Noc Čarodějnice
hrálo se Dvakrát týdně
od: 25. března 2017 00:33 do: 17. června 2018 16:25
Dobrodružství vedl(a) Lucy-nyu chan
| |
 | Noc Čarodějnice Město zasáhl mor… v ulicích leží těla, umírá dobytek, voda je otrávená, v tuhle chvíli je snadné zapomenout i na nejbližšího přítele, je snadné se bát. Nad královstvím se stahují mračna, nejspíš přichází bouře, jakou ještě nikdy nikdo neviděl. Král i každý moudrý šlechtic se dávno ukryll na svém sídle, mniši setrvávají v modlitbách, doufajíce v zázrak, v zásah boží ruky, kterou nad námi tak milostivě drží Pán.
Není ani tak nutné přežít, jako najít obětního beránka, někoho, kdo má tohle všechno na svědomí. Jaká zlá čarovná moc dokáže přivolat tolik zkázy? Smrt se přeci nikdy neplíží ulicemi jenom tak… Kdosi se spřáhnul s ďáblem, a dozajista to je žena. Čarodějnice. |
| |
| Výchozí situace aneb jdeme na to!!1. den cesty, okraj vesnice, úzká cesta Je chladné, pošmourné ráno, trochu poprchává, ale přesto můžete vidět na obzoru první paprsky slunce - jsou však velmi brzy odsouzeny k zániku v hustých mračnech na obloze. Před hodinou zmizela poslední hvězda, je podzim, avšak jeho teplá a příjemná část, co nutí člověka vysedávat na zápraží je již pryč, nahradilo ji bláto, zima, plesnivé listí a v neposlední řadě také všudypřítomná smrt. Nacházíte se na okraji jedné malé vesničky nedaleko severní hranice království. Je zde o něco chladněji, než v údolí, jelikož se rozkládá nedaleko horského pásma. I zde už propukl mor, otrávená voda se dostala do všech domů, krom malého svatého chrámu - snad nad místními mnichy drží ruku Všemohoucí, snad je to jenom otázka času. Před vámi klečí ve studené zablácené trávě krásná dívka, má nekonečně modré oči a vlasy jí září jako samo ranní slunce, má pružnou postavičku a kdyby nevypadala tak zničeně, jistě by mohla konkurovat nejedné dámě u královského dvora. Má zablácené šaty, ve vlasech i za nehty špínu, zdá se být vyčerpaná, vystrašená a zubožená jako malé ptáče, co vypadlo z hnízda. Na rukách má okovy, které jsou spojeny řetězem. Ten drží dva řádoví mniši, zachovávají si od čarodějky úctyhodný odstup, jakoby jim snad to děvče mohlo ublížit. ,,Nenechte se oklamat, ďábel na sebe bere různé podoby." Pronese pevným hlasem představený místního kláštera a úkosem, s odporem pohlédne na dívku.
Mnich má oči plné starostí a obav o osud království, nebo snad také o svůj vlastní, na moment se odmlčí a hledí do dálky, která je k ránu ještě obestřená mlhou. Je jasné, že vás čeká nesnadná cesta, z úpatí severních hor vede do hlavního města jen jedna hodně dlouhá cesta, ale není čas po ní kráčet. Musíte se vydat zkratkou, po níž půjdete sedm dní a sedm nocí... naneštěstí se nepodařilo sehnat žádného průvodce, jaký by už celou cestu prošel bez zvláštní újmy na zdraví, a tudíž se musíte spolehnout pouze na staré mapy našeho království. Jenže, co na to říct, ony jsou jaksi... spíše teoretické, protože žádný z duchovních tuhle cestu osobně neprošel. Zato jsou však velmi pěkně umělecky ztvárněné. ,,Je to to nejlepší, co vám mohu poskytnout." Pousměje se trochu smutně a podá pánovi z Nothalenu kožené pouzdro, v němž se nachází popis nebezpečné cesty. ,,Ve jménu církve svaté Vám chci poděkovat, že se zúčastníte této velice důležité svaté mise a věrně tak sloužíte nejenom králi, ale také Jeho svatosti a Bohu samotnému." Pokloní se vám. ,,Vážený pán Thadeusz z Nothaltenu povede vaši skupinu, tímto mu svěřuji velení a také mu předávám tohle..." na chvíli vypadá, že by si nejraději odplivl, "ďáblovo dítě!" Výhružně ukáže prstem na čarodějku a řádoví bratři trochu trhnou řetězem směrem k připravené kleci, očividně nedočkaví chvíle, kdy budou konečně zbaveni tohohle krásného, ale hrůzostrašného a nečistého břemena. ,,Nezapomeňte, že ji musíte pozorně hlídat, mohla by se proměnit v ptáka a zmizet v oblacích. Nemluvte s ní, pokud to nebude nutné, mohla by vás uhranout, okouzlit, nebo dokonce zabít. Nedbejte na světský půvab její tváře, je posetá ďáblovými znamínky a mohla by vás snadno svést z cesty. Stále ji mějte na očích!" Představený promlouvá k družině vážným hlasem, jednoznačně myslí všechna svá varování nanejvýš vážně. Klec je dostatečně velká, aby se do ní dívka pohodlně vešla, navíc se přes ní dá stáhnout starý plátěný přehoz, abyste nemuseli mít zlou čarodějnici na očích celý den. ,,Jsem rád, že vás doprovází také duchovní - sestra Celestina vám jistě bude oporou a i v dobách nejtemnějších přinese do vašich lidských pochybovačných duší světlo Boží." "Vy, muži, buďte silní, chraňte výpravu před nástrahami, nechť vaše meče vede ruka našeho Pána." Osloví zbytek družiny - mladíka v kápi i vysokého, statného bojovníka. ,,Nechť je vaše cesta za spravedlností úspěšná a pokud možno bezpečná." Na závěr své řeči se smutně usměje a pokyne mnichům, aby předali čarodějnici do vašich rukou. Několikrát trhnout za řetěz a se značnou úlevou předají děvče do rukou Maniho Mánagarma. Jistě se jí pouta musela velmi nepříjemně zadřít do zápěstí, ale kdo by se staral o pohodlí takové hříšnice? V zádech vesnici i malý dům boží rozprostírá se před vámi výhled do údolí a úzká blátivá cesta. ,,Pokud se vydáte tímto směrem, měli byste zhruba za den dojet k močálu, pak už se řiďte podle mapy." Ozve se jeden z mladších bratří vzrušeným hlasem, jako by náhle znovu nalezl schopnost hovořit, když už nesvírá ďáblovu služebnici tak blízko svého čistého těla.
Nu, nejspíš je ten nejvyšší čas vydat se na cestu, kdo ví, co všechno vás čeká a zda do Matrefordu vůbec dorazíte. Snad bude Bůh nad vámi milostivý. |
| |
 | soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Ještě před opuštěním kláštera se rozhodnu projít detaily mapy s otcem představeným. Mohl by mít nějaké znalosti, které by nám mohli ulehčit cestu. Pokynu otci, ať mě následuje do stínu kláštera s mapou v ruce. "Potřebuji s otcem vyřešit pár podrobností, nenechte se zdržovat od příprav na cestu." pokynu družině. Dále od zvídavých uší neznámých členů nové družiny ukáži otci mapu, ale místo na detaily cesty, ke které mi nemá asi moc co říci se zeptám na důležitější věci. "Jistě otče víte, že jsem věrným služebníkem božím. I náš rod v boji s bezvěrci utržil četné příkoří, včetně života mého otce. Mé záměry vykonávat boží dílo na této výpravě jsou čistější než křišťál v královských komnatách. Stejně tak sestry Celestiny, která se za ty roky ukázala být také oddanou služebnicí našeho Boha. Ale co vede k službě církvi ty dvě individua, které nás budou doprovázet? Ani jeden na mě nepůsobí důvěrou. Byly jim přislíbeny peníze, odpuštění hříchů či snad trest v žaláři? Nebo se také jedná o věrné služebníky našeho Pána, i když s podivným vzezřením? Nemáte nějaké informace, které by se mi mohli hodit otče? Nechci být uprostřed výpravy zaskočen dýkou v zádech nějaké pochybné existence, pokud tomu jde nějak předejít." vychrlím na něj příval informací, které by mohly pomoci ke zdárnému úspěchu naší mise. Vyslechnu si jeho odpověď a naváží další, možná ještě závažnějším dotazem. "A nějaké informace o naší čarodějnici? Jediné informace, které mám jsou veřejně známé. Je to hříšnice, která potřebuje upálit a to je samozřejmě vše co potřebuji vědět." ujistím otce o svém přesvědčení. "Není však nějaký fakt, který by mohl být užitečný? Co dělala před svým zadržením, odkud je? Kde by mohla mít po dráze naší cesty komplice, kteří by nám mohli zkřížit cestu?" Doufám, že jsem tohoto starého muže víry nezahltit informacemi. Nakonec se usměji, málem bych zapomněl, a pokynu otci ještě jednou na mapu. "Málem bychom přešli to, proč jsme oficiálně tu. Nemáte nějakou radu k naší cestě?" zelený text bude pak součástí veřejného big postu :) |
| |
2295.jpg) | Je snad nůž zlý?
Konečně to začalo, ono ráno kdy se máme shromáždit a začít svou cestu v jejímž cíli by měla být čarodějnice upálena. Ráno stojí za nic, pochmurné, šedivé a trochu prší, v takových chvílích jsem rád za svou kápi. Mor nám samozřejmě zlepší pozdní podzim, kromě větru a deště je všude cítit závan smrti, pokud smrt té čarodějky tohle zarazí, pak je třeba to udělat. Mor je všude, kromě svatého domu, že by je to jejich božstvo chránilo? Kdo ví? Třeba to tak je. Ale když tu čarodějnici uvidím, vykulím oči, samozřejmě to nikdo nemůže vidět, ale pozornější, opakuji pozornější pozorovatel by jsi mohl všimnout, že jsem se tak na půl vteřiny zarazil. Ona že by tohle mohla způsobit? Já vidím jen malou, vyděšenou holku, jako jo, nejsíš nejsem starší ale tohle? Ale ti mniši se jí bojí, tak jo nebudu si dělat závěry, dokud nezjistím víc, pak si klidně můžu říkat jestli to je čarodějnice nebo ne. MNich nás před ní sice varuje, ale to my nezabrání v jistých pochybnostech. Samozřejmně na sobě nedám nic znát. "No, už jsme viděli hezčí rána co?" Pak dostáváme popis nelehké cesty, společně s velmi krásnou a nepřesnou mapou, čím dál lépe. Následně dostáváme požehnání a varování, poslouchal jsem, ale opakování po mě vážně nechtějte. Pak nám čarodějnici předají a vypadá to že by nejraději oslavovali, jak tak koukám tak se u nich alespoň nenudila, jistě jí mučili. Tak, je čas jít, nejdříve k močálům a pak podle krásné, leč nepřesné mapy. Povzdychnu si a pohledem sjedu, kdo všechno se mnou jde: Čarodějnice, kterou máme odvézt a upálit. Velitel Thadeusz, vypadá že ví co dělá, mělo by to jít. Mani Mánagarm, Bojovník, těch není nikdy dost. Kněžka Celestina, sice fanatiky moc nemusím, ale pokud by ta čarodějnice něco zkoušela, tak by se nám mohla hodit. A nakonec já, mladík v kápi, to je zatím vše. "Tak jdeme, nemá cenu se tady zdržovat, čím dřív půjdeme, tím dřív tam budeme." |
| |
 | Okovy Thadeuzs, Celestina, Eizo, Krystyna Přes počasí které dnes vládlo, přes poprchávání a zimu i přes nedostatek spánku jsem stál nehybně mezi ostatními. Nevyspal jsem se na dnešní den příliš dobře. Věděl jsem čeho se budu účastnit. Potlačil jsem zívnutí. Prázdným pohledem jsem si prohlížel dívku klečící v blátě. Nepřipadala mi jako čarodějnice. I když jeden nikdy neví. Pohlédl jsem do jejich modrých očí, v kterých by se člověk mohl snad i utopit. Na malou chvíli jsem ztratil pojem o čase a myšlenkami jsem byl úplně někde jinde. Zbystřil jsem, když mnich začal pronášet slova o církvi. Thadeuzs z Nothaltenu. Pohlédl jsem na muže, který nás povede, když padlo jeho jméno. Sestra Celestina. Pohledem se seznamuji s další členkou této výpravy. Vy, muži, buďte silní, …. Vede ruka našeho pána. Když se k mým uším donesla tato slova a další slova o spravedlnosti, pohlédl jsem na mnicha. Táhni k čertu, bratře. Pojď děvče, musíme se dát na cestu. Jedno mé já by tato slova chtělo říct nahlas. Druhé mé já, silnější, ale zůstalo rozumné a zůstalo u myšlenek. Převzal jsem moc na děvčetem v řetězech. Neškubl jsem s ním však ani jednou. Jednou rukou držím pevně řetěz a druhou uchopím děvče za ruku abych ji pomohl na nohy. "Pojď sama, bude to pro všechny lehčí." Zamumlám téměř neslyšně pod vousy. Pohlédl jsem na mladíka, jehož jméno jsem ještě neznal. Měl pravdu, tady se nemá cenu zdržovat. Stále pevně držíc řetěz jsem dívce hlavou pokynul směrem k prázdné kleci která byla nachystána na cestu. |
| |
| 1. den cesty, klášter, začátek naši (ne)štastné pouti Ve sychravé dny jako jsou tyto jsem rád, že mám svoji kožešinovou hučku i kvalitní plášť s přehozem z levhartí kůže, který mě ochrání před chladem a větrem místního horského počasí. A nepromrzne mi díky tomu tolik zbroj, což díky absenci mého panoše bude důležitá vlastnost, protože mi nezbude nic jiného než v ní vždy strávit většinu dne, pokud se z jednoho z našich nových společníků nevyhrabe nepasovaný rytíř v přestrojení. Což nebude příliš pravděpodobné, když si své nové společníky prohlížím. Sestru Celestínu znám a zatím jsem si z jejích bohoslužeb nevšiml, že by byla panoš v přestrojením. Družiník v kápi vypadá, že by mohl mít patřičný věk, ale nevyzařuje z něj žádná urozenost a stejně tak to vypadá i s posledním členem naší družiny, i když ten minimálně by mohl být užitečným v boji. Uvidíme, třeba po konci naší výpravy se pro oba dva najde práce na mém dvoře. Kvalitní bojovník najde v mých službách uplatnění vždy. Nejvíce urozenosti by však mohlo býti v naší čarodějnici, kdyby místní mniši mysleli trochu více na její udržování. Ale takhle to je možná pro všechny lepší, protože leckterý muž nižších pudů a nevalné vůle by mohl podlehnout jejímu osobnímu kouzlu i kdyby neuměla kouzlit. Z mých myšlenek mě vytrhne otec představený, když nám začne vysvětlovat náš úkol. Převezmu si od něj kožené pouzdro s mapou, jejíž zpracování mi připomene iluminace v Nothaltenské hradní knihovny a prohlédnu si ji. Do hlavního města už mě osud zavedl, ale nikdy ne od severních hranic. Pokynu našemu bojovníkovi, který převzal čarodějnici, ať ji zavře do předpřipravené klece. Inu, máme pokyny i čarodějnici, je čas se představit. "Jsem svobodný rytíř Thadeusz, pán Nothaltenu, věrný služebník našeho krále a boha všemohoucího. Povedu naši výpravu. Od vás neočekávám o nic více či méně, než budu konat sám. Máme úkol doprovodit tohoto služebníka ďáblova k očistným plamenům vykoupení, jak nám káže naše povinnost dobrých poddaných a věřících!" a ukážu prstem na klec s naší čarodějnicí. "Sbalte si tedy vaše věci, je čas vyrazit na naši pouť k očištění našeho domova od tohoto nečistého zla." Ještě před opuštěním kláštera se rozhodnu projít detaily mapy s otcem představeným. Mohl by mít nějaké znalosti, které by nám mohli ulehčit cestu. Pokynu otci, ať mě následuje do klidu a stínu klášterních zdí, s mapou v ruce. "Potřebuji s otcem vyřešit pár podrobností, nenechte se zdržovat od příprav na cestu." zavolám ještě k družině. Po prodiskutování zákoutí naší cesty s otcem dopomůžu jako pravý kavalír sestře Celestině na jejího koně a následně se vyhoubnu i na svého Anhalta. Zajímalo by mě, jestli naši společníci také vlastní koně či vůbec ovládají jízdu na něm. Ale což, na kozlík ke klecovozu se v nejhorším vlezou oba. "Inu, pokud nemáte tu nikdo žádné nevyřízené záležitosti, je myslím čas opustit tyto hory." a pobídnu koně kupředu po blátivé cestě, na jejímž konci nás čekají močály. Snad budou dost pevné, aby jimi projel náš povoz. |
| |
 | Tak se vydejme na cestu! Počasí, jako by plakalo společně se všemi těmi lidmi, kteří díky moru přišli o své blízké. Nutno podotknout, že ti lidé alespoň nepláčí na nás. Přestože se snažím působit klidně a ctnostně, jak k mému úřadu přísluší, neodpustím si neklidné zavrtění a zimomřivé přitáhnutí kapuce blíže do čela. V Nothaltenu takto příšerné počasí nebývá. Rozhodně tedy ne uvnitř kaple. Ale jsem tady a mám své povinnosti. A ty jsou - jakjentoříct - svaté. Čarodějnici sotva věnuji pohled. Ať už je to proto, že se vyhýbám možnému uhranutí, nebo proto, protože pohled na ni není zrovna důležitý. Mnohem více mne zajímá zbytek naší Bohem posvěcené výpravy a následně i mapa, která nám je předložena. Tu si prohlédnu rychlým, hodnotícím pohledem a jen neznatelně, uznale přikývnu. Je krásná. Podobné vytvářely některé mé sestry v klášteře. Úžasná práce. "Pojď sama, bude to pro všechny lehčí," vybízí mladík - Mani? Bylo to jeho jméno? - dívku. Má pravdu. Vše bude jednodušší, když se poddá a nechá odvézt do Matrefortu, kde bude její duše spasena očistným ohněm a ona dojde konečného vykoupení. Vše bude lepší. Po vybídnutí k tomu, abychom pokračovali v přípravách, než si pán Thadeusz promluví s Otcem představeným, se ani nehnu a prostě čekám. Vše mám již pečlivě připravené a srovnané v sedlových brašnách a malém ranci, který mám při svém rouchu. Je třeba jen malou chvíli počkat, než muži dohovoří a pak se, i s čarodějnicí, vydat cestou necestou. Bůh nás při ní provázej a nedopřej nám sejít z ní. Než vyjedeme, je mi poskytnuta pomoc do sedla. Je galantní, jako vždycky. Znám Thadeusze již mnoho let a nejednou prokázal, že je dobrým věřícím a výborným rytířem. A také velmi rozumným a uvědomělým pánem. "Děkuji," lehce se ze sedla ukloním, když se usazuji na své grošované klisně. V tomto počasí bývá Andělská poměrně neklidná, tak jen znepokojeně přešlápne. "Nemusíš se bát, Andělská. Čarodějnice nad námi nemá moc, dokud nás stráží náš Pán." Promluvím ke klisně tichým, uklidňujícím hlasem. |
| |
 | KláštorDeň prvý, ránoKláštor pod horami Mani, Thadeusz, Celestina, Eizo, mnísi Zodraté kolená ma štípu v blate pred kláštorom, ako soľ v rane. Nepoviem ani slova, ešte by ma za tú opovážlivosť zbili palicou. Hlad mi zviera brucho ako železná päsť, naposledy som jedla ani nepamätám a všetky potkany z cely zutekali pred morom. Predsa som ticho. Suší mi ústa, ani tá trocha dažďovej vody zo včera nedokázala ukojiť môj smäd. Ale predsa mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Otec se s mluvným gestem trpělivě vzdálí s tebou do stínu kláštera, odtud můžeš vidět, že stavba jistě zažila lepší časy. Nyní má hojně popraskané zdi a je porostlá břečťanem stejně nevlídně, jako neopracovávané záhony plevelem. Dlouho zde nevzešlo nic nového, ani nic dobrého. Otec se nejprve zadívá na krásnou mapu, kterou si před ním rozprostřel, avšak po chvíli mu dojde, že tu tak úplně nepůjde o informace spojené s cestou. Zadívá se ti do očí a během salvy tvých otázek trpělivě pokyvuje. Dozajista chápe, proč se ptáš. ,,Vím, že duchovní síla tvého rodu je velmi chvályhodná a jsem neskonale poctěn tvou účastí na naší svaté misi, můj pane. Musíš však pochopit, že v této temné době, jež nás sužuje, není již dostatek odvážných šlechticů, ani snad dost živých potulných rytířů, kteří by nám spěchali na pomoc. Mnozí se skryly ve svých domech a nikdo jim to nemůže mít za zlé, další dnes už večeří s naším pánem u nebeských stolů. Proto jsme byli nuceni přijmout i služebníky nižšího stavu. Doufám, že i přesto v jejich srdcích dlí boží světlo. Mani Mánagarm je původně šlechticem nižšího původu, narodil se na Javorovém vrchu, dlouho – stejně jako jeho otec – sloužil věrně církvi v našich válkách proti bezvěrcům. Jenže, pak se něco stalo… byl zbaven všech svých hodností a na této misi si odpykává svůj hřích a dluh církvi i své rodině. “ Zdá se, že o tom starý muž nechce příliš hovořit, nebo je spíše tak nepodstatný v církevní hierarchii, že se k němu úplný příběh malého šlechtice ani nedostal. „Je však dobrým bojovníkem, má zkušenosti a snad už kvůli své rodině ti bude na cestách věrný, pane. Ten druhý muž, nebo spíš ještě chlapec je jakýsi potulný cestovatel a za jeho službu – pokud bude dobře vykonaná – dostane od církve svaté patřičnou odměnu. Dej si na něj pro jistotu pozor, avšak myslím si, že je mu zlato cennější, než touha zradit, z toho by koneckonců nic neměl.“ Odvětí nakonec s lehkým pokrčením rameny a zadívá se zpět směrem k družině. Po chvíli, v souladu s tvou otázkou, padnou jeho oči na čarodějnici, která se nyní zdá být nebezpečná asi jako utahané kotě. ,,To děvče pochází z jedné vesnice na úpatí našich vznešených hor. Nejspíš již chvíli po tom, co dospěla, si vzal její duši ďábel, snad těsně po svatbě… Mor údajně propukl v jejich chudém rodném domku, zemřela celá rodina, jen děvče ne, poté se dala na útěk a všude kam přišla, rozsévala smrt. Nevím, co bych vám mohl více říci… “ Na chvíli se zamyslí a poté sáhne do hlubokých zákrytů své kutny. ,,Tohle jediné měla při útěku u sebe, zbytek jejího majetku byl spálen, avšak toto může snadno posloužit jako důkaz.“ Řekne a podá ti malou otrhanou koženou brašnu, v níž se nacházejí všemožné sušené bylinky. ,,Cestu by vám snad nikdo zkřížit neměl, příliš se po ní nejezdí a prý je nebezpečná. Snad jen… dávejte pozor na divoká zvířata, mohla by bez váhání zaútočit, kdyby oblouznila jejich mysl. Také se ujistěte, že je vaše voda čistá. Bůh vás chraň na této strastiplné cestě.“ Pronese na závěr a obrátí své těžké staré oči k nebesům, odkud stále drobně prší. Snad i Bůh pláče nad touto zlou situací. ,,Dejte si pozor, až budete projíždět temným lesem, prý je plný zbojníků, ale to není to hlavní… Mnozí říkají, že je začarovaný. Na tomto místě by pro čarodějku mohlo být velmi snadné použít svoji moc a uniknout.“ Pokývá moudře hlavou. Je načase se vrátit ke družině. |
| |
| Poklidná cesta Mniši vám ještě naposledy požehnají na vaší cestě, až na otce představeného, který se znechucen kletbou čarodějnice urychleně odebral do svatých zdí. Snad se bál, že by ta slova opravdu mohla fungovat jako kouzlo, snad už chtěl být zkrátka jen co nejdál od této nepříjemné povinnosti. Její milý úsměv, jakoby se proměnil v dýku, co se vždycky zabodne do nejcitlivějšího místa... Třeba už vám nyní nepřijde tak neškodná, i když pořád tak trochu vypadá jako ublížená malá holka. Na těle má patrné stopy po nejemném zacházení a teď v té kleci opravdu nevypadá nebezpečně. Cesta je poklidná, i když poněkud nerovná, povoz řídí Eizo, a kdyby mu snad čarodějnice chtěla něco pošeptat, tak ji dozajista v lomozu kol uslyší jen on. Zbytek výpravy je rozprostřen před, nebo za vozem, podle vůle vůdce výpravy. S klecí to na horské cestě nepohodlně hází, ačkoli výhled do údolí je přímo impozantní. Cestou minete několik vesniček, kde ustrašené děti hledí na váš vzácný náklad zpod maminčiných sukní. Lidé buď souhlasně pokyvují, nebo sem tam provolávají slávu udatné družině. Trochu divné však je, že v každé následující vísce na vás čeká stále více lidí... Možná za to mohou vesnické drby, které se nesou od úst k ústům. Slabé horské slunce přestává pálit a chystá se uložit ke spánku a vaše žaludky se dozajista také ozývají. Strmá zatáčka vás dělí od poslední vesnice, kterou musíte projet, než si odpočinete a snad se i utáboříte na noc. Jenže... Vesnické nepokoje Zdá se, že tentokrát se tu sešlo veškeré obyvatelstvo hor a tentokrát mají v rukách hrábě, kosy a pochodně, o shnilém ovoci a zelenině nemluvě. Nejspíš se rozhodli, že pomstí řady svých mrtvých, že vezmou spravedlnost do svých rukou, že už nehodlají čekat na dlouhá soudní rozhodnutí a nebudou se podvolovat vrchnosti, která na ně beztak zapomněla - zbaběle se schovala ve svých domovech. Tohle asi nebude příjemné, co? ,,Vydejte nám čarodějnici!" Hulákají jedni, zatímco výhružně máchají hráběmi. ,,Musí hořet!!" Nesou se hysterické ženské hlasy. Někde pláče dítě. A vy musíte něco udělat... Samozřejmě, nejsnadnější by bylo jim ďáblovu služebnici prostě dát, ale to by vám církev svatá asi moc nepoděkovala. Navíc v našem dobrém království si zaslouží spravedlivý soud i ta nejčernější lidské duše, a proto není možné čarodějnici upálit ihned, i když by vám to ušetřilo dlouhou cestu. Snad se dá s vesničany nějak domluvit, jsou sice prostí, ale stále podléhají autoritě církevní i světské. Jenže doby krize a smrti, jako je tato snadno podněcují revolucionářské chování. Tím, že tu takhle stojíte naproti rozzuřenému davu, také ztrácíte drahocenný čas určený pro očekávaný odpočinek. Sem tam vaším směrem přilétne shnilý celer... Ti netrpělivější z vás dozajista zvažují, zda nebude lepší a hlavně rychlejší se tím davem prosekat.
