná stopa, že mi pokusy k něčemu vedly. Rozhodnu se tedy čekat, ostatně mi nic jiného stejně nezbývá. Nevím přesně, jak dlouho vydržím čekat, čas v kobce se strašně vleče, a tak se po nějaké době rozhodnu k zoufalému činu. K činu na který nemohu být příliš hrdý. Rozhodnu se zavolat o pomoc. „Halóóó…Je tam někdo?!“ Zakřičím skrz malou mřížku ve dveřích doufajíc, že tam můj hlas lépe dolehne k mým věznitelům. Nic si od tohoto pokusu sice neslibuji, ale co kdyby se na mě náhodou usmálo štěstí. „Halóóó…Je tam někdo?!“ Zopakuji po chvilce, jak nejhlasitěji umím a že skutečně umím zařvat. Angar je dobře stavěný, zdatný chlap výšky kolem 19ti dlaní. Váží něco mezi 90-100 uncemi. Tvář ukrytou v plechové helmě má porostlou nedávno holeným vousem. Vlasy barvy havraního peří, rovněž skryté v přilbici, má poměrně dlouhé a docela dobře operovávané. Na sobě má dobře zachovalo plátovou zbroj dělanou na jeho osobu. Na zádech nosí dlouhý obouruční meč a velký plechový štít se symbolem Gryfa. U pasu v pochvě nosí meč.

Geidan Stål - 03. března 2009 00:08

Vpravóóó hleď! - neboli pravá chodba Pochopili. Odhodili světlo. Ale to mě nezastaví v tom, abych založila do tětivy další šíp a tentokrát o mnoho jistější rukou zamířila tam, kde tuším nepřítele. Zjevně nemají luky, nikdo mě zatím neprošpikoval. A protože nikdo nic neříká a Svair neustále vrčí, jistě to nebude příjemná návštěva. Ani to, že jsem dezorientovaná, těm na druhé straně nenapovídá. Jsem ochotna bránit svůj život do poslední chvíle - a právě proto, že nevím, kde jsem a s kým jsem, je zcela pochopitelné, že útočím na vše, co se plíží chodbami a nemluví to lidskou řečí. Kaine! Tenhle bastard je pro tebe! upřu se myšlenkou ke svému bohu, díky kterému se vzpamatovávám o mnoho rychleji. A také díky jiným zkušenostem, které mě někdy uvrhly do stejné zmatenosti. Problém je jedině v tom, že když jsem sebou sekla v chrámu, vždycky jsem se rozpomněla, protože jsem byla na známém místě. Tohle je něco jiného. Ale co se týče mé osoby a poslání, jsem si zcela jistá, co tu dělám. A stejně tak jsem si jistá, že pokud okolo nejsou ti, se kterými jsem sem vyrazila, zůstala jsem v těch sračkách sama. Mířím tak, abych průměrně vysokého člověka zasáhla do hrudi nebo níž. Střela opět sykne vzduchem, a jakmile mě tětiva šlehne do chrániče, postavím se jistěji. "Svaire, trhej!" zachraplám vyschlým hrdlem elfsky. Začínám se do toho dostávat, pod prsty mě lechtají letky dalšího šípu. Očima těkám do tmy. Světlo mi to ztěžuje, ale i tak mám výhodu. Snad. Nevím, jak jsou na tom nemrtví s viděním... hm, ale nemají rádi světlo, takže zas o takovou nevýhodu nejde. A pokud jsou to kostlivci, šípy mi asi nepomohou. Na to není čas. Dokud neuvidím, proti čemu stojím...

Strážce - 03. března 2009 09:51

Sami proti sobě! Pes nechápavě zakňučel a podíval se na Scay, jestli to myslí vážně. Už to samo o sobě bylo dost divné. To, že ihned poté nezaútočil, je ještě podivnější. Stále vrčí, štěká, ale na nikoho se nevrhá. Při chňapání do prázdna se blíží k Longovi. Chodbou zasvištěl další šíp, ale jeho let tentokrát neukončilo prásknutí o skalní stěnu. Tentokrát ne... Ska vykřikla bolestí i překvapením, když se letící ostří zabodlo do jejího ramene. Jako jediná nestihla včas uhnout, možná zabraná do svých myšlenek, možná překvapená štěkáním psa. Dívka se chytila za šíp čnící z rány a pak tvrdě padla na záda. Zbraň jí se zazvoněním vypadla z ruky, navíc si vyrazila dech. Skai? dojde v jediném okamžiku Scraywen.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 03. března 2009 10:37

Za mříží “Sakra ta má páru.“ pomyslím si, když vidím s, jako vervou se opřela Loira o kladivo a mříže se rozlítly, rána kterou narazily do skály, byla značná a o něco se vrátily zpět. Vcházíme do místnosti, “No fuj….“řeknu při pohledu kostí poházených po zemi ani ty mučicí nástroje nevypadají vábně no oni ani nemají, hlavně, že splňují svůj účel, i když myslím, že už dosloužily. Procházím mezi kostmi na zemi a snažím se ničeho nedotýkat a snad se mi to i daří mezi tím vším prokličkovat do další chodby, která na mučírnu navazuje. “A sakra nikam to nevede, ale co je za těmi kovanými dveřmi? Vypadají zachovale, nezdá se vám? Mříže byly prorezlé a tady na těch není ani kousek rzi.“ řeknu a snažím se podívat skrz mříž u prvních dveří. “Slyšíte to?“ ztichnu a poslouchám. “Jako by…..“ větu nedořeknu jen zbystřím. Možná čekám, že se zase někde něco objeví a jsem ve střehu.

Meirion z Ilianoilis - 03. března 2009 10:56

Chodba vpravo, aneb jsme tu s nějakou mrchou Zaslechnu hvizd dalšího šípu a uhnu stranou i přesto, že neletí tak blízko mne. "Ska!" Vykřiknu v momentě, kdy se do dívčiny poblíž mne zabodne šíp. Najednou vím jak se jmenuje, vím, co je zač a vím, že ji vlastně znám! "Zabijte tu mrchu, ať je to kdo je to!" Bez rozpaků zavelím těm dvěma přede mnou. Absolutně netuším, kdo je naším nepřítelem, neviděla jsem před náma nic. Vím jen, že tam je jakási šelma, co na nás vrčela a nyní nás ohrožuje cvakáním svých zubů a klapáním mordy. Ale ten hlas toho, kdo poroučel... Kdo jen to je?! Skláním se nad Ska a pokouším se zjistit rozsah zranění. Postarat se o ni a nebo o útočníka? Jsem si vědoma, že nejsem ani léčitel a ani nejsem na tom nejlépe se svojí vlastní schopností kouzlit. Natáhnu se po magickém světle, jež se válí o kus dál zatoulané na zemi, zařvu: "K zemi!" a v následující moment mrštím světlem směrem k těm, co na nás útočí. Snad to našim pomůže a uvidí lépe na toho, koho mají zlikvidovat.

Elleandor z Tarémie - 03. března 2009 11:48

Za mříží Děvenky se vydají dál chodbou a já se tedy nakonec vydám za nimi, sice mi to nejde tak dobře, jako s pomocí, ale už to také není žádný nepřekonatelný problém, jako se to zdálo na začátku. Směr mi určuje hlas jedné z děvčat, takže ani zde není problém, přesto když dorazíme do nějaké místnosti a zmizí mi zeď, kterou jsem se řídil, tak jako bych osaměl. Děvče ztichlo a já se jal prohledávání místnosti. Po chvilce jsem našel něco k sednutí, sice to mělo trošku nesmyslně ostré bodliny, to by mohlo někomu ublížit, ale po chvilce převalování jsem vhodnou pozici našel, však to není zase tak jiné oproti jehličí v lese. Počkám tady, ony se pro mně děvčátka určitě vrátí. Hůl opřu o rameno a zavěsím na ní ruce a čekám. Jedna z dívek se občas ozve poněkud tlumeně, jako by byla v nějaké chodbě, nebo za nějakou překážkou. "Jo to já nevím, děvenko, možná tu není tak vlhko, jako bylo tam." Kývnu hlavou hrubým směrem, odkud jsme přišli. "Co máme slyšet? Ten křik? To jde nejspíš od té druhé skupiny, možná se stočili někam pod nás. Určitě." Prohodím, aníž bych se snažil třeba vstát a jít blíž k ní. Proč také, když se tu tak pěkně sedí.

Loira el-Aravan z Nargadu - 03. března 2009 11:51

Mučírna a vězení „Jo slyším,“ odvětím na Sullinu otázku navazující na nepřeslechnutelný řev. Tedy, teď už toho slyším o poznání méně. „Jde to odtud,“ nahlédnu za jiné dveře, abych poznala, že se mýlím, „tedy ... asi.“ Nahlédnu ještě za jedny a pak další, když objevím temnou postavu stojící za dveřmi. „Angare?“ zůstanu stát, jako přimražená, „jsi to ty? Mysleli jsme, že jsi mrtev! Počkej, dostaneme tě ven.“ Tak kdo to byl, ten mrtvý pod kamenným kvádrem? Vezmu za dveře, ale jsou zamčené. Jako vždy. Co se dalo čekat. Kladivem to taky nepůjde, takže už už chci přenechat práci Sulli a jejím paklíčům. V tom si povšimnu, že u ústí chodby je pověšený svazek klíčů na kruhu. „Máme štěstí,“ usměju se na ostatní, když hrábnu po svazku. Kdyby to šlo vždycky tak snadno a hladce... Tak by se tomu neříkalo dobrodružství, připomenu si slova jednoho potulného lovce, který kdysi zavítal do Aravanu. Chvíli zkouším různé klíče, až najdu ten pravý. Zámek je opravdu v dobrém stavu. Ozve se čisté kovové cvaknutí a dveře se s jemným zavrzáním, či snad spíše vypísknutím, otevřou.

Strážce - 03. března 2009 11:59

Kobky Nahlížení do kobek a nakonec i pohled skrze otevřené dveře do poslední z nich vám dá představu o tom, odkud se tu bere ten průvan. Naneštěstí, žádná slušná cesta ven tu není. Všechny kobky jsou malé, holé místnosti. Jediné, co narušuje jejich bezútěšnost, jsou malé zamřížované šachty ve stropu. Těmi sem proniká mdlé, slabé světlo. Snad se již rozednívá. Občas zafouká vítr, který se prožene mřížovím a zahučí v temných chodbách. V jedné z vězeňských cel je mříž vylomená a i šachta je poškozená a rozšířená, snad nárazem projektilu z trabuchetu, nebo – jak dlouho že jste tady vlastně zůstali? Dírou by se dokázal někdo menší a hlavně štíhlejší zajisté protáhnout.

Sir Angar z Xirie - 03. března 2009 14:51

Kobky: Nečekal jsem, že by mi křik v těchto kobkách mohl nějak pomoci. O to víc jsem potom překvapený, když se na druhé straně mříží někdo skutečně objeví. A co víc, ta žena mi je nějak povědomá. Jen si zprvu nemohu vzpomenout, kde jsem ji jen mohl potkat. Zná mě…a já…taky bych ji měl znát. Pokouším se vzpomenout, zatímco žena na druhé straně se pokouší najít ten správný klíč od mé cely. Mysleli ? Je jich víc?! Pomalu si začínám vzpomínat, že jsem sem skutečně nešel sám. Že jsem členem družiny. Jak sem jen mohl zapomenout?! To už, ale proud mých myšlenek přeruší kovové cvaknutí zámku. Následné otevření dveří mne potom vrátí zpět do reality. „Co se stalo?“ Položím tu nejprostší otázku, kterou znám, přičemž si pořádně prohlédnu ženu před sebou. Teď, když ji mám možnost si ji důkladně prohlédnout, je mi naprosto jasné o koho se jedná. Loira z Nargadu „A co ostatní?“ Otážu se vzápětí na stav a zdraví ostatních, kteří se sem vydali s námi.

Tonglong An Ghansen - 03. března 2009 20:55

V jaskyni Prudko sa zvrtnem keď sa do pleca Skai, zabudne šíp a Meirion sa nad ňu skloní. No aspoň tak. Meirion bola v bezvedomí a starala sa o ňu Skai, teraz to bude naopak“, trochu sa pousmejem nad malou náhodou a potom znovu otočím pozornosť späť na Scay, Scayvei, Scayven. Nejako tak sa tá holka volala. Vzdychnem a postúpim pomaly ďalej, no pes pomaly sa približujúci ku mne mi zmení názor. Prečo sakra strieľaš. By si mohla prestať“, začnem sa posúvať vpred. Pomaly k hrozivo vyzerajúcemu psovi. Bol to člen našej skupiny tak ako každý iný. Hádam by nám neublížil pozná nás. Keď som kúsok od psa zastanem a pozriem sa mu aj v tejto tme na miesto kde by mal mať oči. Pomaly sa zohnem a aj keď jeho majiteľka kričí trhaj sa k nemu snažím priblížiť a dostať sa za neho kde zatiaľ v bezpečí stojí žena s lukom.

Jera Mannaz - 03. března 2009 21:10

Přestřelka Stále stojím při zdi, vlastně spíš než stojím, snažím se do ní vpít. Což by možná bylo v tuhle chvíli nejlepší, zaregistruji, že malý mužík se od nás odpojil a jedná na vlastní pěst. Inu, je to jeho život, stejně jako každého z nás. U Ielis přísahám, že tý bláznivý ženský zakroutím krkem. Blbost s kterou jedná, by se dala mečem sekat! Mám co dělat, abych nezačala řvát a to s veškerou vervou, s kterou bych mohla a že by byla pořádná. Další šíp prolétne jen těsně kolem mé hrudi, můžu mluvit o velkém štěstí, že mě minul, ovšem zrzečka za mnou o takovém štěstí mluvit nemůže, protože její křik jasně prozradí, že šíp našel svůj cíl. Následuje několik výkřiků a to jak od černovlasé amazonky, co na nás bezmyšlenkovitě střílí, tak stejně od čáryfučky, co se jako zázrakem postavila na nohy, jako kdyby jí nikdy nic nebylo a teď se sklání nad děvčetem. Tak to ti bude to mládě nadosmrti vděčné, nu, můžeme jen doufat, že se ti vrátí rozum a nerozstřílíš nás tu všechny na kusy. Možná se o tobě budou zpívat ódy, jako o jediném hrdinovi, co pozabíjel svoje vlastní lidi. Mírně se ušklíbnu, když čarodějka vyštěkne cosi, co mělo být rozkazem. Všichni se tu pomlátíme. Stejně tak sme mohli nechat chcípnout tebe, ženská a ty tady teď vykřikuj, kdo má a kdo nemá právo na to žít. Jenže z mého rozjímání mě opět vyruší hlas čarodějky, nemusím však k zemi a světlo mě stejně mine a dopadne někde blíže k té černovlasé. Výborně… alespoň k něčemu nám ty tvoje kouzla budou. I když šutrem umí házet každé malé dítě. Pes pořád štěká, jako pominutý, ale neútočí, jako kdyby nás poznával, doufám že brzy nebude jediný, kdo nás poznal. Svair… Svair, ksakru, jak se jmenovala… Kostra? Kostlivec, Kostivalka.. Kostřenice? Mírně přimhouřím obočí, někde jsem její jméno určitě zaslechla, jenže můj kontakt s těmito lidmi, se většinou omezoval na jejich vyprávění u ohně a mé mlčení, popřípadě mé nadávky a jízlivé poznámky, nikdy jsem je nepoznala blíže a jejich jména pro mě byla, a pořád jsou záhadou, jediné jméno, které mi utkvělo v paměti a které jsem si dokázala vybavit, je jméno toho psa. “Svair…“Zamumlám pro sebe a odlepím se od zdi. “To by snad stačilo, chceš zmrzačit nejen sebe, ale i ostatní?!“ Kroky pevně zaměřím za světlem, je pravda, že se stále držím u zdi, ale pokračuji kupředu. “To mládě ti nebude děkovat, ostatně ani mi ostatní, s dalším mrzákem jsou další problémy. A jestli nechceš aby si tě Kain konečně vzal do toho svýho království, tak se konečně přestaneš chovat jak malá blbá holka!“ Poslední slova jsou už poměrně dosti hlasitá, stupňují se společně s tím, jak se mi hromadí vztek společně s adrenalinem v žilách, jak pulsuje celým tělem. Vždycky bylo vyčítáno mě, že zabíjím bez rozmyslu, ale V mém postupu by mě nezastavil ani šíp, zastaví mě teprve světlo, které dopadne na mojí tvář.

Geidan Stål - 03. března 2009 21:20

Maso na porážku Svairovo chování je víc než podivné. Není to žádný roztřesený domácí mazlíček, můj rozkaz by jindy uposlechl hned. Taky zaváhám, tětivu přiloženou k líci, šíp namířený kamsi ke světlu. Neobměkčil mě ani známý výkřik, protože vzápětí následoval nějaký nenávistný - a v tuhle chvíli by nebylo moudré skládat zbraně. Možná tu holku zajali, vedli mezi sebou... a měla tu smůlu, že jsem trefila zrovna ji a ne někoho jiného. O krok ustoupím, když po mně někdo vrhne svítící kouli. Naštěstí to není opravdové kouzlo, jen jejich světlo, a tak hned natáhnu předtím povolenou tětivu. Tohle ještě neskončilo. Ovšem tenhle hlas, to je jako nepříjemná facka. Kousavý a jízlivý, takový, že bych jeho majitelku nejraději propleskla - okovanou rukavicí. Ohrnu rty ve znechuceném úšklebku a neochotně, opravdu velmi pomalu skláním zbraň. Ale šíp do toulce nevrátím. Barbarka. Na tu bych si vzpomněla, i kdyby mi vydlabali mozek z lebky. Na tu se zapomenout nedá. Stejně tak na její manýry, nad kterými jsem se musela v duchu ušklíbat, anebo zuřit. Co to má být? Brát si do boje jen dva hadříky. Myslela si, že je oslní svým tělem? Taková mužatka? Sjedu ji pohledem. Ty mi něco říkej o malé a blbé holce. "Být tebou, barbarko, tak bych si ta neuctivá slova nechala pro sebe," odvětím tiše, ovšem v tomhle případě tichý hlas neznamená pokoru ani zakřiklost. To, že by mě jednou ranou mohla srazit k zemi jako loutku, mě zjevně netrápí. "Abys to nebyla ty, pro koho si přijde Kain. Nehledě na to, že je hřích, aby sis jeho svaté jméno brala do své nevymáchané huby." Zhluboka se nadechnu. Nekřičím, nebezpečně syčím. Na ni to působit nebude, ta nemá pokoru před nikým. Ale to neznamená, že si od ní nechám všechno líbit, od žáby lidské. Všechno je zpět. Tedy, skoro všechno. Aspoň už vím, že ti vepředu nejsou nepřátelé, ale zbytek družiny. Ačkoli bych barbarku ráda prošpikovala šípem, schovám ho, luk zavěsím křížem přes hruď. Těknu očima k stínovému hemžení, zřejmě kolem raněné. "Kdybyste se ozvali, že jste to vy, nestřílela bych. Ale jak mám v tomhle proklatém labyrintu vědět, že po mně nejdou jeho poskoci? Příště pusu používej, až když není pozdě." To zcela jistě patřilo vysoké ženě. Jeře. A s tím jsem s ní taky skončila. Dřepnu si a zavolám k sobě psa. Přes tvář mi přelétne letmý úsměv, když ho podrbu za ušima, zabořím prsty do husté srsti. Poplácám ho po žebrech, až to zaduní. Šikovný. Bránil. Začnu se rozhlížet po místnosti. Nehodlám se jich ptát, co se stalo - buď to samo vyplyne, anebo to budeme muset zjistit společně.

Strážce - 04. března 2009 10:49

Chodba vpravo Když Scay zavolá na Svaira, pes zjistí, že po něm už není žádáno roztrhat ty, které tak dobře zná. A kteří mu občas, tajně, podstrčí nějakou tu dobrotu. Na rozloučenou Longovi oblízne drsným jazykem celý obličej (budeš se pak muset umýt) a vrátí se ke své majitelce. Všichni prudce oddychujete, adrenalin se pomalu vytrácí. Vzpomínáte si na stále více věcí a i tato v pořadí druhá "rozcvička" vám prospěla. Konečně vás zase vaše těla poslouchají jak by měla. Vše je téměř v pořádku, jen Ska leží s šípem v rameni a tiše sténá. Naštěstí, střela minula plíci a prošla skrze ramenní sval. Bude stačit šíp zlomit a vytáhnout půjde snadno. Jen vás tak napadá, jestli si náhodou kněžka boha mrtvých nepomazává šípy nějakým prudkým jedem...

Loira el-Aravan z Nargadu - 04. března 2009 12:39

Kobky Angar na mě chvilkou kouká, zmatený, jako mi všichni před chvílí. Zakrátko se ale jeho tvář rozjasní v úsměvu pochopení. Vzpomněl si. Rytíř vypadá vcelku v pořádku, což mě potěší. Žádné zranění nevidím a pádná ruka s pořádným mečem se nám nejspíše ještě bude hodit, než se vyhrabeme z tohoto prokletého podzemí. „Zdá se, že nás nějaké nastražené zaklínadlo proměnilo na kámen,“ vzpomínám na nepříjemné pocity při zásahu zaklínadlem, které se stále snažím vytěsnit z vědomí. „Podle toho, co jsme viděli, zůstali jsme tu celkem dlouho. Je už po bitvě a vlastně to vypadá ... že pár let to taky bude,“ zamračím se při vzpomínce na skalní rostliny a erozi v první síni. „Jeden je mrtev, zbytek, zdá se vcelku v pořádku. Prohledávají jinou chodbu. Měli bychom odtud rychle vypadnout,“ ukončím debatu povzdechem, „zásob mnoho nemáme.“ „Vrátíme se k ostatním? Nebo budeme něco zkoušet s tímhle?“ ukážu na propadlou šachtu, kterou by snad šlo prolézt.

Sir Angar z Xirie - 04. března 2009 17:11

Kobky: Nové informace přijmu docela dobře. S klidem. Tím se to vysvětluje. To ticho, vrstva prachu a i ta cela. Řeknu si pro sebe a víc na o tom nepřemýšlím. Nyní tu jsou důležitější věci na práci se kterými bych mohl být schopen něco udělat. „Kdo je ten mrtví?“ Zeptám se po chvilce, samotného mě ta otázka překvapí. Většinou nemám ve zvyku hovořit o těch, kteří již mezi námi nejsou. Pomalu sleduji Loiru k šachtě, přičemž ruku mám instinktivně položenou na jílci meče. Nevím, co můžu čekat, ale něco mi říká, že to nebude nic dobrého. „Já se tam neprotáhnu.“ Konstatuji zřejmý fakt, že propadlá šachta je pro mé opancéřované tělo příliš úzká. I beze zbroje bych se tam pravděpodobně nevešel, ale to není podstatné. Tím ovšem neříkám, že by to Loira nemohla zkusit.

Elleandor z Tarémie - 04. března 2009 20:33

Kobky Cítím, jak se ostré bodliny přes látku lehce opírají do kůže a krásně se díky tomu prohřívají nohy. Do paměti mi probleskla další vzpomínka na pobyt kdesi na jihovýchodě, kde jsem se tímto oborem trošku zabíral. Lehce poposednu a z chodby se opět ozvou tlumené hlasy, úplně přesně nevím, co tam kdo říká, nějak se to ztrácí, přesto mám pocit, jako by tam byl ještě někdo jiný, hlubší tónina hlasu nevypadá na některé z děvčat. Přestože se hlasy opět lehce vzdálí, tak věřím, že by mě tu samotného nenechali, tak pouze poposednu a čekám.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 05. března 2009 19:47

Kobky Jsem ráda, že nemám halucinace a i ostatní slyší volání o pomoc. Loira jde první a já těsně za ní za jedněmi dveřmi zahlédnu přes mříže Angara, vypadá……..no prostě je v pořádku. Dveře jsou ve velmi dobrém stavu. Jaké štěstí, že nemusím vyndat svou sadu paklíčů, ale Loira najde svazek klíčů, které určitě patří ke dveřím v této sekci. Po chvilce zkoušení zámek cvakne a dveře se otevřou. Z každé strany na nás číhají skryté nástrahy, a přesto jsme narazili na statného bojovníka, který s námi tuto cestu také podnikl. Nejdřív na nás zírá jak na svatý obrázek a pak se rozesměje. “Nevím, jestli je to dobrý nápad jít do šachty, ale ven bych chtěla to beze sporu.“pronesu rozhlédnu se a mírně se oklepu.“ Neměli bychom se vrátit a říct ostatním, že jsme našli Angara? A vlastně ani nevíme, zdali nenašli oni cestu ven, nebo hůř, jestli nejsou v nějakém maléru.“ řeknu s mírnými obavy v hlase. “A Elleandor stále sedí v mučírně, ještě, že nevidí.“řeknu a i když to vyzní dost vtipně, hodím jen hlavou směrem k mučírně s nepatřičně zkřivenou pusou.

Loira el-Aravan z Nargadu - 06. března 2009 08:35

Kobky „Nevím,“ odpovím Angarovi po pravdě, „zavalil ho kamenný blok a moc z něj nezůstalo. Budeme se tama vracet, můžeš se podívat, jestli ho poznáš.“ Když Angar poznamená, že se šachtou neprotáhne, kriticky si otvor změřím. Nojo. Samozřejmě. A ne jen on. Někteří z nás se protáhnou s odřenými rameny, někteří vůbec. „Máš pravdu Sulli, vrátíme se. Tudy se dál nedostaneme a přinejhorším se odtud dostanou ven alespoň někteří.“ S úsměvem se podívám zpět do mučírny. Na co si to ten elf sedl?! No to je jedno, vypadá spokojeně. Mávnu rukou a vyrazím zpět za Elleandorem. „Dál to nevede. Musíme se vrátit,“ nechtěně opomenu sdělit, že jsme našli někoho dalšího. Nejsem zvyklá, že elf nevidí.

Tonglong An Ghansen - 06. března 2009 13:58

Chodba vpravo Radostne sa usmejem aj napriek tomu že mi cez celú tvár prejde drsný jazyk Svaira. Celú som ju mal mokrú a lepkavú. Znechutene si odpľujem keď mi ide hrča slín do úst. Zdvihnem ruku a dlhým mníšskym rukávom si utriem tvár. Snažím previesť to čo najlepšie no tvár je stále lepkavá a mne napadá len jedno riešenie umyť si to. Z malého vaku prehodeného cez plece vytiahnem mech s vodou a odstránim malý korkový štupeľ. Potom mi zrazu napadne že ak tu stvrdneme tak sa nám tá voda bude hodiť a tak ho zase pekne uzavriem a vrátim tam kde pred tým. Nakoniec to nebol až taký skvelý nápad. Ešte si trochu zotriem psie sliny a postavím sa. Prejdem očami a skončím na postavách stojacich pri Skai. Tam by som moc nepomohol keďže o liečení moc neviem a moje rúcho je už vyčerpané trhaním na kúsky iba že by som tu chcel zostať nahý. Očami prejdem k padnutému magickému svetlu stále vrhajúcemu jasné žlté svetlo. Prekročím vzdialenosť medzi mnou a ním a zdvihnem ho. Keď sa ho dotknem pocítim trochu čudné pocity ako keby som držal vodu a už už by mi mala padnúť. Potom sa znovu obrátim a prejdem ku Scaywen. Rýchlo sa na ňu pozriem a začnem prekutrávať očami jaskyňu za ňou. Či sa tam ešte nachádza niekde chodba, ktorá pokračuje ďalej a dalo by sa odtiaľto vyjsť alebo sa budeme musieť vrátiť z ďalšej slepej uličky.

Meirion z Ilianoilis - 06. března 2009 20:50

Chodba vpravo Vytáhnu z brašny malou chlupatou rostlinku a malý měch, ve kterém ještě něco málo šplouchá. Sky rychle natrhnu blůzku, opatrně zlomím šíp a vytáhnu zbytek pravačkou, přičemž levou rukou jí přidržím rameno. Doufaje v to, že ta podivínka nepoužila šíp se zpětnými háčky. S těmi jsem se již také setkala a nadělávaj pěknou paseku. Nejen, že se dají vyrvat z těla, ale i kus masa se vyrve s ním. Chudák oběť. Naštěstí tam háčky nejsou. U všech bohů a bohyň! Proč tu není ňákej felčar?! Pravděpodobně není, protože by jinak ze své povinnosti a svědomí přispěchal na pomoc. To přeci léčitelé dělají. Z měchu použiji zbyteček vody, který tam zůstal a vypláchnu ránu, pak přiložím rostlinku a zamyslím se. Přeci si nezničím oděv! Uchopím Skayin rukáv a rychlým pohybem jej vyrvu ze švů. "Promiň!" Sundám jí jej z ruky, nožem ještě rozpářu a ovážu jí jej přes ránu a kolem těla, aby to alespoň trochu drželo. "Víc s tím nezmůžu, potřebuje felčara, jestli tohle nepomůže." Situace se poměrně uklidnila a v ženě pravděpodobně není naše nebezpečí, i když... kdo ví. "Mělas to pomazaný nějakým svinstvem?!" Optám se bez okolků oné podivínky se psem.

Sir Angar z Xirie - 06. března 2009 22:30

Kobky: „Pak tedy, nemarněme čas.“ Povím, když se shodneme, že se touto cestou dál nedostaneme a že je třeba se vrátit. Smrt jednoho z našich bývalých kolegů již nekomentuji a nevyptávám se. Vzhledem k tomu, že si stále ještě nevybavuji všechny členy družiny. Pochybuji, že bych poznal mrtvého druha podle nějakých ostatků. „Co se zatím stalo?“ Zeptám se po chvilce, přičemž hlavu otočím směrem k Mučírně, odkud mi přišla záchrana.

Elleandor z Tarémie - 08. března 2009 22:24

Útulná místnůstka s kouzelnými židličkami. Příjemné zážitky na kouzelné židličce, propůjčující celému mému, před chvílí ještě prokřehlému tělu, tolik příjemné teplo, ukončí příchod jednoho z mých děvčátek. Jsem přece slušně vychován a vím, že ve společnosti dámy se sedět nesluší, pokud sama stojí, i když je to taková mlaďoučká dívenka. Proto jsem rychle vyskočil na nohy a vyslechl jí již ve stoje, jen se lehce opíraje o hůl. ”To je jistě smutné. Jak dlouhá chodba tam vede, jsem vás sotva slyšel a vůbec jsem nerozuměl, o čem jste se bavili, takže počítám, že pár desítek kroků mít mohla.” Položím v odpověď otázku, ale aniž bych čekal na dívčinu odpověď pokračuji. “Chodba skončila, nebo tam byl zával jako dole?“ Přestože povídám, připraven nechat se za rukáv vest, tak mi jisto jistě neušlo, že má druhá děvenka s někým mluví a určitě to není nikdo z nás, dokázal jsem rozpoznat mužský hlas, přestože ne příliš zřetelný. “Koho pak to moje děvenky našly?“ Dokončím svůj monolog k Loiře a pustím jí konečně ke slovu. Občas mám pocit, že zbytečně moc žvaním, ale to bude tím, že většinou není moc s kým, tak si to rád vynahradím.

Strážce - 10. března 2009 11:42
	Chodba vpravo Long svítí do chodby magickým světlem. Pokračuje dál, po asi dvaceti krocích ústí do místnosti. Něco se tam zalesklo na zemi, ale je to příliš daleko, aby bylo možné rozeznat jak místnost, tak co to vlastně bylo. Šíp prošel Skai skrze rameno, takže po zlomení šly obě poloviny snadno vytáhnout. Meirion ránu neuměle obvázala, naštěstí bylinka udělala práci za ni a rána již nekrvácí.

Loira el-Aravan z Nargadu - 10. března 2009 11:54

Mučírna „No, v podstatě nic. Snažíme se najít cestu ven tady z těch katakomb,“ odpovím rytíři, „narazili jsme na pár nemrtvých, ale jsou zesláblí, magie z nich skoro vyprchala. Rozdělili jsme se, abychom podzemí rychleji prošli.“ Mezitím dojdeme zpět do mučírny, kde nás uvítá elf. „Je to slepá chodba. Jen pár kobek a konec. Sice je tam něco, co by šlo označit za cestu ven, ale jen pro ty štíhlejší z nás. A i tak by to nebylo snadné, je to proražená šachta ve stropě. Sice je o něco přístupnější, než díra ve stropě v první síni, ale zase úzká,“ vypočítávám rozdíly a možnosti. Když se však Elleandor zeptá, koho jsme našli, neodpovím mu. Bezděky zaprskám jako kočka. „Elleandore!“ zvednu hlas. „Přestaň mě oslovovat jako "děvče". Jmenuji se Loira a jsem hrdá Nargadská žena, bojovnice a ochránkyně Aravanu. A navíc jsem už docela dlouho dospělá. Dej si pozor, jak mě příště oslovíš, pokud nemáš touhu vyzvat mě na meče.“ Sama jsem od sebe takový výbuch nečekala, ale když mě něco podráždí, dokážu být nepříjemná. A škrábat jako kočka.

Tonglong An Ghansen - 11. března 2009 12:19

Chodba vpravo S zaujatým výrazom pozriem do chodby pred sebou. Obzriem sa dozadu. Vyzerá to tak že Skai je už čiastočne ošetrená i keď ťažko povedať či sa z toho dostane. Znova sa obrátim a pokračujem vpred do chodby. Po asi desiatich krokoch zastanem a položím magické svetlo na zem. Hádam ma nepozabíjajú za to že som im zobral svetlo“, pomyslím uškrnúc sa aj napriek tomu v akej mizernej situácii sme, pozerajúc späť do miestnosti kde boli ostatný. Teraz tam dopadalo iba trochu svetla i keď moc toho asi nevideli. Pozriem vpred a vykročím do hustnúcej tmy. Prejdem cez chodbu asi ďalších desať pätnásť krokov kým dôjdem na miesto kde sa chodba rozšíri do širokej miestnosti. Poobhliadnem sa kde to vlastne som ak vôbec niečo uvidím v tejto temnote a nakoniec sa pozriem na zem. Na malý predmet, ktorý sa mi v diaľke odrážal od svetla. Hádam tu nebude zase slepá ulička, čo by znamenalo že sa budeme musieť vrátiť a prinajhoršom začať hrabať“, pomyslím si náhle.

Strážce - 11. března 2009 21:52

Chodba vpravo a dále Chvíli trvalo, než si Longovy oči přivykly na nastalé šero. Postupně začínáš rozeznávat obrysy místnosti i další detaily. Místnost je sice pravidelného tvaru, ale není obdélníková. Tvarem spíše připomíná trojúhelník. Na tvé straně je široká něco kolem pěti kroků, dál od tebe, ve vzdálenosti 10 kroků, se zužuje a pokračuje dále jen úzkým schodištěm nahoru. Dále je už úplná tma. Uprostřed místnosti leží kostra ve zbytcích hábitu nebo podobného oblečení. To, co se předtím lesklo, je nejspíše nějaký šperk. Snad prsten. Z prohlížení místnosti tě vyruší nečekané mdlé světlo, které se rozzáří. Z ostatků se zvedne průhledná postava, nejspíše přízrak oživený silnou negativní aurou tohoto místa. Postava je mladá, štíhlá a vysoká žena. Měří kolem 18 dlaní, postava má velmi příjemné proporce, které přiléhavý hábit zvýrazňuje. Dívka má dlouhé vlasy a bohužel trochu děsivý a znetvořený obličej, který tě nenechává na pochybách, že nyní žena nepatří k těm "dobrým". I když je v místnosti naprosté bezvětří, přízrak vypadá, jako by stál ve větru. Hábit i vlasy divoce vlají. „Zarat, varami. Šaravi anšara, gáre mardavi ara nárde. Arta chačína da cháros?“ zašeptal přízrak a ukázal na tebe prstem. Na všech tvrdých souhláskách je zřetelný důraz, stejně tak jsou všechny sykavky protažené a zdůraznění do skoro nesnesitelného extrému.

Elleandor z Tarémie - 12. března 2009 08:01

Útulná komůrka - levá chodba Takový výpad jsem fakt nečekal, bylo to tak nečekané, že jsem málem opět skončil na masírovací židli, jen kdyby mi nestuhly před chvílí tak příjemně prokrvené nohy, takto jsem jen zůstal stát v nepatrném záklonu. "Dobře, holubičko, Loira, Loira, to si budu snad pamatovat." Snad si řeknu spíše pro sebe, přece jen ten chlíveček v paměti se jmény společníku se ne a ne otevřít, vždy jsem míval problémy si zapamatovat jména, ale teď to začínalo vypadat na fakt vážný problém. "Tak, LOIRO..." Na jméno položím fakt velký důraz, aby děvence neušlo, že si to jméno fakt pamatuji. ".. Tak koho jste to našli?" Cinkavý zvuk silně pancéřovaného kroku mi jistě neunikl, takže nový společník tu jistě stál také, jen jsem si nebyl jistý přítomností druhé dívenky, ale tak nějak jsem věděl, že tu bude také.

Tonglong An Ghansen - 12. března 2009 14:10

Chodba vpravo a ďalej Obhliadnem si trojuholníkovú izbu. Tie schody hore sa mi zapáčili. Možno sa našla cesta von. To by bolo skvelé aspoň by sme mohli konečne odtiaľto vypadnúť“, pomyslím si sarkasticky. Z prsteňa, ležiaceho na starej kostre sa náhle niečo vynorí. Svetlo až kým to nenabodne tvar. Zamračím sa no ihneď môj výraz vymení úsmev od ucha k uchu. Hádam nechcem aby mi táto milá teta usekla hlavu. „Bla, bla, bla, trala la“,poviem potichu keď na mňa vyvalí celý rad nezmyselných otázok. Meče si uvolním z pása a spustím ich pozdĺž tela i keď pochybujem že mi to proti tejto tu nejako pomôže. „Nie nechcem zomrieť, ak sa pýtate nato“, poviem zaujato smerom k duchovi. „Ale ani za mak vám nerozumiem“, poviem znovu už pripravený bojovať pretože vzhľad nového nepriateľa sa mi nepáči. Radšej keby to proti mne stáli traja tí kostičkári, tí sa aspoň dajú zabiť. Pomaly ustúpim vzad.

Sir Angar z Xirie - 12. března 2009 21:55

Útulná komůrka - levá chodba: Následuji dámy zpět do mučírny. Vše nasvědčuje tomu, že jsme tu zůstali o něco déle než bychom asi chtěly. Pomalu dojdu až do mučírny, kde mou pozornost ihned upoutají všemožné instrumenty určené k působení bolesti. Je mi jasné, že v případě porážky našich jednotek, bych byl jeden z prvních, kdo by si jejich funkci okusil na vlastní kůži. Poté co Loira spustí na Elleandora kvůli jeho oslovení, si ho konečně všimnu. Nikdy bych do Loiry neřekl, že dovede až takhle vybuchnout a to jen kvůli takové maličkosti. Jen s vynaložením určité námahy si odpustím oslovit Loiru stejným způsobem. Alespoň prozatím. „Jsem Angar z Xirie a ty ji jistě Elleandor.“ Představím se, jelikož muž je evidentně slepý, nebo spíše oslepený. Nedovedu si totiž dost dobře představit, že bychom na nebezpečnou výpravu brali slepce. I když moje paměť ještě není úplně v pořádku, jsem si celkem jist, že takovou věc bychom neudělali. „Co se stalo?“ Zeptám se jak Elleandor přišel o zrak. Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale rád bych věděl, čeho bych se tu měl vyvarovat, aby mě nepotkalo to samé.

Strážce - 14. března 2009 13:35
	Trojúhelníková místnost Přízračná dívka zůstala stát, spustila ruce podél těla a stále se na tebe dívá. Nevypadá, že by chtěla zaútočit. Vlastně ani nemá žádnou zbraň. Trochu ustoupíš, ale to na situaci nic nemění. Průhledná postava zůstává stále uprostřed místnosti a nic dalšího už neříká.

Geidan Stål - 14. března 2009 19:49

Drzoun kam se podíváš Vítězoslavně se pousměju, když barbarka mlčí, ale díky stínům to není vidět. Čekala jsem, že bude odporovat, pokusí se o nějakou rádoby drsnou repliku. Jenže když mlčí jedna, musí se ozvat druhá. "A ty na mě taky přestaň štěkat," řeknu už poněkud otráveně. Schválně ignoruju její otázku, protože když se ke mně někdo chová neuctivě, nevidím důvod, proč bych se já měla chovat jinak. Nepřítomně podrbu psa za ušima, ostřížím pohledem sleduju chlápka v bílém, který sebral světlo. Ne že by mi to vadilo, spíš se mi nelíbí, jak přátelsky se k němu Svair choval. To mu není podobné. A já si ho nevychovala jako domácího mazlíčka, ale hlídače a bojovníka proti bezvěrcům a další havěti. Protože se nikdo k ničemu nemá, následuju ho. Je to lepší než stát na místě a pokoušet se z nich něco dostat. Přestože jsou moje bývalá družina, vzhledem k tomu, co se stalo, jsem ostražitá. Zaslechnu odtam nějaké zvuky a za chvíli i uvidím, co ty zvuky vydávalo. Zase se naježím, ani Svair nezůstává pozadu a z hrudi se mu dere výhružné vrčení. Jen se divím, že přízrak neútočí, jen se vznáší. "Che sai?" zeptám se opatrně, v dlaní Kainův amulet. Je to opět za divná řeč, která se chodbami rozlehla hned po mém procitnutí. A nezní o nic příjemněji než to, co mrňavej mohl slyšet před chvílí. Jako syčení zmije. V tom, jak jsem to řekla a jak jsem rozzlobeně kárala barbarku, je jistá paralela.

Geidan Stål - 14. března 2009 19:51
	soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Kdo jsi?"

Strážce - 15. března 2009 12:42

Trojúhelníková místnost Po krátké chvilce se vedle Longa vynoří se stínů Scay se svým chlupatým průvodcem. Netušíš, jak mohla tuhle tichou řeč slyšet, ale už kdysi sis povšimnul, že bledá Kainova kněžka se vždy objeví nadpřirozeně rychle tam, kde je něco mrtvého. Nebo, kde se bude umírat. Doufáš, že tentokrát je to kvůli toho prvního. „Zarat, varame. Šaravi anšara, gáre mardavi ara nárde. Arta chačína da cháros?“ zopakoval přízrak, tentokrát k vám oběma. Mluví hlasitěji a s větším důrazem, zdá se, že přízračná žena začíná být netrpělivá.

Strážce - 15. března 2009 12:52

soukromá zpráva od Strážce pro Znalost nemrtvých Nemrtví, vzniklí spontánně ze silné koncentrace negativní aury, působí zvláštně. Je třeba se mít před nimi na pozoru. Často nejednají logicky, odezva jejich bývalé duše je nutí k nějaké činnosti, která může a nemusí dávat smysl. Pokud ihned neútočí, většinou něco chtějí. Před vámi stojí spektra. Jeden z nejsilnějších nehmotných nemrtvých. Má silnou auru strachu, umí sesílat zaklínadla a dokáže vysát člověku životní energii. Je těžko zranitelná, opravdu účinně zasáhnout se dá jen stříbrnou zbraní. Nesnáší světlo. Řeč nemrtvých „Stůjte, cizinci,“ oslovila vás spektra oba, pak ale už mluví jen k tobě, „chceš-li projít, musíš překonat svou smrt. Budeš pokoušet svůj osud?“ Překlad nemusí být úplně přesný, řeč nemrtvých je komplikovaná a nemusí dávat stejný smysl živému, jako mrtvému.

Geidan Stål - 15. března 2009 13:28

Mejdan směr Krchov Volnou ruku položím Svairovi mezi lopatky a zadržím ho tak na místě. On se hodí na chodící kosti, ty má opravdu rád, vždycky rád aportuje, ale proti nehmotným přízrakům by nic nezmohl. Může jen vrčet a neklidně se ošívat. To, co stojí před námi, se mi vůbec nelíbí. Jsem stejně napjatá jako Svair, pozvolna, krůček po krůčku, couvám dál od přízraku, ale nespouštím z něj oči. Mezitím kolem své mysli stavím hradbu, aby mě případný útok tolik nevyvedl z míry. Vlastně ani nemůže - vím, co může udělat. Otázkou je, jestli to udělá. Dřepnu si a volnou rukou, pravou, seberu zahozené světlo. Stejně pomalu zase vstanu. "Chaz noa anšara. Nószšem Kain!" Dám důraz na poslední slovo. Možná si zahrávám s ohněm, ale vzhledem k tomu, že se chci odsud dostat co nejrychleji a mám podobných mrtvol už plné zuby, začínám být podrážděná. Souvisí to i s tím, že pořád přesně nevím, co se sakra stalo. Udělám krok dopředu, v ruce to světlo. Buď se domluvíme, holka, nebo to bude obě asi hodně bolet.

Geidan Stål - 15. března 2009 13:28
	soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Nech nás projít. Ve jménu Kaina!"

Elleandor z Tarémie - 15. března 2009 15:44

Chodba kdesi vlevo Do našeho rozhovoru s Loirou se vmísí mužský hlas, který představí svého majitele jako Angara z Xirie. Nemohu říci, že bych to jméno neznal, povědomé mi určitě je, ale nositelovu podobiznu si v paměti vyjevit nemohu, zřejmě nepatřil do naší skupiny, ale do jiné, ale ani tím jsem si v tuto chvíli jistý nejsem. Nemohu říci, že bych byl nadšen z někoho z Xirie, ne že by mi nějak ublížil, spíše nemám dobré vzpomínky na tuto oblast. Hodně bolestné vzpomínky, i když už to je dávno... "K vašim službám, sire. Elleandor z Tarémie" Oslovení sire mi tak nějak skočilo samo na jazyk a možná jsem z něj byl více překvapen, než bych měl být, neboť jsem si ani neuvědomil lehkou úklonu, která následovala. Zřejmě toho o Angarovi vím více, než si teď jsem schopný uvědomit. "Nevím přesně, Sire. Zdá se, že jsme naší neopatrností spustili nějakou past, která nás nejspíše na nějaký čas uvěznila v časoprostoru. Na jak dlouho jsme zatím nezjistili, k tomu ty mé oči... Odmlčím se na chvíli. "No teď tu jsem prostě spíše na obtíž než ku pomoci. Ale mám o to více času na uvažování, co se mohlo přesně stát. A vím, že se nemám dívat na nikoho, kdo spouští zrovna past." Přestože jsem celou dobu mluvil více méně vážně, nakonec jsem přece jen přešel do žertovného tónu hlasu.

Tonglong An Ghansen - 15. března 2009 21:13

Trojúhelníková místnost Zamračím sa a takmer myknem keď sa za mnou zjaví Scaywen so Svairom vedľa seba. Vzdychnem si a káravé sa na ňu pozriem, aby chodila trochu hlasnejšie keď ma nechceš strašiť k smrti. Otočím sa a chvíľu počúvam reč medzi nimi dvoma. Scaywen jednoznačne rozumela tejto príšere keď jej z voleja vychrlila nejaké ďalšie nezmysli. Zostanem ticho. Nehybne stojac s mečmi v rukách. Tak toto je koniec. Budeme sa tu s nejakou mŕtvolou rozprávať o tom či nás pustí prejsť.“, pomyslím si prezerajúc si miestnosť v novom odtieni šedej kedže Scaywen priniesla svetlo. Zakrútim hlavou a pozriem ešte raz netvora. Tak to by stačilo. Ak tu budeme ešte chvíľu trčať tak asi zhnijem“, zavrčím dvomi krokmi sa ocitnem pri prízraku a s napriahnutými mečmi seknem po tom čo vyzeralo ako jeho hlava. Ľavý meč držím pred tvárou keby náhodou tento tu dostal nápad brániť sa. DO útoku vložím čo najväčšiu silu a zlosť, ako keby to bol môj najväčší nepriateľ i keď to je iba bábka v rukách niekoho iného.

Meirion z Ilianoilis - 15. března 2009 21:38

Chodba vpravo Zmizel mužík i se psem a ženou, která nás napadla. Zmizeli i se světlem a já tu zůstávám jen s barbarkou a raněnou Ska. "Ska, myslím, že dál to už půjde po svých, že to zvládneš." Kývnu na ni a za pomoci hole se zvednu a toužím už jen po tom, aby na konci chodby bylo světlo, denní světlo a čerstvý vzduch. Nemohu ani zapálit pochodeň, protože na to nemám nic, co k tomu je potřeba a na zbytečné magické plýtvání sil to také rozhodně není. "Máte někdo světlo?" Doufám, že ano, protože jinak budeme jako slepý mládenec ve druhé skupince, nebo budu muset použít magii a nebo možná přivykneme tmě.

Strážce - 15. března 2009 23:28

Rozmluva na meče Přízračná dívka ještě stihla Scay odpovědět: „Gáre mardavi ara nárde.“ Řekla to klidně, jakoby nezúčastněně. V tom se přihnal Long se svými meči a dvěma seky se pokusil přízrak zasáhnout. Žena se na něj jen zvědavě podívala, ani se nepokusila uhnout. Oba meče prošly skrze dívku, jako by nic. Přesto se jí na obličeji objevily dva šrámy, podobné švihnutí bičem. Spektra nenávistně zavřeštěla. Aura strachu a hrůzy vás na chvilku zadržela na místě, nedokázali jste se ani pohnout. Cítíte strach, chcete utíkat, ale nemůžete. Hrůzné výjevy víří vaší myslí a nemůžete se jich zbavit. Spektra se natáhla a prudce vrazila svou ruku Longovi do těla. Prošla při tom skrze meč, jako by tam vůbec nebyl. Pocítil jsi zásah a zamrazilo tě. Jako by tě někdo sekl ledově chladnou čepelí. To však nebylo to nejhorší. Ihned na to se ti zatmělo před očima bolestí, jak se ti přízrak pokusil vytrhnout duši z těla. Scay vidí, jak Tonglong přímo před jejíma očima zestárl tak o 50 let. Upadl na znak a upustil své zbraně. Spektra udělala krok k němu a napřáhla se rukou, že jej dorazí.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 16. března 2009 08:17

Chodba vlevo, mučírna Došly jsme do mučírny, kde stál Elleandor, který se krátce představil a vlastně pověděl, proč nevidí. Všichni jsme byli ještě tak nějak zmatení, jako by na nás doléhalo ještě nějaké kouzlo. “Neřekla bych, že jsi na obtíž, náhodou se snažíš pomoci i přesto, že se ti ještě zrak nevrátil.“ a vzpomenu si na bitvu s kostlivcem. Smrad a těsnost mučírny a vlastně i divný pocit z toho, že tam jen stojím, mi žene mráz po zádech. “Nechci vás rušit v rozhovoru, ale není to tady….no…. nejlepší místo na drbání,.“ rozhlédnu se a jemně se oklepu. “Měli bychom se vrátit za ostatními, třeba potřebují pomoci, nebo ještě lépe, našli cestu ven. řeknu a ještě dodám“Nechceš pomoci Elleandore.“neumím si sice představit jaké to je být slepý, ale rozhodně to nebude výhra.

Geidan Stål - 16. března 2009 16:50

Příští zastávka Hřbitovní Do prdele. "Kretén," unikne mi tiché zaklení, načež se spektra rozječí na celé kolo. Instinktivně se přikrčím, natáhnu před sebe ruku se světlem, ale já ji prozatím nezajímám. Potřesu hlavou, a jakmile se její pozornost upne jen na skrčka, vytlačím strach někam na okraj. Zdravý rozum převezme otěže - panikařit můžu až tehdy, když to nevyjde. Svair vydává zvuky, které jsou něco mezi vrčením a knučením. A naštěstí se nehne z místa. Přestanu se světlem oslepovat, abych na spektru viděla. V mysli mi bleskne okamžitý nápad. Již po několikáté se podzemím rozlehnou slova v syčivě tvrdé řeči.

Geidan Stål - 16. března 2009 16:51
	soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Počkej! Ve jménu Kainově, vem si toho ubožáka. Dám ti ho. Ale pak nás nech jít!"

Tonglong An Ghansen - 17. března 2009 12:53

Zasyčím od bolesti a od zovretia, ktoré ma náhle obklopilo zo všetkých strán. Všetka energia unikla a ja som sa pocítil bezmocní. „Kretén“, zopakujem si v duchu po Scaywen keďže som si aj v tejto nepodarenej chvíli uvedomoval ako hlúposť som spravil. Pustím meče a z posledných síl sa snažím odplaziť preč od prízraku, ktorú dostal zrazu náramnú chuť zabíjať čo ma vôbec nepotešilo. Po lakťoch sa centimeter po centimetri posúvam preč. Zúfalo pozriem na Svaira, ktorý akoby sa nevedel rozhodnúť či mi má ísť pomôcť akoby vedel že by to malo na neho rovnaký účinok. V duchu zakľajem a pokúsim sa postaviť.

Strážce - 17. března 2009 14:19

Popovídání se spektrou Spektra udělala další krok k ležícímu mnichovi, který se beznadějně snaží uniknout z jejích spárů. Vrazila mu do těla přízračnou ruku a škubnutím mu z těla vyrvala další část životní síly. Long nelidsky zařval, jeho řev zmizel do ztracena a proměnil se na slabé kvičení, či naříkání. Zestárl snad o dalších deset let. Spektra jej zvedla svou rukou zaraženou v jeho těle, zvědavě se mu podívala do svraštělého obličeje. Pak ho odhodila ke zdi, jako nepotřebný kus hadru. Podle zápachu, který se místností rozlehl, se mnich pomočil i pokálel. Muž nejspíše přišel o všechnu svou životní sílu a bez pomoci brzy zemře. Scay má však jiné starosti, protože spektra zaměřila svou pozornost na ni. Ve zlomku vteřiny stojí jen dvě dlaně od tebe. Vidíš jí do znetvořeného obličeje a cítíš její chlad. „Kaine nóre látes im!“ zasyčela na tebe odpověď na tvá poslední slova. Přesto se ale ani nepohnula, aby ti něco udělala. Přijemně ti rozhodně není, její aura strachu ti obrací žaludek naruby, ale zatím se držíš. Svair zakňučel a ustoupil za tebe. Chodba pravo Skai přikývne a pokusí se postavit. Nevypadá tak špatně. Zbraň zvedla levou rukou a povzbudivě se na tebe usmála: „Díky.“ Když se Meirion začne shánět po světle, právě se vrátí skupinka s pochodní. První jde Loira, za ní Sulli pomáhající Elleandorovi, poslední muž ve zbroji, některým se vybaví jeho jméno. Jakmile jste všichni spolu, od dalších řečí či vyprávění vás vytrhne Longův křik, ze kterého tuhne krev v žilách.

Strážce - 17. března 2009 14:23
	soukromá zpráva od Strážce pro „Kain mi neporoučí.“ nebo taky „Kain nade mnou nemá žádnou moc.“ Také sis v té chvíli uvědomila, že slovo "smrt" může znamenat v řeči nemrtvých také slovo "strach". Není úplně jasné, jestli nemrtví chápou význam slova "smrt" jako lidé.

Elleandor z Tarémie - 17. března 2009 19:08

Cesta za ostatními. "Děkuji. Pomohu, jak budu moci." Odpovím Faith na její povzbudivá slova. Poté ihned přijmu nabídku její pomoci. Ne že bych ještě nezvládal samostatnou chůzi, ale s jejich pomocí je budu přeci jen méně zdržovat, na příklad čas který bych ztratil hledáním chodby ven z místnosti. V podstatě to byl mžik, když se před námi ozvaly hlasy, známé hlasy a za pár okamžiků jsme už byli u nich. Avšak naší následující rozmluvu o tom, co jsme kdo našel, přerušil smrtelný výkřik odněkud zepředu, výkřik plný strachu a bolesti. Až mi projel mráz po zádech. "To byl někdo z nás?" Skoro zakřičím, ten hlas mi byl povědomý, Tong, ale tuto možnost jsem nechtěl připustit. Ten výkřik zněl jako poslední před smrtí, před hroznou smrtí.

Sir Angar z Xirie - 17. března 2009 21:08

Chodba vpravo „Děkuji ti za varování. Věřím, že se ti zrak brzy vrátí.“ Poděkuji Elleandorovi, přičemž neskrývám své sympatie k tomuto muži. Nahlas bych to asi nikdy nepřiznal, ale způsob jeho oslovení mne potěšil. Jsem rád, že tu je někdo kdo i přes nepřízeň osudu stále dbá na dobré vychování a tradice. Z mučírny jdu jako poslední, tvořím tak něco jako zadní voj. Přijde mi to sice poněkud zbytečné, jelikož chodba do zadu je slepá, ale nic nenamítám. Kdo ví co mohou tyhle stěny skrývat za překvapení. Jak se setkáme s dalšími příslušníky družiny, chci si je prohlédnout. Věřím, že setkání se známými tvářemi mi pomůže zaplnit černá místa v mé paměti. Jediný můj takový pokus přeruší strašný výkřik. Zprvu si nejsem jist, jestli ho vydal člověk, nebo nějaký netvor. Nakonec se přikloním k možnosti člověka. Umírajícího člověka.

Meirion z Ilianoilis - 17. března 2009 21:31

Chodba vpravo Mé podezření z toho, že nás ještě někdo pronásleduje zezadu je odstraněno. Naštěstí to je zbytek naší družinky. Musím si všimnout toho, kdo se jak jmenuje a kdo co umí. Pomyslím si a uvědomím si, že je jich více o jednoho. Málem se mi i zadaří to, že se představím a tím vyzvu novou tvář k tomu, aby se mi představila, ale pak si uvědomím, že tím bych jen prozradila svůj nehorázný a bídný stav. Což se samozřejmě nemůže stát. Ze setkání a vyptávání nás ale vyruší křik. To tam určitě něco vyvedla ta podivná ženská se psem! Zprudka se otočím a mám sto chutí se tam rozběhnout. Žel síly mi nestačí. Následuji barbarku jak jen to nejrychleji jde, oporou mi je moje nepostradatelná hůl, ale i tak to jde velmi pomalu, protože ze všeho nejvíce potřebuji odpočinek a doplnění tekutin i jídla. Jestli to bude takto ještě nějakou dobu pokračovat, je dosti pravděpodobné moje zkolabování, ale to nemohu dopustit, abych někomu byla na obtíž či aby to na mně vůbec někdo poznal. Jestli ostatní spěchají za výkřikem, pak jim nezbývá nic jiného, než mě předběhnout. Naštěstí místa je pro to v chodbě dostatek.

Geidan Stål - 17. března 2009 23:30

Dívčí válka Nemám tušení, co tu dělá, jestli je tu nastražena jako hlídač, nebo se zhmotnila kvůli koncentraci kouzel. Ale jedno vím jistě - kdyby na ni ten pitomec neútočil, nic by neudělala. Tedy, ne hned, ale když se na nás nevrhla okamžitě, asi to něco znamená. Ale když si někdo myslí, že spektru přemůže mečem, je to těžký. Duchové jsou přeci jen něco jiného než nasraná spektra, která stojí kousíček ode mě. Znetvořená tvář se mnou nic nedělá, je to jen schránka, tedy, v tomhle případě spíš projekce schránky. Neomdlívám při pohledu na jakékoli kusy těla, jakkoli jsou ohavné. To uvnitř totiž bývá mnohem horší. Stejně tak teď. Zprudka se nadechnu, zamračím se na ni. Hrdost mi velí zvednou bradu, a třebaže oko je do duše okno, pohlédnu jí do očí, jako bych chtěla provést nějaký nevidelný souboj. Je to spíš jen gesto, vím, že cítí strach - vždyť ho ta děvka sama vyvolává. Ale zdá se, že si s ní chci ještě pokecat, možná ji umluvit do bezvědomí, řekl by někdo hodně kousavý. Jenže to bych toho musela říct poněkud víc. Ostatním, i kdyby tu byli, to může být jedno. Stejně by nerozuměli...

Geidan Stål - 17. března 2009 23:34

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Tak dělej, spektro. Jsem Kainova velekněžka, nezaleknu se jen tak něčeho. Buď mě pusť, nebo zabij. Nehodlám ti ublížit, pokud ty necháš mě." Výzvu řeknu tak pevně, jak to v tomhle stavu dokážu. Doufám, že jsem to pochopila správně - protože teď hraju o všechno. Když mě nechce zabít - udělala by to hned - musí jít o něco jiného. A pokud nepředvede nějaký trik, opravdu mě napadá jen... Jít dál.

Strážce - 18. března 2009 13:25

Přátelské popovídání mezi životem a smrtí Poté, co zase Scay něco řekne nemrtvé dívce v jejím jazyce, spektra zůstane stát. Dlouze zasyčí, jako by chtěla říct něco opravdu nepříjemného, co začíná na „S“. Pak jí snad dojde dech, syčení zeslábne a stvůra zmlkne. Nakonec kněžce ustoupí z cesty a vrátí se na své místo nad svými ostatky. Scay divoce buší srdce, ale jak opadla aura strachu a vzdálenost mezi vámi se zvětšila, cítíš se lépe. Taková rozmluva z očí do očí nebyla příjemná. Mnich zasténá. Musí mít příšerné bolesti, ale jeho hlasivky již nejsou schopné vydávat ten příšerný řev, kterým začal. Scay se vzpamatovává z působení blízkosti nemrtvého, i Svair se vrátil na své místo po jejím bohu. Už ale nevrčí, je přikrčený a chvílemi slabě zakňučí. Zbytek družiny doráží na místo. Vidíte Scay, bledší než obvykle, něco, co podle roucha připomíná Longa, černého psa i spektru stojící uprostřed místnosti nad starými ostatky. Poslední jmenovaná promluvila na všechny, kteří do místnosti vstoupili: „Zarat, varame. Šaravi anšara, gáre mardavi ara nárde. Arta chačína da cháros?“

Loira el-Aravan z Nargadu - 18. března 2009 13:38

Trojúhelníková místnost Po tom strašném křiku si pohnu. Oběhnu pomalejší Meirion, ale pak si uvědomím, že rozumnější je čelit nebezpečí s čarodějkou po ruce, ne někde za mnou v chodbě. Proto zpomalím, aby nebyla příliš daleko, když vstoupím do místnosti. Jakmile vejdu, zůstanu stát kousek od vchodu, hrotem meče mířím k domnělému nepříteli. Tuším, že tato zbraň nehmotné nemrtvé nic moc neudělá, ale cítím se tak jistější. Otázka ke Scay, co se stalo, zůstane nevyslovena. Z toho mála, co je vidět, se snažím poskládat si předchozí události. Spektra nyní na nikoho neútočí a bez stříbrné zbraně ji rozhodně nebudu provokovat. Že zabíjet astrální bytosti, byť projevené v našem světě, ocelovou zbraní je hloupost nad hlouposti, to ví v Aravanu každé dítě. A snad nejen tam. Starání o raněné i umírající přenechám ostatním. Léčení léčitelům, vyprovození na cestu ke Kainovi přenechám Scay. Pro mě je důležitá stvůra. Něco málo slov z jejího projevu pochytím, ale ani trošku se mi to nelíbí.

Strážce - 18. března 2009 13:58
	soukromá zpráva od Strážce pro Jazyk nemrtvých Jazyk nemrtvých je Starý jazyk podobný jazyku magie i jazyku duchů. Proto mu docela rozumíš. Kurzívou jsou slova u kterých si nejsi jistý. „Stůjte, nepřátelé. Chceš-li odejít, musíš překonat svou smrt. Budeš předčítat svůj osud?“

Strážce - 18. března 2009 13:59
	soukromá zpráva od Strážce pro Jazyk nemrtvých Jazyk nemrtvých je Starý jazyk podobný jazyku magie. Bohužel ani v jazyce magie nevynikáš, ale postřehla jsi tři slova: Stůjte, Smrt a Osud

Geidan Stål - 18. března 2009 19:50

Na okamžik svěsím ramena, uvolním se, a protože si myslím, že tu nikdo není, nepotlačím oklepání se. Jenže pak se zpola otočím. Skřípání kamínků pod podrážkami. Hned hrdě zvednu hlavu, a i když mám teď doslova umrlčí barvu, vypadám (na to, že kus ode mě je skoro-mrtvola a spektra) klidně a možná dokonce i spokojeně. Častým bezděčným gestem podrbu Svaira, oči mi sklouznou na meč někoho, kdo mezi těmi, kteří byli v druhé místnosti, rozhodně nebyl. Mozek prozatím rezignoval na další vzpomínání - jsou důležitější věci. "Hlavně nic nedělejte," řeknu. "Tenhle po ní šel mečem... a jak dopadl. Ona jen dělá bububu, ale když se před ní nepokálíte strachy, dá pokoj." Otočím se zase na spektru. Nevím, proč neustále opakuje to stejné, proč jí na tom tolik záleží. Promluvím na ni, dle intonace by to měla být otázka. Ostatním jsem sdělila to podstatné, aby přežili, zbytek nechávám na nich.

Geidan Stål - 18. března 2009 19:51
	soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Chceš, abychom pohřbili tvoje ostatky?" Napadlo mě to, když se znovu vrátila ke kostem. Často je tu drží právě poslední fyzické stopy po jejich existenci... když nebyl proveden Přechod, když se jejich duše nedostala do Kainových rukou. Ale abych na ostatky sahala bez jejího dovolení, tak šílená nejsem.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 19. března 2009 14:12

Trojúhelníková místnost Když nabídnu Elleandorovi ramena na podporu, jeho ruka mne obejme a já jí ještě jistím svou. Všichni vyrazíme zpátky za ostatními, snažím se držet krok s Loirou. Angar jde těsně za námi. Jdeme dost rychle, ale chůzi přizpůsobuji Elleandorovi, procházíme pravou chodbou, kamennou síní a vcházíme do levé chodby, kde na konci narazíme na ostatní Meirion a Scay “Jak jsem mohla zapomenout na Scay, ale kde je Jera a ….“ “ ….a proč je Long na zemi?“ Uprostřed místnosti stojí spektra, které zrovna ani za mák nerozumím. Stojím s Elleandorem dost daleko za Meirion, Loirou a Scay. Nevím zda by jsme tam byli co platní je jich tam dost, snad….. “Ale rychle ať zjistíme co je Longovi.“špitnu a doufám, že se to neutopilo do ticha.

Sir Angar z Xirie - 19. března 2009 21:26

Trojúhelníková místnost Stejně jako ostatní se i já vydám směrem, odkud přišel onen výkřik. Nijak přitom nespěchám, vlastně se držím tak krok až dva za Meirion. Vzdálenost je to podle mne dostatečná, abych mohl zasáhnout proti nějakému fyzickému nebezpečí a zároveň se mohl vyhnout případnému magickému útoku, se kterým by si Meirion poradila lépe než já. Nic z toho nakonec není třeba. Jak vejdu do místnosti společně s Loirou a Meirion, zůstanu stát s rukou položenou na jílci meče a pohledem upřeným na záhadnou spektru. Nebýt včasného varování další ženy, na kterou si pro zatím nemohu vzpomenout, nejspíše bych se vrhl do útoku. A zemřel...

Elleandor z Tarémie - 20. března 2009 10:02

Tunel tour Místo odpovědi se mi dostalo jen spěšných kroků směrem odkud přišel křik. Najednou jsem pocítil, že jsem zůstal sám, tedy až na Faith, která se o mne celou dobu starala. Vyrazili jsme také za ostatními a naštěstí to nebylo moc daleko, protože jen za malý okamžik bylo možné zaslechnout nejprve podivnou řeč, ne moc obvyklou, přesto poněkud známou. Pak se k tomu přidali i moji společníci, trošku zmateně, aníž by mě někdo seznámil se situací a tak když se Faith zastavila, tak jsem tak udělal také. "Mohla bys mi trošku popsat situaci, prosím." Špitnu k Faith, mé ochránkyni.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 20. března 2009 10:27

Trojúhelníková místnost Ani nevím proč, ale při tom celém běsnění jsem si stoupla před Elleandora jako bych ho chtěla bránit vlastním tělem. A vlastně proč ne? Alespoň jsem něco platná a ne jen otevírat zámky. Elleandor stále neviděl a to pro něj v tuto chvíli nebylo nejlepší, zrak je jeden ze smyslů, které jsou nepostradatelné. “No nevím, vidím Longa je na zemi schoulen pod rouchem a….a uprostřed místnosti je no….nemrtvá dívka, která mluví tím podivným jazykem.“ popisuji potichu situaci Elleandorovi. Stále však nemohu více jak z nemrtvé spustit oči z Longa. Chci k němu, pomoci mu….. Ani nevím, kde se ve mně ten ochranářský pud bere, ale má rozprouděná krev z dané situace mě nutí vyrazit na pomoc Longovi. Jen to asi není nejlepší nápad, aspoň prozatím ne.

Strážce - 20. března 2009 12:07

Místnost se spektrou Spektra na další slova v řeči nemrtvých směrem od Scay vůbec nereaguje. Ignoruje ji a své oči upírá na nově příchozí. Long přestal vyluzovat jakékoli zvuky, ale podle pohybujícího se propadlého hrudníku ještě dýchá a žije. Otázkou je, jak dlouho. Místnost je nyní podstatně lépe osvětlená, vidíte, že krom prstenu na zbytcích kostry se válí na zemi pod ní několik starých hrotů šípů.

Strážce - 20. března 2009 12:10
	soukromá zpráva od Strážce pro Znalosti nemrtvých Vzpomněla sis ještě na jeden důležitý fakt ohledně nehmotných nemrtvých. Pokud někomu vysají životní energii a on na to zemře, budete mít na krku spektry dvě. Aby se tak nestalo, buď je mu třeba pomoci, nebo jej dorazit.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. března 2009 12:18

Trojúhelníková místnost „Dobře, ale co teď?“ optám se šeptem Scay, která vypadá, že má situaci jakž takž pod kontrolou. Alespoň tedy jako jediná nečiní ukvapené závěry, nejedná jako šílenec, nestojí ztuhlá strachem a snaží se s nepříjemnou neznámou dorozumět. „Nechá nás pomoci Longovi? Nebo snad projít? Já jsem jí tedy moc nerozuměla, ale říkala něco o smrti,“ nespouštím moc pohled ze stvůry a stále držím meč mezi ní a mnou. Ze zvyku. Udělám krok kousek stranou, doprava, aby bylo více místa pro ostatní.

Geidan Stål - 20. března 2009 15:30

Obočí se mi rozladěně stáhne ke kořeni nosu. Těknu očima od jedné mrtvoly k druhé. Co na tom, že jedna ještě žije. "Zabte ho. Nepomůžete mu, vysála mu skoro celou duši. Ale pokud umře dřív, než mu někdo podřízne krk, máme tu spektry dvě." Podívám se na ostatní. Určitě budou kafrat, že je to jejich spolubojovník. Ale když je kretén, co s tím mám dělat? Nenechám se kvůli němu zabít. Podělal si to sám... a přitom stačilo tak málo. Tss, jít po spektře mečem... "Buď to udělá někdo z vás, anebo já." Jistě by mi to nevadilo. Koneckonců, ti, co už se rozpomněli, ví, co jsem zač. Kaina by oběť potěšila. "Ale rychle. Vy ostatní... jděte. Ale pokud vás zarazí, nezkoušela bych jít dál. Hlavně se nenechte zastrašit. O to jí jde." Vlastně ani nečekám na jejich odpověď, co se skrčka týče, protože vidím, že mele z posledního. A dokud je spektra zaujatá ostatními, vykročím k němu. Pořád však pozoruju nemrtvou a světlo mám v ruce.

Sir Angar z Xirie - 20. března 2009 17:15

Místnost se spektrou „Raději se věnuj své „přítelkyni“. Odpovím po chvilce ženě, která vypadá, že s tou bytostí dokáže komunikovat. Já osobně z jejich rozhovoru nepochytím absolutně nic, což mě z nějakého důvodu děsí a uklidňuje zároveň. Někdy lepší nevědět. Abych předešel problému týkající se stvoření další spektry, vytasím pomalu svůj meč a přistoupím s ním k polomrtvému muži na zemi. Nevzpomínám si na něho a ani na jeho jméno, a tak nemám problém udělat co je nezbytné. Není jiná možnost. „Bůh buď milostiv tvé duši.“ Odkážu mužovu duši bohům a jediným pohybem meče ukončím jeho trápení. Nijak mě to netěší, ale osobně nehodlám čekat, až se z něho stane druhá spektra. Ta už by nemusela být tak tolerantní jako ta co tu už je. Svůj čin se nesnažím nijak obhájit, nebo někomu vysvětlit. Vlastně to nijak nekomentuji.

Meirion z Ilianoilis - 20. března 2009 21:24

Místnost se spektrou Stejně tak jako ostatní, tak i já spatřím další problém. Chudák náš přítel vypadá na to, že setkání se spektrou nerozdýchá a poté, co si prohlídnu její auru, se rozhodnu neměřit s ní své síly v astrálním boji. Vůbec tyhle potvory nemusím a raději se jim vyhýbám, ale když není zbytí... Chtě nechtě se musím smířit s tím, že ona podivínka se psem si s ní poradí lépe než já. Zděšeně se podívám na "dobrodiní", které je v místnosti prokázáno a zalituji toho, že není více moci v mých rukou. Za to může ona! Popadne mě vztek na spektru a po jakémkoliv strachu není ani památky. "Co chce?!" Optám se úsečně ženy jež rozdává rozkazy a je jediná, kdo se se spektrou dokáže domluvit.

Jera Mannaz - 21. března 2009 09:52

K (ne)mrtvému problému Na syčení černovlasé ženy se psem nijak nereaguju, asi jsem jí nějak zasáhla, hadi také syčí jen v případě, že se jim něco nelíbí, a když moje řeči nedokáže přenést přes srdce, a silně pochybuji, že nějaké má, je to jen a jen její problém. Však on se někdo najde, kdo tě pošle za Kainem a to s vřelým úsměvem na rtech a musím říct, že mi ani není líto, že to nebudu já. Koneckonců, kdo ví, jestli jsi stejně slizká jako had, určitě by se svezl s tebou. Čáryfučka se sklání nad zrzečkou a její dotaz o svinstvu, byl úplně na místě, je jen škoda, že na něj ženská neodpověděla. Já nakonec jen všechno pozoruji z povzdálí, teď už opět bez výrazu, když se jako první vzpamatuje ten skrček a pak divoženka, zůstanu stále stát s pohledem upřeným do chodby, kterou jsme přišli, mírně se podmračím, připravena na další nepříjemnosti, kroky ale zní lidsky a je jich víc. Že by jejich výprava? Už se chystám sáhnout po meči, když se ze tmy vynoří první známý obličej. Zbraň tedy nechám tak jak je a možná se mi na tváři i objeví úsměv, alespoň nějaké dobré zprávy. A dokonce jsme se i rozrostli i když v těchhle kobkách by to mohlo být spíš na přítěž. Prohlédnu si příchozího, pamatuji si na něj, sice matně, ale pamatuji, jméno je ale moc tvrdý oříšek, raději se ani nebudu rozpomínat, na to bude čas určitě poz… Pevně semknu čelisti k sobě, když se chodbou rozlehne výkřik, i když zní jako výkřik nemrtvých, lze v něm zaslechnout i lidskou část, tu část, která patřila tomu skrčkovi, což se mi vůbec nezamlouvá, protože důvody proč tak zařval, se mi zamlouvají ještě méně. Jenže než by stihnul kdokoliv cokoliv říct, a ne že bych to chtěla udělat, se už část ‚nové skupinky‘ řítí bez rozmyslu za výkřikem. Vstříc nebezpečí… Místo abychom se otočili k útěku? Přeci jen v těch párátkách něco bude, nejen ta namyšlená drzost. Já nemám ambice se hrnout kupředu v první linii, proč také. Do první linie už se dostala divoženka a já nepochybuji, že s jejím ‚hadím‘ jazykem, kuráží a potažmo i bojovým umem je dobrým vůdcem, alespoň do toho okamžiku, než si s Kainem bude moci promluvit tváří v tvář. Počkám až jak se rozhodnou ostatní a protože nikdo z nich si nechce nechat ujít smrt rukou nemrtvého z prvních řad, zapojím se až na konec, nikdo neví, koho jsme si mohli nechat v zádech, já budu jen doufat, že tam nic mrtvého, nemrtvého a snad ani živého nezbylo. Do místnosti se dostanu v okamžiku, kdy průhledná bytost odrecituje další várku slov, poslední co je možní pochytit je: “chačína da cháros?“ Jediné, co bych z toho mohla pochytit je, pokud se nepletu to, že je to otázka, mluvíme-li o významu slov, moje znalost je více než nulová. Mírně se podmračím a vlnu strachu, kterou pravděpodobně vydává to stvoření, se snažím zatlačit někam hluboko. Tady hrubá síla nepomůže, on to taky říkal, tohle je jedna z těch mrch, kdy já jsem stála v pozadí. Hlavou proběhne vzpomínka, jako kdyby mnou projel blesk, letmá a rychle odezní, nenechá po sobě nic, než slabý pach probíjení. Ze snahy se rozpomenout na něco víc, mě vytrhnou až slova zbojnice. Nepokálíte strachy, myslím, že tady k tomu nikdo nemá daleko… Stojím za plecháčem, ale i tak mám vcelku dobrý výhled na to, co se tu děje. Skrček leží na zemi, jako hromádka neštěstí, můj pohled se na chvíli změní na lítostivý, možná až trochu bolestný. Tahle mrcha… Skoro až násilím odtrhnu od mnicha pohled, který se na zlomek zastaví na spektře, z které urychleně opět sjede, pohled na ni mi nedělá vůbec dobře, spíš naopak. Strach, který vyvolává, mě nepříjemně pálí v mysli. Nechám své pocity volně sklouznout do mírného oklepání. K čemu vůbec něco jako tohle existuje? Jaký to má vůbec důvod existovat, vždyť už nemůže ani přežívat, je to mrtvé… Ustoupím o krok dozadu, když se plecháč rozhodne někam jít, sleduji jeho kroky, protože slova, která tady padla, šla mimo mé vědomí, jako kdyby to byl jen šum listů. S mírně přimhouřenýma očima sleduji počínání ‚kata‘, načež pevně sevřu ruce v pěst. Snad se mu dalo pomoci i jinak… Ale Kain si ho vem. Vztek se mnou až tak necloumá, protože ho objímá všudypřítomná aura strachu a i když se její působení zmenšuje, pořád je citelná, snad ještě umocněná tím, že já proti tomuto stvoření vůbec nic nezmůžu. Jako jehně před vlkem a jediná ovce, co se mu může postavit, je tvrdohlavá jak beran. Jakmile čáryfučka položí svou otázku upřu svůj pohled na kněžku. Možná, že odpověď na tuhle otázku by nás mohla dostat dopředu. Přestaň si hrát na hrdinku, všichni víme, že jsme proti ní bezmocní, ale když budeme vědět o co tu jde, možná nás to popožene kupředu a ne o krok zpět, kam nás tlačí strach. Ohlédnu se za sebe do chodby, která zeje černočernou tmou. Spektra přede mnou a kdo ví co za mnou. Rozhodně si dokážu představit lepší situace. Kain si mě vem, vždyť už je to jedno, jen vás prosím bohové, aby moje smrt byla rychlá a místo ve vašem království bylo připraveno, nechtěla bych tu strašit, jako tahle chudák holka. Semknu na chvíli v ruce znak bohyně Ielis, který se mi houpe na krku, a vykročím kupředu. Strach, který mi svírá vnitřnosti, se snažím zahnat myšlenkou na to, že až budeme venku, dám si pořádný korbel piva a nějakou dobrou pečínku, jak si jednou zase budu moct lehnout do trávy a přečkat klidnou noc u ohně. No tak… vždyť není se čeho bát. Bolesti? Tseh.. jako kdybych jí poznala málo, nějaká bledule průhledná si zapíská a já zaskáču? Na tváři se mi objeví náznak úsměvu… Není to ten správný úsměv, je to ten, kterému strach a nejistota táhne koutky dolů, ale čím víc se odhodlávám, tím víš koutky jsou. A i když jsou kroky pomalé, začínají být jistější, myšlenka na teplé slunce jim přeci jen dodává na odvaze a možná i nevědomost, co by mi spektra mohla udělat. Strach už je jen z toho, že se jistota rozsype jak věžička z karet… Nu což, řekla nám to ta naše Zmije, že máme jít, tak jdu. Snad nebudu muset litovat, že jsem její slova poslechla.

Loira el-Aravan z Nargadu - 21. března 2009 13:45

Cesta ven? Na chvíli pocítím náklonnost, snad hraničící až s obdivem, ke Kainově kněžce. Rozumí tomu, co dělá, a nebojí se. Nebojí se ani rychlých rozhodnutí, zvláště těch, která se dělají tak těžko. Má nejspíše pravdu. I když byl Long našim spolubojovníkem, byl mladý a nezkušený. A na svou chybu, zdá se, doplatil. Je v podstatě již mrtev a my mu můžeme cestu ke Kainovi jen usnadnit. Jakkoli se snažit mu pomoci je nejspíše zbytečné, zbrklé a navíc nebezpečím pro všechny. I kdyby se Elleandor chtěl ve svém stavu pokoušet o tak těžká zaklínadla, jako jsou ta, která navracejí životní sílu, nejrozumnější by bylo ho od umírajícího odtáhnout. Vážně by ohrozil celou družinu a to bych nesměla dopustit. Odvrátím zrak od Angara z Xirie, který se rozhodl pomoci mnichovi od utrpení. Sama pro sebe si přikývnu, abych se srovnala s tím, že je to jediné správné rozhodnutí. Zahlédnu Jeru, která hned po příchodu vyrazí hrdě proti auře strachu a snaží se spektru obejít. Dodám si také odvahy a vyrazím na okolo z druhé strany. Zatnu zuby a za chůze se říznu mečem do dlaně. Bolest snad zaměstná mysl dostatečně...

Elleandor z Tarémie - 21. března 2009 20:42

Ručku v ruce s Faith "No to zní sice zajímavě, ale ne příliš přesně." Odpovím k Faith smutně. "Jak přesně vypadá ta dív..." Má další slova přeruší výměna názoru kdesi před námi, jenže vůbec nevím co se děje. "Co se děje?" Skoro zakřičím k Faith. Všichni mluví tak nesmyslně, chtějí někoho zabíjet, ale aby to nějak upřesnili, jak se mám Elf něčeho chytit, když každý řekne jen půlku toho, co by měl. Ach jo. To smrdí nějakým průšvihem. Nevěřícně kroutím hlavou, zatímco si průběžně opakuji slova z té podivné řeči, která jsem prve zaslechl. Jaký to je jejich přesný význam. St... Z myšlenek mě vytrhne další slova zepředu a pak opět zaslechnu kovové ozvěny kroků Sira Angara. "Faith?" Řeknu děvčeti snad poprvé jménem, které se mi v této chvíli samo nabídlo.

Strážce - 23. března 2009 00:02

Místnost se spektrou Ve všeobecném zmatku a pokřikování v malé místnosti začaly věci nabírat rychlý spád... Než Faith něco stihla Elleandorovi odpovědět, Angar rychle vyplnil to, co doporučila Scay. Udělal několik rychlých kroků a Kainovu kněžku tak předběhl. Za chůze protočil zbraň v ruce a připravil se k rozhodujícímu úderu. Zarazil do svraštělého a seschlého těla svůj meč. Tonglong nevydal ani hlásku, ve svém stavu nestihl ani mrknout, a je mrtev. Z rány se pomalu, líně, vyřinula tmavá, páchnoucí krev. Zdá se vám to? Nebo se spektra při smrtícím úderu zachvěla? Jera i Loira postupují proti auře strachu s většími či menšími obtížemi, každá svým způsobem. Nakonec se ale oběma podaří strach překonat a místností projít až ke schodišti.

Geidan Stål - 23. března 2009 00:50

Přestanu pozorovat spektru, když mě plecháč předběhne. Jelikož se ani jednoho z nás nepokusila zastavit, a to ani ty, kteří vykročili, nemyslím, že by nám chtěla zase ublížit. Jsem rytíři v patách, přidřepnu k polomrtvole, položím ruku na svraštělé čelo, jako bych se ho chystala zaříkávat. "Ve jménu Kainově..." skočím muži do řeči, když začne s bohem. Sice nepadl mou rukou, ale Kain dobře ví, kdo rozkázal, kdo mu daroval sice chatrné zbytky, ale aspoň něco. V tu chvíli jsem zase tiskla jeho amulet v dlani. Napřímím se a teprve teď se opravdu zkoumavě zahledím na plecháče. Vím, že bych si ho měla pamatovat, někde v hlavě to mám, a vzhledem k tomu, že mě svým způsobem podpořil, si vzpomenout i chci. Pro někoho může být moje neomalené očumování nepříjemné. Trochu se zamračím soustředěním. Ach, ano, An...gar. Jen škoda, že neslouží mému bohu... I když, co není, může být, pousměju se , ale vzhledem k tomu, že mi myšlenky těžko čte, nemůže tušit, co to znamenalo. "Bohů je plno, ale Kain je jenom jeden. A jemu patří ta duše," napomenu ho, ale oproti tomu, jak jsem jednala, když do mě barbarka ryla, nebo když jsem štěkala rozkazy, to zní neobyčejně mírně. Vzhledem k tomu, že se krom činů až tak neprojevoval, má po chvilkové amnézii a tomhle aktu bod k dobru. Což se o některých zde říct rozhodně nedá. Konečně ho přestanu sledovat a otočím se k odchodu. Jak vidno, někteří pochopili a šli dál. Jiní jen stojí a čučí. Och, Kaine, jestli jsem si měla založit jesle a každého vodit za ručičku, proč sis mě vyvolil zrovna ty a ne Linthela? "Nestůjte tam a pojďte." Další nové tváře. Do háje, kolik nás sem šlo? A chci si na ně vůbec vzpomenout? Jak se zdá, zjevně jsme uspěli, když jsou tu jen ubohé zbytky po tom nekromantovi. Náš úkol tím pádem skončil... A mně by vůbec nevadilo, kdybych s některými už nemusela mít co dočinění. Vykročím kolem spektry k východu. Doufám, že tam někde je východ. Na ducha beze slova kývnu, ačkoli to neocení. Ale... inu, úcta k mrtvým, to je přeci základ, no ne?. I nemrtvým, pokud mi neubližují.

Meirion z Ilianoilis - 23. března 2009 15:52

Místnost se spektrou Odpovědi na mou otázku se nedočkám. Neunikne mi ale pohled naší dámy, který věnuje oplechovanému samaritánovi. Co ti dva jsou zač?! Budu si na ně muset dát pozor. Přesvědčena o tom, že oběti již není pomoci, uposlechnu a opatrně procházím místností. Nejde to až tak rychle, jak si přeji a po celou dobu nespouštím spektru z očí. Škoda, že ti nerozumím, ale zabila jsi jednoho z nás! Kain je jen jeden.. Zní mi v hlavě pořád dokola pronesená věta. Kain je jen jeden.. Zamračím se. Zdejší prostory, nedostatek světla, spektra nahánějící hrůzu a strach, docházející zásoby vody a příchuť smrti to jen podtrhávají. Naštěstí je jen jeden! Naposledy se podívám na mrtvého. Byl jedním z nás. Zhluboka a zasmušile se nadechnu a vkročím za ostatníma do další chodby, vstříc nečekanému.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 25. března 2009 21:55

Místnost se spektrou “Néééé….“ i když se mi podlamují kolena, vypadá to, že to je prozatím to jediné co ze mě vyjde. Pohled na Angara, který právě sprovodil ze světa Longa, i když nebylo asi zbytí. Teď víc než kdy dřív, chci ven, mám pocit, že tu na mě všechno padá. Chytnu Elleandora za loket a špitnu mu do ucha, “Na nic se teď neptej a pojď, našlapuj tak jako bys chodil po vodě, naslouchej mým krokům a snad kolem té mrchy projdeme v pořádku, půjdeme ven za ostatními a snad nás nechá jako ostatní.“ i při slovech, které směřuji na elfa, nespouštím ze spektry oči. Jdu tak rychle, aby mi Elleandor stačil a snažím se nedělat prudké pohyby. Procházíme trojúhelníkovou místností kolem spektry a těla mrtvého Longa, i když jsem o něm moc nevěděla, byl jeden z nás.

Elleandor z Tarémie - 26. března 2009 09:00

Místnost se spektrou Dál se už dívky na nic neptám. Spíše tón jejího hlasu než obsah jejích slov mě přesvědčí, že se mám plně vložit do jejích rukou. Snaha volnou rukou uhlídat zeď vcelku vyjde, přesto se několika odřeninám nevyhnu. Plně soustředěn na dívčino cupitání jen kousek přede mnou mi jasně cestu ukazuje, občas ucítím, jak jsem došlápl na nějaký menší kámen, ale když je potřeba chvátat, tak není na výběr, naštěstí nebyly dostatečně velké, abych si na nich nějakým způsobem ublížil, nebo upadl. Když dívčino uchopení polevilo, již bylo znát přítomnost i dalších, hlasité dýchání, netrpělivé kroky. Čekají na nás. Zastavím také, rukou si přejedu odřené klouby na ruce držící hůl a tvořící tam ochranu před zdí během putování. Uvázlo tam pár zrnek písku nějaký prach, chtělo by to vyčistit, ale na to je čas. Stále mlčím, nevím co teď říci, nejraději bych, aby někdo řekl mně, co se tu vlastně stalo, ale vyzývat nikoho nechci. Zdá se mi, že jim nějak moc do řeči není, to podivné napětí je cítit a ten závan podivného strachu, který se pokoušel zmocnit. Nikdy jsem strach neměl, možná jako malý děcko, ale to je už dávno.

Sir Angar z Xirie - 26. března 2009 12:02

Místnost se spektrou Samozřejmě…Kain Opravím se, když mi Kainova kněžka udělá malé kázání o bohu. Má pravdu, a tak to nijak nekomentuji. Je sice pravda, že bojuji a zabíjím ve jménu vlastní bohyně, ale duše mých obětí vždy směřují právě ke zmiňovanému Kainovi. Tak to prostě. Čas odejít. Uvědomím si po chvilce a s mečem v ruce se pomalu vydám z ostatními ke schodišti. Sice bych odtud už byl rád pryč, ale ke schodům nespěchám. Něco mne brzdí, zpomaluje mé kroky a já si nejsem jist, jestli t způsobuje vliv spektry, nebo něco jiného.

Strážce - 26. března 2009 21:37

Místnost se spektrou Scay projde bez zastavení i bez jakéhokoli zaváhání. A právě v čas, světlo v jejích rukách začíná matnět, žloutnout a slábnout. Meirion sice auru strachu pocítí, ale nedělá jí problém ji překonat díky svému čarodějnickému výcviku. Elleandor auru skoro ani nepostřehne a když Sulli začíná váhat a zpomalovat, pomůže jí. Nakonec vás dojde rázným odvážným krokem Angar. Uplynula delší chvilka a většina z vás se dostala skrze auru strachu až ke schodišti. Začíná tam být těsno, narážíte do sebe a různě si překážíte. Světlo jediné pochodně vrhá tmavé stíny.

Loira el-Aravan z Nargadu - 26. března 2009 21:41

Schodiště Vyrazím první po schodech. Vezmu elfa jemně pod paží a vysvětlím mu, že jej teď chvíli povedu já: „Pojď... Pozor, schodiště.“ Sulli nese pochodeň a druhou ruku bude potřebovat volnou, kdyby nás zase napadli nějací mrtváci nebo v případě jiných nečekaných překvapení. A také chci trochu odčinit můj nenadálý výbuch vůči Elleandorovi. Pomalu postupuji po úzkém schodišti a mhouřím oči do šera před námi, elfa vedu za sebou. Již před nějakou dobou jsem prohledala svůj váček s magickými překvapeními, ale další světlo jsem nenašla. Musíme se tedy spolehnout na světlo pochodně.

Strážce - 26. března 2009 21:48

Místnost se spektrou Poslední se rozhodne místnost překonat mladá hraničářka. Udělá několik zbrklých, rychlých kroků, když se najednou zastaví, ztuhlá strachem. Celá se roztřese, její zbraň upadne na zem. Ujede jí zděšené vypísknutí. Nevidíte ji příliš dobře, ale tušíte, že mladá dívka nedokázala překonat auru děsu a hrůzy, která spektru obklopuje. Přízrak k ní plynule došel. Nemrtvá žena se před ní zastavila a zopakovala již po několikáté tu stejnou větu. Zamrazilo vás všechny až do morku kostí, jak aura strachu kolem spektry zesílila. Stvůra se chystá k útoku, napřáhla ruku. Skai vydala zděšené zakňučení, jako štěně zahnané smetákem do rohu.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 26. března 2009 22:37

Schodiště “Jsme na schodišti u ostatních.“ řeknu s trochou nadšení v hlase. S Elleandorem jsme to zvládli, až na pár kroků když našlápl na kamení a malé zavrávorání jsme cestu zvládli poměrně rychle. Byla jsem ráda, že se mě elf na nic nevyptával, neměla jsem slova k tomu, co se během chvilky stalo. Když přijdeme ke schodišti, opřu se o kamennou zeď a vše se mi přehrává v hlavě. Pořád je vše jako za hustou mlhou, i když si skládám střípky, a sestavuji mozaiku, pár dílků mi nejde do sebe, ale není čas teď přemýšlet a namáhat paměť. Na vše si časem vzpomenu, i na ty, kteří teď se mnou stojí na schodišti, i když na některé…můj pohled spočine na Loiře…jsem si již vzpomněla. Na schodech jsme se začali štosovat a najednou tam bylo ještě míň místa a má nervozita stoupala. Loira se nabídla, že povede Elleandora. Trochu jsem si oddychla. Ani ne tak proto, že bych se ho „zbavila“ spíš proto, že mám teď jednu ruku volnou a můžu tasit meč pro případnou obranu neb v druhé ruce mám stále louč, která bude za chvilku jediná, která nám svítí na cestu. Louč a světlo z něj si podivně hraje se stíny. Jdu těsně za elfem, kterého vede Loira po úzkém schodišti. Těsně za námi jde Angar a poslední Jera, ale tu zatím nevidím.

Meirion z Ilianoilis - 27. března 2009 08:53

Schodiště a místnost se spektrou za námi "Ne! Skai!" Vykřiknu, když uslyším její zakňučení a uvědomím si strach, který zaznamenávám ve vzduchu. Zprudka se otočím a mám tendenci srazit stranou či k zemi ty, kteří jsou za mnou. "Pozor! Na stranu! Něco se s ní děje!" Při snaze o další rychlé kroky pocítím svou vlastní slabost a oběma rukama se opřu o hůl, když se mi podlomí kolena. Nevnímám ostatní, natož pak Kainovo posluhovače. Mým cílem je mladičká dívka, která šla jako poslední a zřejmě neměla takový úspěch, jako my ostatní. "Jedna oběť musí stačit!" Posouvám na stranu slepého elfa, aby mi nepřekážel a to ještě k tomu všemu se pokouším dělat s citem, abych jej neodeslala rovnou obličejem na zeď.

Sir Angar z Xirie - 28. března 2009 10:35

Schodiště: Zvládl jsme to… Jakmile překonám Auru strachu a dorazím až ke schodišti, vydám se za Loiru pomalu nahoru. Nevím sice, co nás tam čeká, ale pochybuji, že by to mohlo být něco horšího než nemrtvá žena kousek odsud. Vlastně myslím, že horší by mohlo být jen více takových žen. „Co je?!“ Vykřiknu a otočím se ihned jak Meirion zakřičí něco o Skai. Na vysvětlování však nečekám a jako správný rytíř ihned sejdu těch pár schodů, co jsem stihl vyjít. Snažím se přitom do nikoho nevrazit. „Stůj!“ Rozkazem se pokusím zastavit Meirion před činem, který shledávám jako naprosto unáhlený a sebevražedný. Neočekávám, že mne poslechne, a tak nezbývá se vydat za ní. Nebudu se bát… Tiše si opakuji starou mantru, jež mi pomáhá překonávat auru strachu.

Strážce - 28. března 2009 10:48

Schodiště I když to nikdo nečekal, Meirion se nakonec zastavila. Zvítězila logika a zkušenosti nasbírané během dlouhého elfího života. Nemalou zásluhu na tom měl i rytířův výkřik, který čarodějku vrátil zpět do reality a donutil ji připomenout si, že není ve stavu, kdy by mohla bojovat ani s pětinou spektry. A že jí nikdo nepomůže... Angar se zastavil kousek za elfkou a ihned ztuhl strachem. Aura strachu je příliš silná, než abys ji dokázal překonat. Stojíš a čekáš, co se bude dít. Spektra k vystrašení hraničářce vztáhla ruku a za děsivého prozpěvování ve Starém jazyce z ní vysává několik dlouhých vteřin životní sílu. Není to tak brutální a rychlé, jako v případě Longa, dokonce se vám zdá, že se dívka i pousmála. Během minuty je již dívka ve stavu, že by mohla být snad babičkou kohokoli s vás. Nakonec se zhroutí bez života na zem, s úsměvem na vrásčitých rtech. Aura strachu opadne. Spektra si vás vůbec nevšímá, stojí otočená směrem do chodby, odkud jste přišli. Je čas opustit místnost a za světla jediné pochodně vyrazit po schodech dál, než si to nemrtvá strážkyně chodeb rozmyslí.

Strážce - 28. března 2009 10:58

Nad schodištěm Když jdete po schodech, v myslích některých víří prožité hrůzy, jiní přemýšlí nad tím, že právě ztratili přátele, které snad jakoby ani nestihli poznat, dalším je jasné, že nad vámi všemi se snáší Kainovo prokletí, které říká, že všichni žijete na dluh a musíte tento závoj smrti co nejrychleji protrhnout. Když schodiště skončí a naváže na něj rovná, pobořená chodba, z přemýšlení vás vytrhne fakt, že chodba je slepá. Na chvíli se zastavíte, abyste se smířili s tím, že se budete muset vrátit, když v Sulliných rukách uhasne naprosto bez varování pochodeň. V chodbě zaskučí vítr a naprostá tma se nekoná. Z mezer a škvír na pravé straně chodby sem proniká světlo vycházejícího slunce. Když se podíváte blíže, zjistíte, že bude stačit odházet několik kamenů a konečně budete venku z temného podzemí.

Jera Mannaz - 28. března 2009 13:51

Cesta ven Zastavím se pod schodištěm a koukám se směrem nahoru do tmy, nemám vůbec v úmyslu otočit pohled ještě jednou na spektru. Vždy koutkem oka zaregistruji, že se k nám s Loirou, připojují další. Ani to tak těžké nebylo... Kdyby ten kašpar nehrál divalo. Už už se chystám nakročit na schody, když mě v půli kroku zaskočí ne příliš optimistický zvuk, který zní natolik lidsky a natolik zoufale, že mě donutí obrátit pohled zpátky. Pohled mě lehce praští, přesto ale zůstanu přimražená na místě, protože já tu nejsem nic platná a pokud se nerozhodne někdo z těch, co tu páchnou magií pomoci, nezbývá mi nic jiného než zatnout pěsti. Zdá se, že si osud nevybírá. Přimhouřím oči, když se naše čáryfučka hodlá vrhnout do boje s průsvitnou vznášející se bytostí, ale i ona sama tuší, že není radno se s ní pustit do křížku a zrzce nic nepomůže. Nakonec můžeme jen přihlížet, jak se pomalu s mírem ve tváři sesune k zemi. Byla jí škoda... byla mladá. Snažím se příliš nepřemýšlet nad tím, co se právě stalo, takže se bez okolků a bez nějakého většího zapření vydám do schodů. Už aby jsme byli venku, tady nás nečeká vůbec nic dobrýho. Jsme tu sotva pár chvil a už vyhasli dva životy. Snad ještě horší je, že jeden padl našima rukama. Zavrtím hlavou, abych myšlenky vyhnala z hlavy a soustředím se jen na pokládání jedné nohy před druhou. Nakonec až klopýtnu, když mě žádný schod nečeká, jako když bych šlápla do prázdna. Rovnováhu chytím ale vcelku rychle a poté se rozhlédnu po 'místnosti'. Tak kvůli tomu? Kvůli slepé uličce zrzavé vlasy zešedly? Zamračím se a cítím jak se zrychluje tep v návalu vzteku a bezmoci s kterou se tu proplétáme jak krtci. Dokonce se mi na patro dere nějaká peprná nadávka, když světlo pochodně jako kdyby někdo utnul. První myšlenka, která mě napadne je, že si na nás přišla smlsnout nějaká jiná příšera, ať už by to bylo cokoliv. Jenže když se zrak trochu přizpůsobí, pruhy dopadajícího světla dodají unavenému tělu novou energii. Že by se na nás přeci jen usmálo štěstí? Ani se mi tomu nechce věřit. Však už bylo načase se odsud dostat. Na nic nečekám, položím helmu na zem, a ujmu se přemisťování kamenů. Smrdí to tu zatuchlinou a místa je tu tolik, že by se z toho jeden zbláznil, místo hospody tě tu čeká mrtvá děvka co se z tebe napije jak z poháru. Tohle místo by se jednou pro vždy mělo zazdít tak pevnou zdí, že jí ani zuby času neokoušou. Přesně to by se tu mělo udělat, když už to nejde srovnat se zemí...

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. března 2009 12:47

Cesta ven Je moc příjemné, vidět zase sluneční paprsky. Zvláště po noci strávené v tomto podzemí, kde z negativní aury vstávají vlasy na hlavě, kde bloudí duše mrtvých a kde je tak snadné zahynout. Meč schovám do pochvy a pomůžu barbarce s odhazováním kamenů. I když nejsem tak silná, jako ona, společně nám to jde rychleji. Během krátké chvíle je otvor již tak velký, že se můžeme kochat výhledem ven. Jakmile můžu, protáhnu se mezi kamením pobořené zdi. Však ať ti větší a ramenatější také máknou.

Elleandor z Tarémie - 30. března 2009 08:53

Cesta ke světlu. To že se mě ujala druhá z mých děvčátek mi vůbec nevadilo. Ono se starat o slepce není nic moc zábavného. Vydali jsme se po schodech vzhůru a pro mně nastalo takové malé peklo, nepravidelně vysoké schody často zapříčinily mé klopýtání a nebýt podpory Loiry nejspíš bych se i párkrát svalil. Proto když se nám v zádech ozval opět nějaký ryk, tak mě ani na chvíli nenapadlo se dolu vracet a nechal jsem se vyvést až nahoru. Co se dole stalo jsem se opět nedozvěděl, ale bylo to nějak spojeno s jednou z dívek, která s námi byla již v první místnosti, takže snad žádné nebezpečí. Jinak bychom přece nepokračovali. Nahoře zavládla opět chmurná nálada, z nepříliš zřetelných slov, doplněných pestrým slovníkem jsem vyrozuměl, že jde o slepou chodbu. Tuto chmuru jako blesk protrhl něčí radostný výkřik, když se prodraly dovnitř sluneční paprsky, jak naznačila další rozmluva. O chviličku později již bylo slyšet, jak se někdo jal odvalování kamenů, tak jsem pro jistotu ustoupil více dozadu a opřel se o chladnou stěnu chodby.

Meirion z Ilianoilis - 30. března 2009 17:24

Rychle ven Je těžké smiřovat se s tím, že jsme slabí a omezení. Je těžké se smiřovat s tím, že nás je o dva méně. A ještě k tomu je svět lehčí o dva poctivce. Nálada chmuru a tísně požírající vše kolem, pocit marnosti a konečna, aura strachu a naše ubývající síly. Píseň smrti zní blízko a za jejího tónu pomalu a obtížně kráčím s ostatními hledat cestu ze zdejšího zhoubného prostředí. V duchu se modlím ke svým bohyním a prosím za mrtvé, aby jejich duše došly spravedlnosti. Modlím se i za to, abychom nepodlehli Kainovo pohůnkům a jeho moci. Nakonec i za to, abychom našli cestu ven a aby byla příležitost nabrat sil, odpočinout si a naplnit životně důležité potřeby. Slepá chodba! Beznaděj v beznaději. Zavřu oči a smiřuji se s dalším nezdarem. Z toho mě ale vytrhne závan větru. Tam, kde vane vítr, je zajisté i cesta, nebo nějaký otvor ven. Když otevřu oči, přesvědčí mě o tom i slabé pruhy světla, vycházející ze škvír ve zdi. Navedu slepého elfa k otvoru, když se tam protáhla dívka před ním, svede to i on. Pomohu mu ohmatat okraj otvoru. "Cesta ven, lez tudy a pozor na hlavu!" Vezmu mu z ruky hůl, ohnu jej a než vstrčí do otvoru hlavu, přidržím mu na ni dlaň, aby si neublížil. Sice mu nějakou tu chvíli trvá, než se protáhne, ale pak za ním prohodím jeho hůl a lezu za ním. Sil skutečně nemám na to, abych odhrabávala zbytek kamení, a tak bez omluvy prolezu za elfem na denní světlo ven.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 30. března 2009 19:34

Cesta ven Jdu po schodech za Elleandorem, ale spektra ještě neřekla své poslední slovo a další sten se vydere ze Skay, která šla poslední. Meirion ještě dosti zesláblá čarodějka proběhne kolem nás snažíc se pomoci, jako by nevěděla do čeho se pouští, ale Angarovo“Stůj!“se nedá přeslechnout, odráží se od zdí a pomalu utichá. Meirion snad jako by pochopila, že není pomoci, zastaví své kroky k určité smrti a vrací se s námi po schodech vzhůru. Jsem ráda, že naše kroky vedou nahoru, mám pocit, že je to dobré znamení a konečně se dostaneme z této kobky. Jenže nad schody je slepá chodba. “Nebudeme muset zpátky kolem té….té nemrtvé, že ne!“víc než na ni si vzpomenu na dvě těla, které tam zůstali bez života, a podivné svírání u srdce mi říká, že už kolem nich nechci jít. “Chci ven!“zakřičím. Jsem naštvaná, nelíbí se mi tu je tu smrad, prach a pouhé světlo od louče, které…..které právě zhaslo. Ruku vztyčenou a v ní uhasínající louč, oči se snaží zachytit nějaký bod, je vidět jen žhavé, které slábne. Ruka jde dolu i s loučí, kterou pouštím a je slyšet pouze rána jak dopadne na zem. Sakra co nás ještě čeká!!! Ale snad jako všichni ucítím závan větru a s tím i lepší myšlenky. Cesta ven. Kdyby bylo světlo, byl by na mé tváři po dlouhé době vidět mírný úsměv. Celá nadšená a plna očekávání co nás venku čeká, prolezu otvorem, a vystavuji své tělo dennímu světlu. Zhluboka se nadechuji a vychutnávám, svěží čerství vzduch.

Sir Angar z Xirie - 30. března 2009 20:56

Cesta ven: Aura strachu je příliš silná, než abych ji dokázal překonat a dívce nějak pomoci. Druhá oběť…kolik ještě? Napadne mne, když se hraničářka sesune k zemi a Aura strachu opadne. Dívce už není pomoci a já nemám v úmyslu stát se další obětí nemrtvé bytosti. Stoupání do schodů je pro mne docela náročné, více než zbroj mne trápí chmurné představy o tom, co nás tam vpředu čeká. Samozřejmě by pro mne byla čest zemřít se jménem bohyně na rtech, ale byl bych raději, kdyby se to stalo nejlépe v nějaké velkolepé bitvě, na kterou se hned tak nezapomene, než aby se to stalo zde v podzemí dávno zapomenuté citadely. Slepá chodba?! Uvědomím si, jakmile zastavíme. A aby toho nebylo málo, jediná pochodeň co máme, zhasne. Chvíli mi vrtá hlavou, jak je možné, že jsme se neocitli v naprosté tmě. Až po nějaké chvíli zaregistruji mdlé sluneční paprsky pronikající dovnitř a závan čerstvého vzduchu. Škvíru ve zdi, slibující slušnou šanci na vysvobození z těchto ruin, si kriticky prohlédnu. Odhaduji, jestli mám šanci se protáhnout ve, nebo jestli budu muset nejdříve odházet hromadu kamenů, aby byl otvor dost široký pro moji postavu.

Strážce - 30. března 2009 22:36

Venku Posledních pár kamenů povolí a svalí se na zem, čímž se udělá dost prostoru pro všechny. Vycházíte ven a musíte mhouřit oči proti slunečnímu svitu. Vycházíte směrem na východ, před vámi je planina zarostlá pýřím, kopřivami a jiným plevelem. O kousek dále začíná březový háj pokračující smíšeným lesem pomalu se zvedajícím do kopce. V dálce, za lesem, vidíte nekonečnou modř moře. Pohled doprava, na jih, odhalí vrcholky skal a snad nějakých padesát mil daleko lenivý sloup sirného kouře, jasný to podpis největší wallenoorské sopky. Když se váš pohled stočí k severu, vidíte zase jen skály a někde mezi nimi v dálce probleskuje stužka velké řeky. Za vámi jsou jen strmé skalní stěny, z této strany nevidíte ani památku po nějaké tvrzi nebo jiném lidském osídlení. Tedy, když pomineme temný otvor vedoucí zpět hluboko do smrtících katakomb. Vlasy vám čechrá chladivý podzimní vánek, který s sebou nese chuť moře. Příjemné ticho přeruší křik kroužícího orla, který patrně volá na svou družku posedávající na skále nad vámi.

Elleandor z Tarémie - 31. března 2009 07:30

Cesta ven Chvilku postávám u zdi, ale situace pomalu dostává spád, jak všichni chtějí ven. Ryk odvalujícího kamení chvíli zaplňují hlukem celou chodbu, vše je ještě posíleno zvířenou směsicí prachu a zeminy. Po chvilce jsem ale i přes své oslepení uviděl jisté zesvětlení prostoru přede mnou a ihned na to následovala další z dívek naší společnosti. Opatrně mě dovedla k díře, aspoň podle světlého kruhu uprostřed temného pozadí a pomohla mi do něj. Pustil jsem se dále po kolenou, na chůzi tam místo nebylo, chvíli to trvalo, než jsem si ohmatal cestu, pak jsem vyrazil, kameny však byli proti a začínali se pode mnou pomalu rozvalovat a já párkrát sjel kus zpět. Fakt jsem nečekal, že mě použijí na strhnutí závalu. Přesto se mi to povedlo, ucítil jsem pod rukama trsy trávy a do tváře mi zavál čerstvý větřík, plný moře a vůně lesa. Prostě nádhera, po té zatuchlině z katakomb. Už jsem se chystal vstát, když tu jsem dostal tvrdou ránu do hlavy, naštěstí trošku ztlumenou ramenem, kam směřovala hlavní část útoku. Podvědomě jsem se uklonil a čekal další ránu, byl jsem bezmocný a věděl jsem to. Jenže ta již nepřišla a já jen nahmatal nějaký předmět, jen kousek stranou, poznat v ní svou vlastní hůl již problém nebyl. Každopádně to, že po mně někdo hodí mojí hůl bych nečekal. Chvilku se mi honily hlavou myšlenky, proč to kdo udělal, ale pak jsem vzal hůl, vstal a pustil to z hlavy. Nastavil jsem tvář sluníčku a využíval tak krásu dne. A ani mi nevadilo, že to nemohu prožívat zrakem, ostatní smysly mi to plně vynahradily.

Loira el-Aravan z Nargadu - 02. dubna 2009 18:53

Před východem Udělám několik opatrných kroků do přírody, ale zdá se, že tady žádné nebezpečí nehrozí. Nikde nejsou stopy po nemrtvých ani jiných stvůrách. Posadím se do trávy a odpočívám. Jsem tak unavená... Nastavím tvář slunci a vnímám vánek a vůně lesa i moře. V dálce je slyšet šumění listí a možná i příboj, i když si jej nejspíše jen představuji. Potřebujeme si odpočinout a vyspat se, zelená tráva i blízký háj jsou tak lákavé. Nemyslím, že bude někdo protestovat, zvláště ti, kteří vládnou magií, musí znovu nabrat svou moc. „Šla bych někam támhle,“ ukážu k lesu, jakmile všichni vylezou, „odpočineme si, ošetříme nejhorší rány a později se dohodneme co dál. K večeru skočím něco ulovit.“

Meirion z Ilianoilis - 03. dubna 2009 08:50

Venku Proplížím se ven i s holí a brašnou. Únavu a slabost překonávám touhou po čerstvém vzduchu, slunci a svobodě. Venku před otvorem již stojí ti, co lezli přede mnou a kochají se výhledem i pocitem. Elf zřejmě jen tím druhým. Narovnám se a spokojeně se rozhlédnu také kolkolem. Jediným slovem je to nádhera. Úžasný pocit svobody, která je jak vidět, tak i cítit. Závan moře tomu dodává ještě větší svěžesti a slabě vanoucí vítr také probouzí mé smysly. Na chvilku zavřu oči a nechávám se hýčkat čerstvostí ranního vzduchu. Ze tváře si odstraním prameny vlasů a elegantně si je zandám za ucho. Po chvilce se podívám níže na krajinu pod námi. Zavlaje můj plášť a teprve nyní si povšimnu, že jsem absolutně zašpiněná a zaprášená. Okamžitě se dám do oprašování oděvu, nicméně zašpiněnými dlaněmi jej umouním ještě více a tak to pro tento moment nechávám být, tak, jak to je a opět se kochám výhledem. Stojí tam tak před otvorem, do hole zaklesnutá krásná štíhlá elfka v zašpiněném oděvu, se zaprášenými vlasy, čmouhou od prstů v obličeji a na čele, ale s hrdým a vznešeným výrazem ve tváři a jiskrou v zelených unavených očích. "Tak tam to vypadá slibně." Pousměji se po dlouhé době. Jestli to ovšem není všechno jen pouhá a dokonalá iluze. Zamžourám očima a pokouším se zjistit magii v okolí.

Strážce - 03. dubna 2009 10:30

Elfka zaostřila svůj zrak mimo váš svět. Její oči zesklovatěly a zdá se, že nepřítomně zírá do prázdna. Na chvíli se zachvěla, jako by se snad lekla, když se podívala zpět na vás. Astrální prostor Žádný podraz, žádná iluze. Astrálem okolí víří jemná aura vánku a jasně zelenou ji dotváří aura stromů. Vše je ve skutečnosti takové, jaké se zdá. Na okraji hájku jsi zahlédla jasnější záblesk, jak se před tvým pátravým zrakem schoval slabší duch lesa. Když sis prohlédla okolí, podívala ses zpět na své spolubojovníky z družiny. A v tom ses docela lekla...

Strážce - 03. dubna 2009 10:59

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální prostor Pohled zpět na vás ti prozradí několik věcí. Nejdříve vidíš, že zelená aura trávy a stromů se lačně vpíjí do těla elfa sedícího na zemi a posiluje jeho vlastní magické schopnosti. Další zajímavou postavou je Scay, obklopuje ji lehká, neproniknutelná aura připomínající závoj s černého hedvábí zvěstující slabé magické schopnosti. Její amulet pulzuje slabou tmavě modrou aurou, ke které vede jemný paprsek někde z dálky. Tušíš, že i když se tato nit jeví slabá, není radno ji podceňovat. Kain spočívá na velekněžce laskavým i krutým okem zároveň. Tvá vlastní hůl jakoby žhne rudou barvou, ohnisko neztratilo svou účinnost ani o trošku. Každému schopnému astrálního vnímání dává jasně najevo, že si má dát na tebe pozor. Žlutá aura vánku se ti vpíjí do vlasů a doplňuje tvé magické rezervy. Poslední, na koho pohlédneš, je Loira. A v ten okamžik se vyděsíš. Dívka si právě čistí ránu na ruce. Obraz dívky je nejistý, jako by nechtěl držet tvar a když se podíváš důkladněji, zmorfuje se do podoby velké tygřice, která si olizuje ránu. Málem z toho upadneš na zadek. Pak si vzpomeneš. Loira z Nargadu je tygrodlak.

Sir Angar z Xirie - 03. dubna 2009 18:03

Venku Jakmile vylezu ven, popojdu několik kroků stranou od otvoru do katakomb a posadím se do trávy. Je jasné, že bitva skončila už velmi dávno a mi pravděpodobně uspěly. Tedy ne zrovna naše skupina, ale nějaká jiná to zvládnout musela. Moc o minulosti, ale nepřemýšlím. Důležitější pro mne je přítomnost, a co bude dál, než co bylo někdo kdysi. S tím už stejně nic nenadělám. „To z ní jako plán.“ Souhlasím s Loirou, jelikož nikdo zatím nepřišel s ničím lepším a mne také nic nenapadá. Snad jen si sundat z hlavy přilbici, což také v zápětí udělám. „Jak to vypadá?“ Otázku směřuji na čarodějku, jelikož jsem si nemohl nevšimnout, jejího podivného chování. Nevím sice, co dělá, ale mám dojem, že to nějak souvisí s námi. Třeba přivolá jídlo. Trochu se pousměju a zároveň si uvědomím, že jsem již dlouho nejedl.

Meirion z Ilianoilis - 03. dubna 2009 22:07

Venku Trhnu sebou, div, že nespadnu dozadu a neposadím se na zem. Ustála jsem to. Vracím se zpět do reálného světa a astrál ponechávám astrálu. Chvíli mi trvá, než si srovnám v hlavě myšlenky a v klidu si vše promyslím. Jenže ouha! Z toho všeho mě vytrhne oplechovaný přisluhovač Kaina. On vlastně není Kainovo přisluhovač, uvědomím si v zápětí s potěšením. Připadá mi po svém dotazu vcelku přidrzlý, jen co je pravda. Chvíli na něj jen tak nezúčastněně hledím a pak mu teprve přísným tónem odpovím: "Dva mrtví, z čehož jeden tvým mečem. Jinak jsme všichni šťastně venku z toho odporného místa. Kocháme se východem slunce, čerstvým vzduchem a vidinou odpočinku. Za to všechno, čeho jsme dosáhli a že alespoň my jsme přežili, můžeme být vděčni Ránye i Óree." Významně se odmlčím. "A předpokládám, že jsme připraveni k tomu, dostat se co nejrychleji do bezpečí, kde si budeme moci odpočinout a nabrat sil." Předpokládám, že nejsem jediná, kdo to potřebuje. Hnedle mi ale dojde, že zřejmě jsem jedinou, kdo je na tom tak bledě. Doufám ale, že jsou ostatní zmoženi alespoň tím bojem a snad i nějakou jinou činností, o které nemám ani páru, protože absolutně nevím, co bylo.

Loira el-Aravan z Nargadu - 03. dubna 2009 23:59

Venku Snažím se odstranit špínu z rány na ruce, ale příliš se mi to nedaří. Nechám to tedy na později, snad někde najdu studánku nebo pramen s čistou vodou. „A také Ielis i Kainovi patří naše díky. Vlastně bychom měli děkovat všem bohům, že jsme přežili a že se teď, na krátkou chvíli, můžeme démonům z podsvětí smát do jejich pokřivených obličejů,“ dodám, aby snad nedošlo k nějaké teologické rozepři. Shazovat některé z bohů není rozhodně zapotřebí. Protože ne všichni se již stihli vzpamatovat z nenadálého úniku z podzemí, nikam zatím nespěchám a pečlivě prohrabávám váček s bylinkami. Pokusím se najít Vlčí zub nebo něco podobného.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 04. dubna 2009 13:20

Venku Když nasaji do plic vzduch, cítím vůni moře, které je nedaleko za lesíkem. Skaliska na pravé straně a sopka, která si pěje svou píseň. Pohled je to krásný, po chvílích strávených v zbořeništi, které kdysi bývaly možná i obyvatelné. Jdu do dřepu a rukou přejedu přes trávu, krásně zelenou a sem tam nějaký ten kvítek, mé pocity, z živého, které cítím ve své dlani, jsou nepopsatelné. I Orel, které se vznáší nad námi a jeho srdce ryvné volání, nejde přeslechnout, nám naznačuje, že tu bude i zvěř. Všichni jsme již venku a každý si po své užívá slunce po dlouhé chvíli tam v kobkách. “Souhlasím s Loirou, měli bychom jít do toho lesíka, máme šanci, že najdeme studánku s pitnou vodou. Měli bychom najít místo pro zraněné a pro Elleandora a my co jsme v pořádku, se porozhlédneme.“ Ještě jednou se z hluboka nadechnu a zavřu přitom oči, je to jako bych stála na molu a moře měl a pod sebou. Vstanu a čekám jak se rozhodnou ostatní.

Geidan Stål - 05. dubna 2009 02:26

Pod nohama některých se prosmýkne Svair a jako černá šmouha vyletí ven. I když je na má kouzla a pach smrti více než zvyklý, venku si chvíli počíná jako pomatené štěně, než mu dojde, jak nedůstojně se chová, a s vyplazeným jazykem se zarazí a dělá, že se nic nestalo. Já vyjdu ven hned po něm, ovšem i tak, zdá se, jako poslední. Ještě jsem sledovala chodbu, jestli za námi spektra přeci jen nepůjde. Přimhouřím oči do náhle jasného světla, sešklebím bledou tvář se škrábancem na líci. Pověstná elfská krása je v mém případě... no, přinejmenším zvláštní. Ale aspoň díky stínům už nevypadám jako umrlčí lebka, jen je vidět, že mám vystouplé lícní kosti a vůbec všechny tahy ve tváři jsou poněkud ostřejší, ne tak... rozmlžené. Kdo ví, možná mám v linii lidského předka. Ale to je to poslední, co ostatní zajímá. "Mrtví... mrtví... Smrt nic neznamená, jen další cestu," protnu elfčin výčet jedním ze svých mnoha hrobových tónů, jaký bych možná použila při kázání. "A pořád lepší mrtví oni než my. Slabí umírají, silní žijí dál. Tak to je, tak to chodí." I když mrtvé vysála spektra, vypadám, že mě všudypřítomný dech smrti naopak posílil. Zhluboka se nadechnu, protáhnu se. Spektřina chapadla ze mě spadla ve chvíli, kdy jsem kolem ní prošla. Už mě ani nebolí hlava, Kainovi jsem obětovala. Není to zas tak hrozný den. Nebýt těch ufňukanců kolem. Jelikož všichni jen tlachají a k ničemu se nemají, rovnou vykročím k lesu, o kterém se bavili. Svair běží napřed s čenichem u země. Ani mě nenapadne jít hledat svého koně, kterého jsem nechala někde poblíž. Všechno tam uvnitř bylo divné, pokryté prachem a pavučinami času. Ať se stalo cokoli, je to pryč. Můj protivník je mrtvý, v Kainově náručí, a já se konečně můžu vrátit domů. Tolik se na ně těším... na svůj chrám, na vyplašené novice, dokonce i na některé ubručené kněze, kterým se nelíbil můj způsob spravování Kainova svatostánku. Ano, domov. To je to jediné, co mě teď zajímá. Oni ať si jdou třebas ke všem čertům, ale já musím do Edenu. Co nejdřív. Musím zjistit, co se stalo, že nás tam nechali, ačkoli jsme vyhráli.

Elleandor z Tarémie - 05. dubna 2009 09:37

Venku Postupně přibývají další a další společníci z podzemí, ze začátku nejisté kroky na svěží trávě, hluboké nádechy vyhánějící zatuchlost z plic, to vše jsem schopen vnímat, také větší svěžest v hlase, klid a často i náznak radosti a vzrušení z překonané zkoušky, to vše naplňuje atmosféru kolem mne. Mě však zajímá nyní pouze jedno, slunce, a jeho teplé jemné doteky, které jemně objímají celé mé prokřehlé tělo, cítím se jako bych byl celou věčnost uschován v ledovém vězení, přesto stále silněji cítím, jak ve mne pulzuje prohřátá krev. Jsem tolik zaměstnán tímto vnímáním, že ani nevnímám žádná slova, jako by mě minula, přestože jsou tak blízkou, pouze doteky slunečních paprsků, pravidelný tlukot srdce a pravidelné střídání hlubokých nádechů a výdechů. Vůbec se mi nechce hnout, ještě ne.

Meirion z Ilianoilis - 06. dubna 2009 12:07

Směr lesík Alespoň, že Kainovo přisluhovačka vyrazila vpřed. Vždy je dobré mít někoho, kdo nemarní volným časem a má se k činům. Její slova nikterak neokomentuji, nemám chuť se hádat a navíc po tom všem nejsem ani ve formě. Slepý vypadá, jakoby nabíral sílu ve styku s přírodou a sluncem a tak jej ponechávám, aby dočerpal to, co potřebuje. Neruším jej, jen kolem něj tiše a pomalu projdu. Následuji ty, kteří již vyrazili směrem k lesíku.

Strážce - 06. dubna 2009 13:23

Směrem k lesíku Všichni vyrazíte k lesíku, do stínů listí ševelícího vysoko v korunách stromů. Loira netrpělivě popadne Elleandora, vytrhne ho z odpočinku mezi kopřivami a pomůže mu najít cestu na okraj lesíka. Patrně mu stále nemůže zapomenout dívčí oslovení, protože jej před překážkami varuje povětšinou později, než by bylo třeba. Lesík Když dorazíte na okraj hájku, ti z vás, kteří jsou unavení více, si lehnou do trávy, ostatní posedávají a jen tak odpočívají, hryžou stébla trávy nebo hledí na oblohu skrz uklidňující větve stromů. Někteří se tiše baví. Poblíž naleznete malou studánku a tak se můžete napít i osvěžit vodou. Postupem času spíte nebo pospáváte všichni, probouzíte se až k večeru, příjemně odpočinutí a v lepší náladě. Začíná být chladno. Podzimní slunce se již chýlí ke skalám a studený vítr od moře začíná být znát. Kromě chladu vás ještě trápí hlad, nevzpomínáte si, kdy jste naposledy něco jedli, ale začínáte mít pocit, že teď by byla ta pravá chvíle.

Elleandor z Tarémie - 08. dubna 2009 12:26

Lesík Jsem u vytržení z té volné přírody, kterou vnímám všemi smysly, nebo spíše jsem vytržen ze vnímání té volné přírody. Něčí ruka mě uchopí a začne mě vláčet dál. Naše cesta se zdá ještě neskončila. Snažím se držet krok, ale dělá mi to značné potíže, občas mám i pocit, že ty kameny přede mně někdo schválně staví. Auuu. Sakr... Kořen. Stačilo párkrát zakopnout, při čemž jsem se musel opřít, obejmout či jinak pomoc o svého průvodce, abych se svým hmatem ve správných partiích přesvědčil, že to bude zřejmě jedna z mých děvenek, která to odhadnout nemohu, každopádně toto skoro až neurvalé jednání se mi zrovna příhodné k mému stáří a stavu nezdá. Konečně jsme zastavili. Hurrá. Přežil jsem to. Chvilku se nic nedělo, tak jsem pochopil, že tu asi budeme tábořit. Místo to bylo jistě náramné, cítil jsem tu sílu stromů, tyčících se vysoko nad nás, zurčící potůček a zřejmě i jezírko, možná jen studánku, přesto mi tu chybělo sluníčko, které tak prospívalo mému zmrzlému tělu. Co se dá dělat. Na chvilku jsem na místě stanul, pak jsem se ale opět jistým krokem i když pomalejším než při cestě sem, vydal k jednomu z mohutných stromů tvořících hranici zdejšího paloučku. Sice nic nevidím, ale cítím to. Sjedu k jeho kořenům a pohodlně se zády opřu o jeho kmen, ruce volně položené na nohy. Snad hodinu, snad déle se ani nehnu. Nechci nikoho ze svých společníků rušit. Poté vstanu a zamířím ke vzdálenější straně paloučku, k jinému z mohutných stromů, kde se opět usadím, jen tentokráte zakryji obličej dlaněmi. Pokud by se někdo přiblížil, tak by zaslechl i pravidelně znějící řeč, ale na to, aby mi rozuměl, by se musel značně přiblížit.

Elleandor z Tarémie - 08. dubna 2009 13:11

soukromá zpráva od Elleandor z Tarémie pro Na paloučku Jen co se opřu o prvního z velikánů, tak se soustředím a vstoupím do astrálního světa, pohlédnu jakoby z výše nejprve na sebe, prohlédnu si svou auru spříznění, lehké vlákna vinoucí se ze všech stran a plnících mě novou silou. Je to velmi zajímavé, jak pouhé souznění mysli dokáže absorbovat takovou sílu. Pak pohlédnu na své společníky, důkladnou prohlídkou jejich aur je poznám lépe než v našem světě, zde neexistuje žádná přetvářka, zde se hned ukáže kdo jaký je. Zjištění nyní nijak neřeším, na to bude čas později. Nyní je čas na ten hlavní důvod, proč jsem do astrálního světa zavítal. Rozhlédnu se a hledám některého z lesních duchů. Jsem si jistý, že tu nějaký je, i když jsem ho neviděl, tak jsem cítil jeho přítomnost, když se poslední z nás dostali ven z kobek. Chvilku to trvá, duchové častou bývají nedůvěřiví, zvláště ti mírumilovní. Nakonec se přece jen povedlo, na druhé straně palouku u dalšího z velikánu, dokonce o něco většího než byl můj nynější, jsem zahlédl jednoho mihnout. Na nic jsem nečekal a vstal, to co nedovolí pokročilý vstup do astrálního světa, to pobyt na hranici našeho a astrálního světa umožní, ovládat své vlastní tělo. Jen to chce trénink, pohled z jiného pohledu dělá nováčkům často značné problémy. Já cestu zvládl vcelku v pohodě, nikdo by nepoznal, že má trošku nejistá chůze nebyla důsledkem slepoty, ale pohledu z astrálního světa. U druhého velikána jsem se opět usadil. Pak jsem pokud možno tichým hlasem, abych na sebe příliš neupozornil, promluvil k lesnímu duchovi, který se sice schoval, ale přesto nejspíše ze zvědavosti neutekl. Občas mě tito tvorové astrálního světa překvapují, jak jsou v jistých ohledech lidští. "Buď pozdraven, ochránče lesa a života v něm, jsem Elleandor z Tarémie, druid z Medvědího hvozdu. Já a mí společníci jsme vyšli z podzemí a nemáme žádné zásoby a proto předpokládám, že se někteří vydají na lov, tak jsem vás chtěl požádat, jako váš služební, zda by při své výpravě nemohli nalézt něco k snědku, co uznáte za vhodné." Řeč duchů zněla z mých úst tak plynule, jako bych touto řečí mluvil neustále. “Slibuji, že neuškodíme více, že bude nutné, naopak pokud bude příležitost pomoci, tak svou ruku ku pomoci nabídneme.“ Jistě jsem byl zvědav, zda mě duch lesa vyslechne, nejspíše předloží mou žádost nějakému staršímu duchu. Většinou mi však vyhověli. Někdy mi přivedli do cesty zraněné zvíře, které již nemělo budoucnost nebo jelena škůdce, s parohy ostrými jako meče, jindy jsem zase nalezl palouk plný chutných hub nebo jahod a malin. Duch zmizel, jako vždy bez nějaké odpovědi. Málo kdy se stalo, že duchové komunikovali, možná že i komunikují, jen my jim nerozumíme. Opatrně jsem si přiložil ruce na obličej a jal se zaříkávání lehkého léčivého kouzla působícího regeneraci mých poškozených očí. Nechci léčení nijak uspěchat, důležitý je výsledek a jistě to bude ještě nějakou dobu čekat.

Strážce - 09. dubna 2009 14:46

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální prostor Pohled zpět na vaši skupinu ti prozradí několik věcí. Nejdříve si povšimneš Meirion, jak se žlutá aura okolního větru lačně vpíjí do jejích vlasů a posiluje její magické schopnosti. Sice ještě není úplně při síle, ale stavět se jí na odpor bys teď nechtěl. Její hůl jakoby žhne rudou barvou, je to solidní magické ohnisko, které neztratilo svou účinnost ani o trošku. Každému schopnému astrálního vnímání dává jasně najevo, že si na ni má dát pozor. Další zajímavou postavou je Scay, obklopuje ji lehká, neproniknutelná aura připomínající závoj s černého hedvábí zvěstující slabé magické schopnosti. Její amulet pulzuje slabou tmavě modrou aurou, ke které vede jemný paprsek někde z dálky. Tušíš, že i když se tato nit jeví slabá, není radno ji podceňovat. Kain spočívá na velekněžce laskavým i krutým okem zároveň. Poslední, na koho pohlédneš, je Loira. V ten okamžik se trošku lekneš, ale hned se rozvzpomeneš. Dívka si právě čistí ránu na noze nějakou rozdrolenou bylinkou. Obraz dívky je nejistý, jako by nechtěl držet tvar a když se podíváš důkladněji, zmorfuje se do podoby velké tygřice, která si olizuje ránu. Ano, Loira z Nargadu je tygrodlak.

Loira el-Aravan z Nargadu - 09. dubna 2009 15:29

V lesíku Pomocí nalezené bylinky a vody ze studánky si vyčistím drobné rány, abych předešla infekci. Vůbec se trochu omyji od prachu z podzemí, ale mytí vlasů nechám na později. Pak se už položím pod stromy a odpočívám. Chvílemi otevřu oči a zkontroluji okolí, jestli nám nic nehrozí, pak ale zase oči zavřu a ponořím se do mělkých snů... Když se připozdní, vstanu a obhlédnu ostatní. Mám hlad a žádné zásoby, lovit jsem slíbila, tak už jen vyrazit. „Jdu lovit,“ upozorním ty, kteří zrovna nespí. Počkám, jestli nemá někdo výhrady, návrhy či nutkání se připojit, a pak vyrazím lehkým krokem dále do lesa.

Sir Angar z Xirie - 09. dubna 2009 15:36

Lesík Čas čekání je u konce, je načase opět vyrazit na cestu. Po chvíli odpočinku se opět zvednu a pomalu vyrazím za ostatními směrem k lesu. Nespěchám, nemám k tomu žádný důvod a na víc se zbroj, kterou mám na sobě, není zrovna nejlehčí a já nepotřebuji se zbytečně připravovat o zbytek svých sil. Když konečně dorazíme do lesa, najdu si nějaké pohodlné místečko, kde bych si mohl odpočinout a nabrat sil. Takové místo nakonec naleznu pod jedním z mnoha stromů nedaleko studánky a ostatních lidí. V rámci svých možností se co nejpohodlněji posadím na jeden z větších kořenů a začnu kontrolovat stav svých zásob. Kontrola mi nezabere příliš času, do podzemí jsem přece jen vyrazil poněkud na lehko v domnění, že celá akce proběhne docela rychle. Dneska si odpočinout…a zejtra zpátky do Xirie. Domů do sídla své rodiny. Pomalu začnu uvažovat o svých dalších krocích. Doufám jen, že tam získám nějaké vysvětlení toho všeho. K večeru začínám mít už pomalu pocit hladu, což mi jenom připomene, že nemám žádné zásoby jídla. Loira má zřejmě stejný pocit, jelikož se zrovna chystá vyrazit na lov. Mít sebou luk a na sobě něco čím bych při každém pohybu nedával širokému okolí vědět o své přítomnosti, nejspíše bych se k ní připojil. Alespoň bych tak zabil trochu času a pročistil si hlavu.

Jera Mannaz - 09. dubna 2009 17:33

Lesík Všichni až na Zmiji vyjdou vstřít slunci, které máme opět možnost vidět. Ani já nejsem vyjímkou a jakmile je to možné, protáhnu se ven, abych se konečně mohla pořádně nadýchnout čerstvého vzduchu a vyhnat zatuchlinu z plic. Konečně jsme venku.. že to ale trvalo. Kdo ví, jestli za to ty dva životy stály. Jen potřesu hlavou, abych myšlenky zapudila a porozhlédnu se kolem. Nejrozumnější bude zůstat s nimi, alespoň do té doby, než narazíme na nějkou civilizaci, kdo ví, co v blízkosti tohohle panoptika může číhat. A přeci jenom s čáryfučkou a Kainovou kněžkou v zádech... Do debaty ohledně toho, kam se vydat se nijak nezapojuji, protože je mi v podstatě úplně jedno kam se vydáme, já se stejně nemám kam vrátit. Tak už se konečně rozhodněte.. polemizovat o něčem je zbytečné, stejně všichni víme, kam půjdeme. Mírně přimhouřím oči a zadívám se směrem k lesíku, k uším dolehne pár vět od Hadího jazyku, s kterými musím, chtě nechtě, souhlasit. A když kněžka vykročí, ještě chvíli posečkám na místě a pak se vydám mlčky za ní. Jakmile dorazíme na palouček, shodím z ramene vak a kožich a zkontroluji jak jsem na tom, co se týče nějké té fyzické újmy. Pár oděrek a modřin... nic co bych nepřežila. Nakonec se tedy unavena svezu do trávy. Pokrčím nohy a opřu lokty o kolena, přičemž se pořád snažím pozorovat ostatní. Přežijí jen ti nejsilnější... Jen ti nejsilnější. Pobaveně se ušklíbnu a projedu trávu rukou, je příjemné zase cítit něco jiného, než holý kámen a prach usazující se snad všude, ať už na místech krytých, nebo nekrytých. Najednou jako kdyby se odhalila všechna ta špína, která se na těle usadila. Proto žijeme nad zemí... temný kobky nejsou nic pro nás. Mírně se podmračím a ulehnu do trávy. Ostatních si už moc nevšímám, každý se nějak zabavil. Teď už si snad můžeme i.. můžeme... Za chvíli mi už spadnou víčka a já se ponořím do slastného a bezesného spánku. Probudím se až v okamžiku, kdy černovlasá drzounka odchází. A téměř okamžitě mi dojde význam jejích přechozích slov, které ke mě dolehly ještě v polospánku. Tam dole člověk skoro zapoměl, že má vůbec nějaké lidské závislosti. Také už pociťuji jak se žaludek domáhá něčeho k snědku. Ale než vyrazím pro něco živého, začnu se přehrabovat ve vaku, zda-li tam není něco k snědku a ejhle... Tak to vypadá že štěstěna se mě zatím drží. Vytáhnu plátno, které kryje nějaký obsah, když ho rozbalím, z látky vykoukne kus chleba a sušené maso. Jeden člověk se z toho nají slušně, rozdělit to mezi dva, zažene to největší hlad, ale pro všechny... akorát tak podráždí žaludek. Ulomím kousek chleba, víc jak tři čtvrtiny zůstanou a to samé udělám s masem. Spíš než bych se chtěla najíst, je to opravdu jen na chuť. Zbytek jen tak ledabyle zabalím a pomalu se zvednu, načež dojdu k muži v brnění. K němu právě proto, že Zmije by mne odmítla s nějakou uštěpačnou poznámkou, elf se ztratil někde na druhém konci a předpokládám, že on bude natolik uvědomnělý, že se kdyžtak rozdělí s čáryfučkou. "Nosit brnění si vybírá daň." Položím balíček vedle něj, hlas má úplně jiné zabarvení, než v podzemí, možná takové víc veselé a odpočaté. Je hloupost vydávat se někam na noc, nejlíp by jsme udělali, kdyby jsme tu zůstali, ale je to na nich. Vrátím se zpět ke svému místu a ze země zvednu kožešinu, kterou přes sebe přehodím. "Porozhlédnu se kolem, když už nic jiného, tak aspoň pro dřevo na oheň." Věta je prohozena informativně, nijak pobízivě. Než ale zmizím z paloučku, zastavím se u studánky a svlažím suché rty.

Meirion z Ilianoilis - 10. dubna 2009 09:40

V lesíku Ani nevím jak, ale najednou se ocitáme v lesíku. Cesta uběhla vcelku rychle a nyní nás čeká zasloužený odpočinek. Pociťuji absolutní potřebu vody, jak pro napití se, tak pro očistu. Posečkám chvíli, než se někteří vystřídají u studánky a pak s obrovskou vděčností přijmu dar vody, který mi nachystaly mé bohyně. Upravím se a teprve po tom všem spočinu v kořenech rozrostlého stromu, schoulím se do pláště a usnu. Když se odpočatá proberu, slunce se nechází podstatně někde jinde, než bylo, když jsme dorazili na toto místo. Je o něco chladněji a Loira se zvedá a vyráží na lov. Jídlo! Uvědomím si, že mě bolí žaludek hlady. Není to dobrý pocit. Naposledy jsem jedla když... Zamračím se. Tak kdy to bylo?! Vzpomenu si konečně?! Ne a ne si vzpomenout. Nevím ani kam jdu s těmito dobrodruhy a ani nevím, co nás čeká. Vím ale jedno, že nic není zadarmo a tak se zvednu a pomalu jdu do lesíka alespoň pro nějaké klestí a menší větve. Jsem si vědoma toho, že něčím se na tom všem musím podílet. Zatím mohu tím, že když nemám žádné jídlo, nasbírám alespoň něco na podpal. Musím konstatovat, že chůze mi jde o dost lépe, než před spánkem. Dokonce vnímám i jiné věci, než jen svou zesláblost. Užívám si krásu lesa, stromů, trávy, ptactva a zvěře. Vlasy nechávám na pospas vánku a občas nahlédnu zcela podvědomě do astrálních sfér. Vracím se na místo odpočinku a na zem shazuji sebrané klestí na jednu hromadu.

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 10. dubna 2009 10:07

Lesík Nejsem sice první, kdo se vydává k lesu, ale nevadí mi to. Jdu za ostatními, i když se docela rozdělujeme, každý si najde někde nějaké místečko a odpočívá. Po čase stráveném v kobkách si to zasloužíme. Dojdu si ke studánce, kterou jsme našli kousek od nás, kleknu si na okraj a naberu do dlaní vodu, je chladná, ale nejdříve si vyplachuji ústa, neboť je mám plné prachu. Pak se s chutí napiji. Jsem mírně zvědavá a procházím lesíkem směrem k moři, les se ale začíná zhušťovat a já se raději vracím, možná není dobrý nápad jít někam sama, vždyť ani pořádně nevím, kde jsem. A trochu odpočinku mi jedině prospěje. Najdu si místo na měkoučkém mechu na, který si sednu a pak se položím, pod hlavu si dám brašnu, i když není moc měkká. K večeru už se začíná ochlazovat a od moře vane studený vítr. Loira se zmíní o jídle a já se k ní přidávám, protože v břiše už mi dosti kručí. Nejsem v lovu zdatná, ale když má člověk hlad, překvapí sám sebe co je pro to schopen udělat. Pomalu se zvedám z mechu a hraji si s myšlenkami a představami.

Geidan Stål - 10. dubna 2009 12:03

Jelikož má Svair čtyři nohy a my jen dvě, je samozřejmě všude první. Vrhne se ke studánce a nahlas chlemtá, ale ani pro někoho nechutný výjev, kdy mu z pysků odkapává voda společně se slinami, mě nezastaví, abych se taky napila a pořádně se opláchla. Potom si oba lehneme. Svair má však neustále nastražené uši a ohlíží se po každém šustnutí. A když někdo z nich použije magii ďas ví k čemu, zase se celý naježí jako tam v kobkách. Lov. Ano, jídlo je třeba. Proto hned vstanu, sáhnu po luku a toulci, který jsem si sundala ze zad, abych mohla spát. Jsem zvyklá spíš na řádnou štvanici v sedle koně a se smečkou loveckých psů, ale už jsem lovila i bez toho všeho. Navíc máme Svaira, teď odpočatého. Mohl by zakousnout nějakého zajíce, s trochou štěstí i srnku. Ale obávám se, že by si to - v případě nějakého ušáka - chtěl nechat pro sebe. Nejsme jediní hladoví. A tak raději vyrážím na lov i já. Protože pokud něco skolím, budu mít právo podělit to maso. Což znamená, že my se Svairem si budeme moct nacpat břicha.

Strážce - 10. dubna 2009 20:32

Lesík Angar a Elleandor zůstávají v místě, které někteří z vás honosně nazývají tábořištěm. Ostatní se roztrousili po okolí a tak vám zbyl jen klid na případnou rozmluvu. Jera i Meirion vyrazí sbírat dřevo a vůbec se porozhlédnout, každá trochu jinam. Elfská dívka sbírá spíše klestí a slabší dřevo na podpal, barbarka naopak bere jen to větší, mohutnější a co bude hořet dost dlouho. Snad aby ji nikdo nenařkl, že přinesla malé větvičky. Loira, Scay, Sulli a Svair se vydají jiným směrem, hlouběji do pásu lesa, ulovit něco k snědku.

Strážce - 10. dubna 2009 20:59

Oltář v lese Jera a Meirion, každá sbírá to "své" dřevo. Už toho máte docela dost, když se sejdete na jednom místě. Snad jakoby náhodou, ale brzy zjistíte, co vás svedlo na toto místo. Před vámi je mezi stromy postaven malý oltář. Je ze světlého kamene, přes něj je přehozen jednoduchý, jemný přehoz z modrého plátna. Na něm stojí několik kovových misek, patrně z ničeho drahého. V každé něco je, ale odtud nevidíte přesně co. Uprostřed oltáře je malý svícen a v něm hořící bílá svíce. Zbytek oltáře je zaplněn různými věcmi, vidíte kostěný náramek, nějaký špark s blyštivým kamenem, zdobenou dýku, velkou mísu či snad talíř, několik dalších drobností. Před oltářem stojí postava, pravděpodobně dívka. Je k vám zády a zapaluje druhou bílou svíci od té první. Na sobě má dlouhé zelené šaty s širokými rukávy a přes vlasy spadající na záda vyšívaný zeleno modrý šátek. Prozatím si vás nevšimla nebo nevšímá.

Strážce - 10. dubna 2009 21:04

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální pohled Jak jsi byla v tom prohlížení okolí astrálně, hned jsi dívku omrkla. Oltář nevypadá nijak magicky, i když víš, že k tomu, aby mohl sloužit k magickým účelům, k tomu být magický rozhodně nemusí. Navíc ti na něj stíní výhled dívka. Prohlédnout její auru si ale nemůžeš, protože je zahalená tmavě modrou a dosti neprůhlednou aurou ochranného zaklínadla. Patrně se jedná o komplexní ochranné zaklínadlo II. stupně, to neprohlédneš.

Loira el-Aravan z Nargadu - 10. dubna 2009 23:29

Je čas lovit Udělám pár kroků napřed a pak se ohlédnu na loveckou družinu. Trošičku se ušklíbnu při pohledu na Faith. Pokud nemá v té svojí brašně alespoň oka, moc toho neuloví. Ale to nevadí, stačí, když bude umět zvíře vyvrhnout a pomůže mi jej odnést. Když se k nám přidá Scay se svým psem, vím, že teď rozhodně něco ulovíme. A také, že budu muset udělat co je třeba hned, netuším, jak Svair zareaguje, a nechci to zkoušet až někde v lese. Snad se už hned rozvzpomene... Utočím se znovu k ženám zády a rozepnu své oblečení. Jeden naučený pohyb a podivný plášť i opasek se zbraní letí k zemi. Omluvně, s hranou stydlivostí, se podívám přes rameno. „Musím se převléct do něčeho pohodlnějšího,“ zažertuji a v průběhu dalšího kroku se proměním. Změním se za chvíli kratší než jeden úder srdce, v podstatě ihned, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, kterou jsem kdy ve svém životě udělala. A taky že je. Dopadnu na huňaté tlapy a v podobě velké tygřice se na vás otočím. Jsem mohutná i na tygří slečnu, má srst je vybledlá, ale tygří pruhy jsou dostatečně znatelné. Určitě bych se dobře skryla někde na severu, ale v místních lesích to taky nebude příliš obtížné. Hravě se přikrčím a stáhnu uši dozadu, kdyby si chtěl Svair hrát nebo snad si hned nevzpomněl. Jednou mi už ucho natrhl.

Strážce - 11. dubna 2009 10:31

Lov Svair, i přesto, že je překvapený nenadálým zjevením své staré známé kočičí kamarádky, hlasitým zaštěkáním dá najevo, že není čas na hraní. Vyrazíte tedy do lesa hledat divokou zvěř. Chvílemi vás vede Svair, chvílemi Loira, až naleznete říčku, ke které chodí zvěř pít. Stačilo se ukrýt na vhodném místě a chvíli čekat. Neuplynulo ani čtvrt hodiny a dvě laně se přišly napít. Z dálky je pozoruje mladý jelen, ale jste příliš daleko, než aby vás zvířata zaregistrovala. V tom vyrazí Loira ze svého úkrytu téměř na druhé straně palouku. Kdy se od vás oddělila nevíte, ale muselo to být před chvilkou. Ještě při příchodu laní ležela vedle vás a kočičím zrakem pozorovala říčku. Obě laně, když si uvědomí nebezpečí, se rozběhnou co nejrychleji od tygřice. Ta po jedné skočí, ale nemá úspěch, dopadne na všechny čtyři a běží za ní dál. Lovená zvířata získávají náskok vůči svému pronásledovateli, ale ... blíží se k vám.

Meirion z Ilianoilis - 13. dubna 2009 07:57

Oltář v lese Mám téměř plnou náruč chrastí a v druhé ruce mou milou hůl, s jejíž pomocí chrastí přidržuji aby nepadalo na zem častěji, než jej seberu. Už si dělám chutě na jídlo, které nás čeká a dostávám se do veselejší nálady. Kus ode mne však praskne větev. Srna či jiný tvor? Zastavím se a posečkám malou chvíli. Barbarka, pomyslím si, když ji spatřím jak se valí mezi stromy s několika větvemi, které se svou silou snad rovnají stromům. Taky už má asi hlad. Poušklíbnu se. A to nemá obavy být v mé blízkosti? Hmm, troufá si. Letmo se usměji. Nečekám na to, že by se mnou toužila prohodit pár konverzačních slušností a tak se jen povzneseně otočím a namířím si to k místu odpočinku. UPS! Zamrazí mne a ani se nehnu. Kdyby mi v náruči nepřekáželo to chroští, začnu zběsile mávat rukama na barbarku, takhle jen gestikuluji obličejem a dělám na mne vcelku nezvykle děsivé grimasy, které se ke mně jistě nehodí. Jenže stvoření, jakým jsou barbarové, by zřejmě nepochopili beze slov, že chci něco sdělit aniž bych mluvila. Magii nepoužiji žádnou, netoužím ani v nejmenším, abych někoho vyplašila její přítomností a zároveň nechci na sebe upoutat pozornost. Tak stůj! Buď ticho! Nehejbej se! Čekej!! Hej, chápeš to ty divný tvore?! Nakláním hlavu ze strany na stranu, koulím očima a otvírám ústa ve tvaru slov. Nejsem si vůbec jista, zda si povšimla oltáře a ženy, která u něj stojí a provádí rituál. A já jen doufám, že ona žena není nikým jiným, než ženou a nějakou pastí na nás připravenou a je jen a jen někým, kdo v dobrém dává svému dobrému bohu oběti a prosí jej o něco, co je pro dobro světa. A jestli ne! Zamračím se oním směrem k oltáři a obávám se nejhoršího, i když stále nic nečiním.

Elleandor z Tarémie - 14. dubna 2009 06:51

Tábořiště Tábořiště pomalu utichalo, jak jeden po druhém mizeli někde v lese, aspoň podle ohlasů z tábořiště, nevím zda jsem tu zůstal sám, přece jen jsem kousek stranou, ale ten klid jsem uvítal, nastal další vhodný čas na probrání posledního dění a o snahu o obnovu nějakých dalších vzpomínek, které mi stále zůstaly utajené. Projdu zpět několik dní, od cesty podzemím, přes zadání úkolů, dlouhou cestu k bojišti až k přidání se ke spojeným vojskům. Pak se mysl zaměří zpět na dnešní probuzení a krok po kroku začnu probírat vše, co se v podzemí stalo... Až mě přemůže únava a opět usnu.

Sir Angar z Xirie - 14. dubna 2009 11:13

Tábořiště Z praktického důvodu nakonec zůstanu v tábořišti společně se slepcem. Slepec se zdá být zaneprázdněn svými vlastními problémy a já nemám důvod ho nějak vyrušovat. Po nějaké době, kdy jsou dívky na buď na sběru dřeva, nebo na lovu, se začnu v „táboře“ poněkud nudit. Uvědomuji si, že na lovu bych nebyl moc platný, jelikož bych většinu zvěře akorát vyplašil zvoněním plechu o plech. Zároveň si však uvědomuji, že jsem ve společnosti, kde si každý musí své místo nějak zasloužit, že nic nedostanu jen tak zadarmo. Pomalu se tedy zvednu, pod strom, kde jsem strávil většinu dne, si odložím tornu s celým jejím obsahem. Dokonce odložím i velký, těžký štít a obouruční meč. Oba tyto předměty pro mne sice znamenají mnoho, ale nezdá se, že by v okolí byl někdo, kdo by je mohl odcizit, navíc nehodlám se v lese zdržovat dlouho. Ostatně, jak dlouho může trvat sesbírání nějakého vhodného dřeva na oheň, když jsme v lese. Jenom krátce potom co odložím přebytečnou zátěž, se vydám směrem, kterým se vydali i dvě sběračky přede mnou. Krom vhodných kusů dřeva, které by mohlo hořet vydatně a dlouho se také rozhlížím po nějakých lesních plodech, jako jsou například houby, nebo maliny. Jelikož, ale nejsem žádný velký znalec flory a fauny, tak sbírám jen takové plodiny, o kterých jsem si naprosto jistý, že nejsou jedovaté. Tím se seznam vhodných lesních plodů značně ztenčuje…. Tahle práce mi samozřejmě vůbec nevyhovuje, z domova a různých výprav jsem zvyklí, že se o takovéhle záležitosti starají moji podřízení. Tady, ale žádné mému velení podřízené osoby nemám. Vlastně si ani nejsem jistý svým postavením v téhle skupině. Hold pořád mám v paměti ještě spoustu temných míst…

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 15. dubna 2009 11:24

Lov Jdu za Loirou a přidává se k nám i Scay a její pes Svair, možná je to výhoda, pes cítí zvěř na velkou vzdálenost, ale hlavně má dobré slechy. Při pohledu, který na mne Loira hodila, mám pocit, že sem nepatřím. Jenže já chci být potřebná! Pak jsem, ale překvapená jako již dlouho ne, její slova, “Musím se převléct do něčeho pohodlnějšího." mě vyvedou trochu z míry, ale není to nic proti tomu, co právě v mžiku předvedla. Možná by bylo dobré si konečně vzpomenout na vše, pak nebudu na všechno čučet jak hloupá! Z Loiri je nádherná tygřice s velkými huňatými tlapy. Svair nám dá najevo, že není čas obdivovat krásnou čičinku. Vydáme se za nimi, až dorazíme k říčce, všechny nás napadlo to samé, a tak se ukryji a čekám, až se přijde zvěř napít. Nečekáme dlouho a z houští se objeví dvě laně a jelen, který je z povzdálí pozoruje. Jsou od nás, ale dost daleko a teď tam vpadnout, jen s mečem je hloupost. Otočím se na Loiru, ale ta byla již pryč. Ani jsem jí neslyšela odcházet. Laně, které vycítili nebezpečí, začnou utíkat. Tygřice je jedním útokem navede naším směrem a já pomalu sahám pro svůj meč, čekám na vhodnou příležitost a doufám, že budu mít alespoň tolik štěstí a jedna laň se nám podaří ulovit.

Strážce - 20. dubna 2009 14:32

Oltář v lese Dívka položí zapálenou svíci a pak se otočí a podívá na vás. Zdá se, že vás vycítila dříve, než zlomená větévka zapraskala pod Jerou nesoucí celou otep nalámaného těžkého dřeva. Žena, která si vás nyní prohlíží mandlovýma očima, je mladá lesní elfka. Z rysů obličeje, pokožky bez nejmenších vad, tmavě hnědých očí i jemně zelených vlasů, které šátek přehozený přes hlavu nedokázal zakrýt, usuzujete na velmi čistý elfí rod. Její zelené šaty jsou jemné, pečlivě tkané a zdobené jen drobnými stříbrnými doplňky. Na krku vidíte tenký stříbrný řetízek, co je na něm zavěšené však vidět není – mizí pod šaty. Napadá vás, že by celkem dobře mohla být princezna nebo jiná vážená elfí šlechtična z některého z prastarých rodů, které si na toto stále potrpí. Spíše však připomíná vílu, než skutečnou bytost, jde z ní pocit neuchopitelnosti a lehkosti, s jakou patří sem na toto místo. Nic neříká, jen se na vás dívá. Ani nijak vyloženě zvědavě, ani z vás nemá strach. Okolí tábořiště Angar se prochází v okolí. Nasbíral jsi pár kusů dřeva, které by mohlo slušně hořet. Při hledání lesních plodů jsi narazil na keříčky s borůvkami v místech, kde lesem přecházejícím do smíšeného vede téměř nepatrná stezka. Cpeš se borůvkami a vychutnáváš si jejich chuť. Vycítíš pohyb, zvedneš hlavu, ale nic nevidíš. Rozhlédneš se, ale stále nic. Trochu se ti sevře žaludek, když si uvědomíš, že své zbraně jsi nechal v táboře. Všude okolo je podezřelé ticho. Borůvky ve tvých ústech se najednou zdají nějaké kyselé... Lov Zvířata stále utíkají a dlouhými skoky se snaží uprchnout. Faith se postaví jedné lani do cesty se svým mečem. Zvíře je rozhodně větší a mohutnější, než se zdálo před chvílí. Napřáhneš meč a instinktivně zavřeš oči v očekávání těžkého nárazu. Laň dopadne na zem, odrazí se a prudce změní směr. Bylo to je krátké mrknutí, ale když se po ní oženeš mečem, již pouze mineš. Druhá laň proskočí mezi vámi dvěma, hned za ní proletí jako blesk Loira a za nimi, podobný stínu, běží Svair. Pes rychle zkracuje vzdálenost mezi ním a laní, vypadá to, že šanci ji dostihnout má. Všechna zvířata jsou během okamžiku několik desítek kroků od vás a začínají se ztrácet v lese.

Sir Angar z Xirie - 22. dubna 2009 18:07

Okolí tábořiště Dřeva mám už docela dost na to, abych mohl pomalu uvažovat o návratu zpět do tábora. Ostatně pro další mohu dojít vždycky. Při cestě zpět k táboru se ještě na chvíli zastavím u borůvkových keřů, které se mi podařilo objevit. Borůvky jsou jedním z mála lesních plodů, o kterých vím, že nejsou jedovaté, a které jsem schopen bezpečně poznat. Nasbírané dřevo ihned odložím stranou na keř a sám se hladově pustím do očesání borůvkových keřů. Není sice mým zvykem lézt po zemi a jíst co mi zrovna přijde pod ruku, ale tady není nikdo, kdo by mě mohl vidět při této ne příliš důstojné činnosti. A kdyby ano, stejně by mi to bylo nejspíš jedno. Nikdy jsem se příliš nezajímal, co si o mě myslí ostatní a teď nemám jediný důvod s tím začínat. Nevím, jak dlouho bych ještě pokračoval v plenění borůvčí, kdyby mne mé instinkty nevarovaly. Něco není v pořádku… Nechám borůvky borůvkami a rozhlédnu se kolem sebe. Jednu ruku si přitom opřu o jílec svého meče, kdyby bylo potřeba bojovat. Trochu přitom zalituji, že jsem obouručí a štít nechal v táboře. S tím teď bohužel nic nenadělám… „Tak co je tu někdo?“ Zašeptám velice tiše, abych trochu narušil zlověstné ticho, které se tu jenom před několika málo údery srdce rozhostilo. Stále však zůstává na místě a snažím se zaregistrovat i ten nejmenší pohyb v mém okolí.

Meirion z Ilianoilis - 24. dubna 2009 12:19

Oltář v lese Pokynu hlavou k pozdravu. Přeci jen se klanět nebudu, to je mužskou prioritou. A to i v případě, kdy ona bytost ve mně vzbuzuje úžas a úctu. Kdybych na vlastní oči neviděla, že zapaluje svíci před oltářem, myslela bych si, že to je nějaká bohyně. Nerušit a jít dál? Optat se na to, kde to jsme? Rozhodnu se neptat na místo, protože to bych zřejmě měla vědět já sama. Dost možná je to paní tohoto lesa, dost možná, že není. "Omlouvám se, zda jsme narušili váš klid. Nepřicházíme ve zlém. Jen bychom tu na kraji lesa rádi pojedli a dali odpočinout našim znaveným tělům i mysli." Zatvářím se při tom tak, že tím vlastně žádám o svolení. V rukou stále svírám chroští i hůl.

Strážce - 24. dubna 2009 17:07

Okolí tábořiště Rozhlížíš se, ale nic nevidíš. Teprve, až se otočíš zpět, zarazíš se. Přímo před tebou stojí postava, vysoký starší muž v zeleném rouchu. Není však skutečný, je přes něj vidět. Nejspíše jeden z duchů lesa. Sáhneš po meči, ale nevytáhneš jej. Tušíš, že ocel ti v tuto chvíli nepomůže. Muž pouze tázavě povytáhne obočí. „Zabloudil jsi, potomku lidí?“ optal se tě obecnou řečí, vyrovnaným a klidným hlasem. Zdá se, že les není až tak bezpečný jako hájky v okolí měst a tvrzí. A že duchové stromů zde nejsou apatičtí nebo vybiti do posledního. Nemáš z toho dobrý pocit, cítíš, že na tvé odpovědi nyní velmi záleží. Oltář v lese Dívka přikývla. Není úplně jasné, jestli na souhlas nebo k pozdravu. Pohlédla na Meirioninu ruku držící hůl a pak zpět jí do očí. Vypadá to, jako by se nedokázala rozhodnout, jestli něco říct, nebo odejít. Nakonec však promluví zpěvnou a melodickou řečí lesních elfů. Pronese několik vět k vám oběma, aniž by ji zajímalo, jestli jí rozumíte. Pak se otočí a odchází. Její kroky jsou lehké a jisté. Sice nedělá dlouhé kroky, přesto se vzdaluje poměrně rychle.

Strážce - 24. dubna 2009 17:11
	soukromá zpráva od Strážce pro Jazyk elfů „Pojezte a odpočiňte. Projevujte lesu úctu a lovte jen kvůli hladu. Pak budete moci v klidu a míru odejít... Potomci lidí,“ otočila se k Jeře, která jí zjevně nerozumí, „nechoďte dále na sever. To je zakázáno starou úmluvou.“

Geidan Stål - 24. dubna 2009 21:49

Lov Seknutí mečem nebyl zrovna dobrý nápad. Už jsem měla laň na mušce, stojíc opodál. Dlouho jsem takhle nelovila, zručný lovec by je skolil už dávno. Ale jsou rychlejší, než jsem předpokládala, a tak když skákaly přes říčku, srovnávala jsem se s jejich šíleným úprkem, abych neminula. Škoda šípu, v řece bych ho už nenašla. Jenže i když jsem mohla mít úspěch, nemám ho. Samotnou mě překvapí ten pošetilý tah, šíp mine. Zanadávám a založím do tětivy další. Doufám, že se mi ještě podaří tu opožděnější laň trefit - ale nesmím váhat, protože pak se šance o to víc zmenší...

Sir Angar z Xirie - 25. dubna 2009 12:48

Okolí tábořiště Muže, který se přede mnou náhle objevil, si dlouze důkladně prohlédnu. Vím, že meč by mi proti němu nepomohl, a tak ho nechám odpočívat v pochvě u pasu. Ruku však stále nechávám položenou na jílci a vyčkávám, co se bude dít dál. „Ne nezabloudil jsem, strážce tohoto háje.“ Odpovím až po nějaké chvíli, kdy přemýšlím, jestli se za jeho otázkou neskrývá ještě něco jiného. Na nic jsem však nepřišel, a tak jsem se rozhodl pravdivě odpovědět, než abych si vymýšlel nějakou historku, jak jsem zabloudil. Nic dalšího však neříkám, je na duchovi, aby se rozhodl, jak se zachová.

Strážce - 26. dubna 2009 21:24

Lov Laně i se psem a tygřicí utíkají, co to dá. Scay natáhne luk, zamíří a vystřelí. Šíp zasviští vzduchem a zapíchne se lani hluboko do hřbetu. Zvíře v té rychlosti padne na zem, až to zaduní. Ještě se pokusí zvednout, ale nakonec padne zpět a zůstane ležet. Přece jen budete úspěšní a z lovu si nepřinesete jen ostudu. Utíkající trojice zmizí mezi keři, někde v lese. Ještě se ozve z dálky zaštěkání. Les, severně od tábořiště Duch se na tebe podívá, skoro až smutně: „V tom případě ... jsi vinen. Porušil jsi téměř dvě století starou úmluvu mezi Lesem a potomky lidí. Vstoupil jsi na posvátnou půdu. Trestem je smrt.“ Uvědomuješ si, že i když má duch lidskou podobu, veškeré lidské emoce jsou mu cizí. Že tě právě odsoudil k smrti ti řekl tak nějak, jako se lidem říká, že pro ně máš malý dárek, pozornost. Přesto cítíš, že to myslí vážně, ale nijak netouží po tom tě zabít. Spíše čeká, co odpovíš.

Sir Angar z Xirie - 26. dubna 2009 22:59

Les, severně od tábořiště Cooože?! Snad úžas, snad leknutí způsobí, že na okamžik doslova ztratím řeč. Z rozsudku, který nade mnou duch lesa vynesl, totiž vyplívá, že jsme v podzemí strávili více než dvě století. To něco z čeho se budu vzpamatovávat dokonce života…v mém případě to nejspíše nebude trvat příliš dlouho. „Dobrá.“ Odpovím až po velice dlouhé době poměrně s klidem. Smrt je něco s čím jsem se smířil už v době, kdy jsem se na tuhle výpravu vydal. Dole v podzemí jsem se také smířil s tím, že nejspíše nepřežiju. Teď, když vím, že všichni co jsem kdy znal, jsou už dávno po smrti, to není zase tak těžké. I kdy jsem se svým osudem více méně smířen, raději bych zůstal na živu. Jedině tak budu mít šanci své bohyni ještě nějak posloužit, než se má duše odebere do Kainovi říše. „Ještě než přikročíš k výkonu trestu, pověz mi něco o té úmluvě. Pokud se dobře pamatuji, ještě před pár dny tu přebývala alianční armáda bojující proti Nekromantovi. Jak tedy mohla ona dohoda být podepsána před dvěma staletími?“ Trochu doufám, že mi duch vyvrátí tu bláznivou teorii o dvou stoletích strávených v podobě kamenné sochy, kdesi v podzemí.

Strážce - 28. dubna 2009 10:50

Les, severně od tábořiště Duch tiše naslouchá. Zdá se, že se zamyslel a že je i trochu zaskočený tím, že se nechystáš odvolávat na to, že o žádné úmluvě nic nevíš a že za nic vlastně nemůžeš. Duch lesa se zamyslí a pozvedne oči, jak vzpomíná co nejpřesněji: „Zavazujeme se, my zástupci lidí i duchů lesa, dodržovat následující dohodu, platnou od 15. dne měsíce wyverna 705. roku sovy. Lidem je zakázáno chodit k posvátnému dubu na vzdálenost tisíce kroků. Trestem za porušení je smrt. Hladovým duchům je zakázáno lovit lidi, v případě porušení budou staženi do království stínů a navždy rozprášeni. Tato dohoda platí do zániku osady Bukovec.“ Duch domluvil a znovu se na tebe podíval, trochu nedůvěřivě: „Alianční armáda tady není. A nikdo si ji nepamatuje,“ mluví, jako by nevěděl, co se děje. Tušíš, že pozná lež, a právě proto jej to vyvádí z rovnováhy. A taky proto neřekl, že tu armáda nikdy nebyla.

Meirion z Ilianoilis - 28. dubna 2009 13:02
	Oltář v lese Naslouchám oné dívce a když odchází chvilku si ještě urovnávám myšlenky. Pak na ní ještě cosi zvolám v elfském jazyce a v očích se mi zračí otázka.

Meirion z Ilianoilis - 28. dubna 2009 13:11
	soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Jazyk elfů "Proč nemáme chodit na sever? Co je ve staré úmluvě a čeho se týká?" Nevybavuji si nic ohledně této záležitosti a očividně bych to měla vědět. Stojím dál na místě a očekávám na milost vznešené elfky, na to, zda odpoví či nás nechá v nevědomosti.

Strážce - 29. dubna 2009 01:10
	Oltář v lese Dívka se ještě zastaví, několik kroků od vás. Zamyslí se a odpoví Meirion elfštinou. Lidské ucho dokáže rozeznat pouze jednu věc, a to, že Meirion mluví oproti vznešené elfce z lesa jako buran. Pak se zase otočí a pokračuje ve své cestě. po chvilce už se ztratí mezi křovím a stromy.

Strážce - 29. dubna 2009 01:16

soukromá zpráva od Strážce pro Elfština „Dohoda mezi duchy lesa a lidmi. Lidé nebudou chodit do posvátného háje a hladoví duchové je nebudou lovit. Trestem za porušení je smrt,“ dodá. Zdá se, že ji rozmluva příliš nebaví, snaží se mluvit rychle a stručně. „Pro Prvorozené to ale neplatí, jak jsem řekla, je to dohoda mezi lidmi a duchy lesa.“ Vzpomínáš, že o Hladových duších jsi četla. Jsou to deformované bytosti podobné duchům, které zešílely. Pociťují neskutečný a trvalý hlad. Jsou nebezpeční a těžko zranitelní. Není to ale častý úkaz, je divné, že by něco takového bylo součástí dohody... Začínáš si myslet, že není úplná výhra nebýt součástí této dohody. Něco tu smrdí... Začínáš se cítit jako lovená zvěř.

Sir Angar z Xirie - 29. dubna 2009 12:08

Les, severně od tábořiště Bedlivě naslouchám plnému znění dohody uzavřené mezi lesem a lidmi. Samotný obsah úmluvy pro mne není tak důležitý jako čas, kdy byla dohoda uzavřena. platnou od 15. dne měsíce wyverna 705. roku sovy Uvízne mi v paměti datum uzavření dohody. Chvíli na ducha nevěřícně hledím, do podzemí jsme vyrazili patnáctého dne měsíce havrana 695. Roku manticory. K výsledku musím ještě přičíst ony dvě století, o kterých se mi duch zmínil prve… „To není možné.“ Vydechnu nahlas, jelikož mne výsledek, ke kterému jsem dospěl, velmi překvapil. „Zůstaly jsme tam tři století.“ Nevěřícným hlasem pokračuji, nezdá se, že bych mluvil na ducha. Spíš si to všechno říkám pro sebe, abych tomu snad lépe uvěřil. V hlasu, kterým mluvím, je znát dávka jakéhosi pobavení. Duchova poslední slova mne rychle vrátí do reality. Nemohu uvěřit, že by tak slavná bitva, jako byla tato byla zapomenuta za pouhá tři století. „Jak si to nemůže nikdo pamatovat? To byly všechny ty oběti zbytečné?“ Jestli u mne před chvílí převládala radostná euforie, nyní ji nahradil vztek. Není možné, aby lidé jenom tak zapomenuli na jednu z nejdůležitějších událostí jejich životů.

Meirion z Ilianoilis - 29. dubna 2009 18:34

Oltář v lese Očividně nechce být více rušena. Respektuji to, a to i přes to, že mě otázek začíná trápit více, než dost. Notnou chvíli za ní ještě hledím a pak ... Pak mi začne pulzovat krev i v konečcích uší. Polknu na sucho a rozhlédnu se kolkolem. Podívám se na barbarku. "Je čas jít." Prohlásím bez vysvětlení a než se otočím k tábořišti, dlouze si ji prohlédnu. Jdu pomalu a zamyšleně. Ani se nenaději a ocitnem se u slepého elfa. Vzhledem k tomu, že spí, nepromluvím k němu ani slovo a chrastí pohodím na hromádku větví, kterou jsme tu před chvílí nechaly. Hůl si opřu o první strom a pečlivě se opráším. "Zdá se mi, že to už by mohlo stačit," ohodnotím naši práci a dál se věnuji narůstajícímu chaosu a obavám v mé hlavě.

Geidan Stål - 30. dubna 2009 19:11

Lov Ihned, jak se šíp zabodne do laně, vyběhnu ze svého úkrytu, abych zvíře co nejrychleji dorazila. Ještě by se mohlo pokusit znovu zvednout a utéct. Přece ho pak nebudu nahánět po celým lese, než znovu padne. Pořádně si vyhrnu rukávy skoro až k ramenům. Udělám, co je třeba, i když mám jen svůj rituální nůž. Když slouží ke smrti, Kain mi to odpustí. Vyříznu si svůj šíp, otřu ho o listí nebo trávu - protože se bude hodit každá střela. No a pak zvíře vyvrhnu, jak jsem se to učila. Není to tak zručné, jako by to dělal zkušený lovec, ale pamatuju si, jak se to dělá. A to je hlavní. "Zajdi pro ty v táboře, ať se taky zaslouží o jídlo a odtáhnou to. Já se jdu umýt." Nepředpokládám, že by se tu během těch pár minut objevil někdo, kdo by nám to ukradl. Ještě do lesa houknu na Svaira. Vnitřnosti on rád. Potom se však vydám k vodě, dřív než na mě krev zaschne.

Strážce - 02. května 2009 20:21

Les, severně od tábořiště Duch tě zamyšleně sleduje. Jako by na podobnou alternativu vůbec nebyl připraven, prostě neví, co s tebou. Vztahuje se na tebe dohoda? Nevztahuje? „My se o lidské války nezajímáme. Vaše úmrtí a zbytečné boje o moc, pochybnou slávu, boj o bohatství a ženy... To nás nezajímá,“ vysvětluje se zaujetím. „Zdá se, potomku lidí, že dohoda se na tebe nevztahuje v ŽÁDNÉM ze svých bodů. Jsi zproštěn obvinění. Žij v míru a projevuj úctu lesu.“ S tím postava zmizí, rozpustí se ve vzduchu a je pryč. Můžeš si oddechnout, že budeš žít. Proč máš ale takový pocit, že důraz na slově "žádném" měl znít jako varování? Může tě potkat něco horšího než poprava ve jménu lesa? Oltář Barbarka jde tiše za tebou s náručí dřeva. Tvůj neklid a napětí se přenáší i na ni, jde rychle, aby ti stačila, a občas pohlédne na svou zbraň. Když se vrátíte, zjistíte, že kromě elfa jsou všichni pryč. Pocit neklidu u tebe znovu narůstá. Předtucha něčeho špatného, co se nedá úplně uchopit ani vysvětlit, je skoro hmatatelná. Lov Mrtvá laň nepřítomně zírá do prázdna. Po delší chvilce snažení je příprava dokonána a je čas se umýt a zavolat ostatní, aby pomohli a také se zasloužili o něco k jídlu. „Dobře, hned budu zpět,“ prohodí dívka, která se při lovu příliš nevyznamenala. Když zmizí v lese, ještě se chvilku za ní díváš. Snad nezabloudí. Vypadá spíše na městský typ, než na ženu z vesnice či divočiny. A elfka také není... Zavoláš na Svaira, ale nepřiběhne. Příliš tomu nevěnuješ pozornost, nejspíše se mu podařilo s Loirou dostihnout druhou laň a tak si pochutnává na vnitřnostech jinde. Za chvíli bude zpět, zatím se můžeš umýt. Dorazíš k vodě a krev důkladně smýváš. Jde to snadno. Za prvé s tím máš mnoho zkušeností, za druhé, z veškerého tvého oblečení jde krev snadno dolů. Proč asi?

Ellarwyn d Gr'eeve z Arlet - 05. května 2009 12:02

Laň a tábořiště…..tábořiště a laň Tak to jsem se dnes moc nevyznamenala, ale vím, že lovit umím, jen s mečem na laň asi není dobrý nápad. Umím stražit pasti, ale ty stačí tak maximálně na zajíce. Scay předvedla jinačí podívanou, laň která možná šanci měla, ovšem udělala chybu a teď leží s šípem v hřbetu. Její vnitřnosti teď leží vedle ní a Scay se jde k potoku umýt. Rozkazy nemám ráda, ale bez řečí se otáčím a jdu pro ostatní, nebo aspoň pro ty co budou v táboře. Cestu do tábora si pamatuji, vím, kudy jsme šli a stromy a keře mi napovídají v tom je výhoda zlodějů, dobrá paměť, vcházím do tábora spěšným krokem. Spatřím Elleandora, který je zahloubán do svých myšlenek. Meirion a Jera se vrátili se dřevem na oheň. Mírně si odkašlu, abych na sebe aspoň trochu upozornila, “ Scay trefila laň, takže jídlo bude, jen potřebujeme pomoct ji sem odnést. Je to pěkný kousek. Loira se vydala za tou druhou, ale ještě se nevrátila. Může někdo jít se mnou?“ vyřizuji zkaz a připadám si jako posel, tato zpráva je však dobrá. Chvilku čekám, zda někdo odpoví a pak se otáčím zpátky k lesu. Všichni mají hlad a já věřím, že jedna z těch co byly pro dřevo, se vrátí se mnou.

Sir Angar z Xirie - 05. května 2009 14:09

Les, severně od tábořiště Odpověď ducha mne poněkud překvapí, ale jsem za ni docela vděčný. Zdá se, že ještě nějakou chvíli přece jen zůstanu na živu. Když duch zmizí a já zůstanu opět sám, posbírám něco málo dřeva, které jsem nasbíral a rychle zamířím zpět do tábora. O tomhle se musí dovědět ostatní, pokud jsou ještě na živu. Po cestě do tábora se stále vracím k dohodě, o které se mi duch lesa zmínil. Něco z jeho posledních slov způsobilo, že se na to musím pořád myslet. Jako by to bylo nějak důležité, jenom zatím nevím proč. Do tábora se vrátím nepatrně později, než Meirion, jenž byla také sbírat dřevo na oheň. Svých několik málo kousků položím na hromadu a hned po té zkontroluji své věci, které jsem tu prve nechal. Jakmile se ujistím, že nic nechybí, vrátím se k hromadě dřeva a našim ženám. „Musíme si promluvit.“ Začnu, když se náhle ozve můj žaludek. Což o to borůvky jsou sice dobrá svačinka, ale mne rozhodně nestačí. Potřebuji maso. „Ale to může počkat, až tu budeme všichni.“ Dodám hned na to. „Já jdu.“ Odpovím automaticky téměř ihned co Faith předá svůj vzkaz. Stejně nemám nic jiného na práci a při téhle činnosti třeba přijdu na jiné myšlenky.

Geidan Stål - 07. května 2009 11:21

Lov Pořádně si ve vodě vydrhnu ruce umazané až po lokty, očistím i šíp, kterým jsem zabila. Vzhledem k situaci mě trochu znervózňuje, že tu není Svair - příliš jsem si zvykla, že on je mým strážcem, mými vylepšenými smysly a další zbraní. Od toho ho taky mám. A navíc je i přítel - ten jediný, který nikdy nezradí. Neustále těkám očima kolem sebe, protože kdo ví, co se tu může skrývat. Dokud je nás hodně pohromadě, kdejaké zvíře si netroufne, ale na samotného člověka, který voní krví... Rychle opouštím to místo. Právě jsem byla lovec, ale stejně dobře se ze mě může stát kořist. Stejně jako z vlků, které jsme kdysi lovili jednak proto, že se přemnožili, a taky proto, že mít plášť z vlastnoručně ulovených vlků je prostě... Koukám, že vnitřnosti už přilákaly někoho jiného, a to i když je kolem cítit člověčina. Jakmile mě kmotra liška zmerčí, s krvavou tlamou jakýmsi kusem masa mizí v lese. Přijde mi docela vtipné, že se pro laň dostavil v plné zbroji. Zakroutím nad tím hlavou. Nikde tu však pořád nevidím Svaira. Nebudu tu na něj hulákat, tak jen hvízdnu na prsty, pronikavě a krátce. Toulat se zas jako nemusí.

Meirion z Ilianoilis - 07. května 2009 11:32

Tábořiště Začínám chodit z místa na místo. Chvílemi pohlížím zamyšleně k nebi, chvílemi před sebe a chvílemi do země. Trvá to vcelku dlouho a chovám se u toho úplně tiše. Sice nikoho neruším, ale můj neklid opravdu přerůstá na přítomné bdící. Leč to je záležitost, kterou neovlivním a ovlivňovat ani nechci. Jsou záležitosti a myšlenky prioritnější, než je nejistota ostatních ohledně toho, co se děje. Kráčím k jednomu stromu, od něj pak zpět k tomu, od kterého jsem vyšla. Prosím své bohyně o moudrost a důvtip a pak hlavně i o klid a nadhled. Jenže ono nic, ne hned. Však ono ani vejce se jen tak rychle na svět nedostane, chvilku to trvá. Dojdu až před elfa a podívám se i na barbarku. Sehnu se a spícímu poklepu na rameno. To, co řeknu však patří oběma: "Co víte o severu a o dohodě, která je učiněna? O posvátných hájích, lidech, duších lesa a Prvorozených?!" Lecjaký bouřkový mrak by mi mohl závidět můj výraz. Neznám sice odpovědi na své otázky, ale jsem rozhodnuta na ně dostat odpověď a postavit se tomu, co mi nahání hrůzu a děs. V tu chvíli se vrátí drobná dívka a oplechovaný hrdina. Pramálo se mi líbí, že bych se měla tahat s krvavým kusem nějaké kýty a umazat se. "Počkám u něj a dohlédnu na něj."

Strážce - 07. května 2009 12:51

Kolem tábořiště Sir Angar je vůbec trochu svérázný chlapík. Připadá vám však rozrušený více, než je obvyklé. Občas se podvědomě ohlíží přes rameno, jakoby hledal skryté nebezpečí mezi křovím a ve stínech stromů. Mít na sobě zbroj rozhodně není pohodlné, ale zdá se, že mu to nyní tak vyhovuje. Svair nakonec na zapískání přiběhne v radostné a hravé náladě. Podzemí a jeho stíny nejspíše zůstaly zapomenuty nejen jím. Když společnými silami dostanete laň k tábořišti, druhá, menší ze dvou ulovených laní, již leží na kraji palouku. Kdo projde kolem studánky, zahlédne polonahou Loiru v lidské podobě, jak se snaží za peprného nadávání v malém potůčku vymýt krev z vlasů. Nakonec se všichni sejdete v březovém hájku, na místě, které jste si zvolili za své tábořiště. Maso sice zatím nevypadá příliš lákavě, ale dokážete se představit, jak bude krásně vonět, až se bude péct.

Elleandor z Tarémie - 14. května 2009 07:20

Tábořiště Ještě notnou chvíli se snažím meditovat(spát), ale stále se míjející kroky a hlasy, ozývající se ze středu paloučku mi to již neumožní. Přesto zůstanu aspoň sedět. Musím důkladně zvážit, co udělat se svým zrakem. Sice jsem si na slepotu již docela zvykl, ale nic moc sláva to přece jen není. Bohužel pro mne není tento kraj příliš známý a také žádné známé tu nemám, na které bych se mohl obrátit, krom té podivné směsice, která se mnou vystoupila z podzemí. Nakonec přece jen vstanu a šouravým krokem se vydám k ostatním, sice jim nemohu pomoc fyzicky, ale dobrá rada se vždy hodí. Až na ty oči se cítím opět fit a plný sil. Ale ani cestou má mysl nezahálí, takže v okamžiku, kdy dorazím k ostatním mě napadne spásná myšlenka, která by mohla vše vyřešit. "Nemáte někdo zrcátko, zrcadlo..." odmlčím se a zapřemýšlím se, co ještě které národy používají.

Jera Mannaz - 14. května 2009 11:21

Tábořiště Elfku pustím brzo z hlavy. Jako kdyby se jich kolem vždycky nepotulovalo víc než dost a jejich fanatické uctívání, to jim je podobné. Už abych se dostala někam, kde budou normální bytosti. Když se ale ohlédnu čáryfučku vedle mě, zarazí mě její výraz, ale Kain to vem. Koneckonců, trápí se ona a ne já. Shodím dřevo v táboře a souhlasně přikývnu nad naší prací, pokud se to tedy za práci dá pokládat. Když přiběhne mladá dívenka s prosbou o pomoc už se chystám, že s ní vyrazím, když se o to přihlásí oplechovaný ritíř. Tak... když má o práci zájem. Nakonec se otočím zpátky na čarodějku, když se nás zeptá. Jen pokrčím rameny. O čem to vůbec mluví? Mírně se podmračím, aby to alespoň vypadalo, že se snažím nad její otázkou zamyslet a nakonec jen zavrtím hlavou. Přesunu se ke svým věcem a zkontroluji je, jestli se jim mezi dobou kdy jsem byla pryč nic nestalo. Co to dělám? Co by se jim asi tak mohlo stát... Je až s podivem, jak místo působí, pořád jako kdyby mě někdo sledoval. Už aby jsme byli pryč... Z mého rozjímání o tomto místě mě vyruší až příchod ostatních. Nakonec se jim tedy vydám vstříc s mírným zamračením na tváři.

Meirion z Ilianoilis - 25. května 2009 19:55
	Tábořiště Podám slepému zrcátko ze své brašny a posadím se kus od něj. Vyčkávám na jídlo i na odpovědi na své otázky. Bedlivě si prohlížím tváře ostatních a všímám si jejich pohybů. Vědí? Tuší? Co chtějí dělat? Zdá se mi, že nejsem sama, komu se tu něco nepozdává. Hlavně muž v brnění mi přijde poněkud na trní.

Loira el-Aravan z Nargadu - 27. května 2009 22:34

Tábořiště Vrátím se do tábořiště, už oblečená. Jen mokré vlasy naznačují, že jsem se myla, a zachmuřená tvář dává najevo, že mi to moc nešlo. Krev z vlasů šla konečně dolů. Tohle jediné snad na přeměně nesnáším a to bytostně. O kolik čistší je boj mečem. Ale v mém případě je to jako rozdíl mezi šermem na turnaji a v bitvě na život a na smrt. V lidské podobě můžu ulovit tak leda pěkného chlapa... Prohrábnu si podvědomě mokré vlasy, jako bych chtěla stále ještě dostat tu již neexistující lepkavou tekutinu pryč. Absolutně netuším, o čem se to tu ostatní baví. Respektive o čem vede elfka monolog, vypadá to, že ji všichni vytrvale ignorují. Pokrčím rameny a přidám se k ostatním. Vyrobím provizorní uhniště. Nakonec si vyberu dva kameny. Jeden plochý a druhý naopak ostrý. Z váčku vytáhnu po chvíli přehrabování dvě semínka. Položím je vedle sebe na kámen. Zašilhám na ně a trochu je poupravím. Pak vezmu druhý šutrák a pořádně praštím. Vyšlehne plamen a já, jak nestihnu ucuknout, tiše zanadávám a vrazím si popálený prst do pusy. O chvilku později na dohořívající Ohnivá semínka nahážu chrastí a pak i větší kusy dřeva. Oheň by byl, akorát příště už dojde na křesadlo.

Sir Angar z Xirie - 28. května 2009 18:37

Tábořiště Svoji zbroj neodkládám ani po návratu zpět do tábora i s laní, kterou se lovkyním podařilo skolit. Je to pěkný úlovek, už se skoro nemohu ani dočkat až bude upečený a připravený k servírování. Jediné co mi trochu kazí náladu, je dosud živá vzpomínka na setkání s duchem lesa a na rozhovor, který jsem s ním vedl. Budu o tom muset ostatním co nejdříve říct. „Musíme si promluvit. A to co nejdřív.“ Začnu poněkud rozpačitě. Od doby co jsem vstoupil do řádu, jsem nemusel nikdy s nikým mluvit tak otevřeně, jako teď. Čas vyložit karty, třeba někdo prožil něco podobného. Rozhodnu se konečně informovat zbytek družiny o své odpolední příhodě s duchem lesa.

Elleandor z Tarémie - 13. června 2009 10:10

Tábořiště Uchopím zrcátko, které mi někdo vložil do ruky. "Děkuji." Prohodím k neznámému dobrodinci a opět se opřu o hůl, sedět se mi nějak nechce a ve stoje se lépe rokuje, což vypadá, jako nynější plán. Na Sira nikdo nereagoval, všichni si dělali své a já cítil z jeho strany jistou nejistotu, strach ne, on se ničeho nebojí, přesto se něco stalo, něco vážného a ostatní to v jeho hlase snad ani neslyšeli. To asi ta má léta mě naučila lépe naslouchat ostatním. "Mluvte, Sire. Myslím, že nyní je čas na rozmluvu, když tu jsme všichni. To nevadí, že něco dělají, poslouchat umí i tak." Pobídnu Sira ke slovu.

Loira el-Aravan z Nargadu - 14. června 2009 10:31

Tábořiště Přihodím několik větších kusů dřeva, aby pořádně proschly. Je to sice všechno pěkné, ale nevím, jak vlastně budeme to maso péct. Na rozžhaveném šutru přineseném od skal? Nebo nakrájené a napíchané na prut? V popelu? Jde to vůbec? Přemítání nechám, když Angar promluví. Stejně to není moje starost, já jsem se už nažrala syrového. Co se syrovým masem udělá můj tygrodalčí organismus při přeměně zpět na člověka, po tom nepátrám. Pohodlně se usadím a ještě pohlédnu ke Scay. Kněžka sedí, jako obvykle, sama, dál od ostatních. Zdá se, že provádí některý z rituálů svého božstva. Těžko říct, zdali se modlí za padlé, nebo jestli chystá oběť Kainovi jejíž součástí jsme i my. Pak se zadívám zpět na Angara, abych jej podpořila. Nejspíše chce říct něco důležitého.

Sir Angar z Xirie - 15. června 2009 23:22

Tábořiště Tak pohodlně jak mi to jen moje brnění umožňuje, se usadím k ohni a chystám si svoje vyprávění o příhodě se strážcem lesa. Během té doby se v mé blízkosti již shromáždí všichni, kteří vylezly z podzemí společně se mnou a já se tak mohu pustit do vyprávění bez obav, že bych se v budoucnu musel opakovat. „Když jsem byl na obchůzce,…“ Začnu úvodem, jehož přípravou jsem strávil nemalou část cesty pro ulovenou laň. „…navštívil mne duch tohoto lesa.“ Odmlčím se ve snaze vybavit si toto první setkání a vše podstatné co jsem se od něho dověděl. „Ve zkratce jsem se od něho dověděl, že svou přítomností zde porušujeme nějakou dohodu mezi lidmi a duchy, pod trestem smrti. Na nás se tato dohoda z nějakého důvodu nevztahuje.“ Trochu se zamyslím i nad tónem, kterým my toto oznámil a ze kterého mne trochu zamrazilo v zádech. „Dál jsem zjistil, že jsme v podzemí strávili více než tři století a svět jak ho známe, se změnil. Spojenectví zanikla, aliance se rozpadla a na tuto bitvu si už nikdo nepamatuje.“ V poslední větě je znám hněv kontrolovaný jenom železnou vůlí. „Ráno budeme muset najít cestu ven z lesa.“ Vybavím si konec duchova monologu, kde mne zprostil obvinění ze znesvěcení posvátné půdy.

Meirion z Ilianoilis - 16. června 2009 10:59

Tábořiště Při zmínce o tom, že jsme v podzemí strávili takovou dobu, mne zamrazí. Kolik, že mi to tedy je?! Nelíbí se mi ani to, že šlo o nějakou významnou bitvu, ve které jsem pravděpodobně s ostatními sehrála nemalou roli a on si na to nikdo nepamatuje. A pak... jak jsou na tom ostatní? Moji příbuzní, přátelé? Zamžikám očima a raději se opřu zády o strom. Tohle mi nezní moc dobře. Zamyšleně se zahledím do dáli. Usilovat o návrat do naší doby a nebo přežívat v neznámém nebezpečí? Ani za mák nejsem spokojena s tím, kde jsme se ocitli. "My v lese potkaly vznešenou elfku a ta nám prozradila, že nyní existuje dohoda mezi duchy lesa a lidmi. Lidé nemají chodit do posvátného háje a hladoví duchové je nesmí lovit. Trestem za porušení je smrt. Pro Prvorozené to prý ale neplatí, prý opravdu jen dohoda mezi lidmi a duchy lesa.“ Dodám k tomu, co nám řekl oplechovaný muž. A pak si ještě vzpomenu, "nemáme chodit dále na sever. To je zakázáno starou úmluvou. Jakou, to nevím. Ona dáma nebyla v rozpoložení, kdy by se chtěla více sdílet. Nakonec.. nazvala nás Potomky lidí.“ Stále hledím kamsi do neznáma a přemýšlím nad tím, jak nás mohla takto nazvat, když někteří z nás jsou Prvorození.

Jera Mannaz - 16. června 2009 19:52

Tábořiště Nabručený výraz pomalu mizí s tím, jak dlouho přebýváme venku. Přesto však vráska u kořene nosu zůstává, možná proto, že na mě tohle místo pořád nepůsobí tak, jak by mělo. Sem mě už nedotáhne nikdo ani párem volů. Smrdí to tady až moc čarodějnicky. Pohled přesunu na dívku, která se ujme toho rozdělávat oheň. Jen mírně přikývnu, jako kdybych tím chtěla přisvědčit, že je dobře, že to dělá, ale spíš jako bych se chtěla ujistit. Nakonec to třeba nebude jen nějaké vytřeštěné a jízlivé dítě. Mírně pozvednu koutky v jízlivém úsměvu, když ji plameny olíznou, ale teprve potom, když uvidím, že jí nic není. No... možná ještě počkám s přehodnocením stanovisek. Přesto však nepohrnu místem u ohně a pohodlně se posadím, načež natáhnu ruce, abych kousek tepla ukořistila i pro sebe. Přeci jen, není úplně nejtepleji a trocha toho ohřátí nebude na škodu. Mezitím se však usad všichni, protože nám, jak se zdá, chce náš plechový přítel něco zdělit. Po vybídce elfa, se k tomu konečně dostane. To co se dozvím se mi ani trochu nelíbí. Uteklo nám hodně času... to se musí nechat. A vůbec se mi nelíbí, že by na nás někdo zapoměl, ale koneckonců, oni tu nezůstali zkamenělí, nebo co jsme vůbec byli, tři stovky let. U Kaina! Nabubřelý výraz se s novou chutí znovu usadí na mé tváři. Možná by bylo lepší, kdyby jsme zůstali zkamenělí. Prodrat se v tohle světě nebude vůbec jednoduché, zvlášť když nikdo z nás neví, co si může dovolit. Snažím se vzpomenout, jak byly síly rozvrženy ještě než jsme se vydali do kobek, alespoň odhcdnout jak se věc mohli vyvinout... Nakonec ale pohled přesunu na čáryfučku, která si také přisadí s naším 'úlovkem'. Mezi lidmi.. tseh. Občas lituji toho, že nás mezi tu chásku řadí. Sever... takže si tohle místo budeme muset obejít, aby jsme se mohli k severu vůbec přiblížit. Ale co já bych tam dělala.. jestli ze mě na třista let byla socha, těžko můžu doufat, že ještě někdo, kdo by mě pamatoval přežil... "Dohoda nedohoda, vůbec se mi nelíbí pomyšlení na to, že by mě měl nějaká ta průhledná chamraď sežrat. A jenom Kain ví, jak by jsme pak dopadli." pronesu lehce nepříjemným tónem, zdá se, že mě informace prostě a jednoduše vůbec nenadchly. "Já bych vodsaď co nejdřív vypadla a našla nějaký velký město, aby jsme se poptali jak se teď věci maj. No a teď by jsme se vůbec měli dohodnout na tom, jestli půjdeme společně, nebo každej svojí cestou. Pořád nám zbejvá, Východ, Západ a Jih." Vlastně asi jediná tady přemýšlím nad tím, jestli se stále máme chovat jako skupina, nebo jestli se touto nocí naše cesty rozejdou.

Loira el-Aravan z Nargadu - 16. června 2009 20:18

Tábořiště Do opékání masa se nikdo moc nehrne. Není divu, při takových vyhlídkách. „Jestli to dobře chápu,“ záměrně vynechám detaily, jako je například to, že jsme tu ztvrdli pěkně dlouho, „tak nějaká dohoda mezi lidmi a duchy se týká maximálně Jery a Angara. Já člověk nejsem, Scay, Meirion i Elleandor jsou elfové. Ale pokud se, jak Angar říká, na nás z nějakého důvodu nevztahuje... Je to dobře, nebo ne? Co z toho vyplývá? Že můžeme do posvátného háje? A že nás ty bestie lovit mohou?“ Na slovo "bestie" dám důraz. Něco o hladových duších vím. Že by se Scay už modlila za nás? To tedy brzy... Nehodlám tady umřít, po tom všem. „Rozhodně bych se nerozdělovala. Tedy alespoň než se dáme do pořádku a než najdeme nějakou civilizaci. Meirion s Elleandorem by nás měli dokázat uchránit před nějakými duchy, nemám pravdu?“ otočím se k těm dvěma. Čarodějka vypadá, že nabrala dost sil, a druid se vyžívá v hereckém umění. Tak snad něco dokáží, ne? „Nebo druhá možnost, můžeme utíkat k moři,“ ukážu na východ, „ale v tom případě před setměním.“ Moje plány jsou vždycky jednoduché. Pevně doufám, že někdo přijde s něčím lepším.

Elleandor z Tarémie - 17. června 2009 08:23

Tábořiště Oheň zapraskal a já si uvědomil, že bych si mohl také sednout, opatrně s pravidelným proťukáváním terénu jsem k němu zamířil. Po chvilce jsem již věděl, kdo kde sedí. Kovový zvuk naznačil, kde sedí Sir, ani dívky nezůstaly pozadu a ne příliš radostně se ozvaly, po úderu holí do zad. Když už jsem měl stanovené rozsezení, aspoň z mé strany, tak jsem se lehce opatrně vecpal mezi Loiru a pustil jsem hůl na zem a svezl se k zemi. Zrovna když začal Sir vyprávět. Nechám všechny povyprávět, co jejich srdíčko trápí a zareaguji až na narážku, že bych se měl vypořádat s duchy. "No..., samozřejmě." Podrbu se ve vousech, nebýt tedy elf, takto pouze na bradě. A samozřejmě "jistota" sama z toho tvrzení jen čiší. "Ale promluvit s nimi bych mohl." Řeknu už vážněji.

Loira el-Aravan z Nargadu - 17. června 2009 20:46

Tábořiště To přece nemůže myslet vážně?! Ví vůbec o čem se bavíme? Nebo to měl být pokus o vtip? „Jsi si jist? Víš, co je to hladový duch?“ změřím si elfa. Nerada jej poučuji, ale v Aravanu jsem se o těchto bytostech něco dozvěděla. I když okrajově. Druid ve svých lesích možná ne. „S nimi se jen tak nedomluvíš. To nejsou duchové, jaké znáš a uctíváš. Jsou to věčně hladové, nevypočitatelné stvůry! A mám pocit, že si s tebou vykládat chtít nebudou. A i kdyby, jestli je jich více než jeden...“ Větu nedokončím a se strachem se podívám směrem na východ. Jestli se necítí ti dva, co já vím, alespoň na nějakou magii, raději utéct.

Meirion z Ilianoilis - 19. června 2009 10:21

Tábořiště Elf toho buď moc namluví, nebo moc nepřemýšlí, nebo neví o čem mluví a nebo je opravdu mocný. Nenápadně se na něj zahledím, možná se rozvzpomenu, s kým že mám tu čest. "Před nějakými ano," odvětím dívce, "netušíme ale kolik jich je. Předpokládám, že jich nebude málo a nemluvím o tom, že to jsou hladové bestie. Ti se nevzdají jen tak, půjdou po nás a nebudou cítit strach, nebudou se nás bát a jak se říká.. jim o život nepůjde. Jako nám." Zahledím se do ohně a nasávám z něj teplo i světlo. "Zas na druhou stranu mi cosi říká, že na severu by mohlo být rozuzlení toho všeho." Prohodím suše s připřenýma očima. "A rozdělovat se nyní, když jsme ohroženi něčím takovým, čím ohroženi jsme. Když se nacházíme o třista let jinde, než jsme byli. Kdo ví, jak to tu vypadá, jaké tu jsou zvyky, panovníci. Vůbec netušíme. Jen si představte kdo vládl třista let před náma a jak to vypadalo, co se smělo a nesmělo, kde byly jaké hranice a jaké smlouvy a dohody." Začínám tušit, že nebudeme mít potíž jen s duchy. Snad to maso naporcuje, abych si jej nemusela krájet a mazat se s ním.

Elleandor z Tarémie - 19. června 2009 11:25

Tábořiště Reakce na má slova mě trošku překvapila, dívenka na jedné straně mi hned začíná tvrdit, že se nedomluvím, cítím, že i dívenka z druhé strany mě obdivně okukuje. Nezbylo mi, než se zatvářit naprosto sebejistě, že vím co dělám. Jo kdybyste věděli, že co dělám je spíš reflex, pečlivě natrénovaný, že si stále skoro na nic nepamatuji, Občas přijde něco samo k sobě, ale to jestli mám něco vědět o duších. No asi bych mohl, třeba se to přihlásí, až bude třeba, však vím, že s nimi umím mluvit. Zatvářím se velmi zamyšleně, stále si mnouc imaginární vousy. "S každým se dá promluvit, pokud je jen trošku inteligentní." Střelím jen tak do prázdna jedním směrem, co mi přišlo na mysl, jestli to je pravda fakt nevím, ale zní to dobře. "Ano tři sta let je dlouhá doba, asi se udály změny, ale nevěřím, že je vše pryč. Aspoň naši lidé by měli stále žít. Já bych to tak černě neviděl." Odpovím dívence na druhé straně. Opět padnu do hlubokého zamyšlení. Snaha si vzpomenout aspoň na nějaké kouzlo přišla opět v niveč. Snad to vyjde aspoň jako reflex, až bude potřeba.

Loira el-Aravan z Nargadu - 19. června 2009 11:53

Tábořiště Chvíli poslouchám Meirion a nakonec vytřeštím oči, když uslyším její poslední slova. Ne jednu stranu jsem ráda, že se cítí, na druhou začínám mít pocit, že nám neříká celou pravdu. Cože? Ona chce jít na sever? Jaké rozuzlení? Já myslela, že odtud co nejdříve vypadneme! Podívám se na ni přivřenýma očima: Že by za jejich setkáním s lesní elfkou bylo něco více? Něco co nám neříká? "Fajn," přikývnu na elfova sebevědomá slova a po Meirion střelím nedůvěřivým pohledem, "je to na vás." Uvidíme, jestli jim budou věřit i ostatní. Když na to přijde, nemusím běžet rychleji, než hladový duch. Stačí být rychlejší, než ostatní...

Sir Angar z Xirie - 19. června 2009 14:08

Tábořiště „Po čem, by jsi chtěla pátrat?“ Vmísím se znovu do hovoru u hořícího ohně, když čarodějka navrhne směr sever. Osobně mne nen bychom měli na severu pátrat, pokud jde o mne je mi vše tak nějak jasné. Kouzlo nás na třista let uvěznilo v podzemí, co se za tu dobu událo ve světě samozřejmě nevím, ale to se stejně dřív nebo později dozvíme. „Duchy není dobré provokovat. Myslím, že bychom měli les opustit co nejdříve a skusit najít nějakou cestu zpět do civilizace. Zjistit jak se věci mají.“ Pokračuji po chvíli, ale to už se opět začne ke slovu hlási můj hladoví žaludek, a tak vstanu abych se poohlédl po něčem na čem by se dalo maso upéci.

Strážce - 21. června 2009 20:21

Tábořiště Angar se rozhodl konečně něco udělat s vychládajícím masem. Zběžná prohlídka okolí směrem ke skalám odhalila dlouhý, placatý kámen. Po opláchnuté ve vodě je z něj výborná provizorní pánev. Přehodil jsi jej přes ohniště. Pomalu se nahřívá a za chvíli se na něm bude dát maso výborně péct. Nikdo další se do rozmluvy čarodějů již nezapojuje. Zdá se, že jsou si jisti, že si dokáží poradit s blížícím se nebezpečím. Když Angar na rozpálený kámen přikládá první plátky masa, Loira vytáhne z váčku nějakou sušenou bylinku. Nevíš, co to je. Mohla by být třeba dobrá na souchotiny, kdo ví. Ale má jemně kořeněnou vůni, takže nebráníš dívce rozdrcenými listy posypat chystané maso. Sliny už se sbíhají... Slunce se skrylo za skály, dlouhé stíny vrhají na vaše tábořiště i celý háj počínající temnotu. Začínáte cítit nevlídnost okolí, chlad a letmou, skoro nepostřehnutelnou, úzkost.

Strážce - 21. června 2009 20:57

DRUHÁ STRANA WALLENOORSKÉ MINCE V noci z 5. na 6. dne měsíce štíra 725. roku draka Měsíčního letopočtu se událo mnoho. Nic však nebylo tak kruté, jako útok na osadu v jižním cípu Jólské nížiny. Vesnice byla na útoky připravená, čas od času, hlavně z jara, její okolí plenili seveřané přijíždějící na štíhlých galérách. Avšak tentokrát to bylo něco jiného. Nejen, že útok přišel na začátku podzimu. Ale i plenitelé byli jiní. Dlouhodobé neshody mezi Daricií a Kronvalem vyústily k drobným potyčkám na hranicích. Přilákaly mnoho žoldnéřů, zmetků a násilnických typů. Kde křesají jiskry, troud se vždycky najde. Avšak útok otrokářů s rytíři se zlatými disky v erbech, to už bylo příliš. Otevřená válka byla na spadnutí. Jenže politika, ta má větší sílu, než rozhořčené hlasy malých bezvýznamných šlechticů. Dohoda mezi daricijským králem a kronvalskou šlechtou o neútočení přišla v platnost hned druhý den ráno. Někdo to velmi dobře věděl... Tamián z Krnovalu však nikdy nepatřil mezi zbabělce. Ani k většině šlechty, která se s oblibou schovávala v tvrzích. Otrokářský nájezd na vesnici v jeho správě jej nenechal klidným. Popravdě, zuří, vidí rudě a je mu jedno, jakou dohodu kdo podepsal. Při útoku zemřela jeho sestřenice. A tak jeho galéra jen s pár věrnými vyrazila na trestnou výpravu. Pět dní se snažila dostihnout loď otrokářů, pět dní sbírala ten nejhorší žoldnéřský odpad, co se kolem hranic dal najít. Kdo by odolal, když Tamián platil dobře a ve zlatě? Dnes odpoledne jste již zahlédli plachtoví pronásledované lodi. Nejspíše již zítra je dostihnete. K večeru se blížíte k osadě Bukovec, která je jen v málo mapách. Zdá se, že někteří chtějí v noci pláchnout, než se zítra utkat v nerovném boji. Pořád je vás málo. Ale ani to nebude jednoduché...

Meirion z Ilianoilis - 23. června 2009 22:00

Tábořiště "Pátrat.. tak podivné slovo bych nevolila, ale určitě bych chtěla přijít věci na kloub. Chci vědět, co tam střeží, chci vědět, proč se tam nesmí, co se tam skrývá a co má takovou hdnotu, aby to stálo za to, že došlo až k tomuto kroku!" Doufám, že to pochopí, ale příliš tomu nevěřím. "A provokovat? Zde není provokace na místě, provokuji jinde a v jinou dobu." Promnu si nos. "Nemluvím o tomto lese, ten bych opustila. Ale ten sever.. ten se mi nezdá. Celé se mi to nezdá." Prohodím zamyšleně. Celé mi to poněkud nevoní, až na to maso. Natáhnu se pro kus pečeného masa a dávám si pečlivý pozor, abych si nepopálila prsty. Teplým jídlem se pokouším zahnat i zvláštní vkrádavý pocit nebezpečí a nejistoty.

Strážce - 23. června 2009 23:02

Tamiánova galéra - paluba Sešeřilo se a linka pobřeží se ztratila. Loď se kymácí ve větru a pleskání vln o bok přerušují jen záběry vesel. Starý kormidelník čučí do mapy a snaží se porovnat kurz s kompasem a hvězdami. Při tom peprně nadává: „U všech krabích sraček, kde je ta holka, když potřebuju poradit? Beztak se kurví v podpalubí s těma hajzlama, co jsme přibrali v tý poslední knajpě!“ Nikdo mu ale nevěnuje pozornost. Námořníci dělají svou práci, rytíři pospávají na zádi, veslaři veslují. Jediný, kdo rozmlouvá, je dvojice ve stanu postaveném uprostřed paluby. „Chci vědět, jak to zítra dopadne, nic jiného,“ hovoří Tamián k mladíkovi, „pobijeme je? Zvítězíme? Pozabíjíme zbrojnou čeleď jako krysy? Budu moci přeživším šlechticům vysvětlit, jaký mám názor na jejich domluvy s naší šlechtou? Mluv!“ Je naštvaný, jak by taky ne. Najal slepého věštce a ten mu neodpovídá na jeho otázky. Jak by ale mohl? Když Sai vidí jen jeden, stále se opakující obraz: Na pobřeží, či snad na skalách nad ním, promlouváš s lesním elfem. Vypadá starší, takže mu musí být opravdu mnoho. Podává ti ruku a na něčem se shodnete. Máš z toho zvláštní pocit. Vidina se stále opakuje, občas ještě uvidíš několik postav. Rytíře, tygra, černovlasou ženu obklopenou všeničícím ohněm, jak se usmívá. A smrt v ženské podobě. Tamiánova galéra - podpalubí Žoldnéři nespí. Mezi nesourodou skupinou mužů je jen jedna žena, ale ta viditelně patří na loď daleko více, než všechny ty suchozemské krysy. „Kurva,“ promluví vážně muž s jizvou přes tvář, „na tom bude něco pravdy!“ Holohlavý a bezzubý chlap, kterému může být tak padesát, horlivě přikyvuje. „Jasně, že je to blbost,“ pokračuje jizvatý, „vždyť nás, u Gaaha, pobijou jak děcka. Je jich minimálně třikrát více! Ne-li čtyřikrát!“ „Jasné že ja. Seš posrané až za ušama, utíkej k mamince,“ doporučuje mu trpaslík, opřený o svou sekeru. Rudé vousy a neopouštěná sekera mu vysloužily přezdívku Břit-vous. „Treska tvoje mať,“ popíchne ho jizvatý. Trpaslík vydá něco jako "hó" nebo "há" a pozvedne sekeru. Na jeho rameno dopadne štíhlá elfská ruka. Černá. Zvláštní je jen to, že trpaslík elfovi ruku neutrhne v rameni, ale zastaví se a zklidní. Temný elf, vynořivší se ze stínu, neříká nic. „Dobře, poslechneme si, co máš na srdci, Argore,“ přisadí si žoldnéř sedící bokem od ostatních, který se snaží dostat dýkou nějaký zbytek masa z mezery mezi zuby. „Já jen říkám, kurva, že tam mají zasraného čaroděje. A proti magii já nejdu. Jen s podobným magorem v zádech, takhle tam vlézt, rozemele nás zaklínadlama na sračku,“ vysvětluje svým omezeným slovníkem Argor zvaný také Jizváč. „Ale guvno,“ ohodnotí řeč trpaslík, „povídačky pro děti! Jak říkám, nechat si platit jo, ale když jde do tuhého, tak vzít roha? To je svinstvo. To jste chlapi nebo co? Či snad baby? Nic proti, děvče,“ hned se omluví jediné přítomné ženě. „Je mi z vás na blétí,“ plivne trpaslík na zem, nebezpečně blízko boty holohlavého.

Elleandor z Tarémie - 24. června 2009 09:29

Tábořiště na paloučku uprostřed lesa Maso vonělo velmi lákavě, dokonce jsem pocítil, jak se mi sbíhají sliny. Neměl bych tvora lesa jíst, ale tohoto nám nabídl sám duch lesa, jistě šlo o starou, zřejmě i zraněnou nebo nemocnou laň, jinak by nepřipustil, aby jí ulovili. Fakt to pěkně voní, snad se některé s děvčátek slituje a podá mi kousek. "Souhlasím s odchodem, ale ne na noc, stejně bychom daleko nedošli. Ráno je moudřejší večera." Kam vyrazit nespecifikuji. Nyní mi to je docela jedno, ale určitě pryč z tohoto lesa. Něco se tu děje, to cítím a zřejmě nic pěkného. Přesto strach nepociťuji. Vždyť mě vždy duchové vyslyšeli a já vyslyšel je, pokud něco potřebovali, proč by se to mělo teď změnit. Ale jestli tu jsou nějací, kteří cítí potřebu ukojit svůj neukojitelný hlad po krvi. A jen lidské krvi? Nebo i Elfí? Nebo útočí i na zvířata? Těžko říct, nic na toto téma si nepamatuji, stále mám v hlavě příliš velký zmatek na to, abych dokázal uspořádat myšlenky do nějakého smysluplného výsledku.

Loira el-Aravan z Nargadu - 24. června 2009 20:27

Tábořiště Posedávám u ohně a nakonec si taky pár kousků masa vezmu. Když to voní tak nádherně. Poté pomůžu s pečením, abych se zabavila. Už delší dobu pozoruji Elleandora, chvílemi potají, chvílemi okatě. To, že stále hraje slepotu, i když už nějakou chvíli vidí, se mi moc nelíbí. Ale neříkám nic. Nakonec mu i kousek masa podám a přemýšlím, proč to asi dělá. Když se setmí a na nás padne podivně zkroušená atmosféra, zneklidním. Začalo nepříjemně foukat, oheň hoří podivně a prská. Od lesa se zvedá mlha. „Já nějak nevím, ale,“ přeletím očima naše dva čaroděje, „neměli byste se třeba připravit? Však víte, magické obrazce, runy nakreslené na zem, zopakovat si zaklínadla?“ Automaticky vyjmenuji způsoby, jakými se aravanští mistři většinou chystali na hrozící nebezpečí. Buď si nepamatuji já, jak jsou tihle dva mocní, nebo za tři sta let spánku ztratili ostražitost.

Sai z Mariasu - 24. června 2009 20:47

Tamiánova galéra – paluba Teplo a vlídnost slunce zmizela a zbyl jen chlad a nevyzpytatelnost noci. Noc na moři. Loď se kymácí v nárazech vln, pádla zabírají v pravidelném rytmu a mořský větřík klouže po látce stanu jako po skluzavce. Pevně sevřu hůl v pravé ruce. Pan Tamián je rozhořčen a já ho nemůžu z ničeho obviňovat. Má na to právo. Čekal něco jiného… Snažil jsem se to vysvětlit jeho mužům ještě než mne na loď přivedli, ale má slova jako by nebyla vůbec vyřčena. Čekal odpovědi a čekal že přijdou hned. Nepřišly, čekal tedy déle. .. Teď už čekal příliš dlouho a do bitvy je příliš brzy. Kéž by jeho rytíři nikdy nezaslechli o mém daru… prokletí spíše…dnes určitě. Proč nemůžu vidět něco..cokoliv, cokoliv co by pomohlo? Proč jen mne má cesta zavedla sem pochopit nemohu. Myslil jsem na bohyni a doufal a věřil, že se takovýmto místům dokáži vyhnout. Krvi a boji. A ještě k tomu bych já měl být tím, kdo mužům do této bitvy dodá kuráže či spláchne poslední naděje? Nejraději bych pánu řekl, že je to nesmysl, ať se otočí a vrátí zpět do svých domovů. Ale co když dělají správnou věc? Kdo jsem já, abych si myslel, že mohu rozhodnout o správnosti? “M-můj pane..“ Nadechnu se zhluboka, s tělem natočeným směrem k muži, ale s očima prázdnýma. Chci mu říci, že nevím, že nevidím nic, co by mluvilo o výsledku bitvy…ale zarazím se. Je to nepříjemný pocit, který zastavil má ústa, co se šíří až do morku kostí – je to strach. Zlobí se, Tamián se zlobí a hodně, a je to muž činu. Nahlodávají mne nové myšlenky, určitě ne úplně správné, ale lehce se jim podléhá… Šlechtic něco chce a jde si za svým..najal si bojovníky a jde pevně za svým cílem, nehodlá ustoupit – chce jen ujištění, pro zdvižení morálky svých mužů, protože tak se bitvy vítězí o mnoho snadněji. Šlechtic by neustoupil, ani kdybych mu řekl, že čas je nepříznivý. Je takové povahy, zdá se takový být. Jen by se zle nakloněného věštce zbavil, nařknul ze sympatií s nepřítelem a vytáhl do bitvy i tak… Je lepší – je přímo vhodné – povzbudit ho, povzbudit muže. A vždyť jsem ani žádné znamení, které by bylo proti bitvě, nespatřil.. Chce vědět, jak to zítra dopadne… “Vidím smrt, můj pane, ale také úsměv, na ústech ženy…“ Doopravdy vykládám Tamiánovi své vidění, i když pro mne zcela jasně překroucené tak, aby se šlechtici hodila..jistě si vzpomíná na ženu na palubě své lodi… Chce vědět i jak se dohodne se svými sousedy.. “Vidím také několik postav, pane..Starého muže, potřesení rukou a cítím souhlas..dohodu..“ Více ze sebe nevypravím a sevřu svou hůl co nejpevněji dokáži, ruka se mi jemně třese. Stejně tak i rty, které pevně semknu. Jen co tato slova opustila má ústa, cítím, že to nebylo správné. Padá na mne břemeno vědomí, že jsem právě možná způsobit krveprolití… Snad mi má bohyně odpustí. Jsem jen ubohý zbabělý člověk… pokud nás zítra potká smrt, zasloužím si ji.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 25. června 2009 19:45

Tamiánova galéra – podpalubí a mé malé milé skromné já Seděla sem v podpalubí a relativně pozorně poslouchala klasickýmu štěbetání suchozemců. Mávnu rukou, když si mě pajzl vezme mírně do huby, kdyby řekl mý méno, budu se asi cukat víc, ale takhle, ať si poslouží: “Dobrý.“ Sem utopená v moři myšlenek, kerý se mi honí hlavou. “Z lodě se zdrhá hrozně těžko...“ nadhodim, abych se dozvěděla, jak daleko už to má naplánovaný a nakolik to myslí vážně. V podstatě je dost nepoužitelnej, pokud bych potřebovala někoho, aby mě doprovázel. Ostatně, zůstávat na lodi při bitce by nebylo dobrý, páč takovej čaroděj je možná o dost lepší než nějaká zápalná cápka a jakože ta spolu s dehtem potřeným dřevem dokáže udělat opravdu nepříjemnou paseku. Kouknu na elfa, spolu s trpem je to fakt legrační kombinace, zvlášť pro mě. Většinou sem slyšela o válkách vysokých a zakrslých a o peprných hláškách a vtípcích. No, tahle plavba docela nabírá na spádu. Držíme se pobřeží, protože tahle loď neni moc stavěná na otevřený moře, ostatně, jak by mohla, s takovou buclatou přídí a... s tim kormidelníkem, jakej tam je. Slovo plachtoví by bral zjevně jako nadávku a urážku jeho cti. Ostatně, tady s těma větrama to taky nebude nikterak horký.

Strážce - 26. června 2009 16:27

Tamiánova galéra - paluba Vítr sviští lanovím skrovného plachtoví galéry, pravidelné záběry vesel na jednu stranu uklidňují, na druhou připomínají s vojenskou přesností vaše nejbližší poslání. Tamián se konečně uklidní a poslouchá tvou řeč. Cítíš jeho nervozitu a živě si představuješ, jak snad už sahal po meči, když jsi konečně zvládl ukojit jeho zvědavost. Víš, jak šlechtic vypadá. Viděl jsi jej v jedné ze svých vizí. Tamián rozhodně nepatří k fajnovým panáčkům a panenkám, kteří ke šlechtickému titulu přibírají způsobné mravy, politické intriky a nezájem o své poddané. Od prvního pohledu je to válečník. Na krátko střižené vlasy i knírek, postavou není z mohutných, ale sílu v pažích i mrštnost nohou má. Obličej a lícní kosti prozrazují severské předky. Oblečen bývá většinou v jednoduché košili a kalhotách z kvalitní kůže, ale i přes to, že je poměrně teplo, na sobě má vždy kazajku tvořenou destičkami z hrubé kůže. Dojem dotváří jizvy po vyléčených neštovicích a věčně zachmuřený pohled. Občas si čte v malé knize, kterou s sebou často nosí. Poté bývá zachmuřený ještě více. „Dobře,“ nakonec promluví „sice jsem si mou rozmluvu s daricijskými představoval ve společnosti nějakých mučících nástrojů, ale budiž. Pozvat Gaaha na náš sraz můžeme vždy.“ Na chvíli se odmlčí, ale pak ještě dodá: „Stejně se mi ale zdá, chlapče, že mi neříkáš vše.“ Uslyšíš zavrzání kůže, jak muž položí ruku na jílec meče, jako to dělá často, když není spokojen. Teď už si nejsi jist, na který že to sraz chce Pána utrpení zvát... Tamiánova galéra - podpalubí „Však přirazíme ke břehu na noc, ne? Kurva! Že by nás chtěl ten starý lišák podfouknout? Říkal, že se ještě zastavíme v nějaké prdeli. Jak se to, u tresky, jmenovalo? Pukavec?“ pokračuje Argor. „Tam můžeme vzít dráhu, schovat se do lesa. Však se velebný pán nebude zdržovat hledáním žoldnéřů, no nemám pravdu?“ Holohlavý přikyvuje. Trpaslík se mračí. Muž s dýkou zakleje, jak si rozřízne dáseň. Temný elf vystoupí ze stínu, otočí se zčásti k trpaslíkovi a provede několik pokynů rukou, patrně v řeči temných elfů. „To neumíš kurva mluvit, či co?“ pustí se do něj Jizváč. Riskuje, docela dost. Elf se otočí, v pravačce se mu tlumeně zaleskne tmavá čepel. Elfa v pohybu zarazí trpasličí sekera, která se z nenadání objeví před jeho štíhlým tělem. „Asi takhle. Máme ťa tu,“ plácne se trpaslík druhou rukou přes zadnici, „až se potkáme v Kainově království, ty třeba budeš mít s sebou větvičky z lesa či guvno do kerého tam šlápneš. Já si s sebou povedu děvky a potáhnu sůdek kořalky, které si kůpím za kořist. Chceš jít, fajn, aspoň zbyde více na nás.“ „Hádám, že utečete vy dva,“ promluví elf zpěvným hlasem na Jizváče a Plešouna, „a možná ještě ty?“ Otočí se na muže sedícího stranou. Ten jen zavrtí hlavou a vyplivne krev. „Zbytek se bratříčkuje s fajnovkama nebo chlastá se zbrojnošema, co ty děuča?“ doplní ho Břit-vous.

Jera Mannaz - 28. června 2009 18:03

U ohně Mlčky sedím a všechny je poslouchám. Jejich tlachání se mě moc netýká, proti žádné té spirituální havěti nemám se svým mečem sebemenší šanci i kdybych se na hlavu postavila a to rozhodně dělat nehodlám. Kdyby jsme se odsud hnuli dřív, udělali by jsme mnohem líp. Pěkně zapadnout do nějakýho města, ke krbu v krčmě, před náma korbel dobře vychlazenýho piva. Hlasitě mi zakručí v břiše. U Kaina.. mám hlad jako vlk, snedla bych i koně. Promnu si ruce a zadívám se na opékající se maso. Pak ale pohled opět odtáhnu, tedy spíš ho jen přesunu na Loiru a poupravím ho tak, aby nevypadal tak hladově. I když... Mírně kývnu na její slova i když v podstatě ani nevím, čemu přikyvuji, poslední slova okolo sedících šla trochu mimo mě, protože moje mysl už se zabývala pořádnou postelí a popřípadě i teplou vodou, kterou si hodlám připlatit, abych ze sebe smyla všechnu tu špínu. I když se o barbarech říká, že to jsou prasata, mě se asi tato stránka trochu vyhnula, nemám ráda, když je na mě špína, která není úplně nutná, zvlášť taková, která na vás vysí už přes třista let...

Meirion z Ilianoilis - 29. června 2009 09:12

Tábořiště Začíná být více, než zřejmé, že jestli půjdeme na sever, bude vše na slepém elfovi a na mně. Na čarodějce, která neví vůbec o ničem, a která si na nic nepamatuje. A navíc, druzí o ní neví, že je na tom tak bledě, jak je. "Zopakovat si zaklínadla?" Sebejistě se zadívám na šelmu v lidském těle, "To není potřeba. Každý, kdo je používá, je má v sobě. Jsou tam a čekají na použití." Veznu klacík a začnu si s ním malovat do země. Občas odlítne i kousek hlíny, jak se klacík zaryje do země. "Chtělo by to vědět, kdo je náš nepřítel a jakou má moc. Podle toho by se dala vybrat i jiná zaklínadla a kouzla." Konstatuji pomalu a rozvážně situaci. "A nebylo by od věci zjistit, jestli vůbec nějakého nepřítele máme, my všichni. Abychom pak nebojovali sami, proti celému světu. To můžeme zjistit jen když budeme získávat informace, a ty můžeme získat jen tam, kde někdo je." Na chvilku umlknu a prohlédnu si tváře všech, které ozařují plameny ohně. "Máte někdo mapu? A je mi jedno, že třista či více let starou."

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. června 2009 09:49

Tábořiště Velmi nespokojeně pozoruji, jak si čarodějka hraje s klacíkem. Tohle nevypadá dobře. Nevypadá to ani jako magická runa. Ani jako ochranný magický obrazec. Vypadá to jako čmáranice. Vytřeštím oči, když si uvědomím, že Meirion si nejspíše nepamatuje vůbec nic a spoléhá na své nacvičené instinkty. Začínám se opravdu bát. „Mapu nemám, ale tuším, kde přibližně jsme,“ přivřu oči, jak se snažím vybavit si polohu míst. „Jsme na východě Daricie. Tedy, pokud ta provincie ještě existuje. Zastrčený kus země, tady bych civilizaci nehledala. Nejbližší město bude asi Archon, ale to je tak 400 mil po pobřeží. Možná by bylo něco blíž, ale na to se nedá spolehnout.“

Jera Mannaz - 29. června 2009 10:58

Tábořiště Nepříjemně se ošiju, když uvidím, jak si Meirion kreslí do země ty její čáry máry, vůbec bych byla radši, kdyby jsme se spolehli na ostří mečů. Jako kdyby to tady těma čárama nesmrdělo už tam příliš, ještě k tomu přidávejte ty svoje. Proč se jednou prostě nemůžeme otočit a nechat za sebou všechnu tuhle magickou špínu. Sáhnu po masu a kus uzmu, chvíli ho jen držím za roh, aby stačilo alespoň trochu vychladnout. Nebejt těchle řečiček a odhalení tajemství, tak by jsme si zanedlouho tuhle pochoutku mohli dopřávat na talíři a ne z kamene. Zavrtím hlavou a zakousnu se do masa, což mi přeci jen vrátí krapet té lepší nálady, přeci jen, s plným žaludkem se úsmev na líci drží o hodně lépe. Tseh... nepřítel. O tom tak něco víme, když nemá ani hmotnou postavu. A co sem vůbec nepřítele pleteš? Pohlédnu na čáryfučku, když žádá o mapu, obočí vylétne nahoru v tázavém gestu. Musim říct, že rozhodně radši bych byla, kdyby nás vedla Zmije, než tahle. Nejdřív je polomrtvá a teď nás chce tahat někam, kde jsme všichni krátký na to, co nás tam může čekat. Dojím poslední kousek masa a ruce otřu o trávu, alespoň něco, než mastné prsty. Nakonec se podívám po Loiře, její informace jsou docela dobrý začátek. Přimhouřím oči, když se zadívám do ohně a snažím se rozpomenout na to, jak vlastně naše země vypadá, mapu jsem viděla mockrát. Dokonce se vzpomínky na ni pomalu vkrádají... Doháje! Kain aby to vzal, má pravdu, tady si můžeme tak povídat s liškama, co nám tu budou přát dobrou noc. Natáhnu ruce k ohni, protože začíná být až nepříjemně vlezlá zima. Někdo se bude muset starat o oheň. Snažím se vyhnat myšlenky na to, co nás kde čeká, tím, že přemýšlím nad praktickými věcmi. "Musím říct, že se mi vůbec nelíbí, že by sme měli jít na sever. Upřímně, co nás tam žene? To, že chce čáryfučka odpovědi? Tak pro mě je to docela chabá motivace." Zabrumlám do ticha. "Nehledě na to, že o tom, co se stalo se můžeme dozvědět i od někoho, kdo nás nechce rozsápat na kusy a vysát naší životní energii." Rukama obejmu kolena a na chvíli se zadívám s ne příliš milým výrazem na Meirion. "A taky před chvílí ještě ležela pod sutinama, nevim jak vy, ale mě se vůbec nechce sázet krk na někoho, kdo si čmáře obrázky na zem, zvlášť když je tu jiná možnost. Čtyřista mil je hodně, ale možná to stojí za zvážení, protože Archon je, pokud vím, docela velký město, takže nepochybuju, že tam najdeme i archiv a to je rozhodně bezpečnější cesta, jak získat informace, než se bezhlavě pouštět někam... někam." Utíkám z boje? Jistě že ano! Protože vím, že nemám šanci, duši bez těla mečem nerozseknu, ani kdybych tisíckrát chtěla! Kdyby mě tam čekala armáda, prosím... ale takhle? Pokud to nebude nevyhnutelně nutný, raději bych volila tu možnost, kde bude téct krev a ne jenom nějaký magický soply.

Strážce - 29. června 2009 11:39

soukromá zpráva od Strážce pro Meditace Během odpočinku a rozjímání chvílemi ucítíš zvědavé pohledy lesních duchů. Cítíš je, ale nejsou nepříjemné. Nechtějí vám ublížit ani vám dělat naschvály. Když se setmí, vytratí se. Pocity začínají být rozhodně méně příjemné, i když ty jsi na přímý pohled svého boha zvyklá. Něco upoutalo Kainovu pozornost. Něco není správně... Informace Hladový duch je zvrácená a vražedná bytost. Není úplně jasné, jak vznikají, ale různé magické školy mluví o vlivu silné negativní aury na běžné duchy. Hladový duch je astrální bytost posedlá neskutečným, neukojitelným hladem. Je schopná sežrat cokoli kromě kamení a kovu, ale nejraději má maso. Největší potěšení jim činí lovit inteligentní bytosti. Zdá se, že emoce děsu na chvíli hladového ducha zasytí a dá mu tak zapomenout na nekonečné utrpení.

Geidan Stål - 29. června 2009 12:10

Svair se už nažral toho, co my jíst nemusíme, a maso se peče na kameni. Hezky voní, a i když mám hlad, umím si odepřít. Prozatím. Jsou důležitější věci. Vypadá to, jako bych usnula. Opírám se o nějaký strom, mám zavřené oči... ale moje rysy nejsou uvolněné jako ve spánku, je v nich ostražitost. Jenže tlachající kolem ohně si toho asi těžko všimnou. Svair leží poblíž jako černá stráž. A přece, i když se změněným vědomím zabývám jinými věcmi, slyším, co se děje. Slyším, co to plácají. Otevřu oči a není to kvůli hladu a myšlence těla, že bych měla urvat kus žvance i pro sebe. "Plácáš blbosti, elfko," zavrčím na pomezí světla a tmy, a i když já sama jsem elf, to oslovení zní s despektem. Možná právě proto - že naší rase dělá ostudu. "Vidíš v tom víc, než v tom je. Svět se nezhroutí, není to žádný nepřítel, proti kterému jsme bojovali před lety. Tohle je čistě dohoda mezi lidmi z nějaké osady a duchy z háje. Nevidím důvod, proč se do toho plést, dokud se nedostaneme do nějakých sraček. Ale s tím přístupem se do nich můžeme dostat dost lehce." Moje nepříjemná povaha zase vyplouvá na povrch. Říkám to chladně, s lehkým ostnem podrážděnosti. "Vy, čarodějové, kteří šli proti nekromantově hordě, se chováte jako děcka. To vám změkl mozek, zatímco jsme byli proměnění v šutry? Tohle není hra!" štěknu najednou, jako by se do mě dostal kus Svairovy duše. Prudce vstanu, takže se nade všemi tyčím, a i když nemám své kněžské odění, v jakém jsem doma působila patřičně úctyhodně, rozhodně nevypadám jako někdo, komu by se vyplatilo odporovat. Zvlášť v téhle situaci. "Kain na nás hledí. Možná si vybírá, kdo půjde s ním," řeknu temně. Zjevně jsem zvyklá promlouvat k lidem a vést je svým hlasem. "Chcete to být vy? Kvůli své blbosti? Jestli ano, klidně vás podříznu jako selata a my, kteří máme mozek v hlavě, si tím ušetříme nepříjemnosti a s trochou štěstí přežijeme." Udělala bych to. Vypadám jako někdo, kdo by to klidně udělal. Však jsem nechala spektru vysát toho pitomce. Tak proč neobětovat Kainovi další idioty? Zhluboka se nadechnu, oheň a jeho stíny mé tváři opět propůjčují ten mrtvolný vzhled. Jako bych měla masku. Jen vlasy se živě lesknou. "Elfka ať si klidně jde na sever i se slepcem, který si tam pokecá s hladovými duchy. Ten, kdo chce žít, půjde se mnou a s Jerou směr město. Třebas narazíme na nějakou vesnici. A s Loirou a Svairem hlady trpět nebudeme." Založím si ruce na prsou, přelétnu je všechny pohledem, jakým jsem hledívala na neposlušné nebo hloupé novice. V této póze však zůstanu jen na tak dlouho, aby to mělo patřičný efekt. Naprosto samozřejmě se rukou opřu o Angarovo rameno, abych se přes něj mohla natáhnout pro maso, narovnám se a pustím ho. "Ještě někdo má nějakou blbou ideu, nebo se můžeme pustit do zajištění tábora?"

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 29. června 2009 14:43

Tamiánova loďka a mé malé já Nespokoje nakrčim pravý obočí, rvačka na lodi by mohla skončit jako masakr a to, že chladnou hlavu zachoval pajzl mě docela překvapí. Asi si budu muset mírně poopravit mínění o nich. Když se otočí na mě, zavřu oči a zakroutim hlavou jakože ne. “Jeden svýmu Osudu neuteče,“ rozhodim rukama. Ta magie je nepříjemná, jestli budem ve chvíli, kdy bude kouzlit na lodi, je dost pravděpodobně po nás. Já magii fakt nemusim, ale potřebuju, nutně potřebuju, nějaký zlatky, protože bez peněz do hospody nelez a tady se platí fakt dobře. Každej den je pro mě cosi jako zázrak zakovanej do zlatky. “Krom toho, sem tu kvůli zlatým a ty se netrousej za vrkání pod úplňkem,“ pokusím se o cosi jako úsměv. Mít Temnýho elfa za sebou než proti sobě mi přijde jako dobrá idea. Krom toho, uvidíme, jestli se Jizváč dožije rána. Pokud ne, budu si muset „zapsat“ poznámku o Temný pomstychtivosti. “Mimoto, přijde mi divný to, jak nás platí, řikám si, jestli to nemá nějak pojištěný..“ protáhnu se a pomalu se zvednu. Nerada bych, aby mi Jizváč podlomil „morálku“ a, krom toho, já se tu pro tuhle chvíli cejtim docela bezpečně a byla bych ráda, aby ten pocit ještě několik motliteb vydržel.

Elleandor z Tarémie - 29. června 2009 17:08

Tábořiště Po kněžčiných slovech, seberu ze země svou hůl a trošku rozlámaně vstanu. "Nu což přátelé, bylo mi s vámi dobře, ale každý nechť pozná svůj osud." Prohodím do placu a otočím se k Loiře. "Tobě, Loiro, děkuji, že jsi se mě ujala, když jsem to potřeboval. Jsem ti vděčný a pokud někdy budeš hledat pomoc u mne jí najdeš." Domluvím a otočím se k Meirion. Nabídnu jí ruku, abych jí pomohl vstát. "Je čas vyrazit, paní." Nakonec se otočím a zamířím ke svým věcem, jen se po pár krocích ještě otočím. "Nechť bezpečí vašich kroků střeží duchové lesa. Sbohem."

Loira el-Aravan z Nargadu - 30. června 2009 08:34

Tábořiště, já a můj vztek Prudce se postavím. „To jste se všichni ZBLÁZNILI?!“ zařvu v první chvíli, než mi úplně dojde význam elfových slov. Jak mi to ale začíná vše zapadat a docházet, tak se mi v očích objeví slzy. Slzy smutku a zklamání, ale i vzteku a pohrdání. Ano, teď už to dává smysl. Jak jsem mohla být tak slepá? Myslela jsem si, že jsi ... můj přítel? Vy oba? „Ale jistě, už mi to dochází,“ zlověstně syčím, jak se snažím alespoň trochu ovládnout svůj vztek. „Nepůjdeme na noc, ráno moudřejší večera,“ napodobím elfův hlas, „hajzle jeden! Když jste byli bez síly, dole v podzemí, proti kostlivcům se vám naše pomoc hodila, že? A teď, když jsme bezbranní my, tak nás předhodíte hladovým duchům, abyste si zachránili kůži?! To jste se moc hezky domluvili, jen co je pravda. Skvělý plán, počkat až se setmí, abychom neměli šanci. Nemysli si, že ti to jen tak projde.“ „Ty kecy si nech od cesty, když je lež v každém slově a z každého písmene kape jed! Také mám pro tebe jedno přání,“ prohodím. Horkokrevná jsem byla vždy, ale nyní mi krev vře v žilách. „Zemři, zrádče!“ při čemž tasím meč. Přes slzy skoro nevidím a svaly se mi třesou vztekem. Ale zradu bereme my Nargadští velmi vážně.

Sir Angar z Xirie - 30. června 2009 10:11

Tábořiště Stále sedím u ohně a sleduji maso, které se peče na kameni, hovor ostatních sice poslouchám, ale nijak se do něho pro zatím nevměšuji. Co se mne týče jsem rozhodnut opustit les co nejdříve a vydat se do nějaké vesnice, duch lesa se mi o jedné zmínil a to by mohl být dobrý začátek na cestě domů. Netrvá dlouho a maso je opečené natolik, aby se dalo jíst. Jediné co trochu postrádám je sůl a čerství chléb, který bych k tomu mohl přikusovat, ale bez toho se dokážu obejít. Chuť k jídlu mi však rázem překazí rozhodnutí obou čarodějů rozhodnutých jít zapovězeným směrem, pátrat po něčem a o čem ani neví zda-li to existuje. Upřímně si, ale myslím že za jejich rozhodnutím stojí něco jiného. „Loiro el-Aravan z Nargadu, pokud chtějí odejít, nechme je!“ Ozvu se konečně po velice dlouhé době, abych se pokusil uklidnit šarvátku, ke které se schyluje. Sám si ovšem položím ruku na jílec meče a připravím se na nejhorší, k boji proti čarodějům…

Jera Mannaz - 30. června 2009 10:53

Tábořiště Překvapí mě, když Zmije otevře pusu, už jsem si říkala, že možná usnula, ale to bych si zřejmě přála moc. Její hlas není příjemný a vlastně co se divím, snad nikdy jsem ji příjemnou nezažila, holt tu hořkost má asi v sobě, nu což, to je jen její věc. Ale musím uznat, i když velmi nerada, že mluví chytře, i když jako podrážděný pes. Jen si zavrč holka. Když ti to uleví... Nevím jestli se to tak zdá jen mě, ale její hadí hnízdo se rozdráždí i pohybem na míle vzdáleným. Ale což, vždyť ona je ta kněžka, nebudeme jí to brát. A když má ještě u Kaina velemísto... kdo by si to tam dole chtěl rozházet, nejsem blázen. Koneckonců, já stejně jenom poslouchám, co se mi řekne, nešla jsem do toho s vědomím, že nějaká zodpovědnost bude ležet na mých bedrech. Když nasadí svůj temný tón, koutky úst se mi zvednou v lehkém, téměř mizivém úsměvu. Byly doby, kdy jsem slyšela horší, ale to mi nezavdá ani trochu, abych se pouštěla do křížku s ní, protože je mi jasné, že bych nedopadla vůbec dobře, jednoduše jsou lidé, nebo v jejím případě elfové, kteří jsou nedotknutelní a já bych o tom mohla vyprávět. Ale což, jen jim zvedni mandle, zaslouží si to, je pravda, že se chovají tak, jako kdyby jim někdo vycuc mozek. Zadívám se opět do ohně, přesto si ale nenechám ujít žádné slovo, které padne. Překvapí mě, že jmenovala i mou maličkost, od ní bych spíš čekala, že se postaví sama do svého vlastního plánu. Snad jen Ránya ví, jestli jsem se v ní spletla. Raději tyhle myšlenky zase rychle vyženu z hlavy, v čemž mi pomůžou i další kněžčina slova. Ztěžka se postavím na nohy, takže jí převýším o pár pěkných čísel. "Vezmu si první hlídku." Zamumlám dostatečně nahlas, aby mě slyšeli ti, co stále sedí kolem ohně. Možná bych té Zmiji věnovala i souhlasný pohled, ale je mi jasné, že by ho ocenila úplně stejně, jako ptačí trus na cestě. Už se sbírám ke svým věcem, abych je posunula blíže k ohni, když se svou písničkou přijde elfík. Já pořád řikám, že tihleti by se vůbec neměli pouštět z těch jejich.. osad, nebo kde to vlastně jsou. Sou s nima jenom problémy. Čest sem přátelé, čest tam... Zavrtím hlavou a když odchází, jen nad tím mávnu rukou. Nakonec je to jeho věc, svobodnou vůli - bohužel - má, tak ať koná podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí. Naneštěstí, to černovlasé štěně je jiného názoru než já. Její mladá krev si vzala do hlavy, že mu asi ukáže zač je toho loket. Založím si ruce na prsou a s pozdviženým obočím hledím na scénu před sebou. Její citový výlev pro mě postrádá jakýkoliv význam, jednoduše ho nechápu. A to jsem si myslela, že máš mozek v hlavě... Když ale vytáhne meč, neudržím své pobavení na uzdě a začnu se smát. "No, jen do toho Pískle. Zab ho. Tím sobě, a hlavně nám, hodně pomůžeš." Na tváři se mi usadí nepěkný úsměv. Slovům Oplechovaného jen přikývnu. "Zkus teď stejnou horlivost vložit do něčeho užitečnějšího, než je máchání tímhle párátkem." Většinou jsem s věcmi rychle hotová a tohle mi přijde natolik absurdní, že to nemá cenu ani řešit. Tseh.. uražená ješitnost, to bych vás tady měla dávno prošpikovat všechny. Otočím se a jdu pro své věci, když bude potřeba, nepochybuji o tom, že si to Zmije srovná, koneckonců, ona je tu ten, který nás vede. Nebo alespoň já to tak vnímám..

Sai z Mariasu - 30. června 2009 15:51

Tamiánova galéra - paluba Žádný mořský vánek, to ta chladná slova Tamiánova způsobila, že jsem ucítil kusí kůži až na zátylku. Ta chladná slova a nejvýmluvnější zavrzání kůže opasku. Znovu ho před sebou vidím, vzpomínka na jeho tvář je v mé mysli najednou naprosto živá. A stejně tak dobře vím, že pan Tamián je někdo, kdo se před ničím nezastaví. “Můj pane-“ Nadechnu se a ve vší své hanbě i strachu se přesto pokusím hlavu držet vzhůru. “Proč bych vám něco tajil?“ Sjedu prsty svírajícími svou hůl o kousek níž. “Jsem pouze rozrušen, protože jsem zatím nespatřil, kam Cesta dále zavede mé kroky.“ Poté hlavu opět pokorně skloním a jen vyčkávám. Ozvěny vln narážejících do trupu lodi vnášejí do mé mysli nenadálý klid. Smíření nejspíše. Ať se stane, co se má stát. Svůj osud změnit nemůžeme.

Strážce - 30. června 2009 16:58

Tamiánova galéra - paluba „Do Propasti s tebou! Neplatím tě proto, abys mi předpovídal svoji cestu, ale moji!“ zařve si na tebe pěkně zblízka, ale zdá se, že uhodit slepého je pod jeho důstojnost. „Dobře,“ trochu se uklidní, „nevidíš budoucnost teď, nevadí. Jen doufám, že ji uvidíš ráno. Radím ti, abys ji uviděl. Teď běž.“ Tamián se otočí a odkráčí k zábradlí. Nejspíše se dívá na pravobok a hledá na pobřeží nějaké stopy po osadě Bukovec. Také doufáš, že brzy uvidíš budoucnost lépe. Plavání se žraloky není zrovna zábava. Tamiánova galéra - podpalubí „To sů slova, z dámy byste si měli vzít příklad, darmožrůti!“ dodá trpaslík. Tím, zdá se, vaše večerní rozmluva skončila. Ze skladiště se postupně všichni vytrácejí, každý za svým. Někdo do závěsné sítě, trochu se prospat, někdo za bečkou kořalky. Během chvíle je skladiště prázdné a krysy začínají svůj rej.

