Od kolébky do hrobu
hrálo se Jindy
od: 12. ledna 2014 19:59 do: 19. března 2014 22:42
Dobrodružství vedl(a) Zbyhněv
| |
5586.jpg) | Buď pozdraven, ty jež sis řekl že je dost otročení na poli, ty jež víš že máš i talent na magii,a nebo jen ty kdo chceš změnit svůj život... Ale dávej si pozor, vyrazit do světa není jen tak, svět je drsné místo, a na tobě bude jak se s ním popereš, a jak dlouhá může být právě tvá cesta od kolébky do hrobu... |
| |
| Začínáme... To znamená že se seznámíme s tímto servrem... Rozcestník To je to menu v levo nahoře... Akce Toto místo slouží k tomu, když se chtějí andorští poutnici i reálně setkat s ostatními. Pořádají se zde různě tematické srazy. Například sraz Lichnice, Potštejn nebo Rabštejn. Akce mohou být jak veřejné, tak i soukromé (jedná se o akci, která je přístupná pouze vybraným členům). Dobrodružství Zde si jako hráči můžete vybrat mezi různorodými dobrodružstvími, ve kterých bude moci následně hrát. Je to roztříděno podle toho, jak často se zde hraje. Např. Denně, Domluvený termín. Krom toho tu můžete i vidět, zda-li je v této jeskyni volné místo a to pomocí toho, že je tam ukázáno zda-li je plno či tam jsou ještě otevřené verbíře. Hostinec Tato část slouží k otevřeným debatám skoro o čemkoliv (dalo by se říci že se jedná o diskusní fórum). Dá se zde naleznout i Chat, kde si můžete vyměňovat zážitky s ostatními hráči Andoru, či také je tu Vývěsná nástěnka na které se můžete omluvit, že třeba nebudete přítomní. Můžete zde naleznout samozřejmě i více stolů. Knihovna Píšete-li rádi do šuplíku a chtěli byste se pochlubit konečně s nějakou svojí tvorbou, tak právě na tomto místě máte tu možnost. Navíc můžete dostat zpětnou vazbu v podobě kritiky a známku jako ve škole. Družiny Chcete si zahrát ve vašem okolí pořádný dračák a nevíte, zda-li je poblíž někdo hrající? Tak v tom případě se zde dozvíte vše potřebné. Tato sekce je ještě v rozpracovaném stavu. Pergamen Tato věcička slouží k tomu, abyste si v případě nutnosti mohli uložit své objevy na které jste přišli (poznámky, rozpracované příspěvky, atd.) Nápadovník Toto kdysi dávno sloužilo, pro hráče Andoru jako vaše možnost dávat sem poznatky ohledně chodu Andoru (jak by se to mohlo vylepšit, či ohlašovat chyby na které jste přišli) Kroniky Zde se ukládají jeskyně, které byly z všemožných důvodů ukončeny. Máte možnost si prohlednout, jak se tam hrálo. Úkol Napište mi do pošty, té herní, jak se jmenuje další Jeskyně pro náváčky a kdo jí vede... |
| |
| Začínáme Pokračujeme drazí...v první části sme se seznámi s části menu...a co zbytek... Verbíři První místo, kam zavítá každý poutník, který se chce přihlásit do dobrodružství a začít hrát. Zde začíná vaše cesta. Nejdříve si tu naverbujete postavu, která se životopisem, ikonkou, rasou a povoláním hodí do dobrodružství (to se poté dozvíte v příspěvku určeném pro psaní Životopisů). Když uzná vypravěč, že se mu postava hodí, přijme jí. Vypravěč má možnost do verbíře přidat popis, kde nejspíš napíše nějaké informace k postavám, které chce přijmout. Co nesmí vaší postavě chybět a podobně. Moje postavy Zde spravujete všechny své postavy. V horní části si můžete vytvořit postavu novou. Vyberete jí povolání, rasu a napíšete životopis a potom už ji stačí jen nechat "oživnout." Jakmile už postavu máte, můžete jí v téhle sekci změnit ikonku, jméno a životopis. Ovšem pozor, rasu a povolání vám může změnit jedině vypravěč. Mapy Tady mají možnost PJ vytvořit mapu ke svému dobrodružství. V budoucnu, jako vypravěči své jeskyně vytvoříte vlastní mapu a pak ji nahrajete do své jeskyně, aby hráči měli přehled, jak vypadá území, na kterém se hraje. Pro nováčky.. Výukové jeskyně Jste-li na andoru nováčkem a chcete se naučit na Andoru fungovat, tak právě zde naleznete seznam všech otevřených výukových jeskyní. Nápověda Největší pomocník pro fungování na Andoru, ač jste nováčkem či zkušenějším hráčem. Nevíte si rady, tak se sem podíváte, aby jste si to osvětlili. Nejenom nováčci si to pročítají, ale i takový ostřílení hráči Andoru. Protože změny na Andoru čím dál tím více probíhají a je dobré vědět, jak s nimi pracovat. Pravidla Vše, co je v nich napsáno, by každý uživatel Andoru měl znát a řídit se podle toho. Porušování těchto pravidel může vést i k zakázání přístupu na Andor. Časté dotazy Zde jsou odpovědi na nejčastější otázky týkající se chodu Andoru a jeho užívání. Styly Co dodat, jen přepínáte vzhled do toho co vám sedne :) Úkol Přečtěte si ještě jednou v nápovědě vysvěltení témat - verbířská kancelář, nastavení , jeskyní pošta a pošta. Napište mi do diskuze přečteno a já si na vás vymyslím droboulinké otázky, abych se přesvědčil že je to opravdu splněno. Máte na to čas do soboty. |
| |
| Tvorba postavy Ikonka Je velice důležitá, proto je potřeba si vybrat vhodnou ikonku do dobrodružství (Když hrajeme za elfa čaroděje, tak by bylo super mít ikonku elfa čaroděje, v žádném případě člověka z tohoto století s brýlemi). Slouží k tomu, aby si hráč mohl vybavovat, jak postava vypadá. Usnadní vám to hru. Většina vypravěčů chce k ikonce ještě popis její celkové postavy v životopise. (Výšku, hmotnost, věk, atd.) Proto je vhodné, aby se popis hodil k ikonce. (Elfka čarodějka 18 let, nebude vypadat jako mladičká holčička které sotva bylo 15 let.) Pokud máte problém s hledáním fantasy ikonek a celkově ikonek. Mohu vám doporučit hned několik stránek, na kterých se dá jistě něco najít. odkaz odkaz odkaz Úkol Váš úkol je jednoduchý, najít si ikonku odpovídající rase,povolání, žádné anime nebo spadne malý meteorit do vašeho čela... |
| |
| Tvorba postavy - Část druhá Životopis Je nejdůležitější věc, jelikož Vypravěč jeskyně, do které jste se přihlásili s postavou a životopisem, poté rozhoduje co s vaším osudem. Životopisem také můžete určit chování vaší postavy, jak vypadá a její schopnosti/dovednosti. Ovšem nejen to. Můžete zde zapsat i vaši rodinu, či nějakého kamaráda, za kterého bude následně vypravěč hrát jako s NPCčkama (postava nehraná hráčem, v našem případě hrána vypravěčem) Důležité je, aby životopis dával smysl. A také aby se dodržovalo to, co je v něm psané (např. v žitopise je daná postava klidná, v příspěvku však šíleně vybuchne, protože mu něco nejde) Co je požadováno, aby bylo v životopise povětšinou poví sám Vypravěč ve verbářích, proto je potřeba si to pročítat. Vzor životopisu v bodech: , který povětšinou požadují vypravěči (převzato z hostince Životopisy) Jméno: Věk: Rasa: Povolání: Historie postavy: (můžete se tady rozepsat o tom, jak se postava narodila a komu se narodila, co se s ní potom dělo, jak vyrůstala… nechte volnost své fantazií) Dovednosti: (tady se můžete sepsat schopnosti a dovednosti, která postava se za svůj život naučila, na jaké je úrovni a také pokud jí někdo učil, tak kdo) Vzhled: (popište postavu, jak vypadá.. je velká nebo malá, svalnatá či hubená, má dlouhé či krátké vlasy) Cíl, motivace: (každá postava má nějaký cíl za kterým se žene, ať už je to např. pomsta) Povaha: (je postava klidná či vyrovnaná nebo jiná? Tady se můžete rozepsat a podle toho se také určí, jak se na nějaké situace zachová) Záliby a nelibosti: (co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje) Strach, obavy: (každý se něčeho děsíme, takže i jistě vaše postava to má) Vybavení: (Velice důležité, pokud sem nenapíšete nic, vypravěč se zachová stylem, že postava u sebe také nic nemá,ale také vám může říct, co máte či ne,protože slovo pjee je přeci zákon) Pro vzor si každý z vás najde v hostinci stůl Životopisy Úkol Chci aby jste si všichni co nemají, a já si je pohlídám, napsali životopis. Čím dřív to uděláte, tím dříve začne hra. |
| |
| A tak to začíná Je bouřlivá noc. Obloha je černá jako samet protože těžké mraky zakrývají mraky i hvězdy.Stromy upí pod náporem větru a vše živé co mělo rozum se už někam schovalo. Ten hostince na rozcestí byl pro všechny jako spása, promoklí na kost, hladový, žíznivý, a zmrzlí. Věděli jste to dobře, že dál v tom nečase nemůžete. Jak taky, do města to bylo daleko, vesnice snad den za zády, pustina kolem byla bez možností schovat se. A pár stavení by stejně v tuto pokročilou hodinu neotevřelo dveře. Kraj zde byl drsný, a sníh co zbyl po zimě se stále držel na zemi, i když ustupoval pomalu dešti. Jaro začínalo. A světla za okny hostince byla příslibem tepla,sucha a snad i něčeho do vašich už tak kručících žaludků.  Uvnitř hostince bylo živo, jako by také ne, byl šíroko daleko jediný na kupecké stezce, takže byl velký, měl pár pokojů, vzduchem se nesla vůně pečeného masa, polévky a kouře z dýmek, stejně jako hudba a zpěv několika hudebníků v rohu, bylo to víc než zvláštní tam vstoupit, většinou si vás všude prohlíží celý hospoda, ale tady nikdo nezvedal pohled, pár umouněných uhlířů hrálo v kostky u svých žejdlíků, několik kupců se dohadovalo u dalšího stolu, a vesměs tu bylo vidět hodně...Od prostého lidu, v otrhaných hadrech až po do kašmíru oděné obtloustlé kupce se zlatými řetězi, a mezi nimi pár ozbrojenců, pár vykuků, tak jako všude jinde, jen u jednoho stolu seděla zvláštní dívka, od pohledu ani chudá, ani bohatá, ale to že s ní seděl někdo z městské rady, ale to snad poznal každý, ouřada se ale na tomto místě necítil dobře a znovu se zadívl ke dveřím kam vstoupil právě Hugh a otřásl se zimou, když ho oválo teplo...Hostinský mu ukázal k velkému krbu, kde bylo pár věšáků na kterých už pár plášťů vyselo..mimo jiné i ten Kary která si nad plameny začala ždímat vlasy rudé jako krev, pohledy několika mužů se upřeli na jeji lehce vyšpulený zadek, ale nikdo si nic nedovolil, přeci jen ji u nohou vrčela vlčice jež vypadala dost ostře, Tuless seděl již oschlý u stolu kde počítal mince ve váčku aby věděl co si může dát, i když pivo před něj už položeno bylo...Zacphit a Pularis seděli také u jednoho stolu, sice to bylo zvláštní spojení, ale někteří orkové prostě přijali lidské zvyky, oblečení a ač se to mnohým nelíbilo, členili se ke společnosti, kdo ví kde se ti dva potkali, snad asi na cestě sem, každopádně měli si co říct už delší dobu, navíc Zacphit by ty dva skřety bez pomoci nezvládl, když ho chtěli dostat ze zálohy... Hudba hrála, pár děveček roznášelo jídlo i pití, starý bodrý muž za pultem napouštěl korbely pivem či vínem, nebo horkou medovinou, a z kuchyně co chvíli vyšla jedna z děveček jež nesla kouřící maso na taléři s chlebem, či misky s polévkou pro chasu jež byla i přes nečas kácet dřevo....život si plynul jako vždy, a po zimě kdy většina z vás byla někde zalezlá v teple bylo načase najít si něco z čeho by pár zlatek káplo, a snad i nějáké to dobrodržství, přeci jen zatím jste ve svých povoláních byli spíše dlouho v učení, tak či tak už nejste ti vyklepaní nováčci v učení, ale nemáte za sebou skoro nic, nic z čeho by koukalo zlato na lepší výbavu, nic na co by jste mohli vzpomínat, a vaše srdce přece toužili po tom se dostat do vyprávění jako vedl ten dědula u druhého krbu, kterého poslouchali malé děti... Už toho mám dost, jak dlouho tu ještě budu čekat, řekla si že se tvůj společník dostaví a já nemám už čas tady čekat na duchy... obořil se náhle ouřada dost hlasitě na Arshu u stolu a vstal ze židle... Slíbila si že na tu výpravu seženeš lidi, tak kde je máš? Nevěřím že by to mohlo jít ve dvou... jen tohle narušilo nevšímavost všech, jeho pisklavý hlas a poskakování, nevraživost a zvýšený hlas, někteří z vás se tomu museli usmát, jiní se stále sušili u plamenů a jen kroutili hlavou, pak se stalo něco co vás donutilo podívat se ke dveřím...hudba ztichla,jako by postupně ale v krátký čas, a hudebníci dost nechápavě hleděli na dveře ve kterých stál muž s kápí na hlavě, u nohou černý vlk, nic neobvyklého dalo by se říct, co ale bylo to zvláštní bylo že přes to že venku už pár hodin vytrvale prší, ten muž byl stejně jako jeho vlk suchý, i když dle bláta na nohou je jasné že musel tím deštěm jít dlouho... |
| |
 | U Palivce Byla už dobrá tma, když sem se dostal k hostinci, věděl sem že tam ještě bude čekat, i s tím otravným ouřadou, ale co se dalo dělat, přeci jen, práce je práce, a já měl sehnat starou gardu, každé vzrušení bylo víc než vítaným zpestřením nudných dnů a když se dny zase prodlužují, je čas se vydat do víru světa a vzít si co nabízí.... Až pod střechou verandy hostince sem zrušil svou ochranu a pohladil vlka mezi ušima.... A buď hodnej bratříčku... pak jsem vstoupil, hudba ihned začala utichat, ani nevím proč, i když mi to záhy došlo, byl sem stejně jako můj vlk suchý... Vysoké lovecké boty byli ale od bláta více než dost...vydechl sem a vydal se i přes ty pohledy ostatních ke stolu kde jsem viděl svou starou známou, vlk se odpojil protože ho upoutala vlčice u nohou dívky jež stále u krbu, přejel sem pohledem hostinec a věděl kde kdo sedí,aniž bych kroutil hlavou do stran, došel sem ke stolu a ouřada padl na zadek a otevřel pusu, přeci jen vrhl sem na něj nelibý pohled, ale věděl dobře že ho nemám rád... Regir má syna, asi týden, a žena ho nepustí, ani sám nechce, Romina je za mořem, Trafus se už k nám nepřipojí, ty jeho zkumavky a baňky mu tuto zimu neutrhli jen prst a nevzali vlasy a obočí, ale celý ten jeho sklep vyletěl do vzduchu, a jeho prej ještě dneska seškrabávají ze zdí... řekl sem Arshe bez okolků a zadíval se na toho mužíka z rady... Ale myslím že tohle není nic co by jsme nezvládli samy, nebo s pomocí pár zlatek i dobrodružství chtivých zelenáčů.... nohu sem při tom zapřel o židly a otočil se krbu a pár stolům.... Pokud tu ovšem někdo má odvahu vydat na cestu za slávou a výdělkem, ale možná i za smrtí a zapoměním... poslední větu sem řekl tak nahlas aby mě všichni slyšeli, přeci jen, to hlavní tam bylo vyřčeno... |
| |
1833.jpg) | Příchod Měla jsem už dost toho bláta a promočené sněhové břečky, která mě zábla na nohou. Proto jsem s nemalou úlevou přivítala v dálce světla hostince. Když jsem se přiblížila, nahlédla jsem oknem dovnitř, v hostinci bylo živo. Ušklíbla jsem se. Skvěle, aspoň moje špičaté uši nepřitáhnou tolik pozornosti. Kapuci cestovního pláště jsem si sundala a lehce a co nejtišeji jsem otevřela dveře. Kraj mi nebyl známý a tak, nač si přidělávat další potíže. Když jsem vešla, přivítalo mě hrobové ticho, i když se před chvílí lidé smáli, teď mlčeli a přitom ani nezírali na mě. Něco se před mým příchodem stalo. Nemíchej se do toho, nemíchej se do toho. V duchu jsem se napomněla, že to není moje záležitost a tak nevšímaje si ostatních posadila jsem se do rohu na lavici. |
| |
 | Cesta je dlouhá Seděli jsme s Eloni na břehu zamrzlého jezera a dívali se na noční oblohu. Vedle mě ležela Luna převalená na záda, vyžadujíc drbání na břiše. Přemýšlela jsem. Už je to skoro 5 let co mi umřela matka a já, i přes veškerou vaší péči, se cítím prázdná. Chtěla bych se vydat pryč z lesa. Poznat svět. Eloni se na mě chvilku dívala jako kdybych se snad pomátla. Připadalo jí absurdní opustit klid a bezpečí naší Elfské vesnice, ukryté v hlubokém a rozlehlém lese. Už jsi o tom řekla Reinovi? Myslím, že nebude dvakrát nadšen z toho, že mu chce pláchnout jeho nejlepší studentka, kamsi do světa. Ne nikdo o tom ještě neví. Tobě jsem to řekla první. Potřebovala jsem se svěřit. Mlčky sme se na sebe dívali. Pak ale pochopila, že nejsem jako ona, i když sme spolu trávili skoro celé děctví. Kývla. Zvedli sme se a zamířili do vesnice. Druhého dne ráno jsem se vydala čerstvě napadaným sněhem za svým učitelem magie a léčitelstvím, Reinem. Byl to starý a moudrý elf, vyhlášený svým umění léčení už po staletí. Oznámila jsem mu svůj úmysl. Nebyl nadšený. To bylo očekávané. Budeš mi chybět, ale držet tě nemohu. Jediné co smím, je ti přát šťastnou cestu a snad najdeš to po čem tvé srdce touží. Otcovsky mě objal a na cestu mi dal pár pytlíčků bylin, několik života-budičů a obvazů. Nakonec vyndal z truhlice tmavě zelený plášť a přehodil mi ho přes ramena. Bude se ti hodit. Rozloučila jsem se i se zbytkem vesnice, vzala jsem si svůj luk a vydala se na cestu společně s Lunou. Cesta byla dlouhá. Trvalo několik dní než jsem se dostala na kupeckou stezku která vedla skrze okraj lesa. Nechtěla jsem přitahovat pozornost a jak jsem raději nešla přímo po ní, ale v lese souběžně s ní. O pár dní později sme se konečně dostali k prvnímu lidskému osídlení. V životě jsem neviděla jinačí vesnici, než tu ve které jsem vyrůstala, snad pro to jsem byla krapet nervózní a nedůvěřivá. Prošla jsem vesnicí, téměř nepovšimnuta. Uf, nečekala jsem, že budu mít tak stažený žaludek.. Šla jsem dál po kupecké stezce. Sníh začal pomalu tát a sněhové vločky se mísili s deštěm. Už jsem byla tak půl dne cesty od vesnice, když se ztrhla z nebe první bouře, oznamující příchod jara. Žádné vločky, ale pořádné studené kapky deště. Přehodila jsem si přes hlavu kápi a šla dál. Nebe bylo čím dál temnější, až jsem skoro ani neviděla kam šlapu. Asi po hodině rychlé chůze jsem v dáli uviděla světlo. Luna nastražila uši, zavětřila a zadívala se na mě. Pochopila jsem, že cítí jídlo. Takže to vypadá, že to nejspíše bude hostinec. To se hodilo. Došli jsem do hostince. Před dveřmi jsem si sundala kápi a vešla dovnitř. Po té cestě jsem byli obě značně promočené. Když jsem vešla padla na mě úzkost. Rozhlédla jsem se po velké místnosti. Všude plno stolů, křiku a hudby. Luna se přitiskla k mé noze a nasadila svůj výhružný výraz. Došla jsem k věšáku na který jsem si pověsila svůj plášť a beze slova zamířila k obrovskému krbu, abych se trochu vysušila. Luna mě následovala. Během toho co jsem si sušila u ohně svoje rudé promáčené vlasy, se do hostince dostavil ještě jaký si starší muž. O pár minut později do dveří vešel ještě jeden muž. Silné postavy. Dvě věci mě na něm ale zarazili, snad jako zbytek hostince, který při jeho příchodu ztichl. První byla ta, že ač venku bylo strašné počasí, byl úplně suchý. Jen boty měl od bahna. Ta druhá věc byla ta, že měl u nohou černého vlka. To zaujalo především Lunu, která hned zpozorněla, jelikož vlk se vydal jiným směrem než jeho pán a to směrem k nám. Došel k Luně a ta se na mě podívala, jestli se smí spřátelit. Vlk nevypadal nebezpečně. Chvilku se očichávali a pak přišel i ke mě a otřel se. Byl krásný. Začala jsem ho hladit mezi uši, tak jako hladívám Lunu. Ta se hned hlásila, že chce taky. Dodrbala jsem oba vlky a zamířila směrem k pultu. Tam jsem si poručila číši vína a kus masa pro Lunu a sledovala co se v hostinci děje. |
| |
| U Palivce bez družiny... Nečekal sem ani tak že mi odpoví ihned, znal sem jí dobře, nejdřív si srovná toho městského hejska, navíc, sem zvědav jak smluvila odměnu, přeci jen, nehodlám se zahazovat kdo ví na jak dlouho za mizerných pár zlatek.... To bude zajímavé tady najít někoho kdo by se vydal také, ale skupina je skupina, dva jsou sice rychlejší, ale ve více se lépe taktizuje... hlavou mi vířilo mnoho myšlenek, snad pro to že jsem se dozvěděl o smrti přítele nadějného theurga, i když trochu blázna, snad to že i ta hora svalů je nyní otec a na výpravy nechodí,bylo toho moc co se za zimu změnilo, čarodějka před zimou utekla kamsi do teplých krajin, a ze staré gardy zbývám já a Arsha. Zvedl sem se od stolu abych viděl zda se už někdo chytá na má slova nebo zanikla v tom jak se opět rozezněla hudba, oči přejeli hostinec, ihned si všimli že v rohu někdo přibil, a také sem si všiml že můj vlk se vydal za vlčicí té rudovlasé, lehce sem přivřel oči a viděl jak leží pod stoličkou na které seděla ona, ležel vedle její vlčice a očividně se mu od ní nechtělo... Ach to jaro... pousmál sem se v duchu a vydal ke svému společníkovi, došel sem až k němu a pomalu si klekl, nejdřív sem nechal vlčici aby si mne očichala, než sem sem pohladil svého vlka a pak i jí... Na to zapomeň bratříčku, nepřišli jsme se družit, ale budeme vyrážet na cestu...leda že by tady rudovlasá hraničářka chtěla vyrazit na naší pouť také, ale na to se asi nechystá, možná se bojí lidí, možná se bojí dobrodružství, kdo ví... celou dobu sem mluvil k němu a pak jsem vstal, kývl na hostinského který už věděl a podal mi pohár s horkou medovinou, rychle sem ho uchopil stojíc vedle Kary Dej mi také kosti pro Bratříčka, a napiš i to víno na mne, dnes večer se budeme bavit... otočíl sem se na hudebníky a hodil jím stříbrnou minci.... Ať je do rána veselo chásko muzikantská, a nyní zahrjte mi Víno.. beze slov se pak otočím k neznámé a pokynu ji... A ty bys s námi nešla za dobrodružstvím, vidím že si hraničárka, pokud se nepletu... usmál sem se na ni i když to možná bylo i tím že sem z ní nechtěl chvíli spustit oči, pak se ozvala hudba i zpěv, ke kterému se začali přidávat i kupci a chasa... odkaz zadíval sem se na ni a usmál se, jen sem se otočil do hostince a kupodivu i čistě začal zpívat také... |
| |
 | První den - Neočekávané události Po dlouhé době opět v rozradostnělé krčmě. Počasí začínalo být bouřlivé a já už opět věděl, že skončím promoklý jak pes. Spletl jsem se. Mladou noc doprovázel hrozivý déšť, já však již byl schovaný v hostinci. Také jsem byl promoklý, však pouze lehce. Když jsem vstoupil do velké budovy již jsem slyšel smích. Nedokázal jsem vzdorovat. Přestože krčmou proplouvaly návaly kouře, či prskaly sliny z úst alkoholem poblázněných lidí, tak se mi na tváři objevil úsměv. Trochu jsem znepokojen počtem lidské rasy, ale pokud si mé rasy vůbec nevšímají, tak to skoro nevnímám. Veselým houpavým krokem jsem se vydal usadit k prázdnému stolu, dokud je ještě volný. Přitom sem si u hostince objednal jedno pivo. Byl jsem vyhládlý, ale mé povolání mi příliš peněz nevynášelo, ale dokud žiji a mám co jíst, dokud si mohu objednat pivo ať dobré či smíchané s vodou, tak není třeba jakkoliv vyšilovat. Přepočítávám si peníze, abych věděl jakou porci jídla si mohu s mou hotovostí dovolit. Přišlo pár dalších lidí v tuto pozdní hodinu. Dosti promoklých. Musel jsem se trochu potichu zákeřně zasmát nad cizím neštěstím, neboť když jsem zkontroloval sebe, byl jsem již oschlý. Chystal jsem se přepočítávat dále, když v tom do krčmy vešla dívka. Nic zvláštního, kdyby sebou neměla vlčici. Na chvíli upoutala mou pozornost, ale později jsem již opět přepočítával mince. Po chvíli přišel další muž, také s vlkem. Nešlo si nevšimnout, že celá hospoda ztichla. Kouzelník, pro mne ne příliš překvapující, již jsem jich potkal mnoho. Ale místo toho jsem schoval peníze do váčku a sledoval co se bude dít. Šel rovnou za tím komicky nervózním chlapem sedícím u dívky. Nehodlal jsem se jim do toho nějak plést, ještě tohle bych potřeboval. Delší dobu se nic neděje. Jediné co stojí za pozornost je onen muž s vlkem. Po několika slovech z něho jde něco poznat. Nejspíš bude zkušený, mocný bojovník či mág. Však v jeho slovech lze spatřit nějaké to větší sebevědomí, přesto vše podává zábavně. Zvláštní muž. Napiji se ze svého korbele piva. Chvíli přemýšlím, o nabídce, kterou ten muž před chvílí doslova vykřičel. Vyčkávám však dokud nedohovoří se slečnou s vlkem. I když ve společnosti trávím minimum času, hlavně důvodem, že mou přítomnost téměř každý nestrpí. Další chvíle uběhne a já si dám poslední doušek piva a položím prázdný korbel na stůl. Poté vstanu a pomalým krokem stále s neopadajícím úsměvem se vydám k onomu muži. Když k němu dorazím, tak na sebe mírně upozorním. „Z toho co jsem zaslechl to vypadá, že vám štěstí uniká a vy jej nemůžete dostihnout.“ Trochu si opráším ruku a poté mu ji podám na zdvořilostní pozdrav. „Tulessë Qualmes, mohu pomoci, zda bys měl zájem a dokonce zadarmo.“ Poté očekávám odpověď. Zatím si upravím rudý šátek na mé hlavě, který zakrývá celé pravé oko. |
| |
 | Zrovna jsem se vracel z návštěvy svého bývalého žáka, který pověsil řemeslo na hřebík, oženil se, usadil se a začal farmařit, když mě zastihl liják. Schoval jsem se pod strom a ne poprvé toho dne se zamyslel, zdali jsem se nepřecenil. Začínáš být starý na takové špásy. Mysli na svůj věk, vždyť je ti 77. Ve tvém věku už bys měl být jednou nohou v rakvi, a tou druhou doma v posteli. Usměju se nad představou horkého čaje, teplé postele a dobré knihy, když tu na jednou uvidím hostinec. A vida, že by přece jen nakonec štěstí? 2 ze 3 přání, co můžeš chtít víc. Vejdu do hostince, usměju se svým nejlepším úsměvem na osazenstvo a zrovna vším plášť aby uschl, vejde do dvěří další postava. Chlápek v kápi. Když ostatní zatají dech a ztichnou, usměju se pod vousy ti dnešní mladí. Jeden nemůže přijít v pršiplášti, bez toho, aniž by si na něj hned nezačaly ukazovat. Přítomnost vlka zdvořile ignoruju. Všeljakech psů sem za ta léta na cestách viděl hodně a když chce mít někdo za mazlíčka vlka, prosím. Proti gustu žádný dišputát. Co mě ale začne zajímat jsou kousky rozhovoru, který se odvíjí mezi neznámým a dalšími dvěma u stolu ve středu místnosti. Po vyslechnutí konce rozhovoru se mi v očích rozsvítily plamínky zvědavosti Jaj, dobrodružství. Že bych přeci jen nepatřil do starého železa? Zase se usměju ( dělám to často a rád ) a mířím směrem k neznámému. Mohu si přisednout příteli? otáži se zdvořile a aniž bych čekal na odpověď, posadím se. Váš rozhovor, s tamtím mladým mužem ukážu na ouřadu nešel přeslechnout. Pokud se nemýlím máš v úmyslu vyrazit na výlet s nejistým cílem a koncem v nedohlednu. Pakliže dovolíš, rád bych tě doprovodil. Nemusíš se obávat zdržovat tě nebudu. Tyhle nohy poplácám se po stehnech mě odnesly už pěknou řádku mil. A kdybych tě snad přece jen zdržoval, vždycky mě můžeš nechat v nejbližším hostinci, zatímco budu spát ne ? a potměšile mrknu na mladíka sedící vedle něj. |
| |
| Ten v černém Seděla jsem na stoličce u pultu a popíjela víno, které mi donesl krčmář. Až po chvilce jsem si všimla, že mi u nohou neleží jenom Luna, ale i její nápadník. Pousmála jsem se. Opět jsem si usrkla z číše a očima prohlédla místnost. Krom spousty smrdutých a nechutně špinavých opilců, zde bylo i pár vyčnívajících jedinců. Když pominu toho záhadného svalnatého muže v černém, jemuž patřil vlk, dvoříc se Luně a pár normálně vyhlížejících lidí, poznala jsem ještě jakého si barbara, orka a elfa. Elf vypadal jinak než elfové se kterými jsem vyrůstala. Hlavně mě upoutal ten jeho červený šátek, zakrývajíc celé jedno jeho oko. Chvilku jsem se na něj dívala, ale pak jsem zpozorovala, že ten vysoký muž v černém míří přímo ke mě. Když byl skoro u mne, klekl, aby si jej mohla Luna očichat. Byla z něj cítit divná síla. Vypadal sice jako člověk, ale buď byl příliš mocný, nebo to člověk nebyl. Pohladil Lunu. Hey, co to děláš, pomyslela jsem si, ale udržela jsem jazyk za zuby. Pak začal hladit svého vlka a mluvíc k němu směřoval otázky na mne. Nevím jak na to přišel, ale nějak zjistil co jsem zač. Nadhodil mi nabídku. Tu samou jako před chvilkou nabídl každému v hostinci. Nejspíše chtěl být zdvořilí a tak napsal mou číši vína, na svůj účet. Tak proč ne, každý peníz se hodí. Po celou dobu co mi kladl ty otázky, ze mne nespustil oči. Chvilkami to bylo až děsivé. Děkuji za nabídku, ale cestuji sama. A jen tak pro informaci, Ano jsem hraničářka. Wou kde se ve mě vzala taková kuráž, řekla jsem si a vůbec jsem nechápala. otočila jsem se na krčmáře a pravím Chtěla bych si pronajmout pokoj, pro mne a mou vlčici. Máte něco útulného, ráda bych se v klidu vyspala. Položila jsem před něj 2 stříbrňáky. Krčmář pokynul jedné děvečce a ta mě poprosila, ať jdu za ní. Jo a taky bych ráda, aby ste mi do pokoje přinesli ještě džbánek vína a něco k snědku, pro mne i vlčici. Krčmář se zmohl jen na Jistě, jak si přejete. Honem schoval stříbrňáky a šel zase po své práci. Sotva jsem se zvedla ze stoličky, Luna byla na všech čtyřech a následovala společně se mnou děvečku nahoru do pokojů. Po cestě jsem se ještě otočila na neznámého a jeho vlka a šibalsky se pousmála. Vzala jsem svůj plášť a šla za děvečkou po schodech. Ta mě dovedla do Prostorného pokoje s oknem do lesa, velkou postelí, krbem a kádí na koupel. Bude si paní přát připravit koupel? Zeptala se s úsměvem. To by bylo milé. Děkuji. Odpověděla jsem a šla rozdělat oheň v kamnech. Po chvilce mi jedna z děveček donesla džbán vína a kuře s oblohou a vlčici velký kus sirového masa a pár kostí. Hned za ní šla druhá a ta začala nosit vědra s teplou vodou na koupel. Když nanosila plnou káď, přinesla mi ještě plátno na osušení. Když si budete ještě něco přát, stačí říci paní. Děkuji. pokynula jsem, že může odejít a začala jsem ze sebe sundavat, ještě pořád mokré oblečení. Rychle jsem vklouzla do lázně a rozplývala se v té horké vodě, poslouchajíc kapky deště dopadající na okno. Luna se stulila s ukořistěnou kostí ke krbu a též vypadala spokojeně. |
| |
| U Palivce rybníček, už se první ryby mrskaj Hudba i zpěv, veselí a snad i ty léta na cestách, věděl sem že se začnou zvedat, věděl sem dobře že je začne zajímat cesta, jak by také ne, někdo touží po penězích, někdo po dobrodružství, stačí zmínit odměna či smrt, a ti které to zajímá už samy začnou vycházet na povrch.... Ona byla jiná, citil sem to ale přesto jsem čekal co mi odpoví, to se ale ke mne přitočil elf s šátkem na oku, zadíval sem se na něj a prohlédl si ho od hlavy až k patě, pak se jen usmál... Bude dobré mít vedle sebe vědmáka, ale chceš li s námi musíš upsat ouřadovi a mé společnici, tam u stolu, ukázal sem mu na stůl kde seděla Arsha,přeci jen moje práce je lidi zaujmout, mluvit o tom kam se půjde a za kolik je její práce.... Opět upiji medoviny a pobrukuji si refrém písně, když si přisedne z druhé strany než sedí Kara starší muž, zůžím oči a jen se usměji... Jsem chodec kouzelníku, moje cesta nemá nikdy jistý cíl, jdu kam mne nohy nesou, nebo srdce táhne, ale tato pouť má svůj cíl i svou cennu, ale chceš li vědět více, tak následuje zaklínače ukázal sem na Tulesse který pravděpodobně již mířil ke stolu za Arshou Ta ti s ouřadou řeknou zač je ta cesta placená,i co se po nás žádá... musel sem se ale pousmát tomu jeho vtipikování že kdyby nám nestačil můžeme ho nechat v dalším hostinci.... Ještě někdo kdo se nebojí? zvolal sem dost nahlas a moji pozornost upoutala zase ta rudovlasá, která mne ale vcelku rychle odbila.... Ach jistě samota, někdy je lepší ale učit se ve skupině než se prodírat na vlastní pěst.. řekl jsem tiše a zadíval se na to že nouzí netrpí, její výbava ale byla poněkud chabější, spíš mi ale vrtalo hlavou co je zač, citil sem z ní víc než bych chtěl, a Bratříček? ten ani nečekal a pomalu se vydal za něma, když mizela na schodech..... Dobře bratříčku, jen opatrně, nemusí tě vidět, pak mi řekneš kde se skryla... |
| |
| U palivce Seděli jste u svých stolů, na svých místech a přemýšleli co dál, každý vás tu musel spát, každý z vás měl hlad, a všichni jste věděli že po zimě je čas zase něco dělat, byl to zvláštní večer, nejdříve nerudný ouřada, pak ten podivný suchý poutník s vlkem, ale jeho hlas a vystupování vzbuzovali otázky, a brzy se první vydali ke stolu kde ouřada zrovna začal potěšeně vytahovat pergamen.... Tedy, paní Arsha, musím uznat, bál sem se když promluvil že skupina nebude, nebo že je bude hledat tady,ale ten váš společník, asi už ví jak zaujmout lidi... natěšeně se díval na dva příchozí, k nim se připojil jeden z místní chásky, snad vyslechnout o co jde, snad chtěl taky na výpravu, kdo ví, jisté je jedno... U toho stolu je práce, nebo její nabídka, a ten co dělal povyk, náhle čeká co bude dál, dívka s vlčící odešla do svého pokoje, také za ty peníze dostala jeden z lepších, ač velký hostince, nebyl drahý, majitel věděl že s cenami co vede stejně bude mít vždy dost na živobytí,proč chtít více. Čas posoupil, venku už byla noc a část chasy i kupců se vyratilo, někdo do nečasu, jiný do pokoje, ten v černém po chvíli přivítal svého vlka jež se vrátil ze schodů dolů a chvíli s ním jako by rozmlouval, zadíval se do očí Arshe a gestem jen ukázal na to že zbytek je na ni... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vytratil sem se chvíli po tom co se ke stolu začali hrnout první zájemci, mou pozornost upoutalo něco jiného, a díky bratříčkovi jsem věděl kde to hledat, pomalu sem vystoupal po schodech, a nechal se vést mým vlkem až ke dveřím, nevěděl sem proč ale něco mě prostě táhlo k tomu tu rudovlasou také dostat na naší cestu, zadíval sem se na svého vlka a pohladil ho mezi ušima... Já vím tobě se líbí obě, mě také... narovnal sem se a vydechl, pak sem prostě na dveře pokoje zabušil a čekal na odpověď... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Užívala jsem si koupel a praskání ohně v krbu, když v tom mě ze slastné koupele vyrušilo bušení na dveře. Trochu mě to vytrhlo z mého relaxování po dlouhé cestě. Moment. Odpověděla jsem a vylezla z kádě, zabalíc se do plátna které mi přinesla děvečka. Luna hned nechala okusování kosti a přišla ke mě, připravená bránit mě. Vstupte Řekla jsem, čekajíc kdo vstoupí. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když se ozvala usmál sem se sám pro sebe, čekal sem že se zeptá kdo to je, ale ne, chvíli byl klid,přejel sem špičkami prstů po černé srsti a zavřel oči. Když se ozvalo vyzvání ke vstupu,stiskl sem kliku ale jako první se do jejího pokoje protáhl Bratříček a zastavil se kousek od její vlčice,zvedajíc jednu tlapu v tom gestu který mají vlci když si chtěji hrát,s hlavou vykloněnou do boku.... Snad tě neruším... pronesl jsem napůl ještě ve dveřích, nevěděl sem zda mne nepošle ke všem čertům nebo si mě aspoň vyslechne... Chtěl bych s tebou mluvit, rudovlasá, myslím že by si měla zvážit co máme..zlata dost, a navíc, na každé cestě je dobré že nás učí nové věci, a myslím že zkusit jít se skupinou by nemuselo být od věci... stále sem stál |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ach jo, že zrovna on, to jsem ho dost neodbila? Stál na prahu dveří, zatím co jeho vlk si hrál s mou Lunou. Tak pojď dál a nestůj na prahu. Nestojím o to aby na mě ostatní zírali. Vstoupil dovnitř. Sedni si a mluv, když jsi po tom toužil tak, že jsi mě kvůli tomu vyrušil od koupele a zjistil jsi kde je můj pokoj. Pokynula jsem mu ke stolu se 4 židlemi a sama jsem si sedla na kožešinu u krbu a sušila jsem si umyté vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Musel sem se usmát tomu jak bratříček dostal její vlčíci do her bez větších potíží,a snad se i víc usmát tomu co řekla ona, pokynul jsem ji a zavřel za sebou dveře, zamířil ke stolu a zadíval se na něj....pak jsem si odepnul plášť s kožešinou z krku, když jsem ho přehodil přes židly viděla na mne zvláštní hábit, přepásaný několika řemeny a popruhy, umě přichycené torny a váčky,odpjal sem i meč a luk a vše položil na stůl, protáhl se a pod hábitem zazvonili kroužky mé zbroje, nevím proč ale nechal sem si jen dýku u pasu, dokonce sem zvedl i nohu a vytáhl dýku z boty,až pak jsem se usadil, pohladil sem při tom jílec svého meče a vzal ho i s pochvou do rukou... Víš kdo jsem, že ano...Chodec... usmál jsem se na ni, protože mi bylo jasné že z ní druidka nikdy nebude... Jmenuji se Marcielus, a na cestách jsem už asi dvacátou zimu...vím že našinec raději zůstává sám, ale těžko bych měl co mám nebo byl tak zběhlý kdybych se držel samoty, občas je lepší přidat se ke skupině, víc hlav, víc možností, ten umí to, ten tamto... zvednu k ní oči a hodím ji meč jež je pro hraničáře opředen legendami... Dvě stovky ve zlatě, a to je ještě pro to že mi ho začaroval přítel jinak počítej víc... řekl sem tiše a usmál se.... Také vidím že máš chabou výstroj, tedy, až na ten luk, ale chceš li být na cestách, musíš mít lepší torny, houni, lano s kotvou, pár loučí, křesadlo, pokud neovládáš tedy pyromancii...je toho hodně a nezdá se to, víš dobře že toho moc nepotřebujeme, ale cesta je cesta...nejde to bez dobré výbavy pak přežít i zimu v pustině... zase zvednu oči...a upřu na ni svůj pohled... Zvaž naší nabídku, čím víc nás půjde tím lépe, dvají ti dvacet zlatých, co si najdeš cestou a na konci naší poutě je tvé, ale pomůže ti to, na tvé cestě...na cestě za tím být lepší a být sama sebou, věř mi... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Než se posadil, odzbrojil se. Začal se sebe sundavat všechny možné zbraně. Zahlédla jsem snad i kroužkovou zbroj, když jsem na něj letmo pohlédla. Když jsem si ho lépe prohlédla, poznala jsem, že je chodech. Na to mi sám položil otázku jestli vím kdo je. Mlčela jsem a jen jsem poslouchala co mi chce říci. Zvláštně se na mě usmíval, až mi z toho šel mráz po zádech. Poslouchala jsem jeho vyprávění o tom, jak již dvacet zim cestuje a jak je dobré být občas ve skupině. Jeho argumenty byli jistě pravdivé, ale já netoužila po dobrodružství ani po ničem z toho co mi nabízel. Ano vím kdo jsi. Jenže... Já nestojím o nic z toho co mi nabízíš. Vydala jsem se do světa za jiným účelem a nemám v plánu svou cestu prodlužovat o nějaký úkol a honitbu bohové ví za čím pro nějakého úředníčka... Navíc já sama nejsem. Mám Lunu. Když jsem se na něj dívala, vzplál v mém nitru jaký si vzpurný plamen odhodlání. Možná proto jsem se mu snažila oponovat a dát mu jasně najevo, že o nějakou výpravu, nemám zájem. Pokaždé když se na mě zahleděl cítila jsem něco zvláštního. Něco co jsem neuměla popsat. Dosušila jsem si vlasy a zvedla se od krbu. Promiň, ale tvou nabídku nepřijímám Řekla jsem a došla jsem blíže ke stolu kde seděl, stále zabalená pouze v plátně po koupeli. A...Jsem Kara dostala jsem ještě ze sebe a zadívala se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Poslouchal jsem jí a snažil se ji odhadnout, přeci jen mě zajímala snad ještě víc,než sem si chtěl připustit... Když vstala, zadíval sem se raději do plamenů a promnul si bradu, ani nevím proč jsem chtěl aby šla také, snad proto že je hraničářka, snad pro její vlčici,či snad pro to že sice vypadá jako člověk ale jde z ní cítit více, kdo ví... Je li to tak asi bych tě neměl zdržovat, ale mrzí mne to, rád bych předal co umím dál, a ty...ty jsi nadějná žákyně, v očích máš krom toho vzpurného ohně i touhu se dozvídat více., všichni máme své cíle, ale máme i dost síly z počátku se postavit všem překážkám? zeptal sem se jí bez okolků a pokynul hlavou, když odmítala přišlo mi to líto... Mrzí mne to, Karo, ale nutit tě nebudu, jen si mi přišla jako někdo komu by chvíle učení se za pochodu přišla vhod, ale i já se mohu plést, jak se říká ..jsem jen lidé.. zvednu k ní oči a ty své přivřu... Nebo tak jen vypadáme... dodám tiše a snažím se svým pohledem neucuknout... Omlouvám se že jsem tě zdržel... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Nemusíš se omlouvat, chápu tě a každý z nás se může splést. Pousmála jsem se na něj, ale v jeho tváři jsem četla cosi, co vypadalo jako že ho to vážně mrzí. Sedla jsem si na židli naproti němu. Vzala jsem pohár, nalila jsem a podávám mu jej se slovy Nezůstaneš na číši vína ? Jsem ti jí dlužna a pokud by ti nevadilo, rada bych si poslechla nějakou tvojí příhodu z cest. Znovu jsem se na něj usmála a podívala se na ty dovádějící vlky. Pak můj pohled směřoval zase k němu. Bylo to zvláštní. Pořád mi cosi říkalo, že nebude normální člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zůstal sem chvíli pohledem na ni než sem přijal pohár a vstal,přikývl jsem a usmál se... Nedlužíš mi nic, hloupý kdo dává a hloupější kdo nebere, z cizího krev neteče... pronesl jsem klidně a došel pro svůj meč, který jsem záhy opřel o stůl, pak jsem se opřel vedle něj a stočil svůj pohled do plamenů.... Příhody z cest...je jich tolik, tolik bych ti mohl říct, ale budou to jen slova, ten stařec dole by to svedl lépe, já nejsem vypravěč, já věci raději prožívám než o nich mluvím Karo.. pohledem sem zabloudil zase na ni a usmál se, drze, snad sem si to ani neuvědomil sem náhle uchopil pramen jejichh rudých vlasů a s obdivem sem si je prohlížel... Co jsi zač, obyčejná dívka nemůže mít vlasy barvy krve, a ty nejsi obyčejná dívka, protože by ses nedostala k takovému luku a plášti, a už vůbec by s tebou netáhla vlčice jenn tak... zašeptal jsem tiše a jen čekal na odpověď, dívajíc se ji fascinovaně na ty peříčka a vlasy... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Upřeně se na mě zadíval. Když v tom, vzal pramen mých vlasů a začal ho mnout mezi prsty. Ptal se kdo jsem. Jsem kdo jsem. Své jméno jsem ti již řekla, více znát nemusíš. To není důležité. Jsem normální dívka, co chce poznat svět. Řekla jsem. On přitom pořád držel mé vlasy a s fascinovaně zíral střídavě na ně a na mě. Bylo to poprvé co sem byla sama s mužem v jedné místnosti a on se mě při tom dotkl. Byť to byli jen mé vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když začne mluvit uvědomím si teprve svou troufalost, rychle její vlasy zase pustím a ustoupím dozadu s lehkým kousnutím se do rtu... Odpusť byl sem unešen svou myslí,ani jsem si to neuvědomil, nechtěl sem... najednou nevím co říct na svou obhajobu, vím jen že jí nechci lhát, proč taky, nemám přetvářku rád.. Nikdy jsem krásnější vlasy neviděl, a obyčejná dívka nejsi, to bych z tebe necítil vlka.. ustoupím ještě o krk dozadu a lehce polknu, sevřu na chvíli svůj amulet z obsidiánu ve tvaru vlčí hlavy a zadívám se na Lunu a Bratříčka jak spokojeně leži u sebe... A co když bych rád poznal více? Co když bych tě skutečně rád znal Karo, kéž by se tvé rozhodnutí co se výpravy týče změnilo... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Má matka byla obyčejná lovkyně. Od malička jsem vyrůstala v obrovském lese, který jsem nikdy neopustila. Moji přátelé byla zvířata, elfové, fauni. Když mi matka zemřela elfové se mne ujali. Žila jsem u nich ve vesnici 5 let. Naučili mě spousty věci. A co se Luny týče. Mám jí od vlčete. Nikdy se ode mne nevzdálila, je vždy se mnou. Co víc bys chtěl znát chodče ? Řekla jsem a podívala se mu přímo do očí. Vypadal zvláštně. Smutně a při tom jako kdyby se bál, ale bylo tam i odhodlání. Snad mě opravdu tak moc chtěl donutit, abych se vydala s nimi na výpravu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro I když mluví nemůžu se zbavit toho zvláštního mrazení v zádech,dívám se na ni a snažím se zapamatovat si každou linii její tváře, zabarvení oči i hlasu, zase na chvíli ty své zavřu a vydechnu.... Vidíš to..moji rodiče mě vychovali do osmi let, otec byl uhlíř, ale před tím voják,matka..matka byla vlastně vždy jen v lese nebo s ním, pak přišel jednou chodec, a odvedl si mě sebou, ale to je už 28 zim pomalu co sem přestal být syn uhlíře a začal být Chodcovým žákem, učil mě tvrdě a bez slitování víc jak 7 jar, než řekl že nemá co mě učit dále, že zbytek cesty musím jít sám.. zvedl sem k ní pohled a usmál se, při tom sem se dotkl její tváře a pohladil ji hřbety prsů, protože na ruce sem měl stále ještě rukavici bez prstů zato s ostny.... Jsi zvláštní Karo, tak jiná, tak tajemně jiná, a přesto pro mě tak blízká, snad je to Lunou, kdo ví, nebo na chvíli rozum ustupuje před zvědavostí a silou srdce... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem a odskočila zpět ke krbu. Hbitě jsem z pásku na stehně vyndala dýku (tu jsem měla vždy při sobě i při koupeli). Tohle už nikdy nedělej! Vykřikla jsem s dýkou napřaženou jeho směrem. Pak jsem se uklidnila a řekla. I když jsem nikdy nepoznala otce a vyrůstala jsem mezi zvěří a elfi, jsem stejná jako jakákoliv lidská dívka. Co na tom, že umím mluvit se zvířaty. To není nic zvláštního. Vsadím se, že to umí kde kdo. Jedná li se o mé vlasy, mám je takové od narození. Narodila jsem se za té největší bouře co si prý elfové pamatují za posledních 20 let. Ten deštík, který mne sem dnes dovedl byl prý oproti tomu nic. Proč si mě pořád tak prohlížíš ?! Už sem se na něj musela obořit. To jak na mě zíral bylo až nežádoucí. Popravdě, trošku mě to děsilo. Byla v tom víc než jen zvědavost. V tom všem přemlouvání, jsem si ani neuvědomovala že tam stále stojím jen zahalená plátnem. Ehm ehm... jestli dovolíš ráda bych si lehla na lože. Jsem po cestě dost rozlámaná a musím si ještě ošetřit pár ran. Řekla jsem a naznačila, že jsem stále jen v plátně po koupeli a ráda bych se dostala na lože u kterého on stál. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Uskočila jako by se bála, jako by ji ten letmý dotyk zranil, ale hbitě a rychle vytáhla svou zbraň,musel sem se tomu usmát, zvedl sem ruce a díval se na ní beze strachu.... Bodní pokud se bojíš, ale miř dobře.. celou tu dobu co mluví dál a snaží se uklidnit se na ní dívám,pomalu při tom sledují svého Bratříčka jež je dost nervózní z toho že držíš dýku.... Já omlouvám se asi jsem jen nikdy neviděl dívku jako ty... řekl jsem tiše a stále ji sledoval, pak jsem jen ustoupil od lože a otočíl se k ní zády, zase jsem si začal brát své věci... Asi bych měl jít, vidím že tě spíše rozčiluji než přesvědčuji, ale dám ti jednu radu... prudce se otočím a natáhnu ruku, pak využiji svou telekinezi a její dýka vyletí do mé ruky... Tas zbraně jen na ty, kterým se můžeš rovnat... dýku zabodnu do stolu a během chvíle jsem zase ustrojený, dojdu k ní a drze ji políbím na rty.. Pak tedy nechť tě bohové provážejí na tvé cestě krásná a tajemná Karo, snad na mne budeš vzpomínat v dobrém... rychle jsem se otočil a plácl se do stehna, Bratříček ač nerad se zvedl a zakňučel když se otřel čumákem o Lunu, já vykročil ke dveřím, věděl sem že sem si dovolil až moc a ta cesta těch pár kroků nyní byla jako by nekonečná.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Nejdřív mě odzbrojil v mém vlastním pokoji a pak si dovolil udělat cosi, co jsem ještě v životě nepocítila. Svými rty se dotkl mích. Přitiskl je tak silně a vášnivě. Byli vroucí a toužebné. Pak mi popřál šťastnou cestu, odvolal svého vlka od Luny a chystal se k odchodu. Taková drzost. Udělat něco takového a chtít si v klidu odejít. Pohledem jsem dala Luně znamení, aby se připravila k boji. Ta se naježila, začala vrčet a cenit tesáky. V tu samou chvilku jsem rychle vyndala druhou dýku a hodila jí těsně vedle jeho hlavy do rámu dveří jak výstrahu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro věděl sem že mě nenechá jít, a čekal co udělá, v okamžiku kdy začala burcovat svou vlčici sem se něco zasešptal a Bratříček si stoupl před ní, ve chvíli když házela svou dýku jsem už tasil meč, tak rychlou reakci asi ani nečekala když jsem se otáčel a dýku za letá odrazil do stěny vedle krbu, oči mi začali nepřirozeně planout a a na tváři vyvstal úsměv.... Tak ty se chceš prát? pronesl jsem tiše a díval se ji do očí, pak jsem jen vykročil k ní a tiše přivřel oči, citila ze mne to že využívám svou magickou sílu, už při odražení její dýky, dával sem si pozor na její vlčici kterou se snažil zabavit Bratříček a došel na délku meče k ní, hrot jsem ji zapřel o krk a zakroutíl hlavou, chvíli jsem se na ni jen díval, než jsem meč stáhl prudce a udělal výkrok k ní, rychle ji políbil a při tom ještě strhl to plátno z jejího těla, meč sem v tu chvíli položil za sebe na stůl a volnou rukou ji nahou strčil do lože,rychle jako šelma jsem ji pak přilehl svým tělem a než stačila vykříknout se mé rty zase spojili s jejími.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Odrazil mou dýku ještě než se stihla zabodnout do rámu dveří. Vše se seběhlo tak rychle. Najednou ze mě vysvlékl plátno a odhodil mě na lože. V okamžiku mě hned zalehl a než jsem stačila vykřiknout zase přitiskl své rty na mé. V tu chvíli jsem zjihla. Ten pocit toho, že mě uzurpuje pod svým svalnatým tělem a to jak tiskne své rty na mé, mě na okamžik doslova paralyzoval. Uvolnila jsem se a cítila chlad jeho zbroje na svém nahém těle. Téměř jsem pod jeho tělesným nátlakem podlehla. Když cítil, že jsem přestala odporovat, povolil tlak na mé tělo. Toho jsem využila a hbitě jsem si vyndala třetí díku z pásku a přitlačila mu jí ke krku. Nejsem tak bezbranná a tohle byla vážně opovážlivost! |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Nečekal sem že začne jihnout tak brzy, přeci jen sem čekal že bude vzdorovat, možná jsem si to přál, přál sem si ji poznat více, a to co jsemm udělal ač bylo jen pro to dokázat ji kdo má navrch se nyní stalo touhou po tom poznat jí i jinak.... Bratříček mezitím rychle skočil po Luně tak aby měla práci s ním, a já na chvíli přestal dávat pozor, vzpamatovala se rychle, a chlad ocele na mém krku byl v tu chvíli spíše než hrozbou tak příjemným překvapením... Ty si vážně zvláštní dívka... projelo mi hlavou spolu s mrazením v zádech, mé oči se zabodli hluboko do jejich a já se natiskl krkem na ostří tak že mi začal stékat z krku pramínek krve z mělké ranky... Udělej to,zab mě, ale přesto bych to nevzal zpět, a líbal bych tě zase a znovu Karo... neměl sem strach,dávno sem se nebál smrti, dávno sem se smířil s tím že nebudu žit věčně, snad proto sem dokázal byl ledové klidný, i když mě její výpad překvapil, díval sem se jí do očí.... Buď to uděláš a budeš mou smrtí, nebo ji odložíš a políbíš mne nazpátek... zašeptal sem a čekal, stačilo aby nyní jen trhla a prořízla by mi krk, z kterého na ni dopadlo pár kapek mé krve... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Neudělám ani jedno Chodče. Nechci tě zabít, ani ty oplácet tvé polibky. Ty se teď jednoduše ze mne zvedneš, odvoláš svého vlka od Luny a odejdeš pryč. Tohle nedorozumění skončí a jako kdyby se nikdy nic z tohoto nestalo. Řekla jsem mu přímo do očí, možná krapet nervózním, roztřeseným hlasem. Kapky krve z jeho krku, kterým se schválně natlačil na ostří mé dýky, mi spadli na ňadra. Marcielusi, prosím odejdi. Nechci již prolít více tvé krve. Byla jsem bezradná a doufala v to, že neudělá žádnou hloupost a odejde. Jenže v tu chvilku jsem toho moc nezmohla. Nahá ležíc na posteli ke které je přitlačená, pohledným svalnatým chodcem v nejlepších letech. To jsem dopadla pomyslela jsem si a čekala jsem co udělá. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zavřel sem své oči a zase se o něco víc natiskl na její dýku.... Nechápeš to hraničářko? Neptám se tě co chceš, jen ti dávám možnosti... řekl sem když se dýka zase o něco zabořila do mé kůže a začala se nořit i do masa,stále však to byla bezcenná mělká rána, všiml sem si toho jejího výdechu,a rychle ji chytil ruku,pozvedl hlavu a dal ji obě ruce nad hlavu,lehce sem se o ní otřel a tělem a pak pomalu slízl svou krev z jejích ňader,abych ji následně políbil a tím ji dal ochutnat mé krve... Karo...když se nyní zvednu, a nechám tě tady být, co bych to byl za muže, co bych to byl za blázna nechat tě tady samotnou...raději zůstanu s tebou a podívám se jak umíš léčit, abych ti mohl předat své poznatky..raději budu s tebou do doby než budu muset jít, než se zase vydám na cestu, ne pro zlato, ne pro slávu,ale proto že mě láká něco zase zažít,jednou jak okusíš chuť výprav do dálek, jednou mě pochopíš, proč jsem jaký sem, a budu rád když se při tom budeš usmívat... stále ji držím a tak ji zase políbím, tentokrát o něco déle a něco vášnivěji, pak ji však pustím a posadím se na loži, dlouze vydechnu a zavřu oči.... Neubliž ji Bratříčku, vím že se ti líbí... pronesu na svého vlka a pak se zadívám na svůj meč, na vlky, a zase na ni, jako bych nevěděl co zrovna dělat... Ale chceš li abych odešel, půjdu... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Chci aby jsi odešel, ale nenechám tě jít takto. Ještě trochu omámená chutí jeho polibků a doteků na mém těle, jsem hbitě vstala a vydala se k brašně, kterou jsem měla jako ostatní mé věci stále položené u kádě. Chvilku jsem se v ní přehrabovala, až jsem vytáhla pár obvazů, dózičku s mastí a lahvičku. Došla jsem k němu a klekla si před něj. Nehýbej se. Možná to bude pálit Utrhla jsem kousek plátna a napustila ho látkou z lahvičky. Po té jsem mu opatrně ránu čistila. Mlčeli jsme. Během toho ošetřování, jsem si jeho tělo prohlídla blíže. Při pohledu na ty vyrýsované svaly se mi tajil dech a srdce bušilo jinak než obvykle. Když jsem ránu dočistila opatrně jsem jí natřela ještě mastí, aby se rychleji zahojila. Poté jsem jeho krk obvázala a zvedla oči k jeho. Stoupla jsem si a čekala, že odejde. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Nechal sem jí aby vstala a došla pro svou brašnu, přeci jen sem chtěl vidět jak to umí s léčením, zajímala mě pořád víc a víc, když začala trhat látku a vytahovat mastičku, jen sem se usmál, věděl sem že to dělá postaru..... Zavřel sem oči a užíval si to,dlouho se mě nikdo nesnažil léčit takto, proto jsem každý její jemný dotyk bral jako něco úžasného, když to dokončila, vzal sem ji za ruce a políbil ji na dlaně... Umíš to dobře, ale je třeba v tobě vzbudit více tvé magické síly, kouzla pocestných, toco z nás dělá pány cest... beze slova sem položil ruku na její stehne kde sem viděl odřeninu od větvičky a soustředil se, namodralá záře která vyšla z mé ruky tu ranku zacelila a vyčistila, stáhla a zcelila tak jako by tam žádná nebyla...¨ Proč se mě tak bojíš ? přejel sem rukou na pásku na jejím stehně a vytáhl poslední dýku, kterou jsem vrhl na stůl a stáhl ji k sobě, nemohl jsem jen tak jít, pomalu jsem ji položil na záda a jednou rukou se zbavil opasků a popruhů které se svezli vedli mne, pohladil sem ji po boku jako by byla z pavučin a tiše vydechl, její nahé tělo, to jak se mě snažila vyléčit, jak se na mě dívala, to vše nyní hrálo proti rozumu, chvíli po tornách, a váčích sem uvolnil i řemínky hábitu a kazajky, obojí sjelo z kroužkové zbroje a já se jí zadíval do očí,abych ji opět dlouze políbil a hladil rukou po jejím boku a bříšku.... |
| |
 | V hostinci Na tohle jsem se netěšila. Rozhodně ne a mé nejhorší obavy se potvrdily. Nesnáším tyhle hejsky...proč musím jednání s nimi vždy začínat já? Povzdychnu si a stále sleduji dveře doufajíc, že má bývalá parta se tu hned ukáže... "Dobře, takže vy slibujete každému, kdo se vydá splnit tenhle úkol, dohromady dvacet zlatek, z toho bude 5 jako záloha. To není špatná cena." Potvrdím si u něj naši odměnu a jakmile přikývne, spadne mi jeden z kamenů ze srdce...sice ne nic extra, ale taky to nevypadá jako nijak strašný úkol...I když 20 zlatejch je dost a dost, jen já jsem rozmazlená životem ve městě mezi šlechtou a bohatými obchodníky... Všímám si lidí, co tu v hostinci sedí s námi, všímám si všeho, jen ne věčného lamentování radního. Vše důležité mi řekl už dávno a nic víc od něj slyšet nemusím. I když zrovna začal nadávat, že moje skupina ani nedorazí... "Nevím, kde jsou a kde byli...ale vím, že dorazí dnes a ještě..." Moji větu přeruší otevření dveří a v nich vidím Marciela. na tváři se mi rozlije úsměv a nadějně pozoruji dveře, kdo další nich přijde. Se svým starým společníkem se přivítám pevným objetím a on sám odpoví na můj tázavý pohled... Jeho zpráva o tom, co je se zbytkem družiny mě tak zaskočí, že se musím posadit. Ani ne tak šťastná zpráva o tom, že náš svalovec a válečník je nyní otcem, to že čarodějka utekla za teplem pro mne není překvapením, vždy na zimu nadávala... Ale Trafus? Já mu to říkala.... Cítím, že mi nějak podezřele vlhnou oči a mám co dělat, abych nevyběhla ven a nezačala v lese řvát jak šílená. Poslední zima, co jsme měli být od sebe...potřeboval si něco dokončit a v hlavním městě na to neměl dost klidu...že na jaře se sejdem a konečně... z mého zamyšlení mně vytrhne hlas Marciela, jak svolává další družiníky... V tu chvíli začne radní zase něco blekotat a já jej umlčím pohledem. Nádechem a výdechem se uklidním a opět nasadím pracovní úsměv "Jak vidíte, můj společník dorazil a družina bude během chvíle..." Podívám se po těch, co již míří k našemu stolu a mám chuť přerazit samolibému radnímu nos... "Jistě, on dokáže vždy sehnat dostatek lidí..." Potvrdím jeho úvahu, ale to už on zapisuje nově příchozí. No potěš koště...To zas budem skupinka. myslim, že se v hostinci ohřejvám naposled, protože nikdo jinej takový sebrance dveře hospody neotevře. Povzdychnu si a vzpomínám na dobrodružství loni v létě, kdy Marcielus naverboval podobnou skupinku různorodých bláznů... Počkám si, až se k nám přestanou všichni trousit a marně čekám na to, že se k nám Marci připojí.... Hmm...když vidí hezkou ženskou, je s obchodem konec....pitomec jeden... Opět si povzdychnu a hledím na jeho vzdalující se záda a v hlavě mi stále ještě pálí jeho gesto, že teď je vše už jen zas na mně.... Podívám se na skupinu zájemců kolem mě "Takže vítejte. Dopředu říkám, že kdo z vás tu neumí zacházet se zbraní nebo magií, nemá tu co dělat. Nejdeme nikam na procházku, pujde o život..." Počkám si, jestli se někdo zvedne a od stolu odejde. "Fajn, jak vidím, kuráž máte. Tady pan radní nám slíbil pěknou odměnu. Přesněji 20 zlatých za to, že splníme jeho úkol. Tím je najít něco, co bylo ukradeno. Také slíbil 5 zlatých pro každého jako zálohu..." Pronesu ke skupině zájemců a ohledně úkolu jsem raději velmi nepřesná. V hostinci sedí vždy až příliš mnoho poslouchajících uší a ne všechny by mohli být přátelské.... "Takže pokud máte zájem, sejdem se o půlnoci v salonku..." Zvednu se a rozloučím se s radním. Ten nám všem ráno vyplatí zálohu. Já odcházím do svého pokoje a než nadejde čas setkání, odpočívám a vzpomínám na dny strávené s mým tak trochu nenormálním alchymistou.... |
| |
| Nová naděje Ještě, že mám elfí uši, ušklíbla jsem se. Slyšela jsem téměř všechno, co si ta prapodivná skupina povídala u stolu. Občas je výhodou mít z jeNová mise... Chci se ale zas do něčeho pustit? Nejsem přeci ve formě... Z mého pádu ze skály, kdy mě zradil jediný muž, kterého jsem kdy milovala, jsem se nevzpamatovala. Zranění se zhojila, zůstala jizva na ruce, ale šrám na duši byl stále otevřený a ze všeho nejhorší byla paměť. Ach, má paměť... Mé drahé vzpomínky, většina toho se vytratila. Pamatuji si hloupé útržky sotva třicet let život z těch sedmdesáti, které jsem prožila. A tenhle hostinec... Vím, že jsem tu byla! Musela jsem tu kdysi být, je mi povědomý. Pečlivě jsem si vyposlechla všechno, co ta žena, pokud jsem správně slyšela Arsha, řekla. Znělo to opravdu zajímavě. Do toho salónku rozhodně půjdu, bute to takové malé překvapení. Možná by to pomůže konečně vzpomenout si, kdo vlastně jsem. Jediné co mi na jejich společnosti vadilo byli ti vlci. Ještě ke všemu dva. Otřásla jsem se strachem. Měla jsem chuť se na lavici, kde sedím, svinout do klubíčka a nevylézt, dokud nezmizí. Bylo mi jedno, že pivo, objednané před notnou chvíli, mi větrá. Psi a vlci jsou bestie... Strach slabost, ale slabost znamená smrt. Nesmí to vědět, jsou to sice krásná stvoření, ale hrůzostrašná, stejně tak já, ušklíbla jsem se. Byla jsem vděčná, že si mě nikdo nevšímá. Většinou byly její elfí uši jako prokletí. Lidé se jí vyhýbali a elfové v ní viděli nečistou. Všechno jen kvůli lásce... Lásku by měli zakázat, zrazuje, bolí a zabíjí... Nepatřím nikam a přitom jsem zároveň součástí všeho. Přistihla jsem se, že když jsem pomyslela na lásku, pohlédla jsem na toho pohledného muže s rudým šátkem přes obličej. Ano, lásku by měli zakázat, zopakovala jsem si to raději ještě jednou a přestala na tajemného muže civět. Zapomněla jsem však jeho jméno, určitě jsem ho během hovorů zde přítomných slyšela, ale... No, moje paměť je moje paměť. Dopila jsme svoje pivo a zvedla se. Odešla jsem k hostinskému a naklonila se k němu, aby mě nikdo jiný neslyšel. Hej, hospodo! povídám Musím se tě na něco zeptat. Hostinský jen kývl, ať pokračuji. Bude to znít hloupě, ale... Byla jsem tu už někdy? Chvíli na mě hloupě koukal, ale poté co jsem ho zpražila pohledem, pochopil, že nežertuji. Ne, nebyla jste tu, aspoň, co se pamatuji, ale nejsem tu dlouho, tohle řemeslo jsem zdědil. Sakra, zase jsem se nic nedověděla, začala jsem v duchu spílat bohům. Tak mi dej pokoj... rezignovala jsem. Podsunula jsem mu minci a zvala si klíč. Po očku jsem znovu koukala, po tom se šátkem, něco prostě poutalo mou pozornost. Hostinec se už trochu vylidnil. Žena s vlčicí odešla, k mé úlevě. Stala se však ještě jedna vcelku veselá věc. V hostinci byl druhý půlelf! Byl celý ušmudlaný, ale byl to někdo z mého... Z mé rasy? Ne, já nejsem rasa... Jsem míchanice, tak to říkali, ale on... Byl jako já. Spokojeně jsem se usmála a rozhodla se jít nahoru, uložit si věci do pokoje a počkat do půlnoci. Byla jsem pevně rozhodnuta, že ať půjdou kamkoliv, jdu s nima. Musím zjistit, jak jsem dosud žila. |
| |
 | Všichni potřebují zlato - i zbloudilí alchymisté Zacharias si táhle povzdechl a zadíval se do měňavé hladiny poloprázdného poháru s vínem. Už nějakou dobu se snažil v kyselém nápoji utopit myšlenku, která mu však neodbytně bzučela v hlavě jako travná moucha nad mršinou. Ztratil se. Naprosto a dokonale. Netušil, kde je, jak se to tu jmenuje, nebo jak se odsud dostane. Tady, v téhle bohy zapomenuté díře daleko od civilizace, když byl promrzlý a unavený mu jeho plán náhle tak skvělý nepřišel. Jistě, když ležel na podlaze svého sklepa, kterému hrdě říkal 'laboratorium' a jeho vědomí se vznášelo na vlnách výparů z těch divných hub, nápad jít hledat nikdy nepoznanou matku a její lid zněl prostě...skvěle. Tak skvěle, že ihned zbalil vše, o čem si myslel, že bude potřebovat, rychle naškrábal jakýsi vzkaz o dovolené a vyrazil na dobrodružné pátrání po svých kořenech. Samosebou, že se ztratil. Byl příliš paličatý na to, aby se jen tak vzdal, otočil to a šel zpátky domů. (A navíc byl většinu cesty příšerně sjetý, takže ztratil pojem o čase a vzdálenosti, kterou urazil). Světla hostince proto přivítal s nadšením námořníka, který spatří maják. O vlastní pohodlí se nestaral, ale co kdyby namokly nějaké substance...při tom pomyšlení ho zamrazilo v zádech a Zacharias se otřásl. A pak se otřásl znova, znechucením nad sebou samým. Seděl tu už kdovíkolik hodin ponořený v sebelítosti, netečný k okolí, novým hostům a rozruchu. Něco však přecijen vytáhlo jeho vnímání na povrch a přinutilo ho dávat pozor. Hlas. Mužský hlas, tlumený sice ruchem hospody, ale Zacharias přecijen zachytil těch pár důležitých slov. Výdělek...dobrodružsví...smrt...zlatky... Půlelf zvedl hlavu z pozice 'zdrcený a ztracený' a zaostřil své nestejné oči na tvořící se skupinku. Pár mužů, jeden z nich ten, kterého Zacharias slyšel, a dvě ženy. Jedna, která to celé zjevně organizovala a pak rudovláska. Zacharias slyšel o rudovláskách spoustu věcí a tahle zjevně splňovala aspoň některé z nich. Zajímalo by ho, co si asi myslí. Co jí nutí a ponouká k tomu takhle reagovat? Je to snad v její mysli? Mají klerici pravdu, když hovoří o duši? Ale co když byla odpověď rozouštěná v její krvi, nebo snad slinách, nebo možná... Zbytek rozhovoru mu unikl. Ztratil se ve víru spekulací, myšlenek a představ, z nichž některé byly vědecké více a jiné...inu, méně. Proto nereagoval na výzvu muže s jasným hlasem, ani nepřišel ke stolu. A jen s vypětím všech sil se vrátil zpátky do reality právě ve chvíli, kdy žena oslovovaná jako paní Arscha vyhlašovala finanční náležitosti a dobu setkání pro další konzultace. Zacharias se zvedl, aby si s ní pohovořil, ale už byla pryč. Rozhlédl se, aby našel aspoň toho muže s rozhodným hlasem (a vlkem, doplnila mu paměť), ale ani jeho, ani jeho vysoce zajímavou společnici s ohnivými vlasy nikde neviděl. V duchu proklel svou roztěkanost a raději se vydal se svým skrovným zbytekem financi zarezervovat pokoj, kde by přečkal. Snad ho z půlnočního setkání nevyhodí. A doufal, že peněz na to, aby si zaplatil jednu noc v tomhle hostinci, má ještě dost.... |
| |
| U palivce Hlavní sál se začal vyprazdňovat, bylo to zvláštně tiché hraní muziky, či snad pokrčilá doba, ale většina z vás se vydala složit hlavu, někteří spali za stolem a jiní se drželi za hlavu, ouřada si mnul ruce jako vždy a myšlenky na noční setkání v něm vzbuzovali zvláštní představy, nebyl zvyklí pohybovat se mezi dobrodruhy,..... Tak či tak doba pokrčila, ti co šli spát našli své pokoje nebo k nim byli odvedení, ti co nešli dostai další pohár či korbel,, hostinský odešel nachystat salonek a vše plynulo podivnou dobou... Bylo jen na vás co budete dělat, zda půjdete spát, nebo se o půlnoci vydáte zase dolů...k salonku a k tomu ouřadovi který snad měl to co hledáte... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ležel nade mnou v mé posteli a postupně odhazoval části zbroje. Když už se dostal až k tomu, že mu zbyli jen kožené kalhoty a vysoké lovecké boty, zarazila jsem ho. Už tak byl pohled na něj příliš slastný. Ne, prosím, já... ještě nikdy jsem... ehm no... neměla muže Řekla jsem a cítila jsem jak mi na tváři vyběhl ruměnec. Zadívala jsem se mu do očí a strašně jsem se styděla. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Nechápal sem to co mě tak lákalo na jejím těle, snad i to že sem z ní citil něco více, snad její vzdor a čarovná krása, kdo ví, vím jen že sem se jako muž nemohl udržet se jí nedotýkat, když sem ale slyšel její slova, zastavil sem se a uvědomil si co vlastně dělám, polkl sem a políbil ji něžně na spánek.... Já omlouvám se Karo, nechtěl sem být takový...jen tvá krása, i tvůj vzdor... rychle se posadím na posteli, může si vzmnout mnoha jizev na zádech, ale i hrudi a rukou, některé čisté jiné ošklivější, stejně jako pár tetování, promnu si obličej a zhluboka vydechnu, najednou se cítím divně, jako bych ji ublížil, nebo tomu moc nechybělo, zvedl jsem ze země svou kroužkovou košili a díval se na spoje těch kroužků.... Můžeš mi kdy odpustit? |
| |
| Půlnoční setkání Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem vyšla ze svého pokoje. Smutek byl zahnán do kouta, spíš zahrabán do hlubin mé mysli. Mám pocit, že můj život nebude nikdy naplněn láskou, co bude trvat déle než pár měsíců. V tuto chvíli se mi zdá, že nikdy neuslyším smích vlastních dětí a do konce života se budu věnovat pouze svému řemeslu... Rozhlédnu se po chodbě a přemýšlím, do jakého pokoje se zašil Marcielus. Na tu holku měl času dost a práce volá. Zbyli jsme jen my dva, tak se musí začít taky starat, ne jen si užívat. Rychle a potichoučku seběhnu dolů po schodech a zeptám se hostinského, v jakém pokoji je ubytována ona rusovláska. Jakmile zjistím číslo jejího pokoje, vyběhnu opět nahoru. Dojdu před onen pokoj a bez okolků zabuším na dveře "Marci, koukej zvednou zadel a pojď do salonku. Čekám a pokud do minuty nevylezeš, dveře rozrazim a dotáhnu tě tam klidně i nahatýho!" Naštvaně křiknu a čekám. Je mi jedno, jestli jsem ho vyrušila... Jasně...jedno....jsem potvora škodolibá, ale práce volá. Schválně jestli si pamatuje, že jsem ho už jednou jen v košili z pokoje jistý slečny tahala.... Ušklíbnu se a krok od dveří poodstoupím. Čekám tu minutku a pokud do té doby nevyleze, dojdu pro něj bez jakýchkoliv rozpaků. Vím, že mě slyšel...má moc dobré uši.... Za deset minut půlnoc díky tomu již jsem v připraveném salonku a prohlížím každý kout, skříň, pohovku...prostě jakékoliv místo, kde by se mohl někdo schovávat... Možná se můžu zdát dosti paranoidní, ale jsem spíš opatrná a mé zkušenosti jsou nemalé... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Proč bych ti neměla odpustit ? Vždyť jsi se zastavil a nedokončil to. Takže se vlastně nic nestalo. Pousmála jsem se a odešla si obléci již suché věci. V tu chvilku na dveře zaklepala jeho společnice Arsha a hrozila vykopnutím dveří pokud z nich do minuty nevyjde. Hodila jsem po něm úšklebek protože mi bylo jasné, že to asi není poprvé. Asi by jsi už měl jít. Než ty dveře opravdu vykopne. |
| |
| Salonek Všichni kdo se rozhodli se vydat na půlnoční setkání měli nejvyšší čas, bylo chvíli před dvanáctou, což označilo bytí hodinového stroje, bylo jich málo ale v tomto hostince jeden byl, přeci jen obchodníci rádi věděli kolik mají času na své pakty, tak či tak, ti co se vydali do hlavního sálu byli jen kývnutím brady hostinského odkázání na dveře v jížní stěně, u kterých dokonce stál pacholek kdyby někdo nepochopil, salonek byl ve sklepním pokoji, zařízený a připravený pro jednání, dokonce na stolech bylo i jídlo, kdo ví zda se chtěl jen radní vytáhnout, nebo nevěděl kde utopit stříbro z danní prostého lidu....  Krom Arshy která prohledala každý kout tam seděl i pan radní a a čekal na to kdo všechno se objeví.... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když vstala a šla si pro věci ještě sem se pokochal pohbledem na její pozadí, při tom se se zase začal oblékat, košili a prošívanou kazajku, na ní kroužkovou zbroj, Arsha zabouchala do dveří a já jen zamručel na souhlas, při tom sem zachytil její pošklebek.... Ví že dojdu, a ano kdysi to už i udělala, to víš zná mě už dlouho, dost dlouho na to aby mi tohle dělala...navíc, nemá teď dobrou náladu, víš jak sem dole mluvil o tom alchymistovi co ho seškrábavili ze zdi? zeptám se tiše a pohlédnu na ni když si začnu upravovat i opasky a torny,oblékám se vskutku rychle když je to třeba.... Přišla o milého, po těch letech co sme ho znali, víš...vyráželi sme v pěti do světa víc jak 12 jar... na chvíli se odmlčím, i mě ten alchymista chybí ale nedá se nic dělat, takový je život.. Neměj iluze, nikdy sem nebyl svatoušek, proč taky, dneska jsem tady a zítra může něco ožírat mé kosti, navíc, která by stála o chodce? žádná nestojí o život na cestách... usměji se smířeně s tím jak žiji, vstanu až když jsem zase odděn a dopnu si plášť, dojdu k ní naposledy a vtisknu ji polibek na čelo.... Jsme v salonku, kéž bys došla také, protože mám pocit že až zítra odejdeme k horám už tě nikdy neuvidím... s tím se ji zadívám do tváře a letmo ještě vtisknu své rty do jejich než se vydám rychle a tentokrát nadobro pryč... Bratříčku! |
| |
| Půlnoční upsání života...? Moc dlouhou dobu čekat na zajímavou odpověď nemusím. Ovšem jsem celkem zklamán. Muž, který vystupuje jako velký muž s charakterem přesto trochu arogantním odpoví. Odpoví zdá se mi arogantně, proto arogantní. Nevím proč musel dát najevo hned že jsem vědmák. Možná chtěl poukázat jak moc je dobrý nebo si chtěl jen něco dokázat. Avšak tohle mi ani moc nevadilo. Zatáhl jsem mou ruku, kterou jsem mu podával na pozdrav zpátky k tělu, neboť nebyl ochotný se na ni ani podívat. Že by až příliš čichal ke stropu? Je mi novinka u člověka... Pomyslím si o muži s vlkem. „Tak tedy prozatím sbohem.“ Povím poslední slova a aniž bych čekal na odpověď vydám se k nervóznímu mužíčku. Dřív než stihnu cokoliv vypustit z úst promluví mladá dívka. Ze zjištěných informací jsem posoudil co bude asi nejlepší. Tak tedy záloha a půlnoční setkání v salónku. Zajímavé... to se budu moct najíst a ještě chvíli smáčet čumák v napěněném korbele piva. Pokud mladá dívka pohlédne, tak si přiložím pravou ruku k hrudi, aby zavřená pěst byla u levého ramene a skromně se ukloním, abych dal najevo, že mi bylo ctí se s ní potkat a také, že jsem pochopil. Poté jsem se vydal zpět k mému stolu a zavolal si někoho, kdo v hostinci pracuje. ... „Lapám po dechu...okolí kolem mě míjím a v rychlosti téměř nestíhám přeskakovat překážky... na nekontrolovatelný běh nakonec doplácím. Zapotácím se a poté zakopnu o ze země vyčnívající kořen blízkého velkého stromu. S cuknutím padám na zem, naštěstí tělo ochráním rukami a padám do kotoulu přes rameno. Otočím se... před očima uvidím jen velmi rozmazaný předmět.“ V tu chvíli se s otřesením probouzím. Chvíli popadám dech... dokud se neuklidním. Prohlédnu si okolí kolem mne. Prázdný talíř od jídla a rozlitý korbel piva na stole, do kterého jsem asi ve spánku drkl. Stále jsem u stolu, kde jsem seděl. Pouze jsem usnul. Promnu si oči, a když zjistím, že je kolem půlnoci, tak vydám se do salónku, kde se má konat oné upsání. Když vejdu do salónku, uvidím tam pana radního a dívku, která s ním jednala. Přijdu blíž a opět přiložím pravou ruku k hrudníku, aby pěst byla u levého ramene a skromně se ukloním na pozdrav. Poté mlčky vyčkávám co se bude dít. |
| |
| Salonek Z pokoje od Kary jsem vyšel narychlo, jak by také né, když si moje všetečná společnice zjistila kde jsem, a ještě k tomu tropí další divadélko, schody jsem sešel po dvou, s vlkem v závěsu, u pultu jsem si vzal pohár s vínem a pokynul hostinskému, pak sem zamířil ke dveřím kde jsem procházel velmi opatrně, pacholek co tam měl navádět ostatní lehce couvl když viděl Bratříčka který na něj jen vycenil zuby, neměl sem nyní moc myšlenky na to co se děje kolem, věděl sem že za chvíli to vypukne.... Je mi to líto Arsh...byl to dobrej chlap, ale musíme jít dál, víš že si nikdy nedal poradit... pohladil sem ji po rameni a vzal si do jedné ruky kuřecí sthno, na ouřadu sem jen mrknul a zakroutil sem hlavou.... Zbytečně se nepředvádějte, kdyby jste jim raději zaplatil nocleh, udělal by jste lépe, a nejlíp kdyby to bylo z vašeho měšce, však se tu beztak válíte na náklady radnice... sjel sem pohledem po salonku a zadíval se na Bratříčka, ten pochopil už z pohledu co dělat a tak se začal ochomejtat po celé místnosti a všude čenichat, pak si ale sedl k malému krbu v rohu a začal sledovat dveře, já si stoupl k němu a čekal, jen jsem ještě věnoval jedno pokynutí Zaklínačovi, který zde již byl, přeci jen, v hlavě sem měl moc myšlenek na to co se poslední dny stalo, a přemýtal sem o více věcech než jen cesta za lupiči na sever.... Kdokoliv by vstoupil mohl by mě spatřit stát tam jako sochu, mlčenlivou sochu která vytasila svůj meč a jen si s ním v jedné ruce pohrávala...  |
| |
| Sice jsem plánoval, že zůstanu vzhůru až do půlnoci, abych to stihl včas na schůzi. Nebyl jsem vůbec pozvaný a tak by asi nebyl zrovna nejlepší začátek vřítit se tam v polovině rokování. Mé předsevzetí bylo pevné, odholání silné...a tělo neskutečně utahané. Usnul jsem sotva se moje hlava dotkla polštáře. Ještě mě napadlo 'jak se kruci vzbudím?', ale to už jsem se propadl do chaotického snění naplněného ohněm, nahými rudovlasými ženami a nahými rudovlasými ženami, které tančí v ohni. No, nic moc nového. Z jedné velmi zajímavé (a anatomicky patrně neproveditelné) části snění mě náhle vythl vzdálený zvuk. Někdo bušil na dveře protější cimry a hartusil. Ženský hlas komusi spílal a vyhrožoval nahatým taháním, či co. Ale co bylo hlavní, zmínil salonek. Kruuci, ksakru, snad sem nezaspal! Snad není pozdě! Oblékl jsem se ve spěchu, hodil na sebe tuniku, kalhoty, boty i kabát. Nakonec ještě kolem krku narychlo omotal šálu, vyběhl z pokoje, ten zamkl a zamřil do salónku. Chvíli mi trvalo se zorientovat, pořád jsem byl ještě trochu rozespalý, ale výmluvné třesení hostinského bradou mě nakonec nasměrovalo. Poněkud jsem zvolnil své hektické tempo a pomalu, nejistě vešel. Jako první mi padl pohled na 'muže-s-jasným-hlasem'. Tvářil se zachmuřeně a v rukou třímal tasenou čepel. No, to nebyl moc uklidňující první pohled. Jako dalšího jsem spatřil elfa s šátkem na hlavě, jakéhosi postaršího muže a nakonec ženu, která celou Velkou věc zorganizovala společně s radním. Polkl jsem rostoucí knedlík nervozity a lehkým zakašláním na sebe upozornil. Až pozdě mi došlo, jak musím působit já na ně. Vytáhlý hubený strašák s dlouhými rozcuchanými vlasy až do půlky zad, přičemž mi naštěstí několik pramenů zakrývalo i zelené oko a společnost si tak porhlíželo jen to hnědé. Připočtěte k tomu ty ošoupané boty, kalhoty sešité snad z dvaceti kusů látek a rozměrný dlouhý kabát a máte pohled na vážně pochybné idnividuum. Raději bych měl něco říct, než do mě 'Jasný hlas' vrazí to své železo. Nevypadal, že k tomu má daleko. Znovu jsem si odkašlal a konečně se odhodlal k řeči. "Zdravím, pánové, dámo," dámě jsem se lehce pouklonil, než jsem poračoval. "Omlouvám se, že ruším vaše setkání, ale dnes večer v hospodě jsem nemohl nezaslechnout vaší rozmluvu a nabídku. Vím, že je to poněkud pozdě, ale i tak bych rád nabídl své služby a k výpravě se připojil." Zářivě jsem se usmál spokojen sám se sebou, ale vzápětí jsem zamrkal a trhl sebou. Zase jsem na něco zapomněl. "Ehm...omlouvám se, jistě, zapomněl jsem se...jmenuji se Zacharias a jsem adept vznešené vědy alchymistické." Tak. To by snad mělo být všechno. Teď už nezbylo, než se tázavě zadívat na ženu a čekat. Co to bude? Dobrodružství, vyhazovat, nebo meč 'Jasného hlasu' ve střevech? |
| |
| Hořící dychtivostí mluvit Slyšel sem co Arsha řekla a rozhodl jsem se strávit zbývající čas poznáváním lidí okolo mě. Odchytím nejbližší děvečku, usměju se na ni a zkusím s ní navázat řeč. Pakliže se mi to nepodaří dělám to tak u každého dalšího člověka okolo mě v dohledu. Jen ať si myslí, že sem otravný dědek. Bůh ví že na to mám už roků dost abych se pomátl a nemůžou vyčítat jednomu že se ve svém věku cítí tak trochu osamělý. při pohledu na mladíka s kápí, jak pádí za rusovláskou se usměju od ucha k uchu. Ach, ti mladí. Vždycky tak nadšení do všeho co dělají. Nu, však já nebyl jiný. V jejich věku sem se taky otáčel za každou sukní, a že jich nebylo málo. Dodávám ve svém vnitřním monologu, a s úsměvem se obrátím na člověka s nímž právě konverzuji. "Odpusť starci, že se na chvíli zasnil, co že jsi to říkala děvče?" optám se své nejnovější oběti, jedné z dívčin roznášející pivo. "Z toho mluvení ti muselo pořádně vyschnout v krku, přines mně i sobě něco, co nám rozproudí krev v žilách, mám poct že to dnes budeme oba potřebovat" a lišácky na dívčinu mrknu. Okolo 23:50 se omluvím děvečce omluvím, koupím jí poslední drink a jdu do salónku počkat na vývoj dalších událostí. |
| |
| Netrpělivá Ve svém pokoji jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na půlnoční setkání. Cestovní plášť jsem ledabyle hodila na židli. Meč jsem jedním pohybem odepjala, byl výjimečný, to jsem si pamatovala. Byl po mém otci a jmenoval se Pán Smrti. Ostatní vzpomínky na meč vzala nehoda. Byl nádherný, ale schovával se v ošuntělé pochvě. Nač přitahovat pohledy zvědavců. Dýku u pasu jsem si nechala a svalila se na postel. Dlouho dobu jsem civěla do stropu. Jen tak přemítala, utřiďovala si vzpomínky. Doufala jsem, že ta "výprava" nebo jak tomu říkají bude přínosná.Chtěla jsem tam přijít dřív, ale pak jsem si to rozmyslela. Vždycky jsem milovala působivé antré. Vstoupím s posledním úderem půlnoci, zachichotala jsem se. Čas setkání se neúprosně blížil. Sepjala jsem si vlasy tak, aby byly moje elfí uši hezky vidět. Jen ať ví, že jsem speciální. Někteří by mohli namítnou, že jsem spíš divná, ale speciální zní lépe. Urovnala jsem si korzet, zkontrolovala dýku a vydala se dolů. Čekala jsem netrpělivě před salonkem dokud neodbil poslední úder. Bez váhání jsem vstoupila. Když jsem se ujistila, že na mě lpí zraky ostatních, vysekla jsem ukázkovou poklonu. Nasieda Da Elfi k Vaším službám! pronesla jsem klidně, narovnala se a čekala, co bude dál. |
| |
| Jdeme Luno Když Marciel opustil můj pokoj, po dlouhém a netradičním přemlouvání, konečně jsem si sedla ke stolu a dala si kus kuřete které mi děvečka donesla. Stále jsem se divila proč mu tolik záleží na mé přítomnosti na té "výpravě". Stál o to tak, že si nechal rozříznout krk. No vždyť se na tu dýku narazil vlastně sám a dobrovolně. Řekla jsem si bez výčitek Nalila jsem si číši vína a šla si sednout k oknu na parapet. Byl rozšířený a tak se na něm dalo sedět pohodlně. Dívala jsem se ven a sledovala kapky deště v té černočerné noci. V krbu praskal oheň. Luna se přišla pomazlit a položila mi svou hlavu do klína. Podrbala jsem jí mezi uši a dál dumala nad Marcielem. Usrkávala jsem z číše a hlavou mi to pořád vrtalo. Když jsem dopila, padla jsem na postel a hledíc do stropu jsem si přebírala pro a proti výpravy. Po chvilce jsem se zvedla a podívala na Lunu. "Tobě se ten černý vlk líbí, viď. A moc se netvař já to viděla." "Ano, líbí. Ale ty nepopřeš, že tě zaujal jeho páníček" "To bylo drzé Luno, ale máš pravdu.Zdál se být, tak trošku jinačí než normální člověk. Pojď jdeme." Sbalila jsem si své věci do brašny, přehodila si přes sebe plášť i kápi a vydala jsem se na půlnoční sraz. Bylo sice už krátce po půlnoci, ale snad se svět nezboří. Sešla jsem dolů po chodech, následována Lunou. Zamířila jsem přímo ke dveřím hlídaným pacholkem. Pohled sklopený k zemi, aby mi nebylo vidět do obličeje. Luna se tvářila radostně, ale když se na ní pacholek podíval vycenila zuby tak, že ucukl a ještě rád mi podržel dveře do salónku. Vstoupila jsem a okamžitě jsem ucítila vyjevené pohledy ostatních na svém těle. "Tak jsem tu" Řekla jsem jako by nic a sundala si kápi z hlavy. Stála jsem tam a čekala co se bude dít |
| |
| Salonek Odbíjela půlnoc když se do salonku dostavila ještě půlelfka která na sebe asi ráda strhávala pozornost, ale tu zde měl asi každý kdo se dostavil, ouřada se zvedl a pokynul hlavou všem aby šli blíže,pak začal mumlat.... Jak víte,toto naše setkání je tajné a proto bych byl rád aby jste o něm nikde nemluvili, jedná se totiž o velice delikátní věc kdy... začne žvatlat, pro mnohé z vás je toto setkání nové a něčím zvláštní, snad pro většinu z vás, nikdy jste neviděli tolik humbuku, ale co jste do teď dělali? Vaše úkoly byli povětšinou u vašich učedníků, nebo v rodném kraji, snad ale léta vám dala dost zkušeností, už víte co vaše povolání obdnáší a brzy se budete muset každý rozhodnout kudy dál, všichni víte že každé povolání má dvě cesty...i když někteří jako elf s šátkem na oku už volí spíš cestu jinou než ostatní, vše má své pro a proti.... Jeho řeči kterou jsou zdlouhavé a bezpředmětné vyruší až příchod dívky s vlčící... |
| |
| Salónek Nevěnoval jsem moc pozornost řečem které začal ouřada, jen sem si pečlivě prohlížel všechny co došli, u některých sem to očekával, někdo scházel, ale né všichni na tyhle věci mají žaludek, a první pohled může klamat, když sem se otočil ke krbu postřehl sem vrznutí dveří, Bratříček vstal a začal vrtět ocasem, já se zadíval za sebe ale ještě před tím sem slyšel její hlas.... Jsem tu... znělo mi hlavou jako podivná a vábívá píseň a já se prudce otočil, meč sem zasunul na záda na místo a jen jí překvapeně sledoval, pak sem to už nevydržel, přešel sem ke stolu, vzal kuřecí stehno které sem hodil svému vlku, ten jej chytil za letu a pak se rozběhl k vlčíci té dívky, zvěř měla svou hlavu, stejně jako já.... Místo těch řečí které nudí, a uspávají, co takhle přejít k věci drahý pane, náš čas také něco stojí, a osobně vím že vaše proslovy stejně nikoho tady nezajímají...ty zajímá kolik za to bude, nebo že se vůbec někam potáhne, co je úkolem a jaká sou rizika.... vydechl sem a na chvíli se na ni zadíval, než sem se zadíval na Arshu.... Vem si slovo nebo nám dřív usnou, a měli by jít spát brzy když se upíší, vyrážíme se svítáním...bez vyjímek, pamatujte si jednu věc...když se vydáte na tuto cestu, o tom kdy se vyráží, a nebo kudy se půjde, rozhoduje jeden člověk, a to já, Arsha vám může říct jinačí věci, jako na co nešahat a čemu se vyvarovat, ale ostatně proč bych mluvil za ní...Já jsem Marcielus, chodec... pronesu poslední slova a přejdu ke zdi u schodů, dívajíc se stále s pousmáním na Karu, i když vím že stále může říct ne, to že přišla mne velmi těší...asi jako mého vlka jež už leží s její vlčicí u ohně a na nějáké tlachy nemají ani pomyšlení... |
| |
