Andor.cz - Dračí doupě online - beta verze

Oblaka smrti

hrálo se Jindy

od: 15. dubna 2014 16:39 do: 14. prosince 2017 22:51

Dobrodružství vedl(a) Ragana

Paní osudu - 15. dubna 2014 16:39

AnimagiC
aneb Jak se to všechno zvrtlo!

Konečně je to tady! Mnohými lidmi napjatě očekávaný den! Pátek 26. července 2013. Den, kdy v Beethovenhalle v Bonnu začal AnimagiC, největší a nejznámější con v Německu. A vy, ať už pocházíte odkudkoli, jste jedni z jeho účastníků. Cosplayeři, kteří ještě ve vlaku došívali poslední kousky ke cosplayi. Návštěvníci, kteří si vychutnávají bohatý program.

První den se chýlí ke svému závěru. Zajisté jste si ho užili plnými doušky. Potkali známé tváři, seznámili se s někým novým.
Nakonec jste si buď vystáli tu tlačenici (určitě jste si už kolikrát kladli tu otázku, proč ty nejzajímavější věci jsou vždy v těch nejmenších sálech), abyste se dostali na přednášku, jejíž název mnohé upoutal hned, jak nahlédli do programu. "Největší klišé v hentai".
Nebo jste moudře místa zabrali už na předchozí přednášce a teď se rozhodně neplánujete zvednout.

Začátek měl být přesně v 11, to začali pouštět do sálu, z kterého se skutečně dost lidí ani nenamáhalo odejít. Vy jste měli to štěstí a ukořistili svá místa. Nebo možná smůlu.

Každopádně, přesně tam to všechno začalo.

----------

O co půjde?

> Fantasy jeskyně založená na přesunu do jiného (lehce steampunkového) světa.
> Co se týče postav, hledám návštěvníky zmíněného německého conu, věkově tak 15 - 25 let
> Co se týče hráčů, hledám samostatně uvažující a kreativní lidi, co se nebojí zapojit se do vytváření příběhu.
> Kostky jen výjimečně.
> Nebudu diktovat délku příspěvků, pište si, jak v dané situaci půjde. Ale přesto bych ráda viděla příspěvky delší než 5 andorských řádků.
> Frekvence hraní … co nejrychleji (= zkuste to alespoň jednou za týden, případně se aspoň omluvit, jestli tu bude víc jak 9 dní ticho po pěšině, budu zvažovat, jestli má cenu pokračovat).

Konstanze Geisler - 15. dubna 2014 18:58

AnimagiC

Kdybych měla popsat své dosavadní dojmy ze svého historicky prvního Conu, použila bych slovo rozporuplné.
Rodičům nevadilo, že se hodlám zúčastnit. Otec má mnoho obchodních jednání a matka pořádá právě módní přehlídku. Když jsem předložila v celku dobře vypadající organizační plán dle kterého jsem se měla jet s Carolou Kirshner jejím autem až na místo konání, kde jsme následně obě měli přespávat u tety její kamarádky Diany Lustig, která je Carolinina cosplayová partnerka, nakonec souhlasili. Vše vypadalo, jako báječně strávené prázdninové dny. Program jsme si vytiskly ještě před tím, než došlo na samotný odjezd a všechno vypadalo, že bude v pořádku. Tedy do okamžiku, kdy jsem zazvonila u Caroly ona teprve dodělávala konečné úpravy na svém kostýmu...

"Pomůžeš mi sestřihat paruku? Takhle to má vypadat!" povídala mi a ukazovala na obrázek.
"Podržíš mi tohle?" ukazovala na zelené beztvaré cosi co je údajně čepice.
"A proč si teda nevezmeš něco co už máš hotový?" ptala jsem se já. Co má za smysl snažit se za každou cenu dodělat jeden kostým, když má skříň plnou jiných...?
"Nemůžu! Musím jet za Lucy, Diana už má Nanu hotovou a počítá s tím..." Myslím, že jsem jen povytáhla obočí a pokusila se jí pomoci, ačkoliv moje manuální zručnost, zdaleka nedosahovala jejích kvalit.
Inu asi nikdy nepochopím tuhle její vášeň. Dává si s tím tolik práce a údajně jsou takových lidí tisíce, ale mě se stačí dívat. Teda Carola by mě ráda taky přiměla cosplayovat, ale já tak nějak pořád nevím, jestli to za to stojí. To je ostatně i důvod, proč jsem jela letos s nimi. Neuměla jsem si představit jak to probíhá ani co přesně ti lidé na takových Conech dělají.

Ale nemohla jsem si přát lepší průvodkyně než Carolu a Dianu. Nejlepší kamarádky. Tedy obvykle. Jakmile se převlékly do kostýmů připadalo mi, že si snad hodlají jít po krku, jako postavy, které se rozhodly hrát. Ale zábavy jsme si užili hodně už po cestě.

Přijely jsme den před začátkem a přenocovaly u Dianiny tety přesně dle dohody. Povídaly jsme si dlouho do noci a posléze ráno zaspaly. Nemluvě o době strávené v koupelně, času na snídani, hlavně, že obě nestále spěchaly. A já měla pocit, jako bych se proměnila v hadr na holi. Myslela jsem, co si neužiju legrace a co si nevyslechnu zajímavého za přednášky, ale na samotném conu to byl samý shon, spěch a nesmírná spousta lidí. Někteří byli v kostýmech, jiní ne. Někteří chodili ve skupinkách, další ne... A já byla ze všeho tak zmatená, že jsem se od nich nechala zatáhnout kromě těch všech ostatních míst a přednášek i na jakousi přednášku o klišé v Hentai. to ne že bych se nebavila, jen toho na mě bylo už asi trochu hodně. A popravdě to není zrovna můj oblíbený žánr. Podle mě totiž hentai klišé jako celek. Ale jak jsem vypslechla od svých kamarádek, opravdu je to zaujalo. A protože nechci, aby se mi ztratily, bude lepší, pokud půjdu s nimi, říkala jsem si.

A tak se stalo, že jsem se ocitla v sále, který se zdá doslova přeplěnný. Jediné co jsme s holkama mohly, bylo stát u zdi a čekat. Di a Carol si o něčem tiše povídají, ale já už jen doufám, že to skončí brzy. Jsem unavená, bolí mně nohy, hlavu mám plnou zážitků, a i když jsme někdy kolem osmé večeřely, už mám zase hlad. Čím dřív si půjdeme lehnout, tím lépe, protože tohle byl pořád jen první den...
Schovám mobil do kapsy, opřu se o zeď, usměju se na holky, aby věděly, že jsem v pořádku a stejně jako ony čekám až to začne.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 15. dubna 2014 21:21

Anima... Animogik... AnimagiC!

„Tak jo lidi, za chvíli nám to letí. Máme všechno?“ Otočila jsem se na skupinu mých přátel a přitáhla si trochu popruh batohu na rameni.

„Jo jasně.“ Simon si spokojeně seděl na jedné z židliček ve velké prosklené hale letiště a brčkem usrkával Colu z kelímku s typickými dvěma žlutými obloučky. Vedle něj pak seděl ještě Karl s Lenou. Byla docela ironie, že se na tuhle akci z nás všech těšila hlavně Lena, kterou jsem ani pořádně neznala a vlastně mne to nijak netrápilo. Stejně jsem měla takovej pocit, že se rozhodla s Karlem chodit, až když se dozvěděla, že míříme na ten con. Nemít tam domluvený sraz s Yukim a Kiyoshim, kteří tam letěli až z Kjóta, tak tam ani nejedu, ale pořád pro mne teď bylo časově výhodnější zajet ten kousek do Bonnu, než se zase táhnout do Japonska.

„A vzala sis ty věci? No, však víš.“ Mrkl na mně Simon a já ho za odměnu spražila otráveným pohledem.

„Jestli si mi kecal a tohle tam není normální a natož povinný, tak tě zabiju. Já jen, abychom v tom měli jasno.“ Přeslazeně jsem se usmála a kopla ho lehce do nohy.

„Zvedejte se bando. Musíme k odbavení. Nehodlám tu zůstat trčet, jako tenkrát v Macau.“ Kývla jsem směrem k obrovské světelné tabuli, na které už červeně blikal náš let. Vzhůru do Bonnu!

…..........

Probudil mne zvuk mého budíku. Bylo zatraceně brzo ráno, ale prý program začínal už od devíti. Program... Co tam může být za program? Promnula jsem si unaveně čelo a rozlepila rozespale oči. Byla jsem ve vcelku příjemném pokoji, který jsme si pronajali v jednom z hotelů nedaleko centra města. Tedy, pronajali jsme si jich víc. Simon moc dobře věděl, že by se rána nedožil a tak to ani nezkoušel a Karl s Lenou... No, doufala jsem, že se mu za tu cestu, kterou jí zaplatil, aspoň nějak revanšovala. Vydrápala jsem se z postele a zamířila do sprchy. To dovede člověka probrat i když má za sebou pořádnej jet lag. Rychle jsem si profoukla vlasy fénem, obmotala se ručníkem a přiklekla ke svému batohu, ze kterého jsem začala tahat kousky oblečení, které jsem skutečně běžně neměla ve svém šatníku.

„Asi někoho fakt zabiju.“ Zabrblala jsem, když jsem ty nepříliš velké kousky oděvu hodila na postel. Nedalo se ale nic dělat. Čas pohodlných kalhot byl pryč. Začala jsem na sebe natahovat vysoké nadkolenky, košili se svetříkem, sáčko a sukni, o které jsem pochybovala, že se kvůli své délce dá vůbec označit za sukni. Tak jo, teď musím vypadat, jak kdybych utekla z nějakýho pubertálního seriálu o slečinkách ze soukromé střední. Moc dobře jsem znala soukromé školy a s jistotou jsem mohla říct, že tohle se na těch ve Švýcarsku ani náhodou nenosilo! Ode dveří se ozvalo zaklepání.

„Hmmh? Brý ráno.“ Otevřela jsem dveře s naoko otráveným výrazem. Byli tam všichni. Pěkně připravení natěšení a se skvělou náladou.

„Haah. Je to ještě lepší, než jsem čekal!“ Vyprskl Simon, který mne ale před tím sjel dlouhým hodnotícím pohledem. Ani jsem nehla brvou.

„Jo fakt? Na příští akci si to vyměníme.“ Ušklíbla jsem se, vzala si menší příruční tašku a vyšla za nimi na chodbu.

„Kawaiii!“ Zapištěla Lena a já se na ni podívala jako na magora. Takhle po ránu na mne pískat vysokým hláskem, to si snad dělá srandu?!

„Hmmh a nechtěla by sis ty knoflíčky trochu dopnout? Víš, jako slušná školačka.“ Pokračoval Simon, zatímco jsem nasadila docela ostré tempo dlouhou halou směrem k výtahům.

„Škrtí to.“ Zamručela jsem, ukázováčkem jsem si zajela za límeček košile a na truc jej ještě povolila.

„Ale bylo by to tak fakt lepší!... Vezmi si aspoň tohle. Prosím!“ Doprošoval se Simon naléhavě dál. Otočila jsem se a uviděla černou sametovou stužku, kterou držel v ruce. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Do vlasů.“ Vyhrkl a začal mi ji podávat. Nechtělo se mi, ale... Protočila sem oči v sloup a sebrala mu ji z ruky.

„Dlužíš mi.“ Řekla jsem, zatímco jsem si ji uvazovala do vlasů.

„Perfektní!“ Zazubil se Simon a s úklonou mne nechal projít do otevřených dveří výtahu. Začínala jsem mít pocit, že se mu tu plní nějaká jeho tajná fetišistická fantazie, kterou jsem nechápala a vlastně po tom ani netoužila. Lena s Karlem se k nám připojili a Lena začala zase povídat něco o nějakých těch komiksech, které mi nic neříkaly. Vytáhla jsem svůj přehrávač a nanápadně si nasadila sluchátka. Raději jsem si poslechla nějakou dobrou písničku než Lenu.

Už čekající taxík nás odvezl na místo conu a jen co za námi bouchly dveře, zůstala jsem nevěřícně stát. Co to mají na sobě? Nechápala jsem, i když... Pohled mi padl na mé oblečení a já jen bezděky narovnala tu zatraceně krátkou sukni. Jo, měla jsem ráda akční filmy, klidně i podle komiksů, ale těch amerických. Co ale bylo tohle? Ok, asi bych měla odtud poslat rodičům nějaké fotografie, aby se přesvědčili, co své dceři způsobili svou výchovou za vážné psychické problémy.

„Hej, Coro... Deš?“ Zavolal na mne Karl, který si už za rameno pěkně odváděl sem tam pískající Lenu. Ok, teď to byla zásadní otázka. Něco mi říkalo, že tohle je fakt magořina, ale na druhou stranu... Ráda jsem zkoušela nové věci a co tak hrozného by se mi mohlo stát? Už jsem si prošla dost divnejma místama a na večerní Dillí tohle mít přece nemůže.

„Jo jo, už jdu.“ Další marný pokus o stažení lemu sukně aspoň o pár centimetrů níž, ale bylo to beznadějné. Simonův úsměv se ještě roztáhl. Poprvé a naposled! Přimhouřila jsem nazlobeně oči, ale všichni jsme věděli, jak je to doopravdy. Byli jsme už tolik let přátelé, že tohle popichování k tomu prostě patřilo.

Prošli jsme do budovy a dostali speciální náramky, které nás opravňovaly k opětovnému vstupu. Všude byly davy lidí a sem tam jsem zaslechla i nějaká ta japonská slovíčka, i když povětšinou to bylo kníkání podobné tomu od Leny. Asi se svolávají. Představila jsem si dramatický komentář z nějakého přírodovědného kanálu a k tomu pár záběrů z této akce.

„Tak, kam teď?“ Otočila jsem se a ruce mi proklouzly po stehnech, jak jsem si je omylem chtěla jako vždy vsunout do kapes. Dělala jsem jakoby nic a nechala se vést především Karlem, kterého pro změnu vedla Lena.

„Přednáška na téma Slice of life? To bude o nějakých krvavých hororech doufám.“ Podívala jsem se na své přátele s trochou naděje v očích, ale jejich pohledy mne spíše znepokojily.

….....

„Bože... Tam vážně řeší takový kraviny?“ Neodpustila jsem si zdrcený komentář, když jsem se dostala opět ze sálu a do nosu mne udeřil konečně závan čerstvého vzduchu. Nějak jsem měla neobytný pocit, že klimatizace v celém areálu se rozhodly právě tento den vyhlásit jako den volna a odletět hromadně na Island.

„Vždyť to bylo super... Je to skutečně jako ze života.“ Podívala se na mne trochu káravě Lena.

„Kéž bych někdy něco takovýto taky zažila.“ Slaďounce se na mně usmála a trochu vypískla, asi aby mi dala další důvod k útěku.

„To bych se radši oběsila.“ Odfrkla jsem si a raději si zašla koupit půllitr piva, protože mi po tom všem vyschlo v krku

„Kyioshi?“ Poklepala jsem na rameno kluka stojícího přede mnou.

„No to si snad děláš srandu?! Ahoooj!“ Přešla jsem automaticky do angličtiny a začala se nadšeně vítat se svým starým kamarádem.

„Kde je Yuki. Jaká byla cesta? Co si vlastně poslední měsíc dělal a co Kjóto? Stále je tam vedro?“ Začala jsem ho zasypávat otázkami v kadenci, jakou jsem zvládala jen já. Nakonec jsme se posadili k jednomu ze stolků. Netrvalo dlouho a přidal se k nám i Yuki. Byl tu prý jako zástupce jedné z firem, která sem distribuovala mangu. Když začal vyjmenovávat všechny tituly, které to jsou jen jsem toužebně pohlédla po svém mp3 přehrávači, ale za to Lena... Něco v jejích očích mi říkalo, že Karlův čas šťastné lásky se blíží ke konci. Chudák Karl. Usrkla jsem trochu piva a pak ho raději rovnou celý dopila. Nemohla jsem ho přece nechat zvětrat.

Nakonec jsem u stolku zůstala jen já, Simon a Kyioshi, abychom vedli nudné debaty o životě. Reálném životě. Lena mezitím odtáhla chudáka Yukiho bůh ví kam, div jim Karl stačil.

„Ženský.“ Proneskl pohoršeně Simon.

„Jo, ženský.“ Zopakovala jsem stejnným tónem jeho slova. Nemyslela jsem to jako parodii. To v žádném případě. Naprosto jsem s jeho názorem souhlasila.

Den utíkal a já během něj zahlédla možná víc divných věcí, než jsem chtěla. Stejně tak jsem se raději začala vyhýbat chůzi do schodů, protože jsem vždy viděla na tvářích pode mnou až podivně spokojené úsměvy. Nakonec se přiblížil večer a po večeři v nedaleké restauraci, kde jsme se zase sešli všichni. No opravdu. Ani Karl nebyl nikde zapomenut. Tam jsme se dobře najedli, trochu popili a pokecali konečně bez toho, aniž by nás někdo mlátil do hlavy přerostlými plastovými kladivy, srpy a dalšími přežitky z dob asi ne tak tvrdého komunismu.

„Hele, zajdeme ještě na tu přednášku ne? Bude vážně super.“ Dopil Simon zrovna panáka vodky, zazubil se na nás a spiklenecky mrkl.

„Jakou přednášku? Proč se tak tváříš?... Přestaň už prosím tě mrkat. Děláš, jako kdyby tam měli promítat plány Pentagonu?“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a sama dopila osah své skleničky, ve které ale byl můj oblíbený gin.

„Noo, to to zrovna nebude, ale bude to stát za to. Spíš.. No, spíš to bude taková...Ehm, biologická naučná přednáška.“ Pokusil se zatvářit vážně.

„Biologická? To jako fakt?“ Dle mého nechápavého pohledu a cukajících koutků u ostatních mi začínalo docházet, že jsem jediná, kdo vůbec netuší, která bije.

Poojď. Bude to fakt super! Začali jeden přes druhého žadonit.

„Faajn. Jdeme na biologickou přednášku.“ Zvedla jsem rezignovaně ruce.

„Doufám, že tam budou povídat něco o pavoucích. Pavouci jsou super.“ Řekla jsem zamyšleně a zbytek osazenstva vyprskl v hurónský smích.

„Co je?!“ Bouchla jsem do stolu, ale nakonec jsem se taky začala smát. Smích je prostě nakažlivý.

….....

Na přednášku jsme dorazili s předstihem. Vypadalo to, že biologická témata jsou zde docela populární, ale mne nepřišlo, že jsem byla obklopená zrovna budoucími nadějnými genetiky a lékaři. Spíš mne poněkud znervózňoval zjev některých existencí a podivné pochichtávání kolem mne. A pak, že je věda vážná věc. Složila jsem ruce na prsou a opřená hluboce do sedačky jsem čekala, až to vše začne.

Vzhled

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 15. dubna 2014 22:18

Jako dvojčata~

Posledních pár dní bylo jako obvykle hektických. Snažila jsem se dopilovat zbytek kostýmu a domluvit nějaký rozumný příjezd s Raspuškou. A pak se psychicky připravila na jeho příjezd… spíš jsem trávila moc času u počítače a snažila se uklidnit.
A tak dva dny před conem dorazil můj doprovod. A okamžitě jsem byla degradována z hostitele na šerpu. Sprostého šerpu. Jak mohl ten chlap tahat čtyři zavazadla? Hádám, že měl někde v tašce kartáček na zuby a tím jeho normální majetek končil. Zbytek bude cosplay.
A jak vypadal. Vlastně bych ho prakticky minula, nebýt těch kufrů. Strašný. Děsný. Fuj. To by mě zajímalo, jestli mu to ta jeho schválila nebo jestli to dělal nějak na tajňačku a na rande si přilepil na obličej falešnou bradu.
Za trest mi byly přiděleny kufry a šlo se sehnat dostatečně velké taxi. Díky bohu, že taková existují.

Už cestou jsem si mohla všimnout, jak strašně zadrhává v němčině, za což si vysloužil pár pichlavých poznámek a zakončení dohodou, že budeme mluvit i anglicky, dokud se nerozmluví. Což asi nebude v době, kdy bude na conu, takže jsem jen pokrčila rameny a zbytek cesty se s ním bavila převážně anglicky.
Když jsme dorazili, jen jsem se ujistila, že si můj starý známí pamatuje, kde co je a pak sledovala, jak předvádí pečlivou matku a novorozence v podobě jej a jeho milovného cosplaye. Už předtím se zmínil, že to bude z toho MMO, co pořád tak vášnivě hraje… ale jako obvykle si ten perfekcionista se vším vyhrál a vypadalo to až moc dobře.
A nakonec jsem neodolala a musela převést svoji práci. Plus ukázala pár předběžných náčrtů, ze kterých jsem pak vycházela.
Ve finále jsme skončili u mého asi stého sledování Captain America: Winter soldier. A pak se nešlo dělat nic jiného než hrát na počítači… po přemlouvání o zásuvku samozřejmě.
Spát jsme šli pozdě… ale rozhodně jsem usla rychleji než Yevgeny, protože já hrála Slandermena už po několikáté. On nikoliv.

Další den proběhl klidně. Vstali jsme oba kolem oběda. Byla jsem první a tak jsem se zívnutím šla do koupelny a pořádně se osprchovala a obarvila si vlasy. Už předtím jsem si je nechala ostříhat, aby délka seděla a teď stačilo přebarvit tu červenou tmavě hnědou.
Když můj společník vstal, už jsem byla obarvená a klohnila něco k obědu. Po chvíli se objevil konečně i náš pan Sladké sny a samozřejmě si nemohl odpustit blbou poznámku. Říká hipster, povytáhla jsem obočí a po chvíli naložila oběd na talíře a odnést je na stůl. Jedla jsem mlčky a pořád něco čmárala do bloku vedle talíře, takže jsem dokázala pět minut sedět s vidličkou v puse a pohupovat jí ze strany na stranu.

Po jídle mi byl skicák odcizen… násilím, jak jinak. Po chvíli jsem vzdala pokus o to ho ukrást zpět a tak jsem s rudým obličejem sledovala, jak se jím probírá. Nesnášela jsem, když mi bral věci bez dovolení. Just když šlo o kreslení, protože to uměl stokrát líp. Takže když mi ho vrátil, tak jsem ho urychleně někam zahrabala a chvíli přebírala myšlenku toho, že si ho vážně obleču… a ve finále navrhla, že to udělám jedině, když on taky.

A bylo. Kývla jsem na jeho podmínky, pomohla mu a pak se sama oblékla. Kupodivu mi to zabralo méně času než minule… Asi jsem se do toho začínala dostávat. Hlavně do toho oblékání popruhů a robotické paže.
Pak jsme nemohli čas trávit jinak než tím, že jsme pořizovali fotky jak splašení a natočili video a chvíli jen tak blbi jako malé děti.
Když jsme se vyřádili, tak jsme to ze sebe všechno zase opatrně stáhli a šli dořešit nějaké věci a bavit se vůbec o výrobě, střihu a podobných věcech. Ještě jsem pak šla něco upravit, protože mi to nějak nesedělo v tom přesně promazaném stroji, který představoval můj cosplay a pak jsme si společně pustili film a pak šli opět hrát. Stejný mustr jako včera. A pak šli konečně spát. Byl večer před conem a já pomalu ani nemohla usnout nervozitou.

Další den jsem vstala dřív než obvykle. Musela jsem se připravit, ujistit se, že je vše v pořádku a všechny potřebné věci nastrkat do kapes, které měl můj kostým všude možně. A málem jsem zapomněla objednat taxi! Kvapně jsme se nasnídali a pak si šli ještě každý po svých. Můj telefon byl v obležení známých a smsky lítali jako dobrý tenis.
Nakonec jsme přeci jen vyrazili. Neustále jsem se zastavovala u každé věci, která házela odraz a ujišťovala se, že jsem v naprostém pořádku. Před taxim nastal problém, protože pan Dokonalý si musel sundat část zbroje a i tak po nás taxikář podezřívavě pokukoval, až jsem se bála, že nás propálí zpětným zrcátkem.
A pak jsme byli konečně na místě. Vystáli jsme slušně frontu a pak už jen courali od jednomu k druhému, občas šli vraždit pohledem stánkaře nebo se nechali vyfotit… nebo fotili. A den uběhl jako voda.
Raspuška byl už utahanej, ale samozřejmě na něčem takovém nemohl chybět. Stejně tak já, která měla občas vedle sebe volné místo, protože si nikdo nechtěl přisednout, stejně tak si přede mě nesedal nikdo moc vysoký, protože jsem moc ráda používala maketu pistole, která se mi pohupovala u pasu.
A tak jsme už přednášku předem seděli na svých místech a čekali, kdy začne zajímavá přednáška, od které jsme si neslibovala nic jiné než blbé vtipy a spoustu klišé.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 15. dubna 2014 22:26

A je to tu - AnimagiC

Přijel jsem za Annou dva dny před začátkem conu. Cesta vlakem z Moskvy byla vyčerpávající, skoro celé dva dny ve vlaku byly bez připojení k internetu něčím naprosto zničujícím. Alespoň jsem se mohl věnovat jiným aktivitám, jako práci, skicování nového promo wallpaperu do hry, na které jsem pracoval a který měl být hotový jen den po příjezdu z conu. Jestli jsem něco zvládal bravurně, bylo to dokončování věcí na poslední chvíli.
Na nádraží mě vyzvedla Anna, kterou jsem hned po přivítání a zasmání se několika poznámkám vůči mému novému vzhledu vrazil tašku a jeden kufr na kolečkách, přičemž já si vzal ten druhý a nechal si batoh. Oplatil jsem její poznámky o mé perfektní bradce svým názorem týkající se jejího nového střihu a barvy vlasů, která z té nádherně přírodní kaštanově hnědé přešla na téměř uměle tmavě červenou. Byl jsem pro každou hloupost, ale tohle mě zamrzelo. Ještě že je pak zase schovala pod čepicí, odkud trčely jako ohnivé plamínky.
Z mojí neohrabané němčiny (kterou jsem nepoužíval skoro dva roky kromě občasného čtení, nebo překladů v práci), jsme s Annou pomalu přešli na angličtinu, která naši konverzaci, ve které už jen skřípal můj tvrdý ruský přízvuk, zachraňovala.

Po příjezdu do jejího bytu jsem se ani neotravoval s vybalováním osobních věcí, jako spíš cosplayem samotným, který jsem musel zkontrolovat, jestli je v pořádku. Hned na něj přišla řeč a Anna neodolala, aby mi předvedla i svůj, což nakonec vedlo k tomu, že jsme se večer koukali na film, ze kterého její cosplay čerpal, tedy druhý díl Captain America, který jsem kupodivu zatím viděl jen jednou. Na rozdíl od Anny, která ho měla nakoukaný vteřinu od vteřiny. Zvláště scény s Buckym.
A jelikož jsem měl konečně po dvou dnech zase přístup k internetu, nadopovaný kofeinem jsem šel spát někdy v půl čtvrté ráno, protože jsem musel ve hře dohnat resty, splnit dailies a Anna mě donutila zahrát si Slendermana po kterém jsem měl problém usnout hodinu.

Další den jsme oba vstali tak nějak kolem oběda. Anna byla už nějakou tu dobu vzhůru. Vlastně sakra dlouhou dobu musela být vzhůru, protože když jsem vstal a šel se podívat do kuchyně, kde vařila snídani, nemohl jsem ji zezadu skoro poznat, nebýt té její postavy a typického postoje. Počkal jsem, až si mě všimne a otočí se, pak jsem se zhrozil, co si to provedla s vlasy. I když tohle se dalo čekat. Možná. Měl jsem to tušit, že si je přebarví. Jedno překvapení za druhým. “Je to čím dál tím lepší,“ podotknul jsem sarkasticky, ale pak musel uznat, že cosplay díky tomu bude vypadat mnohem lépe, než kdyby měla paruku. Její poznámku o mém vzhledu jsem přešel pokýváním a pak s tím svým příšerným přízvukem začal zpívat Royals a utichnul hned, jak mě Anna dloubla loktem do břicha.

Při snídani jsem sledoval, jak si čmáře do skicáku, přičemž když jsem do sebe všechno naházel, vyžádal jsem si ho od ní, ať už chtěla nebo ne, abych si ho prohlédnul a vychválil. Když jsem našel některé skici Buckyho kostýmu, ještě jsem vyzvídal, jestli si ho hodlá vzít na sebe, abych ho viděl kompletní ještě před conem.
“Ale nezávodíme,… a budu potřebovat pomoct,“ vyložil jsem Anně svoje podmínky pro vzájemné předvádění cosplayů a dohodli jsme se. Nečekal jsem, že mi to bude trvat něco málo přes hodinu, než jsem se do všeho nasoukal a všechno na sebe navěsil. Ale díky tomu jsem zjistil, kde jsou třeba provést ještě malé úpravy a co do příště co se převozu týče, vylepšit.

Anna ve svém kostýmu vypadala po včerejším zážitku z filmu lehce děsivě. Neodpustil jsem si podotknout, že potkat jí večer v podchodu, asi po ní hodím peněženku a zdrhám. Čemu jsme neodolali, bylo pořízení pár tradičních i netradičních fotek a pořízení krátkého videa, což nás zabavilo na dalších několik hodin. Zbytek dne jsme po vysvléknutí z kostým strávili ve stejném rytmu jako včera, jen šli spát značně dříve, abychom to všechno na conu zvládli bez nutné pomoci energetických nápojů.

Na rozdíl od Anny jsem spal jako zabitý a po zazvonění budíku se šel rychle chystat. Neměl jsem u sebe nic jiného, než svou uniformu. Všechny osobní věci jsem schoval do brašny u boku, která byla jeho součástí. Jestli jsem něco miloval na cosplayích z Allodů, byla to praktičnost právě v tomto ohledu, protože designeři kostýmů vždy postavám přidávali k opaskům nejrůznější kožená pouzdra a kapsy.

Do kostýmu jsem se navlékl už první den, protože jsme měli domluvené focení a navíc jsem ho chtěl konečně otestovat v terénu. Celkově jsem v něm strávil už nespočet hodin při jeho výrobě. Teď jsem ho měl mít ale poprvé na conu. A potřeboval jsem vědět, co snese, když už jsem si dal tolik práce se všemi serepetičkami, aby pořádně držely, netáhly a neodpadávaly, ani se neodlepovaly a neodíraly a ledky svítily bez poblikávání…
Při nástupu do taxíka jsem si sednul dopředu a sundal si shouldery, jinak bych se do něj sotva vešel. Vysloužili jsme si hezky zmatené pohledy od pana řidiče, který když se zeptal, o co jde a já začal vysvětlovat svou stále ještě zmatenou ruso-němčinou, vypadalo to, že nás nikam nepoveze. Vysvětlování se chytla raději Anna a situaci zachránila. Mohli jsme vyrazit. Taxikář měl zážitek na celý den.

Můj kostým hadaganského inženýra si mohl v lecčems zadat s klasickými přeplácanými fantasy armorami, ale stále se ještě držel na hranici pohodlnosti. Přeci jen jsem měl už nějaké zkušenosti a mohl si dopřát pár nenápadných triků, jak neubrat vlastní pohyblivosti. Všechny doplňky byly vyrobené z odlehčeného materiál, takže netížily zas tak, abych se pod nimi po celém dni nošení lámal v zádech. Jen v kabátu bylo v nevětraných sálech pěkné horko, proto jsem se jim vyhýbal a většinu času strávil venku.

Oficiální i neoficiální focení proběhlo zábavně, byl jsem za svoji tvrdou práci kolikrát vychválen a po celém dni se cítil nadmíru spokojený a unavený. Ale přeci jenom to chtělo ještě něčím zakončit, než vyrazíme zpátky domů. Přednáška týkající se hentai klišé byla slibná a já doufal, že pobaví podle mého očekávání. S Bucky, tedy Annou jsme si sedli na dost výhodná místa, já se rozvalil skoro přes dvě židle, stáhnul z hlavy čepici a čekali jsme, až ta show k popukání začne. Než se tak stalo, ještě jsem zabíjel čas kontrolováním částí svého kostýmu. Nakonec jsem si sundal i ty velké rukavice. Jaká úleva to byla. Ještě že jsem nechal to dělo doma, nedokážu si představit, že bych se s tím tahal přes plku Evropy a ještě tady...

Zobrazit SPOILER

Ernest Zwingli - 16. dubna 2014 01:45

Největší klišé v hentai

udělej přednášku, udělej přednášku... slyšel jsem to tak dlouho a pořád dokola, až jsem nakonec podlehl skutečně ji udělal. Kdo by taky dokázal dlouho vzdorovat jejímu pohledu. A ještě mi vybrala téma. No to potěš koště. Ale slíbil jsem ho a tak jsem strávil bezpočet večerů civěním do počítače na prázdnou obrazovku, abych ji nakonec zmastil v předvečer uzávěrky. Čekal jsem pár dní na schválení a nakonec si oddechl,že byla přijata. Měl jsem vcelku obavy, přeci jen to byl jen hrubý náčrt...

Na čas jsem to pustil z hlavy a věnoval se jiným věcem. Třeba Riky, která mě jednou přemluvila udělat si noční maraton a skoukli jsme 26. dílné anime za jeden večer. Spát jsem šel až ráno v 8. Lépe řečeno jsem vytuhnul okamžitě po skončení, zatímco ona barvitě štěbetala a rozplývala se nad tím. Nakonec do mě nadšeně drbla, že to prostě musíme cosplayovat a já násilně vytržen ze spánku jsem na to kývnul, aniž bych vůbec tušil, co jsem odsouhlasil.

To jsem se dozvěděl až večer a dost vyjukaně na ni zíral. Ale slib byl slib. Nadšeně do toho vtáhla i svého bratra Willyho. Ten se bránil podstatně déle a urputněji, než já ale nakonec také kapituloval. Ale za podmínek, že cosplay udělá ona, já vyrobím dominátor a že v otm bude jen jeden jediný den. Riky nadšeně souhlasila. A tak jsme se pustili do příprav. Těsně před conem jsem si vzpomněl i na přednášku a podpořen silnými dávkami kofeinu, bezesnými nocemi, kdy jsem čas trávil sjížděním kdejakého svinstva, co net nabízí, místo abych se věnoval svojí přítelkyni. Ale co bych pro ni neudělal...

---

Konečně nadešel den D. Vyrazili jsme časně ráno mým autem, abychom do města dorazili s předstihem. Z Dráž´dan to nebylo zase tak daleko. Měli jsme domluveno ubytování a naše dnešní cosplaye nebyly náročné na oblečení. Chvíli jsme kravili na pokoji. Riky hned začala pořizovat fotky jako zběsilá, Willy se trávil otráveně, což k jeho postavě celkem sedlo, takže byly autentické a já se skvěle bavil.

Ve velkém předstihu jsme vyrazili. Všichni tři - Willy jako Ginoza, Riky jako Akane a já za Kougamiho. Ano, my tři a můj kocour Paul. Můj tlustý, líný rezavý kocour Paul, kterého jsem prostě nemusel vzít s sebou, protože by se o něj neměl kdo starat.

Došli jsme na MHD a díky mojí skvělé předem nastudované trase se vklidu dopravili na místo. Pau celouo dobu prochrápal v mém náručí. Docela se pronesl. Byl opravdu těžký. Lidé se na nás docela ohlíželi, zvláště, když jsem Paula hodil na rameno, kde otráveně seděl a tupě zíral s okna na ubíhající zástavbu a s Riky jsme začali blbnout s dominátory. Ten můj byl opravdu mistrovsky vyrobený. Dokonce to i svítilo. Stejně jako Willyho. Přeci jen jsem si dal záležet. Riky trval na tom, že si svůj vyroví sama, ale stejně mě nakonec okopírovala a chodila si pro rady. Ale pomoc odmítla. Willy seděl naproti nám a jen útrpně mačkal tlačítko na foťáku. Občas byl přinucen se taky fotit.

Po vystání dlouhé fronty jsem konečně dostal průkazku přednášejícího, kterou jsem okamžitě někam založil. S Paulem nebyl problém vzhledem k tomu, že celou dobu zase spal. Orgové ho jednoduše brali jako plyšový doplněk.

Celý den jsme si patřičně užili. Paul v mém náručí taky. Vzhůru byl jen, když se sešlo dost lidí, kteří si ho prostě chtěli podrbat nebo aspoň pohladit. (vyčítejte jim to, když váš kocour je dokonalou kopií Garfielda, včetně svojí lennosti a vy vážně jen čekáte, kdy promluví a pošle vás někam).

K večeru jsem se musel zdejchnout, abych ještě zanesl svoji prezentaci orgům a ti ji mohli hodit do kompu. Začínal jsem se těšit. Nebyla to první přednáška a už vůbec ne na tohle téma. Dělal jsem je rád a hlavně diváci tohle milovali. A´t už tam vykládáte cokoliv. O obsah přenášky valstně ani tolik nešlo, šlo o vtip. O to udělat z toho šou. A já jsem doufal, že nezklamu.

Večer se přiblížil a my se rozdělili. Riky s Paulem v náručí a otrávený Willy, kterého to vůbec nezajímalo, ale přece nemohl trhat partu, jak mu Riky pořád připomínala, tak šel. Z donucení. Přece nebudeš svému nejlepšímu kamarádovi a mému příteli hákovat přednášku! to byla poslední slova, po kterých vzdal nadějnou hodinku a půl volna spolu s Paulem v nějakém klidném odlehlém místě.

Nicméně, zatímco oni se dostali do sálu hned v první vlně, já se nějak zapomněl venku a nemohl dovnitř. Což vzhledem k tomu, že jsem ji měl vést byl vcelku problém.
"V sále je už plno nikoho nepouštíme."
"Ale já jsem přenášející, mě tam musíte pustit."
"Nevypadáš na to, že by ti bylo 18. A průkazku máš?" Začal jsem šátrat po kapsách. Po pár minutách jsem našle aspoň občanku.
"Víte moji průkazku má moje děvče uvnitř." usmál jsem se široce na něj, když jsem zjistil, že ji u sebe prostě nemám a že jsem jí ji zřejmě hodil do kabelky i s programem.

Naštěstí se všechno brzo vyřešilo. Ze sálu totiž přitáhl jeden z orgů, že nemohou najít přednášejícího. Po krátké kontrole jména mě nakonec pustili dovnitř. Začínalo se jak jinak se zpožděním o délce akademické čtvrthodinky. Rychle na mě nastrojili port. A už jsem vbíhal na pódium, kde svítilo plátno, kam promítal projektor název přednášky a moje jméno.

"Ahoj, zdravím všechny, kteří jste zavítali na moji přednášku a měli to štěstí, že jste se sem procpali. Mě sem normálně nechtěli pustit, že prej je tu už plno a že mi není 18." Zasmál jsem se.
"To mi trochu připomíná ten vtip. Jak běží chlap za autobusem a nějak nestíhá. Tu z okýnka vystrčí hlavu jiný chlápek a povídá mu:
- to už nestihneš
Na to ten, co běží, jazyk až na vestě řekne:
- ale já musím, já jsem řidič." další krátká pauza, aby se publikum mohlo zasmát.

"Myslím, že se do toho pustíme rovnou po hlavě, abychom nějak vykompenzovlai to zpoždění. Otevřete prosím okna, ať mi tu nepadnete. Už takhle se tu nedá dýchat a co teprve, až přejdeme na samotné ukázky."

Rozhlídnu se po sále, který je ještě osvětlen. V přední řadě vidím jednoho "armora", jak si sundavá rukavice.
"Prosím všechny pány, aby nechali svoje ruce po celou dobu přednášky na pokoji. Tady už si někdo sundavá rukavice, aby byl včas připraven." Máchnul jsem s úsměvem do první řady. Nikam konkrétně samozřejmě.
"já vám sice samozřejmě zhasnu, ale žádné prasárničky... tohle je slušná přednáška." Měl jsem rád, když se lidé zasmáli. A ještě víc i když šlo o ně samotné.

Jako by na moje slova v režii zhasli.
"Takže já mylsím, že konečně můžeme začít. Ještě jednou vás vítám. Já jsem Ernie a dnes vás trochu zasvětím do největších klišé v hentai. Víte všichni co je to hentai? Je tu někdo takový, kdo neví?" Malá pauza, kdy jsem se rozhlédnul.
"No vzhledem k tomu, že dál než do 5. řady nedohlédnu, protože dál je už tma, tak se zdá, že tu nikdo takový není. Kdyžtak křičte. Jo mimochodem... je mě dobře slyšet? I tam dozádu? To na mě jedna hezká blonýnka připevňovala dost na rychlo..." zakřenil jsem se.
"víte, co myslím, no... nechme to být, tady v první řadě mi sedí přítelkyně, tak nemůžu moc mluvit. Ale ta pánská část jistě chápe." Zasmál jsem se. Věděl jsem, že Riky je na tyhle fórky zvyklá a že jí nevadí.

"Je mě slyšet? Jo... dobře... Takže hned na úvod začneme trochu netradičně. Ukážeme si taková klišé v praxi. Mohl bych poprosit zase o rozsvícení? Děkuji!" režie mi ihned vyhověla.
"já jsem tu totiž, než se zhaslo viděl jednu slečnu... ano... vy..." ukážu na slečnu ve školní uniformě (Coru)
"Mohl bych vás poprosit, šla byste za mnou na pódium? Nemusíte se bát. Já nekoušu." Milý úsměv.

Slečna nevypadala ani trochu nadšeně, ale nakonec za povzbuzení svých kamarádů a publika neochotně došla.
"Mohu se jen zeptat na jméno? A nebude vadit tykání?" Chrlil jsem. Dostalo se mi stručných odpovědí.
"Cora. Hezké jméno. prosím přivítejte tu Coru, která dokonale zastupuje jedno z největších klišé - školní uniformy." Počkal jsem si na potlesk, než jsem pokračoval.

"Tak a teď bych potřeboval... ještě... hm... a´t se dívám, jak se dívám... nenacházím... Není v sále nějaké tentacle monster?" v tuto chvíli znalci hentai propukli ve smích. Na pódium místo očekávání vyskočil Paul, který probuzen tím hlukem nemohl spát. VYskočil na okraj trochu se prošel, protáhnul, přičemž ukázal drápy a zuby a zase si sedl.
"Ne, Paule... tebe jsem vážně nevolal..." Po sériích jé a jů se ozvala další vlna smíchu.

"Jinak, abyste se neděsili. Ten kocour patří ke mě. Jmenuje se Paul. Prosím nekrmit, kdyby se k vám náhodou přimotal. Klidně ho odkopněte... On si najde novou oběť..." Paul se začínal dle ohlasu stávat celebritou a hvězdou večera. Ti v prvních řadách z něj byly u vytržení.

"Hlavně mu neskočte na ten jeho pohled. Už takhle je trlustej jako prase." ZAse zírám do sálu.
"Vážně tu není žádné tentacle monster?" Dlouho se nic neozve.
"No dobře, Paule, tak ta role dneska zbyal přece jen na tebe. Sedni si hezky vedle..." ukážu na Coru a místo vedle ní. Kocour si za úžasu opravdu sedne vedle ní.

"Tak... teď si ukážeme, jak takové pravé hentai klišé vypadá. Máme tu mladou školačku Coru a máme tu tentacle monster... " ukážu na Paula, který se zrovna začne olizovat na vhodných partiích.
"Pracovně mu říkejme Paul... takže máme vše, co potřebujeme. Protože na místě a čase vůbec nezáleží. A ještě..." začnu hrabat po kapsách, odkud vytáhnu malou krabičku.
"Podržíš mi ji prosím?" podím jí Coře. Chvíli hledám, i když jen na oko.
"Můžeš ji prosím otevří? Neboj se, nic na tebe nevyskočí." Paul se už začal velmi mlsně olizovat a to ji ještě ani neotevřela.
"takže teď, když je kouzelná krabička otevřené můžeme přejít k názorné ukázce dvou největších klišé, co kdy existovaly. Paule... tady teta má pro tebe dobrůtku..." pronesu zákeřně a poodstoupím kousek stranou. Kocour se zvedne a začne se jí otírat o nohy.

"A... málem bych zapomněl... komu tu nebylo ještě 18, ať zvedne ruku." zvedne se moře ruk.
"Uhm... a komu 15?" jen velmi málo ruk klesne.
"uh... mylsím, že názornou ukázku raději-"
Víc už jaksi do sálu nezaznělo.

Paní osudu - 16. dubna 2014 10:43

Neplánovaný výlet

Ať už sedíte v publiku nebo se vyskytujete na podiu, zřejmé je to, že přednáška začíná nabírat grády. Jenže jak přednáška začala, tak skončí, jako když utne. Všeobecné veselí v sálu je znenadála narušeno. Ozve se zaburácení, snad hromu, souběžně s tím se zableskne. Pět bílých paprsků odnikud střelí do pěti lidí v sále a ti následně zmizí. Prostě jsou fuč. Nikde po nic ani stopy. Jasně, že zmizeli tři lidi z publika, zde je nějaká malá šance, že by to možná část lidí nezaregistrovala. Ale že je náhle pryč přednášející, Cora i kocour, který se jí v příhodný moment otíral o nohy, to si všimnou všichni.

Sál oněmí. Je absolutní ticho. Nikdo nemůe uvěřit, co se stalo. Především to není s to pochopit. To má být nějaký fór? Těžko se hledá jakékoli logické vysvětlení. Ale dění v sále nás už zajímat nemusí. Jisté je jen to, že tato událost zaujme široké spektrum lidí. Lovci záhad budou mít zase o čem přemýšlet, na netu vznikne nespočet teorií. Kromě německého zpravodajství o tom svět informují i další média. Novinky.cz budou ještě dlouho informovat české čtenáře, že ztracení němečtí fanoušci anime se (pořád ještě) nenašli, a televize Nova to zařadí do hlavních zpráv jako událost dne.

Co se týče vás pěti a jednoho kocoura, objevíte se v podzemní místnosti v na první pohled složitém magickém obrazci. Prostor osvětlují petrolejové lampy. Před vámi je dlouhý stůl, kde se nachází doslova královská hostina. U něj stojí honosně oblečený mladík (Arthur), věkově odhadem něco málo přes 20, po obou stranách obrazce pak další dva mladí muži. Po pravé od vás Konrad, po levé Matteus.
Otázka“Co to má znamenat?!!“ a v případě trojice mladíků, “Co se podělalo?!“ je nejspíše docela na místě.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 16. dubna 2014 11:13

Volání o pomoc

Pracovali jsem fakt tvrdě. Všechno jsem ještě jednou kontroloval v knihách. S Konradem jsme zasvětili dýky potřebné k obřadu, Arthur nám dodal Křišťál, který jsme plnili měsíční energií, i svou, aby byl připraven na den úplňku a hodinu, kterou jsem vypočítal podle hvězd. A ve volných chvílích se věnoval přípravě živlů. Na vodu a zem nám stačily misky, pro oheň svíčka, ale vzduch byl jistým prolémem. V knihách se zmiňovalo kadidlo, ale já usoudil, že by možná spíš než zasmradit místnost konání nedýchatelnou věcí, bylo lepší vzduch rozproudit. Představoval jsem si něco na principu větrného mlýna… Vyrobit takový mechanismus nebyl až tak velký problém, i když to byla hodinářská práce, kterou samo s sebou Kony nikdy neocení. Na druhou stranu mě to docela bavilo a dal jsem si opravdu záležet. Jediný problém byl zdroj pohonu. Pára je hezká věc, ale v tomhle malém měřítku poměrně těžko použitelná. Nakonec mi ale nic jiného nezbylo. Byl to takový malý topný kotlík, do kterého jsem kromě uhlíků nechal v malých dávkách zkapávat petrolej jako katalizátor hoření, aby se přeci jen větráček točil o něco rychleji. Vypařenou vodu jsem v napojených křivulích nad tím nechal opět kondenzovat a vracel ji zase zpět. Takže to ve výsledku nebylo tak úplně malé…

Na což se Konrad taky netvářil úplně nadšeně. Musel jsem mu ukázat, že to fakt funguje, aby to byl ochoten připustit k obřadu. Ačkoliv myslím, že víc než že by se mu líbil můj vynález, ho odradila představa kadidla v uzavřené sklepní místnosti.

Sklepení se zdálo jako skvělé místo pro naši věc. Nehrozilo takové nebezpečí, že by nás u toho někdo přistihl. Pravda na uvítání hrdinných zachránců našeho Velkocísařství nebylo úplně nejvhodnější, ale to nebylo nic, co by Arthur nebyl ochoten akceptovat, pokud tam pro ně připravíme pohoštění a bude přítomen, aby je řádně uvítal. Což je byl další důvod kadidlo zamítnout.

Sluhové se postarali o pohoštění dle Arthurových pokynů, a já chtěl kreslit obrazec a runy, ale Konrad když mě viděl, mi křídu zase vzal s tím, že když vidí jak se mi třesou ruce, tak bude lepší, pokud to nakreslí sám, jinak nás to prej spolkne. Vůbec nechápu co tím chtěl říct. Pravda ovšem je, že jsem byl napnutý k prasknutí a hrozně jsem se těšil, takže se to asi holt někde projevit muselo. Ale normálně se mi ruce samozřejmě vůbec netřesou. Navíc to stejně dělal podle mých náčrtků.

Čas zahájení se blížil. Hlídal jsem ho na svých mechanických hodinách, které jsem projistotu natáhl opravdu pořádně, aby nezklamaly v kýžený okamžik a nechal je postavit do rohu sklepní místnosti, kterou osvětlovalo několik petrolejových lamp, abychom na to taky viděli. Čas další věc, co se Koradovi nezdála. „12:12? Vážně? Seš si tím stoprocentně jistej?!“ ptal se mě. Ale i když jsem desetkrát řekl že ano, pořád na to tak skepticky koukal. Nakonec to akceptoval asi jen kvůli tomu, že už nebyl čas to přepočítávat.

A tak se stalo, že jsme v noci z 26. na 27.července stáli všichni tři ve sklepení našeho letního sídla, připraveni provést tu (celých deset dní) očekávanou věc.

Konrad vše dokončil. Stejně jako jsem i já s předstihem přiložil pod svůj vetráček. A pak už jsme jen svorně čekali, až budeme moct začít. Z toho z nás tří to asi nejvíc těžce nesl Arthur. Já byl nadšený jako asi ještě nikdy a Konrad se tvářil jako nájemný zabiják – tedy skoro jako vždycky, když se snaží tvářit vážně.

Já a Kony jsme vstoupili do kruhu s obrazcem, umístili živly do čtyř světových stran, uložili křišťál doprostřed, postavili se nad něj proti sobě a podívali se jeden druhému do očí. Každý jsme měli jednu dýku. Já s bílou rukojetí ze slonoviny a on s černou z ebenového dřeva.

Vnímal jsem energii kolem nás a myslím, že Kony taky. Byla ve všem ve znacích, v obrazci, stoupala z křišťálu…

Vzal jsem svou dýku a Konrad nastavil svou ocejchovanou dlaň. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem neslyšel vůbec nic jiného. Ani kyvadlo hodin, ani klapot větráčku.

Řízl jsem ho.

„Já Konrad von Wallenstein,“ začal a pak řízl do dlaně on mě.

„A já Matteus von Wallenstein,“ pokračoval jsem. Spojily jsme ruce a smísily tak krev z našich šrámů, která pomalu odkapávala na křišťál, který zářil čím dál silněji.

„My oba, spolu a dobrovolně,“ promluvili jsme tentokrát unisono. Oba jsme se to naučili nazpaměť a Konradův pohled mi teď dodával sílu, abych opravdu mluvil, protože jinak bych se asi nedonutil otevřít ústa. „v nouzi nejvyší otevíráme bránu Bájné země a“ Nadechli jsme se a já se zarazil. Něco bylo jinak. I když mě tepot srdce pakticky ohlušoval, zpozoroval jsem stejně jako Kony, jehož pohled se změnil, že se větráček na východní straně obrazce přestal točit. Pohlédl jsem prosebně a vyděšeně na Arthura sedícího v křesle.

Ani jeden z nás dvou nesměl přerušil spojení, ani říct něco jiného, než co bylo třeba. Už jsme byli magicky spojení s obrazcem a rituál stál ve své půli, neuměl jsem si představit co by se mohlo stát, kdybychom to přerušili, ale bez živlu vzduchu by se to taky nepovedlo…

Teď bylo na nejstarším bratrovi, aby došel přiložit a znovu rozdmýchat dohasínající oheň. A já si v duchu spílal za svou blbost, že jsem to ještě před samotným začátkem jednou nezkontroloval a nepřiložil. Na Konrada jsem se teď fakt nechtěl podívat. Alespoň ne, jemu do očí. Stačilo mi, že mi to vyčte později.

Když se větrák znovu dal do pohybu, museli jsme navázat kde jsme skončili.

„voláme hrdiny, kteří zachrání naši zemi a náš svět.“ Dořekli jsme a uvolnili s těmi slovy i zbytek potřebné energie, načež nás zalilo jasné bílé světlo, které jako blesk vystřelilo k křišťálu směrem vzhůru a zalilo svou září celou místnost, než se opět rozplynulo a my se s Konradem mohli konečně pustit a zavrávorat v návalu slabosti. Tedy minimálně já určitě.

Já osobně byl oslněn a v první chvíli neviděl vůbec nic. A protože se nebylo čeho chytit zadřepl jsem na kemnnou zem a chvíli se zavřenýma očima čekal, až mě ten nejhorší třas přejde, když jsem je opět otevřel a přivykl zdejšímu světlu, už jsme nebyli v místnosti sami tři…

Na těch pět (hrdinů) jsem dokázal jen upřeně hledět s rozšířenýma očima a pootevřenými rty, protože ať jsem čekal cokoliv TOHLE rozhodně ne.

Vzhled

Erik Black - 16. dubna 2014 12:52

Bájní hrdinové
... anebo taky ne.

Mé jméno je Konrad Friedhelm von Wallenstein, jsem druhorozený syn Albrechta Ferdinanda, vládce Velkocísařství. Je to deset dní, co jsem spolu s mým mladším bratrem Matteem prolomil Pečeť, která znemožňuje užívání magie, a stal se mágem. Tedy někým, kdo si stojí někde na spodu společnosti a koho je vzhledem k zákazu magie možno popravit bez ohledu na jeho původ. Bezva, ne?
Magie byla zakázána a zapečetěna přibližně před 200 lety a to z velmi dobrého důvodu. Jak magii rozpečetit bylo tajemství, které znala jen vládnoucí rodina. Až donedávna. To vypukla vzpoura mágů. Jako by těch lidových povstání nebylo málo. Ale tohle předčilo všechna očekávání.

Nezastírám, že mě magie lákala už předtím. Poprvé jsem se Pečeť snažil prolomit ve svých 16 letech, to mě u toho načapal můj drahý mladší bratříček, který nedokáže pochopit, že pokoj je zamčený proto, aby tam nikdo nelezl. Nikoli proto, aby se pokoušel ten zámek přelstít. V danou chvíli jsem byl ale příliš v šoku, než abych se dokázal zlobit.
Každopádně, to jsem byl pořádný idiot. Přibližně 4 roky jsem se snažil magii vytěsnit z hlavy. A snažil se ignorovat fakt, že sbírka knih o ní v mém pokoji stále roste. Prostě jsem jen rád studoval, to je toho.

A pak. Po jedné pitomé hádce. Vědom si toho, že je naše země v úzkých, problémů kvantum, situace beznadějná a nikde žádné východisko, klidně odsouhlasím ten úplně praštěný návrh. Ale Artur kývnul dřív (Ne, že by to byla vodná výmluva). Prý, že když nám situace přerůstá přes hlavu, zavoláme si pomoc. Z Bájné země, hrdiny Valhally. Jasný. Žádný problém.
Bratr to měl všechno vymyšlené a propočítané. Prý. Vlastně se to na první pohled zdálo docela v pořádku, i když se mi některé věci nezdály. Jen prostě nebylo dost času, abych to přepočítával sám. Museli jsme připravovat rituál. Ale ten jeho větráček. Rozhodl jsem se mu prostě věřit. Možná hlavně proto, že jsem se nechtěl během toho obřadu udusit kadidlem.

Přišel den D, ačkoli na mém bratrovi bylo vidět nadšení, já měl z toho všeho čím dál tím horší pocit. Ve všech knihách o magii se opakuje jedno slovo. Jedno dost důležité slovo. Obezřetnost. Když se v magii něco podělá, zavání to velkým průšvihem. A my byli mágy celých deset dní! Před zákazem se magie studovala celé roky. Ale ne, my jsme přece přirozeně geniální, takže bude všechno v cajku.
Nevycouval jsem z toho jen proto, že situace byla kritická. A kdyby to vážně vyšlo …

S vážným výrazem jsem se podílel na přípravách. Donutil jsem Převzal jsem si od Mattyho křídu a nakreslil obrazec přesně, jak měl být. Vše, co jsem měl na starosti, jsem pečlivě splnil. A pak přišel na řadu samotný rituál. Pohledem jsem pobízel bratra, ať mluví. Teď už to dotáhneme do konce. Vše se zdálo v pořádku, ale … pak větráček selhal. Věděl jsem, proč mít pochybnosti. Naštěstí Arthur situaci zachránil. Raději jsem se v danou chvíli nerozptyloval myšlenkami, co by se stalo, kdyby ne. Rituál byl dokončen. Před očima se mi zatmívalo a já se cítil poměrně mdle. Vybral si svou energickou daň.

Pustil jsem Mattyho ruku, poodešel jsem pár kroků stranou a snažil se trochu vzchopit. V sále už opět poskytovaly světlo jen lampy na stěnách a já vzhlédl, abych si prohlédl naše zachránce. Hned mi bylo jasné, že problém se právě objevil v šesti provedeních. Tato skupina vypadala rozhodně všelijak, ale … opravdu by mezi hrdinnými válečníky z Bájné země byl rezatý kocour?
Probodl jsem pohledem Mattyho a pak se vydal k Arthurovi. Dal jsem si pozor, aby mé kroky byly rázné a na mě nebylo vidět, jak nedobře se vlastně cítím. Postavil jsem se po jeho bok a vážně hleděl na skupinu. Připraven zakročit, kdyby snad nebyli nakloněni jednání v míru.

Arthur Tobias von Wallenstein - 16. dubna 2014 16:20

Příchod hrdinů
Bylo to náročných, krušných 10 dní, z nichž já byl schopen být jakkoliv platný pouze druhou polovinu.
Nicméně využil jsem ji beze zbytku.
Několik dní jsem se dokonce, kvůli různým jednáním, kvůli sněmu rady i kvůli přípravám na náš chystaný, řekněme, experiment, vlastně opět dostal do postele až spíše k ránu, než večer , či v noci.
Našemu rodinnému felčarovi, doktoru Schwartzovi se to, samozřejmě, ani trochu nelíbilo. Ale….taky už by si mohl zvyknout, že nejsem zrovna ten nejukázněnější pacient.
Ono….Jak mohu odpočívat a šetřit se, když mezitím venku probíhá vzpoura ( ne že bych se lidu Alemanie divil ) a podpora vlády státu se hroutí do propasti intrik a nástrah, kam ji systematicky strhává náš vlastní strýc.
Bylo potřeba tolik věcí.
Tolik jednání jsem musel přetrpět. Včetně té příšerné schůze říšské rady, které jsem se děsil pokaždé už předem, kdykoliv jsem na ni, od svých 15 let, měl jít.

Brr…..vždy to bylo stejné, proč by teď tedy měla nastat změna.
Rozhádaní, věčně se škorpící zástupci beneckých zemí. Číňan a Ind hájící vždy, a za každé situace jen své zájmy. Blazeovaný, že je nad věcí se tvářící, otrávený, během jednání pospávající řek…..Japonec, uctivý, zdvořilý a ponížený až to není hezké…..ano, s ním jediným jsem snad schopen konstruktivně od počátku jednání mluvit o věcech, týkajících se lidu….jenže, zase moc neumím japonsky a pro něj je velmi složité, mluvit dlouhodobě v němčině. Už snad i proto, že poslední z těch, kteří přijeli jako zástupci vládnoucí dynastie Japonska, je mladík ne o moc starší, než je náš Matty.
Se stejným nadšením. A stejně vyjukaný, jako by byl Matty.
A…..jazykově značně nepřipravený.
A do toho strýc Alfred.
Na jednu stranu věcný a přesvědčivý v jednání s našimi spojenci…..až mě mrazí, když si uvědomím, že vlastně slyším i rozhovory, které bych slyšet nejspíš neměl. A čeho se týkají.
Dopaluje mě to. Vždyť on a ta banda supů se chovají, jako by krále nebylo, zem neměla následníka….který navíc stojí kousek od nich a slyší je…..a vládl strýc Ale nedá se nic dělat a musím zachovat navenek kamennou tvář, na které není nic znát a ze které nepoznají žádný výraz.
A na druhé straně úlisný, a slizký víc, než mořský had, když se při jednání obrací, s předstíranou úctou, v duchu spřádaje plány, jak mne ovládat, na mne.
A po celé to jednání musím být pevný, silný…..nedat najevo vyčerpání, znudění , stres, frustraci, nespokojenost….vztek……a slabost…..hlavně tu ne.
To by tak ještě scházelo. Já přece…..krucinál!.....nejsem náš otec.
Není pak divu, že večer po takovém jednání jsem sotva schopen udržet se vzhůru, abych do sebe u večeře nasoukal pracně pár soust a následně naprosto vyčerpaný doslova padl do postele, vůbec nenadšený představou opakování toho martýria ještě po dva dny, neboť schůze rady jsou, bohům žel, třídenní.

Udělal jsem si ale osobně čas na vybrání křišťálového krystalu pro náš projekt, na tržišti ve městě.
Netušil jsem, že to bude tak těžké rozhodování….Ale těšil jsem se na ni.
Vždyť to bylo něco, čím jsem, konečně, mohl k projektu nějak přispět svým bratrům.
Tolik na první pohled dokonalých krystalů křišťálu, mezi nimiž byl i nejeden horský, jsem musel prohlédnout, pečlivě prozkoumat a zjistit vše kolem původu každého z nich, než byl vybrán jediný…..dle mého skutečně dokonalý.

Byl velký.
Tolik, že jsem si musel obstarat malou kárku a vzít s sebou dva sluhy, abych jej dokázal přemístit z tržiště domů.
Ale byl perfektní. Slaboulince namodralý, dokonale pravidelný krystal tvaru šestibokého hranolu o průměru pár milimetrů přes 3 cm, o výšce 11 cm, dosud vězící v kousku drůzy maličkatých i o trošičku méně nepatrných krystalků.
Prodával je strašně sympatický, už postarší, muž, dle prostého oděvu a větrem ošlehané tváře nejspíš horal.
Kterého jsem tajně podezíral, že je tolik přehnaně uctivý a moc se nevyptává, jen proto, že ví, kdo jsem a nechce problémy.
Přesto jsem si s ním moc pěkně o kamenech popovídal.
Nakonec mi mnou vybraný kámen pro jistotu zvážil, zabalil jej do jemné tkaniny a řekl si za něj 25 zlatek.
Obeznámen s těžkou situací lidu, těžce drceného tvrdými zákony a nelítostnou daní, poslední rok ještě dvakrát zvýšenou, zaplatil jsem zlatek 30 a přidal k tomu obchodníkovi ještě 3 krejcary.
Ti dva sluhové…..Hans a Theodor…..jej pak dopravili do námi předem připraveného sklepního sálu.

Vybírání toho místa, samo o sobě, mohlo být malým dobrodružstvím, neboť otec si poslední dobou rád popije Mám podezření, že mu strýc do vína něco přimíchává. a ve sklepeních jsou skoro všude soudky, sudy a lahve s kvalitním iberským vínem a neméně kvalitními likéry a kořalkou…jejichž kvalitu chodí otec osobně, často a rád „kontrolovat“.
Bylo třeba tedy najít dostatečně prázdnou místnost, v dostatečně odlehlém koutě sklepení, aby „kontrolou kvality znaveného“ otce nezlákala.
Věřil jsem však bratrům, že to při hledání zohlednili.
Přesto mne postihovalo jakési podivné chvění, když jsem do té místnosti vkročil…vlastně kdykoliv během příprav.

Kromě onoho krystalu jsem se postaral, o svícen pro Konradem opatřenou svíci…..a stojany pro nádobky s vodou a zeminou.
Po chvilkové úvaze jsem, snad pro navození účinnějšího efektu živlu země, v přírodě opatřil a do nádoby se zeminou pak zasadil rostlinku jahodníku i se třemi květy, zralou, dozrávající a dvěma nezralými jahůdkami.

Svou uvítací řeč jsem ještě hodinu před rituálem, už slavnostně ustrojen, jako bych se chystal jít uvítat vzácnou delegaci, ještě naposledy celou znova přepsal. A snažil se ji v duchu přeříkat.
Několikrát jsem, znovu a znovu, kontroloval, zda jsou na stole všechny talíře, sklenky a příbory, zda je dostatek karaf, konvic a džbánů s různými nápoji, dost ledu, cukru, citronové šťávy, medu, soli a pepře. Jestli jsou ubrousky.Párátka. Zda jsou příbory čistě vycíděné a sklenice se třpytí čistotou.
Zda je na stole ovoce, zelenina, sýry, pečivo.
Zda kuchaři splnili nadpožadavky ohledně pestrosti a kvality podávaných pokrmů.
Celý den jsem také chodil a poslouchal, co si povídá služebnictvo (připadal jsem si při tom jak náš otravný bratranec ), a zda se o tom našem tajném projektu něco nedoneslo k otci nebo, nedejte bozi, ke strýci.

Když pak přišel večer a my jsme se všichni sešli v té sklepní místnosti…jen my tři a zvenku za dveřmi Hans a Theodor…musel jsem si trochu povolit vázanku u krku, rozepnout dva knoflíčky a během posledních příprav (zatím co bratři malovali křídou na zem složitý obrazec a rozmisťovaly živly ) na chvíli usednout na jednu z osmi, pro nás a naše budoucí hosty připravených, židlí u stolu, neboť jsem cítil, jak se chvěji napjatým očekáváním i obavami a nervozitou se mi třásly ruce i nohy a dělalo slabo.

Když pak obřad započal a oba chlapci se, bez zaváhání, řízli dýkou do dlaně, odvrátil jsem tvář a musel se přidržet opěradla židle, ze které jsem chvíli předtím vstal, jak mnou prudce projela jejich vlastní bolest a z pachu krve se mi zahoupal žaludek.
Nadšené očekávání a naděje ale brzy zatlačily bolest i nevolnost do pozadí a já, bledý jako stěna, chvějící se napětím a zimou a přemáhající chuť omdlít zaujal hrdý postoj, hodný následníka trůnu.

A vtom se zastavil malý větrný strojek, symbolizující živel větru. Matty u něj, v zápalu nadšení, zřejmě zapomněl dost přiložit pod malým kotlem.
Vlastně jsem uvítal bratrovu němou prosbu o tuto službu,kratinké přerušení obřadu, i teplo ohně, na který jsem následně přikládal a nepatrně se uvolnil.

Bratři pak dokončili obřad, zahřmělo, zablesklo se a oslnilo mne prudké, jasné světlo……a já se připravil na uvítání hrdinů z Valhaly.
Sotva pominul efekt oslnění a bylo možno opět vidět, obrátil jsem se, ještě částečně oslněný, čelem k místu, kde jsme předpokládali, že se zjeví přivolaní hrdinové a začal: “Buďte vítáni, vy jenž přicházíte, poslechnuvše naše prosby a volání….“ a pak se mi oslněný zrak napravil a já se zarazil, přerušil jsem svůj proslov, a zůstal na tu nesourodou skupinku pár okamžiků koukat nejméně stejně vyjeveně, jako moji bratři. “….tohle přece nejsou bájní hrdinové z Valhaly.“ dokončil jsem větu zcela nepochybně jinak, než měla původně znít a překvapeně pohlédl nejprve na Mattyho, pak na Konyho……a poté na těch pět, s tlustým kocourem, ať už jsou kdokoliv.

(slova, která mne slyšeli naši hosté říkat, jim možná znějí trochu zvláštně, neboť jsou sice, převážně, německá, ale ne všechna. A i ona němčina zní jakoby nářečně….s lehkým, jakoby řeckým, přízvukem. Jenže očividně to nářečí, ani pokus řeka o němčinu, není.)

Můj vzhled

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 16. dubna 2014 16:31

Som Alenka... s mecha rukou

Nespokojeně jsem zamručela. Zdálo se, že si dává přednášející na čas... asi aby zvýšil napětí... nebo spíš, jak se ukázalo, protože ho sem ani nechtěli pustit.
Aspoň to vypadalo, že přednášející je docela veselá kopa a pravděpodobně se nebudeme nudit. Když si všiml Raspušky a předvedl dokonalou poznámku ohledně toho, co hodlá bez těch rukavic dělat, tiše jsem se zasmála a otočila se na svého souseda. Ten se začal samozřejmě kroutit jako malé dítě a tvářit se ublíženě.
"Je vidět, že tě hned prokoukl. Bohužel máš na to až moc složitý cosplay," zasmála jsem se tiše a pak si natáhla nohy do uličky. Jeho poznámku jsem přešla jen nakrčeným nosem a založila si ruce na prsou, odvracejíc pohled zpět na přednášku.
Skvělá show pokračovala i poté, co si na pódium přivedl nějakou chuděru, která vypadala, že neví která bije. Tiše jsem se smála a málem si zevnitř poprskala masku, když se objevilo tentacle monster.
Opět jsem se uchechtla nad Raspuškovou poznámkou a pozorně sledovala kočku, která poslouchala jako pes.
Pak se, ale něco zvrtlo... a všechno zalilo světlo.

Rozhodně jsem nečekala, že pode mnou zmizí židle... ale naštěstí jsem zvládla prudce šlápnout za sebe a získat tak částečně ztracenou rovnováhu. Narovnala jsem se a chvíli bojovala se mžitky před očima, které se mi objevili před očima. Pak jsem se konečně rozhlédla kolem.
Nějak si nepamatuju, že bych souhlasila s účastí na kouzelnickém představení... zamračila jsem se a přejela očima své nejbližší okolí. Možná to byl vtip přednášejícího... ale ten vypadal stejně konsternovaně jako ostatní a tak jsem se ještě jednou rozhlédla a propálila očima jednu ze tří osob, které vypadali, ze ví o co tu jde.
Odstrčila jsem Yevgenyho ruku stranou a zavrtěla hlavou. Silně o tom pochybuji a nevím o co jde -a neříkej mi Helgo-... Ale támhle ti tři vypadají mnohem moudřejší, zavrčela jsem a zvedla hlas, aby mě slyšeli. Pak jsem se otočila zpět na něj. Byl jediný koho jsem tu znala, ale přeci jen to byl někdo. A tak jsem nemusela slepě důvěřovat někomu cizímu. Myslíš, že orgové vykradli Stark tower a teď zkouší co umí co? pronesla jsem jen tak do větru. Ale pak se ozval jeden z těch tři individuí, které dle všeho věděli, co se děje a začal nás vítat... a pak přestal. Asi jsme nesplňovali jeho požadavky.
"Ne to vážně nejsme. Trochu jste se sekli. Tak o jeden svět," řekla jsem napruženě a otočila se přímo na něj.

Vzhled

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 16. dubna 2014 16:34

Ze sálu do sálu

Po klasické akademické čtvrthodince přednáška konečně začala, když na pódium dorazil přednášející bez podivu také v kostýmu. Pohodlně jsem sjel na židli a natáhl nohy před sebe, jak mi to jen vzdálenost od pódia dovolila, ale jestli někdo chtěl mermomocí projít, musel moje nohy přeskočit. Když jsem si začal sundávat svoje rukavice, hned jsem při tom byl přistižen a přednášející mi uštědřil pěkně štiplavou poznámku. Zarazil jsem se a zakoulel vyjeveně očima jako, co dělám špatně. Rozhýbala mě až poznámka Anny, která se na můj účet nehorázně bavila, že jsem měl chuť jí tou rukavicí přetáhnout přes obličej, ale nechtěl jsem riskovat, že by se tím nárazem uvolnil štítek.
“Заткнись, Helga,…“sykl jsem potichu ke své spolusedící a s mírným úšklebkem vrátil pozornost na přednášejícího, který už mluvil dál, jakmile se v sále setmělo.

Opravdu to začalo slibně. Hned na úvod si pozval na pódium nějakou slečnu v klasické školní uniformě s velice, ale opravdu velice krátkou sukní. Podle jejího výrazu jsem ale soudil, že je z toho nadšená asi jako z faktu, že se má stát obětí nějakých nekalých hentai praktik. No, tohle bude buď strašně trapný, nebo strašně zajímavý, pomyslel jsem si pobaveně a založil si ruce na prsou.
Dalším překvapením byl oranžový kocour, který se dostavil na pódium zcela nečekaně. Měl jsem za to, že zvířata na cony nesmí, ale organizátoři zdá se umí udělat výjimky. Rozhodně věděl, kdy se ukázat a zapojit do děje. Ve chvíli, kdy se začal otírat na Coru, jsem se naklonil k Anně a zašeptal, předstírajíc obavy: “Jestli se tohle zvrhne v yiff, jdeme pryč.“

Ale než se stihla situace jakkoliv vyvrbit, stalo se něco naprosto neočekávaného. Ani nevím, jak to popsat, ale najednou jsem ani neseděl na židli, ani nebyl v přednáškovém sále. Svojí výbavu jsem stihl jen tak tak zachytit do náruče, i když čepici jsem držel za kšilt tak špatně, tak že mi nakonec upadla.
Jakmile jsem se vzpamatoval z toho záblesku a my stanuli v tom podivném složitém křídovém kruhu, napůl stále oslepený jsem ji sebral a ledabyle nasadil. Holt priority.

Pak jsem si uvědomil, kde jsme a začal jsem se zběsile ohlížet a točit na místě. Tohle byla až moc náhlá změna prostředí, abych ji vzal s klidem. A navíc to nové prostředí mě až moc zaujalo svým vzhledem. Petrolejové lampy měly příjemné tlumené a nažloutlé světlo, které dodávalo podzemnímu prostoru na tajemnosti, které už tahle scéna měla dost.
“Helga, Helga, … štípni mě, jestli se mi tohle jenom nezdá," začal jsem do Anny lehce narážet rukou a nemohl spustit oči z toho prostoru kolem nás. A stihl si samozřejmě povšimnout, že je tam s námi i přednášející se svojí asistentkou a svým kocourem. Tu další slečnu jsem nerozeznával, což mě ještě více mátlo.

Zíral jsem na to všechno, jak na zjevení, s pootevřenou pusou a ohromeným výrazem ve tváři. Tohle není možný, musí se mi to jenom zdát, vždyť před chvíli jsme byli v tom sále a… Pohledem jsem sjel na prostor před námi. Stůl prostřený tak, že připomínal carské hostiny. V místnosti byli jen tři lidé, přesněji tři mladíci. Jeden z nich byl hodně vymóděný a jako jediný zatím promluvil slova, kterými nás vítal. Další dva mi připadali už spíše jako sluhové. Viděl jsem už hodně filmů, četl jsem dost knížek a pracoval na dost hrách, abych si domyslel, o co tu nejspíš jde. Ale nemohl jsem tomu uvěřit. Nějaká další neohlášená photo session? Nebo natáčení? Ale proč si připadám, jak kdybychom sem vtrhli, nezváni, nevítáni? Ještě jednou mi pohled zabloudil do prostoru a na stůl, než se vrátil do tváře mladíka stojícího opodál, jako kdybych u něj hledal vysvětlení. To, co má na sobě je kostým, nebo … normální oblečení? Vypadá dobře, utrousil jsem v duchu a zkoumavě si ho prohlížel.

Moje společnice dala hned jasně najevo, jak se jí situace nezamlouvá, což ve spojení s jejím kostýmem znělo dost výhružně. Hrdinové z Valhally? Ještě že si Anna nevzala ten kostým Lokiho, co plánovala, to by teprve koukali. Pomalu jsem si začal nasazovat i rukavice, abych měl volné ruce a v pozoru čekal, jestli nám hodlá ten chlapík v pěkném modrém kabátku něco vysvětlit. I když soudě dle jeho výrazu a slov ani sám nevěděl, co si teď s námi počít.

Konstanze Geisler - 16. dubna 2014 16:53

Přednáška a skok

Sál byl plný lidí. Čekalo se.

„Co je?“ zeptala se Carola Diany. Ta jen pokrčila rameny. Nakrčila jsem tázavě obočí a sledovala je.

„Už je čas, ne?“ rozhlížela se Carol po ostatních, z nichž někteří už také vyhlíželi, kdy se kdo teda jako ujme přednášky.

„Skoro každej má trochu zpoždění,“ komentovala to Di s krčením ramen. Ale napětí se stupňovalo. Kdosi se zeptal: „Kdo je přednášející?“ a další prý: „Jak dlouho ještě budeme čekat?“

Kdosi odešel z místnosti, zřejmě dotyčného shánět, ale nakonec se vše urovnalo a panika se nekonala.

Ulevilo se mi, když na podium vyběhl přednášející. A hned začal vtipkovat, že ho tam nechtěli ani pustit. Ano, to by byla jistě zajímavá přednáška.

A pak už to probíhalo podobně jako i jiné, které jsme ten den navštívily. Mluvit uměl, měl poutavý hlas, příjemné vystupování a dokázal zaujmout. A když si pozval na podium jednu z dívek v publiku a k všeobecnému veselí přispěl i rezavý kocour, se i na mé unavené skeptické tváři, objevil malý úsměv.

Kocour se začal po otevření krabičky otírat dívce o nohu a na dotaz o věku se zvedlo možná až příliš mnoho rukou. A podle toho, kolik jich zůstalo ve vzduchu, když se ptal na 15 +, soudím, že někdo z organizátorů nejspíš udělal nějakou hodně velkou chybu. Někteří si možná dělají jen legraci a chtějí přednášejícího popíchnout, ale i tak se neubráním tomu, aby se mi rozšířily oči v němém úžasu. A to těsně před tím, než se odnikud objeví pět bílých paprsků.

Co se to…? Nestačím dokončit ani myšlenku, když se mne to světlo dotkne, obalí mě a vtáhne do sebe.

Vykřikla jsem, ale ten výkřik zanikl někde v bezprostorové záři, než byla tentokrát opět všude tma. Uvědomuji si, že stojím na zemi. Musím zamžourat a zamrkat, než mé okolí nabere na zřetelnějších tvarech a musím říct, že jestli toto je něčí vtip, pak vůbec vtipný není.

Rozhlédnu se. Je tu náš přednášející, dívka z pódia, kocour, nějaký muž v kostýmu robota a jakási (asi) dívka v kostýmu čehosi s maskou na tváři… Carola s Dianou nikde.

Začínám panikařit.

Sáhnu do kabelky a prohlížím si program Conu. V tomhle světle se nedá číst! No jo! Brýle… Vzpomenu si a vytáhnu i ty, které si nasadím na nos. Že na nás někdo mluví slyším jen jakoby z velké dálky. I slova té ženy s maskou. Ničemu nerozumím. Opravdu ničemu.

Otočím se pohledem na přednášejícího a pak si prohlédnu i tři mládence, co patří k tomuto podivnému místu. Jeden sedí na zemi a vypadá bledě a nezdravě. Druhý šel rázně k tomu co mluvil a vypadá pro změnu výhrůžně. A ten co nás vítal, jako co vlastně?, vypadá sám teď velmi zmatený. Vůbec netuším o co tu jde. A myslím, že ani nemohu tušit, ale myslím, že toho bylo právě dost.

„B-byl by prosím někdo tak laskav, a vysvětlil o co tu jde? V-víte jsem už opravdu po dnešním dni velmi unavená a v programu o žádné přednášce v prostorách nějaké vinice či sklepa není ani zmínka.“ Pomíjím fakt, že vůbec netuším čím nás kdo omámil, aby nás sem dostal... Snažím se krotit vlastní hlas, aby z něj nebylo příliš znát, jak moc jsem vyděšená a na pokraji paniky.

Ten podivně vypadající větrák jak z alchymistické laboratoře, pro teď ignoruji jako nějakou velmi výstřední rekvizitu. A ani stůl s pohoštěním nyní nepřináší žádný příslib naděje.

Sáhnu do kapsy pro mobil abych zjistila, že nemám signál. Cože?

Cornelia "Cora" Ellenberg - 16. dubna 2014 20:03

Magic trick

„Už by to mělo začít ne?“ Podívala jsem se na hodinky a nespokojeně si odfrkla, když do mne někdo zezadu vrazil loktem. Začínalo to tady být přecpaný skoro až k prasknutí.

„To ti lidi neviděj, že tam vážně není místo? Leda by chtěli vlézt tam té... věci na křídla, nebo co to sakra je.“ Otočila jsem se na Simona, který sám měl co dělat, aby si udržel své místo a někdo mu nesťal hlavu kusem svého kostýmu.

„To bude v pohodě. Za chvíli to začne a pak už sem přestanou chodit.“ Mrkl na mne a tentokrát se zaklonil, protože před námi se někdo rozhodl začít sundávat podezřele rohatou helmu.

„No, jen aby... Stejně se tu do tý doby udusíme.“ Ušklíbla jsem se a znovu pohlédla na hodinky. Povzdechla jsem si a vychutnávala si poslední doušky vzduchu, protože mi bylo jasný, že za chvíli to tu bude velmi ceněná komodita.

Konečně! Světla v sále zhasla a ve světle reflektorů vystoupil na pódium nějaký kluk. Docela mně uklidnilo, že nebyl oblečený v hromadě pestrobarevného plastu s růžovou parukou jako většina ostatních, až jsem si začala říkat, že snad skutečně půjde o seriózní přednášku. Úsměvy mých přátel, ale zase naznačovaly něco jiného.

„Tak to jsem zvědavá...“ Mlaskla jsem a trochu se narovnala v zádech, abych viděla dobře na pódium. Haha...Ehh, proč je tahle přednáška od 18? Nakrčila jsem trochu nevěřícně čelo a šlehla napravo i nalevo podezřívavým pohledem. Simon s Kiyoshim mi vrátili až nezvykle široké úsměvy. Začínalo mi být jasné, která bije. No, tak to jsem zvědavá, jestli to aspoň udrží tu naučnou hodnotu. Pousmála jsem se sama pro sebe a podívala se zpět na přednášejícího. Zatím to vypadalo, že to aspoň bude větší zábava než přednáška věnující se platonickým milostným mnohoúhelníkům mezi nezletilými.

Slečnu? Stejně jako všichni jsem se otočila, když začal přednášející ukazovat kamsi naším směrem, ale tvář, kterou jsem za sebou zahlédla, měla ke slečně daleko, leda by měla značné hormonální problémy a rostl jí plnovous.

„To budeš ty.“ Ucítila jsem z leva dloubnutí něčím loktem.

„Si děláš prdel?... Nikam nejdu!“ Sykla jsem na Simona, který podle výrazu snad prožíval další vánoce.

„Ale no tak bude to super. Běž.“ Začal do mne strkat i Kiyoshi, za kterým se vyklonila Lena a zase nadšeně kníkla něco japonsky. Ok, posílat kamarády někam... no na nepříjemná místa asi nemůžu, když si vezmu kolik lidí teď mým směrem kouká a moc času taky nemám.

„Uhhh.... Ještě si o tom promluvíme!“ Ukázala jsem na ně výhružně zdviženým ukazováčkem a zvedla se. Tohle jim dám sežrat!

„Pardon... Omluvte mne.... Prosím, potřebuju projít.“ Prodírala jsem se na kraj řady a pak i na pódium, zoufale si držíc lehký lem sukně. Vystoupala jsem po krátkých schůdcích a na chvíli mne oslnila záře reflektorů. Trochu jsem zamrkala a pak jistým krokem vykročila k přednášejícímu. Nikdy mi nevadily proslovy před lidmi, ale nesnášela jsem tahání diváků z publika. Zvlášť ne na přednášce, o které jsem stále tak nějak netušila, jaké je vlastně její opravdové zaměření.

„Cora... Ne.“ Řekla jsem stručně a zase nasadila svůj kamenný výraz. Kamarádi měli štěstí, že jsem je neviděla, jinak by do publika mířil jeden pěkně vražedný pohled. Trochu zkoumavě jsem si prohlédla své oblečení, když jsem se dozvěděla, že jsem nějaké chodící klišé. Super... Simon má další vroubek.
Povytáhla jsem trochu nechápavě obočí, když se přednášející zmínil o nějakém... tentacle monster? O čem to sakra mluví? Vypadalo to, že jsem asi byla jediná, kdo to pořádně nechápal, protože sálem se rozezněl hurónský smích. Ok, no aspoň je to vtipné... Pro ně. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se opravdu něco takového nepřihlásilo a nedošlo to. Nelíbilo se mi ani slovo tentacle a ani monster. Ještě by chtěli, abych s tím tady sváděla nějakou bitvu s těma plastovejma mečíkama, co tu má každej druhej. Naštěstí se pozornost upřela na pořádně přežranou kočku, co se tu začala ochomítat kolem.

„Ok...“ Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si nové “tentacle monster“, které ale stále vypadalo jako pořádně tlustý zrzavý kocour. Vzala jsem si krabičku, ani jsem příliš neváhala, nikdy jsem nebyla tenhle... rozmýšlivý a bojácný typ. Držela jsem ji a připadala si jak kouzelná asistentka ještě kouzelnějšího kouzelníka a tiše jsem doufala, že nedojde na nějaké triky s pilou. Kocour to měl ale asi dobře nacvičené, takže se hned vrhnul k mým nohám, o které se začal otírat a drápky se chytat mých nadkolenek. Jo, taky se mi nelíbí. Pomyslela jsem si a začala otvírat krabičku...

A pak že se nic nestane! Bílé světlo mne obklopilo tak náhle a s takovou intenzitou, že jsem ani nestihla pořádně zavřít oči. Dostavil se zvláštní pocit ztráty půdy pod nohama a skoro až beztíže. Snažila jsem se zavřít oči, aspoň jsem si to myslela, přesto však světlo kolem přetrvávalo. Nakonec přišla na chvíli tma, váha těla se vrátila a já si opět uvědomovala, že stojím. Pootevřela jsem nejdříve jedno oko, pak to druhé a pak jsem je zase okamžitě zavřela. Ok, to se mi jen zdálo. Cítila jsem chladný vzduch, který se rozhodně ani v nejmenším nedal srovnávat s tím upoceným a vydýchaným, jaký byl v sále. Dokonce se jím linula vůně pečeného masa. Opět jsem pootevřela oči a pozorně se rozhlédla. Poznávala jsem jen našeho přednášejícího kouzelníka, který nám tu právě převedl trik s magickou krabičkou. Dále tu byl nějaký další z těch šílených cosplayerů, který patřil asi k vyšší sortě, protože toho plastu měl na sobě víc, než bylo běžné. Takže vojín... Ne, na to je tam moc zlata. Sir Papundekl a tohle...? Ok, ten kostým mi něco připomínal. Koneckonců jsem Kapitána Ameriku viděla, ale tak nějak mi uniklo, že Bucky byl vlastně žena... I když, u těch cosplayerů člověk nikdy neví. Už jsem myslela, že je to všechno, ale pak jsem si všimla docela mladé dívky, která asi jako jediná na sobě neměla žádný kostým... asi. A pak tu byli kousek od nás další tři, kteří se sem asi dostali z nějaké pseudo fantasy sekce.

„No jo...“ Šeptla jsem, když se mi drápek kocoura zaryl už docela nepříjemně do nohy a hodila mu na zem pamlsek, který byl schovaný v krabičce, ale nespouštěla jsem oči z okolí. Zatím jsem vše tiše pozorovala a hodnotila. Prolétlo několik narážek na kouzelníky, Marvel a možná počátek nervového zhroucení. Já si prohlížela vše kolem... Ok, nějaké magické obrazce. Docela povedená replika historické hostiny a tady mají i nějaká ty hýblátka. Podívala jsem se na větrný strojek, se asi jako jediný v místnosti dál spokojeně točil.

„Satanisti?“ Nakrčila jsem trochu nevěřícně čelo, ale pak jsem zatřásla hlavou. Ano, pár obrazců tu bylo a divný oblečení měli taky, ale od kdy satanisti unášejí návštěvníky conů? Pak přišel proslov od jednoho z těch fantasy cosplayerů.

„Hah, to bylo dobrý...“ Kývla jsem na něj s hranou uctivostí a s poněkud nervózním úsměvem jsem se otočila na našeho milého pana přednášejícího aka kouzelníka roku.

„Dobrej trik a teď když jste si natočili to skrytý video, tak vás chci jen upozornit, že jsem nepodepsala žádný oficiální souhlas s pořizováním záznamu s mou osobou a... A pokud to budete protahovat, tak vám ho ani nedám, takže.. Řekněte mi, kde je kamera, ať se tam párkrát šokovaně podívám, hystericky se zasměju a já zase půjdu jo?“ Řekla jsem naprosto klidným hlasem, i když jsem zas tak klidná nebyla. Celé tohle bylo... No, nedávalo to smysl!

„Ale dobrá práce. To vám musím uznat.“ Pokývala jsem uznale hlavou a podívala se po všech zúčastněných. „Jen ta severská mytologie a řeči kolem už jsou po Thorovi poněkud.. out.“

Ernest Zwingli - 16. dubna 2014 21:11

Seznámení a kocouří trapas

Někdo na mě prudce zamíří reflektorem. Aspoň mám ten pocit, když mě zaplaví oslňující světlo. Zavřu okamžitě oči a nastavím mu ruku, abych si zakryl oči. Mám poněkud divný pocit. Když je znovu otevřu a dost promrkám, až ty černé skvrny zmizí, stojím v dost divné místnosti. Spolu s dalšími cosplayery, kteří se tváří stejně zaskočeně jako já. Intenzivní mňoukání mě upozorní na to, že Paul je tu taky.

Ale nějak nemám čas se s ním pro teď zabývat. Dívám se po těch třech, kteří rozhodně nevypadají, že by k nám patřili. Pohledem přejedu po místnosti, po stěnách, po podlaze, po zařízení. Je to dost divné. A ti kluci taky.

"-vynecháme..." dořeknu zbytek věty, ktzerou jsem nestihl. Zaměřím se na toho klučinu, co k nám mluvil. Jeho němčina je... hrozná.
"Zdravím..." začnu pokus o konverzaci.
"Také bych rád věděl, co to má znamenat?" otočím se na Coru, načež svoji otázku směřuji k tomu, co k nám promluvil.

"Myslím, že nám máte co vysvětlovat. A mohli byste začít třeba tím, jak jsme se tu ocitli. Kde to jsme a... taky kdo nebo co jste zač vy." pronesu dost sebejistě a pořád se dívám na toho kluka.(Arthur).

To chvilkového ticha je slyšet jen kočičí vytrvalé mňoukání. Ohlédnu se, abych si všiml, že PAul se stále dožaduje svého pamlsku.
"Paule, nech toho, neotravuj Coru." nicméně je to jako mluvit do zdi, dokud nedostane, co chce, nedá pokoj. Také jakmile mu je hozen pamlsek, hned ho slupne. Naposledy se otře a když zjistí, že z ní už nic nevypadne, jde loudit zase někam jinam. Dokud neucítí ve vzduchu vůni pečínek a jiných dobrot.

Automaticky se nasměruje ke stolu. Projde kolem Arthura, o kterého se velmi vemlouvavě otře.
"Paule! Okamžitě se vrať!" okřiknu ho, ale ten zmetek si to kráčí dál. Až k první židli. Sedne si před ní, ocasem zametá ze strany na stranu a přemýšlí, jestli se má namáhat skákat. Nakonec se rozhodne vyskočit. I přes jeho nadváhu se na židli na druhý pokus vyškrábe a posléze i na stůl.

Zamračím se na svého nevychovaného kocoura a rázným krokem si pro něj dojdu. Chytnu ho za kůži za krkem a zvednu do vzduchu.
"Ty chlupatá potvoro, něco jsem ti snad řekl." pronesu k němu pobouřeně a vezmu ho do náruče, protože jen na jednu ruku je moc těžký. I tak se pronese.

Když už jsem se dostal tak blízko k těm neznámým využiju toho, abych navodil nějaké lepší vztahy.
"Omlouvám se za něj, ale jak vidí něco k žrádlu, tak je jak utrženej. Mimochodem... abychom tu na sebe jen nezírali, já jsem Ernest, Ernest Zwingli." S kocourem v jedné ruce mu podám tu druhou.

Otočím se k naší skupince.
"bohužel vám nemohu představit další členy naší malé skupinky, protože se vzájemně neznáme. Na mojí přednášce jsme se viděli prvně. A jak jste si už sami domysleli, z té vaší Vallhaly opravdu nejsme. A jestli tu někdo vypadá jako bojovník, tak je to jen převlek. Nemyslím, že by tu někdo namítal něco proti seznámení, ale velmi bychom uvítali, kdybyste nás vrátili tam, odkud jste nás vzali. Ať už jste to udělali jakkoliv."

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 16. dubna 2014 21:29

Uvítání

Ohlédl jsem se po Konradovi. Ten mne zpražil pohledem a já věděl moc dobře proč. Podělal sem to…

Zrudl jsem ve tváři a odvrátil zrak. Tohle sem nechtěl… Jenže to je teď jaksi málo platný. Polkl jsem a už se ani nesnažil vyhledat pohledem Arthura. V duchu už se připravuju na další nevyhnutelné poučování, které mě jistě čeká od nejstaršího bratra. Jenže to naší současnou situaci jaksi neřeší, a myslím, že Arthur to vystihl vcelku dobře. Tohle nemůžou bej ti, co jsme volali.

A ty bys ses tu měl přestat třást na zemi, jako sulc a jít k nim. I když se ti to moc nelíbí, seš pořád princ Alemanie, tak by ses tak mohl pro jednou chovat! Nabádal jsem sám sebe. Opravdu nepotřebuji, aby mi to kterýkoliv z bratrů připomínal právě teď. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Fakt je, že sedět tu na zemi, opravdu nepůsobí moc dobře.

Nadechl jsem se a namáhavě zvedl na nohy. Skousl jsem si ret, jak mi pohled padl na můj vynález a povzdechl si. Pak už jsem přešel k oběma bratrům a postavil se Arthurovi k druhému boku, než Konrad. Zaprvé by nejváženější osoba měla být vždy uprostřed a zadruhé to poslední co teď chci, je stát vedle Konyho.

Sekli sme se? O JEDEN SVĚT? Co tím chce říct? Celkově mám trochu problém jim rozumět. Jejich němčina je jaksi jiná, než jsem zvyklý. Ale na druhé straně co mi víme o hrdinech a jazyku v Bájné zemi? Svět… Nejde mi to slovo z hlavy.

A Ten co stojí vedle té podivné ženy s čímsi přes tvář, vypadá opravdu zajímavě. To co má na sobě připomíná skoro nějaké přístroje v tomhle světle. Nemůžu si pomoct a skutečně bych rád věděl, jak tohle brnění asi funguje a co všechno to umí.

A jiná žena zase vytáhl další zajímavou věc, co SVÍTÍ? V očích se mi zaleskne a jen Konyho chladný pohled, mě zarazí, abych držel jazyk za zuby a nedělal žádné hlouposti, jako že bych to šel zkoumat z blízka.

Arthur je evidentně bledý a už mu zase není dobře. Jak někdo může bejt takovej idiot?! Zvážním ve tváři aniž bych si to uvědomil. K čemu mu ty prášky sou, když je nebere…? Zakroutil bych nad tím hlavou a odešel, kdybych teď nebyl rád, že vůbec stojím a nebyl v situaci, kdy jsem ten, kdo všechno pokazil, což mě nutí zůstat na místě. Navíc bych je tu nemohl nechat se svými hodinami a větrníkem. Co kdyby mi to rozbili?

A ten hrozný kocour a jeho pán už jsou jen jakousi poslední kapkou v téhle absolutně nemožné situaci. Naštěstí kocoura zajímlo jen žrádlo a ne můj vynález. Otázka a vlastně nejen jedna směřovaná k tomu co se vlastně stalo, kde se tu vzali, jak jsme je sem přitáhli… Musely nutně přijít, ale já opravdu netuším, co jim říct. Pro tohle tu je přeci Arthur, ne? Aby je uvítal a takový ty věci.

Nejsou z Vallhaly? Nejsou bojovníci? Jak převlek? Pokud oni jsou zmatení, co potom my?

VRÁTILI? Dobrá. Další věc, kterou jsem nedomyslel… Sice jsem zastáncem toho, že nic není nemožné, ale v současné chvíli opravdu netuším, jak bychom je měli někam vracet. Podívám se na bratry bezradně.

Arthur Tobias von Wallenstein - 16. dubna 2014 22:26

Tohle není dobré

Snažím se udržet na nohou a pži vědomí, zatím co maši hosté nás postupně zahrnují tu zmatenými, tu prosebnými, tu zas výhružně či skoro až moc klidně znějícími slovy v alemanštině s hned několika zvláštními přízvuky.
Nerozumím tomu. Měli to být přece bojovníci z Valhaly.
Cítím, jak mi v hrudi roste bolest a díky stresu z prožitého dne a z nynějěí situace sé mne začíná znocňovat slabost.
Použiji vlastní vůli, zavřením a otevřením očí získám, alespoň na chvíli, koncentraci a snažím se působit klidně av pořádku ( Jenže i skoro bílý vosk té svíce, co jsme ji použili, jako symbol ohně, má teď zdravější barvu než já.)
Naštěstí mezitím ke mě došel Konrad a postavil se mi po boku.
Opřel jsem se tedy o židli ještě pevněji a naklonil se k němu (Lehce jsem se při tom o něj opřel a on, vnímající zvýšeně pomocí magie, může cítit, jak zle mi doopravdy je.)
"Tohle asi nedokážu....Kony." pošeptal jsem mu. A zním dost vyčerpaně. "Byl poslední....den rady....a...nepřemisťoval jsi někam...mé léky? Já...je ráno...nenašel."

A pak. Po posledním výlevu jedné z dívek, než jsem se stačil pokusit něco říci, zasáhl do děje velký rezatý kocour, který si to namířil rovnou ke stolu, bez rozpaků vylezl na jednu židli, a pak i přímo na desku stolu. A zjevně se hodlal jít velmi z blízka podívat na ještě teplou pečeni.
Jeho pánovi Alespoń tak vystupoval. se to samozčejmě nelíbilo a tak pro kocoura došel, vyplísnil jej, k mé úlevě sundal ze stolu a vzal jej do náruče.
Mezitím se Matty zdvihl a postavil se po mém druhém boku...
A ten mladý muž začal, docela přívětivě, zláštní alemanštinou, vysvětlovat cosi, že to, co mají na sobě jsou jen převleky.
Představil se jako Ernest Zwingli.
A.....požádal, zda by jsme je mohli vrátit zpět.
Při jeho žádosti jsem nejspíš maličko zavrávoral a zbělel ještě víc, neboť jem si uvědomil, že, ač bychom nejspíše rádi, nemáme ponětí, jak je vrátit zpět....a na okamžik mne zachvátila panika.
Vzápětí jsem ale opět získel nad sebou kontolu.
Jen slanost se prohloubila.
pomalu jsem tedy odsunul od stolu nejbližsí židli a, ařkolib jsem se hodně snažil, spíš jsem se na ni zhroutil, než usedl.
položil jsem si ruku na hruď, kterou mi bolest a tlak hrozil roztrhnout, a chvíli rozdýchával nával slabosti.
"Omlouvám...se." promluvil jsem pak k tomu mladíkovi. "Že při rozhovoru....budu sedět. Měl...měl jsem...náročný den." mluvím o mnoho tiššeji a vyčerpaněji, než předtím.....Ale stále se snažím působit jako že jsem v pořádku.
"Mé jméno je....Arthur......Arthur Tobias von Wallenstein. Následník trůnu Vělkocísařství Alemanie. A tady....tady jsme...v jedné ze sklepních místností našeho rodinného letního sídla. " odmlčím se a opět nabírám dech.
Dlouho.

Erik Black - 17. dubna 2014 00:47

Pozvání k hostině
aneb Dejte lidem jídlo a jsou hned vstřícnější, ne? ...

To si ze mě děláte všichni srandu?!
Stojím na svém místě. Stále s tím vážným výrazem, o kterém Matteus říká, že pak vypadám jako nájemný vrah. Taková image vlastně ale nemusí být na škodu. Prohlížím si pětici "hrdinů". Nemůže být překvapující, že jsou zmatení, že chtějí vědět, co se děje. Nechápou, co to má znamenat. Dožadují se vysvětlení. O jeden svět? To bude třeba pořádně vypočítat.
Být na jejich místě, požaduji to samé. Jejich alemanština je zvláštní, atypická. Nejsem si jist, jestli jsem někdy slyšel podobné nářečí. Což je ale pochopitelné, pokud jsou z jiné světa. Představa, že by mluvili jazykem, který se v našem světě ani nevyskytuje. To by byla teprve sranda. Nicméně v tuto chvíli je asi zbytečné se nad tím pozastavovat.

To se ke mně přikloní Arthur a mě tak mimoděk vytvoří na čele další vrásku. Já vím, že mu je zle. Je to na něm vidět. Cítím to. Ale jak mu mám teď pomoci? Nemůžu se sebrat, podepřít ho a odvést ho na pokoj. Nemluvě o tom, že on sám by to nedovolil.
„Měl by sis sednout,“ šeptnu mu v odpověd. Vážně, nechci, aby se tu skácel. Skutečnost, že si nevzal svůj lék, tomu opravdu nepomáhá. Jen zavrtím hlavou, že jsem je neviděl. Ale bratr snad ví, kam si je dává. Takovou důležitou věc. Nemohly se přece jen tak ztratit. Myšlenky se mimoděk rozletí k myšlenkám o pokusu podlomit zdraví následníka ukradením léků. A cítím, jak se mi sevřel hrudník. Nadechnu se, moje vlastní nevolnost po rituálu neodeznívá. Ale má únava je to poslední, na co teď myslím. Matteus přichází k nám. Snažím se potlačit nechtěné myšlenky a nechtěnou vzpomínku. Na to teď není správná chvíle.

Nejsem slepý, abych si nevšiml těch svítích věcí naší návštěvy, ale na rozdíl od mladšího bratra mě to nijak nevzrušuje. Pro jistotu mu věnuji varovný pohled. Znám ho. A to poslední, co by teď bylo vhodný, je to, aby šel okukovat udělátka těhle lidí. Zrovna na okukování světýlek bude spoustu času potom. Samozřejmě, pokud se to tu nevyhrotí ještě víc a já je nebudu nucen postřílet. Konrade mysli. Chce to něco chytrýho.

Nadechnu se. Přelítnu osazenstvo pohledem. Zrzavý kocour přichází na scénu. A hned poté jeho majitel. Probodávám ho pohledem. Poslouchám jeho slova. Jasně, domů … Arthur odpovídá, moje pozornost se upře na staršího bratra. Potřebuje si jít lehnout. Odpočinout si. Okamžitě. Musím to tu nějak vyřešit.

Odkašlu si. „I mě je ctí se s vámi seznámit, pane Zwingli,“ ujmu se tedy slova. Cítím knedlík v krku. A co dál? … Já na proslovy fakt nejsem. Leda na ty, kdy držíte v ruce zbraň a diktujete svoje podmínky. Diplomacie. Konrade. Nikdy jsi na to nebyl, ale přece nejseš úplně blbej. Snaž se! Mluv. Prostě něco plácni.
“Mé jméno je Konrad von Wallenstein a toto je můj mladší bratr Matteus,“ představím svého sourozence. To už nemluvím jen k Ernestovi, ale i ke všem ostatním, ke kterým se obracím. Bezva. Tak už vědí, jak se jmenuju. Dál?

“Jsem ochoten přijmout zodpovědnost za tuto politováníhodnou situaci. Došlo k chybě – a bohužel musím říct, že na naší straně. Vězte však, že nás to netěší o nic více než vás. Vše určitě půjde napravit,“ Hlavně neříct na plnou hubu, že nemám ani toho nejmenšího šajna, jak je vrátit tam, odkud přišli. Když nevím ani odkud přišli, ani co přesně bylo ve výpočtech špatně. A ne, nechci je prostě někam poslat. To by bylo zcela nezodpovědné a magie se takto užívat nedá. Těžko můžu udělat rituál a poslat nepohodlnou skupinku lidí někam do Tramtárie a sbohem. I když … u některých lidí by to řešilo problém. Mimoděk si představím svého milovanéo strýčka, jak ho pomocí magie nechávám teleportovat někam do pryč …
Dobře. Pokračujeme.

„V tuto chvíli není bohužel možné rituál opakovat bez značných rizik. A nepředpokládám, že by se vám líbilo, kdybychom do Valhally nechtěně transportovali vás. Proto bych vás chtěl pozvat k hostině,“ pokynu rukou ke stolu. “Prosím, usaďte se. Neostýchejte se, berte si, co hrdlo ráčí. Během ní si promluvíme a probereme, jak situaci vyřešit ke spokojenosti všem.“

Na to, jak vnitřně panikařím a vůbec si nejsem jist, jestli právě neplácám největší možné hovadiny, to na mém výrazu znát vůbec není. Stále se tvářím vážně, stejně tak i můj hlas je zcela vyrovnaný.
Přelétnu pohledem osazenstvo a doufám, že pozvání neodmítnou. Jídlo ostatně vypadá lákavě.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 17. dubna 2014 01:38

Je na čase prolomit ledy

“Ne, ten nebude ze Stark Industries, prohodil jsem tiše anglicky k Anně a už sledoval, jak reagují ostatní. Ta mladší holka se chudák celá třásla a z nás všech asi reagovala nejpřirozeněji. Tedy v případě, že jsme opravdu byli uneseni. Cora, pokud jsem to jméno správně zachytil, měla stejný názor jako většina z nás a dožadovala se odchodu. Na její poznámku o satanistech jsem se pobaveně uchechtnul, ale úsměv mi z tváře zase rychle zmizel.

Začínal jsem tomu přicházet na kloub. Určitě tohle byla jenom nějaká scéna? Jestli ano, měl bych zůstat při roli, abych nezklamal budoucí diváky. Jenomže ten nápad jsem žalostně zamítnul hned poté, co přednášející Ernst prozradil, jak se věci kolem našich osob mají a že jsme jen banda obyčejných lidí v kostýmech. Dělá si srandu? Co moje tituly! Greatness a metál Guardian of the Empire za čtyři roky ve službě! A Mighty Destroyer za raid v Mausoleu! Určitě bych si tím u nich polepšil, i když by nevěděli, která bije. Tituly jsou ale tituly a to jsem na nich léta pracoval, zabručel jsem uraženě v duchu, jak mě to mrzelo a podle toho se i zatvářil, což zpod kšiltu, který mi sklouzl do očí, bylo sotva vidět.
Všichni ostatní víceméně souhlasili s tím, že jsme tu omylem a že by bylo nejlepší nás zase vrátit zpátky na con, ať už je východ kdekoliv. Byl jsem snad jediný, který se nechal ošálit těmi perfektními prostory, rekvizitami a kostýmy a propadnul tomu, že by tohle mohla být realita?

Pokud tohle měla být jenom scéna do nějakého krátkého filmu, tak tu měli dost kvalitní herce. Ten černovlasý, co se představil jako princ, zahrál pěkné drama. Až moc věrohodné, když zbělal jako stěna a klesnul na židli. V tu chvíli jsem začal být nejistý. Krucinál, tomu klukovi fakt není dobře,… mírně jsem se zamračil a nervózně přešlápl na místě. Tak nějak mi začínalo být jedno, jestli je tohle jenom bouda a já se ztrapním tím, že jim na to skočím, nebo to budu brát tak, že se držím své role support classy a budu se o zdraví a stav druhých starat. On totiž ani jeden z nich nevypadal nejzdravěji. Vždyť onen Matteus se tu ještě před chvíli plazil po zemi. Kdo kdy řekl, že rituály nejsou vyčerpávající záležitostí, mají to věrohodně zahrané, snažil jsem se alespoň v myšlenkách ještě držet více reality, než mě zdejší scéna naprosto pohltí a já uvěřím, že to, co jeden z mladíků vypráví, není jen smyšlené.

Jak jsem zaslechl pozvání na hostinu, ožil jsem. Nevím, jak ostatní, ale mě vychovali, že pozvání takového druhu se neodmítá, protože by to bylo víc, jak neslušné. Navíc jsem přes celý den měl jen párek v rohlíku u stánku, takže mi dost vyhládlo. A jestli na jídlo skočil Ernstův kocour, asi to nebudou jenom rekvizity. Ne, takhle nevoní umělá hmota. Tohle byly talíře a podnosy plné opravdového jídla.

A tak jsem se rozhodl odhodit masku dalšího skeptického člena naší nevítané skupinky a zvrátit to, co o mě prohlásil Ernst. Bez ostychu jsem předstoupil před trojici u stolu a srazil paty a zasalutoval, jak jsem měl nacvičené, až řetězy zachrastily. “Yevgeny Dragunov, К Вашим услугам,“ řekl jsem bez ostychu svým rodným jazykem, což k mé roli patřilo jakbysmet a ostatní mohli myslet, co chtěli. “Velice si vaší dobroty vážím já i ostatní a vaše pozvání přijímám,“ zdůraznil jsem zase tou svou lámanou němčinou se silným přízvukem a ruku zase svěsil k boku a přejel očima po všech členech té královské rodiny. Cestou na volné místo u stolu jsem hodil velice, ale opravdu velice vyzývavý pohled na zbytek skupiny, zvláště pak na Annu. Tak schválně, kdo se chytne, ať nejsem sám za vola, utrousil jsem v duchu a čekal, co se bude dít a jestli někdo ocení můj příspěvek do celé scénky.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 17. dubna 2014 07:08

Ke stolu, moji věrní!

Zdálo se, je nás celkem pět zmatených a jedna kočka. Všichni mluvili jeden přes druhého, takže jsem se moc nového nedozvěděla. A tak jsem si jen založila ruce na prsou a přemýšlela, co bude dál.
Postupně jsem si změřila trojici, která nás sem povolala.
Všichni v divném oblečení a ještě divnějším přízvukem... skvěle. Jedno horší než druhé... ale nepřišlo mi to falešné. To zase ne. Jídlo vonělo až sem- což možná způsobilo i to, že jsem měla v žaludku jen bagetu a to bylo tak vše- všichni se perfektně drželi svých rolí a pak tu byl ten následník trůnu, který vypadal na to, že každou chvíli zkolabuje. O to méně se mi to líbilo. Protože tohle mohlo být jedině skutečné.
Ale asi jsem byla jedna z té skupiny, která tomuhle věřila. Druhá byla ten typ, co ve filmech chodí sem a tam, stěžuje si, že to řekne doma a zkouší, jestli mají signál. Ale pokud je tohle všechno pravda, tak se to časem zlepší. Možná.
Znovu jsem se rozhlédla kolem a očima zabloudila k tomu divnému větráčku nebo co to sakra bylo. Vypadalo to... divně. Ale pokud jsme opravdu někde v jiné zemi... té jejich Alemanie, tak už podle oblečení pochybuji, že tu vládne 21. století. Udělala jsem k přístroji další krok, ale pak se zarazila. Byli jsme svoláváni k hostině.
A první, kdo nabídku přijal byl samozřejmě Raspuška. Protočila jsem oči v sloup a hned ho následovala.
Přešla jsem dopředu, ignorujíc Yevgena a jeho pohledy a stáhla si z úst masku. Spokojeně jsem se nadechla čerstvého vzduchu a pohlédla na královské bratry. Jak se mám představit královské rodině?
Chvíli jsem přemýšlela, jak by to bylo nejvhodnější a ve finále předvedla zasalutování ve stylu Červeného trpaslíka. To obyčejné. Velkou ironii jsem si nechávala pro krále. Samozřejmě v tom byla jistá dávka sarkasmu a vše doprovázel lehký úsměšek. O to divněji to vypadalo, že jsem byla celá v černém a vypadala jako nájemný vrah. A té role jsem se až do salutování držela.
Mé jméno je Anna Hanfstaengl. Je mi ctí poznat členy královské rodiny, řekla jsem až přehnaně šťastně a šla si sednout vedle Yevgenyho.
Usadila jsem se na židli a natáhla si nohy.
No... je až podivné, že jsi nedodal nějaký ten herní titul. Já bych mohla dodat ty svoje... nebo spíš Buckyho... poznamenala jsem směrem k Yevgenymu a nenápadně přičichla k nejbližšímu jídlu na stole. Můj žaludek se při tom hlasitě přihlásil ke slovu.
Ale musela jsem počkat na ostatní. A navíc jsem pozorně poslouchala, kdo je kdo.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 17. dubna 2014 15:44

Pozvání na hostinu

Arthur zavrávoral a došel se posadit. Můj bezradný pohled je rázen ničím, i když ho to jen prohloubí.

Vidím jak si drží ruku na hrudi a k tomu i cítím, že je mu fakt zle. Jenže Artemu prostě nemá smysl nic říkat… Nikdy…. A pomoct si taky nenechá! Tak co mám dělat? Přimhouřím oči a odvrátím se od něj. Ne! Může si za to sám, ne? Měl si ty pitomý prášky vzít! Vzpomenu si na strojek, který jsem pro něj začal kreslit, aby nezapomínal, ale kvůli tomuhle všemu jsem to ještě nedodělal…

Arthur se snaží se mluvit. Uvítat je, jak jsme se domluvili a jak by se asi mělo, ale je mu sotva rozumět, i bez toho jejich divného nářečí. Ignuruju to. Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy od něj odcházím a při kterých se odmítám vyskytovat v jeho blízkosti. Musel bych mu totiž jinak asi vynadat. Jenže teď jaksi odejít nemůžu…

Konrad převzal iniciativu. Já bych toho teď asi vážně nebyl schopen. Na to se ve mně pere teď moc věcí.

Jen kývnu hlavou, když mě bratr představí. Jakobych se ho o to snad prosil… V týhle chvíli se mě to přece už vůbec nemělo týkat, ne?

A pak si ještě klidně řekne, že je ochoten přijmout odpovědnost a ve mně úplně hrkne.

Jak převzít odpovědnost? Ohlédnu se po Konradovi. To myslí vážně? Ale to přece… Nechápu to. Proč by to dělal? On za to přece nemohl, ne? Já se nechal unést, já možná počítal špatně, já nepřiložil dostatečně…

Sklopím hlavu a zadívám se jinam. Chci pryč… Chci se propadnotu do země…

Otáčky větráčku se opět začínají zpomalovat. Kony zve naše “hosty“ k jídlu. Kyne jim ke stolu. Opět opatrně vzhlédnu, abych se podíval na jejich reakce. Jako první přijde ten muž v zajímavym obleku a zasalutuje jak nějaký voják. Opravdu někoho takového připomíná svým vystupováním. Fakt by mě zajímalo, to co má na sobě… Jenže to teď taky nemůžu zkoumat. Nemůžu dělat vůbec nic! Postěžuju si sám sobě.

Vůbec bych tu neměl bejt… napadá mě. Nechci tu bejt Ale ani odejít nemůžu. Kvůli bratrům, hostům, svým i jejich udělátkům...

A jestli ta ženská udělá ještě krok k mýmu větráku, tak už vážně vyletim!!! Věnuju jí obzvlášť varovný pohled.

Naštěstí i bez něj se otočila, sundala si masku z tváře a předstoupila před nás. Vypadala šťastně a skoro vesele. Prý, že je šťastná, že nás poznává. Kéž bych moh říct to samý…, prolétlo mi hlavou spíš jen hořce.

Zasedla vedle toho oplátovaného. Vzhledem k salutování, buď je to nějaký zvyk z jejich země, nebo jsou to fakt vojáci. Ale já si jen povzdechl. Tohle všechno kvůli jednomu zaseklýmu větráku? Bylo by to všechno jednodušší, kdybych alespoň věděl, co teď dělat…

Ernest Zwingli - 17. dubna 2014 17:12

Pozvání ke stolu

Trochu starostlivě se podívám na Arthura. Nevypadá ani trochu dobře. A zdravě už vůbec ne.
"Ani v nejmenším." Zavrtím hlavou.
"Možná by vám trochu prospěl čerstvý vzduch? párkrát se mi na přednášce stalo, že to s pár lidma seklo o zem protože tam byl vydýchaný vzduch. A přece jen... jsme ve sklepě." Pokrčím rameny. Paul se trochu ošívá v mojí náruši a začíná prskat. Nelíbí se mu tam. Cítí vůni jídla a já vím, že zase začíná mít hlad. Ostatně kdy ho on nemá.

"I mě těší." Nabídnu svoji ruku tedy jemu, když už stojíme poměrně blízko sebe a jejich odhaduji nejstarší bratr není zrovna v dobrém stavu.
"Klidně mi říkejte Ernie. Nemusíme být přeci tak formální." Navrhnu. Je to vždy lepší na prolomení ledů. Zvláště v situaci, kdy je prvně třeba vysvětlit mnoho nesrovnalostí.

Vůbec se nenechávám nějak zaskočit prostředím nebo jejich oblečením. I když jejich jazyk to už je trochu horší. Mluví na můj vkus dost špatně, ale když se soustředím, jde to. Nicméně Konrádova slova se mi moc nelíbí. Je to na mě i vidět, když svraštím čelo, až se mi mezi očima udělá vráska.

"Jistě pochopíte, že to není zrovna něco, co by nás příliš těšilo. A... uhm... slyšel jsem dobře? Rituál?" to mnou poněkud otřáslo a velmi zarazilo.
"Uhm... myslím, že ta večeře zase není tak špatný nápad." souhlasím. Paul mě při zmínce o jídle silně rafne.
"Ah! Paule!" okřiknu kocoura a plesknu ho přes čumáček. Kocour protivně zamručí a znovu zaprská.
"Koukej se chovat slušně!" Kocour se uraženě otočí směrem k jídlu.

Povzdechnu si.
"Nebude vám vadit?" Otázku směřuju tak nějak ke všem hostitelům.
"Je strašně protivný, když nedostane nažrat a když nemá klid na spaní. A dnes se mu nedostalo skoro ani jednoho." Pronesu na jeho i svojí omluvu.

Vyberu si místo poblíž toho, kde kocour hopsnul na stůl, než jsem ho z něj před chvílí sundal.
" Myslím, že nebude vůbec od věci, když nám vysvětlíte, co tu děláme a jak jsme se sem dostali." Kocoura položím na zem. Ten se uraženě hned začne drápat nahoru.
"Ne Paule... sem nepolezeš." Plácnu ho po tlapce. Kocour ale tak otravuje, že se smiluju, sáhnu po nějakém kousku masa a hodím mu ho. KOcour větší kousek začne labužnicky a hlavně pomalu jíst. Snad dá na chvíli pokoj.

Konstanze Geisler - 17. dubna 2014 18:14

Příliš mnoho věcí

Nadechnu se.

Nemůžu tomu uvěřit…

Rozhlédla jsem se a připadala si jako v nějaké noční můře. Ano, to je ono. Nejspíš ta přednáška byla tak nudná, že jsem usnula a tohle celé se mi jenom zdá…

I když ta holka v kostýmu školačky by taky mohla mít pravdu, o skryté kameře. Ale co to světlo? Oslnili nás a za pár vteřin změnili celou scénu? To je přeci nesmysl. A to předpokládám, že chápe snad úplně každý. Ačkoliv co to sleduji, nevím, čí reakce jsou více a čí méně normální. A raději snad nezařazovat ty mé, protože mám co dělat, abych nezačala hysterčit.

Jestli se teď Carol s Di někde smějí, tak jim to nedaruju.

Zhluboko dýchám a počítám v duchu do deseti.

Náš přednášející se ujal neposedného kocoura i slova za celou naši skupinku unesených. Jeho slova vítám, opravdu. Až mi bude Gerhard zase vyprávět o únosech mimozemšťanů, povím mu o tomhle. Ačkoliv tohle opravdu ze všeho nejmíň připomíná kosmickou loď nějakých zelených mužíčků, které tu taky nikde nevidím.

Mladík, co se třásl zesláblý a bledý na zemi, vstal a šel k těm dvěma co nás jako, že vítali, či o co se snažili. Opravdu tu nedává smysl ani ta nejmenší věc.

A pak začnou ti druzí dva taky cosi hovořit. Dokonce nás zvou k jídlu…

A už bych i otevírala ústa, že si taky přisadím, když už se mluví, ale v tom mi zakručí v žaludku.

Já vím, přece! Vím že mám hlad ale také se nemohu zbavit dojmu, že tohle není jen tak samo s sebou a vůbec – tím myslím VŮBEC – se mi to nelíbí.

Tak jako ale tři z mých spolu(unešených) se nakonec vypravím k těm dvěma údajným princům co ještě stojí a tomu jednomu, co vypadá, že nemá daleko od infarktu.

„Dobrý den,“ pozdravím chvějícím se bázlivým hlasem, i když den, asi není úplně na místě, „večer…“ opravím se. „Opravdu netuším o co tu jde, ale… Děkuji za pozvání. Jsem Konstanze Geisler.“ Když už se tu všichni představují, ale že by se mi chtělo někomu z nich podávat ruku?

Myslím že náš přednášející to všechno řekl za mě, takže si najdu nějaké místo, a usadím se.

„Hlavně prosím, ať se nikdo s nikým nehádá, ano? Stačí to hezky, v klidu, mile vyjasnit, rozumě vysvětlit, a propustit nás…“ dodám na slova našeho přednášejícího o tom, že by nám měli vyjasnit kde jsme, proč a jak. Věnuji trojici únosců pokus o úsměv a se posunu hlouběji do židle a dělám že neexistuju. Tohle vůbec není pozitivní situace a já už vážně panikařím…

Cornelia "Cora" Ellenberg - 17. dubna 2014 18:17

LARP

„Hmmmh.“ Zamručela jsem poněkud nespokojeně, když se mi nedostalo od pana kouzelníka odpovědi, kterou jsem čekala. Založila jsem ruce na hrudi a začala to celé vcelku nedůvěřivě opět pozorovat. Vypadalo to, že divadlo bude pokračovat, protože se slova chopil jeden z těch fantazáků. Ok, teď mi dělalo trochu problém udržet vážný výraz, když jsem zaslechla slova “následník trůnu“ a do toho ještě “Velkocísařství.“ Tohle skutečně muselo vypadnout z nějaké té mnoha svazkové fantasy ságy, kde už jen pro přehlednost museli na několik stránek dávat seznam jmen postav, aby se v tom chudáci čtenáři vůbec vyznali. Nikdy jsem tohle moc nečetla, byla to na mne moc... klidná činnost. Skvělé, takže jsme ve sklepě nějaké podivné šlechtické rodiny a ten jeden... Trhla jsem sebou, když jsem viděla, jak se tu před námi začal skoro hroutit. Tohle už není vůbec vtipné. Rozhlédla jsem se po okolí, abych snad zahlédla lesk skrytých kamer. Tak trochu jsem čekala, že se odněkud vyřítí horlivý režisér a začne řvát: „Stop, stop. Končíme!“ Protože se mu to zrovna hroutila jedna z hlavních hvězd show. Bohužel se nic takového nestalo, takže buďto to nebyla zas tak velká hvězda a nebo to bylo celé součástí plánu.