Meirion z Ilianoilis - 30. června 2009 17:17

Tábořiště - hlavně klid a nohy v teple Přemítám s pološelmou o tom, kdeže to vlastně jsme a kam se vydat. Má dobrý přehled a orientaci, to se musí nechat. Než stačím říci, že by byl vhodnější Achron, a to jak kvůli zásobám, tak i získáním informací z knihoven i od elfů a všeho tvorstva tam žijícího, tak se do toho vmísí barbarka, a než stačím odpovědět jí na její námitky, rozezleně do toho vskočí kněžka. Musím se jen pousmívat nad jejím hněvem, nad tím, jak rychleji mluví, než něco zjistí a nad tím, jak se snaží nás zastrašit. Působí na mne vskutku směšně, nicméně i nebezpečně odhodlaně. Ta se s ničím párat nebude, já pak teprve ne. "Když by někdo dříve myslel, než.." nestačím to dopověděti, neb do toho vskočí se svou rozlučkou slepý mládenec a hned na to vyskočí kočička. Neujde mi ani reakce oplechovance a barbarky. Pomalu se zvednu a stoupnu si s holí před slepého, kterého uchopím za jeho dlaň. "Příteli, nebojte se, v klidu se usaďte. Když už se někam odchází, nečiní se tak na noc." S těmito slovy mu pomohu vrátit se do sedu, aniž by zavadil o něčí zbraň. "Některé hračky bych schovala, být vámi a nevířila bych tu prach," pokynu kotěti a oplechovanci, že to by mohlo stačit. No a nakonec si změřím velmi klidným pohledem tu černou vránu od Kaina, co tu pouští hrůzu a nedá druhým spát a v klidu probrat situaci. "Drahá dámo, když by vše proběhlo v klidu a bez zbytečných emocí, došlo by se k tomu, že se zvažují varianty a že se hned nevyštěkne při té první." Kouknu na jejího psa. "Nemyslím ani, že by bylo vhodné vás opouštět a rozdělovat se," to už poplácám elfa po rameni, aby věděl, že mluvím k němu, "protože jsme do něčeho společně šli, někde jsme uvízli a tak společně z toho vyjdeme." Usměji se nad těma dětinama, kteří si neváží života druhých a jen sami sobě dokazují, jak jsou mocní. "A ty Loiro," pochopila jsem z předešlého oslovení, že se tak jmenuje, "také nikoho nenapadej za to, co řekl a nevyzývej na souboj slepého, který se nedokáže tak bránit jako ty. Že ti hanba není!" Svou výtku myslím očividně vážně a nehodlám jí šetřit za to, co si k němu dovolila. "Myslela jsem si o tobě, že se dokážeš více ovládat a že jsi ušlechtilejší, než jak ses projevila nyní! Nikdo na tebe neušil žádnou past, nikdo tě nevyužil a nikdo tě neopouští, tak si slova, jako je ZRADA, nech pro někoho jiného." Ke konci proslovu již ubírám na intenzitě výtky a hlasitosti. Na barbarku se jen nečekaně mile usměji, pobavila mě svým přístupem ke zdejší situaci. Zapůsobila na mne tak, že má možná více rozumu, než všichni ostatní dohromady. "Ještě by mě po tom všem vážení zajímalo, kdo proti komu zde stojí a zda jste ochotni jít společně dál, to snad proto, abychom měli ve věci jasno!" Zamračím se. "Chápu, že nikoho nemíníte držet násilím mezi váma, ale nechápu, že jste schopni vydat jej na pospas Hladovým, zvláště slepého. Klobouk dolů před váma. Raději bychom to měli probrat a dle všeho je doprobráno - vyspat se, držet hlídky a ráno za svítání vyrazit do města, a to i přes to, že je tak daleko." Káravě se podívám na oplechovance, který prozradil svým postojem, komu bude nápomocen. "A ať se vám to líbí či ne, jeho pomoc," ukážu holí na elfa, "budete všichni ještě potřebovat." Na černou vránu se jen káravě zamračím, a to i přes to, že je kněžka. Nakonec stejně prohodím: "Úcta těm, co si ji zaslouží."

Elleandor z Tarémie - 30. června 2009 19:33

Tábořiště Ruka na rameni mě donutí zastavit. To co tasená zbraň ani ostrá slova nezmohly, zvládl takový běžný čin. Pomalu se otočím zpět k ohni, ale v otočce zůstanu na chvilku stát tváří tvář Loiře. Pochopil jsem už dřív, že prohlédla mé malé tajemství a přesto ho nevyzradila, čímž si získala u mě na ceně. „Zajisté máš pravdu, lze mé chování považovat za zradu, ale věz, že jsem nikdy neměl potřebu lhát. Jen nejsem zvyklý setrvávat na místě, kde si jeden nedokáže vážit druhého a kde o mou přítomnost nestojí. A věz, že zde jsou ti, kteří by neváhali zradit ostatní, jen pro svou otrockou víru ve svého boha.“ Pohled se prudce stočí na kněžku a smutek v tváři, který promlouval k Loiře, se změní v neprostupný kámen. „A kolikrát stačí jen to, že máš jiný názor na další postup.“ Mluvím dál k Loiře, ale pohled stále upřený na kněžku. Pohled se pomalu vrátí k Loiře. „Nyní čiň, jak uznáš za vhodné.“ A za pomoci kouzelnice se posadím zpět na své místo. Dále již nic nekomentuji. Kouzelnice to vystihla vcelku jasně. Takže můžu v klidu zavřít oči a věnovat se svému. Podivný chlad opět zesílil a pocítil jsem něco podivného, naskočila mi husí kůže. Přestal jsem vnímat svět kolem a můj výraz ztuhl. Pohled astrálním světem vypadá vždy zvláštně a vždy tak nově. Cítil jsem se najednou plný sil, jako když jsem byl o sto let mladší. Jako by ta síla ve mně jen spala a čekala na vhodný okamžik, aby se přihlásila o své místo v mém životě. Veškeré události, které jen před malým okamžikem proběhly byly zapomenuty, jako by se nestaly, nyní nebyly důležité a proč je tedy držet v mysli. Cítil jsem stále něco se kradouc po okolí, ale neviděl jsem nic znepokojivého. Mysl sama nabídla odpověď na nepoloženou otázku, znak, runa upozorňující na příchod astrální bytosti. Prkenně jsem vstal a holí do vzduchu načrtl obrazec z mysli. Ten zůstal lehce levitovat na svém místě, v astrálním světě jasně pulzující, v reálném zřejmě jen obláček páry. Nikomu neublíží, ale nás bude varovat zavčas. Sesul jsem se k zemi. Tělo na chvilku vypovědělo poslušnost, ono i sebemenší zaklínadlo spojené s pobytem v astrálu může být značně vysilující. Někteří tomu říkají „vykopnutí“, je to pouze neřízený návrat z astrální roviny. ”Tak. Pokud se přiblíží nějaká astrální bytost na vzdálenost zhruba tamhle toho okraje lesa, tak budeme zaručeně všichni probuzeni.” Skočím do probíhající rozmluvy, aníž bych věděl o čem, jakmile se vrátím zpět do sedu. Poté opět se zavřenýma očima, ale tentokrát s tváří uvolněnou, naslouchám další rozmluvě.

Loira el-Aravan z Nargadu - 30. června 2009 20:13

Tábořiště Kupodivu, nejvíce mě uklidní oslovení celým mým jménem. Nechat jít? Copak nechápe, že bez magie nemáme žádnou šanci? Že je to jako rozsudek smrti?! Nevím, jestli je Angar tak statečný nebo tak bláhový. Naopak mému uklidnění zrovna nepřidá Jera a její komentář. Další, co houby ví. To si sakra už nepamatují na setkání se spektrou? Vždyť nás tam tolik zemřelo! Ona si prostě myslí, že její ocelový meč něco zmůže proti nějakému duchovi. Nakonec její oslovení "Pískle" už mě rozhodí tak, že nevím, jestli mám ošklivě posekat elfa nebo ji. Pak mi to začíná docházet. Vždyť si pamatuji o ostatních tak málo. O některých více, o některých méně. Ona si nepamatuje, kolik mi je let. Že vypadám na dvacet, je věc druhá. Já zase nevím, jestli to třeba jen není elfův smysl pro humor. Skloním zbraň, ale jílec sevřu tak, až mi zbělejí klouby. Pak promluví Meirion a nazve mou zbraň hračkou. Tolik zlosti v jednom jediném bodě, v mé mysli. Nazvat poctivou nargadskou zbraň hračkou, to je nezdravé. Snažím se držet, ale asi někdo z Prvorozených brzy dostane minimálně pěstí. A poslední slova, to už je moc. „Není slepý! Několik hodin už vidí dobře a jen to na vás hraje,“ zasyčím tiše. Jak snadné je poznat, když potlačuji vztek. Za normálních podmínek bych asi teď odešla, abych nemohla někomu ublížit. Ani netušíš, jak se teď ovládám. Ještě chvilku mluv a vyrazím ti zuby. Držte mě! Nebo jí zlomím nos! Pak ale promluví Elleandor a já konečně začínám chápat. Trochu. Cože? Vždyť Scay byla vždycky takhle jízlivá, ale její moudrost se nedá popřít. Že by si zase tohle nepamatoval on? Ta by udělala cokoli je v jejích silách, jen aby nás ochránila. I když je to někdy nepříjemné a těžké rozhodnutí, jako zabít jednoho z nás. Zůstanu stát jako solný sloup. Nemám slov. A to je možná dobře, protože zloba se ve mě přelévá jako žhavé magma.

Geidan Stål - 30. června 2009 20:41

Koukám, že jsem opět ťala do živého, jako když jsem obětovala mladé býky nebo jiná zvířata na Kainovu počest. Stejně jako tehdy mě v jejich myšlenkách barví rudá. Ale když jsou to hlupáci a slepci, musím jim násilím rozlepit srostlá víčka, klidně je rozříznout nožem, aby uviděli pravdu. Je to moje poslání velekněžky. A protože můj pán je Kain, je to poslání kruté a plné mrtvol na cestě životem. Jenže mnozí prostě nechápou, že někdy je třeba někoho obětovat... pro klid, pro Kaina.. pro přežití. Jiný mrtvý znamená vykoupení, trochu času pro ostatní. Dělají, jak jsou chytří, ale nechápou zhola nic. Oběti jsou třeba. A co na tom, že z vlastních řad. Pokud si to Kain přeje, nemá cenu se mu vzpírat. On si vždycky najde cestu, jak dosáhnout svého. Smrt je nevyhnutelná, nakonec dostane všechny. A nezáleží na tom, jak dlouho před ní utíkáte. Loiřin výbuch se dal čekat. Já jsem však i přes podrážděnost, jakou jsem dala najevo, chladně klidná. Teď už ano. Jen jsem mezi vlky hodila kost. Udělala jsem, co je třeba. Profackovala je. A ťala, jak jsem říkala. Krev možná bude stříkat doslova. Jakoby zas stojím kus od ostatních, jako by se se mnou mazlil stín. Zatímco někteří sahají po zbraních, já tiše přihlížím. A to i tehdy, kdy na mě elfice promluví. Věnuju jí jeden ze svých nehezkých úšklebků. "Vždy je třeba něco obětovat, abys jiné získala." V mém případě to není jen kněžská metafora, v mém případě jsou to reálné věci, reálné oběti. "A když je slabý kus ze stáda hloupý a nedrží se uprostřed silných, vlci ho strhnou." Má přirovnání a podobenství bývají takhle syrová, většinou vycházejí ze zvířecí zvíře, kde platí zákon silnějšího a smrt je na denním pořádku. Stádo obětuje slabý kus, aby nasytilo vlky a samo se zachránilo. Tak to v přírodě chodí. Kdyby se dívali kolem sebe, třeba by chápali. Můj pohled ještě víc ztvrdne, když elf v podstatě napadne mou víru. Kdyby se do toho opět nevložila Loira, asi bych mu řekla něco nehezkého, nebo mu rovnou vrazila. Tohle si nikdo dovolovat nebude! S rouhači a bezvěrci je třeba zatočit tak, aby si ostatní rozmysleli, jestli se budou vysmívat samotné Smrti. Protože ti, co se jí nejvíc chechtají do tváře a pak jsou lámáni v kole... tak ti milosrdenství rychlé smrti nepoznají. Nemají se Kainovi vysmívat. Vida, takže elfák ze sebe dělá chudinku. "A kdo tu pak zrazuje? A ne pro boha, který pak jednou odnese tvou duši, ale proto, aby se o něj ženské staraly!" Zazní v tom jízlivé pobavení. Vážně je to k smíchu. Je to ubohost. "Koukni se nejdřív do svýho chřtánu, co za slova vypouštíš, než si začneš brát do huby Kainovu věrnou velekněžku. Někdo, kdo je tolik spjat s přírodou, by měl o to víc chápat, že nic není věčné a smrt je přirozená. A vy všichni děláte, jak kdybych provozovala něco zakázaného. Přitom jen duším ukazuju správnou cestu a vykupuju vám čas vašich mizerných životů. Někdo umřít musí, aby jiný mohl žít."

Strážce - 30. června 2009 21:01

Tábořiště Teď, když nikdo nemluví, jste si uvědomili, jaké je tu ticho. Mlha je také podivná, jako by se snažila vás obklíčit. Vítr úplně ustal a neslyšíte v tom tichu ani vzdálený příboj. Klid před bouří přetne nepříjemný zvuk z lesa. Ošklivý, hlasitý a uši drásající, jako když kovová konstrukce nevydrží a ohne se pod náporem. Také to zní trochu jako nářek. Všichni vyskočíte na nohy, někteří si instinktivně zakryjí uši. Podíváte se k severu, odkud zvuk přišel. Pak se stanou dvě věci najednou. Právě dokončená elfská runa ve vzduchu vzplane oslňujícím rudým plamenem a s hlasitým zaprskáním několikrát zapulzuje, než zmizí. Ihned poté ucítíte strach. Příšerný děs způsobený aurou strachu, který vás přimrazí na místě na několik dlouhých úderů srdce. Chcete křičet, ale nemůžete. Už teď víte, že spektra byla proti tomuto jen taková příjemná dáma. Mlha se zformuje do oblaku a dostane jedovatě zelený nádech. Vytvoří fantaskní bytost, spíše jako by oblak získal částečně tvar. Obrovský náznak tváře se na vás nehezky šklebí, zavane silný vítr, ale Hladový drží bez problému tvar. Mezi husy mlhy občas probíhají drobné zelené výboje. Jejich jiskření slyšíte až moc zřetelně. Ti z vás, kteří o Hladových již slyšeli, poznají, že něco není v pořádku. Vaše opožděná mysl si to uvědomí až ve chvíli, kdy na vás promluví. Hladový duch by rozhodně neměl mít v průměru deset kroků. To rozhodně ne... „GAzCHÁÁÁRfsAT, ShzAT!“ zazní, jako by padalo kamení. Ani ti z vás, kdo rozumí řečí duchů, nepochytili význam. Hned na to se bytost vrhne na vás, zdánlivě ze všech stran.

Jera Mannaz - 30. června 2009 21:29

Tábořiště Nechám je hádat mezi sebou, jejich mocenské šarvátky jdou mimo mě. To, že je někdo uražený je jeho věc, druhý si tu zase dokazuje svojí sílu, třetí víru v jeho boha. Chudák barbar aby se z toho zbláznil. Dojdu si pro svoje věci, které mlčky hodím k ohni, to zrovna něco ze svého monologu předvádí čáryfučka. Moudří elfové, jasně... Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Všichni mudrcové, který sem kdy poznala byli tichý jak pěna. Všichni tady ste v tom případě jenom snůžka blbců, co si chce sama sobě dokázat, že za tu dobu, co sme byli kamený, tak nám nezměkly mozky. Ale já o tom začínám hodně pochybovat. V břiše mi opět zakručí a já si vzpomenu, že jsem tu někomu darovala svůj chleba a sušené maso, aspoň by se mi mohlo vrátit to plátno, do kterýho bylo maso zabalený. Ujmu se ho tedy hledat. Další kdo přijde na řadu se svým mologem je nyní elf. Za zradu. Houbeles. Taky si pro samý moudra do huby nevidí. S úsměvem kvituji nalezení mého plátna dokonce s netknutým obsahem a s chutí se do něj pustím. Poctivej chleba, tak ten už sem neměla dobrejch... třista let. Posadím se kus od odstatních, dostatečně daleko od lesa, o tom není pochyb. Vůbec se mi totiž mezi těma stromama nic nelíbí, nelíbí se mi tady vlastně vůbec nic. Nejlepší by bylo, kdyby jsme se sebrali a místo toho, že jsme tu vyspávali se vydali někam pryč, tohle místo je moc smrdutý magií, než aby tu normální bytost mohla bejt. Strčím do pusy další kus chleba, když si slovo vezme Loira. Její vzteklost mě spíš rozesmívá. Tak už přestaň žvanit a někoho bodni, když už jseš k tomu tak odhodlaná. Dokonce i zprávu o tom, že elf není až tak slepý, jak to vypadá přejdu dalším soustem. A teď se konečně ke slovu dostane kněžka, to už dojídám poslední sousto. Válka velkých slov o to, kdo je v právu a kdo je lepší. Hovnajs, vždycky přežije jenom ten silnější. Pomalu se zvednu a dojdu k ohni, kde začnu zandavat ubrousek zpátky do vaku. "No každej z vás toho umí požehnaně. Tak se z toho všichni poděláme." Pronesu spíš unaveně, než jakkoliv jinak, jejich chvástání není nic pro mě, stejně jsou jenom další z mnoha, který uměj to samý, ne-li víc. Něpříjemné ticho, které se následně rozhostí mi pomalu vkrádá pocit, že by mi měla naskočit husí kůže. V mžiku se vymrštím na nohy a ruce vyletí k uším zdánlivě současně. Vůbec se mi nechce podívat směrem, odkud skřek zazněl a jen s největším přemáháním pohled otočím. Tak a teď doufám, že nás Kain přijme s otevřenou náručí a natolik rychle, aby nás ušetřil utrpení. Myšlenky někde v dálce, jako šumění velmi vzdáleného příboje zaregistrují, že znamení, které elf vyvolal vzplane, ale vůbec mi to nepřijde důležité, mnohem důležitější je, že mi strach vzal dech z plic a já se přistihnu, jak naprázdno lapám po životadárném plynu. Cítím jak můj pohled připoutává něco, co k nám nepřišlo úplně tak z tohoto světa a mysl znovu zachvátí panika děsu. Bláhová myšlenka, že bizardní tvář odvane vítr zmizí ještě dřív, než vůbec stačí zavanout. První záchvat paniky pomalu odeznívá, velmi pomalu uvolňuje své háčky, ale přeci jen ho odnáší nová vlna děsu. Nemám nejmenší ponětí, co tohle... stvoření je zač, ale je mi nad slunce jasné, že já si tady ani neškrtnu a možná, že i kdybych mohla, radši škrtat ani nebudu. Když Ono promluví, přijde mi, že se mi hlava rozskočí na kusy, ale to, že ještě drží při sobě mi dodá tolik odvahy, že posunu ruku ke krku, kde se houpe přívěšek bohyně Ielis a rty začnou neslyšně odříkávat snad jedinou modlitbu, kterou jsem kdy slyšela. Nemám čas ani myšlenky nad tím jen přemýšlet, ale rty stále vyluzují slova o vyhrané bitvě a poražení všech nepřátel. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké nepřátele to zahrnuje, nehodlám se tím zabývat ani teď, můžu jen doufat, že v tom jsou i zelené vznášející se obličeje. Z úst se mi vydere skoro až nelidský výkřik, když se Ono na nás vrhne. Stále jednou rukou svírajíc přívěšek, sehnu se k zemi a sevřu prsty kolem jílce, načež se rozhlédnu po ostatních. Nemám v plánu tu zůstávat, ale na druhou stranu, nebudu ani utíkat sama. Vím, že s těmi, kteří vládnou tou smradlavou magií mám přeci jen větší šanci. Jediné co snad mohu dělat je obrnit svou mysl natolik, abych se v přítích několika okamžicích nezbláznila...

Sai z Mariasu - 01. července 2009 13:03

Tamiánova galéra – paluba Tamiánův křik mě ovanul s takovou hněvivou silou, že tentokrát jsem třesu nezabránil, neustoupil jsem však. Nedotkl se mě, ale vím, že by chtěl. Nebránil bych se. “Můj pane..“ Klesnu na hlase v rozloučení a opět krátce skloním hlavu, i když zvuk kroků jasně naznačuje, že Tamián se ode mne už odvrátil a odchází. Vydechnu a pomalu se vydám pryč známou cestou do podpalubí. Mé kroky mění směr po naučených odpočtech, nachází schodiště a došlapují na stejných místech, která zavržou ve známém rytmu. Tamiánovy přání a záměry jsou jasné a já tuším, že dnešní noc mne spánek nezastihne, stejně jako vize o bitvě, ve které doufám už tak dlouho. Jak těžká a dlouhá ale bude má cesta k setkání s neznámým elfem, to netuším, a aby vedla přes samotu uprostřed rozbouřeného moře, to bych si doopravdy nepřál. Musí být jiná možnost, stačí ji odhalit… Zastavím se dlaní opřený o dřevěný rám dveří. Bukovec. Je snad on dalším místem mé Cesty? Snažil jsem se marně nalézt vodítka ke krvavé bitvě, když jsem se měl soustředit sem? Sevřu pevněji dlaň svírající věrnou hůl a doufám, že můj dar mi dopřeje další vodítko. Včas.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 01. července 2009 13:35

Tamiánova galéra Vykročím nahoru na palubu, podívat se, jak daleko plujeme od pobřeží a jestli jsme se náhodou neobrátili nebo tak něco. Ono, Tamiánovi zlatky jsou více než přívětivý, ale nechce se mi věřit, že to bude vůbec nějak jednoduchý. Čaroděj je jedna věc, ale co je ta druhá? Jak to, že je tam ten čaroděj?! Do hamaky se mi zatim ani trochu nechce, i když už cítim, že moje oči jsou unavený a mírně pálí. Rytmický čvachtání vesel je něco jako pocit jistoty. A taky důkaz toho, že se ještě nikam nestáčíme, což si uvědomuju až teď, že zabíraj všichni nastejno. Zívnu a protáhnu se ještě jednou, mám ztuhlý záda a cejtim, jak mi praskaj jednotlivý kosti mýho těla. Vyjdu ven a koukám na mladíka, kterej asi přebral. Je zapřenej o rám dveří a evidentně úplně mimo, nedivim se mu, zdejší kořalka je něco nehoráznýho. Jen doufám, že neohodí podlahu, s mym štěstim bych na tom mohla uklouznout a to bych byla fakt nerada. Vidim i kormidelníka, ten chlap má nehoráznou výdrž, ale to je asi tak jediný, krom sprostých nadávek, co má. Jasně, je starší než já, ale i u nás se říká. Staří přednost maj, ale mládí vpřed. Zamávam na něj a pokusim se o vstřícnej úsměv. Zaklonim hlavu, nádherný stěžeň je hezčí než dobře rostlej strom, ze kterýho pravděpodobně je. Hm, tahle galéra zas tak špatná nebude... v duchu si poupravim mínění. Je fakt, že ta příď je bachratá, ale záď ji trochu vyvažuje a naštěstí ten, co jí navrhoval, zachoval zdravej rozum a neudělal jí vysokou. To by byl teprve problém. Už ráno sem si všimla, že je spíš stavěná na nosnost než na rychlost, protože za náma se tvoří hodně vírků a to znamená, že když se za lodí hodně čeří voda, že se brzdí. Nebe nad hlavou nevypadá tak zle, sou pěkně vidět hvězdy a je temně modrý. Prostě krása... Kouknu ještě jednou na kormidelníka. Ale zato ji může ovládat každej s průměrnym námořním vzděláním.

Sir Angar z Xirie - 03. července 2009 10:18

Tábořiště Mírně zmateně sleduji průběh celého hovoru aniž bych do něho zasahoval. Stále mi nedochází jak to nakonec dopadne, jetli se čarodějové příštího dne od nás oddělí, nebo nás doprovodí do nejbližší vesnice. Důležité však je že dnes večer tu s námi ještě zůstanou a co bude zítra se uvidí až nastane zprávný čas. Poté co všichni utichnou nastane ticho, nepřirozené ticho zekterého mi běhá mráz po zádech. Něco se mi na tom nelíbí, ale nedovedu přesně určit co. Snad je to něco co řekl strážce lesa a co mi až nyní začíná docházet, ale jistý si tím nejsem. Potom to přijde. Aura strachu mne na několik dlouhých okamžiků z cela ochromí, je daleko intenivnější než to co jsem zažil v podzemí v přítomnosti spektry, je to děsivé. Bohyně! pokusím se vykřiknout, ale nejde to. Pokusím se pohnout, ale mé tělo mne hned nereaguje. Musíš Angare…jsi poslední svého rodu, nesmíš dopustit jeho zánik. prolétne mi hlavou hlas mého otce díky kterému dokáži sebrat tolik sil, abych se alespoň zvedl od ohniště a tasil svůj meč. Je mi jasné že proti té bytosti nemohu, ale pokud mne nyní čeká konec, bude konec s mečem v ruce a v boji. Chtěl si mluvit s duchy, tak máš možnost.Podívám se na starého elfa, který je společně s čarodějkou nejspíše jedinou z našich nadějí na přežití…

Loira el-Aravan z Nargadu - 03. července 2009 11:26

Tábořiště Stále jsem dost vykolejená tím, co se právě stalo. Než si stačím srovnat vše v hlavě, nastane se to, čeho jsem se bála. Angar i čarodějka s barbarkou mluvili pravdu, nebyl to jen nějaký trik lesních bytostí, jak nás zastrašit. Hladový duch se přihnal od lesa a já jen útrpně snáším působení aury strachu, než se nám podaří ji prolomit. Zrovna mě netěší, že my, co máme nejmenší šanci něco ovlivnit, zareagujeme první. První se pohne Jera, pak Angar a nakonec já. Instinkt vybudovaný roky a roky se nedá potlačit tak snadno. Ustoupím, udělám rychlý krok do otočky, abych se vyhnula útoku, a vší silou seknu po mlze natahující se za elfem. Je nejblíž. A pokud bude zaklínat, bude potřebovat čas. Do úderu dám veškerý vztek, který nestihl za tu chvilku vyprchat. Třeba i na téhle pověře bude něco pravdy...

Strážce - 03. července 2009 12:03

Tamiánova galéra Sai je právě na cestě do podpalubí, když se odtamtud vyhoupne Tallulah. Dívka se prochází po palubě a už po několikáté si prohlíží stavbu galéry. Není to špatná loď, ale určitě již zažila lepší dny. "Kde je sakra to pobřeží," zamumlá si starý pirát pod vousy a podrbe se na zátylku. S kormidlem zakývá na strany, jako by si chtěl ověřit, že stále funguje. Kormidelník se na Tallulah podívá tak, až je jasné, že z jeho úst za chvíli vypadne nekonečný proud slizkých mořských živočichů a lehkých dívčin. Patrně už v rychle nastávající tmě nevidí jako za mlada a mžourání směrem k tušenému pobřeží mu příliš nepomáhá. Navíc padá mlha. Už chce něco říct, když se ozve TEN zvuk. Těžko jej popsat. Ozval se však od pobřeží, takže musel být hodně hlasitý. Připomíná trochu zvuk lodě najíždějící na mělčinu, ale je kovovější a více drásající sluch. Také to zní trochu jako nářek, ale bytost, která jej vydala, nikdo nejspíše potkat nechce. Během chvíle se na pravoboku shromáždí všichni, kteří byli na palubě a slyšeli to. I Tamián. Zírají k pobřeží a snaží se prohlédnout tmu i jemnou mlhu. Pohled tím směrem však přinese i něco pozitivního. Na linii pobřeží dokáží citlivé oči zachytit blikající světlo malé lucerny.

Strážce - 03. července 2009 12:06
	soukromá zpráva od Strážce pro Vidina Zahlédneš krátký záblesk vidiny. Je v ní obsaženo přesně to, co se děje v lese. Vidíš všechny bojující i hladového ducha, vidíš vše detailně, slyšíš zvuky, cítíš auru strachu. Trvá to několik vteřin, než vidina zmizí.

Geidan Stål - 03. července 2009 13:00

Tábor Jen co domluvím, vše upadne do ticha. Za jiných okolností by mě to potěšilo, jenže tohle ticho se mi nelíbí. Není zaražené ani vystrašeně umlklé. No, netrvá to ale dlouho. Do strašlivého zvuku se přidá i Svairovo vytí. Určitě mu to drásá citlivé uši. Předvádí něco, co umí kejklířští psi, když kejklíř hraje a zpívá - štěknutí a zavytí. Ani tenhle pes nevydrží všechno. Ježí se jako kočka, a když zvuk vymizí, vydává další podivnou směsici zvuků - jako by se nemohl rozhodnout, jestli kňučet, nebo vrčet. Tak se snaží o oboje, protože mu psí čest velí, aby se nevzdal tak snadno. Je příliš pozdě. Už si pro nás jdou. Stojím jako socha. Jako bych na tenhle palouk patřila odedávna. Zatímco Svair pochoduje sem a tam, přikrčený, vrčící a naježený, já snad ani nemrkám. Jediný pohyb, který jsem před zatuhnutím provedla, bylo chycení amuletu. Nemá cenu panikařit, ačkoli se člověk bojí. Zní to šíleně, ale je to tak. Prostě nechám strach, aby mě ochromil, aby vyburcoval moje tělo. Na myšlenkové úrovni se smrti nebojím, však Kain mě za mé služby odmění. A pokud už nadešel můj čas a on si mě chce povolat k sobě, abych mu sloužila i v záhrobí... tak s tím stejně nic neudělám. Jenže to si uvědomuje mozek, ne tělo. Tělo myslí na úrovni pudů. A ten nejsilnější je přece pud sebezáchovy. Ovšem služebníci boží musí získat sebekontrolu, aby mohli promlouvat se svým bohem anebo aspoň vycítit jeho přítomnost. Soustředění a sebeovládání. Proto neplýtvám energií na ječení, prostě napnu mentální síly, abych tu bariéru prolomila. Se spektrou to šlo snáz, však je to "mrtvé" stvoření a já pak věděla, že pokud jí nic neudělám, neudělá ani ona nic mně. V tomhle případě je to poněkud jinak. Mé myšlenky se točí kolem toho, co mi dodává sílu. Jsem vlastně odevzdaná, ovšem to neznamená, že se nebudu bránit. Ne, vlastně odevzdaná je špatné slovo. Smířená. To je to, o čem jsem před chvílí mluvila. Abych mohla být Kainovou velekněžkou, musela jsem přijmout smrt. Bez výhrad. Smrt je jen další cesta. Ale kdo říkal, že musíme umřít hned? Svair asi uvažuje podobně, ačkoli moc uvažovat nemůže - jakmile přízrak zařve, zabalí to a vrhne se někam do lesa. I když to není člověk, nápad je to dobrý. Když nemůžeš bojovat, uteč, pokud nejsi blázen. Veškerá čest ať jde do prdele. Nakumulovaná energie, když moje tělo chtěl pohánět strach, ale já stála, se promění v běh. Stihnu ještě hrábnout po toulci, kde mám i zasunutý luk, to vše prostě za běhu, a pádím za Svairem. Já tady nic nezmůžu, vlastně za to můžou oni, že nezajistili tábor dřív. Tak ať se o to postarají. Mně zatím stačí, že Kainovi sloužím na tomhle světě.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 03. července 2009 13:14

Tamianova galéra Kdesi na stěžni zakráká poplašená vrána, kterou náhlý rozruch probudil z jejích pochmurných úvah o soužití s lidskou bytostí. Její černé pero zpod pravého křídla pomalounku a houpavě dosedalo k zemi, kde skončilo rozdupnutý mojí botou, když jsem se hrnula k bortu. Musim uznat, že se mi zježily drobný chloupky na zátylku z toho hluku, ale nedala jsem to na sobě dát, tedy, pokoušela jsem se to na sobě nedat znát. A pak že jenom kouzelník, to tě chci vidět, Jizváči, jak se hrneš TOMUHLE do chřtánu. Ironicky se usměju, protože já zrovna nemám náladu vrhnout se vstříc něčemu, co se potuluje nocí. “Možná už na pobřeží nebudem mít koho nabrat,“ utrousim jen tak do pléna. Přimhouřim oči na lucernu a snažim se z toho vyčíst nějakej signál, taky se nezapomenu ujistit, že je to na nás a že za náma nepluje ještě nějaká loď. Čekám co našeho naivního, mírně naivního, Tamiána napadne. Nic mořskýho to neni, je to něco suchozemskýho, ale nějak mě nenapadá, co všechno by to mohlo bejt. Draka pro jistotu vyloučim, protože, proč si kazit již zmíněnej pocit bezpečí, že? Pak ještě vyloučim všechno s křídlama, co znám a... zase se ke mně tak trochu podlézavě vrací můj pocit bezpečí.

Meirion z Ilianoilis - 03. července 2009 16:40

Tábořiště Během pár chvil a ještě dříve, než se kdo naděje, je nás o něco více. Pochybuji o tom, že by někdo z nás byl nadšen z této návštěvy, jež je zde v podstatě nevítána. Jestli si do této chvíle někdo z nás myslel, jak moc mocný je, určitě jej to rázem přechází, vlastně již přešlo. Na kůži se mi zježily všechny chlupy, na zádech cítím chlad, čelo se mi orosilo a morek v kostech se mi začíná srážet strachy. Něco takového jsem tu nečekala, hlavně ne tehdy, když se tu rozhorluji spravedlivým hněvem a dávám všem kázání o tom, jak se mají a nemají chovat. Ó Óreo! Kurňa! To snad není pravda! Slituj se nad náma! Probleskne mi v hlavě směsice nadávek a zvolání o pomoc. Jsem si vědoma toho, jak moc na tom jsem bídně. Vím i to, že kdybych vládla jiné magii, mohla bych s touto děs nahánějící stvůrou zatočit lépe. Jenže věci se mají tak, jak se mají. A to se nestačím ani rozčílit nad tím, že elf již nějakou dobu vidí a hraje na nás, kdo ví proč, divadlo. Je s námi konec. Přiliš brzy jsme se setkali s něčím takovým, jako je Hladový. A ještě k tomu s takovýmto kouskem... "Ty jedna blbá stvůro!" Otočím se zprudka k Hladovému, se kterým jsem nikdy tu čest neměla a právě v tento moment mě míjí kněžka. Nevnímám ji, vnímám jen a jen jeho. Jsem fascinována jeho zelenavou barvou a mé oči začínají žhnout ohněm, mou nadějí může být jen to, že nedojde k magickému odrazu a to, co hodlám udělat, se neobrátí proti mně. On se stává mým cílem, nejraději bych jej usmažila proudem energie, ale v tom mi brání strach z toho, že vlastně nevím, co je náš nepřítel zač a že bych se nekonečně dlouho mohla smažit na vlastním podpalu. Oheň v očích mi pulzuje, jakoby to byla předzvěst následujícího. Pevně se rozkročím a automaticky najdu těžiště těla, abych pak neodlétla vzad a nesmetla tak někoho, kdo je za mnou, či si nenarazila kostrč o pařez. "Jménem Órey..," skřípu skrze zuby a koulím očima na Hladového, z něhož začínám mít křeče v žaludku. Rozpřáhnu rukama, jakobych vystřelila šípem z luku, prsty pravé ruky načrtnu do vzduchu znamení ohně a střely a holí pokrytou runami, jež by neznalec mohl považovat za prapodivné klikyháky, namířím na Hladového a dotknu se jejím koncem v jeho odporné tváři. Na celé kolo zařvu silným hlasem: "BÁÁLGHRÍÍ NÍÍEEENN!!"

Elleandor z Tarémie - 03. července 2009 19:15

Tábořiště Po svých posledních slovech jsem opět odepřel rušivé podněty z okolí a plnou myslí se soustředil na správné rozplánování obrazců, které by ležení ochránily. Jak se však za okamžik ukázalo, bylo již pozdě. Události dostaly spád. Úder strachu na mou mysl byl nečekaně silný. Byl jsem cvičen mu odolat, přesto moc tohoto tvora byla značná a stálo mě to hodně úsilí. Existuje mnoho technik, jak tento umělý strach překonat, někdy je dobré se mu podat a nechat ho proplynout, problém zde nastává v okamžiku, kdy se to úplně nepovede a začnete utíkat. Jen tak koutkem oka jsem postřehl, že se to stalo kněžce. Kdepak je nyní Kain, aby jí pomohl tuto situace překonat. Probleskne mi hlavou, ale mysl se již soustředí na řešení situace. Má metoda meditace, bývá úspěšnější i proti mocnějším bytostem, ale oproti první možnosti bývá hlavně časově náročnější. „ARGHÁLÍÍÍ TERUM MORIDI...“ Započnu své zaklínadlo. Levá ruka s holí se vznese do vzduchu a jako by začala opisovat velké kruhy, nezasvěceným by to mohlo připadat i směšné. Zároveň však pravá ruka začne vpisovat do vzduchu znaky zprava do leva. Každým dalším znakem se ruce blížily. Oči zavřené, hlava skloněná k zemi, jen zvonivý hlas v podivných náznacích doplňoval kouzelnici. „AREKŮŮM THERA DUM.“ Zpěvný hlas pokračoval až se ruce střetly. Hlava najednou vylétla nahoru a hůl silou obou rukou narazila do země. Před očima mi proběhl celý život. Mistři vždycky tvrdili, že s každým kouzlem ztrácí kouzelní kousek sama sebe a já tomu věřím, proč bych jinak tolikrát viděl celý svůj život, že by to byla automatická reakce na případné selhání kouzla? Už mnohokrát jsem nad tím přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že kouzelníci nevyužívají magii tak mimořádně kvůli její nebezpečnosti, ale spíše kvůli tomu, že jim připomene kým byli, kým jsou a někdy možná i kým budou. Však se už mnohokrát stalo, že kouzelník při sesílání nahlédl dokonce do budoucnosti. Kouzelníci nemívají strach z okolí, nejčastěji mají strach ze sebe samých.

Strážce - 04. července 2009 11:10

Tábořiště Jera se vyhne útoku ducha a s amuletem v dlani ustoupí do středu tábořiště. Zdá se, že její modlitby jí pomáhají, protože duch se po ní již dále nesápe. Nebo že by za tím bylo něco jiného? Nemáte příliš času nad tím přemýšlet. Angar tasí meč, i když ví, že nemá proti této bytosti příliš šancí. Jeho domněnka se rychle potvrdí, když dostane zásah. Ledové pařáty nehmotné stvůry projdou skrze brnění a on ucítí ledový závan smrti. Zvláštní je, že to ani příliš nebolí. Ale cítíš se najednou slabý. Sevřeš silněji meč, připraven jednat. Loira se vyhne prvnímu nesmělému útoku a tne po mlze. Zdá se, že povídačky o emocích, které jako jediné dávají nositelům ocelových zbraní šanci zasáhnout astrál, nebyly přehnané. Dívka protne mlžné chapadlo, ale z rovnováhy ji vyvede, že vůbec neklade odpor. Rozhozeně se zastaví až o zem. Hladový duch vydá zasyčení a stáhne se, útok na Elleandora nevyšel. Ale nebude trvat dlouho, než si bytost uvědomí, že bolestné šlehnutí zlobou jí nezpůsobilo téměř žádné zranění. Scay se rozběhne pryč. Méně pozorným může připadat, že nevydržela auru strachu. Pozornější si povšimnou, že ještě stihla vzít toulec s lukem a šípy. Proběhne vyhýbajíc se mlze a zmizí v lese. Hladový duch se jí do cesty nepostaví, i když by asi mohl. Najednou se udělá teplo. Vlastně velmi horko. Zaklínadlo Meirion opravdu vypadá spíše jako instinkt, než umění. Ve chvíli, kdy se po ní napřáhne hladový duch, namíří na něj svou holí. Mezi jejíma rukama vzplane vzduch, ohnivá střela přejde jako tažená větrem do špičky hole a nakonec v oslňujícím záblesku vystřelí přímo do mlžné tváře Hladového. Ozve se zavytí, hlasité a téměř teskné. Na stvůru to ale rozhodně nestačilo. Oheň se rozprsknul o tělo Hladového a v šlahounech pohasl. Elf, naštěstí zády k čarodějce (jinak by už nic neviděl) se soustředí na své zaklínadlo. Pronáší slova v jazyce magie a téměř v transu ukotvuje astrální energii. Trvá mu to, jeho zaklínadlo je dlouhé a ve chvíli, kdy Meirion dokončí své, je zatím v půlce. Vzduch vibruje stahovanou energií, něco se chystá. Hladový duch znovu zaútočí. Angar, který se ocitl za čarodějkou, je díky tomu, že upoutala pozornost, mimo nebezpečí. Druhý útok na elfa se již Loiře nepodaří odrazit, hladový duch si z jejího úderu nic nedělá. Dívka vykřikne bolestí, když se jí mlha dotkne na ruce přetrhne jemné tkanivo její duše. Další chapadlo mlhy zasáhne, i když jen lehce, zaklínajícího Elleandora. Čaroději se podaří udržet koncentraci a pokračovat v zaklínání. Poslední úder, vedený na nenáviděnou čarodějku je taktéž úspěšný. Zásah je silný a krutý, Meirion ucítí, jako by jí někdo do těla vrazil ledový meč. Naštěstí nemá úder žádnou fyzickou sílu, takže zůstaneš stát.

Strážce - 04. července 2009 11:26

Les Scay utíká chvíli lesem. Nevnímáš čas ani prostor, prostě utíkáš co nejdál. Tušíš, že ostatní, kteří neutekli tak rychle, už uniknout nemají šanci. Jako lesní elfka vidíš vcelku dobře, nehrozí ti, že by sis někde srazila vaz. Když už nestačíš s dechem, zastavíš se. Rozmýšlíš, co teď. Kolem je tma a zvuky boje doléhají z velké dálky. Svaira nikde kolem nevidíš. Rozhlížíš se, stromy jsou velké a statné, křoví husté a je štěstí, že ses o něj nikde nezranila. Vůbec nic ti to nepřipomíná. Podivná stísněnost tě ale neopouští. Necítíš se dobře.

Geidan Stål - 04. července 2009 16:02

Les Kdo uteče, vyhraje. Moje čest nemá ani v nejmenším pocit, že bych byla zbabělec. Spíš naopak, jsem natolik chytrá, že vím, kdy to nemá smysl. Zadýchaně zastavím, když už mám pocit, že by to momentálně stačilo. Chtělo by to nějakou mačetu. Předtím jsem vyběhla jak srnka, ani nevím, jak jsem se sem dostala. Prostě jsem křovím proskákala. Připnu si toulec a pro jistotu napnu tětivu na luku. Krom Svaira je to jediné, co mám, jiné zavazadlo jsem neměla, což je při útěku výhoda, ale při delším cestování ne. Brašnička na opasku skrývá jen to nejdůležitější. Pořád se bojuje. Pořád vzdorujou. Ale na to nemůžu spoléhat. Co když prohrajou? Znova třebas neuteču. Neodvažuju se na Svaira zavolat. Třeba tu jsou další potvory, a i když mě můžou cítit, tak hlasem bych na sebe zbytečně upozornila. Jenže kam dál? Svair si mě najde, toho se nebojím. Ať tu budu stát, nebo ne. Jenže mně se tu nechce zůstávat, musím mít cíl, ke kterýmu budu utíkat. I kdyby bez nich. To k nim se upíral Kainův zrak... možná jsou oni ta oběť, aby věrná služebnice mohla dál plnit úkoly na tomhl světě. Všude to vypadá stejně a šance na zorientování se je mizivá. Stejně jako na to, co chci provést. Jenže pořád lepší nějaká šance než žádná. Natáhnu před sebe levou ruku, pravou načrtnu obrazec a ruky se dotknu. Však to se učí hned na začátku - je nutný cíl. A jaký jiný cíl než já by tu byl? Já potřebuju vědět, kam se dostat. Protože si nejsem jistá, co to udělá, raději příliš neplýtvám energií. Musím být schopna odejít po svých.

Strážce - 04. července 2009 20:44

Les Scay pronese zaklínadlo, které nepoužívala už velmi dlouho. Je složité a tak si dává na čas. Mluví šeptem ve Starém jazyce a nitky astrální energie se stahují kolem ní. Do mysli se vkrádá strach z magického odrazu, když však zaklínadlo zaměří, vykřikne téměř v extázi. Povedlo se! Nitky energie vystřelí do všech koutů kolem ní a kněžka na chvíli ztratí zrak i veškeré další vjemy. Cítíš se lehká, jako pták. Letíš nad lesem, směrem k východu. Pod tebou je les měnící se v planinu, pak pole. Za polem je osada obehnaná palisádou. Muž v kožené zbroji sedí na hlídkovacím postu, sekeru opřenou o primitivní dřevěnou hradbu, pokuřuje. Tabák voní omamně a štípe do nosu. Přeletíš nad domy s doškovými střechami, zahlédneš smutnou mladou dívku, jak ji objímá postarší muž. Cítíš jeho nepříjemný pach a její odpor. Ale nemá sílu se vzepřít. Ucítíš jeho dotek na tváři, otřeseš se. Letíš dál, nad skalní útesy, zahlédneš ženu s lucernou, jak zahalená v plášti dává povel vzdálené lodi. Z lodi přichází podobný signál, blížíš se k ní. Štíhlá galéra proráží vlny a hnána vesly míří k pobřeží. Blížíš se stále rychleji. Podíváš se do tváře mladíkovi, přímo do jeho očí, vpiješ se do nich a vidíš, že on nevidí. Zorničky jsou zakalené a pohled zmatený. Jako by na tebe nepohlížel on, ale něco strašného skrze jeho oči. Něco z hlubin podsvětí. Přeběhne ti mráz po zádech, ale není to nepříjemné. Jako by tě lákal k sobě. A ty nemáš nic proti. V ten okamžik se zaklínadlo přeruší... Stále cítíš tabák i dotek muže. Stále vidíš pohled slepého. Strach ale nemizí, naopak zmizely všechny příjemné pocity. Tohle není jen účinek zaklínadla. Tohle je aura strachu! Ze stínu koruny stromů se vynoří zelená mlha. Hladový duch se k tobě blíží plíživě a při zemi. Je výrazně menší než ten v táboře, ale pro tebe samotnou stejně nebezpečný...

Geidan Stål - 05. července 2009 11:41

Les Duše se na okamžik vytrhne z těla jako v transu. Tu tenkou nit, která mě dělí s fyzičnem, by určitě někdo snadno přeťal, možná i já, kdybych moc chtěla - ale nikdo takový tu není. Netuším, jestli jsem se složila, nebo tam v lese stojím se zakaleným zrakem, ztuhlá s rukou nataženou před sebou. A koho to zajímá? Mysl bloudí jako ve snu. Často se mi zdávají sny, které vypadají podobně. To mě Kain vede po stezkách ve zvířecích tělech. Aspoň mně to tak připadá. Buď jako havran, nebo jako nějaká liška nebo vlk, kteří se prodírají lesními pešinami. Vědomí roztáhne neviditelná křídla a plachtí nad lesem, nad polem... nad vesnicí! Dole na zemi nebude tak lehké se tam dostat, ale znám směr a to je hlavní. Jenže kouzlo se rozpíná dál. Od hnusného chlapa až k moři. K lodi. Ani ne vteřinu po tom se mi fyzično bolestivě připomene, když padnu na zadek a narazím si kostrč. Jak se přerušila nit zaklínadla, jako by někdo přestřihl i provázky, které mé tělo držely vzpřímeně, zatímco jsem byla duchem jinde. Doslova. Neodpustím si pár nadávek. Vrácení se do těla je vždycky krušné. Člověk si uvědomuje, jak moc ho tělo omezuje, jak je těžké a těžkopádné - po tomhle zážitku i to moje. Ale odporná zelená mlha funguje jako pružina, kterou bych měla v nohou - v tu ránu na nich stojím, v mých letech by mi to záviděla jakákoli lidská babka. Vyskočila jsem jak vyplašená srna. Adrenalin pořád dělá svoje. Jenže tentokrát mi útěk nepomůže. Sice vím, kam bych měla utíkat, ale není tu nic, co by ho zabavilo, když se soustředí na mě. Vzdorovitě pohodím hlavou, opět přijímám ten rozechvívající strach, aby pak prošel skrz mě, aby se ze mě vyplavil, jako když felčar pouští žilou. Napětí těla zničehonic povolí. Smíření. Násilím potlačím to, co chce zoufale žít, co by bojovalo a kopalo, kousalo do poslední chvíle. To chce totiž utéct, prchat do osady. Bylo by to zbytečné. Zbytečné plýtvání sil... i když je už asi nikdy nebudu potřebovat. Nepadám tváří k zemi a nezačínám se hystericky modlit, jak by to možná dělali obyčejní, ti, co nejsou služebníky svého boha. Stačí v duchu zvolat jeho jméno - a vydat se mu na milost a nemilost. Jako když člověk po zádech padne do vody. Buď ho někdo zachytí, nebo padne a utopí se. Jediné gesto, kterého se duchovi a vlastně i Kainovi dostane, je prosté, lehké rozpřežení rukou. Otevřu oči a podívám se na ten zelený hnus. "Pojď, jestli si troufáš. Ty nade mnou nemáš moc, pokud Kain nebude chtít." Oči se mi v zelené záři fanaticky lesknou. Moc často jsem neměla zapotřebí blábolit jako ti pomatení fanatici, vlastně ani teď to nedělám, ovšem můj odhodlaný výraz mluví za vše. Ano, bojím se. Příšerně se bojím. Jenže to je instinkt. Ale na druhou stranu ho potlačuje moje víra. Buď mě Kain chytí, nebo do té vody padnu. Buď budu šířit jeho myšlenky tady na zemi, nebo mu budu k ruce v záhrobí, jen bez těla. Vlastně se toho moc nezmění. Určitě se setkám s těmi, kteří za těch tři sta let, co jsem byla uvězněna, zemřeli. Dokonce se jízlivě uculím, jak je mým dobrým zvykem. Strach vytéká jako zkažená krev ze žíly. A uvnitř mně se hromadí odhodlání jako ta zdravá krev, která už není utlačována nemocnou. Mám pocit, jako by amulet na mé hrudi žhnul, ale možná je to tím světlem, vypětím... a rozpoložeím mysli, kdy se potácím na hranici fanatického transu.

Sir Angar z Xirie - 05. července 2009 23:08

Tábořiště, kdo uteče přežije Mé plechové brnění, celá moje zbroj a i mé schopnosti mi jsou k ničemu, když dojde na střet s něčím jako je hladový duch. Mečem mu neublížím a zbroj mne před jeho útoky neochrání, o čemž jsem se přesvědčil, když mne zasáhl svou silou. V prvním okamžiku si už myslím, že je po mne, ale tak snadný odchod z tohoto světa mne nečeká. Žiji, ale cítím se slabý, velmi slabý. Nepochybuji, že další zásah mi bude osudný. Žádný další zásah se však nekoná, místo toho pocítím horko způsobené čarodějkou. Na čase se stáhnout...magické bytosti, lepší nechat čarodějům. Vzpomenu si na to co nám říkal velitel kdysi dávno ve výcviku, když nás poučoval o magických bytostech. Škoda jen, že jsem tehdy nedával moc pozor. S mečem pevně v ruce ustupuji z bojiště, pryč od astrální bytosti. Při taktickém ústupu, jak by se mé počínání dalo nazvat, se snažím sledovat počínání ostatních.

Loira el-Aravan z Nargadu - 06. července 2009 12:05
	Tábořiště Účinek mých ran velmi rychle opadl. Přesto se snažím držet mezi elfem a smrtící mlhou. I když nemohu údery odrážet, alespoň se pokusím ducha zmást a zabavit natolik, aby mohl druid své zaklínadlo dokončit. Doufám, že bude za něco stát. Zásah je sice bolestivý, ale nic, co bych nedokázala vydržet. V duchu poprosím Ielis o dostatek síly i odhodlání a znovu se vrhnu do marného útoku mečem.

Strážce - 06. července 2009 19:26

Les Scay se napřímí neochvějnou vírou ve svého boha. Zůstane stát vzdorujíc strachu i případným smrtícím dotykům hladového ducha. Víra je jedna věc, připravenost kdykoli uhnout ledovému útoku nehmotného protivníka, druhá. Duch však zareaguje úplně jinak. Mlha se podivně zavlní a uslyšíš zašeptání. Příliš pozdě ti dojde, že je to zašeptání ve Starém jazyce magie. Zajiskření surové energie protne vzduch a zelená jiskra mezi duchem a tebou tě na chvíli oslní. Ihned na to ucítíš bolest, jak ti výboj sjede po paži, přes bok a po noze do země. Škubne to, když svaly vypoví poslušnost, ruka i noha se zkroutí v křeči a ty tvrdě upadneš na zem. Hlavou se praštíš do něčeho tvrdého. Takto si Kainovu pomoc tedy nepředstavuješ. Patrně se od tebe odvrátil... Tušíš, že už je po tobě. Ucítíš znovu Kainův pohled, smrt se blíží. S hlasitým zakrákáním dopadne na trávu mezi vámi malý stín. Tvé elfské oči ti prozradí, že z nebes se mezi vás snesl velký černý krkavec. Tvůj bůh zasáhl! Krkavec se okamžitě promění na muže v černém čarodějnickém hábitu, slabé světlo hvězd se odráží ve stříbrném lemování a několika runách na něm vyšitých. Nemá žádnou hůl, jako čarodějové z vaší družiny. Jen u pasu velkou zahnutou dýku. Muž se napřímí a v tu chvíli si uvědomíš, že to možná vůbec není Kain, kdo se ti rozhodl pomoci. Neznámý zdaleka nestojí jistě, vypadá vyčerpaně, snad cestou nebo náročnou proměnou. Ty vidíš vše dobře, on podle tvého odhadu nevidí skoro nic. Je to člověk. „Arsata dare narda, tera zaras. Im nome Shara-ari,“ zašeptá Starou řečí a tasí dýku. Teď nevíš, kdo z vás je na tom hůř, jestli ty nebo on. Ale odvahu má, to zase ano. Duch se zarazil, jako by zvažoval své možnosti. Nebo jídelníček.

Strážce - 06. července 2009 19:30
	soukromá zpráva od Strážce pro Překlad „Odstup bytosti temnot, narušuješ rovnováhu. Ve jménu Shara-ari,“ pronesl ve Starém jazyce, dialektu duchů. Na člověka má velmi pěknou výslovnost. Hodně cvičil.

Geidan Stål - 06. července 2009 21:48

Les Fanatická jiskra hoří o to víc, čím větší nebezpečí hrozí. Strach už zcela vymizel. Zůstal mi jen ten nepříčetný pohled a poloúsměv, že kdyby to byl člověk nebo přinejmenším humanoid, troufám si říct, že by se zarazil poněkud víc než ta zelená sračka přede mnou. Teda, nečekala bych, že mezi náma přeskočí jiskra. Ještě že tak neskáče, když se zamiluju - to by mě asi za chvíli zabilo. Ovšem člověk se pak cítí jako praštěnej, to je pravda. "Hnusáku!" štěknu, abych si ulevila. Nemám co ztratit, to je heslo dne. Maximálně život. Proto tu ječím na zelenou mlhu, jako by byla člověk, proto ho chci nakopat do prdele, ačkoli to moc dobře asi nepůjde. Pokud se na mě Kain vykašlal a nechá mě zemřít, tak to si se mnou v záhrobí užije. Se šílenou velekněžkou. Asi bych mu měla ukázat, že mě tam ještě nemá chtít. Protože se do toho už zase plete ten pud sebezáchovy. A nepříčetnost. Kdo ví, co mi zajiskřilo v mozku. Jenže na ukazování čehokoli je pozdě. Mám pocit, že už asi nikdy nevstanu... protože to ani nestihnu. V mysli mi vibruje vybídka, aby si mě konečně vzal, aby to ukončil rychle. Smrti se nebojím, ale umírání ano. Ale to je pochopitelné. Á, vida, už si pro mě letí osobně, na havraních křídlech. Havran mě nasadil do úřadu, havran si mě i odnese. Budiž. Asi mi vyklovne duši z čela a poletí s ní v zobáku až do záhrobí. Protože je tu konečně něco známého, konečně nějaké řešení, zase se trochu uklidním a jsem připravena to přijmout. Je to boj, těsně před smrtí se pud sebezáchovy projevuje nejsilněji a i já mám problém ho znovu potlačit. Zavřu oči. A zůstanu ležet. Nic. Tak co je? To je správná otázka. Kde se vzal, tu se vzal, lesní mužíček podle skal... ne, jinak. Nekromant. Že by i jeho zkamenělo vlastní kouzlo a on tu teď bloudil s námi? Jenže proč by pak přede mě skákal. Navíc nemám dojem, že by ten, po kterém jsme šli, byl z aravanské školy. A že by to byl takový tupec. Stavět se do cesty duchovi, když je viditelně víc mimo než já - a to jsem kopnutá a praštěná. Ale dva jsou víc než jeden. Možná bych vážně toho ducha měla nakopat. Anebo ho aspoň něčím praštit, protože moje dýka i šípy jsou mi k ničemu. Jak se tak drápu na nohy, urvu kus nějakého keře, hezký pružný proutek jak na líného koně. Já ti dám, hajzle zelenej. Kain si na mě možná brousí zuby, ale ještě pořád mi trocha času zbyla. Třeba chce jen vidět, jak bojovná jsem. Proto mi dal ještě šanci, protože viděl, že jsem připravena přijmout smrt, že jsem mu oddaná... Ještě v kleče, jen už ne za zády čaroděje, se rozpřáhnu svou směšnou zbraní a pořádně jí ducha švihnu. Přinejmenším mu ujasním priority, koho sežrat dřív. "Copak, hnusáku? Vzpomněl sis na tu vaši dohodu? Člověka přece odpravit nesmíš!" doprovodím švihnutí útočnými slovy tak, aby mi rozuměl. Tedy rozhodně ne v Obecné. Vím, že mě může. No a? Třeba čáryfuk mezitím něco vymyslí a zbaví se ho. Jako vždy jde jen o čas. A já opět dělám svou práci - obětinami vykupuju čas ostatním. Jenže tentokrát tou obětinou asi budu já...

Strážce - 07. července 2009 12:10

Les Švihnutí proutkem nemělo zdaleka takový účinek, jako slova připomínající starou dohodu. Hladový si velice rychle vyjasnil jídelníček, když jsi mu k tomu pomohla. Zelená mlha zavíří vzduchem a vrhne se na tebe. Na to, že je bytost nehmotná, má neskutečnou sílu. Zvrátí tě na záda přitiskne silou k zemi. Zdeformovaná tvář před tvým obličejem se ošklivě šklebí a pařáty se zatínají do tvého těla. „GwtLÁSuzOS!“ zasyčí na tebe bytost, až ti zalehne v uších. Bolest postupně sílí, tlak ti nedovolí se ani nadechnout, natož vykřiknout. Začínají se ti dělat mžitky před očima. Slyšíš, jak čaroděj pronáší zaklínadlo, a doufáš, že už mu to nebude dlouho trvat. Každá vteřina je jako nekonečná, kdy zoufale lapáš po dechu a snažíš se vytrhnout ze sevření. Svět potemní, co jiného od nekromanta čekat. Vzduch zaskřípe pod náporem magie. Na co sakra čeká? Nojo, ono asi nebude úplně jednoduché zamířit zaklínadlo správně. Přes mlhu zahlédneš, jak z napřažené dýky vyletí magická střela. V jádru je temnější než noc, ale na okrajích žhne doběla rozžhaveným vzduchem. Projde skrz ducha a ožehne ti tvář. Ucítíš vůni rozkládajícího se listí. Duch s příšerným zavřeštěním zmizí v astrálním prostoru. Konečně se můžeš nadechnout. Žebra tě bolí, možná máš některé zlomené. Čaroděj se k tobě skloní. Povšimneš si, že je štíhlý a vysoký. Má černé oči a jeho vlasy jsou směsice černých, tmavě hnědých a šedivých. Zdobenou rituální dýku zasune zpět do pouzdra. Jeho tvář je bledá, velmi podobná tvé. Na první dojem působí jako inteligentní, zahalený rouškou tajemství, věkem vypadá na čtyřicet, ale podle pohledu bude mnohem, mnohem starší. „Jsi v pořádku?“ osloví tě pevným hlasem a při tom si levou rukou odhodí dlouhé vlasy z obličeje.

Geidan Stål - 07. července 2009 12:15

Les Hnusák se na mě vrhne právě jako nějakej hnusnej chlap, povalí mě jak děvečku na seně. "No, ty seš teda krasavec," sípu nepříčetná slova, a kdybych mohla, asi se z toho všeho začnu hystericky smát jako pravá šílená bosorka. Mozek mi v tom vypětí definitivně zkratoval a nic lepšího není schopen. Přece nebudu ječet jako každá! Ne, já jsem přece lepší než smrtelníci i nesmrtelníci, jsem Kainova velekněžka. Já se můžu smrti smát do tváře - třebas Kmotřička ocení, že konečně po letech vidí úsměv a ne jen řev a strach. Na nepříčetné chechtání ani jiné zvuky nedojde, nějak mi chybí vzduch v plicích. Zornice mi utíkají pod víčka a já tak nějak netuším, jestli UŽ, nebo ne. Však já nikdy neumírala, tu kratochvíli jsem dopřávala druhým. S nedostatkem vzduchu zpravidla přicházejí halucinace. Když nepočítáme pálení v plicích a nekontrolované cukání těla. A proto, i když je po všem, a já se můžu dávivě nadechnout, jako bych se právě vynořila z vody, jsem pořád ještě mimo. To se záhy potvrdí. "Kaine!" hrábnu po černokněžníkovi v domnění, že jsem konečně v říši mrtvých. Bledí jsme oba jako umrlci... "Takže můj úkol na zemi skončil?" S tím moje ruka zase ochabne a já prostě ležím, jak jsem padla. Však není kam spěchat. Mrtví mají času do skonání světa. Možná i potom. Jen mě teda štve, že bolest jaksi neodezněla. Mám dojem, že nám pěkně lhali. A proto se odmítám hnout. Třeba to chvíli potrvá, možná se to trauma nalepilo na mou duši...

Strážce - 07. července 2009 12:40

Tábořiště Bojovníci se postupně dostávají do středu skupiny, jak jejich útoky nemají žádný účinek. Hladový duch doráží stále více a jeho několik útoků slaví úspěch. Někteří už jsou zranění, nejvážněji čarodějka. Její pohled je skelný a tak tak se drží na nohou. Duch se vzedme a připraví k definitivní dorážce protivníka, který mu způsobil jako jediný vážné poranění. Elf dokončí své zaklínadlo a udeří holí do země. Modré světlo vás všechny ozáří a ulpí na vás, jako modravá pavučina. Ať se pohnete jakkoli, nejde dolů. Duch zaútočí vší silou na Meirion. Vzduch zapraská napínanou magií a zásah z modré pavučiny vykřeše snop modrých jisker. Žena stojí dál, nezraněná. Zaklínadlo však potemnělo, mnoho podobných zásahů nevydrží. Hladový duch je rozzuřený, že se nemůže dostat k tak snadnému cíli a ukojit svůj hlad. Jeho zloba je cítit i skrze ochranné zaklínadlo. Je nepříčetný a vůbec nedbá na nebezpečí, které pro něj mohou oba čarodějové představovat.

Strážce - 07. července 2009 13:23

soukromá zpráva od Strážce pro Další vidina O chvíli později, jen co se zadíváš směrem za zvukem z pevniny, uvidíš další vidinu. Je to záblesk, jako bys na chvíli viděl loď svýma vlastníma očima. Přímo před tebou stojí atypická elfka. Má černé vlasy a přirozeně světlou, až aristokratickou pleť. Je vysoká, působí důstojným, chladným dojmem. Oči má temně zelené a dívá se přímo do tvých. A krom toho je nahá. Vidina vydrží jen pár vteřin, než si ji stihneš prohlédnout, pak zmizí. Musí to být důležité, tolik a tak působivých vidin jsi už dlouho neměl.

Strážce - 07. července 2009 15:03

Galéra Tallulah sleduje lucernu, která dává domluvený signál k bezpečnému přistání. Někdo z vaší posádky dává podobný. Pokud si to rozmyslíte, čas otočit loď bude vždy. Tamián proti tomu ale nic nemá. Pak vybuchne oheň. Vaše obavy o osadu to rozptýlí, protože exploze je vysoko nad vesnicí. Za lesem, téměř u skal, je to dost daleko, aby vás to nemuselo příliš děsit. Vaše loď se po chvíli začíná stáčet za světlem, tohle vidí i starý námořník. Ještě zahlédneš, jak si Tamián k sobě zavolá jednoho ze svých věrných a něco mu pošeptá. Pak už všichni upíráte pohledy k pobřeží i směrem, kde jste zahlédli plameny.

Strážce - 07. července 2009 15:04

Les Muž ztratí rovnováhu, jak se chytíš jeho hábitu a stáhneš jej dolů. Upadne, ale před tím, aby ti padl na hruď, jej zachrání rychle napřažená ruka. Nyní se o ni opírá, zabořenou v trávě kousek od tvé hlavy a jeho vlasy tě polechtají v obličeji. Bolest ustupuje a zůstává jen ta v hrudníku. „Nejsem Kain,“ promluví pomalu a srozumitelně, „zklamaná?“ Zašklebí se a těžce se posadí vedle tebe. Zaměří na tebe svůj zrak a dává ti čas, aby ses vzpamatovala. „Zlomené to není,“ prohlásí po prohlídce, „jen naražené. Chceš napít?“ Odepne si malou čutoru od opasku a nabídne ti vodu.

Geidan Stål - 07. července 2009 15:18

Les Jak - nejsem Kain?! Co to je sakra zase za podraz?! Trhnu hlavou, aby mě vlasy nelechtaly v obličeji, zamračím se. Ani po smrti nebudu mít klid, nebo co? Vydechnu a dál ležím, civím nahoru do korun stromů. Pořád ještě mám pocit, že mi patří všechen čas světa, protože ten pro mě nic neznamená. Vlastně tomu tak trochu bylo i za života. "Tak kdo jsi." Malátně hrábnu rukou po čutoře. Nejraději bych se tu zahrabala do listí jak zajíc a prostě usnula. Jenže něco mi říká, že tak jednoduchý to nebude, když prej ještě nejsem mrtvá. Bude to ještě řádná štreka do osady, kterou jsem ptačím zrakem viděla. Rozladěně zavrčím, že kvůli napití se se musím pohnout, aspoň nazvednout praštěnou hlavu. Což mi připomíná... No, duchové si nás najdou tak jako tak, přece nás musí cítit. Chci mít Svaira u sebe, a tak tiše hvízdnu. Snad je někde poblíž a nezatoulal se moc daleko.

Strážce - 08. července 2009 10:22

Les „Jmenuji se Dageron,“ odpoví neznámý. Zdá se, že toho příliš nenamluví. Jako by o sobě nechtěl mnoho říct, ale zase by mu bylo neslušné, neodpovědět vůbec. Jiní by se už vychvalovali tituly, povoláním, původem... A také začínáš tušit proč. To jméno ti je totiž povědomé. Příliš povědomé. Prohlédneš si jej, ale pořád si nemůžeš vybavit, odkud a vůbec jestli ho znáš. Únava z jeho obličeje rychle mizí, jako by nasával sílu ze samotné země, na které sedí. „Jsi tady sama?“ snaží se odvést pozornost od jeho osoby a přesunout ji na tebe. Pohlédne ti do očí a podepře tě, když se snažíš napít. Pak si vezme čutoru zpět. Čeká trpělivě na odpověď. Svair se nevrací, začínáš mít o něj strach. Snad se mu podařilo duchům utéct, snad o něj nejevili zájem, když měli takovou příležitost pochutnat si na něčem šťavnatějším.

Geidan Stål - 08. července 2009 10:38

Les Tos mi toho teda řekl, chlapče. Vypadá starší, ale pochybuju, že i když chodí po světě už dlouho, že bude doopravdy starší než já. Takže jsme se mohli potkat... Možná. "Jak se to vezme." Jo, jak se to vezme. Možná už sama jsem. Svaira nemám, oni jsou možná mrtví. A i kdyby ne - beztak mě nikdo neposlouchal. Ať si s tou elficí jdou třeba do prdele, já vím, kam vede cesta. Poradím si. Jako vždycky. Kain mě ochrání, i když to tak dneska moc nevypadalo. Ovšem když ještě nejsem mrtvá... což mi už konečně a definitivně došlo... Zvednu se na loktech. To, že Svair pořád nejde, mě znepokojuje. Za tolik let výcviku, kdy je absolutně poslušný (však to byl taky boj), by tu měl být během chvilky. "Znám tě?" přimhouřím oči. Nenechám ho tak snadno se vyvlíknout. "A kde ses tu vzal? Proč? Aravan je docela daleko."

Meirion z Ilianoilis - 08. července 2009 23:06

Tábořiště Jako ohňostroj zapůsobila dávka ohně, jež jsem věnovala Hladovému, věděla jsem, že jsem proti němu slabá, že má magie je jiného zaměření a že nevím, co si s ním počít. Nicméně se nevzdávám, ne tak snadno. Neujde mi to, že čaroděj nás drží ještě při životě a že se setkáváme postupně blízko sebe. Když mnou projede obrovská bolest, cítím, jak mě to ochromuje a jak mi ubývá sil. V duchu si slibuji, že jestli tohle přežijeme, odtrhnu se od družinky, abych jim nepřidělávala starosti. Uznávám, a to jen tiše a v sobě, že jim musím být řádně na obtíž. Když si skonám někde bokem a sama, nebude o tom vůbec nikdo vědět. Tak co se to jen stalo?! Myšlenkama se okamžitě vracím k Hladovému, chce se mi jej zastrašit, chci, aby pocítil přinejmenším stejný strach, jako my z něj, aby jej to pohltilo. Jenže tím jej nezničím, navíc by trvalo příliš dlouho, než bych něco vytvořila a to se nyní nehodí. Nehodí se ani jeho exploze, která by nás zřejmě všechny vzala sebou do vzduchu, protože jsme příliš blízko. Zbývá mi snad jediné... Bezmocným vztekem se na něj vrhnu z posledních svých sil, jednou rukou opět udělám do vzduchu symbol. Tentokrát se lišil malinko od toho předchozího a pak zavřu pevně oči a praštím do Hladového holí. "BÁÁÁLGHRÍÍÍ VAELLÍÍ!!" Po celém těle mě zchladil okamžitě ledová pot.

Strážce - 09. července 2009 10:49

Tábořiště Mráz, který přeběhne Meirion po zádech, je předzvěstí něčeho velkého. Vzduch znovu zaskřípe pod náporem magie. Tentokrát opravdu silné a děsivé, se kterou není radno si zahrávat. Je vám všem jasné, že pokud tohle zaklínadlo čarodějka nezvládne, vaše dosavadní problémy se budou jevit jako drobná nepříjemnost. Celé její tělo se chvěje, slabostí, zraněním a astrální energií, která si hledá cestičky skrz. Kolem ní zapraskají ohnivé jiskry, některé z vás trefí do tváře a nepříjemně zaštípou. Linky plamenů přeskakují po jejím těle a tvář se svraští bolestí z námahy. Hůl se rozzáří jasným světlem, jasnějším než slunce. Pak ucítíte příšerné vedro, jako by vás hodili do podsvětí. A to pravděpodobně není nic proti tomu, co se děje před ní. Zastíníte si oči, nebo je alespoň v poslední chvíli zavřete. Plameny vyrazí od Meirion s šíleným kvílením, jak se rozrážejí o překážky, a nechávají za sebou jenom spoušť. Duch zavřeští a zmizí v kouli ohně. Je po všem. Vyčerpaná Meirion se zhroutí do trávy. Tráva a země před ní je spálená na popel, několik kroků na každé straně a tak deset kroků do dálky. S přibývající vzdáleností je občas vidět plameny. Tu hoří keř, tam kůra stromu, jinde se uhasínající oheň pokouší strávit listí vysoko v koruně stromu. Nad puchem, který se rozprostřel, kraluje pach spáleného masa a vlasů či srsti. Les „To není moc jasná odpověď,“ zamračí se čaroděj. Nic dalšího ale neříká. Patrně není spokojen, ale na druhou stranu je to jen tvoje věc. Podívá se ti znovu do očí a ty jen suše polkneš. Kde jsou ty známky únavy a vyčerpání, které jevil před několika málo okamžiky? „To je mnoho otázek a málo odpovědí, ale budiž,“ otočí se k tobě a v očích se mu zaleskne světlo hvězd. Tvé noční vidění je zpět. „Ano, znáš mě,“ přitaká, „byl jsem ve tvém chrámu. Svět se od té doby hodně změnil, stejně jako naše životy, hodnoty i síly, kterým sloužíme. Letěl jsem do Archonu, když po mě jeden starý známý chtěl drobnou laskavost a cestu jsem musel odložit. Bylo by hloupé jej odmítnout, tak jsem tady.“ Je to jasné. Vrací ti to. Stejně, jak byla nejasná tvá odpověď, tak nejasné jsou i ty jeho. Úsměv na tváři naznačuje, že se to může změnit, že nepotřebuje nic tajit.

Geidan Stål - 09. července 2009 11:28

Les Pokrčím rameny. "Ale výstižná." Však co mám taky říct. Buď jsou, nebo nejsou. A kdo ví, jestli by nakonec beztak nešli s tou sebevražednou kravkou. Měli ji tam nechat, duch by se nasytil a byl by pokoj. Když tak strašně chtěla jít... Možná je tohle zaváhání stálo život. Škoda, že jsem toho nevyužila a neposlala je do záhrobí v Kainově jménu, pak by jejich smrt aspoň měla smysl. Mluví jako mudrc. Takhle kafrám, když mluvím s obyčejnými lidmi, abych nic neřekla přímo. Tohle se hodí na rozmluvy s věřícími, s těmi, co chtějí znát budoucnost, co se ptají na nějaké Kainovo poselství... Znám tenhle typ mluvy. Až moc. Ale nejsem zvyklá, že by takhle někdo mluvil na mě. Možná kdysi, když jsem byla novicka... ale to už je dávno. Hodně dávno. A když k tomu přičteme i těch tři sta let, je to ještě dávněji. Přimhouřenýma očima si ho prohlížím, mračím se. Starý známý... kdo jiný než Kain by mohl vědět, že mám potíže? Tsss, mluvit o něm jako o starém známém... Za to bych novice už přetáhla rákoskou. "Jenže si nevzpomínám. Víš, kolik lidí bylo v mém chrámu? Kolik jich tam prošlo, kolik jsem jich vycvičila, kolik vyhodila... Takže? Cos tam dělal, kdys tam byl... To víš, jsem stará bába, už to není, co bejvávalo. Asi už zapomínám," ušklíbnu se jízlivě, jak to umím jen já. Ale pokud je člověk, v té tmě to beztak neuvidí. Jen bledou skrvnu v místech mé tváře. Zase padnu do listí. Každý nádech bolí a představa prodírání se lesem v tomhle stavu mě vyčerpala snad už předem. "A nemohl bys mě vzít do zobáku a zanést do Archonu?" Je to spíš takové rýpnutí, nejsem žádná žížala.

Sir Angar z Xirie - 09. července 2009 11:55

Tábořiště Souboj mezi Merion a hladovým duchem sleduji z povzdálí, z bezpečí lesa kam jsem se uchýlil po začátku boje. Za své chování se trochu stydím, ale stále nevím, jak bych mohl být nápomocný proti něčemu takovému. U Ielis… Zašeptám, když čarodějka sešle své poslední nejsilnější kouzlo ve snaze zničit, nebo zahnat ducha. Nevím co je to za kouzlo, ale cítím, že je mocné. Po chvíli už je po všem, duch zmizel v záplavě ohně a vyčerpaná čarodějka se zhroutila k zemi. Nečekám, jestli se náhodou nezvedne sama od sebe a ihned vyrazím k ní. Ona mne zachránila před duchem, a tak ji něco dlužím a své dluhy platím. Jakmile se dostanu až k ní, pokleknu na jedno koleno, meč pustím do spálené trávy a čarodějku si dobře prohlédnu. „Jsi v pořádku?“ Zeptám se, jelikož se mi nezdá nějak vážně zraněná, spíše jen k smrti vyčerpaná což je po takovém výkonu pochopitelné.

Strážce - 10. července 2009 10:52

Les Dageron si přitáhne nohy blíže k tělu. Začíná být zima. Na tvou odpověď jen nepatrně pokrčí rameny a dále se o to nezajímá. Když se zamračíš, usměje se. Že by nebyl tak docela člověkem? Ani by ses nedivila, kdyby ve tmě viděl i bez zaklínadel. Jeho pohled je tak zvláštní... Něco ti hrozně připomíná, ale prozatím nevíš co. „Není potřeba, aby sis vzpomněla. Ale mohu tě ubezpečit, že mě jsi nevyhodila,“ zasměje se, „dělal jsem doprovod císaři. Dokonce jsme byli představeni, Scaywen z Edenu, ale naprosto chápu, že jsi zapomněla. Nikdy jsme pro sebe navzájem nebyli ani vzdáleně důležití. A to se nemusí měnit. Nepomohl jsem ti proto, že bych k tobě cítil nějaké sympatie, Kain to chtěl, poděkuj jemu.“ Co to bylo v té poslední větě? Změna tónu? Náznak? Lež? Tvé schopnosti odhadnout ostatní byly vždy silné, ale s tímto čarodějem je to stále těžší. Jako by pohrávat si s ostatními a mást je byla jeho přirozenost. „To bych nemohl,“ odpoví úplně vážně, „sám budu muset pokračovat nějakou dobu po svých. Magie proměn je nebezpečná, když se provádí příliš často. Přeměny na zvířata mění osobnost. Nemusím bohy pokoušet tak často...“ Stále tě pozoruje, i když ležíš mezi zetlelým listím, a přemýšlí. „Čas na moje otázky a tvoje odpovědi. Co děláš ty tady?“ prohodí nenadále a znovu se ti podívá přímo do očí.

Meirion z Ilianoilis - 10. července 2009 15:52

Ohniště Ze srdce mi spadne obrovský balvan. Zadařilo se. Bude potřeba vzdát bohům díky a darovat jim obětiny. Že by mi bylo nejlépe, to se říci nedá, ale zároveň je to asi lepší, než být mrtvá. A jestli jsem si při probuzení v jeskyni myslela, že už být hůř nemůže, tak nyní je mi jasné, že zajisté může. Posadím se. "Akorát vodu potřebuji," odvětím rytíři a poohlédnu se kolem sebe. Hlavně před sebe. "Chtělo by to uhasit, aby to tu ještě nevzplálo." Povzdechnu si a pomalu vstanu. "Ještě bych se potřebovala vyspat." Mít tu tak bezpečí a postel, nikdo by mě odtud nedostal. To, co se stalo, to byl vysloveně zázrak a já se cítím tak vyčerpaně, jako už ne za posledních.. třistapadesát let. Chce se mi spát a jestli máme jít někam dál a nezůstávat na tomto místě, aby se náhodou nezjevil další Hladový, pak to neustojím. "Pane kolego, díky." Bez jeho zásahu by už bylo po nás, musí se ocenit. "Že ale smrdí pořádně, ti Hladoví." Ušklíbnu se nad puchem, který vládne pohřebišti. Hůl už mi opět slouží jako nenápadná podpěra, bez níž bych se sesula k zemi.

Geidan Stål - 10. července 2009 22:18

Les Doprovod... představeni... Mně bylo představeno tolik lidí, že mě to ani netrápí, že ho v podstatě neznám. Jak trefně poznamenal, nic jsme spolu neměli - jakkoli. A dle jeho slov u toho zůstane. Však jsem věděla, že ho pobídl Kain. Vždyť to se o nás říká - jsme prodlouženýma rukama bohů. Přituhuje. Měla jsem vůbec plášť? Ani se nepamatuju. Jisté je, že teď ho nemám. Až teď si uvědomím, že celou dobu ležím na toulci, luk jsem nenatahovala, takže je taky tam. Křupnutí slyšet nebylo, tudíž by měl přežít. A to jsem si myslela, že mě tlačí kořen, ale nechtělo se mi ani hnout. Jenže už budu muset. Dám se do sbírání rozsypaných šípů. Ani jeden nesmí přijít nazmar. "Já? Já jsem tu před chvílí bojovala o život, teď tu sbírám šípy..." odpovím taky zcela vážně. To má za to, že moje rýpnutí nevzal s humorem. "A předtím jsem byla údajně tři sta let zkamenělá v nějaké zřícenině... protože my šli tenkrát zachránit prdele všem okolo, ale jaksi se na nás zapomnělo a nechali nás tam." Tiše si to vrčím pod nos. Vím, že mě slyší. Když jsem si naplno uvědomila, co říkám, docela mě to rozčílilo. To nás sakra nikdo nehledal? Všichni si mysleli, že jsme tam zařvali? Miláčci. Fakt že jo. Pak ať se mi nikdo nediví, že sleduju hlavně svoje a Kainovy zájmy.

Loira el-Aravan z Nargadu - 11. července 2009 14:57

Tábořiště O čarodějku se postará Elleandor s Angarem, nemá smysl, abych se tam taky mačkala. Doufám, že další hladoví duchové si dají na chvíli pokoj a s trochou štěstí bude ta chvíle dost dlouhá, abychom odtud vypadli. Scay ani Svair se nevrátili... „Půjdu se podívat po Scay,“ prohlásím rozhodně, „jestli chcete jít někdo se mnou, vemte si světlo.“ Po těch slovech rozepnu své oblečení a i s mečem jej pohodím na zem. Proměním se do tygří podoby a zavětřím. O kolik snadnější je stopovat takto. A také běhat v temném lese. Sice tygří čich nestojí za moc, ale stále je lepší, než lidský. Přikrčím se a vydám se po čerstvých stopách.

Strážce - 11. července 2009 15:42

Les Vstane a pomůže ti také sebrat několik z těch vysypaných šípů. Patrně naslouchá tvému nespokojenému pobrukování, ale neříká na tvé zkrácené vyprávění nic. Nejspíše je to lepší, než kdyby pořád o něčem mlel. Občas se pozorně rozhlédne, stále ve střehu. I když situace působí klidně, v bezpečí se v podezřele klidném lesem plném hladových duchů zrovna necítíte. „Tady,“ podá ti zamyšleně těch pár šípů. „Podívej,“ otočí se k tobě, „chápu, že z mojí společnosti nemáš zrovna radost. Opravdu to chápu. Sám ze sebe taky nejsem většinou nadšený. Ale chci si ujasnit jednu věc. Mám tě pohlídat do rána, tak pravil Kain. Pokud s tím nebo se mnou máš nějaký problém, raději bych to věděl hned. Ne až poté, co se mě Kain zeptá, proč jsem nesplnil tak jednoduché zadání.“ „Ráno si půjdu svou cestou a nebudu dále narušovat tvé soukromí a samotu, souhlasíš?“

Geidan Stål - 11. července 2009 21:40

Les Zastrčím šípy do toulce, bezmyšlenkovitě si vezmu ty od něj. Svair nikde. Pořád! Začíná mi být mizerně. "Co?" Zdá se, že jsem ho chvíli neposlouchala. Soustředila jsem se, jestli neuvidím nějaký stín, neuslyším tlapy. "A vidíš nějakej ten problém?" zeptám se, když se konečně chytím. "Vypadám, že bych zvládla další takovou bestii? Nemyslím si. No tak udělej, co ti Kain přikázal. Není dobré neposlechnout ho. Svaire!" Pak ještě zapískám. "Neviděls ho? Když jsi letěl..." Teprve teď zmizí moje kousavost, moje vyřídilka. Opravdu to vypadá, že mám o psa strach.

Strážce - 12. července 2009 20:56

Les Jen pokrčí rameny: „Nevidím, ale cítím. Ale nakonec myslím, že si dostatečně rozumíme.“ Dageron obejde místo, na kterém jste. Dívá se po zemi, jako by ji hodnotil. Samozřejmě, magický obrazec nakreslený na zemi, to je nejúčinnější ochrana proti astrálním bytostem. „Kain mi nic nepřikázal,“ zabručí si pod vousy, když zapískáš na psa a nakonec se o něm i zmíníš. „Ne, neviděl. Jak vypadá ten pes?“ skončí s obhlídkou okolí a obrátí se na tebe. „Můžu zkusit jednoduché evokační zaklínadlo. Přirozeně to sníží naše bezpečí, ale záleží na tobě, jak chceš.“ Máš pocit, jako by tě zkoušel. Co je pro tebe důležitější? Tvé bezpečí nebo tvůj věrný průvodce?

Geidan Stål - 12. července 2009 21:23

Les Odfrknu si. "Cítíš kulový," odseknu. Začíná mi vadit, jak ze sebe dělá tajemnýho černokněžníka. Mám jiné problémy - třeba to, že jsme v lese, kde je plno Hladových, Svair je v trapu... "Kdybys něco cítil, tak bys mě zbytečně neštval." Jo, kdyby tak skrytě, v náznacích, nefrajeřil, byla bych i ráda, že tu je. "Velký, černý." To Svaira naprosto vystihuje, není třeba dodávat podrobnosti. "No a?" otočím se k němu, když promluví o bezpečnosti. Bezpečnost to sníží, neodstraní. Ale Svair v bezpečí není. Pokud je opravdu někdo můj přítel a není viditelný důvod ho obětovat, proč bych to měla dělat? "Chci. Jinak bych tu na něj nepokřikovala a nepřitahovala tak na nás pozornost. A pokud mi Kain hodlá vzít Svaira, je to docela vysoká cena za můj život." Asi mi na té hoře chlupatého masa vážně záleží. Je to moje jediné pojítko s minulým životem. Už nemám nikoho, jen jeho.

Strážce - 13. července 2009 14:12

Galéra Přistanete u velkého mola, ke kterému vás naviguje žena v nepromokavém plášti. Za ní stojí skupinka ozbrojenců s kušemi a halapartnami. V dálce za nimi rozeznáváte palisádu, která chrání osadu. Místní nejspíše nejsou zrovna přátelské povahy a taktéž si nehodlají nechat z osady udělat spáleniště. První vystoupí Tamián a jeho pobočník. Nějakou dobu se dohadují s ženou s lucernou, nakonec patrně něco dohodnou. Podají si ruce, dojde na předání peněz. Žena přistoupí blíže k lodi, aby vás, zvědavě přihlížející, přivítala. „Vítejte v Bukovci. Bylo dojednáno, že smíte využít naší pohostinnosti, než zítra před polednem odplujete. Hostinec najdete hned za branou. Také vás varuji, máme zbraně a umíme je používat. Zlodějům sekáme ruce. Násilníky kastrujeme. Vrahy věšíme.“ S tím se otočí a i se svým doprovodem odejde, více pozornosti se vám nedostane.

Strážce - 14. července 2009 09:50

Les Loira se rozběhla sama do lesa a ztratila se vám z dohledu. Nikdo ji nenásledoval a ona také na nikoho příliš dlouho nečekala. Chvíli se proplétá mezi křovím a stromy, ale nakonec kněžku i její podivný doprovod najde. Dageron přikývne a vyhrne si rukávy. Přemítá, které zaklínadlo by se hodilo nejvíc, abyste za chvíli neměli na krku ještě třeba smečku vlků. Prudce tasí dýku, ale zjevně z úplně jiného důvodu. Z křoví se vyřítí velká tygřice. Vydá něco mezi zavrčením a tlumeným tygřím řevem. Těžko říct, co si musí myslet, když vás takhle objevila. Čaroděj na ni zamíří dýkou, která se rozžehne jedovatě bílou září. Loira se přikrčí a připraví ke skoku.

Geidan Stål - 14. července 2009 10:08

Les Nehnu se odsud, dokud Svaira nenajde... nebo dokud mě zase něco nebude chtít sežrat. I když mi začíná být zima a jsem unavená. Přátele Kainovi nedávám tak snadno jako ty, kteří pro mě nemají význam. To je snad jasné. Pro jistotu natáhnu tětivu na luku, protože Hladoví nejsou to jediné, co nás v lese může potkat. Kdyby tu byl Svair, dávno by mě upozornil, že něco slyší a cítí. Takhle jako bych částečně ztratila ty dva smysly. Instinktivně do luku zasadím šíp rychlým, naučeným pohybem. Kdo by se mi v temném lese, kde na mě ze křoví skočí tygr, divil. Pohlížím na ni přes hrot šípu. Stačí, aby mě vylekala dalším zařváním a prošpikuju ji. "Jestli nechceš jít na ples za ježka, tak se laskavě uklidni," zasyčím, ale nejsem si jistá, jestli je to ona. V tomhle lese může být cokoli. Já bych se nedivila ani tomu, kdyby tu byl další tygr.

Loira el-Aravan z Nargadu - 14. července 2009 10:32

Les Můj výraz se stáhne do něčeho, co by šlo popsat jako tygří škleb. Napětí zmizí, ke skoku už se nechystám. Udělám krok, ale ještě než začnu, už se měním do lidské podoby. „Příjemná jako vždy, že?“ zavrčím na ni už v lidské podobě a dám si ruce v bok. Tím moje nepříjemná nálada skončí. Necítím se zrovna nejlépe po předchozím boji a pokud se nechystá další, je to pro mě jen dobře. „Kdo je to?“ optám se a loupnu stále ještě kočičíma očima po čaroději. Ten se nadále tváří, že by mě nejraději probodl tou dýkou, co má v ruce. Hezky se na něj usměji.

Geidan Stål - 14. července 2009 10:38

Les Přestanu na ni mířit, až se promění. Až si definitivně můžu být jistá, že je to ona. Vrátím šíp do toulce. "Na zdvořilostní řečičky není čas, když se na nás ze křoví vyřítíš, jako bys nás chtěla sežrat," zavrčím. Asi taky utekla před duchem. Já jí to nezazlívám, ale její vstup na scénu mohl být méně stresující. Já už mám svoje roky a pro dnešek toho bylo dost. Být člověk, možná se už složím. Taky se podívám na čaroděje. "Tvůj rodák. A když budeš hodná, možná se i představí." To rýpnutí patřilo jemu. Já dala jasně najevo, že Loira pro nás nebezpečí není. Založím si ruce na prsou a na oba zahlížím jako matka, která sleduje, jestli se sourozenci porvou, nebo ne. "Ale na víc není čas, musíme najít Svaira. A pak odsud vypadnout."

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 14. července 2009 19:20

Přístav, plameny, prostě výlet Nevím proč, ale hodně dlouhou dobu mě tíží takový ten pocit, že kormidelník by opravdu neměl navigovat tuhle loď. Docela jsem ráda, že je tma a že nevidím ty obrovské podvodní balvany, kterým se zajisté nějakou zcela nepochopitelnou náhodou vyhýbáme. Pak přistaneme a čeká nás tak hřejivý přivítání, že by z toho jeden umrzl. Alespoň, že nám řekla, kde je hostinec. Pomyslím si cosi o jejím egu, které si vybíjí na všech a něco o tom, že by si měla už konečně pořídit chlapa a vybouřit se na něm. Kdybys jen věděla, že sice meče máte, ale rozum ne, pokud se chcete postavit s mečem v ruce proti posádce.. Jako chápu, že i stovka krys zabije kočku, co hůř, stačí těch krys míň, ale... provokovat těmihle kecy neměla. Nocí zazní poplašené krákání nějaké vyplašené vrány. Nedaleko nás se odehrává něco nepěknýho a tady dělaj jakoby nic. Kouknu po posádce a kouknu po Tamiánovi. Velí tomu tady on, takže by bylo hloupý vyrazit někam bez jeho slova.

Strážce - 17. července 2009 14:05

Les „Jmenuji se Dageron,“ pronese nezúčastněně čaroděj, když schová zbraň zpět do pouzdra. Nic dalšího neřekne a vlastně se i velmi snadno smířil s faktem, že "kamarádíš" s tygrodlakem. S čím kamarádí on raději nevědět. Když se vy dvě bavíte, on se mezitím chystá ke slíbenému zaklínadlu. Nečekaně vás však vyruší něco jiného. Ozve se zašustění a pak zapraskání větviček, jak se nějaký tvor prodírá křovím. Všichni se napnete v očekávání, co zase za zrůdu na vás vyskočí. Ale nakonec se objeví tlapa, druhá, pak čumák a nakonec celý Svair. Je celý podrápaný od ostružiní, trochu pajdá na pravou přední tlapu, ale jinak vypadá v pořádku. Radostně přiběhne k Scay a zakňučí.

Loira el-Aravan z Nargadu - 17. července 2009 14:19

Les Na čarodějovo představení chvíli nereaguji, jak se nemůžu zbavit dojmu, že jeho jméno odněkud znám. Jen tuším odkud, proto jsem ve střehu. Navíc i jeho opatrnost při vyslovování jména v co nejkratší variantě probouzí pochyby. Mám pocit, že se jeho jméno pojí s nějakým těžkým zločinem. Ale to by buď musel být tři stovky let starý, nebo někde zkamenět s námi. Při přemítání se mu podívám do očí a jen brouknu: „Loira.“ „Ostatní jsou v pořádku, kdyby tě to zajímalo. Meirion spálila Hladového na prach. Někteří jsou z toho stále otřesení, hlavně ti, kteří raději sekají do něčeho, co umí krvácet,“ ušklíbnu se. „A zrovna ti nejsou nadšení z návrhu čarodějníků jít na sever. No nic, nebudu vás rušit, patrně musíte projednat něco mezi sebou a nejspíše i Kainem,“ prohodím podezíravě. Nejdříve elf s elfkou. Teď kněžka s neznámým čarodějem. Ještě se dá dohromady barbarka s rytířem. Pak se naše skupina roztříští a já se budu muset postarat sama o sebe... Povzdechnu si právě ve chvíli, kdy z křoví vyleze to psisko.

Strážce - 17. července 2009 14:27

Přístav Tamián se otočí zpět k zvědavým obličejům žoldnéřů na lodi: „Slyšeli jste dámu, kdo na to má, může přespat v hostinci. Vyrazíme dopoledne, hned jak doplníme zásoby. A žádné výtržnosti, tihle lidé jsou pověstní svou nezávislostí a uměním boje se zbraněmi. Doufám, že se mi podaří najmout zde nějaké posily. A pokud tady najde někoho schopného a přesvědčí ho někdo z vás, dostane odměnu.“ S těmito slovy vyrazí šlechtic (vtipné to pojmenování k jeho vzhledu) směrem do osady, následován několika jeho nejvěrnějšími a skupinkou zbrojnošů. Člověk by se nedivil, kdybyste nakonec mohli sehrát roli krys vy a roli kočky místní...

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 17. července 2009 23:27

Přístav s drsňákama, co si hrajou na ještě větší drsňáky Stejně mě trochu udivuje, že se tak nějak nezmínila o tom ohni, co sme viděli. O tom zvuku, co sme slyšeli a ještě víc mě udivuje, že náš velitel na to také příliš nedbá. Nu, prostě, jak se pode mnou nehoupe zem, ztrácím rovnováhu i v myšlení. Věnuji lodi jeden z těch milejch úsměvů a pak se kouknu na „naší“ partičku. Uvažuju, zda se za verbování považuje svázání někoho (kohokoliv) a jeho hození do lodě. Kouknu se i na výrazy druhejch, zda smejšlí přinejmenším podobně. Rvát se moc nechci, jsem zvykla na bitky v uzavřeným prostředí lodi a na otevřený prostory moc dobrá nejsem. “Šla bych se napít,“ zazubím se, neboť mám sebou nějaký karty a Thex by mi moh´ pomoct k lepšímu živobytí, když mě o něj tak trochu Ielis připravila. Kdo na to má?! Dělá z nás voli?! Za kolik by tu asi tak mohlo bejt ubytování, dyť máme zlatky!

Geidan Stål - 18. července 2009 12:30

Les Přežili to? Hmm, to mě možná trochu zklamalo. Aspoň by byl klid. Já bych to do osady sama nějak zvládla... a pak taky. Jako vždycky. Ale co teď s nima? Poslat je k šípku? Hlavně tu elfskou krávu bych nejraději přivázala tady ke stromu i s jejím přítelíčkem a zajistila tak, že Hladoví už tak hladoví nebudou a přiláká je vidina snadné kořisti. Pokrčím rameny. "Tak ať tam nechodí, ne? Nemají vlastní vůli?" Anebo raději půjdou na smrt, než aby se Smrtčinou služebnicí nechali vést? Jejich problém. Vrhnu se psovi kolem krku, jako by to byl můj rodný bratr a já se s ním neviděla měsíc. Oňuchává mi ucho, pokouší se mě olíznou a pořád trochu roztřeseně vrtí ocasem. V tu chvíli oba vypadáme jinak, ne jako černí poslové smrti... obyčejněji. On jako přerostlé telecí štěně vítající svého pána a já jako někdo, kdo miluje živé tvory, že by mouše neublížil. Heh, jak to zdání může klamat... Pustím ho, podrbu ho za ušima. S teninkým pískáním se mi tlačí na nohu a bok, jako by mě chtěl srazit. Což se mu s jeho vahou málem i povede. Dokonce zapomněl i na fakt, že je tu někdo nový, někdo, na koho ještě nezavrčel, nezaštěkal a nepokusil se ho preventivně kousnout. "Svair se našel sám, tak teď zbývá jen ta druhá polovina plánu - rychle pryč. Co budou dělat ostatní, to je mi jedno." To směřuju na Loiru. "Však ať se sami rozhodnou... ale rozhodovat se můžou za chůze. Předpokládám, že nohy jim zbyly." Opravdu odsud chci vypadnout, a proto jsem opět strohá. Ženská mazlící se se svým psem je sice pořád tu, protože ho bezděky hladím, ale ono kouzlo okamžiku se vytratilo společně s tím, jak mrtvolně v šeru lesa svítí moje tvář a jak tvrdě zní můj hlas, jasně dávající najevo, že nebudu na nikoho čekat, a kdo zůstane pozadu, musí se o sebe postarat sám. Podívám se směrem, kde jsem viděla osadu. Pak na Dagerona. Na další pokec není vhodné místo, tak doufám, že všichni hejbnou kostrou... anebo ne a já půjdu sama.

Jera Mannaz - 19. července 2009 11:58

Les Raději před tím vším zavřu oči, nevnímám to, že na mě duch netlačí, ani nic jiného. Teprve po oslepujícím záblesku otevřu oči, jako kdybych se probudila z transu. Díky ti... díky. V myšlenkách děkuji bohům, protože jinak si nedokáži vysvětlit fakt, že jsem běsnění té bestie přečkala bez sebemenšího zranění. V tváři teď možná někdo zahlédne strach malého dítěte, ale ten se okamžitě změní v neprostupnou masku. Tak to by stačilo, nic se nestalo a život jde taky dál... Lehce se ušklíbnu, když uvidím, jak to tu dopadlo. Přeci jen možná čáryfučka k něčemu bude, ale hubu plnou keců má pořád, to se jí musí nechat. Lehce se otřepu, abych ze sebe shodila poslední zbytky nepříjemného zážitku, ale to už Loira vybízí k tomu, abychom našli Zmiji. Tak...zrovna za tou se všichni hrneme s otevřenou náručí, kluzká jako had, ale spoustu silnej řečí. Koneckonců to ale vyhrála, co jí po nás je. A co vůbec myslím na NÁS? Nikdy nic takového nebylo. Maximálně si chráníme zadky a to je tak všechno. Lehce se podmračím a zamířím k Loiře, jenomže to už mizí někde v křáku a já zahlédnu jenom ocas, který za chvíli zmizí. Ksakru... Pevněji sevřu jílec meče, seberu své věci a pustím se za ní i přesto, že mi ve chvíli zmizí. Prodírat se houštím není nic moc, zvlášť s takovou výškou, takže se s kletbou na rtech snažím vyhnout všelijakým větvičkám a můj postup to značně zpomaluje, takže jsem ráda, že naší novou skupinku vůbec najdu. A zprvu mě zarazí to, co uvidím. Takže naše Zmije si našla kamarádíčka... nepochybuji, že je to stejná verbeš, jako je ona sama. Zaslechnu až slova: "... nohy jim snad zbyly." Lehce se ušklíbnu a meč zasunu zpátky tam, kam patří. "Zbyly.. ale mám pocit, že je využijou k méně účelným věcem." Poznamenám nerudně abych na sebe upozornila a nestála tam jako nějaký špeh, protože to rozhodně nemám v úmyslu. "Sebrala bych se a šla. Ať si jdou tam, kam je ty jejich praštěný myšlenky vedou." Snad dali jasně najevo, kam se chtějí vydat, úplně stejně, jako jsme to udělali my. Kožešinu na ramenech si poposunu, aby zase zakrývala celé tělo. Přítele naší Mrtvoly registruji jen jako další část naší nově vznikající skupinky, protože kdyby Zmije nechtěla aby tu byl, nebude tu. Tím jsem si, u Kaina, jistá. To tady budeme stát jak solný sloupy a koukat se jeden na druhýho?

Strážce - 20. července 2009 10:19

Přístav Většina žoldnéřů a několik majetnějších zbrojnošů či rytířů se rozchází ve více či méně soudržných skupinách. Zbytek, hůře či snad vůbec neplacený, má smůlu a zůstává na lodi. Většina z vás míří k hospodě, ti od přírody nenechaví jdou dělat nejspíš problémy. Plešoun jde s Jizváčem napřed, Jizváč se ohlíží přes rameno. „Tallulah, pocem,“ zavolá na tebe Břit-vous stojící trochu mimo dění. Když se podíváš pořádně do tmy, jeho špatně postřehnutelný společník stojí jen dva kroky za ním. Ostatní ti už stejně utekli, jestli dorazíš do nálevny chvilku nebo dvě chvilky po nich, na tom nesejde. Tak proč si neposlechnout, co má trpaslík na srdci? „Poslůchej, děuča,“ začne trpaslík a jemné zavrzání elfovy kožené zbroje zní trochu jako přitakání, „my tady s...“ „Zak`gnyrts,“ představí se elf a mírně ukloní, „raději Zak, než jakkoli jinak.“ „Jojo, takže, my tady se Zakem máme takový plán. Půjdem se podívat do lesa po tom čarnokněžníkovi, co ty gule ohnivé v tom lese mrskal. Teda Zak říká, že to byla magia a já mu věřím. Má na to čuch. Tak nebo tak, myslíme si, že pokud je ještě mezi živejma, že bychom ho měli todlecto, naverbovat. Jak kvůli nás, tak kvůli dalším prachům.“ Trpaslík se odmlčí, jak se mu zlato zaleskne v očích. „A protože tamti darmožrůti se akorát do krčmy ženů, chcem se zeptat tebe. Tož čo?“ opře se Břit-vous vousama o tupou stranu břitu sekery a čeká na tvou odpověď.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. července 2009 10:46

Les Ohlédnu se po barbarce, která se vynoří ze tmy. Na člověka dobrý výkon, nepřerazit se nikde v lese bez nočního vidění. Naposledy jsem ji viděla stát nerozhodně u ohně, nakonec se ale rozhodla, že jedna šílená kněžka boha mrtvých je s životem slučitelnější než elfí duo. „Možná by bylo správné dát ostatním alespoň vědět, jaké jsou možnosti. Aspoň Angarovi, tomu věřím,“ i když vím, že xirijským věřit není zrovna nejlepší nápad pod sluncem. Ale poté, co řekl a udělal Elleandor, ne, nechci s ním mluvit. A Meirion? Sama nevím. Věřit v ochranu čarodějů, kteří nedokáží zajistit ani základní ochranu předtím, než dojde na očekávaný boj s magickými bytostmi, to je sebevražda. A věřím tomuhle? Dageronovi? Jen když pomyslím na jeho jméno, něco hluboko v mysli hlodá, červíček pochyb a zasunutých vzpomínek. Ne, věřím jen sama sobě. Uvědomím si, jak zranitelná se nyní cítím, v lidské podobě, bez šatů... Bez přátel?

Meirion z Ilianoilis - 20. července 2009 12:09

Na spáleništi Spálený tábor najednou zeje prázdnotou. Zmizel Hladový, zmizeli všichni. Zůstal jen elf a rytíř. Tváře ostatních, co odcházeli po dokončení boje, hovořily jasně. Nikdo s náma nechce nic mít společného, jen proto, že jsme řekli, že bychom chtěli na sever. Zdá se mi, že dohoda s nima není možná ani v nejmenším. Kainova kněžka měla nejvíce řečí o zbabělém opouštění skupinky a nakonec byla ona tou první, kdo všechny opustil. Za náma by nešli, pomyslím si zarmouceně. Ale takový už svět je. Nemíním se pro to hněvat. Je to běžné všude a mezi všema. Předpokládám, že i elf na tom nebude také nejlépe, nicméně je na tom pořád lépe, než já. A oplechovaný rytíř? "Jestli chceš jít za ostatníma a bojíš se nás, můžeš jít. Nedržíme tě." Upřeně se mu zahledím do očí a prohlížejíc si jeho auru očekávám jeho reakci. "Naše poslední slova byla, že se chceme domluvit na tom, kam půjdeme, ne že vás chceme opustit a nechat vás zemřít. Dokončit úkol, do kterého jsme šli společně. Přesto ostatní zmizeli a nechali nás tu, sotva zmizelo nebezpečí." Odhrnu si plášť a z brašny vytáhnu malý měch s vodou. Napiji se a po pár locích beze slova nabídnu ostatním. V těch jejich tvářích se zračila nedůvěra i odhodlanost. Nejsem z toho nadšena, ale co naplat. Upravím si vlasy, zhluboka se nadechnu a vydechnu. Úsměvem, který jakoby vykouzlím ve tváři, povzbudím ty dva k tomu, že už bude lépe a že nejhorší máme již za sebou. To, jak je to ve mně uvnitř, to už jim znát nedávám. Cítím, že už daleko neujdu, proto se rozhlédnu kolem sebe, kde by bylo nejideálnější místo pro bezpečný odpočinek. Nahlédnu ještě do astrálu, abych se přesvědčila o tom, že mi nic nehrozí a pokud ano, pak ať je to jen to, co dokáži zprašit pouhým pohledem. Na víc již moje síly nestačí.

Geidan Stål - 20. července 2009 12:45

Les Barbarčino prodírání se bylo naštěstí slyšet, jinak bych po jejích slovech leknutím poslala Svaira, aby se o to postaral. Vzhledem k tomu, že vím, že to přežili, je jasné, že šustění ve křoví musí způsobovat něco hmotného... a nemotorného. Což Hladoví ani noční dravci nejsou. No, upřímně... nejsem nijak nadšená, že je tu zrovna ona. Loira mi tak nevadí. Zato nevraživost mezi námi dvěma je naprosto jasná. Kdykoli spolu máme mluvit, tak i když se nejedná o osobní urážky, vzduch houstne jako před bouřkou. Nejsem si jistá, jestli vím, proč mě sere. Důležité je, že to tak je. A když mi někdo není po chuti, umím to dát najevo. To ví všichni. "Tak jdi," zazní má lakonická odpověď. Dageron mlčí, nijak se do toho nezapojuje, což... je to divný, nebo ne? Každopádně pokud únavou na konci cesty nepadnu, může se chlapec těšit, že mě ty jeho odpovědi neuspokojí. Bude se muset snažit víc. Anebo ať mi vleze na záda. Důležitý je, že mě zachránil. "A ty taky." To je zase na Loiru. "Ovšem jestli nám plecháč nebude stačit..." Pokrčím rameny. Ať se promění, zaběhne jak pes za plechovkou a vrátí se. S ním, nebo bez něj. Sice vypadá jako jeden z rozumnějších, ale to furt není důvod k tomu, abych tu ztrácela drahocenný čas. Už tak jsem se tu dlouho válela... a pindala. To je vše. Ať si dělají, co chtějí, pro mě za mě ať se třeba pověsí na strom a předstírají, že jsou netopýr. Já jdu. Směrem k osadě, k posteli... Ne, dobrá, to je moc naivní představa. Ani nevím, jestli mám peníze. A i kdyby, jestli ještě platí a jestli by mě nepovažovali za podvodníka. Co já vím, co přinesl tenhle šílený svět. Svair se u mě drží, jako by se bál, že se mu zase ztratím. Nebo spíš naopak - on mně. Ohlédnu se na Dagerona. Počítám s tím, že on jde taky. A barbarka se za náma bude táhnout jako sliz, protože je slepá a dezorientovaná.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. července 2009 15:34

Les „Dobře, půjdu. Za chvíli budu zpět,“ odpovím. Tak nějak zatoužím ukázat kněžce přisprostlé gesto, ale nakonec to neudělám. Obě jsme zraněné, unavené, možná i vyděšené. Otočím se a ve skoku se proměním do tygří podoby. Tiše vběhnu do lesa a zmizím ostatním z dohledu. Když doběhnu zpět do tábora, proměním se mezi krokem zpět. „Našli jsme Scay,“ oznámím jim, „a hodláme jít k pobřeží, pryč s lesa. Nevěřím, že bychom se ubránili dalšímu útoku hladových duchů. Jestli chcete jít někdo s námi, tak určitě můžete.“ Pohlédnu na zraněnou čarodějku, o kterou se stará rytíř. Dlužím jí, navíc, zdá se, že to všechno bylo nedorozumění. „Půjdete s námi? Potřebuješ pomoci?“ obrátím se na Meirion, protože si myslím, že její slovo bude mít teď největší váhu.

Sir Angar z Xirie - 20. července 2009 16:23

Ohniště Zatímco Loira odchází do lesa hledat kněžku, já zůstávám s vyčerpanou čarodějkou u ohniště, abych se o ni postaral. Ona mě zachránila před Hladovým, alespoň tohle jí dlužím, když už s ní nemohu jít na sever. „Nebojím se Vás, jen nevěřím ve smysl cesty na sever. Navíc nejsem stavěný pro cestování lesem. Trochu se ušklíbnu, abych celou tuhle situaci trochu zlehčil. „Je načase vrátit se domů.“ Dodám po krátké odmlce ve snaze přesvědčit Elfku, aby šla s námi hledat cestu ven z lesa. Víc už toho Merion říci nestačím, jelikož se vrátí Loira s tím, že našla naši zatoulanou kněžku. Vypadá to, že setkání s hladovým jsme všichni přežili a to je jedině dobře. Byla by to ironie přežít útok na citadelu a pak umřít někde v lese při střetu s první astrální bytostí, kterou tam potkáme. „Jak jsem řekl, je čas vrátit se domů.“ Odpovím Loiře, stále očekávajíc odpověď čarodějky.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 22. července 2009 09:47

Přístav Kouknu do míst, odkud se ozvalo zvolání a k hlasu si rázem přiřadim i tvář. Nějak úplně neuvažuju, zda je dobrej nápad jít k těm dvěma, když jsou spolu, ale asi jim z celý posádky věřim nejvíc, takže asi tak. Pokyvuju hlavou do rytmu jeho slov a v hlavě se mi bouří myšlenky a přemílání. Je pravda, že když mága neřešili ty z vesnice tak ho buď znaj nebo je to tu normální, páč jinak by ta velkohubka zpívala docela jinou písničku. Navíc, když budu s nima, ačkoliv v lese s tim mágem, tak budu mít šanci na větší zisk a ještě mě ty dva podpoří, co se boje týče. Krom toho, v lese je také omezený prostor a ten já zvládám. Kývnu: “Nezní to špatně, můžem vzít nějakou lucerničku na lodi a jít ho hledat, teda, pokud nehoří celej les.“ Zní to sice trochu divně, ale já tak nějak po tmě nevidim a nemám ráda, když nevim, do čeho šlapu. Zpřeražené hnáty jsou tím posledním, co bych opravdu chtěla. Krom toho, asi jsou tam dvě strany, teda, pokud se mág nerozhodl oflambovat si večeři. “Nebo vy ste už vybavený?“ Opřu si ruce o boky a nadzdvihnu obočí. Zak je takovej, že by mohl mít něco vymyšlenýho. Krom toho, když s námi de Břit-vous nemůže počítat s pomalým a tichým přiblížením nebo jo?

Strážce - 22. července 2009 10:32

Přístav „Tož to víš, že sme připravené,“ přikývne trpaslík a podrbe se ve vousech. Až teď sis všimla, že má na zádech vak. Elf vytáhne z pod pláště zapálenou lucernu a podá mu ji. Ten seřídí velikost plamene a vezme ji do levé ruky. Do pravé vklouzne nerozlučná sekera. Břit-vous s lucerničkou vypadá jako mírumilovný permoníček z pohádek, rozhodně tak trochu k smíchu... „Nesměj sa,“ upozorní tě, když zachytí tvůj pohled, „nebo ťa trafím, ženská neženská.“ Zbytek věty se ztratí v zabrblání pod vousy, patrně nějaké trpasličí nadávky. „Ano jsme připravení. Půjdu trochu napřed, vidím dobře v noci,“ ušklíbne se temný elf. „Vem si tohle,“ podá ti zdobený elfský tesák, vytažením z pochvy ti ukáže, že se jedná o zbraň stříbrnou nebo s nějakých stříbrných slitin. Poté vyrazí rychlým krokem k lesu, na okolo, abyste minuli osadu.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 22. července 2009 10:41

Přístav a cesta Spolykám veškerý úsměv až do žaludku, protože tak nějak tuším, jak ostrá může být permoníčkova sekyrka, ovšem, je ale zcela jasné, že téhle „přezdívky“ se u mě už jen tak nezbaví. Ještě, že je tma, jinak by to mohlo být docela náročný zamíst všechny zbytky úsměvu a úšklebku. V duchu si udělám další poznámku o Zakovi a o jeho nebezpečnosti, to pro jistotu, kdyby se mi náhodou chtělo nějakým prazvláštním způsobem zapomenout. Vezmu si tesák, aniž bych uvažovala nad tím, co vlastně dělám, s ním párkrát cvičně švihnu, abych zjistila, jak je vyvážený nebo nevyvážený a pak zažbrblám něco já ve smyslu „si myslíte, že když sem holka, že u sebe nemám vlastní zbraně nebo co..“, naštěstí si pak všimnu, že to není obyčejný tesák a trochu mě to uklidní, protože podceňování mé osoby nemám už nějaký ten čas ráda. “Hm,“ poznamenám, aby věděli, že oceňuju jejich připravenost a rychlost jednání. Na ruce si natáhnu rukavice, to kdyby se schylovalo k boji a jiným metodám ráznějšího vyjednávání. O Vráně vůbec nevim, kde je, ale asi jako každý normální zvíře s rozumem někde spí. Letmo kouknu na trpaslíka a stoupnu si tak, abych ho mohla krýt zleva, kde má lucernu. Vůbec netušim, zda se mi tohle rozhodnutí vymstí nebo ne, na druhou stranu... co jinýho dělat.

Strážce - 22. července 2009 17:04

Les Scay pomalu vyrazí směrem k pobřeží. Malátně, unaveně, avšak s odhodláním můry letící za světlem. Noha nohu mine, občas zakopne, ale to ji příliš netrápí. Každý závan chladivého nočního vánku od moře je motivující. Svair se již vzpamatoval z prožitých stresů, jde Scay po boku, jako její neohrožený ochránce. Dageron, trochu zaskočen tím, že Scay vyrazila, ji po pár krocích dohnal. Těžko říct, co si myslí, neptá se ani kam jdete, ani na nic jiného. Po pár krocích pronesl jednoduché zaklínadlo a cesta před vámi se rozzářila mdlým světlem. Není nijak silné, ale stačí k tomu, aby se někde nepřerazili i ti, kteří noční vidění nemají.

Meirion z Ilianoilis - 22. července 2009 22:48

Spáleniště Pomoc rozhodně potřebuji, ale přiznat to? "Jdeme s vámi. Přišli jsme společně, společně i odejdeme. A tebe, tebe si přidržím, abys neutekla!" Odpovím Loiře a nečekaně mi skončí moje ruka na jejím rameni, kde se zavěsím skoro plnou vahou. Moje vlastní nohy by se mi podlomily, ale přeci nemohu žádat o pomoc! To v žádném případě! Ze druhé strany se opřu o hůl a na Loiru se zamračím, jakože potřebuje můj dozor. Je na čase vrátit se domů. To zní tak krásně, že mě to dostane do snění o tom, jaké to bylo u nás doma. Začínám přemýšlet nad tím, jaké to tam je asi teď. "Ale pomalu, maličká! Elf tak rychle nemůže!" Pohodím bradou směrem k elfovi a zbrzdím Loiru větším zapřením se o ní. Abych si to ještě pojistila, dodám rychle: "Oplechovanej se taky zmínil, že se mu to v tom brnění nejde moc dobře. Je takovej pomalejší." Pozdvihnu obočí a pokrčím rameny, jakože se tedy nedá dělat nic jiného, než kvůli těm dvěma zpomalit tempo.

Geidan Stål - 23. července 2009 10:40

Les Tvrdohlavě se snažím jít vzdušnou čarou k osadě. Protože kdybych se něco pokoušela příliš obcházet, asi se ztratím. A teď se mi moje svéhlavost a vytrvalá houževnatost vosy, která může píchnout i po smrti, hodí. Občas se musím přidržet Svaira, jednou, když padám, hrábnu i po Dageronovi. Je to reflex, a když už s náma jde... "Řekni, co se za posledních tři sta let událo," vybídnu ho, když získám ztracenou rovnováhu a pustím se ho. Vzhledem k tomu, že my dva jsme se setkali, i když si to nepamatuju, moje otázka nezní tak šíleně, jak se může zdát. "Byls za tu dobu v Edenu? Víš... víš něco o mém chrámu?" Aniž bych chtěla, tak při myšlence na město a hlavně na můj domov se mi do hlasu vkrade naléhavost. On by to jakožto čaroděj spřízněný s naším bohem vědět mohl. Zhluboka se nadechnu a vysypu na něj další otázku, tu, které se vlastně bojím. Celou dobu jsem nad tím nepřemýšlela, měla jsem jiné starosti. Jenže teď, když vím, kam jít, a jde jen o tupé šlapání po cestě, kdy mysl je volná... "Je... je veleknězem Eirík?" Mám co dělat, abych zůstala chladná a tvrdá jako zdi mého chrámu. Přesto se mi hlas při tom jméně zachvěje. Doufám, že to nepotřehla ta sůva, co se valí za námi.

Loira el-Aravan z Nargadu - 23. července 2009 12:31

Les Vezmu si své oblečení i věci a rychle se obleču, než vůbec přistoupím k Meirion. Maličká? Maličká?! Vždyť jsem o celé dva prsty vyšší než ona! Skoro. Tedy ... když se narovnám. „Samozřejmě, má milá vyčerpaná čarodějko,“ usměji se na ni jako rozverné dítě. A tak trochu doufám, že už nemá dost sil, aby dokázala odporovat tomu, co hodlám udělat vzápětí. „Elleandor a Angar potřebují pomalejší tempo, tak nebudeme spěchat,“ bezděky si zopakuji jména, abych je zase nezapomněla. Při těchto slovech se snížím, Meirion podeberu a nečekaně ji vezmu do náruče. „Drž si věci,“ zavrčím nekompromisně, abych předešla veškerým možným vzdorovitým reakcím a vyrazím rázným krokem. Směr si pamatuji a doufám, že někdo z ostatních vezme světlo. Kněžku s podezřelým čarodějem doufám najdu bez potíží, nevypadala, že by chtěla někam rychle utíkat. Elfka váží něco kolem padesáti uncí, takže asi jako já. Jenže tygrodlačí organismus funguje jinak než lidský. Krev dodá svalům takové množství energie, že bych si mohla dát páku s Angarem. Alespoň do té doby, než rezervy dojdou... Ale vzhledem k tomu, co jsem nedávno sežrala, si to můžu chvíli dovolit. Pak už bude muset jít po svých...

Strážce - 25. července 2009 16:25

Les z jedné strany Další přesun lesem je celkově bez problémů. Jedna skupinka, Angar, Elleandor, Loira a Meirion, za krátkou dobu dožene skupinu druhou, Scay, Dagerona a Jeru. Zdá se, že kněžka ví, kam jít, a většina z vás je příliš unavená, než aby se zajímali o podezřelého čaroděje, který ji provází. Loira nakonec musí čarodějku postavit na zem a už ji jen podepírat, ale vzhledem k všeobecnému stavu v družině nemáte problém držet společný krok. Scay se tiše baví s Dageronem, ostatní mohou naslouchat čarodějovu vyprávění, pokud je zaujme. „Posledních tři sta?“ čaroděj se na chvíli zamyslí. „Asi nejhorší, co se událo, že císařství se rozpadlo. Císař Aravair byl zavražděn a nebyl nikdo dost silný, aby po něm převzal vládu. Někteří se o to pokoušeli, ale neuspěli. Byly to krušné časy, protože velké množství panovníků, maniaků a šílenců si mysleli, že oni jsou ti vyvolení, kdo by měl Wallenooru vládnout. Nebo, když už se drželi při zemi, alespoň vládnout co největšímu kusu země. Nebylo to jen impérium, kdo doznal porážku. Všechna odvětví lidské činnosti i společnost sama zažila největší období úpadku, korupce a dekadence. Démoni získali mnoho nových vyznavačů, bezpráví a destrukce přetrvala. Někteří démoni se pokusili proniknout z podsvětí a několika se to podařilo. Lidé tu dobu nazývali Druhým obdobím ticha a temnoty, i když dnes už je jen v kronikách. Uvidíte sami...“ čaroděj se na chvíli odmlčel, jako by i na něj vzpomínky na Císařství spojeného Wallenooru byly příliš silné. „V Edenu jsem od té doby byl. Jednou, těsně po válce. Nebyl to hezký pohled. Ale to už je dávno. Země se z nejhorších ran vzpamatovaly a snaží se nějak žít se svými sousedy. Jen člověka píchne u srdce, když vidí rozvaliny starých imperiálních budov, pozůstatek zašlé, pyšné slávy. Nevím, kdo vládne ve tvém chrámu, ani jestli neskončil v rozvalinách.“ Les z druhé strany Postupujete lesem podle elfových pokynů. Pomáhá si v určení směru tmavým drahokamem na řetízku, který občas vytáhne. Chvílemi jde napřed, jindy jde naopak s vámi. Cesta lesem je poměrně snadná, i když jak jdete hlouběji, přibývá křoví a ostružiní. Trpaslík něco občas zabrblá, ale také to zvládá docela v pohodě. Dojdete elfa, který vám naznačí, že máte stát. Poměrně blízko prosvítá mezi stromy mdlé magické světlo osvětlující několik postav. Nejspíše jste našli toho, koho jste hledali. Otázku "Ale co teď?" rozřeší trpaslík: „Tož děuča, teď je to na těbe, my ťa budem se Zakem krýt. Běž to domluviť. Tamián platí zlaťák každýmu a tak dva vod cesty, když někoho dohodíš. Takže klidně půlku nabídni, když se budou cukat. A kdyby něco, hvízni.“ Už je jasné, proč tě vůbec vzali s sebou.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 25. července 2009 17:13

Les z té lepší strany Musím uznat, že to není nejhorší nápad, krom toho, proč ne, jdou si, jakoby se nechumelilo, tedy nečekají žádné ohrožení, past, ještě si klábosí, jak by nebyla noc a běsi se netoulali krajinou. Buďto jsou opravdu hodně silní nebo hodně mimo. Osobně se přikláním k první možnosti, protože tu někdo z nich bude čaroděj. Kůži na břichu a bocích mám od zasraně zkurvený ostrý ostružiní, nemluvě o tom, že na mě pajzlík pustil dvě větve, které mi daly do solaru. Bez jediného slova si vezmu lucernu, poodejdu kus od nich a vezmu ji tak, aby zářila na celé kolo. Zároveň se narovnám a začnu působit tak nějak sebevědomě, asi jak bych se cítila, kdybych uměla vyvolat několik takových plamenů, co jsme viděli z lodi. Pak vyjdu směrem k nim. Cestou si upravím vlasy a i díky tomu, že jdu nalehko si připadám tak nějak. Sice divně, ale svým způsobem můj oděv a to, že si jdu jen tak večer lesem, jistě musí vyvolat nějakou tu drobnou otázku „U kýho ďasa, kdo to je?!“. “Dobrého večera přeji, poutníci,“ kouknu na ty, co se táhnou jak smrad nad močálem a poté se podívám na ženskou, která to vede. Né, že bych je viděla nějak dobře, ale přítomnost mdlého světýlka mi říká, že TOHLE je ta správná skupina. “Mý méno je Tallulah ze Zarnu, právě jsme připluli s jistým Tamianem a potom, co všichni viděli jistou ohnivou smršť, jsem se rozhodla, že vám pudu naproti.“ Mé zuby se blýsknou v dokonalém úsměvu. Stojím tak, aby si mě mohli dobře prohlídnout. Tušim, že nemaj zrovna dobrej den, ale snad jejich rozum neni na úrovni kamene, muselo jim dojít, že je někdo může vidět a taky jim muselo dojít, že oheň v takové míře není úplně obvyklá věc. “Říkala sem si, že možná bude lepší, když si promluvíme, než vtrhnete do města, kde spokojeně popíjí celá posádka bojový galéry.“ Znovu se usměji.

Geidan Stål - 25. července 2009 17:48

Les a strašidlo Nestačím se divit. Císařství se rozpadlo? To Aravair nestihl udělat pořádnýho dědice? Vzhledem k tomu, že to byl člověk, tak už je to let... Můžeme být ještě rádi, že jsme se neprobudili hned do další války. Kdo ví, za jaký špehy a zrádce by nás považovali, že jsme se skrývali v nějakých sutinách, my, čarodějové a bojovníci... Ani nechci pomyslet na to, že by můj chrám mohl být v troskách. Který bezbožný parchant by toho byl schopen! Znepřátelit si Kaina! Snad nikdo. Snad od něj Areilar odvrátil hrozbu... Kvůli magickému světlu nezachytím jiné světlo tak brzy, jako kdybych kráčela ve tmě. Ovšem Svair se naježí. Po tom, co zažil, tomu nepřikládám zvlášť velkou pozornost, protože jsem otřesena z toho, do jakého světa nás kouzlo vyvrhlo. Je to náš svět - a přece není. Jsme tu cizinci. Větší, než jsem si myslela. Ale to mi nezabrání jít domů. I když... i když to doma asi nebude. Ovšem musím to vidět. A doufám, že nebudu litovat, že mi Kain na záchranu tam v lese poslal Dagerona. Svair už toho má taky plný zuby. Nepohybuje se tak jako předtím, ale i tak instinktivně skočí přede mě a na vetřelce zavrčí, ukáže dásně i tesáky. Spoléhám na to, že hra stínů z něj dělá ještě větší bestii, než je. Tele moje... Je sice hezký, že jsme na někoho narazili, ale něco mi říká, že tak fajn to nebude. Že první lidi, co nás měli uvítat, by měla být hlídka na palisádě, ne nějaká holka, co jde jen tak s lucerničkou do lesa a zdraví nás. Podezřívavě švihnu pohledem vlevo vpravo. Tohle se mi nelíbí. Tohle je pro lidi začarovaný les. Děsivý. Právě se odsud nesl řev. A nějaká cárora si do něj jen tak jde? Asi mě má za blbce! Aha, takže není z osady. Ale co má za lubem, že nám šla naproti. Z dobroty srdce to nebude. Probodnu ji očima. Jen to, že se mi ve světle lesknou, svědčí o tom, že nějaké mám a nejsou to jen dvě černé díry do hlavy jako u lebky. "A kdo říkal, že tam chceme vtrhnout?" zeptám se chladně, přičemž dám důraz na poslední slovo. Neobtěžuju se Svaira odvolávat. Proč taky? Každopádně to vypadá, že dneska budu opět nocovat pod širákem... co nejdál od osady, ve které jsem viděla svou spásu. Protože na ožralý piráty nemám náladu ani sílu. "A vůbec, o čem chceš jako mluvit? Tady, uprostřed lesa, v noci... Sama..." Zase zapátrám za ní. Pokud je tu celá bojová galéra, samotnou by ji sem neposlali.

Meirion z Ilianoilis - 25. července 2009 21:21

Les Vyčerpaná čarodějko?! Si ze mne dělá snad srandu, ne?! To nemůže myslet vážně! Zaplavila bych jí smrští nadávek, jenže najednou jsem zcela jinde, než na svých nohou, které najednou vidím před sebou, jak kopají nahoru a dolu a vyčerpávají tím pohybem zbytek mých sil. Když by mě takto někdo odnášel do postele, neměla bych proti tomu zhola nic, naopak bych to považovala za milé gesto, které mi podlomí kolena zcela dobrovolně, ale takto?! Přidržím si hůl a brašnu a druhou rukou zachytím Loiru za krkem. "Co má tohle znamenat?!" Syknu naštvaně. Jsem ráda, že se nesu a nemusím vůbec nic dělat, ale jak zabránit tomu, aby si kdokoliv myslel, že jsem vyčerpaná? "Nespěchala bych tolik, ale je fakt, že takto je to jistější, když mě tímto způsobem omezíš, abych se neztratila z vašeho dohledu někde vpředu. Těžko byste mě pak našli, tedy mimo tebe." Zavrtím se v náruči, aby se mi lépe sedělo a neměla jsem otlačená žebra. Během chvilky však usínám. Nedá se říci, že bezstarostně, ale sem tam se zadaří, že jeden nemá sil na to, aby se udržel v bdělém stavu a schopen cokoliv vnímat. Jen ty kroky, jeden pomalý, jeden dlouhý, přískok, krok sun krok... a svět je najednou tak... Hlava se mi sesune na rameno Loiry a já si to potichu oddychuji a nevím pranic o tom, co se právě děje kolkolem. Klidně bych spala i dál, žel že jsme Černou Vránu s barbarkou a nějakým mně neznámým chlápkem, co se tváří jakožto čaroděj, našli na můj vkus příliš brzy. Vždyť jsem to říkala, všechno je jinak, okomentuji sama pro sebe to, co čaroděj popisuje. Ze tmy se vyhrne jakési škvrně. Tallulah ze Zarnu?! Podívám se na ni znaveně, takže to vypadá skoro tak, jako bych byla pod obraz. Snažím se ovšem zachovat dekórum, a tak ta malá podivínka může za pomoci našeho magického světla spatřit mou štíhlou postavu a možná i jemné rysy obličeje. Dost možná, že i v té tmě v ní probudím úctu, respekt a obavy ze mne samotné, pokavaď je něco takového v tom tvoru vůbec možno vzbudit. Oděna jsem v klasický tmavý plášť s kápí. A co dál je ještě vidět, je velká hůl. Její úsměv se mi ani za mák nezdá a nelíbí. Nevěstí nic dobrého. Prohlédnu si ji nenápadně za pomoci astrálního prostoru a zjistím její auru. Že by tahle tady byla sama a v tek pozdní čas? Zřejmě jsme již jen kousek od města. "Sama v tento čas?!" Optám se podezřívavě a zostra.

Sir Angar z Xirie - 26. července 2009 18:27

Les Mlčky s rukou ledabyle položenou na jílci meče jdu až na konci naší nepočetné družiny. Snažím se pochytit něco z toho, co ten neznámí čaroděj povídá. Za normálních okolností cizí rozhovory většinou neposlouchám, ale tohle by se dalo jenom stěží považovat za normální. Navíc čaroděj mluví o tom co se dělo s Císařstvím za posledních tři sta let, kdy jsme byly proměněni v kamenné sochy. Císařství se rozpadlo… Pomalu mi všechno začíná dávat smysl, nebo si to alespoň myslím. Jestliže se po bitvě Císařství rozpadlo a celé lidstvo začalo upadat, není divu, že si již nikdo nepamatuje onu slavnou bitvu, jež se udála na pláních nedaleko odsud. Války, mocenské šarvátky a bída…jak z toho vyvázl můj rod? Nové zprávy mne nutí přemýšlet o domově a své rodině. Doposud byl můj cíl jasný, vrátit se zpět do Xirie a získat zpět své postavení. Ani na chvíli mne nenapadlo uvažovat o tom, že můj rod již dávno nemusí existovat. Z myšlenek na rodinu mne vytrhne až okamžik, kdy naše skupina zastaví před nějakou osobou, která se nám ihned představí jako Tallulah ze Zarnu. Její přítomnost zde mne poněkud překvapuje a trochu i znepokojuje. Nejsem si jitý, jestli ona není jenom nějaký trik, maska za kterou se ukrývá nějaké hladové monstrum. Čarodějka je však v klidu, a tak nezbývá než věřit, že ona osoba je skutečně člověk. „Tamian.“ Zopakuji tiše jméno muže, které mi je nějak povědomé. Možná se tak za našich časů jmenoval nějaký pirát, ale pokud tomu tak skutečně bylo už je dávno po něm.

Strážce - 27. července 2009 13:45

Les Otázek již padlo více než dost. Proto také ostatní mlčí a čekají na odpovědi. Upírají oči na podezřelou dívku, většina má po ruce nějakou tu zbraň. A kdo ne, jistě má na jazyku nepříjemné zaklínadlo, jen je vyřknout. Pohled za ni, do temného lesa, odhalí její dva společníky. Trpaslíka není možné přehlédnout, temného elfa možná. Oba se však nesnaží nijak skrýt, jen se drží dál za Tallulah, nechávají rozhovor na ní, připravení zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo. Proč jsou všichni hned tak nepřátelští? Co je v lese potkalo? To je jen pár otázek z těch, které Tallulah napadají. A v lese je takové podivné ticho, žádní noční ptáci, žádné šelmy, ani ševelení vánku v korunách stromů...

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 27. července 2009 14:07

Les Stoupnou mi vlasy na zátylku a říkám si, že jsem to asi trochu přepálila. Přeci jenom, ačkoliv vypadají jako kdyby tři dny nespali, pořád mají asi hodně svý hrdosti k tomu, aby neukázaly svou slabost. Oukej, jak chtěj. Já to s nima v zásadě myslela dobře. Trpaslíček nevydržel, což se dalo čekat, ale aspoň to verbování bude mít svůj vlastní půvab, když jim dojde, že tu FAKT nejsem sama. Ten pes se mi nelíbí a dávám to najevo. Ale necouvnu, protože couvání je prej nejlepší způsob, jak říct „skoč na mě a zardousi mě“. “Po zuby ozbrojená skupinka lidí s bojovým čoklem nemůže do města jen tak vejít,“ pohodim hlavou, “sama...“ nechám to vyznít do ztracena, cítím za sebou přítomnost mých. “Chtěla jsem mluvit s váma o tom, že bysme se o vás mohli postarat. Jako jídlo, pití a koukalo by z toho i pár zlatek. Vypadáte jako všeho schopný,“ pousměju se, aby bylo jasný, že je takových na světě i v tomhle lese víc. Kouknu na tu ženu, vypadá to, že je to ta čarodějka a zbytek asi bude její stráž, možná proto jde tak vzádu. “A přesně takový Tamian shání. Je to velmi smutná věc, to s panem Tamienem. Jeho rodina...“ zarkoutim hlavou, “Kain by se na to koukal asi jinak, ale pan Tamian je docela jinej, chce pomstu.“ Vyklopím to ze sebe dřív, než se do toho pustí pajzlík.

Loira el-Aravan z Nargadu - 27. července 2009 22:14

Les To ticho je nepříjemné. Bojím se, že Hladoví ještě nepředvedli všechno, co dokáží. Během hovoru se občas rozhlédnu nebo otočím přes rameno. Dnes už nestojím o žádná další překvapení. Vím, že nemám žádné peníze a ostatní na tom budou podobně. A jestli se svět za poslední tři století změnil jen k horšímu, budeme je potřebovat. Ale jestli jsem schopná všeho? To ne. Určitě ne a každý z nás, jak tu stojíme, máme své morální zásady a zábrany. Někdo více, někdo méně, něčí jsou jistě pokřivené jako Opona sama... „Takže, jestli to dobře chápu, snažíš se nás pro jistého Tamiána najmout na nějakou práci? Založené na jakési osobní mstě? A důvod pro to, abychom to probírali tady s tebou místo s ním v hostinci je...?“ zakončím větu, jako bych pravý důvod chtěla říct a pokynu Tallulah rukou, ať doplní. Podívám se při tom na ni podezíravě z pod přimhouřených víček.

Sai z Mariasu - 09. srpna 2009 18:55

Galéra Nadpozemský řev se přehnal přes palubu jako vlna. Zcela jistě bych se hned otřásl, kdyby mě v jakémkoliv pohybu nezastavila známá síla, kdesi zevnitř.. Několik členů posádky, předtím na moment strnulých jako já, se proplete kolem mne, spěchajíc pohlédnout směrem k pobřeží. Pohlcen vidinou, která je natolik živá, jak je to jenom možné, stojím přikován na místě a v celku bráním osádce v průchodu, ale nikdo do mne nestrčí. Za ty dny, co jsem s nimi na palubě, se mně naučili úspěšně vyhýbat. I doslova. Konec. Kraj lodi je dávno obsypán vyhlížejícími, ale já se otřesu až teď. Strach, tak intenzivní, že se mi málem podlomila kolena. Tak moc, moc živé. Na vteřinu se cítím naprosto zmateně a netuším, kde na lodi jsem, rám dveří přede mnou mě o tom ale ihned ujistí. Ohlédnu se za pevninou, za zdrojem hrůzného zaúpění, a moje tělo strne znovu. Cože..? Jakmile jsem schopen pohybu, jen se pevně chytím své hole a s pootevřenými ústy stojím. Pak trhavě vztáhnu ruku před sebe. Nic. Myšlenky o budoucnosti či přítomnosti se mi v hlavě mísí. Něco se děje, něco silného, a děje se to teď. Blízko. Nelidský křik z pobřeží nesl stejný strach jako ten, který jsem cítil ve svém vidění. A ať se o tom snažím smýšlet jakkoliv, cosi mi našeptává, že tohle je volání a že ho mám poslechnout. Znovu cítím strach. Ale poslechnu. Tamiánova loď zakotví a je uvítána ve vesnici. Požádám skupinku, která prochází, aby mne doprovodili na pevninu. A ač se mnou chtějí mít společného co nejméně, moji prosbu raději neodmítnout.

Strážce - 21. srpna 2009 10:08

Hostinec I když nebyli ostatní žoldnéři zrovna nadšení, nakonec Saie někdo popadl za ruku a dovlekl jej do hostince. Na takové hrubé jednání jsi už zvyklý, víš, že od většiny žoldáků nic jiného čekat nemůžeš. Natož jim to mít za zlé. Se zavrčením tě ten neznámý usadil do kouta a objednal i pivo. Normálně bys jistě poznal, kdo to je, ale nedávné vidiny ti nedávají klidu. Ať přijde cokoli, bude to zajímavé a patrně i nebezpečné. A cítíš, že to bude zvrat ve tvém životě, ve který jsi tak dlouho doufal. Po chvíli se zklidníš a začínáš vnímat své okolí. V hostinci je kromě pár místních, kteří se straní ostatních, i několik žoldnéřů a dvojice obchodníků. Muže ve zbrani se již snaží přesvědčit ti nejaktivnější z Tamiánových pohůnků. S obchodníky se dali do řeči ti, kteří Tamiánovy peníze raději rozhazují, než vydělávají. Plešoun s Jizváčem. „Říkám vám, pánové, na mou duši, ať si ji odnese Daerd, pokud lžu! Pod jižním hřebenem Ohnivých hor se usadil drak! Pustoší úrodné planiny až k Zakarským lesům. Rytířští z Erku a okolí se s ním chtějí bít, to je jasné. Ale jsou to hlavy vymatlané, ne že by se spojili a draka utloukli. Ne, to ne, oni na svou rytířskou čest, chtějí každý sám osobně draka udolat a jeho hlavu si nad krb pověsit. Říkám vám, už jsem to viděl jedenkrát, jediné, co se stane, že levné pomačkané plátové zbroje budou v okolí na prodej!“

Elleandor z Tarémie - 21. srpna 2009 12:43

Boj skončil, stejně rychle jako začal. Najednou bylo opět ticho, jen nádechy přerušovaly šustění lístků, chvějících se návalech větru. Ještě chviličku jsem zůstal stát a propátrával okolí. Stále jsem cítil mráz na zádech z čarodějčina zaklínadla, kterým boj ukončila, jeho síla a s tím spojené nebezpečí byla značná. Pohlédl jsem na ní. Na okamžik bylo možné zaznamenat směsici úcty a obdivu, její moc je značná. Sledoval jsem, jak se o ní Angar stará, mohl bych jí pomoci, ale není na to teď vhodná doba ani místo, k tomu nutnost soustředění na udržení ochranného štítu je nyní přednější. Další útok může přijít kdykoliv, nečekaně jako ten první. Někteří odešli, aby se třeba opět vrátili. Loira, ochránkyně slepých a zraněných. Na jinak důkladně soustředěné tváři probleskl úsměv, když jsme se vydávali na cestu. Úsměv se zopakoval i po čarodějčiných slovech o jití pomalu. Chtěl jsem připomenout, že před druidy se větve rozestupují, vysychá voda atd. Co obyčejně lidé říkají. Pravda je mnohem jednodušší, žijeme v lese a tak v něm umíme i chodit. Teď jsem však mlčel dál, trošku v úctě k Meirion. Cesta probíhala vcelku v pohodě, žádný hladový na nás již nevyskočil, pokud tím tedy nemyslím dívku, která nás přišla "uvítat". Hned jsem se rozhlédl do stran, klasický příklad pro přepad ze zálohy, nastrčit někoho důvěryhodného na odlákání pozornosti a pak útok ze stran, ten však tentokrát nepřišel, tak jsem pomalu došel k čarodějce. "Jak to jde?" Prohodím k Meirion tak, aby se slova dostala pokud možno jen k ní. Její únava byla znát v každém kroku a nyní jsme již byli blízko vesnice a pevně jsem věřil v to, že již v bezpečí před hladovými a tak bylo možné nechat držené zaklínadlo rozplynout.

Meirion z Ilianoilis - 23. srpna 2009 14:52

Les Panu Tamianovi se něco stalo s rodinou.. říkám si, že to bylo zřejmě nějaké vyvraždění a zřejmě bylo zběsilé, jinak by neprahl takovýmto způsobem po pomstě. Odchytávají takto každého dobrodruha? Nebo každého, kdo se tváří tak šíleně nebezpečně, zdrchaně a zanechává za sebou spáleniště, tak jako my? Stojím jako solný sloup, který by sebou nejraději praštil do postele. Prohlížím si to malé odvážné a zdá se.. i drzé škvrně a rovnám si jedna a jedna. Vlastně jedna a dva. Její společníci mi neujdou. Škvrně je mluvčí a má ochranný doprovod? Zřejmě je důležitější, než vypadá. Jídlo, pití a zlatky... obávám se, že to je přesně to, co potřebujeme. Kdo ale stojí za touto cháskou? Kdo věděl, že tudy půjdeme a že si nás, zrovna nás bude chtít najmout?! Ať je náš cíl jaký je, ať se potřebujeme dopravit tam, kam potřebujeme, rozhodně postrádáme to, co nám tu nabízí. JAK TO JDE? Vytrhne mě z mého rozjímání druid. Odmítám se bavit o svém stavu a stočím řeč na Tallulah a pokračuji v tichém hovoru, který on započal. "To teprve poznáme, jak to jde." Obavu z toho, že když budeme proti učiněné nabídce, že s námi tato cháska zatočí, protože jsme na pokraji sil, nevyslovuji.

Strážce - 25. srpna 2009 11:26

STÍNY STRACHU Je ráno. Nebo večer. Nebo možná noc. Jsou věci, které tě už nezajímají. Přesto, ani dva roky v cele tě nedokázaly úplně zlomit. Ano, všudypřítomný chlad a strach z tvých věznitelů, ten se nikdy neztratil. Stejně, jakkoli je to divné, víra v tvou bohyni se tě stále drží. Netušíš, proč tě zavrhla. Zatím žiješ, ale tvé přesvědčení, že život je to nejdůležitější, co máš, postupně mizí. Ano, je to jediné, co máš, ale stojí za to, se jej tak držet? Občas pomýšlíš na sebevraždu, i když ani ta nebude jednoduchá. Zatím žiješ, jsi pohublá, slabá, špinavá, potlučená a navíc, začínáš blouznit. Občas se ti zdá, že slyšíš hlasy. Jako by promlouvaly v průvanu, v dešti za malým okýnkem vysoko ve stropě, slyšíš šeptání ze zdí i tiché naříkání pavučiny. Určitě ti něco dávají do vody... Ale pít ji musíš. Z polospánku tě vytrhnou kroky. Někdo se blíží. Zpozorníš a tvá mysl se přesune do stavu bdění. Ano, je to tvůj věznitel. Ale ... podle druhých kroků ... také někdo jiný!

Strážce - 25. srpna 2009 11:41

soukromá zpráva od Strážce pro Cela Před mřížemi se zastaví dvě postavy. Upír, který tě vězní, je oblečený podobně, jako vždy: má na sobě lehkou koženou zbroj a u pasu meč. Nese pochodeň. Přišla s ním však i nějaká žena. Je starší, oděná v bílém, vyšší, mohutnější, svým způsobem vznešená. Jde z ní daleko větší strach i respekt. A to sis myslela, že už to nejde. „Má paní,“ promluví upír a pokloní se, „už je připravená!“ „Opravdu?“ otáže se žena nepřístupně a s pochybami, při tom si změří tu hromádku neštěstí, kterou jsi ty. „Ano! Už je dospělá!“ přikyvuje upír a je poznat, že má z ženy v bílém opravdu strach. „Dospělá je tehdy, když to uznám já!“ zahřmí žena a žalářník ustoupí. „Otevři.“ Zarachotí klíč a dveře cely se otevřou. Žena vejde dovnitř a za ní upír s pochodní. Schoulíš se ke zdi a dáš si ruce kolem kolen. Cítíš její pohled temných očí, vidíš bledou kůži. Nejspíše je to také upírka, ale tvůj věznitel je proti ní podřadný, patetický... Její šat i dlouhé havraní vlasy zdobí jemné zlaté šperky. „Jak se jmenuješ, děvče?“ otáže se a předkloní, aby se její tvář přiblížila té tvé.

Angelika Rosevin - 25. srpna 2009 12:14

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Z mého polospánku mě vytrhnou krkoky. Zpozorním. Je to můj věznitel, ale není sám. Koukám se k mřížím. Přijde on a nějaká žena. Tluče mi srdce na poplach a mě se zrychlí ze strachu dech. Dospělá? Připravená? Na co...co se mnou zamýšlejí? Přemýšlím. Myšlenky mi začínají proudit zběsile hlavou, jako když proud vody teče příliš rychle. Proč mi Dara nepomohla? Copak mě zavrhla? Copak sem se dost nemodlila? Nebo...sem se modlila špatně? Nebo snad chce nějakou oběť? Vždyť já jí nic dát nemohu. Nemám nic, ledas tak svoje oblečení a tu trochu jídla co mi občas přinese. Nic víc. Ale teď už je asi pozdě. Jen Dara ví co se mnou chtějí dělat, ale nezachrání mne. Nepomůže mi. Neudělá nic. Nechává mě na pospas těm "pijavicím". Souchlím se v koutě a kolena si semknu k sobě. Vypadám jak hromádka neštěstí. V očích se mi lesknou slzy. Ta žena vejde ke mě. Mohla bych jí utéc. Ale dokážu běžet? Dokázala bych být tak rychlá abych utekla? Ne...nejsem. Nechám nápad na útěk plavat. Přiblíží tvář k tváři mé. Zeptá se mě na jméno. Mám odpovědět nebo ne? Když neodpovím, možná mě zabije a já konečně dosáhnu svého klidu, ale co když má smysl se tohodle života držet...co když se nakonec Dara rozhodne můj mladý život ušetřit a pomůže mi? Můj dech je rychlý...hrozně se bojím. Je to na mě vidět. "A...Algila Rosevin z Daricie." odpovím roztřeseným hlasem a na sucho polknu.

Strážce - 25. srpna 2009 12:30

soukromá zpráva od Strážce pro Cela Žena si sedne na zem. Tvůj zrak jen zachytí, jak se strašně umaže od špinavé podlahy. Když se pohodlně uvelebí poblíž tebe (a vlastně si tím úplně zničí své bíle šaty), její pohled se znovu zaměří na tebe. „Algi,“ automaticky zkrátí tvé jméno tak, jak jsi na to zvyklá. „Jmenuji se Avaret a ráda bych si s tebou promluvila o tvé budoucnosti. Víš, kdysi jsem byla jako ty. Malá, vyděšená, zlomená. Ale to se může změnit. Pokud budeš chtít. Znovu se můžeš dostat ven, znovu můžeš být na denním světle. Dokonce i něco víc. Můžeš být silná, můžeš být vznešená a jediný strach, který kdy znovu zažiješ, bude ten v očích tvých nepřátel.“ Žena si přesedne, trochu změní polohu a pak na tebe zase zaměří své temné oči. „Máš velký dar. A ten by bylo škoda promrhat na pobřeží, životem ve špíně vesnice, kydáním hnoje a hřebelcováním koní. Co si o tom myslíš ty?“ Je milá a příjemná, o tolik jiná, než jednání, na které jsi za poslední dva roky zvyklá.

Angelika Rosevin - 25. srpna 2009 17:17

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Cela Když se ke mě žena posadí ucuknu a zacouvám do druhého rohu. Bojím se. Taky není divu po tom jak se ke mě choval můj věznitel. Občas mě i zbil. Jen protože sem, třeba nechtěla jíst. Celá se třesu strachem. V očích mám slzy. Osloví mě zkratkou na kterou jsem zvyklá. Mě to dost překvapí. Nechápu to. Jak by mohla vědět na co jsem zvyklá. Ta síla znamená být jako oni? Stát se tím čím sou? Sát krev lidem? Ne...takový život nechci. pomyslím si. "Ale...mě se můj život, před tímhle vším líbil. Měla jsem ho ráda...a já měla jsem koně...mého jediného nejlepšího přítele,"vysoukám pomalu ze sebe. Daro, rozhodla jsi se mne nakonec ušetřit. Ale co když odmítnu? Zabijí mne? pomyslím si. "A...a jaký dar?" zeptám se. Dar? Jaký? Od mé bohyně? Že by mi dala nějaký dar o kterém nevím? Jaký je to dar? O co jde? Ale zase slunce, čistý vzduch, volnost, konec bolesti, konec modřin to se nedá nazvat ničím jiným než svobodou. myšlenky ve mě budí spoustu pocitů. I ta žena. Strach, smutek, vztek, štěstí a mnohem větší touhu po svobodě než kdy předtím, ale ona promluvila tak mile a příjemně až to hřeje u srdce.

Strážce - 25. srpna 2009 17:36

soukromá zpráva od Strážce pro Cela Když vycouváš k druhé stěně, Avaret tě nepronásleduje. Dívá se na tebe z místa, kde sedí, a bezděky zaujme podobnou pozici, jako ty. Obejme si kolena a přitáhne si je k tělu. Nevypadá, že by ti chtěla ublížit, ale na druhou stranu nepochybuješ, že by to dokázala. A velmi rychle. Celé její tělo je silné a pohyby naprosto přesné. Musí být stará, uvědomíš si. „Můžeš mít koně,“ pokrčí rameny, „ale vysvětlit ti tvůj dar, to je zatím nad mé síly. A rovnou ti můžu říct, že z tebe nechceme udělat upírku. To bychom mohli udělat dávno. Tvůj dar je více zvláštní, ale to ti musím ukázat. Souhlasíš?“

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 26. srpna 2009 19:01

Na cestičce v temném lese, hrdině se Tallulah nese! Zabořím svůj pohled s neskrývanou nenávistí do toho uřvanýho čokla. Je jasné, že je to pro něj výzva, stačí mu udělat jeden chybnej krok a to, co z něj zbude, bude použitelný jen na karbanátky. Nenávidim nevychovaný čokly a povýšený paničky takovýhle smetáků. Kain si je měl vzít ihned po vzniku světa. Ta holka, co na mě mluvila je asi dost pomalá a nechápavá. Od psa oči neodtrhnu, ale mluvím velmi pomalu, aby mě ta natvrdlá skupinka vůbec stíhala: “Ve městě nejsou nadšený z příjezdu galéry a ta...“ jak jen to, “stráž je docela nervózní, bude lepší, když budete vypadat jako naše součást, než když pudete na vlastní pěst. To je prostý, tenhle les vypadá hodně divně a asi by nebylo dobrý prudit hlídku. Samo, že vás zavedem k panu Tamianovi a zbytek už si budete moct vyjednat dočista sami.“ Vysvětluji z očí do očí tomu nejapnému porodnímu zbytku, kterého kdosi s velkou nechutí hodil do formy psa a zapekl. “Tááákže, poďte, začíná mi bejt klendra.“ Řeknu a ustoupím, aby ta drsňačka, co by potřebovala, aby jí chlap ohnul přes stůl a... mohla jít první a zároveň i ten chlupatej chrchel blešího cirkusu. Pak si to rozmyslím, páč oni nevypadaj inteligentně, spíš jako já po propitý a problitý noci, takže jak jsem bokem vyjdu směrem za pajzlíkem a temňákem. Bude stačit, když pudeme s nima na to, abysme to uhráli, že sme je sehnali my a shrábli prachy.

Angelika Rosevin - 26. srpna 2009 22:03

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Cela s hodnou upírkou Koukám tak na tu ženu a uvědomuji si jedno. Musí být horzně stará. Postupně mi i docházejí ty osatatní věci. Je hodná a nechce mi ublížit. Chce mi dát svobodu. Uvědomuji si , že kdyby chtěla, tak mi ublíží rychle...nestihla bych uniknout. Promluví na mne. Uleví se mi když mi oznámí, že mě nechce proměnit v upíra. Zeptá se mne jestli souhlasím s tím, že mi to ukáže. Já tedy řeknu: "Souhlasím."Ona mi nabídne ruku. Opatrně položím svou ruku na tu její chladnou. Mám chuť ucuknout, ale něco mě v tomto činu zadrží. Daro děkuji Ti, že si se rozhodla mě ušetřit. pomyslím si.

Strážce - 26. srpna 2009 22:34

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Když stiskne tvoji ruku a ty se po chvíli přestaneš třást, vstane a pomůže ti také na nohy. Pocit bezpečí tě na chvíli zaplaví, ale stejně pořád tušíš, že je to bezpečí pouze falešné. Vyjdete z kobky, jdete pomalu. Projdete po schodech, které jsi viděla jen jedinkrát v životě. Jdete hodnou chvíli, chodbami, schodišti, prázdnou síní, dalšími chodbami. Uvědomíš si, jak jsou tvé nohy slabé a nezvyklé na chůzi, ihned se ozvou bolestí. To už naštěstí vejdete do dveří pokoje. Připadá ti jako ráj. Místnost je sice kamenná, patrně jste v hradu, tvrzi nebo podobné budově. Avšak je zařízená útulně, přímo přepychově. Po pravé straně je truhlice, knihovna, malý stolek s židlemi a postel. Po levé stojan na knihy a další dveře. V rohu místnosti je vyhaslý krb. Na zemi leží huňatá kožešina z neznámého zvířete. Oknem, které bývá patrně nejčastěji skryto za těžkým tmavým závěsem, nyní prosvítá dovnitř zapadající slunce a vane příjemný vánek. Na zdi vedle okna ještě zahlédneš zavěšenou šavli. Jediné, co ti zde opravdu chybí, je zrcadlo a jakýkoli zdroj světla na noční svícení. Uprostřed místnosti stojí velká káď s teplou vodou, poblíž leží džber na polévání a bylinkové mýdlo. Sice sem patrně nepatří, ale vzhled místnosti nijak nenarušuje, je z podobného dřeva jak vše ostatní. „Umyj se, najez se,“ ukáže ti na hromádku ovoce a zeleniny položené na stolku společně s karafou čisté, průzračné vody. „Odpočiň si.“ „Já se vrátím,“ řekne a mile tě pohladí po tváři, chlad jejího těla ti v tu chvíli vůbec nevadí. Otočí se a nechá tě o samotě. Slyšíš jen její vzdalující se kroky.

Strážce - 27. srpna 2009 09:38

Podivná skupinka v ještě podivnějším světě Jdete lesem krátkou chvíli, možná docela dlouho. Nikdo z vás již cestu příliš nevnímá a přítomnost lidí, elfů a trpaslíků, kteří do tohoto světa patří daleko více, než vy, vás uklidňuje. Možná i více, než jste ochotní připustit. Blížící se osadu nejdříve prozradí zvuky: cinkání kovu, křik ze strážních věží a štěkání psů. Později někteří z vás zachytí vůni pečeného masa, ale i směsici pachů příznačnou pro civilizaci: lidský pot, odpadky, moč. Nakonec uvidíte siluetu celého městečka proti tmavnoucí obloze a několik strážních ohňů. Jakmile se přiblížíte ke statné palisádě v místě, kde mezi černými kůly tušíte vrata, ze strážní věže se ozve znuděným, ale pevným hlasem: „Stát, kdo tam?!“ Když se ze tmy vynoříte do pološera, skupinka vašich nevšedních průvodců se postará o to, aby vás pustili dovnitř. Temný elf trpělivě vysvětluje, trpaslík volá na pomoc všechny nadávky v obecné, které zná. A že jich je požehnaně! Z počátku vystřídal hospodářské zvířectvo a poté obsadil i celý nevěstinec. Když vstoupíte do místního hostince, jako zázrakem se všichni začnete cítit lépe. Některé věci se nemění, cítíte se tu jako ... doma. Hostinec je spoře osvětlený kahany. Kouř mírně štípe do očí, ale dá se na to zvyknout. Když se překousnou běžné neduhy, je poměrně útulný. Masivní dřevěné lavice i stoly, přátelský usměvavý hostinský, podle tetování bývalý kalerijský žoldnéř. Nyní už je to jen obtloustlý starší pán s červenými tvářemi. Je zde veselo, skupina žoldnéřů, kteří už jsou v hostinci nejspíše několik dní, živě diskutuje s muži v uniformách kronvalských barev – rudé, žluté a hnědé. Dvojice obchodníků se baví s dalšími nájemnými bojovníky, tentokrát nejspíše ze zmiňované lodi. Mezi nimi vás zaujmou muž s jizvou na tváři a plešatý chlápek, nikdo jiný příliš výrazný není. Jeden z obchodníků byl patrně nařčen ze lži: „Na mou duši! Ať ji Pánové démonů trhají ve svých spárech, ať zdechnu, jestli to není pravda!“ Malý obchodník rozhazuje rukama a v zápalu se snad chce začít rvát s nebezpečně vypadajícím bojovníkem u stolu, který si však klidně čistí nehty dýkou. Na nejlepším místě u krbu sedí kronvalský šlechtic. Má na krátko ostříhané vlasy a knírek, od pohledu žádný vyměklý politik, ale muž činu. V rukou má malou knihu, ve které si čte ve slabém světle, a vytrvale ignoruje servírku, která se mu snaží zalíbit svým tělem při nalévání číše vína. Váš příchod nikdo neregistruje, na to je v hostinci příliš živo. Dokonce ani pár místních tísnících se v rohu nezajímáte. Nakonec o vás projeví zájem nejpodivnější postava v hostinci. Muž, či spíše chlapec, ve světle hnědé tunice. Pohlédne vaším směrem. Tedy, "pohlédne", má přes oči uvázaný pruh černé látky. Všichni z vás, kteří máte blíže k magii, pocítíte nejistotu. Co je zač?

Elleandor z Tarémie - 27. srpna 2009 12:45
	soukromá zpráva od Elleandor z Tarémie pro Hospůdka - Cesta k mladíkovi Cestou k mladíkovi využiji volnější cesty a nahlédnu do astrálního světa, abych si prohlédl jeho auru.

Elleandor z Tarémie - 27. srpna 2009 13:41

Hospůdka Cesta z lesa probíhala bez vážnějšího vzrušení, tedy aspoň pro mou osobu, ani skoro půlhodinové pozastavení před vesnicí, při kterém naši průvodci dlouze diskutovali se strážemi, mě nijak moc neoslovilo, abych se o to více zajímal, postřehl jsem pouze, jak trpaslík vykládal celý svůj rodokmen, aby ho pustili dovnitř. Nakonec stráže nějak přesvědčili a my mohli vstoupit dovnitř. Moc nadšen z pomyšlení na strávenou noc v něčem podobném jako tato vesnice mě nikdy moc nenaplňovala štěstím, ale nyní to bylo asi příjemnější řešení, než zůstávat mimo. A hospoda vypadala vcelku útulně, bohužel jen z venku. Na první pohled byla celá hospoda nacpána k prasknutí, všechny stoly byly plné a kolem postávali další čumilové, čekající na každé uvolněné místo. Ale ani to nebyla pravda, až podivný, přesto známý pohled mě donutil pohlédnout do o něco tmavšího rohu vzadu, někdo nás sledoval. Mladík, pruh látky přes oči mluvil za vše, nevypadal nebezpečně a vedle sebe měl trošku volného místa. "Pojďte se posadit, má paní." Prohodím k Meirion a nabídnu jí ruku, pak se začnu prodírat mezi stoly, obcházeje stojící návštěvníky až ke stolu mladíka. "Je zde volné místo, mladý pane?" Promluvím klidným hlasem k mladíkovi.

Strážce - 27. srpna 2009 13:53

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální prostor Rychle přehlédneš auru hocha. Nestihneš si ji prohlédnout ani zběžně, natož důkladně. K tomu bys potřeboval daleko více času. Ale už i to v tobě probudí údiv a zvědavost. Za prvé, chlapec, nebo chceme-li mladý muž, má solidní magický potenciál. Možná ne nijak extrémně výjimečný, ale na člověka opravdu slušný. Mohl by z něj být dobrý čaroděj. Nebo mág. Nebo třeba druid. Jeho schopnosti jsou sice v latentním stavu, ale pod dohledem schopného učitele by byl jistě rychle schopen směrovat astrální energii. Další zajímavá věc se týká jeho očí. Jejich aura je nepoškozená a vlastně vykazuje i nějakou slabou aktivitu. Ale hoch se tváří jako slepec. Zajímavé... Poslední věc, které si všimneš až skoro na konec své prohlídky, je nejpodivuhodnější. V oblasti solar plexu se krčí astrální bytost. Omotává jeho tělo, podobna hadu, prochází jeho aurou a žije s ním v něčem, co by se dalo nazvat s trochou nadsázky možná symbiózou, spíše parazitem. Rozhodně bys toto rád blíže prozkoumal.

Meirion z Ilianoilis - 28. srpna 2009 13:59

Hospody jsou vždy a všude stejné Následuji druida a vyhlížím si v hodné místo k posezení. Nemám ani zlatku. Co s tím? Nedávám na sobě znát své myšlenky a pokračuji k volným místům. Třeba se zadaří nějaký výměnný obchod za nějaké kouzlo, které by mu tu pomohlo. Možná demolice kůlny či něčeho podobného. Prohlédnu si hospodského a snažím se odhadnout, na co by to šlo uhrát. Možná bude vědět o něčem, kde by mohl pro mne padnout nějaký zlaťák.. a pak mu zaplatím. Z čistě pudových myšlenek o nasycení mého hladového žaludku a složení hlavy pod střechou, mě upoutá "pohled" mladíka s páskou na očích. Ustrnu na místě. Prorok? Napadne mě hned, jak jej "vidím".

Geidan Stål - 28. srpna 2009 19:47

Vodit psa - navíc jako Svair - do přeplněné hospody by nebyl nejlepší nápad. Proto jsem ho, ač nerada, musela ukáznit venku. Nikdo ho neukradne a on si poradí. Stejně mám takový dojem, že ho za chvíli budu následovat, protože za sběř uvnitř se mi ani za mák nelíbí. Ani ta hastroška, co po nás tak děsně toužila. Po cestě jsem měla dost času přemýšlet, co udělám dál. A slečna Hastroška mi do toho už nebude asi slůvkem kecat, jinak se se Svairem asi navečeříme poněkud jinak, než by se dle pochybné morálky slušelo. A ten kluk... já ho už viděla! Doufám, že k nim nepatří. Je v něm nějakej hnus. Fuj. I když neciví - tak přece civí. Ale dokud na mě nehodlá něco zkoušet, je mi jedno, kdo to je. Jen už mi je jasné, kam až mě kouzlo zaneslo. Tohle je totiž přesně ta osada, nějaké tváře z lodi, nějaké výrazné tváře, poznávám. Tedy hlavně ty, co byly osvětleny pochodněmi. "Jdu si něco zařídit," oznámím Darionovi lakonicky. Však on taky celou dobu mlčel, ale i tak jsem považovala... no, řekněmě za vhodné - i když to zní blbě - něco říct, než se vytratím. Mezi tou sebrankou bych se ztratila i já se svým umrlčím ksichtem. A tak, i přes to, že moje oblečení není zrovna reprezentativní, vykročím ke šlechtici. Jelikož se musím mezi lidmi proplétat, nepůsobí to tak efektivně, ale co už mám dělat. Musím se toho chopit rychle, než se do toho někdo začne plést. Nehodlám dovolit, aby to vypadalo, že mě dovedli jako nějakou ovci. Ani náhodou. Já přišla sama, ze své vůle... Opovržlivým pohledem sjedu nabízející se holku a použiju na toho chlapa mnohem účinnější způsob, jak přilákat jeho pozornost. "Tamián?" Titul ani nic mi sděleno nebylo, a protože od pohledu nevypadá jako někdo, kdo by se potřeboval ohánět titulem, jednou se snad nezblázní. Zvlášť když mu ve světle ohně do očí blýská Kainův amulet. Pozorně si ho prohlédnu, tvář zatím bez výrazu, který by prozrazoval, co si myslím. Odhaduju ho. "Jsem Scaywen z Edenu, Kainova velekněžka," představím se hned po potvrzení toho, že je to ten, koho hledám, aby si dobře rozmyslel, jestli mě odežene jako vandráka, nebo si mě aspoň vyslechne. Navzdory tomu, jak namyšlená umím být, v tom nezní nabubřelost. Proč taky? Pro obyčejného smrtelníka je spojení slov "Kain" a "velekněžka" dost úctu vzbuzující. "Doneslo se mi, že tvoje cesta zřejmě bude krvavá, pane," začnu po menší odmlce, aby to nevypadalo, že to na něj hodlám chrlit takovou rychlostí, že raději kývne, jen abych zmlkla. Ale stejně jako skoro vždycky nechodím kolem horké kaše. Když jsem ho vyrušila, je třeba kout železo, dokud kovář vnímá. "To pomsta bývá." Dívám se mu do očí. Co se v nich mihne? Úžas, vztek... nebo nezájem? Moje vystupování je jisté jako vždycky. Holdám se přece, obrazně, prodat. Tak nemůžu být ustrašená žába. To ani nejsem, však Kain nade mnou bdí. A i když někdy znaveně zavře oči a nechá mě svému osudu... to ostatní neví. "Ale nemusela by. Ne tak moc," dodám, protože tohle by mi asi nevěřil. "Vše záleží na Kainovi a na obětech, jaké jsi ochoten položit na jeho oltář. A podle toho, kolik chlapů s tebou přitáhlo, to asi nebude jen tak. Zvlášť když sháníš další. Já jako velekněžka bych se mohla zasadit o to, aby ti jich přežilo tolik, abys mohl provést, co potřebuješ." Vždycky jsem svým jednáním sledovala i svoje politické cíle, ale momentálně tnu naslepo. Musím se zpočátku spokojit s tím, že budou peníze a přežiju. "Samozřejmě za jistý obnos, Tamiáne, protože lidské životy mají vysokou cenu. No ne?" Jen doufám, že je natolik zaslepen pomstou, aby mu moje nabídka připadala lákavá i přes to, že velekněžka Scaywen byla symbolicky pochována v Edenu před stovkami let, a tudíž jsem v téhle době v podstatě bezejmenná a svoje jméno musím vydobýt zpět. Určitě tam mám pod podlahou chrámu prázdný hrob, kde jsou jen moje osobní věci - nějaké šaty, nějaké šperky a další věci, co jsem měla ráda. Tedy, krom knih. To by bylo rouhání.

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. srpna 2009 10:57

Hostinec Rozhlédnu se po ostatních, co asi tak mají v plánu. Jenže to už akorát koukám na záda elfí dvojice, jak vyrážejí hledat místo poblíž slepého mladíka. Jako na povel, téměř jako můra za světlem. Scaywen také nelení a ihned vyrazí za tím, kdo tady má s největší pravděpodobností hlavní slovo. A peníze. Jenže to je mi fuk, protože zahlédnu jedno volné místo u obchodníků, kteří na celé kolo vykřikují něco o drakovi v horách. Mám u sebe pár věcí, co by snad šly prodat, takže se zatím nikam nehrnu do služeb. Naopak potenciální kupec toho páru cenných drobností, ten by se hodil. Prozatím se rozkoukávám a optám se žoldnéřsko-obchodnického osazenstva stolu, jestli si mohu přisednout.

Sai z Mariasu - 29. srpna 2009 12:03

Hostinec Cesta z lodi pána Tamiána do vesnického hostince nepatřila mezi nejpříjemnější procházky mého života, ale zcela určitě ani ne mezi ty nejhorší. Nikdy jsem nebyl mezi posádkou lodi vítán a vím, že se to nezmění. Přemýšlel jsem o tom nespočetněkrát, co je to, co je nutí k takovému odporu ke mně. Nejenom je, tady na palubě galéry plující vstříc smrti, ale všechny, které na své Cestě potkávám. Je to už dlouho, už o tom více nedumám. Pochopil jsem, že to něco ve mne prostě nemohou přijmout, a smířil se s tím. A teď…teď to vypadá, že se všechno změní. Něco. Něco se přiblížilo, téměř se mě to dotklo a je to blízko. Tak úžasně a nebezpečně blízko. Možná jsem měl při cestě do hostince dávat větší pozor, dojde mi, když jsem usazen na některé volné místo, pravděpodobně daleko ode všech. Je třeba zklidnit mysl a začít vnímat své okolí a třeba, třeba najdu něco, co mi ukáže směr. Netrvá to dlouho a na stole přede mnou přistane korbel piva. Je cítit všude kolem, mísí se s vůní pečeného masa a pro mě osobně to není zrovna ta nejkrásnější vůně, pro kterou bych šel světa kraj. “Mohu požádat o mléko, slečno?“ Možná jsem mohl slovo slečno vynechat, protože by dívka pravděpodobně nebyla tak zaražená. Zastavila se ve svém lehkém kroku a je mi jasné, že si mě prohlíží. Nakonec odejde a brzy se i vrátí s tím, oč jsme požádal, ale moje chyba je mi zřejmá. O čem si budou děvečky za chvíli šeptat je jasné. Raději se soustředím na okolní osazenstvo. Zaslechnu kousky spousty rozhovorů, ale nejvíce vnímám dvojici obchodníků, kteří sedí nejblíže a jejichž vypravování je nejzajímavější. Ale ať poslouchám o rvačce ze včerejšího večera nebo drakovi, mé myšlenky se znovu kradou k naději, že se objeví něco..zásadního. Mělo by to přijít, třeba právě dveřmi tohohle hostince. Zadívám se dlouze jejich směrem. Co když, právě teď někdy? Když uslyším někoho, jen kousek ode mne, promluvit, a oslovit dozajista mě, téměř sebou trhnu. Je štěstí, že se mléko ani odstávající korel piva nerozlil po stole. Ponořil jsem se opět tak hluboko do myšlenek- “Ah, jistě, jistě, prosím.“ Spojím ruce v klíně a snažím se rychle opět plně vnímat. Kdo se to ke mně připojil?

Strážce - 29. srpna 2009 12:20

Hostinec Dageron jen přikývne a pospíší si k baru, dál už Scay nevěnuje pozornost. Chvíli se snaží upoutat pozornost hostinského. Křik příliš v hospodě plné lidí nepomáhá, nakonec pomůže zamávání a hostinský, když se přes všechen ten zmatek v místnosti dostane na doslech, uslyší jen jednoduché a všem jasné: „Pivo!“ Scay vyrazí k Tamiánovi a rozhodně se vyhne všem, kteří se jí nezdají nebo se jich štítí. Nebylo by daleko od pravdy říci, že se vyhne prostě všem. Zastaví až před šlechticem, který zvedne oči od knihy a zvědavě se zadívá na elfku. Jeho pohled prozrazuje mnoho z jeho emocí i charakteru: rozhodnost, vnitřní sílu, šlechtickou čest, bolest ze ztráty blízkých, překvapení, touhu po pomstě. Žena dolije víno a rychle zmizí, pochopí z pohledu velekněžky, kde je její místo. Tamián na oslovení jménem jen přikývne a počká, co chce Scay říct, nepřerušuje ji, pozorně poslouchá. Další z podivných vlastností tohoto muže, která se u šlechty příliš nevidí. Jediné, co z jeho tváře lze vyčíst, je zájem a tvrdé, nekompromisní hodnocení ženy, která k němu promluvila. Výraz se postupně promění v tichý zájem, který však může kdykoli opadnout. Když Scay domluví, Tamián jen lehce mlaskne, než odpoví. „Scaywen z Edenu, hmmm,“ zopakuje si, patrně aby si jméno zapamatoval. Ani náznak toho, že by tvé jméno znal. „Zdá se, že někdo o mé cestě docela dost vykládá, mám pravdu? Kdo to byl?“ „Co se týče Kaina, myslím, že je tady pár věcí, které bych s ním rád probral,“ v jeho očích se objeví nečekaná krutost, syrová a studená. Jako smrt sama. „Nezajímá mě, kolik jich přežije. Zajímá mě, kolik nepřátel zhyne. A nechci aby zemřeli rychle, chci aby měli dost času pochopit, kde udělali chybu. Kde sešli z cesty života a kde zamířili do Kainova království. Dokáží tohle tvé modlitby? Lidský život nemá cenu, cenu mají ideály. Čest. Spravedlnost. Odvaha. Plnění jednou daných slibů. Bez nich je život bezcenný. Takže ano, táhnu do boje, ano, hledám další bojovníky a ano, prahnu po pomstě a mé stopy budou potažené krví. Ale nedělám to z úcty k životu. Neříkám, že bych nebyl rád, kdyby mi byl Kain nakloněn, ale zajímalo by mě, jestli bude on mě rozumět. Jestli mě pochopí a bude ochoten spočinout svým laskavým okem na mém Osudu. Což bys měla vědět, pokud opravdu jsi Kainova velekněžka a ne jen někdo, kdo má na sobě hodně bílého pudru, potrhaný hábit stažený z mrtvoly a ukradený amulet boha mrtvých. Přesvědč mě.“ Zkoumavý pohled se pomalu mění na skeptický a možná i ... nepřátelský.

Geidan Stål - 29. srpna 2009 12:56

Jelikož začal hned mluvit dál, ani jsem nemusela odpovídat, kdo mi o něm řekl. Nerada bych do toho Hastrošku tahala. Výborně, takže další šílenec do party. To mi vyhovuje. Kain dostane plno obětí a nemyslím si, že by mu vadilo, pokud se postaráme o to, aby umírali dlouho. Aspoň se uvolní víc energie. Kainovi to bude stát za podívanou i za uznání. Blízko šlechtice si nikdo dobrovolně moc nesedal, a tak hrábnu po blízké stoličce a taky se posadím. Tohle vypadá na dlouho. "Kain nehledí na lidské šarvátky. Je mu jedno, kdo ze které strany umře. Prostě si přijde pro toho, kdo s ním má jít. Ale určitě se s ním dá domluvit," ušklíbnu se svým typickým způsobem - je to něco jako spiklenecký úsměv. "Já ho můžu přesvědčit... pokud mu nabídnu správnou proticenu. Ale vidím, že ty jsi ochoten obětovat kohokoli. To řeší spoustu problémů." Ne, nerozrušilo mě to. Však já bych taky obětovala skoro kohokoli, jen abych dosáhla svých cílů. O tom jsem už mluvila. Jsem obchodník s časem, obchodník se smrtí. Jeden dostane čas toho, který zemře ve jménu Kainově. To se dalo čekat. Přesvědč mě. "Myslíš, že mávnu rukou v Kainově jménu a ta holka se skácí k zemi mrtvá?" řeknu trochu pohrdavě, protože lidi mají o naší moci opravdu podivné představy. "Já nejsem pouťový kouzelník, Tamiáne. A je škoda, že jsi tak mladý, protože pak by pro tvoje uši moje jméno mělo zvuk. Ale to už je dávno... " Zazněla v tom trpkost. Opět mi to připomnělo, že já do tohodle světa v podstatě nepatřím. Že bych měla ležet ve zmíněné hrobce vedle svého manžela, vedle svých předchůdců i následníků. Natáhnu nohy ke krbu. Po cestě lesem opravdu vypadám žalostně. Tedy, když se díváme pouze na vzhled. Jiskru duševní v sobě vykřešu snad vždycky, když vím, že z toho budu mít užitek. "Když jsem bloudila tím ohavným lesem tam za osadou, Kain mě vzal na havraní křídla. Viděla jsem vás připlouvat. Viděla jsem, jak vám nějaká holka na pobřeží ukazuje lucernou, viděla jsem pár chlapů na palubě. Ale to by tě nemuselo přesvědčit, že? Vždyť je vidím i tady. Ale je něco, co obyčejný člověk nevidí. Ten slepec támhle je z tvé lodi, že... i když sedí stranou od ostatních. Nedivím se. Díval se slepýma očima přímo na mě... tam na lodi. Anebo spíš něco uvnitř něj." Můj hlas ztemněl, jak jsem se koutkem oka dívala na slepce. Ale vzpamatuju se. Zpříma se podívám na Tamiána. Opravdu doufám, že nečeká nějaké triky, protože ty by mu nepředvedl žádný kněz... natožpak velekněz. Možná ani kdyby to uměl. Je to ponižující jak pro nás, tak pro naše bohy. Je to rouhání. To by si nikdo nedovolil. Ne jen proto, aby přesvědčil nedůvěřivého šlechtice. To by udělal právě jen ten podvodník.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 29. srpna 2009 14:24

Ve městě Moc se mi nelíbí ta skupinka, kterou jsme sem dovedli, vezmu si obě moje „kluky“ stranou a začnu rychle a tiše hovořit: “Příliš se mi nelíbí, myslíte si, že ten zvuk a ten oheň má s nimi něco společnýho, podle mě totiž jo. Ráno bych si došla pro zlatky, to už určitě budeme vědět, zda se k nám připojej nebo ne.“ Pohodím hlavou a mávnutím ruky objednám nám třem kořalku. Nechci se opít a pochybuji, že by jim jedna sklínka udělala nějaké vážnější problémy. “Ten čokl mě taky hodně štve...“ řeknu ještě o něco tišeji, vím, že ho ta holka nechala venku, stačilo by jen pro jistotu zajít nahoru do pokoje a něco na něj shodit. Ať si Kain vezme takový prašivce.

Strážce - 29. srpna 2009 21:28

Hostinec „Ale tož ja, sů to divné kreatůry, to sůhlas. Ale právě proto, že si myslíme, že mají něco společného s tím plamenom, proto jsme je přeca hledali!“ odpoví Tallulah Břit-vous. „Protože všici sou posrané z té, jak se ta běhna jmenuje... Sofie Světlé! Tfuj. Prej čááárodějka co cestuje s Daricijskýma. Teda vlastně prej toto, mááágyně, či jak se to řekne. No prostě je blbá jak pařez a na hlavu pošahaná. Ale magické ohně umí fajnové, to zasejc jo,“ uznale přikývne. „Čum tamhle,“ ukáže trpaslík nestydatě prstem. „Elfové,“ zdůrazní, jako by si chtěl odplivnout, „to voni jsou určitě ta ohňotvorná sebranka. A promězamě, ať zem klidně vypálijů až na hlínu a písek na sklo promění, jen když se s těma psama budeme moc normálně porvat a magiči nám při tom nebudou překážet. No ni?“ Kořalka dorazí velmi rychle a zakončí tak trpaslíkův monolog: „A na to sa napijem! Na zdraví!“ Elf zalapá po dechu, Tallulah chvíli také bojuje s dechem, ale nenápadněji. Místní umí to svinstvo pálit, jen co je pravda. Jediný nespokojený je trpaslík. „Čo toto je? Voda?“ zabrumlá si pod vousy.

Strážce - 29. srpna 2009 23:38

Rozhovor o náboženských otázkách Když se posadíš, šlechtic ani nemrkne. Buď se zvyky změnily, nebo je tento velmi benevolentní. Sednout si bez vyzvání, to je trošku drzé... Vezme do ruky víno a zadívá se směrem k dívce, která mu jej přinesla. Asi nebude úplně imunní vůči jejím svodům. Pak se jeho pohled přesune zpět na tebe. Chvílemi se zdá, že tě poslouchá jen na půl ucha, ale když se zmíníš o jeho mládí, podvědomě se zatváří ne zrovna příjemně. Většina lidí nese nelibě dlouhověkost Prvorozených, zvláště když se jí chlubí. Kdyby jen tušil, co máš na mysli. „Hmmm,“ pohlédne ke slepému chlapci, „dobře, myslím, že jsi mě přesvědčila. Bavme se tedy konkrétně. Co přesně mi nabízíš? Přesvědčit tvého boha k čemu přesně? A jaká by byla ta cena? Ne, nemyslím si, že po tvém mávnutí rukou někdo zemře, i když netajím, že by se to hodilo. A právě proto se ptám.“ Poškrábe se zamyšleně ve vousech a očekává tvé návrhy.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 30. srpna 2009 09:16

Hostinec Vyměním si pohled s elfem ihned poté, co naberu alespoň něco vzduchu do plic. Plamenný pohled trpaslíka i jeho řeč, sleduju jakoby šla mimo mě. Jistě, je tam nějaká čarodějka a asi i je pomatená, ale co když jsme právě do našich řad přibrali někoho podobnýho?! “To sice jo, ale přestávám jim věřit, ta holka,“ otočím se na kůstku, “se chová, jakoby jí všechno patřilo. Chová se jak malá princezna.“ Prohrábnu si vlasy, nesnáším tajemství a teď mi postupně dochází, že ta skupinka jedno velký je. Možná je součástí plánu nepřítele, až na to, že si vybral fakt blbý lidi, páč ty sem nezapadnou, ani kdyby nastával konec světa. Quantaire, jestli mě slyšíš, tak by nebylo na škodu udělat tý prokletý ženský pořádnou mořskou nemoc za tu její nevymáchanou hubu! Pak pohled odvrátím. “Asi se půjdu projít, je tu nějak... plno,“ vstanu a zamířím ven.

Strážce - 31. srpna 2009 10:23

Hostinec „To by nebylo právě moudré, věřit jim,“ přikývne Zak`gnyrts, „alespoň dokud jim nebude věřit pan Tamián. A co se týče kněžky, musí se tak chovat. Nebo si myslíš, že by ji někdo jinak bral vážně? Těžko... Jednou ukážeš společnosti, že jsi ubožák, a opravdu jím budeš. Stejně jako ty máváš šavlí a budíš tak respekt, stejně se ona musí ohánět ostrým jazykem.“ Zak se ušklíbne a také se podívá po elfce, která si mezitím ke šlechtici přisedla. Přesvědčit pana Tamiána nebude jednoduché, ale zdá se, že už o nějaké nabídce přemýšlí. Když vyrazíš ven, tví společníci jen kývnou na pozdrav a objednají si další kořalu. Trpaslík na rozloučenou naznačí rukou, že nevypití panáci na tebe počkají, dokud se nevrátíš. Takže buď se musíš vrátit brzy, nebo až tehdy, kdy Břit-vous uzná, že by to bylo plýtvání dobrým pitím a vypije kořalu za tebe. Venku tě přivítá svěží větřík od moře a vůně dobrého tabáku. Starý kormidelník stojí u dveří a opřený o stěnu pokuřuje fajfku. Ukáže ti k obzoru, kde zahlédneš občasný záblesk. „Ielis nemá zrovna dobrou náladu,“ okomentuje nadcházející bouřku, „tohle bude pořádný mazec, cítím to v kloubech.“ Znovu hluboce potáhne z fajfky a zase se zahledí na moře.

Angelika Rosevin - 31. srpna 2009 10:43

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Svoboda Pomůže mi na nohy. Zaplaví mě pocit bezpečí, ale něco mi říká, že je to falešný pocit. Vyvede z kobky…z té hnusné studené a plesnivé kobky. Vyjdeme po schodech, které sem viděla jen jednou v mém životě a ani jsem po nich nemohla jít po svých, ale teď je to jiné. Dnes, jdu vzhůru ke svobodě. Moje nohy mě nesou pryč… Po chvíli chůze pocítím bolest nohou, na kterých jsem dlouho nestála. Moje malá a nevinná dušička touží po svobodě tak jako nikdy předtím. Prohlížím si tu místnost, je to tak přepychové…je to něco, co jsem nikdy neměla. Nechápu to, jsem uchvácená tak, že skoro nevnímám co upírka říkala. Otočím se na ni a jen kývnu. Ona pak odejde a slyším její kroky, které se vzdalují. Sundám si to špinavé oblečení a dojdu ke kádi. Opatrně si do ní vlezu. Je to úžasné, teplá voda, mýdlo. Když se dost nabažím teplé vody a jsem umytá tak vylezu a vezmu si prostěradlo, ze kterého si udělám provizorní šaty. Pak si sednu ke stolku kde je ovoce a zelenina. Vezmu si jablko a opatrně ho začnu jíst. Nemohu moc rychle, protože bych se pozvracela. Jídlo co mi dával můj věznitel nebylo nic moc a nebylo ho hodně. Dojím jablko a zjistím, že mám stále hlad. Dám si další ovoce a pak i zeleninu. Nesním všechno. Sním asi čtvrt hromádky ovoce a zeleniny. Víc ani míň. Už bych do sebe nic nenacpala. A kdyby jo, vyklopila bych to tady na podlahu. Dojdu ke knihovně a začnu ji zkoumat. Koukám co je tam za knihy.

Strážce - 31. srpna 2009 11:11

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Teplá voda, která se během chvíle promění na špinavý odpad s tlustou mastnou skvrnou, je velmi příjemná. Úplně si vychutnáváš teplo a později, když z kádě vylezeš, i pocit čistoty. Úplně jsi zapomněla, jaké to je. Cítíš, že tvé vlasy budou potřebovat dokonalejší očistu, ale to má nyní čas. Jídlo je stejně úžasné, ale musíš jíst pomalu. Naštěstí ti Avaret nedala nic těžkého, takže tvůj žaludek jídlo bez větších problémů udrží. Skoro jako by měla s podobnou situací zkušenosti, tvé tělo proti připravené stravě neprotestuje a hned o chvíli později se cítíš silnější. A ta voda! Je přes ni dokonce vidět! Ve svém prostěradlovém oděvu, který si musíš přidržovat jednou rukou, dojdeš ke knihovničce. Cestou bez zájmu mineš okno. Natáhneš se pro knihu a vezmeš ji do ruky. Je těžká, vázaná v rudě žilkované kůži. Pár knih už jsi viděla, ale tato je popsaná pro tebe neznámými runami. Je určitě velmi stará. Nahlédneš dovnitř a kromě hustých linek runového písma občas narazíš i na obrázek. Jsou tam nakreslené různé pěkné symboly, většinou na stránku. Jsou vyvedené tmavou tuší a připomínají rostliny, jsou spletité, z části chaotické, z části kreslené podle tobě neznámých pravidel. Připadají ti překrásné. Bohužel na tebe také padá únava, tolik nečekaných změn ve tvém životě. Bojíš se usnout, bojíš se, že se probudíš zase ve smradlavé kobce.

Sir Angar z Xirie - 31. srpna 2009 12:15

Hostinec Proti cestě do nedalekého hostince nic nenamítám. Lepší místo k odpočinku a znovu nabrání sil bychom nyní stejně asi těžko hledali. Když po nějaké době konečně procházíme dveřmi hostince, uvědomím si, že nemám žádné peníze. Při vstupu do hostince se rozhlédnu po celém lokále, abych zjistil, co tu sedí za lidi a jestli nám náhodou něco nehrozí. Nezdá se, že bychom vzbudili přílišnou pozornost, a tak se posadím na první volné místo, které se někde naskytne. Lidé, kteří mi přece jenom trochu té pozornosti věnují, mohou spatřit vysokého muže zakutého do plechové zbroje s plechovou přilbicí na hlavě a se štítem a dlouhým mečem na zádech, druhý o něco kratší meč mám v pochvě u pasu. Poté co dorazím ke stolu s volným místem, odložím štít a obouručí, abych měl o něco větší pohodlí. Dokonce si sundám i přilbu a posadím se na ono volné místo. Poté co si sundám přilbu, mohou si lidé u stolu konečně prohlédnout moji neoholenou tvář a černé poměrně dlouhé rozcuchané vlasy. Kněžka nezahálí… nemůžu si nevšimnout, že Scay zamířila rovnou člověku, který by mohl být tím Tamiánem o kterém nám bylo řečeno, že pro nás má nějakou práci. Já se ovšem ještě nerozhodl, jestli se o tu práci zajímat, nebo zkusit štěstí s návratem do rodné Xirie na vlastní pěst.

Strážce - 31. srpna 2009 12:43

Hostinec Angar se usadil ke stolu s obchodníky a žoldnéři, naproti Loiře, která něco hledá ve váčku a v několika málo kapsách, které její oblečení má. Jediný, kdo si tě nějak více všímá, je jizvatý žoldnéř, vedle kterého se chystáš posadit. „Kůůůrva, dávej pozor,“ vypískne žoldnéř a postupně přejde z vysokého do hrubého, nepřátelského tónu. „Sednul jsi mi na plášť,“ řekne výhružně a vytáhne cíp pláště z pod tebe několika škubnutími. Pak si změří tebe, tvé zbraně a zbroj. Usoudí, že mu to za to nestojí a odsune se od tebe i se stoličkou. Něco si zabrblá o způsobech a dále se věnuje svému pití. Nejspíše nějaké pěkně hnusné pivo. Druhý z obchodníků, ten který před chvílí ještě vyřvával něco o pravdě a o tom, že si ho mohou bytosti z podsvětí vzít, jestli o drakovi kecá, si tě začal všímat. Vlastně na tebe dost trapně čumí.

Meirion z Ilianoilis - 01. září 2009 21:43

Hostinec Usedneme k nevidomému. Mému vnímání neunikne oplechovancovo naběhnutí si při usednutí ke stolu, ani to, jak se kněžka prodere bezhlavě davem, Loiřino tiché vmísení se do společnosti, které se tváří strategicky nejpřijatelnější pro budoucnost, pak také zmizení Tallulah.. nečeká nás nějaká léčka? "Meirion z Ilianoilis," přinutí mě jednat situace hladu, žízně a prázdné kapsy. Nejsem si jista, jestli zrovna on nezná naše jména a neví, kdo jsme. Možná ví jen to, že něco s náma má být a nezná naše osudy a jména. Nějak se ale začít musí. Pohlédnu ke stropu místnosti, jako bych tam hledala myšlenky a nápovědu. "Bohové si dle všeho přáli naše vzájemné setkání." Položím ruku na stůl a prsty jemně přejíždím po dřevě. "Čekáte na nás dlouho? Přišli jsme až k vám, protože tím odpovídáme na volání, které jsme zaslechli." Nepřipouštím si variantu, že by to mohlo být jinak a my oba s druidem sem šli jak vyprahlá zvěř za vodou, a to marně.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 01. září 2009 23:15

Venku před hostincem Pomalu nasaju vzduch, je cítit slanou vodou i bouřkou. To napjatý ticho, noc je zalklá, jak by se udávila vlastní temnotou. Není vidět hvězd a sem tam se v mracích mihne blesk. Opravdu to nevypadá nejlíp. Ten pohled mi stačil, abych na okamžik zapomenula na hospodu i břímě myšlenek, co budeme dělat, jestli se i u Tamiána zblázní čáryfukové. Z toho pomyšlení mě mrazilo, uměli toho zatraceně hodně, jedno pitomý lusknutí prstů a zmařili všechno, co dřív bylo pro jednoho tak... důležitý, podstatný a nezbytný. Nenávidim je, ale bojim se jich, byla bych hloupá, kdyby ne. “Bude lepší, když to udeří teď, dokud je loď v přístavu...“ zahučím ochraptělým hlasem, ačkoliv si nemyslím, že by tohle přešlo za jednu jedinou noc. “Třeba nám chce posvětit naší cestu, zocelit nás před bojem a udusit plamenný kouzla. Na moři jí snad Quantair uchlácholí a opije jí lehkým deštíkem,“ letmo se usměju, když si představím zuřící Ielis a Quantaira, který ji kvůli naší bárce uklidňuje, ale bylo by to hezký. Aspoň by nezařvala část posádky už při pouhý přepravě. Jenže rozmary Bohů sou nám malým zakrytý... a přijdou nám nepochopitelný, ale pochybuju, že mravenci chápou nás lidi. “Ať jim Ielis zláme vesla, ať její blesk zasáhne jejich stěžeň a donutí je poklonit se před její silou... ne, oni nebudou moct jen tak utíkat a možná, že je to odvane od pobřeží a vlny otevřenýho moře je pozřou, i když... kdo ví, co umí ty jejich mágové.“ Zakroutím hlavou a pomalu se vydám dál k zavřeným branám.

Elleandor z Tarémie - 02. září 2009 09:50

Hospůdka Zase padnu do podivné nepřítomnosti, sleduji dění okolo, ale pokud se neobjeví něco důležitého tak na to nijak nereaguji, plně zabrán do svých myšlenek. Stále dokola se vracím ke všemu, co jsme zažili, porovnávám, jak se svět změnil, co zůstalo při starém. Na boj s hladovými, kdysi jsem o nich slyšel nějaké zmínky, ale nic bližšího a dnes jsou zdá se skutečným nebezpečím. Není to snad práce druidů tomu zabránit? Nikde jsem nenašel ani stopu po nějaké jejich přítomnosti v okolí. Velmi zajímavé, ale jsem tu jen chvíli. Myšlenky se s usednutím mé společnice zaměřily opět na ní. Byla příliš hrdá na to, by přiznala, jak jí musí být mizerně. Chtělo by to chrám bohyně Órey nebo aspoň Linthely. Ale v to zde nemohu ani doufat. Rozhlédnu se po hospodě a konečně se posadím i já. No aspoň pokoj by to chtělo a něco k jídlu, pro Meirion, aby si odpočala. Stále jsem si nemohl odpustit svou nerozvážnost, který jí stál skoro život. A vlastně nejen jí. Aspoň pokoj a něco k jídlu by jí také pomohlo a nám všem. Letmé rozhlédnutí po ostatních „společnících“ potvrdilo, že i oni jsou na tom stejně, snad krom kněžky, která byla plně zabraná do jednání, ale tam jsem nepochyboval o tom, že jí jde v první řadě o službu Kainovi, v druhé o své potřeby a pak ještě možná o toho jejího hafana, pochyboval jsem, že by z toho mohlo vyjít něco pro nás. Dívka, která nás sem dovedla, také zmizela, nebo jsem jí aspoň neviděl, ani toho podivného muže, který doprovázel kněžku jsem neviděl, ale je fakt, že mi část hospody zakrývala stojící sebranka, která to tu naplnila. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, žádné uspokojivé řešení placení mě prozatím nenapadlo, tak jsem se ze svých myšlenek pomalu vrátil zpět do reality, abych vyslechl. "Děkujeme, mladý pane, já jsem Elleandor." Zaměřím pozornost na mladíka, jakmile Meirion dokončí svou řeč o cestě, kterou nás provedl duch zdejšího kraje a dovedl nás až sem. Odkud jsem ani neuvádím, nejen že jsem prošel již tolik míst po celém známém světě, že už domov ani nemám, k tomu za těch dalších třista let se to znásobilo.

Angelika Rosevin - 03. září 2009 16:49

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Tvrz Prohlížím si onu knihu. Jsou tam pro mě neznámé runy a tak si prohlížím jen ty krásné obrázky. Pak na mě začne dopadat únava. Co když je tohle jen krásný sen a já se pak probudím v odporné kobce? Co když mi chtěli jen dopřát chvíli ocit svobody a zase mě tam ve spánku šoupnou? pomyslím si Moje myšlenky lítají jedna za druhou. V myšlenkách se pere únava se strachem. Ale nakonec zvítězí únava. Odložím knihu tam kde jsem ji vzala a jdu do postele. Natáhnu se. Sundám, ze sebe prostěladlo, přikreji se dekou a pomalu usnu. Sen Stojím bosá u nás doma a u stolu sedí moje maminka s tatínkem. Usměji se a přisednu si k nim. Povídáme si. "Prásk!" ozve se rána. Prudce s e otočíme. V našich dveřích stojí bledá postava s rudými zorničkami, celá v černém a cení tesáky...upír. Rodiče an mne volají abych utekla a samy se pouštějí do boje, ale já jsem strachem přikovaná k židly. Moji rodiče nemají nejmenší šanci, proti němu obstát. Oba je zakousne a vysaje. Jeho zorničky ztmavnou. Blíží se ke mě. Srdce mi bije na poplach. Dech se mi zrychlil. Tma... Realita Prudce se posadím a brečím. Srdce mi bije jako o závod a zrychleně dýchám.

Geidan Stål - 03. září 2009 17:51

"K čemu?" zopakuju jakoby zamyšleně, ale sleduju ho ostřížím pohledem, kontroluju, jestli si to náhodou nebude chtít rozmyslet. To známe... šlechtici a jejich rozmary... "Třeba k tomu, aby požehnal tvé cestě a olemoval ji mrtvolami tvých nepřátel. Aby milosrdnou smrt pozdržel až na okraj jejich šílenství... A to společně s mýma rukama zvyklýma obětovat nebude zas tak těžké. A právě proto je dobře, že jsi ochoten jít přes mrtvoly," pousměju se. "Kainovi je třeba za jeho velkorysost řádně poděkovat. A co za své služby žádám?" položím opět řečnickou otázku, abych se dostala k tomu podstatnému. "Ani víra v Kaina mě neudrží při životě bez prostředků, a proto chci ryze prozaickou odměnu - peníze. A samozřejmě odpovídající postavení ve tvé družině." Nevypadá jako idiot, ale je třeba to zmínit, aby se pak nemohl vymlouvat, že jsem o to nežádala. Odmítám spát na slámě s nějakými smradlavými povaleči.

Strážce - 03. září 2009 19:45

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz Když se probudíš, posadíš a začneš brečet, přilákáš pozornost další osoby, co je s tebou v místnosti. Pomalu se uklidníš a všímáš si změn, které se v místnosti udály během tvého spánku. Káď s vodou zmizela a nahradil ji na zemi zdobený, hrubý koberec. Mísu s ovocem a zeleninou vystřídal velký talíř s chlebem, sýrem a pečeným masem. Na posteli leží nějaké oblečení, patrně pro tebe. Jedná se pravděpodobně o šaty v černé barvě, ale aby sis je mohla lépe prohlédnout, musela bys je rozložit. Avaret sedící u stolu odloží knihu a počká, až se vzpamatuješ z tvých nočních můr. „Doufám, že už se cítíš lépe. Protože dnes ti chci ukázat, jaký je tvůj dar a proč se musel tak drasticky změnit tvůj život,“ úspěšně ignoruje tvůj předchozí pláč. Buď upírka emoce nechápe, nebo chápat nechce. Ještě sis všimla, že slunce znovu zapadá. Musela jsi prospat celý den i noc. „Pak se budeš muset rozhodnout, jestli přijmeš svůj osud. Dej mi vědět, až budeš připravená,“ dokončí svůj monolog, mávne rukou, aby ti naznačila, že se můžeš najíst, obléci, a pak jí dát vědět. Zapíchne svůj chladný zrak znovu do knihy.

Sai z Mariasu - 03. září 2009 20:34

Hostinec Můj šok, když se mne v mém zamyšlení kdosi zeptal na volné místo, je nic ve srovnání s tím, jak se cítím, když příchozí, žena, začne mluvit. V takových situacích se prý oči doširoka rozevřou a člověk vypadá nechráněně a zranitelně. Mé oči ale nikomu viditelné nebyly a sám o takovýchto reflexech v sobě často pochybuji. “Ach, já-“ Zarazím se a musím se pokusit zhluboka nadechnout. Srdce se mi rozbuší a já teď potřebuji co nejvíce klidu to jde. Je to elfka, poznávám to z jejího hlasu i jejích slov, a stejně tak je elfem i muž, který si přisedl s ní. A vzpomínky na vidiny, které mou mysl zaplavily tolika pocity a pochybami, jsou náhle znovu naprosto živé. A ten pocit, že něco, že To něco je na dosah ruky, je tak silný… “Nemohu..nemohu si být jist, ale myslím si..cítím, že jsem se s vámi měl setkat..“ Dlaně mam sepjaté v klíně a aniž bych to věděl, navzájem se svírají silně a jemně se třesou. “Sai…Sai z Mariasu, tak říkají mně.“ Znovu se zhluboka nadechnu a teprve teď začnu vnímat znovu ruch kolem sebe, teprve teď mi dojde, že vlastně sedíme v rušném plném hostinci a ne kdesi mimo čas a prostor.

Sir Angar z Xirie - 03. září 2009 20:56

Hostinec Žoldáka, kterému jsem přesedl plášť si vůbec nevšímám. Je opilý a já nestojím o problémy, zvlášť ne teď. Daleko zajímavější mi přijde jeden z obchodníků, který na mě až nepříjemně čumí. Na druhou stranu by pro mne mohl mít nějakou práci, která by mi mohla umožnit návrat domů. Do žoldu k panu Tamiánovi se nikterak neženu. „Chceš něco?“ Zeptám se ho přímo, protože čekat než se vymáčkne sám od sebe, by mohlo trvat příliš dlouho, a kdo ví, co by se za tu dobu mohlo stát.

Strážce - 03. září 2009 21:04

Před hostincem „Rozhodně,“ přitaká starý námořník, i když není úplně jasné, k čemu to vlastně patří. Vítr sílí a z přístavu je možné až tady slyšet, jak po sobě námořníci řvou, když se snaží loď připravit na blížící se bouřku. „Ale jestli bude Quantair s Ielis dělat to, co si myslím, pochybuji, že to bude na lehký deštík,“ chlípně se ušklíbne, „viděl bych to na noc plnou vášní.“ „Csss, před hněvem i rozmary bohů se musí poklonit každý smrtelník. I čarodějníci,“ odplivl si kormidelník, „znal jsem na lodích pár těch, co si mysleli, že poručí větru i bouři. Všichni do jednoho jsou pod drnem. Vymačkalo jim to mozek ušima!“ Za těchto uklidňujících slov opouštíš okolí hostince a vyrazíš k východní bráně. Po několika minutách k bráně dorazíš. Sice je zavřená, ale dveře ven z osady po straně jsou otevřené. Stráže ti momentálně nevěnují pozornost a patrně si tě ani nevšimnou, pokud na sebe neupozorníš. Živě se totiž baví s dalším pocestným, který v tuto dobu zavítal do osady. Neznámý má na sobě levné cestovní oblečení, do obličeje mu nevidíš, protože stojí ve stínech vrhaných pochodněmi v okolí brány. Nevidíš žádnou zbraň ani větší zavazadlo. Hostinec, rozhovor s Tamiánem „Dobře,“ přikývne nakonec šlechtic, „souhlasím. Platím deset stříbrných na den každému, koho nově najmu. Každému stejně, připlácím podle zásluh. Pokud se ti to nelíbí, nedá se s tím nic dělat. Výjimky v tomto ohledu nedělám.“ „Co se týče toho ostatního, souhlasím také. Nehodí se, aby velekněžka neměla své správné místo v rámci družiny šlechtice,“ stále cítíš v jeho hlase slabé popíchnutí. Naznačuje snad, že jsi jej přesvědčila o tom, že Kainova kněžka jsi, ale za velekněžku tě zatím nepokládá. To by ale nemuselo prozatím vadit. „Edmunde,“ osloví jednoho z vyjednávajících vojáků, který ihned přikluše. Tamián nastaví výmluvně dlaň a voják do ní téměř ihned položí váček s penězi. Šlechtic ruku s váčkem natáhne k tobě. „Takže?“ Hostinec, u baru Dageron mezitím popíjí pivo a o něčem diskutuje s hostinským. „Nekromanty neubytovávám,“ řekne mu hostinský rozhodně, ale poměrně tiše, „nemysli si, že jsem to nepoznal. Za svůj život jsem poznal dost takových, jako jsi ty. Vždy z toho byly jen problémy. Nemám zájem.“ Dageron pokrčí rameny, nijak se nesnaží mínění Kalerijce napravit. O stůl zazvoní pár mincí a čaroděj se zvedne. Pohledem zavadí o Scay a přitáhne tak její pohled, pak vykročí k východu. Skupinka s obchodníky a žoldáky Loira vylovila nějaký šperk. Vypadá to jako spona do vlasů, kterou patrně díky svému krátkému sestřihu příliš nevyužije. Nijak zvlášť zdobená, ale je stříbrná a nějakou cenu by mít mohla. Obchodník nabídl Loiře deset stříbrňáků po letmé prohlídce spony. „Dvanáct,“ snaží se dívka cenu usmlouvat. „Dám ti patnáct,“ odpoví obchodník, „ale přidáš ještě něco. Polibek.“ Patrně si chudák myslí, že dívku jen potrápí svou poznámkou, ale to se zmýlil. Loira muži vtiskne polibek a shrábne peníze. Obchodník zírající na Angara procitne ze svého omámení. „Eh, promiňte, já jen, že jste mě prostě zaujal. Mezi všemi těmi žoldnéři a vojáky tady vypadáte, že ... jak to říct, bojujete spíše za ideály, než za peníze. A tak si říkám, že třeba nebudete mít zájem o službu u pana Tamiána a raději byste se nechal najmou mnou.“ „Ten?“ utrousí jizvatý žoldnéř a upře na rytíře svůj zakalený zrak. „Na sobě má brnění vyhrabané někde z krypty, meč pomalu neunese. Csss, vykradač hrobů tak maximálně, se podívej jak vypadá.“ Ve dveřích hostince Všichni už si našli nějaké místo. Jediný, kdo zůstal bez hnutí stát ve dveřích, je barbarka. Buď jí takováto plná hospoda nesvědčí, nebo ji upoutalo něco jiného. Nikdo jí příliš nevěnuje pozornost, i když začíná být podezřelá.

Loira el-Aravan z Nargadu - 03. září 2009 21:41

U stolu Výborně, to bylo snadnější, než jsem čekala. Ta nalomená spona nemá cenu ani jednoho zlatého. Výhodný obchod. Stačilo rychle zareagovat a obchodník ani nestihl nic namítnout. A to by si taky mohl zkusit! „Hospodo, pivo,“ přeřvu všechny ostatní, když se přestane hostinský vybavovat. „Pro mě a mého přítele!“ laškovně mrknu na Angara přes stůl a pak se nevinně usměji na obchodníka, který ode mě před chvílí vymámil polibek. Chudák, teď si musí myslet, že Angar je můj partner, ne-li manžel. A že ho teď přinejmenším přerazí. Napiju se přineseného piva a pomalu přemýšlím, jestli až si Scaywen vyřeší své věci, jestli se mám jít zeptat šlechtice na práci. Zatím ale počkám, jak to vidí ostatní.

Geidan Stål - 05. září 2009 18:10

Být placená jako prašivý žoldák? No kde jsme?! V novém světě. Ve světě, kde je Kůstka mrtvá a ani nikdo neví, kde zdechla, za co zdechla, protože se na to práší v nějaké nevýznamné kronice. Pokud vůbec. Achjo. Výjimky neděláš. Jen počkej, až budeš uvnitř tiše škemrat, abych vás vytáhla ze sraček. To mi ještě rád připlatíš. Umrlčí ksicht však zůstává beze změny. Na to jsem moc velká zmije, abych si pokazila příležitost, o kterou se tu snažím. "Zoufalá situace si žádá zoufalé činy," okomentuju to tak, abych nemusela říct nic přímo, a opravdu mrštně hadím pohybem seberu váček. Zdá se, že jsem na jeho hru přistoupila. Ale to ještě neví, že jestli budu chtít, bude on hrát dle mých pravidel... a rozhodčím nám bude sám Kain.

Strážce - 06. září 2009 21:39

Hostinec, rozhovor s Tamiánem Tamián se ti podívá zpříma do očí: „Jak jsem řekl, odměny jsou za zásluhy. A nyní, pokud mě omluvíte, Scaywen z Edenu, vrátím se ke své četbě a svému vínu. Tedy pokud se ke mě nehodláte připojit a poctít mě svou přítomností u večeře?“ Šlechtic zvedne obočí a jeho další otázky zůstanou prozatím nevysloveny. Nejspíše jsi jej zaujala a to více, než se zprvu zdálo. Další nevyslovenou otázkou, nyní tvou, však zůstává, jestli je dobré být v centru pozornosti Tamiána ve chvíli, kdy se cítíš tak unavená... „Nuže?“ vytrhne tě z myšlenek šlechtic. Koutkem oka zahlédneš Dagerona, jak míří ze dveří hostince, jen na tebe krátce pohlédl. Máš takový pocit, že ten krátký pohled nekromanta bylo jediné, co od něj můžeš čekat jako rozloučení.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 06. září 2009 22:36

U brány směrem k moři s výhledem na nadcházející bouřku a loď, galéru, no není to romantika? Kouknu doprava, kouknu doleva, počkám, až přejde mladík z domobrany, který stráž bere vcelku ještě vážně, a pak si vezmu jednu z řady pochodní. Bude to vypadat, že zhasla, tedy, dokud někdo nepřijde blíž. S pochodní v ruce bych byla úplně nejlepší terč pro lučištníky, ačkoliv, to, jak se plátno na ní odchlipuje, mě donutí hejbnout kostrou, abych její světlo vůbec využila. Smoly je na louči už jen málo. Dojdu k lodi, kterou hlídají dva veslaři. S veškerou elegancí hodím pochodeň obloučkem do vody, protože tady je to už relativně osvětlení: “Jestli to chcete uhrát na to, že mě neznáte, tak mě dost naserete, pánové,“ mile se na ně zazubím a nedávám jim moc šancí k odporu. “Modlete se k Ielis, aby vám skončila služba dřív, než se sem přijde sama kouknout.“ Opět se na ně jen usměju, je ze mě cítit alkohol, což by mohlo vzbuzovat nechtěnou závist. Projdu tedy kolem a kouknu se po Vráně, kterou, samozřejmě, vůbec nevidim. Sednu si na bort a začnu uvažovat, zda už se chlapi zdejchli nebo ne, štve mě pomyšlení na to, že nás bude míň... najmout někoho na tuhle sebevraždu je hodně těžký. Uvažuju v klidu i o těch novejch, snažím se vybavit si jejich jednotlivý detaily, něco, co by mi napomohlo je někam zařadit, nejsem světa znalá, ale... přijde mi divný, že... se tam tak objevili... že tam šli a zároveň... a ta kněžka...

Strážce - 07. září 2009 00:00

U lodi Loď, když k ní dorazíš, je už vcelku připravená, aby bouřku přečkala bez větších poškození. Kromě dvou veslařů, kteří loď hlídají, všichni ostatní námořníci pracují na zajišťování lodi. Ukotvují ji dalšími lany, připevňují vše, čemu by silný vítr nemusel svědčit. „Uh, no toto, ctihodná kapitánka Tallulah! Opravdu jste nás vylekala, má paní,“ ušklíbne se jeden, „měl jsem vás za Banshee. Ale nakonec to bude asi jen pobledlost. Dámám alkohol nesvědčí.“ „Tož ja, ale Tallu, řekni, co nám neseš? Soudek kořaly nikde nevidím, to nás chceš podarovat vlastním tělem? No jako dal bych si říct,“ doplní druhý a poškrábe se v rozkroku. Pak se oba rozesmějí, když kolem nich projdeš. Sedíš a přemítáš. Vránu nikde nevidíš, ale po chvíli, co takhle přemýšlíš, tě vyruší zakrákání. Vrána se usadila poblíž a znuděně, dalo by se říct ospale, si čistí peří. Pomalu si vybavuješ detaily...

Strážce - 07. září 2009 00:05

soukromá zpráva od Strážce pro Tajemné myšlenky Ta elfka byla nějaká zvláštní. I když byla velmi znavená a patrně i utrpěla nějaká zranění, šla z ní autorita a respekt. Vznešenost. Mohla by to být vysoká elfka? Vysocí elfové jsou velmi vzácní, téměř neopouštějí svou domovinu. Nebo alespoň ne posledních dvě stě let. Ale v životě jsi žádného neviděla, tak si nejsi jistá. Elf patří k lesnímu rodu. Jeho toulec ale k jeho postavě lesního muže nějak neseděl. Byl příliš podobný daricijským vojenským toulcům, jako se dělají pro vojáky. Ale měl jiný znak... Dívka s kočičím pohledem? Její obecná řeč zněla dost archaicky. Ne nijak výrazně, ale všimla sis toho. Měla na sobě dosti podivné oblečení, zvláštní střih, podivná spona. I krátký meč s pochvou byl přichycen k opasku zvláštní sponou. Ale hlavně ten meč, připomněl ti jednu zbraň. Nargadskou čepel, kterou měl královský zbrojíř v Archonu vystavenou ve vitríně. Starou. Opravdu starou, z dob Impéria. Barbarka tě neupoutala. Ale to jen proto, že o seveřanech mnoho nevíš. Ale jak nad tím tak přemýšlíš, někde na sobě měla stejný symbol, jako elf na toulci. Symbol, znak, pečeť ... Impéria? Ano, už si jsi jistá, vždyť podobné runy jsou na všech imperiálních zříceninách! Ale Impérium padlo před staletími! A pak je tu xirijský rytíř. Zbroj, která připomíná staré obrazy v chrámech, přesto perfektně zachovalá. Že by ji zdědil? Na zbroji měl vytepané xirijské znaky, ale štít sis nestihla prohlédnout. Tušíš však, že imperiální znak bys někde našla také. To vybrali nějakou hrobku? Kněžku sis nestačila prohlédnout, moc rychle zmizela směrem za Tamiánem. Ale to oblečení? Když nad tím pořád přemýšlíš, tak čaroděj v černém, který popíjel u baru, z nich vypadal tak nějak nejnormálněji. Mohl by něco vědět?

Sir Angar z Xirie - 08. září 2009 10:02

Skupinka s obchodníky a žoldáky Chvíli pobaveně sleduji obchod probíhající mezi Loirou a obchodníkem. Vůbec mě přitom nepřekvapí, když Loira přistoupí na jeho nabídku a věnuje mu polibek. Tady se někdo přepočítal. Stále sleduji obchodníka, doufaje že samým štěstím nezapomněl co mi vlastně chtěl. „I ideály mají svou cenu.“ Dám mu najevo, že si mé služby bude muset zaplatit. Hold do kapsy mám hluboko a peníze budu potřebovat, jestli se má vrátit domů. Další moje otázky ohledně nabízené práce přeruší jeden z žoldáků. Chvíli váhám, jestli mu nemám jednu vrazit, nebo se zasmát. Nakonec se rozhodnu pro druhou možnost, hold by bylo pod moji úroveň se rvát s nějakou násoskou v hospodě. Ovšem kdyby byl střízliví a já při síle jistě bych ho vyzval na souboj. Pochybuji však, že by s tím souhlasil. „Díky přítelkyně.“ Usměji se na Loiru, která mi za čerstvě vydělané peníze objednala pivo a znovu se podívám na žoldáka a rozhodnu se mu přece jen odpovědět. „Hroby opravdu nevykrádám, ale jestli to měla být výzva – přijímám. Kdy a kde?“ Zkusím to. Pokud se nic neděje, obrátím svou pozornost opěk k obchodníkovi připraven vyslechnout si jeho nabídku.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 08. září 2009 11:25

Na lodi Podívám se na Vránu, jak se jí sem tam ve svitu pochodní zaleskne očko. Vytáhnu si rukavici, co mám za opaskem, navlíknu si ji na levou ruku a zašvidrám. Pak už jen počkám, až mi dravec usedne na ruku. Hřbetem ruky ji pohladím, vím, že to nemá moc ráda. Zběžně si ji prohlédnu, vidím, že jí nic neshází, tedy na první pohled. Musí být jistě ospalá. To já jsem taky, jenže to, nad čím uvažuji mi asi spát jen tak nedá. Už teď mě to nutí vrátit se do hospody, kde na mě čeká určitě už nejméně tucet panáků. Zavřu oči, Vrána mi přešlapuje na ruce, co nevidět usne, jak ji tak znám. Pravou rukou stisknu amulet v podobě kapky. Quantaire, nevím, jestli mě teď budeš poslouchat, vím, že máš asi dost jiných starostí a vím, já vím, že se nemodlím moc často. Ale ty mě znáš, víš, že se snažim. Dostala jsem se zase do maléru, tušim, že tě to nepřekvapuje. Je tu kněžka Kaina a ty víš líp, co je on zač. A možná i tušíš, co je zač ona. Vůbec nechápu, co se tu děje, ale ráda bych z toho vyvázla živá. Víš co, takový skromný přání, posvěť vody oceánů, ať se nám nepotopí cábka a nenech mě zařvat jak nějakou suchozemskou krysu nějakým trapným ohněm. Hlavně ne tim... Kapka vody, v níž skrývá se slib, perlorodka, mraky ryb. Na oceánu, lidi, my červi, neztrácej s náma, pane, nervi. Uspi mořský bestie ať posádka přežije. Útesy ať oblý jsou, ať maják hoří v dáli. Ať mraky racků na nebi jsou, ať víme, že na moři nejsme v háji. Prosím tě, Quantaire, smiluj se nad mořskýma vlkama, co upsali ti duši, nenech nás zhebnout na souši. Do plachet vdechni větry dobrý i sáhy vody pod loď budou dobrý. Amen Otevřu oči, kouknu na vránu, ta je teď také otevře: “asi se mnou nepudeš, co?“ kouknu na ni a rukou jí naznačím, ať odlítne. Pak vstanu a vydám se se svou šavlí, penězma a nadějema zpět do hospody.

Strážce - 08. září 2009 15:37

Hostinec – skupinka obchodníků, žoldáků, drsných rytířů a milých tygřic Šenkýřka donese pivo pro tebe a tvou společnici. S třesknutím kameninových džbánků jej postaví před vás, až pěna vystříkne. V mžiku už je zase pryč, v tak plné hospodě se musí umět otáčet. Loira se na tebe usměje a napije se piva. Mlčí, aby nerušila váš rozhovor, který ji zaujal. „Rozhodně! Rozhodně! Nabízím běžnou žoldnéřskou taxu, jídlo a...“ obchodník se odmlčí, zamyslí, nejspíše v duchu rychle počítá, „...dvacetinu zisku z prodaného zboží. To je myslím dosti výhodná nabídka.“ Druhý obchodník se mezi tím uklidní, když zjistí, že mu žádné bezprostřední nebezpečí od tebe nehrozí. Do toho však promluví jizváč, k překvapení všech se zvedne, odloží chlast a podívá se mírně podlitýma očima na rytíře. „Třeba hned! Pojďme ven!“ zařve, sebere meč a vyrazí k východu. Většina hospody ztichne, trpaslík něco pošeptá svému parťákovi, zbytek napjatě čeká nebo se vyhýbá žoldnéři z cesty a dělá i místo Angarovi, jestli jej bude následovat. Loira pomalu zavrtí hlavou na znamení, že se jí to nelíbí.

Geidan Stål - 08. září 2009 18:10

Váček zmizí s obratností pouťového kouzelníka v brašničce, kde mám to nejnutnější - ale peníze to až doteď nebyly. Na co bych je měla, když jsme šli do boje? Když jsme vše měli s sebou anebo mohli okrást nekromanta? Sklopím oči k zapínání, protože to nechce dopnout, což je v narvané hospodě nemilé. O peníze bych velmi rychle mohla přijít. Až když mě Tamián přeruší svou otázkou, oči zvednu - a brašnička v tu chvíli naštěstí povolí. Asi mám z té zimy tam venku zkřehlé prsty. Jsem z toho všeho unavená. Z toho tři sta let dlouhého kamenného spánku, ze spektry, z Hladových, z kouzla, z cesty... Ale mám hlad. Vlastně jsem měla jen pár soust, protože pak nás přerušil přízrak. A hlad po třech staletích... ten se musí zahnat pořádně, ne jen rozdráždit žaludek kouskem masa. Které jsem navíc sama ulovila! Ale skoro nic z něj neměla. Navíc pokud Tamián není dacan, večeři mi zaplatí, což znamená ušetření dalších výdajů. A můžu ho prostudovat trochu víc. Tu hodinku snad ještě vydržím, když jsem vydržela tohle. A všelijaké řádem předepsané půsty před obřady, několik nocí strávit v meditacích, místo abych spala... Jenomže tohle je něco jiného. Tohle není meditace. Ale i tak to zvládnu. Vychovala jsem děcko i Svaira, a to jsem se taky zrovna nevyspala - co je to proti jedné večeři se šlechticem. Zatvářím se, jako bych nad tím uvažovala. To abych nekývla hned. "Hmmm... když nabízíš, tak poctím," řeknu nakonec.

Sir Angar z Xirie - 08. září 2009 20:41

Hostinec Jak přede mne šenkýřka postaví pivo, napiji se. Je to první pořádné pití od doby, kdy jsem vylezl z katakomb a já si ho řádně vychutnávám. S každým souškem lahodného moku cítím, jak se mi pomalu navracejí síly. Kdybych se pořádně najedl a vyspal... Obchodníkova nabídka je vskutku zajímavá, i když se zatím nezmínil o to, co ta práce obnáší. Zeptat se ho na to ovšem už nestihnu, jelikož se nám do hovoru vmísil onen žoldák. Nad jeho návrhem se nehezky pousměju a pomalu se začnu zvedat k obchodu. „Jak si přeješ.“ Není šance se souboji vyhnout, tedy žádná taková, která by mě nepřipravila o čest a to nemohu dovolit. Navíc, těžko říct jestli se chci boji vůbec vyhýbat. Po těch všech stvořeních temnoty by to mohla být příjemná změna bojovat s někým, kdo umí krvácet a umírat. Při cestě z hostince si na hlavu opět narazím přilbici a samozřejmě poberu své zbraně. Stále však váhám, jestli zvolím kombinaci meče a štítu, nebo použiji pouze obouruční zbraň. Nakonec se rozhodnu pro meč a štít. A nepoužívat magii. Ielis dej mi sílu. Vyšlu ze zvyku tichou modlitbu ke své bohyni a pokračuji a žoldákem ven ze dveří. Nepotřebný obouručí přitom nechám opřený u dveří, doufajíc že nikdo není tak hloupí, aby mne okrádal. „Pravidla?“ Zeptám se stroze venku před hostincem, jelikož od posledního souboje už pár let uplynulo a kdo ví, co všechno se za tu dobu změnilo. Hold dřív se většinou bojovalo až do konce…

Strážce - 08. září 2009 21:10

Před hostincem Ven vás následuje větší část žoldáckého osazenstva i zamračená Loira. Když dojdete dost daleko od hostince i jiných budov, doprostřed špinavé ulice, vytvoří kolem vás kruh mužů, pochodní a lamp. Někteří skandují. Bohužel, ne tvé jméno. „Jizva, Jizva,“ ozývá se chvíli, než všechny přeřve trpaslík. Pak ztichnou. „TICHO!“ na chvíli se odmlčí, než dostane slovo, „je mi u prdele, coste se mezi sebou poškorpili, ale chvilku poslůchejte. Hlavně ty, stary.“ Kývne na Angara. „Problém je v tom, že místní bitky moc rádi nemaj a s nikým se nemazlej. Tákže, tentononc, pravidla. Každej svoje krámy, žádný nečestný fígle, žádný mrtvoly. Kdo prvý zůstane ležet nebo sedět na zadku a nezvedne se, prohrál. Ale kůrva, nechci vidět, že pak vykrvácí nebo něco také! A bordel po sobě uklidíte! Gdo prohraje, platí vítězi večeři. A též mě, bo vás budu sůdcovat a místním zklidním vášně, až vás budů chtít pranýřovat.“ Na chvilku se Břit-vous zamyslí, jestli na nic nezapomněl, prohrábne vousy, pak se opře o svou sekeru a zabere "sůdcovsků" polohu. Mezitím si Jizváč navleče koženou kazajku a do druhé ruky vezme tesák, meč z pravačky snad ani nepustil. Ještě udělá pár frajeřinek na své kumpány, ale skandování se už nedočká. Všichni napjatě čekají, proti slovu trpaslíka nikdo nic nemá. Stojíte od sebe asi tak pět kroků, světlo vrhá mihotavé stíny, zem taky zrovna rovná není, bláto na ní občas kluzké. Také se zvedá silný vítr, ale naštěstí nenese prach. Angar cítí, že jeho helmice v tomto souboji nebude výhodou, spíše bude překážet. Než si ale stihneš rozmyslet, co s ní... „Bite sa!“ zařve trpaslík a uhne vám z dosahu, ještě si povšimneš, že už míří za přicházející ženou s několika strážemi, bere ji kolem ramene a něco začíná vysvětlovat. Žena se sklání k němu a přikyvuje.

Meirion z Ilianoilis - 08. září 2009 21:34

Hostinec Sai je poněkud zmaten. Přijde mi, jako bych jej vytrhla z nějakého rozjímání nad čímsi, co mi je skryto (stejně tak, jako jeho oči). Jeho odpověď mě poněkud překvapí. Cítí?! Pravděpodobně je něčím veden, něčím, co je silnější než on. Pokud tedy není nějakým psychopatem či duševně chorým jedincem. "Mohu se zeptat na to, za čím či kým putujete?" Zkusím to opatrně, abych jej neděsila, přijde mi tak plachý... a zároveň mi přijde prazvláštní, že nás sem sice Tallulah zavedla se svými kumpány za jakýmsi Tamiánem a teď se o nás nikdo nezajímá. Kradmo se podívám na druida.

Sir Angar z Xirie - 08. září 2009 21:42

Před hostincem S ledovým klidem si vyslechnu pravidla souboje a hned na to se připravím k boji. Helma mi trochu omezuje výhled, ale za ta léta co ji nosím, jsem si na to už docela zvykl. Ostatně na její sundání už stejně nemám čas, neboť souboj začíná. Jakmile zaslechnu Bite sa!, signál pro zahájení boje, ihned pozvednu štít ke krytu a meč k výpadu. K protivníkovi se nesnažím přiblížit, spíše ho bedlivě sleduji a snažím se kroužit kolem něho. Nevím, jak se za posledních tři sta let změnil způsob boje, a tak nechci unáhleným výpadem riskovat svoji prohru.

Elleandor z Tarémie - 09. září 2009 08:06

Hospůdka Chvilku jen mlčky udržuji oční kontakt mezi mýma očima a mladíkovým šátkem. Přemýšlel jsem nad ním, mluvit se stejně téměř nedalo, řev v hospodě zabraňoval pomalu slyšet, co říká soused souseda. Už jsem chtěl navrhnout promluvu na nějakém klidnějším místě, ale předešel mě Sir Angar, který se šel podívat někam ven a stáhl sebou téměř veškeré osazenstvo hospody. Vzduch se pročistil a hluk utišil, čehož ihned využila má společnice. Když se hospůdka tak pěkně vyprázdní a mladíkovi se věnuje Meirion, tak se lehce opřu lokty o stůl a prohlédnu si ty, co zde zřejmě zůstávají a neženou se ven. Hlavně pána u krbu, který si drží odstup od ostatních, sleduji ho, jako bych chtěl prohlédnout do jeho nitra, zkouším se ho odhadnout, jak by se zachoval v různých situacích, ale jeho kamenná tvář moc o svém pánu neprozrazovala. Vypadal jako šlechtic, ale jestli jím byl i v srdci se dalo těžko poznat, zřejmě to byl on, za kým nás dovedli, ale nijak se o nás zatím nezajímal, přesto mě zajímalo, zda je to kavalír a byl by ochotný zaplatit dámě, jíž Meirion určitě je, pokoj a případně i něco k jídlu a zda by to udělal, aníž by za to čekal nějakou odměnu, jako třeba vynucený příslib pomoci. Šlechta se mohla za těch pár století hodně změnit a mě se zatím nechtělo se do něčeho nějak zavazovat. Kdybych do něčeho šel, tak dobrovolně s tím, že mohu odejít, když chci a ne být koupeným žoldákem. No promluvím s ním později. Padne rozhodnutí. Počkám, jak se to tu celé vyvrbí, třeba se od mladého pána dozvím více o tom šlechtici.

Strážce - 09. září 2009 08:55

Loď a cesta zpět Jakmile Vránu pohladíš, klapne po tobě zobákem. Samozřejmě naoko, kdyby opravdu chtěla, nestihneš uhnout. Když se po chvíli rozhodneš vrátit a svou společnici odehnat, moc se jí nechce. Nakonec se na tebe ublíženě podívá a odletí. Cestou zpět do hospody výrazně zesílí vítr, takže tě donutí znovu se podívat k moři. Bouře se blíží opravdu rychle, co nevidět začne pršet. Stráže tě propustí bránou bez potíží, muže, kterého před chvílí kontrolovali, už nikde nevidíš. Při průchodu osadou narazíš na čaroděje v černém, o kterém jsi před chvílí přemýšlela. Jde zamyšleně ulicí, dívá se pod nohy, protože se tu dá snadno šlápnout do něčeho nevábného. Když tě zbystří, zvedne hlavu a jeho pravá ruka se spustí ke zdobené dýce za pasem. „Tallulah ze Zarnu, nemýlím-li se?“ snadno si muž vzpomene na na tvé jméno. „Tuším, že jsme se neměli ještě možnost představit. Jmenuji se Dageron. A naše setkání není náhodou, že? Chtěla jsi se mnou mluvit?“ Ruku ze zbraně stáhl a dokonce se i usmál. Jen je trochu podezřelé, že se představil tak krátce.

Strážce - 09. září 2009 09:06

V hostinci Hostinec se opravdu vyprázdnil. Lomoz doléhá jen z venčí. Ať je zábava v hostinci jakákoli, ať víno či pivo teče proudem, ať tančí polonahé krásky (což není případ tohoto místa), nejspíše tuhle chasu stejně nejvíce přiláká pohled na boj, zbraně a krev. V hostinci zůstalo jen pár vojáků, nejvěrnějších Tamiánových verbířů a ochránců, Tamián s kněžkou, elfové se Saiem, obsluha hostince. Vše ztichlo, takže najednou se i slyšíte. Na stolech zůstalo nesnědené jídlo, nevypité pití, rozehrané kostky, dokonce i pár mincí na stolech. A temný elf u baru, málem se vám jej podařilo přehlédnout. „Krčmáři! Večeři, pro mě a mou společnici,“ mávne Tamián na hospodského. Ten úslužně přikývne a začíná nosit. Na stole se průběžně objeví sýr, chléb, máslo, plná karafa vína a další číše, kořeněné pečené ryby a zelenina. Tamián tě pobídne k jídlu a sám se do něj hladově pustí. Nic neříká, občas se po Scay po očku koukne.

Strážce - 09. září 2009 09:21

Před hostincem Jizváč tě také pomalu obchází a nedočkavě si pohrává s mečem. I když má něco vypito, jeho kroky jsou jisté i na křivé zablácené zemi. Jeho přesné držení tesáku přímo řve, aby sis dával pozor. Udělá rychlý krok k tobě, výpad, jeho meč zazvoní o tvůj štít. Cítíš, že úder není vedený plnou silou, spíše zkušební. Hned na to se čepelí ožene po tvé hlavě a tobě se povede ustoupit. Sleduješ, že celou dobu má tesák připraven ke krytí, pak od tebe zase odstoupí. A odchlustne si. Za tu chvíli jsi poznal dost věcí. Styl boje se příliš nezměnil. Žoldnéř je zkušený, dost silný, i když trošičku neohrabaný, za což může nejspíše alkohol. Svým odhadem máš šanci pět ku jedné, že ho dáš. Ale přímo podceňovat bys jej také neměl. Zaslechneš, že ostatní mají jiný názor na tvé šance, což je také důležitá informace. Protože i přesto, že na to Jizváč nevypadá, jeho kumpáni mu věří. Padají sázky a musíš se pousmát, když uslyšíš ženský hlas sázející na tebe.

Sir Angar z Xirie - 09. září 2009 10:09

Před hostincem Okolostojících diváků si vůbec nevšímám, nebo se o to alespoň snažím. Všechno svoji pozornost věnuji soupeři, připraven krýt další jeho případný útok. Tentokrát bych se ovšem štítem pokusil mu meč odhodit stranou a provést vlastní výpad proti jeho odkrytému tělu. Jizva se zdá být houževnatým a silným bojovníkem. Přesto si myslím, že moje šance jsou díky absolvovanému výcviku a spoustou let praxe dost slušné. Na druhou stranu jsem docela unavený z celého toho dne, což na druhou stranu on kompenzuje lehce podnapilým stavem. Nehodlám ovšem čekat věčně než zaútočí, a tak se po několika málo dalších krocích rozhodnu k vlastnímu útoku. Rychle se k němu přiblížím, štít mám stále připraven ke krytu. Nechci svého soupeře podcenit a poskytnout mu šanci k zásahu. Mečem v druhé ruce obratně naznačím útok shora na krk, ale v poslední chvíli ho obrátím a zkusím Jizvu seknout přes bok. Do úderu nedávám plnou sílu, abych se v případě vykrytí příliš neodkryl.

Strážce - 09. září 2009 10:36

Před hostincem Naznačený útok mečem Jizváč kryje svým vlastním, druhý pokus sjede po jeho tesáku a úkrokem se vyhne seku přes bok. Ošklivě se ušklíbne, jak si začíná být jistý, že má nad tebou navrch. Udělá rychlý příkrok a bodne svou hlavní zbraní na hlavu. Ránu kryješ štítem, zbraň sjede podle plánu na bok, odrazíš ji, ukročíš a taktéž bodneš. To Jizváč nečekal, v poslední chvíli uhne. I tak mu hrot meče rozpáře koženou kazajku. Sekne po tvé ruce tesákem, ale nenalezne slabé místo na tvé zbroji. Na místě, kde jsi jej zasáhl, vidíš první stopy krve. Jizváč se už neusmívá, jeho výraz je soustředěný a nekompromisní. Tušíš, že se bude chtít spolehnout na obranu tesákem a zaútočit mečem.

Sir Angar z Xirie - 09. září 2009 11:14

Před hostincem Na mou zbroj je spoleh, Jizva musí důkladně hledat nějaká slabá místa, kudy by snad jeho ostří mělo šanci proniknout. Jeho útok na mou ruku je toho důkazem. Já se s hledáním slabých míst v jeho zbroji zatěžovat nemusím. Pokud moje ostří náhodou nepronikne až na kůži, určitě mu způsobí nějaké modřiny, případně zlomeniny. První krev pro mě. Lehce se pousměji. Jizváč mě nejspíš podcenil a teď za to platí. Je mi ovšem jasné, že tuhle chybu už opakovat nebude. Je nadmíru jasné, že se chystá k útoku. Jak se však říká, nejlepší obrana je útok. Znovu se k němu rychle přiblížím a mečem mu seknu plnou silou přes bok. Předem počítám s možností, že můj útok opět vykryje svým tesákem. V takovém přídě jsem připraven mu okamžitě seknout po oné ruce ve snaze ho o tesák připravit. Štít pevně svírám v druhé ruce a snažím se s ním krýt Jizvovi proti útoky mečem.

Strážce - 09. září 2009 15:32

Před hostincem Oba bojující najednou vyrazí proti sobě, Angar tiše, Jizváč s výkřikem. Obecenstvo zašumí. Silný Angarův úder vykryje žoldnéř tesákem. Meč se zarazí o čepel, rytíř se prudce vytočí a pákou přiloží meč přes ruku žoldnéře a trhnutím mu ruku rozřízne. Důkladně na to, jak krkolomný to byl manévr. Vytryskne krev, zbraň zazvoní o zem. Musel ses však příliš soustředit, než jsi stihl dostatečně zareagovat, žoldnéřův meč se zarazí o hranu tvého štítu. Sjede po něm v ostrém bodu k zemi, kov zasténá a ty ucítíš prudkou bolest ve stehnu. Meč si našel cestu pod zbroj a probodl ti nohu. V další vteřině se od sebe roztrhnete a oba dovrávoráte kus dál. Jizváč krvácí z ruky a jeho krev se mísí se špinavým bahnem do kluzké břečky. Tvá teplá krev ti teče pod zbroj a tvůj postoj začíná být nejistý. S dalším poryvem větru přijde první přívalový déšť.

Sir Angar z Xirie - 09. září 2009 16:53

Před hostincem „Achrr.“ Překvapeně vyhrknu, když najednou ucítím prudkou bolest ve stehně. Nemám ovšem čas se nad tím zraněním příliš pozastavovat, boj nepočká. Několika vrávoravým kroky se od něho vzdálím. Cítím krev stékajícími pod zbrojí, ale snažím se si toho pro tuto chvíli nevšímat. Na čase to ukončit. Prolétne mi hlavou, když se od někudy přižene déšť. Na nic víc už nečekám a znovu se vrhnu do útoku. V případě proti útoku jsem připraven krýt se štítem a mečem opětovat útok na Jizvův bok. Pokud se ovšem Jizva spíše bude snažit bránit, snažím se ho štítem zatlačit, omezit mu s ním možnosti obrany mečem a následně zaútočit svým mečem na jeho bok.

Geidan Stål - 09. září 2009 18:15

Hostinec Sleduju jídlo, co se dává na stůl, jako lovec kořist. Rádoby s nezájmem, přesto ostražitě, jako by mi mělo utéct. Dokud nezačne jíst on, ani se toho netknu. A i pak nezapomínám na to, kdo jsem, a navzdory hladu to do sebe nehrnu jako buran, ovšem ani ne jako nafrněná panička. Je v tom vidět zdravý hlad, ale i nějaká ta kultura stolování. Nesmím se ostýchat, aby mi to nesnědl. Hospoda se vyprázdnila kdo ví proč, takže je teď slyšet to ticho, které trvá nějaou chvíli od začátku večeře. No co, oba se ládujeme. Po krajíci chleba se sýrem a asi polovině ryby zvolním do konverzačního stolování. Zamyšleně se dvěma prsty rýpu v rybě, abych tam neměla kost, druhými dvěma si ji přidržuju. "Co tě vlastně vede za pomstou, že je ti jedno, kolik lidí při ní padne?" nadhodím bez caviků otázku, která asi zajímá naprosto všechny, co o tom slyšeli. Zvednu zelené oči od ryby.

Strážce - 10. září 2009 14:20

Před hostincem Jizváč znovu přiskočí, sek vede velkým obloukem. Patrně zaslepen deštěm, snaží se probít přes tvou obranu silou. Zásah je tvrdý, štít zasténá a proseknutý plech se zaskřípáním zastaví Jizvův meč jen půl dlaně od průzoru tvé helmy. Zatlačí, ale nepodaří se mu zbraň posunout a tak zasáhnout tvůj obličej. Využiješ toho, že žoldnéř tuto variantu nečekal. Uhneš hlavou z cesty hrotu meče. Trhnutím štítem ho donutíš se odkrýt a přiměřeně silným sekem přes hrudník jej pošleš k zemi. Vytryskne krev a muž padne do bláta. Zůstane polosedět, ale téměř ihned se sveze na záda, chuť bojovat dále nemá. Trpaslík naznačí pádnou rukou, že boj je u konce. Parta drsných mužů se vrhne pomoci svému kamarádovi, několik však poplácá po rameni i tebe a pronese pár slov uznání. Břit-vous také pochvalně pokyvuje hlavou. Pak všichni zase rychle zamíří do hostince, protože stát na dešti už se nikomu nechce. Plešoun pomáhá Jizváčovi dovnitř a ... co tě překvapí ... Jizváč na tebe kývne a něco zabručí o dobrém boji.

Strážce - 10. září 2009 15:08

Hostinec Z počátku se oba téměř cpete, pak zpomalíte a již jen tiše vychutnáváte jídlo. Postupně přecházíte do něčeho, co by se dalo nazvat způsoby, jak se vaše břicha plní. Dokonce i Tamiánova tvář se postupně rozjasňuje a šlechtic má vyloženě dobrou náladu. Což vzápětí zkazíš svou otázkou. Jeho rysy znovu ztvrdnou, ale nějaké rozrušení nedává znát. Pouze trhnutím zlomí rybě páteř a utrženou hlavu odloží na kraj talíře před tím, než ti odpoví. „Jak už jsem říkal, život nemá žádnou cenu bez ideálů. A ideály zapsané v mém erbu barona z Kary beru vážně. Nestal jsem se šlechticem tak jako většina těch zbabělců a politiků dědičně. Já si ho vydobyl tím, že něčemu věřím. A když jsem slíbil lid z Jólské nížiny chránit, nebyla to pustá slova. Že můj lid ti prašivci z Daricie napadli, když věděli, že jim nehrozí odveta, to nemohu přejít. Takže jsem psancem, protože král Daricie uzavřel smlouvu s vyšší kronvalskou šlechtou o neútočení. A daricijští rytíři se mi vysmívají,“ zatne pěst. Na chvíli ztichne, vidíš mu na tváři, že by snad chtěl ještě něco říct, jako by se rozhodoval, jestli to udělat. Je ti jasné, že co říkal bude pravda, i když neznáš podrobnosti. Ale také, že za tím bude něco víc. Větší ztráta, než jen poddaní, rytířská čest a výsměch nepřátel.

Geidan Stål - 10. září 2009 20:53

Hostinec Jistě že o tom nebude mluvit s nadšením, na druhou stranu mám právo vědět, k čemu jsem se to upsala a co všechno budu muset promyslet. Jelikož de facto nevím nic o dnešním světě, matně doluju z paměti, snažím se přiřadit si jména k mapě, ale především se snažím tvářit, že mi je všechné jasné. Ne vtíravě - prostě jako vždycky. V podstatě neutrální výraz, kdybych si ho opět pozorně neprohlížela. "A my se tedy vydáme kam a za kým? Vím, že jsme se sotva seznámili... ale koneckonců, najals mě," pousměju se. Pro někoho by to mohlo vypadat, že tu z něj jen jako agent loudím informace. "Abych věděla, kterým směrem obrátit Kainovu pozornost. Nic není hned, všechno chce čas. A čím dříve začnu..." Celou dobu držím kousek vyloupnutého masa mezi prsty. Asi jsem na něj přitom zapomněla. "A až bude vhodnější doba, ráda si ten příběh poslechnu celý. Třeba při nějaké dlouhé chvíli na lodi..." To v podstatě znamená, že mě to zajímá a že se mým dalším otázkám nevyhne, pokud to zůstane u takového strohého popisu.

Angelika Rosevin - 11. září 2009 09:40

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Tvrz Uklidním se a všimnu si Avaret sedí u stolu s knihou. Kouknu z okna a vidím, že slunce zapadá. Musela sem prospat den i noc. pomyslím si. Koukám na změny v pokoji. Nakonec si vezmu šaty a obleču se. Podívám se na upírku. Poslouchám její monolog. Pak se pustím do jídla, ale jím pomalu. Nechci aby to můj žaludek hned vypustil ven, horním otvorem. Po jídle se trošku protáhnu a kouknu na Avaret. "Můžeme jít," promluvím tichým halsem. Skoro snad jako bych chtěla aby mne neslyšela, i když k tomu nemám důvod. Proč se mi jenom nelíbí to co mi chce ukázat? Že by falešný pocit bezpečí? Co když budu muset zabít..... poymslím si z hrůzou, ale nedám to na sobě znát.

