Pravá ruka - 09. dubna 2018 21:33

Pravá ruka - 11. dubna 2018 16:27

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Stopování divoké zvěře Jak to bylo dlouho, co tě pohřbili do země a zasypali hlínou? Jak to bylo dlouho, co jsi v temnotě spatřila obličej svého bratra, který na tebe mířil nabitou zbraní? Jak je to dlouho, co kráčíš po té prašné cestě do města, o kterém jsi nikdy dřív neslyšela? Ovanul tě chladný vítr. Stála jsi na lesní cestě, která se táhla daleko od města, ze kterého tě vyhnali. Nikdo nechtěl sdílet čtvrť s monstrem, ostatně, kdo jiný by to měl vědět lépe než-li ty? Lovila jsi svou vlastní rasu, dokáže ti vůbec odpustit? Každý krok byl teď jednou řečnickou otázkou, na kterou sis sotva dokázala odpovědět. Slunce pomalu mizelo za vysokými stromy a celá krajina se pomalu nořila do tmy. Už od první chvíle ti přišlo, že tma je ti větším přítelem než kdokoliv na tomto širém světě. Do temnoty tě lidé většinou nepronásledovali, i když jsi věděla, že nepolevují a nezastavují. Jejich stopaři a hledací psi nenechali stopy nikdy vychladnout. Pomalu ale jistě se ti utahovala smyčka kolem krku. Den se pomalu měnil v noc, ale oni tě neztráceli jako ty předešlé noci. Byli ti stále blíž. Tak moc, až jsi viděla záři baterky, která namířila na keř kousek od tebe a zmateně sjela ze strany na stranu. Zanedlouho se ke světlu přidal i zběsilý dusot tlapek, které se zabořovaly do hlíny. Vynořila se první bestiální šelma, která po tobě ve vysoké rychlosti skočila. Chtěla se ti zakousnout do předloktí, ale už při prvním stisku bylo něco špatně. Pes padl do trávy, mocně zakňučel a se staženým ocasem se stáhl. Zůstala po něm jen loužička krve a pár vylomených zubů. „Tam, tam je!“ slyšela jsi mužský hlas, jak někde nedaleko od tebe křičí. Vzduch naplnil pach kouře a ozval se výstřel. Kulka tě naštěstí nezasáhla, neboť střelec střílel spíše naslepo. Přesto to byl varovný signál, který ti radil, aby ses stáhla. Věděla jsi, že nemá cenu pokoušet se ukrývat v křoví, psi tě najdou podle pachu. Musela jsi běžet dál. Proplétat se skrz nízkorostoucími větvemi až na samotný okraj lesa, kde začínala louka. „Už nikam neutečeš!“ křičel jiný mužský hlas. Teď už jsi je i viděla. Trojice mužů, mezi kterými byl i tvůj bratr. Jeden z nich na vodítku vedl loveckého psa, ale nebyl to ten stejný, který na tebe zaútočil. Ten nejspíš zůstal někde v lese. Druhý na tebe mířil nabitou puškou, stejně jako tvůj bratr. Všichni tři se k tobě přibližovali a byli odhodláni tě kdykoliv zastřelit. Ostatně, takhle to mělo být, ne? Neutíkala jsi. Nemělo to smysl. Na louce bys jim stejně neutekla. Dva muži tě srazili na kolena a tvůj bratr ti přiložil zbraň k hlavě. Moc dobře věděl, že existuje mnoho metod, jak noční rasu zabít. On na to měl celou noc. Ještě než položil prst na kohoutek, ozvalo se hlasité bouchnutí, odněkud z lesa. Všichni jste se tím směrem jen ohlédli. Nebylo to nic důležitého, co by mělo lovce zastavit od finálního útoku na svou kořist. Prst sklouzl na kohoutek. „Kam se poděla lidská férovost?“ řekl hrubý hlas, který se ozýval zpoza tvého bratra. Ani jeden z mužů, kteří tě drželi na zemi, ba dokonce ani pes, si nevšimli přítomnosti někoho dalšího. Jeden z mužů ti držel hlavu tak, žes mohla hledět pouze do země, takže si toho masakru byla ušetřena. Během chvíle nikdo z útočníků nebyl schopen stát na nohou. Mužům nepomohly ani nabité zbraně. Dva byli mrtví hned, jeden - tvůj bratr - zůstal ležet na zemi v bezvědomí. „Chodit do lidských měst není chytré,“ ruku k tobě natáhl někdo zcela neznámý. Pozoroval tě svýma žlutýma očima a měřil od hlavy až k patě. Poté udělal jeden krok k tobě blíž a přičichl si. S přimhouřenýma očima poté dodal: „To ty ale ještě nemůžeš vědět.“ Svou plnou pozornost pak přesunul k tvému bratrovi. Oběma rukama zvedl ze země kamen a spolu s ním se postavil nad jeho hlavu. Co s ním chtěl dělat bylo nejspíš zřejmé.

Ylaya - 11. dubna 2018 17:39

soukromá zpráva od Ylaya pro Lovec, nebo lovná zvěř? Od chvíle, co jsem se probudila v té vlhké hlíně bylo všechno špatně. Byla jsem na útěku, netušila jsem, kam mám jít. Skrývala jsem se ve stínech a ven vycházela pouze v noci. Brzy jsem ale za zády ucítila mrazivý chlad. Věděla jsem, že mě někdo pronásleduje. Od té doby jsem nezamhouřila oka. Ať jsem utekla jakkoliv daleko, mí pronásledovatelé byli stále blíž. Dýchali mi na paty a já věděla, že je jen otázkou času, než mě dostihnou. Ještě nebyla úplná tma, ale já už opustila svůj úkryt. Musela jsem, byli blízko. Prchala jsem křovinatou krajinou a za sebou slyšela štěkot psů. Chytli moji stopu, teď už se jich nezbavím! Přikrčila jsem se, když tmu kousek ode mne prořízlo světlo baterky. V tu chvíli se ze tmy vyřítil pes. Vyceněné zuby, uslintaná tlama, vrhnul se na mě. Stačila jsem jen zvednout ruku, abych si chránila obličej, čekala jsem bolest, jak mi bude rvát maso od kosti, ale nic takového se nestalo. Pes skousnul ale okamžitě se pustil a s bolestivým kňučením se opět ztratil v temnotě. Neměla jsem čas nad tím uvažovat. Znovu jsem se rozeběhla. Když jsem se otočila, zcela zřetelně jsem viděla tři postavy. Bodlo mě u srdce, když jsem v jednom z mužů poznala Luka. Prchala jsem tmou ale bylo to marné, dostihli mě a já se ani nebránila. Jen jsem klečela s hlavou skloněnou a čekala, až mě zabijí. Prosit o milost bylo zbytečné. Ani já bych prosbu nevyslyšela, natož Luk. Nedívala jsem se na něj, prostě jsem nemohla. Po tváři mi stekla slza a já cítila, jak to pálí. Se skloněnou hlavou už jsem jen čekala na poslední ránu. Ta ale nepřišla. Zaslechla jsem ránu a poté tichý, vyrovnaný hlas. Nevšimla jsem si, že by tu byl ještě někdo čtvrtý. Zřejmě si toho nevšimli ani muži, protože během chvíle leželi všichni tři na zemi. Dva mrtví a jeden v bezvědomí. Luk! Musela jsem se ovládnout, abych se k němu okamžitě nevrhla. Pomalu, jako vyděšené dítě, zvednu hlavu, a podívám se na muže před sebou. Alespoň odhaduji, že je to muž. Pár vteřin hledím na nabízenou ruku a poté se jí chytnu a nechám ho, aby mi pomohl na nohy. Tohle je pro mě těžké, vždyť to není tak dávno, co jsem sama držela v rukou pušku a zabíjela. A teď mě jeden z těch, které jsem s takovou radostí lovila, zachránil. Pocítila jsem zvláštní rozpor. Styděla jsem se před ním. Nebo jsem možná měla strach, že mě prokoukne. Že ví, že jsem vrah. "Děkuju za pomoc." Zamumlám a zimomřivě si obejmu paže. Chvíli jen apaticky hledím na to, co dělá, když mi to konečně dojde. "Ne!" Vykřiknu a vrhnu se k němu, chytím ho za paži, abych ho zastavila dřív, než Luka zabije. "Prosím, nezabíjej ho. Je to můj bratr." Vím moc dobře, že má plné právo chtít se ho zbavit. Vím, že pokud to neudělá, bude Luk lovit dál. I tak ale nedokážu stát a přihlížet. Je to přeci můj bratr. Dívám se na muže prosebným pohledem a ani se snad neodvažuji dýchat.

Pravá ruka - 11. dubna 2018 21:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Muž na tebe zmateně pohlédl. Až teď sis konečně mohla prohlédnout celou jeho postavu, která se skládala výhradně z trnů. Ty vedly od hlavy až po kostrč. Pokrývaly celá záda a tvořily tak dojem jednoduchého pláštíku. Jeho pokožku očividně tvořily šupiny, které pozvolna přecházely v lidskou kůži v místech zápěstí a těsně nad kotníky. Na všech končetinách měl pak dostatečně dlouhé drápy, potřísněny krví, které byly bez pochyb jeho hlavní zbraní. Na sobě měl starou šedivou košili, která jistě bývala bílá, a otrhané hnědé šortky. On oblečení vlastně ani nepotřeboval. Nejspíš. Když jsi jej chytila za ruku, málem kamen upustil. Těsně před obličejem tvého bratra ho zase chytil, položil vedle něj a s neskrývaným odporem tě trochu odstrčil. „Pche, kdybych nepřišel, ten tvůj brácha by ti provrtal hlavu skrz na skrz,“ šťouchl mu do čela drápem ukazováčku tak silně, že se na bratrově kůži objevila krvácející trhlinka. „Neříkej mi, že ho lituješ! Jsi hloupá. Už nejsi člověk, nemůžeš mít s nimi slitování, protože oni ho s tebou taky nemají.“ Mohla jsi sledovat, jak se mu oči rozzářily. V hlavě se mu zrodil ďábelský plán. Moc dobře věděl, že jsi nováček, nejspíš vystrašená z toho všeho a potřebuješ se dostat mezi tobě podobné, do Midianu. „Na,“ podal ti kamen, který se ti tak akorát vešel do náruče. „Ukážu ti Midian, místo plné tobě podobných, a budu tvým advokátem při měsíčním rituálu, ale ty ho musíš zabít. Odpoutej se od lidského života, už pro tebe nemá žádnou váhu. My jsme teď tvoje rodina.“ Pomalu tě přistrčil nad hlavu tvého bratra. Ten pomalu začal nabírat vědomí. Pochopila jsi jen půlku z toho, co říkal, ale znělo to důležitě, ale co když tě tahá za nos a chce se jen pobavit? Skutečně jsi schopna takového činu?

Ylaya - 11. dubna 2018 21:26

soukromá zpráva od Ylaya pro Život a nechat žít Srdce mi buší jako splašené. Dobře si uvědomuji, že má pravdu. Luk by neváhal ani na okamžik. Třeba by se také proměnil. Ale můžu to riskovat? "Tak mi dovol poslední lidskou slabost. Nech ho pro tentokrát žít. Pokud ho ale potkách ještě jednou, můžeš ho zabít." Prostě nechci vidět, jak mu tím šutrem vymačká mozek z hlavy. Okamžitě zpozorním, když vidím, jak se mu rozzářily oči. To určitě není dobré znamení. Polije mě ledový pot, když mi do rukou strčí kámen. Objema rukama ho pevně sevřu a civím na něj vyděšenýma očima. Midian! Ano, to musí být to místo, které mě tak volá. Tam se musím dostat, ale mohla bych sama se sebou žít, pokud bych kvůli tomu musela zabít Luka? Dívám se na něj a stále doufám, že se začne smát, řekne, že to byl jen vtip, nebo něco podobného. Nic takového ale nepřichází a já ztrácím naději. "Ne!" Řeknu rozhodně a odhodím kámen na zem. Vidím, že se Luk probouzí a obezřetně ho sleduji, pro případ, že by se pokusil znovu zaútočit. "Kdybych to udělala, tak o co pak budu lepší, než on?" Beztak je to jen fráze z nějakého hloupého filmu. Já nejsem o nic lepší, než Luc. Tohle všechno je jen divadlo. Jenže já jsem nikdy nebyla moc dobrý herec. Co tenhle ještěří muž udělá, pokud zjistí, že jsem také lovila? Raději to nechci zjišťovat. Založím si ruce na hrudi, abych dala najevo, že jsem rozhodnutá. S obavami tak očekávám jeho reakci.

Pravá ruka - 11. dubna 2018 21:31

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Úplný začátek Tvá proměna a změny, které jí předcházely, jsou docela jiná kapitola. Ta nová se začala psát až s tvým novým vzhledem, který proti tobě popudil značnou část lidského města, které jsi do té doby obýval. Nikdo nechce sdílet sousedství s monstrem. Navíc, ty ses jejich útokům patřičně bránil a rychle se zbavil potencionální konkurence. Věděl jsi však, že obyčejní občané se nevyrovnají plné ozbrojené síle, která se na tebe chystá... ...raději jsi prchl. Mohl ses jim postavit, ale přežil bys to? O svém těle jsi věděl jen pramálo, nebyl jsi příslušníkem noční rasy nijak dlouho. Neznal jsi jejich zákony ani přednosti. Jediné, co jsi věděl bylo to, co se ti promítalo do snů. V nich jsi neměl v patách nikoho, kdo by se ti snažil ublížit. Ne, ve snech jsi kráčel po městě, kde byli všichni víceméně jako ty. Každý tě bral bez odvracejících se pohledů a dokonce se s tebou bavil jako s přítelem, i když tě nikdy předtím neviděl. Neměl jsi ani ponětí, co je tohle místo zač, ale věděl jsi, že by se ti tam líbilo. Otevřenou krajinou jsi cestoval jen za tmy. Sluneční světlo ti nedělalo dobře a navíc, ve tmě ses cítil jistější. Věděl jsi, že lidské smysl jsou ve tmě paranoidní a značně nedokonalé, takže tě případná konfrontace s nimi nebude muset tolik trápit. Přesto jsi věděl, tušil, že jsou ti v patách. Lidi se nikdy nezastaví, když chtějí něco vyhubit. To byl známý fakt, který si postřehl ještě před svou dokonalou proměnou. A lidé vědí, jak takové obludy lovit. Jen co si všimli, že ti kulky nic moc nedělají, chopili se jiných zbraní. Ani ty sám jsi nevěděl, jestli ti dokáží skutečně ublížit, nebo ne, ale chtěl jsi to snad riskovat? Stál jsi zrovna na louce, kde na tebe dopadala měsíční záře. Všude bylo relativně ticho, ale nemělo trvat moc dlouho. Slyšel jsi štěkot psů, který k tobě sotva doléhal, ale byl předzvěstí toho, že ti jsou lovci na stopě. Nezastaví se před ničím, nikdy. Louka, na které jsi byl se táhla prudším svahem dolů, kde kousek od kopce byly koleje, po kterých zrovna projížděl vlak. Slyšel jsi ho. Tohle byla tvá zkouška. Tvé rozhodnutí. Mohl jsi zůstat stát na místě a zkusit štěstí v boji proti lidské vynalézavosti, nebo štěstí nepokoušet, zkusit se dostat na vlak a odjet někam daleko, kde psi tvojí stopu nechytí. Každopádně, čas běžel, vlak nezastavuje a lidé se blíží.

Pravá ruka - 11. dubna 2018 21:57

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Muž jen zklamaně svěsil hlavu, pokrčil rameny a protáhl koutky úst. Věděla jsi hned, že je to přetvářka. A to dost špatná. Vyvolalo to v tobě pocit, že si skutečně dělal srandu a vlastně nechtěl, abys ho zabila. Byl to test? Když se k tobě opět otočil, měl úplně jiný výraz - divoký, prahnoucí po krvi. Ať byl kdokoliv, rozhodně s ním nebyl ten druh zábavy, který by sis přála. Jeho ostny byly naježené a hlas měl neskutečně hrubý, když na tebe znovu promluvil: „Dal jsem ti na výběr. Myslíš si, že se bez nás obejdeš, ale jaké to bude, když po tobě půjdou oni i my?“ prstem opět ukázal na tvého bratra, který se pomalu zvedal ze země, značně otřesen. Vůbec by ses nedivila tomu, kdyby měl otřes mozku. „Nezachránil jsem tě pro to, abys mě zradila,“ řekl přísně a chytil Luka za vycpanou vestu, kterou nosil. Zvedl ho jednou rukou do výšky. Až teď sis uvědomila, jakou sílu skutečně má. Chvíli ho tam držel, než jej pustil zase na zem, otočil se na tebe a vcelku normálním tónem hlasu prohodil: „Nejsi s náma, ale s nima. Dám ti stejnou nabídku, jako ty mě. Až vás příště uvidím, zabiju vás oba,“ strčil ruce do kapes a zmizel v hustém lese. Tvůj bratr se mezitím dokázal vyškrábat opět na nohy. Nebyla to však slova díků, která vyšla z jeho úst. Vrávoravým krokem se k tobě blížil a pořád dokola si mumlal jediné slovo - „bestie“. Vlastně byl po celý čas tvého rozhovoru s tím ještěrčím mužem v bezvědomí, není tedy divu, že neví, kdo jsi nebo ti to minimálně nevěří. Nemá ani ponětí o tom, cos pro něj udělala. Rukávem si otřel krvácející čelo a s novou vlnou energie se na tebe vrhl. Jeho cíl byl jasný, ztratil kvůli tobě dva své muže a málem i svůj život. Teď za to musíš zaplatit. Dopotácel se k tobě a vynaložil veškerou svou zbývající energii na to, aby tě povalil na zem (k10 - hod za 4).

Ylaya - 11. dubna 2018 22:17

soukromá zpráva od Ylaya pro Luk V první chvíli mám strach, že zlomí Lukovi vaz. Musí mít hroznou sílu. Jenže on ho pohodí na zem jako hadrovou panenku. Vyděšeně se na něj dívám. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem si ho proti sobě poštvat. Vždyť mi zachránil život. "Odpusť." Zašeptám, jenže to už je ještěří muž pryč a já zůstanu sama s probouzejícím se bratrem. Sleduji, jak se ke mě vrávoravě blíží. Musel se pořádně praštit do hlavy. Za normálních okolností by mu bylo jasné, že nemá šanci mi ublížit. A nebo je to zoufalství? Ať tak či tak, jeho výpadu se lehce vyhnu. (9) Podrazím mu nohy a nechám ho znovu padnout na zem. Nijak na něj ale neútočím. "Přestaň s tím. Zachránila jsem ti život, tak co kdybys zkusil projevit trochu vděku!" Podrážděně se na něj dívám. Kvůli němu jsem dost možná ztratila svoji jedinou šanci, jak se zachránit. Ušla jsem celou tu cestu až sem, abych to pak celé pokazila. Nelituji, že jsem Luka zachránila. Ale netuším, co bych teď měla dělat. Co teď? Tenhle posmrtný život zatím za moc nestojí.

Pravá ruka - 11. dubna 2018 22:26

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Otroci Byl to hotový ráj na Zemi. Jsi hlavou podniku, který nejen vynáší značné zisky, ale poskytuje ti i osobní potěšení ve všech formách. Nedávno ses dozvěděla, že byl oficiálně přiřazen na takzvanou "černou listinu", kterou si vede místní policie. Nikdo z nich sem ani nepáchne. Jakmile má v něčem prsty víc než jeden gang, je to vždycky malér a od těch se muži zákona raději distancují. Ironické, že? Je to jedno. Všechno je teď jedno. Proč? Tvé kontakty tě nikdy nepřestanou udivovat. Nejsou to drogy, ke kterým tě teď někdo dostal, není to žádná nová látka, jejíž účinky by se rovnaly několika dávkám nejsilnějšího opiátu. Ne, je to něco mnohem lepšího. Že ve svém klubu vedeš jakési "drogové doupě" to ví kdekdo. Už jen pár jedinců se však vyjadřuje o potěšeních, které jim můžeš nabídnout. Kdo z nich nikdy nechtěl ventilovat své sexuální úchylky na lidech, kteří nesmějí mít nic proti? Jsi v jejich očích bohyní, která jim to vše zprostředkovává. Dnes to nebylo jiné, ale unikátní. „Odchyt ani přeprava žádná sláva,“ naklonil se k tobě snědý mladík s vyholenou hlavou a potetovaným obličejem. Nevezl ti žádného chudáka z ulice, ne. Dnes pro tebe a tvůj podnik získal něco, co jen tak někdo nemá. Kývl na jednoho z vazalů a ten před tebe postavil bestii, kterou by za normálních okolností ukamenovali. V tvém podniku však mohl znamenat něco víc. Byl v poutech a sotva mohl hýbat hlavou, až tak moc byl domlácený. I přes všechnu tu krev v obličeji na tebe hleděly dvě velké zářivě modré oči. Tělo měl pokryté mnohými štětinkami, ale když ses jich dotkla, okamžitě ti došlo, že se nejedná o žádné chlupy. Ve skutečnosti to byly trny, které vytvářely dojem špatného oholení tváře. Na rukou i nohou byly čtyři dlouhé prsty a mezi nimi napnuté blány. Kolem pasu měl cár něčeho, co mohlo kdysi být kalhotami. „Hustý, ne?“ vychválil sám sebe muž, který ho sem nechal dotáhnout. „Zajistil sem pro ty tví úchyláky hotovej poklad.“ Založil si ruce na prsou a doufal, že se dočká nějaké odměny. Byl to jeden z těch pouličních poskoků, který ujížděl na tvrdých drogách, ale nikdy na ně neměl. Tyhle práce pro něj byly jako stvořené. Pokud jsi byla v náladě, samozřejmě.

Eizr - 11. dubna 2018 22:31

soukromá zpráva od Eizr pro Jede jede mašinka Minulost. Stále na to myslím. Ještě před pár dny jsem byl spokojený ve své laboratoři. Nyní však musím prchat a doufat, že najdu útočiště. Každý krok jenž udělám do neznáma je pro mě riskantní, ale jedno vím jistě. Mnohem riskantnější by bylo se vracet. Nyní jsem na útěku. Honí mě ti s nimiž jsem dříve žil v míru. Chtějí mě chytit, ne ulivit a zabít jak nějaké zvíře. Chtějí mě zabít a pověsit si mou kůži jako trofej na zeď. A proč, jenom proto, že jsem prošel metamorfózou. Na druhou stranu, kdybych se to nepokoušel zvrátit, tak bych teď možná ještě byl mezi lidmi s minimální neznatelnou změnou. Já idiot jsem se v tom, ale musel šťourat a nyní jsem obří humanoidní ještěr. Sluneční světlo se stalo mým nepřítelem, který mi dokázal způsobit bolest jen tím, že jsem do jeho krásných oslnivých paprsků pokusil vkročil. Byl jsem nucen toulat se tmou, což mi kupodivu vyhovovalo. Tma se pomalu stávala mou součástí a já si na ní čím dál více přivykal. Stále mě pronásledovali. Cítil jsem to. Ten pocit lovenné zvěře, která se snaží utéct. Někdy jsem je i zaslechl, když se přiblížili a já tak musím přidat na tempu. Můj život se tak stal velmi nepříjemný. Útěchu jsem hledal ve snech, které se od mé přeměny stávaly stále podivnější a podivnější. Nejčastěji se mi zdálo o něčem jako městě, které bylo plné Nočních lidí. Bylo jich tam spoustu, různé tvary a velikosti. Zdálo se mi, že tam žijí v souladu a já se v těch dnech cítil, tak nějak příjemně, bezpečně. Ráno jsem se však nutil vstat a hned se dal zas na cestu. Kvítí a jiné traviny se lámali pod mýma nohama, které bezohledně běželi přez louku. Cestu mi osvětloval měsíc a já jsem se tak nemusel spoléhat jen na své ostatní nejisté smysly. Bohužel měsíc i osvětloval i mě a já tak začínám slyšet psy, kteří se za mnou ženou. Psy stále běží a můj náskok se stále zmenšuje. Louka se svažuje a já tak přímo skáču s využitím všech čtyř končetin. Zprvu jsem si tím nebyl jistý, ale uslyšel a následně jsem i spatřil projíždějící vlak, který byl mou záchranou. Bylo mi jasné, že moje šance nejsou nijak velké a tak jsem nabral rychlost, odrazil se a za pomoci velký ostřývh drátů vylezl na projíždějící vlak. Hned jak jsem na něm, tak se krčín, jelikož je pro mě zatím zlozvyk být imunní vůči střelám, které by do mě jindy udělaly díry.

Tayra - 12. dubna 2018 00:09

soukromá zpráva od Tayra pro Otroci mají svou cenu Většinou jsem vždy chtěla mít věci naplánované, přesně od bodu X do bodu Y. Jakmile se to dostalo do bodu Z, bylo to špatné a pokud něco bylo špatně? Oh ho ho, to nechcete. „Tay... ro... vždyť víš jak jsem vše zařídil, jak jsi chtěla!“ Vykřikl muž, který měl přivázané ruce a nohy k židli. Různé řezné rány a krev pod ním naznačovala, že si už užil své. Navíc, nůž, který jsem držela, byl pokryt krví toho samého muže. Ten byl právě přiložen na jeho tvář a já se sadistickým úsměvem nařízla jeho tvář a slízla krev, která začala proudit z této rány a muž měl dělat co, aby se po mne neohnal. Nůž s lehkostí pomalu sjížděl dolů, tvořící skoro odřezek masa, který by někdo čekal na gyrosu, ale já ho nechtěla odříznout celé, aspoň prozatím. To, že muž mlčel a jen skučel bolestí mi dávalo ten pocit... ten slastný pocit, že on si jen přeje přežít a říci urážku? To by nedopadlo dobře. V ten moment někdo zaklepal na dveře a já se otočila směrem na dveře. Nožem jsem uřízla kus masa, který sjel přes jeho hruď a skončil mu mezi nohami. „Hm? Copak? Neříkala jsem snad, že nemáte rušit?“ S nožem v ruce jsem popošla k tomu, který mi šel oznámit novou zprávu ohledně poslíčka, který měl přinést prý něco úžasného. „Fajn fajn... pusťte tohohle, vydesinfikujte mu rány, pokud příště přijde s něčím, co neslíbil, tak si z něj vážně ten gyros udělám,“ kratší úsměv následoval a já si dala nůž k pasu a šla se tedy podívat, co tak strašně super je na dodacím listu. „Hmmm...“ kratší přejetí přes krk a zamyšlení, co toto vlastně je. Vypadalo to jak zmutované cosi, které někdo něco zmlátil a já jsem se spíše ironicky zeptala: „Než jsi... to... zmlátil, mělo to ty trny a takto divné nohy, nebo jsi mu to přilepil lepidlem?“ Krátké přejetí přes jeho trny a následně promnutí prstů s pohledem na mé prsty a pak na něj. Nevypadalo to jako nějaké šméčko a tak jsem jen dvakrát luskla a kývla na jednoho ze svých mužů, aby se o toho, kdo nám dodávku dodal, postarali. A tentokrát v pozitivním smyslu slova. „Vezměte mi ho do dvojky,“ řekla jsem a tím jsem myslela, aby ho vzali do těch luxusnějších cel, kde můžou dokonce jít na záchod, jak chtějí, mají tam křeslo, televizi, a tak všechno. Dokonce i gauč! Jakmile mi ho tam dovedli, tak jsem jim jen krátce řekla: „Můžete jít,“ čímž jsem naznačila, ať jsou za dveřmi, kdyby něco. Dotyčného hodili na gauč a já si obkročmo sedla obráceně na židli a pokud měl něco přes pusu, tak mu to rozřízla. Tak či tak jsem mu čepelí nožem přejela přes rty, jen tak, aby je rozevřel a já se tak podívala na jeho jazyk. Měl přeci jen blány, třeba má rozeklanný jazyk! Nebo ostré zuby. Za kalhotami zezadu jsem měla pistoli, kdyby něco... klasický americký Desert Eagle 50AE. „Tak, co mi o sobě řekneš? Nikdy jsem někoho, jako jsi ty neviděla... upřímně ti nedoporučuji zkoušet nic hloupého, každá jizva na mém těle by tě mohla stát jednu končetinu a tipuji, že trhání těch trnů by též nebylo zas tak fajn, nepletu se?“ Usmála jsem se poměrně příjemně a obě ruce překřížila na opěrátku židle. Na noži stále krev tamtoho muže... sice zaschlá, ale přesto. Neměla jsem v plánu ho hned dát na nějaké zvrhlé hrátky, ale tak jestli bude zlobit, může tak i skončit. Třeba budu první zákaznicí a otestuji to, co budu dávat svým dalším zákazníkům, že?!

Pravá ruka - 12. dubna 2018 10:13

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Viděl jsi, jak se na vrcholku kopce objevilo pět postav a zmateně se rozhlížely kolem sebe. Pro ně byl víc přijatelný fakt, že jsi skočil pod vlak a sám se zabil, než žes na něj vylezl a ujel jim. Seděl jsi nahoře nějakou chvíli, než se otevřely dveře jednoho z přepravních vagónů a z nich nevykoukla maskovaná žena. Věděla moc dobře kam se podívat, aby tě našla. Hlavu měla obalenou v černé šále a ještě přes ní měla nataženou kapuci žluté pláštěnky. Ruce měla v rukavicích, i když bylo venku relativní teplo. Minimálně takové, aby člověk mohl vyjít ven v šortkách a nemusel se bát, že na ulici umrzne. „Božínku, co tam nahoře děláte?“ zeptá se tě. Není to polekaný hlas, i když vidí, jak vypadáš. „Rychle, pojďte se schovat sem, než do vás uhodí blesk!“ Nebe bylo jasné, bez jediného mráčku. Nebylo na něm ani známky o tom, že by mělo pršet nebo měla být bouřka. V tom žena pohotově dodala: „To já jsem jednou četla takový příběh o dětech, do kterých takhle uhodil blesk... nebo to nebyl blesk? To je jedno, hlavní je, že to všechny děti zabilo. Neměl byste takhle riskovat. Tak honem, nikdo jiný tady není,“ kousek ustoupí, abys případně mohl slézt do vagónu. Samozřejmě nemusíš, rozhodnutí je na tobě, ale nebude na celé té povídačce něco pravdy?

Pravá ruka - 12. dubna 2018 10:13

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tvůj bratr padne obličejem do hlíny, když neuspěje ve svém pokusu o tvé shození. Chvíli do ní něco mumlá, než otočí hlavu na stranu. Nevypadá to, že by měl ještě dost sil na to, aby se sám zvedl. Navíc, jestli má skutečně otřes mozku, asi by to ani nebyl nejlepší nápad. Pomalu vyplivl hlínu, kterou stačil nabrat do úst a zle se na tebe ušklíbl. „Nestojím o žádnou záchranu nebo pomoc od zrůdy jako seš ty,“ podsunul pod sebe ruce a pomalu se zvedl do sedu. Věděla jsi, že to s ním bude skutečně obtížné. Byl tvrdohlavý a rozhodně tě nechtěl nechat utéct tak snadno. Však ty jsi byla jeho práce. Když se po dlouhých minutách opět vyškrábal zpět na nohy viděla jsi, jak strčil ruku pod vestu a vytáhl z ní krátkou dýku, která by mu všude jinde nejspíš překážela. Chvilku se díval na zbraň, a potom přesunul svou pozornost k tobě. „Jeden z nás tu dnes v noci zemře,“ připravil se k výpadu, „a já to nebudu!“ Pokusil se tě seknout přímo do břicha (k10 - 5). Takhle nejspíš vypadala sourozenecká láska.

Ylaya - 12. dubna 2018 10:23

soukromá zpráva od Ylaya pro Luk Se zájmem sleduji, jak se hrabe zpátky na nohy. Trvá mu to, kdybych chtěla utéct, tak mám spoustu času, nebyl by schopný mě pronásledovat. Rozhodně ne dnes večer. Jenže já o něj mám příliš velký strach. Nemůžu ho nechat samotného a zraněného v téhle pustině. Nůž mě nijak neohromí. Navíc jsem dobře věděla, že ho u sebe má. Opět se bez problémů vyhnu jeho výpadu (8) a pokusím se mu nůž sebrat. (9) "Luku, přestaň, vždyť si ještě ublížíš. Jsi zraněný, měl by sis odpočinout." Ať dělám co dělám, starostlivou sestru v sobě prostě potlačit nedokážu. "Zkazil jsi mi možná jedinou šanci, jak se dostat někam, kde bych nebyla úplný vyhnanec." Povzdechnu si a přejdu k batohu pohozenému na zemi. Vytáhnu z něj Lukův mobil, chvíli v něm hledám až konečně najdu správné číslo. Vytočím ho a hodím mobil před bratra na zem. "Řekni Trevorovi, ať pro tebe přijede. Já tady s tebou zůstat nemůžu." Tady zůstat nemůžu, ale kam mám jít to také nevím. Ještěr mi dal jasně najevo, že když mě znovu potká, tak mě zabije. Nemám důvod o jeho slovech pochybovat, vypadal dost odhodlaně. Ale kam se pak mám vydat? Stále totiž vnímám to volání. Jako tichý hlas v mé hlavě. Jako otravná moucha, která nejde odehnat. "Měl by sis najít jinou práci." Doporučím ještě Lukovi, než se k němu otočím zády. Opravdu se tu nemůžu zdržovat. Klidně je možné, že na cestě už jsou další lovci. A pro dnešní noc jsem už svoje štěstí vyčerpala. Pro bratra jsem udělala, co jsem mohla. Teď už to musí zvládnout sám. Udělám pár váhavých kroků do tmy a pak se rozeběhnu. Sbohem.

Pravá ruka - 12. dubna 2018 10:54

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Pokus Díval se na tebe s neskrývaným nepřátelstvím. Ústa měl zakrytá bílým šátkem, který na mnoha místech prosakoval krev. Když jsi mu jej rozřízla, okamžitě vyplivl na zem krvavou slinu. Rozeklaný jazyk sice neměl, ale horní i dolní řada zubů byla tvořena výhradně z tesáků. Když ses kolem jeho obličeje dlouho oháněla ostřím, mohla jsi vidět, jak se bodliny postupně ježí. Rozhodně to nebylo něco, co by dokázal udělat, kdyby k němu byly jen přilepené lepidlem. Byl dlouho ticho. Zdálo se ti, jako kdyby se snažil uvolnit si ruce, ale nešlo mu to. „Nic jsem ti neudělal,“ řekne hrubým hlasem, když mu dojde, že se z pout nejspíš určitě sám nedostane. Začne se rozhlížet po pokoji. Rozhodně je nesvůj a nechce s tebou komunikovat. Je to jako když chytíš divoké zvíře do klece a čekáš, že už bude ochočené. On je stejný případ. „Nech mě jít a já ti neublížím,“ řekne nakonec. Jeho slova znějí rozhodně, ale nedají se brát moc vážně, vzhledem k zraněním, která již utrpěl. Dál tě jen probodával pohledem, očima, které ve tmě určitě musely zářit.

Tayra - 12. dubna 2018 12:12

soukromá zpráva od Tayra pro Všechny zvířata se chovají stejně, ale stačí jim hodit kost... Vzala jsem si lněný kapesník, který jsem nosila při sobě a začala si leštit nůž a dostávat tak nějakou tu krev z jeho povrchu. Nebyl to nějaký oblíbený nůž, jen ten, který jsem si tam vzala a... nějak jsem tušila, že by byl určen na jedení steaků. Ale na porcování toho muže mi dost stačil. Překvapená jeho zuby jsem se zamyslela: Že by si sám zapiloval zoubky do takovýchto špiček? To nedává smysl... navíc, zuby vypadají až moc přirozeně, k tomu se mu bodlinky začaly ježit a to mi potvrdilo myšlenku, že vážně nejsou přilepené nějakým nenápadným lepidlem. Po dlouhé době jeho snahy se dostat z pout a nepřátelských pohledů kam jen to šlo jsem se zvedla ze židle a došla si k lednici, která fungovala jako minibar. Vytáhla jsem plechovku Pepsi a sedla si tak, jak jsem seděla předtím, tentokrát ale s nožem u pasu. Jednou rukou jsem otevřela plechovku a začala mluvit: "Tak si to urovnáme... ten, který tě sem dovedl by tě tam venku za normálních okolností ubil k smrti. Pokud ne on, tak nějaký z jeho mužů, protože sem chodí více méně za protislužbu s takovými, jaký jsi ty. To, že jsi ještě naživu můžeš přisuzovat tomu, že já existuji, to zaprvé. Za druhé... nemám v plánu ti ubližovat více, pokud budeš spolupracovat ale je ti jasné, že tě jen tak nepustím, aby sis mohl odejít. Nemám problém po nějakém čase tě pustit ven s tím, že se sem vrátíš... ale zatím si na tom moc dobře nezakládáš. Takže, buď mi řekni, co jsi vlastně zač, nebo nějaký zákazník v mém klubu bude mít radost ti vytrhat každou bodlinu na tvém těle... jo a za třetí!" Při celém rozhovoru jsem se sadisticky ale i hraně nezaujatě usmívala. Bylo to pro to, aby věděl, že mi je jedno, jak skončí... ale víte jak to je. Popravit jakéhokoliv psa, hlavně takového, který se vám líbí? To není příjemná situace. Upila jsem z plechovky a sama jsem z ní upila. Nikoliv, abych mu ukázala, že je bezpečná, ale... no, měla jsem žízeň. Stále s jedno rukou jsem se přiblížila k jeho rtům a pomalu naklonila plechovku otvorem k němu. Pokud chtěl, mohl pít... pokud ne, tak obsah plechovky jednoduše tekl jako malý vodopád z plechovky rovnou před něj na zem. Již nyní jsem nějak plánovala to, kam ho zavřít... nejspíše do cel pro otroky s mřížemi... dát na něj nějakou svěrací kazajku by mohlo dopadnout tak, že by ji roztrhal a mne se vážně nechtělo řešit další polstrování místností. I když kdo ví, třeba jedna návštěva nějakého sadistického hosta by mu změnila pohled na věc? Heh.

Pravá ruka - 12. dubna 2018 16:50

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Mohla jsi sledovat, jak v něm roste vztek. Bodliny teď už vůbec nepřipomínaly chlupy, ale skutečně bodce, které byly zabodnuty do kůže jejich nositele. I jeho oči byly o něco děsivější - celé temně modré. Zuby zaklesnuty o sobe. „Vůbec to nechápeš!“ opáčil, když jsi skončila se svým výčtem. „Vůbec nežiju kvůli tobě, jen oni jsou naprosto neschopní. Nepotřebuju poslouchat utlačovatelské lidi. Nejsem někdo, koho to chceš držet,“ s tímto postojem švihl hlavou prudce na stranu a vyrazil ti plechovku z ruky, ze které se mimochodem nenapil, i když to ze začátku vypadalo slibně. Z té tekutina vytékala několika novými dírami, které se utvořily po bodlinách. Jejich pravost jsi mohla pocítit i ty na své ruce, kam se ti jich pár zaseklo. On sám se postavil, jak mu to pouta dovolovala,do útočné pozice. Mohla sis všimnout, že krev z jeho obličeje, a těla celkově, je pryč. „Nemám problém se probít ven, takže to můžeme udělat po dobrém nebo po zlém,“ od někoho v poutech to znělo poměrně úsměvně, ale pak se ozvalo několik odporných zakřupání a pečlivě omotané provazy padly na zem. Sám si zlomil několik kostí, aby se z nich uvolnil. „Chvíli jsem se bavil,“ dodá a naježí se do podoby, kde je jen velice obtížné se k němu přiblížit a neskončit pořezaný.

Tayra - 12. dubna 2018 17:36

soukromá zpráva od Tayra pro I pes umí kousnout Bavilo mne se dívat na někoho, opět, kdo se neskutečně čertil a nemohl proti tomu nic dělat. No, bohužel jsem nevěděla, že mne brzo čeká trochu jiná situace. „Ahá, no, to nepopírám. Chceš mi snad ještě říci, že jsi tady skončil naschvál a byla to jen léčka?“ Nadzvedla jsem obočí a podívala se na něj zkoumavým výrazem, kdy mi hned na to vyrazil plechovku z ruky a já pocítila tu bolest v té samé ruce. Pohled na ní a krev, která z ní tekla by normální lidi dost naštvala, ale já jsem se usmála. Sama jsem měla až moc zjizvené ruce, takže... pár dalších míst mi zas tak nevadilo. „Nechceš mluvit, nepotřebuješ poslouchat někoho, jako jsem já. Já ti nabídnu pití a ty mne zraníš, již nyní se mi líbíš,“ ještě více jsem se usmála a podívala se na to, jak postupně provazy popraskaly a já tam seděla před někým, kdo vypadal jako někdo, kdo je připraven bojovat. „Stále nevím, proč si o tomto nechceš promluvit... nabízím ti více méně práci zde za pár informací... tam venku by tě zmlátili, nebo se o to pokusili. Sama nevím, kdo jsi... a tipni si, jak to dopadne, pokud se dostaneš ven. Venku mám nespočet chlapů, kteří jsou mnohem schopnější než ti, kteří tě chytli. Skončíš jako cedník a kdo ví, jak skončím já,“ pokrčila jsem rameny a zvedla se ze židle. „Takže, poslední možnost se nějak domluvit bez toho, aby někomu bylo ještě více ublíženo,“ ukázala jsem na ruku, kterou mi on sám poranil za což já mu za to stále nic neprovedla. Při tom jsem dost doufala, že moji zaměstnanci tam venku buď vtrhnou sem jakmile vykřiknu nebo vystřelím... nebo sem hodí uspávací plyn... nebo něco. Nerada bych skončila jako sekaná pro nějakého mutanta, který je již tak ve špatném stavu... možná si budu muset promluvit s dodavatelem, že příště by to chtělo zboží v lepším stavu a lepším obalu?

Eizr - 12. dubna 2018 22:01

soukromá zpráva od Eizr pro Neznámá Pět postav se vynořilo z poza kopce. Měsíc jasně osvítil jejich postavy a jednomu z nich osvítil i plešku. Přišlo mi celkem humorné, že se tu schovává před chodící disco koulí. I když jim osvětluje krajinu široko daleko, tak já mám takové štěstí, že mě nevidí, jinak by do mě, asi zbytečně vypálili celé zásobníky. Zatímco jsme jeli tak jsem se uvelebyl na střeše vagónu. Moje smysly mě předem upozornili na pohyb a já se schoval do tmy společně se zvukem otvírajívičh se dveří. Z nich vyleze osoba, dle postavy a oblečení nejspíše žena a i přes tmu se podívala přímo na mě. Sakra ta má snad termovydění. Ještě jednou jsem ji přejel pohledem. Na můj vkus moc oblečená a jelikož má i rukavice, přestože není zima, tak je buď nemocná a nebo to není člověk. Upřímně doufám v to druhé. Opravdu řekla božínku? Sakra z kterého století ta ženská je a co asi dělám tady nahoře, no přece koženou rohožku "To nevidíte? Sedím." Tak určitě to není člověk. Její tep je totiž stále klidný a nijak se nezvýšil, když mě spatřila Lehce pootevřu pusu a podívám se na nebe. To je úplně bez jediného mráčku a nikde nejde žádný vidět ani v dáli. Myslí to ta ženská vážně? Když si ji tak vyslechnu, tak spíše usoudil, že toho dost vypila a ty děti o kterých mluvila zavadili o vedení, přičemž se objevila záře jak když uhodí blesk. Já ten příběh taky četl, když mi bylo jedenáct. Popravdě se mi, ale nechce zkoušet jestli mě moje kůže ochrání i před elektřinou a tak s lehkostí seskocím vedle ní a protáhne se dovnitř.

Pravá ruka - 12. dubna 2018 23:03

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tajemství Poprvé se na tebe muž usmál. Úsměv si šetřil na speciální chvíli, jako byla právě tato. Nedalo se tak úplně říct, že by se nechal chytit dobrovolně, ale někdo, kdo se dokázal bez větších problémů dostat z pout, ve kterých sem byl dovlečen, měl určitě nějaký postranní úmysl. „Co když byla?“ prokřupal si prsty, čímž nahodil většinu kloubů zpět. Pořád měl však viditelnou zlomeninu prstu, která nevypadala vůbec dobře. Nějakým záhadným způsobem však prstem dokázal stále hýbat i do směru, který by byl za normálních okolností naprosto nepřijatelný. „Nechci dělat pro lidi, chci si jen vzít, co je pro nás za normální okolnosti nezískatelné,“ zazubí se. Co tím myslí ti je neznámé. Můžeš hádat, ale těch možností je nespočet. Monstra, jako on, jsou vypovězena z lidské společnosti a lovena pro potěšení i velké odměny. Vypadal rozhodně. Celou dobu si hrál na chudáčka, kterého zmlátili skoro do bezvědomí, a teď? Je živější než kdykoliv předtím. „Chceš uzavřít nabídku?“ rychlým skokem tě připraví o nůž. Rychlost je skutečně jeho silnou stránkou, o děsivém vzhledu nemluvě. „Třeba to jsou poslední slova, která vůbec proneseš. Tak mě překvap,“ střelné zbraně si vědom nebyl, ale i kdyby o ní věděl, nejednal by jinak. Přišel sem pro určitou věc, nikdy vyjednávat nechtěl. Otázkou bylo, jestli v tom třeba nebyl namočený i chlapík, který ho sem dotáhl. S rychlostí, kterou předváděl nebylo možné, aby ho takové pako, kterým tvůj dodavatel byl, dokázal chytit, svázat a přivést. Ne všichni ti jsou nejspíš tak loajální, jak si myslíš.

Tayra - 12. dubna 2018 23:49

soukromá zpráva od Tayra pro Bubububu! BUBÁK! Vypadalo to, že velký bubák se chtěl předvádět, měl sice nějak divné prsty ale znepokojovalo mne to? Možná trošku, ale co bylo lepší? Věděla jsem pár lidí, kteří se vyžívají v lámání prstů a takovéto prsty?! Za toto bude majland! Já sama jsem ráda trhala nehtíky, byla to vždy strašná zábava... ještě, když u toho začali brečet, ale tak to již byl velký bonus a za ten se moc dobře platilo. No, než jsem stihla vytáhnout nůž, tak mi vyletěl z ruky a on byl nebezpečně blízko! Samozřejmě, samozřejmě... měla jsem ještě pistol, kterou jsem se chtěla rychle vytáhnout a střelit ho přímo mezi nohy. Nebudeme si nalhávat, ale i on má svou slabinu a já... no, bůh ví co se stalo, ale rozhodně jsem nestrefila to, co jsem chtěla (Hod 3).

Pravá ruka - 13. dubna 2018 00:30

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Boj Byl možná trochu pomalejší, než když ti vytahoval nůž z ruky, ale pořád to stačilo k tomu, aby se střele vyhnul (k10 - 4). "Tak teda žádný nabídky," usmál se a pokusil se ti zbraň z ruky vytrhnout stejně jako nůž (k10 - 4). Ten sice mohl použít ke své vlastní obraně, no raději jej odhodil do vzdáleného kouta, kam se pro něj neměl šanci natáhnout ani jeden z vás. On měl přeci své vlastní zbraně, kterým se žádný nůž rovnat nemohl. Jeho hlavní prioritou teď byla tvá pistole, která mu způsobovala vrásky na čele. Samozřejmě ti nemohl věnovat 100% pozornost, toho sis všimla. Čas od času otáčel hlavu ke dveřím, jako kdyby se chtěl ujistit, že jste v místnosti stále ještě sami a nikdo se vás nechystá vyrušit.

Tayra - 13. dubna 2018 01:56

soukromá zpráva od Tayra pro Chlapec bude potřebovat náhubek! Nakonec nůž byl fuč a já jsem pistolí nemohla namířit někam, kam by ho to vážně zranilo a možná... i připravilo o vůli bojovat. Ale ta zbraň ne a ne dolů... dokonce mi držel ruku tak, že jsem nemohla vystřelit a tak jsem se tam s ním jen přetahovala a říkala: "Jen se neboj... někdo z nás z tebe vytluče všechno, i kdyby jsme tě měli stáhnout zaživa z kůže... a to myslím doslova," jeho pokus o vyražení zbraně jsem okomentovala prudkým kopnutím do kolene a tichým zasmáním, natáhnutím hlavy k té jeho se zazubením a pošeptáním slov: "A až z tebe vymlátí absolutně poslední kapku, přijdu ti vlastnoručně vytrhat každý trn... budu se těšit," namířila jsem mu zbraň přímo na bok a snažila se vystřelit. Ta rána by ho neměla zabít, ale... pořádně bolet a hlavně přinutit někoho jít do této místnosti, aby mu přelámali všechny ty kostičky, které mu prý zas tak nevadí mít přelámané! Snad se to nyní podaří a nedopadne to tak, že mi zase chytí ruku a bude se snažit mi zabránit výstřelu.

Pravá ruka - 13. dubna 2018 20:58

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Nově příchozí Tvou ruku držel skutečně pevně. Skrz zaťaté zuby se místy dostalo ven zaskřípání skloviny. "To samé platí i pro tebe," opáčil na staženou kůži a dál se s tebou přel. Nebylo pochyb o tom, že sílu měl větší a mohl tě kdykoliv "rozdrtit", ale prostě nechtěl. Když ses jej znovu pokusila střelit, opět to nevyšlo. Měl v rychlosti prostě víc štěstí než ty. Bohužel k jeho smůle, tentokrát zvuk skutečně přilákal ochranku a ta dovnitř vtrhla téměř ihned po zaznění výstřelu. Muž se sice dokázal ohnat takovým způsobem, že se prakticky přilepil svými bodlinami na jednoho z ochránců, kteří ti přišli na pomoc, už ale nebyl schopný odrážet tak efektivně přicházející útoky druhého muže. K tomu všemu, na scénu se přidala nová osoba, tobě neznámá. Muž, který byl o něco starší než ty, se dovnitř přiřítil hned za ochrankou. V ruce držel injekci a oháněl se s ní podle toho, jak moc se monstrum vzpíralo. „Držte ho chvíli, zatraceně!“ křičel na ochranku. Nikdo ti moc pozornosti nevěnoval. Ochranka tě měla chránit, ale to nešlo, pokud byl útočník silnější než oni. Nakonec jsi viděla injekci, jak se zabodává do krční tepny bestie a zůstává v ní viset tak dlouho, dokud se nepřestane vzpírat. „Jste v pořádku?“ optá se neznámý, když se jeden muž z tvé ochranky snaží sundat ze zad monstra toho druhého. Na první pohled vypadal jako někdo, kdo by se do tohoto podniku nikdy neodvážil ve střízlivém stavu. Uhlazený kabát, tmavě šedé sako, kožené rukavice, brýle, vlasy sčesané dozadu - takový stereotyp vysokoškolského profesora. Při bližším průzkumu na něm však bylo něco, co sem pasovalo naprosto perfektně. Něco neskutečně zvráceného, co se snažil skrývat. „Máte tu opravdu zajímavý kousek,“ pronese a špičkou boty šťouchne do ležícího monstra.

Tayra - 13. dubna 2018 21:37

soukromá zpráva od Tayra pro Cizinec Nejdivnějším na všem bylo to, že on mi nechtěl ublížit? Proč mi tady jen tak držel ruce, jako kdybychom byli na rande? Přes všechno dveře rozrazili moje ochranka podniku dveře a přiskočila, aby mi pomohla. Samozřejmě jakmile jsem mohla, tak jsem se od „bodlinky“ odtrhla a jako kdyby se nic nestalo se oklepala. Stále krvácející ruka zanechávala stopu na zemi a já jsem si druhou otevřela krabičku cigaret, jedno si zapálila a s plnou ignorací všeho okolo jsem pořádně popotáhla. V tom se objevil nějaký muž, který byl ještě více zahalený než naše striptérky a já jen popotáhla obočí v momentu, když jsem si dávala zbraň zase za pas. „Hm... až na mojí ruku, samozřejmě že jsem,“ promnula jsem si krk a podívala se na něj ještě jednou s jednoduchou otázkou: „A kdo že jste vy? Do mého podniku se dostanou většinou jen vybraní lidé a nepamatuji si, že jsem pozvala někoho jako...“ přejela jsem ho rukou a užila si ještě chvilku se svou cigaretou. „... jako jste vy. V každém případě, pokud mne můžete následovat... ráda si s vámi promluvím. Hoši, vezměte všechny řetězy, co máte a někam ho zavřete... musíme přeci naší novou hvězdu, bodlinku, připravit na nějakou tu show. Věřím, že bude hitem tohoto měsíce!“ S krvavou rukou jsem odhodila cigaretu a šla jsem do baru. Pokud šel za mnou, dobře... Od jednoho z mužů jsem si vzala nůž a toho, který nyní byl zkouřený jak paprika. Když mne uviděl, tak se postavil a já se na něj usmála, vytáhla jsem svou pistoli a střelila mu rychle do obou stehen, aby si klekl. S bolestí vykřikl a já mu zabodla nůž do krku z boku. Jeho vyvalené oči se na mne podívala a já cukla s nožem směrem dolů... krev začala cákat na zem a já jsem jen nůž zabodla na zem vedle jeho mrtvého těla. „Kdokoliv a to říkám KDOKOLIV mi bude chtít dovést něco, co mne může zabít během dalších deseti vteřin skončí hůře než tento! Zabila jsem jej rychle jen proto, protože jeho droga by většinu bolest přenesla na potěšení,“ hlasitě jsem si povzdechla a přes rameno jsem se podívala na tu zahalenou postavu a dvěma prsty jsem mu ukázala, aby mne následoval. Pokud to tak bylo... tak jsem si šla sednout do zasedačky a otevřela jsem si Pepsi. Opět si promnula krk a dala jsem si svojí střelnou zbraň přímo před sebou. „Ták, chcete mi vysvětlit, co se mi to objevilo v podniku? Jsem ochotná i zaplatit, přeci jen mí klienti rádi vědí, do čeho jdou... i když bych moc ráda z něj vypáčila vše, včetně jeho bodlinek.“ Opřela jsem se o pohovku a čekala, co mi tedy řekne.

Pravá ruka - 13. dubna 2018 21:45

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Půlnoční vlak Ylaya Okraj lesa míjíš velice rychle. Otevřená louka ti teď nedělá žádné vrásky na čele, když víš, že už je prakticky po všem. Za sebou sice slyšíš slabé vytí ohařů, kteří z boje raději utekli, když se tam přidal druhý příslušník noční rasy. Ale ten je teď pryč a oni ti mohou jít znovu po stopě. Sice to byla jen prašivá psiska, ale kdoví co by mohla přitáhnout s sebou. Posledně to byla skupina lovců, chce se ti to riskovat tentokrát? K tvému neštěstí, louka byla skutečně rozlehlá a vyznačovala se několika vysokými kopci, za kterými zpravidla pokračovala dál. Další útočiště vysokých stromů bylo v nedohlednu. Byla tu však nová otázka, která tě donutila zastavit kroky. Kam jsi vlastně utíkala? Do Midianu? Nebylo tam pro tebe přeci bezpečno. Alespoň podle toho, co říkal ten muž. Pokud se tě však jen nesnažil vystrašit. Jeho poslední chování bylo více než divné. Kam jsi tedy utíkala? Až na konec světa před lovci, kteří půjdou na ten konec až za tebou. Snad tě z myšlení vytrhl zvuk projíždějícího vlaku. Byl dost blízko na to, abys viděla, jak projíždí po staré kolejnici. Byl nákladní a měl namířeno nejspíš někam hodně daleko. Daleko od všech. Společnice Eizr Žena tě hned zatáhla dovnitř a zavřela. Chvilku si tě mlčky prohlížela, než se posadila do kouta. „Musíme teď držet pospolu. Musíme se dostat do bájného města, kde všechno bude v pořádku,“ její hlas byl energický. Rozhodně bys jí mohl tipovat věk tak kolem třicítky. Pak si však sundala šálu s kapucí a všechno hádání šlo k čertu. Vlasy měla bílé, pokožku samou vrásku. To nejzvláštnější na ní však byly dvě oči, které byly vypoulené a celé černé. Tvořily opravdu velkou část jejího obličeje a ty ses mohl jen divit, jak je možné, že jí ještě nevypadly z důlků a nevisí na nervech. „Jmenuji se Jenny,“ natáhla k tobě ruku, abyste si mohli potřást. „Určitě máte mnoho zajímavých příběhů a cesta je dlouhá, začnete?“ uchechtla se. Prakticky jsi stál před babičkou s energickým hlasem a podivnou vizáží, která byla v mnoha ohledech i odpudivá. O to víc, když sis všiml rudých žilek, které v černých očích pulzovaly. Chvilku se na tebe mlčky dívá, ale pak najednou vyrukuje s názorem, že možná je na příběhy už moc pozdě a raději si půjde na chviličku lehnout. Stočí se do klubka v místě, kam si sedla a se stále otevřenými oči, protože víčka nejspíš nedokázala pokrýt celý jejich tvar, se otočila ke stěně.

Ylaya - 13. dubna 2018 22:07

soukromá zpráva od Ylaya pro Noční vlak Za zády slyším vytí psů, ale je to spíš jen upomínka na jejich přítomnost. Nemyslím si, že by mi chtěli jít po stopě. Ten co si na mě vylámal zuby určitě ne. Je ale jen otázkou času, než se ukážou další lovci. V té době bych už chtěla být co možná nejdál odsud. Za každým kopcem marně doufám v úkryt lesa. Ale jediné, co mě vítá jsou další holé lány. Je to depresivní pohled i přesto, že většinu halí tma. Ale tou temnotou se něco řítí. Nejprve uslyším zvuk a poté spatřím i světla. Jako had se mezi poli klikatí železnice. Chtěla ses odsud rychle dostat? Tady máš odpověď na své modlitby. Ani na okamžik neváhám a rozeběhnu se přímo k trati. Srdce mi divoce buší. Buď v tom vlaku naleznu smrt a nebo spásu. Stačil by jediný chybný krok a já bych taky mohla skončit pod koly vlaku. Zhluboka se nadechnu a vší silou se odrazím. Náraz je to tvrdý a skoro bych řekla, že se pode mnou kov trochu prohnul, když jsem se zachytila. Jsem asi v prostředku jednoho z nákladních vagonů. Vyškrábu se na jeho střechu a poryv větru mě málem srazí dolů. Tady zůstat nemůžu, vydám se tedy k okraji vagonu a seskočím do mezery mezi vozy. Jen tak tak, že nesletím dolů. Chvíli zírám na spoj, který drží vagony pohromadě. Zcela jasně vidím, jak se pode mnou zběsile míhají kolejnice. Z toho pohledu je mi trochu nevolno. Zády se zapřu o dveře vagonu a uleví se mi, když povolí. Jako divoká voda vpadnu dovnitř a zabouchnu za sebou.

Pravá ruka - 13. dubna 2018 22:51

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Divadlo Tvé ruky si vůbec nevšímal. Kapka krve sem, kapka krve tam. S tím, jak špatně dopadli oba muži ležící na zemi to nebylo nijak šílené zranění. Přesto kývl hlavou v gestu, které bys čekala možná v nějaké asijské zemi, i když on asiat očividně nebyl: „Ano, jmenuji se Elliott Legrand,“ odpověděl, ale nic víc k tomu nepřidal. Nad poznámkou o vstupu na pozvánku se jen ušklíbl, jako kdyby věděl své. A to on určitě věděl, vzhledem k tomu, že pozvání skutečně neměl a přesto tu stál. Muž tě jen mlčky následoval. Bez jediného slova přešel akci, kterou jsi způsobila rozruch mezi všemi přítomnými. Přeci jen se nestávalo denně, že by majitelka klubu před jejich zraky zapíchla zákazníka jako nějaké podsvinče. Ovšem, touha po silných drogách byla silnější, takže do jisté míry šlo s úsměvem na tváři sledovat ty fetky, jak překračují mrtvolu a píchají si další dávky. Smutný koloběh života. Elliott tě následoval dál a do řečí se dal až když jsi jej vyzvala: „Ale samozřejmě, však to je taky důvod, proč tu jsem,“ usměje se a posadí se na nejbližší místo, nedbaje výstražně položené zbraně. „Ve vašem vlastním zájmu bych radil, abyste se nenechala ošálit variací těchto stvůr. Noční rasa je plná takových monster. A i když se vám tenhle může zdát slabý, budou okamžiky, kdy jej nezastaví ani ty nejsilnější mříže. Existuje místo, kde jich je mnohem víc, ale neodvážil bych se tam jít,“ na okamžik se odmlčí, jako kdyby si rozmýšlel, co ti řekne, „vlastně ani nevím, kde to místo je. A to je důvod, proč jsem dnes tady. Řekněme, že mám své zájmy, se kterými by mi mohl ten nešťastník pomoct.“ Pomalu vstane a projde se po místnosti, načež si naoko prohlíží vše, co se ocitne v jeho bezprostřední blízkosti. „Slyšel jsem o tomto místě mnohé. Rád bych o něm slyšel i někdy v budoucnu, ale jsem si jist, že pokud ho tu budete držet jako nějakého... heh... sexuálního otroka, mohlo by se vám to vymstít,“ na tváři mu tančí pobavený úsměv.

Tayra - 14. dubna 2018 04:20

soukromá zpráva od Tayra pro Prosím, operu Kdyby mne to zranění tak strašně tankovalo, tak bych s tím něco udělala... ale... protože má zápěstí bylo rozřezané od žiletky a ruce obecně měly až moc jizev, a to i na můj vkus. Sebepoškozování nebyl hezký zlozvyk, ale... já za to nemohla... moje historie ano. „Těší mne Eliotte, říkej mi prostě Tayra, na příjmení přeci jen nezáleží,“ pokrčila jsem rameny a udělala jsem pak to, co jsem chtěla. Většina fetek byla ráda, že oni neskončili jako tento, a dokonce někteří vesele zatleskali... nejspíše, protože viděli úplně něco jiného. Jeden se dokonce tvářil, že by chtěl ochutnat krev toho ještě cukajícího těla. Ale... platili? Platili. Neměla jsem problém do doby, dokud nebudou dělat problémy a prostě takovou neschopnost nebudu tolerovat. Stejně ho nikdy nikdo nebude postrádat. Zbraň jsem tam položila z jednoduchého důvodu. Strašně špatně se na ní sedí, a to myslím upřímně. Navíc, konferenční místnosti měli kamery též, jako by se nechumelilo, a protože jsem tu byla já, ochranka by snad nějak brzo zasáhla. „Hm, takže je tu více takovýchto mutantů, kteří jsou více méně divní. No to je super... doteď mi ještě nepáchli do podniku a za chvilku pro ně budu moci udělat i zvířecí koutek, ne?“ Protočila jsem očima a promnula si dlaněmi oči, nedbaje na to, že to zanechalo trochu krvavých šmouh na mé tváři. „Fajn, řekněme, že z něj vypáčíte tu informaci a já z něj toho otroka neudělám, hm? Co pak s ním? Já za něj zaplatila! Ten, který mi ho přivedl dostal platbu předem a pak ještě nyní, za to, že ho přinesl. Mám ho prostě popravit? Nebo si z něj udělat koberec?“ Podívala jsem se na něj a ignorovala jeho potutelný úsměv. „Je milé, že někdo, kdo sem očividně nemá pozvánku o tomto místě ví mnohé, protože zde panuje dost pomluv a legend. Drogy? Zbraně? Gangy? Otroci... ano... ale nějaká noční rasa a bůh ví co? Haha, to ne... přesto pořád nějak nevím, kdo jste a něco mi stále na vás nehraje... co kdyby jste si odložil svůj kabát a tak,“ zvedla jsem pistoli a namířila spíše na jeho kabát, než na něj a na nedaleký věšák. Dneska se vážně mohlo stát cokoliv a já se již těšila, až si budu moci buď sednout za svůj DJ pult, nebo si lehnout a jít se konečně vyspat. Možná je toto jen noční můra, ale ta fádní bolest na ruce je až moc reálná. Při tom všem jsem přemýšlela, co budu vůči takovýmto monstrům dělat, pokud jich je zde víc. Jednou sem přijde taťka Bodlinky a já budu mít jak po zákaznících tak i podniku... kdo ví, třeba i životu a to se mi moc riskovat nechce. Hlavně, když Bodlinka skoro vypadal, že mu vše zapadlo do plánů a on se sem chtěl dostat... hm. Možná bych si měla pořídit další budovu na otroky... mít věznici zde pro ně by mohlo být v budoucnu dost riskantní.

Eizr - 14. dubna 2018 11:13

soukromá zpráva od Eizr pro Třetí Ta ženská za mnou hned zabouchla dveře, jako by nás někdo sledoval a ona měla strach, že se sem vrhne. Ještě více mě však znervóznilo, když si mě začala prohlížet a já cilítil její pohled na mém těle. Na určitých místech se i pozastavila a já byl rád za tu provizorní roušku co jsem si vytvořil na útěku. Nechtělo se mi utíkat nahý, když mě pronásledují. Když promluvila, tak zněla hrozně zbrkle, jakoby byla nadšená, energická a zároveň vystrašená. Když zmínila bájné město, tak si hned vzpomenu na své sny o místě, kde žijí Noční lidé v bezpečí. Když se jde posadit, tak jsem radši jazykem ochutnal vzduch. Je to zajímavá věc, moci ochutnat vzduch a zjistit více o svém okolí. Zprvu jsem nevěděl, že to umím, ale co jsem to spatřil v přírodě u ještěrek a jednou i u hada, tak jsem si řekl, že to taky zkusím. Kapuce se šálou šla dolů a moje zvědavost tím rostla. To co jsem spatřil mě velice překvapilo, ale výhodou ještěří hlavy je to, že neumí výraz překvapení. Myslel jsem, že je dost mladší, ale teď se mi zdá, že jí je tak 70, nebo tak nějak. Nejvíce mě však udivovali její oči. Hned mi připomněli oči pavouka. Velké, černé, nepřirozeně vypoulené. Nejvíce však byla podivná velikost ku hlavě. Byli celkem děsivé a kdybych měl arachnofobii, tak bych se teď třásl strachy Podívám se na její ruku. Trochu se klepe a je na ní poznat její věk. Opatrně jí uchopím a potřesu si s ní. "Těší mě. Jsem Eizr." Není to moje pravé jméno, ale netoužím, aby jej někdo věděl kvůli mojí bývalé práci, která byla nejen pro někoho odporná, ale Noční lidé by mě za to chtěli zabít, tedy, asi stále chtějí. "Omlouvám se, ale před chvílí po mě ještě šli. Takže někdy později." Trochu jsem si ji ještě prohlížím, ale pak musím odvrátit zrak, když se jí v očích objeví rudé žilky. Byl to hnus a nejspíše to mělo i nějaký význam, který mi byl neznámý. Vypadala unaveně a tak, jsem se nedivil, když si lehla. Vypadalo to i celkem dost komicky. Měla moc velké oči a ty jí byli až moc na obtíž. Opřel jsem se o zeď a pokusil jsem se usnout. Už dlouho jsem se moc nevyspal a teď by to doufám šlo. Ozvala se však rána. Něco velkého a těžkého dopadlo na vagón a než jsem se nádal, tak se dveře otevřou a s bouchnutim zavřou. Nyní tam jsme tři a podle vzhledu hádám, že ta nová osoba také není člověk, tedy v to hlavně doufám.