Nuže? :) |
| |
| Nepokoje Sakra, nějak nevím co si o tom mám myslet, mniši jsou z ní vyděšení a jsou rádi že nám jí předávají, sice nás varovali, ale takhle vypadá zlo? Není jen obětním beránkem? Hlavou se mi víří tolik myšlenek, že ani nevnímám že už jedem a já jsem čirou náhodou za vozataje, přímo před ní... No, tohle nebude příjemná cesta. Míjíme několik vystrašených vesniček, kde nám provolávají slávu, nebo se strachem v učích běží domů, nejodvážnější jsou jako vždy děti. Zvláštní je, že je těch venkovanů, čím dál víc, nervózně stisknu rukojeť meče. Chceme projet dnes poslední vesnicí a utábořit se, můj žaludek se již před nějakou dobu začal hlásit. Ale pořád chci odpovědi. Otočím hlavu a podívám se na čarodějku, moje ocelově šedé oči se zavrtávají do těch jejích, hledám nějakou stopu, cokoli. Po několika vteřinách se odvrátím. Dorážíme do poslední vesnice a tam číhají potíže. Lidé s kosami a dalšími "Zbraněmi" Na nás číhali a dožadují se čarodějnice. Stisknu rukojeť meče a postavím se na voze, kývnu na vůdce vy smyslu: Tohle není nic pro mě, až budeš potřebovat, řekni. |
| |
| Není to sice soundtrack, ale... Vesnické nepokoje a další příjemné věci! Když jsem souhlasila s tímto Božím úkolem, ach já hloupá, jsem vůbec netušila, jak příšerné to bude. Vím, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné a pokání může přijít v mnoha různých... podobách; a snad se mezi ně dá počítat i nepohodlná cesta koňmo, hlady a v příšerném počasí - ale snad tady našemu věčnému a jedinému Pánu prokazuji službu, tak by mi to nemusel takto stěžovat. Jistě - umím jezdit na koni a docela bez problémů. Můj otec, než jsem nastoupila do kláštera, byl zemědělec. Ale dlouhé cesty jsou... no, řekněme, že už na to nemám úplně věk. Ani nejsem příliš zvyklá. Tak. A pokud je mi takto hrozně - té nešťastnici v kleci musí být jak? Jistě, má, co si zaslouží, mohl by říci kdekdo. Ale mě přeci jen něco vnitřně trápí. Není to žádný hloupý sentiment, nebo soucit s mladou duší. Prostě jen... "Tak ji někdo něco dejte. Možná trochu jídla a vody." Zabručím tiše, možná mírně protivným hlasem. Je to asi i tím, že vyhlídka na nepohodlí dalších sedmi dní mne netěší. "Do Matrefortu musí přijet živá, jinak její duše bude navždy ztracena a ta nešťastnice bude patřit ďáblu. To chcete?" Nesmlouvavě našpulím rty. Ano, opravdu bych ráda, aby dívka cestu přežila. Není se čemu divit! Žel, když dojedeme do vesnice, místní lidé úplně nesdílejí můj názor. Výkřiky, házení potravinami - Mezi námi, to si opravdu místní vesničané mohou dovolit takto plýtvat? Měli by tedy odvádět vyšší daně církvi, pokud si mohou dovolit házet jídlem! - názory na to, že by měla být Čarodějnice upálena předem. Inu, je třeba něco dělat, než se něco semele. Nějaký místní vidlák zaútočí na někoho z družiny... Vypadá to, že ten mladík může být horká hlava. Postavil se na vůz... no, naštěstí nic víc nedělá. Ale to může být jen otázkou času. Tak nějak také věřím tomu, že to mám větší moc vyřídit, než pán Thadeusz. Coby Boží žena. Bože, dej mi sílu, abych přesvědčila ty nešťastníky o Tvém plánu! "Dobří lidé!" Zvolám autoritativním hlasem krátce poté, co pobídnu neochotnou klisnu, aby popojela před skupinu. "Ustupte od čarodějnice!" Dávám si hodně záležet, abych všem dala najevo, že jsem vlastně jeptiškou. S vidláky je třeba jednat na rovinu. "Vím, že se bojíte a nenávidíte ji - a říkám vám - vše z tohoto děláte plným právem! Přesto - pokud chceme spasit její duši - a to, jakožto dobří věřící dozajista chceme, jinak bychom byli stejně prohnilí a ubozí, jako i ten nejnižší služebník Ďáblův," dramaticky se odmlčím "... tak tato žena musí být dopravena do Matrefortu a postavena před hlavu Církve, která ji před očistným ohněm, který spasí její duši, dá rozhřešení! Taková je vůle BOŽÍ!" |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Cestou, ještě, než dojdeme do vesnice, využívám toho, že zatím nikdo nemůže zaujmout žádné podezření a případný pocit "někdo se mi hrabe v hlavě" bude přisuzován Čarodějnici. Proto, když to situace dovolí, zkusím se "Zaposlouchat" a zjistit něco blíž o člověku jménem Mani. Z jeho hlavy. Nepostřehnutá. Cokoli, co mi přiblíží, jak přemýšlí, jak jedná, kým je, klidně i jen náznak... S tichou modlitbou na rtech zkouším, zda mi dnes budou Bůh a magie nakloneni |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Někdy po cestě Cestou mám čas... řekněme přemýšlet - a ptát se sama sebe na otázky. Není nakonec asi hezčího pocitu, než zjistit, že se nemusím ptát na rozličné otázky jen sama sebe - ale můžu se zeptat o jinde! Navážu mentální spojení s Thadeuszem. Není to těžké - známe se velmi dlouho a řekněme, že je těmto komunikacím... do jisté míry otevřen a obeznámen s jejich funkcí. "Pane Thadeuszi?" Zeptám se v jeho hlavě opatrně. Není nic horšího, než zničeho nic vykřiknout v něčí hlavě a toho druhého vyděsit k smrti. "Řekl vám mnich něco... zajímavého?" |
| |
| Cestou necestou - vesnické nepokoje Neunikl mi její pohled. Kdyby mohla, snad už bych byl mrtvý. Znovu. Neuhnul jsem. Hlavu jsem měl prázdnou ale z očí se mohl lehce vyčíst soucit. Bylo mi té dívky kterou jsem nyní přivedl do klece líto. Pak už rytíř Thadeuzs, pán Nothaltenu zavelel k odjezdu. Všechny věci jsem měl již u sebe. Vrátil jsem se však pro svého koně. Mohutného hnědého hřebce. Nejsilnějšího, který byl ve stájích mé rodiny k dispozici. Lehce jsem se vyhoupl do sedla a pokopl koně do slabin. Během několika málo okamžiků jsme dojeli ostatní členy výpravy. Cesta ubíhala poměrně klidně. Když nebylo třeba, mlčel jsem. Tak ji někdo něco dejte. Možná trochu jídla a vody. To sestra Celestina. Znovu jsem mlčel, pouze tiše plnil její přání. Dojel jsem k povozu. Jednou rukou držíc uzdu a druhou odhrnul plátěný přehoz. Zrak mi padl na dívku. Beze slova jsem z vaku vyndal trochu sušeného masa a podělil se o své zásoby. Pak jsem ještě sundal přes rameno přehozený měch s vodou a natáhl se k dívce znovu. "Nevypij všechno. Cesta je dlouhá." Můj hlas byl klidný. Na měch s vodou čekám na vrácení (pokud byl převzat). ……. Co to? Rozzuřený dav chtěl upálit čarodějnici. S koněm jsem se postavil před povoz. Připraven jej bránit. Když však hlas davu neutichal, kůň si hlasitě odfrkl. Naslouchal jsem slovům členky naší výpravy, která zde zastupovala boha. Sestra Celestina. Snažila se křičící lid uklidnit. Pravou ruku jsem pouze položil na rukojeť své sekery a pozorně sledoval dav. Štít zůstal tam kde byl. Na zádech. |
| |
| Cestou necestou, už jedem s čarodějnicou Když konečně vyrazíme, teprve teď pocítíme ostrý horský vítr. Přitáhnu si svého levharta více ke krku. Když promrzáme takhle skrz vítr my, co teprve naše čarodějnice. Přece jen je možná zplozencem pekla, ale pořád je tu šance, že jde jen o nevinné boží dítě. Ach, Manfred ve mě vychoval možná až moc dobrého rytíře. Pobídnu koně a přijedu co nejblíže k vozu. "Zpomal lehce," zaúkoluji našeho vozku a začnu oddělávat plachtu, která všelijak kryje vůz. "Pokud umí čarovat, musíme se stejně spoléhat na ochranu, kterou nám poskytuje Bůh všemohoucí. Ne kus hadru." zvolám ke skupině a začnu sundávat deku zakryvající klec, kterou následně začnu prostrkávat mřížemi do jejího nitra. "Když se do ní zachumláš, měla by ti být menší zima, než když je jen tak přehozená přes klec. Ale nemysli si, že to je nějaká známka sympatie pro tvůj nicotný život hříšnice. Jen pokud cestou zmrzneš, k ničemu nám nebudeš." S těmito slovy zpomalím koně a zařadím se na konec naší malé kolony. Vesnice Já si říkal, že to nemůže všechno jít tak moc hladce. Než však stihnu na nastalou situaci jakkoliv reagovat, předstoupí za nás jako hlas boží sestra Celestina. Já věděl, proč ji bral sebou. Jenom se narovnám v sedle a kontroluji situaci očima. Už jsme byl nekolikrát svědkem toho, když necvičená lůza zaútočila na ozbrojenou eskortu. A pohled na vypálenou vesnici jsem si chtěl alespoň pro tentokrát ušetřit. Náš kapucín ve své mladické zbklosti málem vyprovokuje potičku, ale naštěstí meč nakonec nevytáhne. Na našem druhém společníkovi je vidět, že umí tyto situace zvládat. Inu, tak či onak, neměl by pro nás být problém touto vesnicí projet. Maximálně si bude muset místní lenní pán přepsat soupis poddaných. S toutu myšlenkou si poklepnu na hrušku svého meče a vyhlížím potenciální potížisty v davu. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Trhnu sebou, když se mi sestra zase nabourá do hlavy. Kurva sestro, to nemůžeš mi nějak nenápadně pokynout, že se mnou potřebuješ mluvit? Co kdybych se lekl a spadl z koně! Mírně rozmrzele si protáhnu svůj vous a nasytím Celestině její hlad po informacích. Náš bojovnický přítel se jmenuje Mani Mánagarm, narodil se v nějaké bohem zapomenuté vísce Javarový vrch, jako syn nižšího šlechtice. Dle všeho se jednalo o věrného služebníka církve, než se něco pokazilo. Otec představený mi více neřekl, ať u proto, že sám víc neví či z jiných důvodů. Co jsem pochopil jeho účast na naší výpravě je kombinace jeho vlastního pokání a forma trestu. Ale neměli by s ním snad být žádné problémy a jakožto šlechtic a bojovník by mohl být užitečný. Sklíčeně pohlédnu na našeho vozataje, o kterém si nejsem jist, že platí téže. Náš druhý společník je ale možná jiný šálek kávy. Otec mi o něm neřekl prakticky nic, ani jeho jméno. Jediné co vím, že to je nějaký potulný dobrodruh a jediným jeho motivem k přidání se jsou peníze, které mu budou vyplaceny v Matrefort. Takže kdo ví, co z něj během dobrodružství vyklube. Už se chystám zase ponořit do svých myšlenek, když si vzpomenu ještě na naši čarodějnic. O ní toho také moc nevím. Ale to málo co znám málem stačí na to, aby mi jí bylo líto. Nejspíše je to jen nevinné děvče. V její vesnici propukl mor a dle všeho byl její dům zdrojem nákazy. Chvilku se odmlčím a svěřím se sestře se skličující myšlenkou, která mě už napadlo. Důvod, proč si ji vesničané vybrali jako obětního beránka byl fakt, že jako jediná z jejich rodiny se vůbec nenakazila morem. Vůbec nic se jí nestalo. A oba víme, že to není tím, že by jej seslala. Ale z nějakého důvodu se jím vůbec nenakazila. Co když je boží vůle, aby přežila? Jak jinak si vysvětlit, že se jí mor vůbec nedotkl? Nejsem si jistý, že doopravdy děláme správnou věc a boží vůli. Snad čas ukáže, že konáme správně... A popoženu koně do čela kolony prozkoumat cestu před námi, čímž sestře taktně naznačím, že náš rozhovor byl ukončen. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Během cesty tě trochu rozbolí hlava, možná je to jen pocit, možná paranoia... Koneckonců tahle výprava není úplně rutina běžného dne. Ale nezdá se ti, jako by se ti někdo chtěl hrabat v mysli? Nedíval ses té čarodějnici do očí nějak moc dlouho? Navíc jsi jí byl zatím ze všech nejblíž... Necháš to jen tak, protože nejsi blázen, nebo se pokusíš o nějakou mentální obranu? Pokud ano, hoď si procentovkou. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Chvíli poté, co ti pak Thedeusz podá deku - nyní se můžeš kochat výhledem na krajinu - si všimneš, že sebou během jízdy na svém koni prudce trhne, ačkoli všichni ostatní v klidu pokračují. Co se to s ním děje...? |
| |
| Trouble aheadDeň prvý, ránoDedinka na ceste Mani, Thadeusz, Celestina, Eizo V tichosti sa nechám viezť. Voz mnou hádže zo strany na stranu, márne sa snažím držať na jednom mieste, diery vidieckej cesty ma hneď hodia o zhrdzavené železné mreže. Neostáva mi nič iné, iba sa o ne držať, ak od nich nechcem dostať ďalšie nevyžiadané pohladenie. Práve keď cez ne prestrčím ruku, látka, ktorou ma zakryli, sa dramaticky stiahne. Krajina, ktorá sa mi razom odhalí, vyzerá pochmúrnejšie, ako som si ju predstavovala. Všade samá hmla, slnko sa skrylo za sivé oblaky a vietor, pred ktorým sa teraz nemám ako skryť, sa mi mermomoci snaží dostať pod kožu. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Jeho zvláštny tik si zapamätám a budem ho počas cesty nenápadne pozorovať. Inventár Zvyšky sušeného mäsa a hodeného celeru si skryjem do natrhnutého vrecka šiat. |
| |
| Máme rádi vesničany!Den 1., soumrak, nepokojná vesnice Rozzuřený dav již obemkl vaši skupinu ze všech stran a jejich oči se lesknou žízní po krvi, nebo se v nich zkrátka jen odráží světlo hořících pochodní. Touží po krvi a moc rádi by se dostali až ke kleci, v níž se ukrývá čarodějnice. Kéž by se teď doopravdy mohla proměnit v ptáka a uletět, jak prorokoval ten starý mnich. Jenže... jak se zdá, nejspíš to neumí. Jakmile předstoupí před dav sestra Celestina, tak se trochu utiší a naslouchají jejím slovům. Ženy přestanou vykřikovat a některé z nich se dokonce bázlivě obřadně ukloní na pozdrav členky svaté obce. Mladí muži zůstávají stále nepokojní, ale přece jen přestávají výhružně mávat zbraněmi. ,,Sestro, čím dřív umře, tím dřív se očistí naše zem od této zhoubné nemoci!" Prohlásí postarší muž v předních liniích. Má pevný hlas, ale dozajista nechce být nějak neuctivý. Nejspíš máte veliké štěstí, že s vámi nakonec putuje duchovní, protože síla slova je kolikrát daleko větší a údernější než síla obouručního meče. Muž postoupí o krok blíž a uplivne si směrem k čarodějnici, která se strachy choulí ve své kleci. Někteří z davu jeho gesto napodobí a pomalu se začínají rozcházet do svých domovů, pravděpodobně hluboce zasaženi slovy o vůli BOŽÍ. Když už si myslíte, že všechno proběhne nad očekávání hladce, tak se snad odnikud vynoří mladík se sekerkou na dřevo v ruce a s nenávistí v očích. Zdá se být ještě docela mladý, ale je ve výborné kondici - jistě už s touhle sekerou nasekal mnoho tvrdých špalků. S hlasitým: "Čarodějnice musí přijít do pekla už dnes!" vyrazí ke klecovozu nehledě na přesilu, kterou v tuhle chvíli představujete, ačkoli jste útok už ani nečekali. Stále se však kolem vás tísní zbytky davu, a proto je možné, že při případné obraně čarodějnice zraníte nějakého nevinného vesničana, speciálně pak zvědavé dětičky, které měly ve chvíli, kdy utichla vřava, možnost prohlédnout si ďáblovu nevěstu zblízka. //Pokud se někdo z vás bude snažit ochránit čarodějnici a mladíka se sekerkou zastavit, tak si hoďte procentovkou. Čím vyšší číslo, tím vyšší úspěšnost a méně zraněných. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Čirou náhodou si ze svého vyvýšeného místa na kozlíku i v tom zmatku všimneš dalšího mladíka, který se schovává za rohem nejbližší chalupy, možná jenom přihlíží tomu zmatku, ale co když je to komplic našeho útočníka? |
| |
| Den 1., soumrak, nepokojná vesnice co možná 2. den už nebude A pak že je slovo silnější než meč, pomyslím si, když se rozplyne naše možnost na poklidné vyřešení problému doslova před očima. Agresivní mladík přestavuje akutní nebezpečí. I když nemá šanci živí zabít čarodějnici, mohl by nám cestu dozajista zkomplikovat například tím, že by přerazil sekerou zámek. Ach, proč hlupák jsem si nenachystal radši kuši. Nedá se nic dělat, je třeba to vyřešit méně elegantně, ale s trochou štěstí pořád neletálně. Pobídnu koně vpřed a rozjedu se přímo mladíka s přílišným zápalem a petenciálními sebevražednými sklony. Koňská masa by jej mohla pochroumat dostatečně na to, aby ztratil bojového ducha (a pár kostí), ale zároveň nevyburcovat vesničany k ochraně své vesnice. A snad ho Anhalt zbytečně moc nepodupe a nepokouše, jak mají k boji cvičení koně ve zvyku. |
| |
| Zásah! Vypadá to, že vaše cesta může dál pokračovat. Urychlený zásah vůdce výpravy zpacifikuje jak mladíka, tak jeho sekerku. A dokonce se mu při tom podaří nezabít žádné přihlížející dítě. Docela hezký důkaz jeho schopností a také rychlého rozhodování, samozřejmě. Mladík koni nestihne uhnout a padne mu přímo pod kopyta, nejspíš má polámaných pár žeber, leží na zemi jako lazar a sténá... V očích má bolest a taky nechápavost - kdo by chránil čarodějnici? Po této akci se dav s konečnou platností rozejde, ačkoli pokud budete pořádně poslouchat zaslechnete sem tam sprostou nadávku, ať už je věnována komukoli z vás. Snad tohle mladíkovi i celé vesnici stačí jako výstraha. Nyní je čas vyjet zase o kousek dál, utábořit se, sehnat něco k večeři, rozdělat oheň a určit první stráž u čarodějnice. Její moc přeci v noci roste, stejně jistě, jako se zjevují duchové a přízraky. Možná bude příležitost si i trochu pohovořit... Pokud tedy máte o čem. Brzy narazíte na staré ruiny, možná by to bylo skvělé místo, kde se utábořit. Uchrání vás alespoň trochu před nestálým počasím. I když to možná není úplně nejlepší nápad.
|
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Zdá se, že je ti Bůh v dnešní den zvlášť nakloněn, Maniho mysl je jako otevřená kniha. Otázkou zůstává, zda je tak neobezřetný, nebo zda nechává svou mysl otevřenou úmyslně. Nebojí se snad, že by jej mohla uhranout čarodějnice, nemá co skrývat? Už jenom ten klid, se kterým dává svou mysl všanc, dokazuje, že se s nějakou čarodějnicí již setkal... Proto v jeho mysli nemůžeš vycítit žádné obavy spojené s cestou, natož pak s přítomností ďáblovy služebnice. Naopak se zdá, že tato výprava pro něj má zvláštní význam. Jeho mysl je podivuhodně klidná. Z emocí můžeš vycítit snad jen trochu lidského soucitu, který by při pohledu na děvče v kleci asi jímal každého. Mani je bojovník, zažil si ve svém životě hodně bolesti. Jak víš, zklamal svoji rodinu, přišel o všechny tituly a majetek a teď je především sám. Zdá se, že na této cestě, stejně jako na kterékoli jiné, něco hledá. |
| |
| A vítězem Tour de vesnice se stává... "To tě naučí napadat šlechtice a služebníky boží ty venkovský pse!" zakřičím na pochroumaného dřevorubce, když se ho snaží v jednom kuse odvléci jeho kumpáni pryč. Ale něco by z jeho tuposti mohlo vzejít.t Jednomu z nich poručím: "Podej mi tu sekery a buď rád, že ti nesetnu hlavu. Nevím jak to máte tady v horách, ale v civilizovaných částech království je za napadení urozeného muže běžné setnout hlavu jak viníkům, tak jejich rodinám!" pohrozím ještě naštvaně zbytku vesnice. Vidláci tupí tvrdohlaví a neposlušní. Nejspíš ani netuší, jak byly dneska nablízku setkání s naším Bohem, kterým se tak vehementně zaštiťovali. Hlavně, že mají kuráž přepadat ženy a plýtvat zeleninou na házení. Převezmu si od nevrlého vidláka dřevorubeckou sekeru a předám ji na kozlík Kapucínovi. "Tumáš novou hračku. Pořádná pracovní sekera se nám může na naší cestě ještě hodit, až budeme potřebovat založit oheň a nebo, mno" a rozhlédnu se na rozcházející se naštvaný dav "a nebo někdy jindy, jeden nikdy neví, co nás na naší cestě ještě může potkat." Pokynu zbytku družiny a vyrazíme pryč z této (snad ode dnes!) Bohem zapomenuté vesnice. Soumrak prvního dne Když už se začne vypadat, že před spaním nenajdeme žádné poklidné místo, narazíme na staré rozvaliny, které by mohly zajistit více bezpečí než rovná pláň. Na druhou stranu, rozvaliny mohly být za svoji existenci svědky mnoha krveprolití a kdo ví, jaké duše v nich mohou strašit. Ale klidný spánek je klidný spánek. Než může dojít k nějakým rozepřím, využiji svoji vůdcovskou autoritu a oznámím skupině svůj plán nocovat v ruinách. "Noc přečkáme uvnitř těchto ruin. Nemají střechu, ale alespoň na nás nemůže nic spadnout. Ale pořád mají stěny, které nás uchrání před větrem a nemůžou nám tak snadno utéci naše čarodějka. Jejich vyvýšená pozice nám i dává výhodu před případným útočníkem, který by mohl chtít využít našeho spánku v přepadení." Vyslechnu si jejich případné stížnosti, i když na jejich připomínky nebude moc brán zřetel. "Vyjedu je prozkoumat, zatím na mě počkejte, kdyby se mi něco stalo, pokračujte v cestě." Předám proč všechny případy mapu a klíče od klece sestře Celestině a vyrazím na koni vstříc ruinám. /// Vzhledem k jejich obrázku a tomu, že nás PJ ponoukl k tomu "že ji zase na chvíli nebudeme potřebovat", předpokládám jejich bezpečnost :) Případně hádám, že budu přerušen :D /// Po jejich letmém prozkoumán z koňského sedla se navrátím ke skupině a naznačím, že ruiny jsou bezpečné a můžeme vyrazit. Cestou jim řeknu co jsem viděl a můj plán na dnešní večer. "Jak je vidět zdálky, mají kruhový tvar. Navrhuji ke stěně co nejdále od vchodu zaparkovat na noc náš vůz. Kousek od něj založit ohniště kolem kterého se na noc utáboříme. Hodlám si vzít první hlídku. Jak na ohlídání naší čarodějnice, tak na dohled nad naší bezpečností. Opat kláštera sice říkal, že v této části cesty by neměly být žádné loupeživé bandy, ale stejně tak nemluvil o horkokrevných vesničanech. V půli noci bych rád byl vystřídán panem Mánagarmem, který by dosloužil hlídku do rána. Za rozbřesku bych poté vyrazil." V této části instrukcí dorazíme do ruin. Začnu názorně ukazovat, kde konkrétně si co představuji mít. Když utábořím svého koně, vyberu si spací místo a začnu si sundávat brnění z nohou a rukou, aby mi na konci snažení zbyl jen hrudní kyrys. Škoda, že jsem se rozhodl jet sám a nevzal si svého panoše. Už jsem úplně zapomněl, jak je složité to bez pomoci sundávat. Do zabydlovacích činností ostatních začnu rozdávat další instrukce. "Náš kapucín využije sekeru, kterou dnes dostal a půjde nasekat dříví a založí oheň. Doufám chlapče, že to zvládneš. Pan Mánagarm pořádně prohledá zákoutí těchto rozvalin, jestli tu na nás nečeká nějaké nevítané překvapení. Já se pokusím najít v okolí něco čerstvého k snědku. Sestro vy mezitím dohlížejte na naše věci." úkoluji skupinu, zatímco se předemnou hromadí kusy ocelových plechů. Po sundání posledního si vedle nich sednu a ještě jednou promluvím ke skupině, ale možná poprvé za celý den bez žádných rozkazů. I když, jen tak napůl. "Než se však rozejdeme plnit naše úkoly. Měl bych tu ještě jeden problém. Není mi nějak po srsti spát vedle neznámých cizinců. Sestru Celestinu znám a životní příběhy kacířů v okovech mě nezajímají, ale rád bych opustil své věci s vědomím, že tu zanechám lidi, ke kterým mohu mít důvěru. Sakra, jméno pana Mánagrama znám jen proto, že mi ho mimoděk prozradil opat a našeho vozku nejenže neznám po jméně, ale nejsem si jistý, že jsem vůbec zahlédl jeho tvář. Byl bych rád pánové, kdybyste mi, ne vlastně nám všem, řekli co vás vedlo k tomu, zhostit se tohoto božího úkolu a zavázat se životem k dopravě této hříšnice do Matrefortu. Já jsem se vám představil a mé motivy jsou zřejmé. Jen plním svoji povinnost dobrého věřícího a leníka vůči své zemi, králi a Bohu. Ale ani jeden z vás mi nepřijde jako natolik horlivý věřící, že by proto chtěl riskovat svůj život, ale jak jste dnes ukázali ve vesnici, jste ochotní to udělat. Já se jen táži, proč?" a začnu připravovat svoji kuši na večerní lov, zatímco poslouchám odpovědi našich společníků. |
| |
| Na ten sound se koukněte, vím že nemáte rádi assassinské klipy, ale muzika to není zlá :D Všichni K čarodějce kývnu na znamení souhlasu. "Nezemřeš, dokud nepřijde tvůj čas, stejně jako u všech ostatních." Řeknu trochu uklidňujícím hlasem. Díky rychlému zásahu našeho velitele jsem nemusel použít žádnou ze svých zbraní. Ale jeho následné gesto mě kapku naštve, kdyby mi viděli do očí, což nevidí, možná až na čarodějku je neviděl nikdo. Během cesty sekeru zahodím na okraj cesty, nepotřebuji ji, ani jako záminku k výsměchu. Noc strávíme v ruinách, je to logické nocovat tady, i když se mi ty ruiny nelíbí. Pak je vysvětleno proč zůstaváme tady, nic proti tomu odevzdaně pokrčím rameny. Pak jsou plány na hlídku, s těmi ale pro změnu nesouhlasím. "Jestli můžu, taky si nemyslím že je moudré, aby hlídku měli jen dva, do rána musíme nabrat nějaké síly a tím pádem musíme všichni spát, alespoň nějakou dobu, proto radím, abycho měli hlídku ideálně všichni, pokud to nepůjde jinak tak tři." Následně jsou rozdány povinnosti, já mám nasekat oheň, žádný problém, pohlédnu na svou starou sekerku. "Nemusíš mi říkat chlapče, tak mladý zase nejsem." Pousměji se. Připravím svoje místo na spaní, nic extra, ale stačí. Velitel se nás zeptá na důvody, proč jsme vlastně tady a objasní nám zen svůj, no se mnou je to trochu ošemetné. Velitel se mi zdá jako férový a spravedlivý muž, jen možná trochu vlezlý. "Máte neprostou pravdu, nejsem nijak horlivě věřící, na tuto výpravu jsem se přihlásil proto, abych viděl ohnisko všech těch potíží, co je způsobilo, zajímalo mě kdo za tím vším bude (pohlédnu směrem k čarodějnici) a peníze nejsou nikdy na škodu." "Jinak, jak vás zajímalo, tak se jmenuji Eizo, jen Eizo, nepyšním se žádným šlechtickým přijmením." Vytáhnu si od opasku seker (Tu starou :D ) a zatímco naslouchám ostatním, tak prohlížím její ostří. Ale kapuci si stále nesundavám. |
| |
| Konečně Pohupoval jsem se v sedle svého koně a rozhlížel po okolí. Od doby co jsme odjeli z té vesnice cesta ubíhala proklatě pomalu. Mmmm… Prsty jsem si přejel po spánku. Cesta ubíhala proklatě pomalu, ale možná to bylo tím, že jsem se necítil nejlíp. Dojeli jsme k ruinám. Když nám pán z Nothaltenu oznámil úmysl přenocovat zde, byl jsem rád. Nocoval jsem už i na horších místech. Poté měl svůj proslov. Při vyslovené mého jména jsem překvapený nebyl. Bylo více méně jasné že to byli ti dobráci mniši, kdo si pustil pusu na špacír. Když jsem se dozvěděl o hlídce, která by měla trvat půl noci, přikývl jsem. Pan Mánagarm. Zopakoval jsem si své jméno. Už nějakou dobu mi takhle nikdo neřekl. Pan. Když padlo na přetřes znovu mé jméno, beze slova jsem seskočil z koně. To už v ruinách, kde přespíme jsem ho vedl k místu, kde koně uvážu. Už už jsem se chtěl dát na průzkum, když si pán z Nothaltenu vzal opět slovo. Pan Mánagarm. Uvízlo mi opět v myšlenkách. …nepřijde jako natolik horlivý věřící… Na tváři se mi dnes poprvé objevil náznak úsměvu. I když jen nepatrný. Eizo. Představil se mladík a uvedl i důvod. Pak přišla řada na mě. Zvedl jsem svůj zrak k Thadeuszovi z Nothaltenu i sestře Celestině Wisniowiecki. "Myslím si, že církev už byla sdílná." Odmlčel jsem se. "Nebudu se tady svěřovat se svou minulostí, ale ano, jsem zde pro své odpuštění od církve. A teď pokud dovolíte, půjdu na průzkum." Pak už jsem se otočil a udělal první kroky. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že něco z mé minulosti muselo být někomu zde již řečeno. |
| |
| Tak šup šup, kluci! Oheň, kytary! Táborákové písně! :D Je docela chytré, že pan Thadeusz sehnal obyčejnou, humpoláckou sekeru na dřevo. Pokud jsou lesy tak nebezpečné, jak se říká a v bažinách žijí temní a zlí tvorové, bude se nám hodit, když zachováme své vlastní zbraně ostré a nebudeme tupit jejich ostří zbytečným rubáním a manuální prací. Já toho o zbraních příliš nevím, ale co jsem viděla, muži si ty pravdu kvalitní nechtěli jen tak zničit. Se zpacifikováním vesničana... nemohu se rozhodnout, zda souhlasím, či ne. Na jednu stranu to bylo rychlé a efektivní, na tu druhou je to... myslím si, že by se to dalo vyřešit i mírověji a třeba bychom si mohli pak vyžádat i nějaké ty zásoby navíc. Což. Já to zkusila a od rozkazů zde samozřejmě nejsem. Jsem ráda, že je problém za námi a zbytek cesty až k ruinám se držím kus před povozem. Počkám, až náš pan rytíř prozkoumá ruiny. Proti spaní v nich nenamítám ani slovo. Mohou vypadat hrozivě, ale Bůh nás ochrání, to dá rozum. Vždyť zde plníme jeho vůli. Pak se, společně s celou skupinou, vydám k našemu novému místu, určenému k noclehu. Nutno podotknout, že nejsem zrovna zvyklá spát venku. Jistě, klášter není zrovna nejpohodlnější královský palác, ale alespoň palanda a peřina vždy k dispozici byla! Nemluvě o tom, že pár let si žiji poměrně pohodlně, když obstarávám Nothaltenskou kapli. Ale nahlas si nestěžuji, to rozhodně ne. Pak přijde na přetřes to, co mne zajímalo od prvopočátku. Tedy s kým cestujeme. Jak se zdá, mladík, který se nám konečně představil, je zde pro peníze. Bůh jej jednou bude soudit - i s jeho nedostatečnou vírou. "Pokud nejsi dobrým věřícím, Eizo," promluvím po chvíli, zatímco si chystám místo, kde budu spát "Nebojíš se, že tě náš Pán neochrání před tou čarodějnou zhoubou, až přijde čas? Osobně bych se bála jet do hlavního města bez Boží pomoci." Ale to už je věc každého z nás. "Peníze si člověk do hrobu stejně nevezme." A ten druhý mladík je zde právě proto, aby odčinil své hříchy, ať už jsou jakékoli. "Pokud by ses, pane Mani," pokračuji v titulu, který mu udělil Thadeusz "chtěl vyzpovídat a ulehčit svému srdci, mám bohaté zkušenosti se zachováváním zpovědních tajemství." |
| |
| Tábor bez táboráku Vyslechnu si připomínku k rozestavění hlídek. Ach chlapče rozmilý. Nevím odkuď jsi, ale napadat vůli šlechtice není nikdy dobrý nápad. "Děkuji za váš podmět, ale musím váš návrh zamítnout. Strážit tábor je záležitostí mužů činu, nikoliv mužů víry a už vůbec ne žen víry. Sestra Celestina jakožto žena má nárok v noci spát. To je vůle má i zvyk civilizovaných mužů. Navíc si nemyslím, že být náš tábor v noci zákeřně přepadnut, tak se vší úctou k ní, by jej neozbrojená jeptiška zvládla ubránit. A mě by moje rytířská čest stejně nedovolila klidný spánek. To by byla jedna vaše připomínka. K druhé ať se střídáme všichni tři... Inu, myslím si, že střídající cyklus pouze dvou lidí by byl z dlouhodobého hlediska lepší, ale je to na vás pánové. Já si vezmu svůj díl noci jak jsem řekl a poté vzbudím pana Mánagarma. Pokud on udrží hlídku po zbytek noci či se rozhodne vás v půlce vystřídat je už jeho věc, kterou nechám čistě na jeho zvážení, zda se cítí unaven či nikoliv." Když nám Eizo řeknu i svoje motivace k výpravě jen se pousměji. Je i spousta méně nebezpečných způsobů jak se nechat zmrzačit za pár zlatek. Zajímal by mě boží záměr v tomto mladíkovi. "Je ale dobře, že jste zmínil svůj, i když na první pohled zřejmý, neurozený původ. Nevím odkud pocházíte, ale civilizované části království mají kromě nevyužívání žen ke hlídkám i další zvyk. Šlechtic se oslovuje titulem 'pane' a rozhodně se mu nikdy netyká. Sice nás sbližuje naše výprava, ale nemyslím si, že je tato familiérnost po prvním dni vhodná. Ještě jedno odseknutí jako 'neříkej mi chlapče" a postarám se, aby na vás Matrefortu čekalo něco jiného než zlato. Já vám téže prokazuji úctu, kterou ani z žádného protokolu kromě mé dobré vůle nemusím a přijde mi fér, kdybyste tak dělal téže. A to už vůbec nezmiňuji fakt, že z nějakého důvodu chcete jít štípat dřevo bojovou sekerou místo té pracovní co jsem vám dal do úschovy. Raději se ani nebudu ptát, co se jí stalo..." Ach, povzdechnu si nahlas. "A co se týče vás." Ukáži na našeho druhého druha. "Církev možná byla sdílná. Možná ne. Ale pravý muž se za své činy nestydí. Když je místo pláště studu využije jako svůj štít, ví, že jej jimi nikdo nemůže zranit. Ale chápu to. Mít takový dluh vůči církvi a své rodině... byl bych nejspíše také podrážděný." Vstanu, shodím ze sebe svůj plášť a s kuší v rukou se vydám na odchod s našeho ruinového tábora. "Vidím pánové, že nejste zrovna sdílní na slova. Co se dá dělat. Bude to asi velmi dlouhý týden, který jak to vypadá strávíme mlčky na cestě." a odkráčím se nám pokusit získat nějaké to čerstvé maso na večeři. Snad narazím na králíka či srnu a ne nějaké pytláky či hůře. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Ruiny jsou o něco rozlehlejší, než jsi původně odhadoval a vlastně to není jenom tak nějaká hromada kamenů... dříve to musela být velkolepá stavba. Zdivo je dosti popraskané, avšak některé zdi stále stojí a místy se zachovaly dokonce i obrysy portálů. Na zemi se zvolna promíchává suť se zetlelým listím. Na vnější části je pěkný výhled a už jenom proto by si zde nikdo nepostavil úkryt - po banditech tedy ani stopy. Stejně tak nejspíš není potřeba se obávat dravé zvěře, neměla by tu co hledat. Čím více se však vzdaluješ okrajovým částem, tím více vzduch houstne, je těžší a vlhčí. S každým krokem kolem tebe vyvstává hlubší temnota, až dojdeš do bodu, kdy už nic nevidíš. Cítíš na tváři vlhký a chladný vánek - to by nebylo nic divného, koneckonců celý den pršelo a je podzim... jenže tohle je trochu jiné, vzduch je jaksi zatuchlý. Zdá se, že ruiny sice vypadají dosti neutěšeně zvenku, ale jsou dosti zachovalé uvnitř, tedy hlavně jejich sklepní prostory. Nejspíš se budeš muset navrátit do tábora pro louč, nebo pro jiný zdroj světla. Je otázkou, zda se vyplatí prohledávat i tyto prostory, možná je to jen ztráta času a také by bylo bláhové očekávat na konci tunelu poklad, jenže... kdo ví. |
| |