Loira el-Aravan z Nargadu - 11. září 2009 14:33

Hostinec Když se nahrneme všichni zpět, jistě k nezměrné radosti hostinského, necháme za sebou bláto a stopy krve. Pomůžu Angarovi usednout někde na kraj a sundat zbroj. Nejraději bych mu ji sundala všechnu, ale pokud se bude vzpírat, tak alespoň chránič nohy. „Nehýbej se, dám ti to trochu do pořádku,“ řeknu a pomyslím si něco o chlapech, kteří musí hned na každou roztržku tahat meč. To si nemůžou dát normálně do držky u piva? Prohlédnu si hlubokou krvácející ránu. Vytáhnu jednu z posledních bylinek z mého váčku, démonův kamínek. Stisknu okraje rány k sobě a přiložím bylinku. Rána se částečně zcelí a přestane krvácet, pálí to ale jako hrom. Když setřu zbytek krve, zhodnotím ránu, že šít se nemusí: „Vyber si, buď šití, nebo výraznější jizva do konce života. Je to tvoje noha.“

Strážce - 11. září 2009 15:09

soukromá zpráva od Strážce pro Avaretin pokoj Pohled z okna ti prozradí, že jste někde ve skalách, pod vámi tušíš nádvoří, ale nechceš se naklánět. Níže, za skalnatými kopci, je vidět vrcholky stromů zalité zlatým slunečním svitem. Obrátíš svou pozornost k oblečení, které jsi dostala. Šaty jsou z tmavé látky, trochu připomíná samet, trochu hedvábí. Jsou měkké, pohodlné, ale velmi pevné. Na pravé straně mají dlouhý rozparek skoro k pasu, po levé výrazně kratší. Na levé straně je totiž součástí šatů větší váček přivázaný tkanicí. Ráda by sis šaty prohlédla v zrcadle, ale žádné tu není. Jsou jednoduché, ale praktické a zcela určitě nové. Žena odloží knihu. Přistoupí k tobě a postaví se přímo před tebe. Tváří v tvář jsi proti ní stále jen malé, vyděšené dítě. „Není třeba nikam chodit, vypij tohle,“ sáhne do záhybů svého oblečení a vytáhne zdobený flakónek. Chvíli se na něj díváš s nedůvěrou, ale nakonec, jed to nebude. Otevřeš lahvičku a přiložíš ji k ústům. Páchne jako žluklá moč a chutná jako zkažené mléko s rajčatovým protlakem. Chtěla bys to vyplivnout, ale Avaret je připravená. Přidrží ti lektvar u úst a donutí tě vypít jej. Chvíli se nic neděje, pak se ti udělá mírně nevolno. Necháš se upírkou usadit ke stolu a vnímáš nezvyklé pocity. Avaret se natáhne do knihovny pro knihu, kterou sis prohlížela předtím. Otevře ji a přiloží ti ji před oči. „Čti,“ přikáže. Chceš odporovat, že číst neumíš ani obecnou řeč, natož tyhle klikyháky. Jenže... Runy vystoupí a mění se v tvé mysli v obrazy. Kreslené obrazy ožívají a ty spíše popisuješ, co vidíš, než že bys četla. Slyšíš svůj vlastní hlas: „Tento kruh je magický, hradba proti prázdnotě, uvnitř bytost spoutaná, žije ve své temnotě. Tento oheň pálivý, bolest, jehly píchá, sváže bytost z temnoty, dokud ještě dýchá. Tento pálivý kouř vyplnit místnost musí, objímá bytost z temnoty a navždy ji dusí. Stříbrná dýka, leskne se ve světle ohně, v nouzi největší, do srdce temnoty bodne. Toto slovo je tvá smrt, vrací tě zpět prázdnotě, to slovo zní...“ „DOST!“ přeruší tě Avaret a zaklapne knihu. V tu chvíli vše zmizí, obrazy, šepot, potemnění místnosti i nepříjemný pocit z lektvaru. Cítíš, jako by to byl jen sen. Zašilháš na hřbet knihy, ale ani jednu z run nyní nepřečteš. „Jsi čarodějka, Algi. Máš dar rozumět Starému jazyku magie, dar ovládat astrální síly, ale i slabiny, které z toho vyplývají. Tvé dary se chtějí dostat na povrch, nezůstanou v tvém těle navždy spát. Nebudu ti lhát. Magie je užitečný nástroj, ale za její použití se platí. Není to disciplína pro slabochy, ale ty jsi silná. Jenže k magii se nedá přinutit. Musíš si vybrat. Buď mě necháš, ať tě učím své nadání zvládnout, nebo... Nebo ihned odejdeš a budeš doufat, že bez vedení se tvůj dar nepromění v horší prokletí, než jakým je nyní.“

Sir Angar z Xirie - 11. září 2009 21:54

Hostinec Po vyhraném souboji se nějakým způsobem vrátím zpět do hospody. Ostatně stát venku a moknout by k ničemu nebylo. Když projdu dveřmi zpět dovnitř, vezmu si u dveří svůj meč, pokud mi ho za tu dobu nikdo neukradl a nechám se Loirou odvést do nějakého klidnějšího koutu. Když se mi pak Loira pokusí sundat zbroj, nebráním se, ostatně není to zrovna nejpohodlnější oděv do hospody. Ani jejímu pokusu o ošetření zraněné nohy se nijak nebráním, nejsem ranhojič, ale ta rána nevypadá zrovna nejlíp. Když mi na ránu posléze přiloží nějakou bylinu, trhnu sebou a syknu bolestí. Pěstí rovněž udeřím do stolu, taky mě nemohla upozornit, že tu nebude bezbolestný zákrok. „Radši šití, ať to později znovu neotevře.“ Není to moje první zranění v boji a ze zkušenosti vím, že lepší ránu zašít pokud je k tomu příležitost. Nezašitá rána by se mohla znovu otevřít a k tomu většinou dochází v té nejméně vhodné situaci. „Jak dopadly sázky?“ Zkusím celou situaci trochu zlehčit. Zranění mě už tolik netrápí a už se docela začínám i těšit na večeři na účet poraženého a pivo, které sem nechal stát na stole u obchodníka.

Loira el-Aravan z Nargadu - 12. září 2009 21:55

Hostinec „Jak chceš,“ pokrčím rameny. Rozhodně nejsem nějaký léčitel, ale když dojde na šití, úplně nejhorší také nejsem. Asi jako každý, kdo se už se sečnými ranami setkal tolikrát. Z váčku vytáhnu malé pouzdro s jehlou a nití. Že by vypadala zrovna k sešívání ran, to se říct nedá. Naštěstí na ni Angar nevidí. Postupně sešiji rychlými stehy ránu po celé délce, pak ukousnu nit na konci. Když skončím, vyválím v ráně druhou stranu bylinky. Sice to už moc nepomáhá, ale já mu to říkala. Šít se to nemuselo. „Velmi dobře,“ usměji se, „když jsem vsadila pětkrát více, než jsem měla u sebe, tak opravdu dobře. Máme na večeři, ubytování.“ „A taky obvazy,“ mrknu na něj. „Angare,“ začnu se zajímat, když dokončuji čištění rány, „pamatuješ si něco? Myslím, z předtím...“

Angelika Rosevin - 12. září 2009 23:47

soukromá zpráva od Angelika Rosevin pro Pokoj Buď mě necháš, ať tě učím své nadání zvládnout, nebo... Nebo ihned odejdeš a budeš doufat, že bez vedení se tvůj dar nepromění v horší prokletí, než jakým je nyní. Tato slova se mi ozývají v hlavě jako ozvěna Kouknu na Avaret. Pak smutně sklopím hlavu. Kuli tomuhle museli mí rodiče zemřít...Nikomu nic neudělali, jen to, že zplodili mne. A za to zaplatili vysokou cenu, příliš vysokou. napadne mě. Opět pohlédnu Avaret do jejích chladných očí. Po dlouhé době mlčení odpovím: "Dobrá tedy uč mne. Ale jen mi řekni, proč museli mí rodiče zemřít?" hledím jí do očí a čekám odpověď. Nevím, proč ale odpovědi se bojím. Co mi odpoví? Řekne, že to bylo nutné? Nebo, že nebylo jiné východisko? Ale ano určitě bylo…nebo, že by ne? A co bude dál? Budu zabíjet? Ale copak já chci zabíjet? To přeci nechci. Chci svobodu bez zabíjení, ale to nejde. Myšlenky mi opět začínají vířit hlavou jako divoká řeka.

Sai z Mariasu - 13. září 2009 02:11

Hostinec Ruch přeplněného hostince znenadání utichá, nebo spíše se přesouvá, ven, za stěny budovy. V místnosti teď náhle téměř sám jen s cestovateli, v jejichž příchod jsme doufal, ale přesto jsou nečekaní, se cítím pořád nesvůj. A obecná, ale přesto cíleně mířená otázka, mi na klidu vůbec nepřidává. Je to ta otázka, která doteď byla tím bodem zlomu, který mě vždy oddělil od ostatních a učinil někým, od koho je lépe se držet dál. “Já…“ Krátce se odmlčím, ale rozhodnutí je jasné – nic tajit nechci. Prsty pevně zatnu do látky tuniky. “Snažím se putovat tam, kam mne vede jediný zrak, který mám. Stává se, že…občas, vidím věci, které se stanou, nebo dějí, či snad mají stát…Snažím se chápat jejich smysl a věřím, že mne někam vedou… Teď, když jsem vás potkal, tomu doopravdy věřím, dřív jsem možná pochyboval, ale…“ Proud slov náhle přeruším a znovu hluboce vydechnu. Prsty povolí a spolu s nimi i ta obrovská tíha na hrudi a svírající se hrdlo. Úleva. Věřím, že je to takhle správně, cítím, že ano. Úleva. Uklidnění. Musí to být správná věc.

Sir Angar z Xirie - 13. září 2009 13:56

Hostinec Aspoň k něčemu to bylo. Trochu se pousměju, když mi Loira sdělí tu dobrou zprávu ohledně noclehu. Aspoň nezmokneme. S návratem k obchodníkovi nijak nespěchám, stejně to nevypadá, že by dnes ještě někam pokračoval. „Pamatuju si skoro vše, aspoň myslím.“ Začnu trochu zmateně, jelikož netuším, kam tím Loira míří. A opravdu vzpomínám si na rodinu, na rodinné sídlo a dokonce i na některé sloužící. Rovněž si pamatuji na většinu svého dospělého života až do doby krátce před vstupem do katakomb. Tam jsou mé vzpomínky poněkud zamlžené, což je nejspíše následek kouzla, kterému jsme byly vystaveni. „I když mám trochu mezery v tom co se dělo ty poslední dny, než jsme vlezli dovnitř.“ Čím víc se snažím si vzpomenout na to, co bylo, tím více děr ve své paměti odhaluji. Na co si opravdu nějak nemůžu vzpomenout, je můj vztah ke členům téhle družiny a mé postavení mezi nimi. Zatím mi to příliš nevadilo, ale když o tom tak přemýšlím… „Máš na mysli něco konkrétního?“ Raději se optám, jelikož mě z toho namáhavého vzpomínání začíná trochu pobolívat hlava. Samozřejmě nahlas bych to nikdy nepřiznal.

Loira el-Aravan z Nargadu - 13. září 2009 14:01
	Hostinec Jsem zticha, jak přemýšlím. Také se snažím vzpomenout si, abych mohla Angarovi pomoci s tím, co mě zajímá. Při tom mechanicky a s citem dokončím očištění rány. Chtělo by to obvaz... „No ... co si pamatuješ o nás?“ upřesním otázku, která mě trápí, a zabodnu svůj zvídavý pohled hnědých očí do očí Angarových. Jsou to jen představy? Sny? Touhy? Nebo tři sta let staré vzpomínky na skutečnost?

Strážce - 13. září 2009 14:01

Hostinec „Máš pravdu. Dlužím nějaké odpovědi. A to nejen tobě, ale většině těch, co jsou tady. A teď je stejně dobrá doba, jako kdykoli jindy,“ přizná Tamián a pomalu se postaví. Při tom si otře ruce do utěrky, kterou tam nechal hostinský. „Ticho. Ticho! TICHO!!!“ zařve a napotřetí se mu podaří návštěvníky hostince zklidnit. Přeruší tak veškerý hovor vás všech. „Chci vám něco říct,“ doplní šlechtic již tišeji a celý hostinec ztichne, aby jej lépe slyšel. „Někteří z vás ví, proč jsem tady a za co platím, někteří ne. Některým je jedno, co po nich budu chtít, dokud zlaťáky cinkají. Přesto si myslím, že byste měli vědět, proč jste všichni tady.“ Tamián se podívá ke stropu, jako by na něco vzpomínal: „Už je to skoro týden, co rytíři z Daricie napadli malé městečko v oblasti Jólské nížiny. Ačkoli byl jejich útok krutý a ti, kteří se jim postavili do cesty, byli zabiti, většinu obyvatel odvlekli do otroctví nebo jen vyplenili jejich domovy. Toto však nejsou důvody, proč... Místo, abychom my, kronvalští šlechtici a bojovníci vyrazili a daricijským to pěkně oplatili, uzavřeli s nimi smlouvu. Daricijští to dobře věděli, proto si tak dovolovali. Věděli, že smlouva se podepíše v podvečer a nikdo jim nájezd neoplatí. Jenže, to se zmýlili. Pak je tu ještě jedna záležitost. Bydlela tam jedna dívka se svou matkou. Dívce bylo sedmnáct, byla inteligentní, hezká, milá a na lidech jí záleželo. Jako její matce. Nebránily se. Přesto je ti psi krutě mučili a pak zavraždili. Jen je dvě. Jen z toho důvodu, že patří k mé rodině. A proto se JÁ, Tamián z Kary, nezastavím, dokud posledního z těch psů nepověsím na strom a nenechám rozklovat havrany. Ránya je mi svědkem, že to udělám!“ Tamián se odmlčel, v jeho očích vidíte slzy. V hostinci je ticho, jen z několika míst se ozývají souhlasné výkřiky. „Nebudu nic zastírat, už nyní jsem psanec. Vyvrhel kronvalské šlechty. Ale spíše bych se styděl být dál mezi nimi. Prodal jsem majetek, opustil zemi. A zítra pomstím mou rodinu. Kdo půjde se mnou, dostane pět zlatých na ruku. A podíl z kořisti. Ať vládne mečem, lukem, zaklínadly či je v přízni bohů.“ Tamián se znovu hrdě napřímil a přeletěl očima celý hostinec: „Je mi jedno, jestli půjdete všichni, nebo nikdo. Já půjdu a vím, že budu potřebovat každého z vás, kdo není zbabělec. Při východu slunce vyrážíme.“

Strážce - 13. září 2009 15:49

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret se na tebe dívá svým studeným pohledem, než se rozhodneš. Na jednu stranu pochybuješ, že by tě jen tak nechala jít, na druhou stranu se bojíš nyní více sebe samé, než upírky. „Správné rozhodnutí Algi, začneme během dneška. Ještě ti před obědem ukážu trvz. Nemusíš se bát, že bys vkročila někam, kam nemáš. Kterékoli dveře se před tebou otevřou, tam máš přístup povolen. Kterékoli dveře dokážeš otevřít nebo prolomit, tam smíš také. Časem uvidíš, že se ti zpřístupní stále více míst,“ začne Avaret vysvětlovat a vezme tě při tom za ramena. „Z této věže ale nesmíš, je to pro tvé bezpečí. Pamatuj si to,“ doplní. „Co se týče tvé otázky, odpověď ti nemohu říct hned. Ale dozvíš se ji, jakmile přijde správný čas. Prozatím to ale vědět nesmíš. Až přijde správný čas, poznáš to.“ Prohlídka Avaret tě provedla po několika málo místnostech, do kterých se zatím dostaneš. Je to její pokoj, jídelna s malou kuchyní, místnost s jezírkem s čerstvou, avšak ledovou vodou, latríny. Několik chodeb, velké točité schodiště. Nakonec vstoupíte do neútulné místnosti na vrcholu věže. I když v ní kromě postele, prázdného regálu na knihy, neutěšených prázdných zdí, žebříku a několika pavučin nic není, hned cítíš, že je toto místo zvláštní. Cítíš jeho sílu, jako by se místo probouzelo a chtělo tě pozdravit. „Toto bude tvůj pokoj, Algi. Je na samém vrchu věže, místo, které si všichni čarodějové zamilují. Nikdo neví proč,“ pokrčí rameny. „Postupem času si to tu vybavíš, jak budeš chtít.“ „Nechám tě tu teď o samotě, když budeš něco potřebovat nebo budeš chtít začít s výukou, přijď za mnou. A ještě něco. Ve dne spím a ty bys měla také. Zvykni si být vzhůru v noci...“

Strážce - 13. září 2009 18:27

Hostinec V hostinci zavládne hlasitý hovor, jak se většina baví o nadcházejícím zítřku. Dokonce jeden z obchodníků, ten, který získal Loiřin polibek, má silné řeči o boji a že půjde. Patrně vlastenec a ... blbec. Tamián se pomalu usadí a dopije číši vína. „Jdu spát,“ dodá k vyčerpávající odpovědi na tvou otázku, „zítra mě čekají nějaké oběti Kainovi. Klidně dojez.“ Vstane od stolu a odchází, ještě se ale zastaví a otočí přes rameno: „Jestli nemáš kde spát, klidně za mnou přijď. Mám velký pokoj. Zbytečně velký pro jednoho muže, který se zítra možná vydá na cestu přes Oponu.“

Geidan Stål - 13. září 2009 18:30

Docela patetický proslov. Ale v tom jsem sběhlá i já. Prosťáčkům to imponuje a blbci správná plamenná slova rozehřejí krev v žilách, ať zní jakkoli přehnaně a rádoby vznešeně. Ale aspoň jsem se dozvěděla, co že ho tak trápí. Zabili mu nějaké příbuzné. Možná dokonce jeho konkubínu a dceru... kdo ví. Ale pokud říká pravdu, je to opravdu svinstvo. Já se do tohodle komediantského představení už upsala... jen bude trochu problém s tím, že je psanec. Snad se to všechno nepodělá ještě víc. Ráda bych se někdy podívala do Edenu, zda můj chrám ještě stojí. A ráda bych u toho byla svobodná. Během jeho řeči jsem dojedla rybu s chlebem a teď uždibuju zbytek sýra. Ještě pár soust a asi puknu. Ale je to nádhera. Když se zmíní o obětech Kainovi, jenom se nehezky pousměju. Však od toho tu jsem. Aby ti mrtví byli zasvěceni jemu. Aby to nebyla jen další těla, ale dar. A kdo ví... třebas někoho obětuje i mimo boj, aby přitáhl Kainovu pozornost. Respektive ho dá obětovat mně. Trochu se zarazím, tvář vyboulenou sýrem, když ještě dodá onu nabídku. Nedokážu odhadnout, jestli to mělo být jen gesto, abych se měla dobře a tím pádem o to víc orodovala u Kaina, anebo... něco jiného. Buď jak buď, taková nabídka se přece neodmítá. Najíst se zadarmo, vyspat se zadarmo... a pokud by se to nějak zvrhlo, bude záležet na situaci, jestli udělám Kainovu oběť z něj. Než odejde, jen se ho zeptám, kde pokoj má, ale stejně jako u něj se u mě nedá poznat, jestli chci přijít, anebo se ptám jen tak... asi si to rozmýšlím, zvažuju všechna pro a proti. Zvlášť když mu zatím popřeju dobrou noc. Ještě chvíli se nimrám v jídle, k nikomu z naší povedené kumpanie se už nehlásím. Zvednu se, což v přeplněné hospodě jistě nevzbudí žádné pozdvižení, zajdu si ven odskočit a hlavně zkontrolovat Svaira s výslužkou od stolu. Však platil Tamián. Na zbytek sýra, co jsem už do sebe nenarvala, se nedívá nadšeně, protože odpoledne měl přece ještě teploučké vnitřnosti, ale vzhledem k tomu, že je to pamlsek ode mě, vezme si ho. Vodu si tu taky někde v kádi nebo v korytě pro koně najde, takže ho jen ujistím, že se ráno vrátím, poplácám ho po plecích a zase odejdu. Tentokrát rovnou do obytné části. Rovnou za Tamiánem. Jak říkám, tyhle nabídky se neodmítají. Zaklepu.

Strážce - 13. září 2009 19:00

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj Na zaklepání se po chvíli ozve odpověď. Není moc slyšet, možná něco jako "Ano" či snad "Dále". V každém případě je to odpověď kladná a tak vstoupíš. Vejdeš do přítmí a zavřeš za sebou. Místnost je osvětlená velmi ztlumenou lucernou položenou na stolku. Tvé oči lesní elfky se bleskově přizpůsobí šeru, takže vidíš jako ve dne. Místnost je na pokoj opravdu velká. Je v ní stůl, čtyři židle, dvě velké truhlice a závěs, kterým by se dalo místnost rozdělit na dvě. Je zde jen jedna avšak prostorná postel, vedle ní noční stolek. U zdi leží velký džber s chladnoucí vodou. Příjemně to tu voní po mátě. „Scaywen?“ otáže se opatrně Tamián sedící na posteli, jeho ruka sjede na noční stolek, kde leží krátký meč. Je jasné, že on musí vidět jen nejasně osvětlenou postavu ve stínech. Muž se již stihl z větší části svléci, má na sobě jen kalhoty, zbytek jeho šatstva a kožená zbroj se válí pohozená na židli. Na jeho nahé hrudi si povšimneš staré jizvy, která musí být od opravdu vážného zranění. Vede zleva doprava, je roztřepená a přesto, že je dobře vyléčená, je velmi dobře patrná.

Elleandor z Tarémie - 14. září 2009 12:12

Hospůdka Naslouchám mlčky mladíkovým slovům. Zatímco mi přišel na začátku trošku zmatený, teď mluvil docela jasně, tedy pro nějaké prosťáčky by to asi připadalo jako bláznoviny a proto se tak často nám nadaným vyhýbají. "Bylo nám předurčeno se setkat." Plynule naváži na mladíkovo umlknutí. "Něco jako náhoda není, každý náš krok je řízen někým..." Pohlédnu ke stropu. "A je jedno, zda to je bůh, nějaký velký duch, nebo třeba tajemná osoba, která točí tímto světem. Pokud jsme se setkali, tak to znamená, že jsme se setkat měli a nyní jde jen o to, co se od nás čeká? " Umlčí mě na chvilku hluk vracející se společnosti a i další nadechnutí přišlo v niveč, neboť povstal šlechtic a pronesl svou řeč. "Možná máme pomoci šlechtici, možná ne." Ohlédnu se k Meirion, co ona na to. "Mě osobně moc představa se účastnit nějaké bitvy, kterou odnesou jen další nevinní, vůbec neláká a nemíním se jí účastnit, ale pokud mi je předurčeno tam být, tak se jistě něco stane, co mě donutí do ní jít." Pokrčím rameny. Svá léta bojů mám již dávno za sebou, už jsem dávno pochopil, že násilí plodí jen další násilí a to bez ohledu na důvody, které k němu vedly. Pohledem doprovodím šlechtice ke svému pokoji a pak obloukem okolo celého hostince, abych zjistil s jakou se setkaly šlechticova slova mezi hosty hostince, se vrátím k mladíkovi. "Možná by to chtělo odsud vypadnout, někam, kde si budeme moc v klidu promluvit, bez rušení touto společností. Máte pane Saii pokoj, tam by to bylo zřejmě nejvhodnější?"

Geidan Stål - 15. září 2009 17:44

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Vejdu do pokoje. To se dalo čekat - jen jedna postel. Proč by chtěl mít dvě postele, když je tu sám... a i kdyby nebyl, otázka zůstává stejná. Zůstanu stát u dveří, odložím toulec se šípy a nenataženým lukem. Prsty si pohrávám s Kainovým znamením. "Ano," odvětím lakonicky. Sice sahá po zbrani, ale tenhle mi neublíží. To by bylo nanejvýš hloupé. Proto, se škodolibým zadostiučiněním, že ho to asi znervózňuje, přejdu ke stolu a sednu si stejně drze jako tam dole v hospodě. Pozval mě, přece tu nebudu ostávat jako nádeník opírající se o vidle. S povzdechem si stáhnu vysoké boty. I když je tu jen jedna postel, odmítám jít jinam. Všechno mě bolí a taky toho mám plný zuby. Na druhou židli si vyložím nohy, jako by se nic nedělo. Jako bych tu s ním měla sdílet místnost na spaní odjakživa. "To víš, starou babku už bolí nohy," okomentuju to s úšklebkem, ale ten asi nevidí. Ovšem dá se to poznat z jízlivého tónu.

Strážce - 15. září 2009 18:03

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj Tamián, když uslyší tvůj hlas, tak meč odloží. Stále ale provokativně zůstává ležet po ruce, na stolku poblíž postele. Možná je naivní patetický maniak, ale úplný blázen není. Tvé ušklíbnutí opětuje lehkým úsměvem. Pohled do očí ti prozradí rychle se rozšiřující zorničky. Buď už si jeho oči přivykly dost, nebo má ve své krvi něco z elfí. „Na starou babku jsi docela zachovalá,“ oplatí ti úšklebek. Tvůj přístup mu nejspíše vůbec nevadí, ba přímo imponuje. Všichni se před ním pořád plazí a snaží se na něj udělat dojem, ať už ze strachu nebo z vypočítavosti. Pro někoho, jako je on, to musí být únavné. „Vlastně jsi velmi hezká žena,“ dodá najednou úplně vážně. „Řekni mi, proč vy elfové máte takové nutkání nám vždycky připomínat, o kolik jsme mladší, než vy? To se proti nám, lidem, opravdu cítíte tak povýšeně zkušenější a moudřejší? Nebo je v tom něco jiného?“ zajímá se a pohledem sleduje tvá chodidla, která nyní směřují k němu.

Geidan Stål - 15. září 2009 18:19

soukromá zpráva od Geidan Stål pro A je to tady. Že by vážně chtěl společnici na víc než jen na povídání? Je to chlap - takže určitě chtěl. Když mi tohle prolétne hlavou, vzpomenu si na Areilara. Pořád mi pořádně nedochází fakt, že i kdyby mu bohové dali o pár let víc, je prostě mrtvý. Byl o něco starší než já, když jsem odcházela. Tři sta let navíc... Doufám, že Kaina nerozzlobil a teď užívá všech kratochvílí za své pozemské služby. Možná, až se od Kaina dozví, že jsem zase tady, mu dovolí se na mě podívat na havraních křídlech. Budu na něj myslet. Jenže jsem kněžka boha smrti. Musím ji umět přijímat. Všechen ten sentiment zamknu hluboko v sobě. Je mrtvý, ale protože Kainovi sloužil dobře, jistě netrpí. Sejdeme se jindy. Až bude čas. To vím, takže jsem ho vlastně neztratila. Jen jsme odloučeni. On je v jiném světě a žije tam... já zas musím žít tady. Žít, ne se užírat tím, že ti, které jsem znala, jsou mrtví. U jediného by mě to ale trápilo. U Eirika. Naposledy jsem ho viděla ještě jako kloučka, když mě chytal za ruku, než jsem nasedla na koně. Stál tam před chrámem s Areilarem... a já mu řekla, aby nebrečel. Že se jednou setkáme, ať se stane cokoli. Že můj syn musí být vládce... že jednou BUDE vládce mého chrámu. Kde je mu teď konec... chci ho najít. A Tamián mi možná bude nápomocen. Ano, myšlenky letí neskutečnou rychlostí, protože tohle všechno mě napadne během té chvilky, co Tamián mluví a já se na okamžik odmlčím. "Čas ti přinese spoustu životních zkoušek. Ty bys to měl přece vědět. A my toho času máme prostě víc... stihneme se tedy víc naučit. No, jak kteří," dodám ještě, protože stejně jako u lidí ne všichni jsou chytří. "A já navíc většinou jednala s mladšími a nezkušenějšími. Třeba když jsem novice vedla za poznáním Kainova učení nebo radila prostým lidem." Pokrčím rameny. "Zvyk je železná košile... a já už dle vašeho počítání viděla spoustu zim. Každá ta zima... nebo jaro, léto... byla cenná zkušenost."

Meirion z Ilianoilis - 15. září 2009 18:26

Hostinec a trojka s magií Už už se chci optat na to, co viděl a co mu dává smysl, leč v ten moment si vezme řeč Tamián. V průběhu jeho řeči se seznamuji s tím, proč jsem vlastně tady. Podivuji se "rytířskému" chování rytířů z Daricie, které volá po nápravě a spravedlnosti. Je potřeba seznámit je s rytířskými ctnostmi a nejen s tím, že kdo je rytíř, má jakous takous moc. Je potřeba vyprášit kožich těm, co si to zaslouží, ale odmítám do toho tahat nevinné a ty, kteří se k tomu dostanou jen nějakým nedopatřením. V tom se mi zdá, že Tamián nerozlišuje, a proto nejsem jeho výzvou až tak moc nadšena. "Patříte k němu?" Optám se Saie opatrně na to, zda slouží muži zaslepenému pomstou. Elleandorovi, jak se před chvílí představil, jen věnuji téměř neutrální pohled, ale za tu dobu, co mě již zná, si může povšimnout slabě zvlněného obočí, které dává najevo, že nabídka se mi až tak úplně nezamlouvá a že nejsem rozhodnuta ani pro a ani proti. Jestliže rozpozná toto nepatrné gesto, dojde mu, že budu pátrat po více informacích a nespokojím se s málem, které některým stačí, zvláště, když je to posvěceno zlaťáky. Sai ve mně vzbuzuje zájem o jeho osobu i o vše, co je s ním spojeno. Předpokládám, že v následujících chvílích se dozvím více a poodhalím oponu tajemství, kterou je zakryt a přes kterou jej jiní nevnímají.

Strážce - 15. září 2009 18:39

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj Tvá mysl je opravdu rychlá. Rychlejší, než většiny lidí i většiny elfů. Snad jen mysl bojových mágů je rychlejší. Musí být, jinak by si zabojovali jen jednou. Tamián stihne jen mrknout a trochu nepřítomně se usmát, když ho napadne, že asi nenačal tvé oblíbené téma. „Máš pravdu, v tomto vám budou lidé často závidět a vy budete schválně jejich závist probouzet více a více. Na druhou stranu, čím jsem starší a snad i zkušenější, tím méně jsem ochoten riskovat. Bránit slabší. Zemřít. To musí být děsné, žít tolik let, mít tolik let před sebou a riskovat smrt,“ zapřemýšlí a hned své myšlenky i nahlas pronáší. „I když ve tvém případě to tak asi nebude,“ dodá, vstane a dojde k tobě. Tak blízko, že se tě téměř dotýká a ty musíš pootočit hlavu, abys mu stále viděla do očí. „Scaywen, mohla bys pro mě něco udělat?“

Strážce - 15. září 2009 18:51

Hostinec Patrně podobné obavy, jako mají někteří z vás, má i obchodník a několik žoldnéřů, které se snaží verbíři najmout. Trpaslíka vysvětlujícího další detaily není možné přeslechnout. „Ale ne,“ mávne Břit-vous rukou, „pan Tamián je už unavené a zaslepené zlobou, tak nezmínil to, co my ostatní už víme. My nechcem vtrhnót na Daricijské území a někoho tam porubat! To by bylo na válku a to pan Tamián nechce. My pronásledujem tu plachtu, co se na něj ti zkurvysyni plavijó! Ty budó žrat dravé ryby no ni? Toš i žoldnéře majů jakosi takósi čest.“ Zakončil svou řeč odchlustnutím na podlahu.

Geidan Stål - 15. září 2009 19:01

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "To je pochopitelné." I já mám pud sebezáchovy. O tom jsem už mluvila. Zvířecí touhu žít, která se mísí s racionálním uvažováním kněžky boha mrtvých. Někdy to bývá boj. Ale kdybych musela, smrt přijmu. Jak jsem dokázala tam v lese... dokážu pud sebezáchovy a z něj pramenící strach potlačit svým fanatismem. "Klidně můžu mít před sebou tolik let, kolik mají lidi. To záleží na tom, kdy mě Kain bude chtít u sebe, kdy už mě tu nebude potřebovat. A proto dělám vše proto, abych mu na tomhle světě byla přínosem." Zvednu hlavu, abych na něj viděla. Když řekne poslední větu, tuším, že přijde něco nemravného... nebo nekalého? Chce požehnat? I to je dost dobře možné. Na to by ke mně taky musel přijít, kleknout... "Záleží na tom co."

Strážce - 15. září 2009 19:17

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj „Slyšel jsem o takovém obřadu. Jmenuje se Tanec mrtvých. Prosím, oprav mě, jestli se mýlím. Měl by to být velmi starý a vzácný obřad, který smějí provádět pouze velekněží boha mrtvých. Je to velmi silná obdoba Kainova požehnání, která vede jeho pozornost správným směrem v nadcházející bitvě. Ten, komu je požehnáno, se vlastně vydává do Kainových rukou a na oplátku se stává jeho nástrojem zkázy. A nakonec bitvy se ten, komu je požehnáno, musí zodpovídat samému Kainovi a ten určí, jestli je hoden dále žít. Vím, že nemám právo od tebe něco takového žádat natož pak vyžadovat. Ale velmi bych to ocenil,“ zadívá se ti do očí. Ano, existuje takový obřad. Za tvých let nebyl ani tak starý a vzácný, jako prostě tajný. A taky nebezpečný pro všechny zúčastněné. Rozhněvat boha mrtvých bylo snadné. A co už Tamián nezmínil, je pár dalších věcí. Je vyčerpávající. Velmi erotický, vyžadující spousty intimních dotyků. Také bys potřebovala svíce. Barvy. Oltář! Možná i oběť. A také hluboký trans. To by rozhodně nebylo jít si teď hned lehnout. I když, dá se provést i ráno, před východem slunce...

Geidan Stål - 15. září 2009 19:34

soukromá zpráva od Geidan Stål pro V matném světle najendou jako by zase vystoupily rysy mé lebky, ten nehezky chladný, bílý obličej. Je to tím, jak mi ztvrdly rysy. Některé stíny se prohloubily, tak zbytek vypadá jasnější. "Když jdeš do bitvy, vždycky se vydáváš do Kainových rukou. Vždycky nad tebou drží dlaň a přemýšlí, jestli si tě vezme, nebo ne." Získávám tím trochu času. Překvapilo mě, že to zná. Po tolika letech... člověk. Uprostřed pustiny. Kdo to mohl vynést mezi lidi?! Všichni byli vázáni slibem mlčenlivosti! Dobře, naštěstí neví podrobnosti. O tohle požehnání mě lidi nežádali... to jsem udělovala jen já, když jsem uznala, že si to zaslouží. Nikdy jsem to nedělala pro peníze, ačkoli platili mastně. Protože vím, že se to nevyplácí. Slyšela jsem o jednom veleknězi, docela blízkém předchůdci, který to udělal. To, co se s ním pak stalo, nebylo hezké. "Můžu ti požehnat. Ale ne takhle. Potřebovala bych několik věcí, které tady ve vesnici možná ani nejsou... nehledě na to, že jsem unavená. Ale ani tohle není hlavní důvod, proč to neudělám. Vím, že bys mi dal, co chci. Tučnou odměnu, protože i my kněží musíme jíst. Jenže ačkoli jsem, nadsazeně řečeno, obchodník, s tímhle se obchodovat nedá. Ne za každou cenu. Mohlo by se to nám oběma vymstít. Tedy, hlavně mně. A za to mi ty prachy nestojí. Navíc... tenhle obřad nedělám kvůli penězům. Musím šestým smyslem vědět, že je to tak správně. U tebe nevím. Znám tě hodinu."

Strážce - 15. září 2009 19:47

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj Tamián z tebe nespouští pohled a hned chápe, že tady přestřelil. „Můj učitel vždycky říkal, že za optání nic nedáš. Proč mám tedy pocit, že jsem upsal kus své duše Kainovi?“ ušklíbne se. Pak od tebe odstoupí zpět k posteli a natáhne se pro přikrývku. Zhodnotíš postel. Je opravdu velká, pohodlně se na ní vyspíte oba. „Dobrá tedy, je to férová odpověď. Pojďme spát, nechci mít před Kainem kruhy pod očima. Lehnu si blíže ke stolku, jestli nic nenamítáš. Člověk nikdy neví, kdy by mohl potřebovat mít v ruce pořádný kus kalené oceli.“

Geidan Stål - 15. září 2009 20:18

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Protože ses vydal na válečnou stezku. Tehdy jsme všichni v rukou Kainových. Ačkoli si někteří myslí, že stačí, když se pokloní bohům války." Jak poodstoupí, zvednu se i já. Přejdu k vodě, protože se potřebuju aspoň symbolicky opláchnout. O tom, že si jsem naprosto jistá sama sebou, svědčí to, když si zády k němu sundám vrchní části oblečení - ale opasek s obřadní a zároveň loveckou dýkou je pořád na svém místě. I kalhoty. Obličej zjevně napudrovaný není, protože moje kůže je alabastrová i pod oblečením. Krom místa, kde se po kůži vlní tetování. Nejsem troškař, havran (jak jinak) s roztaženými křídly mi trůní uprostřed zad spíše víc k lopatkám. V ornamentu jsou doplněny nějaké znaky. Jazyk nemrtvých. Část modtliby ke Kainovi. Něco o tom, že jsem jeho věrná služebnice a pokud bude chtít, odnese si moji duši na (tolik omílaných) havraních křídlech. "Nemáš nějakou čistou tuniku? Tahle vypadá, jako bych ji na sobě měla... tři sta let." Můj kameňák mohl pochopit jen někdo, kdo ví, o co jde. Když se zase zvedl a došel mi pro ni (mně by se taky nelíbilo, kdyby někdo naprosto cizí hrabal v mých věcech), nesnažila jsem se nějak přehnaně prudérně skrývat. Ano, složila jsem ruce na prsou, ale spíš jen tak, aby se neřeklo, abych nevypadala jako vyzývavá děvka. Protože když to není nahota násilná... tak pro mě nic neznamená. Při některých obřadech taky bývám nahá. Před jinými lidmi, elfy... tady nemá stud co dělat. "Díky." Natáhnu si ji. Pak bez mrknutí oka stáhnu kalhoty. Tunika je mi velká, takže pokud se nebudu nějak moc ohýbat, není nic vidět. A když se mám vyspat, tak pohodlně. Ne v plné polní. Kdo ví, na jak dlouho je to zase pořádný spánek. Kdyby tu nebyl (anebo byl můj milenec), spala bych nahá. To je lepší. Takhle vklouznu pod deku pouze POLOnahá. Jakmile se moje tělo dotkne matrace, je to pro mě zřejmě požitek jako dobré jídlo. S kočičím zamručením se protáhnu, na chvíli i roztáhnu. Seberu si možná o kousek víc než polovinu postele, ale to mě netrápí. Je to úžasný pocit. Postel! Velekněz nemá být zhýčkaná troska, musí si umět upírat... ale je to jako s tím jídlem. Když je, když není třeba si trhat od huby... proč se tím nepotěšit a neužít si to?

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 15. září 2009 23:54

Náhodně nahodilé setkání za rachotu vzdychající Ielis. Ach, opět romantíka Vlasy mám naváté do obličeje, jednotlivé prameny mě lochtají, ale tak nějak jsem si už za ty dny na moři zvykla. Zpozorním, přesně v tu správnou chvíli. Jemný mrholení mě nechává klidnou. Spíše je příjemná změna, že je voda na mě dopadající sladká. Jakmile dá ruku na zbraň, ihned si vyměřím vzdálenost, kterou potřebuje, aby mě zasáhl na jeden krok. Jasné je, že mám zbraň delší a tedy mám i výhodnější pozici, tedy za předpokladu, že bych ho nechala vůbec tasit. Někdy je lepší vypíchnout oči holýma rukama, než někoho nechat tasit nebo se soustředit. Prej se to u šlechty neučí, je mi jí asi líto. “Pamatuješ se dobře,“ přikývnu s lišáckým úsměvem, “a jsi nadprůměrně vnímavý. Musíš uznat, že ta tlupa, co se s tebou táhla, není až tak úplně... normální. Věz, že nejsem jediná, kdo si toho všimnul, ale jako jediná jsem se rozhodla ostatní uklidnit, aby nezačali dělat ukvapený závěry.“ Dlouze vydechnu, aby si dokázal představit, co všechno by mohlo být tím „ukvapeným závěrem“. “Krom toho, i složení je dost. Kněžka Kaina většinou nechodívá v takovýhle společnosti a to samý i další. Pověz mi něco o nich, nechci se tě dotknout, ale ty mezi ně až tak úplně nezapadáš.“

Strážce - 16. září 2009 18:32

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Tamiána a Scaywen – věci mezi dospělými Celou dobu, co se umýváš, tě Tamián pozoruje. Cítíš jeho pohled, nejspíše si říká, co se mu stalo, že tě nechá se promenádovat s ním v pokoji, když máš u pasu takovou kudlu. Všimla sis, že okukoval ve slabém světle lampy tvé tetování a možná se i pokusil něco přečíst, ale nakonec to vzdal. Když ti došel pro tuniku, mnohokrát jeho zrak spočinul na tobě. To, že se jen lehce skrýváš, je pro Tamiána jen více přitažlivé. Vyznat se v emocích lidí je pro tebe snadné. U šlechtice je to horší, protože se trochu vymyká svému stereotypu a navíc, občas proniknout jeho kamennou tváří je problém. Teď je ti jasné, že i když ho jako žena velmi přitahuješ (zvláště polonahá), nic si sám nedovolí. Před bohy má respekt a stejně tak před tebou jako Kainovou velekněžkou. Možná už opravdu uvěřil. Usměje se, když si vychutnáváš postel, pak si lehne vedle tebe a tvoje roztahování tak mírně omezí. Ležíš zrovna na boku, když jemně položí svou teplou dlaň na tvá záda. Tušíš, že chce něco říct. Nadechne se. Neřekne nic. Stáhne ruku ze tvých zad.

Strážce - 16. září 2009 18:53

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret se na tebe dívá svým studeným pohledem, než se rozhodneš. Na jednu stranu pochybuješ, že by tě jen tak nechala jít, na druhou stranu se bojíš nyní více sebe samé, než upírky. „Správné rozhodnutí Algi, začneme během dneška. Ještě ti před obědem ukážu trvz. Nemusíš se bát, že bys vkročila někam, kam nemáš. Kterékoli dveře se před tebou otevřou, tam máš přístup povolen. Kterékoli dveře dokážeš otevřít nebo prolomit, tam smíš také. Časem uvidíš, že se ti zpřístupní stále více míst,“ začne Avaret vysvětlovat a vezme tě při tom za ramena. „Z této věže ale nesmíš, je to pro tvé bezpečí. Pamatuj si to,“ doplní. „Co se týče tvé otázky, odpověď ti nemohu říct hned. Ale dozvíš se ji, jakmile přijde správný čas. Prozatím to ale vědět nesmíš. Až přijde správný čas, poznáš to.“ Prohlídka Avaret tě provedla po několika málo místnostech, do kterých se zatím dostaneš. Je to její pokoj, jídelna s malou kuchyní, místnost s jezírkem s čerstvou, avšak ledovou vodou, latríny. Několik chodeb, velké točité schodiště. Nakonec vstoupíte do neútulné místnosti na vrcholu věže. I když v ní kromě postele, prázdného regálu na knihy, neutěšených prázdných zdí, žebříku a několika pavučin nic není, hned cítíš, že je toto místo zvláštní. Cítíš jeho sílu, jako by se místo probouzelo a chtělo tě pozdravit. „Toto bude tvůj pokoj, Algi. Je na samém vrchu věže, místo, které si všichni čarodějové zamilují. Nikdo neví proč,“ pokrčí rameny. „Postupem času si to tu vybavíš, jak budeš chtít.“ „Nechám tě tu teď o samotě, když budeš něco potřebovat nebo budeš chtít začít s výukou, přijď za mnou. A ještě něco. Ve dne spím a ty bys měla také. Zvykni si být vzhůru v noci...“

Algila Rosevin z Daricie - 16. září 2009 19:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Souhlasila jsem, ale jen proto že jsem neměla na vybranou. Necítila jsem k ní žádnou důvěru, nechali zabít mou rodinu a pak mě drželi věky ve vězení. Teď když se ke mě najednou začnou chovat dobře neznamená že jim samou vděčností padnu kolem krku. Nechala jsem se provést místy kam jsem mohla vstoupit. Nejvíce se mi líbila místnost s jezírkem Pak mě odvedla do místnosti ve věži, která se stala mým pokojem. I když místnost byla zaprášená, samá pavučina a spíš tak nějak bezvýrazná, oslovila mě. Líbila se mi a v duchu jsem ji i pozdravila. Podívám se na Avaretu a přikývnu "Přizpůsobím se."slíbím a znovu se po místnosti rozhlédnu. "Potřebuji něco na úklid. Musím to tady uklidit abych tu mohla spát."řeknu a pohlédnu na ty okna každé mířící jiným směrem. "Jsou tu i jiní... lidé?"zeptám se a znovu se na ní zadívám "Jiní jako já? Nebo služebnictvo? Kdokoliv?"zeptám se.

Strážce - 16. září 2009 19:42

Setkání s Dageronem Když ti vrhne vítr vlasy do obličeje, Dageron se natáhne a jemným gestem ti je shrne z tváře pryč. Normálně bys uhnula, odstrčila mu ruku, nebo mu ji i zlomila natřikrát. Jenže v tom doteku bylo něco takového známého, hluboko zasunutá vzpomínka v minulosti. Úplně tě to vykolejí a ten pocit zmizí až tehdy, kdy ruku zase odtáhne. Že by nějaká magie? „Stále stejně zvědavá,“ usměje se. „Ta skupina nepřitáhla se mnou, ale já s ní. Potkali jsme se náhodou. Ano, jsou podivní, nebo tobě alespoň musí připadat. Ale nevím, jestli bych ti měl prozrazovat proč. To by měli oni. Argos s nimi má své záměry a proto je povolal. I Kain se do toho hodně angažuje, takže bych si být tebou dal pozor. Tuším, že ta kněžka bude velmi důležitá, když si sám Kain vyžádal její ochranu. Ale více bych ti snad říkat neměl... Popravdě, pospíchám. Musím do Archonu. A jestli tuším správně, vaše loď platící cestující na jih nebere. Na takové lodi, ano, to by člověk měl čas si povídat, ale takto...“ Jeho řeč, jako na povel, přeruší první příval deště. Zahřmí. Většina čarodějů, co jsi kdy potkala, by už měla nějaké zaklínadlo proti dešti. Dageron regulérně mokne.

Strážce - 16. září 2009 19:59

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret tě sleduje pohledem svých chladných, mrtvých očí. Cítí tvůj vzdor. „Dobře, něco ti seženu,“ zamyslí se a je vidět, že to je poprvé, co jsi ji překvapila. Sleduje tvůj pohled k ostatním oknům, ale neříká nic. Okna zakrývají tmavé, neprostupné a těžké závěsy. Také musejí být staré, možná starší, než veškeré další vybavení ve věži. „Jiní lidé tu nejsou. Jen my. Ale ty se s nikým dalším delší dobu nepotkáš. Pro tvé vlastní bezpečí. Musíš zesílit, aby tě nepovažovali za jídlo,“ řekne Avaret bez obalu. Nejspíše proto ti zakázala vycházet z věže ať už ven, nebo do jiných částí tvrze. „Je tu více nebezpečí, která by tě mohla potkat, když mě budeš poslouchat, nic vážného se ti nestane,“ dodá, ale nevíš, co si z toho máš vzít. Zní to, jako kdyby tě přímo nabádala, abys ji neposlechla vždy a ve všem. S tím váš rozhovor ukončí a odejde. Zůstaneš stát v místnosti sama, jakmile se za ní zabouchnou dveře. Je tady takové ticho.

Algila Rosevin z Daricie - 16. září 2009 20:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pokoj "Děkuji." odpovím když Avaret řekne že mi něco na úklid sežene. Zamračím se na ty závěsy co zakrývají okna, ty musí rozhodně pryč. Nač je tu tedy tolik oken když jsou zakrytá? Avaret mi také prozradí že jediný kdo tu je a koho tu mohu potkat je ona nebo sama sebe pokud tu někde najdu nějaké zrcadlo. Trochu mě to rozesmutnělo, doufala jsem že tu třeba najdu nějakého přítele, přítelkyni s kterou si budu moci popovídat. A namísto toho budu muset neustále snášet chladný výraz Avaret, která se neustále tvářila jako kdyby ji vlastně nic nezajímalo. Otočím se na ní "Dobře. Nebudu vycházet z věže." slíbím, aspoň prozatím ne. Momentálně jsem zcela bezbranná. Možná později až budu něco umět to zkusím. Se jít podívat mimo věž. Jak odejde znovu se rozhlédnu po místnosti a pak pohlédnu na žebřík. K čemu je tu žebřík? Přejdu k němu a podívám se nahoru, tady se dalo vyšplhat ještě někam výše? Zkusím pevnost žebříku a pak po něm začnu lézt nahoru, jak jsem nahoře všimnu si padacích dveří, natáhnu se po nich a s menší námahou je otevřu. Neměla jsem sílu, slabá jako pírko, ale otevřela jsem je. Pak plná zvědavosti vylezu ještě výš a prolezu padacími dveřmi.

Geidan Stål - 16. září 2009 20:23

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Však já vím, že si nic nedovolí. Kdo by si chtěl znepřátelit Kainovu služebnici? Zvlášť když jde do bitvy, kde bude potřeba i malé požehnání. Jsem naprosto klidná. Spokojeně se zavrtám do postele, ale i když jsem unavená, mysl pořád trochu podvědomě bojuje. Musí si zvyknout na jeho přítomnost, podřídit se absolutní jistotě šestého smyslu. Zavřu oči. A vzápětí je otevřu, když se mě dotkne. Zorničky sjedou ke koutku, i když ho vidět nemůžu. Ne. Nic neudělá. "Ještě něco? Klidně se mi vyzpovídej." Možná u toho usnu, ale co. Lidi někdy potřebují jen iluzi, že je někdo poslouchá a rozumí jim. Ne odpovědi.

Strážce - 17. září 2009 10:23

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Agli Když Avaret odejde, porozhlédneš se kolem. Závěsy prozatím necháš na místě, i když si slíbíš, že tu nebudou. Upíři budou mít rozhodně radost, až sem bude nějaký chtít vlézt ve dne... Žebřík tě upoutá. Když vylezeš nahoru a zatlačíš do padacích dvířek, nejdříve si myslíš, že to budou jedny z těch, které se před tebou neotevřou. Nakonec jsou jen těžké a s neochotným zavrzáním se ti je otevřít povede. Pavouk, který bydlel v rohu mezi žebříkem a západkou, urychleně opouští svůj trhaný domov. Ucítíš závan vzduchu a zvědavě vylezeš na vrchol věže. Scenérie, jakou uvidíš, tě uchvátí. Opravdu jste ve skalách. Vysoko ve skalách. Stojíš uprostřed kamenné plošiny na vrcholu věže. Cimbuří má zvláštní tvar, spíše dekorativní, připomíná dva zuby. Dojít ke kraji, snadno můžeš spadnout. Rozhlédneš se. Směrem na západ, k zapadajícímu slunci na jasné obloze, vidíš sráz dolů ze skal, jemně se klikatící stezku a pak les. Statné jehličnaté stromy se táhnout skoro až k obzoru, mírně do kopce. Na obzoru vidíš nějaké malé městečko nebo něco podobného. Teplo je příjemné i ve větru, který zde na vrcholu neúnavně vane. Pohled na východ je však fenomenální. A také strašidelný. Skály ještě stoupají dál a jejich vrchol tušíš výš, než je vrchol věže. Tušíš proto, že skály halí prazvláštní stěna mraků, či snad kouře. Je pravidelná a táhne se nalevo i napravo k obzoru, ale po několika stech krocích se ztrácí proti obloze, jako by byla tenčí a tenčí, ale cítíš, že tam přesto je. Pohlédneš do temnoty před sebe a v hloubce zahlédneš občasné záblesky, jako při bouřce. Místo hromu ale ve větru slyšíš tiché šeptavé hlasy. Stěna jako by žila svým životem. Vzdouvá se, chvílemi vibruje, občas vypustí závan temnoty. Napadne tě jediné slovo. Opona...

Strážce - 17. září 2009 10:31

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj „Napadlo mě... Je v Kainově zájmu, starat se o to, kdo zemře a kdy? Protože jestli ano, pak on si přál, aby zemřely. A kdo jsem já, abych jeho vůli, vůli boha, zpochybňoval? Co tu pak dělám?“ odpoví tiše, téměř šeptá. „Ale pak, proč by mi poslal tebe? Když by se mé rozhodnutí protivilo jeho? Nebo mu jde prostě a jen o to, aby bylo smrti a utrpení co nejvíce? Nějak to nechápu,“ přizná se a znovu se posadí. Navenek rozhodnutý, rázný a paličatý, uvnitř zmatený a pochybující. „Měl bych tě nechat spát, stejně své rozhodnutí už nemohu odvolat, ať by bylo jakkoli špatné.“

Algila Rosevin z Daricie - 17. září 2009 10:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pokoj Vylezu na vrchol věže a když se rozhlédnu a překvapeně vydechnu. Výhled tu byl opravdu úžasný, jsem tak ráda venku, tak ráda zase cítím vítr a čerstvý vzduch. Prohlížím si lesy a pak si všimnu vzdáleného městečka a vyšlu k němu toužebný pohled. Kéž by mě tohle nikdy nepotkalo a já mohla dál žít svůj normální život. Ale o tom si už můžu nechat jen zdát, má rodina je pryč, kromě bratra který možná ani neví co se stalo. Otočím se a vydechnu když uvidím ty skály, zakloním hlavu ale na vrchol nedohlédnu. Pak pohlédnu dolů, kde bylo něco jako bouřka. "Opona." kmitne mi hlavou myšlenka. Tohle místo jistě tahle věc schovává před vetřelci. Možná o tomhle místě nikdo neví. Ne nikdo nepovolaný. Pohlédnu na nebe. Přála bych si mít křídla a moci odletět jako pták. Tady bude skvělé místo na přemýšlení a snění. Ještě chvíli se kochám výhledem než znovu slezu dolů a zase za sebou padací dveře zavřu. Jen co jsem dole otřu si ruce do šatů, i ten žebřík byl zaprášený. Tenhle pokoj potřeboval zútulnit, když už tu musím zůstat, tak se tu musím cítit dobře. Pohlédnu na zem, možná by nebylo od věci kdyby se na tu studenou podlahu dal třeba nějaký kobereček. A ty zatuchlé záclony musí určitě jít pryč, ale nahradit je novými a také hezčími. Zhoupnu se na špičkách a pak se posadím, čekám až se Avaret vrátí s věcmi na úklid.

Strážce - 17. září 2009 11:43

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Po chvíli se vrátíš dolů do věže a zavřeš padací dveře. Chvíli přemýšlíš o podivném místě ve skalách, ale pak to pustíš z hlavy. Na přemýšlení o něm budeš mít nejdříve času dost. A snad postupně i na zkoumání tohoto zvláštního úkazu. Pak si uvědomíš, jak je to zvláštní. Jsi mladá dívka, která vyrostla na vesnici. Byla jsi zavřená v cele, nejspíše několik let. A teď přemýšlíš nad zvláštnostmi svého okolí. Že by to bylo součástí toho, co Avaret nazvala tvým "darem"? Teprve teď si všimneš, že upírka tu už byla. U dveří je vědro s vodou a kus hadru, obojí připravené na uklízení.

Algila Rosevin z Daricie - 17. září 2009 12:24

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pokoj Dar. Čeho dar? Snad že by Dar touha po poznání? Bylo by to možné? Nakonec mě ten úkaz venku zajímal, nezdál se přirozený takže ho musel někdo vytvořit. Kdo a jak? A jak funguje? Rozhodně jsem byla na to zvědavá. Pak si všimnu vědra a kusu hadru, škoda že ještě nepřinesla koště, to by se mi hodilo na vymetání pavučin. Nic jsem proti pavoukům neměla, ale nechtěla jsem s nimi spát v jedné místnosti. Vezmu hadr, který namočím a vyždímám. Využiji žebřík k tomu, abych se dostala do rohů u stropu a začnu se zbavovat pavučin, když se mi naskytne příležitost, chytnu pavouka a vyhodím ho na chodbu, ať si jde najít domov někam jinam. Prohlédla jsem všechna zákoutí, aby mi žádná pavučina neunikla. Pak jsem začala s utíráním prachu, voda byla špinavá dřív než jsem se dostala do půlky. Nakonec jsem odešla na latrínu kde jsem špinavou vodu vylila a pak si zašla do místnosti s jezírkem kde jsem si nabrala čistou vodu. Zase odejdu do svého pokoje a pokračuji v úklidu. Utřela jsem všechno co šlo a i vytřela podlahu, nábytek a prostě vše. Skončila jsem snad až po hodině, kdy jsem konečně byla spokojená, ale boleli mě ruce. Po té době v zajetí jsem přišla o všechnu sílu. S tím budu muset něco udělat, jinak ani to vědro s vodou na dvakrát neunesu. Prohlédnu si spokojeně svou práci, teď tu bylo čisto a mnohem útulněji. Teď už jenom ty zatuchlé závěsy vyměnit, snad budou nějaké mít ve veselejší barvě. Znovu jdu vylít špinavou vodu a pak vědro s hadrem nechám postavený za dveřmi ve svém pokoji. Sednu si na postel, prohlížím si místnost. Kolik asi lidí jako já zde již bylo? Kdo ví jak je tohle místo staré. Kdyby tak ty zdi mohli mluvit, jistě by vyprávěli úžasné příběhy lidí co zde žili. Stále to zde, ale vypadalo prázdně, ale to napravím. Snad mi dají nějaké věci na dekoraci, rozhodně ale jako první si budu muset říci o svíčky, abych aspoň viděla kam jdu. Lehnu si, vzpomenu si jak Avaret říkala že přes den spí a mám si zvyknout spát v noci. Na to si snadno zvyknu, nakonec jsem roky žila jen ve tmě, jen díky tomu malému oknu jsem mohla vědět kdy je den a kdy noc. Chvíli jsem ležela a odpočívala, ale nakonec zase vstanu. Konec lelkování, jestli se chci dostat pryč musím se co nejdříve naučit to co po mě chtějí. Pak... pak budu moci odejít a oni mi v tom nezabrání. Už nebudou moci. Usměji se. To byl dobrý plán. Jak dlouho to taky může trvat? Dohromady s mým darem? Jsem přirozený talent, jinak by o mě tak nestáli, to je jasné. Trochu opráším své šaty, při úklidu ani ony nebyli ušetřeny. Vyjdu z pokoje a vydám se Avaret, pamatovala jsem si cestu k jejímu pokoji, jen co stavu před dveřmi, zaklepu a čekám až mě vyzve dál.

Geidan Stål - 17. září 2009 17:33

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Tady někdo před spaním moc přemýšlí. Je to dobrá otázka, ale ve špatnou chvíli. Kdybych byla u sebe doma, v chrámu, poslala řadové kněží po svých společně s novici a mohla si, odpočatá, posedět u krbu a filozofovat, bylo by to fajn. Teď... to až tak fajn není. Zívnu. "Záleží na tom. Možná byla jejich nit krátká... ale třebas má být krátká i těch, kteří za to můžou. Všechno má své následky a bohové vidí daleko dopředu. Kupříkladu pokud se někdo má stát rebelem a zapsat se do dějin svými změnami, co vyvolal, tak se jím stane. Co bude pak, až vše dokoná... to je věc jiná. Takoví většinou končí všichni stejně. Změní svou zemi, svůj svět... ale pak už nejsou tolik potřeba. Však víš, takoví lidé se mnohdy sami považují za nástroj boží - prostí rolníci, co byli vybráni bohy." Zní to krutě, ale dle mě to tak je. Jistě, v jiných věcech bych mlžila... ale tohle je daný koloběh dějin. I bohové mají své cestičky, hrají si s námi jako s figurkami. Najednou se objeví eso, ale jakmile jde z rukávu ven a hra skončí... "Takže ti musí stačit odpověď, že všechno má svůj hlubší smysl. Nic se neděje jen tak. Když kočka v přístavišti uloví krysu a pak zdechne pod koly vozu... je to maličkost, ale třeba tím právě zabránila morové epidemii."

Strážce - 17. září 2009 22:08

soukromá zpráva od Strážce pro Tamiánův pokoj Tamián tě pozorně poslouchá, občas přikývne. Když skončíš, je ještě chvíli zticha. „Máš pravdu,“ prohlásí poté. Prostě, bez jakýchkoli pochybností. „Pokud Kain se mnou nesouhlasí, měl by mi to dát vědět. Zítra se vypravíme lovit krysy,“ ušklíbne se, jak si našel ve tvém přirovnání svou roli. „Dobrou noc a promiň, že jsem tě vyrušil,“ dodá a znovu si lehne. Nyní už se tě nedotýká. Je ticho a příjemně chladno, tak akorát na spaní. Vítr a déšť venku příjemně uspává. Jeho dech se zklidňuje a slábne, jak usíná. I tobě se chce spát, ale Tamián vypadá unavenější, nejspíše usne první.

Geidan Stål - 17. září 2009 22:32

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Už mu nic neodpovím, protože bude konečně klid a já se budu moct vyspat. Možná ho v noci omylem kopnu do boku, protože jsem zvyklá na obrovské lože v chrámu anebo spát (venku) sama. Ovšem kdyby to byl Areilar... tak by nám jedno lože bohatě stačilo. Ještě než usnu, napadne mě, kolik ženských by asi mohlo říct, že spalo s Tamiánem - ovšem tak jako já. Tohle někomu vyprávět, tak by se mu asi vysmáli, že není chlap. Anebo by ho pochopili? Že jen sebevrah by se o něco pokoušel s Kainovou kněžkou? To je fuk. Mozek pomalu vypovídá službu, i když byl rozjitřen filozofováním.

Strážce - 17. září 2009 22:32

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz – další týden Když skončíš s úklidem, je už tma. Opatrně sešplháš schody a po zaklepání vejdeš do pokoje Avaret. Místnost osvětlují lampy a na stole je připraveno mnoho knih. Vzpomínáš si, že bys měla Avaret říct o něco na svícení, nejspíše na to zapomněla díky tomu, že je tvor noci. Avaret ti pokyne, aby ses posadila. A začne tě učit. První noc ti dá tři knihy. Všechny jsou napsané těmi stejnými starými runami, jako kniha, kterou jsi vzala do ruky první den. Avaret tě učí, jak je číst, co znamenají symboly jazyka představ. Teď, bez halucinogenního lektvaru je to těžké, namáhavé a upírka s tebou nemá moc trpělivosti, takže se musíš hodně snažit. Symboly jsou si hodně podobné, ale přesto ti čtení docela jde. Jen ta výslovnost. Tvůj jazyk nedokáže ty správné hrdelní zvuky, jako hlas nemrtvého, Avaret tě často opravuje. V pauzách mezi učením ti vysvětluje základy magie. Zajímalo by tě, jak to všechno ví. Neviděla jsi ji udělat jediné zaklínadlo. Vysvětluje ti, jak vypadá astrální prostor, jak v něm energie proudí a jaké zákony se jí týkají. Které můžeš využít a na které si musíš dát pozor. Už jsi pochopila, že dalším krokem, který tě čeká příští týden, bude cvičení koncentrace a základy míchání bylinných odvarů. Během týdne ti Avaret pomohla zařídit pár věcí ve tvém pokoji, aby ses tam cítila lépe. Šestý večer, když spolu zase sedíte nad knihami, na konec lekce vytáhne malou dřevěnou krabičku. „Něco pro tebe mám,“ řekne a krabičku otevře. Je v ní šest lektvarů. „Tohle je krabička poslední záchrany. Až začneme s praktickými cvičeními, budeš ji nosit pořád u sebe.“ Začne ukazovat na lektvary a postupně popisovat, k čemu který je: „Protijed proti rostlinným jedům. Protijed proti živočišným jedům. Elixír navracející životní energii, elixír, který trhá spojení se světem mrtvých. Lektvar zacelující těžká zranění a povzbuzující elixír, který ti dodá energii a zabrání spánku.“

Algila Rosevin z Daricie - 17. září 2009 23:07

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz - ten čas utíká Den za dnem utíkali... tedy noc za nocí a já si na své nové vězení začínala zvykat. Ano bylo to vězení, jen lepší a lépe se se mnou zacházelo. Dostávalo se mi jídla kolik jsem chtěla a vlastně jsem vždy dostala to co jsem potřebovala. Ale i když jsem se měla dobře, stále to bylo vězení. Avaret mě učila tomu podivnému jazyku, čtení by šlo ale mluvení byl pro mě problém. Já prostě neuměla mluvit jako mrtvola, na rozdíl od ní. Ale to jsem ji nikdy nahlas neřekla. To by bylo příliš sprosté a Avaret až na přísnost nebyla nakonec tak špatná. Trochu mi připomínala tetičku Rebu, ta se také neustále tvářila jako kámen a hodně rozkazovala. Jako dítě jsem ji nesnášela a ještě že jezdila jen občas na návštěvu. Před třemi lety zemřela. Aspoň myslím že to byli tři roky. Ke konci týdne mi už jde ze všeho hlava kolem, měla jsem pocit že mám hlavu plné věci. Bylo toho tolik kolik jsem se toho musela učit a vlastně jediný odpočinek je v podobě spánku přes den, občasné koupele a pak zase učení. Chtěla bych i nějakou zábavu. Bylo to všechno zajímavé a opravdu mě to zajímalo, ale to neustále učení mě unavovalo. Avaret mi pomohla trochu vyzdobit pokoj a byl o hodně útulnější, bylo mi tam stále lépe a lépe. Je konec šesté noci a končíme s učením, jsem ráda. Už jsem byla unavená, když mi řekla že pro mě něco má. Únava ze mě ihned spadla a jsem zvědavá co mi přinesla. Ale byli to jen nějaké lektvary, po pravdě jsem doufala v nějaký dárek... co by mě.. snad trochu potěšil, něco... no pro zábavu. Ale poslouchám ji, přikyvuji "Budu ji nosit." slíbím. Pochopila jsem k čemu slouží, kdyby se při praktickém cvičení něco stalo a já bych potřebovala pomoci. Zapamatuji si která lahvička je která a pak krabičku zavřu. Chvíli váhám, ale pak se na Avaret zadívám "Avaret... co... co děláš když nespíš a zrovna mě neučíš?" zeptám se. Váhavě poklepám prsty na krabičku "Totiž... jedna věc mi tady hodně schází." zamračím se "Nějaká zábava! Nemůžu se přece pořád jenom učit Avaret. Člověk si musí občas odpočinout a tak nějak všechny informace vstřebat. Prostě... nedá se tu něco dělat? Něco jiného než jen učení a spaní a tak? Já nevím... třeba... třeba... nedali by se sehnat květináče a semínka abych mohla pěstovat nějaké rostliny? Nebo nějaká hra? Nebo... nějaké knihy třeba jako pohádky, romány... dobrodružné? Nešlo by to?" zaprosím.

Strážce - 18. září 2009 09:55

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Zmije. Plazí se po rozpáleném písku, ale to jí vůbec nevadí. Bylo by to hloupé, aby jí to vadilo. Vždyť je pouštní zmije. Pohyb po písku je důvěrný, dotyk každého zrníčka ti připadá, jako by byl něčím pro tebe velmi důležitým, intimním a každodenním. Je to tak snadné. Najednou se pocit změní, jak se doplazíš na studený kámen a do stínu. Rozhlédneš se a teprve nyní uvidíš, že jsi na prahu starého chrámu napůl zavátého do písku. Zvědavě se plazíš dál a prozkoumáváš pukliny a stinná místa. Zvláštní, vždycky sis myslela, že zmije se raději vyhřívají na sluníčku. Chrám je již dlouho opuštěný, rostliny seschly, studánky zapadaly navátým pískem, starý oltář pukl. Jediné, co připomíná zašlou slávu, je kovový ornament znázorňující velkého havrana sedícího na lebce. Když se přiblížíš, ornament se zachvěje a opadá z něj všechna rez a zašlost, zůstane jasně stříbrný. Pták z něj seskočí a změní barvu na ocelově šedou. Pomalu se k tobě přiblíží. „Čekal jsem na tebe,“ promluví lidskou řečí, hlasem tichým a přesto výrazným. „Udělej si pohodlí,“ dodá a sám se usadí na zem. Uhladí si peří a upře na tebe ptačí očka.

Strážce - 18. září 2009 10:14

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Hmmm,“ zamyslí se Avaret a zase na tebe upře své oči. Už tě neděsí. Jen jsi za tu dobu postřehla, že i v jejích očích jsou emoce, jen velmi hluboko skryté, jako by za závojem jejího neživota. Poznáš, když se zlobí, poznáš, když má z tvého pokroku radost. Po pár dnech již občas poznáš, jestli tě pochválí, nebo jestli ti vynadá. „Máš pravdu, najdeme ti nějakou zábavu. Víš, jak se toho naučíš více a začneš svůj dar prozkoumávat, zajisté tě zabaví. Ale prozatím něco vymyslíme. Zítra se začneš učit byliny. Vše o nich, kde rostou, co potřebují k životu, k čemu se hodí. Donesu ti nějaká semena a až si budeš myslet, že o nich víš dost, můžeš je zkusit pěstovat. Co se týče knih, musíš počkat. Nějaké příběhy ti mohu donést, ale to se musíš naučit číst v Obecné. A teď je pro tebe absolutně nejdůležitější, abys četla Staré jazyky,“ usměje se Avaret, naoko káravě. „Ale teď, protože ses velmi zlepšila, si zasloužíš odměnu. Pojď, půjdeme na procházku,“ dořekne, zavře knihu a vyrazí ke dveřím. Jsi nadšená a tak vyrazíš za ní. Sice tě napadne, jestli to pro tebe není nebezpečné, ale rychle myšlenku zaplašíš. S Avaret se cítíš v bezpečí. Východní nádvoří Vyjdete ven, na nádvoří. Je to zvláštní pocit, i když je prostranství stále uzavřené, je tu alespoň náznak života. Nějaká plazivá rostlina se snaží přerůst kamennou zeď, prozatím neúspěšně. „Tohle,“ ukáže Avaret na stěnu kouře a mlhy na východní straně, „je Opona. Hradba mezi světem živých a Podsvětím. Naše tvrz je postavená na pomezí. Není ani tam, ani tam. Opona nás skrývá před zraky smrtelníků – nebo alespoň většiny z nich.“ „Naučím tě tvé první zaklínadlo. Právě přítomnost Opony jej učiní velmi snadným a tak jej možná zvládneš. Připravená?“

Strážce - 18. září 2009 11:06

BLÁZNIVÝ POUTNÍK Cestovat sám Wallenoorem je pokládáno za nebezpečné. Přesněji, někým je pokládáno za nebezpečné, ostatními vesměs za riskantní šílenství. Na hlavu postavený bláznovský podnik. Joshua z Oronu měl na toto jiný názor. Vždycky si myslel, že pokud se spolehne na svou intuici, ostré smysly a schopnost se schovat téměř kdekoli, že se není čeho bát. Predátorům se vyhnout a lapkům či otrokářům se schovat a proplížit se kolem. Žádný problém. Po dnešku bude mít možná jiný názor. ... Když ses dnes ráno ve skalách na pobřeží probudil, hned jsi poznal, že něco není v pořádku. Naštěstí ses schoval dobře, protože velká skupina lidí, která si postavila tábor okolo, by s tebou nejspíše provedla něco nepěkného. Ze své skrýše jsi však vyslechl zajímavý rozhovor. Skupina ozbrojenců, žoldnéřů, otrokářů a jiných zmetků je vedena několika rytíři, kteří shodou okolností přímo u tvého úkrytu probírali s nějakou ženou v bílém své plány. Dozvěděl ses, že hodlají nějakého Tamiána z Kary, který je pronásleduje, zavést do pasti. Zakotvit loď za skalami u poloostrova a připravit svou malou armádu zde, ve skalách. A tak mu přichystat malé překvapení. Když se naskytla šance, vyrazil jsi rychle po pobřeží a vyhlížel jakékoli stopy onoho Tamiána. Vždy jsi byl podnikavý a za tuhle informaci by někdo mohl dobře zaplatit. Po setmění, když už jsi to chtěl vzdát, jsi dorazil k osadě. Kotvící galéra ti vykouzlila úsměv na tváři. Že bys tu byl správně? Tolik šťastných náhod najednou? Jméno Tamián na stráže zapůsobilo jako zaklínadlo. Byl jsi bez řečí vpuštěn. S úsměvem jsi zamířil na jediné místo, které žije nočním životem – hostinec. Odměna čeká...

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 11:56

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Byla jsem napjatá, když přemýšlela nad mou prosbou. Měla jsem obavy jestli třeba neřekne že ne, a že se musím soustředit jen na učení. A pak mi srdce poskočilo radostí, když souhlasila. A povolila mi pěstování bylin, jen co se o nich dost naučím budu moci si je začít pěstovat. Cítila jsem takové malé vítězství. Také povolila knihy, ale až se naučím staré jazyky a naučím se číst i Obecně, zadržím v sobě potřebu radostí zajásat, místo toho se usměji. "Všechno se naučím! Slibuji." řeknu a vstanu. Odměnu? Dostanu odměnu? Hned jsem začala přemýšlet co to bude. Procházka! Vrazím za Avaret, ale pak se zase rychle vrátím a vezmu si tu krabičku poslední záchrany a hned spěchám za ní. Jen co vyjdeme na nádvoří, začnu se rozhlížet a chvíli si prohlížím i tu popínavou rostlinu. Jak začne Avaret mluvit, začnu ji věnovat pozornost. Tak nakonec opravdu to byla Opona, jak to že jsem věděla jak se to jmenuje? "A k čemu tohle místo vlastně slouží? Tenhle hrad? Musí být něčím důležitá když ji postavili takto schovanou." zeptám se. Pak pronese že mě naučí první zaklínadlo, odložím krabičku a stoupnu si vedle ní. První zaklínadlo! Prostoupilo mnou vzrušení, těšila jsem se až to budu umět. "Ano. Jsem připravená." souhlasím a jsem celá nedočkavá.

Sir Angar z Xirie - 18. září 2009 12:29

Hostinec O nás? Zamyslím se, ale vzápětí se ujme slova pan Tamián a všechno ostatní jde pro tuto chvíli stranou. Umí si zjednat pořádek…a pozornost. neodpustím si tichou poznámku těsně před tím, než začne se svým proslovem. Pak už jen poslouchám a pozoruji, jak jeho řeč strhává téměř celou společnost uvnitř hospody. Dokonce i obchodník, který nám nabídl práci, se zdá být Tamiánovi nakloněn. Musím přiznat, že i na mě jeho projev jistým způsobem zapůsobil. I když to není první plamenný projev, který jsem za svůj život slyšel. Změnilo se hodně, ale některé věci se nemění nikdy. Musím uznat, když Tamián skončí a odebere se do svého pokoje. „Co ty na to?“ Optám se Loiry po chvíli. Co se mě týče, na jednu stranu bych se k Tamiánovi okamžitě přidal, na druhou stranu se mi nechce příliš se míchat do místních politických šarvátek. Zvlášť, když nevím jak je na tom po té době můj rod.

Sai z Mariasu - 18. září 2009 12:45

Hostinec Moje úleva se při slovech Elleandora ještě víc násobí. Co víc, nebýt tak vyvedený z míry tím vším, co se prohnalo mojí myslí za jediný den, byl bych snad i doslova šťastný. Elf věří stejně jako já v naši určenou Cestu, a ač je jejím spíše pasivním následovníkem a já aktivním hledačem, podstata se zachovává. A co vůbec, neshlíží na mne s pohrdáním, a i když jsem v to doufal od první chvíle, je to stejně úžasný pocit. Nebýt toho všeho, jsem vážně šťastný. A jakou další úlovu je zjištění, že ani on není nadšen z možnosti táhnout do bitvy za práva pana Tamiána. Proslov šlechtice je plný emocí a kruté pravdy tohoto světa, ale já chci následovat svůj Osud a nemyslím si, že bych v takovémhle krveprolití byl něčemu platný. Mé vidiny mi nikdy neukázaly nic z toho, co chtěl bojovný šlechtic znát. Naše cesty se střetly, ale jen krátce…doufám v to. Pevně. Proud myšlenek je opět narušen, ale tentokrát slovy Meirion. “Ano.“ Můj jazyk se odpovědi zdráhá, setkání s dvojicí mé podvědomí zcela utvrdilo v tom, že k Tamiánovi nepatřím. “Připlul jsem s panem Tamiánem jeho lodí, ale…“ Odmlčím se, přičemž Elleandor vhodně navrhne přesun jinam. Ano, bude to nejlepší, protože co jsem se chystal říci by asi šlechtic neslyšel rád a kdo ví, kdo našemu rozhovoru naslouchá. Ovšem pokoj? Ten nemám. Žoldnéř byl rád, že se mne zbavil, když mne sem přiváděl, pokoj mi určitě nezařizoval. “Pokoj nemám, přivedli mne sem chvíli před tím, než jste se objevili, a ještě jsem…nestihl…“ Popravdě jsem předtím na pokoj vůbec nevzpomněl, ale vidina návratu na galéru příjemná rozhodně není. Teď už ani trochu. “Ale snad ještě nějaký volný mají…“ Mohli bychom se jen jít projít prostě ven, ale jak už jsem si uvědomil, návrat na palubu mne neláká.

Joshua z Oronu - 18. září 2009 13:39

Hostinec Stále jsem si se jménem onoho muže z Kary pohrával na jazyku. Vidina jeho samotného, jak v jedné ruce drží pytel zlaťáků a v druhé ještě větší, mě tak nastartovala, že jsem u stráže málem zakotvil hubou přímo do bláta. Ačkoliv si zjevně mysleli, že jsem nějaký vyšinutý, snad i idiot, slova "Tamián z Kary" na ně zapůsobila. Na malou chvíli jsem si přál, abych já zase nějak zapůsobil na ženu, co jsem koutkem oka zahlédl procházet kolem. No...však možností ještě bude. A tak jsem si to jako velký pán štrádoval do hostince. Téměř s každým mým krokem se ozvalo zoufalé kručení mého břicha... Dveře hostince stanou před mýma mořskýma očima a mé srdce zaplesá radostí. Koutky úst se vyšvihnou nahoru a nohy vyrazí kupředu. Jsem si až drze jist, že na mě za tím letitým kusem dřeva čeká zlato a uznání. Najednou zahřmí a na mou zahalenou hlavu dopadají kapky deště. Přidám do kroku, abych nebyl jak zmoklá slepice. Vezmu za kliku dveří, rázně je tevřu a zase zavřu. Z hlavy si sesunu kápi mé zastaralé peleríny a rozhlédnu se kolem. Z nějakého důvodu se mi najednou sevře žaludek. Možná bych si měl nejdřív o dané osobě něco zjistit, ať vím, jak moc si můžu troufat. Jak moc můžu smlouvat, páč mám pocit, že ta informace má velkou cenu. Rozhlížím se a hledám obět.

Strážce - 18. září 2009 17:02

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří „Kdysi dávno to bylo místo, kde započal řád bohyně Shara-ari. Ochránkyně rovnováhy mezi světem živých a Podsvětím. Jejím smyslem bylo udržovat Oponu netčenou. Její služebníci odváděli dobrou práci, ale jednoho dne museli toto místo opustit. Ani já nevím, proč odešli, to jsem ještě nebyla na světě. Ale staré legendy říkají, že nebezpečí pro Oponu se celé přesunulo do světa živých. A tak také stoupenci bohyně nebezpečí následovali. Teď tady žijeme my,“ pokrčí rameny, nejspíše doufá, že to pochopíš – časem. „Čarodějové tvrdí, že Opona je mystický místem, že v realitě neexistuje. A také mají pravdu. To, že tady Oponu vidíme, je více výsledkem naší představivosti, než její skutečností. Ale teď se vraťme k zaklínadlu,“ usměje se na tebe. „Napřáhni ruku, takhle,“ ukáže směrem na rozhraní Opony a reality, „více nahoru. Tak, správně. Jsme na rozhraní světů a tak to bude snadné. Teď už jen vyslovuj po mě: Asar`ak, zarami, zsa`garas!“ vyřkne v upravené Staré řeči. To už ses učila, je to způsob, jak je vyslovit, aniž by mělo moc. Zopakuješ to po ní, ale nic se nestane. Avaret se zamračí. Ano, ano, přízvuk na samohlásky! Mezera mezi souhláskami. Samozřejmě! Špatně vyslovené "`g". Zkusíš to znovu a více se soustředíš. V tom okamžiku se ti na chvíli zatmí před očima. Zavrávoráš, ale hned se vše rozjasní. Opona se na chvíli protrhne a z ní vyletí zvláštní bytost. Mohutný kůň, černý jako uhel. Jde od něj oheň a jak doskočí na okraj nádvoří, jeho kopyta vykřešou jiskry a další plameny. Udělá pár kroků a zastaví se. Podívá se vaším směrem a odfrkne si, z nozder mu jde temný kouř, upírá na vás jantarové oči. Zahrabe kopytem. „Nehýbej se,“ pošeptá Avaret a položí ti ruku na rameno. Kůň udělá několik kroků a otočí se zpět k Oponě. Znovu se za vámi podívá. Je od vás jen asi tři kroky, jasně cítíš teplo, které z jeho těla sálá. Otočí se zpět k Oponě, jako by jej to lákalo. Pak se rozběhne, odrazí se od dlažby, proletí několik desítek kroků a zmizí v oparu tvořícím Oponu.

Geidan Stål - 18. září 2009 17:08

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Je přece naprosto jasné, že jsem zmije. Copak to někdy bylo jinak? U chrámu se rozhlížím spíš jazykem, všechno vypadá tak nějak jinak. Cítím z chrámu písek a chlad, vlhko a zrezivělý kov. Je to tu jak po válce. Není to pěkný pohled. Tohle místo by mělo vzkvétat. I když je to svatyně boha mrtvých. Vůbec mě nepřekvapí, že na mě mluví pták, který právě odrezivěl a posadil se naproti mně. Stočím se do klubíčka, na svoje šupinaté smyčky položím hlavu, abych na něj viděla. "Proč?" zasyčím zvědavě, a kdybych byla jiné zvíře, jistě nakloním hlavu na stranu. Takhle ho jen sleduje hadí oko se svislou zorničkou.

Loira el-Aravan z Nargadu - 18. září 2009 17:12

Hostinec „Popravdě, nevím. Peníze budeme potřebovat a žoldnéřská práce je dobrá jako jakákoli jiná. A jestli se nechala najmout i Scay... Přemýšlím, že bych vyrazila do Aravanu. A na to budu potřebovat peníze,“ zamyšleně přikývnu. „A ty už ses stihl spřátelit s jeho najatými lidmi,“ směju se mu. „Ale ty se vyhýbáš otázce,“ mrknu na něj, „co kdybys mi odpověděl? Já skočím pro ty obvazy, zatím lež.“ Vstanu od Angara a jdu za hostinským nakoupit obvazy nebo alespoň čisté plátno. V hostincích se vždy dá sehnat, raněných dobrodruhů sem jistě zavítá více než dost. Když se vrátím, překryji zašitou ránu. Jakmile jsem spokojená, podívám se Angarovi do očí a očekávám odpověď.

Strážce - 18. září 2009 17:26

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Havran přistoupí blíž a podívá se ti do očí. Musí to vypadat komicky, v realitě by se tohle nemohlo stát. „Proč, proč,“ zakráká, „protože něco chci. A ty to splníš. Proto. A také jsme spolu dlouho nemluvili. Tak proto také. A pohodlí proto, že máme mnoho času. Není třeba nic uspěchat. Stačí ti to takhle?“ „Tohle místo,“ pokračuje vysoký, štíhlý muž v sametově černém hábitu, „opravdu existuje.“ Procházíte se spolu po ochozu, jdete schodištěm a bez nějakého zastavení procházíte i místy, která jsou zničená nebo úplně chybí. Máš na sobě své obvyklé velekněžské šaty. Vůbec si nepamatuješ, jak se výjev změnil, opravdu to musí být sen. Nyní se díváte na oltář z výšky. „Slepý muž tě k němu zavede. A ty mu vrátíš jeho zašlou slávu,“ dodá a pokyne ti rukou ke zříceninám. Obraz před tebou se začíná měnit. Oltář se zcelí, prach a trosky zmizí, schodiště je opraveno, všude jsou tmavé plazivé rostliny, lucerny a zurčící voda. Vidíš kněží při modlitbách i připravenou oběť.

Strážce - 18. září 2009 17:49

Hostinec V první chvíli tě nikdo z návštěvníků hostince neregistruje. Pár pohledů si vysloužíš, to zase ano, od dívky s kočičím pohledem, od temného elfa, od zraněného rytíře se zbrojí složenou v koutě. Pak se o tebe nikdo nezajímá. Chvíli jen tak těkáš očima, kdo by to mohl být ten Tamián, ale nikdo ti tak nějak nepřipadá jako ta správná osoba. Když už rozmýšlíš, koho by ses zeptal, osoba se nabídne sama. Přižene se k tobě trpaslík, v mírně podnapilém stavu. Je veselý, rudý ve tváři, v dobré náladě. Jen ta sekera, kterou nepouští z ruk, ta ti na pocitu bezpečí zrovna nepřidá. Když se pořádně porozhlédneš, teprve teď si uvědomíš, proč ti osazenstvo nesedí. Všichni mají zbraně. Nebo téměř všichni, to je jedno. Meče, řemdihy, štíty, kopí, luky a samostříly, sekery, palcáty. Některé jsou i od čerstvé krve. Trpaslík tě vytrhne z přemýšlení, když do tebe strčí násadou sekery. „Tak co, mladej? Verbovat? Pět zlatejch je pěkná sumička, jen co je pravda. A u mě jsi v těch nejlepších rukách. Sedneme, popijeme, vyřídíme formality. Toš ja!“ zamne si trpaslík ruce a jak docílil toho, aby na tu chvíli zůstala jeho sekera stát opřená jen o zem, to je ti záhadou.

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 17:56

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Poslouchala jsem historii tohoto místa, zajímalo by mě co to bylo za nebezpečí co proniklo do světa živých. Jak už je to dlouho? Zničili to nebezpečí? Zadívám se na Oponu "Co by se stalo, kdybych do Opony vstoupila?"zeptám se zvědavě. Ale to až později, teď je čas na kouzlo. Poslouchám Avaret na slovo, a jak mi řekne slova zopakuji je. Nic se nestalo, Avaret se zamračí a já také. Kde jsem udělala chybu? Za chvíli ji najdu a znovu slova zopakuji už správně. To co se stalo jsem nečekala, zatmělo se mi před očima tak náhle až se mi z toho zamotala hlava. Ale hned zase vidím a to co uvidím mě přinutí strnout, dokonce ani ruku jsem nesklonila. Zírám na koně, pekelného koně, tak hrozivého a při tom krásného. To abych se nehýbala mi ani říkat nemusela, byla jsem tak strnulá úžasem a hrůzou že bych se nepohnula ani kdybych chtěla. Toužila jsem se odtáhnout co nejdál, ale také ho pohladit, viděla jsem už mnoho koní ale nikdy nic takového. Teprve když znovu zmizí nechám ruku klesnout podél těla a roztřeseně se nadechnu. Otočím se na Avaret "Co to bylo za stvoření?!" začnu se hned ptát. "A co to bylo za zaklínadlo? K čemu slouží?" vyzvídám "Já myslela že za Oponou je svět mrtvých. Tak jak to že ten kůň nebyl mrtvý? Ten byl živí docela dost." mám najednou zase plno otázek nedočkavá dozvědět se odpovědi na ně.

Strážce - 18. září 2009 18:25

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Vyhrkneš všechny otázky a najednou si uvědomíš, že jsi velmi, velmi unavená. Taková je cena, kterou je třeba za zaklínání zaplatit. Avaret tě podepře, čekala to. Posadíte se na polorozbořenou zídku na nádvoří a upírka se pustí do odpovědí. „Opona by tě nejspíše nepřijala. Nezkoušej to, zatím. Za oponou je Podsvětí. Ne jen svět mrtvých, ten je jen malou částí, nad kterou bdí Kain. Až zesílíš a naučíš se více, půjdeme se tam podívat. Kdyby ses tam dostala teď, zemřela bys. Je to úplně jiný svět, než na jaký jsi zvyklá. Vzduch, voda i jídlo je tam pro tebe jedovaté, číhá tam mnoho nebezpečí. Ale svět za Oponou neuteče, maličká, počká tam na tebe,“ usměje se Avaret potěšená tvým zájmem. „To byla noční můra. Démonická bytost, pro kterou je Podsvětí domovem. A to zaklínadlo je druh, kterému říkáme evokační. Přitahuje různé bytosti a tvory k nám. A volání je tak silné, že jej uslyší i za Oponou. To je ale vše, více neumí. Neuchrání tě před ní, nedovolí ti ji ovládnout. Slibme si něco. Až dokážeš noční můru přivolat, pohladit ji po čumáku a nasednout na ni, dovolím ti odejít. Měla by sis odpočinout, zítra začneme dalším cvičením. A bude to náročné. Protože s takovou by tvá zaklínadla fungovala jen na místech, která jsou jim určená. Ale ty potřebuješ, aby fungovaly všude... Zodpověděla jsem vše?“

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 18:55

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Jen co jsem vydechla po svých otázkách, padla na mě únava. Změkla mi kolena a nebýt Avaret asi bych se svezla na zem. Místo toho jsem se posadila na zídku a odpočívala, zatím co ona mi odpovídala na mé otázky. Řekne že se jednou za Oponu půjdeme podívat, zachvěji se při té myšlence. Měla jsem toho trochu strach, ale na druhou stranu mě zase zajímalo jak to tam vypadá. Znovu se zadívám na Oponu, když mi začne vysvětlovat co bylo to stvoření zač a co to bylo za zaklínadlo. Na chvíli jsem si myslela jestli jsem toho koně prostě nevyčarovala. Ale ne... jen přivolala. Ale i tak... mé první kouzlo, a bylo úspěšné. Překvapeně na ní pohlédnu, když mi řekne že až jednou dovedu Noční můru osedlat, tak budu moci odejít. Zaváhám, sice jsem Avaret už více důvěřovala, přesto jsem stále měla pochybnosti. Není to jen něco nesplnitelného? Zadívám se na ní a rozhodnu se věřit, pousměji se "Dobře. Dohodnuto." souhlasím. Vzdychnu a zvednu se, už jsem měla jistější nohy. Dojdu si pro krabičku "Ano. Měla bych si odpočinout. Najednou jsem hrozně unavená. Jediné kouzlo a jak mě dokáže vyčerpat." pousměji se na ní. "Ano... odpověděla jsi mi na vše. Děkuji." řeknu a obejmu krabici "Avaret.... proč... proč jste mě drželi tak dlouho ve vězení? Proč jste mě nezačali učit hned?"zeptám se "Mělo to nějaký důvod proč jsem musela tak trpět?"zadívám se na ní unaveným pohledem.

Geidan Stål - 18. září 2009 19:37

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Slepec? Všechno se střídá tak rychle, že nad tím pořádně ani nestačím přemýšlet. "To je taky tvůj vyslanec na zemi? Proč mi prostě nemůžeš říct, kde ten chrám najdu... pak se o všechno postarám. Lidi jsou nestálí a nespolehliví." Vždycky jsem měla svou hlavu - a to i když mu věrně sloužím. Některé věci se mi prostě nepozdávají. Nijak se před ním nekrčím, za tím, co jsem řekla, si stojím, ať se zatváří jakkoli. Jsem sice Zmije, jak mi mnozí říkají (spíš než Kůstka), ale ne bezpáteřní a přelétavá. Vždyť zmije páteř má... a nelítá.

Strážce - 18. září 2009 19:39

soukromá zpráva od Strážce pro Cesta do postele Pomalu jdete zpět do tvého pokoje, nespěcháte. Ani bys nemohla, jak jsi unavená, ale zdá se, že na Avaret také doléhá únava, což je zvláštní. Když není živá? Musíš se jí na to někdy zeptat. Před dveřmi do tvého pokoje konečně upírka promluví: „Bylo to nutné. Za prvé proto, že jsi musela dospět. Dítě učit magii je velmi nebezpečné. To je odpověď, proč jsme tě neučili hned. Za druhé, i utrpení mělo smysl. Ale teď ti nemohu říct proč. Přidej si to na seznam otázek, na které se musíš zeptat později, až přijde čas.“ Upírka otevře dveře, ale dovnitř už nevkročí: „Dobrou noc. Nebo spíše den.“ S tím odejde a ty se svalíš do postele. Další noc, první praktická cvičení Když přijdeš druhý den za Avaret, nečeká na tebe žádná kniha. Na stole leží zvláštní předmět, celý z rudého kovu. Je to koule velká jako pěst a kolem ní jsou připevněny tři obruče ze stejného materiálu. Zvědavě na předmět zašilháš, trochu rudě zazáří. „Ode dneška budeme cvičit koncentraci. To je tvoje cesta k astrálním silám. Abys mohla provést zaklínadlo, musíš se koncentrovat na cíl a zároveň se dokázat uvolnit, aby energie mohla proudit. Postupem času se musíš naučit uvolnění regulovat, ale teď to není třeba.“ Postaví se za tebe a ukáže ti na předmět: „Tenhle artefakt slouží k tomu, aby ti pomohl koncentraci procvičit. Je to snadné. Nejdříve se ale musíš svléknout do naha.“ Podíváš se na Avaret tázavě přes rameno, ale ona nic neříká. Pokrčíš rameny a uděláš oč tě žádá. Nic jiného ti nezbývá. „Teď se na artefakt podívej a soustřeď se,“ ukáže znovu prstem. Nevíš přesně jak, ale po chvíli se ti to podaří. Předmět zmodrá a pohne se. Jako by chtěl vyskočit do vzduchu. Lekneš se, ztratíš soustředění a on spadne zpět a zčervená. „Znovu,“ zasyčí Avaret. Dnes s ní asi nebude legrace. Zaměříš svůj pohled na kouli a znovu se zkoncentruješ. Artefakt se zvedne do vzduchu, zmodrá a obruče začnou nepravidelně a velmi pomalu kroužit kolem. Je to velmi vyčerpávající, ale máš z toho radost. Rozhostí se ti na tváři spokojený úsměv. Ozve se rána. Najednou ucítíš prudkou bolest. Avaret tě švihla bičíkem přes záda, uvědomíš si. Kde a kdy ho vzala sis nevšimla. Vykřikneš a do očí se ti nahrnou slzy. Artefakt se s lomozem zřítí na stůl. Se slzami v očích se otočíš, ale ona tě místo vysvětlení šlehne ještě jednou, tentokrát přes prsa. Bolí to jako stádo démonů, ani se nedokážeš bránit. Jen se zkroutíš bolestí. „První důležitá lekce. Koncentraci při zaklínání nesmíš ztratit, ať s děje cokoli. I když před tebou bude stát nejhorší démon z Podsvětí, i když na tebe půjde armáda šílených žoldnéřů, i když to bude pekelně bolet. I magie samotná někdy bolí. Ale jestli ztratíš v tu chvíli koncentraci, bude výrazně hůř,“ dodá a dívá se na tebe zase takovým tím pevným pohledem. Vůbec jí tě není líto, uvědomíš si.

Strážce - 18. září 2009 19:47

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „To ti mám říct jako co? Je tamhle mezi skalama? To si myslíš, že něco takového jde tak snadno najít? Jo, to určitě najdeš! Omyl! Potřebuješ průvodce. Někoho s darem. A potřebuješ družinu, protože sama dlouho nepřežiješ,“ řekne Kain a přísně se na tebe podívá. Není to pěkný pohled. „Ale jestli chceš, řeknu ti přesně, kde jej najdeš. Buď mým hostem. Jako elfka budeš mít na hledání dost času,“ krutě se ušklíbne a pak tě chytí za zápěstí. Smýkne tebou a přitiskne tě ke svému tělu. Mezitím se stihl zmenšit, i když za to asi můžou jen tvé představy. Díváte se sobě zblízka do očí. Bolí to. Opravdu, ne jen snově. „Neprovokuj,“ zasyčí.

Geidan Stål - 18. září 2009 20:13

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Jen stisknu zuby a stejně jako tehdy před spektrou necouvnu ani o píď. Na to jsem moc hrdá... moc šílená. A kdyby mě chtěl zabít, tak to udělá. Tak jako tak jsem v jeho rukou - a on musí vidět, že jsem pro něj vždy dělala, co chtěl anebo co jsem si myslela, že chce. Nahlas vydechnu a zasyknu. A přece, dokud na mě nepoužívá svou božskou moc, se mu dívám do očí. Kdybych sklopila zrak, nebyla bych to já. Anebo by se muselo stát něco strašného. "Neprovokuju, jen nevěřím lidem. To bys mohl vědět, když mi vidíš až na dno duše. Nehodlám nesplnit svoje poslání jen kvůli tomu, že Slepec něco podělá." Navenek to možná zní až moc troufale, ale už jen to, co říkám, jasně svědčí o tom, že nechci odmítnout úkol, to bych si nedovolila - jsem odhodlaná ho vyplnit. Co nejlépe. A proto vznáším námitky. Protože si myslím, že s lidmi jakožto průvodci se mi to nepovede. Jen čti. Tohle všechno tam uvidíš. "Ale... pokud mám jít někam jinam než domů do Edenu... chci něco vědět. Jinak nebudu mít klid... a nebudu se tomu moct věnovat," řeknu najednou o něco tišeji. Vypadá to, že při dalších větách mě hlas zradí. Anebo se ovládnu? Na chvíli se podívám stranou, zhluboka se nadechnu před otázkou. "Vím, že Areilar je už u tebe. Doufám, že si tě ke konci života nerozhněval a užívá si posmrtného života jako jiní velekněží. Ale... ale co Eirik? Pokud ho nepostihlo zranění nebo nemoc, ještě by měl žít..." Zase ten obraz plačícího chlapce, když jsem odjížděla. Tehdy jsem byla tvrdá, protože jsem věřila v to, že se za pár měsíců vrátím jako vítěz, jako pokořitelka toho rouhače, který vrací mrtvé k životu, ačkoli měli dávno spát. Kdybych věděla nebo aspoň tušila, do jakých sraček to půjde, asi bych se rozbrečela taky. Odloučení od dítěte, malého ptáčete, je pro matku to nejhorší... A kdykoli mi na mysli vytane to jméno, je to jako bodnutí do ledvin.

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 20:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pěkně kruté praktické cvičení Přišla jsem celá natěšená na novou lekci, v ruce jsem držela krabičku poslední záchrany a jak vejdu do pokoje Avaret, překvapí mě že na mě nečekají žádné knihy. Ale jen zvláštní předmět na stole. Odložím krabičku a přijdu blíže abych si to prohlédla. Avaret se za mě postaví a řekne že tohle mohu dělat jen nahá. Proč jen nahá? Včera jsem při čarování nahá být nemusela. Ale nechám to být, trochu se zastydím, ale svléknu se jak po mě chtěla. Začnu se na předmět soustředit, první pokus nedopadl dobře, ale druhý už ano. Byla jsem sama se sebou spokojená, ale to hned zmizí, když se ozve rána a má záda olízne bolest. Vykřiknu bolestí a do očí se nahrnou slzy, otočím se na ní. Znovu mě šlehne bičem, bolestí zakňučím a obejmu se rukama, ustoupím před ní. Dívám se na ní se strachem, bolestí ale i vztekem. Vůbec ji mě nebylo líto, trochu to zabolelo, protože jsem ji začínala mít i docela ráda a ta trocha důvěry co jsem k ní za těch pár dní začala cítit zase zmizela. Chtěla jsem utéci a tohle nedělat, ale to by k ničemu nebylo. Museli bychom jednou pokračovat a začali bychom zase u tohohle. Otřu si slzy z očí a podívám se na prsa kde mi zůstala dlouhá rudá skvrna od biče. Odvrátím se od ní a znovu se zadívám na ten předmět. Nic jsem ji neřekla, ale jak jsem ji už znala tak poznala co tímhle u mě způsobila. Zkusím se nějak obrnit proti bolesti, kterou mi zase způsobí a začnu se soustředit na předmět.

Strážce - 18. září 2009 21:00

soukromá zpráva od Strážce pro Stále více kruté praktické cvičení Avaret spokojeně přikývne, když se znovu otočíš k objektu tvého snažení. Víš, že jsi jí udělala opravdovou radost. Koule se neochotně zvedne a obruče se zase začnou nepravidelně otáčet. Zmodrá a drží se ve vzduchu jen tak tak. Uplyne několik velmi bolestivých minut. Avaret kolem tebe obchází a v nečekaných chvílích tě znovu šlehne bičíkem. Z počátku přes bolest prostě koncentraci neudržíš. Artefakt pokaždé spadne zpět na stůl, jednou i na zem. Vždy tě za to šlehne ještě několikrát na různá místa. Nakonec v sobě ale vždy najdeš sílu se znovu postavit a myslí zvednout kouli ze stolu. Postupně se tvé vypořádávání s bolestí zlepší a tak polovinu zásahů se ti podaří udržet předmět ve vzduchu. I když jen tak tak. To ti vždy nechá Avaret i pár minut odpočinku, než tě znovu zraní. Postupem času pro tebe ani není nejhorší bolest, jako to, že nevíš, kdy a kam přijde. Máš pocit, že to muselo trvat celou noc, ale nakonec to byla jen nepatrná část noci. Sice ti připadala nekonečná, ale cvičení skončilo asi po hodině. Avaret byla patrně spokojená a bičík odložila. „Lehni si,“ ukázala na postel. Nic jiného, než si lehnout, bys ani nedokázala. Jsi zesláblá a krvavé podlitiny po celém těle tomu zrovna nepřidají. Avaret ti vetře do kůže chladivou mast a pak ti dovolí se obléci. Bolest skoro zmizí, proti tomu, co jsi zažívala při cvičení, je to jen nepatrné nepohodlí. Když se vrátíš znovu ke stolu, Avaret se na tebe povzbudivě usměje. „Vedla sis dobře. Tohle budeme od teď cvičit každý den. Je to ta nejdůležitější věc, co se musíš naučit. Tvá vůle musí být jako neproniknutelná zeď. Jako Opona sama!“ zahřmí, až se chceš znovu rozplakat, když si představíš každodenní opakování tohoto cvičení. „Vím, že je to těžké. Mám pro tebe odměnu. Něco jsem ti přinesla,“ řekne a sáhne po malém vaku, který celou dobu ležel pod židlí v rohu místnosti. Otevře jej a z otvoru vykoukne malá zvířecí hlava. Černé kotě zvědavě vykoukne ven, podívá se na tebe modrýma očima a pronese: „Mňau.“

Strážce - 18. září 2009 21:08

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Kain pustí tvé zápěstí, ale zůstane stát velmi blízko tebe. Pokud budeš chtít kontakt s ním přerušit, budeš to ty, kdo bude muset ustoupit. Usmívá se, rozhodně nepočítá s tím, že bys to udělala. Tiskneš se k němu ňadry a on tě zprudka políbí. Kousne tě při tom do rtu a olízne si ze svých krev. Pak poodstoupí. „Tak se snaž, ať něco nepodělá,“ řekne jasně. A vyrazí dál na obhlídku nyní již fungujícího chrámu. Otočí se za tebou, jestli jdeš. „Ano, Areilar je již v mém království. Sloužil mi do posledního dechu. Skvělý chlapík. Často na tebe čekal,“ přikývne Kain. Zdá se ti to, nebo je z toho i trochu smutný? To bude zase tvé podvědomí... „Eirik žije. Je to úžasný muž, jako jeho matka. Sice mi neslouží tak, jako ty, ale mám z něj stále radost. Jeho rukopis občas vídám. Měla bys být na něj hrdá. Kdo ví, třeba se potkáte?“ pokrčí Kain rameny. Skoro se ti zdá, že "mezi řádky" vnímáš "za odměnu".

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 21:28

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Avaret Časem jsem bolest snášela lépe i když to stále bolelo, ale teď už mě bolelo spíš všechno, vše splynulo v jednu celou bolest. Několikrát mi unikla i slza, ale nepostěžovala jsem si. K ničemu by to nebylo. Ale zlepšovala jsem se, řekla jsem si, že čím dřív se to naučím tím dřív to přestane. Přijde mi že to trvá celou věčnost než je konečně konec, řekne mi ať si lehnu. Odpotácím se na její postel, kde se hodně opatrně položím. Ošetří mi rány a bolest ustoupí, ale stále to cítím. Opatrně se posadím, nechci dělat moc divoké pohyby. Málem se rozbrečím, když řekne že tohle budeme dělat každý den "Je to kruté."řeknu tiše a nedívám se na ní. Promnu si oči "A bude... to ještě horší? Až se budu umět soustředit i sešlehaná bičem... nezačneš používat něco bolestivějšího?"zeptám se a bojím se odpovědi. Když řekne že pro mě má odměnu, nemám z toho takovou radost jakou bych měla při normálním učení, jako předtím. Zvednu oči a zadívám se na vak, který vezme a otevře ho. Ale když ven vykoukne rozkošné černé kotě hned se mi nálada zlepší. Pousměji se "Ten je krásný."vytáhnu koťátko z vaku. Hned je mi zase lépe a cítím radost "Ty jsi tak krásný."přitisknu koťátko k sobě a začnu ho hladit po hebkém kožíšku. Z nějakého důvodu na mě padne hrozný smutek a rozbrečím se "D-děkuji Avaret. Je-je krásný."vysoukám ze sebe a přitisknu si na oči rukáv aby látka vsákla slzy.

Geidan Stål - 18. září 2009 21:34

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Zůstanu překvapeně stát, dotknu se rtů. Na prstech mi ulpí krev. Štípe to. Co tím sledoval? "Za činy druhých nenesu zodpovědnost. Proto ráda jednám sama za sebe," zamumlám. A beze spěchu - máme přece celou věčnost, ne? - za ním jdu. Čekal na mě. Jak jinak. Musel vědět, že nejsem mrtvá. To by poznal. Nevím jak, ale poznal. Takhle byl neustále v nejistotě, asi si myslel, že mě zajali... kdo ví. Však zajetí může být pro elfku v nejlepších letech téměř nekonečné. Při jméně svého syna sebou trhnu. Žije! V tu ránu bych se rozběhla pryč, pryč ode všeho, jen abych se dostala do Edenu. I kdybych měla proklít všechny lapky, zahnat se Svairem všechna zvířata... Když jde o mateřský instinkt, příroda je mocná čarodějka. "Jak na něj můžu být hrdá, když jsem ho neviděla dospívat, když ho nevidím jednat...? Sebrali mi příliš mnoho času. I pro elfku je to hodně."

Strážce - 18. září 2009 21:40

soukromá zpráva od Strážce pro U Avaret Avaret ti neodpoví, trochu jí nahrává do karet, že jsi tak zaujatá kotětem. I když se na ni pak znovu tázavě podíváš, neodpoví. Je to jasné. Bude hůř. Ale prozatím bude lepší se tím nezabývat. Tak nějak vzdáleně tušíš, že ať je Avaret jaká je, neubližovala by ti, kdyby to nebylo nutné. Musí být stará ... a zkušená. „Rádo se stalo,“ odpoví upírka a počká, až se uklidníš a odpočineš si. Kotě spokojeně vrní ve tvé náruči, mhouří oči a usíná. „Tak, zbytek noci se budeš učit sama,“ začne Avaret skládat knihy jednu na druhou, „můžeš si vybrat. Obecná řeč a příběhy. Herbář a bylinky. Teorie magie a Staré jazyky...“ Úplně nakonec položí magickou kouli na hromádku: „Nebo koncentrační cvičení. Pořadí a množství je na tobě.“

Strážce - 18. září 2009 21:49

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Na tvé brblání už Kain nic neříká. Bere věc jako vyřízenou. „V Edenu není,“ zodpoví nepoloženou otázku, „také bys jej šla raději hledat v celém Wallenooru? Nebo budeš mít raději po ruce někoho, kdo má dar VIDĚT?“ Kráčíte dál a několik novicek se bohu pokloní, ale spíše tak, jako by se klaněly vyššímu knězi. Něco si špitnou, za jeho zády se zachichotají a utíkají pryč. Kain se usměje a zvědavě se za nimi podívá. „Ah, ty to nevíš,“ utrousí jen tak, „to zaklínadlo pochopitelně nevyprchalo. Někdo ho zrušil. Někdo, kdo měl dost odvahy, aby ruiny navštívil a zabil Daerda, který v nich žil. Docela odvážný člověk...“

Geidan Stål - 18. září 2009 21:56

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Šla," odpovím možná až příliš pateticky jako Tamián tam v hospodě. "Víš, že matka, pokud to není mrcha, by prošla klidně celý svět." On je chlap, ale i tak jistě viděl do spousty lidských duší. Do duší zoufalých anebo odhodlaných matek, které ztratily svoje děti. Do duší šílených čarodějnic, které pak bezmála rozsápaly toho, kdo je o potomka připravil. "Kdo? A proč? Proč si na to najednou někdo vzpomněl? Nevypadá to, že by znovu budoval svoje impérium. Vždyť to tam bylo v troskách."

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 21:56

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Avaret Po nějaké chvíli se uklidním, vzpomněla jsem si na domov a rodinu a nakonec i na to co budu muset ještě podstoupit. Koťátko je spokojené, vrní a usíná, bylo mu u mě dobře a to mě zahřálo u srdce. Trochu jsem ho ho nadzvedla a podívala se jakého je pohlaví "Pojmenuji ho Morgan." řeknu a políbím kotě na hlavičku. Avaret mi začne dávat na výběr co mohu dělat dál sama. Zadívám se na ní a pak na knihy a kouli, stisknu oči. Říkala sama. Takže když budu pracovat s koulí nebude u toho aby mě dál šlehala bičem. "Budu pracovat na koncentračním cvičení. A pak ještě Teorii magie a Staré jazyky. Pořád to ještě neumím dokonale a to bych měla." řeknu ji a vstanu s Morganem v náručí, opatrně si ho přendám na jednu ruku abych měla druhou ruku volnou. "Mám... zůstat tady? Nebo jít do svého pokoje?"zeptám se ji.

Strážce - 18. září 2009 22:15

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Tvé první věty přejde mlčením. Možná jen trochu přikývne. Někdy máš pocit, že bůh není jen mužem, ale že má ve své povaze i dost ženskosti. Ale kdykoli se nad tím zamyslíš a zaměříš se na to, je to prostě muž. Naváže až na další téma. „Někdo se na to chystal velmi dlouho. Porazit Daerda není žádná legrace. Na nejmocnější Daerdí lordy by si nejspíše bezdůvodně ani bůh nedovolil. A kdo ví, třeba v troskách hledal ještě něco?“ Pokrčil rameny: „Třeba to vše má ještě nějaký hlubší smysl. A toho někoho znáš, zeptej se ho.“

Geidan Stål - 18. září 2009 22:36

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Užuž jsem se chtěla zeptat jeho, ale on řekl ČLOVĚK. Vzhledem k tomu, že jsem zatím potkala jen jednoho magicky nadaného člověka, který se nevynořil z kobek společně s námi, který byl náááhodou poblíž... "Dageron? Co já vím, kam zmizel. Prý šel za nějakým posláním. Možná to bylo právě kvůli tomu. Ale chtěla jsem se zeptat ještě na něco... Jeden člověk, Tamián, mě žádal o Tanec smrti. Ten slepec je v jeho družině. Pokud přežije on, bude mu moct velet... a já, jakožto velekněžka a jeho pravá ruka, budu moct ovládat jeho myšlenky. Jako jsem to dělávala kdysi," pousměju se. "Řekni, zaslouží si takovou poctu? Pokud mluví pravdu... dala bych mu požehnání. Ale všechno záleží na tobě. Ty jsi přece bůh," ušklíbnu se trochu. Zjevně mi po rozhovoru o mém synovi už otrnulo.

Strážce - 18. září 2009 22:56

soukromá zpráva od Strážce pro U Avaret „Jak chceš,“ zní odpověď. Sedneš si tedy ke stolu a čteš. Koncentrační cvičení si necháš na později. Kotě se vydá na cestu po stole, zkoumá tvou knihu, očichává tvé ruce a vůbec jinak dovádí, Avaret se ale vyhýbá. Čteš a občas Morgana pohladíš. Avaret čte v jiné knize a na kus pergamenu kreslí nějaké malé obrazce a studuje pak složité čáry. Občas zvědavě zabloudíš pohledem k ní, ale věnuješ se vlastnímu studiu. Noc zakončíš už sama s koncentračními cvičeními. Avaret někam odejde. Když se pak vrátíš vyčerpaná do svého pokoje, cítíš se tam moc příjemně. Jako by ti místnost sama navracela síly. Další dva měsíce Čas plyne a ty se učíš dál. Teorii magie už máš pročtenou, i když bez praxe nechápeš úplně všechno. Staré jazyky už ti také jdou, i když písmena s apostrofy, to je kříž. Občas to zvládneš vyslovit, občas se ti zamotá jazyk. Herbář už máš prohlédnutý, bylinky už poznáš a učíš se, kde rostou. Doufáš, že vyrazíte brzy někde byliny hledat, ale ještě ses na to Avaret nezeptala. A také doufáš, že ti někdy donese ta slíbená semena. Koncentrační cvičení ti samotné jdou, jak jinak. Už dokážeš každou obruč roztočit směrem, který jí určíš a docela rychle. Umíš i koulí pomalu pohybovat. Jenže pak vždy přijde cvičení s Avaret a bolest. Chvílemi se ti daří, chvílemi ne. Už ti tolik ani nevadí bolest z ran, jako vlastní selhání, když ti artefakt upadne na zem. Dnes je ale cvičení jiné. Horší. Avaret totiž drží místo bičíku v ruce nebezpečně vypadající meč. Sice je krátký, ale jistě ostrý. „Ode dneška cvičení změníme,“ začne, „nemusíš stát na místě. Můžeš ranám uhýbat. Jen pokud ti koncentrační artefakt upadne, musíš zůstat stát snést potrestání. Můžeš se bránit, pokud dokážeš posunout koncentrační artefakt mezi nás dvě, lépe pro tebe. Začneme.“ Avaret se postaví do střehu a švihne ti před obličejem mečem, abys viděla, že to myslí vážně.

Algila Rosevin z Daricie - 18. září 2009 23:21

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro O dva měsíce později - U Avaret Pilně jsem koncentraci cvičila každý den, chtěla jsem se to ovládat co nejdříve a tak konečně aby ta bolest skončila i když jsem si na ní k mému překvapení už začínala zvykat. Morgan povyrostl, už to nebylo malinké koťátko, ale pomalu rostlo do dospělého kocoura. Stal se mým miláčkem a vždy po cvičení jsem se těšila domů až se s ním pomazlím a dá mi tu lásku, které se mi zde nedostávalo. Ale neučila jsem se jen koncentraci, musela jsem se učit i zbytek. Starou řeč, bylinky, Obecnou řeč a tak dále. Něčemu jsem se věnovala více, někdy méně a věnovala se druhému. Neměla jsem v tom systém. Jako každý večer jsem se dostavila do pokoje Avaret, kde mě čekala hodina koncentrace. Morgana jsem sebou nebrala, nechtěla jsem aby se lekl toho práskání bičem. Tentokrát se ale cvičení změnilo, začala jsem se svlékat když jsem postřehla v její ruce meč. Nemohu popřít že mě to polekalo a ještě víc když řekla pravidla. "Dobře."řeknu bezradně a pohlédnu na meč, uskočím když mi jím švihne před obličeje. Tohle nemusela dělat, já ji věřila že se nebude štít tohle mi zabodnout do těla. Přikývnu, když mě pobídne abychom začali. Musím teď jen doufat, že jsem se koncentraci naučila už dost na to, abych ho dokázala ovládat i při pohybu. Otočím se a zaměřím svou mysl na koncentrační artefakt, zmodrá a zvedne se. Tentokrát ale si s tím nepohrávám jako předtím, nemůžu. Snažím se udržet artefakt ve vzduchu a v pohybu a při tom koutkem oka sledovat Avaret a její meč, před kterým bych ráda unikla.

Strážce - 18. září 2009 23:52

soukromá zpráva od Strážce pro U Avaret Uskakuješ a artefakt létá místností jako šílený. Občas na chvíli ztratíš koncentraci, na což tě upozorní červená barva, jenže, něco se změnilo... Než předmět dopadne na zem, téměř vždy jej zvládneš myslí zachytit a zase zvednout. Většinu času je mezi tebou a upírkou. Ta si patrně zvolila jistou rychlost výpadů, nepochybuješ, že kdyby chtěla, neměla bys ani nejmenší šanci. Když ti poprvé artefakt upadne, v podstatě odevzdaně se připravíš na trest. Avaret se však jen ošklivě podívá, nesekne tě. „Pokračuj,“ přikáže. Samozřejmě, nevydrží ti to věčně. Postupně se unavíš, občas nestihneš uhnout, jindy ti prostě koule spadne a Avaret tě sekne. Snaží se, vždy tě zasáhne jen hrotem a kůži ti rozsekne jemně. Sice to bolí více než bičíkem, ale není to tak hrozné, jak to vypadá. Když skončíte, vychází slunce. Jsi vyčerpaná jak nikdy, odcházíš do svého pokoje a neseš si mast na poranění. Je neskutečné, jak dlouho jsi to vydržela. To ale není všem překvapením konec. Když dojdeš do svého pokoje a chceš za sebou zavřít, všimneš si, že artefakt tě pronásleduje. Prostě se vznáší za tebou a chaoticky točí obručemi. Natáhneš k němu ruku, je azurově modrý, až skoro do zelena. Teprve teď si uvědomíš, to není ním. To ty. Prostě jsi na něj podvědomě, tak trošičku, myslela. S těmito myšlenkami usínáš. Další den Těšíš se na cvičení s Avaret a že si s ní promluvíš o tvé schopnosti se koncentrovat. Artefakt tě sleduje jako pejsek. Ani na něj skoro nemyslíš. Jenže, když dojdeš do jejího pokoje, čeká tě tam další překvapení. Na stole leží pergamen, popsaný úhlednými runami ve starém jazyce nemrtvých. „Algi,“ čteš nahlas a prstem pohladíš runu, která symbolizuje tvé jméno. Vidíš ji poprvé a přesto jsi ji bez problémů přečetla. „Algi, dnes budeš ve věži sama. Musela jsem vyrazit na lov. Dnes můžeš dělat co chceš. Avaret.“

Strážce - 18. září 2009 23:59

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „Třeba ano, třeba ne,“ usměje se Kain. Nesnášíš, když tajnůstkaří, „můžeš se ho na to zeptat. Jestli ho ještě někdy uvidíš.“ Mrkne na tebe. Docela legrace, bůh se smyslem pro humor. I když je ten humor většinou trochu černý. Až záhrobní. „Vidím, že ses opravdu nezměnila. Asi takhle. Tamián je zvláštní člověk a rozhodně si zaslouží tvou přízeň. Ale jestli si zaslouží obřad nebo ne, to musíš ohodnotit sama. Nebo jestli to ospravedlníš, když třeba nezaslouží. To je věc mezi tebou a tvým svědomím. Já ti přece nemůžu říct ano nebo ne. Já musím věřit, že uděláš co je správné i když nespíš.“

Algila Rosevin z Daricie - 19. září 2009 00:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Avaret - volná noc Když jsem se probudila namazala jsem si rány od meče, když jsem přišla tak jsem byla tak unavená, že jsem prostě padla a spala. To že mě artefakt pronásledoval mě překvapilo, ani jsem se na to nesoustředila a on za mnou prostě letěl i když se točí dost chaoticky a není v tom žádný řád, ale přesto stále byl ve vzduchu a točil se. Když jsem vstala hned jsem znovu nechala vznést artefakt do vzduchu a šla se umýt. Po chvíli jsem se ohlédla a byla spokojená že mě stále následuje. Ledová voda v jezírku mě dokonale probudí a pak odejdu do pokoje k Avaret. Těším se až se ji předvedu co jsem se naučila, ale najdu jen prázdný pokoj a vzkaz. Chvíli jsem nevěděla jestli mám mít radost nebo být smutná, ale pak se začnu usmívat. "Mám volno!" vypísknu "A nikdo mě nehlídá... " nechám artefakt klesnout na stůl a pak utíkám zpět do svého pokoje pro Morgana "Máme dneska volno kamaráde. Můžeme si dělat co chceme." políbím ho mezi uši a vrátím se s ním do pokoje Avaret. "Škoda že neumíš mluvit Morgane. Byla bych ráda, kdybych si někdy mohla s někým jen tak popovídat. Avaret... ona je učitelka a upírka a i když ji mám celkem ráda... tak nevím jestli má ráda i mě... třeba jen trochu ale prostě to nevím. A tak bych ráda si popovídala s někým o kom vím kdo mě má rád. Jako ty můj milovaná kocourku." pustím Morgana na zem. "Ale teď si chci něco vyzkoušet. Třeba to udělá na Avaret dojem pokud se mi to podaří." mluvím stále na Morgana. Rozhlédnu se a najdu ten meč co Avaret používala "Jsem zvědavá jestli budu umět ovládat i jiné věci než jen ten artefakt. Vím že ten artefakt je na tohle uzpůsobený, ale třeba to dokáži..." vysvětluji Morganovi svůj záměr. Opři meč o zeď a pak ustoupím, soustředím se na meč, chci aby se vznesl. Chtěla bych zkusit udržet ho ve vzduchu spolu s artefaktem, chtěla bych zkusit sama sebe ohrožovat tím mečem a při tom ovládat artefakt.

Joshua z Oronu - 19. září 2009 08:27

Hostinec Chystám se zrovna udělat krok vpřed a prostě k někomu vyrazit, ale v tu stejnou chvíli se do mého zorného pole přifaří zjevně nacamraný trpaslík. A jak tak ve své mohutné dlani svírá sekeru, mně z toho nervozitou začne cukat obočí. Všechny obavy ale musím zahnat - jak jsem si všiml, je tady víc ozbrojených lidí a snad bych jim mohl být pro smích. Pak mě do boku dloubne násada od sekery a já se konečně vzpamatuju. "Verbovat? U Thexe, já nic neudělal!" Vyhrknu ze sebe, ale hned v hlavě zpracovávám zmínku o malých...kulatých...zlatých. Shrábnu prachy a pak se prostě vypařím. Na tváři mi zkrystalizuje úsměv, avšak svůj předešlý důvod návštěvy stále držím v mysli. Vše chce svůj čas, i když ho Tamián už nemá mnoho. Krátce tiknu očima k sekeře, zvednu obočí, ale nakonec bez ostychu, ale decentně, poplácám trpaslíka po paži."Za tu cenu? Tak to, chlape, pojďme na to!" Pronesu z vesela a popřemýšlím, kolik toho asi ještě zvládne vypít, než padne opilý k zemi.

Strážce - 19. září 2009 08:42

Hostinec „Tož to ja, to je řeč, ehm, chlapa,“ podívá se na tebe podezřívavě. Nejspíše mu vytanuly na mysli všechny to pohádky, kde se ženská za chlapa vydává. Pak mávne rukou. „Meč udržíš, hádám,“ podívá se zase podezřívavě, „na čaroděja ani jiného pošahanca nevypadáš.“ Významně kývne k elfům, co se baví se slepým mužem. „De vo toťto,“ pokračuje malý chlapík, „pan Tamián sbírá družinu žoldnéřů. My co jsme se nim tahali po mořu, máme pravidelný žold. Ale zejtra bude bonus, bo bude bitka. Kdo to dá, dostane pořádný peníz a ještě něco navrch. Deš právě v čas, mladej.“ Trpaslík nám nějak vystřízlivěl, když jde o prachy. Že by měl něco jako provizi?

Joshua z Oronu - 19. září 2009 09:18

Hostinec Možná jsem i rád, že jsem narazil zrovna na tohoto trpaslíka. Zdá se, že hodně ví, možná i hodně má. Přestanu se připitoměle usmívat, když si mě pochybovačně prohlédne a lehce přivřu oči. Pak ale mluví dál a na mém čele vyraší kapička potu. A kdyby jen jedna! Co slovo, to perla. "Jasně, za koho mě máš," protáhnu ve lži a máchnu rukou vzduchem. Poslouchám dál a náhle jakoby mě někdo praštil po hlavě kopistem. Zaslechl jsem to jméno příliš brzy na to, abych si promyslel své špinavé plány. Co teď? A zmíňka o bitce. Že by byla řeč o těch chlívácích, co mě vzbudili? "Tamián, říkals?" Podívám se bezděčně k elfům a slepému muži. Vztáhnu ruku za hlavu a poškrábu se. Ostatně ani nevím, proč tak marně tápu v hlavě, pořádný peníz je pořádný peníz. "Hele myslim si, že si můžem plácnout.." Zamumlám trochu nejistě. Uvnitř mě zápasí představa odměny a toho, jak mi chybí hlava. Trochu se mi sevře žaludek.

Strážce - 19. září 2009 09:22

soukromá zpráva od Strážce pro U Avaret - volná noc Artefakt ve chvíli, kdy jej udržuješ ve vzduchu jen slabou nitkou podvědomé koncentrace, změní barvu na jasně zelenou. Když se na něj zaměříš, zmodrá, když jej necháš být, zčervená. Je s ním docela legrace, už tě poslouchá na každou myšlenku. Otáčky obručí dokážeš ovládat stejně snadno, jako směr a rychlost letu. Téměř jsi zapomněla, jak to bylo ještě nedávno těžké. Když započneš se svým experimentem, Morgan si vyskočí na židli místo Avaret a zvědavě tě sleduje. Chvíli hledáš, necítíš se dobře při prohledávání věcí tvé učitelky. Nakonec najdeš dýku položenou na polici a řekneš si, že poslouží svému účelu stejně, ne-li lépe. Položíš ji na stůl, postavíš se na své obvyklé místo a zkoncentruješ se na ni. Cítíš každý kousíček zbraně, jako bys ji mohla uchopit. Je to však, jako držet její stín. Ať se soustředíš sebevíc, nedá se jí pohnout. Napadne tě, proč to sakra nejde jako s tím artefaktem, který hned ochotně přiletí zářící jasně zelenou barvou. Morgan zamňaučí, ty na něj pohlédneš. Zkoncentruješ se a najednou ucítíš, jak se tvůj pohled zaměří na něj. Ucítíš, že tak je to správně, jako bys jej uchopila svou vůli. Lekneš se, ztratíš soustředění a jen bolestně zavřeš oči, když těsně vedle tebe s lomozem dopadne na zem rudá magická koule. Když oči otevřeš, Morgan na tebe mrkne, jak to umí jen kočky. Vůbec mu to nevadilo. Koušeš se do rtu, jak přemýšlíš, co to všechno znamená. Zelený artefakt už zase krouží místností. Teprve teď si uvědomíš, že Avaret má na polici mnohem více knih, než do jakých tě nechala nahlédnout. A z jedné z nich trčí záložka...

Strážce - 19. září 2009 09:31

Hostinec „Tož poď ku mně, ty kluku,“ přitáhne tě k sobě trpaslík za ruku, kterou mu podáš, a přátelsky tě obejme. Až ti v těle zapraští kosti, ani bránit se nestihneš. Raději ani nechceš vědět, kde je teď ta sekera. „Vitaj na palubě! Jojo, Tamián ... hrom do mě a sedm kurev, von vlastně pán dává i zálohu, jenže už si šel lehnout. A nemáme ho rušit.“ Pak dodá se vztyčeným prstem: „Jen s důůůležitejma věcama, žádný prkotiny. A hádám, že tvoje záloha je prkotina. Pro něj, jasný ne, pro tebe určitě důležitá bude.“ Pak ale zamžourá směrem k pultu a temnému elfovi. Na pultu je slušná skupina kalíšků nějakého tvrdého alkoholu. „Popíjal jsem s kámošků, ale ta se někde vypařila, beztak se někde kur..., tentononc, to je fuk, poď dáme po kalíšku, nebo po dvou.“

Geidan Stål - 19. září 2009 11:03
	soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Vždycky dělám, co je správné. Jen to ostatní nechápou," věnuju mu křivý úsměv. Ano, bylo jen pár chvil, kdy jsem něco dělala ne ze svého přesvědčení, ale z musu. Ale naštěstí to nebyly nijak velké věci, jinak bych tu asi už nebyla, protože bych to schytala. "Promyslím si to."

Joshua z Oronu - 19. září 2009 11:15

Hostinec Oči mi div nevylezou tím pevným sevřením z důlků. Na malý moment získám lehce namodralou barvu a zjistím, že mne něco trochu tlačí. Jsem přesvědčený, že je to sekera. Krve by se ve mně nedořezal, když zmíní, že jsem Tamiána prošvihl a ještě ho nemám rušit. "A co když něco důležitého přeci jen mám?" Nechám tu otázku viset někde ve vzduchu a zastavím se očima na tvrdém alkoholu. Jestli mě zrube do němoty, tak, tak...tak budu v loji. "Na tvůj účet," Prohodím jen tak a přemísťuji se pomalu k pultu.

Algila Rosevin z Daricie - 19. září 2009 11:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Avaret - Volná noc Vzdychnu zklamáním, nešlo to a to mě štvalo. Zamračím se na dýku a pak na artefakt, asi prostě na to není dýka uzpůsobena. Asi tohle prostě funguje jen na ten artefakt, nejsem z toho nadšená. Podívám se na Morgana a pokrčím rameny "No... aspoň jsem to zkusila. To se taky počítá."přejdu k němu a pohladím ho po hlavě. "Budu si muset najít něco jiného." hladím ho a rozhlížím se. Pohled mi padne na knihy, na ty které jsem ještě neměla v ruce, všimnu si jedné ve které je záložka. Kousnu se do rtu a váhám "Myslíš, že bych mohla?"zeptám se a pak se usměji. "Ale bude to jen mezi námi dvěma jo?" mrknu na kocourka. Přejdu ke knihovně a vytáhnu knihu se záložkou, možná že je to ta kniha co četla vždy když jsem se u ní sama učila. Ještě na chvíli zaváhám, pohlédnu na vznášející se artefakt a pak knihu otevřu. Zvědavost prostě zvítězila.

Strážce - 19. září 2009 13:22

Hostinec „Počkej, počkej,“ odtáhne se od tebe trpaslík, „nejsi ty nějakej poslíček? Bo estli ja, tak si dej majzla jak kořen! Pan Tamián moc posly nemusí. Vetišinou nosé špatné zprávy. Ti říkam rovnó, jak zbrunátní a dostane také tik v oku, utíkej!“ Trpaslík do sebe obrátí první kořalu, vydá zvuk jak když si chce odplivnout a vrátí se pohledem k tobě. „Ale estli máš pro pana Tamiána zprávu, tak si to dobře rozmysli. Bo jak to není důležité a ty ho vzbudíš, přerazí ťa. A jak to důležité je a nevzbudíš ho, taky ťa přerazí,“ dopoví trpaslík a obrátí do sebe druhou kořalu.

Strážce - 19. září 2009 14:01

soukromá zpráva od Strážce pro Kniha vypůjčená z knihovničky Není to ta kniha, kterou četla, je to jiná. Je psaná jiným jazykem, také jedním ze Starých. Je to skoro stejné jako jazyk nemrtvých, takže se začteš. Založená část popisuje jedno zaklínadlo, nazvané "Zub" nebo také "Tesák" či "Hrot". Pomalu a pečlivě čteš. Pisatel upozorňuje hned na začátku, že zaklínadlo je možné kombinovat s posilujícími symboly, ale podle toho, co už ses naučila, bys podle návodu měla zvládnout základní, nejslabší variantu zaklínadla. Možná. Dále upozorňuje, že je vhodné znát základy manipulace s negativní energií, ale zase to není nijak moc zdůrazněno, takže znalost se patrně hodí, ale není nutná. Pak následuje několik symbolů, o těch si sice už četla, ale nic konkrétního, takže to pro tebe není zajímavé. Nejspíše jde o popis run, které lze použít k udržování nebo uschování zaklínadla. Nakonec se dozvíš, že zaklínadlo potřebuje jeden cíl a následuje přesný postup. Jak natáhnout dlaň, jak vytočit zápěstí, které prsty musejí co nakreslit, kam s druhou rukou. Je tam několik náčrtků i nákres správného postavení pro začátečníky. Pokročilí to patrně zvládnou i v sedě nebo zavěšení za jednu nohu. Podvědomě si už při čtení zkoušíš, jak prsty natočit a jak by měl pohyb vypadat. Není to těžké. Úplně nakonec je napsané zaklínadlo: „Adzara`gh, zerami, s`zeeras“

Algila Rosevin z Daricie - 19. září 2009 14:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Půjčená kniha - nádvoří Název zaklínadla mě zaujal, zajímalo by mě co to udělá. Koušu se do rtu a pečlivě vše čtu, jak se dostanu k postupu začnu si pohyby rukou při tom zkoušet, nevypadalo to nijak složitě. Jak dočtu zamyslím se "Vyzkouším to." řeknu a podívám se na Morgana. "Ale tady ne. Půjdeme na nádvoří, jako předtím." knihu si vložím do podpaží a vezmu Morgana a pak ještě krabici poslední záchrany. Vydám se na nádvoří, kde jsem nedávno přivolala Noční můru. Tam položím jak Morgana tak krabici. "Tak... teď si musím udělat nějaký cíl..." rozhlédnu se a všimnu si vypadlého kamenného kvádru. Dojdu pro něj a odtáhnu ho do prostředku nádvoří, pak další a další až jsem si vytvořila menší kamennou pyramidu. "Tak..." jdu si sednout na zídku, kde si znovu pročítám postup zaklínadla. Několikrát si do na nečisto zkouším dokud si nemyslím že už to umím dobře. Postavím se a vydechnu "Tak... jdu to zkusit. Zůstaň tady Morgane nechci aby se ti něco stalo." pohladím kocoura a pak se postavím čelem k pyramidě. Samozřejmě že ne moc blízko, nechci aby kouzlo zasáhlo i mě. Zaujmu postavení. Podle návodu natáhnu ruku, vytočím zápěstí a kreslit prsty, pohnu druhou rukou a soustředěně tvořím kouzlo. Svou mysl zaměřím na pyramidu, jako můj cíl a pak už poslední fáze. "Adzara`gh, zerami, s`zeeras“ pečlivě vyslovuji, nechci udělat jedinou chybu.

Strážce - 19. září 2009 14:41

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Vše si pěkně připravíš, přichystáš a vyzkoušíš. Rychle se stmívá a tak si chceš pospíšit. Poslední kontrola všeho. Krabička s lektvary je poblíž, Morgan leží, hlavu má na tlapkách a dělá to, co umí nejlépe. Vypadá roztomile. Otočíš se k hromádce kamení. Zkoncentruješ se, přivřeš oči soustředěním. Provedeš zaklínadlo, nic se nestane. Zamračíš se a zkusíš to znovu. Tvůj hlas se ozývá na nádvoří, ale prostě nic. Možná jsi ucítila jemné zachvění, ale nestalo se nic, ani ta únava, která se dostavila při evokaci, ta taky nikde. Říkáš si, že teď tedy naposled, že to nemá smysl. Zkoncentruješ se, napneš všechny svaly šíleným soustředěním (koule by se asi teď už rozpadla), napřáhneš ruce, levou k obloze, pravou provedeš symboly zaklínadla. Vyřkneš slova ve Starém jazyce a stane se to... Tvůj hlas zní nepřirozeně, je hlubší než obvykle. Zatmí se ti na chvíli před očima, ucítíš prudkou bolest, jako by do tebe vjel blesk. Bolí to a to dost, jako by ti někdo do těla podél celé ruky, do hrudi i do dlaně pravé ruky zabodal tisíce jehel. Vykřikneš, protože bolest je nesnesitelná. Koncentraci však udržíš. Pak z tvé dlaně vyletí chuchvalec černočerné energie. Zaostří se do šípu a nepravidelným obloukem vyrazí ve zlomku vteřiny k cíli. Kolem hrotu se vytvoří jasně bílá korona, jako by sám vzduch žhnul, zaklínadlo zazáří a neomylně projde skrz kamení a zmizí v zemi. Opona zapulzuje podobně, jako bije srdce. Bolest zmizí a dostaví se únava. To je poprvé, co v duchu Avaret poděkuješ za všechny rány jezdeckým bičíkem, které jsi musela snášet.

Algila Rosevin z Daricie - 19. září 2009 15:01

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Nic se nestalo, musela jsem udělat chybu, zkouším to znovu a znovu, ale nic se neděje. Jsem z toho frustrovaná, těšila jsem se až to vyzkouším a zjistím co to umí. Ale pořád mi to nešlo, byla jsem na sebe naštvaná, ale přesto to nakonec zkusím ještě jednou a naposledy. Dávám do toho všechno, chci aby se to povedlo! A podaří se! Ale za jakou cenu. Projela mnou bolest, vykřiknu a do očí se nahrnou slzy bolesti, ale koncentraci udržím. Ucítím i přes bolest hrdost sama na sebe. S rychle bušícím srdcem sleduji jak mi z dlaně vyletí černá energie, zaostří se že vypadá jak šíp a vyrazí k cíli. Zabodne se do pyramidy a zmizí v zemi, mám pocit, jako kdyby se snad nic nestalo. Ale to mi teď bylo jedno, podařilo se a padla na mě únava. Ještě chvíli čekám než si konečně dovolím povolit soustředění, nechám ruce klesnout a pak si s heknutím kecnu na zem. Lehnu si na záda, kdy budu dost silná na to abych mě jediné kouzlo takto nevyčerpalo? Proč nemohu pronášet kouzla jedno za druhé? Zakloním hlavu a podívám se na Morgana "Tak jsme to zvládli. Díky za podporu." vydechnu a pousměji se. Nějakou dobu tam jen tak ležím a čekám až si odpočinu aspoň tak abych mohla chodit. Pomalu se zvednu a odplahočím se k pyramidě, ten šíp přece musel něco udělat. Nebo působí jen na živé věci a ne neživé? Kleknu si před pyramidou a začnu si ji prohlížet, ohmatávat abych našla cokoliv co by nasvědčovalo tomu že ji šíp zasáhl. Po pravdě jsem trochu doufala že třeba vybouchne, něco trochu... víc ohromujícího. I když s tou bolestí to bylo ohromující dost.

Sir Angar z Xirie - 19. září 2009 15:20

Hostinec „Pravda, budeme je potřebovat.“ Přikývnu, ale dál otázku peněz a přátel mezi žoldáky nerozebírám. Místo toho přemýšlím o druhé otázce, co si vlastně pamatuji o nás dvou z dob před „tím“. Pravda je taková, že toho není mnoho. Vzpomínám si na nějaké pocity, touhy pohledy, ale všechno je to hodně zamlžené. Přece jen byla válka, na sbližování nebyl čas a jeden se nemohl být jist, jestli druhý den bude ještě v říši živých. Když se po chvilce Loira vrátí s čistým prostěradlem, stále nemám takovou odpověď, jakou by nejspíše chtěla slyšet. „Když zavřu oči, vidím nějaké obrazy nás dvou. Je to takové zamlžené, ale myslím, že jsme byli přátelé.“ Slovu „přátelé“ přitom dodám takový zvláštní důraz, jako že to bylo něco víc než jen obyčejné přátelství. „Pamatuji si nějaké pocity…příjemné pocity.“ Zkouším slovy vyjádřit, co cítím, ale příliš mi to nejde. Nikdy mi to příliš nešlo. „Na co si vzpomínáš ty?“ Zkusím se zeptat pro změnu zase já.

Strážce - 19. září 2009 19:06

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „Audience je u konce,“ prohlásí Kain, „to víš, nejsi jediná, s kým si musím promluvit. A i když je noc dlouhá, mám co dělat. Časy se mění a kněží přibývá, blíží se čas Havrana.“ „Sbohem,“ usměje se a vytratí se ti spolu s celým snem z mysli. Od boha Kaina jsi získala tyto božské dary: Polibek zmije – když někoho velekněžka políbí a při tom mu prokousne ret, zavede do jeho těla silný jed. Slabší osoby dokáže zabít, silnější ochromit na dost dlouho, aby je mohla zabít kněžka sama. Opatrně, na tento jed nejsi imunní a nemáš ani protilátky, ani protijed. Nezničitelná aura – velekněžka se postaví vstříc hrozícímu nebezpečí, hrdě s hlavou vztyčenou a s vírou ve svého boha. Zkříží ruce na prsou a nic jí v tu chvíli nedokáže ublížit. Délka trvání daru se nedá odhadnout. Hlas smrti – velekněžka vydá hluboké zakrákání, které zní až ze samého Podsvětí. Šíří tak děs a paniku mezi svými nepřáteli. Bohužel, mínění o ní všech v doslechu, i jejích přátel, se tímto krokem zhorší. Dar narušuje Oponu, proto je nevhodné jej používat před těmi, kdo Oponu chrání. Objetí mezi životem a smrtí – velekněžka pevně obejme a přitiskne se k umírající osobě. Dokud pevné objetí trvá, Kain ponechá duši umírajícího ve světě živých a nebude si ji nárokovat. Já jsem Kain! – velekněžka promluví hlasem plným víry a odhodlání. Kain nad ní rozevře svá ochranná křídla a dá tak vědět nevěřícím, s kým mají tu čest. Zjedná si tak respekt i u těch největších bezvěrců.

Strážce - 19. září 2009 19:29

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Zvedneš se, nejsi na tom tak špatně. Další takové zaklínadlo bys ještě určitě zvládla. Akorát se vrací bolest, což není úplně dobré znamení. Podíváš se na ruce a vidíš, že v místech, kde jsi ucítila tisíce jehel, máš opravdu mnoho ranek, které červenají. Jako od trnů, někde to i krvácí. Určitě se ti táhnou i pod šaty, od jedné ruky, přes hrudník až k druhé. Dojdeš k hromádce kamení. Změnila se. Výrazně. V místě, kde výboj prošel skrz, kámen zčernal, popraskal a vůbec, celkově zestárl. Zvědavě se jej dotkneš, rozsype se na prach. A to to byl před chvílí regulérní pevný stavební kámen! Tohle už je ohromující dost. Máš chuť to zkusit s něčím jiným. Třeba kovovým...

Algila Rosevin z Daricie - 19. září 2009 20:09

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří "Páni! To má sílu!" vydechnu když se kámen změní v prach "A to jsem udělala já!" řeknu hrdě. "Au..." prohlédnu si ruku, která je svým způsobem celou rudou a místy krvácející. Cítila jsem se lépe, ale zvládnu to ještě jednou? "Co myslíš, Morgane? Mám to zkusit ještě?" zeptám se a dojdu pro svého kocourka. "Zkusím.. první si ale musím ošetřit ty ranky a najít něco želeného, zkusím to s tím. Změní se to také na prach? To by mě zajímalo."vezmu zase krabičku i Morgana a vrátím se do pokoje Avaret. Najdu tu mast co mi dává na rány, svléknu se a zranění si namažu "Tak..." vydechnu a zase se obléknu. Vezmu Morgana a na chvíli jsem se s ním posadila na postel. Hladím ho "Ještě že tě tu mám... bez tebe bych neměla dost odvahy to zkusit." přitulím se k jeho měkkému tělíčku. "Ale teď musím najít nějaké železo. Nepomůžeš mi?" zeptám se ho. I když to nebylo zrovna slušné ji prohledávat věci, ale já určitě u sebe žádné železo neměla a tak zbývala jedině Avaret. Chvíli to trvá, napadla mě ta dýka, ale tu by mohla potřebovat. A pak můj pohled padne na svícen "To je ono." zajásám a hned se ho chopím. Zase vezmu krabičku a Morgana a jdeme zpět na nádvoří "A zase zůstaň vzadu, aby se ti nic nestalo." políbím ho a pak jdu postavit na zem svícen, zapálený protože se už docela setmělo. Jednu svíčku jsem si dala stranou na zídku, abych měla dost světla. Znovu si ještě jednou zaklínadlo zopakuji, než znovu zaujmu postavení. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči abych se uklidnila. Když otevřu oči, zadívám se na svícen a znovu začnu se zaklínadlem.

Strážce - 19. září 2009 23:48

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Všechno máš připravené a tak se pustíš do zaklínání. Uděláš to stejně, jako naposled. Pořádně se soustředíš, až ti vyrazí krůpěje potu na čele. Provedeš pohyb, zatneš všechny svaly v těle, připravíš se na bolest a proneseš zaklínadlo. Bolest ti projede celým tělem, jak jsi očekávala, jen nyní je horší. Hrot z negativní energie vyrazí tentokrát po přímce na svůj cíl, ani nepřipomíná chuchvalec, ale spíše šipku nebo hrot kopí. Projde skrz svícen a vydá zvuk, jako když se trhá plátno. Svícen v mžiku od prostředka zreziví a rozpadne se, horní část se svící odpadne na zem. Máš radost z dobře provedeného zaklínadla, Avaret tě určitě pochválí! Když však prvotní nadšení opadne, zatočí se ti hlava a ty upadneš. Ještě si vzpomeneš na svou krabičku s lektvary, ale je příliš pozdě. Uhodíš se do hlavy a ztratíš vědomí. Bylo to na tebe příliš... Ráno Když se probereš, je už ráno. V rozptýleném slunci, které vychází za Oponou, ti stojí Avaret. Dívá se na tebe a v jejích očích vidíš starost. Rány na těle, kudy prošla negativní energie při zaklínání, nesnesitelně pálí. Z nosu si otřeš krev. Kocour ti olizuje dlaň druhé ruky drsným jazýčkem. Je rád, že ses probrala. „No ty ses pěkně zřídila,“ poznamená upírka, když bolestně otevřeš oči, „uvědomuješ si alespoň svoje chyby?“ Tak. To má do pochvaly daleko...

Algila Rosevin z Daricie - 20. září 2009 00:07

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Druhé kouzlo mě vyčerpalo natolik, že jsem upadla a rána do hlavy mě připravila o vědomí. Byla jsem za to i vděčná, byla jsem hodně unavená a do pokoje bych asi nedošla. Když znovu otevřu oči, všechno mě bolí. Zamžourám proti světlu a pak uvidím Avaret, starost v jejích očích mě dokonce potěší. Asi mě má ráda, když má o mě starost. Ale neřekla zrovna to co jsem očekávala, to mě trochu zklamalo. Ucítím Morgana jak mi olizuje ruku, zvednu ruku a začnu ho slavě hladit, abych ho uklidnila. Olíznu si rty "Ano... nesmím přeceňovat své síly."řeknu "A hrabat se ti ve věcech." dodám "A asi raději počkat na tebe.... ale..." usměji se. "Podařilo se mi to. Dvakrát." začnu se zvedat do sedu, bolí to, ale nemůžu tam ležet věčně. "To kouzlo... Tesák. Podařilo se mi dvakrát. První jsem použila kámen, proměnil se v prach a pak svícen, zrezivěl a rozpadl se... a promiň... byl tvůj. Ale já nic lepšího a železného nenašla. A já nic železného nevlastním." omluvím se že jsem ji ho zničila. Podívám se na Morgana, kterého začnu znovu hladit, pak se na Avaret podívám "Pomůžeš mi prosím? Všechno mě bolí... potřebuji si ošetřit zranění...." vydechnu. "Jaký byl lov?" zeptám se.

Joshua z Oronu - 20. září 2009 06:45

Hostinec Kopnu do sebe kalíšek s těžkým alkoholem, přesvědčen o tom, že samosebou umím pít, tentokráte však zrudnu. Z počátku jen otevřu pusu dokořán a mám pocit, že mi horda trpaslíku v žaludku snad taví rudu. Několikrát si odkašlu a položím kalíšek na pult. "No co to bylo hernajs.." Zamrkám očima jako koketa, abych zahnal slzy, které se mi chtěly vehnat do očí a pohlédnu na souseda vedle sebe. Já ti dám poslíček, ty zmetku vousatá! Zaburácím uvnitř sebe a navenek se zazubím. "Sem si jistej, že to je hodně důležitá zpráva..." Povzdychnu si. "Možná ale, když mě nějakým tím zlatým přesvědčíš, abych mu to šel říct, třeba zítra nepřijdeš k újmě, kamaráde." Zatnu ruku lehce v pěst a pošťouchnu trpasličího valibuka do ramene - gesto, že mé úmysly jsou tak čisté jako vždy.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. září 2009 10:34

Hostinec Trpělivě čekám, až Angar odpoví. Vidím, že přemýšlí a srovnat se s myšlenkami je pro něj stejně obtížné, jako pro mě. Dokončím obvazování a napiju se piva, které jsem nám sem, do tohoto soukromého lazaretu v koutku, přinesla. Pohladím Angara po tváři. „To ti nemohu říct,“ usměji se na něj, „protože nevím, jestli jsou to vzpomínky. A teď pojď, zkus vstát, najdeme si pokoj. Stejně tu už o nás nikdo nestojí.“ Pohlédnu směrem k elfům, kteří se živě baví se slepcem, obchodníci probírají, jestli některý z nich vůbec unese meč. Scay někam zmizela s Tamiánem, Tallulah vypadla ven do deště a trpaslík si našel nového kamaráda...

Strážce - 20. září 2009 10:55

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Správně,“ prohlásí Avaret, když se k tobě skloní a donutí tě tak přitlačením dlaní zase si lehnout. „Opovaž se,“ okomentuje tvůj pokus o zvednutí se káravě. Má neuvěřitelnou sílu. „Přeceňovat své síly je nebezpečné a hrabat se v cizích věcech taky. Navíc, jak mezi lidmi, tak mezi upíry je to považováno za krajně neslušné,“ dodá během toho, co si tě zvědavě prohlíží. Její pohled je jakoby veden mimo, skrz tebe, přesto cítíš, že se na tebe dívá. Pak se zamračí. „Pochválím tě, později, teď...“ Ozve se zvuk trhané látky, jak dlouhými drápy na prstech upírka roztrhá tvé šaty na prsou a rukách na kousky. Je ti to trochu líto, protože šaty byly první věc, kterou jsi tady dostala. Drápy zmizí stejně snadno, jako se objevily. „U Gaaha! Teď ti musím zachránit život,“ dodá a ty zahlédneš své rány. Mokvají a jdou cítit hnilobou. Avaret tě zvedne, jako bys vůbec nic nevážila. Rychlým krokem tě donese do svého pokoje a položí tě do postele. Akorát si povšimneš, že nemá tak bledou barvu, jako obvykle. A její dotek je teplejší... „Lov byl dobrý, ale myslím, že nechceš, abych ti vyprávěla. Lovím lidi, nezapomeň.“ Snadno tě zbaví zbytku šatů a odhodí je do kouta. Dá ti postupně vypít několik lektvarů, jeden hnusnější než druhý. Pak, snad poprvé, vidíš Avaret čarovat. Je to nádhera. Přivře oči a zašeptá zaklínadlo, jako by to nebylo nic. Ucítíš závan síly. Z její dlaně vyjde jemná, zlatavá mlha, která se ti vsaje do těla. Pak kolem tebe nakreslí několik run, které zůstanou zářit několik dlouhých minut ve vzduchu. Rudé, modré, žluté. Nakonec ti rány namaže mastí, jinou než obvykle. Měla ji úplně na dně své truhly. Voní lučním kvítím. „Teď spi,“ pohladí tě po zpoceném čele a přikryje, „a modli se ke Kainovi, aby tě nechal na této straně Opony. A modlitbu věnuj i Gaahovi, aby si bolest ponechal pro jiné těžce raněné.“ Zavírají se ti znovu oči, ale vidíš, že Avaret zůstala sedět na zemi u lůžka, tvou ruku drží ve své. Morgan se uvelebil na přikrývce, aby ti byl co nejblíže.

Strážce - 20. září 2009 11:15

Hostinec „Místní pálenka,“ zašklebí se trpaslík, „taká barevná vodička, pití pro baby, no ni?“ Poplácá tě přátelsky po zádech. Pak se na tebe znovu otočí, zakoulí očima a na to si zkušeně odflustne. Tvou botu mine jen o kousek. „Tož esli je to také důležité, tak poďme. A ze mě zlatky netahej, mladé, vod toho je tu jeho výsosť. Tož když už ho probudíš s taků důležiťosťů, to si taky najde čas na tvů zálohu,“ popadne tě trpaslík tlapou za pravačku a táhne tě do patra ke dveřím. Po té pálence ani nějak neprotestuješ. A to jsi měl jednu. „Mimochodem, já su nějaké Břit-vós,“ představí se trpaslík těsně před tím, než vší silou zabuší na dveře. Vezme ze stěny lucernu a otevře dveře. Na prahu pokoje Setkání s Tamiánem sis představoval rozhodně jinak. I Tamiána. Vešli jste do pokoje, ty první. Stihneš pohledem přeletět pokoj. Kromě postavy muže v kalhotách, ještě zahlédneš na lůžku bledou elfku. Také jste ji probudili a její pohled není o nic přátelštější, než Tamiánův. Ve skutečnosti z ní jde strach větší. Tamián je rozespalý, mžourá do světla a ... má v ruce meč. „Kurva, Břit-vousi, neříkal jsem, že když ZAKLEPEŠ, že máš chvilu počkat?“ zanadává a namíří ti mečem na hruď. „Co je to za děcko?“ „Omlouvám se, Vaša Výsosti,“ začne trpaslík poníženě, šlechtic se jen ušklíbne. Patrně přímo nesnáší, když ho takhle někdo osloví. „Tady mladé má pré veledůležitou zprávu, věc života a smrti,“ upomene se trpaslík na nenápadnou výhrůžku ve tvém hlase. Trpaslík tě postrčí (velmi bezpečné, když ti někdo míří na hrudník mečem), abys spustil.

Algila Rosevin z Daricie - 20. září 2009 11:54

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Jak mě znovu zatlačí na zem nijak se nebráním, vydechnu "Promiň mi, že jsem se ti hrabala ve věcech. Ale nehledala jsem žádné tvé soukromé věci. Jen.. první meč a pak jsem uviděla tu knihu... a pak ten svícen." vysvětlím ji "Tvé soukromí bych si nedovolila narušit." přísahám. Začne mi trhat oblečení a když se zhrozí podívám se na sebe a vykulím oči "Svatá Daro! Co se to se mnou děje?! zhrozím se a zírám na ty mokvající rány. Zvedne mě a odnese do svého pokoje, byla jsem otřesena tím co se se mnou děje. Jak může někdo zaživa hnít? Řekne mi jaký měla lov, zadívám se na ní "Ano já vím." když nezírám na své mokvající tělo, trochu se uklidním. "Jsi upír. Vím to... ale... musím říci že s tebou jsem si na upíry zlepšila názor. Od té doby co tě znám, tak jsi byla lovit jen jednou a já myslela že musíte jíst každý den. Takhle.... to není zase tak hrozné." vydechnu. Pak začne s mým léčením, je to dlouhé a složité, ale já vše ráda podstupuji. Chtěla jsem aby to zmizelo z mého těla, ať už to bylo cokoliv. Když je po všem začínám usínat, podívám se na ní, sedí vedle postele na zemi a drží mě za ruku, slabě její ruku stisknu. Morgan se uvelebil na přikrývce, druhou ruku jsem položila na jeho teplé tělíčko. "Pomodlím se k oběma." slíbím a zavřu oči. V duchu opravdu vyšlo k oběma bohům modlitbu předtím než usnu.

Strážce - 20. září 2009 15:13

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz – další půlrok Následující půlrok je těžký. Ochladí se a venku napadne sníh. Přitíží se ti, a Avaret dále pokračuje s tvou léčbou. Také ti postupně vysvětlí, co se stalo: „Ovládání negativní energie se ve většině magických škol neučí. Je nebezpečná, krutá a jak sis mohla všimnout, i návyková. Pokud se ti dostane do těla, je opojná, cítíš se mocná a silnější, než jsi. Jenže důvod, proč s ní musíš zacházet je pragmatický. Proti této síle téměř není obrana. Negativní energie prorazí zeď, zbroj, málokterá bytost je proti ní imunní. Oproti ohni, ledu, bleskům, které používají ostatní čarodějové, je mnohem univerzálnější. Krom toho, že ses přecenila, jsi udělala jednu velmi důležitou chybu. Dívej se.“ Avaret se postaví vedle postele a vyvolá Hrot. Vidíš, jak se při soustředění napjala, zaťala svaly zápěstí a vyvolala zaklínadlo. Ukáže ti ruku, která byla zaťatá. Vidíš stejné stopy, jako po tvém prvním pokusu. „Vidíš? Tak moc ses snažila koncentrovat, že jsi zapomněla na uvolnění,“ protřepe si ruku a vidíš, jak rány pomalu mizí. „Energie pak nemůže proudit, zadrhává se v tvém těle. A může ti být nebezpečnější, než tvému cíli. Druhá věc, navíc se musíš soustředit na to, kudy negativní energie jde tvým tělem. Nesmí jít tudy,“ dotkne se tě mezi ňadry, na místě, kde se pomalu hojí hrozivá jizva „přes srdce. Nikdy. Pamatuj si to.“ Výcvik přerušíte na několik měsíců, později, když už zase můžeš chodit, se vrátíte ke cvičení koncentrace. Bez bolesti a utrpení, jde o to, abys byla co nejvíce uvolněná. Povídáte si při tom, dokonce i čteš, a zároveň držíš artefakt ve vzduchu. Dostaneš dva krásné herbáře a učíš se o bylinkách a jiných přísadách do lektvarů. Avaret ti dá prostor pro tvé otázky, pomáhá ti při procházkách na nádvoří, hraješ si s kocourem. Dojde řeč i na upíry: „Já nemusím lovit často, protože jsem stará. Mám v sobě hodně původní praupíří krve. Umím se ovládat. Potlačit hlad. Soustředit se na jiné věci. Ne tak jiní obyvatelé této tvrze. Když ucítí krev, jsou jako šelmy. Nebude to trvat dlouho, některé z nich poznáš.“ Když se na jaře oteplí, ty už se opravdu nudíš, protože i přesto, že rány se již výrazně lepší, nemůžeš kromě učení teorie dělat nic. Protože ti už je lépe, Avaret ti konečně daruje slíbené semínka bylinek a květináče: „Tady máš Algi,“ podává ti malé váčky, „Medvědí kožíšek, Gobliní koření, Drobolistka pálivá, Drakův dech, Chladný mech a Irieniny jehlice. Jsem zvědavá, jestli ti něco z toho vyroste.“ „Ještě si odpočiň, od příštího týdne navážeme na tvá praktická cvičení. A pak už budeš moci chodit sama na východní nádvoří,“ řekne káravě.

Geidan Stål - 20. září 2009 15:51

Pokoj Zabušení mě probudí ve stejnou chvíli jako Tamiána. Kdyby se o vteřinu dřív nevymrštil do sedu, asi dostane loktem do žeber, jak jsem se jím rozmáchla a taky se prudce zvedla. Ten sen... ten byl hodně živý. A vím, že pravdivý. Proto jsem bdělá. Protože to nebylo nic, co by mi zatemnilo mozek. Ba naopak. Zaškaredím se na toho prťajzlíka, co se sem opovážil vkročit s nějakým nedomrlým lidským mládětem. Ani spát mě nenechají! Ale když už tu je návštěva, taky vstanu - stejně jako Tamián nevhodně oblečena k tomu, abych přijímala návštěvy. Ale pro chlapskou oplzlou mysl musí být divné, že jsme vůbec oblečeni. Tamiánova halena je mi poněkud (hodně) velká, ale já nepotřebuju oblečení k tomu, abych si zjednala respekt a pořádek. Sjedu omladinu hodnotícím pohledem, zlým, zmijím. Založím si ruce na prsou. Stojím dva kroky za Tamiánem, a kdybych je udělala, budu mu po boku. Takhle to spíš vypadá, jako bych jen zpovzdálí čekala, jestli poteče krev. "Doufám, že je to opravdu důležitá zpráva. Jinak tuším, kým ráno poctíme Kaina," zasyčím s jedním koutkem úst pozvednutým v krvelačném úsměvu. Ten sen mi připomněl staré časy a vlil do mě sílu, třebaže tělo má už dost a opravdu by potřebovalo odpočívat, dobít energii, aby zítra vůbec fungovalo. Při vyslovení Kainova jména mi v očích přeskočí fanatická jiskřička. Musím mu poděkovat, že se ode mě neodvrátil. A opravdu si uvědomuju, jak moc mi chybí jisté kratochvíle, které vycházely z privilegií mého úřadu. Budu si o tom muset s Tamiánem promluvit.

Algila Rosevin z Daricie - 20. září 2009 16:07

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Léčení bylo zdlouhavé, mnohdy bolestivé a hlavně nudné. Uběhl první týden a už jsem trpěla nudou, ale s tím se nedalo nic dělat. Ale aspoň jsem mohla číst a doučit se teorii, která stále nebyla ještě nejdokonalejší, takhle jsem to mohla napravit. Avaret mi také vysvětlila kde jsem udělala chybu a i s názornou ukázkou. Pochopila jsem svou chybu a rozhodně jsem ji v budoucnosti nehodlala nikdy zopakovat. Tohle jsem už nikdy nechtěla zažít, protože podle toho co Avaret říkala tak jsem měla štěstí že jsem to přežila. Ale bylo mi stále lépe, měla jsem radost, že jsem se uzdravovala. Už jsem tě těšila na další vyučování. Teorie mě už nudila. Zima odešla a zase se oteplilo, trochu mě to mrzelo, protože jsem si nemohla ani trochu užít sníh, ale tak snad příští rok. Avaret mi přinesla semínka "Děkuji." přijmu váčky které si položím na do klína. "To já také. Snad se mi to podaří." přikývnu Ještě týden a budeme moci pokračovat v učení, už jsem se těšila. A také pak budu moci chodit zase sama na nádvoří, usměji se na ní. "Děkuji, Avaret. Že jsi se o mě tak starala." řeknu s upřímnou vděčností. Pohladím Morgana, který se uvelebil na mém polštáři, už byl velký, už to nebylo kotě ale to neměnilo nic na tom, jak jsem ho měla ráda. "Říkala jsi, že brzy se setkám s dalšími upíry.... jací jsou?" zajímám se. "A vůbec.... vím že to není slušné, ale jak jsi vůbec stará?" zeptám se zvědavě. Za ten půl rok jsem začala mít Avaret opravdu ráda, byla trochu jako přísná tetička, ale i přes některé náznaky, jsem si stále nebyla jistá jestli má ráda i ona mě, zeptat se jsem se nemohla.

Strážce - 20. září 2009 20:29

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Na tvé díky Avaret jen mávne rukou: „Také se o mě jednou postaráš, až mi bude nejhůř.“ Více už jste se o tom nebavili, ale zapamatovala sis, co řekla, a občas ti to vrtá hlavou. Proč by jí mělo být někdy nejhůř? Řekla to jako hotovou věc! „Uvidíš, až se s nimi setkáš. Jsou jiní, mladší se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Ale než se s nimi potkáš, musíme zapracovat na tvé magii a sebevědomí. Musí v tobě vidět hrozbu, ne příjemné zpestření jídelníčku,“ vysvětluje Avaret jednoho večera, kdy tě zkouší z teorie magie. „Je mi něco málo přes tři tisíce let. Wallenoor už má za sebou i lepší věky, než je tento,“ na chvíli se zasní, „stejně jako upíři...“ Jednoho vlahého večera, kdy máš zase začít s praktickou výukou Přiřítíš se za Avaret do pokoje. Konečně! Dnes už budeš moci zase zaklínat! Po zranění zůstala jen patrná jizva vedoucí po rukou a přes hrudník, ale i ta každým dnem světlá. I když ti asi zůstane navždy, jako připomínka tvé nerozvážnosti. Jenže ouha, zase tě přivítá v místnosti jen rozžehlá svíce a dopis: „Algi. Musela jsem na pár dní odjet zařídit pár neodkladných věcí. Cvič sesílání Tesáků. Venku, miř je na Oponu, tu nimi nepoškodíš. Nezapomeň, co jsem ti říkala o negativní energii. Kdyby se jen jednou stalo, že se ti na těle objeví další šrám, přestaň. Nepřeceňuj se a počítej s tím, že se ti seslání občas nepodaří. Astrální zranění se ti vyléčí samo, žádný lektvar na to nepomůže. Nastuduj si z knihy "Šarlatový stín" posilující symboly a zaklínadla, díky kterým můžeš vyvolávat zaklínadla II., III. a IV. stupně. IV. stupeň nikdy nezkoušej sama! Avaret“ Morgan vyskočí na stůl a lehne si na pergamen, jako to kočky dělají, když chtějí upoutat pozornost.

Algila Rosevin z Daricie - 20. září 2009 21:13

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz - zase sama To co mi řekla, že jednou se o ní postarám až ji bude nejhůř mě překvapí a znepokojí. Zvlášť pak když řekne kolik ji je let, to jsem zírala "Na to že je ti tolik jsi moc krásná." řeknu se stále překvapeným výrazem. Během týdne kdy jsem měla ještě odpočívat, jsem zasadila bylinky. Irieniny Jehlice jsem nechala v pokoji a dala je do toho nejtemnějšího kouta pokoje, nakonec rostou v jeskyních, tak potřebuje chlad a vlhko. To vlhko bylo těžší, ale nakonec jsem nad květináčem zavěsila hadr nasáklý vodou a nechala ho až lenivě voda odkapává do květináče, to by možná mohlo fungovat. Gobliní koření rostlo na horách, takže květináč putoval nahoru na vršek věže, kde bylo to správné prostředí, větrno a spíš také chladněji, zalévat jsem ho chodila jednou za dva dny. Protože jsem si nebyla jistá jak často v horách prší, ale jednou za dva dny by mohlo být tak akorát. Drakův dech jsem také nechala spíš ve tmě, nakonec močály tam většinou moc světla nepronikne, aspoň jak jsem si to představovala já tak močály jsou na temných a pochmurných místech. A také hodně zavodňovat. Takže jsem se snažila zalévat minimálně jednou denně, nejlépe dvakrát, ale někdy mi to prostě nevyšlo. Chladný mech rostl v lesích, to jsem si ale nebyla jistá jak to prostředí napodobit, tak jsem ho strčila nahoru na věž, světla tam bylo až asi a chodila zalévat jednou za dva až tři dny. A pak už zbyl jenom Medvědí kožíšek a Dobrolistka pálivá. Jak ale nahradit Pláň? Tak jsem je nakonec strčila za okno, hned za závěs a zalévala jednou za tři až čtyři dny, pláň jsem si představovala jako poměrně suché místo, tak snad to bude stačit. Po týdnu jsme konečně mohli pokračovat, vydala jsem se za Avaret, zaklepala a celá natěšená vešla. Ale hned na prahu se zarazím, rozhlédnu se "Avaret?" nechám dovnitř proklouznout Morgana a zavřu za sebou. Morgana jsem už nosit nemusela, většinou mě vždy následoval pokud zrovna nespal. Přejdu ke stolu, položím krabičku a přečtu si vzkaz "To mi to nemůže nikdy říci sama? Nebo to vždy zjistí nečekaně a musí hned odejít?" postěžuji si. Jsem zklamaná, těšila jsem se na učení s ní. Znovu si přečtu instrukce a podívám se na Morgana, který se snaží získat mou pozornost. Položím vzkaz a vezmu ho do náruče, políbím ho na hlavu a začnu hladit po kožíšku. Přejdu ke knihovně kde najdu knihu o které se zmiňovala a položím ji na stůl. "Myslím že začnu s tímhle. Pro jistotu... Tesák začnu zkoušet nejpozději... za dva dny. Ale možná už zítra."zaváhám a podívám se na Morgana "No dobře... přiznávám se. Trochu se bojím. Nakonec mě to málem zabilo a musela jsem se dlouho léčit. Sice už vím jak to udělat správně... ale... nemusí to vyjít... víš." ospravedlňuji se před ním. Posadím se na židli a otevřu knihu, stále si držím Morgana u sebe a hladím ho "Aspoň že mám tu tebe. Bez tebe bych se asi zbláznila... neměla bych si s kým povídat. Avaret je fajn... to jo.... ale jen tak popovídat s ní není asi lehké, těžko se ji můžu ptát na přátele a rodinu a koníčky a tak..." pokrčím rameny. "No nic... budu se učit." poškrábu Morgana za uchem a pak si ho položím na klín, jednou rukou ho stále hladím, ale už svou pozornost věnuji knize.

Joshua z Oronu - 20. září 2009 21:54

Pokoj "Tsech, jasně že jo!" Horlivě mu to odkývu, jako bych předešlý výlev ani neprodělal, i když si potom nenápadně promnu krk. Sklouznu očima k zemi, kam padl jeho flusanec, a téměř vyděšeně odsunu nohu stranou. A najednou se s ním dávám do pohybu a jediné co se mi tak nějak vštípí do hlavy, je jeho jméno. "Joshua.." Odpovím, když spolu staneme před dveřmi, a nervózně polknu. "..z Oronu." dodám rychle a stanu s ním v pokoji. Jak mě ten zmetek nechal jít prvního! To, že uvnitř najdeme chlapa, jsem čekal. Ale že na posteli zahlídnu elfku s dominantním výrazem ve tváři, to mě docela překvapilo. Z úst mi hned na to unikne obdivné hvízdnutí, ale následné označení že jsem děcko, mě nasralo. "Ty bu-!" Zarazím se - mám před svou hrudí meč. Ruce mi ihned vyjednou do obranného gesta a na slova trpaslíkova jen kejvnu hlavou. Na to promluví žena a její opovržení, co jí přímo tryská z očí, mě nějak...nevystraší, spíš naopak. Teda, strach z ní jde - to jako jo, ale ty křivky, ta tvář, vystouplé lícní kosti. Ihned zaženu postelové hrátky a soustředím se na úkol, který jsem si dal. "Důležitá zprává, která ale nebude zadarmo." řeknu s klidem, který jsem v sobě našel během vteřinky, a abych se ještě víc uklidnil, ohlídnu se za sebe na trpaslíka, jestli náhodou nevzal roha a nenechal mě tam s nima. To by pak viděl to tóčo. Očima se vrátím zpátky na meč před mojí hrudí a ukazováčkem se opatrně snažím odklonit ostří stranou.

Elleandor z Tarémie - 21. září 2009 09:25

U stolu "Já se dojdu na pokoj zeptat, ale máme problém. Nemáme peníze, důvod je na dlouhé povídání a nechal bych to, až bude více času." Mluvím klidně, není mi to příjemné z něj takhle tahat prachy, ale nechci mu nic nalhávat, tím by jeho stále ještě křehká důvěra utrpěla. "Jaký je váš názor na účast v zítřejší bitvě, ke které vyzval Tamián, madam?" Obrátím se s přímou otázkou na Meirion. Dávám tím také zároveň čas na rozmyšlení mladíkovi, jestli je ochotný pokoj zaplatit. Na chvíli můj pohled od společníků utrhne ruch u dveří, kde zase začíná řídit jeden z našich „objevitelů“. Zdá se, že nalezli další oběť.

Strážce - 22. září 2009 19:25

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Bylinky pěkně zakořenily, ale říct, jestli porostou, na to je příliš brzy. První dva dny studuješ posilující zaklínadla a pohyby. Také objevíš několik dalších, jeden dodatek to dovolí prodloužit dobu sesílání, ale získat nad zaklínadlem větší kontrolu. Naučila ses jej také, protože by ti mohl pomoci se sesíláním mocnějších zaklínadel. Další variace ti dovolují naopak seslat zaklínadlo rychleji nebo na dotek. Po dvou dnech všechno zvládáš velmi pěkně a máš chuť to na něčem zkusit prakticky. Zkoušet to na zaklínadle na přivolání Noční můry, to by nemuselo být zrovna nejlepší. Aby tě taky potvory neušlapaly, až jich přivoláš stádo. Takže ti zbývá jen a pouze Tesák. Nebo, že by ses naučila něco jiného? Když však třetí den vstaneš z postele, najíš se, umyješ a oblečeš do provizorních opravených šatů (nové jsi zatím nedostala), zjistíš, že Morgan nikde není. Vždycky byl někde poblíž, kde může být?

Strážce - 22. září 2009 19:32

Hostinec – rozmluva Slepec přikývne a vytáhne z váčku peníze na zaplacení pokoje. Když Elleandor vyřídí všechny formality a zaplatí, hostinský vám dá klíče a dovede vás do patra. Ukáže vám, který pokoj je váš a pak vás opustí. Patrně se mu nelíbíte, vypadáte opravdu zvláštně... A pronajímat pokoj třem černokněžníkům (nic jiného pro něj patrně nejste) prý nosí smůlu! Vejdete do pokoje a máte tak výrazně lepší soukromí na váš rozhovor. Posadíte se kolem stolu, zapálíte lucernu. Hluk z hostince zde není téměř slyšet.

Algila Rosevin z Daricie - 22. září 2009 19:39

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Bylinky mi zakořenili, to jsem byla ráda, ale jestli vyrostou to jsem ještě nemohla říci. Jak jsem řekla první jsem se učila z knížek a sbírala odvahu cvičit zase Tesák, pořád jsem se obávala toho že se mi to nepodaří a znovu onemocním. Nakonec jsem si řekla že jsem se rozhodla správně, že začnu první studovat a až pak cvičit. Třetí den jsem se rozhodla, že konečně odložím váhání a pustím se do Tesáku. Opláchnu se a obléknu, když si všimnu že Morgan nikde není. Hned jsem ucítila úzkost, tohle nebylo normální, Morgan mi byl vždy na blízku. Ale než se ho vydám hledat musím zalít květiny, udělám to tedy, ale v rychlosti. "Morgane? Kde jsi kamaráde zavolám když popadnu krabici poslední záchrany. "Kocourku?" začnu ho hledat, přece by mi neutekl? Po takové době co jsme spolu? Proč by mě opouštěl? Copak jsem se o něj nestala dobře, nebo ho dostatečně nemilovala? "Morgane? Kam jsi mi zmizel?" prohlédla jsem prostor pod postelí a skříní, než vyjdu ven z pokoje a začnu ho hledat ve všech místnostech, kam jsem měla přístup.

Strážce - 22. září 2009 19:53

Pokoj Věci nabírají nečekaný spád. Tamián patrně o žádné zprávy nestojí. V první chvíli to sice vypadalo, že ano... Usmál se. Pokynul rukou... Jenže o vteřinu později zjistíš, že za tebou trpaslík skutečně stojí. A že pokynutí bylo na něj. To když tě chytí za ruce a zkroutí ti je dozadu. Tamiánův úsměv se změní v krutý úšklebek. „Teď poslouchej ty mě, ať jsi kdo jsi. A poslouchej dobře. Nejsi první, ale jsi patrně poslední, kdo za mnou v těchto dnech přišel s důležitou zprávou. A světe div se, šlo vždycky o podraz. A nemám důvod si myslet, že je tomu teď jinak. A to mi náladu zrovna nezvedá,“ zavrčí a přitáhne si židli. „Takže já se teď posadím a ty mi řekneš pár věcí. Třeba, kdo tě poslal, co jsi mi měl říct, proč, jaká je pravda, kolik jsi dostal zaplaceno a takové věci. Určitě si vzpomeneš ještě na pár detailů.“ „A aby to příliš netrvalo, najdeme ti nějakou motivaci. Tady Scaywen, velekněžka Kaina, boha mrtvých, “ ukáže na elfku, „teď k tobě velmi pomalu přijde, vytáhne si, velmi pomalu, dýku ... a vypíchne ti oko. Jak jsem říkal, nemám dobrou náladu. Ale pokud mi včas řekneš všechno, co chci vědět, možná si to rozmyslím. Ale zatím nemám důvod...“

Strážce - 22. září 2009 20:10

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří věž Hledáš, procházíš známé místnosti s lucernou, ale kocoura nikde nevidíš. Obešla jsi všechno dvakrát, byla jsi i venku, ale nikde nic. Mezi tím se setmělo, to ti ale příliš nevadí. Zvykla sis na ten svět mihotavých stínů a imaginárních příšer ve tmě. Víš, že tady v okolí je nejstrašnější a nejmocnější bytostí tvá učitelka. Když už začínáš být zoufalá, uslyšíš zamňaučení. Z poza dveří, které jsi nikdy předtím neotevřela. Vlastně ani nezkoušela otevřít. Připomeneš si slova Avaret, že můžeš prozkoumávat věž, kdy budeš chtít. Nikdy sis na to nenašla čas... Otevřeš dveře a vstoupíš do místnosti. Tvá lucerna ji ozáří a ty si připadáš jako někde na půdě. Je tu spousta zaprášených, nepoužívaných věcí. Bedny, různé lešení, stojany, věci zakryté plátny, starý nábytek, knihy v zašlých policích, vše pokryté pavučinami. Některé věci připomínají svou podobou tvou koncentrační kouli. Pomalu procházíš až dojdeš na místo, kde na vysokém kamenném sloupu leží nějaký předmět. Když se přiblížíš, vznese se a rozzáří. Je to nádherná dýka: zahnutá, se slonovinovou rukojetí, čepel je zdobená runami, které modře září. Od země je asi 2 kroky vysoko. Kocurek odněkud zpoza toho harampádí vyběhne, otře se ti o nohu a zavrní.

Geidan Stål - 22. září 2009 20:32

Pokoj Koukám, že ucho je docela drzé. A Tamián si to nenechá líbit. Kdo by taky ano, když ho uprostřed noci vzbudí drzý fakan, který si myslí, že je tu na něj někdo zvědavej. Když vyřkne svůj první rozkaz, vlastně mi to ani nevadí. Nehezky se usměju, ale je v tom patrné potěšení. Ano, jsem velekněžka... a teď to budu dělat pro sebe a ne pro Kaina. To až bychom ho ráno třebas obětovali. Teď je to moje noční hra. Za to, že mě probudil, za to, jak je drzý. Jsem velekněžka, mám lidi vést, mám jim ukázat, jak se mají chovat. A pokora... to je jedna z hlavních věcí. Člověk musí vědět, kdy může vystrkovat rohy a kdy má sklonit hřbet. "Opravu velmi pomalu?" To znamená, že bych se k tomu vypíchnutí nemusela dostat. To by mě mrzelo. Musím Tamiánovi ukázat, že se opravdu neštítím zašpinit si ruce krví. Přejdu ke stolu, kde jsem nechala opasek s nožem. Nedělám žádná teatrální gesta, abych mu ukázala, jak nehezké to bude, až se do něj pustím. Účelně k němu přijdu a drapnu ho za vlasy zkušeným pohybem. Hrot se ocitne jen palec od jeho levého oka. Jestli se bude cukat.... mohlo by se stát, že se sám nabodne. "Stačí jediné slovo, kterému neuvěřím, a vyříznu ti i jazyk. Možná pak bude snesitelnější a pokornější."

Algila Rosevin z Daricie - 22. září 2009 20:37

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří věž Začínám být zoufalá, bála jsem se o Morgana, takhle se ještě nikdy nezatoulal a já o něj měla opravdu strach. Začínala jsem mít slzy na krajíčku, když uslyším mňouknutí. "Morgane?" zavolám a vydám se za jeho hlasem, zaváhám před dveřmi, kterými jsem nikdy neprošla, ale byl tam Morgan. Vzala jsem na za kliku a vešla dovnitř, rozhlédnu se překvapeně kolem. To bylo nějaké skladiště nebo co, pohled mi padne na knihy předměty schované pod plátnem. Hned se ve mě probudil zájem, když si všimnu podstavce a dýky která se najednou vznese. Byla nádherná a jakoby se mi sama nabízela. Přemýšlím jestli si ji mám vzít, nakonec tu ležela a jen se na ní prášilo. V tu chvíli se objevil Morgan "Kocourku..." vydechnu a položím krabici poslední záchrany. Skloním se a vezmu Morgana do náruče "Tak sem jsi se mi zatoulal." tisknu ho jemně k sobě a hladím ho. "Takhle mi už neutíkej. Měla jsem o tebe strach. Vím že kočky se rády toulají, ale příště bych byla raději kdyby jsi se šel toulal až bych se učila. A jak jsi se sem vůbec dostal? Vždyť dveře byli zavřené." políbím Morgana na hlavu a úlevně vydechnu. "Kdybych o tebe přišla nevím co bych si počala." zabořím tvář na chvíli do jeho kožíšku. Pak ale hlavu zvednu a zadívám se na dýku "Není krásná? Myslíš, že bych si ji mohla vzít?" zeptám se na jeho názor a položím ho zase na zem. "Myslím že je magická. Je tak krásná... moc bych ji chtěla." koušu se do rtu a sleduji vznášející se dýku. Ale nakonec to nevydržím, natáhnu ruku a uchopím dýku za rukojeť.

Joshua z Oronu - 22. září 2009 20:52

Pokoj Byl jsem si tak sebejistý, že dostanu nějakou tu minci... A najednou mě ten týpek za mnou chytí, zvrátí mi ruce dozadu a muž přede mnou není tím, kým byl. Kurva, kam sem to zase vlezl! Pozorně poslouchám každé Tamiánovo slovo, což se mi nestává často. Většinou je propouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Teď ale dostávám strach, takže to nejde. Vidina toho, že je má fešácká tvář bez oka, mě málem srazí na kolena. Ale držím se. Jsem muž! Mladý blonďatý muž s modrýma očima, který je sice pomalu vzrůstem menší, než ta kráska přede mnou, ale to vůbec nehraje žádnou roli! Nezaleknu se ničeho. "Poslal jsem se sám, krucinál!" vzkřiknu téměř hystericky jako žena před porodem, ale hned se zase uklidním. Ostražitě tikám očima mezi Scaywen a Tamiánem a zárověň mi v hlavě šrotuje, kudy zdrhnout, kdyby šlo do opravdu tuhýho. A zároveň začnu svižně rozvazovat jazyk. "Ráno jsem se vzbudil a zaslechl, jak se nějaká banda chuligánů dohaduje o tom, že přepadnou Tamiána, tebe, za skalami u poloostrova. Shromáždí tam svoji armádičku, aby ti vyrazily dech, ale pro mě za mě si tomu klidně nevěř. Až vám zítra natrhnou.." Zamyslím se. "..košile," dodám pak, "můj problém to nebude, já budu připraven." Dokončím svá slova, ale to už mě žena drapne za vlasy a zvrátí mi hlavu dozadu. Tohle jednání se mi nelíbí a vypadá to, že ona to myslí naprosto vážně. Proto už mlčím a neřeknu jim ani slovo. Cukat se v tuhle chvíli, to bych si vážně moc nepomohl.

Strážce - 22. září 2009 21:13

Pokoj „Pomalu říkám, do prdele, vždyť stihl říct tři věty!“ okřikne Tamián elfku. Zdá se, že tu to vyloženě baví. Pak se otočí zase k tobě. „Jestli očekáváš, že něčemu takovému uvěřím, tak to bys měl zapracovat na tom, aby to neznělo jako pohádka. Chybí ti tam detaily, mladej, musím nějak moc používat fantazii,“ zaťuká si Tamián prstem na spánek, „aby to dávalo dohromady smysl.“ „Takže ty se probudíš uprostřed armády, nikdo si tě nevšimne, pak se ještě proplížíš ven a úúúplně náhodu si odneseš důležité informace a víš, kde mě hledat, abys mi je mohl přinést. Ne, myslím, že tomu nějak mám problém uvěřit,“ pokrčí rameny a přejede prstem po čepeli meče. Vydá to ošklivý, vrzavý zvuk.

Strážce - 22. září 2009 21:23

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří věž – skladiště Natáhneš se se strachem po dýce. Je opravdu krásná. Když se tvé prsty přiblíží k ní, cítíš takový klid a mír, je to velmi příjemné. Uchopíš ji a ona pomaličku pohasne. Je ale velmi krásná, stále. Držíš ji ve dlaních a prohlížíš si ji ve světle lucerny. Je dlouhá, spíše jako tesák, a mírně zahnutá. Čepel je broušená po jedné straně. Ve středu je vyleptaný jemný žlábek, runy jsou patrně ryté. Kraj ostří je zdobený ornamentem ve tvaru popínavých rostlin, taktéž leptaným. To však není nic proti rukojeti, která je z jemně vyřezávané slonoviny. Vyřezaný je do ní had, který obmotává celou rukojeť a v tlamičce drží malý broušený safír a vytváří tak konec rukojeti. Zbraň je perfektně vyvářená, ostrá jak čepel, tak hrot. Čepel není z čistého stříbra, ale nějaké tmavší slitiny. Prozkoumání run ti prozradí, že tři symbolizují znamení moci a jsou napsány Starým jazykem magie. Další dvě jsou napsané elfsky a symbolizují jméno zbraně. Elfsky bohužel neumíš.

Algila Rosevin z Daricie - 22. září 2009 21:51

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří věž - skladiště Když se natahuji po dýce, vypláznu špičku jazyka a schovám ho teprve až se mé prsty sevřou kolem rukojeti. Na okamžik zadržím dech a čekám jestli se něco nestane, ale vše je v pořádku. Žádný blesk, žádná bolest, prostě vše normální. Začnu si ji prohlížet "Ta je tak krásná. Podívej." skloním se a ukážu ji Morganovi. "Je krásně zdobená a ty drahokamy... nádhera... nechápu proč ji tady schová. Myslíš že si ji budu moci nechat?" zeptám se ho a zadívám se na něj, jako kdybych opravdu čekala odpověď. "Musím se ji zeptat... až se vrátí." znovu si ji prohlédnu dýku, chci si ji vzít ale váhám. Nakonec ale otevřu krabici poslední záchrany a opatrně ji vložím mezi lahvičky "Tak... snad to nebude vadit. Nakonec kdyby byla ta dýka nebezpečná tak ji schovají na lepším místě. Lépe chráněném." pohladím Morgana a rozhlédnu se. "Ale tady je věcí... prohlédneme si to tu trochu?" navrhnu a začnu sundávat plátna ze zarytých předmětů abych si je prohlédla, samozřejmě je pak zase zakryji. Také se dostane i na zaprášené knihy, abych zjistila o čem jsou.

Meirion z Ilianoilis - 22. září 2009 22:23

Pokoj těch, co magií vládnou Světlo lucerny dodalo místnosti živější rozměr a dopadlo i na tváře mých společníků. Jejich rysy tak více vynikly, když byly v kontrastu s tmavými kouty pokoje. Byla to hra světla a tmy. Hra ohně, který nám dnešního dne již tolik napomohl. Světlo a teplo. Zahledím se na moment na tančící plamínek, jež je polapen za sklem. Teď mám klid na to, abych si nerušeně prohlédla pana Saie. Vyčkávám až sám začne hovořit a povypráví nám o svém příběhu, který se spojí s tím naším. A snad díky němu nalezneme odpověď na to, kam naše další kroky povedou.

Strážce - 22. září 2009 22:25

Sai z Mariasu „Začnu od počátku,“ rozpovídám se nečekaně, když jsme sami. „Jak jste si mohli všimnout, jsem slepý. Ale to mi nebrání v tom, abych viděl. Vidím obrazy, které často nejsou skutečné, ale vyobrazují Osud. A díky těm vidinám jsem tak něco jako věštec. A proto, že v těch mých vidinách jste se naposled objevili vy dva, rád bych s vámi strávil nějaký čas. Kdo ví? Třeba obrazy dají smysl i vašemu Osudu?“ Zarazím se, řekl jsem až příliš. Více, než je u mě obvyklé. A tím pádem je tu už zase moje plachost a nerozhodnost: „Jenže jsem slíbil jít s panem Tamiánem.“ Téměř zavzlykám. „Asi by nebylo správné ho opustit.“ „A ta žena, která přišla s vámi... Kdo to je?“ zeptám se zvědavě.

Strážce - 22. září 2009 22:45

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří věž – skladiště? Uschováš dýku do krabičky, téměř se ti s ní ani nechce rozloučit. Její dotyk je příjemný, uklidňující. Velmi se podobá pocitu, jaký zažíváš, když se unavená z cvičení vracíš do svého pokoje na vrcholu věže. Pustíš se do prohlížení okolí. Knihy jsou roztodivné. Některé jsou psané starým jazykem patrně dialektem, který neznáš. Šly by číst, ale těžko. Mnoho je elfsky. Další jsou starou Obecnou, příběhy, kroniky, zápisky. Našla jsi i knihu s magickými rituály, je velmi stará a také se těžko čte. Ale z té by ses něco mohla dozvědět. Nakonec začneš prohlížet zakryté věci. Najdeš rozbitý artefakt, komplikovaný stroj podobného vzezření jako tvá koule, jen větší a komplikovanější. Hromadu kostí. Velkou okovanou zamčenou truhlu. Obraz rudého démona sedícího na hoře lebek uprostřed krvavého moře. Zkrouceného draka vyrobeného z mědi.

Algila Rosevin z Daricie - 22. září 2009 23:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří věž - skladiště Se zájmem jsem si prohlížela věci zde schované, ten obraz měl poněkud znepokojil a tak jsem ho raději zase schovala. Ten měděný drak se mi líbil, ale byl hrozně velký a neměla bych ho kam dát. Knihy jsem většinou nemohla přečíst, ale tu knihu s rituály jsem si nechala. "No... myslím že tady už nic zajímavého nenajdu. Možná že se sem podívám později." dám si knihu do podpaží a vezmu krabičku poslední záchrany a do volné ruky ještě Morgana "Tak pojďme. Půjdeme ty poklady schovat do našeho pokoje a pak půjdeme cvičit Tesák." odejdu a zavřu za sebou. Vrátím se do svého pokoje, kde položím na stůl dýku a do police knihu, abych se na ní pak mohla podívat. "Tak.. jdeme na ten Tesák. Teď to už určitě zvládnu." vydám se spolu s Morganem na nádvoří. Avaret říkala že mám mířit na oponu, pamatovala jsem si to kouzlo, mnohokrát jsem si ho četla a i všechny ty poučky. Nesměla jsem to držet v sobě, nesoustředit se tolik abych byla napjatá. Musím být uvolněná. Zhluboka se nadechnu a posadím Morgana na zídku, skřínku položím vedle sebe a začnu pracovat na zaklínadlu.

Elleandor z Tarémie - 23. září 2009 06:49

Útulný pokojíček kdesi v hostinci. To že byl Sai ochotný investovat do nás dvou, v podstatě neznámých elfů, mě potěšilo. Zvlášť když jsem spatřil, o kolik útulnějším a klidnějším místem pokoj byl oproti hostinci. Za to to že se Sai z ničeho nic sám od sebe rozmluvil mě trošku překvapilo, zatím mi přišel spíše mlčenlivý, ale možná v tom měla prsty důvěra, kterou jsme u něj zřejmě získali. "Promiňte, pane Sai. Nechci vás podezřívat ze lži, ale opravdu jste slepý, když jsem vás studoval v astrálním světě, tak jsem neviděl žádné poškození vašeho zraku." Začnu opatrně, snažím se zvažovat každé slovo, nerad bych se mladíka dotknul náznakem nedůvěry, kterou jsem k němu necítil. "Nebo za to může ten astrální tvor, který je k vám připoután?" Přímo k věci, na co to okecávat, stejně od nás nečeká, že by jsme byli nějaké máčky, kterým by to uniklo. Když pak začne o Tamiánovi, tak se můj pohled opět sveze k Meirion, která se stále ještě nevyjádřila. "Myslím, že my nadaní vyšší mocí, než ostatní smrtelníci, bychom měli mít svou čest a tedy pokud jste panu Tamiánovi zavázal své služby, tak byste se měl svého slova držet a v tom případě jsem ochotný se přidat i já, i když nerad, ale zřejmě to je náš osud." Lehce pokrčím rameny a dál se k tomuto tématu nevyjadřuji. Za to k tématu naší „společnice“ Kainovi kněžky Scaywen to je jiné, tedy předpokládám, že myslí jí, protože nikdo jiný snad ani nemohl upoutat jeho pozornost. "Myslíte tu ženu, která mluvila s panem Tamiánem?" Odmlčím se, přičemž pohled skončil opět na Meirion, jako již tolikrát tento večer. "Jde o nejvyšší Kainovu kněžku. Já osobně jí vůbec nevěřím, zatím mě jen přesvědčovala, že jí jde jen o ní samotnou, nikoho jiného, tedy krom Kaina a možná toho jejího psa. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi vrazila dýku do zad a obhájila to tím, že si to tak Kain přál a všichni okolo jí to sežrali. Mějte se před ní na pozoru." Mluvím hodně trpce, vůbec se nesnažím skrývat svůj postoj k ní, měl bych možná ovládat lépe své emoce, ale teď mám nutkání mluvit volně bez okolků.

Strážce - 23. září 2009 09:25

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Chvíli si dodáváš odvahy, pak se pustíš do zaklínadla. Máš strach, pochopitelně, když tvé poslední pokusy nedopadly dobře. Ale to jsi také nevěděla tolik, jako teď, to jsi zaklínat zkoušela na vlastní pěst a podle toho to také dopadlo. Stejně se nemůžeš zbavit dojmu, že Avaret z toho měla radost, i když to přímo neřekla. Starala se o tebe a tvá zranění a nikdy (krom snad první věty, když tě našla na nádvoří) ti nevynadala. Zadíváš se na Oponu, zkoncentruješ, proneseš zaklínadlo. Pohyb rukou je již naprosto automatický, spíše připomíná tanec, než složité umění magie. S tvých napřažených prstů vyletí střela negativní energie, naprosto čistá, souměrná a svým způsobem dokonalá. Během několika úderů srdce překoná těch pár set kroků k Oponě a zmizí. Bylo to tak snadné. Ani se ti nezatmělo před očima, únava je minimální. Zkusíš to ještě několikrát, rychleji za sebou, precizněji, rychleji (a zbrkleji), jednou rukou. Jde ti to. Šesté zaklínadlo ti však již ukáže, jak to vypadá, když se zaklínadlo nepovede. Jsi na tuto variantu připravená, ale praxe je praxe. Zaklínadlo selže, ale tvá mysl je má pod kontrolou. Zatmí se ti před očima, je to namáhavé, ale negativní energii se ti podaří vytlačit zpět do Podsvětí, kam patří. Nic se nestane, jen si všimneš, že ti z nosu zase teče krev. Trošičku. Nic vážného. Stojíš na nádvoří a zažíváš pocit triumfu. A začínáš koketovat s představou, zkusit vyvolat zaklínadlo s větší silou, snad si troufnout i na III. stupeň.

Algila Rosevin z Daricie - 23. září 2009 11:50

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Po první úspěšném kouzle jsem získala jistotu a začala zaklínadlo Tesák neustále opakovat. Byla jsem překvapená jak snadno to jde. Chvíli jsem si myslela že bych to mohla dělat do nekonečna, tedy až do chvíle kdy kouzlo selže a zase se mi zatmí před očima. Spustí se mi krev z nosu, otřu si ji do šatů, ale už znovu nekouzlím. Chci se přesně držet instrukcí od Avaret a tam psala, že když se to nepodaří nemám to znovu zkoušet. I když psala že šrámy, ale raději to nebudu riskovat. Nechci dalšího půl roku zůstat v posteli a léčit se, hrozná ztráta času. "Myslím že Tesák už umím dobře. Sice bych raději kdybych ho uměla vyvolat třeba desetkrát za sebou bez nějaké chyby, ale to zkusím zítra. Pojď Morgane, půjdeme zpátky do pokoje Avaret. Podívám se po nějakém novém zaklínadle." vezmu krabici a pak i Morgana. "Chtěla bych zkusit ten stupeň III, ale to bych zkusila asi až v den kdy nebudu vůbec kouzlit. Chci mít na to co nejvíc síly, ale teď si to můžu aspoň nastudovat. Ale možná bych mohla zkusit kouzlo ze stupně II." vrátím se do pokoje Avaret. Pohladím Morgana, kterého položím na stůl a hned se chopím knihy abych si našla nějaké nové, zajímavé kouzlo.

Strážce - 23. září 2009 14:18

soukromá zpráva od Strážce pro A další zaklínadla Vrátíš se do pokoje a vrhneš se na knihu základů magie životních sil. Prolistuješ ji a najdeš si zajímavé téma. Ve čtení Starých jazyků ses již velmi zlepšila, takže ti nečiní problém přelouskat popisy. Oživování neživých věcí zabírá jednu velkou kapitolu a pečlivé studium ti zabere den a půl. Když už si myslíš, že máš vše zvládnuté, zamíříš do skladiště. Prohlédneš si kovového draka důkladněji. Je to nádherná práce, detailní a velmi pečlivá. Zkusíš, jak moc jsou některé části těžké. Bohužel dost. Prohlédneš draka zevrubně a uděláš si v hlavě jednoduchý výpočet. Na oživení takového kusu mědi budeš potřebovat zaklínadlo III. stupně a možná ani to nebude stačit. To tě ale nijak neodradí. Času máš dost a tak zařadíš do zaklínadla prodlužující poutací prvky, studeného kovu se můžeš dotknout, což také usnadní seslání. A poslední věc, zaklínadlo sešleš jako dočasné. Za prvé proto, že je to výrazně jednodušší, za druhé proto, že koncentraci můžeš kdykoli přerušit a pokus tak ukončit. Vše máš připraveno, jako vždy při tvých experimentech. Okolní věci jsi odklidila, záchrannou krabičku máš u nohou, kocoura z dosahu hromady šrotu. Zkoncentruješ se a pronášíš zaklínadlo které ses naučila. Je to dlouhé a trvá to dosti dlouho. Déle, než práce s negativní energií. Načrtáš do vzduchu magické symboly a některé z nich zůstanou ve vzduchu zářit. Nakonec se draka dotkneš na čumáku. Ucítíš energii, jak se prožene skrz tvé tělo. Jestli negativní síla byla jako hrozivý chlad, tahle připomíná oheň. Je živelná a má sílu, tvé první zaklínadlo třetího stupně tebou otřese, na chvíli zase nevidíš (respektive vidíš rudě), dostaneš křeč a výboj tě odmrští krok zpět. Zavrávoráš, ale nic ti není. Chvíli se nic neděje. Pak se ozve zaskřípání. Dračí oči se rozzáří jantarovou barvou, celé tělo se napne a zvedne. Drak zkroutí svůj krk a podívá se na tebe z krátké vzdálenosti jedním okem. Pootevře kovový zoban a zasyčí, zní to jako pára unikající z konvice. A taky tak vypadá.

Algila Rosevin z Daricie - 23. září 2009 14:46

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Skladiště - oživení dráčka Bedlivě jsem Oživení neživých předmětů prostudovala, už jsem se těšila až to vyzkouším. Nakonec to bylo všechno poněkud složitější, ale já věřila že to zvládnu. Pak jsem chvíli hledala co oživím než jsem si vzpomněla na toho kovového draka ve skladišti, hned mě napadlo že to by byl ideální předmět, nejen že byl neživí ale k tomu měl i nějakou podobu, což bylo pro mě snadnější než třeba zkoušet oživit kámen. Vypravila jsem se do skladiště, kde jsem udělala kolem draka místo. Morgana jsem dala na bezpečné místo odkud mě bude moci pozorovat "Zůstaň tady. Nevím jak se ten drak pak zachová a nechci aby ti něco udělal." vysvětlím mu a poškrábu ho pod hlavou. Pak se pustím do kouzlení, tohle kouzlo bylo jiné, trochu mě to překvapilo, ale nechala jsem to být a pokračovala. Kouzlo má takovou sílu že mě odmrští, málem upadnu ale zase získám rovnováhu. Oddychnu si a zadívám se na draka, nic se nedělo. Zamračím se a přemýšlím jestli jsem neudělala někde chybu, když se konečně pohne. Srdce se mi radostí rozbuší, trochu ustoupím a sleduji jak se zvedá. "Podívej Morgane! Podařilo se." řeknu nadšeně, ale zarazím se když na mě drak zasyčí. Zadívám se na něj "Nesyč na mě. Já jsem ta která tě přivedla k životu. Tak toho nech, protože ti život můžu stejně rychle zase vzít." pohrozím mu "Tak buď hodný dráček a pak budu hodná i já na tebe. Dobře?" mluvím na draka, doufám že mi rozumí. Snažila jsem se ho udělat inteligentního, vštípit mu nějakou osobnost, ale to nebylo jednoduché a nevím jestli se mi to podařilo. "Tak sedni a buď hodný." ale nepřibližovala jsem se k němu. Mohl by zkusit zaútočit, ale doufala jsem že až tak moc primitivního jsem ho nestvořila.

Strážce - 23. září 2009 17:27

soukromá zpráva od Strážce pro Skladiště Morgan zaprská, vycení kočičí tesáky a pak se dá na strategický ústup. Měděné monstrum pouštějící horkou páru v něm příliš důvěry nevzbuzuje. Ty se však musíš věnovat tvoru, kterého jsi právě oživila. Drak otočí kovovou hlavu, aby si tě prohlédl i z druhé strany. Ovane tě horká pára z jeho dechu, ale dá se to vydržet. Podívá se na tebe trochu zvědavě. Otřepe se, jako by chtěl rozhýbat ztuhlé "svaly". Zaskřípe drápy na podlaze, pak se zase svalí a hledí dál na tebe. Jeho dech je jako pára v kovárně, skřípe při každém pohybu a je celý takový lenivý, ale na druhou stranu neposedný a netrpělivý.

Algila Rosevin z Daricie - 23. září 2009 17:50

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Skladiště Podívám se na Morgana, jak prská a dává se na ústup "Jen klid. Jestli se to podařilo tak jak jsem chtěla, tak je krotký. Ale raději zůstaň schovaný. Pro jistotu." doporučím mu. Znovu se podívám na draka a ovane mě pára z jeho tlamy, na chvíli je mi opravdu horko, ale nic jiného nedělá, aspoň neútočí. Najednou se zase svalil na podlahu a kouká na mě. Vypadá to že poslouchá, trochu mě překvapuje že je uvnitř tak horký že pouští páru, ale pravda že to ho nejspíš pohání. "Hodný dráček." pochválím ho a usměji se na něj. "Tak a teď zůstaň klidný. Neboj se... nic ti neudělám." slíbím mu a natáhnu ruku. Chtěla bych se ho dotknout, zjistit jestli je i na povrchu horký. "Můžu se tě dotknout? Chtěla bych zjistit jestli jsi horký i navenek." "Tak jak ti budeme říkat? Jsi velký a z kovu.... tak ti budu říkat Železňák. Budeš hodný Železňáku? Když budeš můžeme být kamarádi." usměji se.

Strážce - 23. září 2009 18:19

soukromá zpráva od Strážce pro Skladiště Sáhneš na draka. Natočí ti hlavu tak, aby ses ho dotkla na místě, které by se dalo označit za čumák. Je studený, jako kdyby nic. Jantarové oči se na tebe znovu zaměří a dračí hlava se odtáhne. V tu chvíli si uvědomíš, že koncentrace na udržování zaklínadla tě dosti vyčerpává. Sice ne nijak moc, ale nejsi v tomto zběhlá a tak si toho všimneš až teď. Občasné brnění astrálních sil, které stále proudí přes tvé tělo také není úplně příjemné.

Algila Rosevin z Daricie - 23. září 2009 18:48

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Skladiště Byl chladný, překvapilo mě to, vzhledem k tomu že vypouštěl horkou páru. "Hodný Železňák." pochválím ho když se nechá pohladit "Jsi hodný kluk. A jsi také moc hezký dráček." usmívám se, ale pak si přes své nadšení uvědomím, že začínám být unavená, koncentrace hodně zeslábla. Začíná to být pomalu i trochu nepříjemné. "Teď budu muset jít. Začínám být unavená a ty by jsi si měl taky odpočinout. Ale zase se vrátím. Tak dobrou noc." popřeji mu a pak se patrně přestanu koncentrovat. Když s tím úplně přestanu, oddychnu si a dívám se jak i život v železném drakovi pohasne. "Tak.. to bychom měli. Pro dnešek dost a jdu si lehnout. Jsem unavená... Morgane?" najdu svého kocourka "Promiň. Příště tě raději nevezmu sebou, vím že tě polekal. Půjdeme spát co říkáš?" vezmu lucernu a krabici poslední záchrany a vrátím se do svého pokoje. Avaret mi začínala chybět, nakonec byla to jediná lidská... no aspoň lidsky vypadající a chovající se bytost. "Zítra to půjdu zase zkusit. Hned jak se probudím a ty se můžeš klidně toulat... jen se mi hlavně nesmíš zatoulat." zívnu a padnu na postel. Morgana si položím vedle sebe a hladím ho dokud neusnu. Už aby se Avaret vrátila a já ji mohla ukázat co jsem se naučila.

Meirion z Ilianoilis - 23. září 2009 20:21

Ve svitu lucerny Obrazy... Osud... My dva... Tiše si odkašlu a pohlédnu na Elleandora. Naše zraky se na chvilku střetnou. Slib Tamiánovi.. Zašmodrchaný Osud. Jen co je pravda. Dá se odporovat Věštci? Jaktěživ to nikdo nezkusil a toto setkání je vskutku prazvláštní. Ani já se neodvažuji postavit se proti, ne tehdy, když naše kroky řídí božstvo. Zřejmě jsme k něčemu předurčeni. Když se optá na onu ženu, pomyslím si jen cosi o tom, že snad ta předurčenost není jen Kainova náruč, do které bychom se mohli dostat za pomoci jeho služebnice. Znova se utvrdím v tom, že na ni si opravdu budu raději dávat pozor. Astrální tvor?! Zkamením na moment a za pomoci astrální roviny si Saie prohlédnu znova, teď již pořádně. Poté, co druid popíše kněžku, optám se věštce na to, jak došlo k jeho setkání s Tamiánem a proč se někomu, jako je on, zavázal.

Strážce - 23. září 2009 20:28

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální prostor Rychle přehlédneš auru hocha. K důkladnému prohlédnutí bys potřebovala daleko více času, ale už i to v tobě probudí údiv a zvědavost. Za prvé, chlapec, nebo chceme-li mladý muž, má solidní magický potenciál. Možná ne nijak extrémně výjimečný, ale na člověka opravdu slušný. Mohl by z něj být dobrý mág. Nebo třeba bojový čaroděj. Jeho schopnosti jsou sice v latentním stavu, ale pod dohledem schopného učitele by byl jistě rychle schopen směrovat astrální energii. Další zajímavá věc se týká jeho očí. Jejich aura je nepoškozená a vlastně vykazuje i nějakou slabou aktivitu. Ale hoch se tváří jako slepec. Zajímavé... Poslední věc, které si všimneš až skoro na konec své prohlídky, je nejpodivuhodnější. V oblasti solar plexu se krčí astrální bytost. Omotává jeho tělo, podobna hadu, prochází jeho aurou a žije s ním v něčem, co by se dalo nazvat s trochou nadsázky možná symbiózou, spíše parazitem. Rozhodně bys toto ráda blíže prozkoumala.

Strážce - 23. září 2009 21:32

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Avaret Bylinkám se vesměs daří, jen Gobliní koření trochu stůně, nevíš úplně proč. Je bledé a příliš neroste. Chladný mech vyschnul a zahynul, ten už jsi nedokázala zachránit. Ostatní bylinky rostou víceméně pěkně, nejlépe se daří Irieniným jehlicím. Jsou krásné, dlouhé a silné. Připomínají nať nějaké zeleniny, lákají k doteku, ale ty víš, že je prudce jedovatá. Když následujícího dne dorazíš se svými poklady a vypůjčenou knihou do pokoje upírky, najdeš ji tam sedět za stolem. Hned si povšimneš, že kromě ní je v místnosti více nových věcí. Něco úzkého a vysokého, zakrytého černou látkou. Asi obraz. Malá truhlička ležící na stole, zabalený měkký balíček na posteli. „Dobrý večer, Algi,“ osloví tě Avaret, „dnes nemusíš pospíchat. Dnes pro tebe mám několik věcí a také několik zpráv. Prosím, posaď se.“ Ukáže ti na protější židli. „V první řadě ti gratuluji k tomu, že ses již stala čarodějkou. Mladou, nezkušenou a prozatím slabou, ale skutečnou čarodějkou. A jako taková potřebuješ nové šaty,“ usměje se a ukáže ti na balíček, „zkus si je.“ Radostně vytáhneš šaty a vyzkoušíš si je. Jsou velmi podobné tvým starým, materiálem i střihem, snad jen mají větší dekolt. Co je na nich však navíc, je nádherné stříbrné vyšívání všech okrajů. Na některých místech jsou vyšité runy ve Starém jazyce, velmi jemným a nerušivým způsobem. Jsou to runy zaklínadel, ale tuhle magii neznáš. „A aby sis je mohla více užít, donesla jsem ti ještě něco. Ale slib mi, že pokud je nebudeš používat, necháš je zakryté,“ postaví se za věc skrytou černou látkou a sundá ji. Je to velké, nádherné zrcadlo. Vidíš se v nových šatech. Dlouho ses vídala jen ve zčeřené hladině jezírka. Zvýrazňují tvou postavu, která začíná dostávat ženské rysy. Dospíváš. Avaret přehodí černou látku zpět, než přijde zpět k tobě. „K šatům patří toto,“ vytáhne ze svého vaku kožené pouzdro na zbraň. Tušíš velmi přesně, na kterou bude pasovat. „Vím, že ji máš. Probudila se již před půl rokem, s tvým prvním zaklínadlem. Volala na tebe a lákala tě, nakonec jsi ji našla. Na magii poznání mít talent nebudeš, ale to nevadí,“ rychle tě ubezpečí, „nos ji u sebe. Pořád a co nejblíže tělu. A ve volném čase se neboj prozkoumat věž, má mnoho tajemství.“ „Co je v téhle malé truhličce, to se dozvíš zítra. Dnes ale máme práci. Došly nám některé alchymistické přísady. Potřebujeme ještěrohadí krev. Jdeme lovit,“ zatváří se vážně.

Algila Rosevin z Daricie - 23. září 2009 22:10

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pokoj Avaret Mrzelo mě že mi Chladný mech umřel a Gobliní koření mi nějak bledlo a chřadlo, napadlo mě že možná ho moc zalévám, proto jsem se rozhodla že teď ho budu zalévat málo a méně často. Třeba se ještě vzpamatuje. Dnes jsem nechala Morgana v pokoji, protože ještě spal, pohlazením jsem se s ním rozloučila a vydala se do pokoje Avaret. Když jsem zjistila že je už zpět, srdce se mi rozbušilo radostí "Avaret!" vypísknu a usměji se "Vítám tě zpět doma." přivítám ji, ale jak mě pobídne abych se posadila udělám tak. Když mi řekne že se ze mě stala čarodějka, oči se mi rozzáří radostí, zakryji si rukama pusu abych se nezačala smát, nechtěla jsem ji rušit. Dostala jsem nové šaty, celá nadšená jsem si je hned zkusila. "Ty jsou tak krásný! Děkuji Avaret! Moc se mi líbí!" řeknu upřímně a prohlížím se, když mi dala ještě jeden dárek. Zrcadlo! "Slibuji, že bude zakryté když ho nebudu používat." slíbím ji a zvědavě se v něm prohlížím. Byla jsem překvapená jak vypadám, tedy cítila jsem že dospívám, ale ještě jsem neměla možnost se doopravdy prohlédnout. "Moc děkuji." vydechnu a otočím se k ní když zrcadlo zase zakryje. A nakonec ještě jeden dárek, trochu se zastydím "Já bych ti to řekla." řeknu "Ale děkuji." podívám se na ní "Prozkoumávám... sice... pomaleji, ale ano." Prostě mi i všechen volný čas zabírá učení, když mi ale řekne že půjdeme lovit vykulím oči. "Lovit? Jako... pryč ze věže?" vydechnu "To je jeden z nejlepších dnů mého života!" vypísknu radostí, tentokrát se neudržím a obejmu Avaret "Děkuji, Avaret. Jsi na mě moc hodná." políbím ji na tvář a pak ji zase pustím "Promiň... ale nemohla jsem se udržet... tak já si... zajdu pro dýku a... a můžeme vyrazit dobře?" usmívám se.

Joshua z Oronu - 24. září 2009 12:34

Pokoj "Tak jinak," Začnu znovu a nervózně přešlápnu. V té pozici, ve které se nacházím, se mi ale těžko přemýšlí. Jenže mám pomalu strach to podotknout, aby se mi to ostří neocitlo někde jinde, než u oka. To by byla větší tragédie! "Jsem Joshua z Oronu, z rodiny...zlodějů," Co se stane, když se mu přiznám? Získám malou jiskřičku naděje, že u něho vzbudím důvěru? "Když nechci, aby o mně někdo věděl, tak o mně nikdo vědět nebude. Ustlal jsem si pod širákem ve skalách. Měl jsem trochu zinknuto z předešlého večera, poněvadž v jedné vesnici kousek odtamtud bylo veselo. Když jsem se ráno probudil, octl jsem se v blízkosti tábora ozbrojených mužů. Zvědavost mi nedala a opatrně jsem sledoval, zda nemají něco, co by mě mohlo být na přilepšenou," Klesnu na hlase. Tohle mě vysiluje víc, než kdybych celej den rajtoval na koni. "Neměli ale nic moc. Do oka mě spíš padla nádherná žena s dlouhými vlasy, zahaléná do čistě bílého šatu. Napadlo mě, že ta určitě rukama nedělá a bude mít něco hodnotnýho. Místo věcí mě ale zaujalo to, o čem se bavila s pár rytířema. Jo, ze začátku jsem spíš sledoval ji samotnou a teda jako, Scay, jseš větší kočka." Musím se uculit, ale pak mi dojde, že jsem pořád vystaven nebezpečí, tak mluvím dál. "Když jsem se vzpamatoval, dostalo se ke mně, že zítra zaútočí na Tamiána z Kary, aby je přestal pronásledovat. Máš-li tady nějakou mapu, rád, opravdu velmi ale velmi rád, ti ukážu místo, kde se zhruba nacházeli." Začnu hýbat s čelistí, když domluvím, protože mám pocit, že mi celá zdřevěněla. Nejradši bych popotáhnul, člověk se jim tady pokouší zachránit kejhák a oni mu místo toho stelou pod drnem. "...a proč mě to zaujalo? Protože vše, co jsem slyšel, by vám mohlo hodně ulehčit a mě naplnit kapsu."

Strážce - 24. září 2009 13:24

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Avaret Tvé nadšení vykouzlí na tváří Avaret úsměv, takový, jaký nevídáš příliš často. Když si uvědomíš, jak je stará, připouštíš, že není co se jí divit. „To je v pořádku. Tu dýku jsi měla najít. Je to silné magické ohnisko, které kdysi patřilo jinému čaroději. Ztratil ji. Když ji budeš u sebe dost dlouho nosit, zvykne si na tvou auru a budeš ji moci používat. A krom toho, musíš se i naučit bojovat bez magie. I to je někdy potřeba.“ „Ano, ven z věže. Už jsi tu byla zavřená příliš dlouho. A je čas si vyzkoušet tvé dovednosti i venku,“ opětuje tvé objetí jen mírně. Polibek jí rozhodně nevadí, spíše jsi ji přivedla do rozpaků, ale usmívá se. Nebuď tak nadšená, holčičko, ještě budeš muset prožít mnoho utrpení a mnoho z něj ti způsobím já, pomyslí si a ty část těchto myšlenek, snad jen ideu, zachytíš. Pro magii psychických sil nadání mít budeš... Sbalíš se, dýku vložíš do pochvy a připneš si ji k pasu. Když se vrátíš, Avaret už má připravený vak s lucernou, olejem, provazem, měchem s vodou a nějakým jídlem. Do vaku vloží tvou schránku s lektvary a pak ti vak podá. „Vyrazíme.“ Sejdete po schodech a když se před vámi otevírají vrata na západní nádvoří, zatajíš dech. Nikdy jsi tu nebyla. Vyjdete na kamennou dlažbu a ty se ohlédneš k věži a Oponě. Kámen pokrývá jinovatka, či snad večerní námraza. Je ti trochu chladno, přece jen, noci brzkého jara bývají ve skalách chladné. Jedna z run na tvých šatech slabě zazáří a nepohoda počasí ti přestane vadit. Projdete přes tiché, prázdné nádvoří jen za svitu hvězd, za tu dobu, co jsi tady, sis na tmu zvykla. Vidíš v ní dost dobře na to, aby ses při slabém světle zvládla orientovat. Vyjdete z tvrze boční brankou a jdete spolu stezkou do skal. Máte čas si povídat, nebo naopak mlčet a vychutnávat si noc. Kdysi ses ve tmě bála, teď jsi ty tou šelmou, která vyrazila lovit a před kterou se musí mít ostatní na pozoru. Po dvou hodinách dorazíte k jeskyni, která se svažuje prudce dolů, do hloubky země. „Půjdeš lovit sama. Já s tím mám vždy problémy, ještěrohadi jdou po živých bytostech a mě ignorují. Poradíš si,“ řekne vážně a vytáhne z vaku provaz. Uváže ho k balvanu a hodí dolů. Šlo by to sešplhat i bez něj, ale takto je to bezpečnější.

Algila Rosevin z Daricie - 24. září 2009 14:12

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Lov ještěrohadů To že zachytím její myšlenky mě překvapí, myslela jsem že pro tohle nadání mít nebudu. Nemo to aspoň říkala, mohla se splést? Prozatím to nechám být a odejdu do svého pokoje, kde si vezmu dýku. Rozloučím se s Morganem a hned se zase vrátím k Avaret. Vezmu si od ní sbalený vak, který si hodím na záda a vydám se s Avaret pryč. Byla jsem celá vzrušená z toho že jdu ven, sice na lov, ale stále ven z věže. Trochu jsem doufala že někoho potkáme, ale ne. Tma byl můj přítel, už dávno jsem zjistila že vidím v noci skoro stejně dobře jako ve dne. Noci jsem se už nebála, to mě už přešlo. Bylo trochu chladno, ale jeden ornament na šatech se rozzáří a hned je mi zase dobře. "Páni... ty šaty jsou, ale šikovné." řeknu nadšeně a pohladím látku. Podívám se na Avaret a usměji se, měla jsem ji ráda, opravdu. I přes ty myšlenky co jsem od ní zachytila, nenáviděla jsem ji předtím když začalo to cvičení s bičem, ale teď už jsem chápala že je to pro mé dobro a i další utrpení klidně přetrpím hlavně když se stanu silnější. Dorazili jsme ke vstupu do podzemí a tady mi Avaret řekne že dál musím sama. "Ale... co když to nezvládnu?" polekám se "Co když se neubráním?" dívám se na ní. Pohlédnu dolů do hloubky, nadechnu se "Tak dobře. Můžeš mi o těch ještěřohadech něco říci? Jak jsou velcí? A mám z nich přinést jen nějakou část těla nebo je potřebuješ celé? A kolik jich mám přinést?" znovu se na ní zadívám.

Strážce - 24. září 2009 16:33

soukromá zpráva od Strážce pro Lov ještěrohadů „Mnohokrát narazíš na věci, o kterých nebudeš vědět, jestli je zvládneš. Musíš to sama včas poznat a ustoupit. Nemyslela sis doufám, že lov ještěrohadů je nějaká zábava? Je to nebezpečné jako cokoli, co děláš, a také je to pro tebe další důležitá lekce. I když, třeba to pro tebe zábava bude. Možná spíše v budoucnu, dnes rozhodně ne. Neřeknu ti vůbec nic, musíš se s nimi vypořádat, jakmile se objeví. Často nebudeš vědět nic o nebezpečí, které tě ohrožuje. Nic jiného nezbude. Jeden. A stačí srdce a nějaká tak krev, mrchožrouti se postarají o zbytek,“ dodá a podá ti velkou skleněnou ampulku. „Hodně štěstí,“ řekne, když ti ukazuje, jak použít lano k jištění, abys mohla lépe sešplhat do jeskyně. Jeskyně V jeskyni je zima a vlhko. Podlaha je členitá, kamenitá a musíš tak dávat pozor, kam šlapeš. V levé ruce máš zapálenou lucernu, tady dole by již bylo tak temno, že bys neviděla nic. Prohlédneš si místnost, ve které ses ocitla. Kromě vchodu je tu několik dalších východů, celkem dva volné, které se stáčejí, a jeden zavelený. Odněkud z hloubky jeskyně se ozve zasyčení. Pohlédneš ven z jeskyně, ale Avaret nevidíš.

Algila Rosevin z Daricie - 24. září 2009 17:43

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně To že mi nic vlastně neřekne mě zklame, ale pak si jen odevzdaně povzdychnu. "Tak dobře... ale jestli mě zabijí máš mě na svědomí." zahrozím ji prstem, ale pak se usměji "Drž mi palce." a slezu dolů do jeskyně. Zvednu lucernu a rozhlédnu se, bylo to tu strašidelné, tohle nebyla tma. Tohle byla "TA" tma. Trhnu sebou, když se ozve zasyčení, podívám se nahoru a pak se zase zadívám na chodby které jsem měla na výběr. "Tak jen klid... to zvládneš... mám kouzla, mám dýku... nemůže se mi nic stát... já ty potvory oddělám." řeknu sebejistě, ale tiše. Znovu se nadechnu a vejdu pak do toho nejbližšího tunelu. Opatrně našlapuji, nemůžu si být jistá jestli tu třeba nejsou i nějaké pasti. Třeba je to ve skutečnosti jen nastražené. Udělali tunely a pak sem strčili jednoho ještěřohada a najdi ho. Třeba tu dali i pasti, musím si dávat pozor. Ruku mám nataženou před sebe, abych viděla co nejdál před sebe, naslouchám a snažím se určit odkud to syčení jde. Dokonce se i občas ohlédnu, pro jistotu, nechtěla jsem aby na mě skočilo něco zezadu.

Strážce - 24. září 2009 19:00

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Jdeš obezřetně tunelem, který tě zavede do další, ještě nepřehlednější místnosti. Strop se zde zřítil a vytvořil bariéry, propady a jiné překážky. Lucerna vrhá nepravidelné stíny. V tu chvíli si také uvědomíš, že tu není jen jeden ještěrohad. Zaslechneš zasyčení a zahlédneš letmý pohyb na obou stranách. V tu chvíli přestáváš dávat příliš pozor na členitou podlahu. Přestáváš si myslet, že tu budou nějaké pasti, naopak začínáš být přesvědčená, že podivná zvířata, o kterých se nikdy nezmiňovaly ani strašidelné příběhu, budou tady ve větším množství. Kde jsou dva, může být i deset. Zvuků syčení přibývá a určit směr v nastalé ozvěně není možné. V tom se na tebe ze tmy vyřítí první stvůra. Ještěrohad má na výšku asi krok a půl, celkově je trochu delší. Spodní část jeho těla je hadí a vrchní připomíná ještěrovitou nestvůru. Dvě končetiny má zakončené ostrými čepelemi. Celé jeho tělo pokrývá šupinatá kůže černé barvy, i čepele jsou černé, jen hladké a lesklé.

Algila Rosevin z Daricie - 24. září 2009 19:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Když zahlédnu koutkem oka pohyb otočím se tím směrem, srdce se mi rychleji rozbušilo. Bylo to strašidelné a opravdu jsem se začala bát, srdce mi bušilo ve spáncích a v uších mi začala hučet krev. Přestanu dávat pozor na podlahu, nejspíš tu žádné pasti nebyly, teď jsem se hlavně bála těch potvor. Syčení ve mě vyvolává chvění, rozhlížím se, mám pocit že jsou všude. A pak se jeden vynoří a zaútočí na mě, vyjeknu, hlavně proto že jsem se lekla jak po mě vystartoval. Na nic nečekám a rychle uhnu, čarovala bych, ale byla jsem vylekaná a navíc bych to nestihla včas "Nepanikař sakra!" napomenu se. Kéž by tu bylo více světla! "Tak dost vy potvory.... zapomeňte na to že bych se vás bála!" dodám si odvahy, trochu se zklidním. Rozhlédnu se a zamračím, přece se takových přerostlých ještěrek nebudu bát! Připravím se, určitě znovu zaútočí, jen co se mi objeví další v zorném poli začnu čarovat. Tesák, rozhodnu se pro sílu II, nevím jak moc silný jsou a rozhodně zaměření pohledem, dotknout jsem se jich chtěla jedině v případě pokud bude mrtvý.

Strážce - 24. září 2009 19:50

Pokoj Když mluvíš, Tamián postupně přikyvuje a zamyšleně se dívá na postup dýky k tvému oku. Zdá se, že tvou zmínku o zlodějské rodině nechal stranou, daleko více jej zaujal popis čarodějky v bílém. Když se zmíníš o mapě, usměje se. „Tohle už zní rozhodně lépe,“ poplácá tě Tamián po tváři, div ti nevypíchne oko o dýku, kterou má v ruce kněžka. „Já si zatím dojdu pro tu mapu a Scay mi tě tady pohlídá.“ Tamián se zvedne, trpaslík tě naopak pustí a ty klesneš. Právě sis díky své rychlé mluvě na chvíli zachránil krk. Polkneš až ve chvíli, kdy přes sebe Tamián hodí plášť a zmizí někde v hostinci. Dveře se za ním zavřou, a tak ztlumí hluk hovoru. Zůstaneš sám s trpaslíkem, který o tebe nejeví žádný akutní zájem, a se Scaywen.

Geidan Stål - 24. září 2009 20:31

Pokoj Když se drze zmíní o kočce, nic neřeknu. Ne, neřeknu, ale... udělám. Hrot nože se jen trochu pohne, zaútočí rychle jako zmije. Výstražně ho škrábnu do tváře. Hrot se vrátí na svoje původní místo u oka, prsty jsou pořád pevně zapleteny do vlasů. Tamián odchází. Mám ho hlídat - fajn. Pustím ho o zlomek vteřiny později než trpaslík, zbraň pořád připravenou. Mít tu Svaira, mohla jsem si vyložit nohy na stůl. On by ho pohlídal mnohem lépe. NO, doufám, že to ostré, štiplavé varování bylo dostatečné... aby neotravoval a o nic se nepokoušel. Přejdu ke stolu a opřu se o něj zadkem, abych na zlodějíčka viděla. Sedat na židli si nehodlám, to bych nemusela stihnout včas zasáhnout.

Strážce - 24. září 2009 22:16

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Uhneš, je to o fous. Stvůra se otočí, nakrčí, zasyčí. Ty se zkoncentruješ a začneš zaklínat. Ještěrohad vyrazí proti tobě. Pokusíš se uhnout, ale neúspěšně. Jedna z čepelí zasáhne tvé rameno. Vyjekneš bolestí a rána tě srazí na zem. Potlučeš se o kamení a zároveň ztratíš koncentraci, lucerna se odkutálí kousek dál. Zaklínadlo selže. Uslyšíš svůj tep v uších těsně před tím, než ti v nich zalehne, astrální rána na sebe nedá dlouho čekat. Ještěrohad se k tobě skloní, zasyčí tak, že vidíš jeho rozeklaný jazyk. Napřáhne se čepelemi, jeho hadí oči se vpíjí do tvých.

Algila Rosevin z Daricie - 24. září 2009 22:32

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Kouzlo nevyšlo, byla jsem dost rychlá a ještěřohad mě srazí k zemi, vyjeknu, protože jsem nedopadla zrovna jemně a navíc mě škrábl. Doufala jsem je nemá v drápech jed. Navíc zaklínadlo selhalo a samozřejmě se mi vrátilo, bolelo to a na chvíli jsem o sobě snad ani nevěděla. Ješteřohad se nade mnou skloní a naše oči se zaklesnou do sebe. Sáhnu po dýce, kouzlit nebyl čas, ale něco mě napadlo. Zatím co jsem se snažila vytáhnout dýku pokusila jsem se vyslat k netvorovi myšlenku. "Nech mě! Jdi pryč!" neměla jsem prý nadání na psychickou sílu, ale tu myšlenku Avaret jsem slyšela. Třeba se zmýlila. Dál jsem hleděla tvoru do očí "Nech mě být! Jdi pryč!" znovu v duchu vykřiknu a snažím se soustředit. Při tom sevřu v ruce dýku a jsem připravená příšeru zasáhnout do krku, druhou rukou jsem se opírala o zem, kdyby přece jen se se rozhodl zaútočit chtěla jsem zkusit se odkutálet na stranu.

Strážce - 24. září 2009 22:44

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Zašátráš po dýce, která ti snad skoro sama vskočí do dlaně. Napřáhneš se ní a zároveň se pokusíš vyslat nějakou z tvých myšlenek. Naneštěstí, neumíš ani jedno zaklínadlo z tohoto druhu magie a spontánní pokus o seslání nevyjde, i když se koncentruješ opravdu upřímně. Nestane se vůbec nic, což je možná i dobře, když si uvědomíš, že sesíláš zaklínadlo beze slov i bez pohybů rukou, což je mnohem obtížnější. Ještěr ani nezaváhá a zaútočí dvěma ostrými bodnutími. První ráně uhneš hlavou, druhou vykryješ dýkou, ani nevíš jak. Spíše máš nečekané štěstí. Už chápeš, proč Avaret zmiňovala nutnost naučit tě bojovat bez magie. Už nyní tě mrzí, že tě to nenaučila dříve. Nebo že jsi dýku neměla dříve a neumíš teď využít její skryté schopnosti. Odkutálet se nemůžeš, stvůra tě drží v šachu. Znovu se rozmáchne, k dalšímu úderu. Zaútočit? Znovu se bránit? Ještěrohad je rychlý. Přiblíží se další zasyčení, už tady není jen jeden...

Algila Rosevin z Daricie - 24. září 2009 23:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Můj pokus o psychický kontakt nevyšel, uhnu hlavou a druhou ránu vykryji dýkou ani nevím jak, prostě najednou jako kdyby to udělala sama od sebe. Kdy uslyším že je tu už více ješteřohadů začnu se zase bát, sotva jsem stíhala ubránit se jednomu a teď bych se měla ubránit celé tlupě?! Potvora se rozmáchne k dalšímu úderu, horlivě přemýšlím co udělat. Ale pak prostě automaticky zaútočím, druhou ruku dám před sebe aby se když tak jeho dráp zasekl do mé ruky a ne do tváře nebo prsou a druhou po něm seknu dýkou, snažím se mu dostat na krk. Měla jsem ale strach, opravdu, protože pokud zabiji tohohle vrhne se na mě zbytek. "Avaret! Pomoc!" vykřiknu "Je jich tu moc! Nezvládnu to!!!" zakřičím o pomoc. Sice jsem se styděla, že musím žádat o pomoc, že jsem zklamala a nezvládla to. Ale raději stud než být mrtvá.

Joshua z Oronu - 25. září 2009 06:50

Pokoj Bolestně otevřu pusu dokořán, když jsem škrábnut přes tvář a automaticky si na ni přiložím svou dlaň. Zůstávám sedět na zemi a jen kradmo se ohlédnu po trpaslíkovi. "Tos mě nemohl varovat?!" Syknu po něm potichu a zatvářím se ublíženě. Tamián je pryč... "Ženska jedna..s těma je vždycky největší problém..ji dám jen najevo, že kupodivu za něco stojí a hned to slíznu.." Sednu si na zem do tureckého sedu a čistím si dlaň od krve o kalhoty. Rána na tváři mě začala štípat. Zároveň přemýšlím, jak volit slova, abych nekoupil další. Jenže při pohledu na ní se mi toho chce říct tolik, že si skousnu spodní ret a zabořím oči do podlahy. Jedna...dvě... Začnu v duchu odpočítávat vteřiny, co je Tamián pryč.

Strážce - 25. září 2009 11:26

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Napřáhneš ruku a zachytíš tak jednu z čepelí. Bolest nevnímáš, ta teď není důležitá. Sekneš po ještěřím krku dýkou, vytryskne černá krev, zasáhla jsi. Ještěrohad se odtáhne, vztekle zasyčí. Uvolní ti ale všechny končetiny a tak ti dá alespoň na chvíli možnost jednat, uhýbat nebo se odvalit. Druhý ještěrohad, kterého letmo zahlédneš napravo, se blíží opravdu rychle. Zatím tu jsou tedy dva, ale i to je pro tebe dost. Avaret nikde, musíš se spolehnout sama na sebe. I kdyby se rozhodla ti pomoci, tak rychle se sem přece nemůže dostat.

Strážce - 25. září 2009 11:50

Pokoj „Nemohl,“ zabručí trpaslík, „bo nejsu jeho mama. Nepoznám, jaků má zrovna náladu, jestli v pohodě nebo nahovno. A jak vidno, tak nahovno, takže to nehaž na mňa! Ty si měl srááááášně důležitů zpravu, co by nepočkala ani do rána, tak tu to máš!“ Pak se zase opře o nerozlučnou sekeru a začne si něco tiše pobrukovat. Na elfku se snaží moc nedívat, spíše ji ignorovat. Tamián je zatím pryč a nevrací se. Ticho v místnosti začíná být nepříjemné, ledový pohled elfky také.

Algila Rosevin z Daricie - 25. září 2009 11:59

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Zasáhla jsem ho, pocítím proto jakési zadostiučinění. Avaret ale nikde, buďto mě neslyší, nebo se ke mě nemůže tak rychle dostat a nebo nechce. Přece by mě tu nenechala zemřít že ne? "To ti patří," zavrčím, "táhni!" Znovu se po té potvoře oženu dýkou. Koutkem oka si všimnu dalšího pohybu. "Sakra," zanadávám a rychle se odkulím a vyskočím na nohy. Zkusím to znovu, zadívám se na ješteřohada který se na mě řítil. Zkoncentruji se, musím pospíchat, teď prostě musím být rychlejší. Začnu rychle dělat rukama ve vzduchu patřičné znaky. Tentokrát ho dostanu dřív než on mě! Musím!

Strážce - 25. září 2009 13:25

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Když sevření povolí, v mžiku jsi na nohou. Cítíš, že napínáš své tělo k mezím, potřebovala bys trénink. Běhat, skákat, možná tančit, prostě se hýbat. Bojovat. Sáhla jsi svou myslí do Podsvětí, pro trošku negativní energie. Vyvolala zaklínadlo, ani jsi nad tím moc nepřemýšlela. Dýku držíš stále v ruce a ta zafungovala jako tvá prodloužená paže. Střela z čiré temnoty se zhmotnila před ní a vystřelila na ještěrohada. Pálený vzduch jasně zazářil a magická střela protnula bestii hlavu. Ještěrohad strašně zařval, zavřeštěl, zaházel sebou a upadl na zem. K tomu, aby bylo po něm, k tomu asi ještě dost chybí. Ale rozhodně se o něj teď nemusíš zajímat. Jeho hlava je znetvořená, jakoby pomačkaná a nateklá, kouří se z ní. Raněné zvíře se snaží třením o ostré kamení to, co ulpělo na jeho šupinách, seškrábat. Zezadu se ozvalo zasyčení, jak se na tebe vrhnul další. Pokusila ses uhnout, ale nepodaří se ti to úplně. Čepel tě zasáhne do zad, avšak jako zázrakem sjede po zádech a neprobodne tě skrz. Bolí to, ozvalo se nepříjemné křupnutí, ale něco tě zachránilo. Snad žebro.

Algila Rosevin z Daricie - 25. září 2009 13:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně "Ano!" vypísknu radostně, že se mi podařilo netvora zasáhnout, i když neumřel, jen jsem ho vážně zranila. Při pohledu na zraněného ještěřoptáka jsem znechucená, jeho hlava je teď opravdu hodně znetvořená. Pozdě si uvědomím že si musím dávat pozor i na tu druhou potvoru. Zaslechnu ho a snažím se uhnout, je však pozdě a skočí mi na záda. Cítím jak mi zasekl drápy do zad, vyjeknu bolestí, ucítím prasknutí. Leknu se, protože to bylo nejspíš moje žebro. "Potvoro!" znovu vyjeknu a snažím se ho setřást, snažím se na něj dosáhnout dýkou abych ho zranila a on mě pustil.

Strážce - 25. září 2009 16:08

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Oženeš se dýkou právě ve chvíli, kdy sevření ještěrohadích čepelí poleví. Podaří se ti otočit a vyrazit dýkou kupředu. Uvědomíš si, proč tě ještěrohad nyní již vlastně nedrží. Bojuje jinak, než většina dravců. Nesnaží se do tebe zaseknout své drápy, jeho čepele jsou uzpůsobené k jinému boji. Vyrazí oběma proti tobě, jednou tě mine a ty stvůru sekneš přes pařát magickou dýkou. Druhá čepel tě zasáhne do tváře, kterou ti roztrhne. Je to těsně pod okem. Teď opravdu dostaneš strach. Protože, když by tě oslepil, třeba jen na chvíli, jak bys mohla sesílat zaklínadla? Ucítíš nutkání seslat další ničivé zaklínadlo temné magie, úplně na podvědomé úrovni, někde mezi strachem a pudem sebezáchovy. Vzpomeneš si, jak Avaret říkala, že negativní energie je nebezpečná i tím, že je návyková. Jenže teď ti jde opravdu o život.

Algila Rosevin z Daricie - 25. září 2009 16:33

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Leknu se. Oni mi jdou po očích! Jistě.... jak nejlépe zabít svou kořist než tak, že ji oslepíte? "Potvoro," syknu naštvaně a dotknu se krvácející rány na tváři, bylo to těsně. Uskočím dozadu, pryč od něho, měla jsem nutkání čarovat, vzpomenu si na varování Avaret, ale já jiné kouzlo neuměla a dýka prostě na ně nestačila. Cítila jsem se ve stresu, nemluvě o tom že jsem byla vylekaná a bála se, že mě dostanou. Začnu znovu čarovat, ještěrohad byl blízko, proto jsem se rozhodla pro kouzlo dotykem a také silnější, chci aby ho to zabilo. Při posledním pohybu skočím dopředu a dotknu se těla ještěrohada.

Strážce - 25. září 2009 20:04

soukromá zpráva od Strážce pro Jeskyně Nastavíš dýku a sešleš zaklínadlo. Cítíš, jak je to těžké, složité a vyčerpávající, vyvolat výboj negativní energie tak silný. Úplně vidíš Oponu, jak se teď musela zachvět. Zatmí se ti před očima, jak tě zaklínadlo vyčerpává, ale jen na chviličku. Už sis na tuto krátkou ztrátu zraku i zvykla. Vzduch zajiskří kolem tvé dlaně, když zaklínadlo zblízka vypálíš do tváře ještěrohadovi. Povedlo se. Stvůra ze zkroutí v křeči, zaklínadlo s ní provedlo krátký proces. Po pár úderech srdce zůstává ležet mrtvá u tvých nohou. Začínáš cítit únavu, zaklínat v takovém stresu je vyčerpávající. Cítíš teplou krev z ramene, jak ti stéká po ruce a ničí ti nové šaty, které jsi dostala jen před pár hodinami. Bolí tě v zádech a když si rukou sáhneš na obličej, sykneš bolestí. Na ruce máš krev.

Algila Rosevin z Daricie - 25. září 2009 20:21

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Jeskyně Ješeřohad je mrtev, uleví se mi. Jeden je zmrzačený a druhý mrtvý. Už nejsem v nebezpečí, pokud se tu někde nepotulují další, to by byl můj konec. Jsem unavená a větší část těla mě bolí, ale ještě musím vzít té potvoře srdce a krev. Chvíli se vydýchávám, pak se narovnám a rozhlédnu se a podívám se na druhého ješteřohada, který vypadá také mrtvě. Dojdu k němu a stejně pro jistotu ho ještě bodnu. Pak si přinesu blíže lucernu, která mi při souboji upadla, abych lépe viděla. Pak vezmu ampuli a nechám ji naplnit jeho krví, zazátkuji ji a schovám do vaku, pak dýkou začnu řezat a hledat jeho srdce. Není mi to příjemné, ale na druhou stranu aspoň si tak trochu vybíjím na něm vztek za to jak na mě útočili. Pak si uvědomím že nemám nic na to srdce, chvíli přemýšlím, ale pak se rozhodnu že ho prostě hodím do vaku, nic jiného mi nezbývalo, musela jsem mít volné ruce. Najdu srdce a vyříznu ho, schovám ho do Vaku a pak vstanu. Tiše zaúpím, ale nakonec si vezmu lucernu a vydám se zpět, cestou jakou jsem přišla. Ještě že jsem nešla moc daleko a tak dostat se zpět nebylo tak těžké. Jenže jsem měla obavy že po laně nevyšplhám, že na to nebudu mít dost síly.

Strážce - 26. září 2009 11:14

soukromá zpráva od Strážce pro Konec lovu Schováš si ještěrohadí krev a pustíš se do preparování srdce. Není to zrovna lehké, ale také to není o moc těžší, než vyvrhnout jiné zvíře. Jsi z vesnice a tak víš, jak na to. Občas se ohlédneš, když se v dálce ozve zasyčení, ale žádný další ještěrohad se již neobjeví. Když skončíš a celá zamazaná od krve vložíš ještě vlažné srdce do vaku, vydáš se zpět. Lucerna ti klouže v rukou, jsi unavená a slabá. Dorazíš ke vchodu do jeskyně. Naštěstí je stěna méně prudká, než se zdála cestou dolů. Snadno vylezeš ven, provazu se přidržuješ jen chvílemi. Dostaneš se na čerstvý vzduch, pod otevřené nebe plné hvězd. Přímo naproti tobě stojí Avaret a dívá se na tebe svýma chladnýma očima. Přímo jí čteš ze tváře nevyslovenou větu: No ty zase vypadáš.

Algila Rosevin z Daricie - 26. září 2009 16:51

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Před jeskyní Vydrápu se nahoru, zadívám se na Avaret, která mě pohledem kritizuje, opatrně se posadím na zem, všechno mě bolelo. "Co jsi čekala?" zeptám se ji unaveně. "Že snad vyjdu ven bez jediného škrábnutí?" zajímám se otráveně. "Podívej na ty šaty. Mám je zničené," řeknu nešťastně a podívám se na své nové šaty. "Měla jsem si vzít ty staré... au." Dotknu se žeber. "Byla jsem pomalá.... musím být rychlejší a taky se naučit bojovat se zbraněmi... a taky se neučit jiná kouzla... začínám být na tom Tesáku závislá." Zavřu oči. "Pojďme domů, Avaret. Jsem unavená a potřebuji ošetřit. Myslím že mám zlomené žebro." Zase se postavím. Zadívám se na ní. "Chvíli jsem si myslela, že mě vážně zabijí... potvory jedny," syknu.

Strážce - 26. září 2009 17:04

soukromá zpráva od Strážce pro Před jeskyní Avaret na tvé spílání jen přikyvuje. Máš pocit, že se i usmívá. Protože každá věta, kterou proneseš, je důkazem, že jsi lekci pochopila. „Čekala jsem jednu ze dvou věcí. Buď že vyjdeš bez škrábnutí a bez nových zkušeností, nebo že vylezeš zrasovaná a mnoho se naučíš. Tak nebo tak je to dobře,“ řekne Avaret vědoucím hlasem. Pak pokračuje: „Většina z toho, co jsi řekla, je pravda. Musíš se naučit více zaklínadel, musíš se naučit bránit v boji zblízka, musíš se naučit sama ošetřit. A o šaty si nedělej starosti.“ A skutečně, když se ve světle lucerny zadíváš na šaty, není na nich ani skvrnka krve. Všechnu ji šaty vsály a dokonce i roztržené a děravé části jsou skoro opravené. Mezitím upírka přistoupí k tobě a obejme tě. Je to něco, co jsi ještě nepoznala. Láskyplné, upřímné objetí. Svět ztmavne, jako by přes vás někdo přehodil temný plášť a zase jej sňal. Vesmír se převrátí a vyplivne vás na jiném místě. Ve věži, v pokoji Avaret. Upírka si tě zkoumavě prohlédne na světle a nařídí ti svléci se. Na rameno ti přiloží Démonův kamínek, stejně jako na tvář. Záda ti namaže mastí z Kostispoje. „Alespoň už příště nebudeš chtít vybryndat elixír Prozření,“ pronese uštěpačně, „když budeš vědět, kolik práce dá sehnat ještěrohadí krev.“

Algila Rosevin z Daricie - 26. září 2009 17:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz - Pokoj Avaret To že se šaty samy vyčistily a zašívaly, mě překvapilo, ale jen na chvíli. Pak si uvědomím že mě i samy zahřívaly, tak proč by se i sami neopravily. Ulevilo se mi, mrzelo mě totiž že bych si hned ty pěkné šaty zničila. Podívám se na Avaret. "A co když bych to nezvládla? Co když by mě dostali? Neměla jsi obavy že by mě zabili?" zeptám se zvědavě. Když mě najednou obejme, zarazím se, ale hned na to ji také obejmu a usměji se. Na chvíli si myslím že jsem usnula, ale ne. Avaret nás přenesla zpět domů, kde mě pustí a začne prohlížet. Nařídí mi abych se svlékla, nemusela mě pobízet dvakrát, trochu ztuhle si šaty svléknu. Začne mě ošetřovat, úlevně zavřu oči a vychutnávám si ošetření. Když mi vytkne vybryndání lektvaru, otevřu oči. "Copak za to můžu? Zkoušela jsi ho někdy pít? Víš jak je hnusnej? Jako kdybych pila vyvařené, použité ponožky," zašklebím se znechuceně. "Ty mě budeš učit bojovat, Avaret?" zeptám se.