Nezaujatě jsem poslouchala slova toho dalšího, zatímco mé oči brousily po klenbě a stěnách tohoto sklepení. Ovšem i přes značně okatě projevovaný nezájem jsem moc dobře vnímala, o čem je řeč. Koneckonců jsem to měla velmi dobře nacvičené z přednášek a ještě lépe z rodinných sešlostí. Jaasně, teleport, Valhalla, rituál... Škoda, že neřekl znovu velkoknížectví. Líbilo se mi, jak ten termín zněl v tom jejich zvláštním nářečí.

„Dali jste si s tím pořádnou práci. To vám musím uznat.“ Prohodila jsem jen tak jakoby nic. Měli perfektní prostory, dokonce se mi líbila i ta pohádka kolem toho, i když mohli přijít s něčím trochu pokrokovějším... No i když ke mně jako je chodícímu klišé se to hodilo. I ten přízvuk byl zajímavý, ale já se v nich až tak nevyznala. Sama jsem jako Švýcarka neměla zrovna typickou němčinu a když jsem si jen vzpomněla, jaké patlanice jsem na svých cestách slyšela, tak jsme mohli být rádi, že jim vůbec rozumíme.
Mezitím se zbytek lidí ukázal jako opravdová banda hladových otaku, nebo jak jim to kluci říkali, protože se bez dalšího pobízení začali hrnout ke stolu. Vzhledem k tomu, že já před tím byla na vcelku dobré večeři, tak jsem až takový hlad neměla a spíše jsem přemýšlela, co teď. Stále jsem stála poněkud nerozhodně uprostřed složitého obrazce a sledovala jsem, jak se ostatní “hrdinové Vallhaly“ už cpou ke stolu. Trochu netrpělivě jsem poklepávala nohou a vše beze slova ještě jednou prohlížela. Nakonec jsem si rezignovaně odfoukla pramen medových vlasů z obličeje, konečně shlédla opět na ty naše fantasy hostitele.

„Faaajn.“ Povzdechla jsem si a udělala několik kroků k nim. Bylo by mi hloupé kazit jim něco, co jistě připravoval celý štáb a několik dlouhovlasých tolkienovských fanatiků k tomu, takže prozatím budu hrát tu jejich malou hru. Hmmh, neříká se tomu vlastně LARP? Zatřásla jsem krátce hlavou a místo toho natáhla ruku nejdříve k tomu, který se nám tu představoval jako první a tak skvěle tu hrál záchvat slabosti. Co já vím. Třeba ta stejná ruka, které se dotknu bude jednou držet Oskara!

„Cornelia Ellenberg.“ Počkala jsem, jestli mou ruku přijme a pak jsem ji nabídla i tomu, který si všechny získal pozváním na večeři. Joo, láska prochází žaludkem a minimálně oni mu to zjevně žrali i s navijákem. Chvíli jsem uvažovala, zda si nemám před přijmení dát nějaké to von a nebo se rovnou přejmenovat na Cornelii Luxembourg, nebo něco více... šlechtického, když už tu jsme za ty hrdiny, ale nakonec jsem to vzdala. Moje jméno znělo uhozeně už samo od sebe.

„Těší mně... Cornelia Ellenberg.“ Natáhla jsem ruku a zopakovala jméno, které jsem tak nesnášela, ale bylo mi jasné, že až dostuduji, tak se jím budu představovat až nepříjemně často. Na toho třetího už jsem jen kývla, protože vypadal trochu znepokojeně spíš stavem svého větráčku. Asi stejně spolehlivé jak klimatizace v těch sálech. Měla jsem nutkání si rýpnout, ale nechtěla jsem tu kazit ten středověký “feeling“. Všichni tu byli samé veličenstvo tohle, veličenstvo tamto a slovo klimatizace se mezi to moc nehodilo.

„Jen doufám, že víte, kdy přestat..“ Řekla jsem trochu tiše a loupla pohledem po tom bledém herci, který to bral asi jako svou životní roli, ale nemusela to přece být také i jeho poslední. Pak jsem si na něco vzpomněla a málem jsem se plácla do čela.

„Veličenstvo.“ Dodala jsem spěšně, i když jistý náznak ironive v mém hlase byl. Vlastně byl u mne spíš zázrak, když tam nebyl. Co já vím, třeba mne za tohle taky na něco nominují. Ušklíbla jsem se té představě a posadila se ke stolu.

„Jak to, že to nechápeš? Přece to byl rituál, který přivolal bájné hrdiny z Vallhaly a proto jsme tady.... Aby jsme tady zachránili Velkocísařství.“ Podívala jsem se na oko nechápavě na pana kouzelníka, který se doopravdy jmenoval kouzelník Ernest a dala jsem si záležet, abych to slovo velkocísařství řekla s tím zajímavým přízvukem jako naši hostitelé. Koneckonců museli jsme se držet role. Jde přece Live Action Roleplaying!

„Jen vytáhneme naše tajné zbraně a do týdne je po problémech.“ Podívala jsem se na své nehty, které k tomu měly ale docela daleko a opřela jsem se do židle. Bylo mi jasný, že to skončí, až opustíme tenhle sklep a na žádný boje nedojde, ale proč se netvářit jako drsný hrdina, když to máme vlastně v popisu práce... nebo spíše role.

„No a s čím potřebuje píchnout?... Tedy, kde vám budou naše jistě nadmíru ceněné schopnosti ku užitku?... Vaše veličenstva.“ Řekla jsem poněkud starším nářečím, které se používalo u nás ve Švýcarsku a ještě do toho zamotala trochu toho francouzského nádechu. Takhle to určitě zní správně! Rozhodně to z moderního pohledu znělo dostatečně divně na to, aby se to dalo prohlásit za fantasy řeč. Joo, toho Oskara dostanu já.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 17. dubna 2014 21:47

Hostina

“Co není, může být,“ pousmál jsem se mírně na Annu a zase si s hlavy stáhnul čepici, kterou jsem odložil na stůl vedle prázdného talíře. Ještě jsem se trochu posunul dál od své spolusedící, abych měl dost prostoru na ruce, až se budu natahovat pro jídlo, kterého tu byl opravdu široký výběr. Moje ruce ale zatím zůstaly poslušně pod stolem, dokud si zbytek naší skupiny neodhodlal stejně jako my přisednout. Neopovážil bych se vzít ani sousto do pusy, dokud nedostaneme pokyn od jednoho z trojice. Hodlal jsem se své role slušného a zodpovědného vojína odteď držet co nejlépe jsem dokázal. A pohledem mezitím vyhlížel, co bych si dal. Prázdný žaludek se mohl už tak zbláznit.
Další člověk, který vzal místo, byl Ernest. On teda za něj spíše to místo vybral jeho zrzatý kocour, který si bez ostychu si začal vybírat největší dobroty. Budu se tvářit, že se mi něco takového naprosto hnusí a uráží mě to, nebo přiznám, že to samé mám doma, ale rovnou v dvojitém podání? vzpomněl jsem si na svoje kočky a rty se mi mírně zkroutily do úsměvu, když Ernest kocoura zase sundal a pak mu hodil kus masa.

Konečně jsem se také dozvěděl jméno té mladé holky, která se představila jako Konstanze. Bylo mi jasné, že to jméno zapomenu do hodiny, pokud ještě jednou, nebo dvakrát nepadne. Spíš jsem si zapamatoval její vyplašený obličej a prosbu, abychom se nezepsuli za to, co nám ti mladíci provedli. Na ní totiž bylo jasně vidět, že tohle celé bere jako únos. No taky, že z nás všech vypadá nejmladší, takže oprávněně…

Já a Bucky jsme nebyli jediní, co hodlali hrát nějakou roli. Cora, vyžádaná asistentka přednášejícího, se začala chovat, že hned ví, o co jde a najednou se oháněla naší pomocí, která by vyřešila problémy nejenom trojice princátek, ale snad i celého Velkocísařství. Velkocísařství,… opravdu to zní dobře, v té němčině, na chvíli jsem se tím slovem zabavil. Popravdě jsem měl problém jim porozumět. Měli takové nářečí, na které jsem nebyl vůbec zvyklý. A když se k nim přidala i Cora, začal jsem se ztrácet a rezignovaně se nahnul k Anně. “Pak mi to přetlumočíš,…“ šeptl jsem anglicky a zase se pomalu narovnal. Nezbývalo než čekat, až se k tomu všemu vyjádří následník trůnu, který byl zatím stále v rozpacích, co si s námi nepovolanými počít. Měl by si dát panáka,… Hm, jestlipak tu něco takového vůbec mají? Alespoň víno ,.. začal jsem znovu bloudit pohledem po stole, než spustil.

Erik Black - 18. dubna 2014 01:51

S čím potřebujeme píchnout?
... Tak něco by se asi našlo, jestli na tom trváte.

Ernestovu ruku přijmu. Nedám na výrazu nic moc znát, když mi proti všem zákonitostem etikety podává ruku první a vlastně navrne tykání. Svým způsobem mě to docela zarazí, ne, že by se mě to zas tolik dotklo. Jen je to fakt nezvyk. Je první osobou (mužského pohlaví), která si něco takového vůči mě kdy dovolila. Jinak jsem to já, kdo podává ruku jako první a kdo pronáší to kouzelné, „Formality si odpusťme, tady jsme na jedné lodi. Jsem jednoduše Konrad.“
„Jsem Konrad,“ utrousím na to ještě.

Sleduji, jaké reakce vyvolají moje slova. Jak to vypadá, vidina jídla ostatním proti mysli není. Na zasalutování muže v té zvláštní zbroji a dívky působící jako nájemný vrah se dál tvářím neutrálně. Jen si bedlivě zapamatuji jejich jména. Zaujmou mě hlavně ta divná slůvka, které Yevgeny pronese po oznámení svého jména. Dokonce u toho skutečně jen jemně povytáhnu obočí, spíš ale tedy zaujatě. Že by se mi obavy o zde neexistujícím jazyce splnily? Nějak mi to totiž na první poslech nepřipomělo žádnou řeč, kterou jsem tu kdy slyšel. A to jsem toho slyšel dost. Jistý zájem o jazyky prostě zapřít nemohu. (Hlavou mi blikne představa, jak hned po tom, co se Matty pustí do sérii otázek na tu jeho zbroj, začnu se já vyptávat na jeho rodnou řeč. A raději se s tím rovnou pošlu do háje.) Naštěstí další slova jsou v alemánštině, i když je zjevné, že jeho rodný jazyk to nebude. Vlastně to rozkoduju jen díky tomu, že jsem za život už slyšel divnější přízvuky.
Ernestova slova, z kterých jasně čiší váhavost, jak si vyložit slova rituál, pro tuto chvíli přecházím. Ostatně sám Ernest raději zaujímá místo u stolu. Věnuji pozornost i další dívce, Konstanze. Ta vypadá ze všech nejmladší. A také nejvíce vyděšená. Potlačím povzdech. Ke kocourovi se nijak nevyjadřuji.
Přijal jsem ruku Cornelie.
„Konrad von Wallenstein, je mi ctí vás poznat,“ odtušil jsem naučenou větu.

Na poznámku o přestání jsem nehnul ani brvou, pokud to celé považovala za nějaký vtip, … tak brzy přijde na to, že to vtip není. Leda tak vtip magie. Přelítnu je pohledem. Někdo by se možná měl postarat o naplnění pohárů. Jemně se zamračím.
„Matty,“ oslovím bratra a věnuji mu jeden vážný pohled. „Mohl bys, prosím, nalít hostům víno?“ požádám ho. Samozřejmě, že bylo připravené jedno z nejkvalitnějších řeckých vín. Být obsluhován princem, to je rozhodně pocta. Snad to někomu z nich nevybryndá do klína.

A to už Ernest pronese žádost o vysvětlení. Konstanze prosí, aby to bylo všechno v klidu. Cornelia odpovídá za mě. Ta její ironie jejím hlasem přímo protéká. O to horší je, že má úplnou pravdu. Ale kdyby nějaké tajné zbraně opravdu vytáhly, vůbec bych se nezlobil. Tedy v případě, že by tím nechtěly sejmout nás. Je ale hezké, že Velkocísařtví vyslovila po našem způsobu. I když sklouzává do dost zajímavého dialektu, mým uším to ovšem zní o něco lépe.
Ale ten dotaz na závěr tomu fakt nasadil korunu. Věnuji jí jeden pronikavý pohled a pak se jemně ušklíbnu.
„Výsosti,“ opravím její oslovení spíše automaticky. Jsem jeho císařská výsost princ Konrad. Titul císařské Veličenstvo náleží pouze císaři. A mně je takové oslovení silně proti srsti.
“Ale říkejte mi jednoduše Konrad,“ vyzvu je. Bez formalit se bude přeci jen mluvit o něco lépe. V tom dávám Ernestovi za pravdu.

Sám si ale nesedám, věnuji pohled Arthurovi, snaže se kontrolovat, jak na tom je. Pak spojím ruce za zády, mám hloupý pocit, že bych s nimi jinak dělat nesmyslná gesta, případně si začal prohrabovat vlasy. A já si chci ukazatele své nervozity odpustit.

„Ano, skutečně jsme volali hrdiny, kteří nám pomohou vyřešit svízelnou situaci naší země,“ pronesu pomalu, přičemž důsledně vyslovuji každé slovo. “Jsme v situaci, kdy přijmeme za vděk pomoc od každého, kdo ji nabídne,“ bedlivě si prohlížím tváře dotyčných. “A pomoc hrdinů z Bájné země by byla vskutku neocenitelná,“ odtuším.
Ruce rozpojím, skoro zalituji, že nemám na nose své brýle na čtení (které za všech jiných okolností nenávidím), které bych si mohl posunout. Skutečně nevím, co s nimi dělat.
To jim tu teď mám opravdu vyprávět o našich problémech? … No, možná to bude lepší ted, když ještě mají pochyby, jak moc to je skutečné ... Kde ale vůbec začít. Jasně, že na začátku. Ale co z toho všeho je vhodný začátek, aby to bylo stravitelné, no?

„Příští rok to bude dvousté výročí události, kdy se objevila nemoc všeobecně ozančovaná jako magický mor. Bylo to těžké desetiletí, během kterého zemřela více jak polovina všech lidí na zemi. Nikdo neví, jaká byla přesná přičina. Jisté je ale to, že první přenašeči byli mágové. Celkově to vedlo k zakázu magie a jejímu Zapečetění, které se zdálo, že mor skutečně zastavilo. Zbytek nakažených a potenciálně nakažení byli deportováni do Ledové země. A mor se zdál být vymýcen.

Samozřejmě, že lidé, kteří mají schopnost vládnout magii se objevují nadále. A není jich málo. Ovšem díky Pečeti se jejich nadání nemůže rozvinout. Klíč k rozlomení Pečeti znala jen císařká – tedy naše – rodina. Jistě, že se objevovaly různé pokusy Pečet obcházet, docházelo k jejím částečným prolomením. A za to pochopitelně následovala poprava. V očích lidu se stalo podezřelým už pouhé studování run. Být označen za mága je nejspíše nejhorší nadávka, jakou můžete slyšet.

No. Bohužel došlo k odcizení otcova svitku, který obsahoval slova k prolomení Pečetě. Nezjistilo se, kdo krádež spáchal. Nicméně 27. června minulého roku na Vědeckém kongresu došlo k nebývalému incidentu. Objevila se skupina mágů, kteří celé město, v kterém se kongres konal – jednalo se o významný přístav Alemanie jménem Kopenhagen (který skutečně odpovídá naší Kodani), srovnala ze zemí. Přežilo jen těch několik vědců, které skupina unesla, zjevně proto, že pro ně představovali užitek. Skupina proklamovala, že hodlá usilovat o převzetí moci a návrat k magickým principům společnosti, jakési vládě mágů. Což by ovšem - pokud by skutečně došlo ke svrhnutí vlády naší rodiny - mohlo mít v nejhorším případě za následek návrat magického moru. A pak samozřejmě chaos, válku, rozpad, zkázu. Ale o to v tuto chvíli nejde.

Následovala více než půlroční etapa, která by se dala nazvat ticho před bouří. Až na pár únosů a podezřelých úmrtí, jedno zničené město v Čínské říši a sebevražedný atentát na japonského císaře, který byl naštěstí neúspěšný, se nestalo nic výjimečného.
Začalo to až s jarem tohoto roku. To se objevila oblaka smrti. Šum, který vydávají jejich křídla, značí blížící se zkázu,“ vážně se snažím, aby se mi nezachvěl hlas, když si na to vzpomenu. Jenže tyhle vzpomínky jsou opravdu hodně živé. „Jsou to roje živočichů, které by se daly popsat jako gigantické kobylky. Podobou k nim mají nejblíže. Vysoké přibližně půl metru, dlouhé přibližně 6 – 7 metrů, pokud započítáme křídla a kladélko. Chrlí oheň. Prakticky nezničitelné, díky magii se jakékoli jejich zranění včetně ztráty končetiny prakticky okamžitě hojí. Nežijí dlouho. Co bylo vypozorováno, maximálně několik hodin. Jsou masožravé, jejich kousnutí bolí,“ zcela mimoděk si přejedu rukou po levém nadloktí. Což je gesto, o kterém doufám, že si bratři úplně nevšimnou. Protože jsem se jim o tom nezmiňoval. Vlastně jsem se jim nezmiňoval o ničem, co se týkalo buď mého výcviku nebo mého působení u stráže. Byly věci, které fakt vědět nemusely. “Hodně,“ dodávám mimoděk a jemně zkřivím rty v úšklebek.

Během následujících slov se mi hlas párkrát zachvěje o něco znatelněji. Byl jsem u toho. Vím o čem mluvím. Vidět to je dost. A ještě o tom mluvit. Ale když už jsem začal …
„Těsně před svou smrtí si najdou hostitele, náhodného člověka, kterého napadnou a infikují. Kladélkem do dotyčného vklade vždy tři vajíčka, z které se hned vyvinou larvy. Ty ke správnému vývoji potřebují krev dotyčného. Jedna se usadí v hlavě, druhá u srdce a třetí u žaludku. Jejich vývoj v těle hostitele trvá přesně tři dny. U toho jsou patrné změny nálad, dezorientace, návaly slabosti, nechutenství. Třetí den naprosto nesnesitelná bolest, dotyčný pocituje velkou slabost, že není prakticky schopen nic těžšího uchopit. A kdyby se chtěl otrávit, obranný systém kobylek dotyčného vyléčí, když si zlomí vaz, tak taky. Třetí den …,“ v tuto chvíli už výrazněji blednu. Ta vzpomínka je až moc živá stále. Byl to … člen mé jednotky, v zásadě přítel. „Třetí den … praskne hlava, prorazí se hruď a břicho a kobylka vyleze na svobodu. Připravená zaútočit. Dotyčný už je samozřejmě neidentifikovatelný … a vy máte hned tři hladové krky, které znatelně rychle rostou,“ uchechtnu se a mimoděk si prohrábnu vlasy.
“Zabít jdou, samozřejmě. Stačí jim setnout hlavu – pokud se dostatečně rychle vyhnete ohni a kusadlům. Nebo prostřelit hlavu stříbrnou kulkou. Stříbrné kulky je zraňují samy o sobě. … No, a hostitele jde zabít také jen jediným způsobem,“ v tu cvíli mám před očima úplně jinou scénu a já se musím zhluboka nadecnout, abych vyhnal z hlavy tu. Fakt mi začíná být špatně. Ještě chvíli a sesunu se tu namísto Arthura já. Neumím řečnit a vůbec nevím, proč jsem vlastně začal s tímle.
„Prostřelit mu stříbrnou kulkou všechna tři místa, kde je larva. Teoreticky by měla hlava stačit, ale … jistota je jistora,“ zadívám se někam za jejich hlavy. Proč si asi myslíte, že byla střelená zrovna takto?!

“Tak … to by byl asi ten největší problém,“ pokrčím rameny. “Máme samozřejmě velkou kopu dalších. Ale do boje s kobylkama vás nepoženeme. Pokud tedy opravdu nemáte nějaké účinnější zbraně a nebudete chtít začít něco skutečně akčního.
Nejlepší bude vás poslat domů hned, jak přesně propočítáme souřadnice, abyste skončili tam, kde máte …
Tady jsme na našem letním sídle daleko od všech útoků, takže vám tu téměř nic nehrozí. Pokud se budete tvářit místně ...
S největší pravděpodobností se totiž obřad pro váš návrat bude muset konat v den dalšího úplňku, takže alespoň měsíc budete nuceni přijmout naše pohostinství …“

Tak to by bylo asi všechno to důležité. Jednoduchá fakta. Vnitřně se napnu a jsem připraven sánout po zbrani, pokud by někdo z nich čirou náhodou dostal ten hloupý nápad si to se mnou zkusit vyříkat jinak než slovy.
A říkám si, že bych pomalu mohl začít uvažovat, kde je vlastně ubytujeme. Protože připravené pokoje pro návštěvu bájných hrdinů, kteří budou samozřejmě znalí našich poměrů, nepřipadají v úvahu. Protože ve chvíli, kdyby je tu někdo viděl … Tak nikdo nesežere, že to jsou přátelé jednoho z nás tří.
Letohrádek. Napadne mě. To by možná šlo. Až na pár sluhů tam nikdo nebývá. Navíc je noc. To by si nikdo nemusel všimnout, jak odcházíme. A kočár není tak nápadný, jako kdybychom je chtěli převážet někam vzducholodí. Pomalu ten nápad nechávám dozrát a bedlivě pozoruju naše hosty.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 18. dubna 2014 12:23

Dobře, všichni sedí, co dál?

Ten pan Zwingli, nebo jak se jmenuje je asi vtipálek, a asi vůbec nepochopil, že jsme se tu o “čerstvý vzduch“ snažili. Za A jsme nepoužili kadidlo, a za B jsem DESET DNÍ vyráběl větrák. Co by ještě ve sklepení bez oken chtěl? Ano správný postřeh!

Nemám dobrý pocit z ničeho z toho co říká, ani jak to říká. Skepse je z jeho hlasu doslova cítit. Alespoň, že využije bratrova pozvání ke stolu. A ještě víc rád jsem, že si tu chlupatou kouli vzal s sebou a nenechá ji tady pobíhat jen tak.

Načež se k nám vypravila i další holka, ta co měla tu svítící věc. Ta má taky divné oblečení, ale zase jinak. A popravdě, kterej z nich nemá? Hlas se jí docela třese, ale i ona jde nakonec po představení se, ke stolu.

Kdo se hádá? Nikdo se přece nechce hádat, ne? Jak propustit? Potřebujeme pomoct, do háje! Copa to vážně nikdo z vás nechápe?!

A ta poslední co přijde jen neochotně tomu nasadí korunu (Obrazně řečeno).

Podává ruku Arthurovi i Konradovi. Arthur jí ale ruku rozhodně nepodá, protože je mu špatně. A jéje… Fakt je mu zle. Vím, že je mu zle. Celou dobu jsem to věděl, ale…

Pohled, který jsem jí věnoval, byl silně nechápavý. Přestat? S čím přestat?

Sleduju jak se usazuje a s naprostou suverenitou prohlašuje přesně to, o co nám šlo. Že by to chápala a my se zase tak moc nesekli?

Tajné zbraně? Jo! Bezva, uvidím tajný zbraně! Načež se ptá, s čím potřebujeme pomoct.

Ohlédnu se po Konradovi.

A co udělá bratr? pošle nalévat jim víno. COŽE MÁM DĚLAT? Vytřeštím na něj oči, ale nestěžuju si. Nemá to cenu. Konrad už se věnuje našim hostům.

Tak se prostě holt hnu z místa a dojdu pro první skleněný džbán s rudým vínem. Netuším jaký je to ročník, ale věřím že Arthur vybral kvalitní. Já to stejně nepiju, takže mi to nic neříká, no.

Nalejvat víno… Přemýšlím, jestli mě mohl degradovat ještě víc. Na druhé straně pokazil jsem to já, takže si to asi zasloužim a sluhy tu žádný nemáme… Nikdo by neměl vidět a vědět, že jsme s Konym mágové a to by tEď došlo, asi i těm dvěma tupounům, co nechal Arte stát přede dveřma.

První naleju Ernestovi, protože je nejblíž. Pak té malé slečně, co se představila jako Konstanze, posléze Cornelii, která jediná vypadala, že nám chce pomoct, jako skutečná bájná Valkýra, i když to bylo to poslední, co vzhledově připomínala. Posunul jsem se za záda muže, divného jména, v brnění a nemohl se ubránit pohledu z blízka na ty zajímavý pláty. Ale než bych riskoval další Konyho upozornění pohledem, jsem se přesunul i k té ženě, Anně, co měla před tím masku na tváři a naplnil i její číši, než jsem se opět přesunul k bratrům. Pravda, možná jsem měl počkat až někdo víno ochutná, ale mě tyhle dvorský věci nikdy nějak moc neříkaly. A poslední rok jsem se jim kromě toho i vyhýbal. Navíc šenka hraju poprvé, takže…

Poslouchám jak Konrad mluví k našim hostům a vnitřně žasnu nad délkou jeho monologu. Při zmínce o Kopenhagenu si jentiše poczvdechnu. Nechybělo mnoho a mohl jsem být už rok mrtvý. Měla to být největší událost mého života. Hrozně jsem si tam tehdy přál jet. Otec už nebyl ve stavu aby mi to zakázal nebo dovolil, ale Arthur mi výlet odsouhlasil. Nemohl jet se mnou, kvůli povinnostem a Kony byl ještě u své jednotky. Ale zase tolik mi to nevadilo. Tak jsem se těšil až se seznámým s tolika skvělými vědci a vynálezci. Chystal jsem se sám předvést několik svých nápadů a všechno pečlivě připravoval…

Ale v předvečer mého odjezdu dorazil telegraf oznamující zničení nejen Vědeckého kongresu ale i Kopenhagenu. Bylo to jako by mi někdo vrazil facku a přinutil mě vidět v jak zlé situaci to vlastně jsme. Pro ostatní to vypadalo, jako že jsem se jen zavřel v dílně jako to dělám často, když jsem uražený, ale pro mě to byla velká osobní ztráta. I když jsem o tom s nikým nemluvil a když se na to bratr ptal, moje odpověď byla jen: „Je to jedno.“

Teď ale tu vzpomínku zaženu. Nechci na to myslet.

Konrad se posunul k povídání o kobylkách, jejich líhnutí, způsobech ja se dají zabít… Což je opravdu odporná věc. A jak ho tak sleduji, nevypadá moc dobře. Jak si přejel rukou po levém předloktí, jak se mu zachvěl hlas, i když jen maličko, jak se mu zkřiví rty, jak zbledne, skoro jako Arthur. Všechno to vidím a vnímám.

Arte! Ohlédnu se po nejstarším bratrovi. Vypadá špatně, ale ještě taky vnímá.

Sakra, sakra, sakra…

Konrad domluví a naši hosté to vše teď musejí vstřebat. Asi…

Abych tam jen nestál jako sloup, naleju víno i do Konrádova poháru a podám mu ho. Totéž pak udělám s Arthurovým, jen tam se skloním trochu blíž k němu a přiložím mu ho k ústům sám. Mám takovou obavu, že kdybych se měl spoléhat na to, až si ho vezme sám, jen by ho upustil.

„Napij se,“ zešeptám mu tiše do ucha lehce chvějícím hlasem, „Potřebuješ to.“ Snažím se, ovládnout svůj hlas. Myslím, že všichni tři teď potřebujeme trochu nabrat sílu. I mě se pořád třesou nohy. A nemůžu se zbavit dojmu, že bych měl něco udělat, nebo říct. Nějak bratrům pomoct…

Ale co?

Tak mysli, Matty!

Vem to jako hlavolam. Ty řešíš rád, ne? Takže… Co je třeba nejdřív? A nejvíc? Co a jak zkombinovat, aby to správně pasovalo a zužitkoval jsi všechny součástky? Přemýšlím a rozhlédnu se.

Větrák se zastavil. Opět.

Hodiny v rohu odbily půl jednu ráno. (Jedno odbití víc nic)

Postavím Arthurův pohár před něj na stůl.

„Omluvte mě,“ řeknu jen ve chvíli ticha a vydám se od stolu k větráčku, kde utáhnu kohoutek na odkapávání petroleje a otevřu dvířka od kotlíku, aby to rychleji dovyhaslo, když už stejně není proč přikládat. Potřebuju něco dělat, no. Jen tam stát a pozorovat jejich obličeje, fakt není pro mě.

Zvednu se ze země a otočím k našim hostům.

„Tak mě napadá, čpavek asi nikdo nemáte, co?“ Možná by to Arteho postavilo na nohy, ale já mám svůj v laboratoři a to je jaksi… Daleko do východní věže…

Konstanze Geisler - 18. dubna 2014 20:15

Nebude tak zle, bude ještě hůř...

Nakonec si přisedne i Cora. Vypadá, že si to snad opravdu užívá a rozhodla se hrát jejich hru. Nejsem si úplně jistá, ale pokud by to náhodou nebyla ironie, zřejmě bych musela pochybovat o jejím duševním zdraví. A u koho z nich ne?

Celé je to tady postavené na hlavu a nic nedává smysl. to bílé světlo, tahle místnost, hostina, jejich řeči o Vallhale, ani ten kluk, co nám jde nalévat víno a co už vůbec, ale vůbec nedává smysl, jsou slova toho druhého.

Ještě když začne si říkám, hlavně klid... Ale čím dýl mluví, tím menší smysl to celé dává. Dívám se po ostatních, jestli to takhel bláznivě připadá vážně jenom mě. Copak oni tu doopravdy hodlají jen sedět v té zimě a... co vlastně? Jíst? Pít? Ani jednoho z toho se nedotknu.
Znovu se podívám na mobil. Stále žádný signál.
Kruci...! zatřesu s tím krámem.
Pořád nic.
Položím program conu i mobil na stůl.
V očích se mi objeví slzy. Nemám žádný zájem o upíří kobylky alá vetřelec. Ani o magii, nebo stříbrné kulky. A o co už vůbec nestojím, je strávit měsíc v tomhle blázinci. To nemyslíte vážně, že ne?
Podívám se na toho, kdo mluvil skoro prosebně.
Prosím, řekněte někdo, že je to nějaký hloupý vtip...

Na toho druhého, který nám naléval, co se nečekaně vzdálí od stolu a pak se ptá na čpavek se pak už jen otočím.
Cože? slzy už se ani nesnažím zadržet.
"O co tu jde?" jen pípnu směrem k přednášejícímu. Přece tomu všemu nikdo doopravdy nevěří ne? Není to skutečné... Probuďte mě někdo!!!

Arthur Tobias von Wallenstein - 18. dubna 2014 20:19

Hlasy skrze dálku a závoj

Cítil jsem, jak se mě zmocňuje slabost a chlad.
Jak se začínám, nejdřívě velice pomalu, a pak rychlejí, kamsi, kam nemohu vidět, propadat.
Seděl jsem na židli a jen zlomkem vědomí, zastřeného šedým závojem a vzdáleného snad míle odtud, vnímal, že na ní sedím.
Neschopen pohnout se, promluvit, nadechnout......Jako dřevěná loutka, v loutkovém divadle, které kdosi přetrhal všechny vodící provázky.
Okolo se odehrávala komunikace s právě příchozími.
A já.....já zde byl, ale jako bych zároveň letěl i padal kamsi daleko z toho místa.
Slyšel a v nímal jsem pouze zvuktěch slov, byla-li dost hlasitá, nebo pronáčena ke mě a v blízkosti.
Nevnímal.....neviděl.....neslyšel, jsem dívku, podávající mi ruku a nemohl, pokoušeje se, bez dechu, prodrat zpět skrze míle a míle prázdnoty a stovky šedých závojů, jí ruku stisknout a přijmout tak ono přátelské gesto.
Nevěděl jsem o něm.
A už jsem se začínal, jako již mnohokrát předtím, poddávat bolesti a tíze rozžhaveného balvanu v mé hrudi, který tam vězel místo mého srdce, skoro přestávajícího tepat, když jsem skrze dálku skoro nedozírnou, a hustou spleť šedých závojů, ucítil na rtech chlat a křehkou pevnost křišťálové číše a tichounce, vzdáleně k mě dolehl čeptající hlas mého nejmladšího bratra.
Pokusil jsem se tedy vyhovět tomu hlasu. Ale sotva jsem byl schopen polknout pár kapek tekutiny, kterou mi, zřejmě, podával.
Mělo to být víno.
To....které jsem osobně odpoledne tak pečlivě vybíral.
Ale necítil jsem jeho vůni, ani jeho jemnou, navinule kořeněnou, lehce ovocnou chuť.
Jen jeho chlad....Mrazící a zároveň hřející.
I ten však zanikl ve spleti čedých a černých závojů.......A odplul do dáli, spolu se všemi zvuky kolem.
Chtěl jsem spát....zaplašit spánkem tu bolest a tíhu, propadnout se do černé prázdnoty....a jen spát.
Ale.....nemohl jsem tu v tom bratry nechat.
Napjal jsem tedy všechny síly a opět se přiblížil o několik mil vědomému světu.
Nezastavil jsem ale svůj pád.
Nemohl jsem.
Nezbylo sil.

Přesto jsem se dokázal jště nekolikrát přiblížit opět vědomému světu.
A vytrvale to, se stále větší bolestí a stále větší námahou, opakovat, dokud zbyla alespoň jiskřička vůle.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 18. dubna 2014 21:27

Všichni jste negativisti~

Po chvíli se konečně objasnilo, proč volali bájné hrdiny. Jistě... mohla jsem podotknout, že v Síni mrtvých jsou jen věrní bojovníci, kteří zemřeli se zbraní v ruce. Takže by spíš od tam přivolali armádu, která se chystá na Ragnarok a ne na roj kobylek, jak jsem později zjistila. Začalo mě svědit mnoho otázek ohledně toho, co chtěli přivolat, ale musela jsem je spolknout na později.
Takže to z mého úhlu pohledu neměli zase tak zlé... ale místo poznámek jsem jen seděla a potichu Raspuškovi tlumočila, co říká prostřední bratr.
Nelíbilo se mi to... to co tu říkali bylo dost nebezpečné. Obří kobylky...
Zamračila jsem se a přemýšlela. Tohle nebyl můj problém... ale i tak jsem měla pocit, že jeden měsíc tohle ignorovat nedokáže nikdo. Držet se v bezpečí, zatím co ostatní někde bojují. To nejde.
Ale tady se začal hlásit komplex méněcennosti. Na tohle tu, ale nikdo nemá schopnosti.
Pozorně jsem sledovala, jak na to všechno reaguje... byl nervózní? Ne, ne. K tomu neměl důvod. Říkal jen pravdu a nebyl tu tak žádný důvod. Po chvíli jsem došla k názoru, že to zažil. Všechno. A to mu nemohlo být o moc víc než mně.
Když skončil s vysvětlováním ještě jsem zavrtěla hlavou nad otázkou toho nejmladšího, který se ptal na čpavek. Ani nevím, že by ho někdo v mém úkolí používal... nebo tabák nebo čichací sůl.
Pakliže jsme tu opravdu omylem... tak proč byl ten výběr tak různorodý? Seděli jsme v přeplněném sále a stáhlo nás to sem z rozdílných míst, poznamenala jsem a opřela se lokty o stůl. Jistě... mohla to být náhoda, ale přeci jen je lepší se zeptat. A možná by mě ještě zajímalo, koho jste mysleli, že přivoláte, dodala jsem ještě a napila se vína. Při tom jsem se znovu rozhlédla kolem a všimla si toho nejstaršího - Arthura.
Nemůžete mu zavolat doktora? Nebo mu dát prášky? zeptala jsem se takřka nezúčastněně a jen tak mimochodem zakroužila pohárem v ruce. Nechtěla jsem dávat najevo nějakou starost a tak to znělo spíš otráveně, což tak trochu sedělo k mému cosplayi, kvůli kterému jsem si taky neustále udržovala lehce zamračený výraz.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 19. dubna 2014 10:36

wtb heroes of valhalla

Celého proslovu se zhostil třetí z bratrů, který se představil Ernestovi jako Konrad. Další jméno, co mi jistě hned vypadne a pak nastane trapná situace, až mu něco budu chtít. Na úvod ještě jednou vyjádří své zklamání ohledně pokaženého rituálu. Což mě vedlo k otázce, co přesně od těch Hrdinů Valhally očekávali? Že přijdou, máchnou mečem a všechno bude vyřešeno? Nebo snad mělo dojít k nějaké epické bitvě s mágy? V myšlenkách se začnu ztrácet při představách o tom, jak by takový střet vypadal, k jakým dech beroucích scénám by při něm došlo a jaká hudba by k němu nejlépe sedla. Postižení z polování.
Rukavice jsem odložil na židli vedle sebe a na ně umístil i čepici, aby neslušně nezabírala moc místa na stole a neušpinila se.

S tichým “Děkuji, jsem poděkoval, když mi Matteus nalil víno a hned jsem se ho chopil, abych ochutnal. Jelikož by ale nebylo zrovna moudré pít víno na lačný žaludek, padl můj pohled na nejbližší pečivo a opatrně a rádoby nenápadně jsem si z něj začal uždibovat. Když jsem viděl, že by ho uvítala i Anna, vzal jsem celou ošatku a položil ji mezi nás. Po chvíli jsem neodolal a k pečivu přibyl i nějaký ten sýr…a šunka a paštika a salám, no zkrátka co stůl v mém okolí nabídnul.

Jakmile ale Konrad spustil tu řeč o obřích kobylkách a jejich bojové a rozmnožovací taktice, pomalu mě začínala přecházet chuť k jídlu. Ještě jsem dožvýkal to jedno sousto, které jsem měl v puse a zbytek řeči o tom, co se stane s hostitelem, který v sobě má nakladená vajíčka kobylky, jsem jen přikrčen nad jídlem potichu poslouchal a začal litovat toho, že Anna při tlumočení zachází do takových detailů. Ale i tak to bylo dosti zavádějící. Jako teorie, nápad, by mi to stačilo. Jenomže podle toho, jak zaujatě Konrad vyprávěl, to všechno nejspíš zažil a teď z toho měl chudák trauma, které možná nechtěně předal právě i nám. To si taky mohl nechat na později,… ohlédl jsem se, jak se i některým z ostatních kroutí tváře.
Kromě těch příšerných představ o kobylkách v mé hlavě ale uvízla i záležitost s morem. Ihned mi to začalo šrotovat a hledal jsem ve svých znalostech reference ať už ze smyšleného nebo historického šuplíku, ke kterým bych lze mohl takovou záležitost přirovnat. Hm, mohlo by se jednat o nějaký druh temné magie, která je pro nezkušené kouzelníky zhoubná? Sžírat je zaživa? A opravdu se zmínil o vyhnání do Ledové země? …Heh, to jsou až moc familiární praktiky, mírně jsem se pousmál a pomalu si vzal další sousto do pusy.

Jak mi Anna přetlumočila, tak nám nakonec nabídl ubytování pod dobu jednoho měsíce v nějakém královském letohrádku. To zní až romanticky,… ale měsíc dřepět na zadku? Kruci, prošvihnu víc, jak tři deadlines… Vytáhnul jsem z brašničky u pasu mobil a co nejdiskrétněji pod stolem zkontroloval kalendář. Mimo to, že jsem se přesvědčil, jak moc mě v práci budou nenávidět, jsem se přesvědčil, že ve sklepě opravdu není žádný signál. Mobil jsem hned na to raději vypnul, aby se nevybil a zase ho schoval do pouzdra.

Nemohl jsem si nevšimnout jak jedno z těch princátek, Mattias, pokud si dobře pamatuji, projevilo starost o tu podivnou aparaturu, která nejvíc připomínala větrák, už podle své konstrukce. Zeptal se na čpavek a mě jen zamrzelo, že nemohu být nápomocný, ale to asi jako všichni u stolu.

Anna hned zareagovala a položila zcela logickou otázku. Hm, to by mě taky zajímalo, možná přeci jen něco máme společného? Znovu jsem přejel pohledem po všech přítomných a usrknul z poháru. Ne, byli jsme od sebe naprosto odlišní. Ale na druhou stranu v diverzitě jsou také určité výhody? Dva healeři v jedné partě je zbytečné… a když už o tom mluvíme, my tu asi nemáme ani jednoho,… zadíval jsem se na skomírajícího prince před námi, ke kterému se Anna vyjádřila dosti neurvale. Ale asi by bylo zvláštnější, kdyby projevila nějakou větší starostlivost, s tím, co měla na sobě.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 19. dubna 2014 11:09

Koho jsme asi tak mohli volat?

Nevím přesně, co jsem čekal za odpověď. Ale tázavý pohled té jedné holky a zakroucení hlavou té druhé ženy byly samo o sobě tolik výmluvné reakce, že mi bylo jasné, že se mi čpavku pro Arthura asi fakt nedostane.
A pak ještě začala s těmi hloupými otázkami. Za A, my přece nenmůžeme vědět, kde seděli nebo co se dělo na jejich straně (ať už byla kdekoliv), a za B jak Kony rád připomíná, je magie hrozně zrádná věc. Pomíjím fakt, že i když jsme se o ní s Konym zajímali už dlouho, tak jsme pořád mágy teprve 10 dní!
Probodnu ji pohledem. Zdaleka neumím tak chladný, jako Konrad, ale i tak je znát, že se mě její otázky opravdu dotkly.
„Koho jsme asi tak mohli chtít volat?! Logicky sme volali bájné Ásy – Velké Mágy, co stvořili Vallhalu - někde mimo náš čas a prostor – a odešli do ní i se svými družinami, aby tam trávili zasloužený odpočinek a trénovali. A udělali sme to, protože kdysi slíbili, že přijdou Alemanskému velkocísaři na pomoc, až bude zemi nejhlůř. A těžko by mohlo být ještě hůř, než právě teď!" Jsem teda byl celý život na tom, že tuhle legendu zná úplně každý. Navíc oni přeci měli být těmi volanými a vůbec...
Teda jasně, že pokud jsme se spletli tak asi ne, ale neříkala ta jedna z nich něco o tajných zbraních?
„A ne, nemohli bysme zavolat doktora! Za prvé spí a za druhý tu máme pořád na zemi magický obrazec, do háje, poslouchali ste vůbec, co Kony říkal o těch mázích? A pro prášky mu teď fakt do severní věže nepoběžim!“ Jestli ste si toho nevšimli, jsme ve sklepě! To ne, že bych Artemu nechtěl pomoct, ale nemyslím, že by tu s nimi měl Konrad zůstat úplně sám.
Přelítnu je všechny vzpurným pohledem. Štvou mě. Fakt mě štvou. Celá tahle situace je na pytel a někdo by měl asi vážně začít něco dělat…
Pohled mi sjede ka koštěti v rohu (jiném než stojí hodiny) a připravenému hadru na vytírání i s kýblem s vodou. Inu když už jsem mohl nalévat víno, tak proč bych rovnou i nevytřel ne? Stejně by to Konrad nechal na mě. A vlastně bude asi lepší, když budu dělat něco takovýho, trochu se uklidnim a nechám mluvit jeho.
Dojdu do rohu, vyždímu hadr, nasadím na koště (občas si musím dílnu taky vytřít takže vím jak na to) a začnu se smýváním rituálního obrazce. Z čehož je i jim doufám jasný, že dneska už domů (ať už je to kamkoliv) vážně nepůjdou.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 19. dubna 2014 12:17

Hra pokračuje

Skvělé, takže fantazáci před námi už začínali dostávat svá jména. Byl tu omdlévající Arthur, krutopřísně se tvářící Konrad a pak správce místních klimatizací Matteus a shodou okolností k tomu všemu to byli i princové toho Velkocísařství. Hmmh, musím si najít další důvod to slovo zopakovat. Byla by škoda ty přízvukové nuance zapomenout. Nakonec jsem si potřásla rukou jen s Konradem, protože zbývající dva byli dosti zaměstnáni. Ovšem stav toho jednoho se mi nechtěl líbit. Tohle totiž skutečně nevypadalo příliš jako herecký výkon. Sem tam jsem se po něm podívala, zatímco jsem vcelku s klidným výrazem poslouchala další úvod do děje této zajímavé hry.

Znalecky jsem kývala, jakože naprosto chápu, protože přeci jsme byli hrdinové! Nás nějaké kobylky nerozhází. Navíc jsem začala pomalu přehodnocovat své prvotní mínění o klišé zápletce. Vetřelčí kobylky, které v hejnech požírají krajinu a kladou do lidí svá vajíčka? To začínalo znít konečně zajímavě! Vždycky jsem měla ráda brouky, pavouky a tady tyhlety mnohonohé věci, což byla jen výhoda při některých cestách zvláště Asií a ta představa mi přišla vážně zajímavá a správně děsivá. Tedy minimálně pro nad pavouky vřeštící slečinky to musel být naprostý horor. Na tváři se mi pomalu roztahoval spokojený úsměv, když jsem viděla, jak ostatním přestává chutnat. Ano, slečinky. Vždyť to byla jen smyšlená historka. Ale holt někomu stačí, jen aby o takovejch věcech slyšel.

Ok, takže mágové špatní. Magický mor odsunutej kamsi na Arktidu, nebo možná na sever Ruska, loupla jsem pohledem po siru Papundeklovi, a pak ty úžasný kobylky. Dokonce chrlily oheň! No, prostě cool nápad. Samozřejmě, že nás nehodlají hnát na kobylky. Celý ten příběh je jen na navození správné atmosféry a minimálně na některé to zjevně funguje víc než dost. Mrkla jsem po nervózně napjatých tvářích některých z nás.

„Měsíc? Hmmh, no snad to nevadí. Mám teď prázdniny.... Hrdinské volno.“ Dodala jsem. Hra vypadala zábavně. Herecké výkony byly nadmíru dobré a i catering tu vypadal velmi slušně. Možná bych si ji zahrála i po zbytek víkendu místo toho hloupého conu. Ale měsíc? To fakt ne.

Otázku na čpavek jsem jen přešla. Ano, některé mladé dámy nosí ve svých kabelkách levné vůně, které by se tak i daly použít, ale já nic takového u sebe neměla. Vlastně nemám ani mobil... Ach jo. Blbý tahání na pódium. Začínalo to ale vypadat, že ta zábavná hra se líbila asi zatím jen mně. Ta vcelku mladá holka... Constanze mám pocit... Začala skutečně chytat hysterický záchvat. Ano chápu, že hra je hra ale odtud potud. Podívala jsem se trochu káravě na naše herce, kteří asi mohli volit trochu pomalejší přístup, když si sem pozvali i tak mladé hráčky. Do toho se ale už skoro začal kácet pan nemocný. Tak tohle vážně nehraje! Došlo mi, když jsem viděla, jak vypadá. Nezdálo se však, že by s ním chtěli začít něco dělat a dál pokračovali v té své hře.

„Jo jo mágy...“ Odkývávala jsem slova Mattheuse, zatímco jsem se zvedla od stolu a rychle došla k snad už pomalu umírajícímu herci.

„Víte... Doktoři mají jistě celodenní pohotovost i ve vašem Velkocísařství ne?“ Ok, to slovo jsem prostě musela říct. Podívala jsem se na Mattheuse a pak si prohlédla Arthura. Samozřejmě, že někde tu musel mít štáb alespoň jednoho medika, protože prostě... Evropská unie!

„Tak ho za ním prostě doveďte... Tohle nebude součástí... role.“ Šeptla jsem a podívala se na dva zbylé “prince“, kteří to zjevně nechápali, nebo to nechtěli řešit.

„Skočte prostě za štáb... do severní věže a nějaké ty prášky doneste. Někdo to udělat musí. Jestli chcete, tak já tam skočím. Řekněte kudy a půjdu.“ Pokrčila jsem ledabyle rameny. Aspoň bych si u štábu zjistila pár pravidel téhle hry.

„Rozhodně byste ho ale měli položit a podložit mu nohy. Má zjevně problémy s krevním tlakem a takhle se vám tu opravdu brzo zhroutí.“ Řekla jsem rázně a vážným pohledem jsem si přeměřila dva mladší prince. Nelíbilo se mi, že tu zatím každý pořád o něčem řeční a nic se nedělá. Na řeči jsem nikdy nebyla. Chvíli jsem čekala a pokud se ho mezitím nechtěli chopit oni, tak bych to udělala já a nebo aspoň někomu pomohla. Tady končila veškerá sranda a já teď byla ráda za svůj absolvovaný kurz první pomoci.

"Pomůžete mi?" Podívala jsem se pak na ně a doufala, že mi aspoň jeden z nich podá pomocnou ruku, protože to tak bylo rozhodně při manipulaci s takto nemocným člověkem bezpečnější.

Ernest Zwingli - 19. dubna 2014 16:30

Tady končí veškerá legrace

Musím té nenažrané chlupaté kouli dát co chvíli něco na zasycení, jinak mi nedá pokoj. Nakonec jsme se ke stolu usadili všichni. Každý s jiným rozpoložením.

Ohlédnu se po Coře. Se sarkastickým pohledem, kterým se snažím přijít na to, jestli si za mě dělá jen dobrý den, nebo... co vlastně.
"Jistě. Až na pár drobných detailů. My NEJSME hrdinové z Vallhaly, NIKDO z nás není bájný mág a nepředpokládám, že by tu měl někdo zkušenost se záchranou světa na jakýkoliv způsob vyjma počítačových her." pohledem jsem přejel po všech a více méně skončil na těch dvou, co zřejěm tvořili pár a vypadali jako zainteresovaní hráči těchto her.

Znovu jsem se otočil na Coru.
"Myslím, že by nebylo vhodné je mystifikovat takovýma lžema, leda bys v té školní uniformě neskrývala něco víc, než jen svoje křivky." Pronesu sarkastickou poznámku.

Tentokrát se slova ujal Konrád. otočil jsem pozornost k němu. Konečně se mi mělo dostat odpovědí na moje otázky. I když jak jsem záhy zjistil. Ty odpovědi se mi nelíbily. Mračil jsem se slovo od slova víc. Vzhledem ke Konrádovo chování nebylo pochyb, že to, co říká, i skutečně prožil. Věřil jsem mu. Věřil jsem, že je to všechno pravda. A proto se mi to nelíbilo. Ne, že bych se do jídla pustil už předtím, ale jak jsem pozoroval, těm kolem se z toho vyprávění zrovna dobře nedělalo. Jediný, komu to bylo jedno, byl Paul. A ten jak zjistil, že jsem zaujat něčím jiným a i na jeho žádosti prostě nereaguju nebo ho ignoruju, případně ho plesknu a odkopnu, se obsloužil po svém. Vyskákal na stůl, sedl si a začal porcovat maso na stole přímo u mého talíře.

"Takže tomu mám rozumět tak, že jste si nás sem zavolali proto, abychom vyřešili váš problém s kobylkama. Ale někde se něco posralo, někdo to zvoral a místo vysněných bojovníků tu máte nesourodou bandu, se kterou si nevíte, co počít. K boji jsme nepoužitelní, magií nevládneme... jsme vám vlastně i ničemu. Po tom všem mám věřit, že nás pro zatím hodíte někam k ledu a za měsíc se nás pokusíte dostat domů..." Probodnu Konráda pohledem.

"Vážně čekáš, že tomu budeme věřit? Proč byste se namáhali nám pomoct, když vás v tuto chvíli vlastně ohrožujeme. Stačí, aby někdo z nás unikl na povrch a prošel se kolem. LIdé si všimnou. A začnou se ptát. Nebude trvat tak dlouho, než na vás přijdou a pak zabijou. Proč se s námi zabývat, když existuje velmi elegantní řešení, jak se nás zbavit, že?" Mračím se dál. Vím, že u sebe nemám zbraň. Tedy jako funkční, ale... možná že kdyby na to vážně přišlo by je moje velmi věrohodná maketa sominátoru s laserovým zaměřovačem aspoň dokázala vystrašit a ochromit natolik. I když... pravda netuším, jak bychom se odtud dostali. Nicméně se mi nelíbí ten fakt, že jsme jim takhle odkázáni na milost a nemilost.

Propaluju Konráda pronikavým pohledem. Soudě podle jeho slov je to zřejmě bývalý voják. I když je tak mladý, nejspíš mladší o pár let než já, přesto má nepochybně víc zkušeností s bojem, než kdokoliv z nás. Přímo ho nebude možno dostat. Jedině přes nějakého z jeho bratrů.

Arthur vypadá, že se jim tu každou chvíli složí skoro sám. Ale ten... Matty... zdá se sice, že mu na něm staršímu bratrovi moc nesejde, nebo to aspoň velmi dobře maskuje, ale já věřím, že kdyby přišlo na věc, nebude ho chtít ohrozit.

"Běžně ho nosím po kapsách, ale zrovna dneska jsem ho nechal v dílně." odseknu sarkasticky.
"Ale jestli ho jo nutně potřebuješ... tak se zkus přitáhnout nějakej ten sajrajt na úklid. Nebo se zkus podívat do auta. Třeba se u vás čpavkové motory prosadili lépe než u nás. Ale... jestli chceš něco, co ho probudí, můžu ti půjčit fusekle. Mám je celý den... ten smrad určitě vzbudí mrtvýho." prohodím k Mattymu, i když se celou dobu dívám na Konráda a hlídám si ho. To on jediný tu představuje potencionální nebezpečí.
"ale dost možná by pomohlo ho jen polít studenou vodou."

Probodávám pohledem Konráda. Pořád. A to i ve chvíli, kdy se na mě obrátí Konstanze.
"To bych sám rád věděl, holka. Ale jak se zdá, narušili jsme tu princům jejich vysněné představy dost zásadním způsobem a oni teď netuší, jak se nás zbavit." Neskrývám svůj ryze nepřátelský a sarkastický tón. Pravdou je, že se mi to nelíbí. Celá ta situace.
"S mojí pomocí nepočítej. Když se o něj nehodlají postarat ani oni sami... A to je prej jejich bratr." Povytáhnu obočí a opřu se do židle s rukama zkříženýma na prsou.

Erik Black - 19. dubna 2014 21:10

Tak hezky postupně...

Můj výraz se stává chladnějším. Prohlížím si jejich tváře, sleduji náznaky v jejich chování, které by mě varovaly. Všímám si toho, jak Yevgeni s čímsi cosi dělá pod stolem. Konstanze vypadá, že je toho na ni příliš, všímám si jejích slz, ale … utěšování křehkých dívek mi nikdy nešlo. Snad se s tím nějak srovná. Každopádně od ní hrozí nejmenší nebezpečí. Matty mi donese víno, které přijmu.

“Děkuji,“ odtuším, nicméně neupíjím, jen držím pohár, jak se patří, a dále si přeměřuji naše hosty. Že Matty dává napít Arthurovi vnímám spíše okrajově. Cora prohlásí cosi o hrdinských prázdninách, ale to ignoruji. Protože začne hovořit Ernest. Jeho slova jsou útočná. A já ze svého pohledu se mu nemůžu ani divit. Z hlediska faktů situaci vystihl naprosto přesně.
Z hlediska jeho vyjádřené nedůvěry vlastně také. Eliminace potenciálně nebezpečných faktorů je logický krok. Elegantní řešení, které by tento problém vyřešilo. A já nemohu říct, že bych nebyl ochoten se k něčemu takovému uchýlit. Neváhal bych, pokud by se riziko zvýšilo. Nebyli by ani první lidé, ani poslední, které bych zabil.
Ale přesto … byl bych skutečně raději, kdyby k tomuto kroku dojít nemuselo.

„Věřím, že se domluvíme a takovéto krajní řešení nebude nutné,“ odtuším Ernestovi klidným hlasem a propálení chladným pohledem mu vrátím. Slůvko zatím raději spolknu. To už by totiž znělo jako výhrůžka. Takto je to stále jen konstatování. Ale přesto v tom jakýsi náznak varování z mé strany cítit je. Diplomat nejsem, tak mi vlezte na záda.

Matty se zeptá na čpavek. Ernest nabízí svoje „fusekle“, což je výraz, který se mi s ničím moc neasociuje. Ale pokud to má na sobě celý den, tak ať je to, co je to, rozhodně nechci, aby to vytahoval. Neřeknu nic, vnímám na sobě Ernestův pohled. Soustředím se ale na otázku Anny. Jemně přimhouřím obočí. Přemýšlím nad odpovědí, která by zněla rozumně. Ale Matteus se rozhodne odpovědět dříve. Vlastně to z něho spíše vyletí.
Já se tvářím stále stejně. Vysvětlení ohledně našich volaných hrdinů je snad dostačující. Na odpověď ohledně léků potlačím povzdech.
“Nemluvě o tom, že bys tam běžel zbytečně, protože se mu ztratily,“ prozradím bratrovi polohlasem to, co Arthur svěřil mně. Tedy že léky ráno nemohl najít.

„Co se týče prvního dotazu,“ věnuji pohled Anně. “Nemohu vědět, jak to vypadalo v místě, kde jste se nacházeli. Mohl bych se domnívat, že byť bylo povolávací kouzlo zacíleno na špatný svět, magie vybrala ty z vás, kteří mají nejlepší schopnosti nebo největší potenciál nám skutečně pomoci,“ nadhodím a můj pohled ne náhodou zabloudí ke kocourovi na stole, co si tam vesele pochutnává a jako jedinému mu je tato situace zřejmě úplně volná. Toliko k právě nadnesené teorii. Tlustý rezatý kocour, hrdina, který spasí svět. Jasně!
“Ale pravděpodobně to bylo čistě náhodné,“ pronesu.
(Se ještě můžu radovat, že tu jsou lidi přibližně v našem věku, napadá mě kdesi v koutku mysle. Představa, že bychom se těmi povolávacími blesky trefili někam do porodnice a teď tu řvalo 6 capartů. Nebo třeba do pralesa a teď tu mít pár tigrů, žirafu a slona … Hm, no, možná si raději odpustím myšlenky, jak to mohlo dopadnout jako ještě větší fiasko.)

Ale to už se zvedla Cora, probodával jsem ji poměrně nedůvěřivým pohledem. Vlastně jsem nechápal, co to vlastně mele. Jaký štáb? Ale bylo od ní vcelku hezké, že myslela na Arthura. Bohužel, on spíš potřeboval uložit do postele, pořádně se prospat … a čekat, až to odezní. Když zmínila, že pro prášky dojde sama, hrklo ve mně. To rozhodně nepřipadá v úvahu! Navíc by se tu stejně ztratila za prvním rohem.
Ignoroval jsem slova Ernesta a došel k Arturovi a Coře.

„Já ho odvedu,“ prohlásil jsem a hodil pohledem po Mattym. Předpokládal jsem, že by mi ho mohl pomoci dostat ke dveřím, kdyby už nebyl schopný se udržet na nohách, až bych ho podepíral. A já sám …, no, věděl jsem, že při své vlastní únavě bych ho zrovna teď sám neunesl.
„Předáme ho jeho sluhovi a ten ho odnese k jeho lékaři,“ to bylo asi nejlepší řešení, které mě napadalo. Ten druhý by zatím mohl připravit kočár …

„Vy zatím zůstaňte na svých místech,“ dodal jsem. Když Matteus smyl obrazec, mohly se otevřít dveře. Předtím by na něj bylo vidět.
(I když pokud by nalhédli dovnitř více, nejsem si jist, jak okomentovat skutečnost, že se tu zčistajasna zjevilo 5 lidí … )

Arthur Tobias von Wallenstein - 19. dubna 2014 22:34

Síla vůle budoucího vládce

Když už se skoro začínám pouze propadat, cosi.....snad vzdálený dozvuk Mattyho slov, ve kterých je cítit počínající bouře, snad útržky pichlavě ledových slov té divky...Cory....způsobilo, že jsem se, namísto pomalého poddání se pádu kdesi uvnitř zkoncentroval a pád prudce a rozhodně zastavil. Zmobilizoval jsem veškeré zbytky a rezervy své vůle a ta se ve mě vzepjala, jako divoký, silný, temperamentní hřebec.

A já se, ve chvíli, kdy dívka přiskočila a s doporučením, co by měli ostatní se mnou dělat, které jsem už vnímal a....sice ještě stále z dílky a útržkovitě....slyšel, trhaně, stále ještě s námahou, zz hluboka nadechl.
Otevřel jsem, pomalu a s velkým úsilím, těžká víčka a velmi pomalu, malátně, zvedl hlavu.
"Děkuji....to....nebude třeba." zamítl jsem tichým, slabým hlasem dívčinu pomoc.

Nezitím rozpoutal ten muž, co na nás jako první z nich prve promluvil bez emocionálního vypětí...Ernest, tuším....hotovou bouři ironie a nepřímých i přímých obvinění.
Bylo mi z toho úzko a opět se o mne začínala pokoušet nová, silnější, vlna slabosti.
Zatmělo se mi před očima.
Zamrkal jsem a chvíli hlasitě lapal po dechu, než jsem se opět zkoncenteoval a slabost trochu oddálil.
Chtěl jsem mu něco říct.....ale Kony se toho ujal sám a řekl mu to více než zdatně.
A pak přistoupil ke mě, podepřel mne a opatrně mi začal pomáhat se zdvihnout.
Bezděčně jsem se o něj opřel možná trochu více, ale skutečnost, že jsem se nyní nemusel plně věnovat soustředění na udržení se, mi umožnila ještě pohlédnout, opět se mlžícím zrakem, na naše hosty.
"Doufám..." promluvil jsem k nim tiše. "...že....brzy poznáte, Ernie....že zde nemáme....ve zvyku....hosty....likvidovat....mohou-li....pomoci i přesto....že nejsou těmi.....které jsme chtěli...původně pozvat. na chvíli se odmlčím a nabírám zas dech.
"Omluvte mne.....Necítim se dobře....Doufám.....že se vám....nakonec....u nás bude....líbit. Toto místo.....býval zemský.....ráj. Přejí....dobrou noc...a....šťastnou cestu....do našeho.....krásného...letohrádku."nechám se pak, namáhaje oddechujíc a skoro visící na bratrovi, odvést těch několik kroků ke dveřím.
A než jsou pak otevřeny, ještě se pootočím a pronesu k Ernestovi: "Nesuďte nás...tak přísně....Ernie. A buďte....prosím.....na bratry hodný.....Oni....ačkoli se tak....netváří....nejsou zlí. Jen....si nevědí....rady." když se pak dveře otevřou, jsem velmi vděčný skutečnosti, že Hans s Theodorem stojí přímo za nimi a jsou tak silní a přes svou tupost pohotoví.
Nebýt Teovy okamžité reakce, kdy přiskočil a ještě zpola zavěšeného na Konym, mne zachytil v pádu a vzal do náruče.
Že mne odnáší, zatím co Hans přebírá od naprosto vyčerpaného Konyho, sledujícího mne starostlivým pohledem, instrukce ohledně kočáru, jsem už nevnímal.
Síla mé vůle se vyčerpala a já definitivně ztratil vědomí.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 20. dubna 2014 08:50

Do háje, do háje, a ještě jednou do háje.

Konradova slova o ztracených prášcích na mě zapůsobí víc než bych chtěl. Ale copak s tím teď můžu něco dělat? Jako by nestačilo, že asi tak docela nechápu, co se Ernest snažil říct. Poprvé mluvil ke Konradovi a vlastně je asi dobře, že toho se ujal bratr. A po druhé mě sice jeho slova zaujala, ale naštvala mě ta Cořina. Jejímž dalším projevům už nebylo rozumět. Alespoň tedy já nechápal co přesně po nás chce, abychom s Arthurem dělali.
V hlavě jsem měl slova jako dílna Dílna, auto, čpavkový motor, fusekle (co to asi je?), vodu... Ale soustředil jsem se na vytírání toho obrazce. To byl totiž základ toho, co bylo třeba, abychom vůbec s nejstarším bratrem mohli něco udělat. Při čemž jsem mimoděk zvedl ze země dýku, co jsem upustil hned po jejich příchodu a zastrčil si ji za opasek.

Pochybuji, že magie vybrala dobré lidi. Čím dál tím víc, co tu s nimi trávíme čas. I Konrad nakonec usoudí, že to spíš bylo o náhodě. Náhodě... máme svěřit osud celé říše do rukou náhodně vybraných lidí? To opravdu zní skoro, jako moje práce, že?
Zaženu nechtěné myšlenky a pokračuji ve vytírání, kolem postavených stojanů a větránu je v podstatě vytřeno. Sice tedy žádný sláva, ale obrazec už by v tom nikdo nepoznal.
Zachytil jsem Konyho pohled, opřel koště o stěnu a vydal se k bratrům, kde jsem Arteho podepřel z druhé strany.

Do slov, ani jednoho z nich jsem už radši nijak nezasahoval. Sám už toho mám tak akorát dost. Arthur nakonec dokázal jít relativně dobře. Něco bych mu asi řekl na jeho trhaný proslov, ale jelikož vím, že jemu stejně nemá smysl cokoliv říkat, tak se ani nesnažím.
Otevřel jsem dveře, zatímco Arte mluvil k Ernestovi.
Sluhové si hned všimli a jeden z nich Arthura zachytil, vzal do náruče a pak i odnesl. Konrad instruuje druhého sluhu, aby připravil kočár.
Kočár? Oni je fakt chtěj vzít do Letohrádku? Počkej to jako vážně? Vrhnu po Konym tázavý pohled.
V hlavě se mi hned spustí vodopád myšlenek.
Nemůžeme je vzít do Letohrádku, to přece nejde. Oni nepůjdou. Nechtějí jít. Jak to chceš utajit? A co Arthur? Nehledě na to, že ani nechci odejít. V Letohrádku nemám ani dílnu, ani laboratoř, ani nic, však už jsem tam nebyl ani nepamatuju... Jak tam asi dostaneme naše věci, pokud odjedeme takhle narychlo? A co s tím vším tady? I když už obrazec není poznat, pořád jsou tu stojany se živly, větrák, moje hodiny, hostina...

Ale Konradův pohled a odměřenost nepřipouští námitek. Tak si jen zkousnu ret a odvrátím se od něj.
Dojdu vyždímat hadr, znovu nasadit na koště, odstavit stojany ke zdi, sundat z nich misky se živly i svíci, kterou sfouknu. Vodu přileju k vodě na vytírání, zemi s jahodníkem postavím na stůl, stejně jako stojan s již sfouknutou svící. Kotel pod větráčkem už zcela vyhasl. Ještě dojdu zastavit kyvadlo hodin, než znovu ještě jednou přejedu podlahu, aby tu opravdu zůstalo co nejméně stop.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 20. dubna 2014 23:44

A máme to

Už když Ernest pronesl tu narážku na naše pravé identity a urazil tak naše snažení to těmhle princátkům zpříjemnit, nebyl jsem moc nadšený a také to dal najevo svým zamračeným výrazem a hlubokým povzdechnutím. A ty zas nemáš zkušenosti s tim, jak držet jazyk za zuby, amatére.

Bohužel to nebylo to jediné, co Ernest předvedl. Doteď jsem ho měl za docela příjemného, ač výřečného člověka, jehož přeřeknutí na úplném počátku by se dalo tolerovat, pokud by tuhle hru hrál ještě alespoň chvíli s námi, než bychom princátkům dali takticky pomalu najevo, že s naší pomocí nelze tak úplně počítat. Jenomže on to ze sebe nejspíš pod nátlakem toho všeho stresu vysypal a nešetřil při tom svou upřímností, ani tím protivným až provokativním tónem. A pak jim ještě nabídnul řešení. Přesně jak řekl. Rychlé, elegantní, účinné. Až moc familiární.

Slyšel jsem dobře? Tohle už začínalo být i na mě dost. Fakt jim ten vůl právě řek, aby nás zastřelili ? Byla to asi nejvíc přehnaná reakce, která tu mohla padnout. Mezitím, co jsme se to až na Konstanze snažili všichni brát v klidu, on najednou div nevyletí z kůže a začne hysterčit. Myslí si snad, že jim timhle nějak ulehčí? Kdyby nás chtěli zabít, už to dávno udělaj,…
Štvalo mě to nejenom z principu, ale i kvůli tomu, že jestli je tohle všechno opravdové, tam venku je úplně jiný, nový svět, který bych ještě rád spatřil, než se vrátíme. Ale jestli jsme všichni měli celou situaci vidět Ernestovýma očima, tak jsme právě promrhali i ty nejmenší naděje na to se ještě někdy vrátit domů. Měl ve spoustě věcí pravdu, ale styl, jakým to podal, byl naprosto nežádoucí.

Muselo se ho držet příšerné štěstí, když tenhle jeho výlev vzali princové tak v klidu. Já ani Anna jsme klidní nebyli a ani nevím, co mi ještě bránilo v tom po Ernestovi vyjet a jednu mu vrazit. Možná fakt, že jsem se podvědomě držel svojí role a nechtěl si udělat ostudu před tak tolerantními aristokraty. Dokonce promluvil i ten omdlévající mladík, který vypadal, že je dávno v bezvědomí. Až tak to náš přednášející přehnal, že ho donutil promluvit.

Jedna věc mě ale štvala i na nich. Podceňovali nás. Sice jsme neuměli zabít máchnutím ruky jejich obří OP kobylky, ale rozhodně jsme nebyli banda bezbranných děcek, co si vyrazili na víkend v kostýmech, protože neměli nic lepšího na práci. Mimoděk jsem sledoval Annu, jestli nevybouchne. U ní tohle bylo hodně osobní.

Konrad nám nařídil, že zde ve sklepě máme ještě setrvat, dokud se nepostarají o bratra Arthura. Když se tak činili, věnoval jsem Ernestovi jeden hodně zlý pohled, který nemohl znamenat nic jiného, než že si ho později podám. Nebýt Matteuse, který se poté chopil úklidu, bez váhání bych to udělal hned, jak se dveře zase zavřely. Nechal jsem to zatím na ostatních, ať se k tomu výstupu a celé situaci vyjádří. Stejně by mi sotva rozuměli. Nevydržel jsem se hádat v cizí řeči.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 20. dubna 2014 23:53

A jedem

No, dobře... Takže jsme tu měli kouzelníka Ernesta, který zjevně nechtěl hrát ten úžasný larp a ještě je nabádal, že nejlepším řešením je nás zabít. Musela jsem mu uznat, že v tomhle měl pravdu, ale byla by docela škoda, kdyby to skončilo tak brzo... Ještě bych se musela po prohlášení za mrtvou (jak to tady vlastně asi funguje?) vrátit na con za kamarády. To by byla rychlá hra. Raději jsem se k tomu nevyjadřovala, protože jsem tu měla trochu jiný problém, a to omdlévající komparz.

„Dobře, jak myslíte.“ Ustoupila jsem od jeho veličenstva... výsosti a nechala ho, ať svého “bratra“ podepře a odvede. Musela jsem uznat, že herce na trojici bratrů vybrali také dobře. Dokonce měli ve tvářích některé společné rysy. Skoro jako realita... Skoro. Pokyvovala jsem zamyšleně hlavou, zatímco ti dva odcházeli a Arthur se snažil ještě vysoukat nějakou omluvu. Opravdu obětavé zůstávat v roli i v takovéto situaci. Ten asi nejmladší, odborník na klimatizace, se dal do vytírání podlahy a tak jsem si začala říkat, jak moc žhavé to s tou královskou krví bude, ale dokud jsem to nemusela dělat já... I když.. Stačilo by říct. Nesnášela jsem nic nedělání a tohle vypadalo spíše na posedávácí hru.

Vrátila jsem se ke stolu, ale neposadila jsem se. Místo toho jsem zvedla jen svou číši a nejdříve trochu zkoumavě přivoněla a až pak ochutnala. Skutečně to bylo víno a dokonce na nás nešetřili krabičákem, přestože pro tyhle účely je červené víno jako červené víno. Pokrčila jsem rameny a delším douškem jsem se napila. Zajímalo by mne, jak to udělali s věkovou hranicí pro pití alkoholu? Loupla jsem pohledem po Constanze, která vypadala, že ještě organizátorům způsobí pěkné problémy se zákonem, ale já tu koneckonců nebyla dnes jako ruka zákona. Heh, to bylo dobrý. Proč to neřekl někdo z nich? Trochu jsem nespokojeně nakrčila čelo. Všichni tu byli tak vážní. Žádné rýpavé poznámky od Simona, které bych mohla ještě rýpavěji vracet. Žádný Karl, který Simonovi aspoň vždy zdatně sekundoval, aby měli hoši vůbec nějakou šanci. Vlastně jen Lena mi nechyběla. Bože, jak jsem byla ráda, že si ji nevybrali pro tohle představení! To její pískání by v podobných prostorách bylo smrtící!

„Tak co hrdinové?“ Pousmála jsem se na skupinku u stolu, stojíc s lesklou číší v rukou. Jejich povětšinou protáhlé nespokojené tváře byly dosti... No, chtělo to víc nadšení. Jinak si tu hru neužijeme! A zas je to tady. Cora jde hecovat davy. Nakrčila jsem trochu rty, ale pak jsem se na ně energicky usmála.

„Neberte to tak vážně. Je to jen měsíc a třeba tu bude spousta zajímavých věcí. Pak nás jen magickej rituál zase hodí domů. Pohoda brnkačka. Volno hodné hrdinů...A navíc určitě vám tohle tady říká víc než mně.“ Rozhodila jsem zeširoka číší, až jsem se na moment lekla, že si vyleji víno. Hecovat, ale stále v roli. Nemohla jsem jim přece říkat, že za pár hodinek je taxík odveze domů, ale mohla jsem říct magický rituál! Začínalo mne to bavit víc a víc. Na řečnění mne užilo.

„Prostě klídek a pohoda. Navíc, nějaký stres to stejně nevyřeší...A hádky také ne.“ Kývla jsem hlavou a ukázala číší na Konstanze, která s tím přišla první, akorát můj hlas byl asi o dost výraznější než její. Začínala jsem si připadat jak král řečnící na oslavě své korunovace. Tedy, ne že bych o tom tématu moc četla, ale pár pohádek jsem si pamatovala. Hmm, říká se ve středověku stres?... Sakra, asi spíše strasti, nebo něco podobně znějícího. Příště!

„No, asi nám teď nechceš dopovědět tu svou přednášku... Samozřejmě, nějak.. tak aby to zapadlo.“ Podívala jsem se na Ernesta. Něco mi říkalo, že by bylo lepší, kdyby mluvil o tom nějakým jeho hentocosi, než o tom, jak nás tu zcela logicky mohou popravit.

„Jo pravda... Omluvte mne, že jsem se představila jen tady královské rodině. Cornelia Ellenberg. Z... Švýcarského království?“ Pokrčila jsem nejistě rameny. Zas tak blbě to neznělo, ale...
„Vím, že jste mne už viděli ta tom... pódiu.“ Procedila jsem trochu nespokojeně skrz zuby poslední slovo, ale pak jsem se zase vrátila k předchozímu tónu. "Ale tak pro tu oficiálnost. Jen se předem omlouvám se si běžně jména až tak nepamatuji. A proto dávám lidem přezdívky, ale o tom raději až jindy.

„Bohužel vás neznám... A vlastně ani vás.“ Kývnula jsem číší jak k siru Papundeklovi, tak k ženské verzi záporáka z kapitána Ameriky.

„Vás znám ale až moc dobře.“ Podívala jsem se na oko otráveně po kocourovi, který se mi začal sápat na ruku s číší, protože si myslel, že v ní snad něco pro něj zase schovávám. Byla teď dle mne vhodná chvíle na kratší seznámení, než se zbytek herců vrátí a přikročí se k asi dalšímu zlomu v ději. Přeci to nemohl být larp jen o sklepní žranici... I když...

Ernest Zwingli - 21. dubna 2014 02:21

Bez přetvářky

A tak se propalujeme s Konrádem pohledy navzájem. Načež se mi dostane velmi neurčité odpovědi. I když ne tak neurčité. Vlastně se mi dostane odpovědi na nevyřčenou otázku. Zda by to skutečně udělali. Protože jedna věc je o tom uvažovat, druhá realizovat. Vzhledem k tomu, že mi nikterak nevyvrátil poslední elegantní narážku, je více méně jisté, že on, Konrád, by na to žaludek měl. Asi jako jediný z nich.
"V to doufáme zřejmě všichni." odtuším mu na to.

Rád hraju s otevřenými kartami. Nemám potřebu se za něco schovávat nebo si na někoho hrát. Ne v takové chvíli. I když je pravda, že tohle podezřívavé a lehce nepřtelské jednání se krásně hodí právě k postavě, co cosplayuju. Co už.

Nevím, co zapůsobilo víc, zda Cořina starost o jejich bratra nebo fakt, že nás, hlavně tedy mě chtějí mít už z krku, ale konečně se rozhoupali pomoct svému kolabujícímu bratrovi. Ten se jako zázrakem zmátořil ke svým dnešním posledním slovům. Samozřejmě ke mě.

Zírám na něj s opoznání měkčím pohledem. Ale odpovědi se zdržím. Možná jen lehce přikývnu, aby si zase nemyslel, že ho plně ignoruju. Jen nemám potřebu mu cokoliv slibovat. Je mi jasné, že bez jejich pomoci se domů nedostaneme, ale... otázkou je, jak je nakonec přinutit... nebo bude stačit požádat? aby nám ji poskytli.
Hodlám tu trávit měsíc zabíjením kobylek, které s největší pravděpodobností dřív zabijou ony mě nebo někoho z nás.

Co se týče problémů... nejsem naštěstí typ, co by je přitahoval. Tedy... většinou. Nemám v úmyslu tu nějaké vytvářet, ale jestli se tu něco zvrtne špatným směrem, budu se přirozeně bránit. Ať už se to někomu líbí nebo ne. Nemám k nim důvěru. Zatím neudělali nic proto, aby ji získali. Pravda, ani já tu jejich.

Bratři nás nechají o samotě. Nad Konrádovýma slovama se zamračím. Zní to pomalu jako rozkaz. Nelíbí se mi to, ale rozhodnu se to prostě přijmout. Nikam se nepude, tady se sedět bude.

Jen za nimi zapadnou dveře přelítnu osazenstvo, zda k tomu někdo něco řekne. Upřímně nečekal jsem, že by se tu našel nějaký zastánce mých názorů. JAk to vypadalo, ti tři se rozhodli hrát nějaké pomyslné role. No... ti dva aspoň nějaké smysluplné. Cora byla vedle jak ta jedle. Konstanze je pro změnu úplně mimo. Chudák holka

Pohledem nakonec spočinu na tom klukovi na druhé straně stolu. Vidím jeho rozhořčení a vidím jeho pohled. Oplácím mu ho neméně, ale čekám. Čekám, kdy něco řekne. Vidím, jak zatíná bezmála svaly a jak se třese touhou... touhou mi nejspíš dát pár přes hubu či co já vím. Čekám, ale trvá to už moc dlouho. Zamračím se.
"Jestli se mnou máš nějaký problém, tak ven s tím. Rád bych v tom měl jasno hned." Pronesu a lehce mi tikne v obočí.
"Teď si nemusíš na nikoho hrát jako před nima. Jestli něco chceš říct, prosím. Máš šanci. Do toho." Pronesu k němu a opřu se do židle se založenýma rukama.

V obočí mi tikne o něco víc, když se do toho zapojí i Cora.O čem to sakra poříd mele? To si něco vzala? Z nás všech, prince počítaje, je asi mimo mísu nejvíc.
"hádáš správně. nemyslím si, že by tu byla zrovna dobrá atmosféra a že by na to byla i chuť. " zní zcela upřímná odpověď.

Aby dokonala zkázu okamžiku, představí se jako kdosi ze Švýcarského království. VZhledem k tomu, že moje znalosti státních zřízení nejsou tak dokonalé, nemohu s jisotou říct, zda je Švýcarsko skutečně království (proč ne... Velká Británie je královstvím i v 21. století v Evropě) nebo je to jen pokus o rádoby vtip na účet nepřítomných princů. Jeli to to druhé, je to v´pěkně suchý vtip.

"Ernest"Odpovím jí nicméně na tu část o jménu.
"A ta chlupatá nenažraná koule před tebou je Paul." Doplním na vysvětlenou, když mu začne z mně nepochopitelných důvodů vykat.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 21. dubna 2014 12:01

Někdo tu vystrkuje růžky

Ty Ernestovi útočné řeči mě dováděli k šílenství. A to vypadal ze začátku docela rozumně... jenže teď se choval jako raněná princezna a nikomu se to tu nelíbilo. Cora do něj neustále šťouchala a on jí to musel samozřejmě hned vrátit.
Nemluvě o tom, že mě tím ještě urážel. Nikdy jsem se nechtěla považovat za slabou nebo bezmocnou. Proto jsem střídala jedno dojo za druhým. A teď jsem tu házena do pytle zrovna s ním.
Nakrčila jsem nos a nosní dírky se mi roztáhli. Я думаю, что ударить его в лицо šeptla jsem Raspuškovi svojí zajímavou ruštinou a sledovala jak bratři odvádějí toho Arthura pryč. Aspoň, že tak.
V duchu jsem poděkovala Coře za podporu, protože mi přímo ukradla slova z úst poté, co na mě tak štěkl ten malej brácha, kterého jsem překřtila na Smrada.
A Ernest nemohl mlčet. Žvanil dál a dál a pak začal napadat i nás. Lépe řečeno Yevgenyho.
Laskavě zklidni svoje hormony. Chováš se jako historická ženská, co má svoje dny, povytáhla jsem obočí a pohodlně se opřela. Tady mají všichni svoje vlastní problémy, ať už tomuhle všemu věří nebo ne... nikdo nepotřebuje, aby jsi tady přemoudřele žvanil o ničem a popichoval někoho, kdo se stal naším hostitelem. Ať už to on chtěl nebo ne. Ale nabídl nám střechu nad hlavou a ochranu před tím, co jejich zemi souží. Nemáme sice žádný důkaz, že tak skutečně udělají, ale máme možnost dělat něco jiného, než jim věřit?odmlčela jsem se na chvíli a pohlédla na všechny u stolu. Stále jsem pohodlně seděla a mluvila klidně, ale pevně a tak aby mě každý slyšel.
Je mi jasné, že o tohle nikdo z nás nestál- já taky ne. Ale musíme se s tím srovnat. Jestli je tohle pravda nebo ne, nebo jestli tu budeme měsíc nebo čtrnáct dní, je jedno. Urážkami a litováním sebe sama nic nespravíme. A už vůbec ne urážkami téhle skupinky. Měli bychom držet pospolupospolu, dodala jsem a pohrávala si se zbytkem energetické tyčinky z brašny u pasu, do které jsem se následně zakousla. Pak jsem si ještě vzpomněla na to, že se máme představit.
A když už mám to slovo- jak už bylo řečeno, mé jméno je Anna Hanfstaengl. Ale říkejte mi Bucky, řekla jsem stručně a sledovala Ernesta.

Konstanze Geisler - 21. dubna 2014 13:01

Zmatek a chaos

Opravdu netuším co říct nebo co dělat. Nejstarší z únosců omdlévá. Přednášející zase skoro všechny únosce vyzívá k tomu, aby nás zabili. A do toho Cora, a Anna a ten další s tím výhrůžným pohledem. Alespoň, že toho nemocného tedy nakonec odvádějí, ale já vůbec netuším co si myslet. A to jak ke mě náš přednášející promluvil, mě jen děsí ještě víc. Jedni vypadají, že to berou vážně. Jiní zase že to je hra...

Stáhnu mobil i plán přednášek a uložím do své kabelky.
hlavu mám skloněnou. Stejně nemám co říct a nevím co dělat. Co ale opravdu nechci je aby křičeli a hádali a nedej bože začali třeba opravdu zabíjet.

A Anna se zřejmě rozhodla našeho přednášejícího skutečněseřvat jako malého kluka. Je to celé tak šílené, že už nedokážu ani brečet. Jen na ně (Ernesta s Annou) konsternovaně hledím.

"C-co t-třeba p-počkat a-až n-nám ř-ř-ř-řeknou c-co p-po n-nás v-vlastně ch-ch-chtějí?!" vykoktám ze sebe přidušeně. Ne já vážně nevěřím na obří vetřelčí kobylky ani na magii. Ale ani to vypadá na žádné natáčení, a rozhodně jsem nesouhlasila s účastí v žádné reality show...

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 21. dubna 2014 16:02

Mlčenlivej Bob

Osaměli jsme ve sklepení a tu krátkou chvíli ticha prořízla hned Cora se svým optimističtějším přístupem, který kazila snad jenom ta ironie v hlase. Stále to brala jako hru, čímž některé znervózňovala. Hlavně Ernesta, který se s tím stále nesmířil, i když mu dali princové jasně najevo, že se o všechno postarají. Na můj naštvaný pohled zareagoval s předpokládanou nevrlostí. A ještě přidal. Tak dost,…

Stihl jsem ale jenom bouchnout do stolu a nadechnout se, jenomže to se už ozvala Anna a vyjádřila to, co jsem měl na jazyku sám. Jenom s mnohem větším klidem, pro který byla známá, i když se vnitřně vztekala a hlavně smysluplnou němčinou, které bylo rozumět. Po celou dobu, co mluvila, jsem jen přikyvoval a poukazoval na to, že s ní souhlasím. Na konci jsem jen nasadil výraz Tak a máš to, a založil si zase ruce na prsou, jak mi to shouldery jen dovolily, přičemž jsem lehce šťouchl jedním z nich do Anny, abych jí dal najevo, že její proslov schvaluji. Krucinál přesně tohle se mi na ní líbí, vzpomněl jsem si na jeden z důvodů, proč jsme se před lety dali dohromady.

Jelikož se Cora znovu zeptala na jména a zatím na ni všichni zareagovali, přidal jsem se k nim. A konečně využil šance přidat i několik svých titulů, které jsem si předtím odpustil. Když mohla být Cora ze Švýcarského království a Anna se držela role svého kostýmu, netrhal jsem na rozdíl od někoho partu, ke které jsem patřil od samého začátku. “Yevgeny Dragunov, The Great Imperial Engineer Gunner a Guardian of the Empire … a to i bez kostýmu,“ zdůraznil jsem a své tituly uvedl v angličtině, jelikož jsem neměl v té chvíli nejmenší tušení, jak je přeložit do němčiny, aby nevyzněly jinak, než jsem chtěl.

Konstanze vyblekotala něco, čemu jsem sotva rozuměl, takže jsem to přešel a sám si podal láhev vína, co zůstala stát opodál. Nevypadalo to, že se odsud hneme, dokud si pro nás nepřijdou. Ať už s oznámením, že tohle všechno byla jenom jedna hodně dobře zahraná scéna, nebo že se máme přesunout do letohrádku. Stále bych radši uvítal to druhé. Do reality jsem se vracet nechtěl, ať už byla tahle alternativní jakkoliv děsivá, stále nabízela víc vzrušení a zážitků, než zbytek víkendu na Conu.

Ernest Zwingli - 21. dubna 2014 20:19

otázka důvěry

Tiknu pohledem k Anně, když už se do mě pustí. Nutno říct, že vyřídilku má dobrou. Nicméně, co jde jedním uchem dovnitř jde druhým ven.
Pak kdo se tu chová jako histerická ženská... Musím se tomu v duchu ušklíbnout. Možná jsem se ušklíbnul i opravdově, kdo ví.

"Zdá se, že tu každý zastává úplně jiný názor a náhled na věc." rozhodnu se konečně promluvit. Její slova se mě dotkla jen pramálo, nicméně, když se ten její kamarád neměl k odpovědi sám, pokrčil jsem jen rameny. Ale upřímě mě by se přinejmenším dotklo, kdyby se mě musel zastávat někdo jiný, dřív než se k tomu dostanu sám. Ale třeba jen nerozuměl... kdo ví. Jiný kraj jiný mrav, jak se říká.

"Ale abych se vyjádřil dřív, než tu ze mě uděláte krmení pro rybičky, protože se naše názory diametrálně odlišují. Jednám s lidmi na rovinu. Nepředstírám, že je něco dobře, když to tak není. Vyjádřil jsem svůj názor na věc až do samé jeho podstaty. to jestli se vám to líbí nebo ne, je vaše věc. To jak se k tomu postavíte ostatně taky.

Klidně si dál hrajte role, prosím, děláte to skvěle." pronesu bez známky sarkasmu. I když teda roli toho inženýra neznám, tak aspoň tu její, tedy pokud je to opravdu ta postava v ženské verzi, co si myslím, tak si hraje vcelku dobře možná až moc.

"Ale pořád je to jen přetvářka. Neukazuje to nic z toho jací skutečně jste nebo ne. A ať už tohle" máchnu rukou kolem sebe.
"... je skutečné, o čem tedy nepochybuji, nebo ne, jsem rád, když vím, na čem jsem. I když to znamená něco hodně blbýho.

Říkáš, že jim musíme věřit. Nesouhlasím. Důvěru by si měl každý nejprve zasloužit. To, že jsme v téhle situaci, ještě neznamená, že musíme nutně dělat, co oni řeknou. Jistě, jít proti sobě hned od začátku by asi nebylo zrovna moudré a vlastně je to ta nejhorší věc. Ale to, jestli jim budu věřit nebo ne, bych si rád rozhodl sám. Až poznám, kdo jsou a ostatně i vy, zač.

Neber si to osobně. Oba... Ale zrovna důvěryhodně nevypadáte." dám před sebe dlaně v obranným gestu, když už jsem to dokázal říct tím ležérním klidným tónem, přece to na závěr nezmrvím.
"Na druhou stranu chápu, že jsem se u vás taky dobře neuvedl."

Erik Black - 21. dubna 2014 21:38

Příští stanice - letohrádek

Než jsem podepřel bratra, položil jsem svůj pohár s vínem na stůl. Spolu s Mattym jsme Artura dovedli ke dveřím. K jeho projevu se už nějak nevyjadřuji, moje myšlenky jsou někde u toho, že by se opravdu neměl přepínat. Otevřu dveře a předám staršího bratra sluhovi, o kterém vím, že mu je zcela oddaný. Požádám ho, aby ho odnesl na pokoj k doktorovi, ten se o něj teď náležitě postará. A předpokládám, že má pro něj i náhradní léky.
Sleduji, jak sluha odchází. Potom se otočím k tomu druhému.

„Připravte kočár na zadní nádvoří,“ rozkážu mu. Ta je odtud také nejblíže. Sluha kývne a já věnuji pohled Mattymu. Samozřejmě, že je vezme do letohrádku. Tady zůstat nemohou. Zavřu za sebou. Rozhovor našich hostů k nám samozřejmě doléhal celou tu dobu, popravdě řečeno nejsem zrovna nadšen tím, že by se měli hádat ještě mezi sebou. Ale člověk takto alespoň slyší jejich názory.

Matteus se zatím vrátí do sálu, aby poklidil. Já přelítnu pohledem po ostatních, stále stejně klidně, vážně. Na čele lehkou vrásku. Dokud tu Arthur byl, měl pomyslné hlavní slovo on. Teď už je velení jenom na mě.

“Dobrá,“ protáhnu a udělám delší odmlku. Nakonec se rozhodnu k jejich rozhovoru nijak nevyjadřovat. Není to teď podstatné, nemám důvod je teď o něčem přesvědčovat. Postoj, ať zaujmou jaký chtějí, pak ale ať počítají s následky. Pohodím hlavou, dojdu k čelu stolu a vezmu si do rukou svůj pohár, ze kterého upiju. Převalím si víno na jazyku, vychutnám si ho a v duchu se pro sebe pousměju. Skutečně je výborné.
„Jestli chcete do snídaně ještě něco sníst, máte teď poslední příležitost,“ zdánlivě pokračuji ve své předchozí větě. Stále tím neutrálním tónem. Sám se ke stolu usadím a natáhnu se aspoň pro kousek pečiva, ze kterého ukousnu. Pohlédnu po Mattym a jelikož už všechno potřebné zajistil, - Lépe to uklidit stejně budeme muset až zítra - pohybem hlavy mu naznačím, ať přejde k nám a případně také zaujme nějaké to místo.

“Nyní se přesuneme do Letohrádku,“ obeznámím je s následujícím plánem. Tónem, který námitky nepřipouští. “Je to odtud přibližně půl hodiny cesty kočárem,“ poskytuji další údaje. V duchu si vybavuji letohrádek, docela dlouho jsem tam nebyl. Vlastně hodně dlouho. Předpokládám ale, že se tam nic moc nezměnilo. Relativně malá obytná část mající tři patra, kde ve spodním se zdržuje služebnictvo, které opečovává tu tisícovku krámů, co tam naše rodina za ta léta svezla s tím, že v našich sídlech už to zbytečně překáží. A dlouhé chodby, kde se na člověka ze všech stran šklebí z obrazů jeho předci a jiní důležití příbuzní. Ve svrchní části pokoj otce s matkou, strýce s jeho ženou. Arthura a Alberta. O patro níže je můj a Mattyho a také přesně 3 pokoje pro náhodné hosty.

„Budete ubytovani v pokojích po dvou, proto vás požádám, abyste se cestou domluvili na dvojících,“ pokračuji. „Mějte na paměti, že cestou z tohoto sídla by vás nikdo neměl vidět. Proto půjdu první a zajistím prázdné chodby. Vás povede Matteus, počkám na vás u kočáru, kam přidete, až když uvidíte, že náš sluha odešel. Nějaké dotazy?“ přimhouřím obočí a porozhlédnu se po nich. Čekám, případně odpovím.
Znovu ukousnu se ze svého chleba, který po chvíli dojím. Dopiju víno. Položím ho na stůl.
Rozhlédnu se po hostech a zvednu se.

„Vyrážíme,“ odtuším a vydávám se ke dveřím. „Matty,“ otočím se na bratra. “Před každým rohem vám dám vědět, držte se tedy o chodbu za mnou,“ instruuji ho. “A zamkni to tady. V bráně ti pak nechám klíč, tak nezapomeň zamknout i ji a přinést mi ho!“

S tím se obezřetně rozhlédnu po chodbě, které jsou stále perfektně osvícené. Vydám se kupředu, zastavím se na rohu chodby a spokojeně zjistím, že nikde nečíhá žádné nebezpečí v podobě sluhy nebo nedej osud Albert. Rukou naznačím Mattymu, že klidně můžou pokračovat dál a já se vydám vstříc dalšímu rohu. Takto projdeme asi 8 chodeb, než se dostaneme ke schodišti, kterým vyjdeme ze sklepení. Pak následují ještě dvě chodby k zadnímu východu. To je v podstatě jen velká kovová brána, která bývá nehlídaná, ostatně klíče od ní jsou jen dva. Jeden má otec, tedy strýc, další velitel stráže … a ty jsem si dneska odpoledne nenápadně vypůjčil. Jen tak pro jistotu. Vytasím se s ním tedy a odemknu ji. Klíč pak nechám v bráně Mattymu, jak jsem řekl. Kočár už stojí na svém místě a sluha Hans je usazený na kozlíku.

„Děkuji,“ pokývnu hlavou. “Dál si to převezmu sám,“ odvětím a dávám mu tak najevo, že jeho pomoc, co se řízení kočáru týče, nepotřebuji. “Jen bych vás požádal, abyste se vrátil do sklepení a pozhasínal tam chodby,“ pravím. Počkám, až odejde. To je signál, aby Matteus dovedl tu skupinku a nechal ji se naskládat do kočáru.

Já se zatím usadím na kozlíku a vyčkávám. Předpokládám, že mladší bratr si přisedne ke mně, protože kočár je i tak jen pro čtyři lidi. Slečny jsou ale úzké, tak snad se tam nějak smrsknou.

Nádvoříčko, na které vyjdete, je pětiúhelníkovitého tvaru, prakticky ze všech stran ho obklopují zdi, buď hradu nebo hradeb, až na jednu stranu, kterou se dá pokračovat po cestě, kterou lemují stromy. Světlo zde poskytují jen ty dvě lampy upevněné na kočáru.
A pak světelný bod značící Hanse, který se právě podél té cesty vydává k hlavní bráně.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 21. dubna 2014 23:06

Příběhový zlom

Ok, vidím, že se má slova nesetkala s až tak velkým úspěchem a koneckonců moc dobře jsem věděla, jak bych reagovala na někoho v mé pozici... Co bych mu řekla, by si asi nedal za klobouk, ale aspoň se něco dělo. Tedy pak došlo i na docela docela zajímavou výměnu názorů, kdy musel být Ernest asi určitě rád, že se baví jen s cosplayerkou a ne originálem. Moc jsem do toho nevstupovala. Nevadilo mi se hádat, ale většinou jen, když to bylo oběma stranami bráno s nadhledem. Míchat do těchto věcí opravdové emoce jsem se doma moc dobře odnaučila. Nikam to stejně nevedlo.

S povzdechnutím jsem se raději posadila a dopila zbytek vína, které se mi podařilo nevylít a byla jsem docela příjemně překvapena, že ho zůstalo více než dost. Stále se spokojenou náladou jsem si vychunávala jeho chuť a sledovala další dění. Sem tam jsem pokývala souhlasně hlavou a jindy jsem povytáhla poněkud nechápavě obočí, ale nic jsem neříkala. Ta vražedkyně měla v pár věcech rozhodně pravdu, i když jsem si stále nebyla jistá, jestli teda chápe, že jde o larp, nebo tomu věří. No, vlastně to bylo jedno.

„V klidu... Nic vážného se nestane.“ Podívala jsem se mezitím na Konstanze, která zjevně vážně potřebovala uklidnit. Já ale na tohle nikdy nebyla zrovna moc dobrej typ. S úsměvem jsem se naklonila pak nad stůl a pokývala na vražedkyni, která se představila civilním jménem jako Anna, ale nechala si zjevně přezdívku své postavy. Sir Papundekl se pak také přidal a dokonce dohodil i pár titulů. Zasalutovala jsem mu pobaveně a doufala, že to tak v té jeho jednotce dělají. Nu což, aspoň se tu trochu zvedala nálada, nebo jsem se tomu aspoň snažila věřit.
Nechávala jsem je dál bavit se o nějaké důvěře a názorech na tuto situaci, zatímco jsem si s podepřenou hlavou docela znuděně malovala prstem na stole ležaté osmičky. Plést se dál do toho mi přišlo zbytečné. Čekala jsem, až přijde nějaký ten dějový zvrat, který by nás více vtáhl do děje, jak by na podobných akcích asi mělo být. A vlastně jsem ani moc dlouho nečekala. Konrad se vrátil a oznámil nám, že večeře brzy skončí. Trochu překvapeně jsem zamrkala. Proč to všechno připravují a pak to zase ruší? Hmm, jejich věc. Trochu jsem přelétla pohledem jídlo, ale byla jsem už najedená z večeře. Nalila jsem si tedy akorát další sklenku vína, které mi začínalo více než chutnat a čekala jsem až přijde ten zvrat!

A taky, že přišel. Letohrádek? To bude nějaká další místnost v tomhle sklepě s tímto nápisem na dveřích? Netušila jsem, ale říkala jsem si, že se tam snad něco konečně rozjede. Snad nás nebude tu půl hodinu vodit sklepem a hrát si na to, že jedeme kočárem. To už mi přišlo vážně hodně uhozený a tak jsem do sebe radši kopla zbytek toho vína, které zůstávalo v poháru. Pokoje po dvou? To je jak na dětském táboře. Byla jsem zvyklá, že jsem si po většinu svých cest mohla dovolit soukromé ubytování, ale co, stejně jsem tu neplánovala spát. Mám přece už zaplacený pokoj v hotelu a nebyl zrovna levný!

Konečně jsme se začali zvedat a já vykročila s ostatními. Schválně jsem si nechávala své poznámky pro sebe, abych nerušila tu vážnou atmosféru. Tedy jen ze začátku... Vyšli jsme do sklepa, který byl až překvapivě autentický. Můj sebevědomý úsměv mi začínal tuhnout na rtech s každou další chodbou, kterou jsme procházeli a že jich sakra bylo!

„A kurva...“ Vydechla jsem, když jsme vystoupili na volné prostranství zahalené chladnou nocí, na kterém před námi stál kočár. Podělanej kočár se živejma koňma! Štípla jsem se do ruky, jestli se mi to jen nezdá. Bohužel, koně, kočár ani ten zatracenej výhled na krajinu, která mi nic neříkala, nezmizeli! Tak teď mi došla slova... Jindy bych za to musela princům pogratulovat, protože to byl opravdu nevídaný úspěch, ale teď jsem toho z pochopitelných důvodů nebyla schopná. Můj mozek přepnul na záložní pohon a já tak nějak automaticky nastoupila s ostatními do kočáru, kde jsem zůstala sedět s naprosto nečitelným výrazem. Vůz se s námi skutečně zhoupl a uslyšela jsem zvuk odlétnuvšího stěrku zpod kol. Sakra... Sakra... Sakra! Koukala jsem nepřítomně z okénka a snažila se si v hlavě utřídit, co se tedy zatraceně stalo! Protože tohle.... Tohle bylo zlé. Jedna věc je zůstat v cizí zemi, když vás třeba okradou, nebo se ztratíte v temných uličkách. Všechno se mi stalo, ale to jsem vždy věděla, že jsem na Zemi!... Teď už jsem o tom ale začínala silně pochybovat.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 22. dubna 2014 12:39

Adventure time!

“No, spíš tvoje kočka tě moc dobře neuvedla, ty jsi tomu jenom nasadil korunu,“ podotknul jsem s lehkou dávkou ironie, ale nejednalo se o nic jiného, než pouhé konstatování z mého úhlu pohledu. Oba dva, jak Ernest, tak Paul si byli podobní v tom, že si žádné servítky nebrali, stejně tak jim chybělo taktické chování a v určitých ohledech i slušnost. Ale na rozdíl od kocoura si své chyby Ernest uměl přiznat, čímž si u mě přeci jen nakonec polepšil.

Konrad se choval naprosto profesionálně a neúčastnil se našich sporů. Jen nás stručně informoval o tom, že náš přesun začne co nevidět a že se máme přestat ostýchat si nabídnout z celé té pestré tabule před námi. Na takové věci jsem slyšel a mezitím, co jsme čekali, spokojeně jsem si nabízel, co mi přišlo pod ruku. Trochu jsem pochyboval, že by nám princátka podobně honosnou hostinu vystrojili i napodruhé, když vědí, že si to nezasloužíme.

Při zmínce o dvojicích jsem se ani neohlédl na Annu, protože bylo zcela jasné, že my zůstáváme spolu ať se děje, co se děje a dál se věnoval té výborné paštice, co tam měli a vínu, které k ní chuťově výborně sedělo. Konrád po chvíli zavelel, že vyrážíme. Ještě jsem si do pusy narval zbytek pečiva, utřel si ruce do ubrusu, oprášil a nasadil si na ně rukavice. Následovala ještě čepice a byl jsem připravený. Tak, snad tímhle naše dobrodružství nekončí,… pomyslel jsem si v naději, že nás tam za dveřmi nečeká ten štáb o kterém tu Cora mluvila.

Do té chvíle, než jsme vyšli ze sklepení a ocitli se v otevřeném prostoru horních chodeb, jsem ještě byl relativně v klidu a jen si hleděl toho, aby moje výbava nedělala moc zbytečného hluku a někde si ji neodřel. Jenomže pak to přišlo. Najednou jsme procházeli pár interiéry této stavby, které byly naprosto úchvatné, honosné a jelikož jsem v nich nerozeznával žádný ze známých slohů, spíše mix více z nich, usoudil jsem, že ano, tohle je realita. O to víc, když jsme se dostali na nádvoří, kde už čekal slíbený kočár s dvojspřežím. Doháje, doháje, doháje, doháje, panebože, tohle je úžasný, ne tohle je neuvěřitelný, panebože, opakoval jsem v duchu a tiše ohromeně šeptal.
Protože jsem věnoval až moc pozornosti svému okolí, než naší skupině samotné, dostal jsem se dozadu a chvílemi zaostával. Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat. Kdyby mě Anna nechytla za ruku a nestrhla sebou, asi bych se po chvíli zastavil a zůstat stát uprostřed nádvoří s očima plnýma slz z dojetí nad tou velkolepostí. Litoval jsem, že je taková tma a já měl vypnutý mobil. V rychlém pořizování snímků a videí by si se mnou momentálně nezadal ani japonský turista.

Problém nastal při nasedání do kočáru. Nebýt pohotovosti mé přítelkyně, která už byla zběžně obeznámená s konstrukcí mého kostýmu, asi by nám to trvalo o minutu déle, než bych nasedl. Ne tenhle kostým opravdu nebyl dělaný na únikové akce. Leda tak na krátké představení na pódiu, které zahrnovalo spíše jen pózování. Avšak bral jsem to jako hodnotnou zkušenost.
Dámy se opravdu musely trochu smrsknout, abychom se všichni vešli. Ještě že cesta měla trvat jen půl hodiny. Seděl jsem naproti Bucky se shouldery na klíně stejně jako cestou taxíkem na Con dnes ráno a jakmile se kočár pohnul, zadíval jsem se ven z okýnka, abych spatřil alespoň něco navíc, než okolí zahalí naprostá tma.

“Tak co, skeptici, už věříte?“ prohodil jsem do ticha, které v kočáru zavládlo a věnoval letmý pohled Ernestovi i Coře, která vypadala mnohem víc překvapeně, než kdy dříve. Úsměv, který se mi roztáhl pod hustým knírem, se jen tak neztrácel. Byl tam už od té chvíle, co jsme vylezli ze sklepení a byli finálně vtaženi do tohohle světa i se vší tajemnou atmosférou, co zatím nabízel. Více podnětů, než těch, kterých se nám prozatím dostalo, jsem nepotřeboval k tomu, abych uvěřil. Bavilo mě tomu věřit. A tam uvnitř jsem se tetelil jako malý kluk na pouti.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 22. dubna 2014 14:52

Ke kočáru

Přiznávám, že další výměnu názorů našich hostů jsem už více méně nevnímal. Pořád jsem měl v hlavě ten letohrádek. Arthur je tam pozval, Konrad se toho chce držet. A na můj názor se samozřejmě nikdo nezeptá... Nechal jsem to být. Nic jiného mi nezbývalo. Teď velel Konrad a přesně podle toho to i vypadalo. Už to nebyl bratr Konrad, ale princ a velitel Konrad. Což je přesně ta stránka jeho osobnosti, kterou sice naprosto obdivuji, ale zároveň nemůžu vystát, protože vedle něj jsem pak vždycky jen hadr na holi a v takovém rozpoložení mě nevyslechne, ani kdybych mu říkal, že na náš svět padá z hvězd obrovský balvan velikosti měsíce.

Nechal jsem ho ať k nim mluví. Stejně bych nevěděl co říct a kdybych se rozpovídal o věcech co mě zajímají, asi bych si vysloužil jen další chladný káravý pohled. Nemám rád takové pohledy. Já se přece snažil, no ne? Tak to nevyšlo, mohlo bejt i hůř... Myslíš snad že mě to neštve? Naopak z nás všech mě to štve nejvíc. Promlouvám ke Konradovi hořce jen v duchu.
Zachytil jsem jeho pohled, právě ve chvíli, kdy jsem práci dokončil. Kývl mi hlavou, abych taky zaujal své místo u stolu, což jsem zamračeně nakonec udělal. Neměl jsem na nic chuť, ale hlad přeci jen ano. Abych na sebe nepřitahoval pozornost svým mračením a opravdu nekomentoval Konradova slova o přesunu do letohrádku, jsem si pár soust přeci jen vzal. Bylo lepší jíst než mluvit.
Ano, Letohrádek... To nejhorší rodinné sídlo, které máme. Sídlo vlastně není ten správný výraz. Spíše skladiště. Odkladiště absolutně všeho, což jen podtrhuje nedostatek prostoru, který by tam i tak panoval, protože je to poměrně malé... pomyslím si s hořkostí. Nemám to tam rád, je tam nuda. Absolutní nuda. Něco, co teď opravdu nechci a nepotřebuju. Jen to pomyšlení mě rozčiluje...

Neposlouchal jsem Konradův výklad, dokud opět nezmínil mé jméno. V té chvíli jsem vzhlédl a věnoval mu překvapený, i trochu dotčený pohled. Já? Povedu? Je...? To přece nemůžeš myslet vážně, ne?
Jenže, tohle je náš Kony. Ten prostě co vypustí z pusy, to myslí vážně.
Potlačil jsem povzdech a věnoval se dál jídlu. Není to tak dlouho, kdy ve mě přetékalo nadšení z prvního magického úkonu a teď...? No, skoro by se ve mě krve nedořezal. A nebude to tím, že bych byl vyděšený.

Nakonec Kony dojedl a rozhodl, že vyrážíme. Což je něco, co se prostě musí poslechnout. Takže holt teda jako taky vstanu, že půjdu za ním, když se na mě bratr opět otočí. Tentokrát nic vyjímečného, žádný specifický chlad jen věcná odměřenost a spolu s ní i instrukce.
Zamkni to tady? Opravdu si někdy připadám spíš jako sluha než co jinýho. Ale dobře. Konrad má pravdu a i když se mi to nelíbí, asi ví co dělá a v tomhle mu věřím.
"Jasný," odvětím mu a necham ho jít. Až pak si uvědomím, že mi je vlastně hodil na hlavu. Všech pět lidí i s kocourem...
Otočím se na ně a zauvažuju, co jako teď. Při všech ozubených kolečkách, jak s nima mám mluvit?
"Ehm... Připravený? Tak dem..., tudy..." ukážu na dveře, vykouknu, uvidím Konyho jak nakukuje za nejbližší roh a uvidím i jeho mávnutí.
Přikývnu.
Se plížíme ve vlastním sídle, tohle je praštěný...
"Můžem," řeknu našim hostům, ohlédnu se po nich, zkontroluji je pohledem, jestli jsou všichni, počkám až projdou, zavřu a zamknu dveře, jak mi Kony rozkázal.

"Tudy," ukážu vpřed a spěšně, i když co nejvíc tiše se přesunu k dalšímu rohu, kde jim rukou pokynu aby zatím zastavili. Počkám na dalšího Konyho znamení a pak jdeme dál. Neustále se po nich ohlížím, snažím se jít rychle. Mám strach, že by se nám Konrad mohl někde ztratit, nebo nedej Odin, snad i někdo z nich.
Jakmile jsme u schodiště, trochu si vydechnu. Cítím jak se mě opět zmocňuje napětí, ale tentokrát to nemá s nadšením nic společného. Mám pocit, že takový strach jsem snad ještě neměl.
Další chodby nad schodištěm a pak už od Konrada otevřená zadní brána.

"Jděte přes nádvoří co nejrychleji a nejtišeji, přímo ke kočáru. Zamknu a doženu vás." Instruuji je tentokrát já a snažím se moc nemyslet na to, komu že to vlastně říkám. Každý z nich je propána starší než já, možná i vyšená, rozklepaná slečna...
Sluha Hans se vrací dovnitř.
Klíč je v bráně, jak Kony řekl. Hned ji zavřu a zamknu, jakmile jsou všichni z naší skupinky na nádvoří.

Polknu a ještě jednou se podívám na železné dveře. Tolik tady toho nechávám. Včetně nejstaršího bratra, který je na tom zle (asi i kvůli našemu obřadu) a ztratil své léky...
Vydechnu si, otočím se a jdu za ostatními. Dávám pozor, aby nikdo vyloženě nezaostával, to si teď nemžůeme dovolit. Kdyby někdo náhodou chtěl zdržovat, popoženu ho slovy, že musíme spěchat.

Kočár čeká, Kony sedí na kolzíku. Hosté se začnou cpát dovnitř a já si počkám, než jsou tam všichni. Kočár... Je to lepší než kůň, to bezpochyby. Ale koukám, že i kdybych chtěl, dovnitř se nevejdu. No co, dokud Kony nebude chtít, abych kočíroval... Vyhoupnu se na kozlík k němu. Ještě, že je vcelku teplá noc.
"Tak můžem," hlesnu tiše co nejvěcnějším tónem hlasu. Snažím se tvářit bezvýrazně. Nechci, aby poznal, o kolik raději bych zůstal doma. Vlastně vůbec nechápu, že on může odjet a všechno opustit a zanechat v sídle, aniž by hnul brvou.

Konstanze Geisler - 22. dubna 2014 18:43

Držím se v ústraní

Neodpověděli mi. Mé koktavé hlesnutí zaniklo ale vodopád slov se přeci jen nakonec zastavil. I když slova prostředního bratra, tuším, že se púředstavil Konrad, nevyznívají zrovna příjemně. Ne, i když mám hlad jako vlk, nedotknu se ničeho co leží na stole. Složím si ruce do klína a nepřítomně hledím před sebe.
Nemůžu tomu věřit. Ničemu co se kolem mě děje. Nechápu to. Nerozumím tomu. Ať už mluví někdo z naší skupinky nebo od nich, nevím co si z toho vzít a nejde mi přemýšlet. Vůbec...

Nakonec jsme se měli zvednout. Udělala jsem to co ostatní.
Měli jsme jít za tím nejmladším klukem. šla jsem úplně v zadu, ale šla jsem za ním. Se svým orientačním (ne)smyslem, bych se stejně sama ztratila za prvním rohem.
Měli jsme jít do kočáru a tak jsem šla.
Sedla jsem si v kočáře úplně na kraj a vlastně jsem se kolem vůbec nerozhlížela. Vmáčkla jsem se co nejdál, abych zabrala co nejméně prostoru, což s mojí malou výškou a útlou postavou nebyl žádný problém.

A ten muž, co si musel sundat část svého kostýmu, se zeptal jestli už věříme. Podívala jsem se na něj nehcápavým pohledem. Čemu máme věřit? Co je tedy skutečnost?
Já totiž nevím...
Přimáčknu se víc ke zdi a zadívám do prázdna. Nechci věřit, že je to skutečné. Že je pravda co říkali o kobylkách a těch dalších věcech. Samotný únos by byl velmi závažný, co teprve únos do jiné dimenze? Co moji rodiče? A Carola s Dianou? Určitě mě hledají... Možná nás hledají všichni účastníci té přednášky. Nás všechny...
Třesu se a ze všech sil zadržuji slzy. Nechci mluvit... Jakýsi racionální hlásek v mé mysli mě nabádá, že bychom se měli domluvit na těch pokojích, ale říct to nahlas? Právě já? To ne...

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 22. dubna 2014 21:57

Go go Rasputin

Nad tou poznámkou o mé osobnosti jsem chtěla Ernestovi něco říct... ale ve finále jsem nad tím jen mávla rukou. Pokud nad tím tak uvažuješ, tak tě upřímně nechápu tvoje pozorovací schopnosti. Nevím, jestli bych po tomhle všem byla schopná držet se své role. Tohle jsem já. Tohle chování je moje. Snažím se udržet v klidu, protože jinak bych se tu sesypala a snažila se zjistit, jestli mám signál. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a urovnám si to v hlavě. Protože jestli tu zůstanu měsíc, tak tady nehodlám skapat, řekla jsem a zakousla se do jablka. Nemínila jsem tu začít přednášku o tom, že Bucky by do něj možná již dávno něco zabodl… a po chvíli jsem se ještě zamyslela.
A tady Raspuška… ten je takovejhle pořád, ušklíbla jsem se a začala si a pak si poslechla Konrada, na jehož doporučení si schovám do kapsy dvě jablka a z třetího ukousla poslední kus.
Jestli chceš dál řešit naše problémy, máš možnost potom, dodala jsem ještě a jen ze zvyku si nasadila masku, protože jinak bych ji neměla kam dát a vstala.
Miluju letohrádky, řekla jsem s přehnaným úsměvem a následovala ostatní ven. Prošli jsme se po baráku. Bohužel se nekonalo žádné komentování pompézních tentononc ani nic podobného. Místo toho jsme mlčeli jak zařezaní a tiše se plížili jako nějaká blbá skupinka hrdinů v dungeonu. Šťouchla jsem ještě do Yevgenyho a zubila se od ucha k uchu. Ať už na to koukali jakkoliv já si to užívala. Ten Con si budu ještě dlouho pamatovat.
A když jsme vyšli ven na nádvoří, protáhla jsem se a spokojeně zívla. Čekal tu na nás velmi pěkný kočár. Tiše jsem zalitovala, že vypadám moc moderně. Někde jsem pořád měla uniformu Pruska…
Můj společník si vzrušeně něco mumlal a já se začala obávat, že ho brzy klepne pepka. Nebo vykrvácí z nosu. Taky možné… ale předtím tou krví něco namaluje.
Pak nastala akce Z, protože někdo musel mít nutně super složitý a nepohodlný cosplay, takže jsem mu musela pomoct a málem ho do kočáru dotlačit. Pak jsem se usadila naproti jemu a natáhla si nohy vedle těch jeho.
Bože tohle jsem potřebovala… zamručela jsem spokojeně a očima sjela Ernesta a pak se vrátila k spokojenému vybalování dalšího jablka. Někdy jsem si přišal jako Ryuuk…
Gah tohle je tak nemožně možný až to bolí, řekla jsem po chvíli spokojeně a stáhla si masku, nebyla to dvakrát špatná věc. Vlastně mě zajímalo, jak jsem vypadala při tom plížení po chodbách. Zamyšleně jsem se do jablka zakousla a se zájmem začala hypnotizovat Ernestovu kočku.

Ernest Zwingli - 23. dubna 2014 00:46

Na cestě. První šok přichází

Annina slova o mých pozorovacích schopnostech mi vyloudí na tváři upřímný úsměv.
"Jsem jen obyčejný chlap. Nedokonalý a mnoha chybama... skutečně dobrý jsem jen na 2 věci." ušklíbnu se a pohledem přejedu po Konstance a přemýšlím, do jaké věkové kategorie patří. Bohužel v sále stála už ve tmě, atkže nemohu s jistotou říct, zda se hlásila nebo ne.
"Ale... ostatně jen s jednou se lze skutečně chlubit, aniž bych musel mít strach, že se přechvaluju." A teď by mě zajímalo, kolik z nich si bude mylně myslet, že se vychvaluju coby dobrej milenec. Ne, že bych si to nemyslel, nebo mě o tom aspoň Riky nepřesvědčovala, ale tím jsem se tu jako tou jedinou věcí vážně nechlubil.

Dál jí poslouchám s mírným úšklebkem. Ne arogantním ale vřelým. Vzhledem k její upřímnosti si to zasloužila.
"Ne, děkuji. Raději budu vylepšovat svůj pozorovací talent." opáčím a natáhnu se pro něco k jídlu. Ty další dvě holčiny už buď jedly, nebo se snad bojí, že nám to někdo otrávil. U Cory vzhledem k tomu, jak tu vysloveně čachruje s vínem to bude to první, ale... KOnsztanze? jmenuje se tak ne? Mi spíš sedí na tu druhou kategorii. No, vzhledem k tomu, co tu stihnul napáchat Paul a jak se tu i sám obsluhoval se toho vážně nikdo bát nemusí. Ten kocour by už musel být nejmíň třikrát tuhej... I když ten má taky plechovej žaludek.

"Uhm... no... Paul je... "Povzdechnu si a otočím se na Raspušku.
"Jak to jen říct. Nevychovaný je prostě slabé slovo. Jeho jedinou životní náplní je mít plný břicho a spát. Už se s tím tak narodil a mě se ho to nikdy nepodařilo odnaučit. Je dokonce tak líný, že ani myši neloví. Tohle je prostě rozmazlený pokojový mazel." dodám omluvně a pokrčím rameny.

Ale to už se zase ozve Konrád. Sjedu ho te´d o poznání lepším pohledem. Ale jeho nabídku k jídlu neodmítnu. Mám hlad, jak už jsem řekl. A minimálně bych mohl zlikvidovat to, co Paul načal. A že to maso není zase tak zlé. Jen... to víno... Mám žízeň, což o to, ale... na víno nejsem. Raději pivo. Ale přece se nebudu ofrňovat. Nejsem slečna. Přitáhnu si pohár a nejprve přičichnu a potom ochutnám. No... ujde to. Vím, že znalci vína by mě za možná ukamenovali, ale... dá se. To jim jako od zarytého pivaře musí jako uznání stačit.

Vcelku klidně jsem si ho vyslechl. Jen při poznámce o pokojích jsem se mírně zasekl a přejel pohledem osazenstvo. Hm... 6 postelí pro 5 lidí. Kdopak asi půjde z kola ven? V tu chvíli se mi přimotal pod ruce kocour a pošimral mě ocasem pod nosem, až jsem kýchnul.
Jistě, promiň, jak bych mohl zapomenout. 5 lidí a 1 kocour. To už vychází... spokojen? Jako by mi Paul četl myšlenky se otřel tentorkrát hlavou a spokojeně zavrněl. POusmál jsem se a podrbal ho, jak to má rád. Pod bradou, za ušima a pak na hřbetě.

Vyslechl jsem si Konradovy instrukce a zvedl se společně s ostatními. Paula jsem si držel v náručí. Neměl jsem strach, že uteče. Byl na mě trochu fixovaný a hlavně líný. Sám neudělá ani krok. Šel jsem někde plus mínus uprostřed celé skupiny. Byl jsem potichu, Paul se mi uvelebil na ruce a zavřel oči. Hladil jsem ho, aby byl vklidu a on začal vrnět. Snad to nebude vadit. Tolik hluku to ostatně nedělá, když se tu producírujeme.

prohlížel jsem si okolí. Stěny, chodby. Neodolal jsem a i když jsem o tom nepochyboval už od začátku, stejně jsem si párkrát musel sáhnout na cihlovou zeď, abych se opravdu ujistil. Na nádvoří jsem se rozhlédl a jen k sobě Paula přitisknul. Teď ho vážně nechci ztratit. Následuju Nejmladšího prince a znenadání se dostávám na předek skupiny, jak se kdosi pozapomněl vzadu.

Ale i já jsem měl namále, když jsem uviděl kočár. KOČÁR? Jako fakt čtyřspřeží??? S koňma? Teda... jako živejma a ne pod kapotou? Ať už bylo okolí jakékoliv i okolnosti, šok byl až teprve tohle. Oni tu nemají... auta? To jako... co... co já tu budu celý měsíc dělat??? Te´d jsem se jaksi pozapomněl já, až mě musel kdosi upozornit. Asi to byl Maty.

Ke kočáru jsem došel jako poslední, ne že by to vadilo. Aspoň jsem mohl zapadnout na to poslendí volné místo k Raspuškovi, když se dívky tísnili naproti. Ono díky jeho nakládanému cosplayi jsme se tam tísnili taky.

"Uhm... zatím to tu nikdo nenakousl, ale... Jak to bude s těmi pokoji. Pokud mohu hádat vy dva..." ukážu na Raspušku a Annu. "... asi hodláte být spolu, co?" Sice to končí otazníkem, ale obsahem je to spíš oznamovací věta.

Obrátím se tedy na obě děvčata naproti a docházím k jedinému řešení. BUdu spát sám. Je poněkud nemyslitelné, aby Konstanze zůstala sama, když je už tak vyplašená a mylsím, že Cořinu společnost coby holky bude snášet přeci jen lépe, než tu moji. A ještě mého chlupatého společníka.
"A hádám, že holky, asi taky budou chtít spát raději spolu, že?" Snažím se aspoň mírně pousmát.

Konstanze Geisler - 23. dubna 2014 17:12

V kočáře

Snažím se nepřekážet, dívám se do stěny kočáru, který se za chvíli už dává do pohybu. Snažím se potlačit myšlenky na domov i na současnost. Nechávám se unášet bezútěšností naší situace. Je to všechno tak palčivé, boletivé, šílené a děsivé. Až Ernestova otázka mne přinutí vzhlédnout jeho směrem. Nechtěla jsem o tom začínat. Vlastně jsem nechtěla mluvit vůbec...
Podívám se na něho. Působí skoro vyrovnaně a dokonce se pousmál.
Vydechnu si. Taky bych to chtěla brát s takovou rozhodností a vyrovnaností jako on. Tohle všechno...
Pohlédnu na Coru s otázkou v očích zda souhlasí, že bychom mohly být spolubydlící, na jakémsi letohrádku, kam nyní míříme.
"Nebudu ti nijak překážet..." hlesnu k ní velmi tiše dofajíce, že to odsouhlasí. Je nemyslitelné, abych sdílela pokoj s naším přednášejícím a získala jsem podobný dojem jako Ernest sám, že Anna a ten muž s ruským jménem, patří k sobě. Ještě by Cora mohla chtít být na pokoji s přednášejícím, ale nemyslím, že se doopravdy znají nějak blíž, na tom podiu se netvářila, jako, žy by spolu byli domluvení.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 23. dubna 2014 22:33

Prazdninový tábor

Kruci, kruci, kruci! Nezdá se mi to! Sledovala jsem okénkem ubíhající krajinu, kterou ale z velké části halila černá noc. Ve voze nás nakonec jelo pět. Ani jsem pořádně nevnímala jiné problémy, které by mi běžně přišly na mysl, jako třeba docela nezvyklou stísněnost, protože ten kočár asi nebyl dimenzovaný na přepravu tří cosplayerů, jednoho přednášejícího a jediné holky, která z nás byla asi nejnormálnější. Skoro jako v Indii... Ale tam to bylo zatraceně na Zemi! Do nosu mne udeřila sladká vůně čerstvě nakousnutého jablka. Otočila jsem se, abych zjistila, že většina to zjevně zvládala docela s klidem. No, ještě aby ne... Asi sem tu byla jediný člověk, který si celou tu dobu myslel, že jde jen o hru. Jsem ztracenej případ! Promnula jsem si unaveně čelo.

„Pokoj?“ Zamumlala jsem s čelem stále v dlani, ale to mne donutilo vzhlédnout. Vlastně... To byla tak jednoduchá a praktická otázka, až jsem k ní s vděkem upnula své myšlenky. Řešení tohoto problému dávalo asi jako jedna z mála věcí dnešního večera smysl. Ti dva okostýmovaní vypadali, že se dobře znali a nedivila bych se, kdyby existovaly i nějaké fanouškovské obrázky na tu jejich dvojici postav, takže jsem tu pak zbývala už jen já, Konstanze, Ernest...a Paul.

„V pořádku. O to se neboj.“ Donutila jsem se vytvořit na tváři jakýs takýs úsměv a kývla jsem na Konstanze. Chudák holka vypadala pořád silně v šoku, no a já bych na tom nebyla v jejím věku jinak. To jsem taky znala jen Švýcarsko a pár prázdninových letovisek. Začínala jsem být ráda, že jsem se po střední tak trhla. Tedy ne že by mne to připravilo na tohle! Podívala jsem se vyčítavě na okno.

„Bude to fajn...“ Zamumlala jsem spíš abych uklidnila sama sebe. Ok, nemysli na lidožravý kobylky. Nemysli na ně!... To bude takovej průser. Opřela jsem hlavu o kymácející se stěnu kočáru.

„Jen měsíc... Takovej americkej tábor. S nevšední tématikou... Takže tady kouzelník Ernest bude mít pokoj s Paulem. Dobře.“ Dodala jsem, abych tedy uzavřela tohle téma, zatímco se kočár s námi nezastavitelně kodrcal směrem k letohrádku.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 23. dubna 2014 23:25

Beyond Our Earthly Realm

Ne, stále nevěřili. Vlastním očím. Začalo to na ně doléhat. Ta malá holka mě probodla pohledem, až jsem se zastyděl, že jsem se vůbec zeptal. Byla z nás stále nejvyděšenější. Asi bych to neměl zas tolik přehánět,… pomyslel jsem si a můj úsměv na chvíli zmizel.

Cora se najednou tvářila dost nejistě a ztraceně. Více než zajímavá změna oproti tomu, jak sebejistě předtím působila. Paul to bral oproti Ernestovi celkem klidně a užíval si pohodlí klína svého lidského otroka, který začal řešit pokoje. Správně odhadnul, že já a Anna chceme být spolu, ale řekl to tak podivně, že jsem mu rozuměl špatně.

“Нет, to zas ne. Tedy chci říct,… ano na pokoji spolu budeme, to ano,“ stočil jsem pohled z Ernesta na Annu, aby mi dala zapravdu, protože to vyznělo dost zmateně. Počkat, ano, on to myslel jenom jako na pokoji. Panebože, já jsem vůl. To bude tou únavou, plácl jsem se v duchu do čela a navenek jen uhnul očima na shouldery na klíně a dělal jakože jsem nic neřekl.

Cora to celé uzavřela svým stvrzením Ernestových slov a všichni se zdáli být spokojeni. Vyhlídky to byly opravdu nadějné, až na ty kobylky, a já nadále litoval, že jedeme v noci a venku je pramálo co vidět. Lampy na kočáru sice osvětlovaly blízké okolí, ale to se snad prozatím nijak nelišilo od našeho.

Konstanze Geisler - 25. dubna 2014 19:29

V kočáře

Usmála se na mě a mě se ulevilo. Ne příliš, ale trochu přeci. Nezlobila se na mě, nekřičela a přes svou energičnost, se zdála milá.
"Děkuju," odvětila jsem a pokusila se sama o úsměv. Říká že to bude dobré. Kéž bych tomu mohla věřit... Ale jak tak jedeme a za oknem ubíhá setmělé město a krajina, nemůžu.
Tábor? Myslím, že nechápu, o čem Cora mluví, ale zdá se, že alespoň mezi námi se atmosféra už nezdá tak napjatá. dkonce i ten ruský muž odsouhlasil Ernestem navržené rozdělení pokojů, jako Cora a tak jsem jen kývla.
Připadá mi to, jakobychom každý svém snažili pochopit a smířit se s tím co se kolem nás děje.
Jakoby to snad šlo.
"Takže věříš, že nás za měsíc skutečně pošlou zpátky?" zeptám se Cory. Z mého hlasu jsou stále znát obavy a ruce si mnu v klíně. Ale už alespoň nebrečím ani se netřesu, jako bych se měla každou minutou zhroutit. Jen je to pro mě stále všechno příliš neuvěřitelné...

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 25. dubna 2014 19:33

Brm brm Popelko

Protočila jsem oči v sloup a šťouchla jsem do Yevgenyho loktem. Vážně si nemohl vybrat lepší chvíli pro to, aby si upevnil neznalost němčini, než teď?
Jsme staří známí, takže pokud to nevadí a tady Ernest nechce nutně být na pokoji tady s Raspuškou, aby si udělali navzájem hlavu a vousy, tak bych ráda byla na pokoji s ním, řekla jsem klidně a pohrávala si s maskou v ruce. A pak zvedla ruce v obraně, kdyby náhodou měli nějaké poznámky nebo tak něco a spokojeně znovu ukousla z jablka.
Netušila jsem, co se bude dít teď. Tedy... teď jedeme na zámek, ale co potom? Měsíc sedět na zadku? V duchu jsem si povzdechla a pohlédla kamsi na strop. Chtěli si zavolat slíbené mágy z Vallhaly a dostali nás. Jedna prostořeká, magor, kočka, její majitel, tichošlápek a tichošlápek s brýlemi. Lepší kombinaci už asi vytvořit nedokážou.
Ale jak to bývá v knihách? Něco se stane... velkolepého a obřího. Nebo taky ne. A já si užiju měsíční prázdniny zavřená na nějakém letním sídle, aniž bych prozkoumala tenhle zajímavej svět.
Zavrtěla jsem se ze strany na stranu a chvíli jen poslouchala jak kočár drnčí o zem a jak o ni duní konňská kopyta. Připadala jsem si jako popelka. Popelka jako nájemný vrah. Ta černá tomu nápadu trochu ubírala na kráse. Takže... Bucky v dobovém oblečku? Bucky v dělnickém oblečku... Bucky ve steampunk oblečku!
Raspuško... jaký myslíš, že je tohle svět? Podle technologií a z toho mála, co jsme zatím viděli? zeptala jsem se po chvíli, aby konverzace úplně nestála. Mluvila jsem anglicky, protože jsem to spíš směřovala na Raspušku, ale pokud se někdo chtěl přidat, tak jsem neviděla problém.
Rozhodně to bylo lepší než ticho a jedovaté poznámky nebo rozebírání soukromí o což já osobně nestála. Všechno má svůj čas, jak se říká... navíc témata o počítačových hrách a právě zhlédnutých filmech asi nepřipadala v tuhle chvíli v úvahu.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 26. dubna 2014 00:24

Grandma, it’s me, Anastasia!

Nad poznámkou od Anny jsem si povzdechl. To jsem to vyved, já se těch narážek od ní už nezbavim, dokud se neoholim… a to opravdu v dohledné době neplánuju, odvrátil jsem pohled ven do tmy za oknem kočáru, kde se občas mihly stromy, nebo keře podél cesty. A snad v dálce občas i nějaká světla, ale to jsem se svými dvěma dioptriemi nemohl pořádně rozeznat, takže jsem jen mžoural a poslouchal, jak Bucky chroupe naproti mě jablko. To je pohled... Úchvatný zvuk v tom tichu. Unikl mi jeden, či dva nepříjemné pohledy, jak to bylo nepříjemné. Zatoužil jsem po svém mp3 přehrávači a sluchátkách. Nenáviděl jsem cestování bez hudby. A už mě ve spojitosti s tím začaly napadat soundtracky ke scénám, které se doteď odehrály. Ne, musel jsem to vydržet.

Po dlouhé chvíli toho urputného ticha se na mě Anna obrátila s otázkou na můj osobní názor ohledně světa, ve kterém jsme se ocitli. Byla to otázka celkem na místě, takže jsem byl rád, že se zeptala. Lepší, než řešit, co budeme mít ke snídani. Miloval jsem spekulování a vymýšlení teorií a předkládání vlastních nápadů.

“Hmm,…“ zamručel jsem a zamyšleně zvedl hlavu i oči ke stropu. Necelou minutu jsem mlčel a bylo na mě vidět, že si to odpověď v hlavě pečlivě rozmýšlím. Občas jsem něco tiše zamumlal ve své mateřštině a nakonec si zhluboka povzdechl a konečně odpověděl. V angličtině s tím tvrdým přízvukem, který některá slova neskutečně hatil. “Druhá polovina devatenáctého století. Prozatím. Ještě furt nás můžou překvapit alternativníma druhama transportu. Kočáry a drožky se přeci jen nadále využívali i když ulice léta brázdily první automobily. Navíc je to stále pohodlnější způsob přepravy po tak zběžně udržovaných cestách jako je ta, po které jedeme,“ dořekl jsem a jako by mi kočár chtěl dát zapravdu, tak nadskočil. “Elektřině jak ji známe a používáme my, bych moc šancí nedával. Na chodbách to vypadalo spíše jako plynovky, …víš ne, to nažloutlé světlo,“ pokrčil jsem rameny. Pak jsem se zavrtěl a přerovnal shouldery na klíně, které se pomalu hroutily. “Architektura je dost odlišná od toho, co známe, těžko to k něčemu přirovnávat. Jsem zvědavý na ten letohrádek. Jestli to bude ve stylu francouzských zámečků, nebo něco většího…“ odmlčel jsem se. “Řeknu to na rovinu. Zavání to alternativnim světem lehce šlehlym fantasy magií a popravdě se nemůžu zbavit myšlenky na artworky Keitha Thompsona kdykoliv si něco představim. Ale můžeme doufat, že tak bizardní to tu zas nebude. I když ty kobylky … " zakončil jsem zamyšleně svojí přednášku a pokrčil rameny a zase se pohodlně opřel doufající, že Annu tahle odpověď uspokojí. Možná to byl trochu šok pro ty, na které jsem doteď musel působit jako mlčenlivý typ. Ale nemohl jsem si pomoci. O tomhle bych dokázal mluvit celou noc.

Ernest Zwingli - 26. dubna 2014 00:39

Cesta

Moje otázka aspoň některé vytrhla z ajkési letargie a uvrhla je zpátky na zem. Konstanze jsem věnoval lehký úsměv, aby si nemyslela, že mi nějak vadí, že dala přednost Coře. Tej jsem na otázku nebo spíš konstatování přikývl.
"Kouzelník? Jakej kouzelník?" Zeptal jsem se nechápavě a tvářil se udiveně.

Ale dlouho mi to nevydrželo, protože to už se ozval Raspuška. Uculil jsem se a ušklíbnul. Neřekl jsem na to ani slovo, jen se dál šklebil a to i když si přisadila Bucky.
"o ničem jiném, než o pokojích tu řeč nebyla... " zašklebil jsem se. Ne náhodou jsem si promítl jistou scénu se sundaváním rukavic ve vhodnou dobu a můj komentář. představil jsem si to tak živě ve spojitosti současných událostí, až mě to skutečně rozsmálo. A to tak, až se vzbudil můj kocour a nelibě zaprskal.

"Ne, vůbec mi to nevadí. Tuhle část jeho vizáže ti velmi rád přenechám." Ušklíbnu se a snažím se popadnout dech, což v tom stísněným prostoru moc dobře nejde.

Paul už to na mém houpajícím se klíně nemohl vydržet. Zvedl se a po krátkém rozhlížení přeskočil na druhou stranu k holkám. chvíli se nerozhodně přecházel po jejich klínech, až si nakonec našel ten nejpohodlnější a to u drobné vyplašené Konstanze, od které si zřejmě sliboval i nějakéto podrbání a pohlazení.

Když ti dva začali vést konverzaci v angličtině, přestal jsem je poslouchat. Moje znalost nebyla taková, abych se do hovoru dokázal vmísit a když jsem více polovině ani nerozuměl, nezajímalo mě to. otočil jsem pohled k oknu a pozoroval raději ubíhající krajinu.

Erik Black - 26. dubna 2014 17:10

Cesta a první chvíle na letohrádku

< Letohrádek Tak trochu popis

Vyčkávám na svém místě, dokud se vedle mě nevyškrábe Matty. Na jeho slova pouze přikývnu. Opratě pevně svírám v rukou. Není to zrovna často, co bych vykonával funci kočího sám, ale v případně nutnosti to zvládám zcela bezpečně. Udělím povel a koně se vydávají do pohybu. Podkovy klepají, je slyšet typický zvuk otáčejících se kol. Teď zbývá už jen projet celým hradním komplexem až k hlavní bráně a vyrazit ven. Strážný mi věnuje trochu delší pohled, přestože si dává záležet a profesionálně se snaží na sobě nedat znát rozčarování, ta nevyřčená otázka je na něm vidět. Ovšem neříká nic. Ostatně jemu nepřísluší komentovat konání císařských synů. A když si chtějí vyrazit na výlet se čtyřspřežím a kočárem v jednu v noci, tak to tak prostě je a tečka.

Vedu kočár z brány. K letohrádku je to poměrně jednoduchá trasa vzhledem k tomu, že na tomto ostrově už prakticky nic není. Dala by se popsat jako „pořád rovně“. Cesta je dlážděná, z levé strany je ještě výhled na naše osvětlené sídlo, z pravé už začínají tropické lesy. A po nějaké chvilce už cestu lemují jen ty. Ne, že by se v té tmě o nějakém větším výhledu dalo mluvit. I když je noc, je tu jako vždy vedro. Dusno. Vlhko. Ještě než vyjedeme na volnější prostranství, spustí se vydatný deštík. Ani není divu, srážky tu jsou na denním pořádku. A proč nebýt ještě jako bonus mokrý.

Potlačím povzdech. Konečně vyjedeme z lesa, to jsme v půli cesty. Dostáváme se k řece, která teče v hlubokém korytu. Je od nás po levé straně, jedeme proti proudu. Cesta se začíná zvedat vice do kopce. Být den, byly by už vidět v dálce se rýsující hory. Z toho místa už je to asi jen deset minut cesty. Cítím, jak mě čím dál tím více zmáhá únava. V mé mysli se rýsuje obraz postele a mé myšlenky se k ní toužebě upírají. Nicméně přitom si přeju někde v hloubce svého nitra, aby tato cesta tam trvala věky. Na rozdíl od našeho nejstaršího bratra, ani já – stejně jako Matty – nemám to místo zrovna rád. Pravda, já nemám rád ani jedno z našich sídel, protože si v každém z nich připadám jako v kleci.

Pošlou mě do jedné díry … a já se dobrovolně uvězním v ještě větší. Napadá mě kysele. Pořád jsem úplně nepřekousl, že mě před dvěma měsíci klidně odvolali. Jen tak. Zjevně jsme byli v likvidování Kobylek úspěšní natolik, že to narušovalo čísi plány. Prý, abych nebyl v přímém ohrožení života. Jasně, strýčku Alfrede, komu jinému by záleželo na mém blahu více než tobě.

Následovala smrt matky, přesun sem a její pohřeb. Poněkud více sevřu opratě a zatnu zuby. „Bohužel vám nemohu dovolit nastoupit na loď, Vaše Výsosti. Velmi se omlouvám. Je to nařízení císaře, jest jeho přáním, aby jste vy a vaši bratři zůstali zde na ostrově, v bezpečí.“ Vybavím si i tuto větu, když jsem se snažil ostrov opustit. V tuto chvíli už se mi na čele dělá mírná vráska. Vězení. Jsme tu vyloženě ve vězení. Pohodlně uklizení někde, kde nic nemůžeme dělat. A že se tu konala schůze Říšské rady? Stěží je mohli pozvat do Pragu, na který jsou vedeny útoky.
Bratři sice nejspíš stejně neuvažovali o tom, že bychom se měli v brzké době vrátit zpátky na naše hlavní sídlo. Ale nebýt Mattyho nápadu na povolání hrdinů, osobně už bych dávno utekl. A teď …? Teď odejít nemůžu, dokud se to nějak nevyřeší. Nemůžu je v tom nechat. Jenže …
Nemám tu od svých lidí žádné zprávy. Nemám, ani jak je získat, a vlastně ani jak je kontaktovat. Štve mě to. Jsem tu odříznutý ode všech, které bych považoval za mně věrné. A je otázka, na kolik je možno důvěřovat telegrafovým zprávám, které přichází.
Snažím se zaplašit i tyto myšlenky. Není pro ně teď vůbec vhodná doba.
Je-li skutečně někdo, kdo se chce nás tří princů zbavit, není lepší příležitosti, než když se přesuneme na letohrádek stranou ode všech.
U této úvahy vyloženě cítím, jak mě polil studený pot.
„Budeme muset nakreslit na věže ochranné znaky,“ pronesu k Mattymu. Můj hlas protne to dlouhé ticho, které mezi námi panovalo. „Aby bylo možné vztyčit magickou bariéru v případě nutnosti,“ dodávám na vysvětlenou. “Nejlépe ještě teď nebo hned ráno,“ dodávám.
Ráno to bude snad stačit … Teď už chci jen postel …

Správcem na letohrádku je náš druhý strýc. Matčin mladší bratr. Tobias Wilhelm von Otterstein. Na rozdíl od otcova sourozence, je tento námi vcelku oblíbený a vlastně je kromě bratrů jedinou důvěryhodnou osobou na tomto ostrově. Věřím, že zrovna on by nás nepodrazil. A to ani v případě, že se dozví, že jsme rozlomili Pečeť. Je to velice činorodý člověk. Plukovník, kterého sem odveleli před třemi lety, aby čirou náhodou nezjistil něco, co neměl, a čirou náhodou se v tom nezačal moc šťourat. Nechápu, že se tu ještě nezbláznil.
Já osobně byl na letahrádku naposledy v srpnu před pěti lety … Těsně po mém návratu z Japonska. Tentokrát už povzdech nepotlačím.

To už se před námi rýsuje známá silueta. Dokonce i přestává pršet. Dojedeme k jedné z věží (Z2), která je pěkně osvícená. Vjedu do ní a zastavím před vjezdem na most. Ostatně je to jen jeho první čtvrtina. Padací most nám budou muset strážní teprve spustit.
“Podrž to,“ zabručím a předám Mattymu opratě. Slezu z kozlíku a přejdu ke „zvonku“. Vlastně je to nášlapná deska, která sešlápnutím odešle signál ke stlačení většího měchu, který následně vyšle vzduch do trouby umístěné v horní části věže, která se hned poté hlasitě rozezvučí. Takto se postarám o tři dlouhé zvuky a nakonec jeden kratší. Očekával bych, že ten zvuk vzbudí i mrtvého, i přes hučící vodopád se to pěkně rozléhá. Ale tady se neděje vůbec, ale vůbec nic. Vrhnu zachmuřený pohled k věži za mostem a postup opakuju. Až na potřetí se něco začne dít, v okénku blikne světlo. A někdo vykoukne dalekohledem. Věnuji dotyčným směrem velice nevraživý pohled. A následně vidím, jak dalekohled zjevně padá dotyčnému z ruky. Myslím, že slyším i člupnutí vody. Opravdu jen lehce povytáhnu obočí a čekám. Mám skoro chuť si dát ruce v bok a demonstrativně pošlapovat nohou. Trochu mi cukne v oku. Obvykle mám nervy ze železa, ale někdy ta pověstná poslední kapka také ukápnout musí. Trvá ještě nějakou chvíli, než se přeci jen padací most spustí a ještě chvíli, než zvednou bránu za ním. Nám se naskytne volná cesta na nádvoří. Vrátím se na kozlík, vezmu si opratě zpátky a vedu kočár přes most, zaparkuji ho uprostřed ndávoří.

Když přijedeme, je zjevné, že jsme vzbudili snad celý letohrádek. V oknech to bliká světly, nádvoří už je samozřejmě osvětelné, odkudsi přibíhá jeden ze sluhů, aby mohl odstrojit koně a uklidit kočár. Uklání se mi a zdraví, otevírá dveře vozu, aby se uklonil i hostům a nechal je vystoupit. (I když předpokládám, že čekal našeho třetího bratra.)
Sám odpovídám pokývnutím hlavy. Rozhlížím se, snaže se ignorovat všechna ta oslovení dalšího složebnictva. „Pane.“ a „Vaše výsosti, neměli jsme tušení, že dnes přijedete …“ .

„Já a můj bratr zde máme hosty,“ pronesu stroze. Jsem už znatelně unavený. „Očekávám, že o ně bude náležitě postaráno,“ pronesu. “Připravte pro ně všechny pokoje,“ rozkážu a služebnictvo se vydává zpět do budovy. Ostatně sami už mohli vidět počet příchozích a domyslet si, že by sebou měli pěkně švihnout.
To už ta povedená hlídka znovu zavřela bránu a dokonce se ukazují dole, vychází z příslušných dveří. Je to jakýsi vysoký pihatý zrzek a poněkud zavalitý (to je slabé slovo, je to hotová koule) mladík s asijskými rysy.
„Vy jste opravdu Jeho Výsost,“ vypadne ze zrzka se silným přízvukem venijštiny a překvapeně na mě zírá. Druhý mladík vedle něj se culí jako sluníčko a potom zazívá pusu otvíraje jako vrata. “Moc se omlouváme,“ dodává a ukloní se mi, tedy se pokusí, ale s jeho tloušťkou mu to činí určité značné obtíže. “Sem nikdy nikdo nejezdí,“ promluví opět zrzek a pokrčí rameny, jako by to vysvětlovalo vše nebo je to snad omlouvalo ze spaní na stráži.
“Vraťte se na hlídku,“ syknu a odpustím si pro tuto chvíli raději všechny jiné komentáře. Nebudu se na závěr ještě zbytečně rozčilovat.
“A opovažte se znovu usnout!“ procedím chladně a věnuji jim jeden ze škály svých nejtemnějších pohledů. “Zítra se u mě budete oba hlásit a já vám osobně určím trest za neplnění povinností!“ dodám ještě tónem, o kterém doufám, že neusnou už jen ze strachu, co si na ně vymyslím. Otočím se na naše hosty.
„Jdeme!“ rozkážu stejně nekompromisně. Nezacházíme do přízemí, v tuto chvíli to nepovažuji za nijak nutné. Rovnou je vedu po levém ze dvou schodišť vzhůru, sotva však dorazíme na terasu, kde se hosté mohou pokochat několika palmami v květináči, vyjde ze zdobených dveří můj strýc. Na sobě má přes noční úbor jen na rychlo přehozený župan, v očích mu hned zahrají nadšené jiskřičky, jak nás uvidí, i když na hosty pohlédne s určitým překvapením, které zamění za široký úsměv jen o vteřinu později.

„Konrade, Matteusi,“ vyhrkne a hned si to zamíří k nám. „Proč jste nedali vědět dříve? Připravil bych něco na uvítanou,“ promlouvá k nám káravě. „Takto to tu převrátit vzhůru nohama,“ zavrtí hlavou, ale nevypadá, že by to bylo něco, co by ho nějak zvláště trápilo. “Rád vás vidím. Kdepak máte Arthura? A kdopak je toto?“ podívá se na naše hosty a aniž by mě nechal cokoli říct, jen se dál usmívá a pokračuje. “To jsou členové tvé jednotky, o kterých jsi se zmiňoval v dopisech?“ koukne zase na mě a povytáhne obočí.
„Ne,“ zamítnu tuto možnost rovnou. „To jsou … princezna Konstanze a princezna Cornelia von Ellenberg ze Švýcaru (ať už je to kdekoliv a snad mi Konstanze odpustí, že jsem zamlčel její příjmení a i u ní použil tu zemi, co zmínila Cornelia.), kněžna Anna Hanfstaengl, zvaná Bucky (ať už to taky znamená cokoli), její přítel hrabě Yevgeni Dragunov (z jehož asi titulů, co jim říkal, jsem toho moc nepochytil. A také skutečně jako jediní působili, že se znají nějak více.) a hrabě Ernest von Zwingli se svým kocourem Paulem,“ představím je nenuceně.
„Náš strýc, hrabě Tobias Wilhelm von Otterstein,“ aspoň jeden titul, co jsem si nevycucal z prstu.
„Už léta si dopisují s Mattym ohledně … vědy,“ představuji skupinu dále, u slova vědy jen neurčitě mávnu rukou. „Přicestovali nečekaně a vzhledem k jistým vážným okolnostem nebylo možné, abychom se zdržovali na našem letním sídle,“ vysvětlím už opět bez výrazu, i když z pohledu strýce mi je jasné, že se mu na tom, co říkám, nezdá hodně věcí. A nejspíš ho v tom utvrzuje i pohled na dotyčné.
“Pokud by to nevadilo, půjdeme si nyní lehnout. Jsme velmi unaveni … a jak se říká, ráno moudřejší večera. Neměj mi to za zlé, ovšem obsáhlejší vysvětlení ti poskytnu, až bude lepší chvíle. Dopoledne přijede i bratr Arthur,“ oznámím ještě strýci, kterému vlastně nezbude nic jiného než přikývnout na souhlas.
„V kolik se zde obvykle podává snídaně?“ ukončím svou promluvu stručným dotazem.
„V devět, ale pokud byste - “
„Výborně,“ přikývnu. „Dobrou noc,“ rozloučím se a nechám tam poněkud konsternovaného strýčka stát.

„Tudy,“ prohodím ke skupince a vedu je do předsíně. „Zde jsou toalety,“ ukážu na dveře dvou pokojů, které míjíme. Projedeme dveřmi do chodby, kde kromě několika krajinných maleb na zdech ničeho není.
„Vyberte si pokoj z těchto tří,“ ukážu na příslušné dveře (H1 - H3). „Zařiďte se, jak bude nyní možné, více si o všem promlávíme ráno. Pokud budete přeci něco potřebovat, obraťe se na sloužící, určitě se budou snažit vám vyhovět. Budete-li se chtít vykoupat, tak taktéž, připraví vám koupelnu.
Snídaně se podává zítra v 9 hodin našeho času,“ nevím, kolik bylo u nich, ale v sále hodiny byly a jsem přesvědčen, že si případný rozdíl jejich času od našeho budou schopni spočítat.
„Dobrou noc,“ popřeju i jim a pak se vydávám do svého pokoje, předpokládám, že s Mattym po boku.

V předpokoji se zuji, odložím boty. Ale pak už se moc nerozpakuju, služebná právě odchází, jak mi povlékala postel. Ukloní se mi, já jí pokývnu …, ještě si sundám pás, kde mám připevněnou pistol, ten spustím na zem vedle postele.
A pak vyloženě padnu do peřin a do několika vteřin usínám.

| Co se týče vás.

Jakmile si rozeberete pokoje, vstoupíte do poměrně rozlehlých prostor.
První je předpokoj, kde máte skříňku na odložení venkovní obuvi a jsou tu připravené i několikero pantoflí, v nichž snad naleznete nějaké, co vám i padnou. Jinak je tu několik věšáků a také jedno křeslo.
Pokoj sám o sobě je rozsáhlý. S výstupem na terasu (a). Čeká vás zde postel pro dva (šířkou tak pro 3 a půl) s nebesy v červených barvách.
(interiérově odpovídající přibližně tomuto stylu )

V každém se ještě vyskytuje služebná, která se vám samozřejmě ukloní a otáže se, zda pro vás ještě může něco udělat.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 26. dubna 2014 20:16

Příjezd do letohrádku.

Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Za prvé nemám rád koně. Za druhé nejsem vůbec dobrý jezdec a za třetí jsem ještě Konyho jako kočího nezažil, takže ne, že bych mu nevěřil, ale husí kůži za krkem skutečně zabránit nedokážu. Naštěstí to není nic, co by bylo nějak vidět.

Vyjeli jsme. Podkovy klapaly o dláždění a já se rukama přidržoval, abych z kozlíku nespadl. Ještě jsem se ohlížel po paláci a přemýšlel, jestli mi Hans nezničí můj větráček, nebo někdo jiný. Takovou práci jsem si s ním dal… Uvědomuji si, že jsem zapomněl zamknout svou dílnu a jak vyjíždíme z hlavní brány, napadají mě další a další věci, které bych býval měl před odjezdem kamkoliv učinit. Co všechno jsem tam zanechal…

Na strážného jen omluvně pokynu, protože tohle jsme opravdu v plánu neměli, ale co se dá dělat, že?

Ani rukavice jsem si nevzal… Tomu abych se na svou levou ruku zadíval, zabrání jen má potřeba se držet jak kočár kodrcá na nerovnostech.

A aby toho nebylo málo, začalo pršet.

No to snad ne… Zadívám se na nebe potažené tropickými mraky a hluboce si povzdechnu. Kapky deště mi smáčejí tváře a já zalituji, že nemám ani tak primitivní věc, jako deštník. Jakoby to snad mělo cenu řešit. Jediný pohled na bratra mi napoví, že vůbec ne. Tak zarputile sleduje cestu vinoucí se kupředu, že snad ani můj pohled nevnímal. Což je nakonec možná i dobře. Taky mi není zrovna dvakrát do řeči.

Cesta ubíhala na jednu stranu pomalu, na druhou možná až moc rychle. Ve výsledku na tom ale jako obvykle vůbec nezáleželo. Na ničem z toho co mě napadalo. Z čehož vítězila hlavně jedna myšlenka. Už aby byl konec… Aby bylo po všem a my to měli z krku. Neměla ani žádný konkrétní tvar, ani vidinu konce. Uvnitř jsem cítil, jak zbytečné tohle celé bylo a kolik potíží jsem tímhle nápadem způsobil. Navíc jedeme zrovna do Letohrádku. Začíná mě lákat jedna konkrétní věž…

Ale do toho ke mně skrze vytrvalý déšť smáčející nás oba dolehnou Konradova slova o ochranných znacích.

„Hm…“ co bych mu na to měl říct? I všechny knihy o magii zůstali v letním sídle. Do něčeho bych praštil, kdyby bylo do čeho. Přece mu nemůžu přiznat jak málo z toho co jsem četl, si doopravdy pamatuju a že si nelajznu riskovat, že bych to mohl nakreslit špatně. Už to nechci znovu zkazit, co je na tom špatnýho?

Zadíval jsem se jinam a posléze se zamračil, když jsem celý promáčený uviděl siluetu Letohrádku. Vím, že Konrad je z tohohle místa nadšený asi stejně jako já. I proto si nestěžuji a převezmu opratě.

Bratr naštěstí kočár zastavil a koně jsou klidní.

No, tak jsme zase tady… To bude mít strýc asi radost. Co mu při Odinovi řekneme? Ahoj, strýčku, máme tady bandu “hrdinů“, kteří nás mají zachránit. Teda jako oni ještě hrdiny vůbec nejsou, ale jednou určitě budou, no a když ne, tak jim Konrad slíbil, že je za měsíc vrátíme domů. No a my nevíme kam je pro ně domů. A to se vyplatí, že jo? Což mi připomíná, že jsme mágové, to je super, ne?

Sklopím hlavu a přeju si propadnout hluboko pod zem. Čím déle trvá, než se něco začne dít i na druhé straně padacího mostu, tím hlouběji bych se rád propadl. Nakonec se ale přeci jen něco změní, padací most je spuštěn a brána na druhé straně otevřena. Opratě podám bratrovi jako tělo bez duše a nechám ho vést kočár dál.

Další věc co nemám rád. Všechna ta okázalá uvítání a řeči a oslovení a… Proč tu vlastně musím být, hm? Nepodívám se na Konyho, sluhy pozdravím jen kývnutím hlavy. Sám už toho mám všeho dost.

Vlastně slezu z kozlíku, až když už se sluhové začnou vytrácet a Konrad zpraží hlídku na věži tím nejchladnějším ze svého repertoáru. Uzavřu náš bizarní průvod, abych zajistil, že se nikdo z hostů neztratí ani příliš neopozdí. Chci to mít za sebou, tak vítám, že namísto prohlídky zamíříme hned po schodišti nahoru. Už méně ale vítám strýcovo nadšení, když nás přijde uvítat.

Proč jsme asi nedali vědět dřív, hm? Pro jistotu strčím ruce do kapes a propálím strýce pohledem skoro uraženě.

Sleduju a poslouchám, jak bratr hosty představuje a osobně doufám, že si z toho budu zítra něco pomatovat. A co teprve oni?

„Hej!“ okřiknu Konyho, když je hned přiřadí ke mně neidentifikovatelnými dopisy ohledně vědy. Nechápu, o co mu jde, ale nemůžu se pořádně dál ohrazovat, protože Kony už vysvětluje, jak nenadále naši hosté přijeli a že zítra dorazí i Arthur… Jo, snad… Jestli vůbec bude vědět, že by měl a jestli najde ty svý podělaný prášky… Při parním kotli, já chci zpátky…

Ale Konrad nás všechny vede dál do sídla. Na strýce jen omluvně kouknu a pokrčím rameny. Sám mu nechci nic vysvětlovat. Dám si jen pozor, abych měl levou ruku neustále v kapse, když kolem něj procházíme a počkám, než Kony odešle hosty do jejich pokojů. My dva máme Odinžel společný. Což ovšem znamená, že musím jít s ním a zapadnout do dveří, hned po něm. Koneckonců je starší a mě se dovnitř stejně moc nechce. Sleduju, jak se zouvá a odkládá boty. Sám udělám totéž. Služebná odchází a já nemám důvod jí zdržovat. Ještě v předpokoji slyším ránu, jak něco těžkého dopadlo dutě na zem. Když vejdu dál, Konrad už leží rozplácnutý na své posteli a jeho pás s pistolí se válí na zemi.

A mě bude někdo něco říkat, že spím v šatech… zakroutím nad tím unaveně hlavou.

Dojdu k jeho posteli, pás s pistolí zvednu ze země a položím na noční stolek co má u hlavy. Kdyby něco, stejně to bude to první místo, kam sáhne. Nebo spíš třetí. První bude k pasu, pak pod polštář a pak na stolek…

Sám se dojdu posadit na svou postel, na kterou s sebou posléze plácnu a zírám do stropu. Jak je na tom asi Arthur? Jestlipa už taky spí? Co bude dál? Jak to chtějí strýci vysvětlit? Si můžu jít rovnou skočit z věže do vln… Až se to Konymu rozleží v hlavě, to si zas něco vyslechnu. A co teprve Arthurovi… Řekl bych, že bych jim neměl moc chodit na oči, ale to na tak malým místě sotva půjde. Povzdechnu si. Jsem unavený, zesláblý a celý promočený. Zvednu se, a alespoň se převleču. Něco málo z erárního oblečení tu přece jenom ve skříni mám. To mokré odnesu do předpokoje, kde to nechám služebné válet na zemi. Jen ještě z kapes vyndám těch několik kousků nářadí, bez kterých obvykle neudělám ani krok a své pero. To si přendám do toho nového, dojdu zhasnout světla krom jedné lampičky, kterou si vezmu s sebou a ohlédnu se spícím bratrovi.

Tak dobrou noc, Kony…

Jen v pantoflích vyjdu ze dveří pokoje a zamířím přímo do knihovny (v A-věži). Můžu se alespoň podívat, jestli tu nejsou nějaké knížky o runách, když už nic. Možná nic nenajdu, ale kdyby ano, mohl bych nám zítra ušetřit trochu času a starostí… Ne, že bych si dělal iluze o tom, že by to někdo ocenil. Jen chci taky být trochu prospěšný, no. A zatím všechny takové mé pokusy selhaly, nebo skončily jako ten dnešní, katastrofou.

Nepotkal jsem nikoho ze služebnictva po cestě do knihovny. Vešel jsem dovnitř a začal se probírat knihami a hledat knihy o magii a hlavně o runách.

Popravdě jsem očekával, že zdejší knihovna bude v mnohem horším stavu. Zdá se, že si někdo dal tu práci a knihy roztřídil. A to jak podle tematických okruhů, tak podle abecedy a jakmile jsem se zorientoval, bylo snadné najít, co hledám. Usadil jsem se k jednomu ze stolů a ponořil se do knihy. Podařilo se mi tu najít i nějaký ten papír navíc, který jsem hned zužitkoval, jak jsem přemýšlel nad nejvhodnější kombinací znaků.

Ale čím víc jsem přemýšlel, tím víc se mi klížila víčka. A když jsem logickou selekcí došel ke třem možným variantám, zavřely se mé oči úplně a já se propadl do hlubin spánku. Hlavu položenou v otevřené knize, papír počmáraný runami pod levačkou a pravačku s perem nataženou napříč přes stůl těsně vedle stále ještě neuhašené petrolejové lampičky…

Cornelia "Cora" Ellenberg - 26. dubna 2014 22:32

Večerní prohlídka zámku

Zatvářila jsem se trochu nechápavě, když mi Konstanze poděkovala za to, že jsem souhlasila být s ní na pokoji. To já bych spíš měla děkovat jí, že do něčeho takovýho šla. To jsem však raději nedodala, protože by to nebylo příliš diplomatické vůči mé vlastní osobě.

„Jo, proč by neposlali. Myslíš, že by si tu chtěli nechat takovou bandu divných individuí? Jak řekl kouzelník Ernest, k ničemu jim nejsme, takže nemají důvod si nás tu příliš dlouho držet.“ Odpověděla jsem na její další otázku a raději jsem už tentokrát bez komentáře přešla ten strašnej geek talk, který probíhal na můj vkus až příliš blízko mne.

„Kouzelník... No, prostě kouzelník. Sice to nebyl nakonec tvůj trik s tím zmizením, ale jak už je to tady jednou zapsané.“ Ukázala jsem si krátce na hlavu, když se ozval Ernest. „Pamatuji si tak líp jména. Významová asociace je docela dobrý způsob na zapamatování si různých věcí. A věř mi, že jsi skončil ještě docela dobře.“ Ušklíbla jsem se lehce ukončila tak tuto krátkou debatu. S postupujícím časem si začaly rozvířené myšlenky pomalu sedat a já konečně uvažovala už trochu jako dřív. Stejně to všechno ale bylo šílený!

Kodrcající se kočár s námi nakonec zastavil. Což jsem poznala především tím, že jsem přestala nadskakovat na sedačce. O kvalitním odpružení jako třeba v BMW tu zjevně moc neslyšeli. Společně s ostatními jsem vcelku živě vyskočila z vozu. Popravdě jsem byla ráda, že jsme byli na místě. Raději bych na místo jela na koni, než v tomhle natřásáku.

Vzhlédla jsem k do výšky se tyčící věži, jenž byla osvětlena množstvím mihotavých světel. Pochodně? Lucerny? Netušila jsem. Víc typů historických svítidel jsem stejně neznala. Tentokrát jsou tu už i další lidé, kterým se přeci jen vyhýbám přímým pohledem. Nemají si nás pamatovat, tak raději pro jistotu. Popotáhla jsem si nejistě sukni. Ok, tohle není zrovna moc historicky akurátní kostým. Simone já tě zabiju!...Ale nejdřív za měsíc.

Chvíli sleduji výměnu názorů mezi panstvem a sluhy a pak raději následuji naše průvodce. Večerní prohlídka zámku. Hmm, za tohle se připlácí. Pomyslela jsem si, ale měsíc mého času za to teda rozhodně nestál. Chvíli se kochám terasou, protože nač si to kazit, když s tím stejně už nic neuděláme, když v tom se ze dveří vynoří další postava. Ok, tohle nebude sluha. Napadne mne nejenom díky jeho upravenému zevnějšku, ale především tónu kterým na naše milé prince promluvil. Princezna? Von Ellenberg?... A ze Švýcaru? Ok, tenhle by byl mnohem lepší hráč larpů než já. Trochu jsem se uklonila, ale nějaké pukrle jsem raději nezkoušela. Taneční už jsem měla pár let za sebou a kdybych ještě nadzvedla cípy mé sukně. No prostě ne! Pak už jen tiše stojím a snažím se tvářit vážně a přitom velmi zaujatě. Ano, to mi jde. Dokonce prý pak vypadám i jako mladá inteligentní dáma. Ach, jak já ty návštěvy u prarodičů a jejich povýšených známých nesnáším.

„Dobrou noc.“ Dodám rychle, abych dostála alespoň jakés takés slušnosti, která se od princezny ze Švýcar asi čeká a pak se vydám za Konradem. Prohlížím si vše, co nám Konrad ukazuje a zapisuji si to pečlivě do paměti, i když toho nakonec zas tolik ke zpracování není. Nakonec jen kývnu, protože je mi jasné, že tohle nebude nejspíš ta z prohlídek zakončená časem na dotěrné dotazy otrávených turistů.

„Dobrou noc.“ Zopakuji a jakmile naši hostitelé zmizí, tak se otočím na naši malou skupinku pozemských vyvrženců a hrdinů Vallhaly v jednom.

„Tak co Konstanze? Kterej z pokojů se ti líbí?... Já bych brala ten samostatný na straně. Myslím si že tady kolegové..“ Pokývnu na Buckyho se sirem Papundeklem. „si vezmou ten s největší skříní. Bude se jim asi hodit.“ Dodám a počkám, až se Konstanze vyjádří.

„Omlouvám se vám, ale jsem již pro dnešní večer... společensky unavena.“ Podívala jsem se na zbytek. Společensky unavena bylo slabé slovo, ale byla jsem tu přece za princeznu. Nemohla jsem říct, že jsem z toho totálně vyfluslá a to především psychicky.

„Takže dobrou noc....Upřímně doufám, že i tady platí, že ráno je moudřejší večera.“ Dodala jsem nakonec a pokud nikdo nic dalšího neměl, tak jsem se vydala do pokoje, který Konstanze odsouhlasila, abych sebou s úlevným vydechnutím plácla na postel.

„Jako podělaná princezna..“ Zamumlala jsem, když jsem nad sebou uviděla tmavě rudý baldachýn. Krása... Ano, velká. Jen jsem se k jejímu docenění musela stále trochu kopat.

Konstanze Geisler - 27. dubna 2014 20:03

Letohrádek

Ulevilo se mi. Nevěřeila jsem úplně Cořiným slovům, ale byla ráda, že je řekla. Myslím, že každý byl někdy ve svém životě šťastný za lež. Dokonce jsem se uchechtla, když vysvětlovala přednášejícímu asociaci s kouzelníkem. Přiznávám, že jsem to moc nepochopila, ale myslím, že se to ode mně ani neočekávalo.
Venku začalo pršet. Ale že by bylo ějak chladněji, to zrovna ne. Ne, že bych nevěděla, že Anna s tím svým známým mluví anglicky. Dokonce bych jim možná i trochu rozuměla, kdybych se snažila, ale tak nějak jsem se ani nesnažila. Zvolili jiný jazyk, takže asi nechtějí aby jim bylo rozuměno a mě hlava bolí i bez toho, abych se jim pokoušela porozumět. Beztak bych si teď stěží vybavila byť základní slovíčka a fráze, natož abych dokázala složit větu. Nikdy jsem nebyla zrovna nadaná na jazyky...

Kočár zastavil dvakrát. Nejrpve krátce a nikd nám nic neřekl. Pak následovalo několik troubení a o chviličku později jsme zastavili znovu. Dveře nám otevřel nějaký sluha. Nijak se nesnažím být první kdo vystoupí. Osobně raději počkám, až když jsou všichni venku. Nerada se tlačím. Nerada jsem v davu lidí a i když miluji teplý déšť, nemám se proč hnát někam kde to neznám, když (ať si říká kdo chce, co chce) jsem v podstatě unesená.

Ale když jsem venku a sleduji toho staršího z princů jak suverénně chladně a odměřeně zjednává pořádek, udílí rozkazy sluhům a plísní stráže, nevím proč připadá mi, jako muž na svém místě. I když z něj pořád jde strach...
Oba strážné jsem si musela řádně prohlédnout. Obzvlášť, ten asijský tlouštík. Matka pochází z japonska a tak vidět před sebou živého (možná) zápasníka sumo, je pro mě pocta. Hned se mu ukloním po japonském způsobu a pozdravím ho v rodné řeči své matky (ta je jediná kteoru ovládám stejěn dobře, jako němčinu). I když je to jaksi nevhodné a iracionální, těší mě, že tu potkávám někoho, kdo byť vzdáleně připomíná domov. Nebo alespoň domovskou planetu, nebo tak něco...

Stráže se vrátily na pokyn na hlídku a mě zrůžověly tváře. Po té úkloně jsem si najednou připadala hrozně trapně.
Došla jsem ke Coře a držela jsem se jí po boku. Bývala bych ji vzala za ruku, kdyby mi to nepřipadalo ještě hloupější, než jak už jsem se jistě z pohledu ostatních chovala. A vzhledem k tomu, že se neznáme...

Princ Konrad řekl ať jdeme a my šli. Jeho mladší bratr šel za námi. Asi aby se nikdo neopozdil. Nevím co si myslet, ale pomalu ustávající déšť mě uklidňuje.
Vydali jsme se do schodů a museli dávat pozor, abychom neuklouzli. Samo s sebou mne zaujaly palmy v květináčích. Palmy? Náhlý déšť? Vlhko, dusno, jsme snad v tropech?
Z možných dalších úvah mne vytrhl až muž v županu, který vyběhl ze dveří a já se tak lekla, až jsem doslova vypískla. To už jsem se Cory za ruku chytila. Tohle je totiž opravdu děsivé, i když evidentně oba prince zná. Už jen fakt že jim říká jménem je divný.
A pak se zeptá na nás.
Princezny? Podívám se tázavě na Coru, ta se ale uklání. Asi chce hrát určenou roli. Já se ovšem dokážu uklonit opravdu jen po japonském způsobu, takže... Snad mu to nebude vadit.
"Dobrý večer," hlesnu ku pozdravu. Pořád se Cory držím za ruku, až dokud nás princové neopustí a nezanechají na chodbě.
"Dobrou noc," popřála jsem ji, asi jen proto, že Cora činila zrovna tak a pak jsem se na ni otočila a klývla hlavou na souhlas. Ano, budu jen ráda, když budeme mít ten co je stranou... Zašla jsem dovnitř s ní a ostatním popřála jen dobré noci.

Vešly jsme dovnitř a ucitly se v nějaké chodbičce. Předsíň? Nedalo mi problém zjistit, že skříňka zde je botník a vybrat si nějaké pantofle. Cora šla rovnou dál a plácla s sebou o postel. Slyšela jsem jí zaklít a najednou nevěděla co dělat. Ne, že bych do teď věděla co dělat, ale...

Vejdu do místnosti za ní.
"Prosímtě, nebudeš se zlobit, když se zeptám?" vypravím ze sebe plaše. "Jaké máš číslo bot?" rozpaky na tváři nedokážu skrýt. Já se svými 35 neměla problém pro sebe najít pantoflíčky, ale nevěděla jaké mám vzít jí.
Jak se tak rozhlédnu po místnosti uvěomím si, že je zde jen jedna postel. Sice velká ale jen jedna... A, že do zjevně naší společné postele s sebou Cora plácla i v botech raději nekomentuji. Myslím, že se tu budu muset vyrovnávat ještě se spoustou věcí...

Cornelia "Cora" Ellenberg - 29. dubna 2014 11:00

Stredověký hotel

Sledovala jsem sytě rudou látku zavěšenou nad mou hlavou, kterou osvětlovalo mihotavé světlo svící. Bylo to tak krásné, ale v jistém smyslu děsivé. V tom smyslu, že tohle nebyl jen nějaký středověký hotel někde v horách, ale rovnou jeden přerostlý tématický park, ze kterého se nedalo jen tak uniknout, pokud vás rytíři na koních a obří dračí kobylky přestali bavit. Ok, ber to jako dovolenou. Ber to jako dovolenou. Je to prostě jen další z tvých výletů.. Sice sakra daleko, ale stále výlet. Snažila jsem se najít nějaký pozitivní pohled na tuto věc, protože na jednu stranu by bylo škoda si něco takového neužít, tedy do doby, než by se na scéně objevily ty prokleté kobylky... nebo nedostatečná lékařská péče, chudoba a další problémy, které už zmizely v propadlišti dějin.

„Cože?“ Zvedla jsem se na loktech a tázavě se zahleděla na Kontanze, která se na rozdíl ode mne vrhla hned dle instrukcí na třídění obuvi. Praktická to dívka.

„Jsou tam nějaké 38?“ Podívala jsem se na své černé balerínky a zakmitala krátce nohama, které byly stále přehozené přes kraj postele. „Počkej, pomůžu ti.“ Postavila jsem se a došla k ní. „Stejně nevím, jaký je převod na tohle historické číslování.“ Ušklíbla jsem se a podřepla si vedle vyskládaných párů pantoflí. Samozřejmě, že boty žádné číslování neměly a já to ani nečekala, ale mohla jsem jen doufat, že Konstanze můj vtip pochopila. Sundala jsem si jednu botu a poměřila ji s několika pantoflíčky. Nakonec jsem vytáhla dva páry, které vypadaly i použitelně. Vyzkoušela jsem je a vybrala si ty nejpohodlnější. Byly tmavě modré a prošívané sem tam zlatou nití. Ještěže tu nemají růžové. Pomyslela jsem si a otočila se na Konstanze vedle mne. Vlastně jsem o ní nic moc nevěděla. Ne,že bych se bála, že mne zavraždí ve spánku, ale když už jsme tu měly manželskou postel, tak by bylo dobré vědět trochu víc než jen její jméno.

„A odkud vlastně jsi?“ Nadhodila jsem vcelku prostou otázku, ale její vzhled mne trochu mátl. Rozhodně nevypadala jako typická Němka a vlastně ani Švýcarka.

„Já, jak už jsem říkala, nejsem z Německa. Na ten con mne vytáhli kamarádi, kterým pak jistě ráda... poděkuji.“ Usmála jsem se poněkud žraločím úsměvem. „Ty jsi tam jela dobrovolně, nebo za to taky vděčíš někomu jinému?“ Postavila jsem se a pomalu začala procházet po pokoji a pozorně si jej prohlížet.

„Pěkné... Jen... Škoda, že tu místo těch bot nebylo něco vhodnějšího na sebe.“ Dodala jsem spíše sama pro sebe, protože jsem si nedokázala představit, jak tu budu dále běhat zrovna v tomhle. Leda by nás tu nechali zavřené... To by bylo pro ně asi nejlepší. To tedy ne... Nehodlám tu měsíc strávit v této parodii na školní uniformu. Raději zkusit rychle tu údajnou služebnou, než se páni rozmyslí a zatrhnou i tyhle možnosti.

„Nevyzkoušíme si pokojovou službu?“ Pousmála jsem se trochu a mrkla na Konstanze.

„Koupel by se po celém tom dni v přeplněných a vydýchaných sálech hodila a... Třeba tu budou mít pro nás i nějaké oblečení.“ Dodala jsem a doufala, že jí třeba i ta představa nových šatů zvedne trochu náladu. Netušila jsem, jestli je zrovna tohle její záliba, ale které dívce by se ta představa alespoň trochu nelíbila.

„Ok, ale jak máme ty sloužící zavolat? Není tu někde nějaký zvonek, nebo...“ Rozhlédla jsem se pátravě po pokoji a pak vykoukla do chodby, jestli tam nějakou služebnou nezahlédnu.

Konstanze Geisler - 29. dubna 2014 12:35

Na pokoji

Červeň se mi nahrnula do tváří a já pokrčila rameny s omluvným výrazem v ruce držíce pár pantoflí, jako důvod a důkaz v jednom. Evidentně pochopila, vstala a šla si sama vybrat. Pantofle pravda číslování neměly. Nebylo třeba nic přepočítávat, jak Cora říkala, ale myslím, ež to nakonec byl jen pokus o vtip a odlehčení celé té naší prekérní situace. Jinak se to snad ani říci nedá...

Uklidila jsem zbylé pantofle, které jí nebyly.
"Z Berlína," odpověděla jsem na otázku. Pravda, některé rysy ve tváři mám po matce. Možná ji to zmátlo... Celkově jsem drobnější postavy, také pravda, ale otec je němec a my žijeme celý život s ním.

Vyslechla jsem si část jejího příběhu o tom, jak se dostala na con a úsměv jí lehce oplatila. Je na mě strašně hodná, že se se mnou vůbec pokouší bavit.
"No já..." Vybavím si jak to bylo s mým příjezdem na con. "Tak na půl..." přiznám jí. "Jela jsem s kamarádkou ze školy a její kamarádkou. Obě cosplayovaly a já dělala doprovod. Ale zajímaly mě některé body z programu. Přednášky a tak. Mám ráda anime." Pokouším se vysvětlit, zatímco se obě vracíme do pokoje s pstelí, kde se Cora začíná důkladně rozhlížet.

Asi je ten kostým hodně pohodlný..., říkám si, když se shání po něčem na sebe.
Pokojovou službu? Zadívám se na ni ne přímo zděšeně, ale jistě překvapeně.

"M-myslíš, že je to dobrý nápad?" pravda, koupel mně láká, ale obtěžovat v jednu nebo ve dvě v noci zdejší služebnictvo dalšími požadavky? Jistě mají dost toho, že už jsme jim zpřetrhali spaní... Nevím, jsem nejistá pokud jde o taková rozhodnutí. Proto nic neříkám. Cora už se stejně rozhlíží po nějakém zvonku.
Asi to nebude jako na našich hotelích, kde stačí zvednout sluchátko telefonu... Ostatně na pokoji žádný telefon nemáme.
Zato najdu provázek se střapcem (také červeným), který visí ze stropu. Usměju se. Připomene mi to takové ty pohádky, kde stačí zatáhnout a přiběhne služebná. Ale Cora už vykukuje na chodbu, tak ji nechci otravovat. Tohle neuteče, říkám si, že raději počkám, až se ke mě vrátí. Tedy jestli se vrátí...

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 29. dubna 2014 14:17

Služebná
Konstanze a Cora

Služebná čekala ve vašem pokoji, když jste tam přišly, ale že jí nebyla věnována žádná pozornost (Cora s sebou plácla o postel a Konstanze studovala pantofle), tiše se vytratila, aby hosty nerušila. Před pokojem se krátce zastavila, nadechla se, rozhlédla a vydala se chodbou ke dveřím ke schodišti. Akorát je otevřela, když Cora otevřela dveře a vykoukla.

Té se tak naskytl pohled na záda černovovlasé ženy, oblečené do jednoduché uniformy zdejších sloužících, jak otevírá dveře. Ještě se ohlédla, zda nezahlédne některou ze svých kolegyň, když se pohled jejích tmavěh nědých očí střetl s Cořiným. Bylo zjevné, že ji zřejmě postrádá. Zavřela tedy dveře ke schodišti a vydala se pevným krokem zpět ke Coře, které se vzápětí s vážnou tváří uklonila.
"Co pro vás mohu udělat, má paní?" zeptala se věcně. Její hlas je jaksi rezervovaný, ale netváří se více méně nijak. Ani nepřátelsky, ani přátelsky.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 29. dubna 2014 16:35

Pokojová služba

„Dobrý večer.“ Pozdravila jsem tu ženu jistým hlasem, i když jsem si docela dávala pozor na volbu každého slova. Tahle žena nevěděla nic o fanoušcích anime ani siných mázích z Valhally. Teď jsem pro ni byla princezna. Sakra, že já za dnešní večer byla za spoustu věcí, ale doopravdy jsem nepatřila ani do jedné skupiny. Za to ta služebná by tím zajímavým úborem na tom conu i docela zapadla.

„Bylo by možné připravit ještě teď koupel?“ Zamyslela jsem se, jestli by bylo moudré aby princezna ze Švýcar hned po příjezdu začala loudit oblečení, ale asi mi nic moc jiného nezbývalo.

„A pokud by bylo k dispozici nějaké volnější oblečení na nošení v těchto soukromých prostorách, byla bych vám velmi vděčná.“ Dodala jsem a doufala, že alespoň něco obyčejnějšího bude. Princezna si holt nabalila spoustu plesových šatů a na takové obyčejné kousky zapomněla.

„Děkuji.“ Kývla jsem na ni, ať už mi tedy vyhověla, nebo ne a vrátila se zpět do pokoje, kde stále byla Konstanze z Berlína.

„Tak snad to vyjde.“ Pousmála jsem se na ni, když už za mnou byly zavřené dveře.

„Klidně jí pak řeknu, aby nachystala koupel i tobě.“ Podívala jsem se na Konstanze, která vypadala, že by se nezeptala nikoho, pokud kdyby mu to mělo způsobit třebas i jen malou starost.

„Aale, proč by to byl špatný nápad?“ Mávla jsem rukou.

„Nabídli nám to sami a popravdě, mne se ta koupel bude hodit klidně i ve dvě ráno. Jen snad neusnu ve vaně.“ Zasmála jsem se krátce, ale když jsem viděla její vyděšený výraz, tak jsem rychle dodala.

„Neboj, zas tak unavená nejsem. Vydržím klidně až do rána.“ Uklidnila jsem ji.

„Kdyžtak si to rozmysli a pak řekni.“ Pousmála jsem se a postavila se k oknu, ze kterého jsem hleděla na noční krajinu. Byla tu mnohem větší tma než ve městech, ale zároveň bylo vidět více hvězd. Mnohem více. Avšak ani jednou souhvězdí jsem nepoznávala.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 29. dubna 2014 18:27

Služebná
Cora

Služebná se ti nepodívala z příma do očí. Stála zcela bezvýrazně.
"Ano, paní." Odvětila na otázku ohledně koupele. "Zatopím v koupelně a připravím vám noční košilku." Odvětí odměřeně. Toliko ke zdejším možnostem oblečení.
"Později přijdu a doprovodím vás do koupelny, paní." řekla ještě. Její pohled se s tvým střetl jen krátce ale na okamžik se mohlo zdát, že si možná myslí něco nevyslovitelného před "princeznou". Ještě jednou si tě celou přeměřila pohledem, uklonila se a odešla.

Trvalo to asi půl hodiny, než se ozvalo zaklepání na dveře.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 30. dubna 2014 11:34

Cesta na zámek
Všichni, později Yevgeny

Tiše jsem se zasmála a pohlédla na Ernesta. Asi to nebude zase tak marné s jeho královskou, kouzelnickou maličkostí. Jistě… ten počáteční přístup si mohl odpustit, ale zdálo se, že bude docela fajn, až se nají a trochu vyspí.
Obrátila jsem se zpět na Yevgenyho a zamračila se. Měl pravdu. Tohle vypadalo přesně tak, jak říkal. Asi tak… typovala bych lehký steampunk. Všiml sis té mašinky, co byla u toho kruhu, kterým nás přivolali? Myslím, že pracoval na páru nebo něco podobného… každopádně do něj ta protiva neustále přikládala… a taky se tvářila ochranitelsky, kývnula jsem na souhlas a lehce se zamračila Každopádně je to spíš hodně řízlé magií a obřími kobylkami. Které jsou pravděpodobně trochu švihlé magií, bůh ví, jestli původně nebyli naprosto normální, odmlčela jsem se a promnula si neexistující bradku. Docela mě zajímá jejich styl boje. Možná typická směs šermu, protáhla jsem zamyšleně pro změnu já. A taky si to v nejbližší době zjistím… protože se stejně začnu na tom blbém zámečku nudit, až tam prošmejdím každou místnost a kout.

Po zbytek jízdy jsem zůstala ztracena ve vlastních myšlenkách ohledně toho, jak budu trávit měsíc zavřená v jednom zámečku. Rozhodně jsem pochybovala o tom, že to tam vydržím, když jsem nevydržela ani zaracha. Natož vydržet zavřená na zámku v naprosto fantasticky vypadajícím světě, kde vládne pára a celkově to vypadá, že jediné co je tu rozdílné je rozvržení jednotlivých království a císařství. Bože musím si pak nějakým způsobem prostudovat mapy. A tak jsem si začala v hlavě tvořit plán na asi první týden svého pobytu na tom zámku od kterého jsem si slibovala možná trochu víc než Yevgeny.

A když jsme pomalu přijížděli, tak se moje hypotézy potvrdili. Prvně bylo slyšet hučení vodopádu. Donutila jsem se odvrátit pohled od okna a jen se lehce zavrtěla na místě. Vjeli jsme do nějaké zakryté části a najednou se ozvala 4 zatroubení. Lehce jsem se napřímila a nakrčila obočí, protože se to opakovalo a znělo to o něco méně trpělivě a o trochu víc naštvaně. Asi to nemělo kýžený účinek. Následuje skřípění a pak se znovu dáme do pohybu. Netrvá to dlouho a zdá se, že jsme zastavili natrvalo.
Rozhlédla jsem se kolem a vrhla dychtivý pohled ke dveřím kočáru. Už jsem byla přesezená a svrběli mě ruce a nohy, jak jsem toužila vystřelit ven a začít si vypalovat do mozku jednotlivé detaily zámečku.
Dveře se otevírají a cesta je volná. Možná trochu moc rychle se vysoukám ven a rozhlédnu se kolem. Pootevřu pusu úžasem a šťouchnu do Yevgenyho. Tak francouzský zámeček jo? povytáhla jsem škádlivě obočí a znovu do něj strčila loktem.To že já stála asi půl minuty s otevřenou pusu bylo minoritní. Teď už jsem překvapená nebyla… tedy aspoň na první pohled. Jinak jsem si připadala jako Alenka v říši za zrcadlem.
Dokud mě z toho nevytrhl náš panovačný průvodce. Nakrčila jsem lehce nos a pak ho přeci jen následovala dovnitř. Na terase nás zaskočil nějaký jeho příbuzný. Prý strýc. A hned jsme se začali představovat. Při zmínce mého jména a přezdívky jsem se jen lehce uklonila a trochu kývla hlavou. Byla jsem přeci kněžna. Lol… prý přítel. Mohla bych dodat bývalí. To by byla scéna.
Tiše jsem se uchechtla a když se vyřešili ty formality ohledně naší přítomnosti, tak jsme mohli pokračovat dál. Na to, že je to jeho strýc, tak ho nějak moc rychle utnul. Rozmazlená královská rodina.
Po chvíli prohlídka skončila a my se mohli odebrat do svým pokojů. Odpovědí na rozloučení jsem se neobtěžovala. Z neznámých důvodů jsem ho neměla ráda. Vlastně jsem tak nějak neměla ráda ani jednoho. Koneckonců nás sem dotáhli, protože byli moc nezkušení a přesto se pustili do pokročilého přivolávacího rituálu. A sekli se o celý jeden svět.
Nechala jsme Coru při jejích hloupých poznámkách a zívla. Nápodobně, má drahá. Tuším, že už předtím jsme toho měli z Conu dost a byli zralí do postele. O to víc teď. Takže přeji vám všem dobrou noc. Uvidíme se ráno na snídani, řekla jsem formálně a s dalším zívnutím a podrbáním ve vlasech zapadla do volného pokoje o kterém předtím tak živě mluvila.

Jakmile se za námi zavřeli dveře, zhluboka jsem si oddechla a zula si těžké vojenské boty. Přezula jsem se a vplula do pokoje. Bohové… to byl den… povzdechla jsem si a pohlédla na služku. Budeš něco chtít Raspuško? otočila jsem se na něj a sama tak dala najevo, že já chci jen postel a soukromí.

Konstanze Geisler - 30. dubna 2014 14:22

V pokoji
Cora

Slyším jak Cora s někým mluví. Asi služebnou našla, nebo někoho, kdo ji sežene. Každopádně tohle zvládne sama a o chviličku později je už zpátky v pokoji. V tuto nekřesťanskou hodinu stále energická a rozhodná. Obdivuhodný člověk...

"N-není třeba, opravdu, mohu se vykoupat i zítra..." ohradím se hned na Cořin nápad. Nechci jí přidělávat starosti. Ani jí, ani té služce...
Chápu, že se těší na koupel. Doufala jsem v ní už na tom Conu. Jenže teď jsou věci trochu jinak a já se tady s tím vším ještě nesrovnala a popravdě myslím, že nikdo z nás.

Usnout ve vaně? Pootevřu rty, že něco řeknu, ale Cora už se ohrazuje, že tak unavená zase není, tak si mohu vydechnout. Ještě toho trochu... Ne, že byto nebyl hezký pokoj, ale přesto že je zde jen jedna postel, nechtěla bych zde být sama.

"D-díky, ale... Opravdu si se mnou nemusíš dělat starosti..." ujistím ji a pousměji se.Ačkoliv můj úvsměv vzápětí opět povadne a já si povzdechnu. Sednu si na postel, která se ukáže být snad tím nejměkkčím na čem jsem kdy seděla. Vytáhnu z kabelky mobil. Stále žádný signál, ale pro teď měto netrápí. Jen si v nastavení najdu budík a kouknu znovu na Coru.

"V kolik chceš vstávat?" vydechnu svou ootázku hlasem bez života. Musím si přeřídit hodiny o hodinu dopředu. Všimla jsem si posunutí času už ve sklepení. Jestli se zde snídá v devět, tak to abychom vstávaly nejdéle v osm...

"Myslíš, že jsou doma ostatní v pořádku? Naši kamarádi a ti ostatní co byly na té přednášce?" Ani se na Coru nepodívám. Jen zírám na display mobilu jakobych z nastavení budíku mohla vyčíst něco víc, než tam je.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 30. dubna 2014 16:20

Pokoj
Konstanze

„Opravdu nechceš? Jim by to určitě nevadilo.“ Ukázala jsem ke dveřím, za kterými jsem před chvílí mluvila se služebnou. Dobře, možná by jim to asi i vadilo, ale bylo dobré naučit se být občas v životě trochu asertivní. Ovšem i tak to vypadalo, že opravdu Konstanze nechce, tak jsem ji nenutila.

„Vstávat?“ Zatvářila jsem se, jako kdyby to bylo nějaké prokleté slovo a také tak trochu bylo. No tak to holt dospím jindy.

„Co třeba kolem čtvrt na devět? Vyhovuje?“ Pokrčila jsem rameny. „Ale klidně si to nastav, na kdy chceš. Já jen budu doufat, že v tomhle světě mají kafe.“ Ušklíbla jsem se a shrábla si vlasy z tváře. Otázka Konstanze mne trochu zaskočila.

„Proč by nebyli?“ Podivila jsem se a pár kroky došla ke své straně postele, na kterou jsem se posadila. Zabořila jsem se do ní hned o několik čísel, jak měkká byla.

„Jistě jsou. Pamatuješ si, co říkali? Chtěli přivolat jen několik bájných mágů a nic jiného. A tak jsme tady my. Sice docela velký omyl, ale co s tím už naděláme. Ostatních se ten rituál netýkal a kdyby, tak tu byli přeci s námi.“ Zkusila jsem se pousmát trochu povzbudivě.

„Navíc... Ten obrazec nebyl tak velký, aby se do něj vešlo o mnoho víc lidí, takže to ani určitě nebylo v plánu.“ Dodala jsem. Heh, bát se o naše známé. Já se spíše bála o nás, ale o tom jsem raději před Konstanze mlčela. Už tak toho na nic bylo zjevně hodně. Vyrušilo nás klepání na dveře.

„To bude ta pokojová služba.“ Šeptla jsem pobaveně a vyrazila ke dveřím, které jsem otevřela, abych se podívala, kdo za nimi je.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 30. dubna 2014 22:41

Letohrádek
Všichni, později Bucky

“No právě a co když to nejsou jediný abnormální živočichové v okolí,“ dokončil jsem ještě Anny myšlenku tou svojí a v hlavě se mi vybavila nejrůznější stvoření, která by v takovém stavu vypadala více než vtipně. Obří stonožky, obří pavouci. Kdyby se dali ochočit, neměli by daleko od Lovčika,… zabloudil jsem v hlavě zas někam daleko do univerza hry, ze které pocházel můj kostým, ale z přemýšlení mě vytrhla Anny poznámka ohledně stylu boje. Tohle neříkala jen tak. Mírně jsem se zamračil. “Opovaž se to zjišťovat na vlastní pěst,… doslova,“ dovolil jsem si varovný, nebo spíše káravý tón a tím naší konverzaci nelítostně zabil.

Tiše jsem si povzdechl a opřel si hlavu, čímž jsem ji měl chvíli vylomenou, než mě začalo bolet za krkem. Nespouštěl jsem oči z okénka a přemýšlel nadále o všech různých alternativách, které nás tu mohou potkat. V kočáře cestou bylo čím dál tím větší horko a dusno, to víc když se venku spustil déšť. V kostýmu mi začalo být příšerně vedro a nemohl jsem se dočkat, až ho ze sebe po celém dni nošení sundám a také zkontroluji ztráty a poškození. A sprcha, nebo koupel by bodla, určitě jejich koupelny budou vypadat jak malé lázně,… zasnil jsem se a to jsem ještě netušil, jak moc jsem se se svým odhadem „letohrádku“ coby průměrného zámečku seknul.

Kočár se po delší jízdě konečně zastavil a už k nám doléhalo jakési zatroubení. Jsme tady, probral jsem se a málem se vyklonil ze dveří, jen abych zkontroloval, kam jsme vlastně dojeli a jestli se jen nejedná o nějakou krátkou zastávku. Plné ruce a celkově velikost mého kostýmu mi to ale v tak stísněném prostoru nedovolila a musel jsem zůstat sedět a čekat. Zvenku k nám doléhal zvuk velkého vodopádu, který mi ihned do mysli vehnal seznam zámků na Loiře, které mají podobné ozvučení.

Znovu jsme se pohnuli a já skoro až nevraživě začal střídat pohledy z oken, jen abych rychle něco zahlédl. Byl jsem tak nedočkavý. A když jsem to pak spatřil, klesla mi brada a pusa zůstala otevřená snad ještě,… ne, už nevím, kdy jsem ji zavřel, ale měl jsem pěkně sucho v ústech, takže asi celou dobu.

Z kočáru jsem vypadnul jako poslední a činil jsem tak už s menší opatrností. S plnou náručí výbavy jsem stanul na nádvoří mezi ostatními a následovala podobná reakce, jako když jsme se plížili chodbami Letního sídla. Tohle bylo…
“Neuvěřitelný,…“ vydechl jsem ohromeně a provedl další otočku na místě. Pak jsem zaslechl Anny poznámku a tiše se zasmál. “Ruský zámeček?“ zkusil jsem. Go big or go home, zasmál jsem se i v duchu, protože jinak to ani nešlo vyjádřit.

Ne že bych nebyl zvyklý ze své domoviny, že sídla a paláce královské rodiny mají poměrně šílenou rozlohu, ale… Jestli je tohle letohrádek, tak chci vidět královskej palác. Zajímalo by mě, jestli si zadá se Zimnim palácem. Ale nejspíš ano… Potřebuju to vidět. Potřebuju všechno vidět! Všechno! zatetelil jsem se a zatím nevěnoval žádnou pozornost našemu doprovodu, který hovořil s nějakým obtloustlým sluhou. Bylo kolem nás až moc podnětů k pozorování. Služebnictvo vylézalo ze dveří, objevovalo se v oknech a všichni hleděli naším směrem. Když můj pohled sklouzl na sluhu, tak jsem si pomyslel, jaká to živoucí karikatura vlastně je a než odešel, studoval jsem jeho tvář z dálky, abych si ho zapamatoval.

Jeden z těch princů byl dosti rázný, nebo spíše přehnaně zodpovědný, mezitím, co ten druhý jen tiše cupital za námi, jako kdyby byl součástí naší skupinky návštěvníků. Já se opět držel na jejím konci. Všechno jsem nebyl schopný tak rychle vstřebat a už vůbec ne jen tak přejít. Hlavně pak když jsme vešli dovnitř letohrádku, kde jsme potkali strýce vytaženého z postele.

Hrabě a kněžna? málem jsem vyprsknul smíchy v případě Anny. To, že jsem si právě přilepšil dalším titulem, mi dělalo dobře a ihned jsem ho přijal za vlastní. Ale Bucky a kněžna, to byl hodně povedený vtip a neodpustil jsem si dloubnutí loktem a rty se mi zkroutily v úšklebek, což kompletně zkazilo celý dojem. Byl jsem moc rozjívený na to, abych teď bral věci vážně. Hlavu jsem měl plnou dojmů z tohohle místa. A u těch obrazů na stěnách jsem měl tendence se pozastavovat. Celkově interiéry ale působily chladně, jak už to na hradech bývá. Scházelo mi to, co mělo letní sídlo. Nějaký ten novověký pompézní šmrnc. Ale i tak to bylo úžasné. My opravdu jsme v jiném světě, došlo mi znovu a snad už naposledy jsem se z ničeho nic začal znovu usmívat, takže to vypadalo, že mě pobavilo něco na tom, co říká náš převážný průvodce. Přitom to byly jen instrukce.

“Dobrou noc i vám,“ rozloučil jsem se s ním i a hned na to i s ostatními členy naší skupinky a následoval Anu do pokoje, který pro nás vybrala. Stanul jsem v předpokoji, kde jsem si na rozdíl od své společnice boty nezul, protože jsem si nejprve musel odložit. Počkal jsem tedy, až to udělá ona a mezitím nahlédl dovnitř našeho apartního pokoje. “Tyvole, to je úžasný,“ vypadlo ze mě s největší upřímností a když jsem spatřil služku, trhnul jsem sebou. Z nějakého důvodu jsem nečekal, že Konradova slova o služebnictvu budou takto doslovná. Čekal jsem, že budou stát venku u dveří a ne… zevnitř. Slyšela to?

“Uhm ... polož mi to někam, opatrně,“ podal jsem Anně svůj gear, když se mě otázala a ještě chvíli nespouštěl oči ze služebné. Konečně jsem měl prázdné ruce a mohl se zout. Boty jsem nechal v předsíni a chvíli hledal svou velikost pantoflů, které ve spojení s inženýrskou uniformou vypadaly přinejmenším pitomě. Vešel jsem do pokoje a začal si prohlížet každý jeho kout a skončil u okna, abych zkontroloval, jaký máme výhled. Mezitím jsem si alespoň rozepnul kabát, pod kterým jsem měl jen černé tílko a kalhotami od kostýmu. Znovu mi to připomenulo, že jsem se chtěl jít vykoupat.

“No, viděl bych to na koupel a pak… uhm,“ zadrhnul jsem se uprostřed věty, když mi došlo, že máme společnou postel. Mně to nevadilo, vlastně jsem z toho byl škodolibě nadšený, ale Anna to už s takovou radostí asi nebrala. Ale nechtěl jsem to připomínat, dokud na to samo nedojde. Otočil jsem se tedy na služebnou a pronesl první přání. “Máte zde připravené nějaké oblečení pro hosty, že?“ snažil jsem se mluvit co nejsrozumitelnější němčinou, co jsem dokázal, aby nedošlo k nějakému trapnému faux pas.

Ernest Zwingli - 03. května 2014 01:04

Konečně tam
všichni, později stráže

Cesta kočárem ubíhala neskutečně pomalu. A začalo tam být děsný vedro. A co teprve to počasí. Povzdechl jsem si a doufal, že tam co nejdříve budeme. Nikdo si mě už ve zbytku nevšímal, stejně jako já jich. Ani Paula ne. Vytáhl jsem z kapsy mobil a potí, co jsem se podíval na hodiny jsem ho vypnul. Kdo ví, kdy ho budu potřebovat. Nechci si vyplácat baterii, kterou už nebudu schopnej dobít.

Konečně jsme se dokodrcali na letohrádek. Po vstupních průtazích jsme vjeli na vcelku působivé nádvoří. Vylezl jsem až na mě přišla řada. Čapnul jsem akorát od Konstanze Paula, aby se ta kočka někam ještě nezatoulala.

Zběžně jsem si to prohlédl. Po tom, co jsem byl představem Ričiným rodičům v jejich honosném sídle mě už přestávalo udivovat prakticky cokoliv. Vyjma chybějících automobilů. Na to si budu zvykat hodně těžko.

Zaujala mě krátká výměna názorů mezi princem a jeho stráží. Nadzvednul jsem kouket v tichém úšklebku. Tady se mi možná bude líbit. KOlem dokola je jen voda, takže líný Paul nemá kam zdrhnout. Ne, že by to jinak udělal.

Ale to už se zase vydáváme na pochod zámkem. V průběhu cesty potkáme jejich strýce. Jsme vzájemně představeni, i když v průběhu toho mám co dělat nevyprsknout smíchy. Hrabě von Zwingli s kocourem... jo to zní jako titul. Naštěstí se schovám někde vzadu, takže moje uchechtávání snad není vidět, ani slyšet.

Naštěstí brzo pokračujeme dál. Prohlídka brzo skončí, když nás princové odvedou k našim pokojům a nechají nás svému osudu.
"Mě je vcelku fuk, co na mě zbyde." ozvu se při výběru pokojů. A taky čekám, než si je rozberou.
"Tak dobrou bando." rozloučím se a zapadnu do svého. Nicméně se mi spát ještě nechce. V pokoji najdu vcelku hezkou služebnou. Na chvíli ustrnu a vzpomenu si na KOnrádova slova - služebné se o vás postarají, stačí si říct - nebo něco v tom smyslu. Přejedu po ní pohledem, ale pak zavrtím hlavou.
Riki ani Willy tu sice nejsou a nikdy by se to nedověděli, ale... ksakru... jseš zasnoubenej.

Ale když už tu je...
"MOhu vás požádat o misku s vodou pro mého kocoura?" požádám ji. Předpokládám, že mi bez váhání vyhoví a zmizí. Pustím Paula na zem. Ten si ihned najde cestu do měkkých peřin. Kam taky jinam. Vylezu na terasu se trochu nadýchat vzduchu. Popravdě, spát se mi ještě nechce. Mám chu´t se projít. Ušklíbnu se. A vyzkoušet hraběcí titul co?
Počkám, než se vrátí služebná a než zase zmizí, než se rozhodnu zmizet taky. Paula nemá cenu sebou brát, už se zavrtal do peřin a spí.

Vylezu ven z pokoje a vydám se na průzkum. Sejdu po schodech dolů. Narazím na další pokoje a východ ven. Hned poté, co vyjdu na čerství vzduch mi padnou do oka dvě budovy. Podle zvuků zevnitř nejspíš stáje. Jdu se blíž podívat a skutečně. Najde se tu všelijaká hospodářská havěť.

Nechám stáje stájemi a pokračuji. Popravdě jeden z důvodů, proč se tu chci porozhlédnout je ten, že chci najít něco k pití. Nějaké pivo by bodlo. V tomhle vedru. Jo, mohl jsem sice požádat služebnou, ale není nad to mít nějaký pádný důvod tu šmejdit.

Vyjdu na nádvoří, kde na mě zase začne pršet. Měl jsem si věci nechat nahoře. Ale to už je jedno. Vydávám se k té věži, odkud jsme přijeli. Kde jinde, bych měl hledat něco dobrého, než u strážných, že? Kromě toho vypadali jako vcelku veselá kopa.

Dojdu ke dveřím a chvíli váhám, zda tam mám vlézt nebo ne. Nakonec do nich strčím. překvapí mě, že jsou otevřené. Trochu zavržou. Vejdu dovnitř a oklepu se. se zavrzáním je zase zavřu. Doufám, že stráže budou přátelští i na návštěvy. S bezstarostným výrazem stoupám nahoru.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 03. května 2014 08:43

Služebná
Bucky a Raspuška

Děvče ve vašem pokoji je zrzavá dívka zhruba ve vašem věku. Na jejím oděvu je znát, v jakém spěchu se oblékala. Nijak nekomentovala chování a slova ani jednoho z vás. Pouze čekala, dokud nebude propuštěna, nebo nebudete mít nějaké požadavky.
Na koupel přikývla a když byl vznesen požadavek na oblečení omluvně pokrčila rameny.
„Nikoliv, pane, omlouvám se. Nepočítali jsme s hosty a…“ zarazila se, skousla si ret, uhnula pohledem a odmlčela se.
„Já vám dojdu připravit tu koupel, pane.“ Vyhrkla o trochu rychleji, ještě jednou se uklonila a pak spěšně odběhla.

Asi po půl hodině vám zaklepala opět na pokoj, počkala na vyzvání, nebo otevření dveření a pak vešla dovnitř i s oblečením v náručí.
Ukloní se, až jí rozcuchané vlasy přepadnou do obličeje a musí je pak odfukovat z obličeje, protože ruce má plné.
„Omlouvám se, pane, paní, jedna z princezen si vyžádala koupel rovněž a pokud si nepřejte koupat se spolu, což nepředpokládám, tak… dáma má přednost, že?“ Lehce se pousmála, došla k pohovce a položila tam oblečení, jedno hned vzala a rozložila úslužně na postel. odkaz
„Tohle nosil ještě náš císař blahé paměti, kdy byl ještě při smyslech,“ rozpovídala se a nostalgicky se pousmála, „velmi laskavý to muž a dobrý vládce.“ Ne, že by ty časy mohla nějak víc pamatovat, ale z dob dětství si přeci jen pamatuje laskavého vladaře, který pro ní neopoměl schovat vždy nějakou tu sladkost.
„Nebo jestli byste raději něco obyčejnějšího…“ navhrne a rozloží další možnost odhadem Raspuškovy velikosti. odkaz
„Pro dámu mohu nabídnout,“ sáhla hned pro několikery šaty: odkaz
odkaz
odkaz
odkaz
„Ještě po nedáno zesnulé císařovně,“ posmutní a povzdechne si. S rozprostřením posledního kousku oděvu jí trochu ochabnou ruce a sklopí zrak k zemi.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 03. května 2014 12:33

Služebná
Cora

Za dveřmi skutečně stojí ta samá služebná, jakou jsi žádala o koupel. Ukloní se ti vážně jak se patří.
„Pokud si přejte, odvedu vás do koupelny.“ Znovu se s vážnou tváří ukloní a vyrazí chodbou ke dveřím ke schodišti.

Jde poměrně rázně. Otevře dveře, vyvede tě na terasu s palmami a po venkovním schodišti dolů, kde otevře dveře do přízemí, kde na křižovace na všechny čtyři směry zamíří chodbou vpravo a tam přímo přes další chodbu už vidíš dřevěné dveře se zlatým ozdobným štítkem, na němž je cosi psáno. “Cosi“, protože to rozhodně za žádných okolností nemáš sebemenší šanci přečíst. Pokud samozřejmě neznáš řeckou afabetu. Každopádně služebná tě vede přímo tam, takže se zdá, že jde o kýženou koupelnu.

Žena už skoro ke třiceti, ti otevře dveře. Tam je malá místznůstka asi jako předpokoj ve vašem pokoji. Několik háčků na oblečení, skříňka, kam se dá složit. A tam už na tebe čeká připravená noční košlika. odkaz
Za dalšími dveřmi, až se svlékneš, tě čeká velká vydlážděná místnost v bílo zlaté kombinaci. To první co tě udeří přes oči, je pára. Je totiž všude. Vlhký teplý vzduch. Ten rovněž. Služka za vámi zavře, přiloží do kachlových kamen v rohu. Odtamtud sálá to největší teplo. Celá místnost je vlastně jeden velký mělký vyhřívaný bazén momentálně plný páry. Ve vodě máš příměsy koupelové soly a růžového vonného oleje (myšleno že vonní po růžích).
Jakmile si vlezeš do teplé vody služka ti k ruce bez jediného slova, položí mýdlo s příměsí bylin.
Pokud si budeš přát, umyje ti záda a pomůže umýt vlasy. (Na šampon zapomeň, k dispozici je jen mýdlo.)
Jakmile se dostatečně vymácháš a umyješ, služebná ti podá osušku, neřekneš-li jinak, tě do ní i zabalí a pomůže ti vysušit vlasy. Po celou tu dobu udržovala stále stejnou teplotu v místnosti, díky teploměru.
Vedle v šatničce se můžeš převléct do noční košilky, nebo zpět do svého oblečení. V tomto směru nedostaneš žádné další instrukce. Služebná ti půjčí ze skříňky i župan, abys nešla po chodbě jen v hedvábné košilce. A stále stejně ochotně tě doprovodí až k pokoji, kde se ti opět ukloní.
„Budete si ještě něco přát, paní?“

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 03. května 2014 14:55

Služebná a stráže
Ernest

V pokoji postává mladá služebná, odhadem jí je kolem 18. Dlouhé plavé vlasy má spletené do dvou rychle udělaných copů. Vypadá poměrně rozespale a jen silou vůle potlačuje zívání. Nicméně když ji oslovíš, vyčaruje na tváři milý úsměv. Po kocourovi se podívá s jiskřičkami v očích, ale jinak na sobě nedává vůbec nic znát.
„Zajisté pane,“ odvětí a ukloní se. S tím se vypaří z pokoje, vrátí se asi po pěti minutách i s miskou s vodou, kterou postaví v hlavním pokoji ke dveřím.
Ukloní se a otáže se tě, zda si ještě budeš něco přát. Když ji propustíš, znovu se ukloní a odejde.

Když vstoupíš do dveří věže, přivítá tě dřevěné, mírně vrzající, točité schodiště vzhůru. Osvětlené jen několika světly na stěnách, díky kterým tu vzniká přítmí. Vede do prvního patra, kde je ještě chodba s dvěma světly. Je strohá. Je tu jedno dělo, které zřejmě pamatuje ještě starý letopočet a nejspíš by se z něho nikdo příčetný nepokoušel střílet.
Hned na kraji jsou zavřené (a v případě, že bys to zkusil, tak zamčené) dveře. Jediné další jsou pootevřené dveře na konci chodby. Když vstupuješ do nich, ozve se zahalekání alemansky se silným přízvukem. „To je dost, že jdeš, Kosťo. Jak dlouho myslíš, že budem na ten žvanec ještě čekat?!“

Následně se zrzek otočí k tobě. Do jeho tváře se vhrnou rozpaky hned, jak zjistí, že jeho slova byla adresovaná špatné osobě. Urychleně vstává, aby ti zasalutoval. Přitom poněkud rozkymácí vratký stůl, na kterém mají mimo rozehraných karet i dva poloprázdné půllitry. Také jsou tu dva talíře a na jednom je poslední chlebíček. Vedle stolku stojí postavený naražený pivní soudek.
Zatímco zrzek salutuje, snaží se asiat (co je k tobě zády) zastavit stůl, aby z něho nic nepopadalo a nedej Odin! hlavně se nerozlilo.

Rozhlédneš-li se více, je to místnost šestiúhelníkovitého tvaru s prkennou podlahou. Po zemi se válí různé vypité lahve, které se nikdo neobtěžoval uklidit. A vypadá to, že místní skříně jsou spíše zásobárnou různorodého pitiva, až na jednu, kde jsou zřejmě knihy se zápisy a pár dalších snad užitečných předmětů.
Že by se mělo jednat o strážní místnost má zřejmě říkat dvojice kuší zavěšených na stěně. Jinak je tu psací stůl, na kterém je postavený psací stroj. Nad ním je velká mapa světa, takže jak zjistíš, kontinenty jsou úplně stejné. Hranice působí úplně jinak, jestli se z mapy dozvíš něco víc, závisí na tvé znalosti alfabety. A téže můžeš vidět porůznu rozestavěných několik dalších volných židlí.

„Co pro vás můžeme udělat, pane?“ ptá se zrzek, zatímco se asiat těžce zvedá, aby ti zasalutoval také.

Co se týče uniformy vojáků (Staré) Alemanie. Vypadá takto, ale protože místní počasí nepřeje tolika teplým vrstvám, obě dvě uniformy leží přehozené přes opěradlo židle svých majitelů.
Zrzek má na sobě košili a na ní vestu. Asijský mladík má jen rozepnutou rozhalenou košili.

Konstanze Geisler - 03. května 2014 15:36

Na pokoji
Cora

Tížila mne ta otázka. Cítila jsem se špatně při pomyšlení na rodinu, přátele a tu spoustu neznámých lidí na conu. Co když to vtáhlo víc lidí ale někteří se ztratili cestou? Kdo z nás si umí představit o vše je možné při magickém přenosu? Jak vlastně taková magie funguje...?
Ruce se mi roztřásly, ale budíka jsem nastavila na čas, který Cora udala. Čtvrt na devět neznělo tak odlišně od mé původní teorie.
Nezdá se, že by se Cora strachovala o své přátele. Vzhlédla jsem k ní a neměla znovu daleko k slzám. Ale i přesto, jsem si vydechla. Její slova dávala smysl. Kdyby nic jiného, snad alespoň to.
"Děkuju, snad máš pravdu," odpověděla jsem jí a pak už jen sledovala jak jde otevřít. Z postele ale nevstávám, dokud Cora se služebnou neodejde a nezavřou za s sebou dveře od pokoje. Teprv pak se zvednu, na jednu z židlí odložím kabelku, svléknu se a složím i své oblečení. Je zde teplo, i když se netopí. Skutečně musíme být ve velmi teplém klimatu. Nechám si jen spodní prádlo a dojdu se zachumlat do postele, kde si pro sebe zaberu místo u zdi a přimáčknu se na ni co nejvíc, abych nechala Coře po jejím návratu co nejvíce prostoru. Jsem příliš unavená a nechci být sama. Za nic na světě nechci být sama. Bojím se být sama. Snad když usnu, ukáže se, že to byl celé jen zlý sen a ráno se probudím v našem hotelu. Nebo doma, ještě před odjezdem. Z očí se mi spustí slzy při vzpomínce na domov. Svou postel, své rodiče... Matčiny bonsaje...
Tentokrát se je ani nepokouším zadržet a skutečně propuknu v pláč. Tak ještě než se Cora z koupele vrátí, stačím se vyčerpáním a pláčem ponořit do neklidných snů.

Ernest Zwingli - 03. května 2014 17:16

Strážní věž
stráže

Stoupám po schodišti.. Vyzkouším všechny dveře, co najdu, ale žádné nejsou otevřené. Až na ty poslední. Přemýšlím, zda zaklepat, ale co... jsem hrabě. Ten by asi neklepal. A tak prostě do dveří strčím a ty se otevřou. Naskytne se mi vcelku zajímavý obrázek zdejší strážnice. Musím se ušklíbnout, když mě jeden z nich osloví. I když špatně.
"Mylsím, že ještě hodně dlouho." Počkal jsem, než se jejich pozornost plně přenese na mě. Toho jsem využil, abych se pořádně porozhlédl. Co jsem viděl se mi rozhodně líbilo. tohle je přesně to pravé místo, co jsem hledal.

Přemýšlel jsem, jak zrzkovi přede mnou co nejslušněji říct, že jsem jim sem přišel pomoct vyprázdnit ten soudek. Přejel jsem po nich pohledem. Teprve teď jsem si všiml, že oba salutují. Udělal jsem to taky. Na vojně jsem sice nikdy nebyl, ale toliko jsem pochopil z válečných filmů, že se to asi očekává.
"pohov." Bylo mi trochu proti mysli, aby tu stáli tak v pozoru. Zvlášť když jsem sem tak vpadl.
"Úplně postačí, když někde vytáhnete další škopek a trochu se podělíte o tu skvělou tekutinu v soudku. Je tu vedro, že by jeden padnul." vejdu bezostyšně dovnitř a porozhlídnu se, kam bych si sedl.
"pokud vám ovšem moje přítomnost nebude vadit." nečekám, že by si stěžovali. Pohled mi tikne k balíčku karet na stole.
"Koukám, že hrajete lízaný mariáš." ušklíbnu se.
"Co byste řekli na třetího do party a zahrajeme si normální?" Navrhnu.
"jen by to chtělo nějaké desetníky nebo sirky, aby bylo aspoň o co hrát. Máte něco takového?" Otočil jsem se na oba dva.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 03. května 2014 19:02

Koupel
Konstanze

Jen jsem kývla na Konstanze, když mi poděkovala. Sice jsem si nemyslela, že jsem udělala něco, za co bych si ta díky zasloužila, ale hádat jsem se s ní nechtěla. Večer už značně pokročil a já teď netoužila po ničem jiném, než horké koupeli a měkké posteli. Byla jsem holt náročné děvče.

„Dobře.“ Kývla jsem na služebnou stojící za dveřmi a vydala se za ní. Raději jsem toho moc neříkala, protože stále byl náš přízvuk poněkud netradiční a nechtěla jsem říci něco, co by nás mohlo prozradit. Stačí pár divných termínů, které zde neznají a podezření je na světě. Mlčky jsem ji tedy následovala, ale trochu mne překvapilo, kam až to jdeme. Rozhodně se zde nemohli pyšnit nápisem “sociální zařízení na pokojích“, avšak něco mi říkalo, že by to mohlo stát za to, když se tu ve dvě ráno táhneme přes půl věže, nebo jak této budově tady říkali. Štítek na dveřích se zlatě zableskl a já si vzpomněla, že na přesně takové mají úchylku mnozí právníci, rodiče nevyjímaje. Přesto jsem však nápis nebyla schopná rozluštit a mohla jsem jen doufat, že tam stojí skutečně něco jako koupelna.

Nechala jsem se uvést do malé předsíňky, nebo snad nějaké šatny a prohlédla si ji. Nebylo to nic moc prostorného, ale na odložení oblečení to bylo plně dostačující. Zvlášť když jsem toho na sobě až tolik neměla. Nad přichystanou noční košilkou jsem se musela upřímně zasmát, protože jsem si nedokázala sebe sama představit v něčem tak... romantickém. Avšak začínalo mi být jasné, že tady džíny jen tak neseženu.

Svlékla jsem si tedy své oblečení a tak nějak “postoupila dále do vozu“, jak se říká. Jakmile jsem otevřela dveře, ucítila jsem na kůži horkou páru, která se mi ihned dostala i do plic. Trochu jsem překvapeně zakašlala, než jsem si na to uvykla. Raději jsem zavřela za sebou dveře, aby moje oblečení nenavlhlo. Připadala jsem si jako v parní sauně. Měla jsem pocit, že ve vzduchu snad cítím růže, či nějaké jiné květinové aroma. Trochu mne zarazila přítomnost služebné. Běžně jsem nebyla zvyklá koupat se za něčí přítomnosti, ale nebylo to něco, co by mne vyloženě nějak rušilo. Pokud by tam byl však muž, asi by to bylo jiné, ale takto... Pokrčila jsem rameny a vstoupila do horké lázně.

Spokojeně jsem vydechla a ponořila se do té vonící vody až po nos. Tohle bylo z celého dne zatím nejlepší! Došlo mi, že jsme měli sakra štěstí, že jsme neskončili v nějakém zaplivaném temném pseudostředověku a nebo bezprizorně někde na ulici. Ovšem servis hodný královské rodiny, to už bylo něco naprosto jiného. Pár minut jsem si jen užívala luxusní koupel, než jsem se natáhla pro podané mýdlo. Viděla jsem, že služka nejspíše čekala na nějaké mé další požadavky, ale skutečně jsem si nepřipadala tak dekadentně, abych si tu nechávala mýt tělo někým jiným. Postarala jsem se o všechno sama, jako jsem to ostatně dělala až doteď. Na chvíli jsem zaváhala, že jsem tu neměla svůj typický šampón a kondicionér, ale došlo mi, že tohle se zde asi ještě nevynalezlo. No co, mýdlo bude muset stačit. Napěnila jsem jej, až mi v nose zavoněla jeho silná bylinková vůně a umyla si i vlasy. Všechno jsem pak zase spláchla a s potutelným úsměvem se pár tempy proplavala po vyhřívaném bazénku. Běžně bych se tu dokázala koupat ještě hodně dlouho, ale přeci jen bylo už hodně pozdě a nechtěla jsem zdržovat. Vystoupila jsem proto z vody a to už ke mně přispěchala služebná, která mne začala balit do osušky. Opravdu jako princezna. Pomyslela jsem si, zatímco mi sušila vlasy. Raději jsem ji nechala. Mohla by si jinak mé odmítnutí vykládat hrubě a třeba i tak, že nejsem s jejími službami spokojená, což rozhodně nebyla pravda.

Oblékla jsem si nakonec noční košilku a přes ramena si přetáhla nabízený župan. Moc jsme toho ani jedna nenamluvila. Její povinností nebylo bavit falešné princezny hloupými řečmi a já se naopak bála, že bych se mohla hloupými řečmi prozradit. Nakonec jsem se jí nechala doprovodit zpět do komnat, kde jsem se zastavila před dveřmi a trochu zaváhala. „Děkuji. Možná... Byla by možnost pro mne ráno připravit i nějaké šaty vhodné na snídani? Nemám tu ještě svá zavazadla a tak...“ Pokrčila jsem rameny. „Ale opravdu až ráno.“ Zopakovala jsem, protože jsem nechtěla, aby tu teď ještě chuděra pobíhala a sháněla nějaké zpropadené šaty. „Dobrou noc.“ Rozloučila jsem se s ní, i když mi vzápětí došlo, že tohle asi princezny moc často nedělají. Přesto jsem tu frázi měla už tak zažitou, že mi prostě proklouzla. Raději jsem už nic nedodávala a zapadla zpět do pokoje, zavříc za sebou tiše dveře. V pokoji bylo ticho a když jsem došla k posteli, uslyšela jsem Konstanzino tiché pravidelné oddechování. Přešla jsem ke své straně postele a po cestě nechala svou uniformu se župánekm na jedné ze židlí, pak už jsem vklouzla pod přikrývku a zavřela oči. Ještě než jsem usnula, jsem cítila nečekanou vlnu vzrušení při pomyšlení, copak nám asi zítřek přinese.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 03. května 2014 22:05

Pokoj a oblečení
Yevgeny

Odložila jsem Yevgenyho zbroj prozatím na křeslo a rozhlížela se kolem. Úžasný je slabý slovo. Podívej se kolem... zámek na vodopádu... řekla jsem lehce zasněně a pohlédla na postel pro dva. Tohle si vychutnám později... až nebude moct uhnout a budeme to muset řešit. Jako za starých časů.
Tiše a ďábelsky jsem se zasmála a sledovala, jak se Raspuška vyptává na koupel a oblečení.
Chuděra služebná určitě ještě před chvíli spala a teď najednou tohle. Přijedou hosti... jeden horší než druhý a chtějí uprostřed noci koupel. A jak jsem později zjistila, tak nebyl jediný.
To nás ale už opustila naše milá služebná a my osaměli. Povzdechla jsem si a sedla si na postel. Měla jsem nepříjemnou chuť vzít blok a jít čmárat místní oblečení. Bože, jak já milovala pánský steampunk.
Celá ta půl hodina proběhla v tichosti. Nemluvili jsme spolu. Jen Raspuška vedl hovory sám se sebou, jak si musel nutně kontrolovat cosplay a nadával na kde co, co se na tom jeho rozkošném armoru objevilo za posledních pár hodin, kdy jsme byli přivolání přes magický kruh, najedli se, málem pomlátili a pak podnikli plíživou cestu jejich zámkem, či co to bylo, pak nasedli do kočáru a dopravili se sem.
Měl štěstí. Jeho cosplay na tom byl stejně jako ten můj. Prakticky nepoškozen. Můj měl jediný problém- maska byla poslintaná. Ani jsem se nedivila- trávila jsem v ní celý den a prakticky ji sundávala jen při jídle... a kdybych nemusela tak ani to ne.
Stáhla jsem ze sebe mechanickou paži a pomalu ji položila na stolek. Pořádně jsem se protáhla a pak si ještě sundala popruhy na zbraně a vlastně i ty zbraně a odložila je vedle mechanické paže. Znovu jsem se protáhla a pak se rozplácla na postel, kde jsem si stáhla ponožky a zůstala tam ležet s rukama za hlavou, dokud se neobjevila služebná s tím, že už je obsazeno. Tou princeznou byla pravděpodobně myšlena Cora, protože Konstanze byla celou dobu značně nepoužitelná.
To už jsem se, ale musela jít věnovat té fantasticky vypadající garderobě, co služebná donesla. Yevgeny jako obvykle schramstl to nejlepší... a tušila jsem, že ta první volba ho bude hodně lákat... za to já... jsem měla na vybranou z toho nejhoršího možného, co tu měli. Ženské hadry... eww.
Nakrčila jsem lehce čelo a urovnala si v hlavě, jak by asi kněžna, nebo co jsem to vlastně byla, odmítla dámské šaty po mrtvé císařovně. Zhluboka jsem se nadechla a po chvíli promluvila.
Velmi si vážím té velkorysosti a opravdu ráda bych přijala... leč nemyslím, že jsem toho oblečení hodna a navíc bych se v něm necítila nejlépe. V naší rodině je zvykem, že ženy nosí pánské oblečení a tak pokud o něčem, co má kalhoty, nevíte, tak budu muset odmítnout vaši pomoc a zůstat ve svém cestovním oblečení, řekla jsem, záda rovná, hlavu pozvednutou. Tak trochu moc dobře zahraná kněžna. Nechala jsem ruce svěšené podél těla a lehce závistivě sledovala Yevgenyho oblečení, které mě nutilo pouštět slinu už teď. A co teprve až se do něj obleče...

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 03. května 2014 22:24

Na pokoji
Bucky

Bylo roztomilé, jak se děvče chovalo a vypadalo. Dokázal jsem si hned domyslet, jak nečekaně jí asi náš příjezd vytáhl z postele a urychleně spěchala do služby. Že tu ale nemají alespoň nějaké rezervní oblečení pro všechny případy, mě překvapilo. Vždyť by stačily i obyčejné kalhoty a košile, byl jsem skromný.

Služka raději odběhla připravit koupel, než aby se musela zpovídat z chyby, kterou si jistě vzala na sebe. Kývl jsem na srozuměnou. Když odešla, vzal jsem si k ruce jednotlivé části cosplaye a začal je kontrolovat. Hlavně shouldery, které byly z toho všeho „nejzranitelnější“. Našel jsem na nich jen pár oděrů, které se daly zpátky lehce přelakovat, jinak nic nikde nebylo ohnuté, ani prasklé. Kontakty všechny fungovaly, baterky se nestačily vybít, takže jsem celý kostým zase po půl hodině odkládal celkem spokojený. To když se navrátila služebná.

Dozvěděl jsem se, že koupelna je obsazená. Co se dalo čekat. Tak už to bývá, když je koupelna jen jedna a nás je tu, kolik, pět? Navíc jak sama služebná řekla, dámy mají přednost, takže mně nevadilo, kdybych si ji měl dopřát až jako poslední. Pokud by to nevadilo mému okolí, protože jsem se opravdu dost zpotil…

Služebná přišla s kompenzací mnohem větší než bych předpokládal. Takže přeci jenom něco našla. Proboha, to vypadá,… to jsou velký šaty, a je to? Sako? Ne, počkat ,.. frak? sledoval jsem, jak všechno rozkládá na postel a brada mi začala pomalu zase klesat. Oblečení po císaři? Já se snad picnu, vždyť … panebože, to je úžasný! začal jsem v duchu opět vyvádět a přistoupil k posteli, abych si ty kusy oblečení prohlédl zblízka a osahal látky.

“Opravdu mi dovolíte převzít oblečení po vašem zesnulém císař pánovi?“ nakrčil jsem nevěřícně obočí. Bral jsem takové věci až moc vážně na to, abych po těch krásných kouscích hned bez rozvážení skočil. Jako bych se bál, že je vlastním nošením znehodnotím. Dokud nesouhlasila, cítil jsem se spíše na to vzít si druhý model, který se mi zamlouval jakbysmet. A na nějaké chození po letohrádku, nebo práci bych zvolil spíš to, přičemž císařovy staré šaty bych na sebe určitě vzal na společenské sešlosti, ať už u snídaně, nebo do debatního kroužku nad sklenicí vína.

Anna vůči těm nádherným šatům, co jí byly nabídnuty, zaujala svůj klasický postoj. Nikdy v životě jsem jí v sukni, ani šatech neviděl a věděl jsem, že tomu v blízké době, či možná letech asi opravdu jinak nebude. Ale tohle,… vždyť tohle byly tak úžasné kousky! Ty hnědo-černé s korzetem by jí určitě tak slušely.
To jsou mi výmluvy, ale… co ta služebná ví, třeba je to pravda, střihnul jsem pohledem po slečně a pak zpátky na Annu a nasadil psí oči. “Ale mohla by sis je alespoň vyzkoušet. Prosím,“ podotknul jsem ke své společnici a raději anglicky. Ještě jsme stále měli v záloze ruštinu, kdyby nám služebná rozuměla. Nakonec to mohlo mít své výhody. A Konrad neřekl, odkud pocházíme, takže to bylo to poslední, co mohlo služebnou zajímat.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 04. května 2014 07:54

Služebná

Bucky a Raspuška

Služebná vzhlédla. Zpět k hostům, aby zahnala chmury po nebožce císařovně. Usmála se a vypadala nadšeně, když viděla jiskry v Yvgenyho očích.

„Jistě, pane.“ Přitakala mu na to, že si skutečně smí vzít císařovy staré šaty.

„Oh ne, pane. Náš císař ještě žije, tohle jsou jen jeho staré šaty, které zde odložil a již nenosí. Víte…“ ztišila záhy trochu hlas, „on náš vládce je na to špatně na duchu… Lidé už vlastně…doufají, že, Odin odpusť, brzy skoná a převezme žezlo jeho nejstarší syn, princ Arthur.“ Otočila se pak k Anně, která ovšem na šay nezahlížela tak příjemně.

Vlídně a schovívavě se na ni usmála.

„Rozumím, paní. Pokud byste vydržela, myslím, že šatník naší slečny Zory, bude nabízet, něco, co by vám padlo a vyhovovalo vaším potřebám.“ Nabídla a začala dámský oděv balit, když jím bylo pohrdnuto. Na cizí jazyk se netváří nijak podezřívavě. Vlastně vůbec nijak. Jen vyčkala, jestli tedy má jít shánět něco dalšího, než pokoj opět opustila…

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 04. května 2014 11:37

Prosím, pane, zvolte trumfy!
Ernest

Oba dva si tě přeměřují pohledem, který je v prvotních chvílích dosti nečitelný. Ovšem po tvém slově pohov se aspoň asiatovi uleví a vděčně si začne opět sedat na své místo. Zrzkovi se na tváři objeví veselý úsměv a přikývne. „To nebude problém, pane,“ prohlásí, hbitě přisune ke stolku jednu z opodál postávajících židlí, kterou ti nabídne a pak vytáhne z jedné skříně další půllitr, otře ho jakýmsi v poličce se povalujícím hadrem (asi aby se neřeklo) a načepuje ti do něj přesně, jak se patří. Postaví to před tebe. Je to známé alemanské pivo, o kterém se traduje, že je nejlepší na světě. S mnohaletou tradicí, vyráběné ve městě Pilsen. A mladík nepovažuje za nutné ho představovat. „Prosím pane,“
Usedne na svou židli a pohodlně se natáhne.

„Hrajem Gámo,“ opáčí, možná proto, že hra mariáš mu zrovna nic moc neříká. Nicméně sirky vytáhne a podělí (i když mu v určitém ohledu tento dotaz šlechtice přijde zvláštní). Po pár upřesněních stejně zjistíte, že pravidla té hry jsou vlastně stejná. Karty vypadají až na několik odchylek také podobně. Nicméně čísla na nich jsou uvedena pomocí řecké alfabety, ale pomocí spočítání obrázků se to dá vcelku dobře domyslet.
Zrzek před začátkem vašich her karty zamíchá a začne rozdávat. Sice sedíš po jeho pravici, ale jak zjistíš, v jejich variantě jsi předákem ty, jelikož obdržíš 7 karet a pak dalších 5.

Mezi rozdáváním se zrzek představuje. „Jmenuji se Vercingetorix MacEachthighearna,“ prohodí s tím svým úkřenem, o kterém začíná být jasné, že ho nejspíš nikdy na dlouho neopouští. Pokoukne po tobě, jak se na to zatváříš, a bezstarostně pokračuje. „Ale všichni mi tu říkají Johann,“ postěžuje si. “Toto je Nobu,“ pohodí hlavou ke svému mnohem méně výřečnému společníkovi. “Kteréhož celé jméno si taky nikdo nepamatuje,“ ušklíbne se.
“Prosím, pane, zvolte trumfy,“ vyzve tě a sám se zahledí do vlastních karet.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 04. května 2014 16:36

Všude samé hadry
Yevgeny

Moje obočí poskočilo o nějaký ten kousek výš a na rtu se objevil lehký úsměv.
V žádném případě. Striptýz se nekoná... stačí, že spolu budeme zase spát v jedné posteli, odsekla jsem anglicky a pohlédla na služebnou. Zdálo se, že nám nerozumí... ale při nejhorším prostě přejdeme do ruštiny. I když s mým přízvukem to bude docela vražda. Vůbec se zdálo, že nikdo Rusko nezná. Přitom se zdálo, že Japonsko existuje. Ale možná byli hranice posunuty a díky jiné historii se ruština ani nevyvinula. Nebo je tu pod jiným názvem. Bože, musela jsem se co nejdřív podívat na místní mapy. Nebo vykrást knihovnu...

Zavrtěla jsem se a vrátila se tím zpět do reality, kde se řešilo oblečení. Kupodivu to ta milá službná pochopila a nezdálo se, že by ji to nějak uráželo. Což bylo jen dobře a mně padl kámen ze srdce. Přeci jen to bylo po císařovně. Nevadilo mi ani tak, že to bylo po někom, kdo je po smrti. Vadilo mi, že to byla dle všeho matka těch tří. Nehodlala jsem ráno přijít na snídani s Yevgenym a hrát si na kopie jejich rodičů.
Doufám, že jsi pripravený na to, že tě ráno Konrad vyzve na souboj. Ale jestli chceš, tak si vezmu dámské šaty a vyžeru si to i za tebe, řekla jsem klidně a vrátila se pohledem zpět k služebné.
Byla bych za to vděčná, odpověděla jsem na její nabídku lehce se usmála. Hlavně něco, na co se nemůže šlápnout.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 04. května 2014 17:23

Dilema dilema
Bucky

Svoje psí oči jsem zase sklopil, když Anna odmítla nosit šaty. Co jsem taky čekal. Ale co, aspoň jsem to zkusil.
Bylo mi sice řečeno, že císařpán je ještě naživu, ale způsob, jak se k němu zdejší staví, dával jasně najevo, že by byli radši, kdyby už skonal. Což mi potvrdila i slova služebné. Takže formálně je pro stát mrtvý, to vyjde nastejno. Byla by to ještě větší provokace nosit jeho oblečení, došlo mi. Další věc, která mě trkla, bylo zvolání, které služebná použila. Všechny ty řeči o hrdinech z Valhally a záchraně světa,… vzývání všeotce. Je zvláštní slyšet něco takového na místě, které má jistě od severu hodně daleko, pousmál jsem se v duchu a zatoužil stejně jako Anna dostat se do nějaké zdejší knihovny. Ale všechno mělo svůj čas, zvláště pokud jsme zde měli strávit celý měsíc.
Služebná dala najevo, že v tomto světě nejspíš neplatí striktní pravidlo pro ženy ohledně nošení šatů. Anna měla velké štěstí. Nebyla nejspíš jediná, které ženská móda nevyhovovala.

“Mám pocit, že je princ natolik dobře vychovaný, aby si byl vědom toho, že za dámy se na souboje nevyzívají,“ podotknul jsem vážně a dal tak v náznaku najevo, že opravdu nechci, aby se Anna s někým rvala, i když by se jí to líbilo sebevíc. “Jestli za nošení císařových šatů bude vyžadovat satisfakci, tak to bude čistě moje záležitost.“ Tím jsem celou záležitost uzavřel. Anna ale přeci jen měla pravdu. Konradovi se to asi nebude líbit a možná by bylo bezpečnější v jeho přítomnosti nosit něco méně osobního. Když ten frak vypadá tak pěkně,… zoufal jsem si v duchu. Bylo to velké dilema. A měl jsem do rána si to rozmyslet.
“Zatím mi tu nechte obojí,“ řekl jsem krátce a promáchnul rukou ve vzduchu, že nadále už nic nepotřebuji. Jen tu koupel. A na tu jsem si musel chvíli počkat. Mezitím jsem zůstal stát u postele se dvěma pánskými modely vedl sebe a rozmýšlel se.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 05. května 2014 06:25

Služebná
Bucky a Raspuška

Děvče se ještě na Annu usmálo a přikývlo Yvgenymu. Následně tedy služka odešla i s dámskou garderobu a zanechala hosty jejich klidu.

Vrátila se tentokrát o něco dříve, než před tím. Možná nějakých dvacet minut. Zaklepe, slušně vyčká na vyzvání, nebo otevření dveří a posléze opět přinese dvoje oblečení.
"Slečna souhlasila, že si smíte vybrat z těchto kousků, paní." Začala rozkládat oblečení na postel. 1.model; 2.model. "Abyste rozuměla, paní. Slečna Zora je sestřenicí našich princů. Dcera sestry jejich zesnulé matky. Slouží zde coby kapitánka jedné z věží a věřím, že vás ráda pozná." Usmívá se čekajíce zda si Anna vybere.
"Popravdě, abych byla upřímná... Nebývá zvykem, aby sem princové jezdili. Zvláště tedy veličenstva Konrad a Matteus ne. Už je to dlouho, co jsem kterého z nich viděla naposledy..." zamyslí se, jakoby se snažila vzpomenout. "Omluvte prosím moji zvědavost, ale...smím se zeptat, odkud pocházíte?"

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 05. května 2014 11:29

Pokoj a služebná
Yevgeny

Byla jsem neskutečně ráda, když se služka vydala pro jiné oblečení. Doufala jsem, že už ji víc otravovat nebudeme... kromě té koupele, kterou si vymyslel Yevgeny.
Těch dvacet minut, které byla služebná pryč, jsem strávila pochodováním sem a tam, jak jsem byla celá nervózní z toho, co mi donese. Trochu jsem se předsevzala, že už ji nebudu víc otravovat... a Yevgenymu donesla něco dobrého už na první pokus. Jen jsem udělala další kolečko kolem pokoje a přemýšlela, co přesně si vymyslí.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, vzhlédla jsem a pomalu šla otevřít. Služebná se vrátila s hromádkou oblečení... takže lov byl úspěšný.
Skvěle, usmála jsem se a vyslechla si něco o majitelce šatů. Takže sestřenice... a kapitánka. Takže ještě k tomu bude asi bojovnice. Bylo by zajímavé se s ní setkat, o tom nebylo pochyb.
"Já myslím, že tohle mluví za vše," prohodila jsem směrem k Yevgenymu, když mi byli předvedeny dva další modely. Spolkla jsem slinu a pak se chvíli rozhodovala. Ale ne moc dlouho. Přeci jen jsem měla černé vojenské boty a k těm se hodil přeci jen... Ten druhý. Vezmu si ten druhý, řekla jsem klidně a tiše poslintávala nad tím, až si budu moct konečně obléct ty kalhoty. Ale to muselo počkat. Prvně byli na řadě formality. Ráda bych jí za to poděkovala osobně... bude zítra na snídani? zeptala jsem se lehce zaujatě a natočila hlavu na stranu. Bylo by to více než zajímavé setkání.
Ale pak služebná narazila na citlivé téma. Na náš původ. Nedala jsem na sobě nic znát a lehce se pousmála a podívala se na Yevgenyho očekávajíc jeho odpověď. Při tom jsem měla onen povědomí andělský úsměv, který dával jasně najevo, že ho nechávám odpovědět jen proto, že mně se nechce.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 05. května 2014 12:02

Kněžny nové šaty
Bucky

Služebná znovu odskákala pryč, aby Anně donesla vyhovující oblečení. Bylo vtipné, jak nervózní z toho moje společnice byla. Nemohl jsem si neodpustit pár nejapných poznámek, za které jsem si vysloužil nejeden vražedný výraz, který i bez kompletního kostýmu nájemného vraha působil dostatečně děsivě.
Mezitím jsem si před zrcadlem zkoušel alespoň bez převlékání jednotlivé kusy modelů, co mi služebná dala k dispozici a stále se nemohl rozhodnout, který si vezmu. Jestli zariskuji, nebo budu vypadat méně důstojně. Nebo troufale?

Když bylo Anně předloženo nové oblečení, vypadala mnohem více spokojeně. Až na ty nepraktické boty to byly také pěkné kousky, i když bych stále raději Annu alespoň na chvíli viděl v těch šatech. No, třeba časem… pokrčil jsem rameny.
Zajímavá byla i informace o tom, že zde sídlí další člen královské rodiny. A že si stejně jako Anna libuje v praktickém pánském oblečení. Kapitánka? No těbůh, střihnul jsem pohledem po Anně, protože mi bylo jasné, co se jí už honí hlavou. Nebo jsem už byl možná taky jen zaujatý.
A pak přišla na řadu otázka ohledně našeho původu. Byla na místě. Vždyť jsme vypadali jak z jiné planety (doslova) a ještě tu hovořili jinou řečí. Anna to jako správný záporák hodila na mě. Výborně. Takže odkud jsme? Hrdinové z Valhally určitě ne, odpověděl jsem si hned. Ona o tom nic nevěděla a nesměla vědět. Už ta odmlka trvala moc dlouho. Honem, mysli! Bylo hodně lákavé teď zapojit fantazii a vymyslet si celý příběh o našem původu, našem hrabství, zámku, služebnictvu a dvorských zvycích, večerních pitkách, ranních kocovinách a vysedáváním u bazénků při ranní kocovině a sledování východů slunce.
“Bohužel,… Jsme vázáni slibem, že zde na zámku prozatím setrváme v anonymitě. Tedy pokud si tuto informaci nevyžádáte přímo u prince Konrada, nebudeme moci vám ji poskytnout,“ zahrál jsem to nakonec do autu a oddechl si. Samozřejmě že by mě víc bavilo si vymýšlet, ale nechtělo se mi riskovat, že se prozradíme dřív, než bude třeba. A role šlechtice mi nebyl vůbec cizí. Hlavně s takovou garderobou. “Mimochodem, kdy myslíte, že už bude volná ta koupel. Nerad bych dotyčnou osobu honil, ale … je docela pozdě,“ změnil jsem zase téma a nebál se zdůraznit, že nechci strávit další hodinu čekáním.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 05. května 2014 12:50

Služebná
Bucky a Raspuška (Později jen Yvgeny)

Děvče kývlo Anně v odpověď, zatímco Yvgeny váhal s odpovědí ohledně původu.
"Ano, slečna Zora samozřejmě na snídani bude, ovšem nemyslím, že by si potrpěla na takové formality, paní." Že Zořin první zájem v ranních hodinách bude nejspíše v tom smyslu, aby se od prince Konrada dověděla, co co nejrychleji, co že to má všechno znamenat, si raději služebná nechá pro sebe. A že si umí představit, jak takové rodinné shledání bude asi vypadat. Lehounce se nad tou představou usměje.

Věnuje pak pozornost Yvgenyho ne/vysvětlení ohledně původu.
"To samozřejmě chápu," přikývla a vzala dámou odmítnutý model, že ho odnese. Ale to už ji zastavil Yvgeny se svou otázkou.
"Půjdu se podívat, zda už je princezna hotova," věnuje mu ještě jeden vlídný úsměv a odejde. Akorát se ve dveřích srazí s jinou, o pár let starší černovlasou služebnou (která je o poznání upravenější), která se právě chystala zaklepat.

"Ah, Canace, je princezna už s koupelí hotova? Pan hrabě by ji rád vystřídal," začala zrzka.
Černovláska trochu pozvedne oči v sloup, ale nekomentuje to víc než: "Právě se uložila."
"Děkuji," věnovala jí zrzka úsměv. S tím oslovená Canace opět odešla.

Vaše služebná se otočila ještě jednou k vám do pokoje.
"Dojdu vám tedy připravit koupel, pane, za chvíli budu zpět," oznámila příjemným hlasem a odešla.

Další zaklepání přijde zhruba za deset minut. Služebná se vrátila tentokrát bez oblečení. Uklonila se a oznámila:
"Vaše koupel je připravena, pane." Počkala až bude Yvgeny připraven a vyvedla ho chodbou na terasu venku, po schodech dolů, dveřmi do přízemí, na křižovatce v pravo a pak rovnou do dveří se zlatým štítkem a nápisem v alfabetě.

(Myslím, že koupelnu znovu popisovat nemusím, najdi si ji v příspěvku pro Coru, jen tvá koupel nebude vonět po růžích, ale po švestkách a služebná se tě zeptá, zda si přeješ při koupeli její asistenci. Jinak obdržíš také své mýdlo a posléze tě v šatně bude čekat Pánská noční košile a sněhově bílý župan a ona, aby tě doprovodila zpět do tvého pokoje a zeptala se, zda si ještě něco jiného nepřejte.)

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 05. května 2014 14:53

Z pokoje do koupelny a zpět
Bucky

Ty dvě si budou možná rozumět víc, než bych předpokládal, pomyslel jsem si na adresu Anny a oné slečny Zory, přičemž jsem dostal smířlivou odpověď od služebné. Jak ohledně mé výmluvy na náš původ, tak koupele. Už jsem se opravdu nemohl dočkat. Začínala na mě jít únava. I když jeden energiťák by to jistě hned spravil.