| Tábor//Přejdeme na soukromky  Přítomní: - sestra Celestina u ohně - Čarodějnice si hoví v kleci Nepřítomní: - Mani prohledává ruiny - Thadeusz shání večeři - Eizo hledá dřevo |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Chtěla jsem ti darovat srnu, ale možná je lepší udržovat vás hladové. :D Opouštíš prostory ruin - možná je opravdu dobře, že jste se utábořili tam, protože se poněkud začíná zvedat vítr, snad v tom nejsou žádné čáry... a i kdyby, ty se jako boží vyvolený rozhodně bát nemusíš. Na druhou stranu budit duchy starých míst nikdy nikomu nepřineslo štěstí. Vydáváš se na průzkum, ale nikde nenacházíš vhodnou houštinu, ve které by se mohlo ukrývat pár zajíčků. Přinejhorším můžete sníst své zásoby nasoleného masa, avšak ty je vždycky lepší nechat na horší chvíle. Kousek od tebe je drobná zalesněná vyvýšenina, pokud se rozhodneš jít tímto směrem a budeš dost potichu, tak zahlédneš ve větvích pár veverek. Sice to není nic moc, ale pořád lepší, než nic. Buď máš hlad, nebo opravdu vypadají dost buclatě, asi jim mor jde k duhu.  Zvířaty se to tu zrovna nehemží, takže je to třeba tvoje jediná šance sehnat něco k večeři. (Kuši, ani luk nemáš, tak hodně štěstí při házení sekerou.) :D Hoď si procentovku. 100 - 75 % Dostaneš je obě 74 - 35 % Jedna je tvoje 34 - 0% Zdá se, že budete o hladu |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Povšimneš si, že se náhle trochu zvedl vítr, ještě dobře, že jste alespoň částečně ukryti v ruinách. Jenže nepohněvali jste nějaké staré duchy? Je lehké se na tomto místě cítit nepříjemně, zvláště v přítomnosti řádové sestry. Nejspíš tě nenávidí ze všech nejvíc, protože jsi skvrnou na tváři církve svaté. Přesto je na ní cosi zvláštního, jakoby z ní vyzařovala zvláštní energie. |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Ještě to tak. Pomyslel jsem si při slovech duchovní sestry. Ani na slova Thadeusze o sdílnosti jsem nijak nereagoval. Dle příkazu, rychlým krokem opustil společnost, jsem se dal na průzkum. Obdivně jsem prohlížel staré ruiny, představoval si jak to tady muselo vypadat v době své největší slávy. Občas jsem se dlaní pomalu dotkl kamene. Zvlášť u bývalých portálů. Občas jsem vypustil, že jsem tady na průzkumu a měl hlavu úplně prázdnou. Bylo tady chladno a liduprázdno. Kam to k čertu vede?! Nakoukl jsem do sklepních prostor a přivřel oči. I přes to, že tam byla tma jako v pytli jsem se snažil zaostřit zrak, ale nepomáhalo to. Pochodeň! Byl jsem rozhodnutý to prozkoumat i tady. Byl jsem až příliš zvědavý. Možná jsem si to zdůvodnil i tím, že jsem byl poslaný na průzkum a chtěl jsem to prostě prozkoumat i tady. I přes tu zatuchlost… Rychle jsem se vracel do tábora pro pochodeň. |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Když jsem se vrátil do tábora, pozorně jsem pohlédl na tu dívku v kleci, snad aby se o nic nepokoušela. Zamířil jsem přímo ke svým věcem a chopil se pochodně a křesadla. Udělal pár kroků k ohni a z ničeho nic jsem promluvil. "Nemějte mi to za zlé, sestro, že jsem vám hned neodpověděl. Ale kdybych se chtěl vyzpovídat, vyhledám vás. Teď pokud dovolíte, vrátím se ke svému úkolu. Ještě jsem to neobešel všechno a brzo neuvidím ani na krok." Mírně jsem se uklonil, nečekal na svolení nebo odpověď a spěchal dokončit svůj úkol. |
| |
| Tábor Zareaguji na Celestinu: "Nechci, aby to vyznělo jako urážka, protože není, ale raději než na náboženství důvěřuji ve své schopnosti a dovednosti, není to zavrhování vašeho a částečně i mého náboženství, naopak jej chovám v úctě, jen prostě nevěřím na zázraky." Následně se obrátím k našemu vůdci: "Jak myslíte, nebudu vám do vašeho plánu zasahovat pane. Dobře, jestli na tom trváte, budu vás oslovovat, dle vašeho mínění s patřičnou úctou, jen prostě nemám rád když mě někdo považuje za mladšího než jsem, snad to chápete." Někdo by v mých slovech mohl slyšet sarkasmus, někdo ne. "Kromě toho se i na štípaní dřeva hodí moje sekera více." S těmi slovy se zvednu a odcházím. Třeba ještě uslyším, jejich odpovědi... |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Namířím svoji kuši na veverky, pomyslím na to, aby Bůh mi byl milostiv a vedl moji střelu, a zmáčknu spoušť. Chcípni veverko! |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Mani, Krystyna Zatímco si hřeji ruce nad ohněm a tak trochu hledám odhodlání se konečně zvednout, začít řešit jídlo, vytvořit si pořádně místo pro nocleh a třeba převařit trochu vody, vrací se mladý muž, zvaný Mani. Když mne ujistí, že se, pokud bude třeba, přijde vyzpovídat a hledat u mne duševní útěchu, jen přikývnu. Ostatně - klidně bych se s ním dala do řeči, ale vypadá to, že má naspěch. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Krystyna Muži rozdělají oheň a tak nějak se.. rozutečou všude okolo. Inu... alespoň bude čím přikládat v noci a třeba, s trochou štěstí, i nějaké to pečené maso. Chvíli jen tak sedím u ohně a zírám do plamenů. Kdo ví, na co myslím, nebo nad čím rozjímám. Pravděpodobně nad něčím zcela nepodstatným - a nebo běžnými starostmi. Jsou koně dobře uvázaní? Přikládám do ohně správně? Nemám příliš zkušeností s těmito... věcmi. Než se stihnu rozhoupat a udělat něco většího, než čapět před ohněm, vrací se Mani. Nechám jej domluvit, co má na srdci a... zase odejít. Je zvláštní, že se vracel jen proto, aby mi řekl něco takového. Ale třeba měl starost, zda to zde, sama s čarodějnicí zvládám. Když je řeč čarodějnici, můj pohled zabloudí mimoděk k její kleci. Ztěžka si povzdechnu. Tak dobře, holka. Jak už jsem řekla, několikrát i nahlas, kdybys nám tady umřela, všechno by se mohlo pokazit. Ztěžka se zvednu od ohně - a od tepla se mi neodchází zrovna nejlépe - a vytáhnu z vaku dvě jablka. Jedno čarodějnici podám do klece a do druhého se sama zakousnu. Nějaké zásoby na cestu přeci jen mám, byť si sebou netahám zrovna měsíční příděl matky představené. A muži umí lovit. Minimálně pan Thadeusz je výborný lovec. Ze svých lesů nám vždy na hrad přivezl nějakou tu zvěřinu. "Je mi líto, že to před tvým Božím vykoupením nemůžeme poskytnout více pohodlí, dcero," řeknu tiše, než si znovu ukousnu jablka. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Jedna veverka padá zdárně mrtvá dolu ze stromu, podařilo se ti ji zasáhnout přesně tak, jak si chtěl. Druhá bohužel vyděšeně uskočila na další větev a v tu ránu byla pryč. Je otázka, zda se smířit s takovým úlovkem, jenže nikde po cestě jsi jiná zvířata neviděl a vzdálit se od tábora natolik, že bys nebyl na doslech by mohlo být poněkud riskantní, i když by to mohlo přinést nějaký ten užitek. Nebyl to štěkot psa, cos slyšel...? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Čarodějnice tě z tábora vyprovodí poněkud smutným pohledem zpoza mříží a sestra Celestina zase vypadá, že by byla nejraději, kdybys u ohně s nimi zůstal - možná proto, že se sama necítí příliš v bezpečí, koneckonců je to žena bez znalostí boje a najednou si uvědomíš, že nechat je tam samotné možná nebyl úplně nejlepší tah od všech mužů výpravy. Ale co. Tančící plameny pochodně sporadicky osvětlují stěny, vzduch opět začíná být o něco vlhčí a chladný vánek se opírá do plamenů, jakoby se je snažil uhasit dřív, než odhalíš tajemství místních ruin. Před tebou se v jednom rohu zvláště zachované místnosti zjeví díra v podlaze - jedná se o jakýsi nepříliš dobře ztvárněný vstup, velký tam akorát pro jednoho člověka. Je nutné do díry nejprve strčit nohy, poté se sehnout a vstoupit do díry. Nejedná se tedy o nejvýhodnější pozici, ale možná bude lepší to zvládnout sám. Pokud posvítíš dovnitř, tak spatříš hrubě otesané skalní schody - zdá se, že je tu v podloží jakýsi skalní/sklepní prostor. Jak asi může být rozlehlý? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Pokud by ses při své cestě ohlédl přes rameno, tak uvidíš, jak sestra Celestina přistupuje ke kleci, kterou obývá čarodějnice. Zvláštní - co tam chce asi dělat? Popovídat si? Prohlédnout si ji? Musíš jít trochu dál, než jsi odhadoval, protože kolem cesty jsou jen velké a statné stromy, na něž by tvoje sekera nejspíš nestačila, a pokud ano bylo by to na několik hodin práce. Za chvíli však dojdeš k místu, kde rostou mladé štíhlé stromky, které se dají celkem snadno posekat a upravit na špalíky do ohně. Když se nyní zadíváš směrem k ruinám, tak uvidíš drobné světelné záblesky plamenů. - Jsou to snad rozčílené duše tohoto místa? Nejspíš tam však jen někdo pochoduje s pochodní. V tu chvíli se světlo vytratí. Můžeš se v klidu věnovat své práci. Povšimneš si, že se náhle trochu zvedl vítr, ještě dobře, že jste svůj tábor alespoň částečně ukryli v ruinách. Jenže nepohněvali jste nějaké staré duchy? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tohle je jeden z nejlepších úkrytů, cos za poslední dobu měl - je ve sklepních prostorech starých ruin, kterým se lidé vyhýbají. Prý jsou prokleté a kdesi cosi, lidé se bojí stínů a zlých duší, které by mohli vyrušit v zaslouženém odpočinku. Jenže ty nejsi tak bláhový. Mít úkryt, kterému se lidé vyhýbají je zvlášť vhodné nyní - když všude kolem vládne mor svojí černou rukou. Sice se trochu vyznáš v bylinkách a medicíně, jenže tahle černá smrt by přeci jen byla dokonale nad tvoje síly, jako nad síly mnoha mrtvých, které jsi za svých cest viděl. Sklepní prostory pod ruinami jsou docela rozlehlé, ačkoli některé části jsou už zasypané, proto se raději držíš blízko vchodu - je to taková neumělá díra vedoucí do nitra sklepů. Člověk do ní musí prvně spustit nohy a pak se sehnout, aby mohl sejít po hrubě otesaných schodech. Alespoň se sem nikdo nedostane tak potichu, jak by možná chtěl. Dnes večer se zvedá mocný vítr a ty jsi proto rád, že si můžeš v klidu hovět ve své skoro dokonalé skrýši. //Nechám jen na tobě, jak to tu obýváš dlouho, zda máš nějaké vybavení rozložené po místnostech, jestli máš ohniště, atd. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Alespoň něco, pomyslím si, když si prohlížím svůj úlovek. Zvažuji pro a proti se vydat lovit dál, ale nakonec zvítězí můj instinkt lovce či spíše jeho pýcha a naznám, že s jednou užmoulanou veverku se do tábora vrátit nemůžu. Sbalím veverku, znovu natáhnu kuši a vtom uslyším psí štěkot. Divocí psy, jimž umřeli majitelé na mor? Smečka vlků? Či snad nějací lapkové, kteří využívají ohaře? Tak či onak neuškodí, když se po původci štěkotu porozhlédnu. A vydám se s připravenou kuší za zvukem štěkání. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro (Povinně zkouknout a dát zpětnou vazbu :D ) Proč k ní jde? Ž e by na tom byla podobně jako já, nemyslím. Musím jít dál než jsem si myslel, stromy na začátku jsou moc velké, když dojdu dál, je to lepší. V ruinách je světlo, asi jen pochoden, nebo ne? Světlo zmizí. Zvedne se vítr, na duchy nevěřím, ale přesto je to pro mě trochu nervózní situace. Začnu svým tomahawkem sekat, ale i tak si neustále dávám pozor. Možná je špatné, jak se chovám k tomu šlechtici, ale co, úcta mi vždy chyběla. |
| |
 | soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro To mě přesně napadlo před několika dny, když jsem na svých cestách toto místo objevil. Slyšel jsem venkovany vyprávět historky o strašidlech a bráně do pekla, ukryté kdesi hluboko ve sklepeních této zříceniny, ale to by mě stěží mohlo odradit. Pokud tady někde byla, musí být řádně zavalená kamenem, protože já žádnou nenašel. K mému překvapení byla jedna z místností sklepení zařízená. Zůstalo tady ještě několik prázdných sudů, které už ale ve vlhkém prostředí trouchnivěly. Jejich stěny byly jako z papíru. Po předchozím obyvateli zde byl však velmi zachovalý primitivní stolek, několik nízkých stoliček a děravé vědro na vodu. To jsem hned první den vyspravil kouskem látky a smolou, aby neprotékalo. Takticky byla místnost rovněž velmi příhodně řešená. Jediným vstupem byl otvor ve stropu a strmé kamenné schody. Tudy mohl někdo sotva přijít neslyšen a neviděn. Další věc, kterou jsem okamžitě vyrobil a umístil byla chřestítka zavěšená kolem schodů. Vyrobil jsem je z provázků, šlach a kostí drobných živočichů. Hlavně krys, kterých bylo kolem více než dost. Hodně štěstí tomu, kdo by se sem chtěl nenápadně vplížit. Uprostřed místnosti jsem si zřídil maličké ohniště, na kterém jsem si opékal případné úlovky – drobné zvířectvo, hlodavci, ptáci. Zatím se k ruinám nikdo neodvážil a já mohl v klidu odpočívat a nabírat síly. Ve zrádném lesním terénu jsem si zvrtl kotník, který byl stále ještě napuchlý. Bylinkové obklady a teplé zábaly však zabíraly a otok pomalu splaskával. Předpokládal jsem, že bych se mohl za pár dnů vydat opět na cestu. Počasí se však zhoršovalo a vypadalo to, že bych mohl být nucen zůstat déle, než jsem původně zamýšlel. Zvedal se prudký vítr, bouře je nepochybně nablízku. Až zvenčí jsem slyšel hukot a kvílení meluzíny. Teď se krčím u skrovného ohníčku a stahuji z kůže svoji dnešní večeři – veverku. Není to mnoho, ale aspoň nepůjdu spát o hladu. Nožem opatrně odděluji kůži od drobného tělíčka a ruce i klín mám špinavé od krve. Nijak zvlášť se nestarám o osobní hygienu, jen nože tu a tam očistím a přibrousím, aby byly stále ostré a nerezivěly. To ony mě drží naživu, ne voňavé vlasy. Nabodnu očištěnou a upravenou veverku na zaostřený klacek a přiložím ji k ohni. Vstanu, protáhnu se a dobelhám se k lavoru s vodou, abych se napil. Už dávno jsem se přestal bát střevních potíží, které tak často postihují vesnice se zakalenými studněmi. Tohle byla čistá voda z lesního pramene, jen kousek od rozvalin. Pak však zaslechnu hlasy. Zvenčí sem do sklepení kromě jekotu větru doléhají lidské hlasy. Skoro bych je přeslechl, ale pak zesílily. Skutečně venku někdo je. To může znamenat jenom jedno, pomyslím si, skupinu dost velkou nebo bláhovou na to, aby se nebála místních báchorek. A nebo o nich třeba vůbec neví… Na okamžik se zastavím, pak do dřevěné misky vedle vědra urychleně naberu vodu a přejdu k ohništi. Má to vlastně smysl? Jistě budou prohledávat ruiny a šance, že mě najdou, je vysoká. Bude to určitě ozbrojená skupina, nikdo jiný by se sem neodvážil… Na chvíli mě přemáhá pocit, že bych měl svoje ruiny bránit. Zhasnout oheň a počkat na zvědy, které bych jednoho po druhém postupně odpravil. Znám sklepení i rozvaliny na povrchu poměrně dobře, jistě lépe než nově příchozí. Pak ale zavrtím hlavou a položím misku zpátky. Otočím se ke stolu, kde leží vyskládané všechny moje nástroje. Rychle je sbalím a svážu dohromady opaskem a celý balíček schovám do své brašny. Nemá už však smysl snažit se smýt krev z mého oblečení. Pak slyším ozvěnu kroků odrážející se od kamenných zdí. Někdo je uvnitř, někdo je tady! Rychle popadnu svoji brašnu, překročím ohniště a schovám se do jednoho z tmavých koutů vedle vstupu. Pravou ruku položím na rukojeť svého obušku a vyčkávám. Nebudu riskovat. Počkám, až sem někdo přijde, oheň a vůně masa jej jistě přiláká, a pak… Pak si ho pořádně prohlídnu. A pak se uvidí… |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Cestou zpět ke svému objevu jsem chvíli přemýšlel, jak bych dostal tu dívku ven. Možná jsem propásl jednu z nejlepších příležitostí jaká se mi mohla naskytnout. Nechtěl jsem ani myslet na to, že by tomu bylo skutečně tak. Hlavou se mi to ale stále honilo dokola a já se začal proklínat. Uklidňoval jsem se tím, že by Celestina mohla zakřičet nebo byl už možná někdo v blízkosti. Buď Eizo nebo Thadeuzs. To už jsem ale pomalu našlapoval sklepením a neodvážil jsem se ze sebe vydat ten nejslabší zvuk. Nevím proč, ale do pravé ruky jsem si vzal jednu ze svých zbraní. Tesák. V levé jsem držel plápolající pochodeň a pečlivě se rozhlížel po místnostech. O strachu se však hovořit nedalo. Co to u sedmi pekel je? Podíval jsem se na díru v podlaze. Nebyl to zrovna pohodlný vstup. Nejdřív jsem si klekl abych měl hlavu co nejníž a mohl si posvítit na to, co tam je. Schody? Chvíli jsem poslouchal, ale víc než zvuk plápolajícího plamene jsem neslyšel. To už jsem se soukal do té díry. Na schodiště které jsem tam viděl. Prostě jsem musel vědět kam to vede. Zbraň schovanou aby mi nevadila při sestupu. Sotva jsem měl ale opět pevnou půdu pod nohama a mohl se narovnat, tesák jsem uchopil zpět do ruky a opatrně se dal na sestup po schodišti. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Jedna veverka... no fakt by ses asi moc nevytáhl a ještě bych musel rytířsky podarovat sestru Celestinu, takže je čas vyrazit na psy! Nemusíš jít moc daleko, abys narazil na staré, polorozpadlé kamenné stavení, už na první pohled je opuštěné, střecha se propadá, dveře jsou dávno vyražené... Nejspíš už se tu někdo porozhlížel po něčem cenném. Jen odněkud z hlubin domku je cítit zahnívající maso - snad majitelé domku, co podlehli moru? Na dvorku za plotem pobíhají dva celkem vyhublí psi. Nejsi ale doma na hradě, aby sis vybíral z mnoha pokrmů, takže ti budou muset stačit i tihle "vořeši"! Jakmile tě zavětří tak začnou štěkat na pozdrav, a co je horší - vypadají, že tě moc rádi vidí. Nejraději by se nechali podrbat v promoklém kožichu plném blech. Takže se alespoň nebudou příliš bránit, protože sekerka v zátylku je to poslední, co čekají od člověka spasitele. //Házet nemusíš, jen do nich! :D |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Přestože ses za všech sil snažil zůstat potichu, tak se ve chvíli kdy spustíš nohy ze schodů rozezní jakési tiché chrastění. Pokud se podíváš blíž, zjistíš, že cesta dolů je lemována závěsnými chrastítky z kostí drobných živočichů - jakoby někdo chtěl zjistit, zda se sem někdo blíží. Schody jsou strmé a nepříliš umně otesané, vedou však přímo dolů do jakési místnosti. Dole je malé ohniště, které stále ještě doutná - nejspíš musí být ve stropě nějaké dutiny, kudy odchází kouř. Trochu je to tu cítit zatuchlinou a snad i... krví? Když zvedneš loučí do výšky, spatříš několik prázdných sudů, které už ale ve vlhkém prostředí ztrouchnivěly. Také uvidíš velmi zachovalý primitivní stolek, několik nízkých stoliček a děravé vědro na vodu. Z ohniště stoupá úzkou sloupek kouře, dřevo nejspíš někdo polil... Tohle místo by mohlo docela dobře sloužit jako skrýš, ale komu? Snad ne lupičům, nebo banditům! Koneckonců banda chlapů by se sem jistojistě nevešla. Třeba se tu jen někdo ukrývá před morem, dál od mrtvých, dál od měst, kde je otrávená voda. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Schoval ses právě včas! Do tvé skrýše se právě spouští nohy nějakého vetřelce - jak snadné by bylo mu je v této ošemetné pozici zkrátka jen useknout. Ani by nestačil zjistit, co se mu stalo... Ale není potřeba se unáhlovat. Trochu neohrabaně se postaví na schody a tvá ručně vyrobená chrastítka okamžitě dají vědět, že se něco děje. Ty jej však vidíš velmi zřetelně, protože si nese zapálenou louč v jedné ruce a v druhé tesák. Chová se obezřetně a má oči na stopkách, velmi ho zajímá všechno, co tančící světlo z louče alespoň na okamžik vytáhne ze tmy. Muž je relativně vysoký, odhaduješ něco pod 190 cm. Má dlouhé světlé vlasy i vousy splétané do copu, na sobě tmavě zelená plášť. Zdá se, že je sám... zvláštní, slyšel jsi přece víc hlasů, než jeden. Na druhou stranu by jeden dobrodruh dával daleko větší smysl, než pomalá družina. Copak tady tenhle chce...? //Průzkumník je Mani, kdyby ses už nechtěl schovávat, nebo tě třeba zradil kotník, tak tvé příspěvky budou pro něj. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro (zkouknuto! Hudba slušná, hru si možná někdy zahraju, až budu mít spoustu času :)) Zdá se, že sestra Celestina nemá s čarodějnicí žádné větší úmysly, než si ji pořádně prohlédnout. Možná jí závidí mládí a možná že ji také lituje, pokud je jako služebnice boží v této věci takového citu schopna. Zatímco sekáš tak vítr ještě více zesílí, zdá se, že takhle noc bude bezhvězdná a temná - stahují se mraky. Snad to nebude vadit při dalším plánování vaší cesty, koneckonců mapy nejsou příliš spolehlivé. Putující světlo v ruinách se náhle ztratilo, snad někdo pochodeň zhasil. Nebylo to náhodou zlé znamení? Třeba ten průzkum nebude až tak rutinním úkolem. Když máš dost dřeva je načase se vydat zpět do tábora, cestou však zaslechneš zurčení vody... Možná by nebylo od věci najít neznečištěný lesní pramen. Určitě bys tím stoupnul v očích výpravy, kdybys o to stál. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro  Chudáčci, maličcí. Zkusím je cvičně podrbat, jestli jsou opravdu vychovaní a nejsou útoční. Když to vyjde, vytáhnu dýku a naporcuju ořechům veverku. "Ach, ňuňu broučci. Ach, umřeli vám páničci na mor? Pokud jste vychovaní, mohl bych vás vzít sebou do tábora. Jak vám jen říkat... co třeba Edward a Connor!" Podrbu pejsky a dám jim veverku. "No, líbí se ti to broučku? No?" |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro (Počkat, počkat, počkat... Vážně jsem narazil na někoho, kdo je schopný se se mnou domluvit a navíc snáší, to co poslouchám, pááni...) Vítr je ještě silnější, přestává se mi v těch ruinách líbit, je to moc... Ani jak to popsat, paranormální?? Bude temná noc, to mi dokonale vyhovuje, ale jak na tom budou ostatní nevím. Jdu zpět do tábora, ale zaslechnu zurčení vody, mohl bych se tam podívat, ne že bych stál o místo v družině, ale nikdo normální nevítá žízeň. Voda je navíc těžká a rychle mizí. Stáhnu si kapuci do obličeje a pomalým tichým krokem se vydám za zvukem, dávám si pozor na co šlapu. (Jestli tam bude medvěd, tak si mě nepřej... :D ) |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Do myšlenek se mi vrátila Lyanna. Má milovaná čarodějnice. To když jsem spatřil toto místo. Nebylo tomu našemu doupěti vůbec podobné, to ne. Ale přesto… Po zběžném prohlédnutí tohoto místa jsem usoudil, že zde žádný divoký tvor žít nemůže. Musí mít za ušima. Neutíkal jsem. Byl jsem ale obezřetný. Vždyť… jestli tady je někdo někde schovaný ve stínu, musí o mě už stejně vědět. A navíc jsem si byl stoprocentně jistý, že to nebude nikdo z církve. Vím že bych měl jít zpátky, že bych se měl podívat jestli je naše uvězněná dívka v pořádku. Varovat ale naši sestru a velitele výpravy mě ani nenapadlo. Napadlo, ale nechtěl jsem. Jen chviličku. Ještě chviličku. Opatrně jsem prohlížel místnost do detailu. Díval jsem se i pod nohy, kolem sebe, chtěl jsem posvítit do každého rohu. Ano, napadlo mě že by zde mohla být i skutečná čarodějnice. A pokud by tomu bylo skutečně tak… Nebylo by nic lepšího než najít nějaký užitečný předmět a skutečně se pak přesvědčit zda naše dívka ovládá magii. "Mé jméno je Mani." Zašeptal jsem do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Po zběžném prohlédnutí tohoto místa jsem usoudil, že zde žádný divoký tvor žít nemůže. Musí mít za ušima. Neutíkal jsem. Byl jsem ale obezřetný. Vždyť… jestli tady je někdo někde schovaný ve stínu, musí o mě už stejně vědět. A navíc jsem si byl stoprocentně jistý, že to nebude nikdo z církve. Vím že bych měl jít zpátky, že bych se měl podívat jestli je naše uvězněná dívka v pořádku. Varovat ale naši sestru a velitele výpravy mě ani nenapadlo. Napadlo, ale nechtěl jsem. Jen chviličku. Ještě chviličku. Opatrně jsem prohlížel místnost do detailu. Díval jsem se i pod nohy, kolem sebe, chtěl jsem posvítit do každého rohu. Ano, napadlo mě že by zde mohla být i skutečná čarodějnice. A pokud by tomu bylo skutečně tak… Nebylo by nic lepšího než najít nějaký užitečný předmět a skutečně se pak přesvědčit zda naše dívka ovládá magii. "Mé jméno je Mani." Zašeptal jsem do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro V duchu zakleji, když spatřím mihotavé světlo pochodně. Měl jsem uhasit oheň. Zatraceně… Když zaslechnu kroky na schodech a chřestot mých kostěných závěsů, je mi jasné, že neznámý průzkumník vstupuje do mého úkrytu. Zdá se, že si mě ještě nevšiml a já rychle zvažuji situaci. Je větší než já. Jistě i mladší a statnější. Ale už jsem viděl i větší chlapy padnout k zemi jako pytel brambor po dobře mířené ráně obuškem… Můj stisk obušku zesílí. Jsem připraven vyrazit ze svého úkrytu. Všechno by se to událo během jednoho úderu srdce, možná dvou. I kdyby se stihl otočit, už by ráně mohl stěží zabránit. Jakmile by byl ze hry, mohl bych se jít ven přesvědčit, zda je skutečně sám… Byl bych v ten moment i vyrazil kupředu s obuškem připraveným k ráně, ale pak jsem si vzpomněl na své zranění. Ne, nedokázal bych se k němu dostat včas. Noha by mě určitě zradila. Tedy možná, ale nechci to riskovat… Nejsem si jistý, co si o cizinci myslet. Nepůsobí na mě jako lapka nebo bandita. Takové typy bych vzal po hlavě rovnou a bez výčitek. Co když se ale jedná o čestného pocestného? Těch je teď na cestách po čertech málo a mně by se hodila pomoc, prozatím. Kolik má vlastně kamarádíčků venku? Pokud vůbec nějaké... Ne, nebude rozumné použít sílu. Ne teď, když mi jedna noha sotva slouží. Pak ale cizinec promluví. "Mé jméno je Mani," zašeptá do pološera a tmy kolem. Tehdy schovám obušek zpátky do záhybu svého kabátu. Tohle nebude lapka. Ti se obyčejně nepředstaví, když někam vstoupí. Je na čase se dozvědět víc. "Dobrý vědět," odpovím chraplavým hlasem. "Zůstaň stát, neotáčej se a koukej před sebe. Mám tu nabitou kuši se šipkou, která teď zná tvý jméno. Jedinej pohyb nebo slovo bez vyzvání a už nikdy nespatříš svý kamarády venku." Přitom pohodím brašnou, abych předměty uvnitř donutil vydal kovové klapnutí aspoň trochu podobné zvuku šipky zakládané do samostřílu. "Pomalu polož ten tesák na zem a mezitím mi řekni, co tu chcete." |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Když jsi opouštěla klášter, měla jsi jen nepatrné tušení o tom, jak velký doopravdy může svět být. Koneckonců při svých studiích jsi viděla mnoho map, ať už zobrazovali zdejší království - hezky do detailu, nebo v hrubých obrysech značily vzdálené země bezvěrců. Procházet se po skutečných cestách, lesích, polích a městech bylo však něco docela jiného, než putovat prstem po mapě. Cítila ses volně a bezpečně, za pasem svůj meč, v ruce hůl, o níž ses mohla opírat. Putovala jsi celý den a nestačila ses divit, kolik krásy můžeš na vlastní oči vidět, přestože v království zrovna panuje smrt. Černý mor se nutně muset dotýkat každého obyvatele, přestože jeho nejhorší hodina snad již pominula - nezbylo než odklízet zemřelé a zdálky bázlivě pozorovat zasažené domy. Větším městům bylo lepší se nyní vyhýbat, ať už kvůli strachu z nákazy, nebo z pohledu do vyděšených a zubožených tváří lidí. Je podzim, z ranních slunečních paprsků již nezbylo k odpoledni nic a celý den vytrvale krápalo, což může být pro cestovatele značně nepříjemné. Spadané listí se pomalu mísí s blátem a tvoří dohromady klouzavou kaši, která ti pomalu ale jistě obaluje boty. Denního světla pomalu ubývá a lesní cesta se ti zdá najednou o něco užší, než před chvílí. Stromy, které ji lemují se sklání nad tvou hlavou, zvedá se vítr a šustí jim v korunách... Vypadá to, že dnes bude bezhvězdná noc, noc duchů zemřelých.  Docela se ti uleví, když v dálce spatříš několik světel, zhruba po půl hodině svižné chůze konečně dorazíš k mohutné masivní stavbě na rozcestí - nejspíš je to nějaký hostinec. U dveří visí lucerna a matně osvětluje skoro sloupaný nápis: U velkého korbele. V přilehlých stájích podupává několik koní. Z hospody sálá příjemné teplo a je slyšet tlumený rozhovor podkreslovaným jemným brnkáním na loutnu. Nejspíš by nebylo špatné si tu alespoň do rána odpočinout. Uvnitř je hned několik stolů z hrubě opracovaného dřeva, z každé strany je k nim přisunuta lavice ze stejného materiálu, místnost osvětluje hřejivý krb a několik svící na stolech. Jakmile se posadíš, přistane před tebou na neotřené desce stolu velký korbel piva, snad aby hospoda dostála svému jménu. ,,Tož dobrej večír, mladej pane!" Zahartusí hostinský, a trochu podezíravě si tě prohlédne od hlavy k patě, očividně trochu zmatený tvým úborem. Očima také chvíli setrvá u tvých vlasů, snad proto, že mají tak netypickou barvu. ,,Jaký boží poslání vás vede tímhle zapomenutým krajem?" Dodá potom spíše zvědavě. A to už se za jeho silným hlasem otočí zbytek osazenstva hospody. Stůl obsazený muži, kterým nejspíš patří koně ve venkovních stájích - vypadají jako nějací kupci, po očku tě sleduje i pár štamgastů přímo u výčepu. Uši nastražila i mladá, ale zanedbaná dívka v rohu - buď děvečka, anebo prostitutka. Jen loutnista se nenechá rušit a dál si tiše vybrnkává své melodie... |
| |
6072.jpg) | soukromá zpráva od bratr Adrien pro A to same se teď odráželo ve tváři hostinského ne úder srdce po té, co přede mě postavil korbel s opěvovaným nápojem z chmele. Jistě, kněží neputují tak často a především tak daleko od svých sídlišť. A co sahalo mé vlastní povědomí, náš klášter byl v okolí snad jediný v okruhu několika mil. Protáhnu prokřehlé prsty - přecijen není nejtepleji a cesta byla dlouhá. Tady je ale příjemné teplo a nejen to. Snad shovívavě se pousměji, ač jsem z nenadálé pozornosti snad všech přítomných i trochu nesvůj. Jediný loutnista se nenechává rušit v hlazení strun svého nástroje, který je mu jistě velmi drahý. Podobně jako mě má hůl, která je nyní opřená po mé pravici o desku stolu. Hnědozelené oči sklouznou zpět k hostinskému, když se na pár chvil zastavily na zanedbané dívce. Snad se mi v myšlenkách rozezněla slova krátké modlitby za ní, než jsem se nadechl. "Dobrého večera i vám. Všem---" jak okolí ztichlo, nebylo třeba ani zvýšit hlas. Shlédnu krátce na kutnu, u krku se povolila a je tak vidět část kožené zbroje. Omluvně se pousměji a stáhnu cípy látky více k sobě. "Jak jistě víte, cesty nejen Boží jsou nevyzpytatelné a někdy si váš cíl jednoduše vyžádá, abyste se zvedli a šli." odvětím nevázaně, zlehka. Zvídavost hostinského je zcela přirozená a já, pokud na sebe nechci krom pozornosti strhávat i podezření musím hrát tak, aby divadlo hned nezavřelo z důvodu, že se jedná o nepovedenou frašku. "Vlastně... ve skutečnosti jsem na cestě za svým otcem abych mu sám podal zprávu, že mne ani kláštera se mor nedotkl, jak bohužel mnoho dalších nemělo to štěstí." pokrčím mírně rameny. Rozhlédnu se ještě jednou po celé hospodě. "A zapomenutý se mi nezdá. Alespoň u vás, krčmáři, to životem přímo kypí. A máte tady příjemně. Mohl bych požádat o vodu, chléb a kousek masa? A také zda máte volný pokoj na dnešní noc... nebo i stodolu. Vybíravý nejsem a nezůstanu nic dlužen." Chvástat penězi či jakýmkoli majetkem který se dá uzmout není moudré. Stejně tak ale ani hrát si na chudáka. Koneckonců věřím svým rukám, holi... a na to, co se skrývá pod kutnou by snad nemuselo dojít. Avšak když nebude zbytí.... Okrást se nenechám a zavraždit taky ne. Na to se mi život stále příliš líbí, i když v současnosti nebyl zrovna tak poklidný, jak bych si přál. Jediné, k čemu se upínala moje víra byla naděje, že otci i klášteru se vyhnou obloukem a nechají se svést na "správnou" stopu - mou vlastní. Ty tam jsou chvíle, kdy jsem litoval... Nyní také lituji, ale toho, že jsem neprohlédl tu faleš a křivost dříve. Ušetřil bych si patrně mnohé - třeba i tím, že bych se houpal na oprátce, nebo skončil na hranici. |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Dobrý vědět. První slova, mužský chraplavý hlas, od obyvatele tohoto brlohu. Na to mi začal přikazovat co mám dělat. Tohle u sedmi pekel nemám opravdu rád. Už tak že mi poroučí pan Thadeusz. V tuto chvíli mi ale nic jiného nezbývá. Zůstal jsem stát, neotáčel jsem se a nakonec…. A nakonec jsem pomalu přidřepl k podlaze abych odložil i svou zbraň. O to pevněji jsem stiskl pochodeň kterou jsem držel v ruce, když jsem se opět narovnal. Až mi z toho zbělaly klouby. Kdyby to bylo v tom šeru vidět. "Podívej příteli." Ano, toto pojmenování, příteli, nepoužívám dvakrát často. Ale kdo jiný by se tady mohl schovávat před světem. Buď se bojí moru a nebo co je pravděpodobnější, mohl by to být někdo kdo se prostě před někým nebo něčím skrývá. "Nepřišel jsem sem se záměrem krást. Jen jsem chtěl zjistit, jestli jsme zde v bezpečí. Jestli na povrchu v ruinách můžeme přečkat klidnou noc." Na malou chvíli jsem se odmlčel. "To je vše." Celou dobu jsem mluvil klidným, vyrovnaným hlasem. Pokud tu kuši skutečně měl a chtěl by mě střelit, už by to nejspíš udělal. A navíc, těším se až jednou zase povečeřím s Lyannou. "A pokud mohu mít otázku já, kdo jste a proč se tady schováváte?" Ano, skutečně mě to zajímalo. I během hovoru jsem nepolevoval ze své obezřetnosti a připravenosti k čemukoli. "Mohu vám říkat příteli?" Zeptal jsem se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Psi se nechají šťastně podrbat a vesele mávají ocásky, očividně šťastní, že jich po pár dnech, nebo snad i týdnech někdo zase všímá. Hladově se vrhnou na kusy veverky, snad je ani nežvýkají, jen se nezřízeně cpou. Tímhle nečekaným darem jsi v jejich očích ještě více vzrostl a teď už jen nadšeně čekají, co přijde dál. Nábožně a s vděkem čistě zvířecím na tebe valí kukadla. Jsou to takoví opelichaní čoklové, ale kdo by si je nezamiloval. Jakpak se asi budou líbit sestře Celestině? Každopádně není od věci mít v táboře psy... Mohou hlídat a také se dozajista vesele rozštěkají pokaždé, když vás bude chtít podříznout nějaký bandita. Jsou to taková veselá stvoření. ,,Haf, haf, haf!!" Zaštěkají vesele, jakoby se už nemohli dočkat procházky. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Nejspíš se není čeho bát, ale pověsti a pohádky o bloudících duších si dozajista vyslechl každý z vás jako dítě... a za takových nocí, obzvláště v době moru - kdy je tolik mrtvých - je velmi snadné jim uvěřit. Putující světla v ruinách ti na dobrém pocitu nepřidávají. Přesto jsi v lese docela sám, i když už vzdálen na dohled od tábora. Jsi zvyklý být sám a ve tmě ses pohyboval naprosto bezchybně a tiše, skoro nic by tě nemohlo překvapit, až na... Nádherný čistý potůček!Jak je vzácné v téhle době najít neznečištěný pramen. Každá vesnice by za něj děkovala Bohu, protože čistá voda je teď - hned vedle lékařů - tím nejvzácnějším zbožím. Voda zurčí přes kamínky, tiše šumí a zpívá do noci. V tu chvíli, kdy se dostatečně přiblížíš k prameni, tě zavětří malá srnka a urychleně prchne do hlubin houští. Nejspíš sem vede nějaká zvířecí stezka, to by mohlo panu Thadeuzsovi bodnout při lovu. Pokud se tedy již nevrátil s pořízenou. //PS: Medvěda si schovávám na jindy :D |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Z vesela se z pejsky vracím do tábora, i když jsem nic neulovil, respektive mi nic nezbylo, tak se moje malá výprava nedá považovat za neúspěch. Ah, koukám, že jsem první, kdo se zatím navrátil. "Zdravím vás děvčata naše milá. Měl jsem štěstí, nebo mě spíše navedla ruka boží. Našel jsem opuštěný statek, jehož majitele zabil mor, ale jejich psi přežili. Musel jsem se jich ujmout, když jsem je viděl chudáčky zubožené. Že? Že?" a začnu jednoho z nich drbat. "Tohle je Connor a tamto Edward, nebo naopak? Ach, sám nevím, je to ale asi jedno." Přestanu si hrát se psy a nachystám se opět k odchodu. "Když vidím, že se oba naši druhové zatím nevrátili, zkusím jít ulovit ještě něco na druhou stranu kopce. Třeba budu mít větší štěstí, bohužel pro nás je místní okolí docela vyprázdněné. Ale zase by nás neměl nikdo otravovat... a případně, máme už alespoň hlídku posílenou i o psy." Přehodím si kuši přes rameno a vydám se do stále zvětšující se tmy. Na okraji tábora se ještě zarazím a otočím. "Tuším, že odpověď znám, ale stalo se tu mezitím něco hodno mé pozornosti? Ne? Tak se tu zatím dámy mějte a pěkně se starejte o naše nové družiníky!" |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Přiznávám že jsem měl trochu strach, každý normální člověk by měl z potulování v noci v lese strach, jenže noc je moje domácí půda, mnohem víc než den. Mor mi moc nepřidá, proč jsem se asi nenakazil? Nelíbí se mi pohybující se světla v ruinách, že by se něco stalo? Konečně dojdu k potoku a jen žasnu, vypadá že je čistý a navíc kolem něj chodí zvířata, zvažuji že za tou srnou pošlu šíp, ale vypustím to z hlavy. Budou rádi, až jim o tom řeknu, voda z vaků už začínala mít koženou pachuť. Jestli tam bude náš vůdce a nebude mít moc co nabídnout, řeknu mu o tom. Že by konečně štěstí? Ale ne, na to nesmím spoléhat, třeba je jedovatá nebo tak něco, trochu si jí naberu do malého flakónku, jen pro jistotu. Pak pomalým a jistým krokem vykročím směrem k táboru, tak aby mě nikdo neslyšel. Když tam dorazím. "Jsem zpátky a mám dobrou zprávu." |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Když cizinec, jenž se představil jako Mani, vyhoví mým požadavkům, spokojeně se usměji. Nemůžu uvěřit, že to zafungovalo… Pozorně si cizince prohlížím a nabývám čím dál většího dojmu, že tu skutečně není proto aby kradl nebo loupil. Ono tu ostatně ani není co ukrást. Když mě Mani vyzve, abych řekl, co jsem zač, pokrčím rameny. "Odpověď za odpověď," řeknu a přikývnu. "Fér. Nejsem nutně přítel, ale taky nejsem nutně nepřítel. Říkej mi tak, pokud chceš. Žiju tady už nějakou dobu, možná měsíc nebo dva, jako poustevník. Od doby, co jsem od nějakých cestovatelů slyšel o černé smrti, jsem podstatně opatrnější. Lidé začínají být zoufalí a zoufalí lidé mají hloupé nápady." Poslední větu pronesu mimoděk pohrdavěji, než jsem původně zamýšlel. Zakroutím hlavou, odkašlu si a pokračuji ve výslechu. "Řekls, že ses chtěl přesvědčit, zda jste v bezpečí. Takže je vás víc… Dobře. Nemůže vás být moc, jinak bys na průzkum nešel sám. Co jste zač? Doprovod nějakého kupce nebo šlechtice? Žoldnéři? Dezertéři? Musíte být z daleka a ozbrojení. Místní by sem nepáchli ani za zlatý prase. Řekni, příteli, jsem blízko?" |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Jen povídej. Povídej. Na tváři se mi objeví drobný, spokojený úsměv. Čím déle povídá, tím víc jsem si jistější. Jeden prst po druhém postupně povolím sevření pochodně abych jim dal ulevit a znovu pevně sevřu. Jsem přesvědčený, že za chvíli ho mám. Nevypadá že by na tom se zdravím byl nejlíp. Je na tom trochu pravdy. Pomyslím si, když položí další otázku. "Dá se říct že jsme doprovod šlechtice." Nelžu. Pan Thadeusz jistě urozený pán je. Jen jsem prostě neřekl celou pravdu. "Je s námi taky duchovní sestra." Na malou chvíli se odmlčím. "Máme namířeno do Matrefordu." Zapřemýšlel jsem a mluvil rozvážně. "Slyším na vašem hlase, že nejste zcela zdráv. A tohle prostředí vám nepřidá." Najednou mě napadlo… "Řekněte, nechcete aby se na vás sestra podívala? Zaručím vám, že mezi náma budete v bezpečí a pak se sem klidně můžete vrátit." "Co si vlastně myslíte o církvi?" Vypadla ze mě otázka která jakoby byla úplně mimo. |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Takže doprovod šlechtice. A pánbíčkářka je s nima. Zajímalo by mě, proč míří do hlavního města. Nechci ale dál pokoušet své štěstí, tenhle trik funguje jenom chvíli. Nemůžu se věčně tvářit, že tady mám kuši. Prozatím jsem slyšel dost, teď bych si rád promluvil s tím šlechticem… „Co si myslím o církvi?“ řeknu, zatímco pomalu vystupuji ze stínů po jeho pravé straně se zkrvavenýma rukama zvednutýma do výše ramen, abych ukázal, že nejsem ozbrojen. „Momentálně jsou u moci a jak se říká, i pes nepokouše ruku toho, kdo jej krmí. Co jiného si vlastně můžu myslet, než jen to nejlepší?“ Zastavím se, když na mě padne světlo jeho pochodně. To ozařuje postavu patřící podstatně staršímu muži, jenž je o něco menší než Mani, s mohutným knírem a neupraveným plnovousem. Oblečení mám zašlé, boty špinavé, kabát místy prošoupaný a klobouk děravý. A to nemluvím o zakrvácené kožené zástěře a rukavicích zastrčených za opaskem. Nejsem nijak viditelně ozbrojen. „Za tu lež o kuši se omlouvám, ale člověk dneska nemůže být dost opatrný. Rád bych si promluvil s tím vaším šlechticem. Třeba by se ve vaší kumpanii našlo místo pro jednoho poutníka navíc.“ Usměji se, kývnu hlavou směrem k otvoru a pak spěšně dodám. „S mým zdravím si nedělej starosti. Vaše sestra dost pravděpodobně nezmůže nic, co bych já sám už nedokázal. Jsem totiž doktor… doktor Everett Baltazar.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Postavu muže, jak jsem se o malou chvíli později dozvěděl, že se jedná o doktora Everetta Baltazara, jsem si prohlédl od hlavy k patě. V duchu jsem se proklel, že jsem se nechal takto napálit. Vždyť… Ale čert to vem. Za tu lež o kuši se omlouvám,… Ano zprvu když jsem se to dozvěděl, jsem se chtěl prát. Ale nakonec se mi přizvedl jeden koutek úst v náznaku úsměvu. Ten muž nevypadal vůbec nebezpečně a něčím mě byl docela sympatický. Vyslechl jsem jeho žádost, že by chtěl mluvit s Thadeuszem a že si nemusím dělat starosti o jeho zdraví. Doktor Everett Baltazar. Nadzvedl jsem obočí. Doktory které jsem znal, byli povětšinou řezníci. V boji, uříznout ruku nebo nohu aby nákaza nepokračovala, aby se rána nezanítila. Na druhou stranu, viděl jsem i nevídané. Zvedl jsem ze země svoji zbraň. Abych tesák uschoval tam kam patří když ho člověk zrovna nepotřebuje. "Tak tedy pojďte, doktore." Namířil jsem si to zpět k východu. Částečně spokojený, částečně ale taky zklamaný. Otočil jsem hlavu přes rameno abych na doktora pohlédl. "A omluvu přijímám." Dodal jsem. |
| |
| TáborDeň prvýTábor v ruinách Mani, Thadeusz, Celestina, Eizo Od incidentu v dedine nevnímam. Sedím si v klietke, pohľad uprený pred seba, neozvem sa ani keď ma oslovia. Stále mám red očami vydeseného chlapca so sekerou v ruke, pripraveného odťať moju hlavu. Vedela som, že ma ľudia nenávidia, ale zatiaľ som verila, že im na súde záleží priveľmi na to, aby ma nechali umrieť skôr, než uvidím hradby Matrefordu. Očividne som sa mýlila. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro JablkoDeň prvýTábor v ruinách Celestina Oči mám červené od toľkého hľadenia do ohňa. Tancujúce plamienky ma zvádzajú, upokojujú, cítim sa pri nich bezpečne. Vtipné, ak zoberiem v úvahu fakt, že pravdepodobne budú mojim koncom. Ani nie o týždeň mi budú tie isté plamene oblizovať päty, kým moje bolestivé výkriky neuspokoja všetkých predstavených cirkvi najsvätejšej. Čo je sväté na vražde? |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Noví členoviaDeň prvýTábor v ruinách Thadeusz, Celestina Zamyslene prežúvam jablko v ústach, rozjímam nad rôznymi otázkami, ktoré tieto dni zaťažujú moju dušu, keď sa na kraji tábora zjaví vznešený pán z Nothalenu. A nie je sám. Pri pohľade na psov sa rozžiarim, pri ich smutnom príbehu sa mi dokonca vtisne do očí jedna slzička. Chudáci, sú sami ako ja. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Pred príchodom Ešte než vkročíme do táboru, stisnem svoju martenicu, ktorá mi visí na krku, a poviem niekoľko tichých modlitieb/fomuliek, ktoré ma majú ochrániť pred zlými duchmi, ktorí by tu mohli prebývať. (Hodím si kockou, ak mi pošleš škálu.) Po príchode Čarami sa snažím rozdúchať oheň, ktorý chlapi založili. Sústredene na chvíľu hľadím, potom naň už ani nepotrebujem pozerať, aby som ho udržala horieť bárs aj celú noc, ak sa nič počas nej neudeje. Oheň horí bystrím plameňom, má sýte farby. Keď ho rozdúchavam po prvý raz, plamene sa vyšplhajú do výšky dospelého človeka, iba aby znova klesli na primeranú výšku. (86% podľa stálej škály - naprosto úspešné.) Psy sa snažím prilákať sušeným mäsom, ktorý mi dal Mani. Nadrobím si kúsky do ruky, ktorú nenápadne prestrčím cez mreže, aby prišli bližšie. Mám v pláne s nimi postupom času nadviazať bližší vzťah, nech mi po čase dokážu rozumieť a prípadne mi aj pomôcť. (Počkám si na škálu.) |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro "Tuším, že odpověď znám, ale stalo se tu mezitím něco hodno mé pozornosti? Ne? Tak se tu zatím dámy mějte a pěkně se starejte o naše nové družiníky!" Zmizí rychleji, než jsem čekala. Nejen, že nevypadá, že by donesl srnu, nebo alespoň zajíce - ale ještě mě zde zanechá se dvěma psy, které našel kdovíkde. Psi mi nikdy nevadili, chraň bůh. Jen jsem zmatená z toho, že šel na lov, místo toho našel statek - a vrátí se se psy, protože v něm nic jiného nebylo. Což o to. "Pán Thadeusz je nesmírně milosrdný člověk," podotknu jen tak, do větru, kdyby to náhodou někomu ušlo. Ať už psům, nebo mé nedobrovolné společnici. Která nicméně vypadá, že ji psi zaujali více, než jídlo. Ať už je čarodějnice, nebo není, nemíním nic ponechat náhodě a tak dojdu ke koni, vezmu jeden z náhradních úvazů na ně a oba psy se jím pokusím nějakým způsobem přivázat tak, aby se k čarodějnici nemohli přiblížit. "Ale nemyslím, že ve vší té své milosrdnosti by si přál, aby měl své nové psy posedlé magickou mocí. Ať už skutečnou, nebo domnělou. Na preventivní opatření je třeba dbát. Už tak nejsem zrovna nadšená z toho, jak blízko jsi tomu podivnému mladíkovi, který řídí vůz. Působí dost slabomyslně na to, aby mohl podlehnout falešným svodům." Nijak se nerozčiluji, spíše, jako bych mluvila o počasí a tlachala u vína. Asi aby řeč nestála. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Jedlo nechané na kraji klietky tiež slúži na potešenie duchov, ktorí hradisko obývajú, tentoraz dobrým aj zlým, aby ju nechali na pokoji alebo prípadnne ochránili. Nj, Krystyna je poverčivá. |
| |
| Tábor - současný stav!Noc 1. - ruiny - Sestra Celestina a čarodějnice Krystyna jsou v táboře - Eizo právě přichází a hlásí, že má dobrou zprávu - Pan Thadeusz se opět někam vypařil - Mani je na průzkumu |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Chvíli poté, co všichni muži vaší výpravy zmizí, ať už do lesa, nebo do hlubin místních ruin, začne foukat mocný vítr, před nímž jste však alespoň částečně kryty zbytky zdí. Brzy se opře do právě rozdělaného ohně tak, že jeho plameny vyšlehnou až do výše dospělého člověka, za pár vteřin se však živel uklidní a už jen vytrvale hoří a vesele praská. Ať už tu duchové jsou nebo ne, nejspíš jsou vám nakloněni... Nebo že by za to mohl někdo jiný? Hm? Pan Thadeusz vám namísto večeře přivedl dva další hladové krky, psi vypadají dost zanedbaně, mají vlhké neudržované kožichy, které jsou pravděpodobně plné blech. Jsou pohublí, ale to nic nemění na jejich přátelské náladě, vesele poskakují kolem a zdá se, že jen neochotně poslechnout rytíře a zůstanou v táboře, nejraději by jej doprovázeli. Vypadá to, že tahle zvířata budou velmi vděčná. Čarodějnice se ani nemusí moc snažit, aby upoutala jejich pozornost. Chtějí si hrát a ještě vděčnější by byli za pohlazení, avšak sestra zasáhne dřív, než se všichni tři stačí skamarádit víc, než je zdrávo. Ještě chvíli vedete svůj podivný (ne)rozhovor, když tu se ze tmy vynoří Eizo a hlásí vám, že nese dobrou zprávu. Těžko říct, co si o jeho prohlášení myslet, protože už jste jistě pochopili, že je trochu zvláštní… |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Jak se přibližuješ k táboru, tak vidíš, že oheň se velmi dobře rozhořel a snad vám poskytne teplo a světlo na celou bezhvězdnou noc. Je to trochu ku podivu, protože veškeré dřevo bylo alespoň částečně navlhlé, kvůli tomu zpropadenému počasí. Čarodějnice je stále v kleci, tentokrát přilepená na mříže pozoruje dva vyhublé psy. Počkat... psy jste opravdu předtím neměli... Co to má být? Nemáš ani potuchy o tom, kde by se tady ta psiska mohla vzít, vypadají dost zanedbaně, mají vlhké kožichy, ale vesele mávají ocasy. Zdá se, že by se k čarodějnici chtěli alespoň trochu přiblížit, ale bohužel jsou uvázaní. Do tábora jsi nejspíš dorazil první. Zvláštní, kde se ti dva tak dlouho toulají? //Teď už postuj děvčatům. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Správně jsi vycítila, že ruiny nejsou opuštěné jen tak. Pokud byste se na ně vyptali místních v okruhu několika mil, tak by se každý ihned křižoval a vyprávěl historky o jejich prokletí... Těžko říct, zda budou tvé modlitby stačit pro uklidnění duší bloudících po tomto místě. Jejich hodina se pomalu ale jistě přibližuje. Škála: 100 - 75 % Jsi dokonale úspěšná 74 - 35 % Částečný úspěch 34 - 0% Neúspěch //Na psy si házet nemusíš, jsou nadšení každým dobrým člověkem a ty se jim dokonce velmi líbíš. Sestra je však přiváže ještě dříve, než je stačíš byť jen podrbat za ušima. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Kocka hodila 48% - čiastočný úspech. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Největší radost z nových družiníků má kupodivu čarodějnice. Hned se natiskne k mřížím, aby si ta přátelská zvířata mohla lépe prohlédnout a snad se s nimi i spřátelit, když zbytek družiny jí není zrovna nakloněn. Další vývoj situace si však neměl možnost sledovat, protože bylo načase konečně pořídit nějakou slušnou večeři, a to se v okolí těch prokletých ruin nedělalo zrovna snadno. Třeba tu opravdu nežijí žádná pořádná zvířata kvůli zlým duším v ruinách. Ale... to je možná trochu hloupost. Navíc ti dělal starosti Mani, že by ten hrubý průzkum trval za normálních okolností tak dlouho? Pokud nebude sedět v táboře ani po tvém druhém návratu, tak už to opravdu bude poněkud podezřelé! Tma čím dál tím víc objímá všechno kolem, vypadá to, že nastává bezhvězdná noc - nejvyšší čas něco ulovit a vypadnout z houštin. Brzy sejdeš z hlavní cesty a vydáš se po sotva viditelné stezce, stačí ji chvíli sledovat a mezi kameny v hlíně spatříš zaječí noru. Otázka je, zda je prázdná, nebo má své obyvatele uvnitř. Vyplatí se tu čekat? Shodou náhod máš nad hlavou také ptačí hnízdo... Možná v něm bude i nějaké vajíčko, ale odtud těžko říct. Větev je docela vysoko, dobré tři čtyři metry nad zemí. Kmen je statný a dalo by se po něm dobře vylézt, větev však už tak pevně nevypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Na tomto místě se toho dle tvého odhadu příliš mnoho neděje, snad proto je jediný nový poutník- tedy ty - tak zajímavý pro všechny přítomné. Hostinský zvědavě povytáhne obočí a rázně si utře mokré a mastné ruce do hrubé lněné zástěry, kterou má na sobě, jakoby snad na chvíli uvažoval, že ti podá svou velkou ruku na znamení přátelství. Pak si to ovšem rozmyslí, nevědom si toho, zda by to nebylo poněkud nevhodné vůči svatému. ,,Aj, aj, to tedy nad vaším klášterem stála ta... no prává boží ruka."Utrousí hostinský a zhluboka si povzdechne. Mor nejspíš každého potrápil po svém. Loutnista sebou při zmínce o strašlivé nemoci trochu trhne, ale vytrvale neustává v hraní. Že by snad o někoho přišel? Tak by se však dalo jednoduše hádat u každého. Skupina mužů u vedlejšího stolu souhlasně zamručí. ,,Tož děkuju, jste moc laskavej. Snažíme se i v týhle zlý době udžet lidi v dobrý náladě, že jo Marcéli?" Zvolá bodře muž směrem k hudebníkovi, který s úsměvem zvedne hlavu. ,,Marcél je nás potulnej zpěvák a ví vo tomhle království snad šetcko." Pokývá hlavou a pak se plácne do čela. ,,Co vám to povídám! Jistě, mladej pane! Jídlo a pití na stůl, ženo!" Křikne ke kuchyni a za chvíli se z ní vykulí kulatá paní domu s usměvavým obličejem plným vrásek. Je velmi milá, jenže její oči vypráví o něco smutnější příběh. Postaví před tebe trochu umaštěný talíř s kuřecím stehnem - je trochu hubené, ale víc by se v takové hospodě ani očekávat nedalo. Džbán plný vody a k němu hliněný pohár a navrch tři silné krajíce chleba na vytření šťávy, jíž bylo maso polito. S uctivým dobrý večer se kuchařka zase ihned ztrácí. Snad se nerada vybavuje s návštěvníky... ,,Boží služebník je u nás výtanej ze všech hostů nejvíc, nahoře mám jeden malej pokojík - ten se vám bude určitě líbit!" Zahlaholí ještě hostinský a v hospodě se pomalu ale jistě opět začne rozlévat šum tlumeného rozhovoru. Kupci se opět starají o své záležitosti i děvče se schoulilo do sebe na malé dřevěné židličce v rohu, stále z tebe však nespustí oči... Že by snad byla tak vnímavá? Možná se jen bojí neznámých lidí, nebo jen mladíků... Loutnista Marcel přeladil na trochu smutnější notu a pohled jeho očí se stočil k teple sálajícímu, hořícímu krbu. ,,Řekněte, měl jste dobrou cestu?" Zeptá se hostinský očividně potěšený tím, že nejsi další z těch chudáků z nemanic, co by chtěli využívat jeho dobré vůle a přátelské povahy. ,,Mám rád šecky příběhy z cest a Marcél o nich pak skládá ty nejprímovější písničky!" Pokývá hlavou a začne špinavým hadrem šmudlat desku stolu. Nejspíš ti dnes nebude dopřáno klidné večeře. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Do pierdole vyprcane szpinave plesnive. Projde mi hlavou, když si rozepínám opasek, na kterém mi drží meč a začínám se pouštět do bočních popruhů svého kyrysu. Piczovina chujova, pokračuje můj tok myšlenek, když začnu zbaven zátěže šplhat na strom. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Zvláštní že to dřeva takhle dobře hoří, všechno co jsme měli bylo mokré, ale záleží na tom? Čarodějka je dost skleslá v kleci, nalepuje se na mříže. Zírá na... Počkat. Počkat, nejsem si jistý, že bych cestou viděl psy, at už v jakémkoli stavu, chtějí k čarodějce, ale jsou uvázaní. Nějaká část mě by hned chtěla vytáhnout skrytou čepel a zabít je, ale řeknu se že to může počkat, zatím jen obdařím čarodějku dost nechápavým pohledem. Zdá se že jsem první. "Mám dobrou zprávu, našel jsem čistý potok s pitnou vodou a zdá se že tam vede zvířecí stezka." S těmi slovy podám Celestině flakónek s vodou. "Jenom, nevšiml jsem si že bychom tu měli psy..." Řeknu trochu zmateně, zatímco rovnám svoje dřeva vedle ohně. Jakmile mám hotovo, sednu si k ohni a začnu pečovat o ostří sekery. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Eizo, Krystyna Doufala jsem, že z ní konečně vytáhnu nějakou tu odpověď - ale to už je jedno. Zdá se, že zde nejsme samy. Směrem do ohně, který z ničeho nic vzplane nebývalou silnou, narozdíl od původního čadivého plápolání, překvapeně obrátím hlavu. Je to nějaká magie čerodějnice? Nebo je v ruinách ještě něco jiného? Náhoda? Boží znamení? Ne - nemám strach. Pořád věřím, že ať už se stane cokoli, mám na své straně nejmocnějšího ze spojenců. Boha. Nicméně... jsem poměrně ráda, když na okraji našeho tábořiště zaslechnu kroky. S úlevou si vydechnu a obracím zrak k nově příchozímu. Ah, to je Eizo. Doufala jsem, že se vrátí pan Thadeusz, postará se o své nové psy a nám přinese něco zajímavého na oheň. Ale i on vypadá, že má dobrou zprávu. Možná, že ještě lepší, než "našel jsem opuštěný statek a tohle jsou mí noví psi, vezmeme si je domů." "Mám dobrou zprávu, našel jsem čistý potok s pitnou vodou a zdá se že tam vede zvířecí stezka." "To je skvělá zpráva, mladý muži!" odpovím potěšeně. "Voda se ještě bude rozhodně hodit - a zvířecí stezka je určitě také skvělý objev." Přeberu si flakonek s vodou a chvíli si jej prohlížím. "Děkuji. ...Vy sebou nosíte flakon?" Zeptám se po chvilce zkoumání obsahu lahvičky zvenčí. Je to jedna z věcí, kterou bych nečekala, že si mladý muž vezme na výpravu. "Psi jsou zde nově. Pán Thadeusz je našel na opuštěném statku a rozhodl se nad nimi slitovat a vzít je sebou. Také věří, že nám v noci mohou pomoci s hlídkou. Přeci jen, zvířata slyší mnohem lépe, než kdokoli, kdo zrovna bude hlídat a to by se mohlo hodit. Ten potok - je cestou, kterou budeme zítra pokračovat?" |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Kdyby se v tuhle chvíli objevil nějaký sprostý mordýř, tak by tě v klidu mohl probodnout tvým vlastním mečem... Ale možná máš víc štěstí než rozumu, a proto meč zůstane ležet v orosené trávě, zatímco ty se sápeš na strom. Je starý a mohutný, jde ti to celkem dobře, dokud se nedostaneš k inkriminované větvi s ptačím hnízdem. Jackpot! Jsou v něm čtyři kropenatá vejce, ze kterých bude jistě výborná omeleta, nebo cokoli jiného připraveno dle polní kuchařky. Když se po nich natahuješ, větev povážlivě zakřupe, možná už je tak trochu suchá, což sice nevadí ptákům, ale tobě by to mohlo vadit. Nakonec to přeci jen zvládneš bez úhony na zdraví, což se nedá říci o zhuntovaném stromě, kterému jsi značně polámal haluze. Vyhrál jsi 4 vejce! Tak už je načase jít do tábora, nebo by to chtělo ulovit ještě druhý chod? Jo, teď by se ta veverka vlastně hodila... |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Vrátím se do tábora, kde vidím, že moji psi byly radši přivázání, aby... inu, kdo ví co se tu dělo, ale je dobře, že alespoň Eizo vrátil, když to vypadá, že Mani je pořád někde na průzkumu. To začíná už být znepokojivé. Předám sestře Celestíně čtyři kropenatá vajíčka a významně na ni pokývnu, že je čas z nich připravit večeři. "Pane Eizo, proběhl sběr dřeva v pořádku, případně stalo se při něm něco zajímavého?" a pak již ke všem, když se rozhlédnu po táboře, kde nám stále chybí čtvrtý společník. "Pan Mánagarm se stále ještě nevrátil? To není dobře, víte kterým směrem se vydal?" Ani jsem se tu neohřál u ohně a už abych asi zase vyrazil. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Tábor Thadeusz, Celestina, Krystyna "No, jednou jsem ho s sebou neměl a nedopadlo to dobře, proto ho sebou nosím vždycky, pro jistotu. Vysvětlím kněžce, ale při zmínce o psech se zamračím. "Nechci nijak zpochybňovat velitelův úsudek, ale myslím že to nebyl moc dobrý nápad, divocí psi jsou horší než vlci, mám s tím zkušenosti, není radno si myslet, že v nich zůstalo cokoliv z výchovy a výcviku." Možná není dobré myslet si o veliteli že dělá něco špatně, ale takový je můj názor. "Možná, nejsem si přesně jistý, ráno se tam podívám znovu, abych přesně určil polohu." Hned jak to dořeknu, vrátí se Thadeusz do tábora, předá Celestině malá vajíčka, to tedy moc dobře nepořídil, pod kapucí se usměji. "Dřevo je v pořádku zde, ale cestou jsem našel neznečištěný potok, s pitnou vodou a domnívám se že slouží také jako zvířecí stezka, tedy pokud by jste měl zájem ulovit něco většího než vejce, tam byste jistě měl úspěch, šel bych sám, ale můj luk potřebuje vyměnit tětivu." S těmi slovy kývnu na Celestinu, aby mu podala flakón. Pak ta zmínka o Manim, to není dobré. "Tak nám to hezky vyšlo, vy se můžete podívat na potok a já se podívám po našem průzkumníkovi, se vší úctou, umím se v lese pohybovat dobře, myslím že bych ho dokázal najít, myslím že šel tudy, ale nejsem si přesně jistý, vy byste sestro nevěděla?" Ukážu směrem, kudy si myslím že šel. "Tak co říkáte?" |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Oo, nic jste neulovil, zvládl bych to lépe, sám jsem totiž dokázal ulovit kus dřeva, šel bych i po zvířatech, ale výmluva. Floutek sprostá. "Váš objev potoka je dobrá zpráva, ráno tam můžeme i vzít koně než vyrazíme, ať se pořádně napijí než strávíme celý den v močálech. Teď už dle mě není nejlepší nápad se tam vydávat. Jak je to asi pocitově daleko?" Rozhlédnu se po našem táboře, na který už pomalu dopadá temný příkrov tmy. "V táboře musí zůstat nějaký muž, který ochrání ženy a náš majetek a zvířata. Když jste se nabídl, běžte se tedy poohlédnout po panu Mánagarmovi. Já zůstanu tady a dám pozor na naše věci, sestru Celestínu i aby naše čarodějnice zůstala tam, kde patří." |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro "To o tom flakonu musí být dozajista zajímavý příběh, Eizo," odpovím, zatímco flakon s čirou vodou předávám dál. "Myslíte, že byste nám jej mohl později povyprávět u ohně? Noc bude dlouhá a než půjdeme spát, ráda bych se stejně ještě zkusila u plamínků chvíli ohřát... a nějaká konverzace, nebo historka jistě přijde vhod." Lepší, než sedět v naprostém tichu - navíc mě to vlastně doopravdy svým způsobem zajímá. "Vím, kudy pan Mánagam šel," řeknu také a ukáži směr. "Když jste zde nebyli, na chvíli se vrátil - a pak se otočil zase zpět a vyšel ven s tím, že se stmívá a ještě nemá hotové vše, co si přál mít." Pokrčení rameny. Nepřikládala jsem tomu tehdy takovou pozornost, abych si pamatovala, co vlastně přesně řekl. "Možná se ještě nevrací, protože se zdržel tím, že se vracel sem a mluvil s námi?" |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Než Eizo odejde, rozhodnu se nahlédnout do hlavy i jemu. Zjistit, zda ve flakonu není náhodou třeba jed, protože to je obsah, který flakony, krom voňavek, obvykle mají, zda opravdu našel zvířecí stezku a čistou vodu - a nebo je to jen nějaký plán, jak nás přimět zkusit obsah lahvičky ochutnat, popřípadě sejít z cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro ManiDeň prvý, večerTábor v ruinách Thadeusz, Celestina, Eizo Ledva získam pozornosť psov, sestra Celestina ich už ťahá odo mňa. Sklamane sa pozerám na to, ako ich odo mňa odvádza preč, pričom si neodpustí niekoľko štipľavých poznámok. Keby som ich nepočula predtým, aj by som sa urazila. Namiesto toho na ňu iba zagánim a vrátim sa naspäť do svojho obľúbeného kúta v klietke. Prikryjem sa dekou a ignorujem zvyšný svet, s pohľadom upretým na ohník. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Modlitba, ktorú som v tichosti povedala, je vlastne vzývanie duchov. Niečim, čo pripomína báseň, žiadam dobrých duchov, aby pomohli Manimu nájsť cestu a ochránili ich od zlých. Zároveň sa snažím potešiť lesného ducha Borowy a rôzne bludy, aby nechali Maniho na pokoji a nezviedli ho z cesty. Pri konci si namotám na prst vlasy, následne za ne silno trhnem, aby mi v ruke ostalo zopár pramienkov. Aby bolo kúzlo úspešnejšie, potrebujem niečo, čo kedysi patrilo jemu. Jediná taká vec je sušené mäso, ktoré mi podal. Dúfajúc, že to pomôže, priviažem svojimi odtrhnutými pramienkami kúsok onoho mäsa k martenici. Potom už iba čakám, čo sa udeje. 6% - neúspech (shit) |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Krystyna, Celestina, Thaeusz "Myslím že zhruba 200 metrů, ale nejsem si zcela jist. Dobře, tak já vyrazím hledat Maniho." Krátce zodpovím Thadeuszovi otázky a podmínky. Následně se obrátím k Celestině. "Samozřejmě, ale obávám se že nebude nijak zvláštní, ale klidně vám ho povím." Nadhodím s lehkým úšklebkem na tváři. Pak si poslechnu poznatky o Manim a taky směr. Al to že to nemá hotové, zajímavé, že by našel něco a chtěl to prozkoumat? Na to se budu muset podívat. "Možná, ale raději bych na to nespoléhal, vždy je lepší čekat to nejhrší, každopádně děkuji, bez stopy bych se mohl snadno ztratit." zastrčím si tomahawk zpátky za opasek, naposledy urovnám dřevo vedle ohně, vezmu si flakón a vyrazím směrem, kterým šel Mani, snažím se hledat stopy, ostatním by se mohlo zdát, e jsem se doslova rozplynul. |
| |
| soukromá zpráva od bratr Adrien pro Občas tohle proklínám, příliš detailů co oči vidí, duše cítí a někdy se z toho akorát rozbolí hlava. Mírně nesouhlasně zatřepu hlavou. "Jste laskavá. Děkuji." pokývnu trochu hlouběji - co na tom, že je to "pouhá" hostinská? Je snad proto horší než některé urozené dámy? Zastavím se ještě pohledem na té dívce, než oči sklouznou zas na hostinského. Musím se usmát, i kdybych sebevíc nechtěl - a proč bych si bránil? "Pokusím se, aby se o vaší laskavosti a vřelosti dostala zpráva výš." kývnu bradou vzhůru. Sotva se stihnu nadechnout do plných plic té lákavé vůně, přitočí se krčmář zpátky a hadrem šůrujíc stůl pokračuje v načatém hovoru. V žaludku tiše zakručí, ale sotva to mohl kdo slyšet přes šum hovoru či halasnější projevy. "Musím říct, že dobrou. A klidnou, snad by někdo řekl že až trochu nudnou. To víte, v tom počasí co venku začalo být se nedá zazlívat ani případným zlodějům, že raději zůstali zalezlí." zlehka zažertuji. A kdyby se náhodou nějaký vytrvalý našel, první bych mu raději dal něco k jídlu, než přetáhl holí. Co na tom, že většina chlebem pohrdla a milejší jim bylo pár pruhů přes hřbet. Příběhů z cest mám mnoho, pestřejších než listí vybarvené podzimem na stromech i na zemi... jen dost jich také připomíná neveselost lidských osudů, jako ty mrtvé, černé a tlející. Stejně jako jejich těla. Prý zatracenci - jenže kolik jich doopravdy? Teprve teď si uvědomím že zírám kamsi do prázdna. Trochu rozpačitě se pousměji na hostinského i loutnistu, v zádech pálí pohled oné dívenky. Nakonec se mi přecijen povede ty zlé vzpomínky zahnat do pozadí, i když vím, že je jen otázkou času, kdy se opět vynoří. "Ale mohu vám vyprávět jeden příběh z cest. Občas... když vás soudce vyzve kvůli zpovědi nějakého hříšníka, nebývá to povinnost pouze smutná, ba naopak. S jedním takovým se to mělo tak... v městě a okolních vsích se začaly ztrácet tu husička, tu slípka, kozička nebo dokonce i mladá jalovička. A aby to nebylo málo, zloděj, který je kradl, nechal majitelům snad jako omluvu, snad jako výsměch, na zdi vždy nějaký veršík. Tak se o něm brzy dozvěděla spousta lidí. A přeci nevěděli, kdo to mohl být ani jak vypadá. A to mne právě zavolali, že si mne žádá nějaký muž, co se prý do žaláře sám vydal a prosí, aby ho tam nechali co nejdéle to půjde, že se domů už vrátit nechce, dokud je tam jeho žena. Že naň křičí, bije ho, nadává a ze života už chudák žádnou radost nemá. Samozřejmě, že se mu vysmáli, posměchu sklidil nemálo, ale nic si z něj jinak nedělali, že prý pro takové vězení není, ať se s nimi napije, zaspí a pak jde zpátky domů za ženou svojí. Tak ho opili, a on, snad v rozjaření či už hluchém zoufalství, přiznal se nakonec, že to byl on, kdo dobytek odváděl a verše psal." dokončím vyprávění s mírným úsměvem. "A bohužel vás zklamu, ač by to bylo možná o to krásnější, ale mnichem jsem se nerozhodl stát po této zkušenosti. I když přiznám, že ta mne v mém přesvědčení jen utvrdila." |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro "A pane Eizo, hlavně..." zaseknu se v půlce věty, když vidím, že se náš společník snad rozplynul, když takhle zmizel. Inu, alespon budeme mít klid. Konečně po celém dnu jsem s čarodějnicí téměř sám. "Sestro, ty vejce," pobídnu Celestinu, zatímco si jdu sednout před vůz s naší čarodějnicí. "Inu Krystíno z Vyšměřič, vypadáto, že to trvalo celý den, ale konečně máme čas si popovídat." Usměji se na ni. "Víš, možná už ti to došlo, možná ne, ale to zda a v jakém stavu doputuješ do hlavního města je víceméně na mém rozmaru. Když budu chtít, at tam dojdeš v perfektním stavu, stane se tak. Když budu chtít, ať lidi vidí neblahou čarodějnici na pokraji smrti, stane se tak. A no," usměji se ještě více "když budu chtít, aby dojel prázdný vozík, může to skončit i takhle." Nechám čarodějnici chvíli, at si uvědomí, co všechno je možná v sázce v závislosti na její další odpovědi. "Vím o tobě dost věcí, abych si byl jistý jednou věcí. Nevím, zda jsi opravdová čarodějnici či zda jsi opravdu pro lidi nebezpečná, ale jsem si jistý, že jsi potenciálně velmi užitečná žena. Znám tvůj příběh a vím, že jsi nějakým zázrakem dokázala obejít spáry morové smrti. Je tu sice šance, že tě ochránil náš Nejvyšší, ale kdyby s tebou měl takové plány, že tě nechá takhle oklamat smrt, neuvrhl by tě do tohoto vozu. Takže copak to bylo? Jak umíš vzdorovat morové nákaze? Jsou to nějaké bylinky, či opravdová kouzla? Tohle jsou schopnosti, které já považuji za velmi užitečné. A věř mi, že pro užitečné lidi já najdu uplatnění a oba víme, že mrtvý není nikomu nic platný." Promnu si svůj knír a nechám Krystyně čas na rozmyšlenou toho, co mi odpoví. "Tak jak? Můžeš být užitečná a možná žít ještě dlouhý život či jsi jen bezcenný náklad, který musí být dopraven do Matrefordu pro uspokojení pověrčivé lůzy?" |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Mani, Doktor Pan Mánagarm si rozhodně nepomyslel, že by byl uvnitř sklepních prostorů takovou dobu - venku už panuje černočerná tma. Dnešní noc bude nejspíš bezhvězdná. Louč osvětluje jen malý okruh kolem vás, a tudíž si nemůžete pohlédnout do obličeje o nic lépe než dole, v brlohu pana Evereta. Cesta k táboru je snadná a rychlá - pokud budete tiše naslouchat, tak dozajista uslyšíte praskání ohně a lehký šum hlasů a také snad dech...? Je váš, nebo tu je ještě někdo další? V těchto prokletých místech obývaných duchy se dá snadno podlehnout různým bludům. Pokud existuje ještě něco, co byste si chtěli před příchodem do větší společnosti říct, tak je nejvyšší čas - dokud jste vzdáleni všetečným ženským uším a autoritám. //Pokud se mezi vámi již nic neodehraje, tak mi dejte vědět klidně jen do pošty a uvedu vás do tábora. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Vypaříš se z tábora jako stín. Už se pomalu ztrácíš ve tmě, ale stále za sebou slyšíš hlasy, Thadeusz nejspíš vyslovil tvoje jméno... Už je jedno co chtěl. Teď je důležité zjistit, kde je náš průzkumník. Klidně se mu mohlo něco stát, a to nebylo hned první večer zrovna motivující. Nemusíš jít daleko, když v tom se zpoza jedné rozpadající se stěny vynoří zářivý kruh světla, které tančí po okolních kamenech. Je zhruba dvacet metrů od tebe. Naštěstí se nejedná o strašidlo, ani o zbloudilou duši.Pokud chvíli počkáš, tak spatříš Maniho s loučí v ruce. Kráčí směrem k táboru... Snad jste se báli zbytečně a svůj průzkum právě dokončil. Ale počkat! On není sám! Ve stínu, těsně za dosahem světelného kruhu se pohybuje ještě jedna postava, a to s největší pravděpodobností mužská. Je to snad zbojník? Drží Maniho v šachu? Ne... to asi ne, Mani má volné ruce a dozajista by se s nějakým takovým lupičem vypořádal sám, tenhle navíc trochu dopadá na jednu nohu. Je zavalitý, o trochu menší než pan Mánagarm, docela jistě je i starší, ale více toho ze svého stanoviště nemůžeš vypozorovat. Vzdálenost ti nedovoluje ani poslouchat případný rozhovor, jaký by teoreticky mohl mezi těmi dvěma probíhat. //Pokud se budeš snažit nepozorovaně přiblížit, tak si hoď procentovou kostkou. Můžeš je ale také jen z dálky následovat, nebo jednat jakkoli si zamaneš. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Je trochu zvláštní, že člověk jako Eizo u sebe nosí flakónek... avšak v dnešní době plné moru a jiných nemocí se možná ani není čemu divit. Voda je jedním z hlavních přenašečů nemoci. Tvému mentálnímu útoku se nemůže ubránit - jsi ve formě! A navíc se zdá, že jej ani nezaznamenal, což je bonus! Nebo ten chlapec opravdu nebude moc bystrý. O tom vypovídá i to, co si v mžiku přečteš. Eizo nelhal - v jeho myšlenkách se pohybuješ hbitě a bez problému - našel zvířecí stezku, po které došel až k malému čistému potoku, z něhož nabral vodu. Dokonce při své výpravě zahlédl srnku prchající do hlubšího porostu. Rozhodně by bylo naivní myslet si, že je bezelstný, ale prozatím jste v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Thaedusz vyslovil moje jméno? Jindy bych se vrátil a zjistil o co šlo, ale nyní nemám čas. Musím dál... Už po chvilce uvidím podivná světla, nervózně se dotknu tomahawku. Co to asi je? Po chvilce jsou moje otázky odpovězeny. Je to Mani s loučí v ruce, někdo je ním, je menší a starší. Ale kdo to je? Jde s ním dobrovolně, to je vidět, ale odsud ni nezjisím. Pomalu a tiše se k němu plížím, jak mě učili asasíni. 55% |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Pan Mánagarm je jediný z celé družiny, kdo vůči tobě necítí žádnou zášť, nenávist a dokonce ani strach. Tohle je celkem vzácná vlastnost, tedy alespoň od té doby, co si neseš životem cejch čarodějnice. Přesto je to stále člen skupiny tvých věznitelů a potažmo i katů... možná je trochu naivní plýtvat na něj svou dobrou mocí. Možná je ale také tvojí velkou šancí na útěk, a proto je dobré jej chránit. Snažíš se sice ze všech sil, ale tvoje modlitba jako by nedošla ke správným uším. Nejspíš jsi po dnešku už přeci jen trochu unavená. Cestování v kleci totiž není zrovna pohodlné. Víš, že je Mani naživu, ale nic víc. Snad se přízraky těchto míst nehodlají mstít za vyrušení z jejich poklidného spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Těsně předtím, než se vypravíš vyslechnout čarodějnici, tak si povšimneš, jak si s úzkostlivým pohledem do dálky vytrhla několik plavých vlasů, které si předtím namotala na prst. Že už by nám začala trochu šílet? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Z husté noční tmy zaslechnete lehké prasknutí... Nejspíš to nic nebylo. Snad noční zvíře, snad nepokojné přeludy obývající tohle místo. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Ah, naše holčička asi nebude vážně nevinné děvče. Inu, uvidíme jak se vybarví. Když si k čarodějnici dosednu, dávám si větší pozor, zda něco nechystá a jednu rukou si nenápadně držím u dýky v případě nutnosti se bránit. Nenechám se zabít kvůli nepozornosti, ani ji nechat utéct první noc. Přeci jenom, jsme tu jen já a Celestína, lepší příležitost k útěku už mít asi nebude. Ale i kdyby mě zabila, možná si neuvědomuje, že já nejsem ten, kdo má u sebe klíče. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tiše se blížíš tmou k těm dvěma, ale přesto ti pod nohou praskne jedna úzká větvička. Naštěstí si toho ani jeden z mužů nejspíš nepovšiml. Mlčí a klidně kráčí dál směrem k táboru. Můžeš se k nim tedy přidat, nebo nadále sledovat, co se bude dít v táboře, když nebudeš přítomen... Třeba by ses mohl něco dovědět. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Taková začátečnická chyba!! Kdyby tu otec ještě byl, tak bych dostal pěkný výprask, ohle dělají jen nováčci nebo amatéři. Naštěstí si mě nikdo nevšiml. Vrcí se nyní mlčky k táboru, ale když tam dojdou, dostanu lepší nápad, co kdybych je sledoval? Alespoň uvidím jesli mi ostatní věří. Najdu si místo poblíž tábora, skryju se a čekám co se dozvím, ikdo by m neměl vidět, nejspíš ani ti psy ne. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro TáborThadeusz, Celestina, Krystyna Noc 1. - ruiny Konečně tedy máte dost dřeva na oheň, který se překvapivě dobře rozhořel a také snad dost času na vyzpovídání čarodějnice. Koneckonců nemusí být vše tak, jak se na první pohled zdá. Eizo je pryč, což je ten nejlepší okamžik, jaký se vám mohl naskytnout. Celestina navíc může pomalu chystat nepříliš bohatou, ale jistě výživnou večeři. Vaše idylka nemá mít však dlouhého trvání. Ti pozornější z vás už jistě spatřili v dálce přibližující se světlo pochodně. Mani přichází a nejde sám... kupodivu se s ním ale nevrací Eizo. Následuje ho rozložitá mužská postava, která trochu napadá na jednu nohu. Takže psi asi nejsou těmi nejpodivnějšími návštěvníky dnešního večera. A hlavně... kam se tentokrát poděl Eizo? Ten sebou navíc nemá žádný zdroj světla. Ještě aby se vám ztratil, i když je možná dobře, že je alespoň na chvíli z doslechu. //Čarodějnice ještě odepíše Thadeuszovi a Celestině soukromě a pak už můžete zahrnout otázkami Maniho a jeho společníka - Doktor Everett Baltazar. :) |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro TáborMani, Doktor Noc 1. - ruiny Tiše, pouze za svitu tančících plamenů pochodně, se přibližujete k táboru, který se nachází u vnějších zřícených hradeb. Už z dálky můžete spatřit svit ohniště, které leží ve středu tábora. Také je tam na straně zaparkovaný klecový vůz a uvnitř je dívka s plavými vlasy... Je přilepená na mříže a upírá oči na dva pohublé psy - jsou přivázaní, nejspíš, aby neutekli. Mani si je stoprocentně jistý, že tu předtím žádní nebyli. U ohně sedí řádová sestra Celestina a zdá se, že připravuje něco k večeři. Rytíř Thadeusz stojí podezřele blízko kleci... copak tam asi dělá? Jen Eizo chybí, kdepak asi je? //Příspěvky směřujte té trojici - Krystyna, Celestina, Thadeusz. |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro V noci může slyšet člověk spoustu věcí, které mohou a nemusí být pravdou. Sluch je pouze jeden ze smyslů, které člověk má. A strach není něco, co by se našlo mezi mými vlastnostmi. Přesto jsem se pro jistotu rozhlédl kolem sebe do tmy a přizvedl pochodeň, jakoby světlo mělo dosvítit dál a odhalit neodhalitelné. Nic. Cestou jsem s doktorem nepromluvil jediné slovo. Ale přemýšlel jsem o něm. Co to u sedmi pekel je?! Probleskla mi hlavou kletba když jsem viděl ty psiska. Změřil jsem si pohledem naši duchovní sestru, pana Thadeusze i dívku v kleci. Otočil jsem se k doktorovi. "Jsme tady příteli." Promluvil jsem polohlasem a znovu pokračoval blíž k táboru. Když se naše kroky blížili a byli jsme už v doslechu, promluvil jsem k panu Thadeuszovi. "Můžeme tady přenocovat." Na malou chvíli jsem se odmlčel a pokračoval blíž a blíž ke kleci. "Našel jsem jen tady pana Baltazara." Podíval jsem se na doktora. "Který by s vámi chtěl mluvit." Pohledem jsem zkontroloval dívku v kleci. Možná mi na ni pohled spočinul déle než by měl, pohled nic neříkající. Prázdný. Po chvíli doslova civění jsem ale odtrhl oči abych pokračoval k ohni abych zanechal doktora a pana Thadeusze. Vím že jsem pana Thadeusze nepředstavil, ale čert to vem. "Co to je za psiska?" Zeptal jsem se naší setry. Než se mi ale dostalo odpovědi, pokračoval jsem dál. Dá se říct, že na mě to byl možná až takový malý proslov. "Nikde tady nic není. Můžeme klidně spát. Je to doktor." Kývl jsem hlavou k Everettovi. "Chtěl mluvit s panem Thadeuszem. A podle mě není nějak nebezpečný." Při svých slovech jsem se díval do ohně. "Stalo se něco co bych měl vědět?" Zeptal jsem se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Jakmile opustíme ruiny, zpozorním. Ve svém doupěti jsem byl v bezpečí mezi čtyřmi kamennými stěnami s jenom jedním vchodem. Tady? Všude kolem nás by se ve tmě mohlo schovávat cokoliv nebo kdokoliv, aniž bychom si toho byli vědomi. Následuji Maniho tiše a snažím se držet tempo. Nedávám to na sobě znát, ale chůze mi stále ještě působí bolest. Proto se také částečně zaraduji, když spatřím povoz s klecí a uvězněnou dívkou. Hm… Bezpochyby podezřelá z čarodějnictví… Jak se zdá, Mani mluvil pravdu. Jím zmiňovaný šlechtic stál nejspíš u povozu, řádová sestra seděla u ohně a cosi kuchtila. Musel jsem se nad tím výjevem usmát. Aspoň k něčemu jsou dobré… Doufám, že něco z toho dostanu, moje zatracená veverka byla spálená, než jsem mohl opustit svůj úkryt… Z Maniho slov jsem však měl dojem, že jich bude víc. Teď je tady vskutku akorát šlechtic, sestra, Mani a ta dívka v kleci. A dva psi, kteří by se ani na guláš nehodili. Když dorazíme dost blízko, Mani nás uvede. Otevřu pusu, abych se sám představil, ale on to udělá za mě. Když se nadechnu, abych sdělil, co mám na srdci, Mani pokračuje ve svém proslovu a dodatečně mi představí onoho šlechtice, pána Thadeusze. Neslyšel jsem to jméno už někde? "Dobrý večer," řeknu svým unaveným chraplavým hlasem a přistoupím blíže k ohni, aby si mě mohli ostatní lépe prohlédnout. Doufám jenom, že mě pán Thadeusz nestrčí do klece vedle čarodějnice, protože na mě rozhodně není pěkný pohled. Moje rozcuchané a špinavé tmavé vlasy, mastné vousy a široký knír mi propůjčují vizáž divokého muže, který strávil svá nejlepší léta v lese. Ještě se necítím tak starý a vypadám podstatně starší, než ve skutečnosti jsem, ale čtyřicátou zimu už mám jistě za sebou. V pozdravném gestu si sundám klobouk, vyrobený z kůže, stejně jako zbytek mého oděvu – dlouhý kabát, vysoké boty, zástěra pokrytá ohromným množstvím skvrn zaschlé krve a stejně tak znehodnocené rukavice. Přes rameno mi visí moje kožené brašna, ve které si nesu všechno potřebné. "Vskutku," řeknu a omluvně se usměji, "mé jméno je Everett Baltazar a povoláním jsem doktor… eee… chirurg, abych byl přesný. K tvým službám, pane Thadeuszi." Na to se mírně ukloním - s respektem, ale ne přehnaně a podlézavě. "Podal bych ti ruku, pane, jak se na muže sluší a patří, ale," řeknu a podívám se na svoje ruce, stále ještě špinavé a zkrvavené od zpracování mé poslední večeře. S nervózním úsměvem se rozhlédnu po ostatních. Moje oči se na okamžik zastaví na dívce v kleci a zhruba stejně pozorně si prohlédnu také řádovou sestru. Pak se podívám zpátky na pána Thadeusze. Nebylo by moudré mluvit moc dlouho a usurpovat jeho autoritu. Musí cítit, že to on kontroluje konverzaci, ne já… |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro InkvizíciaDeň prvý, večerTábor v ruinách Thadeusz, Celestina Stratená vo vlasnom svete, stískajúc martenicu, vydesí ma, keď ma Thadeusz osloví. Zdvihnem zrak zo svojho amuletu, pohľadom nájdem nášho vodcu. Čo mu mám na to povedať? V podstate sa mi iba vyhráža. Aha, čo môžem urobiť. Stačí iba jedno slovo a do Monfortu nedorazíš. Jeho snaha zastrašiť ma na mňa nevplýva nijako výrazne, zvykla som si na urážky a vyhrážanie sa. Tentoraz navyše viem, že jeho slová nemajú takú váhu, ako sa tvári. Isto, môže sa rozhodnúť zabiť ma na mieste. Ale viem, že mu bude ľahšie na duši, ak na súd dorazím živá. A to mi stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro "Ah myslel jsem si, že se může jednat o církevní omyl či snad jen závist či podobné věci, ale jak vidno, jsi jen arogantní čarodějnice, která nestojí o spásu. A o nějakém Milkovi vím, vím že ti umřela celá tvoje rodina, protože jsi nebyla schopná je ochránit a nebo jsi je snad zabila ty? Vymklo se ti nějaké kouzlo z rukou? Zlobil tě manžel a místo nevolnosti jsi ho povraždila i s celou rodinou? Jsi zlá, sobecká a nebo jen neschopná? To je třeba věc, kterou už vím Běhno Ďáblova!" odplivnu si na čarodějnici a vytasím svůj meč. "Mohla jsi tohle všechno v klidu přežít a ty si radši budeš dále hrát na nevinnou chudinku! Na slabomyslné slabochy jako Eizo to třeba stačí, ale ne na pravé muže ty pekelný zplozenče! Chceš-li dál hrát hru, že s tím morem nemáš nic společného a jsi jen oběť co zázrakem přežila, dobře. Ale pak počítej, že každý tím pádem musí hrát svůj díl hry. A ten můj je zajistit, aby čarodějnice došla na hranici. Nikdo mi nedal žádné další instrukce o tvém stavu, či počtu končetin. A jsem si jistý, že vydržíš týden bez jídla." Následně jí mečem z klece vyšťárám ven shnilou zeleninu, kterou si nasyslila od vesničanů. "Snad alespoň lehce zkrotneš. A pokud se v brzké době stane něco 'nadpřirozeného' tak ti pro jistotu uřežu prsty a oholím hlavu, abych měl jistotu, že jsem podchytil možnou příčinu těchto jevů. Nemysli si, že nevidím co se snažíš dělat kurvo." Následně si znovu odplivnu a odstoupím od klece směrem k dvěma postavám, které se blíží k táboru. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Když skončím své řvaní na čarodějnici, zasunu meč zpět do pochvy, popadnu svoji kuši a jdi vstříc světlu, které se blíží k táboru. Pošleš jednoho, vrátí se dva. Pokud se bude naše skupina pořád takhle zvětšovat, nenápadnost bude stejně ta tam a mohl jsem si sebou vzít rovnou dvacet zbrojnošů. "Jsem rád, že jste se vrátil pane Mani, už jsem si začínal dělat obavy. Pan Eizo se vás už vydal hledat, ale zatím se nevrátil... doufám, že se sám v lesích neztratil, nebyl by to možná tak nepravděpodobný scénář. A dávejte pozor na tu čarodějnou běhnu, už se svině pokusila o útěk!" Následně nechám Maniho odejít za sestrou k ohni a začnu se, pořád s kuší v ruce, věnovat našemu novém společníkovi. "Dobrý večer, pane Baltazar. Nepřišel jste zrovna v nejlepší možný moment vám povím. A rozhodně se nedá říct, že se to v brzké době zlepší. Spíš to bude horší a horší, když si uvědomím, co ta 'věc' už dělá první noc. Takže mi velmi rychle odpovězte na těchto pár otázek a možná vámi nenakrmím své psy." Pokynu kuší doktorovi, aby si klekl na místě kde stojí. "To, že se objevíte v noci poblíž našeho tábora zrovna v době, kdy se snaží náš cenný náklad utéci přejdu a budu brát jenom jako dílo náhody. Ale povězte mi. Co ksakru děláte, doktor jak říkáte, uprostřed ničeho a raději nejste pro náš lid užitečný někde ve městě či na vesnici léčením moru? Jste zbabělec či neschopný zbabělec Everette Baltazare? Jste vůbec ozbrojen, máte nějaké jídlo, či zajímavé vybavení? Máte vůbec v té brašně něco co potvrdí vaši historku, že jste doktor? Já totiž před sebou vidím jenom tuláka a potenciálního pomocníka té kouzlící kurvy a ani jedno není ideální typ společníka, kterého chci ve svém táboře. Takže mi odpovězte pane Baltazar a můžete rovnou navíc dodat, proč si myslíte, že bych vás neměl na místě poslat zpět do temnoty či posadit do klece k té bestii?" |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Krystyna, Thadeusz Zatímco dělám na ohni míchaná vejce s nějakou tou uzeninou, kterou jsem sebou vzala na cestu, jde se pán Thadeusz vyptávat na... no budiž. Na tohle. Nedávám nijak najevo, zda s tím souhlasím, nebo ne, vlastně se do toho nevkládám a přes šero a to, že jsem dál, pravděpodobně není vidět, jak se tvářím. Nicméně - neříkám nic. Ani ve chvíli, kdy čarodějnici nabídne místo ve svých službách. Ve chvíli, kdy zmíní prázdný vozík, zasyčím tiše, že vozík tedy prázdný rozhodně nedojede, protože máme za úkol čarodějnici přivézt k soudu. Pak, když jej dívka odmítne, zvednu zvědavě hlavu. Čekala jsem leccos. Škemrání, přitakání - takhle se chovají lidé, kteří by si chtěli zachovat život. Tahle je z nějakého důvodu až příliš hrdá na to, aby vzala zavděk nabídnutým prstem. On to vlastně není ani prst, to je celá ruka! No a pak je tady vzteklý pán Thadeusz, křičící na čarodějnici zcela zbytečně nadávky. Ach bože, proč. Sejmu vejce z ohně a pomalu se přesunuji ke kleci. "Snad alespoň lehce zkrotneš. A pokud se v brzké době stane něco 'nadpřirozeného' tak ti pro jistotu uřežu prsty a oholím hlavu, abych měl jistotu, že jsem podchytil možnou příčinu těchto jevů. Nemysli si, že nevidím co se snažíš dělat kurvo." "Tak to by snad stačilo, Thadeuszi. Chceš snad, aby veškerá naše práce přišla vniveč? Co by nám na to asi pověděli?" Zeptám se tichým a přesto zvláštně autoritativním hlasem. Pak se otočím a odkráčím zpět k ohni. To už ale přicházejí další členové výpravy. Co další - dokonce i noví. Psi zjevně nejsou jediným příspěvkem k tomuto pochodu hrůzy. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Když pan Mani, společně s... někým novým? ... přicházejí, zrovna mířím od klece k ohni, nad kterým se poté skloním a něco zamíchám v rendlíku. Mračím se, jsem evidentně něčím tak nějak znepokojená. "... A dávejte pozor na tu čarodějnou běhnu, už se svině pokusila o útěk! ... no, dost možná tohle může být zdroj mého znepokojení. Pán Thadeusz nicméně nevypadá, že by mínil poté, co vyplísnil naši nezvednou čarodějnici, skončit - a opírá se do nově příchozího muže. Tvrdí, že je doktor. Já se přiznám, že doktory nemám ráda. Nevěřím jim. Je to banda nanicovatých šarlatánů, montujících se do Božího díla. Chtějí si hrát na Bohy a brát zpět ty, které si Bůh chce zavolat k sobě. Dotazy proto pokládám za svým způsobem tvrdé - ale fér. "Co to je za psiska?" "Pán Thadeusz při zkoumání okolí narazil na opuštěný statek a tato zvířata tam zůstala i poté, co jejich páni zemřeli. Možná tak teď nepůsobí, ale je to velmi štědrý a dobrosrdečný člověk." A co se týče věcí, které by měl vědět... "Byla jsem většinu času u ohně, tak nevím, co přesně se stalo, ale mám za to, že pán Thadeusz přistihl čarodějnici, vykonávat nějaký... bezbožný rituál. Alespoň dle křiku. Když jste zde nebyl a byly jsme zde s Čarodějnicí samy, v jednu chvíli mocně zaplál oheň, plamenem velkým, jako jsem já. Možná nejsme v bezpečí Možná, že se o čarodějnici zajímá ďábel, její pán." Poslední slova jen tiše zašeptám. Není ran vyslovovat jeho jméno nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Jak příhodné. Sám jsem teprve před chvílí držel člověka v lajně kuší a teď chutnám vlastní medicínu. Jen s tím rozdílem, že já neměl tu možnost někoho zabít. Protože moje kuše nebyla skutečná… Donutím se k úsměvu a pokývnu hlavou, zatímco se s obtížemi pokouším o pokleknutí. Levá noha se samozřejmě bolestivě ozve. Bolestí zkřivím obličej a slabě syknu. „Chápu,“ řeknu, zatímco si klekám, „že můj příchod se může, vzhledem k situaci, v jaké se nacházíte, zdát nanejvýše podivný a velice příhodný pro některé zainteresované strany.“ Podívám se při tom upřeně na dívku v kleci, jako by snad za mojí současnou situaci mohla. „Abych ale zodpověděl tvé otázky, pane,“ pokračuji a podívám se na pána Thadeusze. Zároveň velice pomalu sundávám z ramene svoji brašnu. „Uprostřed ničeho se nacházím proto, protože jsem si při cestě okolními lesy nedával dost dobrý pozor a zvrátil jsem si kotník. Rozhodl jsem se najít útočiště v těchto ruinách, než se zranění zahojí. Pokud ty, pane, nebo třeba tady ctěná sestra prohlédnete moji levou nohu, zjistíte, že mám kotník stále ještě nateklý, což jenom potvrdí pravdivost mých slov.“ Položím brašnu na zem před sebe a rozepnu dva kožené řemeny, které ji drží zavřenou. „To se stalo už před nějakou dobou. Utíkal jsem před skupinou rozhněvaných vesničanů, kterým se nelíbilo, že nemám jak pomoci jejich nemocným příbuzným. Proto se držím stranou od lidí. S tím morem všude kolem začínají být lidé zoufalí. A hledají někoho, na koho by mohli svalit vinu za všechno zlé.“ S posledními slovy se znovu podívám na dívku v kleci a mírně se usměji. Otevřu brašnu a začnu pomalu vytahovat ven její obsah. Nejprve sadu nožů různých tvarů a velikostí od velkých řeznických nožů až po malé čepele pro delikátní operace. Je jich všeho všudy tucet a všechny jsou v prvotřídní kondici, na rozdíl od mé osoby. „Jak jsem již předeslal, jsem chirurg, ne mastičkář. Nejsem k užitku v boji s nemocí, neřkuli morem. Jediné, co můžete s černou smrtí dělat, je uzavřít postiženou oblast, nedovolit nikomu utéct, pálit mrtvé a modlit se. Pokud existuje lék, neslyšel jsem o něm. Ne, já se specializuji v amputacích, napravování kostí, zašívání ran a vracení vykloubených končetin. Já jsem k užitku na bojišti, ne v karanténě. Takže ne, pane. Nejsem zbabělec, ani neschopný. Jsem profesionál vědomý si svých limitů a nedostatků.“ Nože jsou následovány širokou pilkou na kosti, a sadou obvazů, jehel a nití. Obvazy by se nedaly nazvat zrovna čistými, ale to není nic, co by hrnec horké vody nespravil. Uvnitř brašny pak zůstane jenom skrumáž různě velkých lahviček a flakónků s různým obsahem. „Tinktury, opiáty a utišovadla, čistý alkohol,“ řeknu, zatímco ukazuji zbylý obsah brašny. „Všechno přirozeného původu, žádná černá magie.“ Když jsem s ukázkou svých věcí hotov, položím brašnu na zem a usměji se. „Ozbrojený jsem,“ řeknu a pravou rukou pomalu sáhnu do svého kabátu, zatímco levou rukou ukážu na sadu nožů. Z kabátu následně vytáhnu dřevěný obušek. „Dokážu se o sebe postarat, nebudete mi muset hledat chůvu. Tedy, dokážu se o sebe postarat tak, jak jen vzrostlý chlap bez bojového výcviku může.“ Obušek položím před sebe a pak se podívám panu Thadeuszovi přímo do očí. Troufalé gesto, odvážné, ale zároveň určitým způsobem upřímné. „Dříve či později budete muset čelit podobné sortě lidí, před kterou jsem utíkal já. Lapků, dezertérů a zoufalých chudáků je teď všude jako hřibů po dešti. Každá konfrontace s sebou nese risk zranění a až se tak stane, můžu být k službám… bez nároku na odměnu. V boji mě sice nenajdete v první linii, ale už jsem viděl svůj díl bitev a přiložím ruku k dílu, jak jen budu moci. A také jsem vcelku obstojný kuchař. Každý kapitán ví, že morálka jeho mužstva je jenom tak vysoká, jak je schopný jejich kuchař.“ Přitom se otočím na řádovou sestru, omluvně se usměji a v rychlosti dodám: „Bez urážky, samozřejmě.“ Děj se co děj, pořád to bude lepší, než živořit v tom plesnivém sklepě. Kdyby mě chtěl zastřelit, už bych měl dávno šipku v žaludku. Ne, tihle vypadají jako první skupina rozumných lidí za posledních několik týdnů… Tedy, aspoň v některých ohledech… |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Podíval jsem se do rendlíku, co se to v něm vařilo. Pak zpátky na ty dva psy. Zpět do rendlíku. Snad nebyli tři. Z mé krátké úvahy mě naštěstí vytrhl pan Thadeusz, kterak nutí s kuší v ruce pokleknou pana Baltazara. Zatnu o sebe zuby. Toť vše. Náš velitel nemá moc dobrou náladu. Na jednu stranu, chápu to. V dnešní době musí být člověk opatrný. "To máte pravdu, jako štědrý a dobrosrdečný člověk opravdu teď nepůsobí." Odpovím sestře Celestině. Z dalších sdělených informací naší sestrou překvapeně povytáhnu obočí a můj pohled padne směrem k dívce v kleci. "Nemusíte se ničeho bát, sestro." Odpovím co neklidnějším hlasem a podívám se na Celestinu. "Ještě ji raději zkontroluju. Čtyři oči vidí víc než dvoje." Zvednu se od ohně a namířím si to k povozu. Nevěnuji přílišnou pozornost dění mezi panem Thadeuszem a doktorem Baltazarem. Samozřejmě ale tuto dvojici obcházím širším obloukem a malou chvíli je sluduju abych snad taky nepřišel k úhoně. To už se ale doktor snaží přesvědčit pana Thadeusze o svém umu. V hlavě se mi točí slova o tom mladíkovi, Eizovi. Pokud je alespoň trochu schopný, vrátí se. A já jdu dát alespoň chvíli pozor na tu čarodějnou běhnu, jak byla nazvána. Když se přiblížím ke kleci, provedu zběžnou kontrolu pohledem, zda je klec tak jak má být. Zda je klec v pořádku a nenarušena, tím ohněm, který zde měl vzplát. Jednu dlaň jsem položil na rukojeť svého tesáku a druhou jsem chytal za jednotlivé části klece a čas od času trochu zatřásl. "Jak jsi to udělala?" Zeptám se svým hlubokým hlasem, myslíc na ten plamen který tady měl vzplát. Zadívám se do povozu, zda neuvidím nějaké předměty které by tam být neměly. Potom pohlédnu na dívku. Zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Vyslechnu si doktorův proslov, který nemá konce, protože si uvědomuje, že pro něj má velkou důležitost. Jak se lidé vždy umí rozmluvit, když jim o něco jde... "Tak povstaňte pane Baltazar, snad nelžete a budete nám užitečný. Nemůžu říct, že vaší historce nějak věřím..." a promnu si svůj krásný knír, zatímco koukám na otřesný doktorův plnovous. "... ale asi by nebylo čestné vás tu nechat chcípnout jako zvíře. Běžte teď pomoci sestře Celestíně s večeří. I když asi už má hotovo. K čarodějnici a našim koním se nepřibližujte na deset kroků a nebo vás bez milosti zabiji. Rozumíte tomu? Není to hádám moc složitá instrukce. A asi i jediná. Jelikož hádám nemáte koně, pocestujete na kozlíku klecovozu, což je jediná výjimka k přibližování se k čarodějnici, ale ať vás ani nenapadne na ni pohlédnout, natož mluvit. No, to je asi vše. Vstaňte už člověče a dejte se trošku do pucu." Povolím natažení kuše a odložím ji ke zbytku svých věcí, kterým teď hlavně vévodí moje plátová zbroj, kterou jsem musel během lovu odložit. To bude mít pan Mánagarm ráno radost, až mi bude pomáhat se do ní dostat. Pomyslím si a usměji se, zatímco jdu zpátky k vozu u něhož už stojí zmiňovaný a zpovídá čarodějnici. Když se k vozu přiblížím, znovu si odplivnu na čarodějnici. Mohla jsi mít klidnou cestu a spravedlivý proces, ale tys prostě s námi nemohla spolupracovat a nedělat problémy, co? "Dávejte pozor pane Mani, nevíme co od ní můžeme čekat. Měl bych na vás pár otázek. Kde jste našel toho tuláka a je tu něco zajímavého co byste mi chtěl říct? A chtěl jsem vás jenom ujistit, že platí původní plán hlídek. Mám ji první já a v půli noci vás vzbudím, abyste mě vystřídal. A pak už je jen na vás, zda vydržíte do svítání a nebo dáte na Eizův návrh a ještě se s ním prostřídáte. Ale s hlídáním tábora by nám odteď mohli pomoct naši noví psí společníci." Pokud už po mě nikdo u vozu nebude nic chtít, vypravím se k ohni a sním si své míchané vejce. |
| |
| soukromá zpráva od Nicola La Russo pro Než mi stihla dívka odpovědět, přišel velitel naší výpravy aby si na dívku odplivl. Prý dobrosrdečný. Bylo to jediné co mi blesklo hlavou. Pohled mi padne na pana Thadeusze když na mě promluví. "Našel jsem tady sklepení, kde měl svoje doupě. Hodně primitivně zařízený." Odpovím, kde se nacházel doktor Baltazar. "Jinak jsem nenašel vůbec nic." Pokrčím rameny a zakroutím hlavou ze strany na stranu. "Myslím si, že Eizo je ještě mladý a má horkou hlavu. Zvládnu to." Promluvím rozhodně. Pak pohlédnu na psy. "Sestra Celestina mi řekla co se tady stalo. Dám ji ještě šanci vysvětlit...", kývnu směrem k dívce v kleci, "...jak to udělala a půjdu si odpočnout. V půli noci mě vzbuďte." Potvrdím původní plán hlídek a na chvíli se odmlčím. "Nebojte se. Dám si na ni pozor." Dodám vzápětí. "Odpovíš mi nebo ne?!" Zvedl jsem hlas a směřoval již svá slova k dívce v kleci. |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Na instrukce pána Thadeusze přikyvuji. Když navrhne, že budu cestovat na kozlíku vozu, viditelně se mi uleví a spokojeně se usměji. Už jsem si myslel, že budu muset pěšky vedle vozu, aspoň se mi noha zahojí rychleji… Uklidím všechno svoje náčiní zpátky do brašny, vstanu a očistím si kolena. "Děkuji" pronesu k panu Thadeuszovi, "nebudete litovat." Posléze se otočím na sestru, pomalu se přišourám k ohništi a posadím se ke kotlíku, do kterého záhy nahlédnu, abych zjistil, co to sestra vlastně vaří a jestli tomu můžu nějak pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Asi sa zle vyspalDeň prvý, večerTábor v ruinách Mani, Thadeusz, Celestina, Eizo, Everett Vraj galatný. Jeho výbuch hnevu mi vyšle po tele zimomriavky. Mám z neho strach, ale kto by v tomto stave nemal? Čakala som, že ma zahluší tam a teraz, ale ako sa ukázalo, som mu cenná. Tak namiesto toho, aby ma milostivo zbavil života sa ma rozhodne vyhladovať. Bolestivo pozerám na ten kúsok potravy, ktorý som si skryla, ako sa vzdialuje z môjho dosahu. Chcem sa po ňom hodiť, biť sa o ten smiešny kúsok zhnitej zeleniny, ale viem, že by to nedopadlo dobre. Keby som sa do neho pustila otvorene, mohla by som skončiť s polámanými hnátmi - veď hlavné je, že sa do Manterfortu dostanem, nezáleží na tom, koľko budem mať končatín. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Až sa Krystyna presvedčí, že sa na ňu nikto nepozerá, perami naznačí jedno slovo. Viera. Nechá na tebe, ako si to vyložíš. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Místo ve stínu nedaleko tábora sis vybral velmi dobře, i navzdory silnému větru jsi celkem dobře slyšel, co se v táboře odehrává a navíc sis mohl pozorněji – tentokrát již ve světle ohně – prohlédnout toho nového muže, který přicházel s Manim. Je to pořádný hromotluk, má dlouhé neudržované vousy a jízlivé oči, při chůzi napadá na jednu nohu a přes oblečení má zástěru, která je snad od krve? Než ses zaposlouchal do hlasů svých společníků, tak jsi stačil postřehnout, že pan Thadeusz stojí dosti blízko klecovozu. Čarodějnice se tiskne na mříže, snad proto, aby byla co nejdál od vašeho vůdce… Copak se tu asi stalo? To už ale velmi ostře vítá neočekávanou návštěvu. "Jsem rád, že jste se vrátil pane Mani, už jsem si začínal dělat obavy. Pan Eizo se vás už vydal hledat, ale zatím se nevrátil... doufám, že se sám v lesích neztratil, nebyl by to možná tak nepravděpodobný scénář. A dávejte pozor na tu čarodějnou běhnu, už se svině pokusila o útěk!" Cože? Útěk? Tak proto ji kontroloval? Kuší namíří na muže, který se představil jako doktor Everett Baltazar. Prý se nějaký čas schovával tady v ruinách, protože si na cestách poranil kotník – to by vysvětlovalo jeho nepravidelnou chůzi. Pan z Nothaltenu je očividně ve špatném rozpoložení a muže podezírá jako společníka naší malé čarodějnice. Řádová sestra zaraženě sedí a cosi klohní u ohně – Že by večeře? Mani se k ní obrátí a zajímá se o psy i ďáblovu služebnici. Celestina svou odpověď však pouze zašeptá, a proto ti unikne do černé tmy. Tváří se však dostatečně znepokojeně. ,,Tak povstaňte pane Baltazar, snad nelžete a budete nám užitečný. Nemůžu říct, že vaší historce nějak věřím… ale asi by nebylo čestné vás tu nechat chcípnout jako zvíře. Běžte teď pomoci sestře Celestíně s večeří. I když asi už má hotovo. K čarodějnici a našim koním se nepřibližujte na deset kroků a nebo vás bez milosti zabiji. Rozumíte tomu? Není to hádám moc složitá instrukce. A asi i jediná. Jelikož hádám nemáte koně, pocestujete na kozlíku klecovozu, což je jediná výjimka k přibližování se k čarodějnici, ale ať vás ani nenapadne na ni pohlédnout, natož mluvit. No, to je asi vše. Vstaňte už člověče a dejte se trošku do pucu." Dodá nakonec váš pro dnešek špatně naladěný rytíř a již trochu uklidněný se obrátí k Manimu, aby si rozdělili noční hlídku u čarodějnice. Možná se toho během tvé nepřítomnosti odehrálo trochu víc, jen nemáš dostatek indicií, abys poskládal celý obraz. No co, stejně vás čeká ještě docela dlouhá cesta. Navíc to vypadá, že tě pan z Nothaltenu docela podceňuje, to by také mohlo být tvé eso v rukávu. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tábor, 1. noc, prokleté ruiny Přítomní: Čarodějnice – zamčená v klecovozu, nyní už bez shnilé zeleniny, oba klíče od zámku má v držení Thadeusz Mani – postává u klecovozu, snad kontroluje ďábelské čáry vaší zajatkyně Doktor – u ohně se sestrou Celestinou, která právě kuchtí omeletu Noc pomalu ale jistě získala nadvládu, nyní už je opravdová tma a možná máte z pekla štěstí, že oheň z namoklého dřeva tak dobře hoří. Vaše cesta mohla být poklidná, ale jak se zdá, tak nebude – už v prvních hodinách se začíná komplikovat, ať už jde o bláznivé vesničany, podivná kouzla, nebo nečekané přírůstky. Na nebi nejsou vidět žádné hvězdy, a proto jen můžete doufat, že se zítra vydáte podle nepříliš spolehlivé mapy po správné pěšině, a to přímo do močálů. Nezbývá než střídmě povečeřet a jít spát a také samozřejmě strážit, možná k vašemu štěstí nehovornou, ďáblovu služebnici. Náhle se vám nad hlavou jako smršť prožene hejno netopýrů. Mávají svými černými sametovými křídly a tiše povykují ve větru – je to snad znamení? Jenže pro kterou stranu…? Nikdo z vás není hloupý iracionální vesničánek, aby věřil pohádkám o prokletých ruinách, přesto však ti citlivější z vás mohou mít pocit, jakoby je odněkud pozoroval tichý stín.