Pravá ruka - 14. dubna 2018 19:08

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Začni se zpěvem Elliott si okamžitě přestal prohlížet věci a upřel svou pozornost opět na tebe. Možná sem tam ujel pohledem na kameru, která byla v rohu. Usmíval se, jako kdyby mu bylo jedno, jestli ho vidíš jen ty nebo dalších třicet lidí. "Ale vůbec ne," pronesl pobaveně a rukama se zapřel o stůl, za kterým jsi seděla. "Mučte ho, bijte ho, ale nezabíjejte. Jsou lepší metody, jak se s ním vypořádat," pronesl pobaveně a prsty párkrát klepl o desku stolu. Po tom všem, co řekl, už nevypadal jako někdo docela obyčejný. Všechno podtrhoval fakt, že se sem dostal bez pozvání a nikomu to nepřišlo ani trochu divné. Stejně tak jako jeho uklidňující injekce a informace o něčem, co možná dost dobře vypadlo z nějaké pohádky o strašidlech. "Peníze vám nepropadnou. Jak jsem řekl, potřebuji z něj dostat pár informací, a pak bude jen váš. I když bych ho k lidem nepouštěl. Nechte si ho spíš jen jako-" znovu se ušklíbl, "- předmět osobního potěšení." Strčil ruce do kapes. "Haha, mám tyhle hry rád," odkašlal si. "Sundej si všechno oblečení, protože určitě skrýváš nějakou zbraň, kterou má ochranka jistě přehlédla." Pokusil se o napodobení tvého hlasu. "Jistě že mám zbraň, nikdo se nekouká do kalhot," pronese již svým hlasem a pokrčí rameny. "Hrál jsem jí už mockrát. Co kdybych si ho nechal na sobě, protože všichni máme nějaká svá tajemství, která je lepší neukazovat," klidně se posadí naproti tobě. "Můžete mě zastřelit, pokud věříte své mušce. Nebo mě nechte pracovat a já vás zahltím vším, co budete chtít. Zvenčí se ozve pár naštvaných hlasů, ale není to nic, co by mělo narušit vaší chvilku. Minimálně to nevypadá na to, že by k vám měl někdo vtrhnout. "Nebo mi ukažte vaše nejlepší donucovací prostředky." Upraví si lem kabátu.

Tayra - 14. dubna 2018 23:59

soukromá zpráva od Tayra pro Nezačneme oponou? Nejdříve mi tento muž napochoduje muž, který začne tím, že moje zboží uspí... následně řekne, že si s ním chce promluvit a získat informace, které budou mít nedozírnou cenu a ještě řekne, že si ho mám nechat jako předmět osobního potěšení? Není zas nějaký chytrý a nějak moc velkorysý? „Hm, takže si to shrneme. Vy chápete, že on je můj a mám na něj nárok. Zároveň chápete to, že ten výslech nebude zadarmo... řekněme tedy to, že vaše nabídka, ehm, zahlcením vším, co budu chtít mi nestačí. Tady v mém podniku se obchoduje trošku jinak a to tak, že mne budete moci přesvědčit, že chci něco, co vy máte... nebo mne donutit to chtít nějakým poklidným způsobem. Tudíž, co mi konkrétně můžete nabídnout, protože sama nevím, co bych chtěla,“ pokrčila jsem rameny, a tak nějak čekala, že se přizpůsobí. Chvilku jsem čekala a pak si vzala mobil, odemkla ho a zmáčkla číslo, abych zavolala ochrance se slovy: „Přiložte Bodlince k hlavě pistoli, kdyby náhodou se něco stalo, tak ať tady náš návštěvník nemá moc jednoduchou možnost obchodu,“ mobil jsem zase zamknula a darovala mu menší sadistický úsměv se slovy: „Já jen kdyby vás napadlo něco hloupého, tak ať nemáte zas tak jednoduchou práci... ale... dnes jsem už někoho zabila a docela ráda bych si šla odpočinout. Pokud se dohodneme, poskytnu vám klidně zde pokoj... nebo vstupenku do našeho klubu, abyste se sem mohl vrátit, až se odreaguji buď spánkem, nebo... jinou aktivitou. Samozřejmě počítáte jistě s tím, že ten rozhovor budu celý poslouchat a možnost toho, že se dostane z jeho úst něco jen vám nepřipadá v úvahu... zároveň ale budete mít k dispozici cokoliv. Ať je to od skalpelu, motorové pily, až po garnáty z místní restaurace,“ jeden koutek mi sklouzl k uchu a já se ušklíbla, a ještě více se opřela polštáře. Již mnohokrát jsem obchodovala s rukojmími a když rukojmí hrozila smrt, tak druhá strana byla jaksi povolnější. Snad to zabere a já neskončím s nožem u krku, když si tak fandí proti mé pistoli.

Pravá ruka - 15. dubna 2018 00:40

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Prosím Pozorně si vyslechl vše, co jsi měla na srdci. I když z jeho výrazu bylo patrné, že ho to moc nezajímá, nebo tomu alespoň nepřiklání moc velkou váhu. Nebyla jsi to snad ty, kdo mu hrozil zbraní? "Záleží tedy, co si představujete pod výrazem poklidné donucení. Nabídnout toho mohu hodně. Jsem zběhlý v mnoha oblastech, kam se lidská mysl jen bojí vkročit. Když vám tu tvrdím, že mám zájem o tu bestii ve vašem sklepení, pak je můj zájem skutečně vážný. Mohu, kvůli svému zájmu, obětovat víc věcí, pokud vám to udělá radost. Peníze nevyjímaje. Opře si bradu o založené ruce. Ty zase neochotně rozevře, když voláš svým poskokům, aby mu ztížili práci. Je to takové pohození stylu "a co já s tím?" "Hm, jistě jste si všimla, že jsem se sem dokázal dostat i bez pozvání. Máte mezery v systému, nebo mám jisté charisma. Ať tak či onak, mohl bych vám být užitečný i jinak, než jako pouhý zákazník, který ukájí svou zvědavost na stvůře z noci. Co se nahrávání týče, to je vaše starost. Jsem si jist, že vám informace, po kterých prahnu, budou naprosto k ničemu, i když je budete mít v kompletním znění přímo od zdroje," uculí se. "Tak tedy, navrhněte vaši cenu a domluvme se."

Ylaya - 15. dubna 2018 10:24

soukromá zpráva od Ylaya pro Ještěrka Ulehčeně se čelem opřu o zavřené dveře a úlevně vydechnu. Konečně v bezpečí. Teď už mě ani lovci, ani psi sledovat nemůžou. A než jim dojde, jak se mi podařilo zmizet, tak budu daleko. Konečně se otočím čelem do vagonu a pocit úlevy se okamžitě vytratí, když zjistím, že nejsem sama. V první chvíli jen bez hnutí zírám na ty dva. Není to ale tak zlé, jak se v první chvíli obávám. Nejsou to lidé, jsou jako já. To je trochu nepřesné, ale rozhodně jsou to monstra. "Zdravím...?" Nervozně kloužu pohledem z jednoho na druhého. Tělo napjaté, jako kdybych v další chvíli očekávala, že mi zase někdo půjde po krku.

Tayra - 15. dubna 2018 12:50

soukromá zpráva od Tayra pro Tak zapni světla Ušklíbla jsem se na jeho první větu a též k ní dodala: „To již nechám na vaší představivosti, přeci jen jsem vám již dala přesné instrukce, jak to tady chodí. Něco nabídnete a pokud se mi to líbí, tak si to koupím a pokud ne? Tak se mne snažíte přesvědčit, že chci to, co nejspíše nechci. Peníze jsou mi nyní dost ukradené, protože můj podnik prosperuje mnohem více než za období mého otce,“ pokrčila jsem rameny a zapálila si další cigaretu. Jak já si chtěla odpočinout, ale tento muž né a né nabídnout něco specifického. Popotáhla jsem a vyfoukla kouř, podívala jsem se na něj a dodala: „Dobrá. Co kdybyste mi sehnal nějaká takováto monstra, které budou pracovat pro mne. K tomu na vrch hoďme to, že byste jim v mém podniku velel a myslím, že máme obchod. Když budou chtít někoho zabít, budou mít možnost, a protože to budou moji zaměstnanci, nebude hrozit, že jim hodím k nějakému zákazníkovi do pokoje. I když si myslím, že za normálních okolností by mi i Bodlinka rozdrtila každou kost v mém těle,“ tiše jsem se zasmála. Naklonila jsem se vůči němu a přeložila obě ruce přes má stehna. Když ta bestie byla tak důležitá pro jeho plán a předtím dokonce nabízel, že by pro mne pracoval? Moje nabídka sehnat nějakých podobných by nemělo dělat problém. „Samozřejmě počítám s tím, že buď byste je držel na vodítku, kdyby to nešlo. Vážně se nechci probudit uprostřed noci, kdy mi jedno z těch monster žužlá krk a já se nemohu pomalu nadechnout čerstvého vzduchu... tudíž, jak by jste je donutil pracovat pro můj podnik je absolutně na vás,“ opět jsem si popotáhla cigaretu a čekala, jestli toto bude znít „fér“.

Eizr - 15. dubna 2018 16:00

soukromá zpráva od Eizr pro Sleduji nervózně postavu. Je dost hubená a tmavá kůže se pomalu ztrácí ve stinném vlaku. Nevím co dělat a tak čekám, kdy se otočí. Zepředu vypadá jak sukuba. Hubená, pěkná, divná pleť a rohatá. Myslel jsem se i, že se jí vlasy pohnou, když se otočí, ale ty jsou stále na místě a a nezdá se, že by byli přirozené. "Ahoj. Doufám, že ty jsi poslední, jelikož je nás tady čím dál víc." Jsem nervòzní, jelikož tahle je narozdíl od strašilky pěkná a jaksi tajemná

Ylaya - 15. dubna 2018 18:59

soukromá zpráva od Ylaya pro Ještěrka Zírám na toho ještěra, vypadá to, že nejsem jediná, kdo je z celé situace nervozní. Alespoň to je pro mě trochu uklidnění. "Jak to myslíš, poslední? Viděla jsem jen jednoho ještěřího muže a toho bys potkat asi nechtěl." Alespoň doufá, že tihle dva nepatří k tomu psychopatovi. Seber se trochu. Rozvzpomenu si na to, že jsem ještě celkem nedávno bývala člověk. A že lidé, pokud spolu chtějí vycházet, tak mají jistá pravidla. Jedním z těch pravidel je slušné chování. A já bych byla velmi nerada, kdybych si proti sobě měla poštvat i tyhle dva. "Já jsem Ylaya." Představím se trochu rozpačitě. "Utíkala jsem před lovci a naskočit do vlaku mi přišlo jako nejlepší způsob, jak se co nejrychleji dostat co možná nejdál. Vy cestujete na nějaké...konkrétní místo?" Snažím se nenápadně vyzvídat. Zády se stále opírám o dveře. pro všechny případy je vždycky lepší vědět, kudy se dá nejrychleji utéct.

Eizr - 15. dubna 2018 20:50

soukromá zpráva od Eizr pro Spolucestující Na jejím pohledu bylo poznat, že jí, asi spadl kámen ze srdce, když se ujistila, že nejsme lidé. Po pravdě bych, asi taky panikařil a to jsem tu ani ne dvacet minut. "Víš co, není třeba to řešit." Když zmíním ještěřího může, tak zprvu pomyslím na sebe, ale náhle se má mysl přesune do mé laboratoře, kde plavalo tělo jednoho z Nočních lidí. Byl součástí mého pokusu o mou léčbu, ale DNA každé stvůra je zcela jiná a špatně se hledá nějaká, která se jí podobá. Hned si proto vzpomenu na další dvoje těla až mě zamrazí. "Těší mě. Já jsem Eizr a támhle na zemi je Jenny." Co jsi zač Yalyo, co jsi zač. Když se k ní pomalu přiblížím, tak pochopí, že její tělo je jak z jednoho jediného kusu....kamene. Je jak svůdná socha, které někdo vdechl život. "Já jsem na tom stejně. Naskočil jsem tak deset minut před tebou. Já ne, tedy, asi. Ale tady Jenny jede do Bájného města. Upřímně nevím co myslí, tedy napadlo by mě jedno místo, ale to je spíše legenda než báje." Pozoruji její oči. Dokáží totiž o osobě dost prozradit a nyní prozrazují neklid. Proto se posadím a podrbu se na své šupinaté hlavě.

Pravá ruka - 15. dubna 2018 23:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Světla zapnuta Během tvé řeči mu z tváře zmizel ten jeho potutelný úsměv. Spíš ho vyměnil za výraz naprosté otrávenosti. Opřel se do židle, na které seděl a opět začal pozorovat vše v místnosti, kromě tebe. "Nepochopila jste mě, jak vidím. Nechci tu pro vás dlouhodobě pracovat, ani vám hledat další. Tahle monstra, zatraceně, nepatří do žádných cirkusů!" křikl a prudce se postavil. Tak rychle, až za ním kabát zaplápolal. "Není to hra. Oni tu nemají být. Nemají tu místo. Je jinde, a já ho musím najít. Chceš jich víc? Fajn, pojď se mnou. Dovedu tě za dalšíma, dělej si s nima co chceš. Dej mi pět minut s tím šmejdem a dovedu tě k celé hordě!" Ten uhlazený pán, který tě sem přišel žádat o laskavost byl pryč. Před tebou teď stál někdo, koho absolutně nezajímala tvoje ochranka, stále za dveřmi, ani zbraň. Chtěl jen jedno. A buď jsi byla s ním, nebo proti němu. Peníze jsou volné, dlouhodobý pracovní vztah nejspíš taky. Z jeho očí můžeš snadno vyčíst, že všechno myslí smrtelně vážně. To že tu Bodlinka nemá co dělat, protože má žít jinde, nebo nemá žít vůbec? Mohl by to být důvod, proč se snaží najít další, a proto ti sem nechce žádné další přivést? Strčil ruku do kapsy, vytáhl z ní krabičku cigaret. Jednu vložil do úst, zapálil ji. Rychle si hřbetem ruky upravil rozcuchané vlasy a vydechl obláček hustého šedého dýmu. "Vedete tu snad panoptikum?"

Ylaya - 16. dubna 2018 07:28

soukromá zpráva od Ylaya pro Ve vlaku Nejistě se na Eizra usměju a když vidím, že si sedá, také se uvolním. Trochu poodstoupím od dveří a nakonec si sednu vedle nich, zády se opřu o stěnu vozu. "Ráda vás oba poznávám." Pokukuji po ženě ležící na podlaze ale pak svůj zájem opět obrátím na ještěra. Jeho otázka mě v první chvíli překvapí, ale nakonec je to celkem logické, že chce vědět, co ode mne očekávat. "Uhmm...já? Zkameněla jsem. Tedy, ne úplně, tohle je jen slupka." Prsty přejedu po své kamenné kůži na ruce a je vidět, že se trocha odrolila. Stejně tak jsou teď jasně patrné hluboké šrámy, a praskliny které v mé kůži vyhloubila voda. "Ale na ty rohy se mě neptej." Mám teorii, že mají světu ukázat, jaká skutečně jsem. Ale kdo ví, jestli to, v co se proměníme skutečně nějak odráží, jak jsme žili. "A ty?" Využiju situace a odvrátím od sebe pozornost. Se zájmem si prohlížím jeho lesklé šupiny. Rozhodně působí hrozivě, ale zdá se být přátelský. A já už se naučila, že první dojem nemusí být ten správný. Když zmíní bájné město, lehce nadzvednu obočí. Mohlo by to snad být to místo, které mě tolik přitahuje? Jak to jen říkal ten pošuk? "Median?" Zeptám se opatrně. Tam by to pro mě moc bezpečné nebylo.

Tayra - 16. dubna 2018 15:35

soukromá zpráva od Tayra pro Nastav reflektory Dívala jsem se na něj a musela jsem se začít smát, když jeho potutelný úsměv byl ten-tam. Vypadalo to, že měl nějakou tragickou minulost s těmito tvory a nyní jim to chtěl dát nějak pořádně nechat slíznout, za což já? Já z toho měla upřímně srandu. Kolikrát mi lidi brečeli u kolen a líbali boty, aby přežili, ale posledních pár let mi vážně ukázalo, že lidská upřímnost se ukazuje jen při extrémních pocitech. Buďto smutku, nebo zlobě, povětšinou. "Ze začátku mi zde povídáš, že mi dáš co jen budu chtít, já ti řeknu tedy co chci a ty vybuchneš, že to tedy ne, že pro mne pracovat nebudeš a ani mi tyto monstra nezařídíš jako ochranku," popotáhla jsem naposledy cigaretu a položila ji do popelníku na stole. "Ale dobře, co to udělat takto... zatím mi nebudeš nic dávat, berme to jako mé poděkování za tu injekci, která ho uspala... a časem, při mé spolupráci se dohodneme na tom, co mi za ty informace dáš. Sice ses dostal sem, ale já též nemám elitní ochranku v tomto podniku, za to... kdokoliv chtěl něco a pak nezaplatil nedopadl moc dobře," pokrčila jsem rameny a věděla jsem moc dobře, že říci nějakému gangu, že dostanou další dodávku zbraní zadarmo, když mi přinesou hlavu tohoto, který tu přede mnou kouří... bude pro ně jako dar z nebes. "Takže, bereš tuto dohodu, nebo se stále budeš ještě svíjet jak zmije a já budu muset zkusit to, kolik jedu v sobě máš?" Ušklíbla jsem se a rozpažila ruce, jako bych čekala, že se na mne vrhne. Dostane co chce a zaplatit může později. Peněz jsem měla dost... ale co já vím, třeba v jejich sídle budou mít nějaký pěkný obraz, nebo tak něco!

Eizr - 16. dubna 2018 16:11

soukromá zpráva od Eizr pro Rohatice Vypadá to, že se přece jen uklidnila. To je dobře. Nerad mluvím s nervními lidmi, jelikož se zadrhávají a také občas odběhnou hned od tématu, jelikož si myslí, že by je to mohlo ohrozit. V dřívějším světě to tak hrozný nebylo, ale v té dnešní, když jsou všichni Noční lidé ohrožení. Normální lidé se z kořisti stali dravci a ve městech teď panuje strach a nenávist. Tedy tak to beru já. Trochu mě zmátlo, když z ničeho nic začala mluvit. Asi se mi to jen zdálo, ale asi umí číst myšlenky, jelikož jsem o tom před chvílí přemýšlel. Takže byla taky nedávno člověkem pravděpodobně. Zajímalo by mě jak to vypadá uvnitř ní a jak by její kůže vypadala pod mikroskopem. Představa o jejím rozřezaném těle ve mě ještě vzbudila jeden pocit, než jen zvídavost a to hlad. Hlad po krvi, mase, které bych mohl odtrhávat od těla a jíst jej ještě teplé. Moje svaly se mnou přímo cukali. Pocit obrovského hladu a pohled na její krček, který bych mohl zlomit jedním pohybem a poté se už jen krmit z jejího bezvládného těla. Zbytky lidskosti však proti tomu ještě vzdorovali. Přišlo jim to odporné a zvrácené. Potlačil jsem to v sobě, ale jedno vím. Příště už to neovládnu. Jediné co jsem jí rozuměl, bylo "rohy". Zbytek mi nějak zanikl v mé rozvířené mysli. Dojde mi, že teď bych o sobě měl říct něco já. "Noo. Kde bych začal." Sice jsem moc nikdy v životě nelhal, ale i tak v tom mám jistou praksi. Snad bude dostačující. "Přeměnil jsem se nedávno. Byl jsem u lékaře, jelikož se mi ze spodu na rukou začali tvořit výrůstky. On to měl za nějakou plíseň, ale mě bylo jasné, že to jen tak nebude. Dal mi nějaké prášky, které by to měli zmírnit. Hned doma jsem je všechny spolykal a po chvíli v křečích upadl do mdlob. Když jsem se ráno probudil, tak, tak..... Tak jsem to už nebyl já." Dávám si záležet, abych do toho vkládal jisté emoce. Především smutek nad svým vymyšleným osudem. Oddechnu si, jako když ta lež pro mě mnoho znamenala. Ve skutečnosti to bylo malinko jinak, ale také jsem v křečích omdlel. "Taky mě to napadlo, ale to je hloupost. Slyšel jsem to tak jednou dvakrát od někoho z Nočního lidu a i ti t měli za výmysl." Tohle pravda byla. Opravdu jsem to od nich slyšel, když jsem se nudil a experimentoval s jejich těly. Nejradši jsem do nich pouštěl elektřinu, kupodivu to fungovalo i jako výslech.

Ylaya - 16. dubna 2018 17:28

soukromá zpráva od Ylaya pro Ve vlaku Pozoruji Eizra a v jednu chvíli se mu v očích objeví něco znepokojivého. Nedokážu to správně pojmenovat, ale je to ta věc, která žene malá zvířátka do úkrytu jejich nor. Já ale nejsem malé zvířátko a ani nemám noru, kam bych se mohla schovat. Musím proto vydržet, dokud ten pocit neodezní. Donutí mě to ale znovu pohledem zkontrolovat dveře. Překvapivě jsou stále na svém místě. Lehce pozvednu obočí. Na té jeho historce mi něco nesedí, ale nedokážu říct, co. Navíc nevím, proč by mi měl lhát. Třeba ze stejného důvodu, ze kterého mu ty sama neříkáš celou pravdu? Polopravda není lež! "Takže ses...předávkoval? A umřel?" Tázavě se na něj dívám. "Já jsem se probudila ve vlhké zemi. Myslím, že jsem vykrvácela po tom, co mě jeden z nočních podrápal." Kolena si přitáhnu k hrudi a obejmu je pažemi. Na okamžik jsem zadoufala, že by skutečně mohlo existovat místo, kde bychom byli v bezpečí. Jenže Eizr o tom pochybuje. "Myslíš, že takové místo neexistuje? Ale co to volání? Jasně cítím, že mám někam jít, táhne mě to tam, jen nevím, kam." Povzdechnu si.

Eizr - 16. dubna 2018 19:07

soukromá zpráva od Eizr pro Přeměna "Ano předávkoval jsem se, ale neumřel. Pokud se nepletu tak ty léky naopak urychlily a nejspíše i zesílili účinky mé metamorfózy. Největší šok pro mě, když jsem se probudil, bylo to, že mám ocas navíc a taky, že jsem o dost větší." Pokusím se o úsměv, i když to spíše připomíná něco z hororu.  Opravdu jsem totiž výšší. Mám teď tak dva metry a něco, i když jsem nejspíše ještě něco vyrostl. Pak byl ještě šok šupyny, ale i na ty jsem si časem zvykl. Pokud vykrvácela, tak už chápu její kůži. Při metamorfóze byl nedostatek krve a tak se mutace omezila a jaksi, se zakřivila. Sakra bylo i opravdu zajímavé ji mít na stole. Sleduji ji. Zdá se mi poněkud sklíčená, ale nechci to řešit. Myslím, že by mohlo existovat. "To volání, já ho moc necítím. Asi ho moje tlustá kůže blukoje. Taky to trochu cítím, ale nevým zdá to není volání k trochu něčemu jinému. Třeba je to další Noční člověk, který nás k sobě táhne. Třeba je to jen nějaký velký dravec a nebo vážně fantazi město, ve kterém žijí Noční lidé v míru a harmonii. " Podívám se na ně a čekám na jejich reakci.

Ylaya - 16. dubna 2018 20:00

soukromá zpráva od Ylaya pro Ve vlaku Jeho přeměna proběhla jinak, než ta moje. To je dost zvláštní. Jenže já jsem donedávna vůbec netušila, že je možné se takhle proměnit. Vlastně jsem ani nikdy neuvažovala nad tím, kde se monstra berou. Prostě tu byla a bylo potřeba je zabít. Nyní, z nové perspektivy, to vidím úplně jinak. Jenže na nějakou lítost už je pozdě. Navíc, pokud bych měla něco cítit, tak to jsou spíš obavy. Choulím se na zemi a i přesto, že jsem v podstatě z kamene, tak dokážu působit velice křehce. Upírám na Eizra zářivé oči s lehce zoufalým pohledem. "Ale kam mám pak jít?" Nejsem na útěku dlouho, ale už teď jsem z toho vyčerpaná. Představa, že bych takhle měla prchat po zbytek života, je pro mě děsivá. To by bylo jednodušší, kdybych nechala Luka aby mi prohnal kulku hlavou. Vážně jsem chtěla věřit tomu, že nějaké takové město existuje. Ale Eizr má pravdu. To volání může být cokoliv. Dokonce nás může lákat do pasti. Kéž bych ho jen dokázala ignorovat.

Pravá ruka - 16. dubna 2018 22:16

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Vlak Cesta byla klidná. Na oblohu se pořádně vyhoupl měsíc. Netrvalo dlouho a přidal se k němu i zástup hvězd, které mu dělaly společnost. Vlak ujížděl dál a ani jednoho z vás nenapadalo, kde by mohl zastavovat. Už vůbec vás netrápilo, jak dlouho bude trvat, než se vůbec zastaví. Panovala zde vcelku klidná atmosféra. Sem tam se ozvalo žvatlání ze spánku staré Jenny, která byla doposud otočena ke stěně. Mohli jste si povídat tak dvacet minut, než sebou Jenny párkrát zaškubala, otočila se a prudce vyskočila na nohy. Její srdce bilo jako splašené, když k vám přiskakovala a oba vás tlačila ke dveřím. Nikdo z vás už nedokázal říct, jestli měla hrůzou vytřeštěné oči, protože se to jednoduše poznat nedalo. Mohli jste však vidět rudé žilky, které jí přes obrovské černé bulvy skákaly sem a tam. Na svůj starý věk byla skutečně rychlá. „Božínku, musíme zmizet!“ prudce rozrazila dveře, aby se setkala s krutou realitou. Vy oba jste mohli vidět, že vlak několikanásobně zvýšil svou rychlost. Vyskočit z něj by byla čirá sebevražda. Jenny se však nevzdávala. Obratně se přitiskla na stranu vagónu a pomaličku po něm postupovala. Pro vás by byl tento úkon takřka nemožný. Když takhle ušla pár kroků, otočila se na vás a na vaše zmatené výrazy ve tvářích. „V životě každé stařeny jsou věci, které musí udělat než zemře. Tohle je vlak zkázy, viděla jsem to,“ kostnatým prstem ukázala na své oči. Byla to vědma a to co v blízké budoucnosti viděla, to nejspíš nebylo nic příjemného, když to donutilo její staré tělo vyskočit takovou rychlostí. „Musím se dostat do vedoucího vlaku a zastavit ho. Jářku... měla jsem vědět, že se můj osud naplní tak rychle. Do Midianu se už nepodívám, ale vy o mně můžete šířit příběhy, ve kterých budu žít věčně.“ Usmála se, udělala další dva kroky, ale dál se nedostala, protože ve vagónu, který byl hned za vámi, se ozval výbuch a ten začal hořet. Její oči zaplály rudě a okamžitě se k vám začala vracet. Rozhodně nebyl čas na to, aby se dostala do popředí rychleji, než oheň k vám. I když ani jeden z vás netušil proč, chopila se role ochraňovatelky a to i za cenu vlastního života. „Selhala jsem,“ vrátila se k vám. Bylo jasné, že vlak čeká něco špatného a musíte se dostat ven, ale jak a kudy? Cesta po střeše nemá nejmenší smysl, neboť se před vámi rýsuje tunel, který by vás všechny smetl nízkým stropem. Oheň za vámi se nezastaví vůbec před ničím a je jen otázka času, než plamen olízne i ten kousek, na kterém se vezete vy. Nějaké nápady? Pro přesnější orientaci Dejme tomu, že tohle je vlak...

Eizr - 17. dubna 2018 12:33

soukromá zpráva od Eizr pro Buum "Netuším." Skrze okenici jsem pozoroval měsíc. Nijak jsem se už dál s nikým nebavil. Pouze jsem konečně upadl do dřímoty. Bylo to krásné moct se opět prospat. Opět se mi dokonce zdál onen sen, o onom místě. O Medianu. To místo mi začalo být čím dál více reálné, ale stále mimo dosah. Pak jsem se však probudil. Nevím proč, ale probudil. Chvíli na to se Jenny také probudila a i z její už tak dost nečitelné tváře jsem poznal jedno a to strach. "Co se děje." Nechápal jsem co se děje, ale bylo mi jasné, že ten strach z něčeho opravdu měla a, že si to nevysnila. Nechápavě jsem se na ní díval a párkrát, jež ze zlozvyku ochutnal vzduch. Byl kyselý a hořký. Připomínal mi něco z mé laboratoře. Ale nemohl jsem si vzpomenout co. Vlak moc zrychlil. Svět kolem se už dokonce začal skoro míhat a mě bylo jasné, že takhle by to být nemělo. Sledoval jsem Jenny jak provádí svou až akrobacii, která pro mě byla zcela nemožná. Opravdu musím uznat, že se na svůj věk pohybuje velkolepě. Zprvu jsem nechápal co myslí, ale pak mi vše docvaklo. Ona je vědma. Jedna z vzácných odnoží Nočních lidí. Nechtělo se mi věřit, že zrovna ona je vědma, ale nejspíše tomu tak bylo. Chtěl jsem jí zastavit, jelikož jsem si již vzpomenul co je to za zápach, který jsem zachytil, ale ona už vyrazila. Nevím jestli to bylo dobře, nebo špatně, ale výbuch jí odradil. Bylo mi hned jasné co musím udělat. Z vlaku se dá nyní už jen seskočit. Jiná možnost tu není. Myslel jsem, že možná ještě něco vymyslím, ale oheň se pohyboval moc rychle a tunel, který se k nám blížil by byl jistě naším hrobem, proto jsem se rozhodl jednat. Sice nevím jak jsou na tom s odolností ony dvě, ale i tak dojdu k Jenny a popadnu ji to samé udělám i s Ylayarou. Dojdu ke spoji vlaku. Prudký vítr mi jen připomněl kolik máme málo času. S oběma jsem se odrazil a skočil. Dokonce jsem použil svůj ocas, abych se odrazil i od vagonu a případně do něj, kvůli rychlosti nevrazil. Při skoku je obě stisknu k sobě a pokusím se, aby jim mé tělo posloužilo jako ochrana před jinak pro ně asi smrtícím dopadem.

Ylaya - 17. dubna 2018 13:22

soukromá zpráva od Ylaya pro V plamenech Asi jsem musela usnout, protože se náhle s trhnutím probudím. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kde to jsem a co mě vzbudilo. Byla to ta žena, Jenny, začala vyšilovat a vykřikovat něco o tom, že musíme zmizet. I bez toho ale cítím, že je něco špatně. Vlak se pohybuje mnohem rychleji a navíc je ve vzduchu cítit kouř. Vyskočím na nohy a vyrazím za těmi dvěma, jenže jak zjišťujeme, vlak je v plamenech. A ty se velice rychle šíří naším směrem. Pokoušet se dostat na lokomotivu a zastavit vlak by nyní bylo zhola nemožné. Tak nakonec stejně umřu. Tváří v tvář smrti jsem překvapivě klidná. Klidná jsem ale jen do okamžiku, než se Eizr rozhodne jednat. Popadne mě a než mi dojde, co se chystá udělat, je příliš pozdě na nějakou reakci. Pevně se ho chytím, zavřu oči a ve chvíli, kdy skočí, tak hlasitě vykřiknu.

Pravá ruka - 17. dubna 2018 21:34

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Reflektory nastaveny, pokračuj Obratně zajel rukou pod kabát, ale nejspíše si uvědomil vlastní chybný krok. Opět ji vytáhl, upravil si límec a značně podrážděný se posadil. Chvilku to skutečně vypadalo, že odnikud vytáhne revolver a postřílí všechny, kdo se mu pokusí zkřížit cestu. Nakonec se však uklidnil. Hodil opět nohu přes nohu a myslel si své. Do hlavy mu nikdo neviděl, ale určitě to musela být podívaná za všechny prachy, když se opět začal usmívat s docela nepřítomným výrazem v očích. Byl to magor. "Pak tedy máme dohodu," natáhl k tobě ruku, abyste ji mohli stvrdit. Bylo až k neuvěření jaká individua to k tobě dneska táhne. "Rád bych začal. Čím dřív, tím líp," protáhne se. S jeho zvednutím ze židle můžeš zaslechnout tlumené cinknutí vycházející z místa, kde stojí. Samozřejmě, jeho obličej ti nenapovídá, co by to mohlo být, ale můžeš hádat. Ostatně, hry mají rádi všichni. Vytáhl další cigaretu a opět si zapálil. Čekal jen na tebe, než ho odvedeš k předmětu jeho zájmu a zavřeš za oběma dveře. Ale... skutečně to uděláš?

Tayra - 17. dubna 2018 21:53

soukromá zpráva od Tayra pro Chtělo by to nějaké pořádné repro-bedny. Víš jak, takové ty BAM BAM Vypadal zase podrážděně a já jsem se tam jen šklebila. Bylo vtipné se koukat na takovéto individua a to hlavně když jim docházely nervy. Tak či tak? Co jsem měla jiného dělat. Přeci jen mi tady nabízel bůh ví co a ještě k tomu si myslel, že mu to též skoro patří. Natáhla jsem volnou krvavou ruku a stiskla tu jeho, to, že mi moje po stisku začala ještě více krvácet mi samozřejmě moc nevadilo. Bolest byla uklidňujícím faktorem. "Ale samozřejmě... nejdříve ho musíme dostat z cel, to jsou nejvíce zabezpečená místa a nepochybuji, že ho tam moji muži pořádně svázali řetězy," vedla jsem ho barem do míst, kde jsme "skladovali" otroky a též k části, kde byli pouze mříže. Dotyčný byl nejspíše ovinut tak deseti metry řetězy, které sahali od jeho pánve až k jeho krku. Přes pusu měl lepící pásku, přibližně tak osm vrstev okolo hlavy a též podpěrou v na jeho bradě. Nakonec šátek přes oči, ucpávky do uší a závěrem? Svázané nohy dalším řetězem, aby se nemohl hýbat na židli, kam ho posadili. Jakmile se dostal můj návštěvník do stejné místnosti, jako byla bodlinka, tak jsem zavřela. Nikoliv však tak, abych byla s nimi uvnitř, ne-ne-ne. Zapálila jsem si cigaretu a vytáhla svou zbraň. "Hoši, jakmile udělá něco zbrklého, tak z něj udělejte cedník. Do té doby," v ten moment jsem povytáhla cigaretu a vystřelila směrem na jeho levé stehno se slovy: "Buď mi řekneš co máš pod tím kabátem a přesný důvod, proč chceš tady Bodlinku... nebo ty a tvůj důvod můžou táhnout ke všem čertům! Bodlinka tě bude hned následovat, takže z něj můžeš dostat informaci na onom světě!" Široký úsměv a další výstřel směrem na něj. Jak toto asi dopadne?!

Pravá ruka - 18. dubna 2018 20:47

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Skok, pád, krev Je vidět, že nad věcí nejvíce asi přemýšlí Jenny, která si mne spánky a i když je psychicky naprosto vyčerpaná, stále se snažím s něčím přijít. Eizr má však trochu jiný plán, který se jí přirozeně příčí. Rychlost vlaku dosáhla tak kritického stavu, že byl zázrak že se ještě udržel na kolejích. Když ji ještěr popadl, vzpírala se. Bývala by i začala křičet, ale stisk ji zakryl ústa a ona neměl jak se k situaci vyjádřit jinak, než kopáním do všech stran. Nejspíš dobře věděla, že její osud změnit nejde, takže když se ještěr zapřel a skočil, přivřela oči co nejvíce jí to její omezená víčka umožňovala. Vítr kolem vás svištěl neuvěřitelnou rychlostí. Bylo to dobrých pár metrů než jste dopadli na zem. Nikdo z vás neunikl zranění, i když se pohybovala v nejrůznějších škálách podle toho, jak byl jejich nositel náchylný. Eizr si odnesl pár podlitin, především na pažích, kterými držel dvě ženy. Ylaya utrpěla pár škrábanců. Určitě by její zranění vypadala mnohem hůř, kdyby ji ještěr nedržel. Nejhůř na tom byla Jenny. Jako jediná ve chvíli skoku byla jako hadrová panenka, která pocítila krutou realitu na vlastní tělo. Dalo by se říct, že při skoku se ještěr i s Ylayou trochu naklonil dopředu, načež Jenny trochu zaostávala. Rychlost vlaku pak způsobila, že se její nohy nedostaly z mezery tak rychle, jako vy dva a její torzo. Byl to rychlý proces, který ji o končetiny sice nepřipravil, ale nadělal z nich patřičnou kaši. Obě utrpěly minimálně dvě zlomeniny, načež z pravé nohy vykukovala přeražená kost holeně. Žena sama ležela v nepříliš vysoké trávě a jen tiše vzlykala. Tohle zranění tvořilo velké problémy, které byly přehlušeny ohlušující ránou, která se ozvala z tunelu, který od vás nebyl ani dvacet metrů. Celý vlak explodoval. Jenny omdlela. Bylo to vysvobození od bolesti, kterou teď prožívala. Sice výrazně nikde nekrvácí, je však jasné, že takhle zůstat nemůže. Co je ale jasné vám, to je fakt, že v lidském městě vás nikdo rád neuvidí a kde leží Midian, zná někdo cestu?

Ylaya - 20. dubna 2018 17:36

soukromá zpráva od Ylaya pro Tvrdé přistání V uších mi hvízdá vítr. Neslyším přes něj ani svůj vlastní křik. Oči mám pevně zavřené a o to překvapivější pro mě je, když konečně narazíme na tvrdou zem. Schoulím se a možná i to napomohlo tomu, že se mi celkem nic nestalo. Jak zjišťuji, mám pár nových škrábanců a rýha na paži se trochu prohloubila. Za jiných okolností bych chvíli fňukala, jenže teď moji pozornost odvádějí hned dvě věci. Jako první je výbuch. Mám pocit, že se země pode námi zachvěla. Blahořečím v té chvíli Eizra za jeho nápad z vlaku prostě vyskočit. Neudělat to, tak jsme teď mrtví, nebo minimálně pohřbení pod zhrouceným tunelem. Druhou věcí, na kterou se musím soustředit, je žena s vypoulenýma očima. Vypadá to, že se ošklivě zranila. Když k ní po čtyřech dolezu, málem se pozvracím. Nohy má zpřelámané a dokonce z ran trčí kosti. Za svůj život jsem spíš zraňovala, než ošetřovala. Zlomeninu obvázat umím, ale s tímhle si asi neporadím. Ani nevím, jak jí utěšit. To se ale naštěstí vyřeší samo, protože žena nakonec bolestí omdlí. Bezradně se obrátím na Eizra. Ani on nevypadá, že by byl nějak moc zraněný. Vypadá to, že jsme měli docela štěstí. "Co budeme dělat?" Je mi jasné, že tady zůstat nemůžeme. Ten výbuch určitě nezůstal bez povšimnutí. Brzy se tu začnou sjíždět lidé a v té době už bysme měli být daleko odsud.

Eizr - 20. dubna 2018 22:16

soukromá zpráva od Eizr pro KREV VE VZDUCHU Během skoku jsem ucítil krev. Krásná opojná vůně, která mi zatemňovala mysl. Země se však blíží a tak se pokouším použít zbytek rozumu k tomu, abych jim posloužil jako štít. Tvrdě dopadnu na zem a cítím, jak moje tělo trpí. Není to nic moc hrozného, ale i tak to bolí. Vzlášť v těle, které nebylo na bolest přivyklé. Pomalu pustím děvčata na zem a odcourám se stranou, kde se posadím. Ignoruji v jakém jsou stavu a snažím se uklidnit hlad, který se ve mě v tu chvíli probudil. Vnímám jak mám zvýšený tep. Jak se mi nozdry rozšiřují, aby s mohli lépe nadechnout té krásné vůně. Oči se mi jistě i velice zúžili. Jídlo. Maso, maso ma... Moje myšlenky přeruší výbuch vlaku, který vjel do tunelu a tam explodoval. Je dobře, že jsme vyskočili, jelikož bychom se jinak zachránit nemohli. Jsme vlastně rád za tu bolest, jelikož si uvědomuji, že žiju a, že jsem neumřel. Uvědomím si, že sice stále cítím krev, ale díky výbuchu moje dravost prozatím odstoupila. Holky měli opravdu štěstí. Nechtěl bych vědět, co bych jim mohl provést. Otočím se na Ylayu, která je trochu poraněná, ale nic vážného z čehož jsem usoudil, že onen zápach krve je Jenny. Bránil jsem se vystrčit jazyk a ochutnat krvavý vzduch, ale trochu s odporem jsem byl schopný se podívat na Jenny. Její zranění jsou vážná. Kosti jsou přelomené a kost, která jí trčí z jedné nohy mi moc přirozená nepřijde. Hned běžím k ní. Sice jsem nyní dravec, ale také mám stále vystudovanou medicínu, tedy ne tak docela. Když se ukázalo proč to dělám, tak mě vykopli. "Nenecháme jí tu." Na amputaci nebyli věci, takže zbývalo jen kost zastrčit do těla. Což Jenny způsobilo příšerné bolesti, takže s největší pravděpodobností omdlela. "Ylayo podrž jí nohy mírně zvedlé do vzduchu. Já se jdu podívat po něčem dlouhém a rovném." V tu chvíli se však u mě projevil můj smysl pro dvojí význam a tak jsem se musel usmát. Hledal jsem v okolí pokud tam byli třeba nějaké stromy, z kterých bych mohl použít větve. Pokud ne tak doběhnu k vlaku a pokusím se něco najít tam, případně i látku, ale to by život nesměl být svině. Pokud něco najdu, tak se vrátím a s pomocí cárů, které mi ještě zůstali z kalhot jí to upevním. Nepoužiji vše, jelikož nechci být nahý, ale mělo by to stačit. "Kdybych měl lepší prostředky, tak jí pomohu lépe. Musím však improvizovat." V oblasti nad nohami jí to ještě zaškrtím a velmi opatrně si její tělo položím přes rameno. "Měli by jsme jít, ale kudy?"

Pravá ruka - 21. dubna 2018 18:59

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Ne asi, tak nějaké sežeň, ale ať to stojí za to! Když se za ním zavřely dveře a spustilo se divadýlko, zůstal ledově klidný. Vypadalo to trochu, jako kdyby čekal nějaký podraz z tvé strany a už se na něj dopředu připravil. Ušklíbl se a nepřestával ani po tom, cos vystřelila (k10 - 6 - netrefila ses). Sevřel ruku v pěst, jako kdyby chtěl začít smlouvat po svém, ale rázem mu došla tvá slova a zřejmě nechtěl odejít s upraveným vzhledem jako cedník. Pokrčil rameny a zvedl ruce nad hlavu, aby bylo vidět, že nemá zbraň. "Svůj důvod už jsem řekl," udělá k tobě jeden krok blíž, nedbaje výstražného výstřelu. "Pod kabát si sáhněte, jestli se vám pak bude v noci klidněji spát." Protočí oči. Ať se pod ten kabát podívá kdokoliv, nic nenajde. Nic kromě vršku úhledně vyžehleného saka. Celou dobu tam neměl vůbec nic, a přesto tě dokázal přesvědčit o opaku. Když se ujistil, že víš o jeho neozbrojenosti, stáhl ruce podél boků a otočí se na nočního příživníka. Snad se soucit mihl v jeho očích. "Dobrá, vysvětlím to ještě jednou, ale chci, aby ostatní opustili místnost." Je to jeho neoblomná podmínka. Tajemství, která nesmějí být vyřčena a už vůbec ne slyšena někým, kdo jich není hoden. Počká, dokud nebudete sami. Ať už přes dveře, mříže nebo v jedné místnosti. Prostě sami. "Začnu úplně od začátku, aby to bylo lépe pochopitelnější. Monstra jako je on," ukáže na svázaného ubožáka, "tu jsou už pár tisíciletí. Možná jsou ještě starší, než lidská rasa samotná. Na tom ale není nic úžasného. Jsou to bestie, které se tváří nevinně jako opuštěný pes, ale když přistoupíte blíž a podáte jim ruku? Ukousnou vám jí, doslova. Je jen přirozené, že se proti nim lidé začali bránit. Jsou zlo, které se naši předkové snažili vymlátit jednou provždy, ale nepodařilo se jim to. Jednotná rasa se rozdělila do kmenů. Většinu se podařilo pozabíjet, ale jeden kmen unikl a ukryl se. Už to trvá celých dvě stě let. Vůle našich mrtvých předků ale žije dál v nás, potomcích, kteří chtějí očistit to poslední zatracené hnízdo těhle šmejdů. A on z něj pochází. Nechci nijak šetřit jeho kůži, ba ani jeho život mě nezajímá, ale musím se dozvědět, kde leží to zatracené místo, abych mohl dokončit to, co jiní začali dávno přede mnou.“ Svázaný muž cosi zamumlal. Přes jeho zalepená ústa to však nebylo nic, čemu by Elliott rozuměl. "Všichni máme svá tajemství, Jehelníčku," od svázaného se opět otočí na tebe, "a já jsem ochotný zaplatit za to, abych ta tvá znal." Lovec měsíčního lidu, který se nezastaví dokud jeho nepřátelé nevymizí. Takový je jeho životní úděl. Slyšela jsi vlastně někdy o tom, že by monstra někoho zabila? Skutečnou zprávu v novinách? Sem tam nějaký obyčejný vrah, ale vždyť o nočních lidech jsi nikdy předtím neslyšela. Je to stejná hra jako na myslivce, který v lese honí jelena. Tolik cti k lovu někoho, kdo se snaží žít skrytě a lidem se vyhýbá.

Tayra - 21. dubna 2018 19:16

soukromá zpráva od Tayra pro Ale to chce čas, jen peníze. Lovec měsíčního lidu dojde do obchodu a já mu účtenku proplatím! Když jsem po něm vystřelila, musela jsem se podívat na svou pistoli. Nejenže jsem již dneska minula asi po třetí, ale skoro se mi zdálo, že to není ono. Podívala jsem se na své zaměstnance ochranky, které dotyčného prošacovali s jistou nedůvěrou. Asi to, jak skončili jejich kolegové u Bodlinky, nebylo zrovna dvakrát motivující. Ale tak co. Byl prolustrován a nic nenašli, luskla jsem prsty a ukázala k zemi, aby si schovali pistole. "Dobrá, jděte," podívala jsem se na ně a koukala se na svou zbraň, když ke mne přišel Nikolai: "Šéfová, jste si jistá?" Řekl znatelně ruským akcentem a já mu přiložila pistol pod jeho krk. Ne ale způsobem, že bych ho chtěla zastřelit, spíše, jako kdybych mu zbraň podávala dost nebezpečným způsobem. Hlavně, když můj ukazováček spočíval na spoušti. "Nikolaii, nejsi placený, abys mi kecal do mých rozhodnutích. Najdi někoho, kdo mi seřídí zbraň, nebo sežene lepší. My ponimayem drug druga?" Řekla jsem mu rusky a on kývl s čímž mi vzal pistol a já si zapálila další cigaretu. Nedaleká židle za mříži mi poskytla dočasný klid a já se podívala na našeho lovce. "Fajn, dělej si s ním co chceš. Já nechám mříže zavřené z důvodu, kdyby jsi náhodou dotyčného omylem propustil. Aspoň mi to dá pár vteřin na útěk, než je prokouše..." Zasmála jsem se a překřížila nohu přes tu druhou. Docela mne zajímalo, jak ho bude vyslýchat a tak obecně. Upřímně jsem nějak čekala, že jakmile ho pustím z mého klubu, tak o něm nikdy již neuslyším i když mi slíbil, že mi to časem splatí. "Když jsou takovou hrozbou, tak proč od mých informátorů nemám žádné informace. Samo sebou že média by takovéto incidenty ututlali, ale nechceš mi říci, že by se to nemohlo dostat i za správnou cenu i ke mne? Tady Bodlinka je první, kterého jsem kdy viděla. Pokud nemluvíme o Lochnesce nebo Yetim, ty potkávám každý čtvrtek na kávě," opět jsem se zasmála a tak nějak již čekala, že kdybych neměla Bodlinku, již mi ji tak čtyřikrát vrazil. Jaká to škoda, že?

Pravá ruka - 22. dubna 2018 00:01

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Takhle přípravy nemají probíhat... Při zaslechnutí slovíčka "omylem" se uculil. Vyžíval se v tom, že mohl svůj plán říct před bodlinkou, který věděl, že co se stane, když prozradí úkryt svého kmene. Ovšem, mučený taky nechtěl být. Elliott na tebe jen mrkl, sehnul se ke své nohavici a z ponožky obratně vydoloval skalpel. Nejstarší schovávačka vůbec, a jemu vyšla. Asi na tvé muže bylo už dost pozdě a přehlíželi menší detaily. To se stává. "Přeji příjemnou podívanou," s takovou se na patě otočil ke svému předmětu zkoumání. Strhl mu přelepená ústa. Bodlinka, říkejme mu tak, chvíli držel jazyk za vyceněnými zuby. Dlouhé tesáky se zarývaly do dásně, ze které tekly malinkými proudy krvavé cestičky. Jeho modré oči těkaly sem a tam z Elliottova nástroje na jeho obličej. Naježené bodliny na jeho hlavě mu doteď dodávaly pocit bezpečí, ale skalpel byl nástroj, který se hravě dostal mezi jakoukoliv skulinku a zařízl se hluboko do masa bez větší námahy. Vydržel dva zářezy na pravé tváři, kdy čepel pomalu zajela do masa tak hluboko, že vylezla na druhé straně a jemně cinkla o sklovinu zubu. Následovalo pár tahů a první bodlina byla vytažena. Strukturou to bylo něco jako tahání zubu. I tyhle tvrdé výrůstky měly zatraceně pevné kořeny, o to víc však jejich vytažení bolelo. Trvalo chvíli a celá dolní polovina jeho obličeje byla zalitá krví. "Nikdy ti nic neřeknu," procedil skrz zuby a odplivl krev. Elliott odložil svůj kabát a sako, vyhnul rukáv košile a podíval se na hodinky. Jeho výrok jej uspokojil, protože noc sotva začala a on měl všech čas, který potřeboval. Skalpel znovu našel místo mezi bodlinami začínajícími nad jeho čelem. Těžko říct, kde muž pro své činy hledal inspiraci, ale bylo ti jasné, že nemůže být úplně normální, když se rozhodl, že rovnou z hlavy stáhne část kůže. Extrémní bolest s enormní šancí na infekci a smrt tady bodlinky. Třeba bude šťastlivec. Dalších dvacet minut jsi sledovala, jak si nástroj razí cestu póry v pokožce našeho známého. Jako indiáni, i Elliott se rozhodl pro odstranění skalpu, což mu moc neusnadňovaly drsné bodliny, ostré jako břitvy. Dalších deset minut a nedalo se říct, čí krev je čí. Bodlinka krvácel ze všech možných ran na obličeji, Elliott z pořezaných rukou. Ani jednoho to však neodradilo od toho, co právě dělal. Spoutaný muž zatínal zuby tak silně, že mu na několika místech sklovina praskla. Jeho temně modré oči se pomaličku barvily do černa. "Dostal jsem perfektní nápad. Pokud na tebe nezabírá lehčí metoda, co třeba zkusit vivisekci?" Sundal mu jeden z řetězů, který obepínal jeho hruď, aby se mohl dostat k měkké tkáni. Odstranil starý kus látky a přes mírný protest zarazil skalpel do jeho břicha. Ne však tak hluboko, aby prorazil střeva. To by byla rychlá smrt. Intoxikace organismu je to poslední, co teď potřebuje. Udělal rychlý tah a z rány začala téct krev. Díky všem těm řetězům se chudák nemohl ani pořádně zmítat. Následovalo pár průřezů, které umožnili člověku, aby do rány vložil nejprve dva prsty. "Na sever od Athabasky... na východ od řeky Klidu... severně od Dwyeru!" zaskuhral. "Přesnější instrukce!" křikl Elliott a do rány vložil další prst. Bodlinka se začal cukat. Když muži došli pevné nervy, a do břišní dutiny strčil celou ruku až po zápěstí, teprve tehdy to se zajatcem hnulo. Oči se mu rozzářily temně fialovou barvou. Během okamžiku byl celý pokryt dlouhými bodci, které se Elliottovi zavrtaly hluboko do levé části těla. Vytáhl ruku z rány a odpotácel se od monstra dál. Když groteskní pohled na ježatou kouli ustoupil, stál tam Bodlinka bez pout v zuřícím stavu. Elliott byl bastard jak se patří a při vytahování ruky se postaral o to, aby se rána co nejvíc rozšířila. Tenké střevo si tak našlo kradmou cestu z břicha ven. "Měl jsem tě raději pod vlivem sedativa..." řekne muž, zatímco o krok ucouvne dozadu. Bodlinka je od něj docela daleko. Elliott stojí u dveří, stačilo by je jen otevřít, aby unikl masakru. Otázkou je, jestli by se noční živočich, značně rozzuřený, nedostal ke dveřím dřív než on...

Pravá ruka - 22. dubna 2018 11:38

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hledání, hádání Snažit se najít stromy v okolí, kde široko daleko rostla jen tráva, byla skutečně jen ztráta času. Nad tunelem, který vedl skrz vysoký kopec, sice dokázalo pár bříziček vyrůst, ale žádná neměla tak silné větve, aby se hodily na zamýšlenou operaci. Z tunelu se linul hustý dým, který byl občas protnut rudou září, kterou měl na svědomí rozlézající se oheň. Celý vlak zůstal v tunelu, čímž se celá jeho stabilita po výbuchu značně narušila. Betonová konstrukce popraskala natolik, že bylo jen otázkou času, než se celá zřítí k zemi. Při troše odvahy stihneš udělat tak patnáct kroků, než se část sesype k zemi. Ať bylo ve vagónech cokoliv, rozhodně to na sebe "nenechá sáhnout". Přes koleje, na druhé straně od vás, tekl mírným proudem potok. Nebyl nijak hluboký a voda v něm sahala pod kolena. Pomalý tok vody s sebou unáší nějaké ty naplaveniny, ale ty jsou většinou v tak ztrouchnivělém stavu, že ani ty se nehodí. Po mírném stoupání, kde se potok táhne podél obřího kopce a protéká dál v menším žlábku, čímž tvoří dokonalou optickou past pro náhodné kolemjdoucí, kteří si jej z travnaté plochy nemusí vůbec všimnout, se rozprostírá něco na způsob kukuřičného políčka. Vlak vás dostal daleko od civilizace do míst, kde se to jen hemžilo zemědělstvím. Logicky z toho plynulo, že jestli je tu malé políčko, které začíná plodit, někde poblíž bude nejspíš jeho majitel, ale vyplatí se hledat pomoc u lidí? Zatímco Eizr hledá něco užitečného, ty zůstáváš u zraněné stařeny, která se celou dobu chvěje. Rány vypadají skutečně zle. O to horší to bude, pokud se do nich dostane infekce a ony začnou hnisat. Držení nohou sice není záslužná práce, ale alespoň si všimneš mírného pohybu levé ruky, kterou Jenny opisuje jeden tah stále dokola. Při zaměření se na tento úkaz ti dojde, že kreslí do vysoké trávy šipku, která ukazuje v jednom a tom samém směru - severozápad. Může to být však taky dost dobře řeč, kterou dotyčná dostala po prodělaných zranění. Už není nejmladší a těžko říct, jak její tělo zvládá extrémní bolest. Po Eizrově návratu, kdy musí použít své kalhoty na zajištění ran, je jasné, že jste docela jistě ztracení. Jenny znala, věděla kudy se dostat do Midianu, ale takhle? Budete rádi, když se neprobudí do odporné agónie, kterou zranění představují. Ani jeden jste v těchto končinách nebyli. Každý máte jiné znalosti podle toho, co jste viděli, ale jaký je ten směr, kterým se vydat? Po obou stranách se rozprostírají louky, vyjma menšího políčka, na jejichž okrajích se znova objevují jehličnany. Navíc je jen těžko určitelné, jak dlouho můžete setrvat na jednom místě. Výbuch rozhodně nebyl něco, co by se dalo přeslechnout, a pokud tu v okolí někdo žije, určitě se přijde podívat, i kdyby musel přejít celá rozlehlá pole a louky. Tak funguje lidská zvědavost. Tak tedy?

Ylaya - 22. dubna 2018 12:03

soukromá zpráva od Ylaya pro Kudy dál? Jsem ráda, že alespoň Eizr zůstal klidný. Já při pohledu na krev nemám daleko k panice. Když mi ale řekne, co mám dělat, kleknu si a držím Jenny, dokud se ještěr nevrátí a neošetří jí. Mezitím mám ale chvíli, abych se rozhlédla po okolí. Ne, že by bylo na co se koukat. Na jedné straně tunel a hořící vlak, lán kukuřičného pole a malá říčka. Prostě konec světa. Pohledem se opět vrátím k Jenny. Je mimo a celá se chvěje, ale její ruka opakovaně kreslí na zemi...šipku? Je to snad směr, kterým se máme vydat? Nerozhodně tím směrem pohlédnu. Těžko říct, jak moc její mysl tím šokem a bolestí utrpěla. Taky by prostě mohla jen blouznit. Na druhou stranu stejně nevíme, kam jít. A tohle je volba stejně dobrá jako kterákoliv jiná. Když je Eizr s Jenny hotový a její končetiny kryjí provizorní obvazy, upozorním ho, na směr, který nám ukazuje. "Třeba nás dovede do Midianu." Pokouším se najít trochu pozitivního smýšlení, i když v situaci, v jaké se nacházíme, to jde jen s obtížemi. "Minimálně odsud zmizíme dřív, než se někdo začne zajímat o to, co se stalo." V hlavě mi hlodá ošklivá myšlenka. Ještě jednou se podívám směrem k hořícímu vlaku. Začal hořet jen tak, sám od sebe? Možná jsem po tom všem paranoidní, ale na náhody já nevěřím. O důvod víc odsud co nejdřív zmizet.

Tayra - 22. dubna 2018 12:54

soukromá zpráva od Tayra pro Já a mé štěstí S cigaretou mezi dvěma prsty jsem se dívala na ty dva. Židle nebyla nejpohodlnější, ale co už. Nemohla jsem si přeci vybírat. Jen jsem protočila rukou, když mi popřál pěknou podívanou a říkala si, jaké bude mít metody. První, co vytáhl byl ten skalpel a já si trpce říkala, že budu muset vážně zavést ty detektory kovu. Toto by se nemělo stávat a já jsem vážně někdy nechtěla dostat skalpel mezi obratle. Nemluvě o tom, že jsem potkala i takové ty experty, kteří dokáží bodat jehly do jednotlivých míst a odebírat schopnost pohybu. Něco, co mi bylo extrémně proti kůži, na druhou stranu mne po tom přestaly bolet záda. Začal se skalpelem okolo bodlinek a já komentovala scénu ve svých myšlenkách. Sama jsem neměla ráda, když si někdo hraje s mou hračkou. Podívala jsem se na vozík opodál plný různého mučícího nářadí. Pokud tedy budeme brát vše, co mám. Začalo by se tím, že bych mu nechala zacpanou pusu, uši, zalepené oči. Funguje to stejně jako s rozkoší. Tudíž by amplifikovala jakoukoliv bolest. Zavěsila bych ho vzhůru nohama, podívala jsem se na strop, kde bylo plno věcí, například i skrytý hák. To jen kdyby se chtěl třeba někdo zabít, tak ať to nemá zas tak jednoduché. Popotáhla jsem cigaretu a pokračovala v mém schématu myšlenek, když on pokračoval. Následně začít dělat dlouhé řezy podél jeho těla. Krev by se mu shromažďovala v mozku. Vše by teklo pomalu po jeho hrudi a já bych přinesla něco, nebo někoho, kdo by byl schopný trhat jednu bodlinku po druhé. Má pravdu ale v tom, že nejlepší asi bude, když se každá jednotlivá bodlinka nejdříve podřeže a pak vytrhne. To bych udělala stejně, promnula jsem si krk zezadu a pokračovala ve svém vlastním postupu. Při tom jsem si vzala nedalekou nastřelovací pistoli. Neměla jsem střelnou zbraň, ale o takovéto zbrani nikdo moc nevěděl (// ;D). Jednoduchý postup, desinfekce s velkým podílem soli po celém jeho těle. Zavěšený by se zmítal v bolestech jako ryba. Kýbl klasické horké a pak studené vody, následně další dávka soli. Co by pak bylo dál, kdyby nemluvil. No, jeho plán dělat vivisekci není úplně špatný, jen to má velké problémy, že to může mít doživotní následky, povzdychla jsem si a již se smířila s tím, že Bodlinka nebude hitem tohoto týdne. A také, že se to zase zvrhlo. Povolila jsem stlačený vzduch a zvedla se, zahodila jsem cigaretu a otevřela dveře, které vedli přímo ven. Eliott si nezasloužil umřít, když se to tak zvrhlo. „Hoši, budeme potřebovat pomoc!“ Křikla jsem ven z věznice, aby sem někdo přišel a sama namířila na dotyčného a začala střílet jednotlivé hřebíky. 2-3 hřebíky za vteřinu. Každý o rychlosti přibližně 40 vteřin za vteřinu. Sice bomba v této nastřelovací pistoli nebyla velká, tudíž dokáži střílet tak 2 minuty, ale to mi spíše dojde zásobník na 1200 hřebíků, které v tom mám. Schválně, jestli zasáhnu nějaké místa... hlavně jsem mířila tedy na odhalené orgány a tam, kde mu něco nekryly bodliny, ale takovéto pistole mají poměrně sílu. Snad se mi aspoň toto podaří. Třeba jsem měla dneska smůlu a vše co vezmu do ruky je neseřízené, včetně mé zbraně, kterou jsem dala Nikolaiovi. // Hozeno 4 -_-"

Pravá ruka - 22. dubna 2018 16:39

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hod za 4 "štěstí" Elliott v jedné ruce stále svíral skalpel, kterým by se mohl bránit, ale rána na jeho druhé paži byla tak ošklivá, že se raději stáhl co nejdál to šlo. Bodlinka teď vypadal jako nepovedený dikobraz, který ježil bodliny do všech stran. Byl tolik zaujatý plazícím se Elliottem, že si tebe a tvé zbraně vůbec nevšiml. Zaregistroval jí až ve chvíli, kdy nad mužem stál s roztaženou prackou a chtěl mu uštědřit ránu. V tu chvíli ho totiž jeden z hřebíků zasáhl do kroutícího se střeva (k10 - 4). Zařval bolestí a podíval se na svou ránu. Trčící hřebík nechal být, vůbec by si jeho vytažením nepomohl. Svou pozornost obrátil k tobě. Elliott tam už stejně nebyl. Ve chvíli zmatku se odplazil do té nejbezpečnější vzdálenosti. Tys teď byla Bodlinkův cíl číslo jedna. Zaryl své drápy do podlahy a odrazil se jako nějak šelma, která chce skočit po své kořisti (k10 - 1... RIP). Jeho zranění z mučení, předchozí nakládačky a teď hřebíku v břiše mu všechny útoky dost znesnadňovala. A tvoji muži nikde. První si hoď na obranu útoku od Bodlinky, pak na svůj vlastní útok. Když ti padne číslo vyšší jak 3, vyhodnoť si situaci podle sebe - zabij ho, omrač ho... to je jedno. Ber to tak, že už je prakticky polomrtvý.

Eizr - 22. dubna 2018 22:23

soukromá zpráva od Eizr pro ♤Směr -> ♤ I když to bylo obtížnější, než jsem čekal, tak se mi Jenny povedlo provizorně ošetřit. Trochu jsem se, ale tak mě napadlo jí rány pomočit kvůli dezinfekci, ale teď se mi nějak nechce močit. Zvlášť tady před holkama. Přičemž, je jedna mimo. Ještě se ujistím, že jsem vše dobře uvázal. Poté zvednu Jenny. Jindy bych byl za takhle zraněného Nočního člověka, zvlášť vědmu rád. Dal bych si jí na stůl a začal studovat její mozek a části těla. Její oči by taky neuškodilo rozpitvat a zjistit jak fungují. I když zatím soudím, že jsou podobné pavoučím avšak ty žíly zas poukazují na jiného tvora. Midian. Město z legend, které není nejspíše skutečné a pokud ano, tak je to falešný ráj. Jelikož všude okolo jsou lidé co je chtějí zabít. Ale má pravdu. Zmizet odtud musíme co nejdříve. Už jsme se moc zdrželi. "O Midianu mám dost pochybností, ale i tak bude lepší jít. Tady jsme se zdrželi dost dlouho." Ylaya se ještě zadíval k tunelu, ale já se rozhodl už vyjít směrem kterým nám Jenny ukázala a taky kterým jel tak nějak zhruba vlak. Instinktivně ochutnávám vzduch a když mě Ylaya dožene, tak se musím zeptat. "Měl jsem jen takový pocit, ale proč ses dívala ještě na ten vlak?"

Tayra - 22. dubna 2018 23:54

soukromá zpráva od Tayra pro Štěstí a neštěstí Eliott se nakonec odplazil někam bokem a já jsem začala střílet z té nastřelovací pistole. Sice prvních pár salt zasáhlo Bodlinku přímo do střev a každý zásah buď proletěl skrz měkké tkáně, nebo se zabodl do jeho visejícího orgánu, kterým jsem tímto způsobem vždy přišpendlila vůči ostatním. Nakonec zde byl poslední útok, nebo to aspoň tak vypadalo. Já musela zahodit tu cigaretu, kterou jsem ještě držela a udělala kotoul vůči němu, který mi sice poskytl dobré okno na obranu, ale ne zas tak dobrou na útok, protože jsem se praštila o kovovou mříž a tak si zbraň vyrazila z ruky. "Ale no ták," usykla jsem křikla na Eliotta: "Nechceš se též zapojit, hrdino?!" Sáhla jsem po noži, který jsem měla připevněný na pásku, ale problém byl, že... tam jaksi nebyl. Nechala jsem nějakého z mých strážných, aby mi ho naostřili, proto jsem gyros z dotyčného dělala jiným nožem, než svým. Povzdychla jsem si a chytla nedaleký řetěz. Nebyla jsem nějaký expert jak bojovat s řetězem ale šlo mi nyní jen o to, abych se nějak ubránila, než z něj má ochranka udělá cedník, nebo se Eliott začne snažit! Já tady bojovala s monstrem, které mne chce zabít a on... někdo, kdo má podle všeho celý život trénovat proti ním se nyní plazí na zemi, jako kdyby se nechumelilo. Ach jo... aspoň, že neschopní lidé jsou absolutně všude, ne jen zaměstnaní v mém klubu!

Ylaya - 23. dubna 2018 08:54

soukromá zpráva od Ylaya pro Kudy dál? Doženu Eizra a srovnám s ním krok. Jeho otázka mě trochu znejistí. Pár vteřin proto váhám, než mu odpovím. "Tobě nepřijde zvláštní, že ten vlak začal z ničeho nic hořet? Já vím, že nehody se stávají, jenže tohle bylo...divné." Nejistě si pohrávám s pramenem svých vlasů. Všimla jsem si, že jsou čím dál těžší, původně byly zvlněné, ale tou tíhou se už skoro narovnaly. "Co jsem se proměnila, tak mě pronásleduje smůla. Ale že by ten vlak začal hořet sám od sebe, tomu se mi nechce věřit. Myslím...ale je to šílené...že nás chtěl někdo zabít." To zase tak šílené není. Zabít by nás pravděpodobně chtěl každý člověk, kterého potkáme. Myslela jsem si ale, že když naskočím do vlaku, tak lovcům uniknu. Jak se zdá, lovci jsou úplně všude. "Ale možná jen mluvím hlouposti.Vidím teď nebezpečím na každém kroku. Tak mi klidně řekni,že mluvím hlouposti."

Eizr - 23. dubna 2018 11:40

soukromá zpráva od Eizr pro ♤Paranoia♤ Opravdu je to divné. Nechtěl jsem si to přiznat, ale ten zápach, který jsem cítil se tu nemohl vzít jen tak. Někdo musel čekat, že tam neskočíme, nebo tam někdo byl. Je však možné, že dotyčný šel jen po Jenny a mi se k tomu přípletli. "Dle mě to nebyla nehoda. Než Jenny začala vyvádět, tak jsem ucítil benzín. Dle mě tam byl ještě někdo a ten někdo mohl jít po nás. Ale, to, že by jsme naskočil na jedoucí vlak je nepravděpodobné. Spíše jsme se do toho připletli. Ten dotyčný šel asi po Jenny." Ano je to trochu unáhlené, ale když se to vezme kolem a kolem, tak pokud se to nevznítilo samovolně, tak je to vcelku dost pravděpodobné. "Nemluvíš hlouposti. Stali jsme se součástí světa, který má mnoho nepřátel a mnoho tajemství. Je v pořádku, že jsme podezíraví a možná trochu paranoidní." Snažím se na ní nedívat. Nemůžu z hlavy pořád dostat vůni krve, kterou ještě pořád cítím. Snažím se ovládat a nezdivičet.