| Salónek Sleduji, jak se všichni postupně scházejí. Každému kývnu na pozdrav. Přemýšlím, kdo z vás vydrží. Každopádně když vejde Zacharias, srdce vynechá několik úderů, tak moc je podobný mému zesnulému milému. No tak, holka seber se! Je pryč, je mrtvý... Oklepu se a postavím se ke krbu. Když už odbila půlnoc, jako poslední vešla Nasieda a ta dívka se mi již od pohledu nezdála Jistě...chce být středem pozornosti. Takoví lidé jsou na cestách většinou jen přítěží. No..zbavit se jí mohu kdykoliv... To už se slova ujímá radní a jeho nudný hlas mě div neuspí. Ze zasnění mne probudí příchod rusovlásky. To jen zvednu oči v sloup. No, a je to...teď se ze schopného Marciho stane jen chodící nemyslící tvor. Bude za ní běhat a starat se jen o ní....kolikrát už? Budu jej muset hodně rychle vysvobodit z tohodle feromonového zakletí... To už však začne se svým proslovem a já na něj jen zírám s otevřenou pusou.... Zase chce skoro vše hodit na hlavu mě! A ještě si chce určovat, kdy se vyráží? Ani náhodou.... Udělám několik kroků jeho směrem "Marci, myslím, že bysme si měli jít promluvit! Hned! Zavrčím jeho směrem a poté se s úsměvem otočím na ostatní "Prosím, posaďte se, dejte si jídla i pití co hrdlo ráčí, jen se snažte vyvarovat alkoholu." rukou ukážu na stoly a lavice u nich a nečekaje na to, až se všichni posadí, chytnu Marciho za ruku a táhnu jej ven před salonek.... Na sobě mám oblečení z černé kůže, u pasu tesák. Pro lepší představu  Mám dlouhé světlé vlasy, pronikavé zeleno-modré oči a k tomu všemu pěkně tvarované plné rty. |
| |
| Salonek Ten chodec mluvil zvláštně,ale dle toho že jeho vybavení vypadalo kvalitně bylo většině z vás jasné že už něco zažil, radní po jeho slovech umlkl rychle, přeci jen, je vidět že tam bylo v dřívějších jednáních již nějáká rozepře, pokyne mu a pak se na vás všechny, dívá, překvapeně tedy na to když se Arsha zvedne a vyzve chodce aby si šli promluvit, ten na ni vrhne trochu nepříjemný pohled ale následuje ji bez zbytečných slov, jen pronese něco ke svému vlkovi, který se zadívá po ostatních, když projde dveřma zavře je za sebou...Radní si odkašle.... Když k věci tak věci... zadívá se na vás ostatní a zatleská aby si upoutal vaší pozornost.... Jak již mnozí z vás ví, jde o výpravu do dalekých hor v Nergidenském císařství... postaví se a přejde k mapě co tam vyssí na zdi a ukáže na vzdálené pohoří.... Budete mít za úkol donést ukradený zdobený Ferenetský štít, jež byl znakem našich městských států obchodníků, je to starý artefakt, pro nás velmi cenný na to aby ho někdo jen tak ukradl, už jsme ho vypátrali...Ale do těch končin se nikdo moc nechce pouštět, moc skřetů, pár tlup krollů,a uprostřed těch hor se nachází nebo bude nacházat náš cíl, tedy váš....Odměnou budiž 20 zlatých na hlavu, když ho donesete zpět do města,pět dostane každý kdo se zaváže podpisem k této výpravě, a jako průvodce jsme vybrali tam ty dva, ta žena je mistrem oboru který nikdo nemá rád, nájemný vrah, osnovatel..známe je všichni kdo žijeme ve městech..ten jejich cech... vydechne tiše a zadívá se zase na ostatní.... A ten podivný chodec? Osobně bych se těmto lidem vyvaroval, ale vedl už hodně výprav nebo se učástnil množství výprav, ale jsou to zvláštní patroni jak vidno, nemají krále, nemají zákony, jen ty své...a tenhle je oříšek, zmrzačil dva radní za to že pořádali hony na bílé vlky, dávejte si pozor, ti dva ač mají své rozepře prošli dle našich theurg už mnohá nebezpečenství a mají velkou šanci vést tuto výpravu do zdárného konce... na chvíli se zarazí a pak vydechne, chvíli se dívá na černého vlka, pak po každém z vás než si promnu tvář... Nejde jen o ten štít, jde o více, než znak, je v něm zasazen kámen jež padl z nebe a byl dlouhou dobu v holi jednoho theurga, ale to je tisíc let zpět, ten kámen má velkou sílu co se živelných mocí týká, a štít byl ukraden jen pro ten kámen, ten kdo chce kámen jej chce zasadit do své hole, aby získal moc která z něj učinní nebezpečného a zlého, a co je horší námezdného bojového theurga, naši mágové a theurgové nechtějí ani pomyslet co by dokázala armáda s pomocí jeho síly a síly bhútú.... když domluví, sedne si na své místo a vydechne... Teď víte vše, má někdo zájem vydat se na tuto cestu? Pokud ano, přistupte blíže a podepište se zde ukáže na pergamen a kalamář s brkem |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Ač se mi to zdálo zbytečné, šel sem s ní ven, když sem za sebou zavřel dveře, upil sem vína co sem měl v ruce a odešel kousek dál, tak abych mohl s klidem mluvit a nikdo nic neslyšel, podíval sem se jí do očí a zakroutil hlavou Takže co tě žere, krom toho že chci vést, ale dobře víš že cesta je můj obor, a že vedu vždy dle svých vzyklostí, chrápat si mohla celou zimu! řeknu dost podrážděně a pak vydechnu, vím dobře co vše jí žere... Ty se starej o své věci, já vás povedu a budu bojovat, bude li třeba... řeknu rázně a rohodně, ví dobře že nejsem moc mluvný ani družný, od prvního setkání uplynulo už víc jak 12 zim..a tehdy, když mě viděla poprvé sem mluvil jen tehdy dotazoval li sem se v boji na něco nebo něco potřeboval, jinak ne... A co se týče té rudovlasé, přestaň se mi plést do života prosím, jo byl sem vždy děvkař, ale už nejsem naivní mladík, ona je pro mě jiná v něčem jiném, a třeba už bych také rád měl někoho vedle sebe, ale po jaké době vidím hraničářku? Po deseti letech? Dej mi v tomhle pokoj Ar, já svou mysl mám jasnou co se výpravy týče, a ona je pěkná dívka to ano, ale i já mám sakra snad právo myslet na nějákou co nebude se mnou noc či dvě! založím si ruce na hrudi a čekám co mi vlastně teď ještě řekne.... |
| |
| soukromá zpráva od Arsha el Fuine pro Vyjdu ven a z očí mi div nesrší blesky. Tvoje laxní chování mě vždy vytáčelo do nepříčetnosti. Poslouchám, co máš na srdci a s každým odstavcem na tebe hledím s pusou víc dokořán. On to nechápe, proč se s ním chci bavit? Je mu to jedno? Myslí si, že se jej budu snažit držet od tý holky? Zírám na tebe nevěřícně "Ty vůbec nic nechápeš! Chováš se jak rozmazlenej malej fracek! Spi si s kým chceš, usaď se a měj s ní třeba děti, mně je to jedno! Ale přestaň se chovat jako arogantní idiot!" Ne, nekřičím, jen na tebe vrčím jak rozzuřená vlčice. Stojím k tobě mírně nakloněná, tělo ztuhlé vztekem a v mé jinak přívětivé tváři se mísí vztek se smutkem "Chci, abys pochopil, že teď jsme jen my dva! A ty chceš vše hodit na mě! Jen že se bude podle tebe vstávat a bojovat? Máme být parťáci a vše řešit spolu! Ne že ty si vybereš, co umíš a zbytek hodíš na mou hlavu! Myslíš, že já vim, jaké jídlo a vybavení bude potřeba? Jaké masti, léky a vybavení na ošetřování je potřeba vzít s sebou? To si nevzpomínáš, že mou prací to nebylo? Že mi to nikdy nesvěřili, protože to nikdy nebyl můj obor?" Teď to zní i velmi zoufale, nejen vztekle. otočím se k tobě zády a cítím, jak mi opět vlhnou oči a můj hlas již začíná znít plačtivě "Já měla na starosti pouze jednání s radními a lidmi po cestě. Víš, že nic jiného, krom utrácení za malichernosti, už neumim.... a ty teď chceš, abych se o vše postarala?" Rukama si obejmu ramena a posadím se na nejbližší židli. Stále nejsem schopna se na tebe podívat. Cítím, jak mi již po tvářích tečou slzy a i když jsem se snažila svůj smutek potlačit, nejde to. je to příliš čerstvé a přespříliš bolestivé. A ty mi nevědomky kroutíš nožem v ráně.... Sedím na židli a cítím, jak mým tělem otřásají vzlyky. Je mi jedno, co si o mně pomyslíš. "Vím, že jsme se nikdy neměli rádi. Vždyť jsem byla dítě, když jsem se k vám přidala. A pro tebe jsem nikdy nebyla ničím jiným, než otravným hmyzem, na kterého musíš dávat pozor... Ale zbyli jsme jen my dva a nějak to musíme překousnout..." Tak a teď se ukaž, hrdino.... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vydechnu když domluví a zadívám se ji do očí, vím že mě bere tak jak právě řekla a jen vydechnu, možná že sem jen nikdy nedával moc najevo co si myslím ani co cítím, ale jsem jaký sem, mám své mouchy... Tak zaprvé Arsh, mám tě rád, jen to nedávám najevo, ano byla si dítě, ale sakra šikovný dítě na to co děláš tak tohodle nech, nejsem ten co umí dát tyhle věci najevo, navíc, vždy ses na mě dívala jako toho divného, proč vás při tom nenechat, stejně sem vždy byl ten co se nebaví v hostinci, ten co nemluví víc než je třeba.... odmlčel sem se, možná že má pravdu v tom že působím jako kus ledu.... Mám rád všechny ze staré gardy, jasně, válečníka bych někdy zabil, čarodějku zfackoval a jeho sem zfackoval to víš, když mu to utrhlo prsty...nepomohlo, a ty, ty víš že já nikdy nebudu družníkem v pitce nebo že netoužím po luxusu... přejedu ji pohledem a na chvíli prostě jen obejmu.... Léta plynou...a teď to další, když říkám že povedu družinu, tak to znamená že se o věci typu co koupit,postarám já, jako dříve, až na to že teď si rozdělíme i ty co dělali ostatní, ty si vem jednání s lidmi, a mě nech cestování a boj...trochu si nechápala jak to myslím, navíc, je opravdu zajímavé když vás chci vést, tedy jako vůdce abys mě takhle odvedla bokem.. zavřu na chvíli oči a podívám se po hospodě.... Nemysli si že hodím vše na tebe, ale i pro mě je těžké ztratit ho, to já ho vysekal z tolika průserů, to já ho dovedl, byl pro mě jako mladší bratr, i když z jiného těsta...byl sem rád když mi na podzim řekl že chce na jaře jet k tobě... smutně vydechnu, možná že bych se měl naučit konečně dost vyjadřovat aby mě chápal i někdo kdo se mnou zažil mnohé.... Tak pojď zpět...usměj se pokud můžeš a věř mi jako dřív, já vím co dělám...a rozhodně si nehodlám ulehčovat tím že to hodím vše na tebe... na chvíli sklopím oči, k zemi, dívajíc se na své boty.... Víš já nikdy neuměl mluvit o citech, proč taky, žiju jako tulák, moje rodina jste byli vy, a i tak sem byl ten divný příbuzný co se vyzná v pustině a umí se ohánět mečem... |
| |
| Zapsáno a připraveno Nevypadalo to, že by mě někdo vyhazoval, nebo se chystal porcovat. 'Velitelka' si mě sice měřila dost zvláštním pohledem, ale jinak neřekla přímo nic. A než jsem se mohl znemožnit nějakou pitomou otázkou, vešly do salónku krátce za sebou dvě ženy. Mumlání radního šlo v tu chvíli tak nějak mimo mě. Jedna z nich byla ona rudovláska, kterou jsem viděl už předtím. Na malý okamžik se mi zdálo, že jí mezi bujnou hřívou poskakují jiskry a drobné plamínky, ale to mohl být odraz světla v krbu. Nebo možná dozvuky toho nedávného experimentování s durmanem. Spíš to druhé. Po zamrkání a promnutí očí to bylo pryč. Pohled na druhou ženu mi dokonale zadrhl jakékoli všetečné dotazy v krku. To, že měla symetrické rysy, fascinující pleť nebo velmi zajímavou postavu šlo v tuhle chvíli stranou. Byla to totiž míšenka! Přistihl jsem se při tom, že na ní zírám. Na malý okamžik jsem měl nutkavou touhu jí oslovit, něco jí říct..cokoli. Jenže vypadala tak...nepřístupně... Strhl jsem pohled stranou a raději se zaposlouchal do slov plynoucích kolem. Měl bych se asi soustředit. Právě včas abych zaslechl slova Velitelky o jídle a pití. Se zapleskáním kabátu jsem se vydal ke stolu a nedočkavě natáhl ruku ke karafě červeného.... "....snažte vyvarovat alkoholu..." Prsty mi zaškubaly jako epileptický pavouk a já sykl skrz zuby. S jistým zklamáním jsem se tedy zmocnil nejbližšího ovoce, sedl si a obrátil pozornost na radního, který se zrovna dal do řeči. Ferenetský štít...to mi zní..povědomě...no, možná jsem o tom někde něco četl a zapomněl to... Když bylo vyjmenováno nebezpečenství, které nás čeká, v hlavě se mi ihned rozběhl seznam lektvarů a věcí, které by se v takové oblasti rozhodně mohly hodit. Proto jsem příliš nevnímal radního pomlouvačné řeči o Velitelce a Jasném hlasu. Koneckonců to nebylo nic, co bych si po čase nejspíš neodvodil sám. Možná jsem podle některých trochu...divný, ale ne idiot. Řeči o hvězdném kameni ale ihned upoutaly mou pozornost a radního jsem nyní vnímal tak, až to drnčelo. Jistě, všechno z toho co říkal dávalo dokonalý smysl. Před vnitřním zrakem se mi rozběhly možné scénáře zkázy, nebo naopak tvoření, které by mohly v přítomnosti takového artefaktu nastat. Vidět tak ten kámen v akci... Otřásl jsem se, ale ne strachem, spíš jakýmsi vzrušením a nedočkavostí, dokonce očima zatěkal po výrazech 'kolegů'. A když byly vyžádány podpisy, stál jsem u pergamenu mezi prvními a pečlivě vykroužil na seznam své jméno. No, tak jsem hrdý na to, že umím psát. Co jako? Žalujte mě. |
| |
| Zajímavé Vešla jsem do salónku a v celku rozjetá diskuze utichla. Po chvilce se Marciel a jeho společnice Arsha, odporoučeli za dveře salónku. Arshe se zřejmě nezamlouvalo jeho chování. Tomu jsem se musela chtě nechtě trochu škodolibě uchechtnout. Když kolem mě procházeli, Marciel mne obdaroval jakým si vyzývavým pohledem. Otočila jsem se a ignorovala to, jelikož to co začal vyprávět úředníček mě zaujalo více. Nejdříve nějaké řeči o jakém si štítu, znaku a další bláboly, ale jak došlo na místo, kde se ta věc měla nalézat, zpozorněla jsem. Ráda bych takové místo viděla. Už na mapě vypadá dost nebezpečně a vyzývavě. Tak proč to nezkusit. Možná přeci jen měl pravdu. Až po zamyšlení nad místem konání jsem si vlastně uvědomila, kdo všechno byl v místnosti. Když pominu úředníka, Marciova vlka a ty dva kteří byli teď za dveřmi, byla to celkem zajímavá skupina. Vysoká tmavovlasá elfka... ne počkat, půl elfka... ty mají jinší pach. Trošku roztržitý... "ale, podívejme se... další půl elf" řekla jsem si ...přežvykoval jaké si ovoce. Zajímavější však bylo, jeho zpozornění, když se úředník dostal k pravému důvodu výpravy. V duchu jsem mávla rukou a projížděla si další členy budoucí výpravy. Byl tu i elf, kterého jsem již před tím zahlédla z pultu. Zajímavá osoba. Vypadal úplně jinak než elfové se kterými jsem vyrůstala ve vesnici. Snad to dělal ten šátek co měl přes oko. Rozhodně jsem ho měla v plánu poznat. Jako poslední zde byl i dědula, který přišel do hostince chvilku po mě. Ničím zajímaví, snad jen svým smyslel pro humor. Přišel mi dosti energický na to, na kolik vypadal. Když úředníček dokončil svůj monolog a roztáhl listinu na upsání účastníků, hbitě jsem přeskočila zábradlí o které jsem se až doposavad opírala a doskočila jsem přímo k němu. Zdálo se, že jediný kdo si mé rychlé reakce stačil všimnout byl elf. Rychle jsem vzala úředníkovi pero a pomocí run sem jako první napsala své jméno na Listinu. |
| |
| soukromá zpráva od Arsha el Fuine pro Nevěřím vlastním uším a ani očím, ničemu... Tohle není pro mne známý hraničář, tolik slov jsem od tebe neslyšela za celý život. A už ani neuslyšim.... v duchu se ušklíbnu a to bolestné prázdno se tak trochu zmenšilo. "Víš....chtěli jsme se brát a mít děti....sliboval, že jak dokončí tuhle látku, s alchymií nebezpečného druhu skončí. Měli jsme mít domek v hlavním městě a já ho už koupila. Já měla skončit se zabíjením a vším tím okolo...prostě začít žít normální život plný smíchu našich dětí..." Řeknu potichu, na víc se nezmůžu. Ani netušíš, ale pro mě skončil život. Nevěřím, že někdy najdu někoho, kdo ke mně bude mít tak blízko, jako on...ne po tom, co jsem si prožila... Snažím se vzchopit. Setřu slzy a postavím se čelem k tobě. S veškerou svou vnitřní silou jsem potlačila vše bolestné a nyní snad nadobro. Nesmím se nechat vyvést z míry. Musím zůstat silná a chladná jako vždy... Nádechem a výdechem ze sebe setřesu poslední zbytky smutku "Nevím, co je špatného na tom, že tě odtáhnu bokem? Víš, teď bych to nemusela dělat, kdybys hned z večera nezdrhl za tou holkou...chtěla jsem si s tebou o tom promluvit a vše rozplánovat..." z mého hlasu je poznat lehká výtka a dloubnu do tebe prstem "Navíc mi pro tebe připadá moc mladá, staříku...." odkašlu si a otočím se k odchodu "Fajn, takže nemíníš nic hodit na mou hlavu, jasný? budeme prostě parťáci, rozhodovat o všem spolu... měla jsem v plánu vyrazit až později kvůli nákupům vybavení a aby oni sami si mohli po vesnici sehnat vše potřebné... vždyť se na ně podívej, nemaj skoro nic pro život na cestě..." Povzdychnu si nad tím, jaká kuřata s sebou povedem..kuřata a starýho kohouta... "Buď mi oporou, prosím...ať to zvládnem bez hádek. Jsme oba ohnivý palice...ale teď musíme držet při sobě, nebo jde celá výprava k čertu..." S tím otevřu dveře a vstoupím do salonku.... |
| |
| Upisuji snad svou duši? Po svém antré, které přesně splnilo účel, jsem se odebrala do rohu místnosti. Většina skupiny se zas věnovala hovoru, ale jeden pohled na mně visel. Než se však naše oči setkaly, odvrátil svou pozornost. Zkoumavě jsem si jej prohlížela. Stál tam, trochu jako hromádka neštěstí, trochu jako někdo, co tu nemá co dělat. Ale byl to půlelf. Každopádně, jestli máme jít do hor, noci budou chladné, zazubila jsem se, při té myšlence. Byl tu i ten elf s šátkem přes oko, už mi však nepřišel tak zajímavý. Stihla jsem postřehnout i jisté znechucení v pohledu naší velitelky. I když to nebylo nic proti tomu, když se přihnala do salonku rezatá. Měla jsem co dělat, abych si udržela vážný výraz. Nesmím dát najevo své slabiny, jsem ostřílená válečnice, to, že si sotva pamatuji jak zacházet s mečem, je detail. Udržela jsem tedy vážnou tvář a dál poslouchala a sledovala reakce ostatních. Nemohla si pomoci a nakonec se začala usmívat. Nebyl to však nijak vlídný úsměv, ale úsměv dychtící po krvi. Dlouho nikdo nezemřel mou rukou. Zní to opravdu dobře. Také mě napadlo, že po cestě bych se mohla vyptávat po mé minulosti. Extrémně nudný proslov radního byl konečně dopovězen. Měla jsem chuť začít tleskat, že konečně zavřel hubu. Arsha pronesla ještě pár slov o jídle a pití. Vyvarujte se alkoholu? Pfff... Jsem snad malé dítě? Na truc si půjdu nalít víno, zašklebila jsem se. Přišel čas zaspat se na listinu. Skoro první se zapsal on. Půlelf, který mě tím začal opravdu zajímat, čekala bych, že vezme roha při první známce nebezpečí. Přistoupila jsem ke stolu se smlouvou, ale... Něco se mi nezdálo. Budu požadovat víc. Nakonec jsem zdobným elfím rukopisem zapsala své jméno a od papíru se vzdálila. Nevím, proč jsem z toho měla tak špatný pocit, neupsala jsem přece svoji duši. Došla jsem k občerstvení a prolila hrdlem pohár vína. Nalila jsem si další a odhodlala se přiblížit k onomu neznámému půlelfovi. Za to riziko nabízej docela málo peněz, ne? nadhodila jsem a čekala, co mi odpoví. |
| |
| Výhrady k stanovené nabídce Celou dobu stojím nehybně... mlčky... vyčkávám na další příchozí. Jeden za druhým postupně přicházejí a já se ještě otřepávám z krátkého spánku. Ještě jednou si rukama projedu rozespalé oči dokud se mi na tváři neobjeví úsměv. Na stole je jídlo.... jak povzbuzující. Škoda že jsem již jedl. Možná něco na chuť by se hodilo. Počkám si. Všímám si lidi co přicházejí. Starý člověk s úsměvem na tváři. Hm, vypadá dosti čile. Vážím si stařešiny lidí i všech druhů. Doufejme že to není jeden z mála starých lidí, kteří zešíleli... neboť doufám, že s nim bude rozumná řeč. Po chvíli přijdou další. Půlelfka, hrdá na svůj původ. Fascinující, málokterý míšenec je hrdý na svůj původ. Všichni je odsuzují. Také jsem před mnoha lety jsem také cítil vůči nim nenávist, neboť jsem je považoval jako nečistou rasu. Nyní již však ne, čas mnohé naučí... Po této myšlence jsem si zajel rukou po zádech. Rychle jsem ji však vrátil a dál se věnoval co se děje v salónku. Ještě přijde další půlelf. Trochu šílený, přijde mi to roztomilé. Určitě s ním bude zábava. Nakonec přijde i onen vychloubající zkušený muž a také dívka s vlčicí. Nevím jestli jsem blázen nebo mi nikdo z nich nevadí a přijdou mi sympatičtí. Jsem až příliš dlouhou dobu sám na cestách? Skutečně mi nikdo z nich nevadí nebo jen stojím o jakoukoli společnost a zábavu? Proč mi tolik na výdělku nezáleží? Ach jo, otázky na které zatím nevidím odpověď. Naši určení dva velící se pomalu vytratí. Usměji se, když mladá dívka se zatnutými zuby vytáhne muže s vlkem pryč. Poté již však poslouchám podrobně slova radního. Jsem zvyklý na proslovy a jeho způsob mi nevadí. Avšak poví cenu, která se mi až tak nezamlouvá. Když domluví, spatřím jak jeden po druhém přicupitají jako ovečky podepsat smlouvu. Rusovláska nejelegantněji. Za chvíli dojde řada i na mě. Já však chystám i něco k tomu říci. Upravím si oba meče na zádech a když si všimnu, že se mi zvedá šátek z pravého oka, rychle ho umístím, tak aby dokonale oko skryl. „Vskutku zajímavá nabídka. Mé jméno je Tulessë Qualmes a z toho z čeho vyžívám vděčím hlavně díky tomu, že si určuji cenu. Máme donést zpět štít s velmi mocným kamenem. Zloděje máme pronásledovat do hor plné skřetů a krollů. Ten zloděj nebude obyčejný, když mu na takové místo nedělá problém uprchnout. Věřím, že osoba, která ukradla kámen má velký náskok a dřív než se k ni dostaneme, tak kámen dokáže použit. A až tu osobu najdeme, tak jej určitě použije proti nám. Pokud zůstaneme živí a štít i s kamenem doneseme. Probojujeme si cestu tam a zase zpátky, tak dostaneme celkem 20 zlatých. Neberte mě zle a nebojte se o svůj určitě "poctivě" vydělaný měšec. Určitě jako osoba s vlivným postavením ve městě máte možnosti, které normální lidé nemají. Řekněte mi. Co byste kromě zlata mohl nabídnout?“ Povím jistým lišáckým a rázným hlasem. Poté projdu kolem půlelfa, kterého po cestě přátelsky plácnu přes rameno. „Hádám, že budeš mít jistě zábavné historky. Doufám že se o ně podělíš.“ Povím s úsměvem na tváři a přijdu k ovoci, kde si vyberu jablko. Zakousnu se do něj a pohlédnu na radního čekajíc odpověď. |
| |
| Co? Kdo? Já?! Tak, to by bylo. Byl jsem odteďka součástí téhle výpravy. No, čas to oslavit! Ihned po zapsání jsem se vydal ke stolu s jídlem a pitím, tam však zaváhal. Velitelka říkala vyvarovat alkoholu. Ale já byl prostě příliš rozrušený, než abych si nedokázal nalít, hlavou mi vířily mašlenky jako zběsilé. A navíc, něco takového se musí zapít! Tiše jsem cosi zabručel sám pro sebe jen o 'jednom poháru' a začal si nalévat z jedné z karaf. A zrovna v tu chvíli se mimo mé zorné pole, zaměřené na jiskřící tekutinu v karafě, ozval něčí hlas. Ženský hlas. A zjevně mluvil na mě. Bylo to tak nenadále...překvapivé, až jsem sebou škubnul a čůrek vína mi zmáčel prsty a rukavici. S tichým syknutím nějaké kletby jsem karafu postavil a společně s ocucáváním zmáčených prstů se otočil k mluvčí. Až asi o dva údery srdce, které jelo jako výkonná pumpa mi došlo, jak to asi může vypadat, když na mě někdo mluví a já si přitom olizuju klouby prstů od vína. Zrudl jsem málem jako obsah číše a ruku škubnutím sklonil. "Ehm...co?" Zmatené zamrkání. Byla to ta půl-elfka! Notak, seber se! Druhou rukou jsem si prohrábl nervózně vlasy, takže se ukázaly obě moje oči. Jak to klidné a hnědé, tak to jasně, jiskřivě zelené, děsivě pronikavé a s miniaturní zornicí. "A...peníze. Jistě...inu, zdá se, že si svého štítu město necení tak necení, jak se tváří. Což je od nich hloupé, vezmeme-li v úvahu, co obsahuje..." Než jsem mohl na ženu před sebou vychrlit možné vlastnosti kamene, všas jsem se kousl do jazyka. Nevypadala jako typ, kterou by to zajímalo. Vlastně vypadala nebezpečně. Opět jsem se pokusil tak moc nezírat a raději pokračoval. "Ale řekl bych, že jako pevná měna to stačí. Přecijen, ti co to ukradli patrně budou mít i nějakou jinou kořist, jistě také cennou..." Byla to sice spekulace, ale neřekl bych, že tak úplně hloupá. Ale raději jsem se odmlčel a čekal, jak se k tomu vyjádří ona, pokud nějak. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Musím se usmát když začne mluvit o plánech které sem dobře znal, řekl mi vše, a já to přál oběma, ale stalo se co se stalo... Vím o všem, radil sem mu aby se za tebou rozjel už o slunovratu, ale ta jeho touha bádat.. vydechnu a zadívám se na ni s pousmáním Však to vezmeme přes vesnici, a cestou vás mohu odvést i do dvou měst, nákup bude, však dostanou zálohu, a to není málo...tedy..víš jak to myslím...mě na zlatě nesejde.. odpovím ještě v rychlosti a pak se ušklíbnu.... Ar, ty víš že čarodějka pořád si mě dobírala že sem starý vlk, nebylo to jen mataforicky, nejsem člověk, sem ze staré krve, vlčího lidu, stárnu jinak než lidé, možná je mi na tebe už dost, ale nemám anii půlku svého života za sebou...tak mi neříkej co je na mě moc mladé jo nebo ti připomenu Kastila, a to byl dědek to si přiznej... vypláznu jazyk a jen se nadechnu Neboj se vím co se sluší na výpravě, jak si řekla, nejsem nejmladší a od osmi neznám nic než cestu hraničáře a chodce..a hádat se s tebou nebudu, proč taky..ty víš v čem si dobrá ty, a v čem já... |
| |
| Salónek Radní si promne ruce když vidí první a následně druhý podis na listině, přeci jen dostal slib družiny a ten se naplňuje, pomalu se dívá i na ostatní a čeká, další podpis přibil záhy, to bylo 3 z pěti, čekal co stařík a efl.... Ale ale to je mi milé, elf a chce smlouvat, klidně si táh... očividně nemá v lásce nikoho krom lidí, ale jeho slova přeruší příchod těch dvou, první vejde Arsha, za ní vstoupí Marcielus a radní polkne co chtěl říct.... Dvacet na hlavu? Nebuď bláhový, takové jmění ti jen tak nikdo nenabídne.... zašklebí se na elfa a po očku sleduje ty dva.... |
| |
| Ale ještě než půlelfka odpověděla, klepl mě po rameni ten elf. Zábavné historky? Co by tak chtěl slyšet? Jak mě Taranis málem ponořil hlavu do kyseliny, aby mě zbavil uší? Nebo jak mi do pokoje šoupli nahatou Fralu narvanou oblbovákama? Nebo bych mu snad měl vyprávět co vidím, když smíchám durman s blínem a dám si večerní čaj? Lehké zamračení, ale pak zaškubání koutků. "Vyměním za ty tvé. Jistě budou neméně zajímavé, ne-li napínavější, mistře zaklínači." Odpověděl jsem elfovi, ale pak se s lehce omluvným úsměvem otočil zase na ni |
| |
| Radní... Ironicky se usměji, když sympatický půlelf chce slyšet mé historky z minulosti. „Ha ha, nemyslím si, že se to hodí někomu říkat...ale znáš to, chybami se člověk učí...“ ukážu prstem na mé pravé oko zakryté rudým šátkem. „Nebo bys snad stál o historku jak jsem velmi velmi velmi velmi dlouho spal.“ vzpomenu si na to jak jsem byl pár let v bezvědomí pod kouzlem čarodějky, abych vůbec přežil. Poté už se věnuji radnímu. Po jeho slovech co mi chtěl říci se ani nedivím, že jej chtěl chodec zabít. Taky bych mu prohnal okem dýku. Pak bychom stáli oko proti oku. V duchu se zasměji nad tou představou. „Nechci smlouvat cenu. Chci jen jako odměnu něco jiného než zlato. Kterým jistě nešetříte. Když se vrátím. Chci něco z archívu, pergamen.“ Poté ať už kývne nebo ne, tak podepíšu smlouvu. |
| |
| Návrat Když slyším že se začíná smlouvat o cenně a jiných věcech musím se usmát, ale u zaklínače sem to popravdě čekal, přeci jen vím jak to na jejich hradišti chodí, proto se cestou po schodech k listně jen zazubím.... A to chtěl dát jen 15 na hlavu,pokud tě to zajímá zaklinači, odpusť že ti budu říkat takto ale ty elfí jména mi lámou jazyk, nedá už víc, jako všichni lidé, škudlí kde se dá, díky Arshe je to dvacet na hlavu a pět z toho bude záloha, co se týče pouti, tratný jinak nebudeš, kořist se rozdělí, a věř mi, narazit můžeme na cokoliv, tak proč se bát, co najdem to poberem, stejně vezmeme minimálně mezka či dva sebou, za prvé, aby táhli co se koupí na cestu, za druhé, půjde li kouzelník, bude lepší když spíš pojede... řeknu klidně a dojdu až k listině, na kterou se podívám, ty jména mě potěší, a to první i překvapí, otočím se na rusovlásku a pokynu ji, pak se zase zadívám na zaklínače a mrknu... Ještě sem se nevrátil z výpravy kde bych získal jen odměnu, vždy se něco navíc najde.. dojdu ke krbu a pohladím svého vlka i bílou vlčíci , pak se zvednu a promnu si ruce.. Vyrážíme brzy ráno, do vesnice je to den cesty, tam si za svou zálohu koupíte co je třeba na cestu, mnozí z vás by totiž s tím co mají nedošli ani do podhůří, natož pak ještě týden přežívali v horách, a chcete li ušetřit, tak dáte na má slova, Arsha to koupí a vy jí to zaplatíte... řeknu ještě potom mírnějším hlasem a jdu si zase pro jídlo, při pohledu na brambory, maso, jablka a sušené ovoce vydechnu.... Zlaťák za zeleninu, ještě že ta zima končí... |
| |
| Vyjednávání Poslouchala jsem, co říkal ten elf. Má pravdu, sice jsem chtěla víc zlatých, ale určité služby by se mi hodily. Zakřenila jsem se. Když radní elfa odbyl, začala jsem mluvit. Tulessë má pravdu. Určitě máte přístup k nějakému... Důvěryhodnému mágovi, jestli... Tedy spíše až.. Ano až se vrátím z výpravy, ráda bych vyhledala jeho služby a nejlépe aby to bylo placeno z vaší kapsy. Sdělila jsem mu svůj požadavek. Radní nevypadal, že se má k odpovědi. Nechala jsem to být a otočila se na půlelfa. Jeho roztržitost a oblizování prstů jsem raději pominula. Že bych ho přiváděla do rozpaků? Ušklíbla jsem se. Ty budeš Zacharias? zeptala jsem se nejistě, četla jsem jména na listině a tipovala jsem, které by snad mohlo být jeho. Inu tedy... Ten kámen na štítu, vím kams tím mířil. Každopádně, těší mě, že nejsem jediná svého druhu na výpravě. |
| |
| Společenský rozhovor, nebo tak něco Kolem se strhly řeči o ceně a jiné handrkování, ale ty šli mimo mě. Dvacet zlatých bylo až až. A navíc mi to tváří v tvář (a jiným částem) půl-elfce nepřišlo až tak důležité. Protože ona si očividně chtěla povídat. Se mnou! A dokonce jí zajímalo to, co říkám! Na okamžik mě napadlo, jestli nejsem zase v deliriu a tohle není nějaký obzvlášť krutý trik mého změného vědomí. Ale nevypadalo to na to. A to mě možná znervózňovalo ještě víc. "Ano, to asi budu," podařilo se mi plaše se usmát (aspoň doufám, že to byl úsměv a e neurotický tik) a dokonce se lehce pouklonit. "Netřeba se představovat, tvé jméno jsem zaslechl když si vešla. Velmi efektní nástup, mimochodem. Téměř jako začátek nějaké pohádky. Poslední úder půlnoci..." Mrknutí zeleného oka se událo tak nějak bez mého vědomí a zachichotání jsem potlačil jen tak tak. "Ano, mít někoho své krve poblíž je vždycky příjemné..." Vualá, opět jsem žvanil rychleji než myslel. Tohle mohlo vyznít všlijak. Vůbec se nesoustředíš, Zachu! Může za to snad ona? To jak se na tebe dívá? Její oči? Její hlas? Co vyvolává to mrazení v zádech? To napětí? Co to je?! Na okamžik jsem strnul. Zasáhlo mě to jako trpasličí kladivo. Může to být ono? Je tohle ono?! To ale není možné...musím..to extrahovat! Musím to...analyzovat...musím... Klouby ruky, kterou jsem držel kovový pohár mi zbělely, jak jsem odolával náhle nutkavé potřebě popadnout nůž na maso co ležel opodál, vrazit si ocel do ruky a zachytit krev do poháru. Tu krev, která nyní určitě obsahovala to něco! Zhluboka jsem s nadechl. Ne. Tady ne. Možná později. Ale co když to vyprchá?! Tak později. Jindy. Možná. Teď...klid. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi podařilo se zase uklinit a potřeba se předevšemi začít pitvat mě přešla. |
| |
| Déšť Hned jak jsem podepsala listinu, hbitě jsem přiskočila ke stolu s pohoštěním. Musela jsem se protáhnout mezi půl-elfem, půl-elfkou a elfem. Uzmula jsem jedno zelené jablko a šla ke krbu za Lunou, která tam stále ležela s černým. Pohladila jsem jí. Rozhlédla jsem se po místnosti a jen zavrtěla hlavou nad tím, jak se snaží dohadovat o ceně. Po té jsem si nandala kápi a během pár vteřin jsem téměř nepovšimnuta otvírala dveře pryč ze salónku na druhé straně místnosti. Luna zůstala ležet na půl příkaz u krbu s černým. Vešla jsem do hlavní místnosti hostince a zamířila jsem ven. Na zádech mi ulpěli jen pohledy pacholka a krčmáře. Vyšla jsem ven před hostinec. Nikde nikdo. Obloha se rozjasnila a z poza mraků vykukoval úplněk. Vzhlédla jsem k němu a na tvář mi dopadali kapky deště. Nebyli už tak těžké a ledové, jako ty které mě zahnali do hostince. Byli příjemné, dalo by se říci až něžné. Sundala jsem si kápi a užívala si každou kapku, která dopadla na mé tělo. Připomínalo mi to večery trávené s El u jezera. Plášť jsem si odepnula a sesul se na zem. Měla jsem potřebu cítit kapky co nejvíce na mém těle. Pod pláštěm jsem měla černou tuniku, krátký kožený,prošívaný korzet pod prsa, kožené kalhoty, přes ně na každém stehně pásku s dýkami a vysoké lovecké boty. Rozběhla jsem se do lesa a běžela jsem a běžela. Na nedaleké mýtince jsem padla do vlhkého mechu a dívala se na svit měsíce. Při tom jsem přemýšlela, co jsem vlastně udělala. Upsala jsem se na výpravu s lidmi o kterých jsem nic nevěděla. Na výpravu s dotěrným chodcem a přísnou vražedkyní v čele. Snad aspoň ty hory budou stát za to Řekla jsem si. Zavřela jsem oči a nechala se šimrat měsíčními paprsky. |
| |
| Chci mít pěknou rakev, ne žadnou levnou náhražku Při ouřadových řečech pozoruji své budoucí "souputníky". Hvězdný kámen říkáš ? Zajímalo by mě kolik magenergie se v něm asi skrývá. Sice sem poslední roky moc nečaroval, ale to pkušení....... Co se ostatních týče, zajímavá skupina se mi tu sešla. S tím zaklínačem a alchymistou si určitě budu muset později promluvit. Při pomyšlení na budoucí konverzaci se mi koutky roztáhnou do úsměvu a začnu připravovat otázky, kterými ty 2 později zahltím. Když řekl ouřada co říci chtěl, a Arshino doplnění jeho výkladu skončilo, vstanu (s hlasitým zapraskáním kloubů) a omluvně se na všechny usměju. Potom následuju ostatní k listině, kde se podepíšu. Při cestě nazpět se kolem sebe široce usmívám. Ne nadarmo se říká že úsměv je univerzální zbraň. K následné diskuzi o ceně zapojím jen pár poznámkami. Když už tady mluvíme o službách navíc tak chci aby mi město v případě mí smrti udělalo pohřeb. To víte mrknu na ostatní v mým věku se o sebe člověk už musí zajímat. chci být uloženej u svýho žáka na zahradě, je pro mě jako syn. Kde to je mi v podstatě jedno, kam se mu to bude hodit. a majetek bych mu rád odkázal též. Nemáte u sebe náhodou razítko, že by sme to teď sepsaly a potvrdily, jestli vám to tedy nevadí. A s tím věnuju ouřadovi další úsměv. |
| |
| Noční seance Vlastně už nemám na co čekat, je dost pozdě i na mne a tak chvíli po tom co se ještě najím se otočím na skupinku, která se tak něják dává do družení se,ale to šlo vždy mimo mne, zadívám se na postupně na každého z nich a pak dojdu Ar, jen se na ni podívám a vydechnu... Jdu spát, ráno tě probudím, asi vás všechny, dobrou... řeknu to tak nahlas aby to bylo slyšet a pak se zadívám na svého vlka, kelknu si u něj a pohladím ho, políbím jej mezi uši a tiše zašeptám... Však ty si mě najedeš když budeš chtít... rychle vstanu a naposledy všem pokynu na rozloučenou než se vydám ven ze salónku, přes hostince už bez hostů, kde jen hostinský ještě počítá tržbu za den, se vydám ven,ani ho to nevzruší, ví že bych si pokoj nezval ani zadarmo,natož za něj platit, vydám se od hostince dál, ale zarazí mne ten zelený plášť když mi dojde od koho je, zavřu oči a vyšlu zprvá svému bratříčkovi.. .Bude hledat svůj plášť až se vrátí, ty víš že rozumí tvé řeči, řekni jí že ho mám já... s tím se vydám do polí k malé skalce asi dva stě sáhů od cesty, cestou nasbírám dřevo a u skalky, pod převisem jež je chráněn před vodou rotáhnu svou deku, díky své moci dokáži i přes to že je vše mokré rozdělat oheň a usadit se na deku, cítím jak se mi hlavou honí mnoho myšlenek k tomu co se dnes stalo, i to že dnes mne spánek mine, proto se uvedu do stavu hlídky, starého kouzla chodců, polobdění které mi dodá potřebnou sílu ale né tolik jako bych spal,její plášť položím do sucha vedle sebe,i když pochybuji že by mne chtěla hledat ještě v noci za chvíli se zase vydám na jednu z cest, jejíž konec je nedohlednu, co na ní čeká, nevím sám, vím jen že ty rudé vlasy mi nedají dlouho spát.... |
| |
| Naléhání Půlelf se začal chovat trochu podivně a poškubávat sebou. Zašklebila jsem se, asi není zvyklý pít víno. Ale je to alchymista, třeba... Mohl by snad? Existuje nějaký elixír na vrácení paměti? Mohla by tohle být má naděje? Inu, za zkoušku nic nedám. Zachariasi?Až budeš mít čas, mohl bys pro mě něco udělat? Stav se prosím v mém pokoji, potřebuju si o něčem promluvit. Snažila jsem se tvářit co nejvážněji, nechtěla jsem, aby si mé pozvání špatně vyložil, což stejně nejspíše udělal. Nečekala jsem na odpověď a přešla ke staříkovi, který byl očividně veselá kopa. Líbí se mi tvůj smysl pro humor, sdělila jsem mu s úsměvem. On, Hugh, je přece čaroděj, to je přesně to, co jsem chtěla po radním, pokud si nebude můj malý půlelfí příteliček vědět rady, pak čaroděj určitě ano. Pokud byste neměl do zítra co dělat, stavte se u mě na slovíčko, čarodějná profese mě velmi zajímá a vy vypadáte, že znáte spoustu zajímavých historek. Nevinně jsem se na dědulu usmála. Já jich taky pár znám a stejně do zítra neusnu, můžeme si tak ukrátit dlouhou chvíli. dodala jsem ještě. Dál už jsem se v salonku zdržovat nechtěla. Nabrala jsem si jídla ze stolu a vydala se do svého pokoje. Natáhla jsem se na postel, civěla do stropu a přemýšlela co všechno budu potřebovat na výpravu. Jenže má děravá paměť nechtěla pracovat a nemohla jsem si vzpomenout, co vlastně se na takové výpravy bere. Věděla jsem, že potřebuji jedno - brousek na meč a dýky a nejspíš teplou vlněnou tuniku. Cestovala jsem teď dost na lehko a sama jsem se divila, jak jsem přežila celou zimu. Dál už jsem se tím nezabývala, budu se řídit nejspíš tím, co si poručí ostatní. Zanedlouho jsem upadla to polospánku. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Otevřu oči a prudce vydechnu, ruka mi sjede k jejímu plášti a víc se kousnu do rtu, mám pocit že jí musím vidět, že jí je zima, a že s ní musím zase mluvit, během chvíle stojím u hostince, využiji svou sílu k hledání stop, které se přede mnou začnou jevit jako bych ji viděl co udělala, každou stopu vnímám jak zrakem tak myslí, zaměřím se na to co sem z ni cítil, a postupuji po stopách dál morká tráva, bláto i jakýsi cit pro část její krve mě dovede neslyšně až na palouček kde ji spatřím ležet na zemi v mechu, zůstanu stát mezi stromy a odkašlu si abych na sebe upozornil... Já našel sem tvůj plášť, a chtěl sem s tebou ještě mluvit,ale ze salónku jsi zmizela dřív než sem se odvážil... řeknu pomalu a natáhnu ruku s jejím pláštěm asi jako důkaz že jsem ho skutečně našel... Prosím, vyslechni mne Karo, prosím... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro V klidu jsem ležela a poslouchala vše kolem mne. Ohýbání větví ve větru, dopadající kapky, houkání sov. Měsíc byl nádherný, zbarvený do ruda. "Ach jak já miluji rudý měsíc. Vydržela bych se na něj dívat hodiny Řekla jsem si pro sebe. Tělem jsem vnímala vlhkost mechu na kterém jsem ležela. Cítila jsem jak se pod mou tíhnou boří. Když v tom mě z toho všeho rozjímání, vyrušilo něco jiného než bylo houkání sov. Skoro neslyšné praskání větví a přeci jsem ho slyšela. Zdálo se, jako kdyby mě někdo z lesa sledoval. Za chvilku se vynořil. Marciel. Mohla jsem tušit, že se ukáže. Natahuje ruku s mým pláštěm a prosí, abych ho vyslyšela. Dobrá. O čem chceš tedy ještě mluvit ? |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Svěsil sem hlavu a vykročil za ní, při tom sem si stáhl svou kápi a usadil sem vedle ní, krátce se ji podíval na tvář a pak se zadíval na měsíc, pokud mě sleduje vidí že nyní hledám slova, že můj pohled je upřen do prázdna a ruce stále svírají ten hebký elfský plášť... Předem se chci omluvit,neměl sem právo na tebe kdy šáhnout jako muž,a lituji že sem nedokázal ovládnout svou touhu... pronesu po chvíli tiše, načeš stisknu obsidián ve tvaru vlčí hlavy a tvář stočím na mech pode mnou.... Asi to vypadá že tě sleduji, asi to vše vypadá jinak než to je, a možná že tě jen opravdu chci znát. Ty nejsi člověk,ty máš dvojí krev, já to vím, já ji mám také... otevřu oči a položím její plášť vedle její hlavy, pak se zase zadívám na nebe... Možná tě to nezajímá, možná je ti to jedno, ale já prostě nepotkal sem hraničářku víc jak deset zim, nepotkal sem nikdy dívku dvojí krve a krvavých vlasů, odpusť mi mou slabost, já jsem ze starého lidu, který byl skoro vybit, málokdo to ví,vlastně moje rodina jeden mág, Arsha a teď ty...asi proto že jsi také jiná si mne zaujala, citím z tebe krev démonů, ale tebe neovládá zlo....cítím z tebe vlka, ale nevím zda sem už jen samotou zešílel nebo bych měl vyhledat staršího chodce, za poslední den sem řekl víc slov než za celý minulý rok..já byl vždy ten co je divný ale vyzná se v přírodě a umí to s mečem a lukem, vážně se omlouvám že své chování, sám nevím a nedokážu popsat co mě to jímá že na tebe musím pořád myslet.. |
| |
| V salonku Poté, co jsme společně s Marcielem vešli dovnitř se rozpoutala debata o tom, že se jim zdá 20 zlatých málo. Zavzpomínám na časy, kdy člověk začínal s odměnou maximálně 5 zlatých... To je děs....pomalu to ani neumí zvednout meč a už si tu vyskakuje s cenou? Mám už chuť začít na slečnu Nikdy-nemám-dost začít ječet s tím, že pokud se jí to nelíbí, dveře jsou tamhle. To už to začal urovnávat Marci a já se pohodlně opřela o stěnu u východu a remcající a dohadující se spoludružiníky přejela znechuceným pohledem. Pokud budou se vším nespokojeni, jako doteď, myslím, že nás k cíli dorazí mnohem méně... To se již začne skupina rozpadat a já jen s pohledem plným znechucení dívám, jak se vše páruje Jistě, jen se všichni do sebe zamilujte, od toho výprava přeci je...aby si tu každej našel milence... Cítím, jak se má nálada propadá velmi hluboko, spíš do místa, kdy mám chuť zabíjet. A to nejen obrazně... To už se Marci vydává spát ven, tenhle jeho zvyk asi nikdy nepochopím. Avšak jediné, co mě teď v tuto chvíli napadá je to, že stejně pujde za tou rusovláskou... Jistě, je jaro... Naštvaně si odfrknu a podívám se na ostatní z družiny. Ještě, než se rozprchnete do svých pokojů vás upozorním "Ráno vás probudíme ještě před úsvitem. Doporučuji, abyste byli dostatečně odpočatí. Na nikoho po cestě nebudeme čekat. Nejsme tu pro zábavu a proto by bylo lepší, kdybyste dnes každý spal sám..." Tuto poslední větu řeknu Nasiedě, která si do pokoje zve dva muže...V mém pohledu je vidět cosi nebezpečného, snad má touha po krvi... Poté sejdu dolů po schodech k radnímu, abych vybrala dostatek peněz pro vás pro všechny a dojednala ještě nějaké benefity... |