Vypadalo to, že kdybych se nezeptal, stejně by nás vyrušila druhá služebná, co šla oznámit, že je koupelna konečně volná. “Dobře, děkuji,“ kývl jsem na služebnou. Obrátil jsem se pak k Anně, která si už prohlížela svoje nové oblečení. “Tohle bude vypadat dobře. Možná že tě tu nechají běhat i ve zbytku výzbroje, hodí se k tomu,“ sdělil jsem jí svůj názor a ještě než se služebná vrátila, svoje oblečení jsem šel srovnat na křeslo. Z kalhot jsem ještě odepnul nákoleníky a odložil ke zbytku výbavy, takže když jsem byl pak vyzván k odchodu do koupelny, už jsem šel jenom v těch hnědých kalhotách s papučemi a tílku. Jedním slovem, úleva. Hlavně venku. Bože jak jsem nenáviděl parná léta a teploty přesahující 23°c. Tady bylo ještě ke všemu dusno a vlhko jako v tropech. My ale nejspíš jsme v tropech,… zazoufal jsem si v duchu a následoval služku dál do koupelny s tím nečitelným štítkem na dveřích. Nebýt jí, ztratil bych se tu raz dva. A možná i dobrovolně.

V koupelně bylo skoro jako v sauně. Všude pára, ovocná vůně švestek a napuštěný bazének, sloužící jako velká vana. Tak lázně byly ta druhá možnost,… vzpomněl jsem si na svoje dřívější odhady. V předsíňce jsem si odložil, a když se mě služebná zeptala na asistenci, chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, jestli se zachovat jako pravý hrabě, který bere takové záležitosti jako samozřejmost, nebo být soběstačný a s poděkováním odmítnout. No, nakonec jsem to tak udělal. Ještě mi zdaleka neotrnulo natolik, abych se tu před služebnictvem promenádoval jako nějaký adamita. Všechno mělo svůj čas.

Naložil jsem se tedy spokojeně do vody a chvíli se jen nehnutě smáčel, protože by byla škoda nestrávit tu delší dobu, když už si s tím dali tolik práce. Koupel jako takovou jsem neměl už nejméně rok. Z nedostatku času nebo motivace večery většinou končily jen rychlou sprchou, takže tohle byla sakra příjemná změna. Ač to bylo neuvěřitelné, naprosto jsem vypnul a chvíli vnímal jenom čvachtání vody a praskání ohně ve velkých kachlových kamnech.
Když jsem usoudil, že se mi kůže na rukou nemůže víc svraštit, umyl jsem se a vylezl z té teplé koupele ven. Cítil jsem se jak znovuzrozený a připravený už jenom zalehnout a dopřát si nejmíň deset hodin spánku, ne-li víc.

V šatně jsem na sebe hodil tu úchvatnou noční košili, která mi připomínala mojí starší, kterou jsem občas navlékal na sebe v rámci living history akcí a musel se usmát i nad tím doplňkem, kterou byla čepice na spaní. Ta k tomu úboru neodmyslitelně patří. Panebože, to budou poznámky. Tak ať stojej za to, sumíroval jsem si v hlavě všechny možné připomínky, které mi Anna jistě uštědří, až mě v tomhle uvidí.

Ještě jsem na sebe hodil župan a do náručí vzal zbytek oblečení a už zase cupital za služebnou přes půlku letohrádku (alespoň tak mi to pomalu přišlo) zpátky do našeho pokoje. Tam se na mě otočila s otázkou, pokud máme nějaká další přání. Popravdě, moje už bylo jediné. Spánek. A Anna by jistě souhlasila. Jedině, že by našla na tom oblečení nějaký kaz a chtěla ho reklamovat. Ale to mohla udělat i ráno. “Ne, myslím, že to už bude všechno. Děkujeme a přeji dobrou noc,“ odpověděl jsem za nás oba a v předsíňce odložil zbytek kostýmu.

Zaklepal jsem na druhé dveře, ale nečekal na Anny odezvu. Vplul jsem dovnitř, a zády zavřel dveře, o které jsem se následně opřel. Ruce jsem měl v kapsách županu a hodil jsem po Anně vyzývavě svůdný pohled, načež jsem pohodil s tím úžasně připitomělým cancourem od čepice, který mi spadnul do tváře. “Objednala jste si pokojovou službu?“ usmál jsem se a natočil hlavu na stranu. Pak jsem se zády od dveří odrazil a pomalu se vydal k posteli, kterou už Anna značně majetnicky okupovala. Cestou jsem dramaticky shodil tu pitomou čepici a povolil pásek na županu, aby se roztáhnul a jakmile jsem došel k posteli, založil jsem si ruku v bok a řekl zpočátku snaživě vážnějším tónem: “Anno, budete pro dnešní noc mojí Kareninou?“ Jakmile jsem si druhou rukou natočil knír, už jsem to nevydržel a musel se začít šklebit smíchy. Jestli mě něco bavilo, tak to bylo škádlení Anny tímto nevinným avšak absurdním způsobem.

Ernest Zwingli - 05. května 2014 15:31

Pivo, karty a dobrá společnost
strážní

Nabízenou židli přijmu s širokým úsměvem. Líbí se mi tady. Prohlídnu si je oba dva a líně sklouznu k ledabyle přehozeným uniformám na židlích. Je tu vedro... příšerný. A ten déšť venku tomu taky moc nepřispívá. Myslím, že zrovna oni to jako prohřešek brát nebudou, když si to černé sako sundám. A tak ještě než dosednu, je sako přehozené přes židli. Usedám jen v čistě bélé košili s povolenou černou kravatou. Vzadu za páskem mám přes bedra položené pouzdro s dominátorem, jehož přítomnost si uvědomín teprve až když dosednu. Lehce se zamračím. měl jsem ho nechat na pokoji. Je to nepohodlné Chvíli trvá, než se pohodlně usadím.

To už se můj pohled stočí k plnému škopku. Natáhnu se pro něj a podívám dovnitř. Nasaju do nosu jeho vůni a široce se usměju. voní hezky Načež ho pozvednu v ledabylém přípitku a vyprázdním ho skoro až do poloviny.
"Ah... tohle je přesně to, co jsem teď potřeboval." vydechnu šťastně. Hned to vedro vypadá snesitelněji.

Odložím korbel a soustředím se na hru. CHvíli se společně domlouváme, protože název Gámo je mi naprosto cizí. Ale jak se ukáže je to prakticky totéž, až na pár odchylek. Ale ty se společnými silami upraví,a by vyhovali všem.

Nijak nekomentuju výraz strážnéhona můj dotaz ohledně drobných či sirek. Ať si myslí, co chce. Nekouřím a odkdy nosí šlechtic po kapsách drobné, že?

Jsem vcelku rád, že jsem předák na začátku já. Aspoň mám čas si prohlídnout karty a nějak se smířit s tímm, že těm číslům nerozumím a musím si všechno přepočítat. Jen trochu mám problém rozeznat spodka od svrška. No... to bude ještě hezké...

Mezi tím se ještě párkrát napiju a ke své smůle zjistím, že škopek právě došel. Demonstrativně ho přistrčím blíž k tomu, co sedí u soudku. Co si nechává říkat Johann. Jeho jméno mi vyčaruje asi stejný úkřen na rtech jako jemu. Ale aby se neřeklo, pokusím se to párkrát vyslovit.
"Vrsinže... verzingrt... hm... takže Johann?" oplatím mu s úsměvem.
"A... Nobu?" Ujistím se, že to říkám dobře.
"Když jsme u toho představování. Hrabě Ernest von Zwingli." pronesu s úkřenem a doufám, že jsem si to zapamatoval dobře.
"Ale že spolu popíjíme, zůstaňme u těch jmen. V soukromí mi můžete říkat Erneste. Na tituly si nepotrpím." Dodám, aby to nebylo tam moc divné.
"Kule."odpovím na otázku a konečně začneme hrát. Napiju se z novu doplněného korbelu.
"připravte se na divokou hru, pánové. Oberu vás o poslední sirku." Pronesu sebevědomě, načež hra opravdu začne.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 05. května 2014 16:24

Večer v jedné posteli
Yavgeny (bohužel)

Ponechala jsem Raspušku jeho osudu a když on i služebná odešla, jen jsem se pomalu svlékla a zkusila si novou garderóbu. Chvíli jsem se v ní jen promenádovala a zkoušela, jak se v ní budu moct hýbat a pak ji sklidila vedle vlastního oblečení, ponechávajíc si jenom tričko, které jsem měla pod cosplayem a sukni, která byla součást kalhot a která se dala odepnout. Byla to osvícená myšlenka, udělat ji odepínací.
Po nějaké chvíli jsem se vydala k Yevgenyho gearu a začala ho studovat. Bez toho aniž by mě někdo neustále otravoval tím, ať jsem opatrná nebo se to a to poškodí a pak budu litovat, že jsem se narodila atd atd. Zabila jsem tak nějaký ten čas, ale pak už mi vážně nezbilo nic jiného než se natáhnout aspoň na tu chvíli na postel... na tu chvíli než se on vrátí a budu se s ním muset handrkovat o každý centimetr na posteli nebo na podlaze.
Náš pan vojvoda nebo co to byl se dostavil až po jedné otravné hodině a první co měl, byla blbá poznámka.
Ne. Neobjednala. Buďte tak hodný a jděte spát na rohožku, odvětila jsem, už hodnou chvíli zalezlá pod dekou. A vůbec se mi z ní nechtělo. Vyhřála jsem si tu pohodlný důlek a deka byla teplá a matrace měkoučká, což bylo po celém dni nepohodlí a v cosplayi vítané. Zavrtěla jsem se a poněkud nechápavě sledovala jeho večerní oděv. Ta čepice byla dost... dost přes čáru. Nemluvě o tom zbytku. Uniklo mi zachechtání a pak jsem se nad jeho otázkou zamyslela a pak rezolutně zavrtěla hlavou. Pakliže chcete, abych se proměnila v trpitelku, žárlivku a pak skočila pod vlak tak bohužel... NE. Ale udělejte mi službu, pane... a jděte spát tady na zem. Postel je moje území, řekla jsem chladně a ten fakt, že jsme měla chuť vyprsknout nad tím jeho oblečkem smíchy, prozrazovali jen cukající koutky a občasný otřes, jak jsem myslela, že mi vybuchne bránice.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 05. května 2014 16:56

Bitva o postel
Bucky (I regret nothing)

Nad její odpovědí jsem pozvedl obočí a nevěřícně pootevřel pusu, která měla stále tendence se kroutit v pobavený úsměv. Anna zareagovala přesně, jak jsem předpokládal. Postel byla pro tuhle noc její. A já se měl spokojit s tvrdou zemí. Nebo s pohovkou, která tedy popravdě nevypadala nijak nepohodlně, jen že se v ní člověk nemohl tak rozvalit.

“No ovšem, dnes postel, zítra celý pokoj, nemám snad pravdu?“ založil jsem tentokrát obě ruce na prsou a zaujal tak vzdorovitý postoj. Hrála to se mnou. Výborně. Chtělo to ještě trochu přiostřit, než oba dva propukneme v hlasitý smích a probudíme půlku letohrádku.
“ Jste tu teprve pár hodin, paní kněžno a už dobýváte první kvóty,“ uznale jsem zakýval a natáhl se pro jeden z polštářů. “Velice strategický tah. Dovolte mi taky jeden učinit,“ ušklíbnul jsem se a skočil na postel, přičemž jsem chytil onen polštář, abych jím vykryl první ránu od Anny, která mi mohla v tu chvíli hned přiletět.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 05. května 2014 18:58

Máš na mysli tu popravu polštářem?
Yevgeny (You will)

Zajímalo mě, jak rychle se té postele vzdá... jen proto, abych mu pak řekla, že pokud si bude držet odstup, tak může spát vedle mě. A kdyby něco zkusil, tak ho stále můžu skopnout z postele... a pak z okna hezky dolů. Teď jen nevím, jestli by se rozplácl na nádvoří nebo spadl do vody a pak hezky tobogánem dolů z vodopádu.

Vrátila jsem se zpět k Yevgenymu a povytáhla obočí. Nebo celé patro a pak zámek, podotkla jsem a se zájmem sledovala, jak se natahuje pro polštář. Sama jsem stáhla nohy pro tělo a lehce se napřímila, abych mohla co nejrychleji vystartovat kupředu. Bylo mi jasné, co se bude dít teď. Bylo mu přes dvacet, ale jako dítě si hrál rád.
A tak ve chvíli, kdy skočil na postel, jsem sáhla za polštář za mými zády a velkým obloukem ho praštila do boku. Jistě... první kvóty... zatím, co vy provádíte strategický tah, kterým by jste nedobil ani první metu, šťourala jsem do něj se smíchem a praštila ho tentokrát do hlavy. Tak tak... v tomhle pokoji bude odteď panovat matriarchát, dodala jsem a skočila po něm.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 05. května 2014 19:41

Nejenom to
Bucky (I’ll fall with honour)

Samozřejmě se mi její úder nepodařilo vykrýt a schytal jsem skoro dobrovolně hezkou ránu jejím polštářem do boku a pak i do hlavy.
Kdyby sem teď kdokoliv vtrhnul, ať už z našich známých, nebo ze služebnictva, asi by se ten pohled špatně vysvětloval. Ne, je to v pořádku, to jen paní kněžna a pan hrábě mají takové zvláštní manýry, je to u nich na hrabství zvykem absolvovat tento rituál před každým spánkem. Napadaly mě větší kraviny, ale nemohl jsem říct ani jednu, protože na mě Anna zákeřně zaútočila přímo a doslova mě přirazila k čelu postele. Neměl jsem proti ní šanci a proto jestli jsem chtěl pokračovat, bylo by to jen v případě, že bych chtěl vyjít ze souboje se zraněním. A to buď zlomeným nosem, nebo vykloubenou rukou. Ale nastoupilo mučení, při kterém jsem se už šíleně řehtal, protože mě ta malá mrcha začala lechtat. Snažil jsem se jí chytit ruce, aby přestala a mohl jsem jí to vrátit, o což jsem se celou dobu také snažil.
“Jen přes mou mrtvolu!“ vykřikl jsem v tom smíchu, možná až moc nahlas, než jsem chtěl a převalil se dopředu a stáhl Annu s sebou a následně pod sebe, což ale dlouho nevydrželo. “Myslíš, že má ještě cenu se po tomhle vymlouvat, že nemůžeme spát v jedný posteli?“ pozvedl jsem jedno obočí s širokým úsměvem ve tváři, než jsem byl za tu pitomou poznámku zase sražen na stranu.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 06. května 2014 07:39

Dělej jak myslíš Rasťo
Yevgeny (Ano... ulechtán k smrti)

Můj zákeřný útok se kupodivu setkal s ofenzívou a tak jsem po chvíli ležela pod ním a s lehce povytaženým obočím ho pozorovala. Bylo to až moc nostalgické... až moc známé. A mně se to kupodivu líbilo.
Jak už jsem řekla... ani první meta to nebude,řekla jsem s mírným úsměv a pomalu se uvolnila. .Ale na přespání by to docela ušlo, řekla jsem s lehkým úsměvem a podrazila mu jednu ruku, abych ji mohla stáhnout pod sebe, narovnat mu nohu na stejné straně a převalit se na něj. Díky tomu, že jsme byli na kraji postele, jsme se převalili přes okraj a spadli na zem. Přidržela jsem Yevgenyho, aby se nepraštil do hlavy a sama dopadla do lehkého pokleku. Šach mat, pane. Spíte na zemi, řekla jsem s úsměvem a skočila na postel, odkud pro něj přiletěli dva polštáře.
Pohodlně jsem se na posteli uvelebila a čekala jestli opravdu přijme svůj osud bývalého přítele, který bude spát na pohovce nebo vstane a bude bojovat dál.
Ale někde hluboko v mé paličaté hlavě už jsem byla rozhodnuta, že budeme spát v jedné posteli. Jako za starých časů.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 06. května 2014 09:13

Odveta
Bucky

S Annou bylo opravdu těžké se rvát, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nebaví. Zvláště teď po pár letech, kdy jsme se neviděli. Z mé na první pohled vítězné pozice jsem byl zase rychle sražen na dno, tedy přesněji na podlahu vedle postele. Sám jsem nečekal, že to skončí takhle rychle a málem i bolestivě. Stihl jsem se jen zatvářit smutně, když dala najevo své vítězství a vyskočila zpátky na postel.
Začal jsem se zvedat, že přejdu znovu do útoku, ale to už na mě přistály dva polštáře, které mě poslaly zpátky na zem. Nechtěl jsem se ale s mým osudem ani za nic smířit. Bral jsem to stále ještě jako hru s jasným koncem, který určitě neměl být ani na pohovce, ani na podlaze.
“Paní kněžno, nebuďte tyranka,“ ozval jsem se zoufalým hlasem. Asi jako když ruka zombie proráží zeminu, když se probouzí z hrobu, tak moje vyrazila vzhůru a vytáhl jsem se na pelest tak, že jsem zůstal sedět na zemi a opřel se o ni pažemi a bradou. “Přece byste nenechala vašeho ubohého pana hráběte spát v té špíně tady dole, aby si zamazal noční čepeček a košilku,“ mírně jsem natočil hlavu na stranu a nasadil jsem výraz kocoura v botách a jelikož to byla vůči ní moje nejsilnější zbraň, spoléhal jsem na to, že se poddá.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 06. května 2014 10:23

"Odveta"
Yevgeny

Tiše jsem se pochechtávala a sledovala, jak ho ty další polštáře poslali zpět k zemi. Ano, dobře jsem se bavila, i když mám jít zítra... vlastně už dneska na přednášku a správně bych se měla učit jako hodná holka. Místo toho jsem tu byla s jedním cáklím rusem, uprostřed nějaké tropické oblasti... a na zámečku na vodopádu a mlátili jsme se polštáři jako by nám bylo šest.
Já jsem tyranka ráda, řekla jsem poklidně a velmi odměřeně sledovala tu přípravu na jeho tajnou zbraň. Pohled kocoura v botách. Bože jak já ho nesnášela. Nemohla jsem se po něm udržet a prostě mu přistoupit na kde co.
Je vidět, že s oblibou podceňujete místní služebnictvo. Mám pocit, že by se z té podlahy dalo jíst, řekla jsem neoblomně a chvíli na něj jen hleděla a dávala jasně najevo, že žádná společná postel nebude. A vydržela jsem tak, dokud se neobjevila první známka poražení... že půjde spát hezky na pohovku. Pak jsem předvedla laskaví pohled, jaký věnuje bohatý sirotkovi... nebo spíš hrabě Olaf sourozencům Baudelairovým. Můj milý... samozřejmě, že můžeš spát na posteli, řekla jsem s andělským úsměvem. Ale posuneš se o centimetr přes polovinu postele a už nikdy nebudeš mít vousy, řekla jsem s pohledem boha pomsty a pak se velkoryse posunula na jednu polovinu postele, poplácávajíc na místo vedle mě.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 06. května 2014 12:40

Mírová smlouva
Bucky

“Pan hrábě přeci jíst z podlahy, to je pod jeho úroveň,“ zakňoural jsem a zatvářil se ještě víc ublíženě, přičemž hlavu jsem mírně sklonil, aby ještě víc vynikly ty prosebné oči. Tohle už muselo zabrat.
A také že zabralo. Nejdříve to vypadalo, že mě zase odpálkuje, ale pak se objevil milý úsměv, za kterým se ale jistě skrývalo něco podlého. A taky že ano. Schytal to opět můj pečlivě pěstovaný vous, díky kterému jsem do místního prostředí mohl nejspíš jen lehčeji zapadnout. Ústa se mi kroutila zklamáním. Ach ty ubožáku, co si s tebou budu muset ještě vytrpět,…
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel. “Já mám nápad,…“ svitlo mi najednou a narovnal jsem se. No ovšem, tohle naší situaci vyřeší, roztáhnul se mi po tváři šibalský úsměv a vylezl jsem na svou těžce vybojovanou půlku postele. “Postavíme si zeď, ne počkat! Celou pevnost! Hah, jen si to představ, pevnost v pevnosti, teda letohrádku, to je fuk. Musíme sehnat víc dek a prostěradel… a polštářů,“ začal jsem mlít a vymýšlet nesmyslné a spoléhal na to, že to přijde Anně tak blbé, až opravdu začne tu zeď z polštářů stavět a tím bude situace vyřešená a my budeme moci jít spát. Jak jsem dolehl, začalo to na mě zase jít. Postel byla opravdu příjemně měkká a výhled na nebesa samotný ukolíbával ke spánku. Zasloužený komfort, pomyslel jsem si spokojeně.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 07. května 2014 21:08

Možná tak pro tebe
Yevgeny

Chvíli jsem přemýšlela, jestli si ze mě jen tak utahuje, ale zdálo se že ne a tak jsem se hluboce zamyslela nad tím, jak moc mu můžu důvěřovat a jak moc vážně to myslí. Postavit si stěnu... Před útokem titána tě ani stěna neuchrání... řekla jsem tajemně, i když mi bylo až moc dobře jasné, že mu dojde, co myslím. Každý má svoje problémy. Někdo s chrápáním... někdo s ere... tamtím a někdo v noci putuje po posteli. Takže stěna byla na místě. Jen jsem si nebyla jistá, jestli vydrží i druhé kolo.
Mhoudré rozhodnutí, pháne, pronesla jsem Igorovsky a začala krást polštáře z jeho poloviny postele a skládat je do jejího středu. Stěna je skvělí nápad, dodala jsem a ve finále přidala i ty svoje, takže jsme měli každý své pohodlí a polštář pod hlavou, zatím co mezi námi se skvěla polštářová stěna, která vypadala na to, že přežije tak do dvou do rána.
Spokojeně jsem se natáhla a zakryla se, i když to byl trochu problém se společnou dekou... ale namáčkla jsem se k polštářům, takže peřiny bylo dost pro oba. A tak jsem se nakonec schoulila do klubka a zavřela oči. Dobrou noc, zívla jsem a po chvíli tvrdě usnula.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 12. května 2014 20:18

Probuzení

Jsou dny, kdy je celý svět proti vám. A někdy nejen jeden…

Byl jsem zesláblý, vyčerpaný, na místě, které nemám rád, odříznut od všech svých udělátek, nejstaršího bratra a setkání se strýčkem Tobym taky neproběhlo podle mých představ…

Konrad spal ve své posteli regenerujícím spánkem nabíraje síly na další den a já si zatím hodil šlofíka v knihovně, bez toho, abych vykoumal ochranné runy pro Letohrádek, jak Kony navrhoval. Vím, že to byla hloupost. Bylo dost nezodpovědné už jen, potulovat se po hrádku bez rukavic, natož tu usnout nad knihou o magii s cejchy na prstech. Na druhé straně byla noc. Kdo by chodil do knihovny v takovou dobu? A já doopravdy neplánoval tu usnout.

Ale pozdě Bycha honit…

Neměl jsem žádný sen. Jen tmu před očima a absolutní bezvědomí. Tedy do chvíle, kdy jsem zaslechl vzdálený dívčí hlas.

„Princi Matteusi,“ pronikl k mému hluboko ukrytému vědomí s jakousi naléhavostí.

„Princi Matteusi, zde byste neměl spát,“ slyším další její slova. Její… koho?

„Prosím, probuďte se, vaše výsosti,“ nepřestává naléhat a mě ten hlas přijde povědomý. Pomalu ale jistě se vracím zpět do bdělého stavu i přesto, jak moc se mi vážně nechce. Otevřu ztěžklá víčka a zprvu jen matně rozeznávám obrys plavovlasé dívky, ze které se po vteřince mžourání vyklube Lenka. Lenka…

Vzpomínám si. Byla komornou mé matky, posledního půl roku před její smrtí. Vlastně jsem ji od té doby neviděl. Ani jsem netušil, že ji uklidili do Letohrádku. Popravdě… Jsem úplně ztratil pojem o okolním světě, když matka zemřela. Zavřel jsem se v pokoji a dílně s laboratoří a upnul se myslí k magii. Přišlo mi, že už není možné čekat. Matka byla ta jediná, kdo měl ještě pozitivní vliv na otce a Arthura. S jejím náhlým skonem se celý náš svět znovu otřásl. Už dlouho jsem chtěl taky něco dělat. Nějak přispět k boji za naše Velkocísařství, který vedli moji bratři, ale nevěděl jsem jak bych mohl.

Arthur vedl válku slov a argumentů na poli diplomacie, kde se neustále střetával se strýcem Alfredem, a Konrad zase bojoval přímo s kobylkami jako velitel své jednotky. Já byl jen zavřený v našem sídle v Pragu a nemohl vůbec nic…

Zamžoural jsem na ni a ona uhnula pohledem. Ve světle petrolejky jí zrůžověly tváře a já se zmohl jen na to, abych se podrbal na hlavě.

„Tady byste neměl spát, výsosti,“ hleslo to děvče. Promnu si oči a rozkoukám se. Otevřená kniha, plápolající plamínek v mé vlastní lampičce na stole, pergamen s třemi kombinacemi, mezi, kterými jsem vybíral…

Pohled mi padne na levačku a hned ve mně hrkne. Zvednu se, že málem povalím židli, hned ji zachytím a začnu spěšně sbírat věci na psaní, zavírat knihu, pergamen stočím a sevřu pevně v dlani. Nasucho polknu a křečovitě se na ni usměju.

„A-ano, máš p-pravdu…“ vyhrknu na ni.

„Přesunu se zpátky do našeho pokoje, jen jsem… jsem… Děkuju.“ Vypravím ze sebe a spěšně i s knihou a věcmi opustím knihovnu. Schody beru po dvou, proženu se chodbou a do našeho pokoje se snažím vcházet co nejtišeji, abych bratra neprobudil.

Srdce mi bije jako o závod a mě se nedaří zklidnit dech. Soustředím se ale na každé našlápnutí, po cestě ke své posteli, kde všechno odložím na noční stolek. Viděla to? Ví to o mě? Řekne to někomu?

Kony mě zabije…

Usednu na postel a hledím přes pokoj do míst, kde tuším postel se spícím bratrem. Promiň… schovám tvář do dlaní a potlačuju pláč. To poslední co bych měl je rozbrečet se jako malej kluk.

Otřu oči a několikrát se nadechnu. Ne… Konrad by taky nebrečel! Nic tak hroznýho se nestalo. Nic co by se nedalo napravit!

Snad…

Padnu na bok do postele. Je teplo, nepotřebuju se přikrývat. Sfouknu plamen petrolejky a ještě chvíli hledím do tmy. Jak jsem byl prve unavený, že se mi klížila víčka, teď ne a ne být schopen usnout ze strachu z následujícího dne, který nutně musí přijít.

Stejně jako spánek, který mě nakonec přeci jen přemůže…

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 13. května 2014 10:22

Noční boj o sirky a první ráno v novém světě
Ernest

Zrzek vezme tvou sklenici a bez nějakých průtahů ti dolije. Současně s tím dolévá i sobě. Na tvůj pokus vyslovit jeho jméno se zakření, nicméně faktem zůstává, že tím máš u něj plusové body. Snaha se přece cení, že jo.
„Ano,“ přikývne asiat. Sám se s vyslovováním celého svého jména neobtěžuje. Zrzek na tvoje představení potřese hlavou. Sice nikdy o žádném rodu toho jména neslyšel, ale tak on se mezi aristokracií nikdy moc nepohyboval a kdo by si to taky pamatoval. Podle tvojí ne úplně obvyklé alemanštiny tě řadí někam na východ Evropy (protože tam nikdy nebyl, tak si říká, že by to tak mohlo odpovídat). Ale že by se nad tím pozastavoval, to ani náhodou. Místo toho se pořádně napije a kývne na tvoji volbu.

„Hledím, že sebevědomí vám nechybí, Erneste,“ pronese a s naprostou přirozeností získává první štych a vynáší. „Leč neslavte vítězství ještě před začátkem bitvy,“ dovolí si malé doporučení.
Jak záhy zjistíš, tahle hra rozhodně je jejich parketa (čím tady taky jinak zabíjet čas). Během večera si potvrdíš, že Nobu, který přeci jen větší pozornost věnuje hře než svému pivu (asi tak v poměru 60:40%), je v tomto ohledu přímo karetním mistrem. Johann hru doplňuje průpovídkami, stará se o to, že ve všech půllitrech je vždycky pivo (a opravdu se mu zamlouvá, jak s ním pěkně držíš krok) a také si neodpustí zvídavé otázky jako; „Copak vás na toto skvělé místo přivedlo v tak příjemnou noční dobu?“ a “Plánujete se zdržet?“ nebo pobídku ve stylu, „Povězte nějaký vtip, Milosti,“ a sám jde hned příkladem a pronese pár svých.

Jako příklad si uveďme tyto.

Turista z Alby jde do vyhlášeného bordelu. Prohlíží si ceník a vybere tu nejlevnější možnost. Po hodině si jde stěžovat, že žádná sličná děvka nepřišla.
Majitelka ho vyvede z omylu: "Pokoj číslo 4 je samoobsluha!"

Muž v baru se ptá atraktivní ženy:
"Slečno, nechcete se mnou dělat magii?"
"A jakou?"
"Půjdeme ke mně, já vás pomiluji a vy potom zmizíte."

Mladá manželka přistihne svého manžela v posteli s jinou ženou.
Rozzlobená se rozkřičí: "Moje máma mi správně říkala, že jsi chlap, který každou ženskou hned zatáhne do postele!
A ty, mami, ty na mě nečum! Taky jsi mě nasrala!"

Obecně, co se týče jejich tématického zařazení, jde obvykle o milostné hrátky nebo dělání si legrace z jistých Albanů. Případně cosi ve stylu, "Arverňan, Alemanec a Řek letí vzducholodí ... "[/i]

Co se týče her, v první hře jsi o pár bodů poražen, ale samosebou hned následuje další. Dostáváš za úkol sesbírat karty, Johann je sejme a ty rozdáváš. Nobu je tedy předákem, nicméně zde následuje tvoje a zrzkovo vítězství, s tvým posledním štychem. Vyhráváš i v další hře proti Johannovi. V podobném duchu to pokračuje. Hrajete už 7. hru, kdy se po třetí místního času (druhé hodiny německého letního času) objeví již zmíněný Kosťa s podnosem, na kterém se nachází talíře s vyskládanými obloženými chlebíčky. Nechybí ani samotné plátky šunky a nakrájené sýry.
Konstantinas je mladý chlapec, odhadem ve stejném věku jako nejmladší princ. Vysoký na svůj věk (ve skutečnosti mu je sotva 15). Vlasy odstínu, jak se lidově říká, pochcané slámy, se spoustou pih a oříškovýma očima Oblečen je prostě. Přeletí společnost pohledem, lehce se ti ukloní a donese jídlo na stůl, kde sebere špinavé talíře.
“To je dost,“ prohodí zrzek, mladík se ale dál tváří neutrálně a nechává poznámku bez odezvy.
„Bude mít pán nějaké speciální přání, co se snídaně týče?“ obrátí se na tebe, jeho tón hlasu je striktně bezvýrazný. Počká si, jestli vyjádříš nějaké přání, a následně se s další úklonou vytratí a vy můžete dále vesele pokračovat ve hře.

Chvíli po páté začíná svítat, v 6:23 vychází slunce. Mezitím už stihneš vyslechnout mimo vtipů i pár hospodských historek, pár historek z letohrádku (kde hraje také důležitou roli alkohol). A dozvíš se, že Johann pochází z krásné země Éire z malinkého přímořského městečka Baile an Bhuinneánaigh.
„Hej, jaký je vlastně Jeho Výsost Konrad?“ zajímá se mezi řečí Johann. „Slyšel jsem, že je dost přísnej,“ prohodí. „Tak by mě zajímalo, jaký trestík si asi tak může vymyslet,“ odtuší a poškrábe se ve vlasech.

„A je osm,“ prohlásí vesele po dalším časovém úseku s pohledem na kyvadlové hodiny, které tento čas i ohlásí odbitím. Protáhne se, vyhodí poslední kartu a Nobu bere poslední štych. „Končí nám hlídka,“ oznamuje Johann vesele, načež se spočítají body, odevzdají sirky. Celkově to ale vypadá na vcelku vyrovnaný výsledek, jen Nobu má těch sirek přeci jen o něco víc.
Johann dopíjí pivo. „Půjdete s námi na snídani, milosti?“ zajímá se.
“Jen počkáme, než nás přijdou vystřídat,“ dodává.

„Kdo má vlastně hlídku po nás?“ táže se po dalších asi deseti minutách s určitou netrpělivostí v hlase, když se jaksi nikdo neukazuje. „Peppe a Phyl, ne?“
„Ne, Giuseppe a Luciano,“ odpovídá Nobu a poklidně se napije z vlastního piva, nevypadá to, že by počítal s tím, že se bude zvedat nějak brzy. S tím by ostatně nepočítal, ani kdyby byl Peppeho parťákem Phyl.
Johann se zamračí. „To myslíš zcela vážně?“ ujišťuje se opatrně.
„Včera večer se měnil rozpis,“ pokrčí rameny.
Johannův pohled potemní ještě o kapku. “Myslíš, že to ti dva ví?“ táže se s jistým pochybným podtónem.
„Nemám zdání,“ odpoví Nobu upřímně. „Dolej,“ dodává a zrzek poslušně čepuje.
“Abys rozuměl,“ promlouvá zrzek opět k tobě. „Ti dva spolu nevydrží ani pár minut v jedné místnosti, natož osm hodin na hlídce.“

Uběhne dalších asi deset minut, to už zrzek rozdá karty k ještě jedné hře navíc, kterou dohráváte (tvoje vítězství). Přitom ale každou chvíli bloudí očima k hodinám. Je 8:33. Právě, když se chystáš začít rozdávat, se zvenčí ozve hluk. Hádka. Dva mužské hlasy, které na sebe rozezleně pokřikují cosi v jazyce, který na první poslech nejvíce připomíná španělštinu nebo italštinu. A při zběžné lingvistické analýze by se nedalo jednoznačně určit, kterému se podobá více.
Za chvíli hlasitost rozepře ještě zesílí, jak se přesune přímo za dveře a pak dotyční vpadnou dovnitř. Vzhledově jsou to jižani, snědá plet, tmavé vlasy. Oba dva v uniformě. Nižší z nich má pouze jednu ruku.
A ten také promluví jako první. „Dobré ráno,“ zabručí a nejde mu úplně mírnit tón. Už v těch dvou slovech je nehorázně znát přízvuk. „Promiňte za prodlevu, ale neměl jsem tušení, že někdo změní hlídky jen tak … a tohle pojebaný hovado (pohodí rukou k druhému)[/b] zaspalo. A -“
„Drž hubu,“ přeruší ho Peppe. „Já budil Phyla! Víš, jakou dá práci toho řeckýho lenochoda vytáhnout z postele před dvanáctou?! A pak -“
„To nic nemění na tom, žes stejně zaspal. Ty totiž nemáš smysl pro disci - ...“
„A pak mi ta řecká socka řekne, že tu mám být s tímhle,“ zavrčí Peppe a útrpně se obrátí na vaši trojici, mávne rukou k Lucianovi. „Co to je?! Že ten zajebaný seveřan si změní rozpis z nějakýho rozmaru. To má být zase nějaká alemanská capina?! Nebo nějaká aristokratická vymoženost?! Tohle by se v Iberii ...“
„Jo, nějaký seveřan chce mít hlídku s tou zrzavou krávou a překope to od začátku do konce …“
„Proč ho hodil na krk zrovna mně?!“
„Já tu s tím prašivým kokotem nebudu ...“
„A vy jste vlastně kdo?!“ obrátí znenadála oba jednohlasně pozornost na tebe. Následně se zavraždí pohledem.

„My každopádně jdeme,“ ozve se zrzek, když je konečně pár sekund ticho. „Mějte se,“ a s Nobuem a patrně i s tebou usoudí, že je třeba vyklidit pole. „Pěknou hlídku,“ neodpustí si zrzek ve dveřích. Už když se blížíte ke schodišti, slyšíte, jak to v místnosti zase přerostlo v hádku v jejich mateřštině.
„Vsadíme se, kdo koho zabije?“ navrhuje bezstarostně Johann během toho, co scházíte schody.
“Myslím, že ten,“ Nobu naznačí rukou uvozovky. „Zajebaný seveřan to už má jasný.“
Odpovědí mu je zrzkovo uchechtutí.

Vejdete opět do hlavní budovy, projdete chodbou kolem toalet do velkého honosně zdobeného sálu, který by nejlépe charakterizovalo pojmenování taneční. Následně do jídelny. Zde se to hemží služebnictvem, včetně Kosti, kteří vykonávají poslední úpravy při přípravě stolů, kde už jsou naskládány nejrůznější pochutiny, aby bylo z čeho vybírat. Tebe zdraví úklonami, strážné mávnutím.
Z lidí, kteří se přišli najíst, přicházíte první.
Tví společníci zaberou druhý stůl vpravo. Kam si sedneš ty, je zcela na tobě.

Arthur Tobias von Wallenstein - 15. května 2014 03:21

Nový den – (snad) Nová naděje

Ačkoliv netuším jak a kdy jsem usnul a z noci si pamatuji pouze nejasný obraz jedné jisté sklepní místnosti, pak jakoby skrze mlhu pozorovaný Davidův pokoj a samotného mého přítele a osobního lékaře v jednom, jak přisedá ke mně, zřejmě na své vlastní lůžko, vzbudil jsem se, jak bývá mým zvykem, s prvními ranními paprsky.
Zavrtěl jsem se na lůžku a zjistil, že na něm nejsem sám.
Pomalu jsem tedy otevřel oči a rozhlédl se.
Ne…..tohle nevypadá jako mé lůžko…..ani jako můj pokoj.
Spíš….jako Davidův pokoj a ordinace zároveň.
Celou noc jsem tedy strávil v jeho lůžku.
Opatrně jsem se vymanil z obětí ruky, držící mě majetnicky kolem pasu a otočil se na levý bok.
Ta štíhlá ruka s dlouhými prsty a na muže neobvykle útlou dlaní nemohla náležet nikomu jinému, než vedle mne sladce spícímu Davidovi.

Pravděpodobně jsem se v noci trochu chvěl, tak ke mě zřejmě přilehl, jen tak, v tom, co měl tehdy zrovna na sobě, tedy v kalhotách a košili.
Přitiskl se ke mě, objal mne a přitáhl se blíž, aby mi mohl předávat vlastní teplo….a když pak mé mdloby přešly ve spánek, unavený David usnul také.

Usmál jsem se, odhrnul pramen jeho dlouhých, temně popelavých vlasů, padající mu neposlušně do tváře.
Neodolal jsem a konečky prstů zlehka pohladil sametovou pleť.
David slastně zavrněl a pootevřel oči, barvy lesního medu.
„Dobré ráno.“ Řekl jsem tiše. A naše ruce se, jako by , nekontrolovány vůlí, měly vlastní rozum, navzájem našly a propletly prsty jedna s druhou.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vzbudit.“
„Já…nespal jsem. Copak bych mohl, když jsi vypadal tak….No, vyděsils mě. Mohl jsi…“ jemně jsem mu položil dlaň na rty.
„Psst.“ Opatrně jsem nahradil dlaň polibkem. „Já vím. Odpust mi to.“
„Už je ti lépe?“ zeptal se. Snad aby starostí o mé zdraví zamaskoval rozpaky.
„Už ano.“ odpověděl jsem. Pravdivě….vlastně se po dlouhé době cítím dnes konečně opravdu odpočatý. „Snaž se to ještě trochu dospat Davy. Já…musím něco zařídit. Až se vrátím, nebude na spaní moc času.“
Chtěl se nejspíš zeptat, co jdu tak brzy ráno a poté, co jsem mu před očima skoro umřel, zařizovat.
Možná mne chtěl i zadržet…stáhnout zpět k sobě.
Ale nenechal jsem se. Nemohl jsem. Jak rád bych zaplašil polibky jeho obavy. Jak rád bych tu zůstal tak ležet vedle něj, s rukama propletenýma, oba plní něhy vůči sobě navzájem, znovu a znovu si dokazující jemnými doteky a slůvky, pravou povahu i hloubku přátelství mezi námi.
Nešlo to. Nebylo to možné.
Ne teď.
Ne dnes.
Ne zde.
Pomalu, jako by mé prsty samy nechtěly pouštět se doteku těch jeho, jsem rozpojil naše ruce a jemně se vyvinul z jeho objetí, posadil se a pak si pomalu stoupl.
„Nechoď.“ Zašeptal prosebně a zkusil se po mě natáhnout.
„Musím Davy….Neboj, to zvládnu.“ ubránil jsem se, jen s krajní neochotou, jeho snaze znovu mne vtáhnout zpět na lůžko, pomalu jsem se k němu sklonil a jemně jej, na rozloučenou, políbil na tvář.
„Škoda.“ zavrněl. „Vrať se brzy.“
„Pokusím se.“ usmál jsem se, pohladil ho pohledem, uhladil a upravil na sobě oděv a pomalým, ale rozhodným krokem zamířil ke dveřím. „Až si odpočineš, Davy, začni se balit, prosím. Vezmi…..co z léků budeš moci. Alespoň po jednom či dvou baleních. Nějaké bylinky a tinktury. Masti. Hlavně ty na odřeniny a na pohmožděniny….a….to, co mažeš strýci na bolavá záda.
A…..nezapomeň si vzít s sebou náhradní oblečení.“ otočím se na něj ještě od dveří.
„Hmm…….Někam pojedeme? Už tak brzy ráno?“ zní ospale udivená odpověď.
„Ano. Do letohrádku.“ odtuším a beru už za kliku.
„Na dlouho?“ ptá se.
„Nevím, Davy.“ zamyslím se. „Možná ano, možná ne.“ a opravdu vezmu za kliku a vyjdu na chodbu. Jsem si téměř jist, že David už spát nepůjde.

Teprve na chodbě si dovolím na několik minut se opřít o stěnu a chvíli vyčkávat, až přejdou mžitky před očima a pomine slabost a pocit závratě, než si znova urovnám oděv, opravím nedokonalosti v úpravě vlasů a pozapínám knoflíčky všude, kde mají být zapnuté.
Tam, kam se chystám jít, se mi chce s každým krokem méně.
Ale tu, snad krátkou, návštěvu u strýce Alfreda v pracovně vykonat musím.
Líně se šourám chodbou ke dveřím strýcovy pracovny a nechuť k té návštěvě je patrná na první pohled.
Jenže….Omluvit se z klubu a oznámit to strýci za mě nikdo nemůže.
Nakonec se tedy mé, stále neochotnější, pomalejší a šouravější kroky, zastaví přede dveřmi z masivního, do tmava lakovaného, celistvého kusu dubového dřeva *mnohokrát jsem si tak říkal, když jsem před těmi dveřmi dříve stál, kterýpak tisíciletý velikán padl za oběť strýcově přání mít dveře pracovny vyrobeny z jednoho kusu dřeva, nikoliv z klížených prken.*
Odkašlal jsem si.
Ne…..klepáním se dnes obtěžovat nemíním. Jsem budoucí císař. Ne nějaký žáček, jdoucí ke svému učiteli.
Přesto cítím nervozitu.
A….navzdory všemu očekávání….snad i jisté vzrušení.
Vždyť ta dnešní návštěva nemá být stejná, jako všechny, které jsem zde vykonal do této chvíle.
Ne….tehdy, chodil poslušný svěřenec k muži, jež mněl být jeho opatrovníkem.
Nyní….ten pokorný, plachý mládenec zůstává poprvé za dveřmi.
Do té místnosti dnes vstoupí Arthur Tobias von Wallenstein, následník trůnu…budoucí císař.

Nadechnu se a vydechnu a naposledy se pokusím upravit na sobě oděv a alespoň trochu ještě poopravit účes.
Pak nasadím svůj obvyklý vlídný úsměv a....alespoň navenek naprosto klidný a vyrovnaný, jako bych se nebyl minulé noci téměř znova narodil....vstupuji dovnitř, o poznání sebejistěji, než kdy dříve. "Dobrý den, strýčku Alfrede." zdravím hned ve dveřích černovlasého muže středních let, shrbeného právě v křesle nad mahagonovým psacím stolem, s jakousi listinou v ruce.

Strýc vzhlédne sotva vezmu za kliku a vstoupím dovnitř. Celého si mne přeměří kritickým okem.
"Dobré ráno, princi," pozdraví s jasně čitelnou ironií.
Nenachází přímo nic, co by mi mohl jen tak od pohledu vytknout, krom jediného.
"Samozřejmě vám odpustím, vaši zjevnou nezdvořilost. Rád vidím, že se již tak moc nemůžete dočkat návštěvy klubu, že zapomínáte i klepat." S tím položí lejstro na stůl, podepíše a vstane chystaje se odejít , se mnou po boku, jako vždy.

"Omlouvám se." odpovím, v duchu si připravujíc v hlavě jiné, důležitější věty.
"Co se klubu týče, vlastně....nemám v úmyslu tam s vámi dnes jít." Vyslovím nakonec přímo, s rozhodností v hlase, vskutku hodnou budoucího císaře.
"Vlastně, jsem vás přišel požádat, aby jste mne dnes v klubu omluvil."

Strýc se usmívá. škodolibě? Spokojeně? Samolibě? Ale má slova ho zarazila. "Vskutku? A z jakého důvodu? Víte přece jak důležitá jsou pro vás, jako budoucího císaře, taková setkání a udržování dobrých vztahů s aristokraty. Jaký vážný důvod vás může zdržovat od povinností?" Probodne mne pronikavým pohledem a mluví téměř účastně.

Ironie, z účastného tónu jeho řeči přímo kapající, mne, kupodivu, nezmate, ani nepřiměje polevit v mém odhodlání. "Znám dobře, co je mou povinností, strýčku. A jsem si jist, že vynechám-li jednu, jedenkrát týdně konanou návštěvu v klubu, nijak tím své povinnosti budoucího vládce nezanedbávám.
Vždyť...touží-li po mé přítomnosti blízko sebe některý z těch vážených pánů a dam, mohou mne přece navštívit v den oslav mých narozenin na oslavě která, jak věřím, bude opět obrovská a velkolepá." odpovím, a v každém slově si dávám pečlivě záležet na rozhodnosti....nikoliv však na drzosti.

Strýc mi naslouchá a jak domluvím, lehce se pousměje.
"Ale jistě, princi, jako vždy." ubezpečí mne, a já bych skoro mohl vidět, jak v mysli spřádá plány, jak využít mé, Konradovy a Mattyasovy nepřítomnosti v letním sídle. "A jak že to tedy míníte strávit dnešní den?" zajímá se a nepřestává mne propalovat zkoumavým pohledem s příměsí ironie a stopou pohrdání.

„Dnešní den. ..přesněji....dnešní den a, kromě oslavy, i zbytek týdne, strýčku, hodlám strávit s bratry, v letohrádku. Kde se míním věnovat zábavě a aktivnímu odpočinku, v úzkém kruhu rodiny a těch nemnoha ostatních, kteří tvoří osazenstvo onoho poklidného místa." odpovím a tón mého hlasu jasně dává na srozuměnou, že on, ani jeho syn zváni nejsou.

Strýc pokývá hlavou na srozuměnou. Zdá se trochu zamyšlený, ale nakonec mi, s vypočítavým úsměvem na rtech, dá svůj souhlas.
"Dobrá tedy." přejde od stolu ke skříni, "Konec konců to vypadalo, že se váš zdravotní stav v posledních dnech o dost zhoršil, odpočinek vám jen prospěje." Mluví klidně a vyrovnaně. Vyndá ze skříně štos papírů, které mi podává. "Ale jistě nebudete mít nic proti, když vás požádám, zda byste se po dobu strávenou v Letohrádku nepodíval na tyto dokumenty a nepročetl si je že? Některé možná budou potřebovat váš podpis..." naznačí, ale jelikož vše důležité dělá sám, dá se očekávat že to co se mě dostane do rukou, budou jen další nudné a bezvýznamné záležitosti, které už tu čekají na vyřízení možná několik let a jistě by mohly i několik dalších počkat vzhledem ke kupě mnohem akutnějších problémů. Dokonce to nevypadá, že by se hodlal přímo na Hrádek sám vetřít.
V duchu si povzdechnu, při představě pročítání léta nevyřízených dokumentů, z nichž mnohé, opatřeny mým podpisem, mohou být vysvětlovány mnoha způsoby. Ale navenek nedávám na sobě vůbec nic znát. "To se vám jen zdá, strýčku. Vlastně, se cítím mnohem lépe. Jsem jen, trochu více unavený. Možná, díky stresu posledních týdnů." usměji se. Vlastně jsem moc zvědav, jak na to bude reagovat.
"Snad právě ten stres včera ráno způsobil, že jsem chvíli nemohl nalézt své léky. Ale....samozřejmě se našly." rozhodnu se ho vyzkoušet. "O ta lejstra se rád postarám. Pošlete mi je po Hansovi do mého pokoje. přibalím je ke svým zavazadlům." ujistím jej. "A nyní..." usměji se a lehce se ukloním. Pouze hlavou, dávaje tak zřetelně najevo, že já tu jsem ten, který z nás dvou má vyšší postavení, a že jsem si té skutečnosti vědom. "...mne, prosím, omluvte, strýčku. Jdu pokračovat v přípravách k odjezdu." a již beru za kliku, chystaje se odejít.

Úsměv ze strýčkovi tváře nemizí. Ani na okamžik nedá znát, že bych ho čímkoliv vyvedl z míry. Znám ho však natolik dobře, že mohu skoro cítit, jak si v duchu mne ruce….i to, jak v něm má zmínka o lécích zahlodala. Ale já to přece vím, strýčku, kdo my ty léky sebral. A že ty původní stále leží dobře schované v některém ze zamčených šuplat vašeho psacího stolu.
"Pak musím trvat na tom, abyste si své nalezené léky vzal s sebou." odloží štos papírů na stůl, když už je patrné že s sebou si je brát hned nebudu.
"Víte přece, že se musíte šetřit." další ironie. Ve skutečnosti mu na mně a mém zdraví nikdy nezáleželo a je posledním, kdo by o ně měl opravdovou starost. "Přeji hezký den, princi." úklonu hlavou mi oplatí, naprosto stejně…ale nic víc. Rozhodně nevypadá, že by se cítil být prohrávajícím v této verbální potyčce. Nechá mne jít a lejstra pošle nikoliv po Hansovi, ale po svém osobním „tajemníkovi“ prakticky vzápětí.

Ten mladý muž….Horst se tuším jmenuje….mne, s oněmi lejstry v náruči, dohoní ještě za prvním ohybem chodby.
Pozdraví…..O poznání upřímněji a s opravdu vlídným úsměvem.
Opětuji jeho pozdrav o mnoho ochotněji, než když jsem prve zdravil strýce.
Vypadá nevyspale a značně vyčerpaně….ale nikdy jsem jej neslyšel si stěžovat.
Vím proč…..jednou, vlastně nedopatřením, jsem jej přistihl při převlékání….a na jeho zádech uviděl zřetelné podlitiny od jezdeckého bičíku.
Přísahal bych, že porovnal-li bych to, podlitiny by se přesně shodovaly s tvarem a zdobením na jezdeckém bičíku strýce Alfreda.

Zbytek cesty jsme tedy došli spolu, téměř bok po boku, ikdyž, Horst se, instinktivně, snažil většinu cesty držet tak krok až dva z mnou.
Šli jsme mlčky. Já přemýšlel, co vše je třeba zařídit a co vše vzít s sebou a Horst, nezvyklý rozvíjet se strýcem jakoukoliv konverzaci, přirozeně mlčel.
Prošli jsme tak několika desítkami chodeb a pak po přesně 750 nízkých schodech točitého schodiště z černého mramoru vystoupali ke dveřím mého pokoje. Zde už na mne čekal Hans, třímající v rukou velký kufr z černě barvené kůže.
Odemkl jsem dveře pokoje a nechal oba sluhy vstoupit napřed.
Horst se moc nerozhlížel, zamířil přímo k mému, téměř poloprázdnému, psacímu stolu a položil stoh lejster na jeho tmavou desku.
„Děkuji Horste.“ poděkoval jsem mu a on mi odpověděl hlubokou úklonou….a tiše, spěšně, se vytratil.
Když za ním zapadly dveře, unaveně jsem klesl do křesla.
„Už abychom odsud byli pryč, Hansi.“ oslovím svého osobního sluhu. „Je vše připraveno?“
„Prosím ano.“ odpoví on.
„To jsem rád. Prosím, svaž nějak ty listiny a přidej je do cestovní brašny, ke knihám a věcem na malování. Nezapomněl jsi tam opatrně přibalit ten nedokončený obraz ze stojanu v ateliáru?“
„Je tam, princi.“ odpoví.
„Děkuji, Hansi. Požádej prosím Tea……kde je vlastně Teo?“ až nyní jsem si vlastně uvědomil, že zde druhý ze sluhů není.
„V zahradě. Chce najít váš ztracený štětec, princi.“ odpoví Hans.
„Zbytečná námaha.“ mávnu nad štětcem rukou. Mám jich…snad tisíce.
„Tedy….řekni mu, prosím, aby opatrně uložil tu brašnu do kočáru, pod sedadlo.
Vy dva máte už sbaleno?“
„Nemáme moc věcí, princi.“ odpoví Hans.
„Dobrá. Do toho kufru přijde pouze oblečení a….“ vstanu z křesla, udělám pár kroků a odhrnu opatrně cíp látky, zakrývající, zdánlivě nesourodou zněť všeho možného na druhém křesle. „….tyhle tři knihy.“ tituly oněch knih dávají jasně tušit, že se jedná o knihy o magii.
O velmi staré knihy o magii….stále ještě vonící kuličkami proti molům a starým inkoustem, jak odpočívaly, dlouho nikým nepovšimnuty, na zapadlé staré polici v mém oblíbeném anitquariátu ve městě za hradbami letního sídla.
Nikým neviděn, zakoupil jsem je, donesl domů a schoval v tom křesle již včera dopoledne, s úmyslem darovat je buď Mattymu, nebo Konradovi, případně oběma.
„Opatrně. Jsou velmi staré. A velmi křehké a cenné.“ nabádám sluhu. Ale vím, že nemusím. Nikdy se mi ještě nestalo, aby mi Hans cokoliv rozbil.
„Jdu se podívat, jak daleko je doktor s balením. Ty, Hansi, zatím neopouštěj tento pokoj. Hlídej zde, ano.“ instruuji Hanse prakticky už opět na odchodu. „Strýc sice již odešel do klubu, ale Bert tu někde je. A nevěřím, že by ho strýc nepověřil slíděním.“
„Vyhodit slídila?“ táže se Hans.
Usměju se. „Ano, Hansi. Jeho i případné další zvědavce, jím poslané. Opatrně. Nikomu se nesmí nic stát. Přibal, prosím, do toho kufru, nebo zvlášť do dalšího zavazadla, ty odložené šaty od tety, co jsme nedonesli do chudobince, protože vypadají příliš honosně. A…..mé staré šaty, odložené před dvěma lety. Vyber…tak dvoje nejlepší.“
„Mhm.“ přikývne. A já vezmu za kliku a vyjdu ven jistý si, že můj pokoj a veškerá jeho tajemství, i všechny mé věci jsou, díky Hansovi, v bezpečí a vše bude vykonáno jak je třeba. Ikdyž někdy nevím, co si o těch dvou myslet, jemu věřím…..Jemu a Teovi mohu.

Schody dolů seběhnu téměř po dvou. A ještě když spěšně zahýbám do chodby u Davidova pokoje, spojeného s ordinací, nemohu se dočkat, až ho zase uvidím.
Zaklepu a počkám na vyzvání….poté vstoupím.
David se právě sklání nad jedním ze tří zavazadel a pokouší se do jeho přecpaných útrob vmanipulovat svůj oblíbený román.
Opatrně ho pohladím zezadu po krku.
Napřímí se a ohlédne….a já jej nedočkavě obejmu a políbím.
„Ahoj.“ řekne, když ho pustím a dovolím mu se alespoň nadechnout. „To to bylo tak hrozné?“
„Horší.“ odtuším. „Ukaž….Takhle bys to tam cpal ještě zítra.“ Převezmu od něj knihu i zavazadlo, otevřu je, přeskládám věci v něm ze zněti v uspořádaný obsah a knihu v pohodě vložím.
„Lékaři.“ ušklíbnu se s úsměvem. „V praktickém životě se bez nich neobejdeš, ale sami jsou v praktickém životě nepoužitelní.“
„Nech si to, jo.“ šťouchne do mě na oko uraženě.
Bývalo by jistě následovalo něco víc….něco něžného a velmi osobního….ale v tu chvíli se ozve rozpačité zaklepání.
„Kdo je to?“ zavolá David.
„Tu Teo.“ odpoví zpoza dveří Theodorův hlas. „Smět jít dál?“
„Pojď dál, Teo.“ odpoví David.
„Teo hlásit, že on ne ztratit.“ hlásí Teo ještě ve dveřích. Vejde a poté, co se rozhlédne, zda ho zvenku někdo nesleduje, zavře dveře. „Smět vzít už věci pan doktor?“
„Myslím, že ano.“ usměje se na něj David.
„Vlastně….ještě počkej, Teo.“ zadržím ho. „Víš Davy….hmm….no….chtěl jsem vlastně požádat zda bys s sebou nepřibalil nějaké své odložené šaty.“
„Copak? Žeby se strážným v Letohrádku nedostávalo civilního ošacení?“ dělá si David legraci.
„Ne…to není pro strážné. To je…..jak bych to nejlépe…..pro několik našich hostů kteří, jaksi, nedopatřením o vlastní šaty a obuv přišli. O všechna svá zavazadla.“ není nutno mu hned vykládat, jakým způsobem k nám naši hosté přišli. Zatím ne.
Zavrtí nad tím hlavou….ale dál po tom nepátrá. „Nu….když je to tedy tak, asi přidám ještě jednu tašku. S odloženým šatstvem a botami.“
A vytáhne tašku plnou odloženého šatstva, poskládaného, zřejmě připraveného na poslání buď do chudobince….ikdyž zrovna jeho věci bych tam tedy neposílal….nebo někomu do vsi, odkud pochází.
Teo vezme, jako nic, všechna čtyři zavazadla….do každé ze svých velkých dlaní uši od dvou velkých cestovních tašek….rozloučí se s námi a vynese zavazadla ven. Nemá jak otevřít, ani zavřít za sebou. Udělám to tedy já.
Vlastně vycházíme spolu s Teem, David si jen ze svého psacího stolu vzal malou krabičku, kterou rychle, abych ji co možná nejméně zahlédl, schoval do kapsy…a do ruky popadl malou, příruční lékařskou brašnu….nyní skoro k prasknutí nacpanou nejrůznějšími léky, bylinkami, tinkturami a mastmi. Mezi nimiž jsou i mé léky, minimálně ve čtyřech baleních. Víc jich u sebe David, v pevně zamčeném šupleti skříně v ordinační části pokoje, neměl.
Cestou zaběhnu do svého pokoje, kde se počet sbalených zavazadel mezitím rozrostl ze dvou na tři a jedno menší.
Ve většině je nacpáno oblečení.
V pokoji čekající Hans vezme dvě nejtěžší zavazadla. Dvě beru já a to těžší a větší z nich mi vzápětí odebere David se slovy: „Ty bys neměl dneska nosit vůbec nic, Arty.“ a letmým, kradmým polibkem na mou pravou tvář.
Zamknu a klíč od pokoje pečlivě schovám do kapsy.
Chvíli koketuji s myšlenkou, zajít ještě navštívit otce, neboť mám ten dojem, že dnešní den je poslední, kdy bych jej mohl vidět živého.
Ale nakonec nápad zavrhnu. Otec nikdy moc dobře nespal a vstával vždy časně ráno. Touto dobou je už stejně zpitý tak, že by mne sotva vnímal. A na to, upřímně, nemám nervy, srdce, ani žaludek.
Lépe bude, budu-li si jej pamatovat takového, jaký kdysi býval.
Budeme-li si jej tak pamatovat všichni.

Projdeme palácem k zadnímu vchodu, kde si nám velitel stráže, když nás pouští na zadní nádvoří, kde na nás už čeká lehký kočár se zapřaženými dvěma koňmi a za ním na lonžích uvázanou mou klisnou Clementine…které říkám Clem a Davidovým valáškem Oscarem. Oba vzadu uvázaní koně mají, pro jistotu, sedla a kompletní uzdění.
Ano, mohl jsem si nechat kočár přistavit k hlavnímu vchodu ale jednak je to odtud do letohrádku blíže a po lepší cestě a pak….není to výprava nediplomatickou misi, jen cesta na venkov, není třeba tedy žádných oficialit.
A čím méně lidí nás uvidí odjíždět, tím lépe.
Naskládáme dovnitř nejdříve všechna zavazadla a pak se na volné místo nasoukáme my dva s Davidem.
Hans s Teem se posadí na kozlík.
Hans zkušeně vezme do rukou opratě a mlaskne na koně.
Ví, že kvůli koním uvázaným vzadu, nesmíme jet moc rychle a tak jedeme umírněnou rychlostí.
U brány jen přibrzdíme, já se vykloním z okénka a pozdravím službu konající strážné.
Našemu průjezdu nic nebrání……A tak za chvíli už míříme po dobře udržované cestě….dalo by se říci silnici….pryč, zanechávaje za sebou letní sídlo i s jeho zbývajícími obyvateli, jejich vlastnímu osudu.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 15. května 2014 13:22

Ráno v letohrádku

Ten šílený nápad s polštářovou zdí se přeci jen Anně zalíbil a na chvíli nás zabavil, než jsme se definitivně rozhodli konečně ulehnout. “Ještě že od titána máš hodně daleko,“ neodpustil jsem si pitomou narážku na její výšku a dál skládal polštáře, dokud nebyla stěna hotová. Skvostný pohled to byl. Až mi vháněl slzy do očí, jak mě moje inženýrské schopnosti dojaly. Hrdě jsem pak zalehnul a přikryl se, značně roztažený po celé té části postele, která mi byla dovolena s Annou sdílet.

“Спокойной ночи,…“ zahuhlal jsem v zívnutí a zavřel oči. Usnul jsem ale až po hodině. Mozek totiž v tu chvíli hned ožil a přebíral si všechny zážitky za den a stejně tak informace, které se nám dostaly. Popravdě jsem měl i obavy usnout, abych se ráno neprobudil u Anny doma na gauči a uvědomil si, že tohle celé byl jen sen. Ale zatraceně dobrej sen.

Stejně jako mi byl spánek hyperaktivním mozkem oddalován, tak byl i zkrácen. Někdy kolem šesté mi byl do obličeje vtlačen další polštář z té povedené zdi, která se během noci pomalu hroutila, jak jsme sebou oba mleli a já se tak probudil. Při zjištění, že stále ležím v posteli s nebesy, ve které jsem včera usínal, do mě vehnalo novou vlnu nadšení. Takže to není sen,… je to realita. Nebo sen ve snu? Krucinál, nepleť sem Inception, napomenul jsem vlastní skeptický hlas v hlavě. Stále jsem se ale cítil znavený, tak jsem zůstal ležet, jen jsem se převalil, abych zkontroloval Annu, na kterou jsem měl krásný výhled, protože polštáře se válely všude, a jen pár zbylo mezi námi. Ještě spala. A nechtěl jsem ji budit. Zatím. Bylo ještě dost brzo. Převalil jsem se zpátky na druhý bok a přivřel oči s tím, že ještě zkusím na tu hodinu, či dvě usnout.

Bylo to ale samozřejmě marné. Za chvíli jsem byl naprosto vzhůru a přemýšlel, co nás čeká. Snídaně. Co si vezmu teda na sebe? Tu koženou vestu, nebo tek frak? Bylo to stále dilema. Ale troufalost mě vlastní mi nařizovala se na snídani vymódit a hrát si na opravdového hraběte se vším všudy, dokud o nás zase někdo neplácne, že jsme popravdě jen banda studentů a pracujících. Tenhle přístup musí skončit. Jednou nás princátka prohlásila za šlechtu, tak jí zůstaneme. A dost, beru si ten frak,… padlo konečně rozhodnutí a další hodinu jsem strávil promýšlením našich rolí, které jsem Anně hodlal sdělit hned, jak se probudila. Ještě se mi podařilo na chvíli usnout. Jenomže po uvědomění jsem se zase hned probudil, dost prudce, téměř s leknutím. Otevřel jsem totiž oči a ležel jsem dost blízko Anny, která byla otočená ke mně a až na tu slinu a mokrý polštář pod její hlavou byla s těmi rozcuchanými vlasy naprosto roztomilá.

Hodiny ukazovaly osm hodin. To už je legálnější čas na vstávání. Podložil jsem si hlavu rukou a opřel se o jeden z extra polštářů, co jsem si přes noc přivlastnil. Chvíli jsem na Annu jen tak koukal a kochal se, odolával tomu sáhnout pro mobil, zapnout ho a vyfotit jak rozkošně vypadá. Asi bych pak z toho okna pak fakt už letěl. Nebo na druhou stranu jí vzbudit jako pravou spící princeznu. Teda kněžnu vlastně…
“Paní kněžno,…vstávejte,“ zašeptal jsem skoro neslyšně a s velkou opatrností jí odsunul nějaké prameny vlasů z obličeje, očekávajíc okamžitou a prudkou reakci.

Konstanze Geisler - 15. května 2014 17:44

Ráno

Spala jsem tvrdě a spala celou noc sice neklidným, ale ničím nerušeným spánkem a to až do chvíle, kdy přesně 8:15 začal můj budík na mobilu hlásit německy: "Je čas vstávat. Je 8 hodin patnáct minut... Je čas vstávat..."
Připadám si otupělá. Sáhnu po telefonu, který jsem si uložila pod jeden z těch nádherných polštářů a stiskem budík ukončím. Vlastně ještě před tím, než zcela otevřu oči vím, že to nebyl jenom sen.
Usadím se a vidím Coru na druhé půlce té veliké postele.
"Dobré ráno," pozdravím hlasem bez života a promnu si oči. Vůbec jsem nepostřehla, kdy přišla a ulehla, ale asi na tom vlastně až tak nezáleží. Jsme tady. Nevíme kde to je, jen to, že jsme tu nechtěné, přesto, že nás sem unesli jakousi magií. Kdyby to bylo v anime, jistě by to byl poutavý příběh, který by si získal mnoho fanoušků. A každý z nás by v sobě objevil nějakou zázračnou sílu, kterou na tomto světě nikdo nemá a přes počáteční neshody by se z nás nakonec stali nejlepší přátelé, bojující s vetřelčími kobylkami na život a na smrti a všechny nepřátele této říše bychom porazili a vrátili se domů... Nebo zůstali...? Možná bychom našli i lásku, nebo tak něco. A měli cool oblečení a získali magické artefakty a naučili se bojovat...
Ale tohle není anime. Tohle je realita a my jsme její součástí. Tak oblečená, jak jsem ulehla, se vysoukám z postele. To Cora obdržela nějaký místní noční úbor zdá se. A celkově jí asi ta koupel skutečně prospěla. Nemám potřebu se smát tomu jak po ránu vypadá. Sama jsem rozespalá a rozcuchaná.
"Spala jsi dobře?" zeptám se jen. Dívám se jí do očí. V těch mých je stále ještě patrný otřes a vážnost, asi jako když jsem se večer ptala, zda si myslí, že jsou naši přátelé z conu v pořádku. Pomalu vstanu, najdu své pantofle, vypnu mobil - nenašla jsem totiž žádnou zásuvku, kde by se dal popřípadě znovu nabít -, z kabelky vytáhnu hřeben a dojdu se k zrcadlu učesat a urovnat trochu oblečení. Když už nic jiného, mohu vypadat alespoň slušně a tak upraveně, jak mi situace dovoluje. Ať to zní sebešíleněji jsme zde hosty. Nechtěli nás, ale hrdiny. Přesto nás nezabili, jak jim podsouval náš přednášející hrabě von Zwingli. Měli bychom se tedy chovat přiměřeně jejich velkorysosti. I když jsou to stále únosci. Možná zoufalí, ale únosci. Pořád nevím čemu věřit a čemu ne...
Jak mám rozčesané vlasy otočím se na Coru.
"Chceš půjčit hřeben?" Popravdě jsem se ani nedívala jestli zde mají nějaký určený pro hosty. bylo pro mě samozřejmé sáhnout po svém, když jsem jej měla. Ale Cora "přicestovala" v kostýmu a zřejmě i bez všech věcí osobní potřeby. Mohla by jí má nabídka přijít vhod, doufám.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 15. května 2014 22:11

Vstávat a cvičit
Konstanze

Usínání po horké provoněné koupeli a v saténovém povlečení nakonec nebylo až tak těžké, jak jsem původně čekala. Možná jsem dnes večer trhla svůj osobní rekord, což bylo zvláště v těchto nezvyklých podmínkách opravdu úctyhodné. Přesto jsem nečekala, že se někdy dočkám nějakého ocenění za tento můj heroický výkon. Zde se cenilo především zabíjení přerostlého gigantického hmyzu, což nebylo nic pro mne. Nakonec jsem byla ráda, že se mi ty vetřelčí kobylky nevkradly do snů a já tak zažila velmi poklidný a hluboký spánek. Skoro jako doma.

Probral mne nějaký hlas, který zněl tak monotónně a uměle, že jsem si chvíli připadala jako v metru, přijíždějícím na další stanici.

„Hmmmh?“ Otočila jsem se a rozespale zamžourala, hledajíc zdroj toho protivného zvuku. Pohled mi ihned padl na Konstanze, která už svůj mobil držela v ruce a vypínala to příšerné buzení. Nevěřícně jsem si ji prohlédla. No vážně, kdo si v dnešní době dá jako vyzvánění hlášení jak z vlaku? Mohla si tam dát aspoň nějakou pořádnou písničku... nebo rádio... nebo i to hloupé staromódní zvonění budíku. Konstanze byla skutečně zvláštní typ člověka, s kterými jsem se asi nikdy moc nestýkala... A nebo je přehlídla, což bylo pravděpodobnější.

„Dobré ráno.“ Zaskuhrala jsem a a připlácla si na hlavu jeden z těch nadýchaných saténových polštářů. Kdyby bylo na mně, tak zde ještě tak alespoň hodinku zůstanu, ale co když zde byl za pozdní příchod na snídani stínali hlavy? A především jsem měla docela hlad. Posadila jsem se a s tichým zívnutím jsem rozhodila ruce do strany, abych se protáhla.

„Joo, jako zabitá.“ Ušklíbla jsem se křivě a poškrábala se v rozčepýřených vlasech. Přejela jsem je párkrát dlaní, ale moc dobře jsem cítila, že k typické hladkosti mají docela daleko. To je tak, když se chodí spát s mokrými vlasy. Povzdechla jsem si a ještě jednou si prohlédla košilku, kterou jsem dostala včera večer. Musela jsem se krátce uchechtnout, když jsem ji viděla takhle na světle. Skutečně jak z románku pro něžné dívčí duše. Ještě bílého koně a můžu vyrazit do ohnivé záře zapadajícího slunce.

„A co ty? Dobrý?“ Pohlédla jsem na Konstanze, která naštěstí nekřičela celý večer ze spánku, jako kdyby ji na nože brali, a ani mne neskopla z postele, což bylo příjemné zjištění.

„Doufám, že přijde ta služka sežene nějaké šaty, o které jsem ji včera požádala. Nevím, co je zde víc pohoršující.“ Mrkla jsem a ukázala jednou rukou na svou složenou uniformu a druhou na noční košilku.

„Mám pocit, že jsem ve slepé uličce končící v obou případech společenským faux pas.“ Pokrčila jsem rameny, ale nevypadalo to, že by mne to nějak příliš trápilo. Na světě byly mnohem horší věci. Třeba lidožravé kobylky.

„To bych ti byla moc vděčná. Docela by se hodil.“ Projela jsem si prsty nejistě své dlouhé zacuchané vlasy a vděčně na Konstanze kývla, když mi podala svůj hřeben. Postavila jsem se k zrcadlu a začala se alespoň trochu zkulturňovat.

„Nebudeš chtít také nějaké šaty, jestli si tedy na nás vzpomenou?“ Ohlédla jsem se na Konstanze, zatímco jsem si pročesávala vlasy. Něco mi říkalo, že by si o ně sama neřekla, ani kdyby je chtěla, ale mne nedělalo problém se zeptat. Bylo to to nejmenší.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 16. května 2014 18:15

Obvyklá ranní rutina
Matteus

Usnul jsem prakticky ihned, jak jsem dolehl do postele. Mé sny byly zmatené, mísily se v nich mé prožitky z dětství, japonská příroda, horské cestičky, rozkvetlé sakury. Se sezením v mém pokoji a pročítáním knih o magii. Měl jsem pocit, že se v celém tom snu snažím rozlousknout nějakou důležitou hádanku. Probudil jsem se ovšem s čistou myslí, přestože jsem klíč nenašel. Jsem už hezkou řádku let zvyklý vstávat v půl sedmé ráno a v tomto čase jsem otevřel víčka i nyní. Nejprve jsem zamžoural kolem sebe, místnost už byla zalitá sluncem. Protáhl jsem se a vstal. Všiml jsem si, že moje zbraň leží na nočním stolku. Přesto jsem ji tam prozatím nechával, neměl jsem pocit, že by mi zde hrozilo nějaké přímé ohrožení.

Pohlédl jsem k posteli, kde ještě spal můj bratr, a pak jsem se vydal ke skříni, kterou jsem co nejtišeji otevřel. Chtěl jsem si najít nějaké čisté oblečení na převlečení. Byť jsem si vlastně nebyl jist, co čekám, že zde objevím. Obvykle, pokud nenosím uniformu, už jakou dobu dávám přednost japonskému stylu. Shledal jsem kimona za pohodlná. Nejlépe v barevné kombinaci černé a modré. V takovém jsem i spal. Vážně jsem se mohl alespoň převléci.
Nacházím zde pár bílých košil, kalhoty a vestu. To by šlo. Zatím nic nevyndavám. Znovu pohlédnu směrem k bratrovi a pak tiše otevřu dveře na terasu a vyjdu na ni. Jemně se pro sebe pousměji, když vidím vrcholky hor v dálce. Nebýt těch katastroficky vysokých teplot, vlhkosti a často se opakujícího deště, mohlo by se mi tu i líbit.

Přivřu oči, nasaji vzduch a pak se pustím do své obvyklé ranní rozcvičky. Zabere mi asi půl hodiny a zakončuji ji krátkou meditací v tureckém sedu. Když se vracím do pokoje, hodiny ukazují za 8 minut půl. To je tak akorát, abych vzal ze skříně čisté oblečení a vydal se dolů do koupelny. Předpokládám, že v tuto dobu tam nikdo nebude. V šatně si položím oblečení na lavici, najdu si v jedné ze skříněk ručník, svléknu se a vstoupím do samotné koupelny.
Rozehřívat vodu nepotřebuji, ostatně je brána z řeky a ta má zde docela příjemně vlažnou teplotu, což je pro ranní sprchu, kterou si hodlám dopřát, zcela vyhovující. Spustím si vodu z horního kohoutku a nechám na sebe dopadat její kapky. Opláchnu si vlasy a až po nějaké době, kdy se konečně začnu pečlivěji zamýšlet nad problémy a vyhodnocovat různé možnosti jejich řešení, usoudím, že bych mohl vylézt. Vypnu tedy vodu, osuším se, snažím si co nejvíce vysušit vlasy, které potom nechám volně splývat a schnout. Obléknu se a upravím před zrcadlem. Lehce se na sebe ušklíbnu a vyjdu z koupelny. Jedné z procházejících služek dám své včerejší oblečení, aby jej mohla připravit k vyprání. Je pár minut před osmou, kdy se vracím po schodech zpátky nahoru, projdu kolem pokojů a vcházím zpět do toho našeho.

Matteus už je vzhůru. „Dobré ráno,“ pronesu. V hlase svou typickou odměřenost. Sedí u stolu s nějakou knihou a papíry, přejdu k němu a shledávám, že zřejmě přemýšlí nad vhodnou runovou kombinací.
„Myslel jsem, že by bylo nejlepší použít toto,“ ozvu se a vezmu jeden z čistých papírů. Na pár sekund přivřu oči, jak si snažím obrazec vybavit v hlavě a následně ho na papír přesně načrtnu. Vlastně se jedná o Triquetru spojenou kruhem, která má v každém cípu jinou trojici ochranných znaků. Popravdě řečeno nestudoval jsem přímo jednotlivé nuance významu daných znaků (jen ty základní), ani teorii toho, jak je kombinovat. Natož proč se při kterém kouzlu má použít ten který obrazec (i když to se docela dobře odvovidit dalo). Jen jsem se naučil věci, které jsem považoval za užitečné. Jako třeba jak vztyčit ochrannou bariéru, jak vyvolat magický štít nebo pár útočných zaklínadel.
„Vepíše se na tři místa, kolem kterých chceš uzavřít magickou bariéru,“ pronesu, i když si vlastně myslím, že to Matty ví.
„Takže bych ji nakreslil na spodní věže a na naši hlavní. Bohužel nemáme žádný energetický zdroj, který by ji mohl udržovat trvale. Proto bude třeba vymyslet klíč – zaklínadlo, kterým se bude spouštět a udržovat ji jen v případě útoku,“ pokračuji. „Což bude nejspíš energicky náročné,“ konstatuji a potlačím povzdech.
„Co myslíš?“ optám se ho. Nemohu vyloučit variantu, že přišel na něco lepšího.

Konstanze Geisler - 16. května 2014 18:24

Na pokoji
Cora

Převzala si hřeben a já měla v uších ještě stále ozvěnu jejích slov. Zdála se veselá a dobře naladěná. Byla jako slunce, které láká do nového dne svými hřejivými paprsky.
Můj hřeben není žádný kartáč. Mám hladké hnědé lesklé vlasy. Vždy poměrně snadno poddajné a nijak zvlášť se cuchající. Snadno je rozčešu i tímto jednoduchým hřebínkem a tím, že jsou krátké, je jejich upravitelnost velmi jednoduchá. Navíc mám prostý sestřih. Který se do tohoto světa zdá se příliš nehodí... Soudím, když jsem viděla účes té černovlasé služebné, která v noci chystala Coře koupel. Coře... Je zvláštní, že jsem jí tak rychle začala tak říkat.
"Tuším, že zde každý z nás bude působit jako pěst na oko." Usměju se na ni. Nemyslím, že si musí dělat tak veliké dilema ohledně svého kostýmu a nočního úboru. Já sama mám jen svůj civilní oděv z našeho světa. Bílou halenku, bílé bokové kalhoty a takový hnědý lehký kabátek, který ladí k botám na nízkém podpatku.
"A to asi ať už budeme mít na sobě cokoliv..." I když v duchu si představuju, co by jí asi mohla služebná přinést. Přeci je, šaty pro princeznu by měly nějak vypadat...
Torchu zrudnu a uhnu pohledem. Jistě že si myslím, že by byly místní šaty vhodnější, než to co nosím, ale...
"Nechci nikoho obtěžovat..."

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 16. května 2014 19:44

Konečně ráno

Obvykle jsem zvyklý vstávat brzy. Většinou dlouho do noci něco montuju, nebo nad něčím přemýšlím, nebo kreslím náčrtky a schémata… Ale i přes to, nedokážu ráno spát dlouho, nejčastěji se probouzím kolem sedmé hodiny. Poslední dobou se i proto, že se u mě začaly objevovat noční můry.

Dnes jsem ale vstal později.

Otevřel jsem oči a zjistil, že Konradova postel je už prázdná. Povzdechnu si. V letním sídle, ani v našem hlavním paláci v Pragu nesdílíme společný pokoj, ale vím, že vstává brzy. Vždycky je všude první. V koupelně, na střelnici…

Posadím se na posteli a prohrábnu si vlasy. Pokoj zalitý ranním sluncem vypadá hrozně nudně a neosobně. Konrad tu není a nemám tu nic, co by nějak připomínalo moji osobitou přítomnost kdekoliv. Až mě tak při pohledu na hodiny napadne, že bych je třeba mohl alespoň rozebrat, vyčistit, dotáhnout, kde je třeba…

Potřesu hlavou a raději vstanu. Ze všeho nejdřív si dojdu na záchod a alespoň opláchnu obličej v umyvadle. Mám hrozné kruhy pod očima a žaludek sevřený hlady. A přitom jsem si jistý, že jsem v noci z té hostiny přeci jen něco ujedl.

Jak se tak vracím chodbou na pokoj, začínám si vše pomalu ale jistě vybavovat. Špatně zacílený a málem absolutně nepovedený rituál, Arthurův kolaps, pět cizinců plus rezavá chlupatá koule, plížení chodbami vlastního paláce, cesta kočárem, strýc Tobias v županu, Konyho poznámka o ochranných runách, kvůli kterým jsem zůstal dlouho do noci vzhůru a dopustil, aby Lenka odhalila naše tajemství…

Do pokoje vejdu už zase ustaraný a jako na trní. Konrad pořád nikde. Vlastně je to možná dobře. Pohled mi padne na stolek, kam jsem odložil knihu papír a pero. Všechno si vezmu, zasednu k pracovnímu stolu a znovu se na to podívám. Nevím kde jo bratr teď, ale vím, že říkal nejpozději ráno a pokud to ještě nezačal čmárat na ty věže, rád bych byl tím, kdo přijde s řešením.

Se zápalem sobě vlastním jsem se do toho pustil. Každá z těch možností měla své výhody a své nevýhody. Zkoušel jsem najít ideální řešení. Z každého vzít to nejlepší a sesadit dohromady. Problém byl, že mi ten obrazec vždycky někde o něco nevyšel, nebo se mi dva znaky tak debilně překrývaly, že by nefungoval ani jeden. Zkusil jsem tedy sestavit obrazec zcela speciální, pro daný účel. Ponořil jsem se do toho tak, že jsem ani nevnímal bratrův příchod, dokud mi nestál vyloženě za zády.

Poplašeně s sebou trhnu a překvapeně na něj vykulím oči. On ty svoje zavřel? Nechápu. Klidně si vzal jeden čistý papír a pak oči otevřel a nakreslil na něj obrazec z hlavy ještě i se znaky…

Dělá si srandu? Já jsem tu kvůli tomu vzhůru skoro do rána, lámu si s tím hlavu a všechno a ON…! Ramena mi trochu klesnou, ale prohlédnu si to důkladně a poslouchám, co říká. Vlastně když se na to tak zadívám a vynechám své vlastní pocity, které odpovídají pocitům pavouka, co celý den plete pavučinu jen pro to, aby se pak podíval o větev vedle, kde už má jiný pavouk svou práci hotovou a chycené hned tři mouchy, tak musím chtě-nechtě konstatovat, že je to dobré řešení.

Jak to jenom dělá? Ne, že bych se ho na to mohl zeptat.

„Myslim...“ musím polknout, protože mi nějak vyprahlo, „že to ve dvou dlouho neudržíme a v případě útoku nebudeme jinak k ničemu.“ Což byl bohužel fakt. V tomhle musím dát Konymu za pravdu, bude to energeticky náročné. Několikrát rychle po sobě poklepu prstem o desku stolu.

„Ale kdybychom sehnali ještě dva podobné krystaly, jako ten co jsme použily k tomu rituálu včera, daly se podobně naplnit energií a pak by se dala bariéra držet déle. Samozřejmě by záleželo na čase, který bychom do případné nutnosti obrany měli, ale… Je to způsob, jak mít víc energie.“ Na čele se mi objeví zamyšlená vráska. Ostatně se stejným problémem bych se potýkal i u svých variant. Nemáme žádný vhodný magický zdroj.

„Nebo je tu ještě drastičtější možnost v krajním případě… Napojit kouzlo na vysávání magie z okolí.“ Ale to už by byl hodně agresivní krok. Četl jsem o tom a se správnými knihami (které mám samozřejmě doma – letním sídle) bychom to možná skutečně dokázali aplikovat v praxi, ale je to hrozně nebezpečné, při špatném použití by to mohlo místo vysávání vnějších zdrojů vysát nás uvnitř. Nehledě na takové vlivy jako je devastace přírody a pokud bychom kouzlo drželi aktivní příliš dlouho i lidí v blízkém okolí… A to pravděpodobně Konrad neschválí, a i kdyby to schválil on, Arthur určitě ne. Nehledě na to, že ani mně se to zrovna dvakrát nepozdává...

Cornelia "Cora" Ellenberg - 16. května 2014 20:01

V komnatách
Konstanze

S hřebenem, který jsem dostala od Konstanze, mi česání vlasů trvalo o něco déle, což bylo způsobeno také tím, že jsem je včera příliš po koupeli nerozčesala. Takže jsem se sem tam nakonec úporně šklebila na svůj odraz v zrcadle, zatímco jsem bojovala se zacuchanými konečky. Já vás jednou ostříhám a bude! Nadávala jsem v hlavě dlouhých hustým vlasům, které sice možná vypadaly na první pohled pěkně, ale praktické byly asi jako sáňky v létě.

„No, jako pěst na oko... Ale tak působí i tenhle evropskej zámeček uprostřed tropické džungle.“ Ukázala jsem hřebenem na vysoké francouzské okno, za kterým se rýsovaly zelené koruny stromů, které k typických dubům a borovicím měly skutečně daleko.

„Bůh ví co je zde pobuřující a co naopak ne. Může to být všechno naprosto převrácené.“ Pokrčila jsem rameny a pak si vzpomněla na krátkou sukni jedné služebné. Dobře, tady vrcholem erotiky asi nebude pohled na kotníček, nebo dokonce na odvážně odhalené koleno, jako u nás v minulosti. Asi tu budou docela uvolněné mravy v jistých věcech. Začínala jsem se bát, aby mi nakonec nedonesli šaty ještě kratší, než jsem měla sukni své uniformy. To by mi bylo jasné, že jsem v nějakém vlkhém snu jednoho z těch fantasy geeků, kteří se o mně tak otírali na tom conu. Ehhh, ta představa. Zkřivila jsem nad touto úvahou zhnuseně tvář a raději se vrátila ke svému souboji s vlasy.

„Obtěžovat? Ale prosím tě. Po tom, co nás vytáhli na druhý konec světa... ehmm vesmíru... nebo jiné dimenze. Netuším, jak tyhle věci fungují. Nejsem žádný Hawking a s teorií strun nechci mít nic společného. Každopádně myslím, že nám něco dluží a zapůjčení šatů bude to nejmenší.“ Gestikulovala jsem divoce s hřebenem jako kdybych byla za řečnickým pultíkem a koneckonců já za ním stála často.

„Mně tím neobtěžuješ a já se ti klidně zeptám. Bez problémů.“ Kývla jsem hlavou, jako kdybych si to sama odsouhlasila a začala si sčesávat vlasy z tváře a stahovat si je do ohonu, který jsem nakonec převázala černou stužkou. Popravdě, moc jsem nevěřila tomu, že jsou nám ti princové doopravdy nějak zavázáni a i kdyby byli, důležité bylo, jak to viděli oni. Na našem názoru zde vůbec nezáleželo. Pokud by se nás totiž rozhodli popravit, nebo nahnat do džungle, tak jim v tom asi skutečně nezabráníme. Ovšem tohle byla prostá fakta, kterýma jsem nechtěla chudáka Konstanze rozrušovat. Budeme dál hrát hru na ty pěkné prázdniny a když dojde na něco vážnějšího, tak si s nimi trochu otevřeněji promluvím. Uměla jsem jednat jak v sametových rukavičkách, tak bez nich.

„Super, děkuju.“ Podala jsem Konstanze s křivým úsměvem zpátky její hřeben, ze kterého jsem předem vytáhla pár svých vytrhaných vlasů. Zas tak super to nebylo, ale moje hloupost, že jsem tak šla včera spát.

„Kolik máme ještě času?“ Pohlédla jsem na ni, ale pak jsem si vzpomněla na hodiny, které zde byly. Nakráčela jsem před ně a pokývala hlavou.

„Víc než dost.“ Zamumlala jsem, když jsem viděla, že tohle nám dle očekávání skutečně zabralo jen pár minut.

„Chtělo by to trochu čerstvého vzduchu...“ Vydala jsem k oknu a vstupu na terasu, který jsem otevřela. Ihned mne ovanul těžký vlhký vzduch, jenž však byl po noci ještě docela příjemně chladný. Zavzpomínala jsem na pár svých cest, kde tomu nebylo jinak. „...džungle.“ Dodala jsem a ušklíbla se. Přesto jsem se však spokojeně nadechla. Bylo to osvěžující.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 17. května 2014 17:30

Morning, puddin
Yevgeny

Za celou tu dlouhou noc jsem byla schopná se odkopat, mručet ze spaní a při cestování po posteli zvládla rozbourat ochranný val ve středu postele a uvelebit se na jeho pozůstatcích. Jak šikovná jsem dokázala být, když se mi sakra chtělo.
A při tom všem jsem si užívala snové prázdniny. Při tom, jak jsem byla z tohohle všeho zblblá, tak se mi mohl zdát jen o pár věcech.
Ocitla jsem se na bále. Velkém a pompézním, který překypoval steampunkovými róbami a všude se živě tančilo. A já seděla hezky uprostřed na židli, se skicákem na klíně a kreslila jednu neskutečnou róbu za druhou… nikdo si mě nevšímal a tanečníci vířili kolem.
Jenže pak nastalo vytržení ze snu a návrat do reality. Byla bych protivná, ale bylo to tak něžné, že jsem se jen spokojeně zavrtěla a pootevřela oči. Až po tom, co jsem párkrát zamrkala jsem si uvědomila, že jsem v jedné posteli s Yevgenym a že jsme asi až moc blízko u sebe.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se lehce dezorientovaně a převalila se na druhou stranu postele. Až moc blízko… Pomalu jsem si sedla a rozhlédla se kolem. „Byla by škoda, kdyby tohle byl jen sen…“ zamručela jsem a chvíli se kochala výhledem z postele na pokoj. „A dobré ráno,“ dodala jsem lehce omluvně a usmála se.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 17. května 2014 18:04

Ráno v komnatách
Bucky

I když ta reakce nakonec nebyla tak rychlá, stejně jsem ucuknul a stáhnul ruku. Chudák vypadala tak rozespale až mi bylo líto, že jsem ji probral. Ještě stále jsme se mohli vyvalovat v posteli, což Anna hned demonstrovala doslova, když se ode mě odtáhla. No aspoň za ten výraz to stálo.
“Tak akorát na snídani,“ usmál jsem se potutelně a ještě dodal: “Budete si ji přát přinést do postele?“ Byl jsem na rozdíl od ní už moc dlouho vzhůru a čilost jsem se nebál dát najevo. Buďto abych jí tím zvednul náladu, nebo naopak naprosto otrávil.
“Ty jsi tý zdi dala v noci dost zabrat,“ zvednul jsem jeden z polštářů a hodil ho po Anně, ale žádnou silou, spíš jen aby se odrazil a spadnul zpátky mezi ostatní. “Příště ji musíme líp sestavit, zpevnit,… hromada polštářů v posteli je fajn, dokud ti jeden nepřistane v noci v ksichtu,“ zabručel jsem naoko ublíženě a svraštil čelo.

Arthur Tobias von Wallenstein - 17. května 2014 20:34

Příjezd budoucího císaře

Bez nejmenších problémů jsme projeli ulicemi na kraji města. Erb, dobře patrný na dveřích kočáru a livrej císařského kočího, kterou na sobě má, na tuto cestu, oblečenu Hans sedící na kozlíku, působí téměř jako kouzlo, díky němuž se nám všechny povozy, které by mohly překážet, nebo zdržovat, co nejrychleji klidí z cesty. A má tvář, občas vyhlížející z okénka, občas způsobí, že se za námi lidé i usmějí a místi nadávek volají někteří pozdravy a některý z nich i mává.
To hlavně děti.

Kvůli koním, uvázaným na lonžích vzadu za vozem, na kterých bychom půl cesty rádi dojeli a musejí tedy být jízdy schopní, nejedeme i přesto moc rychle. A tak cesta po okraji města, mezi poli a lesem nakonec místo čtvrt hodiny, trvá půl hodiny.
Mezitím David, přitisknutý, měkce hřející, k mému pravému boku, položil něžně svou hlavu na mé rameno a ukolébán rytmem zvuku kol a klapotu podkov čtyř koní, na chvíli zavřel oči a dopřál si klidný spánek v bezpečí objetí mé pravé ruky kolem pasu.
Ale nebylo mu dopřáno spát moc dlouho.
Když se nám už v tunelu husté vegetace pralesa ukáže průzor místa, kde silnice les opouští , dal jsem kočár zastavit, jemně Davida vzbudil a pak jsme vystoupili.
„Tady odvážeme naše koně, Hansi.“ řekl jsem Hansovi. „Teo, vlez si do kočáru a hlídej tam zavazadla, ať nějaké neztratíme, nebo z něj něco nevypadne.“ Teo ne příliš ochotně opustil bratra, sedícího nadále na kozlíku a nasoukal svou mohutnou postavu jen tak tak na místo, kam jsme se předtím s Davidem vešli oba.
David si jen nechal zevnitř podat svou příruční tašku, kterou přidělal ihned vzadu za sedlo svého valacha. Já si dovnitř sáhl pro pouzdro s lukem, odpojrným od tětivy, a toulcem se šípy.
Hans ještě slezl, dal tažným koním napít a zkontroloval jim kopyta, jestli si někde nezadřeli pod podkovu, nebo do měkké tkáně kámen, či větévku.
Napili se pak i naši koně.
Odvázali jsme lonže, odepli je koním od ohlávek, stočili a podali je dovnitř Teovi.
Hans pak uklidil vědro zpět do bedny pod kozlíkem, zpolu s háčkem na kopyta, kterým předtím kontroloval koním kopyta, sehnul se a vyndal zpod předních kol klíny, které tam po zastavení dal Teo, aby neklidní koně s kočárem neujeli.
Přecejen….stojíme na poměrně úzké cestě, z obou stran lemované džunglí. Z ní může přijít cokoliv, od obyčejné kočky, vracející se z potulky, po tygra či pantera. Případně vlk….nebo medvěd.
Celé to mohlo zabrat, i s Teovým soukáním se do kočáru, tak čtvrt hodinky.
Poté jsme oba nasedli.

Po brzkém vstávání, balení a cestě až sem, aniž bych předtím snídal, jsem měl už značný hlad a na Davidovi, bylo znát to samé, umocněné navíc skutečností, že se asi přecejen v noci moc nevyspal.
Ale v sedle jsme se oba drželi rovně, jak se na zkušené jezdce, navíc šlechtice a lékaře, patří.
„Pojedeme kus napřed, Hansi. Teď už můžeš koním trochu povolit, ale drž je tak délku, dvě za námi.“ instruuji ještě Hanse.
„Jasně.“ přitaká. Ale to už Clea začíná tančit, jak se jí nechce pouze popocházet, nebo stát. I Davidův kůň je už nervózní a chce už jet.

Popustím tedy otěže a pobídnu Cleu vpřed. Ta okamžitě přejde do cvalu a kdybych ji pustil víc, možná by zkusila i trysk.
David svého koně ani pobízet nemusí. Automaticky usoudí, že to znamená pobídku i pro něj a okamžitě nás doženou.
Chvíli jedeme cvalem a když už se nám pomaleji jedoucí kočár začíná vzadu moc vzdalovat, přitáhneme otěže a zvolníme do lehkého klusu.

Po chviličce vyjíždíme po cestě z lesa a míříme proti proudu řeky, mezi loukami, několika políčky a několika ostrůvky řidšího porostu stromů a keřů, ke hradbám letohrádku.
Asi v půli cesty mezi lukami, sem tam porostlými keři či řídkými shluky několika mladých stromů, ještě trochu zvolníme a necháme Hanse s kočárem zkrátit vzdálenost mezi ním a námi na jednu a půl koňské délky.
To už bychom měli být na dohled z ochozu hradeb i z věže nad hlavní bránou.

Právě projíždíme kolem nějakého hloučku mladých stromků a já si všimnu na kmeni jednoho z nich, v ohybu větve tak akorát, aby se tam dalo dosáhnout, když se trochu nakloním ze sedla, několika květy rozkvetlé narůžovělé orchideje, s několika poupátky a asi dvěma květy ještě těsně před rozpuknutím.
Ta by se hodila k Edithce. napadne mne. Přitáhnu tedy Clee otěže, zastavím, trochu se nakloním ze sedla…..a malým nožíkem, který jsem kdysi dávno dostal od otce a od té doby ho tahám skoro všude v kapse s sebou, opatrně květ i s celým stonkem uříznu.
Schovám nožík do pouzdérka a to pak do kapsy a květinu si připevním vpředu k popruhu pouzdra s lukem a toulcem se šípy, které vezu zavěšené našikmo na zádech, neboť se mi ho nechtělo nechávat v kočáře s ostatními věcmi, když si David nechával podat příruční tašku.
A popoženu klisnu, abychom dojeli Davida a jeho valáška, kteří nás zatím o koňskou délku předjeli.

Jedu celou dobu vzpřímeně, jak se na hrdého, důstojného šlechtice patří. Takže, mne už po čtvrthodině jízdy, kdy volným tempem dojíždíme, podél hradeb letohrádku k bráně, docela bolí záda.
Navíc se teď můj žaludek začíná sem tam hlasitě hlásit o ranní přísun výživy.
Davidovi taky žaludek vyhrává hladovou píseň.
„Myslíš, že nám něco nechali k snídani?“ptá se mě a v očích mu jiskří úsměv.
„To nevím.“zakřením se na něj.
To ale už vjíždíme do brány.

Uvnitř je docela přítmí, když venku svítí ještě orosené slunce letního rána.
Sesednu pomalu, důstojně, z Cley.
Slézám pomalu kvůli pouzdru s lukem a také kvůli květině.
Udělám pár kroků a postavím se k nášlapné dlaždici, sloužící zde jako „zvonek“ k ohlášení příchozích.
Energicky došlápnu pevně na dlaždici třikrát krádce a poté jednou dlouze, abych nás ohlásil.
Ozve se čtvero mohutných zatroubení na velkou signální troubu, umístěnou ve věži.
Trojí krátké a jedno dlouhé.
Nesoucí se ranním vzduchem daleko do krajiny. A bez pochyb působící ohlušení všem přítomným v letohrádku, kteří jsou nástroji příliš blízko a nejsou na ten zvuk uvyklí.
Ten zvuk by vzbudil snad i naše mrtvé předky, kdyby zde byla hrobka v níž by byli pohřbeni.
Jen…..strážnými u brány to nijak nepohnulo.
To tam spějí ,nebo co se děje? napadne mne, když už tu stojíme dobrých deset minut, brána je zavřená a most stále nespuštěn...a nikde nic.
A signál zopakuji. Stejně energicky, stejné tóny s toutéž délkou, jako předtím.
Hlas trouby opět burácí krajem a rezonuje ve starých, bytelných zdech.
A zas dlouho nic.
Teprve po třetím zopakování, když už i mě, známému svou umírněnou, klidnou povahou, začíná zvolna docházet trpělivost, celý letohrádek je nejspíš na nohou a v pohotovosti a já už zdvihám nohu, že signál zopakuji počtvrté, se ozve zvuk táhel a ozubených kol zdvihacího mechanismu, brána se zvolna zdvihá a za ní se, o trochu rychleji, spouští padací most.
Než se brána zdvihne, vysednu opět do sedla, posbírám otěže a nechám klisnu pomalu postupovat blíž a blíž.
Nakonec se brána zcela zdvihne, most je spuštěn a ukotven a my dva na koních a za námi kočár, vedený bravurně Hansem, projíždíme k vnitřní bráně, která už se mezitím před námi otevírá.
Její velká vrata z každé strany táhne jeden tmavovlasý muž v uniformě.
Jeden z nich to ale má ztížené skutečností, že mu chybí levá ruka, jeho strana brány se tedy otevírá pomaleji.
Do chvíle, než z na chvíli zastaveného kočáru vyleze Teo a mladíkovi s jednou rukou pomůže. Nebo…..spíš ho odstrčí a jeho stranu brány otevře sám prakticky jednou rukou.
Už zpět nenastupuje a na malé nádvoří za vnitřní branou dojde pěšky.
Mezitím se ti dva mladíci u brány hlasitě hádají v iberštině…a div se neperou.
Jak jsem očekával, vjíždíme na nádvoří plné lidí.
Stojí tu nastoupena stráž. Víceméně v uniformách.
Stojí tu špalír služebnictva
Je tu, coby kapitán, sestřenka Zora, která mě zdraví na kapitána dost nemístným úkřenem a lehce vyplazeným jazykem.
Uchechtnu se a úkřen jí oplatím.
Nebýt tohle skoro oficiální uvítání následníka trůnu na letohrádku, oplatil bych jí i ten vyplazený jazyk.
Alespoň tedy dřív.
Ale…..tohle není jako dřív.
Tehdy jsem byl pouze princ Arthur. Její bratranec.
Tím jsem stále…ale….nyní je jiný čas.
Nyní je první den, zbytku mého života. Našeho života.
Života, který, doufám, teď třímám pevně ve svých rukou.
Vzpřímím se v sedle, zaplaším pocit hladu, bolest zad i chuť, jako dřív, projevit své nadšení.
Princ, by si mohl dovolit vypadat méně důstojně.
Zde ale přijíždí následník trůnu. Budoucí císař, jehož důstojnost a rozhodnost musí být patrna na první pohled.

A jako budoucí císař zde jsem také následně vítán služebnictvem.

Konstanze Geisler - 18. května 2014 07:29

Pokoj
Cora

Krátce jsem se zasmála. Nevím proč mi přišel evropský zámeček v tropické džungly řečeno jejími slovy tak vtipný jak to znělo.
Převrácené? nejsem si úplně jistá jak to myslí, že by třeba přes den chodili v nočních košilích a v nosi spali v šatech? To se mi totiž nezdá, protože to by nedostala po koupeli košilku...
Zvážněla jsem a dívala se na podlahu. Zastydím se po její nabídce.
"Asi... Máš pravdu, ale... Víš tak jako oni nám i my jim nejspíš působíme problémy... A nevím jak jich působit co nejméně. Obléct si něco zdejšího? Nebo raději nic nežádat? Jít na tu jejich snídani, nebo raději zůstat v pokoji a neukazovat se? Nejsem si jista jak to zde mají se stolováním a..." Povzdechnu si.
"Děkuju," hlesnu nakonec a podívám se jí zpříma vděčně do očí. Nevím co bych si počala, kdyby tu nebyla.
"Ty nemusíš, je to jen hřeben..." trochu zrudnu, vezmu si ho zpět, a uschovám zpět v kabelce.
Času? Na co?
Též tiknu pohledem k hodinám. Je teprve za pět minut půl...
Vzduchu? Dívám se za energickou Corou, jak jde na terasu a smutně si povzdechnu. Ne, že bych neměla energii, spánek byl posilující, ale ona je neustále v rozletu, jakoby se nedokázala uklidnit ani na minutku.

Nejdu za ní na terasu. Myslím, že tak docela nepotřebuji teď hledět do pralesa. Začnu zkoumat prázdné skříně i zásuvky stolů, kde se tedy alespoň něco najít dá. Třeba papíry. Ne, pergameny, ale klasické obyčejné papíry. A také pero. Ne husí či jiný brk, ale pero s inkoustem a dokonce i s inkoustovou náplní. To ale nechám ležet. Je nádherné, úplně jiné než v naší době a našem světě. Kovové a těžké do ruky, ale štíhlé, příjemné pro prsty. To jen
já dávám přednost tužce, kterou ovšem s sebou nemám.
Sednu si ke stolu, půjčím si tedy papír a pero a zkusím si jím črtat. Začnu Corou. srkze okno na ní mám výhled jak stojí na terase a vždycky se lépe kreslí podle předlohy. I když kreslím manga stylem, ráda bych, aby bylo poznat, že je to ona.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 18. května 2014 13:03

V komnatách
Konstanze

„Problémy, neproblémy... Byli to především oni, kteří nás nezodpovědně vytáhli z našeho světa, takže bych řekla, že nějakou tu zodpovědnost za nás mají, ale zatím mám pocit, že jim to plně dochází, takže žádný strach.“ Otočila jsem se ode dveří na Konstanze. Samozřejmě, že do toho jim ještě Ernest navrhoval, že by nás mohli popravit, ale to jsem raději nekomentovala. Díky bohu, že ho nevzali za slovo.

„A ne, nemysli si, že to oblečení chci pro sebe, abych se tu marnivě natřásala před zrcadlem a hrála si na princeznu. To vážně ně.“ Zasmála jsem se krátce už jen té představě.

„Jde mi o tu nenápadnost, zvláště když už máme být ty princezny, a proto si myslím, že by se hodily šaty i tobě.“ Mrkla jsem na ni.

„Dobře. Když se tu služka ukáže, tak to nějak domluvíme.“ Pousmála jsem se, když tak skromně souhlasila a chvíli ji pozorovala, jestli ještě nechce něco dodat, ale Konstanze dostála mému předpokladu, že je to skutečně ten tichý typ a já ji nechtěla nijak rušit, takže jsem se otočila na patě a vyšla na soukromou terasu přilehlou k našemu pokoji.

Slunce už svítilo na modravé obloze, ale jeho paprsky ještě nebyly tak palčivé a horoucí, takže to bylo vcelku příjemné. Jen nebýt toho vlhkého vzduchu. Nechápala jsem, jak zde budu v něčem takovém pobíhat v těch složitých nabíraných róbách. Vlastně jsem ani nechápala jak to, že tu tahle obrovská stavba stojí a nevlhne. Nepamatovala jsem si, že bych uprostřed džungle kdy viděla evropské zámečky... Hmmh, zvláštní. Pokrčila jsem rameny a opřela se o kamenné masivní zábradlí. Rozhodla jsem se zde počkat na služebnou a čas si krátit pozorováním okolí. Přeci jen vše kolem mne bylo naprosto neznámé.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 18. května 2014 14:27

Služebná
Cora a Konstanze

Akorát se velká ručička na kyvadlových hodinách dostala na šestku, když služebná zaklepala na dveře, kde čekala neochotně na vyzvání. Když se nakonec dostala dovnitř, vešla rázným krokem i s šaty ve svých rukou.
"Dobré ráno, jasnosti," popřála, uklonila se a okamžitě se hnala ke skříni.
Nenese jen jedny šaty. Podobně jako Edith v noci Anně přinesla černovlasá Canace hned několikery, které beze slova začne rozvjášet na slonovinová ramínka ve skříni.

Jedny hedvábné, sněhové bílé a nadýchané.
Druhé decentní s dlouhou černou sukní až ke kotníkům.
Třetí strohé a jednoduhé.
Čtvrtý je komplet střídný, slušený a ryze společenský.
Pátý je letní model hodící se pro odpočinek v zahradě.
Šesté jsou o něco prostší šaty, ale stále velmi kvalitní.

Načež se na vás otočila a sjela pohledem každou z vás. Ačkoliv na coře se zastavila o malý moment déle.
"Předpokládám," a na to slovo dala velký důraz, "že pro dámy, které si zapomněly svá zavazadla, je toto více než dostačující výběr. A nyní bych prosila, kdyby se princezny ustrojily, jste hosty Velkocísařské rodiny, jistě si nepřejete přijít na snídani pozdě." zněla rázně a rozhodně. Více než sluška, jako nějaká guvernantka jíž dali na starost nezbedné děti.

Ernest Zwingli - 19. května 2014 01:42

Snídaně
strážní, služebná

Na jejich průpovídky ohledně svého sebevědomí se jen zakřením a uchechtnu.*
"Však se ještě uvidí, že není neopodstatněné." a s tím jsem začal hrát. Byla to velmi vyrovnaná partie. Rozhodně jsem nehrál s amatéry a to jsem měl rád. Bylo to příjemné, zvlášť když bylo co pít a ani konvarzace nijak nestála.

"Skvělé pití a společnost." Odpověděl jsem a pozvedl korbel k ústům, přesto že jsem věděl, že jeho směr byl jiný.
"Samozřejmě až do rána." prohodil jsem nedbale a ukončil další kolo. Tentokrát vítězstvím.
"Kdo by chtěl odejít, tak brzo a v tom nejlepším? " uchechtnu se a skvěle se bavím
" Vtip? Uhm... nemyslím, že bych dobrý vypraveč vtipů, ale velmi rád si nějaký poslechnu. Možná si i na nějaký vzpomenu, ale předem varuju, že moc vtipnej asi nebude." prohodím konverzačně a pokrčím rameny.

Když se nálada uvolnila ještě o něco víc a já jsem pochopil, že se jejich styl humoru vůbec neliší od našeho, pronesl jsem pár vtipů z "opileckého a manželského" prostředí, kterými jsem rozhodně nemohl udělat žádnou chybu. Sklidil jsem za ně dokonce i smích, takže určitě nemohli být tak špatné.

Večer skvěle ubíhá a mě ani nepřijde kolik je hodin, když přijde mladík s občerstvením. To rozhodně přijde vhod. Na otázku mladíka jen zavrtím hlavou a zdvořile odmítnu. Hned jak se vytratí se zase psutíme do hry. Konzumace piva za celý večer udělá své, takže když se začínají vytahovat historky, přispěju s trochou do mlýna. I když posilněn alkoholem, pořád ještě dost při smyslech, abych nevrávěl nic, co má společného s auty. I tak... historek z hospodských rvaček mám stejně tak nemálo a zdá se, že ty jsou pro ně daleko zajímavější.

Co se týče otázek na Konráda, jen pokrčím rameny. ZAse tak dobře ho neznám a tak prostě dělám, že jsem nepostřehl, že to bylo na mě, ale na jeho kolegu.
Když přijde čas na střídání stráží, musím se ušklíbnout nad jejich "dochvilností. Dost mi to připomíná Mikyho a jeho pozdní noční telefonáty, kdy ho vůbec nezajímalo, že bych taky někdy rád spal a nejen pracoval na jeho roztřískaných fárech.

"Jistě, začínám mít hlad." Přitakám a po vzoru si nechám ještě dolít. Zdá se, že jen tak se na snídani nedostaneme. A tak se znovu pustíme do karbanu. Zrovna mi jde list, když se tu za halasu zjeví ti dva. Dost si je sjedu pohledem. Strážní k popukání. Z jejich řeči moc neorzumím, ale nijak mi to nevadí. Důležité je, že rozumím té části, co je směřována mě.
"Hrabě von Zwingli." odpovím, co nejdůstojněji to po prohýřené noci vůbec svedu.
"A jsem na odchodu. Takže... kdybyste si laskavě stoupli někam jinam a neblokovlai ty dveře..." Rukou jim pokynu, aby z nich vypadli a pak se strážnými odcházím na snídani.

Dostane se mi procházky zase jinými prostorami, ale svůj údiv nad tím endávám znát. Na poklony reaguji o něco menšími také. V jídelně prostě netuším, kam si mám sednout. Proto se raději zeptám jedné ze služebných, který stůl je vyhrazen pro hosty a hned ji požádám, ať mi donese černou kávu. Hodně černou. Během našeho hovoru se snažím na ni moc nedýchat. Ale ke stolu odcházím stále rovně a pořád v dobré, velmi dobré náladě. A to i navzdory tomu, že jsem tu z té honosnější části první. a to jindy vyspávám klidně až do odpoledne.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 19. května 2014 09:54

La jsem tak líná~ tak hrozně líná~
Yevgeny

Bože... ty jsi po ránu stále stejně otravná opice... opice s rozcuchaným knírem, zaskučela jsem a skryla hlavu pod polštář a otočila se na druhý bok, abych ho nemusela poslouchat. Samozřejmě jsem si do něj musela rýpnout, ale byla jsem tak rozespalá, že jsem se tomu ani nemohla zasmát.
Jak dlouho byl už vzhůru? Hodinu? Mrmlala jsem si pod vousy a nakonec dostala do těla polštářem. Nijak jsem nereagovala. Tedy jen pár minut, než jsem se úplně probudila. Pak mu to bylo velkým obloučkem vráceno. Hezky do žaludku.
Andělsky jsem se usmála a natáhla se na břicho. Abych tě nepoužila jako základní kámen. V Číně to tak taky udělali... a podívej. Velká zeď stále stojí, zavrněla jsem a převalila se na záda, blíž k němu a hodila si nohu přes nohu. Bože... už se těším na snídani, zamručela jsem a založila si ruce za hlavu.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 19. května 2014 15:20

Od čeho je služebnictvo
Bucky

Chvíli přeci jen trvalo, než se Anna probrala. Na mou ránu polštářem zareagovala taky s pěkným zpožděním. Až když jsem byl připravený to vzdát a jít se oblékat, protože i to nám mělo nějaký čas zabrat, stihla mi přeci jen dát do břicha, až jsem heknul, jak jsem to nečekal.
“Když se tak těšíš, tak pro to něco udělej a neválej se tu jak mrož,“ podotknul jsem a konečně se vyhrabal z těch vyhřátých peřin a hromady roztahaných polštářů. Některé byly už i na zemi. Ledabyle jsem je naházel na pelest a nezajímal se o to, jestli jsem jedním, nebo dvěma trefil i Annu.

“Je skoro půl devátý a v celou už máme bejt nastoupený, tak pohni, nebo budu litovat, že jsem tě neprobral už v těch šest, Vaše Jasnosti,“ pokusil jsem se o nějaký naléhavý tón a přešel ke křeslu, na kterém zůstalo moje nové oblečení ze včerejška. Sám jsem si pak uvědomil, jak moc to, co jsem řekl, znělo jako věta, kterou jsem říkával i slýchával často ráno v táboře na akcích historického reenactmentu. On tu v podstatě nebyl zas tak velký rozdíl. Stejně jsme se navlíkali do kostýmů a šli si hrát na jinou dobu.
Po chvíli se ozvalo zaklepání a na Anny výzvu vešla služebná. Já už na sobě měl napůl natažené kalhoty, ale byl jsem stále v dlouhé noční košili. Moje reakce byla až přehnaně hbitá. Hergot, to si dělá srandu! hodil jsem zlostným pohledem po Anně, která se tomu jen potutelně vysmívala. Takhle se chová kněžna?

“Dobré ráno…,“ zamumlal jsem a kalhoty si otočen zády k přítomným slečnám dopnul. Nehodlal jsem pokračovat, dokud tam ta služebná bude. Určitě byla zvyklá na to pomáhat oblékat členy královské rodiny, ale zatím jsem se v tomto ohledu cítil soběstačný.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 19. května 2014 18:41

Služebná
Budcky a Raspuška

Krásná rusovlasá dívčiva vstoupila po ránu do vašeho pokoje s úsměvem na rtech.
"Dobré ráno, pane, paní," ukloní se a Yvgenyho stav ji ani v nejmenším nepohoršuje. Podívala se zjednoho na druhého.
"Na snídani vás samozřejmě odvedu, ještě máte nějaký čas, není třeba pospíchat, pane hrabě," šla pro model, který Yvgeny dnes zřejmě oželí a jala se jej věšet do skříně. Otočila a usmála na vás oba.
"Máte nějaké přání? Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se bezelstně a její oči jen zářily, ačkoliv byla v noci tak nevyníravě probuzena vaším příjezdem, nezdálo se, že by jí to nějak vadilo.

Konstanze Geisler - 20. května 2014 18:32

Příchod služebné

Malovala jse, snažila se vystihnout výraz tváře a vlasy jež pročesává raní vánek, jak cora stála na terase, přesně tak, aby to vypadalo jak mělo. Měla jsem svůj styl, ale teď jsem se pokoušela o něco nového. A byla jsem dotho v tihcu pokoje zabraná tak moc, že když se ozvalo klepání na dveře, polekala jsem se.
Cora stála na terase a já si nebyla jistá, jestli slyšela, tak jsem vstala a došla otevřít dveře. Stála za nimi ta přísně vyhlížející služebná s lesklými černými vlasy.
"D-do...bré ráno," odvětila jsem jejímu pozdravu se zvláštním přízvukem, i v tomto podivném světě. Uvědomím si, že vlasdtně můžeme být vůbec rády že se zde domluvíme a, že nám je rozuměno.
Hledím za ní jak suveréně vchází dovnitř a zavírám za ní dveře. Má plnou náruč šatů a začíná je věšet na ramínka za skříně.
"N-nechcete pomoct?" nabídnu se, přiskočím k ní, usměji se a podávám jí alespoň ta ramínka. V věcmi ze slonoviny jsem se nikdy nesetkala tak abych je měla na dotek. díky tomu nevím, z čeho jsou vyrobená, naštěstí... To by mě totiž mrzelo.
sleduji více než ramínka šaty, které přinesla. Jsou totiž všechny absolutně nádherné...
Líbí se mi všechny. Ačkoliv velikostně mi budou tak ty první, čtvrté a páté. Ačkoliv i tak se zdrávám na něj byť jen sáhnout, dokud nás ta žena nevyzve, abychom se převlékly.
"Děkujeme..." odvětím jí. "Nebojte, nepřejeme si být naobtíž." Ubezpečím jí.
"Opravdu si to smíme půjčit?" nesměle mi zrudnou tváře. Ale k mému překvapení i potěšení, služebná přitaká. Jak se to asi obléká? Vezmu do rukou čtvrtý model, kde aslespoň trochu doufám, že na princip přijdu a začnu se převlékat, abych snad neurazila.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 20. května 2014 20:14

Výběr šatů

I na terase jsem uslyšela rázné zaklepání na naše dveře. Snad chudák Konstanze z toho nedostala infarkt. Nahlédla jsem do pokoje, kde už ale Konstanze stála ve dveřích a hrdinně pouštěla naši služku dál. To by zvládla... Kývla jsem sama pro sebe hlavou a vešla dovnitř.

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem po krátkém váhání, protože jsem si nebyla jistá, jestli princezny vůbec mají zdravit služebné. Něco mi říkalo, že nemají, ale byl to už prostě takový zvyk, že jsem se tomu nemohla ubránit. Čemu jsem se však už ubránila, bylo nabízet jí pomoc. To už by princezny opravdu dělat neměly, ale dobrosrdečná Konstanze to zjevně také nedomyslela. No, třebas to zde přeháním a jsou zde mnohem otevřenější vztahy mezi sluhou a pánem, i když jsem tomu moc šancí nedávala. Historie prokázala, že to nikdy moc dobře nefungovalo.

„Ale jistě. Budeme schopné si vybrat.“ Odpověděla jsem služebné, která snad musela dostávat na starost mladé prince a ještě jí z toho něco zůstalo, ale já měla k dítěti docela daleko, takže se mne její tón poněkud dotknul. Jako kdyby šlechta nemohla chodit pozdě... To jsem však nakonec neřekla a stále zachovávala společensky adekvátní výraz.

Konstanze tomu svou zdvořilostí pak už jen nasadila korunu a já si začala říkat, že jsme tu klidně mohly jít za podkoní a ne princezny. Možná to ale na tu služebnou udělalo dojem. Netušila jsem. Nechala jsem Konstanze, ať si vybere první, protože mně to bylo v zásadě jedno. Přesto jsem však všechny kousky důkladně přelétla pohledem. Možná to byla od služebné nějaká zkouška. Ani bych se nedivila díky jejímu přístupu. Šaty se totiž značně lišily, jak střihem, tak třeba i délkou sukní. Došlo mi, že jejich určení na specifický typ společenské akce se bude jistě značně lišit. Hmm, to byl od ní chytrý tah. Krátce jsem pohlédla na služebnou, jenž však měla ve tváři týž kamenný a nečitelný výraz. Dobře, odtamtud nic nezjistím. Tak copak tu máme?

Šesté šaty jsem ihned vyřadila, i když za jiných okolností bych po nich klidně i sáhla. Teď mi však až příliš připomínaly stejnokroje služebných. To byl jistě ten chyták. Usmála jsem se pod vousy a přešla k dalším. No, dobře... Takže snídaně u Tiffanyho. Nevím, proč mne napadlo zrovna tohle, ale při této představě jsem měla jasno. Bože, v tom horku to bude má smrt. Začala jsem si v mysli spílat, zatímco jsem sáhla po prvních sněhobílých šatech. Byly nadýchané, plné kraječek a volánků a má ztělesněná noční můra pro pobyt v tropech, avšak stejně tak byly elegantní a společensky korektní. Prostě šaty hodné princezny. Že my nakonec nešly k těm podkoním. Potlačila jsem vzdech a místo toho raději systematicky rozložila všechny jejich součásti tak, abych je na sebe nějak... chronologicky mohla navléknout, což jsem i učinila, pokud služebná nenabídla pomocnou ruku.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 21. května 2014 19:27

Služebná
Cora a Konstanze

Služebná neodmítla nabízenou nesmělou pomoct od Konstanze. I když jí věnovala tázavý pohled, nevypadala tím nijak pohoršeně.
Pohledem se vrátila ke Coře. Hleděla jí hrdě přímo do očí a přikývla, na slova, že si budete schopné vybrat. Zůstala v místnosti, dokud nedokončíte svůj výběr. Na Konstanzina slova se opravdu jen lehce usmála.
"Proto jsem je přinesla," Odvětí vcelku neutrálně. Její hlas postrádal v té větě předešlé ráznosti, hraničící téměř s útočností.

Obě jste sáhly po jedněch šatech. U Konstanze jen lehce kývla hlavou, u Cory zase pozvedla oči v sloup a aniž by nabídla svou pomoc čekala, jak si poradíte. Když viděla coru, jak jednotlivé části šatů nejprve rozebírá, rozkládá po pokoji a pak přemýšlí čím a jak začít, přišla k ní, vzala nejspodnější hedvábnou sukni a podala jí to. Posléze následoval lehounký živůtek a korzet. Tak sio dal s utažením záležet, aby perfektně seděl, ale ne aby bral dech. Pak asi tři další nabírané a ještě nabíranější sukně a před tou poslední zdobenou svrchní halenku. Když je Cora oblečená, dojde služka k toaletnímu stolku, ze šuplíku vyndá kartáčový hřeben, dojde zpět ke Coře a podá jí ho.
"K takovým šatům, nemůžete mít vlasy jako hřívu, jasnosti." čímžto asi chce říct, že by se jasná princezna měla ráčit pořádně učesat, nebo si říct, že se chce nechat učesat...

Konstanzin model je mnohem jednoduší na oblékání. Takže než je Cance s Corou hotová, jistě se Konsatnze stačí sama obléknout.

Konstanze Geisler - 22. května 2014 15:59

Oblékání šatů
Cora

Polknu. Vím, že to služebná nemyslela zle. Tón jejího hlasu už nebyl tak přísný. Přesto mě zamrzí její příkrá odpověď. Uvědomuji si, že mi nepřísluší namítat něco proti zdejším zvykům, kterým nerozumím. Nezbývá mi tedy, než si vyložit její odpověď jako jinak řečené "ano", a sáhnotu po zvoleném modelu.
Tiše si povzdechnu nad naší situací.
Mám sama co dělat s oblékáním, proto počínání Cory sleduji jen po očku. i služebné, která jí šla pomoci. Nejsem zvyklá překlékat se před někým. Rozpaky mi zřetelně hrají ve tváři, když se velmi pomalu a ostýchavě svlékám ze svého civilního oblečení.
Nemám takový problém přijít na to, co patří dospod a co navrch. Narozdíl od Cořiných šatů, můj kostýmek nemá žádnou část stejnou jako jinou a dají se snadno rozlišit i obléknout. Jen jak jsem nervózní z jejich přítomnosti, třesou se mi ruce a nejde to jak bych chtěla.
Nakonec to ale dokážu. Můj první úspěch v "novém světě", kdybych to chtěla nějak popsat. Nadšením však zrovna neoplývám.