Pravá ruka - 23. dubna 2018 21:04

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Dvě mouchy jednou ranou Muž na zemi vypadal skutečně zle. Už to nebyla jen jeho krvácející rána na paži, která v okolí začala fialovět. I on sám vypadal jako někdo, kdo prodělává vrcholné období chřipky a každou chvíli to s ním sekne. Trvalo dlouho, než opět posbíral všechny své síly a plazením se přesunul za Bodlinku, který veškerou pozornost věnoval tobě a řetězu. Jeho rány byly silné, leč špatně mířené. Nezasáhl tě žádným ze svých drápů, což bylo jedině dobře. V sérii několika pohybů se mu tě podařilo porazit na zem. Nikdo z tvých mužů stále nepřicházel. Pro něj to byl očividně převrat v boji, který ho nesmírně těšil, protože se zbaví jednoho svého nepřítele. Už se nad tebe pomalu nakláněl, když v tom mu do zad vpadl Elliott, sotva stojící. Hodil po něm příhodně položené nůžky, které se zarazily někde mezi lopatkami. Když se Bodlinka otočil na útočníka, Elliott mu svůj skalpel zarazil do pravé oční bulvy. V tu chvíli byl pro Bodlinku konec hry. Přestal si vás všímat, ale začal kolem sebe zběsile máchat. Byl to Elliott, kdo tě zdravou rukou chytil, pomohl vstát a společně jste se dostali do bezpečné vzdálenosti, kde padl k zemi. Očividně stále mezi živými, ale na jak dlouho? Až teď se dostavila první dvojice chlapů, kteří ti dělali ochranku. Kde celou tu dobu byli, to je záhada, ale možná to bylo jen o domluvě. Bodlinka se sem taky dostal nějak zázračně rychle.

Tayra - 24. dubna 2018 14:11

soukromá zpráva od Tayra pro Jedna dvě, smrtka si jde pro tebe! Sice můj dodatečný útok na Bodlinku nezabral, ale bránit se mu mi nedělal takový problém. Aspoň něco jsem dokázala, když mi už vypadla moje zbraň a já čekala, že mi sem konečně přijde ochranka. No, nakonec mne zachránil ten, který toto celé začal a Eliott zarazil Bodlince skalpel do oka. Ten se začal nekontrolovatelně točit ve snaze nás zasáhnout a něco udělat proti té bolesti, jen aby o několik metrů dále spadl na zem a s pár dalšími cuknutími nejspíše zemřel. Ochranka mi sem konečně doběhla a já se zvedla a nejdříve se podívala na svou nedokouřenou cigaretu. „Zavolejte Alexandra, potřebujeme někoho, kdo mi tady zachrání našeho hosta,“ řekla jsem na ty dva a ty se na sebe podívali tázavými pohledy. „Toho doktora, kterého tady máme, když nám přijdou otroci! Bystro idti vpered!“ Řekla jsem ji dodatečně rusky a jednomu vytáhla pistoli z pásku a sama si ji vzala. Popošla jsem k mrtvé Bodlince a vysázela do něj celý zásobník a pistoli pohodila opodál. Rukou jsem si vytáhla krabičku cigaret a opět si zapálila se slovy: „Máš štěstí, že mne nestál tolik... kdybych za něj zaplatila balík, tak skončíš nyní stejně, jako on. Naštěstí ti možná i dlužím, proto jsem ochotná ti zachránit život, náš doktor, Alexander tu bude coby dup,“ natáhla jsem cigaretu a tu samou mu nabídla, jestli chce. Měla jsem toho dneska dost a již jsem se těšila do postele.

Pravá ruka - 24. dubna 2018 21:58

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Vítejte Celý dnešní večer byl tak zvláštní. Už jen celý sled událostí, které se staly tak rychle během tak krátkého časového úseku. Se smrákáním se z vás stal úplně někdo jiný. S prvními hvězdami si někteří prošli prvním skutečným peklem a zjistili, co to znamená být pro ostatní monstrum. S měsícem jste se všichni seznámili a s jeho ústupem málem vyletěli do povětří. Noc ještě nebyla u konce a vy už jste toho měli za sebou víc než dost. Možná trochu unaveni a zklamáni tím, co vaše bývalá rasa dokáže, čeho je schopna a co všechno je ochotna podstoupit pro vaší úplnou eliminaci, jste pokračovali cestou, nejistým směrem, který Jenny z bolestné křeče stále dokola kreslila na zem. Obloha byla průzračně čistá a nebylo třeba bát se deště. Jediná potíž byla v tom, že jste nevěděli přesně, jak a co máte hledat. Určitě si každý z vás představil docela staré město, možná obehnáno hradbami, které stojí někde na okraji společnosti, ale je to skutečně takhle jednoduché? Cesty byly různorodé. Chvíli ušlapaná pěšinka v lese, pak brodění se vysokou trávou, nebo dlouhá chůze po chladném asfaltu. Ať to bylo cokoliv, bylo to přesně ve směru, kterým jste se rozhodli jít. Čas od času bylo nutné udělat menší přestávku, to kvůli Jenny, která sice stále byla v bezvědomí, ale nošení jí nedělalo příliš dobře. Až na menší nepříjemnosti, kdy krev prosákla provizorním obvazem, který se musel minimálně převázat, vše vypadalo dobře. Další cesta, strukturou podobná tomu, co jste už prošli. Cesty byly pořád stejné, jen jinam vedly. Čas vám utíkal příběhy, rozhovorem, možná slovními hrami? Důležité bylo, že utíkal, a spolu s ním i ona cesta. Možná jste po tom všem už lehce paranoidní, ale při jedné zastávce, kvůli Jenny, jejíž kost se podle všeho chtěla znovu podívat na svět, i když už ne v podobě zlomeniny. Rána v kůži jí umožňovala docela slušný výhled a žádný cár Eizrových kalhot jej nemohl překazit. To byla ta chvíle, kdy vás přeběhl mráz po zádech a zub paranoie ve vás zahlodal. Ohlíželi jste se přes ramena, jako kdyby za vámi měl někdo stát s nabitou zbraní, ale nikdy tam nikdo nebyl. Přesto jste se toho strašného pocitu nedokázali dlouho zbavit. S ústupem měsíce, kdy se pomalu ale jistě začaly objevovat první, nijak silné, paprsky slunce, se vám podařilo narazit na starý hřbitov. Branka úsměvně zářila písmenem "M" a byla obehnána starou zdí kolem dokola. Kromě náhrobních kamenů tu bylo pár krypt, které se daly otevřít a poskytly tak dočasný úkryt před vším z venčí. Možná bylo tohle místo zklamání, možná jen zastávka před bájným městem, do kterého putujete. Ať už pro vás staré místo s mrtvými znamenalo cokoliv, znám jednoho, pro kterého bylo záchranou seslanou z nebe...

Ylaya - 25. dubna 2018 08:16

soukromá zpráva od Ylaya pro Hřbitov Přestala jsem sledovat, jak dlouho už jdeme. Uklidňovalo mě, že nám Jenny stále ukazovala směr. Byla sice většinu času mimo, ale kdykoliv jsme se zastavili k odpočinku, začala prstem kreslit tu šipku. Sice jsem netušila, kam nás vede, ale věřila jsem, že tam máme jít. Stále jsem se ale musela otáčet. Bylo to mrazení v zádech, které mě nutilo neustále se rozhlížet kolem a hledat nebezpečí, lovce, nebo další monstra, která by nám snad chtěla ublížit. Nikdy jsem ale nic nezahlédla. Přičítala jsem to únavě a nejistotě, která nyní doprovázela každý můj krok. Snažila jsem se představit si Midian, ale jakýkoliv obrázek jsem si v hlavě vytvořila, nějak mi to nesedělo. Nakonec jsem to vzdala, dost možná žádné takové město ani neexistuje. a teď se před námi navíc rozkládal ten hřbitov. Za živa jsem vždycky mívala na takových místech divný pocit. jenže teď jsem byla mrtvá, tak co by tady mohlo hrozit? Unaveně jsem se posadila na jeden mechem porostlý náhrobek a rozhlédla se kolem sebe. "Hezké místo." Brouknu lehce ironicky a podívám se na Jenny. "Proč jsi nás dovedla právě sem?" Je to spíš řečnická otázka, ani si nejsem jistá, že je Jenny při vědomí. "Asi bude nejlepší přečkat den v některé kryptě." Navrhnu Eizrovi ale nijak se neženu, abych to byla já, kdo nějakou vybere. Přeci jen ve mě je stále pořád tichý hlásek, který mi říká, že rušit mrtvé není dobrý nápad.

Eizr - 25. dubna 2018 22:26

soukromá zpráva od Eizr pro Hřbitiv Jenny byla hrozně lehká. Netuším jak dlouho jsem ji nesl, ale bylo to jako bych měl na zádech položenou tašku s věcmi do školy a to jsem jich měl jen pár. Stále jsem si na to zcela nezvykl. Obří silné tělo, velká odolnost a rychlost. Především pak šupinatá, někde lehce zrohovatělá kůže, táhnoucí se skoro všude po mám těle. Výjimkou jsou místa v oblasti břicha a hrudi, kde se mi nyní rýsuje svalstvo. Přemýšlím, že jsem měl posilovat už jako člověk. Cestou jsem se snažil o Jenny postarat jak to jen šlo a to mělo za následek že můj zadek nebyl skoro zakrytý a u rozkroku to bylo jen tak tak. Snažil jsem se používat i přírodniny, ale těch jsem našel úplné minimum. Jindy bych i lovil, jelikož mám velkou spotřebu jídla, ale když se mnou byli tyhle dvě, tak jediné co jsem byl po cestě hledat, byla voda. Měl jsem totiž vyprahlé hrdlo a Jenny potřebovala umýt krev. Vše jsem dělal s opatrností, aby se jí rána ještě nezanítila. Především jsem se ujistil čichem a chutí o závažnosti vody. U chuti Tak, že jsem namočil drap a kapku si dal na jazyk. Ylaya se mi po celou cestu zdála nějaká tichá. Jako by byla uzavřená ve svém světě, jelikož ten okolní je až příliš ošklivý. Plný zkažených lidí, kterými jsme kdysi byla a až nyní potkáváme jaké to je býti těmi, které oni loví. Večer již pomalu končil a slabé sluneční paprsky se žádali dostávat skrze temnou noci. Bylo mi jasné, že mám ještě čas, ale i tak jsem přidal do kroku dokud jsme nedorazili ke hřbitovu. M. Midiam. Je to možné, pokud to není jen náhoda, tak Midiam je celou tu dobu hřbitov. Místo kde odpočívaji mrtví, ale tocneni možné. Určitě to není ono to není možne. Položil Jenny opatrně na zem vedle Ylayry. "Ano jak krásné místo. Plné nejspíše jíš rozlozenych těl a prosakle smrtí" Usměje se na ní. "Na brance je M, ale tohle nemůže být Midiam. Nesmí." Pak však řekne něco o trochu zajimavějsiho a tak se mi zas vrátí barva "Dobrý nápad. Počkej tu s Jenny a odpočívej. Já se půjdu podívat okolo a pokusím se kouknout, jestli nějaká není otevřená." Jelikož chci byt nenapadnéjši, tak jdu na čtyři. Zjistil jsem, že je to tak pro mě pohodlnější, jsem tak rychlejší a také nyní dokážu rozeznat jestli někde leželo třeba nějaké zvíře podle tepelné stopy. Dokonce i lehce tepelné vydim, ale žádná sláva. Prohledáván hřbitov a prohlížím si nahrobky jestli nenajdu něco nezvyklého. Jak jinak také ochutnávam celou dobu vzduch, abych zachytil i tu nejmenší zmenu. Stale se nervózně ohlíží k obloze. Když uznánm, že je už je čas, tak jdu přímo k jednotlivým kryptám a pokouším se je otevřít. Pokud to nejde jdu dal a pokud žádné otevřené nenajdu, tak použiju brutální sílu k jejich otevření. Až se nějaké, "nějak otevřou" tak pomalu otevřu a schován se při tom za dveře. Pak je obejdu velkým obloukem, kdyby tam někdo stál a s pomocí termálního vidění se podívám po teple. Být tam něco živého i třeba chladnokrevného, tak to spatřím a ne jen kvůli světlu, které jde ze Slunce. Když bude vše v pořádku tak dojdu pro dívky a s nějakým tím mechem pod Jenny se přesuneme do krypty

Pravá ruka - 26. dubna 2018 23:29

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Náhrobky Jestli byl tohle Midian, bylo to jistě zklamání. Na náhrobcích byla jasně lidská jména s různými daty úmrtí. Některá se lišila i o celých tři sta let. Že šlo o rozlehlý hřbitov vám došlo téměř okamžitě. Široko daleko u něho nestálo žádné město a s velkou pravděpodobností už přestalo plnit svou funkci před dlouhou dobou. Bylo tu hrobové ticho, které občas protínal zpěv čerstvě se probouzejících ptáků. Hřbitov je kolem dokola porostlí vysokou trávou, která se v jedné straně mění na louku, u druhé v les. Možná, že kdyby kolem nebyl ten nepříjemný pocit smrti, žilo by se tu krásně. Pouze Ylaya Když Eizr odešel, a nechal ti Jenny na starost, nebylo moc co dělat. Náhrobky se neměnily, jen krajina se více rozjasňovala. Občas můžeš slyšet svého ještěřího společníka, který se snaží dobýt kamsi do uzamčené krypty, jindy zase Jenny, kterou očividně přívětivá náruč temnoty opouští. Stále je však relativně mimo, ležící a nevnímající okolí. Není to ale ona, která poutá tvé smysly. Byl to nepatrný pohyb mezi jedním z náhrobků. Snad jako kdyby mezi ním proběhla nějaká myš a hned se zase schovala. Tu by snad ale Eizr cítil a vrátil se, nebo ne? Chvilku se nic nedělo, až později sis všimla dvou obřích očí, které na tebe zpoza jednoho náhrobku koukaly. Nebyly lidské. Ne, tyhle patřily malému černobílému buldočkovi, který s vyplazeným jazykem a slinami u huby hleděl přímo na tebe. Občas střihl ušima jako ostřílený zajíc, který čeká na nebezpečí, nikdy se však nepohnul. Mohla jsi vidět, že má kolem krku obojek, snad trochu starší ale stále funkční. A takový pes jistě bude mít někde svého majitele... Pouze Eizr Celé tohle místo ti přijde zvláštní. Cítíš, že by tu někde, někdo... hodně daleko, a přitom blízko, měl být. Když se ohlédneš, vidíš jen Jenny a Ylayu. Třeba je to nastražená past. Sílící paprsky slunce tě však nenechají dlouho přemýšlet. Znáš své místo a nechceš bojovat s nebeským tělesem o to, kdo z vás dvou má větší sílu a větší pravomoci. Krypty v tvé blízkosti jsou dvě. Jedná blíž k děvčatům, druhá přímo po tvé pravici. Ta však otevřít nejde. I přes násilí, kamenné víko se ne a ne pohnout. Druhá je o něco poddajnější. Dovnitř se dá dostat poměrně lehce. Všichni Okamžitě se na vás vyvalí zatuchlý vzduch. Co je však podivné, hned po vašich prvních krocích, na stěnách se rozzáří pochodně, které vám osvětlují celý prostor. Ten není nijak velký. Možná byste čekali nějaké kostlivce pohozené někde v rozích a všude pavučiny, ale ani jedno z toho tu není. Místo toho jsou uprostřed krypty tři hroby, z nichž má jeden zdánlivě posunuté víko. Jenny se teď pohybuje ve fázi lehkého spánku, ale pořád se snaží nebýt přítěží, a pokud je při smyslech, snaží se, abyste vy dva nic nepoznali.

Pravá ruka - 28. dubna 2018 16:19

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Poznatky Nebylo tomu tak, že by Bodlinka zemřel okamžitě po zasažení skalpelem. Když ses k němu vrátila se zbraní v ruce, ještě stále se zmítal v bolestech v rohu místnosti. Proud krve, který z oka vytékal se zdál být až neskutečný. Skalpel už dávno ležel někde v druhém koutě, se zbytky toho, co bývalo jeho okem. Snad tohle byla jeho achillova pata. Bez oka lze žít, to věděl moc dobře. Tvůj návrat tedy nepřivítal ničím jiným, než rychlým výpadem, při kterém tě chtěl srazit k zemi a rozsápat na kusy dřív, než by sem někdo stačil doběhnout. Ovšem, tvá střelba byla přesně to, co mu v pokusu zabránilo. Padl k zemi a víckrát už nevstal. Něco podobného se stalo i Elliottovi, který krátce před příchodem doktora padl do bezvědomí. Rána na jeho ruce se značně rozrostla, jako kdyby mu v žilách koloval jed. Celá jeho paže připomínala jednu velkou fialovou podlitinu se dvěma přesně určenými otvory po vpichu bodlin pod ramenem a na předloktí. Už ti nebyl schopen odpovědět. Těžko říct, jestli tvou přítomnost v tu chvíli vůbec ještě vnímal. Zbytek noci se nic nestalo, tedy... alespoň nic, aby tě to muselo vyrušit od spánku. Chod klubu byl tak nějak dán a tvoji podřízení dobře věděli, jak dodržovat pravidla. Po tvém probuzení ti jen bylo sděleno, kolik fetek se málem předávkovalo a kdo z významnějších vrstev města se tu stavil na návštěvu. Nic neobvyklého. Mimoděk se k tobě donesla i zpráva o stabilizovaném stavu tvého včerejšího návštěvníka. Byla jsi vzhůru a vše ti napovídalo, že tohle bude další nudný den jako každý jiný. Bodlinka byl mrtvý a nebylo skutečně nic, co by se s ním dalo dělat. Pokud tedy žádný z tvých návštěvníků nejede v poněkud zvrácených hrách. Lidé jsou všelijací.

Eizr - 28. dubna 2018 22:57

soukromá zpráva od Eizr pro Krypta Po chvilce co jsem prohledával hřbitov, jsem usoudil, že je na čase se jít podívat do nějaké té krypty. Zvednu se tedy a dojdu ke dveřím té první. Ta je zavřená a ani po použití hrubé síly ji nesvedu otevřít. Proto se přesunu k druhé kryptě. U té už mám štěstí a povede se mi ji otevřít. Místo odpočinku pro mrtvé, nyní poslouží jako místo odpočinku pro živé. Jaká to ironie. Vejdu dovnitř a po pár krocích se rozžehnou pochodně. Dost mě to vyvede z míry, ale Slunce bylo až moc vysoko, abych to tu ještě teď prozkoumával a tak jsem se rozběhnu k holkám. "Jedna krypta je otevřená a.... no uvidíš. Ještě prosím vem nějaký mech ať Jenny neleží na holé zemi." Zvednu Jenny opatrně ze země a snažím se jí nezpůsobil moc bolesti. Podívám se na oblohu a dojde mi, že ještě mám čas. Počkám na Ylaylu a poté je dovedu ke kryptě, ve které se stále svítí. "Ty louče vzplála úplně sami, zničeno nic. Teď však prosím rozlož ten mech." Opatrně Jenny položím na podložku z mechu a poté zavřu dveře. Poté si záčni prohlížet kryptu. Je dost prostorná a uvnitř ní jdou tři hrobky. Ta prostřední je otevřená a z toho moje paranoia není zrovna nadšená. "Ylaylo prosím sundej jednu louč a vem jí k Jenny ať se zahřeje. Já si to tady zatím prohlédnu." Nejdříve si podívám do skoro všech temných míst až na ty u hrobky. Nakonec dojdu tedy k hrobce a zkopnu výko dolů. Pokud se nic nestane, tak to udělám i obou dalších. Pokud také nic tak se podívám co u sebe mají mrtvý.

Ylaya - 29. dubna 2018 08:08

soukromá zpráva od Ylaya pro Krypta Sedím na náhrobním kameni a rozhlížím se kolem sebe. Trochu mě znervozňuje rozjasňující se obzor. Východ slunce ve mě začal vyvolávat mírnou paniku. Ne, že by mi snad sluneční světlo ubližovalo, ale mám hrůzu z toho, že mě někdo spatří. V duchu pobízím Eizra, aby si pospíšil, když koutkem oka zaznamenám pohyb. Prudce trhnu hlavou a kloužu očima mezi náhrobky. Možná to byl jen pták. Snažím se uklidnit sama sebe, když si náhle všimnu těch obrovských, vykulených očí. Už se nadechuji, abych vykřikla Eizrovo jméno, když si uvědomím, že je to pes. Buldoček. Takový to zparchantělý zvíře, co si pořizují lidé, kteří neví za co utrácet peníze. Ten tady určitě nebude sám. V duchu si nadávám. Dřív jsem lovila monstra a teď se nechám vyděsit hloupým psem. "Mazej pryč!" Zavrčím na psa a obrátím se, protože se za námi vrátil Eizr. Posbírám na hřbitově nějaký mech a větve z jehličnanů a rychle vyrazím za ještěrem ke kryptě. Už chci být schovaná někde v bezpečí. O tom psovi mu neříkám, částečně i proto, že se stydím, jak jsem se nechala vystrašit. Překvapeně se rozhlédnu po planoucích pochodních, ale radši nad tím moc nepřemýšlím. Stejně nemáme čas hledat si jiný úkryt. Zavřu za námi těžké dveře a kousek od nich rozložím pro Jenny mechové lůžko. Poté ještě na kamennou podlahu kousek od ní položím pochodeň, aby měla teplo. Můžu se při tom přesvědčit, že to skutečně je jen obyčejná pochodeň. Tím spíš znervózním. "Tohle místo se mi nelíbí." Brouknu tiše a sleduji, jak Eizr otvírá jednu hrobku za druhou. Trhnu s sebou pokaždé, když kamenné víko dopadne se zaduněním na zem.

Tayra - 30. dubna 2018 13:34

soukromá zpráva od Tayra pro Zbytky Bylo záživné sypat jednu kulku za druhou do toho umírajícího těla. S menším úsměvem na obličeji a s cigaretou mezi rty jsem zmáčkla spoušť jen tolikrát, kolik bylo kulek v zásobníku. Následně jsem hodila zbraň vedle té mrtvoly a dokouřila cigaretu, kterou jsem hodila na zem s tím, že jsem ji uhasila za pomocí své boty. "A to jsem říkala, že se otroci nezabíjí a neubližuje se jim. Snižuje to na hodnotě," stále krvavou a druhou rukou jsem si projela čelo a upravila si tak vlasy. Eliott vypadal... no, ne zrovna dobře, ale to tu již byl náš doktor a začal se mu věnovat. "Dělejte, jak uznáte za vhodné. Chci ho mít zítra živého, i kdyby to znamenalo, že mu budete muset useknout tu ruku," pokrčila jsem rameny a šla zpět do své osobní části tohoto podniku. Pustila jsem si nějakou hudbu a během pár desítek vteřin jsem již spala. Byla jsem moc unavená a nějak doufala, že noc bude probíhat naprosto v pořádku. Po takovýchto incidentech většinou ochranka podezřívala i také, kteří měli v kapse párátko a já věděla, že tento "incident" aspoň zvedne morálku, kdyby to Eliottovi s jeho pokračováním v životě nevyšlo. Jako každé ráno jsem si udělala kávu a až když jsem vyšla ven, tak na mne někdo mohl mluvit. Kdokoliv by mne probudil nebo chtěl něco dříve, než jsem byla ochotná mluvit by dostal mým hrníčkem přes tvář. Projížděla jsem to, co se tu stalo a nechala to být a vydala jsem se na ošetřovnu za naším návštěvníkem a... doktorem. Většinou lidé klepali, ale já prostě vešla dovnitř a chytla desinfekci, která byla stále na jednom místě. Doktor to měl moc dobře zařízené... takové, uklizené a vše na svém místě. Část obsahu té láhve jsem si vylila na ruku, kde jsem měla zranění a sadisticky jsem se usmála. Bolest byla tak uklidňující a zároveň vzrušující. "Mohu dostat nějaké obvazy, popřípadě vyhodnocení, jestli je to na stehy?" Zeptala jsem se Alexandra a nastavila mu ruku, jako kdybych v něm měla cukrkandl a šla za naším návštěvníkem. Zdravotnická péče přeci nebyla zadarmo a on mi již dlužil více, než by si kdokoliv dovolil, kvůli nebezpečí, že by přišel o krk. Tak copak mi nabídneš nyní Elliote?

Pravá ruka - 30. dubna 2018 22:41

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Nemocný Hned jak jsi vešla, upoutala jsi doktorovu pozornost. Možná by mohl být zaneprázdněný řezáním tamtoho a tady toho, ale ne teď když jsi mu před obličejem mávala poraněnou rukou. Chvilku si ji zkoumavě prohlížel. Byl ticho a nejspíše přemýšlel, co s tím. Na stehy to úplně nevypadalo, ale zranění na náplast taky vypadalo jinak. Nakonec jen mlčky poodstoupil, vytáhl obvazy a ruku ti ovázal. Onu část s dezinfekcí rány jsi zvládla za něj. Pospíchal, ale přesto svou práci odvedl na jedničku. Taky neměl na výběr, když se jednalo zrovna o tebe. Když byl hotov, vrátil se k velké hromadě papírů, které cosi zkoumal ještě dlouho předtím, než ses tu objevila. Z dálky to vypadalo jako kdyby Elliott spal, ale když jsi přišla blíž s námahou otevřel jedno oko. Přes to druhé měl obvaz, i když bys přísahala, že se mu s tváří během celého nepokoje nic nestalo. Zraněnou ruku měl očividně stále tam, kde by normální ruka měla být, což bylo jedině dobře pro něj. "Slyšel jsem," začal poněkud chraplavým hlasem, "že jste ho zabila. To je dobře." Přejel hřbetem zdravé ruky po obvazech. Dokázal se teď hýbat asi tak šnečí rychlostí, ale přesto se nevzdával. V noci získal informace, které potřeboval slyšet. Zranění ruky je teď brzda, která ho nutí stát na místě. Přesto při pohledu na tebe věděl, že tu rozhodně nejsi abys mu vyjádřila radost z toho, že jste oba přežili. "Mám poslat peníze na účet?" Každá informace něco stojí. Teď když je Bodlinka po smrti, a on ti už předtím odmítl obstarat nového, není moc, co by ti mohl nabídnout. A ty to víš.

Tayra - 30. dubna 2018 23:33

soukromá zpráva od Tayra pro Otrok sem, otrok tam Čekala jsem, až mi to Alexandr zaváže a byla ráda, že jsme ve fázi: "Nemusím se ptát, jestli je to akorát utažené, protože to té mrše je stejně jedno. Pokud to bude málo, tak si řekne" Což jsem musela ocenit. Pamatuji si, když jsme ho najali a on se mne neustále ptal na mé řezné rány na rukách, chtěl je různé ošetřit a podobně. Konečně to vzdal a vždy jsem ho tak ráda viděla. Posadila jsem se vedle Eliotta a přejela ho pohledem. "No, nejspíše ano. Samozřejmě nejenom za ty informace, ale i za toto ošetření a pak též vykoupit sám sebe, jestli víš, jak to myslím," usmála jsem se od ucha k uchu a pokud něco zkusil, tak jsem položila pistoli k jeho boku se spouští. "Neber to špatně Eliotte, ale berme to, že Bodlinka by byl schopen vydělat, hm... 50 000$ než by jsme ho museli utratit. Docela velké peníze, co? Ale zákazníci platí, takže tak rok-dva a splnil by kvótu. Nyní tedy berme v potaz to, že jsi z něj navíc dostal informace, které jsi chtěl. Pak jsi mne vystavil nebezpečí díky své neschopnosti a já ti musela zachránit kejhák!" Protočila jsem volnou rukou a podívala se mu do jeho jednoho odkrytého oka. "Proto ano, chci poslat peníze, ale ne jen za ty informace, ale i za to všechno. Otázka je, jestli na to vůbec máš peníze. Přeci jen... jsem poměrně hodná a byla bych dokonce ochotná přistoupit na to, aby sis to tu... ODPRACOVAL!" Stále jsem se šklebila a kývla na jednoho bodyguarda, aby přinesl notebook a Eliott se mohl přihlásit na jeho účet. Přeci jen transakce budou probíhat na zařízení na to určité... k tomu ale můj bodyguard přinese i smlouvu o zaměstnání zde, kdyby nááááhodou neměl dostatek peněz zaplatit absolutně všechno.

Pravá ruka - 01. května 2018 00:21

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hroby První víko, když spadlo na zem, odhalilo mnohem víc, než jen tlející zbytky těla. Byl to hrob uprostřed, který vám už předtím prozrazoval, že ukrývá mnohem víc. Půl metru pod víkem, kde by normálně bylo dno, začínalo dlouhé poschodí, které se táhlo až dolů do temnoty, kterou nic neosvětlovalo. Jenny poprvé za celou cestu otevřela oči, pokud se tomu tak dá říkat, a mocně zaúpěla. Bolest se jí po těla rozšířila stejně zuřivě, jako když se jí zranění přihodilo. Pokusila se otočit na bok, ale kvůli stoupající bolesti to raději vzdala. "Kde to jsme?" zeptala se spíše sama sebe, než někoho z vás. Ležela na zádech a ztěžka oddychovala. Ve tváři měla zmatený výraz, který se docela dobře mísil s agónií. Do toho všeho se přidal psí štěkot, který se rychle přibližoval. Do krypty vběhl ten stejný buldoček, kterého Ylaya viděla mezi náhrobními kameny. Pes si nevšímal ani jednoho z vás. Prioritou pro něj byla Jenny, ke které si lehl a začal očuchávat její ruku. V tu chvíli se jí do tváře vrátila barva a s lehkým úsměvem na rtech zavřela oči. "Takže jsme to dokázali." Pes na ni chvilku zíral tupým pohledem, slintal a zrychleně dýchal, jako kdyby musel běžet nějakou dlouho vzdálenost než se sem dostal. Po pár okamžicích jste mohli zaslechnout zvenčí kroky. Pes vyběhl z krypty ven a nechal Jenny ve stejně malátném stavu, jako když k ní zprvu přisedl. Eizr lidskou přítomnost necítil. Popravdě, necítil přítomnost ani toho psa, který právě vyběhl do téměř určitě slunného dne. Kdyby se chtěl náhodou někdo přesvědčit a vyšel by z krypty, skutečně by nenašel psa ani toho, komu patřily ony kroky. Ne, zvenčí opravdu nic slyšet nebylo. I zpěv ptáků utichl. Jen Jenny si ve vaší blízkosti cosi mumlala. Byla to právě ona, kdo se začal smát jako šílenec, když se znovu ozval ten zatracený štěkot, tentokrát však vycházel z temnoty v jednom z odkrytých hrobů, toho uprostřed se schody dolů. Otázkou už jen zůstávalo, máme nějaké dobrovolníky, kteří se podívají dolů? Třeba jsou v okolí i jiné cesty...

Eizr - 01. května 2018 11:51

soukromá zpráva od Eizr pro Tajná cesta Překvapeně si prohlížím schody vedoucí dolů do temnoty. Celkem dost mě to zarazilo. O architekturu se sice nijak nezajímal, ale mám pocit, že by to tam nemělo být. Tohle místo je opravdu podivné. Jenny hlas mě dobntil se k ní otočit. Nečekal jsem, že se zrovna nyní probere. Měla by odpočívat, ale když už je vzhůřu tak bych se jí na něco rád zeptal. Náhle se ozval štěkot. Ten mě dost vyděsil jelikož jsem ho tu vůbec neočekával. Chvíli na to přiběhne pes. Je malý a vcelku roztomilý. Hned se rozběhne k Jenny. Když byl u ní, tak to vypadalo. Jako by se do ní vracel život. Kůže se jí zas začala vybarvovat. Jako by se do ní vracel život. Přišel jsem k nim a pozoroval je. "Co jsme dokázali Jenny?" Přemýšlím co myslí. Snažím se vše co nejlépe v hlavě poskládat. Cesta, hřbitov s M, tyhle schody a Jenny. Jediné co mě teď napadá, je to, že tohle je vchod do Midianu. "Jenny. Je tohle vchod do Midianu?" Sleduji odbíhajiciho psíka a přemýšlím nad její odpovědí. Z venčí se ozvali kroky a následně se za nimi rozběhne pes. Nejspíše je tam jeho Pán, ale nějak moc se mi ven na Slunce nechce. Ba naopak. Slunce je mým nepřítele a vždy jím zůstane. Nikde jsem nic necítil. Žádný pach lidství. Za chvili jsem nikoho už ani neslyšel. Vše utichlo, tedy až na Jenny, která si něco mumlala. Náhle se však opět z ničeho nic ozval štěkot. Tentokrát však vycházel z prostřední hrobky. Štěkot se nesl temnotou a nepřestává. Pokud je možné, aby tohle byl vchod do Midianu, tak tam snad bude někdo kdo Jenny pomůže. Proto vezmu pochodeň ze zdi a vydám se ke schodišti. "Ylaylo vím, že je to už mladé, ale počkej ti prosím s Jenny." Zazubim se na ní. Poté se otočíme směrem k hrobce a dojdu až k ní. Přeletu okraj a opatrně svítící si na cestu se vydán do temnoty.

Ylaya - 01. května 2018 14:41

soukromá zpráva od Ylaya pro Krypta Srdce se mi rozbuší, když do krypty vběhne ten čokl. Chci vykřiknout a odehnat ho, ale Jenny vypadá, že z něj má skutečně radost. Celá jakoby ožije. Stojím kousek za Eizrem a přes rameno mu nahlížím do temnoty hrobu. Takhle by asi vypadat neměl. Okamžitě ve mě vzplane naděje. Obzvlášť po tom, co řekne Jenny. Že bychom skutečně našli to bájné město, Midiam? Pes zmizí a já mám chvíli pocit, že venku někdo chodí. Myslela jsem si správně, že pes tady nebude sám. Jenže náhle štěkot ustane a o chvíli později se ozve znovu. Ovšem z hlubin otevřeného hrobu. Moc se mi nelíbí představa, že bych tu měla s Jenny zůstat sama. "No dobře, ale buď opatrný." Brouknu tiše a sleduji, jak Eizr mizí v temnotě. Sama se vrátím k Jenny a sednu si kousek od ní. Něco si tiše mumlá, řekla bych, že má horečku. Opravdu doufám, že jsme skutečně našli město, ona potřebuje pořádně ošetřit. A kdo jiný by měl vědět, jak ošetřit monstrum, než jiná monstra. Napjatě sedím na zemi, očima těkám od otevřeného hrobu ke dveřím z krypty. Mám obavy, že se teď něco ošklivého stane. Vždycky, když mám pocit, že už bude všechno dobré, tak se něco ošklivého stane.

Pravá ruka - 01. května 2018 20:34

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Pošli otroky zpět Po tvém konečném proslovu byla chvilka ticha, kterou přehlušil jeho smích. Nedbaje zbraně u jeho boku, odpojil se od přístrojů a svěsil nohy na zem. To bylo přesně ve chvíli, kdy k němu už nesli notebook. Působil velice sebevědomě a nebylo nejmenších pochyb, že na účtu má tolik peněz, které po něm požaduješ. Určitě jel v něčem velkém, co ho dobře živilo. Ale nebyl to stroj, po kterém by se teď zrovna dvakrát sápal, celý žhavý zaplatit to, co ti dluží. "Co kdybych udělal celé tohle zajímavější?" pokrčil ramenem. Tím druhým samozřejmě nemohl. I přes to že měl polovinu obličeje v bandážích, nepochybovala jsi o tom šíleném pohledu, který ti věnoval. "Nezdá se ti, že tady smrdíte už nějak moc dlouho? Chci říct, kdy naposledy jste si vyšla ven a nadýchala se skutečně čerstvého vzduchu? S těmi získanými informacemi jsme jim konečně o krok blíž a vypadá to, že vy dokážete držet zbraň," zašklebil se, jako kdyby si sám pro sebe dodal poznámku o nepřesné střelbě. "Za jeden den vám to tu nezkrachuje a vy získáte nový nadhled i peníze." Mluvil o místě, které vypáčil z Bodlinky. Určitě to tak muselo být. Vždyť i sám říkal, že tam můžeš jet s ním a chytit si jiného, když ti bude po chuti. To bylo ještě než se to celé posr... podělalo. Nabídka však zůstává pořád stejná a jeho neopouští přehnaný optimismus ani se zbraní na těle.

Tayra - 01. května 2018 21:48

soukromá zpráva od Tayra pro All the good girls you take out for dinner But all the bad girls you take out for liquor All the good girls they don't pull the trigger But all that bad girls they pull it much quicker Normální lidé by se přestali usmívat v moment, kdy by se jejich kasička začala smát, ale... já držela stejný úsměv, jako kdyby na mne jen zíral. Opřela jsem se o nedalekou poličku, protože moje židlička neměla opěrátko a konstatovala: "Naposledy to bylo minulý týden. Někteří dodavatelé mne chtějí u předávání zbraní a dalších produktů... jednou to skončilo i s přestřelkou!" Řekla jsem nadšeně a ukázala táhlou jizvu na ruce, která byla nejspíše způsobena kulkou, která mne jen tak-tak minula od tepny. Chvilku jsem se nad tím rozmýšlela, chtěla si vytáhnout cigaretu ale to už na mne zíral Alexander. Pravidla byla jednoduchá... jestli mu tu budu kouřit, bodne mi tu injekci se saditivy do krku rychleji, než dokážu z té cigarety popotáhnout.Chjo... podívala jsem se na Eliotta a s prsty na dlani jsem se široce zazubila a jedním okem se na něj podívala. "Co to udělat mnohem zábavnější a jednodušší?! Vydám se s tebou Eliotte, ale chci záruku, že až toto všechno skončí... tak se mohu navrátit na toto místo a vše bude ve starých kolejích. Nepočítám tedy fakt, že mohu přijít o ruku, nebo oko... jen to, že se nechci vrátit jen aby mi tady můj klub skončil v popelu, platí?" Darovala mu stejně šílený úsměv a sadisticky mu nastavila ruku opačnou té, kterou měl včera ještě vhodnou na amputaci. Bude se muset snažit chlapec, abych uzavřela tuto nabídku. Přeci jen... byla jsem vychována v rodině, kdy nic není zadarmo a nikdy nic zadarmo nebude... a vážně se nechci vrátit na toto místo jen s tím, že uvidím spálenou budovu a Eliotta odjíždějícího v autě směrem, kde zapadá slunce.

Pravá ruka - 01. května 2018 21:57

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Těžké začátky Poslední dny byly těžké. Nikdy jsi neviděl tolik krve jako v den, kdy došlo k onomu masakru. Možná si čas od času říkáš, jestli ti to za to opravdu stálo, ale měl jsi vůbec na výběr? Stal ses obětí hned dvakrát a nezmohl jsi proti tomu ani půl slůvka. Život je skutečně pes. A ani po smrti tvých prarodičů, kteří nemohli být ani řádně pohřbeni, protože se většina ostatků nenašla, se tvůj život nezměnil k lepšímu. Možná jsi o svých prarodičích neznal všechny detaily. Nikdy ses o ně nezajímal, nebyl tedy důvod je vytahovat. Takové lovení Nočního lidu není jen pouhou zábavou na venkově, kde se momentálně zdržuješ. Je to výsada těch, kteří si stále pamatují. Malé sekty tu a tam. Nedokáží pokrýt celý svět, ale přesto tu jsou a tvoji nenávidění opatrovníci byli jejich součástí. Sekty jsou svinstvo, tahle nebyla výjimkou. Přijali tě mezi sebe jen na základě zásluh a odhodlání. Možná v tom hrál roli i fakt, že jsi byl bez lovu prakticky nepoužitelný k životu - alespoň v jejich očích tomu tak bylo. Jmenoval se Billy, balík jako prase. Byl to přesně ten typ člověka, kterého nechceš za žádnou cenu naštvat, protože nechodil pro ránu daleko. A takhle taky vaší malou, osmičlennou skupinu vedl. Vesměs jsi tu mohl najít jen samé muže. Ženám se tohle vraždící šílenství vyhnulo, nebo prostě neměly srdce na to vidět, jak zabíjejí jiné matky s dětmi. Možná jim o něco dřív došlo, že je to stejně zvrácené jako každý jiný lov. Ale chlapům to odjakživa myslelo jinak. Hlavně když je mnohdy hnala nesmyslná touha po pomstě předka, který byl i několik staletí po smrti. Šílené, já vím. Víš to i ty, ale život ti opět ukazuje, že nemáš na výběr. Možná, jen možná, kdybys teď couvl a šel se schovat, nikdy bys nemusel čelit těm zrůdám znovu, ale je to skutečně to, co chceš? Místo dramatických scénářů sedíš v loďce u jezera a přemýšlíš nad vším, co se stalo a stát ještě může. Vysoko nad hlavou ti září slunce, které není rušeno jediným obláčkem. Je tak odporně všední den, až je z toho jednomu do pláče. Jak je to dlouho, co se ten masakr stal a ty se krčíš v koutě? Jsi nejmladší ze skupiny lovců, která pořádá sešlosti asi tak často, jako si místní zemědělci mění ponožky. A i přes to všechno k tobě chodila jedna zpráva za druhou, jak se našel tenhle a tamten. Nikdo ze skupiny se přímo netají tím, že by lovil Noční lid, ale nikdo to také nedává na odiv. Zákony jsou sice v tomto bodu slepé, ale je jasné, že by se to bez oplétaček asi neobešlo. Je lepší se s tím nechlubit a žít naoko nudný život. To se k tobě takhle jednou taky dostala zajímavá zpráva. Nemá to být moc daleko, co by se mělo vyskytovat bájné město těchto monster - Midian. Nikdo z lovců sice přesnou polohu nezná, ale je jen otázkou času, než se nějaká stvůra prokecne. Kolik na tom bylo pravdy, to nevěděl nikdo kromě těch, kteří ve městě sami žili. „Hej,“ křikl na tebe mužský hlas. Za tebou stál Billy, vždy s vystrčeným pupkem ven, v lovecké vestě a starých pytlových kalhot, „hodláš celej den strávit v tý podělaný loďce? Za chvíli začíná schůze, hejbni zadkem, abys tam byl včas. Nikdo ti dodatečně nic vysvětlovat nebude,“ řekl přísně. Svým způsobem z něj šel respekt když mluvil, ale to jen do chvíle, než ho člověk uviděl. Stejné prase jako všichni ostatní... Stejně nudný den, jako každý druhý. Jen s rozdílem schůze, kde se budou jistě řešit poslední pochůzky a rozkřiknuté zprávy. Je to stejně otravné jako pro středoškolské profesory rodičáky. Třeba se Billy nebude zlobit, když tohle vynecháš, ale chceš to risknout? On je ten, co tě velkoryse nechává přespávat v jednopokojovém apartmá. On je tu šéf...

Pravá ruka - 01. května 2018 23:07

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Cesta Eizr S pochodní v ruce sestupuješ po schodech dolů. Pomalu ale jistě se ti za zády ztrácí vchod do této kobky a po pár metrech, co se ti podaří sejít schody, už jej téměř nevidíš. Cesta se táhne dál vpřed. Stěny jsou z kamene, prorostlé nejrůznějšími plevely. Občas je některá část kluzká, jak odtud prosakuje ze shora voda. Do ticha se tak místy ozývá kapání, které teď zní jako ohlušující bubnování nějaké armády. I když si pochodní svítíš na cestu, není to nic moc. Prostor je úzký a světlo z pochodně nedosáhne moc daleko. Přesto je dostatečně silné na to, aby ti odhalilo mlhu, která se začala točit kolem tvých nohou. Mohl bys přísahat, že tu ještě před pár kroky nebyla a objevila se tu až teď, ale byl bys za to skutečně ochotný strčit ruku do ohně? Chodba se lámala vpravo i vlevo. Bylo načase si vybrat kudy se dáš dál. Nebo se snad raději vrátíš pro své dvě kolegyně? Čert ví, jak dlouho to Jenny bez pomoci vydrží a táhnout ji až sem a dát se špatnou cestou, která třeba ani nikam nevede, mohlo by jí to stát život. Ve vzduchu bylo cítit cosi zlověstného, ale nedokázal jsi určit z jakého směru to sem vane, prostě to tu bylo. Ylaya Další čekání na Eizra s kňučící Jenny u boku. Stával se z toho docela zvyk. Když ještěr zmizel v temnotě, teprve teď ti došlo, jak strašidelné to tu vlastně bylo. Vůbec tomu nenapomáhal ani fakt, že se zvenčí zase začaly ozývat podivné zvuky. Třeba by se ještě dalo doběhnout pro Eizra, ale nechat tady Jenny samotnou bylo taky docela riskantní - jestli někdo mohl nechat vyhodit do vzduchu vlak, proč by si nedošel i na hřbitov, že. Snad by jen stačilo zavolat a on by se vrátil, ale v tu chvíli se zpoza sloupu vynořil někdo, koho jsi moc dobře znala: „Nezkoušej to,“ varovala tě známá tvář. Okamžitě se ti vybavilo, co ti naposledy říkal, před čím tě varoval. On očividně taky nezapomněl. Přistoupil ke kamennému víku, které Eizr stáhl z hrobu, do kterého se tak udatně vydal, a přisedl k němu. Moc dobře jsi věděla jakou má tvor před tebou sílu. Nebylo potřebné se o tom jakkoliv dohadovat. „Pokračuješ dál v našem vraždění?“ ukázal prstem na Jenny. Fakt, že jsi byla od krve ti teď zrovna moc do karet nenahrával. Dalo by se říct, že znáš jeho povahu? Posledně po tobě chtěl, abys zabila vlastního bratra, čeho je schopný teď? On tyhle hry hrát umí.

Darren Bennett - 02. května 2018 07:49

soukromá zpráva od Darren Bennett pro Tenkrát tam jen stál dost dlouho poté, co Střihoruký odešel. Nemělo to smysl. To věděl, ale snažil se posbírat dohromady, aby byl alespoň provozuschopný. Když to zvládl, otočil se a odešel. Prostě se potřeboval jen hýbat. To byl jedinný důvod, proč se druhý den sebral a jel lovit další bestie tak, jak tomu dělal doposud se svými prarodiči. Jejich těla nechal rozeseta tam, kde byla. Ne, že by je chtěl uklízet. Ne, že by je miloval tolik, aby pro ně truchlil či dělal pohřeb. Nic z toho nepotřeboval. Vlastně svým způsobem cítil úlevu, že je nyní sám. Jen... byl v šoku. Utěšoval se. Po několika týdnech dojel na místo, kam měli původně s prarodiči namířeno. Proč, to netušil. Jen se relativně držel starých plánů. Tehdy ho přivýtal podmračený Billy. Čekal, že z auta vystoupí Darrenův děd, ale když vystoupil jen jakýsi kluk, byl podmračený snad ještě více. Pochyboval, že by Rodrigovi sebral někdo auto. Na to ten starý pardál byl až příliš dravý a čiperný. "Ty jsi Darren? Kde je Rodrig a Kate?!" Zahartusil. Možná čekal, že se kluk zalekne nebo projeví nějakou přirozenější reakci. Místo toho prohlásil jen: "Mrtví." Byl to divný hlas. Na kluka nepřirozený. Zcela bez emocí. Zcela bez zájmu. "O nás ti neříkali, co?" Vzpamatoval se Billy a velkomožně rozmáchl rukama po okolí. Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Billy se zachmuřil ještě více. Darren se jím nechal vést. Billy mu řekl o společenství, ke kterému jeho prarodiče patřili. Stejně tak, že už se je vydala menší partička hledat. Takže... vždycky měl pravdu. Nikdy by těm stvůrám neutekl. Chytili by ho. Když ne policie, tak tito lidé... Zajímali se o Rodriga a Kate, jeho prarodiče. A zajímali se i o to, proč nedorazil dříve nebo proč se nevrátil tam, odkud pocházeli. Co jiného je lepší odpovědět než: "Měl jsem práci."? Věděl, že se těm sedlákům nezamlouvá. Ale on se nepotřeboval zamlouvat. Brzy se sebere a vypadne odsud. Alespoň to si myslel, než tu opět zkejsl. Povzdechl si a místo sedu, se přenesl do pololehu, aby měl na oblohu lepší výhled. Byla úžasná. Klidná bez mráčků. Mělo být hezky. Vybavil si jednu vzpomínku, teda alespoň si myslel, že to byla vzpomínka. Byl tenkrát s rodiči na pikniku. Matka stála nad nimi a smála se. Užívala si toto zázračně obyčejné počasí. Na tváři se mu objevil posmutnělý úsměv, kdy mu po tváři stekla osamocená slza. Jak moc si přál být zase doma se všemi, které miloval. Místo toho byl tady v loďce mezi šílenci. A jeho otec? Ani netušil, co se s ním stalo. Jediný jasně uvažující člen rodiny byl zavřen do blázince. Byl to výsměch. Z úst se mu vydral posměšný smích. Smál se sám sobě a kruté realitě, která očividně milovala smysl pro humor. Ale aspoň kolem něj byla voda. Držela ty šílence dál od něj a on mohl chvíli být jen sám pro sebe. Tedy až na Billiho hlas. Darren chvíli nereagoval, ale nakonec přece jen nezúčastněně vykoukl z člunu směrem k Billimu. "Hned tam jsem." Odtušil a nechal ten balík odkráčet a ještě na chvíli se svezl na dno člunu. Nedivil by se, kdyby se tam dnes začala rozebírat poslední zpráva, která se mu donesla. Midian. Jen učiněný hllupák by ho hledal. Byl toho názoru, že zabíjet stvůry, které z něj utekly bylo ještě dobré. Logické. A svým způsobem bezpečné. Mnohem bezpečnější než případné hledání Midianu, kde jsou ta nejnebezpečnější monstra na jednom místě. Ani těhle sedm vydláků by nedokázalo přežít v Midianu dlouho. Tedy za předpokladu, že by se jim tam vůbec povedlo vstoupit. Což by znamenalo, že by ono místo museli nejprve najít. Ale... těmhle šílencům se i nalezení bájného místa může podařit levou zadní. Je lepší tuto havěť nepodceňovat. Chtě nechtě se nakonec chopil vesel a vrátil se s loďkou ke břehu. Šel jen mírně pozdě. Jestli to bude jako vždy, tak Billy teprve bude končit s vítáním a domlouváním plánů na další společenskou žranici.

Ylaya - 02. května 2018 09:49

soukromá zpráva od Ylaya pro Starý známý Sedím na zemi, vedle Jenny a s obavami těkám pohledem od dveří k hrobu a zpátky. Venku se ozývají divné zvuky a já bych se nejraději rozeběhla za Eizrem. Krypta mi bez jeho přítomnosti skutečně připadá děsivá. Jak to, že jsem si toho nevšimla už před tím? Zvykla jsem si na jeho společnost a teď se bez něj cítím zranitelná. Náhle se zpoza jednoho sloupu vynoří postava. Trhnu s sebou a vyskočím na nohy. Srdce mi divoce tluče, když poznám muže, který mě nejprve zachránil a poté mi slíbil, že jestli se ještě někdy setkáme, tak mě zabije. Skoro bych řekla, že mi čte myšlenky, protože jsem akorát myslela na to, že bych zavolala na Eizra. To mi ale znemožní, když mi zamezí přístup ke schodům. "Já jsem jí neublížila! Zranila se, když jsme vyskočili z vlaku." Rychle se mu pokouším vysvětlit, že já nechci nikomu ubližovat. Už nechci nikomu ubližovat. S obavami na něj hledím. Oba myslíme na jeho slib. Ale to, že mě ještě nezabil, i když mohl, o něčem vypovídá. Co po mě bude chtít tentokrát? "Tam...tam dole je Midiam?" Ukážu na otevřený hrob.

Eizr - 02. května 2018 17:35

soukromá zpráva od Eizr pro Pocit S každým krokem mě temnot stále více a více pohlcovala. Záře ze vchodu se již ztratila a jediné světlo bylo z louče. Světlo nebylo nijak moc silné, ale i tak ni vystačilo, abych navrážel do stěn. Ty jsou hrubé, nejspíše vytesané a porostlé mechem. Tedy doufám, že je to mech. Vidím i nějaké jiné rostliny, ale netuším oč jde. O rostliny jsem se vždy zajímal zcela minimálně. Občas ze shora v mé blízkosti spadla kapka, ale jelikož ony kapky padali v celém tunelu, tak to dělali celkem dost velký rámus. Nevím kde se vzala, ale najednou procházím nohama vcelku silnou mlhou. Opravdu doufám, že o nic nezakopnu, nebo hůř si nakopl prst u nohy. Jdu dál až narazím na rozcestí. Z toho jsem opravdu radost neměl. Kudy se mám ksakru vydat. Tohle je jak naschvál. Nesnáším rozhodování buď a nebo. Snažím se proto něco zachytit jazykem, bohužel se na tomto místě pachy udrží minimální dobu, takže to bylo nejspíše zbytečné. Napadlo mě, že pokud tady byl ten pes, tak by mohl zanechat na zemi stopy. Tam však nyní byla mlha. Proto jsem pochodeň přiblížil k zemi a každým směrem se kus podíval jestli neuvidím stopy. Při tom se stále dívám i před sebe. Pokud najdu stopy tak si zapamatuji směr. Pak mi však ně o dojde. Někdo byl venku. A já tam nechal holky zcela samotné. Pocit nebezpečí jsem měl nejspíše z toho a tak se otočím a co nejrychleji se vracím zpět. Doufám, že za to může jen moje paranoia a dívkám nic není. Ha dívkám.

Pravá ruka - 02. května 2018 21:03

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Schůze Seděli tam všichni. Bílá světnice, jeden velký stůl a dostatek židlí, na kterých už seděli všichni členové. Byl jsi poslední, žádné překvapení. Billy na tebe pohlédl dost zle na to, aby se všichni členové zakřenili, protože dobře věděli, že po skončení schůze budeš mít nejspíš problém. Nikdo ti tu nepřál nic dobrého. Jediný důvod, proč tě tolerovali mezi sebou byla úcta k zemřelým prarodičům a fakt, že když půjde do tuhého, můžou tě použít jako návnadu. Každý z nich byl větší bastard než ten, co seděl vedle něj. Dokonalý okruh odpadu, co přes den pracoval někde na poli, v docích nebo v lese lovil vysokou zvěř. Nikdo z nich v životě nedokázal víc, než zabíjet druhé. A potom tu byl samozřejmě Billy. Vůdce všech prasat, jehož největším koníčkem bylo preparování těch, co zabil. Samozřejmě jen těch nejunikátnějších kousků. Noční rasa, co vypadala jako člověk mu na zdi samozřejmě nezacláněla. Bylo to nehumánní a odporné, ale pro něj něco naprosto běžného. To on se právě stavěl do čela stolu, aby na něj viděl každý člen. Okna byla zatemněná, jako kdyby se jednalo o něco tak tajného, že to nesmí spatřit světlo světa. „Tak se uklidníme,“ ukázal na tebe, aby ses někam posadil. Sám poté pokračoval dál: „Jak určitě víte, minulej tejden Michael našel jednu Noční čubku v lese.“ Místností se roznesl potlesk, který Michaelovi přinášel uznání. Byl stejně nepodstatný, jako všechno v téhle společnosti. „Klid, klid. Tady Michael jí nezabil, ale vymlátil z ní pěkně podstatný informace. Všichni ste určitě slyšeli o tom podělaným úlu, kde se tyhle potvory scházej. Náš kamarád zjistil, že to nemá bejt daleko odtud. Tohle je naše šance, jak je zničit přímo v zárodku. Prostě vymazat jejich existenci. Pomstít padlý kámoše.“ Billy byl mizerný řečník. On byl vlastně mizerný ve všem, co dělal. Pokud se nepočítá lov a preparace. Místností zavládlo ticho, ale tu jeden z lovců zvedl ruku a přihlásil se o slovo. „A to nám tu navrhuješ co?“ John byl typický businessman z malého městečka. Byl jediným trochu na úrovni, vždy v tom nejvybranějším obleku. On byl finančním motorem většiny akcí, proto měl vždy ta největší privilegia. Billy se zazubil, načež každému z vás bylo jasné, co se asi chystá říct. „Začnem prohledávat okolí do několika kilometrů. Kdo to najde první, pošle zprávu s polohou a obdrží právo prvního výstřelu.“ Byla to nabídka tak lákavá, že skutečně zajímala jen ty nejzarytější a nejoddanější členy této ubohé sekty. Schůze samotná pak nepokračovala. Mezi účastníky se zvedla lehká vlna zájmu, která ji předčasně ukončila. Každý se chopil své milované zbraně a šel. Všichni do různých směrů v naději, že to budou právě oni, kdo si vystřelí první. Dělání obchůzek nebylo nic neobvyklého, tohle spíš připomínalo velkou pátrací akci. Nikomu v tom malém zavšiveném městečku sedm mužů nebude chybět, protože všichni stejně vědí o všem. Podle všech výpočtů, na tebe zbýval severovýchod, ale než by sis mohl sbalit všechny věci i na několikadenní "výlet", Billy si tě odchytil. „Nemyslíš si snad, že bych tě nechal jít samotnýho, že ne?“ Byl od tebe vzdálený dobré tři metry s cigaretou v hubě. Na sobě už měl svou tradiční loveckou čepici, bez které nevyrážel. Potáhl z cigarety a zazubil se. „Půjdeš s Maxem. Je to dobrej střelec a když budeš mít kliku, nenechá tě chcípnout.“ Otočil své... široké tělo a odkráčel. Tak nějak jsi věděl, kam jít. Max má velkou dodávku, ve které vozí svého věrného psa, Chlupinku. Je to strašný vořech s hubou napěchovanou ostrými tesáky. Jméno mu vybírala Maxova dcera, a i když on sám orodoval za zvučnější "Aggro", dcerka zvítězila. Nikdo na to nic neříkal. Tu bestii neměl moc vycvičenou a útočila na všechno, co neznala. Tys nebyl výjimkou a tak jsi věděl, že cesta v autě s tímhle tvorem bude to nejnebezpečnější, co jsi kdy zažil. „Jakoby čokl nestačil,“ přivítal tě, když si tě přišel vyzvednout. Byl příjemný asi jako jeho vlastní pes. Mohlo mu být tak pětačtyřicet let, téměř plešatý. Jediné štěstí bylo v tom, že on měl ze všech ostatních lovců tu nejklidnější povahu. Vztekat se dokázal, to ano, ale nikdy neudělal nic neuváženého. Vážně štěstí.

Darren Bennett - 02. května 2018 21:51

soukromá zpráva od Darren Bennett pro Naposledy se přede dveřmi nadechl a obrnil mysl. Potřeboval zůstat chladný. Potřeboval zůstat nezranitelný. Potřeboval zůstat v provozu do doby, než vymyslí, jak dál a jak daleko odtud. Vešel do místnosti nepřekvapen posměšnými škodolibými úsměšky. V každém ze zde přítomných bylo dobroty, co by se za nehet vešlo. Platilo tu jediné pravidlo. Silnější vyhrává. A Darren musel prokázat, že on z těch všech je nejsilnější. Sice Billovi naznačil chvilkovým sklopením hlavy omluvu, ale v jeho očích se zračilo, že si z toho nic nedělá. Moc dobře si uvědomoval, na čem mezi těmito zvířaty je. První pravidlo: Nikdy neukazuj svojí slabost. Druhé pravidlo: Mluv co nejméně. Racionální rozum se zde neposlouchá. A na schůzi se řešilo přesně to, co si myslel. Midian. A ti hlupáci se rozhodli přesně pro to, co od nich očekával. Představte si, sedm mužů s plánem vyvraždit maloměsto. Jak dlouho mohou přežít? A teď si představte, že ti šílení hlupáci jdou do maloměsta Noční rasy. Tedy to maloměsto je jen Darrenův skromný předpoklad, ale jestliže jde o místo, kde nikdy nebyli napadeni, mohou jich tam být desetitisíce. Sebevražedná mise s příslibem prvního výstřelu. Prvního a pravděpodobně posledního, jak Derren analyticky předpokládal. Třetí pravidlo: Nikdy na sobě nenech nic znát. Ani zatuhnutí čelisti. Ani nejmenší nelibost či nesouhlas. Jen analyzuj. Sleduj ty stvůry kolem sebe a plánuj. Nikdy nepřestaň plánovat. Vnímej drobné nuance změn a upravuj i své plány. Musíme se rozdělit. Nejlepší bude nehledat. Stáhnout se, někam se v okolí zakopat a postupně se vytratit. Za těch několik týdnů, které zde strávil, měl Darren vymyšleno několik únikových cest a způsobů. Možná se měl vytratit už dávno a to jeho váhání a nešení se s proudem mu nechalo uniknout jediné příležitosti, které kdy měl. V duchu si promítal celý čas, co tu byl. Ne, nikdy nebyl doopravdy sám. Vždy se kolem někdo motal. Stejně jako nyní bude mít na krku Maxe a tu jeho zubatou čubu. "Samozřejmě." Souhlasil s Billim a těžko říci, zda to on považoval za pokoru, nebo drzost. "U koho se mám hlásit?" Dodal Darren naoko vstřícně, aby zbytečně nelil olej do ohně, ale jenom proto, aby tím nedokázal, jak mu tato skutečnost vadí. Jen přikývl a šel si sbalit věci. Poté, co měl připravený svůj batoh se základní výbavou (a vlastně vším, co měl) a zbraně, vyrazil za Maxem, se kterým měl prohledávat svou část lesa. Celou dobu, co balil, byl zachmuřený. Střelec a pes. Těch se jen tak nezbaví. I když to nebylo zcela vyloučené. Šance tu byla. Muselo by se ale vše vyřídit v tichu. A to si neuměl přesně představit. Tedy uměl, ale svou bujnou fantazii se naučil potlačovat už dávno. Důležitější je realistický pohled na věc. "Tak můžeme." Odvětil na to hlasité a nelibé přivýtání obou, kdy nakonec nasedl vedle řidiče na přední sedadlo, aby mezi ním a psem bylo alespoň opěradlo sedadla. Chabá obrana proti takové bestii, ale pořád měl po ruce nůž, kdyby ta příšera se dostala až moc blízko. Pozitivní bylo, že auto mělo plnou nádrž. Takže kdyby se mu ho povedlo získat, dostal by tím slušný náskok, za předpokladu, že odřadí z provozu ještě vysílačku, aby případně okradený Max nemohl nahlásit svou nepohodlnou situaci a Darren na krku neměl ještě více nepohodlnější sektu. Nejpraktičtější by bylo vyřadit z provozu jak Maxe, tak i toho psa a vlastně by to měl být i základ. V hlavě se mu rodil plán. Netoužil se nechat těmi blby zabít v hnízdě Noční rasy. Má nože a umí je používat. Nejen na blízko. Kdyby dostal příležitost, mohl by vyřadit jejich hodem jak psa, tak jeho majitele. Nicméně každého zvlášť tak, aby o stavu toho druhého neměli nejmenší tušení. To ale nejprve musí vymyslet, jak se dostat z dosahu a nejlépe i z doslechu alespoň jednoho z nich.

Pravá ruka - 03. května 2018 17:37

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Max nastartoval a rozjel se cestou, která sama o sobě nesahala moc hluboko do lesa, kam jste měli namířeno. Do chvilkového ticha znělo vrčení psa, který byl uvázaný na řemínku, takže na tebe nemohl skočit a zakousnout tě, i když by možná moc chtěl. Max neměl čas sledovat cestu i tebe, přesto mu něco vrtalo hlavou a nedalo mu to, aby se tě nezeptal: „Co se ti teď honí v tý šišce?“ Třebaže ti do hlavy neviděl, mohl jen tušit. Moc dobře věděl, že jsi nenáviděl svou současnou situaci. Taky věděl, že ti Billy moc nedůvěřuje, jinak by se nemusel tahat s tebou. To že tvoji prarodiče byli váženými členy přeci neznamenalo, že automaticky naskočíš na stejnou vlnu. Byl jsi pro něj někdo, kdo měl skončit někde za kasou, když mu studijní kariéra nepřála, rozhodně ne se zbraní v ruce. Ale kdoví, svět tyhle odpadlíky potřebuje stejně jako burany. Odbočil na malý plácek, kde byla vysoká tráva. Zastavil vůz a vystoupil si. Odvázal psa, kterého si nechal na vodítku pro všechny případy. „Vystupujem, tady je konečná,“ bouchl do kapoty, aby ti dal dostatečně najevo, že si nedělá srandu a nepotřebuje si jen odskočit do keře. Byla jedna věc, kterou Max na tomhle výletě absolutně nenáviděl - nepřesné instrukce. Pro něj to znamenalo, že se s vámi bude muset tahat celé dny po lese a stejně nemusí najít to, proč sem přijel. Možná kdysi miloval lov o něco víc, ale čím starší je, tím méně ho ten pocit z noci strávené pod širým nebem u táboráku láká méně. Má doma přeci dceru! Když normální chlap vyjíždí na lov, nikdo nepočítá s tím, že by ho jelen zabil, ale Noční rasa? Odplivl si do trávy. Jeho pes, trhač Chlupinka, se chtěl vymanit ze spárů vodítka, ale neuspěl. Max vytáhl z náprsní kapsy mapu, aby se podíval, kde se tak nacházíte. „Úplná zadnice světa. Jestli tady něco najdem, budu se tomu hodně divit,“ řekl a po chvilce dodal ještě jednu podstatnou informaci. „Od lidí je tohle místo naprosto izolovaný. Neloví ti bastardi náhodou novorozeňata? Bo takhle nějak jsem to slyšel.“ Opřel si pušku o rameno a vešel do lesa, jehož stromy nikdy nevytvořily tak hustý porost, aby se mezi nimi mohlo cokoliv ukrýt. Jako kdyby tušil, co máš v plánu udělat, nespouštěl tě z očí. Tvůj plán nebyl špatný, ale nevypadalo to, že by chtěl Max hned tak pustit psa v lese, kde se ta bestie může zatoulat za kdejakým zajícem. Přesto ti cosi říkalo, že je to jen otázkou času. A znovu tu byl Maxův hlas, aby tě vytrhl z přemýšlení: „Tohle počasí je předzvěst katastrofy. Všiml sis jak ptáci lítali nízko? Bude pršet, hodně pršet.“ Ujistil tě. Les byl stejně nudný a všední jako cokoliv dalšího. Mezi jehličnany bylo stále viditelné průzračné nebe bez jediného mráčku. Zvěřina odtud dávno zmizela a nevypadalo to, že by se tu v blízké minulosti proháněl nějaký jelen či srnka. Co člověk mohl vymlátit, to vymlátil... až na jedny.

Pravá ruka - 03. května 2018 17:37

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tma Mlha u tvých nohou byla tak hustá, že jen stěží se dalo vidět na zem. Rozhodně ti neumožňovala stopovat. Stejně tak bys na dlaždicích nic moc nenašel. Co ti však dalo jistou "naději" byl štěkot, který se tunelem opět rozezněl, tentokrát však vycházel ze všech směrů a bylo nemožné určit, kde se to psisko nachází. Možná tě už ani nezajímal. Dal ses do pohybu, abys byl co nejdříve u svých dvou kolegyň, ale když ses blížil do míst, ze kterých mělo být vidět pronikající světlo, došlo ti, že je něco špatně. Někdo utěsnil vchod kamenným víkem. Mohl ses pokusit o jeho odsunutí z této pozice, ale bylo bezvýsledné. Tohle byla perfektní past. A tu zase jednou zafungovaly tvé smysly a tys za sebou cítil něčí přítomnost. „Ztratil ses?“ zeptala se tě vcelku malá ženská postava. Zčásti ji pořád halilo šero, ale už takhle na ní vypadalo něco podivně. Když jsi pozvedl svou pochodeň, bylo hned jasné, co bylo zvláštní. V ruce držela lidský prst, ze kterého olizovala krev. Ta ještě stále proudila, takže nemohl být bez svého majitele moc dlouho. Ještě jedna věc na ní byla divná, její nohy se rozplývaly v husté mlze, jako kdyby to byla ona, kdo ji tvořil. Zatím tam stála prakticky nezaujatě. Vpadl jsi jí do obývané oblasti a ani ses předem neohlásil. Nezdvořilé.