|
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Zdá se ti, že tenhle Mani se o tu mladou čarodějnici zajímá o trochu víc, než by jako člen eskorty měl. Zatímco s tebou mluví pan z Nothaltenu, přistoupí ke kleci v níž dívka je a pokládá jí nějakou otázku. Plavovláska se obezřetně rozhlédne, zda ji nikdo nesleduje a pak ústy naznačí němou odpověď. Zajímavé... |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Dojídám své míchaná vajíčka, když do toho nám nad hlavami přeletí hejno netopýrů. "To je v pořádku," uklidňuji své druhy, zatímco do sebe dávám zbytek večeře. "Holt zašlo slunce a tak noční tvorové vylézají ze svých úkrytů a vyrážejí na lov. Pokud je sem však nepřivolala naše pekelná zplozeňkyně a za rohem ze z nich nestanou nějaké krvelačné bestie, které se nás pokusí zabít a ji osvobodit," a zamračím se směrem ke kleci. "Tak či onak, s tím ale nic nenaděláme." Domluvím, dojím, popadnu svoji kuši a jdu se procházet po okraji tábora. "Oheň by nás snad měl ochránit před divými zvířaty, navíc máme i psy. Nemělo by nám snad hrozit žádné nebezpečí. Takže v klidu dojezte a běžte spát, musíme mít dost sil na zítřejší cestu bažinou. Nebude to hádám taková klidná procházka jako byla dneska. " Zvolám ke svým společníkům, když hlídkuji náš táborový perimetr a vyhlížím střídavě do tmy a k vozu pátrajíc po známkách nějakého nebezpečí s připravenou kuší v ruce. |
| |
| Netopýři Na doktora, který se rozhodl mi pomoci s přípravou večeře, jen kývnu a kousek mu uhnu. Může mi pomoci, ale celou dobu jej bedlivě pozoruji, zda nám do jídla nepřidává nějaké své doktorské dryáky. Já doktorům příliš nevěřím. Je to banda šarlatánů a mučitelů. Řezačů mrtvých i živých. Když proletí netopýři, začnu se tiše modlit k Bohu. Modlitbu zvolím takovou, aby byla co možná nejznámější a kdokoli dobré víry se ke mně mohl přidat. Krátkou, která se učí již malé děti. Pan Thadeusz tomu nepřikládá velkou pozornost. Možná by měl. Čarodějnice dost možná doopravdy nebude jen nevinnou dívkou, na níž si hraje. Už to i dokázala, nebo ne? "Tolik tvorů noci nevěští nic dobrého. Vy, doktore - pan Mani říkal, že jste zde pod ruinami měl obydlí - jsou zde tyto úkazy časté?" |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Uvelebím se k ohništi a děkovně se usměji na sestru, která mi uvolní trochu místa. Když začne o chvíli později pronášet modlitbu, provedu na závěr alespoň gesto, kterým modlitba obvykle končí. Nejsem si tak úplně jistý, zda se modlí kvůli netopýrům, čarodějnici, nebo mě. Církev nás doktory, lékaře a mastičkáře zrovna v oblibě nemá. Mastičkáři jsou šarlatáni, lékaři zdržují lidi od příchodu ke Stvořiteli a chirurgové jako já jsou jenom řezníci, kteří znesvěcují mrtvé a mrzačí živé. A vlastně jí to ani nemám za zlé. Mé vzezření mi nepropůjčuje zrovna dostatek důvěry a co oni vědí, třeba jsem pravého doktora zabil a akorát mu sebral věci. Však budou ještě rádi. Zprvu ani nezaznamenám, že se mě sestra na něco ptá. Pak ale pokývám hlavou, odkašlu si a odpovím. "No, vlastně ani nevím. Noci jsem trávil uvnitř. Ale i přes den bylo okolí ruin podezřele tiché. Když se tomu tady vyhýbá i zvěř, možná na těch povídačkách, co jsem zaslechl při své poslední návštěvě civilizace, bude něco pravdy." Myšlenku nechám záměrně nedokončenou. Svoji pozornost pak obrátím k pokrmu nad ohništěm, ze kterého se vyklubají jakási vajíčka. Ty se zkazit nedají… |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Když doktor odpovídá, přemýšlím. Nejsem zdejší a nevím, jaké povídačky se o ruinách vyprávějí - vpravdě pro mě to byly dosud jen ruiny, v nichž máme přečkat noc. Nebýt několika.... zvláštních věcí, které se zde staly, když jsme byly s čarodějnicí samy a... a teď těch netopýrů, že ano. Vlastně, když se nad tím zamyslím, je to poměrně dost věcí, které se staly za docela krátkou dobu. Zvěř se ruinám vyhýbá? Možná proto pan Thadeusz nic neulovil - na druhou stranu, kdyby se zde doopravdy něco dělo - nebyli by nervózní i psi? Ti zatím vypadají, že jsou rádi, že našli někoho, kdo se o ně, ubožáky, postará. Mezi námi vypadají podobně zanedbaně, jako doktor. "Říkal jste povídačky?" Ale notak, neznámý muži, nenechejte se přeci prosit a vyklopte, co se tady povídá! |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro (98%, takže to vyklop!!! :D ) |
| |
| soukromá zpráva od Doktor Everett Baltazar pro Pokývám hlavou a s úsměvem zavzpomínám na tu bandu pověrčivých bláznů, co mě pronásledovali až na hranici tohohle zpropadeného lesa, protože nedokázali pochopit, že nebylo nic, co bych pro tu umírající babku mohl udělat. "Slyšel jsem kde co. V každé vesnici, ba i každé usedlosti, se vypráví něco jiného. Ale hodně lidí se shodlo na tom, že tu je ve sklepeních někde brána do pekla," pobaveně se uchechtnu, jen co to vyřknu. "a že ďábel sám přivedl posledního pána tvrze, aby zabil svoji rodinu a pak sebe." Přitáhnu si kabát těsněji k tělu a zahledím se do plamenů. "Sklepení hradu je z velké části zavalené, takže kdo ví, co je na tom pravdy. Třeba byly ty závaly úmyslné a někdo se někdy snažil něco ukrýt. A nebo třeba taky ne. Já takovým věcem uvěřím, až je uvidím. Do té doby se nemám pod ochranou našeho Pána čeho bát." |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tvoje pozorné oči putují po tmavé místnosti hostince, která je osvětlena pouze světlem z krbu a několika skoro vyhořelými svíčkami. To světlo je však teplé a měkké, vnáší do tváří cestovatelů úsměvy a do duší nese klid. Nedokážeš se rozhodnout, zda je ta místnost více ponurá nebo pohostinná. Až nyní si všimneš poodhaleného závěsu v rohu místnosti – vypadá to, že je tam nějaký oddělený salonek, posedává tam muž oděný v černém plášti, je docela sám a ani v nejmenším ho nezajímá dění v hospodě, upřeně hledí před sebe, na stůl, jenže tam už nedohlédneš. Závěs je poodhalený jen napůl. Žena hostinského překvapeně vzhlédne a věnuje ti krátký, ale vřelý úsměv. Nejspíš není zvyklá na to být oceňovaná za svoji práci. Vzdaluje se od tebe daleko lehčím krokem, než ji původně přinesl k tvému stolu. Jistě je potěšená, což se nedá říct o dívce v koutě… Ta docela souzní s tesknou notou, kterou naladil Marcel, sesune se na stoličku v rohu místnosti a přitáhne si ruce k tělu, těžko říct zda čeká na zbytky, záchranu, nebo muže, který by si ji odvedl pro dnešní noc. Očima neklidně těká po místnosti, ne však proto, že by něco hledala… spíš naopak. Sukni má pomačkanou a od bláta. To už však tvoje oči opět padnou na hostinského, který se tak nadšeně vyptával na tvou cestu. Je tak rád, že má nového hosta, že ani nedbá tvého hladu, ani touhy po klidu. Velmi pozorně poslouchá tvé vyprávění a je trochu podivné, že se k tomu neposadí, namísto toho mimoděk utírá stůl špinavým hadrem. On však není jediný koho tvé vyprávění zaujalo, tentokrát zvedne hlavu i Loutnista, který se předtím věnoval pouze svému hraní, melodie však neutichne. ,,Tak, ták, v nečase i vyvrhel zůstane doma, však ani Marcél se dneska nehrnul do práce. To je vlastně taky takovej´zloděj. Ale srdcí!“ Vykřikne hostinský, mávne rukou směrem k hudebníkovi a několik mužů se přidá k jeho hurónskému smíchu. Velký muž je očividně spokojený, že se trochu rozproudila zábava. Marcel klidně zvedne oči a lišácky se usměje. No, možná je na tom něco pravdy. Má hluboké oči, ostré rysy a na muzikanta dosti pevnou postavu, přísahala bys, že loutna není jediná zbraň, kterou umí ovládat. Když dovyprávíš svou historku, tak krčma zašumí lehkým smíchem a dokonce se objeví pár nejapných poznámek od stolu kupců. „Raději se nechat zavřít, než poslouchat nějakou semetriku! Chá!“ ,,Ne, ne, chce to si ženskou pořádně srovnat! Ke mně by si to nedovolila.“ Opáčí malý mužíček v hnědém plášti a přihne si mocně piva, zbytek osazenstva včetně hostinského se hlučně rozesměje. Nejspíš proto, že zrovna on se své ženy nejvíc bojí a silné řeči má jen po alkoholu. „Svatý poutníku… co je tak mocného na světě, že to donutí muže stát se mnichem?“ Ozve se tlumeně Marcel, ale přesto jej velmi dobře slyšíš i v nově nastalém veselí. Šikovnými prsty pomalu vyhraje poslední akord své smutně písně a pobodne se ti pohledem do očí. V tom dotazu je obsaženo všechno. Vysmívá se ti za to, že nemůžeš mít ženy a zároveň ctí boží velikost, ptá se, zda jsi přišel o někoho drahého a také se ptá, zda jsi snad hledal úkryt a před čím. Snad před světem? V místnosti je teplo a jídlo voní náramně, tak pohodlný večer sis dozajista ani nepředstavoval. „Můžu vám něco zahrát, bratře?“ Pousměje se muzikant. Je v tom nevyslovené přání se k tobě posadit a snad i pokračovat v inteligentní rozmluvě. Hudba vám zajistí trochu soukromí v otevřeném lokále. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tvoje mysl opravdu zaznamená přítomnost cizí energie, nevychází však z čarodějnice, ta se nevinně, jaksi nepřítomně choulí ve své kleci. Tak umí ta holka něco...? Možná tu opravdu tak trochu straší. V ruinách je nejspíš mnoho nespících duší, které jsou popuzené svým probuzením. Nejde o hloupou náhodu, ty ostatně ani nejsou - jak říkáš. :D Mrtví nemají klidný spánek, takže ho nejspíš nebudete mít ani vy a s každou další hodinou moc duchů sílí. Uvidíme. Navíc máš stále pocit, jakoby vás někdo ze stínu sledoval, ale skrz černočernou tmu nejde dohlédnout dál než kam sahá světlo ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Čarodějnice a Thadeusz Během první části noci se neděje nic zvláštního, tedy pokud se čarodějnice nepokusí o útěk, což je však vzhledem situaci nepravděpodobné, nikoli ale nemožné. Obloha je temná, netopýři vám sem tam poletují nad hlavami. Oheň potichu praská, zbytek výpravy snad klidně spí, i když to venku není nijak pohodlné a máte mezi sebou někoho úplně nového, komu není radno jen tak věřit. Tento vzácný čas skýtá prostor pro možný soukromý rozhovor. Jenže čarodějnice si asi nebude chtít příliš povídat - po posledním výstupu našeho velitele. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Ve chvíli, kdy se otočíš zády, abys probudil Maniho, který tě má vystřídat, se ti zdá, jako bys zaslechl nějaký šramot. Klecovůz je poněkud vzdálen od ohniště, neztrácí se však úplně z dohledu v černé tmě. Světlo plamenů se jej dotýká jenom zlehka. Dívka by se v něm dozajista mohla bát a navíc v něm není úplně pohodlno, ani teplo. Shýbneš se k Manimu a náhle periferním viděním zahlédneš jakýsi stín u sídla čarodějnice. Jakmile zamrkáš, tak je silueta pryč... Jsou to duchové? Něco se ti snad zdálo? Jsou to nějaká kouzla té hříšné dívky? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Možná se snažíš trochu spát, tedy pokud ti to tvůj strážce dovolí. Klecovůz je ale studený a nepohodlný, navíc není tak blízko u ohně na to, aby ti poskytl dost světla a tepla. Ve chvíli, kdy se Thadeusz vzdálí, aby probudil Maniho pro druhou část noci, se u tvého vězení najednou zjeví tmavá silueta. Skrývá se snad někdo ve stínu? Nebo je to jeden z duchů tohoto místa? Zdá se ti, že slyšíš něčí dech… Ale všichni jsou přece u ohně a spí! Po chvíli se silueta s tichým praskáním vytratí… Třeba teď konečně usneš, i když zrovna na Maniho by se pravděpodobně dalo nejlíp zapůsobit. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Máš pocit, že ses skoro nevyspal, snad proto, že dnešek byl plný zážitků už od brzkého rána - Počátek výpravy, setkání s Krystynou, blázniví vesničané a nakonec prapodivné seznámení s panem "doktorem". Vlastně vůbec netušíte, kdo to může být. Není totiž úplně normální ukrývat se jen tak v opuštěných ruinách. Když tě Thadeusz budí, tak vypadá na chvíli poněkud rozrušeně... nebo snad zmateně? Snad se nic nestalo. Čarodějnice je koneckocnů stále na svém místě. |
| |
| soukromá zpráva od bratr Adrien pro „Svatý poutníku… co je tak mocného na světě, že to donutí muže stát se mnichem?“ Teprve nyní si loutnistu prohlédnu - ne že bych to snad už neudělal, ale nyní se podívám doopravdy. Zloděj srdcí... snad přese rty přelétlo letmé pousmátí, které ale setřela vzpomínka, která vyvstanula z hloubky mysli díky jedinému pohledu do očí. Byly stejně hluboké, nebo víc? Co se s ním vlastně stalo? Vím, že nyní není ta nejlepší chvíle utápět se v takové minulosti. Přesto trvá, než ten jemný, ale pichlavý osten stesku po ní pět zmizí. "Těžko můžu mluvit za všechny, kteří žijí své životy v klášterech." zadívám se Marcelovi do očí, tentokrát vzpomínky udržím. "Důvody jsou různé, nejčastěji je to ale svým způsobem buď útěk, nebo touha." nedivil bych se, kdybych zahlédl v jeho tváři byť jen na okamžik překvapení či jeho záchvěv. Slyšet o touze z úst mnicha - to mnozí neočekávají. "Mne poslal do kláštera otec. Kvůli vzdělání, kterého se zde opravdu dostává. A nakonec mne zlákalo i to ostatní. Rozhodně jsem nebyl z těch, co se takto rozhodnou ihned nebo vědí od narození, že takto chtějí žít. Přišlo to časem." zlehka se pousměji. Možná i pod představou jak by se byť jen loutnista tvářil, kdybych mu svěřil, jaké rozličné vzdělání je v klášteře možné, že se nejedná zdaleka jen o písmomalířství, četbu, zpěvy, modlení, ale i o umění obrany - a koneckonců boje. Na Marcelovu otázku jen přikývnu a je-li třeba, udělám mu místo a pohledem zalétnu opět k té dívce, mimoděk už k onomu závěsu a muži za ním. "Možná mi do toho nic není, ale... ta dívka tam vzadu. Víte o ní něco?" pronesu polohlasně k loutnistovi. Možná jsem se mohl zeptat přímo hostinského, ale... když mám momentálně k ruce hudebníka... A ten v černém - raději alespoň zatím pomlčím. Někdy je lepší držet jazyk za zuby - stejně jako jsem to udělal s tím, že se umím v případě potřeby bránit jak mečem, tak holí - a obé mám při sobě. Jak jinak by samotní mniši mohli putovat i divokou krajinou? Ne vždy se můžeme spolehnout na boží ochranu - nesmíme být sobečtí a myslet si, že má neustále čas vždy dohlížet pouze na nás a nic a nikoho dalšího. Mnozí na tento omyl doplatili - často nenávratně. Přes to, že se hostinec již trochu uklidnil od hurónského smíchu, cítím vnitřně neustálé napětí. Nevím, zda je to přítomností neznámého, či blízkostí loutnisty, jehož oči a koneckonců i postava mi tak připomínají někoho, kdo patrně již není mezi živými. Jaký smysl má držet si podobné vzpomínky? Asi stejné jako se ptát jaký smysl má věřit v dobro. Bez obojeho bychom se zbláznili už dočista. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Zajímavé, moc zajímavé. Vypadá to že náš velitel nemá rád nezvané návštěvy, stejně jako čarodějnice co se pokouší o útěk. Navíc to vypadá, že pochybuje o mých dovednostech, pche kdyby tak věděl!! Nakonec se zjevně uklidní a dovolí mu zůstat, tak doktor, ale neodpustí si výhružku a poznámku o čarodějnici ti rytíři, pořád mají mají pocit že nikdo důležitější není. Mám takový pocit, že nás pod jeho velením čeká velice pochmurná cesta. Mani se nijak nestresuje a e v klidu, kněžka něco dělá u ohně, vajíčka?? Čarodějka se tiskne ne mříže, co se tady stalo? Každopádně si řeknu že sledování bylo dost. |
| |
| Návrat Mani, Thadeusz, Celestina, Krystyna Se vším co vím vstoupím do tábora. "Ah, pane Mani vidím že jste se v pořádku vrátil, nemohl jsem vás najít, tak jsem se raději vrátil." Dělám překvapeného, pak se trochu nedůvěřivě, ale s úsměvem obrátím k nově příchozímu. "Kdo jste pane? Zatím jsem neměl tu čest." Přistoupím k němu blíž a napřáhnu ruku. "Jak tak vidím mnoho se toho událo, přišel jsem o něco?" Nenuceně se zeptám směrem k našemu vůdci s kamennou tváří. Uvidíme zda se mé dohady potvrdí, pomyslím si a v duchu se usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Mani, Thadeusz, Krystyna, Doktor a asi už i Eizo "Brána do pekel, říkáte?" Nesouhlasně nakrabatím obočí. Nechci se rouhat a říci, že na brány do pekel nevěřím. Peklo je samozřejmě skutečné, skutečnější, než tento svět a všichni malověrní v něm shoří. Na druhou stranu - proč by si Ďábel vybral místo pro svou zvrácenou bránu právě tady? Uprostřed ničeho? Navíc lidé z malých vsí jsou pověrčiví blázni. Nicméně - něco se zde děje. Ten oheň, ten zvláštní pocit, jako by na mě pořád někdo civěl... no... jemně pokývnutím hlavy pokynu přicházejícímu Eizovi. "Je jen správné, doktore Baltazare, že se pro ochranu uchylujete k Bohu," souhlasně přikývnu. "Pokud totiž někdo má nad Ďáblem moc - je to on. Pokud byste se chtěl vyzpovídat, jsem zde od toho." Pak jej nechám, vypadá to, že se Eizo chce zeptat na jeho totožnost - což je pochopitelné. Pokaždé, když se vrátil do tábora, byl zde někdo navíc, že? Psi, teď tenhle zvláštní šarlatán. Je třeba říci, že je přesvědčivě sympatický. Chirurg. Žijící v pustině, v ruinách, kde je podle povídaček brána do pekel... "Když jsme u zpovědi, pane Thadeuszi, je večer - a čas na tu vaši. Pokud jste se tedy nerozhodl změnit své každodenní návyky, díky cestě a ... povinnostem." Střelím pohledem směrem k čarodějnici. "Mám za to, že tentokrát se ale zpověď hodí víc, než kdy jindy." |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro - Thadeusz - Najdeme si klidné a pokud možno tiché místo, dál od ostatních. Klíče mám stále u sebe já, takže není co řešit - a jsme stále víceméně na doslech tak, aby tichý hovor slyšet nebyl, ale pokud by se v táboře něco semlelo, věděli bychom o tom. "Bratře, v těch ruinách něco je," syknu tiše, lehce nervózně. "Nevím, zda se jedná o bránu do pekel, jako tvrdil ten nanicovatý šejdíř, upřímně o takové věci pochybuji - ale něco tady je a sleduje nás to na každém kroku. Cítím zde moc neklidných duší, které jsou popuzené naší přítomností." Nakrabatím čelo. "Co ovšem necítím ani trochu, je moc čarodějnice. Ta holka vypadá úplně obyčejně. Ještě to prozkoumám blíže, ostatně jsem na to neměla příliš času... a možná je to tak lepší. Uhoří obyčejná vesničanka, dav se uklidní, budeme mít více času na Boží plán..." |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro V kleci mi není zrovna pohodlně, je taková tma a já jsem od ohně příliš vzdálená, abych byť jenom pocítila něco víc z jeho hřejivých prstů... Všichni se ukládají k spánku, a proto se i já schoulím do jednoho koutku své klece. Nemám strach - čeho bych se taky mohla více bát, než skoro jisté smrti, co mě čeká. Pevně stisknu víčka, ale i přesto, že jsem vyčerpaná, tak nemohu odplout do říše spánku, snad proto, že první hlídku drží ten rytíř, vůdce výpravy, který se do mě tak nevybíravě pustil před celou družinou... Možná s ním nyní bude o něco rozumnější řeč, když si nemusí utvrzovat postavení a vydupávat autoritu svých nezvedených druhů. Mor nám připravil nelehké chvíle, mně více, tobě méně. Na škvíru pootevřu oči, abych zjistila, kde zrovna postává, zda se drží dál a pozoruje mě jen od ohně, nebo jestli přijde i trochu blíž. A v tom momentě kdy přijde, se mohu konečně ozvat. Dávám si záležet na tom, abych ho překvapila. Hlídám si dech a teprve po chvíli zašeptám do ticha plného šelestění temných duší ruin a teplého praskání dřeva. ,,Zdá se, že veškeré klíče od mých pout držíš pevně v rukách... Rytíři, Thadeuszi." Stále ležím ve vzdálenějším koutě, možná i proto, aby mi příliš neviděl do tváře. Plavé vlasy jsou volně rozprostřené pod hlavou a několik pramenů visí z klece ven. Jsou sice zacuchané a neupravené, ale přesto je jejich barva dosud velmi jasná, jsou zlaté jako obilí. Žádný div, moha bych přeci vypadat jakkoli. Kdo ví proč – tušíš, že nemluvím o opravdových klíčích. ,,Dávno jsem se mohla proměnit v kočku a protáhnout se mříží." Vykouzlím na rtech trochu posměvačný úsměv a obezřetně sleduji každý jeho pohyb. Tomuhle muži nevěřím, dozajista může být nebezpečný, a právě proto si držím odstup i ve svém malém vězení... ,,Dávno jsem mohla být havranem a odlétnout do dálek." Zdvihnu ruku a jemně jí nechám sklouznout vzduchem, jako bych opravdu byla ptákem. Je to však jen unavené gesto, ještě unavenější čarodějnice po dlouhém dni, dlouhé cestě, dlouhém mlčení, věznění. ,,Ale možná s vámi zůstávám z nějakého důvodu." Dokončím svoji myšlenku a konečně se na pažích vyzvednu do sedu, ať jsme si alespoň trochu tváří v tvář. Ještě mě čeká pár nocí ve společnosti tohoto muže, tak nač vyčerpat všechna slova hned při první příležitosti. Zpupně se mu dívám do očí, a jestli se mě jen trochu bojí, nebo lépe - jestli byť jen trochu věří slovům církevních hodnostářů, tak docela jistě uhne pohledem. A jestli neuhne, tak možná pro mě dobře... ,,Předpokládám, že když ty nemůžeš klidně snít, tak ani mou maličkost nečeká bezesná noc." Lehonce povytáhnu obočí a zavrtám se do své plesnivé deky, abych se náhodou netřásla zimou, protože to je to poslední, co chci před pány dělat - třást se. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Všechno spí, kromě mě... Pod očima mám nepříjemně viditelné kruhy. Nejspíš jsem toho za první hlídku s panem Thadeuszem moc nenaspala. Čí je to vina? Sedím schoulená v rohu klecovozu, zachumlaná do velké plesnivé, ale koneckonců teplé deky. Díky za ní. Ve tmě se moje kůže zdá snad ještě bledší, než za světla a dělá tak ohromný kontrast zlatým vlasům. Vhrnu po rytíři ještě jeden pohled, i když maličko úkosem, aby si toho snad nevšilm. Prst mám sevřené kolem lemu huňaté deky... Snad ve vzteku, nebo strachu? Zrychlený dech se pomalu tlumí a já se můžu konečně očima zatoulat ke svému druhému strážci... Pan Mani. Díky Bohu. Zlehka pohnu rty v malém a krátkém úsměvu. Snad jsem ráda, že tě vidím, snad se mi jenom ulevilo, že je půlka hrozné noci za mnou. ,,Jsem ráda, že jsi tu ty." Zašeptám do ticha a maličko se přiblížím k jedné z mříží. Trochu se mi třese hlas, bojím se, abych nenaletěla přívětivé tváři, protože s čarodějnicí se může zacházet vlastně téměř dle libosti, což by mnohé muže donutilo zneužít situace. Ale... snad je tu přede mnou alespoň jeden čestný, když vůdce výpravy se mže stěží nazývat rytířem. ,,Třeba bych... konečně alespoň na chvíli mohla zavřít oči a spát." Pokračuji a rukama se chytím mříží, nakonec k nim i trochu přiblížím obličej, jako bych se bála, že mě může slyšet i někdo jiný, přestože Thadeusz už dozajista spí. ,,Jestli mě budeš hlídat." Zašeptám ještě s ústy skoro u zrezavělého železa, z nějž je stvořeno moje malé vězení. Zprudka se nadechnu a cítím v nose kovové vločky rzi. Nečekám na odpověď, jen si tě ještě chvíli prohlížím a poté se jedním pohybem položím a pevně stisknu víčka, jako bych chtěla spánek přivolat, nebo si ho vymodlit? Plavé vlasy jsou volně rozprostřené pod hlavou a několik pramenů visí z klece ven. Jsou sice zacuchané a neupravené, ale přesto je jejich barva dosud velmi jasná, jsou zlaté jako obilí. Trochu se zachumlám do deky a složím si ruce pod hlavou. ,,Není zrovna lehké usnout." Mám zavřené oči, a proto ani nemůžu vědět zda posloucháš, nebo zda už jsi neodešel od klece dál... Abys nemusel býti nablízku té temné síle. Mohla bych tě očarovat a okouzlit, ale přeju si jenom na chvíli zavřít oči a odpočívat beze strachu. Z čeho vlastně? Ze smrti? Na chvíli pootevřu znavené oči, hledám tě jimi, a když tě najdu poblíž, tak se musím chtě nechtě usmát. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro - Thadeusz (to jsem já!) a ta druhá paní (ta hodná, co nechceme upálit) - Zkrabatím čelo a promnu si svůj krásný knír. "Zajímavá úvaha sestro, obé. Hmmm." Pokračuji v kroucení svého kníru a začnu přemýšlet nahlas. "Je už pozdě na to se přesunovat jinam, budeme muset zkusit naše štěstí a víru v Něj. Ale žil tu ve sklepeních doktor a přežil a pan Mánagarm prozkoumal zříceniny a já i okolí, když jsem byl na lovu. Být tu něco opravdu zlého, věřím, že bysme se s tím už setkali. Víra a naše výzbroj nás udrží na živu, nebojte se sestro." a popatám hrušku svého meče. "První hlídku držím já, máme i hlídací psy. Všechno dobře dopadne, pokud nám navíc nemá jak kazit naše působení čarodějnice, pokud je opravdu jen vesničankou co se ocitla na špatném místě... tím stále lépe pro nás i klid naší cesty." "Inu, mátě ještě něco na srdci sestro? Ať tu nejsme moc dlouho." |
| |
| Eizo je zpět! a sním se nám krapet rozjebává časová kontinuita :D Když se vracím se sestru Celestínou ze zpovědi zpět do srdce ruin a našeho provizorního nočního tábora, vidím, že se již (opět!) vrátil náš Eizo. Ti mladí, prostě nikdy jen tak nikde neposedí. Když se pozdraví s doktorem, rozhodne se mluvit semnou - z nějakého důvodu mám nějaký neblahý pocit, že Eizova otázka má nějaký skrytý význam, ale nemohu si nějak v hlavě rychle vzpomenout, na to by mohl narážet. "Inu, za tu chvíli co jste byl pryč se příliš nestalo. Vrátil se pan Mánagarm a přivedl sebou zde přítomného doktora Baltazara, který přebýval ve sklepeních místních ruin. Ale jinak se opravdu nic nestalo. Tedy nejsem si jist, ale o tom, že se již pokusila čarodějnice utéct jste snad slyšel při minulé návštěvě." Pokusím se nasadit stejně kamenou tvář, jako můj konverzační protivník. "A nebo myslíte snad pane Eizo něco konkrétního?" |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Obcházím tábořiště a monitoruji situaci, jak jsem byl už od mala učen jako panoš - hlídat tábořiště, když opravdoví a velcí rytíři spí a jak jsem již učil i svého panoše. V ruce natažená kuše, u jednoho pasu meč, u druhého tesák, s jiskrou v oku a ohněm v srdci, uhání vpřed slavný rudý partyzán ehm, pan Thadeusz. Monotónost hlídky však přeruší čarodějnice, která z nějakého důvodu po celém dni mlčení, odsekávání a dělání ničeho či problémů se zrovna teď rozhodne, že je ideální čas na rozhovor. "Ano, ty Ďáblova poběhlice, nejen klíče ale i tvůj život mám pevně ve svých rukou, to už jsme ale však řešili večer, nepamatuješ si snad na to? Jak jsi ledabyle odmítla moji velkorysou nabídku..." Nechám slova vyprchat do temnoty a klidu noci a jen zavrtím hlavou. "Přiznám se, že tě nechápu děvče. Vůbec ne a to se mi na tobě právě nelíbí. Ať už jsi či nejsi reálně schopná magie, je asi dobře, že nakonec skončíš na hranici." A zadívám se jí hluboko do očí, což dle svého výrazu jistě nečekala. "Kdyby jsi reálně něco uměla, již bys to jistě předvedla třeba v ten moment, kdy jsi v táboře byla prakticky sama. Není důvod, proč bys chtěla s nám cestovat v kleci kromě toho, že by jsi byla blázen. Chápu jakou se snažíš hrát hru, ale nenech se zmást. Ty nejsi divoká a nebezpečná šelma, která je v kleci, protože se jí ostatní bojí. Spíše by ses ty měla bát toho co vidíš skrz mříže." Odstoupím s úsměvem od vozu pokračovat ve své hlídce. Jen tak mimoděk prohodím ke kleci "Dobranoc a do widzenia!" aby měla dívčina o své bezesné noci čem přemýšlet. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Když už se chystám probudit Maniho, moje periferní vidění zahlédne nějaký stín u klecovozu. Ach, proč se to musí stát zrovna při mé hllídce. Přemýšlím, zda vzbudit Maniho, ale mám pocit, že spí příliš tvrdě, aby mohl nějak pohotově zareagovat a pomoci mi. A začít jenom bezhlavě křičet by udělalo jen povyk a zmatek, který také ničemu nepomůže. Ah, Bože dej mi sílu překonat vše zlé. S namířenou a nataženou kuší se vydám pomalu a obezřetně ke klecovozu prozkoumat jeho okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Možná už jsi opravdu jen moc unavený a stín vytvořila pouze tvoje fantazie. Nicméně je důležité se porozhlédnout kolem. Stín se rozplyne v momentě, kdy se narovnáš - takže by asi bylo hloupé ztropit zbytečný povyk. Čarodějnice se ve své kleci prohnaně usmívá - tak že by přece jenom něco svedla? Nebo ji někdo chce zachránit? Její rodina je pravděpodobně mrtvá do posledního člena... Tak kdo by stál o ocejchovanou holku, která ve skutečnosti nic neumí? A nebyla by dávno ukázala svoji moc, kdyby nějakou měla? Proč jen ti Bůh i ona sama dávají tak nejasná znamení? Okolí se zdá být čisté, i když ve stínu by se snadno mohl skrývat kdekdo - koneckonců to svedl i assassin Eizo. Čas předat hlídku tomu opravdu tvrdě přes měsíc spícímu Manimu. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Ne s úplně dobrým pocitem se vydám z temnoty kraje tábořiště zpátky ke uklidnujícímu světlu táborového ohně. Asi už toho na mě bylo moc. Přeci jenom, být tu opravdu ve stínech nějaké nebezpečí, psy by nás na něj jistě upozornili. A nebo že by to byly nějaké zmučené duše o kterých mluvila sestra Celestina? Vlastně, proč se jí nezeptat... Opatrně se přikradu k sestře a pokusím se jí něžně, ale zároveň naléhavě probudit z jejího jistě zaslouženého spánku. "Sestro, sestro vstávat!" budím jí pološeptem. "Já... já... ve stínech jsem viděl nějaké obrysy postav, ale když jsem se k nim snažil přiblížit, rozplynuly se. Já nevím co si myslet. Řekněte, cítíte tu nějakou magii či vyšší moc? " A i když, nutno říci značně nervózně, mluvím se sestrou, nepřestávám očima těkat po okolí tábora. Možná jsme přeci jenom měli přenocovat jinde. Ach, proč jsme nejeli raději na ten statek, kde jsem našel ty psy... |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Stesk po tichu tě nejspíš bude provázet po celý zbytek večera, protože zábava se s tvým příběhem očividně rozproudila. Najednou chce každý přispět se svou troškou do mlýna a anekdoty se náhle jenom řinou z úst, zejména od stolu kupců. Všichni chtějí dozajista alespoň na chvíli zapomenout na to, v jak těžkých dobách se nachází, zapomenout na to, že jejich příbuzné a milé zahubil mor. Hostinský má veselou náladu a dokonce i jeho žena se od výčepu potajmu usmívá, snad právě kvůli manželovu dobrému rozpoložení. Jen to děvče se stále krčí v koutě a podivně nezúčastněně bloudí očima po místnosti, zdá se být unavená a docela odevzdaná svému osudu - ať už je jakýkoli. Loutnista tě nepřestává pozorovat a přitom stále stejně perfektně vybrnkává novou skladbu na svém nástroji. Není zrovna typicky pohledným mužem, ale má jistě charisma a také tu jiskru v očích, pro kterou jde jistě nejedna slečna do kolen. Když se zmíníš o touze tak trochu překvapeně povytáhne obočí a zlehka se pousměje. Těžko říct, jestli je v tom pohybu rtů i skepse, nebo jen opravdové překvapení. ,,Touha říkáte? O té bych vám mohl mnoho vyprávět. Písně vždycky vyvěrají z hloubek srdce, kde sídlí. A ne, nemusí v tom mít nutně prsty ženy." Zasměje se, snad aby ti dal najevo, že jeho zkušenosti nejsou omezeny jen na marnivé lásky. Nejspíš mu nevadí být nazýván zlodějem srdcí, ale rozhodně chce naznačit, že to není zdaleka jediná věc, kterou by ovládal. Po tvém pobídnutí se lehkým pohybem zvedne a přisedne si naproti tobě neslyšně jako stín. Svou loutnu položí na lavici vedle sebe a opře se lokty o stůl. Nyní ti věnuje všechnu svoji pozornost. ,,Myslím, že volba vašeho otce byla správná, ač to není cesta, kterou bych se sám dal. Vzdělání a bohabojnost snad nemohou člověka přivést k problémům tak snadno jako proříznutá pusa a vzpurné melodie." Zamyslí se a bezděčně pohladí svůj nástroj po hladkém dřevě. ,,Tohle jistě není jedna z nejpoctivějších prací, ale mám ji rád." Dodá pak, snad na svou obranu, snad naopak jen pro ujištění, že se za svou práci rozhodně nestydí. Tvůj pohled se na okamžik zastaví i na muži, který je zčásti skryt za závěsem, nyní se zdá, že s někým promlouvá, kvůli vřavě v lokálu, však nemůžeš ani náhodou zaslechnout o čem a po chvíli mu také zmizí v záhybech jeho černého pláště jakási zpráva na kusu potrhaného papíru. Děvče stále posmutněle sedí v koutku. ,,Ona?" I Marcel ji počastuje krátkým lhostejným pohledem. Na moment se odmlčí, aby do rukou vzal opět svůj nástroj. Patrně tím chce zabránit příliš zvědavým uším v poslechu vašeho rozhovoru. ,,Není to zrovna slavný příběh." Ústa se zkroutí do smutného úsměvu, skoro máš pocit, že by o tom měl začít zpívat, on však jen naladí na novou, paradoxně veselejší notu a tlumeným hlasem k tobě promlouvá. ,,Nejspíš jste Bohu opravdu blízko, když se zajímáte o ztracence. To děvče - Anna, umřela jí celá rodina na morovou ránu a ona zůstala docela sama. Dům spálili, aby se nákaza nešířila dál a tak přišla i o střechu nad hlavou. A dneska... to jistě chápete, se nikdo nemůže starat o cizí děcka, zvlášť v tomhle zlém čase." Vážně pokývá hlavou. ,,Naštěstí je to chytrá holka, přes den pomáhá v kuchyni a za to ji nechá hostinský spát ve stájích a po nocích prodává svoje tělo, i když je tak mladinká. Žádná práce není med a občas se vrátí docela polámaná... Je to těžká doba." Dodá s posledním úhozem do strun a zhluboka se napije už vlažného piva. ,,Mohl jsem vám vyprávět o čemkoli, ale vybral jste si to děvče." Oči mu zajiskří a pořádně si tě prohlédne, jakoby od prvotního výběru informací mohl posoudit tvoji duši. Nad smutným příběhem se nijak nepozastavil, koneckonců vzhledem k situaci nejspíš dopadla ještě dobře, žije... a nejspíš má i co jíst. ,,Odpustí jí Bůh ty hříchy?" Dodá trošičku posměvačně. Ne snad, že by nevěřil ve všemocného Pána, pokládá tím spíš všeobecnou otázku o nuceně hříšných duších. Co jiného má to děvče dělat, aby zůstalo naživu. Kupci se pomalu a s velkým rámusem zvedají od svého stolu, nejspíš všichni do jednoho docela přebrali. Se smíchem se ubírají nahoru po schodišti, jeden zamíří ke dveřím - nejspíš se vyčurat a nadýchat se čerstvého vzduchu. Poslední zamíří k Anně, která si trochu ustrašeně poposedne na své malé stoličce. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro - zpověď, nebo něco na ten způsob - "Inu, mátě ještě něco na srdci sestro? Ať tu nejsme moc dlouho." "Jen... že ta věc již manifestovala svou moc. Ve chvíli, kdy jsme byly s čarodějnicí v táboře samy, vzplál oheň, v jednu chvíli byl vyšší, než já." Nervozně se na chvíli zamračím. "Teď s tím již nic neuděláme - budu se modlit. A doufat, že ta věc nemá nějaké plány s naší... chm - čarodějnicí" Při vyslovení tohoto titulu se mi zjevně po nervozitě trošku navrací humor. "Kdyby něco, vždy to můžeme svést na ni. Jen po podpoří naši pravdu. Kdo ví - třeba doopravdy je nějakým způsobem obdařená. Ale..." No, co si budeme povídat, nevypadá, že chce spolupracovat. Pokrčím rameny. "Půjdeme - chtěla jsem jen, abyste to věděl." |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro - nenadálé probuzení - Když jdu spát, v duchu si říkám, že rozhodně neusnu. Ne v takové situaci, ne v takové divočině, v tomto nepohodlí, v takovém nebezpečí! Vždyť co všechno se může stát? Proto je s podivem, že mé přemítání nemá dlouhého trvání a ani nevím, jak usnu - jen, že to bylo vážně docela hned. Cesta a vyčerpání si vybírá svou daň - a co si budeme povídat, už mi také není dvacet... "Já... já... ve stínech jsem viděl nějaké obrysy postav, ale když jsem se k nim snažil přiblížit, rozplynuly se. Já nevím co si myslet. Řekněte, cítíte tu nějakou magii či vyšší moc? " "Cožetumám..." Zamžourám ospale s lehce rozmrzelým výrazem, než mi dojde, co Thadeusz vlastně říkal. "Přízračné postavy?" Jsem unavená, rozlámaná, rozespalá - ale tohle mě docela rychle probírá. No já přeci říkala, že tady něco je! Pod rouchem sevřu v pěsti klíč od klece, abych se ujistila, že tam stále je. V bezpečí. "Já... zkusím to prověřit. Bůh mi budiž nápomocen." A pak mrknu takovým tím způsobem, aby mě dál nebral vážně a rozhlédnu se po ostatních - ať již spí, nebo spánek předstírají, řeknu polohlasem. "Určitě jsou to nějaké čáry té zatracené běhny!" |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Čarodějnice už toho více neřekne, jen se teď - za noci - trochu podivně usmívá ve stínu. Třeba v tom děvčeti opravdu něco je. Možná ne čisté čáry vyvolených, ale opravdový ďábel. Kdo ví... máte ještě spoustu času zjistit pravdu. Po poradě se sestrou Celestinou můžeš konečně klidně spát, jen kdyby bylo komu předat hlídku. Pan Mani se nejspíš nadýchal nějakých podivných bylin, nebo ho okouzlila temná moc, ale zkrátka jej nemůžeš vzbudit - Jeho úlohu tedy musí převzít trochu nedůvěryhodný Eizo. Nic nenaděláš. A pokud mu nesvěříš klíč, tak nejspíš nemůže nadělat víc škody než užitku. Pokud nespíš zrovna tvrdě, tak můžeš zaslechnout nezřetelné hlasy - zdá se, že se čarodějnice opět rozmluvila. Asi toho dnes moc nenaspí. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro - Pana Maniho se nepodařilo vzbudit, a proto druhá hlídka připadla tobě… Všechno spí, kromě mě... Pod očima mám nepříjemně viditelné kruhy. Nejspíš jsem toho za první hlídku s panem Thadeuszem moc nenaspala. Čí je to vina? Sedím schoulená v rohu klecovozu, zachumlaná do velké plesnivé, ale koneckonců teplé deky. Díky za ní. Ve tmě se moje kůže zdá snad ještě bledší, než za světla a dělá tak ohromný kontrast zlatým vlasům. Vhrnu po rytíři ještě jeden pohled, i když maličko úkosem, aby si toho snad nevšilm. Prst mám sevřené kolem lemu huňaté deky... Snad ve vzteku, nebo strachu? Zrychlený dech se pomalu tlumí a já se můžu konečně očima zatoulat ke svému druhému strážci... Díky Bohu. Zlehka pohnu rty v malém a krátkém úsměvu. Snad jsem ráda, že tě vidím, snad se mi jenom ulevilo, že je půlka hrozné noci za mnou. ,,Jsem ráda, že jsi tu ty." Zašeptám do ticha a maličko se přiblížím k jedné z mříží. Trochu se mi třese hlas, bojím se, abych nenaletěla přívětivé tváři, protože s čarodějnicí se může zacházet vlastně téměř dle libosti, což by mnohé muže donutilo zneužít situace. Ale... snad je tu přede mnou alespoň jeden čestný, když vůdce výpravy se mže stěží nazývat rytířem. ,,Třeba bych... konečně alespoň na chvíli mohla zavřít oči a spát."Pokračuji a rukama se chytím mříží, nakonec k nim i trochu přiblížím obličej, jako bych se bála, že mě může slyšet i někdo jiný, přestože Thadeusz už dozajista spí. ,,Jestli mě budeš hlídat." Zašeptám ještě s ústy skoro u zrezavělého železa, z nějž je stvořeno moje malé vězení. Zprudka se nadechnu a cítím v nose kovové vločky rzi. Nečekám na odpověď, jen si tě ještě chvíli prohlížím a poté se jedním pohybem položím a pevně stisknu víčka, jako bych chtěla spánek přivolat, nebo si ho vymodlit? Plavé vlasy jsou volně rozprostřené pod hlavou a několik pramenů visí z klece ven. Jsou sice zacuchané a neupravené, ale přesto je jejich barva dosud velmi jasná, jsou zlaté jako obilí. Trochu se zachumlám do deky a složím si ruce pod hlavou. ,,Není zrovna lehké usnout." Mám zavřené oči, a proto ani nemůžu vědět zda posloucháš, nebo zda už jsi neodešel od klece dál... Abys nemusel býti nablízku té temné síle. Mohla bych tě očarovat a okouzlit, ale přeju si jenom na chvíli zavřít oči a odpočívat beze strachu. Z čeho vlastně? Ze smrti? Na chvíli pootevřu znavené oči, hledám tě jimi, a když tě najdu poblíž, tak se musím chtě nechtě usmát. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tahle noc opravdu nepatří mezi nejklidnější. Jako by nestačila studená zem a nepohodlné cestování koňmo... Ke všemu se tu musí ještě vyskytovat hrozivé ohně, psi, divní doktoři, přízraky, netopýři a teď dokonce i přízračné postavy. Měsíc zmizel za mračny, oheň poněkud pohasl a najednou je daleko větší tma, než když jste usínali. Pan Mani spí tvrdě, jako děcko a zdá se, že ho ani Thadeusz nemůže vzbudit. Jsou to snad čáry? Nebo snědl na své obchůzce nějak zvláštní byliny? Každopádně musí druhou hlídku převzít Eizo, ale ještě předtím je nutné zkontrolovat přítomnost přízraků... A vůbec, pokud se tu pohybuje někdo nezvaný proč neštěkají psi? Možná ta běhna opravdu čaruje. Cítíš přítomnost starých neklidných duší v rozvalinách, ale ty nejsou natolik mocné, aby se mohli zhmotnit a dokazovat vám svou přítomnost více než poryvy větru a táhlým skučením. To děvče se ti ale zdá teď v noci jiné... Ve svém klecovozu sedí docela vzbuzená a zlehka se usmívá, snad kvůli rozhovoru s vystrašeným rytířem? Nevychází z ní žádná magická moc, ale přesto je náhle poněkud znepokojivá. Černé stíny byly pravděpodobně jen výplodem Thadeuzsovi fantazie, nebo vám tu skutečně obchází někdo z masa a kostí... Jenže toho by přece prozradila ta zablešená zvířata, nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Ráno!!Konečně! Sláva! Hurá! Po té dlouhé, předlouhé a nepříjemné, studené noci se opět na nebi - dnes čistějším, než jste čekali - objevují tak vzácné sluneční paprsky. Na zemi se ještě zlehka povaluje mlha a ranní rosa pomalu kane na zem z barevných listů na stromech. Ráno je svěží, i když poněkud studené. Oheň už plápolá jen tak - aby se neřeklo. Dřevo nejspíš navlhlo jako ostatně všechno kolem. Čarodějnice klidně oddechuje, ve svém vězení si spí jako na obláčku - a jak by taky ne, když polovinu noci (ne)dobrovolně probděla.  Hned několik metrů za okrajem ruin se svažuje otevřené údolí, které by vás mělo dovést až k močálům, což je cíl vaší dnešní cesty... Tedy lepší by bylo je přejít, než se sešeří. Nejde ani tak o záludné bludičky, jenž vás mohou svést do záhuby, ale zkrátka a dobře se úplně nevyplatí šlapat ve tmě na pohyblivá místa. V těchto končinách se prý již utopil nejeden dobrodruh, který se podle legendy snažil vypátrat chaloupku staré a moudře věštkyně, co prý žije v srdci těchto bažit. Nejspíš by jim všem - ještě před tou cestou - ráda a zdarma předpověděla, že je ta zvědavost bude stát život. Vy však nemusíte střežit jen svoje životy, ale také jeden další, který vám byl svěřený, i když by možná bylo nejjednodušší se toho děvčete zbavit, dokud spí. Psi už netrpělivě poskakují a touží se volně proběhnout, štěkají ve snaze upoutat svého nového pána. Nejspíš není na co čekat... jenže co Mani? Pořád spí...? |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Mani se zjevně rozhodl nevstat, proto je druhá hlídka moje. Na čarodějnici je vidět, že toho moc nenaspala, co to tady Thadeusz prováděl?? Ptát se nebudu... Uslyším jí mluvit, moc slov nezachytím, ale je ráda, že jsem tady??? To mi příliš nedává smysl. Další slova, mlčím, snaží se mě zmanipulovat? Nebo je to jen věta ze zoufalství? Spíš to druhé... Je čím dál víc těžké se podívat do cely bez pocitu viny, ale nemůžu nic říct, výcvik potlačí emoce. Další slova. "Budu." Řeknu tiše a nepřítomně koukám do tmy, proč jsem to řekl?? Lehne si, to je dobře, můžu si pro sebe namlouvat, že nic nehlídám. Při posledních slovech se chtě, nechtě zamračím... |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Noc byla... no, řekněme, že se mi nespalo příliš dobře. Boží přítomnost nás zde sice ochránila před zlem - ale viděla jsem, co jsem viděla - a to mi na klidu zrovna nepřidalo. Noční přízraky, běsy, pak to, co v noci dělala ta běhna... je to čarodějnice, o tom není pochyb. Proč ale doposud lhala? Spravedlivému soudu přeci tak jako tak neunikne! A kdo byl ten přízrak v noci? Po probuzení a protáhnutí ne už zrovna mladých, rozlámaných zad, si začnu sbírat své věci a zkontroluji stav svého koně. Zatímco přivazuji srolovanou přikrývku na sedlo, prohodím s Thadeuszem, který se určitě také ke svému koni dříve, či později dostane, pár tichých slov. "Pan Mani vypadá, že jej ráno nijak nevyvádí z míry," zamumlám mimochodem a jdu mladíka probudit. Lehce mu zatřást ramenem a pár tichých slov. Víc určitě nebude potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Moc jsem se nevyspal, protože jsem pořád musel přemýšlet nad tím, co jsem viděl v noci. A já vím, že jsem prostě něco vážně viděl. Hezky se protáhnu, porozhlédnu po táboře a můj zrak spočine na něčem, co mě moc netěší. Kéž by tu byl můj panoš. Kéž by.
Pán Mánagarm by mi pomohl se do toho dostat, ale vypadá, že velmi tvrdě spí. Sestře v tomhle moc nedůvěřuji a doktorovi už vůbec. Hmm, pan Eizo? V nejhorším se do toho dokáži dostat sám, ale tak pomocná ruka se vždy hodí. "Pane Eizo, mohl byste mi prosím přijít pomoci dostat se do mého brnění? Ne, že bych to nezvládl, ale ve dvou to jde vždycky lépe!" houknu na našeho mladíka. "Stalo se vůbec po dobu vaší hlídky něco zajímavého? Nebudil jste nás, takže hádám, že ne, ale raději se zeptám. A než jsem šly spát, přišlo mi, že jste měl něco na srdci." |
:origin()/pre00/75f2/th/pre/i/2012/107/a/2/pile_of_armor_by_emilsa-d4wgspl.jpg)
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Po několika desítkách minut vám s Manim jednoznačně dojde trpělivost. Koneckonců jste přeci jednou na výpravě a na někde na prázdninách! A navíc rozhodně není v tak vysokém postavení, aby si mohl dovolit vyspávat do poledních hodin. Očividně jej ale ostré ranní paprsky slunce nijak neruší v poklidném odpočinku... popravdě je ten odpočinek až moc poklidný. Ani hruď se mu nepohne, ruce má složené podél těla, jednu z dlaní položenou na jílci svého meče. To, že nevstal v době své hlídky, mu ještě můžete odpustit, ale tohle už přestává všechno! Dříve nebo později se jej jeden z vás rozhodně vykopat z pelechu, a to nejlépe s pěknou parádou, aby si nezvykal na takové lelkování... jenže v tu chvíli zjistíte, že váš drahý společník Mani jaksi nedýchá a usnul nejspíš navždy. Je studený, jeho duše se připojila k jiným, co bloudí v těchto starých ruinách, pravděpodobně už v brzkých ranních hodinách. Byl to zdravý mladý muž. Nemá na sobě morové skvrny. Nikde ani jednu bodnou ránu. Co mohlo být příčinou jeho smrti, krom čar a kouzel? A navíc, ten povedený samozvaný doktůrek, kterého včera přivedl do tábora, tu NENÍ. Jako by se po něm zem slehla. Kam jen mohl jít? A hlavně, během čí hlídky se mohl vypařit jako stín? S čarodějnicí byly v noci trochu starosti a navíc ta černočerná tma... ale i tak. Je to záhada! |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Hodně podivné podivnosti "Ano jistě že vám pomohu, jen vás musím varovat že v tomto ohledu nemám příliš zkušeností." Pronesu a vydám se veliteli výpravy pomoci se zbrojí, tohle je hrudní plát a tohle nátepník že ano?? A tohle je náloketník nebo nárameník?? I přes všechny tyto nejasnosti se rozhodnu řídit pokyny našeho rytíře. Při tom vrhnu mírně naštvaný pohled na Maniho, zatímco si tu on vesele pochrupuje. Nakonec se nám jakž takž povede dostat Thadeusze do zbroje a já jsem propuštěn, pak už přestanu mít s naším spáčem Jakýkoli soucit, jdu k němu a zatřesu mu ramenem. "Haló, chlape budíček!!!" Nepomáhá to, něco tu není v pořádku. Je studený, nedýchá, je mrtvý. Prohledám ho, vše naznačuje že byl ve vynikající kondici, taktéž nevidím ani žádnou nemoc či zranění. A navíc je doktor pryč, mohl to udělat on?? "Do hajzlu!!!" Neudržím se a praštím v kovové rukavici do stromu. Jestli mi ten doktor vyklouzl během hlídky... "Mani je mrtvý, nevím na co zemřel, doktor je pryč, neviděl jste ho v noci někdo??" Pak se seberu a jdu prohledat okolí tábora... |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro - Eizo, Thadeusz a ta Běhna pekelná! - Eizo se chopí pomoci do zbroje. Netuším, proč si na svatou cestu vlastně pán nevzal svého panoše, ale je to rozhodně jeho věc. Já rytířům nerozumím. Mohu jim jen poskytnout rozhřešení, když na to přijde a pokud o ně požádají. Mohu jim být božím uchem u zpovědi a rádcem ve věcech duchovní cesty. Takže pokrčím rameny a jdu chystat koně. Jsou to dobrá zvířata, zvyklá přečkat dlouhé noci mimo stáj - i takové noci, jako je tato. Děsivé. Co byly ty stíny? Jak je do toho zapletená čarodějnice? Ta dívka vypadá tak nevinně, pokud má moc, jakou jí přisuzují lidé, velmi dobře ji maskuje. "Mani je mrtvý, nevím na co zemřel, doktor je pryč, neviděl jste ho v noci někdo??" Eizův hlas rozřízne vzduch jako dýka. A má asi stejný dopad. Úplně zkoprním. Že doktor je pryč, to mne nepřekvapuje. Byl to nějaký potulný bídák. Ale Mani zemřel? Rozhlédnu se okolo, jako bych sad měla a mohla rozpoznat kouzla a čáry. Přejdu k mrtvému a skloním se nad ním. Tiše mumlám nezřetelnou modlitbu na poslední cestu poutníka do podsvětí. Když jsem hotová, obrátím pohled k čarodějnici. "To ty! Tys ho zabila v noci svými čarami! Však pán Thadeusz viděl ten přízrak!" Eizo běží |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Ve chvíli, kdy se nad Manim skloním, pokusím se, v rouše modlitby, zjistit příčinu jeho nenadálé smrti. Dah, 3% :D |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro - Tábor - Celestina, Eizo, Čarodějnice, pejsci, koně a Maniho mrtvola - (a ne doktor) "Do pierdole wyjebane!" zakřičím, když se dozvím naše ranní radostné noviny. "Kurwa, pane Eizo, vysvětlíte mi, jak jste jako držel vaši hlídku? Můžete mi to do psí díry jako vysvětlit?" začnu nasraně ječet na mladíka. "Jak se do prdele mohlo stát, že kurva vám utekl ten doktor a ještě u toho umřel pan Mánagarm. Kurva jako!" začnu ještě více zvyšovat hlas. Kromě slovního útoku, pomalu i přijdu k Eizovi a pořádně ho sevřu za rameno svojí ocelovou rukavicí. "Možná je čas pane Eizo, abyste nám vysvětlit, cože jste to po mě chtěl včera večer a pak se to zamluvilo a následně jste to zamluvil i dnes ráno, když jste mi pomáhal do zbroje. A bylo by od vás i kurva milé, kdybyste mi pověděl, o čem jste si v noci povídal s čarodějnictví, protože i když jsem vypadal, že spím, moc mi to v těchto prokletých ruinách nešlo!" |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Zdá se, že tvá modlitba nebyla vyslyšena. Nejspíš se tvá magická síla ještě zcela neprobudila, nebo Bůh zrovna nemá úřední hodiny. Když se nad Manim skloníš, tak necítíš nic víc, než pokojnou smrt. Alespoň to vypadá, že odešel do království nebeského bez bolesti. Na těle nejsou patrná žádná zranění. |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Docela pokojně si spím ve svém ne zrovna pohodlném příbytku, na tváři už mne lechtají sluneční paprsky, ale já přesto dál pokojně ležím a snažím se dohonit alespoň trochu odpočinku, kterého se mi v noci nedostalo. Pomalu nadechuji a vydechuji, rukama bezelstně svírám plesnivou deku, která mi byla věnována během cesty. Není to velký dar, ale stále lepší než nic. Alespoň se mám kam schovat před ledovými pohledy mých strážců. Možná bych klidně proklimbala ještě hodinku, kdyby mě nevzbudili vzrušené hlasy, následované hysterickým jekotem... V okamžiku mi dojde, že nebude směřován nikam jinam, než na mou hlavu. Poděšeně sebou trhnu, rozevřu oči a poněkud rozespale zamžikám víčky. Vytáhnu se do sedu a znepokojeně a zmateně zároveň mhouřím oči na nastalou situaci. Mani jediný klidně spí, u něj klečí sestra Celestina, zatímco Thadeusz - můj nepříliš oblíbený vůdce skupiny - se rozkřikuje na chudáka pana Eiza. Co se to tady... k čertu děje? Zády se opřu o vzdálenější mříž, abych byla co nejdál od rukou, které by mě mohly ze vzteku - a neprávem! - popadnout. Pravou rukou si odrhnu vlasy z čela a v hlavě si tiše přeříkávám slova, jež byla právě vržena mým směrem. Tys ho zabila... v noci svými čarami. To určitě ,,Pro Boha." Tiše zašeptám sama pro sebe, sklopím oči, pohlédnu si na ruce a opět hlavu zvednu. Obezřetně, stále dbalá svého strachu, se maličko předkloním, abych lépe viděla na Maniho. ,,Smilujte se! Jak bych to mohla býti já! Jsem celou noc zavřená ve svém vězení! Nemůže to být moje chyba!" Vykřiknu na svoji obranu a důrazně zavrtím hlavou, až se neupravené plavé vlasy rozletí na všechny strany. ,,Kdybych takovou mocí vládla, jistě nebude on mým prvním cílem!!" Dodám nahlas a očima probodnu Thadeusze, který by podle mého výběru měl rozhodně padnout jako první a jeho svatá sestra hned v závěsu, rovnou s celou tou pošahanou církví. Výhled do údolí zastiňuje přízračná ranní mlha... Třeba jsou tyhle ruiny opravdu prokleté a zkrátka si vybraly svoji daň. Duchové si nevybírají, ale pouze náhodně volí, kdo splatí noc v jejich posvátném místě. V noci se tu pohybovaly podivné stíny. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Rytíř mrzutec Ani jsem nestihl nikam odejít. Thadeusz očividně nabyl dojmu, že za tuto situaci můžu já, kde na to přišel tak to nevím. Nicméně než se rozhodnu vznést své protiargumenty, zamyslím se nad tím co řekla Celestina a čarodějnice, to od čarodějnice vlastně dávalo smysl, Mani se k ní technicky vzato choval nejlépe, ale přesto to byl věznitel a toto by mohla být pouze nějaká lest. Ale nemůžu nic říkat dokud neprověřím situaci a v tom mi brání jistý naštvaný rytíř. Přesto se nejdříve obrátím k Celestině: "Jaký přízrak??" Pak se obrátím k našemu naštvanému rytíři, sevřu jeho ruku a sundám si jí z ramene, nemám rád když se mě někdo dotýká. "Pro začátek si myslím, že není potřeba křičet a uchylovat se k vulgarismům, ale jistě řeknu vám co si přejete vědět, přestože jste zjevně uznal za vhodné nepovědět mi o onom přízraku. Takže se konečně dostáváme k věci, za prvé, s čarodějnicí jsem si nijak moc nepovídal, jen jsem řekl že budu hlídat, za druhé to co jsem zamlčel bylo to že jsem slyšel paní Celestinu mluvit o bráně do pekel, tento úkaz mi není známý, tak jsem chtěl vědět o co jde. A co se týče Pana Maniho a zmizení doktora, stojím si na svém tvrzení že pokud jsem neviděl co se stalo a nutně se to stalo během mé hlídky, tak si myslím že to asi nebylo nějak přirozeně, ale nemohu si být ničím jistý, dokud neprohledám okolí tábora, nyní když jsem snad zodpověděl všechny vaše otázky, pokusím se tuto činnost vykonat." Jak jsem řekl jdu prohledat okolí tábora, pokud můžu podívám se ještě na tělo, jestli nezjistím příčinu smrti, např se podívám na jazyk, tam je často poznat jed. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Poklekneš ke studenému tělu vašeho společníka a opět tě překvapí, jak klidně a nepoškozeně vypadá. Nemá žádné bodné rány, ani jiné šrámy, ústní dutina je úplně čistá, na jazyku ani stopa po zbarvení, které by mohl způsobit jed. Neudusil se, ani nebyl zavražděn, zkrátka to vypadá, že jeho duše opustila tělo bez protestů a naprosto dobrovolně. Možná se mu z neznámých příčin zastavilo srdce. Usnul v prokletých ruinách a už se více nevzbudí. Okolí tábora je pusté, kupodivu ani nikde nenajdeš stopy, které by tu doktor musel zanechat, pokud by se v noci plížil pryč. Je to všechno poněkud podivné... Avšak alespoň jedna z mnoha očekávaných odpovědí přijde, když se vracíš druhou stranou do tábora. Všimneš si, že za nízkou zbořenou zdí - poblíž místa, kde usínal doktor, je trochu nerovná země. A opravdu! když přijdeš blíž - můžeš odhrabat zeminu a zjeví se další otvor vedoucí do nitra ruin - očividně se zdejší podzemní chodby neomezují jen na pár místností, které včera v noci objevil pan Mani. Tudy nejspíš k ránu nepozorovaně unikl doktor, ať už z jakýchkoli důvodů... Nejspíš se mu zkrátka nechtělo zůstávat pod vedením rytíře Thadeusze, což docela chápeš. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Ať už se vašemu příteli stalo cokoli, bohužel jste pro to nenašli rozumné vysvětlení. Vypadá to, jako by jeho duše zkrátka odlétla z těla a více se odmítala starat o tak mrzký pozemský život. Vaše duše se však rozhodly zůstat, a proto se nadále musíte vláčet s čarodějnicí, nyní navíc po daleko méně příjemném kusu cesty. V mapách, které vám daroval mnich z kláštera je na celém území vyznačen rozsáhlý močál, a přestože se nejedná o více, než několik mílí, nejspíš vám jeho přechod zabere celý den... Co hůř, možná i část noci, toho by však bylo nejlepší se vyvarovat. Hluboké močály už pozřely nejednoho dobrodruha a navíc si musíte dávat pozor i na noční příšery, strašidla a podivná světélka, co ve zdejších krajinách panují. Nebývají snad většinou příliš zlá, ale minimálně je lze označit za škodolibé...  Čarodějnice sedí tiše ve své kleci a metá nenávistné pohledy kolem sebe... Nejspíš je opravdu naštvaná, že jste ji nařkli z vraždy jejího oblíbeného člena družiny. Snad v něm i ona sama viděla spojence a nejsnazší způsob jak uniknout svému bídnému osudu na hranici. Nezbývá než vyrazit a v duchu si klást tu stále sžíravější otázku: Má to děvče opravdu nějakou moc, nebo vezeme nevinnou holku smrti vstříc... Ačkoli jeden ubohý lidský život pro spokojenost všech a snad i zažehnání moru? To už snad není ani morální dilema. Už zbývá jen otázka, zda se budete zdržovat s pohřbem, o což se jednoznačně zasazuje čarodějnice - jakoby její hlas něco vůbec znamenal - ale prý by jeho duše jinak nenašla klid, co sestro? Dovolává se dokonce i své nepříliš oblíbené služebnice boží, a to si s církví zrovna nepadla do oka. ,,Mohla bych požádat o trochu vody?" Zaprosí děvče docela bezelstně a s očekáváním přelétává pohledem z jednoho účastníka výpravy na druhého. Údolí se svažuje směrem na jih od ruin, vaše cesta je ještě trochu zastíněná cáry ranní mlhy, ale nebude trvat dlouho a snad se pro dnešek vyhoupne i slunce na oblohu. Mírný vítr se vám opírá do zad. Děvče se zády opírá o zrezivělé mříže a kochá se výhledem do krajiny, tiše si odříkává nějaká slova... snad se modlí? Dalo by se říct, že dnešní ráno je začátkem kouzelného dne, kdyby právě jeden z vašich mužů nezemřel, přesto se vás stále drží pocit, že něco není úplně v pořádku... Nepronásledují vás ty stíny z toho prokletého místa? Po značném kusu cesty sebou čarodějnice náhle trhne a ramenem ztěžka narazí do protější mříže. Možná to byl jen výmol na cestě, možná na chvilku usnula či ztratila rovnováhu, jenže když se jeden z vás - dost empatický na to, aby pátral po zdroji toho úleku - podívá do dáli, zpět na kopec, kde stojí ruiny, zahlédne mizet za čarou horizontu černě oděného jezdce. V poslední - morové - době nejsou cesty příliš využívané... Možná vás někdo sleduje? Lapkové? Nebo někdo horší? ,,Jeho meč... To snad..." Mumlá čarodějnice a stáhne se raději do středu svého pojízdného příbytku. Asi po dvou hodinách se konečně dostanete k močálu, který se táhne široko daleko, z časových důvodů jej není možné objet, to však neznamená, že je bezpečné jej překročit. Nicméně se s tím musíte nějak poprat, důležité je koukat, kam šlapete. Je jisté, že po pohyblivé promáčené zemi budete muset převést i koně, aby se náhodou nezabořili do smrtelné pasti. Tenhle močál vypadá daleko méně prostupně, než na mapách, které máte... Tam je dokonce zakreslena i cesta, kterou pravděpodobně dávno sežral močál. Tak co teď?  