| |
| Ukončení debaty Přemýšlím... zda mohu jednou najít to co potřebuji. Ale celkem na tom nezáleží. Už jsem toho zkusil mnoho. Přesto nic nevyšlo. V tichosti pozoruji radního a nespouštím z něj oči. Pak však dorazí naší dva vedoucí. Když chodec něco poví, musím s ním souhlasit. „Lidé jsou sobečtí, tak už to chodí. Aspoň, že nežijí dlouho. Od tebe bych ale čekal, že elfštinu ovládáš skvěle. Můžeš mi říkat jak se ti zlíbí, jsem zvyklý mít jakékoli přezdívky.“ Poté podepíšu smlouvu. Mladá dívka, která přišla s chodcem se opře o stěnu. Nejde si nevšimnout jejího znechuceného pohledu. Nelíbilo se mi to. Vrátil jsem ji pohled naznačující, že je ještě dosti mladá a slepá, neboť neví o co se jedná. Jako by všechno věděla všechno prožila a všechno znala... Mi je jedno jestli někdo něco chce, ale já pokud je možnost zjistit jestli na to nějaký svitek existuje nebo nějaká naděje, že to je možné, tak to za to zlato stojí. K čemu by mi v životě spoustu zlata byla? Na mé pouti se nemůžu jen tak usadit. A nosit sebou spoustu peněz nosí jen potíže a láká padouchy. Družina se začne pomalu rozcházet. Nejspíš se vyspat. Něco poví ještě o odpočinutí. Mi je spánek celkem ukradený, tolik jako ostatní ho nepotřebuji. Místo toho přistoupím ke stolu s jídlem a naliji si trochu vína, které vypiji. Poté znechuceně pohlédnu na radního a odejdu zpět do hlavní místnosti krčmy. Chvíli si ještě prohlížím co se děje, pak však začnu venku hledat osamělé místo k meditaci. Jistě bych mohl i v krčmě, ale pokoj se mi na pár hodin platit nechce, pokud nějaký zůstal nebo by mě v hlavní místnosti nemusel hostinský nechat či by se mě pokusil někdo okrást a o problémy nestojím. |
| |
| Čas spát. Nebo ne....? Nasieda náhle zvážněla a přednesla mi tu prapodivnou žádost. Její oči byly netečné. A pak požádala i toho starého čaroděje. Inu, asi půjde o záležitost velmi delikátní a zjevně se týkající magie. Ať tak nebo tak, rozhodně to bude zajímavé. Pokrčil jsem tedy rameny a přikývl. "Jistě." Chtěl jsem sice ještě něco dodat, ale to už se půl-elfka otočila a odcházela. Znovu jsem s pozvednutým obočím pokrčil rameny a otočil do sebe zbytek vína. Postavil jsem číši zpět na stůl a chystal se také k odchodu, ale zarazil mě hlas Velitelky. Natočil jsem se k ní, jakože vnímám a přikývl jsem. Nehodlal jsem u Nasiedy přespat. Postele na to byly dost malé. Nejspíše šlo o žádost na nějaký lektvar, nebo tak. Nechápal jsem, kde se v plavovlasé ženě bere taková zášť. Možná, kdybych se mohl trochu pošťourat v její hlavě, objevil bych příčinu problému. Jenže jak otevřít lebku tak, aby cíl experimentu zůstal naživu? Budu to muset ještě pořádně promyslet. V zahloubání nad způsoby bezpečné trepanace a následného zkoumání emocí jsem se vydal zpět do svého pokoje. Zavřel jsem dveře a vytáhl zpod stolu Truhlu. Jenže po zběžné prohlídce jsem zklamaně zavrčel a víko zase zaklapl. Ano, magenergie bylo ještě dost, jenže suroviny docházely. Práce tedy nepřipadala v úvahu a spát se mi také ještě nechtělo. Takže jsem za sebou zase zamkl, seběhl do šenku, kde jsem se unuděného hostinského vyptal na půl-elfčin pokoj a následně stanul přede dveřmi, na které jsem opatrně zaklepal. Byl jsem vážně docela zvědavý, o co půjde. |
| |
| Karty byli rozdány A tak tajné setkání končí, radní se zadívá na listinu a vyplatí každému po pěti zlatých, pak se ještě podívá a pokrčí rameny..... Slibuji že se vaše přání pokud se vrátít budu snažit prosadit v radě, nejsou moc troufalá, přeji vám štěstí na vaší pouti, štěstí a odvahu. s tím se zvedne, posbírá si své věci a zamíří spát, co taky jiného, jeho práce tady nyní končí. Ta vaše ale začíná, vidíte jak se postupně někteří ztrácí, jako by se ráno oravdu blížilo kvapem, a třeba tomu tak i je. Jak odejde radní po té co ještě jedná s Arshou, všichni máte na výběr co dál, a je to jen na vás, ale jak řekl chodec i Arsha, ráno si pro vás příjdou a vaše pouť započne. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Napůl jsem spala, napůl bděla a přemýšlela. Paměť jsem ztratila už před pár měsíci. Dokonce jsem si nemohla vzpomenout ani na jméno toho parchanta, co mě shodil. Jediné, co jsem věděla bylo, že to byl člověk a hanebný hajzl. Naskočila mi husina, když jsem si vzpomněla na ten pád. Padala jsem patnáct metrů a co mě zachránilo byla kupa listí, i tak jsem se ovšem musela pěkně praštit do hlavy. Raději jsem zatřásla hlavou a snažila se na to dál nemyslet. Za chvíli jsem začala opět bloudit v myšlenkách. Tetokrát se však týkali výpravy. Rudovlasá mi byla něčím... Hodně nesympatická, její vystupování bylo více než arogantní, i když to samé se dalo říct i o naší „velitelce.“ Ale Arshu zcela chápu, mít na starost bandu debilů není legrace, uchechtla jsem se. Zaklínač vypadá jako ten typ dobrodruha, co toho hodně zažil, i by se rád usadil, ale nemůže, protože to co prožil se zapomenout nedá (pokud se někdo nepraští do hlavy, zamračila jsem se) a tak se nikam nehrne. Takovýho chlapa je mít dobrý poblíž, umí krýt záda. Hraničáře se mi nechtělo moc soudit, i když to jak se přátelil s rudovlasou bylo trochu podezřelé. Něco spolu dozajista šijí. Dědula mi byl sympatický už od pohledu, musela jsem se lehce zasmát, když pronášel svou větu o rakvi, snad nám bude na výpravě stačit. A konečně byl tu ON... Roztržitý, pomalu až roztomilý půlelf s jizvami na duši. Bude to zajímavé stvořeníčko, ráda se s ním blíže seznámím. Z rozjímání mě vytrhlo nesmělé zaklepání. Uhádnout, který z těch pozvaných to bude, nebylo těžké. Otevřela jsem a se slovy Jen pojď dál, Zachu. jsem ho vpustila dovnitř. Nabídla jsem mu místo na židli sama jsem se posadila na postel. Chvilku jsem ještě přemýšlela, jak začít, ale nakonec jsem promluvila. To co ti chci teď říct, je velmi osobní a je to něco, co se nikdo jiný z výpravy nesmí dozvědět. Žádám tě jako alchymistu o pomoc. Mám jistý menší... Menší problém s pamětí, ztratila jsem velkou část svých vzpomínek po pádu ze skály. Nesmíš o tom nikomu říct, rozumíš? Slibuješ? A dokážeš mi pomoci? vyhrkla jsem netrpělivě a ztratila tak svou auru chladu. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Posadil se vedle mě a k hlavě mi položil můj plášť. Začal si vylévat své pocity, ale v té chvíli jsem vážně neměla náladu na nějaké bláboly. Víš, popravdě, je mi jedno co ze mě cítíš, nebo koho si potkal či nepotkal. Já žiji sama bez rodiny už pár let. Matka mi umřela, otce jsem nikdy nepoznala. Jestli na mě nemůžeš přestat myslet, řekni si půlelfovi o nějaký lektvar zapomnění. My dva nemáme vůbec nic společného, až na naše vlky. Vážně jsem na něj neměla náladu a i když mi to přišlo trochu chladné, muselo to být. Zvedla jsem se z mechu, oblékla si svůj dokonale maskovací plášť a rozběhla jsem se pryč z mýtiny. Zpět k hostinci. Bylo mi z toho úzko. Na jednu stranu jsem ho litovala a na tu druhou nenáviděla. Z oka mi skanula slza. Tu druhou, která se už už valila na tvář, jsem stihla setřít. Další jsem již potlačila. To už nesmím dovolit. Musím si od něj držet odstup, nebo to jeden z nás nepřežije. Řekla jsem si v rozrušení. Při tom jak jsem nedávala pozor jsem v běhu málem narazila do obrovského kamene. Zastavila jsem se a obešla jej. Byl popsán runami. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když začne tak chladně mluvit, pochopím jediné, nemá nejmnší důvod, tak jako kdysi já někomu věřit, vždy sme mi hraničáři ti co se drží dál, snad proto že svět vnímáme jinak, že putujeme dlouhé dny bez toho vidět další lidskou nebo jinou duši, nadechnu se a vydechnu, přesto telepaticky cítím její emoce a rozběhnu se tiše za ní, i když na její mrštnost a rychlost opravdu nemám... Když se zastaví u kamene, zrovna ji dobíhám, v očích mám zvláštní odlesk když vidím jak se dívá na kámen a lehce se usměji.... Takže mi dva nemáme nic společného ano? přejdu s klidem ke kameni a začnu něco vrčivě pronášet v jazyce kterému nerozumíš, měsíční světlo které dopadá na runy některé z nich začne rozsvěcovat.... Krev není voda... ve chvíli kdy to dořeknu stisknu tu vlčí obsidiánovou hlavu ze které temně blískne a pomalu ji to nuti klesknout do kolen, začne cítit jak se její tělo mění, a vidí jen jeho, jak tam stojí a mé vlčí oči ji sledují jako ostříž. Po tom co se proměníš úplně se k tobě skloním, pohladím tě po zádech a mluvím s tebou jako vlk s vlkem abys byla klidná a nebála se, že sem jen uvolnil co v tobě bylo... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Protáhl jsem se dovnitř a zavřel za sebou dveře. Posadil jsem se za nabízenou židli a sledoval nervózní Nasiedu nestejnýma očima. Během jejího přiznání jsem několikrát přikývl na souhlas a prsty ruky mi skoro nevědomky poklepávaly na sedadlo židle, jak jsem přemýšlel. Ztráta paměti? Magická, nebo po úrazu? "Slibuju, že si to nechám pro sebe...." Neklid a nutkání přemýšlet mě zvedlo ze židle a já musel přecházet po místnosti, až kabát pleskal kolem kotníků. "Neznám žádný lektvar ani svitek, který by vrátil ztracenou paměť. Není to v kompetenci konvenční alchymie. Ehm, tedy...omlouvám se, Nasiedo, ale já ti pomoct nemůžu." Otočka na konci pokoje, luskání dlouhými prsty. "Ale to neznamená, že je to nemožné!" Zvedl jsem prst ke stropu a udělal s ním kolečko. "Zkušenější a mocnější alchymista, nebo přesněji theurg by ti možná byl schopný pomoci..." |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Když jsem slyšela, že to nepůjde, vztekla jsem zaklela. Ale nakonec se zarazil... A já se pousmála, když vyslovil, že by to snad mohlo jít. Neuhlídala jsem se a zahihňala, když zvedl prst ke stropu,, bylo to, jak to říct... Roztomilé... Byl zvláštní a já nevěděla co dál, mám tu s ním chvíli pobýt nebo ho už vyhodit? Co... Co tě sem vůbec přivedlo? Sem do hostince? Já jsem po stopách své paměti, někdo mě tu kdysi musel snad vidět procházet, vzdychla jsem. Opřela jsem se vedle něj na stůl a dívala se mu do jeho očí. Jedno zelené, jedno hnědé - zvláštní, i když já mám na půlelfku taky divný oči - modrý. Kdo kdy viděl půlelfa s modrýma očima? Odvážila se mu letmě otřít o rameno, čekala co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Hihňala se. Čemu? Nakrčil jsem obočí. Pak se ke mě Nasieda přitočila a začala se vyptávat. A mě nezbylo, než pokrčit slabě rameny. A zrovna ve chvíli, kdy se mě dotkla. A i přes kabát a tuniku mi to celou paží vyslalo jakési mravenčení. Pomalu jsem polkl. "Zabloudil jsem. Prostě jsem se ztratil." Absurdita toho prohlášení mě skoro rozesmála. "Vyrazil jsem z domu narychlo a v rozrušení sem si nevzal pořádnou mapu...navíc jsem vlastně nevěděl, kam jdu...byl to šílený nápad..." Zase jsem nesouvisle blábolil. Nádech, výdech. "Hledal jsem elfy...elfku...tedy..jednu..svojí matku. Nikdy jsem jí nepoznal. A myslel jsem, že se mi podaří jí najít. A místo toho jsem skončil tady." Pootočil jsem se na půl-elfku a lehce se pousmál. Nakonec to ale škoda nebyla.... Ale to už jsem nahlas neřekl. Mohla by si vážně myslet, že jsem třeba blázen. Lehce jsem se zavrtěl a opřel se o stůl. Nevěděl jsem co dál říct. No...klasika. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Bohové co jsi mi to prvedl! Vyštěkla jsem po něm ve vlčí řeči, když jsem si uvědomila co se vlastně se mnou stalo. Stála jsem na všech čtyřech a nohy se mi klepali. Byla jsem zmatená a vyděšená. Cos to k sakru udělal! Proměň mě okamžitě nazpět! HNED! Netušila jsem co budu dělat. Najednou jsem byla proměněná v poměrně velkou vlčici. Místo nohou a rukou mám tlapy! Zmateně jsem se rozběhla do lesa.  |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její hlas který mi zněl v hlavě mě trochu vyděsil, věděl sem že to pro ní bude šok, tak jako pro mne poprvé když mne matka donutila se změnit, zavřel sem oči když začala utíkat, zamumlal pár slov a během chvíle leželo na hromádce vše co jsem měl na sobě, a od vybavení a oblečení vyskočil velký černý vlk, který měl na krku obsidiánovou vlčí hlavu, pustíl sem se přímo za ní... Osvobodil sme tvé druhé já, nic víc, to je to proč sem nemohl mít klid vůči tobě, nic víc..neboj se toho, uvidíš, bude ti líp když to začneš ovládat.. běžel sem chvíli vedle ní ale pak sem ji prostě srazil k zemi a zakousl se jí do krku, ne abych ji ublížil, ale paralyzoval ji v pohybu, když mé vlčí tělo zastavilo to její postavil sem se nad ní a prohlížel sem se ji, tohle není zástupkyně mého lidu, protože nikdo z našich nemá rudý přeliv a bílou masku.... Nezlob se na blázna, který prostě touží po tom setkat se s někým jako on... lehl sem si hned na zem a svým čeníchem se něžně opřel o její.... Mohu tě proměnit, pokud chceš ale budeš nahá, a já už nechci vidět to co mi nedovolíš už ne... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Ta svou matku? Mmm, zajímavé, hodně štěstí s hledáním, odvětila jsem. Nevím, co mě to popadlo, ale měla jsem chuť tomu půlelfovi odhalit zbytky mé minulosti, co si pamatuji. Já měla elfího otce, což bývá dost nezvyklé, ale tak... stalo se a vyhnalo ho za to z domova. Odmlčela jsem se. Žili, žili jsme daleko od lidí a elfů kdesi... kdesi... Zasekla jsem se. Výpadek paměti. Ah, já si nepamatuji ani svůj domov klesla jsem hlavou do dlaní. S mou pamětí je to horší než jsem myslela. Já... já... vím, že jsme žili šťastně, dokud, dokud se něco nestalo. Otec přišel domů ať okamžitě uteču, vypadal tak vystrašeně, bylo mi... bylo... bylo mi osm! ach ano, osm let! A pak se přihnala ta horda a zabila je před mýma očima, hlesla jsem. Nepovím ti však, kdo to byl, protože... Nevím, už je vidím jen jako nezřetelné postavy... Tys rodiče neznal a já si je nepamatuji ironicky jsem se ušklíbla. Vidíš? Musím najít lék na mou paměť, spadla jsem ze skály a od té doby mám hrozné mezery... vzdychla jsem. No to je jedno, stejně tě to nezajímá. Potkal tě výsměch jako mě, že? Vidím ti to v očích, je zvláštní, že jsme se tu sešli dva, dva stejní míšenci, já myslela, že už nás moc není zakončila jsem a dál se na něj dívala. Byl prostě zvláštní, moc dobře jsem si všimla jak skoro cukl, když jsem se ho dotkla. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Dostihl mne a jedním rychlém obratem srazil k zemi. Snažil se mne uklidnit. Díval se mi do očí a konejšil mě. Dotkli sme se čenichy. Musela jsem se asi zbláznit, ale byla jsem tak mimo, že jsem se k němu přitiskla. Dotkla jsem se jeho srsti. Sálalo z ní tolik uklidňujícího tepla. Snad díky tomu můj strach i napětí povolilo. Řekl, že mě může proměnit nazpět, ale že budu nahá. Tudíž bychom se museli nejdříve vrátit ke kameni. V tu chvilku jsem ale snad ani nechtěla. Tiskla jsem se k němu a poslouchala tep jeho srdce. Vše okolo jsem najednou vnímala úplně jinak. Bylo to zvláštní. Trošku děsivé, ale zároveň i krásné. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Natiskla se ke mne jako by hledala ochranu před tím vším novým,jemně sem zavrněl a položil svou hlavu na její zavřel sem oči a stále ji nechával se tisknou do mne.... Tohle bylo to co z tebe cítím,a ty jsi něco cítila ze mne, to nepopřeš, vlk vlka cítí...ale ty nejsi mé krve, tvá je jinačí, divočejší a snad i starší, můj lid kdysi čítal mnoho duší, dnes je nás málo, lovili nás, aby nás zkoumali, takový jako ten alchymista tam, lovili nás protože se nás báli, všichni jsem psanci a ve vyhnanství, musíme svou podstatu skrývat, protože s příchodem lidí sme byli vytlačeni ze zemí, jako elfové a jiní... snažím se ji vysvětlit kdo jsem a při tom na ni položím tlapy, zase se ji otřu čenichem o její a pomalu vstanu.... Nechce se proběhnout? Nechceš si užít svou druhou podobu? |
| |
| Na odhcodu Schůze skončí, když za mnou přijde Nasieda s tím, abych se potom dostavil do jejího pokoje. S pobavením se dívám na alchymistu Zachariase jak na ni civí. Další pousmání přijde, když si všimnu, jaký pohled Arsha na Nasiedu vrhla. Vypadá to že velitelka bude pěkná dračice. Máš to půl-elfe dost blbé. Vlastně oba. Dodám s mírným úšklebkem. Na to se odeberu do svého pokoje, kde si zapálím dýmku a uvařím čaj. Pokud by někdo přišel později na chodbu, bylo by mě vidět jak klepu s hrnek v ruce a dýmkou v puse na všechny pokoje, dokud mi Nasieda, která mi číslo svého pokoje nesdělila, otevře. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zrovna když už se mi Zacharias snažil odpovědět, ozvalo se zaklepání. Na čaroděje jsem úplně zapomněla. Skokem jsem byla u dveří a otevřela jsem. Vítám tě, Hughu pozvala jsem ho dál. Trochu jsem se zarazila, měla bych Zachariase vyprovodit pryč, nebo to bude ještě podezřelejší než teď. Posaď se mi zatím klidně na postel, vyzvala jsem ho, jelikož Zacharias uzurpoval postel. Se Zachariasem jsem už stejně domluvila, dodala jsem a kývla n půlelfa aby vypadl. Pak jsem se otočila na čaroděje a o půlelfa jsem se nestarala. Že odešel, mě ujistilo až prásknutí dveří. Tak... Upřímně nepozvala jsem tě k sobě jen kvůli veselým historkám, opět jsem se odmlčela na delší dobu. Mám takový menší problém... S pamětí... Spadla jsem ze skály, přesněji byla jsem shozena a větší čast mých vzpomínek je pryč. Zbyly mi hloupé střípky. Víš jaký je to pocit, nevědět kdo jsi? Jestli mi můžeš nějak pomoci a nebo víš o nějakém způsobu, řekni mi to, prosím... Ale jestli ne, omlouvám se, že mrhám tvým časem a rovnou můžeš jít, abys byl na zítra odpočatý, dokončila jsem svou řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zrovna jsem (dobrá, možná poněkud rozpačitě) položil ruku Nasiedě na rameno, protože vypadala poněkud zdrceně, a zabručel: "Neboj, na něco přijdeme..." když se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupil Hugh. Se svým plnovousem, dýmkou a hrnkem vypadal spíš jako dědeček co rád vypráví pohádky, než jako někdo kdo dokáže poroučet děsivé síle magie. Maskování bylo perfektní. Napůl jsem čekal, že na nohou bude mít měkké papuče. Ale z úvah o mimikry čarodějů mě však vytrhla Nasieda a její rázné kývnutí. Jeden nemusel umět číst myšlenky, aby pochopil co tím chce naznačit. A tak jsem se zvedl, popřál oběma dobrou noc a vytratil se do svého pokoje. Tam jsem zavřel a zamkl dveře (říkejte tomu paranoia, ale já prostě nechci, aby se mi někdo hrabal ve věcech) než jsem sundal boty i kabát a uložil se ke spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Nevadilo mu, že jsem se k němu tiskla. Ba naopak, vypadalo to, jako kdyby to zcela chápal. To co se se mnou teď děje. Vyprávěl mi o svém rodě. O jejich počtech o tom jak je vraždili pro zábavu a zkoumání. Bylo mi ho líto a zároveň mi to bylo povědomé. Bylo to jako příběh co mi vyprávěla matka před spaním. Nebo jako dávná vzpomínka u které si nejste jistí, jestli se opravdu stala. Když jsem se trošku vzpamatovala, nabídl mi proběhnutí po lese. Odmítla jsem. Ráda bych se dnes ještě uložila na chvilku na lože ve své lidské podobě. Mohly bychom se vrátit ke kameni a po té do hostince ? Kývl a zavedl mě ke kameni. Tam pomocí svého přívěšku a pár slov, nejdříve proměnil sebe. Byl nahý. Při tom pohledu na něj se mi zatajil dech. Polkla jsem. Rychle se oblékl a pak proměnil i mne. Přehodil přes mne můj plášť. Když se naše oči setkali, ucítila jsem na tvářích ruměnec. Otočila jsem se k němu zády a rychle se oblékla. Když jsem byla oblečená, pokynul mi a vydali sme se směrem k hostinci. Před hostincem se rozloučil a zamířil zpět k lesu. Počkej. Já... všimla jsem si u krčmáře na pergamenu, že má plné pokoje.Tak mě napadlo... Kroutila jsem špičkou boty v blátě a rozpačitě jsem si prohrábla vlasy...... napadlo mě, jestli by jsi dnešní noc nechtěl přečkat v mém pokoji. Myslím, že místa tam mám dost i pro jednoho navíc. Nechtěla jsem, aby byl v takovém počasí venku, i když na to byl asi zvyklí. Zvedla jsem pohled k němu a čekala, zda se otočí a zareaguje, nebo odmítne a odejde vstříc lesním temnotám. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Oči sem stáčel do tmy, když se oblékala, nevím proč, najednou se mi v mysli nořili jinačí vzpomínky než ty lidské, podvědomí své druhé krve jsem měl matné, tedy až na to že mi hlavě vyvstalo vyprávění matky která dobře věděla o hostorii lidu.... Nosíš vlčí hlavu a tvá kůže je černá, protože jsi ochráncem staré řiše, tvá krev je i mezi vlky vznešená, ale i ty musíš poslouchat, jediní kdo vládnou mají rudou srst, a pronikavé oči, když najdeš vlka či vlčici s rudou srstí, našel si poslední z královské krve, střez jej a ochraňuj... s tím jak se oblékla zase hlas v hlavě umlknul, zmateně sem zamrkal a potřásl hlavou, celou cestu k hostinci jsem pak na na to musel myslet, když se loučila šel sem rychle ke svému tábořišti ale ona se otočila a zavoala mne, otočil sem se a chvíli nevěděl co říct, přeci jen posledních deset let spím povětšinou venku, jen v zimě se uklidím do nějáké té chalupy a spím na seně či zemi, abych nepřekážel.... Proč ne, lehnu si před krbem, abych tě nerušil, ale brzy ráno zmizím dřív než se probereš, protože při svítání vás již budu čekat na cestě. s tím jsem se vrátil k ní a ze tmy přiběhli oba vlci, vydali sme se pak tiše všichni nahoru k jejímu pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Přijal mou nabídku. Vydechla jsem si. Pak se odněkud ze tmy vynořila Luna a černý. Všichni čtyři jsem zamířili k mému pokoji. Byla jsem tak nervózní, že jsem se ani nemohla trefit klíčem do zámku. Po chvilce se mi to povedl a dveře se se skřípěním otevřeli. Luna i černý vběhli dovnitř a okamžitě zamířili ke krbu. Při pomyšlení na to co právě udělali a co říkal Marciel, jsem skousla svůj ret a trošku vylekaně jsem se nadýchla. Vím co v téhle situaci následovalo. No... vypadá to tak, že ti tvé místo před krbem zabrali už ti dva. Řekla jsem lehce s rozpaky a sklopila oči, abych se vyhnula jeho pohledu a opět nezčervenala. Asi ti nezbude nic jiného, než využít jednu část mého lože. Trošku škodolibě jsem se pousmála a ukázala na svou velkou "manželskou" postel na proti krbu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zavrčel sem lehce když sem viděl jak Bratříček zatáhl Lunu ke krbu, snad jako by naschvál, ale co naplat, začal sem se dívat na další vhodné místo pro rozdělání houně ale ona začala mluvit,zavřel sem při její škodolibé poznámce oči a pak se na ni podíval.... Nemusíš se bát Karo Rudá, mohu li budu rád, i když sem v posteli nespal deset let, a nemusíš se bát, budu zachovávat svou čest a nebudu již tak drzý jako před pár hodinami... s tím se otočím a začnu ze sebe stahovat plášť, i popruhy, meč, luk a jedna dýka skončí zase na stole, tedy meč opřu vedle postele, pro všechny případy, zadívám se na krb který vyhasl a přejdu k němu, naskládám do něj pár polen a vrátím se k loži,s pousmáním se svléknu jen do kalhot a pak se ji zadívám do očí... Budíž oheň... pronesu tiše a krb vzplane, k radosti vlků a snad i toho že se pokojem začne rozlévat teplo,s tichostí jí políbím na čelo a zalehnu do postele... Děkuji za pozvání Rudá... Rudá vládne... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pousmála jsem se a červeným tvářím jsem se nakonec stejně neubránila, když jsem ho zahlédla znovu jen v kalhotách ležet na mé posteli. Měl sice trochu zvláštní způsob rozdělávání ohně, ale tak přeci jen nebyl obyčejný. Spíše jsem se divila tomu jak mne oslovoval "Rudá" . Vím, že mám krvavé vlasy, ale aby mi proto tak říkal. Sundala jsem si plášť a šla jsem ještě ke krbu za Lunou. Sklonila jsem se k ní a podrbala jí mezi uši. Né aby jsi zlobila. Řekla jsem jí a hodila významný pohled na černého. Toho jsem následně také podrbala a šla zpět ke stolu. Tam jsem si sundala i zbytek oblečení. Nechala jsem si jen spodní prádlo, slabší tuniku a pásky s dýkami na stehnech. Rozčesala jsem si vlasy a přistoupila k posteli na které už Marciel ležel. Zvláštně se na mě chvilku díval. Poté se otočil na bok. Já jsem se odhodlala a lehla jsem si na svou polovinu. Po chvilce mi to ale nedalo a přitiskla jsem se k jeho nahým zádům. Nevím co mě to popadlo, ale stalo se a už se to nedalo vrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Polkl jsem a v duchu začal litovat že nespím venku, její tělo, tak krásné v tom co měla na sobě, a tak lákavé, a najednou i tak nedostupné, vše se ve mne začalo bít... Otočil sem se na bok abych zaplašil myšlenky, a cítil jak si lehá, byl sem rád za to že můžu spát vedle ní, ale když se na mne natiskla nedalo mi to a otočil sem se,s pousmáním jsem si lehl tak abych ji mohl obejmout a přitisknout k sobě, dokonce ji začnu i hladit a dívám se ji do očí... Víš Karo, to kým jsi je nás už moc málo, stará říše a to vše, zbývá nás pár set, ale bez vůdce,královská linie byla prý ztracena... nadechnu se a vydechnu..... Jsem z rodu který byl vždy šlechtou, po krvi, to jak černou mám srst, ten vlk na krku..vše jsou tajné odznaky, nám vládnou vlci s rudým přelivem...a ty máš rudý přeliv, já nevím co mám dělat, protože pak jsi mou princeznou a já tvým léníkem... zašeptám ta slova jako sen, protože podvědomí o nalezení vládce by náš lid dokázalo povzbudit k tomu založit novou říši a žít ač stále jako vyhnanci dle starých zákonů.... Musíte spát má paní... stále sem ji držel pevně v objetí a nesměle se usmál..... |
| |
| U Nasiedy v pokoji Když mi Nasieda otevře dveře a já uvidím Zachariase jak sedí na její postely, koutky se mi zvednou do úsměvu. Co se mi ale nelíbilo, bylo jakým způsobem ho vykopla. Měla by zapracovat na svém chování, takovýmhle způsobem vyprovázet lidi. Kdyby tohle udělala za mých časů.... Možná sem moc náročný, a každý nemůže být Ladislav Špaček, ale i tak. "Pokud by ti to nevadilo, šel bych raději k oknu. Nechci abys tady měla zakouřeno, škodí to plicím" dodám a jdu otevřít okno, ke kterému se následně postavím či posadím pokud má Nasieda v pokoji židličku u okna. Rovněž se se zájmem rozhlédnu po pokoji, neboť osobní věci o vlastníkovy hodně vypovídají, jak sem zjistil. Hmm. Věci rozházené, neuspořádané. I když ztratila vzpomínky, nějaké návyky jí z dřívějška určitě zůstaly, a podle toho pláště jen tak hozeného na židli to vypadá, že není moc domácký typ. Ale i když se ve zbraních moc nevyznám, ten meč vypadá dobře. Pravděpodobně se tedy živila jako voják. Pozorně si Nasiedu prohlédnu. Zajímavý příběh. Věř mi soucítím s tebou, ale nenapadá mně způsob jak ti pomoci. Kouzla takovéhoto rázu, jsou bohužel mimo moji specializaci. Slyšel jsem však o stavech hypnózy, které by ti mohly pomoct. Bohužel nejsem ale doktor a jak sem již dříve zmínil, potřebná kouzla neznám. Nevěš ale hlavu, jistě se najde někdo zkušenější, než tenhle dědek, kdo ti dokáže pomoct" a mrknu na ni. Potom pokud se Nasiadě bude chtít, začnu si sní vykládat o všem možném, hlavně ale o mém žákovi ( jeden se musí někdy pochlubit). Asi tak za hodinku se ale omluvím, že jsem unaven a půjdu si lehnout. Pokud se jí mluvit nechce udělám to hned co přijdu do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když jsem se k němu přitiskla, čekala jsem, že zareaguje asi tak jako poprvé když mě hodil na postel, jenže on tak neučinil. Otočil se ke mě a stiskl mne v objetí. "... nám vládnou vlci s rudým přelivem...a ty máš rudý přeliv, já nevím co mám dělat, protože pak jsi mou princeznou a já tvým léníkem..." To pravil a já stuhla. Já a princezna?! Ne to není možné, abych byla princezna jeho krve. Dívala jsem se mu do očí. Chvilku vystrašeně chvilku toužebně. To je asi omyl Marcieli. Já nemohu být tvoje... tedy vaše princezna. Musel sis mě splést. Koktala jsem ze sebe. Při tom jsem ale byla ráda, že mne drží v objetí. Nevěděla jsem co udělat. Měla jsem chuť ho zlíbat, převalit na záda a líbat až do rána. Na druhou stranu jsem chtěla utéci od něj někam hodně hodně daleko. Cítila jsem z něj vlka čím dál víc a víc. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro To není omyl,tak praví legendy a báje mého lidu to nejde popřít ani přehlédnout paní,má paní... vydechnu tiše a každý její pohled těch jasných oči mě mučí víc a víc, nevěděl sem co více udělat, co si dovolit, věděl sem jen že to ten medailon co nosím je plný podvědomí našeho lidu, a že ona má skutečně rudý přeliv, nevěděl sem co dělat víc než že jsem ji ho vtiskl na čelo a svou telepatií ho aktivoval,mé vzpomínky na slova mé matky, vzpomínky mé matky na tvou, poslední královnu před pádem říše, hierchie lidu vlčího to vše ti začalo proudit do hlavy jako by to tam bylo odjakživa, po chvíli si věděla co je pravdou a co ne, a že ač sem vznešené krve stále jsem tvým poddaným, i když vlastně z mé kasty si princezny volili své muže, jisté je jedno dostala si své podvědomí, svého lidu, stáhle jsem rychle ruku a dech se mi zrychlil, nevěděl sem zda si netroufám přiliš když tě tisknu k sobě ale nedokázal sem si pomoci... Dividet et impera! |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Legendy a báje, bla bla bla. Pořád se mě snažil přesvědčit, ale když viděl, že to neberu vážně. Přitiskl mi na čelo svůj přívěšek. Ne Marcieli ne... Stačila jsem vykřiknout, ale už bylo pozdě. Přitlačil přívěšek více a čelo a mou myslí projel blesk. Blesk vzpomínek na věci dávno minulé. Výjevy ze všedního dne i krvavé bitvy, ve kterých bojoval vlčí lid. Nádherný palác v horách v úžasné harmonii s přírodou. Hořící vesnice i rozkvetlé louky po kterých se proháněli vlci. Zrod i zánik života. Rudovlasou královnu po jejímž boku stojí černě oděný... snad rytíř, či strážce... u nohou jí leželi dva vlci, bílí a černý. Všichni jásali a královnu milovali. Viděla jsem výjevy z pitev mého rodu. To jak je vraždí pro zábavu. Muže, ženy i nevinné děti. Bylo to strašné. Viděla jsem ... Viděla jsem jak poslední rudý vlk bloudí lesem. Viděla jsem... viděla jsem svou matku a toho rudého vlka... viděla jsem je si povídat a poté se loučit... Bohové, ten rudý vlk byl můj otec! Trhla jsem s sebou. Děsem, vzrušením a překvapením zároveň. Marciel mne stále držel v obětí. Z toho všeho jsem ho sama objala a tiskla se do jeho náručí jak malé dítě, které potřebuje ukrýt před nočními běsy. Tohle bylo příliš informací na jeden den. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Neviděl sem na co všechno ji dal můj kámen vzpomenout, a snad sem ani nechtěl, náhle sem si tím byl jist, byla to princezna mého lidu, proto sem k ní byl po krvi vázán, i touhou, vždyť bylo zvykem že princezny si mezi obsidiánovými bojovníky volili své muže, věděl sem jediné, to co nyní svírám v objetí je naděje mého lidu a má princezna, náhle sem se cítil jako mrtvý vlk, pokud ještě žije její otec, co udělá až se dozví že sem se jeho dcery dotkl bez jejího svolení.... Pohladil sem ji znovu po tváři a tiše zaúpěl.... Jen sem ji více přitiskl k sobě a pak začal zívat, jistě, použil sem kouzlo abych ji uspal, přeci jen bylo pozdě, a ráno se šlo na cestu.... Spi sladce má paní, budu tě bránit svým životem dokud budu schopen držet meč nebo kousat... zešeptal sem starou přísahu do jejího ucha a ač sem se bál, mé rty se dotkli jejich než jí kouzlo uvrhlo do spánku... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Podívala jsem se mu do očí. Chvilku to vypadalo jako že nad něčím přemýšlí. Díval se na mě tak zvláštně. Pak mě pohladil a jako by chtěl něco říci, ale zarazil se. Po chvilce ticha řekl jen Spi sladce má paní, budu tě bránit svým životem dokud budu schopen držet meč nebo kousat... Najednou jsem začala zívat. Co to. Z ničeho nic jsem byla strašně unavená. Skoro jsem už zavřela víčka, když v tom mne políbil. Jen něžně, ale já mu polibek opětovala vášnivě, jak jen jsem v tom polospánku dokázala. Krásné vlčí sny Špitla jsem jen a odebrala se do snové říše držená v jeho náručí. |
| |
| Pár hodin do svítání A čas plynul dále, všichni si šli po svém, někteří se ztratli v nedalekém lese, jako by je tam táhlo něco více než jen příjemný deštík, v salonku po chvíli nezbyl nikdo, i dva vlci se vytratili do noci hravě na sebe dorážejíc, přeběhli kolem zaklínače který našel klidné a kupodivu suché místo pod letitým dubem pro svou meditaci,Arsha zapadla do postele s vědomím že ráno je blízko a spánek teď bude spíše luxus, takže byl čas naposledy využít lepší postel. Půlelí konverzaci přerušil příchod kouzelníka, takže po počátečních rozpacích jste se rozešli do svých pokojů spát. Bylo také na čase, ráno se blížilo a tak něják jste tušili že ten chodec své hrozby o brzkém buzení nepronesl jen tak do větru. Spának či meditace brzy zmohli všechny z vás, tma vás pohltila skoro hned po zalehnutí. Den byl dlouhý, a ty delší teprve čekají na svůj příchod... Hostinec byl velké stavení jež mělo součásně i svůj vlastní dvůr, s dobytkem, drůbeží a vším možným co bylo třeba do kuchyně, proto každého z vás probudilo kokrhání kohouta. Když jste se podívali z okna, které směřovali na cestu, viděli jste chodce stát před hostincem, oči upřené ke dveřím poklepávajíc botou do země.Jeho černý vlk seděl na kraji cesty mimo bláto a jako by netrpělivě čekal.Snad na družinu, snad na tu bílou.Kdo ví.V hlavním hostinci v tuhle dobu nebyl nikdo. Byl čas...čas vyrazit do dálky... Když jste se vydali ven před hostinec, bylo ještě šero, i když do svítání mnoho nechybělo, bylo chladno a všude se táhla po zemi mlha, po sněhu už nebylo ani vidu, zato bláta bylo možná víc než by bylo vašim přáním.  |
| |
| Mlha a bláto, tak a jdem na to Dotáhl sem si přesku na nátpníku a pohlédl na hostinec, počkal sem až se začnou trousit ven, i když sem věděl že někdo tak jako já dnes byl venku, ale nebylo nic co by mne udivovalo, né po noci která byla, ani sem nečekal na to než se ozve první z nich.... Ano vyrážíme bez snídaně, naučte se jíst za pochodu, bude to třeba přejel sem každého pohledem, vždyť mnozí nemají ani pořádné boty, zavřel sem proto na chvíli oči a snažil se nemyslet na to jak budou k večeru remcat, nehodlal sem ale dál řešit tyhle věci, ve vesnici seženeme vše potřebné, tržiště tam je díky stezce velmi rozmanité, tak proč se vzrušovat, prakticky jediní kdo byli připravení na to cestovat světem jsem byl já, Arsha a zaklínač, ale u ostatních sem již tak něják tušil co si budou muset koupit či ne, otočil sem se a vykročíl na cestu, bez toho aniž bych čekla na jejich protesty, když sem se otáčel, hodil sem po Arshe vak ve kterém byl čerstvý, ještě teplý chléb, jablka a sušené maso... Snídaně Prohlásil sem stroze již vzdalujíc se od skupiny, přeci jen nechtěl sem ztrácet čas. První jdu já,za mnou válečnice,alchymista hraničářka,kouzelník, Arsha a záda nám kryje zaklínač,bez protestů, takto bude skupina nejvíc silná! |
| |
| Cesta jde pořád dál a dál... Nespokojeně jsem zamručela, když mě probudilo kokrhání kohouta. Je čas vstávat, zlato zamračila jsem se a vyskočila z postele. Přeci jenom pružnost, mrštnost a rychlost mám po otci. Trochu jsem se upravila, posbírala svoje věci, kterým bylo méně než málo, ale aspoň jsem si přesně ujasnila, co potřebuji nakoupit. Přehodila jsem přes sebe ještě cestovní plášť a vyběhla ven. Tam už čekal hraničář. Dobré ráno, pozdravila jsem Marciela a ostatní přítomné. Bláto, bláto, blátíčko, to bude příjemný pochod, utrousila jsem jen tak mimochodem a byla vděčná za to, že mi je plášť jen ke kotníkům a nebudu ho courat po zemi. Ráno bylo dost chladné, což mi připomnělo, že si budu muset krom brašny a brousku na meč, koupit ještě teplou vlněnou tuniku. Korzet není zrovna nejlepší oblečení na cestu do hor. Určitě jsem měla své pravé věci někde uložené, ale ani za jakéhokoliv boha, jsem si nemohla vzpomenout kde. Vydali jsme se tedy na pochod. Já jako úderná síla, což mi samozřejmě lichotilo, jsem šla druhá, hned za Marcielem. Nevím jestli k mé smůle nebo štěstí šel za mnou půlelfí alchymista. Co mě znervózňovalo bylo, že jsem neměla na dohled vlky. Radši bych přesně věděla, kde jsou. Brrrr, otřásla jsem se. Jestli se ke mně zezadu připlíží budu ješet a je mi jedno, že to bude trapné, zamračila jsem se. Na cestě nebylo nic zajímavého, hovor taky nebyl zrovna čilý, a tak jsem si začala tiše pobrukovat, dobrodruhům velmi známou písničku: Cesta jde pořád dál a dál kupředu, od mých vrat. Daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat. Na lehkých nohou dám se vést až k cestě větší, nežli znám, tam, kde se stýká mnoho cest. A potom kam? To nevím sám. Avšak téměř neslyšeně, sotva mě slyšel hraničář s půlelfem. |
| |
| Směle kupředu Vylezl jsem před hostinec rozcuchaný snad ještě víc než předtím (což je co říct) a s rozespalým výrazem si dopínal poutka na kabátu. A ano, byl jsem rozespalý. O chodcích se mohlo tvrdit, že to jsou moudří lidé, spjatí s přírodou, mírumilovní a tak vůbec. Pch. Pošahaní sadisti to jsou. Jak má jeden bez snídaně fungovat? Ale bez (hlasitého) brblání jsem se nakonec zařadil podle stanoveného pořádku a dal se na pochod. Musel jsem asi vypadat komicky, na jednom rameni brašnu cinkající věcmi, na druhém pak řemení přidržující mou truhlu. Nebylo to asi zrovna ideální, ale nedalo se nic dělat. Kam jde alchymista, musí i jeho truhla. Snažil jsem se tedy soustředit na jiné, věci než na tíhu bagáže. Studená mlha a blátivá cesta nebylo zrovna to pravé co by mi zlepšilo náladu. Víceméně náhodou jsem se zamřil na siluetu zpívající Nasiedy přede mnou. Plášť sice většinu věcí zakrýval...ale já měl vždycky dobrou představivost. Ten elegantní dobře tvarovaný zadeček jsem sice pod látkou jen tušil...ale jeden holt musí být nkdy kreativní. Cesta mi hned ubíhala o něco beztarostněji a ani ta zima nebyla tak příšerná. |
| |
| Výprava začíná Netrvalo dlouho a pěkné místečko jsem si na meditaci našel. Chvíli sem si to tam prohlížel a dokonce jsem spatřil i skotačící vlky patřící členům mé nové družiny. Bylo i suché, to mě hodně potěšilo. Usadil jsem se a do pár minut už meditoval. Ranní rozbřesk mě probral dříve než kokrhání kohoutů. Protáhl jsem se a zkontroloval podrobně mé věci, zda mi něco nechybí. Po kokrhání kohoutů jsem už šel za čekajícím chodcem a jeho vlkem. Těšil jsem se na tváře lidí naší skupiny. Jak je spánek zmáhá a rozespalí se pomalu blíží. Po takovém dešti muselo následovat pěkné upravení terénu naší cesty. Bez toho by to ani nešlo. Zda je někdo z nich zvyklý cestovat a přespávat jinde než ve vyhřátých postýlkách. Předpokládám, že mrmlání na bahnitou cestu bude dneska nejčastější téma. Snad to tak nebude celou cestu. Po chvíli čekání na všechny členy jsme se vydali na cestu. Užíval jsem ticho, které mezi námi kolovalo. Za pár dní už bude rušno, neboť se všichni mezi sebou poznají a budou si chtít vykládat své zážitky ze života. Já sám proti poslouchání vyprávění nic nemám, ale pouze večer nebo když není co na práci. Během cesty jsem zvyklý na ticho a občas si sám pro sebe něco povědět či zanadávat si. Náš vedoucí chodec udělí pořadí v jakém se budeme táhnout. Věděl jsem, že půjdu poslední a nic proti tomu jsem neměl. Pro mne lepší, neboť tam budu mít ticho. Neočekávám, že naše druhá vedoucí, ta mladá dívka bude nějak ukecaná. No nějaké té chvíli cesty přece jen něco uslyším. Půlelfka si něco zpívá. Jak roztomilé, jako by byla nedočkavá a plná nadšení. Povšimnu si i Zachariase na kterém jde doslova vidět, že má hlad. Chvíli se rozmýšlím, zda si mám nechat vše pro sebe nebo se o něco drobného rozdělit a být za dobrou duši. No i malá laskavost se mi do budoucna může hodně hodit. Po chvíli vytáhnu z batohu jablko a předběhnu pár lidí, abych se k němu dostal a jablko mu se slovy podám. „Sice se to za jídlo považovat nedá, ani žaludek to nenasyt$í, ale možná se pak budeš cítit trochu lépe. Čeká nás jistě dlouhá cesta a na psychiku nebude dobré začínat s jakoukoli negativní maličkostí.“ Poté ať bude chtít nebo ne, tak mu to jablko do ruky bez otázek dám a znovu se zařadím na mé místo na konec družiny, kde si potichu pochoduji. |
| |
| Ještě ne Začalo svítat a Luna se jako obvykle probudila jak na povel. Protáhla se u krbu a namířila si to ke mě. Položila hlavu na mou postel a když zjistila, že to nezabírá stáhla ze mě pokrývku. Zasykla jsem, když chlad dopadl na mé tělo a stulila se do klubíčka, ale spala jsem dál. pokus číslo tři už jí, ale bohužel vyšel. Vyskočila ke mě na postel a začala mě olizovat. To už vážně musíme vstávat ? Ostatní už se schází venku. Ach jo, tak dobrá. Vstala jsem a šla k oknu. Venku už stál Marciel s Arshou. Rychle jsem se oblékla. Na stole jsem měla ještě zbytky kuřete a mísu jablek, které jsem si večer nechala přinést do pokoje. Pokynula jsem Luně, aby dojedla kuře, na které jsem v tuhle chvíli neměla vůbec ani pomyšlení. Zásadně jsem nikdy nesnídala. Mísu jablek jsem ale otočila do brašny. Ty se budou hodit a když už jsem si je zaplatila, přece tu tak krásná jablka nenechám. Řekla jsem si, dopnula pásky s dýkami, které jsem měla na stehnech a šla za nimi ven před hostinec. Luna poslušně za mnou nesouc si v tlamě zbytek kuřete, který měla v plánu dojíst venku. Marciel se na mě zadíval, jakým si oddaným pohledem. Odvrátila jsem oči. Když se sešla celá výprava vydali jsme se na cestu. To už se rozednilo, ale stále bylo dosti pošmourno. Hlavně ta mlha byla značně dotěrná. Nasadila jsem si kápi svého elfského pláště a zahalila jsem se do něj. Stejně koho by zajímalo co mám na sobě. Jediná vzácná věc, můj luk, který jsem dostala od Elinor k dvacátému roku života, byl stejně okatě vidět na mích zádech, jako toulec se třiceti šípy. Pět ze šípů mělo postříbřené hroty. Tak jeden nikdy neví na co na cestách narazí. Každopádně, až dorazíme do vesnice budu muset udělat dosti velký nákup. Chodech nás seřadil tak, abychom se při případném útoku dokázali co nejlépe ubránit. První šel on, kus před skupinou. Další šla válečnice, za ní ten roztěkaný půlelf a pak já. V zádech jsem měla toho stařičkého kouzelníka, Arshu a až na konec, šel elf. Šli sme po bahnité cestě. Po sněhu už nikde ani památky. No tak si tedy říkám, co bylo lepší, jestli ten sníh nebo teď to bahno. Luna kráčela chvilku vedle mne. Pak se sama od sebe vzdálila a vydala se směrem k válečnici. Chvilku šla po jejím boku a než si jí ta dívka, jejíž jméno jsem zatím neznala, všimla ušli sme už pěkný kus cesty..... |