Pravá ruka - 03. května 2018 17:38

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Setkání Snaží se hrát překvapeného, když spustíš svou historku o tom, že jsi jí neublížila. Když tě potkal naposledy, byla jsi slaboch, který chránil lidi a jeho minulost byla temnější než noc, ve které tě našel. Jen těžko by tedy věřil tomu, že jsi najednou na jiné lodi. Zkoumavě tak těkal pohledem z tebe na Jenny. Věděl, co je zač a cítil míru jejího zranění. Tušil, že potřebuje pomoct, ale ty jsi pro něj stále byla někdo, komu slíbil pomstu za neuposlechnutí. Do tváře se mu vrátil úškleb, když ses zeptala na Midian. Celou hlavu a polovinu trupu natočil k otevřenému hrobu. „Tam dole?“ otázal se spíš sám sebe. Klasická řečnická otázka, na kterou ve skutečnosti odpověď znát nepotřeboval. „Nebuď blázen, tam dole je tvůj ještěrčí společník a Ohnaka.“ Postavil se. Chvilku se díval do temnoty, ve které mizely schody dolů. „Asi bychom jim měli nechat nějaké soukromí,“ řekl a zvedl kamenné víko. V jeho podání to vypadalo jako kdyby zvedl peříčko ze země. Víko pak umístil zpět na hrob. „Měl bych tě na místě zabít,“ pronese sebejistě, zatímco se blíží k tobě a Jenny. „Ale je tu teď něco mnohem důležitějšího, než naše malá hra.“ Sehnul se k raněné. Věděl, že ji odtud musí odvést. Vzal ji do náruče a bez dalších slov s ní vyšel ven. Možná tvou pozornost mohl upoutat hrob, na který položil víko. I přes perfektní těsnost se z něj linula hustá mlha, která se usazovala na vršku víka, jako kdyby se snažila vytvořit zábranu, která znemožní jeho odsunutí. Mohla jsi tu čekat než se Eizr vrátí z tunelů, které teď blokuje kámen, nebo následovat Jenny a ubezpečit se, že jí nehodlá provést nic špatného. Rozhodnutí bylo na tobě.

Pravá ruka - 03. května 2018 17:38

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Zdlouhavé vyjednávání Těžko říct, co se mu během tvého výstupu honilo hlavou. Jen mlčky seděl tam, kam se pracně a v bolestech posunul. Z tváře mu zmizel ten klidný pohled, který by naznačoval, že má temnější úmysly, než které dává najevo. Díval se do země a čekal než domluvíš. Pak teprve zvedl zrak jediného oka a ustaraným pohledem změřil podávanou ruku. „Souhlasím,“ pokusil se o úsměv, ale byl tak nepřirozený až tě to téměř zarazilo. Trochu to působilo, jako kdyby Elliotta během jedné vteřiny někdo zcela vyměnil. Možná už se ani nesnaží skrývat, že místo, kam se chystáte, není tak úplně bezpečné, jak se na první pohled mohlo zdát. Nebo je duchem úplně mimo a už se prochází ulicemi Midianu, těžko říct. V jednom měl však jistotu Alexander, který si tě odtáhl stranou. Muži na posteli to bylo jedno, nebyl podle něj čas ztrácet čas, a tak měl co dělat, aby se vymanil ze spárů nemocničního oděvu a tak. Třeba ti Saša neřekl úplný report Elliottova stavu. Jen zběžně a prakticky bez většího vzrušení tě informoval o tom, že jeho ruka a následně i nejbližší části těla byly napadeny jedem. Vysvětlovalo by to ovázané oko, se kterým ještě před pár hodinami nic nebylo. Sám Elliott o svém stavu nevěděl prakticky nic. Probudil se až s tvým příchodem. Byla to diagnóza jako každá jiná. Je stabilizovaný a jed by se neměl dál šířit, ale ruku do ohně by za to nedal. Avšak s mužovým nasazením by si asi jen těžko nechal cestu do bájného města vymluvit. A možná v tobě zahlodal i zub pochybností, že tahle cesta asi nebude úplně kvůli ojedinělé šanci na zbavení se Bodlince podobných.

Eizr - 03. května 2018 18:38

soukromá zpráva od Eizr pro Šereda Ač jsem se snažil sebevíc, tak mlha nešla nijak rozehnat. Nakonec jsem to přece jen vzdal a chystal se odejít. Holky jsou tam nahoře sami a venku je nejspíše někdo kdo by se s nimi jen nepozdravil a šel dál. Musím se vrátit co nejdříve. V tom se zas rozštěkal pes, ale nešlo poznat odkud štěká. Rozhidl jsem nemyslet na něj a rozběhl se k východu. Přísahal bych, že už by tu mělo jít vidět světlo, ale stále nic. Není možné, že by? Ne to ne. Dojdu však až ke svodům a ve světle pochodně spatřím víko. No to snad ne. Opřu opatrně pochodeň o jednu ze stěn. Dojdu až k výku a zařu se rukama směrem ohled do tunelu, ale víko stále nic. Jdu tedy o kus víš. Zapřu se nohama a o vršek se opřu zády. Stále to nejde. Je to jako by tam byl celý náklaďák. Kdyby to bylo auto, tak bych to zvedl, ale co je tam nyní? To ví jen Bůh. Ten pes se sem, ale musel nějak dostat, což znamená, že je tu i druhý vchod. Otočíme se vezmu pochodeň a udělám tak dva kroky do mlhy. Je to jako vybrace odrážející se od stěn, která přejde přímo do mé mysli. Dělám, že jsem v klidu a sleduji tunel z kterého se začne vynořovat malá postava. Z počátku na ní nešlo vidět, ale její hlas zněl poněkud zvláštně. "Bohužel ne. Kdyby ano, tak bych se měl na co vymluvit." Trochu jsem zvedl číše svou pochodeň a světlo jasně zářilo jednoho z Nočních lidí. Pach krve se ke mě dostal dřív než jsem se stihl podívat co to vlastně drží. Zatím, byl ten zápach slabý, ale bylo mi jasné, že dlouho nebude trvat a chytne mě amok. Už jen pro pohledu na tekoucí krev se mi totiž sbírali sliny. "Mohla bys mi ten prst dát prosím z očí. Nerad bych zničil tenhle tunel. Dlouho jsme nejedl" Ona je dravec. Je přizpůsobená na tohle prosředí, takže tu bude nějakou dobu. Ten člověk se psem sem nejspíše vešel druhým vchodem a narazil na ní. Je možné, že ho chytla hned u vchodu, ale také si ho mohla odtáhnout do hnízda což by byla zas ta špatná zpráva. Teoreticky by mi pach mohl pomoct se od sud dostat. Pak se podívám na její nohy. Mlha jde z ní a asi je i její součástí. Takže patří mezi přízraky, pokud se nepletu. Ale podle drátů by mohla jen mlhu vytvářet a pohybovat se v ní jako neviditelná. Obecně by jí stejně jako mě měli vadit Slunce, ale nebyl by to první podzemní tvor, kterému by nevadilo. " Omluvte mou nezdvořilost. Jsem Eizr." Lehce se jakoby uklidním a přitom se lehce zapřu, abych na ní mohl přímo vyrazit, kdyby něco. Musím využít své inteligence a ne svalu. Tedy do té doby než mě dostihne hlad

Darren Bennett - 03. května 2018 19:30

soukromá zpráva od Darren Bennett pro "Nic veselého." Uchcechtl se, když ho v autě vytrhl z přemýšlení Maxův hlas. Projednou zvolil upřímnost. Odhadoval, že teoreticky jsou se svou náladou na stejné úrovni. Přece jen ochočený tatík nebude chtít umírat kdesi v okolní divočině. "Ponořujeme se do pěkných sraček." Doplnil kysele a jen upoutal svou pozornost z okýnka vozu. Max, pokud nebyl úplný cvok a sebevrah by měl moc dobře vědět, v jakém duchu to je myšleno. Docela by Darrena zajímalo, jak by reagoval, kdyby byli právě oni ti "šťastlivci", co objeví hnízdo. Brzy se přiblížil čas vystupovat. Překvapivě Darren nedostal žádnou příležitost. Čokl byl uvázaný na vodítku, i když značně vzdoroval. Místo toho radši tedy sledoval Maxe, jak vytahuje mapu. Blbosti s novorozeňaty, které Max žvatlal, odfiltroval, mnohem důležitější byly informace okolo. "A jak jsou na tom ostatní vytypovaná místa?" Obrátil se na Maxe lehce zachmuřeně, snad dříve, než ten holomek vyrazil na cestu. "Když chceš něco před někým schovat, jsou jen dvě možnosti: První, hned na očích, aby to hledající nečekal. V takovém případě by rovnou mohli bydlet pod našimi baráky v městečku. Ale druhá možnost je..." Nedořekl svou úvahu. Jen doufal, že ta bude dostatečně silná na to, aby Maxe uvrhla do váhání a poměrně silných obav o svůj kejhák. Třeba se mu ho povede užitečně zmanimulovat, ale v to nedoufal. Spíš víc věřil tomu, že svého trhače preventivně pustí, aby byl případně první na ráně, než přijde na řadu on sám. Pak už si jen ponadhodil batoh na ramenou a vyrazil za Maxem. Nemělo cenu tu zevlovat, pokud nezměnil plány. Při slovech o obloze a blížícím se dešti pohlédl vzhůru. Pro stromy nevidíme les, říká se. On zas po vstupu do něj neviděl oblohu, ale Maxovi v tomto důvěřoval. Přece jen to byl vesnický balík každým coulem. On na rozdíl toho si na drobné nuance přírody zatím stále nezvykl. Přece jen každý upíral jeho pozornost zcela jiným a hodně konkrétním směrem. "Tak to bychom měli vyrazit, ať si při nejhorším alespoň stihneme najít vhodný úkryt." Pronesl suše a pokračoval v cestě. Psa a Maxe obhlížel jen pokradmu, pokud možno tak, aby si toho Max nevšiml.

Ylaya - 03. května 2018 19:53

soukromá zpráva od Ylaya pro Starý známý Široce rozevřenýma očima sleduji, jak se ke mě blíží. Vím, jak je silný, stačila by mu ejdna rána a urazil by mi hlavu. Ale já taky nejsem bezmocná. Zatnu ruku v pěst a cítím, jak těžkne. Raději jí opět povolím. Naštěstí není boj třeba. Překvapeně sleduji, jak sebral Jenny ze země a zamířil s ní ven. Ven? Ven na denní světlo?!" Podívám se na zakrytý hrob, ve kterém zmizel Eizr. Kdo, nebo co je Ohnaka? Eizr si bude muset poradit sám. Já se zvednu a rozeběhnu se za tím neznámým, který mě chce zabít. "Kam jí to neseš? A co je důležitější než..." Raději větu nedokončím. Vyběhnu na sluneční světlo a na okamžik se zarazím. Touhle dobou už se normálně schovávám někde ve tmě a podřimuji. Není mi příjemné být venku. Mám strach.

Pravá ruka - 03. května 2018 21:58

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Mlha Žena se na tebe jen usmála. Stála klidně a rozhodně to nevypadalo na to, že by s prstem chtěla jen kvůli tobě skoncovat. „Já jsem Sin,“ představí se. Možná by ti i podala ruku, ale nejspíš nemá z lidské podstaty nic moc, co by navazovalo na základy slušného společenského chování. Stejně tak ji nepřekvapuje tvůj postoj. Mlha obklopuje tvé nohy a tobě rychle dochází, co má tahle technika znamenat - je jako pavouk ve vlastní síti. Ví o každém tvém pohybu, i kdyby měl být nepodstatně malinký. Proto si může dovolit tvou provokaci. Dokonce ani nevěnuje pozornost tomu, cos řekl o zničení tunelu. Mohla by ti namítat s tím, že není síly, která by dokázala něco takového zničit, ale poslouchal bys jí? „Pokud ses neztratil, tak něco hledáš, nemám pravdu?“ Šla rovnou k věci. Nepotřebovala se ujišťovat v postojích. Měla své techniky a tys byl v jejím hracím poli, které dobře znala. To jí dávalo víc výhod, než dost. Nakonec ti prokázala laskavost a krvavý prst snědla. Vzduchem prosvištěl pach posledních kapek krve a pak nic. Žádná další krev, pach lidského těla nebo čehokoliv jiného. Jen její, který nebyl nijak výrazný a přesto tam byl. „Návštěvníci na trvalé obyvatele většinou neútočí,“ zasmála se. Chvilku se mohlo zdát, že ti dokáže číst myšlenky, ale pravdou bylo, že za všechno mohla ta zatracená mlha, která obklopovala její nahé tělo, stejně jako tvé.

Pravá ruka - 03. května 2018 22:00

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Max jen pokrčil rameny. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Ani se neobtěžoval s tím, že by ti jednu nabídl. Podle něj jsi na to neměl věk a na získání zlozvyků budeš mít ještě dost času později. Pravdou však bylo, že se snažil krabičku šetřit, protože si vzal na cestu jen jednu a nevěděl, jak dlouho tu bude muset zkejsnout, než si bude 100% jistý, že tu nic není... nebo naopak. Uklidil i mapu a dal se do dalšího kroku. „Upřímně doufám, že my nebudeme ti šťastlivci, kteří to město najdou. Lov je sice fajn, ale asi jsem na to už moc starej,“ dorazil cigaretu a odhodil ji do mechu nasáklého vodou. Max moc dobře věděl, že tu jsou ony dvě možnosti, které jsi zmiňoval. Ale už jen kvůli jejich potřebě lovu doufal, že se neukryjí zrovna tady. Po zhruba dvou hodinách bloudění napříč lesem, kdy Max svého psa nepustil a tobě tak nedal nejmenší šanci na nic, co bys rád zkusil, jste se dostali k příkopu. Protékal tudy malý potůček, možná spíš taková lehce se pohybující louže, ve které nemělo šanci téměř nic přežít. To však nebylo důležité. Důležitý byl fakt, že tenhle provizorní kaňon byl docela široký a táhl se do obou směrů poměrně daleko. Pes navíc naléhal, že má žízeň a chce se napít jedině z té obří louže pod vašima nohama. „Tak fajn, lezeš první,“ řekl Max, když znovu vytáhl mapu, aby se přesvědčil, že obcházení bude na dlouho. Samozřejmě jsi mohl odmítnout, navrhnout jiný post či pořadí, nebo se podvolit a pokusit se zdolat strmější sráz. Při troše štěstí se ti podaří zastavit krok na malém břehu, než zahučíš do oné louže.

Pravá ruka - 03. května 2018 22:00

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Společnost Šel rychlým, vyrovnaným krokem. Dobře věděl, kam má namířeno a zdálo se, že ti moc pozornosti nevěnuje. Když jsi na něj promluvila, zastavil se. Snad trochu překvapený tím, že jsi raději nezůstala v kryptě a nepočkala na svého ještěřího kamaráda, který teď má určitě co dělat. Jen se ušklíbl a dal se znovu na cestu. „Kam myslíš, Rohatá?“ zeptal se posměšně. „Do Midianu, přeci. Nemyslíš si snad, že by byl vchod takhle nechráněný a to, kam vlezl tvůj přítelíček je skutečně vchod do našeho města, že ne?“ Na okamžik se ohlédl přes rameno, aby mohl vidět do tvého obličeje. Něco na tom bylo. A jestli to něco byla pravda, Eizr teď mohl mít opravdu potíže. „Snad ty vražedkyně nechceš jít dovnitř? Až z tebe Peloquin ucítí hříchy, rozsápe tě rychleji než já.“ Pokrčil rameny. Vlastně mu bylo jedno, jestli s ním půjdeš nebo ne. Byl to tvůj osud, ne jeho. On tě mohl jen varovat. Chtěla jsi to risknout? Jeho kroky vedly přes hřbitov na jeho druhý konec, kde byla docela nenápadná krypta. Vzhledem se dala snadno přirovnat k psí budce, rozhodně to nebylo místo, které bys navštívila jako první, když bys sem vlezla. Navíc bylo poměrně šikovně zaházeno uschlými rostlinkami, takže působilo zdálky i vcelku nenápadně. „Skutečně si to nerozmyslíš?“ zeptal se před vstupem do kobky.

Ylaya - 03. května 2018 22:10

soukromá zpráva od Ylaya pro Starý známý Z jeho slov cítím chlad. Jemu je skutečně jedno, co udělám. On mi jen říká, jak se věci mají. Rozhodnutí je na mě. Ještě jednou se ohlédnu ke kryptě. Možná bych se měla vrátit a pomoci Eizrovi. Podle toho co říká, tak je v nebezpečí. Jenže Eizr mi řekl, ať se postarám o Jenny. Kousnu se do rtu a obrátím se ke kryptě zády. Tak to taky udělám. "Řekla jsem ti, že jsem jí pomáhala. Nenechám tě teď Jenny jen tak odnést, půjdu s ní." Moje slova zní rozhodně ale já se tak vůbec necítím. Skutečně mě v Midianu možná nečeká nic dobrého. To místo, které mě tak láká a volá se také může stát místem mé zkázy. Obzvlášť, jestli má tenhle sráč pravdu a je tam někdo, kdo dokáže cítit hřích. "Jdu dovnitř, jestli mi v tom chceš zabránit, tak mě budeš muset zabít." Vím, že riskuji, ale chci vědět, na čem jsem.

Eizr - 03. května 2018 23:03

soukromá zpráva od Eizr pro Past? Její ego z ní čpí a rozpíná se všude okolo nás ve formě mlhy. Za to chvilku jsem si o ní dokázal vytvořit obrázek. Tělo obsahující určitý tip spór, která vypouští jakýsi plyn, který je navzájem propojen jistou strukturou. Bylo by zajímavé jak asi vypadá po zahuštěním pod mikroskopem. Určitě bude obsahovat tišíce vlákínek, která se budou a nebudou propojená. "Pěkné jméno. Hodí se k tobě." V jejích očí vidím onu aroganci, kterou se snaží nedát tolik na povrch, ale pouze její pohled to prozrazuje. Je to hnusná bytost, která nemá vychování. Je jasné, že ona je Noční člověk už od narození a proto jí základy slušného chování nic neříkají. Pro ní jsem jen další zvíře, ze kterého jde nejspíše ještě cítit lidský pach. "Jsem jeden z těch co hledají Midian. Cestuji s dvěmi ženami a jedna z nich mi navrhla, abych se podíval sem dolů po schodišti." Není třeba lhát. Pokud se o něco pokusí tak jí zastavím. Umí útočit jen na blízko a to ji uvidím, i když mi uhasne louč. Tohle je její domov. Zná to tady. Ví kde je jaký kámen a klidně tu může mít někde nějakou past, nebo... Ona by ji moc dobře neudělala. Když snědla prs tak se mi ulevilo, ale krev se ve vzduchu bude vznášet ještě tak půl minuty. Mlha sice něco pohltí, ale pokud nezaplní tunel tu ještě chvíli bude. Zvlášť, když má od ní ruku. Krve je, ale nyní dost málo abych dokázal vycítit její pach. Je mdlý dal by se splést s něčím jiným. Už mám tedy jasno. Jedná o se o přízrak třídy pavouk. Nebo.... nevidím její nohy protože ve skutečnosti má chapadla a nyní co mluvíme se pomalu přibližují ke mě. Pak by to byl chapadlovec. Svaly ve mě byli z ničeho nic v pohotovosti a u konečnů prstů mě až lehce šimralo, když jsem je zatnul všechny. "Ale naopak se to stává dost často. Zvlášť když ten druhý loví jako sklípkan a nebojí se někoho co by jí mohlo ublížit víc než si myslí." Přísahal bych, že se mi nyní zablýsklo v oku

Pravá ruka - 05. května 2018 21:33

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Krypta Chvilku si tě jen zkoumavě prohlížel, jestli svůj postoj míníš vážně, ale potom pokrčil rameny a vešel do krypty, která svou velikostí snadno převyšovala všechny ostatní. Byla stejně temná jako ta předchozí. On tě nechal, abys ho následovala. Na konci prostoru, který byl velký asi jako obyčejná domovní hala, se táhlo poschodí do podzemí, celé ponořené ve tmě. Poslední paprsky slunečního světla dopadaly těsně před jeho začátek. Šel první, znal cestu dobře. Schody, kterých bylo víc než dost, zdolával s lehkostí a elegancí, tobě dělaly problém. Nebyly to schody jako takové, ale spíše energie, které jsi nerozuměla a která se nahromadila kolem tebe, aby ti blokovala cestu a znesnadňovala postup dolů. V ten samý okamžik se vytratilo hrobové ticho, které bylo nahrazeno šustěním a šepotem, který vycházel zpod schodů. "Co se děje, Rohatá? Tíží tě hříchy?" zasmál se. Sám dobře věděl, proč se tě neviditelné síly snaží udržet na jednom místě. Neřekl ti však nic, co by ti mělo v této situaci pomoct. Jenny v jeho náruči byla dostatečným důvodem pro to, aby tě nechal napospas své snaze sejít po schodech dolů. A tobě to skutečně nešlo. Zdálo se ti, že se ti kolem těla obtočil královský had, který tě ve svém sevření držel tak pevně, že ti téměř neumožňoval dýchat. Byl to mrtvý bod. Doslova. Nešlo se pohnout vpřed, ale ani dozadu. Byla sis jistá, že by s touhle neviditelnou silou nic nesvedly ani Eizrovy svaly a zůstal by bezmocný úplně stejně jako teď ty. Trvalo dlouho, než se k tobě někdo přihlásil. Na stěně jsi viděla rudé světlo a siluetu osoby, která stála pod schodištěm. "Svět lidí tě odmítl," řekl hlas překvapivě hrubý. Patřil muži, který doposud zůstával skryt. "Midian je místo, kde jsou všechny hříchy odpuštěny, ale některé nemohou být smazány a zapomenuty. Kin mi pověděl o tvé slabosti," řekl a odmlčel se, aby ti dal prostor na vzpomínání. Kin bezpochyby musel být ten polo-ještěr co odešel s Jenny. Prostor naplnilo opět ticho. Možná to nebyla chvíle na vzpomínání, ale na přiznání svých hříchů a přijetí následků, jenže tobě se nemluvilo zrovna nejlépe. Přesto ten dole byl ticho a čekal.

Ylaya - 05. května 2018 22:03

soukromá zpráva od Ylaya pro Neviditelná síla Vejdu do temné krypty a s obavami vykročím po kamenném schodišti dolů. Je to jako ty sny, kdy se člověk snaží utíkat, ale pohybuje se neuvěřitelně pomalu. Jako kdybych uvízla v sirupu, který se na mě nalepil a nedovoluje mi jít dál, nebo se třeba i vrátit. Netrpím klaustrofobií, ale ten pocit, kdy nemůžu tam ani zpátky, mi nahání husí kůži. Každý pohyb mě strašlivě vyčerpával a já nakonec zůstala stát někde uprostřed schodiště. Jen jsem sledovala, jak poloještěr mizí ve tmě pod schody, i s Jenny. Zachvěla jsem se, když se ze tmy ozval ten hrubý hlas. Chce, abych se ke všemu přidala? Odpustí mi? Nebo mě naopak zabijí, když zjistí, co jsem zač. Mám mlčet a nic nepřiznat?Ale co když to stejně ví a zabijí mě, když nepřiznám barvu? Hurikán nevyřčených otázek se mi prohnal hlavou a zanechal jí zoufale prázdnou. "Byla jsem lovcem. Ale až když jsem se sama stala lovnou zvěř, poznala jsem, že jsem jednala špatně. Jen jsem se snažila chránit svůj druh." S obavami hledím do tmy a očekávám smrtící ránu.

Pravá ruka - 05. května 2018 22:27

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Schody I nějakou dobu po tvé odpovědi bylo ticho. Ten šum a šepot, který jsi předtím slyšela byl teď naprosto utlumený. Čekala jsi svou smrt. Onen muž udělal několik kroků po schodech nahoru. Mohla jsi konečně vidět do jeho staré tváře. Kdo to byl, neměla jsi vůbec ponětí. Byl součástí Noční rasy, to byla tvá jediná jistota. Vystoupil ještě o schod, aby k tobě nestál dál než byla délka paží. Rudá záře, která ho při vašem prvním střetu obklopovala zůstávala dole u posledního schodu, jako kdyby na něj trpělivě čekala než se k ní zase vrátí. Díval se ti do tváře a byl ticho. Pak ti před ním mávl rukou, asi jako kdyby se snažil odehnat dotěrnou mouchu. V tu samou chvíli neviditelné sevření polevilo a tys téměř padla ze schodů dolů, jen kdyby tam nestál ona, aby tě včas zachytil. Nejspíš věděl, jak tvé tělo bude na náhlou svobodu reagovat. "Nemám důvod ti nevěřit, ale budu se muset přesvědčit," řekl, pomohl ti přimět vlastní nohy, aby tě udržely bez hrozby prolomení. Těžko říct, co měl v plánu. Jak by si mohl ověřit tvou minulost? Chtěl snad vidět fotografie, dokumenty? Jak by mohl? Pak tě napadlo to, co říkal Kin, že tu někde je osoba, která dokáže cítit hříchy. Dokázal by si to snad ověřit u ní? "Jsem zákonodárce Lylesberg," porušil to znovu se rozléhající ticho. Teď se za ním znovu začal ozývat šum, který musel vydávat nespočet dalších osob. I když ti řekl tohle všechno, neuhýbal z cesty, abys mohla sejít do toho bájného Midianu, který tě měl podle pověstí přijmout s otevřenou náručí. Místo toho stál jako skála na místě, kde tě zachytil. Chtěl slyšel tvé vyjádření k nadcházejícímu úkonu. Byl jako soudce, který potřeboval tvé svolení. Možná ho nepotřeboval, ale měla jsi skutečně něco, co bys před ním a Noční rasou ráda ukryla, i když ses přiznala?

Ylaya - 05. května 2018 22:43

soukromá zpráva od Ylaya pro Lylesberg Napětí by se dalo krájet,žádná rána však nepřichází. Místo toho jsem konečně spatřila tvář muže, který na mě mluvil. Vystoupil po schodech a zastavil se jen kousek ode mne. Za ním, na úpatí schodiště, zůstala podivná rudá záře. Muž mávne rukou a ta síla, která mě poutala na místo, zmizí. Je to tak náhlé, že mě vlastní nohy neudrží a pokud by mě muž nezachytil, tak skončím dole pod schody. Chvíli mi trvá, než najdu ztracenou rovnováhu. Když se ale konečně napřímím, uleví se mi. Nechce mě zabít, nebo alespoň ne hned. "Já jsem Ylaya." Představím se mu a na jeho oznámení, že si to bude muset ověřit, jen krátce přikývnu. Netuším, jak to hodlá udělat a ani nevím, jestli je to pro mě dobrá věc. Ale nelhala jsem mu a tím pádem by to pro mě asi mělo vypadat lépe. Skutečně jsem litovala toho, kolik nestvůr jsem zabila. Nyní jsem se na celou věc dívala ze zcela jiného úhlu pohledu. Muž se nehýbe, jako kdyby na něco čekal. Dole pod schody se ale opět začne ozvat šum hlasů. "Jak si to chcete ověřit?" Zeptám se, jako kdybych se snad odpovědi obávala.

Pravá ruka - 05. května 2018 23:24

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Obavy Na tvé jméno reagoval mírným pokývnutím hlavy, jako kdyby se ti ukláněl. Rukou ti pak naznačil, abys ho následovala. Hlouběji do nitra kobky, kde bylo plno zvídavých očí. Rudá zář na konci nepocházela z naprosto žádného viditelného světelného zdroje. Ve chvíli, kdy se k ní Lylesberg přiblížil, postupovala společně s ním. Zářila mu nad hlavou jako krvavá svatozář. Od schodů se táhly dvě chodby. Tou, kterou kráčel tvůj průvodce, pokračovala od schodů stále rovně, druhá sahala až za ně. Byla to právě ta chodba, odkud se ozýval všechen ten šum a ruch. Snad jsi v ní zahlédla i nepatrný pohyb někoho, kdo se schovával za jeden ze sloupů, který v ní stál. Tmavé chodby ti nedávaly moc prostoru k tomu, aby sis utvořila o Midianu obrázek. Koneckonců, stál pod kryptou, kde podle všeho nemělo být víc, než hrob s nebožtíkem. Teď tu stálo celé město. I když Lylesberg kráčel v naprosté tichosti, slyšela jsi okolí. Všechny ty překvapené tóny těch, kteří vylézali z úkrytů, aby tě zahlédli. Chodba na svém samém konci ustupovala prostoru, ze kterého vycházel provizorně zhotovený most z provazů a prken. Naštěstí pro tebe, aby mohla být vaše pochůzka dokončena, nemuselo se přes něj přecházet. Nová cesta totiž začínala tam, kde ta stará končila. Těsně u mostu jsi však mohla vidět, jak obrovské tohle místo je. Nebyla tam žádná zábrana a tak se ti naskytl pohled na místo hezky z vrchu. Do rozlehlosti pater nebyl Midian nic moc, ale co se jeho délky týkalo, neměl konkurenci. Jistá sis mohla být jen v tom, že jsi z této pozice určitě nedohlédla až na jeho konec, který se raději zanořil do tmy. Každý zemitý konec byl protkán právě jedním takovým mostem, u kterého jsi stála. To byla jen "vzdušná část", samotné místo musí mít tisíce chodeb, kterými se dá procházet dál. Lylesberg tě vedl tou další chodbou, která se stáčela do různých směrů, a vy tak museli procházet různé koridory než jste se dostali na místo, kam chtěl. Zdálo se ti, že jste kráčeli celé věky. Zastavil se před dveřmi, které když otevřel, naskytl se ti pohled do místnosti, které dominovala socha v jejím středě. Před ní byla miska na malém podstavci. Až teď muž promluvil, aby ti vysvětlil, co se bude dít. "Obyčejně by tohle bylo místo, kde by tě zástupce obhájil a tys byla přijata mezi nás, ale vzhledem k závažnosti tvých provinění, musíme podniknout jisté kroky před tímhle vším." Vyhrnul si rukáv starého roucha, aby lépe uchopil pohár a nezmáčel si tak rukávy. Nabral do něj trochu vody a podal ti ho. "Napij se," řekl. Nevysvětlil ti vůbec nic. Neřekl, co se bude dít, jestli je to otrávené, nebo tě to přinutí říct všechno od samého začátku. Řekl jen to, co řekl.

Ylaya - 06. května 2018 09:52

soukromá zpráva od Ylaya pro Soudce a kat Následuji Lylesberga temnou chobou, zahlédnu ústí jiné chodby a jsem si skoro jistá, že jsem v ní viděla pohyb. Nemám čas se ale moc rozhlížet, jediným světlem v okolí je ona podivná rudá záře, která se mu vznáší nad hlavou. Jdeme chodbou, když se před námi otevře prostor a já konečně spatřím Midian. Zůstanu stát s otevřenými ústy a s údivem hledím dolů na město. Je obrovské. Jeho velikost mi skoro nahání hrůzu. Ani tady se ale příliš zdržet nemůžu. Pospíchám za Lylesbergem a uvědomuji si, že už bych ani cestu zpátky sama nenašla. Tohle místo je hotový labyrint chodeb a já jsem už nyní zcela ztracená. Přestanu vnímat strach a jen klopýtám temnotou za svým průvodcem. Konečně jsme však u cíle cesty. Místo a socha uprostřed. Podle slov svého průvodce odhaduji, že je to něco jako soudní síň. Ale kdo mě bude soudit, ta socha? Jeho slova mi ale dávají připomenout, že jsem docela v maléru. Možná jsem sem vážně neměla chodit. Vezmu si od něj pohár a už ho zvedám ke rtům, když si něco uvědomím. Opět ho nechám spustit a nešťastně se na Lylesberga podívám. "Já nemůžu." Srdce se mi divoce rozbuší, protože očekávám, že teď mě zabijí bez váhání. Proto si raději rychle pospíším s vysvětlením. "Nemůžu se dotknout vody, leptá mě."

Darren Bennett - 06. května 2018 10:22

soukromá zpráva od Darren Bennett pro "Nelezu." Ujistil Darren Maxe. Pozorně sledoval místo, kam se dostali. Doposud nedostal příležitost vykroutit se ze všech těch nepříjemností. A ba co víc, kvůli psovi riskovat zrovna nechce. "Neříkal jsi, že má pršet? V té díře skrýš nenajdeme a ještě s větší pravděpodobností spíš budeme vyplaveni." Pronesl zádumčivě a sledoval to údolí. "Výhodnější, i když zdlouhavější, je to obejít. Pes se může napít i jinde." Konstatoval suše. "Podívej se. Stačil by jeden Bodlináč a budeme mrtví. Být na dostřel také nemusíme. Mezi stromy se alespoň jakž takž schováme. Minimálně před útoky z dálky." Analyzoval situaci. Nebyl vesnickým balíkem. A už dávno nebyl ani malým klukem, za kterého ho všichni kolem měli. Chtěli po něm, aby uměl přežít a ještě lépe, aby uměl zabíjet. Věděl, jak by toto okolí využil, kdyby měl ty správné prostředky. Dědovu odstřelovací pušku měl v ruce jen párkrát. Na to si jí její děd až moc cenil. Ale byla to mocná zbraň. S vhodným terénem by dokázala napáchat spoustu škod. A Noční rasa ani tu nepotřebovala. Stačilo mít jen vhodné schopnosti. "Navrhuji to obejít ze severo-západu. Stromy jsou tu hustší. Bude to lepší ochranou před deštěm, i když možná horší k orientaci, pokud se rozdělíme. Nicméně nebudeme tolik na očích, kdyby se tu něco potulovalo." Hodnotil dál.

Pravá ruka - 06. května 2018 14:45

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Konečná Lylesberg se na tebe jen dívá. Je naprosto klidný, i když vidíš, že se jeho obličej mračí. Nejspíš to není způsobeno situací, ve které se nacházíte, ale jeho věkem. Vezme si od tebe pohár, podívá se dovnitř a zpět na tebe. "Za svůj život jsem viděl mnoho příslušníků mé rasy, ale nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl respekt z vody," podá ti kalich nazpět, jako kdyby si stál za svým, že se musíš napít. "Tohle není voda," řekne rozvážně. Sám si opět vykasá rukáv a ponoří dlaň do nádoby s tekutinou. Když ji vytáhne, tekutina z ní normálně neodkapává, spíš se táhne směrem, který udává gravitace. Vypadá to trochu jako sliz. "Ať byla tvá proměna učiněna jakkoliv, tohle by ti ublížit nemělo," posadil se na speciálně vytvořený "trůn" z kamene. Na nějaký luxus, který mají lidé, si tady asi nepřišli. Ono vůbec vybavení této místnosti připomínalo spíše nějakou chatrč odstřihnutou od civilizace, jejíž majitel se snažil zařídit pohodlí podle toho, co našel různě pohozeno po okolí. A přes to místnost nepůsobila odrazujícím dojmem. Přišlo ti to úplně normální.

Ylaya - 06. května 2018 15:03

soukromá zpráva od Ylaya pro Soudce a kat Sleduji, jak sáhne do poháru a ukáže se, že tekutina v něm není zdaleka tak tekutá, jak jsem se domnívala. Znovu si od něj pohár vezmu, trochu uklidnění jeho ujištěním, stále ale ještě trochu váhající. "Zraňují mě i moje vlastní slzy." Zamumlám tiše. Nechci ale příliš pokoušet osud a tak nakonec zvednu pohár ke rtům a napiju. Tekutina se táhne jako hustý sirup, polknu jí, ale nic se nestane. Uleví se mi a já pohár dopiju až do dna a teprve poté ho vrátím Lylesbergovi. Jeho zachmuřená tvář mě celou dobu pozoruje. "Co bude teď?" Zeptám se opatrně a můj pohled opět zalétne k té podivné soše, tyčící se nad námi. Stále trochu očekávám, že se nakonec pohne a bude to právě ona, kdo mě bude soudit.

Pravá ruka - 06. května 2018 20:02

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Konečná Mohl by ti teď vysvětlit, co se s tebou stane, ale vlastně to žádné vysvětlení nepotřebuje. Tekutina v tvém těle se rychle šíří a jako ta nejúčinnější droga tě ukládá k spánku. Začíná to těžknoucími víčky, která ti nakonec úplně zatemní zrak. Stihneš ještě pokrčit kolena, než padneš k zemi. Co už nevíš je to, že po tvém usnutí se Lylesberg napil stejného nápoje a následoval tě. U něj to však mělo trochu jiný průběh. Sice to už nemůžeš vidět, ale štěrbiny na jeho tvářích, ze kterých tekl proužek krve, se rozšířily a odhalily své tajemství. Pro tebe to byl úplně obyčejný den. Nic ti nebylo podezřelé. Probudila ses jako člověk ve své posteli. Z druhé místnosti jsi slyšela bratrův hlas. Nebyla jsi Noční rasou, ba dokonce jsi ani nepřemýšlela nad tím, že bys jednoho dne mohla být jedním z těch monster, která lovíš. Neříká ti nic pojem "Midian", jsi jen ty, tvůj bratr a sortiment zbraní, které dnes v noci jistě použiješ. Lylesberg tam stál a pozoroval tě. Tohle byl tvůj poslední den ve světě lidí, než jsi zemřela a přidala se k docela jiné straně. Seděl na židli a kráčel v tvých stínech. On viděl tebe, ty jeho nikoliv. Musel si ověřit, že ta závažná obvinění jsou pravdivá. Ještě jednou si budeš muset prožít ten nejhorší den ve tvém životě. Ovšem, ty nevíš, že jsi jej už jednou prožila. A co se stalo, nemůže být změněno. Je to jako kdyby se díval na film, jehož herci mají předem dané scénáře a nesmějí vypadnout z rolí. Hodiny oznamují osm ráno, kdy že byl ten vrcholný lov a tvůj konec?

Pravá ruka - 06. května 2018 20:02

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Max zůstal jen tiše stát. Nejspíš nečekal, že bys mu mohl vzdorovat. No, možná to čekal, ale jen ne tak moc brzy. Trhl vodítkem tak silně až pes nadskočil. Neřekl ti na to nic. Raději si zapálil cigaretu, aby zklidnil podrážděné nervy. Domluva byla něco jiného než úplné odmítnutí. "Fajn," vydechl ti kouř do obličeje, "tak jdem." Vyšel jako první. Nejspíš vůbec nepomýšlel na nějaké lovení a blížící se déšť ho taky netrápil. Velice brzy jsi zjistil proč. Ve všem byla ta mapa. Když ti tvrdil, že tu široko daleko nic není, lhal. A potvrdilo se ti to v okamžiku, když jste došli do zapadákova, kde bylo jen pár domků a levný motel s restaurací hned naproti. Jak dlouho jste mohli jít? Dost dlouho na to, aby se slunce pomalu stáhlo za obzor a chystalo se prostřídat s měsícem. Nejspíš věděl celou dobu, kudy jít, aby se sem dostal, objednal jeden pokoj pro všechny tři a do konce týdne si dal pohov. Znovu se tu projevila jeho povaha tatíka, který raději hodil nohy na stůl, než aby šel riskovat svůj život. "Na tohle jsem už moc starej," říkával. Krátce po vašem vstupu do tohoto městečka, kde se pohybovalo jen pár lidí po ulici ti řekl následující: "Tohle je Shere Neck. Nevim jak ty mladej, ale já se nehodlám plahočit po lese, když vlastně ani nevim, co hledám. Jsme pořád ve směru, ve kterým jsme měli hledat. Klidně se běž poptat místních, ale já zůstávam tady." Zašel přímo do restaurace, kde se hodlal pořádně najíst a odpočinout si. Bylo mu jedno, co budeš dělat ty. I kdyby se musel vrátit bez tebe, nikomu to nebude vadit. Ale rozhodně za tebe nechtěl utrácet víc, než musel, to proto společný pokoj. Od úplné tmy tě mohlo dělit tak dobrých 30 minut a jediné místo, kde to skutečně žilo, bylo na pokoji hned vedle vás, kde očividně probíhala nějaká rocková párty. Samozřejmě, nebe, které se na vás předtím mračilo, teď bylo bez jediného mráčku a vůbec nepršelo. Další Maxův výmysl.

Pravá ruka - 06. května 2018 20:40

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Úsměv Sleduje tě s patřičným odstupem a úsměvem na tváři. Připadá jí to tak zvláštní. Všechno to, co říkáš. Jak jsi sem byl poslaný, jak ji ujišťuješ ve vlastní síle, všechno pro ní bylo tolik úsměvné. Ano, ona se jako Noční tvor už narodila. Věděla přesně, co od svého těla může očekávat. Kde jsou její limity dobře věděla, znala i své přednosti a slabosti. Proto si tento svůj povýšenecký postoj mohla dovolit. Možná na to nevypadala, ale byla chytřejší než sis myslel. Třebaže nedokázala uzvednout kamion jednou rukou, věděla věci. Nejspíš to byl její dar, znát přesně slabiny nepřítele dřív, než by je on sám odhalil. Ovšem, taky věděla, že ty ve svém těle ještě chodit neumíš. Můžeš být třeba dinosaurus, ale k čemu ti to je, když se neudržíš na nohou? "Tady dole Midian nehledej, ještěre, ledaže by sis byl jistý, kterou cestu vybrat. Pak by ses mohl dostat na místo, které hledáš," řekne posměšně. Mezitím mlha houstne. "Pokud si věříš, pokračuj dál v cestě, třeba budeš mít to štěstí,.. a neskončíš jako ten před tebou." Její hlas se vytrácí, než úplně zmizí. Spolu s ní zmizí i mlha. Víko nad tvou hlavou povolí a jde jej odsunout. Uvnitř v kryptě však nikdo není, nikdo kdo by na tebe čekal. Neleží tu ani Jenny, ani Ylaya. Co bude dál, to je jen ve tvé režii.

Eizr - 06. května 2018 21:51

soukromá zpráva od Eizr pro Bezmoc Ta obluda má opravdu velké ego, ale je jasné, že ona si jej v téhle situaci může dovolit. To, že bych dokázal zničit tenhle tunel však vtip nebyl. Jeho struktura je dost narušená na to, aby stačilo pár úderů a část by se zhroutila. To je však jedno, jelikož to ani nemám v úmyslu. Poslouchám jak si užívá svůj povýšený tón, který si může nyní dovolit. Nevím co je pravdy na tom co říká, ale pokud jsem jí dobře rozumněl, tak tady ten vchod je, ale je na mě jestli jej najdu. Na to by se mi hodila Jenny, která je dost přitahována k tomu místu a věděla by kudy jít. Než stihnu ještě něco namítnout, tak už se ztrácí v husté mlze a mě se nechce mluvit na prázdno do mlhy, když je mi jasné, že mě chce jen vlákat do pasti. Pokud je šance, že ten vchod tu je, tak ho najde Jenny a až ho najdeme, tak o ní bude dobře postaráno. Nechce se mi jít za ní a přísahal bych, že jsem teď u víka zahlédl paprsek světla. Dojdu k němu a všimnu si, že nyní jej už normálně mohu odsunout jen jednou rukou. To co však nahoře spatřím mě dost zděsí. Obě holky jsou pryč. Někam se vypařili. Snažím se uklidnit a nehodlám se nijak zdržovat. Pokud někam odešli tak i tak je musím najít. Pokud byli uneseny, tak je to o důvod víc. Je to jen pár vteřin než mi dojde co mám udělat. Za tu dobu co jsem byl s nimi jsem si dobře zapamatoval jejich pach a zvlášť pach Jenny krve. Pokud ji tedy chtěli zvednout, tak se rána opět otevřela a to znamená, že je můžu vystopovat. Snažím se najít jejich stopu. Jakoukoliv, od pachové, až na stupy v prachu. Když se však chci vydat ven, tak mi ruku ozáří Slunce. Spálilo mi jen prvních pár článků na ruce, ale není to nic hrozného, takže se to brzy zahojí. Zařvu. Je to dost nepříjemný řev a kdyby byli draci, tak by řvali asi tak. Řvu, kvůli svému vzteku, kvůli bezmoci a tomu, že jsem prokletý. Ne hůř do tohoto těla jsem si pomohl já sám. Je to dost nefér. jsem tu nyní uvězněný a jedinou možnost mám čekat. To se mi však nechce a proto se vrátím dolů do chodby. Jdu až k rozcestí a sleduji plamen. Pokud tu má být někde nějaké další místo, tak potřebuje dostatek vzduchu a tak by zde měl vzniknout menší průvan, který by kvůli velikosti normálně nejde cítit. Podle toho jak se plamen pohne se vydám dál. Předtím se však zcela uklidním a snažím se ucítit onen pocit, který cítí ostatní Noční lidé. Ten pocit, který je táhne k legendárnímu místu. K Midianu. Poté co si ověřím cestu oběma způsoby se vydám dál, přičemž tomu pudovému dám přednost, pokud jsou odlišné, přitom se však dívám dost pod sebe, kvůli pastem a také před sebe na cestu. Jdu pomalu a také pomalu našlapuji. Každý krok, vždy natáhnu dopředu dlouze nohu a došlápnu, pokud se nic nestane, tak přisunu i druhou nohu. Nevím proč jsem nyní tak paranoidní co se týče pastí, ale jako člověk jsem dost koukal na Indiana Jonese.

Ylaya - 06. května 2018 22:29

soukromá zpráva od Ylaya pro Pravá tvář lovce Cítím, jak mi těžknou víčka. Je tohle smrt? Chci Lylesberga obvinit z toho, že mě otrávil, ale svět se se mnou točí a vyslovit ta slova je taaak obtížné. Otevřu oči a hledím do stropu, musel mě probudit šramot z druhé místnosti. Pomalu se posadím a protřu si oči. Zdál se mi strašně divný sen, ale jeho detaily se mi rychle rozplývají, zůstává jen nepříjemný pocit. Bylo to o nějakém městě? Sama už nevím. Squatujeme v nějakém opuštěném stavení, kdysi to býval statek, ale podle jeho stavu a propadlé střechy je to už několik let neobydlené. S bratrem jsme zabrali těch pár pokojů, které jsou ještě jakž takž obyvatelné, moc dlouho se tu ale nezdržíme. Všude po pokoji se válí nejrůznější zbraně, krabičky s municí, provazy, pasti a další zbraně. Přijeli jsme sem před několika dny. V okolí se pohybuje hned několik monster a my je hodláme všechny pobít. Neochotně se zvednu a ozbrojím se. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že je kolem poledne. Nejlepší čas vyrazit na lov. V tuhle hodinu se většina monster schovává a spí. Je lepší se jich zbavit ve spánku, většina z nich ani neví, co je potkalo. "Co je ke snídani?" Zeptám se Luka, když vejdu do druhé místnosti. Bratr sedí na zemi a čistí svoji brokovnici.

Darren Bennett - 06. května 2018 23:34

soukromá zpráva od Darren Bennett pro Sledoval popuzeného Maxe, který si radši léčil nervy cigaretou. Mno, jemu to bylo jedno. Rozhodně se s ním neplánoval kamarádit a ani mu lézt mezi půlky. To samé neměl v plánu ani Max, jak se ukázalo, že z Darrena dělal vola. Sotva nastával večer,a oni došli do nějakého zapadákova, které bylo Darrenovi neznámé. Nejen, že tato oblast nebyla zcela neobydlená, ale navíc ještě ani nepršelo. Ne, že by z těch naschválů Maxe nějak vinil. Spíš si říkal, že by se měl sám doučit a doplnit mezery, co se okolí a počasí týká. Prozatím s tím ale nemohl nic dělat. "Dobře." Konstatoval prostě na Maxovo oznámení. Beztak Max na Darrenovu reakci nečekal. Chvíli zvažoval situaci. Do úplné tmy moc dlouho nezbývalo. Mohl by se rovnou od Maxe odtrhnout a zkusit najít prostředek, kterým by se odsud dostal. Problémů bylo ale hnedle několik. Od živého Maxe jen tak mapu nedostane. Od mrtvého ano. Když ukradne auto, v tomhle zapadákově se hned vše rozkřikne a živoucí Max by mohl způsobit trable. Krom toho, že by díky tmě a neznalosti cesty snáze nedojel nikam nebo skončil na větvích prvního stromu. Proto se rozhodl pro nepohodlnější, ale výhodnější možnost. Ještě chvíli to s Maxem vydržet a nechat si zaplatit večeři dřív, než bude úplně pozdě a on bude muset zůstat hlady. Smířen s faktem, že dnes bude pravděpodobně spát na zemi, nicméně alespoň pod střechou, vešel do pronajmutého pokoje. Rámus z vedlejšího pokoje přehlušil svými sluchátky a hudbou z telefonu. Jediným posledním rozptýlením. Udělal si na zemi pohodlí. Nespal. Ležel ve spacáku a zíral na strop, zatímco ve sluchátkách mu hrál soundtrack z Pirátů z Karibiku.

Pravá ruka - 07. května 2018 12:18

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Ani jsi ho neslyšel vejít. Možná ti všechna ta hudba do karet příliš nenahrávala, ale bylo to stejně jedno. Max se do pokoje přiřítil stylem opilce, který o tebe téměř zakopl. Nešel si však lehnout, jak bys soudil. Dopotácel se do koupelny o velikosti šatní skříně. Chvilku bylo ticho, pak jsi slyšel téct vodu. Zřejmě nebyl opilý tak moc, aby tento jednoduchý úkon nezvládl. Trvalo asi patnáct minut, než se vrátil zpátky. Mohl jsi děkovat bohu, že se z koupelny vyřítil v kalhotách a ne úplně nahý, jak by většina lidí v levném motelu hned po vydatné sprše udělala. Padl na jednolůžkovou postel s pravděpodobně ne úplně čistými cíchami, ale člověk si nesměl stěžovat. Max byl jiná liga. Ani se nestačil přikrýt a hned usnul. Mohlo ti být útěchou, že psa musel nechat v autě. Na recepci se jim čtyřnohá bestie moc nezamlouvala a když se téměř zakousla do nohy jednoho z procházejících hostů, bylo rozhodnutí celkem jasné. Když Max konečně zabral, rozléhalo se místností dřevorubecké chrápání. Z vedlejší místnosti už se také dlouhou dobu neozývala žádná hlasitá hudba, přesto jeho obyvatelé ještě nespali. Zněl tam pomalý ploužák a tys raději ani nechtěl domýšlet, co se ve vedlejší místnosti právě děje. Umírající světlo slunce už dávno vystřídal nespočet chladných hvězd a svit úplňkového měsíce. Max ležel na zádech a jeho děsivé chrápání nabíralo čím dál tím víc na větší intenzitě. Byl sis téměř jistý, že obyvatelé sousedních pokojů tuhle sbíječku slyší stejně, jako ty slyšíš jejich hudbu. Noční klid tu asi nikomu nic neříkal, ale přesto mohlo být jen otázkou času, než se na vaše dveře snesou bušící pěsti naoko rozzlobených nájemníků.

Pravá ruka - 07. května 2018 12:42

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Normální den Tvůj bratr byl chvíli ticho. Slyšela jsi, jak odložil zbraň, a pak jsi jej viděla stát kousek nad tebou: „To co včera a den předtím,“ odpověděl bez zájmu. Bylo ti tedy jasné, že snídaně nebude. Jak by taky mohl myslet na jídlo, když se dnes schyluje k další akci? Lov ho bavil, ale také si uvědomoval to riziko, kterému jste se vždy vystavili, když jste popadli zbraně a šli jste ven. Přesto se mnohdy choval nerozvážně, jako kdyby to ani nebyl on, když zahlédl svůj cíl a šel po něm stůj co stůj. Lylesberg tam stál a pozoroval. Nenechal tě znovu prožít tento den. Ve skutečnosti se ti hrabal ve vzpomínkách, aby našel to, co hledal. Byla jsi obětí toho všeho a on si to moc dobře uvědomoval. Většina normálních smrtelníků by jednomu nedovolila, aby se jim hrabal ve vzpomínkách, ale on ti nic neřekl. Nedal ti dopředu nějaké znamení, že k tomu dojde. A přesto jsi teď stála u svého bratra a musela se držet scénáře, který jste si přeříkávali už několik dní. „Pamatuješ si všechno?“ zeptal se tě. Byli jste jen dva na všechno, co vás potkalo. Všechny ty muže, se kterými jsi ho zastihla v lese, krátce po tvém probuzení, musel potkat až když jsi zemřela. Teď tu nebyl nikdo. Jen ty a on, a Lylesberg ve stínech. Ptal se tě znovu a znovu na detaily vaší nadcházející výpravy. Body úkrytů, počty záložních zbraní... chtěl mít všechno perfektně připravené. A přesto jsi věděla, že na všechno zapomene, jen co se mu do krve vyplaví trocha adrenalinu. Mohla ses s ním hádat, ale zůstalo by to bez výsledku. Byl v mnoha ohledech paličatý. „V jednu vyrazíme, abychom mohli obhlédnout terén. Víš, co se říká?“ zeptal se, i když na tvou odpověď skutečně nečekal. „Štěstí přeje připraveným. Nebo tak nějak.“ Popadl znovu svou brokovnici, ale tentokrát ji nezačal opětovně leštit. Přehodil si ji přes záda a opustil stavení. Pravděpodobně šel udělat první obchůzku sám.

Ylaya - 07. května 2018 15:48

soukromá zpráva od Ylaya pro Pravá tvář lovce Můj bratr byl paličatý a pokud šlo o lov, platilo to dvojnásob. Všechno muselo být do puntíku promyšlené a naplánované, byl to ale především on, kdo se během akce odchýlil od plánu jako první. Pokud šlo o mě, brala jsem lov jako sérii nepředvídatelných událostí, na které se nejde připravit. Raději bych jednoduše improvizovala. To by ale Luka nestrpěl. Na jeho otázku tak jen lehce otráveně přikývnu. "Jo, pamatuji si všechno. Buď v klidu." Takhle to bylo pokaždé. Nudil mě všemožnými detaily a vymýšlel strategie. Jenže nic z toho se nikdy nezrealizovalo. Jakmile se dostal do akce, jako kdyby na všechno zapomněl, začal být neopatrný a lehkovážný. To mu ale nebránilo v tom, hustit do mě kvůli každému přešlapu, který jsem kdy udělala. Sleduji, jak Luk odchází a naliju si, nyní už ledovou, kávu. Mám ještě chvíli čas, než budeme muset vyrazit. Na tenhle lov jsem ani vyrazit nechtěla. Poslední akce byla hodně náročná, ani jsme se nestačili vrátit domů a Luka už měl tip na jiného z nočních. Šla jsem s ním jen proto, že kdybych to neudělala, vyrazil by sám. A to jsem mu nemohla dovolit. Někdo ho musel chránit ped ním samým.

Darren Bennett - 08. května 2018 08:16

soukromá zpráva od Darren Bennett pro Bylo příjemné na chvíli vypnout a ponořit se jen do rytmických zvuků hudby. Věnovat pozornost bicím, aby vás vzápětí mohly učarovat smyčce. I když neslyšel Maxe, dunění podlahy pod jeho váhou Darrena dostatečně varovalo. Ne, že by měl se v tom kumbálku šanci nějak uhýbat. Nicméně alespoň se v případě nejhoršího smířil s myšlenkou zavalení. Zdálo se, že jeho doprovod se značně připil, nicméně stále měl dostatečně baleťácké schopnosti, aby se mu vyhnul. Sundal si otráveně sluchátka a uklidil je do svého batohu. Slyšel proud tekoucí vody a slyšel i z vedlejší místnosti tichou hudbu. Rozhodně úplný opak toho, co ještě před chvílí tomu předcházelo. Kdyby Max neodpadl tak rychle, asi by Darren nedospěl ke své nynější myšlence. Zatímco Max chrápal, měl Darren ideální příležitost. Mohl ho zabít. Pes byl v háji. Horší bylo, že byli v obydlené oblasti. Kdyby byli v lese, jak plánoval, nalezení těla by ostatním trvalo opravdu hodně dlouho a on by získal slušný náskok. Takhle si mohl být jist, že se tělo najde nejpozději druhého dne, pokud by ho nechtěl odtahovat a zametat stopy, což přinášelo ještě větší riziko, než jen nevinně si odkráčet. Nebo by mohl získat mapu a jen tak odkráčet. Ne, ne, ne... musel by toho udělat mnohem více, ale zatímco by Max spal, měl slušnou šanci na úspěch. Nejprve potřebuje najít Maxův mobil, případně vysílačku. Musí najít mapu a klíčky od auta. Možná by mu mohl sebrat i jeho zbraň a náboje, pokud to nenechal v autě. Až to vše nalezne, bude muset najít nějaké štípačky, aby mohl odkrouhnout v místním městečku elektřinu, ale i kdyby elektřinu neodkrouhnul, s mapou bude mít slušnou šanci se rychle dostat k autu a získat potřebný náskok. Pak se ho později zbaví. Ano, druhá možnost byla rozhodně méně rizikovější. A proto zahájil misi: Najít vše, co se dá.

Pravá ruka - 08. května 2018 21:35

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Daleká cesta Pach je sice slabý, ale skutečně se ti podaří vycítit Jenninu krev, která ve vzduchu tvoří jemnou narudlou cestičku. Ke tvému zděšení, táhne se skutečně ven na denní světlo, kam ji následovat nemůžeš. Plamen pochodně jen plápolá a nezdá se, že by kdy měl v plánu uhasnout. Je to možná i logické, když jste sem vešli, pochodně už hořely a čert ví, kdy naposledy se někdo staral o jejich hořlavost. Letmým pohledem jsi mohl zjistit, že ostatní pochodně na stěně už nehoří. Musel je tedy někdo uhasit, když se rozednilo. Ty se však uchýlíš zpět do tmy, která ti je oporou. Dostaneš se zpět na rozcestí a chvilku čekáš na plamen. Ten se zdá být nehybný. Hoří rovně a jen na okamžik se občas odhne doleva. Jestli tu nějaký proud vzduchu je, je tedy hodně slabý a plamen si z něj nic moc nedělá. Možná to ani není obyčejný plamen, který by podléhal normálním zákonům, nebo to jsou všechno jednoduše nesmysly. Směr cesty máš však udaný. Levá strana, kam se plamen naklonil nejvíce. Jako posledně, i teď ti neosvětluje žádnou velkou vzdálenost, ale je to dost, abys viděl na cestu, po které kráčíš. Opatrnými kroky tak zdoláváš jinak obyčejný terén. Podlaha je tady tvořena špatně zaoblenými kameny, mezi kterými je stále viditelná hlína. Moc prostor pro ukrytí pasti tento terén moc nenabízí, ale jistota je jistota, že? Možná se soustředíš až moc na to, kam našlapuješ. Po chvíli si však uvědomíš, že se celý tunel o něco rozšířil. Strop nad tvou hlavou je teď mnohem vyšší, snad jednou tolik, než byl. Po obou stranách jsou na zdech rytiny a obrázky, které vypráví dávno zapomenuté příběhy. Monstra na obrazcích jistojistě připomínají příslušníky Noční rasy. Celý příběh začíná zcela jednoduše, jako kdyby na zeď kreslilo malé dítě. Popisuje lidi a monstra, kteří očividně žijí v harmonii. Jak postupuješ, obrázky jsou více brutální. Zachycují mnoho válek mezi těmito dvěma rasami. Končí u obrázku, na kterém je vyobrazeno lidské město a noční rasa pod ním v jakési jámě. Tam ostatně také končí celá chodba. Ty teď stojíš před obrovskými dveřmi, které se podobají těm, co vedly sem do krypty. Po zběžném ohledání na nich není nic, co by tě mělo připravit o obě ruce, nebo by tě mělo okamžitě zabít, když se je pokusíš otevřít. Přesto se dostavil nepříjemný pocit, jako kdyby něco nebo někdo nechtěl, abys je otevřel. Přesto jsi nikoho fyzického necítil, ani neviděl. Pořád existovala možnost se vrátit, nebo zkusit štěstí. Jestli ta žena nežertovala, může tě za nimi čekat vytoužený cíl této cesty, nebo smrt.

Eizr - 08. května 2018 22:21

soukromá zpráva od Eizr pro Dveře do neznáma Poté co jsem vrátil opět do tunelu jsem začal přemítat o tom co se asi stalo. To, že by Ylaya odnesla Jenny je vysoce nepravděpodobné. Možná by ji odtáhla, ale to by ještě více zhoršilo ránu a vedla by tam krvava cesta. Nejspíše tedy přišel někdo třetí a možná i někdo čtvrtý. Ten někdo donutil Ylaylu, aby šla s ním a Jenny vzal. Určitě to nebyl žádný přítel jinak by se pokusili jít pro mě. Ten někdo je tedy musel odvést ven a teď. Teď snad tady dole najdu pomoc, i když doufám, že ta bílá furie není jediný obyvatel tohohle podzemního systámu. Po nějaké době opět dorazím k rozcestí. Světlo jemně osvětluje cestu předemnou a já se snažím rozhodnout kudy jít. Nechám to nakonec na plamenů, který mi ukáže doleva a já se tím směrem i rozejdu. Zprvu našlapuji opatrně, ale brzy mi dojde, že je to zcela zbytečné. I tak se dívám pod nohy dokud si neuvědomil, že chodba se rozšiřuje. Také si všimnul scenériích na zdech, které ve mě vyvolávají směsicí pocitů. Jdu pomalu a přitom si prohlížím postupně celou scenérie, která se postupně mění v horor. Na některých obrázcích i jatka. U posledního obrázku se zastavím. Snažím se pochopit oč jde, ale jestli jsem to dobře pochopil, tak Noční lidé se uchílili pod zem. Udělám ještě pár kroků a zastavím se před masivními dveřmi, které jsou dost podobné dveřím u vchodu. Jen tak si je přihlédnu a i když cítím nebezpečí, tak se je rozhodnu otevřít. Pak mi však dojde, že nebezpečí může číhat za nimi. Zcela jsem nevěděl jak dál a tak zaklepu na dveře, jako by to byli dveře od bytu. Pokud se nikdo neozveš, nebo se dveře nezačnou otvírat, tak he otevřu sám, přičemž se za ně budu schovávat a udělám podobný postup jako u těch vchodových.

Tayra - 09. května 2018 13:45

soukromá zpráva od Tayra pro Chcípáček a výlet na tábor Alexander mi sdělil o něco více informací o tom, co se s jeho očkem stalo a též s jeho ručkou, krátce jsem na něj kývla a zvedla se od Eliotta, kterému jsem zatlačila na rameno od ruky, která byla včera pěkně fialovoučká. "Dobrá. Příprava mi stejně zabere nějakou dobu a ty... si stejně musíš odpočinout. Nebudu s tebou pak běhat po doktorech, protože jsi zranění od Bodlinky podcenil," prstem jsem ho přejela a ať se mu to líbilo nebo ne, tak tu prostě nějakou dobu zůstane. A to i za cenu, že ho k té posteli přivážeme řemeny. Nebyl by první a ani poslední, hlavně, když se nějací feťáci předávkují a mi si nemůžeme u některých dovolit je jen tak pustit na ulici. Některé drogy byly tak unikátně namíchané, že kdyby se dostali na ulici, tak by na náš podnik padlo až moc očí a... to vážně nechceme. Sice policie nedělala bububu, ale moje matka mi připadala až moc aktivní. Byla v zastupitelstvu a jak jsem ji znala... protože jsem byla po ní, byla by schopná nařídit demolici klubu, protože našla nějaké dávno ztracené výkresy mamutů právě pod mým klubem. Hah, to tak... Jakmile jsem vyšla od Alexandra, tak jsem si zapálila a nechala buď volného, nebo přivázaného Eliotta k posteli, aby se trochu vyléčil. Já si musela sbalit nějaké věci na cestu... nebo spíše si vzít nějakou neprůstřelnou vestu a pár věcí pod kabát, kde budu mít více než jen jednu zbraň. Minule se mi to málem vymstilo!

Pravá ruka - 09. května 2018 23:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Plány Slunce bylo vysoko nad vašimi hlavami. Byl příjemný letní den a nezdálo se, že by se měl něčím pokazit. V to koneckonců věřil i tvůj bratr. Nebyl to první lov, který jste takhle naplánovali. Všechno mělo být naprosto dokonalé a rychlé. Podle toho, co ti řekl, mělo jít o dva příslušníky Noční rasy – ženu a muže. Zřejmě dost drzých na to, aby se pokusili o založení rodiny mimo to jejich bájné místo. Když je místní farmář zahlédl, nelenil, jenže byl zabit. V novinách se to objevilo jako „útok divokého medvěda“, ale tvůj bratr se tak snadno oklamat nenechal. Nakonec se dopátral této pravdy a připravil plán, který je vrátí do světa, kam náleží každé monstrum. A samozřejmě tím není myšlen Midian. „Naskoč,“ pobídl tě a sám se posadil do opotřebované dodávky. Na cestu sem a tam byla naprosto perfektní, ale na výlet přes celé státy bys v ní nejspíš jela nerada. Celou cestu měl na tváři podivně zkroucený úsměv. Těšil se jako malé dítě. Těžko říct, jak celé tohle zabíjení bral - koníček, povinnost, spása? Byl jednoduše ve svém živlu. Auto zastavil v místě, kde se civilizace střetávala s krutou divokou realitou. V tomto místě začínal les, temný i přes veškeré to denní světlo, které jej obklopovalo. Hned ti došlo, že tohle je perfektní místo pro někoho, kdo nedokáže vystát sluneční svit a jestli by se ti dva měli někde skrývat, určitě to bude tady. „Vezmi si tohle,“ podal ti mapu. Předem na ní vyznačil tři body, všechny uvnitř lesa. „Zajdi na každý z těch bodů a schovej tam jeden nožík,“ podal ti tři rybičky. Prakticky nejhorší zbraně, které by kdy kdo v boji použil, ale když by se všechno pokazilo, i ta hloupá rybička je lepší než nic. Navíc, při vaší poslední akci se sortiment zbraní, které jste schopni používat, prudce snížil. Tvůj bratr měl v plánu očividně něco jiného, co žádné obchůzky předem obhlédnutých míst nezahrnovalo. A to původně vypadalo, že tu nikdy nebyl. I když, s dnešní technologií není těžké vyhledat vhodná místa, i když člověk sedí doma na gauči.

Pravá ruka - 09. května 2018 23:21

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Mise byla zahájena úspěšně. Max spal poměrně tvrdě a nevypadalo, že by se měl každou chvíli vzbudit, protože mu prohledáváš věci. První přišly na řadu všechny kapsy, které jsi v naprosté tmě nahmatal. V kalhotách měl jen balíček nedožvýkaných žvýkaček, zato jeho milovaná vesta skrývala jiné poklady. Krabička cigaret, mapa, mobil. Mapa na celém tom objevu byla nejspíš tím nejzajímavějším, co ti dnešní den mohl přinést. Nejen, že tohle zavšivené místo bylo na mapě, kousek od něj bylo červenou fixou zakroužkováno další stanoviště. Nebyl u něj žádný název. Těžko říct, jestli se tam chtěl Max po probuzení vydat, ale už jen fakt, že ti něco takového zatajil a vesele prohlásil, že týden strávíte tady, zaváněl lehkým podezřením. Ten chlap měl rozhodně nějaké tajemství, do kterého tě nezasvětil a nejspíš ani nezasvětí. Prohledal jsi další jeho věci. V podstatě jsi nenašel nic dalšího, co by ti na tvé cestě mělo pomoct. Kam zašantročil klíčky od auta byla tedy záhada. Není možné, že Max věděl, o co se pokusíš a záměrně je schoval tak, abys je nenašel? Nebo je možná při svém opileckém výletu nechal v restauraci, případně vytrousil po cestě zpět do hotelu. Jeho zbraň byla schovaná v tašce, kde bylo jen nějaké oblečení. Podle všeho ji sem propašovat nesměl, ale co? Ve spodním prádle se mu žádný recepční hrabat nebude. Náboje měl pečlivě schované v ponožkách, o který jsi mohl jen doufat, že jsou čisté. Bohužel, štípačky se ti najít nepodařilo. Stejně tak ony klíčky od auta. Otázkou tak zůstávalo, jestli chceš risknout jejich hledání i mimo pokoj, nebo se prostě vydáš pryč, a ať si Max dělá po probuzení co chce.