Co dělat s vozem? Je příliš těžký na to, aby po takovém terénu jel, navíc ještě naložený a zatížený čarodějnicí. To děvče nejspíš bude muset pokračovat po svých... i když to razantně zvyšuje možnost jejího úniku. V potopeném klecovozu by však zahynula stejně jistě jako na hranici, možná jen o něco pomaleji. |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Necháme mrtvolu Manniho za námi a vyjedeme vstříc močálům, která znázorňovala klášterní mapa. Kdybych jen věděl, co se to kolem nás děje. Jestli ta kurva umí zabíjet lidi kouzly a zda se dá věřit Eizovi či je s ní spolčený. Během cesty přijedu s koněm k vozu, který řídí Eizo. "Zjistil jste vůbec něco zajímavého v tom okolí našeho tábora v rozvalinách? Nepřišel jste mi to hned nahlásit, takže předpokládám, že nic extra zajímavého to být nemohlo, ale raději se ptám." Když dojedeme k močálu, nasraně si odplivnu a pronesu něco o příbuzenském vztahu rodičů člověka, který kreslil mapy. "No nic, budeme muset převézt koně a zjevně tu nechat vůz, což se mi moc nelíbí, ale co už no. Pořád asi lepší, než kdyby se v močálu utopil i s koňmi. Pane Eizo, přeložte zásoby z vozu na koně. Teď jsou koně vše starost namísto vozu. Ale ty se neboj běhno pekelná, volně tě tu běhat nenechám!" Odemknu vůz a sváži čarodějnici ruce za zády. Od nich pak nechám trčet asi metr provazu jako vodítko. To následně chytnu do levé ruky, do pravé chytnu opratě a vydám se v čele skupiny do močálu. |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Výsledky Po obhlídce, když už skoro vyrážíme, si na poslední chvíli vzpomenu na onen potok, co jsem našel včera, byla by škoda ho nevyužít... Proto vezmu naše veškeré nápojové měchy a čutory a seběhnu k potoku, tam vyliju starou vodu s koženou pachutí na naplním je čistou... Když se vrátím, už vyrazili, sakra, takto nestihnu říci o tom průchodu... Přesto se zdržím a Maniho pohřbím, velitel se k tomu zjevně neměl... A hned se mě Thadeusz začne vyptávat... "Vlastně jsem našel, že pod místem co usínal doktor jsou padací dveře, ale nestihl jsem je prozkoumat, protože jsem nám doběhl dát čerstvou vodu a když jsem se vrátil, tak jste již vyraili, až teď jsem se vrátil, pokud se mám vrátit a prověřit to, stačí říct..." Najednou čarodějnice, kterou vlastně ani neznám jménem, narazí do mříže, co?? Podívám se co by to mohlo být... A uvidím podivnou postavu... "Jaký meč??" Upozorním Thadeusze Po nějaké době dorazíme k močálu, nemá cenu se kvůli mapám vztekat, přendám zásoby z vozu na koně a všem rozdám jejich měchy a čarodějnici dám napít... |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Opírám se o mříže, a pokud to jen trochu jde, tak s lhostejnou tváří poslouchám rozhovor rytíře a pana Eiza. Koneckonců nikdy nevím, jaká informace by mi v mém postavení mohla zachránit už tak na vlásku visící krk. Ráno je pozoruhodně půvabné a přesto nemám dobrou náladu... má smrt je sice ještě dosti vzdálená, ale díky dnešním událostem je přece jen poněkud přítomná. Pokud je blátivá cesta jen trochu rovná, tak si zaplétám vlasy do jednoduchých copů, protože ať už se stane cokoli, nikdy není na škodu o něco praktičtější účes. Blížíme se k pořádné bažině, která se táhne, kam jen oko dohlédne. Na malou chvíli zpanikařím, když si představím, jaké by to bylo utopit se v tom bahně a navíc zavřená v tomhle těžkém voze. Naštěstí se zdá, že Thadeusz úplně nepozbyl zdravého rozumu a rozhodne se mě pustit ven z mého vězení... tedy ne že bych s těmi provazy polepšila, ale i tak je mé postavení nyní mnohem lepší. Trochu se zašklebím, vyskočím z vozu a poslušně natáhnu ruce a nechám se svázat. Není nic lehčího, než vás ukolébat! Pomyslím si a zhluboka se nadechnu, šťastná, že se mé nohy opět dotýkají země. O několik chvil později se ke mně přiblíží pan Eizo a podává mi měch s vodou. Výmluvně pohnu svázanýma rukama a věnuji mu ztrhaný pohled. Bude mi s tím pitím muset trochu pomoci, naštěstí je však vyšší než já a tak se nemusím příliš zaklánět. ,,Děkuji vám." Vděčně se na něj usměji a rychle střelím očima k vedoucímu výpravy a následně se nahnu k Eizovi, abych si s ním vyměnila ještě pár slov. Ani nestihnu domluvit a ucítím nepříjemné trhnutí provazem. Chtě nechtě musím následovat rytíře do nitra bažin. Bahno se mi lepí na chatrné boty a každý krok nám může být osudným... |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Nakloním se k tobě, aby nás ta fanatická dvojka nemohla snadno zaslechnout. Vypadá to totiž, že mě jediný vnímáš jako opravdovou lidskou bytost a ne jen nějakou pekelnou panenku, která by měla co nejrychleji shořet na hranici. ,,Přišlo mi, že tomu jezdci na chvíli zaplál meč ohněm. Snad se mi to jenom zdálo, ale co když..." To už však Thadeusz trhne mými novými pouty z provazu a já jej musím rychle následovat, abych neupadla do smrtící bažiny. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Tahle bažinatá místa znáš z mnohých povídaček, pohádek, ale i z relevantnějších spisů. Zdá se, že je ve vzduchu cítit magická energie... Podle bájí ve středu močálu sídlí stará ježibaba, co umí předpovídat budoucnost, uvařit štěstí na počkání, nebo i připravit člověka o duši. Možná je to jenom pověra, ale kapka tekutého štěstí by se občas šikla každému. Nebo, že by ten výkyv způsobilo něco docela jiného? |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro Tak Mani je mrtvý, nikdo nezjistil proč a jak, Eizo šel obhlédnout tábor, ale po podivínském doktorovi nenašel ani stopy. Jako by se vypařil. Zvláštní je, že sebou nevzal tu čarodějnou běhnu. Vždyť pokud to byl zplozenec ďáblův - proč by ji s námi nechával? Možná přeci jen vůbec nic neumí. Je zbytečná. Tedy je a není, ale to už je jiný příběh. Tak či onak, ve chvíli, kdy ji vypouštíme z klece, byť na provaze, docela doufám, že opravdu žádné schopnosti nemá. "Padací dveře není nejspíše třeba prozkoumávat. Upřímně... od toho zde nejsme. Máme ji-" kývnu k čarodějnici - "Dopravit k soudu. Když už jsme u ní - nechtěla bys nám říci, cos to mumlala o tom meči? Mladý pán Eizo se na něco ptal." Štěknu k čarodějnici. "Dávejte si pozor," otočím se k ostatním dvěma. "V těchto bažinách žije... ještě jedna jí podobná bezbožná žena. Pojídá novorozence a matkám krade duše!" |
| |
| soukromá zpráva od bratr Adrien pro "Vy snad vnímáte touhu žít a přežít jako hřích?" v očích se cosi blýskne, snad lehká výzva - přese rty přeběhne krátký úsměv. Jakkoli to může v tuto chvíli působit nepatřičně. Ale při tom, když se mi vybaví slova o tom, že bohabojnost a vzdělání nemohou člověka přivést tak snadno do potíží, to ani jinak nelze. Obemknu prsty kolem své hole a vstanu. "Děkuji vám, příteli." když hudebníka míjím, stisknu mu rameno. Dále již neváhám a vykročím k tomu, který se patrně jal vzít děvče pod svou "ochranu". "Dobrý večer." pronesu nenuceně, obchodníka jako bych si vlastně nevšiml, protože má slova patří oné dívce. Všimnu si, jak sebou znovu cukne - patrně čekala někoho... - oči se jí rozšíří překvapením a ústa pootevřou, ale díky šoku se vzmůže sotva na přikývnutí. Patrně budeš mít příštím hostům o čem zpívat a vyprávět, Marceli... Sám nevím, do čeho se pouštím - a platnost tohoto se ukáže o pár okamžiků později. Snad jsem podcenil opilce a boží přízeň? Snad jsem ho urazil svým výrokem o tom, že to děvče nehřeší? "Hej... svatej. Radši se kliď stranou, tady nejni pro pámbíčkáře místo." zabručí mužský vedle mě, ale já natáhnu k dívce paži, rty zvlní jemnější pousmátí. Snad jsem kupce přestal vnímat i doopravdy. Nevím, kdy vzal do rukou to, co vzal - a můžu jen děkovat několika vrstvám oblečení nejvíce pak kožené vestě, která náraz židle alespoň částečně zmírnila - i tak se nedal ustát. Chvíli mám pocit, že mi snad vyrazil dech - ale jsou to "jen" pěkně naražená žebra, což zjistím když se natáhnu na zem - dýchat se dá, ale... bolí to. Což bude patrně připomínka několika příštích dní. Snad je to i dobře, že mi sic opilý, ale pořád schopný připomněl realitu světa, který všechny obklopuje - a že nejsem výjimka. Těch pár okamžiků co jsem ležel na podlaze podle všeho stačilo, aby se ke mě kupec otočil zády. Tentokrát podcenil situaci on. Zvednu se na loktech a tlumeně zaskučím, skousnu si spodní ret. Nakonec se postavím, trochu s potíží se sehnu a vezmu zpět do ruky hůl. Snad se mi i hlavou mihla myšlenka o tom vytáhnout meč, ale.... O tom bude lepší, když nebude nikdo vědět. "Nečiň jiným to, co nechceš, aby oni činili tobě." pronesu důrazně, i když mírně - není v tom žádná zloba ani vztek a těch pár slov stačí, abych si opět vysloužil kupcovu pozornost. Podle toho, že se dívá a trochu nakročí pár dalších hádám, že tady rozhodně není za zábavou sám. Jenže teď nemůžu couvnout - už ne. A jsem tentokráte narozdíl od muže před sebou více jak připraven - sotva se otočí, sotva stihne jeho tvář vykreslit tu roztodivnou grimasu střídajících se emocí.... Volný konec hole se mu zaryje přesně mířeným pohybem pod žebra, doprostřed pod hrudní kost - tváře mu zrudnou, jak ze sebe vyrazí poslední zbytky vzduchu a když se ohne, dostane okamžitě obloukem ještě ránu přes hřbet - takže se složí na zem o nic víc ladně než před pár okamžiky já sám. To celé je dílem několika vteřin, pohyby jsou jisté, přesně mířené.. a úsporné. Hostincem se rozhostí naprosté ticho, oči všech se upírají střídavě na mou maličkost a na ležícího kupce. Snad i zaslechnu šepot zda není mrtvý. Samozřejmě je při vědomí a žije, ale než bude moci alespoň promluvit, nějakou chvíli to potrvá. Vyražený dech se nabírá s těží a záda také hned tak nenarovná. "Odneste si ho." kývnu bradou k těm, kteří očividně váhají, zda mají pokoušet své štěstí, nebo raději pomoci svému druhovi. Já je nespouštím z očí dokud neučiní jedno či druhé, nebo se neotočí zpět ke svým korbelům. "Omlouvám se." pronesu k hostinskému, kterému se do tváří vrací barva jen pomalu, stejně jako jeho ženě. "Nechtěl jsem vám kazit večer. Pokud stále mohu rád u vás složím hlavu a ještě před svítáním se vydám dál." pokývnu mu, pak zašátrám zčásti pod kutnou a vytáhnu měšec. Celý ho položím na desku stolu. Než se ale hostinský nadechne ať již k prostestu či čemukoli jinému, sklouznu pohledem k děvčeti. "Polovinu jí dáte. A věřím, že tak učiníte, máte mou důvěru. Ať má alespoň pár nocí klid. Zbytek užijte jak uznáte za vhodné." pokývnu a přitlačím si dlaň na bolavá žebra. Jsem víc jak rád že mám hůl u sebe - hodí se skvěle nejen pro účely boje. Na to se ještě zadívám do míst, kde seděl onen cizinec, snad je to vnitřní hlas, předtucha... nebo jen poučení z předchozí chyby nepozornosti? Nakonec se odeberu zpět ke svému stolu, abych se snad konečně najedl, ač musí být maso již dávno studené. Pokývnu Marcelovi. "Toliko k tomu, že vzdělání a bohabojnost nemusí tak často vést k potížím." pronesu vcelku vážně, pak se ale usměji. "Toto byla samozřejmě jedna z výjimek." odmlčím se a vložím do úst první sousto - bez jakékoli zdrženlivosti. "Můžete ještě něco zahrát?" pokusím se loutnistu vybídnout, aby tu nebylo zas takové ticho a sám si začínám plně uvědomovat, co se před několika okamžiky stalo - jsem víc jak rád, že sedím - nohy postihla podivná vnitřní slabost a ruka, která sevřela korbel, se krátce zachvěje. Dnes si budu muset pořádně odpočinout... |
| |
| soukromá zpráva od Krystyna z Wyśmierzyc pro Postupujeme špatně prostupným terénem a já málem nestačím tempu, které nasadil rytíř... co chvíli zakopnu o kořen, nebo se příliš zabořím do bláta. Provaz se mi nepříjemně zarývá do zápěstí, a kdybych se ze všech sil nemusela soustředit na chůzi, tak dozajista bublám vztekem. Vzdorně pohodím hlavou, abych dostala slepené vlasy ze zpocené tváře. Koně nejistě řehtají a okolní bažina mlčí, mlčí na můj vkus až příliš zlověstně. Oči mám zabodnuté k zemi, nikoli proto, že bych snad chtěla projevovat pokoru, ale musím se dívat pod nohy. Sem tam zahlédnu pár podzimních léčivých bylin, ale není ani vhodný čas, ani vhodné místo, abych je natrhala... Možná už nikdy nebude ten správný čas pro sbírání rostlin. Nikdy nebude vhodný čas uvařit si tišící čaj... Dlouze vtáhnu vzduch do plic, když tu se na mě obrátí fanatická řádová sestra. Chtěla jsem si tu informaci nechat pro sebe... ale také by mě mohli velmi nehezkým způsobem donutit ke všemu, co chtějí. ,,Nejspíš jsem se jen spletla... Zdálo se mi, že jeho meč plane." Řeknu tiše a sleduji přitom kameny pod svýma nohama. Ze zápěstí steče první kapka krve. *** Okolí je prapodivně tiché, bažina je hluboká a každý krok musíte předem uvážit. Postupovat v takovém terénu rozhodně není jednoduché, zvlášť když k tomu vedete koně a hlídáte ďáblovu pomocnici... Ta však poslušně šlape, přestože se jí provaz dozajista nepříjemně zařezává do měkké kůže. Po pár kilometrech vyčerpávající chůze se konečně chcete zastavit a něco pojíst, když v tu chvíli donese vítr k vašim uším úpěnlivé volání o pomoc... Jsou to jen čáry prokletého močálu? Nebo je poblíž, v téhle opuštěné krajině opravdu někdo, kdo potřebuje pomoci? Jak marně marné by bylo jeho volání, kdybyste zrovna nebyli poblíž. *** Poplašeně vzhlédnu, když ke mně dolétne to úpěnlivé volání a nejspíš také proto hned vzápětí upadnu a celá se vymáchám v bahně. ,,Sakra!" Zlostně plácnu spojenýma rukama do blízké bahnité louže a s doširoka rozevřenýma očima sleduji svoje už tak dost poničené šaty jak se obalují blátem. Tak ono nestačí, že jedu na smrt! Navíc jsem si dost narazila koleno. Do očí mi stoupnou slzy, ale rychle je zaženu mrkáním. ,,Vy jste neslyšeli?" Snažím se probudit z šoku svou skupinu věznitelů. Mohlo by se to zdát jako prokleté mámení bludiček, ale... ještě je den. Naděj neumřela. Slunce nezhaslo. Snad ani pro mě ne. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Je pravda, že by si to děvče mohlo vymýšlet cokoli jen proto, aby vás zneklidnilo, ale bohužel jste o planoucím meči už nejednou slyšeli, nebo alespoň četli ve starých knihách. Pouze řád Černé ruky se vyznačuje takovým uměním. Nechávají své meče planout a označují se tím za ty, jež mají nastolit spravedlivý řád na světě. Mimo jiné se také pídí po všemožných známkách magie, které by mohli využít ve svůj prospěch a v posledních letech se také ukázali jako schopní lovci čarodějnic a ničitelé sekt a tajných společenství... Je možné, že by vám chtěli čarodějnici vyfouknout a ztrestat jí podle svých zásad temné spravedlnosti? Nebo je snad objektem jejich zájmu někdo úplně jiný, někdo kdo má opravdu prokazatelné schopnosti...? Možná je načase přidat do kroku. |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Marcel jen stačí povytáhnout obočí nad tvou dobře mířenou otázkou, ale ani jeho mrštný jazyk se nestačí rozpohybovat předtím, než zamíříš k dívence. Stisk tvé dlaně bude hudebník dozajista cítit ještě nějakou chvíli, alespoň do doby, než napíše novou výpravnou baladu o statečném mladém mnichovi, který svou mravní silou spasil (ne)jednu duši... Překvapeně třeští oči a možná i zapomene zavřít pusu, když sleduje tvé počínání. Úder židle zaduní celým lokálem a Marcel polekaně vyskočí na nohy... ne, nikdy se příliš nezajímal o hospodské rvačky, a kdyby byl tenhle večer stejný - stejně lhostejný - jako všechny ostatní v jeho životě po tom, co všechny ztratil, tak by se nejspíš vypařil. Nestál o to, schytat nějakou ránu... Jenže tenhle mnich! Něco v něm zanechal, nějaký prapodivný dojem, který ani on sám, jakožto umělec a senzitivní hudebník, nebyl schopen rozpoznat. Poplašeně vyskočí z lavice, už skoro udělá krok, aby tě mohl zachránit a odvést do bezpečí, kde by sis mohl v klidu lízat rány při dobré hudbě a s trochou kvalitního piva v žaludku. Proboha, je živý? Marcel si poplašeně vymění pohled s hostiským, který se moudře krčí za pultem. Stojí tě několik nádechů, než se opět můžeš postavit a Marcel to sleduje s bolestně staženou tváří. Nemusí však dlouho čekat na tvou pomstu - nikdo z nich doopravdy nečekal, že máš svou hůl na cokoli jiného, než na opírání. Jenže v tvých rukách se z ní stal smrtící nástroj. Navíc ten způsob boje... je v něm jistá elegance, kterou se hospodští rváči rozhodně nevyznačují, i když je to opravdu jenom tím? Několik obdivných pohledů se ti opírá do zad a mezi ně patří i ten hudebníkův... Lidé jsou jako opaření a zbytek večera vše probíhá podle tvého přání a rozkazu. Marcel o mnoho uvolněněji vybrnkává veselé melodie, hostinský nosí úslužně na stůl a dívenka se spořádaně odebere ke spánku, ačkoli má tváře celé zrudlé. Snad studem? Když svým pohledem zabloudíš k salonku, kde předtím seděl černě oděný muž, tak zjistíš, že pravděpodobně využil toho rozruchu a zmizel. Zvláštní. *** Opět na cestu V noci sis konečně pořádně odpočinul, usnul jsi, jako když tě do vody hodí a bolavá žebra jen vydechla blahem. Hostinský ti nakonec uvolnil speciální pokoj pro významné hosty v prvním patře, kde bylo velmi pohodlné lůžko. Usínalo se ti dobře a spal jsi dlouho a beze snů. Ráno tě na nose zašimrají první sluneční paprsky, za okny se trhá noční mlha, a přestože ráno působí kouzelně, ani dnes nejspíš nebude zrovna teplý den. Je čas se vydat opět na cestu, a kdo ví, kam tě nohy zavedou tentokrát. Majitel hospody i se ženou ti u východu vesele zamávají a dostaneš sebou zabalenou polovinu chleba a nějaké sušené maso a dokonce i kousek domácího sýra. Marcel se protáhne v křesle jako kočka a na rozloučenou nechá znít melancholický akord. ,,Myslím, že o vás napíšu píseň, příteli." Skloní hlavu a na rtech se objeví ten lišácký úsměv. Už už se ti krčma ztrácí v zatáčce, když tě dožene to děvče... ,,Počkejte prosím!" Vyhrkne udýchaným hlasem a nakonec se zastaví několik kroků od tebe. Dnes se teprve dostatečně vybarvila modřina pod okem. Na tváři má nejistý úsměv a v ruce drží červené potlučené jablko. ,,Jen jsem vám chtěla poděkovat!" Odtuší rychle tichým hlasem. Sklopí hlavu k zemi a zároveň před sebe natáhne obě ruce s ovocem... Není to mnoho a vypadá, že už jej několik dní nosila po kapsách. Nejspíš si jej schovávala na vhodnou příležitost, přesto ti jej chce jako svůj poklad věnovat. Ne snad proto, že by si za tvé peníze mohla koupit lepší, ale proto, žes ji nezatratil, tak jako všichni ostatní a zvlášť ti zbožní. Když dar přijmeš, rychle se otočí na patě a zmizí v zákrutu polní cesty, pokud jsi však pozorný, můžeš zahlédnout, že se jí v očích třpytí slzy vděčnosti. Půl dne putuješ sychravou proměnlivou krajinou a alespoň máš o čem přemýšlet. Včerejší večer byl rozhodně divoký, ale možná také trochu poučný a přínosný. Prodíráš se zrovna lesem, který pomalu ale jistě přechází v bažinu... Jenže jsi netušil jak jistě a jak rychle. Při dalším kroku se po kotník zaboříš do bublajícího bláta, které bylo ukryté pod tenoučnou vrstvou trávy. Když se však několika rychlými pohyby vymaníš z blátivého sevření, tak zavrávoráš a tentokrát dopadneš přímo doprostřed pohyblivého jezírka... Možná kdyby ses včera nepral, kdybys neměl poraněná žebra, tak se odtud dostaneš. Jenže teď nemáš šanci sám. Snad jedna větev čnící ze stromu by ti mohla pomoci, jenže ve chvíli kdy za ni zabereš, zjistíš, že je ztrouchnivělá a její zbytky se pomalu utápí vedle tebe. Můžeš volat o pomoc, ale kdo by se potloukal v této Bohem opuštěné krajině? Nezbývá než doufat, že není až tak úplně opuštěna. |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro - V bažině - Je poměrně zřejmé, že ve chvíli, kdy zaslechnu o plamenném meči, znervózním. Trvá to jen chvíli, než se dostanu zpět do svého nicneříkajícího, vážného výrazu, který ctnostné ženě mého postavení a sloužící Bohu, jako jsem já, přináleží - ale to krátké znejistění zakrýt jen tak nelze. Mé rty dokonce, jako by zašeptaly "Pane, ochraňuj své věrné." Nádech. Určitě se jí to jen zdálo. Výdech. "A ten plamenný meč," řeknu pomalu, nutím se ke klidu. I když bych tu malou potvoru nejraději chytila za límec a cloumala s ní, než mi řekne vše, co viděla a ví "Kde jsi ho viděla?" Snad se i pokouším o něco jako úsměv. Inu, dosti bezvýsledně. "Může to být šal místní čarodějnice, sídlící v této bažině. Již jsem vám o ní říkala. Možná dokáže..." ztiším hlas a nakloním se k mužům, kteří mne doprovázejí na mé svaté pouti za... vykoupením věřících "... vyvolat služebníky Ďáblovy, aby s plamennými meči vykonávali její zlovolnou vůli. Mějte se na pozoru... O těchto Ďáblech jsem již také něco zaslechla - doufám, že se jedná jen o klamy a přeludy a nejsou skuteční." |
| |
| soukromá zpráva od Celestina Wisniowiecki pro |
| |
| soukromá zpráva od Thadeusz z Nothaltenu pro Uplivnu si. Vím moc dobře, co by mohl plamený meč znamenat. "Klid sestro, klid. Už jsem se s bojovníky vyzbrojenými plamenými meči setkal. Kdysi na jihu, když jsme potírali s královským vojskem bezvěrce. Není třeba se obávat. Jsou to bez meče vyvolaného temnými kouzly jenom nicotní, bezbožní pohani, kterých se praví věřící v Boha nemusí bát, obzvláště pokud je ten jezdec jen jeden," snažím se s klidnou tváří přesvědčit mé spoludružiníky a můj pohled se pomalu obrací také na čarodějnici. "Ovšem nikdy jsem je neviděl tak daleko na severu. Když tu máme shodou náhod i čarodějnici, nepřijde mi to ovšem zase tak zvláštní. A velmi pravděpodobně očekávám, že ať to naše coura ví či ne, že jsou tu čistě kvůli ní. Musíme se mít na pozoru, ale není třeba se bát. Je třeba se soustředit na to, dostat se z této bažiny co nejdříve pryč a pak můžeme řešit, že nás možná honí nějaký pohan s hořícím mečem. Netřeba se bát. Je nás víc a kuši nezajímá, jaký její cíl třímá meč." Usměji se. Každý si pod krásnými vzpomínkami představí ledasco. Potírání pohanů ale pro některé lidi mezi ně holt patří, i když pro některé by to byla spíš hrozná noční můra. "Stejně tak místní močálové čarodějnice. Pokud tu je, tak jsou dvě možnosti. Nenarazíme na ni, protože tato bažina je obrovskáa nebo se s ní střetneme. Pak ji můžeme poslat do pekla rovnou a nemusíme se s ní jako s touto mrchou trmácet k soudu. A očistit tak tento svět od další špíny, která jej poskvrňuje. V obou případech však nevidím problém." |
| |
| soukromá zpráva od Eizo pro Očividné novinky "Tak plamenný meč říkáš..." Obrátím se na naší očividnou čarodějnici, která je na tom zjevně hůře a hůře, ale co můžu dělat, pomalu mi přestává docházet, proč jsem se na tuto výpravu vlastně přihlásil, protože... už asi sám nevím... Doufal jsem snad že se od ní něco naučím? Ale to je blbost, přesto že jsem toho viděl mnoho, tak na magii stále nevěří a co se týče plamenného meče a čarodějnice, souhlasím s naším rytířem "V tomto bodě s vámi souhlasím pane Thadeuszi, ale přecejen, pořád nevíme proč Mani zemřel, žádná zranění na něm nebyla, že by prostě dodejchal se mi nezdá, možná nám o tom ta čarodějnice (ta z lesa, ne ta naše) něco řekne..." Je mi trochu líto že si ta dívka musí procházet zrovna tímto, ale ve svém aktuálním stavu, kdy mi naši společníci dvakrát nevěří, ne že bych se jim divil, ale takto si nemohu dovolit nijak otevřeně vystupovat... Pod kápí se zachmuřím a položím ruku na topůrko sekery. |
| |
| Proklatá cestaNa otázku sestry jsem neměla ani čas odpovědět. Slov se chytli ostatni moji věznitelé. Vlastně mi to ani nevadilo. Neměla jsem zájem vyprávět jí o tom. Ještě teď mi přejížděl mráz po zádech. Navíc jsem měla co dělat, abych nezakopla a nevykoupala se tak v bahně. Jednou stačilo. Thadeusz docela spěchal. Moje krátké nohy se bořili do bahna a já měla co dělat abych mu stíhala. Provz se zařezával do rukou a nepříjmně to štípalo. Jedno zápěstí jsem již měla rozedřené do krve. "Nemohli bychom.. trochu zpomalit?" Vydechla jsem slova a hned zase lapla po dechu. Celá cesta byla pro mě dost namáhavá a tělo mne bolelo. Zařezával se do mě i ten hlas, který neustále volal o pomoc. Naskakovala mi z něj husí kůže. Vy to neslyšíte?" Kdo ví, jestli jsou to jen čáry, nebo opravdu někdo tu pomoc potřebuje. Přesto moji věznitelé dělali jakoby nic. Slyšela jsem to jen já? Jsem obětí zdejší čarodějky? Nebo to jen skvostně ignorují? |
| |
| soukromá zpráva od bratr Adrien pro Vejdu do pokoje, očima vyhledám lůžko. Zkontroluji, zda jsou dveře zajištěné a začnu se svlékat. První kutna, po té odepnu meč - a zasunu jej pod postel - právě tak, aby nebyl na očích, ale v případě nutnosti bych jej mohl rychle vytáhnout a použít. Snad dobře, že jsem jej nemusel vytáhnout hned dole. Už tak stačilo, že jedna vlastně zbraň byla odhalena... Zůstanu nakonec jen v dlouhé lněné košili, koženou zbroj schovám pod složený mnišský háv, který si dám nakonec jako polštář pod hlavu. Již jsem se naučil být obezřetný - alespoň v podobných věcech. Jak vidno, mám se ale ještě stále co učit... Poslední slova tiché modlitby mi od úst bere spánek a já se mu nijak nebráním... Nový den Bezesná noc, klidná, temná... a krajina, těsně před rozbřeskem, jako by ji někdo posel roztrhaným cárem mraků. Při prvním pokusu se posadit bolestí syknu a stisknu si bok s hrudníkem. Čelo se podmračí. Včerejší hrdinství bude vykoupeno o to obtížnější dnešní cestou. Ale ani na okamžik nezapochybuji o správnosti svého konání. Na druhý pokus se mi již podaří vstát, začnu si oblékat věci, ale kožená zbroj mi příliš neuleví, hlavně při jejím utahování na bocích. Zatnu zuby, občas skrz ně zavrčím, cítím, jak do očí stoupají slzy. Zatřepu hlavou a zapřu sám sebe. Musím přeci něco vydržet! I když naražená žebra bolí více jak zlomená. Ještě zbývá připnout meč a natáhnout kutnu. Přejedu dlaněmi po hrubší látce a ještě jednou se zadívám ven, už téměř nadechujíce vlahý vzduch. Ani dnes se tělo příliš neohřeje... Sejdu opatrně dolů, kde je ticho, smír a klid. Ještě jednou se rozhlédnu po lokále - mou pozornost si na několik chvil ukradne Marcel, jako líný koucour se protahujíc v křesle. Když rozlepí oči a naše pohledy se setkají, pokývnu mu s širokým úsměvem. "To nechávám plně na vašem obratném jazyku a schopných rukou, mistře. Bylo mi potěšením." rozloučím se s hudebníkem, když ke mě přijde hostinský se ženou a podarují mne více jak bohatě na další cestu. "Tisíceré díky. A Bůh vám žehnej." ukloním se, na to oběma naznačím znamení křížku na čele. Prsty opět pevně obepnou hůl, kterou nyní vskutku potřebuji - stejně, jako pohyb. Nechci úplně ztuhnout a je mi jasné, že chlad venku mi nebude nijak nápomocen - spíše naopak. Zhluboka se nadechnu... a vykročím na další cestu. Ještě se ohlédnu, když se vzdálím, a zamávám dvěma siluetám ve dveřích, než ty se mi ztratí za ohybem cesty. Vzápětí se však zastavím. Kroky a vcelku kvapné, směřující mě do zad. Tvář opět zkřiví bolestná grimasa, když přehmátnu na holi tak, abych se mohl bránit, kdyby.... ramena se uvolní při hlubokém výdechu, jak z nich napětí spadne. Vzápětí se dívám do očí dívky - té, co se skrývala celý večer za pultem. ,,Jen jsem vám chtěla poděkovat!" pohled mi sklouzne k jejím dlaním, co ke mě natahuje, jako by v nich držela cenný klenot. Zatímco je to červené jablko. Musím se pousmát, nemohu podobný dar nepřijmout a ač není ze zlata, má mnohem větší cenu než ten žlutý kov. Pro mne rozhodně. Přikývnu, ovoce si od ní převezmu a nechám jej vklouznout do hluboké kapsy. Nestihnu jí ani poděkovat, jen... si ještě všimnu toho lesku, snad slz v jejích vděčných očích? To já děkuji... zašeptám v duchu, ještě chvíli se dívám do zákrutu cesty, než se opět otočím a vydám na cestu. Sám nevím, kam. Krajina kolem se mění, pole střídají louky, ty zas sem tam ostrůvek lesa... až se za půlden putování, bez toho, aniž bych potkal živáčka, dostanu do jednoho skutečného. Sotva stihnu dohlédnout jeho konce a možná proto, s jakým zaujetím jej hledám, si nevšimnu... Pod botou se ozve začvachtání - cosi mne odmítá pustit, až se mi konečně podaří vymanit, ale vynaložená síla spolu s ne zrovna zdravým tělem udělají své - a patrně to nejhorší. Však co je pouhá noha oproti celému tělu? Snažím se držet sám sebe na uzdě, nezačít panikařit a neudělat další chybu, ale... tenhle boj se ve mě zlomí současně s poslední viditelnou záchranou, kterou byla větev, jejíž kousky se teď utápějí společně se mnou... Tak tohle je konec? Tak to má být? To je můj osud? Pokud ano, tak proč... to tak necítím? Je to tak u každého, kdo není připraven? "Pomozte!!!!" nechci se vzdávat. Dokud to jen trochu jde - ani nehodlám! "Pomozte někdo!!!" křičím z plných plic, zároveň se snažím co nejméně hýbat a držet hlavu nad kalnou, bahnitou vodou. Vzduch páchne rašeliním, hlínou a vlhkostí. Ale já se v tomhle hrobě nenechám pohřbít!!! |
| |
| soukromá zpráva od Slepá Spravedlnost pro Jsou to opravdu jenom klamy? Jsou to jen přeludy? Hlasy ve vašich, cestou těžce zkoušených, hlavách? Nebo doopravdy někdo volá o pomoc? Může to být lest lapků, mohou to být čáry a také může jít o lidský život. Je zvláštní, že tuhle variantu si uvědomuje jenom ta malá ďáblova služebnice a všichni ostatní vyčkávají... No, někdy není na škodu být opatrný, ovšem jak dlouho to volání ještě bude znít? ,,Pomozte!" Zazní úpěnlivě a po chvíli opět teď už poněkud přidušené: ,,Pomozte někdo!" Těžká bahnitá voda pravděpodobně již svírá trup, nebo dokonce hrdlo volajícího. Volání zní ze severozápadu, ten člověk nemůže být dál než 300 metrů. V tomhle hustém a neprostupném porostu to však bude chtít docela rychlé nohy. Všechny obavy ohledně plamenného meče, nenadálé smrti vašeho přítele i močálové čarodějnice musí jít na okamžik stranou, anebo si můžete nechat stéct i tuhle krev po rukách... Ostatně nebude první a dozajista ani poslední. Nad hlavami vám prolétne černý pták, je to vrána. S posměšným krákáním se usadí na větvi nejbližšího stromu. Je čas se pohnout, slunce pomalu padá k obzoru a není radno cestovat močálem za noci... Ostatně, bludičky nejspíš již mají svou první oběť. //Potřebuji jen rychlou reakci, záchranná mise ano, nebo ne? (Pak vám případně nastíním další situaci.) |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR