Andor.cz - online Dračí doupě

Byla jsem téměř na pokraji svých sil, ale stálo to za to. Tak jsem se cítila, když jsem se konečně ocitla na sedačce v obleku určenému pro start raketoplánu. Posledních několik dní se v mé hlavě jevilo jako rozmazaná šmouha.

Napadla mě ještě spousta věcí, které jsem měla před odletem zařídit. Vzpomněla jsem si na věci, které jsem si ještě měla vzít s sebou. Ale nakonec jsem zavřela krátce oči a rozhodla se, že už je na takové úvahy pozdě a v momentě zážehu motorů jsem se odstřihla od Země i od všeho, o čem jsem přemýšlela. Rozhodla jsem se, že co nemám s sebou, nebudu potřebovat! A co se nevyřeší samo, dokud se nevrátím zpět, to vyřeším po svém návratu. Tak, řekla jsem si, od teď už budu myslet jen na to, co mě čeká, co je přede mnou.

Trochu jsem se těšila na tu dlouhou cestu, že se trochu vyspím a doženu tak spánkový deficit. Taky jsem měla s sebou v tabletu spoustu informací o Marsu, které jsem si hodlala po cestě nastudovat. Cítila jsem se unaveně, ale i dobrodružně. „Páni, první takto velká archeologická výprava na Mars a já jsem její součástí“ napadlo mě pyšně…. podle příkazů jsem ještě jednou zkontrolovala svoje připoutání k sedačce, zapnutí kombinézy a přilby. I když nám to kontrolovali několikrát, uposlechla jsem. Srdce mu bušilo jako splašené, věděla jsem, že za chvilku začne odpočítávání na start….

Nevím proč, ale poznámka některého z mých sousedů o tom, jestli náhodou nezapomněl zamknout auto, ve mně vyvolala smích. Asi to byla kombinace stresu a únavy, ale přemáhala jsem záchvat smíchu. Pak jsme dostartovali a ten hluk a otřesy byly skutečně silné a mě ten smích rychle přešel. Nakonec jsme vstoupili do mezihvězdného prostoru a vibrace a hluk zmizeli, jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo to téměř i doslova nadpozemské.

Na odpočinek jsem zatím neměla ani pomyšlení, protože jsem byla rozrušená a taky nadšená. Rychle jsem se odpoutala ze sedačky a užívala si beztížného stavu. Hrála jsem si však jen chvilku, potřebovala jsem najít vedoucího výpravy a dohodnout detaily našeho přistání. Všechno jsem měla popsané a nastudované, ale na poslední chvíli mohlo dojít k nějakým změnám, o kterých nevím. Věděla jsem, že potom mě určitě dostihne únava, ale než usnu, ráda bych se ujistila, že mám všechny potřebné informace.

Když jsem zjistila, že se nekonaly žádné změny v organizaci našeho příletu na Mars, našla jsem si místo k odpočinku a kupodivu rychle usnula. No, nebyl to zase takový div, opravdu jsem byla unavená, protože jsem toho musela zvládnout před odletem hodně. Zdály se mi nějaké podivné sny, jakoby z pohádek nebo mýtů, ale byly to jen nějaké útržky, které mi příliš nedávaly smysl. Nijak jsem se tím nezabývala. Ze spánku mě probudil takový ten pocit, že je něco jinak. Takové to něco, co probudí každého, kdo cestuje nějakým dopravním prostředkem, který se blíží ke svému cíli.

Odpočatá jsem se odebrala na svou sedačku a podle pokynů se připravila na přistání. Přistání bylo pro mě opravdu dobrodružné. Oddechla jsem si, když jsme se ocitli na pevné zemi. Hmmm. Říká se tomu tady na Marsu zem? Asi ano.

Po vystoupení z lodi jsem se rychle a zvědavě rozhlížela, abych viděla co nejvíc, vždyť jsem na Marsu! Poprvé na Marsu! Jenže pak jsem se musela pohnout a nastoupit do přistaveného vozidla a odjet za svým zdejším osudem…..

Konečně jsem vystoupila z auta bez oken a mohla se začít rozhlížet po svém novém dočasném domově. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Jsem na Marsu. Byla jsem jako užaslé dítě před vánoční výlohou velkého hračkářství.

Všechno tu bylo tak nové, tak čisté, tak zvláštní, pořád jsem hledala to správné slovo, které by to vystihovalo. A pak jsem to slovo našla…. neposkvrněné.

Ano, Země byla od lidí poskvrněná. Její kdysi panenské přírodní prostředí jsme neuctivě poskvrnili. I když nyní lidstvo vyvíjí snahy o nápravu, je to pořád málo. Vzhlédla jsem k nebo a dívala se na Zemi a přemítala o tom, že se to na Marsu nenastane. Podle toho, co jsem dosud viděla, se tu zatím lidé chovají ke svému novému domovu uctivě.

Byla jsem ráda, že jsem uposlechla rady z cestovní příručky a vybavila se na Mars teplým oblečením. Měla jsem ho s sebou hodně a byla jsem za to ráda. Nejsem sice žádná zhýčkaná květinka, dost výzkumů jsem absolvovala ve ztížených podmínkách, ale tady bylo opravdu chladno.
Jsem na Marsu…. nemůžu tomu pořád uvěřit.

Byla jsem opravdu překvapená, jak to tady vypadá, ale ještě víc jsem byla překvapená z toho, jak tu věci a lidé fungují. Všechno tu bylo trochu jiné, než na Zemi, takové, takové … nebylo to tu tak směrované na vydělávání prachů za každou cenu. Prostě zatím to tu bylo neposkvrněné chamtivostí. Když jsem se přepravila z hlavního města do druhého města blíž k archeologickému nalezišti, vyhledala si ubytovnu a ubytovala se.
Svoje zavazadla jsem si nanosila do pokoje, který mi byl přidělený, a taky se porozhlédla, kam tedy budu chodit na jídlo, kde budeme mít společnou místnost na pracovní schůzky, prohlédla jsem si pořádně pokoj, který jsem zatím obývala sama, ale bylo dost možné, že mi ještě přibude spolubydlící, ubytovacího místa je tu přeci jen málo. Otevřela jsem zavazadla a vybalila a uložila si oblečení a různé další věci a nakonec jsem si ze skříně zase vytáhla ven teplé pracovní oblečení, abych ho měla nachystané, protože od zítřka už určitě půjdeme pracovat do terénu. Mrkla jsem na hodinky, věděla jsem, že tady den trvá skoro stejně jako na Zemi a pohledem na ně jsem se ujistila, že je čas oběda.
Dívala jsem se na pracovní oblečení a rozhodla se, že si skočím na oběd a pak se porozhlédnu venku. Koneckonců, žádný zákaz vycházení tady není, všechny pokyny se týkají udržování čistoty a neposkvrněnosti, které hodlám dodržovat.
Vzala jsem si kartu od pokoje a na placení a vyrazila na oběd. Bylo to slušné syté jídlo. Nechala jsem si také zabalit svačinu s sebou. Pak jsem zaplatila a odešla na pokoj, tam jsem se převlékla, obula si teplé pracovní boty, zabalila do batohu pár nezbytností, které prostě nosím s sebou do terénu vždy a vyrazila ven na obhlídku.

Převlékla jsem se do pracovního a obula pohodlné pracovní boty. V batůžku jsem měla svačinu, několik menších lahví s vodou, foťák a mobil a malou sadu na přežití, kterou nosí téměř všichni archeologové do terénu, protože člověk nikdy neví. Dá se koupit v každém Survival obchůdku. Malá sada pro přežití obsahovala Baterku, zapalovač, silonový provaz, dvě zlaté fólie, multifunkční nástrojovou kartu, drátovou pilku, mini kompas, malé LED světlo, skládací nůž, píšťalku, čistící ubrousky, nylonovou šňůru a šicí sadu se zavíracímu špendlíky. Já ji doplnila o těsnící brýle proti zvířenému písku. Kolem krku jsem si ještě omotala beduínskou šálu z jemné látky. Písek je písek.
Procházka mě nadchla. Bylo to tu ještě lepší, než jsem si uvědomovala na začátku. Prostě to tu bylo panenské, čisté a taky ty nádherné barvy. Procházela jsem pozvolna tou zvláštní krajinou. Byla v ní určitá nostalgie a prázdnota, ale přesto ty výhledy byly úchvatné. Zmocňovaly se mě nějaké podivné pocity. Jako by i myšlenky se tu čistily. Bylo mi tak nějak … no teskno.

Blížila jsem se směrem k vykopávkám a stále se zastavovala, abych si užila ty výhledy. Objevily se přede mnou dvě vyvýšeniny, tak jsem se rozhodla, že se na ně vyškrabu a podívám se do krajiny. Jak jsem se rozhodla, pokývla jsem si hlavou a vykročila k jednomu tomu kopci. Už dávno jsem měla vytažený fotoaparát a udělala si pár fotek. Věděla jsem, že už jsem skoro u vykopávek. Zdálo se mi, že ten kopec má zajímavý profil, tak jsem si ho vyfotila před tím, než jsem se na něj začala drápat.

Když jsem si fotila vykopávky, něco se stalo. Podívala jsem se pod nohy. „Co to? …. áááááá……“ než jsem si stačila vůbec uvědomit co se děje, propadla jsem se dolů do nějakých podzemních prostor. Nemohla jsem se nadechnout. Vyražený dech už jsem jednou měla, věděla jsem, že nesmím propadat panice, že si tělo pomůže samo, musela jsem si jen sednout, předklonit se a nutit se do klidu. Křeč za nějakých 20-30 vteřin přešla a já mohla zase dýchat.

Chvíli jsem se vzpamatovávala z leknutí a malého šoku, ale nakonec jsem s úlevou zjistila, že mě nikde nic výrazně nebolí. Když je člověk někde sám, i prosté vymknutí kotníku může být fatální. Chtěla jsem si posvítit mobilem, abych si udělala představu o své situaci, ale asi jsem ho rozmáčkla při pádu, protože nereagoval. Vykutala jsem si baterku z batohu a posvítila si na nereagující mobil, abych zjistila, že z něho už nikdy nikam nedovolám … budu se odtud muset dostat sama. Mezitím se z podstatné části usadil rozvířený pracha já si posvítila baterkou kolem sebe….

Pohled, který se mi naskytl, mě ohromil. Cítila jsem, jak mi žíly a tepny zaplavuje vzrušení. To nebyl objev století, ani tisíciletí, to bylo něco víc, NEJVÍC. Neměla jsem slov a rychle jsem se sesunula z hromady a zapomněla na doznívající bolest, na svoje obavy, na to, že se blíží noc, zapomněla jsem na celičký okolní svět.

Svítíc si baterkou jsem obhlížela nejbližší prostory. Egypt… tady na Marsu. Uslyšela jsem v uších takové to …šššš… šššš…šššš…. byl to můj vlastní vzrušený tep. „Musíš se uklidnit, nebo tady ještě vzrušením omdlíš,“ mluvila jsem sama se sebou. Zastavila jsem se a napila se vody a uklidnila dech. Teprve pak jsem se vydala hlouběji do místnosti na průzkum.

Vše tu bylo povědomé ze Země, ale i trochu jiné.Fotila jsem některé pohledy a litovala jsem, že si nemůžu nahrávat svoje poznámky do mobilu. Mohla bych si postřehy zapisovat ručně, což asi udělám později, ale teď mě zvědavost poháněla dál.

A skutečně, za touto pohádkovou místností byla další. Nevím proč, ale zaujala mě víc, než ta předchozí. Zastavila jsem se na prahu omšelé místnosti a celou si jí prohlédla. Byla to hrobka. Na chvilku jsem sklonila hlavu a vzpomněla na zneuctívání egyptských hrobek na Zemi. Vzpomněla jsem si, jak to lidem na Zemi, dokonce i vědcům připadalo přípustné, znesvětit starobylé hroby s výmluvou, že jde o výzkum. Znala jsem jednoho vědce, který klidně otvíral starobylé hroby, ale znesvěcení hrobu vlastního příbuzného nějakými chuligány prožíval velice zuřivě. Znesvěcování hrobů je vždy odporné a nezáleží na tom, kolik času uběhlo od pohřbu.

Po tom zaváhání však moje zvědavost zvítězila, ale zároveň jsem si vzpomněla na pocit, který na Marsu zažívám, na pocit neposkvrněnosti. Rozhodla jsem se tedy přistoupit k sarkofágu s úctou a jen si prohlédnout hieroglyfy a sochy zblízka, zastrčila jsem fotoaparát do kapsy. Oprášila a urovnala jsem si oblečení, uhladila si vlasy, zpod trička si vytáhla na hruď zlatý ankh, egyptský kříž, přívěšek pro štěstí, který jsem kdysi dostala od bratra, když jsem byla přijata na univerzitu. Proč jsem to udělala nevím, asi pro nějaký svůj lepší pocit. Vykročila jsem k sarkofágu a z jakési pověrčivosti jsem ukázala oběma hlídačům své prázdné ruce. Takovým tím gestem, které jsem tolikrát viděla vymalované na pozemských egyptských památkách.

Pomalu jsem došla k sarkofágu a sklonila se, abych si ho mohla prohlédnout zblízka. Jednou rukou jsem držela baterku a dávala při tom pozor, abych se artefaktu nikde nedotýkala, druhou ruku jsem měla za zády. To mám takový zvyk z muzeí, obchodů a výstav, to abych hlídačům deklarovala, že nechci nic ukrást. Achbože. Zase mi bylo divně, asi z toho vzrušení. Hieroglyfy byly povědomé, říkala jsem si, že jistě bude snadné je s pomocí moderní techniky dešifrovat. Teď mě mrzelo, že jsem se při studiu nespecializovala víc na Egypt, ale já ještě pořád nebyla rozhodnutá, kterým směrem se bude má kariéra ubírat. Kdo je ten pohřbený člověk a proč je hlídán tak zvláštně, na to jsem přijít nedokázala, ale rozhodně jsem rozeznávala jména některých božstev … ani jsem si neuvědomila, že kdyžjsem některé ty hieroglyfy poznávala, moje ústa ta božská jména potichu vyslovovala…..

Když mezi mými rty ševelila jména bohů, která jsem celá nadšená rozpoznávala mezi ostatními hieroglyfy, netušila jsem, co přijde potom……

Byla jsem si jistá, že jsem v pořádku a přesto jsem viděla věci, které bych vidět neměla a slyšela věci, které bych slyšet také neměla. Celá věc asi trvala jen chvilku, ale mně to připadalo, že to trvá věčnost. Že čas se stává jakousi průhlednou tekutinou, v které se pohybuji jen velmi velmi pomalu, bez vlastní vůle, předem určenými drahami, které mi nedovolí žádný jiný pohyb.

Vždy jsem věřila v osud a teď jsem ho zažívala na vlastní kůži. Tak jsem pomalu plynula drahou svého osudu a věděla jsem, že by bylo marné se mu vzpírat. Část mého já se postavila trochu stranou, a stala se jakýmsi pozorovatelem celého zážitku. Jako bych vše viděla zevnitř i zvenčí, jako bych své pocity cítila a přitom je pozorovala.

Moje vyděšení dostoupilo vrcholu, když na mě zaměřily pozornost ty dvě strážící sochy. Něco jim začalo zářit v rukou a upoutalo to mou pozornost. Sochy držely v rukou ankhy, symboly života. I mně se na hrudi třpytil ankh, který jsem dostala od bratra pro štěstí. To nebyla náhoda.

Přestala jsem se bránit energiím, které mnou vzlínaly, a otevřela jsem se jim, protože to bylo to jediné, co jsem v danou chvíli mohla udělat, neboť bojovat s nimi bylo nad mé síly. Už na Zemi jsem pochopila, že některé věci musí člověk přijmout, aby je mohl zvládnout.

Cítila jsem mravenčení v končetinách a zaznamenala jsem, jak se mi zužuje vidění a začala se mi točit hlava. Už mě to dvakrát v životě potkalo, věděla jsem, že jestli neudělám protiopatření, brzo omdlím. Rychle jsem si sedla a začala dýchat do sevřených dlaní, abych se nehyperventilovala, ale nezabralo to.

Než mě vědomí pomalu ale jistě opustilo, uslyšela jsem z dálky nějaké slovo snad to bylo setepai. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela bez sebe, ale probudila jsem se spíš jako ze sna, a ne jako z bezvědomí. Probudila jsem se leknutím, zdálo se mi, že před sebou vidím nějakou vlnící se látku a najednou tu látku někdo prudce rozhrnul a zblízka se na mě dívaly kočičí a ptačí oči. Lekla jsem se a tím trhnutím se probudila. Ale i v tom úleku jsem si ale uvědomila, že to byli další egyptští bohové, Bastet a Thovt.