Pravá ruka - 09. května 2018 23:44

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tábor? Trvalo týden, než byl Alexandr ochotný Elliotta pustit. Nedalo se říct, že vypadal úplně v pořádku, ale alespoň se zdálo, že se mu vrátila normální rychlost pohybu, přičemž ruku i část tváře měl stále v obvazech. Musel to vzít nějakou oklikou, protože když se u tebe hlásil, tradičně za doprovodu tvé ochranky, měl na sobě nový oblek s kabátem. Zřejmě jeho osobitý styl. Vlastně vůbec nevypadal jako někdo, kdo je odhodlaný strávit i několik dní v divočině. Vypadal jako někdo, kdo si je pevně vědom toho, že cesta nezabere víc než pár hodin se vším, co potřebuje splnit. Pravdou však bylo, že podle mapy bylo zmíněné místo od vaší současné lokace vzdáleno tak jeden a půl dne jízdy. Skutečně žádná potřeba výrazného balení. „Připravena?“ zeptal se, vytáhl si cigaretu a zapálil si. Kdy to bylo naposledy, co to mohl udělat bez vyčítavého pohledu? Nabídl jednu i tobě. Bylo na něm vidět, že nechce zbytečně čekat. Teď když zase mohl chodit, nač by čekal. Venku před klubem stálo jeho auto. Od pohledu dost drahé na to, aby si ho mohl dovolit kde kdo. Ať ten člověk dělal, nebo pracoval pro kohokoliv, musel dostávat královský plat. Samozřejmě trval na tom, abys jela s ním, žádná separovaná jízda, protože dle jeho slov - místo, kam jedete, je neskutečně tajné. Hloupý kec, kterým tě chtěl dostat od tvých goril.

Pravá ruka - 10. května 2018 00:09

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Dveře Na tvé zaklepání nikdo nereagoval. Vlastně by se dalo říct, že nebylo ani úspěšné. Masivní kámen většinu z úderu pohltil, takže se výsledný zvuk nedal rovnat s tím, který by vydalo obyčejné zaklepání na dřevěné dveře. Rozhodl ses tedy pro jejich otevření. Při prvním zapření jsi na svalech cítil neobvyklou zátěž. Nebyla způsobena nadměrnou vahou kamenných dveří. Byly dvoukřídlové, takže se daly otevřít jedině zatlačením. To byl jediný jejich rozdíl od těch, co vedly sem do krypty. Vlastně na první pohled ani nebyl patrný. Až když jsi definitivně poznal, že je nelze odtlačit ani nadzvednout, byla tohle poslední přijatelná možnost. Jejich samotné otevření nebylo nijak těžké. Prostě jen o něco větší dveře, než bys čekal. S tvou silou to nebylo nic extrémně těžkého. Ne, jejich otevření nebyl ten problém. Problém nastal až ve chvíli, kdy se obě křídla zastavila v polohách, kdy ti umožňovala hladký průchod do další chodby. Ovšem, ne tak hladký. Tlak, který ti nepříjemně svíral svaly na pažích a nohou teď ještě víc zmocnil a sevřel své držení. Byl jsi doslova zastaven neviditelnou silou, která na sebe nenechala dlouho čekat. Ve vzduchu jsi větřil osobu, která se k tobě blížila z toho nového tunelu. Mohl jsi se silou bojovat, ale bylo to jako kdyby ses chytil do pavučiny a bojoval se všemi těmi lepkavými vlákny. Pohyb se ti vždy povedl jen tak nepatrný, že se ti nedařilo vyprostit své tělo ani za použití maximální síly. PAk vyšel z tunelu tvůj věznitel. Tlusťoch vypadal odpudivě hned na první pohled. Pod očima měl takové kruhy, že jeho skutečné bulvy byly sotva postřehnutelné. To nejdivnější na něm však tvořila dvojice jakýchsi hadů, kteří se točily kolem jeho tlustého břicha a vykukovaly přes jeho ramena. „Sin říkala, že tu máme někoho nového,“ promluvil pisklavým hláskem, jako kdyby ani nepatřil jemu, ale mluvil místo něj nějaký malý kluk, co neprošel pubertou. „Prý hledá Midian,“ zašklebí se a odhalí tak řadu docela lidských zkažených zubů. „Jsem tady, abych prověřil tvou cílevědomost a především minulost. Pochop, Midian je místo, kde jsou odpuštěny všechny hříchy, ale některé prostě neodmázneš ani kdyby ses měl celý život snažit. Mimochodem, já jsem Lenny,“ zastaví se těsně před tebou, ale s podáním ruky se neobtěžuje. Moc dobře ví, že bys mu jí stejně nedokázal stisknout.

Ylaya - 10. května 2018 10:10

soukromá zpráva od Ylaya pro Na lovu Sednu na místo spolujezdce, koutkem oka bratra pozoruji. Už zase má na tváři ten mírně nepříčetný úsměv. V tuhle chvíli už je zbytečné mu cokoliv říkat, neposlouchal by mě a pravděpodobně by si ani nepamatoval, že jsem mu něco řekla. Navzdory tomu, že je Luk při lovu často zbrklý a nerozvážný, je to dobrý lovec. Otázka však zůstává, jestli je to jeho talent, nebo má prostě štěstí. Každou svou buňkou doufám, že je tu um, nikoliv štěstí. Nerada bych ho viděla ležet v kaluži krve, s vnitřnostmi naruby. Je nádherný, horký den. Na můj vkus je možná až moc horko. Každopádně je to počasí jak stvořené k tomu, rozvalit se někde na pláži a opalovat se. My ale míříme na daleko temnější místa. Vystoupím z auta a rozhlédnu se. Stačí mi jeden pohled na hustý, temný les, aby mi bylo jasné, že tohle je perfektní místo, kde by se mohla nějaká stvůra ukrývat. Asi je to vrozený instinkt, že se lidé bojí tmy. A tohle místo přímo křičí, aby se lidé raději drželi dál. To se nás ale netýká. Vezmu od Luka mapu a tři rybičky, povzdechnu si ale nakonec přikývnu. "Fajn, jdu na to. Počkáš tady, nebo tě mám pak hledat v lese?" Je to jen řečnická otázka. Luk by nevydržel na jednom místě ani pár vteřin. Je mu jedno, jestli půjdu s ním, nebo se vyrazím opalovat. On jde lovit. Dneska tady někdo umře. Mrknu do mapy a vyrazím najít místa a skrýt nožíky. Víc stejně dělat nemůžu.

Eizr - 10. května 2018 22:07

soukromá zpráva od Eizr pro Tlouštík Jak jsem čekal tak mé zaklepání bylo zcela k ničemu, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem to musel zkusit. Po svém klepání tisku se přesunu ke středu dveří a začnu je otvírat. Všimnul si, že jsou dvoukřídlé a tak nemám na výběr a nemůžu to udělat to jako u předchozích dveří. Začal jsem cítit podivný tlak, ale nevěnoval jsem nu pozornost. To však byla chyba. Ve chvíli když jsem dveře otevřel do přijatelné polohy se se ten pocit stál intenzívnější. Připomínalo mi to síť a mě došlo, že tohle nebude jen tak jednoduché. Nevím jak jsem ztratil rovnováhu, ale spadl jsem až to zadunilo a já tak zůstal bezmocný. Přítomnost někoho dalšího jsem vycítil během chvíli. Zprvu jsem doufal, že je to Ylaya,ale bylo mi jasné, že se to nestane. Zvlášť když osoba přicházela z poza dveří. Pochopil jsem, že je zbytečné se pokoušet uvolnit a tak jsem tam jen ležel ve světle pochodně opřené o zeď. Pak se vynořila ona postav. Hned jsem poznal Nočního člověka a pěkně odpudivého. Chodící koule sádla. Při pohledu na něj se mi ďělalo trochu šoufl v žaludku, ale rozhodl jsem se nepozvracet a úspěšně. Snažil jsem se, uklidnit. A prohlížel si ho. Nejvíce mě zaujali dva hadovyté výrůstky, které mu rostli... ani nechci vědět odkud. Teoreticky by to mohly být i paraziti, s kterými je v symbióze, ale mahého ho vidět nechci. Takže mě to ani nebude zajímat. Nedal jsem na sobě nic znát, ale v mysli jsem sub nebrečel smýchy. Pane bože, to jako vážně. Tohle je Moc, moc.... Poslouchám ho a přemýšĺím jestli má schopnost poznat pravdu od lži, ale nejde, aby měl dvě schopnosti, takže ta síť bude jeho. Sleduji ho dravčím pohledem. Snažím se ignorovat, jak vypadá a soustředím se na něco méňe nechutného. "Chápu. Tak pokud to chceš probrat tady, tak klidně. Jen nyní ležím v dost nepříjemné pozici, tak jestli bys nemohl zrušit to co mě poutá." Pokud to udělá tak se postavím a poděkuji pokud ne, tak zavrčím, ale pak se uklidním. "Tak tedy. Byl jsem vědec, který studoval DNA lidí a jejich postupnou metamorfózu v Noční lidí. Nevím jak jsem si toho nemohl všimnout, ale u mě se metamorfóze začala projevovat. Nevím jestli geneticky, nebo jestli jsem jen nebyl opatrný při své práci. Pokoušel jsem se zadržet, by i zvrátit účinky metamorfóze, ale bohužel se stal opak. Následně jsem utekl z města, hrál si s lovci a psy na honěnou. Schoval se jim ve vlaku, kde jsem se seznámil s svém dívkami Noční rasy, které před chvílí někdo unesl nahoře z krypty, přičemž jedna byla zraněná. No dál jsme z vlaku vyskočil, ten explodoval. Tak nějak jsme šly a nyní jsem tady a doufám, ze najdu někoho kdo mi pomúže najít mé kamarádky, které hledali Midian." Pak se jakoby zamyslím. "To by mělo být vše za posledních .... No je to dlouhá doba."

Pravá ruka - 11. května 2018 21:26

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tlusťoch Otylý muž na tebe chvilku jen tak zírá. Samozřejmě svou nehmotnou past neodvolal a nechal tě ležet na zemi. Proč by taky měl? Byl jsi prakticky vetřelec, který se dostal někam, kde by být neměl. Kdybys sem byl pozván, šel bys asi přímo. Skutečně tedy neměl jediné vodítko, které by ho nabádalo k tomu ti věřit. V klidu si tak vyslechl tvůj příběh, který nejspíš zahrnoval víc, než co chtěl slyšet. Přesto mu to nedalo a zeptal se: „DNA? Metamorfóza? Je to vůbec možné...“ Pravděpodobně byl jedním z těch, co se jako Noční rasa už narodili, takže nepotřeboval řešit nějaké zdlouhavé proměny a vědecké pokroky. Prostě nemusel řešit nic. V jeho pojetí tak něco takového snad ani nemohlo existovat. Trvalo tak dlouho, než tě z vězení konečně propustil. Ačkoliv jsi bariéru nemohl vidět, cítil jsi v jeho přítomnosti stejnou sílu, která tě předtím přikovala k podlaze. Nevěřil ti a měl na to plné právo. „Asi bych neměl, ale vezmu tě za někým, kdo dokáže říct, jestli je tohle všechno vůbec možné. Pokud ale lžeš, zabijou tě,“ řekne vcelku nezaujatě. Tvůj osud je mu volný jako jeho spodky, pokud tedy nějaké má. Vedl tě tak dál chodbou, ať už s pochodní či bez ní. Na jejím konci byla síť z korálků, která navazovala ne větší halu. Z té pak vedly schody dolů do rudě fosforeskující chodby. Doposud jsi necítil nic. Žádný náznak dalších obyvatel, ale když jsi vstoupil na první schod, všechno se změnilo. Příval pachů různých entit byl tak silný, že jsi jej nemohl rozlišovat. Tam dole byl život. Tím jediným sis mohl být jistý. Oba jste po nich sešli dolů, přičemž ses dostal do oblasti, kde bylo podél stěny vyskládáno několik rakví. Dávalo to smysl. Tohle místo stálo pod hřbitovem, nebo tě snad spletité cesty zavedly úplně někam jinam? „Co ten tu chce?“ Za tebou se ozval neznámý hlas. Chodba od schodů se totiž táhla dvěma směry. Jeden vpřed a druhý za ony schody. Vlastník hlasu působil vcelku nepřátelským dojmem. Byl sice o něco málo menší než ty, ale šla z něho sebejistota, která tě utvrzovala v tom, že na tomto místě nejsi jedním z Nočních lidí, ale pořád pobuda z města lidí. „Našel jsem ho u brány,“ opáčí Lenny. Nemá v plánu tě jakkoliv krýt. Prostě říká pravdu. „Chci ho odvést k panu Lylesbergovi.“ „Ten teď nemá čas,“ opáčí bez okolků. „Do města tě s ním nepustím, je ti to jasný, že jo?“ Lenny přikývne. V tu chvíli tě do nosu praští něco, cos už nějakou dobu necítil - Jenny. Ten muž před tebou má na sobě starou košili, která je potřísněna krví. A jelikož Jenny v jeho blízkosti nikde nestojí, musí být ty skvrny tím zdrojem tobě známého zápachu.

Pravá ruka - 11. května 2018 21:26

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Úkryt Tvůj bratr vytáhne z auta svou oblíbenou zbraň, udělá dva rozvážné kroky směr les a pak jen dodá: „Ne, mám tady vlastní práci.“ Tak nějak jsi věděla, že je zbytečné se ho ptát na to, co má v plánu. Vlastně to tak dělal téměř vždy, když chtěl být o krok napřed. Pravděpodobně se chystá někde připravit nějakou past, na kterou se pak bude spoléhat, kdyby náhodou neuspěl při přímé střelbě. Noční rasa je někdy až moc nevyzpytatelná a on chce dostat každého, kdo není člověk jako on. Nebo ty. Když zmizí za hustým křovím, nic ti nebrání v tom, abys šla navštívit postupně všechna místa a ukryla zbraně. O vzhledu míst musel bratr vědět už dopředu. První byl příhodně položený obrovský balvan v jehož okolí nebyl jediný jiný kamen. Perfektní vodítku k tomu, že se u něj nejspíš dočkáte pomoci. Druhým bodem byl vykotlaný pařez téměř na kraji lesa. Až teď sis uvědomila, že to vlastně moc velký les není. Cesta skrz něj z jednoho konce na druhý mohla zabrat tak dvacet minut nijak uspěchanou chůzí. Poslední bod byl v samotném středě lesa, načež se tu viditelně křížily dvě vyšlapané cestičky. Nic extra nápadného, ale byly tu. Uschování žádného z předmětů nezabralo víc než pár vteřin. Slunce bylo vysoko na obloze a tys věděla, že lov nezačne dřív než se ta žhavá koule uloží ke spánku. Ostatně, tohle věděl i Lylesberg, který tiše kráčel pár metrů od tebe. Ve vzpomínkách na něj slunce nemohlo, přesto se držel ve stínech, síla zvyku. O jeho přítomnosti jsi stále nevěděla, ani jsi nemohla. V době, kdy se tohle všechno stalo tady přeci skutečně nebyl. Dokončení bratrova úkolu ti nabízelo možnost vcelku volného dne. Svou přítomnost dá bratr jistě najevo až se začne stmívat. A dle jeho slov, není třeba tu na něj čekat.

Ylaya - 11. května 2018 21:50

soukromá zpráva od Ylaya pro Na lovu Rozmístit a ukrýt zbraně není nijak složité. Bratr měl místa pečlivě vybraná a já v tomhle ohledu jednám dost předvídatelně a schovám nožíky přesně tam, kde by je člověk hledal. Schovávám je přeci pro nás, nikoliv před někým. Alespoň zjistím, že les není nijak rozlehlý. Je ale překvapivě temný. Když se konečně vrátím k autu, slunce mě skoro oslepí. Vytáhnu si plechovku coly a kecnu si na zem, zády se opřu o kolo vozu a vyhřívám se na slunci. Hledat Luka teď nemá smysl a nějakého útoku se také neobávám. V tomhle ohledu jsou všichni z noční rasy stejní, slunce se bojí jako čert kříže. Dovolím si při čekání trochu podřimovat. Chvílemi kontroluji zbraně. Den se vleče a já začínám pociťovat potřebu snídaně, kterou jsem neměla. Vyrazit na lov bez řádných příprav, to byl taky nápad.

Pravá ruka - 11. května 2018 22:33

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Nějak to začít muselo... Život s bratrem a jeho rodinou nebyl špatný. Sice ti nedokázal nahradit ztracené rodiče, přesto ses u něj cítila v bezpečí. Nikdy ti neřekl, kam se v noci, on i jeho manželka, vytrácí, ale nebylo to normální? Byl dospělý a žil jen svůj život, jako každý druhý. Amerika přeci nabízela tolik možností a člověk tu nebyl nikdy sám ani v tu nejtemnější hodinu. Čas se tady nikdy nezastavil. Dokonce ani dnes nebyla žádná výjimka. S úderem osmé hodiny večerní se po tvých hostitelích slehla zem. Zůstal jen prázdný byt v jedné z těch "lepších" čtvrtí v Calgary. Moc dobře jsi věděla, že se k ránu zase vrátí, aby si na pár hodin mohli odpočinout než vyrazí do svých prací. Byl to rušný život, ale očividně jim to takhle vyhovovalo. Alespoň jsi je nikdy neslyšela, aby si stěžovali na nedostatek peněz či vytížený pracovní život. S jejich odchodem z domu zavládlo hrobové ticho. Přehlušil jej pouze zvuk příchozí zprávy na tvůj mobil. Snad jsi možná trochu doufala v to, že by se ti mohl ozvat bratr s tím, že ti po tolika nocích, které musíš trávit sama, konečně řekne, kde je, nebo tě dokonce požádá o tvou pomoc, ať už venku dělá cokoliv, ale ne. Na obrazovce jasně svítilo jméno Kaz Young, což byl prakticky první člověk, kterého jsi po příjezdu do Ameriky potkala. Třebaže ses na dětské hřiště v tomto děsivém městě tak často nedostala, tvůj bratr dbal na to, aby se ti dostalo klasického dospívání, které zahrnovalo i návštěvy nejrůznějších institutů. Kaz chodil do stejné školky, pak následně i do školy. Byl to živel, který se s ničím moc nemazal. Nebylo tedy divu, že zanechal všeho učení a dal se na dráhu tatéra. V kontaktu se starými známými však pořád byl. A tys byla mezi nimi. Snad proto tě neudivila zpráva od něj, která zněla prostě: „Máš dneska čas?“ Nepsal moc často, ale výlety s ním vždy stály za to. Chtělo se ti ale vůbec ven? Kaz nebyl špatný kluk, i když hodně pil. Co taky dělat, když je vaší jedinou obživou kreslení obrázků na upocená záda. Takový osud si ale vybral on sám, nikdo mu ho nemohl rozmluvit. Paličatý hoch. Ať máš zájem či ne, tvou pozornost upoutá něco, cos doma nikdy předtím neviděla. Na stolku v obývacím pokoji ležela krabička plná nábojů. Cos věděla, nebylo těžké sehnat si zbraň, ale tvůj bratr žádnou neměl. Alespoň ti o ní nikdy neřekl. Ne. V celém domě nebyla žádná zbraň a přesto tu ležela ta krabička. Život v Americe byl drsný, ale tohle byla předzvěst něčeho špatného. Logicky jsi usoudila, že to má co dělat s rodinnými výlety za tmy. Mohla jsi jen doufat, že se tvůj bratr nenamočil do něčeho, co by ho mohlo stát život. Pouličních gangů je tady víc než dost. Jestli třeba jen obchoduje s drogami, mohl by z toho být vážný problém, i když to byl zřejmý nesmysl. Z drog jsou těžké peníze a tady byly hned dva zádrhely - kde by přišel k drogám a skutečně by bydlel v zaplivaném bytě v baráku, který se každou chvíli mohl zřítit k zemi, kdyby měl peníze z jejich prodeje? Byl tu jeden člověk, který ti dokázal s jistotou říct, jestli jsou tvůj bratr a jeho družka členy nějakého gangu, aniž by se vyptával na moc otázek. Tím jediným byl Kaz. Byla to taková jeho tajná "superschopnost" - vědět věci, i když se nepohybuje v daných sférách. Malý bonus za ta upocená záda v jeho salonu. Chlap i ženská jsou úplně stejní, když je člověk drží pod jehlou. Byla tu však ještě jedna možnost. Možná o něco lákavější. Není to přeci tak dlouho, co tvůj bratr odešel a nechal tě napospas dalšímu večeru bez jeho přítomnosti. Nebylo by hezké, v rámci sourozeneckých vztahů, mu ty náboje prostě donést? Jistě ti řekne, co má za lubem. Vlastně, to je dosti úsměvná představa a sama nejspíš tušíš, že je stejně nepravděpodobná jako výhra v loterii. Noc teprve začínala a tys ji měla celou pro sebe. I se všemi rozhodnutími, která hodláš učinit.

Eizr - 12. května 2018 08:59

soukromá zpráva od Eizr pro Krůpějé krve Lenny vypadal dost zaskočeně. Nejspíše nevěděl, že někteří lidé se také občas mohou dát Nočními lidmi. Já jsem bohužel důkaz toho, jak až může metamormóza zajít a pokud se nepletu, tak ještě není u konce. Svou síť bohužel neodvolal, což mě dost naštvalo. Musel jsem debilně natáčet hlavu, abych na něj vůbec viděl a celkem se mi chtělo šířit. To by však nebyl dobrý nápad. "Ano je to možné, já byl dříve člověk a znám další covtaké byli dříve lidmi. Je to především kvůli genu, který se vyskytuje v určité části populace, ale jen u některých jedinců se tento gen projevý." Jistě byl Nočním člověk už od narození, jako 95procent populace Noční rasy. Pokud je Midian skuteční tak jsou tam i tací jako já, i když ve velice malém měřítku Po chvíli, která pro mě znamenala nepříjemné držení na zemi, byla moje pouta zrušena a já se s pár křupnutími rozhodl vstát. Pouta jsem cítil stále kolem sebe a já cítil jak jsem vůči tomu bezmocný. Bylo by, ale zajímavé zjistit jak jeho schopnost funguje, ale přitom bych se asi několikrát pozvracel. " Dobře. Nemám co riskovat." Nechal jsem se vést dál ro chodby. Naštěstí bylo přítomné dost světla a tak jsme viděli na cestu. Prošli jsme sítí z korálků a následně sešli po schodech do místa osvětlebého rudým světlem. Jakmile jsem udělal krok po schodišti, tak mě uhodil silný závan packů. Bylo mi divné, že nic necítím, ale nyní cítím stovky packů, které se mísí. Midian. Nejdříve jsem ucítil něco co jsem, už někde cítil. Myslím, že to bylo nahoře v kryptě, ale tehdy jsem nevěděl oč jde. Otočíme se a spatřím dalšího z Nočních lidí. Nevím proč zrovna jeho pach byl nahoře, ale nyní mě peobodával očima a já z něj cítil jeho sebejistotu. Poslouchám jejich rozhovor a přijde mi poněkud nevyrovnaný. Pak však. Jenny! Kapky krve na jeho košili . "Ty. Co jsi provedl Jenny a Ylayle?" Moje vzorničky se naplnily vztekem. Tep se mi zvíšil a já si uvědomil, že moje zuřivosti opět stoupá

Megitsune - 13. května 2018 19:31

soukromá zpráva od Megitsune pro ... když jsem se narodila Byla bouřka, vítr ohýbal sakury, zdvihal vlny moře do závratných výšin a vypadalo to, jakoby všichni bohové bojovali. Nebo tak mi to kdysi táta vyprávěl. Už je to dvacet čtyři a půl roku, co jsem na tomhle světě. Dvacet čtyři let, co zemřela mamka, devatenáct let, co odešel i taťka a stará se o mě můj nevlastní bratr. Tehdy mu bylo tolik, co je mě teď. Měl už ženu, ale dítě mít nemohli. Brácha jo, ale Alice kvůli nějaké nehodě v dětství prostě nemohla mít děti. A Bob to věděl, přesto s ní byl už od základní školy. Ti dva jsou pro sebe jako stvoření. A když jsem přišla já, byl to jako dar z nebes. Taťka měl ale jedno přání. Jedno jediné a to bráška splnil na výbornou. Dát mi pořádnou výchovu a hlavně, naučit mě tradicím a zvykům země, kde jsem se narodila a odkud pocházela moje mamka. A i to zvládl. Dokonce se kvůli tomu i on a jeho žena naučili japonsky. Jasně, náš dům nevypadá jako japonský, je poznat, že jsme především američani, ale japonská část se ve mě nezapře. Když jsem dozrála věku, kdy jsem mohla být doma sama, začali každý večer odcházet. Brzy jsem si zvykla, naučila jsem se starat o sebe a i když jsem byla zvědavá, nikdy jsem se nevyptávala, nikdy jsem je nesledovala. Věděla jsem, že vydělávají, abychom se měli tak, jako doposud. Jak šli léta, nic se v naší malé rodině neměnilo. Já rostla, našla si kamarády, stala se součástí komunity a vůbec. Brzy jsem také začala chodit ven po večerech, a i když čtvrť nebyla jedna z nejbezpečnějších, nikdy jsem se nebála. Na to jsem moc dobře uměla s katanou (kterou jsem ale neměla) i beze zbraně a všichni v okolí to věděli. Dnešek se nijak nelišil od těch ostatních. Vrátila jsem se navečer z tréninku kenda, akorát jsem se ve dveřích minula s Bobem a Alicí, s oběma se jako vždy láskyplně rozloučila a šla si ohřát jídlo, které mi, jako vždy, nechali v troubě. S tím jsem zapadla do svého pokoje, pustila si hudbu a s knihou a jídlem padla na postel. Byla jsem utahaná, kendo není zrovna jednoduchý a lehký sport, jak se zdá. Když jsem dojedla, zapípal telefon a tam jen tři slova. Ušklíbla jsem se, zaklapla starou japonskou haiku (tradiční japonské básně, většinou o přírodě... samozřejmě psané v japonštině). Položila jsem knihu na stolek, vzala jsem telefon a znovu si zprávu přečetla. "Takže, Kono, chce se ti ven, nebo jsi prostě moc utahaná?" zeptala jsem se sama sebe a zamyšleně si zaklepala prstem na bradě. Měla jsem Zaka ráda. I když na můj vkus moc chlastal, ale i tak jsem ho měla ráda. Zase chlastat, nebo mi už konečně vytetuješ tu haiku? objeví se slova na displeji telefonu a palec se zarazí nad tlačítkem "odeslat". Už dva měsíce mi jí slibuje. Nakonec zprávu odešlu, ale před tím ji ještě doplním o dva smajlíky. Ať odpoví jakkoliv, zvednu se, zamířím do koupelny a dám si rychlou sprchu. V doju jsem se sice sprchovala, ale i tak bodne. Venku je celkem dusno. Když se vrátím zpět do pokoje, zamířím rovnou ke skříni, odkud vytáhnu bílé tílko, sukni ke kolenům a svou oblíbenou rudou koženku. Sice je venku dusno, ale večer by mohla být zima a nebo dokonce pršet. Cestou z pokoje vezmu telefon, hodím ho do kapsy bundy a zamířím přes obývák do chodby. Když projdu kolem stolku, zarazím se a obrátím pohled zpět ke stolku. "Náboje?" nechápavě vezmu do rukou krabičku s náboji do nějaké zbraně a prohlédnu si je. "Co tu dělají? Bob má zbraň? Ne, to je blbost. Asi si je tu nechal nějakej jeho kamarád." Zamyšlená zamířím do chodby, obuju se, vezmu klíče a odejdu z bytu. Sotva klapnou dveře a zámek je na doraz, schovám klíče a vytáhnu telefon. SMSka od Zeka stále nikde, ale to nevadí, jemu vždycky trvalo dlouho, než odepsal. Za dvacet minut jsem u tebe v salónu, tak koukej mít připravený náčiní, jinak jdu zpátky domů. jup, zní to trošku výhružně a jen s mrkajícím smajlíkem, ale on bude určitě připravenej. Stále mi ale v hlavě visí otázka, kde se u nás doma vzala krabička s náboji. Možná Zek bude něco vědět.

Pravá ruka - 14. května 2018 00:38

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Lov Volno bylo volno, hlad byl hlad. Mohla sis bez větších potíží vypůjčit bratrův starý brak, jelikož nechal klíčky na předním sedadle spolujezdce. Asi takhle mu na tom pomalu se rozpadajícím autě záleželo. Pravda, chtělo by to nové, ale zrovna teď se vaše bankovní účty penězi nehemžily. Bylo vlastně k nevíře, že tenhle "kočovný" způsob života tvému bratrovi nevadil. Kdy to bylo naposledy, co jste se někde usadili na delší dobu? Skutečně delší... Téměř každý druhý týden je to nějaká nová stopa a nové přípravy na lov, který se málokdy zdaří. Dnes má však tvůj sourozenec trochu jiné přesvědčení. V kostech přeci nadcházející bitvu cítí, nejspíš jeho tajná schopnost. Ať už jsi autem odjela, nebo se rozhodla hlad zahnat tím, co ti nabídl temný les, vzduch se lehce ochladil a záře slunce se pomalu nachýlila ke konci. Úspěšně se ti podařilo přečkat celý den až do vytoužené noci. Tvůj bratr už čekal na okraji lesa, mluvil s dalšíma dvěma chlápky. Zřejmě posily, které si najal. Nikdy předtím jsi je neviděla, takže řeč s nimi rozhodně nemohla být. Vypadali na ostřílené lovce nějaké vysoké zvěře, jeden z nich měl na vodítku loveckého psa. Jejich zkušenosti podtrhoval pokročilý věk každého z nich. Určitě už zažili lepší léta. „A, to je ona,“ slyšela jsi bratrův hlas, který na tebe upozorňoval. Oba dva hromotlukové v téměř stejných vestách se za tebou otočili. Mohla jsi vidět, jak jim po tváři přeběhl takový ten potutelný úsměv, který má člověk předtím, než se někoho rozhodne znásilnit a zabít. Dokonalá dvojka. Obvykle by následovalo nějaké představení, ale stála jsi o něj? Ani jeden z nich pro tebe nebyl nijak důležitý. Prostě jen další pěšáci v poli, kterých se můžeš klidně zbavit, když ti začnou být na obtíž. Navíc, až na pár oplzlých poznámek se k řeči taky moc neměli. Dnešní večer je o něčem úplně jiném, na tlachání bude čas později. „Připraveni?“ zeptal se tvůj bratr ve snaze, že nebude muset nikomu nic vysvětlovat. Ti dva už vědí o svých pozicích a u tebe doufal, že bys své místo mohla vytušit. Přesto chtěl mít jistotu.

Ylaya - 14. května 2018 11:52

soukromá zpráva od Ylaya pro Lov Nakonec mě to přestane bavit, vezmu auto a zajedu si do nejbližšího města sehnat něco k jídlu. Mastný hambáč a hranolky, to je vše, po čem mé srdce touží. Dalších několik hodin strávím v nějakém, zaplivaném baru a s místními čučím na fotbal. Na místo se vracím až s příchodem tmy. Když vystoupím z auta, bratr už na mě čeká, a není sám. S trochou despektu si prohlédnu ty dva, co mu dělají společnost. Jen mě to přesvědčí o tom, že lov bude nebezpečný. S Lukem jsme tým a pokud měl pocit, že budou potřeba další dva lovci, musí jít o něco velkého. Jen kývnu na pozdrav a jejich oplzlé poznámky mě nechávají chladnou. Znám tenhle typ lidí a znám i pohled, kterým si mě oba prohlížejí. Buď jim dám sama, nebo si vezmou, co budou chtít. Okatě proto před nimi zkontroluji zásobník zbraně a nechám ho zaklapnou na své místo. Se mnou si nikdo zahrávat nebude. Ani jim, ani mě moc do řeči není. Naštěstí proto tady nejsme. Je čas vyrazit. Muži očividně vědí, co se od nich očekává, já se obrátím na bratra a tiše si povzdechnu. "Tak to ještě jednou zopakuj." Vybídnu ho a doufám, že nečeká, že mu budu dělat návnadu.

Pravá ruka - 14. května 2018 22:59

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hra Muž na tebe chvilku zůstal pobaveně zírat. Nejspíš ho těšil tvůj vztek. Mohl by teď říct, že ji chladnokrevně zabil, ale proč by to dělal? Jen pokrčil rameny. Lenny to viděl a jen protočil oči. On moc dobře znal pravidla města a musel ujistit i tebe, že pokud na něj zaútočíš, neexistuje pro tebe žádné spásné místo, kde by tě přijali s otevřenou náručí. On podle všeho taky nebyl žádný začátečník a soudě podle jeho sebevědomí, věděl moc dobře, co dělá. Přesto si prohlédl svou košili, aby se ujistil, že je skutečně od krve a něco se ti jen nezdá. Ne, skutečně to byla krev, která se mísila s mnohaletou špínou, jež nikdo z látky nevypral. "A do toho ti je přesně co?" otázal se, trochu nechápavě. On věděl, kde jsi byl v tu dobu, co do krypty vešel, ale nebyl si už tak docela jistý tím, cos tam dělal. Zřejmě vás dva nikdo nepředstavil, a tak neměl potřebu na tebe brát jakýkoliv ohled. Pro něj si vlastně jen cizinec, co se mu pokouší dostat do baráku. Kromě rasy vás nespojovalo zhola nic. Touha po přežití, možná. "Raději si hleď svého." Kývl na Lennyho, který se tě snažil odtáhnout dál chodbou, abyste mohli pokračovat v cestě. Ovšem, pokud ses nechal...

Eizr - 15. května 2018 10:10

soukromá zpráva od Eizr pro Rozhovor Kdybych nyní nebyl v tak blbé situaci, tak bych nejspíše povolil všechny své závrany, které ho nyní drželi naživu. Nesnáším lidí jako je on, zvlášť, když je to Noční člověk. Agrese že mě přímo vyzařuje. Jsem hladový a podrážděný, jestli to takhle půjde dál, tak se neovládnu a někoho tak zabiju. Jeho. "Vcelku dost. Když máš na sobě krev mojí kamarádky, kterou jsem nesl krvácející několikset kilometrů a každou chvíli se zastavoval a měnil jí obvaz až nebylo čím ji obvázat." Cítil jsem, že i přez to všechno z něj jde cítit neklid. Neví co má ode mě čekat, ale možná mu začíná docházet, že zrovna mě by neměl štvát. Zvlášť dnes. "Kde jsou?" Řeknu zcela chladným hlasem, ž kterého vyzařuje klid, i když uvnitř mě je bouře. Naučil jsem se to na škole, kde jsem své profesory nesnášel jelikož měli vždy tunu nových poznámek a připomínek. Kupodivu to jde použít i v normálním životě. "To také dělám. To ty se tu chváš jako bych tě obvinil z vraždy." Kouknu se na Lennyho. Přičemž mám v očích přesně takový zápal, který má krokodýl, když chce vysfartivat z vody a chytnou svou oběť. "Chci je pouze chránit."

Darren Bennett - 15. května 2018 20:30

soukromá zpráva od Darren Bennett pro Darren potmě opatrně šátral a hledal vše, co by se mohlo hodit. Po prvním kole našel v kapsách zajímavé poklady. Nedožvýkaný balíček žvýkaček by někdo nepovažoval za úspěch, ale když delší dobu nemáte co pít, tak žvýkáním ošidíte alespoň na chvíli své tělo a především mysl, která se přestane rozptylovat. Přeložený kus silného papíru považoval v té tmě za mapu. Mno své domněnky si potvrdí brzy, co opustí tento pokoj. Mobil byl skvělý objev, znamenalo to, že i kdyby nedokázal zcela vše, co si umanul, alespoň nebude moci Max hned informovat své kumpány. I když to bylo sporné. Záleželo také na kontaktech, které má v místním městečku, ale doufal, že místní byli stejní magoři, jako Max a jeho přátelé, kteří byli relativně před okolím uzavření. Přece jen nebudou vykládat, že se honí za přízraky, co požírají batolata. Cigarety Maxovi zabavil spíš jako osobní pomstu, než že by měl potřebu kouřit. Neplánoval se s Maxem znovu setkat a toto byla jen malá v podstatě dětská pomsta. Když se mu zadaří, mohl by je taky někde střelit a přijít tak k nějakým drobným na kus žvance. Maxovo spodní prádlo odhalilo asi největší klenot, co se dal v této místnosti nalézt. Jeho zbraň. Když už by se přece jen měli nějakým neštěstím potkat znovu, alespoň ho nebude moci Max rovnou odprásknout a Darren bude mít alespoň nějakou šanci na ubránění sebe samého. Veškerý svůj lup následně ukryl ve svém batohu, zbraně pečlivě schované ve falešném spodním dnu. Následně vyrazil na recepci. Mapu doposud neotevřel, jelikož prozatím mu jeho původní plán nahlodávalo především to, že stále nenašel klíčky od auta. "Dobrej večer, před chvílí se tu motal opilý strýc do pokoje. Nenašli jste náhodou jeho peněženku a především klíčky od auta? Ten násoska vůbec netuší, kde to nechal! Hlavně, že na mě ječí, že tohle má být v autě v kufru." Vrčel Darren jako by ho Max opravdu před chvílí v opilecké náladě seřval za takovou prkotinu. A zároveň doufal, že alespoň recepční rychle vyvalí ony poklady. Ještě tu sice byla možnost, že se vše nachází na místě, kde se ožral, ale... prozatím alespoň zahraje věrohodné divadlo naštvaného mladíka, jehož opilý strýc si vybíjí svou frustraci na jeho maličkosti ze stráci majetku a nesplnění povelů.

Pravá ruka - 23. května 2018 22:56

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Tetování krví malované Trvalo skutečně dlouho, než ti mobil zabzučel. Snad jsi zprávu ani nemusela číst. Věděla jsi moc dobře, že se Kaz bude vymlouvat na složitost a fakt, že všem těm symbolům vlastně nerozumí. Řekl ti to už několikrát a vždy si myslel, že to jako výmluva stačí. Pak začínal s tím, že je moc opilý na to, aby práci odvedl na 100%. Prostě lenoch, který tě za práci nechtěl zkásnout, protože mu to přišlo mezi přáteli prostě divné, na druhou stranu peníze nikde netisknul, i když by se nebylo čemu divit. Na svůj životní styl byl až moc přivyklý luxusu, který s jeho platem moc neladil. Kdoví, Kaz a jeho praktiky, mohl být členem nějakého gangu a přivydělávat si, tady nic neobvyklého. Cesta do jeho salónu zabrala asi půl hodiny pěšky. Mohla sis vzít taxík, ale ti jsou většinou větší vydřiduši než Kaz a jeho kouzelné obrázky. Typická Amerika se vším, co k ní patří. Kouzelná a drahá. Ale ze všeho nejvíc, přelidněná. Sice byl Kazův podnik v zapadlé uličce, jak jinak, no i tak se hemžila zástupy lidí, jako kdyby na konci nekonečné řady dával někdo něco zadarmo. Pravda však byla trochu temnější a nepříjemnější. Hlasy všech se rozléhaly do stran a bylo těžké rozpoznat nějaké věty, které by ti řekly, o co tu vlastně jde. Venku před podnikem stál Kaz, pokuřoval levnou cigaretu a díval se směrem, kde se shromažďoval dav lidí. „Hm,“ odhodí cigaretu na zem a típne nedopalek špičkou žabky, kterou má obutou. „Nečetla jsi zprávu?“ zeptá se neurvale, jako kdyby ho najednou obtěžovalo, že jsi přišla. Byl to však Kaz. Věčně flegmatický chlap, který životem proplouval a s ničím si moc nedělal starosti. Během chvilky se ozval zvuk sirén, který zesiloval. Kaz, asi o hlavu vyšší než ty, jen pokrčil rameny a pozval tě dovnitř. Čekárna byla začouzená, většina čekatelů ráda kouřila a Kaz tento zlozvyk moc neřešil. Vy jste však nezůstali v prázdné čekárně, šli jste dozadu, kam měli normální klienti přístup zakázán. „Psal jsem ti, abys nechodila. Někdo se tu nejspíš porval a policajti teď budou vyslýchat,“ zapálil si další cigaretu. Vypadal jako někdo, kdo byl na takové věci naprosto zvyklý. Otázkou už snad jen bylo, jestli o tom ví něco víc, když je tak v klidu, nebo to skutečně jen patří k jeho povaze. Nestačil ani dokouřit cigaretu, když už na něj někdo ze dveří volal, aby šel ven. Pokynul ti, abys na nic nesahala a odešel. Ono taky nebylo na co sahat. Kromě pár židlí a provizorního bydlení, když je Kaz naprosto namol a netrefí domů, tu nebylo nic, co by stálo za obhlédnutí. Nějaké staré strojky a inkoustové barvy. Tyhle výlety s Kazem stály vždy na samém vrcholu zábavy. Na stole zabzučel jeho mobil a obrazovka se rozsvítila. Neležel od tebe tak daleko, abys nedokázala přečíst zprávu dřív, než jeho displej zhasne, ale tohle se ve společnosti dvou přátel snad nedělá, nebo ano? Kaz sám je venku a nevypadá to, že by se měl v blízkých pěti minutách vrátit.

Pravá ruka - 24. května 2018 00:13

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Lov Bratr si tě změří zkoumavým pohledem, jako kdybys právě podkopla jeho autoritu a ti dva šašci to vycítí a začnou se smát. Zachoval však chladnou hlavu, jediné štěstí, on v tom totiž zrovna dvakrát dobrý nebyl. "Oni si vezmou západní část, já střed a ty východ. Bude to tak nejlepší, pokryjeme větší plochu a podle toho, co jsem slyšel, nejsou až tak nebezpeční, abychom museli být všichni pohromadě. Nikdo tu nejsem poprvé, všichni vědí, co dělat," řekl a vítězně se usmál. Byl to naprosto geniální plán, který spočíval jen v rozmístění jednotek. Nikdy se nic neřeklo o tom, co dělat, když se všechno podělá a ani schované nože nebudou nic platné. Prostě a jednoduše, buď oni nebo vy. Krátké a úderné heslo dnešního večera. Tvá pozice byla alespoň příjemně osvětlena měsíčním světlem, které přímo vybízelo k noční procházce. Možná už ne lesem, ale i tak. Noc byla horká a klidná. Věděla jsi, že tam někde, v nepříliš velkém lesíku, jsou schovaní tvoji kolegové s bratrem a byla jen otázka času, než jeden z vás najde ty, pro které tu jste. Jeden nepatrný tip a jak může změnit celý den. Hodiny plynuly a nikdo o sobě nedával vědět. Tvůj revír nebyl největší a byla sis jistá, že kdybys náhodou změnila polohu, nic by se nestalo. Ti Noční už stejně nejspíš vědí, že tu jste, a proto se ještě neukázali. Vlastně by to bylo logické, že? To ale nebyl tenhle případ. Ne ve chvíli, kdy se z křoví ozval mírný šelest a na tebe vyskočila medvědu podobná šelma. Moment překvapení byl na její straně a podařilo se jí tě strhnout k zemi. Hleděla jsi tváří tvář bestii s řadou špičatých zubů, rudýma očima, ale jinak docela lidským obličejem. Byl to muž, jehož tělo v polovině trupu oplývalo hustou kožešinou. Ačkoliv tě shodil na zem, zatím ti nestihl uštědřit žádnou ránu, která by tě zbavila trápení a jeho jednoho lovce (k10 - 3), snahu však měl.

Ylaya - 24. května 2018 09:24

soukromá zpráva od Ylaya pro Na lovu Vyslechnu si bratrův plán a přemýšlím, jak jsem podle něj asi měla vědět, že mám jít právě na východ. Nejsem přece vědma. Ještě víc mě tím popudí. Nemám z dnešního lovu dobrý pocit a on tomu nepomáhá. Minuty se pomalu mění v hodiny. Procházím svůj úsek lesa, v ruce svírám brokovnici. Našlapuji tiše ale je mi jasné, že oni už dávno vědí, že tu jsme. Možná proto zatím zůstali skrytí. Polohu svého bratra i těch dvou lovců jen matně tuším. Sem tam zaslechnu z lesa zašustění, nebo prasknutí větví. Nic, co by ale nasvědčovalo, že se kolem pohybuje nějaké velké "zvíře". Noc pomalu plyne a já už začínám doufat, že lov třeba nebude úspěšný, když v keři za svými zády zaslechnu zaštrachání. Mám čas akorát na to se otočit, zbraň už zdvihnout nedokážu. Tvor mě srazí k zemi a já cítím, jak mě na kůži šimrá jeho srst. Hledím do té rozevřené tlamy, několik vteřin neschopna jakékoliv reakce. Konečně se vzpamatuji, zdvihnu zbraň a bez míření, nazdařbůh, vystřelím. (3)

Pravá ruka - 24. května 2018 15:47

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rozhovor Sleduje tě s lehce opadajícím zájmem. Za tu dobu očividně ztratil zájem s tebou vést jakoukoliv konverzaci a částečně se i natočil k odchodu. Přesto se ještě jednou přiměl se otočit a věnovat ti pohled, kterým si z tebe utahoval. "Několik set kilometrů, říkáš?" zasmál se. Věděl víc než dával najevo. Každým svým slovem zpochybňoval tvá tvrzení, jako kdybys byl malé dítě ve školce a snažil se dospělého přesvědčit o něčem, co nebyla pravda. "Představivost máš, to jo. Třeba jsem je obě zabil, i když bych z toho nic neměl. Jestli myslíš, že tady se někdo zblázní jen kvůli tomu, že seš obří ještěr, tak jsi na omylu. Nedostal ses přes soud, abys mohl vymáhat informace od občanů. Teď se hezky otoč a šoupej nohama v řadě, když budeš mít štěstí, dozvíš se, co potřebuješ." Za celou tu dobu z tebe nespustil zrak. Pozoroval každý tvůj pohyb a koutky úst se mu rozšiřovaly do nevídaných rozměrů. Vypadal teď spíš jako jedovatý had se schopností pozřít svého nepřítele jedním mohutným hltem. Otočil se k tobě zády a dal se na odchod. Byl to i okamžik, kdy do tebe strčil Lenny a řekl: "Půjdeme..."

Pravá ruka - 26. května 2018 15:16

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Útok Potvora se ani nehne, když na ni namíříš hlaveň a stiskneš spoušť. Jako kdyby si byl útočník vědom toho, že mu rána nemůže nijak ublížit. Pravdou však je, že se mu roztříštěná střela zavrtá do všech směrů jeho tváře (k6 - 1). Okamžitě uvolní sevření a pustí tě. Obrovskými prackami si mne rány, načež se broky dostávají hlouběji do masa. Kňučí jako nějaký velký pes, ale v jeho očích se leskne náznak odporu, který k tobě pociťuje. Rozhodně to není zranění, které by ho mělo zastavit. Jeho předchozí řev byl dostatečně silný na to, aby ho bylo slyšet po celém lese a za chvilku na sebe strhl pozornost. Ať už tvého bratra, dvou kolegů nebo jeho věrného Nočního druha. Nedal ti moc času na rozkoukání se. Okamžitě po tobě vyrazil znovu. Tentokrát s nataženou prackou, na které se v záři měsíce leskly dlouhé drápy jako ostré nože (k10 - 5). Jeden z vás dnes v noci zemře, a on rozhodně nepočítal se svou maličkostí.

Pravá ruka - 26. května 2018 16:56

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Muž na recepci na tebe chvilku nevěřícně koukal, jako kdyby tvým slovům ani za mák nevěřil. Však to nebylo nic zvláštního, ani ty sám jsi jim nevěřil, ale dodal jsi jim svým hereckým výkonem na troše pravdivosti, což jej nakonec přinutilo mluvit. Otevřel obrovskou knihu, do které musel Max zapsat vaše jména. "Vy jste..." přejížděl chvíli prstem v seznamu jmen, ale jelikož vy jste bylo poslední, kdo se tu dnes večer ubytovali, bylo hledání prakticky zbytečné a spíše jen dodávalo na efektu starostlivé sekretářky, která má ve všem naprostý pořádek. "Maximilián Swapski a Darren Bennett?" Nečekal na tvé potvrzení. Bez ostychu otevřel malou skříňku s číslem vašeho pokoje a nahlédl dovnitř. Byl k tobě otočen zády, ale přesto jsi viděl, jak pokrčil rameny a přes tlusté brýle protočil oči. Byl to naprosto typický úředník, který se chová povýšeně i v téhle díře, kde sotva po ulici proběhne krysa. "Ne, nic tu není. Kdyby se někde klíče našly, byly by už tady." Záměrně nezmínil peněženku. Tohle je zapadákov, kde i ubohý dolar dokáže měnit životy. Ne, kdyby někdo našel jeho peněženku, určitě by ji nedošel odevzdat. Líným pohledem se na tebe podíval. Byl sis na 100% jist, že ho tvoje problémy zajímají asi jako globální oteplování. "Ještě něco?" Zběžně si prohlédl nehty. Snad se dalo pochybovat o jeho orientaci, ale to teď nebylo vůbec důležité. Byl vymaštěný a neochotný ti jakkoliv pomoct. Přesto ti dal dost jasně najevo, že co se tady ztratí, nikdy to původního majitele už nenajde. Tolik k počestnosti všech. Ale co s tím? Chce se ti někam jít pěšky? A jestli Max klíčky neztratil ale důmyslně schoval, hned po probuzení bude mobilizovat ostatní vidláky. Prakticky stejný efekt, jako kdyby měl svůj mobil. Pokud mu to ovšem není úplně ukradené, stejně jako tvůj osud. Jak ti během cesty několikrát naznačil, v případě nebezpečí by tě klidně nechal na místě a zdejchnul se. Tvůj boj, říkával.

Ylaya - 26. května 2018 20:37

soukromá zpráva od Ylaya pro Zuby a drápy Zásah! Ani jsem v to nedoufala ale sprška broků netvora zasáhla. Mám několik okamžiků, než se vzpamatuje a znovu po mě půjde. Jako šílená se snažím dostat z jeho dosahu, kopu kolem sebe a pokouším se najít lepší střeleckou pozici. Tenhle les není velký, ostatní už určitě vědí, že mě napadnul. Měla jsem to čekat. Z celé naší lovecké skupinky jsem očividně já, tím slabým článkem. Být to na mě, taky bych si vybrala sama sebe. Ne, že bych si myslela, že jsem špatná lovkyně, jen proti mužům nepůsobím zdaleka tak děsivě. V měsíčním světle se zalesknou obnažené drápy. Ostré jako břity nožů. Prolétne mi hlavou myšlenka. Nemám, jak se bránit a tak alespoň zkřížím ruce a zvednu je před sebe. (k10 - 4) Cítím, jak se drápy zaryly do masa a zařvu bolestí. Alespoň to jsou jen paže a ne, k životu potřebné orgány. Ty ale budou brzy následovat. Roztřesenou rukou opět zvednu zbraň a vyšlu proti netvorovi druhou spršku broků. Opět bez míření, z téhle vzdálenosti to ale ani moc nejde. (k10 - 5)

Eizr - 27. května 2018 14:45
	soukromá zpráva od Eizr pro Rozhovor Poté co jsem se ne jak málem vytočit . Jsem se rozhodl to vzdát a šel za Lennym. Tohle je idiot a s tím nic společného mít nechci.

Megitsune - 28. května 2018 12:46

soukromá zpráva od Megitsune pro SMSka, co nebyla přečtená Už jsem seběhla ze schodů v domě, když zavibroval telefon. Jen jsem se ušklíbla, nevyndavala jsem ho. "Kolikrát ti mám opakovat, že nepotřebuješ vědět, co to znamená," povzdechnu si, je mi jasné, co psal. Výmluvy, omluvy a další věci. Nechtěl mi to tetování udělat, protože se bál bráchy. Bál se, že by mu dal po čuni, kdyby mi to vytetoval. Těžko říci, jak by se bráška zachoval. I tak, věděl, že bych mu to zaplatila, což se mu samozřejmě nelíbilo. Ne nadarmo se říká, že pro rodinu a kamarády se pracuje špatně. Cesta utekla ani nevím jak, krok jsem měla plynulý bez škobrtnutí. Ráda jsem chodila pěšky. Všude jsem chodila pěšky. Když to šlo, chodila jsem pěšky. I do školy jsem tehdy chodívala pěšky a to i přes to, že jsem měla zastávku hned před domovním vchodem. Zastavila jsem se až u vstupu do uličky ke Kazovo salónu. Tedy, zastavili mě něčí záda, protože jsem byla moc mimo a na uších sluchátka, než abych si všimla, že je přede mnou zácpa. Překvapeně jsem zamrkala, špitla omluvu a začala se prodírat k salónu. Nakonec to nebylo tak složitý. Kaz byl venku, kouřil a koukal směrem, kde se shromažďoval dav. Taky jsem tam koukla, ale nic jsem neviděla. S mojí výškou není divu. "Nečetla... co se děje?" ignoruji jeho, ne zrovna příjemný hlas. Nic mi na to neřekl, jen pokrčil rameny a vešel dovnitř, já za ním. Zrovna v tu chvíli se ozvali sirény. Teprve až když jsme byli v obytné části salónu, mi řekl, co mi vlastně psal. "Porvali... policajti... vyšetřovat... počkej, to chceš říct, že tam někdo zemřel?" napadne mne. Jinak by tam přece nebylo tolik lidí a určitě by se o to moc nezajímali policajti ne? Rvačky jsou tu na denním pořádku a málokdy posílají někoho, aby to řešil. Než mi však stihl odpovědět, někdo ho ze salónu zavolal. Jen jsem přikývla na jeho pokynutí a sedla si na židli. Čirou náhodou na židli od stolu, na kterým ležel jeho telefon. Jistě, když zavibroval a displej se rozsvítil i se zprávou, byla to vlastně přirozená reakce, že jsem hodila okem na telefon a přečetla (nejspíše jen částečně) zprávu, která Kazovi přilétla. Jasně, nedělá se to, taky jsem hned odvrátila zrak (pokud tam nebylo něco, co mne opravdu zaujalo). Radši, aby mě nesvádělo vzít telefon a pročíst si zprávu, jsem se zvedla a šla si prohlédnout tetování, které zdě mel rozvěšené.

Pravá ruka - 29. května 2018 23:39

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Souboj Zrůda na sebe tentokrát nenechá dlouho čekat. Vidí tvou zbraň, leskne se mu v zářících očích. Na další útok je připraven. Ještě než vystřelíš tak odkloní zbraň rychlým tahem na stranu, přičemž letící broky jen trochu škrábnou o jeho chlupaté boky (k10-6). I přes to, že to nemůže být nijak velké zranění, zavyje a ve vší zuřivosti semkne obě pařáty v jednu obrovskou pěst, kterou ti míří na hlavu (k10-10). Za sebou slyšíš doléhající střelbu někoho cizího, ale ta není schopna zastavit onu zrůdu od toho, aby ti hlavu rozbila na padrť. Kromě toho, onen "zachránce" je pořád daleko a je nepravděpodobné, že by se k tobě dostal tak rychle, aby ránu jakýmkoliv způsobem odvrátil.

Ylaya - 30. května 2018 02:36

soukromá zpráva od Ylaya pro Souboj Hlasitě zakleju, když nestvůru broky sotva líznou. Zbraň je mi teď už navíc k ničemu, víc než dvě rány z ní nedostanu. Pustím jí proto a jen s hrůzou hledím na to, jak spojil pařáty a chystá se mi rozdrtit hlavu. Někde v temnotě lesa zaslechnu výstřely. Přijde mi to ale dost vzdálené. Možná zaútočil i ten druhý. Zvláštní, přijde mi, že mám moře času, než smrtící rána dopadne. No tak něco dělej! Vyburcuju se k akci, zavřu oči a v poslední vteřině se vrhnu na stranu, abych uhnula ráně. (k10 - 9)

Pravá ruka - 02. června 2018 00:15

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Souboj Tvůj pokus o uhnutí byl impozantní, ale váha netvorova těla tě tlačila k zemi s takovou silou, že kromě nepatrného škubání rameny a mírným natočením hlavy se vlastně nic moc nestalo. Tomu tak bylo i ve chvíli, kdy rána dopadla. Zatmělo se ti před očima a zvuk pomalu dozníval. Ještě než jsi ztratila úplný kontakt s realitou, slyšela jsi hlas jedné nové postavy. Nezní trochu jako hlas toho pošetilce, co tě v lese nakonec našel a pak i odvedl dolů k ostatním? Z pohledu jiného to vypadalo přesně tak hrozivě, jak postoj tvora napovídal. Rozdrtil ti část hlavy. Když se opět vzpřímil, na scénu doběhli další lovci, přilákáni výstřely a křikem. K dalšímu souboji však nedošlo. Tvůj bratr i dva lovci ti přispěchali na pomoc, načež oba tvorové zmizeli v husté tmě. Snad tam někde byla nějaká podzemní skrýš, kde trávili čas, těžko říct. Byl to tvůj bratr, kdo vzal tvé tělo a odnesl tě až k autu. Nemělo cenu zkoušet záchranku, nemocnici, bylo už prostě pozdě. Následujícího dne se měl konat pohřeb. Ta nejobyčejnější rakev s tvým tělem tak měla být položena jen něco málo přes metr do země. O všem rozhodovala částka na bankovním účtě. Stejně tak účastníci pohřbu byli víceméně neznámé tváře. Až na bratra a dva tupé lovce, které sem spíš donutil jít, než aby šli z vlastní iniciativy, tak tu postávalo pár lidí, které jsi v životě neviděla. Mezi nimi mimo jiné i Lylesberg. Obřad proběhl bez kněze a v naprosté tichosti. Když bylo po všem, dav se rozešel. Tvého bratra celá věc zničila, přesto byl natolik chlap, aby odešel se suchou tváří. Jak dlouho mohlo trvat to poklidné ticho a tma, jež tě halily? Bezmála půl dne. Nový život na sebe nenechal dlouho čekat...

Ylaya - 02. června 2018 21:41

soukromá zpráva od Ylaya pro Když mrtví nespí Nastane tma. Dokonce si myslím, že to nebolelo. Bylo to příliš rychlé, než abych něco cítila. Tma ale netrvá dlouho, zcela nezúčastněně sleduji, jak k mému nehybnému tělo přibíhají ostatní lovci, jak mě Luk bere do náruče a odnáší pryč. Asi by mě to mělo znepokojovat, ale není tomu tak. Následuji ho, protože, co jiného bych taky měla dělat? Další události jsou pro mě poněkud mlhavé a nějak nejsem schopna sledovat čas. V jednu chvíli se bratr sklání k mému mrtvému tělu a v dalším se choulím, s hloučkem neznámých lidí, na neznámém hřbitově. Obyčejná rakev, mělký hrob a strohý náhrobek, bez nápisu, jen mé jméno. Sleduji Luka a pocítím něco, co by se dalo nazvat smutkem. Vždycky, celý život, jsme měli jen jeden druhého. Co si beze mne počne? Je to jen okamžik. Sleduji, jak se společnost rozchází, a nakonec se i Luk odvrátí. Já ale zůstávám. Tady leží moje tělo, přijde mi hloupé ho tu nechat a někam si odejít. Ani bych nevěděla, kam se vydat. Tma. Pořád je tma, ale nyní ji vidím. Uvědomuji si svoje tělo, jako kdyby to bylo něco cizího, co není tak úplně moje a pomalu to přichází k životu. Jako kdybych neměla cit a ten se náhle vrátil. Pohnu prsty na ruce a šmátrám ve tmě, nahmatám hrubý, dřevěný povrch. Víko rakve. Pohřbili mě za živa? Vím, že tak to není. Také vím, že bych nyní měla cítit paniku. Vždyť jsem přeci v rakvi, zakopaná v zemi. Ale není to tak hluboko. Celou dlaní se zapřu o víko a uslyším praskání dřeva. Nepřemýšlím nad tím, jak je to možné. Prostě jen tlačím, dokud dřevo nepovolí a já neucítím pod prsty chladnou, vlhkou hlínu. Sápu se nahoru, odhrnuji zeminu, která mi padá na tvář a do vlasů. Jako plavec, který se pokouší dostat na hladinu, já se hrabu vzhůru vlhkou půdou. Konečně pocítím na tváři chladný noční vzduch. Zhluboka se nadechnu, ani si neuvědomuji, jestli jsem to do téhle chvíle udělala. Vyškrábu se ze země a padnu na trávu vedle hrobu. Hledím na noční oblohu a přemýšlím, co se to právě stalo. Opatrně si osahávám obličej. Jsem si jistá, že mi ten netvor rozbil hlavu na kaši. Co se to stalo? Zalije mě mrazivá vlna děsu. Posadím se a ruce si obtočím kolem paží, moje kůže mi připadá...divná...jiná. Rozhlížím se kolem sebe, jako kdybych čekala, že odpověď na to, co se stalo, na mě vykoukne odněkud ze stínu. Jenže to se nestane. Nakonec se zvednu a zamířím pryč. Nevím kam, ale na tom asi stejně nezáleží.

Pravá ruka - 09. června 2018 03:29

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Velké finále Je to pocit viny, který na sebe tvůj bratr klade. S těma dvěma se krátce po tvém pohřbu rozhodl, že tě pomstí. Ať to stojí cokoliv. Hezký takt od tvého bratra, který za tvou smrtí chtěl udělat definitivní tečku a nechat tě "v klidu odejít na druhou stranu", jenže pro tebe to byl zlomový bod, který se k tomu hezkému ani trochu neblížil. Zastihl tě. V tom samém lese. K tvému překvapení, ten hloupý hřbitov od něj nebyl zase tak daleko, jak se mohlo prvně zdát. Potíž byla jen v tom, že tvůj bratr byl vůl s velkým V a nenechal se přesvědčit o tvé identitě, a to ani přes pádné důkazy. Tohle přeci už není tak mlhavá vzpomínka, všechno se stalo před několika hodinami. Všechno to pronásledování i záchrana. Tam to také skončilo. Ve chvíli, kdy tě druhý příslušník Noční rasy nutil, abys bratrovi rozdrtila hlavu kamenem, ze stínu vystoupil muž a chytil tě za rameno. Dokonale tě to probudilo ze všeho vzpomínání. Byl to Lylesburg. Na tvářích mu zely další tři páry rudých očí a on jen s kamenným výrazem pokýval hlavou ve znamení nesouhlasu, nebo spíše soucitu. Cesta, kterou sis vybrala jako člověk byla špatná. Věděl to on, i ty. Byla to špatná volba a žádat teď o odpuštění ty, které jsi lovila bylo dosti úsměvné. Oni to však chápou, nebo tak se ti to alespoň jevilo, když konečně promluvil. "Máš temnou minulost," řekl téměř neslyšně. Kam se poděl ten jeho sebejistý postoj? "Ovšem, některé hříchy lze odpustit. Máš na rukou krev svého vlastního druhu. Zkus, teď když kráčíš v jeho řadách, pro něj konat dobro." Vyzval tě. Znělo to spíš jako prosba. Snad už je dost starý na to, aby zvládal chod tady dole úplně sám. "Jsi si pořád jista tím, že chceš patřit k Měsíčnímu klanu?" zeptá se tě naprosto vážně. Rituál a zasvěcení přináší i důvěru, ne jeho, ale všech ostatních obyvatel Midianu, a koneckonců, i tu tvojí. Musíš mít důvěru ve svůj vlastní lid. Rozhodnutí je však na tobě.

Ylaya - 09. června 2018 14:08

soukromá zpráva od Ylaya pro Být sama sebou Jak si jen Luk mohl myslet, že vrahem jsem já? Ta stvůra, která mi rozdrtila hlavu byla minimálně dvakrát tak velká. On, místo aby lovil skutečného zabijáka, začal pronásledovat mě. A tady to skončilo...nebo možná začlo. Stojím tam, můj bratr leží v bezvědomí na zemi a já bych mu měla kamenem rozdrtit hlavu. Stále nevím, jestli mé rozhodnutí ho ušetřit bylo dobré, nebo špatné. Než se mohu znovu rozhodnout, objeví se Lylesberg. Teprve v téhle chvíli si uvědomím, že nic z toho není skutečné. Jsou to jen mé vlastní vzpomínky, které jsem mu nyní odhalila. Do jakého světla mě ale moje rozhodnutí staví. Sklopím hlavu, když řekne, že jsem lovila svůj vlastní druh. Má naprostou pravdu, zabila jsem spoustu členů noční rasy a necítila jsem žádnou vinu. Teď to ale vidím jinak. Jeho slova mi však dávají naději, že vše ještě není ztraceno. Když se mě zeptá, jestli chci skutečně patřit k Nočnímu klanu, váhám jen okamžik, poté rychle přikývnu. Ne, že bych měla až tolik na výběr. Zkusila jsem si jaký je život nočního tvora ve světě lidí. Neustále jsem byla na útěku, neustále jsem se schovávala a obávala se dalšího dne. Pokud tohle může skončit, tak jsem pro to ochotná něco obětovat. "Nemůžu přivést k životu ty, kteří mou rukou zemřeli. Ale můžu se to pokusit odčinit. Od teď budu své bratry chránit, protože dobře vím, čeho jsou lidé schopni."

Pravá ruka - 09. června 2018 16:16

soukromá zpráva od Pravá ruka pro V jinou odpověď snad ani nedoufal. Sice se neusmíval, přesto bylo vidět, že jej to těší. Na něm tvé přijetí nerozhodovalo, musel se rozhodnout sám Midian. Ale než by přešel k samotnému rituálu, bylo tu něco, co musel probrat předem. "Platí zde jistá pravidla, která musejí všichni bez výjimek dodržovat." Jak jinak. Midian bylo obýváno společností, která musela ctít nějaká pravidla, aby tu nezavládl chaos. Jejich výčet nebyl dlouhý a žádné z nich nebylo složité. V zásadě se jednalo o věci typu: Nikdo nezabije jiného příslušníka rasy na území Midianu. Zabíjet lidi na území Midianu je zakázáno. Člověk nesmí být přiveden do Midianu. Musíš se podvolit Bafometovi. Za každou cenu chránit Midian a jeho existenci chovat v tajnosti. V podstatě znělo každé pravidlo rozumně. Nevyvolávat zbytečné poplachy a zmatky, nevystupovat proti ostatním členům bezdůvodně. Byla to pravidla, která bys mnohdy našla i v lidském společenství. Zkrátka a dobře, existence Midianu nesmí být ohrožena. Tresty za porušení jakéhokoliv pravidla byly také dobře pochopitelné. V lepším případě vyhoštění, v tom horším smrt. Nevšimla sis toho, ale mezitím, co ti vyčítal všechny body jejich pravidel, do místnosti se nahrnulo pár příslušníků rasy, kteří se stali součástí rituálu. Byli všemožných tvarů a zjevů. Dokonce mezi nimi stál i ten notoricky známý pošahanec, co odnesl Jenny a po tobě chtěl, abys zabila vlastního bratra. Všichni teď s úctou hleděli na Lylesberga, který namočil do ruku do vody, ze které okamžitě začala stoupat pára. "Přijímáš všechna pravidla a slibuješ oddanost Měsíčnímu klanu?" otázka zněla dost jasně. Ostatní jen tiše přihlíželi a čekali na tvou odpověď. Oni si tím také prošli, a znali všechna rizika, která teď mohou nastat.

Ylaya - 09. června 2018 16:39

soukromá zpráva od Ylaya pro Přísaha Uleví se mi, když mě Lylesberg rovnou nezavrhne, na rtech se mi objeví slabý úsměv. Možná mám ještě naději najít místo, kde budu moci v klidu žít. Se zájmem si vyslechnu výčet všech pravidel, která nejsou nijak složitá a všechna jsou pochopitelná. Nemám, zájem se s někým pouštět do křížku, nebo na sebe strhávat pozornost. Pokud se budu držet hezky při zemi, všechno bude v pohodě. Až nyní si uvědomím, že v místnosti už nejsem sami. Jen krátce přelétnu pohledem všechny přítomné. O něco déle spočinu pohledem na tom ještěřím muži se kterým jsem se už bohužel do konfliktu dostala. Pak se ale obrátím zpátky k Lylesbergovi. Srdce mi divoce buší, jak jsem z toho všeho nervozní. Nikdy jsem neměla ráda, když jsem byla středem pozornosti. "Přijímám a slibuji. Neohrozím existenci Midianu ani jeho obyvatele." Srdce cítím až v krku. S obavami hledím na jeho ruku, ze které stoupá pára. Cokoliv týkajícího se vody mě dokáže pekelně znervoznit.