Strážce - 26. září 2009 21:42

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Měla jsem obavy,“ přizná neochotně Avaret mezi tím, co ti čistí rány a kriticky hodnotí, jestli krom Kostistpoje a Démonova kamínku budou potřebovat ještě něco dalšího. „Něco ti prozradím, zvláště proto, že příště už to nebude pravda. A taky proto, že se musíš naučit více o různých stvůrách a bestiích. I o upírech,“ zvedne Avaret hlas. Udělá několik kroků od tebe. „Celou dobu jsem byla s tebou,“ dořekne a najednou se ti rozplyne před očima. Promění se na téměř nepostřehnutelnou mlhu, proletí pokoj, zastaví se těsně za tebou a v mžiku se zase zhmotní. Její rty (a zajisté i upíří tesáky) jsou velmi blízko tvému krku. „Chápeš? Ale příště už na to budeš sama. Naučíš se to, co ti zbývá, příště už budeš muset spoléhat jen na sebe. Doopravdy.“ „Od zítřka se pustíme do alchymie. Ukážu ti, co všechno se dá namíchat a o kolik hnusnější to ještě může být, než lektvar Prozření,“ ušklíbne se Avaret. „A také se naučíš celou magii životních sil. Zaklínadlo za zaklínadlem, formuli za formulí, krok za krokem.“ Upírka přikývne i na tvou poslední větu: „Ano, učit tě bojovat budu také. Zpočátku. Pak ti najdu lepšího učitele. A teď už umýt a spát, bude svítat.“ Následující dny Tvé rány se dobře léčí, zůstávají po nich jen nepostřehnutelné jizvy. Máš za to, že magie šatů zabránila, aby čepel ještěrohada nimi prošla při zásahu zezadu. Na zádech máš ošklivou, vícebarevnou modřinu. Avaret tě učí dál, ukáže ti alchymistickou laboratoř. Dostaneš vlastní vybavení, hmoždíř, křivule, alembiq, různé spalovací mystičky a kahany. Učíš se, jak z bylin a jiných přísad (kterých jsou v laboratoři hromady) namíchat lektvary. Dojde i na preparování ještěrohadího srdce. Elixíry jsou podle tvé učitelky zatím nad tvé síly. Využijete něco málo z tvých bylinek. Gobliní koření sice seschlo také, ale zbytku se daří. Sice oproti bylinám nasbíraným venku jsou menší a nevýrazné, ale i tak ti přináší radost. Avaret tě také občas učí bojovat trochu s dýkou, vracíte se i ke starým cvičením. Například koncentrace. Tohle cvičení se však pro tebe výrazně změnilo. Udržovat artefakt ve vzduchu už ti nečiní nejmenší problémy. Rány bičíkem snášíš bez mrknutí a ještě se mezi tím stíháš s Avaret bavit, smát se, vyprávět si příběhy. Jsou to vlastně jedny z nejšťastnějších chvil. Občas vyrážíte spolu do skal nebo lesa, hledat byliny – ještěrohady jste však lovit nebyli. Část noci většinou sama studuješ magii z knih, nejčastěji před západem nebo po východu slunce. Týdny plynou. Avaret vyrazila zase lovit, Morgan pro změnu na průzkum věže, občas se tak toulá, ale během dne se párkrát ukáže. A tak jsi celou noc sama. Je brzký večer na východním nádvoří a ty sedíš vysoko na polorozbořené zídce opřená o ni zády. V duchu si opakuješ zaklínadla a vystavuješ své nahé tělo paprskům zapadajícího slunce. Šaty máš složené opodál. Nechceš být tak bledá, jako upírka. Jsi člověk. Přemýšlíš, čím bys Avaret překvapila. Namícháním nějakého elixíru podle knih? Zjištěním něčeho o upírech ze starých knih ve skladišti? Oživením draka? A co tak se naučit nějakou magickou runu? Nebo obrazec? Ucítíš, že tě někdo sleduje. Vedle zídky stojí chlapec. Může mu být asi jako tobě, možná je trochu mladší. Je oblečený v koženém loveckém úboru a zeleném plášti. A je bledý jako stěna, patrně upír. Nespouští z tebe oči.

Algila Rosevin z Daricie - 26. září 2009 22:48

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Další dny utíkaly jako voda, já se učila všechno možné. Někdy jsem zkoušela znovu zachytit myšlenky Avaret, ale nikdy se mi to znovu nepodařilo. Občas jsem vstávala dřív ještě před setměním a zkoušela oživování draka, měla jsem pocit, že s každým pokusem to vydrží déle. Morgan dospěl úplně a přišel na chuť toulkám, předtím jsme byli pořád spolu, ale teď snad přišel jen když měl hlad. Často se mi po něm stýskalo, byla jsem zvyklá s ním být hodně. A teď jsem měla pocit, že mě opouští a nemá mě už tolik rád. Od lovu ješterohadů jsem je opravdu nesnášela, ale teď mi už spíš připadali jen jako dotěrný hmyz. Byla jsem přesvědčená že příště je snadno zvládnu. Cítila jsem že každým dnem sílím, s každým kouzlem a já chtěla být silnější. Chtěla jsem aby na mě Avaret byla pyšná. Tak nějak jsem si začínala asi vnímat i jako matku, aspoň jsem si to občas myslela. Dnes jsem odpočívala, Avaret odešla na lov a tak jsem vstala dřív a šla se trochu opalovat. Navíc jsem chtěla aby trochu vybledly ty jizvy co mi zůstávaly. Takhle až skončím s učením budu samá jizva. Byla jsem ráda že i tak večer bylo tepleji a tak mi nahota nevadila. Přemýšlela jsem o tom, že bych třeba znovu zkusila draka, nebo nové kouzlo. Váhala jsem mezi těmi dvěma, když tu ucítím něčí pohled. Otevřu oči a hned uvidím kluka, nebo spíš už mladého muže. Chvíli se na něj dívám, překvapená že ho vůbec vidím. Někoho dalšího než Avaret jsem viděla už hodně dávno, navíc muže. Narovnám se, zamračím se na něj. "Kdo jsi? Jak jsi se sem dostal? Co tu šmíruješ?" zeptám se ho zvědavě. "Jestli jsi si přišel kousnout tak na to můžeš rovnou zapomenout," mračím se na něho. Přesto si ho prohlédnu, nakonec byl to muž a posledního muže, kterého si pamatuji je ten můj věznitel a jeho tvář si už moc nepamatuji.

Sir Angar z Xirie - 26. září 2009 22:53

Hostinec Krátce se rozhlédnu po lokále, načež uznám, že má Loira pravdu. O nás tu už nikdo nestojí a myslím, že je načase si jít řádně odpočinout. Byl to těžký den, opravdu těžký a kdo ví, co nás čeká zítra. „Máš pravdu, půjdeme.“ Přikývnu a pokusím se vstát. Zraněnou nohu se přitom snažím zatěžovat co nejméně. Dnes je to zranění ještě čerstvé, ale zítra už pomalu nebudu vědět, že nějaké mám. Jakmile jsem pevně na nohou, začnu si sbírat svoje věci. Přece jen zbroj, kterou mi Loira pomohla sundat, bych tu opravdu nerad zapomněl. Na sebe si ji ovšem už nenavlékám, je to zbytečné, a tak nezbývá, než ji nést s ostatními věcmi v náručí. „Snad tady budou mít něco volného.“ Prohodím, zatímco pátrám, jestli sem u stolu nenechal ještě něco, co by nám snad mohlo patřit.

Strážce - 26. září 2009 23:04

Hostinec Mezi tím, co Angar sbírá své věci a snaží se při tom pokud možno co nejméně zakrvácet podlahu, Loira vyjednává s hostinským místo ke spánku. Z počátečního zatvrzelého vrtění hlavou pomalu přejde do občasného zavrtění a když hromádka měděných mincí před ním zbohatne i o pár stříbrných, nakonec přikývne a dá vám klíče od pokoje. Pokoje jsou v patře a není jich mnoho. Když dojdete do svého pokoje, téměř na hranici slyšitelnosti slyšíte, že se někdo vedle baví. Po chvíli to přestanete vnímat. O něco později, jen co si stihnete odložit pár základních a nejvíce nepohodlných věcí, po zaklepání vstoupí hostinský s vědrem teplé vody. Pokoj není příliš velký, je v něm jedna poměrně úzká postel, malý stolek a jedna židle, nic více. Okenice není zavřená, z venku sem dopadá světlo občasných záblesků blížící se bouřky a také se sem tam opře do okna pár kapek deště.

Loira el-Aravan z Nargadu - 26. září 2009 23:17

V pokoji s Angarem Lucernu stojící na stole donutím rozzářit se silnějším světlem a vrhat tak do místnosti kromě teplých paprsků i nepravidelné stíny. Shodím ze sebe své zvláštní oblečení a přehodím ho přes židli. Doťapkám k vědru a snažím se v mezích možností umýt. Že se promenáduji před Angarem nahá mi vůbec nevadí. Stejně už mě celá družina viděla několikrát nahou a určitě to není poprvé ani naposled. I když sama, s jedním mužem v pokoji, je to trochu jiný pocit. Když skončím s mytím, rozhlédnu se po místnosti a zhodnotím všechny možnosti. Nakonec se na Angara usměji: „Budeš spát v posteli, já si lehnu na zemi.“ Meč nechám na židli, klidně ať je co nejdál ode mne, v nouzi je celé mé tělo daleko lepší zbraň. Ještě pohlédnu na oblohu. Cítím to, úplněk se blíží. Za pár dnů si budu muset dávat sakra pozor, kde budu chtít přespat...

Strážce - 26. září 2009 23:30

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Tak nějak z tebe nemůže spustit oči. Vyloženě zírá, až tvá plamenná řeč jej trochu probere. „Otec říkal, že jsi čarodějka,“ pronese sebevědomě, „že umíš sesílat zaklínadla, vcházet do Podsvětí a jsi nebezpečná. A že umíš přivolat noční můry. A duchy a jiné démony! Ale já tomu nevěřím.“ Bojovně vystrčí bradu. Mladý upírek si věří, nejhorší je, že sis bestiáře nechávala na čtení na později a tak nevíš, jestli k tomu má a nebo nemá důvod. Mohl by pro tebe být nebezpečný? Mohl by ti ublížit? Zadíváš se na něj. Je mladý a poměrně pohledný. Je o něco vyšší než ty, štíhlý, stejně jako si představuješ většinu upírů a jako si pamatuješ svého věznitele. Jen Avaret se této představě vymyká. Trochu se otřeseš, ale namlouváš si, že je to chladem. Má černé vlasy po ramena a modré oči, ještě dosti živé, například proti Avaret. Ve tváři má sebevědomí, ale už začínáš mít pocit, že na opravdového staršího upíra by se nelepil. Avaret by ho nejspíše rozmázla po zdi už jen pohledem. Máš ale za to, že bys před ním rozhodně neměla ukázat žádnou slabost.

Algila Rosevin z Daricie - 26. září 2009 23:53

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Otec? Upíři mají rodiče? Měla bych si konečně ten bestiář přečíst. "Tak jsi se přišel přesvědčit? Víš... možná by jsi měl svému otci věřit. Pochybuji, že by ti to říkal kdyby k tomu neměl důvod." Odpovím mu. Ano jsem čarodějka, ale ještě neumím ani polovinu z toho co říkal. Že by o tom jak jsem silná roznesla zvěsti sama Avaret aby sem za mnou upíři nechodili zkusit si smlsnout? Postavím se a vezmu si své šaty, nejspíš bych se měla stydět za nahotu, ale už jsem byla tolikrát nahá před Avaret že mi to prostě už nevadilo, ale možná by mělo. Obleču se a pak si šaty uhladím, než se na upíra zase podívám. "Ano. Jsem čarodějka. A ano... jsem nebezpečná," usměji se na něj. Tak svým způsobem jsem nebezpečná, ale nevím jestli dost na to abych dostala upíra i když tenhle byl mladý. Prohlížela jsem si ho, byl moc hezký, no možná že by mi po takové době připadal hezký každý muž? "Víš... ale tady nemáš co dělat." Připomenu mu, kde je. "Jestli Avaret zjistí, že jsi tu byl. Budeš mít problémy. Sem nikdo nesmí," zvednu oči a zadívám se mu do očí. Cítím jak se začínám červenat, raději se odvrátím a pohlédnu na nebe. "Jak jsi se sem dostal? A také by jsi se měl představit, copak nevíš že je to slušnost?" pak se ale usměji "Vlastně asi ne. Vědět to tak na mě nezíráš, když jsem byla nahá." Dám si ruce v bok a znovu se na něj podívám. "No to je jedno. Stejně už musím jít. Chci dnes oživit železného draka a naučit se nové kouzlo a jestli to chci stihnout do rána musím hned," oznámím mu. Po pravdě jsem v něm chtěla vzbudit zvědavost. Třeba by šel se mnou. Nepřijde mi nebezpečný, spíš zvědaví a já byla po pravdě ráda, že jsem poznala někoho nového. Navíc muže v mém věku, asi bych se měla začít Avaret i ptát na ženské záležitosti.

Strážce - 27. září 2009 09:33

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří „Ano. Chtěl jsem se podívat a přesvědčit sám. Rozhodně se mi nezdáš nebezpečná,“ podívá se na tebe podezíravě. „Ale jsi moc krásná,“ dodá nečekaně, když si přes ramena přetahuješ šaty. Nebezpečná tak leda pro sebe samou, přihodí si podvědomí. „O tom nevím,“ odpoví na tvé přesvědčení, že tu nemá co dělat, „nikdo mi to nezakázal. A když se sem dostanu...“ Koutkem oka zahlédneš, že se podívá stejným směrem na nebe, jako ty. Pak zmateně potřese hlavou. „Umím létat,“ zašklebí se jako malé dítě, které něco dokáže poprvé v životě. Třeba otevřít dvířka od chlívku a pustit tak kozy do zeleniny. Proti tvému "útoku" a rukám v bok je však téměř bezbranný. Nezčervená, je to upír. Ale patrně by zčervenal, kdyby mohl. „Eh, no, já... Tak... Tak shledanou,“ dostane ze sebe nakonec. Kdo ví? Třeba jsi první dívka na kterou promluvil? Třeba je pouze pronásleduje za bezměsíčných nocí a vysává jim život ze žil?

Algila Rosevin z Daricie - 27. září 2009 10:40

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Znovu se začnu červena, jak prohlásí že jsem krásná. Bylo mi to příjemné, úplně mě z toho zalechtala motýlí křídla v břiše. Usměji se na něj. "Díky," poděkuji mu za to. "No, ale myslím, že když se říká jak jsem nebezpečná tak by to mělo být jasné." Řeknu a usmívám se, docela mě potěšilo že mám takovou pověst. Pak ale vykulím překvapeně oči, přijdu k němu blíže. "Ty opravdu umíš létat? Páni... to musí být skvělé. To bych taky chtěla umět," pronesu obdivně. Pak se, ale vzpamatuji. Hraji si přece na velkou čarodějku, nemělo by mě to překvapovat. Odkašlu si. "Tak ahoj," rozloučím se a vydám se ke dveřím, pak se ale zastavím a znovu se k němu otočím. "Nechceš jít se mnou? Nakonec jsi se přišel přesvědčit jestli jsem nebezpečná. Tak se pojď podívat, jak čaruji." Nakonec ho sama pozvu, aby šel se mnou.

Strážce - 27. září 2009 10:52

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Když k upírkovi přistoupíš, v té chvíli se stane něco zvláštního. Přísahala bys, že strach má on. Jenže... Nějaké kouzlo nebo tak něco, prostě najednou kolem něj všechno potemní, jeho pohled tě začne zneklidňovat a začínáš se bát. Opravdu bát, je to takový iracionální, nevysvětlitelný strach, se kterým si nevíš rady a netušíš, kde se vzal. Když ustoupíš, zmizí to. „Umím,“ hlesne chlapec uraženě, „sama jsi to říkala, jak bych se sem jinak dostal?“ „Eh,“ je vidět, že se rozmýšlí, „rád bych. Ale to je věž Avaret. Tam opravdu nesmím. Kdyby mě tam nachytala, přetrhne mě jak hada. Ta není tak milá, jako ty.“

Algila Rosevin z Daricie - 27. září 2009 11:10

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Ten nepříjemný pocit co jsem ucítila v jeho blízkosti mě překvapí, a nelíbilo se mi to. Raději zase ustoupím, zmizelo to. Co to bylo? "Co já vím?" zeptám se, "třeba nějakými dveřmi. Nevěděla jsem že umíte lítat." Pokrčím rameny a složím si ruce za zády. Nechce jít se mnou, bojí se Avaret. "Avaret je na lovu. Kdo ví, kdy se vrátí. Ale přemlouvat tě nebudu." Řeknu, ale v tom případě se mi moc nikam jít nechtělo. Byla jsem ráda za společnost, jinou než jen Avaret a Morgana, který mi stejně pořád někam utíká. Zase mi zalichotí, pousměji se. "Já ti přijdu milá?" zeptám se potěšeně. "Po pravdě... jsem ráda, že jsi tady. Dlouho, dlouho jsem neměla možnost mluvit s někým jiným než jen s Avaret. Je to příjemná změna." Usměji se na něj. "Pokud tedy nechceš do věže... mohla bych si vzít učení sem na nádvoří, navrhnu opatrně "pokud tedy nespěcháš. A možná by jsi mi mohl předvést jak umíš létat. Ještě jsem to neviděla." Navrhnu mu. "Ale žádné kousání." Varuji ho.

Strážce - 27. září 2009 19:57

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří „Raději bych zůstal zde,“ přikývne upír, „Avaret by na to mohla přijít.“ „Mimo to, já se jmenuji Zarv`gar,“ představí se upír ve Staré řeči, „můžeš mi říkat Zar, vím jak je to pro lidi těžké vyslovit.“ „No, jsi taková, já nevím, upřímná, usmíváš se, neodháníš mě a nemluvíš hned o povinnostech a utrpení našeho bytí,“ zamyslí se, „ano, myslím, že jsi milá.“ Když promluvíš o tom, že jsi ráda, že teď nejsi sama, jeho nemrtvý obličej se rozjasní jak jen může. „To jsem rád. Ostatní mi většinu času lezou na nervy,“ přizná se, „jsou o moc starší. Ty jsi fajn. Můžeme být přátelé?“ Znovu se zamyslí, jako by se lekl: „Smí čarodějky a mladí upíři vůbec přátelit?“ „Je to hračka, podívej,“ vykřikne a zkoncentruje se. Zavře oči a celý se napne. Kdyby teď chtěl pracovat s negativní energií, roztrhala by ho na kusy. Ale třeba je používání jeho schopnosti jiné. Najednou se rozpadne na malé hejno netopýrů, tak čtyř, pěti. Vyletí na polorozbořenou zeď v krátkém okamžiku. Zhmotní se na vrcholku a vycení na tebe zuby: „Jfem ftrafný upíííír!“ zašišlá a ztratí rovnováhu. Frajeřina, to je dřina. Spadne za zeď, až to zaduní. Je to výška, tak tři nebo čtyři kroky.

Sir Angar z Xirie - 27. září 2009 20:33

V pokoji s Loirou Zbroj a všechno ostatní co nesu v náručí, odložím do nějakého rohu, aby to dál nepřekáželo, a konečně si prohlédnu pokoj. Pokoj je sice malý, ale snad docela útulný, jenom kdyby tu nebyla pouze jedna postel. Co se dá dělat. Nechám to prozatím být a zatímco se Loira věnuje očistě svého těla, si začnu pomalu sundávat zbytek zbroje a dalšího oblečení, které je pro spánek značně nepohodlné. Je to trochu zvláštní být s Loirou sám v pokoji, zvlášť v takovéhle situaci. Ne že by to bylo nějak nepříjemné, spíš jen zvláštní. „Ne ty si vem postel, já se vyspím na zemi.“ Zaprotestuji, stačí, že už mi zaplatila tenhle pokoj a večeři. Sám se potom dobelhám k vědru s vodou, abych alespoň trochu opláchl pot, prach a samozřejmě krev. Nedá se ovšem říci, že bych své hygieně věnoval takovou pozornost jako Loira.

Algila Rosevin z Daricie - 27. září 2009 20:48

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří "Těší mě Zare. Já se jmenuji Algila Rosevin z Daricie. Ale můžeš mi říkat jen Algi." Dovolím mu, aby mi říkal zkráceným jménem, stejně jak to dovolil on mě. Začne říkat co se mu na mě líbí, polichoceně se znovu začnu usmívat. "No... po pravdě já toho o vás zase tolik nevím, takže bych těžko mohla s něčím o vašem utrpení začínat." Pokrčím rameny. Navrhne, abychom byli přáteli, srdce mi poskočilo radostí. Ale pak Zar zapochybuje. "Já nevím. Ale asi ano. S Avaret se přátelím, nebo... si to aspoň myslím," odpovím mu, ale také se nad tím musím zamyslet. "Nakonec Avaret je trochu jiná než ostatní upíři." Pak mi chce ukázat, jak umí létat. Trochu ustoupím a zvědavě ho pozoruji, když se promění v netopýry, překvapeně vyjeknu. Trochu jsem se lekla. Sleduji jeho let, jak vyletí na polorozbořenou zeď kde se zhmotní. Ale než stačím cokoliv říci, ztratí rovnováhu a spadne, znovu vyjeknu. Přiběhnu ke zbořené zdi a obejdu ji, abych se mohla ujistit, že se mu nic nestalo. "Zare? Jsi v pořádku?" oslovím ho starostlivě.

Loira el-Aravan z Nargadu - 27. září 2009 22:16

V pokoji s Angarem „Ty jsi zraněný, kamaráde, potřebuješ se pořádně vyspat, aby se ti rána dobře zhojila, na mé šicí umění bych se tolik nespoléhala, být na tvém místě,“ upozorním ho, ale to jen tak z principu. Je mi jasné, že si nedá říct. Angar se chce hádat. Nebo spíše pošťuchovat. Má to mít, mám hravou náladu. Některé kočičí vlastnosti prostě nedokážu setřást ani v lidské podobě. Usmívám se a počkám, až dojde k vědru. Pak udělám krok k němu, abych přilákala jeho pozornost, klidně i dva. Když se otočí, řeknu mu laškovně: „Přinuť mě.“ Než by stihl cokoli říct, proměním se a plácnu sebou na zem, až prkna zaduní. Koukám na něj tygříma očima a šlehám ocasem ze strany na stranu, jako by byl kořist. Podložím si hlavu tlapami a přivřu oči, jako to kočky dělají, když se chtějí přátelit. Některé instinkty prostě nejdou potlačit. Zívnu a odhalím tak tlamu plnou ostrých tesáků.

Strážce - 27. září 2009 22:26

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Obejdeš zeď a zavoláš na Zara, ale ... on tam není. Jen popraskaná dlažba v místě, kam dopadl. Že by se propadl do země? „Baf,“ ozve se ti blízko, velmi blízko u ucha. „Já vím, já vím, žádné zuby, žádné zuby,“ hned se hájí upír, přece jen, neví jak moc bys dokázala být nebezpečná, kdyby ses cítila ohrožená. Ustupuje od tebe a ukazuje ti prázdné dlaně. Trochu hloupé gesto, spíše by si měl držet ruku přes pusu. „Ukážeš mi nějaké zaklínadlo? Třeba tu noční můru?“ vyzvídá. „Na oplátku?“

Algila Rosevin z Daricie - 27. září 2009 23:12

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Zmateně se dívám na místo, kde by Zar měl být. Zamyšleně se zamračím, ale než stačím cokoliv udělat bafne mi do ucha. Leknu se, ale místo toho abych sebou trhla ztuhnu a otočím se teprve až ustoupí. "Víš... měl by jsi se hlídat. Jestli máme být přáteli. A přátele by jsi kousat neměl." Upozorním ho. Chce po mě, abych vyvolala Noční můru na oplátku, zaváhám. Nemyslím si, že bych to měla zkoušet. Nejsem si jistá jestli by bez Avaret jen tak odešla jako předtím. "To nejde. Ještě nejsem dost silná na to, abych Noční můru zvládla. Umím ji přivolat, ale když jsem ji přivolala poprvé byla u toho Avaret." Zavrtím hlavou. "Promiň. Ráda bych ti to ukázala, ale je to nebezpečné a raději bych to nezkoušela když si nejsem jistá že bych Noční můru zvládla." Omluvím se mu a zadívám se na něj. "Ale... mohla bych ti ukázat nějaké jiné kouzlo? Dnes jsem stejně chtěla zkoušet oživování... tak jestli by ti to stačilo?" Navrhnu mu něco jiného. Když souhlasí, řeknu mu ať tu počká a odejdu do věže najít něco co by se dalo oživit. Prolezla jsem v rychlosti skladiště až jsem našla malou, pozlacenou sochu nějakého démona nebo možná šotka. Chvíli váhám, ale nakonec se s tím spokojím a dojdu si pro krabici poslední záchrany, také pro jistotu knihu, kde jsem cestou zpět prohlédla kouzlo. Sice jsem to už uměla, ale stejně si to raději pro jistotu znovu zopakuji. "Tak jsem tady." Oznámím, když vyjdu zase na nádvoří Odložím krabici a knihu, pak dojdu k Zarovi ukázat sošku "Je děsně ošklivá, ale svému účelu poslouží. Škoda, že toho železného draka neusnesu. Oživit jeho by bylo působivější." Pokrčím rameny a položím sošku na zídku. "Zůstaň vzadu. Pro jistotu." Požádám ho a začnu kouzlit, tentokrát jsem se rozhodla pro kouzlo dotykem. Nakonec mi nikam neutíkal, tak proč si to nezjednodušit. Nebyla jsem si jistá jestli to přidat i charakter funguje, přesto jsem se snažila zařídit aby se šotek choval rozverně, veselý a také škodolibí, prostě tak jak si šotka představuji.

Strážce - 27. září 2009 23:40

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Všechno máš pro jistotu připravené, jeden nikdy neví, co se může stát při těchto zaklínadlech. Sice už máš nějaké zkušenosti, ale ne dost a nikdy si nejsi jistá, jak se bytost po oživené zachová. Jsi obezřetná a první pomoc máš po ruce. Pomalu, pečlivě vyslovíš zaklínadlo, sáhneš si do astrálu pro magickou sílu a vdechneš ji sošce. Chvíli se nic neděje, jako vždy. Pak se soška otřepe a setřepe ze sebe všechen zlatavý lesk. Kýchne a zlatý prášek rozmetá po okolí. Pod ním je gremlin zelený, vrásčitý a i trochu slizký. „Ch ch ch,“ vydá bytost hluboký, škodolibý smích, jako když se někdo směje opravdu povedenému fórku na jinou osobu. Zamne si při tom ruce a podívá se na vás z přikrčeného postoje modrýma očima. „Ch ch ch,“ zopakuje a dá se na strategický ústup směrem od vás. Couvá a zrychluje. Teprve teď si uvědomíš, že jsi udělala chybu. Ještě si nejsi jistá, jak velkou, ale pomalu se ti to vybavuje. Tenhle symbol, místo jiného, tenhle krok, tato runa. Sakra! Zaklínadlo bylo oproti oživení draka tak snadné, že jsi jej nedopatřením udělala trvalé!

Algila Rosevin z Daricie - 28. září 2009 00:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Kouzlo vyšlo, zatvářím se spokojeně, ale jak se šotek oklepe a já uvidím že je doopravdy zelený a slizký, zarazím se. V první chvíli jsem zmatená, dívám se na gremlina, jak si mne ruce a chichotá se. Po chvíli mi to dojde a zhrozím se "Sakra! Do háje!" zanadávám a vyrazím za šotkem, "pojď sem! Neutíkej!" Zavolám za ním. "Zare! Pomoz mi ho chytit! Nesmí utéct!" požádám svého nového upířího přítele. Přeruším koncentraci, nakonec teď byla už zbytečná, skočím po něm. Stisknu ho v ruce, ale hned ho zase se znechuceným vyjeknutím pustím. "Fuj! Je děsně slizký!" oklepu se znechucením a otřu si ruce do šatů. "Dělej! Vrať se!" nařídím šotkovi a znovu se za ním rozběhnu. Tohle bude děsný průšvih. Oživila jsem ho trvale a jestli uteče... a jestli má tu povahu co jsem mu vštípila, tak může terorizovat svými vtípky celý hrad. A Avaret... nevím jestli mě za tohle pochválí. Vážně... předvádění se plodí jenom problémy.

Strážce - 28. září 2009 10:29

soukromá zpráva od Strážce pro Východní nádvoří Nadávání ani křik na šotka nepůsobí tak, jak by sis přála. Ani jsi to příliš nečekala. Tvor se dá za stálého pochichtávání a chichotání na útěk. A že je na svých malých nožičkách rychlejší, než stádo nočních můr! Zar se vzpamatuje až ve chvíli, kdy se ti šotek vysmekne a rozběhne se k blízké zdi. Máš z toho nějaký takový pocit, že se bytost vůbec necítí v roli pronásledovaného. Spíše jako když si s vámi hraje. Když Zar pochopí, že tohle už přestává být sranda, za šotkem se rozběhne také. Je rychlý a obratný, jako kočka. Na šotka však nemá. Když upír přistane na břicho na zemi v marné snaze šotka chytit a chňape po něm rukama, ten mu snadno uhne několikrát, než se s hlasitým chichotáním vrhne na zeď a po chudince polo seschlé plazivé rostlince ji začne zdolávat. Než stihneš udělat cokoli dalšího, je pryč.

Algila Rosevin z Daricie - 28. září 2009 11:05

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Východní nádvoří Šotek je pryč, zastavím se a povzdychnu si. "Vrať se!" Zkusím ještě zavolat, ale bylo to samozřejmě beznadějné. Povzdychnu si a projedu si rukou vlasy. "Tak to jsem v průšvihu." Dívám se na místo, kde jsem gremlina viděla naposledy. "Místo toho, abych ho oživila jen dočasně, jsem ho omylem oživila trvale," vysvětím Zarovi co se stalo. "Teď tu bude ten rarach pobíhat, kdo ví kde všude a bude dělat problémy a bordel." Podívám se na Zara. "A každý problém co vyvede jde na mou zodpovědnost... no... jen doufám, že jak je malí tak nenadělá snad nějaké vážné problémy." Promnu si bradu a jdu blíže k Zarovi, nabídnu mu ruku, abych mu pomohla vstát. "Ale děkuji, že jsi ho zkusil chytit." Pousměji se na něj, ale pak zase vzhlédnu a zamračím se na popínavou rostlinu. "Pak to budu muset říct Avaret. Snad mi nějak poradí jak ho chytit. Nemůže tu jen tak pobíhat." Zase se na něj podívám. "No... ale jako ukázka ti to stačilo? Sice se mi to tak nevyvedlo, jak jsem chtěla... ale... budiž."

Joshua z Oronu - 28. září 2009 18:27

Pokoj Pouze nafouknu tváře jako horkovzdušný balón, když mě trpaslík utře a složím ruce na prsou. Cítím, jak mi po tváří stéká tenký stroužek krve a nechávám to být. Jen ať všichni vidí, že mi bylo ublíženo! Když se Tamián notnou chvíli nevrací, odvážím se pomalu stavět na nohy a ruce znovu přemisťuji do obranného gesta, aby si snad žena poblíž mě nemyslela, že bych ji chtěl ohrozit. Jakkoliv ohrozit. "Co kdybychom zakopali válečnou sekeru a začali znova od začátku, co?" Navrhnu a hlas se mi při posledních slovech zadrhne kdesi v krku. Sem z tej ženskej nějakej nervózní.. Rozpačitě se usměju a zavřu přitom oči, abych působil co nejnevinněji.

Strážce - 28. září 2009 22:18

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Zar zdá se ne úplně chápe důsledky tvého počínání. Snaží se tě utěšit, že Avaret určitě nebude zuřit, že ti pomůže, ale nezní to od něj příliš přesvědčivě. Spíše je rád, že tenhle průšvih bude na tebe, na tu, která má s Avaret rozhodně lepší vztah, než třeba on. Také mu to rozhodně jako ukázka tvého čarodějného umění stačí, i když si nejspíše poupravil svůj úsudek ohledně tvé nebezpečnosti. Což je možná i dobře, prostě tě nyní pokládá odhadem za tak dobrou čarodějku, jako je on sám upírem. V budoucnu vám to jistě pomůže se více sblížit. Ten den se ještě snažíte šotka objevit, nebo alespoň nějaký z jeho kousků, ale marně. Nic dalšího se už nenaučíš, jak pořád musíš myslet na to, co nejspíše provede a co na to Avaret řekne. Do rána se však nevrátí a ty usínáš s nepříjemným pocitem, že se ti to určitě vrátí. A taky že jo... Další den večer Probudí tě bušení na dveře tvého pokoje. Dojdeš otevřít, ve dveřích stojí Avaret. Má úplně ten nejneobvyklejší a nejúžasnější účes, jaký jsi kdy viděla. Dal by se nazvat "uměleckým rozcucháním" a vytváří upírce minimálně dvakrát tak velkou hlavu. Nedokážeš se ubránit smíchu, hlavně proto, že se Avaret tváří jako bůh pomsty. „Musíme si promluvit,“ řekne ledovým hlasem, „pozveš mě dál?“

Algila Rosevin z Daricie - 28. září 2009 22:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Nakonec jsme strávili hledáním šotka zbytek noci, ale bezúspěšně. Věděla jsem že Zar si o mě už udělal nějaký obrázek a rozhodně to, že nejsem nebezpečná. Proto než se rozloučíme ho požádám, aby nikde neříkal že nejsem tak silná jak se říká, aby si pak další upíři netroufli sem chodit. Nakonec jsem byla člověk a to v tvrzi plné upírů, což mu jistě už došlo proč by to neměl nikde vyprávět. Rozloučila jsem se s ním a šla spát. Bušení na dveře mě probudí ze snu, ospale se posadím a zívnu. Ještě bych spala, ale jen co si promnu oči mě únava přejde. Vstanu a při cestě ke dveřím si obleču šaty. Když uvidím Avaret a její účes, dlouho to nevydržím a začnu se smát. Ale dojde mi kdo za tohle může. "Ja-jasně. Pojď... pojď dál." Pobídnu ji a sednu si na postel. Oddychnu si, abych se uklidnila a zadívám se na ní. "Vím o co jde. Moc mě to mrzí, Avaret. Chtěla jsem ti to říci hned jak se vrátíš, ale zdá se že to stihl dřív." Pokrčím rameny. "Včera jsem zkoušela oživovat. Našla jsem sošku nějaké ho raracha. Jenže... se mi to trochu vymklo. Místo toho, abych ho oživila dočasně jsem ho oživila trvale a... nepovedlo se mi ho chytit." Zatvářím se omluvně.

Strážce - 29. září 2009 18:00

Sai z Mariasu Na zmínku o zraku zareaguji zaraženě a trochu se zakoktám. Takové obvinění! „No... Já... Opravdu nic nevidím... Vážně,“ snažím se bránit, jako by mi chtěli snad za případnou lež ublížit. Rozvážu si šátek a otočím k nim své oči. Jsou pronikavě modré, ale zakalené podivnou vrstvou či snad proměnlivým kalem, který připomíná zčásti kouř a z části něco živého. A také jsou jasně slepé, nereagují na jakýkoli pohyb ani na náhlé světlo, které by mělo donutit zorničky se stáhnout. „Astrální tvor?“ zeptám se, jako bych podobný výraz slyšel poprvé v životě. „Já... Já... Nejsem čaroděj, podobným věcem... Nerozumím,“ pokračuji v zakoktávání se. Jsem úplně mimo. Znervózňují mě! „No víte, ta věc s panem Tamiánem. Oni mu zabili sestru. A neteř. Jen proto, že k němu patří do rodiny. Patřili,“ opravím se. „Já, viděl jsem to,“ pomalu mi začnou z očí plynout slzy. Myslím, že to na vysvětlenou stačí. Když elf popisuje velekněžku, napjatě poslouchám. Každou zmínku, každý detail se snažím si zapamatovat. Je důležitá. Pro mě, pro ně, pro nás všechny. Pro náš Osud. Ale zatím nevím jak a proč. Raději si to nechám pro sebe... „Není taková, jaká se zdá,“ ujede mi tiše, hned toho lituji. Snad nebudou chtít, abych to rozváděl. „Za panem Tamiánem mě přivedly moje vize,“ jak jinak, „viděl jsem každou noc, jak jeho rodinu vraždí až do té doby, než jsem jej našel. A nabídl své služby.“ „Ale, já vůbec nic nevím o vás! Nejste odtud. Jste z daleka. Cítím to...“

Sir Angar z Xirie - 29. září 2009 18:04

V pokoji s Loirou Jakmile se ke mně Loira začne přibližovat, samozřejmě se ihned otočím a věnuji ji plnou pozornost. Musím však uznat, že má pravdu. Ano jsem zraněný a ano potřeboval bych se pořádně vyspat, ale nechci spát na posteli, když by žena měla spát na zemi. O tom že je postel pro oba příliš úzká se ani nezmiňuji. Než však stihnu jakkoliv argumentovat, promění se Loira v roztomilou tygřici. Tedy alespoň mě přijde docela roztomilá, i když někomu jinému by nejspíš nahnala pořádný strach. „Hodná kočička, malá.“ řeknu žertovně, stejně jako jsem to za svých mladých let říkal malému koťátku, které jsme měli na hradě. Trochu ji při tom podrbu za ušima a na hlavě. Myšlenky na další hygienu, kterou bych nejspíš potřeboval, jsou už dávno pryč. „Máš pravdu, v téhle podobě se líp vyspíš na zemi.“ Uznám nakonec sílu jejích argumentů a svou porážku.

Strážce - 29. září 2009 19:27

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Dobře Algilo,“ řekne smířlivě, ale po dlouhé době tě osloví celým jménem, „je to tvá magie, musíš se sama vyrovnat s jejími následky. Už jsi na to dost stará. Já si jdu umýt vlasy a ty jdeš na lov. Lov tvého vlastního šotka. Jestli si potřebuješ něco nastudovat, nastuduj si to. Jestli si potřebuješ něco uvařit, uvař to. Jestli potřebuješ ukout klidně meč, ukuj ho...“ „Až skončíš, tak za mnou přijď. Měla jsem pro tebe na dnešek připravenou velmi důležitou lekci, ale asi bude muset počkat. Stejně tak to, co jsem ti slíbila a stejně tak i výlet do města,“ pokrčí rameny a odchází. „A ještě něco. Zabít,“ dodá než za sebou zavře dveře.

Algila Rosevin z Daricie - 29. září 2009 20:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Avaret je asi hodně naštvaná, nejspíš jsem to svým smíchem zhoršila, nakonec je to stará upírka a asi má ráda jakýsi respekt a být to někdo jiný tak za to že se ji směje by byl asi mrtvý. Chce abych za každou cenu našla šotka a zabila ho? Zabila? Proč? Dala jsem mu život a hned abych ho zase zabíjela? Nakonec není přece nijak špatný. Jen jsem ho udělala škodolibého a přece jen pocuchané vlasy, potrhané oblečení, pomalované knihy nebo tak... to přece není nic kvůli čemu by se měl zabíjet. Zamračím se, možná ho nebudu muset zabíjet. Až by přišel Zar dala bych mu ho... a on by ho třeba někde pustil. Ano... to by mohl být plán. Pak si uvědomím, že jsem chtěla s Avaret mluvit. Vyskočím na nohy a rychle vyhlédnu ze dveří. "Avaret?" Zavolám a vyjdu ze dveří? "Nemohla... by jsi se ještě na chvíli vrátit? Chtěla jsem s tebou něco probrat." Požádám ji o to, aby se ještě zdržela. "A mezitím... bych třeba mohla zkusit ti ty vlasy rozčesat?" navrhnu a pousměji se. Svolí a když si sedne na postel, vezmu hřeben a vlezu si za ní. Opatrně chytnu vlasy co nejblíže u hlavy a opatrně ji začnu zacuchané vlasy rozčesávat. "Avaret... já... chtěla bych s tebou probrat... ženské záležitosti. Všimla jsem si, že se měním a taky... prostě ženské věci a muži a děti a... a... tyhle věci." Začnu opatrně.

Elleandor z Tarémie - 30. září 2009 13:03

Útulný pokojíček kdesi v hostinci. Když jsem viděl, jak Sai zareagoval na téma o své osobě, tak jsem radši měnil jedno téma za druhým. To že o sobě moc neví mě upřímně překvapilo, nějak jsem automaticky předpokládal, že o astrálním tvoru vědět bude, ani jsem pořádně nevěděl proč. Rozhodl jsem se, že toto téma necháme na později, až se více poznáme, zatím ho budu moc studovat a uvidíme, zda něco vykoumám. Když pak rozebíráme situaci okolo Tamiána a jeho rodiny, tak mi tak nějak dojde, že je to zřejmě náš osud mu pomoci, stejně jako setkat se s panem Saiem, trvalo mi to, ale ať jsem to skládal, jak jsem skládal, tak to do sebe vždy zapadlo. Následoval další pohled na Meirion. Občas jsem měl pocit, jako by věděla, co si myslím, stačil nám pouhý pohled a věděli jsme, co a jak, ani slov nebylo potřeba. Že bychom se znali tak dlouho? Mezery v paměti byly stále značné, přesto jsem tomu věřil více a více. Ta „oční“ komunikace byl reflex a ne náhoda. "A něco ohledně zítřka jste neviděl?" Řeknu spíše ze zvědavosti, než že bych se toho bál, však bojů jsem již zažil. "Možná máte pravdu a křivdím jí." Zareaguji na obranná slova o kněžce. "Znám jí pouze chvíli a jistě ne dostatečně dlouho na to, abych mohl objektivně zhodnotit, co v ní je. Mohu hodnotit pouze to, jak se doposud chovala a možná k tomu má své důvody. Nad nikým nelámu hůl, ale také to neznamená, že si na ní nebudu dávat pozor, ale to zdaleka není jediná. Dnešního večera jsem tu viděl více než dost ostrých dýk, které by neměly problém bodnout do zad." Pokračuji poněkud klidněji, přece jen jsem se nechal trošku unést emocemi. "No noc již pokročila a možná by bylo rozumné si jít aspoň trošku odpočinout a nabrat před zítřkem sil. Pokud je našim osudem se účastnit zítřejší bitvy, tak na ní musíme být připraveni a já se cítím velmi unaven, jako bych nespal celá staletí." Ukončím svou řeč návrhem.

Meirion z Ilianoilis - 30. září 2009 20:13

V pokoji pro tři Dál sedím nehnutě, a to i přesto, že mě Saiova odpověď překvapuje. Zřejmě je jedním z těch, co jsou Osudem použiti a pak sami uzří svůj osud až poté, co zpětně pohlédnou do zrcadla vlastního života. Parazit na něm přiživující se, mě ale znepokojuje. Vzbuzuje ve mně zvědavost a až moc toužím po tom, zjistit, co je zač. Jistě to nebude jen tak. Ne, se Saiem se musí opatrně, jako s křehkou skořápkou, nebo s ranním oparem, který může rozvát sebemenší větřík. Půjde za tím, co bude vnímat jako řízení vyšší mocí či za tím, co si myslí, že hledá. Skrývá mnohé, ale neúmyslně. Již nemám pochyb o tom, zda máme jít tam, kam je veden on. Tam, čeho se dotýkají jeho sny a vidiny. Protože tam, tam je i naše místo, tam patříme. Beze slova pokývám na to, co říká. Z toho může být druidovi zřejmé, že plně souhlasím a jsem rozhodnuta. Nekomentuji ani jeho vyjádření se o kněžce. Je jisté, že ví, proč to říká. Každý z nás je nějaký a každý z nás má svoji roli, o které toho ten druhý moc neví. Ani my nevíme jaká je kněžka doopravdy. Navenek se ale jeví tak, jak se jeví. A Sai, ten zná ze svých snů zřejmě i její tvář, kterou před námi ona skrývá. "Jsme z daleka a každý odjinud," odvětím mládenci, "jsem z Ilianoilis." Po tváři mi přeběhne rychlý a letmý úsměv. "Ano, noc již pokročila," otočím se k druidovi. "A my oba potřebujeme dohnat síly, které jsme použili dnešního večera." Uvědomím si, jak na mne doléhá únava a jak notně potřebuji pořádný spánek a absolutní absenci čehokoliv, k čemu je zapotřebí mých sil. Nespal celá staletí. Elleandor má smysl pro humor. Nejdřív mám tendenci se pobavit oním vtipem, pak mě ale spíše zamrazí. Je to tak nechutně pravdivé a zároveň nepředstavitelné, až mě opravdu mrazí na zádech. "Pánové jistě pochopí, když se půjdu omýt jako první," prohlásím a pak seberu svoji brašnu a odejdu za závěs, kde je škopek s vodou.

Strážce - 01. října 2009 10:12

Pokoj pro tři Sai jen zavrtí hlavou, když se ho zeptáte na zítřek. Zdá se, že události nadcházejícího dne se věštci vyhýbají. Jako když se objeví sen, jeden se po něm natáhne a on se zase rozplyne, roztříští na tisíce kusů. A čím více je po něm bude kdo natahovat, tím spíše jen upadne a v dlani pak nenajde nic... Pokoj sice není největší, ale jsou v něm alespoň dvě postele a trošička soukromí tvořená jedním potrhaným závěsem. Máte možnost se umýt a uchystat se k odpočinku. Sai nijak nenamítá, že si zaberete postele. Vy dva vypadáte nejspíše ještě hůře, než se cítíte, a to už je co říct. Zvedající se vítr občas zavrže otevřenými okenicemi nebo zapíská v komíně, občasný příval deště zabubnuje do skleněných tabulek. Příjemně to uspává a konejší, i když je to bouře.

Strážce - 01. října 2009 10:25

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret tě trpělivě poslouchá, zatímco jí rozčesáváš vlasy. Příliš to nejde, šotek si dal záležet a přidal upírce do vlasů nějakou hmotu, co voní po pryskyřici a jehličím. Máš hodně času zeptat se na to, co tě zajímá. „No, Algi,“ zamyslí se upírka, „nevím, co přesně bys chtěla vědět. Dospíváš. Sice o něco pomaleji, než tví vrstevníci, protože jsi stále zavřená tady, ale nevyhneš se tomu. Láska je ta nejsilnější síla ve vesmíru. Vím o čem mluvím...“ Avaret se na chvíli odmlčí a ticho přerušuje jen zvuk trhaných vlasů, odpadávající pryskyřice a sunutí hřebenu po vlasech. „Poznala jsem to ve svém životě i neživotě mnohokrát. Ale pro tebe z toho vyplývá ještě jedna věc. A tu si zapamatuj, protože by tě mohla stát život. Protože láska je nejsilnější ze všech sil v univerzu, všechny zákony vesmíru, které znáš, pro ni nemusí platit. Tvá magie se může zbortit jako hrad z písku, když narazí na pravou lásku. Mnoho čarodějů bylo překvapených, příliš mnoho...“

Strážce - 01. října 2009 10:34

Pokoj rytíře a jedné přítulné šelmy Loira se olízne, když ji podrbeš za ušima, a pak si lehne poblíž postele a pomalu usíná. Ty si nakonec také lehneš do postele, přemýšlíš a necháváš se ukolébat zvuky bouře venku, tichým dechem tygří slečny a omamnou vůní bylin vetřených do tvé rány. Ještě na pomezí mezi bděním a spánkem zaslechneš, jak se Loira na chvíli promění, udělá několik kroků ke stolu a zhasne lucernu, takže se pokoj ponoří do naprosté tmy. Byl to vyčerpávající den. Nezdají se ti žádné sny, nebo si alespoň žádné nepamatuješ, spíš tvrdým, regenerujícím spánkem.

Strážce - 01. října 2009 11:45

Tamiánův pokoj Tamián se vrátí a s ním na chvíli i ruch z hostince, který však již také upadá. Pod paží má srolovanou velkou mapu. Položí ji na zem, zatíží z jedné strany lucernou a z druhé strany se na ni posadí. „Tak ukaž, mladíku,“ pobídne blonďáka a ten se dá do horečného vysvětlování, ukazování, vzpomínání, počítání a vypočítávání. Po další půlhodince je Tamián s informacemi spokojený. Dokonce se pokusil Joshuu nachytat na několika detailech, ale nepodařilo se mu to. Je tedy ochoten přiznat, že se patrně mýlil a že by se mladý zlodějíček snad mohl skutečně stát důležitým informátorem. „Dobře, vypadá to, že nekecáš. Ale dám si na tebe pozor, jestli jo, tak zítra poplaveš stokou nebo mezi dravýma rybama,“ upozorní tě šlechtic. „Tady máš, za tvou námahu,“ odsype hromádku stříbrňáků, „a tady mistr trpaslík se o tebe postará.“ „Uhm,“ ozve se Břit-vous, „tady mladé chtěl též naverbovat, tak když už ste vzhůru, vaša výsosti, a mate v ruce ty peníze, tož možná by mohol dostat aj zálohu.“ Trpaslík na tebe spiklenecky mrkne, snaží se tak nejspíše napravit tu křivdu, jaká ti byla způsobena. Tamián tedy ještě přisype a pak vás dva vyprovodí. Čeho si trpaslík s mladíkem nevšimnou, když se uchýlí zpět do hostince a důkladně Joshuovo přežití zapijí, je temný elf, kterého si Tamián dal zavolat. Ten jako kočka vyklouzne z hostince a v dešti se vydá někam na jih...

Algila Rosevin z Daricie - 01. října 2009 11:54

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Přestanu ji česat vlasy, sice to šlo, ale hodně těžce a asi by bylo opravdu nejlepší kdyby si je první umyla. Odložím hřeben a místo toho ji obejmu kolem pasu a opřu si hlavu o její rameno. "Opravdu bude lepší, když si první vlasy umyješ. Sice jdou rozčesat, ale nechci ti vytrhat všechny vlasy." Vysvětlím ji proč jsem přestala. Poslouchám co říká, dospívám pomaleji? No ona to asi ví lépe. Nakonec je pravda, že nemám kolem sebe žádné vrstevníky. Ale to, že láska je to nejsilnější co může být mě hodně překvapí. Ale tak mohlo mě to napadnout že i ona poznala lásku, proč bych si měla myslet že upíři neznají lásku? Ale že by láska dokázala tak ovlivnit mě a mé čarování? "Proč?" nechápu. "Proč to tak je? Jak může mít na mě ta láska takový vliv, že by mi magie přestala fungovat?" snažím se to pochopit. "A já si vždycky myslela že pravá láska je jen jedna. Ale podle toho co říkáš jsem pochopila, že jsi pravou lásku poznala několikrát." Natočím hlavu na druhou stranu abych ji viděla do tváře. "Avaret... může být člověk a upír přátelé? Můžou se mít rádi?" zajímám se.

Strážce - 01. října 2009 13:12

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Pomalu vyrazíte směrem dolů věží, po schodech a chodbami, které znáš. Dojdete do místnosti, ve které je jezírko s vodou. Avaret se svlékne a vleze do vody. Ty bys tam nikdy takhle nevlezla, protože je velmi studená. Opravdu studená. Avaret to nevadí, její tělo je většinou také chladné, kromě několika málo dní po lovu kdy i její dotek vyzařuje mírné teplo. Pomalu jí pomáháš mýt vlasy a zbavit je pryskyřice. „Nevím proč to tak je. Bohové si to snad přejí. Možná je to právě proto, že láska je také podobná magii, proto se tak snadno ovlivňují. Ne že by magie přestala fungovat. Jen nemusí fungovat jak jsi zvyklá,“ dodá Avaret a na chvíli se ponoří do ledové vody. Pak vyleze ven. „I ty, kdyby nás mohla potkat jen jedna pravá láska a my o ni přišli, to bychom se usoužili žalem...“ „Může, ale nikdy to nebude úplně v pořádku. Budou to navždy cítit oba. Rozdíl mezi životem a neživotem je příliš velký,“ vysvětluje. „Možná bychom tu důležitou lekci mohli přesunout před tvé povinnosti s úklidem, pokud si to budeš přát. O šotka se můžeš postarat později.“

Algila Rosevin z Daricie - 01. října 2009 13:38

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Jak vyleze podám ji plátno na osušení. "To je divné. A navíc nebezpečné... kdyby mi magie přestala fungovat tak jak má.... takže to znamená... že se nikdy nesmím zamilovat." Zamračím se. "Ale... jak třeba poznám, že se nějakému muži líbím?" Zdá se, že Avaret se na mě přestala zlobit a dovolila mi nechat hledání šotka na později. Usměji se a přikývnu. "To bych byla ráda. Že bychom měli první tu lekci." Souhlasím. Také myslím na to, že lidé a upíři mohou být přátele a mít se rádi, ale nikdy to nebude úplně ono. Chápala jsem ten rozdíl a měla pravdu. "Takže tím mi vlastně říkáš... že když budu mít za přítele upíra, tak mu nemohu nikdy plně důvěřovat? Ani tobě?" zeptám se.

Strážce - 01. října 2009 14:35

Ráno, ticho před bouří Nad osadou Bukovec vysvitlo slunce až pozdě dopoledne. Nikomu z dočasných obyvatel hostince to příliš nevadilo, protože málokdo se probudil dříve. Bouře sice zuřila celou noc a ráno vykouzlila na pobřeží hustou mlhu, ale jak se přiblížilo poledne, tak se vyjasnilo. Žoldnéři i obchodníci se probouzejí mezi stoly a židlemi dole v hostinci, zvedají se různě ze země, někteří i na poněkolikáté. Alkohol je zhouba lidstva, naštěstí většina pila jen tak, aby byla připravena na možnou nadcházející bitvu. Ne tak Joshua. Říct trpaslíkovi "ne" na kořalku v podstatě nejde a bolest hlavy to nyní nepříjemně připomíná. Scaywen se probouzí ve chvíli, kdy Tamián za sebou zavírá dveře. Snažil se být tiše, ale pant starých dveří jej zradil a vydal dlouhý vrzavý zvuk. Teď již jen slyšíš jeho vzdalující se kroky. Sai se probudil mezi prvními, po hmatu se prodral spícím hostincem a sedl si na dvorku na čerstvý vzduch. Elfové se probrali později, odpočinutí, plní sil i magie, jen Meirion část noci trápily noční můry. Nejdříve se jí zdálo a mladé dívce, která poprvé prochází městem a snaží se odolat jeho nástrahám. Pak se jí zdálo o Tamiáově sestře a neteři, jak je rytíři mučí, pijí při tom víno a oplzle se baví. Nakonec dítě zabijí před očima matky a ženu nechají vykrvácet. Ještě teď se otřeseš, když si na to vzpomeneš. Angar se probudí v posteli, jeho zad se dotýká spící Loira, která se k němu v noci přitulila. Jak se k tobě vmáčkla do postele netušíš, ale faktem je, že se nemůžeš téměř pohnout, aniž bys dívku probudil.

Geidan Stål - 01. října 2009 15:26

Pokoj Byla to dlouhá noc. Musela jsem být ve střehu, než se drzoun vykecal, ale pak se u bouřky spalo hezky. Vždycky se u bouřky spí hezky, pokud mám střechu nad hlavou a teplý pelech. A proto jsem se probudila čilá. Jak by ne, když jsem pospávala skoro až do poledne. Kritickým okem zhodnotím svoje šaty, které už přežily cestu z Edenu do hor a sem. Nádhera. Předtím jsem si to neuvědomovala, ale teď, když mám opět zpět svůj úřad - a co na tom, že nejsem oficiálně zapsaná v knize svého chrámu - musím podle toho i vypadat. Aspoň částečně. Aby si pobudové nemysleli, že se snížím na jejich úroveň. On je rozdíl, když jsem ušpiněná od krve... a když od hlíny, trávy a kdejakého bordelu. Ale i tak jsem se musela obléct do toho, co mi zůstalo. Tedy, krom tuniky. Tu jsem si zabavila pro soukromé účely - jaké jiné by to byly, když ji hodlám nosit - a ohrnula na ní rukávy, stáhla ji svým kabátcem, takže ve výsledku krom toho, že jsem pod tím vším cítila nějaké ty couly přebytečné látky, to vypadalo i relativně normálně. Ale asi budu muset Tamiánovi připomenout, že v očích jeho slouhů i nepřátel musím vypadat důstojně, ne jako nějaká čarodějnice z lesa. Za vlast padl i jeho další plášť - jelikož odešel, bez ptaní jsem zalovila v truhlici a oblékla si ho. Však je to šlechtic, rozdává tu stříbrňáky na potkání... neubyde mu. No, mohlo by to být lepší. Již upravená sejdu dolů do hospody. Pořád mám tu nezdravě bledou barvu, ale stíny v očních důlcích, zdá se, trochu ustoupily, a když tu netancuje zrádný oheň, vypadám přece jen o něco lidštěji... tedy elfštěji. I když, jak se to vezme. Svým způsobem mám některé tvrdší lidské rysy... a přece jsem každým coulem elfka. Ačkoli to, že jsem zaprodala duši Kainovi, se prostě nezapře, protože tak nějak pořád, spíš vnitřně, připomínám všem okolo, že smrt je neoddělitelná část života a já jsem s ní (s Ním) jedna ruka. Moje první zastávka je samozřejmě na dvoře, kde jsem nechala Svaira. Bouřku nemiluje, ale dokázal si poradit. Schoval se na suché místo, přečkal ji. Když přečkal střet s kostlivci, přežije už všechno. Teď, s jistou škodolibostí, ho klidně pustím dovnitř do hospody, ačkoli je od bahna a nepokrytě dává najevo, jak je rád, že jsem se pro něj vrátila a nenechala ho tam. Pár opilců, co usnulo na stolech - nebo spíš pod nimi - asi nebude rádo. Nechám ho pobíhat a očuchávat okolo, stejně se nakonec usadí někde u mě. Dojdu k Tamiánovi a zamyšleně se na něj podívám. Hlavou mi vrtají ta slova. Ne snad to, jak ho pozdravit. To tak nějak nepovažuju za důležité. Protože jdu rovnou k věci. "Přemýšlela jsem. Já uvěřila tobě, tys začal věřit mně. Myslím, že si tu pomstu zasloužíš." Ano, přemýšlela jsem i ve spaní. Sice to nebylo jako prvně, když jsem včera usnula... tohle byly opravdu moje myšlenky, moje neposedné úvahy, které neztrácejí čas tím, že spím. "Potřebuju ale sehnat několik věcí." Vlastně mu ani nedám možnost protestovat. Sám mě o to požádal. Hned mu je začnu vyjmenovávat. Být s ním o chvíli déle a vědět, koho zburcovat, rovnou to předám provianťákovi. "A samozřejmě nějaké oblečení, ve kterém nebudu vypadat jako... měsíc starý umrlec," ušklíbnu se.

Strážce - 01. října 2009 15:27

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret se usměje: „To neovlivníš. Lásky je ve světě příliš mnoho, dříve nebo později si tě najde. Lepší bude, když na to budeš připravená. Teda, na problémy s magií, na lásku se připravit nedokážeš.“ S tajemným úsměvem vyrazí Avaret do svého pokoje a ty ji následuješ se svými otázkami. „Že se muži líbíš poznáš snadno. Jsou snadno prohlédnutelní. Budou se na tebe usmívat, lichotit ti, snažit se tě rozesmát, nabízet ti různé věci... Prostě – to poznáš.“ Když už jste v jejím pokoji, Avaret si sedne za stůl. Všimneš si, že na truhle odpočívá Morgan. Jak se sem dostal? Že by znal nějaké tajné chodby, přepážky a cestičky? „Neměla bys věřit nikomu. Vždy by ses měla na svět dívat svýma očima a být skeptická. Vždy nejvíce důvěřovat své duši. To je cesta čaroděje,“ řekne velmi vážně. „A teď tvá lekce. Nejdříve ti ale řeknu, co bude odměna za zvládnutí,“ zašátrá pro malou krabičku, kterou tu má už dlouho a pořád ji před tebou skrývá. Otevře ji. Uvnitř jsou stříbrné náušnice a spona do vlasů. „Když lekci zvládneš, budeš moci vyrazit do města. Potřebujeme prodat pár bylin a nakoupit jiné věci. Byla bych ráda, abys tam zašla. A tak musíš také trošku vypadat,“ usměje se a zaklapne krabičku. „Ale to si musím být jistá, že chápeš několik důležitých věcí a s dalšími se dokážeš vyrovnat. Fyzická bolest není to nejhorší, co tě může potkat,“ zvážní. „Zkouška je jednoduchá. Spočívá v seslání zaklínadla, které znáš nejdéle. Tesáku. Tady na tvého kocoura,“ podívá se na tebe chladnýma očima. Myslí to vážně.

Algila Rosevin z Daricie - 01. října 2009 16:21

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Zamyšleně Avaret následuji, takže lásce se nevyhnu. Ale jak mám ovládat magii v situaci kterou neznám? Začne mi vysvětlovat, jak poznám že se někomu líbím. Zar se na mě usmíval a lichotil mi, takže se mu líbím? Ale je to upír... a Avaret říkala, že mám věřit jen sama sobě. Ale jak bych si takhle mohla někdy najít přátele? Kdybych jim nevěřila? Pak začneme ale řešit úkol. Prozradí mi jaká je odměna. Výlet do města! Mezi lidi! A jestli jsem to pochopila správně tak sama? Srdce se mi rozbušilo nadšením, zadívám se na náušnice a sponu, byly krásné, ale pak uslyším co musím udělat. Nadšení mě ihned přejde, cítím jak zblednu a vykulím na Avaret oči. "Ne!" vykřiknu a přiběhnu k Morganovi, kterého vezmu do náruče a přitisknu ho k sobě. "To nikdy neudělám! Nikdy! Avaret! Morgan je můj nejlepší přítel. Můj... drahoušek! Nemůžeš po mě chtít abych ho zabila!" odmítavě zavrtím hlavou. Začnu Morgana hladit. "Ne... to raději v téhle věži zůstanu po zbytek života."

Strážce - 01. října 2009 16:34
	soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Jak chceš,“ pokrčí rameny, „jen mě ještě chvilku poslouchej. Morgan bude žít ještě dvacet let, když bude mít štěstí. Ale zavřený ve věži tak deset, možná patnáct. Takže, když zemře, bude ti něco kolem třicíti. Ano, můžeš si dalších dvacet let hrát s kocourem a číst knížky. A co budeš dělat pak? Třicetiletá čarodějka, která neumí nic?“

Joshua z Oronu - 01. října 2009 17:04

Hostinec, u stolu Vlna štěstí, která mě zaplavila ihned, jak jsem dostal svou odměnu, mě tak zmagořila, že jsem Břit-vousovi ochotně kývl na nabídku k pití. A pil jsem...oba jsme pili. Cosi mě polechtá na tváři, asi nějaký hmyz. Automaticky se rozpřáhnu svou dlaní a uštědřím si takového lepáka, že jsem vzhůru jedna dvě. Omylem přitom shodím ze stolu prázdnou láhev a když se rozbije, chytím se za hlavu a opřu o lavici, na které sedím. Vypadám hrozně. Na jedné tváři mám na památku šrám od Scay a na druhé otlačeninu od stolu...a ještě jsem kanil. Otřu si pusu do rukávu a pomalu otevřu oči, jako bych se bál, co můžu spatřit. Ke svému potěšení zjistím, že nejsem jediný, kdo se zrubal jako hovado. Do smíchu mi ale moc není, spíš mám smíšené pocity a nerad bych se o ně s ostatními podělil. Opřu se dlaněmi o desku stolu a začnu se stavět na nohy. Musím opatrně, jakýkoliv hlasitější zvuk by mou hlavou otřásl. Letmo sáhnu k pasu po měšci - větší část odměny tam stále je. "Tohle už nikdy..." zamumlám si pro sebe, když vidím Břit-vouse, jak chrápe v sedě opřený o sekeru a nepatrně rychlejším krokem zamířím na čerstvý vzduch. Cítím ze sebe alkohol a vidina snídaně je kdesi v dálce. Možná bych měl vzít roha. V tomhle stavu jim stejně budu k prdu...

Algila Rosevin z Daricie - 01. října 2009 17:06

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Mračím se na ní a vrtím hlavou. "Ať mi je klidně třicet. Nebo padesát, ale Morganovi nikdy neublížím. Přátelům se neubližuje. Tobě bych také neublížila. Ne... tohle neudělám. Nikdy. Nikdy." Otočím se a vyrazím ven z jejího pokoje, prásknu za sebou dveřmi a spěchám do svého pokoje spolu s Morganem v náručí. Jen co jsem ve svém pokoji, zamknu se a sednu si na postel spolu s Morganem. "Nikdy ti neublížím, Morgane. A nic mě k tomu nedonutí. Ani Avaret. Nechápu jak to po mě může chtít. Ví jak moc jsi pro mě důležitý." V očích mě zapálí slzy. Po pravdě jsem nechtěla zůstat ve věži, zůstat tu do třiceti nebo déle. Ale zabít Morgana kvůli tomu abych mohla ven? To nedokáži. Proč to po mě chtěla? Abych neměla slitování? Kdyby mě třeba nějaký domělí přítel zradil a já ho pak dokázala zabít? Já vím, že pro mě chce to nejlepší. Ale Morgan přece za nic nemůže! "Já tě nedám. Nikdy, kamaráde." Popotáhnu. Během noci se ještě vykradu do kuchyně, kde si vezmu jídlo a vrátím se do pokoje. Nikdy Morgana nedám a hodlám to Avaret dokázat. Zůstanu ve svém pokoji dokud nedostane Avaret rozum. A ať ji rarach klidně cuchá vlasy každou noc. Zaslouží si to, za to co po mě chce. Ještě napíšu na papír požadavky, které přilepím na dveře, aby si to mohla Avaret přečíst pokud přijde. "Tak... a teď se uvidí kdo z koho. Nakonec to oni mě chtěli cvičit na čarodějku. Oni ji ze mě chtějí mít." Špulím trucovitě rty a krmím Morgana kouskem masa.

Strážce - 02. října 2009 23:02

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret už nic neříká. Tu noc se již nevidíte a spíš neklidným spánkem. Stále se ti zdají ošklivé sny, ve všech Morgan umírá, avšak nikdy tvým zaviněním. Jednou vypadne z okna. Jindy sní něco jedovatého v laboratoři, jindy se pokusí ochutnat tvé Irieniny jehlice. Příště se zase připlazí zraněný a umře ti v náruči. Nejčastěji však umírá stářím, zmrzačený nemocemi a úbytkem sil. Další týden studuješ sama, ale musíš na to pořád myslet. Avaret se ti vyhýbá a dokonce i několik dnů po sobě nacházíš zmínku, že je na lovu. Nic dalšího, žádný plán výuky, žádné jiné sdělení. Prozatím vždy najdeš něco k jídlu, ale zjišťuješ, že zásoby ve spíži se tenčí. Nikdo je nedoplňuje. Šotek se neukázal a ty nejčastěji trucuješ nebo se flákáš na východním nádvoří a vyhlížíš mladého upíra Zara. To když je Avaret jistě pryč, nechceš, aby vás nyní spolu viděla. Vlastně ani nevíš proč. Zar se však neukáže. Když začíná druhý týden, cítíš, že budeš muset něco udělat. Musí být východisko z téhle situace. Neměli by být čarodějové moudří? Neměli by si poradit? Nebo opravdu budeš muset usmrtit tvého milovaného kocourka? Nebo bys snad mohla zařídit, aby zásah Tesákem přežil?

Strážce - 02. října 2009 23:03

Hostinec Joshua vyrazí ven z lokálu, když se hospodou ozve trpaslíkův hlas: „Kampak, mladej?!“ Ani se nenamáhal otevřít oči, natož udělat něco více, třeba vstát. Zamlaská, jako by se mu v tomto polosedě spalo naprosto nejpříjemněji. Sekera, jeho nerozlučná přítelkyně, jej podpírá i za této situace. Když mu vysvětlíš, trochu zaraženě, že jdeš jen na vzduch (případně zvracet, jak tak cítíš), pokýve hlavou a jen naznačí gestem, že tě sleduje. Vypadá to dost divně, protože tohle gesto se většinou dělá, když má jeden otevřené oči. Vykráčíš ven a hned za dveřmi prudce zahneš doprava, jen si ještě nejsi jist, jestli míříš k latríně nebo raději jen daleko, předaleko a pryč. I když zase, nachomýtnout se k bitvě a nějak ji šikovně přečkat, pět zlatých je skvělá příležitost, jak si přivydělat. A taky nějak tušíš, že Scay by tě našla kdekoli. Ten její pohled! Když tak pln myšlenek znovu prudce odbočíš za další roh, málem narazíš do muže stojícího za ním. Docela se lekneš. Muž je vysoký a štíhlý, může mu být tak čtyřicet, a opírá se o zeď. Je oblečený v černým čarodějnickém hábitu lemovaným jemným stříbrným vyšíváním. Občas zahlédneš i nějakou tu vyšitou runu v jazyce, který neznáš. Má dlouhé vlasy, ty nejneobyčejnější, jaké jsi viděl. Jsou směsicí černých, hnědých a šedivých. Tvůj pohled se zastaví při prohlížení na dlouhé zahnuté rituální dýce, kterou má v pochvě u pasu. Jeho přísná tvář se rozzáří v příjemném úsměvu: „Mám tady kousek Hadího kořene, dobrý na kocovinu.“ Řekne vědoucně a napříhne k tobě otevřenou dlaň. Opravdu má v ruce kousek něčeho tmavě zeleného s výrazně štiplavou vůní.

Strážce - 02. října 2009 23:03

Hostinec – jen o chvíli později Když o něco později přijde do hostince i Scay, muži se již pomalu vypravují ven. Většina z nich si připíná zbraně a kriticky se snaží dostat svou bojovou výstroj do pořádku, ať už jsou to kusy zbroje, helmice, štíty, chrániče, ochranné amulety podezřelého data výroby či jen kožené doplňky, každý se víceméně chystá na fakt, že za několik málo hodin mohou být ve víru bitvy. Zahlédneš i několik amuletů bohů, kteří by se mohli uplatnit: Ielis, Rányi, několika démonů či duchů, dokonce i Kaina se někdo snaží před dveřmi do hostince příznivě si naklonit. „Víš Scaywen, myslím, že se bez toho už budu muset obejít. Musíme vyrazit, času je málo. A jestli si mám vybrat mezi tím, co mi nabízíš, a nebo možností konečně dostihnout své nepřátele, volím to druhé. Volím smrt mých nepřátel ať už s nejhlubším požehnáním Kaina nebo bez něj.“ „Co se týče oblečení, něco se najde na lodi v mé osobní truhlici, sice to nebude nic přímo úžasného, ale alespoň to bude čisté, praktické a velikostí ti to snad padne.“ „Co vlastně znamená tvé jméno v elfštině?“ zajímá se z ničeho nic, když vyrazíte ven z hostince.

Algila Rosevin z Daricie - 03. října 2009 00:19

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Když se my začali zdát ty hrozné sny, začínala jsem mít i podezření jestli třeba za tím není Avaret, nějaký její kouzlo jak mě přesvědčit. Já se, ale nehodlala vzdát, Morgan byl jako moje rodina. Přišla jsem kvůli pitomé magii o jednu rodinu a nehodlám dovolit, abych přišla i o druhou. Doufala jsem, že Avaret přijde k rozumu, ale po pár dnech si uvědomím, že to byla mylná myšlenka. Avaret má moře času, já ne. A navíc je tvrdohlavá. Ale stejně jsem nehodlala dovolit aby Morgan umřel. Po týdnu cítím, že tohle dlouho nevydržím. Začínala jsem se cítit osaměle, chtěla jsem s někým mluvit. Samomluva je k ničemu, to už nepomáhá, navíc Morgan mi někdy už ani nevěnuje pozornost. A ani Zack se už neobjevil, asi už ukojil svoji zvědavost a ztratil zájem o přátelství. Poslední dobou jsem si začínala pohrávat s myšlenkou jestli neexistuje nějaký způsob jak zasáhnout Tesákem Morgana aniž by ho zabil? Nedal by se třeba nějak předělat že by fungoval jen na neživé předměty? Tak by třeba jen Morganem neškodně prošel? Nebo tak něco. Počkala jsem až Avaret zase odejde na lov a odejdu do jejího pokoje, kde si posbírám potřebné knihy a vrátím se do pokoje. Začnu knihy číst, musí být nějaký způsob. Když nejsem v pokoji jsem na nádvoří, občas trochu doufám že se objeví Zak, ale víc se soustředím na úkol který jsem sama sobě zadala.

Geidan Stål - 03. října 2009 00:48

Hostinec Trochu se zarazím a snad poprvé to na mě jde vidět. Povytáhnu obočí, upřeně se na něj podívám. Jak chceš. Tvoje volba. Jen nevím, proč mě o to teda žádal. To si jako myslel, že to udělám v noci? Naprosto vyčerpaná? On taky nevypadal zrovna čerstvě. Asi jako právě zmíněný umrlec. "Pokud to bude menší než ta halena..." neodpustím si tichou poznámku. Nemá žádný význam, ale opravdu by bylo třeba, aby to bylo menší. Jinak šlechtickým oblečením nepohrdnu. Vidím, že nenosí žádné šílenosti. A bude to kvalitní. Na Svaira kupodivu nic neřekl, což je dobře. Možná si netroufá. Svair ke mně prostě patří... a je to vidět. Taková huňatá bestie se hodí k mé pověsti. Právě proto jsem nevolila nějakého noraře, který by možná snadněji někam pronikl a vyslídil magickou stopu, ale opravdového obranáře. Už jen to mi ušetřilo spoustu nepříjemností. I kdyby byl někdo tak šílený, že by nepoznal Kainovu kněžku a chtěl si na mě troufnout a zatančit si se mnou, Svair ho dokonale odradí. No, nebo taky ne, to záleží na míře alkoholu a šílenství. "Lebka. Původně, dneska je to zkomolenina. Asi chyba přepisu z nějakých starých kronik. Dnes se lebka řekne scall. A protože je to jméno jak pro muže, tak pro ženu... je... bylo v módě přidávat koncovku -wen. Ta nemá zvláštní překlad. Nevím, proč to udělali. Snad aby to znělo vznešeněji, když už mi dali takové jméno. Vždycky se tvářili, jako by to bylo z donucení. Kdo ví... možná si mě Kain označil už tehdy." Tohle mě nikdy nenapadlo. Prostě jsem to brala jako jméno. Protože je to zkomolenina, stejně jako mnoho lidských jmen má pod povrchem kdysi obyčejné slovo, nepřišlo mi to zvláštní. Brala jsem to tak, že nevěděli, že nad tím taky nepřemýšleli, protože, jak jsem říkala, v dnešní - pro mě dnešní - elfštině je ta chyba v přepisu. To mi řekli až v chrámu, když jsem přišla. Opravdu to brali jako znamení... Ve jménech je někdy síla. Znamení. A pak jsem se, abych tomu nasadila korunu, stala velekněžkou.

Joshua z Oronu - 03. října 2009 19:33

venku "Na vzduch," utrousím k Břit-vousovi a ještě za ním u dveří mávnu rukou, abych mu dal najevo, že jeho gesto pro mě v tuto chvíli moc neznamená. Točí se se mnou půda pod nohama. Nikdy bych si nepřipustil, že se někdy projevím jako takováhle troska. Pár kalíšku "průhledné vody" mě snad ještě nikdy tak moc nezřídilo. Na malou chvíli se zastavím na blátivé ulici a promnu si prsty spánky - nemohu si moc vzpomenout ani na to, co se dělo předminulý večer. Snad jsem s někým netento..tamto.. Prudce zatřesu hlavou, protože mi padne na mysl jedině Břit-vous a to by bylo velmi nemilé zjištění. Trochu se mi stáhnou půlky a raději vykročím dál. Rozchodit svůj současný stav je určitě to nejlepší řešení, a až se ti blázni pobijou, shrábnu peníze a půjdu si zase svou cestou. Scay bude určitě moc smutná...povzdychnu si. Zrovna zatočím za roh, když před sebou spatřím velmi dominantně vyhlížejícího muže. Zkřivím rty do grimasy výkřiku, ale nevypadne ze mě ani hláska. Hned se ale tvářím jak nejnormálněji svedu a sjedu ho pohledem. Ta dýka u jeho pasu ze mě proti němu dělá miniaturního komára, co se chce jen nabažit zlatavou krví každého, kdo nějakou má. Asi na mě dopadá strach z nadcházejícího boje. Pak se usměje a po mém těle se rozlije příjemné teplo. Oplatím mu stejnou mincí a natáhnu ruku po jeho dlani a přiblížím si onu věc ke rtům. Těsně před nimi se ale má ruka zastaví a mně dojde, co vlastně dělám. Přivřu podezíravě oči a za současného lehkého pokyvování hlavou na něho ukazuji prstem. "My jsme se už někdy viděli, že jo? Jak se jmenuješ?" Nadhodím, abych zjistil, jestli se mě třeba nechce někdo zbavit. Takových je určitě dost a třeba je jeho jméno mým uším nějak známé.

Strážce - 03. října 2009 21:57

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Snažíš se proniknout do tajů magie životních sil. Už teoreticky ovládáš celou magickou disciplínu, dokonce kvůli tomu zůstáváš i dlouho vzhůru. Myslíš, že jakékoli zaklínadlo, které se týká životní energie, bys měla zvládnout podle návodu, některé i zpaměti. Nastudovala sis manipulaci s negativní energií, jak jsi jen dokázala, ale stále nemáš pocit, že by něco takového bylo vůbec možné. Negativní energie působí na všechno a všechny bez rozdílu, snad jen některé bytosti z Podsvětí jí dokáží odolat. Buď budeš muset najít řešení v oboru magie životních sil, nebo se budeš muset začít učit něco nového. Ale když si vzpomeneš, že ti trvalo skoro půl roku, než jsi byla vůbec schopná zvládnout část jedné magické disciplíny, začíná ti být úzko. Nebo ... nebo budeš muset přijít na to, o co vlastně Avaret jde. Zak se stále neobjevuje. Buď má dost vlastních starostí, nebo mu někdo zakázal se s tebou stýkat. Stále doufáš v první možnost, to by se mohl pořád znenadání objevit.

Algila Rosevin z Daricie - 03. října 2009 22:33

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Začínala jsem být napůl vzteklá a napůl zoufalá. Nedokázala jsem nic najít, na nic přijít. Neviděla jsem prostě v tomhle žádné východisko. Když na Morgana použiji Tesák zemře, zdá se že se prostě s tím nedalo nic dělat. Nemluvě o tom, že docházelo jídlo. Avaret nás zřejmě plánovala dobít tím, že nás vyhladoví. A Zak nikde, možná na to přišli že tu byl a dostal za vyučenou, aby sem už nelezl. Bylo mi to líto... ráda bych ho zase viděla. Zrovna jsem ležela na posteli a na prsou mě hřál Morgan, kterého jsem hladila po kožíšku. Musela jsem s Avaret mluvit, neviděla jsem jedinou možnost. Třeba bude vědět o způsobu jak to udělat aby Morgan nezemřel. Přece nemůže na jeho smrti trvat. Ví moc dobře co pro mě Morgan znamená. Povzdychnu si a opatrně se posadím, držím Morgana v náruči a vydám se do pokoje Avaret, kde na ní hodlám počkat až se vrátí. Sice jsem se na ní stále zlobila, ale už ne tolik jako předtím. Navíc se mi stýskalo a moc jsem ji chtěla obejmout a cítit její blízkost. Lehnu si do její postele a Morgana nechám ať se uvelebí kde chce. Zachumlám se do přikrývky a čekám až se vrátí. Aspoň doufám, že se vrátí ještě dnes.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 03. října 2009 23:19

soukromá zpráva od Tallulah Špuntě ze Zarnu pro Setkání s náfukou poprvé! Přimhouřim oči, je jasný, že se chce dostat na loď, ale je taky jasný, že toho ví až sakra moc. Což se mi nelíbí, ostatně, komu chytrýmu by se to líbilo. “Nemyslím si, že bysme se nějak blíž znali,“ zamručím na začátek i já moknu, ale tohle je důležitější než to, že ráno nebudu moct dejchat a budu mít rýmu, když to nedopadne. “Přijali tě mezi sebe v tom případě nějak snadno, zvlášť ta velekněžka nevypadá, že by se bavila s kde kým a ještě ho nechala jít za svejma zádama, pochop, všimla jsem si pár, hodně nejasností a nepřijdou mi zas tak výjimečný, aby to dávalo smysl. Nemyslim si, že by se Bohové snižovali pomáhat... tak divně, někomu takovýmu jako sou oni. Mýlim se? A vůbec, proč máš namířeno tam, kam máš namířeno? Myslela jsem, že jsi toulavý typ a ty vypadáš, že máš cíl,“ mluvim k němu se vší slušností, kterou jsem schopná poskládat, protože jako čaroděj neni zrovna někdo, koho bych chtěla urazit.

Sir Angar z Xirie - 04. října 2009 11:08

Pokoj rytíře a jedné přítulné šelmy Pomalu otevřu oči, po noci strávené hlubokým nerušeným spánkem se konečně cítím opět svěží a plný síly. Trochu se protáhnu, když si uvědomím přítomnost Loiri, nevím, jak se dokázala vmáčknout na úzkou postel, ale na tom vlastně nezáleží. Trochu se pokusím otočit, hlavu, abych se podíval, jestli ještě spí. Nechci ji zbytečně budit, a tak ještě nějakou chvíli jen tak ležím a odpočívám. Přemýšlím co dál, jestli se vydat s panem Tamiánem za pomstou, nebo s nějakým obchodníkem jako strážce jeho karavany. V současné situaci se spíš kloním k cestě se šlechticem. Jeho nabídka je docela lákavá a musím uznat, že i jeho důvody k této výpravě jsou správné. Na jeho místě bych se asi choval stejně.

Strážce - 05. října 2009 10:12

soukromá zpráva od Strážce pro Setkání s Dageronem „Také si nemyslím, že bychom se znali nějak více,“ řekne s úsměvem. Vědoucím úsměvem, který tě provokuje. Jako by to všechno byla jen nějaká hra a ty jsi jej dokázala dobře pobavit. Hra na otázky a odpovědi. Dobrá otázka evokuje užitečnou odpověď. Špatná otázka, nesmyslná odpověď... „Když někomu zachráníš život, většinou se k tobě pak chová přívětivěji. A bohové? My smrtelníci nemáme zdání ani šanci pochopit jejich záměry. Vidí do budoucna a snaží se, aby lidé plnili jejich přání. Ale aby pomáhali? No, na to bych nesázel. Zaplétat se s bohy není zrovna zdravé, ale když k tomu dojde, jít proti proudu...“ zavrtí hlavou. Patrně s tím má vlastní zkušenosti. „Musím do Archonu,“ řekne jednoduše, „povinnosti.“ Rozhodí rukama, v dešti to vypadá komicky. „Ale čistě náhodou jsem narazil na něco zajímavého i tady. Tak se asi zdržím. Ale opravdu rád bych se do Archonu dostal včas.“

Strážce - 05. října 2009 10:21

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Ležíš v posteli a poklimbáváš. Avaretina postel příjemně voní nějakými bylinami, nejspíše má někde váček s nimi vložený v polštáři. Uspává to a uklidňuje. Avaret se objeví do půl hodiny. Se zapískáním na okno přiletí hejno tmavých netopýrů, srotí se do pevnějšího tvaru a přemění se na Avaret. Upírka má na sobě své obvyklé šaty, ale ty už víš, že bílých šatů má několik. Jen sis ještě nezapamatovala, čím se všechny liší. Tyto budou potřebovat vyprat, jsou, i když jen trochu, od krve. Poblíž krku a pak trochu na prsou. Avaret má zdravě narůžovělou barvu, příznak toho, že dnešní lov byl úspěšný. Někdy by ses jí měla zeptat, jak dostává krev z bílé látky. Mohlo by se to hodit. Shodí si nohy z parapetu, ale zůstane sedět na okně. Sedí tak proti jemnému světlu oblohy osvětlené pomalým východem slunce na druhé straně věže. Tvé oči přivyklé šeru zaznamenají, že se na tebe podívá. Nic neříká. Nejspíše čeká, co chceš ty.

Strážce - 05. října 2009 10:27

Venku Muž se pobaveně dívá, jak zpozorníš a ruku s bylinou zastavíš velmi blízko svých rtů. Tvůj obviňující pohled způsobí, že mu trochu zacukají koutky. Vždycky sis čaroděje v temných hábitech představoval jako tajemné, trochu děsivé, věčně vážné a jistým způsobem pomatené. Tento tvé zakořeněné představy začíná bourat. „Viděli. No, spíše jsem viděl já tebe, ty si mě pamatovat nebudeš. Ale to není tak důležité.“ „Vážně,“ pobídne tě kývnutím, „Hadí koření. Neměl bych důvod, plýtvat na tebe něčím jedovatým. Navíc, musíme si promluvit.“ „Jmenuji se Dageron. A jsem mistr tajemných umění. Zjednodušeně – čaroděj. Ale to už jsi určitě poznal,“ odlepí se ode zdi a pobídne tě k chůzi, „pojďme se trochu projít.“ „Je to takové úsměvné, zloděj okrádá zloděje... Máš něco, co je moje. Nene, co bylo moje,“ opraví se hned, „nemusíš se bát, nechci tě o to obrat. Určitě se nějak domluvíme. Víš, co mám na mysli, že ano?“

Strážce - 05. října 2009 10:49

Hostinec a loď Scay se baví s Tamiánem během cesty k lodi. Námořníci se o loď ukotvenou v bouři dobře postarali, je připravená k vyplutí. Loď je jednoduchá a účelná, jak bývá na severu zvykem. Přesto je prostorná a členěná palubami a přepážkami. Námořníci se na vás nedívají zrovna přátelsky, ale Tamiánovi se nikdo neodváží odporovat. Pohled na Kainovu kněžku se psem, který vypadá jako zjevení z Podsvětí, navíc těsně před bitvou, nikoho příliš neuklidňuje. I když by možná měl... Na zádi lodi je větší kajuta, či kabina, která patří veliteli lodě, což bude Tamián. Většinou bývá takováto místnost zdobená a na poměry lodi luxusně zařízená, proto tě první pohled zklame. Truhlice, postel, malý stolek s mapou, pár knih a zbraní, větší truhla. Když vejdete do kajuty, Tamián otevře truhlici a chvíli v ní hledá. Nakonec vytáhne šaty, zamyslí se. K nadcházejícím událostem se nehodí. Schová je zpět a vytáhne lovecké oblečení. Ženské. Položí jej přes truhlici a odejde. Zkusíš si je, nesedí ti úplně dobře, ale zase výrazně lépe než jeho oblečení. Když vyjdeš ven, podívá se na tebe takovým tím smutným pohledem, který měl, když četl knihu večer, jak jsi jej našla u krbu. „Připomínáš mi sestru,“ vysvětlí. Posádka se chystá k vyplutí a žoldnéři se pomalu trousí z města. Tamián se podívá přes zábradlí a sleduje přípravy. Je nervózní, vidíš to na něm.

Algila Rosevin z Daricie - 05. října 2009 10:59

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Z dřímoty mě probudí pískání netopýrů, posadím se na posteli a promnu si oči. Dívám se jak se netopýři zase formují do podoby Avaret, bylo to tak zvláštní tohle vidět. Jak se ze zvířat stává zase člověk. Je od krve, ale to mě vůbec nepřekvapuje. Zajímalo by mě jestli ti lidi tímhle zabije nebo jestli žijí dál nebo se promění také na upíra. Zadívá se na mě, ale nic neříká, trochu znejistím, ale pak si povzdychnu a postavím se. "Ahoj Avaret." Pozdravím ji. Přistoupím k ní blíž. "Musím se tě na něco zeptat, Avaret. Je tu nějaká... možnost, nějaký způsob jak na Morgana použít Tesák aniž bych ho zabila nebo zmrzačila?" zeptám se ji. "Musí být nějaký způsob." Dívám se na ní, zvědavá jak na to bude reagovat. Co když, ale chce aby Morgan umřel? Co pak?

Loira el-Aravan z Nargadu - 05. října 2009 11:14

Pokoj Když se probudím, zůstanu ležet. Je mi příjemně teplo a nechce se mi vstávat. Angar ještě spí a tak zase zavřu oči a přemýšlím. Poslouchám hovor ve vedlejších pokojích i rachot dole v hostinci. Sice nikomu nerozumím ani slovo, ale to mi nevadí. Stačí jen pocit blízkosti dalších lidí. O něco později poté, co se Angar pohne, otevřu oči a přiblížím rty k jeho uchu. „Nespím,“ prohlásím a zase se od něj odtáhnu. Posadím se na posteli zády k němu. Promnu si oči a podívám se na rytíře přes rameno. „Už ses rozhodl?“ zeptám se, když vstanu a začnu se oblékat. Připnu si meč a zkontroluji si obsah váčků. Pár bylinek mi zůstalo a peníze jsou na svém místě. Otevřu okno a pustím do pokoje čerstvý vzduch. S česáním se nezdržuji, prostě si jen prohrábnu vlasy, krátký střih udělá zbytek.

Strážce - 05. října 2009 11:25

soukromá zpráva od Strážce pro Upíží tvrz „Dobré ráno, Algi,“ odpoví upírka a trochu netrpělivě houpe svěšenýma nohama. Její zkoumavé oči se na tebe zaměří, když přijdeš blíž. „Jestli chceš vkládat tolik energie a času do toho, abys zpochybňovala mé lekce a příkazy, musíš si najít řešení sama. Pokud ti to za to stojí. Já ti neporadím, ani kdybych chtěla, já nejsem skutečná čarodějka. Jsem jen upír. Ale i kdybych mohla, nechtěla bych ti poradit. Víš co máš udělat a odkládání ti nepomůže. Když budeš slabá, nerozhodná, změkčilá, někdo tvou slabinu najde.“ Postaví se a dojde k tobě. „Utíkáním od problémů nikdy nic nevyřešíš. A ty už utíkáš příliš dlouho. To je vše.“ S tím se prosmýkne kolem tebe a vyrazí ke dveřím.

Algila Rosevin z Daricie - 05. října 2009 11:40

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Zamračím se a otočím se za ní. "Mít někoho ráda je podle tebe slabost? Já nechci aby ze mě byl kus ledu, který by se neuměl ani usmát. Já taková nechci být, Avaret!" rozhodím rukama. "Nechci zpochybňovat tvé učení, ale... nechápu to. Proč Morgana? Proč zrovna tohle? Víš přece moc dobře jak moc je pro mě Morgan důležitý. Je jako... moje rodina. Už jsem o jednu rodinu přišla a teď mi ty chceš vít tu druhou?" vydám se za ní. "Proč chceš po mě zrovna tohle? To jsi to plánovala celou dobu? To už jak jsi mi Morgana dala jsi plánovala, že ho budu muset jednou zabít?" Začínám být na ní zase rozlobená, jak může být tak krutá? Proč musí chtít zrovna tohle?

Strážce - 05. října 2009 12:35

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Avaret chvíli mlčí, ale zastaví se. Nakonec se k tobě otočí a povzdechne si. „Povím ti příběh,“ nakonec se uvolí Avaret a posadí se s tebou zpět na postel. Kdysi, dávno, v dávných dobách, byla magie živelnější a nebezpečnější, než dnes. Ale lidé byli stejní jako nyní. Žili na pomezí moci, zodpovědnosti, lásky, přátelství a cti. V té době žil mocný čaroděj se svou družkou. Miloval ji a ona mu byla oporou. On už měl svůj vrchol za sebou, jeho nesčetná hrdinství i bolest zmizela v propadlišti minulosti a tak se svou milou odpočívali v Eravet-teras, mramorových věžích na pobřeží. Jeden z jeho protivníků, Asarat-veremi, další z pradávných čarodějů, však dávné křivdy nezapomněl. Vystopoval jej a našel jeho příbytek. Vplížil se dovnitř a vzal jeho ženu za rukojmí. Byl slabší, v otevřeném boji by jej nedokázal porazit. Proto se uchýlil ke lsti. Když stáli proti sobě, jako dva sokové, žena na svého druha vykřikla: „Neváhej, zabij mě a stáhni tuto zrůdo do Podsvětí!“ Jenže on, zaslepen hrůzou a strachem o milovanou bytost, zaváhal. Nemohl zaútočit, aniž by ublížil své milované, tehdejší magie to nedokázala. Asarat vyvolal ničivou sílu, která jeho váhajícího protivníka smetla ničícím ohněm, spálila jeho tělo na popel a uvěznila jeho duši na hranici Opony, mezi světem živých a mrtvých, za strašných bolestí jej bytosti z Podsvětí stáhly do svého světa a roztrhaly. „To ale není konec příběhu,“ dodá Avaret, „jestli tě napadne, jaká je nejhorší možná varianta pokračování příběhu, budeš vědět, co dál.“

Algila Rosevin z Daricie - 05. října 2009 14:47

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Avaret se zastaví a pak s tím, že mi poví příběh se usadíme na její postel. Bedlivě příběh poslouchám, ale pochopím co tím chce říci. Nebo si to aspoň myslím. Vezmu Avaret za ruku a propletu si s ní prsty, nad její otázkou přemýšlím. "Jeho smrt mohla být zbytečná, ten Asarat by mohl tu jeho manželku zabít a tak... by jeho smrt byla zbytečná." Řeknu opatrně a dívám se na ní. "Takže tímhle.... tím, že zabiji Morgana. Tím chceš zabránit tomu, aby se mi nestalo něco podobného? Abych neváhala?" zadívám se na ní. "Ale copak to jde? Zabít někoho milovaného bez zaváhání? Ty by jsi to dokázala? Zabít bez mrknutí oka někoho na kom ti záleží?" dívám se tázavě na ní.

Joshua z Oronu - 05. října 2009 17:42

Venku "Samozřejmě, že jsem poznal, co jsi zač!" Vyhrknu ze sebe hlasitěji, ale hned se přikrčím. Lepší bude, když budu mluvit tak klidně a potichu, jak jen to půjde. Hlava bolí. Pokývám jí ze strany na stranu, jako bych snad váhal, jak moc je pro mě Dageron "odněkud" nebezpečný, a pomaloučku začnu žvýkat koření. Jediné co jsem věděl na sto procent - je to zmetek a brzy se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Pche, šupák! Nač se namáhat s představováním, očividně mě zná dobře, což je má..oups, nevýhoda. A když zmíní, že má maličkost vlastní cosi, co náleží jemu, vyraší mi na čele kapička potu a první co mě napadne: zatloukat, Joshuo, zatloukat. Je snad ta malá věc právě tohoto čaroděje? Pro vnitří uspokojení mi ruce zabloudí do kapes a hlídají vše, co je v nich. Jeho slova se mi vůbec nelíbí. Po zlém večeru nastává zlé ráno. Nesouhlasně mlasknu. "Paměť mi už moc neslouží," pronesu a koutek úst mi cukne. Jsem trapný, ne vtipný. Udělal jsem pár kroků jako náznak, že procházka s ním mi vůbec nebude vadit, ale v těch dalších se zarazím. "Budeme to muset odložit, žádá si mě jiný...muž," Ať už to zní jakkoliv, ať to má význam jakýkoliv, doufám, že jeho to přesvědčí o tom, že bude muset počkat. Tamián by si mohl myslet, že jsem proti němu přeci jen vymýšlel lumpárnu a...mít hořící koudel za zadkem mi v dnešním ránu nepřijde...moudré.

Strážce - 05. října 2009 17:57

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „To víš že ji zabil. A rozhodně ne tak rychle a bezbolestně, jak by to dokázal čaroděj z našeho příběhu. A to on věděl. Rozumem věděl, co se stane. A ona to věděla také. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Řeknu ti to někdy jindy,“ Avaret znovu vstane, zdá se ti nějaká více smutná, než obvykle. „Víš, tohle zdaleka není jediný příběh, akorát o nich bardové nezpívají a kroniky je samou lítostí nezmiňují. Myslím, že potřebuješ nějaký čas na přemýšlení.“ Tvé poslední otázky zůstanou nezodpovězeny. Avaret tě ponechá samotnou v místnosti.

Algila Rosevin z Daricie - 05. října 2009 18:12

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Všimnu si jejího smutku a mě s leknutím napadne jestli ta žena čaroděje nebyla ona. Nakonec je tak stará a říkala, že ne vždy byla upírem. Bylo by to možné? "Dobře." Souhlasím a nechám ji odejít. Dojdu pro Morgana, kterého si k sobě přitulím a zase se posadím na postel. Dívám se na něj a jsem stále více skleslejší a skleslejší. Musím to udělat. Budu ho muset zabít. Ale jak strašně jsem moc nechtěla. Nemohla jsem to však oddalovat. Hledala jsem řešení, způsob jak kouzlit aniž bych ho Tesákem zabila. Opravdu jsem se snažila. Ale jí nechtěla čekat do třiceti než budu moci pokračovat v učení. "Musíš mi to odpustit, Morgane. Miluji tě. A navždy si tě budu pamatovat. Vím že za nic nemůžeš. A udělala bych mnohem raději cokoliv jiného než to zabít tě. Ale Avaret to řekla jasně a já... chci dál růst, nechci se zastavit na jednom místě." Zavřu oči a tisknu ho jemně k sobě. Otřu si slzy, které se mi zase dostali do očí a pustím Morgana na zem aby si šel dělat co chce. Zůstanu, ale u Avaret. Čekám až se vrátí, chtěla bych ji požádat jestli bych nemohla dnes spát s ní a pak hned jak se probudíme.... to udělám.

Strážce - 05. října 2009 19:05

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Jsi smutná a skleslá, a tak počkáš na Avaret. Vrátí se asi za hodinu v čistých šatech, ani nevíš, jestli nemá jiné. Je také nějaká tichá a smutná. Patrně ji vyprávění příběhu na náladě nepřidalo. Morgan zůstane spát na Avaretině truhlici a upírka ti dovolí přespat s ní. Příliš se nebavíte, vlastně je to poprvé, co Avaret vidíš spát. Popravdě, je to trochu úsměvné. Lehne si na postel a složí si ruce na břiše. Zavře oči a celá tak nějak ztuhne, spí bez jakéhokoli pohybu. Jako mrtvola. Ty spíš velmi neklidně, probouzíš se a nakonec už před západem slunce musíš vstát první, protože jsi jen rozlámaná, nevyspalá a ležet ještě chvíli ukoušeš se nudou.

Algila Rosevin z Daricie - 05. října 2009 19:53

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Dívala jsem se, jak Avaret spí. Bylo to zvláštní jak divně spala. Prostě ztuhla jako mrtvola. Bylo to zvláštní. Znovu jsem se položila, objala Avaret a spala. Nebo jsem jsem se snažila spát. Pořád mě trápilo to co musím udělat. Byla jsem ráda za to že Avaret spíš takhle, protože to moje vrtění by ji jistě rušilo a nejspíš by mě u sebe už nikdy nechtěla. Nakonec jsem vstala dřív než obvykle. Navíc mě všechno bolelo z toho neustálého vrcení. Zívnu a protáhnu se, dojdu do svého pokoje pro krabici první pomoci a také do kuchyně, kde jsem vzala pořádné jídlo pro Morgana. Krabici jsem nechala u Avaret v pokoji a spolu s Morganem jsem odešla na východní nádvoří, kde jsem pozorovala západ slunce a při tom trávila poslední chvíle s Morganem. "Snad mi odpustíš to co udělám. Nechci... ale jinak to nejde." Čekala jsem až zapadne slunce, pak jsem vzala Morgana už najedeného a snad i spokojeného zpět do pokoje Avaret. Já ale nebyla spokojená, ani trochu, nechtělo se mi Morgana pouštět z náručí, nechtěla jsem aby umřel! "Co bude příště?" zeptám se tiše. "Najdu si přítele... a pak ho budu muset také zabít?" postavím Morgana na stůl. Snažila jsem se uklidnit, ale neustále mi bylo do breku. "Tak... jak to mám udělat? Prostě ho jen... zasáhnout Tesákem? Nic víc?" zeptám se Avaret a hladím Morgana po hřbetě. Pálili mě oči a nemohla se toho zbavit, každou chvíli jako kdyby se snad měla rozbrečet. Jak ale mám říct zaklínadlo, když se mi bude klepat hlas. "Neznáš nějaké cvičení na uklidnění?" zeptám se Avaret aniž bych se na ní podívala.

Meirion z Ilianoilis - 05. října 2009 20:58

Pokoj pro tři K ránu polehávám v posteli a stále přemítám nad svými sny. Měly něco znamenat? Nad tím, co se stalo Tamiánovo sestře a neteři, pocítím spravedlivý hněv. Hněv vedoucí mě ke spravedlnosti a tím pádem ukončení zlotřilosti podivných rytířů. Nemohu dopustit více jejich kousků páchaných na nevinných obětech. Ať je Tamiánova pomsta klidně i osobní, má bude touha po spravdedlnosti a zastání se. A ta dívka toulající se městem? Pokouším se více vybavit její tvář a vzhled. Něco, podle čeho bych ji zaručeně poznala. Potřebuje mou pomoc? Zřejmě ano, jinak by ten sen nebyl tak živý a silný. Nevryl by se mi tolik do mého rána, které mohlo být tak příjemné po načerpání sil. I přesto, co zaměstnalo mé myšlenky, přecházím do ztišení a rozhovoru se svými bohyněmi. Potřebuji klidnou a vyrovnanou mysl, nemohu si dovolit ukvapené závěry a postihnout jimi kohokoliv jiného, než jsem já sama. Proč? Proč se mi zdály ty sny? Co dělat mám a kudy jít? Nejsou to jen čáry někoho mocnějšího, než jsem já? Viděla jsem Pravdu?Chci poznat Pravdu. Zhluboka se nadýchnu a pokračuji dál. Potichu se snažím vstát, abych někoho nevzbudila. Sai zde již není a Elleandor ještě spí a nabírá sil. V rychlosti se obléknu a využiji toho, že se mohu po delší době učesat. I při této činnosti se nadále mohu věnovat svým úvahám, prosbám, díkům i rozhovoru s nima. S nima dvěma. Mlčky přitom bojuji se svými vlasy a naslouchám odpovědím na své otázky.

Geidan Stål - 05. října 2009 21:14

Protože jdu po boku Tamiána, na námořníky se ani nepovídám. Jsem ráda, že nikdo neprotestoval proti Svairovi. Byly by z toho nepříjemnosti. Pro ně. V kajutě se konečně převleču do opravdu čistého oblečení. Vlastně vypadá podobně jako moje předchozí, jen je laděno do zelenohnědých barev. Zelená košile, hnědý kabátec a kalhoty. Na cestu lodí se moc netěším. Nemám tenhle způsob dopravy ráda, protože nemám nad cestou ani prostředkem kontrolu. Když člověk spadne z koně, zvedne se, možná, ale na moři... je to trochu problém. A proto mi teď, na prknech paluby, taky není zrovna do řeči. Sleduju hlavně nebe. Nebudu se modlit k jinému bohu. Pořd ten konečný výsledek, jestli budu žít, záleží na Kainovi. A já vím, že tohle přežiju. Protože mám svoje poslání. To mám celý život, ale teď... Opřu se rukama o bok lodi, hlavně se nedívám na vodu.

Elleandor z Tarémie - 06. října 2009 06:43

Pokuj pro tři Noc utekla jako nic. Jak jsem lehl, tak jsem i vstal, jako bych se za celou noc ani nehnul, jen venku oproti večeru již bylo světlo. Další bezesná noc. Vůbec mi nevadí, když se mi v noci nic nezdá, aspoň si lépe odpočinu a nemusím zbytečně mysl zatěžovat. Obhlédl jsem místnost. Mladík zde již nebyl a Meirion byla již vzhůru, ale nevypadala moc spokojeně, zdálo se, že jí něco trápí nebo přemýšlí nad něčím ne příliš uspokojivým. Posadil jsem se na posteli. "Dobré ránko." Pokusím se vytrhnout Meirion z jejích temných myšlenek, snažím se do hlasu vložit co nejvíce veselí a spokojenosti, i když z dneška mám jistě také pochyby. Kdo ví co bude večer. Vstanu a s lehkým prohnutím vzad se protáhnu, cítím, jak se mi rovnají kosti a jak se tělo uvolňuje z následků tvrdé postele. Rychlá očista s vodou z večera mě ještě více probere do nového dne. "Půjdeme se podívat po mladém pánovi?" Nedám Meiron šanci upadnout zpět do chmur a také se pomalu ozve hlad a my bohužel stále nemáme žádné peníze.

Meirion z Ilianoilis - 06. října 2009 10:04

Pokoj pro tři Uschovám hřeben do brašny a vlasy z čela pohodím dozadu, pak se teprve otočím. "Dobré," odvětím Elleandorovi. "Snad bude dobré a bohové budou stát při nás," pronesu ještě. Pak teprve uchopím své vlasy a vzadu je upravím do drdolu. "Nelíbí se mi ten tvor," ukáži rukou na místo, kde má Sai přisátého astrálního "kamaráda". Popojdu ke dveřím a čekám, až mě druid předejde, aby mi otevřel dveře a vystavil tak své mužské tělo jako první případnému nebezpečí.

Elleandor z Tarémie - 06. října 2009 12:56

Hostinec Otevřu dveře a vstoupím na chodbu, pozorně se rozhlédnu, jde spíše o zvyk, než potřebu. Člověk nikdy neví, co se může stát a což pak elf. Když zjistím, že je vše v pořádku, tak jen kývnu k Meirion a zamířím ke schodům dolu. Držím se stále před ní a když vstoupíme na schody, tak jí nabídnu ruku, aby se mohla přidržet. Celou dobu mlčím, promluvím až na schodech. "Bude to těžké, cítím něco ve vzduchu a vůbec se mi to nelíbí." Prohodím. Sestupuji dolu po schodech rychle, ale s ohledy na Meirion. "Zdravím ve spolek." Vstoupím do lokálu, už částečně zaplněného dříve probuzenými a později usnulými. Rozhlédnu se po přítomných a lehce znejistím zjištěním, že tu mladík není. "Podívám se ven, jestli ho tam nenajdu, kdyžtak tu počkejte, paní." Pronesu k Meirion, přece jen to tu vypadá bezpečněji, než venku. A pomalým krokem zamířím ke dveřím ven.

Strážce - 06. října 2009 13:01

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Já jsem ti řekla, co musíš udělat. A řekla jsem ti to jasně. Pokud si to nepamatuješ, je to tvá chyba. Přesné pokyny, které se nesmí porušit. Zákony univerza, země, měsíce a hvězd. Nařízení bohů, démonů, titánů a duchů. To vše je každodenním chlebem čaroděje. Buď víš co máš dělat, nebo na to nemáš,“ zazní hlas Avaret za tvými zády. „Až půjde o něco více, než o kocoura, až půjde o tvou rodinu, tvé děti, tvého druha? Až půjde o volbu, rychlá smrt nebo nekonečná muka, budeš také potřebovat cvičení na uklidnění? Až budeš mít na rozhodnutí, které zasáhne celý svět a tisíce nevinných duší půl úderu srdce?“

Strážce - 06. října 2009 13:30

soukromá zpráva od Strážce pro Trans Rozčesáváš si vlasy. Pomalu, jeden tah za druhým. Zvuk hřebene projíždějícího tvými vlasy sílí až je ti to nepříjemné, když tu náhle... Stojíš na pobřeží, oblečená v zelených šatech, bosá. Skála píchá do chodidel. Před tebou je, hluboko pod tebou a do dálky až k obzoru, moře. Ten hlasitý zvuk, který slyšíš, je příboj. Racek ti zakřičí vysoko nad tvou hlavou a zakrouží s družkou, aby spolu zalétli nad pláž při hledání potravy. Když se znovu podíváš kolem sebe, přímo vedle tebe stojí žena. V první chvíli se vyděsíš, ale ona se usmívá a přesto, že drží zbraň, jde z ní klid a bezpečí. Žena je o něco vyšší než ty. Má hnědé vlasy, nádherné, vlnité. Stažené je má sametovým modrým šátkem uvázaným přes oči. Je oblečená ve zlatavých, volných šatech. V levé natažené ruce drží dva překřížené meče, těsně pod jílcem, za ostří. Obě zbraně se opírají o zem. V pravé drží přesýpací hodiny. Je to ta nejkrásnější bytost, jakou jsi kdy v životě viděla. Vše, naprosto vše, je na ní dokonalé. Pleť, rudé rty, postava, šíje. Jediné štěstí, že nejsi muž. Chceš něco říct, ale žena si přiloží ukazováček pravé ruky na rty. Kam zmizely přesýpací hodiny si nejsi jistá. „Vítej, Meirion, na místě mezi světy. Spravedlnost je někdy stejně slepá, jako naše cesta i naši průvodci. Chtěla jsi znát pravdu. Pravdu, ale co když je pravda horší, než sny?“ Žena se tě dotkne rukou a pobídne tě k chůzi po skalách, směrem svažujícím se k pláži. „Korupce přepadla lidské plémě. Zkaženost a hniloba se dostala mezi zlato a třpyt. Síla, moc a vůle prolezlá plísní a nemocemi. Chtěla jsi znát pravdu. Pravdu, ale co když je pravda horší, než předtucha? Hledej pravdu, stačí se zeptat. Zeptej se...“ dořekne a ukáže k moři. Štíhlá galéra proráží vlny za rytmických tahů vesel. „...šššŠŠŠ“ říká padající písek v přesýpacích hodinách, který ti usmívající se kráska strčí před oči. Elleandor tě probere svým hlasem.

Strážce - 06. října 2009 13:44

Venku Koření je trpké a hořké, ale když se přinutíš a trochu ho požvýkáš, bolest hlavy a další projevy kocoviny se pomalu vytrácejí. „Podívej, Joshuo, slyšel jsi už někdy o astrálním zraku? Takovém tom pohledu, kteří mají někteří čarodějové a před kterým se nic neschová?“ Slyšel, ale nevěříš tomu. „Myslím, že se nějakým nafoukancům v těžkých barvených a zlatem prošívaných róbách, ověšených těžkými řetězy, amulety a šperky, v honosných budovách plných těch nejroztodivnějších věcí něco ztratilo. Ale jak chceš, nechej si to a těš se z toho. Stejně si ke mě cestu najde,“ poplácá tě vědoucně po rameni. Proč jen tě toto gesto neuklidňuje. „A pozdravuj ode mě Algilu, až ji uvidíš,“ rozloučí se s tebou, „rád jsem tě zase viděl.“

Strážce - 06. října 2009 14:20

Meirion – vzpomínka na sen Ještě si vzpomeneš na pár detailů dívky z města. Dívce může být tak šestnáct let, má hnědé vlnité vlasy po ramena a hnědé oči. Oblečena byla do černých šatů z tmavé látky, trochu připomínající samet. Na pravé straně měly dlouhý rozparek, ale tušíš, že ne kvůli tomu, aby byly pěkné, ale čistě z praktických důvodů. Šaty byly zdobené stříbrným vyšíváním kolem okrajů. U pasu měla dlouhou zdobenou dýku, velmi podobnou té, jakou vlastní čaroděj, který vás včera potkal v lese. Dívka působila nejistým dojmem, jako by ve velkém městě byla poprvé.

Algila Rosevin z Daricie - 06. října 2009 14:20

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Podívám se na ní a povzdychnu si. "Jsi má učitelka. Měla by jsi mi pomáhat." Zabručím a znovu se podívám na Morgana. Vím, ale že má pravdu. Ale stále se mi do toho vůbec nechtělo. Na chvíli zavřu oči a zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. Musela jsem se uklidnit, pokud to nezvládnu... nezvládnu ani tenhle úkol. Znovu otevřu oči, už jsem byla klidná, ale při pohledu na Morgana jsem cítila jak mě začínají ovládat emoce. Proto na nic nečekám a začnu čarovat, srdce mi silně bušilo a žaludek jsem měla stažený úzkostí. Ale nakonec vyřknu potřebná slova a dlaň nasměruji k Morganovi na kterého se zadívám. Dívala jsem se dokud ho kouzlo nezasáhlo a hned na to jsem se odvrátila, nechtěla jsem to vidět. Teď už pláč nezadržuji, zakryji si rukama oči a začnu vzlykavě plakat.

Joshua z Oronu - 06. října 2009 17:01

Venku Všechny své vtípky pro tuto chvíli hodím za hlavu a postavím se k němu bokem, čímž částečně nakročím zpět do ulice, jenž vede k hostinci. "Hmm," Zamručím a souhlasně kývnu hlavou. Pohrávám si s prsty ve svých kapsách a nohou začínám šťourat do kusu bláta, přemýšlím. Než ale stihnu vymyslet něco, co by dávalo alespoň trochu smysl a ukázalo mojí druhou stránku -tu chytřejší- poplácá mě po rameni a já za ním pomalu otočím hlavu. Chvíli sleduji ruku, potom se přemístím očima na jeho tvář a přivřu jejich víčka. "Kdybych ti to dal, tak...?" Nedokončím tu větu a nechám ji položenou spíše jako otázku. Chci odpověď hned, kvůli té pekelné věci jsem ne zatraceně nadřel. Astrální zrak? Tsh, určitě mě chce pořádně vyděsit. Trochu se mu to ale i daří. Mírně se narovnám a zaujatě pozvednu ihned obočí, o kom to teď mluvil? "M-m-moment, chlape, počkej," Vytáhnu jednu ruku z vyhřáté kapsy a pozvednu ji. Pozvednu ukazováček, když už se mi chystá odejít a nemám daleko k tomu, abych mu kdyžtak skočil na záda. Udržím se ale. "Nějaká slečna? Pěkná? A nebo se mám bát?" Další dominantní by mě asi dorazila.

Strážce - 06. října 2009 17:14

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz Soustředíš se a přichystáš se. Vkrádají se ti do mysli emoce, ale nakonec přijde ten okamžik. Tvá vůle je silnější, vytlačí emoce a tvá víra v sebe samou ti pomůže postavit se výzvě čelem. Vyvoláš zaklínadlo jako už tisíckrát, tvé rty pronesou slova v cizím jazyce, ruce provedou pohyby a síla z Podsvětí se pohne. Je to zvláštní pocit. Pocit vítězství nad sebou samotnou, opojný a přitom děsivý. Čas jako by se zastavil. Myslí ti proběhnou všechny okamžiky, kdy jsi zaklínadlo seslala. Od prvních chvil a nejistých počátků, kdy jsi pod rouškou noci sama zkoušela zkrotit negativní energii pomocí astrálních sil, tak mladá a nezkušená... Jak jsi málem zemřela a Avaret tě starostlivě léčila několik měsíců. Jak jsi trávila noci opakováním a nakonec, jak jsi zaklínadlo ovládla s mistrovskou přesností... Tohle všechno zmizí v okamžiku, kdy energie smrti proletí přes místnost a zasáhne svůj cíl. Zavřeš oči, ale pozdě. Tvá fantazie i tak dokreslí podle zvuků, co se stalo. Ozve se zapraskání, jak zaklínadlo pronikne Morganovým tělem, přímo vidíš, jak se jeho tělíčko rozpadá, jak mu vypadá srst a jak mu zpráchniví kosti. Je po všem. Vzlykáš a Avaret přistoupí k tobě. Obejme tě, aby ses nemusela dívat na to, co tvá magie způsobila: „Dobře jsi to zvládla, holčičko,“ zašeptá, „je čas, abych ti dopověděla ten příběh. Jak jsem říkala, zbytečná smrt čaroděje nebylo to nejhorší...“ Asarat-veremi použil smrtící magii, dobře věděl, že čarodějova družka nezemře. Měl to v plánu od začátku, svůj ochranný amulet nasadil jí. Nechtěl, aby zemřela ihned. Byl kvůli toho ochoten i riskovat, věřil, že jeho protivník se nechá zaslepit láskou a emocemi. Jeho žena byla pod vlivem zaklínadla, nemohla mu říct, co ví. Pokusila se, myslela si, že ji muž poslechne. Že jí bude věřit... Ale spletla se, při konfliktu s vlastní láskou její muž podlehl. Asarat, pokřivený vlastními démony a minulostí, ji donutil dívat se na jeho utrpení a smrt. Pak ji mučil, dlouhé dny i noci, jen pro své zvrhlé potěšení. A nakonec ji zabil. Ale ani to mu nebylo dost, proto ji proměnil na krvelačnou nestvůru, jako pomstu za všechna příkoří, která prožil. „Důvod, proč není tento příběh v kronikách je dvojí. Zahynuli oba, zbytečně, jen kvůli lásky. A lidé nechtějí slyšet, že láska může být i tím, co jim způsobí zbytečnou smrt. A druhým důvodem je, že jsem jediná, kdo si jej pamatuje,“ přejde Avaret z vypravěčského hlasu zpět do normálního rozhovoru. „Už můžeš otevřít oči, Algi,“ řekne ve chvíli, kdy se ti něco otře o nohy a vydá to jemné "mňau". Když otevřeš oči, vidíš, že Morganovi se nic nestalo, dívá se na tebe trochu zmateně a chce se přátelit. A hrát si.

Sir Angar z Xirie - 06. října 2009 17:42

Pokoj „Váhám.“ Odpovím, přičemž také začnu vstávat. „Šlechtic platí líp, ale ta práce sebou nese jistá rizika.“ Pokračuju nahlas ve svých myšlenkách. Každý kdo mě zná tak jako Loira jistě ví, že mě netrápí ani tak možnost, že bych si přivodil smrt, ale spíš co by to pro nás znamenalo dál. „Svět se změnil, císařství se rozpadlo a mi nevíme jaké frakce dnes vládou tomu, co zbylo.“ Pustím se trochu do filozofií, abych si udělal obrázek o našich omezených možnostech. Má přísaha věrnosti Císařství ztratila svou platnost se zánikem císařství, a tak by se dalo říct, že se můžu svobodně se rozhodnout, na jakou stranu se dám. Na druhou stranu jsem Lord z Xirie a jako takový, i když dávno považovaný za mrtvého, mám určité závazky k rodině. „Potřebujeme víc informací, ale Tamián na mě udělal dobrý dojem. Dělat chůvu nějakému obchodníkovi, je sice pohodlné a celkem bezpečné, ale…“ Nedořeknu, jen nad tím mávnu rukou, jako bych těch ale mělo být víc. „Pomůžeš mi?“ Zkusím změnit téma, když se začnu oblékat do zbroje. Je velmi nepravděpodobné, že bych si ji celou dokázal navléct a pozapínat sám, na to jsou potřeba alespoň dva.

Algila Rosevin z Daricie - 06. října 2009 18:32

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Jak mě Avaret obejme, přitisknu se k ní a slzami ji smáčím šaty, které měla na sobě. Objímala jsem ji kolem pasu, hlavu zabořenou v jejích prsou. Ramena se mi chvěla, ale vzlyky už byli potlačené. Poslouchala jsem ji, ale uklidnit jsem se nedokázala. Až po tom co domluvila jsem byla klidnější, přesto jsem cítila hrozný smutek ze ztráty Morgana. Pak mě Avaret pobídne ať otevřu oči, v tu chvíli se mi něco otře o nohy. Trochu mě to poleká. Na chvíli se mě zmocnila hrůza, že jsem Morgana nezabila, ale jen smrtelně zranila a teď u mě hledal pomoc. Přesto jsem oči otevřela a sklopila je k zemi. Srdce se mi zastavilo překvapením. "Morgane..." Šeptnu ohromeně. Pustím Avaret, skloním se k němu a vezmu ho do náruče, chvíli ho hladím abych se ujistila jestli se mi to jen nezdá, ale byl skutečný. Znovu se rozpláču, ale tentokrát radostí a úlevou, že mu nic není. "Morgane... ty můj chlupáči." Tentokrát schovám tvář v jeho jemné srsti, chvíli tak jen stojím a tisknu jeho teplé tělíčko k sobě, než zvednu hlavu a otočím se k Avaret. "Ale jak to... že..." Chci se zeptat, jak je možné že je naživu. Ale pak si vzpomenu na ten příběh. "Ty jsi ho... nějak ochránila, že?" zeptám se a otřu si mokré oči. Chvíli mlčím, pak k ní přijdu a znovu ji obejmu, ale tentokrát jen jednou rukou, protože v druhé držím Morgana. "Mrzí mě to co jsi si musela prožít, Avaret." Opřu si hlavu o její rameno. "Chápu tuhle lekci." Zvednu k ní oči. "Ale ty nejsi nestvůra, Avaret. Ty vůbec nejsi nestvůra. Mám tě ráda, jako kdyby jsi byla moje vlastní matka. I když mě občas štveš." Pousměji se a pak se podívám na Morgana. "Kocourku." Znovu ho k sobě přivinu a políbím mezi uši. "Tohle mi, ale už nedělej Avaret. Takhle... mě nezkoušej... myslela jsem že mi srdce pukne."

Strážce - 07. října 2009 10:30

Venku Dageron se zastaví, protože se už příliš blížíte k lidem, kteří by snad nemuseli vědět vše o tom, o čem se bavíte. Někteří po vás hážou podezřívavé pohledy. Musíte vypadat, jako když chystáte nějakou nekalost. Chvíli sleduje tvou nervozitu a potměšile se usmívá. „Tak by se u mne určitě našlo něco jiného, co bys dokázal využít lépe. Něco, co má pro tebe výrazně lepší uplatnění, než ten prsten, který máš teď. A to ani nemluvím o tom, že netušíš, k čemu je dobrý,“ doplní svou nabídku. To ale vůbec neznamená, že bys to nemohl někomu prodat ještě lépe. Když by na to přišlo, je to šperk. Pěkný šperk, který má hodnotu i sám o sobě. Čaroděj se usměje: „Ano. Slečna. Pěkná, milá, starostlivá... Ale naštvat ji by také nemusel být dobrý nápad. Jak už to bývá, dokáže být i nebezpečná. Ale tím se netrap. Prostě ji pozdravuj. A nesnaž se půjčit si nic z jejích věcí, uděláš dobře.“

Loira el-Aravan z Nargadu - 07. října 2009 10:48

V pokoji „Přece nechceš, aby za tebe žena rozhodovala,“ poškádlím ho a odfouknu si neposednou kadeř z očí. Potřebuji ostříhat. Nebo alespoň nějakou sponku. Posadím se, chvíli přemýšlím a čekám, než se Angar obleče. Ruch z hostince sílí, ozývá se vrzání odsouvaných židlí a spěšných kroků. „Však na tom nezáleží, žoldnéřská práce je dobrá jako každá jiná. A když budeš mít pocit, že jsi na špatné straně, můžeš odejít. Ale ty už ses stejně rozhodl,“ dodám a jdu blíž k němu, když začne zápasit se zbrojí. „Já už se rozhodla,“ dodám a našpulím rty. Pak vyhlédnu z okna. Měli bychom si pohnout, jinak tu zůstaneme sami. Což by na jednu stranu nebylo úplně na škodu... „To nemyslíš vážně, zase se navléct do té zbroje,“ zaklepu na kovový chránič stehna, který se zrovna včera příliš nevyznamenal. „Vždyť je těžká, nepohodlná. Vyčerpáš se ještě před bojem. A navíc, zkus si představit, co se stane, když v ní spadneš do vody,“ vyprsknu smíchy, „poplaveš jako trpaslík. Od hladiny ke dnu a rozmach sekerou navíc.“

Strážce - 07. října 2009 11:10

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „Obranné zaklínadlo,“ přikývne Avaret, „ale dalo mi to teda zabrat, udržovat ho skoro dva týdny. Obrannou magii se ale nenaučíš, ty se budeš muset naučit bránit jinak. Teď ale tvoje odměna, pojďme se podívat, jak ti bude slušet.“ Avaret vytáhne náušnice a když si je připínáš, mezi tím ti sepne neposedné vlasy sponou. Pokývá a usměje se na tebe, setře ti poslední slzy. „Myslím, že jsem vybrala dobře. Však pak uvidíš v zrcadle.“ Poté je chvíli ticho a ty se snažíš alespoň v okně zahlédnout svůj odraz, Avaret zatím chystá vak s bylinami. „Jsem ráda, že jsi pochopila. A nemůžu ti slíbit, že tě něco podobného během naší výuky nepotká. Jak jsem říkala, fyzickou bolest je snadnější snášet než bolest duše. A rozhodně nechceš být v budoucnu v situaci, kdy tvá magie selže v rozhodujícím okamžiku jen proto, že třeba zrovna zemře jeden z tvých přátel. Protože právě v ten okamžik jí bude nejvíce potřeba. Například proto, aby přežili ti ostatní.“ Pak se trochu zamračí. „Tohle si nepleť. Jsem nestvůra. Jsem krvelačná bestie, která zabíjí lidi jak z hladu, tak pro vlastní potěšení,“ dodá pevně. „Tak to je a nic na světě to nedokáže změnit.“ Na tvou zmínku o matce vůbec nereaguje, v tomhle mají nemrtví výhodu. Emoce dokáží potlačit opravdu dokonale. „Přichystej si co potřebuješ a až budeš chtít, můžeš vyrazit. Doprovodím tě k bráně. Ty byliny se samy neprodají...“

Algila Rosevin z Daricie - 07. října 2009 12:34

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Upíří tvrz Odložím Morgana na zem a jdu k Avaret, která vytáhne náušnice, připnula jsem si je zatím co ona mi upravovala vlasy. Usměji se na ní, když mi setřela slzy. "Děkuji, Avaret." Požádala jsem ji, aby mě už nikdy takovým způsobem netrápila, ale nemohla mi to slíbit. Vzdychnu, ale přikývnu. "Chápu. Máš pravdu... kdybych se zhroutila během boje nikomu by to nepomohlo." Souhlasím, nejspíš jsem to konečně pochopila. Avaret zamítne to že není nestvůra a začne mě ujišťovat o opaku. "No a co? Tím se příliš nelišíš od lidí. Lidé zabíjejí zvířata také pro jídlo a i pro zábavu. Třeba nás zvířata také považují za nestvůry. Je jen na tobě jaká budeš." Stisknu rty a uhladím si šaty. Pobídne mě, abych se připravila, zamyslím se a pak přikývnu. Odběhnu do svého pokoje, kde se podívám do zrcadla. Náušnice my slušely, připadalo mi jako kdyby přidaly na eleganci. Váhám ohledně dýky, nevím jestli bych měla nosit něco tak drahého na očích, ale zase jsem ji nechtěla sundavat. Avaret říkala, že ji mám nosit stále u sebe aby si na mě zvykla. Nakonec jsem se rozhodla si ji nechat. Zaliji své rostlinky a pak se vrátím k Avaret. "Jsem připravená." Řeknu a nedočkavě se usměji. "A nemám něco nakoupit? Dochází jídlo v kuchyni. A jak dlouho tam můžu zůstat? A také kde mám ty bylinky prodat? A za kolik?" nedočkavost ze mě doslova sálala. Už jsem se těšila až zase uvidím další lidi.

Strážce - 07. října 2009 17:00

soukromá zpráva od Strážce pro Upíří tvrz „No však uvidíme,“ pronese Avaret zvesela, „jestli nezměníš názor. Až se naučís skrývat ve stínech, vezmu tě na Lov. Ať se něco přiučíš a neděláš si plané naděje.“ Vyrazíte k bráně, nocí s minimem světla, jen jaké vrhají hvězdy na obloze. Uvědomíš si, že ses kdysi bála tmy. Ale špatný sny zmizely, už se jich nebojíš. Zlé sny se teď bojí tebe. Tma je pro tebe příjemnější, než den. Vše je tam, na stejných místech. Jen se navíc můžeš skrýt ty, pokud budeš chtít. Nic jiného v tom není. Stvůry jsou stejně děsivé ve dne jako v noci, není v tom rozdíl... Zastavíte se před branou. „Kup, co budeš chtít. O jídlo se postarám, ale když budeš mít na něco chuť, klidně to kup. Zůstaň jak dlouho budeš chtít, vydělej co nejvíce. Kup, co uznáš za vhodné. Však jsi dospělá, poraď si sama. Sice mladá a nezkušená, ale dospělá,“ usměje se na tebe.

Algila Rosevin z Daricie - 07. října 2009 18:17

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cesta do města Avaret mě doprovodila až k bráně tvrze odkud budu muset jít sama. Doufala jsem, že nesejdu z cesty a neztratím se. Otočím se k Avaret, kterou obejmu a dám ji pusu na tvář. "Postarej se mi prosím o Morgana. Nezapomeň mu dávat najíst a napít ano? A kdyby jsi byla tak hodná a nechávala ho třeba u sebe v pokoji aby se necítil sám, tak bych byla moc ráda." Stisknu její ruku a usměji se na ní. "Budu na sebe dávat pozor. Každého kdo si na mě bude dovolovat proměním v prach." Uculím se, samozřejmě jsem to nemyslela vážně. Tedy jedině v případě že by mě někdo nebo něco napadlo. Podívám se na cestu před sebe, zaváhám. "Jak dlouho asi potrvá než dojdu do města?" zajímám se a dotknu se brašny, kterou mi Avaret sbalila. "Doufám, že ale pak najdu cestu zpět domů." Povzdychnu si a pak se na Avaret znovu zadívám. "Tak ahoj." Rozloučím se a znovu ji obejmu. Když ji pustím odvážným krokem se vydám pryč, ještě se ohlédnu a zamávám ji. Pak se zadívám před sebe odhodlaná všechno perfektně zvládnou. Vydělat si peníze, něco nakoupit... mohla bych Avaret koupit nějaký dárek! A možná taky Zarovi, až se zase objeví a určitě Morganovi, třeba nějakou hračku. Nene... hlavně nesmím tak utrácet. A třeba si najdu přátele! Už jsem se moc těšila.

Meirion z Ilianoilis - 07. října 2009 21:10

Hostinec Posečkám v hostinci. Nejsem z toho moc nadšena, ale třeba zde zahlédnu něco, co Elleandor venku ne. Zatím je mi nabízen jen pohled na ty, co to včera večer přehnali s pitím a nepoznali svou míru. Nemyslím snad na nic jiného, než na rozhovor a na mladou dívku. Opřena o zábradlí u schodiště si založím ruku k lokti a prsty druhé dlaně si promnu bradu. Chytnu za rameno prvního kolemjdoucího a optám se ho: "Kterým směrem popluje Tamiánova loď?!"

Sai z Mariasu - 07. října 2009 23:21

Před hostincem Noc byla...dlouhá. Ke svému podivu jsem usnul dřívě než jsem čekal, ale myšlenky z celého dne se ke mně ve snech vrátily. Byl to dlouhý, předlouhý den. Tolik věcí odkryto, tolik zůstalo zahaleno tajemstvím, tolik i...děsivého. Probudil jsem se brzy, ruch obsazeného hostince ještě nestačil vypuknout, a toho jsem využil. Čerstvý vzduch mi vždycky dělal dobře. Vánek je tady ale jiný, prosycený mořem, ale vůbec ne špatný. Zůstávám tu venku sedět dlouho - okolí se začne probouzet, dveře hostince se otevírat a zavírat a osazenstvo se s mručením přemisťuje. Měl bych se nejspíše vrátit do pokoje, ale přemlouvám se tak dlouho, až zaslechnu známé hlasy tady venku, jen za rohem. Kdo-ví, co si myslí, když se probudili a já byl pryč, a určitě vstali už dávno. Rychle vstanu, až málem zakopnu o vlastní šat, a se sepnutými rty mířím už opatrněji za hlasy.

Strážce - 08. října 2009 11:25

soukromá zpráva od Strážce pro Cesta do města Avaret ti ještě sdělí, že město je tak den až dva daleko, záleží jak si pospíšíš. Ujistí tě, že se o kocoura postará a přikývne, když jí sdělíš, že se nebudeš rozpakovat někoho proměnit na prach, bude-li to nutné. A víš, že ona to vážně myslí... Vydáš se na cestu, ohlédneš se, abys zamávala, ale Avaret je pryč, stejně jako celá tvrz. Věříš, že místo najdeš, až půjdeš zpět, ale teď nemá smysl se tím trápit. Vyrazíš po téměř nepatrné pěšině a přidáš do kroku. Cesta ti ubíhá příjemně, temnota ti nevadí a když později vysvitne srpek měsíce, jde se ti ještě lépe. Kolem půlnoci si odpočineš, něco málo pojíš a napiješ se z lesní studánky. Zvědavě tě pozorují noční ptáci i malé kočkovité šelmy, pro které jsi nevítaným hostem v jejich království. Dopoledne, vlastně těsně před obědem, dorazíš k hradbám. Město je podle tvých měřítek obrovské, má kamenné hradby, bránu se strážemi. A také okolní ruch. Uvědomíš si však jednu věc, nejsi v Daricii. Tam jsou města (alespoň podle vyprávění) v nížinách, jsou honosná a překrásná. Toto město je za lesem, také na skále, opevněné a dobře hlídané. Menší karavany, které k městu míří, jsou z více než poloviny tvořené ozbrojenými muži. A ženami. Nikdy jsi neviděla ženu ve zbroji a s kopím. Je to jistým způsobem úchvatné. Budíš pozornost, neboť jsi jediná z příchozích, kdo cestuje sám.

Algila Rosevin z Daricie - 08. října 2009 11:50

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Cesta lesem mi přišla jako příjemná vycházka. Nic mě nerušilo a občas jsem jen tak postrašila nějaké zvědavé zvíře. Radost a nedočkavost se mě nepustila ani po tak dlouhé chůzi, vždy jen když jsem pomyslela na to že budu zase mezi lidmi se mi srdce radostí rozbušilo a občas jsem si musela i radostně vypísknout. Den mi dělal první trochu problémy, bolely mě oči, ale po nějaké chvíli to přešlo. Ale zase na mě padala trochu únava, nakonec den byla doba kdy jsem spala, ale musela jsem to vydržet. Lidé v noci spí, takže si budu muset také zvyknout na noc kdy budu spát. Konečně dorazím k městu, přišlo mi jako kdybych samou radostí zářila. Prohlížela jsem si hradby a karavany, které do města cestovaly a překvapilo mě jak hodně jsou střežené. Tady to musí být o hodně nebezpečnější, že si musí všechno takhle střežit. Všimnu si, že na mě někteří pokukuji a uvědomím si, že je to tím... no že jsem přišla sama. Asi cesta sem bývá opravdu hodně strastiplná. Na chvíli zaváhám a vydám se k jednomu strážnému u brány. "Promiňte pane?" oslovím ho trochu nesměle. "Mohl by jste mi říci, kde bych tady ve městě našla tržiště, kde bych mohla prodat svoje bylinky?" požádám ho, aby mě nasměroval správným směrem. Na prohlédnutí města bude dost času, první musím vydělat peníze.

Elleandor z Tarémie - 08. října 2009 12:21

Hospoda Dveře se ven se netrhnou, po těžké noci mají všichni potřeby, které nelze bez následků provozovat vevnitř, proto mě nepřekvapilo, když se přede mnou rozletěly dveře a v nich se objevil hromotluk, rychlé skouknutí mi napovědělo, abych mu radši ustoupil z cesty, alkoholem zalité oči ještě pořádně nevnímaly okolí a bylo dost možné, že by mě přehlédl. Učinil jsem tak a hromotluk doopravdy prošel kolem, jako by tu byl sám. "Dobré ráno." Prohodím k Saiovi, na které jsem narazil jen co jsem vykročil ven ze dveří, zřejmě mířil dovnitř. Zahleděl jsem se na oblohu, po noční bouři se po ní ještě honily tmavé mraky zápasící o místo s bílými čerstvě vzniklými za silné podpory ranní mlhy, která pohltila značné množství z nočního deště. Ale bylo krásně. Příjemný vánek přinášel čerstvý mořský vzduch, tak osvěžující. Škoda takový den kazit bojem. Probleskne mi hlavou. "Krásné ráno dneska. Nevíte, co má pan Tamián v plánu?" Optám se Saie. Pokud bude Sai chtít pokračovat dále do hospody, tak otevřu dveře a pomohu mu, při tom dám pozor, aby tam nebyl další hromotluk.

Strážce - 08. října 2009 12:26

Hostinec a okolí Je jasné, že kdo si nepospíší, zůstane tu sám. Většina už vyrazila k lodi, pravda, různou rychlostí, ale směr drží všichni. Lidé z osady pozorují vaši sešlost ze stínů svých domů a uliček, většina s nevolí a jsou rádi, že budete pryč. Potřeba pohnout si je výraznější tím, že z galéry se ozvalo táhlé zadutí rohu. „Na jih,“ odsekne Meirion voják, který byl první, koho se jí podařilo zastavit. Všichni poměrně spěchají a ani tento muž není výjimkou.

Meirion z Ilianoilis - 08. října 2009 15:01
	Z hostince na loď Alespoň jedna dobrá zpráva po ránu. Jede se na jih a ne na sever. Z hospody mě vymámí vábení lodního rohu, které se týká i nás. "Měli bychom vyrazit, pánové," prohodím k mým dvěma společníkům, díky nimž se málem zablokoval východ ven. "Tamián nás volá do služby." Všichni kolem se dali do pohybu a celé to připomíná jedno velké tažení do války.

Strážce - 08. října 2009 15:25

soukromá zpráva od Strážce pro Město Strážný u brány, mohutný třicátník s hustým zrzavým vousem, na tebe pohlédne. Postaví se do pozoru, pak se ale trochu sehne a opře se o halapartnu. Je velký, vypadá nebezpečně, ani jeho hlas není zrovna přátelský a milý. „Jestli chceš prodat bylinky, děvče, raději běž za Garikem, bylinkářem. Na tržišti tě akorát okradou. To není místo pro dítě.“ Právě tě míjí malá karavana. Zaujme tě, jak se lidé baví, o čem si povídají, jak jsou oblečení. V karavaně je šest lidí. Dva jsou obchodníci, patrně ne odtud. Jejich muly táhnou složité postroje s nákladem. Zbývající čtyři jsou bojovníci nebo žoldnéři, dva muži a dvě ženy, všichni po zuby ozbrojení meči, štíty a kopími.

Algila Rosevin z Daricie - 08. října 2009 16:02

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Mám pocit, jako kdybych se najednou zmenšila. Ten muž byl opravdu velký a poněkud hrozivý, přesto jsem se z místa nehnula a čekala co odpoví. Místo toho aby mě nasměroval na tržiště mi doporučil nějakého bylinkáře. "Garikem?" zopakuji si to jméno a pak se na muže usměji. "Děkuji pane za radu. Na shledanou." Rozloučím se s ním a otočím se. Všimnu si karavany a vydám se za ní. Chvíli váhám, ale pak je doběhnu a tentokrát oslovím jednu z bojovnic. "Promiňte slečno?" ozvu se. "Mohla bych se zeptat proč jsou všechny karavany tak po zuby ozbrojené? To je cestování dnes tak nebezpečné?" doufala jsem, že když je to žena bude trochu příjemnější. Ten strážný na mě udělal dojem svou... velikostí, ale příjemný nebyl navzdory tomu že mi poradil. Ale možná, že také stání neustále u brány mu na náladě nepřidává.

Joshua z Oronu - 08. října 2009 18:27

Venku Několikrát potřesu rukou se vztyčeným prstem a horlivě přemýšlím. Určitě lže... Nerozhodně přešlápnu a v rychlosti se rozhlédnu kolem - někteří lidé se přesouvají do přístavu a pro mě je to nepatrný signál, že bylo dost tlachání. "Nevím a až to zjistím, uvidíme se znovu, abych mohl stanovit...cenu," Když tohle říkám, jdu pár kroků pozadu cestou zpět k hostinci. Poklepu si pravou rukou na kapsu, kde dřímá můj poklad, pak Dageronovi jen letmo "zasalutuji" a s úsměvem se rozběhnu směr přístav. Jeho slova o dívce si budu velmi dobře pamatovat, už teď se ve mně probouzí zvědavost. Hbitě se proplétám mezi několika kolemjdoucími, občas se má ruka na malý moment octne v kapsách místních, a blížím se k cíli.

Sir Angar z Xirie - 08. října 2009 19:09

V pokoji Pomalu pokračuji v navlékání plechové zbroje. Ano jistě má Loira pravdu, že je těžká a má své nevýhody, ale za tu dobu co ji nosím, jsem si na ni docela zvykl a určitě ji teď nevyměním za něco jiného. Další poznámky ohledně mé zbroji nijak nekomentuji a i když je to všechno pravda, není to důvod proč ji odložit. „Měly bychom vyrazit, za chvíli nám jede loď.“ Konečně se po nějaké době doobleču, jen proseknutí chránič stehna zbývá. Ten by potřeboval návštěvu u kováře, aby zase plnil svoji funkci. Nakonec nezbývá, než posbírat zbytek věcí a vyrazit za panem Tamiánem, nabídnout mu své služby. Tedy za předpokladu, že i Loira si vybrala Tamiána.

Sai z Mariasu - 08. října 2009 21:11

Před hostincem Smysly mne nešálily a tak během chvíle už stojím u dvojice elfů, nepochybně blízko dvěří hostince, vzduch kolem se netrhne. Rád bych na Elleandorovu otázku nějak odpověděl, ale jsem předběhnut jasným znamením z lodi. Roh. Brzy vyplouváme a já si znovu uvědomím ten strach, který mnou prostoupoval na palubě Tamiánovi galéry. Není už ale tak ostrý, protože se něco změnila a vlastně, tak trochu, už nejsem sám. Je to zvláštní pocit, ale dochází mi, že se ho snažím držet za každou cenu. Cesta nás vede zpět na palubu a já jí nebudu odporovat... "Ano, měli bychom, ať neodplují bez nás..." Pousměji se vážně jen mírně, trochu i hořce, ale nebráním se tomu.

Strážce - 12. října 2009 10:19

Tamiánova galéra S třetím zatroubením rohu loď vyrazí od mola. Záběry vesel ji ženou proti vlnám a o něco později námořníci rozvinou jediné dvě plachty, aby galéře alespoň trochu pomohly. Většinu odpoledne plujete na jih, na dohled pobřeží, Tamián s kormidelníkem a Tallulah stále porovnávají mapy s polohou slunce a významných míst na pobřeží. Je to zvláštní, ačkoli to vypadalo jak na lodi tak ve vaší podivné družině, že se někdo trhne, nakonec se všichni sejdete zde. Na vrzajících palubách není příliš pohodlí, ale oproti nastávající bitvě si odpočinek užíváte jako další luxus. Když se přiblížíte k místu, kde podle informací od Joshuy na vás čeká past, zakotvíte. Malý ponor galéry vám dovolí najít vhodné místo, kde můžete vystoupit téměř suchou nohou. Alespoň od kolene nahoru. Pokud nejste trpaslík, Břit-vous místo přistání okomentoval několika nevybíravými slovy. Z lesa se vynoří postava, sice zpozorníte, bojíte se, že jste byli odhaleni, ale Tamiánovi poskoci ji nejspíše znají. Temná elfka ladným poklusem doběhne k vašemu veliteli a na mapě mu ukazuje místa nepřátelských pozic. Někteří víte, že byla v šlechticově družině, ale s nikým se příliš nepřátelí. Dokonce i rozhovor s ní je většinou krátký a ostrý jako elfská šavle. A ROZHODNĚ se nekamarádí s trpaslíkem a tudíž ani se Zakem. Takové opovržení a odtažitost se mezi elfy jen tak nevidí. Tamián si vezme některé z vás a podle popisů zvěda vylezete na kopec, za přírodní val. Vyhlédnete do údolí a vidíte tábor. Opravdu, čekají tu na vás. Mají výborné místo, dokonce vidíte jejich zakotvenou loď u poloostrova. Kdybyste o tom nevěděli, neměli byste nejmenší šanci objevit je a dozajista by vám vpadli do zad. Z této strany je poměrně prudký svah a členitý les, výborná schovávačka. Hlídky naštěstí na této straně tábora nemají. Znovu se skryjete za val. „Nějaké návrhy?“ pobídne vás Tamián. On už určitě plán má, patrně nijak složitý. Ale těká po vás očima, vypadá otevřený jakýmkoli nápadům.

Strážce - 12. října 2009 10:31
	soukromá zpráva od Strážce pro Kapsy ostatních Nic zajímavého nenacházíš. Ale alespoň se ujišťuješ ve svých schopnostech, nikdo si vůbec nevšiml, že se tvé prstíčky zatoulaly do jejich kapes.

Strážce - 12. října 2009 10:44

soukromá zpráva od Strážce pro Město Karavana ujde jen několik kroků, když se zastaví na volném plácku za branou. To ti nahrává, protože tak ji snadno dohoníš. Oslovíš jednu z žen, ostatní se baví s obchodníky, patrně o své odměně. To však bojovnici neodradí, aby ti věnovala svou pozornost. Otočí se k tobě a sundá si přilbici. Zavrtí hlavou a rozhodí tak kolem své hlavy hřívu rusých zpocených vlasů. „Odkud jsi, děvče?“ odvětí žoldnéřka a zapíchne do tebe své zelené oči. Dívka měla patrně docela štěstí během své kariéry, nevidíš žádnou jizvu v obličeji. Když jí odpovíš, žena pokračuje. „Tady jsi v Nargadu,“ má nutkání rozhovor ukončit, ale tvůj napůl zmatený a napůl vyděšený pohled ji donutí pokračovat. „Jsme v horách, nedaleko Xirie. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Proto je dobré mít u sebe zbraň,“ poklepe na tvé pouzdro se zbraní, „nebo být neviděn.“ Trochu ji zaráží, odkud ses tu vzala, ale otázka zůstává nevyslovena. Patrně to pro místní není slušné. Do Nargadu utíká mnoho těch, kteří se vládě zprotivili. Nejen z Daricie.

Algila Rosevin z Daricie - 12. října 2009 14:08

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Musím obdivovat rusé vlasy bojovnice, vždy se mi líbily rusé vlasy. Vždy jsem si myslela že ženy s tak rusými vlasy musí být velice ohnivé nátury. Žoldnéřka se se mě zeptala odkud jsem a já zaváhala, co jsem ji měla říci? Že jsem z upíří tvrze? To asi sotva. "Nebydlím daleko. Jen bydlím s nevlastní matkou trochu na samotě a tohle je poprvé co mě pustila samotnou sem do města. A... díky tomu mi některé věci unikají. Ale původně jsem z Daricie." Tak byla to pravda. Nebydlela jsem daleko. Řekne mi kde jsme, já musím chvíli vzpomínat, než se mi konečně tvář rozjasní pochopením. "Ahá! Tak proto... už to chápu. Xirie je ta země kde žijí skřetové a obrové a podobné věci." Pokývám hlavou. "Tak to je pak ty opatření k pochopení." Podívám se na její zbraň a pak se na ní usměji. "Já mám taky zbraň." Řeknu a podle jejího způsobu se poklepu po dýce. "Děkuji za vysvětlení slečno. A nevíte náhodou kde bych tu našla bylinkáře Garikema?" zkusím se zeptat jestli by mě nenasměrovala správným směrem. "A mimochodem... máte krásnou barvu vlasů. Opravdu. Moc se mi líbí." Pochválím ji. Připadala jsem si jako dítě, měla jsem pocit jako kdyby všichni ostatní byli o tolik větší, o tolik dospělejší, začínala jsem mít pocit, že mám ještě příliš dětský pohled na svět.

Strážce - 12. října 2009 21:50

soukromá zpráva od Strážce pro Město „Ať žijí v Xirii jakékoli nestvůry, vždy ze všech nejhorší, nejproradnější a nejvíce nebezpeční jsou lidé,“ ušklíbne se bojovnice. Natáhne se po tvé zbrani, jako by se chtěla podívat, ale najednou ucukne. Pak se na tebe usměje. „Nevím, nejsem zdejší, po pravdě, znám tu jen krčmu U Šikmookého a to ještě nijak dobře,“ rozesměje se, „většinou se tu nezdržím.“ Na pochválení vlasů odpoví jen: „Opravdu? Líbí se ti?“ Na chvíli se zamyslí a podívá se na konečky svých vlasů, asi si tady mnoho lidí nemyslí, že by měla nádherné vlasy. Ale má, ještě kdyby je měla umyté a rozčesané. „Musím jít, malá bojovnice,“ rozloučí se s tebou, „hodně zdaru.“

Algila Rosevin z Daricie - 12. října 2009 22:42

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Překvapí mě že tak ucukla, ale možná že ucítila že je to magická zbraň a nebo že by nechtěla aby se ji žena dotkla? Občas jsem měla pocit, že má vlastní vůli. Přikývnu v souhlas. "To máte pravdu." Souhlasím a přikývnu. Řekne mi že neví kde bylinkáře najít, no ani jsem si po pravdě nemyslela že by to mohla vědět, ale zkusit jsem to mohla. Zeptá se jestli se mi opravdu její vlasy líbí, přikývnu v souhlas. "Ano. Opravdu. Měla by jste je víc ukazovat. Taky bych si přála mít tak krásně rusé vlasy jako vy." Pak ale řekne že už musí jít, já to samozřejmě chápu. "Jistě. Děkuji, že jste si se mnou promluvila. Na shledanou. A dávejte na sebe pozor." Rozloučím se s ní a vydám se dál ulicí města. Rozhlížím se po domech, lidech, líbilo se mi být mezi tolika lidmi. Nakonec jsem se zeptala ještě pár lidí až jsem zjistila, kde Garikema najdu. Hned jsem se vydala tím směrem, taky mě napadlo že bych se pak mohla zastavit v té krčmě o které žoldnéřka mluvila, kdyby to bylo nevhodné místo jistě by mi o té krčmě neříkala. Konečně stanu před obchodem Garikema, po chvíli váhavě vejdu dovnitř. "Halo?" zavolám a rozhlížím se po obchodě. Trochu jsem si ho představo jako staršího pána s vousy jako sníh a přátelskýma očima. Nejspíš to tak nebude, ale byla to příjemná představa.

Elleandor z Tarémie - 13. října 2009 06:59

Trestná výprava To že jsme na loď dorazili opravdu na poslední chvíli zapříčinilo hlavně mé otálení okolo hospody, ale stihli jsme jí a to bylo to hlavní. Plavba proběhla poklidně a já si jí fakt užil. Byl to pro mne zážitek, na to, kolik mi je to byla má první plavba na tak velké lodi, i když jen pobřežními vodami. Počasí bylo po noční bouři v klidu, takže se mi ani zle neudělalo, čehož jsem se trošku bál. Možná tomu trošku napomohlo napnutí z událostí příštích... Trošku mě překvapilo, že mě šlechtic vybral, abych ho následoval na obhlídku, nebo že by přece jen byl pozornější, než mi připadlo a nebo dokonce kněžka mluvila o nás? Přestože pozice nepřátel byla dobrá, tak nyní bychom měli být ve výhodě my. "Pokud máte, pane, dost lučištníků a kušařů, tak by to šlo skombinovat s magickými schopnostmi paní Meirion a zdecimovat řady nepřátel, poté, by mohla přijít na řadu druhá skupina, která by na místě dodělala zbytek. " Ukáži na nižší porost kus od nepřátelského tábora, odkud by mohla zaútočit skupina k boji na blízko.

Loira el-Aravan z Nargadu - 13. října 2009 11:44

Za valem Také vyhlížím směrem do údolí, nenápadně, těžko říct, kdy hlídky napadne zkontrolovat tuto stranu alespoň zrakem. Naštěstí asi mají dost jasné rozkazy, kterou stranu hlídat. „Souhlasím,“ ač nerada, „s Elleandorem. Navíc bych navrhla zaútočit při východu slunce. Teda jestli to počká. Protože to by se dala poslat skoro prázdná galéra jako že do útoku, ale proti slunci by bylo dost těžko vidět, že tam skoro nikdo není.“ Ukážu na východ, směrem k moři. „Z téhle strany by se dalo pak dostat poměrně blízko, aniž by si nás všimli. A nějaká demoralizace by možná taky nebyla od věci, ale nenapadá mě, jak na to.“ Přimhouřím oči a snažím se prohlédnout si tábor. „Zdá se mi to, nebo je jich asi tak dvakrát více, než nás?“

Strážce - 13. října 2009 17:52

soukromá zpráva od Strážce pro Město Chvíli bloudíš po městě, když najdeš Garikův obchod s bylinkami. Je to malý obchůdek, na kraji města. Máš radost, že jsi bylinkářství nakonec našla, už se chystáš vejít dovnitř. „Ahoj,“ osloví tě blonďák postávající opřený o zeď. Předtím sis jej nevšimla. Změříš si jej očima. Je o něco starší, než ty, tak osmnáct mu muže být. Je oblečen jako nižší měšťan, trošku se sem nehodí, tahle čtvrť je určitě pod jeho úroveň. „Slyšel jsem, že prodáváš bylinky. Mám pro tebe nabídku, můj pán by rád nějaké nakoupil. Ale potřebuje je rychle. Nabízí dobrou cenu, určitě by se dalo i smlouvat,“ pokrčí rameny, „a jistě by ti byl i zavázán. Co ty na to?“ Přikývneš, mladík ti naznačí, že jej máš následovat. Jdete spolu hodnou chvíli městem, různými průchody, cestami a ulicemi. Za chvíli se ztratíš. Dorazíte k větší budově, spíše vypadá jako stáj nebo nějaké skladiště. Pobídne tě, ať jdeš dál za ním. Že něco není v pořádku, pochopíš záhy. Za tebou se někdo pohne. Než stihneš cokoli udělat, chytí tě za ruce a stáhne ti je za záda. Má sílu a odporný dech. Muž, který tě vedl, ti rychle vytrhne dýku a odhodí ji na podlahu. Zazvoní o dlážděnou podlahu opodál. Uvědomíš si, že je to poprvé za několik týdnů, co se od tebe dýka vzdálila více než na pár dlaní. Bolí to. Ozve se zvuk zavíraných vrat, je tam minimálně ještě třetí. Zkusíš se bránit, vzpouzet, vytrhnout, odměnou ti je rána do obličeje. „Drž ji, děvku,“ řekne blonďák. Už není tak příjemný, jako před chvílí. Jeho modré oči jsou nyní ledově studené. „Co s ní,“ ozve se zpoza tebe. „Co by,“ ušklíbne se blonďák, „užijem si a pak ji střelíme otrokářům. Za otroky s Nargadu platí VELMI dobře.“ Znovu se ušklíbne a začne se ti sápat do dekoltu.

Algila Rosevin z Daricie - 13. října 2009 18:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Zarazím se s rukou na klice a podívám se na mladého muže. Nabídl mi za mé bylinky více peněz, jen chvíli váhám než souhlasím. Nakonec vidina více peněz je lákavá a mohla bych si tak dovolit toho víc nakoupit. Jen by mě zajímalo, jak se dozvěděl že prodávám bylinky, nakonec jsem to řekla jen tomu strážnému u brány. Ale je pravda že se mohl také dovtípit s tím kam jsem zrovna chtěla vejít. Mladý muž mě vedl městem tak dlouho dokud jsem neztratila orientaci a už vůbec nevěděla kudy jsme předtím šli. Začínala jsem být nesvá, hlavně když jsme pochopila do jaké budovy půjdeme. Nevypadala nic moc a jestli jeho pán byl bohatý proč by byl v takové díře? Po tom co vejdeme pochopím jak jsem naletěla. Vyjeknu když mi ruce zkroutí za záda, bolelo to, nedělali to zrovna jemně. Zvedne se mi žaludek jak vdechnu ten smrdutý dech svého věznitele. Vzali mi dýku a hodili na zem, jako nějaký odpad, podívám se po ní, bylo to jako kdyby mi vyřízli kus masa z těla. Začnu se bránit, snažím se dostat ze sevření muže a za to schytám bolestivou ránu do obličeje. Nebolelo to tak jak jsem si myslela, nakonec jsem od Avaret dostávala bolestivější rány. Přestanu se bránit, stejně to nemělo cenu, srdce mi silně bušilo rozčílením a také strachem, ale soustředila jsem se na to co říkají. Nakonec jsem sakra čarodějka! Nějací tři grázlíci mě nedostanou! Ne to ne... to já dostanu je! Uklidním se a pohlédnu na blonďáka, pak na jeho ruce kterými se snaží dostat pod mé šaty a pak znovu na něj. Snažím se tvářit chladně, jako Avaret. "Udělali jste velkou chybu pánové." Pronesu nevzrušeně. "Jsem čarodějka a pokud mě ihned nepustíte nechám vás možná žít." Zadívám se na blonďáka. "I když tebe by byla možná škoda. Jsi celkem pěkný hoch." Ušklíbnu se. "A mimochodem jestli jste si toho nevšimli tak já jsem z Daricie."

Strážce - 13. října 2009 23:36

soukromá zpráva od Strážce pro Město Muž se podíval na tebe, chvíli jsi měla pocit, že to zabralo. Úšklebek o něco později ti dal najevo, že to tak úplně nevyšlo. Skoro. Málem. Asi se budeš muset Avaret zeptat, jak to dělá a jak na to. „Prej čarodějka, pche,“ pronese blonďák, než dostaneš další ránu do obličeje. Rozbil ti ret. Možná by si sadista přál, abys brečela, vzlykala, nebo alespoň vykřikla. Znovu na něj pohlédneš a dostaneš další ránu z druhé strany. Muž za tebou tě neudrží, tak tě složí na zem. „Drž ji, kurva,“ zařve blonďák a ještě ti jednu přiloží, aby tě náhodou nenapadlo se vzpírat. Bolest není silná, je to nic proti tomu, co už jsi prožila. Spíše tě bolí ta bezmoc a ponížení, když si uvědomíš, že jsi jen okamžiky od pravděpodobného znásilnění. Blonďák se ti vrhne na šaty a roztrhne ti je tak, aby se dostal, kam plánoval. Bleskne ti hlavou, že krev je dokáže opravit, ale ... jen tvoje? Po poslední ráně se ti trochu zatmí před očima, vnímáš jen hrubý smích a sprosté poznámky mužů. Rozmlžený pohled se na chvíli spraví, zaostří se na ležící dýku. Ta se zachvěje a pohne. Zdálo se ti to? Ne! Opravdu se pohnula.

Algila Rosevin z Daricie - 14. října 2009 00:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Málem to vyšlo, vysmáli se mi a ještě mi naložili několik dalších ran. Ucítila jsem krev a ret mě bolel, musím se naučit být přesvědčivější s tím mi snad Avaret pak poradí. Bolela mě tvář, ale tak nějak tupě že to nestálo snad ani za řeč. Hodili mě na zem, napadlo mě kolik žen sem asi už takhle odvedli, znásilnili a pak prodali? Takové chování k ženám mě rozčilovalo, taková neúcta a ponížení! Dostanu další ránu, na chvíli si myslím že černo před očima znamená blízké bezvědomí. Ale pohled se mi zase vyjasnil, to že se mi dostal už do vlasů mi zase tolik nevadilo, nahota mi nevadilo, spíš mi bude vadit to jak se mě bude dotýkat a dělat. Zadívám se na dýku, která se pohnula! Překvapilo mě to, ale nakonec... Avaret říkala, že mezi námi vznikne spojení po tom co ji budu nosit u sebe. Upřu na dýku pohled, začnu se na ní koncentrovat. Nakonec je magická, třeba s ní budu moci manipulovat myslí jako s tím koncentračním artefaktem. "Pojď ke mě kamarádko. Potřebuji tvou pomoc. Zbav mě těch otrapů." Poprosím v duchu dýku, zkoušela jsem dýku vyzvednout do vzduchu, muselo to jít, jinak by se přece dýka sama od sebe nehýbala. Nebo ano?

Joshua z Oronu - 14. října 2009 08:18

Na lodi Na poslední chvíli jsem doskočil na palubu lodě a odsunul sám sebe někam, kde bych měl chvíli klidu, ačkoliv jsem společenský typ. Posadil jsem se pod schody k několika sudům a vytáhl jsem ze své kapsy malý prsten se žlutým kamenem. Chvíli jsem ho zkoumal, dokonce jsem zkoušel vymýšlet nějaká slova a očekával jsem, jestli se z vody nevynoří něco, co mě zabije nebo tak. Pak jsem si ho zkusil nasadit na prst, čelo se mi rosilo, ale nic. Nechal jsem ho na něm... Kotva dopadne na dno a někteří se s Tamiánem postupně vydávají z lodi. I když jsem to já, kdo je sem de facto navedl, rozhodnu se zůstat na palubě a hlídat loď, kdyby je náhodou někdo předběhl a pokusil se ji zrekvírovat. S úsměvem, lehce vyděšeným úsměvem, dosednu na okraj lodi, složím ruce na prsou a rozhlížím se. Velké boje nemám rád, ale co bych neudělal pro pár zl- pro pana Tamiána. Postupně tikám očima po všech, co mi přijdou atraktivní. Doufám, že půjde všechno hladce... Joho joho johoho, pirátský pití.. V hlavně si zpívám směsici písniček, které jsem na svých cestách už zaslechl.

Sir Angar z Xirie - 14. října 2009 20:04

Za valem Plavba po moři mi nedělá příliš dobře, je tu na mě kolem příliš mnoho vody. Neváhám tedy vystoupit na břeh hned při první příležitosti, která se naskytne. Teď, když se dívám na nepřátelské ležení, jsem docela rád, že jsem se k Tamiánovi přidal. Tihle nepřátelé umí krvácet, a pokud mezi nimi je ten, který mě nakonec pošle za mou bohyní, nevadí. „Na tom nezáleží, jsme tu, abychom je zabili, a tak se také stane.“ Ohlédnu se na Tamiána, který ještě včera sliboval krutou pomstu všem svým nepřátelům. Pochybuji, že by si to nyní rozmyslel. „Mohli bychom se k nim přiblížit, střelci se rozmístí zde, aby nás mohli krýt a trochu je překvapit.“ Začnu nahlas hodnotit naši situaci a navrhovat něco jako plán, když už nás k tomu velitel vyzval. „Nemají mezi sebou čaroděje?“ Směřuji otázku na Meirion a elfa, jelikož to by nám mohlo náš útok docela dobře zkomplikovat.

Meirion z Ilianoilis - 15. října 2009 13:01

Na lodi Rozhodla jsem se zůstat na lodi a nabrat cele sílu před jakýmkoliv jejím použitím. Nemluvě o tom, že fyzicky na tom ještě nejsem zcela nejlépe. Mám-li být co k čemu a mám-li se předvést ve své celistvosti, pak je potřeba neplýtvat tím, co mám. Na můj vkus jich šlo na souš dostatek a jestli mají informace a své zvědy, pak se nebojím o zdar celé mise. Potěšilo mě, že se mohu v klidu najíst a že se našlo i víno, nejen to námořnické pití, kterého je plné podpalubí. Nemluvě o nějakých léčivých bylinkách, které mi uvařil jeden z ranhojičů. Seberu si deku a zalezu do svého kouta na palubě, kde se do deky zachumlám. Mám o čem přemýšlet. Tak pověz mi bohyně, pověz, jak se věci mají. Pověz mi jakou cestou máme jít a kde nás je třeba... Nejsme jinde, než máme být?

Strážce - 15. října 2009 19:18

soukromá zpráva od Strážce pro Město Dýka se zatřepetá jako suchý list ve větru. S jemným zaškrábáním se posune po zemi, stále zrychluje. Ve vteřině se objeví ve tvé dlani, instinktivně stiskneš jílec tak, že ti zapraští klouby. Dotyk důvěrně známého předmětu je příjemný, jistý a povzbuzující. Vše potemní, ozve se zvuk, jak prostor kolem tebe zasténá pod náporem magie. Teskný, děsivý a hluboký, jako ze samého Podsvětí. Obraz se na chvíli zavlní napětím. Vyděšený hromotluk, který tě až dosud držel za ruce a dýchal na tebe zkaženým dechem, tě pustí. I blonďák má v očích strach, ale vyčteš z jeho tváře, že je rozhodnut se tě nevzdat. Teď a nebo nikdy, probleskne ti hlavou.

Algila Rosevin z Daricie - 15. října 2009 20:15

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Sledovala jsem upřeně dýku, v duchu ji volala k sobě a sledovala jsem jak se chvěje a pak mi vletěla do dlaně. Bylo to příjemné ji mít zase u sebe, v dlani, dodávala mi sílu. Najednou je tma, překvapeně zamrkám a nejspíš se mi zase zatmělo před očima, ale pak pochopím že to byla magie. Usměji se se, teď těm zmetkům ukážu! Na mě si rozhodně nikdo dovolovat nebude! Jsem svobodná, ten který mě držel mě pustil a pak si všimnu pohledu blonďáka. Nejspíš toho budu muset... muset zabít. On byl šéf, on byl nejspíš ten z mozkem. Ti dva jsou spíš jen síla. Přetočím dýku v dlani, tak abych ji držela připravenou k bodnutí. Na nic nečekám, rychle se posadím a bodnu blonďáka směrem do hrudi.

Geidan Stål - 15. října 2009 22:01

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Čas mi hraje do karet. Slunce zapadá, stíny se dlouží. Nadchází můj čas, nadchází čas, kterého se většina lidí bojí. Ani neví proč. Instinktivně. Protože v noci z děr a doupat vylézá to, co nesnáší sluneční světlo. V noci většinou budoucí nebožtík naposledy vydechne. Vylezla jsem na skálu nad budoucím bojištěm s předstihem. Sice mi nikdo neuvidí zblízka do tváře, ale můj hlas musí zvučet, ne znít zadýchaně. Protože přece jen jsem se prošla. Je to jako z nějaké báje. Nebe oranžoví a rudne přímo za mnou, jako by zvěstovalo, že poteče krev. Jsem proti světlu jen černá silueta a můj čtyřnohý průvodce taky. Tady nahoře fouká, vítr mi trhá s vlasy a pláštěm, což jen dodává na hrůzném kouzlu okamžiku. Zvlášť pro prosťáčky. "Bojovníci!" zazní jedovatě posměšně zvučný hlas. "Dnešní den vám není nakloněn. Jsem Scaywen, Kainova velekněžka, a přišla jsem vám zvěstovat smrt." Jakkoli by to pro někoho ve vyprávění znělo... přinejlepším jako teatrální klišé, v onu chvíli to až taková legrace není. Opět mám ten pohřební, temný tón a co víc - jako by Kain opravdu chtěl potvrdit moje slova, ozvou se i jiné hlasy. Drsné krákání havranů, kteří se objevili snad z čistého (krvavého) nebe a letí přímo nad bojiště. "Vidíte? Těší se na hostinu z vašich těl. Protože nit vašich životů došla na konec, Kain už drží nůžky. Utíkejte, pokud chcete. Smrt vás dostihne tak jako tak. Ale nemusí dnes. Na tomhle poli. Protože tohle pole se dnes změní na taneční parket, kde každého vezme do kola."

Elleandor z Tarémie - 16. října 2009 07:22

Kopeček s krásným výhledem na zátoku Na Angarův dotaz chvíli nereaguji, již nějakou dobu důkladně sleduji život v táboře. Ale někdo podobný mistru magie vidět nebyl, stejně jako někdo, kdo by tu skupinu, tolik podobné Tamiánově, vedl. Ale i na tu dálku šlo identifikovat několik stanů, které byly jiné než ostatní. Ne že by byly nějak výrazně hezčí, dražší či jinak značily, koho či co že to skrývají ve svých útrobách, ale byla u nich stabilní stráž, zatímco ve zbytku tábora buď vůbec nebyla a nebo tam procházeli jednotlivci či dvojice. Přece jen znaky vojenského tábora tu byly znát, což znamená, že tu bude i někdo, kdo to tu vede. "Asi bych se zkusil zaměřit v první vlně na ty chráněné stany." Ukáži rukou, "Když vyřadíme nepřátelského velitele, tak to bude znát i na jeho armádě a pokud tam jsou i nějací mágové, tak by to mohl být výrazný krok. Zatím jsem žádného neviděl, mohl bych to zjistit." S posledními slovy se zadívám se na Tamiána

Strážce - 16. října 2009 17:02

soukromá zpráva od Strážce pro Město Vyrazíš dýkou napřed a bodneš blonďáka do prsou. Těch pár lekcí boje zblízka s Avaret se ti nyní hodí. Zasýpá a padne na znak, máš prostor a tak vyskočíš na nohy. Druzí dva ti blokují cestu ke dveřím, možná se trochu rozmýšlejí, co a jak, ale nezdá se, že by se chtěli vzdát nebo tě pustit. Možná ani ne tak kvůli tobě, ale městské stráže by se s nimi určitě taky nemazlily. Otrokářství je v Nargadu zakázáno. A podle toho, co o této zemi víš, jistě pod trestem smrti... Stojíš na konci místnosti, zády ke zdi, v pevném postoji, dýkou míříš na násilníky. Zaručeně máš jejich pozornost. Jeden udělá krok k tobě. Takoví hrdlořezové, ti určitě ví, jak zmlátit jednu holku s dýkou. Slyšíš úplně jasně, jak blonďák sýpá, jak nemůže popadnout dech a vidíš, jak krev z propíchnuté plíce barví jeho oblečení do ruda. „Zabte tu děvku,“ zasyčí z posledních sil, ale nepochybuješ, že mu jeho parťáci rozuměli. V tu chvíli se vrhnou na tebe.

Algila Rosevin z Daricie - 16. října 2009 17:22

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Blonďák byl mimo hru, vyskočím na nohy. Druzí dva muži mi bránili odejít. V pravém oku mi bolestivě zaškube, ještě že se umím už sama léčit. Ustoupila jsem až ke zdi, sleduji muže a oni mě, dýku namířenou směrem k nim. Přemýšlím co dělat, možná by se dali nějak umluvit, ale o chvíli později je má šance pryč, když ten blonďatý zmetek pronese svůj nejspíš poslední rozkaz. Vrhnou se na mě a tak nemám jinou šanci než čarovat. Rychle začnu rukama vytvářet znaky a pronášet potřebná slova k vyvolání Tesáku. Sice tím zadržím jen jednoho, ale co ten druhý? Třeba ho to vyděsí a vzdá to. Zaměřím svůj pohled na toho, který byl ke mě nejblíže.

Strážce - 16. října 2009 17:35

Večer a krev Tamián vás všechny vyslechne, pak se vrátíte ke galéře. Mezitím se již vaše maličká armáda stihla nachystat, dokonce vojáci vyvedli z podpalubí i několik koní. Plán je jednoduchý. Všichni jste s ním obeznámeni a už nemáte moc možností něco namítat. Čas nadešel. Čas pomsty! Slunce se chystá k západu, když s tichým zasýpáním zmizí jediná hlídka v lese. Temný elf se ušklíbne a otře si dýku od krve. Pak zmizí jako stín. Na druhé straně, pokuřující důstojník, který si chtěl užít s jednou z otrokyň a svou radost maskovat za hlídku na západní straně, byl nemile překvapen. Elfka s šavlí mu první ranou přesekla hrdlo, takže kromě zachroptění nevydal ani hlásku. Otrokyně utekla do skal, ale nyní nebyl čas se jí zabývat. Zaútočíte před západem slunce, ze severu od lesa a ze západu. Lučištníci tiše slézají svah a skrývají se v lese, spolu s nimi i většina žoldnéřů. Není jich mnoho, mají tak možnost se snadno schovat. Břit-vous si na kuráž naposled přihnul pálenky a prázdnou lahev se znechucením zahodil. Tallulah jej zatahá za vousy. Pro štěstí. Sevře v ruce zarnskou šavli. Spolu s nimi je zde i Elleandor a Meirion. Celý oddíl pěchoty se skrývá na západě za horizontem, hroty kopí se lesknou v zapadajícím slunci. Řadová pěchota je nejvíce nervózní, zde najdeme nezkušené a bláhové mladíky, kteří teprve zjišťují, že tohle může být jejich konec. Kupec, chudák, který se snad zakoukal do Loiry, se pomočil. V této skupině se znechuceným výrazem stojí ve formaci i Joshua z Oronu, v ruce těžké kopí. Odtud není úniku... Za nimi, připravena vyrazit, je jízda. Deset severských koní, štíhlých, rychlých, a pomalovaných bílými vzory. Prý to nosí smůlu. Protivníkům, pochopitelně. Rytíři, elita bojovníků, chystá své zbraně. Kopí, meče, štíty, palcáty, sekery. Tamián celý oddíl vede. Sai, věštec z Mariasu, sedí na koni také. Kdoví proč, Tamián jej chce mít poblíž. I Angar sedí na zapůjčeném koni. Vedle něj se protahuje šelma, nyní už to není ta milá kočička z večera. Loira je stejně jako koně pomalována bojovými vzory, ale v barvě rudé. Cení tesáky a přešlapuje. Pak se na skalách objeví proti nebi temná postava...

Geidan Stål - 16. října 2009 17:41

Čas mi hraje do karet. Slunce zapadá, stíny se dlouží. Nadchází můj čas, nadchází čas, kterého se většina lidí bojí. Ani neví proč. Instinktivně. Protože v noci z děr a doupat vylézá to, co nesnáší sluneční světlo. V noci většinou budoucí nebožtík naposledy vydechne. Vylezla jsem na skálu nad budoucím bojištěm s předstihem. Sice mi nikdo neuvidí zblízka do tváře, ale můj hlas musí zvučet, ne znít zadýchaně. Protože přece jen jsem se prošla. Je to jako z nějaké báje. Nebe oranžoví a rudne přímo za mnou, jako by zvěstovalo, že poteče krev. Jsem proti světlu jen černá silueta a můj čtyřnohý průvodce taky. Tady nahoře fouká, vítr mi trhá s vlasy a pláštěm, což jen dodává na hrůzném kouzlu okamžiku. Zvlášť pro prosťáčky. "Bojovníci!" zazní jedovatě posměšně zvučný hlas. "Dnešní den vám není nakloněn. Jsem Scaywen, Kainova velekněžka, a přišla jsem vám zvěstovat smrt." Jakkoli by to pro někoho ve vyprávění znělo... přinejlepším jako teatrální klišé, v onu chvíli to až taková legrace není. Opět mám ten pohřební, temný tón a co víc - jako by Kain opravdu chtěl potvrdit moje slova, ozvou se i jiné hlasy. Drsné krákání havranů, kteří se objevili snad z čistého (krvavého) nebe a letí přímo nad bojiště. "Vidíte? Těší se na hostinu z vašich těl. Protože nit vašich životů došla na konec, Kain už drží nůžky. Utíkejte, pokud chcete. Smrt vás dostihne tak jako tak. Ale nemusí dnes. Na tomhle poli. Protože tohle pole se dnes změní na taneční parket, kde každého vezme do kola."

Strážce - 16. října 2009 17:57

soukromá zpráva od Strážce pro Město Rozpřáhla jsi se rukou v magickém gestu a sáhla si pro negativní energii do Podsvětí. Příjemně zaštípe v prstech. Zabrní a ty se napřáhneš dýkou na nepřátele. Tvůj hlas je hluboký a silný, jako by ani nebyl tvůj. Rozpřáhneš se a skupina střel z čisté negativity se zhmotní před tebou. Je jich sedm, jako by magie cítila, na co myslíš. Střely zaplanou bílým plamenem a vyrazí k cílům. První skupina zasáhne jednoho z mužů, každá jinam. Jenda do prsou, další do dlaně, do obličeje a do stehna. Muž vykřikne zděšením a zhroutí se na zem. Mokvající rány na lidském těle jsou opravdu děsivé. Další tři střely jen o málo minou druhého muže, který již stačí ustoupit, tvůj pohled se na něj jen na jeden úder srdce zaměří. Váš pohled se střetne a on pochopí, že tohle je pohled, který zvěstuje smrt. Tesáky v tu chvíli prudce odbočí a projdou zezadu skrz jeho srdce. Muž se zhroutí mrtev k zemi, magické střely letící nyní na tebe se každá odkloní jiným směrem a zmizí ve zdech. Magická dýka ti pulzuje v prstech. Už chápeš, co je to magické ohnisko. Nyní už víš, že jedno držíš v rukou. A cítíš, že chce krev.

Algila Rosevin z Daricie - 17. října 2009 13:38

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Kouzlo bylo tentokrát jiné a chová se i jinak, jsem překvapená ale zároveň potěšena, zvlášť když se střel objeví hned několik! Což vyřešilo můj problém co s druhým hromotlukem. Střely vyletěly ke svému cíli a doslova propíchaly jednoho z mužů skrz na skrz. Nebyl to hezký pohled, proto raději upřu pohled na druhého muže, který střelám uhnul. Naše pohledy se střetly a v tu chvíli další střely zabily i druhého muže. Zachvěla jsem se, nikdy jsem nezabila. Sice to nebyli dobří lidé, přesto pohled na jejich smrt, ten výraz v očích. Udělalo se mi z toho špatně. Zbytek střel zmizel, začnu se chvět, pohlédnu na dýku, která jako kdyby v mé dlani žila. Cítila jsem její touhu po krvi. Zavrtím hlavou. "Ne... už to stačilo. Děkuji za pomoc." Řeknu ji a vzhlédnu. Oddychnu si, byla jsem mimo nebezpečí. Přesto jsem byla z dýky nesvá, ta její touha po krvi se mi nelíbila. Mohla by někdy ovlivnit mé myšlení? Vzhlédnu když postřehnu, že blonďák je stále naživu. "Ty ještě žiješ?" zeptám se otráveně. Zvednu ruku, kterou se dotknu pohmožděné tváře a začnu si podlitiny léčit. Jedním okem pozoruji blonďáka, abych se ujistila že ten zmetek nic nepodnikne. "Já vás varovala. Teď jsou tví kumpáni mrtví a ty nejspíš taky umřeš pokud ti někdo nepomůže." Mluvím klidně a přemýšlím jestli bude škemrat o pomoc nebo mě bude proklínat až do posledního dechu. Možná bych ho také mohla vyléčit, nemám ráda smrt i když to byl zmetek. "Nechápu proč tohle děláš. Jsi hezký muž, trochu dvoření a dívky by s tebou spaly dobrovolně. Ale ty jsi to nejspíš dělal pro peníze za otroctví že?" povzdychnu si a dál si léčím tvář.

Strážce - 17. října 2009 21:39

soukromá zpráva od Strážce pro Město Dýka ti zavibruje v rukou, jako přítulná bytost, přesto, že je ze slonoviny, kovu a kůže. Magie v ní sice je mocná, ale přesto pod tvou naprostou kontrolou. Všechny negativní pocity zmizely. Dotkneš se své tváře a proneseš léčivé zaklínadlo. Dotkneš se znovu a léčivá síla z tvé ruky pomalu proniká do těla. Podlitina mizí, nalomená kost se znovu zcelí s jemným prasknutím. Blonďák něco zachrčí a jeden z jeho kumpánů zasténá. Ten, kterého zásahy magie znetvořily k nepoznání. Necítíš lítost. Necítíš zhnusení. Cítíš jen jakýsi pocit zadostiučinění. Ale i jakési bolesti, když si v tu chvíli uvědomíš, že tvá bohyně se od tebe s jistotou odvrátila... Zvedne se studený vítr. Ohlédneš se, v temném koutě stojí Avaret ve svých nerozlučných bílých šatech. Vypadá jako zjevení, ale když vykročí, víš, že je to ona. „Je čas, Algilo,“ řekne tajemně a podá ti několik věcí zabalených v kůži společně s váčkem. Víš co to je: rydlo, křída, uhel, černý čarodějnický prášek. Nástroje rituální magie. „Je čas, aby sis vyzkoušela, jaké to je, vzít někomu životní energii. To se nedá nacvičit, prostě to musíš zkusit. Je to jediná možnost, jak nezestárnout...“

Algila Rosevin z Daricie - 17. října 2009 22:07

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Snadno si uzdravím poraněnou tvář, to že jsem měla i zlomenou kost jsem vůbec netušila, nebyl to příjemný zvuk Blonďák mi neodpoví, no jistě, nejspíš měl poraněnou plíci a tak šetřil s dechem. Otočím se a pohlédnu na jednoho z hromotluků, který stále žil. Myslela jsem že je mrtvý, ale jistě... vždyť jsem ho nezasáhla do srdce. Už jsem se rozhodla, že blonďákovy pomohu, sice s hromotlukem jsem nic udělat nemohla, ale blonďákovy jsem pomoci mohla. Než se k tomu však dostanu objeví se z čista jasna Avaret. "Avaret?" zeptám se překvapeně, ale věci si od ní vezmu. "Životní energii? Ale... já..." Váhám a pohlédnu na ona živé muže. Pak přikývnu, nakonec jsou zlí, tak je aspoň využiji k něčemu dobrému. "Ale já nechci omládnout, Avaret. Jsem ráda že jsem konečně dospěla. Nechce se mi vypadat zase na třináct. Konečně mi rostou prsa." Zaprotestuji i přes to, že se na rituál začnu připravovat. V duchu si vzpomínám, jak na to než se pustím do práce. "Ale až skončím tak se zpět do hradu nevracím. Vůbec jsem si nestačila ani trochu pobyt tady užít." Zabručím.

Strážce - 18. října 2009 00:04

soukromá zpráva od Strážce pro Město Avaret se rozesměje. Je to jeden z těch mála okamžiků, kdy se směje od srdce, i když to její přestalo bít před třemi tisíci let. Směje se dlouho a i poté se nepřestává usmívat. Je to zvláštní, když někdo takový jako ona projeví najednou tolik emocí. „Samozřejmě, že nemusíš omládnout, Algi. To by bylo hloupé. Zvláště nyní, když se z tebe stává překrásná žena,“ odmlčí se a pomáhá ti v přípravě na rituál. „Musíš lépe studovat, nebo cvičit svou paměť. Životní energie není dobrá jen k omládnutí. Dá se ní léčit těžká astrální poranění, která jinak dokáže vyléčit pouze čas. Dá se předat někomu, kdo o ni přišel zásahem brutálních sil Podsvětí. Ale hlavně, tvé ohnisko ji dokáže uchovat. Sice ne příliš dobře, ale dokáže. Můžeš si ji nechat na dobu, kdy ji budeš potřebovat.“ Když máte vše dokresleno, svíce zapáleny a obrazec vysypaný čarodějnickým práškem, když se chystáš na rituál, svou magickou dýku v ruce, skláníš se nad umírajícím blonďákem, už nyní cítíš, jak jej životní energie opouští. To bude snadné. „Samozřejmě,“ řekne Avaret, „smíš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Slíbila jsem to.“ S tím Avaret odejde, vyrazí ke dveřím a před očima se ti rozplyne.

Algila Rosevin z Daricie - 18. října 2009 00:34

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Když se začne Avaret smát, začnu se usmívat. Jsem ráda že se směje, nevidím to u ní příliš často a tak jsem ráda když se tak stane. Když řekne že se ze mě stává krásná žena, polichoceně se uculím. "Díky... a ono to jde k tomu samo." Řeknu a věnuji se přípravě rituálu. Vysvětluje mi jak to funguje, no jo... měla jsem tomu věnovat víc pozornosti. Ale když já se toho učím docela dost... ne... to je jen výmluva. Prostě jsem tomuhle nevěnovala tolik pozornosti. Nakonec řekne že tu můžu zůstat jak dlouho chci a pak odejde. "No. Tak ahoj." Rozloučila se do prázdna. Mohla také říct něco na rozloučenou. Podívám se na blonďáka, který umíral, cítila jsem jeho život jak uniká z jeho těla. Bylo to zvláštní, jako kdybych se toho mohla dotknout. Rozhodnu se, že jeho životní sílu uchovám na... dobu pozdější. Teď jsem ji nepotřebovala a když ji nebudu potřebovat já třeba narazím někdy na někoho kdo to potřebovat bude. Na chvíli zavřu oči, ale pak začnu pronášet zaklínadlo. Původně jsem ho sice chtěla zachránit, ale byl to špatný člověk a jeho život třeba bude někdy potřebovat někdo dobrý. Už mi ho nebylo líto a třeba si tohle vezme jako ponaučení do příštího života.

Strážce - 19. října 2009 11:56

Večer a krev Hlas Kainovy velekněžky a krákání krkavců, kteří se zde vzali patrně odnikud, probudí v táboře zájem. Lidé vylézají ze stanů. Někteří pomalu a zvědavě či vyděšeně, jiní rozhodně, po zuby ozbrojení a připraveni prolévat krev. V táboře nastává zmatek a nekázeň. Lučištníci se vynoří z lesa, luky natažené, za nimi je přichystaná nevzhledná a nesourodá banda žoldnéřů. Šípy nedočkavě zasviští vzduchem a naleznou své první cíle. Výkřiky raněných se rozléhají údolím. První skupina, která pochopila nebezpečí přicházející od lesa, se za krytem ze štítů rozběhla ke střelcům. Další výstřely a několik špatně krytých bojovníků padá. Je jich však stále mnoho. Žoldnéři se na povel Břit-vousa propletou mezi řadami lučištníků a vytvoří tak ochrannou masu proti přibíhající pěchotě s meči, sekerami a štíty. Střet je nyní nevyhnutelný a Meirion s Elleandorem není zrovna nejlépe, i když jsou až vzadu. Tábor je vzhůru nohama, rytíři, kteří vyběhli ze svých stanů na druhém konci, se snaží dostat na koně a rozdávají úsečné povely. Příkaz střídá příkaz a snaží se tak vnést trochu disciplíny a pořádku do svých řad. Když dosviští mračna šípů nad nepřátelským ležením, vyrazí vaše pěchota do útoku od západu. Vyřítí se z poza horizontu ve dvou dlouhých řadách a panika mezi nepřáteli se stupňuje. Jeden oddíl těžké pěchoty zpanikaří, odhazuje štíty a těžká kopí, utíká k moři, co jim nohy stačí. Vaše pěchota se začíná na povel shlukovat do pevnější formace a bohužel je také vidět, jak zoufale málo jich je proti vašemu nepříteli. V tu chvíli se kolem nich mihne vaše maličká jízda, objede je obloukem po jižní straně a řítí se přímo na daricijské rytířstvo. Střet na všech frontách je nevyhnutelný během několika málo okamžiků... Sofie Světlá, zmatená nenadálým chaosem, nikoli však nepřipravená, chvatně vyjde ze svého stanu. Její postavu ve světlé róbě s dlouhou magickou holí není snadné přehlédnout. „Co se děje?!“ rozeřve se na okolní vojáky, kteří se rozhodují mezi útěkem a podřízení se příkazům jejich pánů. „Jsme napadeni, Milady,“ odpoví jí vyděšený voják, „útočí na nás!“ V tom přiletí šíp, zasáhne modře opalizující auru kolem čarodějky a rozpadne se v modrém záblesku na prach. Sofie se zapře holí o zem a přehlédne bojiště. Její magický zrak se zastaví na dvojici Meirion a Elleandor. Pak začne zaklínat.

Strážce - 19. října 2009 12:35

soukromá zpráva od Strážce pro Město Dokončíš rituál a Avaret se vytratí stejně, jako se objevila. Chvíli máš dokonce pocit, že tu možná ani nebyla. Nepřibalila ti všechny tyhle věci do vaku a nevytvořila si ji jen tvoje mysl, aby se s nelehkým úkolem vyrovnala? Proneseš zaklínadlo a poslepu bodneš do těla. Nebyl to zrovna dobrý nápad, zjistíš hned poté, kdy narazíš na hrudní kost. Ale již není cesty zpět. Přitlačíš, dýka s ošklivým zaskřípáním sjede a zaboří se do srdce. Cítíš životní energii, jak plyne. Jako by ses mohla natáhnout a dotknout se jí. Během krátké chvilky máš její část uchovanou v čepeli dýky, zbytek vyprchal do okolí. Je to opojný pocit, takhle manipulovat s životní energií někoho jiného. Daleko silnější zážitek, než síly Podsvětí. Když skončíš, je tu mrtvo. Blonďák zemřel tvým zaklínadlem, seschl a zestárl. Ostatní zemřeli na rány způsobené tvými zaklínadly.

Algila Rosevin z Daricie - 19. října 2009 14:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Všichni jsou mrtví a jeden život uchovaný v dýce, prohlížela jsem si ji, bylo to zvláštní. Nikdy jsem si nepomyslela že tohle někdy udělám. Otřu krev z dýky a pak ji vrátím do pouzdra kterou pak spokojeně poklepu a rozhlédnu se po svém díle. Nebyla jsem si jistá jestli na tohle mám být pyšná, ale určitě jsem cítila jakési uspokojení. Začnu po sobě uklízet, nechci aby někdo věděl že tihle muži byli objetí magie. Tedy... určitě to poznají, ale zase nemusí vědět že se tu odehrál nějaký ten rituál. Já jsem čarodějka a ne čarodějnice. Čarodějnice jsou zlé a já nejsem zlá. "No... snad tohle nebudu muset dělat příliš často." Zavrtím hlavou a pak odejdu z domu. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a rozhlédnu se. Teď jen najít cestu zase na hlavní ulici, vydám se náhodnou uličkou. Trochu bloudím, ale když uslyším hluk lidí a povozů už to trvalo jen chvíli než jsem našla hlavní ulici. Pak už bylo lehké najít znovu Garkinovo bylinkářství, tentokrát do něj, ale opravdu vejdu.

Elleandor z Tarémie - 19. října 2009 14:35

Bitva Příprava k boji vypadala dobře, nepozorovaně jsme se přiblížili na dostřel táboru. Potěžkával jsem v ruce svůj dlouhý luk, se kterým sem prožil již sérii bitev o Jasanový les. Dokonce i když jsem se dal na studium magického umění, tak mě neopustil. Přiložil jsem na tětivu první z šípů, čas bitvy se blížil a zatím nám vše hrálo do ruky.Tětivy se napnuly a první salva protnula vzduch, Smrt zachvátila celý tábor, ne však v takové míře, jak to mohlo dopadnout, kdyby kněžka nepřítele nevarovala. Další salva a opět si šípy našli své oběti a do boje se zapojily ostatní oddíly. Vřava, řev, třeskot kovu o kov. Přestože vzduch neznal nic jiného, tak mi nemohla uniknout osoba, která se zjevila z jednoho stanu vprostřed tábora. Jeden jediný pohled stačil na ujištění, s kým máme tu čest. Ještě jedno natáhnutí tětivy a šíp se snesl přesně, ale neúčinně se rozpadl v prach při doteku s obranným kouzlem. Luk svévolně dopadl na zem, nyní již nebude potřeba jeho služeb. Později si ho najdu. Nu což. Zkonstatuji když spatřím sokyni zaříkávat. Opatrně položím Meirion ruku na rameno, abych jí nevyrušil z jejího soustředění. "ARGHÁLÍÍÍ TERUM TENEKO..." Dám se také do zaříkávání, aby to magické sokyni nebylo líto. "AREKŮŮM NERIKA DUM." Nyní se konec sesílání obešel bez efektního bouchnutí holí o zem.

Elleandor z Tarémie - 19. října 2009 14:38
	soukromá zpráva od Elleandor z Tarémie pro "ARGHÁLÍÍÍ TERUM TENEKO AREKŮŮM NERIKA DUM." = Ochrana proti magii na mou osobu + osobu které se dotýkám. :D

Joshua z Oronu - 19. října 2009 18:45

V boji Nikdy by mě nenapadlo, že já zrovna budu...do prdele taky už! Do nosu se mi vloudí pach moči od vojáka vedle mě a jen zakňučím jak spráskaný pes. Najednou se mi také zachce odskočit si do křoví. Zapřu to až drze těžké kopí o svůj rozkrok a přivinu se k němu jako had. Jednak abych ho udržel a jednak abych zahnal potřebu. Nejsem jediný, kdo je tady plný strachu, jak jsem si povšiml... a vůbec jsem se nestyděl za to, že se tady klepu jako osika. Být to tak válka v kartách, tam bych to nějak našvindloval. Co tady? Dělat že jsem strom? Skočil by mi na to někdo? Na to možná ne, ale vedlě mě to najednou skáče jedna radost. Započal útok a já aniž bych nějak přemýšlel nad logikou v boji, vrhám se mezi nepřátele a mlátím jednoho po druhém. Pomalu bohužel. Být hbitý s tím obrovským klackem dřeva je pro mě hotové utrpení. Nad hlavou mi prolétají šípy a zabodávají se do těch nepřátel, myslím. Z toho zmatku pomalu ani nevím, kdo je můj "kolega". Modrý záblesk, nádherná na pohled známá žena, nepřítel. Toho si ihned všimnu, ani v tuto chvíli mě mé pravé já nezradilo. Kolik toho asi muselo být v jejím stanu... Nestihnu ale dál přemýšlet. Srazí mě k zemi nepřátelský voják, když prchá před ostatními a hrot jeho zbraně mě střejchne o bok. Zařvu.

Meirion z Ilianoilis - 19. října 2009 21:36

Bitva Jak ještě upoutat pozornost na nás a na sebe samou? Bleskne mi hlavou, když se Scay ukáže ve večerním představení. Přidělala nám práci. Povzdechnu si znechuceně a začnu bedlivěji sledovat to, co se bude dít před námi. Teď to už nebude tak snadné, jak mohlo být. Bylo by velmi divné, když by neměli sebou někoho, kdo neoplývá uměním magie. Tuto strategickou chybu ale neudělali. Chyba byla vzít sem Scay, aby nás prozradila a také to, že jich je mnohem víc, než nás. No co už, nedá se nic dělat a utíkat z boje nehodlám. Pokusím se odhadnout množství nepřátel a ideální cíl. Soustředím se na kouzlo náročnější, než jsem předvedla v lese.

Strážce - 20. října 2009 12:10

soukromá zpráva od Strážce pro Město Garkin je starý, vnímavý muž s tváří stejně seschlou, jako jsou bylinky, které prodává. Trpělivě si vyslechl co máš na srdci, prohlédl si tvé byliny a nabídl ti za ně dobrou cenu. Chvíli se ještě domlouváte, smlouváte a chvílemi i dohadujete, nakonec shrneš nabízené peníze ze stolu a schováš je ve váčku. Nevíš, jestli jsi prodala dobře, ale na druhou stranu, tolik peněz jsi u sebe v životě neměla. Ještě před pár lety bys byla k smrti vyděšená jak městem, tak nutností mít u sebe tolik peněz. Ve tvém váčku se nyní skrývá 15 zlatých a 23 stříbrných mincí. Pamatuješ si, že za patnáct zlatých by sis mohla klidně koupit krávu. Nebo otroka. Nebo si nechat postavit dřevěný domek.

Algila Rosevin z Daricie - 20. října 2009 13:43

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Garkin mi byl sympatický, měla jsem ráda starý lidi. Byli takoví příjemní, většinou, pokud nešlo o nějaké ty zahořklé co nemají rádi nic. Předvedla jsem mu všechny bylinky a on je koupil. Trochu jsme se spolu dohadovali a mě to docela bavilo, bylo to trochu jako nějaká hra. Nakonec jsem získala dost peněz, tolik peněz pohromadě jsem ještě neviděla a připadala jsem si bohatá. Nakonec se s Garkinem rozloučím a vyjdu z jeho obchůdku. Teď když jsem měla tohle vyřízené mohla jsem si konečně prohlédnout město. Rozhodně jsem se chtěla jít podívat na tržiště, chtěla bych najít nějaký dárek pro Avaret a možná i něco malého pro Zara, jestli se ještě někdy objeví. Pak bych mohla zkusit najít tu krčmu u Šikmookého. Třeba tam potkám tu bojovnici která mi to tam doporučila.

Sir Angar z Xirie - 20. října 2009 16:45

Boj Když velekněžka spustí svůj proslov, nemohu se ubránit vzpomínkám na minulost. Přijde mi to jako by to bylo včera, kdy jsem slyšel podobný proslov a hned poté jsme se vydali do katakomb splnit naše poslání. Jakmile dokončí svoji řeč, vrhnou se naši vojáci do útoku, přesně podle plánu. Ani já neváhám, na boj se už docela těším. Tohle je způsob boje, který je mi blízký, který znám a ovládám. Našimi nepříteli jsou lidé, žádné astrální bytosti. Není nás mnoho, ale na tom nezáleží. Dnes je dobrý den na umírání. Tasím meč a vyjedu dopředu společně se zbytkem naší jízdy. „Za císařství!“ Zakřičím ze zvyku, když se ženeme do trysku proti nepřátelským rytířům, kteří ještě zmateně pobíhají po táboře. Překvapili jsme je. „Do útoku! Žádné slitování!“ Křičím bojová hesla, aniž bych si to vůbec uvědomoval, v hlavě mi zní stará odrhovačka „Bděme nad spásou císařství.“, kterou jsme my rytíři kdysi zpívali, když jsme se vrhali na naše nepřátele. Nepřestávám držet krok s naší jízdou, vlastně se držím v čele jízdy.

Strážce - 21. října 2009 15:24

Bitva – síla magie Sofie dokončí své zaklínadlo a mávne magickou holí. Rubín na jejím vrcholu zazáří a vzduch před ní se naplní magií a tekutým ohněm. Je to oslňující záře. Plameny se vzepnou proti nebi a vyrazí oblohou proti oddílu lukostřelců. Oheň za sebou nechává jasnou kouřovou stopu, přesto, že působí jako z jiného světa, je skutečný a děsivý. Elleandor dokončí své zaklínadlo. Síla magie zasvrbí v prstech, které položí na rameno Meirion. V tu chvíli si uvědomíš, že jsi to udělal spíše instinktivně, než podle rozumu a zdravých úvah. Vlastně to vůbec nedává smysl. Pak ale najednou cítíš, že magie nefunguje tak, jak by měla, jen už si nevzpomínáš, co ji nutí takto se bortit a vyvádět podivné kousky. Ochranný štít vás oba obalí a semkne se těsně k vašim tělům. Meirion stále sesílá své zaklínadlo, šeptem, plně ponořená do tajů své magie, nevnímá blížící se nebezpečí. Nebo možná vnímá, ale ignoruje jej. Temnota v očích čarodějky se prohloubí a ztmavne, kdo by do jejích očí nyní pohlédl, jistě by měl problém pohled otrhnout. Lučištníci se rozutečou, žoldnéři se rozestoupí, aby se vyhnuli zaklínadlu. Dvojice čarodějů zůstane na místě. Ohnivá koule dopadne přímo na Meirion a rozpoutá peklo. Vybuchne v plamenech, spálí trávu na popel a rozžhaví vzduch tak, že se nedá dýchat. Několik lučištníků nestihne dostat se dost daleko. Cítíte pach spáleného masa, slyšíte křik, vidíte jednoho muže, který se proměnil na živou pochodeň. A nebude sám. Čarodějové zůstali nezranění, obranné zaklínadlo zásah vydrželo. Štít z opalizujících modrých vláken se prohnul, zaprskal a zase zprůhledněl, jakmile magické plameny zmizely. Elleandor na chvíli ztratí přetížením zrak. Meirion dokončí své zaklínadlo a namíří na Scay holí. Nic se nestane, jen v astrálním prostoru k ní vyrazí nitky tkaného zaklínadla.

Strážce - 21. října 2009 15:28

Bitva – zvěstovatel smrti, pěšáci a jezdci Scaywen najednou ucítí sílu. Moc, která jí dodá odvahy, která na ni přitahuje další a další pohledy. Obraz Scay se zkreslí, potemní a vůbec začíná znepokojovat a děsit. Ozývá se krákání krkavců, které však není vidět. To ale není nic proti tomu, jak na nic reagují všichni, kteří jsou poblíž skály. Vojáci ustupují, někteří panikaří, formace ztrácejí tvar. Jako by viděli smrt samu. Koně shazují jezdce, rytíři s děsem v očích couvají. „Tééď, bijte jé,“ zařve někdo ze skupiny žoldnéřů. Najatí hrdlořezové se vřítí do skupiny demoralizovaných vojáků a rozdávají rány. Přesně a bez slitování. Země přestává stačit pít krev, začíná být kluzká, na což doplácejí bojovníci na obou stranách. Jednotky pěchoty se do sebe zakousnou, mnoho a mnoho necvičených vojáků, zmatek a křik, krev a smrt. Nikoho příliš nezajímají, prožívají si své vlastní peklo na zemi. Jízdní oddíly do sebe taktéž vjedou a po pár vteřinách se již válí mnoho z rytířů po zemi. Někteří pošlapáni koňmi, jiní se snaží postavit a nenechat se umlátit rozlícenou pěchotou. Nepřátelští lukostřelci střílejí nekoordinovaně, kamkoli, kde jim přijde, že je větší skupina nepřátel. Nezřídka zasáhnou i své řady. Po chvilce všechny oddíly, řady a formace zmizí ve zmatku, chaosu a křiku. Vznikají malé skupinky bojujících, kteří se s vervou snaží najít ve svém postavení výhodu a zasadit smrtelnou ránu protivníkovi. Více než polovina daricijské armády prchla při pohledu na služebnici Kainovu pod vlivem zaklínadla aury strachu. Nyní již jsou síly vyrovnané.

Strážce - 21. října 2009 15:33

Bitva – rytířské souboje Angar zůstal odříznut s dvěma dalšími rytíři, bohužel v daricijských barvách. V první chvíli jsi rozdával rány na všechny strany, zahlédl jsi mnoho rozpolcených lebek, rozseknutých helmic a mužů padajících z koně. Teď už si musíš dát pozor. Jeden z mužů má kopí, míří jím na tebe a pobízí koně do trysku. Zároveň se chrání štítem s erbem řádu zlatého disku. Druhý je podstatně hůře vybaven, má jen kroužkovou zbroj, nemá helmici, zato má opravdu hnusný výraz a těžkou sekeru. Nejspíše nějaký loupeživý rytíř, co se chce napakovat na kořisti. Najíždí na tebe zleva tak, abys nemohl sledovat oba najednou. Loira se ti někde v tom zmatku ztratila, teď jsi to jen ty ... a oni.

Strážce - 21. října 2009 15:45

Bitva – jak jsem se sem jenom dostal? Joshua během několika málo momentů uvidí smrt na mnoho způsobů. Ano, už jsi někoho někdy viděl umřít. Ale teď je to něco naprosto jiného. Uvědomíš si, že snad jen pokřiveným děním osudu žiješ bez vážnějšího zranění. Mrtvých a vážně zraněných přibývá, viděl jsi probodnutý krk, tepenná krvácení, vyhřezlé vnitřnosti, probodnuté plíce, utnuté končetiny. Z nějaké letargie, která tě postihla mezi řevem raněných a umírajících, tě vytrhne až křik muže vedle tebe. „Formace, formace!“ řve, aby překřičel hluk a dusot kopyt. Ve vaší malé skupince vás zůstalo pět, ježíte se kopími a snažíte se krýt si záda. Rytíř s dlouhým kopím se vás pokouší objet zezadu, tři muži s meči a štíty se k vám blíží zepředu. Zaslechneš charakteristické zadrnčení tětiv kuší.

Strážce - 21. října 2009 16:11

soukromá zpráva od Strážce pro Město Tržiště je zmatené místo plné lidí, podivných vůní, křiku a zmatku. Dostatečně brzy si také všimneš, že jsou zde i dost velké skupinky zlodějů, různých "ochránců" obchodníků a jiných pochybných individuí. Místo žije svým vlastním životem nabídky, poptávky a podivných vztahů. Chvíli se jen tak procházíš a nasáváš atmosféru místa, jak se pokoušíš zapomenout na nedávné události. Nejdeš zdobenou dýku, kterou bys chtěla pro Zara. Není zdaleka tak pěkná, jako ta, co máš u pasu, ale je to poctivá nargadská práce. Mnohokrát kalená ocel, ostrá čepel, precizní práce. Avšak cena, kterou ti prodávající sdělí, ti připadá příliš velká. Dva zlaté. O kousek dál jsi našla ženu, která prodává jednoduché šperky ze slonoviny. Zdá se ti, že jeden přívěšek by se Avaret mohl líbit. Je štíhlý a pasoval by jí k šatům. Na jeho konci je zasazen temně rudý kámen. Stál by 15 stříbrných mincí.

Algila Rosevin z Daricie - 21. října 2009 19:06

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Dýka kterou jsem našla a řekla si, že by se Zarovy líbila byla docela drahá. Ale přece nakonec už asi nic hodnotnějšího kupovat nebudu, tak možná bych mohla. Ale pořád... dvě zlaté? Byla hezká a kvalitní, ale i tak. Hodně jsem váhala, ale nakonec jsem ji přece jen koupila i když jsem se dvou zlatek vzdávala s nelibostí. Dala jsem dýku do brašny a pak se vydala hledat něco pro Avaret. Našla jsem šperky ze slonoviny, byly moc hezké a ani ne příliš drahé. Nakonec jsem vybrala jeden co by se ji hodil k šatům, ten s rudým kamenem. Doufala jsem, že se jim dárky budou líbit. Spokojená se svým výběrem jsem odešla z tržiště, každou chvíli kterou jsem tam trávila byla nebezpečná pro moje peníze. Zlodějů tu bylo hromada a někdy ani to, že si dáváš na peníze pozor jistě k ničemu není. Vymotám se z tržiště, vyhlédnu si jednoho pána se synem, kterého se zeptám jestli neví kde je krčma U Šikmookého. Jen co mě nasměruje vydám se ji najít. Byla jsem na ní zvědavá, jací lidé se tam scházejí a jestli tam pronajímají pokoje. Doufala jsem že to nebude moc drahé, chtěla jsem tady zůstat co nejdéle, ale jen co by začaly docházet peníze musela bych se už vrátit domů. Zakručí mi v žaludku, položím si na něj ruku abych ho uklidnila. Už abych to našla, docela mi po tom všem vyhládlo.

Joshua z Oronu - 22. října 2009 19:05

V boji Do tváře mi vstříkne krev muže, který byl právě připraven o hlavu a mé tělo ztuhne. Chlap který mě zavalil, je už dávno mrtvý a já jen nevěřícne civím na to, co jsem právě spatřil. Žaludek se mi sevřel tak, že jsem se přímo před sebe pozvracel. Šlo to ze mě velmi lehce, možná mi k tomu dopomohl i onen flám nedávno. Trhnu hlavou vedle sebe, kde jeden z našich křící formace. Otřu si tvář do rukávu svého oděvu a v obličeji celý pobledlý se vyškrábu na nohy a zapřu o těžký kus dřeva, o kopí. Obklíčili nás a mě dochází, že právě běží poslední vteřiny mého zvrhlého života. Přepadne mě zoufalost, co všechno jsem nedokázal, co jsem nestihl a nohy se mi znovu podlamujou. Pach krve mě znovu praští přes nos a připomene mi tenhle podělanej boj. Pak zvednu oči vzhůru, když zaslechnu cosi, co znělo jako výstřely z kuší a hledám spásu. Oči mám ale lehce zavlhčené, ne kdepak, nebrečím, něco mi do nich spadlo, a tak toho moc nevidím. Protřu si je špinavými prsty.

Elleandor z Tarémie - 23. října 2009 12:35

Bitva "Fííííí." Ujede mi hodnocení na zaklínadlo, které téměř dokázalo prolomit náš štít. Prsty uspořádám vlákno síly, které se lehce dotkne neviditelné clony, která nás obklopuje. Tentokrát se již bez slov zkusím posílit to, co nám jen před malým okamžikem zachránilo život, na maximální úroveň, které jsem schopný. Čarodějka vypadala více než odhodlaně a své schopnosti již předvedla. Jistota je jistota. Přestože se nepřátelská vojska daly na útěk po zákroku Meirion, ale bitva ještě zdaleka nebyla u konce a hlavní její tíha bude zřejmě stát teď na našich bedrech, hlavně tedy na bedrech Meirion.

Sir Angar z Xirie - 24. října 2009 12:08

Bitva – rytířské souboje Sám proti dvěma rytířům. Zhodnotím rychle situaci a okamžitě stočím koně k lépe vybavenému rytíři. Má dlouhé kopí, což mu dává oproti mému meči značnou výhodu, ale na tom nezáleží. Střetu se vyhnout nedá. Koně ženu do trysku, řídím ho jenom pomocí nohou, jelikož obě ruce potřebuji k obraně a útoku na nepřítele. Trochu mi to připomíná rytířské klání… Najíždím ze strany, abych mohl mečem napadnout rytíře. Štít připravený v jedné ruce k odražení nepřátelského kopí, meč v druhé připravený tnout po rytíři nebo jeho koni. Záleží, co bude snazší zasáhnout, až se budeme míjet. Zbývá jen pár okamžiků…

Meirion z Ilianoilis - 24. října 2009 23:07

Bitva Dobrá práce! Velmi dobrá práce. Jsem spokojena s oním výsledkem. Jako bych se znova narodila a pocítila sílu ve svých rukou a i po celém těle se probírám k životu. Děvčátko, co si to o sobě myslíš?! Napřímím se a z dálky vyšlu Sofii záblesk v oku. Její trefa byla dobrá, ale mé spojení s Elleandorem ještě lepší. Spojení s Elleandorem? Spojení s Ellem..?? Objevil se záblesk nejen kolem nás, ale i v mých myšlenkách kdesi zapomenutých. Naštěstí není moc času nazbyt a nebezpečí mi nedává příležitost se v něčem babrat. Chtělo by to něco provést se Sofií. A to je na nás, na nás dvou. Prohlédnu si čarodějku i jinak, než pouhým běžným pohledem, ale v astrální rovině. Snad to za ten moment bude stát.

Strážce - 25. října 2009 21:55

Bitva – pěchota Spása se nekoná, protože patrně nikdo s kuší nemířil na vás ani na vaše protivníky. S vervou se na vás vrhnou muži s meči a snaží se prosekat vaší obranou. Na pravé straně se jim to začíná dařit, tví spolubojovníci se brání kopími, ale není jim to nic platné. Ozve se řev, jak jednomu z mužů čepel prosekne hrdlo, na to další křik, když kopí protne rameno jednomu z nepřátel. Krev, která je všudy přítomná, již vnímáš jen jako něco, co strašně znepříjemňuje život tím, že klouže. Vaše strana se úspěšně drží. Samozřejmě ne díky tobě, ale když se zvedneš od prohlížení svých zvratků na zemi, vidíš, že buď je teď tvůj čas ... nebo tvůj konec. Nějak ses ještě s jedním mladíkem ve formaci pootočil a tak nyní vidíš rytíře, jak na vás jede. Jeho kopí je sice dosti dlouhé, ale vy nemusíte dosáhnout na něj, stačí na jeho koně. Vjede mezi vás a ty si povšimneš ve zlomku vteřiny, kraválu a bolesti, že nyní už má smrtelné zranění snad každý. Rytíř najede na kopí tvého spolubojovníka a rána jej srazí na zem. Přímo před tebe. Jeho přilba odletí pod nohy dalšího ze svých spolubojovníků, který na ní uklouzne a padne pod meč nepřítele. Alespoň to měl rychlé. Rytíř zvedne vyděšený pohled k tobě. Je jen o málo starší, než ty. Asi nečekal, že se situace vyvine takto.

Strážce - 25. října 2009 22:12

Bitva – na kopci Scaywen si vychutnává pohled na bojiště. Kain musí mít opravdovou radost, i když Gaah a Chaos asi také nebudou pozadu a přijdou si na své. Ocel a oheň přetíná nitě života, tvoří tragédie a ukončuje sny. Lidé umírají pod zbraněmi svých nepřátel, vyděšení doslova k smrti tvými slovy i magickou proměnou a aurou strachu, kterou přivolala elfská čarodějka. Bitva se začíná vyvíjet tak, jak je to běžné. Oddíly se do sebe zakousnou a s brutalitou sobě vlastní se rozdávají průvodcí do Kainova království – přeťaté tepny, propíchlé plíce a jiná smrtelná zranění. Zahlédneš Tamiána, jak v obklíčení, podoben šílenci, posílá jednoho z bojovníků za druhým do Podsvětí. Jeden z krkavců nezmizel, ale stále krouží nad bojištěm, připomíná ti něco, nebo někoho. Než si to stihneš uvědomit, tvou pozornost přitáhne muž ve zbroji na koni, který ukáže tvým směrem. Skupina kušijníků vedle něj zamíří a vystřelí. Čas jako by se zastavil, pohlédneš proti nebi a vidíš šipky, jak se na vrcholu svého letu stočí dolů a neomylně letí podobny hejnu ... na tebe.

Strážce - 25. října 2009 22:35

Bitva – čáry a železo žoldnéřů Obranné zaklínadlo si nasaje z astrálu dost síly na to, aby se znovu zformovalo do neproniknutelného štítu. Elleandor mu svým soustředěním v tom pomůže, síla se zavlní a ozve se zapraskání statické elektřiny, ve kterou se proměnila magie. Musela se zákonitě vybít někam do okolí. Více však posílit zaklínadlo nejde, má své meze, svůj upředený tvar, své zákonitosti. Pokud bys chtěl obranu silnější, musíš vytvořit novou. Meirion nahlédne do astrálu, její pohled zeskelnatí během úderu srdce. Bojiště je úžasné. Plné barev a aur, plné smrti, která je v tuto chvíli fenomenální a fascinující. Zahlédneš několik aktivních zaklínadel, obranných amuletů a jiných magických předmětů, uvidíš vaše zaklínadla a vidíš, že jediný pták nad bojištěm také není úplně normální... Ale tebe teď zajímá Sofie. Čarodějka se na vás dobře připravila, má kolem sebe rozprostřené obranné zaklínadlo, univerzální, velmi, velmi silné. Patrně IV. stupně. Pak má hůl, magické ohnisko, vyladěné na živlovou magii. Její aura září odhodláním. Má také připravených pár charmů se zaklínadly a magickými runami, patrně na různé příležitosti. Vidíš něco z časoprostorové magie, něco z energetické i obranné magie. Abys však mohla vše prozkoumat, musela bys tomu věnovat více času. Každopádně, cítíš respekt. Žoldnéři drží linii, snad jedinou, která zůstala v celku. Na nerovném terénu pokrytém krví se umírá za chyby. I Břit-vous upadl na zem, za vydatných nadávek vstal a dále bojuje. Je pokryt krví ostatních i svou, v jeho těsné blízkosti se jako stín míhá jeho nerozlučný společník. Sofie vyrazí směrem k vám. Tedy, spíše k linii tvořenou žoldnéři a vojáky, ale vy vidíte, že její pohled je upřen na vás. Lukostřelci vystřelí další salvu, všechny šípy míří na Sofii, i když některé ji minou, ani ty přesné nic nesvedou. Rozpadají se ve vzduchu na prach s pečlivostí trpasličího zlatníka. Žena rozpřáhne ruce a začne vyvolávat zaklínadlo. Dává si na čas. Ucítíte Kainův pohled, tohle nebude nic dobrého...

Strážce - 25. října 2009 22:50

Bitva – rytířské souboje Rozjedeš se a doufáš. Už sis zvykl, že souboje jsou na úrovni štěstí, instinktů a přízně bohů. Snad na tebe tvé bohyně nezapomněla a tvůj výcvik něco udělá s instinkty. Štestí ... to se teprve uvidí, jestli je na tvé straně. Vše, celá vřava se ztlumí, jak se soustředíš jen na dusot kopyt, vrzání proužků kůže, které drží pohromadě tvou zbroj, a prudké oddechování tvé i tvého koně. Pak to přijde, náraz, do štítu. Kopí se zlomí a rána tě vyvede z rovnováhy. Tneš po nepříteli a zasáhneš jej do hlavy. Zazvoní ocel o ocel, helmici se ti proseknout nepodařilo. Ohlédneš se a vidíš, jak muž padne z koně, i když rána neprošla skrz, měla dostatečný účinek a ty vyjíždíš ze srážky jako vítěz. Jenže, otočíš se, abys pohlédl na druhého rytíře. Pozdě. Ten zatím dokázal najet tak, aby se dostal ke tvému nejslabšímu místu. Teď jsi opravdu v průseru... Teď by se hodilo nějaké to štěstí.

Loira el-Aravan z Nargadu - 25. října 2009 23:00

Bitva – rytířské souboje Prosmýknu se mezi nohami běžících koní. Cítím krev a to mě vždy dokáže omámit. Jsem lovec a kdybych mohla křičet, řvala bych: „Za Aravan!“ V tygří podobě to nedokážu, takže jen vydám hrdelní řev šílené šelmy, odrazím se a vrhnu se na nepřítele. Těžká sekera je příliš pomalá zbraň, aby mě dokázala zastavit. Navíc, v této podobě mi nedokáže ublížit. Narazím plnou svou vahou na druhého rytíře a srazím ho k zemi i s koněm. Nemít helmici, to je opravdu smůla, zvláště, když přímo na místě, kam muž dopadne, je velký kámen. Kůň se otřepe, zvedne se s bolestným zaržáním na nohy a odběhne. Muž je na tom hůř. Jedna dobře mířená rána tlapou a pak zabořím tesáky do jeho krku a ochutnám krev.

Strážce - 25. října 2009 23:11

soukromá zpráva od Strážce pro Město Zaplatíš za oba dárky a uschováš je na bezpečné místo hluboko v batohu. Pak opustíš tržiště a vydáš se hledat krčmu U šikmookého. Když vejdeš dovnitř, dojde ti několik věcí. Za prvé, proč se na tebe muž, který tě sem nasměroval, tak divně díval. Za druhé, že bojovnice ti místo nedoporučila, jen jej zmínila, že sem chodí. Krčma je stará budova, patrně přestavěná ze skladiště. Podlaha je vysypaná slámou, stoly a lavice jsou z pevného dřeva a podle fleků již pamatují mnoho. Smrdí to tu žluklým pivem a potem. Není to příjemné místo. Návštěvníci jsou nižší sorta, zloději, násilníci, rváči, řemeslníci jako zedníci, kameníci, dlaždiči... A samozřejmě žoldnéři a děvky. Několik pohledů si tě změří, pak se ti ale již nikdo, když zůstaneš překvapeně stát ve dveřích, nevěnuje. Možná je čas zmizet. Pak zahlédneš, úúúplně a úplně vzadu rusovlasou bojovnici, jak úspěšně odhání muže, který si snad myslel, že by ji získal na tuto noc pro sebe. Ranou kameninovým džbánkem přes prsty mu ihned vysvětlila, kam je nemá strkat. Pak se rozesměje.

Algila Rosevin z Daricie - 26. října 2009 00:07

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Pohledy těch co jsem se ptala na cestu mě mátly. Nechápala jsem proč se tak tváří až do chvíle kdy jsem do krčmy vešla. Zarazila jsem se na místě a ucítila rozpaky a hlavně nejistotu. Tohle místo, rozhodně nebylo určení pro někoho jako jsem já. Stála jsem ve dveřích, jak nějaký idiot a nevěděla co dělat. Všimnu si rudovlasé bojovnice, přesto váhám mezi spěšným odchodem a tím ji aspoň pozdravit a pak odejít. Nakonec vejít někam a pak hned zase rychle odejít mi přijde poněkud sprosté. Zaváhám, ale nakonec se rozhodnu válečnici aspoň pozdravit. Nakonec jsou tu přece žoldnéři, i když by se jim platí za práci jistě by nepřihlíželi třeba tomu, jak se bezbrannému ubližuje. Nadechnu se a pak se vydám k válečnici, kličkuji mezi zákazníky a stoly dokud se k ní nedostanu. "Zdravím." Pozdravím ji s rozpačitým úsměvem. "Tak jsem to tu nakonec našla." Pochlubím se. "A nebylo to tak lehké. Město je větší než jsem si myslela. Už se mi povedlo i jednou zabloudit."

Joshua z Oronu - 26. října 2009 21:47

Bitva - pěchota Shlížím do tváře téměř stejně starého muže a čelist mi jen klesne. Jsem v šoku. On také. Svádím lítý boj se svou myslí. Srdce mi radí zrdhni a už se nevracej a nebo ho zabij, bude klid. Ale rozum mě nutí pomoct tomu muži, třeba z toho bude užitek. Mám to trochu popletené. Cítím slabost ve svých nohou a jen se ztěžka opírám o kopí. Pomalu začnu vrtět hlavou, nad vším... "Podívej se kolem," začnu a odplivnu si stranou. Na zem dopadne směsice krve a slin. "jen se podívej, co jsi ty a ti ostatní bastardi způsobili!" Vzkřiknu a ve vzteku mi vjede do nohy impuls, který mě donutí, přesvědčí o tom, abych si do toho bojovníka na zemi kopl. A udělám to několikrát, než ho nakonec zvednu zkopaného na nohy tak, aby měl své oči v úrovni těch mých. Nevím, kdo z nás je víc vyděšený, mě se strach mísí se vztekem, který mě popadl. Pomalu začínám necítit svou nohu, jenž tak zběsile útočila do rytířova oděvu. Zbít možná...zabít už ne... Dlouze popotáhnu a otřu si špínu s potem z čela do rukávu. Ačkoliv ve mně krev bouří a divoce naráží na stěny žil, nezmůžu se na nic...a nevím proč. Plamen mi vyhasl a já už nemám sílu bojovat. "Táhni..."

Geidan Stål - 01. listopadu 2009 18:49

Pryč. Jakmile zahlédnu střely, na nic jiného nemyslím. Nemám tušení, jestli to stihnu, ale nejsem tak bláhová, abych si myslela, že mě Kain ochrání za každé příležitosti. Je sice bůh, to ano, ale za hloupost by mi nepoděkoval. Ba naopak. Nemůže se starat jen o mě. Nechce mě ve svém království. To mi dodá odvahy i naděje. Vím to. Proto se vrhnu pryč od šipek, i kdyby to mělo znamenat sklouznutí z kopce. Samozřejmě raději po zadku než po hubě. Křiknu i na Svaira, který je mnohem rychlejší než já. Nezabijete nás, hlupáci! Ne Kainovu velekněžku, která na vás přivolala tuhle zkázu! Za tohle jsem si vykoupila kousek času, i kdybych měla umřít hned zítra. Protože i když tomu nepředcházel žádný rituál, svým způsobem ta slova byla rituálním odevzdáním obětí mému bohu. Jen hlupák si může myslet, že je vždy čas na nějaké takové věci. Ano, u obyčejného kněze nebo dokonce novice by to asi nepostřehl, ale já jsem jeho dlouholetá a až - doslova - za hrob věrná služebnice. On ví, že jsou ty dárečky ode mě. Sám se určitě přiletěl podívat na havraních křídlech. Třebas jen na chviličku.

Sir Angar z Xirie - 01. listopadu 2009 22:50

Bitva – rytířské souboje Soustředím se jenom na svou kořist, nic jiného v tuto chvíli neexistuji, jen on a já. Ostatní je nedůležité. Srážka, náraz, řinčení oceli. Jsem stále na koni a žiju, to je dobré znamení. Ještě se stačím ohlédnout, abych viděl, že je nepřítel pro tuto chvíli vyřazen z boje. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že mi něco uniklo. Ano t je ono na druhého rytíře jsem úplně zapomněl a ten je mi nyní v zádech a j s tím nemůžu nic udělat. Pobídnu koně k vyšší rychlosti ve snaze se vyhnout střetu s druhým rytířem, ale je mi jasné, že to nebude stačit. Potom zasáhne Loira. Kryje mi záda. Jako vždy. Oddechnu si, když mě zbaví druhého protivníka a zpomalím své zvíře. Přitom ji věnuji jeden ze svých vzácných úsměvů, který bohužel skrz helmici nemůže nikdo vidět. Do dalšího boje se hned nehrnu. Nejdříve, tedy pokud v mé blízkosti není nikdo z nepřátel, se pokusím rozhlédnout po bojišti, abych si udělal trochu představu, jak to vypadá a kde je mě nyní asi nejvíce zapotřebí.

Meirion z Ilianoilis - 02. listopadu 2009 22:08
	Bitva a čáry Okamžitě proti ní napřáhnu hůl a do vzduchu pohybem druhé ruky vepíšu kruh a pootočený kříž. V rozšířených zorničkách mi zelenkavě zableskne. Až k nám doléhá řinčení zbraní, nárazy štítů, drnčení tětiv, svištění šípů a oštěpů, řev lidí i ržání a dusot kopyt. Suchá a pevná zem je nyní rozrytá a kluzká. "Adidifídum!" Zasyčím jen jedno jediné slovo proti Sofii.

Elleandor z Tarémie - 03. listopadu 2009 07:41
	Bitva a čáry Výhoda překvapení již byla pomalu u konce, teď již šlo jen kdo z koho. Letmé pohyby rukou, jako bych trhal ovoce z neexistujících stromů, doplněné téměř neslyšným broukáním, počaly tvořit lehce namodralý oblak. Pohyby se staly automatickými, zatímco můj výraz zatím připomínal jako bych byl v transu.

Elleandor z Tarémie - 03. listopadu 2009 07:46
	soukromá zpráva od Elleandor z Tarémie pro andorelf4100.jpg Zpomalení času = zrychlení akcí Meirion. * Způsob zaměření zaklínadla a jeho cíl = Meirion - dotek * Způsob seslání = 3 kola. * Síla zaklínadla (stupeň I - IV) = III. * Trvání zaklínadla = Dočasné(na boj). * Prostorovost zaklínadla = Jednoduché

Strážce - 03. listopadu 2009 22:31

soukromá zpráva od Strážce pro Město „Vítej,“ osloví tě žoldnéřka, „malá bojovnice. Tak jsi přece jen zavítala do té nejhorší putyky, která je v celém městě k mání?“ Usměje se na tebe a nabídne ti místo u stolu. Muž zamžourá po tobě a bojovnice jej hned zbrzdí. „Dej si vodchod, mladíku, nepřála bych ti vidět, co tahle slečna udělala s posledními, kteří si na ni moc dovolovali,“ varuje jej. Muž s hraně plachým úsměvem odejde. „Tak, co tě sem, do téhle všemi slušnými bohy zapomenuté krčmy přivádí? Jestli je to hlad, tak pokud nemáš kachní žaludek, poohlédla bych se kousek vedle. Ale jestli je to žízeň, kvasnicové pivo tady mají nejlepší. A pokud jde o zábavu ... počkej na večer!“

Algila Rosevin z Daricie - 03. listopadu 2009 22:52

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Když mě přivítá, usměji se na ní a přijmu místo které mi nabídla, když se usadím všimnu si pohledu muže, který předtím bojovnici obtěžoval, ale ta ho slovně odehnala. Přesto to co řekne mě mírně poleká, zadívám se na ní. Jak by mohla vědět co jsem těm mužům udělala? Nemohla mě sledovat, to bych si ji všimla. "Jak víte... jak víte co se stalo posledním mužům co mě obtěžovali?" zeptám se váhavě. "Ale jinak jsem přišla... protože jste mi o ní řekla. Já město vůbec neznám a tak jsem sem zamířila. Ale... myslím že to není místo pro mě. Ale asi se chvíli zdržím než půjdu hledat místo na přespání jinam." Řeknu a pousměji se na ní. "Pivo jsem nikdy nepila. Vlastně žádný alkohol, ale mohla bych to zkusit." Rozhlédnu se, abych se podívala po někom u koho bych si mohla objednat. Ale zmínka o zábavě přitáhne mou pozornost zase k ní. "Zábava? Jaká zábava tu večer začne?" zeptám se. "Mimochodem... jmenuji se Algila, ale můžeš mi říkat jen prostě Algi. Těší mě." Nabídnu ji ruku k potřesení.

Strážce - 03. listopadu 2009 23:26

Bitva – pěchota Kopneš do muže na zemi a pak znovu. Když ale zvedneš muže ze země, a jde to dosti těžko, tvé další plány zhatí jeden z tvých spolubojovníků. Přesto, že mu jde od úst krev a na kožené kazajce se mu dělají krvavé bubliny, v ruce drží kopí. Je zkrácené, buď jej zlomil, nebo se podařilo někomu z nepřátel jej přeseknout. Zarazí zbraň rytíři mezi žebra, až mu krví kluzké ratiště proklouzne mezi prsty. Pak se svalí na něj. Z vaší jednotky zůstali tři muži schopní dalšího boje, nějakou shodou okolností, či snad škodolibým řízením Osudu, jsi mezi nimi. Opřeš se o kopí, vlastně pro tebe pomalu není ničím jiným, než příjemnou oporou, používat je jako zbraň již téměř nedokážeš, potřebuješ si odpočinout. Vaší skupinky si nyní už nikdo nevšímá. Až na krkavce. Velkého černého krkavce. Krkavce, který sletěl střemhlav k zemi, přistál jen několik kroků od tebe a ve zlomku vteřiny se proměnil na čaroděje Dagerona. „Joshuo,“ zavolá na tebe a překřičí tak hluk na bojišti, „potřebuji tvou pomoc.“ Udělá další krok, aby byl co nejblíž u tebe. Z pouzdra vytáhne svou dýku. Nemáš moc čas si ji prohlížet, je zvláštní a určitě, tím si jsi jistý, magická. Hned ti vysvětluje, co dál. „Musíš se dostat k té čarodějce, jinak si s ní neporadíme. Odvedeme její pozornost a ty ji bodneš touhle dýkou, zvládneš to?“

Strážce - 03. listopadu 2009 23:37

Bitva – co se děje na bojišti Angar obhlíží bojiště. Loira se pomalu zařadí k tobě a také sleduje, co se děje. Situace se zdá být vcelku dobrá, začínáte mít převahu. I když máte velké ztráty, nepřítel má patrně větší, když se započítají i všichni, kteří z boje utekli. Skupina kušijníků střílí právě směrem na kněžku, na příkaz svého velitele na koni, aby se zbavili demoralizace, jakou je zjevení Scaywen. Nekryje je žádná pěchota, vlastně jediný důvod, proč nejsou proměněni na krvavou změť, je to, že poblíž není nikdo z vaší pěchoty. Jeden pěchotní oddíl byl rozdrcen, zbylo z něj opravdu málo, další jsou příliš daleko. Žoldnéři brání vaše lučištníky před dotírajícími vojáky a určitě je čekají krušné chvilky. Sofie, bojová čarodějka, se k nim odhodlaně blíží. Snad si s ní elfové poradí. Zasviští šíp a zabodne se Loiře do boku. Nějak tomu máš chuť nevěnovat pozornost, do teď se zdála téměř nezranitelná. Trhneš sebou, když se ozve příšerný řev. Tygřice sebou zahází, jak šíp uvízne hluboko v těle. Padne na bok a znovu šíleně zařve. Přehluší tak na chvíli vše a všechny na planině. Přiletí druhý šíp a zapíchne se jí hluboko do břicha. Pohlédneš směrem, odkud střely přilétají, a vidíš osamělého střelce. Podle vzdálenosti patrně elfa.

Strážce - 03. listopadu 2009 23:51

Bitva – seskok ze skal Scay se vrhne ze skály, právě v čas. Jeden muž, který jí byl do teď ochráncem (i když jej nebylo potřeba), tak rychlý není. Zahlédneš jen, jak si několik ze šipek najde svůj cíl a muž klesne po několika zásazích. Tím se však nemáš čas zabývat, protože kamení srázu, sutiny a několik skalních rostlin se míhá kolem tebe. Tvůj ústup není ideální, naštěstí opravdu padáš více po zadku a méně po obličeji. Bolestivě si odřeš nohu i nos, než se dostaneš úplně dolů a svět kolem tebe se zastaví. Skončila jsi poblíž zuřícího konfliktu vašich žoldnéřů a daricijských vojáků. Vzduch sténá napětím a magií, na jedné straně linie jsou vaši elfové, na druhé Sofie Světlá chystající další ničivé zaklínadlo. Svair proběhne kolem tebe, naštěstí je v pořádku. Během té doby, co se zvedáš, máš také čas přehlédnout bojiště. Navíc, oproti tomu co vidí Angar, zahlédneš Tamiána. Přišel o koně, ale to mu nezabraňuje držet si stále od těla asi deset vojáků při boji mezi stany. Ohání se kolem sebe obouručním mečem a každý zásah, který se mu podaří, je nesmírně brutální.

Strážce - 04. listopadu 2009 00:03

Bitva – slova magie Meirion dokončí své zaklínadlo. Zableskne se a světelná jiskra přelétne oblast mezi vámi. Zůstane za ní jen jemná kouřová stopa. Když se střela potká s magickým štítem, zajiskří to. Jako by teprve po zásahu začala magie fungovat, jako by z místa dotyku začala tlačit proti Sofii. Obranné zaklínadlo zasténá a prohne se, už už se zdá, že povolí, čarodějka dokonce musí ustoupit. Pak ale najednou efekt zmizí, Sofiin štít vydržel nápor a znovu rychle získává na síle. „...sarat, zavurat, a`gara,“ dokončí čarodějka zaklínání. Udeří při tom holí do země tak silně, že se při tom i skrčí, jako by chtěla na zem pokleknout. V astrálním prostoru zahlédneš jak ze země vystřelí šlahouny hnědé energie. V realitě, když žena udeří do země, se zařinčením z půdy vyletí tisíce ostrých kusů kovu a kamene. Na všechny strany od čarodějky, ale tentokrát nejste cílem vy. Ostré hroty si nacházejí oběti jak mezi vašimi bojovníky, tak mezi protivníky. Smetou je s nelidskou silou, prorážejí lebky, lámou žebra a jinak mrzačí. Cesta mezi vámi a Sofií je téměř volná a kdo přežil, utíká čarodějce z dosahu. Elleandor stále pokračuje v zaklínání, splétá složité zaklínadlo, téměř umělecké dílo. Runy žhnou ve vzduchu a formují se do tmavomodrého závoje kolem Meirion.

Loira el-Aravan z Nargadu - 04. listopadu 2009 00:14

Nepříjemné překvapení Procházím po bojišti jako ztělesnění smrti. Najednou si připadám, že Kain opravdu musí být někde poblíž. Rozhodnu se, že po boji mu složím malou oběť. Mrtvého rytíře nechávám za sebou, když se zařadím k Angarovu koni. V tom přiletí šíp. Ne nijak rychle, letí z velké dálky. Nevěnuji mu pozornost, v tygří podobě jsem jen velmi špatně zranitelná ocelovými zbraněmi. Tato chvíle nepozornosti je však osudová. Šíp vnikne hluboko do boku a já si při šíleném řevu uvědomím krutou pravdu: Stříbro Padnu na bok a další šíp se mi zabodne do těla. Bolest je nesnesitelná. Nevydržím to a proměním se do lidské a nutno dodat že velmi ubohé podoby. Z dravce, lovce a šelmy je ze mě zpět malá, vystrašená, nahá a také velmi zbědovaná dívka. Vytrhnu si šíp z břicha, ten naštěstí není příliš hluboko. Znechuceně jej zahodím a pokusím se zvednout alespoň na čtyři. Chytím za druhý šíp v prsou a pokusím se jej vytáhnout. Kombinace bolesti a vlastní krví kluzkého dřeva, mi to však nedovolí. Zatmí se mi před očima a já klesnu zpět. To je asi konec, napadne mě, když uslyším zasvištění dalšího šípu, čím to, že se vždy smysly tak zostří, na pokraji smrti?

Geidan Stål - 04. listopadu 2009 01:02

Vteřinu zůstanu zadýchaně ležet, než se mi z toho krkolomného pádu podaří vzpamatovat. Ihned kontroluju luk a šípy, jestli jsou ještě použitelné... jestli nějaké mám. Protože jestli ano, rozhodně tu nehodlám jen tak postávat a čekat, až na mě někdo zaútočí. Protože momentálně potřebuju Tamiána, případné střely se soustředí hlavně na hlouček vojáků kolem něj. Na ty, které je bezpečné chytit, aby to nesejmulo jeho. Všechny šípy jsem samozřejmě zasvětila Kainovi, takže mám důvod se snažit. Člověk zabitý takovou zbraní k mému bohu dorazí v dárkovém balení s cedulkou a přáním ode mě. To není jako celá tahle bitva, kdy mu je navezou před palác na obrovskou hromadu s tím, že jsem ten nepořádek zpískala já, takže je to asi ode mě.

Joshua z Oronu - 04. listopadu 2009 16:02

Bitva - pěchota Odvrátím pohled od těl a zapřu se oběma rukama o kopí. Tváří se do dotýkám vlhkého dřeva - zbraně, která dnes ukončila pár zjevně bezcenných životů, a rozhlížím se kolem. Přál bych si být neviditelný. Být neviditelný, obrat těch pár šupáků a zarazit jim špičku své boty do...ciferníku. Joshuo... Mé jméno? Někdo mě volá snad? Dageron? Rozšířím oči, když se přede mnou jen mrknutím oka zjeví onen graciózní čaroděj a chvíli nechápu, dokud nepromluví konkrétněji. "Pomoc?" Narovnám se a sklouznu zrakem na dýku, pak hned zpět to Dageronovi tváře. "Zešílel?" Uprostřed jeho věty upustím své kopí k zemi a zvednu ruce do obranného gesta. "Zbláznil jsi se? Já si nehraju na hrdiny! Luskne prstem a je po mě," Pohodím rukou směrem, kde tuším mocného mága. Hlavou mi pak bleskne další věc, která...zcela změní mé úmysly. "Doufám, že z toho budu něco mít," Prostě natáhnu otevřenou dlaň po dýce. "než jen to, že to snad už skončí."

Strážce - 04. listopadu 2009 16:11

soukromá zpráva od Strážce pro Město – U Šikmookého „Víš, stačí se trochu podívat. Jsi hezká mladá holka, která vypadá slabá. Takže si na tebe už určitě někdo zkusil dovolovat. Ale na druhou stranu, stačí se pořádně podívat... Čarodějné runy na oblečení, i když nenápadné. Magická dýka, nějaké jizvy,“ podvědomě skryješ zápěstí, „trochu bledá, no nejspíše budeš nekromantka. A ty si zrovna neberou servítky s násilníky, nemám pravdu?“ „Přespat se tu ani nedá, nejsou tu pokoje, ale jestli budeš chtít, ukážu ti pak hostinec, kde dneska budu přespávat. Je jen kousek odtud, dá se tam snadno dojít i po pátém kvasnicovém tupláku,“ mávne žena rukou, jako že to vůbec nic není, pohodí při tom svými vlasy, které by opravdu potřebovaly umýt. „Nepila? Tak to musíš zkusit! Krčmáři,“ zařve a přivolá tak malého mužíka se zástěrou, „pivo!“ Alespoň už víš u koho si příště objednat. „Večer tu bude hazard,“ ušklíbne se, „kostky, karty, páka, a tak. Hudba, ti odvážnější budou možná i tančit. A budou tu muži. Myslím skutečné muže,“ mávne opovržlivě rukou nad těmi existencemi, které jsou v krčmě.

Strážce - 04. listopadu 2009 16:45

Pod skalami Luk i šípy pád snad zázrakem přežily. Vytáhneš první šíp a založíš jej do luku. Zamíříš, natáhneš tětivu a vystřelíš. První šíp mine. Jeden z vojáků, který je před Tamiánem patrně v bezpečí, si jej všimne a otočí se tvým směrem. Další střela jej zasáhne přímo do oka. Tamián využije nenadálého zmatku a přesnými seky pošle další dva z bojovníků na cestu ke Kainovi. Je však vidět jeho vyčerpání, je zraněný a dlouho se neudrží. Bojiště – situace Konec bitvy se nevyhnutelně blíží. Skupiny se rozpadly a nyní již zůstávají jen jednotlivci a malé skupinky. Z pěchoty již nezůstalo nic, co by stálo za zmínku. Občas někde je možné vidět pár bojujících, ale většinou ve vašich barvách. Několik rytířů bojuje v srážkách jeden na jednoho, ale z toho, co zůstalo, se formuje nový jezdecký oddíl pod velením muže s korouhví. Angar s Loirou zůstali osamoceni, nepřátelský elfský lukostřelec je ostřeluje stříbrnými šípy. Poslední oddíl střelců daricijských vede jeden rytíř na koni, zdá se, že by to mohl být velitel nepřátelské armády. Vaši žoldnéři brání vaše poslední lučištníky a čaroděje před vojáky, ale teď je tam po zaklínadlu Sofie takový zmatek, že není možné poznat, jak se situace vyvíjí. Joshua s Dageronem uprostřed bojiště něco probírají. Zbytek bojovníků byl buď rozprášen, strategicky ustoupil nebo utekl. Tamián bojuje osamoceně.

Strážce - 04. listopadu 2009 16:54

Bitva – pěchota Z jihu se blíží tři oddíly pěchoty. Zformovaly se za táborem a pod novým velením tří jezdců postupují zpět na bojiště. Opravdu by bylo třeba vyřídit čarodějku, aby přestala zaměstnávat vaše bojovníky a stejně tak vaše magií nadané spojence. Dageron ti podá dýku, když zahlédneš ještě něco. Proti nepřátelské pěchotě kráčí osamocená postava. Slepec. Jde rovnou, bez problémů se vyhýbá překážkám. Vypadá proti po zuby ozbrojeným mužům směšně a nepatřičně. „Dýka,“ probere tě Dageron, „odměnou ti bude tvůj život.“ Muž se ušklíbne a setře ti krev z obličeje dlaní. „Vypadáš hrozně.“ „A jak jsem říkal, zabavím ji,“ dořekne a rychlým krokem vyrazí za čarodějkou, tak, aby byl snadno vidět. Nemůže jen přehlédnout.

Sir Angar z Xirie - 04. listopadu 2009 17:02

Bitva – Osamělý střelec Bitva probíhá celkem dobře, nedá se sice říci, že bychom ji měli již vyhranou, ale alespoň neprohráváme. Z toho co mohu ze svého místa soudit, bych mohl napadnout nechráněné nepřátelské střelce. S Loirou po boku by nemuselo být nemožné je rozprášit. Už se chystám pobídnout Loiru k útoku na kušijníky, když v tom na nás začne létat jeden šíp za druhým. Prvnímu nevěnuji příliš pozornost, přece jen Loira se o sebe dokáže postarat. Když si však všimnu účinku jaký na ní má, neváhám a s divokým výkřikem okamžitě vyrazím proti osamělému elfímu lučištníkovi. Doposud pro mne byla bitva něco jako zábava, teď je to už osobní záležitost. A elfova smrt můj hlavní cíl. Doufám jen, že se mi ho podaří vyplnit dřív, než se odeberu do Kainových síní. S mečem pevně v ruce, ženu koně do trysku přímo proti elfovi. Nevím, co to používá za šípy, že jsou schopné zranit Loiru, ale je mi to jedno. Můj cíl je jasný a neznám žádnou pozemskou sílu, která by mi v něm dokázala zabránit. V případě úspěchu mám v úmyslu se okamžitě vrátit k Loiře, tedy pokud mi to situace dovolí, a postarat se o ni.

Joshua z Oronu - 04. listopadu 2009 17:29

Bitva - pěchota Do mého zorného pole padne postava slepce a na moment jsou pro mě Dageronova slova na míle daleko. Co tam krucinál ten člověk dělá? Jemně svraštím obočí a nakrčím nad tím trochu nos. Koleduje si. Život jako odměna... to zrovna slyšet nechci a už se na to chystám i něco říct, leč umlčí mě jeho dlaň na mé krví zkrápěné tváři. V jednu chvíli mě napadne sebou fláknout na zem a vyválet se v té špíně celý, ale to rychle vypustím. Zmůžu se jen na neznatelné zčervenání a slabým máchnutí ruky se po té jeho oženu. Co kdyby nás někdo v téhle kompromitující situaci viděl, to by mé ego neuneslo přeci. "Dej to sem a jdi." Chňapnu po dýce a na vteřinku sleduji jeho záda. Vydám tiché zakňučení - roztřásly se mi kolena. Pak se ale ošiju, sevřu rukojeť dýky mezi prsty a vyrazím druhou stranou k ženské. Jsem v prdeli... Zaskuhrám si v duchu; hold se nemůžu zbavit pocitu, že už teď na mě čeká volné místo pod drnem.