Pomalu jsem se sbírala z podlahy a byla jsem tam co před chvílí … a možná nebyla. Místnost stejná, ale uklizená. Po všech těch zážitcích jsem se tomu divila a nedivila. Pohlédla jsem ke vstupu. Východ z místnosti byl volný. Říkala jsem si, že jsem možná tím vzrušením na začátku po pádu skutečně omdlela, a že se vlastně nic nestalo, a že se mi to všechno jen zdálo. Snažila jsem se přesvědčit, že se skutečně nic nestalo a zvedla se konečně z té podlahy a vykročila k východu.

Když jsem se konečně dostala z podzemí ven, tak jsem v duchu zajásala, že jsem tak hladce vyvázla a dokonce se dostala do nějaké obydlené vesnice. Ach, jak předčasná byla má radost.

Když jsem uslyšela za sebou křik "Sume nao! Sume nao!" začala jsem si připouštět, i když jsem nechtěla, že to není realita, ze které jsem se propadla. Že je to něco úplně jiného. Pořádně jsem se štípla do paže… tak ne - nespím. Ještě chvilku jsem se utěšovala možností, že jsem třeba zešílela, ale to taky nebylo ono. Když jsem si pořádně prohlédla obyvatele vesnice, musela jsem si nakonec připustit, že jsem se ocitla v jiné dimenzi nebo v jiném čase. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a skutečně bych asi nejraději zešílela, nebo omdlela, nebo propadla panice….. neměla jsem to štěstí a zůstala bdělá a při smyslech.

Stráže se ke mně chovali jako k potenciálnímu nepříteli, to bude asi můj první problém tady, který budu muset vyřešit a pak…. rozhodla jsem se…. půjdu zpátky do podzemních místností a zkusím se dostat zpátky ….

Pootočila jsem se na strážné, zvedla ruce v gestu „nic v nich nemám, žádnou zbraň“ a okomentovala to, i když jsem tušila, že mi nebudou rozumět ani slovo, ale ten tón by je mohl uklidnit: „vůbec nejsem nebezpečná, jsem takový bezbranný chudák, co je ve velkém, velikém maléru. A pak jsem pomalu ukázala a nadzvedla svůj řetízek s ankhem. Jsem přítel, vidíte?“

Strážným jsem se svým výzorem musela připadat divná, stejně jako oni mně. Nedivila jsem se jim, že trochu nevěděli co se mnou, byla jsem vděčná, že ty velké šavle na mě nepoužili tou ostrou stranou hned jak jsem se objevila. Výsledek jejich rozpravy, z které jsem rozuměla jen slovu Anubis, jsem ucítila po chvilce na svých zádech, do kterých mě jeden z nich postrčil, abych šla před ním někam….

Neměla jsem jinou možnost než uposlechnout. Bylo zřejmé, že jsem ve zdejší vesnici vzbudila celkem slušné pozdvižení. Nikoho tak divného tu asi ještě neměli. Nakonec mě strážný dostrkal tam, kde mě chtěl mít. Vůbec jsem po cestě netušila, kam mě směřujeme. Když jsem nakonec spatřila tu budovu, do které mě vedl, měla jsem o jejím účelu různé představy. Čemu asi ta stavba slouží, to jsem nemohla uhodnout ani omylem, protože to, co jsem viděla … to, co se uvnitř té zvláštní budovy stalo, to se vymykalo veškerému mému racionálnímu myšlení. No vlastně, jestli toto své dobrodružství přežiju, budu si muset poopravit celý svůj světový názor.

Začala jsem se domnívat, že mě strážný vede do chrámu boha Anubise. Jednak ho prve jmenoval, to slůvko jediné jsem poznala a taky tu byly všude Anubisovy sochy. Obrovské sochy.

Když jsme došli před jednu jeho sochu do vnitřních prostor budovy, strážný mě donutil pokleknout a pak sledovat zvláštní rituál. Jenže to nebyl jen prázdný rituál, to nebylo divadlo pro věřící. Ono se při něm skutečně něco stalo. Strážný skutečně někoho vyvolal, nějakou bytost.

Sledovala jsem to všechno s otevřenou pusou a nestačila zírat. Ta zvláštní bytost a strážný spolu vedli normální rozhovor, a já tak měla trochu času si ho prohlédnout. Závěry jsem dělat žádné nemohla, protože mě nic nenapadalo.

Nicméně jsem věděla, že se časem jejich pozornost obrátí ke mně a nechtěla jsem se tvářit nijak provokativně a proto jsem zaujala pozici chronicky známou z egyptských vykopávek. Klečela jsem na jednom koleni a druhou jsem měla pokrčenou a opřenou o podlahu chodidlem, prázdné ruce jsem měla dlaněmi obrácené k bytosti ve výši ramenou.

Říkala jsem si, že tímto pokorným pokleknutím a ukázáním bezbrannosti nic nepokazím. Ach, proč jen jsem se nezbláznila nebo neomdlela. Proč jen jsem dnes odcházela ze svého hotelového pokoje?

Asi jsem se zachovala dobře, protože mě ti dva nechali žít ještě nějakou chvíli. S napětím jsem všechno sledovala, protože jsem se domnívala, a myslím, že právem, že se jedná o můj další osud. Takže jsem si byla vědoma, že sleduji čistou magii. A tak … když mi ta podivná bytost podala pohár, ani jsem moc neváhala a obsah číše jsem vypila. Neměla jsem totiž na vybranou. Tedy předpokládala jsme, že nemám na vybranou a rozhodně jsem nechtěla zkoušet pohár odmítnout.

Vypila jsem obsah poháru a bylo to zvláštní a mělo to zvláštní účinky, neboť když se tekutina z poháru dostala do mého těla, něco se odehrálo v mé hlavě a zároveň v mé mysli. Byl to hodně divný pocit.
Když na mě v další minutě ten podivný tvor promluvil, rozuměla jsem všemu, co říká. Bylo to stejné, jako když na mě mluví někdo angličtinou. Umím anglicky perfektně, ale můj rodný jazyk je jiný. Už jsem tak dlouho žila v anglicky mluvícím prostředí, že už jsem si do angličtiny přestala v hlavě překládat ze svého rodného jazyka a dokázala mluvit rovnou, měla jsem pocit, že to bude v tomto případě stejné, ne-li lepší, protože nebudu mít problém ani s překladem málo používaných slov.

Vstala jsem a zkusila jsem tedy promluvit a při pohledu do těch zvláštních oči jsem začala tušit, že bych neměla lhát: „Jsem pozemšťan. Bytost, která se nazývá člověk. Narodila jsem se na planetě Zemi.“ Došlo mi, že místnost, kam jsem se propadla, byla hrobka krále, tak jsem se pokusila vysvětlit, jak jsem se tam ocitla: „když jsem se dnes odpoledne vyšla projít, ocitla jsem se v hrobce. Odtud mě přivedl zde tento strážný. Ocitla jsem se tam nevědomky, nenarušila jsem žádné dveře, žádné pečetě, bylo to pro mě velikým překvapením.“

Uvědomila jsem si, že začínám mluvit plynuleji, krátké věty jsem dokázala nahradit souvětími, jak si můj mozek a moje mysl na ten zvláštní jazyk začaly zvykat.

„Ten amulet jsem neodcizila z žádné hrobky. Na Zemi je tento amulet nošen pro štěstí a dal mi ho můj bratr, který ho koupil u zlatníka, výrobce šperků. Nikdy jsem z žádné hrobky neodcizila žádný předmět.“ Ukončila jsem svou promluvu a děkovala bohům, osudu, andělu strážnému, že jsem mohla v té své poslední části své obhajoby mluvit pravdu.

Snažila jsem se pozorně poslouchat, co mi ta bytost, kterou jsem si v duchu pracovně pojmenovala Anubis, co mi vypráví. Něčemu jsem porozuměla a něčemu ne. Co jsem začínala chápat, že zde jsou bohové skuteční a živí. Bytosti tak mocné, že na Zemi by z nich byli bohové. Možná, že kdybych nepoužila slůvko „by“, byla bych pravdě dost blízko. Bylo to neuvěřitelné.