Pravá ruka - 09. června 2018 17:36

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rituál samotný Mezi účastníky se ozve tichý šum. To jak si sami pro sebe přísahají ještě jednou na všechna tahle pravidla. Byl to svým způsobem zvyk. Tváře všech jsou očividně natěšené. Teď došlo konečně na část, která definitivně rozhodne. Lylesburg to věděl taky. Přistoupil k tobě blíž a ruku, kterou předtím ponořil do vody, umístil do středu tvého hrudníku. Dost daleko od všeho, co by mohlo vyvolávat nemístné poznámky. Zprvu jsi pocítila štípání, to jen do chvíle než ruku odendal. Zůstal ti tam po ní krásný rudý obtisk. S ním se dostavila i vlna bolesti. Netrvala dlouho. Obtisk zmizel. Jakoby se do tebe vsákl. Nezbylo po něm nic. Žádná bolest, žádná jizva. Mezi všemi zavládlo ticho, okamžik napětí. Až po tvém otočení, kdy publikum vidělo, že obtisk zmizel, se rozezněl jásot. Mnoho párů končetin tě okamžitě zavrhlo do objetí, které tě mělo uvítat mezi řadami kmene. Teď jsi nebyla vyvrhelem, který by se musel bát o svůj život i v těchto tunelech. Teď jsi byla jedním z nich a celé tohle podivné město ti bylo domovem. "Dobrá práce," ozval se známý hlas ještěra. Stál opřený o vchod do místnosti a soudě dle výrazu jeho obličeje se náramně bavil. Podobně akce měl rád. Zřejmě už byl svědkem toho, když se proces přijímání nepovedl. "Co máš v plánu teď, infiltrátore?" Znělo to jako výsměch. Na mysli ti znovu vyvstalo jeho varování, které učinil tu noc vašeho setkání. Kmen i Bafomet ti možná věřili, ale on se nenechá tak snadno zlákat zvyky. Moc dobře ví, cos udělala. Nechala jsi utéct lovce, který s velkou pravděpodobností venku zabije další bratry a sestry jeho, a teď i tvého, rodu. Netíží tě svědomí?

Ylaya - 09. června 2018 23:15

soukromá zpráva od Ylaya pro Bratři a sestry S tlukoucím srdcem sleduji, jak se Lylesburg blíží. Syknu bolestí, když mi kouřící ruku přitiskne na hruď, okamžitě se na ní objeví rudý obtisk. Následuji několik vteřin napjatého ticha než obtisk definitivně zmizí. Žádné známky toho, že by zde kdy byl. Když to spatří tvorové, kteří jsou s námi v místnosti, vypukne pozdvižení,. Jásot a radost, sotva vnímám, co se děje, ale po dlouhé době si připadám někde chtěná. Je to příjemný pocit, tedy až do okamžiku, kdy uslyším mě dobře známý hlas. Otočím se a pohlédnu na ještěra. Vypadá to, že se nastálou situací dobře baví. Trochu se zamračím. Vím dobře, co mi slíbil, ale také vím, že teď, když jsem jednou z nich, tak mě nemůže jen tak zabít. "Díky." Odtuším trochu obezřetně. "Myslím, že teď si najdu místo, kde bych mohla složit hlavu a pořádně se prospím." To skutečně potřebuji. Nahoře na povrchu jsem toho příliš nenaspala, strach byl silnější a nedovolil mi si pořádně odpočinout. "Já vím, že jsme spolu nezačali moc dobře. Chtěla bych to napravit." Nemusím ho rovnou mít na své straně, ale úplně by mi stačilo, kdyby nebyl proti mě.

Pravá ruka - 10. června 2018 02:41

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Nový život Můžeš zřetelně pozorovat, jak se mu zorničky zúží, když mu nabídneš začít od začátku. Jako kdyby si sám pro sebe řekl, jestli si děláš srandu? Nemůže přeci zapomenout na to, co viděl. Mírně pokrčí rameny ve znamení nezájmu. Skutečně je to pruda, se kterou nebude jen tak řeč. Ano, nemůže tě zabít, ale v pohodě ti zvládne znepříjemňovat život i jinak. On ví, jak jednat, aby přímo neporušil pravidla. "Každý příběh potřebuje pořádného záporáka," usměje se, ale je přerušen ostrým zapísknutím, které jej donutí chytit si spánky. "Běž si n-najít jinou zábavu, jo?" vloží se do diskuze docela nový hlas. Že jsou Noční tvorové rozmanití, to ti došlo už dávno, ale snad tě to pořád do jisté míry nepřestává udivovat. Před ještěrem a jeho negativního postoje tě zachránil někdo podivnější, než byl ještěr sám. O hlavu vyšší, tenký jako proutek se nad tebou tyčil On. Ještěr jen zamručel a odkráčel pryč, jakobys jej už vůbec nezajímala. "Já-já ti pomůžu najít volnou místnost," nabídl se kocour. Co je jeho hlavní zbraní bylo jasné hned na první pohled. Nedokázal zatáhnout drápy, a tak je dával všem na odiv. Ostré jako břitvy, podobně jako jeho tesáky. Ukázal směr, který vedl z místnosti od všech ostatních, od Lylesburga. "G-gratuluji k přijetí." Usměje se, čímž odhalí celou řadu vybroušených zubů. Všimneš si téměř okamžitě, že při rozhovoru s tebou v jedné pracce tře mezi dlouhými prsty vlastní ocas. Snad je z tebe i tak trochu nesvůj. Vede tě uličkami zpět k mostu, přes který přejdete do druhé poloviny města. Pokoje tady nefungují způsobem, na který jsou zvyklí lidé. Nejsou tu dveře, jen provizorní závěsy, možná nějaká lehčí barikáda, když si obyvatel skulinky až moc hájí soukromí. Vypadá to jako něco, čím by člověk opovrhoval a považoval by to za nejnižší existenční stupeň, tady to však bylo naprosto normální. Kočičák dobře věděl, kam tě zavést, abys našla podobnou díru ve zdi. "Na hoře jsou volně ještě nějaké k-krypty... nebo hroby. Víš, r-rakve."Řekne znenadání, jako kdyby tušil, že se ti malý prostor, ve kterém sotva zvládneš stát vzpřímeně, nebude líbit.

Pravá ruka - 10. června 2018 03:03

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Čtení cizích zpráv Jistě, nedělá se to, ale zvědavost je přeci lidská vlastnost. Hlavně tehdy, když byl Kaz sám o sobě "tajemnej jak hrad v Karpatech". Měl prsty v ledačem, co mu mohlo vynést pár drobných na živobytí. Nebylo to žádné tajemství, i když o tom nikdy s nikým nemluvil. Skutečně s nikým. Když se tedy popraskaný display mobilu rozsvítil, bylo jen normální, že ses chtěla podívat. S nikým nechodil, cos slyšela. To však nebyl tenhle případ. Žádná milostná zpráva, žádné upozornění od klienta. Na displayi tančilo neznámé číslo a jednoduché "Máme je. Ve 23:15, přesně." Zprávu psal nejspíše nějaký spisovatel, který se skutečně dokázal do detailu rozepsat o daném problému. Faktem však bylo, že to znělo tak podezřele, že se ti až skoro nechtělo věřit, že by v tom bylo něco zákonného. Drogy, nová dodávka inkoustu? Dealeři si přeci neposílají SMSky, nebo ne? Mezitím, co sis prohlížela nějaké kýčovité vzory lebky s růží mezi zuby, se Kaz vrátil. Stačil venku dokouřit cigaretu a vyříkat si s muži zákona vše, co potřebovali. Tvářil se nezaujatě, jako kdyby ho vůbec nezajímalo, co se venku stalo. Těžko říct, jestli to bylo skutečně kvůli nezájmu a podrážděnosti, protože teď se k němu zákazníci chvilku nedostanou, nebo s tím měl něco málo společného a je znechucen sám sebou. Hrad v Karpatech... "Měl bych svojí práci přesunout jinam," z poličky bere starý batoh a hází do něj vše, co mu přijde pod ruku. Dnes večer se Kaz "domů" rozhodně nevrátí. Když do ruky vezme svůj mobil a podívá se na zprávu, po tváři mu přeběhne nepatrný úsměv. Rychle pak zkontroluje svým pohledem tebe, načež se snaží chová tak, že mu napsal známý a je to v pohodě. Malý lhář. "Vyrazíme někam? Rád bych se uklidil, než tohle šílenství pomine. S poldy se zrovna dvakrát nemusim." Tradiční výlet s Kazem. Není moc hodin a on sám má ještě dost času, než tě bude muset nenápadně opustit, aby se sešel se svým "příbuzným".

Ylaya - 10. června 2018 09:27

soukromá zpráva od Ylaya pro Nový život, nový přítel Ihned je mi jasné, že jsem se moc netrefila. Ještěr se netváří, že by chtěl zakopat válečnou sekeru. Možná, že se v tom dokonce vyžívá. Než mám však možnost pokazit to ještě víc, ozve se ostrý hvizd. Není to příjemné, ale vypadá to, že ještěrovi to vadí mnohem víc, než mě. Tohle bych si asi měla zapamatovat. Podívám se na postavu, která k nám přistoupila a, díky bohů, odehnala ještěra pryč. Vděčně se na kocoura usměju a se zájmem si prohlížím nebezpečně vyhlížející drápy. Vypadá, že je ze mě nervozní, ale moc nerozumím tomu, proč. To já jsem ztracená a zahlcená všemi těmi novými vjemy. "Moc děkuji za pomoc." Vlastně ani sama nevím, jestli mu víc děkuji za nabídku pomoci, nebo za to, že mě zbavil ještěra. Každopádně jsem ráda, že se mě někdo ujal. Ještě jednou se podívám na Lylesburga a pak se vydám za ním do nitra města. Velmi brzy je mi jasné, že život v Midianu přílišné soukromí nenabízí. A o pohodlí se vůbec nedá mluvit. Čím déle jdeme, tím nešťastnější si připadám. Když mi pak ukáže "můj pokoj" jen těžko skrývám zklamání. Místnost ve které se pomalu ani vzpřímeně nepostavím. Nabídka krypty, nebo hrobu se mi však ještě ke všemu jeví morbidně a nemyslím si, že bych se tam cítila lépe. "Hmmm, děkuju ti. Ale to asi radši zůstanu tady." Cítím se hrozně, ale spíš jde o to, že k tomuhle živoření je nutíme my lidí. Ty už nejsi člověk. Jsi jedním z nich. Nemuseli bychom takhle žít, kdyby po nás lidé tak nešli. Nahlas ale nic neřeknu. "A děkuju ti za pomoc s tím ještěrem. Když jsme se potkali poprvé, řekl mi, že příště mě zabije. To teď asi nemůže, ale rád mě prostě nemá." Pokusím se mu alespoň trochu osvětlit situaci mezi mnou a tím otravou. Proč k tomuhle došlo už si ale nechám pro sebe. "Můžeš mi říct, jak to tady v Midianu chodí?"

Megitsune - 10. června 2018 13:34

soukromá zpráva od Megitsune pro Zvědavost jednoho zabila a dalšímu pomohla "'Máme je. Ve dvacet tři patnáct, přesně?' Kdo ti to píše?" zabrblám si pod nos a trochu nakrčím obočí. Pak ale přejdu k prohlížení tetování. Beztak tomu ani nevěnuji pozornost, hlavou se mi honí ten souběh událostí. Náboje do pistole u nás doma na stolku, rvačka v klubu a podivná smska v telefonu mého nejlepšího kamaráda. Buď prostě blbej den, nebo to nebudou náhody. Než jsem něco stihla vymyslet, Kaz byl zpátky a rovnou začal balit své věci. Bez jakéhokoliv systému. Se zaujetím jsem ho sledovala a vlastně se mu ani nedivila. Taky bych nebyla nadšená, kdybych musela zavřít krám kvůli nějaké blbé rvačce. Spíše mi stále v hlavě vrtala ta smska a staré rčení, které před pár lety zmínil bratr, když jsem mu něco nechtěla říci. Tajemný jako hrad v Karpatech. Ráda bych se ho zeptala, ale nebyla jsem z těch, co by otevřeně vyzvídali. Jasně, zvědavost pohání každého, ale já svou zvědavost umím zvládat. Trochu. Maličko. "Jen neříkej, že zase do Áčka. Nechci do Áčka," zarazím ho hned v rozletu. Áčko, tak jsme nazývali místo pod mostem, u vjezdu do kanálů, kde jsme se scházeli nejen my, ale i spousta dalších lidí našeho smýšlení. "Půjdeme do parku?" nadhodím, zatímco sama zamířím ke dveřím. Nehodlám se ho vyptávat na to, co se stalo. Už mi to řekl a co po něm chtěla policie není moje věc. Stejně tak i jeho smska. Když bude chtít, možná mi to řekne. Možná ale... "Kazy? Znáš mího bráchu, že jo?" zeptám se ho a zvědavě natočím hlavu k levému rameni.

Pravá ruka - 10. června 2018 16:29

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Cesta Lenny dobře věděl, jak se teď nejspíš cítíš. Ten týpek tu byl notoricky známý a nikdo s ním nechtěl mít nic moc společného. Třeba že byl dobrým bojovníkem, povahově stál za starou bačkoru. Přesto k němu tvůj společník neřekl nic víc. Snad jen aby nemusel rozmazávat to, co se mezi vámi stalo. "Pamatuj, musíš odpovídat podle pravdy. Ať bude sebevíc špatná, musíš." Tak zněla rada, kterou ti Lenny stihl dát, než tě nechal u provizorních dveří v jedné ze zapadlých uliček. Skrz ledabyle poskládaná prkna a závěs bylo dobře vidět dovnitř i ven. Hrubý hlas tě tak pozval dovnitř. Mohlo tě překvapit, že zde stál zástup lidí, tedy Nočních tvorů, kteří měli úsměvy na tváři. Když jsi vešel, ozval se okamžitě šum a radostné výrazy se změnily na překvapené. Uprostřed hloučku stál starý muž, který krvácel z tváří. Byl to on, kdo tě pozval dovnitř. Z davu jsi mohl zaslechnout častou hlášku typu: "Dva v jednom dni?" "Vítej v Midianu. Já se jmenuji Lylesburg, zakladatel a shromažďovatel příslušníků naší rasy v Midianu," oslovil tě. Zřejmě ten před tebou sklidil větší informační zásobu a jeho jen nebavilo všechno opakovat dvakrát. Přesto tu byly věci, které se přeskočit nedaly. "Máš v úmyslu připojit se k Měsíčnímu klanu, ještěre?" Otázka zněla dost jasně. V zástupu neznámých a tváří jsi mohl spatřit Lennyho, který musel vklouznout dovnitř chvíli po tobě. Byl ticho a jen lehce přikyvoval, jakoby ti napovídal, co odpovědět. Místnost sama o sobě byla vcelku malá. Vešlo se do ní jen osazenstvo o šesti lidech, Zakladatel a nádoba s vodou uvnitř, která byla přesně v prostředku místnosti.

Pravá ruka - 10. června 2018 17:14

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Kaz, nejlepší přítel člověka Snad mu dokážeš číst myšlenky, jenže je bereš z úplně špatného konce. Když hlasitě vzdychne, je ti jasné, že měl namířeno přesně tam, ale teď bude muset měnit plány. Znovu. Slyšíš ho, jak jen tiše mrmlá: "Tak teda do parku, no." Nahází do batohu ještě pár věcí, zavře a hodí si jej přes rameno. Celé své živobytí pak zamkne na jediný klíč. Je si skutečně jist, že se mu tu nikdo nepokusí nic vzít. V téhle ulici znal každý každého... a každý o všem věděl. Nikdo nebude mít dost odvahy, aby sem vůbec nakoukl bez Kazovy přítomnosti. Venku před krámkem se ještě zběžně podíval na mobil. Rychle přejel po dotykovém displeji a jeho prsty dvakrát ťukly do klávesnice. Na skromnou zprávu, skromná odpověď. "Hm? Znám ho, proč?" odlepí oči od mobilu a strčí ho do kapsy u kalhot. Výraz tváře se mu na okamžik změní. Je to jen zlomek vteřiny, ale postřehneš to. Jakoby mu po ní přeběhl strach, který se rázem vytratil. Faktem, že je Kaz poměrně flegmatický, neřeší nic, když nemusí, a tedy se ani nestresuje, když to není odůvodněné, se vše tak trochu komplikuje. "Přece si mi o něm vyprávěla." Skutečně? Kaz byl tvůj nejlepší přítel, ale o rodině jste se spolu nebavili už nějaký ten rok, a zrovna Kaz nebyl vyhlášený pro svou paměť na podobné tlachy. Bez dalšího slova se dá do pohybu. Parky tu jsou sice dva, ale ty tušíš, že se mu do rozhovoru teď zrovna dvakrát nechce. Potřebuje se uklidnit a vypadnout z místa plného policajtů. Ano, přesně tohle Kaz potřebuje.

Megitsune - 10. června 2018 17:38

soukromá zpráva od Megitsune pro Cesta do parku Jeho mrmlání jsem zaslechla. A kupodivu velmi jasně. Proto mi bylo jasné, že teď nemá smysl se jej na nic ptát, i když mi řekl, že bratra zná, že jsem mu o něm vyprávěla. Ano, před pěti, možná šesti lety. A on nebyl z těch, co by si něco takového pamatovali. Proto jsem mu věnovala poměrně překvapený pohled. Nic jsem ale neřekla. Místo toho jsem přemýšlela, jestli se mu nepokusit udělat radost tím, že přeci jen půjdeme do Áčka. Možná by se alespoň trochu usmál. Tiše jsem si povzdechla. "Tak teda do Áčka no..." zaksichtila jsem se na něj a pak se usmála. Rozešel se k parku, jednomu z těch dvou, takže jsem ho chytla za ruku a nasměrovala k Áčku. I tak jsem ale věděla, že cesta bude tichá. Až úzkostlivě tichá.

Pravá ruka - 10. června 2018 18:04

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Vysvětlování Kocour se sám pro sebe ušklíbne. On ví. Není jedním z těch, co se Noční rasou stali, jako ty, on se takhle už narodil. Ví moc dobře, co dokáže a s pravidly Midianu je ve styku od malého kotěte. A stejně jako každé jiné neposedné dítě, i on v těch pravidlech hledal skulinky. A ty našel. "On tě a-ale může zabít, když mu k t-tomu dáš důvod." Jeho prohlášení je jako blesk z čistého nebe. Ale neměl on náhodou pravdu? Pravidla přeci vylučují zabíjení příslušníků rasy na Midianském území, jinak se o dalších místech nezmiňují. Ochranu máš tedy jen do chvíle, dokud nevyjdeš tou hřbitovní brankou ven, pak už nemá cenu se odvolávat na pravidla města. "Jsme vcelku nor-normální město, jako každé jiné. Většina obyvatel se b-bojí vyjít ven na slunce, protože má neblahé účinky. To většinou platí pro ty, co se takhle už narodí. N-není tedy nic divného, když tu bude přes den k-klid. Skutečný život začíná až v noci." Přizná. Necítí potřebu zmiňovat výjimky, které dlouho ponocují, takže jsou aktivní pořád. "J-jednou, až se tu zabydlíš, budeš s-se moct ucházet o lepší místo na spaní. Hlavně nedělej n-nic, co by mohlo vést k porušení pravidel." Zazubí se. Dávalo to nejspíš smysl. Někdo, kdo se tu narodil má asi větší nárok na lepší místnost, než někdo zvenčí. "B-bude lepší, když se budeš ptát," opře se o vstup, protože dovnitř se nevejde ani náhodou.

Ylaya - 10. června 2018 20:07

soukromá zpráva od Ylaya pro Nový život, nový přítel Samozřejmě, že mě může zabít, jen to nesmí udělat na území města. Já se ale v dohledné době nikam nechystám a vlastně pořád trochu doufám, že se to nakonec přežene. Dám proto tyhle starosti na chvíli stranou. Nemá cenu se stresovat s něčím, co stejně neovlivním. Stát v předklonu mi moc nevyhovuje, takže se nakonec posadím na studenou kamennou zem. Nelíbí se mi tu. Zhluboka se nadechnu, než se začnu vyptávat. "Pracujete nějak? Nebo jak si tu mám opatřit jídlo a ostatní věci?" Pravdou je, že já jsem nikdy v životě normálně nepracovala. Co si pamatuju, tak jsem byla lovec. Představa normální práce mi je dost cizí, ale tady v Midianu asi stejně nic normálního není, tak bych si s tím neměla dělat těžkou hlavu. Když tu mám bydlet, tak si ale nějak potřebuji vybavit svůj skromný pokojík, spát na tvrdé zemi opravdu není moc lákavé.

Pravá ruka - 10. června 2018 20:35

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Otázky Kaz vytáhl krabičku cigaret a raději si zapálil, aby měl alespoň nějakou výmluvu na to, proč se nesnaží navázat konverzaci. Takhle za cestu stihl vykouřit tři cigarety, které mu zkrátily délku života minimálně o 10 minut. Až na důvěrně známém místě, kdy se opřel o zeď, se tě zeptal na to, co mu celou cestu vrtalo hlavou. Původně to chtěl celé zamluvit a nevyjadřovat se, ale přeci - zvědavost je lidská vlastnost. "Proč tě zajímá tvůj brácha?" Všichni otázku pochopili. Proč se ho zrovna v této situaci ptáš na člena rodiny, který se s Kazem, nejspíš, nikdy v životě nesetkal? Snad v něm hlodalo podezření, které se vystupňovalo ještě o něco víc, když mu v kapse zabzučel mobil s novou zprávou. Tentokrát si ji nepřečetl, počkal nejprve na tvou odpověď, aby měl jistotu, že se nepídíš po ničem v čem by mohl být zapletený.

Megitsune - 10. června 2018 20:43

soukromá zpráva od Megitsune pro A odpovědi... snad Došli jsme pod most, ke vstupu do kanálů (víš které myslím, že jo? Ty obrovský odvodňovací roury, jak mají třeba v Miami, nebo LA), kde se Kaz opřel a zapálil si další cigaretu. Celou cestu kouřil, tahal jednu za druhou a já věděla, proč to dělá. Dělával to tak vždycky, když nechtěl mluvit. Mě tedy ne, ale dělal to. "No... protože je to můj brácha... ale..." váhala jsem, nevěděla jsem, jak to říci. "Ale dneska jsem našla na stolku krabičku s náboji do pistole. A... ty leccos zaslechneš... a tak..." Trochu nejistě, zaraženě na něj hledím, hledám další slova, zatímco sleduji proužky kouře, který vypouští z úst. "Víš moc dobře, že doma žádné zbraně nemáme. Brácha je nikdy neměl rád, už jen kvůli tátovi a jeho posedlosti armádou. Sice tátu zbožňoval, ale zbraně ne... a když jsem... když jsem dneska viděla ty náboje, přišlo mi to divný... víš jak..." nadějně jsem se podívala na Kaze, že něco zaslechl, nebo možná ví s kým se bratr stýká. "Mám... mám strach, aby... no... aby se do ničeho nezapletl..."

Pravá ruka - 10. června 2018 20:48

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Vysvětlování Zdá se, že kocour nad něčím přemýšlí. Rozhodně tě sjel pohledem od hlavy až k patě. Pak jen lehce pokrčil rameny a podepřel si bradu. "Hm, v p-podstatě jsme se vrátili zpátky v čase. Pokud nemáš na to být příležitostným lovcem, pak musíš vyžít z toho, co dá příroda. Nebo pokud máš k-kontakty, nedaleko je městečko Shere Neck, tak i tam se dá ob-občas něco pořídit. Jen musíš být opatrná, jsou tam lidi, kteří mají pochopení, jen s těmi je be-bezpečné přijít do kontaktu." Jistě tu ve městě fungují nějaké dílničky, obchody, ale oficiální platidlo tenhle svět nemá. Směnný obchod, tedy? "Věci tu fungují tr-trochu jinak než u lidí. Tam všichni lpí na věcech, my lpíme na svobodě." Možná je to lepší způsob života. Nikdo tu neřeší majetek druhého, lidi si pomáhají a nečekají od druhých nic na oplátku. Žije se tu mnohem volněji a bezstarostněji.

Ylaya - 10. června 2018 20:57

soukromá zpráva od Ylaya pro Nový život, nový příte Něco za něco. Tomu rozumím, horší je, že na výměnný obchod nemám vůbec nic. Jsem lovec poměrně dobrý a ne jen příšer, ale teď nemám ani žádnou zbraň, kterou bych mohla lovit. Navíc je tu ten problém, že když odejdu z města, sama bych se mohla stát kořistí, ať už jiných lovců, nebo ještěra. Je na mě vidět, že jsem z toho všeho trochu nešťastná. "Dobře, děkuju ti. Nějak už si poradím." Brouknu tiše, ačkoliv sama vůbec nevím, kde začít. Věděla jsem, že to nebude procházka růžovým sadem, ale tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že přijdu do Midianu a celý můj život začne vypadat líp, ale zatím si připadám pořád stejně zmatená a ztracená jako tam nahoře. Kdy to skončí?

Pravá ruka - 10. června 2018 21:38

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Úsměv Kaz nejprve hrál, že nic neví a ani vědět nechce, ale věděl moc dobře, že tohle divadýlko prostě nefunguje a tys ho stejně už dávno prohlédla. Problémem však byl obsah informací, které pochytil nebo se k nim dostal jinak. Prostě a dobře, nešlo říct všechno tak, aby to dávalo smysl. V takové chvíli je snad lepší držet jazyk za zuby a nepouštět se do nebezpečných vod, ze kterých by už nemusel vybruslit bez úhony. "Říká se toho hodně," začne. "Věříš na monstra?" Chvilku si myslíš, že si z tebe dělá... srandu, ale on to vyslovil s naprosto kamenným výrazem ve tváři a bez jediného náznaku po úsměvu. Aby ti dodal jistoty, raději pokračuje: "Nemyslím bubáky ze skříně, nic co děsí malý fakany. Myslím skutečně příšery, co se pohybují temnou nocí a nechtějí si s tebou zrovna přátelsky popovídat." Nechá čas, abys všechno mohla dostatečně zpracovat. Třeba je právě teď sjetej a vidí zelené mužíčky, zatímco reálný svět je někde úplně mimo jeho vnímání. U něj bylo občas těžké poznat, jestli si náhodou nedal čáru těsně předtím, než jste něco podnikli. Další z jeho vytrénovaných vlastností. Kaz sám tvrdil, že v drogách nejede, ale věříš mu to?

Eizr - 10. června 2018 21:42

soukromá zpráva od Eizr pro Cesta k cíli Lenny se k tomu všemu nechtěl nijak vyjadřovat a nejspíše to bylo dobře. Jelikož ve mě planul vcelku velký vztek a zrovna mnou loumcuje obrovská chuť do někoho všechnu tu zuřivost vymlátit. Po pravdě bych se vlastně Lennyho ani nechtěl dotknout. Je totiž dost odpudivý a jeho schopnost se k němu vlastně hodí. Nikdo se ho nemůže ani dotknout, nejen proto, že nemůže, ale protože ani nechce. "Nemám důvod ji neříkat." Následně procházím něčím jako dveřmi a neostýchám se s loučením. Poté co se ozval onen hlas jsem vstoupil. Onen pach, který mě uhodil do mých čichových cenzorů mě div neomráčil. Takový hnus jsem s nad v životě necítil a to ani, když jsem pitval toho tchoře. Všude jen samí Noční lidé. Je to trochu nepříjemné. Jelikož, kdyby znali mou minulost, tak by to nyní vypadalo, asi jinak. Dva v jednom dni? Žeby Ylayla? Prohlédnu si toho.. muže a snažím se o něm udělat obrázek. Kupodivu není nijak moc odpudivý a je tu takový smrad, že tu jeho krev ani moc nevnímám. "Děkuji za přijetí. Nečekal jsem, že tohle vše bude ležet zrovna pod hřbitovem." Prohlížel jsem si okolí a spatřil Lennyho. Tuhle otázku jsem čekal a už předem jsem si navrhl odpověď. Lenny sice vypadá, že chce abych souhlasil, ale popořadě. "Původně jsem to v plánu neměl. Jediné co jsem hledal bylo útočiště a osud mě zavál sem k vám, tak jej přijmu a řeknu, ano. Rád se připojím. Chtěl bych zjistit, jaké to je být mezi svými." Řekl jsem to prostě, ale tak, abych nelhal. Jelikož hádám, že je tu minimálně jedna osoba, která slyší tlukot srdce, pozná, když člověk lže, nebo někdo, kdo čte myšlenky. Podíval jsem se na nádobu a čekal co mi ten týpek poví.

Megitsune - 10. června 2018 21:56

soukromá zpráva od Megitsune pro Příšery? "Monstra?" zasmála jsem se... nepřesvědčivě. Zvláště, když jsem spatřila jeho výraz a uvědomila si tón jeho hlasu. "Ty... ty to myslíš vážně, že jo?" zakoktám se trochu, zatímco on pokračuje v mluvení. Je pro mě těžké to zpracovat. Monstra... vždyť... to jsou jen pohádky pro děti ne? Nebo ne? Možná... možná si něco šlehl, nebo... ne, on určitě ne. Sice na to vypadal, ale věděla jsem... věřila jsem... věřila jsem? Ani jsem si neuvědomila, že nesouhlasně kroutím hlavou. "Monstra? To opravdu myslíš vážně? Oni... oni existují? Ne... vždyť... vždyť to jsou jen pohádky, ne?" doufala jsem, že si ze mě dělá srandu, ale něco mi říkalo, že nedělá. Ten jeho výraz, ten tón. Poznala jsem, když si ze mě dělal srandu a teď ta chvíle nebyla. "Co... co tím chceš říct? Že... že existují a můj... můj brácha... můj brácha?" nevěřícně jsem stále kroutila hlavou.

Pravá ruka - 11. června 2018 21:24

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Vysvětlování Tvé současné rozpoložení kocoura nevyvede z míry. Upřímně se zasměje a otře pomyslnou slzičku. „I ty jednou pocítíš hlad,“ řekne s jistotou, kterou by měl někdo přesně na jeho místě. Když myslel, že se tu většina baví aktivním lovem, určitě nemyslel lovení srnek a divočáků v lese. Být Noční rasou je jako být tak trochu zombie. Nejsi náhodou mrtvá? „Jsou tu taky místa k-kam bych ti nedoporučoval chodit,“ dodá vzápětí, abys dlouho nepřemýšlela nad způsobem opatřování si potravy. „Dole v tunelech je náš Křtitel. Pokud nejsi Cabal, není ti dovoleno na něj pohlédnout.“ Plno slov, žádné vysvětlení. Křtitelem s největší pravděpodobností mínil Bafometa, jejich boha, ale proč by bůh, který je ve většině kultech a náboženstvích jen neviditelnou bytostí, měl být někde dole v tunelech. A i kdyby tam byl, proč se na něj nesmějí podívat, když je to jejich bůh? Otázka víry byla vždy velmi podivná. „Na hodně věcí p-prostě musíš přijít sama,“ švihne ocasem ze strany na stranu.

Ylaya - 11. června 2018 21:45

soukromá zpráva od Ylaya pro Pravidla a zase pravidla Trochu nejistě se na kocoura podívám, nejsem si totiž jistá, jak tuhle poznámku myslel. "Dobře." Odtuším nakonec a dál se tím už radši nezabývám. Ani jeho další varování mi však mnoho neřekne. Kdyby mi prostě jen řekl, nechoď do tunelů, akceptovala bych to a bylo by to pro mě lepší, než tohle nejasné vysvětlení. "Vyhýbat se tunelům, rozumím." Chtěla jsem po kocourovi nějaké informace a objasnění. Spíš mám ale pocit, že se jen kupí další a další otázky, na které neznám odpovědi. "Myslím, že se trochu zkusím prospat a pak se uvidí." Řeknu trochu nejasně. Sama nevím, co vlastně chci dělat, ale ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera. Teď jsem unavená a i drobný problém tak narůstá do obrovských rozměrů. Zítra ráno to třeba uvidím v jiném světle. "Děkuji za tvou pomoc."

Pravá ruka - 14. června 2018 04:04

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Ráno? Trochu překvapeně se na tebe podívá, když zmíníš ráno. On byl zrovna jedním z těch, co dennímu světlu moc nedávali a raději se mu vyhýbali. On věděl, co dokáží sluneční paprsky udělat těm, kteří se mu vystaví. Horší smrt si snad ani nelze přát. Sám nechápal, jak je možné, že se mezi nimi vyskytují tací, kteří před sluncem nemají respekt. Je to jen otázka času, říkal si pro sebe. "R-rozumím. Tak později," zazubil se a odkráčel pryč. Pokoj pro tvé potřeby byl zařízen velice stroze. U jedné stěny se nacházel malý výklenek, na kterém bylo poskládáno několik různorodých látek a kožešin. Prakticky se dá tohle provizorní lože přirovnat k jakýmsi výklenkům pro mrtvoly, které by takhle byly uloženy v několika řadách nad i vedle sebe. Dává to smysl? Jste přeci pod hřbitovem a mnoho vstupů sem tvoří právě krypty s přilehlými katakombami. Pokud sis skutečně chtěla lehnout, tohle bylo jediné přijatelné místo. Vstup sem nic nezabezpečovalo, nic kromě téměř průhledného závěsu, který neposkytoval vůbec žádné soukromí. Bude to chtít čas, aby to tu vypadalo podle tvých představ.

Ylaya - 14. června 2018 08:27

soukromá zpráva od Ylaya pro Domov Dívám se, jak se závěs ve dveřích pohupuje poté, co kocour odešel. Byla jsem nezdvořilá, že jsem ho takhle vyhnala? Přeci mi pomohl. Na to už je ale pozdě myslet. Rozhlédnu se po místnůstce a usednu na tvrdé lože,překryté jen potrhanými látkami a kožešinami. Pořád ale lepší než spát na tvrdé zemi. Uložím se a hledím na kamenný strop nad hlavou. Pokouším se nemyslet na mrtvolu, která tu možná kdysi ležela. Ta představa mi není příjemná. Stejně jako mi není příjemný průsvitný závěs. Kdokoliv by sem mohl vejít, včetně ještěra. Povzdechnu si a pokusím se zavřít oči. Nejde to, pohledem stále těkám od dveří ke stropu a zpátky. Netuším, jak dlouho jsem takhle ležela ale nakonec si mě spánek našel. Stejně tak nedokážu určit, jak dlouho jsem spala. Probudím se celá bolavá a rozlámaná. Chvíli sedím na okraji lůžka a pak se zvednu a vyjdu ven. je na čase se tu trochu porozhlédnout.

Pravá ruka - 14. června 2018 13:47

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Průzkum Těžko říct, jak dlouho jsi spala, nebo kolik je vůbec hodin. Mohla jsi jen odhadovat čas podle toho, kolik obyvatel Midianu bylo zrovna na nohou, což bylo jen malé množství, i když město poskytovalo perfektní temnotu a úkryt před jakýmkoliv světlem zvenčí. Po tvém probuzení nikdo u pokoje nečekal, ani kocour ani ještěr. Sami měli nejspíš jiné věci na práci, které se s novou krví nedali moc poměřovat. Od tvého pokoje vedla jedna delší "ulice", kterou jste sem včera přišli. Není to zdaleka jediný pokoj, který tu je k nalezení, ale ty ostatní už jsou o něco lépe vybaveny a mají tak dveře, či těžké závěsy, skrz které není vidět na majitele uvnitř. Jiné jsou zcela prázdné. Cesta odsud se pak táhne buď zpět po lávce na druhou stranu, nebo podél okraje, primitivně zabezpečeného, aby niko nespadl dolů. Tahle cesta eventuálně vede do spodnějšího patra, kde pokračují příbytky obyvatel Midianu. Snad ti tu struktura města začíná dávat smysl. Na jedné straně obyčejné pokoje obyvatel, na té druhé všechno ostatní, včetně Křtitelovy komnaty, kam je vstup zakázán. Řekl ti však někdo, co se nachází až na samém konci všech prašných cest tady v Midianu? Křtitel, modla všech, určitě nebude v nějaké vlhké komnatě, kde by strádal, co tedy všechna ta tajemství? Obyvatelé, kteří jsou vzhůru si tě moc nevšímají. Vnímají tě, občas se ti dostane i přátelského úsměvu, který jim z tváří mizí stejně rychle jako se tam objevil, ale dostane se ti ho. Jsi jednou z nich, a oni to respektují. Očividně tu však nejsou jen lidi, kteří se pohybují všemi různými směry. Tady dole je i to odporně chlupaté psisko, které vás zastihlo nahoře v kryptě. Spokojeně si sedí uprostřed cesty a je mu úplně jedno, že se kolem něj tvoří loužička z jeho vlastních slin. Do pohybu se dá až ve chvíli, kdy tě spatří.

Pravá ruka - 14. června 2018 13:48

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Pohádky Když viděl, jak moc tě tohle tvrzení vzalo, couvl. Nasadil jeden z těch neupřímných úsměvů, které mají namyšlené slečinky, když někomu cizímu chválí módní přešlap. I on tak vypadal. „Ale ne, dělal jsem si srandu,“ pronese sebevědomě. „Jsou to jen pohádky.“ Vytáhl další cigaretu, ale tys věděla, že tě přivedl na stopu, ze které už není cesty zpět. Když něco jednou nakousl, měl by to dokončit, jenže to by nebyl Kaz. Vyrukoval s tvrzením, že tvůj bratr náboje jen někomu schoval a je určitě v pořádku, ale copak se mu po tom všem dá věřit? Aniž by si to uvědomil, vytáhl z kapsy mobil, na který mu už předtím přišla zpráva, jejíž obsah doposud nečetl. Po jejím přečtení se na tebe jen zmateně podíval. „Už budu muset jít. Promiň,“ řekne nakonec, ale nikdy nevysvětlí, za co se vlastně omlouvá - že už musí jít? Že ti nic neřekl? Omlouvá se snad za něco, co se teprv stane? Z jeho tajností nikdo nic nemá. Soudě podle času, který se přiblížil jedenácté hodině, na něj nemůže čekat žádný normální zákazník s prosbou o tetování. Předávání drog by taky asi probíhalo úplně jinak. Tajemnej jak hrad...

Pravá ruka - 14. června 2018 13:48

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Proces Muž si tě zkoumavě prohlížel. Jeho tvář byla naprosto nehybná. I kdyby se v duchu smál na celé kolo, ty bys to neměl šanci poznat. Po tvé výpovědi se mezi lidmi strhne vášnivá diskuze, která je vedena šeptem. Jistě ti došlo, že předmětem tolika náhlých rozhovorů jsi ty sám. Každopádně, než by ses mohl dozvědět něco, cos o sobě sám nevěděl, byla debata přerušena rychlým vztyčením ruky. Nikdo se neopovážil prohodit byť jen hlásku. Tohle byl zákon. „Jdeš na to rychle,“ řekne hlubokým hlasem. Možná jsi řekl víc, než chtěl skutečně vědět. Naštěstí jsi o tom nemusel dlouho přemýšlet, neboť ti vzápětí prozradil, co tě čeká. „O tvém přijetí nerozhoduji já, nýbrž vůle našeho Křtitele,“ o kom mluví, nemáš vůbec ponětí. Je ti však jasné, že budeš muset podstoupit cosi jako přijímací rituál, a to ve chvíli, kdy ponoří svou dlaň do nádoby s vodou, která stojí před tebou. Z vody se okamžitě začne kouřit. „Přistup a čel svému osudu,“ vyzve tě. Vše se seběhlo tak rychle, bez zbytečných řečí okolo. Zřejmě má za dnešek proslovů dost. Pokud přistoupíš, přiloží ti ruku, kterou ponořil do vody, na hruď, kde po ní zůstane obtisk, který ošklivě štípe. Na pohled připomíná popáleninu.

Ylaya - 14. června 2018 15:30

soukromá zpráva od Ylaya pro Město v temnotě Nevím, kam bych měla jít a vlastně je mi to i úplně jedno. Na chvíli se zastavím na okraji a hledím na město pod sebou. Zjišťuji, že se mi tady moc nelíbí. Vlastně nevím, co jsem očekávala. Ale asi ne tuhle zatuchlou díru a věčnou tmu. Mě přeci světlo nic nedělá, klidně můžu jít ven. Rozhlédnu se po ulici a teprve nyní si všimnu toho slintajícího čokla. Skoro to vypadá, jako kdyby na mě čekal. Když se na něj podívám, zvedne se a někam se vydá. Nemám nic na práci, rozhodnu se proto vydat za ním. Nějaký průvodce je lepší než žádný, i když je to takovéhle tupé zvíře. Chvilku přemýšlím, jak to udělat, abych pak našla cestu domů, nakonec to ale hodím za hlavu. I kdyby, vlhkých nor bez soukromí je tady spousta. Možná že nějaká krypta by nakonec přeci jen byla lepší. Nějak mi úplně nedělá dobře pocit, že jsme pod zemí. Možná, že kdybych byla blíž světu na povrchu, cítila bych se lépe. Ale tady jsem ve větším bezpečí. Každopádně se rozhodnu, že pokud uvidím kocoura, poprosím ho, aby mi nějakou kryptu ukázal. Do té doby následuji psa, ať už jde kamkoliv.

Megitsune - 14. června 2018 19:37

soukromá zpráva od Megitsune pro A co teď? Kaz najednou otočil. A to úplně, prostě takhle (lusknutí prsty). Znova si zapálil, očima šmejdil kolem a pak vytáhl telefon. A já ho sledovala s rukama v bok a s vahou položenou pouze na pravé noze. Byla jsem naštvaná a on to věděl. Neměla jsem to ráda. Když něco nakousl a pak to nedopověděl. Já to nikdy nedělala a to jsem ženská, to na to mám snad i svaté právo. Ale on? Věděl, že to nemám ráda a stejně mi to udělal. "Fajn... jasně..." teď jsem už začínala být i nepříjemná a uražená. To už ale odcházel, zatímco já ho sledovala s rukama založenýma pod prsy. Beztak mi to vrtalo hlavou. On něco věděl, něco skrýval a když si přečetl tu smsku, tvářil zmateně. Jdeme prozkoumat hrad v Karpatech, povzdechnu si. Možná toho budu později litovat, možná přijdu o kamaráda, ale on mě naštval, takže by měl pochopit, proč jsem ho sledovala, ne? I tak, držela jsem si od něj pořádný odstup, nepotřebovala jsem, aby mne hned odhalil.

Eizr - 14. června 2018 19:45

soukromá zpráva od Eizr pro Trochu nervózně jsem začal přešlapovat, ale nijak moc. Prostě čekám co z něj vypadne, jelikož to trvá hrozně dlouho. Zajímalo by mě jak dlouho tohle dělá. Mě by to totiž po jednom roce už stalo až až. Trochu mě to zaskočí, ale nic neříkám. Prostě To nechám na nic. Přijímací rituál nebude nic co bych neměl dát. Ta voda mě však tak tři hu děsí. Jelikož nebude určitě obyčejná. Ještě více mě rozhodčí, když z ní začne kouřit. Nechám to na nich a za chvíli mi ponoří ruko do té vody a následně na hruď. Malinko to štítné, ale nic co bych měl přes skoro aligátoři kůži cítit. Na šupinách mi zůstal otisk ruky. "Takže co dál, nebo to je vše?"

Pravá ruka - 20. června 2018 21:17

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Pronásledování I když je to takové malé, proradné a podle na první pohled i tlusťounké zvíře, má ve svých čtyřech tlapkách pevný krok, který velice rychle přejde do běhu. Jestli s ním chceš držet krok, musíš se trochu zapotit. On má přeci jen výhodu dalších dvou tlapek, kdežto ty máš jen dvě nohy. Běží tak, jak se mu zachce. Chvilku stoupá, jindy zase sbíhá celou řadu nepravidelných schodů, které vedou hlouběji do tohoto podzemního městečka. S každým metrem, se kterým se dostáváte hlouběji do nitra, klesá okolní teplota o pár stupňů. Ze začátku ti to vůbec nepřijde, jakoby na tebe okolní teplota neměla moc vliv, když máš teď pokožku podobnou nerostu, ale po několika dalších metrech i ty pocítíš tu náhlou změnu. Psisko vypadá, že ho teplota vůbec netrápí. Musíš vědět, že jeho krátké chlupy nejsou o nic lepší než tvá pokožka, a proto i sám čokl musí být prochladnutý na kost. Přesto nezastavuje a běží dál. Místy zastavuje na rozích rozcestí, jakoby se chtěl ujistit, že přesně vidíš, kam vbíhá, abys ho mohla následovat. Nakonec se dostanete do míst, kde ti podkluzují na obyčejné cestě nohy. Jsou pokryty námrazou, která se směrem dolů jen zvětšuje. Je to okamžik, kdy se ti podaří dostihnout psa, který se zastavil ještě na kousku povrchu, který námraze unikl. Zuřivě kroutí ocáskem a štěká do míst, která pokračují ve zcela zamrzlé oblasti, kam by nejspíš nikdo normální nevkročil. Což nejspíš nebude daleko od pravdy, protože tady dole jsi teď jen ty a pes. Psík však nečeká na tvé rozhodnutí dlouho. Sklouzne se po námraze dolů po mírném kopečku, do uličky za rohem, do které nevidíš. Chvíli se nic neděje. Až potom zaslechneš jeho kňučení a spatříš, jak se po zemi pomalinku rozlévá světle modré světlo, které jakoby prostupovalo námrazou a vytvářelo v ní prasklinky. Není nejvyšší čas na to, aby byl pes ponechán vlastnímu osudu a tys vzala nohy na ramena? Nebo tam dole snad čeká něco, kvůli čemu tě sem psisko přitáhlo?

Ylaya - 20. června 2018 21:41

soukromá zpráva od Ylaya pro Husí kůže Pronásleduji psa skrz město a několikrát sama sobě řeknu, jak hloupé tohle je. Určitě bych tu našla mnohem lepšího průvodce, než tohle stupidní zvíře. Stále mám ale pocit, jako kdyby pes opravdu chtěl, abych šla za ním. Jako kdyby schválně čekal na rozích a dával pozor, abych ho neztratila a přesně věděla, kam jde. Postupně sestupujeme městem stále níž a níž. Cítím, jak se teplota okolního vzduchu mění, až nakonec se dech stává viditelným. psovi musí být taky pěkná kosa, ale umanutě pokračuje stále níž , do podzemí. Nejsou tohle ty kanály, do kterých mám zakázáno chodit? Probleskne mi hlavou těsně před tím, než mi na námraze ujede noha a já se svezu několik metrů po zadku. Možná bych se měla vrátit. Možná jsem se ale také nikdy neměla dát na dráhu lovce. Existuje spousta možných možná. A tak pokračuji dál. Pes mi zmizí z dohledu a já zaslechnu jeho kňučení. Zarazím se vprostřed pohybu, když zaslechnu jeho kňučení. Vrať se, dokud je čas. Dobrá rada, jen škoda, že jsem se nikdy nenaučila řídit se dobrými radami. Opatrně vykouknu zpoza rohu, připravena dát se na útěk.

Pravá ruka - 21. června 2018 00:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Byl natolik sebevědomý, že se za celou tu dobu, co kráčel ulicemi, ani jednou neohlédl. Možná ti to připadalo i drzé. Prakticky se tě jen potřeboval zbavit, a když viděl jak soptíš, usoudil, že s ním teď nějakou chvíli nebudeš chtít mít nic společného. Snad proto neměl tu potřebu ohlížet se a zjišťovat, jestli mu jsi v patách nebo ne. Do ucha si strčil sluchátka, takže jsi klidně mohla jít těsně za ním a křičet na něj, neslyšel by z toho ani slovo. Takhle odhodlaně kráčel dlouho. Občas zkontroloval čas, jindy popoběhl, aby byl svému cíli o něco blíž mnohem rychleji. Kráčel ulicemi, které i v tuhle noční hodinu byly poměrně rušnými. A z těch rušných scházel do těch méně rušných, až se pohyboval v těch naprosto zapadlých, kam by vešel jen málokdo. Kaz dobře věděl, proč ti nic neříkat. Tohle místo bylo jako dělané pro nějakou partu dementů, kteří si vyměňují balíčky bílých prášků. Ne, on však v drogách prsty neměl, alespoň tohle vždy tvrdil. Zahnul za roh a dal se do řeči se dvěma chlápky u kovových dveří. Oba vypadali jako profesionální vyhazovači, kterým by nedělal problém zvednout tě do vzduchu jen jednou rukou. Oba byli černoši s mnoha kérkami, které nijak výrazně nevynikaly. Od pohledu bylo jasné, že je nedělal Kaz. Ten měl teď mnoho práce s vysvětlováním nějakým drobností, které zakončil vytažením mobilu a ukázkou něčeho, co oba muže přesvědčilo o tom, že není hrozbou. Proto jej pustili dovnitř, do naprosté tmy za dveřmi. Bohužel, neměla jsi šanci z rozhovoru cokoliv uslyšet, protože Kaz mluvil dost potichu a ty dvě gorily mu jen hlavami kývaly ano a ne. To, co Kaze dostalo dovnitř, nebyla jeho komunikační schopnost. Bylo to něco, co měl v mobilu. Každopádně, může ti být jasné, že pokud nemáš jinak přesvědčovací dar, případně si nechceš ušpinit ruce krví, touhle cestou to nepůjde. Můžeš to zkusit, ale nabízí se tu ještě jedna cesta, která zdá se nemá téměř žádnou chybu. Téměř. Nedaleko odtud, po cestě sis toho všimla, probíhají nějaké opravy na silnici. Tedy je otevřen jeden z kanalizačních poklopů. Jedna z těch cest určitě povede i pod budovou, do které se Kaz vetřel, a jak to už bývá, v těchto povodňových oblastech mají i mnohé budovy svá napojení na kanalizaci. Snad při troše štěstí...

Pravá ruka - 21. června 2018 00:13

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rituál Všichni utichnou, když obtisk ruky z tvé hrudi nemizí. Je to takové to trapné ticho, když někdo udělá něco nepřípustného a snaží se dělat, že s tím nemá nic společného. Vidíš, jak muž k tobě kráčí blíž a se zaujetím si prohlíží tvou ránu. "Takhle to být nemělo," zamumlá si pro sebe, přičemž ostatní drží dokonalou tichost. Nikdo nevydává ani hlásku. Teď když promluvil jejich vůdce, je vše ostatní na něm. "Rituál neproběhl podle očekávání," řekne nakonec. Trvá to asi půl minuty. Nejspíš se chtěl jen ujistit, jestli se obtisk třeba skutečně nevstřebá, ale ty ho tam stále máš. Viditelný jako v okamžiku, kdy ti ho tam vypálil. Možná je to jen vedlejší efekt tvé odolnosti, která zabraňuje vodě, aby pronikla a rána se vyhojila. Je to vůbec možné? Každopádně teď stojíš před tribunálem, a zkouškou, ve které jsi neobstál. Nebylo by od věci jim vysvětlit, jak se věci mají, že se tohle může stát a musí tedy existovat i jiná cesta přijetí? Nebo prostě můžeš odkráčet do noci a žít volně. Lovit bez pravidel, dělat cokoliv tě jen napadne.

Eizr - 21. června 2018 09:41

soukromá zpráva od Eizr pro Problem Nechápu co má být za problém. Všichni se tváří zaraženě. Nejspíše měl otisk zmizet, jelikož ho u nikoho dalšího nevidím. Nerad nad tím uvažuji, ale, asi mám problém. "Co. Co se mělo stát?" Nechápavě na něj hledím. Nakonec pre e jen promluví. To co však řekne, mě poněkud znepokojuje. Napadá mě jestli to není tím, že nejsem pravý Noční člověk, nebo tím, že mám silnou kůži na vrcholu zrohovatělou. "Nemůže to být tím, že moje kůže je částečně zrohovatělá, bez možnosti se regenerovat?" pPece jen mám něco jako aligátoři šupiny. Stojím tam předevšemi a čekám na verdikt. Uvědumuju si svou pozici. Jsem jím vydán na milost a nemilost. Jak rád bych místo toho utíkal před lovci.

Megitsune - 24. června 2018 08:58

soukromá zpráva od Megitsune pro Sledování Kaze Vydala jsem se za ním. S odstupem, pěkně zpovzdálí, aby si mne nevšiml. Až později jsem si uvědomila, že bych mu mohla jít klidně ihned za ním a nevšiml by si mne, tak moc si byl jistý, že jsem šla domů. A já si i říkala, proč jsem vlastně nešla. Cítila jsem se špatně, že takhle sleduji svého nejlepšího kamaráda, ale potřebovala jsem vědět, co se děje. Co myslel těmi monstry. Až moc rychle obrátil, až moc vážně. Došli jsme až do nějaké temnější uličky, kde jej zastavili dvě gorily před vstupem do nějakého klubu. Nějakou dobu se s nimi o něčem bavil, ukazoval jim telefon a oni ho pak pustili. To mne překvapilo ještě více. Že by jim ukazoval nějakou zprávu? Měla jsem mu prohlédnout telefon, když jsem měla šanci? Ne, to ne, to bych nikdy neudělala. Když zašel dovnitř, bylo mi jasné, že mě tam jen tak nepustí, i když jsem se tam tak moc chtěla dostat. Přemýšlela jsem, jak, když jsem si vzpomněla na vchod do stok. Kousek zpátky probíhali nějaké práce na silnici a byl tam otevřený kanál. Ve městě jako je tohle byly všechny domy napojené na kanalizaci. Odloupla jsem se od zdi a zamířila tam. Sejít do kanálu nebyl problém, zorientovat se taky ne. Problém byl odhadnout tu správnou vzdálenost. "Tak jo, Konno, jdeme na to," povzbudila jsem se, když jsem našla ten správný vchod do domu. Děj se vůle bohů. Zabrala jsem za dveře/poklop a pokusila se vstoupit.

Pravá ruka - 24. června 2018 21:08

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hra na jistotu Měla jsi veliké štěstí, že místní pracovníci byli placeni tak moc špatně, že se ani pořádně nesnažili zakrývat různé jámy, do kterých by mohl někdo spadnout. Večer toho zase budou plné noviny, protože se vždycky najde nějaký dement, který si myslí, že díra v zemi jde přejít stejně jako když tam není. Klasika moderního světa. Dostat se do smrduté kanalizace nebyl vůbec žádný problém. Starý, jistě rezivějící žebřík, který byl pokryt hustou vrstvou nějakého hlenu ti dal při sestupu sice zabrat, ale nesklouzla ti noha ani ruka, což bylo štěstí, které se vždy hodí. Samotný pohled nebyl o nic lepší. Ze stropu kapala tekutina, která se při troše dobré vůle možná dala považovat za vodu, ale v celém městě bys nenašla nikoho, kdo by to na vlastní kůži ozkoušel. I protékající splašky, které tak nevábně voněly, přeci jednou byly čistá H₂O. Tenhle kanál se nelišil moc od těch, které jsi mohla zahlédnout ve špatných filmech. Sice tě tu na každém kroku nedoprovázela krysa velká jako pes, přesto jsi jejich pištění mohla slyšet napříč celými tunely. Světlo tady téměř nebylo. Vlastně vůbec. Nebýt tvého mobilu, zřejmě by jsi přibližnou polohu domu ani nenašla a ztratila se dřív, než bys vůbec začala. Jenže nalezení druhého víka nebyl ten největší problém. Údržba se za tebe postarala o první vchod, jenže východ byl pečlivě zabezpečen jedním silným šroubem, se kterým zdánlivě nic nehnulo. Ovšem, snad další zásah shůry, i tady se vše ukázalo býti zastaralé a rez neušetřila vůbec nic. Zhruba v polovině, kdy jsi lomcovala víkem, aby šroub v nejlepším případě praskl a víko se dalo odklopit, tě začal sžírat pocit, že tě někdo sleduje. Světlo z mobilu samozřejmě nedosáhlo do těch vzdálenějších koutů, ale třeba to nebylo nic víc, než jen zvědavé krysí hejno, které čeká na výsledek tvého zápasu. Pravdou je, že pro ně by byl příhodnější tvůj neúspěch. Jaké by to asi bylo, kdyby tě napadly ve větším počtu a ohlodaly na kost? Ty bestie se dvěma žlutými řezáky vpředu, jejichž kožichy prostupují nemoci z dob středověkých? A tu náhle! Šroub vyskočil z dírky a tys víko vyrazila takovou rychlostí, že kdyby na něm býval někdo stál, určitě by teď ležel na zemi s rozbitou hlavou (těch tvých 97%). Místnost, do které ses dostala, byla jakousi parodií sklepení. Vedlo tu mnoho trubek, některé vroucí, jiné naprosto ledové. V koutě leželo pár krabic. Cestou ven tady byly jediné dveře, ke kterým vedlo mírné schodiště. Osvětlení tady sice bylo, ale nejspíš nikdo nepředpokládal, že by se sem mohl někdo dostal skrz starý kanál, a tak pro tvou smůlu, nechal zhasnuto. Dveře nejsou zamknuty, ale skutečně je chceš otevřít?

Pravá ruka - 24. června 2018 21:23

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Problém Muž je v naprosté tichosti. Můžeš vidět, jak se rány na jeho tváři rozevírají a krvácejí. Z každého podlouhlého řezu pak hledí jedno nové oko. Ať jsou schopnosti tohoto muže jakékoliv, jistojistě ti neukázal svou "pavoučí" tvář jen tak pro nic za nic. Snad nějaká další vize, schopnost vidět pravdu, rozpoznat lež. Kdoví? "Pravděpodobně," řekne po chvíli. Dav nejásá. Je ti jasné, že takhle celý obřad probíhat nemá. Muž před tebou nakonec vynese verdikt, který rozhodne o tvém osudu následovně: "Budiž ti tedy dovolen přístup do míst bájného Midianu." Dá se tohle považovat za výhru? Tvá připomínka dokázala zvrátit tvé vyhnanství, ale byl jsi téměř okamžitě spoután pomyslnými řetězy, které tvořila zdejší pravidla, jež ti byla důkladně vyčtena jako písmo svaté. Jak jinak. Midian bylo obýváno společností, která musela ctít nějaká pravidla, aby tu nezavládl chaos. Jejich výčet nebyl dlouhý a žádné z nich nebylo složité. V zásadě se jednalo o věci typu: Nikdo nezabije jiného příslušníka rasy na území Midianu. Zabíjet lidi na území Midianu je zakázáno. Člověk nesmí být přiveden do Midianu. Musíš se podvolit Bafometovi. Za každou cenu chránit Midian a jeho existenci chovat v tajnosti. Kdy tomu bylo, že všichni z místnosti zmizeli? Zbyl jsi tu sám s tím mužem, co ti dovysvětlil řád. Teď ti bylo k dispozici celé město i s jeho taji. Jeden z ostatních. Člen rodiny, kterého musejí teprv přivítat. I když symbol ruky z tvé hrudi pořád nemizel. Vypadalo to trochu jako cejch, podle kterého tě ostatní můžou libovolně soudit, budou-li k tomu mít příležitost.

Eizr - 24. června 2018 21:50

soukromá zpráva od Eizr pro Člen Srdce se mi rozbošilo. Nemohl jsem přestat pozorovat toho muže. Šel z něj strach a také jistý odpor. Spíše nechuť. Krev tekoucí mu z krku mi trochu bránila v přemýšlení a ještě víc pak to co z ran vylezli. Oči. Jeho ibličej byl nyní jako pavoučí. Bylo by sice zajímavé jej moci pitvat, ale nyní musím myslet na něco jiného. Na svůj osud. Všude je ticho a já doufám, že to dopadne dobře. S těmi slovy mi spadl kámen ze srdce. Byl jsem přijat, ale ostatní mě mezi sebe nepřijmou. Ne s tím cejchem ve tvaru ruky. Hádám, že si mi všichni budou vyhýbat obloukem. Možná bych ho měl zakrýt. Následně mi jsou přečtena zdejší pravidla. Chápu je, jelikož jsou jednoduchá a prostá. A ani tam není žádné, s kterým bych měl problém. Když jsem se opět rozhlédl, tak mi došlo, že tu jsme už jen on a já. Trochu jsem polkl, ale jinak jsem na sobě nenechal nic znát. Dopověděl mi celý řád. Pomalu jsem k němu přišel. "Děkuji. Vím, že mi nedůvěřujete, ale jistě jste měl důvod proč mě nevyhnat." Zamyslím se. "Jinak. Mohl bych se zeptat kde bych našel tu dívku, která zde byla předemnou."[/b

Megitsune - 24. června 2018 21:56

soukromá zpráva od Megitsune pro Tak na jistotu? "Co to děláš, Konno?" zaskuhrám tiše, když se poprvé chytnu oslizlého madla. Radši ani nepřemýšlet, do čeho že jsem to vlastně sáhla. Já to snad ani nechci otírat o sukni, bych jí pak musela vyhodit a tuhle mám zrovna ráda. Ono, slézt po žebříku dolu bylo utrpení, zvláště pro někoho, kdo blbě snáší téměř jakoukoliv látku na pokožce. Tedy ne, že bych měla nějaké alergie, nebo tak, ale prostě nemám ráda cokoliv na rukou a podobně. Třeba krémy. Jasně, ruce si namažu, ale většinou to rozetřu tak důkladně, že ani nejde poznat, že jsem nějaký krém použila. A makeup? Ten vůbec. Prostě to nemám ráda nu... Ale zpátky do reality. Ze žebříku jsem radši neseskakovala, jak to s oblibou dělávají ve filmech. Nevěřila jsem totiž tomu, do čeho bych seskočila. S mojí šikovností bych hned hodila záda. A pochybuji, že by to dvouhodinová sprcha (kterou jsem si po příchodu domů plánovala) spláchla. Když jsem konečně stála zase pevně (fakt pevně?) na nohou, rozhlédla jsem se. Tma. Překvapivé, takhle ve stokách. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než ruce o sukni otřít (budu ji muset spálit :'( ) a vytáhnout z kapsy bundy telefon. Osvětlení a tradá, tma byla pryč. Alespoň kousek přede mnou. Vykročila jsem směrem k domu a děkovala si, že jsem si dala nabít telefon. Teď se mi vybít, tak by mě tu našli asi tak za padesát let, až by dělali zase údržbu. A to by museli zavolat zubaře, aby zjistil, jestli jsem to opravdu já. Nakonec jsem se nějak domotala ke správnému poklopu, vylezla po správném žebříku a dokonce se i dostala do správného domu. Ale postupně. Ono, najít ten dům bylo o trochu lehčí, když jsem měla telefon se světlem. Horší bylo vyrazit poklop. Dalo to zabrat i přes zrezlost šroubů. A do toho ještě ten neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. I když jsem se rozhlížela jak jsem chtěla a napínala oči jak jsem chtěla, nic jsem neviděla. Proto jsem na to radši přestala myslet a pořádně se opřela do otevírání poklopu. Když se mi to konečně podařilo, překvapivě jsem musela zamrkat, jak poklop odlétl. To jsem až tak silná? Nebo jen adrenalin? Kdo ví, každopádně poklop odletěl a kdyby tam někdo byl, asi by ho vezli erzetou. Jen mě udivilo, že ten hluk nikoho nepřilákal. I tak jsem vylezla do jakéhosi "skladiště" a rozhlédla se. "A prd. Kde mám ten telefon," povzdechla jsem si a začala prohledávat kapsy, abych vytáhla telefon a mohla si posvítit. Místnost prořízlo světlo telefonu a já se konečně rozhlédla. Inu, typický sklep. Jakž takž. Radši nekomentovat. Když jsem zahlédla dveře, rázně jsem k nim došla. Tedy... zhruba po dvou krocích jsem si uvědomila, že bych asi neměla tak dupat, takže jsem zbytek potichu docupitala. Pak jsem už jen položila ruku na kliku a v tu chvíli jsem zaváhala. Opravdu chci vědět, co za nimi je? Chvilku jsem tam jen tak stála, podvědomě jsem vypnula světlo na telefonu a civěla na tmavé dveře. Chci to vědět? Chci zjistit, co mi Kaz neříká? Co myslel těmi monstry? zeptala jsem se sama sebe a ohlédla se zpět do tmy, do míst, kde jsem tušila poklop do stok. Pak jsem se zhluboka nadechla, pomalu vydechla a položila ucho na dveře, jestli něco neuslyším. Teprve až pak (pokud jsem nic neslyšela) jsem je potichu (snažím se) otevřela (pokud to jde).

Pravá ruka - 24. června 2018 22:41

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Chceš snad zpochybňovat můj výrok? Mohla jsi poslouchat, jak dlouho jsi chtěla, ale nedostalo se ti žádného zvuku, který by přímo značil, že na druhé straně čeká nepřítel. V trubkách, které tady dole byly s tebou, protékala voda, a tak většinu z toho, co bys mohla slyšet proud tekutiny stejně přehlušil. Nakonec jsi vsadila na to, že za dveřmi skutečně nikdo není. Co by taky, kdyby byl? Chtělo se ti vracet se kanalizací zpět? Krysy by to jistě uvítaly. Klika cvakla a dveře se otevřely. Jako první tě mohl upoutat rudý koberec, který se táhl napříč chodbou. Na dveřích z druhé strany bylo napsáno "personál pouze!", což vzhledem k tomu, kam tyhle schody vedly, bylo podivné. Na chodbě nikdo nestál. Na různých místech tu slabě svítila světla, jindy divoce poblikávala. Stačilo ti pár kroků, abys poznala místo, kde se nacházíš. Foyer v kině, které mělo být raději už pár let opuštěné. V době, kdy si každý mohl cokoliv stáhnout z internetu tohle kino začalo hodně strádat a prakticky jej už nikdo nevyužíval. Hrálo se tu jen pár starých filmů pořád dokola. Zkáza tohoto místa byla neodvratná. Většinou se sem chodila místní feťácká komunita ukrýt před denním světlem, nebo sem začínající páry vyrážely na bobříka odvahy. Prostě a jednoduše, tohle místo zažilo mnohem lepší časy, do kterých se už nikdy nevrátí. Otázkou však bylo, co na tomhle místě dělá Kaz? Určitě se nešel podívat na film, když už zavírají. Vlastně ne, už mají zavřeno. Přesně celých pět minut. Perfektní a dochvilní zaměstnanci, kteří se tady určitě ještě někde pohybují, soudě dle toho, že světla ještě stále blikají. Žádná tajná akce však není potřebná. Jsou tu jen dva sály, kde se dá něco promítat. Oba dva mají zavřené dveře. S posledním přehráním filmu se tu život snad zastavil. Na zemi je patřičný bordel, který určitě někdo přijde co nevidět uklidit. Dokonce můžeš slyšet puštěný kohoutek na pánských záchodech. Dveře tam jsou pootevřeny. Snad to vypadá, jako kdyby si tam někdo umýval ruce. Až na to, že chybí třeba prvek přešlapování, nebo rušení toho perfektního proudu vody skutečným mytím rukou. Představení, zdá se, ještě neskončilo.