Ohlédnu se po Coře a vidím, jak úchvatně v těchšatech vypadá. Usměji se na ni. Jako skutečná princezna...
Služebná pak z šuplíku v toaletním stolku vytáhla kartáčový hřeben a podala jí ho. Myslím, že bychom si obě mohly plácnout do čela, jak nepraktické a neznalé zde jsme, když ani jednu nenapadlo, podívat se tam. Avšak to by se asi nehodilo. Sama dojdu před zrcadlo, abych se podívala, jak mi oblek sedí a jestli jsme se příliš nerozcuchala. Ovšem k mému překvapení, je vše ok.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 24. května 2014 00:27

Boj s šaty
Konstanze

Zatraceně, ta věc má mnohem víc součástí, než jsem čekala! Začínala jsem ke svému nemilému překvapení zjišťovat, zatímco jsem objevovala, co všechno byla služebná schopná zkušeně nasoukat na jedno ramínko. S přibývajícími kousky se mi na tváři objevoval soustředěný výraz a lehká vráska táhnoucí se uprostřed čela, která byla typickým znakem toho, že jsem o něčem usilovně přemýšlela. Tentokrát si ji mohla místo vysokoškolských profesorů vychutnat naše služebná. Zamyšleně jsem si přejela bezděčně prsty po rtech, když jsem začínala zjišťovat, že si skutečně nejsem jistá, jestli nejdříve oblékat tuhle, tuhle a nebo tuhle sukni a jak se pak hlavně nasoukat do korzetu. Nikdy jsem se nevěnovala příliš historickému odívání, tedy spíše vůbec, a mé jediné znalosti pak pramenily z obrazů a filmů, přičemž ani jeden ze zdrojů mi neprozradil, jak se tyto věci oblékají. Leda tak svlékají... A to stejně asi museli v těch filmech hodně sestříhat. Nedokázala jsem si představit, jak bych se z tolika kusů oblečení dostávala za pár vteřin, jako to vždy vypadalo.

„Ehmm... děkuji.“ Zamrkala jsem trochu překvapeně, když mi služebná podala jednu ze sukní. Já bych na to však přišla! I když... asi by to nebylo do snídaně. Spíše do oběda. Musela jsem uznat porážku a začala se s její pomocí soukat do všech těch proklatých živůtků, spodniček, korzetů a bůh ví čeho ještě.

Já umřu. Začínala jsem to vidět docela jasně, když se věci na mně vrstvily, avšak jediné štěstí jsem měla, že to byly vesměs opravdu lehké a prodyšné materiály. Ještěže tohle nebyl zimní oděv. To bych asi nerozdýchala. Nakonec mi byl zašněrován i korzet, kterého jsem se docela bála, protože už jsem o tom slyšela dost zkazek, jak s nimi nóbl dámy omdlévají a v lepším případě padají do náručí svých vyvolených a v horším případě pak prostě jako špalek na zem. Naproti mým očekáváním to ve výsledku nebylo až tak zlé. Dalo se v něm docela slušně dýchat a vnímala jsem spíše jeho zpevňující funkci. Buďto se služebná nade mnou smilovala a nebo nóbl dámy přeháněly, aby měly vůbec o čem mluvit. Přišly další sukně a vše bylo završeno halenkou, která se prvně na ramínku tvářila tak nevinně, ale to jsem netušila, co všechno na něm visí.

Když byly zmíněny mé vlasy, tak jsem pohlédla do zrcadla. Cítila jsem se malinko ukřivděně po její poznámce. Vždyť jsem se před pár minutami česala! Ale nakonec jsem musela uznat, že obyčejný culík se k této nadýchané róbě příliš nehodil.

„Máte pravdu.“ Pokývala jsem souhlasně hlavou a rozpustila své dlouhé vlasy, které jsem učesala kartáčem, jenž mi služebná podala, do hladka. Tedy, vlasy byly stále zvlněné jako vždy, ale nikde nelítaly a v dlouhých hladkých vlnách mi padaly po ramenou až k lopatkám.

„To by mohlo stačit.“ Odložila jsem kartáč a upřímně doufala, že mne nečeká tvorba nějakého složitého zaplétaného účesu a spousta vytrhaných vlasů. Popravdě se mi to, co jsem viděla v zrcadle, i docela líbilo. Byl to něco, co bych si na sebe nikdy nevzala a možná v tom bylo jisté kouzlo těchto šatů. Přesto mi bylo jasné, že mne to nadšení brzy přejde.

„Pěkné.“ Usmála jsem se uznale na Konstanze, kterou jsem si konečně po tom martyriu mohla prohlédnout. Vypadalo to, že jí ten oděv sedí a mělo to ten správný šmrnc. Rozhodně se nemusela bát, že se zasekne v úzké chodbě jako já.

„Já myslím, že už je vše v pořádku.“ Pohlédla jsem na Konstanze a pak na služebnou. „Mohla byste nás tedy doprovodit na snídani?“ Pokývla jsem na ni a doufala, že jsem snad alespoň tentokrát neřekla nic špatně.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 24. května 2014 08:17

Cesta na snídani
Cora a Konstanze

Služebná nechala Coru, ať se sama rozčeše. Té nakonec postačilo nechat si vlasy rozpuštěné a konečně řádně propracované. Několik jich sice na kartáči ulpělo, ale zase ne tolik, aby se musela bát o bujarost svého hlavového porostu.
"Jistě," odvětila služebná na otázku a uklonila se. Obě jste vypadaly působivě místně, i když každá jinak. Ještě převzala a vyčistila hřeben, který uklidila na místo a pak už vás vyvedla do předsíňky, kde se můžete obout, pokud chcete.
Služebná na vás čeká u dveří, které otevře až budete připravené. Pak už vás vede chobou vlevo, kterou jste doposavaď viděly jen v noci. Nyní už vidíte, že zdi jsou bíle omítnuté místy na nich vidí různorodé obrazy, hlavně portréty lidí v bohatých oděvech. Někteří muži a ženy na nich si jsou i podobní....
Ale nemáte čas si je blíže prohlížet. Služebná jde před vámi a nevypadá to, že by mínila zvolnit své kroky.
Pojdete dveřmi na konci chodby na terasu s palmami v květináčích. Je možné vidět na nádvoří trousícího se sluhu, vracejícího se dovnitř po provedené práci, oblečeného zhruba takto.

Sejdete po schodech na nádvoří, kde je krásné prosluněné horké vlhké ráno. A akorát v okamžiku, když už chcete stočit chůzi k hlavní bráně do zámku samotného, ozve se z hůry několikeré zatroubení. Služebná se na okamžik zastaví a podívá směrem vzhůru na jedno z věží. Poprvé pak uvidíte, jak se skutečně pousměje. Jakoby se její obličej krátce rozzářil. Ale jen krátce. Zdá se teď ještě vyšší než normálně a to je její zhruba stejně vysoká Cora.

Nezdržujete se však na nádvoří jako takovém. Další pokračování troubení už služebnou nezajímá a vede vás chodbou tentokrát přímo rovně, kde projdete dveřmi do rozlehlé místnosti kde je podlaha pokryta dřevěnými leštěnými parketami, které dodávají i jinak nádherně zdobenému sálu ještě větší působivosti. Křišťálové lustry vám visí nad hlavami u vysokého stropu a na protější stěně čekají dvoje dveře. K jedeněm z nich služebná ihned zamíří a její boty na velmi nízkém leč klapavém podpatku se rozléhají v melodii rázných kroků. Poznamenávat, že se jedná pravděpodobně o taneční sál není nejspíš třeba.

Sál, který následuje je pak neméně působivý. A tam kromě několika sluhů, kteří mají stále ještě co na práci, už sedí Ernest se svou černou kávou.

Konstanze Geisler - 24. května 2014 09:00

Na snídani s Corou

Padlo mi z toho snad všechno absolutně perfektně. Dokonce jsem si ani při pohledu na sebe připadala kvůli tomu až tak hloupě, jak jsem se bála, že to vypadat bude.
Cora přistoupila k zrcadlu a já jí ustoupila, aby se mohla prohlédnout a řádně rozčesat. Zrudnu ve tváři, když se na mě otočí a pochválí mi oblečení.
"Díky, tobě... To taky moc sluší..." hlesnu upřímě.
Obdivuji s jakou přirozenou lehkostí se má spolubydlící, postaví služebné a žádá odvedení na snídani. Že máme obě hlad je více než zřejmé.
V předsíňce se přezuji do svých bot ze včerejška. Jsou stále trochu vlké, ale rozhodně se domnívám, že budou lepší pro pohyb v zámečku než pokojové pantoflíčky. Zvlášť, když si vzpomenu jak klouzaly ty mramorové schody...

Nadechnu se a jdu s nimi chodbou. Nemohu se nedívat na obrazy na zdech. Líbí se mi, i když netuším kdo na nich je. Jsou to portréty, evidentně bohatých mužů a žen, musejí, či museli být důležití, když je má velkocísařská rodina na chodbách jednoho ze svých sídel... Pořád ještě tomu nemůžu všemu uvěřit. Je tu všechno tak opravdové a bláznivé...

Prošly jsme dveřmi na konci chodby a já si vzpomněla, že nám kdosi říkal, že zde po stranách jsou toalety.
"Promiňte," zastavím služebnou lehkým dotekem prstů na její paži, "Směla bych si prosím odskočit?" ukážu na jedny ze dveří po stranách. Měla jstem strach a připadal si hloupě, ale služebná mi nakonec dala povolení, ukázala mi, která z toalet je dívčí a tam jsem zašla.
Ještě jednou jsem se omluvila za zdržení, když jsem se k nim opět připojila a uchváceně pak sledovala vše co se kolem nás dělo. Palmy za dne na terase vypadaly, exoticky. je krásný den... I když trochu dusno...Sluha na nádvoří si nás ani nevšiml. Musejí na tomhle místě mít spousty práce...Troubení z věže mne poleklalo, že mi dlaň vklouzla opět do té Cořiny. Co to bylo??? Ale z nějhoršího se dostanu, když opět vykročíme. To troubí na snídani? Nebo zase někdo přijel? V tanečním sále si pak připadám jako blecha. To je nádhera... A jídelna naprosto předčila všechna má očekávání už na první pohled...

Oříškové oči mám rozšířené, ústa lehce pootevřená, tělo i tvář napjatou. Vůbec netuším co dělat.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 25. května 2014 21:53

Vzhůru na snídani
Konstanze

Ještě chvíli jsem si sebe měřila v zrcadle. Ne však z nějaké marnivosti, i když ta patřila ke každé ženě, ale spíše protože jsem stále nemohla uvěřit, jak jsem najednou vypadala jinak. Jako kdybych vypadla z historické knížky. A stačilo k tomu tak málo... Tedy, vlastně docela dost. Nechtěla jsem raději počítat všechny kusy garderóby, do kterých jsem byla navlečena.

„Hmm, díky.“ Otočila jsem se na Konstanze. Společensky únosný úsměv jsem protáhla do lehkého úšklebku a dala si na hlavu ještě černý klobouček s kamejkou a peřím. Tedy vypadá to najednou jako skoro jezdecký obleček. Ovšem leda tak na dámské sedlo v tolika sukních.

Raději jsme vyrazily za služebnou, která nás začala vyvádět z pokoje. Před tím jsem však musela ještě vyřešit jednu věc – boty. Rozhodla jsem si nakonec vzít ty, ve kterých jsem se zde objevila. Byly pohodlné a hlavně pod několika lemy sukní prakticky neviditelné. Sklonila jsem se, abych se obula a sukně se kolem mne rozprostřely jako velký kopeček nadýchané šlehačky, až jsem v nich chvíli hledala vlastní chodidla, ale nakonec se zdařilo a mohly jsme už tentokrát najisto vyrazit.

Počkali jsme na chodbě na Konstanze, která si odskočila a já si mezitím s rukama v lehkých černých rukavičkách pohrávala s vějířem. Když jsem na sobě ucítila pohled služebné, ihned jsem s tím přestala a snažila se tvářit, jako kdybych se jím pouze ovívala. Popravdě to bylo vcelku příjemné a tak jsem u toho zůstala, zvláště, když jsme vyšly ven, kde již slunce začínalo pomalu ale jistě pálit. Kolem kmitali sluhové a možná i nějací dvořané. Nebyla jsem až takový znalec místních poměrů, abych si dovolila na jistotu rozřazovat kolemjdoucí do těchto skupin.

Stejně jako moje společnice vzhlédnu k nebi, proti kterému se tyčí těch několik věží a odkud se ozvalo neznámé zatroubení. Jistě to byl nějaký signál, ale čeho, to jsem netušila. Přesto naše služebná vypadala potěšeně, takže jsem si oddechla, že se tímto zvukem nehlásí nálet hejna mutantních kobylek. To by nebylo dobré hnedka takhle po ránu.

Rozhlížím se kolem, zatímco procházíme po nádvoří a má ruka sem tam kmitne s vějířem, aby kolem mé tváře zavál na chvíli příjemný vánek. Služebná nás vede opět zpět do budovy, kde je vše opět honosně zařízeno. Prohlížím si křišťálové lustry a vzpomínám na výlet po zámcích na Loiře. Skutečně jako tam a přitom tady jsem se nemusela držet jen ve vyhrazených koridorech a bylo to vše takové... reálnější. Heh, nazývat tenhle fantasmagorickej svět reálný... Už je to se mnou asi hodně špatný. Přesto jsem se kochala krásně zařízeným interiérem a doslova jsem viděla, jak v rozlehlém sále ladně krouží páry honosně oblečených lidí. Mělo to své kouzlo i pro zaryté realisty, jako jsem byla já.

Nakonec jsme uvedeny do sálu, kde je obrovská jídelna se snímajícími sluhy a Ernestem, který stále v tom svém moderním oblečení působí poněkud nepatřičně. Až mi přijde zvláštní, že teď se mi zdá jeho zjev podivně cizí v oblečení, které jsem byla zvyklá vídat každý den... A nebo alespoň jednou týdně. Konstanze vedle mne ztuhla a já popravdě také moc nevěděla, co dělat. Museli jsme přeci ještě někam projít. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by královská rodina jedla společně se sluhy, tedy alespoň to tak na všech hradech a zámcích, které jsem navštívila bylo, i když zde se mi zdály mravy poněkud jiné. Sklapla jsem tedy vějíř a jistým krokem vyrazila dovnitř, absolutně netušíc, co udělám dál.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 26. května 2014 15:34

A my ještě ani nevyrazili... že Raspuško?
Yevgeny

„Mrowwwww,“ předvedla jsem mrože a začala se plácat k druhému kraji postele, kde jsem se pomalu sesunula na zem, právě včas abych zvládla uhnout před polštáři, které zasypali postel. Zvedla jsem se a pak se, za doprovodu loupání v zádech, protáhla. Zamručela jsem blahem a narovnala se.
To už se ale můj doprovod vydal ke křeslu a hodlal se převléct. V té noční košili to bylo náramný pohled. Tiše jsem se dusila a když se ozvalo zaklepání, hbitě jsem vyzvala služebnou dál. Při tom jsem se usmívala jako blbec, protože jsem přesně tušila, jakou reakci bude můj ruský přítel mít. Tiše jsem se zasmála a pak se otočila k němu zády a sundala si tričko, abych si mohla obléct to, co se dalo nazvat pouze oděvní erotikou.
„Dobré ráno,“ dodala jsem po chvíli, když jsem dopnula zbytek košile a pustila se do oblékání kalhot. „Myslím, že nic potřebovat nebudeme. Počkejte prosím venku,“ řekla jsem klidně, když jsem si všimla, že se můj společník ošívá a asi v oblékání nehodlá pokračovat.
Když nás naše služebná opustila, povytáhla jsem obočí a pohodlně se usadila na posteli. „Copak? Bojíš se, že o tobě roznese, jak strašně je ten tvůj sněhulák ve stavu tání?“ řekla jsem, referujíc k jeho hrudi a spravila si opasky, které k mému půjčenému oblečení patřili.
Pak jsem vytáhla z jedné z kapes na Buckyho cosplayi hřeben a zčesala si vlasy dozadu. „Tadah! Loki s vlnitými vlasy,“ zasmála jsem se a šla se obout. Musela jsem se spokojit s vysokými černými vojenskými botami, které kupodivu nenarušovali ten lehký steampunkový vzhled. Místo toho jsem se ještě vrátila pro černé oční stíny a tak to celé završila. Místo vraha z Kapitána Ameriky tu byl nájemný vrah ze století páry. „A víš, co tomu chybí? Šavle. Bože já chci svoji šavli,“ zapředla jsem a utáhla řádně boty, abych si nepřidala nové puchýře.
„Jdeš?“ zeptala jsem se a prohrábla si vlasy.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 26. května 2014 16:34

Služebná
Bucky a Raspuška

Služebná se uklonila kněžně i hraběti a s úsměvem a tichou písní na rtech pak vesele odskákala ke dveřím za nimiž se zastavila až na chodbě před předpokojem.

Tím jste osaměli a Yvgeny se mohl pustit do dalšího oblékání. Jak ale sáhl po stočeném černém opasku, který k modelu patřil, tak ten se mu pod rukou pohnul a vám se tak naskytl pohled na krásného akturálně tmavě zbarveného chameleona.
Ten vyplázl jazyk, zachytil mouchu, jazyk sroloval i s ní zpátky do tlamy, vykulil na vás svá lesklá nevinná kukadla a začal si to štrádovat po stole, na druhou stranu od Yvgenyho, jakoby se nechumelilo. Pravda je, ež se venku zrovna nechumelí. Dokonce ani neprší. Naopak to vypadá na nádherný horký dusný den...

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 26. května 2014 17:30

Dress up game
Bucky

Dobrou náladu tu měli všichni kromě mě. Anna byla pobavená nad mou reakcí a služebná zřejmě měla svůj den, nebo to bylo tím, jak krásně venku je. I když dokázal jsem si představit, že slunečno tu bude častěji, než zataženo, což mě přivedlo na myšlenku jaké horko mi v tom krásném obleku po císaři pánu vlastně bude.

Počkal jsem, až služebná odejde a pak vrhnul na Annu hodně nepříjemný pohled, díky kterému jsem si nevšimnul, že jsem namísto pásku vzal do ruky nějakého tmavého plaza, co sem musel vlézt už před nějakou dobou, když jsme nechali otevřené okno. Nebo tu snad bydlel?
“Huh? Что это …?!“ leknul jsem se chameleona, dokonale maskovaného a nyní i požírající otravný hmyz, který si ulovil. Pásek jsem si protáhl kalhotami a zapnul a pak se k tomu malému tvorečkovi sehnul, abych ho chvíli hypnotizoval pohledem. Ten jsem odtrhnul, až když na mě Anna zvolala, abych zhodnotil její účes. Se zaváháním jsem se otočil a zůstal stát u stolu tak, aby na chameleona nebylo vidět.

“Aby tě za to neuvrhli do vězení,“ uchechtnul jsem se, protože její vzhled byl už tak dost pochybný. Tohle bude vypadat, že tu sebou mám assasinskýho bodyguarda a ne kněžnu,… pomyslel jsem si a otočil se zpátky, abych si navlékl košili a vestu. Po očku jsem stále sledoval líného chameleona i Annu, pokud si ho ještě nevšimla. Snažil jsem se pohybovat tak, abych stále zacláněl a mohl jí ho později předat.

Mezitím, co se Anna ještě malovala a obouvala, už jsem na sebe pomalu a opatrně navlékal frak, který mi až nečekaně dobře padnul. Mít víc času, mazlil bych se s tou látkou, ze které byl ušitý klidně déle. Ale musel jsem se ještě sám upravit a uvázat kravatu. Ale nejdřív,…

“A co bys radši řekla na tenhle vanity shoulder?“ přistoupil jsem k Anně a na rameno jí umístil chameleona, který byl v takovém šoku, že se ani nehýbal a jen vyděšeně koulel očima. “Šavli radši přenech mě,…“ dodal jsem a ta myšlenka se mi najednou až moc zalíbila.
Nechal jsem Annu, ať se s chameleonem mazlí, jak dlouho chce a využil té chvíle, abych před zrcadlem dokonal tu přeměnu v pravého aristokrata. S kravatou jsem chvíli bojoval. Stejně tak sám se sebou, abych se nehrbil. Poslední kosmetickou úpravou byly vlasy, které jsem musel co nejvíc uhladit a knír, jehož konce jsem po vzoru cara Mikuláše II. trochu stočil nahoru, jak jen to šlo. No… a hra může začít, postavil jsem se bokem k zrcadlu, abych zkontroloval svou siluetu a znovu se narovnal. Jo kotě, tak tohle jo, uznale jsem zakýval hlavou a pak se začal šíleně zubit. Bylo to úžasné.

“Tak, můžeme jít,“ vyrazil jsem s hlavou hrdě vztyčenou do předsíně, abych se ještě obul. Pak jsem Anně nabídl rámě, což při jejím vzhledu vypadalo hodně zvláštně, pokud jej přijala a oba jsme vyrazili na chodbu, kde už na nás čekala služka, aby nás doprovodila na snídani.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 13. června 2014 18:58

NO
Yevgeny

Na jeho náhlé vyjeknutí jsem nereagovala. Přeci jen on byl ten typ, který tohle mohl udělat i kvůli tomu, že byla na fraku nějaká přebytečná nitka... nebo ubytečná nitka. Prostě puntičkář. Radši jsem se tedy věnovala obouvání vysokých vojenských bot, a dokud se vedle mě Yevgeny neobjevil, tak jsem mu moc pozornosti nevěnovala.
Tedy do té doby, dokud mi na rameni nepřistál chameleon. Překvapeně jsem sebou cukla, až jsem toho chudáka málem shodila na zem. Odtáhla krk přesně na opačnou stranu než byl chameleon. Kde jsi ho sakra...? sama jsem otázku utnula. Bylo jasné, kde toho chudáčka vzal. Někde tady. Přeci jen jsme byli někde v tropech a tak pochybuji, že tu budou mít mrtvo. Naopak. Bude tu spousta jedovatých a pestrobarevných věcí, které nebudou pro potěchu žaludku, ale oka. Jako tenhle fešák. A tak jsem se po chvíli začala culit a vrátila krk na jeho místo. „Nazdar šprcku,“ usmála jsem se jako měsíček na hnoji a opatrně toho měnivého tvorečka pohladila po hlavě. A zatím co se můj společník díval do zrcadla, tak já se uculovala na chameleonka. „Bože… proč mi tohle připomíná převrácené Tangled, má drahá Lociko?“ zeptala jsem se s úšklebkem Yevgenyho a když se otočil, uklonila jsem se. „Říkej mi Evžene,“ předvedla jsem dokonalého ohniváka.
Moc dlouho mi to ale nevydrželo. Po chvíli jsem se začala dusit smíchy a rudnout v obličeji. Párkrát jsem se nadechla a pak přijala jeho rámě, načež jsem se naposledy zkontrolovala v zrcadle a prohrábla si vlasy. „Buď rád, že jsem nešla za Jokera,“ řekla jsem s cukajícími koutky a následovala ho ven z pokoje a pak na snídani. Šla jsem narovnaná a lehce zamračené s přivřenýma očima. I tenhle assassínský oděv mě nutil hrát tak trochu na Buckyho. Ještě mít steampunkovou umělou paži a mohla bych jít. Kousla jsem se lehce do rtu, abych zahnala návrhy, které se mi honily hlavou. Teď se jde hrát divadlo. Na sezení s tužkou v ruce budu mít čas jindy.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 14. června 2014 11:45

Cesta na snídani
Bucky a Raspuška

Chameleon se nejprve přizpůsobil barvou Anině oděvu a posléze se i spokojeně stočil na jejím rameni.
Vyšli jste z pokoje zavěšeni do sebe a tam už na vás čekalo rusovlasé děvče, které bylo přiděleno k vašemu pokoji coby služebná. Stále veselá dívka se na vás usmála a uklonila: "Následujte mne, prosím."
Vyrazila tou chodbou ke dveřím ke schodům. Portréty na stěnách si konečně můžete lépe prohlédnout, pokud máte zájem. Muži i ženy v nějrůznějších zdobených a bohatých oděvech čím dál více připomínající středověk. Někteří z nich jsou si i podobní v některých rysech.
Pravda ovšem je, že tak jako děvčata nemáte příliš času jim věnovat pozornost. Služebná vám pravda utíkat nebude, naopak klidně i ochotně počká a možná kdyby spatřila skutečný zájem, o některých z vyobrazených by možná měla i co říct. Ovšem pravdou zůstává, že snídaně nepočká.

Sotva vyjdete na terasu s palmami, ozve se troubení ne nepodobné tomu, které jste v noci zaslechli čekající na průjezd v kočáře.
Akorát dole pod vámi zacházejí dovnitř Konstanze s Corou a jejich služebnou. Vaše děvče vás odvede po schodech dolů a bránou a chodbami přes taneční sál do jídelního zhruba ve chvíli, kdy Arthurův kočár s konečnou platností vjede na nádvoří.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 14. června 2014 11:45

Jídelní sál
Ernest, Cora, Konstanze, Bucky a Raspuška

Sloužící zde byli v jednom kole. Poslední úpravy ubrusů, příbory, květiny, přinášeli se různé zakryté mísy a tácy, také talíře.... Pravda Ernest už seděl u stolu na pravo od středového, na židli jemu nejblíže a pil svou kávu. Kvalitní a řádně černou, jak si přál i potřeboval po takové noci.

Služebná Cory a Konstanze se zastavila na kraji sálu a založila si ruce s jakýmsi tázavým pohledem, jakoby čekala kam se Cora dojde usadit.

Služebná Anny a Yvgenyho se svých svěřenců naopak ujala a otočila se na ně.
"Tudy prosím," odvedla je a usadila k druhému stolu po boku císařského, podobně jako byl usazen Ernest ,hned na kraj poblíž hlavního stolu.
"Prosím přijměte místo, budete si něco přát? Snídaně se možná maličko zdrží, zdá se že přijel ještě princ Arthur a ten nesmí chybět." zatetelila se blahem a v očích jí zajiskřily jiskřičky štěstí.

Pravda je, že někteří ze sluhů, kteří zde již čekali se opět zvedli a vyrazili z jídelny pryč, zřejmě kvůli již zmíněnému troubení, které bylo slyšet až zde, ale již před chvílí utichlo.

Konstanze Geisler - 17. června 2014 17:11

Jídelní sál
Ernest, Cora, Bucky a Raspuška

I Cora se zarazila, ovšem jen krátce a než se nadám už jde kupředu. Služebná si založila ruce a sledovala ji.
Co teď? Nakolním se k služebné a stydlivě polknu.
"Myslíte... mohla bys vás poprosit...," vypravím ze sebe přeškrceně. Než bych ale mohla formulovat celou větu, vejdou do sálu i zbylí hosté Velkocísařské rodiny, jak se služebná vyjádřila. Fakt, že pan Zwingli už zde sedí se nedal přehlédnout.

Ohlédle jsem se po nich. Vešli dovnitř s takovou grácií a samozřejmostí, že je nelze neobdivovat. A jak jim sluší co si oblékli.... To je něco docela jiného než mi s Corou. Cora! Zatímco rusovláska usazuje Annu a Yvgenyho já se vrátím pohledem k té služebné, která nás přivedla.

"Omlouvám se, chtěla jsem se zeptat, ukážete mi prosím kam se smíme usadit?" snažím se řádne vyslovovat, ale srdce mám při tom až v krku.

Služebná se po mě ohlédla zprvu trochu ostře, až mi zatrnulo. nejspíše jí vadilo, že ji ruším od sledování Cořina chování, ale vzápětí lehce zjihla a po mé otázce ukázala na místo vedle Anny a na další vedle Ernesta.

"Děkuji," věnuji jí úsměv. Posunu si brýle ke kořenu nosu, nadechnu se vykročím za Corou, abych pokud je to třeba jí sdělila, kde můžeme sedět, nebo pokud už si místo vybrala, ať už u Ernesta nebo u "knížecohraběcí" dvojice, se jí optala zda si mohu přisednout k ní.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 25. června 2014 11:02

Na snídani
Bucky, Ernest, Cora, Konstanze

Měl jsem chuť Annu za ten její výraz při nejmenším napomenout. Sice byla navlečená, jak byla, ale my jsme si měli vylepšit reputaci za noční příjezd, který zburcoval celý letohrádek na nohy. Uvítat zbytek aristokracie a členy královské rodiny vražedným pohledem mi nepřišlo jako moc dobrý nápad. A ještě s chameleonem na rameni.
“Slib mi, že se alespoň jednou usměješ,“ prohodil jsem alespoň a přitáhl si jí blíž, když jsme začali scházet schody za naší rudovlasou služebnou. Celou cestu mi oči sjížděly na obrazy na stěnách, jako kdybych za nimi hledal nějaký větší význam.

Když jsme vyšli na terasu a zhluboka se nadechli toho tropického vlhkého vzduchu, ozvalo se zatroubení od brány. Další návštěvníci? problesklo mi hlavou a trochu jsem znejistil, protože mi v tu chvíli nedocházelo, kdo by to mohl být. Nenechal jsem se ale nervozitou ovládnout a dál šel s hlavou vzhůru hrdě vztyčenou, jak jsem jen dokázal. Nebyli jsme jediní, kdo měl stejnou cestu. Před námi jsem zahlédl Coru a tu druhou holku, jejíž jméno jsem znovu zapomenul. Obě bych zezadu sotva poznal. Byly navlečené do místní garderoby a já si neodpustil poznámku k Anně: “Vidíš, takhle se oblékají slečny,“ a pronesl jsem to tak káravě, že kdyby se mě pokusila následně Anna shodit ze schodů, nedivil bych se a tak jsem byl raději připravený.

Do jídelny se kupodivu nešlo jen chodbami, ale i přes taneční sál, který mě ohromil svou velikostí a nutil točit hlavou na všechny strany. Mimoděk jsem si začal pobrukovat Once Upon a December a čekal, jestli se Anna chytí. Jestli ano, nebo ne, musel jsem se stejně držet, abych ji nechytil a neudělal s ní alespoň dva tři taneční kroky valčíku.

V jídelně bylo rušno. Služebnictvo se zvedalo od stolů, jistě v důsledku příjezdu posledního člena královských sourozenců, kteří nás tu hostili. Trochu jsem se zarazil nad faktem, že jsme zde měli jako aristokracie sedět s podřadnými sluhy a dal jsem to na sobě znát alespoň svým nespokojeným výrazem. Podobný pohled jsem věnoval i Ernestovi, který si už dopřával ranní kávu. Ten vypadá,… spal vůbec?

Naší služebnou jsme byli následně usazeni dost blízko císařského stolu, abychom na sebe nemuseli hulákat přes celou jídelnu, kdyby snad došlo k nějaké konverzaci. Dorazí princátka vůbec, nebo jim nejsme dost dobří? Nebo snad ještě vyspávají?
Mírně jsem pozvedl obočí nad reakcí služebné při oznámení příjezdu prince, ale raději to ignoroval a svedl to na běžnou lásku k budoucímu vladaři, která měla být mezi služebnictvem vyžadována. I když s takovými manýry, … pokrčil jsem rameny a přisunul se blíž. Napadlo mě, v jakém stavu princ nejspíš bude, že včera to vypadalo, že je zralý leda tak na nemocniční lůžko.

“Pokud mohu, tak čaj bude prozatím stačit. Na prince samozřejmě počkáme, až se dostaví,“ odpověděl jsem služebné co nejsrozumitelnější němčinou a podíval se na Annu vedle sebe, jestli si bude také něco poroučet. Nejraději bych se už najedl, ale etiketa, ať už naše, nebo místní, musela být dodržena.
“Jak jste se vlastně vyspali?“ zapředl jsem konverzaci neutrální otázkou, když byli všichni usazeni a stočil pohled na Ernesta, abych z toho udělal narážku. Byl to trochu nezvyk, se takhle zachovat. Většinou jsem po ránu nebyl hovorný, ale role si to žádala. Oproti včerejšku, kdy jsem seděl u jídelního stolu, jako v hospodě byla tohle změna. Dělalo to i vypůjčené oblečení, které mě nutilo se chovat tak, abych mu neudělal ostudu.

Ernest Zwingli - 29. června 2014 14:56

Životabudič aneb káva černější než noc
Bucky, Raspuška, Cora, Konstanze

Na svoji kávu nečekám nikterak dlouho. Dokonce mi ji přinesa jedna opravdu hezká služebná s úsměvem na tváři a dolíčky ve tváři. Radost pohledět. Poděkuji za kávu a opatrně upiju. Až na tu extrémní horkos je skvělá. Pravý životabudič. Na tváři se mi rozlije blažený úsměv. Potlačím zívnutí. I když jen dočasně. Za chvíli to prostě nevydržím. Únava se začíná projevovat. Rychle se napiju kávy, až ji skoro celou dopiju. Než se začnou trousit moji hm... spolutrosečníci v časoprostoru? heh... to zní dobře... nechám si donést už druhý šálek.

Zazvonění zvonů mě sice zase probere z myšlenek, ale vzhledem k tomu, že netuším, co se děje a až na to, že se většina služebnictva prostě sebere a vypadne, se mi stejně nikdo nenamáhá situaci objasnit. A tak sedím dál sám u toho velkého stolu, až do chvíle, kdy přivedou zbytek skupiny.

Obočí mivystřelí hodně vysoko, když udiveně zírám na to, co mají na sobě.Z některých modelů mi přechází až oči údeivem a úžasem. Začínám docela pochybovat o tom, jeslti jsem vůbec ještě vzhůru a zda se mi tohle náhodou jenom nezdá. Nenápadně se štípnu do ruky. Nic... pořád jsou tady a dokonce slyším jak mluví. Tak to asi vážně nebude sen. Tak to mě podrž...

Snažím se na ně tak necivět, ale nejsem tak úplně ready, abych si byl jist tím, jak vypadám nebo jak zírám. Tak se raději zadívám do svého hrnku a znovu z něj upiju. Raspuškova slova pak raději přeslechnu. copak já jsem šel spát?

Paul

A co se dělo celou noc s naším zrzavým chlupáčem? Prakticky nic, jen to, že se rozvalil přes celou postel a úplně ji zamořil svými zrzavými chlupy, jak přes noc vlivem zdejšího klima začal línat.

Když tedy ráno otevřela služebná dveře, našla rozvrtošnou postel plnou chlupů a jendoho tlustého kocoura. Který nejprve otevřel jedno oko, potom druhé, líně se protáhl a seskočil dolů, kde se jí otíral o nožky a žádal pohlazení.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 30. června 2014 23:27

Snídaně
Konstanze, Bucky, Raspuška, Ernest

Rozhlédla jsem se po sále, ale oči se mi opět zastavily na naší služebné. Její ostříží pohled mě stejně celou dobu pálil v zádech a takto jsem si jen utvrdila, že si opět užívám její nikdy nekončící pozornosti. Potlačila jsem otrávené protočení očí, protože to by se k mé roli stále nehodilo a raději to přešla bez mrknutí oka. S grácií, tak se to myslím říká. Alespoň jsem doufala, že to tak vypadalo.

No, dobře. Kam si ale sednout teď? Přisednutí si k Ernestovi bylo vcelku nasnadě. Minimálně by to bylo od nás asi vhodné, když jsme včera přijeli s ním. Hrdě jsem tedy vykročila k jeho stolu, aniž bych se nějak zalamovala naší služebnou, která jako kdyby utekla z pohádek o zlých dětech a přísných chůvách. V tom jsem však zaslechla Konstanze, která se ji začala slušně ptát. Opět jsem potlačila protočení panenek nad tou přílišnou zdvořilostí od nově jmenované princezny, ale nechala jsem je domluvit. Možná, že se to tak zde dělá. Hmmh, všechno je možné.

Služebná nakonec vykročila stejným směrem, jakým jsem před tím vyrážela a já ji nechala jít jako první. Nevyměňovala jsem si s ní žádné upřené dlouhé pohledy a ani ji nevyzvala na souboj políčkem strženou rukavičkou, i když ta představa mne vcelku pobavila. Je tu vůbec nějaký takový zvyk? Přemítala jsem, zatímco jsme došli ke stolu, kde již seděl Ernest. Ernest s hlubokými kruhy pod očima a trochu ztrhaným výrazem ve tváři. Nevypadalo to, že by si užil příjemného spánku a natož nějaké koupele jako my. Kolem se vznášela ve vzduchu vůně silné kávy. Překvapeně nakrčila čelo a trochu začichala. Skutečně to byla káva!

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem ho s mírným úsměvem a posadila se na jednu ze židlí. Sedat v takto nadýchaných šatech byl vcelku netradiční zážitek a já měla pocit, jako kdybych se skoro nořila do další vrstvy polštářů. Chvíli jsem se bála, že snad ani nedosednu a zřítím se na zem. To by naši služebnou jistě škodolibě pobavilo. Ale naštěstí jsem konečně dosedla na něco pevného a trochu úlevně jsem přivřela oči. Skvěle, žádné faux pas se prozatím nekonalo.

„Dobré ráno i vám.“ Pozdravila jsem přicházející dvojici zabijáka a ruského mafiána. Vypadalo to, že dnes nejsme jediné, které se rozhodly pro přizpůsobení naší garderóby místním poměrům, ale nakonec jsem asi byla jediná, kdo vyfasoval několik spodniček a ještě k tomu utažený korzet. Zjevně tu emancipace dosáhla trochu dál, než v naší historii. Pomyslela jsem si při pohledu na vcelku mužsky střižené odění, které vyfasovala i... eh Bucky. Čemu jsem se vlastně divila?

„Já bych požádala o kávu.“ Přidala jsem se k Raspuškově žádosti a trochu se narovnala v zádech. Tedy trochu více než před tím, protože samotný korzet mi nedovoloval se jakkoliv hrbit. Nebylo to až tak hrozné, jen stále poněkud nezvyklé, zvláště pro mne, která si vždy užívala spíše volného a sportovního oblečení. Spletla jsem ruce v krajkových rukavičkách na stole a stále si prohlížela především Konstanze a rusko-německou dvojici, protože nové šaty udělaly hodně. Rozhodně mi přišly lepší, než některé papundeklové šílenosti, které jsem včerejšího dne viděla na conu.

„Překvapivě dobře. Sice jsem očekávala, že se probudím někde... Ehm, trochu jinde, ale život už je... život.“ Zakřenila jsem se trochu neprinceznovsky.

„Co vy?“ Povytáhla jsem obočí.

„Nevíte, co nás dneska čeká?“ Chtěla jsem se k ostatním trochu spiklenecky nahnout, ale moje šaty mi do nedovolily, takže jsem se jen trochu přiklonila ke stolu a zapřela se lokty o jeho desku.

Anna "Bucky" Hanfstaengl - 04. července 2014 19:29

Čajíček, vodička... teď ještě něco k jídlu
Raspuška, Cora, Ernest, Konstanze

Ta už o něco klidnější procházka po chodbách směrem do jídelny byla vítaná. Přeci jen to bylo něco trochu jiného, když jsem nespala za chůze a nikdo nás nehnal do postelí. Ale i tak byla krátká a než jsem se nadála, už jsme sestupovali ze schodů a přes taneční sál se vydali do jídelny. „Takhle se oblékají sebevrazi. Až sem jednoho krásného dne přiletí kobylky, tak budu doufat, že budu od korzetu na míle daleko,“ usmála jsem se sladce a pokračovala v cestě, zatím co jsem studovala schody a zábradlí.

Už nějaký čas jsem si udržovala chladnou masku a tak jsem nedala najevo žádný údiv, když jsme vstoupili do obrovského tanečního sálu. Oproti Raspuškovi, který pomalu slintal na podlahu. Bylo mi jasné, že by seděl proti zdi půl hodiny a studoval ji od podlahy až ke stropu. Strop by mu zabral týden možná měsíc. Ten chlap byl jednoduše řečeno nezmar a puntičkář a tohle pro něj byl ráj na zemi. Prostě pošuk. Jako já.
Nakonec jsem se tedy přeci jen usmála. Nad tím jak tohle všechno bylo vlastně naprosto absurdní. Ze dne na den kněžnou v pohádkovém paláci, plném sluhů a narůstající hrozbou útoku kobylek. Proč ne? Teď jsem byla oblečená jako steampunkový zabiják a šla jsem tanečním sálem do jídelny plné lidí, kteří si myslí, že pocházím z aristokratické linie. Prostě geniální.

Když jsme nakonec přeci jen vešli do jídelny, rozhlédla jsem se zvědavě kolem. Byl to jako střed včelího úlu. Lidi se tu činili a zdálo se, že přípravy na snídani či něco jiného vrcholí. Ale měli jsme svého ochránce. Naše drahá služebná, která byla sdílnější než ta Cory a Konstanze, se nás okamžitě ujala a usadila nás ke stolu.
„Dobré ráno, dámy... a pane?“ řekla jsem kousavě a pohlédla na chodící zombí, které bych asi měla považovat za Ernesta. Vypadal jako člověk, který projel celou noc... jen on dělal bůh ví co a já obvykle hrála hry. Ještě jsem pohlédla na služebnou a s laskavým úsměvem jsem si objednala.

„Já si dám čaj. Je jedno jaký. A ještě bych poprosila o misku s vodou,“dodala jsem a prstem podrbala smotaného chameleona po hlavě. A konečně se načalo něco jako raní konverzace. Yevgeny byl jako obvykle aktivní a snažil se komunikovat.
„Mají příjemně měkké matrace, viď „drahý“?“ neodpustila jsem si poněkud kousavě a spokojeně se opřela. Otázky ohledně toho, co budeme dneska dělat jsem nechala jiným. Sama bych pravděpodobně začala kousavě a hezky od podlahy a to se mi nechtělo. Ne na lačný žaludek. Ale byl jasné, co budeme dělat, jestli se něco nestane. Budeme muset sedět na zadku. A to vydržím tak prvních pět minut. Pak se zvednu a buďto zdrhnu nebo se budu courat po okolí.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 05. července 2014 00:44

Kreslení obrazců a bratrův příjezd
Matteus, Arthur

Přitáhnu si židli a usadím se na ni. Jemně přimhouřím oči, na čele se mi tak vyrýsuje jemná vráska. Pozorně poslouchám bratrovy námitky a návrhy. Souhlasí se mnou, že energeticky by to bylo náročné. Samozřejmě by nebylo šťastné, kdybychom se během bojů složili, bariéra padla a kobylky tu všechny zmasakrovaly. Případně kdyby ani jeden z nás nebyl použitelný v jejich sestřelování.
Krystaly se mi jeví jako vcelku vhodný nápad. Když ale zmiňuje možnost vysávání energie z okolí, můj vážný výraz pochmurní.
„To nepřipadá v úvahu,“ odtuším stroze. „Je to příliš riskantní,“ osvětlím ještě stručně důvod svého zamítnutí. Myslím, že to tak stačí. Nad tím není třeba ani nějak sáhodlouzeji uvažovat.

„Nicméně nemáme čas,“ připomenu. „Pokud jsou mé předpoklady správné, myslím, že je nasnadě očekávat útok kobylek už kolem poledne,“ sdělím mu.
„Proto bych šel nyní nakreslit znaky podle mého prvního návrhu. Až se vrátíme do sídla pro naše zavazadla, tak zatímco ty se budeš balit, skočím do města na trh a zkusím nějaké sehnat,“ plánuji. Mohu se zeptat Arthura, u koho přesně ten Krystal koupil.
„Mohl bys vzít i moje věci, vše důležité mám již sbaleno,“ poznamenám spíš na okraj a doufám, že v důvodu, proč mám věci fakticky připravené k odjezdu, se nebude moc nimrat.
„Teď bych šel nakreslit znak na Hlavní věž,“ pokračuji v uvažování, které má spíše charakter instrukcí. „Z těch dolních si ty vezmeš levou a já pravou,“ udílím pokyny.

Pak už není proč se zdržovat, seberu křídu a spolu s Mattym vyjdu až na vrchol hlavní věže (A). Ten tvoří šestiúhelnikovitá plošina, kde vprostřed je kupole tvořená šesti obloukovými průchody. Vprostřed je pak široký sloup, v kterém končí kruhové schodiště. Ačkoli je tu ještě žebřík pro možnost vylézt ke střeše. Usoudím, že pro naše účely bude nejvhodnější využít podlahu v zadní části šestiúhelníku.
Vezmu křídu a za příslušného zaříkání vybavím věž prvním obrazcem. Tak, aby špička vedla směrem ven a strana směrem k věžím. Cítím, jak si kouzlo bere svou energickou daň, nicméně to není nic strašného. Samotný obrazec se takto stává součástí prostoru. Nedá se jednoduše odstranit. Také je docela nereálné ho skrýt, protože plýtvat energií na nějaké zastírací kouzlo se mi upřímně zrovna nechce. Kolem a kolem, nemyslím, že by sem chodilo moc lidí … A až tu bariéru vztyčíme, stejně nebude možné naše magičství zapřít. Takže to ani nemá smysl.

Ještě věnuji pohled Mattymu, jestli k tomu má nějaké připomínky. Načež se vydáme z hlavní věže na ty další dvě. Projdeme komplexem, dorazíme ke kamennému mostu. Pod námi hučí vodopád.
Rozdělíme se, jdu k (z mého pohledu) pravé věži (Y1). Vystoupám schodištěm nahoru. Odsud si všimnu přijíždějící výpravu. Bratr se už blíží. Doufám, že se cítí znatelně lépe než včera. Nicméně se nezdržuji pozorováním a raději rovnou nakreslím příslušný obrazec. Za chvíli je hotovo a já se opět vydávám věží dolů. Ještě než vstoupím na první schod, je slyšet troubení. S Mattym se opět setkám nahoře na prostřední věži (V). Úkol splněn.

Na nádvoří se vracíme spolu. To už přišlo na řadu i další troubení (Vypadá to, že tady se stráže vážně moc nepřetrhnou). A také se stihlo shromáždit celé služebnictvo. Sleduji nastoupené stráže.
Postavíme se trochu stranou a vyčkávám bratrova příjezdu. Když vidím celou tu ceremonii, opět mě v duchu napadá, jak tohle strašně nenávidím. Všechny ty oficiality, kdy člověk musí dávat pozor, aby se nedopustil jediného z milionu chybiček a nevykouzlil tak radost v srdci všem těm falešným a až do morku kostí prohnilým lhářům z řad aristokracie.
Arthur ovšem přijíždí jako pravý následník trůnu. Hrdě a důstojně. Vznešený a urozený dědic rodu von Wallenstein. A já si opět připomínám ten hluboce zakořeněný respekt, který k němu cítím. Uznání. Přesto, že existuje mnoho věcí, na kterých se neshodneme.

----------

Služebná
Paul

Ráno se Lenka vydala do Ernestova pokoje. Optat se, zda něco nepotřebuje či jak může jinak posloužit. Případně mu také nabídnout nějaký místní model, od ostatních služebných už se stihla dozvědět, že věci hostů ještě zůstaly v sídle. Celé se jí to zdálo více a více podezřelé. Tím spíše kvůli tomu, co viděla na ruce mladého pana Matteuse a u jakých knih jej nalezla, když jej v noci budila. To ale nebude pro našeho kocoura zrovna důležité.
Lenka zde hraběte Zwingliho neobjevila, zauvažovala, kde by mohl být. Ale nepředpokládala, že by se zde mohl nějak ztratit a nějak se tím neznepokojila. Čerstvou vodu a něco dobrého pro zrzavého lenocha vzala rovnou, takže jen vyměnila misky. A když se kocour začal dožadovat pozornosti, velice ochotně ho začala hladit, drbat a mazlit se s ním.
Nejspíše by jí to vydrželo mnohem déle, kdyby se neozvalo troubení a ona se nevydala přivítat prince Arthura.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 05. července 2014 09:17

Ochrané znaky
Konrad a Arthur

Zamítnuto. Taky jak jnak.... Když už si u něčeho uvědomuju rizika i já, tak to už něco znamená, ne?
Přitáhl si židli. Jakoby to vzhledem k bratrovým dalším slovům bylo nějak nutné.koneckonců sedá si jen proto aby o munutu později vstal.
A já to nekomentuji, protože mám hlavu plnou jiných myšlenek. A vlastně bych to nekomentoval, ani kdybych neměl.
"Už v poledne?" zhrozím se a ruka se mi nechtělě začně třást, takže ji raději položím na stůl, abych získal oporu.
Přikývnu na jeho další pl se nakreslením symbolů.
"Sbaleno? to sis od příjezdu z Pragu ještě nevybalil?" Záhy si ale uvědomím, že to není možné, protože když jsem mu prolézal pokoj, (kvůli čemuž jsme se pak "ne úplně" chytli, ale debata na toto téma vyústila v plán provést rituál) tak jsem si celkem jist, že měl vybaleno... Takže se mi obočí vyrovná téměř do jedné linky. Bratr se k tomu však nevrací.
Přikývnu rozhodně na jeho instrukce. Tak co můžu dělat že jo. Pokud má kony pravdu a kobylky tu mohou být tak brzy (což nechápu - ale věřím mu) tak musíme jednat. A našich pět zachránců nám teď stěží pomůže.
"Jdem na to." vstanu a usměju se. Vždycky cítím tak úžasné nadšení, když můžu zacházet s magií, že to ani neumím vypovědět.

Kony vzal křídu. Pro jistotu jsem si vzal svou. Knihy a papíry jsem zavřel a schoval do šuplíku. Navlékl rukavice.
Tak jo. Hurá na věc. Vyrazili jsme. Chodba byla jinak prázdná. Schody jsme vyšlapali až na vrchol a začali kreslit podle konyho náčrtku. Ten jediný jsem si pro jistotu vzal s sebou.
Vyšli jsme na vrchol a kony vybral místo. To jsem mu tiše odsouhlasil. Myslím, že vybral dobře. A pak jsme začali kreslit a zaříkávat. Tedy začal kony, já si vše snažil zapamatovat, abych to mohl později přesně zopakovat.
A že když chci, tak mám dobrou paměť. Alespoň doufám... ale teď není čas na pochyby. Prostě to musí vyjít. Vyjde to!

Nic dalšího už jsme nedělali. Jen seběhli zase dolů. Prošli celý komplex, po dlouhém mostě a rozdělili se. Srdce mi bušilo v předzvěsti hrozby o které Konrad mluvil. I kdyby to vyšlo. Tohle se povedlo a Kony sehnal křišťály, nestačíme je do poledne naplnit dostatečným množstvím energie a ta přirozená, co je ukrytá v nich nemůže stačit... Poledne... Poledne...
Do poledne si nestačím ani sbalit...
Zastavím se na vrcholu věže a uvidím přijíždět jako Kony Arthurův kočár.
Alespoň, že ty seš v pořádku, brácho. jsem opřesvědčen, že je mu líp, když se vydal sem za námi. To by mu přece rodiný lékař nedovolil, kdyby se mu neudělalo líp, ne?
A tak zaženu všechny temné myšlenky a obavy a soustředím se na svou práci. Opakuji Konyho zaříkávání, vkládám tolik energie, kolik si kresba žádá a připravuji se tak na nejhorší.

Když mám hotovo, ještě pár okamžiků dýchám a potlačuji příchozí únavu. Pravda není to tak hrozné jako ten včerejší, ale já spal ještě míň než Kony a i jsem míň jedl. Což mi žaludek mile rád připomene. Občas nejím celý den, když na něčem pracuji, ale tohle je jiné. Tahle únava je ucela jiného charakteru.
Vydám se tedy dolů. Uslyším troubení mám chuť se rozběhnout, ale zarazím se. Kde bych na tohle měl brát energii, právě teď?
Asi bych si jen rozbil hubu.
Dojdu ke Konradovi s úsměvem. Hotovo... vím že není žádný důvod k jásotu, ale snad ani k nespokojenosti, ne? Povedlo se. Když teď vyjde i další část plánu, bude to dobrý. Určitě to bude dobrý...

S úlevou, novou nadějí a optimismem, který včerejší noci dostal značnou ránu mezi oči, jdu přivítat se starším bratrem našeho nejstaršího bratra. Jsem zvědavý jak na tom je. Počítám s tím, že dobře, ale jeden nikdy neví, že?
Na nádvoří vjíždí kočár. Služebnictvo je zde už všechno nastoupené v hojném počtu. Taky stráže. A uvidím i sestřenku Zoru. Už ani nevím kdy jsem ji viděl naposledy. A jaj, tohle neni dobrý... prolétne mi hlavou, když uvidím její úkřen Arthurovým směrem. Ten se na ni usmál, ale jazyk nevyplázl.
Namísto toho za pomoci sluhy sesedl z koně, tak jako jeho doprovod, náš rodiný lékař. Osobní sluhové, které vzal s sebou i s kočárem, mají své práce dost s jejich věcmi.

A do toho se s bratrem přišel přivítat i pán na Letohrádku, strýc Tobias Wilhelm von Otterstein. tomu šli všichni z cesty, když zamířil k Arthurovi a od hlavy k patě si ho celého kriticky prohlédl, než si dovolil pousmání.
"Buď, vítán Arthure," oficialit bylo i na jeho vkus a Letohrádek celkově, možná až trochu moc. "Rád vidím, že jsi v pořádku, přiznávám, že jsem měl jisté obavy, když tvoji bratři dorazili uprostřed noci sami pouze s Matteusovými hosty. Očekávám, že se mi dostatne patřičného a dostatečného vysvětlení, všeho toho povyku, ale teď pojďte všichni dál. Musíte mít po cestě hlad, předpokládám, že jsi ještě nesnídal že?" Vezme ho kolem ramen, pokud se nechá a ukáže rukou směrem ke vchodu. Koneckonců služebnictvo, ví co má dělat.

A přesně díky téhle scéně jsem nakonec bratrovi ani nezamával na uvítanou a jen se lehce kousl do rtu a podíval tázavě na Konyho.
Mými hosty...? Vysvětlení...? A jak jako? Upravím si nervózně rukavice na dlaních a i s Konym vyrazíme za strýcem, Arthurem, Davidem a dalšími, kteří nemají hned další povinosti, do jídelního sálu.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 06. července 2014 15:45

Snídaně
Bucky, Cora, Ernest, Konstanze

Ernest na mou poznámku nic neřekl, jen dál koukal jako sůva z nudlí, z čehož jsem usoudil, že asi moc spánku opravdu nepobral. Slova se ujala Cora, která mluvila snad za nás všechny, když se zmínila o tom, že ji všechno, co se stalo, připadalo značně snové. Štípání do rukou jsme ale už dávno přestali zkoušet. Tohle všechno bylo cítit dost reálně. Go with the flow, napadlo mě a pousmál jsem se, což trochu vypadalo, že mi přijde směšné, jak se v těch velkých šatech musí Cora asi cítit nepohodlně, zatímco Anna vedle mě seděla celkem pohodlně, oděna v kalhotách. Byl to zvláštní kontrast. A ještě s tím chameleonem před sebou už jako legálním mazlíčkem.

Už jsem se nadechoval, že Coře odpovím, ale udělala to za mě Anna, která mě tím oslovením totálně omráčila a donutila zase sklapnout a přiblble se zasmát. Zkrátka vypadnul jsem z role.
“Heh, jasně, matrace, to jsi vystihla, ... má drahá,“ zavrtěl jsem hlavou a pak se opravil: “Ale ano, bylo to ucházející, vyspali jsme se dobře. Přeci jen asi ne všichni doma máme postel s nebesy.“ Ke konci jsem trochu ztišil hlas, aby mě nezaslechl nějaký sluha, a při další otázce jsem se opět vrátil do své role hraběte.

“Pravděpodobně dopoledne strávené audiencí u princů, možná i jejich strýce, pak vydatný oběd v podobě pompézní hostiny a … odpolední procházky po hradbách, nebo polehávání ve stínu s dobrou knihou. Snad od princů nečekáte žádné zázraky, když se sotva vzpamatovali ze svých chyb, Vaše Vysochestvo,“ řekl jsem se silně znatelným sarkasmem v hlase a v klidu se opřel s tím, ať si to každý převezme po svém. Pohledem jsem na chvíli zabloudil do místnosti, jestlipak už mi nenesou čaj.

Opravdu jsem od princů nečekal nic víc, než pár klidných dnů. Ovšem řešení situace by také přišlo vhod, možná víc, než ten klid, protože při něm by i tak vládlo jisté napětí, jak každý z nás očekával, že se dozví o situaci víc. Nezbývalo, než čekat a mezitím si užívat pohostinnosti královské rodiny jako správní aristokraté, zvyklí na pomalý a jednotvárný život na zámcích.

Konstanze Geisler - 10. července 2014 20:08

Jídelní sál
Cora, Raspuška, Bucky, Ernest

Cora neměla nic proti mému přisednutí. Místo vedle Ernesta zaujala s takovou přirozeností, že to vypadalo až zvláštně. Usadila jsem se a upravila si sukni. Přišla mi na mé poměry možná až příliš krátká, ale budiž, tedy. Jinak se mi oblečení líbilo a sedělo překvapivě dobře.
Počastovala jsem nejistým úsměvem každího z přítomných a sledovala objednávku na kterou jsem řekla jen:
"Ne, děkuji prosím." Mám takový špatný pocit, že sem vůbec nepatřím, a opravdu nevěřím tvrzení, že šaty dělají člověka. Minimáílně já se tak totiž vůbec necítím. Vlastně... cítím se sevřená v úzkosti. Je tu tolik nových věcí a my si hrajeme na šlechtice, kterými nejsme a je nám to umožněno jen pro to, že to tak řžekli místní princové...
Jen při tom pomyšlení se mi motá hlava.
Naštěstí ten ruský muž, začal o spánku a Cora mu nadšeně odpověděla.
Díky Bohu..., ulevilo se mi. Konverzac. To už vypadalo docela nadějně, ne?
Ale pak to pan Rus tak trochu... Jak to říct? Zazdil?
"Pssst!" Dala jsme si prst před ústa a podívala se na něj nápůl káravě a napůl vyděšeně, vždyť co kdyby ho někdo zalechl. Jsme zde hosté. Unesení z vlasntího světa, ale stále hosté. chovali se k nám přes všechny mé obavy docela hezky a poskytly nám komfort a služebnictvo, i když o to nestojím. Nějaké pomlouvání a narážky, to snad není nutné, ne? Ani zcela na místě...
"Myslím, že všem těm, kteří strávili noc, nebo alespoň její část, skutečně v posteli, se muselo spát klidně. Vždyť... Cestování je samo o sobě únavné, že? Přirovnejme spánek k hlubokému stavu bezvědomí a myslím, že to bude vystihující." Nadechnu se. Chci se napít, alespoň vody, ale jkeště žádnou nepřinesli a já si neobjednala, tak si jen opět vydechnu.
"Kdo ví, jaké budou požadavky našich hostitelů, ale zastávám názor, že bychom měli vyjít všichni vstříc co nejvíce to bude monžé, ne? Abychom se mohli co nejdříve vrátit zpět do svých domovů...", naznačím. Ne, nechtěla jsem na to myslet. Vůbec jsem nechtěla myslet na domov, po včerejší noci... Matka, otec, matčiny bonsaje...
Zamrkám, abych se zbavila slz.
"Omlouvám se, nechtěla jsem být příkrá, prosím, odpusťte mi," požádám s dlaněmi v klíně sklopím nesměle hlavu.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 20. července 2014 21:45

Jídelní sál (Snídaně a po ní)

všichni

Nemyslím, že by si toho Arthur stihl se strýcem Tobiasem příliš říci. Do jídelny to není daleko a navíc sám strýc vypadá, že vše důležité míní nechat až po jídle. Nejspíš i vzhledem k bratrově stavu.

Je pořád hrozně bledý…

Když jsme do jídelny vešli postranními dveřmi, abychom nechodili zbytečně přes taneční sál, už tam naši hosté seděli. Služebnictvo běželo uvítat Arthura, takže přišlo v hojné míře zpět společně s námi. (Kromě několika sluhů, kteří se museli postarat o koně, kočár a zavazadla nových hostů.) A znovu se vše rozběhlo, jako v mraveništi. A to bez ohledu na to, jestli se naši hosté na uvítanou postavili, či nikoliv. Ačkoliv to patřilo k všeobecně známým pravidlům slušnosti všude v Alemanii, oni o tom dozajista nemají ani šajn. Je více než zřejmé, že jejich vydávání za neznámé šlechtice má trochu víc děr, než mě napadlo včerejší noci. Vysvětlení… vysvětlení… Střídavě sevřu a otevřu levou ruku v pěst.

Usadili jsme se po stranách strýce Tobyho k císařskému stolu. Strýc uprostřed, po jeho levici Arthur a vedle něho pak rodinný lékař. Po strýcově pravici se usadil Konrad a vedle něho já. Načež sloužící z kuchyně začali nosit na stoly jídlo, velmi dobré ale zdaleka nepřipomínalo hody, které Arthur dal připravit coby noční občerstvení. Na požádání mohli sluhové připravit i něco navíc jako kávu nebo měl-li někdo specifické požadavky ohledně čajů…

Než všichni obdrželi jídlo, chvíli trvalo. Já se po tu dobu snažil tvářit co nejvíce vyrovnaně, ale zdaleka má přetvářka nedosahovala Konyho kvalit. Hlavně klepání nohama pod stolem vypovídalo o míře mé nervozity. Nakonec se začali trousit i poslední do té doby zaměstnaní sluhové. Tehdy strýc vstal a udělal, co se v noci nehodilo. Přivítal zde oficiálně mé hosty.

„Ctění princové, vážení hosté, obyvatelé letohrádku. Doposud jsme nebyli oficiálně představeni. Jsem Tobias Willhelm von Otterstein, správce a pán na Velkocísařském letohrádku. Tedy strýc vašich hostitelů.“ Otočil se na naše hosty. „Páni hrabata, slečny princezny, paní kněžno, přeji vám dobrou chuť a zároveň doufám, že zde budete spokojeni.“ Usmál se na ně a pak se usadil a snídaně mohla konečně začít. Už znovu nezmiňoval, že později očekává vysvětlení. Ani nemusel. My všichni u císařského stolu jsme to věděli. Ach jo…

A jak nám ukázal Zořin pohled, nebyl sám, kdo to očekával. Metala totiž po nás všech, ale hlavně po Konradovi, opravdu téměř vražedné pohledy a ten nůž v jejích rukou vypadal až příliš nebezpečně. Kdo jí viděl jednou házet nožem, ví proč. Sice jsem jí už pár let přeci jen neviděl, ale poznal jsem ji okamžitě. Seděla u stolu mezi vojáky, kterým ráno skončila služba v šatech podobného pánského stylu, jaké si na sebe oblékla Anna. Ty koneckonců vypadaly jako vytržené ze Zořina šatníku. I když to pravděpodobně nebyl přesný důvod, proč se sestřenka tvářila tak nasupeně. Tedy na mě a Konrada, nevšiml jsem si, že by se na Arteho koukla hůř, než jak se zaškaredila tam venku s tím svým vypláznutým jazykem. Na Arthura se nikdo zle nedivá, je holt z nás tři nejlepší, no…

Každopádně zbytek snídaně probíhal v klidu a téměř i tichosti. Sluhové vycítili napětí a drželi se tichého šepotu. Vojáci po noční službě byli většinou unavení a nám taky nebylo zrovna do řeči. Tedy mě rozhodně ne. Stále jsem si přehrával v hlavě všechny ty přípravy, rituál, co bylo po něm… A jak to vypadalo u našich hostů, jsem sledoval s tichou úzkostí. Pořád se mi totiž nepodařilo srovnat si v hlavě co vlastně a jak hodláme strýčkovi říct. Odsoudí nás? Popraví na místě? Ohlásí to strýci Alfredovi? Žaludek se mi čím dál tím víc svíral. A Konrad se tvářil pořád stejně chladně a odtažitě, až se mě z té jeho vyrovnanosti zmocňovala slabost.

Co snídani narušilo, byl pavouk, který se najednou vyloupl zpod obložené mísy těsně před Corou a vyrazil směrem k ní… I mě se zatajil dech, a to jsem seděl přeci jen o kus dál.

Naštěstí situaci zachránil Yvgenyho a Annin nový domácí mazlíček. Chameleon seskočil z Annina ramene, většina lidí si ho až tehdy poprvé všimla (včetně mě), vyplázl svůj dlouhý lepkavý jazyk a pavouka slupl jako malinu. Nacpal si ho celého do chřtánu, zahýbal čelistmi, srkl poslední koukající nožičky a zakoulel na Coru svým plazím okem, než se vydal uvelebit zpátky na Annino rameno. Nikoho z místních to naštěstí nepohoršilo, jen se někteří lekli.

Postupně se dojídalo (já toho celkově snědl dost málo) a sluhové z kuchyně začali odnášet ze stolů zbytečné nádobí. Pak vstávali i ostatní sloužící, kteří si šli po své práci a vojáci, kteří šli povětšinou zalézt do pelechů, aby si odpočali po noční směně. Z těch zde zůstala jen Zora (Zora Luise von Ostenberg) a Niklaus , který s ní byl na stráži. Přičemž sestřenka vstala ze svého místa hned, jak sloužící odešli (strýc na otázku, zda si ještě budeme něco přát, řekl služce, že nechceme být rušeni) a sotva se za posledním z nich zavřeli dveře, hodila nožem tak, že se zasekl do stolu těsně před Konrada, kterého to nechalo chladným. Pouze vzhlédl jejím směrem. Že mně se téměř zastavilo srdce, vytřeštil jsem na ni oči a ve tváři celý zbledl snad ani říkat nemusím.

Sestřenka pak rázným krokem napochodovala přímo před náš stůl a mně se zatajil dech.

„Co to má tohle všechno při Thorovi znamenat?!“ vyjela na Konyho, ale i na nás ostatní ostře. „Přijedete si neočekávaně uprostřed noci, vzbudíte celý Letohrádek, přivezete si “vzácné“ hosty, které nikdo nezná, kteří si ještě navíc zapomněli svá zavazadla, kde přesně? V letním sídle?! A myslíte si co, vlastně?“ Nadechla se a založila si ruce. To dělávala, když od někoho požadovala odpověď.

Do toho ale zasáhl strýček: „Nech je vydechnout, Zorko,“ dovolil si oslovení, které neměla příliš ráda a dala mu to najevo jasným pichlavým pohledem, „předpokládám, že nám princové vše vysvětlí…“ nečekaně chytil Konyho za ruku a stáhl mu rukavici, kryjící jizvy po prolomení magické pečeti. Ten tázavý pohled, který mu věnoval, a kterému Konrad vzdoroval s ledovým klidem, mluvil za vše. Strýc se podíval i na mě. Seděl jsem vedle Konyho na stejné straně stolu od něho a i když jsem dlaně v rukavicích hned skryl pod stolem, bylo mi jasné, že mě viděl.

„Takže?“ zeptal se Tobias zdánlivě klidně, ale myslím, že klidný rozhodně nebyl. Ani já ne. Znovu jsem ruce vytáhl a taky sundal rukavici. Ono nemělo cenu moc zastírat, stejně už to tušil, nebo věděl. Tak jsem mu to s omluvným výrazem ukázal a pokrčil rameny.

„Promiň, strejdo… My s Konym… sme mágové…“ Hlas se mi zachvěl nervozitou. Takové přiznání, to přeci jen není jen tak, když vás za něco takového smějí podle platných Alemanských zákonů popravit princ - neprinc.

„Mágové…,“ vydechl si Tobias, promnul obočí a pohlédl směrem k Arthurovi, asi aby se přesvědčil, že alespoň někdo z nás tří měl dost rozumu.

„A to si řeknete jen tak?“ Otočil se vzápětí opět k nám. „Konrade! Co jsou doopravdy zač?“ Kývl strýc hlavou k našim hostům a ve mně úplně hrklo. Tak Kony za nic nemůže. Byl to můj nápad, moje chyba ve výpočtech a nepřiložení do větráku, že jsou tu oni, že vůbec jsme mágové. Jistě, že se Strýc otáčí se svou otázkou na Konyho, protože je z nás dvou ten rozhodný a rozumnější. Toby zřejmě usoudil, že ani při největším pohnutí mysli, které je schopen si u mě představit, bych neudělal něco tak neuváženého, jako stát se mágem. Ale míru mojí vinny to nesnižuje… Vybavila se mi ne až tak vzdálená výměna názorů právě s Konradem. Tehdy jsem mu oponoval, že už nejsem dítě, a že dokážu nést odpovědnost za svoje jednání, a nepotřebuju, aby mě neustále někdo chránil. Možná je načase tu odpovědnost převzít…

Vstanu.

„Kony za nic nemůže!“ vyhrknu z náhlého popudu. Cítím na sobě jejich pohledy a to poslední místo, kam bych se teď podíval je na bratry, nebo strýce.

„Byl to můj nápad…“ Místo kam rozechvěle zírám je jistá nerovnost na zdi pod obrazem našeho děda. „To já přesvědčil Konrada, aby to se mnou provedl a Arthura, aby nám to dovolil.“

Strýcův na mě překvapeně vykulil oči.

„Stojíme proti mágům ne? To oni stvořili Kobylky a zničili Kopenhagen… Umírají lidi, sakra! Otec je věčně opilý, strýc Alfréd jen využívá situace. Někdo zastřelil naši matku!“ nadechl jsem se. „Je to tak nepochopitelný?! Jak chceme vyhrát nad mágy bez magie? Ale oni jsou mágové už asi dlouho, když zvládli takoví věci, to mi s Konym teprve pár dní. Myslel jsem, že zavolat si pomoc by mohlo pro začátek stačit… Já vím, že něco nevyšlo a tohle nejsou hrdinové z Valhally. Všechno jsem to spočítal a byl si jistý, ale někde jsem asi udělal chybu, přiznávám, ale aspoň jsme to zkusili!“ To už jsem skoro křičel.

„Omlovuám se…“ vydechnu nakonec, „mrzí mě to…“ ohlédnu se o po ostatních, které jsme přivedli. Vážně jsem to takhle nechtěl…

Sklopím hlavu a znovu se usadím na židli. Načež nastalo ticho…

Strýc pohlédl ustaraně na Zoru, která mu pohled výjimečně mlčky opětovala.

„Nemohli jsme je ubytovat v letním sídle. Nikdo se neměl dozvědět, že jsme mágové. Arthur navrhnul, že je můžeme schovat tady. Nejsou to hrabata princezny ani kněžny… Vlastně ani nevíme, co jsou zač. Víme jen, co rozhodně nejsou. A to žádní hrdinové. A Konrad má obavy, že by na Letohrádek mohli zaútočit kobylky ještě dneska. Sice jsme napsali nějaký runový ochranný obrazce, ale nemáme jak takovou obranu v případě útoku dlouho udržet. Potřebujeme ještě další dva křišťály a vrátit se pro ten ze včerejška. Navíc tu ani jeden z nás nemá žádný věci. Budeme se asi muset vrátit do letního sídla a Arthurovo narozeniny se taky budou slavit tam, pokud se vůbec budou slavit a pokud zaútočí kobylky, měli bysme zjistit jestli někdo z nich nemůže taky být mágem a měli by se naučit asi střílet a bojovat a…“ Můj hlas postupně slábl, až mi došla všechna slova.

Arthur Tobias von Wallenstein - 01. srpna 2014 22:24

Zpovídání po snídani

Měl jsem už asi od poloviny cesty tak strašný hlad, že jsem byl nakonec strýci vděčný za, ne úplně formální, přivítání a okamžité nasměrování do jídelny bez přílišného naléhání na okamžité vysvětlení.
Déle bych už totiž formální chování udržet nedokázal.
Ne zde, ne poté, co na mne sestřenice Zora vyplázla jazyk, dělaje při tom tak strašně komickou, napůl uraženou, grimasu, že jsem měl chvíli opravdu co dělat, abych se nerozesmál a vypláznutí i grimasu jí neoplatil jako v těch časech, kdy jsme ještě byli dětmi.
Jak rád bych, občas, ty chvíle teď vrátil...

Sníddaně proběhla v prazvláštním klidu, naplněném očekáváním a napětím, které by se pomalu mohlo zdát být hmatatelným.
Minimálně viditelným bylo zcela jistě.
V napjatých tvářích našich hostí...každé jinak.
V zadumaném, zachmuřeném pohledu Konrada.
V Mattyho plachém uhýbání pohledem a schovávání dlaní.
Ve strýcově měkce, skoro chápavě, přísném pohledu.
V blescích, dštících ze Zořiných očí směrem k mým bratrům.
V pohybech a šeptání služebnictva.

A pak to přišlo.
Služebnictvo....a nejen ono...bylo vykázáno z místnosti.
Na mou němou prosbu odešel i David, ačkoliv vlastně patří téměř k rodině.
Není nezbytné, přidělávat mu více starostí, než již jich má. Stejně, bude-li se ptát, těžko mu dokážu neodpovědět. Ale....přímo ve středu dění být nemusí.
A pak strýc položil onu otázku.....a při ní bezděšně došlo k odhalení Konyho (a Mattyho) tajemství.

Povzdechl jsem si, pohledem poprosil Zoru, aby požádala Niklause, aby se také vzdálil...a chystal jsem se vše vysvětlit.
Ale právě v tu chvíli zřejmě povolily mému nejmladšímu bratrovi nervy, nejspíše díky stresu, napětí a pocitu viny.
A.....Řekl vlastně úplně všechno.
Nemohl jsem nic dělat.....Jen počkat, až domluví a snad se pokusit zmírnit trochu dopad jeho zpovědi.
Nebyl zde David, kterému bych pod stolem sevřel dlaň ve své a získal tak klid.
Pomalu jsem se tedy tiše nadechl a provedl nenápadně některá koncentrační dechová cvičení.
"Nemůžeš za to, Matty." promluvil jsem tiše, ale v nastalém hrobovém tichu můj hlas zněl jako jasný hlas řečníka, hovořícího k plnné aule.
"I magie je jen energie....kterou můžeš usměrnit, ale pouze do určité míry." zachytil jsem strýcův i Zořin pohled, sňal jsem rukavice, které jsem si ještě nedtihl ani sundat a položil dlaně na stůl.
"Ne, já nejsem mágem...Ačkoliv bych jím jednou byl velmi rád...Vždyť, Kony s Mattym nejsou prvními mágy v historii našeho rodu...Vlohy mám jistě i já." čekal jsem, že si strýc ulehčeně oddechne, ale nestalo se tak.
"Přesto.....Matty má pravdu. Proti magii a mágům lze účinně bojovat především magií. A....že tato pětice a tlustý kocour nejsou hrdinové z Valhaly? To nejsou. Nejsou ani urozenými osobami, jejichž tituly jim, poměrně prozíravě, leč..nucen situací, poměrně prvoplánově, přidělil Kony. Nejspíše....budou obyčejnými lidmi odněkud....co já vím...z jiného světa. Ale.....Myslím...ne, jsem si jist, že dáme-li jim možnost, důvěru a správný druh motivace, všichni, kocoura nevyjímaje, mají i jako obyčejní lidé kdovíodkud, kteří měli tu smůlu, že si je síla kouzla, vyvolaného mágy, kteří jimi jsou teprve pár dní, vybrala jako vhodné, místo těch, na něž byla cílena, vlohy, kterými zde mohou v boji být účinnou pomocí." pomalu jsem si nalil do sklenky trochu čisté vidy s mátou a citronem a několikrát se napil.
"Kdyby ne, jsem si jist, že by je magie nevybrala a místo nich by zde seděli ti z Valhaly...Jejechž příchod by možná nebyl tak...prostý pozornosti nepovolaných." dokončil jsem poté.
"Možná...spíše než řešit proč, jak a co se stalo, když odestát již to nelze a na další...jiné...pokusy neni zřejmě čas...bychom měli dát důvěru a prostor našim hostům, aby se k situaci nějak vyjádřili. Případně se mohou nějak blíže představit, pokud to uznají za vhodné." zakončím svou řeč, při jejíž poslední větě měkce, vlídně, přejíždím zrakem každého z těch pěti. Všichni se od včerejěka změnili. Věichni se vyspali, převlékli a upravili dle zvyků mé domoviny. Všichni, až na Ernesta, který se ani nesnaží zakrývat nejen skutečnost, že ve svém oděvu zde jasně vyniká jakožto cizinec, ale ani že zřejmě vůbec nespal. Při pohledu na něj pouze povytáhnu obočí, ale nijak více se nad ním nepozastavuji. Tato má malá rekapitulace našich hostí končí pohledem na Coru, krásnou, ale nejspíše se neskutečně potící ve sněhobílých šatech, nejspíše zde ponechaných z dob, kdy bylo mé matce...ne o mnoho více než Coře.
"Velmi vám to sluší, slečno Coro." usměji se na ni. A je to dnes první můj akutečně naprosto upřínmý úsměv.
"Vám všem...přátelé."

Konstanze Geisler - 06. srpna 2014 21:09

Snídaně

To bylo poslední, co jsem stačila. Omluvit se.

Pak už raději neříkám nic. Ostatně právě vcházejí princové a zdejší Pán. Vymrštím se na nohy prakticky okamžitě. Nevím, jestli se zde zdraví, dobrý den, nebo nějak jinak. Tak raději mlčím. Jen si je prohlédnu. Zdejší správce dnes vyhlíží o mnoho důstojněji, než uprostřed noci oděný jen do noční košile a županu. Nejstarší z princů, kterému v noci nebylo dobře, se zdá stále trochu bledý, ale kráčí jako ztělesnění důstojnosti s tváří, kterou mohly vytesat z mramoru, jak se zdála hrdá a dokonalá. Prostřední princ připomínal mramorovou sochu chladem a odměřeností zračící se v jeho tváři. Zaujal mne ale i svým oděvem. Nečekala jsem, že na to, abych na vlastní oči spatřila někoho v kimonu, budu muset opustit dokonce až celý rodný svět. To nejmladší z bratří se zdál nervózní a hlavu měl lehce skloněnou.

Všimla jsem si i dalšího muže, který s nimi přišel. Vypadal inteligentně, vzdělaně a mile. Usadili se a já jen zadoufala, že nebudeme středem pozornosti. Protože pokud by bylo komplikované jídlo, myslím, že žádný z nás nezvládne správné stolování.

Když se dveře do jídelny s bouchnutím zavřely a poslední sloužící zaujali své místo k sezení, náš hostitel vstal. Mluvil obřadně, oficiálně, ale jeho úsměv se zdál upřímný a mně se trochu ulevilo.

I když jen do chvíle, než se všichni kolem pustili do jídla, protože jsem si stále nebyla jistá tím, jestli je tohle všechno pro nás vhodné, když vlastně nejsme co říkali. Dokonce bojuji i s nutkáním přiznat náš neurozený původ, ale když vidím jak Coře chutná a bez zbytečných obav začne jíst, usměju se na ní. Musí to mít těžké v tolika vrstvách…, říkám si. Ale než bych jakkoliv rušila, raději začnu sama opatrně a pomalu ochutnávat zdejší kuchyni.

Je tu dusno. Nejen vzduchem samotným tlakem a tak. Ale atmosférou. Svírá mi srdce v kleštích a každé další sousto mne stojí neúměrně mnoho sil. Sluhové se zdáli nervózní, někteří z vojáků, a že mezi nimi byla i žena, unavení a právě ona dokonce nasupená. Přešel mi po zádech mráz a jen silou vůle se držela v klidu. Všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku… Nikomu nebylo do řeči zkrátka. Ani mě ne. Šlo těžko nemyslet na domov, v takové chvíli.

Náhle jsem spatřila, jak se něco pohnulo. Okamžitě jsem se na to zaměřila očima a uviděla pavouka. A jakého…

Tropy + prales + pavouk = JEDOVATÝ! Ačkoliv netrpím fobií z pavouků, v této chvíli zdřevěním jako solný sloup já, s oříškovýma lehce sešikmenýma očima upřenýma na to osminohé stvoření, které si to namířilo cílevědomě ke Cořině talíři.

Co teď? Zabít to? Dát pryč? Ale jak? Čím, aby nekousl…? Nevím. Rozhlížím se, ale je to jen vteřinka ve výsledku, než seskočil odkudsi černý (i když to je poměrně relativní) chameleon…

Slupl pavouka jako malinu a to jeho očičko. Mále bych se rozesmála, ale včas si uvědomím, jak nevhodné to je.

Usmála jsem se úlevně na Coru, i Annu, ke které se následně malý plaz odebral. Mohlo se znovu jíst. Jen pohled na prince mi nedopřával klidu. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že je něco špatně.

Ovšem co, to jsme se měli dozvědět později.

Jak lidé dojídali, tak vstávali a odcházeli. Z nás nikdo nešel, tak jsem čekala. Nakonec pan von Otterstein cosi řekl jedné ze služebných a to už odcházeli poslední lidé kromě té zlostně se tvářící ženy a nějakého na pohled hrozivého vojáka. Ačkoliv hned za slovem hrozivý se ukrývá další výstižné: „člověk na svém místě“.

Málem nadskočím, když ta rusovláska mrští nožem, jež se zabodne před prostředního z princů. Zatajil se mi dech a ta scéna upoutala zcela můj pohled. Výměna názorů začala ostře, že se mimoděk rozechvěji s tajnou potřebou skrýt se pod stolem a zakrýt rukama uši. Pán hrádku ženu uklidní téměř rodinným oslovením, a pak nevím, proč sundal prostřednímu z princů rukavici, jakoby to snad něco dokazovalo.

Nejmladší se ošil a schoval ruce v klíně, než je opět vytáhl a sám rukavice sundal. S omluvným výrazem a nejistým hlasem vyřkl svou omluvu i přiznání.

Strejdo? On je jejich strýc? Nepřišlo mi, že by si byli podobní…

Najednou mi je jich líto. To jak pán letohrádku vydechl slovo „mágové“ znělo zoufale. A pak ta přísná otázka opět na prince Konrada spíš než na nejmladšího z hostitelů.

Co jsou doopravdy zač? Zní mi v hlavě. Ano.. Co jsme zač…? Ptám se sama sebe. Vždyť od včerejší noci mám pocit, že je všechno postavené na hlavu.

A pak se postavil nejmladší princ. Sledovala jsem každý jeho pohyb, naslouchala všem slovům jeho zpovědi. Přiznání, že on to byl, kdo vydal popud k našemu “únosu“, boj s mágy, kobylky, opilý otec, vypočítavý strýc, mrtvá matka… A já si až s tím začínám uvědomovat, jak moc jsem ji křivdila. Oni byli doopravdy zoufalí, v beznadějné situaci a sáhli po bláznivém řešení, jako tonoucí chytající se stébla.

Srdce mi kleslo v hrudi pod tíhou toho poznání, jak mladík, který teď prince připomínal ze všeho nejméně, hovořil až do ztracena.

Pokud se vůbec budou slavit… Je smutné, že možná nebudou mít čas ani na oslavu narozenin. Nemluvě o nebezpečí že lidožravé vetřelčí kobylky možná zaútočí již dnes…

Ale tohle nebezpečí je zatím příliš nereálné proto, abych mu dokázala skutečně uvěřit. Nic takového přece nemůže existovat ani ve světě, kde existuje magie… To je proti rozumu…

Být mágy? Střílet? Bojovat…? Něco v mém nitru se zatetelí vzrušením. Ještě včera jsem si říkala, že být to v anime, měli bychom nějaké super schopnosti, kterými bychom je nakonec všechny zachránili…

Ale tohle není anime… Musím chtě nechtě dojít ke stejnému závěru jako v noci.

Slovo nejmladšího z princů dopadla na všechny tíhou obřího kamene, který do teď ležel jen na jeho srdci. Copak je možné se hněvat, když teď vím proč to všechno dělali a že šlo opravdu pouze o omyl? I kdyby v noci říkal jeho bratr lež, tohle teď lež být nemohla. Na to to znělo příliš upřímně.

Netřeba se omlouvat… chtěla bych říct, ale nějak mi přišlo, že se nehodí zasahovat do jejich rozhovoru. O nás bez nás, dalo by se říct, ale nebylo by to docela přesné. Vlastně by to nebylo vůbec přesné.

Naštěstí promluvil nejstarší z princů. Uvědoměle konejšil svého bratra. Vysvětlil svůj náhled a postoj rozumnými slovy zlehčuje celou nastalou situaci jakoby snad také znal anime příběhy a věřil, že máme moc je zachránit. A přesto… On tomu doopravdy věří… Projel mi tělem záchvěv a věnovala jsem pohled na krátký okamžik Coře, než jsem se opět zahleděla na prince.

Prostor… Důvěru… Nám? Přelétla jsem je všechny pohledem a vzpomněla jsem si na svou kamarádku Carolu a její přítelkyni Dianu. Vždyť pokud jsou tohle všechno jen fantazáci a fanoušci a cosplayeři… Jaké mohou mít schopnosti? A čím mám přispět já? Nebo ten kocour… Jak se jmenuje…? Obvykle si jména pamatuji, ale kocour… Paul! Najdu nakonec to jméno ve své paměti.

Princ se na nás usmál a pochválil Coře garderobu. Ten úsměv hřál u srdce a na duši, jako doušek meduňkového čaje.

A pak pochválil ošacení i nám všem, i když těžko říct, jak moc jeho slova patřila i panu Zwinglimu. Ale jak se tak dívám do princovo očí, myslím, že ano. Byl schopen do toho slůvka “všem“ schopen obsáhnout snad i toho zmíněného kocoura, který zde ani není. Až jsem zcela nevědomky kývla hlavou na znak poděkování a zarděla se.

„Děkujeme, vaše výsosti,“ vůbec nevím, jestli to říkám dobře, zdejší jazyk je maličko jiný, než ten náš. Vím, že se nesluší mluvit za ostatní, ale já tak nějak netuším, jestli by oni poděkovali, tak snad se nebudou zlobit.

„Smím se zeptat…“ nadechnu se. „Ony… doopravdy přiletí kobylky už dnes? Víte… Nevím jak ostatní, ale… Pochybují, že někdo z náš umí, jak říkal princ… Matteus, tuším, střílet a bojovat a o magii myslím ani nemluvě…“ Snažila jsem se ze všech sil o zdvořilý tón, ale jistě se mi hlas zachvěl nejistotou, která mě při tom pomyšlené polévala. Prostě jsem se musela zeptat, ještě před snídaní jsem své společníky nabádala, že bychom se měli pokusit být nápomocní, ale tohle… To přesahovalo mé pochopení i odvahu.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 08. srpna 2014 01:05

A zase je to v...

Postupně se u stolu sešli všichni hrdinové Valhally. Tedy možná až na kocoura, který z nás možná jako jediný měl rozum a vzal nohy na ramena. Ernest to zřejmě neřešil, protože jediné, co ho teď asi zajímalo, byl hrnek pořádně silného kafe. Pro Buckyho s Raspuškou to dle jejich reakcí naopak vypadalo jako vytoužené líbánky, i když jsem si u nich stále nebyla jistá, kdo je tam za chlapa. No a já s Konstanze? Řekněme, že jsem nikdy na ty hry na princezny nebyla, ale tohle všechno bohužel nebyla hra.

„No, když to něčemu pomůže. Budu vstřícná, jak jen to půjde.“ Zazubila jsem se na Konstanze lehce ironicky a rozmáchla se při tom šálkem s kávou, který nám byl přinesen. Nebyla špatná... Hmm, pravda, když si vezmu v potaz, kde asi jsme, tak ji tu musí někde za rohem pěstovat.

Náhle se strhl menší povyk a většina sloužících se přesunula k vchodovým dveřím. Ohlédla jsem se na stranu, jestli je Ernest stále u našeho stolu a náhodou to není on, kdo se tam třeba po prohýřené noci složil, ale místo toho vstoupilo do sálu množství osob, z nichž jsem některé ze včerejška poznávala a jiné jsem v životě neviděla. Tak jako tak, všichni zamířili k našemu stolu, což znamenalo, že budou členy místní šlechty toužících po snídaní a nebo si jdou s námi promluvit o vážných věcech. Doufala jsem v to první.

Přikývla jsem na pozdrav a raději nic neříkala. Vypadalo to na tichou snídani a popravdě, jsem se nechtěla nějak prozradit. To raději nechám na jiných. Mrkla jsem koutkem oka na Ernesta, který se tu vyvaloval ve zmačkané bílé košili. Ještěže tam nešel v něčem šílenějším.

„A hele, překvapení.“ Usmála jsem se na malého pavouka, který vylezl odkudsi na stole a vykračoval si to po svých osmi nohách ke mně. Nebyl to sice kapitální kousek, ale já měla pavouky ráda, proto mne trochu překvapilo, když jsem viděla, že mé nadšení nesdílela většina osazenstva stolu, která na mě koukala, jako kdybych měla být za chvíli přejetá vlakem.

„Je to jen pavouk.“ Pohlédla jsem na ně povzbudivě ve snaze, aby ledy trochu roztály. Ano, možná mohl být jedovatý, ale já už měla na rukách a nejen na nich dost větších kousků, od kterých by kousanec asi docela bolel, ale když člověk věděl, jak s nimi manipulovat, nebylo to až tak hrozné. Už jsem se chystala, že jej pro jistotu vezmu na vějíř a vyhodím z okna, aby tady dál nepobuřoval vybranou společnost, ale v tom ho sežral... chameleon. Chameleon, který pak vylezl člověku na rameno, kde zůstal ležet jako kočka a nebo papoušek. To se mi snad... Podívala jsem se nevěřícně do hrnku s kávou, jestli mi tam něco vážně nepřidali. No, jestli tu mají obří kobylky plivající oheň, tak asi ani jiná zvířata nemusí být taková jako u nás. Povzdechla jsem si a raději to dál nekomentovala. Nebudu se ničemu divit! Dala jsem si další předsevzetí pro tento den a byla za něj sakra ráda, když se do stolu zabodl nůž. Ok, pravidla bezpečnosti královské rodiny... jsou asi také poněkud benevolentní. Začínalo mi docházet, že většina historických dokumentů a nebo i amerických filmů mi začínala být v tomto světě k ničemu. Pak se řešila spousta věcí o zakázané magii, tajném rituálu a dalších nepříliš bezpečných informacích, takže jsem jen poněkud nejistě pozorovala okolní lidi, jestli nás neposlouchají a už nezapalují pochodně. To by nám teď ještě chybělo.

„Počkat... Jak dneska?“ Vyhrkla jsem a úplně vynechala jakékoliv dekórum. Si dělají snad srandu?! Jaký kobylky?

„Vždyť jste včera říkali, že zde jsme daleko od všech útoků a nic nám nehrozí?“ Pohlédla jsem naprosto nechápavě a poněkud rozhořčeně na Konrada. Buď vůbec netuší, co nám tu slibují a nebo nám zaměrně lžou. Jedna věc lepší, jak druhá.

„Střílet... Bojovat? To jako proti těm několika metrovejm kobylkám, co plivou oheň?“ Podívala jsem se na Matteuse jako na šílence, který mi právě začal s úsměvem oznamovat, že vyskočíme z letadla... bez padáku. Prohlédla si i své kolegy z Valhally, kteří ale nevypadali až tak znepokojeně. To si snad dělají srandu? Jedna věc je to vidět ve filmech a druhá proti tomu stát. To si to nikdo neuvědomuje?!

„Pochybuju, že někdo z nás umí a nebo vůbec ví, jak ty monstra zabít.“ Odfrkla jsem si pobaveně. I kdyby tu byl mezi námi mistr deratizátor, nebo někdo ze speciálních jednotek, pochybuju, že by se někdy s něčím takovým setkal... a natož aby se na to vrhal se směšným mečem, nebo nepřesnou mušketou. Když jsem zaslechla pochvalu mých šatů, jen jsem se s nechápavým výrazem otočila na Arthura a pak shlédla na svůj oděv. Až teď mi došlo, jak krásně by u těch oheň chrlících kobylek hořel. Jako chomáček vaty. Celá ta scéna na mě křičela, jak je to všechno šílené a jestli jsem se včera začala s věcmi pomalu smiřovat, můj duševní klid byl zas ten tam.

„Asi.. Děkuji.“ Vyhrkla jsem automaticky naprosto vyvedená z míry a netušíc, co rozumného teď odpovědět. Bod pro Arthura.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 08. srpna 2014 10:57

Wait what

Lehké pokárání od Konstanze jsem si zprvu vzal osobněji, očividně moje narážky vzala s menší dávkou humoru, než měla. Ale pokud se tak rozhodla konat v rámci své role, nebyl jsem proti. Bylo zvláštní od té holky najednou slyšet tolik řečí, když ještě včera sotva pípla.

Ke stolu se brzy poté konečně dostavili členové královské rodiny. Trhnul jsem sebou, jakmile se objevili ve dveřích a vstal, jak etiketa přikazovala. Ale nejspíš ne v těchto krajích a už vůbec ne u mých kolegů. Už ze sebe zas dělám šaška… povzdechl jsem si a hodil jeden nevraživý pohled na Annu, od které jsem čekal, že mě podpoří. Ať už ano, či ne, zase jsem se rychle posadil, abych tolik nevyčníval a sledoval jednotlivé příchozí osoby… a s nad větším zájmem samotnou snídani, kterou začali nosit na stůl. Jelikož s plným žaludkem se hned lépe přemýšlí a koná, byl jsem celou dobu potichu. Pavouk, který se objevil mezi námi a se kterým se zběžně ochočený chameleon rychle vypořádal, mě překvapil, ale… jsme někde uprostřed džungle, pokud by jim tu lezli po chodbách krokodýli, nedivil bych se tomu. Vzpomenul jsem si na starou fotografii malé holčičky s krokodýlem na vodítku a musel se usmát.

Co nešlo přejít a co mě vlastně dost vadilo, byla atmosféra, která u stolů vládla. Z královské strany to napětí a zaujatost sálala až k nám. Stačilo se kouknout na jejich pohledy… Musel jsem se naklonit k Anně, abych se anglicky a potichu svěřil. “Začínám z toho mít špatnej pocit…“

A pak to začalo. Jedním slovem teátr. Člověk mohl jen sedět hluboko v židli a poslouchat rodinnou hádku plnou zvratů a odhalení. Alespoň z toho, co jsem z té podivné němčiny pochytil. Bratři při ní prozradili, že jsou mágové a naše přestrojení a role nám byly odebrány, takže jsme sklouzli zpátky k našim hodnostem obyčejných poddaných, od kterých se ovšem očekávalo, že se účastní vojenského výcviku a v neposlední řadě … Kobylky. Hrklo ve mně. Silně ve mně hrklo. Nejdříve nadšením a pak mi došlo, co to vlastně znamená.

Vědí o útoku kobylek? Jak dlouho? Krucinál, my tu měli bejt v bezpečí, nebo ne? Moje myšlenky později vyřknula Cora. Konsternovaný výraz mi zůstal ve tváři hodně dlouho. Ve finále jsem už stříhal pohledem z Konstanze na Coru a z Cory na členy královské rodiny. Bylo těžké si to přiznat a projevit obavy, ale... tady šlo do tuhého. Rychle jsem se rovzpomenul na Konradova slova na úvod, kterých se nám dostalo po našem příchodu.

Počkal jsem, až Cora domluví, abych si také mohl vzít slovo a vyjádřit svůj názor. Stejně jsme k tomu byli samotným princem vyzváni, tak to mají mít. Jen jsem se musel soustředit, abych v tom rozhořčení mluvil dosti srozumitelně a nesklouznul do mateřštiny.
“Ránou do hlavy, jak jinak. Můžete se začít cvičit v ostrostřelbě,“ prohodil jsem na úvod ještě docela nevraživě a pohledem sklouznul z princů na Coru, které Arthur ještě stihl pochválit šaty. “Ale teď na rovinu. Vaše Vysochestva doufám omluví mou upřímnost, ale… Vy po nás stále chcete, abychom se aktivně účastnili vašeho šíleného boje s kobylkami? Vkládáte do nás velký naděje, na to, že jste sami přiznali, jak obyčejní vám připadáme…“ Už mi unikl uražený tón a začal jsem se podle toho i tvářit. Tu ztrátu titulu jsem očividně stále nesl špatně. Cosplay člověku holt za ta léta vleze na mozek.

“Posílat nováčky do boje, to je křest ohněm. Tak aby vám v něm někdo neshořel. Doslova,“ přešlápl jsem z nohy na nohu, přejel pohledem po svých spolusedících a pak se znovu usadil. Ruce jsem založil na prsou a čekal, jak se někdo z královské rodiny vyjádří na naše názory a otázky.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 08. srpna 2014 21:41

Odhalení, kobylky a tak dále

Usadím se ke stolu. Tvář vytasenou z kamene, chladný pohled. Musím se tvářit nad věcí, skrývat rozporuplné pocity uvnitř. Protože to se ode mě čeká. Čím déle snídaně trvá, tím více mě přepadá nervozita a úzkost. Cítím určitou potřebu začít jednat, prolomit to napětí ve vzduchu, ale přesto bych ten okamžik rád oddálil. Protože tuším, že pak přijde bouřka. A na poli slov jsem se nikdy necítil dobrým vojákem.
Je mi zcela jasné, že brzy budu muset vysvětlovat. Vysvětlovat nevysvětlitelné. Všichni tady na to čekají. Především tedy strýc, který v souladu s dosavadními informacemi pronesl formální uvítání. Toho také musím upozornit na hrozbu. Také by se mělo skutečně rozhodnout, jak zajistit naše hosty. A spoustu dalších a dalších věcí ...
Útroby mám stažené, mám pocit, že nepozřu jediné sousto. Ale přesto je nutné pokračovat v načaté úloze. Předstírat naprostý klid. Zatímco se vyloženě nutím něco sníst (drže příbor zdánlivě nenuceně), mám nasazenou svou obvyklou odtažitou masku vyrovnanosti. Snad jen jemně nakrčená vráska na čele prozrazuje, že mé myšlenky nejsou zrovna optimistické.

Občasnými pohledy zabrousím k našim hostům, jejich výrazům, snaže se odhadnout jejich myšlenky. Všímám si, samozřejmě, že kromě Ernesta se všichni snažili zapadnout oblečením do naší reality. Každý jinak, osobitě. Jak se tváří Arthur nebo strýc mám před očima, aniž bych to potřeboval vidět. Mattyho obavy sálají do prostoru. Mám pocit, že díky němu se má vlastní úzkost ještě prohlubuje a párkrát mi dá práci se udržet, abych na něj podrážděně nesykl, ať přestane s tím podupáváním. Potřebuji nalézt půdu pod nohama.
A pak je tu samozřejmě Zora, cítím, jak mě vraždí svými pohledy, které se snažím ignorovat a nedávat cokoli najevo. Upřímně mi ta snídaně chutná ještě méně. Sestřenka vždy věděla, jak mi zkazit den. Když jsme byli malí, velice ráda mi brala jídlo a provokovala. Cuchala mi vlasy a otravovala vždy, když jsem si chtěl číst. Smutné bylo, že mě vždycky přeprala, ať už šlo o bitku, šerm, šipky, jinou hloupou hru. Když se dozvěděla, že moudří rozhodli, že má budoucnost patří armádě a mým osudem bude bránit svou vlast se zbraní v ruce, dostala brutální záchvat smíchu. Vždycky mi pochroumala ego. Vlastně jsem až doteď nevěděl, že ji sem převeleli. Natož proč.

Příbory cinkaly. O nezvaného pavoučího hosta se postaral chameleon. Jídlo postupně mizelo, sál se vylidňoval. Prázdný talíř přede mnou byl odnesen, strýc zajistil soukromí. A já ucítil, že mám žaludek až v krku. Je mi jasné, že zpovídat budou mě. Vždy za vše mohu já. Protože Arthura s jeho lehce idealistickým pohledem, jemným chováním a vznešenými, dobře volenými slovy, zodpovědného následníka trůnu si nikdo vinit přímo neodváží, i kdyby náhodou bylo z čeho (což stejně není). Natož mu něco vyčítat. Je moje chyba, pokud se něco stane, že jsem tomu nezabránil. A Matty je nejmladší, tady je moje chyba, že jsem ho neuhlídal. V tomto případě mám svou jasnou roli, je přirozené, že přijmu zodpovědnost.
Připravil jsem si pár krátkých vcelku strohých vět, kterými jsem hodlal vysvětlit celou záležitost. Měl jsem v úmyslu přiznat, že jsem mág. Ale Mattyho z toho pokud možno vynechat. Třeba pro případ, že by se strýc přeci jen rozhodl mě udat, kdyby ho v zásadě nepravděpodobné riziko obnovení magického moru vystrašilo příliš. Mohli by popravit jen mě. Opravdu skvělé vyhlídky. Tento směr myšlenek opustím.

Za posledním sloužícím zapadly dveře a v ten okamžik sálem proletěl nůž a zabodl se přímo přede mě. Nehnul jsem brvou. Sestřenka to holt s noži umí. Zvedl jsem zrak a propálil Zoru chladným pohledem. Došla si až přede mě a spustila. Vracel jsem jí to s klidným výrazem, lehkou vráskou na čele a čekal, až zmlkne. Nakonec zasáhl strýc, stočil jsem pohled směrem k němu a on mě chytil za ruku a strhl mi rukavici. Čekal jsem to, přesto jsem cítil, jak ve mně zatrnulo. Pohled jsem mu ovšem věnoval zcela ledově klidný.
Ano, prolomil jsem pečeť, strýčku. Jak vidíš.

Niklaus, který se dovtípil, že by měl odejít, byl právě na odchodu, když z Mattyho vypadlo to přiznání, kdy slovy řekl to, co již bylo zjevné. Seveřan se otočil, vyměnil si pohled se Zorou … a zůstal. Ono po tomto odhalení už ani nebylo proč ho vyhánět.
Strýc je konsternovaný. Zora se mračí.
A pak to přišlo, přímá otázka adresovaná mě. Rozevřel jsem rty, že pronesu těch několik připravených vět, ale zcela nečekaně vedle mě zavrže židle a Matty vstane. A začne mluvit. Tentokrát se neubráním lehce překvapenému pohledu, který bratrovi věnuji. O co se to pro Odina snaží?! Je pro mě nečekané, že se rozhodl přihlásit k své vině. Nepočítal jsem s tím.

Matteus zatím vysvětluje. Je to přímo vodopád slov vykreslující zoufalství naší situace. A já jen sedím a poslouchám ho. Všímám si, jak se především Niklausovi potemní zrak při zmínce o Kopenhagenu. Otec ... Kdyby jen opilý. Člověk, aby slavil, když si sem tam ještě vybaví, že jsem jeho syn a moje jméno. Alfred ... Pevně přimknu zuby k sobě. … zastřelil naši matku. Cítím, jak mě píchne u srdce, mimoděk sevřu ruku v pěst a nadechnu se. Tři kulky. Hlava, srdce, břicho. Skutečně jen letmo zatřepu hlavou a věnuji jeden dlouhý pohled stěně.
„kobylky ...“ ; „Arthurovy narozeniny“ … To mi připomíná jedno jednání následujících dní s Inkvizicí kvůli vyzvednutí jeho dárku. Z nějakého důvodu mám akutní potřebu se rozesmát.
„ … naučit je střílet a bojovat!“ Ano, jistě. Ale kdy jako? Co se tak naučí? Za ten měsíc pochytí možná základy …

Stále se tvářím neutrálně. I když se cítím trochu jako ve snu. V poněkud špatném a mizerném snu. Strýc stále nic neříká, i Zora mlčí. Asi potřebují chvilku na strávení nových faktů. Já vím, že bych měl něco říct, ale nedaří se mi složit jediná smysl dávající věta. Ostatně v podobných chvílích se slova ujímá Arthur a udělá to i teď. I když si nejsem jist, zda prohlášení, že by se jednou také rád stal mágem, strýce potěšilo. Zopakuje názor, že proti magii lze bojovat jen magií. A vyjádří přesvědčení, že i naši hosté mohou být cenou pomocí. Opravdu tomu věří. A vyzve je, aby se k tomu vyjádřili.
Ke kobylkám se nevrací. Možná od nich chce odvést pozornost. I když pohled na strýce, Zoru Niklause. Všichni tři jsou touto poznámkou znepokojeni a našim hostům také neunikla.

Což dokáže hned Konstanze, která se po poděkování přímo na tento fakt zeptá. A není jediná, protože vzápětí promluví Cora a přímo nám to omlátí o hlavu.
Zapátrám v paměti po svých slovech. Víte, ono když se vám vedle hroutí bratr a všechno se zdá ještě horší, přestože člověk očekával pomalu zázrak, je těžké zvolit nejvhodnější slova pro danou situaci. Tím spíše, když proslovy není něco, čemu bych se věnoval nějak často. Zatím bych si dovolil hádat, že za včerejšek a když připočteme dnešek, jsem pronesl více slov než za zbytek roku.

„Tady jsme na našem letním sídle daleko od všech útoků, takže vám tu téměř nic nehrozí. Pokud se budete tvářit místně ...“
Ano, něco takového jsem říkal. Ještě před odjezdem na letohrádek, jelikož v letním sídle se zůstat nemohlo, protože místně opravdu nevypadali. A od lidí hrozilo v danou chvíli větší nebezpečí než od kobylek. A pak to zapojení do boje, k tomu jsem se ale vyjádřil už včera, ne? Říkal jsem, že je nikdo nebude nutit bojovat s kobylkami, pokud nebudou chtít. Nebo snad … pokud nebudou mít na výběr? Promluví Yevgeni a nedá se říct, že by neměl pravdu.
Vstanu. Nemohu to již déle nechávat bez odezvy. A to přesto, že nevím, co vlastně hodlám říct. Jak to uvést na pravou míru. A co je vlastně pravá míra?
Tuším, že jsem právě na sebe upoutal pozornost. Takže teď jen potlačit všechny pocit nejistoty v sobě a zachovat si zřetelný, prostě oznamovací tón.

„Přijměte prosím mou omluvu,“ pronesu. „Strýčku, bratři, i ty Zoro … a především vy, ctění hosté,“ odtuším. „Je mi nesmírně líto, do jaké situace jsme se dostali. Tím spíše, že jsem si vědom toho, že za ni zodpovídám.
Za prvé. Není možné vinit Mattyho. Mágem bych se stal nejspíše i v případě, že by s tím můj mladší bratr nepřišel. Jenoduše z toho důvodu, že bez magie se proti magii nedá bojovat, jak již zaznělo několikrát. A Inkvizice na ně nestačí. Natož obyčejní vojáci. Můžete mě za to soudit, jak uznáte za vhodné. Mattyho plán se mi líbil, souhlasil jsem. Lákala mě představa, že se objeví bájní hrdinové a vyřeší problémy za nás. Naivní, což. No, nekonalo se. Mattyho chyby jsou i mými, protože jsem po něm pročítal všechny jeho poznámky, ale nevšiml si ničeho nesprávného. Moje kontrola mohla být možná důslednější. Možná to ani vyjít nemohlo, protože třeba je svět Valhala skutečně jen mýtem … a magie zkrátka sáhla do světa nejbližšího souřadnicím. Mrzí mne to.

Co se týče kobylek. Jsem si plně vědom toho, že jsem včera hovořil o tom, že toto místo je od hlavních útoků daleko. To je pochopitelně pravda, protože útoky jsou cíleny především na centrální Alemanii. Z tohoto pohledu se mi zdál kobylčí útok sem vcelku nepravděpodobný, proto jsem se ještě večer, respektive v noci, cítil kompetentní tvrdit, že nehrozí. Riziko jsem přehodnotil až cestou na letohrádek. Čistě díky jeho odříznutosti, která je výhodou ve smyslu toho, že se to zde nehemží zrádci a není tu takové nebezpečí odhalení. Ta je nevýhodou v případě nenadálého útoku, pokud by někdo hodlal eliminovat císařské syny, kteří jsou takto příhodně na jednom místě. Snad mě to mělo napadnout dříve, ovšem ani v takovém případě nevím, zda bych vymyslel lepší řešení.
Aby byl veden útok sem, museli by se o naší přítomnosti zde dozvědět. A je jen velmi úzký okruh lidí, kteří by byli s to takovou informaci za současných podmínek z tohoto ostrova vynést. V určitém smyslu by to bylo skoro přiznání dané osoby. Přesto nejsem schopen možnost útoku vyloučit. Ostatně mrtvým se svědčí špatně, že. Ale ani netvrdím, že k němu skutečně dojde. Je to pouze možnost, kterou není možné přehlížet.
Poledne jsem hrubě určil kvůli času doletu, pokud by byl povel vydán toto ráno. Vytvořili jsme ochrannou bariéru, skrz kterou by se po zaktivování kobylky neměly dostat. Jejich životnost je omezená, měly by za sebou dlouhý let. Takže by stačilo ji jen udržet dostatečnou dobu.
Mou jedinou snahou je toto místo dostatečně zabezpečit. Ne vám podávat zkreslené informace, jak se vám to teď možná může zdát.
Proto bych byl také rád, kdyby byla zmobilizována místní stráž a byla zcela připravena toto místo ubránit!“ pohlédnu na strýce, na Zoru, ale slova se ujme Niklaus.
„Půjdu se toho ujmout, pane,“ prohlásí. Pohlédnu na něj a přikývnu. Snad mohu věřit, že bude mlčet o tom, co má. Zora nenaznačuje, že by byl nedůvěryhodný. Niklaus se vzdálí a mě zůstává vyjádřit se ještě k té poslední otázce.

„Platí to, co jsem řekl včera, do přímého boje vás nutit není možné. Nemělo by to žádný smysl. Pokud nemáte výcvik z vašeho světa, těžko se během chvíle naučíte dost na to, abyste byli více k užitku než se pletli a nedej Thor zranili někoho z vlastní strany,“ odtuším. „A než bychom vás vycvičili nějak smysluplně, už by byl čas vás poslat domů. Takže ne, i kdyby jste náhodou chtěli, tak si vás na povel nevezmu,“ ujistím je.
„Snad jen v případě vašeho zájmu, je tu možnost vás zaučit v používání některých zbraní.

Tu otázku je třeba položit jinak. Stejně jako Arthur se snažím doufat v to, že magie přese vše zvolila nejvhodnější adepty na to nám pomoci. Jestli máte dobrou vůli.
Je třeba se zeptat takto, v čem je vaše silná stránka? Nemusí jít o boj. Netuším, kým jste ve vašem světě a na co se zaměřujete. Kdybyste například byli technicky zruční. A ovládali nějaké zajímavé technologie z vašeho světa. Jsem si jist, že i pomoc při vytvoření nějaké nové netradiční zbraně by pro nás byla více než užitečná,“ s tímto přeci jen pohlédnu na Mattyho. Protože to je hlavně jeho parketa.

„Má další otázka se vám snad může jevit trochu zcestná. Avšak … byl by někdo z vás vůbec ochoten přijmout magii?“

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 08. srpna 2014 23:07

Diskuze

Co jsem to vlastně řekl…? Zabodl jsem pohled do místa, kde na ubrusu ještě do nedávna stál talíř s mojí snídaní. Slova došla, v krku zůstala vyprahlá pustina, v hlavě tunel, kterým právě vlak… A to všechno obklopené sílící nervozitou.

A co teď…? Stále mi kleště svírající hruď nabádaly, abych pokračoval, ale v hlavě jsem měl vymeteno. Jako bych s tímhle přiznáním měl být namístě popraven.

Žádné myšlenky, nic…

Jen neustále se rozpínající prázdnota.

A tou prázdnotou jako šíp proletěl Arthurův konejšivý hlas staršího bratra, který nachází můj úkryt v tu nejzoufalejší chvíli, aby mě utěšil a dodal odvahy, která se vytratila se všemi mými vyřčenými slovy.

Zvláštní… Hádal bych se neohroženě s Konradem o tom, že jsem schopen bojovat s kobylkami po jeho boku. Ale říct tohle všechno, přijmout odpovědnost, mě stálo všechnu neohroženost i sílu.

Ohlédl jsem po Arthurovi, jak vysvětloval, co se asi mě samotnému nepovedlo. A co mě překvapí je, že on těm pěti šesti i s kocourem doopravdy věří. Dokonce si troufá říct, že by nám mohli být nápomocni.

Nepřipustil jsem si takovou myšlenku. Ne, doopravdy. Byl jsem tak zklamán selháním rituálu, když jsem je uviděl poprvé, že doufat v jejich možnou pomoct mě ani nenapadlo.

Nevím, jestli je mi smíchu při té představě, nebo do breku, vzhledem k tomu, že tohle celé je moje chyba, ať si Arthur říká, co chce.

Je k nim milý, zdvořilý, prostě Arthur. A strýc mlčí a vrásky se mu prohlubují na čele, jak se jeho myšlenky stávají stále černějšími. Myslím, že do poslední chvíle nevěřil (nechtěl uvěřit), že jeho obavy jsou opodstatněné. Nyní postaven před vážnou situaci prostoupenou tolika absurdnostmi, se pokouší vše si utřídit nejdříve sám pro sebe, než začne vyvozovat nějaké přímé závěry a důsledky.

Ticho…

Nebylo dlouhé ale mě ta vteřina mlčení, připadala tichá a dlouhá až moc.

A pak promluvila ta menší slečna z našich hostí. Podobně zdvořilá jako nejstarší bratr, i když i pro ni to jistě není jednoduché.

A já si přeju v té chvíli propadnout se do země.

Slečna Cora prve oslovená bratrem vychrlila přímo vodopád otázek a nařčení. A ten další muž si jen přisadil. A mě s každou jejich větou bylo čím dál mizerněji. Až jsem si přál propadnout se do země. Což je poměrně nebezpečné, když jste mág a ještě to neumíte ovládat, ale samozřejmě jsem se nikam nepropadl.

A v tom se Konrad vedle mě pohnul a vstal. Co to dělá? Vzhlédl jsem k němu nervózně s otázkou v očích. Proč?

Nechápu. Čekal bych v Konyho případě myslím si vcelku hodně, ale tohle…? To zcela předčilo všechny představitelné alternativy možných pokračování dané situace…

Zodpovídáš? Ale to je přece… Zakroutím odmítavě hlavou. Copak jsem před chvílí neříkal, že je to má vina? Nepřijal jsem snad odpovědnost?

A přece se mi možná až příliš uleví, když zmíní, že není možné vinit mě. Pořád se mě snaží chránit… Ale zároveň s tím se ve mně vzedmula i zlost. Ale já přece NEPOTŘEBUJU ochraňovat!!!

Skloním hlavu. Vím asi ze všech nejlépe, že minimálně v tom, že by se stal mágem i beze mě, Kony nelže. Táhlo ho to k magii celá léta a pamatuji na svůj vlastní strach a současně i nadšené vzrušení, když jsem ho načapal při jeho prvním pokusu o zrušení pečeti. Jeho překvapený pohled se mi zaryl tak hluboko do mozkové kůry, že si ho ještě dnes vybavím, jakoby se to stalo včera.

Znovu hájí mé chyby. Obhájím se sám, až přijdu na, to v čem ty chyby byly! Říkám si.

Co se týče kobylek… Zpozorním. Sám jsem zvědavý, proč vlastně Konrad očekává jejich přílet už dnes. Sám jsem myslela a doufal, že budeme mít víc času, vždyť dnešní poledne, umí si někdo představit šibeničnější termín? Ale proč bych neměl věřit Konradově úsudku, když těmhle věcem rozumí z nás asi nejlépe? On taky věřil mému větráčku… Uhozené, já vím, ale prostě člověk málokdy uvažuje zcela racionálně.

A najednou to všechno začíná dávat větší a lepší smysl. Nemusejí přiletět. Není pro to důvod zatím… Neměl kdo dát rozkaz, nikdo neví, že jsme zde…, otočím se tázavě na Arthura. Že ne…?

A pak Niklaus odejde a já si uvědomím, že Kony zmiňoval mobilizaci stráží. Mimoděk si vzpomenu na ty dva ze včerejška, o těch dnešních snad raději ani nemluvit… To myslíš vážně? Otočím se němě i na Konrada. Pokud to do teď nemělo podobu zlého snu, nyní jí to nabralo.

Ale to už Konrad mluví přímo k našim hostům. Chtě-nechtě musím připustit, že má pravdu. I kdyby Kobylky nepřiletěly dnes, přiletí brzy. Nestačí se nic naučit pořádně.

Silná stránka? Zprvu nechápu, co tím chce Konrad říct, ale jak zaslechnu slovo technologie, jako na povel se začnou ozubená kolečka v mé hlavě opět hýbat. Zbraně… Taky co jiného by mohlo z Konyho vypadnout. Někdy mám pocit, že snad na nic jiného ani nemyslí. A pak si přečtu nějaké jeho texty a vím, že jsem se docela spletl. Uchechtl bych se, ale jen myšlenka na to má hořkou příchuť, když bratr opětuje můj pohled. Připadám si vážně mizerně, ale i navzdory tomu mu vážně přikývnu a otočím se na naše hosty. Co jsem včera viděl těch svítících věcí, tak možná, že snad alespoň jeden z nich by něco umět mohl…

A pokud ano, a já se dostal k potřebným věcem a nářadí…? Ne, že by mi už nebylo bídně, ale jakmile začnu jednou uvažovat o nářadí a možnostech a vytváření čehokoliv, žádná mizérie nemůže dost velká…

Ta druhá otázka, co Konrad vysloví je už ovšem závažnější… Přijmout magii… Sám se po nich nejistě rozhlédnu. Uvědomují si vůbec, do jakého nebezpečí by se tím uvrhli? Vždyť my ani nevíme, co prolomení pečeti (v případě že by měli magický talent) udělalo po jejich návratu do rodného světa? Když budu stále počítat s tím, že se příští návratový rituál skutečně povede… Ale měl bych to vyslovit nahlas? Právě teď?

Strýc si zamyšleně podepřel bradu pozorujíce Konrada. Naslouchal tedy i jeho vysvětlení. Ale že své další otázky mířil bratr na hosty, zdržuje se komentáře.

Zatím…

Konstanze Geisler - 09. srpna 2014 10:09

Pár otázek…

Já… Doopravdy jsem věřila, že bude stačit se slušně zeptat. Oni nám odpoví a pokud řeknou ano, víme, že je všechno špatně. Pak by bylo pochopitelné odkazovat se na slova prince Konrada z dnešní noci. Protože nám doopravdy víceméně slíbil měsíc v relativním bezpečí, do kterého boj s kobylkami jisto jistě nepatří… Ale možná řeknou, ne, a ukáže se, že princ Matteus to ve svém nervózním rozpoložení jen všechno popletl.

Tak by to mohlo, pokud by se mých, ale i jejich slov nechytila Cora. Ne, ona není ten typ, co tiše sedí a naslouchá. Když se jí něco nelíbí, řekne to. A na ty poměry byla ještě velmi slušná…

A do toho pan Yvgeny. Já vím, že mají opravdu. To přeci asi musí vidět úplně všichni tady. Ale tohle nemůže skončit dobře… Až si říkám, že jsem asi měla raději mlčet.

Naštěstí, než se mohla věc ještě více vyhrotit, třeba kdyby se slova ujal pan Zwingli, vstal prostřední z princů a svá slova začal omluvou. Ale neumím si moc představit, jak se vlastně chce ospravedlnit. Tím nemyslím, že bych předpokládala, že nám včera úmyslně lhal, to ne, ale na to, abychom měli strach, myslím nikdo z nás nepotřebuje blízké setkání s vetřelčími kobylkami.

Je hezké, že se oba zastali mladšího bratra. I když ten nevypadá, že by ho to moc uklidnilo.

A pak začal o kobylkách a já poslouchala se zatajeným dechem. Mimoděk jsem sevřela Coře ruku pod stolem.

Vypadá to, že to skutečně nemyslel zle a nechtěl nám lhát. Jenže z toho dalšího… Já vlastně pořád nevím, jestli tedy ty kobylky přiletí, nebo ne.

On totiž má pravdu v tom, že v případě naší smrti by nám vědomí toho, kdo vlastně zradil, příliš platné nebylo. Nikomu z nás…

Je to všechno tak strašně bizarní.

Uleví se mi, když nás znovu jistí, že nemusíme přímo bojovat. Ostatně co bychom jim tam asi byli platní? To už zde padlo několikrát, že nic moc. Spíš nic, než moc…

Být to za jiných okolností, hrozně ráda bych si zkusila třeba šerm. Ovšem v této chvíli mi má touha z vlastního světa připadá sama o sobě absolutně zcestná.

Dobře… silná stránka? Ale jaká asi? Sami mezi s sebou jsme se moc nepoznali, netuším, zda někdo z nás má vůbec čím přispět, ale vím, že já tedy jistě ne. U nás doma studuji historii, filozofii, umění, literaturu, sociologii a právo. To všechno mi zde vůbec nepomůže. Umím německy, japonsky a trochu anglicky, ale ani to zde zdá se dobře nevyužiji nějak ku prospěchu věci. Táta vlastní automobilku, ale nemyslím, že by někdo z nich měl zájem koupit si Wolkswagen. Ráda kreslím, hlavně pokusy o mangu, ale pokud ty jejich kobylky nemají alergii na umění… Obávám se, že i to mi bude k ničemu.

Přijmout magii…? Podívám se každému z nich do tváře. Zmínili už, že magie je zde zakázaná, i odhalení u princů bylo provázeno tolika rozporuplnými pocity a reakcemi, že to vypadá, že i oni sami mohou být skutečně za něco takového popraveni. A kromě toho rituálu vlastně magického neudělali vůbec nic. A pokud ano, neviděla jsem to.

Přijmout magii… Tak jestli si máme vybrat mezi spálením od kobylek, nebo upálení na hranici za čarodějnictví…

Nad čím to tu přemýšlím?! Zhrozím se prakticky sama sebe.

Jenže já opravdu nemám jak pomoci. A mají-li oni pomoci nám… Neříkala jsem to snad? A pokud ano, neměla bych být první, kdo si za tím bude stát…?

Co to dělám…?

„A co…“ pípnu a stisk Cořiny dlaně povolím a opět zpevním, ne však tak, aby jí to mohlo bolet. Potřebuji, že bych jí se svou muší silou mohla ublížit.

„Co přesně, by přijetí magie obnášelo? Jak nebezpečné to zde doopravdy je? A bude pak stále možné, vrátit se domů? V našem… Tam kde jsme doma… Budeme pak taky… magicky aktivní? Nebo se to pak dá zase nějak…zablokovat? Mluvili jste o magickém moru, co když bychom ho přenesli do našeho světa? Jak definitivní, by to bylo?“ Myslím, že to opravdu potřebujeme vědět, než se někdo z nás nějak rozhodne. A snad bude lepší, když se zeptám já takto, než…

Ernest Zwingli - 09. srpna 2014 20:28

Takže ještě jednou, já jsem Ernest...

Na své "kamarády" jsem zíral ještě dost otupěle a mdle, ale díky té silné kávě jsem se rychle vzpamatovával a chytal i nějakou barvu. Jen občas se mi chtělo ještě zívnout a musel jsem to umě maskovat.

Do debaty svých spolustolovníků jsem se nijak nemíchal, nechtělo se mi konverzovat, chtělo se mi spát, ale nejprve se... najíst.

Když přišli princové a jeho svrchovanost, či jak to nazvat, zvedl jsem se. Sice můj obličej asi nebylo něco, co by bylo nějak reprezentativní, ale co. Slušnost je slušnost. S Raspuškou jsem aspoń nebyl jedinej. Posadil jsem se a s chutí se pustil do jídla, když se už konečně smělo.