Algila Rosevin z Daricie - 04. listopadu 2009 19:20

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město - U Šikmookého Na jednu stranu jsem na rozpacích, že mě prokoukla, ale na druhou stranu mě potěšilo že vůbec není hloupá. Promnu si zápěstí, které jsem podvědomě zakryla a pak spustím ruce do klína. Pousměji se na ní. "To je pak vidět o kolik jsou ženy inteligentnější. Ano učím se magii, jsem čarodějka, ale teprve novicka. Ale nekromantka? To ne... nekromanti jsou zlí, nebo se pletu? A já zlá nejsem." Poškrábu se na zátylku. "Sice je pravda že muži co si na mě dovolovali nedopadli dobře, ale to zase neznamená že jsem z toho měla radost." Pokrčím rameny. Nabídne se mi, že mě pak vezme do hostince kde je ubytovaná a také se tam budu moci ubytovat. "Děkuji. To je od vás milé." Poděkuji upřímně. Když zařve na krčmáře, polekaně sebou trhnu ale pak se zasměji. Mohlo mě napadnout že takhle se to dělá. "Děkuji." Usměji se na ní. Pak mi zdělí co za zábavu se tu bude dít, kostky, karty a hazard a také opravdoví muži. Pozvednu obočí. "Opravdoví muži? A jak se rozpoznají opravdoví muži od obyčejných mužů?" zeptám se se zájmem. "A jak se hrají kostky? A karty? Možná bych to také zkusila." Nakloním se mírně do předu. "Od svých třinácti let jsem žila v ústraní jen se svou nevlastní matkou, která mě učí a zrovna něco takového jsme nikdy neprobírali."

Strážce - 05. listopadu 2009 12:57

Bitva – osamělý jezdec Angar pobídne koně do trysku a řítí se přes bojiště jako šílený. Jeho kůň, zajisté dobře cvičený, má z takového nenadálého pohybu skutečnou radost. Přežene se přes pláň jako vichřice, rozráží zbytky bojovníků a pod svými kopyty drtí kosti nešťastníků, kteří nestihnou nebo častěji nemohou uhnout. A nutno podotknout, že mnoho z nich již lámané kosti nebolí. Když tě lukostřelec zpozoruje, šípy začnou létat tvým směrem. První dva se odrazí od zbroje nebo štítu. Blížíš se a už vidíš, že střelcem je temná elfka. Její podivně křivolaký luk posílá tvým směrem jeden šíp za druhým, ale tentokrát již nemíří na tebe. Po prvním zásahu sebou jen kůň trhne, přitisknut k jeho tělu to zřetelně ucítíš. Druhý již doplní bolestným zaržáním a vyhodí zadkem, jen díky svým schopnostem nespadneš. Po dalším zásahu se již zvíře zazmítá v křeči a pomalu se složí k zemi. Stihneš ještě seskočit a vyrazit v těžké zbroji pomalými kroky k protivnici. Elfka v kožené zbroji se na tebe pohrdavě ušklíbne. Odhodí luk i toulec a tasí krátký elfský meč. Udělá pár zkusmých pohybů do boku a ty už nyní vidíš, že pokud si helmici rychle nesundáš, budeš ji mít mimo zorné pole rychleji, než si stihneš odplivnout. Pohrdavý výraz ve tváři se jí zopakuje, pak ale místo meče proti tobě napřáhne otevřenou dlaň a začne šeptat zaklínadlo. Jsi ještě nějakých šest kroků daleko.

Strážce - 05. listopadu 2009 14:21

Pod skalami Scaywen pokračuje ve střelbě a podaří se jí zasáhnout dalšího z bojovníků, čímž jeho reakce zpomalí dost na to, aby mohl Tamián ukončit jeho trápení. Opravdu, je to muž činu, ne jen keců, jak mnoho šlechticů bývá. Bohužel, tvá střelba přiláká i nechtěnou pozornost. Tři oddíly pěchoty, které se vracejí po tvém počátečním výstupu, vedou tři jezdci na koni. A jsou to právě oni velitelé či snad rytíři, kteří tě zpozorují. A vůbec se jim nelíbí, že jim někdo straší jejich vojáky a nutí je utíkat z bojiště jako pominuté. Dva z nich se odpoutají od znovu formované skupiny a vyrazí zrychlujícím poklusem k tobě. Oba ve zbrojích, jeden s nějakou exotickou násadovou zbraní, druhý s mečem. Zpozoruješ je, až když jsou skoro v polovině cesty k tobě. A aby to nebylo vše, v toulci ti zbývá pět posledních šípů. Možná jsi i nějaké ztratila, možná je jen vystřílela, v zápalu boje sis toho nevšimla.

Strážce - 06. listopadu 2009 14:13

soukromá zpráva od Strážce pro Město – U Šikmookého „Nemyslím si, že musí nekromanti být nutně zlí, jen možná nepochopení. Alespoň z počátku. Ale mám pocit, že síly, se kterými musí pracovat, jsou příliš nebezpečné pro jejich duši. Ale já tomu nerozumím. Já rozumím tomuhle,“ poklepe na meč. Usměje se znovu při tvých otázkách. Asi ji opravdu bavíš. Jsi proti ní tak nezkušená! „Opravdoví muži?“ zasní se. „To jsou patrně ti, kteří tě neobtěžují, kteří mají takové, no jak to říct, vyzařování, že tě přitahují sami. A ty jsi pak ta, kdo přemýšlí, jestli by nestálo za to obtěžovat je,“ znovu vybuchne smíchy, „na to jsi ale ještě asi mladá.“ „Všechno tě naučím, ale musíš hrát o něco,“ začne vážně, „i kdyby to z počátku nemělo moc velkou hodnotu. Protože to je důvod, proč hazardní hry hrajeme. Hazard!“ Krčmář se vrátí se dvěma korbely piva. Položí je před vás, až vystříkne pěna. Žena se zhluboka napije a pak ze zase otočí k tobě: „Zapomněla jsem se představit. Já jsem Sáriel. A jsem, jak jsi mohla poznat, žoldnéřka. Kdybys potřebovala ruku s mečem a měla ji čím zaplatit, seženeš mě v žoldnéřském cechu.“

Algila Rosevin z Daricie - 06. listopadu 2009 15:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město - U Šikmookého Poslouchám ji a kývám hlavou jako že ji rozumím. "Možná máte pravdu. Ale to možná poznám až budu starší a víc zkušenější. Ale doufám že se moc nezměním. Tedy ano... dospěji, ale nechci aby ze mě někdy byla nějaká chladná ukrutnice." Vysvětlím ji. Vidím její úsměv, viditelně se se mnou dobře bavila. To je tak když si se mnou Avaret nepovídá o ženských věcech. Ale po posledních slovech se zamračím a hrdě vypnu prsa. "Náhodou jsem už dost stará. Jsem dospělá. To že jen některé věci nevím neznamená že je to jinak." Pak se, ale zase posadím normálně, přesto to co říkala o mužské přitažlivosti mě zaujalo. "A když se objeví takoví muž, který tě přitahuje. Jak ho zaujmout?" "Děkuji. Jsi hodná že mě to naučíš. Já to ráda zkusím. A peníze mám to se neboj. Ale nebudu moci hrát hodně. Peníze které mám mi musí vydržet co nejdéle. Až mi dojdou musím se vrátit domů." Vysvětlím ji můj problém. Přinesou pivo, žoldnéřka se zhluboka napila a představila se mi. Přikývnu a usměji se. "Těší mě Sáriel. A kdybych někdy potřebovala bojovníky, určitě se na tebe obrátím." Ujistím ji a pak se chopím svého piva, zaváhám a pak usrknu, zašklebím se. "Tohle někdo dobrovolně pije?" zeptám se a zachvěji se, přesto se znovu napiji abych si na tu chuť zvykla.

Strážce - 06. listopadu 2009 19:08

soukromá zpráva od Strážce pro Město – U Šikmookého „Víš děvče, svět se s tebou taky nebude vždycky mazlit. A pak si to třeba i rozmyslíš. Milí a jemní lidé to nemají zrovna jednoduché. A tím spíše v Nargadu. I když se najdou i světlé stránky života tady, to zase jo.“ „Jéje, Algi. Algi, že je to tak správně?“ ujistí se. „Máš pravdu, možná jsi dospělá. Možná ne,“ píchne tě do prsou prstem, „řekni mi, co víš o touze, o vášni, o lásce? Ráda se přiučím. Ale podle tvých dalších otázek toho nevíš moc. A to jsou věci, které se nedají naučit z knih ani od učitele. Ty si musíš zkusit sama.“ „Nebo se učit pozorováním zkušenějších,“ dodá. „Tak jo, zatím tu moc lidí není, můžu tě naučit nějakou hru. Mám tady...“ zaloví ve vaku a hodí na stůl váček, který po dopadu zachřestí, „...váček plný kostek.“ Pak se zašklebíš, jako bys pila koňskou moč. „Pořádně se napij, takhle,“ hned ti to předvede. Na to potřese chřestícím váčkem: „Tak co, zkusíme to?“

Algila Rosevin z Daricie - 06. listopadu 2009 19:31

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město - U Šikmookého Nadechnu se. "Ano já vím. Ale to neznamená že chci do světa přidat zase o trochu té zloby víc. Neříkám že budu nakonec taková jaká bych chtěla, ale budu se o to snažit." Vysvětlím ji, ale ano má pravdu. Nakonec žiji s upíry, možná ze mě chtějí mít zlou, to nevím. Zatím. Osloví mě jménem, přikývnu že ho řekla správně. Ale jak se mě ptá na touhu, lásku a vášeň jen se začnu rozpaky červenat. "Nic o tom nevím." Přiznám a vydechnu. "Jak bych také mohla, když jsem od třinácti let až vlastně do dneška nepotkala jediného muže? Tedy... jednoho ano, ale to bylo jen chvíli a od té doby se neobjevil." Zmlknu, říkám toho příliš a nejspíš ji tohle ani moc nezajímá. Ukáže mi jak se mám napít, zhluboka se nadechnu a napodobím ji, naštěstí jsem polykala dost rychle na to abych se nezakuckala. Když pivo odložím aniž bych to čekala si krknu. Rychle si rukou ústa zakryji. "Pardon." Omluvím se a zadívám se na váček. Pokývám hlavou. "Jasně. Zkusíme to. Snad na to nebudu moc levá." Usměji se a odsunu své pivo na stranu abychom měli místo. "Jaká jsou pravidla? Čeho musím dosáhnout abych vyhrála?" zajímám se.

Sir Angar z Xirie - 07. listopadu 2009 12:26

Bitva – osamělý jezdec Ztráta koně mě sice v dosažení mého cíle značně zpomalí, ale nedokáže mě to zastavit. Očima plnýma hněvu a nenávisti sleduji elfku, která se mi snaží dostat ze zorného pole. Aby se mi neztratila úplně, musím si sundat helmici, kterou nechám leže na zemi. Ani přitom se však nezastavím a tak rychle jak jen mi to zbroj umožňuje, se přibližuji ke svému cíli. Už jen pár kroků… Odhaduji vzdálenost, když si náhle uvědomím, proti komu vlastně stojím. Elfská čarodějnice rychle odříkává nějaké zaklínadlo a já nemám v úmyslu čekat, než ho dokončí. Hned jak si uvědomím o, co se snaží, seberu veškeré své síly a s mečem pevně v ruce se rozeběhnu proti ní. Doufám jen, že j to kouzlo zabere alespoň pár vteřin, než stih nu posledních šest kroků, které mě od ní dělí. Jakmile se dostanu na dosah, neváhám. V případě, že by se jí podařilo kouzlo dokončit dřív, než se k ní dostanu. Zkusím mu nastavit štít a meč vrhnout proti elfce, abych ji vzal s trochou štěstí sebou. Je to sice marné, jelikož aby dokázal zastavit, nebo dokonce odrazit nějaké kouzlo, musela by Ielis stát při mně a poskytnout mi jeden ze svých vzácných darů. Na tom však nezáleží, buď elfku zabiju, nebo při tom zemřu.

Meirion z Ilianoilis - 07. listopadu 2009 21:55

Bitva a magie Zatrne ve mně. Měla na víc. Jít do toho za cenu vlastního života? Pohrávat si a tančit na ostří? Volit jistou či poloviční smrt? Zorničky se mi čím dál tím více rozšiřují, až se zdá, že více již nemohou. Odstranit muže s korouhví či ji? Poměřím si rychle ty dva. Co způsobí větší škodu? Oba jsou důležití, jenže je tu jedno "ale". Jsou tu vlastně dvě "ale". První je to, že mág má jít proti mágovi. A to druhé "ale" je to, že si nejsem jista, zda na Sofii stačím. Je mi jasné, že jestli s ní budu chtít alespoň trošku zamávat, budu muset nasadit vyšší laťku a u té si nejsem jista tím, zda přežiji. Vzhledem k tomu, že je ona čarodějka v bílém vystrojena různými amulety, zaklínadly a vším, co měla po ruce i s časem na přípravu a my opět bez ničeho, rozhodnu se spolehnout částečně na Elleandora a částečně na jistotu toho, že napáchám alespoň malou škodu, než žádnou. Jak destruktivní myšlení... "BÁÁLGHRÍÍ NÍÍEEENN!!" Zamířím holí na rytíře s korouhví.

Strážce - 08. listopadu 2009 08:41

Bitva – osamělý jezdec Přidáš do kroku, vlastně už běžíš. Jsi však příliš pomalý, zaklínadlo nebylo nic sofistikovaného, naopak, bylo rychlé a ničivé. Zapraská magie a poté i vzduch elektrickými výboji. Tvůj kovový štít blesky přímo přitahuje a to jsi jej ještě nastavil do rány. Zableskne se a tobě se zatmí před očima. Tělem ti projede příšerná bolest. Necítím bolest, neboť ta zabíjí tělo. Necítím strach, neboť ten zabíjí duši... Vyvstane ti na mysli kousek modlitby ke tvé bohyni. Svaly na chvíli neposlouchají, ale nakonec se tvé tělo probere z počátečního šoku. Nejdříve ucítíš pach spáleného masa. Pochopitelně tvého. Pak se ti rozjasní pohled. Uslyšíš svůj řev, když přesný sek zasáhne ženu se zmateným výrazem. Tneš ji přes krk s obrovskou silou, ozve se prasknutí páteře. Vytrhneš zbraň a zasadíš jí finální ránu do srdce. Jestli je někdo na bojišti skutečně mrtev, pak je to ona. Neváháš a rozběhneš se zpět, za Loirou. Dívka leží na boku v kaluži vlastní krve. Kousek od ní leží první šíp se stříbrným hrotem, zkrvavený, s pomačkaným opeřením. Druhý stále vězí v jejím těle. Loira má zavřené oči, drží se za šíp, který už nedokázala vytáhnout. Je velmi bledá.

Loira el-Aravan z Nargadu - 08. listopadu 2009 08:47

Na pokraji smrti Unaveně otevřu oči. Je mi zima. Příliš velká zima. „Vrátil ses,“ zašeptám Angarovi potěšeně, možná se objeví na mé tváři i náznak úsměvu. „Asi...“ zakašlu a z úst mi jde krev, „...asi umírám. Je mi to tak líto.“ Chtěla bych se jej ještě dotknout, naposled, ale zvítězí ve mě duše bojovnice. Znovu co nejsilněji uchopím šíp v prsou a pokusím se jej vytáhnout. Znovu neúspěšně, úchop je příliš slabý, krev příliš klouže. Je to marné. Znovu zavřu oči.

Strážce - 08. listopadu 2009 09:19

Bitva a čtyři na jednoho, dříve také slova magie Meirion dokončí své zaklínadlo. Bylo rychlé, mnohokrát opakované, skvěle naučené. Nic zvláštního. Runy na její holi zazáří barvou ohně a z namířeného konce vyletí ohnivá střela. Nejméně inovativní zaklínadlo energetické magie všech dob, snad první, které kdy bylo stvořeno. Postrádá nápaditost, přesto je velmi praktické. Některé legendy dokonce tvrdí, že je to vůbec první zaklínadlo, které kdy bylo použito, jen každá legenda je připisuje někomu jinému. Zaklínadlo proletí s přesností císařského chirurga přes celé bojiště a neomylně zasáhne jednoho z rytířů – velitele. Sežehnou jej plameny s obrovskou silou. Spadne z koně, zbroj na jeho těle se roztavila, korouhev v jeho rukou vzplane. Rytíři si uvědomili, že samotní mají větší šanci, rozdělí se a mezi ně se vrhnou vaši zbývající jezdci. Po organizaci není během pár úderů srdce ani památky. „Tak se znovu potkáváme,“ křikne Dageron na Sofii ve chvíli, kdy se přiblíží. Žena se otočí tak, aby na vás na všechny dobře viděla, o bojovníky už se starat nemusí. Jste tam jen vy a ona. „Za tvé prohřešky proti rovnováze mezi světem živých a světem mrtvých zasloužíš smrt. Tera zaras, im nome Shara-ari, dalo by se říci,“ dodá čaroděj s úsměvem a začne vyvolávat zaklínadlo. Sofie se neusmívá. Nelení a začne také zaklínat. Jejich hlasitá slova ve staré řeči se prolínají a tvoří tak příšerný chaos, oba se musí velmi soustředit, na hranici transu, aby se nepletli. Každý se snaží přeřvat toho druhého. Meirion ještě zahlédne Joshuu, jak se blíží k Sofii nepozorovaně zezadu. Že něco chystá je jasné, v ruce drží čarodějovu dýku, kterou jste nemohli včera přehlédnout. Ještě není na dosah, ale ještě krok, dva, a na ženu dosáhne. Vůbec si jej nevšimla, vlastně ani nevěnuje příliš pozornosti vám. V astrálu vidíš, že Joshuova aura je plná strachu, naopak doteď klidná Sofie je vyvedená z rovnováhy, poprvé se objevuje v její auře strach, pochyby ale také zuřivost. Všechna ta magie kolem je oslňující, někdy až bolestně a rušivě. Tři mocní čarodějové na jednom místě, uvažuješ, co je pravdy na tom, že se z astrálního pohledu dá i oslepnout. Dýka je napuštěna nějakou zvláště temnou magií, která je v císařství dozajista zakázána. Ale přistihneš se, že ji Sofii přeješ. Elleandorova magie zapůsobí a Meirion si uvědomí, že čas kolem ní se zpomalil. Všichni se hýbou tak pomalu, výrazy Sofie i Dagerona propojené soustředěním jsou k smíchu, slovům již není rozumět. Máš čas. Spousty času.

Strážce - 08. listopadu 2009 09:36

soukromá zpráva od Strážce pro Město – U Šikmookého „To dneska napravíme, ale ne tady,“ odpoví na tvou zmínku o mužích, „tady je prostředí příliš divoké, mohla bys přijít k úhoně. Půjdeme jinam, později. Teď se vrhneme na ty kostičky.“ Zamne si ruce vysype je z váčku. Na stole leží deset slonovinových hracích kostek. Váček rozloží na stole. „Naučím tě jednu hru, která patří k těm populárnějším, ale je o něco složitější. Takže je u ní lepší málo pít. Hraje se na dvě vítězné kola. Kdo dvakrát zvítězí, bere všechny vsazené peníze. Nejdříve počáteční sázka. To bude teď jeden stříbrňák,“ hodí minci do váčku, „teď ty.“ Když dohodíš minci, pokračuje. „Vezmeš svých pět kostek a hodíš je na stůl. Nyní se podíváš co ti padlo.“ Sáriel hodí 2, 4, 4, 6, 6. Ty hodíš 3, 3, 4, 5, 6. „Teď se snažíš najít jednu z výherních kombinací, klidně neúplnou. Ty jsou v pořadí podle hodnoty: pár, dva páry, trojice, postupka, dvojice a trojice – takzvaný plný dům, čtveřice a pětice. Nyní se můžeš rozhodnout sázku zvýšit, protože za chviličku vezmeš kterékoli ze svých kostek a hodíš je znovu. Já vezmu jeden stříbrňák a přihodím jej, protože budu znovu házet dvojkou a doufat, že mi padne 4 nebo 6. Budu tak mít plný dům. Docela si věřím.“ Hodí stříbrňák do váčku: „Ty musíš buď dorovnat, nebo kolo vzdát. Chápeš? O jakou kombinaci se budeš pokoušet ty?“

Algila Rosevin z Daricie - 08. listopadu 2009 11:46

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město - U Šikmookého Pokyvuji hlavou, že chápu co říká. Nakonec nebylo to tak složité jak říkala. Vlastně to bylo jednoduché. Padla mi docela nadějná postupka, ale zase to že mi padne dvojka nebyla moc velká šance. To spíš by mi padli další trojky. Musela jsem se rozmyslet, ale nakonec jsem se rozhodla že nebudu riskovat a zkusím tedy aby mi padlo víc trojek. Postupka byla skoro nemožná. "Rozumím tomu." Řeknu a sáhnu do váčku s penězi. "Tak já dorovnám." Řeknu a hodím do váčku další minci. Ale ona řekne že bude riskovat plný dům, sice měla jen o jednu možnost víc znovu začnu nad postupkou přemýšlet. Ale pak si uvědomím, že postupka je menší než její plný dům. Ale zase když to nehodí tak bude mít jen dvě dvojce. Ale když to nehodím tak budu mít jen jednu dvojici a ona dvě. Takže vlastně je skoro jistí že to vyhraje. Poškrábu se na bradě. "Já zkusím tu postupku. Sice si tak nevěřím jako ty, ale zkusím to." Pousměji se a vezmu jednu z trojek. "Tak můžu?" zeptám se a když kývne tak si v duchu přeji aby padla dvojka, zatřesu kostkou v ruce a pak ji pošlu po stole.

Strážce - 08. listopadu 2009 12:19

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Sáriel padne 6, tobě padne 4. Máš jednu dvojici, ona ten plný dům a tak vyhrává. „Neudělala jsi to ale dobře. Spoléhala ses jen na jednu kostku, jako já. Jenže ty jsi potřebovala číslo jedno a já dvě. Když by se mi to povedlo, tak i tvoje postupka bude méně. Ale kdyby se mi to nepovedlo, měla bych jen dvě dvojice a ty se dají přehodit snadněji. Lepší by tedy bylo házet ostatními kostkami a trojky si nechat. Měla bys šanci na trojici a to poměrně vysokou, vyšší než na postupku, což by ti stačilo v případě mého neúspěchu. A měla bys šanci na čtveřici nebo pětici, čímž bys můj plný dům mohla přebít,“ vysvětluje, půjčuje si tvoje kostky a snaží se ti ukázat různé možnosti, kombinace a šance na úspěch. „Zkusíme druhé kolo, už hrajeme o čtyři stříbrňáky,“ zašklebí se a hodí na stůl kostky. Padne jí 1, 3, 3, 4, 5. Tobě 1, 3, 3, 5, 6. Usměje se a přihodí do váčku další dvě stříbrné mince. Neříká nic, sleduje, co uděláš.

Algila Rosevin z Daricie - 08. listopadu 2009 13:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kostky Vyhrála, nespokojeně se zamračím, ale pak si jen povzdychnu. Pokývám hlavou že rozumím, nakonec jsem o pár dalších možnostech věděla, ale nechtěla jsem ji přerušovat, ano věděla jsem že to byl risk a bohužel nevyšel. "No... neříká se že risk je zisk? I když teď to prostě nevyšlo." Pousměji se a pokrčím rameny. Přikývnu že souhlasím, podívám se na hozené kostky a promnu si zátylek, zdálo se že máme stejné šance. Obě dvě trojky i když ona má i šanci na postupku. Dorovnám mince a vezmu všechny kostky kromě trojek. "Tak jo... doufám že teď budu mít víc štěstí." Pousměji se, znovu kostkami zatřesu v rukou a hodím na stůl. Celkem mě to začalo i bavit, jen jsem se nesměla nechat moc unést. Zase přijít o všechny peníze to nechci.

Geidan Stål - 08. listopadu 2009 14:14

Čím víc je kolem mě smrti a nebezpečí, tím víc se rozhořívá můj fanatismus. Jako tam v lese, s tím duchem. Strach se najednou roztříští a plyne pryč, zůstane jen chorobná odvaha, která je vlastní každému fanatikovi. Někde okolo se potuluje Svair. Výborně, bude se hodit. V rychlosti založím do tětivy šíp. Vím, že chlapa netrefím, ale můžu sejmout nebo přinejmenším splašit jeho koně. Mířím na toho s kopím, či co to je. Rovnou do plecí, které se na mě řítí. A přitom křiknu na Svaira do útoku. Elfsky. Je blíž tomu druhému a já doufám, že mu instinkty budou velet natolik dobře, aby mu nevlítl rovnou pod kopyta, ale pokusil se ho štvát někam pryč. Chlap na něm má jen meč, takže pokud bude Svair rychlý, nemusel by se stihnout sehnout a seknout. Kéž bych měla po ruce nějaké kopí! Jenže nemám. Ani klacek. Stačilo by se zapřít a koně tak zastavit. Možná by ho vyhodil ze sedla. V to doufám aspoň u toho, kterého prohání Svair, protože zvíře musí cítit predátora.

Strážce - 08. listopadu 2009 20:51

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Padly ti tři trojky, takže máš pětici. Chvíli na to nevěřícně hledíš. Sáriel také hodí třemi kostkami, ale jí padne 3, 5, 6. Tudíž má jen trojici a vyhrála jsi. Je to na kola nerozhodně a čeká vás poslední, vítěz bere vše. Vezmete kostky do rukou a znovu hodíte na stůl. Ty máš 1, 2, 3, 5, 6. Ona 1, 2, 3, 3, 4. Nic nedohazuje a čeká, co uděláš ty. Ve váčku je stále šest mincí.

Strážce - 08. listopadu 2009 21:09

Pod skalami Posledních pět šípů. Pobídneš Svaira do útoku a pes se rozběhne na tebou určeného protivníka. Snaží se držet dál od sebe, abys náhodou netrefila jednoho, když mineš druhého. Natáhneš tětivu a vystřelíš. Vedle. V duchu zakleješ, jak jsi mohla netrefit něco tak velkého, jako je kůň. Uvědomuješ si, že času je málo. Vytáhneš další šíp a vystřelíš. Tentokrát již najde šíp svůj cíl a zapíchne se do koně. Situace se nemění. Třetí šíp zasviští vzduchem a zabodne se koni do krku. Ten zpomalí, zahází hlavou, prudce zastaví a pokusí se jezdce shodit. Čtvrtý šíp, tentokrát mířený na stojící cíl, zasáhne přesně. Víš, že to není tvým umem, že je to náhoda nebo boží prozřetelnost, ale potěší. Muž se chytí za šíp vězící v jeho krku a sletí z koně. Jeho kůň ihned poté padne na něj. Svair se vyřítí na druhého jezdce z boku. Skočí a chňapne po koni tlamou. Rytíř se jej pokusí odkopnout, ale to neměl dělat. Kůň se sice nesplaší, na to je příliš dobře cvičený, ale na chvíli zaváhá, změní rytmus kroku, pohodí zadkem... A jezdec natahující se nohou mimo třmen, z něj jednoduše spadne. Jelikož je ale jeho zbroj lehčí, dokáže se rychle zvednout. Svair na něj doráží, bojovník kontroluje situaci mečem. Družíš v napjatém luku poslední šíp. Co teď?

Algila Rosevin z Daricie - 08. listopadu 2009 21:23

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kostky, kostky, kostičky Vyhrála jsem, jsem překvapená, zasměji se. "Moje první výhra! A snad se ani poslední." Usměji se na Sáriel. Další kostky jsou, ale mizerné, může tam být postupka a nebo vlastně cokoliv, moc kombinací jsem tedy na výběr neměla. Podepřu si rukou hlavu a hledím na kostky, přemýšlím co s nimi. Nevím jestli bych měla postupku znovu riskovat. Buď to a nebo posbírat všechny kromě jedné a doufat že mi padnou nějaké dvojce, či trojce nebo cokoliv. Poškrábu se ve vlasech, nakonec si povzdychnu a přihodím do váčku jednu minci než posbírám všechny kostky kromě pětky. Znovu s nimi zatřesu a s tichou modlitbou doufám že jsem vybrala správně, pak pustím kostky na stůl.

Strážce - 08. listopadu 2009 21:45

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Tvoje spoluhráčka přihodí také jeden stříbrňák, to už je osm. Nemusela jsi, ale Sáriel jsi na chvíli překvapila i vykolejila. Docela slušné peníze. Hodíš 1, 1, 4, 5. Máš dvě dvojice. Sáriel také chvíli přemýšlí, ale nakonec si nechá dvě trojky a hodí znovu zbytkem. Padnou jí tři pětky, takže má plný dům. Vyhrála a brala by si všechny peníze. Rozdělí je na půl a tvé peníze ti vrátí. „Tak, takhle se to hraje. Chceš si zkusit zahrát naostro? O opravdové peníze?“ pohrává si s kostkou.

Algila Rosevin z Daricie - 08. listopadu 2009 23:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kostky "Dobrá hra. Je to zábava a je to také o přemýšlení. Taková hra se mi líbí i když myslím že kdybych prohrála doopravdy tolik peněz tak by se mi to už tolik nelíbilo." Zasměji se. "Ale je pravda že bez toho se to prostě někdy neobejde." Usměji se a shrnu mince zpět do svého měšce. Zeptala se jestli nezkusíme hrát na ostro, takže kdybych prohrála mé peníze by ji už zůstali. Zaváhám, ale pak přikývnu. "Jasně. Zahrajeme si na ostro. Zkusím to." Souhlasím. "Takže začni." Pobídnu ji a připravím si stříbrňák.

Sir Angar z Xirie - 09. listopadu 2009 23:23

Bitva - poslední sbohem? Celé tělo mě mám popálené jako po zásahu proudem, vlastně se není čemu divit, když mě elektrický výboj zasáhl a nejspíše ne jednou. Navíc moje plechová zbroj je výborný vodič. Naštěstí moje touha po pomstě byla silnější než síla, která mne zasáhla, a přece jen se mi povedlo tu děvku zabít. „Ano …“ Zamumlám odpověď, přičemž pokleknu vedle zraněné Loriy. Nemusím být žádný léčitel, abych věděl, že tohle je velmi vážné zranění a má Loira nejspíše pravdu. Já se však nehodlám jen tak vzdát, určitě ne bez boje. Vzhledem k tomu, že Loira není schopná si šíp vytáhnout sama, první co učiním, je, že ji ho vytáhnu. Když se mi to nepodaří s rukavicemi, sundám si je a zkusím to bez nich. „Tak snadno mi tu neumřeš! Ne teď! A teď mi řekni, jak ti mám pomoct!“ Nemůžu to je tak vzdát a nechat Loiru odejít, ne pokud je nějaká byť jen malá naděje.

Strážce - 10. listopadu 2009 17:11
	soukromá zpráva od Strážce pro Další hra Vhodíte do váčku po jednom stříbrňáku. Zachřestí kostky. Tobě padne 1, 1, 4, 5, 6. Protihráčce 3, 5, 5, 6, 6. Zase má větší štěstí... Přihodí jeden stříbrňák na zvýšení sázky.

Algila Rosevin z Daricie - 10. listopadu 2009 17:28

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Zase kostky Znovu mi nepadnou moc dobré kostky, Sáriel padli poměrně dobré, za to mě jen dvě jedničky. Takže buďto zase zkusit postupku nebo risknout jedničky. Nebo tohle kolo také vzdát. Zhluboka se nadechnu a přimhouřím oči jak jsem bedlivě přemýšlela co udělat. Nakonec ale zamítnu to že bych to vzdala. Dorovnám peníze a seberu všechny kostky kromě jedniček. Jen doufám, že mám víc štěstí než rozumu a hodím zbylé kostky doufaje že mi padne něco lepšího.

Loira el-Aravan z Nargadu - 10. listopadu 2009 17:36

Bitva – rozmluva mezi životem a smrtí Když Angar vytrhne šíp, jen se bezděčně prohnu bolestí a vyplivnu krev. Takhle je to mnohem lepší. Bolest se posune na přijatelnou mez, akorát pro klidné umírání. „Sám na to nestačíš,“ ohodnotím jeho léčitelské schopnosti. Zhluboka se sípavě nadechnu, abych mohla zašeptat ještě něco dalšího. Stojí mě to tolik sil. Kaluž krve se zvětšuje. „Potřebuji léčitele. Ale ne teď,“ zašeptám nejrozhodněji, jak to jen jde, „běž pomoci ostatním, potřebují tvou pomoc víc. Jestli prohrajeme, zemřeme všichni tak nebo tak. Nebude slitování.“ Pohlédnu k východu, kde se nad mořem zvedá nedokonalý měsíc v úplňku. Zbývá ještě den. Tak se ukaž, co v tobě je! oslovím v duchu měsíc. Prokletí to ano, ale co dary?! „Běž,“ naznačím tiše rty a znovu zavřu oči. Musím odpočívat.

Joshua z Oronu - 10. listopadu 2009 17:40

Bitva - Sofie~ Zprvu pomalu, nyní už rychleji se blížím k čarodějce. Dlaně mám přitisknuté na uších, abych neslyšel nic, co se děje kolem mě. Samozřejmě mi to je totálně k ničemu, vnímám snad úplně všechno, ale pro ten pocit...pro ten pocit, že čím méně uslyším, tím víc budu v bezpečí. Hovadina... Strach, který si s mým tělem v tuto chvíli pohrává jako s dřevěnou loutkou, mi nedovolí se přiblížit už ani o krok. Zlehka si pohodím s dýkou v ruce a její ostří chytnu mezi dva prsty, pevně sevřu. Zabrouzdám v labyrintu mých vzpomínek a nervózně přešlápnu. Jedním prudkým rozmáchnutím mrštím dýku směr čarodějčina záda. Vrhání dýk bylo kdysi mým denním chlebem...

Strážce - 10. listopadu 2009 19:09

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Znovu hodíš kostkami a zamračíš se. Jednička padla jen jedna, takže máš jen trojici a to ještě složenou z nejmenších čísel. Sáriel má stále dvě dvojice, takže bys ještě pořád mohla vyhrát. Chytí kostku do prstů a foukne na ni pro štěstí. Pak ji hodí na stůl. Padne jí jednička a tudíž má smůlu. Kolo vyhráváš ty. Přichystáte se na druhé kolo, ve váčku jsou čtyři stříbrné mince. Hodíte kostkami. Tobě padne 2, 3, 4, 4, 6. Jí 4, 5, 5, 6, 6. Zamračíš se a zatoužíš si s ní kostky prohodit.

Algila Rosevin z Daricie - 10. listopadu 2009 19:20

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kostky "Páni... ty máš hrozné štěstí. Nemáš ty na to náhodou nějaké fígle?" zeptám se s úsměvem. Ale aspoň jsem vyhrála první kolo, snad budu mít štěstí i dál. Podívám se na své kostky, nevím proč mi padají kostky pořád tak abych mohla mít postupku. Promnu si bradu a znovu sleduji své kostky, ale nakonec znovu posbírám kostky kromě čtyřek, přihodím další stříbrnou minci a pak hodím kostkami.

Strážce - 10. listopadu 2009 19:26

Překvapení pro Sofii Joshua až k čarodějce nedoběhne. Asi by to ani nebylo moudré. Rozmáchne se a hodí magickou dýkou. Letí nádherně, zvládne zloděj tak leda ohodnotit. Pak jeho práci zhatí modrý záblesk, jak ochranné zaklínadlo vychýlí dýku z letu. Ozve se zvuk, jako když narazí na kov. Dýka sjede jako po štítu či zbroji do boku, ale to není vše. Kde se dotkne ochrany, zanechá jemnou černou linku. Prasklinu ve vzduchu. Chvíli si myslíte, že je to puklina na jejím zaklínadle, velmi rychle si ale uvědomíte, že je to trhlina ve vaší realitě... Díra do Podsvětí se rozevře jako lačná ústa, za ní je jen temnota. Meirion překvapeně zamžiká a naučeným reflexem přejde z astrálního vnímání zpět do pohledu smrtelníků. Dívat se na hrůzy Podsvětí není zrovna příjemné ani bezpečné. Zvedne se vítr, je takový ... zlý. Studený a nese sebou tichý šepot, který je slyšet i navzdory všem zvukům a křiku na bojišti. Neviditelná chapadla Podsvětí se po vás natahují vzniklým portálem. Dageron přeruší zaklínání, přikrčí se a vyhne se z cesty. Otočí se směrem na Meirion a zařve: „Teď!“ Astrální poranění z nedokončeného zaklínadla na sebe nenechá čekat. Čaroději popraská několik žilek v obličeji i v levém oku, jeho levou dlaň roztrhne mocná síla a vytryskne krev. „Téééď!“ zařve znovu a zřetelněji, aby i Meirion, která je vytržená z vašeho času, pochopila, co jí chce říct.

Geidan Stål - 10. listopadu 2009 19:39

Zavolám na Svaira, protože koně dokáže s větším úsilím i sthnout, kdyby musel, ale proti kovové zbrani nemá šanci ani taková potvora. Mezitím se úkroky svižně pohybuju k chlapovi, který měl kopí - pokud to tedy jde. Na okamžik se zastavím a vystřelím poslední šíp, těsně po svém výkřiku, který chlapa asi trochu zarazil, protože mu protivník uniká a další na něj křičí. A pokud minu... Děj se vůle Kainova. Však už ho cítím! Udělám osudnou chybu - vůně podsvětí je zvláštní. Jako něco, co vám děsně voní, ale přitom to máte spojeno se špatným zážitkem. Ano, sídlí tam Kain, ovšem i jiné bytosti. Jenže... tohle je částečně síla, jakou čerpám, s jakou nakládám díky Kainovu požehnání. Rychle se otočím zpět, bylo to jen takové mihnutí hlavou, abych se ujistila, že za mnou nestojí můj pán a nechce si mě vzít. Jenže po tomhle si mě možná vezme. Zvlášť jestli jsem minula... zvlášť jestli pak nestihnu popadnout nějakou zbraň.

Strážce - 11. listopadu 2009 20:58

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Protihráčka se jen usměje. Ve váčku už máte 4 stříbrňáky. „Nemusíš vždycky přihazovat, jen když si věříš,“ řekne Sáriel, když dorovná. Padne ti 1, 3, 5. Takže Dvojice čtyřek je jediné, co máš. Ona hodí čtyřkou znovu, ale zůstanou jí jen dvě dvojice. Toto kolo vyhrává ona, zatím je to nerozhodně. Další a také poslední kolo hodíš 1, 1, 2, 2, 3 a ona 2, 2, 4, 4, 4. Pokud nehodíš ani čtveřici, jsi nahraná. Soupeřka hodí do váčku další dva stříbrňáky, snaží se tě donutit, abys kolo vzdala.

Algila Rosevin z Daricie - 11. listopadu 2009 21:05

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kostičky "Aha..." Řeknu a pro příště aspoň už vím že to není nutné. Vyhrála ona a tak je to nerozhodně. Konečně mi padnou dobré kostky, jenže ji padnou ještě lepší. Plácnu se v zoufalém gestu do čela. Chvíli uvažuji jestli nemám nějakou možnost k výhře, ale tohle by musela být hodně velká náhoda aby mi padla dvojka nebo jednička. Nakonec si povzdychnu a zvednu ruce ve znamení jakoby v obranném gestu. "Fajn... tohle vzdávám. Vyhrála jsi." Zazubím se na Sáriel. "Ty kostky mě zjevně nemají rády." Zavtipkuji.

Meirion z Ilianoilis - 12. listopadu 2009 12:48

Překvapení pro Meirion Teď?! Snad si nemyslí, že se rozběhnu a skočím do portálu! Vyvalím oči na Daregona i na portál a snažím se rychle pochopit oč běží. Navzdory tomu, že je vše zpomalené, nemám čas na přemítání o tom, zda je Sofie na straně dobra či zla a na které straně jsme my s Tamiánem v čele. Máchnu do prostoru levou rukou a udělám jí kruh, ihned poté máchnu rukou pravou, ve které držím ode mne neoddělitelnou hůl s runami a kruh nedokončím, pohyb jakoby se zastavil odspoda v úrovni solar plexus mého nepřítele. Oči mi potemněly a objevila se v nich obrovská zloba. Z úst jakoby se nevydal hlas, ale spíše hrdelní zvuk: "Percus!"

Strážce - 12. listopadu 2009 16:28

soukromá zpráva od Strážce pro Kostky Odehrály jste několik dalších her. Občas jsi vyhrávala ty, občas ona. Po druhém kvasnicovém pivu ti hra výrazně přestala jít a nakonec, po poslední hře, jsi pět stříbrných v mínusu. „Nebuď smutná,“ poplácá tě Sáriel po rameni, „neštěstí ve hře je vždy ve výsledku štěstím v lásce. Proto je hrát proti mě tak těžké.“ Povzdechne si. „Teď už to umíš, tak až trochu vystřízlivíš, třeba budeš více vyhrávat. Ale teď už vyrazíme někam jinam. Pojď, půjdeme na vzduch.“ Zaplatíte a jdete. Procházíte dlouho městem, tvá nová kamarádka ti ukazuje místní zajímavosti. Chrámy a svatyně, lazaret, cechovní budovy, bohatší čtvrť, kterou hlídají nesmlouvaví strážní, další hostince i jiné budovy, malé lázně, sídlo městské stráže... Mezitím vystřízlivíš a také se začne stmívat. Svou pouť zakončíte v hostinci U Gobliních bubnů. Vejdete a přes nos vás praští vůně skořice a slámy smíchaná s pečeným masem. Budova je opravdu velká. Celé spodní patro je skoro volné, kromě pár lavic, a dobře osvětlené. Skupina hudebníků s bubny vyluzuje šílené rytmy a tanečníci, muži i ženy, předvádějí taneční kreace, zpívají. Pivo i víno teče proudem, v rohu si chystá vystoupení bard a o jeho přízeň se ucházejí hned dvě prostitutku najednou. Se smíchem je odhání. Na ochozu, v prvním patře, je světla výrazně méně, hosté se baví tišeji, jedí, popíjejí, řeší obchodní věci. Dál vzadu, za stěnou, průchodem vidíš něco jako malou arénu. Dva svalnatí chlapi se do sebe zrovna opřeli a někdo poblíž zvedl v afektu ruku a něco řve. Je to ale daleko, víc nevidíš. Sáriel se rozzáří a táhne tě dál dovnitř, k ringu a bojovníkům. Kde jinde by mohla mít přátele?

Algila Rosevin z Daricie - 12. listopadu 2009 16:58

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Procházka městem - U Gobliních bubnů Druhý tuplák piva na mě už začínal působit, měla jsem pocit, jako kdyby se mi vznesla hlava z ramenou a poletovala někde ve vzduchu. Všechno bylo tak nějak rozestřené a víc barevné, pousměji se na Sáriel. "Ale já nejsem smutná. Jsou to jen peníze." Zahihňám se. Navrhne abychom šli jinam, souhlasím a usměji se na ní. Zaplatíme a vyjdeme ven, trochu se motám, ale z nějakého důvodu mi bylo pořád do smíchu. Procházíme se městem a po nějaké dobře ze mě alkoholické opojení. Zvědavě si vše prohlížím, docela by mě zajímalo jak to vypadá u těch bohatých. Nějak se tam pak musím dostat a také ty lázně se mi zamlouvaly. Nakonec nás Sáriel dovedla až k dalšímu hostinci jménem U Gobliních bubnů. Když vejdeme musím se otřepat, protože je to trochu šok vyjít z čerstvého vzduchu do místnosti tolika vůní. Ale jak jsem ucítila pečené maso cítím jak mi neslyšeně zakručelo v břiše, už jsem měla docela hlad. Zvědavě pozoruji tanečníky, hudebníky i barda kterého se dvě lehké ženy snaží svést. Slyšela jsem že bardové jsou poměrně žádaní. Pohlédnu nahoru do prvního patra, kde to bylo poměrně klidnější. Tohle místo rozhodně vypadalo poměrně lépe než v hospodě U Šikmookého. A nakonec si všimnu i malé arény ke které mě Sáriel táhne, nebráním se a následuji ji abych se podívala na ty chlapy jak se rvou. Tohle jistě něco úplně jiného než rvačky mezi kluky v mém prvním domově. Dostaneme se až k ringu a já se zájmem přihlížím. "Ty je znáš?" zeptám se Sáriel. "A o co v tomhle boji jde? Peníze? Nějaké nevyřízené účty?" zajímám se a raději se k ní nakloním aby mě slyšela.

Strážce - 12. listopadu 2009 17:51

Bitva – pod skalami Pes se na zavolání vzdálí od protivníka, sice stále štěká a vrčí, ale drží se z dosahu. Přiblížíš se k ležícímu muži s dlouhou zbraní, už ji máš téměř na dosah. Vystřelíš, ale než bys viděla výsledek, otočíš se. Závan Podsvětí, tak důvěrně známý. „Pojď, pojď k nám,“ zaslechneš šepot ve větru. Ve chvíli si, díky svým schopnostem, řekneš, o co se to bytosti podsvětí pokouší. Pak si uvědomíš, že jsi na chvíli vlastně zapomněla, co se kolem děje a podvědomě jsi udělala krok k portálu. Setřeseš ten divný pocit právě ve chvíli, kdy se otočíš zpět. Šíp minul, nebo se mu bojovník ubránil jinak. Teď už je blízko, velmi blízko. Jeho zbraň zasviští vzduchem a ty se jí podvědomě vyhneš. Musí být velmi překvapený, když zjistil, že vás v chrámu neučili jenom modlitby a chvalozpěvy. On by asi byl velmi překvapen, kdyby se dozvěděl, co se Kainovi vyznavači všechno učí. Boj bude jen jedna z nich. Využiješ chvilku a popadneš zbraň. Je to kopí s dlouhou čepelí, trochu jako sudlice.

Strážce - 12. listopadu 2009 18:15

Bitva – konec všech překvapení Meirion, výrazně rychlejší, než je u člověka či elfa běžné, vyvolá rychle zaklínadlo. Před ní se zhmotní oblak kouře, který vyrazí na překvapenou Sofii. Ta se naopak snaží zaklínadlo dokončit. Čára kouře zamíří bleskově k cíli, pak zpomalí na polovinu, když se vymkne působení časoprostorového zaklínadla. Přesto je zaklínadlo velmi rychlé a hlavně, což pozná úplně každý, silné. Silné tak, že ať umí cokoli, bude to stát za to. Ve chvíli, kdy zasáhne obranu čarodějky, štít zaplane modrým světlem. Ozve se prásknutí, které trochu připomíná hrom a trochu úder beranidla na hradní bránu. Magická zbroj se prohne, ale jestli vydrží, to už nikdo neví. Příšerná síla odmrští Sofii přímo do portálu. Její šat zavlaje, do hlíny vyryje botami hluboké brázdy a zmizí v temnotě. Trhlina se s lupnutím zacelí, volání Podsvětí zmizí. Zvláštní snad je jen to, že Sofie udržela svou magickou hůl sevřenou v ruce. Meirion se zatmí před očima, jak z ní toto zaklínadlo vysává energii. Nedá se zastavit, ani ovládnout. Na to už je pozdě. Ucítíš, jak běžná únava přechází v bolest, jak ti zaklínadlo vysává duši z těla. Zapřeš se vší svou vůlí a všichni okolo mohou vidět, jak ti na těle vznikají nové a nové rány, podobné ranám od biče. Co však již nevidí, že podobná zranění máš i vnitřní. Vykřikneš. Sice to zvládneš vydržet, ale to není vše. Vzduch zaskřípe pod náporem a hned na to se ozve další zahřmění. Jako by někdo chtěl vaši realitu přetrhnout vedví, tak je slyšet magický odraz tvého zaklínadla. Abys zvládla toto, na tohle nemáš sil. Neviditelná síla s hlasitou ránou vyruší Elleandorova zaklínadla, tobě zvrátí hlavu dozadu a zlomí ti patrně jeden z obratlů. Zároveň ti vykloubí obě ramena i jednu kyčel a pohodí tě jako hadrovou panenku. Ztratíš vědomí.

Sir Angar z Xirie - 12. listopadu 2009 22:11

Bitva „Jdu…“ Konečně se zvednu od Loiry „ …,ale vrátím se.“ Krátce se rozhlédnu po bojišti a nakonec vyrazím. Je jedno jakým směrem do jakého koutu bojiště. Jen, když tam budou nepřátelé, které bych mohl poslat do Kainova království na chvíli tak dát volnost sému hněvu. Běž pomoci ostatním. Zní mi v hlavě Loiřna slova zatímco ji nechávám za sebou. Má pravdu, musím jim pomoci, jelikož jedině vítězství nás (ji) může zachránit. O tom komu bych měl jít pomoci, neváhám ani vteřinu, je to jasné. Musím jít pomoct Tamiánovi, neb on nesmí zemřít. Pokud padne on, padneme všichni. Musím ho najít.

Joshua z Oronu - 13. listopadu 2009 12:17

Bitva - Sofie~ Při cinknutí dýky o obranné kouzlo čarodějky udělám pár kroků vzad. Po spáncích mi stéká několik kapiček potu a oči nervózně tikají z jednoho mága na druhého. Pak se zvedne vítr a propocené tělo najednou obejme chlad. Mám pocit, že se ocitám v náruči samotné zubaté a rozčileně se ošiju. Zděšeně pak krátce vykřiknu vyšším tónem hlasu, než bych chtěl a zacouvám ještě o dalších několik kroků dozadu, hlavně pryč od čarodějky. Zaslechnu Dageronův hlas, jak volá. Ale ne na mě. Ohlédnu se za sebe, kde stojí Meirion. Během vteřiny se mým směrem rozežene nebezpečně vyhlížející oblak. Neváhám ani vteřinu, švihnu sebou k zemi a pažemi si zakryju hlavu. Mihne se to kdesi za mnou a zasáhne to Sofii. Nedívám se, co se děje. V uších mi hučí tak silně, že ani nepoznám, zda už je po všem, nebo je vše ještě horší.

Strážce - 13. listopadu 2009 23:23

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů V aréně spolu zápasí dva chlapi. Jeden je nejspíše seveřan, má rudé vlasy i vousy, je starší a šlachovitější, druhý je podle toho, co jsi viděla, typický nargadský muž. Mohutný, černovlasý, nedobře oholený. Oba jsou jen v kalhotách, bosí a do půl pasu svlečení. Snaží se každý druhého navzájem uchopit, jejich zpocená těla kloužou a prozatím se nedaří ani jednomu dostat druhého na prkennou podlahu posypanou pilinami. Většina přihlížejících povzbuzuje, mává pěstmi, řve, nebo se snaží na poslední chvíli uzavřít sázky. „Neznám,“ přeřve Sáriel okolí, „alespoň ne ty dva. Ale dříve nebo později se tu někdo známý objeví.“ „Jasně že o peníze. A někdy i to druhé. Nevyřízené účty jedněch, peníze druhých. A taky jde dost často o ženy,“ mrkne na tebe. Dále se bez zastavení rve davem a ty jí tak tak stačíš. Blížíte se ke stolu sázkařů. Téměř všichni do jednoho kouří dýmku, nepijí a přepočítávají ustavičně peníze. Je mezi nimi i jeden trpaslík. Takhle zblízka jsi trpaslíka nikdy neviděla. „Pojďme si vsadit, rychle!“ Rychle vytáhne z váčku pět stříbrňáků a vsadí na nargadského fešáka.

Strážce - 13. listopadu 2009 23:33

Bitva a rytířstvo Procházíš bojištěm a snažíš se udělat si trochu přehled, co se děje. Vše je téměř při starém, jen znovu začaly svištět šípy z luků a šipky z kuší. Zahlédneš, že s nepřátelskou čarodějkou je sice konec, ale Meirion také leží na zemi a vypadá mrtvá. Poslední výboj magie byl cítit až tady. Mocné síly byly uvedeny do pohybu a někdo to ošklivě schytal. Přesto Elleandor a Dageron stojí na nohou, tak snad bude tato strana v pořádku. Zpozorníš, když zahlédneš Scay, jak osamocená bojuje s nepřátelským rytířem. Zrovna když se dostane do tvého zorného pole, zvedne zbraň podobnou kopí. Muž, trochu překvapený, kontroluje situaci mečem, občas na něj doráží Svair, ale ne nijak moc, aby mu zabránil v případném útoku. Tušíš, že mu překvapení nevydrží příliš dlouho. Jak se dalo čekat, kněžka sice drží kopí, ale spíše jako by to byly hrábě na úklid chrámové zahrady. Proti muži školenému v boji jí nedáváš příliš šancí. Měl bys jí pomoci.

Algila Rosevin z Daricie - 13. listopadu 2009 23:38

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Se zájmem muže pozoruji, snaží se svého soupeře nějak popadnout ale jsou oba zpocení, nebo možná naolejovaní a tak jim to moc nejde. Nejvíc jsem pozorovala nargadského muže, tak mohutného muže jsem ještě neviděla. Většinou byli spíš útlí i když ti svalovci co byli s blonďákem... ne... ty jsem, ale skoro nahé neviděla. Zadívám se na Sáriel, která mi odpovídá na mé otázky. Prozradí mě kvůli čemu se tu bojuje, převážně kvůli penězům. Ale představa, že se tu rvou kvůli ženě mi bylo sympatické. Tohle bylo neškodné, budou modřiny, ale žádné úmrtí. Kdyby se o mě takto muži rvali... no docela se mi ta myšlenka zamlouvala, až jsem se tiše zahihňala. Ale v tom řevu kolem to zaniklo. Sáriel nás vede k lidem kteří přijímají sázky, všimnu si trpaslíka na kterého zůstanu ne zrovna slušně civět. Nikdy jsem trpaslíka neviděla a už vůbec takto z blízka. Vidím jak si Sáriel vsází na černovlasého nargadského fešáka. Pousměji se a také vytáhnu pět stříbrných mincí, které však vsadím na seveřana. Hodně jsem o nich slyšela, jsou to velcí bojovníci a i když je starší tak jistě má mnoho zkušeností v boji a to že není tak mohutný také moc neznamená, a navíc se mi prostě líbí ty rudé vlasy. "Jak dlouho takové zápas trvá? To musí jeden z nich skončit na zádech aby byl konec?" zeptám se Sáriel.

Strážce - 13. listopadu 2009 23:49

Joshua a staří známí „Tož kůrva,“ zahřmí Břit-vous a donutí tě tak znovu otevřít oči, „bojovat je třeba, ne sa tady válet po zemi a srát si do kalhot.“ Chytne tě za rameno a pomůže ti vstát. „U Gaahovy paprče i Yrganova falu, kde máš zbraň, mladej, tu de vo život,“ pokračuje v lamentování. Jakmile Sofie zmizela, žoldnéři se hned nahrnuli kolem čarodějníků, aby je mohli krýt. Železo proti železu, magie proti magii, tak se to říká snad v celém Wallenooru mezi žoldnéři a bojovníky. Trpaslík drží sekeru v jedné ruce a v druhé naštíplý kulatý štít. Vypadá docela nasraný. Ne proto, že má rameno zavázané provizorním prosakujícím obvazem. Ani proto, že kulhá na nohu, ani proto, že má obličej přismahnutý z jedné strany od Sofiiného zaklínadla. Ale nějaký zmetek mu přistřihl něčím ostrým zešikma plnovous. Něčím opravdu ostrým! Odněkud přiletí zbloudilá šipka, přímo tobě letí na hlavu. Trpaslík zvedne znuděně štít a šipka se se strašnou ranou odrazí a zasáhne jednoho z žoldnéřů do nohy. Ten hlasitě a velmi peprně zanadává. Trpaslík se uchechtne. „Čum aj na nebe,“ poučí tě, než si pořádně odplivne, „tož kde máš tu zbraň? Nemáš? Tož si vem tuto.“ S těmi slovy zvedne od mrtvého žoldnéře zakrvácený meč. „Na!“ vrazí to ho do ruky. „Ten už ho potřebovat nebude, stejně mu jenom překážal. Drž to sakra, ne takhle, frňák mi vodřízneš!“

Strážce - 14. listopadu 2009 00:01

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů „Co čumíš,“ zavrčí trpaslík, ale i to se skoro ztratí v okolním řevu. Raději se odvrátíš. Vsadíš zamyšleně peníze a znovu přidáš pár otázek. Sáriel už očima sleduje více boj, než tebe. „Než jeden skončí na zádech a nezvedne se,“ doplní tvé úvahy žoldnéřka. Prozatím souboj nijak nepokročil. Všimneš si, že ne všechny souboje tady budou tak nevinné. Ne jen, že na podlaze jsou zaschlé stopy od krve, ale i poblíž ringu je stojan se zbraněmi a štíty. Patrně později, v noci, nebo naopak jen pro uzavřenou klientelu tu budou boje pořádné. Ne gladiátorské zápasy, otroctví je v Nargadu zakázáno, tolik víš. Pořádný boj zkušených bojovníků s ostrými zbraněmi. Nevíš, jestli bys takový souboj chtěla vidět. I když, uvědomuješ si, že po tom, co jsi prožila, viděla a naučila se, by se ti asi žaludek ani nezvedal. Boj pokračuje. Zrzek začíná dostávat kapky, dostal dvakrát pěstí a má rozbitý nos. Už není co býval a ty se pomalu smiřuješ, že zase prohraješ další peníze.

Algila Rosevin z Daricie - 14. listopadu 2009 00:20

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Když na mě trpaslík zavrčel, mírně se začervenám a odvrátím pohled a prostě jen vsadím peníze. "Pardon." Zamumlám, ale vím že mě neslyšel. Také začnu věnovat pozornost zápasu, všimnu si těch zbraní. Tak nakonec jsem se zmýlila, nakonec se tu asi i zabíjejí. Ale mě byly tedy příjemnější tyto zápasy. Můj zrzek na tom nebyl dobře, měl rozbitý nos a schytal pár ošklivých ran. Nejspíš zase prohraji, bohužel, povzdychnu si, ale aspoň mohu ještě fandit. "Do toho seveřane! Dej mu do nosu! Dostaneš ho!" Přidám se k řvaní ostatních, ale dovolila jsem si jen tohle. Dál jsem nepovzbuzovala, protože jsem si kvůli tomu přišla najednou trapně.

Strážce - 14. listopadu 2009 11:22

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Boj pokračuje dál. Počáteční nerozhodnost boje se sice nemění, ale přibývá úchopů, pádů a zranění. Přibývají odřeniny, pohmožděniny a krvavé podlitiny. Protivníci zpomalují, jejich pohyby jsou méně přesné, ale o to silnější, pokud zasáhnou. Boj trvá ještě několik dlouhých minut, ale nakonec se nargadský bojovník už nemůže zvednout. Rozhodčí, který pro jistotu sedí mimo ring, zazvoněním zvonce souboj ukončí. Vyhrála jsi a dostaneš odměnu. „Biješ se jak baba!“ zařve Sáriel za ležícím bojovníkem. „Ale ty bys to určitě zvládla líp,“ zavrčí vedle stojící muž ironicky, patrně přítel poraženého, „tak drž hubu.“ „To má být výzva k souboji?“ otáže se žoldnéřka bojovníka. Máš možnost si jej prohlédnout. Je také černovlasý, s několika jizvami a silnýma pažema. „Jen, pokud budeš taky do půl pasu nahá,“ ušklíbne se a chce se dále věnovat sledování soubojů a bojovnici pohrdavě přehlížet. „Platí,“ zasyčí Sáriel bez váhání a vrazí mu ruku na potřesení téměř do obličeje, „žádné výhody pro nikoho.“ Okolostojící diváci se začínají zajímat. Kdyby teď odmítl, byl by za zbabělce a slabocha. Musí přijmout. Společně vyrážejí k ringu a Sáriel za tebou ještě se smíchem zavolá: „Vsaď na mě!“

Algila Rosevin z Daricie - 14. listopadu 2009 11:59

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Všechno se najednou otočí a seveřan vyhrává a vyhrál! „Juchů! Vyhrál! Hurá!“ jsem z toho nadšená až poskakuji radostí a směji se. Sáriel začne na nargadského bojovníka pokřikovat, ale jeden muž vedle to jen tak nenechá a začne ho bránit. Hádají se, musím se pousmát, ale pak vykulím oči když se domluví na zápase a jdou k ringu. Zavolá na mě, ať na ní vsadím. „Ale, Sáriel...“ hlesnu s obavou. Ne že bych její sílu nějak podceňovala, jsem si jistá že s mečem by zvládla i víc mužů ale s beze zbraně? Navíc skoro nahatá? Mám obavy o její zdraví. Ale nakonec se vydám zpět k těm co přijímají sázky, vyberu si výhru a hned ji zase vsadím, pět stříbrných na Sáriel a vrátím se k ringu. Protlačím se co nejblíže to jde, ještě že na rozdíl od některých kolem jsem poměrně drobná a tak mi to nedělá takový problém. „Do toho Sáriel! Ukaž mu!“ povzbudím svou novou přítelkyni.

Strážce - 14. listopadu 2009 14:29

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů A taky že mu Sáriel ukázala. Když vlezli do ringu a on se svlékl tak jako předchozí bojovníci, Sáriel se roztomile zatvářila, shodila na zem koženou kazajku a hned po ní i košili. Okolí docela ztichlo, žoldnéřka má opravdu pěkná ňadra. Bojovník se „zamyslel“... Sáriel vyrazila s výkřikem kupředu, kopla ho do slabin, vrazila mu loket do břicha a nějakým neznámým způsobem jeho obličej narazil na její koleno. Ozvalo se křupnutí a chudák její protivník udělal pár kroků nazpět a padl na zem. Ozval se smích. Muž vstal a rozlícený se na žoldnéřku vrhl. Ta se mu obratně vyhnula, dala mu další ránu loktem do zad a on zase přistál obličejem v pilinách a tváří na prkenné podlaze. Když se znovu posbíral, aby se do ní pustil, už ji nepodceňuje. Vymění si několik úderů a ran, zaklesnou se do sebe, snaží se jeden druhého povalit, vysmekávají se a znovu se pokoušejí zvednout či zaútočit. Po několika minutách je konec. Sáriel vyhrála, muž leží na zemi, z nosu mu teče krev a už se nezvedá, jen kroutí bolestí. Možná to bude Sárielina bota, kterou mu stojí v rozkroku, co ho vyřadilo z boje. Na boty chudák zapomněl. Ona schytala jen několik modřin, nic vážného. Vrátí se k tobě se smíchem: „Pojďme se napít. A zatančit si, jsem se ani nezapotila.“ Zároveň se obléká a skrývá tak své tělo před zraky mužů.

Algila Rosevin z Daricie - 14. listopadu 2009 15:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Když si Sáriel sundala vrchní oblečení a všem dala na obdiv své vnady, nastalo ticho jen já vyprskla smíchy. Tohle byl opravdu dobrý a zákeřný trik, ne jen že na chvíli odzbrojila svého soupeře, ale také všechny muže co přihlíželi. „Au...“ syknu soucitně když ho v prvním útoku nakopne do rozkroku. „Do toho Sáriel!“ vykřiknu a poskakuji na místě nadšení z toho jak ji to jde. Doslova tomu nafoukanci vyrazila dech. Sáriel mu tedy ukázala, kdo je tu lepší.Teď mi je jasné, že nejen že mohou být chytřejší, ale i silnější než muži. Tedy Sáriel určitě ano. Během chvíle je po všem a Sáriel jde ven z ringu jako vítěz. Vrátila se ke mě se smíchem, já se také zasměji. „Byla jsi skvělá. Úplně jsi toho chlápka potopila. Nemluvě o tom, že jsi jistě získala pozornost mnoha mužů.“ Pochválím ji. Navrhne pití a tanec, kývnu hlavou. „Jen chvíli. Dojdu si pro výhru.“ Řeknu a dojdu si pro svých dalších deset stříbrných. Hned se vrátím k Sáriel. „Nejdi moc zraněná? Jestli chceš mohla bych ti ty podlitiny vyléčit. Léčit jsem se už naučila.“ Navrhnu ji.

Elleandor z Tarémie - 14. listopadu 2009 16:59

Bitva – čáry máry fuk Zdálo se, že v bitvě máme přece jen na vrh. Přestože měl soupeř početní převahu, náš překvapivý útok ho jistě zaskočil a nemálo tomu napomohlo počínání Meirion. Páni. S úžasem sleduji, její poslední velké vystoupení v této bitvě. Není obvyklé sledovat zaklínadla takové síly. Ve svém životě jsem jich viděl jen pár, tedy aspoň co si z dřívějška pamatuji. Účinek byl okamžitý. Sofiin štít nevydržel ani chviličku, ale pro mne bylo mnohem horší pozorovat úder, který jakoby ozvěnu, schytala Meirion. I toto jsem kdysi jednou viděl, hodně dávno. Tehdy jsem byl ještě mladý a nezkušený... Potlačil jsem myšlenky na minulost, které vyvolané právě prožívanou událostí, přinesly další vzpomínku. Nyní nebyl na váhání čas. Učinil jsem půl krok k Meiron a ona se my sesula do náruče. Ještě aby se mi při tom umírání zabila. Probleskne mi hlavou, při pohledu na kamení, mezi které jsem jí pomalu položil. Viděl jsem, jak ztěžka dýchá, oči zavřené, tělo jako by bez pohybu. „Aurea bene...“ započnu zaklínat, ruku položenou na jejích lehce se zdvíhajících ňadrech. V místě, kde jsem cítil tlukot jejího umírajícího srdce. „...dictium...“ Hlas dořekl slovo a dále pokračoval v neslyšném šepotu. Nyní mi šla slova pouze v mysli. Jen já a Meirion. Nic jiného není. Vstoupil jsem do dalšího transu. Vždy jsem rád využíval této metody. Odprostit se od okolního světa, to jest něco, co bojový mág nikdy nevyužije.

Strážce - 14. listopadu 2009 19:11

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů „Překvapení je to nejdůležitější, co můžeš mít. A stejně, vždyť to sám chtěl,“ chichotá se. Počká na tebe, až se vrátíš s výhrou. „Tak to pořádně dnes večer roztočíme, za pár kopanců a ran to stojí, pojďme,“ vezme tě za ruku a táhne zpět do první místnosti. Je to dobře, protože by ses jinak určitě hned ztratila. „Kašli na to, takových už jsem měla,“ okomentuje tvou starostlivost a tobě začíná hlodat v mysli, jak jinak, než zastrčená myšlenka. Nesesílat zbytečná zaklínadla... Jak jen to v té knize bylo? Asi bych se měla zeptat Avaret. Něco o magickém odrazu. Ale proč by neměl člověk zaklínat když chce, ale jen když musí? Z podobných myšlenek tě vytrhne džbán vína u vašeho stolu a rytmická hudba. Lidí tady přibylo. Sáriel si sundává všechno teplé oblečení, zůstává jí jen košile a lněné kalhoty. Pořádně si přihne vína a táhne tě do tanečního rytmu. Po hodné chvíli (a velkém množství vypitého vína) se uvolníš, zapomeneš na starosti s magií a upíry, ponoříš se do hudby a opravdu si to užíváš. Rozhlédneš se, když si všimneš, že Sáriel poblíž není. Zahlédneš ji u zdi, s nějakým mužem. Vždyť je to ten, co mu dala nakládačku! Objímá se s ním, nejen rukama, ale i jednou nohou, a nechává se se zakloněnou hlavou líbat na krku. Když se tak díváš, tak vlastně všechny nargadské ženy jsou již ve společnosti mužů, ne-li v jejich objetí. Některé páry se vytrácejí. Je pozdě. Také si povšimneš Zrzka. Sedí, popíjí z tupláku pivo a zamyšleně kouká do davu.

Algila Rosevin z Daricie - 14. listopadu 2009 19:46

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Sáriel odmítne nabídku mé pomoci s vyléčením podlitin, ale tak bylo pravda že modřiny nejsou žádná tragédie. Také si vzpomenu na tu poučku o tom, že nemám zbytečně kouzlit. Bylo pravda, že nějak nechápu proč nemohu kouzlit kdy chci, ale jen když to nutně potřebuji. Ale to už se zabývám něčím jiným, jako Sáriel, která popadne džbán vína a jdeme tancovat. Sice jsem dlouho netancovala, vlastně od dětství, ale to se přece nezapomíná. Chvíli jsem rozpačitá, ale pak stačilo jen trochu víc vína na uvolnění a už jsem se vlnila beze studu. Zapoměla jsem na vše, kromě hudby a toho příjemného tepla. Nějakou chvíli jsem tančila i se zavřenýma očima, ale když oči otevřu s překvapením zjistím že je Sáriel pryč. Zastavím se a rozhlížím, když ji uvidím u zdi s tím chlapem, kterého předtím v ringu nakopala. Kupodivu nejsem ani překvapená, některé muže drsné holky přitahují. Rozhlédnu se a zjistím, že většina žen už ve společnosti nějakého muže, zaváhám a nějak teď nevím co mám dělat. Pořád se rozhlížím, když si všimnu toho zrzavého Seveřana co sedí osamoceně, divím se jak to, že je sám. Nakonec vždyť vyhrál, spíš bych si myslela, že kolem něj se budou dívky točit. Znovu se rozhlédnu, ale pak pokrčím rameny a vydám se k němu. „Vsadila jsem na tebe.“ Řeknu místo pozdravu, když k němu dojdu a posadím se. „Díky tobě jsem vyhrála zpět peníze co jsem prohrála v kostkách.“ Pousměji se a pak se zadívám směrem, kterým kouká. „Vidíš tam něco zajímavého?“ zajímám se a snažím se vidět to co on. Nebo možná někoho, třeba se mu líbí nějaká žena jenže je s někým jiným.

Strážce - 14. listopadu 2009 21:44

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Dojdeš k seveřanovi a oslovíš ho. Vzhlédne k tobě od tupláku, pak zase dolů, jak se posadíš. „To je dobře, to jsem rád,“ řekne z počátku. Znovu se zahledí do davu. „Ne, teď už nic zajímavého nevidím,“ řekne smutně a napije se piva. Pak si tě ale více prohlédne a zpozorní. Poprvé za celou dobu si všimneš, že se na tebe někdo dívá podezřívavě. Dojde ti, že takových pohledů možná bylo více, teď si to uvědomuješ zpětně. Nevypadáš úplně normálně. Vysloužíš si opravdu, ale opravdu opatrný a podezřívavý pohled. Kdo ví, jaké čarodějky mají u Ledové stěny? „Kdo jsi a co mi chceš?“ zeptá se rovnou. Říká se, že seveřani, ti opravdoví, jsou muži činu a ne mnoha zbytečných slov. Jeho ruka automaticky sjede tam, kde bys čekala zbraň. Podíváš se, meč u sebe nemá. Jen zatne pěst. Trochu se uklidníš.

Algila Rosevin z Daricie - 14. listopadu 2009 22:13

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Znovu se zadívám tím směrem, slyším ten smutek, nejspíš jeho vyvolená odešla s někým jiným, to bylo pravděpodobné. Všimnu si toho pohledu, ucítím zklamání, a to jsem se před chvíli cítila tak dobře. Povzdychnu si a otráveně si podepřu rukou bradu. „Jmenuji se Algila a co bych měla chtít? Moje kamarádka se baví.“ Kývnu rukou směrem, kde se Sáriel muchlovala. „A já se nudím. Tancovat se mi samotné nechce a nikoho jiného kromě ní tu neznám. A tak když jsem tě tu viděla tak samotného, napadlo mě že se s tebou zkusím popovídat.“ Znovu si povzdychnu a zadívám se na něj, pak sjedu pohledem na jeho zatnutou pěst a pak znovu k jeho obličeji. „Je na mě něco špatného? Proč na mě tak koukáš jako kdyby mi měla každou chvíli narůst druhá hlava? To vypadám tak nebezpečně že by jsi nejraději držel v ruce zbraň?“ našpulím uraženě rty. Nejspíš nakonec to bylo kvůli mému oblečení, asi tu neměli rádi čarodějky. Začnu prstem šťouchat do skoro prázdného džbánku s vínem dokud se nenaklonilo až na samou hranu, než ji zase dosadím na desku stolu. Znovu se na něj podívám. „Jak je možné že se kolem tebe nemotají děvčata, když jsi vítěz?“ zeptám se ho. „Myslela jsem, že ženy raději ty lepší než ty kteří prohráli.“ A znovu kývnu hlavou směrem k Sáriel, která přece jen měla dostaveníčko s chlapem, kterého sama zmlátila.

Sir Angar z Xirie - 15. listopadu 2009 12:12

Bitva a rytířstvo Jak procházím bitvou, pomalu se mi pročišťuje mysl. Musíme vyhrát. Je jediná myšlenka, která mi v tuto chvíli stále dokola probíhá hlavou. Jedině vítězství nám může dát naději, porážka znamená smrt. Zatím to vypadá, že máme trochu navrch, ale to se může velice snadno změnit. Mým cílem je sice najít Tamiána, ale bohyně tomu chce nejspíše jinak, když mi do cesty postaví Kainovu kněžku, která čelí přinejmenším jednomu protivníkovi. Nevím, jestli jich tam nemá víc, ale na tom nezáleží. Běž pomoct ostatním. Na posledy si vzpomenu na Loiru, jak tam někde leží ve stál s zvětšující kaluži krve a s bojovým pokřikem vyrazím velekněžce na pomoc.

Strážce - 15. listopadu 2009 12:57

Bitva – pod skalami Rytíř z mečem provede zkušený výpad, kterému už se nedokáže kněžka vyhnout. Zasáhne ji do boku. Sice jen hrotem zbraně, přesto jí způsobí ošklivě krvácející zranění. Žena vykřikne překvapením a bolestí, muž se zle zasměje a přikročí blíž. Chtě nechtě couvneš. Kopancem okovanou botou odežene Svaira a znovu zaútočí. Vychýlí tvou zbraň, sekne tě přes předloktí a vrátí se znovu do střehu. Právě včas, když se sem s řevem přiřítí Angar, toho času již bez přilby, pokryt krví vlastní i cizí. Hlavně cizí. Zaútočí dvěma rychlými výpady, které protivník jen tak tak odráží. Vyvedl jej z rovnováhy, donutil jej ustupovat a dal kněžce šanci. K ústupu nebo naopak překvapivému útoku. Teď se rytíř zajímá jen o něj.

Loira el-Aravan z Nargadu - 15. listopadu 2009 13:07

Planina mrtvých Ležím. Na planině, která byla dnes svědky velkolepé bitvy. Bitvy, která stále trvá. Leží nás tu mnoho, mrtvých či umírajících. Já mám proti ostatním ale výhodu. Měsíc, který před malou chvílí vyšel, je pro mě zdrojem síly a energie. Jeho paprsky příjemně chladí a přesto, že kolem stále zuří bitva a já tu ležím jako mrtvola, bledá a nehybná, přesto cítím jeho dotyky. Stejně jako lidé cítí teplé pohlazení slunečních paprsků, tak já cítím chlad měsíce. Je to tak příjemné. Krev vyplavuje zbytky stříbra z těla a já se cítím každou chvílí lépe. Možná je to ale jen klam, možná opravdu umírám. Říká se, že po smrti není bolesti a kdo to, pochopí zemře s úsměvem na rtech. Usměji se. Ani síla měsíce nestačí, aby mě sama o sobě dala dohromady.

Geidan Stål - 15. listopadu 2009 13:34

Jako by mě někdo šlehl bičem přes žebra. Stejně tak to pálí, stejně tak se to zalévá horkou krví. Málem upustím zbraň. I když to bolí jako čert, nehodlám se vzdát a plýtvat na jednoho drnohryza drahocennými kouzly. Jsem přece jenom kněžka, ne čarodějnice, takže bych je nemohla znovu načerpat. Věděla jsem, že mě Kain nenechá samotnou. Že někoho přiměje, aby si toho zápasu všiml. Vždyť ne všichni naši padli, i když teď už o dění nemám přehled. Věřím, že bojovník si proti šermíři poradí. Klidně se nechám zachránit, protože doména mojí moci leží někde jinde než v železe... i když krev tam tedy taky figuruje. Protože na tenhle druh bolesti až tak zvyklá nejsem, spíš na různé údery nebo pády či nepohodlí kvůli meditaci, stáhnu se. Bohužel mám u sebe jen ty byliny, které souvisejí s mými plány. Asi by nebylo od věci se tedy poohlédnout, někdy, po těch, které náleží i k léčení. Nějaké základní znalosti mám, však znám lidské tělo... Což mi pomůže i teď. Tedy, pokud okolo nejsou jiní nepřátelé. A jestli jsem v bezpečí, utrhnu nějaký kus oblečení z mrtvoly a pořádně si rány stáhnu, než se na ně podívá ranhojič. Pořád mám u sebe tu dlouhou zbraň, abych je mohla držet od těla jako smečku vlků, ale doufám, že už konečně někdo vyhraje. To znamená MY.

Strážce - 15. listopadu 2009 15:02

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Zrzek chvíli sleduje tvou přítelkyni, která se snaží vytratit se svým objevem někam ... jen Linthela ví kam. Těžko říci, jestli ji ještě někdy uvidíš, uvědomíš si. Sáriel se směje, objímá se s Nargaďanem a po očku kývne tvým směrem. Na rozloučenou. Pochopíš v jediném okamžiku, co je to spalující vášeň, když žena pohodí hřívou rezavých vlasů a zmizí ti s bojovníkem z dohledu. Pochopíš svým způsobem, tím, který dělá z dívky čarodějku, intuicí, dotykem sfér... „Nene, není na tobě nic špatného. Jen, jak už sis všimla, nejsem zrovna vyhledávanou společností. Jsem seveřan. Barbar. Divoch. Která nargadská žena by mi dala přednost před vlastní krví?“ Ruka se uvolní, rysy změkčí a barbar ze severu se zhluboka napije piva. „Ženy jsou podivná stvoření a upřímně, raději si je beru násilím, než se snažit je pochopit. Toť vše,“ pokrčí rameny. „Já se jmenuji Daras od Ledové stěny, syn Dakonese Velkého,“ učiní rukou napodobeninu úklonného gesta. Své jméno vysloví s hrdostí, ale jméno svého otce se ctí a tak, že je ti jasné, že sám sebe nepovažuje ani za sahajícího mu po kotníky.

Algila Rosevin z Daricie - 15. listopadu 2009 15:49

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Všimnu si, že Sáriel s Nargadským mužem odchází, kývne mi na pozdrav a už je pryč. Jistě, přeji ji to, ale na druhou stranu jsem byla sama. Tedy... ne tak úplně. Jsem tu se Seveřanem, který se nezdál, že by měl z mé přítomnosti radost. Jsem si jistá, že nebýt čarodějka tak by se mi aspoň někdo snažil koupit pití. Nechám klesnout hlavu a čelem se opřu o desku stolu, povzdychnu si, ale jak Seveřan znovu promluví zase k němu vzhlédnu. Ujistí mě, že na mě není nic špatného, jo kdyby to byla pravda tak by na mě lidé nevrhali ty pohledy. „Mě nepřipadáš, jako divoch. Když někdo řekne slovo divoch, spíš si představím nějakého lesního muže, chlupatého, vlasatého s kyjem a pojídající lidské maso. Ale ty nejsi ani jedno, tak tedy nevím proč zrovna divoch.“ Zavrtím hlavou. Někdy některé věci mi přišly hrozně nelogické. Jako to, že Nargadské ženy dávají přednost svým mužům. Myslela jsem, že ženám je to jedno, hlavně když že ten muž přitažlivý. „A jsi si tím jistý? Já měla vždy spíš dojem, že ženám jde hlavně o to, aby byl muž přitažlivý a ještě o pár věci a ne zrovna o krev. Zkoušel jsi vůbec nějakou ženu oslovit?“ zajímám se. Ale co jsem já, že mu chci radit jak na ženy? Vždyť mám nulové zkušenosti... ale to neznamená, že se třeba pravdu. „Mě osobně se třeba zrzci líbí. Ty ohnivé vlasy...“ Pousměji se a pokrčím rameny. Také se mi představí, kývnu mu s mírným úsměvem. „Těší mě, Darasi. Já jsem Algila Rosevin z Daricie. Ale stačí jen Algi. Říkají mi tak všichni.“ Pohlédnu do džbánku s vínem a tu trochu co tam zůstala vypiji. Víno mi tedy chutnalo o hodně víc než pivo. „Dakones Velký? Zdá se, že vykonal něco opravdu velkého, když o něm mluvíš s takovou úctou. Co udělal?“ zajímám se.

Strážce - 15. listopadu 2009 16:44

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Když řekneš, že ti nepřipadá jako divoch, udělá jen: „Hmmm.“ Patrně si sám sebe představil v několika situacích, kdy bys jej za divocha pokládala. Při jedné se i pousmál. Také na pojídání lidského masa sebou trhl. „Nejsem tu příliš vítaný a nehodlám se nikomu vnucovat. Nargadské ženy jsou hrdé na svůj původ. Všichni jsou tu na svou zemi hrdí, a není divu. Z Daricie? To máš daleko od domova, děvče. Co tě přivádí to této neutěšené hornaté krajiny, kde aby se jeden bál vyjít do lesa?“ „Dakonas Velký,“ zamyslí se, jak by jeho činy shrnul pro někoho tak strašně neznalého, jako jsi ty, „sjednotil severské kmeny, aby odrazili vojáky Ralhadu, kteří společně s nejmocnějšími rytíři země chtěli zabrat naše posvátné území v okolí Zlaté řeky. Chystali se na to od pádu císařství, ale před dvaceti lety to opravdu zkusili. Dostali napráskáno.“

Algila Rosevin z Daricie - 15. listopadu 2009 17:10

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Já spíš myslela na dvoření než na vnucování, ale je pravda, že na tohle asi Seveřani nejsou stavění. Jak sám říkal, raději si bral bez ptaní. Je překvapený, že jsem tak daleko od svého domova, ani se mu nedivím, opravdu je to daleko. „No... to je trochu složité. Ale řeknu ti to v kostce. Když jsem byla ještě dítě, tak mě sem unesli a od té doby žiji s čarodějkou, která mě vyučuje. Jistě jsi poznal, že jsem čarodějka, sice jen úplná začátečnice, ale jsem.“ Pokrčím rameny. „Což je nejspíš také důvod proč se mě lidé tady straní. V tomhle jsme si nejspíš podobní, také tu nejsem vítaná. Najít si přátele bude pro mě asi opravdu těžká záležitost.“ Povzdychnu si. „Jinak... mě má učitelka pustila na pár dní do města než se budu muset vrátit ke studiu. Jsem ráda, že se mohu trochu pobavit. Protože od třinácti let jsem žila v izolaci od okolního světa. A kdo ví, kdy mě zase pustí ven.“ Zadívám se na něj. Podle toho co říkal, jeho otec je opravdu významný muž. „Tvůj otec je... byl.... je opravdový hrdina. Už se nedivím, že jsi na něj tak hrdý.“ Trochu jsem se zakoktala, protože jsem si nebyla jistá jestli je ještě naživu nebo je mrtvý. „A proč jsi vlastně ty tady? Kvůli práci? Za zábavou jako já?“ pousměji se.

Strážce - 16. listopadu 2009 11:15

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Daras tě pozorně poslouchá, dalo by se říci pozorněji, než bys od někoho, kdo se sám nazývá barbarem, čekala. „Neměla bys každému, koho potkáš, důvěřovat,“ řekne překvapeně, „buď si opravdu nezkušená a zaděláváš si na pořádné problémy, nebo na tebe působím tak důvěryhodným dojmem, že přicházíš o opatrnost. Ani jedno není bezpečné. Neznáš mě. To tě měla čarodějka, která tě učí, naučit. Všimni si, kolik lidí nás může poslouchat.“ Nenápadně kývne kolem. A opravdu. Jen kousek od vás sedí dva vousatí muži, kteří se při pohledu na ně odvracejí a dělají, že se baví. U dveří sedí muž v čarodějnickém hábitu s kapucí, také vás patrně sleduje, ale do očí mu vidět není. „Prozrazovat své slabosti případnému nepříteli...“ zavrtí hlavou. „Jsem osmý syn svého otce a na jih jsem vyrazil poznat svět, zvyky a náruče nargadských žen,“ usměje se, „získat zkušenosti, možná najít své štěstí, nebo svou smrt. Kdo ví.“

Algila Rosevin z Daricie - 16. listopadu 2009 12:05

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Poslouchám ho stejně pozorně, jako předtím on mě. Pobídne mě, abych se rozhlédla a podívala se kdo všechno může poslouchat. Nejméně tři lidé, nejvíce mě zaujme čaroděj u dveří. Kromě Avaret jsem se ještě s žádným dalším čarodějem nesetkala. Vím, že si koleduji. Možná, že bez tolika alkoholu v krvi bych byla opatrnější a méně drzá, přesto se směrem k čaroději usměji a zamávám mu, než se otočím na Darase a stále se usmívám. „Máš pravdu. Tohle bylo ode mě neopatrné. Nejspíš je to tím alkoholem, normálně nejsem tak smělá. Věřil by jsi, že jsem dnes pila pivo a víno poprvé? Víno mi, ale chutná mnohem víc.“ To jsem trochu odbočila. „Já, ale nemám nepřátele. Nevím o nikom, kdo by mi chtěl nějak ublížit pokud by to tedy nebylo jen z čisté radosti tomu někomu ubližovat.“ Pokrčím rameny. „Navíc... jak jinak získat něčí důvěru než říci pravdu? Kdybych ti lhala copak by se spíš tvá nedůvěra a podezíravost nezvětšila? Pak by jsi se se mnou třeba už nechtěl vůbec bavit. A navíc... neřekla jsem ti všechno, samozřejmě.“ Pousměji se a mrknu na něj. „Žena by měla mít nějaká svá tajemství.“ Krátce se zasměji. Prozradí mi, že je osmý syn, překvapeně zamrkám a pak se začnu uculovat. „Osmý syn? Tvůj otec je tedy aktivní chlapík. U nás doma nikdo tolik dětí neměl. Osm dětí... tedy...“ zavrtím hlavou. Pak si podepřu znovu rukou bradu. „Takže poznávat svět. Také jednou budu. A kde všude jsi už byl? Nebyl jsi i u mě doma v Daricii?“

Joshua z Oronu - 16. listopadu 2009 14:06

Bitva - staří známí Bleskově se octnu na nohách a s rozpačitým úsměvem se začnu oprašovat. Hlas známého z hospody slyším tak rád, že strach, co mě obklopoval, se rozplynul jak pára nad hrncem. Prozatím. "Tož kůrva," Napodobím tón jeho hlasu. "jen mi tam něco spadlo!" Vyhrknu ze sebe a poplácám Břit-vouse po rameni. Na jednu stranu jsem rád, že mě zvednul. Kouknu na něho a ruku stáhnu ihned zpátky, jako bych sáhnul na zlobra. Výraz, co má ve tváři. V...půlce zdravé tváře - nechtěl bych být na straně nepřítele. Ošiju se, po těle se mi prožene zamrazení. Opět zaječím vysokým tónem hlasu, když mě trpaslík zachrání před onou zbloudilou šipkou. Je div, že mě nemá hned na zádech, už nemám ani ždibec odvahy. Ani nestihnu okomentovat jeho poznámky, když mi do rukou vrazí meč a mé rty se zkřiví do tvaru podkovy. Ruce mi pod tou tíhou klesnou a hrot meče se zabodne do hlíny bojiště. "Frňák i zbytek toho tvýho roští pod bradou, ty...ty!" Natáhnu k němu nohu, že bych do něho dloubnul, aby mě přestal slovně napadat.

Strážce - 16. listopadu 2009 18:21

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů „Jsi opilá,“ zhodnotí znalecky tvůj stav. „To, že o svých nepřátelích nevíš, neznamená, že je nemáš. A divila by ses, kolika lidem přináší radost nejen ubližovat, ale i okrádat, mrzačit, zabíjet, ničit, vraždit a znásilňovat.“ „Proč bys měla chtít mou důvěru? Vypovídáš se ze své opilosti a zase půjdeš. Naše rozmluva bude čistě společenská, o ničem, předstírající zájem. Nakonec to oba zapijeme, já si zítra budu pamatovat něco, ty nic. Tak co,“ dorazí svůj tuplák piva a mávnutím na hospodského si objedná další. „U nás má každý tolik dětí, kolik může mít. Na tom není nic divného,“ zavrtí hlavou na znamení, že vás jižany v některých věcech nechápe. „V Daricii jsem ještě nebyl,“ odpoví ti tak, že se zdá, že na tom nic měnit nechce.

Algila Rosevin z Daricie - 16. listopadu 2009 19:11

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Usměji se, když zhodnotí, že jsem opilá. "No možná nepatrně ano. No tak trochu víc než nepatrně, ale ne tolik abych dělala opravdové hlouposti." Řeknu pobaveně. Informuje mě o tom, že mám i nepřátele o kterých nic nevím. "Lidi jsou divní. A to sama jsem člověk." Potřesu hlavou. Našpulím rty. "Já, ale nic nepředstírám." Bráním se. "Nikdy nevíš kdo se může stát tvým přítelem. Nepovídej mi, že by jsi tu raději seděl sám a smutnil proto, že tě žádná nargadská žena dnes nechce?" pozvednu obočí. "Je to hezké. Mít velkou rodinu. Ale jak ji pak dokážete uživit? To vám boje tolik vynáší?" usměji se na něj. "Aha... Daricie... víš... ani si toho z ní moc už nepamatuji. Je to divné. Vždyť mě neodvedli ve věku, kdy bych si to nemohla pamatovat. Zvláštní." Na okamžik se zasním, ale hned se narovnám když se mi zavřou oči. "Možná bych měla jít spát. Nechtěla bych tu usnout u stolu. Myslíš, že tu budou mít ještě volné pokoje?"

Sir Angar z Xirie - 18. listopadu 2009 11:07

Bitva – pod skalami „Tak pojď.“Zašeptám do větru skrze suché, popraskané rty, jakmile protivník začne ustupovat. Nemám náladu si s ním hrát, nebo souboj kdo ví jak zbytečně prodlužovat. Chci ho prostě zabít a potom zabít i všechny ostatní a ukončit tak tenhle den. Ustupující kněžky si nevšímám, má pozornost patří pouze protivníkovi a nikomu jinému. Se štítem připraveným k blokování, nebo odrážení jeho případných útoků se na něho vrhnu. Rychle zkrátím vzdálenost mezi námi a začnu protivníka, jistě je to zkušený bojovník, zasypávat jedním úderem za druhým. Nechci mu dát příliš velkou možnost k vlastnímu útoku. Chci ho donutit stále ustupovat a nakonec udělat chybu, osudovou chybu, která by rozhodla.

Strážce - 20. listopadu 2009 13:43

Konec bitvy Boj již dlouho netrvá. Máte navrch a současná situace zvedá morálku napříč celým zbytkem toho, co už není možné nazvat armádou. Nepřítel je na tom ale podstatně hůř... Ozve se zatroubení k ústupu, ale už není téměř nikdo, kdo by mohl utíkat. Většina rytířů je zabita nebo zajata. Tamián něco probírá se svými rytíři, kteří mu pomohli dokončit nerovný boj. Angar několika výpady dorazí demoralizovaného nepřítele. Je to snadné, jeden útok zleva, krok, kryt a tnout před stehenní tepnu. Netřeba se zastavovat, můžeš jít dál a bojovníka dorazit jen tak mimochodem. Když padne se zděšeným výrazem ve tváři, když už nemáš koho bys v blízkém okolí napadl, ucítíš příšernou únavu, slabost. Cítíš jak tvá vlastní krev nepříjemně studí. Opřeš se o zbraň a zůstaneš stát, prudce oddychuješ. Scaywen pomoc nepotřebuje, nebo alespoň ne hned. Než souboj rytířů skončí, už má ránu staženou tak, že příliš nekrvácí. Nyní už jen stačí počkat, až se k tobě někdo z léčitelů dostane. Určitě na tom bude mnoho jiných hůře, některým už nebude pomoci. Koutkem oka zachytíš na nedaleké vyvýšenině elfskou dvojici, kde Elleandor splétá složité zaklínadlo pro záchranu Meirion. Angar zamíří zpět k Loiře, ale o tu se již snaží postarat Dageron. Nechtěl Elleandorovi překážet v jeho snaze a vyrazil hledat, komu je třeba pomoci. Nyní stojí nad ní a pronáší léčivé zaklínadlo. Zvláštní, tento druh magie bys u nekromanta nečekal. Tedy – alespoň si podle všeho myslíš, že je nekromant. Než stihne Joshua přiřadit trpaslíkovi nějaké přiléhavé přirovnání, už tě zase táhne dál. „Jdééém!“ zavelí nečekaně a všichni žoldnéři vyrazí s křikem do útoku. Nezbývá ti, než se přidat. Museli nad tebou dít všichni bohové i bytosti Podsvětí. V nastávající mele, ve které se vaši protivníci zoufale snažili ustoupit nebo obrátit na útěk, jsi již nepřišel k žádnému vážnému úrazu. Jen jsi jednou zakopl a trochu si pochroumal levou ruku, ale proti tomu, jak vypadají torza bez končetin, se cítíš velmi dobře. Dva oddíly pěchoty se rozutekly, jeden oddíl je rozprášen a mrtví leží poházení po zemi všude kolem... Kolem jediné postavy, postavy slepého věštce z Mariasu, který sedí na krví nasáklé trávě, v centru veškeré této zkázy. Nezraněn. Zbraň, kterou měl ještě před chvílí v ruce, leží pohozená opodál. Sedí zmateně, jako by se právě probudil z ošklivého snu. Nikdo mu nevěnuje pozornost. Jak se bitva chýlí ke konci, zaklínadla přivolávající ostrými výkřiky ve Starém jazyce zkázu a ničení se postupně mění na měkčí a jemnější léčivou magii. Nejhorší zranění se zacelují, duše na půl cesty ke Kainovi se bolestně vracejí do svých těl.

Strážce - 20. listopadu 2009 14:16

Je po boji Sejdete se na jednom místě. U ohně, dále od bojiště, kde už se scházejí mrchožrouti, slétají krkavci a supi. Většina se stará sama o sebe, není mnoho vážných zranění. Kdo utrpěl během boje něco horšího, tak se z něj už také nevrátil... Tamián, dále od vás, pronáší soud nad zajatými rytíři. Muži klečí s hlavami sklopenými, ruce svázané za zády, čekají na další dění. Což bude poprava a ne nijak hezká. Zbytky Tamiánových věrných hrdě poslouchají rozsudky a chystají se je vyplnit. O Scaywen se prozatím postaral jeden z ranhojičů, důkladně jí rány vyčistil, sešil a obvázal. V dalších dnech budeš muset odpočívat. Sedíš poblíž ohně a rozmýšlíš, co dál. A nejsi sama. Angar z Xirie je další v pořadí, o koho se musejí postarat léčitelé. Krev prosakuje obvazy, má ji ve vlasech i zaschlou na obličeji. Přesto, jako by svůj žalostný zjev nevnímal, dívá se, jak Dageron za pronášení léčivých zaklínadel vytahuje malou pinzetou Loiře z ran téměř neviditelné střepinky kovu. Dívka však vypadá stále lépe, má tuhý kořínek. Je jen velmi, velmi unavená. Opodál, mezi těmi nejdrsnějšími žoldnéři, vojáky z Kronvalu a placenými zabijáky sedí Joshua z Oronu. Zapíjí strašné zážitky, poplácává se se spolubojovníky po ramenou a děkuje v duchu bohům, že něco tak příšerného přežil. Provizorní obvazy nejsou skoro potřeba, zázrakem nepřišel mladík k mnoha ranám. Tohle si budeš pamatovat ještě dlouho... Nejspíše tě dnešní zážitky budou budit ze spaní po celý zbytek života. Eelleandor, taktéž sedící opodál u provizorního lůžka pro těžce raněnou Meirion, nabírá síly na další léčivá zaklínadla. Čarodějka je občas při vědomí, avšak nevidí a zranění jsou opravdu vážná. Nezkrocená magie proměnila některé z jejích kloubů na měkký rosol, zornice jejího pravého oka se nechce stáhnout, zafixovaný krk je opravdu zlomený a páteř posunutá. Bojíš se, že tvé znalosti ani magie nebudou na to, co elfka udělala, stačit. Astrální pohled ti prozrazuje, jak vážná zranění způsobená magickým odrazem jsou. Vlákna v auře jsou potrhaná, samotný archetyp bytosti si již nepamatuje, jak má žena vypadat zdravá. Je ti smutno. „Běž sa taky opláchnůt, smrdíš jak mrtvola,“ doporučí Elleandorovi Břit-vous, „já ti ju pohlídám.“ Opravdu, mnoho žoldnéřů těká pohledy k zraněné čarodějce, mnoha zachránila život, přesto se bojí k ní přiblížit.

Strážce - 20. listopadu 2009 14:33

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů „Nepatrně,“ přikývne a mávnutím ruky vyzkouší tvé reflexy. „Nepatrně,“ zabručí znovu. „Takže ses přišla jen tak seznámit se starým seveřanem, aby nebyl smutný, že je sám. Jak milé,“ v jeho hlase je cítit ironie. „U nás je rodina základ, uživit děti je nutnost, aby se o tebe, až budeš stará a bezmocná, postaraly. A nebo můžeš, jako to preferuje mnoho seveřanů, nedovolit, abys opravdu zestárla. Vyrazit ve své lodi na moře, na poslední setkání s Quantairem, zhodnotit svůj život společně s ním...“ „Už půjdu, Algilo z Daricie, rád jsem tě poznal. Hodně štěstí při hledání pokojů, věřím, že ještě některý z nich bude prázdný.“ Vstane a chystá se jít zaplatit.

Algila Rosevin z Daricie - 20. listopadu 2009 16:23

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Když mávne rukou, jen zamrkám, ale nijak se nepohnu, nějak nechápu proč to dělá. Pak pronese to, že jsem se přišla seznámit se starým seveřanem a aby mu nebylo smutno, jen se zasměji. "Ano i ne... po pravdě, jsem nechtěla být já sama. A ty jsi byl první koho jsem viděla, že je sám." Pokrčím rameny. Ale líbilo se mi to co říkal, velká rodina, také jsem vždy chtěla velkou rodinu, možná se mi ještě někdy poštěstí, nakonec nemusím být přece pořád jen čarodějkou. Najednou se rozloučil a vstal, že půjde pryč. Překvapeně se zamračím a zadívám se na něj. "Počkej." Zadržím ho a mírně zase našpulím rty. "Darasi... nejsem snad dost pěkná a atraktivní?" zeptám se zvědavě. "Nebo mě snad považuješ za dítě, že se ti nelíbím?" narovnám se na židli.

Strážce - 20. listopadu 2009 18:14

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Daras se trochu zarazí. Zastaví se. Dokonce si sedne zpět. Pozorně si tě prohlédne. „Jsi pěkná a atraktivní,“ přikývne, „ale také mladá. Dost mladá na to, abys mohla být moje dcera. Ano, jistým způsobem jsi dítě. Co na tom, jestli se mi líbíš nebo ne? Co sis myslela, že se stane?“ Změří si tě znovu: „Jsi opilá a nevíš, co děláš. Běž spát. Pro své vlastní dobro.“

Algila Rosevin z Daricie - 20. listopadu 2009 18:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Znovu se posadí a přizná, že jsem hezká a přitažlivá, ale také že jsem na něj příliš mladá. Mohla bych být jeho dcera, z toho jsem tedy moc nadšená nebyla. Zeptá se mě co jsem si myslela, že se stane. "Nevím. Prostě něco." Odpovím mu s pokrčením ramen. Je pravda, že mě tím co říkal trochu rozzlobil, stisknu rty a znovu se na něj zadívám. "Nejsem tak opilá, abych nevěděla co dělám Darasi. Já vím co dělám a s opilostí to nemá co dělat. Ale tak jak chceš. Dobrou noc Darasi. Třeba se ještě někdy potkáme." Zvednu se. Hlava se mi trochu zamotá a tak okamžik ještě stojím než to přejde, pak mu kývnu na pozdrav a vydám se za hostinským. Proč pro mé vlastní dobro? Copak neříkal, že Seveřani jsou divoši? Tak proč zrovna on se musel chovat rozumě? Nepřehlížet mou mladost a také to, že jsem trochu opilá? Byla jsem na něj naštvaná a také uražená. Dojdu k pultu o který se opřu. "Máte ještě volné pokoje? Jeden bych chtěla." Řeknu hostinskému. Tenhle den mi zrovna nevyšel tak jak bych chtěla, ale... no mohlo by to být horší.

Strážce - 20. listopadu 2009 19:24

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů Poté, co se se seveřanem rozloučíš, zajistíš si pokoj. Hostinský měl ještě jeden poslední. Zaplatíš, dostaneš klíče a pomalu se ploužíš po schodech. Únava na tebe začíná dopadat a víno také není pro tvůj žaludek úplně nejlepší. Odemkneš a vejdeš do dveří. Očima přeletíš místnost. Je malá, s velkým dřevěným lůžkem, maličkým stolkem, vědrem studené vody a velmi ztlumenou lucernou, která vrhá více stínů, než světla. Něco se pohne za tebou, ale než stihneš cokoli udělat, popadnou tě mužské ruce a smýknou tebou dovnitř místnosti a ke zdi. Trochu tvrdě narazíš, až sykneš, obličej přitisknutý tváří ke chladnému dřevu. Jsi překvapená tak, jak nikdy v životě. Přitisknutá tělem ke zdi, jedna silná ruka tě drží za levé předloktí z rukou mírně za zády, druhá za bok, aby ses nemohla vysmeknout. Ucítíš vášnivý polibek na krk, trochu to zabolí. Dveře se s tichým cvaknutím zavřou.

Algila Rosevin z Daricie - 20. listopadu 2009 20:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů Měla jsem štěstí a získala jsem poslední volný pokoj. Jsem ráda, nechtělo se mi plahočit se někam pryč abych si našla místo na spaní. Schody mi dělaly trochu problémy, měla jsem nohy jak z olova, docela dobře jsem pochopila, že alkohol začne doopravdy působit až ve chvíli kdy se člověk zvedne a chce někam jít. Divný, jako kdyby to byl nějaký spouštěcí mechanismus. Odemknu si pokoj do kterého vejdu a rozhlédnu se, malá místnost, prostě vybavená, ale rozhodně to bude stačit. Pohlédnu na postel, která mě silně lákala, ale rozhodnu se, že si první opláchnu obličej. Už se chci pohnout, když koutkem oka postřehnu, jak se za mnou něco pohne. Než stačím cokoliv udělat, muž mě popadne a strká před sebou do pokoje, polekaně a překvapeně vyjeknu. Narazím do zdi, zabolelo to, syknu. Tohle přepadení mě docela probudilo, muž mi zkroutil ruku za záda a jednou mě držel za bok, nebyla to moc příjemná poloha, začnu se vrtět, ale jak mě ten muž políbí na krk ztuhnu. Trochu to bolelo, ale nemohla jsem rozpoznat kvůli čemu to bylo. Snad že by upír? Nebo to byli vousy? Srdce mi začne silněji tlouct a stisknu rty. "Sakra... jako kdybych neměla těch dnešních přepadení už dost!" Zavrčím. "Kdo jsi? Co chceš? Pusť mě nebo budeš litovat!" vyštěknu na muže, co mě tiskl ke zdi, což to by už nebylo tak hrozné, ale docela mě začínala bolet ruka, začnu se vrtět a pokusím se ho kopnout do nohy.

Strážce - 20. listopadu 2009 20:34

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů – pokoj Pustí tě, ale kopnout se ti jej nepodaří. Hned na to tě otočí čelem k němu. Daras tě znovu přirazí ke zdi a znovu tě políbí, tentokrát na rty. Polibek je divoký a horký, kousne tě při něm do rtu, podobně jako před chvílí do krku. Nic neříká a popravdě, ani ty nemáš moc šancí něco říct, protože tě dalším polibkem připraví o dech. Levou rukou tě drží kolem pasu, aby ses nemohla tak snadno vysmeknout a pravou pátrá po tvém těle. Jeho paže jsou opravdu silné, v jeho pohybech necítíš žádnou nerozhodnost nebo snad strach ze tvých výhrůžek. Alespoň už máš volné ruce. I kdybys jej chtěla nyní kopnout, patrně by se ti to podařilo.

Algila Rosevin z Daricie - 20. listopadu 2009 21:17

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů - pokoj Pustí mě a já s úlevou mohu narovnat ruku, už jsem si myslela, že snad ta výhrůžka zabrala, když mě znovu popadne a otočí čelem k sobě. Překvapeně zamrkám, když zjistím, že je to Daras, než stačím cokoliv říct políbí mě. Nechápu to, první dělá, že o mě zájem nemá a pak mě tu takhle přepadne? Pak si, ale vzpomenu na to co říkal. On má nejraději, když si ženy bere násilím a tak si to tak i zařídil. Ale, že byl tedy dobrý herec, vůbec jsem nepoznala co plánuje, nebo že vůbec něco plánuje. Při polibku mě kousl do rtu, polekaně sebou trhnu, tohle jsem nečekala, že by mohl kousat. Když se odtáhne stačím se leda tak nadechnout než mě znovu políbil a o ten vzduch co jsem předtím nabrala jsem přišla z toho jak byl ten polibek divoký jen jsem znovu překvapeně zamrkala. Silně mě objímá kolem pasu a druhu bloudí po těle, zachvěji se. Ruce mám volné a teď bych ho klidně mohla pořádně nakopnout, jenže jsem si nebyla jistá jestli chci. Ale co když bych se přestala bránit, neztratil by zájem? Srdce mi stále silně bušilo, ale tentokrát ne překvapením a strachem, ale vzrušením. Rozhodnu se, že bych to mohla trochu zkombinovat, ruce mu položím na ramena do kterých mu zatnu nehty a začnu mu na ně tlačit směrem od sebe, ale při tom mu polibek oplatím.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 20. listopadu 2009 22:15

Po boji... u ohně s flaškou lihu Poté, co se mi do oka dostala krev, na něj moc nevidím, ale doufám, že se to jednoduše rozkouká. Na koleni mi sedí Vrána a v ruce mám medovinu. Málem jsem přišla o oko a všimla jsem si toho až v polovině bitvy. Celá já, adrenalin mě zaslepil natolik, že jsem pozapomněla na fakt, že opravdu nasleplá jsem. Bohové zase jednou stáli při mě. I když, typuji to jen na jednoho, On by mě prostě nenechal zhebnout na souši, to by byla taková potupa. Další den, takže další zlato v měšci. Zhluboka se nadechnu a rozhlídnu se po lidech i nelidech. Konečně teď si uvědomuju, že žiju, že jsem přežila. Je to... takový vrácení se do starých časů. Mohutně si loknu lihu tak, že se na tom začnu mírně dusit, a tak se zakuckám. “Kurva, už ani chlastat neumim,“ zkřiví se mi ústa odporem.

Elleandor z Tarémie - 21. listopadu 2009 00:01

Po boji Ani jsem nepostřehl, kdy bitva skončila, kdyby k nám nepřišli, aby Meirion odnesli pryč z tohoto smrtí prosáklého místa, které ještě před pár hodinami mohlo být oblíbeným místem milovníků pláží a plavců. Nikdy jsem tomuto neholdoval, ale zaslechl jsem, že jsou země, kde se toto velmi úspěšně pěstuje... Chvíli jsem klečel, chvíli stál, občas dokonce téměř ležel, již jsem se cítil velmi unaven, sáhl jsem na dno svých sil, další zaklínadlo by už tnulo do živého. Měl jsem chuť se obětovat pro záchranu Meiron, ale něco ve mně, něco moudrého, co tam ještě zůstalo mi to nedovolilo. Musíš nabrat nových sil, ne umřít. Stále jsem slyšel v hlavě... „Ne teď ne.“ Odvětím Břit-vousovi, ale pak zaváhám a vstanu. „Máš pravdu, příteli.“ Ani nevím, proč mi toto oslovení přišlo na jazyk, ale nakonec mi připadlo vhodné. Zamířil jsem k džberu s vodou, rukávy vyhrnuty vysoko nad lokty. Poklekl jsem a pořádně si omyl ruce, všiml jsem si, že mám oděv celý od krve. Meirinina? Podivil jsem se, nebyl jsem si vědom, jak se tam vzal a Meirion přece tolik nekrvácela, nebo snad ano. Zakroutil jsem hlavou, ale to už byla ve džberu, abych si opláchl i zpocený obličej a krví slepené vlasy. Vstal jsem a zatřepal hlavou, aby se vlasy opět srovnaly na své místo. Uběhl jen mžik a už jsem poklekal k Meiron. Vypadala zle, moc zle a já jí nyní nebyl schopný pomoci. Pohlédl jsem ještě jedenkrát do astrálního světa a srdce zabolelo při pohledu na rány v Meirinině auře. Ruce povolili a já usnul na zemi vedle lůžka Meiron, jako by to byla ta nejměkčí postel, meditace je jistě dobrý způsob, pokud je potřeba energie, ale spánek je spánek a mé tělo ho nutně potřebovalo.

Strážce - 21. listopadu 2009 13:19

U Meirion Trpaslík se k tobě přiblíží, když Elleandor odejde umýt se od špíny a krve nasbírané v boji. Otevřeš oči, přesto nic nevidíš. Magie napáchala ve tvém těle velké škody, mnohé nejspíše i nezvratné. Povzdychneš si. „Má paní,“ promluví trpaslík, „to su já, trpaslík Břit-vous. Všichni chlapi, tož jako žoldnéři a válečníci, co se nachomýtli blíž k Sofii, ti vzkazujó dík. Bo voni sa bojí, blbci, že by se jim snad mohlo ještě něco stat, kdyby přišli sami. Že se jim údy zkrótěj a pak budů impotentný nebo tak něco. Sme ti zavázáni, vďačíme ti životem, bo by nás ta běhna z Daricie semlela na kašičku, nebejt vás čarodějníků. A nemusím být učené, abych poznal, kdo nejvíce přiložil ruku k dílu.“ Trpaslík vytáhne placatku a přihne si. „Dal bych ti napít kořaly, myslím, že by ti to aj prospělo, ale elf by mě pak přetrhl na tři půlky. Nejsu na nějaké proslovy a tak, léčitel už vůbec ne, tož aj kdybych chtél, nemožu pomoci.“ Zvedne se, aby odešel. „Mám tu taků věc, co ti chci dát. Sice tomu nevěřím, ale mám tu taků kytičku. Mám ju už dlouho. Elfskou léčivou bylinku, tož snad ťa potěší.“ Do zkřehlých prstů ti vloží něco, květ s kusem stonku. Rostlina je nedávno utržená, trpaslík kecá. Jemně voní, něco ti připomíná, jen nevíš co. Kroky ti prozradí, že Elleandor je zpět a trpaslík odešel.

Strážce - 21. listopadu 2009 13:33

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů – pokoj Jednou rukou tě chytí za zadek, druhou ti zajede pod stehno a zvedne tě, takže jsi nyní už i stejně vysoká, jako on. Jen se nedotýkáš podlahy. Tak snadno se dostal dotyky na tvé nahé tělo, až podezíráš Avaret, že když nechala šít tyhle šaty, ty rozparky tam nechala udělat ne jen z praktických důvodů pro pohyb při magii a boji, ale i z jiných. Úplně ji vidíš, jak se usmívá jedním z těch svých zvláštních, tajemných úsměvů... Příval ostrých polibků na rty je stejně opojný, jako víno, které jsi pila celý večer. Přenese tě dvěma kroky nad postel a prudce tě položí do ní. Přesto máš pocit, že si dává pozor, aby ti neublížil. Ozve se cvaknutí spony, která drží jeho opasek i meč, ten se zarachotěním upadne na podlahu. Muž zašátrá pod šaty, které jsou nyní, když ležíš, volnější. Dotkne se tvých ňader a vtiskne ti další polibek na krk. Volnou rukou tě drží za zápěstí, snad aby ti dodal pocitu, kdo má situaci pod kontrolou. Některé součásti tvého oblečení ti začínají vadit. Tkanice držící váček škrtí a dýka u pasu tě tlačí do boku.

Algila Rosevin z Daricie - 21. listopadu 2009 15:32

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro U Gobliních bubnů - pokoj Leknu se, když mě najednou chytí za zadek a zvedne snadno do vzduchu, přestanu ho od sebe odstrkovat a místo toho se ho chytnu pevně kolem krku. Díky rozparkům se snadno dostal pod šaty a musím ze své mysli vytlačit obraz culící se obličej Avaret. Což mi hodně pomohl příval polibků od Darase, kdy jsem na Avaret úplně zapomněla a z hrdla se mi vydralo něco co bych snad mohla nazvat zasténáním. Cítím jak se pohnul a odnesl mě na postel do které mě prudce položil až jsem přišla o další kousek dechu. Uslyším, jak jeho pásek s mečem dopadne na zem a ostře se nadechnu, když se dotkne mích prsou. Projede mnou vzrušující zachvěji, bradavky mi díky jeho dotyku ztuhnou a já jen přivřu oči a vydechnu když mě znovu políbí na krk. Jeho vousy mě trochu škrábou, ale nevadilo mi to, spíš se mi to zamlouvalo. Začnu se pod ním vrtět a snažím se uvolnit si ruce, chtěla jsem se zbavit té otravné tkanice, která mi začínala překážet. Chtěla jsem se zbavit všeho oblečení, ale to by mě nejdřív musel pustit. Sice jsem už věděla co je to vášeň, ale cítit ji na vlastní kůži je úplně něco jiného a o hodně příjemnější. Přistihla jsem se, jak jsem zvedla nohu a zahákla mu ji za bok.

Joshua z Oronu - 21. listopadu 2009 18:52

Po boji Znaveně sedím na zemi mezi žoldnéři a vojáky a jednou rukou se opírám o meč zabodnutý pevně do hlíny. Tou druhou svírám láhev s alkoholem, kterým se nalévám s neutuchající chutí a i snad s domněnkou, že se mi podaří na tento hrozný den zapomenout. V jeden moment, kdy tekutina zrovna protéká mým chřtánem, mě dvojice bojovníků poplácá po zádech. Zaskočí mi a rozkuckám se. Jakmile se zklidním, věnuji jim jen letmý úsměv a položím láhev vedle svého boku. Prsty hrábnu do vyhřáté kapsy a vytáhnu z ní malý váček, z kterého na dlaň vysypu můj hodnotný prsten. Spokojeně ho políbím a nasadím na prst, v tenhle moment si zaslouží být nošen. "Přinášíš mi štěstí," konstatuju jen tak a odříhnu si. Hřbetem dlaně si zakryji ústa a s jemně svraštěným obočím shlédnu na láhev vedle sebe, co to vůbec piju.

Meirion z Ilianoilis - 21. listopadu 2009 19:05

Na lůžku Nebudu ani popisovat své pocity, význam to nemá. Teď si jen tak ležím na lůžku a nejsem schopna čehokoliv. Chvíle spánku střídá chvíli vědomí a byť je to téměř nemístné, tak je to ale životně důležité, a to to, že buďto mi povolí svěrače, nebo nevím, co se stane, ale rozhodně nutně potřebuji vykonat svou potřebu. A už to dlouho nevydržím. Při sesílání kouzla jsem věděla do čeho jdu. Možná by teď bylo lepší nebýt, než skončit takhle. Rozhodně ale netrpím výčitkami svědomí, protože jsem udělala vše, co jsem udělat mohla. Lepší skončit takhle, než neudělat to, co je v mých silách. A Břit-vous překonal i to, že jsem čáryfučka a přišel vyjádřit vděk. A ta rostlinka... Odkud znám tu vůni? "Elleandore, potřebuji odnést na toaletu a pak..," zakuckám se "ta kytka." Stále ji držím mezi prsty. "Břit-vous mi ji přinesl, měla by mi snad pomoci." Nenapadne mě ani v nejmenším, že by to byla bylinka, která by ukončila mé trápení nadobro. Předpokládám, že takového nevděku by se nikdo z "našich" nedopustil.

Strážce - 21. listopadu 2009 23:58

soukromá zpráva od Strážce pro U Gobliních bubnů – pokoj a seveřan Na zbavování se oblečení došlo záhy. Naštěstí je čarodějnický šat opravdu pevný, protože způsob, jakým jej z tebe dostal, by roztrhal většinu oblečení, na které jsi byla zvyklá. Kdysi, kdysi dávno... Tvé šaty, pohozené i se zbraní na okraj postele, ihned na to shodíš nohou na zem. Nevnímáš to příliš. Daras také odhodí několik kusů oblečení. Přitiskne tě znovu k posteli, pak tě chytí za záda, přizvedne k sobě a několikrát znovu políbí, na prsa, na břicho, na stehna. Atmosféra vzrušení by se dala krájet. Prudce a nečekaně do tebe pronikne. Divoch, bleskne ti hlavou toto jediné slovo. Bolí to, jsi panna a tohle není zrovna nejlepší způsob, jak o panenství přijít. Bolí to a nebýt těch příjemných pocitů, že dospělého a výrazně staršího muže přivádíš k vášnivému nezvladatelnému šílenství, že se rozhodl si tě vzít a na nic se neptat, nebylo by to ani za mák příjemné. Sykneš a zapřemýšlíš, jak situaci proměnit na příjemnější pro tebe.

Algila Rosevin z Daricie - 22. listopadu 2009 00:31

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Pokoj s Seveřan Nemusím si ani uvolňovat ruce, abych se mohla svléknout, Daras se o to postará sám a strhá ze mě šaty, které jen díky kouzlu a pevné látce se celý neroztrhal. Mé šaty skončí na kraji postele, které skopnu na zem, aby nepřekážely, Daras se zbavil také svého oblečení, ale jeho nahoty jsem si nemohla vůbec užít, byl tak divoký, nespoutaný a jako kdyby hrozně pospíchal. Chytne mě pod zády a tak si mě nadzvedne, aby mě mohl znovu políbit, ne jen na rty, ale i prsa, břicho a stehna, ale příliš se tím nezdržoval. Přesto zrychleně dýchám, ale jak pro mě pronikne překvapením ztuhnu, zalapám po dechu a pak syknu bolestí. Bolelo to, čekala jsem to, ale nečekala jsem zase že tak hodně. Do očí mi vyhrknou slzy bolesti a kousnu se do rtu, abych nevykřikla. Horlivě přemýšlím, jak ho zadržet, donutit ho si uvědomit si, že mě to bolí. Ale zajímalo ho to vůbec? Nebo to prostě jen neviděl, přes to sexuální opojení? Oboje bylo možné. Něco mě napadne, ale vůbec si nejsem jistá jestli jestli to pomůže, ale snad ano. Natáhnu se a pak vší silou ho plácnu po zadku, doufám že ho to štípne dostatečně na to, aby se trochu vzpamatoval. Pokud to nebude stačit, jsem rozhodnutá ho i tam štípnout doopravdy. Sice se mi líbilo, jak se kvůli mě přestal ovládat, ale zase ne natolik, abych tohle bolestivé milování snášela.

Sai z Mariasu - 22. listopadu 2009 21:00

Po boji a ve vzpomínkách Je to teprve chvíle, co jsem se přestal třást. Sedím kdesi mezi vojáky a teplo ohně sotva na tvářích zbrásněných krví a slzami cítím.Vzpomínám. Bylo to jako náhlé probuzení, kdy víte, že se vám něco zdálo, ale nedokážete své sny přesně uchopit. Seděl jsem uprostřed bitevního pole, sám a zmatený. Poslední reálné vzpomínky vířily myslí – bitva, pád z koně, tupá bolest hlavy… A pak udeřila realita. Zašmátral jsem rukama kolem sebe, po své holi, po čemkoliv, po nějakém vodítku – a realita byla chladnoucí, odtržená od kostí, vyteklá z hlubokých ran a tichá, tak tichá, až na vzdálené dozvuky končící bitvy a havraní křik protínající oblohu. Uvědomění přišlo záhy. Trhl jsem sebou tak prudce, až jsem se převalil na bok, závrať ubírající na pohyblivosti. Zdusaná hlína, kaluže krve, zpřerážené údy, pach vnitřností, smrti, všude kolem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, třesoucí se, tisknoucí kolena ke hrudi, vnímající zasychající krev – cizí krev – na tvářích a dlaních, nasáknutou v tunice a slepující pramínky vlasů. Probraly mě až hlasy, relativně vzdálené, ale po neustálém křiku a řinčení kovu tak jasné. Prudce jsem vstal, a volal, a doufal… Došli jsem za ostatními přeživšími mezi posledními. Žádné známé hlasy jsem kolem nezaslechl, jen se usadil a vzpomínal. Pak přišla letargie. Nějak se nemůžu donutit myslet na ty, které jsem znal, a které bych teď měl asi hledat. Nechci hledat ani elfy, ani pana Tamiána. Realita by opět mohla být až příliš krutá. Nechci cítit nic.

Strážce - 22. listopadu 2009 22:39

soukromá zpráva od Strážce pro Noc se seveřanem Tvá vší síla rozhodně nestačila na to, abys Darase zarazila. Nějaký trochu vliv to mělo, sice ne jaký jsi chtěla, ale přesto lepší, než žádný. Barbar se na chvíli zastavil, obrátil tě na břicho a vzal si tě zezadu. Bolest trochu ustoupí, tato poloha je pro tebe příjemnější i více vzrušující. Postupně se bolest začne vyrovnávat s příjemnými pocity a podivné mrazení a slast způsobená touto podivnou kombinací je opojná. Jsi ráda, že se dokážeš tak leda opřít rukama, na další odpor nemáš ani myšlenky ani sílu či možnosti. Chvílemi tě drží za ňadra, chvílemi za vlasy, přesto však ani náhodou neubere na páře. Netrvá příliš dlouho, seveřan zavzdychá a tvé první milování skončí. Nebylo to úplně takové, jaké sis to představovala. Ležíte vedle sebe, zpocení a unavení. Cítíš se nenaplněná, jako by mělo ještě něco přijít, jen nevíš, co...

Algila Rosevin z Daricie - 22. listopadu 2009 23:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Noc se seveřanem Mé plácnutí nebylo zrovna účinek, jaký jsem chtěla nebo čekala. Sice se na chvíli zastavil, ale to jen proto aby mě přetočil na břicho a pokračoval. Chvíly jsem ohromená z toho, že to takhle také jde, ale nakonec se mi i ulevilo, protože bolest trochu ustoupila. Nakonec se začal objevovat jiný, mnohem příjemnější pocit, který se stupňoval až jsem se začala i mírně usmívat a dokonce jsem i několikrát vzdychla. Chvílemi mě drží za ňadra, chvíli za vlasy, naštěstí mi je nijak surově neškubal. A pak najednou Daras zavzdychá a je po všem. Když mě pustí a svalí se na záda, také se obrátím a složím ruce na břiše. Zamyšleně hledím do stropu, nějak to není to co jsem čekala, čekala jsem něco... víc. Navíc jsem měla stále pocit, že by se mělo ještě něco dít, ale nic. Otočím hlavu a zadívám se na Darase a pak zase do stropu, ještě okamžik čekám než si povzdychnu. „To bylo... všechno?“ zeptám se. Přetočím se na bok a zadívám se na svého prvního milence. „Jako... opravdu všechno?“ zeptám se přímo jeho a pak zavrtím hlavou. „Jestli ano, tak musím říci, že na sexu nevidím nic co bych měla chuť zkoušet častěji.“ Položím mu ruku na prsa a prsty projedu chloupky, které mu je pokrývaly.

Elleandor z Tarémie - 23. listopadu 2009 07:48

U Meiron Chtěl jsem spát, fakt chtěl, ale nedá se. Když konečně zaberu, tak se probudí Meiron a vzbudí mě. Ááááá Protáhnu se. Ale i ta chvilka byla lepší než nic, aspoň jsem se necítil v tuto chvíli jako vygumovaný, tím spíš, když mi vrazila Meirion Břit-vousův dárek skoro do oka. „Bílý lotos. Wau.“ Ujede mi, v životě jsem ho viděl jen párkrát, určitě by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky, čímž zazdím úplně první prosbu. Opatrně uchopím kytku do ruky. „Břit-vousi, příteli, potřeboval bych tu udělat oheň a pošli někoho dolu k potoku pro vodu, stačí tak korbel, rychle prosím.“ Dám do toho všechnu naléhavost okamžiku, nejde totiž o rozkaz, ale o žádost o pomoc a on byl nejblíže. Rychle rozepnu brašnu, která mi sloužila doposud jako polštář a lotos položím na ní, vytáhnu hmoždíř, malé struhadlo, které používají v kuchyních na křen, menší kotlík a nakonec po menším přehrabování vytáhnu podivně zkroucený a scvrklý kořen. „Udělám ti, má paní, dryják, který sice nebude vůbec dobrý, ale měl by tě postavit na nohy. Ten bílý lotos od Břit-vouse je dar přímo od bohů a já k němu přidám ještě kořen z Kostispoje, aby podpořil jeho účinek.“ Promluvím k Meirion, zatímco pod struhadlem roste hromádka. Po chvilce je již v kotlíku a následuje jí na kousky roztrhaný Bílý lotos. Lépe se tak z něj dostanou zázračné látky. Řeknu si sám pro sebe. Teprve nyní zvednu hlavu, abych se podíval, zda mi Břit-vous a jeho muži pomohou, nebo zda bude oheň a voda na mně. Stopy po tom, že bych teď měl spát jsou ty tam.

Strážce - 23. listopadu 2009 14:56

Banshee Bitva se chýlí ke konci. Rohy troubí poděšeně k ústupu, rytíři jsou zajímáni a řadoví vojáci, pěchota a najatí chudáci, utíkají. Bitva je u konce – ale jak pro koho. Práce pro tebe, jako vždy, taková, jakou nikdo neocení. Jenže pro tebe, ženu z rodu temných elfů, je už jen to, že ji můžeš vykonávat, potěšením. Vojáci, kteří se rozutekli ve strachu před smrtí či před jinými děsy bitvy, utekli do okolních lesů jako vyplašená zvěř, jako dobytek na porážku. Utíkají bez kouska cti, bez odvahy, bez respektu či oddanosti. Opravdu, jen jako hnaná zvířata. A tak také zemřou... Pronásleduješ je, zabíjíš po jednom. Neunikne žádný z nich, pokud to sama nechceš. Někteří ani neví, co se stalo, někteří tě zvládli postřehnout koutkem oka. Jiní však musí utéct, aby mohli podat svědectví o tom, co se tu stalo. Že Tamián nenechá zbytečnou smrt své rodiny bez odplaty a že v lesích kolem bojiště se prohání Banshee zvěstující konec těm, kteří se přidali na špatnou stranu. Gahra Sara`i – Není slitování. Když se vracíš, všichni přeživší bojovníci už posedávají kolem ohně, dodávají si odvahy kořalkou nebo naopak skučí v rukách ranhojičů, kteří sešívají jejich posekaná těla dohromady. Také bys potřebovala vyčistit a sešít několik ran. Ale co se děje opodál, pod příkazy Tamiána, tě zaujme více. Jeden z rytířů se zmítá pověšený za krk na osamělém stromě. Jeho těžká zbroj jistě ukončí jeho trápení poměrně brzy. Jeden z těch šťastnějších. Druhého dva vojáci topí v kaluži krve. Co čeká další, těžko zatím domýšlet. Tamián se ale tváří jako bůh pomsty. Velmi, velmi nelítostný bůh pomsty.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 23. listopadu 2009 20:12

Po boji, v lese a nakonec snad bude i třešínka Země nechává krev vsakovat do svých útrob a jen těžko odhadnout čeho bude ta rudá tekutina vláhou. Jako na každém bitevním poli, ani zde dlouho nic neporoste, ať zůstane tahle zem zkypřená čepelemi mečů, ať v ní na nějakou dobu zůstanou otisky bot těch jenž vyhráli, těch kteří pokořili většinu, těch co překonali strach ze smrti. Ať už tahle zem zůstane pokrytá kusy těl, či již zítra přijedou sedláci s pluhy a zorají ji, aby zakryli stopy smrti, která by mohla nést zvěst zlých časů, které nastanou. Nejkrásnější pocit pro lovce? Když jeho oběť má pocit, že jen pár kroků a je v bezpečí, ten pohled vítězství, dech který se zklidní, srdce nabere obvyklý tep. V tu chvíli stačí jediná vteřina, jediný drobný okamžik kdy „jí“ (myšleno lovené oběti) dojde, že je konec. Pak stačí jediná rána a opět to co dělá lov tou nejúžasnější zábavou. Smrt! Vezme si tělo pohltí tu kupu masa a kostí, která před okamžikem plná života a naděje se odhodlala znovu žít. Les ukryl mnoho zajímavých pohledů a posledních vydechnutí, přesto to bylo trochu nedostačující. Trochu strohé na ten úžasný boj, který měl být předzvěstí třešinky na dortíku, ale zklamání mě dosáhlo když jsem stála před jedním z vojáků a dýkou mu zajela do krku, jeho krev byla stejně červená, ten pohled strachu a smíření… tak zatraceně očekávatelné, tak jednoznačně předvídatelné. Dýkou v krku pootočila, jediným ladným pohybem ruky přeťala krční tepny a dýka snad jen v místech páteře zpomalila svou kruhovou cestu. Jeho oči se podivně zatemnili a tělo padlo k zemi. Je zvláštní jak zranění v horní části trupu podlomí kolena. Lov jak rychle započal tak také rychle skončil. Koho jsem mohla toho jsem dostihla, faktem zůstává, že jsem se dostala i poměrně daleko od celého bojiště při pronásledování prchajících zbabělců, ale trocha té chůze zpět mi neublíží, tím méně, musím-li přemýšlet a selektovat. V podřepu vytáhnu dýku a pořádně ji očistím, hlína zde v lesích je jako mechové lože, měkká a kyprá. Meče mám již očištěné, do lesa jsem si ponechala jen dýku, přeci jen trochu té radosti si mohu udělat. Boj byl vyhrán, ale pár vojáků uteklo, co bude s těmi kteří se „vzdali“ ať už dobrovolně nebo pod nátlakem, stále je to nejpotupnější skutek, který může kdokoli udělat. Dobře, to zjistím až dorazím k táboru. Boj samotný byl výborný… Pohlédnu níž a prohlédnu si zranění která mám, na boku dlouhý řez od meče, byl by hlubší kdybych zrovna neuhnula, na holení kosti odřenina s kamínky, které v ráně zůstaly. Předloktí pravé ruky trochu nateklé, přeci jen, zastavovat tělo dvoumetrového chlapa při volném pádu jen nataženou rukou není nejlepší způsob. Bojovníci… Jsou ti, kteří na vás udělají dojem a pak jsou ti, které by jste nejraději viděli na kusy v tratolišti krve. A další skupina? Ano i zde bych dnes někoho kategorizovala zcela jinam. Nenápadné myšky co se tváří jako boží hovádka a nakonec jednou ranou setnou šest hlav a dokáží se po tomto skutku tvářit stejně nevině jako jehně.Ale zde zůstává dilema, je lepší upravit jehně na rožni, či ho ochraňovat, aby se posléze stal beranem pro ostatní a pro mě beránkem. Vím, že právě on mi bude hodně bloumat v mysli, ale dříve či později se to vyvrbí samo a pokud ne, pomohu tomu, velmi ráda, a velmi rychle. Ohlédnu se k ohni a vím, že ti co jsou ranění, nebo ti co ošetřují jsou právě tak ti, kteří budou v příštích dnech dominovat v mém životě, bylo by dobré vědět o nich více, ale vědí o mě stejně jako já o nich. Holé nic. Jediné co zde je… jsou dojmy, které udělali a ty nyní napínají svá lanka v mé mysli, jak vysoko jsou, to lze nyní těžko říci. Topení v krvi, setnutí hlavy. Potěšeně se usměji. “Třešnička na dortíčku!!!“ řeknu si tiše a srdéčko leč unavené a duše poraněná zaplesají nad vidinou mučení, týrání a zabíjení. Prohlédnu si postavu plátce mého žoldu, který jako sám bůh stojí a udává ty nejhrůznější příkazy smrti. Jen to jen můj dojem, nebo by se dali vymyslet mnohem půvabnější způsoby rozloučení s životy těch zbabělců? Pohlédnu k ohni kde jsou bojovníci a smíšené dojmy, střídají se pocity, nevolnost, opovržení. Následuje otazník, máme tu i jistý druh obdivu, a pak také ten pocit touhy po poznání. Vidím je. Vidím všechny ty co důvěřovali mým informacím a skřížili své meče v boji, který se zdál prohraným. “Doufám, že uvítáte pomoc, a nenecháte si veškerou zábavu pro sebe, Tamiáne.“ Řeknu tiše však aniž bych chtěla, můj lačný pohled po tvářích mučených mě prozradí, poví vše o tom jak moc se chci připojit. Nechci jen cítit vůni krve, kapky životodárné tekutiny jenž mi vytryskne na kůži. Ohlédnu se k ohni a pohledem vyhledám trpaslíka a elfa. Elfa, který naprosto ignoruje zažitý předsudek, že s někým kdo jest hodný být maximálně vyšší podrážkou boty není vhodné se bavit natož přátelit. Začala bych zabíjení právě tam, avšak nepředpokládám, že bych dostala souhlas, tedy ne že bych jej potřebovala. Tihle mohou zemřít i jinak než mučením. Mohla bych být jen divák… jen divák!

Strážce - 24. listopadu 2009 16:11

Po boji Dageron dokončí vytahování stříbrných střepin z těla tygrodlačí slečny. Jeho skelný pohled se zaměří zpět do reálného světa. Natáhne se pro obvaz a drť z Démonových kamínků. Přiloží je, obváže a zase schová své náčiní do váčků a kapes svého hábitu. „Odpočívej,“ doporučí jí a nechá ji s Angarem, kterému ještě před odchodem pomůže šermířku přikrýt. „Do úplňku budeš v pořádku,“ odpoví na její nevyslovené obavy. Dívka přikývne a ulehčeně zavře oči. Čaroděj si odskočí umýt zkrvavené ruce předtím, než se připojí ke skupině u ohně. Netušíte, jak to dělá, ale před ním se bojovníci nesnaží skrýt, neuhýbají mu pohledem, mají sice respekt, ale tolerují jej mezi sebou. Vrána zakráká, když se přiblíží. Muž na ni pohlédne, Vrána si jej zvědavě změří pohledem jednoho oka. Staří známí jsou zde, Dageron, Joshua, Břit-vous, temný elf Zak, někteří z žoldnéřů. Opodál sedí slepý věštec. Jizváč s plešounem jsou pryč. Buď boj nepřežili, nebo se včas ztratili. Co vám po tom? Dageron se napije, zašklebí se stejně jako Tallulah před chvílí a pošle flašku dál. Pak opatrně pohlédne směrem k Joshuovi, který sedí nalevo od něj, jen ob jedno místo, za sličnou pirátkou. Joshua právě zkoumá láhev, ale když zjistí, že absolutně nejde poznat, co to je, vzdá to. Prostě nějaký silný alkohol, tak na čištění kovů možná dobrý...

Strážce - 24. listopadu 2009 17:08

Popraviště Tamián odtrhne pohled od topícího se muže. Pověšený rytíř sebou přestal házet, jeho pohled mrtvých očí není zrovna příjemný. Další tři muži čekají stále na svůj osud, některé je snadné odhadnout. Čtyři vojáci chystají koně a pevné konopné provazy, pátý ostří dlouhý dřevěný kůl... „Popravdě, nepotřebuji pomoc,“ odvětí a se zadostiučiněním sleduje muže, který má chvíli možnost lapat po dechu, než jej jeho popravčí dokáží zvládnout a zase potopit jeho hlavu do odporné kaluže krve. „A tohle není zábava. Tohle je odplata za to, co tihle psi, udělali mé sestře a neteři. Byli nevinné, vy svině!“ Šlechtic je rudý vzteky a jeho pohled je plný krutosti a nenávisti, ale i bolesti, lítosti a smutku. „Pro každého mám za jeho zločiny spravedlivý trest, bohové jsou mi svědky,“ pokrčí rameny, „ale jestli vyloženě chceš přiložit ruku k dílu, prosím.“

Geidan Stål - 24. listopadu 2009 17:14

Musela jsem počkat, než se ke mně dostal ranhojič. A protože už byla tma, nemohla jsem se podívat na nějaké bylinky, ukrátit si dlouhou chvíli něčím jiným než neustálou službou. A tak jsem se vydala na bitevní pole se Svairem po boku, v ruce nějaké nalezené kopí, abych si příliš vilnou mrtvolu udržela od těla, a svůj nůž. Všichni se věnovali svým zraněním nebo sobě navzájem. Mrchožrouta, který dobíjel zraněné v Kainově jménu, si asi nikdo moc nevšímal. Však nejsem hlasitá, tohle už není představení jako tam na skále. Ovšem když jsem zpozorovala, že se chystá poprava, samozřejmě jsem přišla. Tamián si mě najal do družiny a jedná se o smrt, takže u toho musím být. "Chci jejich duše darovat Kainovi, že mě udržel naživu. Nebo bys to možná mohl udělat ty - co jsem viděla, ty mu dlužíš víc," řekla jsem Tamiánovi, než se to všechno spustilo, a pokud souhlasil, v rychlosti provedla malý rituál, který duši odsouzence ocejchoval mým i Tamiánovým jménem.

Strážce - 24. listopadu 2009 18:35

Procházka po bitevním poli a návštěva popraviště Scay, osamocena jen se Svairem, prochází bojištěm mezi mrtvými. A umírajícími. S kopím proti tmavnoucí obloze, od hor se ženou černé mraky, slunce se za ně již skrylo dávno. Pochmurná nálada podzimu a smrti. Nad hlavou ti občas zakrákají krkavci, občas vyplašíš supa, který nebyl při svém hodování dostatečně opatrný. Zasténání tě upozorní, kam mají vést tvé další kroky. Vždy jen tichá modlitba a další duše opustí tento svět. Přesně tak, jak to má být... Vrátíš se na popraviště, kde se potkáš s temnou elfkou, zvědem, který vás čekal při vylodění. Také ji popravy zaujaly, z jiného důvodu. Hledí, kde by přiložila ruku k dílu, ne kvůli bohům, ale pro vlastní zvrácené potěšení. Když předložíš Tamiánovi svou představu, bez váhání přikývne. „Máš pravdu, Scay, jsme Kainovi dlužníci,“ rozpřáhne ruce ve všeobjímajícím gestu, někteří z jeho mužů uznale přikyvují. Mávne na dvojici, která stále neúspěšně topí rytíře. Ti jej vytáhnou na kolena, abys mohla provést svůj rituál. „Kain by si za toto zasloužil celý chrám, který mu však nemohu postavit.“ „Já to nebyl, přísahám, já ji nezabíííl...“ zapřísahá se rytíř, řve a zajíká se krví. „Rychle,“ zasyčí znechuceně Tamián a zamává netrpělivě rukou. Označíš odsouzence symbolem smrti a hned na to jeho křik přejde v slizké bublání, když pohůnci s jeho rozsudkem pokračují. „Pozítří vyrážím,“ řekne zničeho nic Tamián trochu smutně, aniž by se na tebe obrátil, „se svými věrnými, do Xirie. Jsem vyhnanec, odpadlík. Nebudu vítán ani v Kronvalu, natož v Daricii. Počítám, že ve všech okolních zemích budu za chvíli hledaným zločincem. Zkusím štěstí v zemi nikoho, kde stále platí právo silnější paže a ostřejšího meče.“ Pomalu pokračuješ s rituálem předsmrtního znaku nad ostatními rytíři. U těch spěchat nemusíš. Tamián se odvrátí od utrpení a pohlédne na tebe tázavým pohledem: „Co chystáš ty?“

Strážce - 24. listopadu 2009 18:47

soukromá zpráva od Strážce pro Noc se seveřanem Daras se zvědavě zahledí na tebe. Nyní si konečně povšimne několika detailů, které mu předtím ušly. Pohlédne na krvavou skvrnu na posteli, poté znovu na tebe, tak mladou a nespokojenou. „U všech bohů! Ty jsi ... byla ... panna?!“ téměř vykřikne. Máš pocit, že kdybys mu právě řekla, že jsi dcera nebo manželka šlechtice, který jej za to, co udělal, narazí na kůl, nebyl by tak ... vyděšený? „Bohové,“ zalamentuje a podívá se ke stropu, „to jsi nepochopila, že já nejsem zrovna ten pravý pro ’poprvé’? Kde jsi nechala rozum, čarodějnice? Já jsem sobecký, starý chlap, který myslí jen na sebe! Jsem zvíře ze severu, divoch, který ženám jen ubližuje. Nejsem milenec, který by tě miloval a udělal pro tebe první a poslední.“ Došla mu řeč. Jen tam tak stojí. Nahý, trochu směšný.

Geidan Stål - 24. listopadu 2009 19:01

Dělám svou práci, ale s radostí, že se Kainovi můžu odvděčit a že ví, jak jsem se dneska činila. Jsem jeho velekněžka, nesmím zklamat. Nějakou trapnou obětinu bych si mohla dovolit jen v nouzi, ne když tu máme několik zajatců odsouzených k smrti. A během toho všeho, kdy jim krví, jejich vlastní, nebo spolubojovníků, črtám na čela svoje vlastní znamení, kterým se na obětině podepisuje každý velekněz (jedině on na to má právo), zaslechnu slova o stavění chrámu. Zbystřím a střelím po šlechtici pohledem. Vida! Ocejchuju posledního a předám ho katům. Potom si umyju ruce, přičemž Tamiána jen mlčky pozoruju. Je to možná trochu nepříjemné, ale to už holt můj pohled je, zvlášť v noci, kdy vždycky v chabém světle tak trochu připomínám upírku nebo umrlce. "Vystavět chrám... mu můžeš," chytím se jeho plácnutí naprosto vážně. A když mluví Kainův velekněz tímhle tónem, tak to myslí, jak jinak, smrtelně vážně. Naznačím mu, aby se mnou šel stranou. Tohle není pro uši poddaných.

Geidan Stål - 24. listopadu 2009 19:11

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Většinou to nedělám, ale časy se mění. Uplynulo hodně vody, co jsem měla svůj chrám. Obávám se, že je asi v troskách," začnu poněkud obšírněji. "Ale s něčím se ti svěřím, protože vidím, že jsi přímý člověk... Měla jsem sen. Sen o chrámu v písku. Sen od samotného Kaina." Teď trochu, aniž bych o tom věděla, hraju divadlo, takové to naučené, že tomu lidé věří. Já mu nechci lhát, jde jen o výraz a tón. Prostě... temný. To se od nás očekává. "Tvůj věštec prý zná cestu. Ty ani já nemáme kam jít, protože naše domovy jsou v troskách. Ať už troskách času, nebo lidské nenávisti. Výsledek je stejný. Ale najal sis mě do svých služeb a viděls, co dokážu. Kain mi dal úkol - a pochybuju, že by mě zbytečně volal do svého království, než ho splním. Ano, blbost by mi neprominul, ale tak nějak tuším, že tady mám svoje povinnosti a u sebe mě nepotřebuje." Zahledím se na bojiště. "A ani toho, kdo by mi pomáhal. Jsi psanec, Tamiáne. To je velký risk. Já se můžu pokusit od tebe odhánět jeho pohled, protože tě vezmu pod svoji ochranu. Pokud půjdeš se mnou a pomůžeš mi najít ten chrám. Nemám zase tak dalekosáhlé plány, ale prý ho mám dát znovu vystavět. Bude to asi můj nový domov, a pokud budeš potřebovat, tak i tvoje útočiště. Jestli mi pomůžeš a já tam budu sídlit, budeš vždycky vítaný. Protože já jsem v tomhle světě ztracená... potřebuju někoho, kdo bude mým pojítkem s realitou... a někoho, kdo je průvodce. Jedno jsi ty, druhé je slepec."

Algila Rosevin z Daricie - 24. listopadu 2009 19:17

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Noc se seveřanem Jeho zděšení z toho, že jsem byla panna mě kupodivu pobaví. Rukou si zakryji ústa abych skryla úsměv. Poslouchala jsem jeho slova, otočím se na druhý bok, abych na něj dobře viděla a rukou si podepřu bradu. A pak tam jen tak stojí nahý a mlčí, zavrtím hlavou. „Hmm... víš. Myslela bych si, že když jsem ti prozradila, že od třinácti let žiji v ústraní jen se svou učitelkou mohlo by ti to něco napovědět.“ Řeknu mu a stále se usmívám. „Ale Darasi.. já po tobě nechci aby jsi měl miloval a ani aby jsi pro mě udělal první poslední. Já se chtěla pobavit, a ty se mi líbíš, to že jsi starší a...“ pousměji se, „zvíře ze severu mi vůbec nevadí. Prostě se mi líbíš a i když mé poprvé nedošlo naplnění, tak toho nelituji. Nakonec to začínalo být příjemné, jen jsi skončil trochu moc brzy.“ Položím si ruku na bok, po kterém se pohladím „A nejsem čarodějnice. Jsem čarodějka. Čarodějnice mi přijde takové hanlivé oslovení.“ Našpulím v náznaku rozhořčení rty, ale pak se zase usměji. „A myslím, že nejsi tak sobecký jak o sobě tvrdíš. Kdyby ano... tak by ti to, že jsme byla panna nedělalo starosti.“ Mrknu na něj. Otočím se na záda a protáhnu se, pak složím ruce za hlavou. „Tak co kdyby jsi si ke mě zase lehl a ten nával energie, který najednou máš využil k něčemu... jinému?“ mrknu na něj a poplácám místo vedle sebe.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 25. listopadu 2009 13:10

Po popravách - u ohně Vlastně jsem dostala i svolení, pohlédla jsem na ty, jenž mají zemřít, ani jeden nevypadal na to, že by se mu vyloženě chtělo, ale snad jeden ze všech byl smířen, viděla jsem mu to na očích, tedy jen do okamžik než zemřel. Zabila jsem spousty lidí a některé i tak, že bylo z těží poznat, či to byl útok nějakého zvířete, nebo člověka. Ano člověka… nevím proč, ale tahle forma lidství mi je trochu cizí, být člověkem znamená dodržovat jistá pravidla, mít nějaké hranice a být soucitný. Nejsem člověk, jsem temný elf, rasa, která již svým zjevem vzbuzuje určité obavy a svou pověstí je jen podtrhuje, lidé mají tu tendenci vše přirovnávat k nim samotným a považují se za vrchol potravinového řetězce, ale neříkejme jim, že se mýlí, beztak by to nepochopili. Žena, která přišla z bojiště a jde přímo k Tamiánovi s tím, že duše těch jedinců věnuje Kainovi, mě příliš nezajímá, faktem zůstává, že v boji byla slast ji pozorovat neméně i fakt, že je to elfka. Její bledá kůže je impozantní, pro mne snad proto, že ta má vždy byla tmavou, téměř černou. Prohlédnu si muže a vidím jak mají ty její značky na své kůži. Skousnu si ret a přemýšlím, jak nejlépe je zabít, ale popravdě, se mi nějak přestalo chtít. Vidím jak mají rudé znaky na čelech a postupně umírají. K poslednímu, kterého kněžka předala katům jen přijdu a prohlédnu si ho, je to urostlý voják, po tváři mu stéká pramínek krve a tváří se poraženě. Když ho rytíři odvedou na místo kde by mu měla být setnuta hlava pohlédnu ještě k Tamiánovi a Scaywen. Ti už se o tohohle vojáka nestarají. Stojím proti němu, vytáhnu dýku. Chvíli přemýšlím kam jí zapíchnu, ale pak najdu to správné místo. Rozpřáhnu se a dýka se zabodne vojákovi do míst kde začíná krk. Nechám ji zajet dostatečně hluboko, a když ji vyndám vím že jsem se trefila. Proud krve vytryskne dobrý deset dlaní vysoko, po chvilce sotva srovnatelné s nádechem vytryskne opět proud krve tentokráte o něco výš než předtím. Úžasná práce srdce, jen co je pravda. Hledím na vojáka a dřepnu si, začnu očišťovat dýku, muži se podlomí kolena a padne k zemi. Sleduji vodotrysk, který jsem mu vytvořila a usměji se. Tohle mě vždy bavilo, musím si to někdy změřit, abych si udělala nějaký osobní rekord. Hledím na něj a vím, že vykrvácí. Přenechám ho katům, svou duši jsem pobavila, alespoň trochu a nyní je čas přemýšlet co dál. Vstanu projdu kolem Tamiána a Scaywen. Zatím nemluvil o tom, zda moje služby bude ještě potřebovat, počkám do večera, on se dle svých slov do Kronvalu vrátit nemůže, já ano. Tamián platil vždy slušně, tedy více než slušně, ale s vidinou toho, že mi bude platit, a já se budu kopat do prdele, to mě ani nehne. Chcípla bych nudou! Projdu až k bandě u ohně, kde se o něco dál od ostatních usadím a pohlédnu na nevidomého, který vypadá na kolaps a já sedím více méně nejblíže jemu. Prohlédnu si konečně svá zranění. Chce to vyčistit! Z torny si vyndám láhev s vodou a napiji se. Únava rozprostírající se po mém těle je neuvěřitelná, ale vím, že ještě vydržím než se někde tajně složím na pár hodin. Všechny u ohně si prohlédnu oči se mi zastaví u muže jménem Joshua, mínění o lidech je naprosto správné ale tenhle kluk to trochu vyvrací. Další kdo mi na delší dobu ulpí v zornici je slepý věštec. Co jsi zač…!?!?

Strážce - 26. listopadu 2009 18:03

soukromá zpráva od Strážce pro Soukromý rozhovor Tamián pozorně poslouchá, co říkáš. I přesto, že se snaží nedat průchod emocím, ne vždy se mu to podaří. Ale nepřerušuje tě. Na sny přikyvuje, nepatří mezi naprosté materialisty a po tom, co vše se stalo, možná i na Kaina změnil názor. Na slova o ochraně, tím více jeho ochraně tebou, se zamračí. Nic, co by chtěl, aby bylo poznat, ale tvá schopnost číst lidské myšlenky a emoce byla prohlubována mnoho let. A mnohokrát ti také zachránila život. „Nech mě to ještě jednou zopakovat. Takže, tvůj bůh, Kain, tě pověřil úkolem. Dobře. Věřím tomu, věřil jsem ti dříve, nemám důvod ti nevěřit i nyní,“ podívá se ti zpříma do očí, dokonce na tuto dobu odtrhne oči od poprav. Zaujala jsi ho. Přes jeho rameno zahlédneš temnou elfku, jak přistoupí k jednomu ze zajatých. „Máš úkol najít nějaký chrám, někde. Zničený, spíše trosky chrámu. Znovu ho vystavět. A v plánu máš vzít si toho podivného chlapce Saie, řídit se jeho radami a ten chrám najít,“ přejde do škodolibého smíchu, „tak to hodně štěstí. Ten kluk je naprosto k ničemu. Nejspíše podvodník. Jediné, čím jsem si jistý, že opravdu nevidí. Ale věštec? Pche!“ „A navíc bys chtěla, abych šel s tebou, protože mě budeš chránit. Před smrtí. Jen jestli to ve skutečnosti není tak, že já budu chránit tebe. Před bandity, před loupeživými rytíři, před monstry a zrůdami, kterými budou zajisté cesty, kudy tě slepec či sny a předtuchy potáhnou, přímo dlážděné. A nakonec i před smrtí.“ Na chvíli se odmlčí. „Přes to všechno mám pocit, že bych z toho něco mohl mít. Takže ano, půjdu s tebou. Ale jen pod podmínkou, že dáš na mé rady. Za prvé, nebudeš se slepě řídit radami toho podvodníka. A za druhé, jestli chceš cestovat Wallenoorem po divočině, připravíš se. Shromáždíš si družinu. Nakoupíš vybavení. Ve dvou nebo ve třech cestovat se dá tak leda po silnici. Jak jsi říkala časy se mění...“

Strážce - 26. listopadu 2009 18:22

soukromá zpráva od Strážce pro Noc se seveřanem Když si z něj začínáš utahovat, trochu zuří. Už už vidíš, jak se k tobě přihrne a dá ti minimálně facku, ale nakonec se ovládne. Dost velký podíl na tom musí mít hlavně to, co řekneš. Překvapeně zamrká. Nenechá se ale dlouho pobízet. „Jsi zvláštní žena, čarodějko,“ opáčí a vrátí se k tobě do postele. Vzrušení, které začalo pomalu opadat, se vrátí jako kouzlem, když se vaše nahá těla znovu dotknou. Vybavíš si, co říkala Avaret. Ano, kouzlo... Zaklínadlo je to, čím ovládáme astrální síly a nutíme je postavit se zákonům světa. Ale kouzlo, to je to, co udělá pouťový kouzelník. Kouzlo dokáže duha nebo romantický západ slunce. Polibek je kouzelný a láska také... Patrně i vášeň dokáže kouzla. Dokáže změny či zázraky i bez slov ve Starém jazyce, bez koncentrace a magických run. Daras se snaží dostát své cti, protože takhle zahanben se nejspíše nikdy necítil. Aby poté, co s ženou skončí, mu na to řekla jestli „to je vše“. Má mnoho sil, jak ti za noc několikrát dokáže. Naučíš se mnoho o svém i jeho těle, vystřídáte mnoho poloh a s každým okamžikem je pro tebe milování příjemnější a příjemnější. Bolest ustoupila a nahradila ji omamná blaženost, únava a pot. Když v jednom jediném okamžiku přijde chvíle, kterou jsi podvědomě tušila, je to pro tebe překvapení. Zatneš nehty do polštáře, až se látka trhá. Prohneš se v zádech jako elfský luk. Zasténáš tak, že tě muselo být slyšet i v hostinci. Zkroutíš se, že kdyby tě muž nedržel, musela bys upadnout na zem. Na chvíli skoro ztratíš vědomí rozkoší, ucítíš, jak se negativní energie z Podsvětí vzepne přes Oponu a pokusí se vniknout do tvého těla. Tvůj výcvik je však v tomto ohledu dokonalý, tvá vůle jako z kamene odrazí příval zpět. Padneš unaveně na postel vedle svého milence. Jsi vyčerpaná jak nikdy v životě. „Jsi zvláštní žena...“ zašeptá.

Algila Rosevin z Daricie - 26. listopadu 2009 19:26

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Noc se seveřanem Chvíli to vypadalo, že mě za mé utahování uhodí, ale mé pobídnutí aby si ke mě zase vlezl ho uklidnilo a snad i na chvíli překvapilo. Po jeho slovech usměji a přijmu ho s otevřenou náručí a to doslova. Ráda se znovu přitisknu k jeho pevnému tělu a ty pocity, které to ve mě vyvolalo se mi líbily. Znovu si vzpomenu na Avaret a její slova o kouzlech a také na slova Sáriel o vášni. Daras za chvíli mi však všechny myšlenky na ty dvě dostal z hlavy. Musím uznat, že Daras se hodně snažil mě potěšit. Během noci jsem toho s ním zažila opravdu hodně a mnoho mě naučil. O některých věcech jsem nevěděla, ani že jdou nebo že to vůbec je možné a doopravdy jsem si to užívala. Když to najednou přijde jsem překvapena, nečekala jsem tak intenzivní pocit, že se mi z toho zkroutilo tělo a snad i útroby. Musela jsem i na chvíli omdlít, protože vše zčernalo a chvíli nevím o světě. Přesto ucítím Podsvětí jak zatlačí na Oponu a snaží se vniknout do mého těla, ale marná snaha. Avarat mě vycvičila dobře a útok jsem odrazila aniž bych se musela doopravdy snažit. Když konečně začnu zase vnímat své okolí, se zavřenýma očima padnu na postel a zrychleně oddychuji. Uslyším jeho slova a pousměji se, seberu trochu energie k tomu, abych se mohla otočit a podívat se na něj. „Snažím se nebýt jako každá druhá žena.“ Odpovím mu tiše, i mluvení najednou byla tak únavné. Obejmu ho a se spokojeným úsměvem se přitulím. „Děkuji. Opravdu jsem si to užila.“ Povzdychnu si. „Neměl by jsi o sobě... tvrdit, že jsi starý. Sil máš na rozdávání.“ Zívnu. „Tak unavená.... jsem ještě nebyla.“ Poslepu najdu jeho rty na které ho políbím než se uvelebím ke spánku. „Dobrou noc divochu.“ Pousměji se.

Geidan Stål - 26. listopadu 2009 21:29

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Využiju svých divadelních schopností a nasadím výraz, který slouží jako maska. "Kain ho vyvolil s tím, že mi ukáže cestu. Já svému bohu věřím - nemám důvod pochybovat. Pochybnosti jsou zhouba víry. A pokud víra zanikne, tak i jeho přízeň." Vypadá to, že jsem mu zcela oddaná. Ne jako nadržená děvka, ale jako loajální, srdnatá služebnice. Mlčky mu hledím do očí, když mluví. Přijal nabídku, ale já jeho podmínky nemůžu splnit. Krom těch stříbrňáků, co mi dal on, nic nemám. Což mu taky řeknu: "Klidně bych na tvoje rady dala, ale nemám jak. Je to totiž dlouho, co jsem naposledy byla v tomhle světě. Ještě za císaře Araviara. Být to tehdy, vojáky si seženu snadno, stoupenců jsem ve svém chrámu v Edenu měla dost. Sebevrazi, kteří jsou Kainovi oblíbenci právě proto, že nemají co ztratit, nebo ti, kteří mu s radostí obětují práce proto, že chtějí jezdit do bitev a žít co nejdéle. Jenže teď? Je to mnoho let. Mnoho let, co jsme vyrazili do boje, který byl zapomenut... a přitom tehdy se k tomu úkolu sešly rasy z celé země. Dobří bojovníci i mágové." Nahlas vydechnu. Nesnažím se ho mermomocí přesvědčit, jen líčím, co se stalo. Je na něm, zda uvěří, či ne. "Kletba nás na tři sta let zaklela do kamene. A teprve teď polevila. Nevím proč. Každopádně pokud se ti to nezdá, nechoď. Já jen psanci za jeho pomoc nabídla tu svoji."

Strážce - 26. listopadu 2009 22:54

soukromá zpráva od Strážce pro Soukromý rozhovor „Dobře, dobře, když ho vyvolil Kain,“ pomyslí se Tamián něco o fanaticích a mávne rukou, „dobrá! Ty se vyznáš ve vůli bohů, ne já. A neopovažuj se mě teď od sebe odhánět, když už jsem řekl ano. Uráží mě to.“ „Vojáci? Sebevrazi? Myslel jsem pár dobrodruhů, kteří skočí na všechno. Na povídačky o zapomenutém pokladu, který je pod ztracenými ruinami chrámu. Na úžasné požehnání Kainovo, které jim zajistí nesmrtelnost. Na neskutečná dobrodružství, o kterých budou bardové psát. A měl jsem na mysli tak tři. Myslel jsem, že dokážeš lidi přesvědčit i bez peněz, alespoň u mě se ti to podařilo. Jenže z mých lidí nepůjde nikdo. Jsou to právě ti vojáci, které dobrodružství nezajímá. Budou se chtít ukrýt před spravedlivým hněvem daricijského krále i kronvalské šlechty na jihu Xirie. Co se mě týče, mohu odejít kdykoli. A kdo ví, třeba naše cesta právě povede na sever. A jestli si myslíš, že nikoho nenajdeš a nepřesvědčíš, zkusím to sám. Máme čas, vyrazíme až za dva dny. Potřebujeme odpočinek, budeme mít čas to promyslet,“ začíná se Tamián chovat, jako by to byla jeho skvělá výprava za dobrodružstvím. Úplně jsi v něm probudila jiskru jeho skryté povahy, pro tebe neznámou, hraničící s fanatismem...

Geidan Stål - 26. listopadu 2009 23:07

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Myslela jsem, že to o naverbování a vybavení lidí řekl jen proto, že ví, že jsem skoro švorc - že se mi vysmál, takhle nepřímo, třeba abych to nepoznala. Vypadá to, že s ním ještě bude legrace. Opravdu nemá co ztratit - kdyby chtěl, byl by dobrý služebník mého boha. V boji jsem ho viděla, rval se jako šílený. Rozséval smrt a sám si ji držel od těla. Tak to má být. Taková jsem i já, jen to dělám trochu jinak. "Já myslela, že takoví blázni, jako jsme byli my, když jsme šli bojovat do té pevnosti, už vymřeli," řeknu s křivým úsměvem. "Jenže já nikoho neznám - ty víš, koho jsi verboval. Navíc, pokud jsi vzal někoho z naší bývalé družiny, asi se mnou nepůjdou. Mají poněkud... odlišnou filozofii a nazírání na otázku života a smrti. I když... možná vím o někom, kdo by se třeba přidal." Jenže když hledám Angara, který mě zachránil, nějak ho mezi mihotavými stíny nemůžu najít. Ale najdu. A s tím údajným věštcem si promluvím ráno. "Ale teď bych se docela najedla..."

Strážce - 27. listopadu 2009 19:00

soukromá zpráva od Strážce pro Ráno v hostinci Když se probudíš, štěrbinou v okenicích už sem proniká poměrně dost světla. Protáhneš se, otočíš a ještě chvíli ležíš na posteli. Lucerna už dávno vyhasla, nebo ji seveřan zhasil. Není tu. Odešel, všechny věci zmizely s ním. Odešel bez rozloučení, možná se rozloučil, ale tiše, abys mohla spát dál. Tvé šaty někdo pečlivě složil na židli, stejně jako pár tvých věcí na stolek. Když vstaneš a dáš se trochu do pořádku, sejdeš dolů do hostince. Dáš si snídani, posilníš se a přemýšlíš, co s načatým dopolednem.

Algila Rosevin z Daricie - 27. listopadu 2009 19:33

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec – Město Ráno jsem se probudila odpočinutá a naprosto spokojená, jen jsem trochu zklamaná, že je Daras pryč, ale nedivila jsem se. Po pravdě jsem to čekala, že tu nebude až se probudím. Ještě chvíli ležím a užívám si klid, než se konečně donutím vstát a umýt se jak to jen šlo, usměji se při pohledu na mé složené oblečení předtím než se obléknu. Posbírám své věci a sejdu dolů, kde se najím, měla jsem poměrně hlad a přemýšlím nad tím co dnes budu dělat. Rozhlédnu se jestli třeba neuvidím nikde Sáriel, ale moc jsem s tím nepočítala, spíš až zase večer. Po jídle se spokojeně zhoupnu na židli a přemýšlím. Včera jsem tu viděla čaroděje, možná tu budou mít nějaký cech Čarodějů. Možná bych mohla se tam zajít podívat a třeba se něco i přiučit. To by mohlo být zajímavé. Ještě chvíli nad tím uvažuji, ale nakonec se rozhodnu, že to udělám. Vstanu a dojdu zaplatit, při tom zkontroluji, že mám vše u sebe než vyjdu ven z hostince. Pohlédnu na nebe a pak se rozhlédnu, nemám ponětí kudy se vydat a tak znovu oslovím nějakého kolemjdoucího, aby mě navedl správným směrem. Pak se rovnou vydám do cechu Čarodějů. Hmm... Čarodějové? Znamená to snad že tam mohou jen muži? Doufám že ne. Ráda bych se něco přiučila.

Strážce - 27. listopadu 2009 19:50

O týden později... Nakonec se dva dny protáhly na téměř týden. Po skončení poprav, pohřbení bývalých přátel a v některých případech nutného obrání mrtvých, jste všichni nastoupili zpět na galéru a odpluli na klidnější, lépe chráněné místo. Zakotvili jste v malé zátočině s hustým lesem. Otroci byli osvobozeni a kořist spravedlivě rozdělena. Dostali jste zaplaceno slíbenou odměnu, i když poté už je Tamián téměř na mizině. Jeho zásoba zlatých v truhlici se tenčila tak rychle, že jste se i báli, aby na vás zbylo. Odpočívali jste, lovili a jedli, povídali si večer u ohně, léčili svá zranění, spravovali oblečení, probírali se kořistí. Týden utekl jako voda. Je večer, den před tím, než je plánováno s galérou odplout. Čerstvá voda i potraviny jsou naloženy, stejně jako osvobozené civilní obyvatelstvo Kary. Nikomu však není do radování, ví, že doma je nebude čekat mnoho šťastných shledání. Jenže kam by šli, než domů... Scaywen s Tamiánem něco probírají, dál od ohně, přesto dost blízko, abyste viděli jejich výrazy ve tváři osvětlené mihotajícími se plameny. Je jasné, že Tamián chce vyrazit na sever. Tak co si to s elfkou domlouvá? Meirion se zotavila po magických úrazech, dnes poprvé mezi vás přišla. Elleandor se ji snažil vyléčit magií i elixíry z bylin. Něco bylo úspěšnější, něco ne. Nakonec musel některé části jejího těla napravit bez použití léčebné magie, která na to již byla slabá. Magií přeměn proměnil zpět její klouby, aby mohly zase zastávat svou funkci. Trochu ještě kulhá, ale to bude dobré. Některé části její aury se uzdravily díky bylinám, ale obě ramena i pravá kyčel v astrálu nevypadají dobře. Už je nikdy nepůjde léčit běžnými léčivými zaklínadly, její tělo už nedokáže magické energii poradit, jak její klouby vypadají v pořádku. Zůstalo jí také několik šrámů, na zápěstí a na hrudi. Jediné, co běžnému pozorovateli připomíná nehodu, je slepé pravé oko. Zornice nereaguje na světlo, je plně roztažená, a Meirion na ně nevidí nic. V auře je v tomto místě jen vypálené prázdno. Loira se také zotavila, vlastně hned druhou noc zmizela do lesů a vrátila se až před polednem. Kdo nespal, mohl za svitu úplňku poslouchat vzdálené řvaní divokých šelem. „Vyrážím na západ, podél Ohnivých hor a přes Zakarské lesy. Cestuji do Archonu,“ promluví nahlas u ohně Dageron, tichý čaroděj, kterého skutečně poznalo jen málo z vás. „Mířím do Archonu,“ zopakuje, „mé povinnosti musely počkat příliš dlouho. Kdo by chtěl jít stejnou cestou, doprovodím ho.“ „My půjdem s vama, majstře čaroději, estli vás to obtěžovat nebude. Archon bude náš cíl, to sa ví, lepší místo pro žoldnéřsků dvojicu nenajdeš. Tož čo?“ Zak jen krátce přikývne. „My vyrážíme na sever. Přes Oslí průsmyk, k hranicím Bruzie, pak podél močálů a řeky na Trojcestí. Tam chceme zkusit své štěstí v Mrtvé pustině,“ dodá jeden ze tří rytířů, kteří se stejně jako Tamián stali štvanci, „Tamián s námi nepůjde, i když mě to mrzí, vyrozuměl jsem, že má jiné plány.“ Muž několikrát hrábne do ohniště klackem, je vidět, že ho takové náhle rozhodnutí mrzí. „Loď vyráží na sever, zpět do Kary. Bude na ní dost místa, kdo by chtěl.“ Když už nikdo další nepromluví, ať už nechce sděli své plány ostatním, nebo se stále rozmýšlí, většina se otočí ke dvojici opodál, zvědaví, kam vyrazí Tamián, když ne do Xirie.

Strážce - 27. listopadu 2009 20:35

soukromá zpráva od Strážce pro Cech čarodějů Cech čarodějů nebylo zrovna snadné najít a popravdě, ani tě příliš nezaujal. Čekala jsi něco – víc. Je to malá, přízemní kamenná budova na kraji města, nenápadná, trochu ošuntělá. A taky má zavřené dveře. Uchopíš do ruk mosazné klepadlo ve tvaru dračí tlamy s kruhem mezi zuby a zabušíš. Po chvíli se ozvou šouravé kroky. Dveře se otevřou a v nich stojí vysoký muž v šedivém rouchu. Je starší, tak kolem padesáti, jeho tvář zdobí šedivý plnovous, ale hlavu má holou. A tak trochu orlí profil, když se trochu natočí. Shlédne na tebe shora a pronese, jako by říkal po sté: „Pouze pro členy.“ Ukloní se a zase se opře do těžkých dveří, aby je zavřel.

Joshua z Oronu - 27. listopadu 2009 21:01

O týden později Sedím na pařezu kousek dál od ostatních a se vší pečlivostí přepočítávám svou odměnu. Jakmile poslední mince dopadne s tichým cinknutím na dno měšce, v očích mi vzplane touha po dalším majetku. Připevním si pytlík s penězi ke svému pásku a pevně jej utáhnu. Sevřu mezi prsty pravé ruky tenký klacek, který jsem si ukořistil při krátkém průzkumu lesa. Ten mi zhatilo cosi, co mě při výkonu nutné potřeby u keře málem přivodilo smrt. Utekl jsem. "Hmmmm," Zamručím, opřu loket o své stehno, bradu nechám klesnout do dlaně a šmrdlám kusem dřeva do země různé přitroublé obrázky. Co budeme dělat teď, chlape? Zadek jsme si zachránili, prachy dostali a pořád nám to je málo... Popotáhnu, asi jsem nastydl. Letmo se rozhlédnu kolem sebe po ostatních. Na ženách svým pohledem setrvám déle a při zkoumání Scay, která je ode mě s Tamiánem vcelku daleko, si přiložím dlaň tam, kde tuším srdce, a zoufale vzdychnu. Tak, o takovýhle si můžeš nechat zdát, hochu... Na tu tvůj meč teda nestačí, Zarazím se. Co to zase plácám?! Svraštím obočí a vrátím se raději k rozhlížení. Spatřím Dageronova záda. Hodím klacek kamsi za sebe a vstanu, přičemž ignoruji kletby, které za mnou v ten moment byly vyřčeny. S vřelým úsměvem se octnu za ním a během jeho slov ho vezmu kolem ramen. Vtěsnám se vedle něho k ohni, ať se mu to líbí, či ne. "To je náhoda. Zrovna procházím okolo, slyším, kam to míříš a bum!" Plácnu se dlaní o koleno. "Mám přesně tu samou cestu!" Vztyčím ukazováček vedle jeho obličeje a s úsměvem zvednu dvakrát obočí. Nechám ho však nahoře ve chvíli, kdy do mého zorného pole padne malinkatý váček jednoho z žoldnéřů. Tak ale... Prsty volné ruky mi začnou kmitat jako struny hrajících houslí.

Algila Rosevin z Daricie - 27. listopadu 2009 21:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cech čarodějů Chvíli před domkem stojím a kritickým okem ho hodnotím. Nechápu proč je ta budova tak... ošuntělá? Nezajímavá a vypadala že může každou chvíli spadnout. "To je tedy bída." Zavrtím hlavou. Ale také možná, že jsem prostě jen tím hradem ve kterém žiji zhýčkaná. Ostatní čarodějové třeba nejsou moc bohatí. Dojdu ke dveřím a zaklepu na dveře, čekám a naslouchám. Po chvíli uslyším šouravé kroky, aspoň že tam někdo je. Otevře mi starší muž ke kterému musím vzhlédnout, byl snad o hlavu vyšší nebo ještě vyšší, než stačím něco říci, pronese, že je to tu jen pro členy a už zavírá dveře. "Po-počkat!" Snažím se ho zarazit. "A jak se můžu stát členem pane? Já jsem čarodějka. Sice ještě se učím, ale jsem." Řeknu rychle dřív než se dveře zavřou úplně. "Nebo je to tu určené jen pro muže?" Přešlápnu. Byl to čaroděj? Páni... copak tam snad všichni budou takto staří? To asi pak moc mladé generace čarodějů není... a nebo se pohybují spíš někde kde jsou čarodějové více vítání a potřební. Je pravda, že tady se spíš upřednostňuje síla.

Sai z Mariasu - 27. listopadu 2009 21:59

O týden později Uběhl týden od velké bitvy, týden, jeden z nejdelších v mém životě. Dvě noci nebyl můj spánek delší než hodinu, zamlžené obrazy plné krve vstupující do mého podvědomí tak živé, že jsem se spánku bál. Čím více jsem ovšem viděl, tím silnější byl můj pocit, že obrazy v mých snech nejsou jen skládanky otřesené mysli ale opravdové vzpomínky. A ten pocit, že tolik krve ulpělo právě na mých rukou, byl zdrcující. Jakkoliv neuvěřitelně to znělo, jakkoliv nesmyslně a neskutečně, onen pocit jenom sílil a sílil. A týden je spousta času na přemýšlení. Vzpomněl jsem si na slova elfů z doby před bitvou, která jsme tenkrát nechápal, ale která mě nyní hlodala zevnitř. Astrální tvor … Chci se čarodějů na jejich slova zeptat již dlouho, ale doba se nezdála vhodná. Pan Elleandor se téměř nehnul od lůžka zraněné Meirion, která, jak jsem slyšel, pro naši stranu udělala v boji mnoho. Nepřišlo mi správné připomínat se v takovou dobu, a tak jsem mlčel a o samotě se modlil k bohyni za uzdravení paní Meirion. A dnes, dnes večer je poprvé mezi námi. Je to úleva, i když prý není zcela zdráva, ale vše mohlo dopadnout o tolik hůře… A já díky tomu sbírám poslední nutné zbytky kuráže, abych se pokusil dozvědět něco o významu slov, která mi tolik dní vrtají hlavou. Co je ten tvor? Co to znamená pro mě? A je kvůli němu možné, že noční můry, které mne za nocí provází, jsou skutečné vzpomínky?

Strážce - 28. listopadu 2009 11:01

soukromá zpráva od Strážce pro Cech čarodějů Muž se zarazí a znovu si tě prohlédne. „Musíš složit slib, zkoušku, zaplatit poplatky. Učíš?“ Pohlédne na tebe úkosem, více podezíravý, než zvědavý. „U koho se učíš?“ Začínáš mít pocit, že tomuto muži nic neunikne. Otázkou je, jestli bys raději neměla držet jazyk za zuby a od cechu čarodějů se držet dál. Vždyť o nich nic nevíš! Co tak asi podnikají v té své malé cechovní budově?

Elleandor z Tarémie - 28. listopadu 2009 11:38

Den za dnem až už tomu je týden od bitvy Ani jsem si nevšiml kolik času uplynulo, skoro jsem se od lůžka Meirion nehnul, ze začátku občas mé služby využili, ale to byl vždy okamžik, nebo jen výroba lektvarů na rychlejší regeneraci zlomenin nebo zastavení krvácení. Postupně těchto žádostí ubývalo a nakonec jsem se již věnoval jen Meirion. Ani nevím, kolik jsem toho za tu dobu naspal, bylo pořád co dělat. Byla to hrozná práce. Být to někdo cizí... Radši ani nedomýšlím, jak bych se v tomto případě zachoval. Ale měl jsem podporu, občasné dotazy ze strany v podstatě neznámých vojáků, kteří bojovali na naší straně, ale i přátel na Meirionino zdraví mi dodávalo sílu k další práci a tyto dotazy neustávaly, což dokázal i ohlas, když Meirion sedmého dne zavítala za námi k ohništi... Co teď? Připustil jsem si konečně otázku, které jsem se tak dlouho vyhýbal. Viděl jsem, jak se jedná, co bude dál, ale já to řešit nechtěl. A dnes se zdá, že je poslední společný večer. Dageron přednesl svůj plán a hned měl zájemce. Jeho Lordstvo Tamián již dávno oznámilo svůj plán na návrat do rodné země s osvobozenými lidmi a nyní se naskytla další možno. Připojit se k rytířům-štvancům. Mě se nelíbila ani jedna z možností. Cítil jsem i viděl, že Meiron ještě není v pořádku a chtělo by to ještě tak týden, možná dva odpočinku. Ale také vím, že by to nepřiznala. Na lodi by to určitě šlo, ale jít na moře. Měl jsem z této myšlenky strach, ani nevím, proč. Těm pověrám o mořských nestvůrách, které schlamstnou celou loď jsem nikdy nevěřil, ale pevná půda pod nohama je prostě pevná půda. Prostě půjdu, kam bude Meirion chtít. Věděl jsem to již dávno a věděl jsem, že to rozhodne ona. Jen jsem zatím nevěděl, jak zařídit, aby se rozhodla ještě odpočívat. Byl jsem asi jediný, který neměl moc radost z toho, že již chtěla z lůžka vstát. Ale možná jen cítila, že dnešní večer je důležitý. Rozhlédl jsem se po ostatních. Týden je dost dlouhá doba, abych trošku blíže poznal všechny, i když jsem byl skoro pořád u Meirion. Doufal jsem, že Sai zůstane s námi, byli jsme si poměrně blízcí a hodně času trávil u nás, i když často ztracen někde ve svých myšlenkách. Přesto jsem cítil jisté spříznění. Kněžka trávila příliš mnoho času s Tamiánem a já předpokládal, že se vydá asi s ním na loď, ale ona byla vždy nevyzpytatelná, tak jsem byl zvědavý co podnikne. Joshua se přihlásil do Dageronovi party. Tento mladík, tvářící se „Já tu nejsem.“ Neustále sledoval okolí, aby mu nic neuniklo, velmi bystrý mladík. Sir Angar s Loirou v sobě nalezli nějaké zalíbení a trávili spolu velmi času, ale nevěděl jsem, jak se rozhodnou a u ostatních už tuplem ne. „Já bych ještě pár dní s odchodem počkal, cítím, že se blíží špatné počasí. A mohli bychom této doby využít na přípravu na cestu, protože ač vyrazíme kamkoliv, tak vše bude náročné.“ Zoufalé. Pomyslím si, ale jiné řešení, jak odchod pozdržet a při tom nedat jako hlavní důvod Meiron mě nenapadl.

Algila Rosevin z Daricie - 28. listopadu 2009 11:52

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cech čarodějů Složím ruce za zády a zamyslím se, jestli bych na sebe měla hned všechno prozrazovat. „Než vám odpovím, mohla bych se vás první zeptat co vlastně Cech čarodějů dělá? Čemu se věnuje a tak? A slib kvůli čemu? A jakou zkoušku? Než se do něčeho pustím ráda bych byla trochu informovaná. Tedy pokud by vás to příliš neobtěžovalo a nezdržovalo?“ zeptám se ho a mile se na něj usměji. Docela by mě zajímalo co čarodějové v tom Cechu dělají a nevím jestli vůbec Avaret znají. Co když o ní neslyšeli?

Geidan Stål - 28. listopadu 2009 13:08

Je zvláštní, že během toho týdne si člověk mnohdy nenašel čas, aby zařídil důležité věci. Asi to bylo tím, že se všichni zotavovali a měli jiné starosti a já si teda našla jinou zábavu. Někde v lese, se psem po boku... ale to mi nezabralo moc času, protože jsem musela dávat pozor, aby mi nepraskly stehy. Potom tu samozřejmě byly i chvíle, kdy jsem taky někam zalezla, protože modlitba, pokud nepatří k veřejnému rituálu, je soukromá věc. A nakonec... nakonec tu byly okamžiky, které jsem trávila se spikleneckým šuškáním s Tamiánem. Vlastně jsme se bavili normálně, ale netoužila jsem být tam, kde to všichni uslyší. Ale teď konečně vyrážíme. Tedy, zítra. Je nejvyšší čas se do toho pustit. Přijdu k ohništi, kde je Angar s Loirou. Oni jediní vypadají, že by byli natolik šílení, aby šli. A s nimi jedinými nějak dokážu vyjít. Nejsou konfliktní, protože v něčem mají podobný pohled na svět. To je dobře. Přelétnu pohledem celou společnost. "My s Tamiánem vyrážíme..." sjedu pohledem na slepce, "tam, kam mě Kain posílá. Na tom místě kdysi stával slavný chrám. Dnes jsou z něj už jen rozvaliny, ale já jako velekněžka moc dobře vím, že to je jen zlomek toho, co se může skrývat pod ním, v katakombách a tajných skrýších. Kain mi dal za úkol obnovit jeho zašlou slávku - a neříkal nic o tom, že ti, kteří mi při ceste budou k ruce, si nemohou vzít nic z pokladů, které předešlí velekněží shromáždili. Proto mám pro ty, kteří nemají kam jít, nabídku: Pojďte s námi v Kainově jménu. Každý dostane svou odměnu a mé požehnání, které Kain jistě nebude brát na lehkou váhu, protože jsem jeho věrná služebnice. Navíc - šli byste v zájmu jeho věci, a proto si troufám říct, že od vás odvrátí svůj pohled a i na nebezpečné cestě nám bude méně hrozit smrt než jiným, těm, kteří na něj nedbají." Opět se podívám na slepce, ale i na Angara a Loiru... a zase na slepce. Zajímalo by mě, jestli můj pohled dokáže vycítit. "Vás, Angare a Loiro, jmenovitě vás bych chtěla vzít s sebou. Taktéž věštce Saie. Během týdne nebyl čas a po bitvě asi ani nálada si pořádně promluvit. Hlavně tady se slepcem. Nu, chlapče... co máš za plány?" Během těch slov k němu pomalu přejdu a při poslední větě ztiším hlas, už nemluvím jasně a zvučně, aby mě slyšeli všichni okolo.

Strážce - 28. listopadu 2009 19:01

soukromá zpráva od Strážce pro Cech čarodějů Čaroděj se na tebe pátravě zadívá. Trochu se pousměje. „A co před chvílí? Kdybych ti jen řekl, tady to podepiš, podepsala bys? Vstoupila do cechu jen tak? Co tě najednou zajímá, co cech dělá, čemu se věnuje? Kvůli slibu? Zkoušky? Na peníze se neptáš. Není to zvláštní, zeptat se nejdříve, jestli smíš dovnitř a pak až na to, co tě za dveřmi čeká? Nejdříve odpověz na mé otázky, pak odpovím já na tvou. A pak mi můžeš odpovědět na mou první, jak jsi slíbila. Pokud tento rozvětvený rozhovor udržíš celý v mysli.“ Pousměje se, jako by to byla nějaká hra. Čeká na odpověď.

Algila Rosevin z Daricie - 28. listopadu 2009 20:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cech Čarodějů Trochu se začervenám, nachytal mě. "No víte... trochu jsem zpanikařila. Začal jste zavírat dveře a ani jste mi nedal šanci cokoliv říci. A tak jsem si řekla, že mi spíš nezavřete dveře před nosem když prohlásím, že se chci stát členem namísto toho kdybych řekla, že se chci na něco zeptat. Kdybych řekla, že se chci zeptat na pár věcí ohledně cechu, třeba by vás to nepřimělo ty dveře zase otevřít." Založím si ruce na prsou. "A tohle bylo prostě první co mi přišlo na mysl. Možná kdyby jste toho kdo vám klepe na dveře nechali první promluvit než mu zavřete před nosem, tak by to vypadalo jinak." Dodám. "A jak vůbec víte, že třeba nejsem členem? To si všechny pamatujete? Jak vypadají a jak se jmenují? Nebo jste si řekl, když jste na mě pohlédl, že jsem příliš mladá a hezká na to, abych mohla být členem?" věnuji mu svůj nejlepší úsměv, samozřejmě že v tomhle jsem vtipkovala.

Meirion z Ilianoilis - 28. listopadu 2009 20:49

O týden později Nesrovnatelně se cítím lépe. Mohu se hýbat, chodit, jíst, volně dýchat.. a vidět alespoň na jedno oko. Ještě mi dá nějakou dobu zabrat, než se naučím pracovat bez jednoho oka. Je to nezvyk, hledět na svět jen napolovic, nevidět tolik, kolik byl člověk či elf chtěl a navíc to vnímat na tom místě, kde to ve skutečnosti je, a ne o pár čísel vedle. Elleandorovi jsem zavázána více, než by mi bylo milé či než jsem kdy dřív čekala. Do mého léčení dal všechno, co mohl. Vím, že s ním mohu počítat a mohu se na něj spolehnout. Teď jsme dva a podle toho musím i jednat. Jedna z prvních věcí, kterou udělám ihned poté, co se shlédnu v zrcadle, seženu si kus pruhu z kůže a převážu si jej přes oko. Rozhodně to na mne působí lépe, než nereagující zornice v zrcadle. Pro cestu na sever nejsem v žádném případě, poselství elfky mi jen tak z mysli nevymizí. Zato ale Dageronova nabídka se tváří velmi lákavě. Nemluvě o tom, že i on by nám byl bližší svým přístupem k magii. Tam, kde by byl on, byli by i další spřízněnci. A Sai, ten počítám s tím, že by mohl jít s námi. Nicméně jeho zavázání se Tamiánovi a výzva kněžky, se zdají být překážkou. "Kam tedy?" Optám se jak Saie, tak Elleandora.

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. listopadu 2009 09:39

U ohně Většinu týdne jsem trávila odpočinkem a lovem. Vím, že po léčení magií musí tělo zesílit a tkáň znovu prorůst magicky spojená místa. Je to nepříjemné, cítit se úplně zdravá, ale vědět, že tomu tak není. Šetřit se a odpočívat, když je tělo plné sil. Strávili jsme zde nakonec více, než se plánovalo. Počasí nebylo vždy příznivé a některá zranění byla hlubší, než se očekávalo. Proti ranám, která utrpěla Meirion, bylo pár stříbrných šípů nic. Nevím, jak se jí to stalo, ale i přes svou kočičí zvědavost jsem se nikoho nezeptala. Cítím, že se to nehodí. Tiše sedím a přemítám. Stále jsem trochu nesvá z toho, co se přihodilo při bitvě. Taková chyba! Byla jsem si jistá sama sebou příliš a ve finále jsem akorát ležela v tratolišti vlastní krve. Taková ostuda! Ze zamyšlení mě vytrhne Scay, když mne osloví. Zpětně si poskládám význam jejích slov. Proč raději nechce s sebou čaroděje? Ukázali se užitečnější, rozhodně užitečnější než já. Zavrtím hlavou. Ale co... „Já půjdu,“ přeruším její rozhovor se Saiem po krátkém zaváhání. „Chci vyrazit do Aravanu, ale je podzim a můj domov je daleko na severu. Před zimou bych to nestihla. A zůstat někde na celou zimu v nějaké bohy zapomenuté vesnici v horách, to opravdu nechci. Půjdu s vámi.“ Pak pohlédnu na Angara. Většinu týdne jsme spolu nemluvili. Byli jsme si na blízku, ale nemluvili jsme. Nevím, co mezi námi je či bylo, ale bojím se, že bude čas se rozloučit.

Strážce - 29. listopadu 2009 09:57

soukromá zpráva od Strážce pro Cech čarodějů „Čaroděj musí mít svou hrdost,“ prohlásí káravě, „co by měl udělat, když mu zavírají dveře před nosem?“ Chvíli máš pocit, že hra otázek a odpovědí bude pokračovat, ale tentokrát je to rétorická otázka. „Rozhodně ne panikařit. Stát si za svým, říci, co chce. A pokud jej tam nebudou chtít, rozmyslet se, jestli opravdu chce dovnitř. A pokud ano...“ Pokrčí rameny. „Je to snadné, členové cechu mají v astrálním těle vypálenou insignii. Takže si všechny nemusím pamatovat a fakt, že nejsi ani mladá ani hezká nic nemění na tom, abych to poznal jediným pohledem,“ odpoví na tvé vtipkování naprosto vážně. Nemáš ani čas přemýšlet nad tím, že tě vlastně urazil, protože pokračuje rychle dál. „Cech čarodějů je společenství, ve kterém čarodějové různých tradic spolupracují. Mají své cíle, každý za sebe, ale také mají cíle, jako celek. Společně jsme silnější a náš hlas je ve světě brán vážně. Máme práva, výsady, ale i povinnosti vůči cechu a výše postaveným čarodějům. Zbytek je už jasný, slib, že budeš prospěšná cechu, nebudeš odmlouvat starším, vždy budeš jednat ve prospěch cechu a nikdy jeho jméno nepošpiníš svými činy ani slovy, že zájem cechu bude nad tvými osobními zájmy. Že nebudeš usilovat o život a nebudeš chtít připravit o magickou moc jiného člena cechu, krom formálně vyhlášeného Souboje. Že se podřídíš spravedlivému hlasování v Tribunálu. Že nebudeš zasahovat do věcí ostatních čarodějů, pokud se netýkají cechu. A tak dále. Je poměrně složitý.“ Čaroděj si povzdechne a pak pokračuje: „A zkouška jak tvých magických schopností, tak morálních zásad. Také není zrovna lehká. Tak, to bude asi vše, Algilo. Teď odpověď na mou otázku.“

Algila Rosevin z Daricie - 29. listopadu 2009 12:10

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cech čarodejů Dám se ruce v bok a zadívám se na něj. "Ale já mám svou hrdost." Namítnu a pousměji se. Ale po jeho slovech, že nejsem ani mladá a ani hezká, mě donutí se zamračit. "Hele! Nebuďte sprostý!" ohradím se. Ale tak jistě, je to starý dědek, jistě si takových věcí na ženách už nevšímá. Zamračeně poslouchám jeho slova o cechu, znělo to stále více zajímavěji, ale ta zkouška mě znepokojila. Je těžká a já ještě moc věcí neumím, což rozhodlo o tom, že se členem ještě nemohu stát. "Hmm... sice mi už má učitelka řekla, že jsem čarodějka, ale na tu zkoušku asi ještě nejsem připravená." Pronesu zamyšleně a povzdychnu si. Byla to škoda, ráda bych se setkala a popovídala s dalšími čaroději a naučila se třeba nějaké nové malé kouzlo. Pohlédnu zase na čaroděje. "Má učitelka je Avaret." Odpovím mu. "Tedy... na tu zkoušku si ještě netroufnu. Ale děkuji vám za to, že jste mě informoval. Zkusím to až toho budu umět více. Ale mohl by jste mi říci, kde bych tu ve městě našla místo, kde se třeba čarodějové stýkají? Třeba jestli tu není nějaká oblíbená hospoda nebo tak něco? Moc ráda bych si popovídala s nějakým dalším čarodějem a naučila se třeba i nějaké menší kouzlo navíc, aby měla moje učitelka radost, že jsem se ve svém volnu jenom neflákala a nebavila." Požádám ho.

Strážce - 29. listopadu 2009 13:59

soukromá zpráva od Strážce pro Cech čarodějů „Máš svou hrdost, ale pokřikuješ tu jako trhovkyně. A to jsem byl ještě s tím přirovnáním hodně mírný. Pak přijď, až budeš umět dost a až budeš připravená. A také požádej tvou učitelku, ať tě něco přiučí o morálce, chování a slušnosti.“ Na jméno se chvíli zamyslí, ale nakonec zavrtí hlavou. „Tu neznám.“ „Nemyslím si, že tě bude chtít někdo něco učit. Proč by to dělal? Od toho máš svou učitelku. A tím méně tě někdo bude učit kouzla. To tak leda na trhu. Jestli ti dala volno a ty jej nechceš, nejlepší bude se k ní vrátit, ať tě učí dál. To tě nenapadlo? Hmmm, opravdu. Jsi mladá.“ „Na shledanou,“ dodá, když se znovu chopí dveří, aby je zavřel.

Algila Rosevin z Daricie - 29. listopadu 2009 14:16

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cech čarodějů Na muže se mračím, možná, že jsem pokřikovala, ale on byl zase pěkně sprostý. Takhle sprostý ke mě ještě nikdo nebyl. "Na shledanou." Rozloučím se a mračím se. Tentokrát ho nezadržím a otočím se zády se založenýma rukama. Byl tak neurvalí, já mám dobrou morálku, nemůžu za to že je už příliš starý na to aby se uměl bavit jinak než jen vážně. Já si volno užívám samozřejmě, ale to neznamenalo přece že bych se nemohla přiučit u jiného čaroděje. Proč by mi nějaký čaroděj nepomohl se třeba naučit nějakou kouzlo? Byl by to problém? Proč? Odfrknu si a pak se rozhlédnu, už nevím jestli se mi chce stát členkou. Jestli jsou všichni takoví no tak to je smutné. Jestli mi, ale nechtěl on říci kde bych našla čaroděje, tak mi to třeba řekne někdo jiný. Vydám se pryč ulicí a ptám se každého kdo mi od pohledu přišel ochotný se na okamžik zastavit a odpovědět mi.

Strážce - 30. listopadu 2009 09:37

U ohně „To je hrozně zvláštní,“ odpoví Dageron Joshuovi hned poté, co Scaywen domluví a zamíří za slepcem, „měl jsem totiž za to, že budeš chtít jít se Scaywen.“ Chvilka ticha, při které na tebe čaroděj nenápadně přátelsky mrkne. „Katakomby, tajné skrýše, poklady, pasti, ruiny Kainova chrámu a dobrodružství. Asi jsem tě špatně odhadl. Škoda. Kdybych počítal, že budeš cestovat se mnou do Archonu, kde se rozdělíme, neříkal bych ti, ať pozdravuješ Algilu. Přece, kdyby byla v Archonu, pozdravil bych ji sám, to dá rozum.“ „V tom případě, vyrážíme před úsvitem. Promiň, Elleandore,“ obrátí se k elfovi, „ale můj úkol nepočká. Už tak jsem se zdržel až příliš. Opravdu, musím vyrazit už zítra. A budu spěchat.“

Joshua z Oronu - 30. listopadu 2009 10:19

U ohně Čaroděj na mě mrkne a já mrknu na něho. Ne však nějak šibalsky, kdežto překvapeně, že se mi něčeho takového dostalo...od něho. Rozpačitě v tom momentě složím obě paže za hlavu a jen se zasměju. Vteřinu na to se zatvářím, jako bych dostal klackem přes hubu. "Měla říct dřív, že budu odměněn, do prkna," Postěžuju si a přivřu oči, s tvářemi jako s dvěma horkovzdušnými balóny. "Thexe na tebe ženská, aby tě obral," zamumlám si pod vousy a dlouze hlasitě vydechnu. "Algila?" Tiknu pravým obočím vzhůru a hnedle si vzpomenu. "Algila, jasně!" Pousměju se a několikrát přitakám. "Na druhou stranu bych ten pozdrav přeci jen měl vyřídit," Kousnu se dvojkou do spodního rtu. Přemítnu si v hlavě mágova slova a rozhodování je hned jasné a rychlé. Zjevně mě nakonec odhadl dobře. Katakomby, tajné skrýše, POKLADY... "Zdá se Scay, že se mě přeci jen nezbavíš!" zvolám na ni a mrsknu jejím směrem malý sutřík, aby bylo jasné kde se nacházím. Po boku Dagerona mám pocit, že bych ji klidně mohl zvednou sukni a nic by se mi nestalo. Něco mi ale říká, že je to vážně jeden z mých dalších debilních pocitů... Pak jen mlčky klesnu mořskýma očima na slepce. Hmm...

Sir Angar z Xirie - 30. listopadu 2009 10:22

O týden později – U ohně Poslední týden pro znamenal jednu špatnou zprávu, která mě donutila přehodnotit své plány. Mým plánem byla nejprve cesta do rodné Xirie, ale ta podle všeho padla. Co se stalo s mou rodinou, netuším, ale pochybuji, že ještě existuje. Možná se je někdy pokusím vyhledat a obnovit zašlou slávu, ale to může ještě nějaký čas počkat. „Půjdu také.“ Odpovím okamžitě, aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel, přičemž se podívám na Loiru. Ze zranění se zotavila už dávno a zdá se být v pořádku, přesto mám pocit, že ji ještě něco trápí, i když o tom asi nechce příliš mluvit. Ano, ano jdu taky. Dodám si pro sebe, když už je pozdě na změnu rozhodnutí. Ostatně nic lepšího na práci momentálně nemám a tohle by mohl být dobrý začátek.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 30. listopadu 2009 13:46

Před cestou Celý ten týden byl jak rekreace, nikde ani živáčka, kterého bych mohla zabít prostě jen tak. Pár popudlivých a k zeblití hodných záležitostí sice vyvolal Zak i ten skrček, ale snažila jsem se držet na řetězu, abych oběma nesmísila tu jejich krev když si tak rozumí. Párkrát jsem zabrousila do lesa pro nějaké jídlo, najít nějaké byliny, ale více méně jsem odpočívala a nabírala síly, tím více, že jsem hlídala svá zranění, které se perfektně hojila. Konečně to bylo tady, pár návrhů kam dál. Začala jsem se zajímat, přeci jen, Tamián se zdál již dutý a pro co jiného mám pracovat než právě pro prachy? Snad ne pro dobrý pocit z pomoci bližnímu svému. Celých sedm dní jsem nespouštěla oči ani z jednoho kdo tu byli, kým jsem byla ohromena byla Loira, několikrát jsem sledovala v lesích její „lov“ a pravdou zůstává, že lepší podívanou by si nikdo neuměl ani představit. Meirion mě překvapí, její pohled na svět i když teď vlastně jen jedním okem, zůstává tak nějak neměnný, očekávala bych že z ženy na lůžku se probují litující se troska ale ne. Dageron přijde s tím že odchází na západ do ohnivých hor. K mému potěšení odchází i skrček s kámošem. Je tedy jasno touhle cestou rozhodně tedy nejdu. Další kdo řekne své rozhodnutí je jeden z rytířů. Na sever až k mrtvé pustině. Jistě ani tohle není cesta, kterou bych chtěla jít, již jsem tam byla a nikterak mne to místo neuchvátilo ani tehdy počítám že ani dnes ne. Tedy je jasno, jdu s Tamiánem, i když je tu ještě jedna možnost, půjdu sama. A jestliže nemá Tamián peníze nač s ním chodit. Ellandor měl pravdu, počkat s odchodem je dobrá myšlenka, počasí vskutku nevypadalo moudře, ale na druhou stranu jsme tu déle než by bylo připustitelné. nehledě na to, že v blízkém ale i vzdáleném okolí o nás musel vědět každý. Překvapilo mě jak s řečmi ostatních uvažuji o tom, že s touhle skupinou zůstanu, ale stále to bylo možnost se kterou můj mozek pracoval. Scaywen však přijde, takzvaně s nabídkou která se neodmítá. Loira i Algar souhlasili, že půjdou, chlapec Joshua změnil své rozhodnutí jakmile slyšel o odměně. Pochopitelně i ta je pro mě více jak lákadlem. Další rozhodnutí měla přicházet, přišla jsem blíže k ohni a tak aby mne Scqywen postřehla kývnu hlavou. “Jdu také! A pokud chceš mohu jít napřed a zjistit zda je nejbližší cesta volná, všichni ještě nejsou zcela zdraví a na boj nejsme úplně připraveni.“ Pohledem neuhýbám od Scaywen, nechci, aby to někdo bral osobně.

Strážce - 30. listopadu 2009 17:09

soukromá zpráva od Strážce pro Procházka Arnagánem – tak se to skalní město jmenuje! A není mezi čaroději nějaká nepsaná domluva, že by mě učně učit jen jeden? Přemýšlíš nad tím, když procházíš městem. A co když má každý jiný přístup k učení a ještě navíc se ti to bude plést? Nebo to bude nebezpečné. Měla by ses zeptat Avaret. Vyptávala ses, kde jsi mohla. Ptala ses lidí, stánkařů, většina se na tebe divně dívala. Nakonec ses přece jen dozvěděla o dvou čarodějích. Jeden byl zároveň alchymista a čaroděj, měl malý obchůdek a sklad. Milý nebyl ani když jsi přišla a na tvůj jen náznak požadavku na učení tě vyhodil tak rychle, že ses ani ve dveřích nezastavila. Druhý byl zaměstnán ve službách bohatého měšťana a obchodníka v jedné osobě. Odtamtud tě vyhodil sluha, hned ve dveřích. A pak... „Stát! Půjdete s námi, slečno!“ zahřímá muž z městské stráže. Oba jsou mohutní, s kopími a meči, v kožené zbroji.

Algila Rosevin z Daricie - 30. listopadu 2009 17:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Procházka Arnagánem Moc jsem nepochodila, čarodějové ani nebyli moc slušní, jako kdybych je snad žádala o to, aby mi dali kus ruky nebo co. Když mě vyhodil i druhý čaroděj, tedy spíš sluha, jen si založím ruce a tvářím se na supěně. Ale po tomhle jsem to už vzdala, kašlu na to. Co je špatného na tom, že bych se chtěla trochu přiučit od jiného čaroděje? To je to takoví problém? Odfrknu si a pak sebou leknutím trhnu, když zahřímá nějaký muž poměrně nahlas. Otočím se a zmateně se zadívám na mohutné muže, po zuby ozbrojené. Váhavě se rozhlédnu jestli nemyslí třeba někoho jiného, ale ne, opravdu mají na mysli mě. "To mluvíte na mě?" zeptám se. "No tak dobře... když to musí být." Povzdychnu si a vydám se k mužům. "Tak pojďme. Ale mohli by jste mi říci kvůli čemu to je? Oni si na mě snad nějací lidé stěžovali? Já, ale nic špatného neudělala. Možná jsem byla trochu vlezlá, ale od kdy je tohle nějak proti zákonům?" zastavím se u mužů a pohlédnu z jednoho na druhého. "Povím vám... že lidé jsou teď mnohem méně přátelští než si pamatuji." Povzdychnu si.

Sai z Mariasu - 01. prosince 2009 14:20

Při vší své snaze sebrat odvahu a promluvit si s elfy jsem vůbec nepomyslel na to, že bych se já stal někým, kdo má rozhodovat. A teď jsou ke mne obráceny pohledy všech kolem, cítím to. A Kainova kněžka, zrovna ona by mne chtěla vzít s sebou. Ještě nedávno bych nechtěl vůbec myslet na to proč, ale když čarodějové viděli něco víc, něco v nepořádku...jist to vidí i ona. Krátce se rozvzpomenu na rudé obrazy z podivných snů posledních nocí. Kdo by se v něčem takovém mohl vyznat lépe? "Já..." Nadechnu se a lehce stisknu dlaně propojené na klíně. "Také bych si s vámi rád promluvil, pání Scaywen. Ale nechtěl bych, aby se má cesta rozdělila s tou pana Elleandora a paní Meirion." Velice krátce se odmlčím. "Doufal jsem, že se dále vydáme společně."

Strážce - 01. prosince 2009 16:55

soukromá zpráva od Strážce pro Procházka Arnagánem Stráže tě vedou nesmlouvavě a mlčky městem. S těmi si moc nepokecáš, ti musí udržovat pořádek, chránit obyvatele a ne přemýšlet nebo si s tebou vykládat. Od toho tu bude někdo jiný. Vaše cesta skončí v budově radnice, je to stará dřevěná budova, poměrně členitá a velká. Provedou tě chodbou do menší místnosti, kde úřaduje někdo významný. To poznáš na první pohled. Muž, ke kterému tě přivedli, má tak kolem pětatřiceti, knírek, na sobě zdobenou koženou zbroj, před sebou na stole velké množství lejster, pečetí a dalších pergamenů. Patrně tohle bude ta část jeho práce, kterou nesnáší. Ale podle toho, jak se usmál, když tě stráž přivedla, to, co následuje, v tom se vyžívá. „Sire? Přivedli jsme podezřelou!“ zasalutuje jeden z vojáků. Muž přirozeným gestem poděkuje strážcům a pošle je za dveře. Pokyne ti rukou, aby ses posadila naproti němu. Pak se na tebe pátravě a s neskrývaným potěšením zadívá: „Nevím kdo jste, ani co v našem městě chcete. A to se mi nelíbí, možná byste to mohla objasnit. Protože...“ Zahledí se na jeden papír před ním. „Protože tu mám podezření týkající se vaší osoby, je to obvinění ze špionáže a pak hned další, z nekromancie. Špiónům se vyřezává u nás jazyk, nekromanty pálíme na hranici. Takže – kdo jste a co tu chcete.“

Algila Rosevin z Daricie - 01. prosince 2009 17:12

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Nebavili se se mnou, nic mi nevysvětlili, tak jsem s nimi prostě šla. Aspoň, že do mě nestrkali a nespoutali mě. To by tedy bylo. Když mě odvedli ke svému veliteli už jsem byla opravdu celá nesvá, zůstanu stát a ohlédnu se na muže co mě přivedli jak odchází. Když mě pobídl, abych se usadila jen s menším zaváháním to udělám. Muž co mě vyslýchal se, ale nezdál nijak nepřátelský a to mě trochu uklidnilo. Ale obvinění ze špionáže? Nekromancie? Za nekromancii se tu upalovalo? Přistihnu se, že na něj třeštím oči. "Ale... ale proč by mě někdo z něčeho takového obviňoval? Nikomu jsem nic neudělala!" Vypísknu na svou obranu. "Jmenuji se Algila Rosevin z Daricie. Ale od svých třinácti let žiji v této zemi." Odpovím mu na to kdo jsem. "Jsem učednice u čarodějky Avaret. Před pár dny mě za odměnu, za mé úspěchy při studii pustila na pár dní sem do města, abych si odpočinula, pobavila se a tak. To je všechno. Rozhodně tu nešpehuji, ani nevím co bych měla špehovat. Jen se chci bavit, než mi dojdou peníze a budu se muset zase vrátit ke studiu. Je pravda, že možná tím, že jsem doufala a ptala se čarodějů jestli by mě nenaučili nějaké zaklínadlo, že jsem tím snad vyvolala podezření... ale to nebyl úmysl. Jen jsem chtěla svou učitelku potěšit tím, že se vrátím s tím že umím nové zaklínadlo, že jsem tu celou dobu jen nelelkovala, ale místní čarodějové jsou hrozně nepříjemní a neochotní. Nikdo v životě mi takto neotrávil náladu. Ale opravdu pane... já jsem jen vlastně čarodějka v učení co je tu... na dovolené. Jestli... jsem vyvolala mylný dojem, nebo někoho urazila tak mě to mrzí a neměla jsem to v úmyslu." Mluvila jsem upřímně, byla to přece pravda. Ale zajímalo by mě kdo mě z tohoto obvinil.

Strážce - 01. prosince 2009 18:10

soukromá zpráva od Strážce pro Výslech „Ha!“ ukázal na tebe prstem, jako by tě přistihl při činu. „Z Daricie!“ podívá se na tebe úkosem. „Daricijský špeh! V tom případě budeme muset za tvou učitelkou, aby tvá slova potvrdila. Protože jak jistě uznáš, nemáš jediný důkaz. Ale to přece nebude problém, že...“ Na chvíli se zamyslí a pak zvedne další pergamen. „Opravdu zvláštní, takže nikomu nic neudělala, s nekromancií nemá nic společného, je tu na výletě a BUM!“ práskne rukou do stolu. „Ráno, čistě náhodou, se našly tři mrtvoly. A ani jedna z nich nevypadala na běžný zápal plic nebo že by zakopli na schodech a ožralí se utopili v močůvce... Spíše to vypadalo na temnou magii. Taková náhoda,“ pokrčí rameny. „Přiznání je polehčující okolnost,“ poradí ti se zdviženým prstem, „a méně bolestivá. Takže?“

Algila Rosevin z Daricie - 01. prosince 2009 18:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Jak vykřikl a ukázal na mě, leknutím sebou trhnu, tyhle přehnaná gesta mě někdy opravdu lekala. "Ajaj... oni ty tři našli. A člověk by si myslel, že v tak zapadlém místě se najdou přinejmenším aspoň až za týden. Teď jsem docela v háji." Ale své obavy jsem nedala nijak najevo a spíš se zatvářila pohoršeně. "Já nejsem špeh! Copak hned každého, kdo pochází z jiné země podezíráte ze špehování? A vůbec... co bych tu asi tak špehovala? Tohle od vás vůbec není fér. Já jsem se sem přijela jenom pobavit. Stát se ženou, poprvé v životě se opít, koupit si nějaké zbytečnosti pro radost. To je všechno co chci." Rozčílím se. "A o nějakých mrtvolách nic nevím. Když jsem přišla byla jsem v bylinkářství prodat bylinky abych měla peníze, pak šla na trh si něco koupit a pak jsem šla za svou známou do hospody a pak jsem s ní byla celou dobu a celou noc jsem také nebyla sama. Tak jsem čarodějka a nejsem z města, no a co? To vám hned dává právo mě z něčeho takového obviňovat? Třeba je to jen náhoda. Nakonec vždyť sem do města přece přijíždí a odjíždí každý den lidé a proč to hned mám být já?" Zatnu pěsti a nakloním se k muži. "Vy jen prostě nemáte na koho to shodit, že je to tak? A kdo mě vůbec obvinil? Jak můžete vědět, že to jen není třeba nějaký pitomec co si myslí, že jsem ho něčím urazila a takhle se mi nemstí?" založím si ruce na prsou. "Já jsem nevinná. Ani jedno z obvinění není pravdivé. A vy mi kazíte volno. A vůbec... být nekromantka tak si myslíte, že bych se tu s vámi vůbec bavila?" mračím se na muže, ale pak si povzdychnu. "Podívejte pane. Vím, že jste rozumný člověk a vidím na vás i že nejste zlý... možná trochu škodolibí, ale ne zlý. Copak si opravdu myslíte, že já bych někomu dokázala ublížit? No možná v sebeobraně, ale nikdy bych nikomu nic neudělala záměrně. Nesnáším násilí. Prosím... buďte rozumný." Poprosím ho a udělám na něj prosící oči.

Strážce - 01. prosince 2009 18:55

soukromá zpráva od Strážce pro Výslech „Uděláme to takhle. Jsem ochoten ti uvěřit. Ty se teď svlékneš a všechny věci položíš na stůl. Všechny. Já si je prohlédnu a pokud nenajdu nic, ale absolutně nic podezřelého, budeš moci jít. Jestli si stále budu myslet, že jsi špeh, půjdeme navštívit tvou učitelku. A pokud si stále budu myslet, že jsi nekromantka, nechám tě uvrhnout do žaláře. To je myslím poměrně dobrá nabídka,“ přikývne na znamení, že on sám si to myslí. „Třeba tě opravdu někdo jen obvinil neprávem. Třeba ne,“ pokrčí rameny a gestem ukáže na stůl. Pohodlně se usadí.

Algila Rosevin z Daricie - 01. prosince 2009 19:30

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Chtěl po mě abych se svlékla a on si mohl prohlédnout mé věci, pozvednu obočí. "No tak dobře. Ale já s učitelkou žijeme mimo město. Musel by jste jít se mnou asi... den a půl než bychom došli ke mě domů." Pronesu a sundám si z ramene brašnu a položím ji na jeho stůl. "Ale moje šaty a dýka jsou magické. Šaty se sami opravují, když si je roztrhnu, nebo mě udržují v teple, když je zima a ta dýka když ji vezmu do ruky, tak mi pomáhá v sebeobraně. Já totiž neumím moc bojovat a ta dýka vede mou ruku. Dávejte u ní pozor, je totiž určena jenom pro mě." vysvětlím mu a dám na stolek můj váček s penězi a dýku. Pak boty a nakonec si sundám šaty, které také položím před něj na stůl. A tak jsem před ním stála nahá, jsem ráda že díky Avaret jsem se naučila se nestydět a tak se před ním nesnažím ani nijak příliš zakrývat, jen si založím ruce na prsou. "Tak prosím... ale uvědomte si, že jsem čarodějka. A to co by se vám mohlo snad zdát podezřelé je pro čaroděje normální, tak prosím nedělejte unáhlené závěry." Pobídnu ho, aby si mé věci prohlédl.

Geidan Stål - 01. prosince 2009 22:05

Vypadá to, že zmínka o tom, že my, velekněží, dobře víme o možných tajných skrýších chrámu - ačkoli není náš - zabrala dokonale. S Angarem a Loirou jsem tak trochu počítala, na ně jsem sázela. Nezklamali. Bojovníky budu potřebovat, protože ani Kain mi nezaručí, že moje cesta bude šťastná a klidná - ba naopak. Bohové si libují v úkolech a překážkách, aby jim nešťastník prokázal svou víru. Já mu ji dokážu. Já už tohle znám, nenechám se odradit. Moje víra je pevná a moje odhdlání jako ta černá skála, do které nás zakleli. Mladý zlodějíček tu na mě hází kamínky jako děcko a ještě tu na mě pořvává zkráceninou mého jména. Káravě se na něj zamračím; takovým tím výrazem, který donutil mladé, rozpustilé novice se stydět za hlouposti, co dělali. Že je to nedůstojné. Potom se ozve i ta divná elfka. Nic proti tomu nemám, pokud po mně nebude chtít peníze hned. "Tak mluv, pokud to není soukromá záležitost. Většina těch, co tu jsou, se přihlásili. Kam půjdou ti dva..." Po tom je mi hovno a nezajímají mě. V bitvě jsme byli na jedné straně, ale už od začátku jsou v našem pohledu na svět neshody. Asi nedokáží skousnout, jakou úlohu na tomto světě hraju. Že život má i svůj protiklad, bez kterého se neobejde. Beze smrti není života. Pokud listí ze stromu neopadá, nemůže narůst nové, svěží a zdravé. Pokud stařec neumře, rodina nemůže raději živit dítě, aby zesílilo. Když ze sebe dělají takové chytráky, měli by to chápat. Jak jsem jednou řekla - jsem obchodník s časem a mým cechmistrem je Kain.

Strážce - 01. prosince 2009 22:27

soukromá zpráva od Strážce pro Výslech „Popravdě,“ začne, když se prohrabuje tvými věcmi, prohlíží si lektvary a dívá se, kolik že to máš peněz, „denně potkávám zločince a jsou mezi nimi dva druhy lhářů. Ti špatní, kteří při lhaní dělají tolik věcí, že je to na nich poznat, pak ti dobří, zkušení, kteří nehnou ani brvou. Sama si vyber, do které skupiny patříš.“ Zvedne tvou dýku, s respektem ji odloží stranou. Z pouzdra ji nevytáhne. „Myslím, že špeh nejsi,“ uzavře prohlídku tvých věcí, „ale myslím si, že nekromantka ano. Možná mladá, nezkušená, snad trochu naivní, ale nekromantka ano. A zrovna máš velké štěstí, že služby někoho takového potřebuji. Takže pro tentokrát by mohla Ránya přivřít obě oči, a nemuseli bychom nebohou dívku ani upálit, ani narážet na kůl.“ Zamne si ruce: „Stačí, když pro mě uděláš drobnou službičku. A jí ti zatím pohlídám tuhle věc.“ Zvedne dýku a chce ji schovat v sekretáři.

Algila Rosevin z Daricie - 01. prosince 2009 23:15

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Když pronese to, že si nemyslí že jsem špeh se mi uleví, ale to že jsem nekromantka to ano. Znamenalo to tedy smrt a já nehodlám ještě umírat a abych se dostala v bezpečí zpět domů, musela bych zabíjet. Nechám ruce klesnout podél těla, sleduji jak schovává mou dýku, už byla moc daleko, zase jsem to začínala cítit. Bylo vůbec dobře, abych s ní byla takto svázána? Co kdyby mě jednou naše oddělení zabilo? Nechci být k něčemu takto svázána. Znovu se zadívám na muže a stisknu rty, mám přiznat že jsem nekromantka? A jsem jí? Já myslela, že jsem prostě čarodějka. "Proč je vůbec nekromancie nezákonná? Vím tedy že nekromanti se většinou považují za zlé, ale netušila jsem že je její provozování zakázané." zeptám se a promnu si ruce. Mám mu věřit? Že opravdu chce ode mě pomoc a nechá mě pak jít? "A jak mi můžete zaručit to, že mě pak nenecháte zabít?" Stisknu rty. Byla jsem moc důvěřivá? Možná ano, musím to zkusit, v nejhorším případě... budu muset bojovat. Povzdychnu si. "Tak dobrá... jsem nekromantka... asi... myslím... víte... až do chvíle kdy jste mi to řekl, jsem to nevěděla. Myslela jsem, že jsem čarodějka jako ostatní. Nevěděla jsem, že to co mě moje učitelka učí je pro ostatní špatné." Přejdu k židli a posadím se na ní. "Já ale nejsem zlá, pane. Opravdu. To že nerada někomu ubližuji je čistá pravda. Nejsem zlá a ani nechci být. A ti tři mrtví muži..." Odmlčím se a sklopím oči k zemi. "Za to opravdu nemůžu. Oni mě napadli, chtěli mě znásilnit a pak prodat do otroctví. Já je varovala, že pokud mě nepustí tak se budu bránit, že jsem čarodějka. Nevěřili mi... a tak mi nezbývalo nic jiného než se bránit. To mi přece nemůžete vyčítat. Kdyby v sebeobraně žena zabila muže co ji napadl, také by jste ji za to přece netrestali." Zadívám se na něj znovu. Nějak jsem měla potřebu to vysvětlit, ospravedlnit se. Vydechnu. "Ale tak k té věci co po mě chcete. Co mám udělat abych si udržela svou svobodu a život? Ale nezapomínejte, že se teprve učím. Nevím jestli to co budete potřebovat zrovna umím." Zeptám se a pak pohlédnu na své věci. "Už se mohu obléknout?"

Sai z Mariasu - 03. prosince 2009 10:06

Nadechnu se o něco více zhluboka, ale jinak rozhovor s kněžkou nepřeruším a odpovím jí. "Osobní to asi...je, takže bych raději...v soukromí, spíše." Vykodrcám ze sebe, počemž sevření dlaní trochu povolím. Neřekl jsem v podstatě ještě nic, ale cítím se najednou trochu lépe. Lehčeji. Promluvím si s kněžkou i s čaroději a poté se uvidí. Netuším, jaká jejich slova budou a co budou pro mne znamenat, ale potřebuji znát odpovědi. Musím.

Elleandor z Tarémie - 04. prosince 2009 13:34

U ohně Na chvilku můj pohled spočine na Meirion. Její dotaz byl jasný, ale má odpověď očividně také. Aniž by padlo jediné slovo, jsme se domluvili. Musí všem být jasné, že jsme se již touto otázkou zaobírali dříve, než jsme dorazili k ohni. Z této tiché rozmluvy a ujišťování se o rozhodnutí mě vytrhnou Saiovi slova a následná jeho rozmluva se Scaywen. Bylo mi Saie líto, cítil se rozpolcen, zřejmě by nejraději, abychom zůstali pospolu, ale v tom mu bohužel pomoc nemohu. Není nic, co by nás v tuto chvíli spojovalo, možná slabé přátelství s některými ze Scayweniných následovníků, ze kterého by mohlo v budoucnu být i něco více, ale oddálilo by to to, co musím udělat. „My odjíždíme do Kronvalu. Odtud je to jen kousek na sever do domoviny paní Merion.“ A paní Meirion získá trošku času na obnovení sil. Cestu pěšky by ještě nezvládla. Zbytek dořeknu pouze v mysli, pro ostatní nutný není. „Musíme se vrátit ke studiu, které jsme opustili.“ A musím najít lék. Mluvím klidně, ale rozhodně, zřejmě jsem se na toto chystal velmi dlouho. Ale jen výjimečně odtrhnu pohled od plápolajícího ohně, abych se podíval na ostatní. Nejsem si zdaleka jistý, zda jde o správné rozhodnutí, ale nenašel jsem lepší řešení nynější situace. Nejsme žádní dobrodruzi. My se nehoníme za prkotinami, my řešíme jen hrozby globálního rozsahu. Utvrdím se ve svém rozhodnuti a pohled sklouzne k Meirion, která teď potřebuje veškerou mou péči a odpočinek, ne cestu kdo ví kam a opatrně položím svou ruku na její. Je to správné rozhodnutí.

Strážce - 04. prosince 2009 18:00

soukromá zpráva od Strážce pro Výslech Myšlenky na dýku. Zamyslíš se a jen ty uslyšíš, jak odložená zbraň zaťuká přezkou na dno zásuvky, jak se zachvěje, zakmitá, aby ti byla nablízku, kdyby bylo třeba. Mávne rukou: „Nekromancie! Oživování mrtvých, kradení dětí, zabíjení nevinných v podivných rituálech. Otevírání bran do Podsvětí a obcování s Démony! To je teď jedno. Pokud uděláš, co budu chtít, zapomenu, že jsme se o celé téhle nešťastné věci bavili. Stejně, nekromanti byli a jsou. Mají své zájmy a dokud mi vraždí ve městě jen škodnou, nic mi po tom není.“ „Nech těch lží, vážně ti to nejde,“ už začíná být skoro nešťastný. „Stejně na všechno tohle zapomenu, pamatuješ? Jestli ses bránila nebo ne, to je fuk,“ odbude tě a ty víš, že kdyby opravdu došlo na tvé obvinění, můžeš říkat, co chceš. Magie, kterou vládneš, není zde vítaná. „Jde o jednu ženu. Potřebuji, aby potratila. Nic víc, nic méně,“ pokyne ti během řeči, že se máš obléci, „ukážu ti, kde bydlí, jak se jmenuje, jak vypadá.“ „Ale nesmí se jí nic stát, čarodějnice! Rozumíš? Ne, že zemře zároveň s tím dítětem! Tak co, dohodneme se? Nebo mám zavolat kata?“

Strážce - 04. prosince 2009 18:10

U ohně Ti, kteří už jsou domluvení a ví, kam jejich kroky zítra povedou, odcházejí postupně od ohně. Většinu již zítra čeká cesta, chtějí si odpočinout, připravit se, ale i rozmýšlet o budoucnosti. První se vytratí Angar s Loirou, mlčky, tiše, nápadně, každý zvlášť. Později se omluví Břit-vous se Zakem, přiopilý Joshua uzná, že i on by si již měl jít lehnout, když má zítra vyrazit na cestu s ostřílenými dobrodruhy. Ashk pozná, že jí už se rozmluva týkat nebude a trávit čas zbytečně s ostatními u ohně, to raději odejde. Poslední na vás kývne Tamián a vyrazí k lodi, patrně vydat poslední příkazy posádce, kterou opouští. Stále zůstává Elleandor, Meirion, Dageron a Tallulah. Saie si vzala bokem Scaywen, aby mohli spolu v klidu probrat věštcovy soukromé záležitosti.

Algila Rosevin z Daricie - 04. prosince 2009 19:05

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Zatvářím se uraženě. "Já nelžu! Ano teď jsem trochu lhala, ale jinak nikdy nelžu. Já ty vaše předsudky nechápu. To že je někdo nekromant neznamená že musí být nutně zlý. A já zlá nejsem! A nelíbí se mi, když mě s těmi ostatními srovnáváte!" Popadnu šaty a naštvaně je na sebe navléknu. Ale to co po mě chce mě zarazí, nechám klesnout šaty podél mého těla a zaraženě se na něj dívám. "Vy chcete, abych zabila nenarozené dítě?" Ta představa, že to musím udělat se mi nelíbila, ani trochu. "Proč?" zeptám se. "Já... udělám to, ale ráda bych věděla proč." Stisknu rty. Zabít dítě, já nejsem jako ostatní nekromanti a jestli si Avaret myslí, že někdy budu bez špetky špatného svědomí zabíjet tak si na tohle povolání nevybrali tu pravou. Zabíjet nevinné děti... to se mi zdálo odporné, ale neměla jsem na vybranou. Já nebo to dítě a já nechtěla ještě umřít. Pohlédnu na jeho stůl, polknu. "Promiňte... ale já tu dýku potřebuji. Jsme spojeni, když jsem bez ní... jsem mnohem slabší, musím ji mít u sebe." Snažím se ho přesvědčit že ji potřebuji.

Strážce - 04. prosince 2009 21:14

soukromá zpráva od Strážce pro Výslech „Přesně tak. A do toho ti nic není,“ upozorní tě. „Chceš se vyvléknout z průšvihu a katovi z oprátky, neptej se a dělej, co ti říkám.“ „Tu dýku ti nedám,“ uzavře přísně, „abys měla důvod se vrátit. Snad budeš mít dost sil na nenarozené dítě. Bude tady, pečlivě zamčená. A jestli splníš, co chci, dostaneš ji zpět.“ „Jmenuje se Taramen, bydlí v měšťanském domě, tady,“ ukáže na mapu, „u tety a strýce. Jsou to zbohatlíci, měšťani, jejich rodina obchoduje s jižními zeměmi. Je jí dvacet pět, má modré oči a plavé vlasy do pasu. Občas se kolem potuluje muž v kožené kazajce a černém plášti. Na toho si dej pozor. To je vše.“

Algila Rosevin z Daricie - 04. prosince 2009 22:00

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výslech Stisknu rty a přijdu blíž, povzdychnu když mě odbije. Ale nejspíš stejně vím o co jde. Je ženatý a stou dívkou si něco začal. Teď s ním čeká dítě a chce se toho závazku zbavit. Je to docela možné. Vezmu si zbytek věcí, které mi nezabavil a přijdu blíže, jak mi ukazoval, kde ta žena bydlí. "Muž v kožené kazajce? A co je ten zač?" zeptám se. Jestli si nenajala osobního strážce na ochranu, třeba tohle není první pokus. Nejspíš se k ní budu muset dostat v noci až bude spát, nebo ji nějak uspat abych měla dost času to provést. Jo jenže jak to zařídit že? "V jakém, že je měsíci těhotenství?" zeptám se a mračím se. Možná že bych mohla použít nějaký lektvar na potrat, kdyby nebyla ještě v pokročilém stádiu těhotenství. Jinak opravdu nevím jak zařídit aby přišla o dítě. Leda tak ji rozříznout břicho, sebrat dítě a rychle ji zase uzdravit kouzlem a zmizet. A dítě... to bych někde snad zahrabala nebo já nevím... oklepu se jen při té myšlence, že bych musela tohle udělat.

Strážce - 05. prosince 2009 00:13
	soukromá zpráva od Strážce pro Konec výslechu „Nevím, co je zač. Motá se občas kolem. Já ti řekl všechno, co vím a co potřebuješ. Tak se snaž! Nevím, snad ve druhém, vidět to na ní není. To je všechno, vrať se, až bude hotovo.“

Algila Rosevin z Daricie - 05. prosince 2009 00:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Zamračím se na něj, ale pak se otočím a bez rozloučení odejdu ven, tam si založím ruce a přemýšlím co dělat. Nechtěla jsem té ženě zabít dítě! Takové zvěrstvo! A to musím udělat já! Nejsem vrah miminek! Povzdychnu si a promnu si zátylek, ale nic jiného mi nezbývalo. Musím to udělat jinak je po mě, nebo bych možná o tom té ženě mohla říci a nějak... vymyslet nějaký plán, aby jsme se z toho dostali obě. Jen pokud by tedy k něčemu takovému byla ochotná přistoupit. Pokud to není nějaká rozmazlená slepice, nebo jednoduše mrcha. Povzdychnu si a vyrazím směrem k domu té ženy, měla bych si to tam obhlédnout. Aspoň jaká by byla možnost se dovnitř nějak dostat, jinak než vchodovými dveřmi. A kdo byl ten muž? Ten co chodí okolo? Možná by pomohl on... možná, jen musím být hodně opatrná. Nesmím být tak důvěřivá, nesmím být tak ukecaná! Tohle je pro mě dobré ponaučení. Ohlédnu se, chtěla jsem svou dýku, odloučení s ní nebylo vůbec příjemné. Znovu si povzdychnu a vyrazím.

Strážce - 05. prosince 2009 10:15

soukromá zpráva od Strážce pro Město Celou cestu přemýšlíš o tom, k čemu ses zavázala. Říct bys to někomu sice mohla, ale povídání všem a všechno se ti příliš nevyplatilo. A navíc, uvěřil by ti někdo? S těmito a podobnými myšlenkami dojdeš k místu, kde Taramen bydlí. Našla jsi to podle mapy snadno, bez váhání. Stojíš před průměrným měšťanským domem na kraji města, na půl postaveným z kamene, napůl vytesaným ve skále. Dům má zahradu obehnanou starší kamennou zdí, nebyl by problém se tam dostat. Šplhání po rozpadlých kamenech máš nacvičené z tvrze. Rozhlédneš se, nikde nikdo, žádná stráž ani zvědaví obyvatelé z okolí.

Strážce - 05. prosince 2009 10:31

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Šli jste si lehnout, protože zítra vás čeká zajisté těžká cesta. Scay nepatří mezi změkčilé a Tamián také ne. Navíc, nejspíše vyrazíte někam k severu, budeš tak blíže ke Xirii a nablízku Loiře, abys mohl zjistit více o vás a prolomit tak její mlčení... Jsi tak unavený... ... Stojíš na skalách. Díváš se dolů, na moře, výjimečně na sobě nemáš zbroj, ale jeden z mečů máš u pasu pořád. Šel ses jenom projít. Nic víc. A co by ti hrozilo, tady na vrcholku skal? Nad hlavou ti krouží orel a v dálce stoupá kouř z tábořiště. Otočíš se zpět k moři. Nad mořem se chystá ošklivé počasí, oblohu jako by někdo potáhl temným suknem, v dálce se občas zableskne. Vítr občas přichází v nárazech a cuchá ti vlasy. Je to úžasná podívaná, na sílu přírody. „Do střehu,“ ozve se za tebou ženský hlas. Prudce se otočíš a tasíš zbraň. Narušitel je žena. Na to, že tě vyzývá k boji, není na boj vůbec oblečená. Má na sobě dlouhé, rudé, splývavé šaty, které snad skrývají nějaké rozparky, aby se mohla rychle pohybovat. Je bosá. Má složitý spletený účes, který drží její rezavé vlasy mimo obličej, i když pár pramenů ji stále lechtá na pihovatém nose. Fouknutím do nich se je snaží neúspěšně odstranit. Nemůžeš si pomoct, je překrásná. Dokonalá tvář, plné rty, mírně sešikmené modré oči, ladné pohyby. Naštěstí mnoho nevidíš z její postavy, protože to bys byl nejspíše úplně okouzlen. „Do střehu,“ zopakuje a teprve teď si uvědomíš, že v napřažené pravici drží krátký meč hrotem namířený k tobě. Podobný, jako má Loira, kvalitní nargadskou zbraň. Zaútočí, rychle a nečekaně, jako bouře, co se chystá nad mořem.

Strážce - 05. prosince 2009 10:41

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Usneš jako špalek. Jestli za to může trpasličí pálenka, víno nebo vyčerpání, či snad představa, že zítra vyrazíš někam, kde bude nebezpečno, nevíš. ... Procházíš se po městě. Velkém městě. Obrovském městě. Patrně Archon, daricijská architektura je k nepřehlédnutí. Je noc, ale město žije obrovskou slavností na počest bohyně plodnosti a boha noci. Zpívá se, tančí se, hoduje a pije víno. V zapadlých uličkách je slyšet vášnivé steny žen i mužů, občas zahlédneš holé stehno, ženu v objetí muže, jak se líbají. S úsměvem pokračuješ uličkou, v ruce měch s vínem. Musíš se vymočit. A pak, pak by sis snad také mohl najít partnerku? Vždyť jsi takový pohledný švihák! Opile se zapotácíš, konečně prázdná ulička, ideální místo. Před tebou se vynoří ze stínů muž. Dageron el-Aravan. He? Představil se i takhle? Ne. Určitě ně. Tak proč tě to hned napadlo? „Ten prsten,“ pobídne tě čaroděj a napřáhne levou dlaň. Proč ne pravou? Inu, protože v pravé svírá rukojeť té své magické dýky, která se stala zkázou Sofie. Dýka je prozatím v pochvě a nebylo by úplně špatné, kdyby tam zůstala. „Ten prsten!“ zopakuje, vůbec se netváří tak přívětivě, jak jej znáš. Jeho tvář, která se skrývá ve stínu kápě, je ošklivá a znetvořená.

Strážce - 05. prosince 2009 10:55

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Usínáš s rukou na dýce. Nevěříš nikomu, zatím se ti to vždy vyplatilo, tak proč to měnit? ... Procházíš polorozpadlou budovou. Patrně chrám, nebo něco podobného. Je pozdní podzim, ve vzduchu je pach tlejícího listí, hniloby a smrti. Listí naváté až sem, do ruin starého chrámu, zmáčí vytrvalý jemný déšť, který sem proniká místy, kde se kopulovitá střecha dávno propadla. Uslyšíš výkřik. Plný bolesti, zoufalství a šílenství. Pomalu pokračuješ dál, nemáš proč spěchat. V rukou třímáš své zbraně, zahalená jemným maskovacím zaklínadlem. Postupuješ ze stínu do stínu, k rohu tvořenému masivním sloupem. Když jej obejdeš, naskytne se ti pohled na příšernou scenérii. Před tebou je nádvoří, také z části kryté střechou a z části ne. Jsou zde kůly, okovy, řetězy a jiné mučící nástroje. Deset lidí, mužů i žen. Vidíš hrozné výjevy, vykloubené končetiny, rozřezanou kůži staženou z obličeje, tělo uchycené na stovkách kovových háčků ke stropu, ženu naraženou na kůl, která stále žije. Většina vypadá živá, ale vydává jen tiché chrčení. Krev na zemi mísí se špinavým bahnem a listím déšť. Nevíš, čím to je, že tento výjev zvedá žaludek i tobě. Byla bys něčeho podobného schopná, když by na to přišlo. Jsou to jen lidé. Uprostřed toho všeho je nakreslený obrazec, krví a čarodějnickým práškem, temně žhne. Přímo v jeho středu je položených devět kusů masa, které identifikuješ, jako jazyky. Jediný, kdo nyní křičí, je žena připoutaná nahá ke zdi. Zatím nezraněná. Blíží se k ní shrbená postava v otrhané kápi se zahnutou dýkou. Trochu se narovná, a zamíří zbraní ženě k hrudníku. Něco zašeptá ve Starém jazyce.

Strážce - 05. prosince 2009 11:11

soukromá zpráva od Strážce pro Trans Sedíš u ohně. Dřevo příjemně praská, když jej pohlcují plameny. Jiskry vylétávají k nebi. Ucítíš pach páleného masa. Chceš se natáhnout pro pečené maso, když tu náhle... ... Stojíš na studené zemi oblečená v lehkých šatech z černého hedvábí. Je noc. Před tebou hoří budova. Je obrovská, kamenná, patrně nějaký chrám. Jenže i přesto je v plamenech. Oheň praská a jiskry v milionech vylétávají z toho ohnivého inferna k nebi. Cítíš sílu plamenů, až musíš odvrátit. Zaslechneš zděšený křik. Vše se zhoupne, slunce vyjde nad obzor a osvětlí ruiny budovy, muselo uplynout několik hodin. Magické plameny uhasly, spálené dřevěné konstrukce doutnají a bortí se. Celé místo neštěstí pokrývá ranní mlha. Teprve teď si všimneš, že před tebou na zemi leží pokroucené, zuhelnatělé tělo. Není poznat, jestli je to muž či žena. Leží, jistě už bez života, s rukou prosebně nataženou k tobě. Když znovu zvedneš oči k chrámu, přímo před tebou stojí tvá stará známá. Hnědovlasá žena s modrým šátkem přes oči. Stále oblečená ve volných šatech, ale zlatavou vystřídala smutná barva šedi. V levé ruce drží dva překřížené meče, těsně pod jílcem, za ostří. Nepřipadá ti již tak krásná, jak když jsi ji viděla naposled. Spíše velmi smutná. Skloní se a pravou rukou nahmatá obličej mrtvého, který se ihned rozpadá na mazlavé saze. Hnusem se ti zvedne žaludek. „Řekni, Meirion, je lepší vidět, nebo být slepá?“ otáže se a otočí hlavu k tobě, jako by snad skrz šátek mohla vidět, kde stojíš.

Algila Rosevin z Daricie - 05. prosince 2009 13:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Zvědavě si dům prohlédnu, dostat se dovnitř nějakým oknem vy nebyl problém, teď budu muset jenom zjistit v jakém je pokoji, ale to bych spíš mohla zjistit až v noci nebo doufat, že by snad během dne mohla vykouknout z okna. Je to pěkný dům, rodina se rozhodně nemá špatně. Jak to tedy, ale udělám? Možná bych mohla použít jed a pak použít zaklínadlo zmírnění otravy, řezat se mi ji nechce i když by to možná bylo bezpečnější, ale zase byla by tam spousta krve a já bych byla raději, kdyby třeba o tom hned nevěděla že přišla o dítě. Promnu si zátylek, ráda bych tu ženu viděla. Jak vypadá, jaká asi je. Ale tady jsem hrozně na ráně, otočím se a vydám se k protějším domům, kde se schovám do stínu úzké uličky mezi domy. Postavím se tak, abych dobře viděla na stavení a čekám. Někdo přece jen musí vyjít nebo vejít.

Joshua z Oronu - 05. prosince 2009 20:22

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen Zvonivý smích ozývající se všude kolem mě, silně pulsující endorfin v mém těle, to mě nutí si patřičně užívat dnešního večera. Výjimečného tím, že se vzdává hold bohyně plodnosti, to mi v hlavě utkvělo velmi dobře. Ačkoliv jsem už plný chutného vína, chůzi zvládám vcelku bravurně, jen rychlejší pohyb při nutkání odskočit se vyvenčit, mi trochu vžene tlak do hlavy. Dorazím do prázdné uličky a zapřu se dlaněmi o chladnou stěnu domu. Chvíli jen tak poklidně dýchám a cítím horkost ve svých tvářích. Pohledy na muchlující se páry mě příjemně naladily. Vztáhnu jednu ruku k rozkroku, abych vykonal to, proč jsem na tohle místo přišel, ale všimnu si, že nejsem sám. Dageron el-Aravan Zamžourám očima zda se přede mnou nezjevila fata morgána a vzpřímím se. Prsten... Smysly se mi v tu chvíli rozjasní a oči sklouznou ke dýce v jeho pravé ruce. Nechápavě zamrkám a zavrtím hlavou. Ruce vsunu do kapes. Na prostředníčku pravé ruky je můj poklad, musí být schován. Pak svou žádost zopakuje znovu a já zacouvám pár kroků od něho. Mírně se zhoupnu do strany. Ne, prudké pohyby v tuto chvíli opravdu ne. "Už jsem ti jednou říkal, že nemám v úmyslu ti ho dát," Odpovím a krátce se zamyslím. Dívám se na něho. Tvář mi postupně ovládá strach a beznaděj. Kde je můj hodný...kamarád.. Napadne mě a udržuji si odstup.

Meirion z Ilianoilis - 06. prosince 2009 18:29

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Trans Je to odporná podívaná a do toho ještě dilema, proč se mi bohyně zjevuje a co mi svým zjevením chce říci. Hořící chrám, natažená prosebná ruka, u které je již pozdě něco dělat, protože dřív než něco stačím pomyslet, natož vykonat, rozpadne se. "Je lepší vědět na čem jeden je. Slepí mají ostatní smysly zbystřené natolik, že vědí, co se děje kolem nich. Další smysly nahradí jejich zrak. A já pořád chci vědět co se děje, kde je pravda a kde mám být já, kde je mé místo." Odvětím jí. "Chci vědět, kam máme jít a kde mě chtějí mé bohyně. Chci vědět proč se stalo to, co se stalo a jaké jsou další záměry." Déle nechci mluvit, nechci aby mi zas bohyně zmizela a nechci jí ani znechutit mnohomluvností a neúctou. Je na čase udělat alespoň malý obřad a díkůvzdání. Povzdechnu si, protože na toto v poslední době nebylo moc času a nebo sil. Alespoň jeden den na ztišení se a odevzdání se do rukou jejich. Mít možnost jen naslouchat.

Sai z Mariasu - 06. prosince 2009 20:16

soukromá zpráva od Sai z Mariasu pro Opodál se Scaywen Osvětlil jsem kněžce, že bych s ní chtěl mluvit doopravdy o samotě a to samo stačilo, abychom se vytratili ostatním z dohledu. Teplo ohně pomalu vyprchává a chlad noci se vkrádá pod kůži a jen tak napomáhá chladu, který se šíří zevnitř, který způsobují mé...obavy. "Paní Scaywen..." Začnu, ale musím se ještě zhluboka nadechnout, než pokračuji. "Čarodějové mi, ještě před bitvou, něco naznačili. Čekal jsem na vhodný čas se jich znovu na onu věc otázat...Ale chtěl bych se zeptat i vás." Stojím čelem ke knězce, to vím, a jsem v tu chvílí snad i rád za svou slepotu - jsem si jist, že její pohled by mne donutil odvrátit tvář. "Zmiňovali..astrál. A nějaké...stvoření. Ke mne připoutané. A já- V bitvě- Já... Měl jsem o ní zlé sny, ale čím déle je mám, tím více si myslím, že to nejsou sny, ale snad...vzpomínky." Potřebuji se znova hluboce nadechnout. Prsty na své holi pevněji sevřu. "Doufal jsem, že vy byste mi mohla pomoci.. Něco říci. Cítím, že to...něco...nepatří světlu."

Geidan Stål - 06. prosince 2009 21:30

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Opřu se zády o jeden ze stromů, za sebou slyším v listí šramotit a čenichat Svaira. Založím si ruce na prsou a poslouchám, co je ten úžasně závažný důvod, proč na mou nabídku nemohl kývnout a proč by chtěl jít s těma dvěma ztroskotanci. Zamyslím se nad tím. Nevím, jestli jsem to někde četla, nebo je to jen dohad selského rozumu společně s nějakou dávnou informací, která tomu byla blízká. "Údajně jsi věštec, i když dle Tamiána mizerný," nezklamu ve své tvrdé přímosti, pokud zrovna nemusím mlžit, abych z toho něco měla. "Já osobně si myslím, že každý věštec musí být nějak spojený s astrální bytostí. Ať je to démon, nebo bůh... Protože kdo jiný by mu mohl dávat vodítka? Mně sesílá věštecké sny Kain. Ty určitě taky někoho budeš mít, jen se ti nepředstavil a možná tě má jako nástroj ke svým věcem. A kdo ví... možná tě obdaroval právě Kain, protože věděl, že my dva se setkáme a že tě budu potřebovat ke své cestě." Ano, to dává smysl! "Bohové nemyslí krátkodobě jako lidé... Řekni, narodil ses s tím? S tím, že jsi slepý a že máš dar? Anebo se to stalo... někdy jindy?" To je zásadní otázka, protože... no, to jsem řekla před chvílí. To o bozích. Kain to mohl plánovat. Mohl vědět. Musel!

Sai z Mariasu - 06. prosince 2009 22:02

soukromá zpráva od Sai z Mariasu pro Slova paní Scaywen jsou tvrdá, je jich mnoho a spolu s pár náznaky odpovědí se díky nim vynoří ještě více otázek. Jak plynou z jejích rtů, přestávám vnímat okolí, takže jakmile utichne trhnu s sebou při zvuku šustícího listí opodál. Druh paní Scaywen... Uklidním se a myšlenky josu najednou tak těžké. Opřu se dlaní o kmen stromu a pomalu usednu na zem. "Ne." Odložím hůl vedle sebe a pomalu spojím ruce v klíně. "Probudil jsem se po jedné noci slepý, jako dítě." A je to jedna ze vzpomínek, které jsem se snažil zapomenout. Ona a všechny, které byly před ní. Protože ten život byl pryč a nemohl se nikdy vrátit. Nebo ano...? "Pokud-pokud jsem tedy..spojený s nějakou...bytostí - mohu se nějak..odpoutat?"

Geidan Stål - 06. prosince 2009 22:16

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Ano, bohové plánují na dlouho dopředu. Nevím, jestli to byl Kain, nebo jiný... ale ráda bych, aby zrovna on. Pokrčím rameny, ale to vidět nemůže. Jak se tak sesul, na tvář mu dýchne horký psí dech - a zase zmizí. "To nevím, jsem velekněžka, ne čarodějka." No, můžu něco zkusit. Což taky udělám. Ty kousky magické moci, které mám, soustředím do svých očí, tak, aby viděly u neviděné. Přitom se dívám na Saie. Nemám zas tolik zkušeností, abych věděla, jestli to bude fungovat - a hlavně jak. Tak doufám, že se nic neposere.

Sir Angar z Xirie - 06. prosince 2009 22:30

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen Chvíli se omámeně dívám na krásnou ženu, jež mě vyzývá k boji. Nevím, proč bych s ní měl bojovat a vlastně se mi do toho ani nechce. Nerad bych ji ublížil, nerad bych ublížil něčemu tak krásnému jako je ona. Ano, už sem zabíjel ženy na bojišti, ale k tomu byl vždycky důvod, k boji s touhle důvod nemám. Ona nejspíš ano… „Co..?“ Stihnu jenom zašeptat do větru, kdy se na mě nečekaně vrhne. Nemám na sobě svoji zbroj, která by mě sice chránila, ale zároveň mě značně omezovala v pohybu. Stihnu ještě pozvednout svůj meč, ale nesnažím se krýt její útok, pokud to není vyloženě nezbytné, spíše mu uskočím stranou, abych vyhnul onomu úderu. Pokud se mi podaří, se útoku vyhnout provedu jeden vlastní výpad. Lehce po ženě seknu, tak aby ostří v případě zásahu pohladilo její šaty, případně aby útok mohla lehce vykrýt. Nechci jí ublížit, pokud mě k tomu nedonutí…. Přitom všem se mi hlavou honí pouze jedna myšlenka a ta zní: Kdo to sakra je, a co se to tu děje. Všechno mi přijde strašně skutečné a nechce se mi věřit, že se jedná pouze o sen, i když moje poslední vzpomínka je na odchod od ohniště a spánek ve stanu. Přijde mi, jako by se to všechno stalo už dávno.