Pravá ruka - 24. června 2018 22:57

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Směr Muž se na tebe překvapeně podíval. Určitě měl jisté pochybnosti o tom, kdo byla ta dívka a proč přicházíte takhle po sobě, ale sám tomu nejspíš nechtěl věřit. "Nejspíše prozkoumává město," odpověděl. Nejspíš skutečně netušil, kde se tvá společnice přesně nachází, a tak snad nezbývalo nic jiného, než se jít také projít a doufat, že se ti jí podaří najít. Město samo o sobě nepůsobilo tak ohromě, jako na první dojem. Bylo obrovské, to ano, ale takové obyčejné. Žádná pořádná architektura, nic, co by ti mohlo napovídat něco o společnosti, která tady žije. Krok tě zavedl do úzkých uliček, dostatečně opuštěných, abys nemusel skrývat znamení na tvé hrudi. To samozřejmě lákalo pohledy ostatních lidí, kteří nic neříkali, ale jejich pohledy prozrazovaly víc, než by možná sami chtěli. Jsou to ty úzké koridory, které se extrémně ochlazují. Snad jsi šel chvíli do kopce, pak zase dolů. Bylo to jedno. Tohle město byla jedna velká změť všehosi, co ti nic moc neříkalo, ale pak jsi to zaslechl. Vytí psa, který musel být nějak ošklivě zraněn, i když jsi krev necítil. Zvuk jeho nářku ti mohl být snadným pomocníkem, aby ses dostal do míst, kde hlinitá podlaha téměř zamrzla a vytvořila kluzký povrch. V těhle místech jsi mohl spatřit i Ylayu, která k tobě stála zády a nevšímala si okolních zvuků. Moment překvapení byl zcela jistě na tvé straně.

Megitsune - 24. června 2018 23:05

soukromá zpráva od Megitsune pro Ale kdepak, bych si nedovolila, sím Napínala jsem uší, až jsem začínala dostávat pocit, že mi rostou z hlavy ven. A stejně jsem nic neslyšela. Nakonec jsem se tedy nadechla a dveře otevřela. A světe div se. On to nebyl žádný dům, ale kino. Teda jasně, dům to byl, ale ne obytný, jak jsem si myslela. Bylo to staré kino, které právě zavíralo. Nebo už mělo zavřeno? Kdo ví. Každopádně nikdo na chodbě nebyl a mě spadl šutr ze srdce. Ulehčeně jsem si oddechla a opatrně vykročila vpřed. Bylo mi jasné, že se tu dříve nebo později někdo objeví, takže jsem si musela máknout. Proťapkávala jsem si to chodbou, zastavovala se u dveří, poslouchala, ale všude ticho. Až na jedny dveře. Ty byly pootevřené a bylo z nich slyšet téci vodu. Došla jsem potichu blíže a chvilku poslouchala. Skoro jako by mě tam někdo zval, napadlo mne a pokusila jsem se nakouknout, aniž bych musela hnout dveřmi. Nic jsem neviděla, jak jinak. Pak jsem si ale uvědomila, že tekoucí vodu nic nepřerušuje. Pánské, tam bys neměla! zarazím se s rukou jen pár milimetrů od dveří. Znova jsem se rozhlédla, ještě chvilku jsem pozorovala a pak jsem dveře opatrně pootevřela, tak, abych dovnitř mohla v klidu nahlédnout. Mimochodem, kde je levá ruka?

Pravá ruka - 24. června 2018 23:29

soukromá zpráva od Pravá ruka pro To doufám Otevřít dveře nebylo moc snadné. Podařilo se ti je otevřít jen do poloviny, než se o něco zasekly. Nebyl však problém se protlačit do místnosti, i když tě to stálo malinké škrábnutí na hřbetu ruky, snad o třísku dveří. U umyvadla skutečně nikdo nestál. Ten potíž totiž ležel na zemi v kaluži vlastní krve a dalších tělních tekutin, jejichž zápach o sobě dával vědět ještě než jsi sem vůbec vkročila. Ta ubohá mrtvola byl Kaz. Oči doširoka otevřená a ústa pokřivená v hrůzném ryku, který ze sebe v poslední chvíli svého života vydal. Nikde na těle neměl viditelná zranění, jen na předloktí dvě tečky, které klidně mohly být po vpichu jehly. Snad se předávkoval a umřel v hrozivé vidině. Alespoň v to si mohla doufat, ale vzpomněla sis. Kaz měl batoh, když odcházel. Tady ale není. Ani u něj, ani neleží zapomenut v žádné kabince. "Tak je konec," ozval se burácivý hlas, přímo tvým směrem. Za tebou však nikdo nestál. A venku jen problikávala světla. Ale ten hlas zněl až příliš živě a v tvé blízkosti, že bys mohla přísahat na jeho pravost. A v tom se ti kolem zápěstí obtočily mrtvé prsty tvého přítele. Obličej měl teď k nepoznání, jako kdyby na té podlaze ležel už pár měsíců. Na mnoha místech obličeje mu dokonce chybělo maso, jinde odstávalo přímo od holé kosti. "Všechno jednou musí skončit," jeho stisk jen sílí. Tohle přeci nemůže být pravda. Světlo v místnosti zabliká a zase tam jen leží nehybné tělo. Teď už to ale není Kaz, komu patří. Je to docela někdo neznámý. Nějaký puberťák v obnošené košili a rozervaných džínách. A to v čem leží? Umyvadlo se ucpalo a na zem tekl proud vody, který se pod mladíkem hromadil. Ve foyer už světla neblikala. Bylo zhasnuto. Jediná osvětlená místnost byl záchod s tím klukem na podlaze, který dost možná ani nebyl mrtvý. Možná jen spal, ale iluze všeho to celé nějak pokroutila. "Je to zázrak, nemyslíš?" tlumené světlo zářilo přímo na vchod do prvního sálu, který byl nyní otevřený a z jeho nitra se ozývalo všlijakých zvuků. Střelba, pláč, křik a především chraplavý hlas. Na plátně vřeštila jedna ze starých kovbojek. Vykopávka, která si jistě své staré příznivce stále ještě najde. Ale teď s tebou hrála nějakou hodně pitomou hru. "Tak pojď, na co čekáš? vyzýval hlas z plátna.

Megitsune - 24. června 2018 23:53

soukromá zpráva od Megitsune pro Zmatená jak lesní včela ve městě Dveře šly ztěžka. Opřela jsem se do nich i ramenem, ale pak se zasekly a dál prostě nešly. Škvíra která vznikla ale byla dost široká, abych se protáhla. Stále mě to sice jeden škrábanec (a tiché bolestivé syknutí), ale byla jsem vevnitř. Trochu nechápavě jsem se rozhlížela po prázdné koupelně, až po chvilce mi došlo, že bych se mohla podívat, co to vlastně překáželo dveřím. A v tu chvíli, kdy jsem to udělala, jsem začala litovat svého rozhodnutí, že jsem šla vůbec ven. Vyjekla jsem zděšením, doslova jsem odskočila někam dozadu, až jsem narazila zády o dveře. Ruce mi vylétly k ústům, do očí vhrkly slzy, zatímco jsem tiše drmolila a nevěřícně kroutila hlavou. Nevěřila jsem tomu, co jsem viděla, nechtěla jsem tomu věřit. Kaz. Kaz tam ležel na zemi, oči dokořán, ústa i celá tvář zkřivená v posmrtném skřeku. Snažila jsem se, stále opřená o dveře, couvat pryč, ale jen jsem klouzala na místě. Začínala se mi motat hlava, proto jsem zavřela oči a začala se uklidňovat. Soustředila jsem se na svůj tep, snažila se jej dýchacím cvičením uklidnit, zhodnotit situaci a najít východisko. Batoh! Měl batoh! napadlo mne. Když jsem se konečně uklidnila, opatrně jsem překročila tělo abych se poohlédla po batohu, který tu ale nikde nebyl. Proto jsem se vrátila ke dveřím, abych odsud co nejrychleji zmizela. Hlas jsem zaslechla ve chvíli, kdy jsem zabírala za dveře. Zděšeně jsem se zarazila, doslova jsem ztuhla na místě. Roztřeseně jsem se otočila, ale nikde jsem neviděla vlastníka hlasu. Nohy se mi začaly klepat, stejně tak jsem se klepala celá. "Kdo..." zmohla jsem se jen na jedno slovo. Ne jen proto, že bych se bála, ale hlavně proto, že se mi kolem krku obtočili Kazovo prsty. Nedokázala jsem polknout, slzy mi opět vrhli do očí a můj pohled vyděšeně těkal po rozpadajícím se obličeji mého někdejšího kamaráda. Vypadal, jakoby tu ležel už léta a ne jen pár hodin. Dusila jsem se, ač jsem se rukama snažila vymanit ze sevření. Marně. Lapala jsem po dechu, snažila se dostat pryč. A pak nic. Najednou jsem stála u pootevřených dveří, hleděla jsem na mrtvolu neznámého kluka. Rukama jsem si ohmatala krk, zhluboka se nadechla a vydechla. Na chodbě byla tma, jen tady se svítilo. Urychleně jsem se vyprostila z toalety. Opřena o zeď vedle toalety, jsem dýchala, zhluboka, splašeně. Byla jsem vyděšená, zmatená. Stále jsem si musela mnout krk. Nechápala jsem, co se to děje, kam jsem se to dostala a jediné, po čem jsem toužila, bylo jít domů. Jenže všude byla tma. Krom jednoho místa. Jeden ze sálů byl otevřen a světlo nad vchodem mne vyloženě lákal, abych tam šla. A do toho ještě ten hlas. "Je tu někdo?" vysoukala jsem ze sebe a velmi opatrně (a velmi vyděšeně) jsem se rozešla k sálu. Na první pohled se zdál prázdný, až na film, který běžel na plátně. Stará kovbojka, klasika, které lidi mého věku moc neoslovala. Jenže na tom filmu bylo cosi divné. Nedokázala jsem říci co. A pak znovu, hlas, který mne vyzýval. "Kdo je to? Kazi?" rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo krom mne tu nebyl. I když jsem věděla, že asi dělám největší hovadinu svého života, pomalu a nerozhodně jsem se rozešla k plátnu.

Eizr - 25. června 2018 11:16

soukromá zpráva od Eizr pro Ylaya "Dobře děkuji." Odejdu z místnosti a vydán se pryč do hlubin města. Jdu pomalu. Jazykem ochutnávam vzduch, abych se seznámil se zdejším prostředím. Šel jsem kam mě nohy vedli. Pochopil jsem, že město je rozlehlé i když to tak nevypadá. Celé se zkládá ze stovky chodeb a větších prostorů. Zdejší obydlí byla jen hrubě vytesaná a někdy bylo použito nějaké dřevo. Upřímně doufám, že si své obydlí nebudu muset zcela sám také vytesat. To však nyní neřeším. Nyní přemýšlím co mám udélat s cejchem na mé hrudi. Všichni kdo mě spatří se za mnou otáčejí, jen si nejsem zcela jist jestli kvůli cejchu a nebo proto, že jsem nový. Jejich oči si o mě myslí svoje a mě se to moc nelíbí Procházel jsem různými chodbami. Chvílemi jsem šel nahoru, chvílemi dolů až jsem byl dokonce tak hluboku, že země pod mýma nohama byla kluzká a chladná jako led V tu chvíli jsem zaslechl vytí psa. Zkusil jsem zachytit jeho pach, ale nic. Vydal jsem se tedy dál a pomalu se dostal může. Pak jsem ji spatřil Ylaylu. Byla ke mě otočena záda, ale její pach mi byl již známý, stejně jako její kamenná kůže. Dojdu k ní blíž. "Ylaylo?"

Pravá ruka - 28. června 2018 21:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Bojíš se? Hlas z plátna na tvé otázky neodpovídal, a tak ti nezbývalo nic jiného, než vkročit do prázdného sálu. Nevypadalo to tu nijak slavně. Hodně sedadel bylo poškozeno znuděnou omladinou, kterou buď nezajímal probíhající film, nebo jim holka vedle nedala, co zrovna chtěli. Taky se není čemu divit, tady to nikdo moc nekontroloval a prakticky se čekalo, než se kino rozpadne, aby mohlo být oficiálně zavřeno a nikdo se v něm nemusel o víkendech lopotit a předstírat, že tvrdě pracuje. Podobně na tom bylo i plátno, které se v pravém horním rohu lehce odchlipovalo, jako kdyby tam bylo přilepeno nějakým nekvalitním lepidlem, které po tolika letech začíná vypovídat službu. Film na plátně pokračoval, nevnímajíc tvou přítomnost. Dva muži v typické kovbojové přestřelce, kdy mezi nimi vznikala atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Byl to okamžik, kdo s koho. Rychlejší tasení zbraně vyhrává život. A tak jsi tam mohla stát a pomyslně fandit jednomu z kovbojů, kteří ve starých užmoulaných vestách pozorovali jeden druhého, než přišla řeš na střelbu. Ten, který k tobě stál zády z nějakého nepochopitelného důvodu minul muže, který stál před ním, ten však zasáhl svůj cíl s naprostou přesností. Nebyl jím však druhý kovboj. V okamžiku výstřelu se jeho pohled stočil přímo na tebe, a s ním i směr hlavně jeho zbraně. Výstřel tě zasáhl do levé paže, těsně pod ramenní kloub, což bylo jediné štěstí. Kdyby tomu bylo jinak, jediná rána by tě připravila o schopnost s rukou trvale pohybovat. "Netrefil jsem přesně," ozve se hlas z plátna. Druhý muž na to reaguje jako každý správný idiot z kovbojky. "Stárneš a tvoje oči odcházej do prdele." "Sám bys tam měl zapadnout." "Sleduj a uč se, dědku," slyšíš další tasení. Je ti jasné, že další rána bude vystřelena pro pobavení všech, kteří zápasu přihlížejí. (Hoď si procentkou a doufej).

Ylaya - 28. června 2018 21:58

soukromá zpráva od Ylaya pro Eizr Natahuju se, abych vyhlédla zpoza rohu. Co se tomu zatracenému čoklovi stalo, že tak vyvádí? Srdce mi buší až v hlavě tak hlasitě, že přeslechnu přibližující se kroky. Až teprve, když zazní moje jméno, cuknu s sebou. Vlastně jsem málem vyletěla z kůže, jak jsem se lekla. Prudce se otočím a na ledové ploše se málem natáhnu. Překvapeně hledím na Eizra a i když mi jeho přítomnost tady udělala radost, nějak se nemůžu vzpamatovat. Konečně se mi na rtech objeví úsměv. "Co tady děláš?" Vypravím ze sebe konečně, když se trochu vzpamatuju. V tu samou chvíli si uvědomím, proč tady vlastně jsem já sama. "To je teď vlastně jedno." Odbudu ho a otočím se k němu zády, abych konečně vyhlédla zpoza rohu a zjistila zdroj oné namodralé záře.

Eizr - 28. června 2018 22:07
	soukromá zpráva od Eizr pro Něco Když si všimnul jak jsem ji vylekal, tak jí nemně chytnu za ruku, abych jí uklidnil. "Klid, klid." Řeknu potichu. Chvíli se zamyslím nad tím co jí odpovím. Delší dobu jsem hi neviďěl a měl jsem o ní strach. "Hledal jsem tě." Trochu mě zklame její reakce, ale zdá se, že tu našla něco zajímavého, tak radši mlčím.

Pravá ruka - 28. června 2018 23:07

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Akce a reakce Modrá záře, která se rozpíná po ledě jako nebezpečný had, se z úzkých proužků stále zvětšuje, a to do míry, než vznikne jeden táhlý pruh po podlaze. Koridor je dlouhý a temný, ale díky záři je krásně vidět, jak se modré světýlko z táhlého pruhu rozprskává do stran a vytváří tak jedinečnou podívanou. Tyhle místa jsou zakázaná. A koridor se táhne dolů, kde z podlahy vyrůstají ledové bodce. Pohled vám spadne na zvíře, které zřejmě nedbalo opatrnosti. Jeho sliny se dostaly pod jednu z jeho tlapek a vlivem okolní teploty přimrzl přesně tam, kde stál. Jekot byl šílený, jako kdyby měl každým okamžikem zemřít. Pravděpodobně věděl, co se skrývá na konci téhle cesty a v žádném případě nechtěl přimrznutý na místě čekat, až si pro něj to něco dojde. Bylo jen otázkou času, než ho zaslechne někdo z kolemjdoucích a přijde se podívat blíž, nebo pro něj dojde jeho majitel. Rozhodně by to nebylo příjemné překvapení vás tady najít. Nováčky, kterým moc lidí nevěří, i když se snaží tvářit a předvádět pravý opak. Co pak, až vás tu najdou? V jedné ze zakázaných chodeb. Jeden z vás má svůj pobyt tady stejně nahnutý. Stáčí málo, ale výsledné rozhodnutí je na vás. Je to cesta za modrou září, která vás svým způsobem přitahuje, zajímá vás a vábí, na druhou stranu tu jsou však pravidla a časovaná bomba v podobě psa.

Ylaya - 29. června 2018 09:24

soukromá zpráva od Ylaya pro Čokl Pousměju se, když ucítím Eizrovu šupinatou dlaň. Vykloním se a pohlédnu do chodby, kterou se nyní rozléhá děsivý psí brek. Teprve nyní zjistím, co se tomu zvířeti stalo. Přimrznul...blbec. Po zádech mi přeběhne mráz, když pohlédnu na ledové bodce. O krok ucounvnu a zády vrazím do Eizrovy hrudi, pevněji sevřu jeho dlaň. "Asi bysme odsud měli vypadnout." Je jen otázkou času, než sem ten jekot někoho přivolá. A já nepochybuji o tom, že kdyby sem přišel třeba ještěr, nebude váhat a postará se, aby mě z Midianu vyhodili. Pak už by mu nic nebránilo v tom mě zabít. Srdce se mi divoce rozbuší. "Prosím, pojďme pryč."

Eizr - 29. června 2018 09:40

soukromá zpráva od Eizr pro Odchod Sice do chodby nevidím, ale Ylaylino chování mi zcela vystačí, abych pochopil, že něco není v pořádku. I tak nakouknu a uvidím psa přilehlého k ledu, který jistě nepřivolal jen nás. "Dobře." Odcházíme chodbou, kterou jsem sem přišel já. Nijak jsem extra neodbočoval, takže bych mohl trefit aspoň co nejdál od toho psa. Nevím co tam dole mají, ale nechci to vědět. Jedině, že by.... Noční člověk, jehož tělo vytváří extrémní chlad. I tak raději opustíme zmrzlé chodby a vydáme se víc k povrchu.

Pravá ruka - 01. července 2018 15:01

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rozhodnutí Muž měl opravdu lepší mušku, než jeho kolega (76%). Ani jsi téměř neměla možnost zareagovat a kulka se ti provrtala hrudníkem. Bylo to vůbec možné, aby tě zastřelila postava z plátna? Rozum ti říkal, že je to naprostý nesmysl, ale krvavý pruh v místě, kam se kulka zavrtala, ti pomyslně ukazuje přesýpací hodiny, které odměřují tvůj život. Zrníčko po zrníčku. "Vidíš?" ozve se jásavý hlas, který je nad zásahem velice spokojen. "Polib si," druhý muž je značně podrážděný. "K čemu ti to je, když teď chcípne?" Celý svět se ti zatočil a tys viděla všechny ty lidi. Ano, každý seděl na sedadle v kinosále a sledoval film, jehož jsi byla součástí. Ačkoliv se s tebou zem houpala, jako kdybys byla na lodi v rozbouřeném moři, viděla jsi jim do tváří. Ani jeden z nich nevypadal tak lidsky, jak by sis přála. Jeden dokonce vypadal jako nějaké divoké zvíře. Nikdo se však neměl k tomu, aby ti podal pomocnou ruku. Snad to byla jen další filmová iluze.

Megitsune - 01. července 2018 20:29

soukromá zpráva od Megitsune pro A takto umírá jedna malá bezvýznamná osůbka Stála jsem kousek od vchodových dveří do sálu, sledovala dění na plátnu a nechápala jsem, co se to děje. Tedy jakože vůbec jsem nechápala, co se to děje. Dva kovbojové před soubojem, jen chvilka, než vystřelili. A pak se ozvala rána. Vlastně dvě, které se slili v jednu. Oba kovbojové vystřelili naráz. Jeden minul, ale proč? Vždyť byli u sebe tak blízko. A ten druhý... Cosi do mě narazilo, kousek pod rameno. Bylo to rychlé, prudké a bolestivé. Pohled mi sklouzl tím směrem a já v první chvíli nechápala, co se děje. Kulka mi prošla levačkou, já zírala na díru, jako bych nevěřila, že tam je, že se z ní řine teplá rudá krev. Všechno jakoby se mi zpomalilo, pohyb pravou rukou byl zoufale pomalý, jako bych jí táhla medem. A film nerušeně běžel dál. Následující se odehrává v rámci pár sekund po průletu kulky Než jsem vůbec stihla dokončit pohyb pravou rukou, to další cosi mi narazilo do hrudi. Ve filmech většinou bývá, že postřelené ta rána odhodí, praští s nimi o zeď, nebo s nimi ta kinetická síla udělá kotrmelce. Není to pravda. Jistě ten náraz zabolel jako kdyby do mne najel náklaďák, ale ta energie nárazu se mnou nemrštila kamsi dozadu. Donutila mne udělat krok dozadu, vyrazila mi všechen vzduch z plic. Zalapala jsem po dechu, ruka se děsivě pomalu hrnula k hrudi, místo k levé ruce a já měla najednou sucho v krku. Kolena mne přestala poslouchat a já se nekonečně pomalu sunula k zemi. Říká se, že vám při smrti před očima proletí celý život jako ve zrychleném filmu. Někteří říkají, že vám před očima proletí jen posledních pár dní a další zase, že jen ty nejdůležitější momenty vašeho života. Já byla asi jiná. Mě před očima rolovalo mé narození, které jsem si nemohla pamatovat. Byl konec jara, růžové lístky sakury zakrývaly ulice malého městečka, jež již dlouhá léta hostilo americkou vojenskou základnu. Ten den venku zuřila děsivá bouře. Takovou bouři prý nikdo nezažil více než třicet devět let (tolik bylo mé mamce, když jsem se narodila). Řvoucí vichr zvedal lístky sakur, ohýbal jejich větvemi a vrhal déšť vstříc nebohým lidem na ulici. Vzdouval vodu v moři. Blesk stíhal blesk, hromy se slili v jeden dunivý tón. A má matka ležela na porodním sále, zatímco otec stál vedle ní. Bouře trvala dlouhých šestnáct hodin, stejně jako porod mé maličkosti. Třikrát vypadl proud, po čtvrté už ani nenaskočil. Nemocnice, ve které jsem přišla na svět, nakonec musela být evakuována, jen má matka a můj otec, spolu s porodním personálem tam zůstali. Když jsem konečně přišla na svět, bouře utichla. Narodila jsem se za absolutního ticha, při svitu několika svíček. Nezačala jsem brečet hned, ani po plácnutí. Ale hýbala jsem se hned. Proto poznali, že jsem zdravá. Předali mě matce, pamatuji si její vyčerpaná a spokojený úsměv, když mne vzala do náručí. To, jak mne jemně pohladila po tváři, jak unaveně přejela prstem po mých rtech. Dokonce i to, jak se spokojeným úsměvem zavřela oči a naposledy vydechla. Teprve v té chvíli jsem začala brečet. Ale to už mne držela sestřička a doktoři se snažili oživit mou mamku. A zpátky do reality Sunula jsem se k zemi, rukou jsem se marně snažila uzavřít ránu v hrudi, očima jsem marně hledala pomoc v sále. Seděli tam, lidé... ne, lidé ne. Nějaké postavy, nikdo nevypadal jako člověk. Nikdo se nezvedal, nikdo nehnul brvou, ani nijak nenaznačil, že by je má smrt nějak sebrala. "Tohle je konec?" zašeptala jsem ztěžka, než jsem dopadla na zem.

Pravá ruka - 02. července 2018 00:32

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Odchod Nechali jste psa tam, kde byl. Jeho kňučení nepřestávalo a vám bylo jasné, že se za ním dřív nebo později někdo vydat musí. Dostali jste se zpět do ulic, které trochu "žily". Obyvatel tu pořád bylo pramálo, ale to bylo jen dobře, minimálně pro vás. Čím míň lidí, tím déle někdo bude řešit, odkud vychází to strašlivé kňučení a proč se vy dva tváříte tak "nenápadně". Bylo jedno, kam se rozhodnete podívat. Každý roh tu byl něčím zajímavý. Třeba přes jeden závěs, byť je to nezdvořilé, jste mohli vidět skutečnou podobu čerta. Černého jako uhel se dvěma rohy, které mu vyrůstaly přímo z lebky. Taková masitá obdoba Yl. "Nováčci se rychle dali dohromady," ozval se za vámi hlas. Byl to Yl dobře známý kočičák. Našlapoval skutečně tiše, jeden z kočičích atributů. Oba si vás dlouze změřil pohledem, jako kdyby dobře věděl, co jste dělali. "Já jsem Jimothi," představí se Eizrovi. Je to vlastně i poprvé, co jeho jméno slyší Yl. "Snažíte se tu oba zabydlet, koukám," poněkud se ušklíbne.

Ylaya - 02. července 2018 04:12

soukromá zpráva od Ylaya pro Jimothi Uleví se mi, když se dostaneme z chodeb pryč. Psí štěkot je tu sice pořád trochu slyšet, ale alespoň už jsme na normální ulici. Tady být můžeme. Se zájmem se rozhlížím kolem sebe a zjišťuji, že nevím, kam dřív s očima. Všude je něco, nad čím bych měla žasnout. Málem ale nadskočím, když se nám za zády ozve hlas. V prvním okamžiku mám pocit, že je to ještěr, ale to je jen moje paranoia - je to kocour. Neslyšně se k nám přiblížil a já se nedokážu ubránit dojmu, že přesně ví, co jsme dělali. "Ahoj Jimothi, tohle je Eizr." Představím ho a uvědomím si, že mu stále pevně svírám ruku. Trochu mě to samotnou překvapí a ruku pustím. "Vlastně jsme do Midianu přišli společně. Jen jsme se nahoře na hřbitově rozdělili a teď jsme se znovu našli." Vysvětlím, jak to, že se tu potloukáme spolu. "Jimothi mi tu na začátku pomohl a našel mi pokoj." Vysvětlím Eizrovi, jak to, že kocoura znám.

Eizr - 02. července 2018 08:05

soukromá zpráva od Eizr pro Kočičák Opravdu jsem ho měl opustit. Byl to jen pes, aleYlaya chtěla pryč. Tomu psovi pomůže někdo jiný, nebo ho možná sní to už je nyní jedno. Pro mě je nyní hlavní, že tu mám aspoň jednu známou tvář. Kde je vlastně Jenny? Snad je na ošetřovně, nebo něčem podobném. Bylo by nepříjemné zjistit, že potom všem nakonec umřela. Všude se míchá život. Všude je.mnoho packů. Některé jsou zajímavé a na některé bych rád zapomenu. Prohlížím si to zde a přemýšlím co dál. Otočíme se a div někoho nepraštím svým ocasem. Postava za mnou je podobná kočce. Jelikož mě Ylaya představí, tak mi nezbývá než dodat. "Těší mě." Nechám vše na Ylayle a když zjistím, že ona už má kde nocovat, tak se zaměřím na sebe. "Také by se mi hodilo někde složit hlavu. Nevěděl bys ještě o něčem.."

Pravá ruka - 02. července 2018 21:17

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Jimothi Nad vysvětlením, co tu vlastně děláte, se kočičák jen zasměje. Odhalí při tom celou řadu ostrých zubů, za které by se nemusela stydět kdejaká velká kočkovitá šelma. Pomyslně otřel slzu, která tam nikdy nebyla a zaměřil se na ještěra, který po něm žádal pomoc. "Je tu plno volných pokojů. Zrovna tam, kde jsem "ubytoval"," uvozovky naznačí svými dlouhými prsty, "je ještě jeden volný." Podívá se na Yl pohledem, který říká, že se mu tam zrovna dvakrát nechce a cestu má úplně někam jinam, a že bude lepší, když mu to ukáže, jako nová sousedka, sama. Že by na tom byl Eizr s ubytováním líp než ty, to tvrdit nelze. Uvnitř to vypadalo naprosto stejně, jako ve tvém pokoji. Jedinou vychytávkou byly dveře, ztlučené ze starých prken, které nejspíš dělal předchozí majitel. Kam se poděl, to nikdo neví, ale tohle je jediný odkaz, který tu po něm zůstal. Jinak tu bylo stejné uspořádání "postele", která jako nejspíš ve všech pokojích na této straně, byla vydlabanou dírou v boku, kam se nejspíš uchoval nebožtík.

Ylaya - 02. července 2018 21:36

soukromá zpráva od Ylaya pro Útulný domov Pochopím Jimothiho náznak a usměju se na něj. "Nedělej si starosti, ukážu Eizrovi, kde může složit hlavu." Rozloučím se s kočičákem a zamířím k našim pokojíkům. "Nedělej si moc velké naděje." Varuji ještěra, když ho dovedu k jeho novému domovu. Pokoj není o mnoho jiný, než ten můj. "Páni, ty máš dokonce dveře. To je luxus. Já mám jen kus látky, přes kterou je stejně vidět." Je trochu smutné, že mu závidím takovou věc, jako jsou dveře. Tady dole asi jednomu ke štěstí stačí docela málo. Se založenýma rukama se opřu vedle rámu dveří a rozhlížím se po místnosti. "Já bydlím hned vedle." Je vidět, že jsem ráda, že ho budu mít tak blízko.

Eizr - 02. července 2018 21:50

soukromá zpráva od Eizr pro Bydlení Když zjistím, že hned kousek od Ylayli je volný pokoj, tak mi to vcelku udělá radost, i když stále jsem myšlenkami u psa a Jenny. Nedávám však nic najevo a místo toho se pokouším o úsměv. "Tak to jsem rád." Vzpomenu si na příkopy, kanály a další místa, kde jsem spal. "Myslím, že kdyby jsi věděla, kde jsem všude spal, tak by jsi to neříkala." Místnost je menší, ale aspoň se v ní nemusím krčit. "Pěkné. Tady se mi bude dobře spát. I když to místo na spaní si budu muset trochu zvětšit." Vejdu dovnitř a prohlížím si to zde. Když si vezmu, že ještě nedávno jsem spal u sebe doma na madraci, popijel whisky a četl jsi, tak jsem klesl opravdu hluboko. "To je skvělé. Je ne žádné noční návštěvy." Otočím se na kočičáka. "Jak je to tady s chozením ven. Rostliny tu sice neporostou, ale rád bych od nedaleké řeky přinesl nějaký písek. Dobře se mi na něm spí." "Jinak by mě zajímalo čím se tady platí, co se dá dělat a celkově jak je to zde s obživou."

Pravá ruka - 10. července 2018 22:29

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Odpovědi Kočičák je lehce okouzlen reakcemi, které má Yl. Kdyby býval věděl, že budeš mít takovou radost z obyčejných dveří, určitě by ti spíš představil tento pokoj. Nu což? Stalo se. Už je jednou tlapou na odchodu, když v tom ho zastaví Eizr se svými otázkami. Na patě se otočí zase zpátky, aby nemusel mluvit přes rameno. Chvilku si tě jen zkoumavě prohlíží, jako jestli to myslíš fakt smrtelně vážně, nebo si z něj děláš legraci, ale pak usoudí, že to nejspíš nebude žert a ušklíbne se. "Nejsme tu vězni. Teda, jak se to vezme," podrbe se za uchem. "Denní světlo nám nedělá dobře. Ani vám nebude, až se mezi Noční rasou budete nějakou dobu pohybovat. Je to tak daný. Ale jinak jo, ven klidně běžte. Pravidla znáte." Zamyslí se. "Obchoduje se tu pomocí výměn, oficiální platidlo nemáme. Jestli se chceš uživit, budeš muset chodit na lov, nebo něco pěstovat. A nebo být dobrý v hledání věcí, co se tu lidem hodí. Jinak máš smůlu." Dořekne a aniž by čekal na tvou reakci, otočí se a odejde. Celkově to bylo trochu zvláštní. Zorničky měl tenké jako dvě čárky a vypadalo to, že je lehce nervózní. Možná mu pobyt v Eizrově přítomnosti nedělá nejlépe, nebo má své jiné důvody.

Ylaya - 11. července 2018 00:40

soukromá zpráva od Ylaya pro Útulný domov Sednu si do výklenku, kde má Eizr svoje lůžko a se zájmem si kočičáka vyslechnu. Jsem ale příliš zaujatá prohlídkou pokoje, než abych si všimla, jak se u toho tváří. Když mi konečně dojde, že se xichtí, je už pozdě a kočičák je pryč. "To bylo divný." Brouknu tiše, ale okamžitě to hodím za hlavu. "Docela bych se zašla podívat nahoru. Vím, že jsme tu jen krátce, ale přiznám se, už teď mi život na denním světle chybí. Stačilo by mi projít se po hřbitově. Možná bychom se mohli podívat do dalších krypt a třeba tam najdeme něco užitečného, co by se později dalo směnit." Navrhuji, i když je mi jasné, že žádná sláva to asi nebude. Nějak se ale uživit musíme a ze mě lovec nebude. "Nebo se chceš nejdřív trochu zabydlet? Nemám odejít? Nechceš si odpočinout?" Uvědomím si, jak hloupě zním. Vždyť Eizr sem teprve teď přišel, jistě bude unavený a bude si chtít odpočinout. A já už bych ho zase někam tahala. Jen pro pocit vlastního bezpečí. To je sobecké. Zvednu se a zamířím ke dveřím.

Pravá ruka - 11. července 2018 21:52

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Absolutní konec Světla v sále několikrát mocně zablikala. Ležela jsi vůbec ještě mezi těmi špinavými sedačkami, kde každý lepil vyžvýkané žvýkačky mezi spáry a odpad házel rovnou pod sebe? Tohle bylo na kůži cítit víc jako ledová dlaždice na bosém chodidle, než tuhé zrníčko pop-cornu. A všechny ty osoby? Nikdo se na tebe ani nepodíval. Prostě jsi byla součástí filmu, který se právě nachýlil k samému konci. Jeden kovboj zastřelil toho druhého a šíleně se zasmál. Jeho poslední slova, která k tobě dolehla, před závěrečnými titulky, byla: "Ten nejobyčejnější konec ze všech." Ještě jsi mohla spatřit jeho žluté zuby, které pomalu překryla černočerná tma s jedinými bílými slovy: The End. Jak dlouho létalo jedno neznámé jméno za druhým na tom černém plátně, než se ti opět podařilo otevřít oči a přerušit ten plynulý tok? Den, dva? Týden, měsíc? Možná rok? Ne, tak dlouho ne. I když byla všude tma, tvé oči viděly moc dobře. Bíle vydlaždičkovaná místnost zářila i v té naprosté tmě. Do zad tě pálil odporný chlad kovu, na kterém jsi ležela. Po zběžném ohledání nebylo pochyb o místě, na kterém ses nacházela. Musela být nějaká dost pozdní hodina, a ty jsi v pitevně. Zřejmě tvá smrt ani ostatky nikoho příliš nezajímali, protože na sobě nemáš žádnou jizvu do tvaru X, která by ti napovídala, že se někdo provrtal v tvých orgánech a když nic nenašel, zase je tam vrátil, snad ve správném pořadí a na správná místa. Dvě rány po kulkách byly jako umělé. Místa, kde střely vnikly do kůže byla bledá a odkrvená. Až místa kousek pod nimi zářila fialovozelenou barvou, jako kdyby tě někdo pořádně zbil. Ty rány tam byly, ale nebolely. To nebyl největší problém, nebo snad ano? Ležela jsi nahá na pitevně, kde nikdo nebyl. Otázkou ale skutečně bylo, jestli tě nechávají na pozdější "průzkum", nebo se k tobě po chodbě už někdo řítí, celý žhavý na to, až zase jednou spatří všechny krásy ženského těla. Hlavu máš jako střep a třeští tě, dech nepravidelný a ve stínu za stolem s chirurgickými nástroji tichého pozorovatele.

Eizr - 12. července 2018 21:05

soukromá zpráva od Eizr pro Díra rovná se domov Když se dozvím veškeré informace, tak musím uznat, že jsme na tom vcelku dobře. Musím jen najít něco do čeho ten písek dám, ale jistě se něco najde. "Dobře děkuji." Když odchází, tak mi je jasné, že je to kvůli té značce. Musím jí už nějak zakrýt a to co nejdříve. "Ehmm, víš. Já nemůžu na slunce, zabilo by mě to." Zazubím se. "Tuto svou slabinu jsem objevil krátce po své metamorfóze. Bohužel jsem, ale ještě neobjevil svou schopnost, i když mám menší tušení, co by to mohlo být." Zamyslím se. "Po pravdě jsem už velice dlouho nespal, takže by šlofík neuškodil, ale rád s tebou půjdu ven. Jen, jen poté co zapadne slunce."

Megitsune - 12. července 2018 21:37

soukromá zpráva od Megitsune pro A nový začátek Padala jsem, ne, už jsem ležela. Život vyprchával s posledním výdechem, stejně tak s posledním úderem srdce. Bylo to pomalé, skoro jakoby nekonečné. Film končil společně s mým životem. Nemohla jsem tomu stále uvěřit, i když jsem toho byla součástí. Bylo to, jako bych ležela tam dole a zároveň stála někde tam nahoře a lhostejně sledovala malou holku, co právě opouští tenhle svět. Sledovala jsem a zároveň byla sledována. Viděla jsem, jak umírající tělo malé dívky vypouští poslední zbytky vzduchu z plic a zároveň jsem to byla já, kdo vypouštěl blahodárný kyslík. A pak... pak přišel poslední hltavý nádech, pomalý, trhavý výdech a poslední úder malého svalu schovaného pod trochou kostí, šlach a kůže. Byla tma. Ne... ne ta úplná, neproniknutelná tma, jako když zavřete oči v místnosti bez oken a světla. Ne, kdepak. Byla tma jako v místnosti bez oken, kdy máte oči otevřené a proniká tam tlumené světlo skrze prosklené dveře. Tma. Ne, spíše šero, takové, jako když zapadá slunce. Možná ani to ne. Dívala jsem se. Sledovala. Ale ne, to co jsem čekala. Co jsem vlastně čekala? Vždyť jsem po celý svůj život v nic nevěřila. Co se vlastně děje s lidmi po smrti? Prostě zmizí? Ne, to nejde, už jen z fyzikálního hlediska. Nebo je to opravdu tak, jak říkají křesťané? Člověk má duše, která po zásluze jde do nebe, nebo pekla? Ne, to je taky hovadina. Kde to vlastně jsem? A co jsem? Dlaždičky. Bílé, pokrývající celou místnost. Díky nim místnost jakoby zářila, i přes tmu, která zde panovala. A co mě to studí do zad? Země? Ne, na zemi neležím. Kde to vlastně ležím? Co se vlastně děje? Kde to jsem? A co se stalo? A pak mi to došlo. Chvilku mi tedy trvalo, než jsem si vzpomněla na to slovo. Pitevna, márnice. Ležela jsem na pitevně, na tom odpudivém nerezovém stole, kde se pitvali těla. Byla jsem snad pitvána? Ne, necítím jizvy na těle. Jakto, že cítím? Prsty nahmatám dvě díry po kulkách, dokonce do té na hrudi i zajedu prstem. Nebolí to, ale své prsty cítím. Co se to děje? Kde? Jak? Proč? Zvednu se do sedu, pohlédnu na své nahé tělo. Dírky po kulkách tam jsou, zašité Y (řežou do tvaru Y a ne X) však ne. Zemřela jsem? napadne mne a znovu se podívám na svou obnaženou hruď. Mezi malými prsy se skví malá dírka, okolo zbarvená jako nějaká nehezká modřina, ale přímo v místě vstupu kulky bledá, jakoby bez krve. Znovu si lehnu, dech je přerývavý, nepravidelný, hlava mi třeští jako po noci strávené v baru a v mysli je zmatek, jako když se tornádo prožene silně obydlenou oblastí. A pak ještě ten pocit. Nechutný a vtíravý. Podobný tomu ve stokách. Stoky... opravdu... ale jo, uvěř tomu už. Znovu se zvednu do sedu, přetočím se na zadek, až to jemně zavrže, jak se otáčím na studeném stole, abych z něj shodila nohy dolu. Teprve pak se rozhlédnu, jak to tu vlastně vypadá.

Pravá ruka - 17. července 2018 17:01

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Slunce Jak dlouho to mohlo být, než zapadne slunce a vy budete moci vyjít ven a prozkoumávat? Nikdo tady neměřil čas žádným způsobem, na který jste byli zvyklí, ale tak trochu vám došlo, že většina, ne-li všichni, Noční lidi budou mít naučeno, kdy vstát. Jako lidé, co vstávají s prvními rozbřesky, oni budou v pohotovosti až po posledním paprsku, který zmizí za obzorem. Nezbylo tedy nic jiného, než čekat a hlídat počty lidí na chodbách před vašimi pokoji. Opět se vám naskytl pohled na ta groteskní těla, některá okřídlená, jiná bez končetin s hadími šupinami. Jiná docela k nerozeznání od normálních lidí. A mezi všemi těmi obličeji byl i jeden, který jste důvěrně znali oba dva. Jenny. Ztrácela a znovu se objevovala v houstnoucím davu, který proudil ulicemi městečka, aby se dostal na druhou stranu, nebo o patro níž. To byl taky ukazatel toho, že slunce je při všech čertech pryč a vy můžete v klidu vyjít ven.

Ylaya - 17. července 2018 21:46

soukromá zpráva od Ylaya pro Noc jako den Jsem trochu překvapená, když mi Eizr prozradí, že on na slunce nemůže. Nějakou dobu jsme spolu cestovali, ale myslela jsem si, že v noci se pohybujeme spíš kvůli tomu, aby nás nikdo neviděl, než proto, že by mu slunce ublížilo. Rozloučím se s ním a zamířím do svého vlastního pokojíku, složím hlavu na tvrdý kavalec a pokusím se usnout. Jsem ale příliš rozrušená tím vším, co se děje, než abych dokázala zamhouřit oči. Skrz látku sleduji dění na ulici. Začíná být pěkně rušno, podle toho také usoudím, že už je asi čas vstávat. Celá rozlámaná se zvednu a jdu probudit Eizra. Jak čekám, před jeho dveřmi, než vyleze, rozhlížím se kolem sebe. Mám pocit, že jsem v davu zahlédla Jenny, ale bylo to jen na kratičký okamžik, takže si tím nejsem vůbec jistá. Je to trochu zvláštní. Její zranění byla opravdu ošklivá a nevím, jestli by se dokázala tak rychle zotavit. "Odpočinul sis trochu? Jsi připravený vyrazit?" Zeptám se s úsměvem, když se ještěr konečně ukáže.

Eizr - 17. července 2018 22:31

soukromá zpráva od Eizr pro Jdeme Nemůžu moc spát. Je to zde moc tvrdé a na spánek jsem si v tomto těle ještě pořádně nezvykl. Spíše naopak. Tělo je velké a někde ohebné a někde zase moc ne. Když vstanu, abych se šel podívat na Ylalu. Jsem mile překvapen tím, že ona mezitím stojí již za dveřmi. "Jistě. Snad trefíme tam a zpátky." Vydáme se tedy na cestu na povrch. Nemůžu se již dočkat až tam budu, ale ještě musím vymyslet do čeho dám ten písek. Třeba najdu něco co by šlo použít. Hádám, že mi nikdo nic nepůjčí dokud jde vidět ten cejch.

Pravá ruka - 24. července 2018 17:20

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Povrch Cesta zpět nahoru není nijak těžká. Aniž byste se na tom dohodli, zvolili jste cestu, kterou sem přišla Yl. Byla o něco méně náročnější a nehrozilo, že byste museli procházet úseky chodeb v naprosté tmě, protože poslední pochodeň, kterou si Eizr donesl, tam už určitě někde zhasla. Nebyli jste jediní, kdo měl v plánu jít se podívat na čerství vzduch, i když se většina populace stále zdržovala v chodbách města, kde se cítili bezpečněji. I když se vaši soukmenovci snažili tvářit vlídně, nedůvěra jim barvila obličeje stejně dobře jako čokoláda. Zkrátka a dobře, nebyli jste někdo, koho by už nějaký ten pátek viděli ve městě a měli si s ním co říct. Venku byla relativní tma. Dost silná na to, aby mohl vyjít kdokoliv s citlivějším zrakem. Možná se vám to jen zdálo, ale teď ve tmě, když jste měli relativně klid a nehrozilo, že vás něco sežere, tu zdejší krajina vypadala docela jinak. Pro představu To celé však bylo okolí hřbitova. Pro Eizrův písek se muselo za brány až k místům, kde by se nějaký sehnat dal. Nepamatuje si někdo z vás na jednu výhružku? Nikdo vám do ruky mapu nedal, abyste věděli přesně kam jít. Někde tu má být zdroj vody. Snad se někdo v hloučku zmínil o Midianu jako o nějakém městě na kopci, kde už nikdo nežije. Tak třeba tam? Ale kde to je? Směrů je víc než dost, stačí si vybrat.

Ylaya - 24. července 2018 21:47

soukromá zpráva od Ylaya pro Noční vzduch Projdeme chodbami a dostaneme se zpátky do krypty, kterou jsme do Midianu vstoupili. Trochu popoběhnu abych se rychleji dostala ven a zhluboka se nadechnu chladného nočního vzduchu. Sice jsem pod zemí zatím strávila jen několik hodin, i tak mi ale tohle chybělo. "Nevím, jestli si nebudu muset najít místo někde blíž k povrchu." Otočím se na Eizra. "Tam dole se moc dobře necítím. Ale je možné, že si na to ještě zvyknu." Neměla bych hned dělat ukvapené závěry. Napomenu sama sebe. Tam dole je to pro mě rozhodně bezpečnější. "Víš, kde bychom měli hledat ten písek?" Jsem tu jen proto, abych Eizrovi dělala společnost. Předpokládám, že písek bude někde kolem vody a k té bych se za normálních okolností asi nepřiblížila, teď se ale celkem ráda trochu projdu. Rozhlížím se kolem, ale tohle je přece hřbitov, těžko tady poteče nějaký potok, nebo řeka. Jestli chceme vodu, budeme jí muset hledat někde v údolí. Přemýšlím, jestli si nevzpomenu, jestli jsme nějakou vodu nepřekračovali po cestě sem. Už se chystám vyjít z hřbitovní brány, když mě zamrazí v zádech. Zastavím se uprostřed kroku a přemýšlím. Nepochybuji o tom, že ještěr svou výhrůžku myslel zcela vážně. Ale snad není tak šílený, aby se mi plížil v patách a čekal, až vytáhnu z Midianu paty. Nebo je? Nakonec se uklidním tím, že nejsem sama a Eizr by mi jistě pomohl.

Eizr - 24. července 2018 22:19

soukromá zpráva od Eizr pro Večerní cesta Cesta na povrch, byla snadná a ani ne moc dlouhá. Touhle cestou jsem ještě nešel a tak jsem se nechal vést. Pomalu jsem se tu však zaçínal orientovat, nejspíše výhoda podzemních tvorů. Ostatní se na nás podivně dívali. Především pak na mě. Nočního tvora, který prošel i neprošel příjímáním rituálem. Já se však snažil působit přátelský a neutrálně. "Chápu. Podzemí není pro každého. Pro mě sice je, ale ty v sobě nemáš kus plaza. Tvůj druch by se měl nejčastěji vyskytovat poblíž kostelů, kde se skrývají mezi chrliči." Přemýšlím jestli jsem toho neřekl moc. "Ano vím." Když vyjdeme na horu, tak mě osvěží večerní vánek. Rozhlížím se okolo a prohlížím hřbitov. Je to tu pěkné, klid a mír. To mi dlouho chybělo, když jsem byl, tak dlouho na útěku. Během cesty se mi podařilo najít obrovskou dózu za což jsem měl opravdu velkou radost. Pomalu procházím hřbitovem a čtu si jména na nâhrobcích, především pak datum narození a úmrtí. Vylezu ven ze hřbitova a cítím, že Ylayla není úplně v klidu. "Jsi v pořádku?" Jdu až k menší říčce, která si prohloubila cestu pískovcem. Písek je zde u břehu ode dne ještě teplý a tak si onen krásně jemným písek začnu po hrstech přesipávat do dózy. Během toho mám oči a uši na stopkách a pozoruji Ylaylu.

Ylaya - 25. července 2018 02:10

soukromá zpráva od Ylaya pro Na břehu řeky "Uhmmm...jo, jo, všechno je v pohodě." Nepřesvědčivě se na Eizra usměju a následuji ho k říčce. Dávám si dobrý pozor, abych se k vodě nepřiblížila příliš blízko, jinak ale nabírám písek do dlaní a pomáhám mu ho nasypat do nádoby, kterou si přinesl. Mám chvíli na to, se trochu zamyslet. Eizr má možná pravdu. Skutečně je možné, že se na hřbitově cítím dobře protože jsem tu "mezi svými". Ne, že bych věděla, co přesně to znamená. Ale hřbitov je plný kamenných soch a to je mi tak nějak blízké. Možná bych se mohla poohlédnout po nějaké volné hrobce. Celou dobu jsem nezvykle potichu a neustále se obezřetně rozhlížím.

Pravá ruka - 25. července 2018 20:42

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Naděje Nebylo to jako scéna vystřižená z dalšího filmu? Oživlá zombie, co se plahočí chodbami márnice, v chabém osvětlení, které nad ní divoce bliká, aby to umocnilo atmosféru? Tohle ale nebyl tvůj případ. Tedy, alespoň sis nepřipadala jako nějaká tupá mrtvola, jejíž největším přáním byl rozlezlý mozek nějakého intelektuála. Snad bys pořádně prohlédla všechny nové skulinky na svém těle, kdyby se ten podivný stín v rohu nepohnul a nepromluvil: „Slečno,“ ozval se mužský hlas, „na tohle nemáme čas, musíme si pospíšit.“ Ze stínu vystoupila nepříliš vysoká postava, která ti v té tmě okolo vás připadala extrémně špatně oholená. Postava vyskákala ven z úkrytu a přitiskla se ke dveřím na druhé straně místnosti. Skutečně ti nedává moc prostoru k vyjádření, jako kdyby jednoduše počítal s tím, že ho budeš následovat bez řečí. U zavřených dveří však nezůstane. Lehce je pootevře, aby viděl jako to vypadá na chodbě, načež se jeho obličej setká s pruhem světla, který ti napoví až až. To, co se zprvu zdálo jen jako přehršel vousů kolem dokola na jeho obličeji, teď vlastně vůbec vousy nebyly. Bylo to obnažené svalstvo. Kolem dokola jeho hlavy chyběla kůže, a jen bůh věděl proč. „Za chvíli se vrátí, jdete?“ pobízel tě. Nevysvětlil nic, ale přes to všechno, nebyl ti trochu podobný?

Eizr - 25. července 2018 22:15
	soukromá zpráva od Eizr pro Minulost Když je nádoba plná, tak do písku zabořím ruku a nechám si písek propadat mezerami. "Co se vlastně stalo, když jsme zmizel v podzemí?" Posadïm se. "Když jsem se vrátil, tak tam byla krev. Hlavně Jenny. Co se stalo s ní?" Podívám se jí do očí. "Nemusíme o tom mluvit."

Ylaya - 26. července 2018 03:39

soukromá zpráva od Ylaya pro Na břehu řeky Posadím se vedle Eizra a chvíli váhám s odpovědí. "Ne, to je v pohodě., Měla jsem ti to říct sama od sebe." Usměju se chabě, ještě nějakou chvíli mi ale trvá, než začnu mluvit. "Když jsi odešel, objevil se tam jeden můj...známý. Hodně mi pomohl, zachránil mi život, ale pak jsme se nepohodli. Nedokázala jsem zabít někoho, koho po mě zabít chtěl a tak řekl, že až se příště uvidíme, tak to budu já, koho zabije. Myslela jsem si, že když jsi pryč, tak se rozhodl to s mnou skončit. Jenže on vzal Jenny a mě zavedl do města." Pohledem kloužu kolem, jako kdybych čekala, že ještěra uvidím za nějakým stromem nebo keřem. "Nevím, co se s jenny stalo. Řekl, že se o ní postarají, ale nic o ní nevím." Schválně jsem vynechala tu pasáž, kde se mě můj bratr pokouší ulovit. Eizr nemusí vědět všechno. "Když už jsme u toho, co je tohle?" Ukážu prstem na cejch na jeho hrudi. Já nejsem příliš vnímavá, ale určitě to předtím neměl.

Eizr - 26. července 2018 09:54

soukromá zpráva od Eizr pro Důvěra Je mi jasné, že tu odpověď v sobě nějakou dobu rušila a, že se s tím, asi nikomu nesvěřila. Proto jsem rád, když se chce svěřit mě. "Klid. Nechci tě do ničeho tlačit." Ksakru, tohle jsem už někdy říkal, ale komu? Vyslechnu si ji a pak se lehce zamračím. "Měla jsi mi to říct dřív. Pak bych vás tam nahoře samotné nenechal." Už vím, komu jsem to říkal. Byl to jeden z Nočních lidí, když jsem byl ještě člověk. "Avšak, stalo se. Musíme doufat, že je Jenny v pořádku a, že ti ten týpek neublíží. Jenom. Není trochu podobný ještěru s rohy. Když jsem totiž přišel do města, tak jsem z něj cítil krev Jenny?" Podívám se na cejch. "No u přijímacího rytuálu se nejspíše projevila má lidská odlišnost a tak mi ten otisk zůstal a nezhojil se. Stále hledám něco, čím to zakryjí, i když se na tom asi vykašlu."

Ylaya - 26. července 2018 10:13

soukromá zpráva od Ylaya pro Na břehu řeky Cítím se trochu hloupě, že jsem se mu nesvěřila dřív a zbytečně jsem tak sebe, ale hlavně Jenny ohrozila. Vážně doufám, že je v pořádku. "Já ho potkala ještě před tím, než jsem naskočila do vlaku. Nenapadlo mě, že by se tu objevil." Snažím se vysvětlit. Oči se mi rozšíří, když Eizr ještěra popíše. "To je přesně on. Vzal Jenny do náruče, asi se od ní zamazal." Tedy doufám, že se jen zamazal. Ne, že jí pak někde podříznul krk. I když to vlastně v Midianu nemůže. "Až se vrátíme do města, mohly bychom se jí pokusit najít." Se zájmem hledím na cejch na jeho hrudi. A já jsem si myslela, že jsem u přijímacího rituálu dopadla špatně. Dívám se na Eizra a přemýšlím, co asi ve svém lidském životě provedl tak hrozného. Odvahu se ho zeptat ale nenajdu.

Megitsune - 26. července 2018 19:24

soukromá zpráva od Megitsune pro A kam jdeme? Nejsem mrtvá, jak to? Ani zombie, nemám chuť na mozky. Tak co jsem? Jakto, že jsem mezi živými? Nebo je to nějaký kruh pekla? Opět jsem začala prohlížet své tělo, zkoumat se, hledat co je jinak. A pak se ozval hlas. Překvapeně jsem se ohlédla, trochu jsem zajančila, než mi došlo, co za hlas to bylo. Až moc živě jsem se pokusila zakrýt. "Kam pospíšit?" i můj vlastní hlas mne překvapil. Nečekala jsem, že budu schopná mluvit. Byli to ale jediné slova, co se mi podařilo říci, protože on už někam skákal. Pootevřel dveře, nahlédl za ně a světlo chodby jej osvítí. Když jsem ho viděla zalklo se mi, překvapeně jsem zamrkala. "Ale kam?" zeptala jsem se. I přesto jsem se, oproti svému očekávání, postavila na nohy a chvilku nejistě stála. Znovu jsem si uvědomila, že jsem nahá a skrčeně se zakryla. Něco na sebe, něco na sebe, napadne mne a začnu se po něčem rozhlížet.

Eizr - 27. července 2018 22:25

soukromá zpráva od Eizr pro Ylayla Dívám se jí do očí a snažím se v nich číst, avšak moc mi to nejde. Cítím jen náznak bolesti, nebo spíše trápení což bych spíše odhadl z obličejové grimasy. V tom však promluví a já si uvědomím, že o ní vlastně nic nevím. Vím jen to co mi zatím pověděla a toho moc nebylo. "Klid, minulost nech minulostí. Zaměr se na budoucnost, neboť ta tě teprve čeká a tu máš možnost ovlivnit." Když se ukáže, že ještěr je oním ještěrem, který mě tak dopálil. Ten jehož krev chci cítit na svých zubech. Když si uvědomím, co jsem právě v mysli vyřkl, tak musím přiznat, že divočím. "Doufám, že je v pořádku. Byla v dost bídném stavu." "Zdáš se neklidná. Chceš se snad na něco zeptat?"

Pravá ruka - 29. července 2018 00:05

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Nečekané shledání Muž nevypadal zrovna na to, že by měl náladu ti cokoliv vysvětlovat, ale zřejmě mu došlo, že pokud s ním máš jít bez větších potíží, bude k tomu muset něco říct. Něco, co nebude žádné vysvětlení, ale donutí tě to přemýšlet nad situací, ve které se nacházíš. „Musíme jít pryč, zmizet. Rozumíš? Vždyť ses právě probudila v márnici, chceš tu stát a čekat, jak tě doktoři přivítají s tou obrovskou jizvou přes hrudník? Musíme zmizet do města.“ Podíval se na tebe odměřeným pohledem. Pak na sebe. Znovu na tebe. „Mám jenom tuhle košili,“ ukázal na otřesnou látku potištěnou ananasovým vzorem. Snad to bylo naschvál, ale v celé téhle zatracené místnosti se nenacházel jediný kloudný kus hadru, do kterého by se šlo zabalit. Žádný lékařský plášť, jen nějaká prostěradla. Snad pořád lepší než nic, nebo to chceš risknout bez nich? „Už se vracejí,“ informoval tě hlas u dveří, který rychle zavřel dveře a nasadil výraz, který bys mohla viděl u člověka, který právě celou vahou svého těla dupl na kostičku lega.

Ylaya - 29. července 2018 08:55

soukromá zpráva od Ylaya pro Minulost nezměníš Skoro, jako kdyby mi Eizr četl myšlenky. Uhnu pohledem, jenže pokud se ho mám zeptat, tak teď mám ideální příležitost. "Já nevím...totiž, nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš. Ale...kdo jsi byl, před tímhle vším?" Vysoukám ze sebe nejistě a konečně se zase moje oči střetnou s těmi jeho. Když už takhle vyzvídám, měla bych být také připravená mu na to odpovědět. Něco mi ale říká, že ani jeden z nás není bez viny.

Eizr - 29. července 2018 09:26

soukromá zpráva od Eizr pro Střípky z minulosti Výraz ve tváři a pohyb očí mi prozradí, že tuto otázku opravdu nečekala. Bohužel pak různé pohledem a já pak nemohu již dále číst. Stejně je to vždy jen doměnkové na základě prakse. Tohohle typu otázky jsem se trochu obával. Rozhlédnu se okolo a pokud nikoho neuvidím, tak spustím. "Dá se říct, že jsem provedl řadu věcí, za kterých bych měl skončit v pekle. Za touhou po poznání, jsem překročil hranici, kterou by normální člověk, natož vědec nikdy neměl přesáhnout. Vic bych ti řekl někde v soukromí." Naše pohledy se střetnou a já jsem na chvíli neschopný v ní číst. Když se takhle ptá, tak jistě i ona něco provedla. Ať hodí kamenem ten, jenž je bez viny. "Jenom. Cos v minulosti dělala ty. Vím, že jsi vykrvácela, ale co bylo předtím?"

Ylaya - 29. července 2018 15:13

soukromá zpráva od Ylaya pro Minulost nezměníš Nečekala jsem, že by mi skutečně odpověděl. Když začne mluvit, pověsím se na něj pohledem. Nic konkrétního z něj ale stejně nevypadne. Možná se bojí, aby nás někdo tajně neposlouchal. Dál na něj ale nenaléhám a jen chápavě přikývnu. Možná, že až někde budeme mít jistotu skutečného soukromí, tak se rozmluví. Teď ale nemá cenu snažit se z něj něco páčit. Dle očekávání mi oplatí stejnou mincí. Já ale tak zdrženlivá, co se informací týče, nejsem. "Byla jsem lovec. Zabíjela jsem takové, jako jsme my dva." Řeknu se zcela vážnou tváří. "Umřela jsem právě při jednom takovém lovu. Můj bratr mě pohřbil, ale já se probudila a vyhrabala jsem se z hrobu. Pak mě začal pronásledovat. Nevěděl, že jsem to já, nepoznal mě. A taky by mě zabil, kdyby se tam neobjevil ten ještěr. Jenže po mě chtěl, abych Luca zabila a to já jsem nedokázala. Myslím, že bratr nikdy nepochopí, co se vlastně stalo. Dokonce si myslím, že by mi nevěřil, kdybych mu řekla, kdo jsem. Ale třeba se v něm něco pohne. Třeba pověsí řemeslo na hřebík. Moc bych mu to přála. Tohle celé vnímám jako trest za to, co jsem dělala druhým. A nechci, aby si to taky musel prožít." Na konci už se nedívám na Eizra ale civím někam do tmy před sebe. Luc mi chybí.

Eizr - 30. července 2018 22:18

soukromá zpráva od Eizr pro Vše Poté co si vyslechnu její příběh, si uvědomím, že jsm mohl být vstřícnější, ale moj lidské jméno je moc známé. Budí strach v Nočních lidech, i když se k nim většinou dostane jen zkreslená podoba, toho co se stalo. Jsem vrah, zločinec, manipulátor a především sadista toužící po vědění. Noční lidé byla první věc, o kterou jsem se opravdu začal zabývat. Mučil jsem pro informace. Pitval, obližoval a pozoroval reakce. Byl jsem zrůda. "Myslím, že by jsme se už mohli vrátit, tedy pokud tu něco nechceš ty?"

Megitsune - 30. července 2018 22:57

soukromá zpráva od Megitsune pro A co dál? Prohlížel si mě a to se mi nelíbilo. Tedy, ne, že bych se měla čím chlubit (krom té nevzhledné jizvy), ale prostě mi to nebylo příjemné. Ovšem jeho vyssvětlení mělo cosi do sebe, takže ano, museli jsme zmizet. Někam, kde by mi někdo mohl vysvětlit, co se to sakra děje a jakto, že jsem naživu. "Tohle bude stačit," čapla jsem prostěradlo a obmotala ho kolem sebe jako starořecký háv. Aspoň něco jsem si z hodin dějepisu pamatovala. Pak pronesl něco, co mne trochu popohnalo. "Kudy ven?" zeptala jsem se a čekala na pokyn. Byla jsem rozhodnutá jej následovat, nechtěla jsem vědět, co se stane, kdybych tu zůstala. Nějak není více co psát nu :D

Pravá ruka - 02. srpna 2018 13:30

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Jak se to celé stalo Část první - Megitsune Nad výběrem tvého oděvu se muž ani trochu nepozastavil. Potřebovali jste rychle zmizet, ne lákat pozornost na obnaženost jistých partií a nevzhledné jizvy. Přesto mu po tváři přeběhl úšklebek, který jsi nedokázala přehlédnout. Postavil se za dveře, tak aby když je někdo otevře, nebylo na něj vidět a jeho postavu zakrylo křídlo dveří. Tebe bez většího vysvětlování, a dlouhými kroky, dotáhl na stejnou pozici. Vztyčeným ukazovákem ti pak naznačil, že máš být ticho. Netrvalo to ani tři vteřiny, než se dveře rozlétly. Dovnitř vešel bíle oděný muž, který si sám pro sebe broukal národní hymnu. Byl to již od pohledu takový typ nerda, se kterým by se na škole nejspíš nikdo nebavil, ale každý by od něj kradl domácí úkoly. Alespoň tak přes tlusté brýle a ulízané vlasy působil. Když vešel do místnosti rozsvítil, ale na stůl se nepodíval. Nemohl si tedy všimnout, že už tam dávno neležíš a tedy i začít panikařit. Místo toho přešel k jednomu z umyvadel, aby si mohl umýt ruce. To byla chvíle, které využil tvůj společník. Pomalu se blížil do rytmu hudby, která vycházela z mužova hrdla. Bylo trochu vtipné sledovat, jak se ten malý mužík sápe po zádech toho dlouhána, ale nakonec se mu jej podařilo překvapit, zakrýt mu ústa a svalit na zem. „Na co čekáš? Utíkej!“ Křikne po tobě. Lepší příležitost zřejmě mít nebudete. Muž se v jeho sevření divoce zmítal a rysy tvého společníka akorát nabraly na děsivosti. Chodba byla široká a dobře osvětlená. Ze dveří se ozývalo mužovo pobízení, abys šla dál a zbytečně na něj nečekala. Nebylo tedy o čem dlouho přemýšlet. Když ses vydala chodbou, která byla k tvému štěstí naprosto prázdná, rychle jsi zjistila, že jedinou cestou ven je výtah do patra, a při troše štěstí nějaké otevřené dveře či okno. K tvému zděšení, patro se netěšilo takové liduprázdnosti. Bylo tu hodně lidí v civilním oblečení, nejspíš pacienti, a jen málo těch v bílém. Jistě výhoda, protože by tě žádný doktor nenechal odejít v nemocničním prostěradle kolem ramen. Přesto tu bylo něco, co tě nutilo se všem těm lidem vyhnout. Přitiskla ses ke zdi, spíše instinktivně, jako nějaké divoké zvíře zahnané do kouta. Snad jsi i vyhlížela zpoza rohu a čekala na nejvhodnější příležitost, kdy by se dalo vyrazit k proskleným dveřím na samém konci přelidněné místnosti. „Na co tu čekáš?“ zeptal se tě důvěrný hlas muže, smějící se od ucha k uchu. Čapl tě za ruku a táhl davem ven. Nikdo z lidí se ani neobtěžoval se na vás dva podívat, což bylo jediné štěstí. Jeho obnažená hlava a tvé zmrtvýchvstání tak nepřitáhlo žádnou pozornost. „Jmenuji se Narcisse,“ řekl muž konečně, když jste zastavili daleko za nemocnicí, téměř na samém okraji města. Moc se nezdržoval s nějakými detaily, které by ti snad řekly něco víc o tvé současné situaci. Prostě a jen tě popostrčil a řekl: „Teď musíš pokračovat dál sama. Jdi pořád tímhle směrem, narazíš na říčku. Jdi podél ní a na jejím konci se otoč vlevo. Tam hledej svůj nový domov. Tam hledej Midian.“ Na špičce boty se otočil a pospíchal zpět do nemocnice. Když jsme u toho, co vlastně udělal tomu muži na pitevně? Tvá záchrana tě teď znovu nechala napospas. Měla jsi své instrukce. Den se pomalu chýlil ke konci a za malou chviličku padne noc. Před tebou se rýsoval les. A v něm se zhmotňoval zvuk tekoucí vody... Část druhá - Eizr & Ylaya Byl to důvěrný rozhovor, který nikdo nevyrušil. Bylo tu sice riziko, že se zpoza keře každou chvíli přiřítí ještěr, aby mohl v zápalu naprostého šílenství napadnou Yl, ale nic takového se nestalo. Možná se objevil nepříjemný pocit toho, že vás někdo sleduje, ale to snad nebylo nic hrozného. Byla tma a hodně obyvatel města vyrazilo na lov či sběr, jiní zase do nedalekého města. Mohlo se tak lehce stát, že kolem vaší současné pozice někdo neslyšně prošel a zaslechl něco málo z toho, co jste si povídali. Nikdo však nebyl tak troufalí, aby vás vyrušil přímo. Tedy, jedna osoba se našla, ale do vaší přítomnosti dorazila až když jste se zvedli k odchodu. Rozhodně nevypadala jako někdo, kdo by vám měl způsobit nějaký problém. Mladá žena v otrhaném prostěradle zpod kterého vykukoval nějaký ten steh jizvy, která se skrývala pod ním. Jistě se jí naskytl zajímavější pohled na vysokého ještěra a svým způsobem, jak se někdo zmínil dávno přede mnou, kamenného chrliče.