To tíživé ticho mi bylo naprosto putna. Hezky jsem se najedl a napil. I třetí šálek kávy přišel k chuti. Pohodlně jsem se opřel a čekal, kdy bude konec, aby se člověk mohl zvednout a jít spokojeně natáhnout do postele.

K mé smůle se ale ta pravá "zábava" měla rozjet až teď. Když nůž zajel do dveře, skoro jsem nadskočil, jak jsem tu skoro "pospával". A od té chvíle jsem byl probuzený. S každými slovy víc a víc. Možná bych se za označení co jsou zač i urazil, ale teď to bylo podužné. Přimhouřil jsem oči a poslouchal. Jen aby ještě nedošlo na moje slova, která mi všichni včera tak strašně vyčítali. Jen abychom tu nebojovali o holé životy ne s kobylkama ale s nima.

Snad díky mému ospalému vzezření jsem stále působil klidně a nevzrušeně. Ale opak byl pravdou. Klesala by mi čelist, kdyby už dávno nebyla spadnutá. Bojovat, střílet... ? se zbláznili? Můj největší střelecký výkon byla dvojitá desítka v šipkách z deseti metrů. Jo... kdyby tu měli montážní klíče... to by byla jiná... tím bych sejmul i mouchu... jen doufám, že tu mají odolný zdi... Ušklíbl bych se nad svojí vzpomínkou, kdyby to nebylo nevhodné a nepatřičné. Situace byla vážná.

A ještě vážnější, když došlo na finální oznámení. Kobylky přiletí už dneska? A sem! Mein Gott!!! A... uh... Co? Magie? Já? Nikdy! Cokoliv ale dotohohle se namočit nedám!

Jsem tím tak konsternován a vnitřně pobouřen, že ani nepostřehnu Arthurovu poznámku ohledně našeho oblečení. Chm... beztak ta na mě v mém obleku, který po noci vážně nevypadá nějak svěže, ostatně ani já, neplatí.

Když přijde řeči na moji línou kouli chlupů jménem Paul, musím se opravdu minimálně ušklíbnout. To jako myslí vážně? Ale když už je o něm řeč, to by bylo, aby se zase někde neukázal. Nemám šajn, jak se sem dostal, kterou dírou nebo oknem, ale najednou tu byl. A jako by tušil, že je o něm řeč, hlasitě na sebe upozornil mňouknutím, než se samozřejmě vydal ke stolu s naší snídaní.

Hrdě si to vykračoval středem místnosti. Pokud se o někom z nás dalo říct, že se chová jako aristokrat, byl by to jednoznačně on. Jak se tak nesl se svým vznešeným výrazem. Dokráčel si to před stůl, kde seděli princové a jejich strýc. Otřel se se vztyčeným ocasem o Zořinu nožku a krátce na to vyskočil na stůl. Valil jsem na to oči. Tolik pohybu jsem u něj jaktěživ neviděl

A valil jsem je ještě dál, když došel až k Arthurovi a jako projev svých díků se mu otřel o bradu a zamával ocasem pod nosem. Doufám, že nemá alergii Pak si před něj sednul, podíval se mu do očí a hlasitě mňouknul. Jeden by si až pomyslel, že se právě přihlásil do jejich služeb. Bože můj... to je tak zcestné.

Zvedl jsem se a došel si pro něj. Pamatoval jsem si včerejší výraz princů, když skočil na stůl. Bafnul jsem ho za kůži na hřbetě a přitáhl k sobě.
"Pardon." omluvil jsem jeho nevychovanost a zamračil se na svoji uraženou kouli v náručí. Šel jsem si zase sednout.

"To bych rád viděl, jak z téhle chlupaté líné koule chcete udělat užitečnou kočku. Neumí ani chytat myši, ale jestli ho to naučíte, já se zlobit nebudu." Pronesu s pečlivě odměřenou dávkou sarkarmu.

Ohlídnu se po svých společnících. Holky jsou dost zaskočené, u Anny si nejsem jist, oc o tom všem myslí, ale Raspuška vypadá jako by stejně byl nejvíc pobouřen tím, že jsme byli odhaleni jako obyčejné lidé. Jsem rád, že jsem se neoblíknul do podobných hadrů. Přeci jen... teď už to vypadá nepatřičně.

" Mno... myslím, že teď když už víte, že nejsme ani bájní válečníci bůh ví odkud, ani nějaká zdejší honorace, bylo by možná záhodno říct co jsme zač." Pokračuju v odměřeném tónu a loupnu pohledem na jejich strýce, aby věděl, že to označení jsem jako fakt zaregistroval a že i přes to, že nevládnu žádné zemi, jako živou bytost mě to označení docela urazilo.

"Takže ještě jednou. Jsem Ernest Zwingli a jsem obyčejnej automechanik a opravář. I když nepočítám, že by vám to příliš pomohlo s bližším určením mé práce, vzhledem k úrovni vaší dopravy zde. Tím se vás nechci nijak dotknout, ale v našem světě používáme jako zdroj pozemní přepravy místo drožek hlavně automobil nebo teda autobus, které jsou poháněny spalovacím motorem nikoliv párou nebo koňskou silou. Ono je to celé poněkud složitější, ale to je jen pro lepší představu.

Nemám nejmenší ponětí o bojování, vyjma pár hospodských rvaček. Hod šipkama se asi hádám nepočítá." Udělám malý vtípek.

"A v neposlední řadě, ne, magii se fakt přijmout nehodlám." Moje poslední slova zní opravdu odmítavě.
K útoku kobylek a jejich zcestných informací se už nevyjadřuju. Ti tři přede mnou to zdůraznili už docela dost a i se nám dostalo od Konráda docela slušného vysvětlení. I když ne že by to moje vlastní obavy nebo rozčilení nějak upokojilo. Nehledě na to, že dopolední siesta se zřejmě nekoná.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 26. srpna 2014 19:58

Odpovědi pro Konstanze

Co obnáší přijetí magie?
Nic zvláštního, jen to trochu píchne ...

(Paula jsem přešel se svým neutrálním výrazem. Hlavně, že si ho jeho majitel vzal zpátky k sobě.)
Věnuji pohled Konstanze. Na čele se mi vyrýsuje lehká vráska. Pokládá samozřejmě velice logické a důležité otázky. Nicméně odpovědět na ně nebude tak snadné, jak by se asi mohlo stát. Takže zatímco se Ernest představuje (a také nás ujistí, že on skutečně nemá v plánu mít s magií cokoli spolčného), vykládá nám cosi o technických rozdílech a sdělí, že když už nic, aspoň asi umí docela slušně mířit, přemýšlím, jak na to odpovědět.

„Pokud byste zanesli magický mor do svého světa, bylo by to hodně definitivní,“ začnu s tímto. „Nicméně nepřepokládám, že by se to stalo. Podle většiny teorií magický mor vznikl z důsledku vysokého přetěžování magie, něco jako její obranná reakce. V těch dobách byla magie zneužívána, byla hlavním energetickým zdrojem. Magický mor začal vypukat především u velmi slabých mágů s nepříliš silnou vůlí. V případě nízkého počt uživatelů, jako je tomu teď, považuji jeho návrat za vysoce nepravděpodobný,“ prohlásím sebejistě.
Nejsem takový pitomec, abych riskoval návrat něčeho takového. Proti tomu by byly kobylky jen menší nepříjemnost.

„Na druhou stranu, jen pokusit se prolomit pečeť je zde nejtěžší zločin, jakého se můžete dopustit, natož stát se mágem. Magický mor nebyl tak dávno, aby lidé zapomněli na jeho hrůzy. Já i Matteus můžeme být popraveni, pokud nás někdo udá.
Ovšem, vás to trápit nemusí, jako lidi z úplně jiné reality by vás Inkvizice nechala odstranit s magií i bez ní, jen se budete moci lépe bránit,“ uzavřu i tuto otázku.
Ano, myslím, že vím, jak někoho uklidnit.

„Možnost poslat vás zpět do vašeho světa to nikterak neovlivní,“ vyjádřím se k další otázce. „Zablokovat magii lze, ale není to akt, na který bych si troufal. Co se týče vašeho světa, tuším, že se v něm magie ve větší koncentraci nevyskytuje. Mágy byste zůstali, ale neměli byste magickou energii z čeho čerpat, nebo jen v hodně omezené míře. Jinými slovy by vám magické schopnosti mohly zůstat na velmi nízké úrovni,“ usuzuji. „Ale toto nemám nijak ověřené a jsou to pouze mé předpoklady,“ přiznávám.

„Přijetí magie znamená prolomení Pečetě. To samo o sobě vyžaduje pevnou vůli, její součástí je bodání do všech prstů ruky blíže k srdci. A po prolomení mágovi zůstávají jizvy na všech prstech jako cejch, díky kterému se dá identifikovat,“ podám odpověď i na její první otázku.

„Což mi připomíná velmi zásadní otázku,“ nadnesu a lehce přimhouřím obočí. „Víte, kdy u vás byl nebo bude nejbližší úplněk?“

Cornelia "Cora" Ellenberg - 28. srpna 2014 16:41

Být, či nebýt... mág

„Ostrostřelbě.. Hah.“ Zajíkla jsem napůl jízlivě a napůl už hystericky. To ne. To nemůžou myslet vážně. A nebo můžou? Raději jsem se donutila na chvíli zavřít pusu, abych jim dala možnost říci alespoň něco. Něco, co bych pro jednou chtěla slyšet.

Nutno podotknout, že zmínky o dalším pronásledování mágů, možném atentátu na ty jediné, kteří nás snad mohou dostat domů a všeobecně o těch zatracených zmutovaných kobylkách mi na náladě příliš nepřidávaly. Konečně však přišlo něco povzbudivého. Ten útok nebyl stoprocentní a prý tu byla ještě nějaká magická bariéra. Snad bude funkční tak, jak říkají. Prohlédla jsem si oba kouzlící bratry se stopami jistých pochyb v očích.

„Ne, já skutečně žádným vojenským výcvikem neprošla. Zrovna ve Švýcarsku povinná vojna příliš nehrozí.“ Odfrkla jsem si, možná trochu pobouřeně, ale to bylo spíše nad stavem mého rodného státu. Zrovna Švýcaři by byli ochotní vyjednávat i s kobylkama.

Když došla otázka na naše klady, zarazila jsem se. Ne, tohle je jako nějaký na hlavu postavený seznamovací večírek. Jo, možná jsem měla z pohledu běžných lidí tam doma i docela zajímavý život, ale tady mi to bylo úplně k ničemu. Vlastně i má škola, i když mne k smrti nudila, se mi tu hodila asi jako mrtvému zimník. Proč nejsem šílený autemachanik, který se každé odpoledne mučí v nějakém kung fu kroužku? To bych se tu asi i hodila. No, tak v příštím životě.

„Obávám se, že neumím pořádně ani šermovat. Pochybuji, že pár měsíců sportovního šermu by v praxi k něčemu bylo. Rozhodně jsme netrénovali s kobylkama. A také neumím ani střílet, či budovat katapulty. Omlouvám se, ale v tomhle bylo to vaše kouzlo a jeho volba naprosto mimo.“ Naklonila jsem se významně nad dřevěnou desku stolu, ale pak jsem se zase stáhla, především proto, že to v tom korzetu byla dosti nepohodlná poloha. Po tomhle budu mít rovná záda až do smrti.

„Magii?“ Zamumlala jsem tiše. Hmm, kdybych na podobné věci věřila, ale berouc v potaz to, kde jsem a to, že zde může jít doopravdy o krk. To jako budu tahat z klobouku králíky? Cokoliv, pokud by to zdrželo zmutovanou kobylku, aby mi neukousla hlavu.
Až teď, když mě přednesená fakta donutila na chvíli zase o něco klidněji uvažovat a upustit trochu páry, jsem si všimla, že mi Konstanze tiskne pod stolem mou ruku. Neucukla jsem a dál poslouchala její docela rozumné otázky. No, minimálně po jejím přijetí nevypadají nějak zmutovaně. Prohlédla jsem si oba kouzelné prince. Tedy za předpokladu, že se po pár měsících nepromění v kobylky. To by bylo teda pěkně na nic! Ne, to je blbost, říkali, že to funguje naprosto jinak. Snad.

Poslouchala jsem pak raději místo dalších hloupých úvah Konrada, který se nám to tu snažil dosti laicky vysvětlit. Nutno podotknout, že jsem měla co dělat, abych byla schopná brát smrtelně vážně věty, ve kterých se vyskytovala slova jako “mág“, “kouzla“, “magický mor“ apod. Prostě pro mě povědomí o magii končilo Copperfieldem a litovat, že jsem knihám z Fantasy oddělení nevěnovala víc než jen posměšné pohledy, bylo teď už marné. No, aspoň k tomu budu mít nezaujatý přístup... Tedy za předpokladu, že něco takového u nás bude vůbec možné.

„Na rovinu.“ Nadechla jsem se s už o něco klidnějším, ale o to vážnějším výrazem. „Vzhledem k tomu, že nás tu může zjevně na každém kroku něco sežrat, přičemž já osobně nemám, jak se podobným pokusům bránit a ráda bych se dožila svého návratu domů, vidím tu jen jedinou možnost.“ Zavřela jsem na chvíli oči, ale pak jsem zpříma pohlédla na Konrada s jistotou sobě vlastní. „Pokud to s tou magií bude možné, jdu do toho.“ Přikývla jsem, opříc se zpět v židli. Bodání do prstů? No, snad to nebude horší, než test alergenů, i když... Nejsem, ale malé dítě. Tohle je nic oproti ukousnuté hlavě. Můj tázavý pohled se pak stočil na Konstanze a rusko-německé duo. Ernest se už k této otázce vyjádřil a já neměla důvod ho nerespektovat. Jen doufám, že si umíš postavit auto tak rychle, aby si před těma kobylkama stihl ujet.

„Cože? Ne, to já vůbec netuším.“ Ohlédla jsem zpět na Konrada při jeho otázce o úplňku. Doufám, že bude brzy, jestli to s tím nějak souvisí. Nesnáším čekání.

Konstanze Geisler - 28. srpna 2014 18:54

Magie

Náš přednášející se ujal slova a striktně magii odmítl. To může jen někdo tak sebevědomí jako on. Já a jak se ukáže později i Cora, musíme tuto možnost alespoň zvážit… I když je absurdní…

Nicméně se zdá, že princ Konrad má poměrně jasnou představu. Hodně definitivní… Pravda. Když se něco jmenuje mor, tak to asi ani nemůže být jen něco malého. Vezměme si takový černý nebo dobytčí mor z našeho světa. Což mě nijak neuklidnilo. To že něco je podle většiny teorií nějak ještě neznamená, že je to tak doopravdy. Kolik set let si lidstvo myslelo, že Země je placatá…?

Ale na druhé straně, nezní nerozumě předpoklad na kterém se jeho tvrzení zakládá. Pokud tedy akceptujeme (doopravdy akceptujeme) magii.

Že ten, kdo se stane mágem, je vyvrhel, už nám bylo víceméně řečeno. Představa ale, že i princové z nejurozenější rodiny tady asi široko daleko, mohou být popraveni za magii, to mi přijde horší než za středověké inkvizice.

Inkvizice… I zde tedy něco takového mají. Podáno takto, není magie vlastně nic proti ničemu. I když doopravdy představit si to neumím.

Prolomení Pečeti… bodání do prstů… Zatrne mi, ale ve tváři se mi nepohne sval, jak nevěřícně poslouchám ta slova.

A ještě než se mi podaří je plně strávit, promluví opět Cora. Zdála se tak vážná, tak odhodlaná…

A když její pohled spočinul na mě, zadívala jsem se neméně vážně. Ačkoliv rozum se ještě stále vzpírá přijetí toho všeho tady, popravdě... Nemáme na výběr.

„I já…“ odsouhlasím tedy směrem k princi Konradovi. Přála bych si, aby byl můj hlas pevnější a odhodlanější, jako ten Cořin, jako Ernestův a Konradův… Ale na jednu noc a ráno, toho bylo možná až příliš.

Otázka na úplněk mě překvapila. Cora zjevně netuší a popravdě… Já taky moc ne.

„Inu… Úplněk… Netuším kdy přesně je, ale… Byl už večer a myslím, že náš měsíc byl ve fázi pokročilého dorůstání. Nemohlo už do úplňku zbývat moc…“ Zamyslím se ve snaze si vzpomenout. Nebylo to tak, že bych se na conu přímo nudila, ale byla jsem už unavená a holky mně neustále někde vláčely. Ani na ten měsíc jsem se pořádně podívala a teď je to možná důležité a my… Nevíme.

Povzdechnu si.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 08. září 2014 15:06

Další otázky a odpovědi

Jistého osvětlení situace se ujal princ Konrad a mnoho věcí svým dlouhým proslovem uvedl na pravou míru. Během jeho monologu jsem házel očkem po Anně (i proto, že jsem tu a tam něčemu nerozuměl a čekal na překlad), která se nepřestávala tvářit stále víc odevzdaně, nebo zkrátka tak, že má celé té šarády plné zuby a jen čeká, kdy bude moci zasáhnout svým názorem, aby vyvrátila některý z cizích. Nebyl jsem na tom o nic lépe, pesimismus mi okusoval vědomí společně s racionalitou, se kterou většinou nemám moc co do činění. Tady byla ale situace už dost vážná a řešení, co nám bylo nabízeno, neznělo zrovna dvakrát bezpečněji. Slovo výcvik padnul několikrát, stejně tak magie. Otázku nám nyní položil přímo. Chtěl vědět, kdo z nás má tu kuráž zakročit proti místním zákonům a dobrovolně si uvázat kolem krku oprátku? Znovu jsem Anně věnoval významný pohled a povzdechl si.

Konstanze pípla dotaz, který byl zcela na místě a po další Konradově odpovědi už jsme měli všichni jasno.
Ernest nabízenou magii jako jediný ihned odmítnul. Nejspíš si byl vědom toho břemene. Ale popravdě, jestli se umí ohánět jen klíčem, tak to mu přeju hodně štěstí.
Cora se konečně vyjádřila také. Čekal jsem něco skeptičtějšího, ale kupodivu z ní vypadlo naprosto rozumné prohlášení, ve kterém s přijetí magie souhlasila. K ní se samozřejmě přidala i Konstanze. Už jsme zbyli jen my dva, já a Anna. S tím, že jsme jim stále dlužili i představení nanovo. Než se tak ale stalo, ještě se zde začal řešit poslední úplněk, na což jsem jen krátce prohodil: “Mělo by to být v mobilu, v kalendáři, nebo ne?“

Pak jsem nechal mluvit Annu. Sice naše aristokratické role už opadly, ale to neznamená, že ze mě hned bude hulvát. Anna rozložila ruce z prsou a stoupla si. Proslov měla krátký, ironií nešetřila, ale prozradila o sobě dostatečně tolik, aby si získala pozornost princátek a jejich příbuzných. Totiž Anna jako jediná z nás měla nějaké zkušenosti s bojovým uměním a dokázala si poradit i v těch krizovějších situacích. A neváhala se s tím pochlubit. Vždyť si to situace žádala.

Jakmile si sedla, byla řada na mě. Stále jsem neměl srovnané myšlenky. Bylo to dilema. Kdyby se mě někdo před pár dny zeptal, jestli se chci naučit kouzlit, neváhal bych s odpovědí. Jenomže před pár dny jsem byl v našem světě, který neohrožovaly obří kobylky, a neznal jsem se s královskou rodinou, jejíž členové měli seriózní pletichy se zákonem. A teď mě žádali, abych zákon porušil jakbysmet a vstoupil do té šílené války… Ještě jednou jsem si přejel prsty po bradce a hned na to do mě Anna dloubla ramenem, abych ten nepřítomný a lehce nervózní pohled vyměnil za sebejistý a odhodlaný.

Stoupl jsem si, stále ještě mírně shrbený a pak konečně zvedl pohled od stolu. Co když to nevyjde? Co když nás magie zabije? … Ale asi je furt lepší se nechat zabít magií, nebo obří kobylkou, než zhebnout při autonehodě, nebo pod kudlou nějakýho vožralýho vola… S podobnými myšlenkami jsem tedy promluvil, zpočátku zmateně a nesoustředěně.
“ Так, меня зовут,…pardon, jsem Yevgeny, nejspíš stejně neužitečný jako většina z nás. Kvůli škole jsem vynechal základní vojenský výcvik a radši běhal v dobový uniformě s křesadlovkou a šavlí, ale za zkušeného šermíře bych se zrovna nepovažoval,“ odmlčel jsem se, abych znovu nabral kuráž a přejel pohledem po svých spolusedících. “Jelikož pár let dělám do oboru, kterej pracuje s magií, i když jen teoreticky,… rád bych si ji konečně vyzkoušel i prakticky, v reálu a pokusil se být alespoň trochu nápomocnej při těch bojích tady. Jestli už mám padnout, tak se stylem.“ Posadil jsem se, už naprosto smířený s tím, co přijde, protože jsem možná právě udělal to nejšílenější rozhodnutí ve svém životě.
I když jestli se vrátíme domů a magie bude furt fungovat, i když omezeně… doháje, to by nebylo vůbec k zahození.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 08. září 2014 19:05

Ukončení sezení

Jakoby mi snad četla myšlenky, vyslovila obavy podobného druhu ta malá dívka. Zdálo se, že nad nabídkou uvažuje, když se tak ptá. Ale já se opravdu necítím kompetentní odpovědět na takové otázky. Zvlášť, když sám nejsem schopen poskytnout stoprocentní odpověď. A přetřásat tady nějaké spekulace, aby mi je potom omlátili o hlavu? To není můj styl, když s něčím přijdu, tak pouze, pokud jsem přesvědčený, že to podle všech zákonů matematiky, fyziky, mechaniky a chemie, nebo i magie funguje.

Postavil se pan Zwingli. Odněkud se tu totiž vyloupl ten jeho kocour, který se přišel pomazlit k Arthurovi. K té jeho poznámce o chlupaté kouli, si mohu pomyslet jen: to bych taky rád věděl… Protože užitečnost koucoura je ještě méně pravděpodobná, než ta jejich.

Nakonec se začal představovat. Pravda, z té včerejší noci, ne že bych si nepamatoval, co říkal, ale osvěžení informací není nikdy na škodu.

Oči se mi pomalu rozšiřují při jeho slovech. Je opravdu možné, aby byli technicky vyspělejší? Co je automechanik? Automobil, nebo autobus? A jaký je rozdíl mezi spalovacím motorem a parním kotlem? Vždyť v tom našem taky spalujeme… Jak moc složitější?

V očích mi dychtivě zajiskří. Tenhle člověk má mnoho technických znalostí a mohl by mi pomoci s výzkumem a v kutění celkově…

Ale než jsem mohl své otázky položit, Konrad se pustil do odpovědí pro Konstanze. Přesto, že si každé bratrovo slovo opakuji ve své hlavě, jestli bych náhodou neměl něco dodat, nic není třeba. Kony, jako vždy, řekl vše velmi stručně a jasně. Jen otázka na úplněk mě trochu překvapila.

Úplněk… Předpokládám, že to souvisí s mými výpočty (které asi úplně nevyšly a proto se Konrad ptá). Když totiž počítáte souřadnice jiného světa, tak je úplněk velmi důležitý a pokud je máme někdy vrátit zpátky…

Ale nevypadá to, že by někdo z nich měl po ruce přijatelnou odpověď na tuto otázku. Alespoň ne hned teď. Nevím co je mobil, ale náš kalendář jim v tomhle moc platný nebude…

Z Pěti našich “hrdinů“ nakonec souhlasili s možnosti přijmout magii tři. A jen jedna má nějaké zkušenosti a výcvik.

Ale, že by to zrovna něco řešilo… Samo s sebou jim můžeme prozradit jak prolomit Pečeť, naučit příslušnou mantru… Provést to ale musejí sami a u některých těžko říct, jestli to zvládnou doopravdy. A pak těch knih, které by si měli přečíst… A taky musíme brát ohled na Arthura, kterého málem zabilo už “naše“ prolamování.

To je děs…

Ale zase na druhou stranu, ten Ernest by možná mohl pomoci alespoň mě.

Což mi připomíná…

„Co znamená automechanik, automobil a autobus?“ Otočím se k němu a hned začnu nehledě na všechen takt, vychování, etiketu nebo jiné věci. „A jaký je rozdíl mezi spalovacím motorem a parním kotlem?“ Jen se nadechnu a hned pokračuji: „Co si mám představit pod pojmem čpavkový motor? A termín fusekle jsem včera také slyšel prvně. Má to něco společného s těmi svítícími věcičkami, které měli včera někteří z vás při nebo na sobě? Můžeš mi nakreslit schémata?“ Kdybych byl u sebe v dílně hned bych mu podával tužku, papír a pravítka a rovnou bych ho postavil k rýsovacímu prknu, jenže to tady teď nejde, ale kdyby se rozpovídal a já přesvědčil bratry, abych se mohl vrátit do letního sídla, alespoň, abych si sem přivezl něco málo ze svých tří dílen tam...

Ale než jsem se mohl nadechnout k dalším otázkám, nebo snad Ernest odpovědět. Vstoupil do toho strýc Tobias: „To už by stačilo, Matteusi!“ Zahřměl překvapivě silným hlasem, postavil se a propálil mě tak pichlavým pohledem, že i Konrád má možná tupější meč.

Zatrnulo mi a okamžitě jsem ztichl. I když neochotně…

„A vy ostatní,“ obrátil se pohledem na oba bratry. Na Konráda přísně, na Arthura už o něco mírněji a posléze, když si získal plnou pozornost, přejel pohledem i naše hosty, „navrhuji ukončit toto setkání,“ dořekl a nadechl se.

„Konrád s Matteusem seženou všechno potřebné pro obranu Letohrádku.“ To nebyla otázka, ale rozhodnutí pána tohoto sídla. „Arthur si půjde vydatně odpočinout, na což dohlédne pan Shwartz. Zora ukáže slečně Hanfstaengl zbraně a ujme se jejího zacvičení. Pokud má pan Zwingli zájem, mohu mu ukázat svou zdejší dílnu. Vy ostatní,“ věnuje pohled těm třem, kteří se uvolili přijmout magii, „se můžete odebrat do zdejší knihovny a prozatím si alespoň něco přečíst o magii. Služebnictvo vám cestu ukáže a postará se o vaše pohodlí. Oběd se podává ve dvě hodiny.“ Tím pro něj tato věc byla skončena. Alespoň pro tuto chvíli. A nám tak nějak nezbývá, než se podle jeho pokynů, taky zachovat…

Annu si odvedla Zora poměrně nekompromisně. I když té zrovna tenhle přístup asi dvakrát nevadil.

Tobias von von Otterstein počkal u bočních dveří do sálu na pana Zwingliho a trojici budoucích mágů, aby je posléze mohl doprovodit.

Chodba v přízemí, je víceméně kamenná a strohá a tou je vede až ven na nádvoří, kde se otočí ke Konstanze, Coře a Yvgenumu:

„Knihovna se nalézá v hlavní věži.“ (Na mapě označené jako A) „Pokud se chcete ještě převléknout do něčeho pohodlnější,“ významně koukne na Coru, „tak je to jen na vás. Jak posléze zjistíte, jsou všechny knihy srovnány a tématicky roztřízeny. Kdybyste cokoliv potřebovali, zvonek na služebnictvo naleznete i tam.“ Rozloučí se s nimi.

Ernest Zwingli

Pán Letohrádku se na tebe otočil a ukázal svou přívětivější tvář.

„Omlouvám se vám, za chování prince Matteuse. Věda a technika je jeho život, jakmile má dojem, že může jakkoliv obohatit své znalosti, nezná mezí.“ Usměje se a gestem ruky tě vyzve, abys jej následoval přes nádvoří a most, až k věži za ním (na mapě označené jako Z2). Tam tě vyvede po schodech, klasických kamenných, až do poschodí, kterým to ovšem nekončí, protože uprostřed je cosi připomínající požární tyč s točitých schodištěm okolo, které vede kamsi ještě o poschodí výš. Pro představu, vstupní část do dílny vypadá nějak takto.

Skříně, různá hejblátka, pracovní stoly, šuplíky s nářadím…

„Toto jsem si zde zařídil, abych se nenudil, když mě sem, hm… poslali.“ Vypadá to, že zde musí být vskutku velká nuda…

Konstanze, Cora a Raspuška

Do věže vede schodiště z hlavní budovy, kde v prvním patře máte své pokoje. Schody jsou mramorové, jako asi všechny tady. Chodba je krátká a strohá, dveře dřevěné. Hned za dveřmi na stěně poznáte zvonek na služebnictvo.

Pohled, který se vám ale naskytl celkově je udržovaná, uklizená místnost s regály plnými knih, kolem zdí až ke stropu, i různě rozestavěnými uvnitř místnosti do jednotlivých oddělené, která jsou skutečně tématicky rozlišena. Ačkoliv nápisy v alfabetě vám většině příliš neřeknou. Což jaksi místního Pána vůbec ani nenapadlo…

Je zde několikero stolů a na každém stojí jedna petrolejová lucernička, ne že byste ji ve dne potřebovali.

Co ovšem asi třeba bude, je otřevrít okna (nejspíš všechna tři), protože je zde silně dusno.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 08. září 2014 22:53

Škola kouzel

Tak nakonec to nejsem jen já, kdo se odhodlal k přijmutí magie. Čekala jsem, že nebudu jediný šílenec, který se proto rozhodně, ale stanovisko Konstanze mne vskutku překvapilo. Čekala bych to od kohokoliv, ale zrovna od ní nejméně. Prozatím vypadala jako někdo, kdo se vyhýbá jakýmkoliv konfliktům, nebezpečí a určitě přecházela silnice pouze po vyznačených přechodech. Teď se tu ale rozhodla k něčemu, co kromě bolesti, statutu vyvrhele a dalších nepříjemností obsahovalo i jisté riziko smrti. No, když o tom teď přemýšlím, tak to zní možná hůř, než před tím. Sakra!

Dalším, kdo rozšířil náš malý soukromý klub šílenců byl pak ten Rus, Yevgeny, zvaný Raspuška. Kde ti na ty přezdívky chodí? Na rozdíl od Konstanze u něj jsem se tomu rozhodnutí nedivila. Jeho kostým z conu už jasně naznačoval, že do toho klubu prostě patří. Super, už jsme úplná svatá trojice. Jeho další slova mé tušení pak už jen potvrdila. Běhal někde v dobové uniformě s křesadlovkou a šavlí? A to jako proč? Proč by někdo něco takového dělal? To byl nějaký komparz na natáčení filmů, nebo co? Zkušenosti s magií? To je jako nějakej emo satanista? Nevypadá tak. Ale co já vím o ruských satanistech. Rozhodně si Yevgeny mohl po této informaci vychutnat můj naprosto nechápavý výraz, kterým jsem ho po celou dobu sledovala.

„Joo se stylem.“ Uchechtla jsem se jeho slovům. To jistě myslel v té jeho obří uniformě. Ok, jsme mrtví. Nedoučenej právník, zakřiknutá středoškolačka a ruský komparzista si chtějí hrát na mocné mágy. Bože, to zní jako začátek nějakého hodně špatného vtipu nebo brakové literatury.

„Skvěle, nač to protahovat, že?“ Usmála jsem se ve ví zdvořilosti na prince, když bylo navrhnuto ukončení této sešlosti. Méně formalit a více čtení? No, proč ne. Aspoň o té jejich magii zjistíme něco víc. „Ve dvě hodiny. Dobře.“ Dodala jsem pak už jen na potvrzení, že jsem tu informaci zaregistrovala a už se i se svou sbírkou sukní, spodniček a bůh ví čeho ještě soukala zpoza stolu. Postupně se skutečně všichni zvedneme a opustíme velký jídelní sál, abych pak na jedné z chodeb jasně rozpoznala nenápadné rýpnutí od muže, který nás doprovázel.

„Ale tak jistě. Samozřejmě, že v tomto se přeci knihy číst nedají.“ Pronesu se smrtelnou vážností, hraničící se sarkasmem, ale ten tu zjevně příliš neznají. Pokývnu vděčně hlavou a Yevgenymu a Konstanze věnuji jen otrávené protočení očí, když jsem k našemu průvodci otočena zády. Možná měl pravdu, ale má nálada je teď tak trochu zkažená informací o útoku kobylek. A upřímně, čí by nebyla? Vydám se proto ještě spěšně do našeho pokoje, kde na sebe hodím dříve nabízené hnědo bílé šaty s kratší sukní a kapsičkou. Vysoukat se nakonec z té spousty vrstev látek je nakonec přeci jen snazší, než se do nich soukat a nové šaty už pro mne nepředstavují velký problém. Bez zbytečných dalších úprav a protahování se pak tedy vydám zpět za ostatními, kde se k nim opět připojím a vyrazíme do věže kouzel.

Vystoupáme po točitém schodišti až nahoru a otevřeme dveře, za kterými se odhalí prostorná knihovna. „Jako na zámku. Počkat, my vlastně na jednom jsme.“ Tentokrát upřímně pokývám uznale hlavou, jen co vejdu. Dveře se za námi zavřou a naše skupinka mezisvětových imigrantů tu opět osamí. „Ok, vítejte v Bradavících.“ Zakřením se na ně a založím ruce v bok, než dojdu blíže k jedné z polic s vyskládanými svazky knih. Hlavně zachovat pozitivní přístup!

„A to je kruci co?“ Zmizí mi úsměv z tváře a obočí se nakrčí. „To není latinka. Zatraceně. To si tedy já můžu leda tak prohlížet obrázky. To už bych vážně radši Čínštinu.“ Nakrčím nespokojeně rty a otočím se na své zbylé dva kolegy ve zbrani. Tedy spíše v magii... Když to přežijeme. Zatím se mi zdá, že se šance opět snížily. „Hmm, a ty... Yevgeny, že? Nepřečteš to, když jsi ten sat... komparzista?“ Rozhodím nechápavě rukama.

Konstanze Geisler - 09. září 2014 10:26

Magická knihovna

Nevím, jestli jsem čekala, že se ještě někdo přidá, ale mohla jsem jen zírat na představení se Anny a Yvgenyho. Ona jediná z nás něco uměla a on byl…

Ze všeho nejvíc mi připomínal Carolu. Ta snad taky žije jen pro Cosplay…

Žije…

Bodlo mě u srdce. Jakkoliv se snažím nevzpomínat na domov, stále se mi to všechno vrací, jak si myšlenky dělají, co chtějí.

Nakonec nebudeme s Corou samy, kdo přijme magii. Ano, doma by mě nic takového nenapadlo. Dobrovolně se postavit na odvrácenou stranu zákona… Jenže tady na ní jsme už pouze tím, že žijeme a že jsme právě zde.

Povzdechla jsem si v duchu a byla ráda, že Cora nepouštěla moji dlaň.

Čekala bych, že promluví princ Konrad, když se původně právě on ptal, zda bychom byli ochotni přijmout magii. Namísto toho se ujal slova nejmladší z princů, kterého ovšem mnohem více zaujalo, co řekl náš přednášející.

Při jeho zájmu o fusekle jsem se mimoděk uchechtla. Připadalo mi to zvláštně tragikomické v naší situaci.

Pán Letohrádku měl ovšem docela jiný názor, když svého synovce uťal a rozhodl pak následně i ve věcech nás ostatních.

Trochu jsem se lekla, když tak zvýšil hlas a jeho autoritativní odstup na mě působil nevlídně, ale chápu, proč to udělal.

Nebylo by vhodné, aby se důležité věci zamluvily něčím zbytečným. Zvlášť, pokud jsou kobylky na cestě.

Otřesu se.

Pustila jsem Cořinu dlaň a omluvně se na ni usmála. Jen ještě jednu věc musím udělat, než se úplně rozutečeme každý jinam, protože cítím, že bych to měla udělat. Říct jak moc jsem se v nich mýlila…

Spěšně přijdu k princům a ukloním se.

„Přijměte prosím moji omluvu.“ Vyhrknu chvějícím se hlasem. „Já… Křivdila jsem vám. Netušila jsem, jak vážné byly důvody, pro naše… unesení.“ Narovnám se, ale pohlédnout jim do očí si netroufám. „Mrzí mě, že jsem si o vás myslela cokoliv zlého…“ Ve tvářích mi rozkvete ruměnec.

„Omlouvám se…“ vyhrknu ještě, to už ale spěchám za Corou. Nechci, aby mi utekla. I tak jsem možná řekla víc, než jsem měla a…

Snad se nebudou zlobit…

Vydali jsme se s panem von Ottersteinem chodbami. My tři a náš přednášející. Ještě stále jsem se styděla po svém ospravedlňování se a dívala se víc do země než kamkoliv jinam. Dokonce ještě když nás poslal do věže do knihovny, tak se mi toho nedařilo zbavit, ale tiše a poslušně jsem následovala Coru a pana Yvgenyho. Nějak mi nepřišlo mluvení jako dobrý nápad. Vlastně mi nic nepřipadalo jako dobrý nápad, jen na knihy jsem se těšila. Ačkoliv otázka, zda je budeme schopni přečíst, se přímo nabízela. To, že zdejší jazyk je podobný němčině, ještě neznamená, že i písmo bude stejné, jak jsme zvyklí…

Do pokoje jsem ovšem s Corou nešla. Čekala jsem venku, než se ustrojí a pak teprve pokračovala dál s nimi, až do knihovny. Působivé místnosti plné nádherných svazků, které svým provedením působily staře, ovšem ne tolik už svým skutečným stářím.

„Páni…“ zajiskřilo mi v očích.

Miluji knihy.

A i Cora vypadá uchváceně. Že by bylo něco, co bychom měly společné?

Zmínka o Bradavicích mne rozesmála.

Jdu s ní zkoumat zdejší knihovnu, když se ovšem zarazí u jednoho z nápisů, který asi má říkat, co za knihy zde najdeme. On to tedy nejspíš i říká, jen tak trochu… ne nám.

„Zdejší písmo?“ zkusím Coře odpovědět. Ohradí se, že to není latinka, což má evidentně pravdu.

„S čínštinou bych ti asi nepomohla, ale možná by tu mohli mít něco v japonštině…“ Napadá mě. Jeden z princů nosí kimono a jeden ze zdejších strážců vypadá jako asijský zápasník sumo. Myslím, že si mohu dovolit předpokládat, že by to mohlo být něco v rodném jazyce mé matky.

Zadívám se na hřbety jednotlivých knih, pokud názvy nejsou tam, zkusím jednu vytáhnout a podívat sena název.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 10. září 2014 12:02

Vzhůru do knihovny!
Cora, Konstanze

Po skončení našeho představování se ozval princ Matteus, kterého nejvíce upoutal Ernestův krátký proslov a začal se až se směšnou vážností zajímat o naše technologie. Musel jsem se nad tím pousmát, ale zároveň jsem si ustaraně promnul obočí, protože jeho zájem byl v této chvíli naprosto nežádoucí. Ještě že ho strýček utnul. Ti dva by se měli sejít...

A jak jsem tušil, tak bylo učiněno. Snídaně byla rozpuštěna a nás rozdělili. Tedy, hlavně mě a Annu. Rozloučil jsem se s ní trochu starostlivě, za což jsem si vysloužil sarkastickou poznámku ve stylu ano, mami a pak se přidal k naší nové partě wannabe mágů. Od Konstanze bylo milé, že věnovala ještě nějakou pozornost královské rodině a za všechno jim poděkovala. Tobias nás poté navedl do knihovny. Ztratil jsem se v jeho pokynech už po druhé větě a tak se nechal do věže vést slečnami.

Cestou jsem stále obdivoval interiéry. Kruci, jak moc se mi tam líbilo. Připomínalo to severoitalské paláce, všude tolik mramoru! Stejně jako Cora jsem si odskočil na pokoj. Ne proto, abych si odložil, ale abych zkontroloval, kdy byl poslední úplněk. Mobil jsem hned zase vypnul. Nechtěl jsem riskovat, že mi dojde baterie po jednom dni, jak měla ve zvyku.

Knihovna byla… naprosto úchvatná. Jakmile jsem vstoupil, nasál jsem tu vůni starých knih a samou radostí se mi do očí div nenahrnuly slzy. Tolik knih! Tolik informací o tomhle světě! Ten skepticismus, se kterým jsem seděl na snídani, ze mě rychle opadnul a nahradilo ho čiré nadšení. S neskrývanou radostí jsem začal obcházet knihovnu a hledal cokoliv, co by mi už jen na první pohled něco řeklo. Chtěl jsem vidět hlavně mapu, abych se zorientoval.

Cora a Konstanze jevily o knihy stejně velký zájem. Ale brzy jsme všichni tři narazili na základní problém. Zdejší jazyk byl zvláštní, ale jeho písmo ještě zvláštnější, na což hned upozornila Cora a záhy i Konstanze. Mohli jsme tušit, že to nebude tak jednoduché. Čínština a Japonština nám jen sotva s tímhle mohly pomoct. Bůhví, jestli v tomhle světě vůbec existuje...

Coře jsem věnoval lehce otrávený pohled, než jsem něco vůbec řekl. V této chvíli jsem si přál, aby osud, nebo kouzlo, či co to bylo, vybralo více geeků a fantazáků, kteří by brali záležitosti okolo magie trochu víc vážně a i snaživěji. Bylo to až s podivem, vždyť na conech jich je takové množství. I mezi fanoušky anime.

Vzal jsem z nejbližšího fochu náhodnou knihu a než jsem ji otevřel, přejel jsem prsty po onom písmu vyraženém zlatem. Hm, ne tohle není latinka… ani azbuka, zamyslel jsem se a po nalezení pár povědomých znaků mi konečně svitlo. Narychlo jsem v ní zalistoval, což způsobilo nemalou tichou prodlevu mezi Cořinou otázkou a mou odpovědí.

“Bude to alfabeta, řecké písmo. Vidíš tady? Alfa, beta, gama, delta,...“ ukazoval jsem na jednotlivá písmena v textu, jakožto názornou ukázku. “Bohužel, dál se asi moc nedostanu. Naposledy jsem s alfabetou dělal před dvěma lety v rámci jednoho MMočka, ve kterém ji používala jedna frakce jako …protiklad run, takže se s ní zdobily portály, brány a podobně…“ Huba mi trochu ujela, tak jsem raději zmlknul, už proto, že ty dvě nevypadaly zrovna na nějaké zapálené hráčky, které by mohl vědět, o co jde. Oči jsem sklopil zpátky ke knize a pokusil se rozpoznat víc znaků. U některých mi pomohl i můj rodný jazyk, ale stále žádná sláva. “Pokud je tohle opravdu alfabeta, tak bůhví, jak souvisí se zdejší němčinou. Черт, tohle by chtělo translator…“ povzdechl jsem si nad tím, že jsem mobil nechal v pokoji. Nebo že by měli normální latinku pro psanou němčinu a knihy o magii by byly psaný alfabetou? napadlo mě a začal jsem náhodně prohlížet další knihy.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 18. září 2014 22:29

Mezi svazky
Yevgeny, Konstanze

Všichni vypadali udiveně a já jen ve skrytu duše doufala, že jsem nevalila oči stejně jako oni, ale něco mi říkalo, že tohle byla planá naděje. Upřímně, ta knihovna byla vskutku ohromující. Ne nepodobná jedněm z nekrásnějších zámeckých knihoven Evropy, až na to, že zde nebyla všude kolem červená šňůrka, která by nám bránila se k drahocenným knihám vůbec přiblížit. Naopak, zde jsme si mohli bloumat po pokoji a prohlížet si cokoliv. Prostě VIP.

Ovšem tím se seznam pozitiv docela krátil. Zvláště, když se ukázalo, že s knihami v alfabetě budeme mít menší problém a stejně tak i japonsky tu zvládala číst pouze Konstanze a představa hlasitého přednesu a simultánního tlumočení toho tlustého svazku věnujícího se magii byla docela nemilá.

„MMočka?“ Otočila jsem se s nechápavým výrazem zpět k Yevgenymu. V poslední době jsem na něj vlastně ani jinak nekoukala, ale stejně si za to mohl sám. Satanista jeden. „Radši to nech.“ Mávla jsem rukou. Možná lepší nevědět, cože to zase je. „Jo jasně, u nás jste měli běžně portály, brány... Jo a ještě magické kruhy, jak bych jen na ty mohla zapomenout.“ Plácla jsem se do čela. „Koukám, že Rusko je skutečně země netušených možností. Víš co? Ale ten překladač by se nám hodil. Koneckonců by stačilo udělat si prostou základní tabulku a s její pomocí číst. Je to jen pár znaků, takže nic náročného. Rozhodně můžeme být rádi, že zrovna čínština je tu povětšinou jen.... Na čtení v posteli.“ Přejela jsem poněkud zklamaně prstem po hřbetu jedné z knih, který rozhodně nehlásal nic o magii ale o nějakém podzimu na jezeře.

„Jestli chceš, tak skoč pro ten mobil. Je to na pár minut a nebo můžeme dát hlavy dohromady a prostě to poskládat. Kdo z nás se vlastně s alfabetou na škole nikdy nesetkal, že?“ Mrkla jsem na ně a vytáhla svitek papíru, abychom na něj mohli zapsat naši základní překladatelskou tabulku.

Konstanze Geisler - 19. září 2014 17:38

Nová studia

Cora, Yvgeny

Kniha, kterou jsem vyndala, jako první byla psaná v tomtéž písmu, jaké Yvgeny označil za alfabetu. A skutečně. Když se na to podívám důkladněji, ukáže se, že má pravdu. Sice mi MMOčka nic moc neříkají, což Coře evidentně taky ne, ale nápad s tabulkou by se mi i zamlouval.

„A-ano, myslím, že jít by to mohlo.“ Akorát jsem si zapomněla blok a pero, ale kdyby si pan Yvgeny mohl jít pro mobil, tak bych možná taky mohla skočit pro, co potřebuji. Na druhé straně, nechci zdržovat, protože je tady tolik informací…

Podařil ose nám dostat do odvětví magie, a našla jsem zde dokonce i knihu v japonštině, kterou jsem si hned nechala v rukou a tiskla si ji na prsa.

„A-ale… Nemáme čím ani na co psát…“ připomenu jí. Buď mě pro to pošle, nebo také ne. Jen… Nikdy jsem nebyla ta akční, která se hned chopí iniciativy a dneska už jsem i tak udělala dost bláznivých věcí.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 19. září 2014 20:55

Knihovna
Cora, Konstanze

Zvednul jsem oči od knih, když Cora zase začala tím svým tónem ironicky napadat mojí osobu a teď i zemi. Kdyby na to hned nenavázala souhlasem s mým nápadem a ještě ho rozvedla, asi bych se už důrazněji ozval, jak nepříjemné mi to je a pokusil se uvést věci na pravou míru. Ale vzájemně se napadat a nadávat si bylo to poslední, čím bychom měli zabíjet čas vyhrazený pro samostudium zdejší literatury. V duchu jsem si tedy jen povzdechl nad jejím přístupem a soustředil se raději na další knížky v regálu, kam jsem vrátil tu předešlou. Coru i Konstanze jsem však nadále poslouchal.

“Fajn, skočim pro ten mobil, bude to jednodušší...,“ odtrhnul jsem se od knihovny, tělem i pohledem, když mě Cora vyzvala. “Vy zatím krom něčeho na psaní zkuste najít knihy, co by mohly už podle vzhledu, nebo ilustrací říkat něco o magii… než se vrátím.“ Neopustil jsem si nějaký ten rozkaz, jako kdybych měl trávit v pokoji delší dobu. Vlna zájmu se ve mně ale začala zvedat a s tím se brzy měla dostavit i horlivost, se kterou jsem vždy rád pracoval a dělal rešerše.

Z knihovny jsem tedy kvapně vyrazil a kdo mě potkal na chodbě, mohl lehce odhadnout, že mám naspěch. Začínal jsem se v chodbách letohrádku vyznávat, alespoň v těch částech, kde jsme zatím nejvíce krát prošli. Cesta na pokoj byla jasná, proto jsem schody vybíhal a stejně tak cestou zpátky i sbíhal. Jemně řečeno jsem v té chvíli byl úplně mimo svou dřívější roli. A nadšení s uvědoměním stále stoupalo.

Ernest Zwingli - 20. září 2014 11:16

Nemagič a království "hraček"
Tobias

Zase se hezky posadím a přemýšlím, jestli jsem svým malým vystoupením ze sebe neudělal před ostatními blbce. Ale co... S tím ať se popasují sami.

Jak je vidno jsem jediný, který který nakonec odmítl magii. Když nepočítám Annu, která dala přednost svému bojovému umění nebo výcviku, nebo co to jako mělo být. Hm... tak to bude ještě zajímavé.

Vyvalil jsem oči na Matteuse, když mě zahrnul takovou přehršlí svých otázek. Úplně jsem se zaseknul. Chrlil jednu zvědavou otázku za druhou. Ani jsem je nestihl všechny zaregistrovat. Bože vždyť on mluví rychleji i než moje snoubenka! A to už je co říct!

Ani jsem se nestihl nadechnout k odpovědi, abych ho aspoň na okamžik zastavil. Nicméně jsem byl zachráněn jeho strýcem. Díky bohu za něj. A pak už začne rozdávat úkoly. Každej tu něco dostane a já tiše trnu, co přiřkne mě. Pokud bych si mohl vybrat, šel bych se prosím natáhnout. modlím se v duchu.

Nicméně mi nabídne podívat se na jeho dílnu. No dobře... iv dílně se dá přece někam zašít a natáhnout se. A na druhou stranu bych kecal, kdybych neřekl, že mě takhle nabídka aspoň částečně nezaujala. Dobře. Jsem víc než zvědavej, co tady mají, ale na to, abych se tetelil vzrušením jsem prostě moc unavený.
"Velmi rád Vaše pozvání přijmu." Souhlasně jsem přikývnul.

Zvedl jsem se a s kocourem v náručí, který se docela pronesl, jsem následoval pána hradu. Část cesty s námi šla i většina osazenstva, než byli odesláni do knihovny. Poslední úsek jsem měl svoji soukromou prohlídku pod vedením hradního pána. Působivé.

"Nemusíte se omlouvat. Je to... pochopitelné..." Mávnu nad tím rukou a ušklíbnu se. Ostatně ani my jsme se nechovali zrovna dvakrát podle bontonu, když jsme sem byli přemístěni. Nový svět, noví lidé... všechno vyvolává otázky, na které člověk přirozeně hledá odpovědi.
"Svým způsobem ho chápu."

Následuju Tobiase po schodech až do jeho dílny. Zůstanu dost udiveně stát na prahu. Tak... tohle je síla. Tohle jsem fakt nečekal. Chvíli si dávám docela na čas, než se poněkud vzpamatuju z toho, co vidím. Mno co... každý máme jiný názor na věc. Pokrčím v duchu rameny. Nicméně na druhou stranu to vypadá aspoň zajímavě.

"Můžu se podívat?" Zeptám se, než vejdu dovnitř a začnu to trošku prozkoumávat. Hm... zdá se, že hlavní materiál tu má dřevo. Ono se možná není čemu divit, že? Akorát... si nejsem tak úplně jist, jestli jim v tomhle směru dokážu pomoct. Nejsem tesař.

"Uhm... " Otočím se na něj.
"Vaše dílna je opravdu... impozantní, ale... přejděme rovnou k věci. Co ode mě vůbec očekáváte?" Přejdu rovnou k jádru pudla.
"Já totiž nejsem tesař. S dřevem zacházet neumím. pracuji s kovovými součástkami. A... popravdě... nic nevyrábím. Jen montuju. Dostanu díly a dám je dohromady. Nebo hotovou věc rozeberu. Mám pocit, že si váš synovec mylně myslí, že mu tady sestavím, kdo ví co. Ale obávám se, že v tomhle směru nemůžu moc sloužit. Nechci se vás nijak dotknout, ale silně pochybuji, že byste tu sehnali patřičné součástky na výrobu." Tak teď jsem zvědavý, co na tohle řekne.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 20. září 2014 11:57

Dílna

Ernest

Vypadal ve tváři uvolněnější, ale očima jakoby se nedíval ani na dílnu, věci v ní, ani na tebe.

„Ale jistě,“ trochu s sebou trhnul, když jsi ho požádal, jestli se můžeš podívat, ustoupil kousek na stranu, aby ses mohl řádně rozhlédnout. Sám ovšem nic zatím neříká (protože je myšlenkami někde docela jinde), dokud se k němu neotočíš a nevychrlíš na něj své myšlenky. On ty své zatím drží víceméně zavřené, dokud nedomluvíš.

A ani pak jeho slova neznějí, jakoby říkal přesně to, co si myslí.

„Děkuji,“ začne, aby tak vyjádřil své potěšení nad tvou pochvalou jeho malé dílničky.

„Co od vás očekávám…? To je poměrně zapeklitá otázka, pane Zwingli. Neočekávám od vás vůbec nic. Nabídl jsem vám prohlídku mé dílny, neboť jste se zmínil, že jste nejzběhlejší v této oblasti. A vy jste přijal, což mne těší. Co se týče toho, co očekává Matteus, to je nutné brát se značnou rezervou. Nejsem ničím z toho co se stalo nijak nadšen, ovšem to žádná ze zúčastněných stran.“ No dobrá, tohle asi byla pravdivá myšlenka.

„Pokud jde o součástky, samozřejmě těžko budeme moci sloužit ve všem, ale možná alespoň něco poznáte. Montáže a kovové kutění mám nahoře .“ Opět se drobně pousměje. „Pokud vás to samozřejmě zajímá a nešel byste si raději odpočinout. Což tedy je možné i zde, tam vzadu mám divan určený pro takové účely. Vypadáte, že jste z vašich spojenců strávil nejrušnější noc. “ Ukáže rukou k jedněm dveřím, které jsou sice zavřené, zamčené ovšem nikoliv.

Ernest Zwingli - 20. září 2014 12:10

Prohlídka pokračuje
Tobias

Kocour v náručí začíná být stále těžší. Nebo se mi to možná jen zdá, jak jsem utahaný. Zřejmě je to na mě i vidět, když mi samotný zámecký pán nabízí svoji pohovku na odpočinutí. Neříkám, že bych ji nechtěl přijmout, ale... zdá se, že tu je ještě něco, co mi chce ukázat. Něco, co by mě mohlo třeba i zaujmout mnohem více. Něco, v čem bych se mohl i vyznat. Aspoň trochu.

"Děkuji za nabídku. Myslím, že jí později s radostí využiju." Uvolněně se ušklíbnu.
"Můj zájem je přinejmenším takový, že bych se rád podíval, pokud by to nebyl příliš velký problém. Myslím, že si s tím budu rozumět mnohem lépe, než s tímto. Nebo mi to aspoň bude o něco bližší." Požádám ho.

Nijak se nevyjadřuju k tomu jeho - nic od vás neočekávám. Jistě... co by taky mohl, že? K čemu mi jim tu jsme? Jen jako 5 "dětí" o které se musí starat. Aspoň mi to tak zatím přijde.

"Pokud jde o Matteuse, tak... nebude mi vadit mu na některé otázky odpovědět. Jen si od toho nesmí slibovat příliš."

Cornelia "Cora" Ellenberg - 20. září 2014 13:08

Knihovna a hon na pracovní pomůcky

Super, takže to bychom měli dohodnuté. Kývla jsem sama pro sebe, když Konstanze i Yevgeny souhlasili s možnosti nové univerzální překladatelské tabulky prvků... alfabety. Tak trochu jsem doufala, že Yevgenyho svými poznámkami přinutím konečně i k nějaké osobnější reakci a možná se i dozvím, co by to tak mohlo být za člověka, který tu vytahuje samé podivné názvy, informace o magii a ještě k tomu žije v Rusku. To poslední bylo z mého pohledu ale asi nejvíc zarážející. Bohužel taktika nenápadné provokace nezabrala a on nás po pár poznámkách opustil, aby si zaběhl pro svůj mobil. Osaměla jsem tedy s Konstanze, která tohle místo jistě musela považovat za druhé nebe.

„Určitě se tu něco najde. Je to knihovna, ve které jistě někdo čas od času pracuje.“ Usmála jsem se na ni trochu povzbudivě, zatímco na mne úzkostlivě hleděla a přešla jsem k pracovním stolům, kde sem začala postupně nahlížet do zásuvek. „Takže... by tu jistě... něco mělo... být.“ Mumlala jsem zamyšleně zpoza stolu, zatímco jsem zkoumala obsah různých zásuvek, které byly spíše prázdné popřípadě v nich nebylo zrovna to, co jsme potřebovaly, a to papír a psací potřeby.

„Bingo!“ Zajásala jsem, když jsem konečně narazila na jednu plnou velkých archů nepopsaného papíru a několika psacích brků a lahviček.. s inkoustem? Vážně? Pravda, jsme přeci v divným fantasy světě. Hmm, nepamatuji si, že by v Pánovi Prstenů, nebo Conanovi byly parní stroje, ale... No, víc fantasy vlastně ani neznám.

„Tak jo, první část úkolu splněna.“ Vyskládala jsem vše na rozložitou desku stolu, za kterou jsem usedla. „Můžeme to zatím nalinkovat a udělat tabulky. Co ty na to? Stejně to bude asi chvíli schnout. Inkoust.... Ještěže jsem pravák.“ Dodala jsem po krátkém pohledu na Konstanze a podala jí její vlastní psací sadu.

„Načrtneme to a pak se můžeme jít probrat obrázky.“ Mrkla jsem na ni spiklenecky a i když to teď muselo znít poněkud dětinsky, tupé kreslení linek na papír bylo to poslední, čím bych teď chtěla trávit den, zvláště v knihovně plné jistě zajímavých svazků.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 20. září 2014 16:12

Dílna

Ernest

Těžko říct, jestli byl rád nebo ne, když jsi jeho nabídku odmítl, ale tvářil se pořád stejně takže minimálně se pro to nejspíše nezlobil.

„Dobrá. Následujte mne tedy o patro výš.“ Vyzval tě a vydal se po točitých schodech vzhůru. Jsou to kovové schody, ale jde se po nich vcelku dobře, pokud se držíš jejích širší strany. A mají zábradlí, což je velmi účelná věc.

Pokrčil rameny.

„U mého synovce lze něco takového stěží říct. Ale popravdě, jsem ho již tři roky téměř neviděl, takže nemohu s jistotou říct, co očekává, či nikoliv. Vlastně ani jednoho z princů. A všichni se změnili…“ znělo to téměř jako povzdech, ale možná jen proto, že ho trochu zmohly ty schody.

Když vylezete nahoru, je to hotové zámečnictví a také pár již hotových hejblátek. Ne příliš veliký prostě docela obyčejný parní stroj, který ani neplní žádnou specifickou nebo praktickou funkci, pouze, že si to Tobias nemohl odpustit. Pár křivulí, nějaké knihy srovnané na polici. Nářadí, ale nikde žádná elektřina. Dokonce i osvětlení zde v čase, kdy již okny nesvítí světlo, poskytují jen olejové lampy a svíčky. A když je venku den, světlo po místnosti do všech koutů rozvádí systém zrcadel.

„Chápu, že pro vás je to jako ohlédnutí zpátky a možná nejen v čase. Ovšem touto prohlídkou jsem vám víceméně chtěl nabídnout, že pokud byste měl zájem, jsou vám má dílna, i mé znalosti k dispozici. Součástek zde není příliš, ale bude k sehnání ve městě a vždycky se tam dá zajet, pokud nebude letohrádek v obležení kobylek.“ Zažertoval a přikreslil pár čar na obrázek vzducholodi ve svém náčrtníku, položeném na stole.

Konstanze Geisler - 20. září 2014 18:22

Knihovna

Cora a Yvgeny

Lehce mi znachověly tváře, když nás pan Yvgeny vyzval, abychom hledaly kromě pera a papíru také knihy s vhodnými tituly a tématikou.

Tak jo…

Přikývnula jsem a můj pohled padl na Coru, která mě ujistila, že bychom zde mohly najít nějaké pomůcky, které potřebujeme.

Opětuji jí tedy úsměv. Ne tedy nijak zvlášť uvolněný, ale rozhodně je mi s ní příjemněji, než s většinou místních lidí. I když je to úplně jiný typ osobnosti, než jaký znávám z našeho světa.

Hned začala zase aktivně prohlížet všechny šuplíky a když už prohlížela asi třetí, přidala jsem se nejistě a sama jeden opatrně a pomalu zkusila. Jenže než jsem ho opatrně otevřela, ozvalo se její nadšené spokojené zvolání.

V tom mém tedy také byly psací potřeby, ale… Raději jsem se připojila zpátky k ní, než bych se nějak pokoušela zavést spor.

Sledovala jsem, jak to skládá na stůl a dokonce část přisunula i ke mně. Usadila jsem se a na její spiklenecké mrknutí jen kývla.

„Tak jo…“ možná bych mohla říct, že jedna tabulka by přeci stačila, nemusí mít každý svou, že? Ale ráda kreslím, byť jsou to jen linky na papír. Chybí mi pravda pravítko, když maluju své náčrtky, obvykle si okénka pro jednotlivé obrázky rýsuji, ale tady…

Ale tak papírů je tu dost… Vezmu si jeden na víc, přiložím na podkladový, namočím pero do inkoustu, nechám odkapat, otřu a pak poctivě s nacvičeným soustředěným perfekcionismem, který věnuji každé své práci, se pustím pomalu a obezřetně do rýsování, byť podle improvizovaného “papírového pravítka“.

Co mi zde chybí je hudba. Můj mobil, sluchátka i mp3 přehrávač, zůstali v pokoji v kabelce. A protože nemám co poslouchat, začínám si tiše broukat jednu mých oblíbených písniček.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 20. září 2014 19:11

Zpátky do knihovny
Cora, Konstanze

Opravdu jsem mohl být pryč necelých pět minut. Mobil jsem zapnul dlouhým přidržením titěrného tlačítka na vrchu mobilu a PIN zadával už přede dveřmi knihovny. Baterie ještě nějaká byla, ale musel jsem si dávat pozor a zbytečně neplýtvat, aby ještě den, nebo dva vydržela.

Vrátil jsem se do knihovny a viděl obě děvčata pracovitě rýsovat tabulky. Výborně,…tohle bude hračka, usmál jsem se pro sebe a počkal, až se mobil nastartuje se vším všudy do té míry, abych nečekal na odezvu doteku půl minuty a otevřel slovník a našel abecedu, tedy, řeckou alfabetu.
“Tak, tady to je,… Teď jenom doufat, že ten přepis bude čitelnej německy,“ položil jsem mobil na stůl před Coru a hodil pohledem po Konstanze, aby se taky přišla podívat. Sám jsem se nad tím sklonil a našel základní písmena odpovídající slovu magie a kouzla, abych mohl už teď do hlavy dostat alespoň ten základ, podle kterého budeme hledat v knihovnách.

Hm, pera a inkoust, výborně... hrábnul jsem také po nějaké té psací potřebě a kusu dalšího papíru, abych si udělal vlastní tabulku. Rýsování bylo hodně od oka, takže žádná sláva, ale bylo podle tahů vidět, jak jde ruka najisto, a já se nestarám. První písmena šla automaticky, pak už jsme se tiskli u telefonu všichni tři a občas se poradili, co by které písmeno mohlo znamenat.

Když byly tabulky hotové, bylo na čase se dát do samotného hledání titulů a luštění řeči. “Zatím noste, co najdete, potom je vytřídíme. Musíme zjistit, na jakém principu zde magie funguje, …víte, zákonitosti atak? Taky kolik má druhů a odvětví. Historii bych prozatím vynechal a spíše se soustředil na jednotlivé disciplíny – elementární, léčivá, temná, cokoliv…“ mluvil jsem zcela vážně a registroval ty zmatené pohledy, mezitím, co jsem se dal do prohledávání knihovny, ze které jsem vzal první svazek. “Rozumíte ne?“ zvedl jsem nejistě obočí, otočený k děvčatům s tabulkou v jedné ruce a druhou nataženou někam mezi regály.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 21. září 2014 12:42

Čas hledání
Konstanze, Yevgeny

Dostala jsem z Konstanze jen dvě slova, ale i to jsem mohla považovat za jistý úspěch. Tady těch upovídaných typů moc nebude. Sama jsem si před sebou rozprostřela velký arch papíru a přejela po jeho hrubé struktuře prsty. Ruční papír? Pravděpodobně ano.

„No tak se do toho dáme.“ Neodpustila jsem si alespoň krátký komentář, zatímco jsem si nalila trochu inkoustu do měděného kalamáře a podle okraje druhého papíru začala kreslit rovné linie budoucí tabulky. Tichou práci jsem nesnášela a tak už jsem chtěla zase něco říci, ale Konstanze si začala cosi pohvizdovat a mě došlo, že tady mi pšenka nepokvete. Se sebezapřením jsem tedy sklonila hlavu zpět k papíru a dál tiše rýsovala.

Tabulku jsem už měla hotovou, když se vrátil Yevgeny i s mobilem a mohli jsme se tedy dát do vyplňování prázdných políček. Nakonec to bylo vcelku rychlé a za chvíli jsme každý měli vlastní překladatelskou tabulku, jen ji vyzkoušet.

„Budiž. Cokoliv, co říkáš, ó pane.“ Rozhodila jsem teatrálně rukama, když začal Yevgeny chrlit rozkazy. I když jsem sice většinou měla ráda věci pod kontrolou, měla jsem též tu vzácnou vlastnost, umět si přiznat, že na některé věci prostě nestačím. A o magii, natož nějakých školách, jsem věděla naprostý kulový, tak jsem nechala našeho ruského satanistu, aby si svou vládu užil a šla se dle jeho instrukcí vrhnout na knihovnu. Svou příruční tabulku jsem si vzala s sebou a po krátkém zjištění, jak se vůbec píší slova jako “magie“, “rituály“ a v neposlední řadě “hermetika“ se dala do hledání. Na to poslední slovo jsem byla zvláště pyšná, protože jsem si vybavila, jak jsme si dělali srandu z jednoho bývalého spolužáka, který stále mluvil o té zvláštní “těsnící magii“ a hle, teď taková blbost k něčemu byla. Procházela jsem tedy knihy a ty co mě zaujaly, ať už názvem, nebo obrázky, jsem skládala vesele na stůl.

Paní osudu - 21. září 2014 22:06

KNIHOVNA A JEJÍ TAJEMSTVÍ
~ Cora, Konstanze, Raspuška

Pro začátek si zrekapitulujeme, jak to v knihovně vypadá. Knihovna se nachází v prvním patře Hlavní věže (označené jako věž A), do které se vchází z druhého patra hlavní budovy (to jest K). Dd vašich pokojů k ní tedy musíte vystoupat dvoje schodiště.

Hned za dřevěnými dveřmi na stěně se nachází zvonek na služebnictvo. Jinak je to udržovaná, uklizená místnost s regály plnými knih kolem zdí až ke stropu, ale i různě rozestavěnými uvnitř místnosti do jednotlivých oddělení. Je zde několikero stolů a na každém stojí jedna petrolejová lucernička. U nich je také k nalezení skříň, kde jsou k dispozici čisté papíry a psací potřeby. Na jednom stole, který je trochu odsunutý stranou, je možnost využít psací stroj.

Na krajní stěně, prakticky na opačném konci knihovny ode dveří, visí velká ručně kreslená mapa z roku 255, je skutečně umělecky ztvárněná (územně odpovídá tomu, co je v HP), nápisy jsou v alfabetě. Zde je také schodiště, které vede do mezipatra (vnější schody v rámci věže vedou přímo na její vrch), kde má princ Arthur zřízený svůj ateliér a malou obrazárnu (to kdyby byl někdo zvědavý).

Obrázek

--- ---

V knihovně jsou regály s knihami psané alfabetou tématicky rozděleny. Poté je tu oddělení, kde jsou knihy psané jiným typem písma. Mezi nimi knihy v japonštině (i něco o magii, namátkou třeba Cesta magie), čínské (většinou se jedná o beletrii), sanskrt, a podobně. Nechybí ani malý regálek ve spodní části věnovaný knihám v runách (několika typech run), které jsou už od pohledu hodně staré a kromě ság se tam dají objevit i záležitosti o magii, zejména na lektvarové bázi.

Samostatné oddělení se štítkem Magie.

Zde jsou všechny knihy psané alfabetou, ale ne všechny jsou alemanštinou. Je možné zde najít tituly řecké, knihy ve venijštině i něco málo ve slavanštině (především slavanské knihy jsou skutečně staré a vyřazuje z nich něco, co skoro odrazuje se jich dotknout) a dokonce i jednu studii o magickém moru v iberijštině.
Zaměříme-li se na ty alemanské, nalezneme například tituly jako Studie o magickém moru, Magický mor 227 - 240 a zákaz magie, 100 + 1 vtipů o Inkvizici a pak konečně i tituly jako: Rituály a temná kouzla, Odinova šifra, Úskalí živelné magie, Obranná magie pro pokročilé nebo Základní principy magie.

Tyto zmíněné (ani velká většina dalších) ani od pohledu nejsou nějaké převelice staré knihy s překrásnou koženou vazbou, psané rukopisem s nádherně malovanými ikonami. (Spíše vypadají jako ty, které by se daly najít v knihovně babiček ještě po pradědovi).
Popravdě, i takové staré knihy zde jsou, ještě z dob před novým letopočtem. A to: Z učení Algimanta Alšenského. Kniha nejčernější magie a Nekonečno podob ohně. Určitě by to byla zajímavá četba, ovšem i s nejlepší vůlí a nejsebedokonalejší tabulkou taková „alfabetská gotika“ je v tuto chvíli už poněkud vyšší level (a ještě louskat starou alemanštinu).
Pak jsou tu ještě knihy ze začátku nového letopočtu, ty už jsou tištěné něčím, co si pracovně označíme jako „alfabetský švabach“. Z nich si zmiňme například Mysl a duše, magická harmonie.

Ale vraťme se k prvním zmíněným. Rituály a temná kouzla, Odinova šifra i Úskalí živelné magie (a několik dalších) mají vcelku jednoduchou, jednobarevnou černou vazbu s vyraženým názvem. Obranná magie pro pokročilé už i názvem evokuje učebnici, o což si říká i poměrně rozpadající se vazba bez pevných desek. A Základní principy magie vyloženě připomínají stoletá skripta, jsou tu dokonce v pěti exemplářích (která jsou v různém stadiu rozkladu a přímo křičí do světa, že se s nimi v rukavičkách zjevně nezacházelo).
Když se do těchto knížek podíváte, tak je u všech jako vydavatel uvedena Fakulta magických umění Univerzity Karla Franze v Pragu, vydané v rozmezích let 215 – 225.

Popovídáme si prozatím o Základních principech magie. Tato skvělá skripta má na svědomí mladší sestra tehdejšího velkocísaře, Agathe Luise von Wallenstein, díky jejímuž původu si proti nim nikdo nedovolil říct ani čtvrt slova, přestože mezi studenty velice rychle získala pověst nejhorších skript za historii fakulty a vyhrála pomyslný titul Nejblbější skripta roku. Vyšla ve – na tehdejší poměry – skutečně obřím nákladě roku 219.

Obsah nám sdělí, že tato knížka má celých 315 stránek utrpení(jak je hned v těch prvních skriptech za to rukou dopsáno někým ze studentů) a je věnována všem zvídavým studentům.

OBSAH

Předmluva
Úvod do magie. Rozdělení a základní principy.
Obecná magie. Kategorie a třídy.
Živelná magie.
Závěr

Předmluva
Protože tu nikdo nečte, tak si o ní nic neřekneme.
(Není tam nic závratného, jen vysvětlení, proč jsou tato skripta ta nejdůležitější, co mohou být.)

Úvod do magie. Rozdělení a základní principy

„Magie energiou mocnou jest, kteráž tímto kosmom prosákuje. V každom z nás jest, avšak jen vyvolení obdarení jsou Darom energiu tutož cítiti a usměrnovati ji.“

Co se dozvíte (pokud to teda nezabalíte po první větě):

Magie je energií, která prostupuje vše v tomto světě. Zda je jedinec schopný s magií pracovat je zřejmé už od útlého věku (magie u jedince se nejpozději projeví do 11 let), kdy se u něho postupně objevuje čím dál větší cit manipulovat s energiemi kolem. Nejčastěji se projevuje cítěním silových polí v okolí (v některých místech je magie koncentrovanější), telekinezí a také se často objevuje náchylnost k živlu, nejčastěji větru. Jen málokdy se hned ze začátku výrazněji projevuje jiný živel.

Mágové jsou přihlašováni do speciálních spolků, kde je učí s magií pracovat a pokud mají zájem, mohou v jejím studiu pokračovat na specializovaných středních a potom vysokých školách (kdy UKF je jednoduše nejvýznamnější, jak jinak). Zmiňuje se zde, že přístupy k magii jsou rozdílné a dělí je na alemanskou, japonskou a tibetskou školu (u této informace vede šipka na glosu od jistého studenta, kde je po straně rozespáno ještě několik škol, z nichž čitelná je ovšem jen slavanská a indická.) Všeobecně jsou celá skripta hodně glosovaná a podtrhaná.

Podle alemanské tradice se magie dělí takto:

1. Obecná magie.
Využívání čisté magie, jakožto energie, která se dá usměrňovat různě, například pomocí magických run (či jiných magických písem), obrazců, slov, zvuků, příslušných gest (či jejich kombinací).

Zaklínadla se pak dělí do různých kategorií (ochranná, útočná, léčitelská, psychická, ...) a následně do tříd podle náročnosti a síly daného kouzla.
(1. - 3. = nižší třída ; 4.,5. = střední třída. 6.,7. = vyšší třída; poté existuje ještě S třída, která shrnuje všechna kouzla nad běžný rámec (máme ještě dělení na SA, SB a SC, kdy SC je nejvyšší)

Rituálová magie bývá řazena jako podkategorie obecné (ačkoli je zde přípis glosátora, že podle mnohých učených mágů by se měla vyčleňovat jako vlastní kategorie).

2. živelná magie
Vlastně je to podobné jako u obecné jen se jedná o práci se živlem.
Mág většinou objeví živel, ke kterému tíhne nejvíce (obvykle to bývá kombinace vítr + oheň nebo vítr + voda). Může se specializovat i na více, ale mágů, kteří by perfektně ovládali všechny 4 živly, je skutečně minimum. Z nějakého důvodu je země nejméně častým živlem.

3. artefaktová magie
Pod tímto se dá představit amulet nebo třeba meč určitých dovedností. Prakticky jde o to, že se část magie nebo nějaké kouzlo 'zakonzervuje' do nějakého předmětu. Pomocí toho se pak dá dané kouzlo vyvolat bez toho, aby mág přišel o svou energii.
Artefakty se dají dělit na obecné, které někdo vytvoří a pak je může použít kdokoli (patří sem například posilující krystaly), rodové, které může využít jen člen daného rodu, a osobní, které si může použít jen ten, kdo je vytvořil (nebo pro koho bylo určeno).

Obecná magie a Živlová magie

Zde jsou nejprve rozvedeny usměrnění. Jsou zde uvedeny základní runy a vyjmenovány (a studentem dopsány) další různé typy magických písem.
Více rozvedeny jednotlivé kategorie, popsány některá základní kouzla a jejich principy.

Příklad:

| Základní magie
Univerzální ukončovací zaklínadlo
Třída: 6.
Účinek: Ukončí všechna zaklínadla 1. - 5. třídy a slabší zaklínadla třídy 6.
Usměrnění: fráze + gesta
Fráze: Transacto cessatio inrita elidant
Gesto: Kreslení přesýpacích hodin do vzduchu. První slovo: šikmá čára zleva doprava, zdola nahoru. Druhé slovo, rovně doleva, třetí slovo: šikmá čára shora dolu, zleva doprava, čtvrté slovo: rovně doleva (ideálně spoji s výchozím bodem)
(glosátorem je zde poznamenáno, že inteligentnímu mágovi stačí jen gesto nebo jen slova)

V živlové magie jsou zase uvedeny základní typy ovládání jednotlivých živlů.
(Například, že živel voda se dá využívat ve všech skupenstvím a také ke zmrazování).

Závěr obsahuje jednoduché shrnutí všeho předchozího.

---

Nedozvíte se tedy, co se s vámi stane po přijmutí magie, protože zde se pracuje s myšlenkou, že magii ovládáte již od dětství (a to se popravdě nedozvíte z žádné z publikací). Nedozvíte se zde ani vhodné přípravné cviky pro koncentraci na magii (ale o tom je hodně v Cestě magie).

Co se týče dalších knih, tak ve zkratce:

Rituály a temná kouzla. Úvodním slovem je jakási teorie rituálové magie, kterou je třeba mít prý dobře zmáknutou. Zde napsaná temná kouzla jsou pak v zásadě skutečně temné a složité rituály. Zjistíte, že v této oblasti jde hodně o kombinace všemožných písem, obrazců a znaků. Nejlépe i s vhodnými slovy a pomocnými předměty i artefakty. A snad ve všech zmíněných hraje roli matematika, jak v podobě geometrie – protože všechno potřebuje nějaký složitý obrazec, tak i nejrůznějších výpočtů vhodných konstelací hvězd, souřadnic, dnů, času, …

Odinova šifra hovoří (nečekaně) hlavně o runové magii. Jsou tu všemožná runová kouzla od těch jednodušších až po hodně složitá.

Úskalí živelné magie je vcelku dobře čitelná příručka, která radí, jak se nejlépe koncentrovat na podmanění si toho kterého živlu, na co si dát pozor. Zdůrazňuje harmonii a především duševní klid. Také zmiňuje, že živelná magie je velmi tvárná a její jediné omezení je fantazie uživatele.

Obranná magie pro pokročilé na první, druhý i třetí pohled vypadá jako nepřehledná změť. Tedy ono to řád má samozřejmě. Ale všeobecně jde o různé tabulky, pomocná slova pro odrážení různých typů kouzel různých tříd.
(Protože autor holt nepovažuje za nutné připomínat, jak si vytvoříte takový jednododuchý štít. A už vůbec se nezmiňuje o runových nebo obrazcových variantách, které se mu nezdají tak vznešeně složité).

Cesta magie
Ukazuje japonský způsob vnímání magie. Zjistíte zde, že tamní mágové se nazývali kami, sdružovali se ve společenstvech o různých specializacích a jejich primárním učením bylo soužití s přírodou a její ochrana, poté rady a léčení. Využívání magie jako podpůrného prostředku, nikoli mnohdy hlavního zdroje energie jako mágové na evropském kontinentu.
Také je zde mnoho stránek o vhodných meditacích pro větší soužití se s magií.

| Japonština a čínština jsou mnohem podobnější zemským variantám než samotná alemanština. I ty znaky jsou vlastně stejné. Jen třeba v japonštině se sem tam objeví v pozemském světě neznámé kandži (třeba pro velkocísařskou rodinu), takže něco to chce domýšlet.

Konstanze Geisler - 23. září 2014 11:34

Knihy o magii

Cora a Yvgeny

Ale pan Yvgeny nebyl pryč dlouho. Přišel k nám, cosi hledal na mobilu a pak jej položil na stůl, kde jsme s Corou pracovaly. Podíval jsem se, když mě vyzval pohledem a vděčně mu kývla. Pak bylo třeba začít tabulku také vyplňovat. Což jsme dělali víceméně společně. Kde jeden z nás zaváhal, poradil někdo další.

A já si začala uvědomovat, jak zvláštní to je. Spolupracovat… Vždycky mi vadila práve v kolektivu. Nikdo mě neposlouchal a lidé se jen bavili o hloupostech nebo hádaly. Doma většinou společná práce stejně zůstala z 80% mým výtvorem.

Ale tady ne. Tady se nehádal nikdo z nás. Zadaný úkol nás zcela pohltil a teprve, když už byly tabulky hotové, přišlo na samostatnou činnost. Luštění a schraňování tematických knih…

Jednu, tu v japonštině, jsem už měla u sebe tak jsem ji nechala jen ležet na stole. Nerozuměla jsem tolik Yvgenyho nadšení, ale zdál se jistý a ani jednou nezaváhal. Dokonce i Cora přijala jeho téměř velitelství bez debat a ohrazení se. A mě to připadalo zvláštně samozřejmé a přirozené.

Chodily jsme po oddělení magie. (Ani pan Yvgeny nedokázal jen nečinně vyčkávat na výsledky naší snahy) A nosily jeden zajímavý titul za druhým, přesně dle domluvy. Knihovna byla obrovská a nádherně voněla starými papíry. Bylo zde ještě více druhů písma než to, které jsme se rozhodly luštit. Staré knihy, pak ne až tak staré… Některé z těch, které jsme vybraly, oznamovali cosi o Univerzitě Karla Franze v Pragu… To mě trochu zarazilo a přimělo se zamyslet a podívat se na mapu, kterou už někdy hned po našem příchodu zkouknul i pan Yvgeny. Tvar kontinentů odpovídal naší Zemi. Úžasné… Polkla jsem. Ale nebylo času na zbyt. Museli jsme pokračovat.

Nikdo nás nerušil. Nikdo se nepodivoval, co tady ti podivní lidé hledají. Knihovna byla pouze naše v této chvíli. Na jak dlouho? Kdo ví…

A pak bylo na čase pustit se do překládání. Pro začátek jsme si vybrali knihu s honosným názvem: Základní principy magie. To korespondovalo i s tím, co pan Yvgeny říkal a naší prvotní snahou zjistit, jak magie vlastně funguje. Jak složitý úkol to bude jsem si ale nevěděla představit. Ukázalo se však, že velmi. Nejen že bylo potřeba překládat jednotlivé znaky a neustále nahlížet do tabulky, alespoň ze začátku, ale také následně sám archaický typ jazyka a některá neznámá slova této podivné verze němčiny, nám naši snahu komplikovaly.

Luštění nám pak zvláštním způsobem zpříjemňovaly alespoň poznámky předchozího majitele této (pravděpodobně učebnice) knihy. Ono, když si tam vezmu, podle jména, že ji psala členka zdejší Velkocísařské rodiny a přidám k tomu některé narážky onoho bezejmenného studenta, vyjde mi z toho jen další zajímavý poznatek, že protekce zkrátka funguje i zde. Nebo minimálně fungovala…

„Tohla asi bylo sepsáno, ještě před tím morem, že?“ zeptám se. I když popravdě je to spíš nahlas pronesená myšlenka, která ani nevím, jestli potřebuje ujištění či potvrzení. A to na základě toho, co nám bylo řečeno, že po magickém moru byla magie zakázána a postavena mimo zákon, stěží by se asi dál vyučovala na nějaké fakultě něčí Univerzity. Tady počítají počítají s tím, že se magie projeví do 11. roku věku dítěte. Ale pokud je magie zapečetěná, jak by se mohla projevit? Což mě přivádí na další takovou otázku.

„Jak my vlastně zjistíme, jestli jestli máme ten Dar? A je vůbec možné, abychom ho měly, když nepocházíme odsud?“ Tady už bych asi ráda znala domněnky svých společníků, i když ani oni mi nemohou myslím dát uspokojivou odpověď a princové, kteří o tom vědí více, jsou teď někde pryč…

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 23. září 2014 11:59

Knihovna
Cora, Konstanze

Teprve až když se člověk mohl po všech těch regálech rozhlédnout, přišel na to, kolik knih tahle knihovna vlastně ukrývá. Hlava mi z toho šla kolem, ale nevzdával jsem se. Našli jsme nějaká skripta, nad kterými jsme se všichni na chvíli sešli, abychom je přelouskali a dozvěděli se úplně základy. Nad těmi poznámkami jsem se musel smát, přeci jenom zdejší studenti byli také lidé a nebrali tuhle disciplínu tak vážně, ale spíše jako další otravný předmět ve škole. Bůhví kolika lidem tohle muselo projít pod rukama… a kolik z nich úspěšně dostudovalo.

Brzy jsem se znovu chopil papíru a pera, abych začal s výpisky. Potřeboval jsem přehled, shrnutí, se kterým by se později dalo pracovat. Zkrátka to, co každý jiný student. Jako to utrpení mi to zatím nepřišlo. Zájem ve mně stoupal s každou další informací. V hlavě mi jela nejrůznější přirovnání, kterými jsem si usnadňoval chápání celé problematiky.

Když jsme ze skript vytáhli to srozumitelné, přešli jsme každý k jednotlivým titulům. Cora sáhla po elementech. Já si s trochou zdrženlivosti nakonec přemožené zvědavostí sáhnul po Rituálech a temných kouzlech a sednul si s tím dál od ostatních. Po zjištění, že zde funguje podobně, jak jsem tušil, se mi brzy ze všech čísel a obrazců akorát motala hlava, protože matematika i geometrie byla mou slabou stránkou. Obrázky mě ale i tak zaměstnaly na dlouhou dobu, takže jsem strávil většinu času jen jejím prohlížením a překreslováním symbolů, které se mi zalíbili na papír vedle. Krucinál, tohle by se dalo použít do konceptů k Ancientům… Jako kdybych stále počítal s nějakým návratem domů.

Když jsem se vracel s další knížkou ke stolu, pohled se mi znovu ustálil na mapě. Už to, že tu existovala nějaká Univerzita Karla Franze v Pragu, mě zarazilo a zvedlo ve mně zájem. Půl hodiny jsem pak strávil tím, že jsem studoval mapu a snažil si utřídit, jak zdejší svět vlastně vypadá. Čím jsem byl silně zklamán a co mě málem rozbrečelo, byl fakt, že na jejich mapě nebyla ani stopa po matičce Rusi. To by vysvětlovalo, proč na mě tak divně koukaj, když mluvim po našem. Výborně, toho se dá využít…, zakončil jsem myšlenku úšklebkem.

Nad čtením jsem se i vztekal, protože přelouskání některých částí mi kvůli složitosti textu dávalo hodně zabrat. Nutno uznat, že jsem jel pomaleji, než děvčata, už proto, že jsem překládal ze dvou řečí najednou a občas houknul, aby mi pomohly tam, kde si ani překladač nevěděl rady. Cory jsem se zpočátku trochu stranil, protože působila dost zaujatě a já neměl náladu poslouchat další narážky a nevhodné poznámky. Konstanze byla v tomto ohledu trochu vřelejší, proto mě měla za zády častějc, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že jí každé mé vyrušení možná až děsí.

Vztek se stupňoval i přes to, že práce postoupila. Nepřestával jsem mumlat, občas mi ujela nadávka, nebo hlasitější mučednické zasténání, zkrátka klasické zvuky, co vydává student nad učivem (a když už člověk čte jeden řádek po páté a stále nemůže pochytit jeho smysl). Časem jsme si každý uvědomili jednu zásadní věc, na kterou pak narazila i Konstance, když se na Dar zeptala nahlas. A nešetřila pesimismem.

“To nezjistíme, dokud to nezkusíme,“ zavřel jsem s hlasitým bouchnutím knihu před sebou, až se zaprášilo. Měl jsem dost. “Dámy, nevím jak vy, ale já tý teorerie mám plný zuby,“ opřel jsem se o stůl a na chvíli dramaticky sklopil hlavu, než jsem ji zase zvednul a prohlásil: “Musíme prolomit tu zatracenou pečeť, jinak se nikam nehnem. Teorie je fajn, ale praxe k nezaplacení.“ Pak jsem se musel samolibě usmát a dodat: “A já už chci doháje začít kouzlit. Po tom všem, co jsem si přečet.“
Nadšení ze mě očividně neopadalo, jen jsem se cítil zmožený vším tím únavným čtením.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 23. září 2014 16:08

Skripta jsou dobrá věc
Konstanze, Yevgeny

A... B...C... Zelená, červená a hnědá, hnědá, černá. Prohlížela jsem si hřbety početných svazků, které tu byly naskládané až... no hodně vysoko. Ok, budeme se raději držet při zemi, a to doslova. Zavrhla jsem možnost někde shánět ten správný knihovnický žebřík a prostě procházela poličky, kam můj zrak a ruce dosáhli. Nakonec to nebylo až tam marné, protože se ukázalo, že se dole schovávalo docela dost zajímavých titulů. Hmm, stejně tam nahoře bude jistě o dost víc těch zakázaných a tím pádem i zajímavějších svazků. Zasněně jsem zaklonila hlavu a prohlížela si nebezpečně vzdálené hřbety knih. Ne, ruku si můžu zlámat až někdy jindy. Odtrhla jsem pohled a pobrala stejně jako ostatní nějaké ty knihy o magii, které jsme snosili na stůl. Nějaké ty základy? To se hodí. Šifry? Ne, matematiky jsem si už užila. Mor? Jděte někam s medicínou. Živly? Tak alespoň vím, co si pod tím představit.

„Tak asi projdeme nejdříve ty základní principy. Tyhle úvody jsou sice většinou pěkná otrava, ale pro takový začátečníky jako jsme my, je to asi ideální.“ Pokrčila jsem rameny a naklonila se ke knize, kterou jsme si začali všichni tak nějak se zájmem prohlížet. Uchcechtla jsem se, když jsem viděla trefnou vepsanou poznámku některého dávného studenta a ihned ji všem proaktivně ukázala pro případ, že by ji přehlédli, ale to nejspíše moc nehrozilo. „Jo, to ještě neviděl chudák nové znění občanského zákoníku.“ Zakroutila jsem vědoucně hlavou a pak ale zase ztichla, protože jsme toho museli ještě hodně prostudovat.

Knihu jsme prolétli a dozvěděli se vcelku zajímavé informace. Třeba to, že k prolamování toho čehosi je zapotřebí nějakého talentu. Já tedy měla mnoho skrytých nadání, ale zatím jsem nezaznamenala, že bych nechávala po pokoji poletovat předměty, či zapalovala závěsy pohledem a dle reakce Konstanze jsem asi nebyla jediný, kdo se nemohl něčím podobným chlubit.

„Píšou tu něco o předběžných projevech, které mají nastávat i bez nutnosti prolomení pečeti. Takže předpokládám nějaká ta telekineze, pyrokineze a spousta dalších “něcokinezí“. No, co? Nekoukejte na mě tak. Nejsem sice satanista, ale taky jsem něco málo přečetla.“ Ohradila jsem se ihned na vysvětlenou. „Já osobně ale za život nic nepodpálila. Tedy ne bez sirek. A nikdy jsem neměla žádné pubertální problémy s dospíváním ala Carrie, takže nevím. Má to vůbec cenu se o něco takovýho,jako je to prolomení pečeti, pokoušet, když nic takovýho neumíme? Tedy pardon, nevím, jak vy.“ Dala jsem prostor Yevgenymu s Konstanze aby také zamítavě zakroutili hlavou, alespoň jsem to od nich čekala. Možná u Yevgenyho jsem se trochu bála, že vyrukuje se zážitky z nějakých podivných rituálů a tak jsem raději pokračovala. Kdyby tu začal povídat o podřezávání nebohých koz, Konstanze by to jistě na jistotě nepřidalo.

„Asi nám nezbývá, než se pak zeptat. Ale co, jdeme dál číst.“ Raději. Prohlídla jsem si hromádku knih a vytáhla z ní dvě, které mě zaujaly a to byla kniha zaměřená na živly a pak jsem neodolala sbírce vtipů o inkvizici. Jeden nikdy neví, kdy se něco takového může hodit. Joo, nečekaná inkvizice. Usmála jsem se a prolétla ji, abych si udělala alespoň nějakou představu o tom, jak zde funguje humor. Snad to bude aspoň trochu podobné tomu našemu. Tiše jsem se po celou dobu jejího pročítání usmívala, ale raději jsem nerušila ostatní. Ti vypadali zažraní do studia a přiznat, že tu čtu sbírku vtipů se mi zrovna nechtělo. Nakonec jsem knihu odložila a vzala si druhou vybranou a to Úskalí živelné magie. Alespoň jsem mohla zjistit, co zde považují za elementy a jestli je to klasický evropský systém, nebo spíše ten používaný v Číně. Hodiny plynuly a místnost vyplňovalo jen tiché šustění stránek. Možná k překvapení ostatních jsem byla asi nejvíce tichý a soustředěný student. Ono vůbec studium a čtení knih byly jedny z mála věcí, kdy jsem byla zticha.

„Teorie mi příliš nevadí. Právo je ostatně skoro samá teorie a poučka. Ale ano, zatím je to docela zbytečná snaha, když nevíme, jestli to vůbec bude fungovat. Tak co, nepovedlo se vám během čtení objevit nějaký skrytý magický talent?“ Nadhodila jsem vesele, ale nikdo se netvářil příliš nadšeně. „No, tak ne.“ Opřela jsem se lokty o stůl, až mi pod nimi zašustily papíry a napadla mě vcelku naivní myšlenka. Tak jo, když bychom měli mít ten talent... Vzala jsem jeden nepopsaný list papíru a podržela ho před sebou. Hoř... hoř.. hoř zatraceně! Upírala jsem na něj soustředěný pohled. Místo papíru se ale ozval můj žaludek. „Ehhh, kolik že je hodin? Neměl by už být čas na oběd?“ Otočila jsem se na ostatní. „Možná bychom si ho mohli nechat zanést sem, co vy na to?“

Konstanze Geisler - 27. září 2014 16:42

Kam na oběd?

Cora a Yvgeny

Podívala jsem se nejdříve na Coru a teprve potom na Yvgenyho, který ovšem promluvil jako první. Nezkusíme… To jako, že se nejprve bodneme do prstů a pak zjistíme, že buď ano, nebo ne…? Přiznávám, ta myšlenka mne děsí. Obě ty varianty, i když každá jinak.

Sleduji, jak se opírá a nechápu jak může tak lehkovážně zavrhnout teorii, z které jsme doposud nastudovali tak málo…

Ale jestli je magie tak silná zde, nevíme, jak to může dopadnout, když něco uděláme špatně, nemůžeme se přeci učit s něčím takovým metodou pokus / omyl, to je šílenství… Tedy alespoň mně to tak přijde.

Zdá se být nadšený a já se bojím i jen zakroutit nechápavě hlavou, nad jeho horlivostí.

Cora jde na věc věcněji a uvážlivěji, za což jsem jí vděčná. Je ženou činu, ale zde přeci jen ukazuje, že není nerozumná a nepotřebuje se nutně do úplně všeho hnát rovnou po hlavě. Děkuju… Ulevilo se mi.

I když tedy to o těch satanistech si mohla odpustit. Ani nechci vědět, co by takoví lidé mohli v tomto světě a prostředí…

„Asi ano…“ přitakám jí. Má totiž pravdu a říká to, co víceméně mám já sama na mysli. Že se udeme muset zeptat našich hostitelů. A to nejen na to, jak zjistit či máme nebo ne, magický Dar, ale také, jak se vlastně taková pečeť prolamuje. Po přečtení tohoto se totiž nemohu zbavit dojmu, že to bodání do prstů nebude celé, co bude třeba vykonat. Vždyť i ta nejednoduší kouzla, nebo rituály zahrnovaly, gesta, slova, znaky…

Usmála jsem se na Coru po jejím vyzvání k dalšímu čtení a pustila se do Cesty magie. Japonština mi bližší než neustálé kontrolování překladatelské tabulky. I když i zde bylo mnoho znaků, které jsem si musela domýšlet, nebo těch u nás vzácnějších, protože v našem světě už byly staré. I tak ovšem bylo čtení mnohem jednodušší než zdejší alfabeta.

A mágové, kteří se specializují na soužití s přírodou, mi přijdou jako mnohem lepší vize než už těch základů. Tohle má myšlenku, má duchovní úroveň a jsou zde i meditační cvičení…

Čtu tiše s jiskrami nadšení v očích. Vždyť kdyby tohle opravdu fungovalo, kdybychom se to mohli dokázat všechno naučit…

Ne, že bych tomu doopravdy věřila, ale i na mě působí tiché nadšení mých nynějších spolustudentů.

Četla jsem právě velmi zajímavou kapitolu o soužití s magií, když se Cora ozvala znovu. Už tak bylo zvláštní, jak pilně čte a tiše sedí. Právo…? Je možné, aby studovala na právech? Zrovna ona? I když představa jak suverénně přijde do soudní síně, pohodí svou ohnivou hřívou a začne rozhodně vést naprosto cíleně přesnou obhajobu, nebo žalobu, vlastně není až tak nereálná… Asi by vždycky dosáhla svého cíle…

Usmála jsem se na její otázku.

„Nemyslím, že je to tak jednoduché…“ Ale možná že se mílím a je to vlastně velmi jednoduché a jen proto, že nad tím tolik přemýšlíme, nic se nám nedaří. Na druhé straně, nezkoušeli jsme to. V různých knihách, anime i filmech se magie projevila u hrdinů po nějakém psychickém vypětí. I tím jsme si už ale prošli a nevím, že by kdokoliv z nás jakkoliv něco ovlivnil. Jediné co zde porušuje přírodní zákony, je kocour pana Zwingliho, jak se vždycky dokáže někde nenadále objevit. To berte prosím s rezervou, i já si musím občas z něčeho udělat legraci, i kdyby jen v duchu.

Mimoděk jsme sáhla do kapsy, když se Cora zeptala kolik je hodin, ale pak jsme si uvědomila, že mám mobil na pokoji a jediný zdroj časomíry zde tvoří Yvgenyho telefon, tedy nám čas musí sdělit on.

Ovšem přinést oběd s sem?

„A-a… Nebylo to moc troufalé…?“ přeci jen teď už tu nejspíš každý ví, že nejsme šlechtici a využívat pohostinnosti zdejších nadměrečně mi nepřijde správné. Na druhé straně je to vlastně jako nechat si přinést pizzu z restaurace. Oni jsou za to placení zdejším pánem a ten nás zde přijal. Ale i tak…

„Myslím, že je to zbytečné… Stejně se potřebujeme princů zeptat na ten Dar a jak prolomit pečeť. Navíc by to mohli považovat za nezdvořilé jednání, nepřijít ani k obědu…“

Ernest Zwingli - 28. září 2014 19:00

Dílna
Tobias

Vystoupal jsem společně s hradním pánem o patro výš. Držel jsem se u zdi, kde byli schody široké a jednou rukou jsem se přidržoval zábradlí, zatímco v tí druhé mi trůnil Paul a vypadal spokojeně. Možná i dokonce zvědavě.

Musím říct, že druhé patro mě zaujme o mnoho víc. Vlastně zcela.
"ty jo... to je opravdovej parní stroj!" zírám na to.
"A funkční!" Ne, žebych nikdy nic takového neviděl, ale... muzeum a realita jsou jiné věci.

Rozhlížím se. Tohle je fakt zážitek. Jen je tu možná příliš šero se mi zdá. Sáhnu na zeď pro vypínač. Šmatám, šmatám, ale nic nenacházím. Dost udiveně si začnu prohlížet zeď. A pak kouknu na strop. Hm... žádný lustr. Zamračím se.
"Jak... jak tu svítíte?" Optám se ho, protože je mi poněkud záhadou, jak tu jinak může existovat.

Zíral jsem, když mi ukázal jak dovnitř soustavou zrcadel dostat denní světlo.
"Páni... " Vydechnul jsem užasle a dal se znovu do zkoumání.

"No... poněkud, nejmíň o jedno století, ale... i tak je to impozantní." Zhodnotil jsem to.
"Se součástkama možná bude větší problém, než bude možná patrno, ale... huh... to je vzducholoď?" Zaujalo mě to.
"Je to jen náčrtek, nebo existuje i model a prototyp?" optal jsem se. Přece jen pokud by to fyzicky existovalo, je reálná šance na existenci mě známých součástek.

"Děkuji za vaši nabídku." Ještě jsem mu poděkoval, zatímco mi jistě dával odpovědi na moje otázky. I přes to všechno, co tu bylo, jsem začal pociťovat únavu. Nakonec jsem byl opravdu přinucen přijmout jeho nabídku na pohovku o patro níž. Doufal jsem, že ho to příliš neurazí. Ale sám mi to přece nabídl ne?

Poděkoval jsem mu za jeho prohlídku i nabídku. Jistě si musel oddechnout, že se mě zbavil. Měl dozajista spoustu důležitější práce. Takže jsem se vrátil o patro níž, prolezl dveřmi a natáhl se na divan. Byl sice tvrdý, ale to mi nevadilo. Usnul jsem jako špalek s Paulem na hrudi.

Knihovna
Cora, Konstance, Raspuška

Nicméně kocourovi se spát nechtělo. A tak, když se jeho páníček uvelebil a usnul, vydal se pryč pootevřenými dveřmi. Seběhnul po schodech dolů a potom směrem kudy se předtím vydala trojice. Slyšel odtamtud jejich hlasy a občasné šustění papírů. Tam se mu mohlo dostat větší pozornosti, než od jeho páníčka, který o jeho útěku v tuto chvíli neměl ani nejmenší ponětí.

Do velké knihovny se protáhnul pootevřenými dveřmi. Zahlédnul tam ty tři a vydal se k nim. Jako nejvhodnější oběť si vyhlédnul Konstance. Znovu se ukázalo, že když chce, dokáže i on, taková líná a tlustá koule, vyskočit na poměrně vysoký stůl. Nebo se na něj přinejlepší vůli aspoň vyškrábat.

Na stole po něm zbyly drobné rýhy od jeho drápů, jak mu přeci jen tento skok příliš nevyšel. Jakmile tam byl, upozornil na svou přítomnost pronikavým zamňoukáním a hned se šel ke KOnstance lísat. otřel se o ni hlavou, potom celým tělem a nakonec ocasem. Udělal menší kolečko, při kterém omylem drbnul do kalamáře s inkoustem, který se rozlil po stole.

Paulovi to nijak nevadilo, tedy dokud do toho nešlápnul pacičkama a nezačal za sebou nechávat inkoustové stopičky - po stole, papírech a ve chvíli, kdy svednul packu, aby si ji od té divné tekutiny oklepal, tak i oblečení a prakticky všem v dosahu, kam inkoustové kapičky dokázaly dostříknout.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 29. září 2014 22:02

Knihovna
Cora, Konstanze,... Paul

Pichlavé projevy Cory jsem se snažil nadále přecházet a soustředit se raději na studium, což se mi nakonec vyplatilo, protože pod náporem nových vědomostí jsem se spíše soustředil na vztekání okolo látky, než nějakých nejapných poznámek o mé osobě. Z mého prohlášení, že učení bylo dost a je třeba přejít k praxi, se konverzace stočila na mnohem závažnější téma. Jídlo. Oběd. On už byl také čas. Mimoděk jsem střihnul pohledem po hodinách, na nichž ručičky značily půl druhé, když jsem jednu z knih nesl zpátky do knihovny.

“Hele, možná vypadám jak maniak, ale kdybych nějakej talent objevil, můžu ti zaručit, že by ses o tom ihned dozvěděla,“ utrousil jsem s mírným úšklebkem, když jsem procházel kolem Cory a pozvednul obočí, pokud se na mě podívala. Jednu z knih, ke které jsem se nedostal a věděl jsem, že už nedostanu, jsem poté odešel vrátit na svoje místo.
Cora poté navrhla, že bychom si oběd nechali zanést do knihovny. Nechal jsem si to projít hlavou. Bál bych se, že to tu zapatlám, přeci jen, nacházeli jsme se mezi vzácnými svazky, ale… támhle v koutě na tom stole by to šlo. Lenost byla silnější. Navíc tu byl ten zvonek, co jsme ani nevyzkoušeli.

“No, tak i tak máme ještě půl hodiny, tak se rozhodněte. Stejně, uhánět prince při obědě, aby honem rychle dojedli a šli s náma prolomit pečeť mi přijde víc neslušný, než je nechat v klidu o samotě najíst. Pak si je odchytneme…“ odpověděl jsem s pokrčením ramen, které jen stěží mohly děvčata vidět, protože jsem zůstal mezi regály a ještě studoval pár knih, co mi padly do oka svým zdobeným hřbetem, nebo názvem. Hlas jsem měl ale dost silný, takže mě bylo zřetelně slyšet.

Pojednání o alternativní magii, hmm, neodolal jsem nakonec a vytáhl ještě jeden titul. Spokojeně jsem si ho nesl v náručí a pak zaslechl mňouknutí. Paul? vyvalil jsem oči do prázdna před sebe a další dva kroky připomínaly spíše přískoky. Ve chvíli, kdy jsem stanul vedle regálů, se mi naskytl výhled na tu scénu zkázy.
Ta kočka nám stihla během pár vteřin absolutně zničit studijní materiály i s tabulkami, které ještě poťapala svejma tlustejma tlapama. A to nemluvim o tom, kolik toho rozcákala kolem, když se oklepala.

“Yeblya koshka-!“ zařval jsem naštvaně a vyrazil proti němu a ve vzteku ho plácnul přes zadek takovou silou, že sletěl ze stolu a ještě dál. “Proch'!“ doběhnul jsem jeho letovou dráhu a kopancem (který ale minul) ho vyhnal ven ze dveří. Zůstal jsem v nich stát, a pokud mi Paul zmizel z očí, konečně jsem se otočil zpátky. Stále vytočený, což bylo poznat i na silnějším přízvuku.
“Ya toho Ernesta ubiju, …proč si tu koshku nehlidá?!“ rozhodil jsem rozrušeně ruce a pomalu se vrátil ke stolu, abych s děvčaty zkontroloval škody. To snad není možný. Kdo ho sem pustil? Vždyť ty dveře byly zavřený krucinál,… starý dveře. Samy se otevíraj. Jasně.

Cornelia "Cora" Ellenberg - 29. září 2014 22:47

Kazisvět na čtyřech tlapkách
Yevgeny, Konstanze, Zvíře

„No, jestli teď není jednoduché zvládnout něco, co se projevuje samovolně, tak jsme asi docela namydlení.“ Pokrčila jsem prostě rameny. Nevypadala jsem nijak naštvaně, smutně, nebo jinak zaujatě, ale prostě jsem konstatovala fakt.

„Proč myslíš, že by bylo?“ Pokračovala jsem dál spíše na téma oběda. „Možná se jich na to potřebujeme zeptat, ale neprobírala bych to raději ve společné jídelně, takže to je teď asi také pasé. Navíc, jestli mají nějaké starosti s chystáním toho... prolomení čehokoliv, tak asi stejně nebudou příliš stát o dlouhé obědy. A ostatně ani já moc ne. Čím míň lidí nás tu uvidí, tím líp.“ Dodala jsem a zvedla se, abych si ještě jednou prošla knihy v regálech. Tentokrát třeba ty s pěknými obrázky. „Jo, pravda. Ještě půl hodiny.“ Otočila jsem se na Yevgenyho. „Hele, prostě se zeptáme toho sluhy, co by měl přijít za zvukem zvonečku a uvidíme. Stejně bude muset dojít pro jídlo a tak to třeba i zjistí, jestli je naše účast opravdu vyžadována.“ Povzdechla jsem si, než jsem opět zrak stočila k hřbetům knih.

„Co?“ Trhla jsem poplašeně hlavou, když tu Yevgeny začal cosi vykřikovat. To něco kouzlí? Napadlo mě prvně, ale to už jsem viděla, na co kouká. „Zmiz ty potvoro!“ Přidala jsem se s hysterickým křikem ke kolegovi, když jsem viděla, jak si to opelichaný zvíře vykračuje po našem stole a úspěšně šlape po naší několikahodinové práci a především vzácných knihách. Už už jsem se po té kočce chtěla vrhnout a strhnout ji za kožich ze stolu, ale Yevgeny byl rychlejší a tlustý kocour měl štěstí, že Rusové nikdy nebyli nejlepší fotbalisté.

„Tak to je pěkně v prdeli.“ Založila jsem ruce v bok nad spouští, kterou tu to zatracený zvíře nadělalo. „Jako přečíst se to dá... ale.“ Ukázala jsem na několik inkoustových skvrn nejenom zrovna na naších tabulkách, ale i knihách. „Snad to princům moc nepřirostlo k srdci... Z toho bude ještě průser. Stupidní kočka!“ Nadávala jsem nakvašeně, když jsem se snažila uklidit, co se dalo a odskládat vše z dosahu rozlitého inkoustu.

„Noo... asi bych to nechala zaschnout a zavolala toho sluhu ohledně oběda. Už s tím stejně nic nenaděláme.“ Vydechla jsem pak a, stále kroutíc nad tím vším hlavou, jsem přešla k provázku od zvonku, na který jsem bez okolků zatahala a čekala, co se bude dít dál.

„Jestli tam ale Konstanze chceš, tak klidně běž. Rozhodně tě tu držet nebudeme.“ Dodala jsem pak už o něco mírněji a nechala ji, aby si zvolila sama, jestli se třeba netouží socializovat na místním zámečku.

Konstanze Geisler - 30. září 2014 18:24

Kocour

Cora, Yvgeny a Paul...

Zkusila jsem to. Podělit se o své obavy a nejistotu. Cora si jistě pamatuje, že už kvůli noční koupeli jsem měla podobný strach. Nechtěla jsem zde být nikomu na obtíž a to se nezměnilo. Když už jsme tady…

Tak nějak jsem tušila, že pan Yvgeny mne v tomhle směru nepodpoří. Ale copak já mluvila o nějakém uhánění? Slušně bychom se zeptali, a samozřejmě až po obědě. Jídelny v čas jídla, je místo, kde je můžeme střetnout téměř zaručeně. Zatímco jinak? Jak je budeme hledat v neznámém zámečku, i když není veliký? Neznáme to tady. Neznáme je, ani jejich oblíbená místa. A bývala bych téměř čekala, že právě on bude první, kdo se chopí možnosti zjistit, jak se ta pečeť prolamuje.

Zmýlila jsem se…

Ani Cora nevypadá, že by se strachovala o nevhodnost. Usmála jsem se a do tváří se mi nahrnula červeň. Připadá mi z jejich reakcí, jako bych zde já byla ta nejvíce divná osoba. Nemyslela jsem, když tam budou všichni, ale abychom je nemuseli složitě hledat, mohly bychom se jich zeptat, než zase někam odejdou… Naléhám už jen pohledem, který raději upřu zpět do knihy. Nakonec to nevymyslela až tak špatně…

„Ano, to… bychom mohly,“ hlesnu tiše, nadechnu se a chci navázat v četbě, kde jsem skončila, když v tom se “odnikud“ znovu objevil Paul, jak náš přednášející představil svého kocoura.

„Áááá!“ vykřikla jsem leknutím a vyskočila na nohy, až židle málem spadla na zem. Jako bych ho snad svými myšlenkami přivolala, se vydrápal na stolek a šel se ke mně lísat. A já najednou nevěděla co dělat. Nebojím se zvířat, ani koček. Nemám na ně alergie, ani nic takového, ale jak jsem se lekla, dostavil se šok a já jen sledovala s vytřeštěnýma očima to dílo zkázy, které ona obluda započala.

Paul rozlil inkoust a já stačila knihy zachránit jen tím, že jsem je shodila za stolu nevěda jestli spíš hlídat kocoura, nebo dávat věci z jeho dosahu.

„Pomoc!“ zvolala jsem. To už stačil poťapat Cestu magie, kterou jsem měla rozloženou a jak na ni stoupl, už ji nešlo dát přes jeho váhu pryč. Zase jsem mu nechtěla ublížit, děsí mě představa, že by mě pan Zwingli mohl seřvat, že jsem ublížila jeho “miláčkovi“. A pak se Paul oklepal a já byla rovněž celá od inkoustu jak stůl, jako shozené knihy, na které stékal ten vylitý, jako knihy, které ležely na stoje, jako naše poznámky, celé znehodnocené tou zrzavou koulí chlupů…

Do očí mi vhrkly slzy. Yvgenyho křik, vztekání i vyhánění kocoura už vnímám jen okrajově. Stejně, jako Cořiny projevy. Najednou bylo zase všechno špatně. Já se strachovala, aby mi pan Zwingli nevynadal, abych neublížila Paulovi a teď hrozí něco mnohem horšího, že dostaneme vynadáno, od princů a zdejšího pána. Mimoděk se celá rozechvěju. Nemám to ani čím utřít. A ty šaty co mám na sobě teď už stejně pocákané, jsou taky pouze zapůjčené, a co když tu nebudou mít žádný dobrý prací prášek, odstraňovač skvrn ani automatickou pračku...? Co když neznají zmizík, nebo měly ty knihy pouze v jednom vydání…? Nejen že mi už se nic nenaučíme, ještě se na nějaké poslání nás domů pěkně vybodnou a udají nás zdejší inkvizici…

Cora se sehnula a začala se snažit alespoň sesbírat, co se dalo. Mechanicky jsem ji napodobila, abych alespoň jen nestála na místě jako tvrdé Y.

„Hm…“ přitakala jsem velmi zdráhavě na přivolání sluhy. Sklopila hlavu a následovala Coru ke zvonku. Otázka na to, kde chci jíst mi teď přijde absolutně zcestná, žaludek mám tak sevřený, že to poslední nač myslím, je jídlo… Nehledě na to, že nevím co si o tom myslet. Skoro to zní, jakoby mě posílala, ať tam jdu a vysvětlím tu spoušť sama.

„Hm…“ Jenže my tomu neutečeme. Tak jako tak, se budeme muset zodpovídat. A když se tak podívám na to, co se stalo. Mám na tom po kocourovi největší díl viny...

"Tak já... Půjdu..." hlesnu přiškrceně, počkám až zazvoní, otřu slzy a vyjdu z knihovny, kde pomalu zamířím dolů, do jídeního sálu.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 30. září 2014 21:23

V dílně

Ernest

Tobias se pousmál, když viděl úžas a nefalšovaný zájem. Možná v tvých očích na malý okamžik spatřil něco důvěrně známého. Tvé šátrání moc nechápal. Dokud si se neoptal na světlo. To ti ukázal důmyslná zrcadla, jedním hned pootočil a světlo se rozlilo po celé místnosti.

„A když je venku již pozdě,“ zvedl a opět postavil petrolejovou lampu. Stále měl na rtech ten úsměv. Jakoby právě zde bylo jediné místo, kde byl povolen.

Nebrání a ukáže ti náčrtek v notýsku.

„Inu, ano… Je to vzducholoď… A ano, je i prototyp. Vlastně… V Alemanii tvoří vzducholodě hlavní dopravní prostředek mezi jednotlivými kontinenty. Tady tedy zrovna žádnou neschovávám, ale někdy ji možná uvidíte.“ Vysvětlí a dojde vyndat upnutý vyvrtaný plech ze svěráku.

„Není třeba děkovat, pane Zwingli. Vypadá to, že ať se nám to líbí nebo ne, musíme si navzájem pomáhat, pokud chceme přežít a vy se vrátit domů.“ Na To výraz jeho tváře lehce potemněl.

„Ale jistě, jen si běžte odpočinout a načerpat síly. Nebudu vás rušit.“ Znovu se pousmál a sledoval, jak odcházíš.

Pokoj korunního prince

Arthur

Dále se již pán Letohrádku o Ernesta Zwingliho nestaral. Domaloval svůj obrázek v notesu, trochu v dílně uklidil, co mohl tiše a jednoduše, aniž by přitom hosta vzbudil. Víceméně spokojeně, ale ustaraně, se pak posadil přímo k oknu, které mu poskytovalo výhled na příjezdovou cestu, po níž očekával příjezd obou synovců, které poslal obstarat vše důležité. Zamyšleně tam čekal několik dlouhých minut, aniž by přímo očekával, že dorazí tak brzy. Dolů do spodního patra ani nenakoukl, takže kocoura plížícího se ven si ani nevšiml.

Nakonec ale ani on, nezůstal na svém místě. Zvedl se a vyrazil tiše dolů, zkontroloval, že host spí a zavřel potichu dveře (které kupodivu nevržou) do odpočinkové komůrky. S tím pak svou věž opustil a vrátil se do hlavní budovy letohrádku, kde zaklepal na dveře pokoje nejstaršího synovce. Dveře, které mu přišel otevřít rodinný lékař pan Schwartz.

//Co se dělo v pokoji nejstaršího prince bude odehráno a sepsáno později.//

Knihovna

Konstanze, Cora, Yvgeny a Paul

Každopádně po rozhovoru Tobiase s Arthurem se pán sídla vrátil zpět do své dílny a nejstarší z princů odebral do svého ateliéru v patře nad knihovnou. Tou prošel nepozorován mezi regály a budoucím mladým mágům věnoval jen krátký pohled, když ještě společnými silami studovaly Základní magické principy.

Vyšel do svého ateliéru a pokračoval v malování rozdělaného obrazu, který zde na něj čekal od jeho poslední návštěvy, aniž by si jeho práce zde byl kdokoliv z těch lidí tam dole vědom.

Těm plynul čas ve znamení četby a studia. Tedy než byli vyrušeni návštěvou rezavého kocoura, který byl vzápětí opět vyhoštěn.

Na chodbě

Paul

Kocour se vydal chodbou, odkud vedla jediná cesta a to po schodech dolů, kde v hlavní budově na chodbě stály dvě ženy. Mladá zrzka v úboru služebných, která měla na starost pokoj Yvgenyho a Anny. A starší rovněž zrzavá žena, v jejíž tváři je znatelná jistá podoba s její dcerou.

A právě ve tváři mladší z nich se s příchodem kocoura objevil překvapený výraz: „Mami..."

„Copak?" zarazila se v ačaté řeči a zeptala se.

„Není to kocour jednoho z hostů?" ukázala dcera prstem na Paula. Její matka se ohlédla tím směrem (stála totiž do teď zády) a zhrozí se: „U Thora!" zakleje při pohledu na ty inkoustové skvrny všude po mramorových schodech. „Podívej, co dělá!" otočila se na dceru. „Jedeš potvoro?!" zhouknula na kocoura a vyrazila blíž, aby ho vyhnala.

„Edith, přines honem hadr, vodu, vědro, rejžák a koště!" rozkázala ještě dceři v obličeji celá ustarostněná.

„A nebylo by lepší ho nejdřív chytit, než udělá nepořádek ještě jinde?“ ozvala se dcera, který ještě matku chytila za paži.

Starší žena si zkousla ret, situace si žádala řešení a rychlého rozhodnutí.

„Máš pravdu,“ přitakala nakonec, sundala si zástěru, „dobře, tak hezky pomalu…“ Šla pomalu, Edith hned za ní.

„Čičí… Poď sem, čičí…“

„Čičí… kocourku… pojď sem…“ pokoušely se ho lákat a ukazovat rukama, aby šel k nim. Došly až skoro k němu. Už-už k němu starší z nich natahovala ruce, a pomalu se blížila, když v tom se Edithka, v domnění, že už je dost blízko a chytí ho, po něm skočila a Paul jí proklouznul mezi prsty…

(Někdy v této době, se nahoru toutéž cestou vydává i další služebná, která přichází vyslyšet zvonek hostů z knihovny.)

Ernest Zwingli - 01. října 2014 22:22

Paul vrací úder
služebné, Raspuška, Cora a Konstance

Paula nijak nevyvedl z míry náhlý hluk v okolí. Na ten byl ostatně zvyklý. Jeho pán na něj vcelku často něco křičel. Co ho ale z míry vyvedlo byl velmi razantní pleskanec. Na to se už jeho pán obvykle nezmohl. S táhlým zamňouknutím, co skoro trhalo uši, spíše spadnul na zem.

Tam chvíli seděl, dokud neviděl, jak se proti němu sune Raspuškova bota a posléze i onen obrovitý a značně nahněvaný muž. Kocour se naježil a zasyčel. Vřísknul a ačkoliv mu tento pohyb byl značně cizí, rozběhl se. Nebo spíše se snažil svoji špekovitou konzistenci uvést do tohoto zrychleného pohybu. Nutno říct, že vcelku úspěšně.

Vcelku natolik, že byl schopen se jakž takž dostat z Raspuškovi nebezpečné vzdálenosti a vyběhnout ven. Zamířil si ro nejkratší cestou rovnou dolů.

Tam narazil na další problém a tím byly ony dvě služebné. Prudce zabrzdil, až jeho stále naježená a opticky ještě tlustší koule svými drápy skoro zanechala rýhy v podlaze. Stál zaraženě na místě a sledoval je. Skoro by se dalo říct, že by se i nechal chytit, kdyby jedna z nich neudělal náhlý prudký pohyb proti němu.

Poplašený kocour opět vyvinul až nadkocouří úsilí a vystřelil po schodech skutečně rychlostí blesku zase zpět nahoru. Jeden by až řekl, kde se to s něm vzalo a že nám tím snad ještě zhubne!

Po cestě potkal Konstance, která se pravděpodobně vydala na cestu pryč z těch všech osob, co zatím střetnul ji vyhodnotil jako nejméně nebezpečnou a proletěl kolem ní zpátky do knihovny a za stálého řevu jí prolítnul. Po cestě schodil ještě pár věcí a zanechal stále beldnoucí stopy. O jeho přítomnosti jste ztratili přehled ve chvíli, kdy zmizel kdesi mezi regály.

Paul ve zmatku shodil jedny schůdky, které s hlasitou ránou spadly na zem. Když se koenčně utišily, bylo v knihovně ticho. Ale to také jen na chvíli. Paul se totiž nacpal do první díry, co našel. K jeho smůle tak, že se v ní defakto zašprajcl a to dost nešikovně. Když se po několika minutách konečně vydýchal z té vysoce náročné činnosti, začal urputně mňoukat a naříkat. VZhledem k tomu, že si našel díru v kamenné zdi, byly tyto nářky slyšet hodně daleko. Celou knihovnou se ozývalo ono naléhavé mňoukání jehož ohnisko nebylo příliš jednoduché vypátrat. ( vyjma toho, že byste šli po těch stále blednoucích inkostových stopách)

Cornelia "Cora" Ellenberg - 02. října 2014 19:48

Už je to tu zas
Konstanze, Yevgeny, Paul

„Nemusíš, jestli nechceš.“ Zkusila jsem ještě Konstanze zastavit, ale proklouzla velmi hbitě dveřmi na chodbu. Vidět ji odtud odcházet tak ubrečenou a skoro jako kdybychom ji vyháněli nebylo zrovna něco, co jsem chtěla, ale už se stalo. No, může být i hůř... Třeba s kobylkama. Povzdechla jsem si a otočila se do místnosti, když opět klaply dveře od knihovny. Ovšem, to mi cosi proběhlo kolem nohy a ne, rozhodně to nebyla námi zavolaná služebná.

„To je zas ta šílená kočka!“ Křikla jsem překvapeně a též už dosti popuzeně, takže se od stěn odráželo vřískání kočky doplněné mým křikem, který ještě gradoval, když se začaly po místnosti ozývat rány od různých věcí, které kocour během svého šíleného běhu poshazoval.

„Kde je?... Chyť ho!... Vlevo!“ Volala jsem na Yevgenyho a ukazovala mu tu na jednu, tu na druhou stranu regálů, mezi kterými pobíhal. Ale ta zatracená kočka měla zase pro jednou štěstí na své straně a tak se nám ztratila bůh ví kam.

„Tak to je vážně skvělý... Vááážně skvělý.“ Založila jsem ruce v bok, stojíc nad převrácenými schůdky, kolem kterých byly rozesety rozmazané inkoustové stopy, jenž tu zůstaly jako nesmazatelný důkaz toho, že ta kočka z pekel se nám snad vrátila schválně pomstít. „Tohle bude znít tak blbě, až to budeme vysvětlovat.“ Zaúpěla jsem a promnula si ustaraně nakrčené čelo. „Ať tu kočku vypustěj na ty zatracený kobylky a nám daj svatej klid. Bylo by to možná tak i lepší.... Snad za ty zničený knihy nesekaj ruce, nebo tak něco.“ Drmolila jsem spíše sama pro sebe, zatímco jsem se vrátila posbírat ze země těch několik dalších popadaných věcí.