Thovt, můj oblíbený bůh. A on zde bude skutečný. Měla jsem pocit, že se mi z těch poznatků začíná nějak točit hlava. Jsem skutečně já ten tvor z jeho proroctví? Já? No podle toho jak Anubis pokračoval ve svém proslovu, nebude to pro mě žádná procházka růžovým sadem. Zatraceně! Ale pořád můžu doufat, že to proroctví nemluví o mně. Protože jestli mluví, tak jsem asi v pořádném maléru, protože to tak vypadá, že se o mně budou přetahovat dvě strany, abych něco …. jenže já neumím nic, nejsem nic, neumím magii, nemám žádné vědomosti, a ani žádnou zbraň, kterou bych mohla vložit do rukou nesprávného boha…..

Byla jsem tou řečí popletená a vyplašená. Ale protože Anubis nevypadal, že by čekal na odpověď, ani jsem se nesnažila něco říkat, naznačovat nebo vyjadřovat nesouhlas s jeho úvahami.

Teda, ta jeho prohlídka mi nebyla zrovna příjemná. Cítila jsem, jak se mi červeň nahrnula do tváře, když mě tou magií tak rychle zbavil oblečení, aby si mě prohlédl. Věděla jsem z egyptských památek, že nahota tehdy nebyla nijak výjimečná, ale já byla prostě z jiné doby a z jiné civilizace. Takže i když jsem byla pro Anubise jen živočišný druh, měla jsem pořád svoje lidské city a právě teď jsem se prostě obyčejně lidsky žensky styděla za svou nahotu, i když jsem viděla, že ho jako žena vůbec nezajímám. Nemohla jsem si pomoct, byl to instinkt a já si stydlivě zakryla rukama klín a ňadra v takovém tom ženském gestu.

Rozhodla jsem se Anubisovi věřit, pokud je to on, a pozemské mýty o něm nelhaly, je spravedlivý. A nějak se potřebuji z téhle šlamastyky dostat a on by mi určitě mohl nějak pomoci. Cítila jsem se skutečně vyplašeně a hodně zmateně. Na jeden den toho na malou pozemšťanku bylo skutečně dost.

Potom, co se mě Anubis zeptal, jak se jmenuji, trošku jsem se uklidnila. Nevím proč na mě tato všední otázka zapůsobila tak uklidňujícím dojmem a tak jsem odpověděla a můj hlásek už se tak netřásl „jmenuji se Liliana, ale také se mi říká Lili.“ Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem se odvážila poprosit: “vím, že ti ode mě bude troufalé, ale mohla by poprosit o nějaký oděv. Tam odkud přicházím, nejsme zvyklí chodit nazí.“

Pohlédla jsem na svoje oblečení a vděčně jsem pokývla hlavou v takovém tom děkovném gestu. I to málo hadříků, které se najednou objevily na mém těle, stačilo, abych se cítila mnohem líp. Chladem tu evidentně trpět nebudu a nějak těžce manuálně pracovat - jako Anubisova kněžka - asi taky nebudu.

Anubisova kněžka, tak tomu říkám skok v kariéře, pomyslela jsem si téměř pobaveně, i když jsem na své situaci zábavného neviděla zhola nic.

Před tím, než se se mnou Anup rozloučil, pozastavil se nad tím, že jsem neměla žádné otázky, pouze tu prosbu o oblečení. Chlap! No! Nevím, jak by se cítil a choval, být na mém místě. Byla jsem vykolejená, unavená, vyplašená, hladová, úplně sama v jakémsi divném světě, odříznutá od své reality. Potřebuju si trochu odpočinout a popřemýšlet nad tím vším, co se mi to během těch šílených posledních hodin vlastně stalo.

Pak mi zakručelo v břiše a já se přestala zírat do míst, kde se Anup vypařil a rozhlédla se kolem, říkal přece, že mi jídlo a potřebné věci přinesou na požádání. Kdo a kde jsou oni? Pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem.

Usedla jsem na sedátko ke stolku s jídlem, ale před tím jsem poděkovala pokynutím hlavy. Všechno to chutnalo dobře, a jestli to obsahuje látky, které potřebuje moje tělo k životu, hlady tu skutečně neumřu. Sloužící říkal, že donese ještě hlavní jídlo… ten předkrm by mi úplně stačil, ale nevím, jak rychle jídlo strávím, a za jak dlouho dostanu další, raději se nebudu upejpat a sním toho co nejvíc. Střídmost nasadím, až uvidím, jak se tu věci mají. Taky bych si měla odpočinout a popřemýšlet, na co všechno se budu ptát Anubise.

Pořád ještě jsem měla problémy přijmout skutečnost, že je to skutečný bůh, a že se mi to nezdá. V duchu jsem si tedy začala probírat okruhy otázek, na které bych se měla ptát, ale vířil mi tam jen chaos, ze kterého jako maják na rozbouřeném moři zářila jediná otázka: „Jak se dostanu zpátky?“
Jenže pak tu bylo to proroctví a Anup evidentně věřil, že t proroctví je o mně. Ale já si myslela, že není. V porovnání s ním, dokonce i v porovnání s těmi strážnými nejsem nic, neumím nic, nemám nic. Hmmm…. možná …. to bude druhá otázka, co to se mnou je, že se na mě vztahuje to proroctví.

Nějak jsem si myslela, že mi budou stejně povoleny jen tři otázky, však to tak v pohádkách a mýtech chodí. Tak o čem by měla být ta třetí? Ptala jsem se na sebe a na sebe. Už vím, budu chtít vysvětlit, jaký svět byl před Thovtovým proroctvím, jaký je teď a co by mohlo být potom. Podle proroctví to vypadá, že se něco s tímto světem stalo a mohlo by se to napravit, nebo ještě víc pokazit. Chci o tom vědět. Probudila se ve mně moje pro archeologická část duše…..

Když jsem se skutečně dobře najedla a odpočinula si, doprovodil mě Norus na obchůzku po chrámu a přilehlém okolí. Poslouchala jsem pozorně, protože jsem nevěděla, kdy se mi jaká informace bude hodit a taky mě tento svět velice zajímal.

Zaznamenala jsem nějaké další ložnice kněží, ale nikoho jsem neviděla. No, však se všechno časem dozvím. Časem…… Ještě jsem stále doufala, že se odtud dostanu do svého světa, ale tak nějak jsem věděla, že to nebude brzy. Na druhou stranu, když tu zůstanu, možná se potkám i se samotným Thovtem. Vždy jsem pro něho měla slabost. Vzdělaný, moudrý, pán času.

Když mě Norus pobízel vesnicí a povídal mi o Anubisovi, moc se mi líbila ta prostá spravedlnost a bylo mi toto místo čím dál tím víc sympatické. A víc a víc jsem taky pociťovala úctu k Anupovi samému.
Když jsme se nakonec vrátili do chrámu, poptala jsem se na ostatní kněží a jaké mají povinnosti v chrámu, abych si udělala obrázek o tom, co se bude chtít po mně.

„Děkuji Norusi za doprovod a vyprávění. Moc si toho cením. Nevím, jak podrobně jsi zasvěcen do mého příchodu…. Hmmm…. Ocitla jsem se tu shodou okolností a nevím o tomto místě nic. Proto se musím ptát na všechno, i na věci, které jsou vám všem obecně známé. A při tom mnohdy skutečně nevím, jestli je vhodné se na některé věci ptát.“

Po tomto složitém úvodu jsem se tedy zeptala na poslední věc. „Norusi, proč je Anubis tak vyhublý, že působí až podvyživeně? Tak to má pořád, nebo jak to s ním je?“

„Ach a ještě bych měla jednu prosbu Norusi, ráda bych dostala k dispozici nějaké psaní potřeby a papyrus nebo na co se zde obvykle píše.“ Chtěla jsem si začít dělat poznámky a neměla jsem svou výbavu, kde jsem měla tužky a zápisník.

Než Norus přišel, pohodlně jsem se usadila na lehátku a přemýšlela o Anubisovi. Ano, Anubis byl bůh, který by si určitě zasloužil víc věřících, ale ti se přeci nemusí modlit, aby přišla smrt. Smrt s námi chodí od našeho narození a jen čeká na svůj čas. Smrt je spravedlivá, potkává všechny a neptá se, nenechá se uplatit, ani přemluvit. Přečetla jsem všechny dostupné knihy mrtvých Egyptskou knihu mrtvých, Germánskou, Tibetskou, Mayskou, Keltskou. Lidé se těm knihám vyhybají, protože nechtějí číst o smrti. Ale tyto knihy jsou paradoxně plné života. Jak žít život u vědomí vlastní smrti. Jak nepromrhávat vlastní život v půtkách, nicotných záležitostech. Jen člověk, který si je vědom své smrti, dokáže žít smysluplný život. O tom ty knihy jsou. Člověk se tedy může modlit k vlastní smrti, aby mu dala svou přítomností možnost prožít krásný a plný život. Nebude pro mě obtížné modlit se k Anubisovi.
Čekala jsem na psací potřeby a přemítala o všem, co jsem se dozvěděla. A možná jsem na chvilku na tom lehátku zadřímla. Byl to pro mě skutečně dlouhý, předlouhý únavný den.