Strážce - 06. prosince 2009 22:35

soukromá zpráva od Strážce pro Město Stojíš ve stínech už hodnou chvíli. Nakonec uvidíš, že se otevřou dveře a vyjde z nich dívka. Popisu by i odpovídala, snad. Plavovláska je, ale vlasy má skryté pod šátkem, na sobě vcelku obyčejné šaty a s košíkem míří do města. Žena se rozhlédne, jako by se bála, že ji někdo sleduje, a pak přidá do kroku a zmizí ti za rohem. Co teď? Běžet za ní? Co když to vůbec není ona? Co když ale je a ještě bys měla výjimečnou šanci ji někde zatáhnout do temné uličky? Musíš se rozhodnout, za chvíli se ti ztratí mezi domy, v bludišti ulic, dvorů a náměstíček.

Algila Rosevin z Daricie - 06. prosince 2009 22:58

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Zadívám se na ženu, která vyšla z domu, vypadala jako někdo kdo se snaží být nenápadný. Byla to Taramen? Popis by poměrně odpovídal jenže co dělat? Pořád jsem nechtěla ublížit jejímu dítěti. Na chvíli zaváhám, ale pak vyrazím za ní, snažím se držet v bezpečné vzdálenosti, aby neměla hned podezření že ji sleduji a čekám na příležitost, kdy bych mohla ji odtáhnout někam stranou. Možná bych s ní první mohla promluvit než něco udělám, ano... takto ji varuji, když odmítne mi pomoci vymyslet nějakou nenásilnou cestu, ale aspoň to zkusím. Nakonec si najdu způsob jak úkol splnit, jsem přece čarodějka.

Strážce - 06. prosince 2009 23:12

soukromá zpráva od Strážce pro Les, kousek dál od ohniště Kněžka pozvedne ruku, zavře oči a naučeným pohybem načrtne do vzduchu magickou runu. Začne šeptat slova ve Starém jazyce, zní jako vítr, jako hlas mezi listím stromů. Šeptání nabývá na síle, ne tím, že by mluvila více nahlas, spíše se jen její hlas mezi stromy nepřirozeně ozývá. Sai jej slyší i uvnitř své mysli. Ucítíte závan vzduchu, jak se magie pohne, zavíří kolem a s tichým zašustěním zpřevrací suché listí Scaywen u nohou. Kdo by se podíval velekněžce nyní do očí, zahlédl by jantarové odlesky. Vše kolem se rozjasní a ty prudce otevřenýma očima pohlédneš na postavu věštce. Okolí dostane zlatavý nádech, vidíš mezi stromy nejen malé šelmy na lovu, drobný hmyz přilákaný světlem ohně, ale i zvědavé stíny lesních duchů. Zahlédneš temnou elfku, jak ulehá do stanu a stále má poblíž sebe dýku, kterou dnes zabíjela. Pohled na Saie je však zajímavější, než všechno, co jsi viděla dosud.

Strážce - 06. prosince 2009 23:12

soukromá zpráva od Strážce pro Les, kousek dál od ohniště Kněžka pozvedne ruku, zavře oči a naučeným pohybem načrtne do vzduchu magickou runu. Začne šeptat slova ve Starém jazyce, zní jako vítr, jako hlas mezi listím stromů. Šeptání nabývá na síle, ne tím, že by mluvila více nahlas, spíše se jen její hlas mezi stromy nepřirozeně ozývá. Sai jej slyší i uvnitř své mysli. Ucítíte závan vzduchu, jak se magie pohne, zavíří kolem a s tichým zašustěním zpřevrací suché listí Scaywen u nohou. Kdo by se podíval velekněžce nyní do očí, zahlédl by jantarové odlesky. Vše kolem se rozjasní a ty prudce otevřenýma očima pohlédneš na postavu věštce. Okolí dostane zlatavý nádech, vidíš mezi stromy nejen malé šelmy na lovu, drobný hmyz přilákaný světlem ohně, ale i zvědavé stíny lesních duchů. Zahlédneš temnou elfku, jak ulehá do stanu a stále má poblíž sebe dýku, kterou dnes zabíjela. Pohled na Saie je však zajímavější, než všechno, co jsi viděla dosud.

Strážce - 06. prosince 2009 23:13

soukromá zpráva od Strážce pro Magický pohled Chlapcova aura je v pořádku, plná energie a síly. Má potenciál stát se čarodějem, i když ne nějak převratný, magická síla v latentním stavu v něm stále je. Další zajímavost je aura jeho očí, je nepoškozená a vlastně vykazuje i nějakou slabou aktivitu. Ale hoch se tváří jako slepec. Zajímavé... Poslední věc, které si všimneš až skoro na konec své prohlídky, je nejpodivuhodnější a také nejhůře vidět. V oblasti solar plexu se krčí astrální bytost, jako mlžný opar, vlastně si jí všimneš jen díky tomu, že se pohne. Omotává jeho tělo, podobna hadu, prochází jeho aurou a žije s ním v něčem, co by se dalo nazvat s trochou nadsázky možná symbiózou, spíše parazitem. Jsi si jistá, že tohle nepochází od Kaina. Tohle se před tvým zrakem skrývá, Kainova znamení nikdy. A jestli se může odpoutat? Nevíš. Čarodějové v tomhle ohledu jistě vědí více, i jejich astrální zrak je vrozený, ne vyvolaný zaklínadlem. Otázka je, jestli to musí vědět. V tom okamžiku ucítíš pohled. Zlověstný, nebezpečný, následovaný silnou aurou strachu. Ucítíš jej, nevidíš nic. Přesto tě to tak vykolejí, že se zaklínadlo v tutéž chvíli přeruší. Jen pocit strachu opadá velmi, velmi pomalu. Slyšíš svůj rychlý dech, srdce ti splašeně tluče.

Geidan Stål - 06. prosince 2009 23:36

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Kouzlo se vydařilo. Ještě že jsem dlouho odpočívala - magii nepoužívám ráda, protože v ní nejsem moc sběhlá. To spíš v mluvení, výkladu Kainových znamení... a jiných věcech. Ne v tom kejklení. Sice se to hodí, zvlášť mně, která miluje a chce poznání, ale... raději využiju mnohem přízemnějších prostředků, pokud jsou po ruce. Upřeně na Saie civím, snad jako bych ani nemrkala. Prohlížím si ho od hlavy až k patě, ale to chlapec pochopitelně nevidí. Protože už hezkou řádku let nevidí nic. Trvá to dlouho. Dlouho, než znovu promluvím. Šustění tlapek se usadilo někde u mě, v dřepu jsem hladila černou srst. "Já věřím tomu, že Kain by tě toho zbavit dokázal. Nevím, zda oni, ale on určitě. Je to přece bůh. Já jsem jen jeho služebnice. Nemám moc jako on. Ale zase mám u něj jistou váhu slova, jak jsem říkala už u ohně. Když půjdeš se mnou, i ty dostaneš svou odměnu... protože pokud chrám najdeme a Kain uvidí, žes mi pomohl, že já splnila úkol... Můžu ho pak bez toho, aby se rozzlobil - a jistě tušíš, jak to vypadá, když se bůh mrtvých nasere - požádat o pomoc ne pro mě, ale pro někoho jiného. Jenže ten někdo si to musí v jeho očích zasloužit. Tady nezáleží na mě." Tlumený dunivý zvuk bude asi poplácání Svairových žeber.

Strážce - 07. prosince 2009 17:57

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Prudký pohyb sice neuděláš ty, ale on ano. „Nenuť mě a dej ho sem dobrovolně,“ zasyčí a tasí dýku. Z hlavy mu spadne kápě. Jestli předtím už působilo jeho vzezření zvláštně díky jeho vlasům, nyní je to horší. Většina vlasů mu vypadala, zůstaly jen chomáče šedivých. Oči jsou plazí a část obličeje pokrývají šupiny. Namíří dýkou na tebe a ona se rozzáří bledým světlem. Máš dost velký odstup, ale vůbec netušíš, co by mohl čaroděj zkusit. Na druhou strnu, jsi jen kousek od konce uličky, vyběhnout do davu lidí a ztratit se tam, to by možná ... šlo? Nešlo, bleskne ti hlavou, když se aravanský čaroděj rozhodl, že čekal příliš dlouho... Zableskne se a výboj temné magie ti projde skrz lýtko. Zaječíš bolestí, ale výkřik není vůbec slyšet. Padneš na zem a chytíš se za nohu. V místě, kde střela prošla skrz, se oblečení úplně rozpadlo, kůže zčernala a popraskala, maso ti před očima hnije. Kost práchniví, ale naštěstí zůstane větší část v celku. Bolí to příšerně, ale i bolest rychle odezní, jak odumřou okolní nervy. Z poza čaroděje vystoupí z temnoty Stín. Něco zašeptá a natáhne se přes jeho rameno. On jej zlostně zaplaší a vykročí k tobě. Postava tvořená temnotou zůstane stát za ním. „Dej to sem, nebo ti dalším Tesákem nechám sežrat něco důležitějšího. Třeba plíci. Víš jak těžko se dýchá s jednou?!“

Sai z Mariasu - 07. prosince 2009 18:04

soukromá zpráva od Sai z Mariasu pro To nevím, jsem velekněžka, ne čarodějka. Slova paní Scaywen mne ihned v mysli zavedou k Meirion a Elleandorovi. Najdu u nich doopravdy víc? Dokonce pomoc? Jenže pak se do ticha ozve šepot, slova mé společnice, kterým nerozumím. A pak je sluším všude - uvnitř své hlavy - a zvířený vítr sám také naznačuje, že se něco děje. A pak ticho. Zatajuji dech téměř aniž bych to věděl, ale po chvíli se mé tělo potřebuje nadechnout a to mne vytrhne z transu. Už bych elfku tiše oslovil, kdyby nepromluvila dříve. A zasela do mne znovu pochybnosti, nejistotu a vidinu nepříjemných rozhodnutí. Co říká, dává smysl, ale o to hůře se cítím - mám si vysloužit respekt v očích boha Smrti? Nebylo by lepší doufat, že čarodějové mi dokážou pomoci a vyrazit na další cesty s nimi? ... Možnost pomoci od boha zní ovšem velice - "Asi...Asi bych si tedy měl promluvit s panem Elleandorem a paní Meirion?" Ozvu se po chvíli ticha a pomalu se postavím. "Zeptat se jich, zda mi mužou pomoci." Sevřu v ruce hůl. "Já...cením si vaší nabídky, ale nevím - nevím jak bych si měl vysloužit respekt zrovna...Kaina. Raději se nejdřív zeptám čarodějů, jestli mi nemohou pomoci." Dostanu ze sebe, načež mi dojde, že bych mohl možná paní Scaywen rozzlobit. Bude nějaká druhá šance, pokud mi čarodějové řeknou, že mi nemohou pomoci...?

Strážce - 07. prosince 2009 18:28

soukromá zpráva od Strážce pro Trans „Oslepnout není potupa, když si to zvolíme sami. Zvláště, když si to zvolíme sami. Zvláště, když si volíme smrt a přesto přežijeme,“ kývne směrem k tobě, aby dala najevo, že teď mluví o tobě. „Že jeden nevidí, to neznamená, že nemůže jít za svým srdcem,“ dodá a zvedne se od mrtvého. Že má umazanou ruku sazemi a krví jí vůbec nevadí. „Děje se něco špatného, Meirion. Korupce přepadla lidské plémě. Zkaženost a hniloba se dostala mezi zlato a třpyt. Síla, moc a vůle prolezlá plísní a nemocemi. Bohové jsou zapomínáni, zemi požírá Stín. Blíží se válka. Válka elfů a lidí.“ „Na které straně stojíš? Kým vlastně jsi? Léčitelka? Věštkyně? Evokátorka? Iluzionistka? Zaklínačka? Alchymistka? Vládneš nad hmotou? Musíš se rozvzpomenout. Hledej.“ Promění se v poštolku a se zatřepetáním křídel odletí směrem k chrámu. Ztratí se ti někde za střechou, někde v ruinách. Zůstala jsi tu stát sama.

Strážce - 07. prosince 2009 18:52

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Její údery jsou rychlé a přímo tě nimi zasypává. Ať chceš nebo ne, musíš ustupovat, uhýbat a občas i vykrývat rány. Nemůžeš se zbavit dojmu, že kdyby chtěla, už bys jí ležel krvácející u nohou. Zaútočíš, lehce úder vykryje. Znovu tě zasype ranami a ty zase musíš ustoupit. Takhle to dlouho nepůjde, útes se blíží a sráz k moři také. Zkusíš druhý výpad, jemně jí hrotem rozsekneš ramínko jejích šatů a čepel odetne i malý kousek kadeře vlasů a rozváže jí tak část účesu. Zůstane jí škrábanec na rameni. Nyní je ti jasné, že je to sen. TAKHLE ostrý meč opravdu nemáš. Málokterá břitva by toto dokázala. „Tohle,“ potřese hlavou a hodí si tak rozpuštěné vlasy za záda. „Tohle už bylo lepší,“ usměje se na tebe. Ustoupí, narušená struktura šatů již dále nedrží a šaty jí sjedou z těla na zem. Stojí před tebou nahá, jen s mečem v ruce. Trochu zpocená, s lišáckým výrazem na tváři. „Ano, je to sen. Trochu tvůj,“ odstrčí špičkou chodidla šaty. „Trochu můj,“ mrkne na tebe, pohledem sjede zbraň a znovu zaútočí rychlým kmitnutím mečem, bod ti míří na obličej a tak tak jej vykryješ. Prohlédneš si její zbraň opravdu zblízka.

Strážce - 07. prosince 2009 19:22
	soukromá zpráva od Strážce pro Město Jdeš za ní, opatrně, abys nebyla moc nápadná. Stejně se nemůžeš zbavit dojmu, že na tebe každý hledí. To bude z toho obvinění. Žena dojde na trh, něco málo nakoupí a vyrazí zpět. Míjí tak uličku, ve které se skrýváš ve stínu. Mohl bys ji sem docela nenápadně dostat, jen ... jak to udělat, aby nezačala jančit?

Algila Rosevin z Daricie - 07. prosince 2009 19:43

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Žena odešla na trh, až tam jsem za ní nešla a schovala se v uličce a čekala až se bude vracet. Musela jsem s ní promluvit, určitě první promluvit. Co si vůbec ten chlap myslí? Že si udělá dítě a když se mu to nehodí tak se ho zbaví? A nakonec k tomu využije ještě mě? Vydechnu a teď jen, jak si s ní budu moci promluvit bez toho, aby začala vyvádět? A aniž by na nás lidé nezírali? Celou dobu jsem měla nepříjemný pocit, jako kdyby si mě lidé až nepříjemně všímali. Když prochází kolem mě už nemohu váhat nebo přemýšlet co dělat a tak zareagovalo tělo. Vrhla jsem se ze stínu, popadnu ji za ruku, druhou rukou ji zakryji ústa a vtáhnu za sebou do uličky. "Pššt... nekřič. Nechci ti ublížit. Musím si s tebou jen nutně promluvit Taramen. Je to důležité, jedná se tu o život tvého dítěte." Mluvím na ní tiše, ale naléhavě.

Sir Angar z Xirie - 07. prosince 2009 20:39

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen Souboj netrvá dlouho a musím se opravdu začít hodně snažit, abych vykryl všechny údery, které proti mně žena vede. Až, když se mi podaří ji trochu upravit účes, dojde mi, že je to sen. Věří se mi tomu ovšem jen velice těžko, zvlášť když se ve svých snech většinou setkávám s lidmi, které znám. Tuhle ženu neznám. Trochu tvůj, trochu můj. Uvědomím si její slova, zatímco ona pokračuje v boji zcela zbavena šatů. „Kdo jsi? A co to znamená.“ Řeknu, zatímco stále dokola odrážím jeden útok za druhým. Teď, když vím, že je to jen sen, začnu být trochu agresivnější. I když se stále musím bránit a ustupovat, snažím se hledat a především využívat každé příležitosti k vlastním útokům. Útes se blíží a já rozhodně nechci, spadnou dolů … i když se mi to jen zdá, nebo snad ne?

Joshua z Oronu - 07. prosince 2009 21:12

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen Zatají se mi dech při pohledu na Dageronovu vizáž. Tělem se mi prožene nepříjemné zamrazení věštící nadcházející špatný okamžik. Zrak, upřený na dýku zahalenou v bledém světle, jakoby se mi na moment zhoršil. Hruď se mi sevře nečekaným návalem strachu a brání mi v nadechnutí. Myšlenky na útěk v ten moment musely trvat věky, protože čaroděj nečekal na má další slova. Prudká bolest v lýtku mě ihned srazí k zemi a ruce vystřelí k místě zranění. Vykřiknu, silně, ale k mým uším nedolehne žádný zvuk a společně se strachem si s mým tělem pohrává i panika. Padnu zády na chladnou zem a v propuknuté agónii skřípu zuby a ignoruji slzy, které se mi koulejí po tvářích. A pak je to pryč... žádný cit. Stočím tvář ke své noze, ke svým dlaním, na nichž jsou nepatrné kousky rozpadajícího se uhnilého masa. Ani nevím, jak rychle se přetočím na stranu a vyzvrátím část obsahu svého žaludku, ale stane se tak. A třesoucí se rukou poté pomalu vyndávám prsten z kapsy, kde jsem jej zanechal. Jeho majestátní lesk se mi odráží v mořských očích a já moc dobře vím, že si toho budu muset ještě hodně vytrpět, než se vzdám věci, co jsem poctivou zlodějskou prací ukradl. Teď... teď je to mé. "Je to...moje," Unikne mi z úst a šperk sevřu v dlani. "Je to moje!" Zařvu tvrdohlavě. Jsem zloděj, bastard. Nikdy bych mu to nedal...

Strážce - 08. prosince 2009 17:12
	soukromá zpráva od Strážce pro Město Zatáhneš ji za roh. Zmizela ve stínech rychleji, než si toho někdo stihl povšimnout. Překvapila jsi ji a tak se vůbec nebránila. Nejspíše to bude ona, vše podle popisu sedí. Dokonce i tvář patří mladé měšťance, ne služce z chudých poměrů. Péče je vidět. Domluvíš a žena s dlaní na jejích ústech pomalu, opatrně přikývne.

Strážce - 08. prosince 2009 17:27

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „Znáš mne,“ pohodí ramenem a usměje se na tebe, jako by souboj na meče byl vzrušující druh flirtu, „ale už je to tak, že já raději slyším své jméno z úst ostatních. Takže je budeš muset uhádnout. A co to znamená? Že se o tento sen dělíme. Tvoříme jej spolu. Je spojením toho, čemu oba věříme. Pravidla si určujeme sami, ty a já. Když něčemu uvěříš, stane se to. Mimochodem, je mi zima, to od tebe nebylo pěkné. A ty šaty mám moc ráda, tak mi po nich nešlapej. A čemu uvěří druhý z nás...“ Žena se přitočí k tobě právě ve chvíli, kdy ses rozhodl, že ve snech se nemusí dávat tolik pozor na vlastní obranu. Tvůj výpad tě měl dostat dál od konce útesu a také že dostal. Cenou za výměnu místa s dívkou bylo poranění na stehně. Sečná rána je hluboká a opravdu bolí. OPRAVDU! Naštěstí nekrvácí tak, jak by měla, ale bolí regulérně. „...to se může stát taky. Měl by ses ale raději soustředit na boj,“ dodá a odfoukne si zase vlasy z obličeje. Nechává ti chvíli na vzpamatování, zásah tě vyvedl z míry. „Tak hádej,“ pobídne tě a čeká ve střehu, až zase budeš schopen pokračovat.

Strážce - 08. prosince 2009 18:03

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Dageron nelení. Přikročí k tobě, zuřivost dodává jeho vizáži ještě více děsivosti. „Budeš trpět, zloději, budeš ještě prosit, abych si jej vzal. Budeš mi jej pokládat k nohám a těšit se na chvíli, kdy za odměnu ukončím tvé utrpení. Znám zajímavější zaklínadla, než je tohle. A ty si je pěkně vychutnáš...“ Načrtne nad tebou magickou runu a zašeptá do větru a stínů: „As`garat, sur-ravi, nergas, er`dó.“ Runa zazáří rudým světlem, které nevěští nic dobrého. Dochází ti, že je to určitě nějaké nepěkné prokletí, které se na tebe bude lepit a už se jej nezbavíš. Zvedneš se na ruce, aby ses mohl strachy odplazit z dosahu šíleného čaroděje. Vykřikneš bolestí a překvapením, když se ti zlomí zápěstí, o které ses opřel. Pokusíš se pád zastavit loktem druhé ruky, ale kost se také zlomí, propíchne sval a ošklivá otevřená zlomenina ti způsobí tolik bolesti, že málem ztratíš vědomí. Dopadneš zpět do prachu a zlomíš si při tom minimálně pět žeber. Jedno z nich ti propíchne plíci. Tvé kosti se tříští, v podstatě s každým pohybem, a způsobují ti neskutečná muka. Jakýkoli výkřik však nezní, bytost temnot za Dageronem se o zvuk, který by přilákal pozornost, postará. O uličku vedle vykřikne žena v náruči muže rozkoší, až je to patetické. „Nedám,“ zašeptáš, nebo spíše naznačíš rty. Proč si jej nevezme sám? Nemůže? Čaroděj se vztekne, dupne nohou do bláta a sprostě zanadává. Stín něco nabídne ve Sterém jazyce. Dageron jej odmítne a znovu se zaměří na tebe. Připravíš se na příval další, ještě horší bolesti. „Co je to tu? No?“ otáže se nově příchozí, obtloustlý mužík s korunou z vinné révy, číší vína v ruce a spanilou kráskou zavěšenou za paži. Dívku ihned pošle pryč, ihned poté, co uloví její polibek. „Do toho ti nic není, Thexssssssssi!“ zasyčí nekromant. „Táhni sssssse bavit s tou svojí ssssssebrankou!“ „Táhni si ssssssssám, zaprodanče temnot,“ doporučí mu chlapík posměšně a zamává mu číší před obličejem, jako by to byla mocná zbraň. Děsivý protivník se stáhne, jako pes bitý holí. Kdy se vytratil Stín, netušíš, ale nezbyl po něm ani ten pověstný mastný flek. Ani vánek, nic. „Já sssssse vrátím,“ zašeptá čaroděj, hodí si kápi přes tvář a zmizí ve tmě a stínech. „Tak, pojď sem, mladíku,“ natáhne k tobě mužík ruku a vytáhne tě na nohy. Zlomeniny zmizely, stejně jako zranění od zaklínadla, které Dageron nazval Tesákem.

Joshua z Oronu - 08. prosince 2009 21:42

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen "T-to..snad ani nejsi...ty," Řeknu tiše, téměř pro sebe. Vzhlížím vzhůru, kde se ve vzduchu ztvární runa a zazáří. Šepot čaroděje mi drásá uši, pokud z tohohle odejdu se zdravým rozumem, možná budu pokračovat v oslavách. Raději se začnu plazit dál od něho, půd sebezáchovy mi v tom trochu pomáhá. Ale při druhém pohybu se pod mojí váhou najednou zlomí zápěstí. Pád hubou na zem zkusím zbrzdit druhou rukou, ale stejné lupnutí. Zatočí se se mnou celý svět, z úst mi unikají bolestné výkřiky. Už bude konec... Zlodějská čest až do posledního dechu. "Nedám," Za pohybuji rty. Vem si ho sám... můžeš-li. Tuším kolem sebe někoho dalšího. Jakmile je ona další osoba oslovena jménem, pomalu k ní pozvednu tvář. Bolest ustupuje. Čaroděj slibuje, že se vrátí a já pevně doufám v to, že to nemyslí vážně. Zoufalé. "T-ty," Zakoktám se, vyveden z míry, šokován z toho, co se mi před chvíli stalo a překvapen, že jsem vyvázl živý. Pevně se chytím jeho předloktí a postavím se na nohy. "Jak ty tady...to, co se..." Plácám místo mozku z piva kostku. Měl bych se rychle uklidnit, jenže aniž bych tak učinil, mužík mě má na své hrudi. Přátelsky ho děkovně objímám, protože kdyby nepřišel, zdechl bych.

Geidan Stål - 09. prosince 2009 00:36

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Co to mele? To mně, velekněžce boha mrtvých, která mu nabízí pomoc, ač ho nezná, vmete do tváře, že raději půjde za těmi budižkničemi?! "Když ani nevěříš v jeho moc, v to, že svoje služebníky a jejich pomocníky odmění, tak pak si nějaký respekt," poslední slovo řeknu velmi kousavě, "ani nezískáš." Taky se postavím, prsty se pořád dotýkám černého kožichu. "Budiž, je to tvoje volba, mladíku. Rozhodl ses pro pomoc obyčejných smrtelníků, kteří možná ani neví, co s tím dělat... Proto jistě chápeš, že moje modlitby nebudou znít tvým jménem, protože se přihlásilo dost těch, kterým jsem slíbila ochranu v Kainově jménu. Hodně štěstí - a že ho budeš potřebovat, pokud to z tebe mají dostat ti dva - druid, který předstíral slepotu, aby se o něj ženské staraly, a namyšlená čarodějka s vypáleným okem." V tom chladu zaznívá dávka ironie člověka, který tvrdě říká pravdu, když je potřeba, který se nebojí to naplno říct, když je někdo slepý a nechápe, že věří bludům.

Algila Rosevin z Daricie - 10. prosince 2009 12:51

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město "Dobře. Opravdu se nemusíš bát, chci si jen promluvit." Řeknu znovu a pak opatrně ji sundám ruku z úst a pak ji pustím úplně. "Omlouvám se, že jsem tě tak přepadla Taramen. Doufám, že jsem tě příliš nevyděsila. Jmenuji se Algila a jsem čarodějka. Jste Taramen, že?" Zeptám se, abych se ujistila, že je to ona. Nakonec zase kdyby to nebyla ona, tak jsem poměrně v háji.

Meirion z Ilianoilis - 10. prosince 2009 14:11

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Trans A co chce mé srdce? Položím si otázku sama sobě. Pozdvihnu v oné otázce obočí a nenacházím na ni žádnou odpověď. Mám se snad přestat zajímat o rovnováhu světa? O spravedlnost na tomto světě a potřeby druhých? Nejsem snad já ta, která může zachránit mnohé? I v mé povznesenosti, mně příjemné, zvládám vcelku slušně nakombinovat mé já s pomocí druhým. Tedy.. zvládala jsem až donedávna.. donedávna.. do tří set let a pár dní zpět. Začnu se procházet popelištěm a ruinami. "A co já s tím, že se děje něco špatného?!" Černý šat na mně vlaje ve větru, vlní se v rytmu mých kroků, vánek věje a hraje si s mým pramenem vlasů ve tváři. "A kým jsem?" Pousměji se, spíš je to takový posměšek nad životem. Rozhlédnu se, zda se poštolka či žena ještě někde neobjeví. Ihned na to se ale zamyslím. Kým jsem? Pak se zas pousměji. "Vím kým jsem, ale nevím, kde je mé místo. Je mé místo snad tam, kde o mne není zájem?!" Narovnám se hrdě, div že mě neloupne v kříži a v kyčli a vyzývavě povystrčím bradu. "To nemám zapotřebí," dodám ale ještě, "vtírat se do přízně." Otočím se zprudka, "cožpak jim nedojde, že potřebují mága? Že vděčnost a úcta se projevují jinak?! Každý přece ví, jak se má chovat k těm, co disponují uměním magie. A tito?" Otázku nechám nezodpovězenou.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 11. prosince 2009 12:46

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro Sen???? Celý ten výjev je podivný, chrám, zchátralý a výkřiky. Jdu dál a snažím se hledět k zemi a sledovat nač šlapu. Stíny jsou mojí ochranou, mým spojencem. Skrývám se a pokračuji směrem k místu odkud slyším výkřiky. Nejvyšší Yrgan, co tohle znamená?!?! Oči vykulím a sleduji celý ten tragický výjev. Mrtví kolem, nebo ještě sípající, spousta krve. Žaludek se sevře a já cítím tlak v hlavě, hrtan odmítá poslouchat a svírá se. Několikrát lapnu po dechu a odvrátím oči. Co to děláš Ashk, jsou to jenom lidé, jen ubožáci. Podívej se zpět, tohle vše by jsi jim udělala také, ale… Ale proč? Co by museli udělat, proč bych zabíjela ženy, když jsem jen žoldák a ženy, lidské ženy neválčí. Snad kvůli urážce? Kolik žen jsem v životě zabila? Deset? Dvacet? Je to setina celkových mrtvých. Pohlédnu zpět a prohlédnu si tu děsivou scenérii, poté si všimnu postavy. Shrbené cosi zahalené v kápy. Uprostřed toho všeho jest znak a v něm devět jazyků. Chtě nechtě si zkontroluji zda ten svůj mám, tam kde být má. Když promluví postava se zahnutou dýkou snažím se analyzovat. Prvně si prohlížím dýku, zda mi není povědomá a pak přemýšlím nad tím jazykem, kterým mluví. Dívka, jenž je připoutána, má svůj osud zpečetěn, zemře. Tedy stojím dál kde jsem stála a přihlížím vraždě. Přede mnou povstane několik možných scénářů. Předně kdybych postavě zabránila zabít to děvče, nejsem člověk jako tihle, mohla by mě klidně zabít jednou ranou, nebo by mě nechala naopak žít, ale proč? A pak pokud ji nechám tu ženu zabít, nenapomohu tomu, dokončení nějakého rituálu? Lidské oběti, jazyky, to není nic co by věštilo, něco pozitivního. A co když ji nezabije a ta žena je kouzelnice a…! Není čas přemýšlet, raději zemřu, než abych přihlížela nějakému rituálu co pošle všechny do pekel nebo zrodí monstrum. Chytnu u pasu dýku a namířím jí na ruku postavy, abych ji vyrazila nůž z ruky a dala jí najevo, že tu jsem, a že je konec mejdanu. Hned jak dýka letí postavě na ruku pohlédnu na ženu a tasím meče. Nedělám to proto abys žila, ale proto, že chci žít já! Vystoupím částečně ze stínu s meči připravenými k boji.

Strážce - 11. prosince 2009 18:02

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „Víno?“ odpoví muž a nabídne ti číši. Vypadá, jako by jej ani trošku nevyvádělo z míry, co se stalo. Jako by to bylo něco samozřejmého, jistého a prostě naprosto normálního v jeho každodenním životě. „Jdu si takhle kolem a koukám, můj oblíbený zloděj je v pěkném průšvihu. A něco tady,“ zaklepe si na spánek a jeho tvář se rozjasní úsměvem, „se ozvalo. Thexi, pomož tomu hochovi. Ano, je pravda, že zapomíná na oběti. Ano, zapomíná na modlitby. Ano, ano, vlastně si jen hledí svého a o chlebodárce se vůbec nezajímá. Ale na druhou stranu, může to napravit. Třeba by mohl obětovat něco pěkného do chrámové pokladny. Něco cenného, ukradeného. Než se spolčovat s démony, radši tu věc obětovat. No ne?“ Zakrouží vínem v číši a pomalu vyrazí k hlavní ulici, kde na něj čeká dívka, která jej doprovázela.

Strážce - 11. prosince 2009 18:07
	soukromá zpráva od Strážce pro Město „Ano, jmenuji se Taramen,“ odhodí si z obličeje vlasy, které se jí tam při tvém přepadení dostaly. Trochu si urovná šaty, jakmile ji pustíš, a podezíravě si tě prohlédne. „Co mi chceš?“ zeptá se nasupeně, po nějakém strachu ani památky. Očima těká po okolí, jestli tu nemáš náhodou komplice. Všimla sis, že zatíná ruce v pěst.

Strážce - 11. prosince 2009 18:20

soukromá zpráva od Strážce pro Trans Procházíš před ruinami, poté zamíříš dovnitř. Vše již dohořelo, jsou to opravdu ruiny. Zbytky shořelého vybavení, dřevěné krovy, plot, ohyzdné pahýly zničených stromů. Občas zahlédneš seškvařenou smrdící hromadu, která byla patrně donedávna člověkem. Procházíš a víříš tak popel, který tě šimrá v krku a nose, nutí tě ke kýchnutí a kašli. Do toho přijde déšť. Kapky jemně dopadají do stále horkých uhlíků, syčí a s prskáním vytváří maličké kaluže a potůčky. Naštěstí zrovna kráčíš pod zbytky střechy, takže na tebe neprší. „Pokora, Meirion,“ řekne žena, která se vynoří z poza velkého sloupu. Kráčí bosa popelem a své dva meče stále vláčí s sebou. „Musíš se naučit pokoře. I sama před sebou. Každý potřebuje bojového čaroděje, věk lidí se chýlí ke konci, druhé Období ticha a temnoty se blíží. A tito?“ mávne volnou rukou, aby zabrala všechny mrtvé v okruhu. „Zemřeli,“ dodá. Znovu se promění na poštolku a vylétne mezi trámoví. Podíváš se za ní a podvědomě vykročíš tím směrem. Ozve se z té strany ženský výkřik.

Algila Rosevin z Daricie - 11. prosince 2009 19:10

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město "Dobrá. Chci tě varovat a zároveň tvou pomoc, Taramen. Jeden muž... je od stráží, nevím jak se jmenuje, ale je to jejich velitel mě vydírá. Chce po mě abych zabila tvé dítě, když to neudělám obviní mě z nekromancie což by znamenalo moji smrt. Ale já ti nechci zabít dítě. Nejsem bezcitná a nevinným nechci ubližovat. Ale také nechci skončit na hranici. Potřebuji tvou pomoc nějak toho zmetka ošálit. Aby si myslel, že jsem svůj úkol splnila a při tom tvé dítě bylo v bezpečí." Polknu, musela jsem doufat, že mi pomůže, že to neodmítne a nepůjde si po svých. Znamenalo by to totiž, že bych musela ten vyděracký úkol splnit. Všimnu si jak zatíná pěsti. "Prosím. Neboj se. Opravdu ti nechci ublížit a jsem tu sama." "Taramen. Tohle je důležité, chápu, že mi možná nedůvěřuješ, ale musíme spolupracovat jestli chceš ochránit své nenarozené dítě a já si zase zachovat život."

Strážce - 11. prosince 2009 19:23

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Dýka ti je povědomá jen tak, jak už tě napadlo. Je to obětní dýka. Dýka pro oběť temným, avšak tobě neznámým božstvům či obyvatelům Podsvětí. Osoba mluví Starým jazykem, dialektem podsvětních bytostí, démonů. Pronáší nějakou řeč, či snad modlitbu, avšak i když část jazyka tvého lidu z tohoto vychází, nerozumíš mu, ani tvá znalost magie ti nepomůže. Nemáš čas, postava s kápí se napřáhne ke své oběti, uchopí ji za ňadro, natáhne se s dýkou, žena příšerně zařve. V té chvíli přiletí jako blesk tvá ebonová dýka. Vyrazí knězi či kněžce rituální zbraň z ruky a obě se zazvoněním přistanou na špinavém nádvoří. Postava se otočí k tobě, ošklivě zasýpá a zasyčí. Z pod kápě se zalesknou dvě rudé oči, zahlédneš plazí jazyk. Tasíš meče a vystoupíš se stínu, stejně máš pocit, že tvé maskování nemělo už dávno žádný smysl. Uvolníš svou mysl, když zaklínadlo zrušíš. „Atas daras del, dur`gas, d`rata! Da mira Wareelnel,“ zasyčí postava. „Wareelnel!“ zavolá, jako by si chtěla přivolat pomoc. „A`g ras!“ Už rozvažuješ, co budeš teď dělat. Jestli zaútočit nebo se stáhnout. Nezdá se příliš nebezpečný. Přímo před ním se zableskne a zjeví se dvě ohnivé postavy. Vypadají tvarem jako lidé, vznáší se kousek nad zemí a jsou složené z plamenů. Tvé oči trpí oslněním, jejich těla žhnou nepředstavitelným žárem, veškerá voda v okolí se ihned odpařuje.

Strážce - 11. prosince 2009 19:55

soukromá zpráva od Strážce pro Město Taramen zbledne, hned poté zrudne. Zatne pěsti tak, že jí zapraskají klouby. Podvědomě ucouvneš, přitom to ona je ten, kdo by se měl bát. Přece jen, ty jsi tu nekromantka. „Já ho znám,“ procedí mezi zuby. „A navíc ti věřím. Vyřešíme to hned a provždy,“ zasyčí a vyrazí rychlým krokem k domovu. Nevíš, co dělat, tak ji rychle následuješ. Košík s věcmi z trhu zůstane ležet na zemi. Rozrazí dveře domu, služka vyděšeně vyjekne. Dojde k velké truhlici v předsíni a otevře ji. Vytáhne z ní meč. Postarší, přesto kvalitní a zajisté funkční meč v dobrém stavu s naprosto obyčejnou pochvou. Uchopí zbraň rukou, vysune kus čepeli z pouzdra a pak meč zase zarazí zpět. Strhne si z hlavy šátek, zavrtí hlavou a rozhodí tak své vlasy zlatavé barvy do stran. Odkopne boty, které měla, z nohou a bosa vyrazí znovu rázným krokem na ulici, div tě neporazí.

Algila Rosevin z Daricie - 11. prosince 2009 20:19

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Musím říci, že Taramen vypadá opravdu nebezpečně, když se tváří tak vztekle. Ale jsem ráda, že mi věří i když zrovna tohle jsem nečekala, takovou reakci. Najednou vyrazila pryč. „Po... počkej...“ všimnu si košíku, zaváhám, popadnu ho a vyrazím ze ní. Šla poměrně rychle, netuším co měla v plánu, ale nelíbilo se mi to. Vpadla do svého domu až vyděsila chudinku služku. „Dobrý den.“ Pozdravím ji a předám ji košík s nákupem Taramen. Překvapeně sleduji, jak vytahuje meč a pak hned zase letěla ven, jen tak tak jsem uskočila a vyrazila zase za ní. „Počkej! Co chceš dělat? To chceš jít jednoduše za ním a proklát ho mečem?“ zeptám se ji a jdu vedle ní. „Co tohle vyřeší Taramen? Pracuje u stráží. Až zabiješ jeho nevrhnou se na tebe jeho muži? A i kdyby jsi je zvládla všechny stejně se z tebe stane hledaná osoba. Co pak s tebou bude? A s tvým dítětem? Kam pak půjdete? Chápu, že jsi na toho zmetka naštvaná, ale tohle mi nepřipadá jako rozumné řešení.“ Snažím se ji přesvědčit. „Jsem si jistá, že přijdeme na jiné řešení, jak ho dostat aniž bychom si tím způsobili takové problémy.“

Sir Angar z Xirie - 11. prosince 2009 21:14

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen „Hmm.“ Přikývnu na souhlas, jako že rozumím. Pravda ovšem je, že nerozumím. Sdílením snu s někým jiným, povědomým přesto neznámým je zkrátka nad moje chápání. Na přemýšlení ovšem není čas, boj pokračuje dál… „To bych měl.“ Odpovím skrze zaťaté zuby, zapomněl jsem, že na sobě nemám zbroj a sečná rána na stehně je cenou, kterou musím za toto opomenutí zaplatit. Rána bolí opravdu hodně, dalo by se říci reálně, já tu cenu zaplatím. Chvilku mi trvá, než se vzpamatuji, ne že bych nebyl na zranění v boji zvyklí, ale spíše mne překvapila ta bolest. Ve svých snech ji obyčejně necítím, nebo alespoň myslím, že ne, jelikož si sny obvykle nepamatuji. Tenhle, ale budu…nejspíš. „Ty jsi Loira, že?“ Zkusím hádat jméno své sokyně, a jelikož mne nenapadá příliš mnoho žen, které bych mohl znát, a které by byly stále ještě naživu, myslím, že se jedná skutečně o Loiru. Vypadá sice trochu jinak, ale myslím, že to je ona. Jakmile zkusím první jméno, připravím se opět k boji. Pokud žena zatočí a já věřím, že ano, jsem připraven její útoky krýt mečem jako doposud. Zároveň jsem však připraven útoky opětovat a to ve chvíli, kdy se k tomu naskytne nějaká možnost. Není sice pěkné, bít se s ženou, ale pokud to sama chce, není zbytí. Svoje útoky směřuji ženě na ruce ve snaze ji odzbrojit, ale pokud se naskytne možnost zasáhnout její tělo i někde jinde, neváhám.

Meirion z Ilianoilis - 12. prosince 2009 20:42

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Trans "Pokora? Pokora neznamená, že se mnou budou moct smýkat po zemi a já budu dělat to, co oni budou pískat," žasnu nad doporučením ženy. "Znamená to snad, že máme jít s tou samou skupinou, se kterou jsme do toho šli původně?" Obávám se, že odpověď bude taková, kterou slyšet nechci ani za zrnko máku. Období ticha a temnoty. Již podruhé. Zřejmě by to nebylo na krátkou dobu. A válka lidí a elfů. Teprve teď mi dojde to, co mi předtím nedošlo - že by mohli elfové prohrát. Nějak jsem si to nepřipustila, možná jsem si to ani připustit nechtěla. Že by už toto bylo náznakem nedostatku pokory? Sem tam si pokašlávám do toku svých úvah. Lechtání kouře a jemného popela v nose je nepříjemné a tak si nos i ústa zakryji cípem černého rukávu. Když poštolka odletí a já popojdu pár kroků, zaslechnu onen křik. Okamžitě se za ním vydám.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 14. prosince 2009 10:08

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro Sen Nerozumím ani jedinému slovu té jakési postavy, a co je horší mám dojem, že ať říká cokoli výsledek pro mě nebude dobrý. Vždy jsem byla tak trochu sebevrah, pokud šlo o boj, pokud šlo o jakoukoli šarvátku, ale to co mělo přijít mě trochu zazdilo. Hleděla jsem do těch rudých očí a vůbec se mi nelíbily. Na ženu jsem se nedívala, ani nevím proč zřejmě ten neutuchající pocit, že jsem zasáhla pozdě, ale ať tak či tak, rituál, který osoba dělala, byl snad překažen. Dvě ohnivé postavy před kápí zahaleným tvorem, byly kousek nad zemí a jejich plamená těla, oslepovala mé oči, chvíli jsem čekala, co se stane, nebo sem spíše nechala své oči přivyknout tomuto ohnivému světlu. Nemůžu na ně útočit, jsou dva a já… nemám ráda oheň. Tohle by byla sebevražda. Hledím na ně s tasenými meči a uvědomuji si, že když na ně zaútočím budu mít v rukou už jen dva rozžhavené pláty kovu. “Hele nevím kdo jsi, ale ať tu děláš cokoli… přestaň s tím, neublížím ani tobě a ani…“ Odmlčím se na chvíli a snažím se hledět mezi ohniváky na postavu, kterou zakrývají a zřejmě chrání. “A ani těmhle dvěma… ale je to nerovný boj.“ Nebojím se smrti, jen toho, že bude úplně zbytečná. V hlavě si začnu připravovat strategii. Zastrašování, no to zřejmě nepomůže. Spolčení… Rozhlédnu se. Na to nemám žaludek. Boj, zemřela bych během jednoho nádechu. Útěk? Jak na tohle vůbec můžu myslet!!! Podvědomě se rozhodnu pro vyčkání na první útok a přemýšlím o následovním boji, který jistě musí přijít. Boj… jak na tyhle ohniváky? Jedině voda, jedy co mám pochybuji, zřejmě nemají ani hmotné tělo, zřejmě to jsou jen ohnivé… prostě cosi. Meče, zbytečné i když jsou z kovu dokonalého, pochybuji, že proti těmhle by stačili. Můj diamant… to je mám bouchnout do hlavy nebo co? Dál už nic moc nemám. Takže voda a meče. Musí to nějak jít. S hlavou otočenou stále k nim se nenápadně periferně rozhlédnu zda mimo neuvěřitelného množství krve a mrtvol nenajdu vodu. Krev… krev je přeci také tekutina… když dojde na boj stačí se v ní trochu vykoupat a mohla bych čelit déle. Podívám se tedy mezi postavami opět na toho v té kápi a čekám co bude připravena na cokoli.

Strážce - 14. prosince 2009 16:03

soukromá zpráva od Strážce pro Město Žena na tebe pohlédne, jako by si nebyla jistá, jestli jsi nejí přítel nebo ne. „Nabádání k vraždě je závažný zločin. A náš zákon říká, že v takovém případě mám právo jej vyzvat k souboji. Tak to taky udělám!“ nezdržuje se moc s vysvětlováním. Asi by ses měla o tomto také něco dozvědět. Co když je podobných zákonů v Nargadu více? Někoho urazíš a taky tě vyzve na souboj? Stále zapomínáš, že nejsi v Daricii. Jsi daleko, ve skalách na severu, v jedné z nejdrsnějších zemí Wallenooru. Kráčí dál, aniž by se na chvíli zastavila. Začínáš poznávat části města, už se blížíte. Jestli ji chceš přesvědčit, máš poslední šanci. Už vidíš dveře budovy, do které tě stráže předtím táhly.

Strážce - 14. prosince 2009 16:34

soukromá zpráva od Strážce pro Sen „Špatně,“ pokárá tě žena, jejíž jméno jsi neuhádl. „Vypadám snad jako Loira?“ zeptá se a ty se při boji zaměříš na její tvář i postavu. Nevypadá. Loria je černovláska a vlasy má jen po ramena, ani ne, aby jí nepřekážely. Neznámá žena je zrzka a k tomu pihovatá. Hnědé kočičí oči, pro Loiru tak typické, se vůbec nepodobají mírně šikmým modrým očím neznámé krásky. Ty spíše připomínají elfský původ, že by byla půlelfka? Žena je také vyšší, minimálně o dlaň, i jinak stavěná. Má delší nohy, Loira je proti ní drobná, žena má výraznější boky i ňadra. A Loiřiné výrazné lícní kosti prozrazují nargadský původ, neznámá dívka je spíše z Tarémie. Připomíná staré sochy, které byly vidět už před třemi stoletími po celém císařství. Nargadská zbraň, kterou se ohání a která tě zmátla, je také jiná. Ne, to rozhodně není Loira. „Hádej znovu,“ pobídne tě a její slova utne hrom. Začíná pršet, kapky příliš nevnímáš, ale až se bouře přižene až k vám, bude to tady na vrcholku skal nepříjemné a nebezpečné zároveň. Orel, který ti kroužil nad hlavou na začátku snu, je již dávno pryč. Ani sis nevšiml, kdy odletěl. Vykryješ úder a sekneš jí po ruce. Zasáhneš chránič a pákou jí zbraň vykroutíš z ruky. Pustí ji, tušíš, že máš vyhráno. Hmátne kolem tvé čepele rukou, prosmýkne se, otočí, tvůj útok vykryje úderem předloktí druhé ruky do plochy meče, svou zbraň uchopí těsně nad zemí a zase se stáhne. Z celého nečekaného manévru jí zůstala na ruce tenká krvavá linka a tobě tobě údiv takový, že málem nevykryješ další výpad. „Lepší,“ usměje se, když ji hned poté sekneš hrotem do ramene, lépe se ti to nepodařilo, protože uhnula. Vzdálí se od tebe a obchází tě ve snaze dostat tě do méně výhodné pozice na stále více kluzkých skalách.

Algila Rosevin z Daricie - 14. prosince 2009 16:41

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Měla jsem z toho obavy, byl to hezký zákon, ale já za vším stále viděla nějaký problém. "Není to tak, že bych nevěřila v tvou sílu a bojové umění, ale on je velitel stráží. Jistě je to dobrý šermíř, velitelem se přece nestal jen proto, že umí vyřizovat papíry a zacházet se slovy. A ty jsi... těhotná. Což tě musí omezovat. A ten zákon... on mě opravdu nabádal k vraždě, ale tvého nenarozeného dítěte, tobě jsem ublížit neměla. Budou to lidé ale i tak pokládat za vraždu?" cupitám vedle ní a z mé tváře se daly vyčíst obavy. "Já ti klidně potvrdím, že chtěl ať tvé dítě zabiji, ale já jsem zase obviněna z nekromancie a nevím kolik lidí už o tom ví. Co když mi mé svědectví nebudou věřit? A tebe by mohli obvinit ze spolčování s Nekromantkou." Pohlédnu na budovu, kterou jsem už poznávala. "Já vím, že je to samé co by kdyby a co by se mohlo stát, ale je těch možností tolik až z toho mám opravdový strach. Já sice mohu utéci, žiji mimo město, ale nevím co by bylo s tebou kdyby se to všechno pokazilo." Zamračím se a stisknu rty. Proč jsem jen nedržela kušnu? Mohla jsem si tohle všechno odpustit. "Ale možná, že je dobře že se to stalo. Kdyby tou zákeřností nepověřil mě, mohl si najít někoho jiného, který by nejspíš neměl takoví smysl pro čest, jako já." Zamumlám, to byla pravda. Povzdychnu si. "Nejspíš tě asi nepřesvědčím, aby jsi to ještě promyslela, že?" podívám se na ní. "Mám ti nějak pomoci? V tom boji?" zeptám se. Nejspíš nic jiného prostě dělat nešlo. No měl mi ten chlap věřit, když jsem mu tvrdila, že já nevinným neubližuji. Jen doufám, že to, že se proti němu obrátím nečekal. Popoběhnu, abych šla zase vedle ní. "Proč chce aby bylo tvé dítě mrtvé?" to mě opravdu zajímalo. Že by má teorie o nechtěném otcovství bylo správné?

Strážce - 14. prosince 2009 19:18

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? – Ashk a Meirion Ashk se snaží vyjednávat, ale ohniví elementálové nejeví její nadšení pro rozhovor. Stále se blíží a jejich pohledy bez očí i výrazu jsou děsivé. Zastrašování nebude mít efekt, stejně jako nemá efekt vyjednávání. Žár přibližujících se bytostí je opravdu cítit, je až příliš skutečný. Je to opravdu sen? První z elementálů se po tobě natáhne, jakmile se podíváš po vodě. Nesměle, přesto raději uskočíš. „A`g ras!“ pobídne osoba elementály. Jeden se za ní ohlédne, jestli to myslí vážně. Druhý bez varování zaútočí, vrhne se na tebe a ty jen tak tak uskočíš. Ucítíš pach pálených vlasů. Tvých vlasů. Tohle dlouho nepůjde, už během těchto dvou útoků jsi musela ustoupit o pár kroků, za sebou tušíš zeď. Rozhlížíš se, abys našla pořádnou kaluž s představou, že voda ti snad pomůže. V tu chvíli zahlédneš další osobu. Ta elfka z Tamiánovy družiny, ta čarodějka! Poštolka zatřepetá křídly a usadí se vysoko v ohořelém trámoví, pod střechou, aby na ni nepršelo. Tiše shlíží na události dole. Meirion rychlým krokem dorazí na místo, odkud se před chvílí ozval výkřik. Naskytne se ti bizarní pohled: Před tebou je nádvoří, také z části kryté střechou a z části ne. Jsou zde kůly, okovy, řetězy a jiné mučící nástroje. Deset lidí, mužů i žen. Vidíš hrozné výjevy, vykloubené končetiny, rozřezanou kůži staženou z obličeje, tělo uchycené na stovkách kovových háčků ke stropu, ženu naraženou na kůl, která stále žije. Většina vypadá živá, ale není jim již pomoci. Krev na zemi mísí se špinavým bahnem a listím déšť. Uprostřed toho všeho je nakreslený obrazec, krví a čarodějnickým práškem, temně žhne. Přímo v jeho středu je položených devět kusů masa, které identifikuješ, jako jazyky. Jediný, kdo je prozatím nezraněný, je žena připoutaná nahá ke zdi. U ní leží na zemi dvě dýky, jedna ebonová s vlnitým ostřím, typická práce temných elfů. Druhá rituální. Před ženou stojí shrbená postava v otrhané kápi, která rozkazuje dvěma ohnivým elementálům. „Zabij!“ křičí ve Starém jazyce démonů a ukazuje na Ashk.

Strážce - 14. prosince 2009 19:18

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? – Ashk a Meirion Ashk se snaží vyjednávat, ale ohniví elementálové nejeví její nadšení pro rozhovor. Stále se blíží a jejich pohledy bez očí i výrazu jsou děsivé. Zastrašování nebude mít efekt, stejně jako nemá efekt vyjednávání. Žár přibližujících se bytostí je opravdu cítit, je až příliš skutečný. Je to opravdu sen? První z elementálů se po tobě natáhne, jakmile se podíváš po vodě. Nesměle, přesto raději uskočíš. „A`g ras!“ pobídne osoba elementály. Jeden se za ní ohlédne, jestli to myslí vážně. Druhý bez varování zaútočí, vrhne se na tebe a ty jen tak tak uskočíš. Ucítíš pach pálených vlasů. Tvých vlasů. Tohle dlouho nepůjde, už během těchto dvou útoků jsi musela ustoupit o pár kroků, za sebou tušíš zeď. Rozhlížíš se, abys našla pořádnou kaluž s představou, že voda ti snad pomůže. V tu chvíli zahlédneš další osobu. Ta elfka z Tamiánovy družiny, ta čarodějka! Poštolka zatřepetá křídly a usadí se vysoko v ohořelém trámoví, pod střechou, aby na ni nepršelo. Tiše shlíží na události dole. Meirion rychlým krokem dorazí na místo, odkud se před chvílí ozval výkřik. Naskytne se ti bizarní pohled: Před tebou je nádvoří, také z části kryté střechou a z části ne. Jsou zde kůly, okovy, řetězy a jiné mučící nástroje. Deset lidí, mužů i žen. Vidíš hrozné výjevy, vykloubené končetiny, rozřezanou kůži staženou z obličeje, tělo uchycené na stovkách kovových háčků ke stropu, ženu naraženou na kůl, která stále žije. Většina vypadá živá, ale není jim již pomoci. Krev na zemi mísí se špinavým bahnem a listím déšť. Uprostřed toho všeho je nakreslený obrazec, krví a čarodějnickým práškem, temně žhne. Přímo v jeho středu je položených devět kusů masa, které identifikuješ, jako jazyky. Jediný, kdo je prozatím nezraněný, je žena připoutaná nahá ke zdi. U ní leží na zemi dvě dýky, jedna ebonová s vlnitým ostřím, typická práce temných elfů. Druhá rituální. Před ženou stojí shrbená postava v otrhané kápi, která rozkazuje dvěma ohnivým elementálům. „Zabij!“ křičí ve Starém jazyce démonů a ukazuje na Ashk.

Joshua z Oronu - 14. prosince 2009 21:24

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen Při nabídce vína nestihnu ruku ke sklence ani vztáhnout a bůh zlodějů si ji hned přisune zpět k sobě. A tváří se, jako by bylo všechno pomalu v pořádku. Holomek jeden! Já mu ještě ukážu! S úsměvem přešlapuji na místě a rozhlížím se nenápadně okolo, zda někdo poslouchá náš rozhovor, kdy mě Thexi označuje za svého oblíbeného zloděje, ovšem v druhé části bych se nejradši schoval někde do stoky, kde nižší šlechta vyhazuje splašky. To, že jsem prašivec, nemusí vědět každej okolo! I když... neměl bych na to být hrdý? "Obětovat..." Pohrávám si s tím slovem na jazyku. Moc lahodné mi zrovna nepřijde, ale faktem je, ze jsem pro svůj vzor nikdy nehnul brvou. Shlédnu na prsten, který se mi najednou octne v otevřené dlani a přivřu lehce oči. Mám pocit, že mě přímo vybízí k tomu, abych ho zase strčil do kapsy a nechal si ho, ovšem po dnešku... možná oběť je to správné řešení. Sleduji Thexova záda a najednou se cítím slabý a unavený.

Sai z Mariasu - 15. prosince 2009 09:47

soukromá zpráva od Sai z Mariasu pro Pomalu polknu a chtě nechtě se musím o svoji hůl doopravdy na moment opřít. "Paní Scaywen..." Krátká pauza, snad jen na nádech, snad na uklidnění. "Vy- řekla jste, že by mi možná mohli pomoci, tak...tak se jich chci zeptat, pochopte mě!" Ozvu se na svůj zvyk neobvykle rázně, až se sebe sám zaleknu a znovu hlas ztiším. "Pochopte, že hledám naději. Třeba mne jejich slova nepřesvědčí, že by mi dokázali pomoci, ale musím...musím se jich zeptat. Pochopte..." Další hluboký pomalý nádech. "Nabízíte mi pomoc ze strany smrti, netuším, netuším, jak bych se jí měl zavděčit. Já- snad to ani nechci vědět. Pochopte mě, paní Scaywen...Já nikdy neměl Kainovi blízko." Po posledné odmlce promluvím naposled a znatelně tišeji. "Mám strach, že máte pravdu a Kain je jediný, kdo mi dokáže pomoci..."

Strážce - 15. prosince 2009 16:29

soukromá zpráva od Strážce pro Město Budova se nezadržitelně blíží, lidé vám ustupují z cesty. Postupně, jak na Taramen mluvíš a snažíš se ji přinutit, aby trochu přemýšlela, zpomaluje. Nakonec zastaví úplně a opře se o zeď budovy. Meč upustí na zem, zhroutí se do dřepu, zakryje si obličej rukama a rozpláče se. „Máš pravdu,“ odpoví ti smutně mezi vzlyky, „nedokážu to. Je silnější, zkušenější. Nemám šanci jej porazit, ani kdybych na něj šla zezadu. To by skončilo špatně. Nechal by mne zavřít, teď by měl důvod, a to by to dítě zabilo stejně. A tebe by nechal narazit na kůl. Uteč z města, dokud můžeš. Já půjdu domů a budu si dávat pozor. Proti němu nic nezmůžeme.“ Znovu se rozpláče. „Je to jako bojovat proti celému městu, zná tolik lidí. Přemluví je, něco si najde, nikdo nám věřit nebude. Uteč, jestli můžeš.“ Tvá otázka zůstává stále nezodpovězená a Taramen nevypadá, že by ti na ni chtěla odpovědět. Co teď? Měla bys ji poslechnout?

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 15. prosince 2009 16:44

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro SEN? - Tři, dva, jedna JUMP Trochu se začínám potit. Dobře, to horko je vážně nesnesitelné. Pár ataků ještě rozdýchávám, ale jakmile to zahalené stvoření zase zařve něco čemu já vůbec nerozumím, doufám, že konečně přijde ta domluva, ale ta nepřichází. Jeden z ohnivců se otočí a druhý si jde pro mě. Nechci se s ním objímat a už vůbec se mu nechci vyplakat na ramínko. Začni přemýšlet Ashk… a to rychle. Uskočím stranou ale plameny dostihly mé vlasy. “No super, to mám umřít ostudně bez vlasů?“ Jsem téměř vytočená, ale víc mě trápí ta postava, která je stále u dívky tedy ženy. Nezbývá mi než žít dostatečně dlouho než přijde ještě někdo a zatím co já se tu budu muchlovat s ohnivci od sejme tu opláštěnou bytost. Nemusím se ohlížet, abych věděla, že je za mnou zeď, nemusím dělat další kroky abych se na ni naplácla. Když v tu zahlédnu další osobu. chvíli se na ni dívám než si opět uvědomím kdo, že tohle je. Není příliš času debatovat a tak udělám několik kroků vzad a jednou nohou se zapřu do zdi a odstrčím se od ní jeden z mečů zahodím a druhý chytnu pevně rychlým během se dostanu na místo které jsem si určila jako perfektní bod k výskoku, a vyskočím, přičemž cítím jak mě plameny olizují, ale naštěstí ne tolik, kolik by mě pohlcovaly kdybych tam stála jak dřevěný kůl. Když dopadám k zemi dlani se zapřu do země a jedním kotrmelcem přistanu a rychle se zvednu na nohy, s taseným mečem si stoupnu k ohnivákům bokem a k opláštěnému také bokem. Merion mám před sebou. Mečem mířím přímo na osobu pod kápí, jsem připravená ho zabít hned jak bude nejbližší příležitost. “Meirion, ta žena, osvoboď ji, tu ženu!!!“ Křičím na elfku a doufám, že ač jednooká zvládne to, viděla jsem ji v boji nepochybuji, ale naučila jsem se nevkládat důvěru.

Algila Rosevin z Daricie - 15. prosince 2009 17:36

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Soucitně se na ní zadívám, jak se s pocitem bezmoci zhroutila a začala plakat. Utéci? Ano to bylo velice lákavé, jenže bylo by to správné? Nechat ji tu bez pomoci? Navíc... měl mou dýku. Skloním se k ní a jemně ji obejmu kolem ramen, abych ji trochu uchlácholila. „Nemohu odejít. Za prvé proto, že ten zmetek má něco bez čeho se nemohu vrátit a také proto, že tě tu nemohu nechat jen tak. Bezbrannou, nakonec by se mu jistě povedlo dosáhnout toho co chce a i kdybych to nejspíš nikdy nezjistila, přesto by mě trápila myšlenka na to jestli jste v pořádku.“ Stisknu ji jemně ramena. „Neplakej, Taramen. Něco vymyslíme.“ Pohlédnu na dům kde sídlil ten pletichář. Pořád jsem si myslela, že není úplně zlý, ale sleduje hlavně své vlastní zájmy. „Pojďme odtud než nás uvidí.“ Pobídnu ji a pomohu ji zpět na nohy. „Neklesej na mysli, Taramen.“ Pousměji se a zvednu její meč, poměrně těžký, ale unesla jsem ho. Jo kéž bych také měla tak pozitivní myšlení jak jsem tvrdila, musím ji zkusit pomoci. Nakonec... utéci mohu kdykoliv i když bych nerada musela někoho zabít. Doufám, že po mě lidé jako po Nekromantce nepůjdou ještě nějakou chvíli. Kéž bych ji mohla vzít sebou domů, ale pochybuji, že by se ji tam líbilo, nemluvě o upírech, asi by tam také nebyla moc v bezpečí.

Meirion z Ilianoilis - 15. prosince 2009 22:07

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Sen? - Někdo mi chce dokázat, že mám vskutku co do činění s bojem Ani chvíli nemám odpočinku. Je jedno, zda sním, bdím či jsem v transu. Pořád se něco děje a pořád se ode mne něco očekává. Co je zas tohle?! Zatrne ve mně při té nechutné podívané. Nicméně nemám čas tam jen trčet, dívat se a trnout. Musím něco dělat. A to teď hned! A to i přes to, že bych se nejraději poddala stavu, kdy se žaludek obrací na ruby a nechává z těla chrlit vše natrávené, jakoby sopka chrlila popel a lávu. Mám co dělat, abych se soustředila na to, že vlastně něco dělat mám. Tak tedy ano, jdu do toho! Umpf! Osvobodit ji? Jak?! Elementálům vládne ten zpod kápě. A zároveň on je tím, kdo ohrožuje mladou dívku. Proč mi neřekla, abych ho zabila?! Tím by má volba byla snazší. Když jej zabiji, co udělají ohniváci? Zabijí ji? Kdo je on? Kdo je, že vládne těm dvěma?! Co takhle rozházet jazyky? Škodolibá představa. O co tady jde, že tu temní vyvádí rituály a ohrožují temnou, která mi radí, že mám vysvobodit tu holku?! Ne, není čas přemýšlet, je čas konat. Temný démon. Polknu. Vládnoucí ohnivému elementálu. "D`irgh akir!" Zařvu zároveň, když oběma rukama uchopím svou hůl, kterou obloukem a prudkým pohybem namířím na toho, jenž se skrývá pod kápí.

Sir Angar z Xirie - 16. prosince 2009 17:00

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen Ne Loira to není… Uvědomím si jenom okamžik poté, co to jméno vyslovím. Odpověď neznámé mi můj omyl jenom potvrzuje a já jsme opět tam, kde jsem byl. Vlastně jsem na tom o něco hůře, jelikož začíná pršet a skály se rychle stávají nebezpečně kluzkými. Mít na sobě zbroj, jistě bych už leže na zemi. Když ne Loira, tak kdo? Během boje nemám příliš času si ji pořádně prohlédnout, ale když, mě místo útoku začne pomalu obcházet, což ji samozřejmě nehodlám dovolit, si j konečně prohlédnu. Určitě nejsi nikdo z téhle výpravy…a taky ne… Trochu se zaleknu, jakým směrem moje myšlenky putují. Ne to není možné…jak by? Proč? Rychle zavrhnu jednu bláznivou myšlenku, týkající se ženinina jména. Je to sen, tak vlastně proč ne? Rozhodnu se během několika chvilek tu možnost přece jen připustit. Možnost, že by mě ve snu navštívila samotná bohyně, které sloužím. „ Ielis.“ Skoro to jméno zašeptám do věru, ale nepochybuji, že ho žena slyšela. Zvlášť ne pokud mám pravdu.

Strážce - 16. prosince 2009 23:24

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Nervózně se rozhlížíš, ale nikdo vás nesleduje, snad jen perlová očka krys a potkanů, kteří čekají, jestli po vás nezůstane něco dobrého k snědku. Vlastně ani ne tak dobrého, jako k snědku. I mrtvola je dobrá, pokud jste drápkaté zvířátko s čumáčkem a nejčastěji hrabete v odpadcích... „Tak jdeš, nebo co?“ otáže se Thex, jako by vytušil, že se za ním díváš. Pravou rukou se již zase zvládl zavěsit do své rozverné společnice (mimochodem velmi mlčenlivé, ale o to více přitažlivé). Pospíšíš si, protože máš pocit, že odmlouvat bohu není zrovna dobrý nápad. A už vůbec ne zdravý. „Dostal jsem žízeň. A taky mi vyhládlo.“ „Není to krása?“ otáže se, jakmile se blížíte k rozjásanému davu. V dálce vidíš oheň a tančící lidi, slyšíš hru na loutnu, bubny a zpěv. „Takové oslavy rovnodennosti, oslava bohaté úrody, podzimu, pořádného pití. A Linthela samozřejmě nemůže zůstat pozadu, že,“ pokyne číší k dvojici milenců, která se k sobě choulí v aleji žloutnoucích stromů. „Škoda jen, že rovnodennost je až za pár dní,“ povzdechne si. Myslí tím něco? „Zvláštní, většina má spousty řečí a ty,“ ukáže na tebe prstem, „jsi nějaký tichý. Jako by ti ulítly včely, utekl kůň nebo dívka nasadila parohy. Co je s tebou?“

Strážce - 16. prosince 2009 23:45

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Elfové byli vždy mrštnější, než lidé. Zvláště ti, kteří zasvětili boji svůj život, což rozhodně temný elfí národ je. Odvážný manévr Ashk slaví úspěch. Překvapení elementálové nestihnou zareagovat, když mezi nimi elfka proskočí, jako by to dělala denně. Jeden meč zazvoní o zem, ale to už je Ashk mezi duchy ohně a podezřelým čarodějem či knězem. Trochu se jí začoudí z oblečení, ale to je nejspíše jen voda vypařující se horkem, ke kterému byla velmi blízko. Tou dobou je ale zase bojovnice na nohou a mečem kontroluje situaci. Postava v kápi se drží dost daleko a nedokážeš odhadnout, koho z vás dvou sleduje. Nejsi si jistá, že teď by byl ten správný čas... Meirion pronese zaklínadlo a během jeho pronášení se jí v ruce zhmotní magická hůl. Jako přivolaná myšlenkou, jako by ji měla v ruce celou dobu. I když si Ashk pamatuje, že přišla s rukama prázdnýma. Dozní slova ve Starém jazyce a magická síla Meirion, nyní určená k ničení, v žádném případě nezklamala. Zamrazí vás, jako by se kolem prohnal ledový vítr. Zacinká led, který se zhmotní před čarodějkou do tvaru ledové střely z modré mlhy a rampouchů. Padající déšť v okolí ihned zamrzá. „Adzara`gh, sáros, zerami, s`zeeras teras!“ stíhá neznámý kontrolovat situaci, jeho zaklínadlo je velmi rychlé. Před ním se zhmotní tři střely tvořené tou nejtemnější temnotou a v záblesku světla, jakým je rozžhavený vzduch, vyrazí nepravidelnými dráhami, a každá jinou, proti Meirion. Vzduch zapraská mrazem a nepřítele pokryje led, studenější než z Ledové stěny. Zařve, příšerně, nelidsky. Magické střely přivolané z Podsvětí také naleznou svůj cíl. I když čarodějka dvě z nich vykryje magickou holí, jedna ji zasáhne do břicha, na kraj hrudního koše. Projde skrz a zanechá za sebou spoušť. Teď, uvědomí si Ashk, přiskočí a jedním přesným sekem oddělí polodémonovi hlavu od těla. Tělo sebou zaškube a zůstane ležet. Rychle se ohlédneš po elementálech, ale smrt jejich vládce je nejspíše uvolnil ze sjednaného úkolu a duchové živlu zmizeli v astrálním prostoru. Mairion se chytí za bok a zapře se o hůl, téměř padá na zem. Zasýpá, jak se nemůže nadechnout. Raději se nedíváš, co zásah negativní energií udělal. Ashk to vidí poměrně dobře. Ošklivá hnijící rána, otevřené zlomeniny žeber a proražená plíce.

Strážce - 16. prosince 2009 23:45

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Elfové byli vždy mrštnější, než lidé. Zvláště ti, kteří zasvětili boji svůj život, což rozhodně temný elfí národ je. Odvážný manévr Ashk slaví úspěch. Překvapení elementálové nestihnou zareagovat, když mezi nimi elfka proskočí, jako by to dělala denně. Jeden meč zazvoní o zem, ale to už je Ashk mezi duchy ohně a podezřelým čarodějem či knězem. Trochu se jí začoudí z oblečení, ale to je nejspíše jen voda vypařující se horkem, ke kterému byla velmi blízko. Tou dobou je ale zase bojovnice na nohou a mečem kontroluje situaci. Postava v kápi se drží dost daleko a nedokážeš odhadnout, koho z vás dvou sleduje. Nejsi si jistá, že teď by byl ten správný čas... Meirion pronese zaklínadlo a během jeho pronášení se jí v ruce zhmotní magická hůl. Jako přivolaná myšlenkou, jako by ji měla v ruce celou dobu. I když si Ashk pamatuje, že přišla s rukama prázdnýma. Dozní slova ve Starém jazyce a magická síla Meirion, nyní určená k ničení, v žádném případě nezklamala. Zamrazí vás, jako by se kolem prohnal ledový vítr. Zacinká led, který se zhmotní před čarodějkou do tvaru ledové střely z modré mlhy a rampouchů. Padající déšť v okolí ihned zamrzá. „Adzara`gh, sáros, zerami, s`zeeras teras!“ stíhá neznámý kontrolovat situaci, jeho zaklínadlo je velmi rychlé. Před ním se zhmotní tři střely tvořené tou nejtemnější temnotou a v záblesku světla, jakým je rozžhavený vzduch, vyrazí nepravidelnými dráhami, a každá jinou, proti Meirion. Vzduch zapraská mrazem a nepřítele pokryje led, studenější než z Ledové stěny. Zařve, příšerně, nelidsky. Magické střely přivolané z Podsvětí také naleznou svůj cíl. I když čarodějka dvě z nich vykryje magickou holí, jedna ji zasáhne do břicha, na kraj hrudního koše. Projde skrz a zanechá za sebou spoušť. Teď, uvědomí si Ashk, přiskočí a jedním přesným sekem oddělí polodémonovi hlavu od těla. Tělo sebou zaškube a zůstane ležet. Rychle se ohlédneš po elementálech, ale smrt jejich vládce je nejspíše uvolnil ze sjednaného úkolu a duchové živlu zmizeli v astrálním prostoru. Mairion se chytí za bok a zapře se o hůl, téměř padá na zem. Zasýpá, jak se nemůže nadechnout. Raději se nedíváš, co zásah negativní energií udělal. Ashk to vidí poměrně dobře. Ošklivá hnijící rána, otevřené zlomeniny žeber a proražená plíce.

Strážce - 16. prosince 2009 23:54

soukromá zpráva od Strážce pro Město „Nepotřebuji tvou pomoc,“ řekne náhle a vezme si od tebe zpět svůj meč, „postarám se o sebe i své dítě sama. A ty bys měla udělat totéž. Musíš zvážit, jestli to, co ti vzal, ti za to stojí. Je to nebezpečný muž, čarodějko. A ty vypadáš mladá a nezkušená. Raději uteč.“ Doporučí ti a vyrazí pryč. Zvláštní žena, v jednu chvíli hrdá a plná elánu do boje, v další hned křehká, jako vzácná květina, o kterou je třeba pečovat. A o další chvilku později už zase jde rázným krokem a nestojí o pomoc. Přemýšlíš nejen nad tím, jestli je mnoho nargadských žen takových, ale i nad tím, co bys měla udělat teď. Jak bys jí mohla pomoci? Když o pomoc nestojí? Postarat se o velitele stráží sama?

Strážce - 17. prosince 2009 00:29

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Další prudká výměna názorů meči skončí nerozhodně, jen zvoněním zbraní o sebe, třením kovu o kov, přetlačováním a páčením. Nakonec jste na tom, jak jste byli, alespoň se ti podařilo zabránit tvé protivnici v tom, aby tě obešla a dostala tě zase do nebezpečné situace nad skalním srázem. Když však zašeptáš jméno, situace se dramaticky změní... „Vidíš, nebylo to tak těžké,“ rozesměje se křišťálovým smíchem a skloní zbraň. „Správně, Angare z Xirie, snad jsi nečekal něco jiného? Lepšího snad?“ pohladí své boky dlaněmi a naoko kriticky zhodnotí svůj vzhled. „Posaďme se,“ nabídne ti a sama si sedna na skály, opře se a nastaví své nahé tělo slunečním paprskům. Kdy zmizel déšť, bouře i prudký vítr, nevíš. Teď je ale příjemně teplo a jemný vánek nesoucí vlhkost moře dělá z nesnesitelného vedra příjemné prostředí pro lenošení. „Vypadáš překvapeně,“ podívá se ti zpříma do očí a nabídne ti trs hroznového vína. „Něco se ti nezdá?“

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 17. prosince 2009 10:22

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro sen? Boj mezi čaroději, možná úchvatná podívaná, snad jen pro tu ženu, která je přivázaná ke zdi, protože ona přestala býti ohrožovaná na životě. Ledová střela, jenž vyslala Meirion je oddech proti těm dvěma ohnivákům po mé levici. Bylo jasné i to, že se čaroděj bude bránit, vyslané temné střely příliš nesleduji, Meirion je dobrý bojovník věřím, že to zvládne. Když kněz, či co je pod tou pláštěnkou zařve pod ledovou sprchou přikročím a rychlým sekem, přetnu vše co pojilo hlavu s tělem. Chvíli se zadívám na to co jsem vlastně zabila, ale pak si uvědomím, že nejsem sama. Ohlédnu se po Meirion a vidím co se stalo. “Meirion…!“ Křiknu a běžím k ní. Podepřu jí a pomůžu jí se posadit a pak si i lehnou zadívám se na ránu a přemýšlím co s tím. “Potřebovala bych kouzelníka… nemůžeš oživit támhle toho?“ Hodím hlavou vzad, abych ji naznačila, že on je dozajista mrtví. “Neboj, bude to… no dobré, asi zbude pár jizev, ale bude to dobré!“ Uklidňuji sebe, nebo jí? Je to hnus, s tímhle zraněním se hodí do téhle odporné scény, plné krve. Moje tvář je klidná, snažím se hledět neutrálně. Pohlédnu na Meirion a na její zranění… “Sakra holka, to musíš mít stále něco extra? Nemůžeš vyjít z bitvy bez zranění? To tě tohle baví? Měla by jsi mít osobního ranhojiče, který se od tebe ani nehne.“ Co mám dělat, nemám svoji tornu, kde mám svoji tornu! Třeba v ní… ne nemám tam nic co by jí mohlo pomoci, nemám byliny na uzdravení, je nejsem léčitel, jsem žoldák, já zabíjím!!! Neléčím!!! Rozmlouvám sama se sebou a i když je mi úzko, protože vzato z jedné strany mi tahle holka zachránila život, z druhé strany je to jen elfka, nejsem jí ničím vázaná a o její zásah se jí nikdo neprosil. Zavrtím hlavou a pohlédnu na ženu která je připoutána u zdi a kontroluji, jestli je živá, třeba je ona, ranhojič. “Heej ty!!! Umíš léčit?“ Křiknu na ní a přimhouřím oči jestli mě ta žena vůbec slyšela. Sundám si kápy, kterou mám přivázanou pod krkem a přiložím to na ránu na Meirionině boku, abych alespoň trochu zabránila krvácení.

Algila Rosevin z Daricie - 17. prosince 2009 12:13

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Jsem překvapená, že ta najednou ztvrdla a nechtěla mou pomoc. Hrdost. To jistě byla hrdost kvůli které mou pomoc odmítá. Zaváhám, nevím jistě co mám dělat, čekala jsem že mou pomoc neodmítne. Váhavě přešlápnu a pak se rozeběhnu za ní až jdu zase vedle ní. „Taramen. Měla by jsi spolknout svou hrdost a neodmítat nabídku na pomoc. Ano možná jsem mladá a ne moc zkušená, ale to neznamená že jsem bezbranná.“ Mluvím na ní a dívám se na její profil. „Přišla jsem tě varovat, proto že jsem vám nechtěla ublížit, ale myslela jsem si, že se spojíme a vymyslíme nějaký způsob, jak z toho obě v bezpečí vyváznout. Nebo mi stále nevěříš, Taramen? Věř mi, že kdybych vám chtěla nějak ublížit už jsem to mohla dávno udělat.“ Snažím se ji přesvědčit, aby mou pomoc neodmítala.

Joshua z Oronu - 17. prosince 2009 21:04

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen "Jo jasně... jasně, že jdu," Rozpačitě se usměju a pokusím se hodit všechny obavy, pochyby a myšlenky někam za sebe. A pokud možno, co nejdál. Schovám prsten na obvyklé místo - do malého odrbaného měšce a upevním ho na opasek svých kalhot, které si povytáhnu chlapácky trochu výš. Hned na to lehkým během doženu Thexe. Na jeho otázku, zda je dění před námi krása, jen pozvednu palec. Ostatně to stejně byla zjevně jen řečnická otázka. Pak pozvednu obočí, co je extra na rovnodennosti? Měl bych se začít trochu vzdělávat. "Před chvílí jsem málem viděl bílej tunel, tak sem z toho trochu divnej," Pokrčím rameny a vztáhnu jednu ruku k temeni hlavy - poškrábu se. "A vůbec, proč chce ten kus šutru?!" Pohodím rukou do strany a druhou vsunu do kapsy. "Co na něm k sakru může bejt tak skvělýho?! Krom toho, že kdybych ho střelil na černým trhu, mohl bych si narvat kapsy, jak bych jen mohl!" Rozmáchnu se nohou, abych rozhořčeně kopl do šutru, ale smeknu se po nějaké slupce od ovoce, co ležela ladem na zemi. Hrcnu si na prdel. "Mám pocit, jako by mi Dageron ty parohy nasadil," dodám s tichým smíchem, který přejde do stejně tichého pláče, hraného. Bolí mě kyčle.

Sir Angar z Xirie - 19. prosince 2009 11:36

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen „Jak si přeješ.“ Přikývnu a s obdivným pohledem upřeným na postavu bohyně se posadím. Jsem trochu zaskočený, jelikož tohle jsem opravdu nečekal. Jaký by mohla mýt bohyně důvod navštívit mě v mých snech, t opravdu nevím. Snad se to brzy dozvím… Déšť skončil stejně, jak začal a vystřídalo ho krásné počasí vhodné k odpočinku, lenošení a kdo ví čemu ještě. Ostatně je to jen sen a ve snu je možné vše, jak mi bohyně již vysvětlila. „Čeho si žádáš, má paní?“ Zeptám se hned, jak se trochu vzpamatuji a skutečně si uvědomím, kdo tu vlastně přede mnou sedí a jak se k takové bytosti sluší chovat. Zvlášť, když je to bytost, jejíž službě jsem zasvětil život. Nabízený trs vína samozřejmě přijmu.

Geidan Stål - 20. prosince 2009 21:53

soukromá zpráva od Geidan Stål pro "Však se jich zeptej," řeku kousavě. Velekněžka není zvyklá na to, aby jí někdo odporoval. "Ale jak je znám, naslibují ti hory doly, jen aby tě přetáhli na svou stranu a mně tak ztížili cestu. A kdo ví, jestli svoje sliby pak vyplní. A pokud jsi i tak neměl ke Kainovi blízko, když mi dáš košem, budeš si jeho přízeň získávat ještě hůř. Znám ho, koneckonců mu sloužím. Je ješitný jako každý chlap." Neměla bych o něm tak mluvit, ale už začínám být docela podrážděná. Nemám ráda nerozhodné lidi.

Strážce - 20. prosince 2009 22:35

soukromá zpráva od Strážce pro Město „A jak se chceš spojit? Ještě chvíli tu budeme spolu chodit, já s mečem a ty ve svém čarodějnickém ošacení, a zavřou nás obě. Možná ti věřím, možná ne, o to nejde. Myslím si, že nejlepší, co můžeme udělat, je se schovat. Dávat si pozor a nedat mu příležitost ublížit ani jedné z nás. Pokud jej nemůžeme porazit, bude lepší utéct do bezpečí. Já do svého domu a ty mimo město,“ alespoň se zastavila a je ochotná ti naslouchat. Pokud ji chceš přesvědčit, měla bys rychle vymyslet nějaký plán. Protože podle jejích přivřených očí cítíš, že je rozhodnutá a máš jen malou šanci to změnit.

Meirion z Ilianoilis - 21. prosince 2009 11:05

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Sen? - Doufám, že ano! "Lepší jedna, než tři," zhodnotím pro mne nepříjemnou situaci a slova mé společnice. Proražená plíce, nic moc. Začíná se mi do ní dostávat vzduch a z ní se řine krev. Chroptím jak prase vedené na porážku. Snažím se o to ale potichu. Zvuk propadající se plíce mi nedělá dobře. Naštěstí Askh ale přiskočila s kusem látky, což na chvilku oddálí konec. Do té doby, než to prosákne, a to nebude dlouho trvat. Žebra mi již tolik nevadí. Ta plíce je životní průšvih. "Jednoho mám, ale jak je vidět, nestojí mi pořád za zadkem," dodám s troškou ironie v hlase. U Órey, Elle, kde jsi?! Óreo, přijď na pomoc aspoň ty... Snažím se moc nehýbat, posadím se a opřu se o zeď.

Strážce - 21. prosince 2009 13:27

soukromá zpráva od Strážce pro Sen – Joshua „Kecy, ve snech se umírá sice stejně těžko, jako ve skutečnosti, ale podstatně lépe se z toho dostává. Tak nějak se z toho vyspíš, chápeš,“ usměje se svému vlastnímu vtipu. „Třeba má velkou cenu,“ napoví ti, „pro ně. Pro čaroděje. Třeba je nebezpečný. Kdo ví, co jsi to v čarodějnické škole ukradl? Třeba to může způsobit konec světa!“ Řekne úplně vážně, ale nakonec vybuchne smíchy, když uvidí, jak se na to zatváříš. Kolem vás proběhne houf rozdováděných otrokyň a za nimi běží skupinka přiopilých mladíků. Všichni se smějí a užívají si večera. Jeden z utíkajících mužů se zastaví, podá si ruku s Thexem, obejme se s ním, pokloní se mu a zase utíká dál. Zapamatoval sis ho, takový hubený chlapík, ale docela slušně oblečený, jeho profese mu vynáší poměrně dobře. Kvalitní kalhoty, boty z měkké kůže, opasek a lehký plášť. Nějaký ten prsten, spona ze stříbra, delší vlasy, dobře učesaný. Dívky zajásají, když se za nimi zase rozběhne. „Jak bys mu mohl věřit? Co o něm víš? Co o něm ví ostatní? Však si vzpomeň. Patří k nim? Zahlédl jsi ho v hospodě, s nikým se nebavil. Pak zase zmizel, neviděl jsi jej celou plavbu a ani na začátku boje. A najednou se objeví, když je třeba? Stejně jako to ráno, když ti dal tu bylinu a chtěl si s tebou promluvit? Nepřijde ti divný, ten Dageron od nikud?“ Thex se zastaví a podívá se se zájmem, kde ses ztratil. „Kolik by mohlo asi tak stát jeho tajemství?“ zamyslí se nahlas.

Strážce - 21. prosince 2009 14:02

soukromá zpráva od Strážce pro Sen – Angar „Nech toho,“ řekne, aniž by otevřela oči, zakloní hlavu a vychutnává si sluneční paprsky. Její krk přímo svádí k polibku. „Kdybych chtěla, aby ses přede mnou plazil a oslovoval mne Má Paní, tak bych vedle tebe rozhodně neležela nahá na skalách. Ale pokud ti dělá problém mě oslovovat jménem, můžeme si dát závody. Když zvítězíš, třeba budeš mít konečně pocit, že si to můžeš dovolit a že si to zasloužíš. V boji mě nemáš šanci porazit. V plavání možná. Jak tedy?“ Otevře oči a zadívá se na tebe. Než však stihneš odpovědět, ještě dodá: „A nedívej se na mě tak. Nebylo by mi to přímo proti mysli, ale zdrželi bychom se. I když, možná by ti poté taky nebylo proti mysli mě oslovovat jménem.“ Zasměje se.

Strážce - 21. prosince 2009 14:45

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? Ashk a Meirion Kněz, či co ta zrůda byla, leží bez hnutí na zemi. Zranění od temné magie vypadá ošklivě a také tak bolí. Je sice dobrý důvod, proč byla nekromancie v císařství zakázána, ale nedá se jí upřít, že je to jedna z disciplín, kterou je možné v boji dobře zúročit. Proto jdou vždy proti mocným nekromantům celé armády. To aby měli šanci na vítězství, aniž by museli prodat svou duši Podsvětí... Když Ashk pohlédne na připoutanou ženu a křikne na ni, pochopí, že něco není v pořádku. Žena tě rozhodně neslyšela. Je totiž mrtvá. Oči má protočené vzhůru, stejně tak jí jde krev z úst. Podíváš se zpět na Meirion, která se pokouší mluvit. Ránu se ti podařilo zakrýt, nekrvácí a zraněná elfka se může i nadechnout. Rána není velká, ale dlouho to nevydrží. Jestli jí někdo zkušený nepomůže, může se udusit vlastní krví. Meirion zahlédne přes rameno temné elfky pohyb. Tvůj pohled se zaostří na postavu, která se pohnula. To není možné! Muž s vykloubenou kyčlí i oběma lokty udělal vrávoravý pokus o to, aby se postavil. Žena naražená na kůl sebou zaškubala a ghoulími pařáty se snaží dostat dolů. Drásá dřevo i své již mrtvé tělo. Další oběť, žena se strženou kůží z obličeje se zvedne z bahna na všechny čtyři a zasyčí na vás. To už si situace povšimne i Ashk. Krvavý obličej ghoula vypadá hrůzostrašně a zuby nekryté rty dávají tušit, že temná magie z ní vyrobila monstrum. Všichni mrtví se probouzejí k nemrtvému životu. Poštolka sedící na trámoví pod střechou nervózně poposedne. Pak roztáhne křídla a se zapískáním odletí směrem, kterým před chvílí přiletěla.

Strážce - 21. prosince 2009 14:45

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? Ashk a Meirion Kněz, či co ta zrůda byla, leží bez hnutí na zemi. Zranění od temné magie vypadá ošklivě a také tak bolí. Je sice dobrý důvod, proč byla nekromancie v císařství zakázána, ale nedá se jí upřít, že je to jedna z disciplín, kterou je možné v boji dobře zúročit. Proto jdou vždy proti mocným nekromantům celé armády. To aby měli šanci na vítězství, aniž by museli prodat svou duši Podsvětí... Když Ashk pohlédne na připoutanou ženu a křikne na ni, pochopí, že něco není v pořádku. Žena tě rozhodně neslyšela. Je totiž mrtvá. Oči má protočené vzhůru, stejně tak jí jde krev z úst. Podíváš se zpět na Meirion, která se pokouší mluvit. Ránu se ti podařilo zakrýt, nekrvácí a zraněná elfka se může i nadechnout. Rána není velká, ale dlouho to nevydrží. Jestli jí někdo zkušený nepomůže, může se udusit vlastní krví. Meirion zahlédne přes rameno temné elfky pohyb. Tvůj pohled se zaostří na postavu, která se pohnula. To není možné! Muž s vykloubenou kyčlí i oběma lokty udělal vrávoravý pokus o to, aby se postavil. Žena naražená na kůl sebou zaškubala a ghoulími pařáty se snaží dostat dolů. Drásá dřevo i své již mrtvé tělo. Další oběť, žena se strženou kůží z obličeje se zvedne z bahna na všechny čtyři a zasyčí na vás. To už si situace povšimne i Ashk. Krvavý obličej ghoula vypadá hrůzostrašně a zuby nekryté rty dávají tušit, že temná magie z ní vyrobila monstrum. Všichni mrtví se probouzejí k nemrtvému životu. Poštolka sedící na trámoví pod střechou nervózně poposedne. Pak roztáhne křídla a se zapískáním odletí směrem, kterým před chvílí přiletěla.

Algila Rosevin z Daricie - 21. prosince 2009 22:21

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Podívám se na své šaty a pak na ní, nevěděla jsem, že zrovna tohle je problém. Kdybych to věděla, tak už mám na sobě dávno jiné šaty. Zase se na ní zadívám. "Ještě žádný plán nemám. Ale něco vymyslím. Až se tak stane, tak za tebou přijdu a promluvíme si o tom. Zatím na sebe dávejte pozor." Pousměji se na ní. "I když to není zrovna dobrý způsob... jsem celkem ráda, že jsem tě poznala, Taramen. Tak já jdu... a asi si seženu jiné šaty. Kdybych věděla, že zrovna ty moje šaty jsou problém už bych si koupila jiné." Zavrtím hlavou. "Tak zatím na shledanou. Snad na něco přijdu, jak nám oběma pomoci." Natáhnu se a krátce ji stisknu ruku, pak se otočím a vydám se pryč. Hned zamířím do obchodu s oblečením, nechtělo se mi sundavat své šaty, ale jestli ten hunbuk způsobovali ony tak jsem se prostě musela převléknout. V obchodě jsem si koupila obyčejné šaty zelené barvy s výstřihem a rukávy těsně nad lokty, své kouzelné šaty si strčím do brašny a vytáhnu rovnou i dárek pro Zaara, tedy tu dýku. Budu muset zatím jako zbraň používat ji. Zaplatím a pak se vydám zpět do hostince, doufaje že tam najdu Sáriel. Potřebuji se na několik věcí zeptat, snad tam bude.

Joshua z Oronu - 22. prosince 2009 13:23

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen "Hnusnej sen," Zamručím si pro sebe a dívám se malou chvíli stranou. Konečky prstů se pro změnu poškrábu na své částečně odhalené hrudi. Že sem to tenkrát neprohrál v kostkách.. Eh?! trhnu hlavou k Thexovi, oči div neopustí pro ně vyhrazené důlky. Jeho smích však ihned napoví mnohé, zase si dělá prdel. Chvíli si papouškuju pár hulvátských poznámek pod svůj knír, ale pak mi nezbude také nic jiného, než se chvíli lámat smíchy - decentně. "Kdo to byl?" Zeptám se neohrabaně a pohodím rukou směrem, kterým parta dívek s mužem zmizela. Nehorázně mě začaly svrbět prsty. Uvědomil si vůbec někdo, kolik cenných předmětů na sobě měl? Stačilo se jen rychle natáhnout. Stárnu, nejsem tak hbitý jako před pár lety. Svaly mě tuhnout, o můj bože. Podívám se na Thexe. Zatřepu hlavou a vyženu ty stupidní myšlenky, jdou trochu z cesty. Najednou stojím pevně na nohách a přecházím tam a zase zpět. Usilovně přemýšlím a luskám u toho prsty. "No jasně!" Položím jednou svou dlaň na Thexovo rameno a přitáhnu se k němu ladným pohybem, ve tváří mám výraz, jako bych uvnitř sebe skrýval nemalé tajemství. "Jsem si jistej, že by mohlo být velmi drahé," Kdyby to šlo, místo očí mi naskočí dvě zlaté mince a kolem mě se rozezní zvuk sypajícího bohatství. Cítím, že mi nad hlavou rostou imaginární pekelné rohy. "Tak šup šup, ať už se probudím. Tenhle holomek to se mnou nebude mít lehké, to ti řikám!" Vzrušeně se ošiju a několikrát poskočím na místě. Prokřupnu si krk ze strany na stranu, až to vypadá, že se chystám to lítého boje.

Strážce - 24. prosince 2009 15:41

soukromá zpráva od Strážce pro Město Žena se za tebou nedůvěřivě dívá, když odcházíš. Navštívila jsi obchod a převlékla ses. Nevěříš tomu, že by za všechno mohlo oblečení, to asi těžko, ale určitě tě převlečení na nějakou dobu skryje před zraky všech, kteří už na tebe byli upozorněni. Necítíš se v těch šatech dobře, víš, že ty předchozí dokázaly spousty věcí a snad tě i nějak ochránit. I dýka u pasu je nezvykle těžká a neohrabaná. Máš opravdový strach, že bys ji musela použít k boji. Jak se jen tenhle příjemný výlet do města zvrhl? Co se to stalo? Vstoupíš do hostince a doufáš, že tu potkáš žoldnéřku. Sáriel tu bohužel není, ale je tu jiný tvůj „známý“. Daras sedí na svém obvyklém místě s korbelem piva. Trochu neupravený, ale rozhodně usměvavější, než když jsi jej tu našla včera. Když si tě povšimne, zamává na tebe. „Dobrý den, Algilo,“ pozdraví tě, „pěkné šaty, ale abych byl upřímný, ty předchozí se mi líbily více.“ Zarazí se a podívá se na tebe zkoumavým pohledem. „Vypadáš ustaraně, stalo se něco?“

Strážce - 24. prosince 2009 16:01

soukromá zpráva od Strážce pro Sen – Joshua „To byl šéf archonských zlodějů. Eh, měl jsem tě seznámit?“ s hranou lítostí se za mužem ohlédne. „Pozdě,“ dodá se škodolibým smíchem. „Kdo jiný by si měl takové slavnosti užívat více, než on. Aha, já samozřejmě. Áááá, tady je to, co jsem hledal,“ zakončí svou řeč a natáhne se pro na ulici pečené maso. Prodejce vůbec neváhá a s úsměvem jej podá Thexovi. Ostatní pochopitelně kasíruje, co to dá. Trošku nestíhá a tak občas někdo obratný ukořistí plátek masa bez placení. Ale váček si obchodník hlídá pečlivě. Když se k Thexovi přátelsky přitáhneš, plavným pohybem vzdálí maso od tebe, jako by se bál, že mu ten kousek nenecháš. „To už se chceš probudit? Tak brzy? Vždyť zábava teprve začíná. A to jsi ještě neviděl Linthelu, vypadá dnes večer úžasně! Ty šaty, to tělo a ty pohyby!“ „Jak myslíš,“ dodá Thex a s tím sen zmizí, aniž bys stihl něco namítnout. Stan S trhnutím se probudíš ve stanu. V první chvíli se ohmatáš, aby ses přesvědčil, že kosti máš v pořádku a temná magie, byť snová, nenapáchala na tvém těle žádné škody. Zkontroluješ si i ten svůj poklad. Mávl bys nad tím rukou, že to byl jen a jen sen, ale najednou si uvědomíš, že máš ruce špinavé a mokré od městské dlažby. Nebo je to jen pot a zašpinil ses u večeře? Je stále ještě spíše večer, než noc, slyšíš, jak se poslední opozdilci tiše baví u ohně a kolem. Z dálky, velmi tiše, slyšíš Scay a Saie, jak se baví. Musel by ses ale připlížit mnohem blíž, abys slyšel, o čem. Jen si nejsi jistý, jestli je to dobrý nápad. Vaše poslední setkání o samotě tě málem stálo oko...

Algila Rosevin z Daricie - 25. prosince 2009 14:08

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Město Posměji se, když uvidím Darase, myslela jsem si, že ho už neuvidím. Když mi zamával, vydám se k němu. „Zdravím, Darasi.“ Pozdravím ho a posadím se k němu. „Děkuji. Ale souhlasím. Také mám raději ty předešlé. Poskytovali mi jistou ochranu, ale zdá se, že bude teď lepší, když...“ trochu ztiším hlas, „lidé hned nebudou vědět co jsem zač.“ Stisknu rty a narovnám se, když se mě zeptá, že vypadám ustaraně. „Mám starosti a poměrně vážné.“ Zavrtím hlavou nechápaje jak se mi tohle mohlo stát. Nakloním se k němu a tiše, tak aby mě neslyšel nikdo jiný než on, kéž bych tak mluvila i včera. Řeknu mu všechno o tom, jak mě obvinili z nekromancie a jak si ten velitel chce, abych zabila nenarozené dítě, jinak nechá zabít mě. Podepřu si rukou bradu. „Já, ale nehodlám nikoho zabíjet. Je rozdíl mezi tím, když se musíš bránit a tím zabíjet nevinné. Já i když jsem uvažovala o možnostech, jak to udělat jsem se rozhodla, že to nedokáži. Jak bych mohla zabít miminko? Je to hnusný.“ Zavrtím hlavou a povzdychnu si. „Jen zatím mě nenapadá nic, jak bych toho zmetka mohla přelstít. Zatím, ale nemám z této situace žádné východisko.“ Několikrát poklepu prsty o stůl. „Potřebovala bych se víc dozvědět o tomhle městě, zákonech a o lidech co zde mají moc. Jediné co mě zatím napadlo je... že bych zkusila na svou stranu získat někoho kdo je mocnější než ten prohnaný velitel.“ Zadívám se na něj. „Nechci tě do toho zatahovat, Darasi. Stačí, že jsem se do problémů dostala já. Ale informace by se mi hodili.“ Pokrčím rameny.

Joshua z Oronu - 25. prosince 2009 20:24

soukromá zpráva od Joshua z Oronu pro Sen Trhnu sebou a otevřu oči. Ihned se začnu ohmatávat, zda jsem celý, zda je vše v pořádku a hlavně na těch správných místech. Úlevně si vydechnu, když je tomu opravdu tak. Ovšem pak si něco uvědomím, jako by mě to z čista jasna praštilo gongem po hlavě. Nehnutě zírám na své mokré a zašpiněné dlaně a jediné na co se zmůžu je otevření huby do kořán a imitovaní výkřiku. To pro jistotu, aby mě někdo neslyšel a já nikoho nevzbudil. Hbitě si otřu dlaně vedle do deky, potom ještě do své už beztak zasviněné košile. Dvěma prstíky roztáhnu plachtu stanu a vystrčím hlavu efektně ven. Rozhlídnu se, kde se kdo nachází a zastavím se svým zrakem na Scay a Saiovi. Začnu se velmi potichu dostávat ze svého plátěného obydlí, abych nepřilákal moc velkou pozornost opozdilců. Zvědavost, co ti dva mohou probírat, jako by mě dala žihadlo do prdele a já prostě musel jít blíž. Ostatně, po takovémhle snu se mi ani zrovna spát nechce. Fujtajbl! Přilepím se hrudí na zem a pomalu se plížím směrem k většímu křovisku, za který bych se mohl schovat. Cestou minu nějakého bojovníka, jak chrápe na zemi. Kde pil, tam si i ustlal. Střihnu ušima, bleskurychle se rozhlédnu a pak z jeho rukou obratně vymaním měšec zlaťáků, který majetnicky dřímal ve svých rukách. Mince potichoučku zacinkají a já se přikrčím, div hubou nejím hlínu pod sebou. Kořist je má, jsem zjevně nepovšimnut a už schován za porostem, abych se dozvěděl, co moji dva přátelé kují za pikle. Na Dagerona prozatím zapomenu, na něho jsem se nasral, za to co mi ve snu způsobil. Divím se, že jsem se nepočůral.

Sir Angar z Xirie - 02. ledna 2010 10:23

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen Sklopím zrak k zemi a trochu se pousměju. Chvilka zdržení by mi sice vůbec nevadila, ale nikdy bych se neodvážil něco takového navrhnout. Rozhodně ne bohyni, které si vážím, kterou uctívám, pro kterou bojuji a kterou samozřejmě miluji. „Dobře“ Má Paní už se chystám říct, ale nakonec ze mě vypadne „Ielis. Můžeme závodit. Souhlasím téměř ihned s návrhem. Ne že bych si myslel, že můžu opravdu zvítězit, ale byl bych hlupák, kdybych to alespoň nezkusil.

Strážce - 03. ledna 2010 20:32

soukromá zpráva od Strážce pro Město Daras trpělivě poslouchá. Postupně jeho veselá nálada zmizí, zvážní. „To nevypadá dobře, Algi. Nenapadá mě, co bys mohla udělat. Jsem jen bojovník, neumím vymýšlet lsti. Umím jen rozbíjet lebky a zdá se, že to by tvůj problém nevyřešilo, jak by sis přála. Neumím ti pomoci,“ řekne smutně. „Nikoho tu pořádně neznám, ani toto místo. Jsem tu cizinec jako ty. Jestli ti můžu něco poradit, uteč. Ale to asi nechceš, jestli to dobře chápu, kvůli své dýky. Pak opravdu nevím, co ti poradit.“ Chvíli jen tak sedíte spolu, přemýšlíte. „Možná, napadlo mne... Třeba bys mohla zkusit zajít za místním vládcem a zkusit jej přesvědčit, že co říkáš, je pravda. Ale pokud ti neuvěří, budeš v ještě větším problému. A nějaký čarodějnický trik na to, aby ti uvěřil, to asi nemáš, že?“

Strážce - 03. ledna 2010 21:03

soukromá zpráva od Strážce pro Les a cizí rozhovor Sai se Scaywen jsou zabrán do hovoru. A to opravdu pořádně, takže ani se nemusíš příliš skrývat, když se blížíš. Přesto to uděláš, když si uvědomíš co by tvá „kamarádka“ Scay mohla chtít udělat, kdyby tě odhalila. Máš pocit, že první setkání v hostinci bylo proti tomu příjemné popovídání. Nene, dáš si raději pozor. „Paní Scaywen...“ řekně Sai a nachvíli se odmlčí, jak je nervózní. „Vy- řekla jste, že by mi možná mohli pomoci, tak ... tak se jich chci zeptat, pochopte mě!“ ozve se neobvykle rázně. „Pochopte, že hledám naději. Třeba mne jejich slova nepřesvědčí, že by mi dokázali pomoci, ale musím ... musím se jich zeptat. Pochopte...“ Další odmlka a hluboký nádech a výdech. Sai je nervózní a bojí se. „Nabízíte mi pomoc ze strany smrti, netuším, netuším, jak bych se jí měl zavděčit. Já- snad to ani nechci vědět. Pochopte mě, paní Scaywen. Já nikdy neměl Kainovi blízko.“ „Mám strach, že máte pravdu a Kain je jediný, kdo mi dokáže pomoci...“ řekne velmi, velmi tiše. Přesto jej slyšíš. Okolní les je tak tichý. „Však se jich zeptej,“ odpoví Scay kousavě. Určitě není zvyklá na to, aby jí někdo odporoval. „Ale jak je znám, naslibují ti hory doly, jen aby tě přetáhli na svou stranu a mně tak ztížili cestu. A kdo ví, jestli svoje sliby pak vyplní. A pokud jsi i tak neměl ke Kainovi blízko, když mi dáš košem, budeš si jeho přízeň získávat ještě hůř. Znám ho, koneckonců mu sloužím. Je ješitný jako každý chlap.“ Zdá se, že čarodějové s vámi jít nechtějí, ale že by jich bylo potřeba. Kdybys je tak měl čím přesvědčit... Jenže, čím bys mohl ty, obyčejný zloděj, přesvědčit Elleandora a Meirion, aby šli se Scay, se kterou si patrně také do oka nepadli?

Algila Rosevin z Daricie - 03. ledna 2010 22:51

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec Pousměji se, když vidím jak posmutněl z toho, že mi nemůže pomoci. Bylo to milé a také jsem se cítila trochu provinile, že jsem mu zkazila náladu. Poradil mi, abych utekla. Povzdychnu si. „Nejde jen o dýku, také se mi příčí tu nechat Taramen bez pomoci. Je na to sama. Ale také... ta dýka není obyčejná, jsem s ní spojená, když jsem bez ní je to jako kdyby mi... vzali kus duše. A navíc... moje učitelka by vůbec nebyla ráda, že jsem o ní přišla.“ Zavrtím hlavou a pak sedíme chvíli tiše a oba přemýšlíme co dělat. Když pronesl že ho něco napadlo s nadějí na něj pohlédnu. Zamyšleně nakrabatím čelo. „To by mohlo jít... ale jak se k němu dostanu? Jsem si jistá, že mě k němu nezavedou, když je pěkně poprosím.“ Našpulím zamyšleně rty. Zavrtím hlavou. „To nemám... ale kéž by... zrovna by se mi hodně hodilo umět Sugesci nebo Rozkaz... ten Rozkaz by byl ideální. Mohla bych tak někoho donutit, aby udělal co chci a pak až bych s kouzlem skončila, přišlo by mu, že to bylo správné. Sakra...“ Vzdychnu. „Mohla bych se vrátit domů a naučit se to. Ale nemám tušení jak dlouho by to trvalo a pak by bylo třeba už pozdě. Možná bych už byla... hledaná osoba, Taramen by už zabili dítě a kdo ví co dalšího.“ Zachmuřím se. „Ale možná nebudu mít na vybranou a doufat, že se to naučím hodně rychle.“ Zaklepu prsty o stůl, zadívám se na Darase. Natáhnu se a jemně položím svou ruku na jeho, jeho ruce se mi líbili. Měl je velké a hrubé, oproti mým které byli o hodně menší a jemnější. Měla jsem ho ráda, ne že bych ho milovala, to ani náhodou, ale bylo mi s ním příjemně a nejraději bych se prostě jen stulila do jeho pevné náruče. „Co myslíš?“ zeptám se na jeho názor ohledně toho co jsem řekla.

Strážce - 06. ledna 2010 17:42

soukromá zpráva od Strážce pro Rozhovor v lese Sai stále neodpovídá, nedokáže se rozhodnout. Nejspíše bys jej měla opustit, nechat samotného přemýšlet nebo si promluvit s elfy. Stejně už mu nemáš co více říct. Přemýšlíš v tichu, které nastalo, jestli by byla i jiná možnost. Donutit jej násilím. Zbavit se ho a požádat Kaina o jiné vedení. Možností by bylo mnoho. Ucítíš divný, nepříjemný pocit. Chvíli si jej nemůžeš zařadit. Pak na to přijdeš. Někdo vás sleduje. Upřený pohled, který ucítíš jen díky dlouhému pobytu mezi lidmi. V tu chvíli otočí Svair hlavu směrem do lesa, vydá tiché, velmi tiché zavrčení, které spíše ucítíš na položené dlani, než uslyšíš. Zatím vetřelec určitě neví, že o něm víš.

Strážce - 06. ledna 2010 17:58

soukromá zpráva od Strážce pro Sen Souhlasíš se závodem. Žena přikývne a odloží zbraň. „Vidíš ten maják?“ ukáže do dálky. Přísahal bys, že ostrov se starým kamenným majákem tam rozhodně nebyl. A taky nezapadalo slunce. Nyní se šeří a na vrcholu majáku hoří oheň. Je to od vás tak tři sta, možná více kroků. Stále ještě ostříš na vzdálenou budovu a pomalu si zvykáš na šero, když se kolem tebe Ielis mihne, skočí ze skal po nohách do vody. Uvědomíš si, že závod začal. Rychle shodíš zbraň i oblečení, vše, co by ti mohlo překážet. Podíváš se dolů do zpěněných vln, až se ti zatočí hlava. Není však čas na váhání. Rozběhneš se a skočíš. Moře je klidné a voda vlažná, plaveš, jak nejrychleji dokážeš, dáváš do toho veškerou sílu paží i nohou, veškerou energii i srdce. Když doplaveš ke břehu ostrova, jsi vyčerpaný. Rozhlížíš se, kde je Ielis, někde tu přece musí být. Žena však teprve vyleze z vody s lasturou v rukou. „Zvítězil jsi,“ usměje se na tebe, „takovou nádheru jsem nemohla nechat na dně.“ Položí obří lasturu do písku a sedne si vedle tebe. Teplý vánek vás osouší a na kůži vám zůstává sůl. Osvětluje vás světlo z nedalekého majáku a vrhá dlouhé stíny. „Chtěla jsem s tebou mluvit,“ začne. „Rozhodl ses pro nebezpečnou cestu, jak se na bojovníka sluší a patří. Avšak, železo proti železu, magie proti magii,“ skončí běžným wallenoorským citátem. „Jak se magii postavíš ty?“ zajímá se a oheň majáku se jí leskne v očích.

Strážce - 06. ledna 2010 18:06

soukromá zpráva od Strážce pro Hostinec „Chápu. Tak proč nepožádáš o pomoc tvou učitelku? Ta má určitě po ruce vždy plno rad, nebo se mýlím? Nebo jsi udělala něco, co jsi neměla a musíš to napravit sama?“ zajímá se. „Nevím, nenapadá mě, jak se k němu dostat. Ale možností je mnoho. Můžeš to zkusit. Vykřikovat, že se dějí nepravosti a že jsou zabíjeni nevinní, mohlo by to vyjít. Ale máš pravdu, to není zrovna dobré řešení. Vzbudíš pozornost a můžeš dopadnout ještě hůř,“ přemítá. „Nevím, opravdu mě nenapadá, jak jinak to vyřešit, než zkusit něco z toho, co už jsi říkala. Buď zkusit požádat o audienci u vládce, nebo odejít a požádat o pomoc tvou učitelku, nebo se rychle potřebná zaklínadla doučit sama. Nebo prostě utéct, omrzet svou dýku a nechat tu dívku, ať se o sebe postará. Nemůžeš vždy zachránit všechny, i když jsi čarodějka,“ skončí větu tak, jako by chtěl říct: Tohle si dobře pamatuj.

Algila Rosevin z Daricie - 06. ledna 2010 19:17

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec Zeptá se proč nepožádám svou učitelku o pomoc, zamyslím se nad tím, ale pak zavrtím hlavou. „Nemyslím si, že by mi pomohla. Řekla bych, že ona je taková ta učitelka co spíš řekne, že když jsem si to sama uvařila, tak si to také sama sním.“ Odpovím a povzdychnu si. Možná by mi nepomohla, ale poradila, ale to bych první musela vědět jak ji přivolat. Jsem si jistá, že mě občas sleduje, jak si vedu, ale nevím jestli by přišla kdybych ji požádala. Když pronesl svůj návrh, jak se dostat k vládci, tak ta představa jak před jeho sídlem vykřikuji o nepravostech, musím se zasmát, ale souhlasně přikývnu. „To jo. Tím bych si spíš zavařila ještě víc.“ Souhlasím. Zadívám se na něj jak vyjmenovává možnosti. „Ano... já vím, že nemohu. Ale v tomhle případě mohu něco dělat, zatím ano.“ Řeknu zamyšleně. „Dobrá.... večer zkusím svou učitelku zavolat, když mě nevyslyší... zítra ráno vyrazím zpět domů, abych se naučila to co potřebuji a pak se zase vrátím.“ Pronesu. Pustí mě však? Co když mi už nedovolí odejít? Ne... jistě nebude chtít aby dýka zůstala v rukách toho ničemy. Zadívám se na Darase. „Je mi líto, že jsem ti zkazila dobrou náladu mými problémy.“ Řeknu lítostivě. Postavím se a přesunu se na jeho klín, obejmu ho kolem krku. „Když se moje učitelka neobjeví a jestli si na večer nenajdeš jinou společnost mohla bych se pokusit ti náladu zase zvednout?“ pousměji se na něj. Možná je tohle můj poslední den tady a trocha radosti mi neuškodí.

Geidan Stål - 06. ledna 2010 19:34

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Už mi dochází trpělivost. Kain tohle musí vidět! Snažím se, ale narazila jsem na dalšího budižkničemu, na dalšího idiota. Přece mě v tom nenechá, sakra. Chce, abych obnovila slávu jeho chrámu - tak to mi bude muset dát lepší vodítko než tohle. Vždyť Kain je moudrý, a i když to asi měla být zkouška... Ne! Přece nejsem neschopná JÁ! takže jsem neselhala. selhal člověk. Jako vždycky. Vracím se k ohni. Tam jsou bytosti, které se mnou půjdou, i když jen za vidinou zlata. Každopádně rozhodly se hned. Slepce ať veme Kain. Anebo ti jeho milovaní elfové. Dobře jim tak, třeba to má být jejich trest. Najednou se však zarazím. Někdo nás sleduje a to se mi vůbec nelíbí. Moje zaváhání jde znát jen okamžik. I když bych neměla, měla bych... co vlastně? Nevím. Důležité je, že vím, že tam někdo je, ale on neví, že vím. Takže se tvářím, že nevím. Že se rozladěně vracím k ohni - a to se nemusím ani tvářit, ono to tak fakt je.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 08. ledna 2010 16:46

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro Sen? Ta její rána je opravdu strašná, jsem trochu v rozpacích a nevím co zrovna dělat, když se opět ohlédnu po ženě připoutanou ke zdi všimnu si, že je mrtvá. Do háje… také nemohla chvíli počkat? Zahledím se opět na Meirion a přemýšlím co by se s tou ránou dalo dělat, ale pravdou je, že nevypadá dobře, a dlouho dobře vypadat nebude. Všimnu si, že někam hledí, někam jako za mě, než se rozhlédnu zavrtím jen hlavou. “Ty už nikdy nebojuj, nejdříve to oko a teď? Holka někdo si na tebe zasedl a rozhodl se, že se ze zranění nevylížeš ani kdybys chtěla, divím se, že si se dožila dospělosti.“ Opět pohlédnu na její ránu, ale zaslechnu i prapodivný zvuk. Meirion stále kouká někam za mě, ohlédnu se a očka přimhouřená starostí o Meirion se rozšíří a nestačí sledovat co se to děje. Hrůzné vidění… Rychle se postavím a prohlédnu si oživlé. “Meirion, řekni, že jsou to…, ne, ne, řekni že to nejsou… mrtví!!!“ řeknu nejistě, ale to už stojím s taseným mečem a hledám svůj druhý meč. Raději se rychle ohlédnu po tom něčem, kterému jsem uťala hlavu, zda se mu také nechce vstávat. “Fajn, tohle by mohla být vlastně zábava!!!“ uvědomím si, že přede mnou, a kolem dokola nás jsou oživlý, rozsekat je bude stejné jako jakákoli jiná práce a tolik jich také není. Vyhledám pohledem nejbližšího a namířím na něj hrot meče. “Tak pojďte!!!! Užijeme si!!! Ušklíbnu se a potěšeně se usměji, přichystána z nich udělat třísky!

Strážce - 08. ledna 2010 17:13

soukromá zpráva od Strážce pro Hostinec Přikývne na znamení, že tvou učitelku v jistém směru chápe, pokud tě v tom nechá vykoupat. Nejspíše sám měl takové učitele a nejspíše se jeho nepříjemné vzpomínky na ně postupem času a zkušeností změnily. Když zjistil, že lepší školu získat nemohl. „To zní jako dobrý nápad. Asi už nic lepšího nevymyslíš, ne teď,“ přikývne Daras. „Určitě,“ usměje se na tebe, „Malá čarodějko. Budu na tebe čekat.“ Zbytek odpoledne, ne příliš dlouhý, strávíte v hostinci. Trochu si povídáte, trochu jíte, trochu pijete, trochu laškujete. Přijde soumrak a po něm noc. Čas bytostí temnot, duchů, démonů, daerdů i upírů. Čas pro nekromanty...

Strážce - 08. ledna 2010 17:24

U ohně Scaywen se vrátí k ohni. Sama, slepý věštec Sai se s ní nevrací. Některé z vás napadnou ihned různé možnosti, co se mu mohlo stát. Elfka vypadá i přes své sebeovládání a kamenné rysy ve tváři naštvaně a podrážděně. Nakonec si říkáte, že se jen prostě nepohodli. A pokud se nepohodli nějak více, v otázkách víry, je jisté, že Saie hledat nemá smysl. U ohně zůstalo pár posledních. Dageron, Elleandor a Meirion. Eleandor sedí a kouká na nebe, zasněně či zamyšleně. Dageron se věnuje činnosti více přízemní, snaží se vyšťourat z horkého popela bramboru. Posledně jmenovaná sedí se zavřenýma očima, ve stavu podobném meditaci či transu.

Algila Rosevin z Daricie - 08. ledna 2010 17:55

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec Jsem potěšená, že o mou společnost ještě stojí. Až do večera jsem s ním zůstala, povídali jsme si, jíme a laškujeme a já chvílemi i na starosti zapomínám. Když se setmí, pohlédnu z okna a pak se zadívám na Darase. „Je čas. Snad mě vyslyší.“ Řeknu, políbím ho rychle na rty a pak se vydám do svého pokoje, kde se zamknu a pak dokořán otevřu okno. S povzdychnutím z něj vyhlédnu a zadívám se na nebe a zavřu oči. V duchu vyšlu k Avaret myšlenky s žádostí, aby za mnou přišla. Po chvíli odstoupím od okna a rozhlédnu se, vím že mě Avaret někdy přihlédne. „Avaret? Zavolám do ticha pokoje? Avaret mohla by jsi prosím za mnou přijít?“ Připadám si trochu hloupě, tohle jsem nikdy nedělala. „Já vím, že bych si své problémy měla sama vyřešit, ale já nechci tvou pomoc. Ale jen radu. Mohla by jsi za mnou tedy přijít, prosím?“ Zaváhám a zamračím se. „Vlastně ne... je to i trochu tvoje chyba! Neřekla jsi mi, že se učím na nekromantku! Kdybych to věděla, tak... bych si jistě dávala větší pozor. No tak! Aspoň jednu radu!“ Nakonec byla to pravda. Ona za to také trochu mohla. Jen aby to uznala.

Meirion z Ilianoilis - 08. ledna 2010 18:37

soukromá zpráva od Meirion z Ilianoilis pro Sen?! Neuvěřitelné momenty střídají momenty ještě více k neuvěření. Jeden by si myslel, že nic již horšího nemůže přijít a ejhle, omyl. Kain se nudí a pohrává si se mnou ve svém příručním divadýlku? Nevěřím svým očím. Není to jen iluze?! Přesvědčuji se o tom, zda mám věřit svému zraku. Komu jsem co provedla?! Vzpupnost mě neopouští. Co teď?! Popadají mě mrákoty při té podívané. Jestli jsem kdy něco nesnášela, byli to vždy nekromanti a oživlé mrtvoly. Nemohu ani mluvit a tak nejsem ani schopna upozornit Ashk na to, co se děje za jejími zády. Je to ale děvče šikovné a tak jí samotné dojde, že by se měla otočit. Mám snad takhle zhebnout?! Znechutím se sama nad sebou a z posledních sil se zvednu, opřu se o zeď a na přibližující se mrtvoly namířím hůl. Dochází mi za poněkud drastických okolností, že i já musím bojovat a nemohu si žít či umírat v klidu ševelení větru ve větvích stromů v městském parku, zurčení zbloudilého potoku v zahradách knihoven nebo tichu mého pokoje. I já se musím rvát jako lvice o svá mláďata. Jen ještě najít tu věc, pro kterou mám bojovat. Tady bojuji o svůj holý zadek, o svůj život! "D`creos akir !" Zachroptím vztekle a z úst mi zabublá pramen krve a na probodlé plíci jakoby mě znova píchne.

Joshua z Oronu - 08. ledna 2010 22:03

Les, Sai S přimhouřenýma očima číhám skrz větvičky křoviska, abych k dobrému poslechu měl i dobrý výhled. Moc se mi to nedaří, ostatně to není zase tak důležité. Nakonec přestanu natahovat krk a přikrčím se. Něco jsem slyšel, něco bych snad ani nemusel, ale aspoň jsem něco vyvodil. Ráno bude velmi zajímavé. Jakmile se Scay vrátí k ohni, pomalu se seberu a vstanu. Lážo plážo se opráším a několika skoky se octu před věštcem, slepým věštcem. Šoupnu ruce vbok a frknu, jak si ho tak zblízka prohlížím. "Ty seš ale vyžle, chlape jeden!" Řeknu najednou a hbitě zaujmu místo vedle něho, zády se opřu o strom. Pravou ruku vztáhnu k jeho paži a krátce ji stisknu. No tak ne no.. hmm.. Pak se jak idiot hraně zasměju a drknu do něho mírně loktem. "My se asi neznáme, Joshua jméno mé!" Natáhnu si nohy a dlaně spokojeně složím na temeni hlavy - do rytmu hudby notující si v duchu si pokyvuju hlavou ze strany na stranu a usmívám se jako měsíček na hnoji. Jsem trochu zklamán. Nenašel jsem v jeho blízkosti nic moc, co by stálo za to přidat se k mému majetku. Ale možná pod šaty... Zvednu obočí.

Sai z Mariasu - 08. ledna 2010 22:23

Les Kroky rozčilené kněžky dávno utichly a já zůstal opřený o kmen stromu, sám a poněkud...vyděšený? Nejspíše. Zmatený, nerozhodný a bez odpovědí.Zpět k ohni se mi jít nechtělo, vůbec. Založil jsem pomalu ruce, dlaněmi sevřel paže a přemáhal třesot, než mne znovu ovládly nepříjemné vtíravé myšlenky a vzpomínky. Vlastní mysl mne opět pro jednou pohltila natolik, že si všimnu příchodu další osoby až v ten moment, kdy velice blízko mne...frkne? a pak slova a už cítím cizí dotyk na paži, což mě dokonale zaskočí. Trhnu sebou jen lehce, více spíš hned ztuhnu a natočím se tělem k příchozímu. Z naučeného zvyku zavřu oči, ostatním lidem to bývá příjemnější. Drknutí loktem už mě nevyvede z míry tolik. "Ah, ano, neznáme." Rukou hmaám po své hol, která by měla být opřená opodál. "Mé jméno je Sai, pane. Rád-" Konečně hůl nahmatám a s úlevou ji pevně stisknu. "-Rád vás poznávám."

Elleandor z Tarémie - 08. ledna 2010 22:28

U ohně Hvězdy vždy všem připadaly tajemné a zajímavé, ale jen ti, kteří se v nich naučili číst, mohli poznat jejich tajemství. Pohled sledoval jednotlivé útvary plnící noční oblohu, lidé jim dávali různá jména, která zůstanou tajemstvím pro mne, ale přesto vím, co které značí. Hvězdy na jihu vypráví, že přijde studená zima a následující roky budou neúrodné a lidé tak budou strádat, hvězdy ze západu naznačovaly velké nebezpečí, které již dlouho dobu spí a hodlá se brzo probudit. Až mi projel mráz po zádech při představě, o co by se mohlo jednat. Hvězdy severu mi vyprávěly o dlouhé cestě, kterou máme před sebou, plné strastí, jejíž konec mi připadal značně zamlžen, jako by ještě nebyl přesně znám. Zajímavé. A na východě zářila hvězda naděje, něco se stane, nějaká zvláštní událost, nebo někoho potkáme. Jaký to protiklad hvězdám ze západu. A nakonec hvězdy přímo nad námi. Prý vždy řeknou, co se brzy stane. Viděl jsem velkou otázku a mnoho cest z ní vedoucí a také velký průšvih, který se blíží... A přišla Scaywen a vytrhla mě z mého dumání nad hvězdami. To že přišla sama mě lehce zneklidnilo, ale dýku od krve v ruce neměla a vlastně ani ruce se zdá zakrvácené neměla. Tak se snad Sai někde zdržel. Pocítil jsem chuť se kněžky optat na mladíka, ale podařilo se mi to v sobě utlumit a jen jsem sledoval dění kolem. „Máme to dnes ale krásný večer.“ Pronesu. Jako bychom se zrovna nerozešli do několika směrů s velkou šancí na to, že se již nikdy nespatříme.

Sir Angar z Xirie - 09. ledna 2010 12:47

soukromá zpráva od Sir Angar z Xirie pro Sen Ležím na břehu ostrova, odpočívám a sleduji bohyni, jak teprve leze z vody s lasturou v ruce. Pousměji se při tom, vyhrál jsem a můžu být na sebe náležitě hrdý, i když…mno na tom vlastně nezáleží. Samozřejmě, že chtěla. Nasadím neutrální výraz, jelikož mám pocit že se konečně dostáváme k podstatě tohoto snu. Snu, který dříve či později skončit musí. Když začne Ielis mluvit, jen souhlasně přikyvuji. Má pravdu, ve všem. Když mi nakonec položí otázku, jak se magii postavím já, musím se nad tím trochu zamyslet. Vzpomenu si, jak jsem se magii postavil naposledy a jak to dopadlo. Můj plechový štít a má zbroj se ukázala jako výborným vodičem energie, kterou proti mně čarodějka vyslala. Nebýt mého vzteku, který mi dal sílu ji zabít, nejspíše bych už nebyl mezi živými. „Proti síle magie toho mnoho nezmůžu.“ Přiznám nakonec. Ano jsou určité způsoby jak jí vzdorovat, jako třeba nastavit štít a zkusit zabít mága dřív než on mne, nebo prostě ustoupit z dosahu magie. O mnoho víc toho však dělat nemůžu.

Strážce - 09. ledna 2010 16:27

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? Ashk a Meirion Kněz naštěstí vstávat nechce. Nejsi si jistá, co by z toho bylo, ale nic moc příjemného asi ne, kdyby oživl v těle nemrtvého. Ashk se pro druhý meč již nevrhne, je příliš pozdě. Ale pohyb nemrtvých nezdá se, že by probouzel strach a obavy, že bys je nezvládla. Postavíš se do střehu a připravíš k boji. První ghúl, který se osmělí zaútočit, je velmi neohrabaný. Bude to patrně zraněními, která utrpěl před smrtí. Snadno se mu vyhneš a zaútočíš. Tvůj meč zasáhne jeho krk a i když hlavu neoddělí od těla, zrůdu vyřadí z boje. Vystříkne krev a stvůra padne na mazlavou a mokrou zem s proseknutým krkem. Přiskočíš k ní a probodneš jí tělo mečem. Vztekle zasyčí a znehybní. Míří na tebe však ostatní ghúlové a způsob, jakým tak činí, neuspořádaný a bez strachu, tě trochu děsí. Meirion se zvedne ze země a pokusí se o zaklínadlo. Chroptí a kroutí se bolestí, přesto se pokouší ovládnout astrální sily, které by vám měly pomoci zvítězit. Nedokáže vyslovit zaklínadlo, jak by chtěla, ani pohyb holí není jistý. Zaklínadlo selže a čarodějka musí vynaložit mnoho sil, aby nepovedenou magii zvládla. Bohužel už mnoho sil nemá. Nezvládnutá energie jí způsobí další zranění na ruce, většinu však s vypětím sil udrží v bezpečných mezích a znavená se zhroutí zpět na zem. Ashk bojuje dál, odráží útoky jak od sebe, tak, co je těžší, od bezbranné Meirion. Ačkoli je to poměrně těžký úkol, v dešti, v nevhodném a stísněném terénu bojovat a při tom někoho chránit, dokážeš to. Po několika minutách je po všem, všichni ghúlové jsou již podruhé mrtví. Ashk je unavená a pokrytá krví, z větší části ne svou, ale i tak utržila několik nehezkých poranění. Když vidíte, že jste zvítězily nad nečekaným protivníkem i tím, co se stalo z jeho obětí, oddychnete si a zůstanete sedět vedle sebe. Obě vyčerpané a zraněné, ale žijete. A to je hlavní. Nad vámi zakrouží s křikem poštolka. Pak se obě probudíte.

Strážce - 09. ledna 2010 16:27

soukromá zpráva od Strážce pro Sen? Ashk a Meirion Kněz naštěstí vstávat nechce. Nejsi si jistá, co by z toho bylo, ale nic moc příjemného asi ne, kdyby oživl v těle nemrtvého. Ashk se pro druhý meč již nevrhne, je příliš pozdě. Ale pohyb nemrtvých nezdá se, že by probouzel strach a obavy, že bys je nezvládla. Postavíš se do střehu a připravíš k boji. První ghúl, který se osmělí zaútočit, je velmi neohrabaný. Bude to patrně zraněními, která utrpěl před smrtí. Snadno se mu vyhneš a zaútočíš. Tvůj meč zasáhne jeho krk a i když hlavu neoddělí od těla, zrůdu vyřadí z boje. Vystříkne krev a stvůra padne na mazlavou a mokrou zem s proseknutým krkem. Přiskočíš k ní a probodneš jí tělo mečem. Vztekle zasyčí a znehybní. Míří na tebe však ostatní ghúlové a způsob, jakým tak činí, neuspořádaný a bez strachu, tě trochu děsí. Meirion se zvedne ze země a pokusí se o zaklínadlo. Chroptí a kroutí se bolestí, přesto se pokouší ovládnout astrální sily, které by vám měly pomoci zvítězit. Nedokáže vyslovit zaklínadlo, jak by chtěla, ani pohyb holí není jistý. Zaklínadlo selže a čarodějka musí vynaložit mnoho sil, aby nepovedenou magii zvládla. Bohužel už mnoho sil nemá. Nezvládnutá energie jí způsobí další zranění na ruce, většinu však s vypětím sil udrží v bezpečných mezích a znavená se zhroutí zpět na zem. Ashk bojuje dál, odráží útoky jak od sebe, tak, co je těžší, od bezbranné Meirion. Ačkoli je to poměrně těžký úkol, v dešti, v nevhodném a stísněném terénu bojovat a při tom někoho chránit, dokážeš to. Po několika minutách je po všem, všichni ghúlové jsou již podruhé mrtví. Ashk je unavená a pokrytá krví, z větší části ne svou, ale i tak utržila několik nehezkých poranění. Když vidíte, že jste zvítězily nad nečekaným protivníkem i tím, co se stalo z jeho obětí, oddychnete si a zůstanete sedět vedle sebe. Obě vyčerpané a zraněné, ale žijete. A to je hlavní. Nad vámi zakrouží s křikem poštolka. Pak se obě probudíte.

Strážce - 09. ledna 2010 16:39

soukromá zpráva od Strážce pro Sen – Angar „Správně,“ přikývne bohyně, „proti síle magie mnoho nezmůžeš, pokud soupeř není donucen přistoupit na tvůj způsob boje. Proto neříkáme železo proti magii. Protože to dobře nefunguje. A stejně tak naopak, ale to tě zajímat nemusí, protože ty jsi železem jak tělem, tak duší. Jsem ráda, že to chápeš.“ Usměje a zároveň kreslí něco abstraktního do písku. „Nemyslela jsem si, že to bude snadné, abys pochopil. Ale vidím, že mne máš stále čím překvapit. A že víš, že není v ničím zájmu, aby ses magii stavěl ty. To musí udělat někdo jiný. A víš, kdo to udělá? Až to bude potřeba?“ Vstane a ohlédne se k majáku. „Zkus si zodpovědět tuto otázku. Až najdeš odpověď, tak ji řekni nahlas,“ mrkne na tebe, „i kdyby ji nechtěl nikdo slyšet.“ Probudíš se. Kdybys neměl ve vlasech zbytky soli, řekl by sis, že to byl jen sen...

Joshua z Oronu - 09. ledna 2010 19:59

Les "Potěšení je na mej straně," Spokojeně se zaculím, a tak se tak nějak zhluboka nadechnu a v rychlostí si rozmyslím, co by mě mohlo z pusy vypadnout teď. "Jakejpak pane, hezky mi tykej a říkej jménem!" Natáhnu blíž k němu svůj ukazováček a zavrtím jím. Až pak mi dojde, že hoch vlastně nic z toho nevidí a zabořím prsty do vlasů, kde se poškrábu. "Tak sem tak náhodou upadl do křoví tady kousek opodál a zaslechl sem něco málo, co sis povídal s tou," Houpnutím hlavy do strany se ohlédnu po Scay. "pekelně sexy ženskou," dodám a vrátím pohled zpátky k němu. "a musel sem tě povzbudit!" Povím zvesela a zaměřím se pro změnu na jeho hůl. Bez zeptání ji vezmu do dlaní a lehce s ní máchnu do prázdna. Poté s ní několikrát praštím o zem. "Vypadá, že vydrží." Zkonstatuji a hnedle se zase usmívám. Nemám ani chuť jít znovu spát. Za prvé, vidina toho, že se mi zase bude zdát taková nestoudnost a drzost, mě akorát vhání strach do těla a za druhé, mám hlad. A můj žaludek to náležitě potvrdím hlasitým zakručením. "Eeek!" Vypadne ze mě.

Sai z Mariasu - 10. ledna 2010 19:36

Les Ať je Joshua kdokoliv, je velice...osobitý. Označení pekelně sexy ženská nebylo zrovna to, co bych čekal, ale není času se nad ním zamýšlet, neboť během dalších slov citím, jak mi někdo - jistě Joshua - doslova vyrve hůl z ruky. Prvotní reakce je pokus o ještě silnější sevření, ale ve špatném úhlu staží málo a Joshua stejně uspěje. Několik máchů, nakonec rány o zem. Nemluvívám moc, ale teď jsem oněměl. Ticha ale moc nenastane - Joshuův žaludek se ozval a jeho majitel následoval okamžitě. Celá situace je tak...zvláštní, přitom v takovém kontrastu se střetem se Scay. Téměř hřejivá ve své bezprostřednosti a neformálnosti. Pousměji se možná nervózně, ale přesto. "Možná bychom se měli vrátit do tábora. Zníte-zníš hladově." Gestem naznačím, že doufám, že mi vrátí mou hůl. Netuším, vážně netuším, kdo Joshua je, ale zdá se být člověkem více než kdokoliv, s kým jsem se na této pouti setkal. Je to...příjemná změna.

Strážce - 14. ledna 2010 18:29

Ráno Brzy ráno již v táboře panuje čilý ruch. Postupně vstáváte a vylézáte ze stanů jak vlastních, tak patřících poražené armádě. Zatahuje se, přesto je počasí příjemnější, než bylo včera. Od jihu vane jemný teplý vítr a vzduch je prosycený podzimními vůněmi. Námořníci nakládají zásoby na loď. Dageron s Břit-vousem a Zakem už jsou připravení, jejich koně netrpělivě pohazují hlavami a skupinka se loučí s ostatními. Stejně tak rytíři, Tamiánovi věrní, si potřásají rukama s Tamiánem, poplácávají se po rameni a přejí si navzájem štěstí i přízeň bohů. Tamián se po rozloučení vrací ke Scay, tak jako všichni, kteří se rozhodli ji následovat. Nikdo netuší, kam vyrazí. To ví jen velekněžka. Také elfové již jsou vzhůru, ale kudy vyrazí oni, to je taktéž tajemstvím. Snad půjdou ve stopách spěchajícího tajemného nekromanta, který se včera večer nechal slyšet, že na ně čekat nemůže a že jeho tempo bude opravdu náročné. Pohled Ashk se na chvíli střetne s pohledem Meirion. Až příliš mnoho lidí má o čem přemýšlet. Ze zamyšlení vás vytrhne až dusot koňských kopyt. „Hey!“ ozve se prásknutí opratí a celý dvojstup rytířů vyrazí k severu, k pláním. Jedou bez slávy a korouhví. Odpadlíci a štvanci. Pojedou na sever, k Oslímu průsmyku a pak dále k Trojcestí – spojnici hranic tří zemí, k bráně do Xirie. „Buďte s bohy,“ rozloučí se čaroděj, „ať vás na vaší nelehké cestě provázejí a vždy na vás spočinou laskavým okem. Třeba se ještě někdy uvidíme.“ S každým, kdo o to stojí, si potřese rukou, na Scay se usměje šibalským úsměvem, který by se dal popsat jako „já něco vím a ty ne“. „Dej na sebe pozor,“ zašeptá k ní, „i bohové se mění, je-li jim to k užitku.“ „Bylo mi ctí vidět vaši magii,“ rozloučí se s elfy, „a stát na té správné straně. Doufám, že se zotavíš, má paní a tvé skutky napíší ještě mnoho příběhů o vyhraných bitvách.“ „Bylo mi ctí bojovat se všemi z vás, Wallenoor potřebuje zásady starého Císařství více, než si jeho vládci myslí,“ zakončí loučení s Angarem a Loirou. „A nezapomeň, co jsem ti říkal,“ ukáže na Joshuu při loučení prstem. „Pojeďme bo co, ty mrchy jedny pažravé sů nějaké neklidné, jak by na hřebíkách stály, ešťa ňa ta sviňa shodí!“ ozve se nezaměnitelný hlas trpaslíka ze sedla nepokojného hřebce. Toho mu někdo dal dozajista naschvál. „A ty, mladej, cvič s tým mečem, ať to příšťa, až sa uvidíme, není taká tragédia!“ dodá ještě k Joshuovi. Temný elf jako vždy mlčí, ale zahlédnete, že se pousmál. Rozloučí se s vámi jen gestem ve své rodné řeči.

Meirion z Ilianoilis - 15. ledna 2010 14:21

Ráno V rámci svých neomezeně omezených možností se dostanu do ranního dění a rozdělování se k odchodu. Odhodlání mám daleko více, než před několika hodinami. Sice je ze mne větší chcípák, než poté, co jsem se probrala v podzemí, ale teď vím i pár věcí navíc. "Bylo mi ctí," kývnu Dageronovi na rozloučenou a možná i na další shledanou. Vždyť cesty čarodějů, mágů, koneckonců i bohů, jsou tak nevyzpytatelné. Což teprve ty moje cesty. Ashk i já, každá víme své. Teď je jen na nás, jak se s tím vypořádáme a naložíme. Ani jedné z nás není do smíchu. Naše pohledy jsou příliš vážné. Očima vyhledám Elleandora a Scaye a jak jen nejsvižněji to jde, dojdu k nim. "Tak kam, pánové? Předpokládám, že naše cesty se nedělí. Není radno sedět na zadku, svět nás potřebuje. Chtě nechtě jsme tu," kouknu na Ella, "jaksi přesluhujeme. Z čehož plyne, že k něčemu máme být použiti. Musíme tam, kam musíme a ne tam, kam chceme." Mé původní plány se zbortily jako domeček z karet lodních krys. Je třeba jej vystavět na skále a ne na písku. "Musím," dodám a pak ukáži prstem na Ella, "a ty půjdeš se mnou." Možná to znělo tvrdě, možná drsně a nesmlouvavě, ale pro něj to možná mohlo znít i tak, že jej životně potřebuji a on si toho je vědom. Teď si toho totiž jsem vědoma také i já.

Elleandor z Tarémie - 16. ledna 2010 08:54

Ráno smutku loučení Vstát mezi prvními mi nedělal problém, probděl jsem celou noc, musel jsem přemýšlet o včerejším večeru. Když jsme přišli k ohni, byli jsme plni odhodlání vrátit se domů, ale teď jsem si nebyl jistý, ne kvůli mně, ale kvůli mé Meirion. Byla na konci dne mlčenlivá a zamyšlená, jako by jí něco trápilo nebo zvažovala důležitý krok. Znal jsem jí a věděl jsem, že dokud se sama nerozhodne pro správnou cestu, že nic neřekne. Je na to příliš hrdá, aby nechala jiné rozhodovat za sebe, i kdyby to bylo dobře míněno. Seděl jsem na kraji svahu, sahajícího až téměř k moři, kde se ve vlnách majestátně houpala obrovitá Tamiánova loď, která měla být naším domovem pro následující cestu, která se zdá se rozplynula jako mávnutím kouzelné hůlky. Jak v noci i teď jsem přemýšlel, jak by vypadal náš společný život v Elfheimenu. Byl bych stále jen host, nejspíše jen trpěný, ale byl bych blízko té, kterou mám rád. Slyšel jsem stále dokola tu samou odpověď. Možná jsem podcenil vůli Meirion, možná je schopna vydržet cestu. Možná jsem trávil poslední dobou s Meiron tolik času, že jsem si nevšiml, jak nabírá síly a ona nikdy nebyla z těch, kteří by zaháleli někde doma a věnovali se jen studiu. Ona je ženou činu. Ruch v táboře sílil a zaslechl jsem první slova loučení, což naznačilo, že je čas vrátil se z myšlenek do reality. Dokonce i Meirion byla před stanem, který nám byl tak dlouho útočištěm a mluvila s Dageronem, zamířil jsem rychle k nim. Tento tajemný mág si mě získal, měl jsem od začátku pocit, že bychom s Merion s ním měli i společnými silami co dělat, ale na nic si nehrál a to ani teď. Být sám, nejspíše bych následoval jeho. Cítil jsem, že toho má ještě hodně před sebou a byl jsem si jistý, že o něm uslyšíme. Měl na spěch. Nechtěl otálet jako skupina jezdců, pomalu se vzdalujících z tábora. „I mně bylo ctí.“ Lehce se ukloním. „Doufám, že se brzo opět setkáme, máme si toho ještě mno co říci. Ve světě se chystají velké změny, příliš velké i pro nás.“ S posledními slovy skončí můj pohled k oblakům, kde jsem večer sledoval hvězdy. „Sbohem přátelé, nechť vám mocnosti tohoto světa pomohou dosáhnout cílů vaší cesty.“ Pronesu ke všem, kteří nás opouštěli. Postavil jsem se vedle Meirion a sledoval další a další odjíždějící. Ani jsem si nevšiml, že jsme se přiblížili k Saiovi, nebýt Meiron, která i k němu promluvila. „Nevracíme se domů. Myslel jsem si to.“ Jen konstatuji, jen to potvrzuje to, co jsem si myslel. Musím a ty půjdeš se mnou. Zopakoval jsem si sám pro sebe a na tváři se mi objevil úsměv. „To se ví, že půjdu, třeba do hlubin podsvětí. Mám-li umřít, tak ať to je se ctí a ne někde na posteli.“ Bouchnu holí o zem, ale bez magického efektu. Nevěděl jsem, co bude následovat, ale věděl jsem, že tu je Meirion, opět nezdolná a odhodlaná měnit svět, taková, jakou jí nikdo nezastaví. „To ty nám řekni, kam půjdeme, ty to přece víš.“

Joshua z Oronu - 16. ledna 2010 14:45

Ráno S s rozcuchanými vlasy na hlavě se ráno vykolébám ze stanu, kde jsem nakonec skončil a dlouze se protáhnu. Přiložím si pravou dlaň na levé rameno a trochu ho promasíruju prsty - později jsem toho už moc nenaspal, i jsem se bál usnout. Popojdu pár kroků k ostatním, kteří se loučí a zvídavě po nich začnu pokukovat. Zaměřím se pohledem na čaroděje, co na mě později ukáže prstem. Prej nezapomeň, co sem ti říkal... cos mi udělal spíš, ty..ty..ty.. Semknu rty pevně k sobě a nejsem schopen mu říct ani sbohem. Když se ke mně otočí zády, jen za ním mávnu rukou, páč si navíc netroufnu, a začnu si zastrkávat plátěnou košili do kalhot. Ať aspoň trochu vypadám, když se za chvíli bude razit dál. Kousek ode mě si všimnu Břit-vouse, jak odvážně bojuje s průbojnou povahou svého hřebce a škodolibě se pustím do smíchu. "Ale prosím tě, trpajzlíku, takovej provar to zase nebyl!" Pohodím k němu hlavou. "A ty se nauč krotit koně!" Jen na něho mrknu a pak očima vyhledám Scay. Nemýlím-li se, mé kroky teď půjdou jejím směrem. Chudák ona... a chudák já!

Geidan Stål - 17. ledna 2010 11:36

Všude okolo probíhá patetické loučení. Já se ho neúčastním, necítím k nim žádné pouto. I když jsme šli do hradu zabít nekromanta, tak jsem šla jen proto, že mi velela povinnost, ne proto, že bych je tak milovala. Navíc elfové se ukázali být přesně těmi suchary, jakými většinou jsou, co si pamatuju z Edenu z vyšších kruhů. Furt by koukali na hvězdy a kdesi cosi - kdo ví, možná mám kdesi v linii opravdu lidskou krev. Ale spíš za to může chrám. Nad Dageronovým rouháním jen pohodím hlavou a semknu rty. "Kdyby tomu tak bylo, naše víra by byla o ničem a k ničemu." Z válečné kořisti si na cestu vyberu koně. Sivého, který údajně veze Smrt. Tahle herka je mi nejsympatičtější; ani nevím proč. Není to žádný honosný vraník, jak by se u mě dalo čekat, je to poměrně ošklivá, klabonosá klisna s takovým tím zlým pohledem a neustále staženýma ušima - podle toho, že je relativně hubená, se asi o žrádlo musela prát. Anebo byl její majitel pitomec. Ale naprosto se ke mně hodí. Než se všichni konečně rozhoupou k odjezdu, trochu se s ní seznámím tím, že si ji osedlám. Je to dobré, má plno života, když mě chce neustále štípat. Koňák na trhu by se mi vysmál, kdybych ji chtěla prodat - leda bych ji pořádně vykrmila a vypucovala - ale na umření není, kdepak. To já přece poznám. Vyhoupnu se do sedla a přelétnu očima všechny, co se mnou chtějí jít. I na té ošklivé klisně sedím jako na trůně, zatímco ona se šklebí na Svaira a Svair na ni. Po cestě bude veselo. Ještě se zastavím vedle údajného věštce. Začínám na něj mít stejný názor jako Tamián. Prostě budižkničemu. Jen nevím, co s ním měl Kain za lubem. "Pamatuj na to, co jsem ti říkala. Neexistuje dobro, i když se ti to tahle partička snaží namluvit. Démona nikdy nevyženeš dobrem, ale jen menším zlem. Pohrdls Kainovou pomocí, mou nabídkou - uvidíme, jestli Kainem budeš pohrdat i tehdy, až tě někdo za tvoje mizerné věštění dá pověsit za střeva na hradby, až se budeš modlit i k Němu, abys umřel. Určitě si na mě vzpomeneš, slepče," řeknu nepříjemným tónem, aby věděl, že nemá urážet velekněžku nejsilnějšího boha, "ale jestli se někdy setkáme, už se za tebe nepomodlím. Teď už totiž vidím, že ten démon je možná oprávněný trest - jen si vem, kolik lidí jsi mohl ohrozit svou nerozhodností! Takže šťastnou cestu, démone," podívám se tam, kde se ta věc skrývá - a ať to všichni slyší, je mi to jedno - "a buď zdráv. Tenhle mladík neví, co se svým tělem, tak doufám, že ty ho povedeš lépe. Kain s tebou."

Sai z Mariasu - 17. ledna 2010 12:34

Ráno Ráno se vzbudím, ač to chvíli ani nečekám. Noční můry, které mne držely ve spárech, se zdály nekonečné…Leč, jsem vzhůru. Je ráno. Slyším kolem sebe hlasy, které se vesměs loučí se svými dočasnými druhy. Cesty se rozdělují všemi možnými směry – pan Tamián odjíždí se Scay, jak jsem zaslechl. Je to úleva. Včerejší rozhovor s kněžkou – ještě teď si při vzpomínce otřesu – mi dal převážně mé nové noční můry. A pan Tamián… ne, nechci následovat ani jednoho z nich. To je asi jediné, co vím. Hlas paní Meirion je jako paprsek slunce. Tak kam, pánové? Předpokládám, že naše cesty se nedělí. Doufal jsem, že je dnes ráno stihnu vyhledat a požádám je, abych mohl jít dále s nimi. Nebyl nikdo jiný, na koho bych se mohl obrátit a ještě pořád je tu několik otázek, které si žádají odpovědi. I když se jich bojím. Scay řekla hodně. “Paní Meirion, pane Elleandore, byl bych moc-“ Nedořeknu. Jen kousek ode mne se utiší zvuk kopyt a z výšky sedla promluví kněžka. Otřesu se při prvním tónu. …budeš pohrdat i tehdy, až tě někdo za tvoje mizerné věštění dá pověsit za střeva na hradby… Pevně zatnu dlaně a snad se i kousnu do rtu. Já se Tamiánovi nevnucoval, nikdy, nikomu, nechci- Démone. Otřesu se znovu a silně, klouby na pravé dlani mi až zbělaly, jak silně svírám hůl. Nejprve otevřu ústa naprázdno, cítím, jak se mi třese ret, tak raději krátce počkám, než znovu ovládám vlastní hlas. “Paní Scaywen.“ Polknu. “S-sbohem.“ Ten pocit, že se mi podlomí kolena, je zase tu, ale zvládnu se otočit a co nejrychleji to sám dokáži zamířím opodál mezi stromy, vím, že tam jsou, jen kousek. Jen se zhluboka nadechnout a vydechnout. Opřít zády o kmen a nadechnout, ještě jednou. Ne, nenechám to mě ovládnout, nenechám-nenechám se svázat strachem. Už ne. Prosím, ne...

Strážce - 17. ledna 2010 22:12

soukromá zpráva od Strážce pro Hostinec Stojíš u okna, ale nic se neděje, nikdo se neozývá. Odejdeš zpět k posteli a posadíš se. Povzdechneš si. Zůstáváš na to sama. Zavřeš oči a zamyslíš se, je těžké přijít na to, jak se dostat z takové patálie. A navíc, už tě prostě nic nenapadá. Ráno budeš muset vyrazit zpět. Připadáš si tak ... poražená. Někdo je v pokoji, ucítíš. Otevřeš oči. Vánek přicházející z venku rozkmitá plamen svíce tak, že málem zhasne. Okno se ještě více pootevře. Dovnitř vejde postava, z části známá, z části neznámá. Avaret má na sobě dlouhý, černý plášť. Vystoupila z temnoty venkovního světa, jako by přešla z noci přímo do stínů v pokoji. Takto ji neznáš, vždy upravená, v bílém, jako přísná starostlivá teta. Nyní, v černém, jako dravec, lovec, bytost noci. Plášť, který připomíná stín, za ní vlaje. Ona sama však stín nevrhá, je přece upírka. Pravá upírka, ta nejpravější ze všech. Nemá žádnou zbraň, ale tušíš, že ona sama je strašnější než kdejaká zbraň lidí. Její tiché kroky se změní na slyšitelné kroky po prkenné podlaze. Kdybys ji neznala, opravdu by ses bála. Vlastně i nyní se bojíš, co řekne na tvé počínání. „Dobrý večer, Algi,“ řekne s úsměvem a tobě tak trochu spadne kámen ze srdce. Hned na to však nasadí přísný výraz. „Užíváš si, společnosti lidí?“

Algila Rosevin z Daricie - 17. ledna 2010 22:44

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec Seděla jsem na posteli a přemýšlela, zdálo se že Avaret mě nevyslyšela a budu muset dělat prostě co zmůžu. Ale asi zítra vyrazím domů a snad to nějak půjde. S povzdychnutím složím tvář do rukou a sama nad sebou jsem lámala hůl. Když tu ucítím, že je někdo se mnou v místnosti. Ztuhnu a na chvíli mě napadne jestli Daras zase nezkouší nějaké to „přepadení“. Když, ale vzhlédnu pochopím svůj omyl, když Avaret poznám srdce se mi rozbuší radostí, že ji vidím a že přišla. Prohlédnu si ji, vypadala jinak v černé, vypadala víc děsivěji, ale já se ji nebála, aspoň ne tak jak bych se měla bát. Spíš jsem se bála jako dcera, která čeká výprask za to co provedla. Vstanu. „Dobrý večer, Avaret. Ráda tě vidím.“ Řeknu a snažím se neuhýbat provinile pohledem. „Ah... poměrně ano.. některých... jiní jsou zase pěkně hnusní a sprostí, ale jiní jsou přátelští a ochotní... a tak.“ Odpovím ji. Pak k ní, ale přistoupím a obejmu ji. „Ach Avaret! Potřebuji zoufale tvou radu. Dostala jsem se do hrozného problému.“ Pustím ji a zadívám se na ní. Odejdu zase k posteli na kterou se posadím, položím ruce na kolena a začnu si mačkat látku šatů. „Nevím jestli to víš, ale raději ti to řeknu všechno od začátku.“ Začnu, pak se nadechnu a začnu ji vyprávět a vysvětlovat. Řekla jsem ji o tom obvinění, o tom že chce za výměnu mé svobody a života abych zabila nenarozené dítě, jak mi vzal dýku, jak jsem tu ženu navštívila a prostě všechno a také nápad zkusit dostat na svou stranu někoho mocnějšího než je ten vyděrač a zařídit, aby se o něj postarali. „Problém je v tom... že... nevím jak to udělat. Jak bych se mohla dostat do sídla vladaře, jak se dostat k němu a jak ho přesvědčit. Napadlo mě že by se mi hodilo se naučit Rozkaz nebo aspoň Sugesci, to by mi hodně pomohlo, ale to bych se musela vrátit domů, naučit se to a zase se vrátit sem a nevím jak dlouho by to mohlo trvat a aby to nebylo pozdě.“ Vzdychnu a zadívám se na ní. „Chápeš můj problém? Vím, že si za to můžu sama a měla bych to i sama vyřešit, ale v tomhle případě si připadám úplně bezradná. Prosím, Avaret, poraď mi.“ Požádám ji s nadějí v očích i hlase.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 17. ledna 2010 23:53

Zase nový ráááno Ráno vstávám levou zadní jako obvykle, když jsem po boji. Svaly ztuhlé, hlava mírně třeštící, zkrátka to vypadá na hodně dobrej den. Nahmatám šátek vedle sebe a pomalu si ho utáhnu tak, aby mi do rozespalých očí nepadaly ty zasraný vlasy. Druhou rukou pátrám po něčem tvrdším, než je voda. Něco najdu, ani se na to nepodívám a kopnu to do sebe. Zorničky se mi rozšíří a já cítím, jak mě něco spaluje zevnitř. Teprve teď se rozmlženým pohledem kouknu, k čemu jsem se přiblížila. Neubráním se pousmání. Břitvousova pálenka je jediný, co dokáže propojit lidi s Bohy a oprostit jednoho od těla. Odhodlám se ještě k několika lokům tak, abych zahřála ztuhlý tělo a svaly. Do tvářičky se mi vloudí relativně přívětivej úsměv, takže na Břitvouse i zamávám, když sedí na těch koních s tím, že až pak si uvědomim, že mu mávám lahví, kterou sem mu zabavila. A to ještě nepočítám tu druhou v tom vaku. Vrána nedaleko zaskřehotá… nevim, co má kdo za lubem, ale ta sebevědomá svině… eh, který nemůžu přijít na méno, mi připadá jako, že ví, kam de. Zlatejch nemám moc, prostě sme ty „zlý“ pobili moc rychle, kdyby se to protáhlo o rok, bylo by to lepší. Znovu se mírně napiju před osazenstvem. Quantaire, dík za trpaslíky a jejich chlast, vim, že máš radějc slanou vodu, ale uznej... Krátký náboženský rozjímání na důležitý otázky je základem dobrýho dne, říkal jeden idiot s vážným výrazem… koho mi jen připomíná… Pohled mi zabloudí na Scay, takovej ten milej pohled, kterej napovídá, že jí mám svým způsobem asi i ráda. Tak nějak se kouknu, jestli je tu nějakej kůň navíc. Nejsem vybíravá, stačí mi čtyři nohy, uzdečka a sedlo, ani uši to mít nemusí… K chytrým kecům se, sámo, nezapojuju, my s Břitvousem nemusíme prohazovat žádný zdlouhavý kecy a ani s temňákem. Naviděnou u Kaina v hospodě, hoši.

Meirion z Ilianoilis - 18. ledna 2010 14:40

Rozloučení a vykročení na cestu náročnou "Dagerone, jedem s vámi!" Houknu nečekaně na odjíždějící družinu, která spěchá vstříc dalším dnům bez Tamiána. "Elle, vem nám táhle ty tři koně," ukážu mu na pár zbývajících koní, které před několika desítkami hodin nesly těla našich nepřátel. Sotva mě dostanou do sedla a připáší k sedlu brašnu s trochou jídla a s měchem plným vody, popojedu ke skupince tvořící se kolem Tamiána a Scay, "Bohové nechť provází vaše kroky," rozloučím se s nima a posečkám na mé dva společníky. Pak už jen nohama stiskneme koňské slabiny a vyrazíme do dalšího neznáma. Modlím se k bohům, abychom čaroděje nezdržovali a nebyli jemu a Břit-vousovi na obtíž, prosím o moudrost i ochranu.

Strážce - 18. ledna 2010 21:16

Ráno v táboře Trpaslík se za Joshuou podívá, jestli mu ještě nemá dát na rozloučenou do zubů, ale pak si uvědomí, že by se musel znovu škrábat na koně. „Kam se poděla úcta ke staršejm, no? Tož to sů nějaké novoty toto...“ fraflá si pod vousy. „Někdo ti hubu rozbije, mladej, a buď rád, že to nebudu já, bo přísahám u Ielisiných odvážných lýtek, že by ti těch zubů moc nezbylo.“ Scay se rozloučila stylem sobě vlastním a celá její skupina se už chystá kolem ní. Nasedají na koně, nebo se je snaží zvládnout, zvláště ti, kteří nejsou na jízdu koňmo až tolik zvyklí. Všechny zajímá, kam vyrážejí, ale nikdo se neodváží zeptat. Možná Tamián by se odvážil, ale ten zase vypadá, že jej to až tak nezajímá... Sai vykročí ke stromům, roztřesený, strachem a obavami, stejně tak i tím, co nyní Scay tak nahlas a bez obalu pustila mezi ostatní. Ano, někteří se dívají. Předsudky, strach, odpor. To vycítí i slepec. Meirion vykřikne za čarodějem. Ten se zastaví a trpaslík nenadálou změnu doprovodí sprškou nadávek. Těžko říct, jestli proto, že mu dělá problém z koně nespadnout, nebo za to může vidina cestování s dalšími elfy a divným chlapcem, který má podle Scaywen něco společného s Podsvětím. A kdo by to měl vědět lépe, než velekněžka? „Snad nám budete stačit,“ křikne Dageron, „říkal jsem, nemohu čekat. A to stále platí.“ V tom se Sai zastaví. Úplně ztuhne, jako v křeči. Jako by něco ... uviděl?

Strážce - 18. ledna 2010 21:25

soukromá zpráva od Strážce pro Vidina Vidíš les. Jedete. Ty a oba elfové. Příliš rychle. Dageronovi a jeho doprovodu nestačíte. Zranění Meirion, nedostatečně zhojené, se znovu otevírají. Hustý lest vadí i tobě, nevidíš a Elleandor stále musí pomáhat vést tvého koně tak, aby tě neshodila nějaká větev. Zůstali jste sami v lese. Meirion se tak tak drží v sedle, jste unavení, všichni. Les ztichne. Zasviští šíp, proletí mezi vámi. Strhne se zmatek. Čarodějka se pokouší o obranné zaklínadlo, druid řve: „K zemi!“ Pak jeden šíp zasáhne Meirion. Do krku, své zaklínadlo nedokončí, selže. Další šíp se zabodne do těla Elleandorovi, upadne pozadu. Meirion už je po smrti, při pádu z koně si zlomí vaz. Z lesa vyjedou tři postavy. Kentauři. Jeden se postaví nad sípajícího Elleandora a přimáčkne ho kopytem k zemi. „Zhyň, potomku elfů, našich odvěkých nepřátel. Chtěli jste nám vzít les, teď bereme vaši krev. Země má žízeň a my jí dáme pít,“ s těmi to slovy mu střelí další šíp do těla, přímo do srdce. ... Procházíš chrámem. Je to starý, zapomenutý chrám. Napůl rozbořený. Písek se přesýpá kolem, ale je šedý. Jako popel. Spáleniště. Jediné, co zahlédneš a pochopíš, je znak zapomenutého boha. Krkavec sedící na lebce. Znak boha Kaina. Cítíš, že se sem můžeš kdykoli vrátit. Je to zvláštní pocit. Vidina, ke které se můžeš vrátit, kdykoli chceš. Nikdy dříve se ti to nestalo. Třeba se ti to jen zdá...

Strážce - 18. ledna 2010 22:14

soukromá zpráva od Strážce pro Rozhovor s Avaret „Musíš se naučit jednu věc. Tvůj svět a svět běžných lidí je odlišný. Každý máte jiné starosti i radosti a jiné cíle. Vaše světy se mohou protnout, v potěšení, v loži milého muže, ve stánku s alchymistickými potřebami, u soudu. Ale musíš mít na paměti jednu věc. Ty jsi víc. Jsi silnější, mocnější. Jako vlk, který obchází stádo. Také se nenechá od ovcí šikanovat.“ „Lidské právo je zkažené a zkorumpované. Navíc, budeš hodně cestovat. Zákony jsou všude jiné a často nebudou pro poutníky platit tak, jak by měly. Pokud tam vůbec nějaké budou. Ty jsi však silnější. Musíš vzít spravedlnost do svých rukou. Musíš být soudce i vykonavatel a bude-li to nutné, i kat,“ Avaret se zastaví ve výkladu a posadí se vedle tebe. „Udělej co musíš. Nauč se to. Budeš to muset udělat často. Odsuď provinilce a vykonej trest. Nechceš se míchat mezi něj a Taramen? Možná to tak bude dobře, nevíš, co mezi nimi je. Ale, vzal ti tvou věc? Za krádež se nejčastěji trestá useknutím ruky. Nutil tě zabíjet, vyhrožoval ti? Nenechej se! A neboj se, tvá dýka za tebou přijde, když si to budeš přát. A nic ji nezastaví, jen nesmíš být moc daleko. Běž hned, teď v noci, kdy je tvá síla největší a představivost lidí děsivá.“ Vstane a zamíří k oknu, ale otočí se. „Udělej to dobře. Tvůj nový učitel tě pozoruje. Ukaž mu, že za něco stojíš,“ usměje se na tebe. Pak se vrátí k tobě. „Abys to měla trochu snazší, ukážu ti jedno zaklínadlo. Pak se jej naučíš, dnes jej sešlu sama.“ Upírka se na chvíli zamyslí a okolí protne magická síla. Zahalí tě do pláště. Do pláště temnoty a čirého děsu. Aura strachu. Nemusíš se bát, že by se ti zkřížil cestu někdo, kdo nemá odvahy na rozdávání. Zvláště teď, v noci. „Pak se vrať domů. Musíš se ještě hodně učit,“ s těmito slovy vykročí za oknem a zmizí ve stínech.

Algila Rosevin z Daricie - 18. ledna 2010 23:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Hostinec Bedlivě jsem její slova poslouchala a pozorovala ji, nebýt v roli toho šikanovaného vlka já, asi by mi ta představa připadala směšná, ale takhle jsem se cítila spíš rozpačitě z toho, že jsem to dopustila. Měla pravdu, snažila jsem se tolik nikomu neubližovat, že jsem nechala ubližovat sobě. Ten muž si zasloužil trest, krádež, vydírání a nabádání k vraždě a jsem si jistá že on sám jistě také už nechal někoho nespravedlivě popravit. A možná by mě také nechal zabít i kdybych udělala co chtěl. Posadila se vedle mě a já ji vzala za ruku, jako kdybych chtěla od ní načerpat sílu k tomu co musím udělat. Přikývnu na souhlas, když řekne abych to šla vyřídit ještě dnes a pustím jeho ruku, když vstane a vydá se k oknu. Po dalších jejích slovech ztuhnu a překvapeně se na ní zadívám. „Můj nový učitel?“ pípnu zmateně. Jaký nový učitel? Já žádného nechci! Mám přece Avaret a mám se od ní toho ještě spoustu co učit. Proč mám mít nového učitele? Mám Avaret ráda! Pak na mě sešle kouzlo, poznám ho, aura strachu, ta se mi bude opravdu hodit. Postavím se. „Děkuji Avaret, děkuji za tvou pomoc, rady a také že jsi přišla.“ Poděkuji ji a dívám se jak odchází a pak mizí. Povzdychnu si, přejdu k oknu které zavřu a pak se vrátím ke své brašně z které vytáhnu své začarované šaty. Znovu se převléknu a nové šaty schovám, už abych to měla za sebou, mohla se vrátit, ještě chvíli strávit s drahým Darasem a pak ráno odejít. Nejspíš je to naposledy co Darase uvidím a už teď mi to bylo líto. Přejdu ke dveřím a vyjdu na chodbu, pak rychle seběhnu schody, proběhnu lokálem a vypadnu na ulici. Nechtěla jsem ty lidi děsit a už vůbec ne Darase, snad to prostě budou vnímat něco jako záchvěv mrazu, strachu nebo něco takového. Zamračím se a rozhodným krokem vyrazím zpět na strážnici si to náležitě vyříkat s ním zmetkem. Byla jsem příliš měkká, nechtěla jsem aby si lidé mysleli že všichni Nekromanti jsou čistě zlí, ale myslím že tomu se neubráním. I když z mého pohledu udělám správnou věc, tak oni to tak neuvidí, nebudou znát všechny souvislosti tak si prostě budou myslet že jsem zlá, proradná, děti pojídající, čarodějnice. Měla jsem to pochopit hned, mohla jsem to vyřešit hned, místo toho jsem si celý den lámala hlavu, strachovala se a úplně si zkazila prázdniny. A ta myšlenka mě pořádně naštvala, všechno zkazil!

Joshua z Oronu - 19. ledna 2010 13:58

Ráno "Aaah!" Vyklouzne mi ze rtů, když si všimnu Scaywen. Ukážu si rukou jejím směrem a zaluskám několikrát prsty. Hned se dám do pohybu. Po pár krocích mě napadne, že se většina vyhupuje do sedel koní a já jsem jaksi bez. To přeci není možné, aby dítě božského zloděje chodilo pěšky! Ústa se mi roztáhnou do ďábelského úsměvu, jakmile se povšimnu stojící herky jen o nepatrný kousíček dál. Jen letmo se porozhlédnu, jestli to něčí není a když už, tak to bude moje. Promnu si spiklenecky dlaně o sebe a svižným krokem vyrazím kupředu. Později se má chůze změní v běh. Jeden odraz od země, dlaně na koňském zadku a...bolest. Moc nízko... Huba se mi zkřiví do rybího tvaru a já se sunu zpět na pevnou zem a ještě dostanu jednu zprava koňským ohonem. "Aj, ty potvoro! Nemůžeš mít tu prdel níž, což." Zamručím a znepokojeně si promnu rozkrok. Neváhám moc dlouho a škrábu se do sedla jako každý jiný. Se slabým vítězným výrazem ve tváři se chopím otěží a pomalu se odebírám k naší dominantní vražedné elfce. Snad to trapné vystoupení nikdo neviděl.

Sai z Mariasu - 19. ledna 2010 14:42

Ráno Slyším opodál za svými zády hlas paní Meirion, viditelně rozhodla, kam povedou naše kroky dál – ano, naše. Tři koně. Cítím ještě mírný třes v rukách, ale i přes něj se mi do tváře vkrade sotva poznatelný, ale pravý úsměv. Nenechají mě v tom, to- Vše se zastavilo. Na vteřinu, na dvě. Pak čas neznamenal nic. Prudce sebou trhnu, až málem neudržím rovnováhu a padnu do udusané trávy. Tohle- tohle bylo…jiné. Nahmatám spěšně svou hůl, upadla na zem. Narovnám se náhle a prudce a téměř v panice se snažím zorientovat. Prastarý chrám mne na chvíli tak pohltil, ten zvláštní pocit…ale obrazy z chvilek před ním mě dohnaly, ostré a živé jako dotek čepele. “P-Paní Meirion!“ Vracím se tam, odkud jsem naposledy slyšel její hlas. Slyším koně, daleko i blízko, musím zpomalit, ale nejde to, dech mám stále zrychlený… Do někoho vrazím, vysoká silná postava. Z krku se mi vydere zvláštní přidušený zvuk. “Paní Meirion!“ Čekám nějakou odezvu od toho, do koho jsem vrazil, ale není, prostě není čas- “Počkejte, to nesmíte, nesmíme-!“ Všechno je to trochu vzdálené, ale slyším, jak vedle mě hluboký vrčivý hlas vysloví nadávku a ve vteřině ležím na udusané hlíně cesty. Tvář mě pálí, hůl se odkutálela stranou a jen kousek ode mě zarží kůň. Nadechnu se. “Nemůžeme-s nimi…jet.“

Elleandor z Tarémie - 20. ledna 2010 19:04

Loučení a příprava na cestu. Mladík Sai přitakal na účast s námi. Aspoň naznačil, neboť Scaywen ho opět nenechala domluvit, jak je bezohledná. A pak začala o démonovi. Musel jsem se usmát. O osobnosti vždy mluví jeho činy a mladík Sai jistě nebyl tím, kdo hledal jakoukoliv příležitost k prachobyčejnému vražděni se slovy o Kainovi v ústech. Vždy jsem byl přesvědčen, že právě Kainovi následníci se stávali po své smrti démoni sloužící v Kainově říši. Však co jiného by démonický život mohl plodit po své smrti. „Nevšímej si, příteli, těchto prázdných slov od někoho, kdo v životě dobro nepotkal a neví o čem mluví.“ Prohodím k Saiovi, pomalu ustupujícímu ke stromu, pomalu přivádějíc koně. „Zlo není silnější než dobro, aby dobro nemohlo dokázat to co zlo, i když si to někteří myslí.“ Jednoho z koňů si převzala Meirion a po krátké přípravě již na něm seděla, já se zbylou dvojicí čekal na příchod Sai. Zničeho nic koně znervózněly, nečekal jsem to, obyčejně jsem zvládal zvířata bez problémů, však to je vždy výsadou druidů, chvíli mi trvalo, než jsem je zklidnil. Poté jediný krátký pohled na Saie odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Některá zvířata dokázala svým zvláštním jím vlastním způsobem vnímat neobvyklé jevy tohoto světa, ať se jednalo o magii, nebo projevy astrálního světa do našeho, možná je to stejné jako u nás, ne všichni jsou nadáni magií, proč by to u zvířat mělo býti jiné. Sleduji, jak se Sai těžce zvedá z čerstvého požitku. P-Paní Meirion! Zvolá a vyrazí v před, tam kde jí jen před malým okamžikem slyšel. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, že nevidí, přiblížil se k někomu, neviděl jsem přes jezdce ke komu. Zvedl jsem ruku, jako marný symbol snahy mladíka zastavit. Nevím, co se tam stalo, ale najednou Sai umlkl a v tom samém okamžiku jsem slyšel úder, po kterém skončil na zemi. Nemůžeme-s nimi... jet. Nevzdával se. Vydal jsem se k nim. „Velmi odvážné, dovolit si na slepce.“ Zakřičím. Očima těkám z jednoho na druhého. Čekal bych to od Scaywen, po jejím předchozím výstupu, ale z koně by to nezvládla, v tomto je nevinně. Že by se Tamián snížil k něčemu takovému se mi také věřit nechtělo, i když zavržený, pořád šlechtic a ačkoliv se doposud choval jakkoliv, stále důstojně, to samé se týkalo Sira Angara a u Loiry jsem si byl také jistý, sice je rázná, ale její ochota a obětavost při starání se o mou maličkost v jeskyni by něco takového nedovolila. Pohled tedy spočinul na zbytku této skupiny, mužů následujících Scaywen a těch, kteří se přišli rozloučit. Čekal jsem, kdo se přihlásí k tomuto skutku. Pustil jsem již klidné koně, jednou rukou vzal Saiovu hůl, druhou ho uchopil za předloktí a pomohl mu vstát na nohy. „Jak jsem již řekl, za charakter každého z nás mluví jeho činy.“ Podal jsem Saiovi jednu z uzd a otočil se zpět ke skupince, čekajíc na odezvu. Pro nyní jsem neměl chuť řešit, proč nemáme jet s Dageronem.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 20. ledna 2010 19:27

Abfááárt Nakonec jsem si našla jednoho koně, měl takový zvláštní inteligentní výraz i oči, prostě bylo jasný, že se já, moje láhev a ten koník k sobě dokonale hodíme. Nejen, že má blíž k zemi, takže se mi bude líp padat, ale taky má výraz, kterej dává jasně najevo, že lekavý období už má nějakej pátek za sebou. Osobně se zapřu, když vidím jak Joshua trpí pod nadměrnou vahou vlastní blbosti a říkám si, že teď už s tim aspoň nebude obtěžovat nový generace. Řeším důležitější věci, než je padoucnice Scaie, a tak je jasný, že dám druidovi prostor k opatrovatelskejm kecům a bratrskýmu podání koně. “Hmm… budu ti říkat…“ kouknu pod jeho břicho. “Valihrášku!“ Vedu vážnej rozhovor s koněm, jakmile si někdo něco pojmenuje, je to buď ukázka dětinskosti, nějakej šrám ega z dětství, nebo prostě zvyk stát/sedět/spát na něčem pojmenovaným, což suchozemci asi fakt nikdy nepochopí. Nakonec se hrdinně vyšvihnu na koně a zjistim, že ani nebudu šoupat nohama o zem. Bezva. Jsem plně spokojená s vlastnim výběrem. Quantaire, dík za pomoc v tomhle koni, páč… ty víš, jak těžký je pro mě sunout se po zemi… zkus nějak ukecat někoho, kdo má na starost otlačenou prdel, abych jí tak otlačenou neměla. Nikdo mě teď nenapadá… Jo a dík za tu pomoc v boji, jsem ráda, žes mě nenechal chcípnout na souši… zvlášť po boku tý Kainovky… eh, ne, že bych proti němu něco měla, se nerouham, znáš mě, ale… prostě dík.

Sai z Mariasu - 23. ledna 2010 00:21

'Velmi odvážné, dovolit si na slepce.' Hlas Elleandora zazní nečekaně blízko, ale o to rychleji mne pomůže se uklidnit. Vím díky tomu, že je to on, kdo mi pomáhá na nohy, a vděčně tiše poděkuji. Nemusím čekat dlouho a cítím v ruce…uzdu? Ano, uzdu, koně stojí jen na dva kroky od nás. 'Jak jsem již řekl, za charakter každého z nás mluví jeho činy.' Věc, nad kterou jsem se zamýšlel mnohokrát, sám sebou nikdy nadšen, ale teď na to není vhodná chvíle. “Pane Elleandore,“ otřu zaprášenou dlaň do své staré tuniky, “nerad se vzpírám přání paní Meirion, ale vážně bychom neměli-nesmíme-jet s panem Dageronem.“ Na vteřinu se odmlčím. “Nestačili bychom jim. Nedojeli...“ Pevně sepnu rty, jako bych snad řekl něco nevhodného, obrazy v mé mysli opět živé, a jemné trhnutí uzdy, když kůň zatřese hlavou, mě téměř vyleká. Obrazy ale nepatřily jen čarodějům zbroceným krví… “Kainův chrám.“ Vyslovím v zamyšlení, až mi samotnému nedojde, že jsem to řekl nahlas. Měli bychom snad následovat kroky kněžky Scaywen? Jen to pomyšlení mi nahání husí kůži.

Loira el-Aravan z Nargadu - 23. ledna 2010 09:55

Před cestou Poslouchám, co elf říká o zlu a dobru. Jsem jediná, komu to nedává vůbec smysl? Měla jsem za to, že elfové jsou moudří a právě pojmy dobra a zla chápou v širším kontextu. Že pochopí jejich vzájemnou souhru a prolínání, které tvoří to, co aravanští mistři tak úzkostlivě chrání – rovnováhu. Zdá se ale, že druid je nepoučitelný idealista, který věří jen v dobro, světlo a život. Možná i nevědomky napáchá daleko více zla, než jiní. A možná to bude právě on, kdo jednou bude stát před nekromantskou dýkou a kterému aravanský mistr tajemných umění řekne „Narušuješ rovnováhu, musíš zemřít.“ Potřesu hlavou, abych zahnala myšlenky bloumající v temnotách. V temnotách horších, než jsou běžné útrapy lidí, než je nemoc, zranění a smrt. Zatracení, to je to, čeho se bojím. Tak mě to naučili. Chvíli sleduji Tallulah, která se i přes mé očekávání rozhodla opustit moře. Alespoň podle toho, že si vybrala koně. Vůbec ale netuším, kam se chce vydat. Uvažuji nad tím, že se jí zeptám. Všichni vypadají rozhodnutě, jedna skupina již dokonce vyrazila. Zdržujeme se... Sai upadne a Elleandor hned vykřikuje, kdo že mu to ublížil a že to není zrovna statečné jednání. Dovádí mě to téměř k zuřivosti. Seskočím z koně a v mžiku jsem u nich. Ano, také jsem to cítila. Každý to musel cítit, i když jen málokdo ví, co to je a co to znamená. „Nikdo jej nesrazil,“ křiknu na elfa, stále rozhořčená svými myšlenkami a jeho slovy i jednáním, které jen potvrzují, co jsem si myslela. Je to na mě vidět, že jsem vzteklá, ale těžkou už poznat proč. „Upadl sám. Něco jej velmi vyděsilo,“ dodám a otřu slepci prach z vlasů. „Co jsi viděl, Saii? Řekni nám to,“ požádám.

Strážce - 23. ledna 2010 10:14

Před cestou Koně zafrkají a neklidně pohodí hlavami. Někteří zděšeně přešlápnou. „Kůrva, držte někdo tů sviňu, bo eště sletím z tej bestie!“ zasakruje trpaslík. Když ale zjistí, že příčinou celého rozruchu je slepý věštec a ještě k tomu leží vlastní vinou na zemi, přisadí si. „U Yrganvej čelisti, to nemožeš myslet vážně, Dagerone, tahat se s tímto hošanem! Budů s ním enem starosti. Furt má jen akési vidiny, neví kam šlape, koně plaší, v hlavě to v pořádku nemá! Už aj černá zmija – bez urážky – ruce od něj dál dala, to už je co říct, když sa ani ona nechce ušpinit. Proč bychom my měli?“ Čaroděj nic neříká, čeká na rozhodnutí Meirion, která patrně trojici vede. Vypadá nervózně. Proč vlastně tolik spěchá?

Strážce - 23. ledna 2010 10:28

soukromá zpráva od Strážce pro Hostinec Na slova o novém učiteli se upírka jen pousměje, tajemným, ale příjemným úsměvem, jako by to pro tebe mělo být příjemné překvapení. Podobný úsměv jsi vídala, když ti chtěla předat nějaký dárek, o kterém tušila, že tě potěší. Vycházíš z hostince, místnost jsi prošla velmi rázně, nechceš děsit nevinné. Daras se i mírně pousmál, když tě projít viděl. Buď na něj aura strachu nepůsobila, nebo naopak ano a měl z tebe radost. Projdeš potemnělým městem. Vyhýbají se ti zloději, rváči, lupiči, ale i městská stráž. Zaklínadlo je opravdu silné, do cesty se ti nepostaví nikdo. Stráž v chodbách velitelství městské stráže uhýbá nebo i v děsu uteče. Vstoupíš do místnosti... Velitel sedí za stolem, probírá nějaké dokumenty. Když ale uslyší poděšený řev z chodeb strážnice, tasí zbraň. Jakmile vrazíš dveřmi do místnosti, pochopí, že tohle nebude přátelská návštěva. „Co chceš, čarodějnice, zplozenče temnot?“ hrot meče ti drží před obličejem. Okamžitě ucítíš svou dýku. Leží v pravé horní zásuvce sekretáře. Stačilo by se jen natáhnout myslí... Co to Avaret o ní říkala?

Meirion z Ilianoilis - 23. ledna 2010 13:49

Před cestou Další změna. Kde je náš cíl? Kde je naše cesta? Nikterak nejsem nadšena z toho, že mladík měl vidění až v této chvíli, kdy jsem rozhodla jít dál společně s čarodějem. Bohové si s námi pohrávají. Nějakým pro mne neznámým způsobem nás chtějí držet pohromadě. Nechali nás přežít až do této chvíle. To znamená, že jsme něčím význační a pro něco určeni. Ale ne každý zvlášť, nýbrž pohromadě. Jen tak můžeme splnit náš úkol. My sami si můžeme myslet mnohé. Nemusíme cítit vzájemnou potřebu. Ba naopak, může nám být někdo na obtíž, nebo to můžeme být i my - těmi, kteří druhým vadí a překáží. Takové nepohodlné břímě, které vypadá na to, že nás stáhne ke dnu. Jejich problém, nikoli můj. Ať se s tím poperou. Bohové mají někdy i smysl pro humor, pro škodolibý humor. A ten, kdo se nepřizpůsobí, prochází různými zkouškami, které jsou pro něj horší, než když by se vůli bohů poddal. Zapomínají na bohy a vyzdvihují jen své já. Nebo jsou někteří přesvědčeni o tom, že to, co dělají, je pro jejich boha to nejlepší? Pro boha a ne pro ně. To oni sami se pak stávají bohem a za svého boha činí rozhodnutí. Myšlenky se mi rozbíhají mnohými směry teologie. Zarazím se a chladně hledím na atmosféru, která se odehrává před mými zraky. Co bude následovat? Nehrnu se jako ostatní ke slepci a nebráním ani Saie a ani pravdu, naopak zastavím koně kus dál od toho shonu a hluku. Než se vše ráčí vysvětlit a než se Břit-vousovi zkrotí kůň, prohlédnu si Dageronovu skupinku s čarodějem v čele astrálním viděním.

Algila Rosevin z Daricie - 23. ledna 2010 15:44

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Strážnice Když procházím ulicemi a vidím, jak přede mnou všichni uhýbavá a utíkají cítím jakési uspokojení. Ten pocit se ještě víc stupňoval ve chvíli kdy vejdu do strážnice a někteří dokonce vyděšeně řvali když jsem se k nim přiblížila, to u mě vyvolalo tichý smích. Bylo to škodolibé, tohle nebyli dobří lidé, možná proto mi to nevadilo. Když vejdu do kanceláře velitele na tváři mi hrál křivý úsměv, po jeho slovech ale můj úsměv zmizí a začnu se tvářit zcela vážně. Zadívám se na něj a pak můj pohled sklouzne na jeho stůl kde byla má dýka, cítila jsem ji jako kdyby se mi její přítomnost pohybovala na kraji mysli. Mírně se zamračím jak se na ní začnu soustředit. Pojď ke mě. Byli jsme odloučené zbytečně dlouho. Zavolám na ní. Ještě chvíli hledím na stůl, ale pak znovu stočím oči na velitele, přesto kousek své mysli stále soustředím na dýku. Přimhouřím oči. „Skloňte tu zbraň, proti mě je stejně zbytečná.“ Řeknu vážně a beze strachu. Snad mi zvedlo sebedůvěru to jak se mě každý po cestě bál, možná to byl také vztek na tohoto muže. „Jediný kdo tu má temnotu v srdci jste vy, veliteli.“ Pozvednu hlavu a zahledím se mu do očí. „Předtím jsem byla hloupá, když jsem vám dala takovou příležitost k tomu mě vydírat, okrást a nutit k vraždě nevinného. Chtěla jsem si v klidu užít volno, ale vy jste všechno pokazil. Ale tomu je teď konec! Už toho mám dost!“ Při poslední větě zvýším hlas. Zadívám se na jeho ruku, kdybych na ní zaměřila Hrot, jistě o ní přejde. Trest za krádež, ale co mu provedu za tu vraždu a vydírání? „Sedněte si!“ vyštěknu na něj, zvědavá jestli to kouzlo má takovou moc, abych ho zastrašila a udělal co po něm chci.

Strážce - 23. ledna 2010 17:48

soukromá zpráva od Strážce pro Astrální pohled Zaostříš své oči do astrálního prostoru. Čaroděj je obklopen aurou obranného zaklínadla. Ne nijak silného, spíše jen varovného a preventivního. Jak by se dalo snadno tušit, je opravdu čaroděj, nevydává se za něj. Magická moc se kolem něj svíjí, připravena mu kdykoli posloužit. Jako by byla žádostivá otrokyně, připravena posloužit svému pánovi ba i se mu vnucující, prosící, aby ji využil a aby ní ukojil své touhy. Je v ní nádech něčeho nebezpečného, síly negativní energie, moci Podsvětí. Další ostrý vjem je pro tebe jeho magická dýka, zářící v tom, co jej obklopuje, jako kus doběla rozžhaveného kovu v temnotách a stínech. Magické ohnisko velké síly, před kterým se dle tvého úsudku budou plazit a uhýbat i Pánové démonů. Přesto je na ní něco smutného a znepokojivého. Zbytek už jsou podružné maličkosti, spíše malé a jednoduché magické předměty zanedbatelné síly. Spona na plášti a amulet temného elfa, trpaslíkův prsten. Pokud je někdo z nich původcem toho, co postihlo Saie... Ne, to není možné. Musela bys vidět nějakou stopu. Mluvíc o slepci... Pohlédneš na něj. Jeho oči v astrálu pomalu uhasínají, stejně jako usíná bytost, která se ovíjí kolem jeho těla. Ať už mu vnukl to, co jej tak vyděsilo, kdokoli, žádný z bohů to nebyl. Netušíš, jaké je pozadí toho, co se děje. Buď je to opravdové a upřímné varování, nebo je to ta bytost, kdo nechce pokračovat v cestě s nekromantem.

Strážce - 23. ledna 2010 17:55

soukromá zpráva od Strážce pro Strážnice „Máš pravdu, zašlo to příliš daleko, nikdy jsem si neměl myslet, že někdo jako ty by pochopil, na které straně je spravedlnost a na které je zlo a temnota. Měl jsem tě nechat popravit ihned, jak jsem měl k tomu možnost. Teď už to vím.“ Cítíš, jak se pouto mezi tebou a tvou dýkou napne, jak po ní tvá mysl zašátrá a jak ona jí odpoví. Chvíli to vypadá, že aura strachu jej od tebe udrží v bezpečné vzdálenosti, ale není tomu tak. Muž z ničeho nic vyrazí kupředu, natáhne se přes stůl a zaútočí. Bodl by tě do hrudi, kdyby se nestalo to, co předčilo i tvá očekávání. Vzduch zasténal, jako při seslání Tesáku. Dýka v zásuvce znehmotněla, její stín prolétl vzduchem, a znovu se ti zhmotnila v ruce. Právě ve chvíli, abys rychlým, nacvičeným pohybem odvrátila hrozící nebezpečí. Teď už ale nesmíš váhat. Tohle byl skutečný útok a nebýt tvé zbraně, už bys byla vážně zraněná u jeho nohou.

Algila Rosevin z Daricie - 23. ledna 2010 18:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Strážnice Byl silný, nenechal se tak snadno zastrašit, to jsem poznala podle jeho slov, chvíli to vypadalo, že aura strachu ho donutí se ke mě nepřibližovat, ale neměla bych podceňovat jeho vůli. Najednou za mě zaútočil, snad to bylo štěstí nebo ještě nebyl můj osud nyní zde zemřít, když se mi v ruce zhmotnila má drahá dýka s kterou jsem automaticky odvrátila jeho útok. Uskočím z jeho dosahu, nemeškám, nehodlám mu dávat další příležitost na útok. Začnu vyvolávat Tesák a zaměřím se na jeho ruce. Nechci ho zabít, nebo aspoň ještě ně. Nechápala jsem co to má za pomatenou mysl. Jaká spravedlnost je v tom zabít nevinné nenarozené dítě? Jaká je spravedlnost v tom týrat těhotnou ženu strachem o život svého dítěte? V jeho srdci je temnota. Nepřestávám se soustředit na zaklínadlo, na jeho ruce, které jsem mu chtěla přinejmenším zmrzačit.

Strážce - 23. ledna 2010 20:30

soukromá zpráva od Strážce pro Strážnice Proneseš zaklínadlo a necháš do něj proudit veškerou svou zlost. Nevíš, jestli je to dobře, ale cítíš právě teď, že by to nemusel být až tak špatný nápad. Zaútočí na tebe znovu, není až tak slabý, rozhodně jej nesmíš podcenit. Zasáhne tě a bokem ti projede bolest. Část úderu pohltí magické šaty, přesto cítíš, že je to nebezpečné zranění. Nepolevíš a bez přestání držíš svou vůlí kanál magické energie. Vzduch znovu zasténá pod náporem energie z Podsvětí. Záblesk, jak se Tesák rozdělí na dva a bílá záře protne přítmí chvíli před tím, než zasažený muž zařve. Každá ze střel mu projde prsty a dlaní, které ihned zrudnou, zšednou a promění se na beztvarou hmotu. Zbraň zařinčí o zem a velitel stráží s řevem pohlíží na své ruce. Odpotácíš se pozadu a opřeš se o dveře. Jsi zraněná, krvácíš. Ale není to tak hrozné. Tvůj protivník je na tom o dost hůř.

Algila Rosevin z Daricie - 23. ledna 2010 21:02

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Strážnice Ucítím že mě zraní, přesto mě to nevytrhne z soustředění na zaklínadlo. Zranění by mohlo být nebezpečné, ale prozatím musí počkat. K dalšímu útoku se nedostane, protože mé zaklínadlo zasáhne cíl. Ale řev který muž vydá mnou otřese, spustím ruce podél těla a rukou se chytnu za ránu na boku, ustoupím a opřu se o dveře. Zírám na muže a na jeho ruce, byl to otřesný pohled, zvedl se mi z toho žaludek. Najednou jsem nemohla uvěřit, že jsem ho tak odporně zranila, znetvořila. I když si to zasloužil sebevíc. Nejhorší, byl ale ten jeho řev který otřásal nejen mým tělem a i duší. Začala jsem si ránu magií léčit, nemohla jsem to nechat na později, ještě bych vykrvácela. „Zahrával jsi si až příliš dlouho. Tvé štěstí tě jednou opustit muselo.“ Řekla jsem mu necitlivě nad jeho bolestí i když opak byl pravdou. Litovala jsem ho, ale nemohla jsem si dovolit znovu změknout. „Jak by se ti líbilo, kdybych ti to samé provedla s tvýma nohama?“ zeptám se a narovnám se.

Meirion z Ilianoilis - 24. ledna 2010 11:38

Začíná mě znepokojovat zdržování před cestou Stočím otěžemi koně a popojedu k čaroději. "Dagerone, sám víš, proč s tebou nakonec nemůžeme jet. Nemohu a nechci tě dál zdržovat." Opět mu kývnu na rozloučenou. Pousměji se na trpaslíka, vědouc, co si pomyslí o tom, že nakonec s nimi nepojedeme. Vrátím se k hloučku kolem slepce. "Vyšší mocnosti jsou občas nevyzpytatelné. Naše cesta se ještě nedělí." Prohlásím ke všem, hlavně k Saiovi a Scay. Je mi mladíka líto, ale bude se s tím muset nějak vyrovnat, stejně jako kněžka i my. Koneckonců, můžeme se oddělit někde časem - až nám bohové ukáží, co a kde pro nás přichystali a jestli vůbec chtějí, aby k nějakému rozloučení došlo. Zatím to vypadá tak, že se budeme muset snášet, zvykat si na sebe a nechat se obrušovat bolestivým způsobem, jako když se připravuje dokonalý diamant. O pár hran zřejmě přijdeme. Teď jen mohu doufat, že se služebnice smrti ovládne a nebude mít zbytečné řeči a proslovy. Jistě i k ní Kain promluvil a ukázal jí alespoň z části, jaké jsou jeho záměry. Elleandora nechávám na pospas Loiře. Jejich spor ohledně maličkosti kolem Saie mi připadá nicotná a zčásti i ješitná a čekám na odpověď Saie, ke které ho dívka vyzvala.

Sai z Mariasu - 25. ledna 2010 16:41

Rozruch kolem není vůbec něco, co by mě těšilo. Ani trochu. Být středem pozornosti, obzvlášť takovéhle, se mi stává příliš často a příjemné to nikdy není. Nechci ještě více rozdmýchávat plameny, a tak promluvím, až když jsem tázán. Letmý dotyk, i když za zjevným účelem očisty, mě překvapí, ale naštěstí už ne tak moc, jako předtím kůň. “Smrt pana Elleandor a paní Meirion…kentauři, v lese. Nedokážeme panu Dageronovi stačit…“ Polknu. “A starý chrám, poničený. Krkavec na lebce…Kainův znak. Ale to bylo…“ Odmlčím se, nadechnu se a zakroutím hlavou. Když sám nechápu povahu vidiny? chrámu, jak bych ji měl vysvětlit někomu dalšímu? Vypadá to, že vlastně díky mně se paní Meirion rozhodla – dál půjdeme se skupinou kněžky. Úleva, kterou jsem ještě nedávno cítil, je tatam. Loučení se Scaywen a Tamiánem se nekoná. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co ještě by se mohlo zvrtnout…

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 26. ledna 2010 09:09

Velmi zábavná rozmluva Probuzení nebylo milé, vyletěla jsem ze země jako by mi pod zadek hodil někdo uhlík. Rychle jsem se vyskočila na nohy a zkontrolovala se jedním dlouhým pohledem. Vše bylo v pořádku, zavřela jsem na chvíli oči a poděkovala, že to byl jen sen. Smrad zatuchliny a smrti však byl všude kolem. Vydala jsem se směrem k tábořišti, dnešní noc strávila jsem strávila stejně jako všechny noci v lese, přesně tam mi bylo nejlépe a bezpečí takové jaké jsem si vytvořila. Všichni se pomalu probírali, když jsem zahlédla Meirion jen jsem přimhouřila oči a prohlédla si jí. Vypadala zdravě a v pořádku, další důkaz, že to byl jen sen. Ovšem její pohled je vědoucný. Ona to tedy ví, ví co se stalo, byla tam. Odvrátím od ní pohled a vyslechnu pár rozloučení a dokonce i pár výzev k zabalení si. Přešla jsem ke koním a čapla hned po prvním. Byl to nějaký hnědák, ostatně jako většina koní zde. Zkontrolovala jsem sedlo a překontroluji brašny. Vyhoupnu se do sedla a pohodlně se usadím vzhledem k rozhovorům zde ještě dlouho nepojedeme. Pobídla jsem koně a i s ním přijela k ostatním, tedy ke skupince okolo slepce. Kainův polorozbořený chrám? Ještě řekni že si viděl devět jazyků a je již zcela jasno kam mám namířeno, ráda bych si ještě s pláštěnkou něco vyřídila, jen doufám, že ona opláštěná osoba nebyla třeba Scaywen. Poposednu na koni a z torny si vytáhnu kus sušeného masa a začnu jíst.

Strážce - 26. ledna 2010 17:45

soukromá zpráva od Strážce pro Strážnice Sešleš jednoduché léčivé zaklínadlo. Rána se zaceluje pomalu, ale víš, že nesmíš plýtvat energií. Těžko říct, kolik jí ještě budeš potřebovat. Napadá tě, že by nebylo od věci nosit u sebe Démonův kamínek nebo jinou bylinku na zastavení krvácení. Tohle je hrozně nepraktické a pomalé. Co kdybys musela bojovat dál? Cítíš příjemné teplo nebo snad chlad pulzující z tvé dýky. „Slitování! Slitování!“ skučí a napřahuje k tobě znetvořené ruce. Popravdě, lítost se pomalu rozpouští a máš čím dál větší chuť stáhnout z Podsvětí další ničivou energii a ublížit mu ještě víc. Cítíš se teď tak mocná, že neexistuje síla, která by tě dokázala zastavit.

Loira el-Aravan z Nargadu - 26. ledna 2010 18:15

Před cestou Blázen, zhodnotím jeho vysvětlení. K čemu je věštec, který třeba vidí budoucnost, ale je z ní vždy tak vyděšený a zmatený, že nedokáže vysvětlit, co viděl? Zamyslím se a podívám se věštci do tváře. A co když lže? Co když na nás hraje jen nějakou nečistou hru? Řekne jen pár nesmyslných hesel. Kentauři, smrt, chrám, krkavec, lebka. Symboly, pod kterými si může kdokoli představit, cokoli bude chtít. Každý něco jiného. Nenaučil se náhodou slepec jen využívat ostatních? Můj pohled je stále pátravější a podezřívavější. Ze zvyku nakrčím nos a pokusím se nasát pachy. Necítím skoro nic, krom podzimu, tlejícího listí a soli ve větru. „Kentauři nejsou,“ zašeptám ke slepci tak, abych Elleandora neurazila, „ve válce je elfové vyvraždili.“ Jenže, mám pravdu? Vždyť je to tři století... Vrátím se ke koni, tyhle hry mě přestávají bavit. Otočím se ke trojici, popravdě, k srdci mi nepřirostl ani jeden z nich. „Jestli jedete s námi, tak pojeďte,“ odvážím se navrhnout, i když vím, že tady velí Scay, Tamián, nebo snad oba. Jak snadno se spolčili, uvědomím si a zase podezřením přivřu oči. „Ale už vyjeďme, ať tu nestojíme celý den,“ vyhoupnu se znovu do sedla. „Scaywen, kudy?“ optám se naší domnělé velitelky.

Strážce - 26. ledna 2010 18:23

Před cestou Dageron se naposledy otočí k Meirion, na jednu stranu chápavě, na druhou stranu s podezřením, že sebou nechá mocná čarodějka manipulovat. Bylo by však netaktní jí něco takového říct. Ale z jeho očí to vyčteš. „Jak chcete. Stejně byste jen jeli v našich stopách. Můžete v nich vyrazit tak nebo tak, klidně později. Pochybuji, že byste nám stačili dlouho. Jsi stále příliš unavená. Já už jsem se zdržel dost a příliš. Buďte s bohy,“ dodá čaroděj a pobídne koně. Cestou kolem vztekajícího se trpaslíka plácne jeho koně po zadku a ten vyrazí za vytrvalého sakrování a jiných nadávek. Jejich skupinku uzavře k potěše Ashk temný elf, se kterým si nikdy nerozuměla. O něco později jste už na místě zůstali sami. Nekromant i s žoldnéři zmizí v lese, zvuky dunících kopyt utichnou.

Algila Rosevin z Daricie - 26. ledna 2010 18:47

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Strážnice Zatnu pěsti a nechápu, kde se ve mě ta touha po krutosti objevila. Způsobovala to snad ta magie? Nebo vztek na tohohle muže, který mě náhle prosil o smilování a vztahoval ke mě zničené ruce? Tohle jsem nebyla já, kazila mě snad ta Nekromancie? Co když všichni nekromanti bývali dobří lidé, ale tahle magie je zkazila až do morku kostí? Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych zahnala ten pocit naprosté moci a touhy jenom proto mu ještě více ublížit. „A ty by jsi se mnou měl slitování?!“ vyštěknu. „Ne... bezostyšně by jsi mě nechal zabít jen proto, že by jsi mohl! Proč bych se měla slitovat nad někým kdo chce zabít nevinné dítě, které se ještě ani nenarodilo?“ znechuceně si odfrknu. Na chvíli se odmlčím a sleduji ho přimhouřenýma očima, zvednu ze země jeho meč, který si prohlédnu, přemýšlela jsem nad tím jestli bych mu aspoň jednu z rukou neměla useknout, nakonec jeho meč, ale zabodnu do dřevěné podlahy. Vím, že udělat to, tak bych toho pak litovala. „Dobrá.... slituji se. I když si to vůbec nezasloužíš. Ale uděláme to takhle... ty... se hned vzdáš velitelství a už nikdy nebudeš zastávat nějaký post ve kterém by jsi mohl vydávat rozkazy a rozhodovat nad tím kdo zemře a kdo bude žít.“ Říkám mu svá ultimáta. „Za druhé... jestli nedáš Taramen a jejímu dítěti pokoj... vrátím se a slitování už mít nebudu. A za třetí... až odsud odejdu nepošleš za mnou žádného ze svých mužů. Víš co by se totiž stalo?“ hledím na něj bez jakékoliv známky soucitu. „Protože bych jim udělala to samé co tobě a asi i něco horšího.“ Říkám to zcela vážně. „A ještě něco... budu tě sledovat. Pokud cokoliv z toho co jsem ti tu teď řekla, tak se vrátím, najdu si tě a pak ti tohle bude připadat jako procházka růžovím sadem. Ne jen že ti seškvařím ruce, nohy, ale i tvé mužství. Ne nutně v tomhle pořadí.“ Tentokrát se na něj sebevědomě usměji. „Rozuměli jsme si? Souhlasíš s mými podmínkami? Nebo mám začít ti škvařit nohy?“ pozvednu ruce jako kdybych se chystala znovu vyvolat Tesák, nepřestávám ho však sledovat.

Joshua z Oronu - 26. ledna 2010 19:28

Před cestou Zabořím loket do hřívy, když se můj kůň, dá-li se to tak nazvat, zvohne k nějakému keři, kterým se začne cpát. Dám mu celou svou důvěru a opřu se o něho, aby se mi sedělo pohodlněji, než vyrazíme. Kupodivu bez svých obvyklých připomínek naslouchám mírnému rozruchu, co nás nepatrně zdržuje od odjezdu, a dělám si předběžný obrázek o zbytku lidí. "Takže pojedeme hezky spolu?" S širokým úsměvem několikrát pozvednu obočí. "No není to skvělé?!" Narovnám se v zádech a rozhodím rukama do stran. Možná jsem vážně jen já místní debil, který z toho má radost. No a co! Plesknu svého koně po zadku. "Mám tu ještě dost místa, přidá se někdo na mého," Odmlčím se a změřím si zvíře pod sebou jedním krátkým pohledem. "statného oře?" Porozhlédnu se kolem, zda po tomto projevu nebudu taky někomu ležet v žaludku. Inu, jako bych už asi někomu neležel. Mwah! Poškrábu se na hlavě.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 27. ledna 2010 10:11

“O několik hodin později...“ stále před cestou... To vykecávání mě jednou zničí, né, že bych nedokázala udržet pozornost, to snad i jo, ale... s těma jejich kecama to fakt neni lehký. Pobídnu Valihráška a nenápadně se doplahočím až k tomu magorovi, co má tak dementní hlášky. Upiju ze svý (teď už svý) lahve a podívám se na něj jako na každýho takhle po ránu. Rozhodně by vypadalo drsně, kdybych se k němu nahnula, ale to s vejškou Valihráška neni tak docela dobře proveditelný, takže k němu vzhlídnu: “Když je to tak skvělý, ručíš za to, že ten pošuk nespadne z koně, protože kdyby si k těmhle výhovorkám ještě natloukl hlavu... Quantaire chraň! A jestli spadne, uříznu ti půlku prstu a nakrmim jim toho čokla.“ Nemluvím nahlas, jen prostě nechci, aby měl někdo dobrou náladu. Úplně to kazí atmosféru toho, že jdem provokovat Kaina. Krom toho, taky to kazí celou vražednost mý ranní nálady. Pak se usměju a znovu se napiju. Snažím se neopít už po ránu, ale copak to s touhle skupinkou jde?! Raději zašpuntuju láhev a začnu ji schovávat do báglu. Natočim se tak, aby si magor s tim ménem, co připomíná výkřik někoho, komu člověk šlápne na nohu.., Joo shaa... všiml dýk a všeho, co by se při troše fantazie dalo naskládat do jeho těla.

Joshua z Oronu - 27. ledna 2010 10:33

Před cestou S pozvednutým obočím shlídnu vedle sebe na tu násosku, co se octla vedle mě, a nebráním se úsměvu. Rozpačitě současně s ním zavřu oči a ihned mi to v hlavě šrotuje. Co ji mám říct, aby mě neflákla svou lahvinkou přes papulu? Hernajs! Tahle ženská je výzva! Pootevřu očka a zaměřím svůj pohled k ní dolů. "Ale co bych padal, šmankote!" Mávnu nad ní rukou a jsem rozhodnut ji dohnat k tomu, aby do sebe kopla všechnu tekutinu, co po nosí po taškách. Kdyby se snad chovala jinak, byl bych schopen k ní shlížet jako k perle skryté v lastuře na dně korálové moře, ale takhle. Nejistě se ošiju, ty dýky mají být možná varování. Inu, nebude těžké se ji nedotknout. "Hlavně aby pod tebou ta herka neklesla, vypadá znaveně." Prohodím a přehodím pravou nohu přes koňskou řit - stanu na zemi a několika skoky se octnu u Saie, na jehož rameni se octne má dlaň. "Nebuď z toho tak paf, kamaráde." S otázkou v očích sjedu pohledem ostatní, copak tedy bude dál?

Geidan Stål - 27. ledna 2010 16:56

Ó, Kaine, do jakých sraček jsi mě to uvrtal! Protočím oči nad divadelním představením. "Tak nám přijeli komedianti. A když chrám nenajdeme, protože slepec-věstec, který má větší nadání vidět věci skryté - větší než já - je srab, pořád si můžeme vydělávat jako potulná společnost, co táhne od vesnice k vesnici. Myslím, že s ním, naivními elfy, kteří jsou asi poslední exempláře na světě, a s násoskou budeme opravdu parta k pohledání," neodpustím si ani teď svoje kousání. Tohle byl výlev zcela přízemní, dalo by se říci lidský, kdybych byla člověk. Ne kněžský. Na ty bude času dost, až se mě zase někdo bude snažit přesvědčovat o nekonečném dobru a podobně. To mu ukážu výlev kněžský, přesněji řečeno kainovský. A ani k tomu nebudu potřebovat ten oltář v chrámu. Zakroutím nad tím hlavou a protentokrát si řeknu, že elfa nekopnu do obličeje. Ještě ne. "Kain se teď musí královsky bavit. Ale touhle zkouškou projdu taky," zavrčím si, když otáčím koně směrem, kterým hodlám cestovat. Na slepce se nemůžu spolehnout, protože ten je ještě víc mimo, než kdyby ta násoska vyžahla celou láhev. Démone, bylo by lepší, kdybys ho opanoval. S tebou by se možná dalo mluvit... A strach bys mi nenahnal, už ne. Chrání mě Kainova moc. Zemřu, až on si bude přát! "Pojedeme směrem na Nargad a Xirii. Tak doufám, že v okolí své domoviny mi budete nápomocní s orientací," otočím se na Angara a Loiru.

Strážce - 27. ledna 2010 19:12

soukromá zpráva od Strážce pro Strážnice Nevíš, ale matně si vzpomínáš, že je používání sil z Podsvětí návykové. Měla by ses na to zeptat Avaret, než se ti to vymkne z rukou. Přesto, i když tušíš, že to není tím, čím bys chtěla být, přesto máš nutkání to skončit. Usmrtit ho ošklivou smrtí, kterou setkání z ničivou silou podsvětí způsobuje. Nakonec se ale ovládneš. „Slitování,“ zopakuje zoufale velitel stráží. Překotně přikyvuje na tvé příkazy a podmínky. „Souhlasím. Se vším souhlasím! Prosím!“ dostává ze sebe mezi vzlyky nesouvisle. Zdá se, že jsi jej dost potrestala a vyděsila zároveň. Jen jestli to bude stačit, až aura strachu opadne. Jen jestli nakonec nebudeš litovat soucitu, který mu hodláš projevit. Máš opravdu dost moci a sil, abys své výhrůžky splnila, bude-li třeba?

Algila Rosevin z Daricie - 27. ledna 2010 20:08

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Strážnice Ušklíbnu se. „Hodný chlapec.“ Poznamenám a vydám se ke dveřím. Ještě předtím než odejdu se otočím. „Pamatuj si. Budu si tě hlídat. Porušíš-li jedinou věc z naší dohody, zmrzačím tě tak, že si budeš přát raději zemřít. Příště nebudeš prosit o smilování, ale o smrt a ani tu ti nedopřeji.“ Znovu ho varuji, sjedu ho chladným pohledem a pak vyjdu ven. Projdu strážnicí a když vyjdu ven na ulici spokojeně se usměji. Myslím, že jsem to zvládla dobře. Přesto se ještě nevracím do hostince. Vydám se k domům naproti strážnice, kde se schovám do temného zákoutí, tak abych viděla ke vchodu strážnice. Mlčky ho sleduji a čekám. Jestli ven vyběhnou strážní budu vědět, že se rozhodl dohodu nedodržet. To by znamenalo, že se budu muset zase za ním vrátit a splnit své hrozby. Možná bych je, ale první měla sledovat abych zjistila co chtějí udělat. Jen jsem mohla doufat, že bude mít ten chlap rozum a udělá co jsem mu řekla. Ať si aspoň tuhle poslední noc trochu užiji než ráno vyrazím domů. Nebo bych měla vyrazit hned? Moc se mi nechtělo. No rozhodně se musím jít rozloučit s Darasem a pak se uvidí.

Elleandor z Tarémie - 28. ledna 2010 13:12

Odchod? Nikdo se nepřiznal, viník neměl tolik odvahy v sobě, aby si za svými činy stal. Však surovci bývají až příliš často ti největší slaboši. Ale tak nějak jsem to čekal. Nečekal jsem ale, že mi bude Loira lhát přímo do očí. Možná to neviděla?! Snažil jsem se najít omluvu, ale něco se ve mně zlomilo, jestli jsem dosud cítil k těmto lidem nějakou přízeň a úctu, nyní za malý okamžik ztratili v mých očích na ceně. V tom přišel další, mnohem silnější šok. Bolestivější, ze strany Meiron. Naše cesta se ještě nedělí... naše cesta se ještě nedělí. Jako ozvěna znělo mi v uších. Pocítil jsem dýku bodnutou do zad, i když zasáhla pouze mou duši. Je to má chyba, já si uvykl nechat Jí rozhodovat za sebe. Sklopím hlavu, zatímco si mladý pán Sai převezme svého koně. Po chvilce se hlava narovnala, kamenná tvář s chladem v očích. „Pokud je to přání vyšších mocností, nemá důvod se dále zdržovat.“ Protne ticho okamžiku můj hlas se silným nádechem lhostejnosti. Ani mladíkova slova o smrti z rukou kentaurů na mne již neměli žádný vliv, smrti jsem se nebál a pokud bych se měl připojit na cestu skrz velký kruh, byl jsem na ni připraven. Zbytek mladíkových slov již nedávat až takový smysl. Je příliš mlád, aby takovýto dar zvládal. Potřebuje pomoc. Opatrně, ale pečlivě jsem připevnil své věci k sedlu, uchopil koně za uzdu a přiblížil se ke koni Meirion a opatrně ho přidělal k jejich sedlu. A začal uzdu připevňovat, aby čarodějčina koně můj kůň poslušně následoval. „Obhlédnu okolí.“ Prohodím a aniž bych čekal na nějakou reakci se otočím k Saiovi. „Já ve Váš dar, mladý pane, věřím. Držte se u paní Meirion, ona vás ochrání.“ Prohodím k němu a zamířím pryč od skupiny. Další dění již jde mimo zájem mé mysli. Když už musím jít s nimi, tak co nejdále od nich. Vždy jsem miloval létání ve výškách nebo brouzdání hlubokými jezery, vždy jsem rád zapadl do krajiny, skrývaje svou skutečnou podobu. Pohled na hladinu moře byl překrásný, jistě příjemnější, než jaký by byl pohled na mé kroutící se tělo, pomalu se měnící v dravého ptáka. Od otevřeného moře přišel poryv silnějšího větru a do vzduchu se vznesl ostříž, černošedá křídla mohutně zamávaly, aby ještě okamžik zakroužil nad mořem, než našel silný proud a vznesl se vysoko na nebe.

Strážce - 01. února 2010 18:03

Cesta Vyrazili jste po jižním okraji Ohnivých hor. V uctivé vzdálenosti minete sopku. Stejně jako před třemi sty lety i nyní stále z hory bez vrcholu stoupá jemný sirnatý dým. Postupujete pomalu, cesta lesy a pláněmi není nijak přehledná ani příjemná, k tomu se přidalo první opravdu sychravé podzimní počasí, které láká k ohni velkých severských domů s krby a kožešinami. Občasný déšť vám rozhodně náladu nelepší a nestěžují si vlastně jen ti, od kterých se to čeká. A ti, kteří se rádi prohánějí po okolí v těle zvířat, i když Elleandor musel své proměny omezit, protože se výrazně začalo měnit jeho chování. Druid se začínal ztrácet ve svých podobách a stále více byl v lese, až mu musela Meirion v soukromí připomenout, kým je a co se s ním děje. Magie přeměn má svá úskalí, stejně jako každá jiná – posedlost. Saiovy vidiny se neopakují. K nelibost Scaywen a naopak ke klidu všech ostatních. Meirion již ale v koutku duše začíná váhat, jestli neudělala chybu. Jen jestli se slepý věštec již nebojí své vidiny vykládat vám ostatním, občas sedává na kraji, dál od ostatních, zasněný, jako by byl na jiném místě. Čarodějka se stále více nemůže zbavit dojmu, že se s ní snaží někdo manipulovat a její bohyně to nutně být nemusí... Když jste se přiblížili k velké vesnici na okraji Zakarských lesů, které máte podle Scay v plánu minout, přiláká vás nejen to, že se o vás hned nezajímá ozbrojený doprovod, ale i pohostinnost místních lidí. Rádi se s vámi podělí o nějaké drby i trochu skromného jídla a nijak je neděsí, že jste ozbrojení. Už je to tři dny nepříjemného cestování a jste rozhodnutí si odpočinout, usušit věci a dát si konečně zase pořádné jídlo, které nebudete muset chystat vy. Některým také došla pálenka, jiní nepohrdnou postelí. Poslední sklizeň pozdních plodin vrcholí a lidé se začínají chystat na zimu. Vidíte několik povozů se dřevem, jak je koně tahají plně naložené od lesa směrem k vesnickým stavením skrytým z části palisádou a z části valem. Můžete si vybrat, jestli chcete zavítat do hostince nebo do domu bohatšího statkáře, který vás pozval. Když se rozhlížíte po vesnici, všímáte si jedné věci. Na severu, v ranní mlze, se skrývá skalní stěna a v ní jasně vyhloubený důl, jakých je v okolí sopky Itôn několik desítek. Nikde však nevidíte světla pochodní, neslyšíte rytmické údery na skálu ani pokřik horníků, nevidíte lešení, z kovárny nejde nekonečný kouř a údery na kovadlinu tady prostě chybí. Něco je špatně – buď se místní zdroje již vyčerpaly a nemělo smysl hloubit dál a hledat novou žílu, nebo je jiný důvod, proč vesničané raději obdělávají neúrodnou půdu. „Pojďte!“ zakřičí na vás hostinský od dveří. Poté vyběhne do jemného deště a přesvědčuje vás dál. „Žena navaří guláš, o vaše koně se postaráme, u krbu je útulno! Máme skvělou zvěřinu i jablečný mošt.“ V hlase muže cítíte radost, že někdo zavítal a že bude moci poutníky pohostit. V hostinci je tma, neslyšíte veselí, nevidíte ani živáčka.

Strážce - 01. února 2010 18:20

soukromá zpráva od Strážce pro Poslední noc ve městě V okolí strážnice bylo příliš dlouho ticho a klid, tak ses rozhodla, že už můžeš odejít. Noc jsi strávila s Darasem, seveřanem, který ti tolik učaroval. Brzy ráno jsi vyrazila na cestu a zpět se dostaneš kolem půlnoci. Jsi utahaná, ale zase ráda, že jsi tvrz vůbec našla. Z dálky nebyla vidět a ve chvíli, kdy už jsi začínala být zoufalá, se stará budova vynoří z magického závoje Opony. Věříš, že jsi ji našla jen díky svého nadání a najednou si pod závojem magie připadáš více v bezpečí, než kdykoli předtím. Jsi doma. Když se přivítáš s kocourem a usadíš se ve své místnosti na vrcholu věže, brzy usneš. Probudí tě ranní slunce. Máš přehozené vnímání „dne“ a „noci“, spát se ti nechce a tak jednou, po opravdu dlouhé době, máš možnost prohlédnout si tvrz ve dne. Avaret jsi neviděla, ale víš, že teď spí. Upoutají tě nové knihy ve tvé knihovně – všechny jsou o bytostech z astrální sféry, o démonech z Podsvětí, o Daerdech, ale i zvířatech a jiných. Časoprostorová a povolávací magie, knihy o jiných sférách. A také ti zde přibylo vybavení, více alchymistických a rituálních potřeb, váček s černým a rudým čarodějnickým práškem.

Algila Rosevin z Daricie - 01. února 2010 19:16

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Zpět ve tvrzi Když se stráže neobjevili, spokojeně jsem přikývla a vrátila se do hostince, kde jsem poslední noc strávila v silném náručí Darase. Nechtělo se mi po pravdě odcházet, přesto jsem se s Darasem s lítostí rozloučila s tím, že se možná ještě někdy potkáme než jsem vyrazila na cestu zpět domů. Cesta mi přišla hrozně dlouhá a úmorná, smiřovala jsem se s tím, že mě zase čeká jen spousta učení. Ale na druhou stranu jsem se i těšila na nové věci a vědomosti, které se naučím. Ale hodně mě trápilo to s novým učitelem. Dorazila jsem k tvrzi a v tu chvíli jsem se najednou cítila lépe. Vrátila jsem se domů a už jsem se nemohla dočkat svého pokoje a Morgana. Dostala jsem se do pokoje, kde se chvíli pomazlím na přivítanou s Morganem než mě přemůže únava a usnu. Probudím se ráno, jen si povzdychnu, budu muset zase se naučit spát přes den. To abych šla pak po poledni spát, abych přes noc vydržela. Avaret ještě spala, takže jsem měla asi tak dvou hodin volno než bych měla jít zase spát. Nakrmím Morgana a pak zkontroluji své rostliny a pak si všimnu nového vybavení. Zvědavě si začnu knihy prohlížet a stejně tak i zbytek věcí. Nejvíc mě zaujali váčky s práškem a přemýšlela k čemu může sloužit. Začínala jsem mít neblahý pocit, že to má co dělat s tím novým učitelem. Kdo to jen může být? Chvíli uvažuji, že si budu číst některou z nových knih, ale pak se rozhodnu, že zase zkusím prozkoumat tvrz a třeba najdu nějaké nové místo a třeba najdu něco zajímavého. Podrbu Morgana za ouškem a vydám se na průzkum.

Elleandor z Tarémie - 02. února 2010 12:00

Cesta neznámo kam Rychle jsem nabral výšku, cítil jsem jak s každým metrem výšky mě opouští veškeré starosti. Kroužil jsem vysoko na nebi, kochal se pohledem. Ani jsem nevnímal čas. Někdy okolo poledne jsem v dáli na obzoru spatřil první kuželovité obrysy sopky Itôn. Vrcholy Ohnivých hor se silnou podporou mraků a sirné mlhy dlouho toto vládce oblasti skrývaly. Ale já věděl, že se jednou poddat musí. Každou hodinou se pak obrysy zvýrazňovaly. Vítr zesílil a opřel se o mlhy a sopka se ukázala v celé své kráse. Vítr však přinesl sebou i mraky a tak poměrně příjemné ráno se stále častěji měnilo v příliv deště. Mě to nijak nevadilo, já si užíval letu. Byl jsem ve svém živlu. Ke skupince jsem se snesl pouze dvakrát, poprvé, abych je upozornil na pobořený most přes proláklinu, zřejmě po nějakém záchvěvu sopky a nutnost to obejít víc na jih, podruhé jsem musel poukázat na nebezpečí říčky, přesycené nočním deštěm kdesi v horách, která nabrala na síle a prudkosti. K večeru se mi podařilo ještě ulovit dva divoké zajíce a tři myši, na které se ale společníci příliš netvářili. Jejich chyba. Jednu jsem snědl, než jsem se proměnil zpět. Byla velmi dobrá. Meiron mě jen sledovala, ale mlčela. Noc jsem strávil po boku Meirion, ale vlastně jsem s ní nepromluvil ani slovo za celý večer. Nějak jsem ztratil chuť s kýmkoliv mluvit. Probudil jsem se brzo ráno, vítr přes noc zesílil ještě více a já uznal za vhodnější se do vzduchu nepouštět. Vybral jsem podobu vlka, v hustším lese to chtělo něco menšího. Do oběda vše probíhalo poklidně, aspoň, co se mě týká. Tedy přesněji do chvíle, než jsem nahnal stádo laní přímo proti skupince. Možná jsem je měl nějak upozornit, přesto svou pohotovost dokázaly a aspoň jednu trefily. Zdálo se, že je vše v pořádku do chvíle, než jí chtěli vzít. Stál jsem nad mrtvým zvířetem a nevím, co mě to napadlo, ale v okamžiku, kdy se přiblížili, jsem na ně zavrčel a vycenil tesáky. Meirion na mně nevím po kolika letech zvýšila hlas a to jen pronesla mé jméno. Po více než dni jsme spolu mluvili. Připomínala mi rizika magie a to nejen přeměny, každá měla svá úskalí. Já stále cítil tu chuť zůstat ptákem, nevracet se na zem, kterou jsem cítil uplynulé noci. Cítil jsem se tak trošku divně, ale i spokojeně a uvolněně. Přesto jsem se radši již neproměňoval a s odstupem uzavíral naší výpravu. V noci jsem se opět vrátil do oblak a kochal se. Ráno jsem se probudil ještě v chmurnější a mlčenlivější náladě. Když jsem spatřil vesnici, chvilku jsem pozoroval dění a zkoumal, co se oproti minulé návštěvě změnilo. Můj pohled po chvilce spočinul na štolách, tak jsem se odtrhl od ostatních, stejně jsem pro bezpečí všech do vesnice vstupovat nechtěl a vyrazil jsem pěšky ke štolám.

Joshua z Oronu - 02. února 2010 18:09

Vesnice V levé ruce pevně svírám otěže svého koně, pravou ruku mám zasunutou ve vyhřáté kapse. Už je to nějakou chvíli, co kráčím raději vedle svého čtyřnohého kamaráda a příčina může být buď ta špatně strávená myší potvora, z které se mi zvedal žaludek už tehdy, co se ten kus žvance blížil k mým rtům, a nebo ty červený bobule, které jsem se rozhodl sprásknout ihned po úzkostlivém kručení mého žaludku. No a teď to chce všechno vrátit, nevděčník jeden. Stejně jako ostatní, snad kromě Saie, se rozhlížím po vesnici a hledám nějaký objekt svého zájmu. A kupodivu to ani netrvá dlouho. Na moment se zastavím v chůzi, i když moje herka pokračuje dál. Snad ji mé loudání zneklidňuje, nebo nevím, proč pohazuje stále hlavou a snaží se jít dál. Vzhlížím k místu, kde se nachází důl. Ale nikde nikdo. Ostatně, všude kolem je to jaksi ponuré. V tom bude nějaké lumpárna... Ale stejně... Na mysl mi padne, jestli by se tam z té masivní skalní stěny dal vydloubat ještě nějaký ten lesklý šutřík. Očividně se mi v hlavě rýsuje plán. "Tak to snad ani nepůjde odmítnout!" Odpovím okamžitě na zmínku o jablečném moštu a guláši. Ve vteřině zapomenu, že už od začátku, co jsme sem vešli, tu něco nesedělo. S úsměvem na rtech natahuju ruku s otěžemi k hostinskému, aby se postaral o mého koně.

Strážce - 02. února 2010 22:48

soukromá zpráva od Strážce pro Průzkum tvrze Procházet se tvrzí je poměrně zajímavé – takhle za světla. Prozkoumáváš a hledáš místa, která by třeba temnota mohla skrýt. Našla jsi jedno. Podzemní místnost, s velkým nakresleným pentagramem, mramorovou podlahou a prázdným kamenným oltářem. Nedokážeš poznat, komu je zasvěcen. Chvíli bloumáš kolem, ale místo ti přijde velmi obyčejné, tak nakonec odejdeš. V podzemí ale narazíš na další místo. Nejdříve netušíš, co to je, pak ti ale přeběhne mráz po zádech. Vězení. Místo, kde jsi strávila dva či snad tři roky zavřená v malé kobce. Zdá se to tak dávno, ale probuzené vzpomínky ti zvedají žaludek a plní tvou duši děsem. Zase si připadáš jako malá vystrašená holka, skrytý strach a hrůza se znovu probouzí... „Pomoc, pomozte, prosím!“ ozve se z poza jedněch dveří.

Algila Rosevin z Daricie - 02. února 2010 23:02

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kobka Tvrz za světla vypadala o hodně veseleji, přesto být chodby aspoň něčím ozdobené vypadalo by to ještě lépe. Jenže to by trvalo věky než by se ty všechny chodby dali vyzdobit. Našla jsem místnost s pentagramem a oltářem. Na chvíli jsem přemýšlela, jestli to náhodou neslouží k tomu rituálu jak z živého člověka vysát život a tak nestárnout, ale jistě to slouží i k dalším věcem. Jinak tu nebylo nic moc zajímavého tak jsem vyrazila dál. A dostala jsem se někam, kam jsem ani náhodou nechtěla. Až po chvíli si uvědomím, že to jsou kobky, kde mě tak dlouho drželi. Začnu se třást, když se mi vybaví ty měsíce strávené ve tmě a samotě. Rozhodla jsem se, že raději rychle zmizím, už jsem byla na odchodu, když se ozvalo něčí volání. Ztuhnu a zase se otočím. Přejdu ke dveřím z kterých se hlas ozýval. „Halo?“ zavolám v odpověď a napadá mě jestli to není nějaký další chudák co tu musí trpět dokud ho nevezmou do učení. „Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ zeptám se přes dveře.

Strážce - 03. února 2010 19:41
	soukromá zpráva od Strážce pro Kobky „Pomozte,“ ozve se zpoza dveří zmučený mužský hlas. Mříž, kterou by se dalo nahlédnout dovnitř, je příliš vysoko a i tak je v cele úplná tma. Nevidíš tam nic. „Jmenuji se Estar, zajali mě upíři. Kdo jsi ty?“

Strážce - 03. února 2010 20:24

Stinné chvíle Několik posledních dnů nebylo pro Sherleg až tak špatných. Sice tě hned z rána několik dní nazpátek nachytali ve stodole a zrovna nadšení z toho nebyli. Zvláště proto, že se jim i den předtím ztratilo něco ze spíže hostince a majitel si v tu chvíli dal dvě a dvě dohromady – když zbytky našel u tvého provizorního pelechu. V první chvíli jsi dostala vyhubováno a málem i nějakou tu ránu či kopanec, ale až sis to odpracovala v kuchyni i kolem hospodářství, neměla ses zrovna špatně. Mohla ses najíst a občas si ukořistit i nějakou tu maličkost pro sebe. Bohužel se ty maličkosti začaly hromadit, stejně jako tvé nevhodné a bezstarostné chování. Odmlouvání, utíkající slepice z nezavřené ohrady, vůz postrčený do příkopy a podobné rošťárny. Hospodáři začala docházet trpělivost. A to byl přesně ten okamžik, kdy ses rozhodla, že hostinec není to pravé místo na přečkání zimy, že než napadne sníh, tak se pohneš někam dál. Rychle sis sbalila ve spíži kus suchého salámu, bochník chleba a vyrazila zadem pryč. Štěstí ti přálo, zrovna dorazil do vesnice někdo, kdo hostického zaměstnal. Čas se tiše vytratit. Zamířila jsi s veselým pískáním cestou necestou, když se před tebou vynořila skála posetá opuštěnými štolami. Tohle nebyla cesta, kterou jsi chtěla jít. Nespokojeně ses zamračila. Mlha se povaluje po okolí a ty od neutěšeného místa nemůžeš odtrhnout oči. Důl je tajemný, zbytky lešení zchátralé. A je tu nepřirozené ticho. Zůstaneš tak stát několik dlouhých okamžiků. Pak neohroženě vykročíš. Tedy si to alespoň myslíš, ve skutečnosti tě oživlá smrt číhající v temnotách láká, aniž bys jí mohla vzdorovat. Už jsi přímo ve vstupu do jedné ze štol, když zaslechneš kroky.

Algila Rosevin z Daricie - 03. února 2010 21:44

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kobka Zamračím se. Proč by ho zajali? Upíři si přece... no... své jídlo sem nenosí... nebo ano? To se mi vůbec nelíbí. Něco jiného je člověka... no zabít na místě a druhá ho tahle nechat čekat. „Já se jmenuji Algila.“ Začnu a pak zaváhám, nevěděla jsem co říci. „Kdysi mě také upíři zajali. Drželi mě v kobce dva roky. Pak mě najednou pustili a začali učit magii. Žiji tady a má učitelka je upírka.“ Pak sama nad sebou pokrčím rameny, jako že jsem nevěděla co jiného říci a tohle mi přišlo jako nejlepší. „Jak dlouho jsi tady? Proč tě unesli?“ zeptám se. Co by udělala Avaret, kdybych ho pustila? Musel být nějaký důvod proč je tady. Snad ho také chtějí později učit? Možná bych se měla s Avaret první na to zeptat.

Sir Angar z Xirie - 04. února 2010 15:43

Vesnice Během dlouhého cestování dávám přednost cestovnímu oblečení, před těžkou plátovou zbrojí, která se hodí spíše pro boj. Cestovní oděv je složený z jednoduché plátěné košile, vesty a tmavých kalhot. Těžkou zbroj mám během cestování pečlivě složenou a uloženou za sedlem koně. Jedinými zbraněmi, které tedy mám po ruce je meč v pochvě u boku a lovecký nůž zastrčený za opaskem. Ostatně víc ani není potřeba. Když po třech dnech opět dorazíme do civilizace, velké vesnice na okraji lesa, věnuji svou pozornost možným nebezpečím, která by nás tu mohla potkat. K mému údivu tu nevidím žádné ozbrojence ani stráže, kteří by naší skupině jistě měli věnovat zvýšenou pozornost. Přece jen, většina z nás je ozbrojených a kdybychom chtěli, mohli bychom způsobit slušné potíže. Dolu na severu, který je z vesnice vidět nevěnuji příliš velkou pozornost. Přece jen už je to více než tři století, kdy jsem byl v této oblasti naposledy. Za tu dobu se mohla žíla vyčerpat. Daleko zajímavější, nežli důl mi přijde nabídka od hostinského, který nás zve k sobě na guláš. To je nabídka, jenž se neodmítá. Seskočím tedy s koně, podívám se co na to ostatní a pokud nemá nikdo nic proti zastávce v této vesnici rychle vyhledám místo, kde by se dali ustájit koně a hned potom zamířím k hostinci.

Tallulah Špuntě ze Zarnu - 04. února 2010 19:29

Vééésničkáááá a chla… guláššššek milášššku Putujem… Putujem… Putujem… Mám otlačenou prdel, až to pěkný není. Už jsem vymyslela nejmíň tři způsoby, jak si sednout tak, aby otlačeniny nedostávaly tak zabrat. Teda, ne ty samý. Valihrášek prostě jenom pořád šel. Kopec. Rovina. Všechno jedno. Scay mohla bejt jakkoliv drsná, ale ani ona nedokázala popohnat naší karavanu. Nemluvě o tom, že by to čarodějka nerozdejchala. Teď kolem sebe najednou prostě nemá tu AURU, která nutí sednout si na prdel o pootevřenou tlamou. Ne, teď je to prostě utahaná elfka, co se snaží zachránit kusy hrdosti a sebe samotnou. Zábavnost jízdy byla přímo úměrná s požíváním pálenky, ale ta došla až tak nějak… zatraceně rychle. Putujem… Putujem… Jakmile hostinskej otevře klapačku, už jsem dole s koně. Kašlu na ustájení, kašlu na přivázání. Za tu dobu jsem si už stihla všimnout jedný kladno záporný Valihráškovi vlastnosti. On neuteče. A pokud jo… se nedá svítit, teď to prostě není důležitý. Vlastně mě to ani nenapadne. Už jste někdy ustájovali loď? Jde to blbě… a říká se tomu většinou zimní suchý doky. Pomalu se belhám k hostinskýmu. “Lej pivo!!“ aby se ani neopovážil myslet na něco jinýho, třeba nás zdlouhavě uvítávat nebo další takový hovadiny. Jdu tak, že mám nohy dál od sebe, jak jsem pořád objímala ty velký Valiho oblý boky. Je to docela makačka, ale já to zvládnu. Co dělaj ostatní mě mrtě nezajímá. Až na druida, tomu případně nabídnu místo vedle sebe. Tedy vykopnu odtud kohokoliv jinýho, páč s nim si musim důvěrně promluvit. Peníze mám sebou, prázdný lahve na kořalku taky... Vrána je někde blízko a ostatní... áááá karty sebou má taky.

Sherleg z Mazorského lesa - 04. února 2010 20:42

Z hostince ke štolám aneb esta tam... Dost lidí mě podezírá a často mi i ortevřeně vyčítá, že se až přehnaně spoléhám na své "velké, hezké oči". Mudrlanti dodávají, že bych na to mohla doplatit, ostatní se obvykle rovnou chápou koštěte, klacku nebo dalších domácích pomůcek na přidrzlá nedochůdčata. Za tu dobu, co se potloukám sama světem, jsem si zvykla. Je to div, že jsem vůbec ještě naživu, právě pro ten můj styl života, který tak rád vychází z přítomnosti, okamžitých příležitostí a využívá improvizaci. Scénář je obyčejně dost podobný. Příležitost následuje pokus a ten buď úspěch nebo útěk. Slova dost podobná, nemluvě o tom, že na útěk většinou dojde stejně. Vždycky se najdou nepřející škarohlídi, kterým můj kukuč nepřijde ani dost roztomilý, natož ubohý a obdarování nebo odpuštěníhodný. Vidí jen drzou odrostlou holku, špinavou chamraď , která se poflakuje bezcílně světem, krade a žebrá a kdo ví, co ještě. Teď už dobře vím, že lidé jsou nevděčná a nechápavá chátra, která nedokáže, ba dokonce ani nechce ocenit mou pomoc, radu nebo statečný čin... Ve slabších a mimořádně vzácných chvílích sebespytu musím přiznat, že ne vždycky se má obdivuhodná a velkolepá myšlenka daří správně realizovat a není proto divu, že se lidé zlobí, ale jsem přece opuštěné, osamocené děvčátko...tak co by, kruci, ti hamouni ještě chtěli?! Někdy mám chuť opáčit:"vždyť mi ještě nebylo ani sto!", ale lépe nedráždit tyhle vesničany, žoldáky a pocestné podobnými ublíženými řečmi, i kdyby všechny mé slzičky a protáhlé obličeje byly jen neskrývaným hereckým výkonem. Nebo možná právě proto. Stačí to překvapení, když ušmudlaný mládenec je špinavá, sotva dvanáctiletá holka a k tomu špičatouchá! Pobyt v hostinci byl chvílí klidu a vítaného odpočinku. Škoda jen, že slepice nepochopily význam slova: morálka a řád, naložený vůz stál v cestě mému pokusu o fakt dobré a mimořádně promyšlené kouzlo a ten mizerný pohůnek objevil mou malou a tak chytrou skrýš na věci pro "horší časy" a začal mě vydírat. Přestože jsem si mohla být jistá, že tenhle kluk už nic neřekne, tušila jsem, že tu začíná být "horká půda". Zkrátka občas se věci nevydaří jak by se chtělo a pak už se to jen sype a sype... Moudře jsem poznala, že je čas zmizet. Využila jsem příchozí skupinky, sbalila nejdůležitější věci - jídlo, přikrývku, něco k pití, starou kudlu, pár mincí z výčepu a vydala se pryč. Místo lesní pěšiny se však přede mnou začaly otevírat temná ústí starých štol. Dříve jsem se k nim raději ani nepřiblížila, ale najednou kráčím přímo tam. Kdesi v podvědomí mám neutuchající pocit, že tohle není dobře. Ale mnohem silněji a zajímavěji zní hlas v mé hlavě, který podněcuje mou zvědavost a popouzí mě alespoň nahlédnout do jedné z těch tmavých děr. Kdesi za mnou se ozvaly kroky, které mě na chvíli vytrhly z myšlenek na podivuhodné tvory a věci, které tak nutně musím spatřit a potkat... Chvatně se ohlédnu, zda za mnou hostinský neposlal nějakého čeledína s holí nebo důtkami, aby mě chytil a spráskal. Ale muž, který kráčí stejným směrem jako já, je cizí. Nejspíš přišel s družinou, jež zaměstnávala mého, teď už bývalého, zaměstnavatele. Chvíli si jej prohlížím. Je dost daleko, abych si mohla všímat detailů, ale zdá se, že je to někdo z mé rasy. Zaujetí však brzy pomine a vystřídá je zase ta prapodivná touha nahlédnout do štoly a projít se tou lepkavou, hřejivou tmou, v jejíž sametovém nitru se skrývají podivuhodné věci... Můj pohled se znovu podivně zkalí a s dětinskou dychtivostí znovu obrátí ke štolám. jen okamžik ještě stojím, jako bych zjišťovala, která je ta správná, ta nejzajímavější, než se k jedné z nich skutečně vydám. Pravidelným, snad trochu prkenným, krokem dospěju až k ústí. Na okamžik mě zachvátí strach a nejistota, ale zvědavost a ten vábivý hlas ji brzy přemůžu. Velkýma, doširoka otevřenýma očima zírám slepě do tmy. Pak už se jen nadechnu a udělám další dva kroky, díky nimž mě nejprve zahalí šero a pak už jen neproniknutelná tma...

Geidan Stål - 05. února 2010 13:06

Na sivém koni jede Smrt, a jak všichni dobře ví, ta se nezastaví před ničím. Ani já ne. I kdyby padaly kroupy, pořád budu v čele družiny, pořád je budu popohánět, ať se nevlečou jak slimáci. Je to i v jejich zájmu. Čím déle budou na dešti, tím horší to bude. Elf se Svairovi moc nezamlouvá, zvlášť když se neustále mění. Zvířata to cítí. Nemůže je oblafnout jako lidi. Psi sice moc dobře nevidí, ale rozhodně pozná, když to před chvílí vypadalo jako člověk a najednou je to vlk. Ale já jsem se o to nijak nestarala. Ať si to vyřídí mezi sebou. Svair se považuje za Alfu a nehodlá tu trpět žádného hybrida. Déšť ze mě vytáhl další zbytek lidskosti. I na mě se cesta podepisuje, tělo je znavené, ale mysl ho žene dál. A začíná to být znát. Prokrvení se mi nedostává i normálně, takže se opět navrací můj vzhled udržované smrtky, který je dokonalý, jakmile se k němu přidá stín pod očima. Pod očima, které neustále planou... trochu až fanaticky. Mě nezastaví ani smrt. A vzhledem k tomu, kdo jsem, to nemusí být obrazné vyjádření. Vesnice mi připadá podezřelá. Nejsem zvyklá na to, že by mě lidi vítali tak... upřímně, zvlášť když mám zbraně, psa a Kainův amulet. Ano, někteří bývají opravdu rádi - ale to je výjimečně. U jiných cítím tu křečovitost, to, jak si dávají pozor, aby si nerozhněvali Kaina. To druzí jsou totiž většinou vesničané, lidé pověrčivější než lidé ve městech. Ovšem když za mnou někdo přišel do chrámu, to bylo něco jiného. A krom toho, že mi připadá podezřelá, vypadá i jaksi... polomrtvá. Možná se nás nebojí proto, že doufají, že jim s něčím pomůžeme. Můj pohled při tom zabloudí ke štolám. Ano, to by mohlo být ono. Možná tam něco sídlí... a ti, co mají zbraně, nejsou najednou nepřátelé, ale dar z nebes. Když Angar sesedne z koně, zastavím ho a nakloním se k němu. "Zjisti, o co se jedná. Tobě věřím - ale vesničanům rozhodně ne," syčím tiše. Možná ani jinak šeptat neumím, protože v tom není ten zmijí jed jako jindy. Narovnám se a podívám se na podivně zamlklého Tamiána. "Přijmeme pozvání statkáře? Pochybuju, že hostinský uživí celou tuhle bandu." Já jsem totiž rozhodnuta zjišťovat stav věcí tam. Možná je to jen planý poplach, ale po nedávných (i dávných) událostech je lepší neustále si krýt záda a nimrat se i v něčem, co nabízí jen stín pochybnosti.

Strážce - 07. února 2010 21:38

Vesnice – hostinec Někomu přišla nabídla hostinského zajímavá, ne-li neodolatelná. Nahrnete se do hostince, tedy alespoň několik z vás, a hostinský se před vámi snaží alespoň trochu místo zútulnit. Tuhle něco odklidí, tam zapálí svíci. Jinde odsune stoličku či ještě na poslední chvíli přetře ne úplně čistou desku stolu. Dýchne na vás útulná atmosféra, vůně sušených bylin a teplo ohně mihotajícího se ve velkém krbu. Muž ještě přiloží do ohně několik polen a chrastí, aby se pořádně rozhořel. Rozsadíte se kolem několika stolů, které jsou nejblíže u ohně. Angar si natáhne nohy k ohni a Tallulah se hned chápe tupláku piva. Co se týče pití, rozhodně nebudeš „na suchu“, děvečka, holka tak patnáctiletá, se umí otáčet a to i přes to, že obdivně sleduje xirijského bojovníka. Pivo voní poctivým chmelem, je hořké a má říz, některý z bohů si na něm dal zajisté záležet a je jedno, jestli to byla Linthela nebo Thex. Oběť by si za to zasloužili oba. Pořádně se napiješ a rozhlížíš se po druidovi. Není tu. Asi dal přednost lepkavému a vlezlému dešti před lidskou společností a teplem domu. Ani by ses nedivila. Místo, které jsi mu ale držela, zabere bez optání tygří dívka, či jak sis Loiru pro sebe pojmenovala. Už už ji chceš vyhodit, ale svými slovy tě předběhne. A netváří se moc přívětivě. Joshua se nahrne k baru s vidinou toho domácího moštu a také vyhlídkou toho, že jako jeden z mála prvních uvnitř hostince má nárok na „přednostní uvítání“, ať již to znamená cokoli. A opravdu, ve dveřích z kuchyně se objeví dvě mladá děvčata, tak kolem šestnácti let, dlouhé vlasy stažené do copů, mladická energie, potutelné úsměvy, šeptání a veselé stydlivé úsměvy směrem ke zloději. „Nestůjte a běžte dělat,“ zahučí hostinského manželka, ženská, že by mohla dělat klidně kovářku, proti svému muži prostě kus baby, „ten guláš se sám neuvaří!“ Děvčata se smíchem zmizí v kuchyni, ale Joshua má pocit, že na něj jedna mrkla. Možná i druhá. Ó jé, to bude večer!

Strážce - 07. února 2010 22:14

Vesnice – na statku „Nejlepší bude se rozdělit,“ přikývne Tamián na souhlas, „tuhle bandu neuživí ani hospoda ani statkář.“ Vyrazíte, po krátké rozmluvě Scay s Angarem, k největšímu a nejbohatšímu domu v okolí. Hospodářství má opravdu úctyhodné a tuto ne příliš úrodnou oblast. Statkář, který se vám představil jako Iliam, vás přivítá ve svém domě. Usadíte se, osamocený pán domu vám nabídne místo u krbu ve velké hale, jídlo i pití nanosí sám. Cítíte v domě smutek, prázdnotu a bolest. Zatímco se sušíte, Iliam sbírá odvahu, aby nakonec promluvil... „Paní Scaywen,“ začne tiše a žmoulá při tom nervozitou cíp oblečení, „musím se přiznat, že jsem vás nepozval jen tak a jsem nesmírně rád, že jste mé pozvání přijala. Mám na vás totiž takovou prosbu. Ale abych začal od začátku...“ Dolije vám víno a začne vyprávět: „Ještě před půl rokem se většina místních živila prací kolem dolů. Gamphin ví, že tu máme nejlepší itônskou rudu v okolí. Jenže, jak už to v těchto dobách bývá, v dole se usídlil démon. Bylo to ošklivé, jedné noci se z dolů ozýval podivný dech, jako by smrt z Podsvětí dýchala, ale to ještě nebylo nic proti křiku, který z dolu vycházel ráno, když se tam šli ti statečnější z chlapů podívat. Všechny je povraždil.“ Sám si přihne vína a pak ještě jednou, aby mohl pokračovat. „Ano, byla to tragédie, ale víte, my jsme tady v horách zvyklí na kdeco. Poslali jsme vzkaz knížeti, že v našich štolách obchází smrt. Vyslal družinu. Upřímně, ne žádné nejlepší z nejlepších, ale prostě ozbrojené žoldáky, co by si s nějakou rohatou potvorou poradili. Tehdy jsem udělal velkou chybu, poslal jsem s nimi svého syna. Tehdy však se už neozval ze štol ani jeden zvuk. Vrátil se jen jeden, pomatený na mysli, skuhral, že v temnotě obchází Stín. Od té doby se všichni drželi dál a modlitby k duchům zabránily bestii podzemní sluje opustit. Předevčírem ale dorazil Lovec Stínů. Tichý muž s amuletem z křišťálu a stříbrným mečem. Ta zbraň by stála více, než dvě moje hospodářství, to vám pravím! Všichni se báli, to víte. Kde obchází Lovci, démonické síly jsou silné. Ale on se nezdržoval a vyrazil přímo k dolu. Nevrátil se. Vyprávím vám to proto, že chci, abyste věděli, jak je stvůra nebezpečná, a abyste věděla vše, co vím já, dříve, než vás požádám o to, co jsem chtěl.“ Nabídne vám kus uzeného. „Nevím, jestli dokáže Kain skrze vás Stín zahnat zpět do Podsvětí. A popravdě, o to nežádám. Chci jen, aby duše mého syna našla pokoje, aby měla cestu do Kainovy říše otevřenou a aby jeho ostatky nezůstaly ležet bez rituálu boha mrtvých někde u vchodu k jeskyni. Vím, že žádám mnoho a za to se omlouvám. Vím, že něco takového nejde zaplatit penězi. Proto vás pokorně prosím,“ dořekne a klekne si na zem, skloní hlavu a pokloní se velekněžce až k nohám.