„Apokalypsa... Prostě apokalypsa.“ Ozývalo se zpoza stolu mé nespokojené mručení, zatímco jsem na něj vyskládávala poslední z knih. Těžce jsem se posadila na židli a sledovala Yevgenyho copak na to asi tak s tím svým ruským přízvukem bude říkat.

„To si snad děláte....“ Postavila jsem se prudce, až se málem převrátila židle, na které jsem ještě před chvíli seděla. Celou knihovnou se totiž začalo ozývat táhlé mňoukání. „Chtěla jsem to nechat, ale ne... Tohle už prostě ne!“ Vyrazila jsem skoro až vojenským pochodem směrem hlouběji do knihovny, kde se to zatracený zvíře muselo někde ukrývat. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec stačilo jít po zvuku toho protivného kvílení a už brzy jsem klečela na kolenou a koukala do nějaké díry ve zdi, ze které na mě trčel chuchvalec zrzavých chlupů. „Konec prohlídky.“ Zavrčela jsem a už jsem tu kouli chlupů táhla ven, ale místo nějakého hrdinského mazlení se s chudáčkem malou kočičkou, jsem Paula prostě pevně lapla a jen co jsem došla ke dveřím, měl možnost jimi opět prolétnout na chodbu, kterou se za okamžik rozlehlo silné bouchnutí dveřmi.

„Začínám si říkat, že ty kobylky možná nejsou až takový zlo.“ Protočila jsem útrpně oči na Yevgenyho a šla si opět sednout ke stolu v očekávání další katastrofy. Koneckonců zdálo se, že ty jsou nám doslova předurčeny.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 02. října 2014 22:49

Knihovna
Cora, Konstanze, Paul

Tolik nepořádku, takovej brajgl, kterej může způsobit jenom šílící kočka, jsem už nějakou dobu neviděl a vůbec mi to nechybělo. I kdybych se snažil najít na situaci nějaká pozitiva, nepodařilo by se mi to. Kocour zničil nejenom naše práce, ale zaneřádil i několik titulů ze zdejší knihovny. Všechno tady byly nejspíš exempláře a já si jen mohl trhat vlasy a vousy za to, že jsme dveře líp nehlídali.

Konstanze z toho po psychické stránce vyšla asi nejhůře, což jsem ji nemohl zazlívat. Holka si všechno moc bere, jenomže teď opravdu nebyl čas na to ji utěšovat. “Kdyby se tě na tenhle binec ptali, tak je pošli za náma, budeme tady,“ pokusil jsem se Konstanze alespoň ujistit, že nemáme v plánu se schovávat po letohrádku, ale pokusit se to tu nějak uklidit, než se nám uráčí donést oběd. Po takovym nepořádku bych možná měl i strach, aby to fakt nehodili na nás a tim pádem by nás hnali do jídelny rovnou… Přestávala to být sranda.
O to víc, když se kocour vrátil.

“Krucinál, to si dělá srandu!“ rozeřval jsem se na celou knihovnu přesně tak, jak se všude jinde zakazuje a vypálil ihned za tou chlupatou koulí, abych ji v lepším případě sprovodil jen z místnosti a ne ze světa. Jak se vůbec opovažuje se sem vracet! Je šílená?! supěl jsem a snažil se ten pytel blech za doprovodu Cořiných rad polapit. Neskutečně jsem při tom nadával ve své mateřštině. Samozřejmě se mi odchyt nepovedl. Za mi schůzky málem spadly na nohu.hu.
“Der’mo! Fuj! Eto bylo blizko…“ uskočil jsem jen tak tak a pak mi kocour zmizel z dohledu. A bylo ticho. Na chvíli.

Když jsem se rozhlédl, viděl jsem jenom spoušť. Cora to vystihla. Apokalypsa. Ještě že tu nebyla Anna, aby na atmosféru přihustila svým sarkasmem. Zničeně jsem si přejel dlaní před obličej a povzdechl si. Tu kočku nám byl čert dlužnej… Půjde do první lajny.
“Nestraš. Jestli to na nás budou chtít svalit, pošlu je za Ernestem,“ zahlásil jsem dost pevným hlasem, aby bylo jasné, že to myslím vážně a jal se sbírat věci ze země. Moje mumlání vzápětí přerušilo hlasité mňoukání.

“Co to doháje…?“ Stejně jako Cora jsem nemohl věřit vlastním uším. Ale zůstal jsem na místě s rukama plnýma poťapkaných papírů od inkoustu a sledoval odhodlanou kolegyni, jak si to rázuje mezi regály, odkud se ozýval zoufale znějící Paul. Kristepane, co tam ta kočka dělá?
Netrvalo dlouho a Cora se vracela, v náručí nesla vzpurného kocoura a pochodovala ke dveřím, aby se podílela na dalším vyhoštění tvora, který svou přítomností zatím nepřinesl nic dobrého. Tak tohle snad bylo naposledy, kývl jsem v zadostiučinění hlavou hned, jak dozněla rána dveří prostorem.

“Hm, už vim, co první udělám, až prolomíme Pečeť,“ opětoval jsem Coře pohled, a nechal proklouznout zlomyslný úšklebek, i kdyby si o tom měla myslet to nejhorší. Hodil jsem těch pár papírů na stůl. Mohl bych pokračovat, ale začínal jsem mít fakt hlad.

“Kde je ta služebná vůbec? Měl jsem za to, že v takovejch sídlech stojej sluhové na každym rohu a přijdou na zavolání do chvilky.“ Odolal jsem nutkání znovu zazvonit a tentokrát velice razantně a protivně. Raději jsem uklízel dál. Čím méně nepořádku tu uvidí, tím líp. Nad zničenými knihami jsem div neronil slzy…

Paní osudu - 03. října 2014 21:41

Kocouří apokalypsa a oběd
> Cora, Konstanze, Raspuška

Jedna ťapka vedle druhé,
knihy všude na zemi,
padlý žebřík, křik a rámus,
toť kocouří řádění.

Bývají situace, které jsou takříkajíc na hovno a pak ty, které jsou ještě horší. Pro tu, která panovala v Letohrádku v současné chvíli, by se stěží dalo najít jiné označení než naprostý chaos. Všemu vévodil žalostně mňoukající kocour, který nadělal nepořádek, jaký Letohrádek nepamatoval (snad jen velmi upovídané zdi by mohly připomenout rvačku jisté Zory a Konrada, která v té samé knihovně proběhla přibližně před deseti lety a která měla vysoce devastující účinky. Naštěstí zdější zdi jsou dobře vychované a umí taktně mlčet!). Tento zrzavý narušitel studijního klidu byl vysvobozen z díry, v které se zaseknul. Byť líný, tak v danou chvíli vyplašený tvor, se ovšem urputně bránil, vřískal, snažil se opětovně, byť marně, utéct z Cořina sevření a svou zachránkyni (a vyhazovačku v jednom) za odměnu náležitě podrápal.

Mezitím obě přicházející služebné mohly pozorovat, jak kocour proběhl do knihovny ve chvíli, kdy Konstanze vystoupila ven. Obě se zatvářily zděšeně jen z představy, co takový kocour může v té místnosti napáchat a zrychlily krok a spěšně vyběhly schody. Ovšem ani tak se Konstanze ve chvíli, kdy ji míjely, nezapomněly alespoň lehce poklonit.

Když vešly dovnitř a uviděly tu tragédii, obě zkoprněly šokem. Hlavně starší Gertruda nemohla uvěřit svým očím. Tomu nadělení, které viděla. Takové škody. Pánova knihovna, z jejíž renovací si dal tolik práce!
„Půjdu pro ten hadr,“ prohlásila Edith a zanechala tak matku vlastnímu bědování. Ta s pocitem, že je právě v nějakém zlém snu začala obhlížet škody, rychle prohlídla i zbytek knihovny. Vracela se zpět k hostům ve chvíli, kdy se za kocourem zabouchly dveře …
V tu chvíli se vzpamatovala, představa, že ta kočka bude dělat ještě další ťápoty v ní vzbudila hrůzu. Rychle si pospíšila ke dveřím, aby vykoukla a zjistila, že kocour skončil v péči jedné ze slečen. Také se už vracela její dcera s uklízecím náčiním. A též jejich nejmladší služebná Lenka, blondýnka s vlasy v copech, která byla vyslána, aby se přeptala na přání hostů. Ta se jako jediná usmívala, s neskrývanou zvědavostí si prohlížela ťápoty.

„Copak se stalo?“ prohodila k Edith, která se na ni zamračila.
„Ani se neptej,“ povzdechla si rozmrzele.
Lenka pokrčila rameny a pospíšila si, aby vyšla schody dřív než její kolegyně a uklonila se Konstanze, v domění, že jde slečna za nimi dolů, protože nepřišli dost rychle.
„Volali jste nás?“ optá se. „Čím můžeme posloužit?“ usmívá se. Opravdu upřímně jako někdo, kdo má skutečně dobrou náladu.

V té době vyšel ze svého ateliéru i Arthur, aby se podíval, co se to v knihovně u všech bohů děje. Protože ten křik a rány a mňoukání musely dolehnout k jeho uším. A věru do plánovaného klidného dopoledne to příliš nezapadalo.
Sejde dolů a tam nevěřícně přejede pohledem po té spoušti. Do jeho tváře se promítne něco skutečně velmi posmutnělého, když vidí to dílo zkázy.
„Ctění hosté, můžete mi vysvětlit, co se zde stalo?“ klidným hlasem se dožaduje vysvětlení. Takové nadělení!
„Slečno,“ povšimne si i škrábanců na Cořině kůži. „Měla byste zajít za rodinným lékařem, určitě se o vás dobře postará,“ míní a rovnou Coře sdělí i kde zmíněného doktora nalezne. Znovu mu jeho pohled padne na zničené knihy. Následně je ujistí, že jim nic neklade za vinu a požádá přítomné služebné, aby se o nepořádek postarali a také dali knihy vysušit. Snad půjdou zachránit.
Načež vás osobně vyzve, abyste se společně vydali na oběd (přece se tu služebným nebudete při úklidu motat. Aneb jak sešlo z obědu v knihovně.). Ostatně princové Konrad a Matteus jistě již brzy dorazí.

Zatímco scházíte dolů, tak se vás Arthur vyptává, jestli jste se v knihách alespoň dočetli něco zajímavého. V patře, kde se nachází jeho pokoj, dohlédne na to, aby byla Cora ošetřena doktorem Davidem. Ten se k vám nato připojí. Do jídelny v této sestavě přijdete jako první, nicméně přítomní sluhové se vám hnedle začnou věnovat, nosit na stůl jídlo, pití a plnit, co vám na jazyku vidí. Samotný korunní princ se neposadí k jejich přednímu stolu, který je vyhrazený pro císařskou rodinu, ale i s Davidem se posadí k vám k vašemu krajnímu, aby s vámi mohl zdvořile konverzovat.

Konstanze Geisler - 04. října 2014 10:16

Na schodech

Cora, Yvgeny, Paul…

Vyšla jsem ze dveří a uslyšela další hluk. Než se naději, kocour kolem proběhl zpátky dovnitř. To ne…

Jenže bohužel tak bylo přesně tak. V patách měl nějaké zdejší služebné dle oděvu a Cora s panem Yvgenym se rozběhli zpátky do knihovny, za Paulem. Já zůstala před dveřmi a ani nevěděla, jestli je zavřít a jít dál, nebo se vrátit a pomoct, jim. Jako bych snad měla jak…

Kolem prošly / proběhly, dvě služebné a ještě se mi uklonily. Já zírala s očima dokořán na celé to divadlo a nedokázala říct ani slovo, natož abych nějak reagovala. Zastavily se ve dveřích a pak se dívka, která nemohla být o moc starší než já, otočila a běžela dolů. Ta druhá žena vpochodovala dovnitř jako v nějakém omámení a já cítila jak mě bodlo u srdce. Jistě se zlobí pro ten nepořádek… Napadlo mne a ne neprávem.

Cora se vrátila. Kocoura držela v rukou a mě lehce spadla čelist, když jsem sledovala tu hrůzu, s jakou se Paul ošíval tomu jednání, při němž ho vyhodila na chodbu a práskla dveřmi.

Co to děláš? Úplně ve mně hrklo. Chudák kocour… Tedy já vím, že je to celé jeho vina, ale pro boha je to přeci jen zvíře, ne? Kdyby tohle viděl pan Zwingli, vyhodí nás všechny taky ven, ale oknem… Ani nevím, proč mě to napadlo. Snad pro to, že přes to jak o svém kocourovi mluví, mi připadalo, že ho má vlastně docela dost rád. Co by asi dělal, kdyby se mu něco stalo?

„Klid… Klid, malý…“ sehnu se s křečovitým úsměvem a ublíženého kocourka zvednu opatrně pod předními packami do náruče, jako by byl nějaké malé dítě. Ačkoliv váží asi jako dvě nebo tři malé děti…

Pohladím ho a snažím se ho uklidnit. Připadal mi vyděšený. Stejně vyděšený, jako jsem i já. Všichni na něj křičí a já taky křičela a on asi ani nechápe, co všechno provedl.

Další slzy se mi zaleskly v očích, když se dveře otevřely znovu a v nich na mě hleděla tvář plná nevyřčené hrůzy z dalších pohrom, které může Paul způsobit. Tedy, než si paní všimla, že je již bezpečně v mém náručí. Usmála jsem se na ni.

„Už j-je t-to v pořádku…“ na důkaz pohladím kocoura a otřu si slzy z očí. Zatím…

Ale to už se mi uklonilo nějaké další děvče s krásný blonďatými cůpky a veselým hřejivým úsměvem.

Volali? Zarazím se, ale pak si uvědomím, že asi mluvila o Coře a Yvgenym, kteří si chtěli nechat přinést oběd do knihovny. Což já ovšem netuším, jestli ještě platí či nikoliv…

„A-ano… Pan hrabě a slečna si přáli, prosím…“ pokynu jí rukou ke dveřím. „A prosím… Netušíte, kde se nyní zdržuje pan Zwingli?“ zeptám se s absolutně zmateným výrazem, který ani nemusím nijak předstírat. Jenže jsem nemohla tušit, že slečna nic neví, o místě jeho pobytu. Jen jsem jí tedy kývla hlavou a s očima ještě stále doširoka otevřenýma jsem se vydala po schodech dolů. Snad přijde na oběd… Koneckonců to není až tak nelogická úvaha, odešel s Pánem Letohrádku, a to není společnost, kterou můžete nejspíš jen tak opustit a také je to někdo, kdo má víceméně i povinnost přijít na jídlo, na které pozval hosty. Tedy alespoň se domnívám, že bráno z historického hlediska by tomu tak mělo být. Ačkoliv mi vlastně jsme takoví “nezvaní“ hosté…

Za podobných úvah jsem se dostala až do jídelny a s díky přijala totéž místo, kde jsem seděla to ráno s Corou. Paula jsem si stále držela u sebe a nervózně ho hladila. Pan Zwingli stále nikde. S díky jsem se nechala slyšet, že nemám žádné zvláštní přání, snad jen, kdyby měli i něco k jídlu pro kocoura, že by to bylo milé.

A na své společníky z knihovny jsem nemusela čekat dlouho. Přišli i v doprovodu korunního prince a toho muže co s ním přijel. Jen služebné zůstaly nahoře. Je mi jich líto, budou mít jistě co dělat to všechno uklidit. A to že Yvgeny s Corou přišli i s princem znamená snad, že budoucí Velkocísař už o tom neštěstí ví? Sklopila jsem hlavu a bojovala s rozpaky ve tváři.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 04. října 2014 20:05

V dílně

Ernest

Tobias ve své dílně nedělal přímo nic důležitého, pokrokového, nebo zajímavého. Jeho činnost by se dala nazvat inventurou. Po svém návratu a rozhovoru s nejstarším synovcem, se tvářil ještě zamyšleněji než před tím a jeho náladu nespravil ani přístojný klid, který v dílně panoval.

A pak se takhle jednou podíval na hodiny a bylo již za pět minut dvě hodiny. Ukončil právě prováděnou činnost, sešel dolů a pohled mu padnul na dveře od místnůstky, kde Ernest odpočíval. Chvíli váhal, zda hosta vzbudit, nebo nechat do sytosti odpočinout. Nakonec ale usoudil, že Konrad s Matteusem se již musejí brzy vrátit a pokud jim má tento člověk být nějak k užitku, měl by být také vzhůru.

S tím došel ke dveřím, otevřel je a zapřemýšlel nad vhodným probuzením. Nakonec se ale rozhodl na hosta prostě jen promluvit.

„Pane Zwingli? Pane Zwingli…! Je čas oběda. Princové se brzy vrátí, měl byste být pokud možno svěží (Svěří ne S VĚŽÍ) a připravený!“ Nebylo to, že by přímo křičel, ale musel trochu zvýšit hlas, aby hosta probudil.

Což bohužel nezabralo…

Někdy v té době mu prolétlo hlavou, že poslat ho spát, nebyl možná tak dobrý nápad, jak to zprvu působilo.

Došel tedy blíž a lehce s ním zatřásl.

Nic…

„Pane Zwingli!“ Zkusil znovu. Pořád nic. Jak to ty služebné dělají? A pak si uvědomil, co na něj samotného zaručeně vždycky zafunguje. Došel si pro malý mechanický budík. (Malý = cca 30cm v průměru s malými zvonky nahoře, mezi kterými je důmyslně umístěné oboustranné kladívko. Někteří zlí jazykové by řekli, že to byl jeden z mála výtvorů prince Matteuse, který taky funguje. I Když Tobias by taktně pomlčel o tom, kolikrát už strojek musel seřizovat od doby, kdy ho dostal coby dárek.) Natáhl budík, postavil ho zpátky na stůl a přesně za minutu začal ten pekelný stroj silou malých věžních hodin odbíjet…

Cornelia "Cora" Ellenberg - 06. října 2014 23:33

Nepříjemnosti na cestách

„Do háje... Ještě jednou tu kočku uvidím a letí oknem.“ Zasyčela jsem, když jsem se vracela k Yevgenymu a poškrábané ruce mě pálily. „Co je to za majitele, kterej nechá svý zvíře pobíhat po neznámým místě? Kdyby mu zaběhl do džungle, tak má po kocourovi, ale to ho zjevně netrápí.“ Prohodila jsem už jen tak a ohlédla se na služebné, které se konečně ukázaly.

„Omlouváme se, ale to zvíře se stalo. Toho kocoura asi popadl amok a rozhodl se zdemolovat vše, co měl v dosahu. Snažili jsme se škody zmírnit... ale bohužel to nestačilo úplně.“ Ukázala jsem omluvně na stůl a věcmi, které jsme se snažili před tím uklízet, ale přeci jen se mezi nimi našlo pár s inkoustovými skvrnami. Raději jsem už k tomu víc nedodávala, protože co k tomu dodat. Byla to prostě na prd situace a nejhorší bylo, že jsme ji vůbec nezavinili, přesto pak vina nejspíš padne na naše hlavy, protože kdo by vinil kočku. Pche, kočku.. Zatracenou bestii!

Když se odkudsi vynoří jeden z princů a padne opět otázka na vysvětlení situace, jen mávnu poškrábanou rukou k Yevgenymu, ať si také užije své porce vysvětlování téhle polízanice.
„V pořádku, není to tak hrozné. Jsou to jen škrábance.“ Snažím se uklidnit prince, protože návštěva doktorů z této doby mi připomene jen staré obrazy se spoustou pijavic v láhvích. Pijavice, lék na všechno. Seženete teď nově i ve vaší lékárně. Koutek rtů povytáhnu v ironickém úšklebku, ale raději nic neříkám.

Když se ukáže, že máme jít zase na společný oběd jsem z toho docela rozhozená, protože to tak trochu v plánu nebylo. Zase tam sedět mezi tou spoustou neznámých lidí a netušit, co si můžu a nemůžu dovolit, plus samozřejmě ještě spousta uší, které by neměly zaslechnout debatu o magii. Vážně super, takže tam se jich na pečeť taky moc nepoptáme. Ale co, už bych si měla zvykat, že tu prostě nebudou věci vycházet dle plánu, ani trochu.

Po cestě ze schodů příliš nemluvím. S naším štěstím by se za rohem hned vynořil nějaký sluha, nebo někdo jiný z královské rodiny a probírat tu fakta o magii.. Ne, děkuji. Dnes se toho už pokazilo víc než bylo zdrávo. Ošetření lékařem jsem nakonec přetrpěla spíše ze slušnosti, i když jsem jej nepovažovala za nutné. Stejně to představovalo jen dezinfekci ran něčím na bázi alkoholu, takže jsem si užila dodatečnou dávku následného štípání. Opět jsem si ušetřila komentář a jen celou proceduru konsternovaně sledovala, netváříc se vyděšeně jako malé dítě před injekcí. Ne, už se mi staly i mnohem horší věci. Ještě jsem lékaři poděkovala, než jsme pokračovali dále.

Nakonec jsme po cestě ještě pobrali stále se vyděšeně tvářící Konstanze, která měla...
„No, to si děláš vážně srandu! Proboha, zavřete tu kočku někam, ať už máme klid.“ Probodávala jsem nenávistným pohledem kocoura, který si snad musel někde v rohu šňupnout nějakou drogu, protože jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že to k smrti vyděšené zvíře náhle během těch několika málo minut naprosto otočilo a nechalo se tahat naprosto neznámým člověkem. Nakonec jsem to ale nechala na princích, protože ten hrad ani knihy nebyli mým majetkem, ovšem kdyby byli... Ta kočka by se tu jen tak nenosila.

„Od toho dávám ruce pryč.“ Prohodila jsem už dosti otráveně a ohlédla se na Yevgenyho, který snad jako jediný mohl sdílet mou obavu z dalších věcí, které ta kočka mohla provést a pak už jsem jen pokračovala do jídelny, kde jsem se tiše posadila na místo, pozdravila se slušně s dalšími princi a čekala, až nám bude doneseno jídlo, abych ho rychle zhltla a mohla si alespoň jednoho z princů odchytnout a vyptat se ho na magii někde, kde nebude lidí, jak na tržišti. Soukromé jídelny mají něco do sebe...

Ernest Zwingli - 12. října 2014 12:36

Návrat z říše snů
Tobias

Rozvalil jsem se na divanu a spal tak tvrdě, že i kdyby teď přiletěly kobylky, bylo by mi to fuk. Tohle byl můj první spánek, od chvíle, kdy jsme se sem dostali a já si ho náležitě vychutnával.

Navzdory pokusům o moje pozdější probuzení jsem se neprobudil. Ale jen do chvíle, než mi velde uší explodovala ta hlasitá rána. Vytělel jsem, div jsem jim neproboural střešní okno. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
"Do prdele, co kur-... je..." VYletěl jsem, načež se zarazil, když jsem spatřil pána hradu, jak nade mnou stojí a čeká.
"Toste byl vy?" zeptal jsem se ho, přestože odpově´d byla na snadě.
"Snad nebylo potřeba takových drastických metod! Člověk se dá vzbudit i humánněji. Hoří snad?" Ohradil jsem se proti jeho způsobům.

Paul
Konstanze, Cora, Raspuška.

Paul šíleně vřískal, jak ho Cora ne zrovna citlivě a opatrně vytáhla z díry, kde se ještě mimojiné pokusil zanechal v podlaze rýhy po svých drápech, jak se jí urpustně bránil.

V jejím o nic více vybíravějším sevřewní se samozřejmě kroutil, svíjel, syčel a prskal. A pokoušle se jí pokousat, nebo podrápat. To druhé se mu nakonec úspěšně povedlo.

Ještě v letu se neježí a zasyčí na Coru, když za ním práskne s dveřmi. Kocour se vyděšeně a naštvaně rozhlédne po okolí, slyší další hlasy. Spatří Konstanze. Chvíli na ni hledí a jen maličko na ni vrčí. Zdá se však, že mu jako jediná nechce ublížit.

I když s jistou nedůvěrou a stále pozorný a obezřetný, se jí nechá chytit a vzít do náruče. Před jejím dotekem se nejprve snaží uhnout a schovat do nárče, ale postupně ho to uklidňuje i on začíná být přítulný.

Dokud se neotevřou dveře a v nich se neobjeví Cora a Raspuška. Paul se při pohledu na ně naježí a zaprská. Dává jim tak najevo, jak je nemá rád. Ostražitě je sleduje, i když pod škrabkáním a hlazením Konstance za chvíli úplně roztává, sám se lísá a dokonce tiše vrní.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 22. října 2014 14:13

Tak tedy na oběd
Cora, Konstanze, Paul, Arthur

“Co já vim, třeba fakt ne,“ pokrčil jsem nad tím rameny a dál prohlížel zničené a poťapkané knihy. Po příchodu služebných, které ihned ovládla hrůza, jsem pokračoval nezávazně v úklidu a to do chvíle, než se na scéně objevil i princ. Kde se tu vzal? hrklo ve mně. Proboha, on tu byl celou dobu? Další vysvětlování jsme měli na krku. Tedy spíš já. Protože Cora už vysvětlovala služebným a na mě hodila vysvětlení pro prince, zatím klidnějšího, než bychom předpokládali.

“Eh, no… ,“ odkašlal jsem si a pak vykoktal tu stručnou odpověď. “Vlítla sem ta zpropadená kočka a nadělala tu nepořádek. My tomu chtěli zabránit, ale ...“ rozhlédl jsem se kolem dokola a rukama zagestikuloval ve vzduchu jako kdybych hledal vhodná slova. “... zkrátka to nevyšlo,“ pokrčil jsem nakonec rameny. Být ještě ve své dřívější roli, možná bych byl schopný ze sebe vypravit něco smysluplnějšího, ale teď jsem byl sám ještě celý rozházený jako všechno kolem nás a nebyl sto mluvit slušně. “Teda vyšlo, kočka je fuč, ale… tohle tu nechala. Stopy,“ hmátl jsem po jednom z našich papírů a ukázal princovi zmařenou práci.

Nejspíš mu mé vysvětlení stačilo, protože se věnoval hned na to Coře, kterou kocour slušně podrápal. “Vodka by stačila…,“ prohodil jsem, když se zmínil o lékaři. Tolik povyku pro pár škřábanců…

V úklidu bych pokračoval dál, ale od toho tu teď byly služebné a navíc nás princ slušným rozkazem požádal, abychom se dostavili do jídelny na oběd. Nebylo by moudré se s ním hádat, stále to byl člen královské rodiny a náš spolu hostitel. S jistou rezignací jsme oba poslechli a opustili zpustošenou knihovnu. Cora byla cestou ještě ošetřená, což naštěstí trvalo jen chvilku. Pak jsme se konečně zase ocitli v jídelně, kde na nás čekala i Konstanze s tím rezavým neštěstím v náručí. Cory názor jsem sdílel. Podle toho, jak se ten kocour choval na snídani a teď v knihovně…nedivil bych se, kdyby scénu ztropil i tady, bručel jsem v duchu a probodával ho podobným nenávistným pohledem.

Když nám přinesou jídlo, s chutí se do něj pustím a pořádám ho rychle, bez zbytečného zdržování, protože bych se rád dostal k jádru věci a nechal si zodpovědět některé otázky ohledně magie a toho, co jsme se dočetli. I když sedím blízko prince Arthura a jeho osobního poskoka, nemám v plánu je rušit při jídle.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 02. listopadu 2014 10:34

V dílně
Ernest

Tobias si zakryl uši. On to byl opravdu silný a nepěkný zvuk.
Když ses vymrštil do sedu, pán hradu uši opět odkryl a budík vypnul vytažením jednoho příslušného kolíku na jeho zadní části.
Tvou nadávku nejspíš neslyšel, ale to další už ano.
Trochu se ušklíbl.
,,Omlouvám se, pane Zwingli, ale žádný z hummánějších způsobů na vás nefungoval. Nehoří, ale je čas oběda a princové se mohou každou chvíli vrátit, proto se domnívám, že bude nejlepší odebrat se prozatím do jídelny." Navrhl již opět vážně a vyrovnaně.

S tím se otočil a vrátil do první části své dílny, kde na tebe počkal. Mlčky tě potom provedl toutéž cestou zpět po mostě na nádvoří hrádku, po schodech dovnitř a rovnou do jídelny.

V jídelně
Ernest, Cora, Raspuška, Arthur, Konstanze

Tam již sluhové opečovávali zbytek "výpravy", včetně korunního prince a lékaře, který přijel s ním.
,,Omlouvám se za zdržení," začal po svém příchodu pán Letohrádku, ,,přeji dobrou chuť," usmál se a došel se usadit na své místo. Asi tak v klidu proto, že o incidentu z knihovny zatím nic netušil.

Konstanze Geisler - 09. listopadu 2014 20:21

Jídelna

Cora, Yvheny, Paul, Ernest

Paul pokojně vrněl na mém klíně a vůbec nepřipomínal tu všeničící bestii, jako která se v knihovně prezentoval. Vypadal mile, dokud Cora s Yvgenym nepřišli. Vzhlédl a nepokojně zaprskal. Ustaraněji jsem ho znovu pohladila, aby se utišil. To bude dobré… Bud hodný kocourek, prosím, ano…?

Ucítila jsem na sobě Cořin a Yvgenyho pohled. Ačkoliv nyní patřily víc Paulovi než mě. Tak jako tak, celé mě to mrzelo.

Všichni se usadili s korounním princem k jinému stolu, než jsem seděla já. Asi se jim nechtělo sedět vedle kocoura. Mimoděk jsem se smutně pousmála a poděkovala za jídlo, které mi přinesli, tak jako ostatním.

Téměř záhy, dá se říct, se objel pán hrádku s panem Zwinglim. Zcela automaticky jsem vystřelila na nohy, jen Paula jsem pevně bezpečně vzala do náruče, když jsem vstávala. Tak trochu i proto, aby si majitel svého kocoura všiml. Tak trochu úzkostlivě jsem na něho pohlédla s tou nevyslovenou žádostí, zda by si jej nepřevzal…

„Dobrou chuť,“ oplatila jsem panu von Ottersteinovi přání k jídlu tiše a provinile.

Ernest Zwingli - 11. listopadu 2014 11:29

oběd
Tobias

"Hm... to už je tolik hodin?" Protáhnu se a podívám na ten zatraceně otravný budík hned vedle. No ba že jo. Zívnu a protáhnu se. Rozhlídnu se a zakrčím čelo.
"Hm... kde ta kočka může být?" zamručím si skoro pod vousy.
"Asi ste nikde neviděl tu tlustou rezatou kouli, že?" zeptám se ho, když se koenčně zvednu a následuju ho. No, co.. on se určitě zase někde objeví. Jako dycky.

Díky hradnímu pánovi jsem trefil do jídelny bez zbytečného bloudění a hledání té správné cesty.

Cora, Raspuška, Konstanze

Vešel jsem do jídelny hned za ním. Všichni už tam na nás zřejmě dávno čekali. Ne, nedělám si ilzue, že by čekali na mě, jako spíš na hradního pána.
Co mě však zarazí je fakt, že je tu i Paul.
"Tak tady seš!" Dojdu si za ním ke Konstanze. Dost mě překvapí, jak se k ní má a lísá se. No, jo... dys byl dycky zmetek vychytralá, že?
"Už jsem si říkal, kam ses zase zašil." Natáhnu se pro něj.
" Díky, že... ses o něj postarala." poděkuju Konstance, když si ho vezmu k sobě. Z toho jejího pohledu není tam moc patrné, jestli jí jeho společnost nebyla spíš přítěží a obtěžováním,přestože Paul byl u ní evidentně spokojený. Mnohem víc, než posléze v mojí náruči.
"Snad jsi s ním neměla moc starostí." usměju se a odejdu si sednout na nějaké volné místo. No... vzhledem k tomu, jak se tu tak rozsadili k dvěma stolům a ona tu sedí tak sama...
"Je tu volno?" ukážu na místo poblíž jí.

Konstanze Geisler - 12. listopadu 2014 18:02

Jídelna

Ernest, Cora, Yvgeny

Pan Zwingli vypadal, že má radost, když svého kocoura uviděl. Přimělo mě to na něho pohlédnout a nervózně se pousmát.

„N-našel nás v knihovně…“ vypravila jsem ze sebe na vysvětlenou. Vlastně jsem se pak zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli a jak pokračovat. A to byla chvilka, kdy mi vyjádřil své díky a já s rozpaky ve tváři uhnula pohledem. Pokud už jsem měla nalezená slova, jimiž bych vystihla, co se událo, v ten okamžik všechna zmizela.

Vzal si Paula a mě náhle bylo lehčeji, ale i trochu víc smutno. Byl to sice jen veliký chlupatý, trochu obézní kocour, který nadělal tolik zmatků a zničil naše celo dopolední vzdělávání se, ale ta chvíle, kdy byl v klidu a spokojeně mi vrkotil na klíně, byla nečekaně příjemná.

Že ovšem náleží svému pánovi byl holý fakt. A přiznám, kdyby odpovědnost za něho měla ještě déle padat na moji hlavu, nevím jak bych se mohla Coře ještě někdy podívat do očí.

Ohledně těch starostí s Paulem… Inu, nemám na to co říct. Raději jsem se došla posadit. Nechtělo se mi lhát, ale měla jsem kapičku potíž najít nějaká slova, jimiž bych mohla nějak zdvořile vyjádřit jak se to s Paulem mělo.

„A-ano jistě,“ přitakala jsem, když se zeptal, zda je vedle mě volno. Vlastně, i když mám z pana Zwingliho nějaký podvědomí strach, jsem ráda, že nemusím sedět osamocená. V situaci v jaké jsme si myslím, že bychom celkově měli držet spolu.

„Víte,“ hlesla jsem tiše k němu, „možná byste měl Paula více hlídat, já vím, že to není úplně možné, ale proběhl za námi do knihovny a všechny naše poznámky včetně několika zřejmě vzácných svazků a taky velké části knihovny, polil a následně poťapkal inkoustem… Neměli jsme pořádně jak tomu zabránit, i když Cora a pan Yvgeny se snažili. Je možné… Tedy spíše pravděpodobné, že se bude korunní princ a pán Letohrádku zlobit…“ řekla jsem mu nakonec. Měl by to vědět, no ne? Co může očekávat… Bude pro něho lepší, pokud se na to bude moci připravit a Paul je jeho kocour, tedy je jen logické, že vina padne na jeho hlavu, kromě té naší…

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 22. listopadu 2014 04:03

Cesta tam a zase zpátky

Dění mezi snídaní a naším návratem shrnu skutečně jen krátce. Omluva Konstanze nebyla něco, co bych nějak očekával, proto mě to poněkud zarazilo a moje, „To je v pořádku,“ zaznělo spíše do ztracena, když už milá dívka byla dávno pryč.

Na nádvoří ještě stál připravený kočár, který dorazil spolu s Arthurem. Naštěstí už tedy s vynošenými zavazadly. Sám ovšem nakážu, aby mi připravili koně.
„Nemá smysl, abych s tebou jel až na hrad,“ řeknu Mattymu stroze. „Vyrazím rovnou do města. Skutečně doufám, že než se vrátím, ty se stihneš zabalit,“ jsem k tomu skeptický a můj tón o tom vypovídá. Také si povšimnu těch dvou strážných z noci, kteří na mě zjevně čekají. Ti nakonec vyjdou jen s napomenutím.

S Mattym se rozdělíme, takže zatímco on se vrací v kočáře, já uháním na koni s větrem v zádech. Ve městě jsem našel příslušný obchůdek, koupil potřebné krystaly a zase odjel. Nic dramatického. Žádné komplikace nenastaly. Ještě že tak.

Jak jsem mohl čekat, po návratu do paláce jsem zjistil, že Matty je sbalením sotva někde v polovině. Reagoval jsem velice výmluvným pohledem a šel do svého pokoje. To hlavní jsem již měla sbalené takříkajíc připraven vyrazit. Ale jelikož jsem měl ještě čas, využil jsem příležitosti, abych si přibalil některé poněkud méně životně důležité věci, jako například nějaké moje spisy. Ani to ale netrvalo nijak dlouho, takže jsem nechal svoje zavazadla naložit a pak šel stepovat Mattymu za záda a popohánět ho (a také šťourat poznámkami ve stylu, že tohle prkno a tamtu rouru stoprocentně v letohrádku neupotřebí). Čím později bylo, tím jsem se stával netrpělivějším a protivnějším.

Když byl kočár konečně naložen, mohlo se vyrazit. Já se vyhoupl na kozlík a stejně jako v noci jsem se chopil opratí (bylo to lepší než se mačkat s Mattyho hovadinami). Bylo už dávno po dvanácté a mně se v hlavě honily představy o tom, jak dorazíme a Letohrádek bude v obletění kobylek. Naštěstí se moje noční můra nenaplnila. Obešlo se i bez troubení, jelikož hlídka pro jednou dávala pozor a zaregistrovala nás z dálky.

Návrat

Dorazili jsme přesně v čase oběda.

„Předpokládám, že naši hosté budou v jídelně,“ podělil jsem se o svou úvahu s Mattym, načež jsem ztišil hlas, byť to nevypadalo, že by nás kdokoli poslouchal.
„Sezvi všechny zájemce o magii do jednacího sálu. Můžeš jim zatím vysvětlit, jak se prolamuje Pečeť,“ rozkazuji svému bratrovi. „Já se postarám o Krystaly a přijdu za vámi.“
Další z řady pokynů, o kterých nehodlám diskutovat, takže Mattymu nezbývá než moje velení jednoduše akceptovat.

A tak se také stalo. Sluhům, kteří se přišli postarat o zavazadla, ještě rozkáži, aby připravili jednací sál (prakticky jde stejně pouze o to zajistit osvětlení), načež obejdu všechny věže a naši obranu posílím krystalem.
Poté splaším nějaké ty jehly a vydávám se za ostatními do jednacího sálu.

---

Jednací sál, na plánku označen jako Sy

Obrázek

Z jídelního sálu se k němu dá nejlépe dostat, pokud se vyleze postranními dveřmi a projde chodbou směrem vlevo. Nachází se zde jeden dlouhý stůl. Po stranách visí mnoho různých map a v předu, na stěně za čelem stolu, je zavěšená velká tabule a též připraveno několik kříd.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 23. listopadu 2014 12:09

Návrat do letního sídla

Vstal jsem ještě stále v rozpacích z toho, jak strýc uťal mé zapálené dotazování. Chtěl jsem to vědět. Vážně… Ale musel nakonec uznat, že teď na to asi doopravdy nebyla vhodná chvíle. To jen já mám vždycky pocit, že když něco neudělám, nebo nezkusím hned, nebudu už příště mít příležitost.

Stejně jako Konrada, i mě překvapila Konstanzina omluva. Musel jsem na ni zůstat ohromeně a nechápavě zírat, ale než bych ze sebe mohl něco vypravit, byla už zase pryč. Pochopitelně, kdo by chtěl nechat strýce Tobyho čekat, když je v ráži?

S Arthurem jsem se rozloučil odhodlaným pohledem. Bude to dobrý, brácho, nech to na nás…, pomyslel jsem si, usmál se a kývl hlavou. Byl jsem stále ještě trochu zmatený a vyvedený z rovnováhy absolvovaným vysvětlováním, ale jak přišlo na to, že bych mohl něco dělat, připadalo mi hned všechno zase lepší. Vždycky mi z chmur pomáhala tvůrčí, nebo alespoň nějaká činnost. Asi i proto mám tolik dílen plných nejrůznějšího harampádí…

Konrada jsem tiše následoval až na nádvoří.

Arthurův kočár stále čekal na místě. Vlastně jsme na poslední chvíli zastavili služebnictvo, které se chystalo vypřahat.

Co? Otočil jsem se nechápavě na Konyho, když si poručil připravit koně.

„Proč?“ zeptal jsem se bratra. Myslel jsem, že pojedeme spolu… Ale odpověď, které jsem se trochu bál, mě nakonec nečekaně potěšila. Pochopil jsem, co má v plánu. On koupí křišťály ve městě a já dojedu pro ten ze včerejška a zahladím stopy, které jsme v noci po rituálu zahladit nestihli. Můj samostatný úkol od Konrada!

„Jasan,“ přisvědčil jsem mu.

Zabalit si? To vážně můžu? Jestli tu teď máme nějakou dobu být, je tolik věcí, co bych si sem chtěl vzít…

„Určitě!“ Tak jsem to řekl. Ale popravdě, nemůžu se zbavit dojmu, že mi Kony zrovna dvakrát nedůvěřoval v tomhle. Asi za to mohlo nadšení, které se mi vkradlo do hlasu i pohledu. Zkrátka mi najednou připadalo, že to tady možná nebude tak nesnesitelné, jak jsem se obával. Navíc strýc říkal tomu Zwinglimu něco o dílně, kterou si zde zařídil. A to znělo jako naděje. Jako světlý bod v celém tom příšerně tmavém Letohrádku. (Ne, opravdu vážně nikdy nepochopím, co se tu na tom Arthurovi líbí…)

Konrad nasedl na osedlaného koně, kterého mu přivedli, a vyjel branou na most.

Já si napomenutých stráží příliš nevšímal, potřeboval jsem sehnat vozku, protože přiznejme si, nejsem dobrý v sedle, ani v řízení čehokoliv, co není ze součástek.

Následně jsem nasedl do kočáru, nechal se vést rovnou k Letnímu Sídlu a v hlavě jsem přemítal, co musím všechno udělat, až tam přijedu:

1) Vyhnout se strýci Alfredovi tetě Larise a bratranci Albertovi.

2) Najít křišťál a uklidit sklepení.

3) Sbalit si knihy schémata a náčrtky z pokoje.

4) Sbalit nářadí a součástky…

Jenže popravdě, nedokázal jsem si ani představit, co všechno můžu potřebovat. Nejsnáze by se řeklo asi, že nic. Co ze všech těch věcí, bylo skutečně nezbytné pro ochranu Letohrádku? Ale já nemám ani zdání, jak dlouho tam budeme muset zůstat a představa, že nebudu moct kutit vůbec nic, mě hluboko uvnitř děsí. Od matčiny smrti jsem kromě cesty z Pragu do Letního sídla, z dílny vylezl jen párkrát (abych se najedl, došel si do knihovny, navštívil lůžko nemocného nejstaršího bratra…), což nakonec vyústilo v hádku s Konym, rozhovor s oběma bratry a následné přípravy rituálu.

Vlastně jsem se přes to stále ještě nepřenesl. Přes její smrt… Ani mě nepustili do jejího pokoje, když ji našli. Arthur mě hned blahosklonně objal a odvedl pryč. A o týden později sám zkolaboval. Vždycky to tak je. Hlavně abych já byl od všeho co nejdál, ale že on skoro umře, je podle něj asi v pořádku! Nechci to takhle. Matka byla taky taková…!

Potřásl jsem hlavou a snažil se na to víc nemyslet. I když už je to téměř měsíc, kdy ji někdo zastřelil, stále to příliš bolí. A poslední slova, která jsem jí řekl, jsou jako kovadlina. Nehledě na to, že se vrah dostal do Velkocísařského paláce a zase z něj, aniž by si někdo něčeho všiml…

Celá cesta mi trvala asi půl hodiny. (Vím, zní to divně, když se vlastně vezu.)

Šlo o Arthurův kočár, nikdo si nedovolil ho zastavit. I proto jsem se bez potíží (hlavně vyptávání) dostal přes bránu a stráže až na zadní nádvoří, kde jsem vysedl.

„Počkejte tady,“ rozkázal jsem tak nějak napůl vozkovi. Myslím, že z naléhavosti v mém hlase poznal, že šlo o rozkaz, ale nikdy jsem nesdílel Konradovu autoritu.

Spěšně jsem vykročil přes nádvoří a do zadních dveří od sídla jsem prakticky spíš vrazil, než vešel.

Následoval jsem “stopy“ našeho nočního úprku a vracel se rovnou do sklepení. Všechno bylo, jak jsme to opustili. Stůl, hodiny v rohu, větráček, stojany, koště, hadr, kýbl… Jen jídlo ze stolu zmizelo, to sluhové zřejmě odnesli. Ať už na Arthurův pokyn, nebo sami od sebe. Ačkoliv vzhledem k tomu, že Arthurovi sluhové byli jediní, kdo o tomto nočním posezení přímo věděli (tedy věděli, kde se bude nacházet) pak počítám s tím, že z jejich hlavy to nebylo. Bez ohledu na to kde je pravda.

Tak jo… nadechl jsem se, došel ke zdi a našel křišťál u ostatních věcí. Ihned jsem ho ukryl v jedné z kapes. Pak jsem se jal vynést věci. Nejprve stojany, jeden po druhém, ty jsem umístil do své přízemní dílny (spíše haly). Bylo to nejblíž a stojany těžké. Schoval jsem je mezi připravené trubky a zadíval se na nedokončenou parní lokomotivu vlastní výroby (samozřejmě, že mi pomáhalo pár lidí, co jsem najal, ale v plánech byly mé úpravy, stejně jako i velká část práce). Najednou mi bylo smutno. Zmocnil se mě dojem, že tohle místo opouštím navždy a nechtělo se mi. Došel jsem k trupu a dotkl se dlaní v rukavici kola, které bylo vlastně v průměru větší než já…

Uchechtl jsem se hořce.

„Když slíbím, že se vrátím a dokončím tě, asi mi neuvěříš, co?“ pronesl jsem do ticha a nasucho polkl.

„Vzal bych tě s sebou, ale jsi moc velká a těžká… Promiň,“ přinutil jsem se svěsit ruku a velkou dílnu opět opustit téměř se slzami na krajíčku.

Vrátil jsem se pro větráček, misky se živly a svíci. Veškerý zbytek věcí tam mohl klidně zůstat a nikomu nemohlo dojít, že se tam odehrálo něco nezákonného.

„Ale vás s sebou vezmu. Jeden nikdy neví, kdy se můžete hodit a Arthur má rád všechno, co roste…“ tím myslím ten jahodník co bratr zasadil do misky s hlínou symbolizující při obřadu živel země. Umístil jsem je na jídelní výtah vedoucí do východní věže, kde mám další dílnu a také svou laboratoř. Ještě nedávno bych si neuměl ani představit, že bychom se mohli dostat tak daleko…

Dobře… A teď si sbalit…! Ukázalo se však, že to se líp řekne, než udělá.

Vím to. Vždycky mi trvá dlouho, než se sbalím a to i když jedu někam krátce a není toho příliš, co bych potřeboval. Je to tím, že se nedokážu rozhodnout, co vezmu s sebou a co ne. Ale i přesto, že to vím a vždycky je to stejné, jsem Konyho ujišťoval, že než přijede, budu mít sbaleno, jak to chtěl.

Ach při Freye, jak to mám asi tak udělat?! Chytil jsem se za hlavu. Tak jo! To zvládnu! Potřebuju jen systém… Rozhodl jsem se nakonec a vypravil se ze všeho nejdřív do svého pokoje.

Potřebuju oblečení… Ne příliš, ale toho erárního v Letohrádu tolik není a i to co jsem tam našel na převlečení a mám teď na sobě, je mi už trochu malé. Přes zadní nádvoří jsem si držel pouze spěšnou chůzi, ale teď už jsem se rozběhl. Konrad se nejspíš ve městě moc zdržovat nebude a já už nějaký čas promrhal.

Vyběhnout schody až do nejvyššího patra východní věže nebyla žádná legrace, ale jelikož to není poprvé, co tudy beru takové mety, zvládnu to. Dokonce ani sloužící se nad tím nepozastavují. Stačí jim, že se jim vždycky vyhnu a oni mohou dělat svou práci.

V části s pokojem, najdu své kufry a ze skříně vyndám asi tak dvoje troje oblečení. Jedno pohodlné pracovní, jedno slavnostní (to pro případ, že bychom ty Arthurovo a Konradovo narozeniny vážně slavili) a jedno takové obyčejnější, v podobném stylu jako jsem měl včera v noci. Přidám ještě pár kousků, co se potřebují měnit každý den a složím tak, aby to zabíralo co nejméně místa. Pak dojde na věci, co jsou třeba k prolomení pečeti, moji osobní sbírku knih o magii a najednou mám první kufr plný. Vezmu tedy druhý, dám do něj další knihy, své sešity s nápady a výpočty, dojdu si do pracovny pro schémata a taky přibalím dárek pro Arthura. Ten už mám hotový. Když chci ale přibalit i ten Konradův uvědomím si, že ještě není hotový.

Zastavil jsem se a zkousl si ret. Co s tím?

„Domníval jsem se, že jste odjeli na Letohrádek.“ Přejel mi po zádech mráz, když jsem zaslechl bratrancův hlas. Otočil jsem se a uviděl Alberta stát ve dveřích, opírajícího se ramenem o jejich rám.

„Ano, odjeli,“ přisvědčil jsem mu odměřeně a pozoroval ho. Nemám rád, když mi sem někdo bez dovolení vstupuje a Albert umí být příjemný asi jako osina v zadnici. Nemám ho rád a myslím, že je to vzájemné.

„Tak co tu děláš?“ ušklíbl se na mě. Nejradši bych ho poslal do háje, ale nějak nechci udělat strýci Alfredovi tu radost, abych mu dával podnět mě kárat.

„Zapomněl jsem si zabalit,“ řekl jsem vlastně po pravdě.

Albert se zasmál: „Jsi opravdu tak střelený? Děláš ostudu celé naší rodině, víš o tom? A ani ti to nevadí…“

Zamračil jsem se na něj. To je totiž přesně to, co jsem teď potřeboval slyšet… Trhni si!

„Máme dost rozdílný názor na to, co je rodině pro ostudu!“ opáčil jsem mu. On se ale jen odlepil ode dveří a vykročil směrem ke mně. Mimoděk mi zatrnulo. Úplně se mi vybavil sen, který se mi nedávno zdál. Sen, se kterým jsem se svěřil jen Arthurovi, když mě onehdy našel ve slabé chvilce. Tímhle to v něm začalo. Podobnou situací… V panice jsem sáhl po pistoli visící v pouzdře na věšáku a namířil na něj.

„Vypadni, Berte.“ Varoval jsem ho.

Zastavil se a oči se mu rozšířily. Vteřinku ticha a souboje našich pohledů vystřídal jeho nejistý škleb. To když si všiml, jak se mi začíná trochu třást ruka.

„To neuděláš…“ vypravil ze sebe chvějícím se hlasem.

„Dočasné pominutí smyslů,“ odtušil jsem na to. Měl jsem strach. Nemohl jsem ho nechat, aby se přiblížil a třeba mi sundal rukavice. Alberta ne…

„To nemůžeš!“ vyhrkl.

„Hned!“ zakřičel jsem na něj. Polekaně ucouvl, otočil na podpatku a zmizel, až se po něm jen zaprášilo.

„Řeknu to otci…“ slyšel jsem ho ještě mrmlat, když jsem došel za ním zavřít dveře od dílny. Ruka se mi třásla a pistoli jsem upustil na zem. Ne, nedokázal bych ho zastřelit, určitě ne… Ale vážně jsem měl strach. Pomalu mi začínalo docházet, že jestli tohle řekne strýci Alfredovi, budu mít asi co vysvětlovat. Naštěstí strýc bývá tenhle den vždycky v klubu na setkání s ostatními šlechtici, což mi dává čas minimálně do večera. A ani pak nepředpokládám, že by se za námi Alfred von Wallenstein vypravil na letohrádek jen pro to, aby mi řekl, abych na jeho syna nemířil pistolí. Vždycky můžu říct, že nebyla nabitá, no ne? Jedno ale bylo jisté, že v téhle chvíli určitě Konradův dárek dodělávat nemůžu.

Zabalil jsem tedy další kufr a přesunul se do laboratoře. Nejraději bych s sebou vzal všechno, to je ta potíž… Vždycky je to stejné a narazil jsem na to i nyní. Musel jsem si ale vybírat. Nad každou ampulkou, křivulí, přístrojem, chemikálií, jsem přemýšlel i několik minut, než jsem si vybral a sbalil to. Navíc jsem to musel dávat do speciálního kufru vystlaného zevnitř, abych snížil šanci na poškození při transportu…

Takže jsem měl sbaleny teprve tři kufry, když Konrad dorazil. Jeho pohled jako obvykle mluvil za vše, tak jsem alespoň omluvně pokrčil rameny. Mrzí mě to, vážně…

Otočil se a zmizel ve svém pokoji. Nechal jsem ho. Zavolal jsem sluhy, aby mi pomohli to odnést do kočáru, jen ten křehký jsem si nesl pro jistotu sám.

Pak jsem se ještě musel vrátit a připravit další zavazadla. Tentokrát jsem balil hlavně nářadí, těžko sehnatelné součástky (některé jsem musel ještě i rovnou vymontovat, taky ty živly a větráček a takové věci. Když jsem se chystal předat sluhovi i své rýsovací prkno, Konrad na mě už zase koukal, jako, že to snad ani nemůžu myslet vážně. Znovu jsem pokrčil rameny. Tohle fakt potřebuju…

Chtěl jsem si toho vzít ještě mnohem víc, ale někdy jsem musel zkrátka dát bratrovi za pravdu. I kdyby pro nic jiného, tak proto že do kočáru by se to už asi nevešlo. I když ta jedna roura měla naprosto specifické rozměry a… každopádně, jsme se nakonec přeci jen sbalili a Alberta ani žádnou další překážku, už jsme v Letním sídle nepotkali.

Zpět na letohrádku

Konrad a všichni v jídelně

Na cestu zpátky do Letohrádku si Kony zase vlezl na kozlík a chopil se opratí. Tím mohl vozka zůstat zde a taky to udělal. Já si tedy tentokrát vlezl dovnitř ke svým věcem. Byla tam zavazadla, u kterých jsem si chtěl být jistý, že se příliš nepotlučou. A že jsem měl co dělat, abych je uchránil. Chvíli se mi zdálo, že máme za zády snad celý roj těch kobylek, dle rychlosti, jakou bratr koně hnal. Ačkoliv se mi to možná jen zdálo, vzhledem k tomu že cesta pralesem to nebyla zrovna dlážděná…

Projeli jsme branou a přes most, aniž bychom museli zastavovat. Vystoupil jsem i se dvěma zavazadly s křehkým obsahem a vyslechl si Konyho instrukce.

„A-ale…“ Chtěl jsem něco namítat. Co moje věci? Musím je zase vybalit a…

Postavil jsem kufry a odevzdaně vytáhl z kapsy křišťál ze včerejší noci. Bez toho by ochranu sotva zajistil. Už měl zase ten pohled, který bránil jakýmkoliv diskuzím, takže nemělo smysl nic doopravdy namítat.

Ještě poslední rozkaz, který udělil sluhům a pak už mi ukázal jen záda. Jako vždycky… Povzdechl jsem si a vysvětlil sluhům jak s čím naložit a ještě před tím, než do jídelny, došel jsem si do svého pokoje. Ty dva kufříky bych doopravdy nesvěřil jen tak někomu, nedivte se. Ale nemohl jsem nic vybalovat, takže jsem to zanechal v našem pokoji a sešel dolů do jídelny, kam jsem zaklepal a na vyzvání strýce Tobyho i vešel.

Po všem tom spěšném balení, navíc díky polednímu horku jsem byl zpocený a i můj účes vzal tak trochu za své.

„Dobrou chuť,“ vyhrkl jsem na všechny přítomné tak trochu lapaje po dechu.

„Eh…“ zarazil jsem se. Při pohledu na všechny ty tváře jsem najednou vůbec netušil co říct a protáčel rukama ve vzduchu tak nějak na prázdno. Naštěstí už tam kromě hostů, strýce, Arthura a lékaře nikdo další nebyl, tak:

„Ti co chtějí přijmout magii, maj jít do j-jednacího sálu…“ řekl jsem nakonec, ukázal za sebe na boční dveře, kterými jsem vešel a nejistě se usmál.

Strýc Tobias jen zakroutil hlavou.

„A nechceš nechat naše hosty nejprve dojíst?“ navrhl shovívavě.

„A-ale Konrad říkal, že je tam mám vzít, tak ať si to vezmou s sebou…“ navrhnul jsem a sám si došel pro něco malého, co šlo vzít jen tak do ruky. Ano, chování hodné prince, ale když se někdy zavírám v dílně a dostávám jídlo také tam, tak jsem zvyklý s jídlem v rukou i pracovat, abych ušetřil čas, tak mi to teď nepřijde. Strýc už to raději nekomentuje, za což jsem tak trochu rád.

Jednací sál

Cora, Konstanze, Yvgeny

Počkal jsem na hosty a jedl při tom. Následně jsem je zavedl do jednacího sálu, přesně podle bratrových pokynů. Tam jsem se zarazil a podrbal se ve zpocených vlasech.

„Ehm… tak se asi posaďte, někam…“ začal jsem nervózně. Tak nějak matně si uvědomuji, že nejvýše postavená osoba by měla sedět včele stolu, ale podvědomě beru, že tou osobou je Konrad, nebo Arthur a navíc jsem tak nervózní, že bych si stejně nemohl sednout, protože i ten nejemnější polštář by mi připomínal jehly. Proto si pouze stoupnu za židli, která tam stojí, a opřu se o její opěradlo.

„Takže… Bratr mě pověřil, abych vám řekl, jak se prolamuje Pečeť.“ Načnu to důležité.

„Ono je to vlastně hrozně jednoduché, taky proto tu teď máme povstání mágů,“ uchechtl jsem se, „ale to vás asi nezajímá, takže… Princip prolomení spočívá v tom, že je nutné prokázat, že to myslíte skutečně vážně.“ Zadíval jsem se do očí každému z nich.

„Potřebujete ostrý bodný předmět, který budete postupně pomalu a hluboko vpravovat do jednotlivých prstů levé ruky. Nějaké povrchové bodnutí nebude stačit. A při tom je třeba odříkávat mantru v určitém znění. To slouží k tomu, aby se vaše mysl soustředila jen na prováděný akt.“ Nadechnu se a vybavím si text mantry.

„Matra zní: ‚Já [vaše jméno] teď prolamuji Pečeť. Bodám se do prvního prstu, na důkaz odhodlání. Bodám se do druhého prstu, na důkaz síly. Bodám se do třetího prstu, na důkaz rozvahy. Bodám se do čtvrtého prstu, na důkaz odvahy. Bodám se do pátého prstu, na důkaz víry.‘ Předpokládám, že nemusím dodávat, že je odříkávána společně s tím bodáním. Abyste nebodali do druhého prstu, ale neříkali už pátý a podobně.“ Uchechtl jsem se nervózně.

„A to je vlastně všechno, takže… Nějaké otázky?“ Nadhodím ještě. Nějaké otázky? Co to tu melu…? Až teď, když si zpětně procházím svá slova, mi začíná docházet, jak šroubovitě to asi znělo. Zkousnu si ret.

"Jo ještě..." Sundám si rukavici. "Tohle vám pak zůstane na ruce, takový jizvyčky na prstech, proto je hned patrý kdo je mág a kdo ne. A taky... Když to prolomíte musíte se co nejdřív uklidnit, protože magie se stane vaší součástí a je to sice opravdu úžasný pocit, ale v první chvíli to bude jako nezvladatelná bouře a pokud se neuklidníte mohli byste někomu ublížit, aniž byste chtěli..." dodám na vysvětlenou takové menší varování. Ono je to totiž poměrně důležitý detail, a když už mi je bratr hodil na hlavu...

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 10. února 2015 11:23

Schůze v jednacím sále
Matteus, Cora, Konstanze

Jeden z královských bratrů dorazil na oběd se zpožděním. Druhý se už ani nedostavil. Podle jeho výrazu a vzezření to mále nestihnul. Celý jídelní sál na něj koukal, když dorazil. To musel být pocit. Jsem rád, že nejsem jedinej, kdo má s timhle problémy, problesklo mi hlavou a musel jsem se trochu pousmát.

Z oběda toho nakonec moc nebylo, protože Matteus jen přišel předat zprávu, že se máme sejít všichni v jednacím sále, kde konečně dojde k prolomení pečetě. Měl jsem docela dost hlad, takže bych osobně těch pár minut ještě klidně vydržel, ale královské rozkazy byly mocnější, než můj žaludek, takže jsem do sebe rychle všechno naházel, abych pak ještě při chůzi přežvykoval jako dobytek s kusem pečiva v ruce.

Naše svatá trojice se po chvíli ocitla v onom jednacím sále, kde jsme se mohli opět usadit a spořádat to, co jsme načali v jídelně. Já chvíli prohlížel obrazy na stěně a řezby na dřevě a pak už si jen oprášil ruce a opřel se v židli, abych vyslechl všechny pokyny a připomínky důležité k rituálu. Snažil jsem si zapamatovat vše, co nervózní princ pronesl, ale ztratil jsem se už u třetího prstu a doufal, že nám to všechno ještě jednou předříká, až dojde na věc. Co když se člověk splete? Může začít odznova?

Při řečech o magii samotné mě přeběhne mráz po zádech. Ale to spíš z pocitu vzrušení, které tahle celá záležitost přináší. Znovu ve mně stouplo počáteční nadšení a obavy ustoupily.
“Nebude tim pádem lepší nás někam zavřít, než ty počáteční účinky pominou?“ zavtipkoval jsem nevhodně a pohlédnul na Konstanze, která mi přišla jako ta, která by s něčím takový mohla mít problémy spíš, než já a Cora. Nebo jsem jí chtěl naschvál víc znervóznit, kdo ví. “Teda, chci říct… jak tomu nejlíp předejít, abychom nedali někomu ránu. Dechový cvičení?“ nepřestával jsem se pobaveně šklebit.

Ernest Zwingli - 26. února 2015 15:21

jídelna

Konstanze, Tobias

Kocour se mi nicméně po chvilce sám uvelebil na klíně. Konstanziny nervozity po mé otýzce jsem si všiml, až posléze. Nemusela by ani nic říct, abych pochopil, že zase tak hodnej, jak se teď tvářil, dozajista nebyl.

"Mrzí mě, jestli něco..." začal jsem, ještě před ní, ale to už začala ona svůj výčet a mě jen nestačila dostatečně klesat brada. DObře držel jsem se, ale mračil se.
"Ty potvoro líná!" otočil jsem se na kocoura a zamračil se na něj.
" Si tu ani nemůžu na chvíli pospat, abys něco nevyvedl!" pronesu k němu rozhořčeně.
"To si ještě vypiješ..." dodám k němu.

Až bude čas musím to jít vyřídit s princi nebo tím hradním pánem. Příležitost k tomu se naskytla vcelku brzo. Vlastně hned potom, co jsme tam díky Matteusovu zásahu zůstali jen sami dva. Dojedl jsem a zvedl se.
"Uhm... dozvěděl jsem se, že tu tohle... " už zase držím kocoura jen za kůži a mračím se na něj.
"... nadělalo značný nepořádek a prej i něco zničilo. Mrzí mě to a rád bych tu škodu nějak odčinil." pronesu k Tobiasovi.

Arthur Tobias von Wallenstein - 10. března 2015 00:03

V jídelně

Přišel jsem vlastně mezi posledními a tak ještě jím, když se pan Zwingli a slečna Konstanze baví o řádění kocoura v knihovně.
Samozřejmě o tom něco vím, ale dokud se o tom ti dva baví jen polohlsem, mezi sebou a kocourem, zachovávám, skloněn nad vlastním talířem a předváděje téměř bezchybnou ukázku způsobného stolování, ve tváři neutrální výraz...a dělám, že rozhovor neslyším.
Pomalu, způsobně dojím, poděkuji sloužícímu, odnášejícímu můj prázdný talíř a beze spěchuse chystám opět vrátit do ateliéru a využít slunečního svitu k alespoň ještě několika tahům štětcem na plátně, než mne bude snad třeba někde jinde.

Mezitím jsem si povšiml, že, do místnosti nakrátko přibil nervozně přešlapující, udýchaný Matteus, popřál nám dobrou chuť a trochu nejistě pozval adepty na budoucí mágy do jednacího sálu. Slečna Konstanze, slečna Cora a pan Yevgeny pak odešli dveřmi,které jim můj nejmladší bratr ukázal a pan Zwingli, ponechán s kocourem vlastnímu osudu, se přesunul blíže k právě dojídajícímu strýci Tobiasovi, kde se pokusil omluvit za nepřístojnosti, které zvíře v knihovně provádělo a nabídl dokonce, že by škodu odčinil.

Snad abych situaci trochu zpříjemnil, lehce a doufám, že vlídně, se usmívám, když cestou ven přistupuji na chvilku ke dvojici mužů s kocourem.
"Omlouvám se. Aniž by to byl můj záměr, vyslechl jsem celý rozhovor, týkající se kocoura. A rád bych vás ujistil, pane Zwingli, že zvířetem způsobená škoda byla napravena dříve, než jsme se všichni setkali opět zde v jídelně." Promluvím k majiteli kocoura naprosto klidným hlasem, v němž je daleko spíše vlídná upřímnost, než jakákoliv stopa rozčilení, či pohoršení.
Dokonce vztáhnu pomalu ruku a jemně podrbu kocoura mezi ušima.
"On to jistě nemyslel zle, viď Paule. Ty jsi si chtěl asi jen hrát, že?"

V duchu se musím usmát, když si vybavím, jak to zvíře vyvádělo.
A být ostatním předem vděčen, že budu moci, kromě malování, být teď chvíli ponechán v knihovně sám s tou kočičí inkoustovou spouští a opravdu se ji pokusit odstranit, jak jsem vlastně právě, svými slovy útěchy, slíbil.

Konstanze Geisler - 21. března 2015 13:16

Jídelna
Ernest

Shovívavě jsem se pousmála, i když mi tak nějak podvědomně zatrnulo a byo kocoura líto. Po tom Yvgenyho kopanci a celkově myslím, že už měl chudák víc než dost toho všeho.
"On je vlastně... Docela milý," pokusila sem se zlehčit malý výbuch jeho pána a pohladila tu krásnou rezavou kouli po jemných chlupech.
Chtěla jsem tím říct, panu Zwinglimu, aby se na něho nezlobil příliš. Ačkoliv, sama jsem v jednu chvíli neměla daleko k podobným projevům.

Pustili jsme se do jídla a když už jsme zůstali v jídelně jediní, tedy ještě s pánem hradu, nejstarším princem a jeho lékařem a oběd měl zanedlouho skončit vřítil se do síně nejmladí z princů, udýchaný a zpocený.
Popřál dobrou chuť, zarazil se a pak nám řekl, abychom se přesunuli do jednacího sálu, který je zjevně někde jinde. Naklonila jsem se a podívala po Yvgenym a Coře, kteří seděli spolu vedle nejstaršího z bratří.
Pán tobias se snažil zajistit nám ještě trochu klidu na dokončení jídla, ale princ už si ulomil kus pečeně s tím, že se opravdu máme přesunout a ať si něco vezmeme s sebou.
Působilo to komicky a já se usmála jeho neprincovskému chování. Připadlo mi to zvláštně roztomilé. Bylo poznat, že je evidentně velmi často roztržitý, až jsem si říkala, že se vlastně moc nedivím, že se mu výpočty nevyvedly tak jak chtěl a my jsme tady.
ale protože o už odcházel a ostatní se také zvedaly, popřála omluvila jsem se ještě panu Zwinglimu, že musím jít, přitrousila jsem se zase poblíž Cory a přešla v naší zvláštní trojici až do jednacího sálu.

Jednací sál
Yvgeny, Cora, Matteus

Mladý princ nám nabídl ať se posadíme. Rozhodně nevypadal, že by byl zvyklý na takové věci, jako mluvit oficiálně před lidmi. Byl nervózní a ani se neposadil, jako my. Jen stál za opěradlem židle v čele a začal svůj dlouhý monolog o prolamování zdejší Pečeti Magie.
Jakmile začal mluvit, zdálo se, že opravdu ví o čem mluví. Pravda samotná mantra byla plná opakujících slov, ale chápala jsem její význam. Mantry slouží k tomu, aby se myšlenky šlověka naladily na určitou vlnu a tahle měla nejspíš podobný účel.
Pak přišel prostor pro otázky a princův dodatek o jizvách a energii, kterou je třeba ovládnout, po prolomení.
Polkla jsem a pod stole znovu uchopila coru za ruku. Málem jsem díky Paullově teple a vlídnému panu Zwinglimu zapoměla v jaké vážné situaci to doopravdy jsme.
K otázkám pana Yvgenyho jsem neměla co říct a mohla s nimi jen tiše souhlasit.
Abychom ještě víc neuškodili, než pomohli...

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 06. května 2015 10:55

V jídělně
Arthur a Ernest

Tobias nevěděl, kde je Zwingliho kocour. Co byl v dílně, neviděl ho a navíc v ní nebyl po celý čas. Rozhovor, který mezi ním a Arthurem proběhl, mu stále ležel na mysli, jako temný mrak a nemohl se zbavit pocitu, že se svět zbláznil.
Cesta do jídelny tedy proběhla mlčky.

Rozhovor s Arthurem, který proběhl v době událostí v knihovně a Ernestova spánku.

Když tam přišli, všiml si, že Arthur a osazenstvo knihovny už tam je. Všechno zdvořile pozdravil a usadil se na své místo. To, že korunní princ sedí se svým lékařem stranou císařského stolu, ponechal bez komentáře a výměnu názorů ohledně kocoura raději také nijak nerozebíral.

Do jídelny se začali trousit ostatní. Přišla Zora s Annou a Niklausem a pak také služebnictvo a stráže, kteří zrovna nedrželi službu. Vše tedy probíhalo víceméně jako obvykle. Sluhové se začali sbírat a odcházet, až zůstalo jen hlavní osazenstvo, z něhož někteří stále ještě nedojedli hlavní chod.

A to byla chvíle, kdy se jako velká voda přiřítil Matteus. Zpocený, trochu i špinavý, kdo ví kde zase lezl, rozcuchaný a hlavně chovající se - Prostě jako Matteus…

Pokoušel se ho sice přesvědčit, že by mohl nechat hosty alespoň dojíst, ale marná snaha. To jsou všichni z těch tří až takhle tvrdohlaví? Prolétlo mu hlavou a stočil pohled na nejstaršího ze synovců.

Ti tři blázni, kteří se uvolili magii přijmout, odešli s mladým princem. A Tobias si držel nic neříkající výraz, zcela popírající vnitřní rozpoložení, ve kterém se nacházel.

Následně odešlo i duo dívek s kapitánem stráží. A když už bylo tedy jasné, že ani zdejší hradní pán své jídlo nedojí, vstal pan Zwingli, který přišel i s kocourem a omlouval se za jeho nevídaný počin, o kterém předtím mluvilo to děvče.

Tobias ale o celé té záležitosti mnoho nevěděl, protože tou dobou už seděl v dílně v patře nad hlavou spícího Ernesta a tak se teď zmohl jen na tázavý pohled. Chtěl i něco říct, už otevíral ústa, ale synovec ho předběhl, takže se jen lehce pousmál.

„Vidíte? Zdá se, že již není třeba nějakých omluv, a můžete…“ trochu se zarazil, protože pro tohohle člověka vlastně nemají žádnou náplň nebo činnost, kterou by mohl vykonávat, pokud se bude Matteus věnovat magie chtivým hostům…

„si jít ještě odpočinout, věřím že i pro vás se brzy najde nějaká konstruktivní činnost, kterou byste mohl přispět našemu přežití…“ Nebo alespoň Matteově zabavení a zvídavé mysli, prolétlo mu v duchu.

Vstal, protože nejhorší hlad byl zažehnán a chuť k jídlu ho přešla.

„Pokud nemáte nic proti, tuším, že v jednacím sále by se měli nacházet naši dva princové, spolu s valnou většinou hostů a pokud se chceme dozvědět víc a vymyslet nějaký plán, bude nejlépe tu místnost využít k jejímu původnímu účelu, nemyslíte?“ přelétl je pohledem oba a vykročil tím směrem s nadějí že buď bude následován oběma, nebo alespoň jedním z nich.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 06. května 2015 11:23

V jednacím sále

Raspuška, Cora a Konstanze

Nervózně jsem se usmíval a čekal, odkud přijde ta bouře slov. Nakonec to byl ten muž, který promluvil a “bouře“ to naštěstí nebyla. Čímž se mi trochu ulevilo.

„Vlastně… Ano.“ Odpověděl jsem mu. Tedy já to nevěděl úplně jistě, protože jaksi když já a Kony jsme to prováděli, tak to bylo dost narychlo a no… řekněme, že jsme svou genialitou dost ošklivě pošramotili můj pokoj.

„Totiž samozřejmě vás nechceme nikde zavírat, to by… stejně nepomohlo. Když jsme pečeť prolamovali s bratrem, spustila se bouře kolem celého letního sídla. Hromy blesky, krupobití, takže… Uzavřené prostory v tomhle ohledu nijak nepomohou.“ Nadechnu se, abych mohl zdárně pokračovat v monologu.

„Ale to neznamená, že by nebylo vhodné, abyste to prováděly v nějaké místnosti, nejlépe bez vybavení, které byste tím mohli zdemolovat.“ Mám osobní zkušenost. „A nebo se jím navzájem zranit… Pak je tu taky věc utajení, protože sice přijmete magii, ale nikdo to nesmí vědět. Tedy mimo vás navzájem, mě, Konrada, Arthura, strýce…“ zarazím se a můj hlas vyzní do ztracena, protože jsem se do toho tak trochu zamotal, takže se zase nervózně usměju a přelétnu je pohledem.

„No a teď k těm dechovým cvičením. Domnívám se, že dechová cvičení a meditace pro zklidnění by mohla prospět věci a pomoci vám svou nově získanou sílu ovládnout. Samozřejmě pokud máte Dar, což zjistíme, až sem Kony přinese ten krystal, který to odhaluje a no… Pak to prolomíte a budou z vás mágové. Těšíte se?“ Prostě jsem se musel zeptat, protože si pamatuji, jak jsem před těmi pár dny absolvoval totéž a těšil se jak malé dítě na sladkosti. Byl to úžasný pocit, konečně to smět udělat. Ačkoliv smět je v tomhle ohledu velmi relativní pojem. Já bych to býval nikdy neudělal, i když jsem magii studoval z knih tajně, kdybych necítil podporu alespoň jednoho z bratrů. A takhle, když jsem měl souhlas obou… I když zbytek Velkocísařství by na to mělo asi vlastní názor.

Arthur Tobias von Wallenstein - 08. května 2015 04:21

Ještě v jídelně

Velmi dobře jsem si povšiml, jak se Tobias dívá mým směrem, když jsem usedal s Davidem ke stolu stranou hlavního.
A neuniklo mi ani, jsk se za masku přívětivého, leč zamlklého, hostitele, snaží skrýt chmury, rozpaky, a snad i pár ustaraných vrásek.
Vím, proč má starosti....a snad i obavy. A....ano, uznávám, že měl pravdu...při našem soukromém rozhovoru v léta nepoužívaném pokoji okterém jsem pevně přesvědčen, že už své někdejší obyvatele nikdy nepřivítá. Jenže...takhle to přece dál už nejde...a...měnikdy nikdo nenaučil lhát. Ne těm, jimž mohu plnně důvěřovat. A které mám rád.
Zde nejdeo politiku, nebo diplomacii. Ke komu už, kromě bratrů, když ne k Tobiasovi, bych se měl obracet s důvěrou a mluvit s nímupřímě...
Mrzí mne, že jsem mu, nejspíše, starostí neubral, ale....No...snad bude ještě čas tu věc vysvětlit.

Po jídle se David omluvil a odspěchal, že vyrazí do blízkého okolí tvrze, trochu se v pěkném dni projít a podívat se, zda by nenašel některé z bylinek, které mu chybí ns výrobu některých léčiv.
Měl jsem velikou chuť, rozloučit se s ním objetím a polibkem.
Potřeboval jsem to obětí a ten polibek také.
Ale...oba jsme si dobře uvědomovali, že je zde příliš mnoho lidí.
Příliš mnoho očí, které pozorují, i ve chvíli, kdy to tak vůbec nevypadá, každý krok, každý pohyb, následníka trůnu.
A nikdy není jisté, zda něco, co může být nevhodné a musí být opatrně skrýváno, neuvidí oči, které neměly nic takového nikdy spatřit.
Ano, miluji ho. Velmi. A oba to víme. Ale...od následníka trůnu se očekává, že se jednou ožení a bude mít děti z nichž alespoň jedno bude chlapec - příští dědic.
I od následníka, který je....řekněme....jinak orientován.
Místo objetí a polibku jsem si v duchu povzdechl, rozloučil se s ním krátkým popřáním hezké procházky a dlouhým pohledem za jeho vzdalujícími se zády, o kterém jsem tiše doufal, že ho nikdo nezasvěcený moc nezkoumal.

Poté proběhl přesun osazenstva jídelny, bratrův vstup do děje, odliv části našich hostů a rozhovor u Tobiasova stolu.
Ze strýcovy nezůčastněné odpovědi i pohledu, kterým mne celou dobu zároveň fixoval i přehlížel, mě po těle jezdil nepříjemný mráz a bylo mi jasné, že ani jeden z nás se příliš dobře nevyspí, dokud nevyjasněné věci z onoho rozhovoru, nebudou uvedeny na pravou míru.

Když pak Tobias konečně definitivně odložil jak příbor, tak ubrousek, který měl pod bradou, aby mu, nedopatřením, jídlo nepošpinilo oděv, a rozhodl se jít podívat za ostatními do jednacího sálu, nabízeje nám, abychom šli s ním, spatřil jsem v tom, pokud by tedy pan Zwingli nešel také, snad nepatrný střípek naděje na možnost rozřešení nynějšího stavu věcí.
Dohonil jsem tedy strýce, jenž na nás nečekal a učinil již zamýšleným směrem tři, nepříliš velké, kroky a se slovy: "Směl bych se připojit, Tobiasi. Rád...bych s tebou o něčem mluvil." jsem se k němu připojil.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. července 2015 19:33

Rozeberte si jehly, panstvo

Soustředil jsem se na to, co bylo nezbytné udělat. Žádná zbytečná myšlenka. Takto jsem vybavil každý obrazec potřebným Krystalem. Když toto bylo hotovo, vydal jsem se do svého pokoje, kde jsem potřeboval vzít artefakt, pomocí něhož se zjišťoval magický potenciál. Než ti tři přistoupí k pokusu prolomit Pečeť, je nutné se ujistit, že to má vůbec smysl. Stejně tak jsem tam sebral tři dlouhé, široké jehly. Poté už mé kroky rázně vedly k jednacímu sálu.

Abych si to tedy shrnul. Právě jdu zjistit magický potenciál lidí z cizího světa, které jsme sem nechtěně přivolali. Ne, nechápu, jak se tohle stalo. Jak jsem to mohl připustit. Musel jsem být vážně zoufalý, že jsem s takovým nápadem souhlasil. Takové zatmění rozumu. Selhání. Taková pitomost. Naivní plán. Prostě Matty. A co udělám já místo, abych to rázně zatrhnul?! Já to nejen posvětím, ale ještě se k tomu přidám! Kdyby to viděla matka … Polknu. Ne, na ni taky nechci myslet. I když zrovna jí jsem slíbil, že naši rodinu ochráním. Nějak jsem to nevychytal, co. Přesto, že sebeoviňováním se rozlité mléko zpátky do sklenice nenaleje, nedokážu tyhle myšlenky usměrnit. O tom, že jsme mágové, ví najednou příliš mnoho lidí. Tolik faktorů, které nás mohou zradit. Potlačil jsem povzdech. Opravdu bych právě teď tisíckrát raději čelil kobylkám v přímém střetu než tu řešil tenhle průser.

To už jsem se nacházel kousek ode dveří. Věřili byste mi, že se mi tam vůbec nechce? Další rozpravy a vysvětlování. No tak jo. Bez viditelného zaváhání jsem různě, dvakrát, zaklepal a vstoupil. Zaslechl jsem, že bratr právě říká cosi jako, „Těšíte se?“ Potlačil jsem nemístné myšlenky.

„Dobré odpoledne,“ pozdravit se sluší. „Hádám, že vám Matty již vše vysvětlil,“ nadnesl jsem. Hádám, že k tomu přihodil i spoustu věcí, co vůbec nemusel. „Jsou nějaké dotazy?“ slušelo se zeptat. Doufám, že jim ale je už všechno jasné.
„Možná by bylo užitečné, kdyby se mantra napsala na tabuli,“ nadhodil jsem a mávnul k ní rukou. Přeci jen, když už to člověk prolamuje, je docela fajn mít nějaký tahák, kdyby mu náhodou vypadlo příslušné znění. „Na prolamování zůstaneme tady,“ dodal jsem. Ne, vážně si nemyslím, že je na letohrádku lepší místnost. A už vůbec se mi nechce s nimi štráchat zase někam jinam. V nejhorším to vyvolá velkou tsunami, která celý tenhle letohrádek smete a bude po srandě. V duchu jsem si vynadal za nemístné myšlenky.

„Tady jsou jehly,“ s tím jsem je položil na stůl.
„Tady artefakt,“ vytáhl jsem onen Krystal. „Manipulace s ním je snadná, prostě ho vezmete do ruky, řeknete „Sviť!“ a když se rozzáří, je to v cajku, máte Potenciál a můžete přijmout magii. Když ne, tak potenciál nemáte a v tomto ohledu máte smůlu.“

„Prosím,“ s tím jsem podal artefakt Yevgenimu. Poté, co jsme si toto odbyli a ujistili se, že si nepropíchají prsty zbytečně, se mohlo přejít k další fázi.

„Dobře tedy, Potenciál máte všichni, můžete si rozebrat jehly.“

Paní osudu - 08. července 2015 21:05

V zákulisí

Tak léky se našly, jo? To a mnohem víc se honilo velkovévodovi Alfrédu von Wallensteinovi hlavou, zatímco ho kočár unášel za doprovodu drkotajícího sténání kol uličkami města směrem ke klubu, kde byl již mnoha hosty očekáván. On a princ, který se ovšem dnes neuráčil obtěžovat.
Však ono ti to neprojde…!
Vlastně už delší čas si s tou myšlenkou pohrával, ale právě dnes a právě teď, pohár jeho trpělivosti konečně přetekl.

Usmíval se. Zdravil své hosty a známé. Tu a tam okomentoval trefně probíhající karetní hru mladých šlechticů,
i s několika rodiči pronesl pár pochvalných vět na adresu jejich tančících ratolestí. Omluvit nepřítomnost prince Arthura pro něho nebyl žádný problém. Slušně a zdvořile pronesl několik vět o zaměstnanosti a povinnostech budoucího Velkocísaře a ať už si mysleli cokoliv, přijali jeho vysvětlení se samozřejmou lehkostí.
Tak jako vždycky… ušklíbal se a hned jak zpozoroval, že mladý von Kollholzen vstal od karetního stolu, poslal sluhu, aby mu jej přivedl do salonku, který si zabral v té chvíli jen pro ně dva.

Nebyl to nijak dlouhý rozhovor odehrávající se za zavřenými dveřmi. Slovo dalo slovo, něco putovalo z ručky do ručky. Nabídka vyvážila poptávku a obchod byl uzavřen.
Roderich se následně vrátil ke svým dvěma partnerům v gamblingu a velkocísařův bratr mohl zdánlivě pokračovat v pletichami zavánějících dialozích se svými hosty.

Nestihl se však připojit ke své ženě Larise a její společnici Beatrise von Vogelbergové dříve, než byl zastižen svým osobním sluhou nesoucím informaci důvěrnější nežli důvěrnou.

„Ta komorná?!“ zeptal se Alfréd šeptem jen pro jistotu. Věděl dobře, komu patří jméno svědkyně Velkocísařovniny vraždy.
Sluha přikývl a na vévodově tváři vykvetl krutý ale navýsost spokojený triumfální úsměv.
„Zařiď, ať ji přivezou do Letního sídla, dostaneš dva muže, vyřiď, že si ji žádám,“ rozhodl okamžitě. Taková věc totiž nesnesla odkladu.
„A ať vás při tom nikdo ze synovců nevidí,“ kladl mu ještě na srdce. Nechtěl, aby se něco předčasně provalilo. Nemínil ani Arthurovi či komukoliv jinému nic vysvětlovat, dokud nebude mít absolutní jistotu. A aby ji mohl mít, potřeboval to svědectví vyslechnout sám…

Vstal, omluvil se hostům a zanechal s nimi svou ženu jejich zábavě. Vyrazil bezodkladně zpět do letního sídla.
Princové Konrád s Matteusem již byli pryč. Sídlo sice ještě neslo stopy jejich spěšné návštěvy i odjezdu, ale to nyní Alfréd míjel bez povšimnutí. Již brzy by se mohl dočkat divadla nanejvýš zajímavého, pokud byla informace pravdivá. Nic jiného ho nyní nezajímalo.
Čas oběda se více než nachýlil, ale on si namísto jídla nechal pouze zavolat mladého inkvizitora, kterého bude k výslechu potřebovat. Jak jako svědka, tak aby “vedl“ výslech…

***

Kočár vypravený spěšně se sluhou vozkou a v doprovodu dvou vojáků si to šinul lesní cestou směrem k letohrádku. Stráže tentokrát v pohotovosti na svých stanovištích uzřeli kočár s předstihem a vpustili jej zcela automaticky na nádvoří, kde se sluhové čerství, odpočatí a najezení po obědě, ujali nečekaných hostí, kteří ovšem hledali jen jednu z nich, mladičkou služebnou Lenku.
Ač místní netušili, oč se jedná, příkaz Velkocísařova bratra nešlo nesplnit. Navíc sama Lenka nebyla daleko. Veselá, úslužná a zvědavá. Než se však nadála, už ji vedli ke kočáru, naložili a po voze se jen zaprášilo…
Tou dobou bylo veškeré vrchní velení letohrádku v jednacím sále s příkazem, že nechtějí být rušeni.
Tak služebná zmizela, vezena před jednu z nejvyšších instancí… Jistě, že se pokoušela vyzvědět, oč se jedná, ale vše se prý dozví, až na místě. I přes rostoucí obavy a strach bylo jisté, že neunikne a nemá tedy na výběr.

***

Pro výslech dal Alfréd připravit jeden nevýznamný pokoj pro služebnictvo. Koneckonců toho mnoho nepotřebovali. Inkvizitor si své potřebné propriety přinesl sám a služebnou přivedli přesně, kam jim řekl.
Tak se na to podívejme… Prohlížel si mlsně jako šelma svou kořist to mladé krásné stvoření s blonďatými vlasy, pokoušející se skrývat vlastní strach.
„Tak…? Začněte!“ vybídl mladého inkvizitora, kterého už před tím stačil instruovat o celé té záležitosti a vysvětlil mu, co od něho potřebuje.

Mladíkovi nebylo o moc víc, než Lence. A pohled na ni ho uváděl do rozpaků. I přítomnost velkovévody. Zkousl si ret a vytáhl z brašny kožené řemínky spojené provázky. Slečna nemohla tušit, o co se jedná, ale… Byl to detektor lži.
„Mohla… Mohla byste… No… Totiž…“ byl rudý až za ušima.

Velkovévoda jen protočil nevěřícně očima.
„Vyhrnout sukni!“ rozkázal chladně namísto toho, kdo to udělat měl.
Mladík se kousnul do rtu, skryl hlavu mezi ramena a pak dívce přikývl, že to má skutečně udělat.

Lence přišly mladíkovy rozpaky v jistém smyslu roztomilé. Při každé jiné příležitosti by se na něho možná povzbudivě usmála, teď však byla situace velmi vážná, uvnitř v ní byla malá dušička. Strach jasně čitelný v jejích očích. Po tom požadavku jí znachověly tváře. Nicméně bez odporu udělala, co jí velkovévoda přikázal. Nevydala ani hlásku, stejně měla pocit, že má tak stažené hrdlo, že není schopna jediného slovíčka.

Alfréd se škodolibě ušklíbl.
Inkvizitor se na velkovévodu ani nepodíval a raději i řemínky kolem jejích bílých nožek zapínal jen po paměti, jak se styděl. Jenže se mu třásly ruce. Nakonec se musel podívat, i když jen tolik, aby konečně provlíknul háček okem v řemínku. A to musel pak navléknout ještě druhý…
Vydechl si. Teď už zbývaly jen ruce.
„Potřeboval bych…“ polkl, „kdybyste ještě…“
„Ruce!“ podotkl odměřeně velkovévoda znechucený tím hloupým divadlem, které ten hoch předváděl. Takové zbytečné zdržovačky!
Mladík s sebou škubl a za jednu paži ji hned chytil. Vyhrnout rukávy nebylo třeba, tady v místním podnebí je stejně nikdo nenosil, nebylo proč.
A tak po dalších několika marných pokusech a jednom upadlém řemínku, se nakonec ocitla v zajetí detektoru a Inkvizitor jí věnoval omluvný pohled, zatímco dlaně od potu si utíral o kalhoty.
„T-takže s-slečno…“ Chtěl se začít ptát, ale velkovévoda ho rázně přerušil:
„Žádné zdvořilosti, začni už!“
„A-ano…“ V té chvíli mladík připomínal spíš roztřeseného ratlíka, než váženého Inkvizitora, kterým by měl být.
„J-jak se… Jmenujete?“ Položil, jak bývá zvykem neškodnou otázku, ale pak si vzpomněl, že detektor neaktivoval, proto svou chybu ještě spěšně napravil.
Alfréd von Wallenstein stál u zdi. Celou scénu pozoroval svým temným pohledem a uvnitř něj zuřil bezmocný vztek.

Lenčiny rozpaky v tvářích sílily. Někde v koutku mysli snad i dokázala soucítit s mladým inkvizitorem, nicméně se příliš bála toho, co bude následovat. Pohledem plaše uhýbala na stranu po celou dobu, co na ni připevňoval řemínky. Netušila, k čemu mají sloužit, ale opravdu doufala, že už brzy bude po všem a ona bude moci opět odejít. Když velkovéda přikázal začít, lehce sebou trhla.

Po té otázce upřela na inkvizitora nejistý pohled. Už chtěla odpovědět, když ten pronesl jakousi formuli, zřejmě magickou, než otázku zopakoval.
„Lena Bauer," představila se jménem, které v Alemanii používala (a na které jí tehdy bratr nechal zfalšovat doklady). Překvapeně sykla, když ucítila bolest, která vyšla z detektoru. Přeci jen tohle nebyla tak úplně pravda. Zmateně se podívala na Inkvizitora.
„Všichni mi říkají Lenka," opáčila. Nicméně ani to detektor nevyhodnotil jako dostatečnou odpověď, impuls byl menší, ale pořád byl, aby jí pobídl pokračovat. Po poučení, že musí říkat celou pravdu, si povzdechla.
„Apolena Verbiškaitė." Přiznání jejího slavanského jména detektor uspokojilo, ovšem v Lenčiných očích byl jasně čitelný děs. Co od ní chtějí zjistit?!

Velkovévoda měl tu otázku za obyčejné zdržování, ale když už jí ten budižkničemu položil, nechal ji odpovědět. Popohnat to mohl vždycky.
Jaké pak bylo jeho překvapení, že zatajila své skutečné jméno… Netušil že by toho skrývala tolik. A rozhodně jí nemínil propustit, dokud neprozradí úplně VŠE.
„Výborně,“ protáhl úlisně a nepřestával jí propalovat pohledem.
Inkvizitor si prohrábl nervózně vlasy a alespoň jí nabídl, zda se nechce posadit.
To Alfréd přešel beze slova a teprve až když seděla, rozhodl: „Pokračujte.“
„A-ano,“ přitakal mu mladý vyslýchající hlasem třesoucím se nejistotou. Na dívku se nepodíval, očima se vpíjeli pouze do špiček jejích bot. V duchu pátral po další otázce.
„Byla… byla jste… komornou velkocí, echm, echm,“ odkašlal si. „velkocísařovny Leny Marie von… von…“
„Wallesteinové!“ doplnil ho opět ode zdi velkocísařův bratr. Na nějaké koktání opravdu te´d neměl náladu. Jeho oči se zlověstně leskly a jazykem si mlsně olízl rty. Sladká příchuť triumfu, už ji téměř mohl cítit…

Lenka cítila, jak se do ní velkovévoda zabodavá pohledem. Jako by se snažil už jen od pohledu zjistit každé její tajemství. Ošila se. Nabídku na sednutí vděčně přijala. Měla pocit, že by tu brzy také mohla omdlít.
„Ano," přitakala Lenka na souhlas a strach začal být patrný i v jejím hlase. „To jsem byla," rozvedla to ještě o další větu. Plachým pohledem těkla k velkovévodovi, než se opět pátravě zadívala na inkvizitora. Ošila se a nervózně propojila prsty na rukou.
Mladík vyprázdnil obsah sklenice s vodou, která do teď čekala na stole. Bylo už jedno, kdo byl zamýšleným příjemcem. Díval se na vyslýchanou soucitně, určitě by ji mnohem raději poznal za docela jiných okolností, než takto. Ale když vás o něco “požádá“ velkovévoda, tak těžko můžete odmítnout… Zvlášť, když je to tak závažné…
„Je pravda,“ uhnul znovu pohledem. Dívat se jí do vysděšené tváře pro něj bylo nesnesitelné. „Že víte, kdo zabil velkocísařovnu?“ Bylo to “jedna bába povídala“. Svědectví, které bez toho jejího nemohlo mít váhu.
A velkovévoda jen čekal s potměšilým úšklebkem na svých tenkých rtech…

Lenka smrtelně zbledla. Vytřeštila na inkvizitora oči. Tohle přece nikdo nemohl vědět ... V tomto ohledu už přece svou krátkou výpověď řekla. Předpokládala, že o to, co neviděla, se už nikdo nebude zajímat. Vlastně si vůbec nevzpomněla na svou dobrou kamarádku, které se jednou, nechtěně, mezi řečí svěřila. Tehdy, když se to stalo a byla tím stále otřesená ...
Těkla plachýma očima k vévodovi. Ústa pootevřená v němém šoku, jak nevěděla, co říct. Protože kdyby řekla, co ví, ne ..., to prostě nemůže udělat. Ucítila bolest, jak ji detektor jemnou ranou upozornil na to, že mlčí už příliš dlouho.
Horečnatě zavrtěla hlavou. „N-ne, nevím, neviděla jsem to," vydechla a hned na to sebou cukla, jak dostala ránu. Pevně semkla rty.
„Vážně jsem to neviděla," to byla pravda, proto detektor neudělal nic. Impulsem ji pobídl až po nějaké chvilce, protože tohle samozřejmě nestačilo. Lenka zluboka vydechla, zavřela oči.
„Nemůžu to říct s jistotou!" prohlásila. Za to byla počastovaná další ranou.
„Dobrá ..., vím to, myslím si, že to vím," vydechla se zoufalostí v hlase.

Mládenec měl útroby svázané do kozelce a málem se mu už chtělo ulevit, po její odpovědi, když s sebou ale škubla, jak jí projel výboj z detektoru. Pak už tam jen stál, dokud nevyslovila pravdu. Sám se bojící vyslovit další otázku.
Na von Wallensteina trvalo však následné mlčení příliš dlouho.
„Já vám nechci radit, pane inkvizitore, ale nechcete se jí třeba zeptat, co přesně tedy ví? A kdo je onen vrah?“ Ta slova mu odkapávala z úst jako kyselina. Svou zlověstností spalovala kůži i duši v těle.
Hoch s sebou trhl, jak si uvědomil, že má velkovévoda pravdu. Nechtělo se mu, ale musel to dokončit.
„A co tedy přesně víte? Kdo ji zabil?“ vypravil ze sebe neochotně trhaným hlasem.

Lenka na ně oba poplašeně koukala, v hlavě jí hrál alarm. Teď se budou ptát dál, co na tom, že ona už nechtěla nic říkat. Upřela na Inkvizitora prosebný pohled, ne, že by to bylo k něčemu platné. Velkovévoda se s další otázkou rychle připomněl.
„K-kobylky!" vyhrkla Lenka jako odpověď, následně sebou lehce škubla, protože i když za to kobylky v zásadě mohly, nebyla to ta správná odpověď.
„Trápila se," pronesla potom. „Měla hrozné bolesti, přála si zemřít," vydechla ještě. „On by to jinak nikdy neudělal ...," zavřela oči.
„Musel to udělat, jinak ... by zemřela stejně a mnohem ... hrůzněji," hlásila, pak sebou cukla bolestí, protože detektoru se zdálo, že chodí příliš kolem horké kaše.
„Princ Konrad přišel ... za mou paní, poslala mě pryč ... , zůstala jsem ve vedlejší místnosti, všimla bych, kdyby přišel někdo další ..., pak jsem slyšela tři výstřely. Mou paní zabil on," hryzla se do rtu, měla pocit, že se jí do očí hrnou slzy.
"P-přála si to."

Mladík potřásl hlavou. Nevěřícně? Odmítavě?
To velkovévoda nevěděl a nezajímalo ho to. Měl na rtech vítězný úsměv a v očích zlověstné plamínky. Nyní už chápal, proč byla hned po smrti své paní poslána na letohrádek. Dobrý plán, leč ne DOST dobrý!
„Tak jako tak, vražda velkocísařovny je hrdelní zločin. A to jistě ví i taková nicka, jako ty.“ Neodpustil si počastovat jí takový označením. „Tajením identity jejího vraha, ses provinila stejně jako on – vlastizradou!“ odmlčel se, aby se jeho slova mohla řádně zarýt do její mysli.
„Pověz, znáš ještě nějaká další tajemství velkocísařských synů?“ Když už ji tu měl, přeci ji nenechá jít jen tak…

Lenka upírala na velkovévodu poplašený pohled. Tohle prostě nemohla být pravda. Odmítala tomu uvěřit.
„Já jsem svou paní milovala," prohlásila. „Nepřála by si smrt svého syna," vydechla nešťastně. Zakryla si rukou obličej a potlačila několik vzlyků.
Po velkovévodově otázce zalapala po dechu. Okamžitě si vybavila nejmladšího prince v knihovně a znak mágů na jeho ruce. Horečnatě zavrtěla hlavou.

Velkovévoda ve svém opojení z triumfu zapomněl, že detektor lži reaguje pouze, pokud otázku položí ten, kdo ho aktivoval.
„Zopakuj to!“ vyštěkl na mladíka, který s sebou znovu poplašeně škubl.
„A-ale… Můj pane…“ nechtěl to udělat. Copak si nevytrpěla už dost?
„Řekl jsem, abys to zopakoval!“ tentokrát svůj hlas maličko zvýšil a ten tak působil jako jasná výhrůžka.
„Z-znáte… další… tajemství…“ nepamatoval si celou otázku, „princů?“ domyslel si.

Lenka opět zavrtěla hlavou, jenže to už jí projela vlna bolesti. Sykla.
„A-ano," zaštkala. "Princ Matteus je mág," zašeptala a zavřela oči. S pocitem, že právě poslala pod gilotinu dalšího z princů. No, detektor ji impulsem pobídl, ať vykládá dál.
„Na letohrádek sezvali ... dosti zvláštní hosty ... a váš rodinný lékař sdílí s princem Arthurem stejný pokoj, povídá se, že spolu mají důvěrnější vztah ..."

Mág… Mohl by si snad přát ještě něco lepšího? Další velmi dobře využitelná informace. Zabít dvě mouchy jednou ranou a jestli vyjde i dohoda s von Kollholzenem tak vlastně hned tři mouchy.
„Zeptej se na ty hosty.“ Přikázal Inkvizitorovi.
Ten nechtěl, ale tak nějak měl uvnitř sám sebe dojem, že teď už je jedno na co se zeptá, nic horšího už ta služka snad vědět nemůže, ne?
„Jaké zvláštní hosty?“ zeptal se mladík s pohledem přeným na okno. ani z něj, jen prostě zíral na to sklo vnitřně velmi otřesen.

„Nevím přesně," odpověděla Lenka. Tentokrát to znělo už dost hluše a rezignovaně.
„Jsou to tři ženy a dva muži. Zkrátka přijeli uprostřed noci, ubytovali se ..., páni tvrdí, že to jsou šlechtici, ale ...," pokrčila rameny. „Něco na nich je zvláštní," neuměla to přesně popsat.

Detektor proti její odpovědi nic nenamítal, takže bylo zjevné, že už nic víc neví.
„Nuže dobrá,“ odtušil velkovévoda. „To bude mít zítra princ Arthur zajímavé narozeniny,“ mnohem velkolepější než si myslí, že plánuji. Ušklíbal se v duchu sám pro sebe.
Inkvizitorovi rozkázal, aby už ji propustil, zavolal stráže a dal ji odvést do jedné z cel…

S láskou sepsal
PJ-ský tým

Konstanze Geisler - 12. července 2015 12:47

Jednací sál

Yvgeny, Cora, Matteus, Konrad

A můžeme doopravdy pomoci? Člověk by chtěl věřit tomu, že magie vybrala správně, jak naznačoval princ Arthur, ale pokud měla na výběr jen ze samých špatných možností třeba jen vybrala to menší zlo. Co mi víme…

A to je právě ono. Nevíme vlastně vůbec nic. Jsme loutkami v této podivné divadelní hře, kterou nikdo z nás pořádně nechápe. Chceme se stát mágy, ale proč vlastně? Pan Yvgeny z toho má až dětskou radost a nadšení. Cora k tomu zase přistupuje jako k možné zbrani či prostředku obrany a já… Chci pomoct… Chci být užitečná…

Ale opravdu můžu?

Princ se pustil do odpovědí, našemu ruskému “příteli“, pokud to tak smím vůbec říct, když se stěží známe. Metteova slova mne však nijak neutěšila. Spíše naopak. Musela jsem polknout, jak závažná mi připadala. A ten výčet těch, kteří už to vědí, vše vážné ještě podtrhoval. Zvlášť, když tolikrát připomínali, že magie je zakázaná.

Seděla jsem tam s oříškovýma očima dokořán a namotávala si nervózně pramen vlasů kolem prstu. Ať už má pravdu či ne, ohledně dechových cvičení, jak si jako představuje, že se nyní máme uklidnit?

Těšíme?

Otočila jsme se tázavě na Coru. To myslí vážně?

Jakoby snad mohl. Copak to nezní i bez toho dost bláznivě? Ale necítím se na to něco říkat, nebo oponovat. To vůbec ne. Pustila a opět jemně stiskla jsem Cořinu dlaň.

A pak, než kdo z nás cokoliv stačil, vrazil do místnosti prostřední z bratří. Důstojnost sama, žádný zbytečný pohyb, rázná chůze, až se mu dlouhé ohon z vlasů pohupoval na zádech stejně propocený, jako jsme byli mi všichni. A když k tomu přičteme, že něco jako deodorant zde asi neznají…

„Dobré odpoledne,“ opětuji jeho pozdrav a přikývnu na prohlášení, že nám již jeho bratr vše vysvětlil. Inu, doufám v to, že nám vysvětlil “všechno“.

Myslím, že stěží můžeme něco namítat na to, že bychom na prolamování zůstali zde. Myslím, že bych se teď pro přesun zdvihala ze židle jen stěží, jak mne svírá strach a úzkost z vážnosti naší situace.

A pak vytáhne ty jehly. No fuj…

Ten kámen vypadá rozhodně přijatelněji. Já vím, že jsem si věřila, že to bodání do prstů zvládnu, ale když vidím ty nástroje k tomu, myslím že jsem si to rozmyslela.

Když ke mně Krystal doputuje, tak se přeci jen chvilku odhodlávám než ze sebe vypravím ono: „Sviť“

Ale pak se kámen rozzáří as mě jedna tíha ze srdce spadne a druhá nastoupí, protože si máme udělat tu věc…

A já se příliš necítím, abych s tím začala…

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 12. července 2015 18:08

Mantra

Cora, Raspuška, Konstanze, Konrad

Cuknul jsem s sebou, když se náhle rozrazily dveře a jimi se dovnitř vřítil Konrad. Někdo by trefně poznamenal: „Nemáš čisté svědomí, Matty.“ A to by tentokrát měl bohužel pravdu.

„A-ahoj.“ Ulevilo se mi, že jde jen on. Jistě, že se tvářil vážně a myslím, že kdyby slyšel jak jsem jim to vysvětloval, byl by jeho pohled ještě víc odzbrojující. Ale i tak jsem byla rád, že je to “jen“ on.

A jako obvykle se s ničím nezdržoval.

„Jo, hned to napíšu,“ ujal jsem se iniciativy a sepsal jim znění mantry na tabuli na zdi. Ta za jiných dob, časů a jednání sloužila k nejrůznějším poznámkám a prezentacím. Teď poslouží k tomuto zvláštnímu účelu.

Znění mantry:

Já [vaše jméno] teď prolamuji Pečeť.

Bodám se do prvního prstu, na důkaz odhodlání.

Bodám se do druhého prstu, na důkaz síly.

Bodám se do třetího prstu, na důkaz rozvahy.

Bodám se do čtvrtého prstu, na důkaz odvahy.

Bodám se do pátého prstu, na důkaz víry.

Chvíli mi to zabralo, navíc jak jsem byl nervózní, tak mi za každou větou upadla na zem křída.

Díky čemuž jsem se s Konym ani nehádal kvůli tomu, že by měli zůstat zde. To totiž bude nenápadnost sama a co kdyby sem někdo přišel, že…?

Ale jsou chvíle, kdy ani já bratrovi neodporuji a tohle je jedna z nich. Ustoupil jsem od tabule, aby na ni všichni viděli.

„Čtěte pozorně.“ Nezapomněl jsem ještě dodat a pak už jen sledoval jejich snažení.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 11. srpna 2015 11:49

V jednacím sále - rituál
Matteus, Konrad, Cora, Konstanze

Podle prince to vypadalo, že po prolomení pečeti nás čeká slušná show, která v nejednom vzbudí představu o tom, co se vlastně děje. Už tak jsme tu byli v docela slušně napjatý situaci. Pokud se nám povede tu rozpoutat bouřku, jak to asi princátka vysvětlí? Nu, to můžeme nechat na nich. Já se budu cejtit bezpečnějc, když se budu mít jak bránit.

“Mágem jsem chtěl bejt už jako malej parchant. Jsem napnutej jak kšandy,“ znovu jsem se zašklebil na nervózního Matteuse, snad abych mu tim i dodal trochu sebevědomí a vyzvednul, že já s tim, co má přijít opravdu nemám tolik problému jako třeba tady Kontanze. Pak naší skupinu doplnil Konrad, který přinesl další potřebné materiály pro prolamování pečeti a …hle, i zjištění, jestli tu nejsme zbytečně.

Krystal jsem vzal opatrně do ruky a vyzvednul ho do výšky svých očí. Přeběhnul mi mráz po zádech. Tak do toho! nadechnul jsem se a pak poručil krystalu. “Sviť!“ A on se rozzářil stejně jako moje oči nadšenim. Div jsem nevypísknul jak malá holka! Chvíli jsem se tim pohledem kochal, než jsem krystal vrátil a to samé si mohla podstoupit Konstanze a Cora. Po jehle jsem se vrhnul se stejnym nadšenim. Slova se ujal zase Matteus, který mezitím napsal mantru na tabuli, kde byla krásně čitelná, i když grafolog by určitě dokázal i z jeho rukopisu vyčíst tu nervozitu, která ho obklopovala. Kdybych nebyl tak nadšenej a natěšenej, asi se nechám nakazit a začnu být nervní jakbysmet.

Když se na nás Matteus otočil, věnoval jsem mu jeden usměvavý pohled a znovu pozvednul ruku do výšky očí. V druhé jsem třímal jehlu. Nádech. Výdech. Neposer to.

Celé jsem to podal trochu teatrálně. Možná nechtěně. Ale nemohl jsem si pomoct. Tohle bylo lepší, než kterýkoliv představení na cosplay soutěži a musel jsem si to užít. Mantru jsem pronášel hlasem dost hlubokým na to, aby se mohutně odrážel od stěn a nesl v malé ozvěně dál. Soustředil jsem se místy víc na jazyk, než význam slov, přeci jenom němčina mi stále dělala trochu problém a nejraději bych to tu odrecitoval v rodném jazyce, což by určitě přidalo víc na epičnosti.

“Bodám se do pátého prstu, na důkaz víry!“ zvednul jsem hlas naposledy a píchnul se do posledního prstu. Co přišlo, pak mi vyrazilo dech. A to hned v několika vlnách.
Zpočátku to teda byl spíš pocit, jako kdyby ze mě měla vyrazit snídaně… Ten se ale hned změnil, když se síla prodrala z nitra navenek, což se projevilo i jinak, než jen na mojí shrbený postavě křečovitě se držící za rozpíchanou ruku. Tolik mravenců mi v ní běhalo!

Vzduch zhoustnul a zaplnil se malými jiskřičkami pohybujícími se v náhodných směrech. Jakmile došlo ke kontaktu, způsobily malý světélkující výboj, asi jako když si sundáváte chlupatý svetr ve tmě. A stejně jako když si sundáte chlupatý svetr, stanou vám vlasy na hlavě. Vzduch, stále hustší a jiskřivější, začal vzdorovat zákonům gravitace a kromě mě samotnýho mohli ostatní pocítit stav beztíže. Možnosti si jej ozkoušet nepropásl ani nábytek a vše okolo.
Cítil jsem každičký výboj, ke kterému v mém okolí došlo. A i ten nejmenší mě vyzíval, abych ho nechal zmizet, nebo naopak přidal na síle. Jelikož jsem v té chvíli neměl nejmenší tušení, co dělám, povedlo se mi pouhým mrknutím oka z malé jiskry udělat záblesk, který s hrozivě hlasitou ránou otřásl místností a jako blesk se rozvětvil do menších blesků, které dokázaly svou silou převrhnout nejednu židli a málem sejmuly i jednoho z přítomných.

“Ohooiet!“ zařval jsem leknutím a způsobil tak další vlnu výbojů. Doháje, doháje! Musel jsem emoce držet na uzdě. V nastupujícícm panickym záchvatu jsem si vzpomenul na dechový cvičení, ze kterýho jsem si před chvílí dělal takovou srandu a začal se uklidňovat. Ustupoval jsem dozadu, dál od ostatních tak dlouho, dokud jsem zadkem nenarazil do zdi a o tu se opřel. Probleskávající energie pomalu přestávala vybíjet do všech směrů a koncentrovala se kolem mě, pohasínajíc. Gravitace začínala opět fungovat a vzduch pročišťovat stejně jako moje hlava.

Zůstal jsem stát u stěny, stále shrbený, ruce jsem měl skrčené před sebou a v křečovitém gestu nepřestával otevírat a zase zatínat pěsti. Magie pulzující kolem mě v silné koncentraci začínala být tíživá. Tlačila mi na hlavu zvenku i zevnitř. Tohle se nedá vydržet! Usoudil jsem, že tohle není způsob, jak jí uklidnit a zbavit se jí. Ne, tahle magie nefunguje jako plamen, který zhasnete, nebo udusíte. Tahle magie se potřebuje vybít.

S hlubokým nádechem jsem do sebe všechnu energii z okolí nasál a v dalším momentu ji vypustil. Jestli princové poznali, že to hodlám učinit, určitě Konstanze s Corou varovali. Já na to neměl sílu, ani čas. Finální vlna blesků, nebo spíše výbuch, zasáhl všechno v okolí za doprovodu oslnivého světla, hromového rachotu a mého řevu.

Když všechno pominulo, zjistil jsem, že jsem v polo-lehu opřený o stěnu a srdce mi buší jako o závod. Ve všech končetinách, ale hlavně v rukou ještě cítím to mravenčení. Ustupuje. A já nevim, jestli hvězdičky kolem mý hlavy jsou pravý, nebo každou chvíli omdlím. Tak tohle byla jízda… Jako dostat párkrát tazerem.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 11. srpna 2015 13:29

Ještě v jídelně

Arthur, Ernest

Tobias ještě nevyšel pořádně ani ze dveří jídelny, když ho Arthur dohonil. Zastavil se a na synovce přísně otočil. Pokud chce Arthur mluvit o tom, o čem si myslí, že mluvit chce, usoudil, že by bylo lépe vyříkat si to ještě zde, než tím pak nějak narušit konstruktivní diskuzi. Protože to bylo to poslední, co od Arthura teď čekal…

„Prosím mluv,“ vyzval ho trochu příkřeji. Samozřejmě, že ve společenském žebříčku byl Arthur pořád ještě výš než on, ale to Tobiase nyní pramálo trápilo vzhledem k tomu, v jaké se všichni nacházíte jedné velké krizi. Osobně už to chtěl mít pokud možno za sebou. Vlastně - Za námi všemi…

Ernest Zwingli - 11. srpna 2015 19:44

Pomatení smyslů aneb jak vedro a nuda leze na mozek

Už jsem se k jídlu nevracel. Po tom, co všichni odešli, i pán hradu a ten princ se zvedali k odchodu, mi přišlo nepatřičné tu stolovat sám.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že je budu následovat. Přeci jen jsem nikdy neřekl, že se té záchranné operace nebudu účastnit, jen že magii nepřijmu. Udělal jsem první krok, ale zarazil se, když se princ hnal za hradním pánem. ten jeho pohled i to šeptání čistě k němu mě jen utvrdilo v přesvědčení, že v této debatě vítán nejsem. No co, křena jim vážně dělat nebudu.

Byli už dost daleko, aby se ode mě snad vyžadovala nějaká omluva za odchod či cokoliv jiného. Proto jsem se otočil na patě a prostě odešel. Neušel jsem pár kroků, když se mi kocour vykroutil z náruče a rozběhl se pryč. Co jsme tady má nějakého elánu! A energie! Tolik pohybu jsem u něj neviděl za celý jeho život!

"Hej! vrať se! kam si myslíš, že se ženeš?" křiknul jsem na něj a rozběhl se mu. Na schodech měl výhodu, na rovince já. I tak jsem ho doběhnul až venku.
"A mám tě!" Čapnul a přitáhnul ho do náruče. Tak akorát včas, aby postřehnul dění na nádvoří.

Z nějakého vnitřního popudu jsem se schoval za sloup do přítmí. Pořád jsme tu byli trochu na zapřenou ne? Nicméně jsem ostražitě sledoval dění. Neznal jsem ani jednoho z aktérů dění, ale soudě podle oblečení jsem mohl odhadovat, co aspoň jednotlivé postavy zastávají za funkce. A nešlo mi vůbec do hlavy, proč služebná nasedá do kočáru v doprovodu takové společnosti. Pokud by snad něco provedla, potrestal by ji zdejší pán, ne?

Na druhou stranu vypadala dost odevzdaně. Cosi mi na tom nesedělo. Předně ten fakt, kam by taková služebná mohla jet. A proč?

Dřív, než jsem mohl své úvahy plně rozvinout, kočí prásknul do koní a zmizeli pryč. Snad za to mohlo zdejší prostředí, snad zvědavost a i fakt, že jsem neměl do čeho rýpnout, vystoupil jsem ze stínu a vydal se k postávajícímu služebnictvu. Měl jsem jasno, co teď udělám. Ostatně jsem neměl zakázáno se tu potulovat nebo opustit zdejší zdi. A nikomu tu minimálně pár hodin chybět nebudu. A Paul tu už natropil dost potíží, aby si určitě oddechli, když zmizí.

"Připravte mi... eh... koně?!" Už jsem je chtěl požádat o auto, ale brzo mi došlo, že tento dopravní prostředek tu vážně nevedou. Na druhou stranu... ty snad umíš na koni jet? Ne... Myslel jsem si to. Ale za to jsem to viděl v mnoha kovbojkách a nebylo to tak těžké!

Pokud se služebnictvo divilo, nedalo to na sobě znát a moji "žádosti" vyhovělo. Chvíli jsem zíral na přivedené zvíře. Byl to hezký hnědák, to se muselo nechat. Služebnictvo na mě chvíli dost pochybně zíralo, když jsem se k ničemu neměl.
"Přeje si pán stoličku?" zeptal se úslužně jeden z nich.
"Uh... ne! Jen... Hm... podržte mi ho." Vrazil jsem mu kocoura do rukou, dřív než stihnul za protestovat. Našel jsem třmen, dal do něj nohu, chytl se a odrazil. Hned na první pokus se mi povedlo se tam vyšvihnout. Skvělé, jako pravý kovboj. opět se mi vlil do žil adrenalin a můj odvážný, energický a zvídavý duch.
Požádal jsem o kočku a usadil si ji před sebe.
A jak jsem to viděl v kovbojkách, kopnul jsem koně do slabin.

K mému úžasu se rozjel, div jsem se nepřizabil už na začátku. Vydal jsem ze sebe něco jako hipiaou! a už jsem byl v pánu. Jen se po mě zaprášilo. Kocour se stihnul stěží držet drápy. Ale ani on nebyl dost velký sebevrah, aby se pustil. A to jsem ho ještě přidržoval. Ale ani za mák se mu to nelíbilo.

Pustil jsem se jako největší dobrodruh a samozvaný zachránce do pronásledování kočáru, který měl přede mnou velký náskok. Nicméně kůň letěl jak splašený a já se ani nesnažil ho brzdit. V té rychlosti byl taky mohl vyrýt hubou brázdu na cestě. Dokonce by se zdálo, že jsme je museli brzo dohonit. Kočár určitě nejen jak Ďábel.

Možná by se to i povedlo. Ne že bych měl promyšleno, co bych potom dělal. Ostatně jako bych celou tuhle akci vůbec nějak promyslel. Jednat impulzivně mi cizí nebylo, stejně jako logicky. Ale v tuhle chvíli zřejmě zapracovala moje stránka osobnosti, která milovala dění, akci a nerada se nudila. A taky nedávala pozor.

Skoro jsme byli na dohled, když tu najednou PLESK! Hned na to se mi zatmělo před očima. Na chvíli jsem se cítil jako kosmonaut ve stavu bez tíže. A pak se ta tíže projevila tvrdým dopadem do nějakého roští v pangejtu u cesty. Rozhlédnul jsem se kolem, ale všechno se tak divně slejvalo a zase rozplývalo v jednu velkou zelenou šmouhu, která nakonec zčernala.

Kůň ještě chvíli cválal jak splašený, než postřehnul, že mu chybí větví shozený jezdec. Kocoura na svých zádech vůbec nevnímal.
Zastavil se a postával. Než se naučeně otočil a poklidným krokem se pomalu vracel zpátky na letohrádek. Kocour zaťatý a celý naježený syčel na jeho hřbetu. Z celé té akce byl vytočený a nasraný. A teď ještě taky vyděšený. A tak se v poklidu bez jezdce kůň vrátil zase na nádvoří, kam ho snad strážní pustili. A podle klepající, prskající a naježené kočky mohli i identifikovat, komu mohl kůň patřit.

Arthur Tobias von Wallenstein - 28. února 2016 22:53

Uvést věci na pravou míru

Přešlápl jsem a odkašlal si. Ačkoliv mezi námi není vlký věkový rozdíl, pod tím jeho zvláštním pohledem jako bych se stával zase klukem.
"No....hmm...k onomu našemu poslednímu rozhovoru. Víš....opravdu nejsem tak velký snílek, ani tak velký blázen, abych....jakkoliv si myslím, že ne pro všechny mágy platí, že jsou zlem....se dopustil té s velezradou hraničící hlouposti, že se opravdu pokusím, za současné situace a při současném veřejném mínění, legalizovat magii.
Ne....ubezpečuji tě, Tobiasi, že vědomě užitá magie dál setrvá postavena mimo zákon.
Přesto dojde na místech blýzkých nejvyšším k, řekněme, notné reorganizaci.
A to co nejdříve.....tím si buď jist." nakonec jsem to řekl diplomatičtěji, než jsem měl prve v plánu.
Ale bylo to venku a snad to vneslo trochu jasu do chmur, kterými Tobiasovi stárla tvář.

Jako bychom oba snad i bez onoho rozhovoru neměli starostí už dost.
A to mě ještě čeká pompézní, nabubřelá oslava mých narozenin, mezi natřásajícími se a naparujícími příslušníky Alemanské smetánky, kteří se stejně přišli pouze zdarma najíst, provětrat nevkusně okázalé róby, vyslechnout nejnovější drby, vytvořit pár skandálů, být vidět....a zapletichařit si. A tomu všemu vévodící "vřele milovaný" strýc Alfred, z jehož oslavnžch žvástů je mi každý rok zle víc, než z pokaženého žaludku a od něhož letos čekám snad všechno, co by mu mne odstranilo z cesty k trůnu....od tak přímočaré akce, jakou by bylo namíchání jedu do jídla, či vína, po jakékoliv pletichy, intryky a podrazy. O NĚM si nedělám pražádné iluze.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 29. února 2016 16:59

Ještě v jídelně

Arthur

Tobias registroval Ernestův odchod a prakticky neznatelně k němu souhlasně kývl, jako že může odejít. Ačkoliv to už nebylo tak podstatné, protože se k nim otočil zády a díky tomu v jídelním sálu osaměli jen hradní pán a korunní princ.

Tobias věnoval plnou pozornost tedy nyní pouze jemu.

Zprvu pozvedl obočí v jasném očekávání, co že to z Arthura vlastně míní vypadnout tentokrát, ale jak Arthur mluvil, nebyl si úplně jistý, že si opravdu může vydechnout. Přesto, že část toho velikého balvanu, který mu vězel na prsou, z něj spadl, stále tam kousek zůstával. A že by byl malý se také zrovna říci nedalo.

Vědomě užitá magie? Ono existuje i něco jako nevědomě užitá magie?!

Přesto, že odměřenost se z jeho tváře vytratila, unaveně se podmračil.

Jaké reorganizaci? Co přesně chceš teď reorganizovat?

Povzdechl si.

„Podívej, Arte,“ začal pak pomalu a opatrně. Sundal ruku z kliky a společně se synovcem se opět ode dveří vzdálil, aby je nikdo nemohl nechtěně a náhodou zaslechnout. Svůj hlas ztišil do pouhého šepotu.

„Můžeš mi říct, o jaké reorganizaci tu přesně mluvíš?“ Jen pouhá otázka, přesto zněla dostatečně důrazně.

„Co chceš reorganizovat? Inkvizici? Císařství? Jakým způsobem? A kdy zhruba očekáváš, že s tím budeš moci začít?“ položil pár zvídavých otázek s jistou dávkou skepse ve svém hlase. Oni to kluci v jednacím sále pravděpodobně zvládnou chvíli i bez nich a když už tedy synovec chce mluvit, pak ať mluví, ale ať mluví jasněji.