Eizr - 04. srpna 2018 12:30

soukromá zpráva od Eizr pro Podzemí Poté co se domluvilo jsem se zvedl a s naprostou lehkostí zvednul amforu. Pomalu se kouknu směrem ke hřbitovu a jen tak letmo se rozhlédnu okolo. Je tu krásně. Onen klid a mír mě těší duši, která je sice černá jak uhel, ale i tak dokáže pojmout překrásnou atmosféru tohoto místa. Zakručí mi v břiše a mě dojde, že jsem celkem dlouho nic nepozřel. Budu si muset ještě něco najít, jelikož den bez jídla znamená hlad! A to je ohrožení všech okolo v případě, že zdivočím. Nabídnu Ylayle ruku, aby také mohla vstát. Je to jen pěkné gesto nic víc, tedy, asi. Pomalu jdu ke hřbitovu a prohlížím si okolní prostředí. Nikde nic živého až na občasné mihnutí Nočních lidí. Zítra bych se mohl podívat po pár věcech a zítra večer si tu přichystal past na zajíce. Je to málo masa, ale lepší než nic. Jak se tak koukám, tak si všimnu, že tu roste celkem dost jedlých rostlin. Patřím sice převážně mezi masožravce, ale ani zelenou stravou nepohrdnu, když je hlad.Odložím amforu a začnu sbírat jedlé rostliny a kořínky, které jsou hlavně u některých malých keříků. Poté se zvednu a vše zelené sním. Nechutná to moc vábně, ale musí to vytsačit. Kořínky si zatím nechám na později, abych nějak přežil den. Jsem sice stále unavený, ale na písku usnu jako nic. Vracím se tedy směr do podzemí.

Ylaya - 04. srpna 2018 16:31

soukromá zpráva od Ylaya pro Příchozí Eizr mi pomůže na nohy a já se na něj za to vděčně usměju. Vlastně se mi ulevilo, že jsem se mohla někomu svěřit a on mě navíc nijak nesoudí. Za to jsem mu vděčná. Možná, že se jednoého dne skutečně proměním v kámen, teď se ale cítím krásně lehká. Pozoruji Eizra, jak hledá v okolním podrostu něco k jídlu a uvědomím si, že si nepamatuji, kdy jsem naposledy jedla.O to větší je můj šok, když zjistí, že mě hlad vlastně vůbec netrápí. Rozhlížím se kolem sebe, když zaznamenám pohyb. Podle koryta potoka někdo přicházel. Nejprve mám za to, že jde o někoho z noční rasy, ale ona na to nevypadá. Tedy, působí dost lidsky, mladá žena. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je oblečená v prostěradle, což mi přijde trochu zvláštní. "Eizre..." Zavolám na ještěra, abych ho upozornila na to, že už nejsme sami. Oči při tom ale nespouštím z příchozí.

Eizr - 04. srpna 2018 18:33
	soukromá zpráva od Eizr pro Když zaslechnu Ylailu a s kusem zeleného mezi zuby se na ní otočím. "Co je?" Pak si povšimnu ženy. Mohlo by jít o lovce a nebo.... že by to byla...lidský tip "Neútoč" Odložím amforu a podívám se na nově příchozí.

Megitsune - 04. srpna 2018 19:59

soukromá zpráva od Megitsune pro To kdybych věděla Nechápavě jsem se podívala na muže... tvora, co mne ponoukal k útěku z márnice. Nechápala jsem trochu jeho pohled. Tedy... trvalo mi delší chvilku, než jsem si uvědomila, proč ten pohled nahodil. Můj úbor, jasně. Prostěradlo ve stylu řecka není nejideálnější pro útěk, ale přece se tu nebudu producírovat nahá ne? Sice nemám co předvádět, ale i tak. Když jsem viděla, kam se schoval, uvědomila jsem si, že bych se taky někam měla schovat. Přeci jen, stát uprostřed místnosti není asi nejchytřejší nápad. Docupitala jsem tedy bosky až za jeho záda a sledovala dění. Inu, radši nekomentovat. Snad jen to, že mě nemusel pobízet dvakrát. Vyběhla jsem z márnice, bosé nohy pleskaly o podlahu a ta na oplátku nepříjemně studila. Proběhla jsem chodbou k výtahu, tam byla jak na drátkách a když výtah cinkl a dveře se otevřely, myslela jsem, že se hrůzou sesypu. Zkontrolovala jsem si svůj oděv, hlavně, aby nebyla vidět jizva (a pořád jde trocha vidět) a vyšla jsem z výtahu. Ne jako modelka na molu, ale spíše jako vystrašená kočka. Přitiskla jsem se ke stěně, vyděšeně hleděla na ty zástupy lidí a snažila se s tou stěnou splynout. A pak si přijde on, jako by se nechumelilo a ještě se mě zeptá, na co tu čekám. "Ale... ale..." nestihnu se pomalu ani nadechnout a už mě vleče přímo skrze dav kamsi ven. Dostali jsme se až na okraj města, kde se představil a řekl co dál. Čuměla jsem na něj jak tele na nové vrata a ani se nezmohla na pípnutí a už byl zase pryč. "Eh... Narcisse... říčka... pak doleva... co to kurva?" trochu zablekotám a ještě sleduji směr, kterým zmizel. Nakonec si jen povzdychnu a udělám co mi řekl. Co jiného mi taky zbývá, že? Nešla jsem dlouho a říčku nakonec objevila. "Takže podél až ke konci a pak doleva," zopakovala jsem si a dala se opět do kroku. Do nohou mě už pro změnu nezábla studená podlaha, ale píchalo kamení a šimralo listí. Nejdu moc dlouho, když si všimnu dvou, upřímně řečeno, podivných postav. Obě se na mě podívali a ta mohutnější dokonce řekla, aby ta menší neútočila. Obraně jsem zvedla ruce, prostěradlo se trochu svezlo a odhalilo jedno rameno patologického Y. "Ehm... ahoj?"

Ylaya - 04. srpna 2018 22:31

soukromá zpráva od Ylaya pro Příchozí Eizrovo upozornění je trochu zbytečné, nejsem z těch, co by se krvelačně vrhali do boje. Můj obranný mechanismus je příliš dobrý, než abych se pouštěla do nějakých riskantních akcí. Tahle holka sice vypadá neškodně, ale jeden nikdy neví. Obezřetně jí sleduji. Řekla bych ale, že je z nás vyděšená víc, než mi z ní. "Co tady děláš?" Zeptám se místo pozdravu. Možná trochu nezdvořile. Je to jen předpoklad, ale hádám, že cestu k Midianu si nenajde jen tak někdo. Pokud tu je, má to nějaký význam.

Eizr - 04. srpna 2018 22:37

soukromá zpráva od Eizr pro Přítel? Nebo nepřítel? Pozoruji onu dívku a prohlížím si její oblečení. Moje mužská stránka má nyní chuť to z ní jedním mávnutí ruky stáhnout a kochat se. Naštěstí je tahle stránka až za dalšími třemi, které především utvářejí mou osobnost, takže žádné porno nebude. Místo toho čekám co odpoví. Pokud se ukáže jako lovec a vytáhne od někud zbraň, tak po ní hodím amforu a pak zaútočím. Její obličej mi však říká, že to nebude třeba. Je si nejistá a má jisté obavy. Nejspíše to bude lidský tip Nočního člověka. Myslím, že jsem takové spatřil i v tunelech.

Megitsune - 04. srpna 2018 22:41

soukromá zpráva od Megitsune pro Spíše přítel Žena, podle hlasu, ale divná. Nevypadala jako člověk a tvor vedle ní už vůbec ne. Oba dva mne sledovali obezřetně, jakoby čekali, jestli zaútočím, nebo ne. Jako bych nějak mohla. "Prý mám najít nějakej... nebo nějakou Midian," řeknu trochu nejistě, stále oba tvory sledujíc, silně nejistá a celkem dost vystrašená. Prostěradlo jsem povytáhla, těsněji si jej přitáhla k sobě, skoro jako bych se choulila před zimou.

Ylaya - 05. srpna 2018 09:36

soukromá zpráva od Ylaya pro Příchozí Nakloním hlavu ke straně, když zmíní Midian. Můj odhad byl dobrý, ale stále trochu váhám. Ona působí příliš lidsky na to, aby byla jedna z nás. Pořád může jít o lovce. Sice vstoupit do jámy lvové by byla pro lovce divná taktika, ale co já vím, co skrývá pod tím prostěradlem. Nevím, jestli jí prostě můžeme jen tak vzít do města. Nejistě se podívám na Eizra a hledám u něj oporu.

Eizr - 05. srpna 2018 09:47

soukromá zpráva od Eizr pro Kdo,Co? Zmíňka o Midianu mi jen potvrdí mou domněnku, avšak jsem si stále nejistý. Možná by jsme ji mohli přivést k hlavnímu, ale pokud je to jen člověk, tak by to byl průšvih s velkým P. Už takhle stačí, že musím nosit cejch. Co dalšího by mi přibylo? "Vím, že tohle zní trochu divně, ale... jsi člověk, nebo jedna z nás?" Je to jednoduší než ryskovat a v tomhle se opravdu riskovat nemá.

Megitsune - 05. srpna 2018 10:03

soukromá zpráva od Megitsune pro Ahoj, já jsem Megitsune a jsem... co vlastně? Ženské stvoření na mě hledělo podezřívavě, stejně tak i tvor vedle ní. Nevěděla jsem, co dělat. Otočit se a zdrhnout? Nebo prostě pokračovat dál. I když, v pokračování by mi ti dva asi zabránili. Když se mě pak ten ještěrčí tvor zeptal, co jsem zač, zaraženě jsem se na něj podívala. Co jsem vlastně zač? napadlo mne a chvilku jsem ho tiše sledovala. "Jedna z vás?" zeptala jsem se trochu nechápavě. Co myslel tím jedna z nás? Co jsou oni vlastně zač? A co jsem já?

Ylaya - 05. srpna 2018 10:12

soukromá zpráva od Ylaya pro Příchozí Povzdechnu si, tenhle rozhovor očividně nikam nevede. "Proč jsi sem přišla? A jak víš o Midianu?" Jestli k nám nepatří, nechci být ta, kdo jí vyžvaní, že patříme k noční rase. Možná se prostě jen ztratila. I když podle toho prostěradla bych si spíš tipla, že utekla z nějakého blázince. "Možná bychom jí prostě měli vzít za Lylesbergem." Obrátím se na Eizra. Jistotu byste v tom ale hledali jen těžko. Ani jeden z nás si není v Midianu moc jistý svým místem. Jestli jí vezmeme do města a ukáže se, že k nám nepatří, ani jednomu z nás to nepomůže. Vlastně bych se pak vůbec nedivila tomu, kdyby nás na místě zabili.

Megitsune - 05. srpna 2018 10:34

soukromá zpráva od Megitsune pro Pokec u lesa "Poslal mě tam někdo, kdo se jmenuje Narcisse. Že prý tam se dozvím odpovědi na mé otázky," řeknu jí na rovinu. Proč něco zamlčovat? Sledovala jsem oba dva, spíše vystrašeným, než nedůvěřivým pohledem, zatímco oni mne nedůvěřivým. Nebo mě to tak přišlo. Asi bych lhala, kdybych řekla, že jsem jim viděla na očích, že by se měl radši zbavili, ale cítila jsem to tak. A nebyl to příjemný pocit. Možná ještě méně příjemnější, než ten pocit, po kterém přišla tma a chlad. "Vy víte, kde to je?"

Eizr - 05. srpna 2018 23:11

soukromá zpráva od Eizr pro Ne, neznámá Žena je stále dosti tajemná a to já nesnáším. Dokážu hromadu věcí, ale do hlavy se bohužel nedostanu. Ksakru to by bylo super. Hamm. Už vydím svou vlastní televizní show, kde se lidé pokoušejí přede mnou svou mysl uchránit. Počkat, Co? Já se fakt nedokážu soustředit. Nechápu jak jsem mohl vystudovat. Doufám, že neříkali něco důležitého, protože jsem byl malinko mimo, tentokrát naštěstí ne z hladu. Vrátím se myslí k dívce. Vypadá to, že Noční lidi ani nezná, což je divné, ale zatím bych nic to neřešil. Spíše mě zajímá co tu dělá. Ylayla mi to celkově ulehčí a já čekám na dívku a na její odpověď. Poté co Ylayla zmíní svůj nápad, tak sebe musím napomenout, že jsem to neřekl. "Jako mohli by jsme, ale spíše bych svolal ostatní a teprve poté řešil zda jí tam vzít, nebo ne. Ještě by to dopadlo, jako se mnou a už by byl problém. Ještě horší by bylo, kdyby se ukázalo, že je to člověk. " "Co myslíš, mám je tady přivolat?" Otočím se na neznámou. "A jaké jsou ty otázky? Podle otázek by šlo určit čím je. Pokud to bude něco, jako co je zač a proč má třeba nějakou schopnost, tak je jistě jednou z nás. Vnímám její tvář a oči. Její pocity jsou jasné, především nejistota, ale ta tam je již dlouho. "Co myslíš, víme to?" Otočím se s otázkou na chrličku.

Megitsune - 05. srpna 2018 23:41

soukromá zpráva od Megitsune pro Nebo spíš výslech? Sledovala jsem oba dva tvory, čekala co z nich vypadne, nebo jak se zachovají. Žena promluvila na ještěra, že prý by mě měli za někým vzít. Za kým? Bude mít odpovědi? Řekne mi, co se se mnou děje? On jí na to odpověděl, že by měli někoho svolat. Proč a koho? Otázky, samé otázky, začínala se mi z toho motat hlava. A teď mě tak napadlo, neměla by mi být zima? "No... třeba jakto, že jsem kurva naživu?" ta nejistota a strach mne začínají vytáčet. Všimnu si jejich nechápavých výrazů a s lehkým povzdechem poodkryju prostěradlo, aby byla vidět jizva ve tvaru Y táhnoucí se přes celou hruď i břicho. "Střelili mě. Vím že jsem umřela, ale jsem tu, dýchám a mluvím s vámi." Bylo více otázek, ale tahle mne pálila nejvíce. Mnohem více, než otázka co jsou oni dva vlastně zač, co je zač ten, nebo to Midian, kdo je ten Narcisse a kdo ten Lylesberg. A co je to se mnou? A proč mi vlastně není zima? Otázky, samé otázky a nic víc.

Ylaya - 06. srpna 2018 05:33

soukromá zpráva od Ylaya pro Živá, nebo mrtvá? Trochu se zamračím, když vidím, že bere za lem prostěradla. Skoro jako kdybych čekala nějakou levárnu. Když si ale vyslechnu, co se jí stalo, uleví se mi a na rtech se mi dokonce objeví úsměv. "Tady máme odpověď." Prohodím lehce pobaveně k Eizrovi. Když teď víme, co je zač, tak se mi ulevilo. Udělám k dívce několik váhavých kroků. "Podívej, ber to jako...nové stádium života. Umřela jsi a teď jsi jedna z nás. Mě se to stalo taky. Jsme noční rasa. Jen mě překvapuje, že jsi tak...lidská. Ale na tom asi zase tolik nezáleží. Vezmeme tě do Midianu."

Eizr - 06. srpna 2018 07:13

soukromá zpráva od Eizr pro Nový druh Takže umřela, ale lidská schránka jí zůstala. Pokud je tomu tak, tak se musela pozměnit vnitřní část. Nejspíše se především zpevnila, ale to jistě nebude vše. Znovu mě zaplavý vzpomínka na mé staré já, které by ji již přivázalo ke stolu a zahájilo pitvu. S někým jako ona jsem se setkal již několikrát, ale dnes je poprvé co vidím někoho tak lidského. Možná něco schovává pod ručníkem. Pokývnu Ylayle a oddechu si. Tohle je dost fádní situace a na ty já nikdy nebyl. Proč nemůže jít o mínění jiného. "Dobře, ale pro začátek bych jí zavazal oči, kdyby opravdu byla člověk, aby neznala cestu. Bude to tak bezpečnější."

Megitsune - 06. srpna 2018 13:29

soukromá zpráva od Megitsune pro Ta ještěrka si ze mě dělá srandu? Jakéhosi vysvětlení se mi dostalo od chrličové (jestli se mýlím, tak se omlouvám) ženy. Nové stádium života... Noční rasa. Co je to noční rasa? No, každopádně mi žena řekla více, než kdokoliv doposud. Sice jsem se na jednu otázku odpověď dozvěděla, ale vyvstali další. Více mě ale dostala reakce ještěra. Zavázat mi oči, kdybych byla opravdu člověk? Dělá si ze mě srandu? Kterej člověk by přežil s otevřeným hrudníkem a dírou po kulce v oblasti srdce? "Vážně? Ty asi moc lidí neznáš co? Řekni mi, kterej člověk by přežil tohle," nedá mi to a trochu i vybuchnu. Spolu se slovy naplno odtáhnu prostěradlo, aby viděli jak jizvy po pitvě, tak i ránu po kulce (stále nezacelená). Jasně, s tím i uvidí mou nahou maličkost, ale to mě v současné chvíli fakt netrápí.

Ylaya - 06. srpna 2018 20:15

soukromá zpráva od Ylaya pro Živá, nebo mrtvá? Eizr mi přijde možná až trochu moc obezřetný. O to víc mě pobaví dívčina reakce. Chytím za ruku a stáhnu prostěradlo dolů, aby se tu před námi nemusela odhalovat. I když tím možná trochu ještěra popudím. "Tohle není nutné, já ti věřím. A neboj se, zacelí se to. Když jsem umřela já, tak jsem měla tržné rány po celém těle a v podstatě i rozdrcenou hlavu. Řekla bych, že na to, v jakém jsem byla stavu, vypadám celkem dobře." Pobaveně se usmívám. "Mimochodem, já jsem Ylaya."

Eizr - 06. srpna 2018 22:45

soukromá zpráva od Eizr pro OKI Vypadá to, že jsem dívku poněkud naštval a nevšiml jsem si toho jen díky jejímu zvýšenému tónu, za který by si zasloužila dostat na holou. Dneska opravdu nemám svůj den. zas myslím na něco jiného. Tentokrát na zadky, zajímalo by mě co bude další, třeba budu myslet jak nějaký buzerant na chlapy. FUJ! "V lidech se náhodou vyznám a také vím, že mají tendenci vše přehánět. Znal jsem chlapa co schytal kulku a všem tvrdil, že to byla rána z brokovnice a, že málem přišel o ruku." Když spatřím ránu, tak mi dojde, že ona nepřehání, i když jsem vyděl i horší rány. Sice jsem většinu z nich způsobil já, ale co. Co mě však nejvíce zklame je to, že pod tím není nahá, jak jsem doufal. "Tak tedy pardon. Vypadá to, že máš pravdu Yl. Hold je nezvyk vidět Nočního člověka co by nemohl hrát v hororu. " Poté se představí Yl se rozhodnu být trochu více zdvořilí. "Já jsem Eizr." Popadnu svou amforu a otočím se na Yl. " Tak půjdeme ne, ať si ještě dnes najde něco k noclehu." S tím se vydám směr cesta do hlubiny podzemí.

Megitsune - 07. srpna 2018 12:43

soukromá zpráva od Megitsune pro Představení Chrlička mne zarazila v sundavání prostěradla a potvrdila, že mi věří. Zdálo se, že i ještěr se uklidnil. Opět jsem se zakryla a teď už s menším strachem pozorovala oba dva. "Megitsune," vypadne ze mě dřív, než si stihnu uvědomit, co vlastně říkám. Zatvářím se trochu překvapeně, jak mne napadlo tohle jméno? Řekla jsem ho, jakoby bylo opravdu mé. Ale vždyť se jmenuji jinak... ale jak? "Co je to ten Noční lid, o kterém oba mluvíte?" zeptám se jich a když se Eizr dá do pohybu, vydám se za nimi. Beztak mi nezbývá nic jiného.

Ylaya - 07. srpna 2018 14:33
	soukromá zpráva od Ylaya pro Zpátky do města Usměju se a srovnám krok s Eizrem. "Asi bude jednodušší ti to ukázat, než vysvětlovat." Prohodím přes rameno k...Megitsune. Zvláštní jméno, rozhodnu se říkat jí prostě Meg. Přesto nakonec neodolám a pokračuji. "Většina z nás vypadá jinak, než jak jsme vypadali za živa. A máme různé...schopnosti. Podařilo se ti něco zvláštního?" Vyzvídám zvědavě.

Eizr - 07. srpna 2018 14:34

soukromá zpráva od Eizr pro Vysvětlení Při možnosti vysvětlit co jsou Noční lidé zač. "Noční lidé jsou humanoidní rasa, která je nejspíše stejně stará jako ta lidská. Nejčastěji jsou podobní zvířatům, ale jsou i tací co mohou vypadat jako sochy, nebo třeba jako přízraky a pak tu jsou tací, kteří jsou jako ty. " Nechám chviljovou mezeru, aby to mohl a vstřebat. " Jedná se o druh, který he velice podobný lidem, většinou mají nějaké vady, jako třeba šupiny na rukou. Zdá se, že ty jsi jedna z těch co jsou lidem velice podobní a to víc než dost." Hmm je možné, aby byla poloviční? Jeden člověk a druhý Noční člověk.

Megitsune - 07. srpna 2018 15:24

soukromá zpráva od Megitsune pro Konečně nějaká odpověď Vypadá jinak a se schopnostmi... mám taky nějaké? sleduji Ylayu, zatímco kráčím kousek za nimi. "Hm... zatím nic o čem bych věděla," odpovím na její dotaz ohledně mé schopnosti. Ovšem zajímalo by mne, jestli nějakou mám. A pokud ano, tak jakou. Pak se do vysvětlování přidá i Eizr. Jeho vysvětlení je podrobnější a já si bůh ví proč vzpomenu na jednu otázku, kterou mi včera - Bylo to opravdu včera? - položil Kaz. Kaz, co s ním asi je? napadne mne.

Ylaya - 07. srpna 2018 19:43

soukromá zpráva od Ylaya pro Zpátky do podzemí Jsem ráda, že se slova nakonec ujal Eizr, jeho vysvětlení zní rozhodně lépe, než to moje. Teď už v tichosti kráčím vpřed. Dostaneme se zpátky na zarostlý hřbitov a já automaticky zamířím k otevřené hrobce, kterou jsme se do města dostali prve. Už se chystám vstoupit dovnitř, když si na něco vzpomenu a zastavím se. "Nebude ti vadit, když vás nedoprovodím až za Lylesbergem? Chtěla jsem se podívat, jestli tu nenajdu nějakou volnou hrobku. Tam dole se necítím moc dobře a radši bych si našla bydlení tady, blíž povrchu." Rozhlédnu se kolem sebe. Tady na hřbitově bych měla být v bezpečí, tak se nebojím zůstat sama. "Jen se tu porozhlédnu a pak si vás najdu." Usměju se.

Pravá ruka - 08. srpna 2018 22:30

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Podzemí Přijetí Meg mezi první skupinu Nočních lidí, se kterou se seznámila, byla jistě pozitivní zpráva, ale neznamenala příliš mnoho. I toto vznikající přátelství může být lehce zničeno jediným slovem muže, který v uplynulých dnech přibral mezi své řady hned dva nováčky. Hádejte které. Říká se, že cestu do Midianu má každý ve svém srdci a jen ti, kteří se jej dožadují právem, mohou nahlédnout do jeho nitra a do města vstoupit. Tuhle část na pitevně udělal doktor za Meg, a její jizva je toho jasným důkazem. Měla však lepší vůdce, než byl instinkt. Ylaya i Eizr jsou ve městě jako doma, tak kdo jiný by tě tam měl odvést. Možná se ti nezdá cesta. Hluboký les by možná nebyl nijak podivný. Koneckonců, jedná se přeci o město, které chce být nejspíš uchráněno před lidským zrakem, takže se nebude nejspíš rozkládat na placaté louce, kde na něj každý uvidí i z několika kilometrů. Ne, to opravdu divné nastává, když se dvojice proplétá mezi vstupní brankou na hřbitov. Pohled na hřbitov Snad to Meg připadá jako docela špatný vtip, ale jak vaše kroky pokračují k jedné z krypt, začne si uvědomovat, že to možná myslí skutečně vážně. Yl se odpojuje, a tak je na Eizrovi, aby doprovodil Meg do města a možná ještě dál. Eizr přesně věděl, kam jít, abyste neskončili v nějakém slepém rameni zatuchlé krypty, kterou se nesl odporně nasládlý pach. Třebaže to nebyl puch rozkládajících se těl, byl stejně nesnesitelný. Po několika dlouhých chvílích, které jste strávili v chabě osvětlených chodbách, se vám naskytl pohled na koridor, ve kterém se ozývaly první známky života. Nebyl to vtip. Bájný Midian je město pod hřbitovem. Po pár dalších krocích o tom nemohlo být nejmenších pochyb. Jen málokdo tu vypadal jako Meg, jako člověk, ostatní byla spíše rozličná monstra, o kterých si zapálenci čtou ve fantastických knihách a komiksech od Marvelu. Rozličné tvary i barvy. Skutečně to byla říše monster, která by lidi mezi sebou nejspíš nedokázali přijmout. Každý váš krok byl sledován několika páry očí zvědavců, kteří byli překvapeni, když spatřili další neznámou tvář. Kolem Eizra se automaticky utvářel menší odstup, který vám zajišťoval hladký průchod celými zástupy lidí, kteří na rušné ulici prodávali všechno možné. Trh tu fungoval, ale byl lehce ochuzen o to, na co jsi byla v lidském světě normálně zvyklá. „Vedeš další?“ ozval se hlas zpoza rohu, který Eizr dobře znal. Opět se setkal s TÍM ještěrem, který odnesl Jenny a víckrát se o ní nezmínil. „Ty a ta druhá byste si měli někam dělat poznámky,“ prohodil k druhému ještěrovi. Svůj pohled teď stočil k Meg, kterou si prohlédl od hlavy až k patě: „Zvyšujete nám tu počet obyvatel.“ Ušklíbl se a v očích se mu podivně zajiskřilo.

Eizr - 10. srpna 2018 20:39

Nová Vedu novou do podzemí. Každý krok je pro mě jistý a je mi jedno jestli ve tmě do něčeho narazí. Já vidím dobře a to mi stačí. Pomalu se tak dostáváme na konec cesty. Projdeme kolem obrazců, které mě předtím tak zaujali, ale díky tmě je nyní nejde spatřit. Poté otevřu masivní dveře a vejdu dovnitř. Všichni se mi vyhýbají obloukem. Jak jinak, když jsem Ten s cejchem. Pozornost však přitahuje i ona. Noční lidé lidského tipu nejsou zcela obvyklí. Za tím protivným hlasem se ani neotáčím a jdu dál. Vedu novou do místa, kde proběhl rituál.

Pravá ruka - 10. srpna 2018 20:40

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Samota Oba tvoji společníci zmizeli v kryptě, která vedla přímo do města. Žádné zbytečné obkliky. Zmizeli ve tmě a tys zůstala sama na obrovském hřbitově. Tedy, ne tak úplně sama. Sem a tam se občas mihl stín nějakého obyvatele městečka pod vašima nohama. Nikdo z nich se však nezastavil na kus řeči, aby zjistil, jak se máš nebo jak se ti ve městě líbí. Každý si tu žil vlastním životem a nepotřeboval řešit cizí. Volba místa je na tobě. Obrovské krypty jsou většinou zatěžkány kamennými deskami a nedá se do nich proniknout bez použití síly, kterou by mohl možná předvést tak Eizr. Ty menší, pokud v nich už někdo nežije, jsou zase prázdné a postavené v úhlu, kde na ně dokonale praží sluníčko, neboť v jejich okolí není jediného stínu. Třeba menší procházka odhalí další taje hřbitova.

Ylaya - 10. srpna 2018 21:00

soukromá zpráva od Ylaya pro Osamocena na hřbitově Chvíli se ještě dívám na kryptu, ve které Eizr a Meg zmizeli, než vyrazím hledat svůj nový domov. Zprvu se jen tak bezcílně potloukám kolem a rozhlížím se. Musím myslet na dívku, kterou jsme našli. Nemůžu se ubránit pocitu žárlivosti. Je tak lidská, tak krásná..a já? Je ze mě monstrum, které nepoznal ani můj vlastní bratr. Ona se Eizrovi určitě líbí víc, než já. Nakonec ale tyhle hořké myšlenky hodím za hlavu. Teď mám jiné věci na práci. A pokud jsem nechtěla, aby se s ní Eizr seznamoval, neměla jsem je nechávat samotné. Vydám se do odlehlejší části hřbitova. Rozhlížím se a hledám nějakou menší kryptu, nejlépe schovanou mezi stromy, nebo zastrčenou stranou.

Pravá ruka - 12. srpna 2018 23:21

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Jaká to náhoda To, co zprvu vypadalo jako neúspěch, se docela obrátilo. Ano, přední část hřbitova byla "obsazená" a horšilo se to čím blíž byla krypta k té, co vedla do města. Okraje hřbitova sice nebyly tak natřískané Nočním lidem, no stejně tu bylo rušno. Nejspíš se není čemu divit, když sem přišli, o městu v podzemí nemohla být ani řeč. Obsadila se každá volná krypta, opomeneme-li nebožtíky, a začal boj o přežití. Dřív to ani nebyl Midian. Neslyšela jsi o tom? Midian je město na kopci, kousek od tohoto hřbitova. Pojmenování toho podzemního města je spíše jen formalita. „Vás jsem tu ještě neviděl,“ ozvalo se z houští, ze kterého se vyřítil udýchaný muž. Že šlo o jednoho z Nočních lidí nemohlo být vůbec pochyb. Kolem dokola jeho obličeje byla natržená kůže, která odhalovala, co se skrývá pod touto lidskou slupkou - šupiny. „Pffíha... ale je to sem docela dálka, nemám pravdu?“ Otřepe ze své šílené košile (s motivy ananasů, typická kýčovitá košile nějakého turisty u moře) listí a zaschlé bláto. Nejspíš mu nedělalo problém se přivítat s nováčkem, takže když si přiložil ruku k čelu, což vypadalo jako kdyby salutoval, a představil se pod jménem Narcisse, očekával něco podobného i od tebe.

Ylaya - 13. srpna 2018 05:37

soukromá zpráva od Ylaya pro Hledání domova Na začátku jsem si moc velké naděje nedělala, ale jak se dostávám do okrajových částí hřbitova, moje naděje sílí. Tady už zdaleka není tolik nočních. Tady by se i mohlo líbit. Chápu ale, proč většina chce být blízko vchodu do města. I já bych se možná cítila lépe, kdybych mohla v případě potřeby prostě utéct do podzemí. Kdyby se snad na hřbitově objevil někdo nezvaný. Trochu sebou trhnu, když se ozve zašustění, ale když spatřím muže v barevné košili, i když nyní už notně umazané, neubráním se úsměvu. "Máte pravdu, jsem tady...nová. Hledám si bydlení." Vysvětlím mu, proč se tady tak poflakuji. Narciss? Zní mi to povědomě, ale nějak si nemůžu vybavit, odkud jméno znám. Potěšilo mě, že jsem narazila na přátelského tvora, který je dokonce ochotný se se mnou bavit. "Moc mě těší, já jsem Ylaya. Nemohl byste mi pomoci najít nějakou volnou kryptu?"

Pravá ruka - 16. srpna 2018 21:42

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Domov Muž na tebe trochu zmateně pohlédne. Však dobře věděl, jak lehce se dá sehnat bydlení uvnitř města, tak proč se potloukáš venku po hřbitově a hledáš nějaký kout zrovna tady? "Kryptu?" zopakuje si spíš sám pro sebe, jako kdyby ti špatně rozuměl a chtěl mít jistotu, že ses ptala zrovna na tohle. Otočí se kolem dokola, pak pokrčí rameny a nahodí výraz, který tě upozorňuje na to, že o něčem ví, ale není to nic jistého. Nemá potřebu říkat cokoliv dalšího. Pouze pohodí hlavou do míst, kde se podle něj měla nacházet volná krypta. "Než zase odprejsknu, neviděla jsi tady holku? Pobíhá v prostěradle. Doufal jsem, že se dostane k řece, ale tam jsem nikoho nenašel," teď jsi to ty, kdo by měl oplatit laskavost informacemi. K tvému zjištění, v místech, kam ukázal, se skutečně nacházela krypta, která jako jediná měla pootevřené víko. Ne moc. Jen tak, aby dovnitř mohl proniknout slabý pruh posledního slunečního svitu (tvých 99%). Bohužel, skulina nebyla tak velká, aby ses jí dokázala protlačit dovnitř a víko bylo moc těžké na to, abys jej odtlačila sama. Přesto jsi mohla vidět, že je kobka docela prázdná a chladná. Skutečně z ní šel podivně chladný vzduch.

Ylaya - 16. srpna 2018 21:54

soukromá zpráva od Ylaya pro Domov Zatetelím se radostí, když muž naznačí, že by tu přeci jen něco mohlo být. Jeho nechápavé pohledy přejdu mlčením, nemusím mu nic vysvětlovat. "Takže opravdu patří k nám. Nebyla jsem si jistá, když vypadá tak lidsky. A jo, viděla jsem jí. Kamarád jí vzal dolů do města. Když si pospíšíš, tak je ještě doženeš." Teď jsem to já, kdo pokyne hlavou ke kryptě, kde se skrývá vchod do podzemí. Rozloučím se s mužem a spěchám do míst, kam mi ukázal směr. K mé radosti tady skutečně krypta je. dokonce je pootevřená a z jejích hlubin vane chladný vzduch. Chlad mi nijak nevadí ale brzy zjistím, že víko je příliš těžké, než abych ho dokázala sama odtlačit. Dám tomu ještě několik pokusů, než to vzdám a posadím se na kamennou desku. Odpočívám a přemýšlím. "Haló? Je tady někdo? Potřebovala bych pomoc." Zkusím neadresně zavolat. Nepochybuji o tom, že i když je nevidím, na hřbitově teď bude spousta nočních lidí a třeba se některý uvolí mi pomoci víko odstrčit.

Pravá ruka - 16. srpna 2018 22:11

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Krypta Zprvu na tvé volání nikdo neodpověděl. Tma rychle převzala kontrolu nad poslední snahou slunce cokoliv osvětlit. S absolutní temnotou se z města vynořilo víc lidí. Takových, kteří vyráželi na lov, či jen prostě chtěli chvíli pobýt na čerstvém vzduchu. Taky se vynořila tvoje spása. Pokud se tomu tak dá říkat. "Ve městě se ti nelíbí, lovkyně? Máš snad výčitky? Pronásleduje tě minulost?" rozezní se v tvé blízkosti známý hlas. Ne, tenhle nepatří Jimothimu, tenhle je ještěra! "A ještě k tomu všemu máš špatný vkus. Tahle je po starém Samovi," ukáže palcem na kryptu, kterou se snažíš otevřít. "Je tu plno jiných strašidelných míst, ale tohle bych si fakt vybral až jako poslední." Pohledem si tě změří od hlavy až k patě: "Hm, vlastně pro tebe je to perfektní, lovkyně." Zapře se o jednu stanu silného kamene a posune jím tak, abys mohla prolézt dovnitř.

Ylaya - 16. srpna 2018 22:26

soukromá zpráva od Ylaya pro Krypta Doufala jsem v nějakou pomoc, ale rozhodně jsem nečekala, že se objeví právě ještěr. Trochu sebou cuknu, když zaslechnu jeho hlas. Ale jsem na hřbitově, tady bych před ním snad měla být v bezpečí. "Zatím to vypadá, že mě pronásleduješ hlavně ty." Zabručím a poukazuji tím na fakt, že nikdy není příliš daleko. Ještě chvíli a budu z něj mít osypky. "Není to moje vina, prostě se tady na hřbitově cítím lépe, než dole ve městě. Navíc, slunce mi nevadí, tak proč nebýt blíž čerstvému vzduchu." Jeho informace mě trochu znejistí. Dívám se na starý strom, který pro mě odstrčil ale dolů do krypty se příliš nehrnu. "Kdo byl starý Sam? A co je na té kryptě špatného?" Moje radost z toho, že jsem našla hezký domov, se rychle rozplývá. Ne, že bych snad věřila na duchy, ale ve strašidelné kryptě rozhodně bydlet nechci. Nečekám ale, že by se ještěr přetrhnul a ukázal mi nějakou "útulnější" kryptu. Nakonec seskočím na zem a proklouznu vzniklou dírou dovnitř.

Megitsune - 18. srpna 2018 08:30

soukromá zpráva od Megitsune pro Podzemí Následovala jsem Eizra, zatímco Ylaya se od nás na hřbitově odpojila. Ono, zní to strašně jednoduše, že jsem ho následovala, ale zas tak jednoduché to nebylo. Tedy... rozhlížela jsem se, zastavovala se a možná i cítila něco jako strach, když jsme vešli na hřbitov a pak do jakési kobky. Nejdříve jsem si říkala, že mě podvedli a chtějí mě odvést jenom někam, kde se mne v klidu a tichu zbaví, ale když jsme postupovali dál chodbou, začínal se strach přetavovat do zvědavosti. Začali se objevovat tvorové, které bych si nedovedla ani představit. Všichni mne sledovali, nebo tak mi to alespoň přišlo. Ihned jsem pochopila, co tím Eizr a Ylaya mysleli, že nevypadám jako jeden z nich. Tvorové různých rozměrů, tvarů a podob. Opravdu jsem mezi ně nezapadala. Pokračovali jsme dál, když se k nám přitočil nějaký "ještěr". Promluvil na Eizra a já na jeho záda vrhla trochu nechápavý pohled. Jenže ten dotěrného ještěra ignoroval a šel prostě dál. Jen jsem pokrčila rameny a následovala svého průvodce, i když pak ještěr evidentně promluvil na mne.

Pravá ruka - 30. srpna 2018 22:34

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Legenda Viděla jsi, jak mu po tváři přeběhl znatelný úsměv, když jsi zmínila slunce. On věděl své, a všichni ti lidé, kteří vycházeli za tmy to věděli také. "To je jen otázkou času," prohodil bez větších emocí. Věřil tomu, že ti někdo musel vysvětlit, jak je to se sluncem a Noční rasou. Neříká se jim, tedy vám, "noční" jen tak pro nic za nic, že? Prohlédne se své dlouhé drápy, jako kdyby chtěl naznačit, že si je snad při otevírání krypty polámal. Pak jen vzdychne. "Starý Sam byl poloviční člověk. Zakázané dílo. Víš, co tím myslím?" zeptal se tě, ale na odpověď rozhodně nečekal. "Byl potomek člověka a Nočního. Něco takového je zakázané. I když se o tom nemluví. Sam se z toho zbláznil. Neunesl pohled na sebe samého. Proto si tady našel kryptu," palcem poklepal na kámen, "kde ještě víc zešílel. Nakonec v ní spáchal sebevraždu. Nikdo v ní nechce bydlet, protože má ze Samova ducha strach. Ale jak jsem řekl, pro tebe je jako stvořená. Jen se podívej sama," s těmito slovy tě popadl za ramena a strčil do tmavé kobky. Okamžitě za tebou zavalil kamenné víko, takže nebylo možné, dostat se ven stejnou cestou, kterou jsi sem vlezla. "Vzdej to, nikdy nebudeš jako MY!" křičel na tebe zvenčí hlas. "Má pravdu," ozvalo se odněkud za tebou. V kobce je skutečně tma a ačkoliv je venku už také relativní temnota, rozhodně se nemůže rovnat s touto absolutní nicotou. Páchne tu zatuchlina a rozhodně to nevypadá, že by tu bylo víc otvorů než ten, u kterého stojí ještěr.

Ylaya - 30. srpna 2018 23:05

soukromá zpráva od Ylaya pro Starý Sam Není to poprvé, co mi někdo naznačuje, že moje imunita vůči slunci nebude věčná. Dokud ale budu moci, chtěla bych být tady nahoře. To ale ještěrovi neříkám, může mu to být jedno. Sleduji, jak odsouvá těžký kámen a vyslechnu si při tom "strašidelnou" historku o šíleném poločlověku, který se tu zabil. I když mi přijde hloupá představa, že se někdo bojí ducha, do temné krypty se mi najednou zas až tolik vstupovat nechce. V tomhle ohledu ale rozhodnutí nakonec není na mě. Ještěr mě totiž popadne a strčí mě do temné díry, než se naděju, tak kámen opět zapadne na své místo. Po zádech mi přeběhne mráz a nemá to nic společného s chladem. "ty parchante!" Vykřiknu a zlostně udeřím pěstmi do kamene, který mi nyní brání z krypty odejít. Mám dojem, že situace by snad už ani nemohla být horší, jenže v tom se v temnotě za mými zády ozve hlas. Málem nadskočím a prudce se otočím, očima propátrávám temné kouty, ale zrak si ještě nepřivykl temnotě, která tady dole panuje. "Je tady někdo?" Zeptám se a jen silou vůle se mi podaří, že můj hlas nezní roztřeseně. Já přece té historce o duchovi nevěřím. Přesvědčuji sama sebe, když postupuji hlouběji do temnoty. Co bych teď dala za to, aby tu se mnou byl Eizr.

Pravá ruka - 03. září 2018 02:43

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rituál Ještěr si jen odfrkl, ale neměl se k tomu, aby vás dohnal a vyřídil si to s vámi. Buď mu to prostě bylo jedno, nebo měl důležitější věci na práci, soudě podle toho, že mířil ven. Eizr se nepotřeboval zdlouhavě zdržovat v chodbách. Dobře věděl, kam jde a kolik toho ještě zbývá projít, než dosáhnete cíle. Vlastně by se to dalo nazvat menší náhodou, když se kolem vás mihl obrovský stín, ze kterého vystoupila tvář, která si prohlídla nejprve Eizra a potom Meg. Muž se jen tajemně usmál. Nepotřeboval se hloupě ptát na to, odkud přichází tahle zbloudilá duše. Koneckonců, v posledních dnech tu bývá nějak moc rušno a přibývá moc nových duší. Některým je přáno... některým ne. "Můžeš jít," kývne na Eizra, který má na výběr - zůstat či odejít. "Nás čeká rituál, který může dopadnout všelijak." Pohled zaměří na Eizrův cejch. Udělá několik kroků vpřed, aby mohl Meg vzít lehce za rameno a postrčit ji směrem ke komoře, ze které vycházel nepřirozený chlad. "Já se jmenuji Lylesberg," představil se ti, zatímco tě postrkoval vpřed do místnosti. Kolem dokola stál zástup bytostí, které byly snad ještě více podivnější než ty v ulicích podzemního města. Uprostřed místnosti pak stála nádoba s průzračnou vodou. "Jestliže přicházíš s čistými úmysly," pravil Lylesberg, který se postavil do čela této menší sešlosti, "pak se nemáš čeho obávat."

Eizr - 04. září 2018 20:40

soukromá zpráva od Eizr pro Mě se to netýká Poté co jsme prošli kolem toho komora jsem nezahálel a šel dál. Cestu jsem si dobře pamatoval. Nejen, že mě tu před chvílí vedli, ale také se ukázalo, že mám v podzemí dobrý orientační smysl. Je to skoro jako náhoda, když po cestě narazíme na Lylesberga, nebo jak se jmenuje. Na tak divné jméno, že jako dítě ho museli šikanovat Když na to dojde. Tak jen dám amforu po jednu ruku. Druhou si dám na místo srdce a lehce se ukloním. Mě tam není zapotřebí. Prostě se seberu a dojdu k sobě. Přemýšlím, že bych zrušil ono místo na ležení, srovnal ho se zemí a poté co bych odnesl kameny jej zasypal a zítra došel pro další a časem si tu udělal něco jako postel. Kouknu se na své drápy a na kámen. Pokud to nepůjde, tak se hold vyspím ještě na kameni a zítra budu hledat krumpáč na zapůjčení, nebo někoho kdo umí hrabat.

Pravá ruka - 07. září 2018 20:58

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Krypta Na tvou otázku nikdo neodpoví. Slyšíš, jak se venku ještěr směje tvé bezmoci. Určitě tam bude stát tak dlouho, dokud to nevzdáš a on tě nakonec z tvého vězení nepropustí. Můžeš se po kryptě projít. Stěny jsou vlhké a na dotek nepříjemné. Strop je sice vysoký, ale s jistotou víš, že takový Eizr se svojí výškou by tu měl problémy. A v té neskonalé temnotě tě cosi chytí za ruku a pošťouchne víc do středu kobky. Ke tvému velkému zjištění, není tam pevná půda, která by zabránila tvému pádu. Díra v zemi, dobře zamaskovaná. Je to otázka několika málo vteřin, než dopadneš zase na zem. Nic strašného. Předchozí majitel chtěl být nejspíš s Midianem pořád v kontaktu, a tak pod kryptou udělal menší tunel. Otázkou však zůstávalo, kdo tě sem strčil. "Žiješ?" ozval se ještěrův hlas ze shora. Najednou mu to nepřipadalo jako legrace, když věděl, že tě pád mohl zabít. Porušil by tím midianské pravidlo a to nechtěl. Zřejmě. Nahoru by ses musela vyškrábat, ani s nataženými pažemi nedokážeš nahmatat podlahu krypty. Ledaže by tě ještěr vytáhl. V druhém případě vede tunel stále hlouběji pod hřbitov.

Ylaya - 07. září 2018 21:10

soukromá zpráva od Ylaya pro Krypta Ticho. Jen zvenčí ke mě doléhá poťouchlý chechot ještěra. Udělám několik váhavých kroků, konečky prstů se dotýkám vlhké stěny. Je tu tma a já skoro nic nevidím, řekla bych ale, že tu skutečně nikdo není. Ale ten hlas? Určitě si se mnou jen hrálo moje podvědomí. Vymyslela jsem si to. Duchové přeci neexistují! Už teď je mi ale jasné, že tohle místo se mým novým domovem nestane. Kdepak, já se vrátím hezky pod zem, do Midianu a budu vděčná, že hned kousek ode mne spí Eizr. Alespoň to si říkám, když tápu ve tmě. Náhle však pocítím dotyk na ruce, a v další chvíli letím vzduchem. Hlasitě vykřiknu. Dopadnu na zem, do nějaké díry, kterou jsem musela přes tmu přehlédnout, nebo byla maskovaná. Rychle zvednu hlavu, abych se podívala nahoru, odkud jsem sletěla, nikoho ale nevidím. Přesto jsem si naprosto jistá tím, že mě někdo strčil. Ještěrův hlas, tlumený kamenem trochu znejistěl. Mám chuť začít volat o pomoc, je mi totiž jasné, že sama se z díry nikdy nedostanu. Jenže moje hrdost nakonec zvítězí. Pokud odsud vede jiná cesta, tak to zkusím. Zhluboka se nadechnu a vydám se tunelem. Stále se ale ohlížím. Z tohohle místa skutečně nemám dobrý pocit. Možná, že na té povídačce o Starém Samovi něco bude.

Eizr - 14. září 2018 07:24

soukromá zpráva od Eizr pro Mě se to netýká Poté co jsme prošli kolem toho komora jsem nezahálel a šel dál. Cestu jsem si dobře pamatoval. Nejen, že mě tu před chvílí vedli, ale také se ukázalo, že mám v podzemí dobrý orientační smysl. Je to skoro jako náhoda, když po cestě narazíme na Lylesberga, nebo jak se jmenuje. Na tak divné jméno, že jako dítě ho museli šikanovat  Když na to dojde. Tak jen dám amforu po jednu ruku. Druhou si dám na místo srdce a lehce se ukloním. Mě tam není zapotřebí. Prostě se seberu a dojdu k sobě. Přemýšlím, že bych zrušil ono místo na ležení, srovnal ho se zemí a poté co bych odnesl kameny jej zasypal a zítra došel pro další a časem si tu udělal něco jako postel. Kouknu se na své drápy a na kámen. Pokud to nepůjde, tak se hold vyspím ještě na kameni a zítra budu hledat krumpáč na zapůjčení, nebo někoho kdo umí hrabat

Megitsune - 15. září 2018 21:38

soukromá zpráva od Megitsune pro Rituál Dál jsem tiše následovala svého průvodce, dokud jsme nenarazili na nějaký stín, či spíše muže. Kývne na Eizra, že může jít, zatímco se dívá na mne. Nějak jsem tušila, že to bude asi ten, za kterým mne vedl a k mému údivu, neměla jsem strach. Ten jsem vlastně necítila už od chvíle, co jsem se dala do řeči s těmi dvěma. Eizr nás opustil a muž, Lylesberg, jak se představil, mne vezme za rameno a postrčí k nějaké chladné komoře. "Megi... Megitsune," odpovím mu na jeho představení, stále udivená tím, jak mi toto jméno přijde přirozené. Pak si uvědomím, že si nejsem schopná vzpomenout na své původní jméno. To mě trochu vyděsí. Dotlačil mne do jakési místnosti, cestou, jež byla lemována různými tvory různých velikostí i tvarů. Neustávala jsem žasnout. Došli jsme až do středu místnosti, zastavili jsme před jakousi nádobou. Pohlédla jsem do ní, pak na Lylesberga. Nasucho jsem polkla, na jeho slova jsem ale jen přikývla a s menším nádechem, který mi měl dodat odvahu (ono smělé "Tak do toho"), jsem nádobu vzala do rukou a s lehkým zaváháním se napila.

Pravá ruka - 16. září 2018 22:06

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Cesta odsud skutečně vede. Není nejpříjemnější. Je úzká, nemůžeš pořádně zvednou hlavu, místy se musíš plazit, je v naprosté tmě a občas se ti podaří vychytat starou pavučinu. Nachází se zde i podpůrné trámy, které k velikosti tunelu, nejsou pro tvou současnou polohu moc vítanými. Někdo ale tušil, že bude lepší, když se mu strop z hlíny nezřítí na hlavu, když tudy bude prolézat, nebo procházet. Noční lid byl všemožných velikostí. Trvalo to nějakou dobu, než se ti podařilo doplazit se k matnému zdroji světla. Zprvu to vypadalo jako našedlá mlha, která i v naprosté tmě byla zřetelně vidět. Později ti došlo, že se nejedná tak úplně o mlhu, ale o chladný obláček, který tebou projede jako nůž máslem. Půda, po které ses drápala vpřed, je odporně chladná a zmrzlá. "Co tu sakra děláš?" ozval se hlas přímo za tvými zády. Otočení jde jen velmi obtížně, ale hned je ti jasné, že tě ještěr rozhodně nepronásledoval až sem. Vlastně není ani úplné, můžeš tak otočit hlavu, ne tělo. Tvůj nový společník se ještěrce vůbec nepodobá. Dokonce nevypadá jako duch z té jeho hloupé legendy. Tedy alespoň ne tak, jak sis ho představila. Tenhle tvor je o poznání menší než ty. Nejspíš i stojí za vybudováním zdejšího tunelu, takže přesně ví, kam jaké cestičky zahýbají a kam se plazit, aby se to dalo považovat za cestu ven. "K velkému Křtiteli se nikdo nesmí přiblížit!" křikne. Neříkal Lylesberg něco o Křiteli? Tvor před tebou vypadá celkem směšně. Díky relativně malé velikosti a rozčileného výrazu se podobá trochu dítěti, které nedostalo žádnou sladkost. Rozhodně je však odhodlaný se bít, pokud se tvé úmysly prokážou jako něco špatného. Díky stísněnému prostoru je pro tebe i nemožné se úplně otočit, takže pokračovat směrem, kterým jsi přišla, je prakticky nemožné.

Ylaya - 16. září 2018 22:24

soukromá zpráva od Ylaya pro Zakázaný Křtitel Chodba mi přijde stále menší a menší. Chvílemi zachytávám svými rohy o strop a místy se musím dokonce plazit. Chodba rozhodně není stavěná pro někoho mojí velikosti. Po nějaké chvíli si začnu zoufat, jenže ani nevím, jestli bych byla schopna se vrátit zpátky, nebo se vůbec v chodbě otočit. Konečně se dostanu ke zdroji "světla", tělem mi v tu chvíli ale projede děsivý chlad. Okamžitě se mi vybaví chodba pokrytá ledem a kňučící pes. Když se ozve hlas, tak skoro nadskočím. Tedy, nadskočila bych zcela určitě, jen tady na to prostě není místo. Pokusím se otočit za hlasem, ale jsem ráda, že dokážu alespoň natočit hlavu abych na skrčka viděla. Vypadá opravdu naštvaně a mě se v té chvíli v hlavě rozezní varovný signál. O Křtiteli Lylesberg určitě mluvil. Na tváři se mi objeví vyloženě nešťastný výraz. "Já za ním ale nechci jít, jen se odsud chci dostat. Ještěr mě zavřel v kryptě starého Sama a tohle byla jediná cesta, jak se dostat ven." Doufám, že když mu nějak logicky vysvětlím tuhle nešťastnou situaci, že mi pomůže se odsud dostat. Možná jsem ale nakonec měla skousnout svojí hrdost a poprosit ještěra, aby mi z krypty pomohl ven.

Pravá ruka - 18. září 2018 18:36

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Proroctví Mužík si tě chvilku zvědavě prohlíží. Zřejmě se snaží ujistit sám sebe, že na tobě opravdu není nic nebezpečného a to, co říkáš je vlastně pravda. Nevidíš to sice moc zřetelně, ale otočí se a ruce na jeho krku vcelku rychle tvoří nový tunel. Netrvá to dlouho a jeho hadovité tělo zmizí ve vrstvách vyhrabané hlíny. Může to vypadat jako kdyby tě tam dočista nechal, ale přeci tě nechce pustit dál, ne? Slyšíš dunění a chrochtání v tvé blízkosti. Je ti jasné, že se ti muž snaží vytvořit dostatek prostoru, aby ses mohla otočit a pokračovat směrem, kterým jsi přišla. Než se tak však stalo, přeběhl ti mráz po zádech. Jako kdyby tě objaly dvě chladné ruce a přitáhly si tě blíž. Nevěř muži, který je nositelem znamení, zašeptá ti ten stejný chlad, který tě drží, do ucha. "Už se můžeš otočit. Za Křtitelem nesmí nikdo, vrať se zpátky na hřbitov," pronese muž a tiše dodá: "Bude to tak pro tebe bezpečnější. Pro nás všechny." V případě, že se skutečně dostaneš na začátek své cesty. Bez cizí pomoci se nahoru nedostaneš. Muž zalezl do tunelu hned, co ses dala do pohybu a ještěr nahoře už nečeká. Přesto můžeš vidět svit hvězd, což znamená, že ti kryptu nechal otevřenou.

Pravá ruka - 18. září 2018 18:42

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Bohužel pro tebe, tvé drápy na kameni sice zanechávají menší značky, no rozhodně to není něco, co by jej mělo dočista zničit. Určitě se o to už někdo před tebou pokoušel, ale po neúspěchu se rozhodl najít jiný nocleh. Ostatně, noc teprve začala. Bude trvat nějakou chvíli než se dokončí rituál na zasvěcení další noční duše. Třeba pak nebudeš jediný, kdo nosí na své kůži cejch. "Nelíbí se ti postel?" ozve se dobře známý hlas. Na rozdíl od kočičáka je tenhle vcelku vítaný. Naproti provizorních dveří do tvého příbytku totiž stojí Jenny. Vypadá strašně, ale je živá a vcelku šťastná. Neříkala ti přeci, že sní o životě mezi Nočním lidem? "Možná by sis mohl vyměnit pokoj se mnou... mám na zemi jen pár kožešin, žádné kamení," navrhne ti. Jestli však přijmeš její nabídku nebo ne, to je čistě na tobě. Alespoň máš před sebou živoucí důkaz toho, že ten pošahaný ještěr, co Jenny odnesl, ji někde v křoví nezabil.

Ylaya - 18. září 2018 19:38

soukromá zpráva od Ylaya pro Varování Vypadá to, že mužík se nakonec skutečně rozhodl, že mu ode mne žádné nebezpečí nehrozí. Na chvíli zmizí a já mám strach, že mě tu skutečně nechá samotnou. On mi ale jen uvolňuje chodbu, abych se mohla otočit a vrátit se zpátky. Dál mě pustit očividně odmítá. V zádech mě zamrazí a v hlavě se mi ozve hlas. Nevím, jestli si to jen představuji, ale ta slova rozhodně nejsou moje a ani jsem je nikdy dřív neslyšela. Samozřejmě mě jako první napadne Eizr, on má přeci na hrudi cejch, který je vidět na sto honů. Ale takových, kteří mají nějaké znamení bude určitě ve městě mnohem víc. Neměla bych dělat ukvapené závěry. "Dobře. Děkuju." Chtěla bych vědět, co je tenhle Křtitel zač, ale on se se mnou vybavovat nechce a já zase nechci působit další problémy. Prostě se otočím a vrátím se stejnou chodbou zpátky do krypty. Foukne na mě čerstvý vánek a když zvednu hlavu, tak dokonce spatřím oblohu a hvězdy. Ještěr je pryč ale krypta je otevřená. Teď se jen ještě dostat z díry nahoru. Stojím tam a dumám. Nechce se mi volat o pomoc ale na horní okraj jámy prostě nedosáhnu. Pokusím se tedy alespoň vyhrabat stupně o které bych se mohla opřít. Celou dobu cítím, jak mi mravenčí v zádech, necítím se tu dobře. Tohle rozhodně můj nový domov nebude.

Eizr - 19. září 2018 10:33

soukromá zpráva od Eizr pro Jak sen ukázalo, tak kameny byli až moc tvrdé a tak jsem písek vysypal do rohu místnosti. Noc teprve začala a moje ospalost je v nedohlednu. Přemýšlím nad tou novou a jestli i ona, skoro lidská bude mít cejch. Prudce se otočím a spatřím Jenny. Oddechu si a na mé tváří se objeví něco jako úsměv. "Jsi v pořádku, měli jsme o tebe strach." Vyslechnut si její nabýdku. "Ne děkuji, já už tu mám ustláno." Ukážu lehce rukou na hromadu písku. To mi připomíná, že bych měl dojít pro další. "Hmm, nechtěla by ses semnou projít? Musím na skok ven a hned zas zpět, tak bych nechtěl být nezdvořilý, když už tě vidím živou a... zdravou."

Pravá ruka - 03. října 2018 13:49

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Rituál Všichni tě pozorovali se zatajeným dechem. První, kdo zareagoval na tvou smělost byl Lylesberg, který tě chytil za zápěstí a silou tě tak donutil vrátit mísu na původní místo. "Tento rituál nevyžaduje, abys cokoli pila," ujistí tě. Ostatní přihlížející stáli mlčky na svých místech. Ve tvářích měli udivené výrazy, protože asi nikdo z nich ještě nebyl svědkem toho, aby se nováček své role zhostil tímto způsobem. Když se ti pohled vrátil na mísu, všimla sis, že z ní začala stoupat jemná pára. Než by ses však mohla na cokoliv zeptat, Lylesberg do ní ponořil ruku. Voda začala vřít. Chvíli ji tam držel, než ji vytáhl a bez nejmenšího varování nasměroval svou dlaň na tvou hruď. Když ji sundal, zůstal ti uprostřed zářit otisk jeho ruky. Tohle byla chvíle, kdy jsi cítila, jak se kolem tebe všichni začínají shromažďovat, přicházejí blíž. Vzrušeně si šeptají a pozorují místo, kde pulzuje otisk, který se nakonec rozplyne. K této příležitosti se mezi lidmi strhne obrovská vlna nadšení. Několik rukou tě poplácá po rameni a mnoho hlasů ti pogratuluje k přijetí. "Nyní jsi jednou z nás," přidá se do všeho Lylesberg. "Jsi součástí Měsíčního kmene."

Pravá ruka - 03. října 2018 18:03

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Cesta ven Trvalo ti dlouho, než se ti podařilo vytvořit nějaké pořádné úchyty, díky kterým ses dostala zpět na povrch. Půda byla překvapivě zmrzlá a nebyla to rozhodně žádná legrace. Moc jiných šancí ti však nezbývalo, takže co na tom, že to zabralo trochu víc času? Kobka byla pořád stejně nepřátelsky temná jako na svém úplném počátku. Nyní jen s tím rozdílem, že sem pronikalo světlo zvenčí a bylo tak perfektně vidět díru v zemi, ze které jsi před chvílí vylezla. Pokud vyjdeš ven, ovane tě poměrně teplý vánek. Je to rozhodně citelný rozdíl, stát takhle venku a v té temné kobce. Venku se pohybuje hodně lidí. Nikdo z nich však své kroky nevede směrem k tobě, nebo spíše ke kobce. Na té hloupé legendě, kterou ti ještěr přeříkal, nejspíš bude něco málo pravdy. Nebo tomu ostatní alespoň slepě věří. Hodně lidí, kteří vycházejí z kobek, míří rovnou ven ze hřbitova. Jejich cesty jsou různé. Koneckonců, jsou to lovci i obchodníci. Nic ti nebrání v tom je následovat, vrátit se do města nebo jít hledat další temná zákoutí těchto míst. Možná, že když budeš dobře poslouchat, uslyšíš lidi, jak si šeptají novinky. O nové krvi, která se přidala, o lidském městě nedaleko odsud, o možném konci...

Ylaya - 03. října 2018 19:47

soukromá zpráva od Ylaya pro Cesta ven Dostat se ven trvá neuvěřitelně dlouho. O každý centimetr vzhůru musím bojovat, ale nakonec se vydrápu z díry ven a spočinu na chladné dlažbě kobky. Chvíli tam jen ležím a zrychleně dýchám, než se uklidním natolik, abych hrobku opustila úplně. Tady tedy rozhodně bydlet nechci. Venku je mnohem rušněji, než před tím. Mě ale už chuť na dobrodružství přešla. Nehledě na to, že kdybych opustila hřbitov, tak riskuji další střet s Ještěrem, a to se mi nechce. Vydám se proto raději zpátky do hlubin a temnot Midianu. Vlastně po tomhle uvěznění v kobce teď netoužím po ničem víc, než po nějaké přátelské tváři. A tu mi tady může poskytnou jedině Eizr. Rozhodnu se tedy kamaráda najít. A když ne, tak se vrátím do svého pokojíku a smířím se s ním. Co jiného mi zbývá.

Pravá ruka - 03. října 2018 20:46

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Jenny na tvou nabídku přikývla. Zřejmě tady dole neměla moc co dělat, nebo se jen chtěla ujistit, že jste sem dorazili všichni v pořádku. Z posledních dní si toho moc nepamatovala. "Podstoupil jsi rituál," řekla jistě. Nebyla to otázka, prostě ti to oznámila. Koneckonců, měl jsi na sobě viditelný cejch a ona zrovna vypadala jako někdo, kdo se v těhle věcech vyzná naprosto dokonale, i když je nikdy předtím neviděla. "Bude těžké se ho zbavit. A kde jsou vůbec ostatní? Co se stalo po té jízdě vlakem? Mám tolik otázek, ale jsem ráda, že jsi to sem zvládl." Nechá tě, abys jí vedl. Ty sám nejlíp moc dobře víš kam jít, abys dostal co potřebuješ. Ona jde jen jako doprovod, který ti případně může s pískem pomoct. Když budeš pozorný, můžeš si všimnout, jak těká pohledem různě do stran, jako kdyby někoho hledala a ten se ukrýval různě v houštinách. "Blíží se těžké časy," povzdychne si téměř neslyšně, ale tobě to neunikne.

Pravá ruka - 11. října 2018 17:58

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Hledání Je ti jasné, že hledat Eizra mezi všemi těmi lidmi nebude zrovna jednoduché. A je to také pravda. Je tu plno rozličných tvarů lidí, ale ne každý z nich připomíná ještěra, kterého hledáš. Po chvíli běhání po městě, ti dojde, že je prostě ztracen, nebo sám nejspíš dělá něco mimo město. Rozhodneš se tedy vrátit do svého pokoje, ale než bys do něj mohla vůbec dorazit, kdosi tě chytí za ruku a vytáhne ven z proudu lidí, kteří chodí sem a tam ve snaze najít to, co hledají. Tvůj "únosce" rozhodně nezpomaluje. Dál tě táhne přes chodby, ve kterých nikdo není, než se konečně zastaví. Máš jedinečnou možnost stát tváří tvář ďáblu. Chvíli na sebe jen tak zíráte, než se ti představí: "Já jsem Lude," řekne a změří si tě pohledem. "Nevybral bych tě takhle z řady, kdybych pro to neměl důvod," pokračuje, když hádá, že se nechytáš. "Potřebujeme něco dole ve městě, hodil by se nám průvodce." Nesnaží se nic oddalovat, jde rovnou na věc. Otázkou je, jestli jsi ochotna pomoci cizincům, kteří ti vlastně ani pořádně nevysvětlili, co ve městě potřebují.

Ylaya - 11. října 2018 20:16

soukromá zpráva od Ylaya pro Lude Po nějaké době, kdy jen bloudím ulicemi města a marně hledám ještěra, to vzdám. Zamířím zpátky do svého pokojíku a rozhodnu se trochu prospat. Nejsem si tak úplně jistá, co tady mám dělat, protože mě nezatěžují takové přízemní problémy, jako je hlad a žízeň. Od svého znovuzrození jsem nepozřela vůbec nic a nechybí mi to. Nemám tedy zapotřebí snažit se o nějakou práci, jinou, než abych se zabavila. Náhle mě ale někdo chytí za ruku a vytáhne mě z proudu lidí. Tiše vyjeknu, na víc se ale nezmůžu. Když zjistím, že to není ještěr, trochu se uklidním. Nechám se protáhnout několika ulicemi, než můj únosce zpomalí a zadívá se na mě. Konečně si ho můžu prohlédnout. Být živá, asi bych začala zpytovat svědomí. Jenže tady dole je prostě jen jeden z mnoha děsivě vyhlížejících tvorů. "Uhmm...ahoj? Já jsem Ylaya." Civím na muže před sebou a jediné, na co myslím, že je super vidět někoho, kdo má rohy, tak, jako já. "Dobře. Já ráda pomůžu, ale nevím, jestli budu dobrý průvodce. Jsem tady v Midianu nová a moc to tu neznám." To je dost nadnesené. Pomalu si nepamatuji ani cestu ke svému pokoji. "Vážně si myslíš, že vám budu užitečná?"

Pravá ruka - 16. října 2018 15:10

soukromá zpráva od Pravá ruka pro Poslání Muž se na tebe usměje, protože mu došlo, jakou strašnou chybu udělal. "Já jsem myslel dole ve městě, jako ve městě lidí." Nervózně se poškrábe na rohu. Než by mohlo vzniknout nějaké trapné ticho, připojují se k němu další dvě postavy - objemnější muž v podivném hábitu, který zakrýval všechno až na malou hlavu, a žena, která se hodně podobala ještěrce. "Má nám pomoct nováček?" zeptá se žena a změří si tě pohledem. "Máš s tím problém, Shunao?" odpoví jí otázkou Lude. Žena se jen zakření: "Vůbec ne." "Už jsme ve městě párkrát byli, ale tohle je speciální návštěva. Náš prorok věstí Midianu hrozný osud, a my potřebujeme zajistit, že se nic takového nestane." Zasvětí tě Lude do plánu. "A k tomu taky potřebujeme koupit pozemek." Pokrčí rameny, jako kdyby to byla naprosto běžná věc. "Dokážeš nám někoho takového představit?" Město, o kterém mluvil, ti bylo známé. Jediná potíž byla v tom, že v noci pracuje jen málokdo. Určitě nebude stačit najít jen nějaký podnik, ale přímo jeho majitele.

Ylaya - 16. října 2018 20:11

soukromá zpráva od Ylaya pro Zpátky mezi lidi Nevím, jestli se mi po jeho oznámení, že se máme vrátit do lidského města, ulevilo, nebo přitížilo. V tu chvíli se k nám připojí ještě Ludeho společníci a mě je jasné, že s davem rozhodně nesplyneme. Trochu nedůvěřivě si muže i ženu prohlédnu. "Město znám, to je pravda." Připustím a se zájmem si vyslechnu, o co jde. Koupit pozemek zní celkem jednoduše, jenže pro nás není skoro nic jednoduchého. "Má to být nějaký specifický pozemek, nebo je to úplně jedno?" Je mi jasné, že nemůžeme jen tak nakráčet do nějaké realitky a chtít si od nich něco koupit. Ale jedna možnost by tu byla. "Ve městě mám informátora. Je to překupník, chlap, od kterého se dá koupit munice, past, nebo kradené zboží. Ví, o nočních a to je výhoda i nevýhoda současně." Vždycky jsem s ním jednala jen z pozice lovce. Ale peníze mu nikdy nesmrděly. Možná, že když dost zaplatíme, pomůže nám.