Opravdu jsem toho snědla hodně a příště budu určitě střídmější, a taky moje napjaté nervy si vybraly svou daň, protože jsem cítila, že to krátké zdřímnutí nestačilo. Probudilo mě, když mi Norus donesl psací potřeby. Tak jsem ho poprosila, aby mě přišel upozornit až bude čas, kdy večer Anubis přijde. A když za Norusem zapadly dveře, tak jsem se unaveně schoulila na posteli, přehodila přes sebe přikrývku a hned usnula.

Vytrhla jsem se z nějakého živého snu, Norus mě přišel upozornit na to, že Anubis je už v chrámu. Truchu jsem se upravila, ale nebyla jsem říliš rozcuchaná a rychle vyšla ze svého pokoje. Došla jsem k Anubisovi a uctivě, nikoli však poníženě či podlézavě jsem se mu uklonila. Uklonila jsem se sice pouze hlavou, ale zároveň tak nějak celou duší.

"Omlouvám se, že jsem odpočívala, ale jsem jen slabá lidská bytost a zážitky z dnešního den mě přemohly. Nemám ve zvyku spát během dne."

"Chtěla jsem se tě otázat na několik věcí. První je, pokud se mohu dostat zpátky do své reality, do svého světa, kdy a jak by se mi to mohlo podařit."

"Druhá otázka je, co to se mnou je, že se na mě vztahuje Thovtovo proroctví. Nejsem nic, neumím nic, nemám nic. Proč já?"

"A třetí otázka se netýká mě, ale tvého světa, chtěla bych vysvětlit, jaký byl svět před Thovtovým proroctvím, jaký je teď a co by mohlo být potom. Podle proroctví to vypadá, že se něco s tímto světem stalo a mohlo by se to napravit, nebo ještě víc pokazit. Chci o tom vědět."

"Budu ti vděčná za odpovědi."

Vyslechla jsem si odpovědi na své otázky, v zamyšlení jsem měla sklopenou hlavu. Ještě jsem chvíli pomlčela, jestli Anubis něco nedodá. Nestalo se tak. Zvedla jsem hlavu a malinko pokročila blíž a podívala jsem se Anupovi do očí, aby mohl shlédnout pravdu.

"Tento svět mě skutečně zajímá, jako mě zajímala všechna místa, která jsem dosud navštívila. Když se podíváš do mé duše, nenajdeš tam ani stín touhy po ovládání světů, lidí či míst. V mém světě přebujelá touha mocných ovládat - téměř zničila pozemský život. Já tuto touhu nesdílím. Podstatou mé otázky bylo, jak nemít vliv na tento svět. Po tvé odpovědi vidím jen jednu cestu ….. nebudu nosit žádné božské dítě."

"Chápu, že nemusím být tázána, ale mluvila jsem o svém dobrovolném rozhodnutí.
Ale i přes toto mé rozhodnutí mě zajímá, proč jsi sám sebe nezařadil do seznamu bohů a jaký vliv na tento svět by mělo narození tvého dítěte." Dokončila jsem svou řeč a sepjala jsem si ruce před tělem. A pak jsem ještě uctivě dodala: "Děkuji za tvé odpovědi, za trpělivost, a také za péči a přístřeší, které jsem nalezla ve tvém chrámu."

Zdá se, že moje zvědavost bude společně se mnou čekat na Thovta. A mezitím se nehnu z Anubisova chrámu. Zde v chrámu bude moje přítomnost asi nejmíň ovlivňovat tento svět. Udělám nejlíp, když se budu co nejvíc vzdělávat a získávat informace.

Hmmm…. a pokud tady budu muset zůstat, mohla bych tu tedy zůstat jako Anupova kněžka …. což by dle Anubise asi nadělalo nejmenší škodu.

„Děkuji ti za vysvětlení a za trpělivost,“ uklonila jsem se Anupovi. Půjdu zpět do svého pokoje a budu se věnovat knihám. „Ale před tím jsem ještě chtěla vědět, od koho se mám učit, jaké povinnosti coby tvoje kněžka mám. Nejsem zvyklá žít nečinně, či dlouho zahálet. Jaké tedy jsou mé povinnosti?“

Jej… dívala jsem se na zlatavou záři, ve které Anubis zmizel a říkala jsem si, že tedy rituální pohlavní styk rozhodně - ale rozhodně nechci provozovat. Ale zahálet nemusím ani jako host. Budu se učit a Norus mi pomůže a taky se můžu modlit, ale jak to tak vypadá, tak zatím jen k Anubisovi.

A tak jsem se odebrala zpět do svého pokoje zazvonila na Noruse. Chtěla jsem požádat o knihy, které zmínil Anup. Jistě už byl zpraven o mém rozhovoru s bohem, ráda bych tedy, aby mi je donesl co nejdřív. A taky jsem ho chtěla požádat před večeří o další procházku. Moc se mi líbí okolí chrámu, i jeho vyprávění. Chci toho poznat co nejvíc, protože informace jsou pro mě zdá se nyní velice důležité.

Poslouchala jsem Noruse a převzala od něho knihy a opatrně je uložila na stolek k pohodlnému sedátku, kde si budu knihy číst. „Vím, že jsi mi ukázal celé okolí, ale ráda bych se seznámila s fungováním celé vaší komunity, jak funguje výměnný obchod, chtěla bych vidět lidi při práci, jaká řemesla provozujete, co přesně pěstujete a jak, jaké zvířata chováte a na co. Zajímá mě všechno a rozhodně jsi mi to při první procházce nestačil ukázat dopodrobna,“ chudák Norus netušil, že ve mně pořád žije archeologický duch, který rád poznává věci do hloubky. „A taky mi udělá pohyb dobře. A když se budeme procházet, budu se tě ptát na to, co mi přijde zajímavé a ty mi můžeš všechno popisovat.“ Pak jsem Noruse propustila a zahloubala se do knih.

Chvíli jsem si četla, ale pak jsem se přistihla, jak se dívám tak do prázdna a přemýšlím o Anubisovi. Rozhodla jsem se. Jsem jeho věřící, má mou úctu za to, čím si jako bůh prošel a za to kým je dnes a jestliže se zdejší bohové sytí vírou, je na čase abych mu věnovala večerní modlitbu. Sedla jsem si k psacím potřebám a začala modlitbu skládat. Když byla hotová, došla jsem jednoduchému oltáři a v úctě se k Anupovi pomodlila:

Modlitba k Anubisovi

Zdravím tě bože temné černoty,
přijmi mé vyznání pro tuto noc.

***
Na konci dnešního dne,
který jsi mi daroval,
zastav se u mého oltáře.

Nechť tvoje spravedlnost,
má slova shledá pravdivými,
zastav se u mého oltáře.

Obdaruj mě dalším dnem,
ať prožiju ho v milosti,
zastav se u mého oltáře.

Provázej mě mým životem,
nechť jsou mé touhy čisté,
o to vše prosím u tvého oltáře.

Když mě nyní už mlčky vedl Anubis do pokoje, byla jsem mu tak vděčná, že se ukázal včas. Uprostře pokoje jsem zastavila. "Děkuji, pane. Myslím, že zbytek noci už prožiju v klidu a pustila jsem se jeho podpaží. Už to zvládnu sama. Anubis mlčky přikývl a já se dívala, jak se zase mění ve zlatou mlhu.

Rozhlížela jsem se po pokoji a pohled se mi zachytil na pruhu bílé látky, co mi posloužila jako ručník. Už byl suchý, tak jsem se do něj zamotala a odešla do postele. Neklidně jsem se převalovala, a když jsem usnula, zase jsem se s leknutím probouzela a kontrolovala dveře, jestli někdo nevešel. Nakonec mě ale přemohla únava a já zase usnula. Už mě nic nevyrušilo a spala jsem až do rána. I když jsem měla takovou děsnou noc, ráno jsem se vzbudila odpočatá.

Rozhodla jsem se, že si opatřím nějaké rozumné oblečení. Ne snad, že bych podceňovala Anubisův vkus, ale přece jen by se mi hodilo přes den něco praktičtějšího. Ten oděv, co jsem dostala od Anubise, ten bych měla jen na slavnostní příležitosti. A pak si rozhodně musím pořídit oblečení na noc, na spaní.