Arthur Tobias von Wallenstein - 29. února 2016 18:01

Objasnění

Navzdory nedůvěře ve strýcově hlase a pochmurné důraznosti oné otázky, v mé tváři se teď zračí sebejistá vyrovnanost a rty se slabě zvlnily lehkým úsměvem někoho kdo přesně ví co chce, jak a kdy.
Teď už před Tobiasem nestojí princ....mladík i při své inteligenci ne vždy dostatečně jistý a průbojný.
Teď, v tuto chvíli před ním stojí mladý šlechtic, následník trůnu, budoucí mladý Velkocísař plně (snad) hoden titulu, který nosí a který jednou nosit bude.
"Hodlám udělat pouze to, Tobiasi, co už mělo být uděláno dávno. To jest, "upřímě poděkovat" strýci Alfredovi, jeho ženě, synovi a všem členům takzvaného klubu, kteří jsou strýci vždy ochotně k službám a "náležitě odměnit" jejich dosavadní činnost. A to bez pardonů a bez ohledu na postavení oněch jedinců a jako první počin poté, co usednu na trůn." odpovím po pravdě.
"Poté, pokud bude třeba, bude stejným způsobem reorganizován parlament. Nespolehliví a nedůvěryhodní členové budou odvoláni a nahrazeni spolehlivými a hodnými důvěry. A to, pokud možno, co nejdříve po mém nástupu na trůn.
Stačí ti toto jako důkaz, že jsem nepřišel o rozum?
Nepřišel....Jen jsem se rozhodl už nadále nebýt loutkou, ale stát se tím, koho ve mě lid a šlechta vidí (A kým jsem měl být od dětství.
Už nepotřebuji vodit za ručičku a učit, jak být následníkem.
Já JSEM následníkem.
A hodlám to dát poznat i těm, kteří mne mají za snadno ovladatelné velké dítě." dal jsem si na tomto proslovu opravdu záležet, a použil správnou formulaci, správný tón hlasu, sebejistý a hrdý, ale postrádající nsbubřelost, či pýchu. Bez hysterie a fanatismu. Bez přehnané teatrálnosti.
S rozumem, s klidem.
Tak, jak je třeba takové věci říkat, podáváte-li je někomu, jemuž věříte, vážíte si jej....a záleží vám na něm.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 29. února 2016 19:45

V jídelně a konečně nejen tam

Arthur

Vyslechl si ho. Postoj ani Arthurův pohled na něho nemohly zapůsobit tak jako to jistě svedly u jiných. Pro něj to byl stále synovec. Člen rodiny a dost možná brzy jediný ze sestřiných synů, který tohle šílenství přežije. Tedy, pokud to přežije…

Ale ano, tato slova zněla již rozumněji.

Ulevilo se mu a to se promítlo i v jeho očích.

„To jsem skutečně rád,“ pousmál se. Ne úplně upřímně, dnešek byl celý dost únavný a postavený na hlavu.

„Jestli je to vše, co jsi chtěl, pak bychom měli jít za tvými bratry, než nám s těmi třemi zdemolují letohrádek,“ uchechtl se. Stín obav se však mihl v jeho očích. Arthur se však nyní zdál být skutečně sebejistý, takže se rozhodl pro mlčení a doufal, že to skutečně není jen nějaká póza pro to, aby ho uklidnil, ale že to myslí vážně a že si uvědomuje všechny možné důsledky svého dosavadního i budoucího jednání. Protože věděl minimálně o jednom, který si to pravděpodobně tak úplně neuvědomuje…

Došel ke dveřím, otevřel je a vyšel na chodbu, přes kterou na ně čekaly dveře jednacího sálu, kam měli původně namířeno. (A kde se právě odehrávalo Ivgenyho přijetí magie)

„Zkus být svým bratrům oporou, jestli můžeš, ano? Potřebují tě teď víc než kdy jindy.“ Pronesl ještě tiše, vzal za kliku a... Nic protože je zamčeno. Což shledá jako vlastně pozitivní jev. Proto bez nějakých zbytečných průtahů či průpovídek, na dveře zaklepe.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 29. února 2016 21:05

Prolomení Pečetě
Yevgeny, Konstanze, Cora, Matteus, Arthur

Sledoval jsem, jak artefakt putoval z ruky do ruky. Můj výraz byl zcela odměřený. Bratr napsal mantru, já zamkl dveře. Pokud jsme něco skutečně nepotřebovali, tak aby sem někdo vstoupil během obřadu. Ačkoli by ho to mohlo případně docela hezky ožehnout. Depilace obočí v ceně.

Zůstal jsem stát u dveří a sledoval, jak se Yevgeni pustil do prolamování Pečetě. Jestli jsem na něco myslel? Vůbec na nic. Cítil jsem, jak se magická energie kolem nás koncentruje. Pozoroval jsem každý pohyb, který náš host učinil. Uvnitř mě se zvyšovalo napětí spolu s tím, jak se blížil ke konci. Vybavoval jsem si vlastní pocity, které to provázely. V ruce mi začalo brnět. A pak byla Pečeť prolomena. Vnímal jsem ten mohutný proud magické energie, který vytryskl do okolí. Bylo to jako náhlý výbuch.

Sledoval jsem Yevgeniho. Bylo bezpodmínečně nutné, aby se uklidnil. Vzduch kolem nás byl prosycen výboji a my zakusili stav bez tíže. Tohle byl skutečně špatný nápad. Než jsem si vybavil nějaké kouzlo nebo se vůbec o něco pokusil, abych se dostal zpátky na zem, vzduchem proletělo pár výbojů. Yevgeni se přesunul co nejdále od nás. Magie se začala uklidňovat a já dopadl na zem. Rychle jsem se zvedl a přešel do popředí. Zachovával jsem si přehled, kde se nachází ostatní.

Vnímal jsem, jak se magie koncentruje kolem Yevgeniho. Byl to zlomek vteřiny, kdy mi došlo, co se stane vzápětí. Neměl jsem čas cokoli říkat. Zvedl jsem ruce a vztyčil kolem nás průzračný magický štít. Skryl jsem naši skupinku pod magickou kopulí, zatímco kolem nás zuřilo malé peklo. Když to skončilo, vše, co nebylo pod štítem (takže většina nábytku a vybavení sálu), bylo zdemolováno. Letohrádek to má spočítané. Je to jisté. Vydechl jsem a zrušil svůj štít. Tvářil jsem se naprosto odměřeně. Věnoval jsem pohled bratrovi a slečnám, jako bych se ujišťoval, že jsou v pořádku. Nedivil bych se, kdyby si to rozmysleli.
A skutečně. Vzápětí na to Cora prohlásila, že do toho nejde.

Zřejmě bych šel zkontrolovat Yevgeniho, ale ozvalo se zaklepání. Zpytavě jsem se podíval na dveře, pohledem jsem opět kriticky zhodnotil místnost, a vydal se k nim. Otočil jsem klíčem v zámku a pootevřel dveře tak, aby do mísnosti nebylo vidět. Když jsem shledal, kdo je na druhé straně, proklouzl jsem ven a dveře opět zavřel.
„Strýčku,“ kývl jsem mu. „Arthure,“ pozdravil jsem svého bratra obdobně. Tázavě jsem se podíval z jednoho na druhého v očekávání, že řeknou, proč přišli. U prolamování Pečetě skutečně nebyli třeba. Nepotřeboval jsem riskovat, že dojdou k nějaké újmě. Neměl jsem v úmyslu je pouštět dovnitř. Nicméně jsem měl pocit, že by bylo vhodné, abych se tam urychleně vrátil zpátky.

Arthur Tobias von Wallenstein - 01. března 2016 01:36

Na chodbě

Dříve než strýc otevřel dveře a vyšel na chodbu asi dva kroky přede mnou, věděl jsem, že minimálně jeden z našich hostů Pečeť prolomil.
Cítil jsem to....to jak vzduch vibruje, přesycen náhlým výbojem energie.
Koncentroval jsem mysl a vůli a alespoň zmírnil třas, bolest a pocit slabosti. Podařilo se mi to, snad proto, že v tomto případě to nebyl můj bratr, kdo magii právě přijímal, tak dobře, že jsem dokázsl vyjít na chodbu, aniž by si Tobias, jdoucí několik kroků přede mnou, něčeho povšiml (alespoň doufám).
Dokonce i když jsme už stáli v půli cesty a strýc pronesl svá slova o tom, že bratři budou potřebovat mou oporu, dokázal jsem zatnout zuby a přes bolest a nevolnost sílící s každým krokem, mu odpovědět.
"Já vím, Tobiasi. A budou ve mě tu oporu mít. Vždycky ji měli." byl jsem ale vděčen strýci, že se neotočil a nezkoumal mne při té odpovědi pohledem. Bolest a nvolnost totiž krýtce před jeho pokusem vzít za kliku, systoupala do výšin, v nichž pomalu začinala vítězit nad koncentrací i nad vůlí.
Sevřel jsem pevně pěsti a jednu z nich jsem si strčil do úst a bolestivě do ní zaťal zuby.
Bylo mi na zvracení a bolelo to, jako by mi to trhalo v těle svaly od kostí.
Nekřičel jsem, jen díky vlastní pěsti v ústech ale musel jsem se dostat ke stěně a opřít se o ni, neboť ozvěna magického víru, který za prozřetelně zamčenými dveřmi demoloval, co předtím zbylo z konferenčního sálu, ze mne každou obrátkou vysávala kus energie.

A pak to přestalo.

Tak náhle a s takovou prudkostí, s jakou to započalo.

Bolest povolila. Zmizel třas i nevolnost. Jen vysátá energie se jen pozvolna a neochotně navracela zpět.
Vyndal jsem pěst z úst a zjistil, že na několika místech prokously mé vlastní zuby kůži a v těch místech trochu krvácím.
Bylo mi to jedno.
Bylo po všem a tam uvnitř se teď z přijetí velké síly vzpamatovával nový mág.
A ještě nebylo jasné, jak se k tomuto Daru (či prokletí) zachová.

Strýc zaklepal. A na druhé straně se ozvaly kroky. Pak zvuk odemykaného zámku....a skulino v pootevřených dveřích se, jako kočka, protáhl bratr Konrad, opět za sebou pečlivě zavíraje.

Uvědomil jsem si v tu chvíli, že se mi z nosu začíná spouštět krev.

Bratr nás oba oslovil. Svým tipickým, chladně odměřeným, nezůčastněným tónem hlasu. A pak obdařil jednoho i druhého tázvým pohledem, jako by očekával, že se na něco důležitého zeptáme, nebo obdrží důležité oznámení...a postavil se tak, aby bylo jasné, že dál nás nevpustí.

"Který z nich?" zeptal jsem se, snažíce se nevšímat mlinké stružky krve z nosu a zároveň přemoci pomalu se dostavující vyčerpání.
"Přežil to? A ostatmí? Metty také?"

Než stačil odpovědět, zadusaly po schodech spěšné kroky a na chodbu vysupěl trochu korpulentní mladý štolba.
Sotva popadal dech.
"Pane."vyhrkl nakonec. "Jeden z....hostů....si....osedlal Vhista....a....ten se vrátil....zpěněný....celý...mokrý potem....sám." prudce oddechoval, zchvácen nezvyklou námahou, a jednotlivé útržky vyrážel mezi nádechy.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 01. března 2016 17:36

Jakoby těch problémů nebylo dost.

Arthur a Konrad

Tobias na Arthurova slova nic neřekl, ani se neotočil. To koneckonců už žádného komentáře nepotřebovalo.

Jen aby…

Zprvu znepokojivé zvuky za dveřmi utichly a vystřídal je rovnoměrný vojenský krok a posléze i štěrbinou ve dveřích spatřený Konradův obličej.

Pán letohrádku, ale nekomentoval synovcovo proklouznutí štěrbinou ve dveřích.

„Konrade.“ Opětuje pozdrav. A pokud chtěl něco říct následně, Arthur jej předběhl.

Což byl okamžik, kdy se na staršího synovce opět zaměřil pohledem a oči se mu nechtěně rozšířily.

Napůl s obavami a napůl s káráním v hlase ho okřikl: „Arthure!“

V jednu chvíli tvrdí jak je silný následník trůnu, slibuje, že bude bratrům oporou, ale vzápětí začne krvácet z nosu, postrádat dech a blednout jako vápno.

Výborně, vážně výborně…!

„Myslím, že je úplně jedno, který z nich!“ Že se jedná o přijetí magie, věděli všichni. Jak Arthur ví, že už je po všem? No asi slyšel ty samé znepokojivé zvuky co Toby, co jiného… „Matteus je určitě v pořádku“ protože nic jiného prostě nepřipadalo v úvahu (nebo na to v té chvíli opravdu nechtěl myslet) „a ty!“ ukázal na něj prstem. „Si půjdeš tak akorát odpočinout! Kde je ten tvůj doktor, když je ho třeba hm?“

Do toho už ale přiběhl sluha od stájí se svým překotným výkladem. Tobias tedy přestal Arthura kárat a podíval se na něho.

Jeden z hostů?

Bylo mu hned jasné, který, když všichni ostatní jsou tady za dveřmi. Stačí mu vyměnit si pohled s Konradem aby se o tom ujistil.

Zakroutí nad tím hlavou.

„Musíme poslat někoho, aby ho našel,“ to bylo v danou chvíli jediné možné rozhodnutí.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 01. března 2016 18:16

U dveří

Pohlédl jsem na strýce. Můj výraz byl stále odměřený. Potom jsem pohlédl na Arthura. Krev stékající z jeho nosu a viditelná únava mi samozřejmě neunikla.
„Jsi v pořádku?“ na čele se mi objevila ustaraná vráska. Starost o staršího bratra v první chvíli přebila jeho otázky. „Neměl by ses přetěžovat. Měl bys odpočívat. Koneckonců zítra tě čeká náročný den. Potřebuješ nabrat síly,“ mínil jsem. Do mého odměřeného tónu se přeci jen dostal podtón naléhavosti. Přitom jsem v duchu souhlasil se strýcem a jeho káráním. Arthur by měl být teď v posteli, rozhodně ne tady.
„Pan Dragunov,“ odpověděl jsem nakonec stručně. „Všichni jsme v pořádku,“ dodal jsem stroze. Tedy kromě sálu …, ale to jsem říkat nechtěl. Proč přidělávat touto informací Arthurovi další starosti? Má Letohrádek rád, jistě by ho to mrzelo.

Podívám se na strýce, jako bych se chtěl ujistit, že na Arthura dohlédne. Ale cokoli dalšího prerušil příchod toho sluhy. Cože?! Potlačím povzdech a vyměním si pohled se strýcem, jemuž tak potvrdím domněnky. Přesně tak, musíme ho najít. Co nejdříve ...

„Připravte mi koně!“ rozkážu. Odměřeně, jako vždy. Přesto na krátkou chvilku se v pohledu mých očí promítne něco, co dává znát moji vlastní únavu. Nicméně myšlenka na to, že si vyjedu ven a pročistím hlavu se mi vlastně docela zamlouvá.
„Strýčku,“ podívám se na něho. Neříkám to nahlas, nechci, aby to vůči Arthurovi znělo nezdvořile nebo jako bych snad podrýval jeho schopnosti, přesto tím Tobia žádám, aby na něho dal pozor.

„Teď mě prosím omluvte,“ požádám je. Kývnu jim oběma a vrátím se zpátky do sálu. Opět zamknu. Pokud by Konstanze chtěla přijmout magii, budu ještě chvíli zapotřebí zde.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 01. března 2016 19:18

Začalo to! – A taky brzy skončilo…

Konrad, Konstanze, Cora a Yvgeny

Usmíval jsem se. Vím, že bych v tak vážném okamžiku asi neměl, ale když už jsem to měl konečně napsané, křídu odloženou a bylo jasné, že všichni tři mohou magií vládnout tak…

No vždyť Yvgeny sám tvrdil, že se těší, (alespoň jestli jsem jeho cizokrajnému prohlášení správně porozuměl) takže…

Hurá do toho!

Kývnul jsem mu na pohled, abych mu dodal odvahy. Vím, že se to nesmí, ale… Je to vážně úžasné, když vámi magie prostoupí a vy si najednou připadáte tak nějak…

Výjimeční.

Sledovaj jsem každý jeho krok a v duchu říkal mantru s ním, jako bych mu tím snad mohl pomoct. Taková blbost…

Držel se za ruku a vzduch se nasytil magií.

Ano!

Zajásal jsem v duchu. Chtěl jsem mu říct, něco jako: „Výborně,“ ale zarazila mě ta malá světélka a výboje, které působily.

Vau!!! Oči se mi rozšířily a ústa zůstala lehce dokořán.

Vznesli jsme se.

„Uáááá!“ splynulo mi ze rtů. Pohledem jsem vyhledal Konyho a ostatní. Měl jsem strach, ale nadšení a zaujetí, byly silnější než obavy o holý život.

Najednou proťal vzduch v místnosti dokonce blesk, který jsem odklonil jen instinktivně, aniž bych byl věděl, jak jsem to udělal.

Myslím, že moje jediné štěstí bylo, že při následném Yvgenyho výbuchu, Konrad duchapřítomně vykouzlil štít, který nás ochránil.

Bylo to, jako bych tím od bratra dostal facku. Úplně jsem slyšel jeho hlas: „Sakra, jsme teď mágové, tak se podle toho chovej!“

Polkl jsem a cítil, že se celý po těle třesu.

Ten hloupý úsměv mi však na tvářích snad dokonale zamrzl. Tohle bylo mnohem úžasnější než to naše…

Otočím se ke Konymu.

„Jo, dobrý…“ odvětím na jeho odměřený tázavý pohled a sám se kouknu po ostatních, jak na tom jsou.

Sotva se ale do princeznovského oděná Cora zmíní, že do toho nejde tak i když ještě stále rozdýchávám prožité napětí, nedá mi to a musím se zeptat.

„Proč?“ absolutně nechápavě.

„Nic se přece nestalo…“ Kouknu i na Konstanze.

To je chvíli, kdy Konrad šel ke dveřím, protože někdo klepal.

Vydám se k Yvgenymu, abych se přesvědčil, že je v pořádku.

„Jste v pohodě? Hlavně to chce klid, ano? Dýchejte zhluboka, ale ne zase tak, aby se vám zatočila hlava. Zkuste třeba v duchu počítat, nebo přeříkávat abecedu, nebo co máte rád…“ radím mu lehce se chvějícím hlasem, když k němu přikleknu.

Arthur Tobias von Wallenstein - 01. března 2016 23:21

Ve víru následujících událostí

"Jsem vpořádku, Kony. Nic to není." usmál jsem se na bratra a zkoncentroval dýchání.
Teď, když už mne nebolel každý sval v těle a žaludek netrpěl mořskou nemocía nesnažil se mne donutit ke zvracení, to vlastně až takovou práci nedalo.
Pomalu jsem se odlepil od stěny a opět stál pevně (skoro....stále je tu ta únava).
Dokonce se mi do tváře začala trochu vracet barva.
"Nemáš u sebe kapesník?
To je dobře, že jsou všichni v pořádku. Snad pan Dragunov budenově nabytých schopností užívat s rozumem."
"Odpočívat? V tuto chvíli? Obávám se, že náročnost zítřejšího dne poznáme už dnes a na odpočinek nebudu mít čas. Nikdo z nás. Tobiasi, prosím, i přesto by měl někdo najít a přivédst zpět doktora Schwartze, šel se po obědě projít podél řeky. Nechci, aby se mu, případně, stalo něco zlého.
Já...když mne, pánové, omluvíte, bych teď potřeboval sklenku něčeho trochu ostřejšího, než je víno. Ano...je to výjimečné. A pak....dám na chvíli na vaše doporučení."

A do toho ten sluha řekl, co potřeboval. A rozběhla se akce na záchranu zbloudilého hosta.
Ačkoliv odcházím, není zcela pravda, že jsem tu zprávu pustil z hlavy. Naopak, uhnízdila se mi v mysli, kroutí se tam a převrací....a udržuje mne ostražitého, a zcela bdělého.
(To přece není jen tak, aby se sám vydal na koni do cizího kraje. Za tím muselo něco být)

Konstanze Geisler - 02. března 2016 21:05

Ne, ne, ne…
Matteus, Konrad, Yvgeny, Cora

Mladší z princů napsal mantru na tabuli, to kdybychom ji snad zapomněli. Nakonec začal s prolamováním první pan Yvgeny. Sledovala jsem pozorně, aby mi snad něco neuniklo a pokaždé, když se bodnul, jsem si zkousla ret. Cítila jsme mravenčení na svých prstech, jen při představě, že to za chvíli budu dělat též…
A pak se najednou začal třpytit vzduch a vybuchovat. Samou elektrizující silou se mi naježily oříškově hnědé na krátko sestřihané vlasy, do podoby rozrušeného dikobraza.
Stisknu Cořinu dlaň, když se vzneseme. Od úžasu, překvapení a strachu neschopná jediného slova.
Co to je?! Ať nás to pustí…! Já chci dolů…, zaúpím v duchu a strachy zavřu oči. Ty, které se bojím otevřít ještě dlouho po té, co už stojíme zpět na zemi. Neviděla jsem štít, který princ Konrad vykouzlil, aby nás ochránil. Ani vlnu energie pustošící zařízení hradního sálu.
I ve chvíli kdy vše opravdu utichlo, jsem ještě stále váhala, zda je otevřít, ale slyšela jsem Cořino vyjádření, že ona to rozhodně zkoušet nebude.
To jsem tedy oči otevřela. Bylo to hloupé odmítnout teď. Nebo ne? Slíbili jsme, že chceme pomoci, že chceme prolomit tu jejich pečeť, jenže… Tohle… Tohle je šílené…
Přikývla jsem na nevyřčenou otázku prostředního z princů, ale po těle se celá chvěji.
I samotný Yvgeny vypadal, že je na pokraji sil…
Ve světlo těchto událostí, opravdu je vyjádření, že se „nic nestalo“ to správné vyjádření naší situace?
Ani jsem nepostřehla, že princ Konrad odešel a opět se vrátil. Konsternovaně jsem pozorovala prince Matteuse jak klečí u Yvgenyho a vysvětluje mu, že musí být v klidu a jak toho docílit. Ačkoliv to od něho po tom předešlém prohlášení znělo tak nějak scestně.
Zaklaply se dveře a já s sebou trhla. Otočím se na navrátilce a omluvně i se zahanbeným ruměncem ve tvářích sklopím zrak.
„Omlouvám se, ale… Tohle já nemohu. Nedokázala bych to. Velmi mne to mrzí…“

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 03. března 2016 20:13

Tobias

Arthur, Konrad, Ernest (vlastně Paul)

Ano v tuto chvíli, kdy jindy… Pán letohrádku se musel velmi přemáhat, aby znovu nezakroutil hlavou. Před sluhou se přeci nebudou dohadovat…

Zadání ohledně přípravy koně sleduje již mlčky, stejně jako sluhův odchod.

Konradovi kývne na srozuměnou. Kdo jiný by měl na Arthura svým způsobem dohlédnout?

„Jistě,“ nechá Konrada vrátit se do místnosti. Takže nakonec z porady nebude nic…

Na druhé straně je logické že on by jim do situace asi příliš světla nevnesl. Pouze chtěl vědět, že se všichni budou chovat rozumně a snad třeba pomoci vymyslet nějaký plán…

V této chvíli to už ovšem nebylo tak důležité.

„Výborně. Postarám se o to, aby tě vyhledal,“ přislíbil nejstaršímu synovci, ohledně nalezení doktora a sledoval pak už jen Arthurova záda.

Tobias zůstal před dveřmi do Jednacího sálu zcela sám. A protože tady byl zbytečný, zamířil ven na nádvoří.

Bruno byl již ve stájích a chystal koně princi Konradovi. Další ze sloužících, Leo, držel Vhista, v jehož sedle se nacházel prskající kocour pana Zwingliho. Vskutku komický výjev, jen co je pravda, jen kdyby nyní nepotřeboval Lea někde trochu jinde…

„Nějaký problém?“ otázal se ledabyle a sešel po schodech k němu.

„Ne, pane.“ Odvětil ten muž. Bylo ovšem znát, že je na své poměry poněkud bezradný.

„Potřebuji, abyste došel pro lékaře Velkocísařské rodiny. Má být údajně na procházce kolem řeky, zeptejte se stráží, kterým mostem odešel, a najděte ho. Vyřiďte panu Schwartzovi, že si princ Arthur žádá jeho společnost.“ Předal mu pán letohrádku jasné pokyny.

„Ano, pane.“ Navzdory svým slovům ale sluha stále zůstával na místě.

„Děje se něco?“ Ne, že by byl Tobias netrpělivý člověk, ale Leova zdrženlivost jej někdy dováděla na okraj tohoto kalichu.

„Ne, pane, jen… Měl bych se postarat o koně a… Jaksi…“ Věnoval kocourovi významný pohled.

Tobias si povzdychl jen v duchu.

„O tohoto chlupáče nemusíte mít obavy. Uvažte koně a běžte.“ Mávl rukou.

Leo tedy neochotně přikývl, došel koně uvázat před schody a odspěchal.

Ne, že by Tobiasu von Ottersteinovi odlehlo, ale pro tuto chvíli udělal, co mohl.

Arthur souhlasil s odpočinkem a doktor snáz než on, jej přiměje ke klidu. (Už vytušil, že jejich “vztah“ není zřejmě jen pacient - lékař, ale nejspíše něco jako přátelství. Že by mohlo jít i o něco významnějšího si netroufal hádat.)

Konrad odjede pro ztraceného pana Zwingliho (usoudil protože si dal připravit koně) a při troše štěstí se i oba vrátí.

No a zde zůstanou už jen ty dvě slečny, pan Dragunov a Matteus. Ti by při další troše štěstí, mohli být zaměstnáni sami sebou dostatečně na to, aby nad nimi nemusel držet dozor.

Poslední členka této zvláštní výpravy je pod Zořinou drezurou, takže o tu bylo, je, a bude také postaráno.

Přišel blíž ke koni a natáhl dlaň ke kocourovi trůnícím v sedle. Jen ji natáhl, nijak se ho nepokoušel sám dotýkat, čekal na reakci zvířete, jestli si jeho ruku očichá a přijme její dotek, nebo bude nadále vztekle prskat.

Sluha Bruno vyšel ze stájí a cosi si drmolil sám pro sebe. Zda stížnosti, či cokoliv jiného, Tobiase nezajímalo, dokud s tím dotyčný nepřijde přímo za ním. Kůň, kterého princi Konradovi připravil, byl jeden z místních hřebců, které na letohrádku měli. Černý s lesklou srstí a dlouhou hřívou. Rychlý i vytrvalý. Tobias to nekomentoval, jen uznale kývl hlavou. Za tenhle výběr se jistě Konrad zlobit nebude.

---

Leo pospíchal přes most a pak podél řeky, kde naštěstí netrvalo dlouho, a nalezl kýženého doktora. V horkém vlhkém vzduchu, byl celý uřícený jen za tu krátkou chvíli, a jen díky zvyku mu to nevadilo.

Zastavil se, popadl dech a vyřídil vzkaz s nímž byl vyslán…

Ernest Zwingli - 05. března 2016 22:56

Vyděšený kocour
Tobias

Paul se po té příhodě s větví, ztrátou páníčka a tou zběsilou jízdou držel koně zuby, drápy. Vlatsně teď připomínal jednu velkou rozježenou chlupatou vrčící kouli. Kůň z něj byl pořád neklidný a sluhové měli s jeho odvedením do stáje malé problémy. A ani tam nedokáza zůstat klidný. Netrpělivě přehraboval a pořásal hlavou. Nespokojeně frkal a celkově dával najevo diskomfort se zaseklého zvířete na jeho hřbetu, které bylo stále přespříliš vystrašené, aby se dokázalo pustit.

Na sluhu poulil svoje vyděšené oči a při sebemenším prudším pohybu zavrčel, naježil se ještě víc a zaprskal. Ani jemu ten pohyb pod sebou nedělal příliš dobře a držel se o to víc.

Změnu "stráží" nenesl dobře. Vadil mu ten pohyb kolem něj a dával to najevo. Nicméně tento obličej si pamatoval. Nebylo to zase tak dlouho, co ho viděl. Vlastně vcelku krátce před tou "nehodou".

Paul na Tobiase poulil oči a zase tolik nevrčel. Zvlášť, když se na sebe jen dívali. Trochu se lekl, když k němu natáhnul ruku. Tobias naštěstí neudělal nic jiného, takže se kocour za chvíli zase upokojil.

Přeměřoval se s ním pohledem a trochu nedůvěřivě se podíval na tu ruku. Povolil svoje drápy, aby se mohl natáhnout a očichat si to. Kůň se tak konečně taky uklidnil a přestal být tak neklidný.

Paul pomalu a obezřetně natáhnul krk a velmi opatrně očichával jednotlivé prsty. Při sebemenším pohybu byl připraven se zase stáhnout. Ale zdálo se, že Tobias je trpělivý a nemá zlé úmysly. Paul do něj nakonec strčil svým studeným čumáčkem a začal se mu o prsty otírat hlavou.

I srst mu pomalu slehla k tělu. Zvedl se a vytáhnul se. Ocas vztyčil do přátelského gesta a nechal se pomalu pohladil po hlavě. Nebylo mu to nijak proti mysli. Potřeboval teď trochu uklidnil a kůň pro něj nebyl vhodný uklidňovací prostředek.

Kdyby si ho chtěl Tobias vzít do náruče, trochu by se polekal a jakmile by ho na sebe položil, pevně by se k němu přichytil drápy. Ale po chvíli hlazení by se opět uklidnil a možná začal příst. To dle náklonnosti člověka.

Pokud by ho Tobias jen hladil, možná by po chvilce k němu přeskočil sám.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 06. března 2016 01:45

Na pokraji sil
Konrad, Konstanze, Cora, Matteus

Někdo na mě mluvil, slyšel jsem ho zastřeně, protože mravenčení pomalu střídalo další otravný pískání v uších, který celýmu dojmu navodilo pocit snu. Takže se mi to přeci jenom všechno … Zamžoural jsem očima a zatápal před sebou rukama, abych snad ty hvězdičky kolem hlavy rozehnal a pokusil se chytit něčeho … Něčí nohy. Který mi řikaly, že mám předříkávat abecedu.

“A b v .. g d je jo,..vot ..chitayu..ya u-uzhe…“ začal jsem, ale slova skoro plynule přešla v mumlání a vzdychání, protože jsem se radši pokoušel popadnout dech a uklidnit se. Ta energie, co se mi vpletla snad do každýho nervu v mym těle, kde nervózně přebíhala sem a tam, dokud jsem jí nevypustil, byla pryč. Znamenalo to, že k dalšímu výboji, nebo výbuchu už nedojde. Necejtil jsem se na to. Ani jsem se nepokoušel nic dalšího vyvolat. Ne, měl jsem dost. Chci vanu, teplou vanu a masáž,… a lehnout si. Únava byla silná. Asi jako noc před conem, kdy tafkujete namísto šití, jen abyste ten kostým stihli.

Po chvíli jsem konečně zvednul hlavu a poznal prince, co u mě klečí a sleduje, jak mi jde zotavování. Mírně jsem se usmál a zašklebil, abych dal najevo, že už mi bylo líp, ale jde to. Na to zaslechnu ubohou Konstanze. Odmítla rituál. Nu, moc dobrou reklamu jsem tý holce asi neudělal… pomyslim si, když konečně uvidim, jak se mi povedlo v místnosti uklidit.

“He… hele, třeba… Třeba to tak hrozný nebude!“ houknul jsem na ni nesoustředěnou němčinou, protože mi v mozku po tom malém zkratu stále nabíhal „systém“. Ruka, která mi v povzbudivym gestu vyjela vzhůru, pak přistála Matteusovi na rameni a já na to dodal: “Viď, že jo? Řekni jim něco, …že ne každej nadělá takovej binec.“

Pískání v uchu odeznívalo, mravenčení přešlo v příjemné teplo a já se cítil jako po pár panácích vodky, což způsobovala únava. Proto moje ruka zůstala na princově rameni a já se nepřestával přiblble usmívat jako měsíček na hnoji. Doufal jsem, že v tom magickym spiknutí nezůstanu sám a princové naše dámy přemluví.

Docela mi uniklo, že se druhý princátko šlo ke dveřím vybavovat. Možná odháněl stráže, co se lekli, proč se jim otřásá hrad v základech, nebo se dostavil slouha… tak i tak, určitě by nám řekli, jestli se jednalo o něco závažnýho. I kdyby šlo o popravu. Naší.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 14:10

Hledání ztraceného hosta
Od Arthura po Zwingliho

'Nic to není' na mě ani nezkoušej! Myslím si na Arthurův účet rozladěně.
Kapesník? Sáhnu do kapsy a jeden čistý bílý vytáhnu. „Tady,“ podám mu ho.
Pak už se ale rozloučím a vrátím se zpět do místnosti.

Pohlédnu směrem k Matteovi s Yevgenim, načež zaměřím zrak na obě slečny. Nakonec si tedy přijetí magie rozmyslely obě? Dobře. Vlastně mě to ani příliš nepřekvapilo. Není to nic, co bych jim mohl zazlívat. Zvlášť při přihlédnutí ke zničenému sálu.
„To je v pořádku,“ odvětím Konstanze. Ohlédnu se po Yevgenim po tom jeho prohlášení. Ne, každá magie nedělá takový binec. Některá udělá i větší. To se ale rozhodnu nepoznamenat. Když už nic jiného, tak to vypadá, že náš host je víceméně při smyslech.
„Nikdo vás do toho netlačí,“ obrátím se zpět na Konstanze a Coru. „Kdybyste si to rozmyslely, vždy bude příležitost později,“ dodám.
„Aby prolomení Pečetě fungovalo, musíte si být opravdu jisti, že si to přejete učinit,“ odtuším. Zašeptám kouzlo a pomocí magie dám dohromady jednu rozlámanou židli. Takhle pokračuji, netrvá to dlouho a sál je opět ve stavu, v jakém byl (nebo alespoň téměř, služebnictvo nejspíš pozná, že je to tu poněkud přeházané a posunuté od původního zařízení).
Dojdu k Matteovi s Yevgenim. „Jak se cítíte?“ obrátím se na naše hosta. „Chce to pořádný opočinek a sklenka něčeho ostřejšího taky nutně neuškodí,“ míním. „Zvládneš to tady?“ podívám se na bratra. „Pan Zwingli odjel na vyjížďku a kůň se vrátil bez něho, je nutné se po něm podívat,“ vysvětlím situaci. Po jeho ujištění kývnu.
„Omluvte mne, prosím,“ pronesu ke všem přítomným a opustím sál.

Spešnými kroky se vydám ven. Co ho to vůbec popadlo?“ Myslím si na Ernestův účet. Nicméně důvod, proč vyrazil na vyjížďku, mohl mít 100 + 1 různých vysvětlení. Od nudy přes úpal po nějakou prozaičtější záminku. Každopádně až ho najdu, tak se to určitě dozvím. Vyjdu ven. Okamžitě mě přivítá jasné slunce a ještě větší a otravnější vedro. Šel bych si zaplavat. Napadne mě úplně mimo mísu.

Všimnu si strýce, který se stará o Ernestova kocoura. Pokývnu mu, když mě strýc osloví.
V pořádku? Převalím si v hlavě strýcovu otázku. Jistě, že ne. Jak by taky mohlo?
"Zajisté," ubezpečím jej.
"Věřím, že ano," podám odpověď i na druhou otázku. "Matteus si dokáže poradit," vyjádřím důvěru v mladšího bratra.

"Jistě," přikývnu na jeho starost. Vždy jsem si dával pozor nebo lépe řečeno ... snažil jsem se.
"Děkuji, strýčku. Ty také," oplatím. Chtěl jsem pokračovat, ale nakonec mi to nedá.
"Je mi líto, že jsem tě do toho musel zatáhnout. Omlouvám se za všechny komplikace, " můj pohled je pořád stejně vážný.
"Je nutné, aby Arthur zůstal bez úhony," musel jsem to říct. Pokud má Velkocísařství přežít, potřebuje mého staršího bratra. "Postarej se o to, prosím, kdyby se," zadrhnu se. "Kdyby se něco pokazilo."

Nemohl bych říci, že bych byl po Tobiových slovech klidnější. Na čele se mi dokonce rýsuje jemná vráska. To, jak to strýc řekl, mě znepokojilo. Pokud se něco pokazí, Arthur bude muset být rozhodný a já ani Matteus mu nemůžeme být překážkou. Tak to prostě je. Arthur si nemůže dovolit ztratit na serióznosti.
"Děkuji," řeknu nakonec pouze.

Snažit se, aby se nic nepokazilo. Jasně. To je to jediné, co opravdu můžeme udělat. Jenže zastavit rozjetý vlak holýma rukama může být trochu problém …

Sluha čeká s připraveným koněm. Ještě se optám, kterým směrem Ernest vyrazil a vyšvihnu se na vraníka. Pobídnu ho a vyrazím. Nejedu nijak rychle, zvláště proto, že se stále rozhlížím, jestli našeho hosta někde neuvidím. Bylo to kousek za vjezdem do pralesa, když jsem si povšiml těla u cesty. Hele, mrtvola.
Zastavím a seskočím z koně. Vytáhnu Ernesta zpět na cestu a podepřu mu hlavu … V tu chvíli mi dojde, že můj kapesník má Arthur a já tak nemám nic vhodného na to, abych mu tím očistil tu ránu na čele.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 06. března 2016 14:11

Tobias - Na nádvoří

Konrad a Paull

Tobias nyní nikam nespěchal. A ono celkově platí, že jsou lidé trpělivější víc ke zvířatům, než k sobě navzájem. Zdrženlivost, která ho u Lea rozčilovala, byla u kocoura zajímavým chováním. Čekal, až dokud si zvíře samo neřekne o pohlazení a pak mu rád dopřál vískání jeho kožíšku, dokud se Paul sám nerozhodl pustit koně, na jehož hřbetě doposud vězel zaklíněný.

Dokonce se pán hradu i pousmál, když kocour zvedl ocas v přátelském gestu. To koneckonců byl docela úspěch.

To ho konečně zkusil vzít do náruče. Předpokládal, že se ta uleví kocourovi i koni. Sice by si to zahákování drápy od Paulla asi i odpustil, ale co už.

Hladil ho tak dlouho, dokud se Ernestův přítel na cestách neuklidnil a drápky hezky nesvinul dovnitř kočičích polštářků.

To akorát vyšel Konrad na sluncem zalité nádvoří. Burácení vodopádů k nim doléhalo a tvořilo zvukovou kulisu a Tobias si synovce zamyšleně prohlížel, ne že by se snad v jeho tváři dalo něco vyčíst.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se ho, když si došel pro připraveného koně a ten zchvácený to rozhodně nebyl.

„Ostatní to tam bez tebe zvládnou?“ To považuje za docela důležitou otázku, přeci jen by si nepřál, aby mu Matteus s bandou začínajících mágů shodili letohrádek na hlavu, i když mu tohle místo nikdy úplně k srdci nepřirostlo, nyní bylo jeho domovem a udělal tu zatraceně veliký kus práce… Nehledě na všechny další možné i nemožné důsledky.

Dokáže poradit? Opravdu?

„Dobrá tedy,“ neodporuje mu. Pokud některému ze synovců opravdu věří, že ví, co dělá, je to právě Konrad.

„Dávej si pozor.“ Ať už před kobylkami, bandity, zrádci, šlechtici… Prostě ať si dá pozor úplně na všechno, co ho může tam venku potkat a že si Tobias opravdu nedělá iluze, že by se nemohlo nic stát.

Myslel si, že dalších slov už není třeba. Díval se na Konradova záda, ale když nakonec synovec ještě promluvil, nemohl to nechat bez odezvy.

„Umím si představit i příjemnější okolnosti našeho shledání, Kony, ale omlouvat se není třeba. To co teď musíme je zařídit, abyste to všichni bez úhony přežili.“ Stavěl se k tomu co nejvěcněji, i když si uvědomoval všechna nejrůznější úskalí a stále nacházel další a další rizika…

„Udělám vše, co budu moct, abych ho ochránil před újmou. Uvědomuji si nutnost jeho bezúhonnosti zřejmě víc než Arthur sám.“ A to ho trochu děsí. „Nejsem si jist, že plně chápe dopad toho, co Matteusovi odsouhlasil. Ale můžeš se spolehnout, že na něho dohlédnu.“ Ačkoliv jeho vliv je proti třeba Alfredovu mizivý.

„Snažme se, aby se nic nepokazilo.“ Jsou poslední slova strýce k synovci. Protože jestli jednou bude muset Arthur podepsat rozkaz k vaší popravě, tak to jeho srdce asi nevydrží…

Sledoval jeho odjezd hladě si vrnícího kocoura.

No a co s tebou chlupáči? Vypadalo to, že slečna Konstanze von Ellenberg, (i když se tak asi doopravdy nejmenuje) si s tebou vcelku věděla rady. Možná by jí nevadilo se o tebe opět postarat, než se tvůj pán vrátí, co ty na to? Opustil koně, kterého si převzal Bruno a i s kocourem se vrátil zpět do prostor hrádku, kde vyhledal vstup do Jednacího sálu, u něhož znovu, jako už jednou zaklepal, jestli bude vpuštěn.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 06. března 2016 14:27

Matteus – v Jednacím sále

Cora, Konstanze, Yvgeny a chvíli i Konrad.

Ten muž vypadal, že má vážně dost. Minimálně tedy za nohu, se mi ještě nikdo nechytal, vypadá to vážně divně a opravdu netuším, co na to říct, nebo udělat.

Jeho blekotání snad mohlo být i abecedou, ale že bych mu rozuměl to úplně ne. Byl bledý i jeho umdlévající dotek napovídal o jeho bezbřehé únavě.

Jo, taky jsme toho s Konym měli pak dost. Ale nevím…, byl jsem v té chvíli tak opojený, že jsem to tak nevnímal. A hlavně ani jeden z nás “neexplodoval“ až takovým způsobem…

Ale jeho na štěrbinu pootevřené oči beru jako dobré znamení, i když ten skoro Arthurovský škleb, který vykouzlí na své tváři, mě přiměje se odměřeně zamračit. Co opravdu nesnáším je, když někdo komu je zle, zkouší předstírat, že mu zle není. Nevím jak pan Dragunov, ale Arthur by nepřiznal, že je mu zle, ani kdyby ležel na smrtelný posteli. Máma byla taky taková…

Ale zase když zkouší přesvědčit tu malou slečnu…

Jen jako vážně nechápu, kde se jeho ruka vzala z nohy na mém rameni a asi se zatvářím skutečně hloupě.

„No… totiž…“ Tak jako asi bych to mohl říct, ale ona by to nebyla tak docela pravda a že bychom jim právě teď měli nějak moc lhát, si nejsem tak úplně jist.

Kouknu na Konyho, který se přišel na našeho hosta taky podívat.

Tak odpočinek určitě, ale… řekněme, že na alkohol mám svůj vlastní názor.

Bratrova otázka nakonec mě překvapí. Jestli to zvládnu?

„Jasně!“ přikývnu mu s takovou samozřejmou odhodlaností. Tedy doufám… On na tom ani jeden z nich nevypadá moc dobře…

Ale když slyším, proč se vlastně Kony chystá pryč, tak chápu, že nejen oni jsou na tom zle.

„Jestli je takový jezdec jako já, nedivím se, že se kůň vrátil bez něho.“ Uchechtl jsem se trochu nemístně a sledoval bratra, jak odchází.

Skvělý… fakt skvělý…

Přelétnu obě slečny i Yvgenyho pohledem. Děsně mě vyvádí z míry ta jeho ruka. Vážně tohle je gesto, které dovoluji tak maximálně bratrům., ale zase nevím jestli je úplně dobrej nápad ji ze sebe setřást.

„Ech tak… Nechcete si zase sednout, když už nám bratr spravil židle?“ zeptám se jich.

„Chcete pomoct vstát?“ prohodím i k unavenému muži na podlaze. Na cestu k pokoji a posteli teď zrovna nevypadá. A já vlastně vážně netuším, jak s nimi mám jednat.

„Byly to naprosto úžasný, kam se hrabe ohňostroj z velkocísařských oslav.“ Zhodnotím jeho výkon s magií a nabídnu mu pomocnou ruku.

„Což mi připomíná, že Arte má zítra čtyřiadvacáté narozeniny a bude velký ples… Já to moc nemusím, ale vám by se to mohlo líbit. Jen prosím nevybuchovat… A budeme vám muset sehnat rukavice. Tedy nějaký jiný než ty vaše svítící. Jo, to jsem se chtěl celou dobu zeptat, jak to děláte, že svítí? Můžu se na ně podívat? Na celé to vaše brnění? Opravdu by mne to moc zajímalo…“ zase jednou jsem se do toho zamotal.

„Až vám bude lépe, samozřejmě,“ dodám ještě.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 15:04

Dobré poledne - Ernest
Konrád

Od zběsilé jízdy, nárazu do větve, stavu bez tíže a tvrdého přistání do křoví u cesty už uplynula nějaká doba. Přesto jsem se neměl moc k tomu plně probrat k vědomí. I když matně jsem si začal uvědomovat, že žiju. Až příliš bolestivě.

Sám bez pomoci bych tam nejspíš ležel nejméně do večera, než bych své tělo přemluvil k prvnímu pokusu o vyhrabání se. Ale když mě z křoví vytáhly naprosto cizí ruce, všechno se tím jen urychlilo. I když za příliš šetrné bych to taky nepovažoval. Na druhou stranu - ležet na rovné zemi, kde se vám do těla nezabodávají jednotlivé trny, bylo přeci jen pohodlnější.

Přesto jsem ze sebe vydal tlumené zasténání. Když opominu tvrdý pád s nepříjemným přistáním, můj největší problém byla hlava. Třeštila mě jako střep. Myslel jsem, že se mi při tom pohybu snad rozskočí.

Naštěstí ten, co mě tu našel, měl dost rozumu, aby se mnou hned netřásl. Radši jsem pootevřel oči, abych se jednak ujistil, kdo to je, ne že by mi v tuhle chvíli nebylo fuk, kdo mě tu našel, a druhak, abych mu tak zabránil v přespříliš dychtivém pokusu přivést k vědomí.

Zamžoural jsem na toho nad sebou a nechal svůj rozbolavělý mozek pomalu složit obraz. Naštěstí sem k zemi skrz koruny stromů nepronikalo tolik ostré osvětlo. Ale i přes to bylo prozatím moc jasné.

" D-díky..." Vydal jsem se zebe, když jsem se dostatečně vzpamatoval a vypadal i o chlup živěji. I když jsem si plně neuvědomoval, co ani kde dělám a trvalo mi, než jsem svého zachránce identifikoval jako osobu mě známou. Ale nespěchal jsem. Tyhle stavy jsem už párkrát zažil. Ono to přijde. Časem.

Rameno - Paul
Tobias

Paul začal postupně vrnět a drápy opravdu stáhnul. Dokonce projevil Tobiasovi tolik vřelosti, že se mu začal sám otírat o bradu a snažil se mu čumáčkem očenichat i obličej.

Trochu zpozorněl, když ho odnášel zpět do domu, ale nebylo to nic, co by se jemu nelíbilo. Rozhodně tam bylo útulněji, než v tom příbytku s těmi hroznými zvířaty, jež ho málem připravili o život.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 15:49

Na zemi
Ernest

„Vítejte mezi živými,“ zakřenil jsem se na poděkování. Byl jsem rád, že přicházel k sobě. Sběžným okem jeho zranění nevypadala nějak přehnaně tragicky. Nějaké ty naraženiny a šrám na čele, který krvácel, kvůli čemuž měl Ernest umazaný obličej. Ten kapesník by byl skutečně k užitku! Poposunul jsem si rukáv košile a začal mu obličej otírat jeho cípem. Až se vrátíme zpátky, bude ta rána potřebovat vyčistit.
Jinak jsem na něj nepospíchal a nechal ho, ať se postupně probere sám.
„Co vás to napadlo? Vyjet si jen tak,“ zajímal jsem se.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 16:08

Cesta k životu a zase zpět na onen svět
Konrád

Jeho trefná narážka by byla dozajista vtipnější, kdyby mě tak šíleně nebolela hlava a nebyla tak strašně pravdivá. Dozajista bych se jí i zasmál, takhle jsem byl rád, že opravdu žiju.

Pomalu se mi začalo vybavovat, co předcházelo mému přistání sem. Maličko jsem vzhlédl a spatřil tu větev. TU osudnou větev. Nebýt jí, možná bych dosáhnul svého cíle. Možná. nebo ztroskotal hlouběji v pralese.

"Mmm... Kor...Kodr... Kon... Konrád?" Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, jak se ten chlap vůbec jmenuje. A slavil jsem to jako úspěch, že jsem to zvládnul. Zajímalo by mě jak velký úsek jsem vůbec stihnul ujet, než jsem narazil.
" Kočár..." Trochu jsem svraštil čelo, jak jsem se soustředil. Ale nebyl to zrovna nějak slavný nápad.
" Sledoval jsem... ho..." Vysvětlil jsem mu a rozhlédnul se. Něco mi tu přestalo hrát.

Viděl jsem Konráda, koně... jenom jednoho koně. A ještě k tomu černého. Ten nebyl můj. Pomalu jsem rozšířil oči zděšením. Na tom koni byl Paul! Co když se to zvíře splašilo a zdrhlo s ním čert ví kam!

Prudce jsem se posadil. Následky tohoto nerozumného činu se dostavily téměř okamžitě. Všechno kolem mě se neskutečně zatočilo, smíchalo se ve spleť dost neurčitých obrazců a barevné duhy, jež nadmíru podráždilo můj žaludek. Zezelenal jsem. Stihnul jsem se aspoň odvrátit od svého společníka, když jsem vyhodil do příkopu zbytek oběda. K bolesti hlavy se tak přidala jednorázová nevolnost, jež přešla hned, jak se svět kolem mě přestal tak podivně houpat.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 16:30

Stále na zemi
Ernest

„Osobně,“ přitakal jsem, když dal Ernest dohromady moje jméno. Amnézii tedy taky můžeme vyloučit. Výtečně.
Kočár? svraštil jsem obočí. Nikdo předtím se o kočáru nezmínil. Co se stalo?
„Jaký kočár?“ zeptal jsem se nahlas.
To už se ale Ernest zprudka posadil. Rychleji, než jsem dokázala zareagovat, nečekal jsem to. Vybralo si to svou daň. No, upřímně, byl jsem docela rád, že kromě krve nejsem i od obsahu jeho žaludku.
„Pomalu!“ řekl jsem. Popravdě to více než co jiného připomínalo rozkaz. Dal jsem mu ruku na rameno a podepřel ho. „V klidu. Není kam spěchat.“ Teď už opravdu ne.
„Váš kůň se vrátil zpět na Letohrádek, proto jsem se vás také vydal hledat,“ vysvětloval jsem mu situaci.
„Vašeho kocoura se ujal můj strýc,“ dal jsem mu další informaci, co by ho mohla zajímat.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 16:41

Všechno hezky popořadě
Konrád

S odpovědí jsem si dal tentokrát načas. Ale myslím, že to protentokrát určitě ocení. Aspoň jsem si mohl úlevně oddechnout, když mi sám od sebe sdělil, že se Paul v pořádku vrátil. Takže ho ten kůň odvezl zpět? Skvělé. Aspoň, že tu mají chytrá zvířata.

Nemělo si smysl znovu lehnout, když jsem svůj mozek podráždil prudkým zvednutím. Raději jsem pod sebe naskládal nohy a podepřel se na rukou. Ostatně mi Konrád dost pomohl.
" Dík." Pro tentokrát jsem ho uposlechl. Nebyl to špatný nápad. Trochu jsem se o něj opřel.

"Jaký kočár? No... ten co přijel na nádvoří." Podíval jsem se po něm.
"vyskákali z něj nějací... hm... muži." nebyl jsem s to je blíže identifikovat.
"Vešli dovnitř, za chvíli se vraceli s nějakou ženou. Asi služebnou. Hodili ji dovnitř a zase odjeli. Nevypadalo to, že... by s nimi šla dobrovolně. Hlavně bylo divné, kam by taky mohla služka cestovat v kočáru, ne?" vzpomínal jsem na předchozí události a snažil jsem se mu podat co nejcelistvější obraz.

"Chtěl jsem je pronásledovat a zjistit, co to mělo být, ale... vaše dopravní prostředky nejsou zrovna... snadno ovladatelné. A jsou pěkně nevyzpytatelné." Ušklíbnul jsem se, i když jsem toho záhy zalitoval.
" Uh... myslím, že si pro dnešek fóry odpustím." Chytnul jsem se za hlavu v místě, kde jí zkřížila dráhu ona větev.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 17:05

Ještě furt jsme se nezvedli
Ernest

Ten jeho popis nebyl nic moc, ale představu jsem si udělat mohl. Můj výraz zvážněl, možná i trochu potemněl. Nějací muži si přijeli pro jednu ze služebných a odvezli ji? Nemusím být zrovna paranoidní, aby mi to přišlo podezřelé a aby se mi to ani trochu nelíbilo. U všech hromů, pro kterou služebnou?
„Ta služebná, jak vypadala?“ zajímal jsem se, stále klidným hlasem. Popravdě řečeno bych nejraději teď vstal, nasedl na koně a jel zjistit zpět do letního sídla, co to mělo znamenat.

Jeho poznámka o našich dopravních prostředcích by mě možná opravdu pobavila, kdybych ji vnímal více než napůl ucha, zatímco jsem v mysli vytvářel nerůznější kompirace, o co asi mohlo „těch mužům“ jít.
Zarazilo mě to jen v jednom ohledu. „Jel jste na koni poprvé?“
Sledoval jsem, jak se chytá za hlavu. Mohl bych to zkusti vyléčit magií … Tu myšlenku jsem záhy odsunul stranou. Léčitelství bylo vždycky složité a když by se udělalo špatně, mohl by Ernest skončit třeba bez hlavy úplně.
A to by se mu asi nelíbilo.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 17:21

Vzpomeň si, Ernie, to zvládneš
Konrád

Na chvíli jsem zavřel oči. Ostrá bolest se zmírnila na tupou. Vydechnul jsem. Ale to už se Konrád začal znovu vyptávat. Otevřel jsem oči a vzhlédl k němu.
"Hm... Jak vypadala? Uhm... nevím, moc jsem si ji neprohlížel. Hlavně to byla vcelku rychlost. Ale myslím,... že měla slámové vlasy. Blondýna. A... asi drobná. Ti chlapi byli určitě vyšší než ona. A hubená. Ale... tak tlusté služebné tu ani nemáte..." takže je to poněkud bezpředmětná poznámka.
"Nevím, kdo to byl. S tím bohužel nepomůžu. Neznal jsem ji. " předešel jsem jeho dozajista další otázku.

Pozorně jsem se na něj podíval. Vypadal myšlenkama poměrně mimo. A díval se na cestu před námi. Mohl jsem jen hádat, co se mu honí v hlavě. I když jsem si byl vcelku jist, že to vím.
"Ležím tu už nějakou dobu, hádám. Budou dávno v trapu. Leda byste uměl sledovat stopy." Což by mimochodem bylo vcelku cool.
" nebo věděl, kdo to byl a kam měli namířeno." I to je druhá možnost.
" Každopádně už není kam spěchat, sám jste to řekl. Na druhou stranu... pokud máte to nutkání tam jet, jsem ten poslední, kdo vám bude bránit. I když musím sám podotknout, že to byl vcelku hloupý nápad. Ani nevím, co bych dělal, kdybych se tam nějakým zázrakem dostal živej na tom divokém zvířeti. Všiml jsem si, že tomu jaksi chybí brzdy." Úkosem jsem hodil pohled na koně.

"Když nepočítám těch pár projížděk v zoo jako malej kluk, tak jo. Docela dobrý ne? Jak jsme vůbec daleko?" Chtěl jsem to vědět.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 18:24

Vrátíme se ...
Ernest

Takže to byla Lenka. Jiná blondýnka na Letohrádku neslouží. Cítil jsem, jak něco v mých útrobách ztěžko. Jaký jiný důvod by mohli mít pro ni poslat, než že od ní chtěli zjistit nějaké informace? A já vím moc dobře, jaké způsoby má Inkvizice na to, aby z někoho dostala to, co potřebuje. Ostatně nejednoho výslechu jsem se zúčastnil. Stejně jako nejednoho soudního přelíčení. Můj pohled v danou chvíli byl opravdu temný.
„Chápu,“ odtušil jsem.

Ernestovy další poznámky jsou poměrně věcné. Jistě, že to trvalo už nějakou dobu. V tuhle chvíli už Lenka, pokud ji opravdu vyslýchali, řekla, co mohla. A pokud řekla opravdu vše … Měl jsem se jí zbavit. Z toho uvědomění mě zamrazí. Nebyla hloupá, jistě jí to došlo. Byla to chyba. Teď už bylo na podobné úvahy příliš pozdě. Potvrzovat, že úmím číst stopy nebo že vím, o koho šlo, mi přišlo bezpředmětné.
„Vrátíme se na Letohrádek,“ odvětil jsem mu. Budu muset vymyslet nějaký plán. Nějaký dobrý plán …
„Nicméně děkuji za informace.“

„To bylo slušné,“ uznal jsem a ušklíbl jsem se. „Jsme asi ve třetině cesty zpět k letnímu sídlu,“ vysvětlil jsem.
„Troufáte si zkusit další z našich dopravních prostředků?“ pohodil jsem hlavou ke koni a stoupl mi koutek.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 18:35

Skvělý nápad
Konrád

Byl poměrně dlouho zticha. Nepřerušoval jsem ho. Asi stejně jako já potřeboval jistý čas na vstřebání všech informací. Opravdu jsem se na chvilku obával, že zopakuje můj potrhlý nápad s pronásledováním, které teď už bylo poněkud bezpředmětné. I když on by měl možná větší štěstí než já, ale pořád... jet sám?

Nakonec se zdálo, že se koenčně k něčemu rozhodl. K něčemu, co zahrnovalo i mě.
"To budu rád." musel jsem souhlasit s návrhem.
"Nestálo za řeč. Jsem rád, že jsem je ještě aspoň někomu mohl říct." ušklíbnu se. Taky ěm to mohlo zabít, že jo.

"Wau... to je... docela dálka." moje nadšení poněkud pohaslo při vidině návratu.
" Na koně? Tak to ani náhodou!" Zhrozil jsem se při té představě.
"Chcete mě zabít?" Fakt jsem to nehodlal podstoupit znovu.
"Klidně si jeďte, jen mi ukažte směr. Trefím. Ale sednout na to? Jen kdyby mi šlo o život a nebylo zbytí. I když... při představě, že jsme tu možná uvízli trčet navěky... to možná časem budu muset zkusit." ošil jsem se.

" Škoda, že tu nemáte aspoň kola, i když na tej hrbolatej cestě... je to vlastně jedno velký štěstí." Zavrtěl jsem hlavou.
"Pomůžete mi aspoň na nohy?" zeptám se.
"Zbytek zvládnu." Zase takový lazar jsem nebyl.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 18:52

Vracíme se!
Ernest

Jeho reakce mě svým způsobem pobavila. Jen kdybych neměl plnou hlavu chmurných myšlenek.
„Půjdeme tedy pěšky,“ shrnul jsem to. Jistěže ho nenechám jít samotného. Ona ta procházka třeba nebude tak marná a třeba mě během ní napadne i nějaké použitelné řešení. ...trčet na věky? Ne, neřeknu na to nic. On má totiž možná pravdu. Je jisté, že uděláme, co bude v naší moci, abychom je vrátili, kam patří. Jen jestli budeme mít příležitost …

„Zajisté,“ svižně jsem vstal a podal mu ruku, abych mu pomohl na nohy. Poté jsem vzal koně za uzdu, abych jej vedl vedle sebe. Mohli jsme vyrazit zpátky.
„Mimochodem kola máme,“ odtušil jsem. Tedy pokud oba myslíme to samé, ale hádám, že asi ano. „Matteus je před koněm upřednostňuje,“ dodal jsem. Nemusím asi podotýkat, že mé sympatie si nikdy příliš nezískaly.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 19:11

Kilometry před námi
Konrád

"Nemusíte." Ujistil jsem ho a díky jeho pomoci se vyhrabal na nohy. A na chvíli se o něj opřel, než se svět kolem mě přestal točit. Vyčkal jsem ještě než jsem si troufnul udělat sám první krok.
"Už je to lepší." ujistil jsem Konráda při jeho podezřívavém pohledu.

Pomalu jsme se mohli rozejít. Čekala nás velkem štreka.
"Fakt? Myslíme to samé? Dvě kola, rám, šlapadla, řetěz a sedačka." chtěl jsem se jen u jistit.
" A jezdí na tom vůbec někde? Nikde jsem tu neviděl dostatečně rovný povrch na to, aby to nebyla jízda hrůzy a natlučenýho pozadí. Věřte mi, jednou jsem na kole sjel schodiště a řeknu vám, že už nikdy víc." Zasměju se.
"Takže... nás teď čeká vcelku dlouhá cesta." podotknu poněkud vážněji.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 06. března 2016 19:28

Cestou, necestou, ...
Ernest

Věcně jsem ho přidržel. Zkoumavé pohledy jsem si neodpustil. Nicméně jsem se rozhodl mu věřit. Kdyby něco, byl jsem ve střehu, abych ho mohl zachytit ...

Přitakal jsem. Přesně tak nějak bych to popsal. Při jeho poznámce jsem se uchechtl.
"V Pragu se pár nadšenců najde a v severní Alemanii si to vcelku oblíbili, alespoň co jsem slyšel," pokrčil jsem rameny. "Já se při pokusu zkrocení tomto vynálezu zpravidla někde zmrzačil. Nakonec jsem usoudil, že to přenechám jiným sebevrahům," podotkl jsem.

"Vskutku," souhlasil jsem. K tomu nebylo co dodat.

Ernest Zwingli - 06. března 2016 19:41

iskuze o kole
Konrád

Poslouchal jsem ho. Fakt jsem nemohl uvěřit, že tu mají taky podobné vynálezy. I když byli historicky o mnoho desetiletí zpět. Co už.

" U nás je to už taky od dob vynálezu aut spíš rekreační záležitost. I když místně kvůli špatnému ovzduší kvůli smogu, lidi zase začínají využívat kola. A taky aby se vyhnuli přecpaným silnicím. Ale v mojí době na to máme taky upravený povrch asfaltem nebo betonem. Ono ještě zámecká dlažba ujde, ale nejhorší jsou kočičí hlavy. Zvlášť v zimě nebo po dešti. To si na tom kdekdo rozbije hubu i pěšky. Ale najdou se i tací vyznavači extrémních sportů, kteří na kole skáčou i po skalách. Tomu já říkám šílenci." O čem taky diskutovat při té daleké cestě.

" Ale věřím, že to vás asi moc nezajímá. Radši mi povězte, co se bude dít teď. Nějakou dobu nám zabere, než se vrátíme. A tady je vedro k padnutí." Nadhodil jsem, že nějaká věcnější diskuze, aby to uteklo by se hodila.

Konstanze Geisler - 07. března 2016 17:18

Ples?
Cora, Yvgeny a Matteus

Uleví se mi, když princ Konrad sdělí, že je to v pořádku a můžeme se pro to rozhodnout i později, pokud… To nakonec opravdu budeme chtít nebo potřebovat.
Přikývnu mu a začnu pracovat na zkrocení vlastního dechu.
Třeba… Ale co kdyby to náhodou bylo ještě horší? Neodpustila bych si, kdybych tu někomu ublížila a zkrátka… Nemyslela jsem, že to bude takové…
Znovu se pohledem vrátím k Yvgenymu a těm, kteří o něho projevují starost. Ano, odpočinek, ten jistě potřebuje.
Ale zpráva o ztrátě pana Zwingliho na vyjížďce mne opět znepokojí.
Nenamítám nic na odchod prostředního z princů, vlastně mlčím i poté, co se za ním zavřou dveře a princ Matteus nabízí našemu druhovi z Conu pomocnou ruku.
Opravdu si nejsem jistá, že slovo “úžasné“ vystihuje spoušť, kterou pan Yvgeny způsobil, ale tihle dva mi svými projevy nadšení z některých věcí připadají, jako z jednoho těsta.
Čemu opravdu vezmu za vděk je nabízená opět opravená židle. Takže se ještě podívám na Coru, kývnu hlavou ke stolu, jestli půjde taky, a pak teprve se dojdu usadit. Ano, vidět prince konrada, jak dává vše do pořádku, to byla ukázka magie, která už vypadala… Vstřícněji. Ale pokud čerstvý mág dokáže jen ničit…
Vydechnu si, když pevně sedím a nevypadá to, že by se židle hodlala zhroutit sama do sebe. Nejmladší z našich únosců se rozhovoří o ohňostrojích a blížící se oslavě jeho nejstaršího bratra. Zní to vlastně hezky, tedy do okamžiku kdy se zmíní o nutnosti sehnat Yvgenymu rukavice. V kombinaci se slovy, že by se nám to mohlo líbit, to totiž zní jako…
„P-promiňte, ale… Vy nás chcete vzít na narozeninový ples vašeho bratra?“ musím se zeptat. Co bychom na takové události dělali? Ani sem nepatříme…
„Dovolím si připomenout, že ani jeden z nás není součástí vašeho světa, nemáme absolutně žádné povědomí o etiketě zdejší šlechty a vzhledem k tomu, že se pořádá již zítra ani čas se vše naučit. Ne každý z nás je dobrým tanečníkem či tanečnicí, kroky vašich tanců pro nás budou cizí a… Pokud se nemýlím, kladli jste nám na srdce, že musíme být zde, stranou všeho dění, aby se o nás nikdo nedozvěděl, protože by to ohrozilo nás i vás… Omlouvám se, ale… nepřijde vám, že si trochu protiřečíte?“ Musím se zeptat.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 10. března 2016 18:14

Jednací sál
Cora, Konstanze a Matteus

“V pohodě,… já klidně ještě chvíli po to… poležim,“ mávnul jsem rukou nad princovou nabídkou a moje ruka se od něj tak konečně vzdálila. Vůbec mi nedocházelo, že se tu dopouštim nějakýho porušení slušnosti. Navíc jak byl princ Matteus celej hrr, aby mi pomohl, najednou jsem ho v tom stavu měl spíš za dobrýho kámoše, co se o mě stará po flámu.

Zaslechnul jsem něco o tom, že se někdo ztratil. Kúň, kocour, Ernest. Jo, tenhle Ernest. Ale moje mozková kapacita se tomu nemohla věnovat. Měl jsem dost starostí se sebou. A s tim feedbackem, co na mě Matteus vyklopil.
“Jo, díky, někdy to můžeme zkusit znovu, heheh,“ zazubil jsem se a přeci jenom se trochu pozvednul a naznačil, že bude dobrý nesedět na tý studený zemi v tom fajn obleku. Co kdybych ho ještě někdy chtěl vzít na sebe? Třeba na další snídani.

“Ha! Jasně, proč ne! Ale zevnitř už to taková sláva není. Všechno je to dělaný tak, aby to vypadalo dobře… zvenčí, navenek. Ledky, dráty, jo… to se vám bude líbit. Jenom nevim, co budu dělat, až mi dojdou baterky…“ zamyslel jsem se zcela scestně a na chvíli vypnul.

Rukavice bych bral, už proto, abych nevybzučel každýho, komu stisknu ruku. Heh, ale někomu bych to přál.
Ale zpátky k tématu, mluvilo se tu o plese. Kontanze začnu vnímat až v polovině jejího proslovu ohledně naší neschopnosti se integrovat do zdejší společnosti v tak krátkym časovém úseku. Ohledně toho, že jsme tu na tajnačku, musim souhlasit, takže jen co mi princ přeci jenom pomůže vstát a posadit mě zase jako slušnýho člověka na židli, tázavě se na něj podívám.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 10. března 2016 20:50

Odpověď a (ne)čekaná návštěva

Yvgeny, Konstanze, Cora a Paul

Trochu mně překvapilo, když řekl, že si klidně poleží. Na druhé straně, je zřejmě opravdu unavený, no. Takže je možná lépe, že se nesnaží hned vstát, jen jsem chtěl být užitečný, protože jak mě tu s nimi Konrad nechal samotného, dostal mě do situace, kdy opravdu netuším co si s nimi počít. Magii už nikdo přijmout nechce Yvgeny má evidentně dost a nic ostřejšího, jak bratr navrhoval, zde máme. Asi bych mohl zazvonit na sloužící, aby něco donesli, ale…

Řekněme, že nevím nakolik je to opravdu dobrý nápad.

Nakonec přeci jen přijal moji pomoc a rozhodl se zvednout a přesunout se ke stolu. Vzal jsem za vděk jeho vysvětlování ohledně rukavic a zbroje.

Aby to dobře vypadalo? Takže… Ono to nemá žádnou praktickou ochrannou funkci? Moc to nechápu. Jaké ledky, dráty, baterky…? Ani jedno z toho mi nic neříká, ale bezpochyby můžu říct, že se mi to dozajista bude líbit.

„Výborně, děkuji.“ Beru to tedy tak, že mi v tomto ohledu vyjde vstříc, což je výborné. Přeci jen by byla škoda, kdybych nemohl prozkoumat něco tak jedinečného…

Ale to už se ozvala jedna z dívek.

Překvapeně jsem se po ní ohlédl. Musím uznat, že mě zaskočila svou otázkou, asi stejně jako před naším dopoledním odjezdem svou omluvou.

Jestli je CHCI vzít na Arteho oslavu? Hrklo ve mně. Ona se zdá slečna Geislerová, jako malá křehká bytost, ale někdy z jejích rtů padají perly, skoro jako z Arthura.

Co je to za otázku?

Zaraženě se stáhnu do trochu odměřenějšího postoje.

Asi by nebylo úplně nejvhodnější přiznat, že až takhle jsem o tom nepřemýšlel, co?

Narovnal jsem se.

Protiřečíme? No to snad zase ne… Asi bych se měl občas trochu zamyslet nad tím, než něco plácnu, že?

„Chci je snad trochu přehnané…“ ucítím na sobě pohledy jich všech, „a neřekl bych, že si protiřečíme.“ Založím si ruce.

„Tedy… Ještě jsem o tom s bratry nemluvil, slečno, ale…“ No? Co vlastně? Když nad tím tak přemýšlím, a že se mi všechna ozubená kolečka v hlavě roztočila na plné obrátky, musím uznat, že na jejích slovech něco je. A taky to, že Konrad by byl dozajista proti a Arthur určitě taky. (Takže vlastně úplně normální stav v naší rodině.)

„Myslím, že skutečně padla slova, která vás umisťovala mimo dění naší velkocísařské honorace. Na druhé straně jsou věci, které neovlivníme a mezi ně patří i bratrova oslava. Strýc Alfréd ji plánuje už…,“ nevím přesně ale to je jedno, „dlouho a my na ní musíme být.“ Vždyť kdybychom nemuseli, asi bych na žádnou nikdy nešel, je to vždycky útrpný večer. Dal bych Arthurovi dar do připraveného salonku mezi ostatní a měl bych klid. Jenže tak to bohužel nefunguje, a jediný komu to vadí víc, než mě je pravděpodobně Konrad.

„Takže pokud byste nešli s námi, museli byste zůstat sami zde. A tím myslím i bez strýce Tobiase a sestřenky Zory… Kdyby se pak tady stalo cokoliv nepředvídatelného, nebude tu nikdo, kdo by vás ochránil. Mágem je z vás jeden a čas na učení, jak jste sama podotkla je krátký, aby něco zvládl.“ Koneckonců Konrad mluvil o možnosti útoku kobylek a může se stát dalších tisíc různých variant běhu událostí… Promnu si čelo a následně nechám svou ruku doputovat do kapsy u kalhot.

„Nemluvě o tom, kdyby se mu stalo něco podobného jako teď?“ Kývnu hlavou k Yvgenymu a na čele se mi vyrýsuje drobná vráska, jak horečně hledám vhodná slova.

„Připadá mi logické vzít vás s sebou…,“ zakončím to, „alespoň tedy zpátky do letního sídla…“ I když by bylo asi zase divné vzít “vážené hosty“ tam, ale přitom je už ne na samotnou oslavu, hm…

Tohle ještě budeme muset nějak vyřešit… Asi bych to měl být já, kdo přijde s nějakým unikátním nápadem, ale pravda je taková, že jsou “občas“ situace, se kterými si vážně nevím moc rady.

„Ale samozřejmě budou mít v této věci hlavní slovo jiní, takže… to prozatím berte jen jako nápad, ano?“ Navrhnu jim a tázavým pohledem všechny přelétnu.

Ozvalo se zaklepání a já si uvědomil, že jsem po Konyho odchodu zapomněl zamknout.

U Odina! Vyrazil jsem ke dveřím a na štěrbinu je otevřel. Jen tolik, aby klepající mohl spatřit tak moje oko a kus tváře. Ukázalo se ale, že je to jen strýc Tobias, kdo se na nás zkoušel doklepat.

„Strýčku?“ Nechápu, co tu dělá a jisté podezření se asi promítlo i v mém hlase.

Pán letohrádku se pousmál.

„Ještě máte tajnou schůzi?“ zeptal se a jeho rty ozdobil skoro otcovský úsměv, který jsem nepochopil. Zřejmě to na mě muselo být dost vidět, když pokračoval.

„Jen mě tak napadlo, jestli by se její jasnost, princezna Konstanze, nemohla na chvíli ujmout, zde rytíře Paula, než se jeho pán, hrabě Zwingli, opět vrátí.“ Pronesl žertovně.

„Eh…?“ Sklouznul jsem pohledem k zrzavému kocourovi a pak zpět na strýce.

„No totiž, to by… zřejmě mohla, já… Zeptám se.“ To vážně přišel jen kvůli tomuhle? Nevím proč, ale tuším v tom nějakou zradu. (A tím nemyslím zrovna atentát nebo tak něco.)

Otočím se do místnosti k dívce, ke které jsem do teď tak trochu mluvil. Ačkoliv já mluvil ke všem, protože odpověď na její otázky zajímala každého z nich.

„Strýc se ptá, jestli by si slečna Konstanze nevzala na chvíli kocoura pana Zwingliho…“ Ponechal jsem svou větu neukončenou a počkal, na její reakci či odpověď. Ačkoliv minimálně u její “přítelkyně“ to nevyvolalo zrovna dvakrát nadšenou reakci v obličeji. Začínala mi ta jedna místnost být už docela malá. Koneckonců už tu nemáme co řešit a Kony se taky nevyjádřil zrovna přesně (vlastně se vůbec nevyjádřil) ohledně toho, co máme nebo nemáme dál dělat…

Jen se ještě otočím k Tobymu, když už přišel.

„Myslíš, že bys mohl požádat někoho ze služebnictva, aby přinesl panu Dragunovi něco ostřejšího k pití?“ Vyhrkl jsem na něho. Ode mě zrovna asi docela načekaná žádost, co? Prohrábnu si nervózně vlasy a dlaní mi projede nepřirozené štípnutí. Jau…!

Strýc si mě přeměřil tázavým pohledem a pak přikývl.

„Jistě, že. To bych opravdu mohl.“ Odsouhlasí mi, ale nepřestává mně probodávat pichlavým pohledem.

Děje se něco? Hloupá otázka, co?

„Jsi v pořádku, Matteusi?“ Nevím, jestli ta otázka zněla víc starostlivě nebo podezřívavě, ale odpovědí mu byl zprvu jen můj souhlasný - naprosto samozřejmý pohled.

„Jistě.“ Taky jak jinak že jo. Ta bledost se ti jenom zdá a zdaleka nejsem tak nervózní jak asi vypadám.

„Dobře,“ vydechl si. „Kdybys cokoliv potřeboval, najdeš mě v dílně.“

„Dobře,“ přisvědčím mu.

Následný Tobiasův odchod pak závisel jen na tom, zda si Konstanze přijde či nepřijde pro Ernestova “rytíře“…

Konstanze Geisler - 13. března 2016 15:13

Princova odpověď a znovu jeden kocour…
Matteus, Yvgeny, Cora a Paul

Netuším, kde se ve mne vzala ta slova, ale cítila jsem potřebu je vyslovit, když už Cora mlčela a pan Yvgeny byl indisponován. Dlaně jsem složila do klína a nervózně si pohrávala s prsty.
Netušila jsem, kolik toho zdejší princ může vědět o technice, kterou mu náš ruský společník naznačoval. Ale domnívám se, že na tom zase tak moc nezáleželo.
Nejmladší z našich hostitelů se na mě zadíval, jakoby byl osočován ze zločinu, který nespáchal. Zdálo se, že jen obtížně hledá slova, ale na druhé straně jeho mluva působila, jako co na srdci to na jazyku.
Zdálo se, že jsou skutečně bezradní a to nejen ohledně možných nebezpečí a celého následujícího měsíce, po který zde musíme zůstat, ale i ohledně budoucích dní či hodin. Jeho slova se zdála být rozumná, ale na mě přesto působila skličujícím dojmem. A to jsem se pokoušela nemyslet na to, že už se možná nikdy nevrátíme domů…
„Dobrá tedy…,“ přisvědčím mu nakonec. „Znáte svůj svět lépe než my, nechci vám působit ještě větší potíže, než už s námi máte, pouze… Mne to zmátlo.“ Sklopila jsem pohled a nevěděla, na co si tu vlastně hraju.

Princ Matteus pak vykročil ke dveřím, na které kdosi zaklepal. I kdybych snad chtěla ještě něco říct, nestačila bych to.
Dle oslovení přišel nejspíše pán tohoto Letohrádku. Ne, že by ho ale náš hostitel vpustil dovnitř, nebo bylo slyšet slova pana von Ottersteina, ale ta obezřetnost v každém princově pohybu byla znepokojivá.
A pak se otočil s otázkou přímo na mě, až ve mně hrklo.
Já? Opravdu já? Inu kdo jiný, já vím, ale…
Cořin pohled je zcela výmluvný, ale já nemám důvod se na toho malého tvorečka zlobit.
Vstanu tedy a vykročím ke dveřím, kde se ti dva baví. Akorát pán Letohrádku říká, že by mohl zajistit občerstvení (nazveme-li to tak) pro pana Yvgenyho.

Vyčkám, než si mně všimnou, abych si pak tedy převzala rezavého kocourka. Mile se usměji na všechny tři a nejdřív nechám zvířátko, aby si mně očuchalo, a pak ho opatrně pohladím, když mi to dovolí. Pakliže to bude možné, opravdu si jej vezmu do náruče, poděkuji a zase se vrátím na své místo. Pokud by to možné nebylo, asi by mi nezbylo, než ho nechat v péči strýce naši únosců…

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 13. března 2016 21:50

Diskuze
Ernest

"Aha," uznávám, že to není zrovna duchaplná odpověď. Pod tím, co říkal, jsem si ale nedokázal představit nic moc konkrétního, tedy jistě, něco ano, ale znělo to jak z jiného světa velmi vzdáleně. Nakonec jsem jen potřásl hlavou. Zřejmě se v tom jeho světě docela nudí, pokud mají čas na takové rozmary jako je skákání na kolech po skalách. Raději jsem se k tomu nevyjádřil.

Vedro tu rozhodně bylo. Všudypřítomné, vlezlé, otravné. A k tomu ta protivná vlhkost. Skutečně to tu nemám rád. Pomyslel jsem si už po mnohokráté. Jeho otázka byla velmi dobrá, ovšem s odpovědí to bylo složitější.
"Bratr Arthur má zítra narozeniny," odvětil jsem stručně. To byl prostý fakt.
"Je to velkolepá událost," dodal jsem odměřeně. Výtečná příležitost se znemožnit. "Plánuje se rodinný oběd a navečer ples. Předpokládám, že během dnešního dne dorazí zbytek hostů ..." sdělil jsem mu ještě.

Ernest Zwingli - 13. března 2016 23:05

Polem, nepolem, lesem nelesem...
Konrád

Z lesa to bylo jen kousek. Tam nás chránily aspoň větve. Jak jsme opustili podrost, opřelo se do nás slunce.
"Narozeniny?" Hm... hodilo by se pogratulovat."
Uvažoval jsem nahlas.
"To je zřejmě předpokládané. Nečekal bych, že by z toho byla nějaká vesnická tancovačka. Asi to bude nějaká honosná... hm... oslava." Co mi ale vzalo poněkud dech byl fakt, že se to má konat na letohrádku.

"Oni všichni přijedou sem?" Podivil jsem se.
"A co bude s námi? Jakože... hele, ačkoliv ty lidi vidím vlastně sotva jeden den a noc a neznám je, nemyslím, že bychom si neporadili jeden večer. Myslím jako někam zalézt a nevytáhnout paty. Asi.. by to šlo, ne?"
Podívám se na něj.
"Nebo s náma máte jiné plány? Přece jen. Vy tam musíte, naše přítomnost by byla nežádoucí z mnoha důvodů..." nechal jsem mu prostor na dovysvětlení.

Konstance

Paul jakmile uviděl Konstance, k ní vcelku rád přeskočil ještě než si ho sama vzala. Hned se k ní přitulil a začal lísat. A vrnět. On ji měl rád a v její společnosti se mu líbilo. A dával jí to velmi intenzivně najevo.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 14. března 2016 01:05

Svítí, svítí slunce nad hlavou, ...
Ernie

Vyšli jsme z lesa. Teď nás čekal zbytek cesty, kdy na nás bude pražit slunce.
"Jistě ho to potěší," mínil jsem na gratulaci.
"Přesně tak," přisvědčil jsem Ernestovi ohledně honosné oslavy.

"Sem?" jemně jsem nakrčil obočí. Uvědomil jsem si, že mé prohlášení mohlo být matoucí. "Dorazí na ostrov," upřesnil jsem. "Mnoho hostů tu však již je. Vše se bude konat v letním sídle. Na letohrádku bude klid."

To je výtečná otázka.
"Jedno odpoledne," mínil jsem. "Je těžké předvídat, co vše se může stát. Nevím, nakolik je zodpovědné nechávat vás v cizím prostředí zcela samotné," odtušil jsem. Ovšem jeho postřeh jsem mohl pouze odsouhlasit. "Nicméně je zcela nemyslitelné, abyste se zúčastnili plesu. Není možné vás představit falešnými tituly nejvyšší aristokracii a představitelům Inkvizice." V každém případě by upoutali nechtěnou pozornost.
"Avšak projednám to ještě s bratry," usoudil jsem.

Ernest Zwingli - 14. března 2016 01:11

suma sumárum
Konrád

"Zajisté. Na tom se evidentně shodnem. Ale nijak to neřeš otázku, co s námi. Vlastně teď vyvstává další. Když to tedy bude zase tam, odkud jsme utekli. To se tam poplahočíme zpátky? Tedy... Vy tam pojedete zpět. A my? Tady nás nechat nechcete... na druhou stranu... vzít nás tam bude daleko nebezpečnější pro vás jak pro nás, nemyslíte?"
Nemyslel jsem si, že by ten argument byl špatnej.

"Neřekl bych, že bychom si nedokázali poradit s problém,y které by zde mohli nastat za vaší nepřítomnosti. Vaše služebnoctvo už beztak tuší, že nejsme těmi, za které nás vydáváte. Já ani nevím, co vlastně jsem. Na druhou stranu, nevypadá to, že by jim to nějak vadilo. Strážní jsou fajn chlapi, dobře se s nimi kecá." Ušklíbnul jsem se nad vzpomínkou na tu pijatyku.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 14. března 2016 01:28

Otázky
Ernest

Můj výraz zůstal odměřený. Vyslechl jsem si ho. I když při té poslední větě mi mimoděk cuklo v koutku.
"Již jste se stihl seznámit s našimi strážnými?" zajímal jsem se.

Ovšem můj výraz po chvilce opět zvážněl. "Jistěže. Nejvíce se skutečně nabízí možnost vás nechat na letohrádku. Ovšem," podmračil jsem se. Upřímnost nade vše, že? "Je tu jistá možnost, že některé věci se nevyvinou zcela ideálně ... a potom stojí za úvahu, že z letního sídla se lépe prchá z ostrova. Dá se získat přístup ke vzducholodím ..."
Naznačoval jsem jiný směr mých úvah.

Ernest Zwingli - 14. března 2016 01:39

Za každou otázku kupa dalších
Konrád

"Jistě. Měl jsem na to celou noc. Líbí se mi podobná společnost." Přiznal jsem barvu coby ne.
"Jen se obávám, aby vám to tu za chvíli nevyschlo."Dodal jsem s úsměvem.

Ale potom jsem zvážněl i já.
"Hm... komplikace, které by nás přinutili prchat z ostrova?" Obrátil jsem se na něj.
"Počítáte s tím, že to bude nutné? A pokud ano, kam a před čím vlastně? Před těma vašima kobylkama? Nebude to potom jedno? Hele, neviděl jsem je, ale dokážu si představit přerostlou kudlanku a... nebudeme pro ně v té vzducholodi krásný cíl? Jako kachna na střelnici?" Myslím, že jsem se s těmi otázkami jistě trefil poměrně blízko.

"Takže pokud by vám šlo o vzducholoď k úniku, prchali bychom jistě před něčím, co je zde. Před něčím nebo někým, že?"
Odmlčel jsem se a podíval na něj.
"Má to něco společného s tou dívkou, co unesli? Prosím, buďte upřímný. Není důvod si mezi sebou na něco hrát, ne když jsme možná ve sračkách až po uši."

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 14. března 2016 01:56

Přiznání
Ernest

Zaujalo mě to. Popíjel celou noc? Tak ten by se u mých mužů neztratil.
"Věřím, že letohrádek má železné zásoby," prohlásil jsem. "Máte-li zájem, můžeme se o ně dnešní večer postarat," navrhl jsem. Jo, popít, to je to, co mi chybí ...

Nicméně musím uznat, že Ernest je velice důvtipný společník.
"Máte pravdu, před kobylkami by to nebylo," přitakal jsem.
"Sám jste poznamenal, že služebnictvo je všímavé," odpověděl jsem. "Vskutku. Pravda je taková, že dotyčná služka věděla jisté skutečnosti, které by – kdyby se dostali k uším špatných osob – mohly způsobit mnoho nepříjemností," podmračil jsem se. "Bohužel nepředpokládám, že by ji odvezli za jiným účelem než výslechem," připustil jsem.
"Je tedy možné, že zítra místo na bratrovu oslavu pojedu pro svůj rozsudek," s tím jsem se odmlčel ve svých dalších úvahách.

Ernest Zwingli - 14. března 2016 02:23

Mnoho překvapení
Konrád

" Prochlastat další večer?" Nadzvednul jsem obočí.
"Takovou možnost bych si nenechal nikdy ujít. Ani takovou společnost." S chutí souhlasím již teď.
"I když korbel vychlazeného piva bych uvítal už teď, je tu hrozný vedro." posteknu si.

"Chcete tedy říct, že je dost možné, že o nás všech už dávno ví? Pak... je vůbec rozumné tam jezdit? Jistě, chápu je to oslava vašeho bratra, ale... takové byly a budou. Stojí to za riziko jít přímo naprosto smrti? Popravdě, ačkoliv se mi to nelíbí, pak jsme na vás přímo závislí. Máte naše životy ve svých rukou a to doslova. Pokud se něco stane vám, už nikdy se nebudeme schopni vrátit. I kdybychom snad tu cestu zpět našli." Pronesu svoje největší pochybnosti.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 14. března 2016 02:41

Otázka zítřka

"Pak jsme domluveni," pravil jsem. Ačkoli korbel vychlazeného piva jsem po ruce opravdu neměl.
"S tím budete muset počkat do letohrádku."

"Někdo musí Arthura chránit," řekl jsem bez zaváhání. "Pokud bych se mýlil a nikdo nic nevěděl, byla by nepřítomnost bratra následníka velkocísařského trůnu velmi pozoruhodná. Nemluvě o tom, že nejsem zbabělec. Nebudu utíkat před bojem," prohlásil jsem.
"Pokud by se něco stalo, tak vám stačí najít mága, který zvládne příslušný rituál. Nemusíme to být nutně my," pronášel jsem tentokrát nahlas svoje úvahy.
"Pokud víte, kdy byl nebo bude u vás nejbližší úplněk, neměl by to být problém."

Ernest Zwingli - 14. března 2016 02:56

neuspokojivé informace
Konrád

"Beru vás za slovo. Dneska večer těm zásobám zatneme tipec!" Už teď jsem se na to velmi těšil. Ale když se zminil, že musím počkat na letohrádek, začal jsem víc pokukovat po tom koni, kterého jsme vedli. Možná, ale jen možná...

"Jistě, chránit." přikývnul jsem. "To je ušlechtilé, ale je rozdíl utíkat a být dost cyhtrý nestrkat hlavu pod gilotinu dobrovolně. Na tom není nic ctnostného. A ničemu to neposlouží, jen že bude tenhle svět chudší o dobrého chlapa." Neznal jsem ho dlouho, ale tenhle z princů a vůbec všech zde mi byl nejsympatičtější.

"Nechci vám brát iluze, ale pokud se vám něco stane, jen těžko v tomhle světě kontaktujeme nějakého jiného mága. A i kdyby, proč by nám měli pomáhat? A i za předpokladu... že by pomohl a všechno vyšlo." naznačím uvozovky prsty. "pořád je tu ten problém s úplňkem." kopnu do kamene u cesty.
"Nejsem si jist, zda kdokoliv z nás má možnost to zjistit. A bez toho jsme tu stejně uvázli."Pohled poněkud zkroušeně stočím stranou. Na mysl mi přijdou vzpomínky na moji snoubenku. Dost možná ji už nikdy neuvidím. Kohokoliv z těch, co jsem znal.

"pokud nebude mít někdo v mobilu i lunární kalendář, což běžně není... jsme v háji. A i kdyby měl... baterka mu dlouho nevydrží. Mám jistou představu, jak by se dal po domácku připravit voltový článek, možná i jak přes dráty takovou technologii nabít, ale pokud by se vyskytly další komplikace, a že zatím mě nepřesvědčilo nic o tom, že by něco šlo podle plánu a nepodělalo se to, než by došlo k samotné realizaci našeho návratu, už by bylo tak pozdě a nadalo se datum úplňku zjistit." skončím trochu depresivní výlev.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 14. března 2016 19:19

Jednací sál
Cora, Konstanze a Matteus

Potichnu jsem poslouchal princovo povídání, které místy znělo dost nepřesvědčivě. Nebyl jsem ale v pozici někoho, kdo by mohl cokoliv namítat. Až moc jsem jim byl vděčnej za to, co mi tu provedli. Radoval jsem se předběžně, to ano, ale chtěl jsem si to užít, něž mi dojde, do jak šílený situace jsem se tim přijetim magie vlastně dostal. Najednou se o mně mluví jako o chodící časovaný bombě. Chce to trénovat, trénovat, trénova… položil jsem si jednu ruku na stůl a začal do něj rádoby netrpělivě bubnovat. Mravenčení v prstech už ustalo a vrátil se mi do nich cit. Stejně jsem při každym doteku cejtil mírný vibrace. Nebo už se mi to jenom zdálo…

“Já oslavy rád,“ pousmál jsem se smířeně, když Matteus domluvil. Byl to i pokus mu nějak zvednout náladu. Konstanze se stále tvářila, jako kdyby jí uletěly včely a Cora odsud chtěla být co nejdřív pryč.

Když se ozvalo zaklepání, unaveně jsem se podíval ke dveřím. Tak a je to… Stále jsem čekal ty stráže, co by nás odtáhli do žaláře za to, co jsme tu provedli. Ne, kdepak, byl to jen milostpán, aspoň podle hlasu. A přines i kocoura. Ta kočka přežije všechno, zamračil jsem se na ní soustředěně a pozvednul vzdorovitě hlavu, když se s kocourem Konstanze natočila tak, abych zvíře viděl v celé své huňaté majestátnosti.

Konstanze Geisler - 14. března 2016 19:56

Paul a důležitá otázka
Yvgeny, Cora, Paul a Matteus

Kocour byl nedočkavý. Sevřela jsem ho jemně v náručí a vrátila se s ním na židli, aby se mi mohl stočit na klíně, kde jsem ho hladila, jako takový živý chlupatý polštářek. Ze všeho nejvíc připomínal vrnícího plyšáka. Připadalo mi to milé. Rozhodně víc než při řádění v knihovně. Ale to už je minulost. Říkala jsem si, jestli mu jeho pán nechybí, ale pokud ano, nedával to zrovna najevo.
„Je vlastně docela milý,“ zmínila jsem o něm nahlas na Cořin pohled a všimla si i Yvgenyho., který se na našeho nového společníka nedíval příliš důvěryhodně.
On za to přeci nemůžeš… Je to jen zvíře…
Povzdechla jsme si jen v duchu a podívala se na mladého prince.
My za to taky nemůžeme. I když vám komplikujeme život a působíme starosti, nevybrali jsme si to. Tak jako vy jste si nevybrali nás…
Ticho, které nastalo, na mě dopadalo tíhou celé naší situace. Musela jsem se zeptat:
„A co tedy budeme dělat teď?“ Někdo už tu otázku musel vyslovit. Doposud nás vláčeli z jednoho místa na druhé. Nyní čekáme nebezpečí. Máme se umět bránit, ale magie nepřipadá příliš v úvahu a boj taky ne. Tak jak jim můžeme pomoci? Jediní, kdo jsou něčeho schopní, jsou pan Yvgeny, jako nový mág, a slečna Anna, která se podrobuje něčemu, co by se dalo nezvat vojenským výcvikem.

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 16. března 2016 19:49

“TO“ je celkem dobrá otázka
Konstanze, Yvgeny, Cora a Paul

Novopečený mág prý rád oslavy. To asi ještě nezažil ty Velkocísařské… Protože se domnívám, že jinak by něco takového rozhodně neprohlásil. Nudnější už je snad jen zasedání Říšské Rady. A to říkám, jako někdo, koho na žádné nikdy nevpustili…

Konstanze si pro Paula přišla a ten vypadal, že nemá námitek proti změně společnosti. Myslím, že se mi tím trochu ulevilo a pokud mohu soudit, tak i strýci. I když tak daleko přeci jen nevidím, abych věděl, co se mu honí hlavou. Myslím, že musí být pořád ještě naštvaný pro to, co jsme udělali. (Přesněji co jsem to zavinil.)
Nechal jsem ho jít a říkal si, kde tady asi tak může mít dílnu. Když jsem tu byl naposledy a že už to pár let bude, rozhodně tu žádná nebyla… (Taky proto se mi tu nelíbilo.) Nebylo tu vlastně vůbec nic zajímavého. Jen nuda!

Zavřel jsem a zamkl. Kdo bude chtít příště vstoupit, už zaklepat bude muset, i kdyby náhodou nechtěl.
V duchu jsem si oddechl a usoudil, že propriety potřebné k prolomení Pečeti, už udělaly své a neměly by se tu jen tak válet. Došel jsem tedy ke stolu a vzal si je. Krystal jsem ukryl do kapsy a špendlík si zapíchl do klopy. Ještě smažu mantru jednoduchým užitím magie, takže tabule je opět čistá. A následně sám zasednu ke stolu k ostatním.
Sledoval jsem Konstanze, jak hladí kocoura i reakce zbylých dvou. Z nějakého důvodu nabývám dojmu, že Cora s Yvgenym nemají rádi kočky. Ne, že já bych je musel, ale u mě jde čistě o to, že ke zvířatům celkově nemám žádný opravdu kladný vztah.
Ticho bylo tíživé, pravda, ale rozhodně mnohem méně než dnes při snídani. Nelétaly tu už totiž žádné jiskry, ani Zořiny nože...
Jen Yvgeny by si mohl to bubnování prsty veleváženě odpustit…

Když následně dívka vznese svůj dotaz má první myšlenka je: A to mám jako při Freye asi vědět jak?
Jako jo, spískal jsem to, vím o tom. Ale co dál? Neuvažoval jsem nad tím. Od chvíle, kdy jsme je povolali a Arthur zkolaboval, velel svým vojenským drilem Konrad a mě se nikdo na nic neptal. Jenže bratr je teď pryč a já…
Nemůžu přece říct, že nemam zdání, no ne…?
Přelétl jsem je pohledem a pokusil se sám pro sebe zrekapitulovat situaci. Arthur je, nevím kde. Konrad jel pro ztraceného majitele kocoura. Strýce jsem právě odpálkoval. Čekáme, až panu Dragunovi přinesou sluhové něco k pití. A! Nemáme žádné instrukce…
Prostě skvělý! Zaklel jsem v duchu. Ale na nějaké zoufání si, teď opravdu není vhodná chvíle a to vím i já. Řekl jsem Konymu, že to tu zvládnu! A to znamená, že se o ně postarám, i kdyby Kobylky lítaly!
Mimoděk se mi obličej stáhl do podmračené grimasy a pohledem (ano opravdu jen tím) jsem stále provrtával desku stolu.

„Soudím, že bychom neměli přímo promrhávat to málo času, které máme,“ vypravím ze sebe zamyšleně. (Jinak řečeno, neměli bysme se flákat, jinak mě Konrad zabije.)
„Mohu naučit nového mága, některá základní kouzla, předpokládám, že za jedno čtení skript a knih si toho příliš neosvojil.“ Podívám se se svým návrhem na Yvgenyho, jestli souhlasí. (Beru jako samozřejmost výměnu informací o magii za technické údaje o jeho obleku).
Následně věnuji pohled oběma slečnám.
„Ovšem tím, že jste se nakonec rozhodly Prolomení Pečeti oželet, by pro vás něco takového, byla asi nuda.“ Odkašlu si. „Totiž chci říct, že by to pro vás bylo přesně tou ztrátou času, které bychom se měli vyvarovat.“ To jsem to teď asi rozlousknul co?
„Takže vás mohu třeba…“ zamyslím se, „naučit střílet, jestli chcete.“ Z pistole, protože luk a kuše jdou absolutně mimo mě. Tedy… jestli tu tedy mají něco jako střelnici… Ale to už si nechám raději pro sebe. Protože jsem tu pečený, vařený tak mám absolutní přehled o zdejších možnostech. Proč my jenom odjížděli z Letního sídla?
Popřípadě jestli neumí jezdit na koních, tak se tu určitě najde někdo, kdo to umí…, napadlo mě ještě. Už jsem naznačil, že já sám nejsem zrovna dobrý jezdec. Ale vzápětí to opět zavrhnu. Nemůžou se znemožňovat, když jsou teď JAKO šlechtici. A kdo zainteresovaný by je to asi učil?
Nesmysl!

Ani nepostřehnu, kdy přesně jsem se vrátil pohledem k desce stolu.
„Pak je tu samozřejmě ještě knihovna…“ Vím, že oni už tam byli, (já koneckonců v noci taky a že to nedopadlo vůbec, jak jsem chtěl) ale tak pokud to třeba nejsou zrovna prakticky založené dámy tak by je knihy třeba zabavily…
„Strýc se zmínil o dílně…“ uvažuji dále nahlas. A slovo dílna zazní z mého hlasu skoro vytouženě. No a tím by vlastně všechny takové ty užitečné činnosti mohli skoro skončit. Pokud se tedy bavíme stále o činnostech souvisejících s naším potenciálním přežitím…
Jsme v ještě zoufalejší situaci, než kvůli které jsme hrdiny Vallhaly vlastně volali…!
Uvědomím si, čím víc nad tím přemýšlím. Abych zahnal chmurné myšlenky věnuji našim hostům tázavý pohled.
„Můžete si vybrat, nebo, jestli máte sami nějaký návrh…“ Koneckonců proč ne, nemusíme přece o všem rozhodovat my, že ne? To je tááák diplomatické, Matty! Arthur by zaplakal…

Konstanze Geisler - 24. března 2016 20:10

Právo volby

Yvgeny, Cora, Matteus a Paul

Princ Matteus vzhlédl a jeho šedozelené oči se zabodly do těch mých. V jeho pohledu byla otázka, kterou ústy nevyslovil. Snad jsem ho zaskočila, ale jistá si tím být nemohu. Věnoval pohled i Yvgenymu a Coře. Jakoby přemýšlel, jestli i oni chtějí znát odpověď na moji otázku. Nakonec se zamračil na stůl mezi námi a začal mluvit. I když pro mne bylo těžké představit si něco pod pojmem “nepromrhat čas“. Jeho nabídka učení kouzel mířený na pana Yvgenyho by se jistě dala nazvat praktickou. A dle nadšení, které právě tento muž před tím o magii projevil, snad i vítanou.

Podíval se na něho, a vzápětí i na mne a Coru. Vím, že má pravdu. Zkomplikovaly jsme mu situaci, odmítnutím magie. Zřejmě netuší, co s námi má teď dělat… Alespoň se to zdálo z jeho pohledu i slov.

Naučit střílet? Podívala jsem se na něho i Coru. To myslí vážně? Nezdálo se však, že by žertoval. To knihovna již zněla přijatelněji. Netuším, co bychom dělaly v dílně, ale pravda je, že Coru neznám ani den, třeba je kutil v sukních, co já vím…? Mohla by být čímkoliv a mě by to zůstalo zastřeno. Neznáme se. Neznáme je. Jsme v neznámém světě. A vidět původce našeho výskytu zde bezradného mne příliš neuklidňuje.

Nakonec…

Nám dá vybrat, což je vlastně skoro moudré, řekla bych. Koneckonců, jsme všichni zdá se ve velkých problémech a pokud máme mít šanci přežít a vrátit se, musíme spolupracovat. Tedy pokud vůbec budu mít někdy čím přispět…

„A nemohl byste Yvgenyho učit kouzla v té knihovně? J-já myslím, že dílna ani střelba nebude nic pro mne, ale čtu ráda, a čím více toho budeme o vaší zemi vědět, tím snáz najdeme něco čím být užiteční,“ dovolím si navrhnout.

„Ale to zřejmě nebude to pravé že? U něčeho takového nebudete chtít být přistižení a do knihovny může až příliš snadno někdo vejít…“ To jsme koneckonců zažili, i když je otázka, jak moc lze kocoura srovnávat s člověkem. Na druhé straně i jeho nejstarší bratr se tam zjevil zčista jasna. Ať už přišel odkudkoliv, nevšimli jsme si jej dříve než tam prostě byl a to by mohlo být nebezpečné pro ně pro oba.

„A zrovna tak asi nebudete chtít, abychom se tu potulovali příliš bez dozoru, že? Abychom něco nepokazili… Chápu to dobře?“ přemýšlím nahlas.

„Co kdybych si půjčila nějaké knihy a doprovodila vás na místo, kde budete moci bezpečně trénovat?“ Ať už cokoliv, kdyby se Cora rozhodla třeba pro tu střelbu. Přijde mi to jako rozumný kompromis. Kdyby mi princ nechtěl půjčit knihy, mohla bych si dojít do pokoje pro své věci a kreslit si. To by sice nebylo produktivní, jak se princ vyjádřil, na druhé straně, ani bych nikomu nepřekážela. Což by mohlo být bráno záslužně. Přinejmenším… Mohu dát pozor na Paula, aby se nikde netoulal a neměli potřebu jej zase nakopávat, nebo tak něco.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 15. června 2016 15:15

Co s námi bude
Konstanze, Cora, Matteus a Paul

Dál jsem už docela spokojeně seděl za stolem a poslouchal plány, který pro nás princ Matteus vymyslel. Zněl celou dobu stále nešťastně, a že mluví dost z patra, aby nám zkrátil chvíli čekání, než se zcela vzpamatuju a my se mohli přesunout někam… vejš.

Při zmínce o magii jen mlčky zakývám souhlasně hlavou. Nemám nic proti tomu začít hned, jasně, jen to do mě perte. Po nějaký době zas budu sedět nad knížkama a výsledek mýho snažení bude hned znát, nebo ne? usmál jsem se v duchu při tý představě, že omylem rozdělám v knihovně požár, nebo trefim tu zpropadenou kočku bleskem do zadku.

„Jo, to jsem se chtěl taky zeptat,“ přitakal jsem Konstanze na její otázku ohledně místa, kde bych měl dostávat lekce čarování. To, jak se zabaví zbytek, se mě moc netýkalo. Možná akorát proto, abych mohl alespoň tušit, kde je mám přes den hledat. Konstanze mi víc sedla do knihovny, o které se zmínila a Cora si asi nejspíš půjde vybít vztek nějakým mlácením hadrových panáků, nebo tou střelbou, pokud to není pro šlechtičnu něco nezvykle aktivního na zdejší poměry.

Jinak mi stačí, když mi dáte nějaký knížky a skripta na pokoj, já si to projdu sám… To bych ještě měl zvládnout,“ dodal jsem ještě po krátké chvíli přemýšlení nad tím, jak bych to celé Matteusovi ulehčil. Poutat na sebe moc velkou pozornost nebylo nic, po čem jsem teď toužil. A kdyby mě někdo z personálu zastihnul v knihovně, jak dennodenně vysedávám nad knihama o magii, asi bych se ocitnul na seznamu podezřelých…

Matteus Wilhelm von Wallenstein - 18. června 2016 15:17

Dobře, tohle je taky řešení…

Konstanze, Yvgeny, Cora a Paul

Kdybych měl říct, co jsem vlastně očekával, asi bych jen krčil rameny a vypadal při tom jako pravý princ!

U návrhu Konnie, jsem rezolutně zakroutil hlavou. Kdybych šel někam Yvgenymu odhalovat taje magie, knihovna by byla tím posledním místem na našem světě. (No dobrá, možná až třetím po pracovně strýce Alfréda a pokojem bratránka Alberta.)

Vlastně jsem ani neočekával, že zrovna jí by dílna mohla nějak zaujmout. Ale s tím pobíháním bez dozoru to trefila. Jako být to za jiných okolností, tak bych je naopak nechal, ať si dělají, co chtějí, ale to jaksi teď není možné…

„Hm…,“ zamyslel jsem se. On by nebyl problém s půjčením nějakých knih. Jen si nejsem jistý, zda by zrovna knihy při Yvgenyho reakční magické vlně měly šanci na zachování…

O nás ani nemluvím…

Našemu novému mágovi jsem přikývl, jakože rozumím. Jo, kdyby si všichni byli ochotní jen číst, tak by to taky něco řešilo.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a já s sebou maličko trhl a ohlédl se tím směrem. Záhy mi došlo, že se jedná nejspíš jen o sluhu s alkoholem pro našeho přítele, tak jsem vstal, přešel ke dveřím a zeptal se: „Ano?“

„Rum pro pana hraběte,“ ozvalo se zpoza dveří. Už při slově “rum“ se otřesu. No fuj! Ale jo, potřebuje to a můj odpor je teď vedlejší. Odemknu a opatrně vykouknu ze dveří. Skutečně je to jen sluha, tak otevřu víc a převezmu malý stříbrný tácek s drobounkou zdobenou sklenkou s již zmíněným obsahem.

Ještě že nepřinesl celou lahev… uleví se mi.

Sluhovi jsem s díky zavřel dveře před nosem a opět zamkl. Alkohol jsem následně postavil přímo před pana Dragunova a znovu si sedl na svou židli.

Asi bych to měl nějak rozlousknout…

Jenže jak, to už mi nikdo neporadí.

Ozvala se slečna Ellenberg. Magii přijmout nechce, ovšem nečinnosti už na ní bylo dost.

„Osobně jsem pro tu střelbu,“ vyjádřila se.

No a já si v duchu povzdechl. No tak to je skvělý… Nemůžou si vybrat jednu věc, že ne? Bych to měl asi moc jednoduchý… Se mám jako rozkrájet?

„Dobrá,“ začal jsem tedy. Líbilo se mi v jednacím sále čím dál tím méně. Nakonec mě však přeci jen přepadl spásný nápad. Koneckonců jsem řešil už i složitější hlavolamy.

„Asi nejlepší bude, když se připojíte ke slečně Hanfstaengel, jejíhož výcviku se ujala už naše sestřenice Zora.“ To zní logicky, ne?

„No a vás,“ otočil jsem se k těm zbylým dvěma, „vezmu do knihovny, kde si vyberete čtivo a s tím následně vás doprovodím do pokoje.“ No a je vyřešeno! To čumíte co?

S těmi slovy jsem se zvedl a pokynul jim rukou ke dveřím. Bude postaráno o Annu i Coru a já dám pozor na Yvgenyho a Konstanze. Tomu se říká, báječný kompromis. Aneb vlk se nažral a koza zůstala celá.

Přejdu ke dveřím, které odemknu a počkám si, až budou připraveni jít. Je to vlastně jednoduché. Odchytnu nejbližšího sluhu, po cestě ke schodům, požádám jej, zda by mohl princeznu ze Švýcaru odvést k Zoře a kněžně Anně a když mi to odsouhlasí, můžeme se s těmi zbývajícími odebrat do knihovny, kterou oni už jednou navštívili.

Jo o knihy zde opravdu nouze není… klidně by tu mohli celý měsíc sedět a čtivo by jim rozhodně nedošlo.

Ne, že bych očekával, že to skutečně vyjde.

„No tak… Si můžete vybrat.“ Rozhodil jsem rukama v pobídce, aby rozhodně neváhali. Sám jsem za námi zavřel a zůstal hlídat.

Konstanze Geisler - 21. června 2016 18:34

Je čas jít
Cora, Yvgeny, Matteus a Paul

Princ vypadal zamyšleně. A to jsme se s panem Yvgenym víceméně shodli na tom, že by nám stačilo si číst...
Cora musela se svou odpvědí posečkat, protože jsme byli vyrušeni kýmsi, zřejmě sluhou, kdo přinesl pro Yvgenyho něco na posilněnou. Zlatavá tekutina se ve zdobeném, možná snad i ručně foukaném skle třpytila na slunci za okny...
A pak se Cora vyslovila se zájmem o střelbu.
Princ následně rozhodl o našem rozdělení a mě se najednou vůbec nic nechtělo. I tak jsem ovšem přikývla a když nás pobídl, abychom vstali, jsem se zvedla i já s kocourem v náručí.
Tichý povzdech nesplynul z mých rtů, pouze ulpěl na duši. Cora se oddělila a my byli odvedeni do nám již známé místnosti provoněné starým pergamenem i papírem a voskem ze svící.
,,Děkujeme," věnovala jsem princi Matteusovi drobný úsměv. Ačkliv že bych si věděla co vybrat, to vskutku ne. Prve jsme věděli, že hledáme knihy o magii, ale ty už nyní nepotřebuji a budou lujkrativní hlavně pro pana Yvgenyho.
Možná něco o historii? Nebo zeměpisného? napadlo mne. A protože knihovna byla přehledně uspořádaná, vydala jsem se ke svazkům, zabývajícím se historií této velkolepé říše. Leč se nyní podle slov našich hostitelů a únosců nachází spíše na pokraji úpadku a zkázy než čehokolvi jiného...
Vlastně ani nevím co přesně mně zajímá, ale to bude i tím, že o zdejší historii nevím vůbec nic. Proto spíše pátrám a šmejdím, zda by mne něco zaujalo.

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 31. července 2016 00:11

Mezi řečí
> Ernest

Povzdechl jsem si. Věci nikdy nejsou tak jednoduché. A ti, s kterými další plán postupu musím probrat, jsou mí bratři. A to především Arthur … Nemluvě o tom, že před některými důsledky vlastních činů se utéci nedá.

„Neřekl jsem, že se míním nechat zabít,“ odtušil jsem. „Pouze, že hodlám dostat svým povinnostem.“ A to znamená, že mě to dříve nebo později stejně přivede do náruče smrti.
„Znám jiné mágy,“ svěřil jsem se mu s něčím, co nevěděli ani moji bratři. „Řeknu vám způsob, jak je v případě nutnosti zkontaktovat. Pokud byste se pak odkázali na mne, pomohou vám.“
Samozřejmě za předpokladu, že v té době budou ještě naživu.
Není nad zářné vyhlídky budoucnosti.

Další povzdech jsem potlačil. Vyslechl jsem si celý ten proslov o voltovém článku či čem, ale že bych se chytal, to říct nemůžu. Každopádně pointa – tedy, že neví, jestli přijdou na datum úplňku - z toho byla patrná.
„Rozumím,“ kývl jsem.
„My souřadnice máme. Ty, které jsme použili, když jsme vás povolali. Nejsem si ale jist, zda – pokud je užijeme i pro váš návrat – vás to skutečně přesune do správného světa. Pokud je upravíme podle mého nejlepšího mínění, to jest je zaměříme na nejbližší nebájný svět použitých souřadnic, pravděpodobnost, že je to ten váš, je značná. Datum úplňku by pro nás bylo ujištěním. Pokud by to totiž tak nebylo, dostali byste se přesně o jeden svět vedle.“
Toliko k úvodu do magie cestování mezi světy.

Ernest Zwingli - 05. srpna 2016 00:01

Ujištění - budo to OK
Konrád

" To doufám. Protože přesně tak to znělo." Podíval jsem se mu upřímně do očí.
"Byl bych raději, kdybys nemusel, ale... chápu tvé obavy. Tohle... je jiný svět. JInčí než ten náš, ale přesto některé zákonitosti zde fungují úplně stejně. Jako třeba, že je vřdy nutné myslet na to nejhorší." Hořce jsem si povzdechl a kopnul do šutru u kraje cesty.

"O tom dost pochybuji." Zakřenil jsem se na něj.
"Nerozuměl jsi jedinému slovu, co jsem říkal." Narážel jsem na tu část o voltovém článku.
" Nevadí, uvidíš, jestli se do něčeho takového budu muset pustit. Doufám, že ti taky budu moct ukázat svoje... kvality a být nějak užitečný." Zase jsem zvážněl. Zatím... jsem tu spíš jen problémy vyvolal.

"Víš co? Radši mi to už neříkej. Nedělá to dobrý dojem, když z nás můžete udělat cestovatele mezi dimenzemi. Prostě... řekni, že to bude OK. I kdyby nebylo. Jen... to prostě řekni." Bylo to možná trochu patetické, naivní a možná i dětinské, přesto... přijatelnější, než myšlenka na to, že svou budoucí ženu už nikdy nespatřím. A co hůř, že možná skončím v ještě horším světě, než je tohle, kde můj život nebude mít dlouhého trvání."[/b]

Konrad Friedhelm von Wallenstein - 12. října 2016 23:17

Zpátky v Letohrádku
Ernest, Matteus, Arthur

Oplatil jsem Ernestovi vážný pohled.
„Vskutku,“ přitakal jsem jednoslovně na jeho poznámku o zákonitostech. Věci zpravidla nikdy nejdou podle plánu. Otázka je spíše, kdy podle plánu jdou…

Ušklíbl jsem se. „Přiznávám, že technické věci nikdy nebyla má silná stránka,“ připustil jsem klidně. Nemohl bych tvrdit opak. „Předpokládám, že můj mladší bratr by na tom byl s porozuměním konkrétně těmto záležitostem lépe. Nicméně, skutečnosti a z nich plynoucí možnosti, které jsou důležité pro řešení současné situaci, jsou z toho vcelku patrné.“ Pokrčil rameny.
„Ten… mobil (trochu jsem zaváhal, zda to vyslovuji správně) byste se měli pokusit využít co nejdříve.“ Zvláště, je-li jeho použitelnost časově omezená…

Věnoval jsem mu delší, zamyšlený pohled, po kterém jsem se zadíval přímo před sebe.
„Vězte, že učiním vše, co je v mých možnostech a silách. Více slíbit nemohu,“ prohlásil jsem.

Cesta pokračovala. Letohrádek se rýsoval před námi a my se k němu vytrvalým krokem blížili. Moje myšlenky směřovaly nejrůznějšími směry.
Dorazili jsme.

„Dobrá tedy,“ obrátil jsem se na Erneste. „Večer počítám s vaší společností, Erneste,“ koutek mi opět stoupl do lehkého úkřenu. „Nyní mě prosím omluvte.“

Nechal jsem sluhu, aby se postaral o koně. Od služebné jsem zjistil, kde se nachází mí bratři. Požádal jsem ji, aby vyřídila Matteusovi, ať se dostaví do Arthurova pokoje, kde údajně můj starší sourozenec právě teď pobýval. Sám jsem se vydal přímo tam. Rázným krokem jsem došel k dveřím jeho pokoje, zhluboka jsem se nadechl a zaklepal. Můj výraz byl v tento okamžik zcela nečitelný.

Yevgeny `Raspuška` Dragunov - 30. ledna 2017 12:32

Vzhůru do knihovny
Matteus, Konstanze, Cora, Paul

Po vidině štamprle rumu jsem trochu ožil, o to víc, když jsem jí do sebe hodil. Hm, trochu na mě šetřej, prolétlo mi hlavou a chvíli jsem si prázdné sklo prohlížel a protáčel ho mezi prsty, jako kdybych se ho pokoušel stylově zařadit, nebo čekal, jestli není magické jako Ubrousek.

Mezitím se zbytek dohodnul, jak s námi teda naloží a Cora se od nás oddělila s tím, že bude dělat společnost jinde, zatímco my se budeme přehrabovat v inventáři knihovny. Proč s sebou ale musíme táhnout tu pomatenou kočku? věnoval jsem jeden nevrlý pohled kocourovi, který se nesl Konstanze v náručí.

Zvedl jsem se ztěžka ze židle a následoval prince s kolegyní nahoru do knihovny. Z jednacího sálu jsem vycházel jako naprosto nový člověk. Další štamprle by mi možná pomohla se z toho snového pocitu probrat… Ale pak by se toho někdo ze služebnictva chytnul a z hosta by byl neurotický alkoholik. Nový člověk… Soustřeď se.

Nevěděl jsem, který z knížek mi pomůžou v problematice ovládání mých schopností, hlavně jsem se přistihnul, jak se zas víc kochám zdobenýma hřbetama víc, než abych vnímal, co je na nich napsáno. Do toho ty zatracený písmena… Zkrátka chvíli jsem chodil mezi regálama a pak se s prázdnou vrátil k princovi s prosbou.

“Fajn, kromě těch knížek o základech magie nemám nejmenší tušení, co vybrat, takže…eh. Můžete mi pomoct?“ podrbal jsem se na krku a nakrčil zoufale obočí.

Paní osudu - 09. října 2017 03:15

| Historické knihy
aneb Letmé nastínění dějin Velkocísařství

> Konstanze

Oddělení označené štítkem Dějiny je poměrně rozsáhlé. Je rozdělené na několik sekcí, konkrétně na:

A) Dějiny Velkocísařství

Tato sekce obsahuje především obecné přehledy dějin od roku 0 nového letopočtu (která často obsahují i krátká shrnutí situací před rokem 0).
Velká část je psána alemansky, je zde ale k nalezení i řečtina a slavanština.

Největší místo (stejně jako v oddělení magie, ovšem zde z historického pohledu) zaujímají studie o magickém moru, tentokrát jich je o něco více. Jsou psané v alemanštině nebo ve slavanštině.

Z těch alemansky psaných jsou to tituly jako:
Temná léta 227 – 240,
Zákaz magie r. 239,
Magický mor a jeho důsledky apod.
Této tématiky se dotýkají rovněž knihy jako: Vzestup Inkvizice nebo Technologický rozmach po roku 240.

Z jiného soudku (ale ve stejné sekci) je krátká publikace: Reforma systému cenzury na území Velkocísařství z roku 278: výklad.

B) Dějiny Císařství Alemania

Tato sekce shromažďuje předně knihy týkající se dějin Alemanie po (nebo těsně před) rokem 0. Jsou tu zvláště biografické studie o vládcích a jejich činech, případně jiných význačných osobnostech.
Jsou tu také skripta: Wallensteinové (v letech 0 – 300 n.l.).

C) Dějiny Japonského císařství

Sekce, která není příliš obsáhlá. (Většina knih s touto tématikou by byla v oddělení japonsky psaných knih.) K nalezení tu jsou především přehledy japonských dějin od roku 0.

D) Dějiny Řecké říše

Zde je k nalezení spousta mnohostránkových tlustých knih psaných řecky, které opěvují slávu své země. Potom je tu jedna (alemansky psaná) útlá malá knížečka s názvem: Stručné dějiny Řecka a větší alemansky psaná knížka: Přehled členů Rady Moudrých (v letech 0 – 300 n.l.), která neobsahuje nic jiného než seznamy jmen členů v daných obdobích.

E) Dějiny Království Slavania

V této sekci jsou k nalezení tituly psané alemansky, slavansky a řecky. Z těch alemansky psaných si zmiňme:
Zničení Saulgradské univerzity r. 228,
Případ Ulriky Arvydy,
Slavania po r. 240,
Pád Slavanského království,
Arnold von Kronberg, hrdina nebo zrádce?
nebo Zašlý lesk slavanské slávy
či Rok 245: Největší křivda pro Slavanii.

F) Dějiny Velkokrálovství Venika
Tituly jsou psané převážně venijštinou, v alemanštině je k nalezení pouze:
Venické povstání 241 – 244 a titul o stručném názvu Mordred XI..

G) Dějiny z období před novým letopočtem

K dispozici jsou dvacetidílné obecné dějiny s názvem Dějiny světa, které se zaobírají dějinami od „počátku věků“ do roku 0. (První i druhý díl ovšem v regálu chybí (zřejmě si ho někdo půjčil), celá série je k dispozici až od třetího dílu, který začíná rokem – 500 před n. letopočtem.)

Ostatní knihy jsou psané v různých jazycích, nejčastěji v řečtině, alemanštině a jen o něco málo méně ve slavanštině. Od pohledu se zdá, že jsou nezávisle na jazyku či místa událostí řazeny podle období, o kterých pojednávají, a to od nejstarších.

Z alemansky psaných titulů si uveďme:
I. Čínsko-slavanské války (403 – 374 před novým letopočtem),
II. Čínsko-slavanské války (270 – 230 před novým letopočtem),
Alemansko-slavanské války (253 – 190 před novým letopočtem).

Potom následuje odhadem kolem 15 knih, které se zaobírají rokem 202 před novým letopočtem. Knihy jsou převážně alemansky nebo slavansky, dvě jsou řecky, jedna venijsky.

Z alemanských tu máme:
Bitva na řece Bug (202 př.n.l.),
Bitva na řece Bug: historický význam
a pak je tu pár (dle jména autora) do alemanštiny ze slavanštiny přeložených titulů:
Velké vítězství na řece Bug,
Tragický omyl alemanského válečnictví,
Slavné vítězství slavanských mágů,
Slavanský vojevůdce Gresmaras Arvydas a jeho největší bitva,
Bitva na řece Bug, aneb životní prohra Ulricha von Bergsteina.

Následují další tituly v alemanštině jako:
Berynský mír: 191 př.n.l.,
Daugavské povstání (191 – 190 př.n.l.),
Desetiletá válka. Alemansko-řecký konflikt (170 – 160 př.n.l.),
Velká světová válka I. díl (Alemansko-japonský konflikt),
Velká světová válka II. díl (Indicko-řecká aliance),
Velká světová válka III. díl (Ósacký mír),
Čínské povstání (3 – 1 př.n.l.),
Albrecht Wilhelm I., první panovník Velkocísařství Alemania, a jeho doba.

H) Ostatní
V této sekci mnoho titulů není. Je tu pár knih v řečtině, jedna ve venijštině a alemansky psané: Dějiny Inkvizice.

Stačí si tedy jen vybrat.

Paní osudu - 14. prosince 2017 22:51

Milí přátelé a spoluhráči.

Usoudila jsem, že nemá smysl tuto jeskyni nadále držet při životě, proto jsem se rozhodla, že ji ukončím.

Děkuji vám všem za spolupráci, trpělivost a krásné příspěvky. Doufám, že i přes všechny nepříjemnosti jste se v jeskyni bavili a budete na ni vzpomínat v dobrém : ).

Děkuji vám.

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

Andor.cz - online Dračí doupě

Oblaka smrti

od: 15. dubna 2014 16:39 do: 14. prosince 2017 22:51

Dobrodružství vedl(a) Ragana