Strážce - 07. února 2010 22:35

Vesnice – doly Elleandor dorazí k dolům právě ve chvíli, kdy zahlédne mladou dívku ve vchodu do jedné ze štol. Ohlédne se po tobě. Pohled má zvláštní, skelný, jakoby opilý či omámený. Pak se dívka otočí zpět a vykročí do temnoty. Uvědomíš si, že cítíš pohled. Někdo tě sleduje, je to nepříjemné. Jako když dravec sleduje kořist, jako kdyby okolím obcházel stín temnoty. Je ti najednou úzko, síla Podsvětí je tu silnější než síla přírody, je to vidět na okolí. Tráva seschlá a šedivá, dokonce ani mech, který přežije vše a v okolí se mu tak daří, tady neroste. Zvířata se štolám obloukem vyhýbají. Máš špatnou, velmi špatnou předtuchu... Opuštěné štoly „Pojď. Pojď k nám,“ uslyší Sherleg tiché zašeptání. Procházíš temnotou několik kroků, než si tvé oči lesní elfky přivyknou na nedostatek světla. Začínáš vidět, světlo nepotřebuješ. Kráčíš a oči upíráš za hlasem, do křivolakých chodeb. Pokaždé, když už si myslíš, že jsi hlas dohnala, že už musí být za rohem, za zatáčkou, ozve se odjinud. „Pojď, čekáme tu na tebe, nenech nás čekat dál,“ rozléhá se šeptání, které můžeš slyšet jen ty. Uděláš několik dalších kroků, když o něco zakopneš. Muž. Mrtvý. Vedle něj leži na kamenné zemi meč. Nádherný, stříbrný meč, vykovaný mistrem nad mistry. Nevidíš žádné zranění, které by bojovníka mohlo zabít. Zvláštní, povšimneš si jen zakaleného amuletu s křišťálem na jeho krku a kapky krve zaschlé u koutku jednoho ze zírajících očí. V temnotě se něco pohnulo. Je to blízko. A v tu chvíli si uvědomíš, že cesta do Podsvětí je velmi krátká a ty stojíš na jejím konci. Už žádný lákavý hlas. Žádný příjemný pocit zvědavosti. Nic z toho, jen děs a příšerná hrůza, kterou nedokážeš potlačit.

Strážce - 07. února 2010 23:47
	soukromá zpráva od Strážce pro Kobky „Jsem tady dva dny. A netuším, proč mě tu zavřeli. Ale obávám se nejhoršího.“ Hlas nezní příliš vyděšeně, spíše odevzdaně. Nyní v něm však svitla špetka naděje: „Pomůžeš mi? Než se vrátí! Prosím, nenech je vrátit se. Buď tu se mnou!“ Za dveřmi se něco pohnulo, zaslechla jsi pár šouravých kroků a pak se někdo z druhé strany opřel o dveře.

Algila Rosevin z Daricie - 08. února 2010 00:50

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kobky Pocítila jsem k tomu muži za dveřmi, jakési sympatie, asi to bylo tím, že tu byl uvězněn stejně jako kdysi já i když tu byl jen tak krátkou dobu, přesto cítil stejnou beznaděj jako kdysi já. Kdyby se mnou kdysi tenkrát takto někdo promluvil, také bych cítila naději, ale jak bych zareagovala kdyby mi taková naděje odešla s tím, že mi nemůže pomoci? Vím, že to by mě naprosto zdrtilo. „Pomohu ti Estare. Neboj se, udělám co jen zmůžu abych ti pomohla.“ Slíbím mu. Pořád jsem nechápala, proč ho tu drží. Také ho chtějí učit magii? Nebo si ho tu drží jako potravu? Začnu se rozhlížet, někde tu musel být ten zatracený žalářník jehož příchod jsem vždy vítala, ale i proklínala navzájem. Nejspíš bude mít klíče u sebe, pochybuji, že by je tu někde nechal viset na háčku. Prohlédnu si zámek u dveří, mohla bych ho zkusit zničit Tesákem. Ale co s ním budu dělat pak až ho osvobodím? Do města ho odvést nemohu, to by bylo na příliš dlouho. Dát mu jídlo a nějakou zbraň... dostal by se sám přes les? A kdybych ho ukryla tady v tvrzi, nevycítili by ho upíři? „Estare. Ustup co nejdál od dveří, zkusím na zámek použít jedno kouzlo.“ Řeknu mu a čekám až tak udělá. Pak začnu vyvolávat Tesák, zaměřím se na zámek.

Elleandor z Tarémie - 08. února 2010 07:52

Doly Byl jsem vcelku rád, že nikdo se mnou nešel, poslední dny jsem začínal pociťovat potřebu být sám, s Meirion jsem byl rád a ostatní mi více méně také nevadili, jen kdyby nebyli všichni na jednom místě... Pomalu jsem se blížil ke štolám, když mě zaujala změna prostředí, prvně tráva ubývala, pak již dost prořídlá začala šednou a po pár krocích jsem již šel po skále prokládané oky pískovité neúrodné půdy. Byl jsem pár desítek kroků od jedné ze štol, když jsem před sebou spatřil dívku. Zaslechla mne a otočila se ke mně, ale jakoby ve snu, i její oči, jako by zapadaly dokonale do zdejší krajiny. Otřásl jsem se, jak mi projel mráz po zádech, něco tu nebylo v pořádku. Něco se tu skrývá a sleduje mě to. Potvrdím si v mysli získané podezření. Nahlédnu do astrální roviny a prohlédnu si tu podivnou dívku, pak se rozhlédnu po okolí. Musím rychle. Nesmí mi zmizet. Popoženu se a vrátím se tedy do reality. „Stůj.“ Zakřičím na dívku a pokud jsem nespatřil vyloženě nějaké smrtelné nebezpečí, tak za ní rychle vyrazím.

Sherleg z Mazorského lesa - 08. února 2010 10:39

V dole Ano, měla jsem poslechnout instinkt, který mě před vstupem do sloje varoval. Ale volání bylo tak silné...náhle však umlklo a já se ocitla sama uprostřed temnoty. Jenomže není ani sametová ani příjemná. Vlhko a ledový chlad mi pronikají do kostí a jen umocňují strach. Ticho, které padlo na ten nevymezený, zdánlivě nekonečný, prostor je děsivé a zlověstné. Na kůži mi vyrazí ledový pot a instinktivně se přikrčím. Mrtvé tělo pod mýma nohama jen podpoří celou atmosféru a na okamžik způsobí, že i já ztuhnu, jako bych vyčkávala a naslouchala zvukům tušeného nebezpečí. Něco mi ovšem říká, že to, čeho se obávám, je už všude. Blíží se to... lačně si to vychutnává bezbrannost oběti...jíž jsem pochopitelně já. Poslepu natáhnu jednu ruku k rukojeti meče a druhou rukou sáhnu po amuletu. Tomu muži ale k ničemu nebyly...stejně umřel...bez viditelného zranění...zkalený křišťál a nablýskaný meč... podezíravě se zarazím a polknu nasucho. Štítivě stáhnu ruce od obou předmětů aniž se jich dotknu. Zatěkám rychle pohledem mezi předměty, tiše se nadechnu a znovu hmátnu po meči. Ve jménu Thexe, kéž mě v této situci ochrání a dostane živou ven! Sevřu rukojeť zbraně a stáhnu ji k sobě. Znovu se rozhlédnu i za sebe a začnu couvat. Malér, malér, malér...kruci to je malér... zní mi dál v hlavě, zatímco klopýtám zpět. Srdce mi divoce buší v hrudi a dech se zkrátil. Dobrá a moudrá Óreo, jak z toho ven? Ticho mi dál buší do spánků, narušované mým vlastním nepravidelným, šouravým krokem vzad. Bohové, pomoc! Krčí se ve mně malá dušička a vstup je tak zoufale daleko za mými zády.

Loira el-Aravan z Nargadu - 08. února 2010 11:26

Hostinec Přisednu si k Tallulah. Vidím jí na očích, že mě poblíž sebe nevidí ráda, spíše měla v plánu jinou společnost. Nejspíše pořádnou flašku. Už už by otevřela tu svoji klapačku a poslala mě ke všem démonům, ale byla jsem připravená, co jí řeknu. Tak snad mě bude alespoň chvíli poslouchat... „Tallulah, že ano?“ řečnická otázka na začátek. „Musím se tě na něco zeptat,“ začnu a oči se mi jako vždy v těchto chvílích zúží nedůvěrou. Všechno je to nějaké divné. Mám pocit, že něco tady jde mimo mě a stále nevím co. A to mou částečně kočičí povahu neskutečně štve. Zabubnuji netrpělivě nehty o desku stolu, jak se snažím zformulovat myšlenku. Pak se k ní nakloním a mluvím velmi tiše. Nepřítel naslouchá...

Loira el-Aravan z Nargadu - 08. února 2010 11:27

soukromá zpráva od Loira el-Aravan z Nargadu pro Tichý hovor „Scaywen tvrdí, že hledá nějaký chrám. Popravdě, ať si. Já mířím na sever a dokud se naše cesty nerozdělí, ať si hledá třeba démonův kamínek. Proč s ní jde Tamián chápu. Ale pak tu už začíná hádanka. Saie přesvědčila nějaká jeho předtucha a elfové mu věří. Joshuu přesvědčil nekromant a tomu nevěřím, ani co by se za nehet vešlo. Pak je tu Ashk a její podivné pohledy, které si vyměňuje s čarodějkou. Děje se tu něco moc divného a většina čarodějníků v tom má prsty. Nevěřím jim, ani jednomu. Něco chystají, o něco jim jde. Ale pak, na konci té hádanky jsi tu ty. Proč s námi jdeš?“

Joshua z Oronu - 08. února 2010 11:48

Hostinec Dlaně rázně stanou na desce barového pultu, kde stojí pár prázdných korbelů a huba mi jede jedna báseň. "Jídlo a pití sem! A všechno na účet té drsné ženy na koni, kněžky jedné zatracené." Zvolám a ještě si u toho zažertuji; ovšem kdyby to bral někdo vážně, mně to určitě vadit nebude. Aspoň z mé kapsy neubude. S úsměvem vyčkávám svou objednávku, ani sednout si nejdu, jak jsem natěšen. Letmo loupnu hlavou do strany za dívčím chichotem a zrozpačitím. Bleskurychle se ohlédnu za sebe, ale tam nikdo! U Thexe, ty máš kliku, chlape! Ale dívky ne, těm se budu věnovat až dosyta zaplním svůj prázdný žaludek. Hospodská s tukovým prstencem, nebo to všude na ní jsou snad svaly, ani nevím, je rázně pokárá a já nad tím musím pokývat hlavou. "Tak se na ně musí, ženský líný." Prohodím s culením a jakmile se mi dostane aspoň pití, zacouvám pár kroků zpět a hrcnu si na zadek ke stolu. Ty laškující dcerky na mě při odchodu snad i mrkly. Pokud tak touží po zábavě, copak by byly ochotny mi za ni dát? Tady to zrovna nevypadá na zlatý důl... Povzdychnu si a vyhrnu rukávy zašpiněné plátěné košile. Napiju se.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 08. února 2010 11:52

Cesta a vesnice Celá cesta byla, tedy proběhla více méně v tichosti, sledovala jsem okolí a občas koukla na Meirion, snad aby mi řekla, zda se vše stalo nebo to byl jen výplod mojí fantazie. Kůň šlapal a já pochopila, že je jeden z nejlepších společníků, drží hubu a prostě jde jak chci. Ve vesnici, kde jsme zastavili se mi něco sakra nezdálo. Nejen že nás ti ozbrojenci naprosto ignorovali, ale zdejší byli tak příšerně úlisní a přítulní, že bych je nejraději stáhla z kůže a vyvěsila na plot. Do hostince rozhodně nejdu, lidé nejsou společnost se kterou bych chtěla být a k statkáři se mi také nechce, ten chlap mi připadal jak špatně nakrmené prase. Pobídnu koně a vydám se o něco dál od vesnice a pomalu se ztratím v dešti. Měla bych se rozhlédnout a zjistit, co mi to tu tak vadí. Zkontroluji všechny své zbraně i tornu, měla bych doplnit zásoby masa, třeba kolem v lesích bude nějaká vysoká zvěř.

Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern - 08. února 2010 11:56

soukromá zpráva od Ashk Alde`Ruhn z Ar`nern pro Cesta a vesnice a sledování Ellandora Stále sedím na koni, rozhlédnu se kolem a vidím pouze jediného člověka, který směřuje jinam. Ellandor, tenhle chlapík mi byl stále cizí moc jsem o něm nevěděla a jeho družnost byla nulová. Každý zapadl kam potřeboval, nebo kam ho srdce táhlo, já osobně vyčkala až se mi Ellandor ztratí z nejbližšího dohled a pak se vydala pomalu za ním. Sesedla jsem z koně a plácnutím po prdeli jsem ho odeslala do města, kde byly koně ostatních. Tiše a pokradmo jsem se blížila za Ellandorem, tak aby mě nezpozoroval, ne nadarmo jsem byla špehem, když nechci být viděna prostě nejsem. Skrývala jsem se a snažila se maskovat. Viděla jsem jeho i jistou dívku jak vchází do štol. Vyndám dýku a pevně je přidržím v ruce, kdo ví co je ta holka zač možná by ji slušel kus kovu v hrudi pokud si něco zkusí.

Geidan Stål - 08. února 2010 12:33

Okamžitě sundám promočený plášť i tuniku, takže zůstanu nalehko v košili a kalhotách. S tím se nedá nic dělat, to bude muset schnout, až půjdu spát. Větší zima než tam venku mi být nemůže. "Věděla jsem to." Sice ne úplně vše, co říkal, ale bylo mi jasné, že tu něco nehraje. A že to něco je tam v dole. Že to něco dlí nad celou vesnicí, a proto jsou lidi takoví, jací jsou. Ozbrojený doprovod se ve vesnicích většinou nevítá s otevřenenou náručí, zvlášť sebranka jako ta naše. Vyždímám dlouhé vlasy. Svaira jsem rozhodně nevykázala na chodbu - jsem si vědoma toho, že tady si můžu dovolit téměř vše. Akorát jsem ho nechala oklepat se venku. Teď lehl k ohništi a skoro se z něj dýmí, jak taky schne. Moje oblečení na tom není jinak. S chutí si dopřávám všeho pohostinství, které má. A přemýšlím. Ptát se, proč se démon usídlil zrovna v dole, je pitomost. Stejná jako třeba otázka, proč je nebe modré a ne zelené. Prostě tam je, důl je blízko vesnice, tak má přísun obětí hezky po ruce. Věděl, že ho budou chtít vyhnat - a doly jsou už tak děsivý prostor, místo, odkud se nedá utéct, pokud dravec chce. Tma, úzko, dál a dál do podzemí klikatými chodbičkami... Jen mi nejde do hlavy, proč tam posílal syna. Copak nevěděl, že půjde na smrt? Bojovat kovem proti démonům... pitomci. Tady pomůže jen síla bohů. Tedy, jediného boha. Víš, Kaine, že myslím tebe. Mlčky ho poslouchám, pohrávám si s přívěskem, zatímco jednou rukou uždibuju maso nebo chleba. Mám dojem, že kdyby někdo přišel, musel by si myslet, že majitel je tu na návštěvě a my jsme domácí. Jsem ráda, že mě přijal s patřičnou úctou. Už jsem si myslela, že lidi jsou v dnešní době banda bezbožníků a rouhačů, kteří se nezaleknou ani viditelně se blížící smrti, ani jejích služebníků. Ovšem to, že i lovec démonů se nevrátil... Asi by mi to mělo dělat starosti - normálnímu člověku by dělalo a hned ráno by odjel - ale já jsem pevně přesvědčena o síle a náklonnosti svého boha. Dala jsem mu plno obětin a nikdy jsem na něj nezapomněla. Můj muž, když vím, že je mrtvý, se v mých myšlenkách stal jen stínem. Pamatuju si ho, měla jsem ho ráda... ale je pryč, u Něj. Kdybych se trápila a volala ho, moc na něj myslela a přála si, aby byl tu, vytrhávala bych ho z místa, kam teď patří a Kain by se ještě rozzlobil. Možná takhle vznikají duchové a démoni. Pokud duše nedojde pokoje... anebo je pořád tahána na tento svět. Málokdo to chápe, málokdo se umí vyrovnat se smrtí. Ale já chápu, jak to funguje, proto se toho vyvaruju. A moje myšlenky patří jen Kainovi, jeho úkolu a odměně za něj. "Penězi se to vyvážit nedá, to máš pravdu. Kain je nad toto povznesen, on chce jiné... platidlo. Ale já mám před sebou dlouhou cestu v jeho jménu, proto nad materiálno povznesena být nemůžu, to jistě chápeš. On mi může dát jen svou ochranu a přízeň, nikoliv prostředky. Ale nejdříve... abych si ujasnila věci. Co po mně přesně žádáš? Abych vykonala pohřeb tvého syna? Ano, to mi došlo. Otázkou je, jestli s ostatky, nebo bez. Dá se to udělat i s druhou variantou, jen je to náročnější. Navíc nevím, co se stalo s jeho duší. Možná je uvězněna v těle, možná ji sežral běs. I to se mohlo stát. Ke štolám se každopádně podívám. Brát životy může jen Kain a jeho služebníci, ne potvory, co se schovávají v dolech. Ještě mi ale řekni... Stalo se něco předtím, než se objevil démon? Myslím tím něco významného tady nebo v dolech. Nějaká vypjatá emocionální věc, hromadné úmrtí horníků..." Nějak se objevit musel. Trhlinou. Stejná se obejvila tam na bojišti. Moc dobře si to pamatuju. V záhrobí není jen Kain, ne jen bytosti, co ho poslouchají. On se je akorát snaží držet na uzdě. A pokud se má starat o své ovečky, nemůže stejnou pozornost napřít i proti těm bestiím. Stará kouzla můžou ztratit lesk, okovy už nedrží... Co já vím. Kain je můj bůh a já musím věřit v to, že se o to postará.

Strážce - 08. února 2010 19:06

soukromá zpráva od Strážce pro Kobky Klíč nikde kolem není, což se dalo čekat. Proto se rozhodneš, že zaklínadlo, to, které umíš nejlépe ze všeho, bude to pravé. Proneseš jej tak, jako bys to dělala celý život. Magie z Podsvětí se kroutí ohýbaná tvou vůlí, jako poslušný had. Negativní energie projde skrz zámek a ten se rozpadne v oblaku rzi a popela. Dveře se pootevřou se zaskřípáním do cely. Strčíš do nich, abys je mohla otevřít. Pak se to všechno přihodí nějak moc rychle. Ucítíš silnou paži, zahlédneš, jak se mihne rychlá a svalnatá postava. Neudržíš rovnováhu, obrovská síla tě mrští proti rámu dveří. Udeříš se hlavou. ... Když se probereš, hlava ti třeští. Máš rozražené čelo, ležíš na zemi, z rozbitého nosu ti teče krev. Stále trpíš následky nárazu. Nevidíš ostře a chce se ti zvracet. Opřeš se o ruku a zasténáš. Vyplivneš krev a malátně se postavíš. Musíš se opřít, opravdu ti není dobře. Matně si začínáš vzpomínat, co se stalo. Rozhlédneš se kolem, ale nic, co by ti pomohlo, nevidíš.

Algila Rosevin z Daricie - 08. února 2010 19:33

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Kobky Když vidím, jak se zámek rozpadl, spokojeně přikývnu. Otevřu dveře, abych Estarovi řekla, že může ven a pak se všechno pokazilo. Jen zahlédnu jeho postavu předtím, než mě srazí a já tvrdě narazím do rámu dveří a to mě omráčilo. Když jsem procitla, vůbec mi nebylo dobře. Viděla jsem rozmazaně a zvedal se mi žaludek, i přes protesty těla se začnu zvedat, plivat krev a snažím se zahnat závrať. Když stojím začnu se rozhlížet, rychle mrkám abych se zbavila stále rozmazaných okrajů. „Do háje.“ Zahučím a začnu si otírat krev co mi tekla z nosu. Povzdychnu si a ještě chvíli čekám než začnu s léčením. V poslední době vážně se víc léčím než by mi bylo příjemné. Když si ošetřím rány, nevolnost polevila, ale v hlavě mi stále tepalo, bylo to však lepší. Zadívám se na celu, kde byl Estar uvězněný a povzdychnu si. Dostala jsem se do pěkného průšvihu. Až se tohle Avaret dozví dostanu určitě pěkně tvrdý trest. Začnu přemýšlet nad tím proč Estar takhle vystartoval. Měla jsem tedy jen dvě teorie a to že to není zrovna moc dobrý člověk a nebo mi prostě úplně nevěřil a raději riskl útěk na vlastní pěst. Začnu přemýšlet nad tím kam mohl tak jít, před ním se moc míst asi neotevře... nebo ano? Vydám se pryč z kobek a vydám se ho hledat. „Estare?“ začnu tiše volat a začnu prohledávat místa která znám. Možná, že až zjistí, že se nemá jak dostat ven tak za mnou zase přijde i když... spíš ne. Po tom co mě takhle srazil by mohl mít obavy, že na něj budu rozhněvaná. Což jsem kupodivu nebyla, spíš jsem byla otrávená.

Strážce - 08. února 2010 19:37

Doly Elleandor se rozběhne a také několikrát za dívkou zakřičí, aby stála. Je rychlá, neslyší tě. Vběhneš do štol za ní a proplétáš se úzkými chodbami. Odbočíš špatně a narazíš na slepou uličku. Otočíš se a snažíš se rychle najít správnou cestu. Padne při tom několik tichých elfských nadávek. Nenadával jsi už léta, ale teď cítíš, že pokud děvče rychle nenajdeš, stane se něco špatného. S těmito myšlenkami vběhneš do chodby a do stojící dívky málem narazíš. Aura strachu, která tě v tu chvíli zahltí, je silná. Můžeš se hýbat, ale cítíš, jak strach ovlivňuje tvou mysl a snaží se proniknout do tvého nejhlubšího nitra, najít tvé nejskrytější noční můry a ty pak použít proti tobě... Sherleg zvedne meč. Amulet zůstane ležet, ale čas na to, aby sis to rozmyslela a třeba jej také zvedla, nemáš. Ustoupíš o krok, ale dál nemůžeš. Příšerná panika a strach, iracionální, protože stále nic nevidíš, tě zastaví na místě. Chtěla bys vykřiknout, ale nedokážeš to. Z temnoty před tebou se vynoří postava. Stín. Vypadá jako člověk, ale je tvořen samotnou nocí, tmou či dýmem, není hmotný, ale smrtící jistě je. Vzpomeneš si na dětskou říkačku: Rychlé jako vánek, studené jako led. Tiché jako spánek, smrtící jako jed. Stín se napřáhne po meči, který se v tu chvíli pokryje ledem a jinovatkou. Upustíš jej, vlastně jsi jej ani pořádně nedržela. Dopadne se zazvoněním na kámen. Překrásná zbraň, napadne tě s lítostí. V tu chvíli se za tebou ozve hlas muže, který šel za tebou: „Stůj!“ Stín, nehmotnou rukou téměř u tebe, udělá něco, co by asi nikdo nečekal. Stáhne se bleskově zpět do temnoty a aura strachu zeslábne. Nezmizí však úplně.

Strážce - 08. února 2010 19:47

soukromá zpráva od Strážce pro Ochoz nad nádvořím Chvíli hledáš a procházíš chodbami, když zaslechneš hluk na nádvoří, který tě přiláká. Vyjdeš na ochoz. Na nádvoří se bojuje. Osamělý bojovník, ramenatý muž se stříbrným magickým mečem, který žhne modrým plamenem. Proti němu stojí pět upírů. Nádvoří kryje před sluncem zaklínadlo tvořící nevysvětlitelný oblak temnoty, jako by se snad slunce štítilo svítit na toto místo. Slunce však svítí dnes velmi silně, proto jsou v zaklínadle trhliny a nemrtví bojují ve velmi nevýhodném postavení. Však také jeden z bojujících leží na zemi, strnulý v podivné póze i na nemrtvého, patrně byl zbaven života či neživota již podruhé. Byla by to velkolepá podívaná... Zahlédneš Avaret, jak na muže zaútočí, holýma rukama, ale podle rychlosti pohybu tušíš, že by dokázaly prorazit zeď. Estar, což je jistě neznámý bojovník, nezaostává. Uhne tak rychle, že pohyb ani nezaregistruješ. Zableskne se a jeden z upírů odletí deset kroků daleko, mimo dosah ochranného zaklínadla. Zavřeští příšerně, až to trhá uši. Vzplane a během několika chvil se promění na zmítající se chuchvalec plamenů a jeho ohořelá mrtvola zůstane ležet na pro něj smrtícím slunci.

Algila Rosevin z Daricie - 08. února 2010 20:00

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří Zarazím se, když uslyším hluk na nádvoří a hned se tam vydám a to co vidím mě vyděsilo. Zírala jsem na boj, který pode mnou probíhal a neuvěřitelná tíha poznání mi prozradí, že tohle je jen moje chyba. Bylo mi jasné, že ten bojovník je Estar. Trhnu sebou, když vidím smrt jednoho z upírů, zachvěji se. Za tohle mi hrozí horší trest než jsem si myslela. Zadívám se na Avaret a dostala jsem hrozný strach o její život. Pohlédnu z novu na Estara, který se je všechny snažil zabít. Teď už jsem na něj měla vztek, hrozný vztek! Ten lhář! Jak mě mohl takhle obelhat? Já věřila, že je to jen nějaký nevinný muž. V očích se mi zaleskly slzy hněvu kterou jsem cítila k němu, ale také na sebe, že jsem takový idiot. „Podvodníku. Lháři.“ Zanadávám tiše a zamračím se. Rozhodla jsem se, že upírům v boji pomohu, Estar o mě zatím nevěděl, třeba se mi ho podaří zasáhnout. Začnu vyvolávat Tesák dost silný na to, aby ho zabil a zaměřím se na jeho svalnatou postavu.

Sherleg z Mazorského lesa - 09. února 2010 12:29

Důl Udělala jsem sotva dva kroky na roztřesených nohou, ale jako bych prošla věčností, když se přede mnou temnota zhmotnila do zlověstné postavy. Nebylo třeba mi vysvětlovat, že věci spějí k horšímu a nit mého života se zkrátila na poslední roztřepený cancour. Meč mi zamrzl v ruce a vypadl z prozáblých prstů s třeskem na zem. V duchu je mi líto ztratit krásnou zbraň a říkám si, že zemřít s něčím takovým v ruce je lepší než zemřít s prázdnýma rukama...ale neodvažuji se ani pohnout. Tak takhle skončím? Další kus masa pro podzemní havěť na cestě do podsvětí? Vskutku neslavný konec mých velkých plánů a snů...říkávali mi, že jednou dokážu velké věci...lhali snad?! Než dozní rachot, jenž způsobil dopadající meč na kamenitý podklad, zvuk, který se rozpadl do ozvěny, odrážející se mezi studenými stěnami, ostrý, nepřirozeně hlučný v temnotě, ozve se za mými zády hlas. Nečekaně a silně, až nadskočím. Instinktivně se otočím a s očima, doširoka otevřenýma, se přikrčím ke stěně chodby. Lapnu po dechu, div se nezalknu a vylekaně se ohlédnu zpět k temné siluetě. Jakoby hlas toho muže rozfoukal smrtící hmotu jako černý kouř a zahnal ji kamsi za roh. Ani nevím, čím to, ale pocítím ve svém srdci nečekanou úlevu. Ne snad přímo lehkost, ale úlevu. Jakoby železná síla strachu povolila a dovolila mi konečně se zase nadechnout a hrábnout po životě jako po nové velké šanci. Rychle pryč, je tam mrtvola... zašeptám ustrašeně, jakoby nehybné tělo mělo být to nejhorší, co nás v podzemí může potkat. Skloním se znovu pro meč a zacouvám k cizinci.

Strážce - 09. února 2010 22:45

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří Boj se nevyvíjí dobře a navíc máš problém zaměřit své zaklínadlo. Bojovníci se hýbou příliš rychle, abys stíhala sledovat, kdo je kde a zároveň se soustředit. Zkoncentruješ se a dáš do zaklínadla co nejvíce síly. Vzpomínáš si, že takové střele z negativní energie se už neříká Hrot, Tesák nebo Tesáky, ale Kopí nebo Oštěp. Opravdu, střela je podlouhlá a vypadá daleko nebezpečněji, než jsi zvyklá. Zaměříš zaklínadlo a posledním pohybem ruky jej vyšleš... Střela proletí prostranstvím a Estar ji, snad podvědomě, ale spíše magií, dokáže odrazit mečem a rozbít ji na malé střípky magické energie, která se rozpadne na malé jiskry a nezpůsobí žádné škody. Přesto ale tento zvrat na chvíli bojovníka vykolejí. Avaret neváhá a jedním přesně mířeným úderem mu prorazí lebku a zároveň zlomí vaz. Je to tak samozřejmý zásah, tak naturalisticky přesný, až se ti udělá nevolno. Křupnutí a šplouchající zvuk, který následuje mozek a krev rozmáznuvší se po dláždění, to není nic, co bys chtěla slýchat častěji. Avaret se o chvíli poté objeví přímo vedle tebe. Vypadá, že má obavy a strach. Strach ... o tebe. Podívá se ti do očí a ty tušíš, že musí ihned vidět do tvé mysli a přesně tušit, co se stalo. Natáhne se k tobě a přiloží ti konečky prstů na čelo a spánek. Neprotestuješ, nemá to smysl. Ucítíš mravenčení a uvědomíš si, že tě právě zamazala krví od mrtvého bojovníka. Její mysl se prolne s tvou a tvá vůle se jí pokusí postavit, jak jsi vycvičená. Marně, psychická magie staré upírky zlomí brutálně veškeré bariéry, až zaskučíš. Avaret stáhne ruku a podívá se na tebe studeným pohledem. „Běž do svého pokoje,“ pronese jen. Zlobí se. Vždy mluví tiše a příkře, když se zlobí.

Algila Rosevin z Daricie - 09. února 2010 23:00

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří – Pokoj Nebylo lehké Estara zamířit, pořád se hýbal a měla jsem obavy z toho, že zasáhnu některého z upírů. Nakonec se mi povedlo ho zaměřit a pocítím zklamání, když zaklínadlo odkloní, zamračím se a chystám se to zkusit znovu, ale pak si všimnu Avaret. K něčemu jsem aspoň přispěla, vyrušila jsem ho a tím získala Avaret možnost k útoku. Rychle zavřu oči, abych to neviděla, ale slyšet to zcela stačilo. Zachvěji se a odvrátím se. Aspoň, že už nikomu neublížil. Kdo to vůbec byl? Nějaký dobrodruh, co si chtěl vydobýt slávu tím, že pozabíjí upíry? Zvednu k Avaret oči, když se přede mnou objeví, všimnu si jejích obav o mě, to nevydržím a sklopím oči k zemi. Přesto jsem se ji předtím stačila podívat do očí a jistě viděla co se stalo. Avaret mě chytne za hlavu, nebráním se, sice automaticky kladu vnitřně odpor, ale proti její síle je to nicotné. Když stáhne ruku pohlédnu na ní, znovu provinile sklopím oči, když vidím její zlobu. Přikývnu. „Ano.“ Souhlasím a hned se vydám do svého pokoje. Od té doby se z pokoje nehnu, nejsem, ale klidná, chvílemi sedím, ležím, chodím, probírám se knihami, ale především čekám.

Strážce - 09. února 2010 23:35

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj Trvá to dlouho. Jsi nervózní, velmi. Avaret přijde až po setmění. Sedíš na posteli a snažíš se číst, ale nemůžeš se soustředit. „Je čas, abys viděla i jiné obyvatel tvrze, kéž by to bylo za příznivějších okolností.“ Z kapsy vyloví tenký náramek z černo rudého kovu. „Nasaď si to. To je rwemerit. Magická slitina, která potlačí tvou magii,“ je stále velmi strohá. Dalo se to předpokládat, ale tentokrát jsi asi provedla něco opravdu zlého. Pak ti z pochvy vytáhne tvou dýku a pohodí ji vztekle na posteli. „Jdeme!“ rozkáže. Avaret tě vede tvrzí přes nádvoří do míst, která jsi ještě nenavštívila a kam ani přístup nemáš. Všimla sis, že má oblečené své nejlepší bílé šaty, šperky a vůbec je slavnostně upravená. A smutná. Dojdete do středně velké síně s vyvýšeným pódiem a také stolem, za kterým sedí pět postav. Jsou to jistě upíři a velmi staří, čtyři muži a jedna žena. Všichni jsou oblečení tak, jak by sis představovala univerzitní profesory. V hábitech, s těžkými šperky, vyhlížející přísně. A nebo také soudci... Místnost je osvětlená jen mírně slabými svícemi, upíři světlo nepotřebují a na tebe neberou ohled. Avaret tě nechá stát před nimi a odstoupí stranou. „Algilo z Raricie,“ zahřmí hlas prostředního z upírů. „Byla jsi radou Covenantu shledána vinou ze smrti dvou našich bratrů. Přeješ si něco říct před tím, než rada vynese rozsudek?“ No, rozhodně je to rychlý soud.

Algila Rosevin z Daricie - 10. února 2010 00:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Soud Postavím se, když Avaret vejde a s obavami se na ní dívám. Nasadila jsem si náramek, který mi dala. Vezme mi dýku a vyrazím za ní z pokoje. „Avaret... mrzí mě to.“ Řeknu ji tiše a jsem nešťastná z toho, jak byla na mě naštvaná. Ale nechápala jsem s kým mě to chce seznámit, všimnu si jak je Avaret upravená a s leknutím zjistím, že i smutná. To mě znepokojilo ještě víc než její zloba. Rozechvěji se, když vejdeme do síně s pódiem, teď jsem věděla, že jsem na tom opravdu zle. Myslela jsem, že mě potrestá Avaret, ale to že mě budou trestat úplně cizí... upíři bylo hodně špatné. Asi budu mít štěstí, když se mi podaří vyváznout živá. Srdce se mi vyděšeně rozbušilo rychleji a plaše si prohlížela soudící upíry. Avaret odstoupí ode mě a já si připadám hrozně bezbranná. Přesto seberu odvahu a udržím hlavu zvednutou hledící na muže a ženu. Hromový hlas mnou otřese, sevřu látku šatů v pěstích. Když se mě zeptali jestli nechci něco říci, stisknu rty. „Jen...“ začnu a nadechnu se. „Jen chci říci, že mi je to hrozně líto. Jsem připravena přijmout jakýkoliv trest.“ Pronesu s upřímnou lítostí v hlase.

Strážce - 10. února 2010 18:03

soukromá zpráva od Strážce pro Soud Upír přikývne, spíše tě ani neposlouchal. Prostě chtěl jen počkat až domluvíš. „Cena života každého z našich bratrů převyšuje cenu života Algily. Algila Rosevin se tímto za svůj čin odsuzuje k trestu smrti ve jménu rady Covenantu, ve shodě pět z pěti,“ řekne neúčasně a napřáhne se aby udeřil dřevěným pečetidlem do stolu... Avaret nic neřekne, jen zvedne paži. Muž se zarazí. Provede několik gest, muž jí podobně odpoví. Je to nějaká řeč, kterou neznáš. Rozhovor pokračuje, představený rady nyní gestikuluje s ostatními. Žena vztekle vstane, odejde a práskne za sebou těžkými dubovými dveřmi tak, že se divíš, že to vydržely. „Po zvážení radou Covenantu, je trest zmírněn. Algila se odsuzuje k těmto trestům. Za prvé, Algila bude na znamení potupy ostříhána. Za druhé, je odsouzena k dvaceti ranám ledovým bičem. Za třetí, vypálení rodových značek našich mrtvých bratrů, viditelně na otevřené dlaně, nebo na jiné, ale velmi bolestivé místo, její volba. Za čtvrté je odsouzena k domácímu vězení na dobu jednoho roku. Za páté, až Algila zakončí svůj výcvik, je Eraner oprávněna ji vyzvat na souboj. Tímto je soud u konce, proveďte rozsudek!“ nyní udeří kladivem do stolu.

Strážce - 10. února 2010 18:15

Hostinec Do hostince dorazilo pár místních. Sedláci, nejspíše kovář, jeden malý kluk a jedno mladé děvče, patrně s tátou. „Vítejte,“ osloví vás jeden z nich, „doufám, že se neurazíte, když vás požádáme o novinky ze světa? Moc pocestných sem nezabloudí a jakýkoli příběh a zprávy jsou pro nás cenné. Na oplátku u nás můžete přespat.“ Hostinský i jeho žena začínají nosit guláš. Voní to skvěle a ještě lépe chutná. Pivo se začíná nosit ve větším množství, děvečky nezahálejí, cupitají s tupláky a stále nesměle se poohlížejí po mládencích. Na mošt si už nikdo nevzpomene.

Strážce - 10. února 2010 18:43

Statek „Zajisté, mohu zaplatit, nabídnout vám pohostinství a zásoby. Ano, chtěl bych pohřeb, ale upřímně, na pohřeb bez ostatků nevěřím. Jak by mohla jeho duše dojít pokoje v království Kainově, když by jeho ostatky zůstaly ležet pohozené u vchodu do dolů? Každopádně vám věřím. Nechám to na vašem posouzení,“ vstane, ale znovu se pokloní, když zmíní Kainovo jméno. Někdo, když se chce vyhnout smrti, se modlí ke všem ostatním bohům. Tento muž patrně pochopil, který vládne nad smrtí a tudíž i nad životem. „Nevím, ale říká se... No, kousek za vesnicí žije vědma. Čarodějnice. Vždy nám dobře radila, řekla, kdy bude tuhá zima a tak, kdy nebude úroda a bude sucho, kdy máme obětovat bohům, aby myši nesežraly zrní. Ale poslední dobou se chová divně. Bývá vzteklá, lidi vyhání, když ji žádají o pomoc. Někteří říkají, že za Stín může ona, že ona ho svou magií povolala z Podsvětí. Sám nevím, co si mám myslet.“

Strážce - 10. února 2010 19:02

U rychtáře Meirion osaměla. Najdeš dům označený vývěskou správce a kapuci pláště si sundáš až se skryješ pod přístřešek. Zabušíš na dveře. Chvíli se nic neděje, pak ti otevře postarší zarostlý muž. Zamžourá, jak se snaží na tebe zaostřit své oči, u noh se mu motají dva psi a kotě se snaží ukořistit jeho tkaničky. Vypadá jako dobrák od kosti, ale také jako znavený muž, unavený okolnostmi. „Vítej, pocestná,“ změří si tě vodnatýma očima, přesto, že již asi příliš dobře nevidí, hned přehlédne všechny rysy, které o tobě vyprávějí příběh: mírně zašpičatělé uši, elfské rysy i vzrůst vznešených, magická hůl, tak příznačný znak čarodějů. „Jmenuji se Daramon a jsem místní rychtář. Ale to už nejspíše víš, když mi stojíš u dveří. Takže se Kruh konečně rozhodl někoho vyslat? Půjdeš dál, vznešená?“

Algila Rosevin z Daricie - 10. února 2010 19:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Soud Se zatajeným dechem jsem čekala na rozsudek, ale trest byl ten nejhorší který může být. Rozechvěji se a kolena mi změknou, jen tak tak se udržím na nohou, ale trest mlčky přijímám. Bylo to jen spravedlivé. Kvůli mě zemřeli dva. Zpozorním a ohlédnu se na Avaret, která teď ukazovala na muže nějaké znaky a on ji odpovídal. Zmateně jsem hleděla z jednoho na druhého. Co se dělo? I když jsem asi tušila, Avaret se snaží můj trest snížit. Jedna ze soudících je vzteklá a odchází, a já jsem si jistá, že jsem si asi udělala nebezpečného nepřítele. Znovu pohlédnu na muže, který můj trest snížil na několik menších. Žádný z těch trestů mi nepřišli jako dostačující odplata za dva životy, ostříhané vlasy narostou, rány po biči se zahojí a i zbytek trestů byli nedostačující. Nic však nenamítám a jen se radě ukloním a přejdu na Avaret na kterou váhavě pohlédnu, chtěla jsem něco říci, ale nakonec se neodvážím. Vím, že jsem ji zklamala, proto jsem se snad ještě víc bála jejích slov než smrti která mě málem potkala.

Strážce - 10. února 2010 21:08

soukromá zpráva od Strážce pro Rozsudek Rozsudek vykonal jeden s upírů společně s Avaret. Nejdříve tě ostříhali. Tedy, tak se to nazvat nedalo. V podstatě tě Avaret držela a neznámý upír tě dýkou všechny vlasy postupně uřezal těsně u hlavy. Mnohokrát tě řízl či sekl do citlivé pokožky, za chvíli ti teklo tolik krve, že jsi přestávala vidět. Pak tě připoutali ke sloupu a dostala jsi dvacet ran bičem, který jsi sice neviděla, ale byla to ta nejstrašlivější bolest, kterou jsi kdy v životě cítila. A nejhorší na tom bylo, že jsi nedokázala omdlít, ať už díky svému výcviku nebo povahou trestající zbraně. Poté ti hluboko do masa na dlaních vypálil dvě runy, které ti budou navždy připomínat tvou chybu. A nakonec, zesláblou a pološílenou bolestí a ranami, tě odtáhli do tvého pokoje, kde tě pohodili jako kus hadru. Trvalo týden, než ses zotavila. Musela sis pomoci sama, sama si namíchat bylinné lektvary, sama si vyčistit hnisající rány. Magii jsi použít nemohla, rwemerit držel na ruce jako by byl na míru a jakýkoli pokus o magii skončil fiaskem, závratěmi a bolestí hlavy. Po týdnu Přeorientovala ses na noční život a začala jsi zase studovat knihy, nic jiného ti nezbývalo. Dveře byly zamčené a nešly otevřít. Jednoho večera zaklepe Avaret. „Můžu dál?“ zeptá se. Přikývneš. Upírka vstoupí a beze slova ti sejme mučivý náramek, který tě na tak dlouhou dobu odstřihl od tvé podstaty i od tvé magické dýky. Cítíš, jak se ti magické síly začínají vracet. „Dnes se začneš učit časoprostorovou magii. To ale neznamená, že na magii životních sil zapomeneš. Budeš ji cvičit, pořád. Je pro tebe velmi důležitá, ta nejdůležitější. Dnes však začneme s magií prostoru ... a času,“ začne, jako každou jinou hodinu. O událostech, které se odehrály, se nezmiňuje. Nekárá tě. Nepoučuje. Prostě pokračuje ve tvé výuce. „Tak, Algi, řekni mi, co víš o časoprostorové magii.“

Algila Rosevin z Daricie - 11. února 2010 02:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Další učení Trestr byl horší než jsem si myslela, ten co mi stříhal nebo spíš řezal vlasy mě schválně řezal i do kůže až jsem byla celá zakrvácená. No buď to dělal schválně nebo to vůbec neuměl nebo mu to jednoduše bylo jen jedno. Pak přišel na řadu bič, myslela jsem že to bude podobné jako při výcviku, ale teprve teď jsem si byla jistá, že Avaret mě šetřila. Tohle bylo doslova mučení a několikrát si přála aby mě raději zabili. Pak následovalo vypálení rud do dlaní a nakonec mě odvlekli zpět do mého pokoje. Trpěla jsem jak snad nikdy, ne vlastně podobně jsem se cítila po tom co jsem zkusila Tesák. Chtěla jsem se vyléčit, ale až po chvíli jsem si uvědomila, že ten proklatý náramek mi nechali a tak jsem se musela léčit normální, delší cestou. Po týdnu Když jsem se už cítila lépe, začala jsem se zase učit. Nakonec nic jiného jsem vlastně na práci neměla. Uběhl týden, když se objevila Avaret. Ráda jsem ji viděla, ale z nějakého důvodu jsem se přikrčila jako kdybych snad čekala výprask. Zeptá se jestli může dál a já přikývnu, že ano. Sundá mi náramek a já se cítím hned lépe, když znovu cítím svou sílu. Uvolním se, obejmu knihu kterou jsem zrovna četla a přitáhla kolena k sobě. Poslouchám ji a mírně kývám hlavou, že rozumím. Po její otázce se zamyslím, něco jsem o ní uč četla. „Vím...“ začnu váhavě. „Časoprostorová magie je vlastně hlavně... zacházení s časem a prostorem. Některá kouzla mohou něco nebo někoho zpomalit nebo zrychlit, jiná přemisťování věci nebo i sama sebe, ale také přivolání nebo zahnání třeba astrální bytosti, nebo démony. Aspoň... zjednodušeně řečeno.“ Odpovím a zadívám se na ní. Stisknu rty. „Všichni mě nenávidí, že ano Avaret?“ zeptám se. „A ty?“ zajímá mě jestli ke mě také sdílí zášť kvůli mé chybě, která stála dva upíry život.

Elleandor z Tarémie - 11. února 2010 14:28

Dole v dole Dohnat dívčinu trvalo déle, než jsem očekával, vypadala to, že pouze jde, ale spíše jako by běžela, musel jsem hodně přidat na tempu. Přítomnost něčeho nepříjemného, jsem již pocítil při vstupu do dolu o nějakou chvíli dříve, lehký dotek strachu, snažící se vloudit do mé mysli, jsem ještě ustával, ale každým dalším krokem sílil, k tomu to bloudění... Síla aury značně zesílila, když jsem na dívku narazil. Musel jsem si vypomoci již nějakou dobu si připravujícím lehkým obraným kouzlem na ochranu své mysli. Možná jsem tím překvapil stín, který se v tu samou chvíli na dívku sápal. Mžikem zmizel ve tmě a aura strachu trošku polevila. Možná to ale byla samotná má přítomnost. To zmizení stínu pocítila i dívka a promluvila, ne příliš srozumitelně, ale já jí pochopil. Pohled rychle sklouzl k zemi, k mrtvému tělu. Ale jen na mžik. Nebyl moc čas na otálení. Získali jsem pár okamžiků k ústupu. Sám stín neporazím. Dodělal jsem půlkrok k dívce a uchopil jí za háv na zádech a začal jí táhnout ven, sám jsem také couval. Popostrčil jsem jí za sebe. „Jdi, utíkej.“ Jsem k ní musel křiknout, aby se trošku probrala. Útok ze strany stínu jsem očekával každým okamžikem, o jejich nevyzpytatelnosti jsem slyšel mnoho. Jakmile jsem dívku ucítil za sebou. Začal jsem zaříkávat další ze zaklínadel... Zdlouhavé odříkávání zaklínadla. Trvá to. Probleskne mi myslí, zatímco se stále rozhlížím, stín se může vynořit odkudkoliv a já skutečně nemám chuť umřít. Mezi prsty začínají pomalu pulzovat obláčky magie sesílaného zaklínadla. Rychlý pohled vpravo, hned na to vlevo. Nikde nic. Kde je? Další krok vzad, lehké popostrčení dívky. „Tak utíkej už.“ Musí být ztuhlá hrůzou.

Sir Angar z Xirie - 11. února 2010 15:01

Hostinec V hostinci se pohodlně usadím a dál jen čekám než se někdo uráčí mne obsloužit. Pohledem občas sklouznu po děvečkách, které se starají o pohodlí hostů. Čekám až hostinský naplní svůj slib ohledně guláše. Co dělají ostatní mě příliš nezajímá, nic mi do toho není a co se týče sporu mezi Loirou a Tallulah, nemám nejmenší zájem do toho strkat nos. Zatímco čekám na jídlo a snad i něco k pití, přemýšlím o odpovědi na jednu otázku. Tu otázku si kladu několik posledních dní, ale k odpovědi se stále nemohu dopídit. Nic není nikdy lehké. Když už si myslím, že bych odpověď mohl mít zjistím, že tomu stále ještě něco chybí. Mno snad na to přijdu, než to budu opravdu potřebovat... „Díky, díky.“ Usměji se na osobu, která mi po chvíli čekání přinese vytoužené jídlo a pivo. Kováři a dalším nově příchozím nevěnuji příliš pozornosti. Co se týče novinek ze světa, co je pro mne nové, pro ně bude již dávná historie.

Strážce - 11. února 2010 16:27

soukromá zpráva od Strážce pro Hodina časoprostorové magie Avaret přikývne, když vypovíš možnosti použití magie k ohýbání času a prostoru. „Prostor a čas se prolínají a vytvářejí to, co vnímáme jako svět. Ale mistři říkají, že obojí je jenom klam a magie nám může pomoci tímto klamem prohlédnout nebo jej i přelstít. Uvidíš sama. Naučíš se trochu ze všeho, nejvíce tě asi bude bavit práce s časem. Je stejně neposedný, jako tvůj kocour,“ upírka se po dlouhé době usměje. „Pro tebe však bude nejdůležitější práce s bytostmi. Magie evokační ti dovolí působit i na bytosti, které nevidíš. Přivolat je, nebo zahnat. A nemusí to být jen bytosti astrální, mohou to být také démoni, zvířata, dokonce lidé. Nakonec, budeš umět přivolat i sama sebe, k čemu je to dobré uvidíš. Budeš ji potřebovat, protože mocné bytosti budou patřit do tvého nejsilnějšího repertoáru.“ Přerušíš ji svou otázkou. „Nikdy tě neměli rádi,“ odpoví upřímně, „a ty si nedokážeš představit, jak složité vztahy panují v Covenantu. Ne pro každého byly události špatnými. Někdo z nich vytěžil. Někdo ti povolil přístup ke kobkám. Někomu jsi posloužila, jako nástroj, někdo tě využil. Ano, udělala jsi vážnou chybu. Špatnou pro tebe a špatnou pro mě a špatnou pro mnoho z nás. Navíc teď některým něco dlužíš, což je zase špatné pro tebe. Jediný, kdo tě ale skutečně nenávidí z celého nemrtvého srdce, je Eraner. Ta žena, co odešla.“ „Víš, lid, ze kterého pocházím, měl jednu takovou pověru. Věřili, že každá špatná událost je jako kletba, které mluvením o ní a vzpomínáním na ni přidáváme sílu. Proto, když se něco takového u nás stalo a viník byl potrestán a když bylo řečeno, co mělo být, přestalo se o události mluvit. Navždy. Myslím, že je to moc dobrý zvyk.“ Na chvíli se odmlčí. „Jdeme se učit nová zaklínadla,“ pobídne tě.

Algila Rosevin z Daricie - 11. února 2010 17:20

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Učení Když se na mě usměje uleví se mi a také si dovolím se usmát. Odložím knihu, kterou jsem k sobě tiskla a pustím nohy na zem a poslouchám. Když řekne, že budu schopná přivolat i sama sebe vykulím na ní očí. „Sama sebe?“ opakuji ohromeně a nejraději bych se dozvěděla hned jak a k čemu je to dobré. Pak mi odpověděla na mou otázku i když to jestli mě nenávidí na to neodpověděla a já se rozhodla na ní nenaléhat. Poslouchám její slova a jsem překvapená z toho, že někdo to mohl nastražit, takhle jsem neměla mít do vězení vůbec přístup. Přesto to, ale neomlouvá mou chybu. „Mrzí mě Avaret, že pro mou chybu trpíš i ty.“ Povzdychnu si. „Poslední komu bych chtěla uškodit jsi ty.“ Říká, že teď některým něco dlužím, později musím zjistit kdo to má být. Přikývnu. „Ano... vím. Eraner. Hned jak odešla jsem věděla, že je to můj asi první nepřítel na život a na smrt.“ Zadívám se na ní, když mi povídá o jejich pověře. „To ano.“ Řeknu na souhlas, že je to dobrý zvyk. Chtěla jsem ještě něco říci, ale nevěděla jsem jak, tak jsem to prostě nechala být. „Dobrá. Pojďme na to. Raději bych se měla pořádně učit, abych ten souboj s Eraner přežila. Myslím, že to, že mě vyzve je skoro jisté.“

Strážce - 11. února 2010 17:47

soukromá zpráva od Strážce pro A čas utíká Čas běží a jaro se přehouplo do léta, do podzimu a do zimy. Učíš se, protože magie je nyní tvou jedinou zábavou. Tvé domácí vězení je krutější, než sis myslela. Nesmíš vůbec nikam, ani do pokoje Avaret, ze kterého na tebe vždy tak dýchala ta úžasná atmosféra. Tak sis musela zařídit svůj pokoj lépe, vytvořit si vlastní magickou atmosféru u sebe. Zvláštní, že Avaret vždy zaklepala a otázala se, jestli může dál. Nikdy před tím to nedělala, nebo alespoň ne pořád... Naučila ses pracovat s časem. Avaret měla pravdu, byl jako kotě. Stačilo jej chytit za ocas, když jsi jej chtěla přibrzdit, popostrčit, když jsi chtěla, aby plynul rychleji. Nejtěžší bylo jej zastavit na místě, ale i to se ti podařilo. Jen se bránil, jako by měl drápky. Prohlížet si hadrový míček a později Morgana, jak stojí bez pohnutí ve vzduchu bez pohnutí, bylo něco úžasného a neuvěřitelného. Další lekce byly na zaklínadla pohybující věcmi. Bylo to podobné, jako s artefaktem nebo s tvou dýkou, ale těžší. Na začátku jsi jim musela vždy vdechnout kousek své aury, aby pak poslouchaly tvé příkazy dané vůlí. Zvednout ze země sebe sama také nebylo zrovna snadné, ale dokázala jsi to. Nakonec ses naučila teleportovat jak věci, tak sebe. Po teleportaci ti bylo vždy špatně, ale začala sis zvykat. Postavení prostoru mimo čas ses učila jen teoreticky, Avaret usoudila, že je to pro tebe stále nebezpečné, že musíš být magicky silnější, než to zkusíš, abys neriskovala magický odraz zbytečně. Posledních čtvrt roku ses učila evokovat zvířata, ptáky, krysy, pavouky, prostě co se v okolí našlo. A samozřejmě Morgana, na tyto nevinné kouzla reagoval dobře a zdálo se, že ho to i baví. Pod vedením Avaret ses pokusila přivolat i přírodní duchy nebo sylfy, elementály vzduchu. Noční můry přes oponu ti šly snadno, ale teď jsi už uměla přivolat i jiné démony. Raději jste to však nezkoušely, dokud je neumíš ovládnout. Pak jednoho dne Avaret přišla ve veselé náladě. „Dneska mě někdo naštval a tak jsem si říkala, ke všem démonům s tvým trestem. Jdeme,“ chytí tě za ruku a stoupne si s tebou doprostřed místnosti. Jsi překvapená, ale jestli to znamená, že potají opustíte místo tvého vězení, jsi pro. „Dávej pozor, protože tohle v podstatě umíš taky,“ upozorní tě a začne vyvolávat složité zaklínadlo. „Sat savar, aravat, te`seri at sara...“ načrtá obrazce jeden za druhým a magické runy zůstávají planout ve vzduchu a ty se snažíš je zapamatovat. Víš, že manipuluje s negativní energií, ale úplně jinak, než při ničivých zaklínadlech. Najednou ucítíš, jak Opona zapulzuje a před vámi se roztrhne realita do hluboké temnoty. Avaret pokračuje dalším zaklínadlem, ve kterém pochopíš, že povolává sebe a tebe na místo za trhlinou. Pak už se ti jen zatočí hlava a nejednou vás temnota vtáhne... Za Oponou Vykročíte v Podsvětí. Je to úplně jiný svět. Temný a stinný, před vámi je kamenitá pláň, mezi kterou rostou jen ostnaté keře. Obzor je zakalený a ve vzduchu je něco nedobrého. V dálce zahlédneš nějakou budovu. Obloha je zbarvená do ruda a jsou na ní dva měsíce, jeden menší rudý, druhý spíše doběla. Chvíli jen tak stojíte, kolem nohou vám proběhne zvláštní hmyz a na obloze v dálce zahlédneš dravce. Je to prostě jiný svět, se svými zákonitostmi a obyvateli, které budeš muset poznat. Stále je tvůj pohled rozmlžený, jako by to byl snad sen, a těžko se ti dýchá. „Dotazy?“ optá se Avaret potěšená tím, jak tě překvapila.

Sherleg z Mazorského lesa - 11. února 2010 20:13

Důl Podvědomě cítím sílu a moc z muže, který sem přišel za mnou. Nevím, zda stačí na plýživé temné stíny podzemí, ale rozhodně ve mně budí dočasnou důvěru. Skutečnost, že se před ním stáhly i děsivé stíny a mocnosti, obývající tento důl, a tudíž pravděpodobně nepůjde o jen tak obyčejného potulného žoldáka nebo vesnického čaroděje, na jaké jsem zatím většinou narazila, hodlám řešit, až se dostanu z dosahu jednoho nebezpečí. Cizinec mě chytne za flígr, notně vytahaný předešlími "tahači" a nervózními lidmi, kteří měli potřebu se mnou cloumat a manipulovat a postrčí mě za sebe jako za štít. Neměla jsem v úmyslu se tu dlouho zdržovat, zvlášť teď, když mám krytá záda, ale odhodlání v hlase toho muže mě zarazí. Zvědavost na chvíli přemůže zase strach, když je nejhorší nebezpečí na čas zažehnáno a zvědavě sleduji soustředění, do něhož se muž pohroužil. Chce zadržet stín...na jak dlouho se mu to může podařit? Musí to být fakt machr, že si troufne... zastavím se a se zatajeným dechem sleduji co se bude dít dál. Jenomže to už do mě muž narazí a znovu mě pobídne, abych utekla... No, je pravda, že už jsem tu viděla dost...je na čase se vydat správným směrem... uznám vduchu. Poběžte ale se mnou... šeptnu do cizincových zad starostlivě a zrychlím. Pravda, nerada bych, aby kvůli mně tento pán zemřel...tady. Pokud se pohne také, rozběhnu se a prchám co mi síly stačí, dokud nedospěju k východu nebo dokud za sebou slyším kroky svého zachránce.

Algila Rosevin z Daricie - 11. února 2010 22:22

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Učení pokračuje Čas běžel, můj život se v podstatě změnil hlavně na spánek a studium. Domácí vězení bylo mnohem horší, nemohla jsem v podstatě vůbec ze svého pokoje. Ale aspoň jsem mohla jít na věž, nakonec je to součást mého pokoje. Ale aspoň jsem v učení postupovala rychleji, vlasy mi dorostly i když ještě nedosáhly délky kterou jsem mívala. Naučila jsem se ovládat čas, naučila jsem se přivolávat ne jen zvířata, ale i přírodní duchy, démony ale také i Noční můry. Vzpomněla jsem si na slib co mi dala Avaret, že až se mi podaří ovládnout Noční můru budu moci odejít. Ale uvědomila jsem si, že bych nejspíš asi neodešla. Je toho spousta co se musím ještě naučit. Je tolik magie, vědomostí, které musím obsáhnout. Mohu žít věky, když si budu dávat pozor, dost času na to procestovat svět a odkrýt jejich tajemství a získat více moci. Často jsem si představovala, že je ze mě nejmocnější čarodějka na světě a udála jsem si to za svůj životní cíl. Také jsem si představovala, že navštívím všechny magické akademie, jak dokáži velké věci. Ale nesnila jsem o destrukci, ale o vzrůstu a prosperitě. Jednoho dne nebo spíš noci, kdy jsem se znovu učila a drbala Morgana za krkem, když se objevila Avaret s veselou náladou. Kdo ji mohl naštvat? Ale za ruku ji vezmu a vstanu. Srdce se mi rozbušilo vzrušením, že budu moci zase vypadnout ven. Musel to asi být někdo komu hodně záleží na mém potrestání, jinak by určitě je takto nepopuzovala. Sleduji pečlivě její počínání, snažím se přijít na to co je na jejím zaklínání jiného. Ucítím Oponu a pochopím kam nás bere. Za Oponou Když se mi pohled zase vyjasní, začnu se zvědavě rozhlížet i když rozmazanost ustupuje pomaleji, že musím rychle mrkat. Stáli jsme před kamenitou, mrtvou plání s keři, které vypadali poměrně nebezpečně. Kdysi možná museli mít listy, možná kdysi, teď zůstali jen trny. Na obzor nedohlédnu, je jakoby zakalený, snad kvůli tomu aby cestovatelé neviděli, že se hrnou do zkázy? I když tady v pravdě asi moc cestovatelů nechodí. Prohlédnu si budovu a přemýšlím kdo v ní asi žije nebo žil... nebo žilo? Dva měsíce, potřesu hlavou abych se zbavila stále trochu rozmlženého pohledu a snažím se ovládnout svůj dech. Avaret se mě zeptá jestli nemám dotazy. „No...“ začnu a popadnu dech. „Co tu budeme dělat? Učit se, jak démony zahánět?“ zajímám se a její ruku jsem nepouštěla. Rozhodně i když bylo ve vzduchu cítit něco špatného, nebála jsem se. Byla jsem ráda konečně pryč z pokoje a zrovna tady, kde si mohu prohlédnou svět za Oponou. „Je to tady pěkně mrtvé.“ Poznamenám. „I když ne úplně.“ rozhlížím se. „Existují nějaké další světy?“

Geidan Stål - 12. února 2010 18:54

Už jsem docela unavená, takže mě nedokáže nadzvednout ze židle ani stín, ani čarodějnice. Potřebné jsem se dozvěděla, byla jsem a budu pohoštěna - což je priorita - tak teď se na to všechno ještě vyspat, abych činila Kainovu vůli, naháněla mu ovečky do smrtící náruče a ty, co utekly, zlikvidovala. "Podívám se za ní zítra. Ale je dost možné, že to nebyla ona - spíš že je to jen následek toho stínu, jak říkáš. Uvidíme. Potřebuju si na takovou práci odpočinout, požádat Kaina o ochranu..." dodám výmluvně.

Strážce - 12. února 2010 19:42

Důl Dívka s mečem, zvláštní, není na něm ani stopa po ledu, zacouvá za Elleandora. V úzké chodbě se tak tak dokážete vyhnout. V tu chvíli se elf pustí do zaklínání a chystá si zaklínadlo, které by snad proti Stínu mohlo pomoci. Pronášíš slova šepotem ve Starém jazyce a črtáš ve vzduchu magické runy. Něco se za vámi pohne, dívka sebou škubne a zastaví se na místě, neváháš a zaklínadlo vyšleš na protivníka. Ashk nestihne ani vykřiknout. Pavučina časoprostorového zaklínadla ji obklopí jako lepkavá vlákna a vytrhnou ji z jejího času. Zpomalí ji, jako by byla paralyzovaná, i když se pokusí z vlivu zaklínadla vytrhnout, nedokáže to. Ihned si uvědomíš svůj omyl, ale na nové zaklínadlo již není čas... V tu chvíli, jako by se čas nezpomalil jen pro temnou elfku, která, kdo ví proč, se kradla Elleandorovi v patách. Chvíli vám trvá zjistit, že tento pocit pramení z něčeho jiného. Ticho, které se rozhostilo, je nepřirozené. Zjistíte to velmi rychle, jakmile uděláte krok nebo chcete promluvit. Zvuk zmizel. Tedy, ne úplně. Jediný zvuk, který dokážete vnímat, je zavřeštění Stínu, který se v tu chvíli vrhne Elleandorovi do zad. Aura strachu vás znovu začíná ovlivňovat a vkrádat děs do vašich srdcí, druid cítí, že jeho zaklínadlo na obranu proti teroru dlouho nevydrží. Prozatím stále můžete jednat, ale víte, že chvíle, kdy vás strach přemůže, není daleko. Stín vrazí paži elfovi do zad, ten se pokusí vykřiknout, jeho tvář se zkřiví bolestí a chladem. Vytřeští oči, jak se Stínovy pařáty zaboří do jeho vnitřností, zbledne, ale stále stojí na nohou. To ticho je téměř mučivé. Muži vytrysknou slzy, krvavé slzy. Zaklínadlo, které do teď drželo Ashk ve svých lepkavých vláknech, z ničeho nic pomine. Říká se, že v souboji se Stínem vždy musí někdo zemřít. Snad se legendy a povídačky mýlí.

Strážce - 12. února 2010 21:10

soukromá zpráva od Strážce pro Podsvětí „Tady démony nezaženeš, Algi, tady jsou doma a my tu jsme vetřelci. Porozhlédneme se tu a naučíš se tu přežít. Možná se ptáš proč? Protože toto místo je tvé útočiště. Můžeš tudy procházet a můžeš se tu skrýt. Můžeš tu získat děsivé spojence, tajemné vědomosti i sílu pro další boj. A tohle místo je tak snadno otevřené jen pro málo čarodějů. Važ si toho.“ „Není to tu mrtvé, možná v našem pojetí ano, ale v tomto světě je život, i když pro tebe stejně nezvyklý, jako třeba způsob, jakým žijeme my, nemrtví,“ vysvětlí ti tvá učitelka. „Světů je mnoho, ale tento se ti otevírá a máš možnost do něj vstoupit díky svých schopností.“ Procházíte spolu krajinou a Avaret ti ukazuje, co by se dalo asi sníst, kde jaké nebezpečí hrozí a jak se zachovat, jak se schovat před predátory a démony, kteří jsou silnější než vy. „Uvědom si, že ani bohové tady nemají žádnou moc. Kromě Kaina. I před hněvem bohů se zde můžeš skrýt. Teď však to důležité, proč jsem tě sem vzala. Dobře si zapamatuj, že vše, co tu je, je pro tebe jedovaté. Voda. Potrava. Rostliny, zvířata, hmyz. I vzduch je jedovatý. Mohla by ses chránit magií, ale zrovna tento druh nebude ve tvém repertoáru. Proto musíš získat patrona. Některého z pánů démonů, aby nad tebou bděl a ochraňoval tě, když budeš procházet Podsvětím. Nenutím tě, ale jestli chceš toto tajemné a zároveň děsivé místo využívat, tak není zbytí.“

Algila Rosevin z Daricie - 12. února 2010 22:18

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Podsvětí Chápavě přikývnu, když mi vysvětlovala, že tady nemohu démony nijak zahnat. Samozřejmě, mohlo mě to napadnout, tohle je jejich domov, jejich území. „Vážím.“ Odpovím a zadívám se na ní. Cestou mi ukazuje jak a díky čemu tady přežít, co se dá sníst, jak se schovávat před predátory a podobné věci. Prozradí mi, že vše je tu pro mě jedovaté a chvíli nechápu, proč mi tedy říkala co se tu dá jíst, ale záhy pochopím. „Patrona.“ Zopakuji si zamyšleně a vzpomínám si na to co vše jsem o Pánech démonů četla. „Proto jsme tady? Abych získala patrona?“ zeptám se. „Ale... jestli získám patrona nebude mě moci ovlivňovat ať už budu kdekoliv? Nebudu mu v podstatě sloužit? Já moc nestojím o to, aby mě časem posedla temnota, Avaret. Já se nechci stát něčí loutkou, chci být svou vlastní paní. Mám své plány a nemám zájem pak běhat po světě kvůli tomu, že mi můj démonický patron zadá nějaký úkol.“ Zavrtím hlavou. „Jak moc by mě mohl patron ovlivňovat mimo Podsvětí, Avaret?“ zeptám se.

Strážce - 12. února 2010 23:49

soukromá zpráva od Strážce pro Podsvětí „Jsme tady, aby ses o Podsvětí něco naučila. Abys neměla pocit, že Podsvětí je zdrojem všeho zla a temnoty. Není to úplně pravda, zdrojem korupce je lidská duše sama. A to také souvisí s tvými dalšími otázkami. Víš, každá magie je nebezpečná a mění tě. Magie pro manipulaci s negativní energií je návyková. Když ji budeš používat často, je to jako bys požívala návykové látky. Budeš chtít více. Životní energie je podobně návyková, a když se budeš stále léčit magií, tvé tělo se nakonec rozpadne, protože v něm nezůstane žádná tkáň a bude držet pohromadě jen magií. Přehnané používání časoprostorové magie zase způsobuje ztrátu spojení se světem a plynutím času. Prostě, vše má svou cenu, kterou musíš zaplatit. Magie přeměn, kterou tě naučí tvůj nový učitel, má zase jiná zákoutí. Až zvládneš magii času a prostoru, potkáš se s ním. Stejně je to s temnotou i démony. A také bohy a duchy. Všechny silnější bytosti se tě snaží využít pro své cíle. A záleží jen na tobě, jestli se necháš. Jestli přistoupíš na nevýhodné obchody a výměny. Nejsou všechny mazanější a chytřejší a prohnanější než ty. Záleží jen na tobě, kolik se rozhodneš pro ně udělat a co za to budeš chtít. Nesmíš se jen nechat přelstít, musíš to být ty, kdo si určí výhodnou cenu.“ Ještě chvíli se procházíte a pak podobným zaklínadlem vystoupíte v Podsvětí ven. Avaret ti dá knihu o pánech démonů a jejich kultech, aby sis mohla o nich něco přečíst a také se něco naučit. O jejich rituálech, o tom, jak je vzývat a také, jaký který z nich je. Jestli si chceš nebo nechceš vybrat patrona nechá na tobě. Máš spousty času nad tím přemýšlet... I těch pár hodin v Podsvětí ti přivodilo otravu, ze které ses dostávala týden. Točila se ti hlava, zvracela si, vypadávaly ti vlasy, objevovaly se ti puchýře. Celý týden ti bylo na přeskáčku dobře i zle. Do Podsvětí od té doby raději nevstoupíte. Pak se nadále učíš několik měsíců zbytky časoprostorové magie, až se za několik měsíců zdokonalíš a také vyprší tvé domácí vězení. Pak přijde Avaret s tím, jestli ses rozhodla.

Algila Rosevin z Daricie - 13. února 2010 02:49

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Podsvětí – Tvrz Poslouchám ji a rozhlížím se po Podsvětí. Ano o tom, že je negativní energie návyková jsem věděla, ale to s tím léčením mě polekalo. Od teď rozhodně budu používat léčení magií jen ve chvíli kdy by to bylo nezbytné. Rozhodně magii nehodlám už nikdy používat jen tak, pro nic a za nic. Znovu se zmíní o novém učiteli, ale rozhodnu se zeptat někdy jindy. Nakonec se vrátíme zpět domů a i po tak krátké chvíli v Podsvětí mělo svůj následek a dlouhý týden mi bylo zle. Jen co se mi udělalo trochu lépe, začala jsem si prohlížet knihu o pánech démonů, kterou mi Avaret dala. Váhala jsem, hodně dlouho a ani po tom co už mi skončil trest domácího vězení a přišla Avaret ptaje se na mé rozhodnutí... stále jsem si nebyla jistá. Povzdychnu si a pobídnu ji aby se posadila. „Je to těžké, Avaret. Nejsem si jistá. Ano. Záleží na mě na jaké podmínky přistoupím. Přesto... co když udělám znovu chybu? Když já udělám chybu tak je pořádná. Každé mé rozhodnutí nedopadlo dobře a ty jsi mě musela zachraňovat. Nevím jestli bych měla svému úsudku důvěřovat. Aspoň zatím.“ Vysvětlím ji proč váhám. „Vybrala jsem si svého patrona. Chtěla bych aby to byl Qen, protože si říkám že přátelský přístup tvorů z podsvětí by se mohlo hodit.“ Řeknu ji kdo se mi zalíbil. „Ale jak jsem říkala předtím... nejsem si tím jistá.“ Pokrčím bezradně rameny. Pak si na něco vzpomenu, sáhnu do kapsy kde jsem měla přívěsek, který jsem kdysi koupila ve městě pro Avaret. Našla jsem ho teprve nedávno a tak jsem ho nosila u sebe abych ji ho dala. „Ah ano... tady... něco pro tebe mám. Koupila jsem to ve městě, ale pak bylo spoustu problémů, že jsem na to zapomněla.“ Podám ji ten takzvaný talisman proti upírům. „Myslela jsem si... že by to byl takoví legrační vtípek.“ Pokrčím rameny.

Meirion z Ilianoilis - 13. února 2010 14:24

U rychtáře Nedám na sobě nic znát, když se zmíní o Kruhu a o jeho vyslanci. "Mé jméno je Meirion z Ilianoilis," kývnu mírně hlavou na pozdrav a jeho pozvání přijmu tím, že vejdu do příbytku. A vzhledem k tomu, že vypadá jako dobrák od kosti, který mi nebude lhát a jehož auru si prohlížím při rozhovoru s ním, jdu rovnou k věci, nicméně nemám v plánu o sobě vyzrazovat víc, než by bylo zapotřebí. "Jsem tu, " tvářím se tak, že vím, o čem mluvím. Samozřejmě, že vím, o čem mluvím a snad to částečně bude zapadat do toho, co je očekáváno. "A doufám, že ne příliš pozdě." Jestli očekává vyslance z Kruhu, pak asi bude Kruh mít informace o tom, proč by sem měl vyslance poslat. Nemám ani v plánu se moc vyptávat, předpokládám, že rychtář sám začne mluvit o tom, co se to tu děje a proč je zapotřebí toho, koho očekává.

Strážce - 13. února 2010 18:13

Hostinec Angar se pustí s chutí do guláše, stejně tak Joshua. O místní, kteří požádali o novinky, nikdo nejeví zájem. Tallulah se tajnůstkářsky vybavuje s Loirou, nebo spíše naopak, protože mladá pirátka patrně nesdílí Loiřinu chuť si povídat. Jeden z mužů si přisedne blíže k Angarovi, který právě dojídá guláš. Zmizel v něm, jako nic, právě ses chtěl natáhnout a objednat si ještě jednou, ale muž tě osloví. „Promiňte pane, že obtěžuji, ale chtěl jsem se zeptat, jak se Xirii daří?“ otáže se a když zahlédne tvůj překvapený výraz, tak dodá ještě pár slov na vysvětlenou. „Myslím ve válce. Nu, ve válce s Nargadem, však víte. Poznal jsem vás podle erbu,“ snaží se nějak zmateně vysvětlit. „Víte, doufám, že Xirie zvítězí. A že znovu nastolí impérium, že tu nargadskou špínu porazíte.“ Hoch by měl mluvit tišeji, protože až ho Loira zaslechne, zabije ho. O tom není pochyb.

Sir Angar z Xirie - 13. února 2010 18:44

Hostinec Guláš chutná výborně, jen jedna porce mi přijde poněkud málo, a tak si chci objednat další. V tom mě osloví jeden z těch nově příchozích, moje první reakce je, že se ho chci co nejrychleji zbavit a opět se vrátit k jídlu. Ovšem, když začne mluvit o Xirii můj zájem o něho vzroste, a tak si ho vyslechnu. Válka s Nangardem? Podle erbu? Můj mozek začíná pracovat na plné obrátky, jak se snažím si spojit všechny díly skládačky dohromady. Z toho co vím od Tamiána Xirie padla se zánikem Impéria a nyní je domovem všemožných podvratných živlů. A teď v tomhle zapadákově se dovídám, že by to mohlo být trochu jinak. A ta další věc s tím, že mne poznal podle rodinného erbu je ještě zajímavější. Znamená to, že můj rod nejspíše přežil až do dnešních dob. To je sice dobrá zpráva, ale otázkou zůstává jestli příliš nezdegeneroval jak se to u šlechtických rodů občas stává. „Xirie povstane a zvítězí.“ Odpovím mu hrdě a naznačím mu, aby mluvil trochu tišeji. Loira je sice zabraná do diskuze s Talluah, ale kdyby zaslechla jak tenhle muž mluví o její vlasti a jejích lidech, nedopadlo by to s ním dobře. „Pověz mi o tom víc a začni od začátku. Byl jsem dlouho mimo domov, a tak nemám aktuální informace.“ Pobídnu ho, aby pokračoval. Teď už nemá možnost couvnout ani kdyby chtěl, tedy pokud má svou kůži rád.

Strážce - 13. února 2010 19:58

soukromá zpráva od Strážce pro Dary Od bohyně Ielis jsi získal tyto božské dary: Přesný a ostrý – paladin svou zbraní zasáhne přesně místo, které chce. Může to být něco malého a zasáhnout jej může být téměř nemožné. V tuto chvíli se však meč chová, jako by byl tou nejostřejší břitvou, přesekne cokoli. Tento zásah však nedokáže způsobit vážné zranění. Nezastavitelný úder – smrtící úder, kterému se nedá uhnout ani jej vykrýt. Síla paladinovy víry vede bodnutí tak, že neexistuje způsob, jak se mu vyhnout nebo jej zastavit. Kdo by se dokázal vyhnout ráně vedené rukou samotné bohyně? Tento úder je velmi nebezpečný. I když zabít nemusí, nedá se vést bez záměru zabít. To bylo jen škrábnutí – rána vypadala nebezpečně, roztržená tepna, přeseknutý vaz, rozdrcený kloub. Ale ve skutečnosti ... to bylo jen škrábnutí. Musí být použito ihned po zranění. Závod s Ielis – pokud musí paladin plavat, aby zvítězil nebo přežil, nezabrání mu v tom ani zbroj ani vyčerpání. Prostě vždy doplave do cíle.

Strážce - 13. února 2010 20:47

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz „Dobře sis vybrala,“ pochválí tě. „Qen je arogantní bastard,“ promluví Avaret tak, že by se většina lidí začala gesty doprošovat bohů, ať spasí jejich duše, „ale na tvé cestě bude možné jeho moci využít. Stačí být chytřejší než on. A to se naučíš. Prostě si prozatím jen dej pozor, co po něm budeš žádat. Protože čím více budeš chtít, tím více bude chtít on. I když třeba později, i když budeš mít pocit, že vyděláváš, je to zdání. Vždy zaplatíš. Ale to teď není důležité.“ Vytáhneš svůj dárek a Avaret jej vezme pobaveně do rukou. „Děkuji,“ sevře amulet v dlani. „Budu jej nosit, myslím, že nikdo z ostatních takový nemá.“ Musíš se usmát, když vidíš, že „amulet proti upírům“ nezpůsobil Avaret ani husí kůži. To když musela sáhnout na tvou dýku, to vypadala, že s tím má větší problém. „Je čas, abys navštívila svého patrona v jeho chrámu. Měla bys s sebou vzít něco, čím ho potěšíš, něco, co mu obětuješ.“ Dojdete spolu k oknu. Avaret ukáže na západ. „Ve dne uvidíš tímto směrem skálu s dvěma tupými vrcholy. Pod jednou z nich je starý Qenův chrám. Je to asi třicet mil. Dvacet ujdeš přes den a na nebezpečnou část skal ti připravíme magickou runu se zaklínadlem IV. stupně. Aspoň si procvičíš časoprostorovou magii, zacházení s čarodějnickým práškem, rituální magii a kreslení run. A taky nejsilnější magii přístupnou smrtelníkům. Tak pojďme na to, zatím přemýšlej, co Qenovi vezmeš.“

Strážce - 13. února 2010 20:59

Statek „Děkuji, paní,“ znovu se ukloní. „Zajisté jste oba unavení, dovolte, abych vám ukázal vaše pokoje.“ Ano, sice je brzké dopoledne, ale to přece nebrání tomu, abys usnula. Dokážeš bez problémů spát ve dne, když jsi musela být přítomna na nočních rituálech. Kain na noci nevidí nic zvláštního, ale lidem připadla noc a temnota vždy jako něco, co ke Kainovi příslušelo. Alespoň měli větší respekt. K nelibosti Thexe, který je skutečným bohem noci. Pokoj je sice malý, ale útulný a vytopený, určený nejspíše poutníkům. „Kdybyste něco potřebovali, řekněte komukoli, budou o vás vědět.“ „Opravdu se chceš pustit do křížku se Stínem?“ zajímá se Tamián, jakmile muž odejde. „Nevím, jací byli stínoví démoni ve vaší době, ale tuším, že se podle legend příliš nezměnili. To opravdu chceš riskovat? Pro respekt, svého boha, nebo je v tom něco víc? Jestli si s ním neporadil ani Lovec, bude velmi nebezpečný.“ Odložil si zbraň a další těžké věci, plášť i brašnu s věcmi, a přistoupil blízko k tobě. Na vzdálenost téměř osobní. Jako by přemýšlel, jestli se tě může dotknout, alespoň na ramenou nebo na ruce.

Strážce - 13. února 2010 21:10

U rychtáře „Vítej, tedy, Merion ze vznešeného lidu.“ Vejdete do domu a prohlédneš si mužovu auru. Nic zvláštního, prostě jen znavený a starý člověk, který vzdy sloužil duchům skal a lesů v nejlepší víře v dobro, cenu a odměnu. Dům je o jednu místnost větší, než většina ostatních. Kromě světnice, komory a síně má ještě něco jako pracovnu, místnost vhodnou na porady, soudy a uložení knih či spisů. Zahlédneš rychtářovu ženu u kamen, jak se kolem ní točí několik dětí. Usednete ke stolu a chudák rychtář přemýšlí, jak by pohostil vznešenou návštěvu. Nakonec donese několik koláčů a víno, patrně jediné, které v domě má. „Nikdy není pozdě, má paní. Lépe později, než vůbec. Stín již zabil mnoho lidí, démon zůstal v dolech a už jsme bezradní. Vesnice umírá, bez cenného kovu se tu neuživíme. Půda je kamenitá, ničemu se tu pořádně nedaří. Tuto zimu snad přežijeme, ale další už ne. A jak jsem psal, knížecí družina nám nepomohla. Je tu ale nová věc. Lovec Stínů. Dorazil před pár dny. Sám, nepozván, oni ti bastardi temnotu vycítí, jako by z ní sami byli stvoření. Ale nevrátil se. Buď neuspěl, nebo s démonem sám obcuje, kdo ví.“

Algila Rosevin z Daricie - 13. února 2010 21:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Usměji se, když řekne o Pánovi démonů, že je to bastard. A jsem ráda, že s mým výběrem souhlasí. Ujistí mě, že se naučím být chytřejší než on, že se naučím žádat o správné věci. Zaváhám, ale pak přikývnu, že rozumím. Znovu se usměji, když vidím jak si bere můj dárek a mám dojem, že se ji líbí a já byla ráda. Hlavně, že nikdo nic takového v Tvrzi jiný nemá. Nakonec řekne, že je čas abych navštívila svého patrona a vzít něco co ho potěší. Vím o tom, že má rád lidské oběti, ale co s tím? Přejdu také k oknu a dívám se kam ukazuje. „Qen má rád lidské oběti, ale až tak moc krvavou oběť nejsem moc ochotná mu dávat.“ Řeknu a ještě chvíli se dívám z okna než se otočím do pokoje. „Co jiného by se mu mohlo líbit? Nestačila by jen zvířecí oběť?“ zeptám se zatím co si upevňuji dýku, do brašny čarodějnický prášek a další potřebné věci na Evokaci. „A ty tedy půjdeš se mnou?“ zeptám se a rozhlédnu se, ještě si vezmu nějaké léčivé bylinky a pak kývnu, že můžeme jít.

Strážce - 13. února 2010 22:17

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz „Určitě to bude pro začátek stačit. Nepůjdu s tebou. Ber to jako další výlet, kde si můžeš něco užít. Tak se snaž nezpůsobit nějaký průšvih,“ zasměje se. „Tak pojď, pustíme se do toho zaklínadla.“ Připravíte si runu vyrytou do kousku stříbrného plechu. Avaret ti s ní pomůže, ještě ti to tolik nejde, poopraví pár chyb a nesrovnalostí. Pak nachystáte magický obrazec na zemi, vysypete ho rudým čarodějnickým práškem a přichystáte si další drobnosti. Pak začnete zaklínat. Avaret ti se zaklínadlem pomáhá a většinu času vlastně zaklíná sama a ty jí pomáháš. I tak je to pro tebe náročné a strašně vyčerpávající. Nakonec zaklínadlo sešlete a uchováte do magické runy. Podaří se vám to, i když Avaret tě upozorní, že se to podařilo jen tak tak a že bys to raději zatím dělat sama neměla. Magie IV. stupně je příliš silná a nebezpečná. Pečlivě sis sbalila magickou runu a byla jsi připravená vyrazit. Teď už jen si pobrat další věci a také vymyslet, co s tou obětí.

Algila Rosevin z Daricie - 13. února 2010 22:36

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Usměji se. „Budu se snažit.“ Slíbím ji. Pak se pustíme do přípravy zaklínadla. Ještě, že mi Avaret pomáhala, protože sama bych to nezvládla a i tak to bylo namáhavé. Avaret mi sama řekla, že bych to sama neměla zatím zkoušet a rozhodně jsem s tím souhlasila. Neměla jsem v úmyslu to někdy zkoušet sama, dokud nebudu doopravdy připravená. Nakonec jsme runu dodělali a já ji uložila do bezpečí vaku. Sbalila jsem si ještě trochu vody a něco k jídlu, to by mělo stačit. Přemýšlela jsem nad tím jestli cestou někoho potkám, ale moc jsem v to nevěřila, nakonec jestli někdo o tom chrámu věděl, tak rozhodně tam nebude chodit aby vzdávali hold démonovi. A pokud ano, tak to jen budou takové existence jako já nebo blázni. „Tak... jsem připravená. Teď to zvíře. Asi budu muset nějaké chytit v lese, že?“ zeptám se a zadívám se na ní. „Jaké zvíře by bylo dostačující? Je to jedno? Nebo je to tak, že čím větší tím lepší?“ zajímám se. „A bude lepší, když bude ještě v chrámu živý?“ přemýšlivě vyhlédnu z okna a zamračím se.

Strážce - 13. února 2010 23:02

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz Avaret zkontroluje, jestli máš všechno, potěšená, že jsi tak rychle připravená a dychtivá vyrazit. „Stejně, jako každá oběť, čím cennější a méně obvyklá je, čím těžší je ji sehnat, čím více práce máš, tím hodnotnější a tím více ji ten, komu obětuješ, ocení. I kdyby to byly síly magie. Říká se, že záleží jen a pouze na postavení tvé mysli při oběti, že právě tvé myšlenky, touha, chtění a úsilí jsou to, co dělají oběť hodnotnou. Záleží na tobě. Můžeš nějaké zvíře chytit, koupit ve vesnici, přivolat, co budeš chtít. Ty jsi čarodějka, snaž se,“ říká tvá učitelka, když te vyprovází ven z tvrze. „Hodně štěstí,“ rozloučí se s tebou.

Algila Rosevin z Daricie - 14. února 2010 08:39

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cesta k chrámu „Díky. Budu se snažit.“ Rozloučím se s Avaret a pak vydechnu. Rozhlédnu se a pak se vydám na cestu. Kráčím směrem, kterým mi Avaret ukázala z okna mého pokoje. První jsem měla lehký krok, ale pak se chůze stala jednotvárná. Začínala jsem přemýšlet nad tím co za oběť bych mu měla dát. Docela vážně jsem si myslela na srnku. Sice není nijak vzácná, ale srnky jsou krásné a mám dojem, že v nich hodně lidí vidí jakousi nevinnost a čistotu. Já v ní čistotu viděla a eleganci Ano... nějaká pěkná srna, by myslím měla být vyhovující. Ale pak si uvědomím, že se srnou se budu asi těžce přenášet. A tak zase musím nad tím přemýšlet. Zajíc? To by bylo příliš podřadné. Když den zahnal tmu, padla na mě únava. Na chvíli jsem se posadila a najedla se. Po chvíli zase vstanu a vyrazím dál. Spát jsem nemohla, to by byla hloupost, spát v lese bez ochrany. Před polednem konečně zahlédnu chrám, chvíli se na něj dívám a pak se posadím na zem. Pořád jsem ještě nevymyslela co za zvíře bych měla obětovat, přenést jsem se mohla jen já a s tím co mám u sebe. Začnu přemýšlet nad tím co všechno asi žije v těch horách, ptáci, hadi a snad nějaké horské kozy. Poškrábu se ve vlasech, možná že když se tam porozhlédnu, tak najdu něco co by se na oběť mohlo hodit víc. Vstanu a vydám se blíže, abych na chrám viděla. Chvíli ho upřeně pozoruji než se konečně přenesu k chrámu. Přenos byl úspěšný, ale udělalo se mi pěkně nevolno, jako kdyby žaludek oživl vlastním životem. Rychle se předkloním, protože mám pocit, že budu zvracet, ale to co mi vyjelo až do krku znovu sklouzlo dolů a tak se posadím a začnu zhluboka oddychoval. Když se mi zase udělalo dobře začnu zkoumat okolí okolí chrámu, dívám se a hledám jestli nezahlédnu nějaké zvíře, které by bylo vhodné na oběť. Tak hadi, ptáci, horské kozy.... neříkalo se jim i jinak? Kamzík? Nebo tak nějak? Ale pak tu musí být i nějací predátoři, jinak by se jistě ty kozy přemnožili. Zamyslím se a vstanu, ano... jistě tu budou i nějací masožravci, ale jací? Snažím si urputně vzpomenout co ještě tak žije v horách. Pak si náhle vzpomenu. „Puma? Nebo to byl Rys?“ Poškrábu se ve vlasech a pak pokrčím rameny. Stejně to bylo jedno. Neměla jsem je jak ovládat a tak by mě nejspíš jenom napadl. Nakonec je to šelma. Začnu pracovat na Evokaci, kterou chci přivolat horskou kozu. Bude muset stačit. Evokace proběhla bez problémů, aspoň jsem v to doufala. Teď jen počkat až přijde. Ale jak ji dostanu do chrámu? Pak sundám dýku z pasu a rozváži látku, kterou jsem se vázala v pase. To bude na vodítko snad stačit. Čekala jsem, nakonec jsem se znovu najedla, když jsem uslyšela tlukot kopýtek na kameni. Vzhlédnu a uvidím mladou, bílou horskou kozu. Měla malé růžky, byla ještě mladá s poměrně hezkou srstí. Urvu kus chleba a natáhnu k ní ruku. „Tak pojď sem.“ Lákám ji. Netrvalo to dlouho a přišla ke mě a začala jíst z mé ruky. Já toho využila a dala ji improvizované vodítko a vstanu. „Tak... promiň maličká. Ale nemáš svůj šťastný den.“ Pohladím ji a táhnu ji do chrámu. Není samozřejmě ochotná se mnou jít a tak se pořádně zapotím než se mi ji podaří dostat až do chrámu.

Geidan Stål - 14. února 2010 13:23

Konečně se zase vyspím v posteli, ale hlavně v suchu. Je mi jedno, jaká je denní či noční doba, tělo potřebuje dohnat resty a dát si pořádný odpočinek. Pak zas budu nesnesitelná několik dní. Kdo ví, co dělají ostatní, ale doufám, že Angar nebo Loira shání informace. Je to i pro jejich dobro, ne? Aby byli v obraze. Hlavně ať se neopijou. Stačí, že se tahám s jinými ožralci a budižkničemy. "Ty si myslíš, že zůstane tady? Co až tu všechny vybije? Patří do podsvětí. Utekl. T znamená, že je mnou povinností ho vrátit, kam patří. Jako zbloudilé duše. Až na to, že tahle je pěkně nasraná a silná," ušklíbnu se. "Navíc lovec... kdo ví, co byl zač. Věci, co nosí, z něj ještě nedělají dobrého lovce. Nehledě na to, že Kainovi asi málo obětoval. I když mám teď jiné poslání, Kain nic neříkal o tom, že bych se měla vykašlat na další svoje povinnosti. Mohla bych ho rozzlobit. A nic ti nepřijde do cesty jen pro nic za nic. Všechno je určitý druh zkoušky. Pokud obstojíš, vyvíjíš se, získáváš cenné zkušenosti, přízeň bohů... jdeš dál. Třeba to je zkouška... jestli jsem vůbec připravena na to, co může být v těch ruinách. I tam, na místě, kde se děly krvavé obřady, kde svou duši ve smutku vylívalo tolik lidí... tam se taky mohlo něco nastěhovat. Něco, co tam lákal otisk toho všeho."

Strážce - 14. února 2010 22:26

soukromá zpráva od Strážce pro Qenův chrám Aktivovala jsi magickou runu a svět se kolem tebe stočil, zkroutil jako zraněný had. Klam, který nazýváme prostorem, přestal na chvíli existovat. Zablesklo se a vše potemnělo, nikdy ses neteleportovala na tak velkou vzdálenost, vždy jen na pár kroků. Pár chvil jsi vlastně ani neexistovala, jako bys uvízla mezi světy, začala ses i bát, že se něco nepodařilo. Znovu se zablesklo a tvá mysl odmítala uvěřit tomu, že jsi někde úplně jinde. Změnil se tlak, zřídl vzduch a zalehlo ti v uších. V jednu chvíli jsi málem začala zvracet, ale přece jen jsi nakonec zůstala stát a nechala jsi své tělo zvykat na nové prostředí. Stříbrná destička s runou se rozpadla na jemný prach, který rozfoukal vítr. Přivolat kůzle bylo poměrně snadné. Magie vyrazila do všech koutů, jako zazvonění na gong, a netrvalo dlouho, než se zvíře přiblížilo zvědavě k tobě. O pár okamžiků později je již táhneš do chrámu. Budova byla jistě stará, postavená ve skále z temného kamene, plná ostrých bašt, věžiček a stinných zákoutí. A rozhodně nebyla opuštěná. Občas jsi zahlédla pohyb, nebo pomalu jdoucí postavu. Zaslechla kroky, tichý hlas, zahlédla padající kámen... Když jsi přišla blíž se vzpouzejícím se zvířetem, které již vycítilo, že je tu nic dobrého nečeká, ze stínů se k tobě vydala postava. Muž byl starý a shrbený, se znetvořenou tváří a zahnutým tesákem pověšeným na krku. Opírá se o zkroucený kus dřeva, který mu slouží jako hůl. Jeho šat je temný jako noc a nevábně voní. Strážce svatyně se před tebe výhružně postavil. „Nejsi tu vítána, čarodějko,“ promluví skřehotavým hlasem. Myslí to vážně. Uslyšíš několik kroků, za tebou se odněkud vynořila postava v černém čarodějnickém hábitu. Muž je vysoký a tvář mu stíní kápě. „Je tady se mnou,“ řekne neznámý čaroděj pevně a obejme tě kolem ramen. V první chvíli chceš ucuknout, ale dotyk je tak příjemný, ochranitelský a jeho dlaň teplá. Kněz se zasyčením ustoupí a skryje se do stínu výklenku. Otočíš se na neznámého. „Jmenuji se Dageron el-Aravan,“ promluví a sundá si kápi. Vypadá tak na třicet, ale jeho černé moudré oči prozrazují větší věk. Dlouhé vlasy, které mu splývají na ramena, jsou zvláštní. Směsice černých, tmavě hnědých a šedivých. Všimneš si, že má u pasu dýku velmi podobnou té tvé. Podle obličeje pochází někde ze severu. Vzpomeneš si, že je to on, kdo tě pozoroval před rokem v hostinci ve městě. Dageron se na tebe přátelsky usměje. „Jsem tvůj nový učitel. Pokud tedy budeš chtít,“ dodá.

Algila Rosevin z Daricie - 15. února 2010 03:16

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Qunův chrám Kůzle se začínalo vzpírat, bylo mi ho líto, ale ne tolik abych ji doopravdy pustila. Prostě jsem nějakou oběť potřebovala. Když se mi rozpadla destička uvědomila jsem si, že cesta zpět bude o hodně delší a nebezpečnější, snad mi lezení po skalách nebude dělat moc problém. Když jsem se ocitla konečně v chrámu rozhlédnu se, s překvapením jsem shledala, že to tu není opuštěné. Myslela jsem si, že tu nikdo nebude, že to je nějaký ten zapovězený chrám kam jen tu a tam někdo zajde a mezitím je tu celá řádka uctívačů. Koutkem oka si všimnu, že se ke mě někdo vydal. Otočím se k němu a čekám až stařík přijde ke mě, Byl znetvořený a přemýšlela jsem jestli je to snad díky nějaké nehodě nebo, že by se to stávalo jen těm uctívačům? Snad nějaká ta daň? Když ke mě dojde, pronese že mě tu nechtějí, chtěla jsem odpovědět jeho slova mě nijak neznepokojila, ale za mnou se ozvou kroky. Ohlédnu se a překvapeně na čaroděje vykulím oči, když řekne že tu jsem s ním. Ztuhnu když ke mě přistoupím a obejme kolem ramen, první jsem se mu chtěla vysmeknout, ale uvědomím si, že mi to není nepříjemné a tak se váhavě uvolním. Stařec ho asi zná protože se hned stáhne. Otočím se na čaroděje s němou otázkou na kterou mi záhy odpoví. Zvědavě se na něj zadívám a prohlížím si ho, vyhlíží mladě ale podle očí jde poznat, že je mnohem starší. „Těší mě Dagerone.“ Řeknu a pak se pousměji. „Já jsem Algila, ale to asi víš.“ Řeknu a pevněji sevřu vodítko, koza mě pořád tahala. „Můj nový učitel?“ opakuji a změřím se ho, jako kdybych ho hodnotila. „No... myslím, že pokud chci pokračovat ve studiu tak nemám na vybranou.“ Odpovím, ale pak se zarazím. „Ale co Avaret? Bude mě pořád ještě učit? Nebo se s ní aspoň vídat?“ Jsem znepokojena z toho, že bych Avaret už nemohla vídat. „Ty nejsi upír že ano?“ zeptám se po chvíli, vzpomněla jsem si na jeho teplý dotyk. Tak nehřeje ani Avaret když se nakrmí.

Strážce - 15. února 2010 17:06

Hostinec Muž na tvá slova přikývne a bez jakéhokoli vysvětlování ztiší. Asi podobné téma není ani zde příliš populární. „Je to již tři roky. Neznám podrobnosti, ale říká se, že Černý pařát má nového pána. Jmenuje se Argald Savirský. Kolují zvěsti, že se nechal slyšet, že jeho rodová linie pochází od samotného Araviara a tudíž má právo na císařský trůn. Všichni se mu smáli, protože takových tu už bylo. A císařský trůn už neexistuje. Jenže mladý válečník to myslí vážně. Sjednotil orčí bojové kmeny a tvrdou pěstí začal drtit největší odpor na jihu. Nargad. Vše na jih od Mrtvé pustiny už je jeho. Bruzie s ním vyjednává a stejně tak Zarn. Nargaďani nedokáží tak snadno odrazit takovou organizovanou sílu, jsou zvyklí jen na nájezdy. A já si myslím, dobře jim tak! Někdo by měl Wallenoor sjednotit. Jenže to už jsou zprávy skoro rok staré. Doufal jsem, že mi řeknete víc,“ pokrčí muž rameny.

Strážce - 15. února 2010 17:18

soukromá zpráva od Strážce pro Qenův chrám „Vím,“ usměje se čaroděj. „Vím o tobě poměrně dost. Jsem vynalézavý, umím se skrývat ve stínech a kdekdo mi poví své tajemství, i kdyby to měli být švábi v pokojích,“ dodává s úsměvem, máš pocit, že přehání. Když si ho změříš, přeměří si tě pohledem zpět: „Ano. Budu tě učit magii přeměn. A pár dalších věcí, k těm se dostaneme záhy. Avaret tě bude učit dál, až dokončím svou část, o kterou mě požádala. Pak tě Avaret naučí poslední magickou disciplínu, kterou ti vybrala – magii psychických nauk. Ale to bude až za rok. Je mi líto, ale do té doby se s ní neuvidíš.“ „Ne, nejsem upír. Ale už mě nazývali i hůř,“ zase ten úsměv, „jsem nekromant. Pravý nekromant, mistr tajemných umění, aravanský čaroděj, služebník Shara-ari, strážce rovnováhy mezi světy.“ Stanete přímo před vchodem, ve stínech složité budovy. „Lekce první. Uvědom si, že máš vždy na výběr. Už nejsi to vystrašené děvče, jakým jsi byla před pár lety, i když se mu stále v mnohém podobáš. Máš na výběr. A já se tě zeptám znovu. Chceš mne za svého učitele, budeš souhlasit s podmínkami, které jsem ti stanovil?“

Strážce - 15. února 2010 17:29

Rozhovor na statku „Ano, nepatří do tohoto světa. Ano, ano, ano, máš ve všem pravdu. Lovec mohl být neschopný nebo klidně blázen, to je pravda. Že se celý život nezabývá ničím jiným, než likvidací bytostí temnot, to nemusí nic znamenat. Nebo... Nebo jej něco překvapilo. Třeba se nechal doběhnout. Třeba je Stín v dolech nad síly kohokoli ze smrtelníků. Třeba to není Stín, ale je to Daerd. To je jedno. Fajn, věříš v sebe i ve svého boha, ve zkoušky a znamení, dobře. Jde mi o něco jiného,“ dodá nakonec a odolá nutkání se tě dotknout. Odstoupí od tebe, otočí se k tobě zády a zadívá se z okna. „Sama jej porazit nedokážeš a když, byl by to velký risk. A nikdo z těch, kterým věříš, ti nemůže pomoci. Angar, Loira, já, nikdo z nás nemá zbraň z mitrilu, ebonu, ani obyčejného stříbra. Proti nehmotným bytostem jsme bezbranní. Přemýšlela jsi nad tím?“

Algila Rosevin z Daricie - 15. února 2010 18:48

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Qenův chrám Dageron se mi zamlouval, byl samí úsměv což pro mě bylo něco ne moc časté, ale přesto jsem mu rozhodně nezačala hned důvěřovat. Sice je sympatický, ale i to může být jen pozlátko a třeba se pak změní v krutého učitele. Když pronese to o těch švábech začnu se usmívat, měla jsem dojem, že v tomhle vtipkuje, ale nebyla jsem si jistá. Avaret příliš často nevtipkuje a její úsměvy jsou stejně tak vzácné. Ale to, že Avaret po celý rok neuvidím se mi moc nelíbí a tak se zase zamračím a stisknu rty. Mé zamračení však zase nahradí mírný úsměv, když se začne titulovat. „To mám štěstí... že si mě vezme na starost takoví mistr a odborník.“ Pronesu a s menšími obtížemi ho následuji. Koza se pořád vzpouzela, na to že je tak mladá měla docela sílu. Zeptá se mě, zcela vážně jestli ho chci za učitele, zadívám se na něj. Měla jsem na výběr a neodsuzoval mě, myslela jsem si že po tom incidentu před rokem budu spíš vyvrhel. Ale on zase není upír. „Ano. Chci aby jsi se stal mým učitelem a souhlasím s podmínkami... jen... než začneme budu se moci s Avaret aspoň rozloučit?“ požádám ho. „Avaret pro mě hodně znamená a měla bych špatný pocit, kdybych ji nemohla říci aspoň „Na shledanou“. Rok je přece jen dlouhá doba.“ Ale tak nějak jsem tušila, že jeho odpověď bude záporná. Nebudeme se vracet a že Avaret nemá ráda loučení. Posmutněle si povzdychnu a chvíli mlčím. „Tak dobře. Co se dá dělat.“ Odpovím. „Bude se mi po ní stýskat. Ale aspoň tam má Morgana a tak tam nebude sama.“ Zadívám se na Dagerona. „Dobrá. Tak tedy souhlasím. Jsem zvědavá jaký je tvůj způsob učení.“ Pohlédnu na kozu. „Teď bych, ale asi měla pokračovat ve svém úkolu ne?“

Strážce - 15. února 2010 19:34

soukromá zpráva od Strážce pro Qenův chrám Mluvíte spolu a postupujete hlouběji do chrámu. Čaroděj tě předešel a zastavil se před tebou, otočil se k tobě a zastoupil ti tak cestu. Zvědavě na něj pohlédneš a v tu chvíli dostaneš facku. Pořádnou. Jsi z toho překvapená, ani nepomyslíš na to, že by ses mohla bránit. Když tě potrestala Avaret, bolelo to více. Mnohem více. Ale tohle bylo tak ... ponižující. Připodobnilo tě to k malé, maximálně desetileté holce, která dostala vyhubováno od mámy. Nebolí to fyzicky, ale tak nějak jinak. Dává ti to najevo, že jsi udělala něco opravdu špatně. Vytrysknou ti slzy. Přitiskneš si chladnou dlaň na tvář a ublíženě se na Dagerona podíváš. „Lekce druhá. Avaret mi říkala, že jsi lehkovážná, ale až tak? Vždyť vůbec nic z toho, co jsem doposud řekl, nemusí být pravda. Ach, škoda, že ti Avaret nezvolila magii poznávání. Proto musíš být pozorná a vše si ověřit. Vždyť tě každý podřadný démon podvede, Algilo! Vůbec nemusím být Dageron. Vůbec nemusím být z Aravanu. Vůbec nemusím být tvůj nový učitel, chápeš? Můžu tě chtít jen využít nebo tě zničit. Ty nejen, že by ses měla rozloučit se svou učitelkou. Ty to udělat musíš. Musíš si ověřit, že jsem ten, za koho se vydávám. Musíš být skeptická. Nevěřit. Nikomu.“ „Nebreč,“ podá ti jemný šátek, „vrátíme se ke tvé učitelce a já tě tam budu navštěvovat a učit. Ale tohle musí přestat. Chápeš to?“ Uhne ti z cesty a před tebou se objeví velký sál. Oltář osvětluje paprsek světla padající někde od stropu, za ním stojí obrovská socha pána démonů. Je to děsivá bytost, svalnatá, plná drápů, rohů a pařátů. Že je tady skvělá akustika si uvědomíš, když koza zděšeně zamečí.

Geidan Stål - 15. února 2010 19:35

Zamračím se. Tón, slova, jaká použil... to vše mi zní, jako by mě považoval za blázna. Kvůli mé víře, kvůli tomu, že jsem dobrá služebnice svého boha. Všechno mi odkýval, jak se to u bláznů dělává, pokud chcete, aby vám dali pokoj, rychle ano, ano... Celá se podvědomě nasupím a zabodnu mu pohled do zad. O mně nikdo pochybovat nebude. "Nehmotná bytost je to od toho, že proti ní hmotné věci příliš nefungují. Slyšels? Lovec měl všechny ty krámy a stejně skapal. Vsadím se, že se nestihl ani posrat strachy," měním náhle svůj slovník, stejně tak i hlas mi klesl do toho hrobního, jako by mě opravdu poznamenalo to, že jsem tři sta let byla někde v kobce v kameni. Někde hluboko v zorničkách je něco, co prosťáčkům vždycky nahánělo hrůzu. Zelený plamínek, odhodlání, které nezmaří ani smrt. Fanatismus, ale to by oni pojmenoval nedokázali. On možná ano. A já si to nepřipouštím. "Jenže já mám na své straně Kaina. Obyčejní lidé většinou nerozumí tomu, co to pro kněží znamená. A teď myslím kněží jako já, pravé kněží, ne ty svině, co se tak jen tváří, dělají divadlo a berou od lidí peníze, aniž by po svém bohovi jen vzdechli. Bohůmžel, i tací jsou. Jenže já ne. Kain si mě v mládí označil, vybral si mě, protože věděl, že budu dobře plnit jeho vůli. Copak ty bys nepotrestal svého vojáka, kdyby nezabil nepřítele a místo toho utekl a ještě ti fňukal u nohou? Víš, co je to čest, odvaha. Já možná nejsem dobrá v boji... ne v tomhle, jaký ty uznáváš. Ale ten druhý... v tom dobrá jsem." Když je ke mně otočený zády a civí ven, prohrabu se koženou brašnou a doufám, že aspoň něco zůstalo suché. Pokud ano, navléknu se do toho, pokud ne, holt budu muset spát nahá. Svět se nezboří a Tamián se nezblázní. Tohle je jen tělo, a i když ho mám ráda, není to poprvé, co by mě viděl cizí chlap. O nočních rituálech pro Kaina koluje mnoho klepů. Víc, než by mi bylo milé, ale co nadělám. Lidi jsou prasata. "A ta zbraň tam někde být musí. Stín ji nesežral. Každopádně... možná je něco na tom, co říkal o čarodějnici. Bu´d za to může ona, nebo je její chování právě kvůli tomu. Buď jak buď, půjdu nejdřív tam." Lehnu si do postele a vděčně se zachumlám, už mi začínala být zima. "Cítím, že ještě nechci umřít. Ale jsem Jeho velekněžka... nezáleží na tom, zda jsem tady, v tomhle těle, nebo ho moje duše opustí a bude v Jeho království. Já se smrti nebojím. Já jí sloužím."

Algila Rosevin z Daricie - 15. února 2010 20:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Qenův chrám Dageron se najednou postaví před mě, zarazím se a tázavě se na něj zadívám, když najednou jsem dostala facku. Překvapeně zalapám po dechu a zavrávorám, nebolelo to, ale spíš mě to ohromilo a cítila jsem se jako nezbedné dítě, které udělalo nějakou zásadní chybu. Do očí mi vyhrknou slzy a ublíženě na něj pohlédnu žádaje vysvětlení. Začnu se na něj mračit, vezmu si šátek co mi nabídl. „Já nebrečím. Jen to štíplo.“ Ujišťuji ho, že nebrečím a ne kvůli němu. „Jo jsem lehkomyslná... jistě ti řekla, co jsem před rokem způsobila.“ Řeknu zatím co si otírám oči. „Ověřit si? A jak asi? Neumím komunikovat na dálku. Nemám se koho zeptat aby mi tvá slova potvrdil. Nebo jsem měla říci jednoduše, rozmyslím si to a setkáme se tu za týden? A mezitím dojdu domů, zeptám se Avaret a pak se budu vracet zase sem?“ ptám se ho. Pak mu s díky vrátím šátek. „Nejsem prostě tak dobrá. Žila jsem na vesnici, kde jsem každého znala a neměla důvod k nedůvěře. Pak ve vězení jsem se prostě už smířila se smrtí a pak jsem se jen vídala s Avaret. Avaret jsem nakonec začala věřit, protože i když byla tvrdá byla na mě hodná a časem jsem si všimla, že ji na mě i záleží. Jak mám tedy poznávat signály, že někdo lže když neznám signály? Já jsem přirozeně důvěřivá, to se neodnaučím ze dne na den.“ Zavrtím hlavou a promnu si znovu tvář. „Ano já vím... nikomu nevěřit. Jen to není lehké... a je to i smutné. Nemoci nikomu důvěřovat.“ Řeknu už tišeji. Povzdychnu si. „Já to chápu. Samozřejmě. Nechci aby se někdy opakovalo to co tenkrát.“ Zadívám se na něj. „Ale nevím jak to udělat. Jak se to naučit.“ Pohladím kozu po hlavě v marné snaze ji trochu uklidnit. Nakonec mi uhne z cesty a vejdu do sálu zasvěcený pánovi démonů. Prohlédnu si sochu a zavrtím hlavou. „Jsem zvědavá jestli bude opravdu vypadat takhle.“ Řeknu a podám Dageronovi vodítko. „Pohlídáš mi ji?“ požádám ho a vrazím mu ji do ruky a začnu se připravovat na Evokaci.

Joshua z Oronu - 16. února 2010 12:37

Hostinec Spokojeně si promnu ruce, když přede mnou stane hluboký talíř s neodolatelnou porcí guláše. Přisunu se blíž ke stolu, jednou rukou popadnu lžíci, druhou hrábnu do ošatky pro chleba a začnu se ládovat. Kupodivu decentně. Rozhodl jsem se být lepším člověkem, v jistých věcech. Musím se pousmát. Jakmile jsem s jídlem hotov, otřu si gulášový knír do rukávu košile a potichounku se zvednu. Letmo hodím očkem po ostatních, rozhovor Angara a onoho muže mi procházel jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ani nevím, o čem byla řeč. Několika kroky se přemístím ke dveřím, které se nacházejí pár palců od těch do kuchyně, kde jsem tušil dívky. Musím se fláknout po hřbetu ruky, abych tam nešel. Zábava ano, ale jiná. No proč se nerozhlédnout, jak na tom jsou tamní obyvatelé s majetkem? Když bokem omylem narazím do hostinského, který občas něco sklidí, občas něco donese, zeptám se, kam bych si mohl odskočit. Je to otřepaná fáze, ale kupodivu mě poslal přesně tam, kam jsem chtěl. Ještě se naposledy rozhlédnu a zmizím za dveřmi s úmyslem si najít nějaký ten lup, než se odsud zase vypaříme a pofrčíme dál. A ne že tě zase načapou! Koho to má pořád bavit skákat okna do hnoje nebo do koňskýho sedla... za chvíli budu střílet slepýma!

Elleandor z Tarémie - 16. února 2010 13:12

Dole v dole Nechápal jsem, čemu dívka nerozumí na tom, že má prostě utíkat pryč. Pořád dokola se zastavuje a brzdí nás ústup. Znovu jí vyzvu, zatímco dokončím přípravu zaklínadla. Nevím, odkud stín zaútočí, ale vím, že zaútočí. Stále sleduji celé okolí a hle. Periferně jsem zahlédl pohyb za námi, rychle se otočím s připravené zaklínadlo sešlu daným směrem. Jaký to omyl. Nevšiml jsem si, že se mi v patách krade ještě někdo z naší skupiny, nyní ale již bylo pozdě. Temná elfka byla nucena se zaklínadlu podvolit a znatelně se zpomalila. Chtěl jsem ihned začít přípravu dalšího zaklínadla, ale více času jsem nedostal, úder aury strachu byl prudký, stejně jako přímý útok Stínu. Má ničím nekrytá záda pro něj byla snadná kořist. Pocítil jsem ohromující chlad prostupující celým mým tělem. Chtěl jsem vykřiknout, ale z chladnoucích se plic unikl jen vzdech následovaný ledovou parou uniklou mi z úst. Málem se mi podlomily nohy, ale nakonec mě podržely. Za strašných bolestí jsem vzal zbytek sil a rychle jsem se stočil a holí přitom zaútočil na stínovy pařáty. Cítil jsem se, jako bych spíše starý kmet, než muž v nejlepších letech. Přítomný pozorovatel by spatřil, jak mi lehce nažloutlé vlasy zbělaly do úplného chuchvalce stříbra, tvář prořízlo velké množství vrásek a záda jako by se trošku nahrbila. Odrazil jsem několik útoků Stínu, když polevil, tak jsem se rychle zapřel o hůl, abych nabral další síly, vidíc žhnoucí oči toužící po další živé síle. Zkusil jsem ustoupit, ale opět jsem do někoho narazil. „Kain vás vem, co tu ještě děláte.“ Zařvu, ale ozve se spíše sípavý hlas, značně znavený, bez dřívější zvonivé intonace mládí.

Strážce - 18. února 2010 23:07

Rozhovor na statku Tamiánova nálada také není zrovna nejlepší. Něco ho žere a to dost, nebude to ale asi jen tvé přesvědčení, že musíš svět zbavit stvůry z temnot, jakou Stín zajisté je. Stín nebo jiná bestie, co na tom? „Stříbro na tyhlety zmetky působí, to ví každé dítě,“ odsekne ti, není zvyklý na odmlouvání, natož od ženy. Celý se vztekem napřímí, zatne pěsti, ale neotočí se. „Hmotný nebo ne, je to démon. Zrůda z podsvětí. I kdyby to byl Pán Démonů nebo Daerd, se stříbrem v ruce máš alespoň nějakou šanci.“ „A jestli si myslíš, že tam vlezeš sama a Kain se půjde posrat, aby ti pomohl, když si půjdeš pro smrt, dobře. Já na to mám jiný názor. Nevěřím, že by tě Kain provázel na každém kroku. A nejsem sám. Vždyť jsi málem zařvala i v tom podělaném lese. A přišel ti Kain na pomoc? Leda tak hovno,“ nenechá se Tamián zahanbit tvým slovníkem, také jej ne úplně poznáváš. Pryč je jeho obvyklý klid a rozvážnost. V tu chvíli zmlkne, tvá schopnost vcítit se do ostatních ti říká, že snad řekl něco, co nechtěl. Nebo neměl. Nějaké tajemství? Chvíli je ticho, jak tě poslouchá. Nakonec se zasměje: „Prý nechceš umřít. Proto se vrháš do náruče smrti, bez rozmyslu? Protože to Kain chce? Co ti vadí? Že na tobě někomu záleží a je to jen smrtelník? Nechť jsou prokleti všichni bohové!“ Prudce se otočí, vypadá, že by chtěl ještě něco říct nebo udělat. Ovládne se, nevíš, jestli je to dobře nebo ne. Došly mu slova – alespoň prozatím.

Geidan Stål - 18. února 2010 23:19

Moje cynická část si pomyslí cosi o tom, že můj amulet přece je stříbrný, ale už vidím, jak mu ten amulet cpu do chřtánu. Kain by se pobavil, tím si jsem jista. Ovšem nad jeho dalšími slovy se zachmuřím ještě víc. Uráží mne i mého boha. Založím si ruce na prsou, i když to má větší váhu, když člověk stojí a ne když sedí v posteli s dekou kolem těla a opírá se zády o pelest. V lese... o jakým lese... To přece nemůže vědět! "Kdyby Kain chtěl a odvrátil se ode mě, jsem už mrtvá. Sice tak teď vypadám, ale nechtěj, abych ti dokazovala svou živost," odseknu. Na rozdíl od něj jsem ani o kousek nezvedla hlas, jak se to při rozrušení nechtěně stává. Nevím, o co mu jde. Proč najednou tak vyvádí. Přece po něm nechci, aby tam šel se mnou. Nežádám to po nikom. Protože by nepřežil. Nemůžu chránit všechny - a u všech ani nechci. Už tak si musím těžce držet Kainovu přízeň, natož abych ho provokovala s tím, že ji budu žádat i pro jiné. Jenže mi v hlavě pořád vrtá ten les. "Ale aby bylo jasno - o jakém lese to mluvíš?" Ještě více dloubnu do jeho nejistoty. Upřený pohled v tu chvíli není nic příjemného. Jenže Tamiánův výbuch pokračuje. Možná otázku přeslechl, možná jsem nebyla dost rychlá, ale tohodle se zase chytím já. Prý prokleti všichni bohové! "Nerouhej se!" vyjedu po něm nečekaně ostře. "Vůbec netuším, o čem mluvíš, netuším, co tě žere! Ale a´t je to cokoli, už nikdy přede mnou neproklínej Kaina. Mohlo by to totiž dopadnout zcela opačně." Nahlas vydechnu. "A uklidni se. Netáhnu tě na smrt. Půjdu tam sama. Tos chtěl slyšet? Dobrá. Však je to moje povinnost, ne tvoje."

Sherleg z Mazorského lesa - 18. února 2010 23:25

V dole Úder strachu, který proti nám dolehne mě přinutí uskočit za muže a schoulit se tam, přikrčená u stěny, do klubíčka. Krev mi zatepe ve spáncích a dech se mi na několik úderů srdce zatají. Oči, doširoka otevřené, zírají do tmy před mým ochráncem a pohled se mi ztrácí ve stínu, jenž před námi narostl. ...světlo smaže každý stín. Je to jen okamžik, v němž si uvědomím, že němě drmolím nějakou starou básničku a myšlenka se mi upnula k poslednímu verši. Snad je to Muž nade mnou se o cosi pokusil, ale kouzlo se evidentně nezdařilo, cítím, jak se kolem nás stín stahuje a zmnožuje. Ruce se mi chvějí, i kolena a rty. Meč pomalu odložím na zem, mám pocit, že jej nemohu udržet ve zchládlých prstech. Ale kovový zvuk, který jsem očekávala, prostě nepřišel. Meč dolehl na zem s tichostí, svou nepřirozeností doslova atakující ušní bubínky. Strachem téměř paralyzovaná bych se sotva udržela na nohou, kdybych chtěla vstát. Ale tady nemůžu zůstat, teď nemůžu umřít...nechci, NECHCI!! zní mi dutě v hlavě, zatímco se temnota a strašlivé, podivné, nekonečné ticho slévají do jednolité černé skvrny. V očích nemám slzy, ani strach, jen se mi zúží hněvem a odhodláním. Ve chvíli, kdy mě cizinec pobízí k útěku se skutečně pomalu zvednu, čelem obrácená proti stínu, bránícímu nám v odchodu. Něco ve mně se zablokuje proti úderům zvenčí, emoce, touhy, celá moje osobnost se slije do pouhé myšlenky na útok proti temnému stínu, plýživé smrti, jejíž spáry jsou až příliš blízko. V tu chvíli se stane mnoho věcí. To co se děje v těle a mysli tak mladého děvčete je těžko popsatelná směs hnutí a tlaků fyzického i duševního charakteru, které díky nepravidelné zkušenosti s takovými stavy nasáknou do mozku jako střídavě nepříjemné a podivné. Rozechvělými prsty nakreslím ve vzduchu znamení. A pak konečně vyšlehne křehoučký paprsek světla. Během okamžiku se rozšíří chodbou jako jasný záblesk a pronikne až ke stínu jako silná přílivová vlna. Oči se mi protočí, ústa, zprvu soustředěně našpulená, pootevřou a ruce, s křečovitě napřaženými prsty, se napřáhnou proti mému cíli, jakoby chtěly usměrnit nebo znásobit útok. Světlo na okamžik všechny oslepí a mne samotnou probere z tranzu. Zašklebím se a němě si říhnu. Světlo, které doposud zalívalo prostor nekonečnou bělostí, slábne a tvary postav a věcí se v něm jen pomalu, jakoby také oslepené a nejisté, rýsují. Odhalí moje hubené, bílé ruce, ušmudlané od marastu v chodbě, blýskne mečem u stěny vedle mých nohou a postupně prokresluje i naše tváře a siluety v tenkých, křehkých siluetách. Žaludek se mi obrátí slabostí a slabá kolena se podlomí. Dopadnu na všechny čtyři, na hranici vědomí hmátnu instinktivně po meči...

Strážce - 19. února 2010 00:11

soukromá zpráva od Strážce pro Qenův chrám „Třeba. Týden není tak dlouhá doba, když si představíš, že jsi byla ochotná odejít na rok. A rok nemusí být dlouhá doba vůči věčnému zatracení a věčné nenávisti,“ poučí tě mírně, snad je mu tě i líto. „Budeme to cvičit. Prozatím se musíš smířit s tím, že nikomu nemůžeš věřit, alespoň z počátku. Pokud se ti něco nezdá, pokud v srdci cítíš, že je někde chyba, že něco není jak by mělo být, musíš zpozornět. Klást další otázky. Ověřovat si jak můžeš, hledat další střípky skládačky a hledat, jestli je celkový obraz stále pokřivený...“ vysvětluje, ale příliš mu nerozumíš. Čaroděj si od tebe vezme kozu a čeká, co uděláš. Ty předstoupíš před oltář a začneš zaklínat. Kreslíš magické obrazce do vzduchu dýkou, pronášíš zaklínadla pro evokace. Astrální síla se dá do pohybu a její chapadla se vymrští jako živé. Zaklínáš dál a živíš zaklínadlo stále větším množstvím energie. Najednou narazí. Tvé zaklínadlo selže a ty se vší vůlí snažíš zadržet následky. Bojuješ s nepovedenou magií a snažíš se ji uzemnit, ne úplně úspěšně. Stalo se ti to mnohokrát, přesto sis nikdy nezvykla. Prudká bolest, která se ti zapíchne hluboko do hlavy a zkroutí ti ruku, na kůži se objeví rány podobné šlehnutí bičem. Možná sis měla nakreslit magický obrazec, alespoň tomuhle by ses vyhnula. Zavrávoráš a čaroděj tě zachytí. „Co to vyvádíš, Algilo? Snažíš se přivolat Pána Démonů do tohoto světa? To nedokáže tak snadno nikdo,“ řekne, přesto je trochu překvapen tvou troufalostí. Všímáš si, že chrám se vyprázdnil. Jste tu jen vy dva a koza připravená k oběti, nyní podezřele tichá a bez odporu stojící sama na jednom místě. „Pomůžu ti,“ řekne čaroděj a dovede tě k oltáři. Hrábne magickou silou po kameni, jako by jej chtěl oprášit. Pak rozhodí do vzduchu trochu černého čarodějnického prášku. Začne pronášet text ve Starém jazyce, v jazyce démonů: „Pane temnoty, povolávám tě. Volám tě nikoli magií, ale vůlí, poutám tě nikoli v tomto světě, ale v tom tvém. Posle zoufalství, princi beznaděje, vládci bestií. Přijď mezi nás, dovol nám s tebou promluvit beze slov. Ve jménu Shara-ari!“ Okolí potemní a zavane studený vítr. Cítíš přítomnost někoho dalšího, mocného a neznámého. To je to tak snadné? Čaroděj odstoupí od oltáře a pokyne ti, že máš prostor pro to, co chceš udělat. Požádat démona o patronství? Teď je čas na tvou oběť?

Strážce - 19. února 2010 09:48

Za hostincem Na dvorku toho moc není a popravdě, ani okolní domy neslibují nic moc, co by za krádež stálo. Když se rozhlédneš, tak mezi dva nejbohatší domy patří jen dům rychtáře a pak největší statek. Jinak to tu vypadá spíše bídně a chudě. Navíc dům rychtáře v tobě vzbuzuje jistý odpor, protože zavání světskou soudní mocí a jak to říct ... nemáš s ní dobré zkušenosti. Proto zamíříš ke statku. Nenápadně, jak jen to jde, se přiblížíš k oplocení kolem budovy. Jediný, kdo tě sleduje, je kráva stojící v ohradě. V okolí domu není nic, co by upoutalo tvé chutě k přivlastnění si něčeho pěkného. Lopatu ani hrábě či vědro nepotřebuješ. Ale co by se mohlo nacházet v domě? Vstupy vhodné pro tebe jsou dva. Malá dvířka vedle kuchyně, ta by mohla vést někam poblíž spižírny, kde bude zajisté největší bohatství celého domu. Takový sýr, maso, salám, zelenina... A co teprve víno? To by mohlo být někde ve sklípku a k tomu by mohl být vstup někde poblíž. Kolem domu jsi žádný sklep neviděl. Jako druhá možnost tě napadá okno v prvním patře, přece jen by mohl mít hospodář či jeho žena něco cennějšího, než kus pořádného žvance na cestu. A zrovna toto okno kryje velká hrušeň, na jejíchž větvích ještě nějaké listí zůstává.

Algila Rosevin z Daricie - 19. února 2010 10:26

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Qenův chrám Začala jsem zaklínat, věděla jsem že vše dělám správně, ale bohužel to nestačilo a zaklínadlo selhalo a ze všech sil jsem musela čelit následkům. Rozechvěla jsem se a dech se mi zrychlil námahou, podařilo se mi ji částečně uzemnit, přesto bolest mě zasáhne tvrdou pěstí v železné rukavici, chytnu se za zraněnou ruku a zapotácím se. Dageron mě zachytil, abych neupadla a vztekle zaskřípu zuby. Měla jsem si udělat první magický obrazec, ale to už bylo jedno. Narovnám se a povzdychnu si, pak přikývnu, když řekne že mi pomůže. Všimnu si kozy, která k mému překvapení je tichá a nesnaží se utéci, Dageron ji asi začaroval. Začnu si zase všímat Dagerona, který začne pána démonů přivolávat a překvapí mě jak moc snadně to vypadá. Dageron pak odstoupí a nechává prostor pro mě, zaváhám a pak odejdu pro kozu, kterou odvedu k oltáři a zvednu ji na něj. V ruce sevřu dýku a nadechnu se. „Pane démonů, žádám tě o tvé patronství. Nabízím ti tuto nevinnou oběť.“ Chytnu zvíře za hlavu, pozvednu ji trochu víš a pak ji podřežu hrdlo. Z rány se vyvalí hromada krve, která mi smáčela ruce, uhnula jsem a krev začala kanout na oltář.

Strážce - 19. února 2010 10:26

Doly Elleandor se něco pokusí vykřiknout, ale jeho ústa nevydají ani jednu hlásku. Zvuk zmizel, ztratil se. Aura ticha jen umocňuje pocit beznaděje, který na vás doléhá působením aury strachu. Muž se přikrčí, aby se mohl vyhnout dalšímu útoku ze strany démona, ale ten se zachová úplně jinak. Napřáhne paži k elfce a ticho prořízne šepot ve Starém jazyce. Slova, i když jim nerozumíte, mučivě trhají vaši mysl a způsobují vám bolest téměř fyzickou. Ženiny rysy se potrhají, jak najednou z jejího těla vystoupí bledá záře, jako by snad světlo jejího života táhl ke Stínu vítr. Slova moci nepřestávají a Ashk se zkroutí bolestí, jak se jí zaklínadlo snaží vytrhnout samou podstatu života z těla. Výkřik však neuslyšíte. Spletenec jemných nití bílého světla symbolizujícího životní sílu se trhá od temné elfky jako z chuchvalce zářivé vlny, a míří do netvorových úst, která se stala dominantním rysem jeho tváře. Z očních koutků elfce vytryskne krev. Nedokážete se téměř bránit, okolní vzduch je prosycen temnotou, která nemá obdoby. Jste ve strašné pasti, ze které není úniku. Do šepotu Stínu se začíná míchat jiný hlas. Dívčí, mluvící taktéž ve Starém jazyce, i když v jiném dialektu. Sílí, až nakonec přehluší démonický šepot. Zableskne se, to je jediné, co dokážete v ten okamžik vnímat. Světlo je intenzivní, připomíná sluneční světlo, tak oslepující je. Když záře zmizí a vaše oči pomalu přivyknou na temnotu, víte, že Stín tu není. Myslet si, že byl poražen, to by bylo velmi naivní. Na chvíli se však ztratil, aby nabral více sil. Ticho zmizelo, všechny zvuky jsou najednou tak ohlušující. Křik Ashk, která se v hrůze přitiskla ke zdi kamenné štoly. Řinčení meče taženého po zemi a dávivé zvuky provázející marnou snahu Sherleg udržet obsah žaludku na svém místě. Po úderu hole, kterou se snaží Elleandor udržet ve stoje, vám zalehne v uších. Každé zašustění i jiný sebemenší zvuk je nyní mučivě hlasitý. Aura strachu pomine, ta opravdová, ale přesto máte z okolí pocit podobný, jako musí mít zvířata na porážce. Zatím žijete. To ale nic neznamená. Kainův pohled na toto místo je cítit až v morku kostí.

Sir Angar z Xirie - 19. února 2010 10:43

Hostinec Poslouchám a pečlivě zvažuji každou informaci, kterou mi muž poskytne o mé rodné zemi. Co se dovídám se mi vůbec nelíbí. Jméno válečníka mi sice nic neříká, ale rodová linie Araviara to už je něco jiného. Jenom, kdy by to byla pravda. Více než to mě však znepokojuje, že se tento Argald Savirský usídlil na Černém Pařátu, v domově mých předků. „Bohužel ti toho mnoho neřeknu, doma jsem byl naposledy před mnoha lety.“ Opravdu mnoha. dodám si pro sebe a znovu se podívám na muže. Je jasné, že o tomhle nechce mluvit, že se to příliš nehodí. „Wallenoor bude opět sjednocen, tomu věřím já.“ Představit si sjednocený Wallenoor pro mne není tak obtížné, jako představit si Císařství rozpadlé. Na tu představu jsem si ještě úplně nezvykl. „Ale dost už o Wallenooru, pověz mi co trápí tento kraj.“ Nečekám, že by tento kraj, tuto vesnici něco sužovalo, ale o Wallenooru a Xirii jsme již mluvili dost a nezdá se, že by tento muž chtěl v rozhovoru na toto téma pokračovat.

Elleandor z Tarémie - 22. února 2010 13:27

Dole v Dole a z Dolů ven To co následovalo, jako by šlo mimo mou maličkost, byl jsem připraven se bránit, ale stín si už zkusil jen jeden útok, jen tak, aby se neřeklo a pak mě vyhodnotil zřejmě na odpis a začal se věnovat další své oběti. Viděl jsem mu v očích, jak lační po krvi, nebo spíše po energii, kterou skrývá. Ticho, skoro až mrtvolné prořízla slova ve starém jazyce. Přestože na ně nejsem žádný odborník, tak mi vždy připadají tak přirozená. Ale tato byla jiná, jako bych každým proneseným slovem stárnul o další rok, cítil jsem, jak mi puká hlava, v uších mi prvně brnělo, pak řezavá bolest pronikala do mysli. Nedalo se to vydržet. A to nebylo nic s tím, co zažívala temná elfka. Sledoval jsem, jak se kroutí, křičí, tiše, bezhlasně. Jak se jí podlomila kolena a já jen stál nemohouc jí pomoci... Nevím, co se přesně stalo potom, už jsem nevnímal nic, než bolest a utrpení, které mi více a více pronikalo do mysli. Věděl jsem, že tu umřeme. Oslňující světlo zaplní chodbu a mě se vybaví vzpomínka na katakomby, kde jsme s družinou postupovali vpřed ve své misi, toto ale bylo jiné. Aspoň jsem doufal, že neuplynulo dalších tři století, nebo snad ještě více. Oči si rychle přivykly ke tmě, mysl se lehce oprostila od návalu negativní síly, ne příliš, ale dost na to, abych aspoň trošku uspořádal své myšlenky. Uchopil jsem elfku a zkusil jí pomoci na nohy, její bezvládné tělo však nebylo schopno pohybu a sám jsem neměl sílu na to, abych jí odsud dostal. „Pomoz.“ Zavolám k té, kterou jsou přišel zachránit, aby ona zachránila nás.

Strážce - 22. února 2010 17:31

Rozhovor na statku Znovu k tobě přistoupí a tím se tvé gesto ještě více ztratí, když se tyčí nad tebou. Pohlíží na tebe dolů a ty musíš chtě nechtě vzhlížet vzhůru, abys mu viděla do očí. Chvíli opravdu nevíš, co od něj čekat, co udělá. Ale cítíš jeho hněv, i když možná úplně nechápeš, proč mu to není jedno. Vždyť po něm nic nechceš! „Živá jsi. Prozatím. A žere mě právě to, že pořád přemýšlíš stejně. Já. Já, já, já. Já a Kain, když máš dobrou náladu. Vůbec mě neposloucháš! Nechci, abys šla sama. Právě to celou dobu říkám. Chci, aby šel někdo s tebou. A nejraději bych šel s tebou sám, ale moc nevidím rozdíl v tom, když jde na smrt jeden nebo dva. Ty Kainovi věříš, že tě ochrání a pomůže ti, já ne. Měla by sis s sebou vzít čaroděje...“ zakončí svou řeč spíše zamyšlením. Je mu jasné, jak se teď zašklebíš. „Dageron mi vyprávěl, co se stalo v lese nad osadou. Že Kain ti rozhodně nepřispěchal na pomoc. Kain se o tebe stará, když se mu to hodí, copak to nevidíš? To opravdu tak slepě věříš, že kamkoli vlezeš, do čeho se pustíš, Kain to vyřeší za tebe? Nechceš se raději spolehnout na své plány, přípravu a pomoc ostatních?“ „A budu se rouhat, když to pokládám za nutné. Co mi udělá? Potrestá mě? Teď hned? Nebo se přece jen baví něčím jiným, než pozorováním své velekněžky? Nebo že bych říkal pravdu? No, kde je ten boží trest?“ rozhodí v afektu ruce a podívá se ke stropu. Máš najednou takové nutkání, když se na tebe na vteřinu nedívá, kopnout ho do rozkroku. Docela by byl asi takovým „božím trestem“ překvapen. Musíš se pousmát.

Geidan Stål - 22. února 2010 18:03

Čaroděje... pcha! A kde nějaký je? Myslí toho pomateného druida? Ano, jaký je rozdíl v tom, jestli půjdu s bláznem, nebo bez něj? Jestli mě zabije on, nebo Stín? Moc dobře nechápu, proč by se mnou měl chodit. Proč by vůbec měl chtít! Lidské smýšlení je mi asi vážně cizí. Jen nevím, jestli je to tím, že je člověk, tím, že jsem spala tři sta let, nebo tím, že je chlap. Anebo smrtelník? Já se za smrtelníka nepovažuju, protože jsem kněžka Kainova. Jen moje tělo je smrtelné. Asi to vidí jinak... uvažuje pouze v rozmezí tohoto života, tohoto těla... Protože nevěří. Je to prachsprostý bezvěrec a navrch rouhač. To jsem si tedy vybrala výborného partnera na cesty. Vsadím se, že celá ta cháska neumí nic jiného, než se rouhat. Mám chuť na chvíli zavřít oči a vydýchat to, protože zkoušky budou ještě přitvrzovat. Tohle je jen taková rozcvička, co vydržím. Já vydržím hodně, holomkové. I kdyby Kainův trest měl přijít v podobě podsvětního psa, což si o Svairovi možná někdo myslí. "Jak se tohle vůbec opovažuješ říkat? Ty si myslíš, že ten zpropadený čaroděj dokáže odhalit boží vůli? Sám možná neví, proč se objevil! Sám nemusí tušit, že ho tam Kain poslal! Může si myslet, že jsou to jeho vlastní pohnutky! Tak také bohové většinou konají! Žádné zázraky shůry! Buď to lidem řeknou přímo, nebo nepřímo... navedou je na správnou cestu. Jako mě." Kdybych uměla uhranout, už ho asi skolí mrtvice. "Ale zabedněnci nemá cenu něco vysvětlovat. Být doma v Edenu, ukázala bych ti boží trest. Ukázala bych ti, jak jsme u nás trestali rouhače a heretiky. Ale nejsem. Nemám na to prostředky ani sílu. Dobrý boží služebník totiž pozná, kdy má cenu plýtvat dechem... a kdy je hříšník ztracen a pohltí ho zatracení. Tys možná svou pomstu vyhrál, ale to je tak všechno. V nic nevěříš, pro nic nežiješ... takže jsi vlastně mrtvý, Tamiáne," zakončím to hlasem, který by se věru hodil ve chvíli, kdy někomu oznamuješ, že mu někdo umřel. Jen ne tak pateticky.

Strážce - 22. února 2010 18:40

soukromá zpráva od Strážce pro Qenův chrám Oběť dopadne na oltář. Dýka září magickým světlem a postupně vstřebá krev, která ulpěla na čepeli. Chvíli se nic neděje. Pak se zvedne vítr, z kouře, který se vzal bohové ví odkud, se zformuje nad oltářem postava. Ucítíš pokoru, která tě srazí na kolena. Vytrysknout ti slzy, ani nevíš proč. Takovou moc jsi ve svém životě ještě od nikoho necítila. Dokonce ani Avaret ve svém „loveckém“ nebyla tak strašlivá a mocná. Když se postava rozplyne ve větru a zmizí i ty nevysvětlitelné pocity, odejdete z chrámu ven. Už se tu déle necítíš dobře ani v bezpečí. Jdete chvíli mlčky, v podstatě jdeš za čarodějem, stále trochu otupělá. Po chvíli se posadí na skálu. Nabídne ti místo vedle sebe a sám se dívá směrem k zapadajícímu slunci. Když teď sedí na ostrých kamenech s rukama kolem kolen, působí velmi obyčejně.

Strážce - 22. února 2010 18:50

Hostinec „Zlo se na nás vrhlo, vzácný pane, a temnota obchází kraj. Boží trest za naši pýchu, říkám vám! Dokud jsme dolovali ze skály drahý kov, žili jsme v blahobytu a vesnice prosperovala. Jenže, dolovali jsme chamtivě a příliš hluboko. Lithos nás proklel! A z kletby povstala hrozba, která se usídlila v dole. Stín! Opravdový Stín. Na mou duši, nelžu! A silný je, skutečně, knížecí družina si s ním neporadila. Lovec Stínů také ne. Je nám to souzeno a po zimě... No, nedaří se tu, máloco tu roste, dobytek je hubený a ovčí vlna nekvalitní. Někteří mladí už odešli a my budeme muset také odejít,“ běduje vesničan a jeho oči vodnatí. Těžko říct, či smutkem, nebo z přemíry pití.

Strážce - 22. února 2010 19:21

Doly Elleandor se pokusí podepřít zraněnou ženu, ale podlomí se mu kolena pod její tíhou. Pomalu se zase bezvládné tělo svalí vedle tebe, a ty se musíš opřít o zeď, abys neskončil vedle něj. V tu chvíli si uvědomíš, že žena nedýchá. Její srdce přestalo tlouct a její mrtvý zakalený pohled zkrvavenýma očima vás nenechává na pochybách, že té už není pomoci. Stín ji připravil o vše, co ji pojilo se životem. Jediné, co vás teď napadá, je zachránit sebe. Vyrazíte tam, kde tušíte východ z podzemí, hnáni nekontrolovatelným strachem a tísní, kterou na vás důl působí. Nejspíše je to dobře, že vás tento zdravý strach, pud sebezáchovy, nutí utíkat a nepřimrazil vás na místě stejně, jako nepřirozený teror vyvolaný bytostí z Podsvětí. Během několika chvil, které jsou pro vás spíše věčností, vyběhnete na planinu před dolem. Necítíte se tu v bezpečí, to rozhodně ne. Ale zesláblý Elleandor nedokáže dále běžet a zadýchaný se zhroutí na zem. Začne zvracet krev.

Algila Rosevin z Daricie - 22. února 2010 19:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Před chrámem Čekám s dýkou stále v ruce, po chvíli začnu nervozně těkat pohledem, když se nic nedělo a pak najednou to přišlo. Zvedl se vítr z kouře a nad oltářem se objevila postava, která byla impozantní, tak moc až jsem se před ním cítila nepatrná, klesnu na kolena aniž bych chtěla a do očí nahrnou slzy. Tak nicotná jsem si přišla naposledy, když jsem byla zavřená v kobce. Nebylo mi z toho dobře, když se postava rozplyne cítila jsem se ponížená tím jak tohle na mě zapůsobilo. Vyškrábala jsem se na nohy a vyjdeme ven z chrámu. Mlčky jdu za Dageronem a mám chuť si nafackovat. Rozhodně se už nebudu nikdy posmívat sochám v jakémkoliv chrámu. Nakonec se posadíme oba na skálu, chvíli jen tak sedím, po další chvíli zvednu hlavu a zadívám se na zapadající slunce a po ještě kratší chvíli pohlédnu na čaroděje vedle mě. Vypadal teď naprosto obyčejně, těžko uvěřit že je to mocný čaroděj. Sáhnu do brašny odkud vytáhnu zbylý kus chleba co mi zůstal a malý měch s vodou, měch položím mezi nás, chleba rozpůlím a půlku mu nabídnu. Do druhé se sama zakousnu a pohled zase upřu na slunce. „Hmm...“ pronesu konečně. „To v tom chrámu... to byl nějaký druh souhlasu?“ zeptám se. „Nejsem si totiž jistá jaký byl tedy výsledek.“ Tázavě na něj pohlédnu. „Můžeš mi to nějak objasnit?“

Strážce - 23. února 2010 19:00

Rozhovor na statku „Ten čaroděj alespoň mluvil rozumně. Jenže to bys jej musela poslouchat! S tebou totiž vážně není řeč. Přesvědčená o vlastní pravdě, ať to stojí, co to stojí. Všichni jsou pro tebe rouhači a heretici. Nejlépe je narazit na kůl nebo obětovat Kainovi. Nedivím se, že tě většina nesnáší nebo nenávidí, drží se od tebe dál a nechtějí s tebou nic mít. Táhnou se s tebou jen za vidinou zisku. Nakonec, možná i Stín se raději přestěhuje zpět do Podsvětí, než aby s tebou sdílel důl,“ začíná zase zuřit, zatínat ruce a opravdu se musí přemáhat, aby neudělal něco, čeho by později litoval. „V tom se pleteš, Scaywen. Věřím. Věřím v život a ve velké činy. Věřím v odplatu a trest. Věřím v odvahu, chytrost a sílu lidských paží. Věřím v magii a arkána vesmíru. Věřím v bohy, ale nevěřím jim. Věřím v naději, v lítost a odpuštění. Věřím v nezlomitelného ducha. A také věřím v lásku... Cítím se živý až dost, děkuji pěkně,“ dodá nasupeně.

Strážce - 23. února 2010 19:08

soukromá zpráva od Strážce pro Před chrámem Sedíte spolu a pozorujete západ slunce. Čaroděj přikývne, aby dal najevo svůj dík, a zakousne se do chleba. Působí tak ještě obyčejněji, když se snaží odtrhnout pomocí zubů tvrdou kůrku a o něco později ji i rozžvýkat. „Ano. Nesouhlas by vypadal úplně jinak. Ale nejspíše jej ještě poznáš, není kam spěchat. Určitě si jej špatně nevyložíš, to se neboj.“ „Je to poměrně jednoduché,“ zodpovídá tvou otázku, „obvyklý obřad. Zřeknutí se svých bohů a přijetí Pána Démonů za patrona. Nyní je on tvou modlou a temnota tvou svatyní. Ale někdy není zbytí, chceš-li s vlky býti, musíš s nimi výti.“ Znovu si ukousne kousek chleba a zadívá se na oblohu, kde párek dravců krouží ve snaze opatřit si večeři. Jako vy snad zatoužil po něčem, co dravci symbolizují. „Až budeš chtít vyrazit, stačí říct,“ dodá a pohodlněji se usadí.

Geidan Stål - 23. února 2010 19:54

"Jako bych to nevěděla," utrousím jedovatě. Proč by se mnou taky šli, má pravdu, že mě nesnáší. Ale to je jejich problém. Nenávidí mě proto, že zosobňuju to, čeho se lidé většinou bojí. Že na ně přitahuju Kainův zrak a krutě jim připomínám pravdu. To, že jsou všichni smrtelní a jejich skon může být zaviněn i banalitou. Snaží se mě urážet, ale tohle pro mě nic neznamená. Kdyby se Stín doopravdy sebral, aby se mnou nemusel být v jedné "místnosti", vůbec by mi to nevadilo. Na jeho výlev neodpovídám. Jaký by to mělo smysl? Nevěří bohům... Teď jste to všichni slyšeli! Zjevně se nechoval tak, aby si zasloužil přízeň. Já ano. Dělám to celý život. Proč bych za to pak neměla být odměněna? I kdyby to mělo být po smrti. Stejně mi ale vrtá hlavou, proč mi tvrdí jedno, ale čaroděj říkal druhé. Kain se mu ozval, aby mě zachránil. Komu lhal? Chtěl se před jiným chlapem vytáhnout, že zachránil ženskou? Byl přece u císaře, míval pocit důležitosti, tak to potřebuje i teď. Tamián jako by pro mě přestal existovat. Zuří vedle mě, ale já přemýšlím. Vím však, že nemá smysl se ho teď ptát. Akorát by mě opět seřval a neodpustil by si další urážky. Upřeně zírám na nějaký bod na stěně, prsty poklepávám do deky. Možná si myslí, že přemýšlím nad jeho slovy, co teď řekl. Možná má pocit triumfu. A víš co? Ať. Jsem utahaná. Rozhořčení nad jeho rouháním mě pořád pálí v hrudi, ale zároveń se přes mě přelévá i únava za několik posledních dní. Vzhůru bych vydržela, ale rozhodně ne při hádání se. Chce chlapskej triumf? Ať. Užij si to, Tamiáne. Já vím svoje. Já totiž Kainovi věřím. "Asi si půjdu lehnout," oznámím, jako bych mezi sebe a jej položila neviditelnou stěnu. Jako by tu na mě neječel a nesoptil. Ale vzápětí ukážu, že si moc dobře uvědomuju, co mi udělal. "Pokud nemáš ještě něco dalšího milého na srdci," dodám kousavě.

Algila Rosevin z Daricie - 23. února 2010 20:03

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Před chrámem Napiji se vody a znovu se zakousnu se znovu do chleba zatím co ho poslouchám. „Chápu.“ Přikývnu a pohlédnu k chrámu. „Úplně mě to vyvedlo z míry.“ Přiznám se a dojím zbytek chleba. Zadívám se na něj. „Takže... teď se mohu modlit jen k němu?“ zamračím se. „Divný, že se nesnažil vyžádat nějaké podmínky. Že nezkoušel ode mě získat ještě něco. Myslela jsem, že démoni se z takového partnerství snaží vytěžit co nejvíc.“ Potřesu hlavou a zahledím se na dravce. Kývnu hlavou, když mi řekne že stačí říct a můžeme vyrazit. Přesto ještě pár minut sedím a hledím na zapadající slunce, začínala jsem cítit únavu. Jak dlouho jsem vůbec nespala? Po chvíli zívnu, slezu z kamene a protáhnu se. „Tak dobře.“ Řeknu konečně a otočím se na Dagerona. „Můžeme jít.“ Schovám měch s vodou a rozhlédnu se. „Přeneseš nás? Nebo půjdeme po svých?“ zajímám se.

Joshua z Oronu - 24. února 2010 10:16

Statek Téměř po špičkách se přikradu ke kmeni vysoké hrušně a vzhlížím k nejnižší větvi, na kterou dosáhnu. V hlavě se mi rýsuje plán, komplikovaný plán, páč by mi určitě prošlo, kdybych si tam vešel čistě hlavníma dveřma. Vyhrnu si rukávy košile, zavěsím se dlaněmi o větev a v rychlosti se přitáhnu nahoru. Oči mi div nevystřelí z očního důlku, měl bych se začít více hýbat, nějak poslední dobou polevuju. Se vší opatrností, abych si to zase nezamířil hubou dolů, stanu stanu zadkem na větvi a pomalu se sunu směrem k oknu. Jestli mě někdo sleduje, určitě si říká, co jsem to za debila. No a co, jsem mladý a nezkušený přeci... Větev není zrovna tak spolehlivá, jak jsem si myslel. Sice mě zatím drží, ale podezřelé křupání se mi vůbec nezamlouvá, a tak když jsem co nejblíže k oknu, které je díky Thexovi určitě pootevřené, rychle vpadnu dovnitř a nešikovně přitom pobourám nějakou vázu na stolku, kterou ale mistrovsky chytnu poté, co dopadnu na záda.

Sherleg z Mazorského lesa - 24. února 2010 18:47

Doly Nevím jak jsme se dostali ven, ale jsme tam. Čerstvý vzduch mě na chvíli omámí a já ho lokám, jako bych si až teď uvědomila tu slast se volně nadechnout. Denní světlo mě zaštípe v očích a donutí mě skřivit tvář v úšklebku než se obrátím konečně k muži, který vyšel se mnou. Překvapí mě, že náhle vypadá tak staře...vždyť tehdy před dolem mi připadal mladší...taky starej, ale mladší... Zvědavě nakrčím nos a našpulím rty. ...kuju, že´s mi pomoh. Bych tam jinak zůstala. Kníknu po chvilce, ale nezdržuju se dlouhými vděčnými pohledy. Jen spokojeně sklouznu očima k meči v ruce, který jsem vytáhla z dolu, a začnu se sbírat k odchodu. Musíme pryč, ....tadyk to nebude dobré ...na odpočinek. Tamdle si můžeš dáchnout ...na statku.... Hlas mi zní slabě, ani mně pobyt dole v dole nepřidal. V bledé tváři je znát vyčerpání a ani řeč není jednolitá. Zadýchávám se a kradmé, vystrašené pohledy zpět jakoby mě pobízely ke spěchu. Ovšem to mi nebrání v tom, abych muži, který mi pomohl, suveréně, až familiérně, tykala. Takhle zblízka je na mě konečně lépe vidět. Jsem elfí děvče, ne starší než devadesát let, možná méně, v lidském měřítku tedy něco mezi deseti a třinácti. Hubená, bledá, ušmudlaná až za ušima. O tmavé dlouhé vlasy se nejspíš snažím občas pečovat, ale teď jsou rozcuchané, zmáčené a špinavé stejně jako zbytek tváře a rukou. Cop, do něhož byly původně spleteny, už dávno nedrží pohromadě a připomíná spíš nepovedený, rozpadlý chumel. Obyčejný oděv je velmi různorodý. Chlapecké nohavice a kazajka, stejně jako halena s dlouhým, ošuntělým rukávem, patřily různým majitelům, kteří se jich ve prospěch téhle malé cácorky rádi zbavili. Přes rameno si nesu malý, ovšem napěchovaný uzlíček. Jen dvě věci jsou na mě skutečně zachovalé a tím bijí do očí. Boty a pochopitelně meč. Ten je větší než bych nejspíš mohla zvládnout a nebývale cenný, což se o zbytku mého majetečku říct nedá. Velkýma šedomodrýma očima zírám na muže vedle sebe. Nervózně se ošívám a sem tam si olíznu ret. Je mi líto tej pani, ...co tam umřela. Znal si ji? Navodím konverzaci a zamířím pryč směrem, kterým jsem chtěla jít původně...pryč od dolů...v první řadě.

Meirion z Ilianoilis - 25. února 2010 08:40

U rychtáře Znavena cestou, nicméně nasycena Tamiánovo zásobami, usednu za stůl. Zatím si nic nevezmu, nejsem si jista, jak zareagují na má slova a zda mě nevypráská ven jako prašivého psa. "Daramone," začnu obezřetně, nevím, čeho bude schopen, moc jej zklamat nechci. Navíc si do toho prohlížím i aury zbytku rodiny. "Bohové mě přivedli až na toto místo. A říkám ti to jen proto, že ti věřím. Vy od nás potřebujete pomoci. Já a můj přítel, který se vydal do štoly dřív, než k vám, se pokusíme udělat vše, co je v našich silách, abychom vám pomohli. Náš život zřejmě nemá velkou cenu a jsme tu jen proto, abychom pomáhali. To je naše poslání. Jdeme tam, kam nás zavedou buď samotní bohové či duchové." Odmlčím se na chvíli, neb mi vyschlo v hrdle. Zatím jsem se nedostala k ožehavému bodu. "Svět se v posledních dnech ohrožen zlem víc, než doposud." Na mysl mi přijde zápas se Sofií a pár slov s Daregonem. "Jak je na tom rovnováha dobra a zla?" Ptám se proto, protože si sama doteď nejsem jista tím, zda jsme někomu neskočili na kus špeku a nepomohli věci zla. "Jsi moudrý a čestný muž, znova ti zdůrazním, že jsme vám přišli pomoci, ale ty a ostatní zřejmě očekáváte ještě jinou pomoc, než od nás. Nás nevyslal Kruh." Nás si použili bohové a já doufám, že sloužíme dobru a ne zlu. Doufám, ale již nevěřím, přesto to navzdory všemu nevzdávám... Neuhnu pohledem, nestydím se. Přímo čekám na to, co tak dobrý člověk učiní.

Strážce - 26. února 2010 21:31

„Rozhovor“ na statku To, že na něj nereaguješ, jej dost zklidnilo. Na hádání by měl síly dost, ale na to musí být dva. Když mu oznámíš, že si půjdeš lehnout, jen přikývne a už už chce odejít. Pak řekneš svou poslední větu. Muž se k tobě skloní tak, aby byl jeho obličej ve výšce tvých očí, opře se při tom dlaní o postel. A zcela nečekaně tě políbí. Vzteklý výraz a prudké odstrčení je jediné, co si Tamián vyslouží. Nehne to s ním, je silnější a ty v nevýhodně pozici. Opře se rukou o zeď za tvou hlavou a druhou tě chytí za zády, aby ses mu nemohla vysmeknout. Pokusíš se uhnout hlavou – marně, nemáš na to dost místa. Políbí tě znovu, vášnivěji. Udeříš jej do zad, ale rána zdaleka nemá takovou razanci, jaká by jej dokázala zastavit. Další polibek již dostaneš ležící na zádech, vlasy divoce rozhozené do všech stran. Přikrývka se stala poslední překážkou mezi tvým nahým tělem a jeho dotyky. Přejede ti prstem přes rty. Jako by zvažoval, co dál...

Geidan Stål - 26. února 2010 22:07

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Že by mě už chtěl uškrtit? Připravím se na všechno - tedy, na skoro všechno, protože to, že mě začne líbat, jsem nemohla tušit. Jistě, o nějakém skotačení už tu byla řeč, v tom hostinci, když chtěl požehnání od Kaina, ale nakonec na nic nedošlo, že. No, přinejmenším mám štěstí, že po mně vyjel aspoň pěknej chlap, ne statkář. Ale i tak mu to nehodlám zlehčit. Navíc jsem i zvědavá, jak daleko zajde. Co tím sleduje... Jestli je to jen hra, nebo ho to opravdu popadlo... Vydrží hodně, viděla jsem ho v bitvě, a proto se nebojím ho praštit, jen tak pro zábavu. Když to nevzdal, utvrdilo mě to v tom, že polibek nebyl samoúčelný. S vyjeknutím do jeho rtů se ocitnu na zádech. Ten je teda v ráži. Ale protože jsem byla vdaná, moc dobře vím, jak někdy končily hádky. Deja'vu. Musí mu být jasné, že kdybych chtěla, vypráskám ho odsud jako psa, prokleju ho na deset pokolení dopředu a nakonec, až bude škemrat, ho obětuju Kainovi. Ale z nějakého důvodu jsem se rozhodla být... hm, hodná. Pokud se to u mně vůbec dá říct. "Máš... hmm, zajímavé metody," přimhouřím oči. U jiné ženy by se dalo říct koketně, ale já vypadám trochu jako kočka na číhané. To se ještě uvidí, kdo bude na lopatách. A možná ne obrazně. "Jak někoho umlčet. Musím uznat, že tohle nenapadlo snad ještě nikoho. Nebo možná jo, ale neměl dost odvahy." Lichotka? Anebo si připravuju půdu na další rytí pod žebry? Zatím gesty nijak nedávám najevo, zda se mi to líbí, či ne. On s tím začal, tak ať se ukáže.

Sir Angar z Xirie - 27. února 2010 15:02

Hostinec Stín? dostane se mi odpovědi na moji otázku, na okamžik přitom zalituji, že jsem se vůbec ptal. Hned potom, však takové myšlenky zavrhnu. Konec konců ode mne nikdo nečeká, že bych se s tím stínem utkal, nebo tak něco. A i kdyby Stín, je alespoň podle toho co vím bytostí z podsvětí, magickou bytostí, které se může postavit zase jenom magie. „Hmm.“ Zamručím v odpověď, jelikož nevím co bych k tomu více dodal a pohledem zamířím na Loiru, která se nejspíš ještě vybavuje s Tallulah. Budeme si spolu muset trochu popovídat, než se vydáme dál. Myslím, že ji budou zajímat novinky z její rodné země, i když se jí nebudou líbit. A co se problému Stínu týká, s tím by si snad dokázala poradit naše kněžka, nebo některý z čarodějů. „Už je pozdě. Děkuji ti za zprávy, uvidíme co se s tím dá dělat.“ Povím ještě muži na rozloučenou. Už se nemáme o čem bavit.

Strážce - 28. února 2010 17:55

soukromá zpráva od Strážce pro Před chrámem „Není rozdíl v tom, ke komu se můžeš modlit. Rozdíl je jen v tom, kdo tě vyslyší. Ale s tím si nedělej starosti. On něco bude chtít, ale z počátku se snaží tě nechat v dojmu, že nic nechce. Ale vlastně už teď mu dlužíš a to může být nebezpečné. Démoni se vždy snaží, aby to byli oni, kdo má u druhého dluh, ne naopak. Pokud budeš dostatečně chytrá, podaří se ti tohle zvrátit.“ Dravci zapískají a obloukem zmizí ve skalách. Dageron se postaví a obrátí se k tobě. Usměje se nad tvou otázkou. „Něco lepšího,“ mrkne na tebe a provede zaklínadlo. Jsi zvědavá, co to bude, posloucháš jeho šeptání ve starém jazyce, tolik jiné, než když zaklínáš ty nebo Avaret. Síla se pohne a svět kolem tebe se najednou změní. Vše kolem tebe naroste, ale nemáš z toho strach. Tvůj zrak se změní, najednou vidíš jinak. Ztrácí se ti celek, ale naopak vidíš perfektně detaily všeho, na co se zaměříš. Odlesk světla v čarodějových vlasech, můra poletující ve větru, hraboš, který nějakých dvě stě kroků od vás vystrčil hlavu z nory. Uslyšíš zašustění a prudce za ním otočíš dravčí hlavu. Skalní šváb ztuhne a vystřelí obrovskou rychlostí zpět, schovat se pod kamení. Překvapeně roztáhneš křídla a začneš mít chuť vyzkoušet si něco z dravčích instinktů i nenadále získané svobody. Čarodějovo zaklínadlo tě proměnilo na poštolku. Když vyskočíš do vzduchu a několikrát mávneš křídly, je to opojný pocit. Cítíš jemný jižní vítr i studený závan ze severu, vidíš vše, jako by to bylo na dosah ruky, cítíš se volná... Zapískáš a prudce sletíš o několik desítek kroků níž jen z radosti z letu. Kousek od tebe zakráká krkavec. Čaroděj tě dohnal a plachtí jen krok od tebe. Společně doletíte do věže za několik hodin, tvé dravčí smysly ti bez problémů dovolí najít okno věže i potmě. Přistanete na parapetu a proměníte se zpět. Najednou máš zase jen lidské ruce, nohy, zrak i ostatní smysly. Už necítíš poryvy větru, ale zase můžeš svobodně přemýšlet, což v těle dravce příliš nešlo. „Budu tě učit přeměny, Algilo,“ řekne čaroděj, „a tohle byla drobná ochutnávka toho, co všechno ti tato magická disciplína přinese. Budu tě také učit další věci. Naučím tě astrální vnímání, abys mohla vždy vidět pravdu a nic jiného. Naučím tě jak přelstít démony a také tě naučím, že každá magie má svou cenu, ale to už jsi nejspíše zjistila sama. Máme hodně práce, snad to za ten rok stihneme.“ „Dobrou noc,“ řekne a znovu se posadí na okno. Promění se zpět na krkavce a odletí.

Strážce - 28. února 2010 18:04

Statek Taktak se ti podaří dostat do pokoje a nic nerozbít už jen díky Thexovi. Vázu položíš zpět a květiny, které jsi chytil druhou rukou, odložíš zpět do ní. Pěkná váza, ohodnotíš dílo z barvené keramiky, ale ne příliš cenná. Vlastně celá místnost tě docela zklame, není tu nic, co by stálo za „doživotní zapůjčení“. Obyčejné vybavení ložnice, postel, stolek, džber s vodou na dně, prostě nic moc zajímavého. Už přemýšlíš, že bys odešel prozkoumat zbytek domu a hlavně tu spíž, když si všimneš, že truhlice v rohu místnosti sem příliš nezapadá. Je z těžkého dřeva a pobitá železnými pásy. Její obsah ukrývá těžký železný zámek. Nene, ta sem rozhodně nepatří a cokoli je uvnitř by mohlo mít nějakou cenu. Uděláš pár kradmých kroků, když zaslechneš z vedlejší místnosti hlasy. Musíš být opatrný, abys na sebe neupozornil.

Strážce - 28. února 2010 18:32

U rychtáře Přehlédneš zbytek rodiny astrálním zrakem, nic zvláštního nevidíš. Ani náznak, žádní démoni, žádné stíny z Podsvětí, žádní duchové, ani stopa po magickém nadání. Prostě nic. Muž tě pečlivě poslouchá, ale zdá se, že ne úplně chápe, co mu říkáš, ani na co se jej ptáš. Přikyvuje, ale víš, že nerozumí. Je sice rychtář, ale jen v nějaká malé zapadlé vesničce v horách, která umírá, protože ji postihlo neštěstí. V podstatě celou dobu si myslí, že jsi z toho Kruhu, či jak nazval domnělé uskupení čarodějů. Na tvou otázku dobra a zla si budeš muset nejspíše odpovědět sama, takové filozofické pochody člověk žijící v blízkém spojení s duchy lesa a jejich rozmary nechápe. Nerozumí podstatě boje světla a temnoty, nerozumí stínu, který požírá zemi, ani čiré záři, která by jej dokázala vyhnat. Jen zmateně pokrčí rameny. Jediné, co jej konečně přivede k jednání, je tvá zmínka o Elleandorovi, který se šel projít k dolům. Bohužel si ji uvědomí až na konec tvého dlouhého monologu o silách světla a temnoty. „Cože udělal?!“ vykulí rychtář oči. „Kam že šel? Musíme ho zastavit! Hrozí mu smrtelné nebezpečí!“ zařve a vyběhne ke dveřím a dál k dolům. Chudák, už je starší, dech taktak popadá, když spěchá do kopce. Lamentuje a nadává.

Algila Rosevin z Daricie - 28. února 2010 19:08

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Let – Tvrz Zamračím se, když mi prozradí, že můj patron, pán démonů bude určitě něco chtít. Ale chápavě přikývnu. Sleze z kamene a řekne, že se zpět dostaneme jinak, lepším způsobem, nestačím se zeptat co tím myslí, protože začne tvořit zaklínadlo. A pak se najednou svět změnil. Překvapeně se rozhlédnu, zdál se najednou větší, vidím jinak ale když na něco pohlédnu je to ostřejší i sluch je jiný. Překvapeně otáčím hlavu na všechny strany než konečně pochopím co se stalo. Ohromeně roztáhnu křídla. Byl ze mě pták! Mou pozornost upoutá skalní šváb a já dokonce na chvíli zauvažovala ho sezobnout, ale dřív utekl. Bylo to zvláštní, ale příjemné, krásné, osvobozující. Instinktivně mávnu křídly a vzletím. Byl to neuvěřitelný pocit, ani bych nevěděla jak ten pocit popsat. Bylo to jako sen, jako sen o létání jen mnohem, mnohem lepší. Ze samé radosti chvíli jen tak poletuji. Kousek od mě zakráká krkavec, Dageron se také proměnil a letěli jsme spolu. Vyrazili jsme společně zpět do tvrze, zajímalo by mě jestli bych prostě si lítala jak by se mi chtělo, nebít přítomnosti krkavce. Vletím oknem do pokoje a najednou je svoboda pryč, zase mám ruce a nohy a vše je při starém. Nelíbilo se mi to, ještě bych se proletěla, ale po tom co jsem se oklepala jsem setřásla tu mysl dravce. Za jak dlouho bych zapomněla, že jsem člověk? Otočím se k oknu, kde se objevil čaroděj. „Bylo to úžasné.“ Řeknu tiše a horlivě pokyvuji hlavou. „Už se těším... budu dobrá studentka.“ Řeknu a už se nemůžu dočkat až se naučím také takto měnit. „Dobrou noc.“ Rozloučím se a přejdu k oknu, chvíli z něj hledím. Zívnu a jdu se umýt, pak už jenom zalezu do postele a brzy usnu. Musím pak vše říci Avaret a také... se víc na Dagerona pozeptat. Další den Při soumraku jsem se probudila, cítila jsem se trochu polámaně. Hlavně mě bolely ramena, asi od toho jak jsem jako pták mávala křídly. Upravím se, tentokrát si dám na sobě trochu víc záležet než obvykle, pak hned spěchám za Avaret. „Dobré ráno!“ Řeknu vesele a Avaret spontánně obejmu. Hned ji začnu vyprávět jak to v chrámu dopadlo, nezatajila jsem ji to, že ho musel přivolat Dageron. Prozradila jsem ji, jak mi přijde jeho zaklínání jiné od toho mého nebo jejího. Pak ji s nadšením vyprávím o tom, jak ze mě udělal ptáka a jaké jsem z toho měla pocity a že ještě teď jsem z toho celá rozjařená. Nakonec jsem ji požádala, aby mi o Dageronovi něco řekla než přijde aby jsme měli první hodinu.

Strážce - 28. února 2010 20:24

soukromá zpráva od Strážce pro Postel a Tamián „Ptala ses, jestli mám na srdci ještě něco milého,“ usměje se na tebe při pohledu z očí do očí, kdy ty ležíš pod ním, „mno, přímo slova to nebyly, ale snad je to tak lepší. A pochopitelné.“ Nakloní se blíž a pohladí tě po tváři, opřený o loket. Jeho rty jsou tak blízko tvé šíje, cítíš horký dech a očekáváš další polibek, ale ten nepřichází. Jeho ruka zabloudí pod přikrývku a přejede ti po vnější straně stehna. Nikam nespěchá. Rty se tě dotknou na krku, jemně, jako vánek.

Strážce - 28. února 2010 22:07

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz Probudíš se ze snů, ve kterých létáš po obloze, vychutnáváš teplé proudy a kroužíš vysoko, nad všemi starostmi a problémy, které na tebe čekají na zemi. Když se probudíš, radši bys ještě spala, ale otázky a nové zážitky tě vyženou z postele. Vyprávíš Avaret příběh své cesty a setkání s Dageronem. Upírka poslouchá a mezitím vším něco vyrábí z tenkého stříbrného plíšku. Nespěchá, věnuje se ti a práce jí jde pomalu. Je opatrná, přece jen, stříbro nepatří zrovna k upírům nejpříjemnějším kovům. „Dageron el-Aravan,“ zamyslí se, „pochází ze severu, stejně jako většina velkých mágů a čarodějů. Konkrétně z Ralhadu, od Velké pustiny. Jeho dětství nebylo zrovna šťastné, stejně jako většina života, ale o tom ti snad bude vyprávět sám. Pokud budeš chtít. Podstatné je, že když byl ještě chlapec, shodou okolností se dostal do učení mistrů Alari. Učil se, jak se stát Mistrem tajemných umění. Pravým nekromantem. Stal se uctívačem Shara-ari, bohyně rovnováhy mezi světem živých a Podsvětím. Pokusil se z řádu vystoupit, ale ošklivě na to doplatil, Osud si s ním nehezky pohrál a způsobil smrt ženy, kterou miloval.“ Avaret se na chvíli odmlčí, jak ji přepadnou její vlastní smutné vzpomínky. „Když pochopil, že magie a ochrana Opony je jeho posláním, vrátil se do Aravanu. Později sloužil Císaři, na jeho dvoře. Když přišel Čas velkých změn a on se postavil na stranu císařství, proti Aravanu, byl z řádu vyloučen. To je už mnoho let. Je schopný čaroděj, v mnoha ohledech nejlepší učitel, jakého bys mohla mít. Ovládá mistrovsky magii smrti, duchů věcí, přízraků, negativních energií i psychickou, stejně tak magii přeměn. Je samotář, smutný a introvertní, jeho humor je břitký a cynický – zvykneš si,“ zasměje se upřímným smíchem, který je u ní tak vzácný.

Algila Rosevin z Daricie - 28. února 2010 22:38

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Zvědavě začnu pokukovat po tom co vyrábí, ale účel této věci jsem zatím nijak neodhalila. Budu muset asi počkat na to až to bude mít hotové. Vyslechne si mě a pak mi začne vyprávět o Dageronovi, podepřu si rukou hlavu a poslouchám ji s opravdovým zájmem. V duchu ho polituji, že ztratil milovanou ženu. Nejspíš je osudem velkých čarodějů ztrácet milované lidi. Avaret také přišla o milovaného muže, on o ženu. Až budu mít já lásku, také o ní předčasně přijdu? Nebyla to příjemná myšlenka a tak jsem ji raději zase zahnala. Dál jsem ji zaujatě poslouchala, opravdu to byl velký čaroděj. Zdá se že s těmi tituly nepřeháněl. Ale to, že je smutný, introvert a že je jeho humor cynický mi k němu nějak nesedělo. „Ten popis mi na něj nějak nesedí.“ Řeknu a pousměji se. „Tedy myslím jeho vlastností. Nezdál se mi nijak uzavřený. Je mi sympatický. A možná že je jeho humor trochu cynický, ale je to... legrační.“ Pokrčím rameny. „Sice mě bude asi pohlavkovat jako nějakého malého haranta, není to příjemné ale nějak to přežiji.“ Poklepu si prstem na rty. „Myslím, že si budeme rozumět. Pokud tedy to vše jen nepředstíral. Říkal, že mě naučí prohlédnout lež. Nebo vidět pravdu. Myslím, že v tom není rozdíl.“ Nakonec vstanu a jdu blíž abych se podívala co vyrábí. „Co to děláš?“ zajímám se.

Joshua z Oronu - 01. března 2010 07:54

Statek Pravé obočí mi několikrát poskočí při pohledu na truhlici a udělám pár kroků k ní. Zarazím se v pohybu ihned, co zaslechnu z vedlejší místnosti hlasy. Nepřemýšlím nad tím, komu by mohly patřit, jestli zní nějak nebezpečně, nebo tam je snad ukrytá nějaká dívka. Přikradu se potichu k truhlici, povytáhnu si nohavice kalhot trochu výš a dřepnu si. Zamyšleně si promnu bradu, dobýval jsem se vůbec někdy do takého zámku? "Holka jedna, díky tobě budu určitě za vodou." Zamumlám si pro sebe a nadšeně si promnu ruce. Potom sáhnu k váčku připevněnému k opasku a vysypu jeho obsah na svou dlaň. Spousta různých rozbitých spon, nikdy nepoužitých klíčů, které jsem sebral někde, ani už nevím kde. Usadím se před tím krámem do tureckého sedu a zkusmo se začnu šťourat v zámku. Však nebude dlouho trvat a já tě pokořím!

Elleandor z Tarémie - 02. března 2010 06:53

Venku z dolu Bylo to těžké se dostat ven, najednou jsem se cítil velmi slabý, jako bych ani své tělo nemohl unést. Nebýt dívky, která mi byla občas oporou bych se snad ze spletitých jeskyní ani nedostal. Jen jsme se dostali ven, tak mi začala děkovat, ale to nebylo až tak na místě, nebýt jí, zůstali bychom tam všichni. „Díků není potřeba.“ Zakroutím hlavou, klečíc na koleně a snažíc se sebrat síly na další chůzi. „Na statek jdi ty a varuj je, ten stín hodně sílí a stává se více a více nebezpečným. Já musím támhle...“ Ukáži rukou k lesu, kde čekám pomoc. Les je můj domov, on se o mne postará. „Tu paní jsem neznal.“ Zakroutím hlavou. „Ale oznam i její smrt.“ Párkrát se zhluboka nadechnu a postavím se zpět na nohy, nechám dívku dívkou doufaje, že mě poslechne a vydám se vstříc lesu cítíc prázdná místa zanechaná stínem, zbavená energie. Bylinky a životodárná energie proudící stromy jsou tím jediným lékem, který nyní potřebuji. Už první stromy mě přivítaly, cítil jsem jak se mě síla velikánů dotkla a postupně obklopila, šel jsem dál a dál bez jediného pohledu zpět...

Sherleg z Mazorského lesa - 02. března 2010 09:36

Venku z dolu Zdálo se, že jsem zase plná sil, ale udělala jsem jen pár sebevědomých kroků směrem k lesu, jako bych muže vůbec neposlouchala. Zde se mi rozechvělá kolena podlomila a já byla přinucena si dřepnout a nakonec lapnout na zadek. Rukama jsem si obejmula kolena. Roztřásl mě chlad a slabost. Kouzlo, které jsem vyvovala v dole bylo silné a příliš mě vyčerpalo. Jen organismus, jindy vitální, zvyklý na činorodost mé mysli, ještě chvíli běžel naplno setrvačností. Skloním hlavu a schovám tvář mezi pažemi. Ne, ne...já se tam nevrátím. Zahuhlám unaveně, přesto trucovitě, kamsi do klína a znovu zavrtím hlavou. Ovšem už méně rázně. Chytá mě z toho závrať. Zavřu oči, ale rychle je zase otevřu. Okamžitě se mi zvedl žaludek a hlava se roztočila jako by seděla jen na vertikální tyčce. Chvíli ostřím zrak než se znovu rozkoukám a uvažuji, zda bude mít žaludek ještě co zvrátit, pokud se mi nepodaří ovládnout jeho nutkání. Nakonec boj vzdám. Přesunu se do kleku na všechny čtyři, vak na zádech, meč stále v ruce, udělám dva šouravé pohyby ke kmeni stromu a začnu dávit.

Geidan Stål - 03. března 2010 11:55

soukromá zpráva od Geidan Stål pro No, jestli je to pochopitelné, to nevím, ale rozhodně je to lepší než jeho vřískání. Když mi vmetl do tváře, že jdu údajně na smrt, tak si předtím aspoň užiju. Tamián by byl dobrý úlovek... kdyby nebyl psanec. Jak jsem řekla, jsem rozhodnuta si to užít a ani mi teď nevadí, že to vede on. Spokojeně se protáhnu, ruce hozené za hlavou, a je jasné, že jsem mu teda dovolila pokračovat v usmiřování a žehlení toho, jak byl dneska protivný. Jednou nohou, tou, kterou hladí, si ho zaháknu a rukama líně začnu hledat knoflíky nebo šněrování na jeho kabátě, případně mu vyhrnu košili, abych se drápy zachytila na holé kůži. Kdyby měl manželku a já byla jen povyražení, tak tohle povyražení by nezakryl. Leda by tvrdil, že ho v lese přepadlo nějaké zvíře. Vzpomínám si, že to říkal své tehdejší společnici i můj manžel, než se s ní rozešel a vzal si mě. Prý je to skotačení se mnou znát.

Strážce - 04. března 2010 21:23

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz „Lidé se mění,“ přikývne Avaret, „třeba se opravdu změnil, neviděli jsme se mnoho let. Nemohu říct, že bych si s ním příliš rozuměla, máme oba velmi odlišný pohled na svět. Jsme jistým způsobem přátelé, ale to ještě neznamená, že s ním musím trávit příliš mnoho času. Jako učitel pro tebe ale bude skvělý. Já už jsem na tebe po letech začala být příliš mírná,“ usměje se. „Však ona tě ta legrace přejde, magie přeměn ti dá do těla, stejně jako Dageron, to se neboj.“ Avaret se zamyslí a zase začne pokračovat ve výrobě toho podivného předmětu. „Je v tom rozdíl. Prohlédnout lež je snadné. Stačí prohlédnout klam, iluzi, cizí intriky. Naproti tomu, vidět pravdu, je složitější. Musíš nejdříve pochopit cíle ostatních, arkána sfér, prohlédnout aurou až na samou podstatu věci, prohlédnout skrze závoj vlastních pochybností. Někdo nedokáže uvidět ryzí pravdu celý život, i když jej neoklameš. Klame se sám...“ „Tvůj učitel už dorazil, nenechej ho čekat,“ přejde tvou otázku a pohlédne ke stropu, kde můžeš tušit svou místnost. Má pravdu, vyrazíš za ním. Opravdu, už na tebe čeká, sedí na okně a zvědavě si prohlíží tvůj pokoj. „Vítej, Algilo,“ pozdraví tě ve slabém světle, které sem dopadá od oblohy zbarvené sluncem skrytým za obzorem. „Dnes ti vysvětlím něco ze základů magie přeměn,“ začne učitelským tónem. „Přeměny dělíme na několik druhů. V první řadě se naučíš přeměňovat sebe samou. Je to jistým způsobem nejlehčí, ale také nejnebezpečnější způsob. V mé tradici se takto postupuje, nebudeš výjimkou. V první řadě se naučíme proměňovat celé tělo. Musíš si ale zapamatovat několik pouček.“ Čaroděj vstane a přijde k tobě blíž, abys na něj lépe viděla. „Za prvé. Každá věc na světě má svou auru. Některé výraznější, některé nepatrnou. Aura je naše podstata. Aura obsahuje mimo jiné i část, kterou nazýváme matricí. Je to taková předloha nás samých. To, kým opravdu jsme. Nejstrašnější zranění, které by tě kdy mohlo postihnout, je zásah do matrice. Protože bys ztratila samu sebe. Léčivá zaklínadla by už nedokázala najít obraz tvého dokonalého já a vyléčit tě. Zakletou do kamene by tě už nikdo nedokázal přeměnit na živou ženu. Matrice je to nejcennější, co máš. Tvé magické srdce. Magie přeměn může být dočasná nebo trvalá. Každá má své výhody. Dočasnou magii musíš udržovat a když spojení přerušíš, proměníš se zpět. Naopak, trvalá přeměna bude na přeměnu zpět vyžadovat přeměnu další. Napadají tě nějaké výhody a nevýhody obou způsobů přeměny?“ Otázka. Ach, Dageron chce znát odpověď a ty jej nechceš zklamat. Navíc tušíš, že bys za to mohla dostat další ponižující facku nebo pohlavek. Jak by v jeho pojetí asi vypadala pochvala? Měla by ses snažit.

Strážce - 04. března 2010 21:31

Truhlice Zámek se sice drží, ale povolí až příliš snadno. Zklamaně jej odložíš a opovržlivě si odfrkneš. Pak opatrně otevřeš truhlici. Už jen to, že její obsah je zabalen do plátna, tě utvrdí v představě, že obsah bude cenný. Začneš se ním prohrabovat... Hábit z měkké látky, vyvedený v rudé barvě a prošívaný kovovými nitěmi. Rituální krátký meč s pochvou zdobenou zlatem. Úsměv se ti rozjasní, protože tohle je paráda! Narazil jsi na pokladnici! Další věc je kalich, celý sice z mědi, ale vykládaný drahokamy. Bohužel velký a těžký. Další věc je disk, či spíše těžký stříbrný talířek s rytými ornamenty. Vyskládáváš věci spokojeně na plátna a v očích se ti lesknou jiskřičky. Další je hůlka z černého zkrouceného dřeva. Už z toho přestáváš mít dobrý pocit. Odložíš ji opatrně stranou... Další věci je váček z černé kůže zavázaný zlatou tkanicí, už už se raduješ, ale peníze v něm nejsou. Co to může být? Druhou rukou hrábneš po další věci a leknutím vyjekneš a upustíš ji. Lidská lebka...

Strážce - 04. března 2010 21:55

Kousek dál od dolů Udýchaný rychtář doběhne na kopeček a namíří si to přímo k Sherleg. Neznámá elfí čarodějka mu je v patách. Rychtář by určitě klel a nadával dál, pokud by mu dech stačil. Takhle se jen vydýchává a hned jak dech popadne za ten správný konec, spustí na dívku: „Kde je? Kam šel?“ koulí očima. Z dolů se ozve nelidský skřek, táhlý, děsivý, silný, až vám zalehne v uších. Rychtář sebou trhne, zesiná a ukáže znamená dobrých duchů, Ar-lakai, které zahání temnotu. Čarodějka výhružně namíří holí proti dolům magickou holí. Temná smrt však zůstává dále hluboko ve stínech, pod povrchem země. Oči obou se nyní zaměří na stříbrný meč, který držíš v rukou. „Přinesla ho z dolů,“ zašeptá muž, „určitě je prokletý!“

Algila Rosevin z Daricie - 05. března 2010 15:32

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Zasměji se. „Já se toho nebojím. Možná, že to ze začátku bude těžké, ale pak si zvyknu. Jako u tebe. Není to tak, že by jsi byla na mě příliš mírná, ale spíš to je tak, že jsem si zvykla.“ Pokrčím rameny. Vysvětlí mi, jak to je s prohlédnutím lži a viděním pravdy, a to jsem si myslela že v tom rozdíl není. A ono ano. A pak mi oznámila, že Dageron už přišel. Vzhlédnu. „No jo. Tak já jdu. Zatím ahoj.“ Obejmu ji a pak skoro doskotačím až do svého pokoje. „Zdravím tě, Dagerone.“ Opravím mu pozdrav a posadím se na postel. Jak začne mluvit, tak ho sleduji. Vysvětlí mi, jak to funguje s proměnou, také s aurou a já si začínala o ní dělat starosti. Byla nechráněná? Snad mě naučí jak si ji chránit. A pak přijde otázka. A jeje... otázky. Snad to nezkazím. Zamyslím se, snad selský rozum bude teď stačit. „Tak... trvalá přeměna... výhoda je ta, že když se proměním trvale, tak pak nebudu muset vkládat sílu do její udržení, jako u dočasné. Kdybych se proměnila dočasně, musela bych právě ji magií udržovat. U trvalé to není nutné. Ale jaká je u trvalé nevýhoda...“ zamyslím se. „Nejsem si jistá. Nezačnu třeba zapomínat? Čím jsem bývala nebo jak se zase proměnit zpět?“ Zkusím si tipnout. „A u dočasné... jeho výhoda... tak nenapadá mě nic jiného než to, že jestli jsem se strefila u té trvalé, tak u dočasné by mi nehrozilo, že v té jiné přeměně uvíznu.“ Zaváhám a pak pokrčím rameny. „Nic jiného mě nenapadá.“ Přiznám se.

Strážce - 05. března 2010 17:10

soukromá zpráva od Strážce pro Pokoj na statku Nakonec, psanec nepsanec, záleží na tom? V podstatě jsi také psanec, alespoň mezi většinou lidí. Málokdo má rád, když mu někdo připomíná jeho vlastní smrtelnost. I když je to jen a jen pro jejich dobro. Kain nemá rád nezájem lidí. A dává to znát... Škrábání na hrudi ti oplatí několika vášnivými polibky i kousnutím do krku. Nemysli si, že ty to nějak schopně zakryješ taky. Rozhodně není žádná slečinka, jak šlechtici bývají, nebojí se nějaké utržené viditelné památky, jen ho to ještě více rozohňuje. Ale to ti bylo jasné už dávno. Ty jej postupně svlékáš, to on má situaci mnohem snazší. Chvíli se baví zajížděním rukou pod přikrývku a osaháváním tvého těla, ale netrvá dlouho, kdy z tebe tuto poslední zábranu strhne. V mžiku jste oba nazí a vaše žhavá těla se dotýkají a nabuzují vzrušení, slastně vzdycháš pod jeho dotyky. Muž tě tiskne k posteli, hněte tvá ňadra i zadek, nebojí se nějaké té drobné bolesti, nebojí se chytit tě a dostat do pozice, která mu vyhovuje. Milování s Tamiánem rozhodně není žádná odbytá záležitost. Trvá několik hodin, než se vysílíte, tedy hlavně on, patrně neměl ženu opravdu dlouho. Těžko říct, možná i roky. Je to pro tebe velmi příjemné, konečně na chvíli zapomenout na svět, 300 let strávených v podzemí, rozpad císařství, Kaina, Stín, či nějaké podezřelé poslání. Ještě příjemnější ale je užívat si tělesnou rozkoš, vlny slasti a pocit, že jsi stále žádaná žena.

Geidan Stål - 05. března 2010 19:05

soukromá zpráva od Geidan Stål pro Už jsem si myslela, že ten chlad ze sebe nikdy nedostanu, ale to jsem netušila, že mi do postele vleze Tamián. Hned bylo tepleji a veseleji. Asi ho budu muset nasírat častěji, pokud řetězy jeho sebeovládání povolí jen tehdy. Ale aspoň je to výzva. Tedy, ne že bych o to usilovala, seběhlo se to nějak samo. A kdo ví, jak to bude příště. Pokud nějaké příště bude. Ani v tomhle nejsem bláhová. Chlapi hledají povyražení, a když je nouze, spokojí se s kdečím. Ale nehodlám si tu chvilku klidu kazit něčím podobným. Jsem hezky zachumlaná, abych udržela teplo, ale spánek mě naprosto přešel. Tohle mě paradoxně vždycky probudí. Kdyby ne, spala bych už pod ním. Nic neříkám. Pokud bude chtít něco říct, začne sám, pokud ne... Tak ne. Stejně mám pocit, že po tom prostě usne. Zato statkář se musel divit... Ale sper to ďas, i velekněžka boha mrtvých ví, jak si užívat života. Právě proto, komu slouží...

Strážce - 05. března 2010 22:43

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz „V podstatě správně. Na trvalou přeměnu se nemusíš soustředit. Nemusíš se koncentrovat a hlavní výhoda je v tom, že když tě něco poleká, když tě nepřítel zraní, když selže nějaké tvé další zaklínadlo... Když se staneš terčem protikouzla, nestane se nic. Zůstane ti tvá současná podoba. Jakmile se budeš chtít proměnit nazpět, budeš muset použít další přeměnu. A právě v tu chvíli zapracuje tvé matrice, která zaklínadlu pomůže proměnit tě do přirozené podoby. Jenže, sesílat zaklínadla v jiné podobě je těžké. Naproti tomu, proměnit se zpět z jiné podoby dočasného zaklínadla, to je snadné. Přerušíš koncentraci a ihned se proměníš zpět. Bezbolestně, rychle a spolehlivě. Dočasná zaklínadla jsou také snazší. Proto nimi začneme. Každý mistr přeměn se samozřejmě dokáže proměnit na cokoli. Ale má několik základních podob, které umí nejlépe. Říká se jim: Běžec, Letec, Průzkumník a Bojovník. Běžec je rychlé pozemní zvíře, většinou se velikostí od čaroděje moc neliší. Hodí se k lovu i útoku ze zálohy, k plížení... Je univerzální. Vlk, rys, tygr, lev... Je ze všech nejsnadnější a učí se první. Moje běžecká podoba je vlk. Další podoba je určená k překonávání velkých vzdáleností. Je to nějaký pták. Vlaštovka, krahujec, poštolka, orel, krkavec... V podobě letce jsi mě už viděla. Další a už velmi těžká proměna je na něco malého, co se dokáže skrýt a proplížit mezerou pod dveřmi. Něco nenápadného. Šváb, pavouk, cikáda, v mém případě zmije. A poslední, nejtěžší, je naopak mnohem větší podoba, často abstraktní, silná a odolná, určená k nelítostnému boji. Nech se překvapit.“ „Teď ti vybereme první podobu. Nápady?“

Algila Rosevin z Daricie - 06. března 2010 00:26

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Usměji se, když řekne že mám v podstatě pravdu. To byla pro mě jako pochvala. Vysvětlil mi to přesněji. Chápavě přikyvuji, abych u dala jasně najevo, že tomu co říká rozumím. Když mi začne říkat v co všechno se může proměnit, úplně jsem se začala chvět vzrušením z té představy, že bych to také dokázala. Už jsem se nemohla dočkat až se také budu moci proměnit. Zaujme mě to s tím bojovníkem, neprozradil mi možnosti, měla jsem ráda překvapení, ale zároveň jsem nerada na jejich odhalení čekala. Zeptá se mě na první podobu, zamyslím se. Takže asi Běžec, představa vlka se mi líbila, ale mohla jsem si tedy vybrat? Zamyšleně se na něj zadívám a začnu si kousat ret. „Já nevím. To je těžké rozhodnutí. Líbil by se mi ten vlk, ale když je tvoje běžná podoba nechci se opičit.“ Odmlčím se a zamračím. „A co puma?“ navrhnu s nadějí. „Ale jsou pumy rychlé? Nepohybují se jen po horách? Nevím jak moc jsou rychlí v běhu.“

Sherleg z Mazorského lesa - 07. března 2010 23:06

Mezi doly, vesnicí a lesem Neměla jsem moc co zvracet, žaludek se kroutil a zmítal, ale vyšly ze mě především žaludeční šťávy. Na třesoucích se rukách se poodplazím stranou a schoulím se na zemi v trávě, kde odpočívám. Cítím se velmi vyčerpaná, chce se mi spát a celou svou myslí se snažím soustředit na sklidnění žaludku. Ústa jsem si otřela do rukávu. Mdlým pohledem sleduji zpod přivřených víček okolí a jak jen to jde se soustředím na čerstvý vzduch, tichý šelest vetví nade mnou... Blížící se kroky mě sice z koncentrace vytrhnou a na chvíli mě zalije další vlna nevolnosti. Tentokrát však dávení už přemůžu a zůstanu schoulená na zemi. V mém zorném poli se objeví postava rychtáře a nějaké ženy. Tvář skřivím do ublíženého výrazu. Ale ne! Tohle mi chybělo! chci pryč!... Rychtáře však zatím ani nenapadne mě trestat nebo možná o mých posledních aktivitách před vstupem do dolu ani neví...přesto není spokojen. Okamžitě mi klade otázky. Roztřeseně se zvednu na rukách do kleku a nedůvěřivě k oběma hledím ze svého travnatého dolíčku. Musím vypadat docela zuboženě, ušmudlaná, pocuchaná a vgiditelně roztřesená sotva dvanáctiletá dívka s unaveným, poněkud vyplašeným pohledem. Kdo...co...o čem...he?... vyblekotám zmateně a vyděšeně mezi údernou řečí rychtáře. Chabě zavrtím hlavou a nechápavě z muže zatěkám pohledem k ženě a zpět. Jakmile však muž označí meč, můůůj meč, který jsem hrdinně vynesla z dolu, můj poklad, určený pro božstvo, kterému jsem ho slíbila, za prokletý, zamračím se, našpulím trucovitě rty a odhodlaně zavrtím hlavou, až se mi zamotá a vzdor v obličeji na krátko vystřídá prázdnota a přihlouplý pohled kamsi mimo obě osoby přede mnou. Ne, ne, je můj, není prokletý, ne, to teda rozhodně není! Nakrčím špinavý nos a sevřu meč o něco pevněji, abych ukázala, že jej z ruky jen tak nedám.

Meirion z Ilianoilis - 08. března 2010 09:07

Snad v bezpečné vzdálenosti od dolu Nemyslím si, že meč v dívčině ruce je prokletý. Prohlédnu si jak jí, tak onen meč astrálním zrakem. Odporný skřek, jenž se ozval z dolu, se mi pranic nelíbí. "Kde je Elleandor?!" Vydám se zebe téměř zděšeně. Nenapadlo mě ani v nejmenším, že je tak nezodpovědný a požene se zcela sám do míst, kde je tak nebezpečno - což musel poznat. Pak mi dojde, že dívka nemusí vůbec znát jeho jméno, "Elf, druid, vlezl tam ještě dnes!" Polknu na sucho. Rukou zarazím starého rychtáře, hůl mám v pohotovosti a dívku si držíme v bezpečné vzdálenosti od těla. "A ten meč?!" Velikostí mi vůbec nepasuje k oné dívce. Co jsem tak porůznu zhlédla v bitvách, povšimla jsem si za ta léta, že zbraň v tom lepším případě odpovídá velikostí a vahou tomu, kdo ji vlastní.

Sherleg z Mazorského lesa - 08. března 2010 10:30

U dolů Ryk z dolu mnou otřese a s ním i ohavná vzpomínka na to místo. Zvednu zrak k ženě s holí a zvědavě, i když stále bázlivě si ji chvíli prohlížím. Zkontroluji pohledem rychtáře, zda nemá v úmyslu nějaké prudké pohyby a pak teprve promluvím. Jo, byl tam, ňákej elf, šel za mnou. Když sme vypadli z té díry, řikal cosi.... zalovím v paměti, jde mi to v současném stavu jen pomalu. Řikal, že mám vyřídit, že....že...hm...jo...že to co je v dole sílí a ta temná pani, co šla taky je mrtvá. No...a taky tam eště leží jakejsi chlap. Na krku má amulet, ale ten je taky ubezdušenej. Pokrčím rameny a sleduji reakci rychtáře i elfky s dětinskou zvědavostí. Jo a ten elf šel kamsi do lesa, řikal, že todle mám vyřídit na statku a byl fuč. Uzavřu s lítostí, trošku ublíženě, a skloním unaveně hlavu. Ruce mám složené volně v klíně, jednou z nich svírám meč, jehož špičkou se rýpu v drnu někde mezi mnou a dvojicí. Ponořila jsem se do přemýšlení. Únava sice příliš neustoupila, ale když jsem své myšlenky navedla zpět k událostem v dole, dojde mi několik věcí...povedlo se mi to....zahnala jsem to... až budu velká, budu mágyně... Zamumlám s nakažlivou nadějí a optimismem v hlase a rozzářím tvář v příjemné představě své budoucí moci, ale jako bych to říkala spíš sobě nebo někomu, kdo tu není...

Meirion z Ilianoilis - 08. března 2010 12:42

U dolů "Do lesa," opakuji po dívce, "a byl v pořádku, nebo mu něco bylo?" Pokusím se z ní dostat ještě nějaké informace, které mě zajímají. "A jaká temná paní?!" Nedá mi to, "Jak vypadala?!" Snad ne jen temně... "Pojď, půjdeme do bezpečí," vyzvu ji, aby šla s rychtářem a se mnou do vesnice. "Povíš nám, co se stalo a cos viděla. A také si odpočineš a řekneš mi něco o tom, jaké to bude až budeš velká." Snad získáme natolik důvěry, že se nebude vzpouzet a odporovat. Elleandor šel určitě nabrat síly do lesa, nebudu jej rušit a posečkám na něj ve vsi. Mladou mágyni si změřím zdravým okem od hlavy k patě a jestli nebude proti, tak vyrazíme zpět do vesnice.

Sherleg z Mazorského lesa - 08. března 2010 16:10

U dolů Vrhnu k elfce poněkud nechápavý pohled, když zmíní mou budoucnost, jako bych si hned neuvědomovala, že zaslechla mé myšlenky a obratem na ně reagovala. Rychle však nechám tuto nesrovnalost plavat. Zavrtím nesouhlasně hlavou a našpulím vzdorovitě ústa. Ne-e, já na statek nejdu, už ne. Sme si nepadli s hostinským do voka, du pryč. Olíznu si rty, nakrčím nos a zašklebím se, jak uvažuji nad odpověďmi na další dotazy. K odchodu se ale zatím nemám, snad nechci dvojici nastavit záda, možná se ještě na chůzi lesem necítím. Elf je vpořádku, mysim, že sme byli pocuchaní zhruba stejně...a ta žens...pani, kerá tam zařvala, byla prostě elfka, ale s tmavou pletí. Chtěla nám pomoct, ale cosik jí nevyšlo...halt, kouzlo se vobčas nevydaří, no...a pak umřela. Pokrčím rameny, jako by se mě její smrt nijak nedotkla. Kroužím však myšlenkami kolem toho, co se v dole stalo stále v širokém oblouku. Zjevně smrt ženy a mrtvola cizího muže s amuletem bylo to nejmenší zlo, s nímž jsme se setkali. Ale na statek fakt nejdu, vyřiďte tam to o dole místo mě, já du pryč. Tady už nechcu bejt...leda... zkoumavě zvednu znovu zrak k ženě. Nakloním hlavu lehce na stranu a vyšpulím rty ještě o něco víc, jak usilovně formuluji svou myšlenku. Vy ste čarodějka? Sklouznu pohledem k holi v rukou cizí ženy a znovu se vrátím k její tváři. Zkoumavě, zvídavě a nedůvěřivě ji sonduji, dokonce jsem zapoměla i rýpat do země mečem. Zůstal v mé ruce bez pohybu.

Meirion z Ilianoilis - 08. března 2010 17:02

U dolů Že by tou ženou byla Ashk? Musím o tom zjistit co nejvíce. Nejsem ale sebevrah, který se pohrne hlava nehlava do chřtánu země, kde číhá nebezpečné a nezkrotné zlo. "Nejdeme na statek, jdeme tady k rychtářovi," pokynu hlavou k dobráckému a milostivému muži. Na maličkou se téměř neznatelně pousměji a na hůl "ozdobenou" runami jen poklepu prsty ruky, kterou hůl držím. "Mágy a čaroděje pozná každý, a ten, kdo je předurčen k tomu, aby byl jedním z nich, ten je rozpozná tuplem." Odvětím na otázku téměř nejednoznačně a na okamih se jakoby zamračím. "Říkám ti, pojď." Možná maličká cítí respekt, možná úctu, obavy a možná i strach. A navíc do všeho ta kožená páska přes oko v tak jemné tváři jinak pohledné elfky, působí trošku zvláštním dojmem.

Sherleg z Mazorského lesa - 08. března 2010 18:00

U dolů Ujištění, že bychom nešli na statek, ale k rychtáři, mě příliš nepřesvědčí. Nakrčím nos, když si rychtáře prohlédnu a rozhodně se nezdá, že by ve mně budil nějakou větší důvěru. Začnu se zase rýpat v zemi špičkou meče, až mi v jedné chvíli ujede ruka a vyrýplá hlína vyskočí na špičce vzhůru. Zatajím dech a provinile sleduji, jak sprška hlíny a trávy dopadla na špičky bot rychtáře i čarodějky. Chtěla jsem nejspíš oponovat, možná se i vymlouvat a vykrucovat, abych mohla vzít nohy a meč na ramena, ale teď skousnu ret, vrhnu na dvojici pohled ryzí nevinnosti. Co vode mně vlastně chcete? Ha? Já chci...Nedořeknu. zachytím elfčin pohled i autoritativní tón v hlase a zarazím se. Chvíli uvažuji, zda zvolit uraženou a vzdorovitou pózu nebo zkusit, co by z takové návštěvy rychtáře mohlo být. Těžko se mi rozhoduje. Snažím se získat čas pomalým vstáváním. Nohy se mi ještě chvějí a tak zavrávorám a nebezpečně kolem sebe máchnu zbraní, zatímco chytám balanc. Ve snaze neublížit těm dvěma přede mnou, dopadnu znovu na zadek. Au. Zahučím otráveně a začnu s druhým pokusem. A...začnu znovu rozvláčně, zatímco zkoumám, zda mě nohy už unesou, když vám řeknu víc, dostanu najíst? Loupnu k čarodějce opatrně pohledem, s jazykem povytaženým z úst v soustředění na rovnováhu. A nebudu bita?...A....můžu pak jít kam chci i se svým mečem? Postavím se konečně a váhavě se napřímím. Zvědavě zatěkám pohledem mezi čarodějkou a rychtářem, připravena se kdykoliv obráti na útěk do lesa. Zatím se ale neodvážím ádných prudkých pohybů.

Meirion z Ilianoilis - 08. března 2010 19:07

U dolů "Když jsem odcházela sem, nabídli mi voňavé koláče. Zřejmě ještě čekají na stole." Kývnu na rychtáře. Je čas se vrátit. Hlínu, jež mi odhodila boty, nechám bez povšimnutí. "Dělat co chceš, můžeš i teď. My jdeme dolů do tepla pod střechu, do bezpečí a k jídlu. Už mi docela vytrávilo. Pochybuji o tom, že někde venku bude dneska v noci lépe. A jestli ses rozhodla jít jinam, než vedou mé kroky, pak nechť tě bohové chrání na cestách." Dál si malé holky nevšímám a nestarám se víc o ni. Spoléhám na to, že se za námi vydá, že má něco, proč za mnou bude chtít jít. Vždyť na slůvko "magie" slyší mnozí. U někoho vzbouzí strach, vztek a odpor, u jiných naopak touhu poznat nepoznané, tajemné a fascinující. Dávám jí volnost, svobodu a prostor. Jen na ní je to, co chce udělat a co udělat musí. Má teď svobodu, kterou má pes, který se rád vrací tam, kde není na řetězu a kde dostane něco k snědku a přívětivé a milé přijetí svého pána, kterému chce udělat radost. "Myslím, že bude dobré vykonat poradu. Vy, vesničané, nám řeknete vše, co se tu událo v poslední době," pomalu, ale jistě se vzdalujeme od jeskyně. Nejdeme rychle, nechávám dívčině prostor, aby nám mohla jít v patách tak, jak jí bude vyhovovat. Povšimla jsem si, že chudák Daramon je ze všeho zmatený a neví, co si o tom má myslet. "A my, kteří jsme sem dorazili dnešního dne, spojíme své síly, abychom vám pomohli. Dost možná dojde i na magii."

Joshua z Oronu - 09. března 2010 09:39

Truhlice Se vší opatrností odklopím víko truhlice a s neskrývanou zvědavostí vklouznu dlaněmi pod poklad ukrytý v plátnu. Vyzvednu ho, položím na podlahu, rozbalím a ihned se v tom začnu rochnit. Copak mi asi Thex připravil za překvapení? Hábit? Tiše si zamlaskám a pozvednu ho trochu výš, abych si ho líp prohlídnul. Uznale několikrát pokývám hlavou a odložím ho stranou. Ha! Meč a...a! Místo očí se mi na chvíli zjeví dva kusy zlata. Na tváři mi zkrystalizuje tak spokojený a široký úsměv, div se mě huba neroztrhne. Je mi jedno, že tohle bude asi docela dost někomu chybět. Teď je to mé. když najdu kalich, k mé smůle dost těžký, napadne mě, že ne vše si budu moct odnést. Do prdele! Kdybych tady měl aspoň nějakou káru pod oknem. Hůlka? Zamrkám. Je to zvláštní držet mezi prsty něco tak...pro moji kategorii silného. Raději ji odložím a sáhnu po váčku z černé kůže. Určitě v něm bude pár těch zlaťáků, ale poté, co ho otevřu a zajedu do něho prsty, ze mě všechno vzrušení opadne. Z váčku, který na hned upustím, se vykutálí lidská lebka... No tak tohle teda jako rozhodně ne! Myslím si, když věci, hábit, hůlku, talířek a meč, balím zpět do plátna a strkám ho do podpaží. Nejraději bych někomu řekl, co si tady schovávají, ale tím bych se zase odhalil... Hlavně rychle pryč! S tímhle dárkem už tuhle skupinu nepotřebuji. Někde to střelím a hned se budu mít jako prase v žitě. No snad... Už se zase usmívám, a když je kalich s lebkou zpět v truhlici, vlezu zase do okna a pak...najít svého koně.

Sherleg z Mazorského lesa - 09. března 2010 14:35

Od dolů Změřím si odcházející dvojici přimhouřenýma očima a zvednu zamyšleně bradu. Žena ani rychtář ve mně nebudili příliš velkou důvěru, ale pomyšlení na jídlo...ba co víc, na koláče, mě vede k jednoznačnému rozhodnutí. Ačkoliv si nejsem ani trošku jistá tím, proč by elfí čarodějka toužila po mé společnosti, zvlášť, když tu nerozhazovala mateřskými ani jinak ochranitelskými gesty. Na druhou stranu mám přece meč a tam kam jdou tihle dva je jídlo, které se vždycky hodí. Nechám rychtáře s čarodějkou poodejít a obrátím se do lesa. Několik kroků do jeho nitra mě přivede k pařezu, obrostlému křovím, na místo, z něhož nejsem dvojicí viděna. Zastrčím tedy zbraň mezi větvičky na zem a zasypu hlínou a listím tak, aby nebyla nikým nežádoucím k nalezení. Rozhlédnu se kolem sebe, zda mě nikdo nesledoval. Pak opráším ruce a vydám se o poznání veseleji na rychtu k čarodějce a koláčkům. Dvojice mi už zmizela z dohledu, ale kde je rychta ještě vím. Ostatně jsem se tu pěkných pár dní pohybovala. Neběžím, nezmatkuju, prostě si zvesela vykračuju, po očku sleduji okolí, zda se tu nepromenáduje hostinský, kterého bych nerada potkala, a mířím rovnou k rychtáři. Vzpomínku na důl potlačím do hlubin své mysli a soustředím se především na slastnou myšlenku sladkých, křehoučkých koláčků.

Strážce - 11. března 2010 10:20

soukromá zpráva od Strážce pro Tvrz „Běžec se tomu jen říká, neznamená to, že musí rychle běhat. Puma je skvělý nápad. Viděla jsi někdy pumu? Zblízka?“ zajímá se. Zavrtíš hlavou. „Myslel jsem si to,“ usměje se. „Je čas se po nějaké podívat,“ dořekne a napřáhne se k tobě s jednoduchým zaklínadlem. Před očima se ti objeví vize řídkého lesa poblíž skal. Chvíli nevidíš nic, pak ale zahlédneš lovce – horskou pumu. Štíhlá, svalnatá kočka s menší hlavou a krátkýma kulatýma ušima. Přikrčená u země se nahrbí a očima něco sleduje. Najednou se mihne ze svého úkrytu, rozběhne až zachrastí křoví, odrazí se silnýma nohama, přeskočí vzdálenost kolem deseti kroků a zasáhne svou kořist. Jelen nestihne ani udělat několik kroků, než jej puma srazí k zemi a jedním přesným kousnutím mu prokousne vaz. Vize zmizí, ale v paměti ti zůstane zřetelný otisk toho, co pumu činí obávanou šelmou. Síla, mrštnost, schopnost se nepozorovaně přiblížit i bleskově zaútočit. Zbytek noci se učíte přípravu na proměnu. Není to snadné, ale jsi pečlivá, tvůj nový učitel klade daleko větší důraz na přesnost pohybů i zaklínadel, daleko větší než Avaret. Ta tě vždy nechala zaklínat spíše intuitivně. Brzy se dozvíš, proč tomu tak je. „Přeměny vlastního těla jsou nepříjemné, čím rychleji ji zvládneš, tím lépe pro tebe,“ řekne a mezi dvěma údery srdce se promění do vlčí podoby. Dopadne na všechny čtyři a promění se zpět. Narovná se a ukáže na tebe: „Teď ty.“ Pronášíš zaklínadlo a první věc, kterou pocítíš, je nevolnost. Proměna je bolestivá, nepříjemná, kroutí se ti kosti, nemůžeš se nadechnout, drápy ti propichují kůži dříve, než se nehtová lůžka promění, vlasy ti vypadávají, než je nahradí srst. Na chvíli oslepneš, než si zvířecí mozek zvykne na lidské oči a pak znovu, když se promění i ty. V zrcadle zahlédneš, jak se nechutný hybrid člověka a zvířete zmítá na zemi bolestí, pak ztratíš koncentraci a proměníš se téměř ihned zpět. Zůstaneš ležet na zemi v kaluži krve, vlasů, zvířecích chlupů a moči. „Napoprvé to nebylo nejhorší,“ zhodnotí Dageron. „Znovu.“

Strážce - 11. března 2010 10:42

Vesnice Joshua, ač nerad, musel změnit svůj názor ještě dříve, než najde svého koně. Ano, s tvou kořistí by se dalo snadno napakovat a zmizet navždy. Je tady však jedno „ale“. Musíš se nejdříve dostat do města, do relativního bezpečí lidské civilizace, ve které umíš poměrně snadno přežít a vyhnout se nepříjemnostem. Jenže už zbrklá cesta přes vesnici tě ubezpečila, že místo, kde se nacházíš, není ani trochu nablízku něčemu takovému. Jsi v pustině, v malé vesničce obehnané lesy a horami, které teď, k večeru, vypadají strašidelně právem. Hned se ti vybavily příběhy osamělých poutníků a nutno podotknout, že většina končí hnijící mrtvolou někde v lese, na které si pochutnávají mrchožrouti. Možná sám, bez velké zátěže, by ses dokázal skrýt před dravci a nebezpečím cest. Ale s vakem plným kradených věcí a koněm? To těžko! Leda bys to risknul, a i kdyby, lepší bude přespat někde tady, ve vesnici, než utíkat nepřátelským hvozdem po setmění.

Strážce - 11. března 2010 10:42

Večer v hostinci V hostinci se na večeři sejde Scaywen, Tamián, Meirion, Angar a Loira. Povšimnete si také Joshuy, který se skrývá u zdi a spíše přemýšlí, koho by zkusil přemluvit, abyste už vyrazili dál. Za čarodějkou se skrývá elfská dívka, která bázlivě pokukuje po hostinském a cpe se koláčky od rychtářovy ženy. Na druhé straně stolu sedí místní, rychtář, hostinský a kovář. Byl by sice čas domluvit se spíše, jestli ráno pokračovat v cestě, nebo jestli změřit síly se Stínem z dolů, ale někteří se již zdají napevno rozhodnutí. „Opravdu si ceníme vaší chuti nám pomoci,“ začne rychtář, „ale netuším, co od nás ještě chcete vědět. Všechno jsme vám snad už řekli.“ „A vůbec se nebudeme divit, když prásknete do bot,“ řekne na plnou hubu kovář, „nebyli byste ani první, ani poslední. Mezi námi, lepší, než další mrtvoly.“ Za poslední poznámku si vyslouží káravý pohled od rychtáře a hostinský se naopak ošije neklidem a ve skrytu naznačí symbol pro ochranu před zlem.

Algila Rosevin z Daricie - 11. března 2010 14:57

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz S Pumou souhlasí a vysvětlil mi, že běžec nemusí znamenat to, aby byl rychlí. A pak mi i ukáže, jak taková Puma vypadá. Provede zaklínadlo a najednou nevidím pokoj s Dageronem, myslím že jsem si vybrala správně. Puma je silná a rychlá a nebezpečná. Obraz zmizí, překvapeně zamrkám a zadívám se na Dagerona. Teď bylo na čase se připravit na první proměnu, není to lehké, ale snažím se být pečlivá už sama od sebe ne jen kvůli tomu, že to chtěl Dageron. Vysvětlí mi, že přeměna je nepříjemná. Já se ani nedivím, nakonec se změní celé tvé tělo, stavba těla, kosti, svaly, byla jsem si jistá, že to bude docela bolet. Předvede mi znovu proměnu, která byla tak rychlá, že kdybych snad v tu chvíli mrkla vše bych zmeškala. A pak byla řada na mě. Přikývnu a polknu, začnu pronášet zaklínadlo a první pocit byl slabý odvar toho co mělo přijít. Bolí to tak, až mě to srazí na zem, kde se bolestí svíjím jako v agonii, snažím se nekřičet, ale sténání už nezadržím. Ve chvíli kdy se zahlédnu v zrcadle mě to tak překvapí, že se přestanu koncentrovat a změním se zpět. Jsem napůl vděčná, že je bolest pryč, ale nevolnost ještě zůstávala. Začnu se opatrně zvedat do sedu, když řekne, že to nebylo nejhorší a že to mám zkusit znovu. Podívám se na něj, neměla jsem zrovna chuť to znovu zkoušet, spíš bych si raději dala přestávku. Podívám se kolem sebe a znechuceně se oklepu, nepamatuji si kdy jsem se to... po... no nic. Zhluboka se nadechnu a zkusím to tedy znovu a snažím se trochu psychicky obrnit proti bolesti co má následovat.

Strážce - 16. března 2010 07:17

soukromá zpráva od Strážce pro Výuka magie přeměn Pokračuješ snad až do úmoru. Těch několik prvních dnů, než jsi základní přeměny jakž takž zvládla, bylo opravdu utrpením. Navíc, vždy po skončení jsi musela odklízet zbytky z nepovedených přeměn. Chlupy a srst, vypadané zuby, nehty, tesáky, krev i jiné tělní tekutiny. Pak už se ti začaly základní přeměny dařit a během několika týdnů jsi zvládla své základní podoby, pumu, sovu, myš a medvěda, dost obstojně a rychle, že už tě s nimi přestal Dageron trápit. Další zaklínadla z oboru přeměn už pro tebe byla snadná. Změna skupenství látek byla dobrá zábava, vesměs jste čarovali s vodou ať už v tekuté podobě, nebo v podobě vodní páry. Naučila ses zasahovat do samotné struktury věcí, udělat mříže ohebnými jako z vrbového proutí, vytvořit dřevo pevnější než ocel, vytvořit vodu lehčí nežli olej nebo vytvořit kovový plát, který se při pádu na zem roztříštil jako ze skla. Učila ses i proměňovat živé věci na neživé a naopak, to již bylo těžké a vyžadovalo to hodně času. Přesto, vždy bylo snadné poznat, že předměty nejsou pravé. I když jsi chtěla proměnit kamínek na zlaťák, i když byl výsledkem motýl. Nikdy nebylo příliš těžké poznat, že s novou věcí není něco v pořádku... „Jediný způsob, jak udělat, aby to nebylo poznat, je věc nebo bytost stvořit z ničeho,“ vysvětlil ti čaroděj. „Je to velmi těžké a také to může být nebezpečné, i když občas nezbytné. Každá magie má své stinné stránky, své propasti a nebezpečenství, zvláště mocná magie. Projděme si, co už umíš. Umíš magii životních sil, časoprostorovou magii a magii přeměn. Jaké myslíš, že jsou největší nebezpečí těchto magických disciplín? Už máš nějaké zkušenosti, tak bys mohla některé vědět i z praxe...“

Joshua z Oronu - 17. března 2010 08:16

U zdi, v hostinci Je to jak v nějakém hororovém příběhu, který rodiče občas vypráví dětem, aby jim zabránili v nějakých nekalostech. No prostě, při pohledu na to ponuré děsivé okolí, kde se div nad zemí nevznáší mlžný opar, mě přivede do zamyšlení, že to holt budu muset vykoumat nějak jinak. Se skousnutým spodním rtem nakouknu do okna hostince a tiše s výrazem, který naznačuje, že se brzy rozbrečím, zakňourám. Kdybych si to chtěl nechat ve stáji a vyzvednout si to před odjezdem, kdo mi zaručí, že tu není stejný chlívák jako já a nešlohne mi to! Sakra práce, kdyby tu aspoň nebylo tolik...drsných osob. Jeden kop a mam zaražený sraní na tejden. Po chvíli rozmýšlení prostě vejdu zpět do hostince a hned u dveří zahnu vpravo, kde si sednu na dřevěnou lavici v rohu u stolu, svůj smotaný poklad zasunu za svá záda a opřu se o něho. Pak složím ruce na hrudi a prostě jen tak pokukuju po ostatních.

Sherleg z Mazorského lesa - 17. března 2010 13:11

V hostinci Na hlavu jsem si hluboko do čela a přes uši narazila plátěnou čapku, z níž bez ladu a skladu čouhají tmavé vlasy, smotané v copu někde v týle. Pokrývka hlavy mi zpola stíní velké oči, které zvědavě a bázlivě sledují dění v hostinci. V koutcích se mi usadily drobky a škraně mám plné sladkých koláčů. Schoulená v sedě, kolena pod bradou, žmoulám křečovitě v dlaních ještě dva kousky a v duchu rozvažuji, zda je sníst hned nebo si je nechat až na zítřek. Společnost, k níž mě čarodějka od rychtářky dovedla, je skutečně různorodá. To je ale parta...odkud a kam asi jdou?... Odložím rozhodnutí o jídle na později, zatímco skáču pohledem z tváře na tvář...tedy alespoň těch, na které ze svého místa dohlédnu. Společnost zatím jen hučí a hlučí taháním a klepáním korbelů nebo řečmi, které mě zatím moc nezajímají. O to pozorněji se však zaměřím na mládence, který kradmo vstoupil do hostince a usadil se na lavici opodál. Všimnu si balíčku, který tak nenápadně a hbitě zasunul za záda. Rychle jsem jej přeměřila pohledem, ale nezdálo se, že by měl tvar meče. Oddychla jsem si, ale zvědavost mi stále tahala pohled k mladíkovi, jehož chování bylo, narozdíl od zbytku skupiny, podivně zamlklé a jeho snaha zůstat neviděn a bez pozornosti, mně tolik blízká, sytila mou zvědavost o to víc. I pokud chlapec zachytí můj pohled, neuhnu. Zpříma a pevně na něj zírám, ústa mírně našpulená v přemýšlení, nos přidrzle nakrčený. S funěním rychle spolknu velké sousto, s nímž jsem se doposud potýkala a zavrtím se. Pak teprve sklouznu pohledem ke svým rukám a začnu se zase zaobírat otázkou: sníst, či nesníst?

Algila Rosevin z Daricie - 17. března 2010 22:51

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výuka magie přeměň Stále jsme zkoušeli přeměnu, bylo to těžké a namáhavé a také ponižující, když jsem musela po sobě ten bordel uklízet, protože on to všechno viděl. Bylo to nechutné a trapné, ale pak se mi naštěstí začalo dařit a už jsem se nemusela tolik stydět. Nakonec jsem zvládla všechno, poměrně obstojně, jak pumu, sovu, myš a medvěda, které jsem si vybrala. Líbilo se mi to být v jiné podobě, nejvíc se mi líbilo být sovou, sice jsem nelétala ven z tvrze, ale aspoň po pokoji. Další výuka byla zábava, přeměna látek a vody, mříže mohli být měkké a ohebné, dřevo pevné jako ocel nebo kov křehký jako sklo. Přemýšlela jsem proč jsme nezačali s tímhle, namísto přeměny mě ve zvíře což bylo mnohem náročnější. Pak jsme začali s přeměňováním živých věci na neživé a naopak. To už bylo zase trochu těžší a vyžadovalo to spoustu času, věnovala jsem tomu i také spoustu volného času. Ale i když se mi dařilo, nikdy nic z toho co jsem vyčarovala nevypadalo doopravdy skutečně, vždy na tom bylo něco co nebylo v pořádku. Dageron mi začal vysvětlovat proč tomu tak je. „Proč je to nebezpečné?“ Nechápu, co může být nebezpečné na vytvoření něčeho z ničeho. Neviděla jsem na tom nic nebezpečného. Zeptá se mě jaké je největší nebezpečí u těchto magických disciplín. Zamyslím se. „Je to návykové?“ zkusím, nakonec negativní magie je. „U každé z nich je to jiné. Ale jediné co mě po pravdě napadá co mají všechny společné je to, že je návyková a můžou se obrátit proti mě.“ Pokrčím rameny.

Sir Angar z Xirie - 19. března 2010 11:52

Večer v hostinci „Pravda.“ Přikývnu na souhlas rychtářovi, ale něco mi říká že stejně zkusíme štěstí se stínem. Přece jen jednou z povinností Kainových služebníků bylo dohlížet, aby se tato stvoření do našeho světa nedostávala. Z mísy na stole si vezmu pár koláčků a pohlédnu na velekněžku a Tamiána. Zatímco přežvykuji koláčky váhám nad svou otázkou. „Jak se dá s něčím takovým bojovat?“ I když se dívám na Scay, otázka je určena pro všechny kdo by o tom mohly něco vědět.

Geidan Stål - 21. března 2010 00:45

Ano, mohla sem zůstat u statkáře a mít klid, ale potřebuju zjistit, co se dozvěděli ti, co zůstali v hostinci. Proto jsem se neochotně vydala právě tam. Nemám to moc ráda. V hospodách se to hemží opilci a lůzou, je tam mastno a pro zloděje ráj. Jedině když není jiná možnost a jedině tam se dostanu k jídlu a posteli, je to moje spása a na to všechno zapomenu. Ale teď, když jsem měla pokoj pro sebe a nemusela jsem poslouchat, co se děje v lokále, nemusela se dívat na děvčata, která jsou zároveň děvkami a ještě navíc se jim to líbí... Ne, nechce se mi tam. Asi bych si dala ještě jeden den volna. Ten chrám neuteče, bude pořád tam, když tam byl staletí. "Chci vědět něco o té čarodějnici. Bylo mi řečeno, že vám pomáhala, ale že se teď začala chovat divně." Nechodím kolem horké kaše, teď není na kněžské tlachání čas ani nálada. "Možná je problémem ona. Razie s ohněm a mečem je někdy potřeba. Oheň očišťuje." Není třeba přemýšlet nad tím, jestli bych to udělala. Odpověď všichni znají. Já bych jí jen nepřipálila ksichtík, já bych vzala celou její chalupu a žádala Kaina o očištění od všeho zlého, ačkoli oheň není jeho doména. Ale smrt ano. A je jedno, zda ohněm, či ne. "A dá se s tím bojovat." Jsem rozhodnuta. Anebo šílená. Anebo všechno dohromady a ještě hůř. "Kain jistě nedopustí, aby se něco takového potulovalo po zemi. A já to taky nemůžu dopustit. Jak jsem říkala... Co až Stín vyvraždí celou vesnici? Hm? Asi půjde dál. Živí se strachem, dušemi... bude mít hlad. A kdo ho zastaví? Pokud se před ním všichni budou třást, tak asi nikdo. Nemůžu sázet na to, že je připoutaný k těm dolům." Podívám se na lidi z vesnice. "Ptala jsem se už tady, ale nikdo mi nebyl schopen odpovědět. Než se stín objevil, nestalo se v těch dolech něco? Neštěstí? Cokoli... Mohla se otevřít trhlina. Anebo si někdo zahrával s něčím, s čím neměl. Třeba ta vaše čarodějnice. Chci vědět všechno."

Strážce - 22. března 2010 08:23

Hostinec „Stříbro!“ plácne dlaní do stolu Tamián. „Stříbrné zbraně používají Lovci Stínů, není důvod, proč by neměly fungovat i v našich rukou. Pak také rituální a magické zbraně, zbraně posvěcené dobrými bohy. Magie čarodějů i kněžská dokáže bytostem temnot také ublížit, takže možností je poměrně dost. Akorát to tak nějak vylučuje nás dva,“ ušklíbne se, „leda by tady kovář měl na skladě hromady ryzího stříbra...“ „Myslel jsem si to,“ dodá, jakmile kovář zavrtí hlavou. „Říká se,“ ozve se Loira, „že pokud má bojovník silnou vůli, dokáže zranit Stín i beze zbraně. Takže já jsem ochotná risknout zuby a drápy, však při nejhorším uteču. Mělo by to platit i na obyčejné zbraně, vykuté z oceli a železa, ale těžko říct, jestli těm legendám věřit. Jestli síla vůle dokáže nahradit stříbrnou zbraň.“ „Počkat!“ vykřikne rychtář a ukáže na Sherleg. „Ten meč, co vzala ona! Ten byl stříbrný! Jestli je to to jediné, co dělí tyto odvážné bojovníky od šance Stín sprovodit ze světa živých, měla bys jim ho dát, děvče.“ Pohled rychtáře je nesmlouvavý, téměř přikazující. Do toho se ozve kněžka a tak všichni zaměří svou pozorností na ni, Sherleg a její meč prozatím zůstávají nadále nepovšimnuti. „Ano, to je pravda,“ přikývne kovář, „bývala jiná. Pomáhala, vařila bylinné odvary, které prodávala, věštila a léčila. A právě tak nějak kolem té doby, co se Stín objevil, se změnila. Mívá návaly vzteku, cosi si pořád mumlá, možná ji démon, se kterým sama obcovala, posedl. Kdo vidí, do choré mysli? Každopádně, je nebezpečná!“ Do dveří vrazí statkář. „Ona za to nemůže, to vy za to můžete! Dolovali jste příliš hluboko a příliš chamtivě, znásilňovali jste Zemi tak dlouho, až se začala bránit, cožpak to nevidíte! Sami jste žili v blahobytu a že ubližujete samotné Přírodě, to vám bylo jedno. To bohové vás trestají, možná i Lithos sám!“ „To jsou smyšlenky!“ vykřikne rychtář. „Jinde se také doluje a víc. Ale jak se tady ctihodná ptala, nic dalšího se nestalo. Žádná neštěstí, žádné podivné události, žádné zvěsti démonů, žádní bezhlaví psi pobíhající po vesnici. Nic! A čarodějnici nemůžeme vyloučit, to ať posoudí jiní, ti co se věcí zabývají,“ kývne směrem ke Scay. „Ještě mě tak napadá,“ vloží se do věci najednou hostinský, „Lovec říkal, že Stíny jsou nejslabší při východu slunce, sám se na něj před východem slunce vypravil... Nevím, jestli to pomůže, ale tak to říkal.“

Strážce - 22. března 2010 08:44

soukromá zpráva od Strážce pro Výuka magie přeměn „Protože každé stvořené věci musíš vdechnou kousek své vlastní duše. A podle té tě může zkušený mág vypátrat i zranit. A pochopitelně, nemůžeš svou podstatu rozdávat do nekonečna. Proto čarodějové nedělají něco podobného často a rozhodně neplýtvají takovou to magií na zbytečnosti. Magie negativní energie je návyková, stejně jako manipulace s životní energií. Léčení zase na chvíli narušuje přirozenou schopnost se léčit, tělo pospojované magií strádá. Energetická magie bere čarodějům rozum a dělá z nich dočasně bytosti fascinované schopností ničit. Přeměny na zvíře nás nutí postupně zapomenout, kým vlastně jsme. Psychická magie nás zbavuje bariéry, která odlišuje naši mysl od myslí ostatních. Iluze nás zase odtrhávají od skutečnosti, až ji sami nedokážeme vidět. Každá magie narušuje realitu, ukazuje nám, že realita je jen klam. Svým způsobem. A proto tě také vytrhuje z reality svým způsobem. Prostě a jednoduše, veškerá magie má negativa, jako meč broušený z obou stran. Když s ním budeš sekat často a bez rozmyslu, jednoho dne se od něčeho tvrdého odrazí a rozsekne ti čelo.“ „Jsi chytrá, zbytek si domyslíš sama,“ dodá, „ale teď se naučíš jedno důležité zaklínadlo. A také jedno z nejstarších zaklínadel přeměn, které nekromanti používají. Proto, že se většina z nás neučí magii obrannou, našli jsme si jiný způsob, jak se bránit. Ale aby ses jej mohla naučit, musíš se svléknout, takhle proměna na oblečení nepůsobí moc dobře a rozhodně to není pro začátečníka snadné. Snad ti to nevadí?“ Sám si začne rozepínat čarodějnický hábit, nejdříve si odepne opasek s magickou dýkou, pak rozepne sponu...

Meirion z Ilianoilis - 22. března 2010 10:45

Hostinec Názory každého z nich se různí, nicméně se doplňují a možná ucelují a ukazují na nějakou cestičku. To, jak někteří vnímají čaroděje, o tom něco vím, takže neberu obvinění čarodějnice vážně. Zatím se přikláním k rychtářovi, Tamiánovi a kupodivu i ke Scay. Možná je to tím, že do toho tady není vtáhnuta až po uši. "Už tam byl Elleandor, ale prý vyšel a šel do lesa. A jestli se nepletu, tak Askh už není mezi náma." Vmísím se nenápadně do rozhovoru a prozatím víc nedělám. No a jestli má maličká co do činění s tím stříbrným mečem, ať se ukáže. Měla ho vlastně ještě před vchodem do dolu. Jenže jestli měl Lovec stříbrný meč a šel tam za ranního rozbřesku, co zmůžeme? Chtělo by to rozhodně zajít ještě za čarodějnicí, třeba nám poradí něco i ona. "Jsme v nevýhodě, protože nejsme dostatečně odpočatí. Nemáme ale moc na výběr. Sejdeme se před rozbřeskem u dolu? Každý z nás se pro tuto chvíli zřejmě připraví po svém." Přemýšlím nad tím, zda říci někomu, aby šel se mnou za čarodějnicí. Možná bude lepší, když za ní půjdu sama. Jen ještě zjistit kam.

Sherleg z Mazorského lesa - 22. března 2010 10:55

Hostinec Rychtářovo upozornění na mou maličkost mě přímo zmrazí uprostřed žvýkání. S funěním a plnou pusou vykulím na muže oči a vyjukaně zamžikám. Nakonec důrazně zavrtím hlavou. V duchu uvažuji, zda má smysl něco říkat nebo je nechat, ať si dupou a mračí se, než je to přejde, když ze mě nic nedostanou. Pozornost odkloní žena, kterou jsem spatřila až tady, ale na první pohled ve mně budila určitý respekt. Ten druh respektu, který míváme k nebezpečným a mocným lidem. Sleduji dohadující se společnost, mlčky, ráda, že se jejich pozornost přesunula, a s jistým zadostiučiněním a spokojeností, že jsem měla ten dobrý nápad meč ukrýt dřív než jsem sem šla... Esi tam šel v nějakou určitou dobu, bylo mu to houby platný. Je bezduchej a leží tam jak špalek. Všechno stříbro světa, amulety aji jejich čáry jsou na houby, pokud nemjí vůli silnou jako...chvíli hledám přirovnání...jako kůži horského trolla. To co je tam dole je svinstvo. Stejně pochybuju, že by ten Stín, jak tomu říkají, mohl kdokoliv z těchhle zvládnout. I idyž mluví hrdině a dost sebevědomě...to dole je...mnohem silnější... nakrčím nos a olíznu rty. Při vzpomínce na důl se zachvěju, instinktivně schoulím a zabodnu pohled zase někam ke kolenům. Nepromluvím však ani půl slova. To se do hovoru vmísí i čarodějka, s níž jsem přišla. Jakoby mi četla myšlenky, zvednu k ní zase tvář, pozorně poslouchám vše o čem mluví a nemohu než souhlasně přikývnout, schoulená dále bez povšimnutí ostatních. Návrh na cestu do dolu však doprovodím vyděšeným a nesouhlasným zavrtěním hlavy. Se pomátli, ne?! Co si myslí, že tam dokážou? Umřít jako ten chlap s mečem a amuletem, nebo ta temná elfka?! Mno...myslím, že na ně počkám někde v lese...třeba bych mohla hlídat vstup do dolu...jooo, to bych mohla... Jen využiji chvíle, kdy se všichni zabývají otázkou viny a neviny kolem probuzení zla a natáhnu se na stůl pro další koláčky...jo, tomu říkám meducína...

Algila Rosevin z Daricie - 22. března 2010 17:01

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výuka přeměn Bedlivě jsem poslouchala a přikyvovala, většinu z toho jsem věděla, jak jsem říkala tak každý druh magie má své proti. Většinu jsem mu mohla říci sama, ale myslela jsem že chce abych mu řekla co mají společného. To o tom léčení mě pořád děsilo, úplně jsem si představovala jak se rozpadám až jsem se z toho oklepala. „Po jak dlouhé době se začnou tyhle věci projevovat?“ zajímám se. Napřímím se, když řekne že se naučím důležité zaklínadlo. Ale je nutné, abych byla při tom nahá a sám se začne svlékat. Postavím se. „Ne. Nahota mi nevadí. U Avaret jsem se tak nějak studu zbavila.“ řeknu a sama se začnu svlékat, ale zvědavě se na Dagerona dívám. Po pravdě to bude teprve druhý muž, kterého uvidím nahého. A zajímalo mě jak moc se bude lišit od Darase. Odložím dýku a pak si jednoduše přetáhnu šaty přes hlavu a zuji si boty, pak už jenom čekám na Dagerona. Má více oblečení než já, zvědavě natočím hlavu na stranu a čekám. „Kde vlastně žiješ, Dagerone?“ zeptám se. Řekla bych, že pokud jde o vztah, tak byl prostě učitel se studentem. A já bych byla ráda, kdyby jsme se stali přáteli jako s Avaret, moc přátel jsem neměla a navíc mít mocné přátele také není na škodu.

Strážce - 23. března 2010 03:12

soukromá zpráva od Strážce pro Výuka přeměn „To není správná otázka. Ony se projevují hned. Vždy. Při každém zaklínadle. Spíše je otázka, jak rychle se nahromadí natolik, abys to negativně pocítila. To chce cvik. Je to podobné, jako s pitím. Piješ, piješ, ale už málokdo pozná okamžik, kdy nemůže vstát od stolu a dojít do pokoje. S magií je to velmi podobné. Když si toho budeš vědoma a budeš opatrná, nejspíše se ti nestane nic. Prostě to jen nesmíš přehánět a občas si magii odříct i za cenu nepohodlí.“ „Dobře,“ přikývne nyní již nahý Dageron stojící před tebou. O proti Darasovi je úplně jiný. Není tak mohutný, je vysoký, to ano, ale štíhlý. Svaly má také, ale zdaleka ne takové, jako seveřan. Co se týče počtu nenápadných jizev, tak v tom si s bojovníkem nezadá. Dageronova zranění byla lépe léčena, ale stopy po nich zůstaly také. A poslední věc – ať je Dageron jakkoli zkušený čaroděj, ať je pánem tajemných umění, vzrušení z pohledu na nahou ženu prostě zakrýt nedokáže. Až se ti chce zasmát. Pak tě napadne, že spíše nechce, než že nedokáže. „Soustřeď se,“ napomene tě s úsměvem. „Pocházím z Aravanu, byl to můj domov. Nyní ale domov nemám, hodně cestuji. Věnujme se ale magii, ano? Zaklínadlo, které tě teď naučím, ti nejednou zachrání život. Je to samozřejmě obyčejná přeměna, jakých už umíš desítky a další klidně vymyslíš, ale tahle má několik zvláštností. Za prvé, je to částečná přeměna, proto je těžká. Částečné přeměny se ještě budeme učit, jak si proměnit kůži na kámen, jak donutit oči, aby viděly ve tmě, jak si z nehtů vyrobit drápy. Za druhé, je to zaklínadlo pilované generacemi nekromantů, používané k obraně. Proto je tak účinné. Je to kombinace několika přeměnových směrů. Jmenuje se Kostěná zbroj.“ Pobídne tě, abys jej sledovala, začne pronášet zaklínadlo. Je poměrně složité, ale vidíš, že jej schválně pronáší pomalu. Dokázal by to rychleji, ale takhle máš alespoň šanci si jej zapamatovat. Když skončí, kosti v těle se pohnou. Jako na povel všechny prorostou skrze kůži a rozprostřou se po povrchu těla. Vypadá to na jedné straně strašidelně, na druhé, opravdu jako zbroj. Mávne rukou, že teď to máš zkusit taky. „Opatrně, bolí to,“ dodá. Co také ne?

Algila Rosevin z Daricie - 23. března 2010 18:14

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Výuka přeměn Chápavě přikývnu, když mi to vysvětlí jako s pitím. To jsem chápala, menší zkušenost o tom mám. „Chápu. No to se mám na co těšit.“ Zamumlám si. Už je nahý a já se neostýchám si ho prohlédnout, srovnávala jsem ho s Darasem, je o hodně vyšší, ne příliš svalnatý, ale spíš štíhlý. Můj pohled sklouzl níže, neudržím se a začnu se uculovat, trochu se i začervenám. Tak i tam dole jsou muži nakonec jiní. Po pravdě mě potěšilo, že na mě tak reaguje, bylo to lichotivé. Když mě napomene abych se soustředila, zvednu k němu oči a potlačím ten poťouchlý úsměv. Řekne mi, že nemá stálý domov, že cestuje. Ale přece musí teď žít někde poblíž ne? Přece sem necestuje vždy kdo ví jakou dálku, ale víc mi neřekne a raději se vrátí zpět k magii. Vysvětlí mi jak zaklínadlo funguje, představa mít z nehtů drápy se mi líbilo. A brnění.... to se také hodí. Začne spřádat zaklínadlo, bedlivě ho poslouchám a zapamatovávám si slova. Jsem ráda, že ho říká pomalu i tak bylo složité. Najednou z pod kůže vyrazí kosti, které se rozprostřou po jeho těle. A pak mě varuje, že to bolí. To mi bylo jasné, že to bolí, když se mění kosti a ještě jak pronikají tělem ven musí se dostat skrz maso a kůži. „Dobře...“ zhluboka se nadechnu a pak začnu podle něj vyslovovat zaklínadlo. Bolelo to, ale zažila jsem horší. Přesto se musím hodně soustředit, abych neztratila koncentraci. Raději jsem zavřela oči.

Joshua z Oronu - 26. března 2010 19:13

Hostinec S opřeným loktem o desku stolu poslouchám rozhovor, který panuje v hostinci a jde mi z toho jen hlava kolem. Samý čáry máry, jak to ti lidi můžou zvládat! Povšimnu si, že jsem přilákal pozornost jakési malé holky. V rychlosti zapátrám v paměti, ale pak jen zakroutím hlavou. Ne, nikdy jsem ji neviděl, není se nějak čeho obávat. Lhostejně si nad tím i mávnu rukou, když to do hostince vtrhne statkář. Krátce vyjeknu, nejsem tak daleko od výchozích vrat. A...jak jsem se tak leknul, drknul jsem zadkem do balíku za sebou. Inu, když se ozve zařinčení talířku o zem, není divu, že se mi čelo ihned orosí. Skloním se k zemi a sáhnu pro svůj čmajznutý poklad a když se narovnávám, řápnu se do temene hlavy o okraj stolu. Kolikrát si říkám, že hlupákem snad zůstanu navždycky.. Debil! Prostě debil!

Strážce - 28. března 2010 07:57

soukromá zpráva od Strážce pro Výuka magie Kostěnou zbroj se ti podaří seslat hned napoprvé, jsi na sebe pyšná. A právem! Tvé tělo se pokryje kostmi, dokonce to není ani tak bolestivé, jak by sis myslela. Usměješ se na sebe do zrcadla, kostěné zvýraznění křivek tvého těla příjemně zvýrazňuje i tvou ženskost, připadáš si přitažlivější. V té vteřině, kdy necháváš chvíli pozor, Dageron napřáhne ruku. Ozve se zasvištění, jak magická dýka protne vzduch. Nemáš ani vůbec šanci se bránit, dýka odložená na posteli se najednou objevila v nekromantově ruce, než si vůbec uvědomíš, co se děje, zaútočí na tebe. Magická dýka plane jedovatě bílým světlem a hlavou ti proběhne myšlenka, že teď už je vlastně po tobě... Magická čepel se odrazí od kostí, které kryjí tvůj hrudník a dýka bez jakéhokoli účinku sjede. Dageron spokojeně zavrčí a odnese dýku zpět do pouzdra. Po zásahu ti zůstal jen jemný škrábanec a pár kapek krve. Zvědavě je setřeš, zjevně smrtelný úder, ta zbroj je opravdu šikovný nekromantský vynález. A navíc si umíníš, že se naučíš také tak rychle zaútočit svou dýkou, máš co cvičit ve volném čase. Čas plyne Učíš se dál magii a postupně se se „starým“ čarodějem více seznámíš a sblížíš. Vypráví poutavé historky staré několik staletí, vypráví o císařství v době jeho největšího rozkvětu. Vypráví o velkých bitvách i období míru a prosperity. Vzpomíná na císaře Araviara, na hrdinské činy, na Aravan. To vždy posmutní, stejně, jakmile se stočí jeho vyprávění ke vzpomínkám na jeho ženu. Většinou přestane vyprávět a ty na něj nenaléháš, alespoň prozatím. Zvládneš veškeré přeměny na jedničku, dokonce i částečné. Doplníš své základní podoby, naučíš se být paní hmoty mrtvé i živé. Dageron je skvělý učitel, o proti Avaret pozoruješ spousty rozdílů. Avaret tě vždy nechala na zaklínadla přijít spíše intuitivně, poprat se s nimi, Dageron tě naopak učí vše do detailů, přesně, bazíruje na maličkostech. Tak toho sice umíš méně, ale zase velmi, velmi dobře. Postupem času se tě i často dotýká, když se snaží napravit tvou pozici nebo pohyby rukou. Dokonce jste zkoušeli i zaklínadla přeměn bez zaklínání hlasem a pohybů rukou. Je to příšerně těžké, ale jde to také. Jeden večer sedíte na vrcholku věže, už jste si zvykli trávit spolu daleko více času. Díváte se na východ slunce a necháte si vlasy čechrat vánkem. „Brzy tvá výuka skončí, Algi, a já budu muset vyrazit na cestu do Aravanu. Mistři mne volají. Ale ještě, než jejich zavolání uposlechnu, naučím tě poslední věc. Astrální vnímání. Určitě si vzpomínáš na náš rozhovor ohledně pravdy, lží a iluzí. Říkal jsem, že tě nemohu naučit vidět pravdu, ale mohu tě naučit prohlédnout lež. A právě k tomu nám slouží nahlížení do astrálního prostoru. Astrální prostor je důvod, proč magie funguje. A také v něm můžeš vidět aury věcí a lidí, jejich pravou podstatu. Začneme zítra, dnes si ještě budeme vychutnávat klid, odpočinek a tvé zvládnutí magie přeměn,“ usměje se a obrátí tvář zase zpět k východu.

Loira el-Aravan z Nargadu - 28. března 2010 08:15

Hostinec Vím toho hodně, přece jen, schopnost plížit se nepozorovaně patří k základním dovednostem zděděným po kočkách. Proto se nenápadně po očku dívám po mladé elfské slečně. Vím, že má něco, co je pro nás momentálně dosti důležité. Tedy alespoň pro mne. Musím se usmát, jak Joshua nadskočí překvapením, svůj zajisté lup shodí na zem a ještě se praští do hlavy. Ten chlapec má tolik štěstí, že to zdaleka převyšuje rozum, který mu bohové nadělili. Zavrtím pobaveně hlavou a chvíli jej s úsměvem sleduji – jako jediná v hostinci. Dobře se baví tím, jak u něj probouzím domnění, že ho podezírám. Ale já nemusím. Já vím... Když už by z mého zkoumavého pohledu mohl začít mít trauma, tak se na něj mile usměji a zaměřím svou pozornost jinam. Popravdě ty jejich přípravy mne nějak moc neberou. Já se připravovat neumím ani nemůžu, takže vlastně se docela nudím. Na jednání s pomatenou čarodějkou se rozhodně necítím a přípravy, které má na mysli naše bojová čarodějka jsou mi cizí... Pomalu, nenápadně, se přiblížím k elfské dívce. Oslovím ji ve chvíli, kdy si zrovna nacpe plnou pusu koláčků (bohužel již posledních), aby mi nestihla skákat do řeči. Mluvím tiše, abych nerušila ostatní, co se přou, překřikují a debatují. „Buď pozdravena, Prvorozená,“ pozdravím elfku. Sice vypadá jako dítě i chová se tak, ale je starší než já, takže si úctu zaslouží. „Chtěla bych si s tebou promluvit, nejlépe o samotě,“ přiznám se bez vytáček, nasadím při tom ten nejnevinnější kočičí úsměv, který v kombinaci s celým mým vzezřením působí spíše zranitelně, než že bych byla hrozbou pro dítě. „Ale nejdříve se sluší, abych se představila. Jmenuji se Loira el-Aravan z Nargadu,“ mírně se ukloním a udělám gesto otevřenou dlaní, kterým poutníci většinu dávají najevo dobré úmysly – a že v ruce nemají zbraň.

Sir Angar z Xirie - 28. března 2010 11:50

Hostinec Poslouchám rozhovor u stolu, ale nijak se do něho nezapojuji. Místo toho uvažuji a o způsobu boje s tou bytostí – stínem. Prozatím zaznělo jen pár návrhů, které by snad mohly mít nějakou šanci na úspěch, z nichž mi je asi nejbližší ten se Stříbným mečem a bojem za úsvitu. „Stříbrné zbraně, silná vůle, magie čarodejů a moc Kainovy velekněžky. Něco z toho musí na stín zcela jistě zabrat.“ Vložím se do hovoru a snažím se aby to znělo přesvědčivě. „Dále bychom měly zjistit jak se sem Stín vůbec dostal, aby se již nemohl vrátit, nebo aby nepřišlo ještě něco horšího.“ Dodám na závěr a postupně pohlédnu na Scay, Merion a všechny ostatní u stolu.

Algila Rosevin z Daricie - 28. března 2010 12:05

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Tvrz Byla jsem na sebe náležitě hrdá. Kostěnou zbroj jsem zvládla udělat hned na poprvé, dokonce to ani tolik nebolelo jak jsem se obávala. Usměji se sama na sebe a prohlížím se v zrcadle. Ta zbroj byla vlastně pěkná a přiléhavá, byl by to hezký obleček. Nedávala jsem pozor, když se najednou Dageron pohne. Vrhl po mě dýku, neměla jsem šanci uhnout, bylo to tak rychlé a nečekané, že i když mozek chtěl, tělo tak rychlé nebylo. Čekala jsem že tohle bude moje poslední chvilka života. Ztuhnu, když se dýka neškodně odrazí od kostí a já se uvolním. Jediné co mi způsobila byl jemný škrábanec a trochu krve, kterou jsem setřela. Tohle je opravdu šikovné, tohle mi jistě ne jednou zachrání život. A uvědomím si, že bych se měla také neučit bojovat i se zbraněmi. Takhle rychle hodit dýku.... to se musím také neučit. Po nějakém čase Časem jsme se s Dageronem sblížili, je dobrý učitel, i když je starý nechová se tak, hodně vypráví a mě se jeho vyprávění líbilo. Jen když se hovor stočí na jeho ženu, skončí s vyprávěním. Vždy tak zesmutní a já vím, že ji stále velmi miluje a že mu schází. Přeměny jsem zvládla bez problémů, šli mi jako nic. Užívala jsem si to, byla jsem ráda že jsem něco zvládla tak perfektně. Naučím se pracovat s hmotou živou i mrtvou. Avaret je také skvělá učitelka, ale Dageron mě spíš učí vše do detailů na rozdíl od Avaret, která to nechávala spíš na mě. Časem se mě začne i dotýkat, pomáhat mi být ve správní pozici a pohyby rukou. Občas jsem měla pocit, že provádění zaklínadla je skoro jako tanec. Také mě zkoušel naučit zaklínat bez zaklínání a rukou. To bylo hodně těžké, věřila jsme že bych to zvládla, ale potrvá to. Seděli jsme na vrcholku vědě a dívali se na východ slunce, teď jde Avaret asi spát. Dageron promluvil, podívám se na něj a po jeho slovech o odchodu mi poklesne srdce. Rok uběhl jako nic a já nechtěla aby odešel, nebyl to jen učitel, ale našla jsem v něm i přítele i když jsem to nikdy nahlas neřekla, ale myslím si, že on to ví. „Dobře.“ řeknu a odmlčím se. Pak ho vezmu za ruku, kterou mu stiskni a jemně se o něj opřu. „Budeš mi scházet Dagerone. Doufám, že v ten den kdy odejdeš se neuvidíme naposledy. Možná tě jednou v Aravanu navštívím.“ pousměji se a vzhlédnu k němu. „Musím ti poděkovat. Jsi skvělý učitel. Díky tobě jsem zase o několik kroků blíž k tomu vydat se na vlastní cestu. Jen nevím... jaký má být jeho cíl. Chtěla bych ve svém životě vykonat velké věci. Říkala jsem si, že jednou navštívím všechny školy magie, ale nevím jestli by mě do některých pustili kvůli tomu, že jsem nekromantka. Nakonec je to nezákonné. Ale je to hloupé. Zakazují ji jenom proto, že ji nerozumí a vidí za ní jen špatné věci.“ povzdychnu si nad tím.

Sherleg z Mazorského lesa - 28. března 2010 13:03

Hostinec Nudím se, strašně. Tlačím do sebe koláčky, ale ve stále pomalejším tempu. Ani pozorování ostatních mě nebaví. Leda ten kluk naproti... z jeho směru se ozve zvuk padajícího předmětu a následně tupá, tlumená rána, když se praští do hlavy. Zvědavě vzhlédnu, ale brzy mi výhled zakryje jedna z těch, co sedí u stolu. Tedy seděli. Obrátím tedy pozornost k ní, ostatně, její pozornost je evidentně obrácená ke mně a zvednu k ženě velké zvědavé oči. Nechám ji mluvit. Během jejího monologu střídavě zvedám jedno obočí, špulím rty nebo se mračím, podle toho, co mi zrovna letí hlavou...prvorozená...hm...o co jí asi jde? Chce něco co mám a koláčky to nebudou....promluvit osamotě?!....Copak jsi asi zač, paninko? Zatěkám pohledem rychle k náruči poslední dávky dobrot, jako bych se chtěla ujistit o správnosti svých myšlenek, ale znovu pohled zvednu. Přimhouřím oči a počkám, až se žena představí. Pevně semknu rty, jako bych rozvažovala, zda se taky představit nebo se zeptat rovnou. Sherleg. Oznámím nakonec věcně a nakloním hlavu na stranu, aniž bych se jinak pohnula. Proč se mnou chcete mluvit? A o čem? Jistě, možná naivitu občas trošku přehrávám, ale když doširoka otevřu kukadla a zvědavě zamrkám, většinou mi na to lidé skočí. Tuším, co ode mě chce... a snad proto je v napjatém očekávání mého pohledu i jistá dávka nedůvěry. Kočičí úsměv ženy mě trošku obměkčil, ale ne dost. Nejsem malá, úsměv mi nestačí. zapůsobil však přinejmenším natolik, že se o ženu zajímám a uvažuji předem o tom, jak na její požadavek zareaguji... s tím co vím a s tím co zamýšlím...

Geidan Stål - 28. března 2010 14:34

Všichni se na mě sesypou se svými myšlenkami, tak není divu, že zatím jen sedím a prohlížím si toho, kdo zrovna mluví, jako bych se snažila odhadnout, do jaké míry mluví pravdu a do jaké míry se to snaží nějak zmírnit a zalíbit se mi svou horlivostí, abych jim pomohla. Obzvláště pozorně se moje oči zabodnou do toho mláděte. A meč nenajdou. Můj pohled jasně říká, že jsem s ní ještě neskončila, načež ho pak otočím k tomu, kdo sem zrovna vpadl. Statkář? Ten chtěl, abych mu pomohla, tak proč nás odrazuje od jedné věci, která by nám mohla dát vodítko. On sám se o čarodějnici zmínil. "Uklidni se, statkáři," usadím ho. "Jestli chceš, abych ti pomohla, musím se na všechno podívat sama. I na tu vaši čarodějnici. Ji vyloučit nemůžeme, to je pravda. A pravda je i to, že jinde se doluje mnohem více a problémy tam zas takové nejsou. Kdyby se země chtěla bránit, myslím, že by povolala něco jiného. Nebo by doly spíš uzamkla závalem. Něčím, co je jí přirozené. Protože Stín je proti všemu živému, proti samotné matce přírodě. On by vůbec neměl existovat, je to zhůvěřilost, která vznikla nějakou podivnou... náhodou. Trhlinou, emocemi... to zatím skoro nikdo neví. A ti, co to věděli, jsou možná mrtví." Smrt někoho, kdo se přidal k mé družině, se mnou nehne. Vlastně ani nevím, kdo to byl. Jde nás docela dost a já jsem ráda, že si některé pamatuju jménem. "Takže já a Tamián se zajdeme podívat za čarodějnicí. Jestli je tak spořádaná, jak tvrdíš, statkáři, jistě bude doma vařit nějaké bejlí. Jestli ne... kdo ví, co dělá. Každopádně chci ráno u dolu vidět ten stříbrný meč, který jste údajně našli. Bez něj tam nevstoupíme." S tím se zvednu, ale ještě jim dávám prostor mě zastavit. Naposledy.

Strážce - 30. března 2010 01:11

soukromá zpráva od Strážce pro Rozhovor na vrcholu věže „Ty mi budeš taky scházet,“ odpoví, „nebývá pro mě moc časté, abych byl byl s někým tak dlouho. Připomíná mi to časy, kdy život byl pohodlnější, ideály čistší a pobyt na dvoře vládce byl ctí. Ach, zdá se, že tyto časy se již tak snadno nevrátí. Wallenoor umírá, Algilo, věk lidí se blíží ke svému konci. Ale ty jsi ještě příliš mladá, abys to viděla a ještě příliš mnoho času uplyne, než se to opravdu projeví, tak se tím neznepokojuj. To jen srdce starého muže bolí a znovu touží po lásce.“ „Určitě se zase uvidíme, ale na loučení je ještě brzy. Zvládnout astrální vnímání ti pár dní potrvá. A co se týče magických škol, třeba můžeš přijít na to, co musí čaroděj dokázat, aby jej pustili do kterékoli z nich. A víš, s nekromanty je to těžké. Velmi málo z nás dokáže udržet negativní energii na uzdě. Bojujeme s tím celý život a ten je tak dlouhý, že mnoho z nás podlehne. Je snadnější nekromancii zakázat. Ale stále nás bude potřeba. Jazykem podsvětí nemluví mnoho čarodějů. A dříve nebo později se i Velcí bez naší pomoci neobejdou,“ hovoří zamyšleně. „Dobrou noc,“ zakončí svou melancholickou řeč a v podobě krkavce skočí z věže, roztáhne křídla a zamíří k západu. Až tě napadne, že by mohlo být zajímavé zjistit, kam vlastně letí. Sledovat svého učitele? Ne, to není moudré. Ale mohla by to být vzrušující zábava...

Loira el-Aravan z Nargadu - 30. března 2010 01:39

Rozhovor s elfskou slečnou Když dívka přimhouří oči, udělám totéž gesto instinktivně také. Tyhle pózy nemám ráda, naklánění hlavy a přivřené oči, někde hluboko, instinktivně, to ve mně vyvolává nevoli a lovecký pud. Kousnu se z vnitřní strany do rtu. „Chtěla jsem osamotě právě proto, že by se některým kolem nemuselo líbit, co ti řeknu. Ale jak chceš,“ alespoň trochu ztiším hlas. „Vím, že máš ten meč. Vím, že jsi ho vzala. Vím, že jsi ho schovala a v neposlední řadě vím i kde – viděla jsem tě jej schovávat. A proto, že na něm závisí život někoho, na kom mi záleží, jsem ochotná ti jej sebrat.“ Nechám to dostatečně vyznít, aby si to stihla v hlavě přebrat. „Pak je tu ještě druhá možnost. Že se staneme přátelé. A že bych si jej od tebe s dovolením půjčila a zaručila se ti, že ti jej poté vrátím. Co říkáš na tuto možnost?“ nakloním hlavu po jejím vzoru na druhou stranu. Klid, nevinnost a zranitelnost se nějak z mého vystupování ztrácejí. Ale postřehnout to dokáže jen ten, kdo má dar empatie.

Strážce - 30. března 2010 02:05

Návštěva vesnické čarodějky Scaywen, Tamián a kdokoli další, kdo by se rozhodl s nimi jít, absolvuje krátkou cestu skrze vesnici, až za ochranný val, k lesu. Tam je malá chýše postavená z hlíny a chvojí, zdaleka to není tak pěkný dřevěný domek, jako mají vesničané. Vevnitř bude málo místa, budete se muset skrčit a podvolit se stísněnému prostoru. Už jen představa, že byste někdo šel dovnitř, ve vás vyvolává pocit nepříjemné zranitelnosti. Okolí je dostatečně ponuré, les je blízko a slunce již zapadlo, takže ostré stíny nahradilo šero rychle přecházející v neprostupnou temnotu. V okolí je mnoho poházených kostí, mezi chýší a stromem je pověšeno mnoho bylin a dokonce i pár malých mrtvých zvířat, pár ptáků, had, nějaká ještěrka. Byliny omamně voní a mršiny naopak smrdí ... mno jako když něco umře. Z domku vychází slabé světlo a ozývá se nesrozumitelné mumlání. Když přistoupíte blíže, zastavíte se před dveřmi tvořenými starou kůží. Na zemi je zde z malých rudě nabarvených kamínků sestavená runa, která má odradit příchozí. Ti, kteří jsou ve Starých jazycích zkušení, poznají, že tato runa je runa prokletí. Pokud je aktivní, mohlo by překročit ji mít neblahé následky.

Algila Rosevin z Daricie - 30. března 2010 03:01

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Věž – sledování? Usměji se, když řekne že mu také budu scházet. Potěšilo mě to, jsem ráda že to řekl, aspoň vím teď jistě že jsem získala přítele a nezapomene na mě. Poslouchám ho, sleduji jeho tvář když mi říká, že doba lidí se chýlí ke konci. Znepokojilo mě to, co tím přesně myslel? Že lidé zmizí? A co tu tedy zůstane? Jen zvířata? Či snad se objeví někdo nebo něco nového? Ale možná se té doby ani nedožili nebo budu hodně stará, aspoň tak jsem to pochopila. Trochu mě překvapí to, jak řekl že touží po lásce. Nevěděla jsem co tím myslí. Ano... naučení se astrálního vnímání pár dní potrvá, ale jenom pár dní a pak... odejde a uvidíme se až kdo ví kdy. Možná až za pár století a to se mi nelíbilo. Dá mi naději, že se možná jednou dostanu do všech škol, ale jsem si jistá že to bude hodně těžké, ale teď aspoň vím že ne nemožné. „Velci...“ zopakuji, ale nevím koho tím myslí. Snad krále? A nakonec mi popřeje dobrou nos a letí pryč. Dívám se za ním. Kam asi letí? Co bude dělat? Nakonec když jsem se ho jednou ptala neodpověděl mi. Musel přece žít někde poblíž, nelétá přece kolik hodin sem a tam. Nebyl to dobrý nápad, sledovat ho? Hodně špatný nápad. Mohl by se na mě rozhněvat a už jsem ve svém životě pokazila několik věcí a jedna chyba byla opravdu obrovská. Ale zvědavost mnou cloumala a také nerozhodnost. Už mi skoro zmizel z očí, když jsem se proměnila na sovu a rozletěla se za ním. Jenom se podívám a pak se hned vrátím. Tak se snad nic nestane.

Sherleg z Mazorského lesa - 30. března 2010 16:06

S Loirou Našpulím rty a nakrčím přidrzle nos. Nevidělas mě, blafuješ. Ale to je teď fuk. Pronesu věcně, ovšem velmi sebejistě a bez emocí zavrtím ledabyle hlavou. Ale když ti ten meč půjčím, užho nedostanu zpátky. Ten, kdo ho měl v ruce naposledy také věřil v jeho moc a teď je mrtvý. Bude ti k ničemu. Pokrčím rameny. Ostatně, já dole byla a viděla jsem to, co ho zabilo... To co zabíjí nemá tělo, na které bys mohla využít stříbrné ostří. Je to jako scuknutý strach a beznaděj do temného chomáče, jako velmi, velmi smutná myšlenka, kterou zaplašíš zase jenom myšlenkou...a světlem. Spoustou světla... Polknu nasucho a při vzpomínce na to, co se dole odehrálo mi na okamžik pohasne jiskra v očích. Ale ne mečem. Uzavřu a pokrčím rameny. Necháš mě jít samotnou do dolů pro meč, až tam umřeš? Protože já ho musím dostat zpátky. Pokývu mudrlantsky hlavou a pověsím se na několik dlouhých okamžiků ženě na tvář pronikavým tázavým pohledem.

Loira el-Aravan z Nargadu - 30. března 2010 19:30

Rozhovor s elfskou slečnou „Blafuji,“ řeknu rozhodně, „odhalila jsi mne. Ale vystopovat tě, to je pro mne hračka.“ Nakloním se trochu blíž, abych mohla nasát její pach. V lidské podobě to však nedokážu. „Vím co je Stín,“ změním téma, „pocházím z Aravanu. A vím to určitě lépe, než ty, i když ses s ním možná setkala. Stín není jen děs, strach a myšlenka, ale také bytost. Bytost žijící z větší části mimo náš svět, zvrácená mysl, ostré pařáty a zlověstný skřípot je to, co Stín provází v našem světě. To už možná také víš. Ale co nevíš je, že jestli jsi jej viděla a přežila, noční můry tě budou pronásledovat tak dlouho, než bude zničen. Bude se k tobě vracet každou noc a pronásledovat tě ve snech.“ „Stříbro je naše šance. Protože stříbro je světlo skryté v kovu. Asi neznáš legendu o stříbrném světle, že? Ale není to vítězství, je to jen naděje zvítězit,“ pokrčím rameny. Vstanu. Na poslední větu ohledně smrti v dolech nemám moc co říct. Ano, pokud tam zahyneme, nedostane svůj meč zpět. V tom má prostě pravdu a s tím se nedá nic dělat. Nemám tyhle situace bezmoci ráda. Ztrácím při nich kontrolu, jako tehdy v lese. „Buď s bohy, Sherleg, snad jsi dnes mohla vstoupit do světa dospělých, ale zdá se, že se příliš držíš světa dětí, naivního světa kde je vše jasné, dobré nebo zlé. Buď s bohy,“ prudce se otočím a zamířím rázným krokem ven, hned poté, co odejde kněžka a její doprovod. U vchodu se zastavím a povzdechnu si. Pak vyrazím opatrně a pomalu k dolům.

Strážce - 30. března 2010 23:12

soukromá zpráva od Strážce pro Na sovích křídlech Zašelestí křídla dravce lovícího v noci a letíš, nenápadně a opatrně, za svým učitelem. Nechceš tentokrát udělat nějakou hloupost. Musíš se pochválit, jak užitečné zvíře sis vybrala. Je to snadné, peří s hřebínkovitým okrajem ti umožňuje naprosto tichý let. Nejen, že vidíš výborně na dálku, a tak se ti Dageron nemá šanci ztratit, ale navíc slyšíš i mnohem více zvuků, než v lidské podobě – každé zašustění i zapraskání v lese. To vše vytváří z noci ideální prostředí pro tebe. Máš noc ráda, dokonce už i radši než den, a tato proměna ti ji ještě přiblížila. Cesta netrvá dlouho, krkavec zakrouží nad starými ruinami ve skalách prorostlých stromy a přistane na jedné z polorozpadlých věží. Pak ti zmizí z dohledu. Přistaneš na stromě opodál a uhladíš si peří. Ruiny musí být několik staletí staré. Nejspíše to byl nějaký chrám, či skupina chrámů, z období císařství. Nyní zapomenuté a neobývané – i když různé povídačky a legendy říkají, že taková místa jsou krajně nebezpečná, obydlená stvůrami, démony a jinou havětí.

Algila Rosevin z Daricie - 31. března 2010 00:54

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Ruiny Let jsem si užila, opravdu jsem si létání užívala. Dageron si mě nevšiml, jak by mohl, byla jsem noční letec, tichý. Doletěla jsem za ním až k ruinám ve kterých zmizel, posadím se blízko na větev a uhladím peří. Prohlížela jsem si stavení a váhala, musela jsem být hodně opatrná. Dageron by mohl být hodně naštvaný. Poposednu si na větvi a pak roztáhnu křídla rozhodnutá si to prohlédnout víc z blízka. Nahlédnout zbytky oken nebo prasklinami ve zdech. První musím ověřit jestli je to bezpečné než se proměním myš a vniknu dovnitř. V tu chvíli zahlédnu temnější stín na jednom z nádvoří, postavu, stojící nehybně opřenou o kus ruiny. Soví oči mi prozradí, že je to žena v přiléhavém hábitu, ozbrojená, s dlouhou dýkou u pasu. A pokud chci dovnitř, není možnost se jí vyhnout, že by to tu hlídala? Znovu se usadím na větev a zadívám se na ženu. Pozorně si ji prohlížím, že by měl Dageron osobního strážce? O tom jsem pochybovala. Dageron je silný, o své bezpečí se přece umí postarat sám. Ale kdo je tedy ta žena? Napadlo mě, jestli nechce Dagerona zabít. Ale jistotu jsem neměla. Proto se rozhodnu ji chvíli pozorovat, jak se chová a pohybuje. Z toho poznám její úmysly. Také mě napadla možnost jestli to není jeho přítelkyně a nehrají nějakou hru na ověřování reflexů. O tom jsem už také slyšela. Proto nesmím být nijak zbrklá. Žena však stále nic dalšího nedělá. Občas se pohne, takže vím, že je živá, ale ze stínů se nevynoří. Začínám být z toho, že se vůbec nehýbe, tedy skoro, nervozní. Možná bude nakonec nejlepší dostat se dovnitř a říct o ní Dageronovi. Ujistím se tak, že se jemu nic nestane a aspoň neudělám ani já žádnou hloupost. No... jen tu pak nejspíš bude kárání za to, že jsem ho sledovala. Ale jestli ho chce zabít, třeba mi to kvůli tomu odpustí. Tiše se snesu na zem a změním se v myš, abych se dostala kolem té ženy dovnitř a varovala ho. Snad si mě nevšimne a nezkusí mě zašlápnout.

Strážce - 31. března 2010 02:24

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří v ruinách Projdeš přes pomyslnou čáru, která odděluje les od nádvoří a ucítíš jemné zašimrání. Škoda, že zatím astrální prostor nevidíš, určitě by sis bariéry všimla, teď už je pozdě. Zvrátí se ti krysí žaludek, jak tvá magie selže, ale dokážeš přeměnu zpět kontrolovat alespoň natolik, abys na nádvoří došla a ne sebou plácla do louže krve. Příjemné to však rozhodně není. Najednou je všude kolem taková tma i ticho, ztráta zvířecích smyslů rozhodně také nepatří k příjemnostem dne. Postava se odlepí od zdi, jako by snad na toto čekala. Udělá několik tanečních kroků, které tě ale nenechají na pochybách, že se jedná o začátek souboje. Také pochopíš, že to není člověk, ale nějaká zvláštní bytost. Nevydá ani hlásku, ani žádný další zvuk, pod kápí se skrývá jen šero. Tasená čepel tě ale nenechá na pochybách, ta skutečná je. Vlnitá nekromantská dýka, velmi podobná té tvojí.

Algila Rosevin z Daricie - 31. března 2010 02:45

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří v ruinách Byla jsem připravená kolem ženy proklouznout, ale něco mě zastavilo. Zaklínadlo, které mou proměnu přerušilo. Překvapilo mě to, ale dokázala jsem se ovládnout natolik aby ta náhlá a nedobrovolná proměna nesekla. Zastavím se a nechám proměnu zpět do člověka v klidu odeznít a sleduji očima ženu, nebo postavu, ne věc, a jak jde ke mě a ne asi se zrovna dobrými úmysly. Tedy pokud vůbec nějakými. Napadlo mě, že je to možná přece jen Dageronova ochranka, nějaké obranné zaklínadlo a k tomu uměle vytvořená stráž? Napadlo mě to, tedy s tou ochrankou ano, ale zbytek ne. Přemýšlela jsem o tom, že by bylo lepší se vyhnout boji a utéci... ale co když je to opravdu někdo kdo jde po Dageronovi? Všimnu si nože, klidně mohla nebo mohlo vytvořit toto zaklínadlo, a tak na Dagerona upříst past. Ale proč by jiný nekromant chtěl zabít jiného nekromanta? Pokud by v tom nebyla otevřená nenávist. Sáhnu k pasu a vytáhnu vlastní nůž, cítila jsem se tak lépe a ustupovala. Chtěla jsem zkusit jestli se něco stane když se dostanu zase za tu barieru která nádvoří obklopovala. Nakonec stvořit živého člověka nebo něco tomu podobné je těžké a dát mu ještě inteligenci? To je snad nemožné. Jestli je umělá možná že na mě přestane reagovat jen co se dostanu z té bariery. Sakra to jsem si zase zavařila.

Sherleg z Mazorského lesa - 31. března 2010 12:17

Odchod Loiry Nad reakcí té ženy, která se předsavila jako Loira pokrčím rameny a protočím oči jako správná mladá puberťačka... Pak se ani jedna nechováme dospěle... Zajmalo by mě, proč si myslíš, že bys se stříbrným mečem v dolech svedla víc než ten, kdo ho tam přinesl? Říkali, že to byl někdo, kdo uměl zahánět démony a podobné tvory. Že se tím živil. Houknu s těžko skrývanou nechutí a netrpělivostí nad Loiřinou reakcí za ní a potřesu hlavou, když za ní zapadnou chvatně dveře. Nakonec se ušklíbnu, posbírám narychlo koláčky, které mi zbyly, do kazajky, popadnu svůj skromný raneček a zamířím za ní ven. Zdá se, že tady bych se ještě mohla ledacos dozvědět... kalkuluji vduchu, když zbrkle vrazím do dveří ven a hrnu se za Loirou. Volnou rukou, kterou nedržím kazajku, je konečně otevřu a klopýtavě doslova vypadnu před hodtinec. Nebuď jak malá, Loiro. Houknu znovu do šera a snažím se zrakem i sluchem zjistit, kterým směrem žena odešla.

Strážce - 31. března 2010 19:30

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří v ruinách Začneš ustupovat, ale nejsi dost rychlá. Žena zaútočí, třemi rychlými výpady dýkou. Jeden úder stihneš vykrýt vlastní dýkou, těsně nad hlavou. Zbraně se srazí s třesknutím a od obou čepelí odskočí sprška jisker, jak se magie v nich obsažené pokusí jedna druhou zadusit a zničit. Druhý úder je vedený na stehno, ten již vykrýt nestihneš, seknutí ti způsobí nepěknou, hlubokou ránu. Magické šaty naštěstí úder dokázaly ztlumit, ale není to dostatečná ochrana. Poslednímu úderu mířenému na srdce se již zase dokážeš vyhnout, ale musíš změnit směr ústupu. Vzdálenost k bariéře se ti sice podařilo zmenšit, ale bytost se ti začíná stavět do cesty, nechce tě tam pustit. Začínáš si uvědomovat zoufalou situaci, je tak rychlá, že pokud bude chtít, vždy bude mezi tebou a místem, kam budeš chtít utéct.

Algila Rosevin z Daricie - 31. března 2010 20:31

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří v ruinách Žena zaútočila, je rychlá, hodně rychlá. Srdce se mi přívalem adrenalinu rozbuší, nastavím ráně dýku a ty se střetnou. Cítím jak obě zbraně bojují mezi sebou, ale nevím kdo by vyhrál, nemám představu jak stará má dýka je, možná že ta její je starší. Další útok jsem nezachytila a ostrý hrot dýky se mi zanořil hluboko do masa na stehnu, zadržím v sobě bolestivé vyjeknutí, ale krvácející rána mě nijak nevyvede z rovnováhy i když při každém kroku jsme měla pocit, že se mi maso stále víc trhá, snad to byl jen pocit. Další ráně se vyhnu a v tu chvíli si všimnu, že k okraji bariéry jsem se přiblížila jen nepatrně. Žena mě tam nechtěla pustit a začala mě blokovat. Což mi tak nějak potvrdilo domněnku, že dostat se za ní nejspíš by mě už neviděla. Nebo tedy spíš nevšímala. Byla příliš rychlá, neproklouzla bych kolem ní, ne s touhle nohou. Zadýchaně ženu sleduji a horlivě přemýšlím. Pak jsem si vzpomněla na kostěnou zbroj, proč mě nenapadlo hned použít něco z toho co jsem se naučila? Začnu vyvolávat zaklínadlo na kostěnou zbroj, žena ale na nic nečekala a dál útočila. Díky tomu mi to trvalo trochu déle, musela jsem před ranami uhýbat, většině se mi podařilo vyhnout, jednou se ji podařilo mě škrábnout na paži. Uhýbala jsem, uskakovala a kryla se vlastní dýkou. Pořád mě děsilo, jak vražedná ta žena je, únava u ní asi nehrozila. Konečně jsem zaklínadlo dokončila, posledním pohybem rukou mé tělo pokryla kostěná zbroj, stále to trochu bolelo, ale rána na noze mě podle mého názoru víc bolela. Cítila jsem se s ní bezpečněji a jistěji, tentokrát nehodlám ustupovat a sama proti ní zaútočím. Napadlo mě, jestli třeba nerozumím. „Jmenuji se Algila. Jsem Dageronova studentka. Nepřišla jsem mu ublížit.“ řeknu zadýchaně. No za zkoušku nic nedám.

Loira el-Aravan z Nargadu - 31. března 2010 23:30

Čekání na Sherleg Nemusela jsem ve stínu u vchodu do hostince čekat dlouho. Vlastně jsem ani nestihla vyrazit, když se splnil můj předpoklad. Musím se ve skrytu pousmát. Něco z toho, co jsem řekla, zabralo. Nevím, co to bylo, ale něco ano. „Tady jsem,“ upozorním dívku, jejíž elfské oči se ještě nedokázaly přizpůsobit tmě. Málem kolem mne proběhla, jak strašně spěchala. „Já ne,“ začnu Sherleg odpovídat na otázku, kterou jsem vlastně na lidská měřítka už neměla ani slyšet, „ale Angar ano. Těžko se to vysvětluje, ale místo, odkud ... eh ... pocházíme ... tam jsme bojů s bytostmi temnot svedli mnoho. A navíc, Lovec Stínů byl sám, nás je více. A také víme, že jej něco překvapilo, budeme připravenější.“ Když nad tím tak přemýšlím, to, že Lovec neuspěl, je minimálně podivné. Něco tady nehraje, v tom má pravdu, i když to úplně nechápe. Buď se Lovci za poslední tři století hodně zhoršili, nebo to byl začátečník, který měl smůlu, nebo ... tady něco není v pořádku. A možná ví co, jen netuší, že by to mohlo být důležité... „Proč jsi šla do toho dolu ty?“ vyslovím otázku, která mne zajímá už delší dobu.

Sherleg z Mazorského lesa - 01. dubna 2010 00:04

Opět s Loirou Kam jdeme teď? Opáčím jinou otázkou a zvednu k Loiře zvědavě hlavu. Na meč je, myslím, ještě brzy, je tu moc zvědavých očí a nenechavých rukou. Upřesním směr toku svých myšlenek aniž bych své podezření upřesňovala a snad i usměrnila ty její. Cestou můžeme mluvit, jestli chceš. Loiřinu otázku ohledně mého vstupu do dolu nepřejdu. Po ujasnění situace zase zamyšleně skloním hlavu a našpulím rty, jak se snažím rozpomenout. Chvíli mi to trvá. Vím pochopitelně velmi dobře proč jsem odešla z hostince i to kam jsem měla namířeno. Vybavuji si postupně i tu podivnou náhodu, při níž jsem se ocitla na opačné straně vsi než jsem zamýšlela. A pak...a pak...co jen?... bezhlesně se zachvěji a v pomalé chůzi do tmy se zastavím. Pomalu si dřepnu. Tolik se mi roztřásla kolena, že se bojím, abych neupadla. Složím hlavu do dlaní a takhle schoulená na bobku po chvilce tiše promluvím. Zavolalo mě to. A já musela jít.... Srdce se mi rozbušilo a po tom, co hlásek ztratil dětinský tón bezprostředně za dveřmi hostince, vytratilo se z něj i sebevědomí. Pomalu a zhluboka dýchám večerní vzduch. Vzpomínka na to pouto, které mě vleklo do dolu mi nadzvedlo žaludek. Raději zmlknu, abych ty skvělé koláče nakonec nevyvrátila a snažím se zase zapomenout. Soustředím se na čerstvý vzduch a ticho kolem nás, na loiřin dech a vlhkou vůni hlíny pod našima nohama.

Strážce - 01. dubna 2010 01:46

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří v ruinách Zaklínadlo jsi dokončila a ani sis neuvědomila, že máš na sobě stále oblečení. Kosti prorostly skrz, stejně jako jiné předměty při vašich experimentech s magií přeměn. Zaútočíš bodnutím a ona srazí tvou dýku stranou svou čepelí. Chvíli se zapíráte, pak se tvá protivnice sníží, ty ztratíš oporu, zbraně zaskřípají o sebe a ona tě sekne přes předloktí. Tvou zbraň při tom odchýlí úderem prázdné ruky. Odštěpky kostí odletí a další úder bodem vede přímo na tvůj obličej. Uhneš a čepel tě škrábne pod okem. Pokusíš se ji přemluvit, ale tvůj proslov nemá žádný účinek. Mezitím tvá protivnice stihla vyvolat zaklínadlo. Napřáhla proti tobě prázdnou ruku a z ní vystřelí proud temného kouře. Zasáhne tě a odhodí dál od bariéry. Dopad díky zbroji není tak tvrdý, opravdu užitečná věc. I přesto ti ale tvá dýka vypadne z ruky a odkutálí se kousek dál. Protivnici zrovna nevidíš, ale je ti jasné, že bude v mžiku u tebe. Musíš jednat rychle.

Algila Rosevin z Daricie - 01. dubna 2010 02:41

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří v ruinách Můj vlastní útok ji nijak neublížil, odrazila ho a sama na mě zaútočila. Kostěné brnění mě však před vážnějším zranění ochrání. Zaútočí na můj obličej, tělo se pohnulo dřív než stačil zareagovat mozek a tak jsem získala jen škrábanec pod okem. Na chvíli mě napadlo, že tenhle boj musí Dageron určitě slyšet, ale proč nějak nezareagoval? Nezabránil tomu? Pokud tedy není zvědavý jak si poradím a tak jen přihlíží, to by sedělo. Má slova minula doufaný účinek, nejspíš prostě není inteligentní a jen bojuje jak ji nejspíš bylo vštípeno. Žena využila té chvíle a vyvolala zaklínadlo, oči se mi rozšíří překvapením když vidím oblak temného kouře, stačím jen zkřížit ruce před obličejem a odhodí mě to dozadu, ještě dál od bariery. Trochu jsem si při dopadu vyrazila dech, zjistím že mi chybí dýka, musela mi během letu nebo pádu vypadnout z ruky. Rychle se rozhlédnu, uvidím dýku, rychle ji seberu, odrazím se od ruky a překulím se stranou než vyskočím na nohy. Rozhlédnu se s dýkou připravenou odrazit další útok se srdcem až v krku. Nevím si s ní rady, neměla jsem šanci vytvořit včas zaklínadlo, Tesák, abych se ji zbavila. Rozhodnu se že zkusím znovu projít barierou, zatím co nebyla zase těsně u mně, co nejrychleji se k ní rozběhnu.

Loira el-Aravan z Nargadu - 02. dubna 2010 06:41

Večerní procházka se Sherleg „Já myslím, že na meč je pravý čas. Nebo myslíš, že bude před zvědavýma očima a nenechavýma rukama v bezpečí tam, kde jsi ho nechala?“ Chtěla jsem dodat, že v mé ruce bude rozhodně ve větším bezpečí. Snažit se vzít nargadskému šermíři meč, to rozhodně není nápad, který by věštil dlouhý a poklidný život. Jenže ... tuším, že mi stále ještě nevěří. Když já bych tak chtěla ten meč alespoň vidět! Třeba vůbec není stříbrný! přisadí si podvědomí. Zamračím se. „Ale můžeme se jen tak projít, jestli chceš,“ ušklíbnu se, „pokud se nebojíš.“ „Určitě. Ale mluvit se mnou, to je nekonečné odpovídání na množství otázek. Já jsem totiž strašně zvědavá,“ mrknu na Sherleg. Teď už to vidět zajisté může, pro elfský zrak je tohle šero velmi snadno prohlédnutelné. „O čem bys chtěla mluvit?“ zeptám se, jenže v tu chvíli se dívka rozvzpomene na své setkání se Stínem. Skloním se k ní a obejmu ji. Vezmu ji do ochranitelské náruče, ale cítím tu bezmoc. Strašně bych jí chtěla říct, že ji ochráním. Jenže, pokud zaslechla volání Podsvětí, je ve velkém maléru. Sama neví, v jak velkém, ale tuší to. A já nerada v takových situacích lžu. „Jsi velmi statečná,“ řeknu velmi, velmi tiše.

Strážce - 02. dubna 2010 06:52

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří v ruinách Sebereš dýku, čímž jsi ztratila cennou vteřinu. Vyskočíš na nohy a tak tak vykryješ další úder. Je blízko, ale nyní máš šanci. Rozběhneš se, co nejvíce dokážeš, a proběhneš bariérou. Ucítíš škubnutí, jak selže tvé zaklínadlo, které vytváří tvou ochrannou zbroj. Kosti se stáhnou zpět do tvého těla a už ti neposkytují žádnou ochranu. „Asta a sa`r ra savadu m,“ uslyšíš zaklínání, „at sáfa a sá.“ Jakmile se vzpamatuješ ze selhání tvého zaklínadla a nečekané ztráty rovnováhy, ještě přidáš. Kletbě ale neutečeš. Dostihne tě, zasáhne tvou mysl a najednou, celý svět, jako by se obrátil. Temné nebe zmizí a místo něj se objeví země. Nechápeš to, jediná věc, kterou si uvědomíš, že padáš. Velmi nepříjemně a tvrdě dopadneš na zbytky dlažby, které přecházejí v kamenitou zem. Udeříš se do hlavy, podřeš si ruce v marné snaze zachránit si obličej. Když zůstaneš ležet, zasténáš bolestí. Slyšíš, jak se tvá protivnice blíží, kroky jsou velmi tiché, ale nyní, ve chvíli, kdy adrenalin zostřil tvé smysly, ji opravdu slyšíš.

Geidan Stål - 02. dubna 2010 13:42

Ponurost je moje druhé jméno - dokonale sem zapadám. Tedy, k dokonalosti chybí jen moje kněžská róba, která bývala černá. Ale i přes obyčejné lidské oblečení jako bych se vyloupla ze stínů. Musela jsem být zrozena pro službu Kainovi. Vím to. A někteří si to taky myslí. Vzala jsem s sebou Svaira, to je samozřejmé. Je cvičen, aby odhalil magii, krev jeho předků mu předala zprávu a já jí napomohla... ví, jak je slyšet zaříkávání, svým zvířecím smyslem cítí kouzelné vibrace. Ale obávám se, že proti Stínu jeho tesáky nepomohou. Ani bych ho tam nechtěla posílat, na to ho mám moc ráda. Kdyby to byl nemrtvý, Svair si poradí. Byl cvičen ke svému poslání stejně jako já. Ale Stínu se musím postavit já, jakožto Kainova velekněžka. Ano, odhodlání má velkou moc. Proto když já spatřím (a Svair ucítí) tu runu, oba se naježíme. Každý svým způsobem. Na mě je to kdovíjak poznat, jako by se kolem mě vzduch změnil a byl cítit po mém duševním zaprskání a rozladění. Ale asi chci, aby to šlo poznat. Svair se přikrčí a srst na hřbetě se mu naježí. "Ve jménu rychtáře, vylez, ženo, potřebuju si s tebou popovídat o tom, co se tu děje. Přijela jsem vesnici na pomoc," houknu do chalupy.

Strážce - 05. dubna 2010 08:00

U vesnické čarodějky „Nerozhazuj cizími jmény, kněžko,“ ozve se starý skřípavý ženský hlas. „Stejně na ně neslyším. Rychtář mi neporoučí. A jestli se mnou chceš mluvit, pojď dovnitř, přece bys starou babu nehnala ven, do průvanu? Ještě si něco uženu! Jsi zvána do mého obydlí, Scaywen z Edenu,“ doplní čarodějnice. Nezdá se, že by byla pomatená na mysli, jak vesničané tvrdí. Tamián udělá krok kupředu, nevíš proč, snad aby tě doprovodil, možná jen, aby ti odhrnul plentu, těžko říct. Ale zastaví ho zuřivé zasyčení: „Sssssama!“ Svair je stále naježený, vůbec se mu to nelíbí. A nejspíše má i důvod.

Sir Angar z Xirie - 05. dubna 2010 08:27

Návštěva vesnické čarodějky Návštěva u čarodějky je zkrátka něco o co bych neměl přijít. Když už nic jiného, alespoň se dovím vše potřebné hned z první ruky a ne až z doslechu. Krom toho nemám stejně nic lepšího na práci. Zastavím se před vchodem do jejího obydlí jenom kousek od Tamiána a nechám Scay dělat její práci. Když se nám po chvíli konečně dostane možnost vstoupit zaváhám. Z nějakého důvodu se mi příčí myšlenka, že bych měl vejít do tohohle prokletého obydlí. Když se ovšem znovu ozve čarodějčin hlas, který vyzývá kněžku, aby vešla sama odpadá mi tohle rozhodování. Určitě nechci provokovat někoho ovládajícího magii, zvlášť když nevím jak rozsáhlé jsou jeho schopnosti.

Algila Rosevin z Daricie - 05. dubna 2010 10:39

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří v ruinách Oddychla jsem si, když se mi podařilo dostat přes barieru i když moje kostěná zbroj zmizela, uslyším jak žena pronáší zaklínadlo, hned jsem se dala na útek, zaklínadlo mě ale zasáhlo a najednou bylo vše naruby. Upadnu a chvíli naprosto nic nechápu, udeřila se do hlavy a sedřela ruce, hlava se mi chvíli motala až jsem nebyla schopna kloudné myšlenky. „Sakra....“ syknu a ztuhnu, když uslyším jak se ke mně ta potvora blíží. Zatnu zuby, už mě začínala vážně štvát. Vyhrabu se na nohy a potřesu hlavou, abych si ji pročistila a rozhlédnu se. „Tak pojď.“ zavrčím naštvaně, ale srdce mi poděšeně tlouklo. Byla silná, měla jsem obavy že to nezvládnu. Počkám, první ji chci vidět než použiji Tesák, snad ji tohle zaklínadlo dokáže zastavit. Ale musím uznat že Dageron má hodně dobrou obranu. Musím pak požádat Avaret aby se mnou cvičila souboje.

Sherleg z Mazorského lesa - 05. dubna 2010 12:02

Večerní procházka - Loira Otázku meče ještě pominu bez dalšíc poznámek. Zdá se, že v tomhle jsem rozhodnutá ještě počkat. Na místo toho se rozhlédnu. Myslela jsem, že máš ještě někam namířeno, ale jak chceš. Mě zajímá spousta věcí, zvědavost máme společnou. Pokrčím bez úsměvu rameny a zamyšleně se zahledím ženě do tváře, když zachytím její mrknutí. Nakonec se pomalu zvednu a zlehka setřesu Loiřiny ruce. Nijak prudce, jen tak, abych mohla zase volně stát na nohách. I když se mi chvějí kolena, nechci být za chudinku... Ty o tom co je v dole víš hodně? Ten mrtvý muž nevypadal nezkušeně. Na krku měl amulet, v ruce musel držet meč, když jej stín napadl. A stejně to nezvlád... Nevypadal, že by měl nějaká zranění. Vybavím si a skousnu ret, jak se snažím vzpomenout na všechny podrobnosti. Stín byl nesmírně silný, elf, co byl se mnou, i ta temná elfka, se snažili použít nějaká kouzla, ale ona zemřela a s ním to bylo tak tak... A na mě si to troufalo, ať jsem měla meč v ruce nebo ne... už vím... tápám v paměti a náhle se zarazím. Jakobych tu vzpomínku tahala z hluboké propasti zapomění. Vykulím oči a zhluboka se nadechnu než zatajím dech. Stín natáhl ruku po meči, ten se obalil jinovatkou, byl najednou strašně studený a nešel udržet v rukách... Až hlas toho elfa jej zastavil... stříbrného meče se vůbec nebál... Zavrtím hlavou, s očima vytřeštěnýma do temnoty, jak zrakem bloudiím v obrazech vlastní paměti. Zakryji si oči dlaněmi a pevně semknu rty. Pomalu se nadechnu nosem a několikrát přikývnu. Co je ten stín vlastně zač a proč je tu? Ta druhá žena v hospodě říkala, že za to možná může nějaká čarodějka... Může mít člověk takovou moc, aby přivolal něco tak silného? Stáhnu dlaně z tváře a vzhlédnu k Loiře.

Geidan Stål - 05. dubna 2010 13:39

"Přinejhorším to doupě podpalte," syknu Tamiánovi do ucha. Smrt v plamenech mě netěší, ale nehodlám tu ženskou vypustit ven. Já bych se z toho třeba i dostala, ale doufám, že ona, po pěkné ráně do hlavy, ne. Byla jsem jmenovitě pozvána. To, že zná moje jméno, mě ani tak nepřekvapí. Já umím podobné triky. Tohle dokáže průměrný čaroděj. A sama od sebe moc dobře vím, že k tomu, aby byl člověk čaroděj nebo kněž, je třeba i jisté herecké nadání. Polovina úspěchu tkví v tomhle. Stejně tak v tom, abych si kolem mysli vystavěla hradbu před vlivem někoho cizího. Ona je jen člověk, není samotný Stín. To bych měla zvládnout. Když je někdo odsouzen k tomu, aby svou pověřenost k vedení chrámu dokázal, vůle mu zesílí. Pro velekněžku tak mocného boha není nic nemožné. To mi řekli. Když vstupuju do obydlí, klopýtnu. Pod nohy se mi připlete nějaký kámen. Ouha, že by to zrovna byly ty, které tvoří runu? Já pozvána byla. Kdo by mi zazlíval, že se mi takhle v šeru nohy pletou. Jakoby nic, vkročím dovnitř. V takových chvílích si vždycky uvědomuju amulet na prsou, ten symbol smrti a moci. Další takový symbol je kudla, která vykuchala už mnoho bezvěrců a obětin. Dá se říct, že k ní mám opravdu vřelý vztah.

Strážce - 06. dubna 2010 00:24

Nebezpečí Zakarských lesů Zakarské lesy nepatřily nikdy k nijak zvlášť příjemným místům ve Wallenooru. Platily za nebezpečné a bylo radno se jim zdaleka vyhnout. Měly vždy atmosféru ponurého místa, kde se skrývala všelijaká nebezpečenství pro prosté lidi. Elfové, kentauři, víly, jednorožci, hladoví duchové, hejkalové a bludičky. Povídačky a historky pro vesničany. Za ně byli rádi „hrdinové“ z okolí, Zakarské lesy se tak staly jejich útočištěm, místo k ukrytí a dobrovolnému vyhnanství. Ráj lapků, loupežníků a vytvrdlých zlodějíčků. Jenže dnes je situace jiná. „Kentauři nejsou,“ pronesla nedávno Loira, „ve válce je elfové vyvraždili.“ A mýlila se. Ano, válka mezi elfy a kentaury byla divoká a dala zemi mnoho krve, kterou musela vypít. Elfové z ní vyšli vítězně. Jenže uplynuly tři století a elfové odešli, neznámo kam – kdysi vítězové, dnes poražení. Naopak, klan divokých kentaurů, At`zra-si, potomci původních obyvatel lesa, se vynořili ze stínů stromů a ovládli les svými kopyty, dravou silou a šípy. ... Břit-vous se prodírá křovím a stále se ohlíží. Jsou tady, někde kolem. Plán to byl skvělý – Dageron se Zakem měli pokračovat dál, vyjet z lesa na jihu a pospíchat dál do hlavního města. Ty jsi měl spoléhat na pověstné trpasličí štěstí a vrátit se za družinou Scaywen a varovat je před průjezdem lesem. Jediná cesta, která je pro ně přijatelná, je na sever, přes okraj Ohnivých hor. Jenže toho trpasličího štěstí se ti nějak nedostalo, Thex aby to spral! Málo jsi mu obětoval, nevděčníkovi. Hned první den se na tebe pověsil kentauří stopař a dnes ráno jsi utekl Kanovi jen o fous. Tvůj kůň zůstal ležet v příkopě s prostřeleným hrdlem a tobě se podařilo vyváznout nějakým zázrakem. Otázka je, na jak dlouho. Nene, neměl ses oddělovat od Zaka, ten by si s touhle neviditelnou lesní hrozbou poradil raz dva. Takhle můžeš jen lamentovat, prodírat se ostružiním a tiše nadávat, že jsi o koně přišel. Nějak sis na to tupé zvíře zvykl... Tvé myšlenky přeruší šíp, který přiletí odněkud mezi stromy a s prásknutím se zlomí o kmen mladého stromu. Přidáš do kroku. Čas na útěk?

Břit-vous - 06. dubna 2010 12:41

Poetika lesní vycházky „Huš, dřevitá květeno!“ zasyčím a vyrvu si z vousu větev. „Kain ťa sper aj se semenáčkama!“ Trpaslíci jsou tím nabručenější, čím míň mají nad hlavou kamene a víc zeleně okolo. Nebýt mé dobrácké povahy, dalo by se říct, že jsem řádně nasraný. „Blbé kůň si skape a mňa nechá, abych sa tu dral skrz – PAVŮK!“ smetu mrchu, která se mi zhoupla do obličeje a pohrozím lesu sekerou. A les naoplátku vyplivne šíp. „Gwanderovy gule!“ zafuním a lesem se rozlehne zvuk divočáka řítícího se podrostem. Funícího a nadávajícího divočáka. Ty chuje koňské majú čtvery nohy, těm neprchnem. Ještě pěknou chvíli se prodírám vpřed, snad doufám, že mi v ústrety vyrazí skupina neohrožených hrdinů. Ale nemůžu doufat v zázraky. S šiškou v ruce zpomalím, začnu dělat méně hluku a skočím za nejsilnější kmen, nebo líp – zalezu do větví smrku. Napočítám pět úderů srdce a hodím šišku tak daleko, jak můžu. Enem si přiďte. Zpocené dlaně se přimknou k toporu sekery.

Strážce - 07. dubna 2010 05:09

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří v ruinách Vyskočíš na nohy a instinktivně se natáhneš po zbrani, která se ti v tu chvíli objeví ihned v ruce. Žena zaútočí, jeden úder vedený na obličej vykryješ, druhý, sek přes prsa nezvládneš. Musíš ustoupit, z hluboké rány jde krev. Začínáš cítit slabost, zranění se začínají sčítat a ty začínáš ztrácet schopnost se soustředit. Musíš to ukončit, co nejdřív, jedno jak. Už nebudeš mít moc šancí. Získala jsi několik málo vteřin, než se žena znovu rozhodne zaútočit, cítíš, že další její útok by mohl být rozhodující...

Loira el-Aravan z Nargadu - 07. dubna 2010 05:25

Večerní procházka „Vím dost,“ přiznám. „Vyrůstala jsem v Aravanu. Víš něco o tom místě? Je to město na severu, ve skalách. Prastará magická škola, kde se učí Mistři tajemných umění. Učí se rovnováze a rozdílům mezi světy – mezi světem živých a Podsvětím. Tak jsem něco pochytila, i když sama čarodějka nejsem. Navíc, v dobách naší větší slávy, jsem s mými společníky bojovala proti nekromantům,“ pokrčím rameny, „prostě – něco vím.“ Když dívka vstane, pocit jakéhosi spojení a náklonnosti lehce pomine. „Už jsem ti to říkala, Stíny jsou nevyzpytatelná stvoření, nejspíše se stalo něco, co Lovec nečekal. Nebo Stínu někdo či něco pomohlo. Ani bych se nedivila, kdyby v tom bylo něco více. Víš, přiznám se. Já jsem sobecká. Kdyby to bylo na mě, do dolů bych nešla. Jenže ... oni tam půjdou. Nemůžu je v tom nechat.“ Že si Stín na dívku troufl, tomu se vůbec nedivím. Nechci ji nějak podceňovat, znovu ji přejedu očima, ale mám pocit, že ona stát proti mě s mečem, také si troufnu. Když ale začne popisovat, jak se v klidu Stín natáhl a na meč sáhl, zpozorním. To není v pořádku. „Jsi si jistá?“ skoro vyhrknu. „Opravdu?“ Vezmu dívku za ramena a podívám se jí do očí. „Musím ten meč vidět. Je to hrozně důležité,“ v mém hlase je nehraná naléhavost a ... ano, strach. „Člověk dokáže přivolat i horší zrůdy, než je Stín,“ zbytek otázek zůstane v tuto chvíli nezodpovězen.

Strážce - 07. dubna 2010 05:36

U vesnické čarodějky Projdeš před vchod do chýše a, čistě náhodou, porušíš magickou runu. Byla opravdu magická? Nebo čarodějka jen blafovala? Nevíš, ale jako oběť strašné kletby se zrovna necítíš. Skloníš se, odhalíš vstup a vejdeš. Opravdu, musíš se sklánět a oči jen těžko přivykají šeru s probleskujícími plameny malého ohně. Po chvíli si však zvykneš a tak si můžeš svým elfským zrakem prohlédnout vnitřek chýše. Je tady ještě méně místa, než bys čekala. Stěny jsou ověšené různými věcmi, lapačem snů se zvířecí lebkou, dalšími bylinami a různými jinými věcmi, které nedokážeš identifikovat. Smrdí to tu, kouřem, sírou, lidským pižmem a močí, smrtí. Uprostřed místnosti je kotlík a čarodějnice v něm opravdu vaří nějaké „býlí“. Podlaha je pokrytá kožešinami a v jednom z koutů se pohne obrovský pavouk. Čarodějnice naproti tobě, zahalená v hadrech, shrbená, se po tobě podívá očima šelmy, které se ve světle ohně letmo zalesknou. Stejně jako čepel v její ruce, kterou kuchá (stále živou?!) krysu. Žena si odloží umírající zvíře do klína a znovu se zadívá na tebe. „Vítej, velekněžko Kainova, vítej do mého skromného příbytku. Mohu tě pohostit něčím k pití?“ promluví svým skřehotavým hlasem a natáhne k tobě ruku podobnou pařátu s kameninovou miskou. Je v ní nějaká temná tekutina, ale překvapivě nesmrdí ani v ní nic nechutného neplave. Chtě nechtě si musíš kleknout nebo se posadit na kožešinu u vchodu.

Strážce - 07. dubna 2010 05:59

Trochu jinaká lesní vycházka Schovaný za stromem, čekáš. Trpaslíci, i když se to o nich většinou neříká, dokáží být poměrně tiší a nehybní patroni, jako kámen, který tak milují. Zůstaneš skryt na místě a čekáš. Trpělivě. Dlouho. Čekáš a prsty přejíždíš po čepeli tvé zbraně. O něco později, když už tě začíná šimrat v nose a hrozí, že to nevydržíš, zatajíš dech. Uslyšíš kroky, tiché, ale přesto těžké. Ozve se zapraskání a jen tři kroky od tebe vyjde z lesa, téměř nezpozorován, kentaur. Spodní část jeho těla je koňská, zavalitá a svalnatá, mohutná kopyta se zarývají do měkké lesní hlíny. Horní polovina těla je lidská, taktéž mohutná. Kentaur není oblečený, ale jeho tělo je pokryté a pomalované barvou vyrobenou ze směsice bylin, prachu a bláta, takže jej výborně maskuje. Zahlédneš, že tvor má v pravém uchu velkou náušnici ze dřeva, u pasu tesák a toulec s nekvalitními (ale stále ještě spolehlivě plnícími svou funkci) šípy. V rukou má natažený krátký luk a šíp, pečlivě se rozhlíží lesem, když postupuje. Občas pohlédne k zemi, jak hledá stopy. Naštěstí se dívá úplně špatným směrem.

Břit-vous - 07. dubna 2010 10:58

Břit-vous: Zelené peklo Jsem napjatý jako kůže na bubnu, zuby zaťaté, silou brzdím dech, který se mi chce rvát mezi zuby. Plíce mě bolí, ale daří se mi zklidnit a hlavně zůstat potichu. Údery srdce ubíhají. Jemně laskám železo sekery, kontroluju stav čepele a přemýšlím nad tím, že bych ji pořádně nabrousil. A naolejoval. I topůrko. Možná bych vyměnil kožený řemen, kterým je obalené, ale když na tenhle jsem tak zvyklý... Časem se i tohle téma k přemýšlení vyčerpá a já stojím jak před bitvou. Jenže tady jsem sám a nepřátel je čert ví kolik. A jeden se konečně zjeví. Vyvalím oči – takhle blízko jsem ho nečekal. Mám štěstí, že si mě nevšiml. Pevněji sevřu sekeru, můžu zvažovat jen jednu věc – nechat je projít a proplížit se jim za zády, nebo doufat, že je jich dost málo a vyřazení jednoho je zpomalí. Kurva vaša mať! Ielis si cení hrdinů, tož snad jednou shlídne na svého oblíbeného trpaslíka. Oddělím se od stromu, vykročím, jak vykročí kentaur. Druhý krok je delší, třetí není krok, je to skok. Sekera opíše oblouk rovně se zemí, ostří míří na zadní nohu. Nevydám ani hlásku. Jestli se mi povede nečekaně zaútočit, zhoupnu se v bocích, zdvihnu sekeru nad hlavu a nechám ji spustit se do koňského těla, co nejblíž břichu. A prchám. Pokud to nevyjde, padnu na zem a podvalím se mu pod tělem, abych zaútočil z druhé strany z kleku.

Algila Rosevin z Daricie - 07. dubna 2010 20:47

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří v ruinách Schytala jsem další ránu přes prsa, moc bych se chtěla uzdravit, ale vzpomněla jsem si na varování co by se mohlo stát a představa, že by se mi jednou tělo mohlo začít drolit jako kus příliš starého papíru, mě děsila. Rány nebyli smrtelné, jen bolestivé a hodně krváceli, to už smrtící bylo. Mohla jsem vykrvácet. Uvědomila jsem si, že mám teď šanci zaútočit, uskočím dozadu, abych mezi námi zvětšila vzdálenost, ale nemarním čas. Ještě než jsem se odrazila začnu rukama vykreslovat správné obrazce a vyslovovat zaklínadlo. Mluvila jsem rychle, ale dávala jsem si pozor na to abych neřekla a neudělala nic špatně. Na to jsem tohle zaklínadlo uměla až příliš dobře. Musela jsem to rychle ukončit, stále jsem se bála, že zemřu, ale také jsem začínala být netrpělivá a otrávená. Jen co zaklínadlo vložila jsem do něj sílu stupně IV, chtěla jsem se ji zbavit a natrvalo, ať už mě neotravuje! Chci si sednout a odpočinout si.

Sherleg z Mazorského lesa - 08. dubna 2010 23:09

S Loirou Sleduji tvář Loiry mlčky a s jistým očekáváním, jak zareaguje na má slova. Po její řeči ještě nechám vše doznít, jako bych nad tím dlouze přemýšlela a hodnotila znovu situaci. Přesto jsem rozhodnutá podstatně rychleji. Aniž cokoliv řeknu, semknu pevně rty, přikývnu a prudce vybočím z cesty, jíž jsme původně kráčeli po vsi a zamířím k lesu. Zpočátku vyrazím rychleji, ale po několika krocích zpomalím, aby Loira měla možnost mě následovat. Při tom se krátce rozhlédnu, abych se přesvědčila, že nás nesleduje nikdo další. Zastavím se teprve na kraji lesa. Je tma a notnou chvíli mi trvá než najdu místo, na kterém jsme se rozloučili s elfem. O kus jsme se přiblížili k dolům, což mi nahání husí kůži a tak se raději pustím do prohlídky terénu. Jednak bych tu nerada strávila zbytečně moc času a zároveň bych nerada hmátla nebo stoupla to toho, co jsem tu posledně vyvrátila. Chvíli s funěním a brumláním, nejspíš nadávek, pročesávám nejbližší křoví, teprve po několika dlouhých minutách, kdy chladný večerní vzduch začal zábst na prstech i na tvářích, se zastavím na jednom místě, kde začnu pomalu odhrnovat větvičky, listí a hlínu. Ve tmě je všechno víc slyšet než vidět. Zase po chvíli usilovného hrabání se znovu zastavím a podle dvou matných blýsknutí očí se obrátím k Loiře. Půjčím ti ho. Nalož s ním, jak bude potřeba, jen mi před odchodem řekni, zda má nějakou cenu... Pronesu tlumeně. Pomalu se nadechnu, rozmýšlím si, co ti ještě řeknu. Ne pro mě... Dodám nakonec v krátkosti a bez dalšího vysvětlování. Snad Loiře ještě tolik nedůvěřuiji, možná je to jen ostych nebo obava z projevení další slabosti... Nakonec se shýbnu a s tichým zadrhnutím o nějakou větývku vytáhnu meč ze země, kde po celou dobu ležel a čekal, až si pro něj přijdu. S bledým kovovým leskem se mihne mezi větvemi keřů a stromů na kraji lesa než jej v jedné ruce přinesu zpět na prostranství. Měla by sis ho prohlídnout někde na světle, ale v klidu... Ale chci jít s tebou a slyšet, co si o něm myslíš. Ponesu ho. Oznámím Loiře věcně a vzhlédnu k ní s nadějí, že mi ukáže, kterým směrem by chtěla vyrazit.

Strážce - 11. dubna 2010 03:23

soukromá zpráva od Strážce pro Nádvoří Uskočila jsi a načrtla runu. Ve zmatku a strachu sáhneš po tom nejsilnějším, co dokážeš. Proneseš zaklínadlo v jazyce magie, tentokrát zní slova ještě nebezpečněji, z hrdla se ti dostane příšerný skřek, podobný jazyku z Podsvětí. Magická síla se vzepne jako nikdy předtím... Zaklínadlo se ti podařilo, opravdu, už jsi jej sesílala tolikrát, že udělat chybu pro tebe bylo téměř nemyslitelné. Přesto jsi v jednu chvíli zaváhala, když jsi ucítila tu neskutečnou moc, jaká začala proudit tvým tělem. Ucítila jsi strach, stejně mučivý, jako tehdy, když jsi toto zaklínadlo seslala poprvé. Zavyješ nastupující bolestí, ale víš, že teď už je pozdě něco měnit. Teď už můžeš jen udržovat proud magie na cíl a modlit se, aby tě astrální energie neroztrhala na místě. Kostěné kopí projde skrz bojovnici, na místě ji rozpráší, jako by protivnice nestála ani za řeč. Tušíš, že jsi sílu zaklínadla velmi přehnala, cítíš, že kdyby jich stálo deset v řadě, nezbude ani z jedné z nich více, než hromádka popela. Teď však nastupuje to horší, nezvladatelné zaklínadlo začíná ničit tvé tělo a trhat tvou duši. Bolest je tak příšerná, že na chvíli ztratíš vědomí. Když se probereš, nevidíš, těžko dýcháš, tělem ti pulzuje bolest v místech, kde zaklínalo prošlo tělem, a temnota zatemňuje tvou mysl. Tvé údy jsou pokroucené a popravdě si přeješ zemřít. Z temnoty tě vytrhne známý Dageronův hlas. „Ach Algilo, byla to jen zkouška a ty se kvůli vítězství takhle zřídíš?“ Ucítíš dotyk, jak se k tobě čaroděj nakloní a dotkne se tě, mluví blízko u tvé hlavy, abys jej lépe slyšela. „Porazit stínového bojovníka je jedna ze zkoušek, které ti dovolí vstoupit do Aravanu. Rozhodla ses ji podstoupit a zvítězila jsi. Jenže, aby byla platná, nesmím ti teď pomoci. Je to na tobě. Stačí když přikývneš a udělám pro tebe, co budu moci. Zavrť hlavou a nechám tě tvému osudu. Jen tě přenesu dovnitř. Co si zvolíš?“

Algila Rosevin z Daricie - 12. dubna 2010 19:41

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Nádvoří – mám bebínka Jen chvíli po tom co jsem vyvolala kostěné kopí jsem věděla, že to byla chyba. Neměla jsem použít tak silné zaklínadlo. Cítila jsem tu moc, a dostala jsem z ní strach a měla jsem k tomu dobrý důvod. Bolest která mě zasáhla byla nesnesitelná, ale dokázala jsem se udržet dost dlouho na to, abych se zbavila bojovnice. Když vidím, jak ji kopí propíchlo na okamžik si zachmuřeně uvědomím, že taková síla byla opravdu zbytečná. Zaplatila jsem příliš velkou cenu za vítězství. A to jsem si tak přála abych neudělala nějakou další hloupost a já ji zase udělám. Dál už o tom nemůžu přemýšlet, celé mé tělo a mysl zaplaví bolest. Slabě jsme se snažila tu moc udržet, ale neměla jsem na to dost sil. Nakonec mou mysl zastře tma. Když znovu otevřu oči uvědomím si, že jsem musela omdlít. Všechno mě hrozně bolelo, rozechvěle se nadechnu. Šlo to těžce, zamrkám a uvědomím si, že stále nic nevidím. Otevřela jsem vůbec oči nebo se mi to jen zdálo? Něco uslyším, začnu se soustředit a uvědomím si, že někdo na mě mluví a až po chvíli si vzpomenu komu hlas patří. Poslouchám ho a musím vynaložit jisté úsilí k tomu abych pochopila o čem mluví. Aravan? A až po chvíli si uvědomím že je to další škola pro nekromanty. Mohla bych tam jít? Ale musela bych nejdříve přežít. Ale když nepřijmu pomoc zemřu. Věděla jsem to, všechno tak bolelo, že jistě se bez toho bez pomoci nedostanu. Ale tak nějak se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že je Dageron u mně. Zkusím promluvit, z hrdla se mi vydere jen zachrchlání, namáhavě polknu, hrdlo se mi trochu uvolnilo, ale než stačím něco říci projede mnou křeč, zasténám a dech se mi na chvíli zrychlí, pak to zase přejde. „Nešlo – by....“ začnu tiše a nejsem si jistá jestli to říkám dost nahlas. „Nešlo by... to... nějak obejít?“ zase se zadýchám. Napadlo mě, že by mi mohl pomoci i když by mi nepomohl. Mohl by do mé blízkosti náhodou položit nějaké léčivé lektvary a já si to náhodou spletu s vodou, ale neměla jsem sílu mu to vysvětlit. Mluvení bylo ještě těžší než přemýšlení.

Geidan Stål - 18. dubna 2010 21:14

Smradlavá čarodějnice. Takové já neuznávám. Nejde přece o to, jak přidat co nejvíc nechutných ingrediencí, jde o vůli, o myšlenku, o rozhodnost. To vše já mám, a proto jsem vážená velekněžka. A otrávit umím i bez toho, aby se mi předtím hnusem zeblili. Kdo někdy cítil pach vyvrhnutých lidských vnitřností (ale i ty zvířecí stačí), ten má nos dost otupený. A proto si po chvíli - velmi hnusné chvíli - pomalu zvyknu a přestanu mít chuť si odplivnout. Přímo do jejího ksichtu. Říkala jsem to... měli jsme to doupě podpálit, ona by sama vylezla. Že já vůl si to rozmyslela... To, že to, co mi dává, nesmrdí, ještě nutně neznamená, že to není jed. Muselo by to smrdět úděsně, aby to přebilo zbytek smradu v chýši. Proto se nenapiju. A taky proto, že od ní bych si nevzala nic. Ještě bych chytila lepru. "Ne," řeknu tak, aby bylo poznat, že jsem si sem nepřišla poklábosit. Hlavně tu nesmím být moc dlouho, jinak by Tamiánovi mohlo jeho prchlivostí přeskočit a... kdo ví, co by provedl. "Čím dřív mi dáš uspokojivé odpovědi, tím dřív odejdu. Takže... Řekni mi, co víš o stínu tam v dolech."

Strážce - 20. dubna 2010 08:51

Jsou v lese, v lese, v lese... První rána přetne kentaurovi většinu nohy, ozve se prasknutí, které musí být slyšet v okruhu několika set kroků, to jak se zlomila kost. Otevřená zlomenina dopadne ještě o to hůř, že se polokůň pokusí vykopnout a rozdrtit tak trpaslíkovi hlavu, mine a po dopadu se mu levá zadní noha úplně zbortí. Zařve bolestí, směsicí lidského řevu a koňského zaržání, při kterém se nedělá dobře ani těm nejtvrdším bojovníkům. Břit-vous sekne ještě jednou, poslepu, někam do koňského těla poblíž slabin. Další výkřik bolesti a pak už utíká... Kentaur se vzpamatuje, sice dost pozdě na to, aby Břit-vous už uběhl poměrně daleko, ale dost brzy na to, aby... Vzduchem zasviští šíp. Ještě uslyšíš, jak prolétá mlázím a při každém nárazu mění o maličkou trošičku směr. Ielis ti ale dnes nepřeje tak, jak by sis přál. Šíp se ti zapíchne do nohy, těsně vedle kotníku, prorazí botu a nárt. Padneš na hubu mezi křoví, až to zaduní, sekerou napřed se zaryješ do jehličí. Letmé ohlédnutí přes rameno vysvětluje vše. Kentaur se hrabe za tebou i s tak vážnými ranami, které jsi mu zasadil. S taseným tesákem, šílený bolestí, se pomocí tří zbylých zdravých nohou prodírá rostlinstvem a přibližuje. Pohlédneš na svou nohu a nejraději bys nadával všem bohům, jak je možné, že se za takových okolností ta bestie trefí tak dobře. Šíp zůstal vězet v ráně, přesně uprostřed.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. dubna 2010 09:22

Se Sherleg Zadívám se na meč. Nevidím ve tmě zrovna nejhůř, i když se zrakem lesní elfky se to srovnávat nedá. Vzhled klame. Od pohledu nepoznáte postříbřenou zbraň ani ryzost elfské stříbrné slitiny. Nepoznáte, jestli se jedná o náhražku či podvod, nebo jestli je to kvalitní stříbrná zbraň stará několik věků. Nebo správněji, já to nepoznám. Ale já to dokážu poznat úplně jinak. „A pro koho?“ zajímám se a mezitím přemýšlím, jak jí vysvětlit tu záležitost... Na chvíli se odmlčím a je mi docela jedno, jestli mi odpoví nebo ne. Nejen, že to chci dívce podat tak, aby hned neutekla nebo neobrátila zbraň proti mně, ale také se musím psychicky připravit na to, co mě čeká. Příjemné to tedy rozhodně nebude. „Víš, je tady jedna věc, kterou jsem ti zatím neřekla. Já ten meč nepotřebuji vidět. Abych ti řekla, jestli má nějakou cenu, stačí, když se jej dotknu. Nejsem totiž člověk,“ mluvím opatrně a ve střehu, sleduji každou reakci dívky. „Jsem tygrodlak, napůl žena, napůl tygřice. A jsem alergická na stříbro, úplně stejně, jako Stín. A abych poznala, co se vlastně dnes v dolech stalo, potřebuji od tebe pomoc. Sama se jej dotknout nemůžu, to prostě nedokážu. Takže já teď napřáhnu ruce, ty jej dáš nad ně a pustíš. A já jej chytím,“ otřesu se při té představě, ale už jsem se rozhodla. „Nic složitého. Pak si jej můžeš zase vzít,“ slíbím jí. Když bude pro, napřáhnu ruce. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby chtěla důkaz. Ušklíbnu se: Jak je ctěné libo.

Břit-vous - 20. dubna 2010 10:51

Koňská výdrž Řev mnou otřese, ale ne natolik, abych nezasadil ještě druhou ránu. Zase ve víru boje, zase celý od krve se sekerou v dlaních. Prchá se mi skvěle. Než vrzne tělo luku. Než se střela začne drát podrostem za mnou. Člověčí tělo som neťal. K doširoka rozevřeným očím se přidají i ústa. Pokusím se utnout výkřik mezi zuby, ten se stejně prodere ven. Zuřivá bestie se hrabe za mnou, v ruce tesák. Keby jich bolo víc, je ze mňa jehelníček. Takhle ze mě trčí jen jeden šíp, ale zase kvalitně. Zatnu zuby a se zasupěním ho zlomím dva-tři palce od kůže. A ještě jednou se pokusím o útěk. Po pár poskocích to vzdám – on má tři nohy, já jednu. Proderu se k nejbližšímu stromu, přitom častuju les slovy, že by se i přístavní šlapka začervenala, a doufám, že budu schopen koňomr...muže dorazit.

Strážce - 22. dubna 2010 10:19

V příbytku vesnické čarodějky Na tvé „ne“ žena stáhne ruku s nabízenou miskou, jako by ji uštkla kobra. Následující pohyby jsou však velmi, velmi pomalé, jako by se za svou reakci styděla, nebo naopak potlačovala hněv. Odloží si misku stranou a otře si ruce do hadrů, které tvoří její oblečení. Nakloní se trochu blíž k tobě a zadívá se ti do očí. Ty její se ve tmě zalesknou, jako oči šelmy. „Proč bych to dělala,“ zasyčí. „Třeba nechci, abys odešla,“ přemítá dál, trochu jako dítě. Pak se její hlas ale změní na hlas silné ženy. Až tě to zaskočí. „Ty jsi přišla za mnou, ne já za tebou. Přišla jsi do mého příbytku, ale neprojevíš mi ani trochu úcty? Jen odpor a hnus, nechuť a nenávist, cítím ze tvých slov. Jenže jsi to ty, kdo chce co nejdříve odejít, jsi to ty, kdo chce poradit. Jsi to ty, kdo balancuje mezi životem a smrtí na hraně, kam tvá moc nedosahuje.“ „Řeknu ti o stínu pod horami,“ rozmyslí se čarodějnice najednou a také změní hlas na jemný, příjemný, „začnu tím, co chceš vědět nejvíc. Ne, nepřivolala jsem jej. Ale jsou tu důležitější věci...“ Pak zmlkne a tiše si prozpěvuje, misku znovu v dlaních.

Strážce - 22. dubna 2010 16:19

soukromá zpráva od Strážce pro Jak se vyléčit z vlastních chyb „Tvá učitelka říkala, že je to s tebou těžké. Mno, měla pravdu. Něco vymyslím, ale nebude to snadné. A Avaret se mě určitě pokusí přerazit, až to zjistí...“ To jsou poslední slova, která uslyšíš, než tě pohltí příjemná, očekávaná a tolik chtěná temnota bezvědomí. Následujících několik dnů je opravdové utrpení. Ležíš někde v podzemí, sice v posteli, ale je tu tak těžký vzduch. Prosycený jen pachem bylin a něčeho dalšího, co sice znáš, ale nemůžeš si vzpomenout. Bolest se nedá říci, že by zeslábla, spíše nějak ztupěla, či ty sama sis na ni zvykla. Místnost osvětluje jediná svíce a to je vlastně možná dobře, protože stejně většinu času spíš, jsi velmi slabá a pronásledují tě děsivé noční můry. Jsi na tom opravdu zle. Ne, že bys měla pocit, že umíráš, spíše se ti zdá, že se něco mění. Že se měníš ty. Nevnímáš čas, těžko říct, kolik času uplynulo v pokoji ne nepodobném kobce, ve které jsi strávila několik let. Probudíš se, v jeden den či noc, probudí tě zvýšený hlas z vedlejší místnosti. Nerozumíš, co říkají, ale poznáš, že hovoří Avaret a Dageron. Respektive Dageron hovoří, Avaret křičí a to dost výhružně. Posadíš se na posteli. Není ti tak nejhůř, bolest ses naučila skoro nevnímat. Zahoupeš nohama nad podlahou a pak se dotkneš chodidly studeného kamene. Uděláš několik kroků. Dojdeš ke dveřím a otevřeš je. Na chvíli tě oslní prudké světlo. Místnost je kamenná a spoře zařízená, ale má okno, kterým sem proudí světlo zapadajícího slunce. A paprsek světla je patrně jediné, co odděluje stojící Avaret od sedícího Dagerona a zabraňuje upírce jej uškrtit... Když jsi vešla, přestali se hádat a oba pohledy se zaměřily na tebe. Dageronův spokojený „Já to říkal“ a Avaretin nasupený „Já to říkala“.

Algila Rosevin z Daricie - 22. dubna 2010 17:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Z chyb se učíme Dageron řekl, že je to se mnou těžké, že něco vyzkouší, ale že ho za to Avaret asi přerazí což i přes bolest vyloudí na mích rtech malí úsměv, předtím než jsem upadla do bezvědomí. Nemám ponětí kolik času uteklo, ale vždy když jsme se probudila jsem se snažila zase rychle usnout, ze začátku byla bolest hrozná. Byla jsem snad v nějaké cele, zase a divně to tady páchlo něčím co mi bylo povědomé, ale nechtělo se mi vzpomínat co to je. Když jsem si už tak nějak zvykla na bolest mě zase začali pronásledovat noční můry. Měla jsem zvláštní pocit, že se něco mění, ale nemohla jsem rozpoznat co se mění, jen že se to týká mě. Vážně jsem netušila kolik času uteklo a když jsem znovu otevřela oči měla jsem pocit, že po dlouhé době si připadám zase sama sebou. Uslyším hlasy, ale slovům nerozumím, ale poznám, že je to hádka, tedy aspoň ze strany Avaret. Zajímalo by mě co ji tak rozčílilo. Opatrně se posadím, nebylo to nijak hrozné, bolesti se mi dařilo docela dobře nevnímat. Stejně opatrně vstanu a dojdu ke dveřím, na chvíli se mi zamotala hlava a byla jsem slabá v kolenou, ale aspoň jsem se nijak hned nehroutila. Jak otevřu dveře, rychle zamrkám jak mi náhlé světlo vžene slzy do očí. Promnu si je a jen okamžik trvá než se rozkoukám. Vidím Avaret a Dagerona, Avaret se nad Dageronem hrozivě tyčila, ale kvůli světlu k němu snad nemohla. Jak jsem vešla zmlkly a oba si zamumlali něco o tom, že něco říkali. Pohlédnu z jednoho na druhého. „Ahoj.“ Pozdravím je a těkám očima z jednoho na druhého. „Proč se hádáte?“ zeptám se a pak pohlédnu na Dagerona. „Jak to tak vypadá, tak jsem stále naživu. Děkuji Dagerone.“ Poděkuji mu a odkašlu si, protože jsem měla vysušené hrdlo. „Můžu se něčeho napít?“ zeptám se a znovu pohlédnu z jednoho na druhého.

Strážce - 22. dubna 2010 18:05

Nekonečný lesní příběh Zlomený zakrvácený šíp letí k zemi právě včas. Bolest v chodidle je příšerná a utíkat se s tím nedá ani opřený o sekeru, to zjistíš po chvíli. Ale už bylo hůř, to zase jo, takže není třeba se tím tak výrazně zabývat a modlitby ke Kainovi také nejsou zrovna potřeba. Prozatím. Konec útěku, čas připravit se na souboj. Žádné šípy a podobné výdobytky elfské kultury. Pěkně se porubat na férovku. Sekera proti tesáku, trpaslík proti kentaurovi. Zapřeš se o strom a už tušíš, že to nebude zrovna to pravé řešení, jako bojové postavení tahle pozice stojí za starou bačkoru. Kentaur se blíží, těžkopádně, ale jestli takhle těžko upadne na tebe, nebude to příjemné. Jeho výraz je kombinací nenávisti a bolesti, stejně jako konečného rozhodnutí k boji na život a na smrt. Takto zmrzačený ani nemá smysl přemýšlet o tom, že by to vzdal. Prsty obemknou toporo, nepřítel se s řevem přiblíží a zaútočí shora tesákem.

Břit-vous - 22. dubna 2010 20:22

Dovádění v lese „Pojď, koňský chuji! Ukážem ti bratersků lásku!“ zařvu, ale chybí tomu to nadšení pro věc. Ne že by to hrálo roli. Jak zvedne zbraň, ruce mi vyletí vzhůru, toporo mezi nimi vodorovně sevřené, a záda se přitisknou ke kmeni stromu, aby se hlavní síla nárazu přenesla do kmene a ne do zraněné nohy. Jak čepel dopadne, pustím topůrko levou rukou – to abych nepřišel o prsty. Pokud mi nezničil sekeru, tak v ten moment by měla jeho čepel začít klouzat stranou. Pomůžu jí, odstrčím ji vlevo a přetočím sekerku – tím získám nápřah zleva. Využiju ho a seknu nepříteli po hlavě nebo hrdle.

Sherleg z Mazorského lesa - 23. dubna 2010 17:16

S Loirou Večerní chlad mi začíná zábst drobné prsty, ale když promluví Loira o tom, co je skutečně zač, pocítím mrazení i v zátylku a kolem páteře. Sdělení mě překvapilo, polekalo, ale také okouzlilo. Oči doširoka otevřu a vykulím na ženu, ústa pootevřená v němém úžasu. Těžko říci, co vím o tygrech, ale povědomí o jejich velikosti a nebezpečnosti podle výrazu tváře nepochybně mám. Tiše na Loiru chvíli zírám než konečně vydechnu, pááááni! Zamžikám očima a olíznu nadšeně rty. Pokud jsem na zlomek vteřiny zatoužila být svědkem proměny, nevyslovím to. Spíš se soustředím na to, co se bude dít s mečem. Víc tedy situaci nekomentuji. Ve tváři se mi sice mihne stín pochybnosti a možná i obavy o ženino zdraví, ale vida její rozhodnost, jen přikývnu a zvednu meč na obou dlaních tak, abych jej mohla položit na Loiřiny připravené ruce. Možná až příliš obřadně, jistě s pocitem důležitosti a zodpovědnosti, ale s ryzím přesvědčením romantické mladistvé mysli, že tento pokus pomůže mnoha lidem... Na okamžik zaváhám. Nevím, co se s Loirou stane, až se dotkne meče. Zda se může při dotyku proměnit v nebezpečné zvíře či nikoliv, ale nakonec semknu odhodlaně rty a nechám meč s tichým zašustěním při tření s kůží na rukách, sklouznout do nastavených dlaní. Vzápětí uskočím měkce připravovaným úskokem vzad, abych se vyhla nežádoucímu kontaktu se zbraní, kdyby ji Loira bolestně a příliš prudce odhodila...

Geidan Stål - 27. dubna 2010 18:51

Jen ať si kecá. Jestli si myslí, že mě tím zastraší, je na omylu. Kain nade mnou bdí, protože mám svoje poslání. Nehnutě sedím a upřeně na ni hledím, duši obklopenou vysokou a pevnou hradbou. Nedovolím, aby na mě zkoušela ty svoje triky. A taky nedovolím, abych vypadala jako slaboch. Sebeovládání je těžká věc, ale kněží musí mít železnou vůli, aby svému bohu i podřízeným dokázali, že jen neplácají prázdnou slámu a jsou schopni svým slovům i dostát, jsou schopni něco obětovat. Ale ne čarodějnicím. Jsem trpělivá. Jako při mnoha zkouškách v chrámu... zklidním se. Jsem elfka, mám oproti lidem skoro věčnost. Těch pár chvilek, hodin... to mě nezabije. Ostatní si o mně myslí, že jsem zmije. I ta trpělivě čeká v trávě na oběť. Pokud se mnou chce mluvit, promluví.

Strážce - 29. dubna 2010 13:30

soukromá zpráva od Strážce pro Rozhovor ve starobylých ruinách „Přeji pěkné ráno,“ usměje se na tebe čaroděj. „Neděkuj,“ zasyčí nasupeně upírka a jedním rychlým krokem se přesune k Dageronovi. Projde slunečním svitem, jako nic. Trochu se z ní zakouří, spíše jako pára od úst v zimním období, nic vážného, co by jí vadilo. Až tě to zarazilo, myslela jsi, že upírům slunce vadí více. Možná ano, Avaret je v tolika věcech výjimka... Přistoupí k čaroději a na jeho hábitu se rozzáří varovné modré světlo, magická runa, která jediná zastaví Avaretinu ruku kousek od Dagerona. Možná si to rozmyslela hned a bylo to jen gesto, možná ji zastavila až přítomnost magie, těžko číst v jejích očích. Dageron se ani nepohnul, buď tolik věří svému úsudku, nebo své magii. „Zbytečně tě nechal zemřít,“ dodá. „Nezemřela,“ odvětí Dageron klidně. „Ale mohla! A následky si ponese celý život!“ „Byla to její volba,“ otočí se čaroděj k tobě, „ale třeba by nám mohla Zasvěcenkyně tajemných aravanských umění sama říct, jestli byla ochotná z vlastní svobodné vůle vyměnit několik ran na těle i duši, byť neléčitelných, za své cíle a sny. Třeba by ti sama mohla říct, jaké jsou její cíle a sny, nemyslíš, Avaret?“ Avaret se na tebe zvědavě podívá. Asi jako matka, která zjistí, že její dcera chce v životě možná dokázat něco úplně jiného, než být jako ona. „Za chvíli její výcvik skončí, ona splatí svůj závazek a pak si bude muset vybrat cestu sama...“ dodá čaroděj tiše.

Algila Rosevin z Daricie - 29. dubna 2010 14:45

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro V ruinách Vidím, že je Avaret pěkně naštvaná, nechápala jsem proč. Tedy vlastně ano, to že jsem tady a nechala se pěkně zranit. Ztuhnu, když pronese, že mě nechal zemřít, mrtvá jsem si rozhodně nepřišla, ale Dageron mě ujistí, že mrtvá nejsem, tiše si oddychnu. Sleduji zmateně jejich rozhovor, následky? Jaké následky? Zasvěcenkyně tajemných aravanských umění? Co to má být? Jak Dageron zmíní mé cíle, sny zatvářím se rozpačitě a pod pohledem Avaret přešlápnu. „Echm...“ odkašlu si. „No... ráda bych navštívila všechny magické školy které existují. A také... vykonat něco velkého, hrdinského co by třeba změnilo názor lidí na nekromancii.“ Pokrčím rameny. „Aspoň to jsou... mé prvotní cíle.“ Dodám a znovu se zadívám z jednoho na druhého. „A teď... mohli by jste mi vysvětlit co má být to Zasvěcenkyně tajemných aravanských umění? A jaké následky? Cítím se celkem dobře.“ Znovu pohlédnu z jednoho na druhého. Pak přistoupím k Avaret, vezmu ji za ruku. „Nezlob se na Dagerona. On za to nemůže. Já jsem za ním šla a přehnala to se zaklínáním. Byla jsem netrpělivá a chtěla to rychle ukončit. To byla má chyba. Kdybych byla trpělivější tak by se mi nic nestalo.“ Snažím se ji uklidnit.

Strážce - 29. dubna 2010 15:16

Bitka s kentaurem Odrazíš čepel tesáku. Mírně ti přistřihne vous, což tě samozřejmě jen a jen naštve. Rozpřáhneš se a vysvětlíš mu, jak je to s tím bojem z blízka – a vysvětlivky to jsou poměrně rychlé a snadno pochopitelné. První ranou mu zmrzačíš ruku, aby ho náhodou nenapadlo si s tím párátkem dál vyskakovat. Kentaur zařve, s pochopením, že si vybral špatného soupeře. Druhým nápřahem zarazíš čepel nepříteli až do krku. Zděšený řev utichne. Mršina se svalí, jak jinak, než na tebe. Chvíli trvá, než se z pod člověko-zvířete vyhrabeš, se zraněnou nohou to není žádná sranda. Pokud je těchhle zrůd v okolí více, určitě tě bez problémů najdou podle nadávek, které provázejí tvé snažení. Vyhrabeš se na nohy a otřeš krev z vytrhnuté sekery. Že máš zakrvácený celý xicht i půl těla, to tě příliš netrápí. Zbraň, která ti zase zachránila tvůj trpasličí zadek, ta je přednější. Spokojeně se zašklebíš a otřeš čepel sekery ještě jednou. Rozhlédneš se nedůvěřivě po lese, ale dalšího nepřítele nevidíš. Jak adrenalin odeznívá, začíná se hlásit noha. Bolí. A to sviňsky.

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. dubna 2010 18:04

Se Sherleg Udělala jsem to už několikrát. Mnohokrát nedobrovolně, párkrát dobrovolně, občas omylem. Stříbro pálí jako rozžhavená kamna, tím více, čím je blíže úplněk. A že ten bude opravdu brzy. A samozřejmě – tím více, čím je ve slitině stříbra více. Není to ale tak hrozné, daleko horší je zásah stříbrnou zbraní, zvláště v tygří podobě. Nedá se nic dělat, za každý dar platíme nějakou cenu. A toto je malá cena za ty možnosti, které mám... Tak proč nevyužít svou slabinu k vlastní výhodě? Čepel dopadne na mé prsty a já ... vykřiknu bolestí. A překvapením. Zařvu, napůl lidsky, napůl jako šelma, když se mé prsty v křeči sevřou kolem meče těsně předtím, než jej odhodím. Zbraň spadne na zem a zazvoní o kámen. Skloním se k zemi, jako bych chtěla snad zvracet, ale nakonec se ovládnu. Pomalu dosednu na zem, popadám dech a mnu si zraněné dlaně. Nebojím se, že by se zbrani něco stalo, i když zvuk dopadu nebyl pěkný. Slitiny stříbra bývají na stříbro dosti chudé, aby zbraň byla alespoň trochu odolná. Postříbřené věci poznám také neomylně, ač je to zvláštní. Ale tohle je pravé, ryzí stříbro. Jeho tvar a ostrost čepele drží pohromadě jen magie. A ostrá je pořádně, pěkně jsem se pořezala. To znamená několik věcí. Ten, kdo tuhle zbraň měl v ruce, nebyl žádný žabař, žádný Lovec začátečník, žádný neschopný exot. Tohle je vzácná zbraň. Nejspíše artefat, tak vzácný, že by mnoho lidí neváhalo mladou elfskou dívku kvůli němu zavraždit. A... „Lítáme v pěkném průšvihu,“ sdělím dívce. „A ty taky,“ ukážu na ni prstem, aby neměla pocit, že se z toho vyvleče. „Ať je v dole cokoli, Stín to není. Něco má možná jeho podobu, snaží se tak vypadat. Ale Stín to není, ten by se toho meče rozhodně nemohl dotknout.“

Strážce - 29. dubna 2010 18:46

Příbytek vesnické čarodějky „Co chceš vědět o Stínu?“ zeptá se žena nakonec, když zvedne hlavu. „Vím mnoho, příliš mnoho, abych mohla vykládat celou noc – a ty nevypadáš, že bys chtěla sdílet se mnou lože a chtíč,“ řekne s opovržlivým úsměškem, ale přesto se na tebe zvědavě podívá. „A nebo také nevím nic,“ obrátí. Když hovoří dál, její hlas je naléhavý, jako by ti sděloval něco opravdu důležitého, něco k zamyšlení, tajemství: „Záleží, jaká je otázka. Jaká oběť, takové požehnání. Jaké je semeno, taková úroda. Jaká výhrůžka, takový strach. Jaká otázka ... takové odpovědi.“ Čarodějnice se napije z misky a špinavou rukou si setře zbytky tekutiny ze rtů. Pak ji samozřejmě podá tobě, jako by zapomněla, že jsi ji před chvílí odmítla. Začínáš cítit, jak je vůně z bylin omamná, jak pomalu, velice pomalu, otupuje tvé smysly. „Vím, kdo jej přivolal, ale nemohu to říct,“ zasyčí najednou, jako by jí každé slovo způsobovalo bolest a pálilo na jazyku.

Břit-vous - 29. dubna 2010 21:56

Plně mrtvý polokůň Zatahání za vous mne donutí zařvat. Šak sem ho nejčko upravil! Do dalších dvou ran dám síly, že by každá složila vola a k něčemu podobnému dojde. „... tvoje mať! Tahala se aj s rychtářovou kobylou, zmetku smradlavý?!“ vrčím, cpu se zpod těla a pokaždé, když se opřu o zraněnou nohu, vyrazí ze mě ještě prudší proud nadávek. Konečně jsem zpod mrtvoly, konečně můžu otřít zbraň, aby nezarezla. Se sekerou jsem spokojen, ale co noha? Začnu se hrabat v kabele, jestli tam nemám kus obvazu nebo rezezvní košili na obvázání, chlast by taky bodnul. Ať tak nebo tak, jestli jsou tu další, už jsem stejně mrtvej – s nohou v tomhle stavu jim neuteču. Odbelhám se sice o kus dál, do křoví, ale tam už se pustím do ošetřování – vyjmout šíp (zuby zaťaté do kusu větve), vypláchnout, ovázat. A pak třeba časem vyrazit tam, kam jsem měl namířeno. To je rozhodně dobrý nápad.

Strážce - 01. května 2010 13:43

Vesnická krčma Trvalo to další den, než se k večeru Břit-vous doplahočil do vesnice, o které mluvil čaroděj. Vlastně už sis říkal, že bys čarodějníkovi neměl ani věřit. Cesta lesem byla úmorná a dlouhá, naštěstí jsi měl kus přestárlého obvazu (trpaslíci nejsou žádné paničky, aby sa museli furt obvazovat, no ni?) a samozřejmě lahev trpasličí pálenky, dobré k užívání zevnímu i vnějšímu. Amputoval jsi jeden strom o slušnou větev, která se dala použít jako berla, a která ti dělala mlčenlivého společníka na cestě. Po druhé půlce lahve pálenky jste si i trochu popovídali... Vrazíš do krčmy s hlasitým: „Hohó, mňa ste tu nečekali, co?“ V první chvíli máš pocit, že čarodějnické vidiny, zaklínadla a podobné démonické zjevy Dageronovi nezafungovaly, že jsi našel při večeru úplně jinou vesnici i jinou hospodu. Přejedeš očima prázdný výčep, když u stolu zahlédneš osamoceného hocha. Joshua, tvůj spolubojovník z bitvy, který se vyznačoval vždy větším množstvím štěstí, než bojových schopností, popíjí z několikerého piva a tváří se děsně zamyšleně. Zůstal tu sám, jako by čekal na někoho, nebo na něco.

Strážce - 01. května 2010 19:47

Příliš živá vzpomínka – Angar Když stojí Angar s Tamiánem „na stráži“ u chatrče čarodějky, je ticho a klid, jen občas je slyšet nějakého nočního ptáka a tlumený hovor. Z ničeho nic se ti vrátí staré vzpomínky. Nejspíše je přivolal zápach obydlí, ve kterém čarodějnice bydlí, pach bylin i mršin a odpadní jámy nedaleko. Vzpomínka, která je určitě stará tři staletí, ale pro tebe je to, jako by se odehrála jen před pár lety... Jako by se to odehrávalo teď... Bylo to ještě v době, kdy jsi nebyl rytířem, ale pážetem. Býval jsi zvědem. Tedy ne tak docela, ale prostě když bylo potřeba, zhostil ses jakéhokoli úkolu, ve kterém jsi mohl dokázat svou statečnost. Doufal jsi, že třeba právě tento úkol by tě mohl zařadit mezi rytíře. Byly to časy, kdy císařství bylo v rozkvětu a kdy důvěra nebyla něčím, co by se cizincům rozdávalo na potkání. Zvláště, když se začali ztrácet hraničáři na západě Xirie. Místo to bývalo většinou bezpečné – svým způsobem. Bylo to neutrální území, které nikomu nepatřilo a o které nikdo nestál. Občasné potyčky s Nargaďany většinou nevedly k ničemu vážnějšímu než pár drsnějším výměnám názorů a maximálně zlomené čelisti... ... Les na úpatí Démonických skal, 695. rok harpyje Měsíčního letopočtu Stopu jsi ztratil už dávno. Stopovat hraničáře přes den nebylo vůbec snadné. Naštěstí jsi znal jejich symbolický jazyk, kterými si navzájem předávali znamení i krátké zprávy. Nebýt toho, vlastně bys vůbec neměl šanci najít cokoli. Takto jsi přes den byl schopen občas nepřehlédnout některý ze symbolů a postupovat, i když pomalu, cestou posledního z těch, kteří se ztratili. Les kolem byl divoký a zrádný, měkká lesní hlína se střídala se zvětralými skalisky, zlomy, srázy a jeskyněmi. Po západu slunce, který tě překvapil bez přístřeší, to bylo ještě horší. Už ses snažil jen najít bezpečně cestu a nějaké závětrné místo, kde by ses schoval. Studený podzimní vítr se proháněl mezi lesy i skalami a ty už jsi několikrát zatoužil najít alespoň vývrat, kde by ses mohl zabalit do pláště. V tu chvíli jsi zahlédl světélko. A znovu. Když se pomalu přiblížíš k malému srubu, z jehož oken prosvítá chvílemi světlo, zarazíš se a zbystříš. Netušil jsi, že tady někdo bydlí. A i kdyby, budeš vítaným hostem? Skryt v houští nasloucháš zvukům lesa, hmyzu, malým šelmám plížícím se podrostem i vzdálenému vytí vlků. Mezitím vším zaslechneš jemný ženský zpěv.

Strážce - 01. května 2010 21:04

soukromá zpráva od Strážce pro V ruinách Avaret se zatváří tak, že to říká jediné: Mladá a naivní. Neřekne ale nic až do doby, kdy se zeptáš na aravanská umění. Pak teprve promluví. „Podle tady toho šílence jsi tím svým kouskem složila jakousi bizarní zkoušku a můžeš vstoupit do Aravanu,“ ušklíbne se upírka tak, že je to jeden z největších projevů jejích emocí, jaký jsi kdy viděla. „Ano,“ dodá Dageron, „mluvil jsem s Mistry.“ Na chvíli se odmlčí, aby vyznělo, že to je něco velkého. Mluvit s Mistry. „A souhlasili. Smíš vstoupit do Aravanu. A k tomu se váže i ten neformální titul, zasvěcenkyně. I Když jsi do ničeho zasvěcena nebyla, máš tam volný přístup a budou s tebou podle toho jednat. Brány Aravanu jsou ti otevřené, pokud tam zavítáš.“ „Teď k těm následkům,“ začne Dageron už méně vesele. „Jelikož ti tenhle blázen nepomohl,“ skočí mu do řeči Avaret, „tak krom narušené astrální matrice ti zůstane i jizva.“ Pár jizev máš, i od Avaret. Tak to musí být něco horšího, když to Dageronovi tak vyčítá. Dageron tě mezi tím dovede ke stolu a podá ti střep z rozbitého zrcadla. Trochu se zarazíš, když si prohlédneš svůj obraz. Na nahém těle se skví jizva podobná, jako když jsi poprvé nezvládla negativní energii. Začíná na předloktí, jde šikmo přes prsa a končí na druhé ruce. Je roztřepená a temná. Chce se ti brečet, je prostě ošklivá. Oba tak trochu čekají na tvou reakci. Avaret zatajila dech (nebo spíše nápodobu dechu, kterou se jistě učila moc dlouho), Dageron zůstane stát za tebou, pro jistotu.

Algila Rosevin z Daricie - 01. května 2010 22:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro V Ruinách Zvědavě se zadívám na Dagerona, který začne vysvětlovat co ten titul znamená. Oči se mi rozšíří překvapením a radostně se usměji. „Vážně?“ Řeknu nahlas s viditelnou radostí. „Oh děkuji Dagerone! To je skvělé! Už se nemůžu dočkat až se tam budu moci podívat!“ srdce mi přetékalo radostí. Mohlo by to být první místo kam vyrazím až dokončím studia u upírů. Když zmíní následky svou radost utlumím a napjatě čekám co řekne. Místo toho odpověděla Avaret, zahledím se na ní a zamračím se. „Jizva?“ zopakuji a chvíli si říkám, že nějakou jizvu přežiji než mě napadne, že kdyby to nebylo špatné tak by se o tom nezmiňovali a netvářili by se takhle. Naprázdno polknu a nechám se odvést ke stolu, kde mi Dageron dá kousek rozbitého zrcadla. Ztuhnu a vytřeštím oči na tu ohavnou jizvu, která mě hyzdila. Do očí se mi nahrnuly slzy a ruce se mi začnou chvět. Cítím jak Avaret a Dageron čekají na mou reakci a já nechtěla aby viděli, jak se rozbrečím jako malá holka nebo se zhroutit. Začnu rychle mrkat, abych zahnala slzy, dařilo se. Zhluboka a roztřeseně se nadechnu. „Myslela jsem, že se uzdravuji a proto se ty bolesti zmírňují.“ Řeknu pomalu. „Ale tak to není. Jen si prostě na tu bolest zvykám.“ Jizva byla opravdu hrozná. Odporná a zůstane mi napořád. „Za chyby se platí. Tohle je prostě... jen něco co mi tu chybu bude připomínat. Na pořád.“ Hlas se mi zachvěl a tak raději zmlknu dokud si nebudu svým hlasem jistá. Střep pomalu odložím a otočím se na ty dva, rukama se začnu opatrně dotýkat jizvy na prsou, abych zjistila jaká je na dotek. „No... tohle mi aspoň zaručí, že když tohle chlapa neodradí budu vědět, že o mě opravdu stojí. A otrapy to odradí. To by se mohlo hodit.“ Zkusím to odlehčit. Otočím se k Avaret. „Co myslíš, Avaret?“ zeptám se ji a rozpřáhnu ruce aby si to pořádně prohlédla. „Hyzdí mě to tolik jak si myslím?“ zeptám se. Zvláštní, že mě ani tak netrápí narušení astrání matrice jako spíš to, jestli mi to hodně ubírá na kráse. Byla to malichernost, já vím, ale také jsem věděla že jednou bych chtěla rodinu a to by se bez muže těžko uskutečňovalo, kdyby každý ode mě utíkal s výrazem znechucení. „Může mě mít vůbec nějaký muž s tímhle rád?“ zeptám se. Znovu se jizvy dotknu a připadám si najednou zohyzděná, znetvořená a odporná. Mohlo to být horší, mohla to schytat tvář, ale i tak jsem si najednou připadala jako netvor. „Zlepší se to někdy? Aspoň trochu? Jako myslím vzhledově?“ pípnu sklíčeně.

Strážce - 02. května 2010 11:44

soukromá zpráva od Strážce pro V ruinách „Uzdravuješ a ještě si nějakou chvíli poležíš, bylinné odvary si ale už můžeš vařit sama,“ opraví tě čaroděj. Stále zdá se platí, že ti nesmí pomáhat, a ono je to už teď vlastně jedno. Pracovat s alchymistickým náčiním, bylinami, tinkturami, vývary a jinými vzácnými přísadami umíš, a tak si namícháš lektvar co nejlepší pro sebe, sobě na míru, dalo by se říct. Když polemizuješ nad tím, že jizva je jen trest za chybu, kterou si budeš pamatovat, oba tví učitelé jen přikyvují. Možná oba doufají, že konečně přestaneš jednat tak zbrkle, že konečně začneš být opatrnější a odpovědnější. Jizva není jizva v pravém slova smyslu, spíše je jako černá modřina, pod kůží, na dotyk jako by tam vůbec nebyla. To ti trošku spraví náladu. „Myslím, že zbytek rozhovoru ponechám dámám, kdyby mne někdo hledal, budu na vrcholku věže,“ s tím Dageron odejde a vyslouží si od Avaret jen pohled, který říká jediné: Zbabělec. „Víš, záleží, jaký druh muže tě bude zajímat. První, který jde jen po ženské kráse a mládí, který si tě všimne jen proto, že tě zatouží mít v posteli a něco si s tebou užít, toho můžeš, pokud ti jeho počínání není proti mysli, oklamat. Je jedno, čím jej přivábíš a omámíš, magie nebo fyzická krása, obojí je součástí tebe samotné. Další, který se do tebe zamiluje, tomu nezáleží na tom, jak vypadáš. Tomu záleží jen na tom, jak se sama vnímáš. Jestli ty sama vnímáš svou jizvu jako něco ošklivého, nebo naopak něco, co tě činí výjimečnou, zkušenou, zajímavou, tajemnou. Ale pokud najdeš opravdovou lásku, tu vzhled nezajímá vůbec. Ta jde za velikostí duše a jejich vzájemné prolnutí,“ Avaret zase posmutní, to budou vzpomínky. „Zlepší se to,“ dodá Avaret pod zkoumavým pohledem, „ale nebudu ti dělat plané naděje. Ne o moc, zůstane ti. Ale není to něco, co by tě hyzdilo. Nyní je to částí toho, kým jsi. Částí tebe samé, tvé nejhlubší podstaty. Pokud se s tím nesmíříš, utrápíš se – a magie neodpouští.“

Algila Rosevin z Daricie - 02. května 2010 12:22

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro V Ruinách Zadívám se na Dagerona, že se teď budu moci léčit sama, chápavě přikývnu a rozhodně proti tomu nic nenamítám. Nechtěla jsem aby se o mě museli věčně starat jak o malou holku, už jsem byla dospělá, měla bych být na nich méně závislá. Než mi Avaret odpoví, Dageron se raději vzdálí, všimnu si jejího pohledu což u mě vyvolá mírný úsměv. Dageronovi tohle asi bylo nepříjemné, téma muži ho asi moc nezajímalo. Vyprovodím ho pohledem a pak se zase zadívám na Avaret, když mluví znovu a znovu si prsty přejíždím po jizvě, nebo spíš modřině. Bylo to jako kdybych měla kůži neporušenou a jen ven prosvítala poškozená tkáň. Ale na dotek to nebolelo. Jak moc hluboko se asi jizva táhne? Avaret mě ujistí, že tomu kdo mě bude mít rád nebude mé jizvy vadit, bude mě mít rád pro mě samotnou a ne pro to jak vypadám. Zahledím se ji do tváře, abych se ujistila, že to neříká jen pro to aby mě uklidnila, ale vypadala vážně a také si uvědomím, že Avaret by tohle neudělala. Nelhala by mi i kdyby to mělo být pro mé dobro. Také mi vysvětlila, že se to jen zhorší pokud se nesmířím s tím jaká jsem. Povzdychnu si a chvíli mlčím. „Myslím, že se s tím dokáži smířit. Jen... si na to musím zvyknout. Jizvy mi nikdy nevadily, jen... takhle je prostě hodně velká a...“ Zaváhám a zadívám se na ní. „Děkuji Avaret.“ Řeknu nakonec. „Bude to dobré.“ Přistoupím k ní a obejmu ji. „Promiň mi Avaret, že jsem tě polekala.“ Dám ji pusu na tvář, pak ji pustím a začnu se rozhlížet jestli někde nenajdu svoje oblečení. „Vím, že dělám chyby. Už se mi povedlo... udělat pěkně velké blbosti. Nejhorší, ale je... že všechny hlouposti vznikly z toho, že jsem to myslela dobře. Pěkná ironie.“ Zavrtím hlavou. „Jak dlouho bude trvat než budu tak moudrá a vyrovnaná, jako ty a Dageron? Pořád si připadám jako malé dítě, jako kdybych vůbec nevyrostla.“ Znovu se začnu dotýkat jizvy, nějak jsem si nemohla pomoci. Necítila jsem ji, přesto jsem věděla, že tam je. Vzpomněla jsem si na rodiče a dobu ztrávenou ve věznici, možná bych se mohla během léčení začít ptát. Brzy má studia skončí a já budu moci odejít, pokud mě tedy ta nasupěná ženská co byla u soudu nezabije. Se šokem jsem si vzpomněla na bratra, Marcuse. Kde je mu konec? Možná bych ho mohla zkusit najít. Jak moc by, ale byl rád že mě vidí? Hlavně až by zjistil, že z jeho malé sestřičky vyrostla nekromantka? Možná by mě zapudil abych mu neuhranula děti nebo něco takového. Asi už má i vlastní rodinu. Proč jsem si na něj za tu dobu ani jednou nevzpomněla? Potřesu hlavou, teď to nebylo ani trochu důležité. „Nevíš kde mám oblečení?“ zeptám se.

Geidan Stål - 02. května 2010 21:30

Lože a chtíč? Co si o sobě ta stará šarlatánka myslí? Jí bych se dotkla možná tak mečem. Znám lepší adepty na to, aby se mnou sdíleli lože. A kupodivu jsou to všechno muži. Pohlední a silní bojovníci. "Jak se stínu zbavíme? Jak ho zlikvidujeme bez toho, abych mu musela někoho z nás obětovat?" začnu se tedy rovnou ptát. "Když víš tolik, mluv. Přivolal ho někdo odsud? Z vesnice?" Nemůže říct kdo. Ale navést mě snad může.

Sherleg z Mazorského lesa - 02. května 2010 22:29

Loira a stříbrný meč Moc mě nepřekvapí, když Loira zavyje bolestí, ale to, s jakou divokou zvířecí silou se do vytí opřela už pro mě bylo něco nového. Pocítila jsem, jak mi na zátylku vstaly všechny vlasy a chloupky na těle se vztyčily do pozoru. Po zádech mi přeběhne mráz a oči, vykulené na ženu na okamžik ztuhnou v kamenném, paralyzovaném pohledu překvapeného králíka. Nezdá se ale, že by se proměňovala. Po chvilce sklouznu zvědavě pohledem na holé části její tváře a těla, jestli tam náhodou neraší chlupy, ale když vidím, že jen ztěžka oddychuje, na kolenách klečící na chladné zemi, vduchu si oddechnu. Jsem hodně ráda, že se na mě nedívá. Jistě by postřehla stín strachu a nejistoty. Meč, který ryze cinknul o kámen jsem nechala ležet jen proto, abych se k tygrodlakyni nemusela obracet zády v tak kritické a mně neznámé situaci. Vida, že se nic neděje, začnu se po něm rozhlížet s neskrývanou starostlivostí. Jakmile jej objevím, opatrně jej uchopím a hledám, zda není nějak vážně poškozený. Uprostřed tohoto zkoumání mě vyruší Loira. Měla bych na jazyku rychlou odpověď, že v maléru lítám od chvíle, co jsem ve světě, ale po tom, co jsme přestaly hrát hru na hloupou malou elfku a obyčejnou ženu, jen se té myšlence křivě pousměju. Pokrčím bez překvapení rameny a vzhlédnu zvědavě k Loiře. Nebudu jí vysvětlovat ani to, co je tak zřejmé, že meč v mé ruce je skutečný malér už jen od pohledu. Ostatně ne nadarmo jsem jej skrývala a byla na něj tak opatrná. Dokonce se ani nezmíním o tom, že jsem meč od začátku považovala za hodnotný a odpovídající moci minulého majitele. Není to důležité. Ne te´d. Zavrtím hlavou a se svraštělým obočím zabodnu pohled někam za Loiru, jak usilovně přemýšlím. Myslela jsem, že stříbro vadí všem...promiň...nepřirozeným tvorům a stvořením...pokud je to co žije v dole imunní, musí to být něco velmi mocného, starého a ...extrahovaného? Vzpomenu si po chvilce přemýšlení na to slovo, které je nejbližší mým úvahám. Zvednu tázavě oči k Loiře. Anebo byla pravda to, že ten chlap tam dole nebyl skutečnej odborník...nebo měl pochybnosti o tom, co dělá... dodám, hledíc zase zamyšleně do tmy, jak si přehrávám nějaké pocity z dolu. ...Mohlo to, co je teď v dole být původně stínem nebo ho to pohltit? A proč to tam hlavně je? Možná to tam čeká na někoho nebo něco konkrétního... Špulím v přemýšlení rty a sem tam zavrtím hlavou ve své bezradnosti. Občas si říkám, že tyhle nepřirozené věci nemám ráda. Děsí mě jejich nejasnost. Ale na stranu druhou jsou právě tím nesmírně přitežlivé...a motivují mě dál si držet svou bláhovou představu o Sherleg mocné čarodějce. Neměly bychom to někomu říct? Někomu, kdo se takovými věcmi...hm...nějak profesionálně zabývá? Nepřirozenými podivnými věcmi v černých dírách a tak...Nezdá se mi, že by tomu někdo z té vaší party přicházel na kloub... dodám s téměř odzbrojující upřímností a otevřeností, ve tváři stále ten zamyšlený výraz, tápající v mlhovině sporých zkušeností po záchytném bodu, který by mi alespoň trošku pomohl celou záhadu nějak determinovat. Jak je to s tou místní čarodějnicí, nemůže to být nějaká její moc, schovaná v jámě a střežící ...něco? Formuluji téměř exaktně a vykulím tázavě oči. Nebo jen odvádí pozornost od něčeho skutečně důležitého a ohroženého... ale kolik dobrodruhů tudy může projít za ...rok, aby o to měla takový strach? Leda by to chránila před někým konkrétním... mrmlám tlumeně nahlas své myšlenky, sedím na bobku naproti loiře a mečem, ať už v celku nebo ne se šťourám v trávě. Nechtěla jsi se za ní jít taky podívat? Svitne mi konečně v oku, když zvednu pohled k Loiře. Jako bych se po chvíli zhluboka nadechla nebo probudila ze spánku.

Břit-vous - 02. května 2010 22:49

Vesnická krčma Cesta ubíhala tak rychle, jak do mě tekla pálenka. Takže ke konci jsem div se zraněnou nohou neběžel. „Hohó, mňa ste tu nečekali, co?“ zaburácím s berlou nad hlavou ve dveřích a přátelsky zakrvácím. „Tož... kdo...?“ pátrám zrakem zakouřenou místností. Štamgastovi, co mi neváhá jadrně sdělit, že mu fičí na prde, ukážu ohnutý loket, chytnu biceps a hezky zapumpuju. „Joshuo!“ zajásám dobelhám se k chlapci. „Teho fúsu si nevšímaj, to ňa ty svině koňské chtěli oholit.“ Dopadnu na židli vedle bojovníka a skoro zmizím pod deskou stolu. „Co ty tady dřepíš jak žába na pramenu? Velkej válečník má velkou žízeň, to já mosim vědět, ale kde máš kumpány? Idem vás varovat před tými ďábelskými holičmi.“

Joshua z Oronu - 04. května 2010 16:49

V krčmě Okamžitě trhnu očima z rohu místnosti, když do dveří vejde trpaslík, jehož hlas je mi hodně povědomý. "Diž ho! Šupáka vousatýho!" Na tváři mám ihned úsměv, ale pak mi obočí vyskočí do půli čela. "Jaký konský svině?" Podivím se a rukou, která drží korbel pivka, ho pobídnu aby mluvil. Ještě předtím mu ale skočím do řeči. "Tsech, žába! Ale ne na pramenu, ale na pokladu! A teď vole čum!" Postavím pivo na desku stolu a svýma zářícíma očkama, které prozrazují, že jsem toho už trochu vypil, sáhnu pro věci, které jsem uloupil. Nerozbaluji je ale. "Každej se někam vypařil. Zdá se, že těm pár lidem tady ve vesnici hoří koudel u zadku." Pokrčím rameny nad jeho slovy. Já se o ostatní moc nestarám.

Břit-vous - 04. května 2010 21:59

V krčmě „Opatrně, sic ti to vyšplíchne,“ napomenu hrdinu, jemně mu vyjmu korbel z prstů a obrátím ho do sebe. „Tak, teď je v bezpečí. Aj před těmi kentaurmi, čo jich je v lese jak vos v odevřeným hrnci medu.“ Nedívám se ale Joshuovi do očí, sleduju „poklad“. Poklad? Poklad... Poklad! „Poklad?“ Svět se stáhne do úzkého tunelu, uprostřed kterého leží Poklad. A někdo ho má. A nejsem to já! Rychle zamrkám. „Jen si ho nechej,“ zabručím nepřesvědčivě. „Takže ostatní sa šli projít po vsi? Není mezi váma porád ta mastičkářka? Mám větrání v noze a chcem si to na zimu dát zalátat.“

Strážce - 05. května 2010 16:09

soukromá zpráva od Strážce pro Ruiny Avaret nic neříká, možná tak docela nevěří tomu, že „to bude dobré“. „Ty za to nemůžeš,“ řekne upírka přísně, „tentokrát tedy alespoň ne docela. Jen trošku.“ Usměje se na tebe a neuměle tě pohladí. Zdá se, že všechny city za ta staletí neztratila, ale že jí dá dost práce zase je nalézt. „Musíš si opravdu dát pozor, Algi,“ promluví Avaret zase s tím jejím typickým poučujícím učitelským tónem. „Síly, kterým vládneš, jsou velmi mocné, nebezpečné a mohou napáchat hodně škod. Jenže, když si je neosaháš, nikdy nebudeš vědět, jaké opravdu jsou. Nezlobím se, že jsi seslala tak silné zaklínadlo. Jednou by na to došlo. Zlobím se, že ti nepomohl. Magické odrazy od zaklínadel čtvrté úrovně jsou zvlášť nebezpečné. Mohla jsi skončit vážně zle. Tohle,“ mávne rukou v gestu, které zaobírá tvé magií pocuchané tělo, „nic není. Vážně. To je maličkost proti tomu, co se ti mohlo stát.“ Upírka se zasměje zvonivým smíchem, nejspíše z ní opravdu postupem času děláš ... člověka? „Pár staletí to trvat bude,“ směje se dál. „Jsi dítě, ale pomalu a jistě se měníš na, snad zodpovědnější, mladou ženu. Ale ať uděláme cokoli, nenahradíme ti životní zkušenosti. Oblečení máš ve vedlejším pokoji. A ještě mě něco napadlo, když máš pocit, že nestárneš a nesílíš, že jsi stále mladá a nezkušená. Nechceš mi dojít, až se dáš více do pořádku, pro ještěrohadí krev? Dochází mi.“

Strážce - 05. května 2010 16:21

Příbytek vesnické čarodějky Čarodějnice se uchechtne, jakmile zahlédne tvůj úšklebek. Určitě takovou reakci čekala a navíc ji to těší. Napadne tě, že možná věci vůbec nejsou takové, jaké se zdají. Ale jaké by byly? „Vždycky musí někdo zemřít,“ odpoví čarodějnice, „překvapuje mě, že zrovna tobě se to příčí. Taková jsou pravidla, chceš je zkusit obcházet? Zahrávat si se silou Podsvětí? Možná...“ Na chvíli se odmlčí, jako by na něco čekala, ale tvůj tvrdý pohled ji přesvědčí, že čekání je zbytečné. Pokývá hlavou na znamení, že rozumí. „Možná bys mohla obětovat něco jiného. Něco, co je pro tebe samotnou cenné. Když už nechceš obětovat cizí duši.“ „Někdo odsud i odjinud. Někdo,“ ohlédne se přes rameno, než pokračuje šeptem, „komu se dolovat nehodí.“ V tu chvíli se ozve zvuk, ostrý, jako prásknutí bičem. Žena zavyje, jak se jí na hrudi během chvíle objeví runa. Trestající, bolestivá, vypalující se do kůže a masa, škvařící zuhelnatělé kusy oblečení do mokvající rány. O chvíli později vše zmizí, jen vzduch stále plní pach spáleného masa. „Má paní, jste v pořádku?“ ozve se z venku výhružně Tamiánův hlas. Čarodějnice se podívá tím směrem a zavrčí jako šelma.

Loira el-Aravan z Nargadu - 05. května 2010 16:53

Se Sherleg Dívám se, jak Sherleg starostlivě zvedne meč a stírá z něj hlínu a další nečistoty, které nabral tím nešťastným pádem. Nebude tam ani škrábanec, tím jsem si jistá. Když se na mě zadívá, křivý úsměv jí oplatím. Obě víme, že je konec her na přetvářku. Pak mě zasype otázkami, úvahami a nápady. Umí ta ženská vůbec přemýšlet potichu? Nebo pár úderů srdce mlčet? „Vadí, když je sekneš. Ale už zdaleka všem nevadí jeho dotyk. A neomlouvej se, vím, co jsem. A při úplňku,“ pohlédnu na oblohu s rychle rostoucím měsícem, „to rozhodně není nic pěkného.“ „Vlastně nic moc nevíme,“ shrnu, „takových bytostí je také mnoho. Také mohl být Stín pod vlivem obranného zaklínadla. Existují takové, sama jsem je kdysi zkoušela. Ale to by mu musel někdo pomoci. Pak by to mohla být iluze. Mohl tě omámit a tak donutit zbraň pustit. To je také možné,“ zamyslím se. I pravděpodobné. Ale nepamatuji si, že by Stíny uměly zacházet s iluzemi. Ale s psychikou obětí? To jistě ano! „Nojo, ten Lovec. Těžko říct, mohly bychom se jít podívat. Ne samy,“ dodám, když ucítím, jak se v dívce vzedme vlna strachu. „Ten by se iluzí asi zmást nenechal. Možná, kdyby jej někdo překvapil? Co když tam není jen Stín? Ale i Stín?“ uvažuji nahlas, je to trochu „nakažlivé“. „Měly bychom si o tom popovídat s dámou, které bůh z Podsvětí šéfuje,“ přisadím si vtipem a postavím se. Nebudu tu přece skučet celou noc kvůli trošce stříbra a popálené dlani! „Myslím, že právě tam ji najdeme, pojďme,“ pokynu dívce. Snažím se to nedat najevo, ale nechci ji mít v zádech. Rozhodně ne s touto zbraní v ruce...

Algila Rosevin z Daricie - 05. května 2010 16:56

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Ruiny Řekne, že já za to nemůžu, nebo aspoň ne úplně což bylo pro mě velké překvapení, protože nakonec zatím všechno co se pokazilo, za to jsem mohla já. Takže teď, když jsme za to úplně nemohla to bylo pro mě něco nového. Začne mě poučovat, ale není to nic co bych nevěděla, přesto ji poslouchám a přikyvuji. Začnu se na ní usmívat. „Teď mluvíš jako pravá matka, Avaret. To je samé co by kdyby...“ Potřesu hlavou a zvážním. „Samozřejmě, si uvědomuji jak moc to špatně mohlo dopadnout. Ale nestalo se tak a vyvázla jsem z toho v podstatě... se škrábnutím.“ Namítnu. „A nemůžeš se na Dagerona zlobit. On by mi jistě nejraději pomohl, ale já nechtěla. Protože kdyby mi pomohl nepustili by mě do Aravanu.“ Pokrčím rameny. „A tak nějak... si myslím, že kdybych na tom byla opravdu špatně a umírala, tak by se na to Dageron vykašlal a pomohl by mi. Nenechal by mě zemřít nebo dokonce života zmrzačenou. Takový on není.“ Zastávám se svého druhého učitele. Znovu si přejedu rukou po jizvě, bylo překvapivé, že byla tak výrazná a při tom na dotek nic. Avaret se začala smát, také se na ní usměji moc ráda, že tenhle zvuk slyším. Měla jsem dojem, že jsem upřímný smích neslyšela dlouho. Zatím co mluví dojdu si pro oblečení, které si hned obléknu a vrátím se k Avaret. Tiše zaúpím. „Staletí... hrozná představa, že to bude tak dlouho trvat.“ Povzdychnu si a jsem ráda, že mám tu jizvu zakrytou. Napadlo mě, že by jednu výhodu ta jizva mít mohla. Rozhodně vypadala děsivě, ne jednoho člověka by to mohl postrašit. Když se zmíní o ještěrohadech přimhouřím oči. „Jistě. Ráda ti pro ní dojdu. Tentokrát ty pitomé ještěrky dostanu. Dám jim pořádně za vyučenou až pro příště budou vědět, že přede mnou mají utíkat.“ Řeknu s urputnou jistotou. Zadívám se na Avaret a znovu se na ní usměji. „Jak dlouho jsem vlastně byla mimo sebe?“ zajímám se. Také mě napadla jedna věc co se týkala stáří. Promnu si bradu a zhluboka se nadechnu, zabolelo to, ale co se dalo dělat, ještě nejsem úplně v pořádku. „Neber to jako urážku... ale ty jsi hodně stará Avaret. A tak mě napadá... co vlastně všechno po takové době děláš? Kromě učení? Máš stále co se učit ty? Nebo existuje nějaká... hranice pro to kolik můžeš mít vědomostí?“ měla jsem dojem, že nějaká hranice existuje a to mě rozčilovalo.

Geidan Stål - 05. května 2010 18:43

Kdo říkal, že se mi příčí někoho zabít? Někoho obětovat? Nechám si to ale pro sebe. Ať si myslí, co chce. Já si někoho z nich vyberu. I kdybych ho tam měla dotáhnout za vlasy nebo v zubech. A rozhodně nehodlám obětovat nic cenného. Nic mého. Toho si ještě užiju dost... A přísluší se obětovat Kainovi, ne Stínu. Protože vlastně ani nevím, jestli Stín duši pohltí, nebo ji dostane Kain. Komu se dolovat nehodí? Vždyť vesničani rudu potřebují k životu. Aby mohli platit daně a všechno. A pokud je to někdo odsud i odjinud... Do psí mateři, vždyť já byla mimo tři sta let, jak nad tímhle můžu přemýšlet, abych se dobrala konce?! Trhnu sebou, když se to stane. Srdce se mi rozbuší rychleji, ale zároveň cítím zadostiučinění. Přece jenom jí něco srazilo hřebínek. Jen by mě zajímalo, kde se jí tam vzala ta runa... "Zatím ano," odpovím. Proč mi najednou vyká? "Jak ses s tím někým zapletla?" zeptám se, jakmile přestane skučet nahlas. Nemám čas. A utrpení jiných pro mě není nic nového. Kdybych mohla, dorazím ji. Pro Kaina. Pro svoje potěšení. Pro stín?

Sir Angar z Xirie - 06. května 2010 21:07

U chatrče vesnické čarodějky Společně s Tamiánem už nějakou dobu čekáme před chatrčí vesnické čarodějky až Scay zjistí vše co potřebuje. Nevím proč, ale tohle místo tady mě nutí vzpomínat na minulost. Tedy spíše vyvolává ve mne vzpomínky na minulost... Les na úpatí Démonických skal, 695. rok harpyje Měsíčního letopočtu Sledovat hraničáře za dne je i pro mne velmi obtížné a s přicházejícím soumrakem je to stále obtížnější. Není se tedy čemu divit, že jsem stopu nakonec přece jenom ztratil a v lese zabloudil. Bylo mi jasné, že ji už s největší pravděpodobnosti nenajdu a že bych se spíš měl zaměřit na to, kde strávím dnešní noc. Přece jen ráno stopu najdou spíš a i když už bude vychladlá, třeba mě k mému cíli dovede. Srub? Tady? Bleskne mi hlavou myšlenka, když náhodou v lese narazím na nějaké obydlí. Nevzpomínám si, že by zde někdo bydlel, nebo že bych o tom aspoň někde slyšel. Na druhou stranu lepší místo na přenocování bych si ve své situaci dokázal jen těžko představit. Neváhám a pomalu se blížím srub prozkoumat, když v tom zaslechnu ten hlas. Jemný ženský hlas, který se do tmavého lesa příliš nehodí. Hlas jehož zdroj toužím z nějakého důvodu, který mi ještě není znám, najít. Když se přiblížím až ke srubu, nejprve nahlédnu oknem ze kterého se svítí dovnitř, abych zjistil kdo tam žije a kolik obyvatel srub vlastně má. Pokud oknem nikoho nezahlédnu, tak chvíli poslouchám jestli někoho nezaslechnu. Až podle toho co mi řeknou moje smysli o obyvatelích srubu, se rozhodnu co dál.

Strážce - 08. května 2010 20:45

soukromá zpráva od Strážce pro V ruinách Tvá učitelka tě poslouchá, ale už nic neříká. Buď s tebou souhlasí, nebo si myslí své. To je jedna z věcí, které se za ta staletí naučila velmi dobře – nedávat najevo své emoce a myšlenky, když nechce. No, možná na tom má nějakou měrou vliv i to, že už není živá, že je upírka. „Staletí bude trvat, než budeš jako my. Ale nikdo neříká, že nemůžeš být klidná, vyrovnaná a moudrá už za pár let. To záleží na tobě. Ale víš,“ Avaret se na chvíli odmlčí, „měla by sis i užít života. Moc ti z něj nezbylo poté, co jsme ti udělali.“ „Je to dva týdny, co jsi byla mimo. A ještěrohadi určitě ještě chvíli počkají, své jeskyně neopustí. Vyraž, až se budeš cítit zdravá a silná.“ „To máš těžké Algi. V mém věku a ... hmm ... stavu, si prostě musíš najít něco, za co stojí žít. A bojovat. Co stojí za to objevovat, zkusit pochopit. Ale jestli existuje nějaká hranice moudrosti, tak jsem ji nezahlédla,“ uklidní tě. „Opravdu chceš vědět, co dělám?“ zeptá se tónem, který ti říká, že snad možná radši ne.

Algila Rosevin z Daricie - 08. května 2010 21:06

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro V ruinách Usměji se. „Nemusíš se bát, Avaret. Nehodlám svůj život zasvětit jenom magii a studiu.“ Řeknu a pak přikývnu. „Nehodlám se na ty potvory vrhat oslabená. Počkám až se na to budu cítit.“ Slíbím ji. „Začínám si pohrávat s jednou myšlenkou. Uvědomila jsem si, že neumím moc bojovat a neměla bych být závislá jen na magii. Sice to umím docela s dýkou a umím i trochu mávat mečem, ale nemyslím si, že by to stačilo. Tak začínám přemýšlet o tom, že až dostuduji nechám se naverbovat do nějaké kumpanie, kde by mě naučili bojovat. Myslím, že projít takovým výcvikem by nebylo na škodu, zesílila bych a naučila se bojovat s různými druhy zbraní.“ Vlastně mě tohle napadlo teď. Tedy už jsem si říkala, že bych potřebovala se naučit bojovat se zbraněmi, ale to že bych se nechala naverbovat mě napadlo teprve před chvílí. Ale nebylo by to lehké to vím jistě, jestli bych si tím vším chtěla projít budu muset odolávat si věci ulehčovat magií. Jsem ráda, když řekne že i ve svém věku má stále co objevovat a zkoumat, ale svou otázkou jestli to chci opravdu vědět mě znejistí. Zahledím se na ní a pak si povzdychnu, přistoupím k ní a vezmu ji za ruku. „Avaret. Jsi jako moje matka. Ať už děláš cokoliv jsem si jistá, že to má dobrý důvod. Ty neděláš nic jenom tak. Tak mi to řekni. Musela by jsi páchat velké zlo na to, abych tě přestala mít ráda.“ Pobídnu ji a pousměji se na ní.

Strážce - 08. května 2010 21:22

U vesnické čarodějnice „Přišel, donutil mne mlčet,“ zasténá čarodějnice, ale nezdá se, že by trestající runa byla smrtelným zraněním. Dokonce nebude ani příliš vážné. Je to prostě trest za to, že se pokusila něco prozradit. Slyšela jsi o takových magických runách. Je to podobné jako prokletí. Když nositel runy udělá něco, co by neměl, je potrestán. Docela zajímavý je fakt, že záleží na něm, jak který čin vnímá. Kdyby dokázala čarodějka přesvědčit svou mysl, že úmluvu neporušuje, zaklínadlo by spalo dál. Asi se o to i pokusila, jen jí to nevyšlo. Tak tě ale napadá, že vyříznout jazyk by bylo možná efektivnější. Leda by ji na něco potřeboval. „A dost,“ zasyčí čarodějnice, najednou naprosto obrátí. Už to není téměř plačící uzlíček bolesti a rozpitých nervů. Už to není zlomená, pološílená žena. V jejím hlase je výhrůžka. „Teď jsi v mém království,“ procedí mezi zuby, „odkud tě pustím až já budu chtít.“ Vše kolem najednou potemní, stíny se prodlouží, dolehne na tebe tíživá, hrubá vůně bylin a omamného kouře. Zvuky zvenku umlknou, jako by se celý svět uzavřel do špinavé chatrče. „Můj svět, moje pravidla,“ napřáhne k tobě zase ruku s miskou, tentokrát s ošklivým úsměvem. „Jestli chceš ještě něco vědět, pij!“ najednou je velmi, velmi těžké odmítnout. Určitě ještě něco ví!

Geidan Stål - 08. května 2010 22:18

Takže jsem se dostala do pěkných sraček. Mám před sebou rozdvojenou osobnost, labilní ženskou, která je chvíli na pokraji zhroucení a pak zase dělá, jak strašně silná je. Kdo ví, jestli toho NĚKOHO nepřivolala nějakým pitomým rituálem ona a jen nepyká za svou chybu. A všichni ostatní pak taky. Je mi jasné, že se odsud nedostanu. Ale mě učili čelit tomu hrdě, beze strachu. Nevím, co by se muselo stát, aby něco zlomilo mou víru v to, že i po smrti se mi dostane ocenění, že i po smrti budu vážená v Kainově království. Nevím, co by se muselo stát, abych se smrti začala bát. Navíc... kdo říkal, že zůstat tady se nutně rovná smrti? To tu spíš zaživa obrostu pavučinami a sežerou mě filcky. Jako vždy v podobné situaci, jako tam v nekromantově doupěti, si na rozdíl od obyčejných lidí nevzpomenu na rodinu ani nic podobného, neutápím se v zoufalství, že moje moc nesahá nad moc protivníka. Vzpomenu si na chrám, na tichou místnost s Kainovou sochou, kde jsem rozjímala. Na modlitbu, která se mi doslova vepsala pod kůži. Stisknu zuby. Nezklamu Kaina. Ani sebe. Neodolám pokušení! Klesla bych sama před sebou, před svými zásadami. Musím být tvrdá, nesmím dovolit, aby mě čarodějnice ovládla. I když se smrti nebojím, nic mi nebrání bojovat až do konce, abych z bitvy odešla s vědomím, že jsem udělala vše. Moje ruka prudce vystřelí a vyrazí misku. Nechci ten hnus. I kdyby věděla všechno na světě. Velekněžka Scaywen neskončí otrávená někde v zaplivané chatrči v prdeli světa. Mě čeká lepší smrt. Dárek od Kaina.

Strážce - 09. května 2010 22:09

U srubu Přiblížíš se ke srubu a ucítíš pronikavou vůni pšeničných placek. Sice je trochu divné, kde by se tady vzala pšenice, ale vzhledem k tomu, že jsi od rána nejedl, tě to až tak nezajímá. Spíše by tě zajímalo, jestli bys také nemohl jednu dostat. Nahlédneš oknem dovnitř. Srub je nečekaně velmi čistý, prostorný, i když je to jen jedna místnost. Vidíš postel, stůl, kamna s pecí, dvě židle. Krom toho i několik pytlů, sudů a lahví, byliny rozvěšené mezi trámy, velkou postel a samozřejmě ty zmiňované placky, jak se pečou na plotně. Očima přejedeš i jedinou obyvatelku domu. Je to žena, odhadem jí může být tak třicet. Oblečená je sice prakticky sem, do domku v lese, ale veškeré oblečení má čisté a velmi pěkné, sukni, zástěru, košili i tenký pláštík přehozený přes ramena. Žena si při pečení prozpěvuje tichou píseň a dřevěným náčiním přendává hotové placky na slaměný talíř. Máš možnost si ji ještě trochu prohlédnout. Má dlouhé černé vlasy spletené do copu, postavou střední, ani vysoká, ani malá. Ale co upoutá tvůj pohled, jsou šperky. Na ruce má prsten a v uších náušnice, obojí z nějakého drahého kovu. Ale že by to byla šlechtična? Tomu bys chtěl nejspíše přijít na kloub...

Strážce - 10. května 2010 16:46

soukromá zpráva od Strážce pro V ruinách „Ach, Algilo, tady jsi v Nargadu. Jestli se chceš naučit bojovat s mečem, najdu ti učitele. Tady se každá dívka z vesnice učí držet zbraň. A kdyby ses někde přihlásila, akorát by ti někdo ublížil, než by pochopil, že jsi tu nevyrůstala. Až se dáš do pořádku a dokončíš svůj výcvik s Dageronem,“ na chvíli se odmlčí, oči zúžené, jako by zvažovala, jestli tě má nechat ještě nějakou dobu v jeho blízkosti. „Až dokončíš výcvik s Dageronem, najdu ti šermíře. Pro jistotu, aby tě náhodou nenapadlo se přidat k Nargadským nebo Kalerijským žoldnéřům a vydávat se za bojovnici.“ „Dobře, jak chceš. Až budeš v pořádku, tak ti to raději ukážu,“ uzavřela váš rozhovor Avaret a dál se o tom už nezmiňovala. ... Uplynulo pár dalších týdnů, jakmile ses trochu zotavila, přeletěla jsi zpět do svého pokoje. Tam ses už léčila mnohem snadněji. Jako by tě tvůj pokoj nabíjel silou, bylinné odvary byly silnější, lépe se ti spalo a energie se ti vracela daleko rychleji. Když už ses cítila v pořádku, vyrazila jsi do ještěrohadí jeskyně. Tentokrát sama. Sbalila sis veškeré vybavení, které bys mohla potřebovat, několikrát jej zkontrolovala, a šla. Kolem poledne jsi dorazila. Dole v jeskyních to bude stejně jedno. Ale ty by ses spíše měla soustředit na to, jak využiješ své těžce nabyté znalosti, schopnosti a zkušenosti k tomu, abys vše zvládla na jedničku s hvězdičkou. Dnes tu není nikdo, kdo by tě tahal z bryndy.

Strážce - 10. května 2010 17:00

Příbytek vesnické čarodějky Rozmáchneš se a jedním přesně mířeným úderem vyrazíš čarodějnici misku z ruky. Nechutný obsah se vylije do okně, zaprská, zasyčí a naplní celou chatrč ošklivým dýmem. Kouř je těžký, dusí a škrábe v krku. Vytrhneš se z polovičatého transu, vyškubneš se z pletiva zaklínadel a run skrytých pod špinavou kožešinou. Vytrhneš se z toho všeho, jako by to byl jen sen. Čarodějnice zavřeští, ale ty tomu dále nevěnuješ pozornost. Ani nevíš jak, dostala ses ven a vyběhla jsi před chatrč. Ostatní tam stojí a čekají, nezdají se být nějak rozrušení událostmi, které musely zajisté být slyšet. Asi nečekali poklidnou rozmluvu, když jsi tam vlezla ty. Spíše se s nedůvěrou dívají na tebe, jak popadáš dech na čerstvém vzduchu. Těkají očima z chatrče na tebe a zase zpátky. Možná zvažují, jestli je vesnická čarodějka stále na tomto světě, nebo v Kainově království. „Zjistila jsi něco?“ zeptá se Tamián. „Byla to ona, kdo tu stvůru přivolal?“ dodá o stupínek výhružněji.

Algila Rosevin z Daricie - 10. května 2010 18:29

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro V ruinách To byla pravda, chtěla jsem namítnout, že odejdu prostě do jiné země, ale nechám to být, protože mi raději najde učitele, který mě bojovat naučí. Což mi přišlo jednoduší, ale budu muset začít trochu cvičit, abych měla trochu výdrž a aspoň udržela meč. Podívám se na své ruce, které vypadali slabě. „Tak dobře. To bude rozumnější. Děkuji Avaret.“ Řeknu a samozřejmě si všimnu, že mi neřekne co dělá, zamluvila to. Jistě, že jsem si toho všiml, ale nenaléhala jsem na ní. Jednou mi to třeba řekne. Zpět v tvrzi Zůstala jsem ještě nějakou dobu u Dagerona, léčila jsem se a trávila s Dageronem tedy když na mě zrovna měl čas, nehodlala jsem ho zdržovat v jeho práci. Jen co se trochu uzdravím abych byla schopna se vrátit zpět domů. Tam jsem se mohla začít pořádně léčit u Dagerona to nebylo špatné, ale tady jsem se cítila doma a nejen to, jako kdyby už jenom samotná tvrz mi pomáhala s léčením a bylinné odvary mi pomáhali mnohem víc. Netrvalo to dlouho a nabrala jsem zase dost síly a už se cítila dobře, sbalila jsem si vše potřebné k lovení ještěrohadů a vyrazila k jejich jeskyni. Tentokrát jsem tam šla úplně sama, bylo to jen na mě a nikdo mi nebude pomáhat. Zamračeně stojím před vstupem do jeskyně a přemýšlím o tom, jak nejlépe na ně jít. Už jsem věděla jaké to tam je, převážně tma což byl vlastně můj největší nepřítel, to že jsem neviděla mě předtím hodně omezovalo. Napadlo mě, že bych možná mohla využít instinktů rozeného lovce, tedy proměnit se v pumu, je rychlá, tichá a nemluvě o tom, že mnohem lépe vidí ve tmě. Ještě chvíli to zvažuji, nakonec když to nebude fungovat můžu utéct, proměnit se zpět a zkusit něco jiného. Oklepu se a sundám si brašnu, kterou si na to uváži kolem pasu tak aby byla volnější, a také abych ji měla na zádech, nakonec mé tělo se změní a nemám zájem, aby se mi popruh zařízl do těla. Klesnu na kolena a začnu vyvolávat zaklínadlo. Cítím jak se mi tělo mění, bolest je mírná, skoro to necítím, jak jsem si na to už zvykla a jak jsem to perfektně zvládla. Už jako velká kočka se protáhnu a vysunu drápy na nohách. Olíznu si čenich a zadívám se na vstup do jeskyně, tiše zavrčím a vyrazím vpřed. Jen co zmizí světlo, začnu se plížit, čichám a poslouchám, nehodlám se nechat překvapit.

Geidan Stål - 12. května 2010 00:40

Podařilo se mi to. Podařilo se dostat ze spárů čarodějnice. A to jen díky mé víře v Kaina. Pak ať někdo říká, že je to hloupost. Bezvěrci. Nikdy nepochopí. Nikdy nenajdou vnitřní sílu. Jen ti, co v něco věří, mají silnou duši. Rukou se opřu o Tamiánovo rameno, když kašlu z toho hnusnýho kouře. Mám chuť tu děvku upálit. Je mi jedno, co ví nebo neví, měla se chovat jinak. Kdyby bylo víc světla, moje pomstychtivost - a taky uražená ješitnost velké velekněžky, by se mi mihla ve tváři. Před nimi pocity příliš skrývat nemusím. Nemám na to po tom vypětí sílu. Ani chuť. "Bohužel ne. Něco jí zabraňuje to říct. A navíc je naprosto šílená, takže to je ve výsledku jedno. Mám dojem, že mě chtěla otrávit. A že to něco je pěkná kurva," dodám vůbec ne vznešeně. Když se snížím k tomuhle slovníku, jsem opravdu vytočená nebo jinak rozrušená. "Začínám přemýšlet o tom, že tě poslechnu a na vesnici se vykašlu. Měla na sobě runu od toho něčeho a byla to docela rána." Nahlas vydechnu. Oklepu se. Krev mi pořád bouří v žilách, tak mluvím rychle a oči se mi lesknou. Vrhám nenávistné pohledy k chatrči. "Kdyby to nebyl stín, tak čarodějnici prohlásím za pachatele, slavnostně ji upálím a bude pokoj. S tím, co je v dolech, to bude složitější. Ale to neznamená, že tu babu pak nemůžeme upálit stejně," zahučím nepřítomně poslední větu. Musela mě pěkně namíchnout.

Sir Angar z Xirie - 12. května 2010 01:10

U srubu Ještě se chvilku dívám do okna a rychle uvažuji o svých dalších krocích. Od rána jsem nejedl a pšeničné placky bych určitě uvítal. Na druhou stranu nevím kdo je ta žena a co vůbec dělá sama tady v lese. Vůně placek po chvíli přece jen zvítězí nad mou obezřetností, dál už neváhám, dojdu ke dveřím a slušně zaklepu. „Dobrý večer přeji.“ Pozdravím a pokud mi žena otevře složím ji i menší poklonu. „Nerad obtěžuji, ale ...“ na chvilku se odmlčím. „... netušil jsem, že v těchto končinách někdo žije.“ Dokončím a pokusím se o úsměv.

Sherleg z Mazorského lesa - 12. května 2010 18:59

S Loirou k čarodějce Konečně si odpustím dlouhý mumlavý monolog a jen mlčky přikývnu na Loiřino pobídnutí. Meč sebevědomě uchopím do ruky - ostatně, stejně s ním asi půjde celá ta společnost do dolu - a vykročím za ženou vpřed. Vypadám soustředěně a odhodlaně, povzbuzená Loiřinými slovy a všemi těmi záýhadnými dohady o původu meče i záhadě v dole. Ať je mi kolik chce, jsem pořád dítě. Zvědavé, netrpělivé a hladové po informacích. A tak trochu i po společnosti lidí. Před domem čarodějky je skupinka Loiřiných společníků a o něčem vášnivě hovoří...hlavně jedna z nich. Zpomalím a zvědavě nakloním hlavu na stranu. Zvednu na okamžik pohled k Loiře a pak zase vrátím pozornost k hloučku. Semknu rty a nechám svou průvodkyni, aby jednala podle svého uvážení. Ostatně, já mám jej jeden úkol, dodržet slib...

Strážce - 14. května 2010 16:25

soukromá zpráva od Strážce pro Ještěrohadí jeskyně Bylo to tak snadné. Když jsi vlezla do jeskyně v podobě pumy, vše vypadalo úplně jinak. Tvé mrštné tělo se mohlo protáhnout místy, kde bys předtím musela sklopit hlavu, viděla jsi poměrně dobře až ke zdem bez toho, že by tě oslňovalo světlo. Ještěrohadi se také drželi dál, když cítili přítomnost dalšího predátora ve svém domově. Tiše jsi našlapovala a netrvalo dlouho, kdy se ti podařilo jednoho ještěrohada zadávit. Vrhla ses na něj, rozdrásala jej drápy a prokousla mu vaz. Sice jsi utržila pár ran, ale díky kočičí stavbě těla a hrubé kůži to byly po proměně zpět jen drobné oděrky, modřiny, jedna ne příliš vážná bodná rána. Když ses proměnila zpět, nabrala krev a vylezla, cítila ses úžasně. Bylo to tak snadné! Opravdu ses změnila, alespoň v něčem. ... O několik dní později do tvrze dorazí Dageron. Čeká tě několik posledních dnů výuky s ním, poslední lekce. Sedíte spolu na střeše věže, naproti sobě. Ty si sedíš na patách, Dageron má přehozenou nohu přes nohu v křížovém sedu. „Dneska tě naučím, jak prohlédnout lež. Jak jsem slíbil. Naučíš se astrálně vnímat. Bude to poměrně snadné, tvé tělo i aura se už otevřely astrálnímu prostoru více než dost. A nebyl bych to já, kdybych neměl nějaký zlepšovák,“ podá ti malý lektvar. Když ho vypiješ, znova se zadíváš na svého učitele. „Tak, soustřeď se. Stáhni trochu astrální energie do očí. Správně,“ přikývne, jak tě sleduje. „Dívej se na mě, ale ne přímo. Jako by spíše ... skrze mě. Koncentruj se, ale musí to být nejjemnější koncentrace na světě, jako pohlazení vánku.“ Najednou svět vybuchne barvami. Respektive, Dageron vybuchne barvami. Vypadá jako světlo samo, přimhouříš oči a pomalu si přivykáš. Jeho aura hraje modrou, rudou, je jasná jako slunce. Sedíte tiše a astrální prostor k tobě skrze barvy začíná promlouvat. Každá barva jiným slovem. „Síla, ostražitost, pečlivost, moc, magie, negativita, Podsvětí, zničení, naděje, láska, přesvědčení...“ Vidíš, kým Dageron opravdu je. Mocný, starý čaroděj, trochu životem zklamaný, stále však věří ve svá božstva a ideály. Cítíš jeho hluboké spojení s Podsvětím, ale nejde z něj strach. Spíše respekt k prastaré síle Země. Pohlédneš na jeho dýku a vidíš, že je to živoucí, zářící předmět. Artefakt. Ohnisko, které je s ním pevně spjaté a tady, v astrálu, zdá se neoddělitelné.

Strážce - 14. května 2010 16:34

Srub Slyšíš kroky, pak se otevřou dveře. Trochu nečekaně, ale když žena tě jen přejede pohledem hnědých, hlubokých očí, nevyděsí se. Naopak, usměje se. „Dobrý večer, rytíři,“ pozdraví tě a také se trošku ukloní. „Ach, žije, a už dlouho...“ „Jen pojď dál,“ pobídne tě s plachým úsměvem, ale beze strachu, „venku se stmívá a lesy začínají být nebezpečné. A už vůbec není slušné nechávat návštěvu stát na prahu dveří. Pojď se ohřát k ohni a pojíst něco jídla. I víno mám.“ Uvolní ti cestu a gestem ti nabídne místo u stolu. „Musíš být unavený,“ zhodnotí tvůj stav a jemně tě pohladí po tváři. „Jez,“ pobídne tě a přistrčí ti talíř s plackami. „Já si upeču další a ty mi zatím můžeš zkrátit čas vyprávěním. Třeba mi můžeš říct kdo jsi a co v tomto bohy zapomenutém kraji hledáš.“

Joshua z Oronu - 14. května 2010 16:42

V krčmě Zamračím se, když mi na místě vylohní můj korbel piva, ale nakonec nad tím jen mávnu rukou. "Taky že si ho nechám." Přitákám trpaslíkovi ihned a zase ho schovám na lavici sobě za záda. Až dorazíme do nějakého města, tohle se určitě prodá velmi dobře! Obočí mi překvapeně poskočí nahoru. "Kentauři jo? Zase nějaký problémy," Zaúpím a padnu čelem na desku stolu. "Tak se jdem podívat ven, jestli tam někoho nenajdem. Tady se toho už moc nevykoumá." Nad jeho posledním dotazem pokrčím rameny. "Na mě musíš se jménem. Ale určitě se najde někdo, kdo ti tu tvojí nohu...zalátuje?" Poškrábu se na hlavě a začnu si sbírat svoje paky.

Loira el-Aravan z Nargadu - 14. května 2010 17:21

U chatrče vesnické čarodějky Dojdu se Sherleg k ostatním. Nakonec jdu vedle dívky, ale dávám si pozor, aby magický meč byl vždy na druhé straně, než jdu já. Není to strach. Spíše respekt. Oprávněný respekt před tím, co by mě mohlo velmi snadno zabít. Dojdeme ke skupině právě včas, abychom zaslechly většinu Scayweniných slov. „Není to Stín,“ vykročím ze tmy a zapojím se do debaty. „Stín by totiž rozhodně nesahal na tohle,“ ukážu na meč v rukách dívky a dávám si stále pozor, abych se od zbraně držela dál. Rozhlédnu se po přítomných. Zdaleka tu nejsou všichni. Tamián, zamyšlený Angar, Scaywen a Meirion tiše stojící opodál, ale to vůbec nevadí. Pochybuji, že by někdo z ostatních měl chuť jít se projít ráno k dolům. „Jestli je to něco horšího, a nebezpečnějšího, nevím. Možná ano,“ oklepu se s představou, že ten démon, nebo co to bylo, se mohl beztrestně dotknout meče z ryzího stříbra. „Ale souhlasím se Scaywen, sprovoďme to ze světa. V Podsvětí je pro takové stvůry místa dost,“ jen doufám, že velekněžka prozatím nezměnila názor. Přemýšlím, jestli mám ostatním říct mé domněnky. Kousnu se do rtu jak přemýšlím. Říct – neříct. Musí to na mně být hrozně vidět.

Algila Rosevin z Daricie - 14. května 2010 21:23

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Další studium Ulovit ještěrohada bylo snadné, jako utrhnout květinu, jen mě bodla při tom včelička. Byla jsem vážně o hodně silnější, kdyby mě neodvedli do učení magie, stále bych žila jako obyčejný člověk a potkat tyhle potvory bylo by po mě. A teď se oni schovávají přede mnou, bylo to potěšující. Srdce se mi radostní telelilo v hrudi a hrdá sama na sebe jsem se vrátila s úlovkem k Avaret. ... O několik dní později od toho, jak jsem zvládla ještěrohady jsem se znovu pustila do učiva s Dageronem. Ve volnu jsem se, ale jenom neflákala. Ne jen, že jsem se pustila do opakování toho co už umím, ale také jsem začala cvičit. Začala jsem běhat po chodech a musím říci, že na poprvé to byla úplná mizérie. Po tom co jsem vyběhla schody třikrát už jsem nemohla a já s hanbou usoudila, že nemám žádnou výdrž, jak mám něco vydržet když se hned zadýchám? A s těma slabýma ručičkama neunesu ani meč, musela jsem běhat a posilovat. Běhání bylo jednoduché, na to jsme tu měla schody, ale chvíli trvalo než jsem našla něco čím bych si posílila svaly na rukou. A tak jsem si našla staré závaží na váhu a začala jsem posilovat a už jsem začínala mít pocit, že se opravdu zlepšuji, nemluvě o tom, že každý den zvládnu vyběhnout schody vícekrát. Začnu se zase soustředit na Dagerona proti kterému jsem seděla a čekala až započne poslední hodina. Což mě rozesmutnilo, nechtělo se mi ještě loučit s Dageronem, ale asi nebudu mít navybranou. Začnu se mlčky řídit jeho pokyny, dívat se na něj, ale při tom dívat se jakoby skrz z něj mi trvalo delší dobu, nějak mi to nešlo až jsem nakonec přišla na to, že to bylo podobné jako se zasnít. A pak najednou všechno zazářilo barvami až jsem se skoro lekla, sledovala jsem všechny ty barvy které Dagerona obklopovali a barvy se sami pojmenovali. „Je to jako duha.“ Řeknu tiše a zahledím se na jeho dýku než znovu pohlédnu na Dagerona. „Síla, ostražitost, pečlivost, moc, magie, negativita, Podsvětí, zničení, naděje, láska a přesvědčení.“ Zopakuji barvy co se mi zjevili. „Jakou barvu má zlo?“ zeptám se. „Tohle je vážně užitečné. Ale musím říci, že v tom udělat si vlastní názor na člověka je poněkud lepší. Kdybych tohle viděla dřív než bych tě poznala, myslím že by náš vztah asi vypadal úplně jinak.“ Pousměji se. Přestanu se soustředit a barvy zmizí, pak znovu použiji ten postup abych se mohla znovu na barvy podívat, chtěla jsem abych to uměla vyvolat rychleji. Pak to zase nechám zmizet, znovu se začnu soustředit a znovu to nechám zmizet, zadívám se na Dagerona. „Jde to snadno. Myslela jsem, že to bude složitější.“ Usměji se, ale za chvíli zase zmizí. „Takže... po dnešku se už nebudeme vídat, že?“ zatvářím se nešťastně.

Strážce - 16. května 2010 15:51

soukromá zpráva od Strážce pro Cvičení s Dageronem „Astrální svět je symbolický jazyk. Nahlížej do něj často a sama poznáš, co je co. Barvy aury k tobě budou promlouvat jejich vlastním jazykem. Je to jeden z nejstarších jazyků, kterým k nám univerzum promlouvá. Jazyk náznaků, znamení, pocitů a představ. Stejným k nám mluví duchové, orákula a příroda,“ vysvětluje trpělivě čaroděj. „Astrální vnímání ti hlavně dovolí rozpoznat mága od obyčejného člověka, bezcennou tretku od magického artefaktu, rozpoznat magické pasti, vidět neviditelné, prohlédnout iluze. Prozkoumat povahu kletby nebo magického zranění. Však na to přijdeš sama. A zas až tak jednoduché to nebude, až vyprchá ten lektvar,“ ubezpečí tě, „ale alespoň už víš, jak to vypadá.“ „Ano,“ viditelně tvůj učitel posmutní, „každý budeme pokračovat ve svých povinnostech. Ty se budeš učit psychickou magii se svou učitelkou a já musím vyrazit na cestu. Jestli se naše cesty někdy spojí, to ví jen bohové.“

Algila Rosevin z Daricie - 16. května 2010 16:35

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cvičení s Dageronem Pokývám hlavou, že rozumím. Takže bez lektvaru to bude těžší, no jsem zvědavá jak moc to bude těžké. „Ah... tak k tolika věcem se dá využít? Dobré.“ Pronesu zamyšleně, po pravdě mě nenapadlo, že by to mohlo působit i na předměty. Zavrtím se a povzdychnu si. „Já to vím určitě, že se ještě uvidíme. Přijdu tě totiž navštívit. Škoda, že není způsob jak bychom mohli spolu mluvit na dálku.“ Znovu si poposednu. Vstanu a dojdu k němu, sednu si vedle ně a vezmu ho za ruku. „A budeš muset odejít hned? Nemůžeš se třeba ještě den zdržet?“ nechtělo se mu loučit stejně jako mě. „Není to fér, že ten rok tak rychle utekl. Jako kdyby to byl jenom týden.“ Pohladím ho po ruce.

Sir Angar z Xirie - 16. května 2010 16:58

Ve srubu „Děkuji dobrá ženo.“ Přijmu pozvání k večeři a na nic už nečekám. Od rána jsem nejedl, a tak mě není třeba dvakrát pobízet k jídlu. Obilné, čerstvě upečené placky a k tomu ještě víno. Co víc bych si mohl přát. „Jsem Angar, rytíř.“ Představím se zatímco se natahuji pro další placku. „Sešel jsem z cesty a poněkud zabloudil. Nečekal jsem, že zde narazím na toto stavení.“ Jdu s pravdou, alespoň částečnou, ven a dál se věnuji plackám. „Možná byste mi mohla říci vy, kdo jste a co zde děláte.“ Zeptám se jakoby mimochodem mezi dvěma sousty obilné placky.

Strážce - 16. května 2010 17:34

Ve srubu Žena vytáhne lahev vína a velmi opatrně ji otevře. „Číše nemám,“ řekne omluvně a podá ti jediný roh na pití, který zahlédneš. S potěšením se dívá, jak ti chutná, a pozoruje tě pohledem hnědých očí. Usmívá se. „Jmenuji se Loira z Nargradu. Jsem tady ve vyhnanství,“ sdělí ti přímo a položí ruce na stůl, jako by vyložila karty. Něco v jejím hlase ti říká, že zeptat se, proč ji vyhnali, by bylo krajně neslušné. „Většinu času jsem tady sama, uprostřed pustiny. Daleko od všech měst a lidí Nargadu. A tak mám velkou radost, když sem občas někdo zavítá. A zvláště, když je to takový pěkný muž, statečný rytíř...“ trochu se zasní a vstane, aby ti donesla další, ještě horkou placku. „V těchto lesích se dá zabloudit tak snadno. Zvláště v noci. Zůstaň na noc, rytíři, ráno můžeš zase vyrazit. Ale kdybys chtěl,“ pohladí tě po šíji stojíc za tebou, „můžeš pár dní zůstat. Dělat mi společnost.“

Sir Angar z Xirie - 18. května 2010 19:19

U srubu Docela by mě zajímalo čím si Loira vyhnanství zasloužila, ale neznám ji ještě natolik dobře, abych si dovolil se zeptat. Místo toho dojím placku a začnu pořádat další. Kdo ví, kdy se mi zase naskytne příležitost se dosyta najíst. „Ano, to ano.“ Přikývnu a pro sebe si dodám něco o stopování hraničářů po západu slunce. Pár dní zůstat? Na okamžik se zamyslím, podívám se na Loiru, jestli si ze mne netropí žerty. Nic tomu však nenasvědčuje. „Pár dní bych se možná zdržet mohl.“ Odpovím po nakonec a trochu se pousměji. Koneckonců nikam přece nespěchám.

Strážce - 21. května 2010 20:48

soukromá zpráva od Strážce pro S Dageronem „Způsoby, jak spolu mluvit na dálku je dost. Ale ty ve skutečnosti žádný nechceš. Chceš být silná, samostatná, jít za svými sny, za poznáním, moudrostí, dobrodružstvím. Nejsi jediná, kdo tady umí číst auru, víš?“ Čaroděj tě také pohladí zamyšleně po ruce. „Nemusím, mé povinnosti nějaký den počkají, počkaly dost dlouho, jeden či dva dny, to nic nemění,“ zhodnotí a posune se ještě blíž, čelem k tobě. Obejme tě kolem ramen. A pak tě nečekaně políbí.

Strážce - 21. května 2010 21:04

Srub „To je skvělé,“ zaraduje se Loira a obejme tě pažemi. Je velmi bezprostřední a vůbec se nebojí dotýkat muže, kterého vůbec nezná. Na druhou stranu, přesně tyhle zvěsti jsi o nargadských ženách slyšel. „Jsem tak osamělá. Schází mi společnost,“ přizná. Dojídáš placky a dopíjíš víno. Je mírně kořeněné, opojné a zajisté kvalitní. Chvíli sleduješ ženu, jak uklízí, prochází své zásoby a kontroluje, jestli se jí suší správně byliny. Nakonec přihodí několik polínek do kamen. Opráší si ruce a dojde zpět k tobě. Bez ostychu se ti posadí na klín, obejme tě rukou, aby náhodou nespadla, a zadívá se ti do očí ve světle tlumeného ohně. „Povídej, Angare, co je nového? Co se děje v Xirii?“

Algila Rosevin z Daricie - 21. května 2010 21:17

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro S Dageronem Usměji se. „Je pravda co říkáš, jen by bylo občas příjemné si popovídat s přáteli, ujistit se že jste v pořádku.“ Pokrčím rameny. „Ale máš pravdu. Asi to tak bude lepší. Navíc když mě popadne touha některého z vás vidět, můžu vás navštívit.“ A určitě tu je také možnost třeba posílání dopisů nebo něco podobného. Zvednu k němu oči, když řekne, že jeho povinnosti můžou ještě chvíli počkat, radostně se usměji. Jsem tomu tak ráda, že ještě můžeme spolu strávit trochu toho volna než se na dlouhou dobu rozdělíme. Překvapeně zamrkám, když mě najednou obejme kolem ramen a políbí. Krev se mi vehnala do tváří a srdce se rychleji rozbušilo. Nečekala jsem to, jistě vnímala jsem ho i jinak než jen jako přítele a učitele, i jako muže, ale nemyslela jsem si, že by mě on vnímal jinak než studentku, která se do všeho bezhlavě vrhá a prostě někoho kdo mu je sympatický. Ale vybaví se mi jeho aura a uvědomím si, že jeho součástí byla láska, myslela jsem si že ta láska se stále týká jeho ženy, kterou ztratil, ale teď mě napadlo jestli se netýká spíš mě. Znovu se zachvěji, obejmu ho kolem krku, přitisknu se k němu a polibek opětuji.

Břit-vous - 21. května 2010 21:22

Náves Namáhavě se dobelhám blíž k jednomu děcku a pokusím se vyloudit přátelský úsměv. „Já nésem bubák, maličký. Len takový ztracený strýc, co hledá partu kamarádů. Jeden bol taký statný a nos nosil, jak kdyby doňho chtěl lelky chytat, oře a meč snad mohl mít. Možná aj erb, už si nepametám. A pak taká spůsta pěkných tmavovlasých bab s hrudí dmoucí, až se dechu nedostává a zadkem... Šak chápeš, dobrodruzi, ňa? Zbraněmi ověšená lotřiska.“

Strážce - 22. května 2010 19:05

soukromá zpráva od Strážce pro Na vrcholku věže Dageron tě přitiskne k chladné zemi, i když nyní je spíše příjemně chladivá při dotyku tvého rozpáleného těla. Další polibek, tentokrát vášnivější, na sebe nenechá dlouho čekat. Jeho ruka přejede po tvém boku a dotkne se stehna, kde najde konec vyhrnutých šatů. Dotyk na holé kůži je přímo elektrizující. Druhou rukou ti zajede do vlasů, jemně, jako vánek, ale chytí tě a zamotá se do nich, jako by se snad bál, že se pokusíš utéct. „To bychom neměli,“ zašeptá čaroděj a podívá se ti zpříma do očí. Neměli, neměli, ale to mu nebrání v tom, aby tě znovu políbil na ústa s nábojem neskutečné vášně. Další polibek míří na tvou šíji. Do ticha přerývaného jen zrychleným dechem vás dvou se ozve zaskřehotáním nočních ptáků, kteří sídlí ve skalách. Účinek lektvaru zdaleka nevyprchal, tvé tělo je žádostivé, citlivější než obvykle a tvé zorné pole znovu vybuchne všemi barvami duhy.

Strážce - 22. května 2010 19:13

Náves Děvče, mladé, maximálně může být dívce deset let, rozcuchané a oblečené jen v pomačkané lněné košili, ztuhne hrůzou, když jej trpaslík přistihne. Možná mladá, ale už dost odvážná na to, aby se vyplížila, kdo ví proč, z domova. V noci a se stvůrami, které opravdu existují, poblíž. Trpaslíkovi to nepřijde nijak divné. Ani to, že se sice děvčátko zarazí, ale nezačne křičet na celou vesnici. Skousne si ret a ukáže někam k lesu, kde se v šeru ztrácí těžko postřehnutelná stezka. „Šli támhle, pane, k čarodějce,“ odpoví neohroženě. „Že to na mě nepovíte, strejčku? A já jsem dívka,“ dodá uraženě a trochu nelogicky, jako to dělávají děti, když chtějí vyjádřit příliš mnoho myšlenek, se kterými se pojí protichůdné emoce.

Břit-vous - 22. května 2010 19:49

Náves Natáhnu ruku, jako bych chtěl dítěti pocuchat vlasy, ale pak zkrvavený pařát schovám za záda. „Neboj, maličká, nikomu ani neceknem.“ Spiklenecky na ni mrknu. „Len si vem klacek či nějaký nůž, bo venku nemosí bejt dycky bezpečno.“ Zapátrám na opasku po měšci a nakonec vytáhnu ušmudlaný měďák. Chvíli ho zkouším lámat, abych se snad nepředal. „Estli půjdeš domů,“ zafuním nakonec, „dám ti tuten penízek celý. A podívej sa, má v sobě takovů dírku, za kterů si ho můžeš na krk pověsit.“ Cíl mám, vojsko (Joshuu) jsem taky získal, tak vyrazíme na čarodějku. Po pár minutách začne alkohol trochu vyprchávat a já si musím honem přihnout, abych nekurvoval moc nahlas a báby mě nepomluvily. Jeden nikdy neví, kam se zase podívá.

Algila Rosevin z Daricie - 22. května 2010 20:04

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Na vrcholku věže Vydechnu, když mě přitiskne k chladné zemi, když přijde další polibek slastně přivřu oči a jak se začne dotýkat na holé kůži úplně se celá rozechvěji a ze rtů mi unikne další vzdychnutí. Pohladím ho tváři, krku až nakonec mu zabořím prsty do vlasů stejně jako on to udělal mě. Otevřu zase plně oči, když řekl že bychom tohle neměli, chvíli jeho pohled opětuji než si uvědomím význam jeho slov. Než stačím cokoliv říci znovu mě políbí a já zapomenu, že jsem se chtěla zeptat proč bychom to neměli dělat. Dnes mě naučil všechno co měl, v podstatě už není můj učitel i když mě jistě měl stále co naučit, ale neoficiálně už můj učitel nebyl. Když mě políbí na šíji před očima se mi znovu objeví barvy, které mi ještě víc motali hlavu, zamrkám a snažím se to zahnat. Rukou začnu bloudit po jeho těle dokud nenajdu místo, kterým se můžu dostat na jeho holou kůži, kterou začnu hned hladit. Rozechvěle se nadechnu až se tak ještě více přitisknu k jeho tělu a pokrčím nohu v koleni, aby se mi látka šatů svezla níže, chtěla jsem aby se mě co nejvíc dotýkal. Natočím trochu hlavu a přitisknu rty k jeho uchu, špičkou jazyka ho olíznu než sevřu lalůček mezi rty. Neviděla jsem na tom nic špatného, táhlo nás to k sobě navíc se teď na dlouhou dobu rozejdeme, nevidím na tomhle nic špatného když si uděláme několik krásných vzpomínek.

Meirion z Ilianoilis - 24. května 2010 12:38

U chatrče vesnické čarodějky Stojím s ostatními před chatrčí a přemítám nad tím, co ze sebe sype Scay a s čím přišla další posila. Babě to zabraňuje v tom, aby něco řekla. Něco má nad ní moc, něco, co vytvořila ona sama? Něco, co si jí našlo? "Pořád si myslím, že jsme přežili doteď jen proto, abychom bojovali a abychom pomohli. A to i přes to, že nás to bude stát život. O ten už jsme měli přijít dávno." Poznamenám k ostatním, nicméně si absolutně nevím rady s naším nepřítelem. "Kdo z vás ho viděl, ať nám ho popíše, ať víme, koho máme před sebou." Otočím se k malé holce. Obávám se, že nestvůra bude magického původu a že budeme potřebovat posilu, protože na to sama nepostačím. "A bude lepší to řešit jinde, než tady. I stromy mají uši. Poprosím někoho z vás o ochranu místa, kde budeme vést přípravu a tím samozřejmě i nás samotných."

Sir Angar z Xirie - 26. května 2010 16:11

Srub Sedím u stolu a vychutnávám si teplo srubu. Chvíli sleduji Loiru, upíjím víno a čekám jak se dnešní. tak dobře načatý večer vyvine dál. „V Xirii je všechno při starém. Na hranicích je klid, tedy až na občasné potyčky se sousedy.“ Jelikož Loira odhalila svůj Nargadský původ, zdráhám se ty sousedy jmenovat. „Většinou nic vážného. Však to znáte.“ Pokrčím rameny, jelikož už nevím o čem zajímavém bych se měl zmínit. Mě to přijde, že se v Xirii v poslední době nic zajímavého a ani nového neděje. „Jak dlouho tu už žiješ takhle sama?“ Změním raději téma...

Strážce - 29. května 2010 12:52

Cesta k čarodějce Dívenka přikývne stejně, jako vždy, když se ji snaží dospělí poučovat. Je v tom vzdor a chuť dělat věci po svém, je v tom projev nesouhlasu s tím, jak se dospělí lidé chovají ke světu. Je v tom nepochopení, ale ne z její strany, spíše z vaší. Těžko říct, co si dítě myslí, ale přikývne. „Dobře, strejčku,“ souhlasí děvče a dychtivě se natáhne pro měďák. Pak odběhne směrem k domovu. Chvíli jen tak stojíte a přemýšlíte, jestli to bude mít vůbec nějaký smysl, jestli se malý dobrodruh nakonec stejně nevypraví ven do lesa. Můžete nad tím ale jen mávnout rukou... Po několika dlouhých minutách cesty tmavnoucím lesem, když jste málem sešli ze stezky, dorazíte k čarodějničině nechutnému obydlí. Najdete zde ne zrovna početnou skupinku, ve které právě elfská čarodějka Meirion vyjádřila poněkud nesouvisle své myšlenky. Nyní se čeká patrně na nějaké rozhodnutí. Vynoříte se z temnoty a připojíte se ke skupině.

Strážce - 29. května 2010 13:28

soukromá zpráva od Strážce pro Na vrcholku věže Náhlá vášeň mezi vámi je doplněná o něco, co nedokážeš pojmenovat. Je to důvěra a pochopení, jaké mohou mít jen dva lidé, kterým osud připravil podobnou cestu. Líbáte se a Dageron tě postupně svléká, až příliš snadno rozepne čarodějnické šaty a stáhne je z tvého těla. V tom okamžiku si uvědomíš, jak hloupé byly obavy z toho, že by tě snad jizva mohla hyzdit. Připomeneš si, co říkala Avaret. Zavane studený vítr, ale na to, abys ucítila chlad, již nemáš čas. Zapomeneš, že je či byl tvým učitelem, zapomeneš, že musí být o mnoho starší, než ty – na tom teď nezáleží. Přitažlivost a naléhavá chuť se milovat vás spaluje vnitřním ohněm. Nenecháte toto neodbytné chtění dlouho čekat, za chvíli se držíte v pevném objetí, vaše horká těla se o sebe třou v nezvladatelné touze jednoho po tom druhém. Líbáte se, kocháte pohledem do očí, dlouhými polibky a dotyky na těle, které vám přinášejí rozkoš. Když do tebe pronikne a po několika málo minutách dosáhnete vrcholu, cítíš, jak oba musíte bojovat s negativní energií, která si razí cestu z Podsvětí skrze vaše těla do tohoto světa ve chvíli, kdy slast přesáhne vaši schopnost se ovládat. Dageron ji zvládne snadno, jako když se pán podívá na svého psa pevným pohledem ve chvíli, kdy jej teprve napadne něco udělat. Ty to máš těžší, musíš neposlušné „zvíře“ zpráskat silou své vůle, aby se stáhlo zpět do Podsvětí. Ležíte si v náruči a ucítíš na svém rameny chladné slzy. Také se rozpláčeš, když si uvědomíš, že vaše láska nebude moci najít většího naplnění. Budete muset jít každý jinou cestou, nebudete moci být spolu, každého z vás čeká jiný osud... A proti Osudu nemohou bojovat ani čarodějové. Usínáš s palčivou bolestí v srdci. Dageron měl pravdu, neměli jste... ... Když se probudíš, ležíš na vrcholu věže sama. Někdo si dal tu práci, že ti přinesl přikrývku a pečlivě tě do ní zabalil. A ten někdo je pryč. Cítíš to, nesedí dole ve tvém pokoji, nelétá v okolí věže v krkavčí podobě, neodpočívá v ruinách poblíž. Je opravdu pryč. A tebe čeká těžký rok s Avaret, kdy se budeš učit svou poslední magickou disciplínu. Patrně nejnáročnější ze všech, kterou ti nechala nakonec.

Břit-vous - 29. května 2010 20:40

Cesta k čarodějce „Fakáně nevycválané,“ zamručím a pořádně si loknu – bolest se nevzdává. „Idem, bojovníku.“ Ve stínu stromu vzpomínám na kentaury, tiše na ně nadávám a chlast ve mně mizí jak voda ve vyschlé zemi. „A co ty, Joshua? Ako sa ti darí u slečinek? Netahaj ňa za fuseklu, aj já som baby preháňal.“ Zasněně se usměju a málem si nechám větví vypíchnout oko. „Sviňa!“ Odplivnu si. „Každá sukeň sa schovávala přet Břit-vósem! Každý otec svoje cérenky zamykal, by jim vydržely věnečky až do svatby. Marná snaha.“

Algila Rosevin z Daricie - 29. května 2010 20:41

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Na vrcholku věže – pokračujeme Zrychlený dech se uklidňuje, tisknu se k Dageronovi a nechci ho nikdy pustit, ale uvědomuji si, že budu muset. Až bude muset odejít, bolelo mě z toho srdce. Ucítím na svém rameni slzy, uvědomím si že pláče a v tu chvíli se ve mě spustí přehrada a také se tiše rozpláču. Cítila jsem bolest na srdci, Dageron je má první láska a hned ji zase ztrácím, nebylo to fér. Nakonec jsem se k němu pevně přitiskla a únava z milování a slz mě brzy uspala. Když jsem se probudila, zjistila jsem že jsem sama. Hned jsem poznala, že je Dageron pryč, byla to taková tupá bolest a úzkost co mi to prozradila. Posadím se a zabalím se do přikrývky, zůstanu na věži sedět ještě dlouho a dívala se do dálky. Mrzelo mě, že nepočkal až se probudím, až si řekneme sbohem, ale nejspíš si myslel že je to tak lepší. Loučení by bylo ještě těžší, možná více bolestivé. Seděla jsem na věži opravdu dlouho a přemýšlela, plakala a přemýšlela. Nakonec jsem se zvedla, oblékla a s o hodně lehčím srdcem se vrátila do pokoje. Dospěla jsem totiž k tomu, že přece jen jsem ho neviděla naposledy. Budu žít dlouho a on také a až více dospěji, zmoudřím a dokáži ve svém životě něco z čeho na mě bude moci být pyšný vydám se za ním. Sice to znamenalo, že uběhnou roky než se tak stane, ale i tyto myšlenky mi trochu pomohly zaplašit bolest a hlavně mě to nenutilo pořád do pláče. Vydala jsem se umýt, pomazlila jsem se s Morganem a uvědomovala jsem si, že je chudáček stále starší a také že se už tolik netoulá, nějak si navykl spíš vyspávat. Lenoch jeden. Pak jsem se několikrát plácla do tváří, abych se vzpamatovala. Neměla bych na sobě před Avaret dát najevo, jak mě rozloučení s Dageronem zasáhlo a nebo co se mezi námi stalo i když to možná ví. Vydala jsem se zase zaběhat a když jsem se vrátila do pokoje posilovala svaly na rukou dokud nebyl čas znovu se pustit do učení. Přesto jsem se několikrát přistihla, jak tupě zírám z okna.

Sherleg z Mazorského lesa - 29. května 2010 21:12

U čarodějnice Sleduji vášnivou situaci před domem čarodějnice a mlčky ji pozoruji. Když se však pozornost elfky obrátí ke mně, překvapeně sebou trhnu, až meč v mé ruce, doposud volně spuštěné podél těla, zachřestí o nerovnost plácku. Doširoka otevřenýma očima vrhnu k ženě pohled, jako bych se ptala: "jááá?", ošiju se a zatvářím se, jakobych tu nebyla. Ale jsem tu. Nic z toho pochopitelně nepomáhá a tak nakonec nasucho polknu a dvěma drobnými krůčky se stáhnu za \loiru tak, abych se jí nedotkla mečem, ale zároveň jí byla částečně krytá. Vzhlédnu k Loiře. Dříve než jí však stačím jediným výmluvným pohledem sdělit svou nechuť, navrhne elfka rozhovor na bezpečnějším místě. Ušklíbnu se málem pobaveně. Kolik takových rozhovorů ještě asi dneska podstoupím?...Výběr místa taky není moc velký, dům čarodějnice, důl, les nebo hostinec. Leda že by někdo v této skupině měl schopnosti nás ochránit jinak... Zvědavě se rozhlédnu. Poblíž nás se objevili nějací noví...tedy trpaslík a kluk z hospody. Se zájmem je oba sjedu pohledem, ale brzy zase vrátím pozornost k elfce. Třeba něco vymyslela...

Loira el-Aravan z Nargadu - 29. května 2010 22:57

U čarodějnice „Pojďme k rychtářovi. Tam se dohodneme a připravíme, však by o tom měl rychtář vědět. Každý k tomu může říct co chce a co si myslí. Pak by bylo ale nejlepší jít rychle spát, musíme si odpočinout. Pořád si myslím, že nejlepší by bylo zaútočit při rozbřesku. Většina bytostí z temnot je při svítání nejzranitelnějších,“ shrnu situaci a vybídnu všechny k odchodu. Tady už asi nic nenajdeme, navíc to tu pěkně smrdí, na co bychom tu čekali? Elfské filozofické povídačky přejdu mlčením. Já rozhodně nehodlám zemřít proto, že jsem měla zemřít před třemi stoletími. Vezmu Sherleg za ruku, aby se přestala bát, a zpražím pohledem nově příchozí. Doufám, že trpaslík sám rychle vyklopí, co že to tu dělá a proč se vrátil. To zdržování a dlouhé povídání, plánování a přemítání mi začíná lézt krkem. Potlačím touhu zatnout do něčeho momentálně neexistující drápy. Na otázku stvůry z dolů ale neodpovím nic. Pořád si lámu hlavu nad tím, co by to mohlo být. I když vím poměrně jistě, že Stín to není, odpověď neznám. A s dohady se mi mezi ostatní jít nechce.

Strážce - 29. května 2010 23:10

Srub Žena přikyvuje, usměje se při narážce na sousedy a jemně tě poplácá po tváři. Pak se rozesměje: „Vím, vím jak to chodí.“ „Budou to dva roky. Ale nemysli si, že tu strádám. V podstatě jsem tu ráda. Ale čas od času mi společnost prostě chybí. Jak někdo, kdo by mne rozveselil, zabavil nebo mi pomohl, tak mi prostě chybí muž. No řekni, dá se něco takového ženě zazlívat?“ zeptá se pátravě a postaví se. Chytí za tkanici a začne se svlékat. Svým pohledem se snaží držet tvé oči vpité do jejích, ale příliš se jí to nedaří, laškovně se usměje, když očima uhneš. Během několika málo okamžiků přehodí své šaty přes židli a zůstane před tebou stát nahá, jen ozdobená šperky. Těžko něco odpovědět, když tě omámila její krása. Je opravdu pěkná žena, dobře stavěná, dlouhonohá, prostě hezká. A její přístup tak provokující! Dopřeješ si další, dlouhý doušek vína, aby ses posilnil. Nemůžeš ji nechat bez odpovědi.

Sir Angar z Xirie - 03. června 2010 15:25

Srub „Samozřejmě, že nedá!“ Zmůžu se po nějaké době na odpověď, stále ještě překvapen Loiřiným velmi neobvyklým, ale ne nepříjemným chováním. Dám si další a zároveň nejspíše poslední doušek vína dnešního večera, usměji se a zároveň se zvednu od stolu. Ženy jsem měl vždy rád a románkům, nebo občasnému pobavení se nikdy nebránil. Zvlášť ne, když se jedná o pěknou a navíc svolnou ženu. „Zdá se, že tu jste již dlouho sama.“ Poznamenám stále s úsměvem, zatímco pohledem pátrám po nějakém pohodlném lůžku, nebo něčem podobném.

Strážce - 16. června 2010 21:40

soukromá zpráva od Strážce pro Další dny mladé čarodějky Několik dní uplynulo, postupně se vše vrací do starých kolejí. Studuješ nový směr, magii psychickou. Je zajímavá, úplně jiná, než všechny předešlé. Je jemná, zrádná, hebká jako samet a přitom silná jako burácející voda v peřejích. Prozatím studuješ jen teorii a pomalu tušíš, co přijde. Tuhle magii se nebudeš moci učit doma. To prostě nepůjde. Potřebuješ lidi. Zvířata. Potřebuješ někoho, na kom si budeš moci zaklínadla vyzkoušet, někoho, komu budeš moci vkročit do mysli, porozumět jeho myšlenkám a ohnout jejich proud ve svůj prospěch... Zajdeš tedy za Avaret, oznámit jí, na co jsi přišla. „Správně,“ pochválí tě učitelka. Máš pocit, že se od Dageronova odjezdu drží od tebe dál, nechává tě o samotě a pokud neví, určitě tuší. „Psychická magie je z většiny stále to samé. Přesto vyžaduje ze všeho, co ses do teď naučila, nejvíce praxe. Okamžik, kdy se protne tvá mysl s myslí jiného tvora, je chvíle, na kterou se nemůžeš připravit. Musíš začít zlehka. Myšlenky jsou jako horská bystřina. Když vezmeš dlaň a pohladíš vodní hladinu, získáš to, co nazýváme „sugescí“. Pocity, nutkání, chtění... Když do vody udeříš, jako bys do ní hodila kámen, získáš to, co nazýváme „rozkaz“. Zasažený tvor se musí podřídit tvé vůli. A když vodu přehradíš a odvedeš jinam, nahradíš cíli zaklínadla jeho myšlenky tvými. Zbytek jsou jen variace. Ale je tu ještě jeden druh psychické magie, která zase patří k nekromancii. Říká se mu „prokletí“. Je to velmi mocný druh magie, který donutí mysl tvého protivníka, aby ublížila mu samému. Velmi těžko se proti kletbám brání, protože určitým způsobem vlastně nejsi původcem zasažení ty. Nauč se mnoho druhů kleteb, patří do bojové výbavy každého schopného nekromanta. Umí překvapit i zkušené čaroděje. Jsou velmi univerzální. Můžeš proklít rytíře, aby mu zkřehly kosti, proklít střelce, aby oslepl, čaroděje, aby jej zraňovala jeho vlastní magie.“ Avaret na chvíli zapřemýšlí. „Chci, abys do zítřka vymyslela tři kletby, který by mi dokázaly co nejvíce ublížit. Pokud alespoň jedna bude stát za to, čeká tě výlet do města,“ upírka se potměšile usměje. „Do skutečného města,“ dodá, „ne do té vesnice, co je tady poblíž.“ Přemýšlíš nad zadaným úkolem. Po dlouhé době si vylezeš na vrchol věže, aby se ti lépe přemítalo. Teprve teď si povšimneš obálky zatížené kamenem, která tady zůstala ležet. Jak to, že sis jí nevšimla předtím? Za tím musí být nějaká magie! Dopis od Dagerona Drahá Algilo. Myslel jsem, že budu moci několik dnů zůstat, ale není to možné. Na jednu stranu mne to mrzí, na druhou je to dobře a ty víš proč. Nerad se loučím a ani by to v tento okamžik nebylo správné, protože vzdálenost mezi námi nám nezabrání být spolu. Ať tě Světlo i Temnota provází na tvé cestě, neboť jedno od druhého nelze oddělit. A pamatuj: Vědět málo je lepší, než věřit či doufat ve víc. Dělat chyby je lepší, nežli nedělat nic. Odvážně jít na smrt je daleko lepší, než se nechat ochromit největším nepřítelem. Strachem. A mlčení je někdy mnohem lepší, než říci mnoho slov. -- Dageron Temný el-Aravan

Strážce - 16. června 2010 22:08

Srub Žena se jen usmívá a přiblíží se k tobě. Nemusíš dlouho hledat, protože v loži za krátkou chvíli skončíte oba. Vy dva a samozřejmě víno, bylo by škoda je nechat na stole a nepoložit vedle lůžka. Když se o tebe otře nahým tělem a ty její dotyky opětuješ, projede tebou elektrizující vlna vzrušení. Už v tu chvíli jsi ucítil, že je něco špatně. Tvé instinkty tě varovaly. Ale chtíč, vášeň a nastupující touha je umlčely... Nedá se říci, že by milování s „Loirou“ nebylo příjemné. Právě naopak. Dotyky jejího pružného mladého těla, vlny opojných pocitů a vln neutuchající rozkoše, jemné polibky i naléhavost a divokost nargadské ženy jen tak nezapomeneš. Jenže... Jenže bylo to únavnější, než by ve skutečnosti mělo. Když žena vstala a začala si česat vlasy zády k tobě, už jsi byl tak paralyzovaný, že jsi nedokázal ani promluvit. Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, stále si česajíc vlasy, začala hovořit: „Víš, nejmenuji se Loira. Ale Arwagan. Ale Loira se mi líbí. Asi ho budu používat. Ona Loira už své jméno stejně nebude potřebovat. Stejně jako TY!“ Arwagan se otočí a v jejích studených očích vidíš smrt. Mávne podrážděně rukou, jako když odhání dotěrný hmyz. Iluze zmizí. Ze srubu je chatrč. S lůžka je zašlá a špinavá kožešina. Z příjemné vůně bylin je zápach smrti. A z překrásné ženy je jedovatá asi padesátiletá ženská se znetvořenými ňadry, se kterou bys do postele nevlezl ani omylem! „Ghůlové mají hlad, rytíři... Život nekromantky není jen zábava,“ naznačí, jak moc se bavila během předešlých chvil. „Ale i povinnosti ke svým dětem.“

Břit-vous - 20. června 2010 21:43

U čarodějnice „Hou – zadrž koně!“ zvednu ruce, v jedné sekeru, ve druhé prázdnou flašku. „Já som též preto rázně štrádovat k rychtářovi, ale prvně vás mosím poprosit, zalátajte ně nohu.“ Smutně se podívám na svou zrasovanou končetinu. „Nésem v tem úplně najlepší a někdo ňa vypil flašu.“ S hranou zlobou pohlédnu na Joshuu, kterému jsem dal loknout. Jednou. Zazubím se na něj a zase začnu dělat psí oči na šikovné slečny a čarodějnici.

Algila Rosevin z Daricie - 27. června 2010 12:50

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Další studium Znovu jsem si přečetla dopis a povzdychla si, přitiskla jsem si dopis na prsa a podívala se na nebe. Pořád jsem na něj myslela, ale už se mi tak nestýskalo a už to tak nebolelo, stačilo myslet na to, že se znovu potkáme. A ze mě už bude silná čarodějka na kterou by mohl být hrdý. Schovám si dopis do kapsy a otevřu si knihu a na kolenou si rozložím deník který jsem používala na poznámky, kalamář se mi trochu vylil a tak jsem do kapesníku horlivě utírala inkoust, sice mi zůstali skvrny, ale už docela dobrý. Namočím si brk a zahledím k obzoru. Co by tak mohlo uškodit upírovi? Nebo přinejmenším abych si tím získala nějakou výhodu? Promnu si bradu. Upíři... pro ně je nebezpečí slunce, ale to by mi nebylo k ničemu. Jedině kdybych bojovala s upírem ve dne někde ve stínu a donutila ho kletbou aby vyšel na slunce. K ničemu. Bylo by hodně vzácné, kdyby nějaký upír byl ve dne mimo bezpečí svého úkrytu. Je pravda, že Avaret ve dne už byla, když jsem byla zraněná a byla u Dagerona. Napsala jsem si pár nápadů, ale většinu zaškrtala a napsala nové nebo je promyslela a zase napsala ty co jsem zaškrtla. Nakonec mě napadlo Zpomalení, tedy, že by se soupeř vlekl jako šnek. Druhá kletba byla Vysátí energie, tak že v podstatě si bude připadat slabá jako nemluvně a třetí kletba bylo v podstatě Zmatenost. Takže bude mít popletené nahoře a dole, pravou od levé. Řekla bych, že ji to příliš neuškodí, ale je to převážně na získání času pro mě. Tyhle kletby mi trvalo vymyslet několik hodin, docela jsem se u toho zapotila, vymyslet to nebylo lehké. Ale tyhle bych řekla by mohli k něčemu být. Šla jsem si lehnout a po probuzení, umytí a jídle jsem šla ukázat mé kletby Avaret.

Sir Angar z Xirie - 27. června 2010 21:55

Návrat do reality – U čarodějnice Stojím jak solný sloup před příbytkem venkovské čarodějky, duchem jsem poněkud nepřítomný což se mi příliš často nestává. Vlastně si nevzpomínám, že by se mi to již někdy stalo. Nebýt Lořiny pobídky k návratu do vesnice k rychtáři, nejspíše bych tam zůstal otupěle stát celou noc. „Cože? Co se...“ Rozplyne se vzpomínka na Nekromantku a mé první setkání s Loirou. Nevím ak jsem se tehdy dostal z její pasti, ale to už není důležité. Je to dávno, velmi dávno. „Rychle pryč z tohoto prokletého místa!“ Souhlasím s odchodem na můj vkus až příliš horlivě. Osobně bych toto místo nechal vypálit i s čarodějnicí uvnitř, ale o tom já bohužel nerozhoduji.

Strážce - 07. července 2010 17:14

U čarodějnice Poodstoupíte dál od chýše. abyste se mohli domluvit. Mnoho vás nezůstalo, jako by se krajem plížily stíny, které vše a všechny postupně pozřou. Angarova touha odsud zmizet je naprosto pochopitelná. Tamián pokývá hlavou: „Nic bych nenechával náhodě. Čarodějníci dostali nakládačku a buď se někde vytratili, nebo pomřeli. Co už, těžko říct, když se pořád někde plácají na vlastní pěst. Takhle si se Stínem neporadíme, ale pořád je možné, že zabitím čarodějnice jej alespoň oslabíme. Jak řekla Scay, je tu patrné nějaké spojení. Třeba bude mít větší štěstí někdo po nás. Já navrhuji tohle doupě temné magie zapálit.“ Rytíř-vyhnanec tasí meč a pozvedne pochodeň. „Jestli má někdo něco proti, ať řekne,“ dodá a přejede očima všechny přítomné. Žádní sympatizanti s čarodějnicí, nevěstkou démonů a Daerdů, ani s jejím smrdutým příbytkem plným nemocí a ohavností, se nenajdou. Tamián kývne na Angara a obloukem hodí pochodeň na chýši.

Geidan Stål - 07. července 2010 19:40

Kdyby to neudělal on, patrně bych se do toho pustila já. Jsem teď docela ráda, že se mnou někdo souhlasí, což se nestává často a ještě méně častěji mi na tom sejde. Na to, jak prohnile chalupa vypadá, po prvotním nesmělém zablikotání pochodně vzplane celkem hezky. Zevnitř slyším vykřiknutí. Postavím se čelem ke dveřím. Smrt ji čeká tak jako tak, Kain si to přál. Oheň to polyká rychle, když se spojí s tím, který planul vevnitř. Uvnitř je plno kouře, čarodějnice se dáví, kašle, a protože nevidí, není těžké ji tam zase shodit. Dám do toho všechnu sílu a nenávist k někomu, kdo mě málem pokořil. "Odevzdávám tě Kainovým plamenům, vědmo. Jedině ty tě očistí od hříchů, které jsi na sebe vzala svými pakty s démony!" Do očí se mi zase vloudí ten fantický plamínek, když to říkám kněžským tónem. Moje obecenstvo to možná neocení. Nadávky na mou hlavu utne kouř. Kouř smrdící po spáleném mase. Užuž se chci otočit, když se znovu zvedne, děsivá plápolající koule. Umírá a chce vzít někoho s sebou. Jedno shození zpět jí nestačilo. Uskočím taktak, než mě olízne oheň. "Zabte tu děvku! Ať už je sakra po ní!" houknu na chlapy, co mají meče. Nečekala jsem, že bude tak odolná. Asi ji opravdu chránil cejch. Ale když jí dekapitujeme a spálíme, už nikoho trápit nebude. "Usekněte jí hlavu. A zpátky do ohně s ní. Té Kain milostiv nebude ani v nejmenším," dodám šeptem. Hodlám tu zůstat, dokud její příbytek zla nelehne popelem a ona s ním. Ráno, vesnice Bylo moudřejší počkat do rána, jinak nás taky mohli vyhnat ještě v noci. Ačkoli pochybuju, že by necítili ten smrad a někteří možná neviděli plameny. Kdo ví. Každopádně je mnou nemilou povinností jim říct, aby se v pekle měli hezky, a vzít nohy na ramena. S tím jsem seznámila všechny z družiny, co byli přítomni, a samozřejmě to doplnila tím, že Kain mi nakázal, abych se nezastavovala na své cestě. " Jako Kainova velekněžka mám za úkol zabíjet ty, kteří podobné bytosti vyvolávají, krmí je a pomáhají jim zde existovat. To se stalo včera v noci. Ta vaše blahořečená čarodějnice byla prolezlá démonskými cejchy. Možná Stín po nějaké době zmizí sám, když tu nebude nikdo, kdo by mu pomáhal. Vím jen jedno - ona na vás seslala tu pohromu. To díky ní byl zabit lovec. Ale Kain mi zakázal se do toho dále vměšovat. Potrestáni budiž malověrní, kteří poklekli před falešnou modlou, před čarodějnicí, místo aby prosili bohy. Ale protože jste nás uvítali bez nepřátelství, přesto vám žehnám, aby k vám byl Kain milostiv a budu se za vás modlit, aby zmírnil svůj hněv."

Břit-vous - 08. července 2010 12:03

U čarodějnice „Evidentně sme přišli veprostřed představení a kvoliva nám sa herci nepozastavijů,“ zamručím k Joshuovi. Ženský křik mě probere. Tázavě se podívám na ty, kteří zrovna nejsou v plamenech, a pak uznám, že dotyčná asi nebyla na mojí straně. „Žer tohle!“ a mrštím flaškou po ohnivé babici. Hodím si vous pod košulu, pevně sevře sekeru a i s dírou v noze se vrhnu na čarodějnici. První útok míří na koleno – to abych ji dostal do správné výšky pro odseknutí hlavy – ale sotva seknu, pokusím se dostat z dosahu žáru.

Sir Angar z Xirie - 12. července 2010 20:39
	U Čarodějnice Proti upálení čarodějnice samozřejmě nic nenamítám, souhlasím s tím a asi bych to udělal sám, kdyby se k tomu nikdo neměl. Jakmile se Tamiánova slova změní v čin a čarodějčina chatrč vzplane, otočím se a pomalu vyrazím k vesnici. Nemám zájem sledovat pálení čarodějnic až do konce.

Strážce - 12. července 2010 22:02

Zase na cestě Po nočním incidentu s vědmou, který skončil plameny a upálením staré proradné čarodějnice, jste vyčkali jen do brzkého rána, než jste vyrazili dál. I když vesničané nebyli právě nadšení tím, že jste jejich čarodějnici zabili, nikdo si netroufl proti vám říct ani slova. Cítíte to, čtete z očí. Vidíte ten vztek, nenávist a samozřejmě strach. Ale vidíte i díky a nadšení u těch, kteří opravdu uvěřili, že čarodějnice mohla za všechna jejich příkoří. Jediný, kdo se s vámi rozloučí poté, co se dav rozejde, jsou statkář a rychtář. ... Cestujete dál podle plánů. Vyhnete se na rady Břit-vouse Zakarským lesům, kde řádí krvežízniví kentauři, a vydáte se těžkám terénem Ohnivých hor. Rozhazování rukama a vyprávění plné nadávek nenechá nikoho na pochybách, že tato cesta opravdu není vhodná. Uplyne týden, během kterého se podzim připomíná stále více. Počasí je chladnější, více prší, listí opadává a vane studený severní vítr. Jednoho naopak teplého večera posedáváte na úpatí skalní stěny. Lesy kolem jsou opuštěné a nepřístupné, rej zvířat i přírodních duchů, které vnímáte kolem sebe a zahlédnete skoro každý den. Ve skalách hnízdící dravci beze strachu létají nízko nad vašima hlavama ve větru a pronikavě hvízdají. Díváte se k obzoru proti zapadajícímu slunci. Silueta starého daricijského města v dáli, Erku, vás nutí k zamyšlení. Cesta dál, po severním nebo jižním okraji močálů, rozhodně nebude příjemná, zvláště teď na podzim. Civilizace žádná, jen divočina a pustina. Jste zde všichni, jen Loira se zase někde toulá, asi vám shání večeři, která bude výživnější než lesní plody. Musíte se rozhodnout, jestli co nejdříve vyrazíte dál a městu se vyhnete, nebo naopak nakoupíte důležité zásoby a doplníte vybavení pro další úsek nebezpečné cesty, kterou by možná bylo i lépe absolvovat pěšky...

Strážce - 15. července 2010 21:55

soukromá zpráva od Strážce pro Rozmluva s Avaret Upírka si prohlíží veškeré tvé kletby, názvy, které jsi jim dala, popisy run a zaklínání, tvé poznámky a náčrty. „Dobře ... skvěle ... výborně!“ komentuje tvé návrhy, když listuje stránkami pergamenu. „Povedlo se ti to, lepšíš se. Samé dobré návrhy. Svou cestu do města sis zasloužila. Strach o tebe nemám, poradíš si. Teď už jen zůstává otázka, jestli si chceš nějakou kletbu proti upírum zkusit – v praxi.“ „Nikdy nevíš, kdy se s krvelačným nemrtvým můžeš střetnout,“ pokračuje a vstane od stolu, otočí se zády a dojde k oknu. „Jsou nevyzpytatelní a seslání kletby chvíli trvá,“ pokračuje. „Je to risk.“

Algila Rosevin z Daricie - 22. července 2010 13:09

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro S Avaret Začala jsem se usmívat, když mnou vytvořené kletby chvílí. Měla jsem obavy, že to třeba nebude účinné, ale podle ní je to skvělé. Hrdě jsem se nafoukla. Řekne že výlet jsem si vysloužila, pokývám hlavou, ale pak navrhne abych si ty kletby vyzkoušela. Nemusela mě přemlouvat, rozhodla jsem se že to vyzkouším. Pořád jsem si dobře pamatovala na tu upírku u soudu, která mě nenávidí. Nedivila bych se kdyby se mi pokusila pomstít až budu mimo bezpečí tvrze. „Jistě Avaret. Myslím, že bude nejlepší, když si je vyzkouším. Bude lepší když v nich získám jistotu. Kdybych náhodou je musela použít a dělala to poprvé, to by mohlo být osudné.“ Postavím se vedle ní a dotknu se její ruku, kterou jemně stisknu. „Na jednu stranu se těším až se vydám do světa, ale na druhou stranu... tě budu velmi postrádat.“ Řeknu ji zcela vážně, protože vím že doba kdy skončí mé studium se rychle blíží.

Strážce - 16. srpna 2010 18:05

Podzimní závan smrti Konec teplých večerů na sebe nedal dlouho čekat. Obloha plná těžkých ocelově šedých mraků a vytrvalé mrholení způsobily, že nikomu není do řeči. Jste promoklí už několik dní a jakákoli snaha o usušení ve stanech či u ohně přichází rychle vniveč. Terén se proměnil z horského a skalnatého na travnatý, hrbolatý, podmáčený a plný děr. O důvod více k „radosti“, jen občasný borovicový lesík situaci zachránil a dovolil vám alespoň ulovit zvěř větší než proradní králíci, kterých byly pláně sice plné, ale chytit se nechtěl nechat skoro žádný. Když už jste se přiblížili na půl dne vytrvalého pochodu od města, bylo to jasné. Doplnit zásoby nebylo ani tak na pořadí dne, jako pořádně vysušit věci, vyspat se v pořádné posteli a najíst se něčeho, co není třeba lovit v blátě. I přes možné nepříjemnosti jste se do města rozhodli jít stůj co stůj. Ze zamyšlení a pochmurně netečné nálady vás vytrhl závan něčeho, co jste v první chvíli považovali za pečené maso. Později za spálené maso. A nakonec za spálené lidské maso. Po opatrném nahlédnutí přes osamělý vývrat se vám naskytl pohled, jaký jste už viděli v různých obměnách mnohokrát. Plocha odpovídající malému táboru byla poseta mrtvými těly lidí i koní. Ze dvou vozů byl jeden prošpikován šípy, druhý byl v plamenech. Zdrojem příšerného zápachu byl muž naražený na kůl a spálený patrně i s šaty na uhel. Všude jsou stopy po boji, rozbité štíty a přilbice, do země zaražená kopí, čnící šípy. Skupina musela být malou karavanou, či snad skupinkou cestujících šlechticů. Dva vozy, asi třicet mrtvých, z toho jen deset ve zbrojích a se zbraněmi, koní jen pro polovinu lidí. Odhadem tak tři až pět důležitých lidí, jejich služebnictvo a ozbrojená družina. Celému obrazu vévodí a jeho ucelenou morbidnost rozbíjí jediná přeživší. Starší žena, tak kolem padesátky, sedí uprostřed té spouště. Ruce i potrhané šaty má od krve, oči oslepené, hlasitě naříká. Slétají se krkavci...

Strážce - 16. srpna 2010 18:23

soukromá zpráva od Strážce pro S Avaret Avaret zaútočila nečekaně, naštěstí s citem. Zasáhla tě do hrudi dříve, než sis uvědomila, co se stalo a než jsi vůbec mohla pomyslit na nějakou kletbu. Chytila tě pod krkem a její nehty se proměnily na ošklivé drápy. Zvláštní, že vůbec nemá krvelačný pohled, ten milý úsměv k situaci vůbec nepatří. Chceš se zasmát, ale zakuckáš se. Avaret tě pustí. „Pamatuj si, že mnoho bytostí, se kterými budeš mít co dočinění a které se budou snažit tě sprovodit ze světa živých, bude mnohem rychlejších než ty. Kreslit magické runy už umíš. Je hrozně důležité, abys u sebe měla vždy jednu nebo dvě kletby připravené k okamžitému použití. Ale ne více, čaroděj, který nosí až moc magických cinkrlátek, je zase moc vidět v astrálním prostoru. Nebo si můžeš zavázat nějakého ducha, aby tě hlídal a chránil pro takové případy. Ale to už je vše ve tvých rukou. Už nejsi malé děvče.“ „Tak, až budeš připravená, vyrazíme. Popřemýšlej, co bys mohla potřebovat na cestu, jak se připravit na nenadálá překvapení... Sbal si věci, do Nargradu, hlavního nargadského města, je to daleko.“

Algila Rosevin z Daricie - 16. srpna 2010 19:55

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro S Avaret a výlet do hlavního města Avaret mě útokem překvapila, že jsem měla čas jenom na leknutí. Držela mě pod krkem s drápy, které by mi snadno protrhli hrdlo, ale její pohled byl milí a k tomu co dělala se vůbec nehodil, že jsem se musela zasmát, ale místo toho se zakuckám a Avaret mě pustí. Mimoděk si promnu krk a poslouchám její rady. Ano to by bylo rozumné, než odejdeme měla bych si něco připravit i když zavázat si ducha znělo také dobře, ale to nechám na někdy jindy. „Tak jo.“Řeknu s úsměvem a kvapně odběhnu do svého pokoje. První jsem se zabalila, vzala jsem si ty druhé šaty co jsem si koupila minule. Pak jsem nějakou dobu strávila nad tím, vybrat si jakou knihu si sebou vezmu. Nakonec jsem se, ale rozhodla pro svůj deník, kam jsem si zapisovala vše co jsem se naučila a budu si občas opakovat. Najdu měšec s penězi, na něj jsem úplně zapomněla, že ho ještě mám. Pokrčím rameny a také si ji schovám do brašny. Dýku jsem měla u sebe a to bylo v podstatě všechno. Pak jsem se pustila do přípravy kletby. Připravila jsem si kletbu Zmatení. Chtěla jsem i Zpomalení, ale nakonec jsem zůstala jen u jedné, protože její příprava trvala déle než jsem očekávala. Nakonec jsem si jen došla zabalit nějaké jídlo a vodu a byla jsem hotová. Jen jsem tedy nechala Morganovi otevřené dveře do místnosti na mytí, aby měl kam chodit pít a pokud šlo o jídlo, věděla jsem, že si poradí, ale stejně jsem mu něco nechala ve svém pokoji. Teprve pak jsem se vydala za Avaret, že jsem připravená na odchod.

Břit-vous - 18. srpna 2010 19:18

Cestou necestou, polem nepolem „Fůs mám mokrý jak tůlavý kočičinu,“ zavrčím ještě horším nářečím než obvykle a demonstrativně si vousisko vyždímám. I přes to, čím vším má chlouba prochází, se mi stále drží na bradě. „A hlad mám, až z toho mám v hubě chutě pečeně,“ pokračuju v hudrování. Vysaju si zub a zkusím tu chuť vyplivnout. Ale ona je i v nose. Oči se mi rozzáří, jako kdybysme narazili na zlatou žílu, ale téměř okamžitě v nich začne doutnat podezření. Nahrbím se jak lovecký pes a s čumákem u země, to abych nebyl tak snadno k zastřelení, se doplížím k vývratu, za kterým to smrdí. A snad jsem tam ani chodit nemusel. „Estli něco měli, vítěz už to pobral. Zvostaňte tady, ešče chytnete nějakej mor. Ten mňa nesklátí.“ Obejdu vývrat a obezřetně se vydám k místu masakru. Lezem do pasti jak starý kapoun. To mňa ešče bude bolet.

Geidan Stål - 18. srpna 2010 22:30

Mít menšího psa, měli bychom králičí večeři pořád. Takhle mu zmizeli v dírách a Svair, vyšlechtěný na hlídání a boj, tam svoje mohutné plece neprotáhl. Už tak se tam málem zašprajcoval hlavou. Po těch dnech už nikoho nemůže překvapit, že když si něco zamanu, jsem jako ze železa. Možná mi Kain propůjčuje nečistou sílu, protože to vypadá, jako kdybych se měnila na upíra či nemrtvolu. Přinejmenším tak vypadám. Protiřečí tomu jen to, že i já potřebuju jíst (a ne maso družiníků) a teplo. Dostala jsem se ale do stavu, kdy i v žilách koluje jistá otupělost. Všechno dělám podvědomě a moje mysl je napůl v modlitbách. Napůl u Kaina. Většinu času jsem nepřítomná - snad ze zadumání? Ne. Šetřím síly. Je to ale už mnoho let, co jsem v kobce našeho chrámu procházela zkouškami. A i když tam byla zima a mokro, málo jídla, jen voda... nefoukal tam protivný vítr, nemusela jsem pochodovat... Vidina města je pro mě spása. Jeden den odpočinku. Ten si zasloužím. Ani Kain mi ho nevezme. Nesmím se ale nechat zlákat teplou postelí a pohodlím. Musím pak jít dál. To bude asi po těch několika dnech nejhorší zkouška. Odtrhnout se od toho všeho a vpadnout do toho humusu. Přivedu svou mysl z hibernace, teprve až se trpaslík začne plížit kupředu. Všimla jsem si toho až teď. Drapnu ho za rameno. Asi je to naléhavé. Krom Svaira se nikoho nedotýkám a už vůbec ne trpaslíků. "Past. Není důvod, proč by ji jinak nechali žít. Jedeme dál, jaks řekl, nic tu není, určitě to vzali. Není důvod se zaobírat s cizí ženskou," řeknu nemilosrdně a povolím stisk. Během toho se rozhlížím okolo. "Loiro? Cítíš něco? Jestli jsou tu poblíž jiní lidi?" Svaira se zeptat nemůžu, bohužel. Je sice bystrý, ale je to jen pes.

Sir Angar z Xirie - 20. srpna 2010 20:36

Stále na cestě Posledních několik dní sice pochoduji s družinou, snažím plnit plnit své povinnosti, ale v myšlenkách jsem čím dál více někde o tři století zpět doma v Xirii. Vzpomínám na své sourozence a mnoho dalších věcí. Občas se mi do mysli vloudí i záležitost s falešnou Loirou, ale to se snažím ihned vytěsnit. Nerad na to vzpomínám. Z jedné takové nepříjemné vzpomínky mě vytrhne silný zápach a trpaslíkovo vrčení. Chvilku mi trvá než se vzpamatuji a jsem schopen se soustředit na možné hrozící nebezpečí. „Past.“ Souhlasím s Kainovou služebnicí. Nenapadá mě žádný rozumný důvod proč by ji nechávaly naživu, kdyby ji nechtěli použít jako návnadu na nějakou další kořist. Mé smysli, stále trochu otupělé dlouhým pochodem, mě však na žádné bezprostřední nebezpečí neupozorňují. Nezbývá než se spolehnout na Loiřiny ostřejší smysli.

Loira el-Aravan z Nargadu - 20. srpna 2010 21:17

Past? Přikývnu, že rozumím, a nacvičeným pohybem, který už viděli všichni mnohokrát, se zbavím oblečení. Stejně je mi v tomhle počasí lépe v druhé podobě. Proměním se na tygřici a zavětřím. Nic. Odplížím se a za chvíli se ztratím v drobném dešti a vysoké trávě na planinách. Když se po chvíli vrátím a proměním se zpět, zavrtím nesouhlasně hlavou. „Nikde nikdo,“ prohlásím zamračena a založím si ruce na nahých prsou. Odhodím si mokré vlasy z obličeje, tahle podoba mě v tomto počasí začíná pěkně štvát. „Navíc, zůstalo tam dost drahých věcí. Zbroje, občas nějaká použitelná zbraň. Zahlédla jsem i nějakou truhlici ve voze. Nešla jsem moc blízko, ale je to divné. Obejdeme je?“ Zahledím se na trpaslíka, který už zase chce neohroženě vyrazit na průzkum „na vlastné bulvy“, a pokrčím rameny. „Ta žena už je slepá dávno a ta krev nejspíš taky není její,“ zamyslím se nahlas. Teprve teď mi to došlo.

Strážce - 20. srpna 2010 21:23

soukromá zpráva od Strážce pro Cestou – necestou Výlet není tak úplně, jak sis ho představovala. Dýka, deník, šaty. Také sis vyrobila jednu magickou runu s uloženým prokletím, to je vše. První den byl vcelku v pohodě, povídali jste si, Avaret občas utrhla nějakou bylinku. Pak už to bylo horší. Nevzala sis žádnou pokrývku, takže ses neměla do čeho v noci zabalit a Avaret nehřeje, když se k ní přitulíš. Boty na dlouhý výšlap skalami taky nebyly vhodné, neměla sis čím rozdělat oheň. Otravných komárů ses zbavila sice drtí z bylin, které jsi našla u pramene, ale pak jsi zjistila, že si nemůžeš ani rozčesat vlasy – hřeben sis také nevzala. Třetí den ti došlo jídlo a na vodu jste také delší dobu nenarazily, jsi unavená, máš puchýře, Avaret si pořád vykračuje jako by nic, ale po očku tě sleduje. Město je zatím v nedohlednu a ty jsi už utahaná, zesláblá, promrzlá a nevrlá.

Břit-vous - 20. srpna 2010 21:24

Past „Nechce sa ně tam tu babku nechat len tak zostávať.“ Poškrábu se ve vlasech. „Chtěl jsem ju rychle rubnůt, aby sa netrápila, ale nějak sa ně to přestává líbit.“ Pevně sevřu v rukách sekeru, nerozhodně popojdu tam a zpátky a podívám se na společníky. „Kdo z vás pozná, estli je to místo očáryfukované? Město je kůsek, kořist bysme nemoseli tahať daleko...“ Nějak pomíjím, že takhle blízko města by to už možná někdo vykradl. „Já řikám, že sa tam stejně pudem podívat a poptám sa babky čo a jak. Hm? Vy ňa móžete jistit vodsavaď a naběhnůt, keby ma něco chtělo vzať po lebeni.“

Algila Rosevin z Daricie - 20. srpna 2010 22:15

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Těžká cesta Tak trochu jsem se přepočítala, nějak jsem nepočítala s tím, že všechno budeme muset odšlapat sami a tak jsem si v podstatě sebou skoro nic nevzala. První den šel, ale pak to šlo už z kopce. Ale vydržela jsem to celkem dlouho, bych řekla. Nakonec po tom co jsem si všimla, že mě Avaret po očku sleduje, jsem zavrtěla hlavou a zasmála se. „Já jsem tak hloupá. Vůbec jsem se nepřipravila.“ Přiznám to nahlas a s bolestným výrazem doběhnu Avaret. Puchýře boleli. „Jak je to ještě daleko, Avaret?“ zeptám se. „Jestli tam dojdeme ještě dneska, tak to zvládnu. Ale jestli to potrvá ještě pár dní... nemohli bychom si tu cestu nějak zkrátit?“zeptám se a zadívám se na ní. Po pravdě jsem toho měla dost, tím vysedáváním v tvrzi jsem pořádně zlenivěla. „Příště se lépe připravím, až půjdeme zpět. Ale teď už toho mám vážně dost. Všechno mě bolí a asi budu za chvíli docela nepříjemná.“

Loira el-Aravan z Nargadu - 26. srpna 2010 17:58

„Bohužel, všichni čarodějníci jsou pryč,“ potvrdím, že jestli je za tím magie, musíme se spolehnout na Kaina a jeho služebnici. Chtě nechtě. Více nechtě. „Ve městě bychom měli někoho sehnat. Nebo najmout. Aspoň podřadného čarodějníka,“ co na mysli, to na jazyku. Wallenoorská magie je silná a být jí v cestě jako první se nelíbí nikomu. Pohlédnu na Tamiána, přimhouřenýma očima pozoruje bojiště – také se mu něco nezdá. Tváří se, jako by stále nemohl přijít na to, co tam nehraje. Samozřejmě, krom jediné přeživší. „Běž,“ pobídnu trpaslíka. Stát na dešti v lidské podobě se mi nelíbí o nic víc, než ostatním. Čím dříve bude tahle epizodka za námi, tím dříve budeme v suchu a teple. Nepřiznám, že mnou zmítají pochyby, že z části a čisté zvědavosti chci zjistit, co se stalo, z části bych se raději místu vyhnula. Oklepu se zimou a proměním se zpět do tygří podoby. To aby mě nedráždily lidské myšlenky a aby instinkty a zostřené smysly pomáhaly odhalit možné nebezpečí. Třeba to trpaslík domluví i bez dalšího krveprolití. Třeba uděláme dobrý skutek, naše osudy by si trochu dobra zasloužily... Třeba získáme kořist, která by se dala směnit za něco užitečného.

Strážce - 26. srpna 2010 18:15

Průzkum Břit-vous se nakonec, s vědomím, že by z toho něco mohlo kápnout a že to není úplně a naprosto očividná past, vydá prozkoumat mrtvé. Přiblížíš se a sleduješ hlavně ženu, ale ta o tebe nejeví zájem. Pohupuje se a naříkavě si prozpěvuje nějaký prastarý žalm k bohům. Dle toho, co pochytíš, je prosí o odpuštění, nebo rychlou smrt. Slova v obecné řeči se střídají s tobě neznámými jmény míst a osob ve Starém jazyce. Vyhneš se bábě, prozatím. Prohlédneš, co se dá. Opravdu, je tu truhla. Co v ní, netušíš. Ale je na ní zámek jak pěst, tak sakra něco uvnitř být musí! Dále tě zaujme jeden z mrtvých mužů. Fakt fajnová lehká kroužková košile, co by ti aj byla. Oproti ostatním, zdá se, i málo používaná. A dokonce skoro nepoškozená. Frajerovi jen trčí z prsou šíp, taká malá dírka, to by šlo spravit i na koleně. Nakloníš se blíž... Chlap zabublá, zakrvácí, otevře studené oči a upře je na tebe. Napřáhne se k tobě pazourama, tak tak uhneš. Lekl ses, že sis málem pustil do kalhot. „Kde je? Kde je?“ zasýpá a snaží se rozhlédnout, otočit, snad i postavit. Není to moc dobrý nápad. „Musíme ji zachránit!“ dodá, zvedne se na jedné ruce a zase padne zpět. „Musíme! Mého koně!“ zařve, že je to slyšet i u ostatních a znovu se pokusí ochromen bolestí vstát. V tom všem si Břit-vous uvědomí, kde už takové opeření šípů viděl. U elfů.

Strážce - 26. srpna 2010 18:25

soukromá zpráva od Strážce pro Těžká cesta „Potrvá a nemohli,“ odpoví Avaret na dvě tvé otázky najednou. „Často budeš takto cestovat, aby ses vyhnula zbytečnému použití magie. Měla by ses naučit v přírodě žít. Mezi lidmi se málokdy budeš cítit dobře, musíš se cítit dobře v lesích, hvozdech, na pláních... Pojď, odpočineš si a pak ti ukážu, co pro tebe les má.“ Po chvíli odpočinku a namočení bolavých nohou do studánky ti Avaret ukázala základy přežití v divočině. Jak rozdělat oheň jen s pomocí kamene a tvé dýky, kde najít lesní plody, jak ulovit divokého králíka do oka, jak si udělat provizorní přístřeší z větví, kde najít byliny na pročištění vody a na čaj. Jak poznat znamení hraničářů a najít skrýš s nouzovými zásobami. Jak se přiblížit nepozorovaně k lani. Jak se vyhnout nevrlému medvědovi. A mnohem více. Zabralo vám to celý den (naštěstí je pod mrakem a Avaret tak může pod korunami stromů chodit) a už ti to nepřipadalo tak hrozné. Večer sedíte u ohně, cítíte vůni pečeného masa a odpočíváte. Avaret tě nechává čistit nasbírané houby poté, co tě upozornila, jak poznat ty nejjedovatější z nich. Je klid a ty máš čas na případné otázky. Avaret jen sedí dál od ohně a zamyšleně hledí na oblohu. Opravdu, je to krásné. Jasná obloha je posetá hvězdami, jako drahokamy. Deset souhvězdí, znaků deseti bohů, na vás shlíží, jako by chtěly vyprávět příběh o univerzu.

Algila Rosevin z Daricie - 30. srpna 2010 19:40

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cesta Avaret odmítne a vysvětlí, proč si to všechno odchodíme. Samozřejmě jsem to chápala, kdybych se pořádně připravila, tak bych nemusela používat zbytečně magii. Napadlo mě, proč to neřekla když viděla jak se ploužím. „Tak dobře.“ Souhlasím a jen co si trochu odpočinu začne mi Avaret ukazovat, jak přežít v divočině. Nakonec to byla celkem zábava, Avaret toho uměla hodně, nevím proč, ona nakonec nic z toho nepotřebovala... možná si to pamatovala ještě z doby kdy nebyla upírem. Nakonec jsme se večer utábořili, nad ohněm vonělo pečené maso, kručelo mi z toho v břiše, ale dál jsem se věnovala čištění hub. Když mi Avaret takhle všechno ukázala, viděla jsem, že kolem mě je vše co bych mohla potřebovat. Vzpomněla jsem si na Dagerona a přemýšlela o tom, kde je a jak se má a co dělá. Posteskla jsem si, ale pak jsem myšlenky na něj ze sebe setřásla. Jistě se měl dobře, ať už je kdekoliv. Pohlédnu na nebe stejně jako Avaret. „Krásná noc.“ Řeknu a zase se začnu věnovat houbám. „Avaret... “ začnu pomalu. „Když máme teď takový klid... co kdyby jsi mi řekla proč jste mě jako díte unesli od rodiny? Zajímalo by mě... proč jste jim prostě neřekli, že mě chcete učit magii namísto toho únosu? A proč jste mě pak tak dlouho drželi v kobce?“ zadívám se na ní. „Už jsem dospělá. Můžeš mi to prozradit.“ Požádám ji. Sice mi říkala, že mi to prozradí až když dokážu osedlat Noční Můru, ale možná to jen řekla, proto že jsem na odpověď nebyla připravená.

Geidan Stål - 05. září 2010 15:30

Protočím oči k zamračenému nebi nad trpaslíkovou "dobromyslností". Když přežila tohle krveprolití, Kain ji k sobě asi ještě povolat nechce. Ale on už míří pryč. Doufám, že na nás nepřivolá nějakou pohromu, jinak to bude on, kdo půjde za Kainem, a to velice rychle. Držím ruku na Svairově kohoutku, aby ho nenapadlo tam jít. Pak si ale dřepnu, abychom na takovou dálku nebyli vidět. Jistě, kdyby nás někdo pozoroval, věděl by o nás, ale to už bychom taky mohli být mrtví. A do menšího cíle se hůře strefuje. To mluvení z bojiště se mi nelíbí. Vojáci se v životě asi provinili, proto jim Kain nedopřál rychlou smrt. Rozhlédnu se okolo, jestli někde neuvidím něco, co by poukázalo na jeho vševidoucí oko. Kdyby se objevili havrani v určitém počtu, jistě by to (jako vždycky) znamenalo, že smrt je blízko, a pokud člověk moc vzdoruje, je povinností kněze ukázat našim ovečkám cestu na onen svět. Třeba ti ležící tam jen neví, jak na ni vykročit. Přesto to tentokrát nechám na trpaslíkovi. On si vymyslel, že tam půjde.

Sir Angar z Xirie - 07. září 2010 17:39

Stále stojím na místě a čekám co trpaslík mezi mrtvolami odhalí, sám ovšem nemám zájem mu jít nějak pomoci. Ne že by mi smrt vadila, vždyť je součástí mého života, ale hromady smrdutých mrtvol mě zkrátka nelákají. „Nelíbí se mi to.“ Zamumlám si pro sebe. Na takový masakr je tu nějak klidno. Až moc klidno řekl bych. A ty mrtvoly, nikde nevidím žádná těla, která by patřila útočníkům. Buď se karavana příliš nebránila, nebo byl útok natolik překvapivý, že to ani nestihli. Druhá možnost mě znepokojuje víc. „Měly bychom pokračovat, něco tady smrdí.“ Navrhnu směrem k Tamiánovi, když se od trpaslíka ozve nějaký hluk. V první vteřině mě napadne, že se jedná o útok, ale to je tím že nic jiného ani neočekávám.

Břit-vous - 10. září 2010 13:13

Průzkum Je mně trochu ouzko, ale konečně se děje něco víc než jen sešlapávání podrážek. Napnutý jak lovecký pes se plížím tou zkázou. Bábě se vyhnu, radši nic neříkám – ještě by se na mě vrhla a něco chtěla. Však sa dočkáš, babičko. Já ťa tu trpět nenechám, slíbím jí v duchu posmutněle a jdu se zaobývat poklady, které tu mohou být skryty. Chvilku strávím čučením na zámek, ale pak se rozhodnu netupit sekérenku a jdu očíhnout mrtváky. A jeden z nich vypadá tuze slibně, hlavně jeho zbroj. Jeho oživnutí už mě tak netěší. Uskočím a syčivě se nadechnu přes zuby, sekeru před sebou. Nesnáším-mrtváky-zkurvené! „Elfi,“ zašeptám při pohledu na šíp a vyděšeně se rozhlédnu, ruku na srdci, zda z něj už netrčí elfí šíp. Přikrčím se a posuňkem naznačím chlapovi, aby se vrátil do kaluže vlastní krve, druhým pak aby nedělal rozruch. „Pšš, už je to dobré,“ přikleknu k němu, „už som tu. Pověz mi, co sa ti stalo?“

Sherleg z Mazorského lesa - 15. září 2010 16:29

Znovu na cestě Nové trmácení po světě by mi ani tak nevadilo. Přestože jsem se přifařila ke skupince skutečně podivuhodných osob se samozřejmostí sobě vlastní, nikdo neprotestoval a já nemám ve zvyku kňourat a otravovat společnost bolestínstvím. Naopak jsem vděčná za společnost. Putovat zemí sama bylo čím dál těžší. Ve skupině se chovám poměrně klidně, nevrhám se nikam bezmyšlenkovitě a spíš zaujímám pozici pozorovatelky v pozadí. Beze slova pomáhám při zakládání tábořiště a i když toho moc neuvleču, srdnatě se se svými úkoly potýkám. Posledních několik nocí nebylo zdaleka tak teplých a ráno jsem se probouzela křečovitě schoulená do klubíčka, přitulená k jednomu či druhému členu skupiny (s oblibou vyhledávám Loiru, vzácně Tamiána) s pěstmi zaťatými zimou. Ještě chvíli mi potrvá než se aklimatizuji a uvyknu tvrdšímu režimu i počasí. V porovnání s tímhle promočeným a prochladlým hubeným obdobím byl pobyt v hospodě u dolů hotový luxus, ale jsem ráda, že jsem pryč. A tak každý den vyhledávám drobné radosti a povyražení, která by mi vynahradila nepohodlné cestování. Krátím si cestu pozorováním světa, lidí i bloumáním v myšlenkách. Někdy se snažím soustředit na věci ve své mysli... Den ode dne je to však těžší a má neposednost i drobné záchvaty optimismu se zvolna mění ve splihlost a apatii. Ani svůj meč, zabalený v hadrech, který jsem se cestou naučila vláčet na zádech (u pasu bych jím asi šourala po zemi) už nevláčím s takovou hrdostí a zodpovědností. To až pohled na město před námi, přestože zatím jen v hrubých, spíš tušených, obrysech, mi dalo novou naději a zvedlo mi náladu. Znatelně jsem pookřála, nastražila uši a zazářila novou dávkou zvědavosti a naděje... O to větším překvapením je nález spáleniště. Měla už bych být zvyklá na tyhle hrůzy. Svět je jich plný a já už taky cosi prošla. Ale nečekaná scenérie mnou otřese. V první chvíli ztratím barvu z tváře, ve druhé jen těžce překonám touhu schovat se za někoho z dospělých... ale jedno z předsevzetí na tuto cestu je: necouvat a neschovávat se... pokud to nebude nezbytně nutné. Ostatně, mám přece meč a poslání a bohové přejí odvážným...nebo tak nějak se to říká. V tuto chvíli si ale moc odvážná nepřipadám. Zůstala jsem nehnutě stát na úrovni ostatních, ale víc pohybu by ze mě asi jen tak nevyrazili...kromě rychlého postupu na opačnou stranu. Našpulím rty a podmračeně přehlížím hrůznou scénu. Kouř a smrad mě štípe v nose, cítím, jak se mi chloupky v zátylku naježily a rysy tváře ztuhly. Ostatní se však rozhodli konat. Loira shodila šaty a změnila se přesně tak, jak jsem chtěla dávno vidět za dne. Vykulila jsem oči a trochu mátožně posbírala její šatstvo, aby se neválelo na zemi, jakobych sledovala úžasné představení, které bere dech. O fous zajímavější je však její pohyb mezi stromy a pak její sebevědomý návrat. Viděla jsem už ženy, které se nestyděly za svou nahotu, ale jejich těla i postoje neměly zdaleka takovou eleganci a hrdost jako Loira. Musím však uznat, že také jejich způsob obživy byl výrazně odlišný... Mezitím se na průzkum vydá i Břit. Cestou jsem si ho oblíbila a vduchu jsem ho adoptovala, ačkoliv jsem věděla, že ho to díky mé rase dvakrát netěší. Byla mi od počátku blízká jeho jadrná řeč i otevřenost a několikrát jsem se o totéž pokusila. Výsledek sice nepůsobil tak autoritativně, ale možná to chce jen trénovat... Sir Angar má na situaci dost podobný názor jako já, osrtatně jako většina z nás. Přijde mi zbytečné to zmiňovat, nemluvě o tom, že tu smrdí především mrtvoly, což je více jak zjevné. Tentokrát ale spolknu pilovanou trpasličí výmluvnost a nakrčím nos. Ano, smrdí tu mrtvoly...a asi jim už nepomůžeme... Zaujal mě pohyb na spáleništi, Břit uskočil od ležící postavy a znovu k ní přiklekne. Vypadalo to trochu kuriozně, ale vida trpaslíkovu ostražitost, také se začnu kolem nás rozhlížet. Vím, že Loira nikoho nespatřila...ale jistota je jistota.

Strážce - 30. září 2010 17:09

soukromá zpráva od Strážce pro Cesta „Každá noc je krásná, pro takové, jako jsme my dvě. Dcery noci,“ řekne s hlubokým zamyšlením. „Víš, my nejsme zrovna nějací lidumilové. Lidé, jako byli tví rodiče, jsou pro nás prostě lovná zvěř. Jídlo. Něco k zahnání hladu v nejhorších chvílích, kdy si nemůžeš vybírat. A zábava. Jsme krutí, temná magie, která nás oživila, je podstatou toho, kým jsme. Kdyby velitel tehdejšího nájezdu nerozpoznal tvé magické vlohy, zemřela bys.“ Avaret mluví příkře a bez nádechu přátelství, který byl tak běžný v její řeči již několik posledních let. „My jsme tě nikdy nechtěli učit magii. My tvou magii potřebujeme, abychom přežili. Jednou za několik desítek let potřebujeme nekromanta, aby svou magií a složitým obřadem dokázal prodloužit náš neživot. Tentokrát jsi tím nekromantem ty. Nic není zadarmo. A upíři jsou monstra. To si pamatuj a nikdy to nezapomínej,“ řekne s důrazem na slově „nikdy“ a zahledí se ti do očí. „Zavřená jsi byla proto, abys snadněji zapomněla, kým jsi byla. Protože stát se čarodějkou z vesnické dívky, to je znovuzrození. A taky proto, že tak mladá jsi nám prostě k ničemu nebyla. Zemřela bys dříve, než bys pochopila nebezpečí, kterému tě magie vystavuje. Tvá aura byla příliš slabá. A v naší tvrzi nebyl nikdo, kdo by měl čas se o tebe starat.“ „Možná je to kruté, ale my to tak nikdy nebudeme cítit. Naše srdce již staletí netlučou. Neznáme lásku, neznáme pochopení, neznáme lítost... Je to vše, co jsi chtěla vědět?“ zakončí Avaret svou řeč.

Strážce - 30. září 2010 18:02

Tábor mrtvých Scaywen i Sherleg se stále nedůvěřivě rozhlíží, ale ať tuto spoušť způsobil kdokoli, tady už není. Přesto, instinkt vám velí držet se nízko při zemi a být ostražité, pokud jsou šípy opravdu elfské, to, že protivníka nikdo nevidí ani necítí, ještě neznamená s jistotou, že odešel. Není elf, jako elf... Když Angar ohodnotí již po několikáté situaci a rozhodne (jako několikerý v pořadí), že by bylo lepší se místu vyhnout, Loiře v její kočičí podobě prostě dojde trpělivost. Několikrát mrskne ocasem a rozběhne se mezi vysokou trávou k trpaslíkovi. Svair trhne Scayweninou rukou, ta ho ale zadrží a tak se po ní pes jen ublíženě podívá. Všichni vidíte, že jeden z předpokládaných mrtvých, je živý až dost. Dokonce k vám doléhají i fragmenty hovoru. „Přepadli nás, elfové z Arz`zaru. Byli to oni, určitě!“ chytí trpaslíka za kazajku a silně s ní zatřese, aby dodal slovům váhu. „Nečekaně, ze zálohy. Nešlo jim o kořist,“ chrchlá a občas vyplivne krev. „Viděl jsem je. Bezbranné chytali do sítí, odvlekli je. Pobili ty, kteří se jim postavili. Byli jako zvířata! Musí jít o něco velkého, jinak by dohodu neporušili!“ „Musíme ji zachránit,“ změní muž téma, „mají Adrianu, princeznu z Daricie!“ Pak vás přeletí očima, jak tebe, tak ty, které možná zahlédne, možná tuší. „Musíte... Dostanete odměnu. Jste žoldnéři?“

Algila Rosevin z Daricie - 30. září 2010 18:45

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cesta Její slova mnou otřásli a přesto jsem tomu odmítala věřit, aspoň v jejím případě. Přece není možné, aby byla taková jak tvrdí. Mohla by to být celou dobu jen přetvářka? Ne... ani náhodou. Polknu a na chvíli se přestanu zaobírat houbami, zadívám se na ní. „Ne... nikdy na to nezapomenu.“ Slíbím. Kupodivu jsem necítila zlobu za to co udělali, sice jsem si na rodinu pamatovala i na svůj život ve vesnici, ale když jsem se snažila vybavit se tváře, nešlo to. Za matku jsem považovala tak nějak Avaret. Ale to, že mě hodlají zneužít k prodloužení svých životů, předpokládala jsem, že to znamená mou smrt. Něco takového se neobejde bez oběti. „To prodlužování vašich životů nejspíš bude stát ten můj, že?“ zeptám se trochu moc klidně i když ve mě byla malá dušička. „Za jak dlouho se to má stát?“ Povzdychnu si. „Ale ty taková nejsi, Avaret. Monstrum, ke mě jsi se vždy chovala hezky, někdy přísně, ale nikdy ne krutě. Což bych u monstra očekávala. A nevěřím, že by jsi to celou dobu jen předstírala. Když pomyslím na matku.... jako první se mi vždy vybavíš ty.“ Pokrčím rameny a zase se věnuji houbám.

Strážce - 02. října 2010 20:29

soukromá zpráva od Strážce pro Cesta „To víš, že ne. Bude tě to stát hodně sil, ale život rozhodně ne. Někdo o život samozřejmě přijde, mocná magie vyžaduje oběti. Ale ty budeš v pořádku,“ uklidní tě. „Bude to brzy, tvůj výcvik brzy skončí. Tvá magická síla je mocnější každý den, umíš už skoro vše. Chybí ti jen zkušenosti, ale už brzy ... nás budeš moci opustit. Určitě si pamatuješ, co má být tvá konečná zkouška. No a pak tě ještě čeká souboj. Takže nespěchej.“ „Najez se, půjdeme spát,“ přeruší tvé myšlenky Avaret. Patrně si váš zvláštní vztah také připouští a něčeho se bojí. I když ... ona? Bát se? „Zítra dorazíme do Nargradu. Hlavního nargadského města. Bude se ti líbit. A také ti ukážu, jak lovím. Chtěla jsi to vidět, myslím, že bude čas. Musíš se naučit o upírech co nejvíce.“ Když dojíš a spokojeně se natáhneš pod hvězdy, usneš. Probudíš se, nevíš, jak dlouho jsi spala, ale měsíc je stále na obloze. Převalíš se, Avaret u vyhaslého ohniště není. Zaslechneš vítr. Podivný vítr, zvláštní, jako by se v něm nesl zpěv. Posadíš se, rozhlédneš se, přitáhneš si nohy k tělu – je chladno. Chvíli nasloucháš. Že tady tvá učitelka není, to tě nechává klidnou. Přece je noc, její čas. Vstaneš a tiše jdeš za neznámým hlasem. Opatrně, ve světle měsíce se plížíš stíny, ani nevíš, kdy ses to tak naučila. Jako by se stíny staly tvým druhým přítelem. Dostaneš se na okraj palouku, přikrčíš se. Ve světle měsíce zde zpívají a tančí ženy, nahé, jen ve vlasech mají vpletené kvetoucí větévky. Jejich chodidla se dotýkají trávy jen lehce. Všimneš si ještě něčeho... Na druhé straně, u lesa, leží v trávě velký černý panter a u něj sedí jedna z žen, která právě netančí.

Břit-vous - 03. října 2010 14:18
	Tábor mrtvých Chytím muže za zápěstí, ale ne abych strhl jeho ruce, ale abych mu dal na vědomí, že jej slyším. Smrt si často první bere zrak. Když se doslechnu, po čem elfové šli, zvednu paži a mávnu ostatním, aby šli blíž. „Žoldáci svého druhu, správně,“ přikývnu, oči upřené do jeho. „Kedy sa to stalo? Kudy možů jít?“ A i na to, kam ho máme odvést se zeptám.

Strážce - 06. října 2010 19:04

Tábor mrtvých Muž zakucká, bledne ti přímo před očima. Mezi tím se odněkud vynořila Loira i několik dalších, co se rozhodli přiblížit. Tou dobou, co se s mužem bavíš, se věnuje jeho zranění. Za normálních okolností by nahá žena mohla možná vzbudit mužovu pozornost, ale situaci okolo princezny bere velmi vážně. „Nevím, byl jsem v bezvědomí. A podle výrazu tvé parťačky odhaduju, že na trestnou výpravu se už nevydám.“ Loira jen ztěžka odvrátí zrak a pokývne směrem k ráně. I kdybyste šíp vytáhli a ránu ošetřili, je pozdě. Co by to byl za šíp od temných elfů bez jedu? Okolí rány v okruhu několika prstů již postihla nekróza a je jen otázka času, kdy otrava postoupí až k srdci. A toho času muži mnoho nezbývá. „Arz`zar je kus na východ. Ze severní strany štítu hory. Stezka se nedá přehlédnout, stojí u ní stará Kainova svatyně. A znamení elfů, která mají lidi odradit od toho prokletého místa.“

Algila Rosevin z Daricie - 06. října 2010 19:22

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Cesta a nahé tančící ženy Usměji se na Avaret. „Jsem moc ráda, že mi tak věříš.“ Řeknu a asi by nic nemohlo tak polichotit jako, když řekla že jsem každým dnem silnější. Pak ale zvážním. „Ano.. ten souboj.“ Povzdychnu si. „Věř nebo ne... ale myslím na něj skoro pořád.“ Zamračím se. Prozradí mi, že zítra dorazíme do hlavního města a také, že mi ukáže jak loví. Je mi jasné, že to nebude pěkné, ale vážně na to přikývnu. Najím se a pak Avaret popřeji noc. Netrvá to dlouho a usnu. Ale když se probudím je stále tma, a Avaret nikde. Posadím se, ale Avaret nikde nevidím, nejspíš odešla lovit. Ale slyšela jsem zpěv. Byl zvláštní, něčím jiný. Zachvěji se, je zima a tak se schoulím. Po chvíli vstanu a odhodlám se jít zjistit odkud ten zpěv pochází. Po chvíli si uvědomím, že se tiše plížím stíny, ani nevím kdy a jak jsem se to naučila. Dostanu se k palouku, kde se schovaná přikrčím a hledím na nahé ženy, které tančily a na druhé straně lesa ležel černý panter spolu s jednou z žen. Nebyly to víly? Ne... driády? Nejspíš ano a ten panter by mohl být duch lesa. Asi bych se měla vrátit a nerušit je, ale byl na ně opravdu hezký pohled. Byly takové bezstarostné a svobodné. Ony si nemusely dělat starosti s magií ani co bude v budoucnosti. Pro ně bylo nejspíš jen důležitá tahle chvíle. Trochu jsem jim záviděla, ale jen trochu. Můj život se mi celkem líbil, těšila jsem se na dobu až budu moci jít kam budu chtít a dělat co se mi zachce. Až budu moci cestovat a poznávat další lidi, najít si přátele, opravdu jsem se na to těšila. Narovnám se a vystoupila z úkrytu, ale nešla jsem k nim. Jen jsem tam stála, tak aby si mě všimly a dívala se na ně. Nechtěla jsem je vystrašit.

Strážce - 06. října 2010 19:51

soukromá zpráva od Strážce pro Dryády Vystoupíš z úkrytu a je to jen jeden úder srdce, než si tě všimnou. Přestanou tančit a jedna z žen se zjeví přímo před tebou. Teď už nevypadá tak bezstarostně, vlastně je trochu děsivá. Rozhodně není člověk, i když její tělo je lidskému podobné. Je vysoká, vyšší než ty. Statná, svalnatá a s neobyčejně hladkou kůží. Jen obličej a smrtelně vážný výraz v něm k člověku prostě nepatří. Stejně tak velmi jemné, hedvábné šaty vypadající jako utkané z pavučiny, které jsi z větší dálky neměla šanci zahlédnout. „Kdo jsi?“ promluví na tebe žena zpěvným Starým jazykem v dialektu duchů. „A co tu chceš? Narušila jsi posvátnost místa i okamžiku. Mluv!“ zasyčí výhružně a založí si ruce v bok. Matně vzpomínáš na Staré jazyky a rituály představování. Měla by ses představit. Pokud tak učiníš, tak co nejpřesněji, aby duchové měli představu, kdo jsi. Jméno, všechny možné tituly, odkud jsi, kým jsi, čí jsi potomek, ke komu patříš, za koho se považuješ... Nic nevynechat, raději říct více, než méně. Nebo ještě můžeš mlčet, ale to by asi nebylo v této situaci dobré gesto.

Algila Rosevin z Daricie - 06. října 2010 20:25

soukromá zpráva od Algila Rosevin z Daricie pro Dryády Najednou se přede mnou jedna z žen, dryád zjevila a vypadala vážně naštvaně. Všimnu si i šatů, zvláštní. K čemu jsou šaty, když nic nezakrývají. Ale to jsem nechala teď být, vypadalo to tak že jsem se dopustila opravdu něčeho špatného a teď se z toho budu muset vykecat. Polknu. „Omlouvám se. Jmenuji se Algila Rosevin z Daricie.“ Začnu a vážně asi bude lepší říct všechno, kdo ví jaké tyhle bytosti mají schopnosti. „Má matka byla Algila Rosevin a otec Marcus Rosevin. Jsem čarodějka, nekromantka, ale stále studuji. Cestuji s upírkou a nekromantkou Averin do hlavního města za trochu odpočinku po studiu a také abych se něco více dozvěděla o upírech s kterým je na konci mích studií čeká souboj.“ Vydechnu a snažím si vzpomenout jestli jsem na nic nezapomněla. Myslím, že ne. „Omlouvám se... nechtěla jsem vás při ničem vyrušit. Ale probudila jsem se v našem táboře a má společnice někam zmizela. Slyšela jsem zpěv a tak jsem se šla podívat odkud přichází.“ Začnu vysvětlovat co tu dělám. „Sledovala jsem vás, a musela obdivovat vaší svobodu a krásu. Nemohla jsem odejít, ale zároveň mi nepřišlo správné vás špehovat a tak jsem se raději ukázala.“ Řeknu po pravdě. „Opravdu mě moc mrzí, moc o vás nevím a netušila jsem že jsem na posvátném místě, ale nevědomost neomlouvá.“ Pronesu kajícně. Napadlo mě, že bych možná mohla navrhnout, že to nějak odčiním, ale hned jsem to zavrhla. Nevím o Dryadách dost abych jim něco takového nabídla, kdo ví jak by toho mohli neužít.

Břit-vous - 07. října 2010 18:05

Tábor mrtvých „Urobils cos mohl.“ Pevně sevřu mužovu dlaň a vážně se mu zadívám do očí. „Za tvoju odvahu ťa čaká čestné místo mezi tvými předky. Nepřinesl jsi žádnou pohanu rodovému jménu, do posledních chvil si plnil svoje poslání.“ Ještě jednou se podívám na Loiru, snad pro jistotu, jestli nechystá nějaké úžasné kouzlo, které by zvrátilo smrt. „Myslím, že by ti někeří z mojich parťáků mohli dopřát nějaké slovo na cestu od všelikých božstev. Já ti jen možem říct, že sa poradíme a já budem pro, abysme udělali, co žádáš, nebo aspoň dali vědět někomu, kdo by sa s tím mohol vypořádat.“ Zkřivím rty. „A v tomhle všivém světě si, až tvoja duša odejde, vezmu z tvojeho těla zbroj.“ Vytáhnu dýku. „Jestli budeš chtít, řekni a usnadním ti odchod.“

Strážce - 23. října 2010 15:39
	Tahle jeskyně už delší dobu nefunguje podle mých představ a rozhodl jsem se ji ukončit. Doufám, že jste se aspoň trochu bavili a že s některými se ještě uvidím. Díky za hru.