| |
| Na začátku je vždy bláta dost... Ještě před zakokrháním kohouta se v mém pokoji svítilo. Už příliš dlouho znám Marciela a jeho hloupé nápady s odchodem za úsvitu. Jednou ho za to přišpendlím ke stěně... nebo ho před dalším odchodem přivážu někde v lese ke stromu, abych se mohla v klidu vyspat... To už se oblékám do pohodlného a hlavně teplého cestovního oblečení - vlněné černé kamaše, lněná halena tmavě rudé barvy, černý vlněný kabátek a hlavně vysoké cestovní boty osvědčené léty pochodu v bahně. Přes to všechno si přehodím dlouhý plášť s kápí. Kdybych chtěla, a nebylo takové bahno, nechala bych jej spadat až na zem, ale nyní jsem si jeho dolní cípy pomocí spon připjala k opasku. No, naštěstí mám už zkušenosti s takovouhle cestou... Při vzpomínce na mou první výpravu ve společnosti Marciela a ostatních z naší staré skupiny, se jen oklepu. To bahno jsem tenkrát měla snad všude... Vlasy si vyčešu do pevného drdolu, jen jeden neposlušný pramínek si nechám spadat kolem obličeje. Na opasku mám zavěšený tesák a na druhé straně dýku. Ovšem své nejlepší a nejúčinější zbraně mám opět skryté. I malou dvojitou kuši a šipky k ní nikdo z vás zatím neuvidí... Ostatní věci schovám do sedlových brašen a se zakokrháním kohouta vyrazím do stájí, kde rychle osedlám svého Mornëho a k sedlu připojím brašny. Koně vyvedu ven a hodím ošklivý pohled na Marciela "jen chci, abys věděl, že můj kůň není tažná mula. Ale bude to lepší, když jej s sebou budeme mít...i když na něm nepojedu..." zavrčím jeho směrem a poté se podívám na skupinku "Vám všem přeji dobré ráno, i když až nechutně časné." Mile se na všechny usměji a když vidím, jak se alchymista potýká se svými zavazadly, ukážu mi, že je může přivázat k sedlu. To už mám v ruce vak s jídlem "Doufám, že všichni máte měchy s vodo. Tady máte nějaké jídlo. Každý bochník chleba, tři jablka a pořádný kus sušeného masa. To by vám mělo k vesnici vystačit." Rozdám jídlo všem členům skupiny, i když mají někteří možná vlastní. Při Marcielově seřazení skupiny jen nadzvednu obočí Paranoidní blázen...Lapkové a jiní mají víc rozumu jak on a v tomhle nečase se rozhodně nevydají okrádat pocestné. A zvířata? Jakmile ucítí jeho pach radši zdrhnou... měla by ještě strach, že je zařadí do průvodu bláznů... Ušklíbnu se, ale to už vyrážíme husím pochodem na cestu. Vedu za uzdu svého statného vraníka, ale mám sto chutí se vyšvihnout do jeho sedla. Ovšem jsme teď skupina a co musí snášet ostatní, já přežiji... Nesnáším ticho na cestách, ráda si při nich povídám...jenže zatím si tu skoro s nikým nemám co říct.... Proto jdu pěkně zachumlaná v plášti za kouzelníkem a po cestě se pustím do jídla. Jablíčko dám i Mornëmu... |
| |
| Tak nasedni, tak nasedni...ne nebudu zpívat... Družina se začala řadit, vcelku bez protestů, tedy až na Arshu, která sebou táhla tu svou potvoru... No tažná mula to není ale táhnout věci může... mávnu raději rukou a když vidím jak zaklínač dá jablko alchymistovi ještě než Arsha rozdá co měla musím se usmát, je to s nima vždy stejné, ale když to přežijí dost dlouho, umí být pak něco platní. Nechám je všechny za sebou a na pobrukování Nasiedy nereáguji raději...Od zpěvu jsou tady jiní...kráčím tak abych se vyhnul bahnu co nejvíce a po chvíli stejně stočím své kroky jako by do volné divočiny, pryč z cesty, dlouho dobu se může zdát že jdeme nikudy jen Kara a zaklínač si všimnou že je vedu po stezce, i tak se ale po chvíli otočím a sleduji je když jdu pomalu pozadu už hustším lesním porostem... Můj vlk běží vždy kus dopředu nebo boku a snad plaší zvěř, snad jen hledá po trase co se tam v předu děje, kdo ví, jisté je to že bahno vystřídal spíše mech a udusaná zem, i když mokrá, pořád je to lepší než se táhnout po cestě, která se pod námi ale stále táhne, i když v dálce... Po pár hodinách co se nad našimi hlavami objevilo slunce, a to přímo nad nimi sem se zastavil a zvedl ruku, podíval sem se po malém palouku po své levé ruce a vydechl... Odpočinek a voda... řekl sem tiše tak aby mě všichni slyšeli a vytáhl z torny jablko, vzal svůj měch na vodu a klekl si k zemi, jako bych přesně věděl kde, rozhrnul sem trávu pod kterou byla skalní dutina a z ní pryštěla voda která se zase ztrácela v zemi... Za hodinu vyrážíme dál... pronesl sem opět po té co sem naplnil svůj měch a vydal se kousek dál od skupiny posadit se na velký kámen kde jsem se zakousl do jablka,když jsem ho snědl,vytáhl jsem svou píšťalu a tiše sem začal hrát... |
| |
| Vlci, vlci a zase jen vlci... Vzala jsem si od Arshy, která rozdávala jídlo, jablko a spokojeně se do něj za pochodu zakousla. Jezení přeřušilo až moje vykníknutí, když se mi téměř o nohu otřela Kařina vlčice. Začala jsem panikařit jako vždy a se smrtí v očích jsem se otáčela z alchymisty na hraničáře, aby to zvíře ode mě odehnali. Nejistě jsem přešlapovala a doufala, že mě někdo osvobodí, vlčici očividně bavilo mě děsit a stoupla si přede mě a já neodkázala jít prostě dál. Pomoc? dostala jsem ze sebe nevěřícně a spíš pro sebe. Nakonec jsem se odvážila udělat krok stranou s tím, že bych ji mohla obejít. Ale... Ona se na mě koukla! Ztuhla jsem a rozklepala se. Ať jde prosím pryč... Prosím, ať zmizí, já takhle nemohu, nemohu dál, byla jsem v koncích. Chvíli potom, co jsem začala panikařit dal Marcielus stejně pokyn k zastavení. Ale já tam stále stála a nedokázala se hnout. Odpočinek mi byl fuk, klidně bych pochodoval dalších, co já vím, 50 km, jen ať jde to zvíře pryč. Hlad jsem neměla, ráda bych se sice napila, ale... to zvíře, určitě mi to dělalo naschvál! |
| |
| Všichni jsou tak milí...to jsem zase v deliriu? Nabídku Velitelky na přesunutí části bagáže jsem přijal s ulehčením a s vděčným úsměvem pečlivě připevnil truhlu mezi zavazadla a ještě se několikrát ujistil, že drží pevně. Napadlo mě ubezpečit jí šeptem, aby se sama nebála, ale mohl by mě někdo slyšet a myslet si, že třeba nejsem normální. Zaklínačovo jablko jsem přijal s vděčným přikývnutím a tichým "díky", načež jsem se, stále za chůze, dal do jídla. Snědl jsem jablko celé a ještě to druhé, přidělené nádavkem. S odlehčením zavazadel a plnějším žaludkem se mi rázem šlo lépe. Ale nebyl jsem přecijen žádný velký cestovatel, takže když Marcielus vyhlásil v poledne přestávku, mé nohy mu byly vděčné. Náhle jsem si všiml, že se Nasieda předemnou zničehonic zastavila a já do ní málem vrazil. "Nasiedo?" Broukl jsem tíše a podíval se jí přes rameno, přímo na vlčici. Zvíře nevypadalo nepřátelsky, ale půl-elfka přesto stála ztuhlá jako prkno, třeštila oči a byla bílá jako sníh. Tohle jsem znal. Míval jsem po požití některých vážně ošklivých věcí. Záchvat paniky. Dalo se dělat jen jedno. "Ták dobře. To půjde. Jen se uvolni, ano? Bude to dobré..." Promluvil jsem k ní přívětivě polohlasem, načež jsem jí jednu ruku protáhl pod pažemi, mírně se sklonil a vzal elfku do náručí. Sílu jsem sice nidy moc neměl, ale ona nebyla těžká. S vynaložením určitého úsilí se mi podařilo jí přenést k prameni tak, aby měla obličej přitisknutý k mé hrudi a neviděla vlčici a pořád jí do ucha cosi uklidňujícího broukal. U pramene jsem jí usadil, naplnil svůj měch vodou, načež jsem jí ho podal. |
| |
| Klidná siesta uprostřed dne Několik hodin už kráčíme. A některé členy družiny již ubíjí ticho. Menší změny trasy stejného směru si téměř nevšímám. Jen se mi líbil nápad, jak se chytře vyhnout propadající stezce. Vodou nasáklý měch mi po několika krocích utře z podrážky většinu bláta z mých černých bot se šněrováním na straně. Samozřejmě s mou pomocí. Už ať jsme v horách... Když chodec zahlásí pauzu, tak chvíli nechápavě přemýšlím proč. Jako elf, který putuje většinu svého života krajinou sem zvyklý na mnohem delší tůry. Však nic nenamítám. Odpočinek se hodí vždy, aspoň se budu moc konečně něco nového dozvědět o skupině. Samozřejmě na některých se část povahy poznat dala. Drsná hrdá dívka a bojí se vlků? To bude dlouhá cesta jestli bude dostávat záchvaty každý den... Našel jsem si na palouku místečko, které již bylo jakž takž suché, sundal jsem své dvě pochvy s meči na zem a vedle nich na vybrané místečko jsem se posadil. Chvíli se dívám na skupinu co dělá a poté v poklidu pomalým hlasem řeknu: „Doufám, že naše půlelfka se dá rychle do kupy. Nic proti nikomu nemám. Viděl jsem spoustu bojovníků. Slabé s tou nejodvážnější duší i nebojácné šílence, kteří své poražené protivníky skalpují a skalpy si přišívali na oděv jako důkaz síly. Ovšem neohroženou bojovnici s panikou z dvou vycvičených vlků... No snad si rychle zvykne.“ Na chvíli se odmlčím, abych snědl jablko z rozdělených zásob a poté ještě dodám. „No očekávám, že vám nejspíš mé povolání neuniklo. Stále však nevím čím jste se živili vy. Co třeba dáma s rudými vlasy? Máš elfské oblečení, přesto elfka nejsi.“ Snažím se trochu poznat lidi z družiny, neboť jak se zase vydáme na cestu, tak mi do řeči nebude. S úsměvem se pohledem zastavím na každém, kdo se někam nevypařil, třeba jako chodec. |
| |
| Trapnost nade vše! Pomoc přišla z pro mě vcelku nečekané strany. Zacharias mě zkušeně vzal a přenesl do bezpečí a ještě mi nabídl vodu. Musím říct, že mě velmi překvapil. Rozdýchala jsem to a dala se po chvíli do kupy. Děkuju, špitla jsem a propadala se hanbou. Potom, co řekl zaklínač, jsem měla chuť se propadnout ještě víc. Odvážila jsem se promluvit, když na mě přišla jakás takás řada s představováním. Inu... Předem se Vám všem chci omluvit za malililinkatej záchvat paniky, musela jsem vypadat fakt zbídačně, má hrdost zmizela někam na druhý konec světa. Ehm... Nestalo se mi to už dlouho, ach... Em, když se ode mě budou držet trochu dál, budu moc vděčná. Já se přes to dostanu! To jo! Jen si na ně musím trochu to... no.. em... Zvyknout, podrbala jsem se nervózně na hlavě. Za to může takové trauma v dětství... Bylo mi osm, deset nebo tak nějak, nervozně jsem se pousmála. Utíkala jsem po vraždě rodičů a tak trochu na mě natrefila vlčí smečka, ani nevím proč, ale zahihňala jsem se. Začínám snad šílet? Ne, spíš mi začalo být vtipné, že jsem se bála ochočeného vlka. Jinak jsem tak nějak, když se to vezme kolem a kolem, holka pro všechno. Eskorta, žoldák, zloděj, vrah, dobrodruh, co lze si jen přát... Možná na to teď nevypadám, ale bývala jsem fakt dobrá, ovšem poslední rok se mi dařilo opravdu mizerně, inu znáte to, v téhle branži si není nikdo jistý. A ještě... Nejsem žádné pískle, je mi sice ještě pořád pod 100 let, ale daleko už k tomu nemám! Zasmála jsem se. Zamlčela jsem svoje problémy s pamětí a pak předala slovo dál. |
| |
| Od paniky k seznamování Když si dívka všimla Luny, vyděsila se. Celá zbělala a ztuhla. Nemohla se vůbec pohnout. Chtě nechtě jsem se musela trochu pousmát. Luna se chtěla jen přátelit a ona v ní viděla snad něco co jí chce při nejmenším rozervat na kusy nebo sníst. I kdyby... Luna snídala, takže hlad nejspíše nemá. Po chvilce však Marciel zavelel k přestávce. Dívka i přes to stála na místě jak přibitá. Špitla o pomoc. Když půlelf viděl co se s ní děje, hrdinsky jí přišel na pomoc. Roztomilé Řekla jsem si a posadila jsem se na nejbližší kámen. Když jí odvedl napít se a aby se uklidnila, odvolala jsem Lunu a vysvětlila jí, že ta tuhle dívku bude muset být trošku trpělivá. Vyndala jsem z brašny jedno pěkně zelené jablko a s chutí jsem se do něj zakousla. Na to se ozval elf... ... Co třeba dáma s rudými vlasy? Máš elfské oblečení, přesto elfka nejsi.... Podívala jsem se na něj, dál jsem jedla své zelené jablko a teprve když jsem ho dojedla odpověděla jsem. Dobrý postřeh elfe. Nemám špičaté uši, takže elfka asi vážně nebudu i když jsem s nimi vyrůstala. Ale když po tom tak toužíš, řeknu ti, že jsem hraničářka. Víc vědět nepotřebuješ. Ty ani nikdo tady z přítomných. A kdyby to někomu jó nedalo, může se mě zeptat soukromě. Dořekla jsem a spiklenecky mrkla na elfa. Načeš jsem si z brašny vytáhla další zelené jablko a dala jsem se do žvýkání. Při tom jsem se poohlížela po chodci. Seděl na kameni stranou od nás a hrát na flétničku. Sundala jsem si jedno z pírek co jsem měla ve vlasech dala ho Luně do tlamy a poslala jsem jí za ním. Prošla kolem všech a nikdo si toho skoro ani nevšiml. |
| |
| Odpočinek Pomalu sem se začal ztrácet v tónech jež vyluzovala ta malá píšťala v mých rukou, svět kolem mne byl ponořen do hudby ale i přes to sem stále byl ostražitý na každou změnu zvuků vůkol... Jediné co vím je že elf se zhostil ochrany naší statečné bojovnice jež byla mrtvá strachy z Luny,v duchu sem se tomu musel usmát a z přemýšlení mě vytrhla právě bílá vlčice která mi položila na nohu pírko, usmál sem se na ni a pohladil, poplácal ji po boku a sklonil se k ní... Bratříček je nad námi, šel si ulovit zajíce, pokud hledáš jeho... s tím jsem vstal a zadíval se na pírko, prošel zpět ke studánce a cestou sem lehce přejel pírkem Kaře po ruce, a pokračoval sem dál od skupiny, vypadalo to jako bych jen kontroloval okolí.... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Naštěstí se můj panický záchvat dále moc neřešil, ale já si uvědomila, že jestli budem někde přespávat v divočině, budu nucena spát na stromě, protože v noci mě s vlkama nic neudrží pohromadě. Je mi úplně jedno jestli jsou ochočení nebo ne. Trochu jsem si přesedla a ze mě, Tulessë a Zacha se stal menší hlouček. Elf a Zaklínač, není to trošku... zvláštní kombinance? zeptala jsem se nejlepší elfštinou, kterou jsem dokázala vyplodit. Ano, umím elfsky, uměla jsem to kdysi sakra dobře, ostatně asi bych to měla umět, že? Ale elfa jsem nepotkala tak dlouho, minimálně žádného, kterému bych stála za řeč. Umh a doufám, že mnou teď nijak nepohrdáš kvůli... tomu vlkovi, pokračovala jsem v mluvě lesního lidu a doufala, že mi rozumí a že má pokřivená paměť si ze mě netropí žerty. Z jakého elfího království... Společenství, vůbec jsi? Mohl by snad znát mého otce? To by bylo tak krásné. Téměř jsem se neuhlídala a skoro se začala nadějně usmívat. Ale byl čas najít zpátky svou hrdost. Potom, co jsem domluvila jsem se zadívala na Zacha a zkoumala jestli mi porozuměl. Myslím, že neumí elfsky, vždyť nepoznal nikdy svou elfskou matku. Nebo snad umí? Zůstávalo mi to zatím záhodou. Raději jsem pokračovala v rozhovoru s elfem. |
| |
| Milá seznamovací přestávka Chvíli jsem musel čekat na odpověď. Zdálo se mi, že se někteří možná stydí nebo se seznamovat nechtějí. Já osobně teda chtěl vědět, kdo mi má v průběhu dalších dlouhých dnů krýt záda a komu můžu důvěřovat. Jako první se tedy nakonec probere Nasiada. Nevím zda to bylo hlavně díky hrdinskému počinu mladého půlelfa nebo kvůli mé možná nechtěné urážky. Na její slova jsem pokývl hlavou na znamení souhlasu. Nechtělo se mi moc nyní mluvit, neboť jsem právě očekával další vyjádření od ostatních členů naší společné družiny. Musí být nepříjemné mít fóbii ze zvířat ať už to jsou medvědi, vlci či nějaké kachny. Navíc k bojovnici... určitě si z ní už mnoho osob dělalo srandu. Hlavně kvůli diskriminaci ženského pohlaví, které se pro většinu lidí nehodí pro slečny. No menší chviličce na má slova naváže rusovláska, u které mě právě zajímal elfský oděv. Její odpověď zněla poněkud zvláštně zformulovaná. Použila stejná slova jako lidé i ta ironická část byla stejná. Přesto se mi nezdá, že by se s lidmi nějak stýkala. Konec svého proslovu zakončí spikleneckým mrknutím, po kterém od ní odvrátím pohled na chvíli stranou a chvíli si prohlížím táhnoucí se krajinu. Po několika vteřinách však vrátím pohled na ni. Trochu jsem se potichu sám pro sebe zasmál, když jsem si něco připomněl. Jak by to asi vypadalo, kdybych na někoho mrkal já? s jedním okem zakrytým? Ovšem rusovlásce odpovím. „Heh jak roztomilé. Muselo být pro tebe zajímavé mezi elfy vyrůstat a přitom nebýt jednou z nich. Černá ovce ve stádu." To je zajímavé... má to přesně naopak. Já elf jsem, ale s elfy jsem nevyrůstal. Jistě... mohl jsem ji to říct, ale proč? Na minulosti stejně nesejde. Nehodlám nikoho poznávat podle jeho minulosti, neboť žijeme v přítomnosti a povaha se mění. Takže pokud bych někoho soudil a poznával podle minulosti, pak by byl pro mne stejně stále cizí. Dále sedím a vyčkávám co se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Elfská společnost Sedím a vyčkávám co se bude dít. Ani jsem si nevšiml a už jsem byl v uzavřenějším spolku mezi mými "elfskými" společníky. Nijak mi to nevadilo. Aspoň sem se mohl dozvědět něco nového. Nasiada na mne promluví elfsky. Překvapí mě to, neboť jsem tento jazyk již dlouho nepoužil, ale přece jen jen ovládám. Jen pokud elfštinu ovládá i náš stydlivý přesto hrdinský půlelf. Její otázky mne taktéž pobavily jako všechno ostatní. Dneska jsem nějaký rozesmátý, aspoň z něčeho můžu čerpat dobrou náladu hehe. Já a království elfů... Na její slova taktéž odpovím elfsky. „Elf a zaklínač? Možná netradiční kombinace, přesto není absurdní a nevyužitelná. Žiji již delší dobu a opakuji žiji, což se v takovém povolání nestává, neboť chyby dělá každý a každá chyba má velký rozsah." Ukážu opět na mé rudým šátkem zakryté oko. Poté pokračuji. „Není mým účelem pohrdat či rozlišovat jakékoli rasy. Elfy, lidi, trpaslíky či další rasy a nebo míšence. Přestože, některé rasy kvůli jejich povahám nemusím, ale každý je jiný. I když mají rasy své typické vlastnosti, u některých hlavně záporné, tak se najdou jedinci, kteří stojí za to, abych si jich vážil. Co se týče těch vlků... také mě to nijak netíží. Každý se něčeho bojí i já. Nehodlám si z nikoho utahovat." Na chvíli jsem se odmlčel, abych ji nezahltil mnoha slovy. „Království... společenství... proč se to tak rozděluje? Nejsem z žádného království nebo společenství. Nemám žádného krále, přesto ostatní vůdce respektuji. Vyrůstal jsem s tím, kdo se mi stal druhým otcem. Ten mě naučil života. Nevím co víc o mne říci, aby na tom záleželo. Možná to, že pocházím z hodně daleka." |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Ach, jaká škoda, že nejsi z žádného ze sídel lidu, trochu jsem posmutněla. Víš... Doufala jsem, že... Že bys snad mohl znát mého otce. Málokdy se nestává, že se elf zamiluje do lidské ženy. Taky ho za to vyhnali, zamračila jsem se. I když popravdě dodnes jsem nepochopila proč. Chvíli jsem si přerovnávala myšlenky. Je ti aspoň přes jedno století? zasmála jsem se sama té hloupé otázce. Já jen, jestli jsem tu jediné dlouhověké pískle, kterému bude přes sto až za nějakých 28 let, i když tady náš hrdina, mrknu na Zachariase není určitě ani půl století starý, upřímně jsem se na něj usmála. Jako hodně malé půlelfátko, zašklebila jsem se přitom výrazu jsem posměšky lidí chápala, protože jsem je měla v úctě, byli starší než já. Ale teď? Pcha, když se mi směje sotva dvacetiletý výrostek, mám chuť přerážet kosti, a né vždy se udržím na uzdě. Neodpustila jsem si svůj ledový úsměv bažící po krvi. Teda né že bych bažila po krvi, co se pamatuju nevinné jsem snad nikdy nezab... Ale ano, zabila... Byla to nějaká válka? Hraniční potyčka, byla jsem nájemnou žoldnéřkou nejspíš, hloupá paměť, musela jsem teď působit jako blázen. Pokud se ti zdá, že mluvím nesmysly je to dost možné, zoufalý smích. Zranění se stávají každému, já nejsem výjimkou, kdybys viděl můj pravý bok, opět smích bažící po krvi. Ale před pár měsíci se mi stalo něco horšího než rána mečem. Zrada... Zrada je totiž horší, obzvlášť, když tě shodí ještě ze skály... A ono to má určité následky, odmlčela jsem se. Ne, nelekej se! Nejsem cvok, dodala jsem, když jsem viděla , jak na mě hledí. Řeknu ti k těm problémům tři slova: Problémy s pamětí, vydechla jsem a čekala co bude dál, nebo jestli se Zacharias připojí k našemu hovoru, i když ten byl příliš zabrán do svého odpočinku. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Poznávání Trochu se rozpovídala, což mi nevadilo. Mnozí tu budou chtít mnoho věcí tajit a ani já nechci nějak říkat co se mi v minulosti dělo. Však musím se na její mluvení soustředit. Občas se mi zdá, že její věty si skáčou kam chtějí. Překvapila mě otázka ohledně stáří. „No... jistě... jsem starší než jedno století. Je mi víc než tobě a Zachariasovi dohromady a mohl bych přidat i někoho dalšího z družiny." Zasměju se také. Nedá se nevšimnout jejího častého krvelačného smíchu. „V tom se často lidé pletou... Myslím tím v zaklínačích. Všichni si myslí, že když za jejich potřeby bojujeme dokud neumřeme, tak toužíme po krvi. Mají v nás jisté bestie. Přesto naopak se snažíme najít jakýkoli jiný způsob než boj a souboje nevyhledáváme. Skuteční zabijáci s prominutím jste vy. Žoldnéři a vrazi... kteří také berou za své služby peníze, ale rozdíl je v našich povoláních obrovský. " Prozradí dokonce i dost velké tajemství o ztrátě paměti. „Zrada... až častá věc. Mrzí mě to co se ti stalo, však paměť by se ti měla časem vrátit. Pokud se toho tedy dožiješ. A tvůj pravý bok, nejspíš zranění. Co tě nezabije to tě posílí. Také mám menší škrábance." V tom si jen v duchu pomyslím. Menší škrábance... Jistě po celém těle a uspaný na léta. „Chcete vědět, jak jsem přišel o oko? Kdysi dávno před mnoha lety jsem byl v hostinci. No... nebyl to moc hostinec, jestli chápete. Mnoho vína a piva. Chtivých mužů a plno nádherných dívek. Jejich úsměvy byly falešné, přesto nádherné. Já zrovna s jednou kurtizánou flirtoval. Ve dveřích se po chvíli objevila žena. Nasupená, horkokrevná, nádherná a ovládaná vášní. A ta dívka byla má společnice. byla celá rudá až ji snad pára unikala z uší a její nožičky malými rychlými a ráznými kroky cupitaly ke mně. Kousek přede mnou se zastavila. Pohlédla na mne, potom na dívku, která mi dělala společnost a zase na mě. Pak vzala vidličku z talířku a bodla mi ji do oka." Zmlknu a vážným pohledem mého oka se střídavě dívám na oba. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Ano, naše povolání jsou jiná a přes to podobná. Víš že si mě často najímají i na nestvůry? usmála jsem se, zaujalo ho to. Ale ne, neboj, nefušuji ti do řemesla. Beru jen drobnější potvory, nerada bych zbytečně zemřela v čelistech strigy, zasmála jsem se. Ale příšery mne velmi zajímají, moc o nich nevím, možná jsem kdysi věděla víc, pokrčila jsem neurčitě rameny. Sama jsem příšera, ani nevím, co jsem víc, zda-li elf nebo člověk. Doufám, že tě mými řečmi neotravuji, usmála jsem se. Jen je to moje první výprava od ztráty paměti a já ani nevím jestli mám nějaké přátele, znǎt Zaklínače se vždycky hodí, usmála jsem se. To s okem je politování hodné. To že ti zbylo jen jedno ti však neubírá na kráse. Musíš mít spoustu žen, že? Předpokládám, že tvá společnice s tebou potom už nezůstala. Takže jsi sám? určitě začínám být rejpavá, usmála jsem se. Víš na co narážím. O Zaklínačích se toho povídá a já s žádným nemluvila ještě. achjo, musím se chovat jak malá lidská naivní holka. |
| |
| Palouček nad cestou Cesta se klikatila pod vámi jako had, nyní vedla cesta malou roklí, která brzy vyústí k polím a někde v dálce je ta vesnice, tedy vesnice se tomu už říkat nedá, žijí tam povětšinou sedláci a rolníci, ale i spousty jiných mistrů svého řemesla, od brašnáře, kováře, přes krejčího i ševce..Za vše může poloha na kupecké stezce, navíc je původní ves už obehnána palisádou... Skupinka odpočinek využila po svém, špičaté uši si sesedli k sobě a zahájili svou soukromou řeč, tak aby je neslyšeli ostatní ze skupinky, asi nějáké elfí tlachy, kdo ví, jisté je to že jim stejně zbytek skupiny bez potíží rozumí, nemluvit tak tiše... Čerstvá voda byla jako požehnání, i přes brzké jaro a včerejší déšť bylo nyní horko a z lesa stoupala pára a byl cítit kouř... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Elfoidní část výpravy si sesedla do hloučku, jako by snad jejich elfština byla tady někomu neznámá...ale pokud si chtějí povídat proč ne, využil sem toho že se nikdo nedívá a vezmu Karu za ruku, beze slova ji přitáhnu k sobě a zamířím kousek dál do lesa, tiše se při tom usměji... Luna hledá Bratříčka a já chci znát důvod proč mne má princezna volá svými peříčky.. usmál sem se když sem se zastavil a pírko ji zase vetkl do vlasů, při tom sem zavřel na chvíli oči a pohladil ji po tváři,odvrátil sem na chvíli oči dolů ze svahu na cestu a začal šátrat ve své torně za zády, jako bych věděl přesně kde co je, po chvíli jsem se otočil a zvedl její ruku do kterého sem vtiskl stříbrný prsten jež byl zdoben vlkem ve skoku a usmál se.... Vrátíme se na vaše sídlo má paní, slibuji vám že vás posadím na váš trůn, nenechám zajít naději našeho lidu..Rudá... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Dostal můj vzkaz od Luny a zřejmě jí poslal za černým. Po chvilce se zvedl a jakoby procházel místem odpočinku. Došel ke mě a pohladil mě mým pírkem. Když si však všiml, že se ostatní se shlukli do hloučku vzal mě za ruku a doslova odtáhl do lesa kousek opodál. Rovnou za skupinku stromů, kde na nás nikdo neviděl. Vpletl mi mé pírko zpět do vlasů a pohladil mě po tváři... Nevolala jsem tě, jen sem nějak tušila, že se mnou chceš mluvit o něčem. Začal šátrat v brašně na zádech. Po chvilce vytáhl stříbrný prsten s vlkem a vtiskl mi jej do ruky se zvláštním pohledem v očích. Po té řekl Vrátíme se na vaše sídlo má paní, slibuji vám že vás posadím na váš trůn, nenechám zajít naději našeho lidu..Rudá... Sídlo? Má paní ? Proč to všechno? Ty si opravdu myslíš, že jsem vaše princezna? Povzdechla jsem si... Přišlo mi to absurdní |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Musle sem se usmát tomu jak se pořád snaží nevěřit tomu co se dozvěděla... Nikdo mi nemůže vymluvit tvůj původ, ta rudá je vzácností, moc velkou aby to byla jen náhoda, věř či nevěř má princezno ale je to tak jako říkám... beze slov sem udělal krok dopředu a vzal ji za ruku, nasadil ji prsten na prst a vydechl... Já tam byl, jednou ale byl, ve starém hradě, tam v horách, skrytý před všemi, čeká na návrat vládnoucího rodu, čeká na obnovu, já nesmím ustoupit, nejde to, jsi nadějí mého národa, jsi po dlouhé době první mladší kterou vidím, i když stále nejsi dospělá dle našich let, to až ti bude 25 zim.. s nádechem se zadívám dolů na cestu a lehce zpozorním, sevřu tě jednou rukou na boku a stáhnu za sebe, ač ti nyní nebezpečí nehrozí žádné... Máme celou výpravu na to vše probrat, ale vždy jen takto, bez cizích uší, vlci nesmí věřit nikomu, pro náš um a bohatství sme vybíjeni už staletí, musím tě dovést k tvému trůnu, budeš li chtít, vláda je tvá dokud žiješ, nebo neurčíš jinak...ale shromáždění svolat zatím nehodlám...je brzy..nejdřív tě musím naučit kdo jsi a kam patříš má paní... otočil sem se a bez ostychu ji políbil... Komu bys mohla patřit..kdybys chtěla...... dodal sem tiše a ukázal dolů na cestu, dost do dálky... Mrtvoly, spálený vůz, lapkové už se probrali, protože skřeti tady nejsou... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Snad jsem si ani nevšiml, že se ostatní tak nějak rozptýlili a elfská krev, ať už čistá nebo ředěná se tak nějak koncentrovala u vodního zdroje. Ne, že by mi to vadilo. Ani když oba mí společníci spustili elfsky, nebyl to pro mě problém. Tedy, ne moc velký. Tenhle jazyk jsem se z čisté zvědavosti učil sám a občas za asistence mého dobrotivého mistra, který chápal mou touhu a potřebu tenhle jazyk aspoň nějak ovládat. Ale zatím jsem se do hovoru nijak nezapojoval a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, podle toho, jak mluvili a jen jsem občas upíjel vodu z měchu. Nasiedin problém s pamětí jsem už znal a svůj názor jí k tomu řekl, tak jsem se nijak nevyjadřoval. Když ze sebe vysypala, že se sama cítí jako příšera, popadlo mě nenadálé nutkání vzít její ruce do svých a říct jí, že to tak není. Pohlédl jsem na a cítil jsem, jak mi zaškubaly prsty a ruka se nepatrně zapíďalila k té její. Hlasitě jsem polkl, zaťal prsty do mechu a snažil se soustředit. Bylo to...namáhavé. Proč mi to kolem ní nejde? Proč se to děje? Je to něčím ve vzduchu? Nebo něčím....v ní? Ale z dalších pseudovědeckých úvah na neprobádané téma mě vytrhlo vyprávění Tulessovy historky, která mě zaujala. Upřel jsem na elfa pohled obou nestejných očí (to zelené možná zase bylo horečnatě lesklé, měl jsem takový pocit) a pečlivě naslouchal všemu co říkal. "Jak to myslíš...'ovládaná vášní'?" Moje elfština skřípala a měla nejspíš hrozný přízvuk, ale hej. Já nikdy neměl nablízku žádného skutečného elfa, co by mě to učit. "Jakým způsobem vášeň někoho ovládne? Kde se bere? Dokáže být vážně tak silná,aby přiměla někoho páchat násilí na jiných?" Aniž bych si to uvědomil, naklonil jsem se o něco víc kupředu a málem elfa pohledem propaloval, rukama si přitom objal kolena. Hlavu nakloněnou zvědavě ke straně. Třeba se teď konečně dozvím něco relevantního! Pro někoho to možná mohly být otázky hloupé, pošetilé, nebo dokonce šílené...pro mě to však byl jeden obrovský chaos, neřešitelný, bez jasného řádu. Matoucí,impulzivní...rozčilující! Nechápejte mě zle, na chaosu není nic špatného a nezřídka je v něm i jistá fascinující krása...jen jsem ho měl nerad ve vlastní hlavě. A jakoby toho nebylo málo, Nasieda se rozhodla, že do toho Chaosu ještě něco přihodí. Protože ve chvíli kdy začala tak nějak vrnivě dorážet svou poslední větou na mistra zaklínače, bylo to jako kdyby mi někdo přejel po zádech pohrabáčem a zarazil mi ho temenem do lebky. A já měl na malý, kratičký, téměř nicotný okamžik nesnesitelné nutkání vyrazit Tulessovi i to druhé všivé vědmácké oko. Tohle nejsem já. Tohle nejsem já! Co když mi vidí do hlavy? Co když ví, na co myslím? Co když vezme svůj zaklínačský meč a usekne mi hlavu, protože pozná, že uvnitř jsem stvůra? Veděl jsem, že se třesu, cítil jsem to. Ale nešlo to zastavit. Stejně jako jsem nemohl odtrhnout pohled od zaklínačské stříbrné čepele. Její smrtící šepot jakoby mě uvěznil. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Pobavení Mlčky kontroluji oba půlelfy vážným pohledem. Po jejich zábavných otázkách, které nejspíš mysleli vážně jsem nedokázal kamennou tvář udržet. Vyprskl jsem smíchy. Po chvíli však povím. „Omlouvám se, tu historku jsem si vymyslel. Mnoho lidí se mě na to oko ptalo a já už si z toho po čase dělám legraci." Prve odpovím na otázky Nasiade. „Heh nevadí mi tvá volná slova neskrývající pravdu, nebudou mi vadit od nikoho, dokud nepřejdou na urážky. A je dobré znát zaklínače? Zdá se mi, že každý zaklínač sebou nosí smrt, dokonce i já. Nemyslím to tím, že jsme zabijáci. Spíš všechno kolem nás umírá. Jsme jako magnety. " Poté začne mluvit i o celkem osobnějších věcech na mou vymyšlenou otázku. No proč bych něco tajil, snad nikoho neurazím. „No společnice nebyla a tak ani není. Avšak počkat, jedna žena semnou je stále. No vážně, schovaná ve křoví nebo spíš je tady." Z pod tuniky vytáhnu řetízek s přívěškem. Zelený kamínek zdobí vršek přívěšku. Namířím přívěšek směrem k ní a otevřu jej, čímž odkryji malý obrázek písmena "T". „Tohle je má společnice. A co se tedy o zaklínačích povídá? Rád bych si to poslechl. Mi to osobně lidé neříkají." Zasměji se a otočím na Zachariase. „Ovládaný vášní? To je to kdy ti srdce začne bít silněji... rychleji... V uších máš jen zvuk pumpujícího srdce a vlastní dech. Proudí tebou neunikající energie, jako by do tebe zasáhl blesk a ty jednáš podle jiných orgánů než je mozek, který ti teď neříká co je dobré a co zlé, co je mravní a co není. " Chvíli si jej prohlížím a vypadá nějak rozklepaně. Možná i rudne. Všimnu si, že se dívá na můj stříbrný meč. Proto jeho zrak odvrátím z meče a pohlédnu mu okem do očí. „Jsi v pořádku? Jak jsem říkal, byla to pouze vymyšlená historka. Žádná žena mi oko nevypíchla. Vlastně jsem o ně přišel za cenu života. Ale cena byla mnohem větší než pouhé oko. Nebudu říkat co se stalo, ale nikomu nepřeji ocitnout se v takové situaci." Vážným hlasem to řeknu tak, aby pochopil, že to muselo být něco velmi těžkého a hrozného. Řeknu to, jako bych se bavil o noční můře. Poté zrakem ujedu. „No, nechci se o tom bavit. Je to už dlouho. Co vy tady? Jak jste se sem dostali?" |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Potěšilo mne, že Zacharias umí elfsky, i přes ten hrozný přízvuk. no o zaklínačích se traduje, že dostanou každou ženu, co chtějí, zazubila jsem se. Zacharias s sebou nějak podivně šil, snad to... není ze mě? Ale né, určitě ne. A i kdyby? Tak co? Posunula jsem ruku na stranu a nechtěně se tak má a půlelfova ruka setkaly. Nechala jsem to tak. Otázky života a smrti nejsou závidění hodné. Sama jsem to prožila, ale... Rozhodla jsem se špatně, lehce mi cukaly koutky. Na to, že kráčím po zemi teprve něco přes 70 let, zažila jsem toho vcelku dost. Víš, já ani neměla moc na výběr. Nikde do učení by mě nevzali, mohla jsem být děvka nebo kurva, krvavě jsem se usmála. Ale já našla něco lepšího, žoldačina není tak hrozné řemeslo, když je člověk... Ehm, v mém případě půlelf čestný, tak je to i vcelku poctivá práce. a jak jsem se ocitla zde? Hledám střípky své paměti, nevím co jsem posledních pár měsíců dělala, krom malinkých utržků, pokrčila jsem neurčitě rameny. Nic, o čem bych se chtěla bavit to nebylo. Převedla jsem téma jinam. Kolik ti je vůbec Zachariasi? |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zaklínač nic nepoznal. Nevidí mi do hlavy, neumí číst myšlenky. Nevezme svůj stříbrný meč a neusekne mi hlavu, aby si jí pověsil na opasek jako trofej. Moje úleva byla skoro viditelná. Soustředil jsem se tedy na jeho výklad a zamyšleně přikyvoval. Dávalo to smysl. Chaos byl zase o něco zatlačen. Vzápětí jsem pocítil Tulessem popisované symptomy sám na sobě, to když se mě dotkla Nasiedina ruka. Bylo to jako vlna energie, která se mi v podobě mravenčení a horka přelila od konečků prstů celým tělem. Zajímavé...budu muse udělat ještě další...experimenty.... Zhluboka jsem se nadechl a promnul si oči, rukou si odhrnul neposlušné vlasy z obličeje. Napil jsem se z měchu, abych se trochu probral. Studená voda skutečně pomohla a tak jsem byl schopen souvisle sledovat i zbytek rozhovoru i obě toázky mířené na mě. "Co? Eh..aha...promiň, nějak jsem se asi...zamyslel...výprava, jistě." Musel jsem potřást hlavoou a odkašlat si. Poslední dobou mám příšerné soustředění. "Nejdřív to byla zvědavost...a koneckonců pětadvacet zlatých je pětadvacet zlatých. Alchymie není levné řemeslo. Ale pak zímili ten kámen..." Nervózně jsem si olízl rty. Mravenčení, které mnou rpojelo tentokrát nemělo nic společného s půl-elfkou, i když intenzivní bylo skoro stejně. Na obličejích svých společeníků jsem však viděl, že nechápou. Poposedl jsem si blíž, naklonil se kupředu a přelétl po nich blýskajícíma očima. " Oni vůbec netuší, o čem mluví. Netuší co ten kámen...dokáže! Já sice nejsem theurg...ale vím, že ta věc v rukou někoho kdo jím je, by sice dokázala srovnat celá města se zemí, to ano...ale dokázala by také města budovat! Dokázala by propujčit vědomosti, o jakých se nikomu ani nezdálo. Samosebou jsou tu rizika...ale ty jsou tu vždycky. Theurg tak mocný by ovládl základní síly země jak je známe! Nasál by do sebe znalosti které jsou tajné, zakázané, nebo navěky skryté...." Objal jsem se pažemi a málem si prokousl ret. "Samosebou ho nechci pro sebe...bylo by to šílenství. Nejspíš by mi to vyškvařilo mozek ušima, nebo tak něco." Nervózní zahihňání. "Ale pouze vidět takovou sílu...být toho svědkem...to je přeci hrozně fascinující, nemyslíte?" Znovu jsem zatěkal pohledem z jednoho na druhého. Těžko říct, co si mysleli. Raději přeskočit jinam. "Myslím, že jsem na téhle výpravě nejmladší. Je mi jenom čtvrt století..." POkrčil jsem rameny s lehkým, snad omluvným úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pořád se mi snažil vnutit, že jsem jeho princezna. ach jo, copak s tím nepřestane ? Řekla jsem si Po té ke mě přistoupil a nasadil mi prsten, který mi před tím dal. Před tím jsem si toho nevšimla, ale vlk který na něm byl, mě smaragdové oko. Začal vyprávět cosi o hradu v horách, naději národa a tom, že ještě nejsem dospělá.... Vnímala jsem ho, ale chvilkami jsem slyšela jen bla bla bla Hrad, bla bla bla naděje a tak dále. Najednou zpozorněl a schoval mě na za sebe, jako kdyby nám něco snad hrozilo. Po té zase pokračoval. Vyprávěl mi o tom, jak mě dovede k mému trůnu a naučí mne kdo jsem a kam patřím, nebo koho si popřípadě mám vybrat... V tom mi vtiskl polibek... Zachvěla jsem se. Tohle se nedělá. Nečekala jsem to a ... ten polibek ... bylo z něj cítit cosi ... vášnivého i sladkého zároveň ... Otočil se a ukázal na cestu pod námi kus do dáli ... Mrtvoly, spálený vůz, lapkové už se probrali, protože skřeti tady nejsou... Při těch slovech jsem se otřásla a couvla jsem krok dozadu... Narazila jsem na strom |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Já vím, není to k uvěření, dovčera si byla jen obyčejná hraničářka co žila u elfů, pak se rozhodneš vydat do světa a narazíš na podivného chodce, která tě donutí změnit se na vlčici a říká ti něco o ztraceném městě, starém hradu a tvé královské krvi... sledoval sem ještě chvíli cestu a pomalu se otočil zase k ni,když se zastavila až o strom, tolik ji vyděsilo to co sama by měla vidět, potažmo cítit, její smysli se teď jistě tříbí na vlčí.... Copak copak překvapená hraničářka? Zvykej si Karo, elfové jsou mírumilovní, ale lidé? trpaslíci, sktřeti, kudůci, barbaři...zabíjí se pro špatné pohledy, pro lesklé korálky, a nebo pro boty, jedno zda muž muže, bijí i děti,staré a ženy, znásilňují, plení, pálí...svět není moc hezké místo pokud chceš žít v jejich civilizaci... překonal sem rychle tu vzdálenost mezi námi a bez okolků jí pevně objal a zase políbil, neboť to že jí to není nepříjemné mne víc než těší,navíc si nemohu pomoci,je tak krásná a tak blízká po dlouhé době mému srdci.... Ale ty se nemáš čeho bát, budu tady pro tebe jako tvůj ochránce a učitel..myslím že s mečem tě budu muset naučit... |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Špičaté uši Polichotí mi, když Nasiada řekne o tom, že zaklínači jsou neodolatelní. Ale nemyslím si, že by to tak skutečně někdy bylo. „Tak to se nejspíš bude jen povídat." Dále už to nerozpitlávám. Kleknu si k vodě a naberu si do dlaní trochu vody a namočím si obličej. To zopakuji ještě jednou a pak si předloktím vodu z obličeje utřu. Poté si dřepnu, rukama se opřu o kolena směrem k Nasiadě, která pořád mluví o ztrátě paměti, což ukazuje, že ji to velmi trápí. „Proč vlastně chceš vrátit paměť? Proč tě to trápí? Kolika bytostem se tohle stalo? Velmi málo. Máš před sebou úplně nový život, úplně nový začátek bez jakékoli špinavosti. Všechny hrůzy a bolesti jsou ztraceny, tak proč je hledat? Cožpak si zkažená, že vyhledáváš hrůzu a bolest? Neber to jako neštěstí, smůlu nebo potrestání. Ber to jako dar. Máš šanci změnit svůj život. Dělat jiné rozhodnutí. Stát se někým jiným. Dokázat něco velkého co ohromí svět. Využij této šance. Nepátrej a nedívej se do minulosti, která se stejně změnit nedá. Z minulosti se má člověk poučit, nikoli v ní uvíznout. Ty máš možnost začátku. Jako dítě, které dělá první krůčky a učí se životu. Jak jsem říkal. Využij této šance a zapomeň na minulost, věnuj se přítomnosti." Hlava se mi obrátí na Zachariase, který doslova energicky září z toho co povídá. Kámen a jeho moc. I slepému by do očí bilo, že jej kámen fascinuje a všechno o něm unáší. Rozeznal by to každý. Doufám, že se to v něm časem nevytratí. Bude potřeba od někoho získávat naději. Usměji se, a když Zacharias se svojí přednáškou skončí, poví ještě svůj věk. Něco mě napadlo. Pomalu jsem vstal a a protáhl si záda. Poté jsem se ohnul k zemi, abych si posbíral věci, které jsem si přidělil na jejich místo a přitom řekl. „Abych řekl pravdu, nějak mě magie kamene neláká. Žádné ničení měst či budování. Není to má starost. Kdyby byla možnost na mě, kámen bych zničil. Moc a bohatství otupuje mysl každého člověka i jiných bytostí a to dělá svět takovým, jakým skutečně je. Co se týče tvého věku. Jsi také ještě mladý a musíš poznávat svět. Možná byste ho s Nasiadou mohli poznávat společně." Naposledy se na ně oba usměji. Poté odstoupím z elfího hloučku k ostatním členům skupiny. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Když Tulessë zavrhl mou větu o zaklínačské pohlednosti zasmála jsem se. Nene, řekla bych, že to je pravda. A z nějakého důvodu ženy vždycky přitahovali jizvy, odvětila jsem mu. S tou pamětí... Nejspíš máš pravdu a dozvím se stejně akorát věci, co bych radši měla zas zapomenout. Ale něco mě k tomu nutí, nutí mě to najít zpátky své já. Je to asi pěkná pitomost a ještě toho budu slušně litovat, řekla bych. Je to šílené nutkání to zjistit. No, uvidím, co nadělám, třeba na nic nenatrefím, usměje se. Pak se Zacharis rozmluví o kameni a mě to donutí přemýšlet. Nechce ho snad zneužít pro sebe? Měla bych si raději dávat pozor, trochu se zamračím. Elf nás pomalu opustil a jeho poslední věta mě zcela zmrazila. Co se týče tvého věku. Jsi také ještě mladý a musíš poznávat svět. Možná byste ho s Nasiedou mohli poznávat společně. Pcha, jak to mohl myslet, a ještě ten jeho škodolibý úsměv. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Inu, zaklínači jsem úsměv oplatila, ale dostal mě do rozpaků, doufala jsem jen, že se nezačínám červenat. I když nápad to nemusí být tak strašný, neurčitě jsem pokrčila rameny a hltavě jsem se napila vody. Bavilo mě pozorovat Zachariasovu reakci na Tulessövu poslední větu. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Když jsem vyčerpal svou dnešní dávku nadšení pro věc, zase jsem se klidně usadil a naslouchal rozhovoru. Tulesse se zdál jako vyrovnaný a rozumný muž. Vůbec na něj neseděl popis vědmáka, jako chamtivého a prokletého mutanta, který je nebezpečný všemu kolem. Opět se ukázalo, že ne všechno co někdo sepsal jako oficiální věc, musí být nutně pravda. Jeho poslední věta mi však mnoho smyslu nedávala. Poznávat svět s Nasiedou? Zmateně jsem přeskočil pohledem ze zaklínačových vzdalujících se zad na tvář půl-elfky. Tvářil jsem se dokonale popleteně. "Co tím myslel?" Zamumlal sem si spíš pro sebe, ale to nevylučuje, že mě zaslechla. A nejspíš si myslela, že jsem idiot. Díval jsem se, jak pije a kapky vody stékají po její kůži, po tvářích, krku a níž...přišel další nával energie, o které mluvil Tulessë. Popadla mě náhlá potřeba něco dělat. A navíc mi přišlo, že na ní prostě zírám. Vyskočil jsem tedy raději na nohy a začal se rozhlížet po nějakých kamenech, dost velkých, aby se vešly do ruky, a aby vržené nadělaly nepříteli aspoň nějaké škody. Věděl jsem, že v boji se zbraněmi jsem kompletní kopyto a takhle bych družině v případném boji mohl být aspoň nějak prospěšný. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pozoroval nedalekou cestu. Byl ostražitý a zcela soustředěný. Otočil se na mne, objal mě a políbil. To jsem nečekala. Jak si mě k sobě přitiskl a políbil, trošku mi vyrazil dech. Zase to byl ten krásný hřejiví pocit, který se mi rozlil po rtech. Měla jsem nutkání mu polibek oplatit. Díky bohům jsem se udržela. Nehodlám se oddat prvnímu muži, který mne políbil. Tenhle kraj je jinší než můj les. Vraždy, násilí, neúcta k přírodě, to je pro mě prostě nepřijatelné. Budu mít co dělat, abych se srovnala s tímto krutým světem. Vzhlédla jsem mu do očí a on mne zase pohladil po tváři. Ale ty se nemáš čeho bát, budu tady pro tebe jako tvůj ochránce a učitel..myslím že s mečem tě budu muset naučit... Meče ? To snad ne. Já a meče to není dobrý nápad. Není to můj typ zbraně. Hmm meče, to není moc dobrý nápad Marcieli. Ale jestli si mě chceš vyzkoušet ve střelbě, klidně. Šibalsky jsem na něj mrkla, sundala jsem si luk ze zad, poodstoupila jsem od stromu, vyndala si šíp z toulce a založila jej. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Sledoval sem každý její pohyb i když to vypadalo že se spíše věnuji okolí, přesto sem dobře viděl co dělá, jak reáguje a nyní jen tušil co se jí honí hlavou,všiml sem si toho zhnusení, jak se její oči rozšířili zhnusením a dobře sem věděl na co myslí. Jako bych se chvíli vrátil v čase, kdy mne z domu odvedl chodec,muž mé krve, muž mého postavení, i on mě musel naučit pohybovat se po světě ve své podobě a nedat znát nikomu jaká je má krev. Bylo zvykem že zaklínači nás nechávali být, proč by nás lovili, byli jsme pro druidy a kněží co je učili víc dobří než lidé... Vím že je toho moc co tě zarází na cestě, proto se nauč ničemu nedivit, hlavně mezi lidmi,a vůbec všemi na cestě, tváří se jako přátelé, ale pro pár zlatek ti vrazí dýku do zátylku a nebo do zad, a to doslova... vydechnu a vzpomenu si na první družinu se kterou jsem se vydal do dálek, na to jak mě chtěli zabít pro to že jsem tenkrát šetřil na meč.... Bude třeba i meč, chceš li být chodkyní, a zlepšit se ve střelbě jako já... pronesl sem tiše ale na její sundání luku jsem reágoval rychle, vytáhl sem svůj luk, odmotal tětivu a napjal ji, pak založil šíp a ukázal na jeden vzrostlí smrk se šiškami na koruně... Tak se ukaž co umíš... pronesl sem a během mrknutí oka, ani neví jak to je vůbec možné sem poslal tři šípy na víc jak sto sáhu do šišek,vždy jeden šíp do jedné štíhlé šišky... Taky jednou budeš střílet takto rychle, a vím že ve tvých rukou je luk hodně nebezpečná zbraň, nezapomeň ale i na meč, ten tě bude provázat dost dlouho... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Meče, meče a zase jenom meče. Umí také něco jiného ? Já mám ráda dýky a svůj luk, nechci umět bojovat s mečem. Od toho mám Lunu. Navíc, luk je o hodně humálnější zbraň. Vyrušil mě z mého rozjímání a pronesl Tak se ukaž co umíš... Na to vystřelil tři šípy, jako blesk, do tří šišek vysoko nade mnou. Pche. Takové věci jsem dělala jako malá holka. Zvedla jsem luk se založeným šípem a v okamžiku vystřelila. Ušklíbl se protože můj šíp minul a nezabodl se do žádné z šišek. To byl ale účel, po chviličce větvička na které byli šišky praskla. K Marcielově smůle přímo jemu na hlavu. Teď jsem se zase smála já. Myslím, že střílet umím víc než dobře. Přestřílela jsem i nejlepší lučištníky v naší elfské vesnici. Šibalsky jsem na něj mrkla a luk dala zpět na záda. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro V první chvíli po jejím výstřeli mi to moc nesedělo, věděl sem že střílet umí, navíc, zaujal mne její luk který sem až nyní viděl pořádně, a asi to zaujetí mne donutilo nedívat se dál na její střelu, mé oči se zabodly do její zbraně.... Nebo bez meče prot... na hlavu se mi sneslo pár šišek i z větví, dostal sem tím po hlavě a jen rychle uskočil a zadíval se na ni s našpulenými rty,pak sem se ale začal smát a jen zakroutil hlavou, udělal krok zpět a vydechl... Ten luk co nosíš, je srovnatelný s mým mečem, plní stejný úkol, je to Chodcovská zbraň, kterou zatím neumíš využít, ale až se staneš Chodkyní, naučím tě to, znám ty kouzla, i to jak jej ještě zlepšit... vydechnu a pak ji bleskurychle položím ostří svého meče pod krk a natisknu ji zády ke stromu... A co uděláš teď když máš v ruce jen luk, jak se dostaneš z této situace hraničářko hmm? Dost těžko... Udělám krok k ní a s mečem stále na jejím krku sleduji její oči, dech se mi zase zrychlí a jen tiše vydechnu její jméno když si ukradnu další polibek protože to nejde vydržet... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když mu větev spadla na hlavu, bral to s humorem. Slíbil mi, že mi pomůže vylepšit můj, už tak úžasný luk. Po chvilce však najednou obrátil a v mžiku mi přitiskl meč k šíji a tiskl mne na strom. Zatajil se mi dech. Mé srdce začalo bušit jako o závod. A co uděláš teď když máš v ruce jen luk, jak se dostaneš z této situace hraničářko hmm? Dost těžko... Když to dořekl, hbitě jsem vyndala jednu ze svých čtyř dýk a též jsem mu jí přitiskla na krku. Myslím, že tohle je jaksi patová situace, chodče. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Patová? Jak se to vezme drahá Karo...už jednou sem ti říkal ať tasíš jen když víš že jsi schopná zabít... řeknu chladně a bez okolků se ji zase natisknu na ostří, dívajíc se ji hluboce do očí.... Vím že si drze beru co mi nenáleží, ale nedokáži si pomoci a ty víš že jiný nebudu, a pokud tvůj otec žije, a já za své činny zaplatím životem, věř mi že zaplatím cennu kterou sem ochoten riskovat, vždy jsem dělal co sem chtěl, a tohle je prostě to co chci.... rychle sem zachytil její ruku a oddálil ostří od svého krku, pak sem chytil i druhou její ruku a zase ji políbil, o něco dravěji a vášnivěji než kdy dříve, a mé srdce se chvělo, snad strachem z toho co bude, snad tou její blízkostí, i tím že sem jí přiznal jen pravdu..... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Nechci tě zabít a ty to moc dobře víš. Jen se bráním a dokazuji ti, že se bránit dokážu i na blízko. Ale meče prostě používat nebudu. Hluboce se mi při tom díval do očí a ukradl si další polibek. Po té řekl... Vím že si drze beru co mi nenáleží, ale nedokáži si pomoci a ty víš že jiný nebudu, a pokud tvůj otec žije, a já za své činny zaplatím životem, věř mi že zaplatím cennu kterou sem ochoten riskovat, vždy jsem dělal co sem chtěl, a tohle je prostě to co chci.... Odzbrojil sebe i mne, natiskl mě na strom a políbil tak vášnivě jak ještě nikdy. Jeho srdce začalo bušit rychleji a i jeho dech se zrychloval. Cítila jsem to díky svým vlčím smyslům, které ve mě probudil. I přes to všechno musel být asi pomatený. Kdyby můj otec ještě žil a dověděl se co zde provádí, asi by ho hned bez lítosti zabil. Bohové dost! To by už snad stačilo Marcieli. Uvědom si kdo jsi a kdo jsem já. Vykřikla jsem a odstrčila ho |
| |
| Chvilka odpočinku Nakonec jsem osaměla. Zacharias kamsi oběhl, drmolíc něco o sběru šutrů a Tulessë šel hledat společnost jinam. Nejspíš jsem ho omrzela. Náš klub špičatých uší se rozpadl. Uchechtla jsem se nad tím názvem. Napila jsem se z pramene a uvědomila jsem si, že nemám ani ten hloupý měch na vodu. Další věc, co potřebuju koupit, heh... Nemám si začít dělat seznam? S mojí pamětí... Zase jsem se uchechtla. Černý humor se mi vždycky líbil. Takže, co to všechno potřebuji? Teplou vlněnou tuniku, měch na vodu, brousek, brašnu, boty... boty mám dobré, nepotřebuji nové boty. Inu, to by mělo být všechno. Natáhla jsem se na nejbližší plochý kámen a slunila se jako ještěrka na slunci. Zima mi nevadí, mám ji ráda, teda nesmí to být nějaký moc velký mráz, ale takhle je mi velmi příjemně. Lepší než ta úmorná vedra, v lese je vždycky příjemně. Tohle byla ta má elfí část, milovala jsem les a stromy, často jsem se proháněla v jejich korunách, nebyla jsem tak obratná jako elfové, ale pořád obratnější než lidé. Ti spadnou a hned mají něco zlomeného, pche. Při zmíňce o elfech, mi na mysli vytanula Kara. Vyrůstala s elfy. Budu s ní muset hodit řeč někdy později. Ale někam zmizela a hraničář s ní. Jak nenápadné, ušklíbla jsem se. Dál jsem zůstávala natáhlá na kameni a čekala, až se dáme na pochod, Přestávka byla na můj vkus už moc dlouhá. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zůstal sem s tát když se odvážila mě odstrčit,sílu na to sice nemá ale ustoupil sem sám, dívajíc se na ni se zvláštním zábleskem v očích.... Já to vím, ale chtěl sem aby sis to uvědomila i ty má princezno... lehce jsem pokynul hlavou na znamení úcty a ztěžka vydechnu.... Ale já jsem jen vlčí muž, chodec, vysoký šlechtic staré říše jež byla rozbita, vyhnanec na cestě,blázen a v neposlední řadě ochránce staré říše... pomalu jsem zvedl ruku a dotkl se její,poklekl jsem před ní a zavře na chvíli oči... Líbíte se mi princezno Karo, o to těžší to bude střežit váš život a naučit vás věřit v to co jste, v to co se děje a není to jen sen, sám bych si to přál, aby jsi byla snem, protože je mučivé potkat vlčici která je tak krásná, jak v lidské tak zvířecí podobě... podívám se ke skupina a zase na cestu, pak sevřu oči...ještě chvíli stojím, čekajíc na tvou reakci po které se vydám zase ke skupině... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Svěřil se mi. Vyznání z něj vypadlo tak náhle... Poklekl přede mnou do jehličí a opatrně mne vzal za ruku Líbíte se mi princezno Karo... Když to řekl, zatajil se mi dech a na chvilku jsem přestala dýchat. Toto jsem opravdu nečekala. Myslela jsem, že si se mnou jen hraje, ale on to myslel asi doopravdy vážně. Nevěděla jsem co říci. Po chvilce jsem ze sebe vykoktala jen. Já... Děkuji za tvé lichotky... ale... asi bychom se už měli vrátit ke skupině a zase se vydat na cestu, ať tam do večera dojdeme... |
| |
| Rychlí jezdec Z poklidu a rozjímání vás vyruší jen rychlost sjakou chodec vyběhne z lese a doběhne za Arshou, v tu chvíli nevidíte ale kolem sebe nic, ani neslyšíte, vidíte jen že chodec něco Arshe zašeptá a tajen příkývne, zadívá se na vás ale pak se vyšvihne na svého koně, za kouzelníka který ještě ani nestihl slézt, možná pro to že spal, pak pobídla koně a ten tryskem vyrazil kupředu směrem který určil chodec, z křoví poplašeně vyletěli ptáci a v dálce byla cítit čerstvě zoraná země, to proč Arsha s kouzelníkem ale vyrazili napřed je vám všem nyní záhadou, neboť chodec tasí svůj meč a vydechne,zahvízdá a z křoví kněmu vyběhne jeho černý vlk, doprovázen bílou která ale zamíří ke své paní.... |
| |
| Planina Zůstanu stát s taseným mečem a dívám se do údolí, pak ještě chvíli na vzdalující se Arshu, rozvážně pohladím černého mezi ušima a otočím se na skupinu.... Tulessy, až ti řeknu, povedeš je dál, já budu muset na chvíli bokem, a Arsha jela napřed, pro dráby, dole v údolí, na míli od nás je čerstvě spálený vůz, sedum mrtvých, lapkové se probrali, musím je najít a ukázat jim spravedlnost lesa... vydechl sem k zaklínači a pohlédl na ostatní.... Tak rychle, rychle a držet se budete u sebe, se mnou nepůjde nikdo,je to dost nebezpečné.... s tím chvíli počkám než se skoro rozběhnu po stezce kupředu, ale za chvíli, už rukou zaražím skupinu, když se dostaneme nad místo s kouřícím vozem, sleduji ze svahu okolí a pak ukáži zaklínači na stezku.... Půl hodiny a jste ven z lesa, pak pořád po cestě až do vesnice, Arsha vám možná pojede naproti, jasné? bez toho aniž bych čekal protesty se začnu z příkrého srázu přískoky a během dostávat dolů, tiše že to snad ani není možné.... |
| |
| Opět na cestě Zrovna jsem dokončil sběr pečlivě vybraných kamenů určených k vrhání na hlavy potenciálních nepřátel a přemýšlel, že bych možná ještě stihl dát dohromady nějaký ten užitečný lektvar, když se věci začaly dít ráz naráz. Poklidná mýdlová bublina odpočinku praskla, když se z lesa, kde se předtím zašil s rudovláskou, vyřítil Chodec, mávající tasenným železem a popoháněl nás k pochodu. Rozhlédl jsem se kolem, ale nevypadalo to na nějaké akutní ohrožení. Ale kdo jsem, abych zpochybňoval motivy našeho vedení, že. Rychle jsem si posbíral všechno vybavení a v duchu se modlil, aby zběsilá jezdkyně neztratila mojí truhlu. Na Marcielovo naléhání jsem pak vyrazil i s ostatními, v duchu se podivujíc nad chodcovským nutkáním šířit zuřivou spravedlnost, i kdyby to mělo znamenat zacházku a odklon od výpravy. A taky nad tím, proč se většina Chodců vyjadřuje tak vzletně, zejména v situacích jako je tahle. Ale co, jen ať si Marcielus v lese nahání lapky. Každý má asi nějaký koníček. Musel jsem se pousmát nad jeho varováním, abychom nechodili s ním. Ne, díky, vážně nemám zájem... Mnohem raději jsem se zařadil a dal se opět na pochod, tentokrát pod zaklínačskou taktovkou. "Myslíte, že bude sbírat skalpy?" Zeptal jsem se, spíš abych nějak narušil tísnivé ticho pochodu č.2. Co na tom, že to byl poněkud morbidní a nemístný humor... |
| |
| Konečně na cestě Když se přiřítila Arsha z lesa, vyskočila jsem prudce na nohy. Navíc jsem ho slyšela chvíli předtím než přijela. Všichni se dali na zběsilý pochod. Co se sakra děje? Nakrčila jsem obočí, každopádně jsem se rozběhla za ostatními. Ale běžela jsem obezřetně, ne jako šílenec, nechtěla jsem přeci skončit v nějaké pasti. Pomalu jsem začala tasit meč. Ukázalo se však, že zbytečně. Chm, lapkové a co, moje práce to není, jo asi nejsem svatá. Po letech práce jsem nějak otupěla. Smysl pro spravedlnost asi zmizel. Sice nezabíjím na zakázku nevinné, ale lapkové prostě nejsou moje starost, takže mi vůbec nevadilo, že Marcielus šel sám. Čekala jsem za jak dlouho se za ním odplíží rudovlasá. Když oslovil zaklínače, aby nás vedl, trochu mě to popudilo. Nejraději bych vedla já. Ozvala se moje cholerická a mocichtivá stránka. Ale tak co, nebudu se hádat, když máme jít. Nejraději bych došla až k vozu a prohlídla jestli v něm něco nezbylo, ale né, my museli hned hnát dál. Když měl Zacharias připomínku o skalpech, musela jsem se zařechtat. Dobrý postřeh, odvětila jsem a málem ho poplácala po zádech, kdybych se nezastavila s tím, že to asi není adekvátní reakce. Dál jsem tedy následovala ostatní a připadala si jak na útěku. Proč tolik spěchu? Jsou to jen lapkové. I když... sedm mrtvých no, možná jsem až moc amorální, jen ať je hraničář ztrestá, pomyslela jsem nakonec. |
| |
| K Vozu Když sme vyšli z lesa, Marciel okamžitě poslal Arshu pro dráby. Bylo vtipné vidět jak Arsha yyskakuje na koně za kouzelníkova záda, který ještě ani neslezl. Tryskem se vydala pryč z lesa. Po té chodec zavelel a vydali sme se směrem k ohořelému obchodnímu vozu. Držela jsem krok s chodcem. Když sme se dostali nad vůz, Marciel nás zarazil a pravil Tak rychle, rychle a držet se budete u sebe, se mnou nepůjde nikdo,je to dost nebezpečné.... Pokynu Tulessovi směrem k stezce Půl hodiny a jste ven z lesa, pak pořád po cestě až do vesnice, Arsha vám možná pojede naproti, jasné? Ostatní přikývli a šli po stezce dále. Zaslechla jsem ještě jakési posměšky a narážky na Marcielovi skalpy, ale to už jsem nějak nevnímala, protože jsem sledovala chodce jak rychle pádí k vozu. Chvilku jsem ho sledovala, ale pak mi to nedalo a hbitě jsem se za ním vydala směrem k vozu. Tak nenápadně a hbitě, jak jen jsem se za 20 let života a lovu v lese naučila. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Dole jsem byl během chvíle, bylo to jako by pes ucítil stopu, a možná že jen vlk, kdo ví, jisté je to že sem se dostal k vozu a začal hned ohledávat co se stalo, v bahně sem četl jako v knize každý pohyb, a těla těch nebožáků kde leželi i dvě děti jasně říkali že to byl prudký útok bez slitování. Klečel sem chvíli u těla kupce jež se snažil asi bránit svou ženu vlastním tělem, rány po dýkách a sekyře jež byli vrženy do těla ze svahu mne jen utvrdili v tom že to byli lidé. Skřeti by použili šípy ale tady nejsou. Zvedl sem ruku maličké dívky v blátě a bezradně sledoval tu krev jež byla v blátě kolem, pak sem se zadíval na svého vlka jež už stál v protějším svahu a větřil stopy, v očích se mi zablesklo a sevřel sem víc jílec svého meče, už sem chtěl vyrazit za ním když sem se prudce otočil a namířil na ní mečem... Co tady děláš, Karo, měla si jít s nimi dál! řeknu trochu podrážděně a přivřu oči.... Děláš mi to na zlost nebo jen nerada stojíš stranou? Běž zpět to není tvůj boj, nepleť se do toho... řeknu chladně, přeci jen vím jak je neposkvrněna v tomhle, a dle stop je těch lapků minimálně tucet, nic co by chtěla vidět až to začne, otočil sem se a zadíval na Bratříčka... Stopa Bratříčku, stopa, moc daleko nebudou možná že jen v těch skalách na druhé straně kopce... s tím jsem pak rychle vyrazil za vlkem který ihned šel po stopách do svahu jako by chtěl také lovit... |
| |
| Cesta do vesnice Vstal jsem od půlelfů a protáhl jsem si záda. Porozhlídl jsem se po ostatních členech družiny, ale už jsem neměl nějaké nutkání se vybavovat. Poté vyběhne z lesa chodec. Rychlým krokem se vydá k nám a pohledem zamíří na mě. Jeho slova mě překvapí a také vyvolají dost častou otázku, kterou si vybavuji. Odpovím mu. „Nuže dobrá, ale mysli na jedno. Nebudu si brát zodpovědnost za nesmyslná rozhodnutí, které mohou ostatní učinit.“ Znovu se pozorně rozhlédnu po okolí. Prsty mě začnou svědit. Neposedné prstíky jsou připravený vytáhnout jednoruční meč. Nakonec není třeba. Prsty se uklidní a my jdeme dál cestou dokud se nezastavíme v blízkosti vozu. Chodec pronese ještě pár slov a začne se skákat k vozu. Jeho nadšení pro tuto nesmyslnou věc mě donutí zasmát a i když to ostatní uslyší, tak pro sebe si řeknu. „Heh, nechápu proč se za nimi vydává. Je to nesmyslné a není to jeho boj. Plete se do věcí, do kterých mu nic není.“ Pak už se vydám po stezce směrem, kterým nás chodec poslal. Arsha se vydá za ním. Zamilovaný blázen. Mladá holka a ještě nezkušená. Vsadím se, že teď ji bude muset ještě chodec bránit a zdrží se. Každý si tu hledá snad partnery místo toho, aby se soustředili na to, proč jsme zde. Vždyť jsme sotva začali... Také mi to nedá a musím něco říct na ten vtípek od Zachariase. Bez toho abych zastavil klidným hlasem povím. „Máš z toho srandu. Ono není zas tak pěkné se s tímto naživo potkat. Pochybuji o tom, že jsi stal čelem k běsnícímu válečníkovi, který se smrti nebojí a prolévání krve mu dělá radost. Co se týče nás, tak bychom měli být z větší části v bezpečí. Pochybuji, že lapkové s kořistí půjdou číhat k cestě z lesa. Ovšem odhaduji, že vzdálenost ke konci lesa bude něco přes dvě míle a potkat můžeme cokoliv. Od banditů po agresivní zvířata. Buďte na pozoru.“ Poté už dále kráčím po cestě rychlým krokem. Pozorně si prohlížím stopy na stezce i okolí a připraven kdykoli tasit meče. Štěstí přeje připraveným... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Kara samozřejmě odešla. Zaklínač si toho všiml stejně jako já. Mrkla jsem na něj. Myslíš, že stihnou krom lovení banditů něco jiného? zazubila jsem se. Myslím, že nemusíme tak hnát. Nevím proč, ale zdá se mi, že to hraničář hrozně zveličuje. Jestli si tím zvyšuje ego nebo tak něco, zbytečně riskuje, je to věc drábů, vyslovila jsem svůj názor. Co se těch skalpů týče... Fakt to není sranda. Dvakrát jsem skalp brala, nic hezkýho to není. A ne, nejsem ten druh úchyla co to dělá pro vlastní potěšení. Musela jsem to přinést jako důkaz o splnění mh... Zakázky. připlížila jsem se k Zachariasovi a chytla jej levou rukou za vlasy. takhle si oběť přidržíš, zahihňala jsem se a pravou rukou vytáhla dýku a opatrně mu ji přiložila k čelu. a pak jen jedeš až na levbku náhle jsem Zacha pustila a postrčila dopředu. Promiň, já si nemohla pomoci, usmála jsem se. Uklidila jsem si zas dýku a pokračovala v cestě jakoby nic. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Když začal Tulessë být najednou vážný a zachmuřený, jen jsem zvedl ruce ve 'vzdávám se' gestu, nasadil patřičně kajícný výraz a pochodoval dál. Ale v duchu jsem se dál hihňal představě Marciela, jak pobíhá baletními skoky mezi bandity a svým mečem je jedním rozmachem skalpuje. V mé hlavě mu k tomu hrála i nějaká veselá hudba a polonahá rudovlasá ho zuřivě povzbuzovala a výskala nad jeho výkony, celá zastříkaná krvi. No co, každý se bavíme po svém. A já mám holt trochu bujnější fantazii. Jiní tomu možná říkaji 'příznaky duševní choroby'. To už je věc názoru. A navíc mě z mých veselých představ pořád někdo ruší. A někdy dost drsně. V první chvíli jsem ztuhl úlekem, když mě Nasieda popadla za vlasy a zvrátila mi hlavu dozadu. Je to upír a teď mi vysaje krev. Blesklo mi v první chvíli hlavou v návalu paniky. Ale pak mi přiložila na čelo nůž a začala vysvětlovat jak se skalpuje. Moc jsem se na slova nesoustředil, spíš na to, jak mě drží za vlasy a na horký dech na mém krku. Co když mi chce vážně vypít krev? Zvláštní bylo, že mě ta představa ani tolik neděsila, jako spíš vyvolávala další a další návaly symptomů popisovaných vzdělaným panem Tulessem. Touhu. Vášeň. Možná mám vážně ty 'příznaky dušvní choroby'. To určitě není normální myšlenkový pochod. Avšak pro jistotu jsem se zasmál, oklepal se, urovnal kabát a pokračoval v cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To proč chodec byl tak zarputilí v honbě za lesními lapky bylo předmětem vaší diskuze snad celou cestu, pěšina si klikatila a podél skalního ostrohu začala klesat dolů, stále jste však šli hustým lesem, zdálo se to jako krásná procházka, než si zaklínač všiml toho že je něco špatně, bylo ticho, až moc ticho na to že skoro celou cestu bylo slyšet ptáky v korunách stromů, toho mrazivého ticha si všiml snad každý, jako by les tiše přihlížel něčemu zvláštnímu, a ty pochyby byli rozprášeny záhy když se ozval nelidský hluboký řev a zaklínače skoro srazilo tělo obrovského medvěda grizzliho, jež s praskotem kostí dopadne před skupinu, po zvednutí očí vidíte na skále nad vámi stát ohromnou postavu v kožešinách, větší než člověk, ba co víc, větší než krollové, v rukou třímá kýj, nebo spíš kus stromu i s kořeny, s pár hřeby a hladově se na vás začne dívat, zaklínač hned pozná že máte čest s obrem lidožroutem, který využívá překvapení a skáče přímo ze skály a kýjem zaútočí ihned na zaklínače.... (zaklínač si hodí na obranu, ostatní mohou zaútočit a také si hodí, K6 prosím, a nemusím snad nikomu říkat že po 6 ce se hází znovu že ne? :) ) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile se chodec vydá do svahu, jeho vlk se zastaví a přikrčí k zemi, z protějšího svahu kde skupina pokračuje se ozve nelidský hluboký řev, dost nepříjemný, chodec se prudce otočí a přivře oči, pak ale oba dva uslyšíte dusot nohou a ze svahu se k vám skoro bez dechu a s děsem v očích řítí muž v lepší kožené zbroji, plášti který dokonale maskuje v lese, na zádech má luk, přes oko pásku, a v rukou dlouhý meč, cestou se stále otáčí a pod paží nese malou truhličku, vypadá zvláštně, na smrt bledý, skoro jako by právě zažil nějákou hrůzu, pohybuje se ale dobře v lese a jde vidět že má hodně naspěch, když se stále otáčí za sebe a něco drmolí, čím víc se blíží, tím je mu víc rozumět, a to hlavně jedno slovíčko... ...drak... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Hezky jsme pokračovali v chůzi, nikde nic. Zrovna když jsem myslela na to, jak je příjemně, Zaklínač ztuhl a před nás dopadlo ohromné tělo grizzlyho. Zvedla jsem hlavu a spatřila ohromnou postavu s kyjem. Obr, saka, začíná to ohromně, zaklela jsem. Netvor nečekal na naše reakce, vrhl se po Tulessövi. Vytrhla jsem meč z pochvy a spíš jím tak máchla než pořádně zaútočila, netušila jsem v té době, že se lidožrout jen tak nezalekne. (2) |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Po tom co sem slyšel ten řev sem se otočil a zadíval do svahu, pak na Karu a vydechl sem... Obr,lidožravý obr, snad to pro zaklínače a válečnici nebude problém... když ale vidím jak se bratříček přikrčil a ještě k tomu tak aby nebyl vidět za padlý kmen, nečekal sem na nic, zvedl meč před obličej a stoupl si záda ke kmenu, abych nebyl vidět, rukou sem ti ukázal aby ses taky schovala, pak jsem jen čekal, a sledoval po očku toho loupežníka jež prchal přímo našim směrem, po tom ale co sem slyšel o čem drmolí jsem jen rozevřel doširoka oči, zatajil sem dech a když probíhal kolem mne, mihla se má čepel tak že mu podsekla lehce kotník přes botu a on padl na zem a skutálel se skoro ke Kařině úkrytu... Chvíli se snažil popadnout vyražený dech, pak ale začal sahat po meči jež ležel kousek od něj... Drak, ve skalách spal drak, zelený.... začne histericky drmolit a rozhlížet se aby viděl kdo ho vůbec napadl, stále drží truhličku v ruce a šmátrá po meči... Vrať se za ostatními má princezno, tady mi tvůj luk nemůže pomoci...prosím... vyšel sem z úrkytu a zadíval se směrem ke Kaře a lapkovi, jež byl stále otřesen z pádu... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro To náhlé ticho mi nebylo podezřelé. Nebyl jsem zrovna dvakrát venkovní typ, lesy nebyly zrovna moje parketa. Takže mě ten padající medvěd docela překvapil. Je normální aby pršeli z nebe medvědi? Pak jsem zvedl pohled o něco výš. A pak ještě výš. ...Aha. No, to není dobré. V boji nablízko jsem vážně nebyl co k čemu a neměl žádné připravené lektvary. Proto jsem se urychleně stáhl o pár kroků do strany a dozadu, víc mezi stromy, ale tak, abych na obra viděl. Jednu věc jsem přecijen dělat mohl. Rychle jsem nahmatal jeden z pečlivě vybraných kamenů, rozpřáhl se, zamířil na obrovu hrbolatou hlavu a hodil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zaklínač i přes to jak silný musel být úder toho kýje ještě s ohledem že obr využil k útoku i skok ze skály dopadl docela dobře, jak by také né, díky jeho obratnosti a výcviku možná ještě žije, stihl se postavit a ledně vyhnout hlavnímu uderu, přesto však kus kýje, vyčnívající kus kořenu ho zachytil za rameno s smýkl s ním o zem, muselo to hodně bolet, ale naštěstí to nebyla ruka ve které měl meč, i když mu zůstala vyset bezvládně na rameni, mohl nyní zaútočit, obr při dopadu ztěžka doklekl, při tom se mu obnažila jedna noha z kůží a válečnice snad i nechtíc ale přeci jen trefila jeho stehno a rozšklebila na něm hlubokou ránu, obr sebou trhl a zařval, chtěl se podívat na svou nohu, a k jeho smule ho do nosu zasáhl i alchymistův kámen, až na samotného alchymistu jste uslyšeli jak mu nos křupe a stvoření bolestně zakňučí, na chvíli se chytí za nos a vy tak máte možnost útočit... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Obr se zatím zabýval Zaklínačem, s bolestným výrazem jsem registrovala Tulessöva zranění. Kurva, zaklela jsem. Pak se ozvalo křupnutí jak lidožrout dostal po rypáku Zachovým šutrem. Skvělá práce! pochválila jsem ho a pak se mrkla zpět na elfa. Nevypadal vůbec dobře, ze vzteku jsem prudce podla obra do chodidla. (1) a ještě přitom ječela na Zachariase: Strhni Tulessë stranou! Doufala jsem, že ho vystrčí mimo stezku, aby zmizel lidozřoutovi z dohledu. Zaklínač svoje zranění určitě bral statečně. Ale takhle ho může obejít a napáchat něco zezadu a dát se trochu dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro I když jsem měl strach se k obrovu kyji přiblížit, bylo mi jasné, že musím Tulessë odtáhnout dřív, než ho obr rozmlátí na kaši. A když se držel za rozbitý nos, byla k tomu ideální příležitost. Vyběhl jsem tedy na cestu, popadl zaklínače za řemení mečů a začal ho táhnout stranou, tak rychle jak to jen šlo. (39%) |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Nastalo ticho. Něco nebylo v pořádku a rychle mi to zvýšilo postřeh. Pomalu jsem tasil ocelový meč a začal se rozhlížet po okolí. Nic tam nebylo. Doslova nic ani ptáci. Napjatý sem čekal co se stane. Není to ode mě přehnaná reakce? Třeba už to s tou opatrností přeháním. V tu chvíli se okamžiku přede mne dopadne něco velkého. Stihnu si všimnout co to je, avšak ne až tak dobře to dopadne. Kyj mi zasáhl rameno a smýkl o zem. V rameni sem rázem ucítil obrovskou štiplavou bolest. Přesto jsem měl štěstí. Kdyby mě strefil do hlavy už bych moc k užitku nebyl. Nasiada jej zasáhne do stehna a Zacharias trefí do nosu. hehe, to je souhra. Pomyslím si. V hlavě mám stále bolest pocházející z ramene, avšak je to jedinečná příležitost zkusit jej vážně zasáhnout. Nemusíme ho zabít. Když ho vážněji zraníme může útok vzdát a utéct zpět do svého doupěte. Nasiada něco zakřičela a Zacharias se mě rozhodl táhnout stranou. „Žádné tahání stranou nebude...!“ Řekl jsem i s bolestí v rameni. Začal jsem sebou kroutit, abych se vytáhl Zachariasovi. Pustil jsem ocelový meč na zem. „Zvedni ten meč, ať se máš čím bránit.“ A Dobrou rukou jsem začal své tělo zvedat na nohy, abych se postavil. Vytáhl jsem jednu z mých malých dýček a hodil ji po obrově hlavě (4). Pak už jsem jen tasil svůj stříbrný meč a chystal se uskočit možnému útoku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další možnost zasáhnout obra už nebyla tak dobrá, válečnice měla smůlu a zasáhla jen špičkou meče ale zasáhla, další hod alchymisty byl spíš jako házení žabky oproti předešlému velmi tvrdému zásahu, a zaklínačova dýka obra škrábrla, tak či tak, se obr rozpřáhl a zaútočil na vás všechny, jedním ohromným útokem, který začal na zaklínači, pokračoval přes alchymistu a na válečníci, ta síla byla ohromná.... (každý hod k6 na obranu, následně útok v pořadí ve kterém na vás zaútočil, čili první Zaklínač, další alchymista, poslední válečnice) |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marcielovi se moc nezamlouvalo, že jsem ho sledovala k vozu a i později dál za černým. Jeho rozhořčení však pominulo v okamžiku, kdy se černý začal chovat divně. Bál se a krčil. Z lesa vyběhl lupič s truhličkou v ruce a křičel cosi nesrozumitelného. Všichni sme se na okamžik schovali. Marciel lapku sekl mečem do kotníku a ten se kutálel svahem až skoro ke mě. Dívala jsem se střídavě na něj a na truhlu co drží. Vystoupila jsem ze svého úkrytu a Marciel na mě křikl Vrať se za ostatními má princezno, tady mi tvůj luk nemůže pomoci...prosím... Lapka byl sice otřesen, ale když slyšel slovo princezna, náhle pookřál a zadíval se na mě. Jeho pohled se mi nelíbil. Hned jak mi došlo co se mu nejspíše honilo v hlavě, jsem si rukou začala opatrně sjíždět na stehno k dýkám. Když se začal zvedat, hbitě jsem na něj skočila a přirazila ho k zemi. Nevím co to do mě vjelo, ale najednou jsem se bála o svůj život a ta zuřivost přišla prostě sama. Ani na to nemysli ty lůzo. A tohle...to je za ty malé nevinné děti dole na cestě! Vykřikla jsem s rozhořčením a skoro se slzami v očích. Při tom jsem vysunula jednu s z dýk co jsem měla na stehně a jediným vražedným pohybem jsem mu prořízla hrdlo. Při tom všem nestihl vydat už ani hlásku. Tak tak jsem se stihla obličejem vyhnout výstřiku z jeho krční tepny. Oblečení už bohužel takové štěstí nemělo. Celí korzet i tunika byli na odpis. Sakra to byl, ale blbej nápad. Řekla jsem, když jsem z něj slezla a postavila se. V tu chvilku jsem úplně zapomněla, že jsem vlastně poprvé v životě zabila člověka. Vedle něj stále ležela truhlička s neznámým obsahem. Otevřela jsem jí a zůstala v úžasu. Byla plná zlata, drahokamů a diamantů. Odlesky té úžasné krásy se mi třpytily v očích. Nádherné malé i velké safíry, onyxi, nefrity, rubíny i tygří oči. Tolik kamenů jsem naposledy snad viděla v Elfské pokladnici, ve které jsem si jako malá hrávala. Na pár vteřin jsem byla v úžasu. Hned jsem se ale vzpamatovala. Otevřela jsem brašnu a obsah truhly jsem do ní vysypala. Luna se přiblížila k mrtvému lapkovi a vypadalo jako kdyby si kousek z něj chtěla ukousnout. Fuj Luno. Všechno jenom tohle né. Přikrčila se, sklopila uši a omlouvala se. Po té jsem rychle a potichu přispěchala k Marcielovi. Zandala jsem šíp do tětivy a čekala na jeho povely. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Chvíli jsem se díval jak ten mizera okřál, a začal litovat toho že sem se před ním prořekl o jejím původu, sice nemohl chápat vše ale bylo to tak rychlé když si ho pak začala hlídat, sledoval sem to s rukou na dýce, abych mohl když tak zasáhnout, stejně jako černý byl připraven skočit, kdyby by dostal až k meči, Kara však byla dost rychlá, a jak vidno i naštvaná, podřízla ho na kost jako by to byl jen červ, musel sem se tomu usmát, přeci jen, oba nás fascinuje krev, volá naše smysli k lovu, když se ale začne dívat do truhličky, využiji toho a vyrazím nahoru, do rukou vezmu svůj meč a ona vidí jen má záda když se vydá za mnou.... Jestli padnu, uteč zachraň se, jsi nadějí má princezno, a já, já tě mám víc rád než se sluší... otočím se a zavolám na ni když vím že za další skalní stěnou už bude drak, poznám to dle těl a puchu vzduchu, používal svůj dech, snad už ho použil dost... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Viděla si jeho záda, a cítila si chuť k dalšímu lovu, kdysi jako malá si viděla draka letět po obloze, tenkrát mu všichni elfové mávali, ale naučili tě že draci nejsou jen dobří, ale i ti zlí, a dělili je podle barev...a zelená byla moc zlá, když se se vydala za ním slyšela si co chodec zvolal, než se vrhl úzkou skalní uličkou na větší prostranství, když si tam doběhla, viděla si Marciela jak se znovu rozbíhá na draka, obrovského, a očividně už zraněného, i když nevíš a jen tušíš jak by to chodec mohl dokázat, jisté je jedné, než vystřelíš, začne už boj mezi drakem a chodcem... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zastavil sem se jen pro to abych se na něj podíval, věděl sem že to nebude jen tak, byl velký, dost velký a dle toho co sem cítil dost rozzuřený, bez váhání sem využil svou magickou sílu a seslal 4 údery nenávisti, mocná kouzla své mysli, až pak sem se rozběhl po kameni k jeho hlavě, cestou sem magicky nechal zesílet svou zbraň a ještě stihl seslat trojtý sek, takže sem skočil na draka a na jeho krk se snesli záhy tři mocné seky, až pak jsem se musel bránit, první pařát prolétl těsně kolem, další mě již dostal do boku, ale jen lehce, utočil sem dál, a bránil se, teď jsem již věděl že je to kdo z koho....  |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Luna s černý zmizeli, bohové ví kam. Marciel se ujistil, že kdyby se mu cokoliv stalo, že to přežiji a uteču. Hbitá jsem na to dost, ale neměla jsem v plánu utíkat. Věnoval mi letmý něžný pohled a vyrazil na draka. Chvilku jsem tam tak seděla na mechu, ale pak mi to nedalo. Musela jsem začít přemýšlet nad tím jestli ho i tentokrát mám ignorovat a neuposlechnout, nebo být rozumná a poslechnout ho. Rozhodla jsem se. Se založeným šípem jsem se vydala za Marcielem. Když jsem vykoukla z poza skály stuhla jsem. Viděla jsem jak Marciel znovu a znovu útočí na draka nebo vykrývá dračí útoky. Drak už byl raněn, ale Marciel též. Dostala jsem o něj strach. Všude okolo byli na zemi obláčky drakova smrdutého dechu. Bez váhání jsem šípem zamířila drakovi na srdce a vystřelila. Zásah byl přesný, ale přes dračí šupiny můj šíp nepronikl (1). Hned jsem z toulce táhla druhý šíp. V domnění, že se to nyní povede, jsem zamířila na úplně stejné místo. Střela byla opět přesná, ale šíp stejně jako před tím, draka ani neškrábl (2). Začínala jsem už být trošku nervozní. Chtěla jsem Marcielovi pomoci, ale moje zbraň ač dobrá, byla vůči té zelené obludě neúčinná. Na okamžik jsem vydechla, vzala jsem z toulce třetí šíp a snažila jsem se uklidnit. Výdech, nádech klid Karo, vzpomeň si co ti říkal mistr Řekla jsem si tiše v duchu. No ovšem draci jsou zranitelní na hlavě. Namířila jsem drakovi mezi nozdry a oči. Vydechla jsem a vypustila šíp jako nikdy před tím. Šíp se zabodl přesně na místo kam jsem ho poslala (6,4). |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když chodec seslal své údery drak se rozzuřil, ale pod silou té moci přeci jen na chvíli zavrávoral, toho chodec využil dle svých zkušeností, a jeho první útok byl velmi učinný, čepel se zaryla každým sekem do mezer krčních plátů a drak začal rychle máchat pařáty, když poznal že tento soupeř je jiný než ty které poznal, Kara po chvíli také sebrala odvaha, snad proto že viděla že Marciel schytal pár zásahů, snad proto že její srdce bylo nyní hnána touhou, kdo ví, první šípy ale nepronikli dračí kůží, ten třetí však našel svůj cíl, zrovna ve chvíli kdy drak otvíral tlamu a chtěl chodce kousnout, vlétl mu do otevřené tlamy a zarazil se do vrchního patra jeho smrduté mordy,kousnout ještě stihl, ale spíš jen zuby srazil chodce, který pak z pokleku vyskočil a vrazil svůj meč zase mezi krční pláty, v tu chvíli drak ztuhl, prudce sebou smýkl, a s tichým chroptěním se poroučel k zemi, když dopadl k zemi byl již bez života.. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Boj byl tvrdý, možná sem nebojoval poprvé proti divokému drakovi, rozhodně sem proti drakovi však stál jako jediný bojovník. Když padl k zemi a jí viděl letky šípu v jeho tlamě, musel sem se usmát. Opřel sem se o meč a otočil na Karu, byl sem ale tak vyčerpaný kouzly a bojem s tou bestií, a rány které mi způsobil tak boleli že sem se svezl zády po jeho hlavě, dosedl na jeho nozdry a vysílením pustil svůj meč z ruky. Svezl sem se až na zem a zamrkal, pak vytáhl jakýsi lektvar a napil se ho, pohled sem upřel na ni a usmál se... Dobrá trefa Karo, moc dobrá... můj hlas zněl unaveně, ale vděčně, zamrkal sem a pokusil se vstát, ale nešlo to,opřel sem se o tu páchnoucí hlavu a usmál se... Myslím že budeme potřebovat vůz, a dva koně...ta kůže bude mou i tvojí zbrojí, navíc oči a zuby prodám, krev také, theurgové ve vsi i čaroděj za to budou házat pytle drahého kamení, jen srdce si nechám.. poplácám draka po čenichu a hlava mi klesne bokem... To srdce z půlky patří tobě, kdo sní dračí srdce, získá větší sílu a houževnatost, bude mi ctí darovat ti jeho půlku... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Můj šíp zasáhl draka do otevřené tlamy, přímo do horního patra, zrovna když se chystal kousnout Marciela. V tom úleku ze zabodnutého šípu v tlamě, drak lehce zaváhal a místo kousnutí Marciela, ho jen tlamou srazil na zem. On se však rychle otřepal a jedinou poslední ranou mu zasadil smrtící úder. Drak pomalu padá k zemi. Než dopadne, je mrtev. Marciel se sotva držel na nohou. Nedivím se mu, byl to vyčerpávající boj. Pochválil mě za mou střelu a klesl na zem. Napil se jakého si lektvaru, ale nevypadal, že by mu moc pomohl. Stále byl vyčerpaný a zraněný. Bohové on je zraněný! rychle jsem k němu přispěchala. Blekotal něco o vozu a srdci, ale to jsem teď momentálně nevnímala. Hlavní bylo vyčistit a ošetřit jeho zranění. Měl rozseknutý bok a rameno. Okamžitě jsem vyndala výtažek z heřmánku, abych rány vyčistila. Když jsem mu lila výtažek na rány, lehce sykl. Po té jsem mu je jemně otřela a nanesla na ně svou mast na rány. Na konec jsem mu obvázala rameno a poprosila jej, jestli by si mohl sundat i zbytek zbroje, abych mohla zafáčovat i zbylá zranění. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Přispěchala ke mě, a ihned se začala s ošetřováním mého ramene, s pousmáním ji nechám aby pokračovala, snad proto že jé stejné krve, jinak sem se vždy léčil sám, není ale nebylo místa na hrdinství, bylo to spíš bláznivé, ale to co mě sráželo byla únava než zranění, i když také dost bolela, když mi vyčistala rány a chtěla abych si sundal zbroj, pomalu sem si povolil plášť, který sjel z mých ramen, řemeny které drželi pochvu a luk a torny,pak povolil i přesky kroužkové košile, ale musela mi pomoci s kazajkou i zbrojí, pak prošívkou, rána na boku byla naštěstí mělká, i když táhlá.... Karo, chápeš že si právě zabila člověka a zapojila ses do boje s drakem? Je čas tě naučit víc už nejsi jen hraničářka, musíš si vybrat cestu toho povolání, chceš být lesní čarodějka, nebo chodec jako já, i když s lukem, který je stejně chodecký, takže ten dar byl spíše do budoucna... vydechnu během toho co mi ošetřuje rány a pak ji vezmu za ruku, zadívám se ji do očí... Použíj magii, umíš to, je to v tobě, ty zranění chtějí tvůj dar, náš dar, naše síla léčí... vydechnu a svedu tvé ruce na svůj bok, začnu ti šeptat co a jak máš dělat, a probouzet v tobě i magické léčení... |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Útok hromotluka Dýka ho jen škrábla. Ovšem aspoň jsem měl trochu času na zorientování. S nehybnou rukou jsem však neměl příliš možností co dělat. Jsem naprosto nechráněný z jedné strany. Obr se na nás vrhne ohromným útokem. Jen doufat, že když vynaložil všechnu sílu a pokusil se zasáhnout nás všechny, tak ten úder nebude příliš přesný. Jeho silnému útoku se rychle pokusím ohnout k zemi směrem k němu a tím se vyhnout (2) a přitom jej stříbrným mečem zasáhnout do ruky a pokusit se ji uříznout (6,6,3). |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Ať už to dopadlo jak chtělo, musel jsem pryč. A ať už jsem utíkal, nebo se po čtyřech plazil potlučený pryč, to bylo jedno. Hlavně co nejrychleji z dosahu obrova kyje. A když jsem byl dostatečně daleko, otočil jsem se a z otočky po něm mrštil dalším kamenem. (6,3) |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Obr se po nás ohnal kyjem. Srazil nás všechny, slušně to se mnou fláklo o zem, ani jsem se nesnažila pořádně uhnout (2 ). Oklepala jsem se a vstala. Žiju, to je hlavní a chodím, to je taky dobrý. Poohlédla jsem se po ostatních, Zaklínač byl na nohou, to je dobré znamení a Zach se šinul někam z dosahu. Rozpřáhla jsem se a zasadila obrovi dvě rychlé rány mečem. (6.1.2.) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bylo to vskutku brutální stvoření, síla jeho utoku na vás všechny opět dokázala zaklínači uštědřit né zrovna příjemný zásah, ale ten byl na bolest zvyklí, zato Zacharias který po střetu pár pahýlu toho kýje měl potrhanou paži a stehno a ještě se proletěl o pár sahů zpět na takovou bolest zvyklí nebyl, snad mohl být rád že to nebyl jeho poslední zásah, Nasieda dostala ránu do boku, ale také už byla na boj navyklá. Obr se začal bránit, a to pro něj největší hrozbě, zarazil před sebe svůj kýj mezi sebe a zaklínače, který ač prováděl půl piruletu narazil do stromu a sekl obra jen lehce přes paži, dalším útokům se ale bránit už nemohl. Kámen naše lebku, a jeho skučení znamenalo že má už dost, a dvě rychlé rány válečnice ho poslali na onen svět dříve než si uvědomil že je konec. Padl na zem bez života, ač před chvíli viděl na cestě jen eflí a půlelfí teplou večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Mé rány ho složili k zemi. Byla jsem ze sebe nadšená, první pořádný boj po ztrátě paměti a já žiju. Uklonila jsem se, jak kdybych hrála hru před obecenstvem. Dělávala jsem to vždy, když jsem vyhrála, takový můj zvyk pro štěstí. Mrkla jsem na Zaklínače, vypadal, že bude v pohodě. Přece jenom on se o svá zranění umí postarat sám. Byl z nás nejzkušenější. Kývla jsem na něj a porozhlédla se po půlelfím kolegovi. Obličej se mi zkřivil, když jsem Zachariase konečně našla, měl zkrvavenou paži a nohu. Taky se slušně proletěl, potom co ho kyj trefil. Doběhla jsem k němu. Docela jsem ho obdivovala, že zvládl dát tak přesnou ránu, potom co spadl. Umíš skvěle házet. To mě budeš muset někdy naučit. Posaď se. Kouknu se ti na ty rány. Sklonila jsem se k němu a prohlížela jsem si jeho ruku a nohu. Nevypadalo to nejlíp, ale na umření snad taky ne. Začala jsem mu rány čistit a obvazovat, natrhala jsem cáry ze svého pláště, stejně už byl starý, koupím si nový. Snažila jsem se na něj neustále mluvit, člověka... ehm.. Půlelfa to pak uklidní. Nepochybovala jsem o tom, že to byl jeho první boj. Když jsem jakš takš skončila s ošetřováním poplácala jsem ho po zdravé ruce a špitla Statečnej kluk. Usmála jsem se a sedla se těsně vedle něj, potřebovala jsem se taky trochu vydýchat, adrenalin ještě nevyprchal. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Silnější přežije... Tak přece jen jsme přežili. S nehybnou ránou jsem se stěží dokázal bránit a opět mě zasáhl. Útok jsem mu chtěl však v plné kráse vrátit, ale také to nevyšlo příliš dobře a svou obranu vynaložil nejspíš jenom na mě. To však neznamenalo nic. Když se ubránil mi, tak již neměl čas bránit se ostatním. Po chvíli padl k zemi. Vstal jsem a pobral své zbraně, které jsem umístil zpět na své místo zatím co Nasiada ošetřovala Zachariasové zranění. Chvíli si prohlížím svá zranění a zjišťuji jestli by se daly aspoň teď trochu ošetřit, abychom byli schopní dojít do vesnice. Poté pohlédnu na Nasiadu a Zachariase. „Vskutku dobrá práce.“ Poté se zasměji na to co jsem říkal, při odcházení od vozu. „Říkal jsem přece, že máte být na pozoru a já měl štěstí, že jsem teď neskončil s lebkou na prach.“ Poté se na chvíli odmlčím, abych se párkrát nadechl a nabral nový dech. Stále jsem cítil velkou bolest, ale už jsem myslel na něco jiného, co by nejspíš mohlo vyjít. „Nasiado, mohla by si prosím tě tomu stvoření uříznout hlavu a zabalit ji do něčeho?“ Můžeme si vydělat něco navíc. Jen dojít do vesnice. Nevím jestli mě pochopili, co tím přesně myslím. To ani nemusí. Stačí že já vím co udělat. Jen ať do té vesnice dojdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Všechno bylo takové zmatené. V jednu chvíli jsem hodil ten kámen s nečekanou přesností a v dalším momentě jsem prostě ležel na zemi, pozoroval ty zajímavé mžitky, co se mi dělaly před očima a cítil, jak moje tunika a kalhoty začínají vsakovat teplou krev. Mojí krev. Jediný důvod, proč jsem ještě nevřískal a nemlátil sebou bolestí, byl adrenalin, ale bolest si už pomalu rozcvičovala hlasivky. Jeden z rozmazaných barevných fleků na obloze mi vyplnil zorné pole. Musel jsem chvíli ostřit, než mi došlo, že je to ženský obličej. "Jsem mrtvej?" Zeptal jsem se malátně a lehce se zamračil. Po rozhlédnutí kolem sebe jsem usoudil že ne. Opírajíc se o zdravou ruku jsem se posadil a díval se,jak mě Nasieda ošetřuje. A někdy v tu chvíli si bolest řekla, že to rozjede. Zasyčel jsem mezi stisknutými zuby něco neartikulovatelného a byl jsem rád, že jsem si přitom neukousl jazyk. "Házel jsem kamením po ptácích na mistrově zahradě..." Podařilo se mi zamumlat vysvětlení. Nevím proč jsem jí to chtěl vysvětlit, v takových situacích prý lidi kecají i horší věci. Bylo to lepší, než se jí ptát, jestli třeba není naděl, když už jsem mrtvej, nebo nějakou podobnou pitomost. Zaklínač fungoval jako vrácení do reality. Pohlédl jsem na mrtvou nestvůru a otřásl se. Následně jsem se pokusil zvednou to stoje a málem sebou zase šlehl na záda. Nohou mi vystřelila bolest jako řeka horkých jehel. "A kdybys našla nějakou větev místo hole, bylo by to úplně skvělý." Zasípal jsem, jako dodatek k Tulessovým pokynům. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zacharias byl pěkně nevrlý, což mě překvapilo. Začala jsem se mračit. Člověk mu chce pomoci a ani vděku se mu za to nedostane. Trochu jsem zavrčela, spíš jen pro sebe. Vstala jsem a když mě Tulessë poprosil a obrovi hlavu, usmála jsem se. Jo, hned to bude. Vím, kam tím míříš, přece jenom, často si myslej, že jsem taky zaklínač, mrkla jsem na něj a znovu se usmála. Když si ale Zacharias poručil hůl, nakrčila jsem nos. Jsem snad služka? Inu... teoreticky, jsem z toho vyvázla nejlépe, tak je to pochopitelné. No jo, porád, už jdu... Sešla jsem ze stezky, netrvalo dlouho a klacek, o který by se dal opírat jsem našla. Hodila jsem mu ho k nohám, i když jsem v duchu doufala, že by ho to mohlo praštit přes nos. Nestalo se tak, trochu zklamaně jsem se vydala k obrovi. Tohle nepůjde na jednu ráno, zamračila jsem se. Rozpřáhla jsem se a sekla seč mi síly stačily. Samozřejmě, že to nešlo jednou ranou. Potřebovala jsem seknout ještě tři krát, abych oddělila hlavu od těla. Mhm... Zabalím ji do svýho pláště ale budete mi za něj dlužit, zazubila jsem se. Sekání hlavy mi trochu zlepšilo náladu. Byl to obr, obr, co mě chtěl sežrat, těm se sekaj hlavy s radostí. Nějak sem tedy hlavu pobalila do pláště a došla k zaklínači. Zvládneš cestu do vesnice? Pěkně s tebou praštil, optala jsme se starostlivě. Jestli se potřebuješ o mě opřít, není problém. Mně skoro nic neudělal, jen trochu cejtím žebra, usmála jsem se. Já jsem vlastně... v jádru dobrák, ušklíbla jsem se v duchu a čekala až vyrazíme na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po tom co válečnice alespoň zastavila krvácení alchymisty, a tak něják se všichni ohledali a zjistili jak na tom jsou začal zaklínač myslet na odměnu, vcelku dobře si spočítal že i za hlavu obra zaplatí odměnu když bude cesta volná, a tak se toho úkolu zhostila s radostí válečnice, alchymista byl rád že se zvedl a i když ho bolelo celé tělo, a páleli rány, cítil že se mu vrací síly, něco však bylo stále špatně, les byl stále tichý, kupodivu hodně tichý, a za vašimi zády jste si všimli jak se z protější strany rokle, sneslo mnoho ptáků k nebi, ale bez hlásky, zaklínač začal tušit že tohle není pro obra nebo pár lapků, ale že ticho lesa značí jediné, přítomnost něčeho co sem nepatří... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro S pomocí 'nabídnuté' hole jsem se přece jen dostal na nohy a jakž takž se uvedl i do pohybu. Sice to bolelo, ale to se dalo překousnout. Hlavně, abychom byli z tohohle prokletého lesa. Neměl jsem sice vyvcičené smysly jako válečnice nebo zaklínač, ale paranoia pracovala na plné obrátky. Takže jsem nebezpečí viděl úplně všude. Tísnivé ticho a nepřirozený přelet ptactva ty pocity ještě zesílil. Sice jsem se v přírodě zase tolik nevyznal, ale tohle určitě nebylo dobré znamení. Polkl jsem narůstající knedlík trachu a ještě přidal na rychlosti postupu, ale nepředbíhal jsem skupinku. A pritom jsem se pořád rozhlížel kolem. Strach přebil bolest. Ať už jsme odsud pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Temnota... Ticho neustává. Hejnu ptáků vyletí a je to tu. Všem nám nejspíš došlo, že je tu něco špatně a v našem stavu to už vůbec není nejlepší. Zacharias se postil do rychlého pohybu, ale nemyslím, že mu to k něčemu bude. Se zraněnou nohou tomu stejně nejspíš neuteče. Tak tohle se mi nelíbí... určitě to nebude nic běžného. Že by nějaký nevydařený kouzelníkův pokus? Pohled obrátím na místo, kde vyletěli ptáci a na místo koukám, přitom pomalu ustupuji se skupinou. „Myslím, že budeme mít čest s něčím magickým, ale furt můžeme doufat, že to bude něco co nepáchá všude okolo smrt...“ Chtěl jsem se zeptat jestli Zacharias nemá nějaké lektvary, ale došlo mi, že má věci na koni. Přesto mě něco napadlo. „Zachariasi, máš v těch svých zavazadlech na koni nějaké užitečné lektvary na mou ruku nebo cokoliv co by se mohlo hodit? Jinak bychom se mohli modlit, ať narazíme dřív na Arshu než na to co tu nahání hrůzu. Nasiado, pomůžeš prosím tě Zachariasovi zrychlit? Musíme se co nejrychleji dostat odsud. Půjdu hned za vámi.“ Poté pomalým krokem couvám. Pěkně opatrně, abych nezakopl nebo nespadl. Občas se otočím, abych také do něčeho nevrazil. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Mně se to nelíbí... špitla jsem. To ticho nebylo příjemné. Že bych byla magnet na problémy? Předala jsem obrovu hlavu zaklínači a všichni jsme se začali vzdalovat, co nejtiššeji to šlo. Třeba si nás to nevšimne, nebo to sežere toho obra, říkala jsem si. Prosím ne, magii, jen ne magii, nemám ráda magii, mračila jsem se. Magický věci jsou fuj, nedají se jednoduše zabít. Obzvlášť ne mým mečem, zamračila jsem se ještě víc. Byla jsem napjatá jak tetiva luku a čekala, kdy se to zjeví. Tu mě však Tulessë požádala, abych pomohla Zachovi. Kývla jsem, co jsem mohla dělat. Třeba mi taky konečně poděkuje. Pár delšími kroky jsem byla u něj, nešel s tou nohou moc rychle i přesto že měl hůl. Pojď, pořádně se mě chytni, ať se nevyčerpáš úplně, nechala jsem ho podepřít se o mně a vyrazili jsme dál, elf nám kryl záda. |
| |
| Stezka Když vás všechny začne svírat ten pocit že je něco zle, a začnete ustupovat po stezce z lesa, po chvíli se lehce zatáhne obloha, zvedne vítr a ševelní větru vám pod nohami prožene zetlelé listí co tu leži všude po zimě, před vámi se objeví postava....  zjeví se z ničeho nic ve víření listí, trávy a prachu a začne vás sledovat kalným pohledem stařeckých očí.... Zvláštní to doba pro cesty dobrodruhů, a přeci příhodná, když hvozd se probouzí, strach z lesa máte, ale nic neděláte,lapkové na cestě to značí potíže, však mlčet hvozd nedonutí, ten chodec co vede, blázen je k nevíře, však ještě jeho kosti na zemi neleží,pošlete vůz nebo ho hledejte, však při sobě stát musíte, jinak se ni hor nedočkáte... pronese rychle a po té se usměje, ukáže svou holí na ještě viditelný vůz a pak nahoru... Nahoře skály sou, tam sklaní labyrint, a v něm váš vůdce po těžkém boji odpočívá... když to dopoví, zase zmizí jako se objevil, a kolem vás pomalu začnou zase zpívat ptáci... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "Díky," zabručel jsem vděčně, když mi Nasieda začala pomáhat pryč. Pak Tulesse vznesl svůj požadavek. Bohužel, lektvary jsem ještě nestihl žádné připravit. Ale... "Mám nějakou svěcenou vodu, jestli to bude nemrtvé..." Vyhrknu a začnu honem hledat ve své brašně. Jen doufám, že se lahvička nerozbila. Tiše jsem si pro sebe něco mumlal a dál hledal zdravou rukou v brašně, takže jsem si druida všiml až ve chvíli, kdy tam stál v celé své podobě. Zůstal jsem na něj zírat s lehce pootevřenou npusou a naslouchal jeho slovům. V několika místech jeho monologu jsem chtěl něco namítnout, ale nezdálo se, že by nějaký prostor pro námitky chtěl nechat. A než jsem mu stihl říct, že náš super-horlivý vůdce si za svá zranění může tak trochu sám, nebo že my zrovna taky nejsme zrovna ve stavu, abysme ho hledali v nějakém labyritntu, byl stařec pryč. "Zdá se to jenom mně, nebo je to celé čím dál tím divnejší a divnější?" Zamumlal jsem a rozhlédl se po svých kumpánech. "Takže? Co teď? Jdeme vyhrabat našeho šéfa?" Podíval jsem se ze Zaklínače na válčnici a zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Tak aspoň, že poděkoval za to podepření, řekla jsem si. Něco se začalo rojit v listí, Zach si toho nevšiml, šťoural se v tašce hledajíc svěcenou vodu. Před námi se objevil druid, nebo co to bylo. Začal mluvit něco o tom, že máme držet spolu, zdálo se mi to spíš jako kecy. Než jsem se stačila zeltat, zmizel. jo, dycky zmizí, ušklíbla jsem se Mně se to nelíbí. Objeví se z ničehonic, neřekne jak to ví, co dělá... A kamenný labyrint? Vážně? Do bludiště? Zní to podezřele, záračila jsem se a podívala na Zaklínače, přece jen byl vůdce. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Podivuhodná příhoda Dříve než stihnu někomu odpověď nebo říct, tak se nám ukáže důvod tohoto povyku. Tajemná bytost se objevila před námi. Zprvu nepochopené verše zahalený stařec vypouštěl z úst směrem k nám a my jen nehybně stáli. Po skončení jeho projevu opět zmizí. Nasiada znovu zopakuje, že se ji to nelíbí a musím se pousmát. Poté se otočím na viditelný vůz na který stařec ukázal. „Mocné bytosti, které dokonale ovládají magii, bývají často záhadné a používají metafory a hádanky.“ Zapřemýšlím chvíli a pak povím. „Pošlete vůz a nebo ho hledejte... Kdyby se mělo bojovat, nejspíš by nám neřekl ať posíláme vůz. Myslím, že bychom měli vzít ten vůz a i s tím vozem se po něm jet podívat pokud někde leží, těžko bychom ho odtáhli. A je tu stále velká možnost, že mu nic není. Tak co vy, napadá vás něco?“ Poté se vydám k viditelnému vozu. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Po Tulessövě návrhu jsem se ošila. Nelíbilo se mi to. Stále jsem podpírala Zachariase, byl lehký, nebyl to problém. Nervózně jsem odkašlala. Není ten vůz... Ehm nepojízdný? A nebyl ohořelý? vznesla jsem svoje obavy. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale nezdálo se mi, že by byl schopen jízdy. Nemyslel to spíš tak, že se máme dostat do vesnice a poslat pro ně vůz místních? Nebo dráby? Oni se tu vyznaj a nějaký kamenný labyrint, akorát se ztratíme. Navíc táhnout vůz bez koně se mi fakt nechce... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "Já nevím jak vy, ale já nejsem ve stavu, ve kterým bych nkoho hledal v nějakým labyrintu, nebo tahal vůz. Souhlasím s Nasiedou. Dohrabeme se do vesnice, splašíme lepší vůz a někoho zodpovědnýho a dojdeme pro chodce. V tomhle stavu tuhle polorozpadlou káru neutáhneme..." Ano, možná, že to bylo sobecké a mírně bezcitné, ale rozhodně lepší, než kdybychom pochcípali v tom labyrintu společně s chodcem. Navíc veškeré moje důležité vybavení u sebe měla Arscha. A alchymista bez truhly je...no...k ničemu. "A jestli je ve vesnici Arscha, může vzít toho koně. Já si od ní vezmu svoje věci, pak budu schopnej uvařit nějaký léčivý lektvary, abysme se vykurýrovali." Někdo by mohl namítnout, že jsem opomíjel čas, kdy Chodec klidně mohl ležet ve vlastních střevech a bídně zdechávat. Já na to samosebou myslel. Ale taky mi bylo jasné, že nikdo z nás nejspíš není zkušený felčar a já bez svých lektvarů mu taky nebudu co k čemu. A pak mi došlo ještě něco. "Kde je vlastně zrzka?" |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zrzka se vyplížila asi minutu po té, co řekl chodec ať ho nikdy nenásleduje, takže buď už čuchá k fialkám zespoda nebo se ztratila a nebo je s chodcem, řekla jsem suše. Jestli v tom labyrintu dělaj... Ehm... Nepřístojnosti a nás se nechaj plahočit, tak ať si mě nepřejí. Tohle je placená výprava, né hnízdečko lásky, zamračila jsem se. Trochu jsem se pozastavila nad Zachovou zmínku o léčivých reklamech, měla bych ho ve vesnici požádat, aby mi nějaký udělal, bude se hodit mít ho na další cestu u sebe. Taky by bylo super poohlédnout se ve vesnici po šermíři, přece jenom přes zimu jsem nebojovala a ta paměť, určitě se tam někdo takový najde. Trochu mě píchalo v boku, ale to nic. Pomalu, podpírajíc půlelfa, jsme se vydali na cestu. Jestli je chceš jít hledat nebráním ti Tulessë, ale asi bychom měli zůstat pohromadě, nerada bych stála proti dalšímu obrovi sama, sdělila jsem elfovi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když jsi uposlechla chodce a vyjela pro ozbrojence do vsi, cesta proběhla bez problémů, přeci jen to byl tvůj kůň a možná i radost že se s nimi nemusíš tedy plahočit, i když prsty tě svrběli, kde jsou lapkové bude skrýš a tudíž zlato, věděla si však že se tam vrátíš, a pak porozhlédneš, ale i další věci, ten malý cíp hvozdu byl nebezpečný, táhl se několik desítek mil v pásu který spojoval dva obří prastaré hvozdy, věděla si dobře co vše tamm mohlo nyní na jaře být, obři, divá zvěř, někteří dlaci, starost ti ale dělalo i to že tvé sítě ve městě hlásili na podzim přílet draka do skalního labirintu blízko cesty,jednoho z těch tupých nenažraných zelených hovad, teď ale nebyl čas, kouzelník ti usnul v sedle přeci jen to bylo na něj asi za jeden den a noc trochu moc, když si dojela do vsi, nestačila ses divit, palisáda se měnila v polokamenou, domy nebyli už roubené ale také kamené, celé ulice a čtvrti, ale tahle důležitá ves se stala centrem obchodu už dávno, nyní se tu jen usadilo více mistrů všech možných řemesel.... Velitel stráže když si vyslechl co se stalo jen pozvedl obočí...zamumlal něco o tom že jich je hodně a jeden chodec je blázen, ovšem po tom co se dozvěděl tvé i jeho jméno se uklonil a lehce polkl, nechal vypravit dva velké vozy pro vězně, a posádku o 20 ti ozbrojených mužů jako doprovod, když si se otáčela aby si se vrátila zpět, kouzelník se probral, chtěl seskočit z koně, ale dopadl tak nešťastně že upadl a rozbil si hlavu, musela si zůstat v tomto "městečku"když ho odnesli k léčiteli který se ale po prvním ohledání jeho hlavy jen více a víc mračil... |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Zorientování a menší vystresování Začínám mít stres ze starostí těch půlelfů. Chvíli mi trvalo než jsem se naprosto zorientoval z bolesti a ran. Avšak povyk a nejistota, kterou vytváří Zacharias a Nasiada mi přímo začne zvonit v hlavě a ta mě rozbolí. „Proč sem někdo plete ten labyrint. Stařec se zmínil o skalním labyrintu. Opakuji sklaní labyrint ve skalách. Ještě v horách nejsme. Musel tím myslet budoucnost ne přítomnost.“ Řeknu silným hlasem. Po chvíli se však uklidním a dodám. „Tak tedy je rozhodnuto. Jde se do vesnice. Já nemám za nikoho rozhodovat.“ Pohodím si hlavu obra v ruce, aby se mi lépe nesla a rychlým krokem, aby mi však půlelf stíhal se vydám směrem do vesnice. S trochou štěstí kolem nás projede Arsha. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po poradě jste se rozhodli jít přeci jen dál do vesnice, kdo ví co vám chtěl tím vším ten druid říct, jak dobře ví Tuless, tito podivíni mluví rádi v metaforách a hádankách, a každé jejich slovo může znamenat buď co řekli nebo zcela něco opačného, jisté bylo to že když jste se dostali po chvili z lesa na pole, už zase bylo chladno, pole byla ještě nezoraná po zimě, snad jen rozrytá divočáky a zvěří, a cesta tady k vaší spokojenosti těsně před lesem byla už dlážděná, zdá se že dláždění bude pokračovat, dle toho že vidíte hromady dlažebního kamení u konců, ale zima asi práci přerušila,kdo ví, šli jste tak rychle jak to jen šlo, než jste na cestě před vámi zahlédli jezdce na koni, za ním dva vozy, ty v nichž se převážejí trestanci, a dvacet ozbrojenců v šupinových zbrojích, pár jich mělo kuše, pár halapartny, pár meče... Neměli jste proč se schovat, přeci jen cesta je cesta, jezdec když vás spatřil vyjel vám v ústrety a pokynul vám... Paní Arsha nás posílá prý chodec šel do skal na lapky, co řádili u cesty, a vy dle všeho jste zbytek skupiny, víte něco více nebo jdete napřed? zeptá se vás muž na koni v lepší zbroji a sevře kopí které má v ruce... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Z řečí o vozech, labyrintech, které tu jsou a možná taky ne, budoucnosti a druidech jsem byl tak zmatený, že jsem celou cestu k vesnici mlčel a snažil se to nějak poskládat dohromady. Noha mě pořád ještě protivně bolela a škubalo mi v ní, takže mi do řeči zrovna dvakrát nebylo. Když jsem na cestě před námi uviděl tu početnou skupinu, v první chvíli mi zatrnulo. Ale hned vzápětí mi došlo o co se vlastně jedná. A velitel oddílu ozbrojenců mi to svými slovy jen potvrdil. Opřel jsem se o svojí provizorní hůl, zhluboka se nadechl a zadíval se na kapitána.A doufal, že to není zkurvený rasista. "Zdravím. Ano, chodec skutečně odskotačil do skal lovit bandity, společně s další...kolegyní. Mělo by to být někde poblíž ohořelého vozu kousek zpátky směrem odkud jsme přišli. Někde tam ve skalách." Mávl jsem rukou zpátky a lehce se zapotácel. "Mám takový pocit, že možná bude raněný. A když už mluvíme o zranění, měli jsme cestou takovou...menší...větší...nepříjemnost. Tu jsme sice vyřešili, proto tu pořád stojíme..." Nervózně jsem se uchechtl, ale naštěstí jsem jako obvykle nezabředl v myšlenkách a vrátil se k jádru pudla. Obra. "Každopádně, nevyvázli jsme z toho úplně se zdravou kůží, jak asi vidíte, takže pokud bychom mohli využít služeb vašeho felčara nebo léčitele, byli bychom vám velmi vděčni..." Zakončil jsem svou nesouvislou promluvu a rozhlédl se po společnících, jestli něco nedodají. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zbytek cesty jsme byli zamlklí. Zachariase, i přes mé podpírání, noha stále bolela a tak měl mizernou náladu. Zaklínač také mlčel, asi přemýšlel o druidových slovech. Já sama jsem přemýšlela o tom lidožroutovi, netušila jsem, že se v téhle oblasti vůbec vyskytují. Ale byla jsem hrdá, že jsem zůstala těměř nezraněná a dokonce měla velký podíl namjeho zabití. Takový menší trénink pro začátek. Doufám, že za tu hlavu bude řádná odměna a že si ji nenechá zaklínač jen pro sebe. Také jsem se nemohla odčkat už vesnice. Bez mého pláště jsem se cítila jak nahá. Měla jsem na sobě nyní jen korzet, kalhoty a opasek. To prostě nebylo ono, ráda jsem se do pláště zahalovala a připadala si tak tajemná. To já ráda, usmála jsem se. Musím uznat, že na to kolik mi je, jsem často dělala pitomosti nebo se rozčarovala nad věcmi, které by elfa nechali chladným, to bude asi tou lidskou stránkou. Začala jsem se ve svých myšlenkách ztrácet a přeskakovatz jedné na druhou. Že bych se praštila do hlavy? Né, ušklíbla jsem se, nedostala. Nevědomky jsem začala zírat na Zachariase, teda spíš tak po očku se mu dívat na jedno z nestejných očí natočeného ke mně. Jeho oči mě fascinovali, dávali mu velmi exotický, tajemny a ořitažlivý zjev... Šílence. Jelikož jsem byla zabraná půlelfem málem jsem pochodovala dál, když Zach zastavil před ozbrojenci. Chm... Ten jejich velitel vypadá jako jeden z těch arogantních hajzlů, co nesnáší křížence jako jsem já. My nebyli zrovna skupinka, kterou by tyhle naleštěné zbroje chtěli vidět, tři šoičaté uši a dvě dokonce šmrnclý. Zacharias se chopil slova a odpověděl mu. Na to, že byl zraněný, mluvil pevným hlasem, asi mu taky došlo, že tenhle nás nevidí úplně rád. Přeju vám šťastný lov, snažila jsem se, co nejpřívětivěji usmát na ozbrojence. Určitě je najdete, u toho spáleného vozu jsou mrtvoly, asi by se slušelo, kdybyste je pohřbili, řekla jsem, protože si nemyslím, že by chtěli uložit do klidu, spíš je ještě jednou prošacujou a oberou o boty. Odfrkla jsem si. Jak vidíte, tady náš přítel je zraněný, poukázala jsem na Zachovu hůl. Kdybystr nám půjčil vǎseho koně, byli bychom vděční. Ve vesnici na vás bude čekat, máte moje slovo. slovo křížence, které pro něj nic neznamená, vzpomněla jsem si. A paní Arsha se za nás zaručila. Ten kůň tam na vás bude čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kapitán vám nazančí aby jste šli bokem a oba povozy projedou, vojáci s klidem projdou okolo vás spíš si vás lehce prohlížejíc, zaklínače asi nejvíc, válečnici i alchymistu spíše s otázkou v očích zda tohle jsou opravdu dobrodruhové, asi pro to že vybavení obou je spíše žalostné... Měl by sis dávat na pusu mladíku, ale ten skotačící chodec jak ty říkáš je znám na celé Renderské plošině, a tuším že i za mořem, myslím že ani netušíte kdo vás vede, jistě podivný to muž, ale jeho činny a um využívají a opěvují králové mnoha zemí, stejně jako paní Arsha je všude vítaná, protože narozdíl od tvé prostořekosti, oni už prošli víc cest než se tobě zdá.. udeří na alchymistu a začne se dívat na vás všechny... Obr...jistě byla na něj odměna, dá vám ji fojt, tedy starosta, a léčitel je k dispozici všem co pomáhají volné cestě a obchodu... kupodívu věděl o čem mluvíte, snad už o něm měli zprávy dlouho, i o lapcích.... Můžete být rádi že to byl ten obr, těsně před zimou tady viděli i draka, zeleného, žere na co příjde, kdo ví zda jen proletěl nebo zůstal ve skalách, ale pokud řádí lapkové, tak asi proletěl..i když tyhle bestie prý dlouho spí... zamyšleně se pak podívá na Nasi a sundá si přilbu, je to také půl elf a poškrábe se na hlavě... Víš sličná, kdyby to byl můj kůň možná bych vám ho i půjčil ale mě pane neříká, a kdyby se ztratil platím to ze své mzdy, navíc paní Arsha má jiné starosti, ten stařík upadl při seskakování z koně a leží bez ducha u felčara na lůžku... vydechne a sleduje své vojáky jak se vzdalují.... Prohledat okolí přepadu, chodec se snad objeví sám, a kdyby byl raněný, lektvary máte... s tím seskočí z koně a podá otěže Nasi do ruky... Nechte ho u hostince Setlé hlavy, najdu si ho pak, a pospěšte si, až se setmí bude tu hodně vlků, a po zimě budou asi mít hlad... s tím se vydá za vojáky... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Velitel mluvil trochu arogantně, ale docela to chápu. Z představy draka mi naskočila husí kůže. Draky nemám ráda. Nejsem si tltiž jistá jestli bych je dokázala zranit mým mečem. Budu svůj meč muset enchat ocenit šermířem aby mi řekl víc, vím jen že se jmenuje Pán Smrti. Když začal mluvit o odměně, usmála jsem se. Když sundal přilbu, musela jsem snad zírat s otevřenou pusou. On! On byl půlelf! Ale ve zbroji bych ho nerozeznala od člověka, prozradili ho až zahrocené uši. A pak mi řekl sličná. Myslí si snad, že jsem elfka? Neřekla bych, nejspíš chtěl jen být milý a tak jsem se na něj příjemně usmála. Řekl však, že kůň není jeho a tak mi úsměv moc dlouho nevydržel. Popohnal družinu, ale stále zůstával u nás, když vozy přejeli seskočil z koně a podal mi uzdu. "Já... Já... Děkuji Vám," špitla jsem překvapeně a dívala se za ním dokud neodešel. Pak jsem se otočila na Zachariase: Tak nasedej, ten je pro tebe. Stařík upadl? Možná se té rakve dočká dřív než čekal, dál jsem se tou zprávou nezabývala. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Cesta do vesnice Přemýšlejíc nad druidovými slovy jsem se se zbytkem družiny plahočil směrem k oné vesnici. Těšil jsem se tam víc než před dobou, kdy jsme si užívali chvíli posedávání. Budu si muset nechat zkontrolovat tu ruku. Snad tam toho nemám moc přetrhaného. Postupovali jsem dále na své cestě a během ni narazili i na ozbrojené vozy. Nechtělo se mi moc mluvit. Vlastně téměř nikdy s ozbrojenými vojáky nemluvím. Dá se říct, že téměř s nikým mi cizím nemluvím. Pochybuji, že i další zaklínači se s každým pustí do řeči. Možná to právě dělá nás těmi divnými a zvláštními pro ostatní. Má slova jen potvrdí vojáci, když kolem mne projíždějí a upírají pohled. Dříve mi to bylo nepříjemné, ale po čase jsem si již zvykl. Heh, doufám, že teď když putuji s půlelfy, budou zraky upřené na ně. Nikoli koukajíc na mne. Když Nasiadě půjčí koně vydáme se na cestu dále. Chvíli přemýšlím nad tím drakem. Jaké by to bylo se s ním potkat a dívat se z blízky. Aby pozoroval jeden druhého. Jistě... nejspíš by to byla nejspíš smrt. Ale kdo může chtít draka zabít? Bájné, legendární stvoření chrlící oheň. Co když jsou inteligentnější než vypadají... To že někdy napadnou lidi nemusí být jen důsledkem nemyslící agrese. Všichni je loví pro slávu a bohatství, či pro důležité ingredience. „Něco mi říká, že s drakem se v horách jistě setkáme.“ Řeknu s úsměvem na tváři a jistotou, abych se trochu odreagoval a zkusil tím tu myšlenku vnuknout ostatním. Poté ještě něco dodám. Snad nebudete nic namítat, když si se starostou o odměně promluvím sám. On neví, že jsme macíka zabili a nechci ani aby to věděl do té doby, dokud nebude určená cena za jeho zabití. Je tu šance, že kdyby věděl o jeho smrti, tak by nás chtěl obrat o nějaký ten peníz. Dokud to neví. Může se o jeho ceně smlouvat. Poté pohlédnu do dáli. Dobře uchopím schovanou hlavu v plášti a rychlým krokem se vydám k vesnici, když už vím, že Zachariasova noha nás nebude zdržovat. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Šla jsem nyní vedle Zaklínače, půlelf jel na koni trochu před námi. O ceně klidně smlouvej sám, Zaklínač působí líp než zbědovaný půlelf a půlelfka bez řádného oblečení, zasmála jsem se. Ne, ten korzet prostě nepůsobí jako pro dobrodruha ale pro děvku, budu s tím muset něco udělat. Nevíš kolik čítá taková běžná odměna za obra? Pak však vyslovil, že na toho draka určitě narazíme. Otřásla jsem se. Mohl bys mi o těch dracích říct něco trochu víc? Velmi mne to zajímá, byla bych ráda připravená, kdybychom ho náhodou potkali poprosila jsem jej. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Cesta do vesnice Dále kráčíme svou cestou k vesnici a Zacharias spokojeně jede na koni a může odpočívat. Po chvíli opět Nasuada nahodí otázku. Po ztrátě paměti se zdá být velmi zvědavá. Že by se bála, aby ji něco neuniklo? Chvíli mlčím a dále si hledím cesty a po chvíli odpovím na její první dotaz ohledně ceny za obra lidožrouta. „Kdo ví, obři jsou velmi ojedinělí. Příliš často se na ně nenarazí. Bývají i silnější, my jsme měli štěstí. A pokud jde o výši jeho ceny, tak bych řekl, že jeho nashromážděné poklady by měly větší cenu. Můžeš zkusit hledat místo kde se ukrýval.“ Zasměji se a protáhnu si krk. Ozve se malé křupnutí a opět zrychlím krok. „Draci... no co o nich... Jsou obrovští jako domy, zuby a drápy jsou ostré jako meče, jejich šupiny jsou jako mithril a jejich ohnivý dech tě spálí na popel...“ Opět se neubráním zasmání, ale poté již beze srandy povím. „Co já vím, tak jsou rozdělení. Ti co roznášejí zkázu a smrt, kde se jim zlíbí a ti, kteří jsou moudřejší než jakýkoli žijící člověk či elf. Zatím jsem se s žádným drakem nesetkal. Kdo ví jestli to je smůla nebo spíš štěstí. Četl jsem o nich, nic víc a nic míň. Měli bychom si pospíšit. Řekni, jít prve ošetřit ruku, ať to nevypadá nápadně a až pak jít za starostou nebo rovnou za starostou?“ Pousmál sem se a naznačil svou řečnickou otázkou, že se chystám jít nejdříve ošetřit zranění a až pak pro odměnu. Odpověď ani neočekávám, neboť jsem se sice ptal, ale myslel to jako oznámení. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zvedl jsem mírně obočí, když kapitán začal dštít oheň a síru kvůli jedinému slovu. A jak postupoval, obočí mu lezlo výš a výš. Hu, někomu jsem šlápl na kuří oko. Nebo možná pohanil osobního hrdinu. Těžko říct. A tak jsem jen opět nasadil patřičně kajícný výraz a udělal psí oči. Což je s těma mýma docela výkon. A v duchu jsem se dál bavil skotačícím Marcielem, jenže tentokrát mu nefandila jen Kara, ale i kapitán, a o to nadšeněji. Ten mě ale vzápětí překvapil a to velmi mile, když mi nabídl svého koně. Vděčně jsem mu pokývl a ať už s pomocí nebo bez se vyškrábal do sedla. Ke koním jsem sice nikdy nechoval zrovna velkou důvěru, ta zvířata byla na můj vkus až nebezpečně chytrá, ale v současné situaci jsem byl rád, že nemusím šlapat po svých. Takhle jsem mohl noze i ruce odpočinout a jet kousek před svými kumpány tak zvolna, aby mi pohodlně stačili. Navíc, říkal jsem si, že kdybych to zkusil rychleji, určitě sletím. A tak jsem jel spokojeně krokem a místy lehkým klusem. A to jsem se hodně odvázal. Soustředil jsem se na jízdu a tak jsem se do debaty o ekonomice lovení netvorů a dracích nahlas nezapojoval, i když jsem se zájmem poslouchal Tulessův výklad o dracích. |
| |
| Ve vsi a dál... Téhle výpravy jsem měla už dost hned na začátku. Nic nešlo podle plánu a ze všeho nejhorší je to, že s sebou táhneme bandu zelenáčů, kteří by v divočině nepřežili ani noc. Navíc je Marci poblázněný do rusovlasé... Ale stejně jsem se tohoto úkolu zhostila jako všech ostatních - vážně a se vším, co umím. Těsně před zastávkou se stala nehoda bojovnici a v tu chvíli jsem litovala, že máme s sebou někoho, kdo se jeví zmateněji než alchymista a navíc se bojí vlků. O pauze jsem dala nažrat a napojit koně, Stařík usnul v sedle a tak jsem jej nebudila. Sama jsem se poté posadila kousek stranou a kontrolovala, zda-li mám vše připravené. Po chvilce se přiřítil k nám Marcielus se zprávou o přepadeném voze. V tu chvíli mi bylo jasné, co bude následovat. Nijak jsem nemeškala a vyrazila do vsi. Ještě než jsem vyskočila na koně jsem chytla Marciho za ruku a podívala se mu do očí "Buď opatrný. Teď tu už není nikdo ze staré gardy, aby ti kryl záda..." Poté se vyšvihnu do sedla za staříka a pobídnu koně. Odjíždíme co nejrychleji ke vsi. Jo, mám tě jako svýho staršího bratra....nenech se zabít... V duchu poprosím Marciho, ale s tím už pádím po dlážděné cestě. Ve vsi udělám pořádný kravál, dokud nevyšlou posily a sama mířím za velitelem. Znám ho velmi dobře a vím, že pro Marciho a pro mě udělá cokoliv.... Když se s ním bavím a podávám mu informace, stane se jedna z těch nejšílenějších náhod. Starý čaroděj Hugn se snažil rozespalý slézt z koně a upadl rovnou hlavou na kámen... "To se mi snad jen zdá...pomůžete mi s ním prosím na koně, dám jej do rukou léčitelů a poté vás doženu." Usměji se na velitele a ten lehce přiblble poslechne. Jistě tenkrát ta noc stála za hodně... Při odjezdu mu mávnu a jedu k léčitelům. Nevšímám si užaslých pohledů místních, na tento druh slávy jsem už zvyklá...trošku. Jakmile předám Hugha do rukou léčitelů, kteří se netváří zrovna nadějně, vyrazím za vojáky, kteří mezitím už urazili pěkný kus cesty. No, snad se z toho děda vylíže...ale stejně s ním již na výprav nemůžeme počítat. Taková rána do hlavy a navíc v jeho věku.... Povzdychnu si a pobídnu Mornëho k větší rychlosti. To už se přede mnou na cestě objevila část naší družinky. Alchymista jede na koni velitele a vypadá dosti pochroumaně. Když budou dost blízko, zpomalím a nakonec zastavím těsně u nich "Co tu děláte? kde je Marcielus a Kara?" zeptám se příkře a v mém hlase zaznívá podtón strachu Snad je ten pitomec neposlal napřed a sám šel na bandity? A kde je ta rusovláska? To už si kontroluji svoje zbraně a výbavu. skládám svoji dvojitou kuši a šipky v toulci si připínám k opasku očekávajíc jejich odpověď... |
| |
| Vesnice Když jsme téměř u vesnice, potkali jsme naší velitelku. Eh... Můžeš hádat. Marcielus šel hledat a pozabíjet bandity a rudovlasá ho po chvilce následovala, nespokojeně jsem si odfrkla. Chodec nás poslal stezkou dolů, ale měli jsme menší problém s obrem lidožroutem, který je samozřejmě... Mrtvý, usmála jsem. Alchymista to schytal do ruky a nohy, Zaklínać do ruky, asi bys nám měla říct, kde najdeme felčary a pak starostu, sdělila jsem jí. Vesnice mě překvapila, byla docela velká na můj vkus. Každopádně jsem byla ráda, že jsme dorazili. A nesmím zapomenout na koně velitele stráže. Nechat ho u hostince, dobře, to zmáknu. |
| |
| Vesnice Zvedl jsem hlavu, když před námi zazněla další kopyta a s radostí jsem zjistil, že to je Arsha. Byl jsem tak rád, že jí vidím, že jsem popohnal koně do klusu a dojel skoro až k Mornëmu. Tou dobou jsem se už široce zubil. "Ahoj. Jak se cítíš? Je ti dobře? To je dobře. Stýskalo se mi..." Možná by je mohlo zmást, že s Arshou, Velitelkou mluvím takovým familiérním, vřelým tónem. Jenže já se nebavil s ní. Oči jsem měl jen pro svou truhličku, která se houpala stále přikurtovaná ke koňskému boku. Když jsem sesedl, bolestí jsem dokonce zasyčel jen trochu, tak moc rád jsem jí viděl. Dobelhal jsem se až k Arshe a truhlu převzal. S jednou zraněnou rukou to sice bylo trochu namáhavé, ale koho zajímá nějaké zranění. Mám své vybavení! "Všechno už bude přesně jak má. Máme spoustu práce, víš...spoustu práce, ano!" Asi tak o pět údery srdce mi došlo, že mluvím sice konejšivým tónem a a drmolím, ale pořád je to nahlas, a že si tisknu si truhlu k hrudi jako novorozeně. Velice pomalu jsem zvedl oči k Velitelce, jako kdybych jí zaznamenal teprve teď. "Oh. Zdravím. Ano, přesně jak říká Nasieda. Marcielus provádí spravedlivé trestání Kary, tedy, ehm, zločinu! A Kara s ním! Jo! Nás poslal napřed, pro vás. Cestou jsme zabili druida a měli záhadnou rozpravu s obrem." Ne, počkat. Špatně. "Tedy, ehm, obráceně..." Rychle jsem přikývl, abych svá slova potvrdil a i s truhlu zacouval ke 'svému' koni. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pomohla jsem mu se svlékáním zbroje, abych se dostala k ráně na boku. Táhla se od zad až k hrudi. Nebyla zas tak hluboká, ale svou velikostí mě trošku děsila. Když jsem ho tak ošetřovala, připomněl mi Marciel, že jsem vlastně zabila člověka a vystřelila několikrát po drakovi. Stalo se. Tak jsem zabila nepotřebného člověka, který před tím zmařil spousty životů. Kdyby nezbil ty děti, tak bych ho možná ušetřila, ale když se na mě podíval s tím výrazem v očích, které toužili po větším bohatství, musel zemřít. Konec konců, už si ho načal a já ho jen dodělala. A drak. Nikdy bych drakovi, ani zelenému, neublížila, ale nechtěla jsem tě nechat jemu samotného napospas. Kdyby se ten šíp nezabodl, tak si to nemusel přežit. Ohledně toho, co si vybrat. Zatím sama nevím. Snad mi osud sám ukáže cestu a poradí, co si vybrat. Po té mne pobídl, abych na jeho zhojení použila magii. Myslel si, že to neumím a že mě zas naučí nové věci, jako to s přeměnou na vlčici, ale tentokrát se bohužel zmýlil. Už jako malá jsem si svou silou léčila odřená kolena, nebo zraněná zvířata v lese. Jenže když mě jednou při léčení viděl můj elfí učitel, poradil mi, abych si to raději nechala pro sebe a nikomu to neukazovala. Lidé jsou zákeřní a chtěli by to zneužít. Mohly by ti kvůli tomu i ublížit Karo. Pamatuji si to moc dobře, protože když to dořekl, vytáhl ze svého širokého rukávu havraní pírko a vpletl mi jej do vlasů k ostatním. Marciel se mi snažil radit jak na to, ale já jsem mu jen dala prst přes ústa, na znamení toho, aby přestal mluvit. Na chvilku jsem zavřela oči a zhluboka jsem se nadechla. Po té jsem oči otevřela a své ruce jsem přitiskla Marcielovi na rány. Z pod rukou mi začala vycházet zelená záře, která se mu rozbíhala po těle a hledala každičké zranění, jizvičku, vše co potřebovalo napravit. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Umlčela mne a začala používat svou moc, věděl sem dobře že se zdráhá, ale byl sem rád, ta síla co máme je skutečně zvláštní, ale je narozdíl od ostatních léčitelských schopností silou matky země.... Děkuji ti Karo... zešeptál sem když se mi srozvnalo i zlomené žebro a lehce vydechl, pak sem se napil vína a zadíval na svou kroužkovou košili, byla neporušena, všechny ty rány byli způsobeny spíše tlakem a silou, než aby prošli, jak by také mohli, vždyť ta zbroj není z kovu... Pomalu sem vstal a citil že se mi vrací síla, zase sem se rychle ustrojil a pohladil dračí hlavu, chvíli jsem tam jen stál s rukou na čele toho tvora a prosil přírodu za odpuštění. Jako po každé když musím zabít něco co se v přírodě chová zle, ale stejně do ní bylo zařazeno. Když skončím s prosením otočím se na Karu a vydechnu... Ty se luku nevzdáš, to je mi jasné, proto vím že z tebe bude chodkyně, která ale místo meče bude využívat luk, a nyní prosím, běž na cestu, a až příjede Arsha s dráby, řekni že potřebuji vůz, na kůži a hlavu... s tím jsem se otočil, vytáhl větší ostrou dýku a začal se stahováním draka, protože sem věděl že nechat ho tak, vzal by si tyto věci někdo jiný, a třeba by ani nebyl hoden toho nosit dračí trofej... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Co se má stát stane se. A já to přijmu tak jak to bude, ať už ze mě bude čarodějka nebo chodkyně. Řekla jsem, pousmála sena Marciela a začala jsem si balit mastičky a obinadla zpět do brašny. Podívala jsem se na něj beze slova a pak jsem se zadívala hluboko do lesa. Po chvilce koukání do prázdna, jsem zapískala a Luna přiběhla v okamžiku. Jdu tedy na cestu čekat na Arshu. Řekla jsem a s Lunou po boku jsem se vydala dolů ze srázu na cestu. |