Vstala jsem, oblékla si prozatím oblečení od Anupa a zazvonila jsem na Noruse.

Byla jsem překvapená přítomností Anubisova strážného, nerozuměla jsem, co zde dělá, dokud mi neobjasnil, že mu Anubis nařídil dohled nade mnou. Po tomto vysvětlení jsem rychle potvrdila, že Norus je skutečně můj osobní sluha, aby ho strážný pustil dál.

Když to strážný udělal a vzdálil se, odpověděla jsem svému osobnímu sluhovi trpělivě, „Ne Norusi, na prohlídku jsem tě nevolala. A prosím uklidni se. Všechno ti vysvětlím.“

Když jsem viděla, jak je Norus nesvůj, odložila jsem svůj požadavek na nové šaty až napotom a začala jsem mu vyprávět, co se včera odehrálo. Vynechala jsem některé podrobnosti, včetně toho, že já sama jsem předmětem proroctví. Nechala jsem na Norusovi, aby si to uhodl sám. Čtyři knihy určitě četl.

Vyprávění jsem skončila tím, jak jsem se ráno probudila a přivolala ho, a dodala jsem, že i pro mě je přítomnost Anubisova strážného překvapením.

„A jsme u další záležitosti Norusi. Nemohu tady dál chodit v těchto šatech. Zajisti mi prosím nějaké všední a hlavně prostší oblečení, které by mě víc zahalovalo. Neznám dobře vaše zvyky, takže nemám odvahu vybrat si nějakou barvu, ale pokud by to nevadilo, dala bych přednost bílé, světle hnědé nebo zelené. A také bych potřebovala nějaký úbor na spaní. Tento oděv, co mám na sobě, bych potřebovala vyčistit a uschovat na sváteční chvíle, daroval mi je Anubis.

„Norusi zařiď můj všední oděv spolu se snídaní. Nemusí být skvostný, skutečně preferuji střídmost. A po snídani si promluvíme o té prohlídce. Nevím, zda mi bude umožněna. Asi budu muset tuto možnost probrat se strážným. Můžeš jít.“

„Děkuji ti Norusi, za snídani i za to, že mě taktně provádíš úskalími zdejších zvyků a zvyklostí. Skutečně jsem z jiného času a z jiného světa. A pokud tě to neuráží, můžeme si povídat u jídla. Víš v mém světě je jídlo nejen pokrm, který sytí naše tělo, ale zároveň slouží jako důvod setkávání členů rodiny nebo přátel, aby si mohli u dobrého jídla povídat a vyprávět. A ty jsi nyní skoro jako moje rodina, takže nám nic nebrání, abych ti předvedla náš zvyk mluvit u jídla. Popovídám ti o mém světě a čase.“

Tak jsem jedla lahodnou snídani a povídala Norusovi o tom, že jsem přiletěla hvězdným prostorem z planety Země, na které žijí lidé bílí, žlutí, černí. Že žijeme v rodinách, vesnicích, velkých městech a státech. Vyprávěla jsem mu, že víra pozemšťanů se roztříštila do mnoha různých směrů a odboček, ale že lidé pořád věří. Každý však jen v to své.

Nakonec jsem snědla všechno a spokojeně si položila ruku na bříško. „Jídlo tu máte skutečně dobré. Tak je čas zajít mi vybrat nějaké šaty vhodné pro Anubisovu kněžku.“ Vstala jsem a ukázala Norusovi, aby zůstal za mnou a vyšla jsem ze dveří. Podívala jsem se na strážné a mírně pokynula hlavou a oznámila jim: „potřebuji si pořídit oděv hodný Anubisovy kněžky, jdu si ho pořídit se svým osobním sluhou.“ Doufala jsem, že když to jen tak oznámím, že na to strážný přistoupí a pustí nás bez problémů.

Když jsme po snídani vyrazili do městečka, sehnat mi nějaké oblečení, pořád jsem se na něco vyptávala Noruse. Jak tu lidé žijí, jaká řemesla se tu provádí. Z čeho se dělají látky. Prostě co jsem viděla na to jsem se ho ptala. Norus mi trpělivě odpovídal, ale zachránilo ho před mou jistě otravující zvědavostí to, že jsme do městečka dorazili rychle a to zarazilo tok mého vyptávání.

V obchodě s látkami, kde jsme se zastavili, jsem se hodně zdrželi, protože to jednak dlouho trvalo samo o sobě a navíc já jsem zdržovala svými požadavky. Sem tam jsem očkem hodila po anubisových strážných, ale ti stáli poblíž mě v naprostém klidu. Nevím proč mi hlavou bleskla vzpomínka na Zemi, a jak jsou pozemští muži nevrlí a nervózní, když musí chodit na nákupy se svými ženskými příbuznými a uznale jsem nad strážnými zakývala hlavou, naprostá dokonalost.

Rychle jsem se ale vrátila své soustředění k nákupům těch hadříků, protože Norus měl asi na výběr látek chlapské oko, takže mi vybíral co nejkratší a co nejprůsvitnější soupravy. Po tom, co se mi přihodilo v noci, já chtěla naopak co nejdelší a nejvíc zahalující. Nakonec mě udolal, protože se na jeho stranu postavila i prodavačka. Ale i tak sem i podařilo usmlouvat látky tak, že to nebyla ta nejprůhlednější verze, nej trochu míň průhledná.

Vraceli jsme se zpět, Norus spokojeně, asi že jsem zmlkla a netrápila ho otázkami, Anubisovi strážní klidně, a já poněkud rozladěně.

Když jsme dorazili zpět z městečka, Norus mi položil balíčky s mými novými kněžkovskými úbory na stůl a když jsem od něj dál nic nechtěla, odešel si za svými dalšími povinnostmi. Udělala jsem si v duchu poznámku, že ho musím potýrat otázkami, co dělá, když není se mnou. A budu ho týrat pořádně, za ten výběr oblečení, slibovala jsem si mhouříc oči na dveře, za kterými zmizel.

Vybrala jsem si pro dnešní den ten bílý oblek se zlatými doplňky a převlékla se do něho. Průsvitné odění od Anubise jsem pečlivě složila a položila do košíku na vyčištění nebo na vyprání, na to se taky musím zeptat, jak se tu vlastně pere.

Sáhla jsem si na krk, tak jak jsem byla již tolik let zvyklá. Dotýkat se přívěsku pro štěstí, který mi daroval bratr. Smutně jsem si uvědomila, že tam není a začala ho hledat. Nikde nebyl, ten násilník ho musel někam pohodit nebo ukrýt, byla jsem z toho hodně smutná. Poslední hmatatelné pouto s mým původním světem bylo pryč.

Pohodila jsem hlavou, jako že je mi to jedno, ale mysl se mi vrátila k včerejší noci, kdy jsem o přívěšek přišla. Celá ta děsná záležitost se mi mihla hlavou. Nakonec i ta část, kdy mě Anubis zachránil a já měla najednou pocit, že jsem mu za svou záchranu příliš nepoděkovala. Byla jsem v šoku a moc mi to nemyslelo. A ráno, místo abych zašla k jeho oltáři a poděkovala, tak jsem se vesele vydala do města na nákupy.

Zastyděla jsem se, jaká já jsem jeho věrná věřící, která si přeje aby přestal být tak podvyživený, takto já ho sytím svojí vírou. Sklopila jsem hlavu, jak jsem se zastyděla a pak se spěšně vydala k jeho oltáři.

Tentokrát jsem poklekla hodně pokorně, neměla jsem připravenou žádnou modlitbu, tentokrát to nebyla modlitba vyslovená ústy, ale srdcem. Když jsem skončila, zůstala jsem klečet v pozici vadžra asana, a spočinula v hlubokém bezmyšlenkovém stavu podobném mým pozemským jógovým meditacím.

Byla jsem potěšená, že bůh Anubis mojí modlitbu vyslyšel. A choval se ke mně tak klidně, že jsem se v jeho přítomnosti začala cítit tak nějak pohodlně. Byl spravedlivý a rozhodně nebyl prchlivý, což u lidí…. ehm…. tudíž asi i u bohů …. nemám vůbec ráda. A protože jsem se s ním cítila, jako že je všechno v pořádku, dokud budu žít a dělat všechno pravdivě, necítila jsem už takový ostych jako dřív.

„Můj Pane, hned vám vysvětlím, co chcete vědět, ale napřed bych vás chtěla o něco požádat. Měla jsem přívěšek Ankh, však víte, ale včera jsem o něj přišla. Když jsem ho hledala ve svém pokoji, našla jsem tento prsten“ a natáhla jsem ruku s prstenem, abych mu jej ukázala. „Smím si ho ponechat, nebo ho mám odevzdat zde někomu v chrámu? Třeba jej vlastník ještě pořád postrádá.“

Protože se na mě bůh díval, jako by čekal pokračování mé řeči, tak jsem pokračovala. Asi mi to spočítá nakonec, napadlo mě.

„Říkal jste, že nerozumíte mému vděku. Jsem vám vděčná, že jste to včera zastavil. Odpornost v srdci jste nepoznal, když jste kněze přijímal, protože v té době tam možná žádnou neměl, ale narostla mu tam časem. To se lidem stává.“
„Na Zemi, je v očích davu za znásilnění vždy vinna žena. Soudy někdy odsoudí muže, ale vždy se na ženu pohlíží jako na tu, která muže k násilí vlastně vyprovokovala. Měla krátkou sukni, velký výstřih, rudé nehty v páskových sandálcích, rozpuštěné rudé vlasy… a tím vším si podle mínění lidí taková žena říká o znásilnění, hrubost a násilí. Je to podivné, pokroucené myšlení, ale pořád to mezi lidmi je.“

"Včera ten kněz na mě křičel ´nemáš spát nahá.´ On si asi skutečně myslel, že jsem ho provokovala tím, že spím nahá …. víte …. mnoho lidí, ale i bohů by mu dalo za pravdu. Vy ne pane. A za to jsem vám vděčná, za to jaký jste, že vidíte skvrny na duši bez ohledu na to, do jakých slov je ta duše zabalená."

Jak jsem stále klečela a on stál přede mnou, tak jsem v náhlém popudu vzala tu jeho hubenou vysušenou ruku do svých rukou a vděčně si jí přitiskla na tvář.

„Jestli si můžu dovolit tě zdržet, ráda bych se tě zeptala na jednu věc. Je proroctví neměnné? Co kdybych zemřela? Přišla by na moje místo jiná lidská bytost? Můžeš mi prosím vyprávět, co se děje s dušemi, které odvedeš? A co se stane s mou duší, když nejsem z tohoto světa, můžeš ji odnést ty, nebo se vrátí na Zemi? A pověz mi, co když Thovta nenajdeme, nebo ho zabijí dřív, než se pokusí mě vrátit zpět, co bude pak se mnou?“

Napadaly mě otázky jedna za druhou, chtěla jsem vědět všechno, protože se mě to všechno týká.
„Víš Pane Anubisi, nelíbí se mi být v proroctví a nevím, co si s tím mám počít. A nevím, co mám dělat zde, neumím příliš zahálet."

"Děkuji, že si můžu ponechat prsten. A ach, ještě jsem s tebou chtěla projevit souhlas ohledně mojí rasy. Je opravdu hloupá, ale snad se po tisíciletích začínají objevovat u lidské rasy záblesky zdravého rozumu.
Víš, jsi moudrý, líbí se mi jak jsi popsal ten záměr toho násilníka a pak jeho snahu házet vinu na druhého. To je tak jednoduše řečeno, musím si to zapamatovat." Sypala jsem ze sebe rychle, co jsem chtěla říct, protože jsem věděla, že Anubis může každou chvíli odejít za svými povinnostmi.

Když jsem si poslechla návrhy, co bych tu mohla dělat, v duchu jsem politovala Noruse. Anubis mě chvíli po své řeči opustil, to když přišel nějaký jeho podsvětní pomocník, nebo co to bylo zač. Vypadal temně a trochu děsivě …. ten pomocník, ne Anubis.

Odspěchala jsem do svého pokoje, protože tam byl zvoneček, kterým jsem si mohla přivolat Noruse. Rychle jsem si na něho zazvonila, abych mu mohla vydat pokyny. Přinést nám oněma oběd, protože si zase budeme ukazovat pozemskou zvyklost povídat si u jídla. To abych s ním mohla u toho jídla probrat všechno, co mi navrhoval Anup.

Kde si zjistím povinnosti kněžky, a kde a kdy můžu sledovat rituály vykonávané pod Anubisovým chrámem, kde to je - to místo pod chrámem, a taky jak tráví čas, když má volno on sám a taky kdo byl ten pomocník či posel, který přišel za Anubisem. Zvonila jsem na Noruse vytrvale, aby pochopil, že to spěchá, a přitom se usmívala myšlence, která mě napadla, ani nevím jak a proč, že mi možná v nestřežené chvíli, můj osobní sluha, ten zvoneček zabaví.

Hmm… hmm, jen jsem kývala hlavou a poslouchala Noruse. Chtěla jsem vidět a vědět všechno. Moje zvědavá povaha se opět přihlásila ke slovu. Jídlo bylo zase moc dobré a navíc jsem k němu měla zajímavě vyprávějící společnost.

"Ach Norusi, chci vědět všechno o chrámových záležitostech, ráda bych se dozvěděla o těch povinnostech kněžek a nejraději bych viděla nějaký rituál. Mohl bys to prosím zařídit co nejdřív, prosím."

"Norusi, a kdy tedy máš vůbec volno? A máš vůbec nějaké? Jestli ne, měli bychom ti nějaké vymyslet. Když mě hlídají anubisovi stráže, tak jem v bezpečí a pokud se dohodneme, že si odpoledne budu studovat knihy a papyry, tak tě můžu pro něco poslat k vám domů, můžu ti nařídit aby ses třeba tři hodiny nevracel a nerušil mě? Co říkáš, je to dobrý nápad?"

Nakonec jsem sklonila hlavu a pak jsem se nadechla a poctivě Norusovi odpověděla, protože mi byl sympatický a zde na tomto podivném místě mi byl jaksi nejbližší „já vím, že si budu muset vybrat svůj osud, ale já nevím, skutečně nevím co mám dělat. Neznám váš svět a neznám bohy v něm. Jsou podobní bohům z jedné naší starobylé zaniklé pozemské civilizace a podle pozemských mýtů, které se z té doby dochovaly, bych dala přednost jen dvěma bohům. Anubisovi a Thovthovi. Vzhledem k tomu, že jsem žena, má účast v proroctví se asi bude vztahovat k mužským bohům, tak o těch ženských ani nepřemýšlím. Norusi, jistě jsi o mé situaci přemýšlel, jak by ses rozhodl ty na mém místě. A co myslíš, jak si zatím vedu? "

V přátelské atmosféře jsme dokončili oběd. Navenek jsem se tvářila vážně, ale uvnitř jsem se usmívala, jak se Norus rychle přizpůsobil pozemskému zvyku klábosit u jídla. Byla jsem za to moc ráda. Ráda bych mu pomohla i s poklízením po obědě. Ale to by už na něho asi bylo moc.

Zvedla významně jsem ukazováček: „tak Norusi, teď bych tě požádala, abys šel domů a do večeře sledoval pěkně zblízka manželku a rodinu, ráda bych, abys mi potom povyprávěl, jak obyčejní lidé prožívají všední život.“ A pak jsem potichu dodala: „nedotknu se zvonku minimálně tři hodiny.“

Počkala jsem až Norus odešel a sedla si chvíli v zamyšlení nad proroctvím. Moje situace se mi pořád víc a víc jevila jako bezvýchodná. Ať jsem to převracela ze všech stran, nikde žádná cesta, jak z toho ven, musela jsem se smířit s tím, že nemám na výběr. Na Zemi má člověk vždy ještě jedno poslední řešení bezvýchodnosti a tím je vlastní smrt. Ale já byla ochuzena i o tuto možnost. Jedinou skulinku v celém proroctví jsem viděla v tom, že v něm nebyl určen žádný čas. To je nyní moje cesta, odkládat proroctví jak jen to bude možné a poznávat tuto zvláštní realitu, ve které jsem se ocitla.

Plácla jsem se do kolen a vstala….. a poznávat jí začnu hned….. vyšla jsem na chodbu a přešla jí ke dveřím, o kterých jsem věděla, že tam bydlí kněží. Zkusila jsem zaklepat, abych se mohla dotázat, kdy je nejbližší rituál a vyzvědět další podrobnosti.

Byla jsem hodně nervózní, protože kněží chodili oblečení ve stejných šatech, jako měl ten násilníka a já při pohledu na ten oděv měla tendenci se choulit do sebe. Taky jsem měla obavy, aby na mě kněží nepohlíželi jako na tu osobu, kvůli které zahynul jejich kolega.

Když mi kněz otevřel a všiml si mých rozpaků pronesl slova, po kterých se mi ulevilo, tak jsem se osmělila se představit: „Jmenuji se Liliana a jsem skutečně TA nová kněžka. A pokud jsi na mně viděl známky rozpaků, pak to nebylo proto, že bych vás ostatní házela do stejného pytle s tím … Etorusem. To já měla obavy, abyste vy jste na mě nepohlíželi s nedůvěrou, že jsem byla příčinou jeho konce.“

„Jistě je ti známo, že moje přijetí do stavu kněžek bylo zvláštní - náhlé, a že tedy nemám žádný výcvik, žádné zkušenosti. Potřebuji se všechno naučit a ráda bych s tím učením začala co nejdřív. Přišla jsem se tedy zeptat, kdy bude probíhat nějaký rituál, kterého bych se mohl účastnit jako přihlížející, abych se v těch dalších mohla pomalu do rituální praxe zapojovat."

Tento kněz na mě působil tak ... správně.... a tak jsem ještě dodala: „všechno je tu pro mě nové a ráda bych vše poznávala pomalu a rozvážně. Jenže já nevím kolik času na to poznávání mám, ale obávám se, že málo. Můžeš mi tedy prosím pomoci?“

Poslouchala jsem Rahmeda pozorně, tichounká jako pěna. Všechno mi to znělo zajímavě a tak když skončil svoje vysvětlování, tehdy teprve jsem se začala ptát. „Děkuji za vysvětlení a využiju ještě trochu tvé vstřícnosti. Ale jen pokud ti čas a povinnosti dovolí. Pokud máš něco, co nesnese odkladu, prosím přeruš mě a dopovídáme si to potom.“

Když jsem se tedy takto ujistila, že nebudu Rahmeda zdržovat od nějakých jeho povinností, začala jsem se vyptávat na věci, které mě v jeho vyprávění zaujaly.

„Předem bych chtěla říct, že mě zajímají všechny rituály a chtěla bych být přítomna na všech. Nevím jak to chodí u kněží a kněžek, kteří se učí a připravují se teprve na výkon svých povinností a svého úřadu. Později bych se chtěla rituálů i aktivně účastnit.“

„Dál by mě zajímalo, jak vybíráte ženu, od které je rituálně sbírán sekret. Zajímá mě i to, jak probíhají sexuální rituály, provádí je sám Pán Anubis, nebo je provídí jeho kněží v jeho jméně v jeho zastoupení?“

„Taky jsem se chtěla zeptat, zda jsou v chrámu i jiné kněžky a pokud ano, kde je naleznu. A i kdyby tu žádná nebyla, tak jsem tu já, a jistě existují odlišnosti při výkonu kněžských povinností mužů a žen a ty odlišnosti mě zajímají.“

„Potom jsem tě chtěla požádat o sdělení, jaký nejbližší rituál proběhne, a zda už u něho můžu být.“

„A naposled jsem se chtěla zeptat na jednu věc ze 4 knihy. Ta kletba na Anubise je složena ze 4 pečetí, jsou ty pečetě neviditelné, nebo je někde vidět jejich personifikace a je možné zlomit třeba jen dvě?“

„Tak, odpovědi na tyto otázky by mohly uspokojit moji největší zvědavost Rahmede a mohli bychom se u nich procházet, jestli chceš. Není tu u chrámu nějaká zahrada, byť malá?“ usmála jsem se přátelsky na Rahmeda.

"Ach, děkuji ti Rahmede, děkuji, že sis na mě udělal čas a byl jsi se mnou trpělivý. Mám se toho hodně učit, protože z vašeho života, z vašich zvyků neznám vůbec nic. Ale jsem zvyklá na studium a Norus mi nosí knihy.“ Věděla jsem, nebo spíš jsem se domnívala, že už by bylo na čase přátelského Rahmeda přestat otravovat, ale já si nemohla pomoct. On mi dával odpovědi na některé mé otázky a tak jsem se ho vyptávala dál.

„Rahmede, velice ráda se začnu účastnit všech rituálů. Mám se nějak připravit na ten rituál za dva dny? Budu tam už mít nějakou roli, nebo se začínající kněží a kněžky učí jen tím, že se účastní bez nějakých zvláštních povinností?“

Snažila jsem se omezit tok svých otázek, ale moc to nešlo a tak jsem vyzvídala dál „No a taky bych ráda navštívila tu druhou kněžku, je to možné? Nebo se připravuje a neměla by být rušena?“
„Ach Rahmede, je toho tolik co neznám, a i když jsem zvídavá a studium mě baví, mám obavy, že to bude trvat hodně dlouho, než se tu budu cítit méně jako cizinec a více jako domácí.“
„Rahmede, bylo to moc zajímavé vyprávění, ale už bych ti měla dopřát oddech, ale …. můžu za tebou zase přijít, kdybych s něčím potřebovala poradit?“

Zvedla jsem se „na kněžku rozhodně hrubá nebudu, já to vlastně vůbec neumím…. no a ještě jednou děkuji a už půjdu, pomalu bude čas večeře a už jsem tě dnes zdržela dost. Ale určitě využiju tvé vstřícnosti a až budu mít zase nějaké otázky, tak se přijdu opět zeptat. Víš, na Zemi mají lidé takové přísloví, podej čertu prst a chytí celou ruku. Nejsem sice čert, ale jinak to přísloví platí.“ Nechala jsem se doprovodit Rahmedem ke dveřím, tam jsem se rozloučila a usmívajíc se odešla do svého pokoje. Musela jsem se usmívat, když jsem viděla Rahmeda, jak usilovně přemýšlí nad tím příslovím. No, však mu to dojde.

V pokoji jsem našla zvoneček, uculila se a zazvonila na Noruse, 3 hodiny volna už mu uběhly. Blížil se čas večeře a já nechtěla jíst sama a tak jsem se s ním chtěla domluvit, že se mnou zase povečeří. Pak jsem vykoukla na chodbu, strážní tam pořád byli. Kdy asi mají jídlo oni? Na to se taky musím zeptat. Jestli vůbec jí a spí a jaké jsou to vlastně bytosti, zda mají city a tak.

Rozhodla jsem se, že po večeři zajdu za kněžkou. I kdyby mě hodně vyvedla z míry, rozhodně na ní nebudu hrubá, ať už se děje co se děje. Hrubost nemám v povaze, dokonce, i když se hodně rozčílím.

Chvilku po zaznění zvonečku se dostavil Norus. Kdyby věděl, jak se tváří, v duchu jsem se smála. Tvářil se spokojeně, dokonce se trošinku usmíval. Když jsme se viděli poprvé, tvářil se škrobeně a vyjadřoval se důstojně vážně.

„Norusi, mohl bys mi prosím donést večeři a připojit se ke mně. Jestli jsi dosud nejedl, tak si přines jídlo také, myslím, že jsi pozemský zvyk ještě pořádně nepochopil, a pokud jsi už po jídle, zůstaň zde, ráda bych ti položila nějaké otázky.“ Norus pokýval hlavou a donesl jídlo tentokrát jen pro mě, takže byl doma a večeřel se svou rodinou.

Počkala jsem, až mi připravil jídlo a pak jsem mu pokynula na místo proti mně, aby se posadil. „Norusi, nemůžu pohodlně jíst, když nade mnou stojíš. Když ti chci něco říct, musím nepohodlně zaklánět hlavu, mohli bychom to vyřešit tak, že posadíš a já si nebudu muset lámat krk.“

Když se tedy můj osobní sluha, kterému nikdy nebudu schopná nic poručit, protože to nemám povaze, když se usadil naproti mně, vyptávala jsem se ho, co dělal doma, co manželka, jestli má děti. Pak jsem se zeptala na ty strážné. Jak je to s nimi, co jsou za bytosti, jak si doplňují energii, jestli potřebují spát. Potom jsem se ještě vyptala na prostory chrámu, protože Rahmed zmínil nějaké podzemní prostory, nebo tak jsem to pochopila. Taky jsem se zeptala, jestli je možnost se tu někde umýt ve větším množství vody, že se snažím to nějak zvládnout s tím umyvadlem, ale přeci jen jsem zvyklá ze Země na něco jiného, a popsala jsem Norusovi koupelnu a pak i veřejné lázně. Přitom jsem jedla večeři, která byla zase jednoduchá, ale moc chutná a výživná.