| |
| Vesnice Arsha vyrazila za vojáky. Snažila se vypadat klidně ale klidná nebyla. Věděla jsme proč, bála se o chodce, nejspíš toho spolu hodně prožili. Zach se mazlil se svojí truhlou, což jsem se snažila ignorovat, jinak bych musela nasadit znechucený výraz. Sebrala jsem mu koně a vydala se po vesnici porozhlédnout a najít hostinec Setlá hlava. Bylo to tu docela hezké a klidné, kdyby se jim teda v lesech nepohybovali obři a lapkové a draci. Chvíli jsem hledala, ale nakonec jsem hostinec našla. Přivázala jsem koně venku a vešla dovnitř. Okamžitě na mě visely pohledy místních. Tolik jsem litovala, že jsem zničila svůj plášť. Nevím jestli je víc fascinoval hrudník v korzetu nebo znechucovaly špičaté uši. Každopádně bylo mi to fuk. Sedla jsem si k baru a počkala, až se mi hostinský bude věnovat. Venku jsem uvázala koně, patří veliteli stráže, byla bych ráda kdybyste mu jej předali, až se tu objeví, snažila jsem se působit mile a také si objednala malé pivo. Moc se tu nevyznám, řekl byste mi, kde je ru mistr kovář a zda-li tu je mistr šermíř? Počkala jsem na jeho odpovědi a pak si v klidu dopila pivo. Pokoj jsem neobjednávala. |
| |
| Vesnice Došli jsme k vesnici a jako první spatříme Arshu. Na její otázku již nemusím odpovídat. Něco málo ji řekla Nasieda a něco víc Zacharias. Nebyl jsem zvyklý, aby někdo rozprávěl vše co se při cestě stalo. Nevím jestli to je správně nebo špatně, ale já bych si určitě nechal pro sebe setkání s obrem lidožroutem nebo s tajemným druidem, který mluvil jakoby o nějakém proroctví. Nic však nakonec neříkám. Přece jen poznámka jako, že pýcha předchází pád ji stejně nezajímá. Určitě našeho chodce zná skrz na skrz se všemi dostatky i nedostatky. Arsha se pomalu vydává za vojáky hledat chodce. Doufám že vynechá řeči o tom, jak jsme ho tam mohli nechat a a podobně. Věděl jsem co bude dál. Zacharias se mazlil se svou truhlou. Musel jsem se usmát. Je jako trpaslíček se svým zlatem. Nasieda šla dodržet svou část dohody ohledně koně. Vešel jsem tudíž chvilku po ní do hostince. Již si objednávala něco k pití. Došel jsem k pultu a položil zakrvácený zbytek pláště, který schovává hlavu lidožrouta na pult. S kamennou tváří značící, že se nehodlám vykecávat nebo něco protahovat klidným hlasem povím k hostinskému. „Potřeboval bych jeden pokoj...“ řeknu s jistotou, avšak po chvíli ještě dodám. „A také zda mě nasměrujete k místnímu ranhojiči.“ Poté sjedu pohledem po hostinci, kdo tam je a zda moc nezírají. |
| |
| Vesnice Ve vesnici bylo živo, nejen že stavěla kamená část opevnění, ale už se zde sjížděli kupci z dálných krajů, přeci jen sníh opadl a cesty začali být sjízdné a hodně kupců vědělo že je třeba prodat kožešiny, kůže a jiné věci co v zimě vyseli na půdách a nebo se vysoušeli a mořili kamencem, ruch ve vsi byl už srovnatelný s městem, bránou vás pustili vcelku bez problémů,ani se vámi nikdo moc nezaobíral, snad jen tím jak komicky jste působili u hostince, kde alchymista byl rád že se mohl posadit.... Tady se chlastá slečinko... odpoví ti hostinský, a zadívá se na zbytek skupiny... Kovář je na rynku, šermíř je tu leda velitel stráže a ten je asi venku když máte jeho koně... řekne klidně a postaví před tebe pivo, pak se zadívá na zaklínače a přikývne... Jistě pane, jistě pro jednoho nebo pro tři? ten pro tři je lacinější samo sebou....a to maso si dejte na zem, kdo tu krev má utírat... řekne s klidem a ukáže na alchymistu.... Vypadáte jako by ste strkal ruku mezi mlýnské kameny, to není dobrý, pošlu mladýho pro ranhojiče, ale dáte si u mě pořádnou večeři platí? začne utírat pult a dívá se po lokále.... Co vás sem přívádí, obchod to asi nebude.. zeptá se ještě a pak pokyne k jednomu ze stolů.... Jármyne, skoč pro felčara, a hni tou línou prdelí, máme tady hosty... |
| |
| Hostinec ve vsi Příjemný přístup hostinského mi dlouho kamennou tvář neudržel a musel jsem se usmát. Pohlédl jsem na zabalenou hlavu, kterou hostinský nazval masem. Přišlo mi to komické, ale nechtěl jsem nikomu ukazovat co to vlastně je. Hostinskému odpovím. „Dobře tedy, vezmu ten pro tři. Snad se na mě ostatní nebudou zlobit.“ Řeknu s humorem. Otočím se k Zachariasovi a několika kroky se k němu dostanu. Položím k němu hlavu a řeknu. „Tak, opatruj to teď jako tu tvoji truhličku. Jen na ni nemluv tak sladce, bylo by to divné, kdybys tak mluvil ke kusu masa.“ A vrátím se zase k hostinskému. Doufám že ta ruka mi nebude dělat na cestě potíže a felčar ji dá rychle do pořádku. „Kdyby mě někdo hledal, tak budu v pokoji.“ A nechám se hostinským nasměrovat. |
| |
| Stmívání a povyk Byla už tma když jste stále seděli v hostinci. K vašemu štěstí ranhojič skutečně dosrazil a začal vás jednoho po druhém prohlížet. Sem tam něco narovnal, ovázal, protáhl, kroutil jen hlavou nad ramenem zaklínače ale dal mu mast a doporučil mu asi týden klidu. Jisté bylo to že když se setmělo byli jste již vyléčení ze svých bolístek, což asi nejvíc ocenil alchymista jež se držel své truhly, objevil se dokonce i fojt a a seděl v hospodě, čehož se Tuless dobral náhodou. Večer byl ve znamení odpočinku a dobré nálady, zaklínač sice zmizel do pokoje, ale byl rád že má svůj klid, a že má ruku v klidu. K večeru se ale začalo něco dít, z ulice byl slyšet dusot nohou, od brány se rozlehlo troubení rohů, vzrušené hlasy a světla pochodní a luceren za okny hostince dávali znát že se skutečně něco děje. I hostinský spozorněl a začal těkat pohledem ke dveřím. Když už šel k oknu, vpadl do hostince jeden z vojáků a začal vzrušeně pokřikovat.... Kdo neviděl neuvěří, velitel přijel i s Chodcem a paní Arshou, a nějákou rudovlasou,a místo lapků vezou dračí hlavu a kůži! Vopravdou dračí halvu a kůži... když vyštěkl co chtěl, všichni ihned začali vstávat a brát si své svršky aby se odebrali na rynek, kde právě dojížděli dva vozy. Zapřáhlé za sebe lanem, koně ve čtyřspřeží táhli vůz na kterém se tyčila velká hlava draka a přes střechy vozů vysela kůže draka, kterou ještě drželi vojáci. Chodec šel mlčky vedle vozu, nad ním stále lamentovala Arsha, zástupy zvědavců se řinuli každou uličkou. Bylo až k nevíře jak se všichni chtěli podívat na neviíanou trofej. Hlavně tedy vedení města. Místní theurg a čaroděj z městské rady. |
| |
| Drak Seděla jsem tak u baru. Nečinně. Na návštěvu mečíře bylo pozdě, co mě však potěšilo je, že šermířem byl milý půlelfský velktel vojaků. Bylo skvělé, že je to půlelf, aspoň se mi vyrovnal ve hbitosti. Bude to zábavné. Ráda bych se s ním procvičila. Ale potřebuju ocenit ten meč, řeknu že jsem to nedávno zdědila, aby si nemysleli, že jsem zlodějka. Snad je kvalitní. Nedokážu si vzpomenout, jak dobře mi sloužil. Vín jen, že je to Pán Smrti. Zaklínač nám objednal pokoj pro tři. Proč ne, to néjak přežiju. Pak se odebral do pokoje. Zacharias nevypadal, že by se zajímal o něco víc než o svou truhlu. Já seděla a dívala se na ostatní. Je pravda, že nejspíš díky tomu, že velitel stráže byl půlelf, tak já pro ně nebyla taková rarita. Najednou se však objevil voják a zakřičel, že chodec se vrátil s dračí hlavou. Na jednu stranu mě potěšilo, že už z něj nemusím mít obavy, na druhou stranu jsem trochu žárlila. Zbytek hned vyběhl se podívat. Já si řekla, že mi ji chodec ukáže zítra a tak jsem se odebrala nahoru za Zaklínačem. |
| |
| Drak a tak dále Nakonec jsem se péče felčara dočkal a byl za ní skutečně vděčný. Když byl se spravováním mého nebohého těla hotov, poručil jsem si u krčmáře večeři, jak jsem slíbil. A láhev vína. No co. Z něčeho se lektvary přeci vařit musí. Za obojí jsem samosebou svědomitě zaplatil. A tak jsem seděl, jedl a hlídal ohyzdnou obrovu hlavu. Zrovna jsem dojídal poslední sousta večeře, když se venku strhl ten povyk. Trhl jsem hlavou k oknu a pak ke dveřím, do nichž se vřítil voják a začal vyřvávat cosi o drakovi.Jen jsem pozvedl lehce jedno obočí a naklonil hlavu ke straně. Jestli chce Tulessë dostat za tu hnusnou hlavu nějaké peníze, měl by si pospíšit, než všichni omdlí nadšením z mrtvýho draka... Tak jsem pobral tak nějak hlavu, truhlu i karafu s vínem (truhlu pod jednu paži, hlavu pod druhou a karafu do zdravé ruky) a vydal se mu to oznámit. Tedy, spíš vykulhal. Vešel jsem do společného pokoje, láhev postavil na stolek, truhlu na zem a hlavu tak nějak rozpačitě držel, přičemž jsem odolával nutkání si s ní pohazovat. "Uhm, Tulessi...jestli chceš tu hlavu zpeněžit, asi je vhodná chvíle teď. Marcielovi, zdá se, nestačili banditi a přitáhnul rovnou celýho draka...venku je celá honorace..." pokrčil jsem rameny a hlavu mu rozpačitě podal. Dál jsem zaklínače, chodce ani draka nerozebíral. I když ano, moc rád bych se v té hlavě trochu popitval. No, třeba mi to Marcielus dovolí, když budu hodný. Nakrčil jsem nos. To bylo asi tak pravděpodobné, jako že se Nasieda najednou začne svlékat. Zvedljsem hlavu od truhly, kterou jsem promptně šoupl pod postel a málem sebou šlehl. Nasieda stála zády k nám a skutečně se svlékala. Vydal jsem nejistý kašlavý zvuk, mírně se zakymácel a raději rázně vyšel z pokoje a dolů do hostince. Radši se půjdu podívat na toho draka. Nahoře mi stejně bylo nějak podezřele horko. |
| |
| Spousty očí Když dorazila Arsha s dráby a vozy, docela se divili, že místo mrtvých lupičů, Marciel požádal o pomoc s naložením Dračí hlavy a kůže. Naložili sme draka a vydali se do vesnice. Cestou na mě a Marciela, házela Arsha zvláštní pohledy. Ach, vlastně... Uvědomila jsem se, co si o nás všichni myslí a lehce jsem se pousmála. Jak jsem se pousmála, sklonila jsem hlavu a znovu jsem hořce litovala nad tím, že jsem toho lapku podřízla. Celá tunika i korzet byli na odpis. Ach jo, proč jen se krev nedá smývat. Řekla jsem si a raději se zahalila do pláště, který byl kupodivu bez kapky krve. Ještě by si o mě mysleli, že jsem vražedkyně, nebo dokonce jedna z lupičů. Luna se už zase držela u mě, když teď bylo po všem. Asi měla vážně víc rozumu jak já. Do vesnice sme dorazili už za tmy. Bylo to spíše takové malé městečko, vzhledem k tomu, jak bylo opevněné a že leželo jako jeden z mnoha bodů na kupecké stezce. Když sme procházeli ulicemi, vzbudili sme značný rozruch. Pozorovalo nás spousty očí. To mi bylo až krapet nepříjemné. Proto jsem kývla na Lunu, oddělila se od vozu a šla hledat hostinec. Došla jsem až na náměstí, které bylo osvíceno loučemi. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem příjemně vypadající hostinec. Neváhala jsem ani chvilku a šla jsme směrem k němu přes náměstí. |
| |
| Vesnice Kara Hostinec na hlavním rynku byl trochu lepší, snad to bylo tím že byl kamený a snad i tím že se zde ubytovávali hlavně kupci kteří tady prodávali nebo projížděli, vešla si do vnitř a překvapila tě hlavně čistota a prázdno, ale všichni se šli podívat ven, jak by také ne. Kdy zase uvidí dračí ostatky, snad nikdy... Slečinka zabloudila nebo hledá nocleh? zeptá se mladá děvčka s džbánem vody v ruce a nedůvěřivě se na tebe i Lunu začne dívat, v tom ale vstoupí muž v černé lesklé vestě a stoupne si za pult a jen sykne a trhnutím hlavy jí pošle pryč.... Neuražte se dámo, je tu nová, neví jak se chovat k hostům, venku je dost povyku co? Chodec je vážně podivný blázen... zkonstatuje a zadívá se na tebe.... Pokoj s lázní, maso pro vlka, večeře? zkušeně pozvedne obočí a sáhne pro jeden z klíčů... Nahoru a druhé dveře z prava, pošlu děvečku až bude lázeň... usměje se a pošle tě do pokoje který je zařízený se vším všudy, na zemích jsou kůže, obrovský krb, a velká postel, v oknech je místo naplých blán sklo...vidíš krásně na rynek kde se zastaví celý průvod i s dračí kůží.... |
| |
| Hostinec - V pokoji Trochu mě znervózní, když mi felčar k zranění mé ruky poví o týdenním klidu. Na výpravě to je celkem dlouho. Pokud se ale do týdne bude moct má ruka naplno používat, tak to snad přežiji. Podá mi neznámou mast a já se pomalu vytratím do mého pokoje. Před vchodem, dřív než vstoupím do pokoje, si opráším hlínu, prach a další různý bordel, který se na mě usadil nebo který aspoň oprášit šel. Pohodlně se uvelebím na posteli, víčku mi sjedou dolů a na chvíli začnu meditovat, abych nabral trochu síly. Probere mě až venkovní povyk k večeru. Rukou jsem sjel po obličeji a posadil se na postel, abych měl nohy na zemi. Lokty jsem se opřel o stehna a chvíli díval do země se zavřenýma očima. Poté přišla do pokoje Nasieda. Chvíli po ní i Zacharias s malým oznámením. Heh, tak tedy budeme cestovat s drakobijcem slavným po celé říši. Jestlipak si nemám začít říkat, jestli mu na cestě nebudeme dělat jen návnadu, neboť se mi nezdá, že by nás potřeboval. Spíš zdržujeme. Kdo ví co bude dál. Zvednu hlavu, kterou otočím na Zachariase a kývnu na souhlas. Chystám se protáhnout a vstát, ale ucítím ještě bolest v rameni, i když mnohem menší než při utržení rány... pochopitelně. Měl bych zkusit tu mast, i když pochybuju, že bude nějak účinná. Vytáhnu si mast a trochu si ji dám na prst. Přiložím prst k nosu a trochu si přičichnu po čem voní a z čeho asi tak je udělaná. Nevěřícně že by měla fungovat si prst s mastí otřu do kalhot a mast opatrně položím vedle sebe. „No... Stejně tě radši vyzkouším.“ zamumlám si pro sebe. Postupně si sundávám oblečení z horní části těla a přitom si nechtěně sundám rudý šátek z hlavy, který dopadne na zem. Odkryje se mi tak vypíchnuté pravé oko a kratší sestřih černých vlasů. Chvíli přemýšlím jestli jej mám dát rychle zpět, ale nakonec jej zvednu a položím vedle sebe k ostatnímu oděvu. Odhalím vypracovanější horní část těla. Od srdce až po krk a levé rameno mám vytetovaný kvetoucí keř růže. Po celém těle mám nespočet jizev delších i menších. Od zubů, drápů, mečů i dalších všelijakých věcí. Na krku mu jen zůstane viset přívěšek se zeleným kamínkem na řetízku. Začnu si mazat mast na zraněné rameno. Po chvíli si však uvědomím, že v pokoji je i Nasieda. Nejspíš ještě neví, že pokoj je objednaný pro nás tři, ne jen pro mě, ale nejspíš jim to došlo. „Za tu hlavu nejspíš nic moc nedostaneme, když chodec a Kara úspěšně zdolali draka. Možná však za menší odměnu by sis mohla pořídit nový plášť. Když sis ho zničila. Přece jen máš na zabití největší podíl.“ Promluvím bez toho, abych odvrátil pohled od ramene, na které natírám mast. Jakmile si myslím, že už je namazané mastí dost, tak si z batohu vytáhnu černou tunika, kterou krášlí zlaté pruhy vypadající jako rostoucí keř velmi podobné k mému tetování. Tu si obléknu a ostatní oblečení si ještě jednou pořádně opráším do všeho co půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Když se přiřítil Zacharias, Tulessë meditoval a nevšímal si okolí, chvilku předtím jsem se začal svlékat. Ono, moc jsem toho na sobě neměla a spát v korzetu se mi vůbec nechtělo. Chlap by asi nepochopil, jak nepohodlné to je. Půlelf nám řekl o tom drakovi, o kterém jsem už věděla, docela mu trvalo než se vybelhal sem nahoru, ale s tou truhlou se není čemu divit. Když truhlu uklidil a zvedl hlavu tak si mě zřejmě všiml, protože vyletěl ze dveří, jak šílený. Možná jsem se mohla pánů zeptat jestli jim nebude vadit, když si sundám oblečení, zahihňala jsem se. Korzet jsem složila a položila vedle sebe, stejně jako své kalhoty a boty. Zůstala jsem sedět na posteli jen v kalhotkách a překříženýma rukama si kryla hrudník. Zaklínač, kterého půlelf vytrhl z meditování, se také svléknul. Snad jsem na něj moc nezírala. No... ehm, než plášť by se mi spíš hodila tunika, ten korzet není moc praktický, usmála jsem se na jeho připomínku. Spíš než zásluha to bylo štěstí. Pak se chvíli odmlčím a prohlížím si jeho tělo. Krásné tetování, poznamenala jsem. V počtu jizev se ti teda nevyrovnám, zasmála jsem se, ale jednu krásnou mám na zádech a na boku, ukázala jsem na ně rukou a až později jsem si uvědomila, že jsem si tím přestala krýt hrudník. Doufám, že ti nevadí, že jsem se tu tak... odhalila, ale v tom korzetu se nedá spát, mrkla jsem na něj. Jizva na zádech byla z války a ta na boku z pádu ze skály. Víš, co mě fascinuje na jizvách? Že každá má svůj příběh a každá něco vypovídá o jeho majiteli, usmála jsem se a zas se na delší dobu odmlčela. Zaklínače nejspíš trápilo jeho rameno. Pak se převlékl do velmi pěkné tuniky a já si všimla řetízku, který mi předtím ukazoval. Milovals ji? možná jsem byla trochu moc zvědavá, ale... to půlelfové jsou, nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Večerní diskuze Trochu mě překvapí, že se Nasieda začala jen tak převlékat. Nikoliv kvůli toho, že bych byl v rozpacích. Spíše jsem byl více zvyklý potkávat stydlivé ženy, které nepoznaly svět, než bojovnice, které ovládají řemeslo se zbraní. Prohlédl jsem si její rány a překvapilo mě, že byla ve válce. „Podle mě je škoda, aby jizvy ničily ženské tělo. Jinak ano, pamatuji si na téměř každou jizvu, kterou jsem utržil. Ovšem u většiny bych na to raději zapomněl. Mno co se týká tvého odhalování, tak mi to nevadí, ale doporučuji takhle raději nechodit dolů mezi štamgasty. Přece jen, předsudky jsou všude, ať si to nespojují se špičatýma ušima.“ Ze srandy a s úsměvem ještě prstem ukážu na vlastní špičaté uši. Zamyslím se nad otázkou ohledně jestli jsem ji miloval. Zasmál jsem se a chvíli mlčel, neboť jsem přemýšlel. Po necelé minutě jsem si přívěšek vytáhl zpod tuniky a při pohledu na něj jsem Nasiedě odpověděl. „No vskutku ano... skutečně jsem ji miloval. Ovšem ne jako přítelkyni, ale pouze jako kamarádku, která mi pomohla a zachránila život. Tohle...“ ukázal jsem talisman směrem k ní. „Tohle mám pro štěstí, abych nepřišel i o druhé oko.“ Opět jsem se zasmál a zastrčil talisman zpět pod tuniku. „Co ty? Říkala si něco o nějaké válce. Pověz mi o tom více.“ |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Vyšel jsem ven z hospody a zamířil ke shluku lidí, který se shromáždil kolem Marciela a draka. Snažil jsem se prodrat blíž, abych lépe viděl, ale s mým poraněním jsem se daleko nedostal. I tak jsem se tedy vytáhl do plné výšky, abych na draka a celou scénu co nejlépe viděl. A při tom rozhlížení jsem si všiml i dvou velice vážně a důležitě vypadajících lidí. Prohlížel jsem si je a snažil se přijít na něco, co by mi odhalilo o koho přesně se jedná. //Má ten theurg u sebe hůl? |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro "Za koho mě máš? Svlékla jsem se, protože se za chvíli uložím ke spaní. Navíc... Půlelfové maj tak špatnou pověst, že horší už jim snad ani udělat nemohu," pousmála jsem se, ale tak chladně. Vyrojily se útržky vzpomínek na posměch a šikanu. "Navíc bych neřekla, že se mě chystáš znásilnit, takže tu klidně bez oblečení být mohu," šibalsky jsem se usmála a přehodila přes sebe raději deku. "Jo... Jizev je škoda, popravdě moc nevím, jak ta na zádech vypadá, snad to není tak hrozné," zasmála jsem se. "Je z války no... Říkala jsem, že na 80 let, jsem toho prožila hodně," mrkla jsem na něj. "Byla jsem právě najmutá jako žoldnéřka, byl to nějaký hraniční spor, moje paměť mi nedovolí jít dál, ale vím, že to bylo v dnech mé... dalo by se říct slávy, chci ten kraj najít, protože tam se toho o sobě nejvíc dozvím. Každopádně, jak jsem přišla k té jizvě si pamatuji přesně... Ten den pršelo a já vedle menší oddíl vesnicí, která byla prázdná - přesně tak, podezřele prázdná, samozřejmě že to byla past. Jenže ten den strašně pršelo a všude bylo bláto. Bojovala jsem se jedním ze vzbouřenců, a když jsem uhýbala jeho ráně, podklouzlo mi to a mečem mi přejel přes celá záda. A víš co mě tenkrát trápilo nejvíc? Že nebudu hezká," rozesmála jsem se. "Bylo mi tenkrát málo, snad necelé půl století," pokračovala jsem. "Ta válka... Byla to hnusná věc. Pamatuju si tváře lidí, co jsem zabila, člověk se dlouho budí ze spaní, ale zvykne si. Co dál dokážu vylovit z paměti je, že moje strana zvítězila a to pohraniční území se muselo podrobit." Dovyprávěla jsem. "Teď jsi na řadě ty," usmála jsem se. "Co to tetování?" |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Vešla jsem do hostince. Kupodivu byl prázdný, ale jelikož byl venku rozruch kvůli Marcielovi a jeho mrtvému drakovi, chápala jsem to. Chtěla jsem vykročit směrem k baru, když v tom mě, trošku drze, oslovila děvečka. Slečinka zabloudila nebo hledá nocleh? Na to jsem reagovala pouze povýšeným pohledem a Luna se podívala jejím směrem a vycenila na ní své tesáky. Děvečka se zalekla a raději se vzdálila. Pak se ukázal krčmář Neuražte se dámo, je tu nová, neví jak se chovat k hostům, venku je dost povyku co? Chodec je vážně podivný blázen... Na to jsem se musela pousmát. Znala jsem ho sice chvilku, ale blázen to rozhodně nebyl. Ano. Takového rozruchu kvůli jednomu zelenému drakovi. A ještě jenom kvůli pár kouskům. Hlavě a kůži. Co se Marciela, ehm tedy chodce týče, nemyslím si, že je až takový blázen. Ale tak to je už jen můj názor, že. Řekla jsem a omyle jsem odkryla zakrvácenou tuniku a korzet. Ještě než jsem se stačila hostinského zeptat na nějaký lepší pokoj, sám řekl... Pokoj s lázní, maso pro vlka, večeře? Ano, to bych ráda. A mohl by jste mi poradit, kde tady najdu nějakou dobrou švadlenu, zbrojíře a zlatníka ? Potřebovala bych pár věcí před výpravou. Zeptala jsem se a lehce poukázala kývnutím hlavy na své zničené oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když začneš mluvit o tom co si chodci myslíš, trochu vyvalí oči a pokyne... Marciel...takže tak se jmenuje? Tady ho znají jen jako Chodce, popřípadě Chodec a paní Arsha, a nebo Osudoví...jak se říkalo všem těm co spolu chodili už pár let, ale te´d je tu jen chodec a Arsha... poškrábe se na bradě a nalije ti sklenku vína, pak se zadívá na tvé šaty a trochu znejistí... To to je dračí krev? přejede tě pohledem a pak vydechne.... Tady..znáte ho jménem, asi jste viděla když s tou bestii bojoval... jde vidět že na tu krev hledí užasle, ale co čekat od hostinského i když z lepšího podniku, zadívá se na tebe a pak jen pokyne... Ráno moudřejší věčera, stejně je už zavřeno, všude, děvečka vás ráno provede, až příjdete sem vyšlu ji s váma, řekne kde co je...a ehm..Chodec...zase bude spát venku? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ach tak. Řekla jsem a podivila se, že jeho jméno nezná. Ohledně krve, hmm myslím, že je tam i pár kapek té dračí, když jsem Marciela ošetřovala, ale většina je od lapky, kterého jsem podřízla. Jak jste si jistě všiml, budu potřebovat hlavně nové ošacení. Takže vaší nabídku vítám. Co se týče chodce. Nevím kde bude dnes spát. Zatím se zajímá o svou dračí kůži Pousmála jsem se Ale posledně jsem mu nabídla přenocování ve svém pokoji a přijal. Sundala jsem si kápi z hlavy a mé rudé vlasy se lehce ve světle svíček zaleskly. Posadila jsem se k baru a napila se z číše vína kterou mi hostinský nalil. Spíše než spánek, ho dnes večer asi bude zajímat ten drak, nebo to kde je zbytek družiny Na tváři se mi zase vytvořil lehký úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postaví se naproti tobě a začne hltat každé tvé slovo, zvláště když zjistí že si byla u boji i u toho když skončil, vytáhne láhev vína a dychtivě se také napije s menšího poháru.... Jen povídejte paní, to víte, já sem jen tady, a tohle mě zajímá, kolik vás šlo na draka, umřel někdo, jací lapkové, družina, prostě vše, to víte, co se nedozvím tady... usměje se omluvně že tak naléhá ale zvědavost mu nedá spát, prostě tě pozoruje a sem tam se dívá ke dveřím, jestli se někdo neobjeví s novými zprávami... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Trošku jsem se pousmála nad zvědavostí postaršího hostinského, ale zase jsem chápala, že se asi moc často, odtud ven nedostal. Když sme narazili na lapky byla nás družina. Když nepočítám Arshu a kouzelníka Hugha, tak nás bylo pět. Bohužel sme na cestě našli už jen ohořelí vůz a mrtvou rodinu. Nepřála bych Vám ten pohled. Marciel nás poslal napřed do vesnice, ale mě se s ostatními nechtělo být. Navíc, nechat ho jít někam samotného mi také nepřipadalo dobré. Tak jsem se vydala za ním. Společně jsem pak narazili na jediného lupiče jak utíká směrem od dračí sluje a křičí jako šílený. Marciel ho jedním sekem do kotníku uzemnil a já ho po té podřízla, když po mě chtěl vyrazit. Pak se chodec vydal směrem k drakovi. Já chvilku váhala, ale samotného jsem ho tam prostě nenechala. Proto jsem se za ním vydala a vystřelila párkrát do draka. Lehce jsem poukázala na tvůj luk a toulec na zádech. Pak už jej Marciel dodělal, mám na mysli, tu zelenou potvoru, stáhl jej z kůže a ostatní se jistě dovíte od dalších hostů, co teď venku obdivují ostatky z Draka Dopověděla jsem, dopila číši a pohladila Lunu mezi uši. Ta poslušně seděla vedle mě a čekala, jestli také něco dostane. Takže v podstatě, si místo lapků přivezl draka. myslím, že živí, by byl jako mazlíček lepší. Snažila jsem se trochu zavtipkovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bez dechu poslouchá a pak si nalije další pohár, zakroutí hlavou a jde si pro něco ostřejšího, nadechne se a vydechne a pak na tebe zadívá.... Lukem na draka, to jde? A on po něm šel s mečem a vy s lukem...a drak je mrtvý a vy chodíte po svých? Stává se že příjde čas od času skupinka, že kroll nebo barbar dostal bílého či hnědého, protože jsou to poměrně slabší plazové, ale zelený už se řadí trochu výš, tady co vím,ale on chodec už taky cestuje dlouho co si pamatuju, prý tu cestoval ještě když tady točil pivo otec... usměje se tiše a zadívá na tebe, při tom se musí usmát... Ale to to byl mladíček, asi jako vy, snad mladší o něco,v zeleném sukně, s malým nožem a velkým lukem... začne vzpomínat a pak potřese hlavou.... Nebála jste se? A živej? Ti zelení jen žerou a žerou, to nejsou mazlíčci, ti sou schopní sežrat hvozd, dobytek, vesnici a letět dál... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Tomu co hostinský říkal o chodci jsem se chtě nechtě usmála trošku hlasitěji. Já vím co jsou zelení zač. Vyrůstala jsem v lesích a znám toho hodně. K Drakovi. Nebála jsem se o sebe, spíše o to, aby chodci neublížil. Přeci jen, jak ste již řekl, jsou to potvory. Omluvte mne, ale už jsem krapet unavená. Mohl by ste mi dát nechat udělat lázeň a ukázat mi nějaký ten lepší pokoj. Nebo rovnou ten nejlepší co máte. Dnes si to zasloužíme. koukla jsem na Lunu a znovu jí pohladila. A za nějakou tu večeři, bych se také nezlobila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Všechno co si říkala odkýval a jen se usmál... Lázeň bude v momentě, už se hřeje voda, za chvíli to bude, to víte máme tu takové udělátko od theurga, trubka co posílají horkou vodu z kuchyně do tři lepších pokojů, přímo do van co jsou jako by v malé místnustce... otočí se a dá ti klíč, s tím přejde do kuchyně a jen slyšíš jak pophání jídlo a usměje se, vysvětlí ti cestu a popřeje příjemný pobyt, očividně mu nyní stačí tvoje informace ke spokojenosti... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tlačenice tam byla velká, jak by také ne, dračí ostatky, to je něco co se vidí jen jednou za život, možná dvakrát, pro kupce určitě, lidé se snaží namačkat co nejdříve dopředu, a dotknout se šupin tvrdých jako ocel, zatímco děti se drží s ženami dál,muži sbírají víc odvahy,ale tebe láká něco jiného, cítíš tu magii, v očích,jazyku, zubech a drápech... Dostaneš se dopředu kde vidíš i to že Marciel nese několik měchů na vodu a čutor, když si všimneš ale těch dvou, z nich jeden drží svou hůl a astróm a druhý se jen opírá o čarodějnickou hůl, slyšíš i jejich rozhovor vedený na chodce... Oči,jazyk,zuby a drápy a srdce, kolik za to? a za kůži? Prodáš Chodče vůbec, a krev kolik je krve? vystřelí ze sebe theurg a tancuje kolem chodce jako děvka kolem bohatého kupce.... Zlata ti dám co uneseš, nebo drahokami, k čemu by ti to vše bylo na cestách, přemýšlej.... někdo tě vytlačí až moc dopředu a Marciel se jen usměje, pak se podívá na tebe a na starého theurga a olízne si rty.... Oči a jazyk,a větišna zubů, a tři páry pařátů, zadních, a dva předních, a krev...víc neprodám...a krve je dost, dones si své láhve na uchování, dones jich víc, a vem ho sebou... kývne směrem k tobě a pokyne ti.... Naučíš ho co budeš moct, jinak potáhnu s kůži do Strangaru, a plácneme si, a pomůžeš pak zbrojíři, z kůže bude zbroj a boty...pro tu rudovlasou...a o cenně se pobavíme ráno, můžeš kůži hlídat, nebo poslat někoho od sebe, je to v tvém zájmu, a bez námitek, víš že bych táhl jinam.... theurg se podíval na tebe a nesouhlasně zamručel, pak na Chodce... Když na to bude mít, obléknu ho na cestu a naučím co pobere, ale co si slíbil to prodáš! s tím se otočí na tebe, zadívá se na tvou ruku a nohu, zhluboka se nadechne.... Más aspoň svou truhlici ? Nevidím nikde pytel beztíže, nebo jsi snad tak hloupý že ji taháš na rameni? Mluvit umíš nebo ne?Já sem Rachlos, theurg, a ty?.. ukáže ti bradou abys šel s ním a jen se dívá po chodci a dračích ostatcích.... A poděkuj, nepřimluvit se tak tě učit nebudu, ale takhle...je to obchod co je pro mne výnosný... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Někdo za mnou do mě v návalu nadšení strčil, až jsem vyklopýtal kupředu a tak tak chytil na zraněné noze rovnováhu. Zrovna včas, abych slyšel rozhovor chodce s mužem, který byl tedy zjevně theurg. Určitě také vycítil magii skrytou ve dračích ostatcích. Trochu jsem vykulil oči, když Marciel dohodl jako část obchodu mé osobní vzdělání. To jsem tedy nečekal. Dalším chodcovým chováním už jsem tak překvapený nebyl. Všichni mi vždycky tvrdili, mistra nevyjímaje, že ženy mají jistou nepochopitelnou slabost pro boty. A takové boty z dračí kůže... Ale to už na mě mluvil theurg, za kterym jsem se rychle rozkulhal. "Díky, Marcieli..." vydechl jsem ještě a pak už jsem se musel soustředit na Rachlosovo prskání. "A díky i vám, mistře Rachlosi. Truhlu mám. Ale v hostinci, mám pro ní dojít? Já jsem Zacharias, ehm, alchymista..." Vysoukal jsem se sebe, zbytečně, jak mi v zápětí došlo, neb to Rachlos určitě už veděl. Dál jsem za ním šmajdal jak nejlíp jsem mohl a čekal, jestli mě pošle pro mojí truhlu, odmávne to a nebo mě přetáhne holí po hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Teď ji potřebovat nebudeš,tak se hni máme práci... zazubí se a protáhne se s tebou davem ke svému domu, jak jinak než bytelnému kamenému stavení, která na první pohled vypovídá o tom že zde bydlí někdo bohatý a podivný, některé věci nadomě poznáš, jiné udělátka ti neřeknou nic, trubky, zrcádka, malé větrné lopatky... Když otevře dveře cítíš ihned ten známý pach různých surovin které jsou naskládané už na chodbě a celém přízemí.... Spád budeš v patře mám tam pokoje pro učně, tady je sklad a kuchyň, nahoře pokoje a knihovna,a podkroví můj byt, ve sklepě je moje laboratoř... vysvětlí ti šmahem a ukáže na dvoukolák u zdi.... Chop se toho Zachu, jdem pro dračí krev brachu... řekne klidně a otevře skříň, ze které začne hatah zvláštní láhve, sklo je tmavé, jako by blanité, jde z toho cítit magie, jen se usměje a skládá je do dvoukoláku.... Jestli je rozflákáš na rynku, naučím tě jak se pomalu umírá, je ti to doufám jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když šel hostinský do kuchyně, zdálo se že byl spokojený s tím co jsem mu řekla i když mě to nepřipadalo nijak zvláštní. Ze dveří do kuchyně zavanula příjemná vůně pečeného kuřete a bylin. Zajímavá vychytávka a určitě jistě příjemná. Podotkla jsem k vychytávce o lázni. Vzala jsem klíče od pokoje a šla po schodech nahoru. Chvilku jsem přemýšlela nad tím které dveře to vlastně jsou, nakonec jsem vešla do těch správných. Na zemi leželi obrovské nadýchané kožešiny, okna byla skleněná a byl z nich krásný výhled přímo na rynk. Pokoji ale dominoval velký krb na jedné straně a postel na straně druhé. Luk s toulcem, brašnou a pláštěm, jsem odhodila na postel a padla jsem na kožešiny. Luna vedle mě na záda, čekajíc na drbání. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vyslechl sem si vše, od spílání Arshy, přes otázky na boj s drakem, až po to sme dorazili na rynek, chvíli sem tam musel odpovídat na otázky než se objevil čaroděj s theurgem, jistě že je zajímalo zda dračí ostatky prodám, a jelikož se tam objevil Zacharias, napadlo mě že by nebylo od věci aby se něčemu přiučil než vyrazíme zase dál,své plány jsem už měl,tiše sem vydechl a nechal strážné hlídat kůži na dvoře radnice, jelikož to byl větší statek z doby kdy to byla opravdu jen víska. Po té sem se zadíval na Bratříčka a vydechl.... Tak kde ji máš? zeptal sem se ho a on okamžitě zamříil k hostinci, pochopil sem dobře že si šla objednat pokoj, a tak sem vešel, znal sem ten lokál už z dřívějška a tak hostinský jen když mě viděl pokynul hlavou a zrovna nesl talíře s jídlem, zastavil se a pak trochu nervózně pronesl... to je pro rudovlásku, ale asi pro to přicházíš, abys ji našel že? tiše sem přikývnul a on se usmál, položil jídlo přede mne a řekl mi kde je ubytována, vědoucně sem pokynul, vzal talíře abych o chvíli později zaklepal na její dveře.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Slyším klepání na dveře Á jídlo je tu, konečně Pomalu jsem se začala zvedat a při tom jsem řekla Dále čekala jsem, že dovnitř vejde děvečka s večeří. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Pousměji se tomu strohému dále, i té unavě v hlase, přeci jen na všechny je toho moc, otevřu si loktem dveře a jako první se dovnitř protlačí bratříček jež okamžitě zamíří k Luně, lehne si k ní a položí ji hlavu na břicho... Položím jidlo na stůl a zadívám se na ní,lehce se pousměji a pokynu hlavou.... Přícházím s tím co jsem ti slíbil... pronesu tiše a kleknu si k ní, pak vytáhnu v kusu látky zabalené dračí srdce.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Do dveří vešel černý a hned za ním ... Marciel... Ach, co ten tu dělá. Údiv a radost zároveň. Položil jídlo na stůl a klekl si ke mě na kožešinu. Já jsem zůstala v údivu sedět a kožešině a jen sem zírala na zabalené srdce. Ty si vážně myslíš že to budu jíst? Řekla jsem chodci a krapet se od něj odtáhla znechucením z toho srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Usmál sem se a pokrčil rameny, rozbalil látku a srdce rozpůlil dýkou, při tom sem její půlku na látce položil před sebe a tu svou bez okolků začal jíst.... Je tvá, dělej co chceš ale já se rozhodl... řeknu po té co ho vcelku rychle sním jen tak, přeci jen díky své podstatě mi syrové maso nepříjde odprné a dokonce to i chutná.... Bál sem se o tebe když si vyrazila za mnou, ale pak sem byl rád že si neposlechla...děkuji ti... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Rozbalil uzlíček se srdcem a rozřízl jej. Svou polovinu bez okolků snědl. Nabídl mi druhou polovinu, ale já se zdráhala. Bál sem se o tebe když si vyrazila za mnou, ale pak sem byl rád že si neposlechla...děkuji ti... On se o mne bál ? Když to řekl, lehce jsem polkla. Nevěděla jsem co na to říci. Jen sem k němu zvedla oči a hluboce jsem se do nich zadívala. To co jsem cítila se nedalo popsat. Byla to směsice pocitů, strachu, radosti, nejistoty a snad i touhy zároveň. Lehce jsem pootevřela rty, jako kdybych chtěla něco říci, ale hned jsem je zase zavřela. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její pohled byl tak zvláštní, nevěděl sem co dělat, přeci jen tohle bylo pro mne něco co neznám,nikdy sem se nezobíral pohledy žen s kterými jsem uléhával do lože či na seně, vždy to pro mne bylo jen vyústění touhy, chtíč a víc nic... Je to zvláštní ještě před pár dny sem byl na světě jen jako chodec, muž stracené říše, chladný a bez vyšších cílů, ale potkal sem tebe a vše se otočilo...má paní... pronesu tiše a na chvíli se zadívám do plamenů krbu, nevím co jí víc říct, vím jen že je mi v její blízkosti příjemně, a že sem ji musel musel vidět, pohladím lunu jež už leži schoulená s bratříčkem a sledují nás oba dva jako by čekali co bude dál, bylo mi jasné že on si našel také vlčici kterou hledal, a že stejně jako já chce být u ní.... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Následoval jsem ho až k domu, kde jsem zůstal na chvíli stát a prohlížel si ho, ale pak ho kulhavým během rychle dohnal. A snažil se v duchu nesmát tomu, že podivínský theurg má teď kulhavého asistenta. Jen ten hrb mi chyběl. Přikyvoval jsem na všechno, co theurg říkal a ukládal si to pečlivě do paměti. I když tu nejspíš nepobydeme příliš dlouho. Když ukázal na dvoukolák, rychle jsem k němu přistoupil a zkusmo zabral za držadla. "Jistě, pane, chápu. Hm, nechci znít nezdvořile nebo tak, ale...jistě, budu dělat co bude v mých silách...ale, jak jste si asi všiml,utrpěl jsem dnes poranění dvou končetin v boji s obrem, kterého se nám mimochodem podařilo udolat...no, abych to shrnul, nejsem si úplně jistý, že ten dvoukolák ukočíruji bezchybně. Pokud byste mi poskytl...lektvar, který bych vám samosebou později zaplatil..." Nechal jsem větu nejistě vyznít do ztracena. Ano, možná to bylo troufalé. Ale nechtělo se mi umírat pomalou smrtí, protože mi s plnou károu ujedou nohy. To by bylo...trapné. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Abych se vyhnula jeho pohledům, raději jsem se pustila do toho odporného srdce. Zacpala jsem si nos a v mžiku jsem ho snědla. Chvilku se mi sice chtělo zvracet, ale polkla jsem. Tak jako já ti vstoupila do života vstoupil jsi ty do života mě. Ale více v tom prosím nehledej. Řekla jsem, i když s těžkým srdcem, jelikož jsem k němu začínala cítit čím dál více. Poté jsem se zadívala na ty dva čtyřnohé a až jsem se divila, jak se k sobě mají. Chtěla jsem, abych se také měla jako ti dva, ale nedala jsem to na sobě znát. Sklonila jsem hlavu a lehce jsem si vydechla. Tak strašně jsem si přála, aby mě zase políbil, ale na druhou stranu, to prostě nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Víc v tom nehledej...to se lehce říká a hůř provádí Karo... vydechl sem tiše a vstal, abych se napil poháru s vínem,hostinský tamdal o pohár navíc, možná i jídlo navíc, kdo ví, hlad sem moc neměl, ale potřeboval sem se napít, až moc napít jak mne spaloval žár v hrudi, když sem položil ten pohár a viděl ji sedět na zemi, kousek od ní oba vlky, zavřel sem na chvíli oči, vím že bych se měl držet dál, že ona má princezna a já její leník, ale nyní jsme tady, chodec a jeho učenkyně, dvě duše samotářů jež k sobě mají blíže... Nemohu... poronesu tiše a pak prostě klesnu na kolena, bez okolku ji stáhnu na záda a nalehnu na ni a zase své rty vetknu do těch jejích, jako bych si nemohl pomoci... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Zvedl se a popošel ke stolu s jídlem. Nalil si číši vína a celou jí vypil. Zadíval se na mne tak zvláštně. Když se na mě tak díval, nadechla jsem se a chtěla jsem mu říci.... jenže v tom jen tiše zašeptal Nemohu... Řekl to tak sladce, zoufale a zároveň i toužebně. Chtěla jsem se ho zeptat co, že vlastně nemůže, ale v tu chvilku už jsem ležela na zádech, Marciel na mě a jeho rty líbali mé. Po počátečním odporu, jsem uvolnila celé své tělo a oddala se jeho tělesnému teplu. Jeho vroucí rty se polibky vpíjeli do mých čím dál víc a víc. Byla jsem slabá, nedokázala jsem se bránit |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro V pokoji Nasieda skromně povyprávěla historku s vysvětlením, jak přišla k oběma jizvám. Jak zmínila, že ji bylo málo, tak přišlo komické. heh... půl století a málo, v našich měřítkách určitě mnoho, ale v lidských? Snad dvě třetiny života za sebou. Pokud se toho někteří dožijí. Počkám si dokud si nevyslechnu vše, co mi chtěla povědět. Dopoví a najednou přijde otázka ohledně mého tetování. Sám si již moc dobře nepamatuji, kdy jsem si ho nechal vytetovat. Bude to již dlouhá doba. „Tetování... Mohl bych říci, že to mám možná kvůli těm jizvám. Nějaké to zkrášlení.“ Ironicky se zasměji, možná to zní více jako kašlání či chraptění. „Ale ne. Je to z dob, kdy jsem chvíli nebyl nestranný a na jednu ze dvou stran se přidal. Byla to velká chyba. No... snad to byl nějaký symbol toho, co jsme tvořili. Něco jemného a krásného jako květ, přesto nebezpečného a schopného ublížit jako trny. Už je to dlouho. “ Vytáhnu si jídlo, které jsme dostali na příděl. Které začnu jíst, avšak během toho ještě pár vět povím. „Během této činnosti jsme na chvíli usnul, a jak jsem se probral, všechno bylo fuč a tak jsem už byl radši naprosto nestranný. Jo a ještě se mi to taky líbí. Tetování stejné jako vzor na tunice... No nepůsobí to zajímavě?“ Dojím a vstanu, abych ze sebe mohl otřepat zbytky jídla. Vezmu měšec svých peněz a vydám se dolů mezi ostatní. „Půjdu dát naší paní Arshe ty peníze.“ A vydám se Arshu hledat. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zaklínačovo vyprávění o tetování mě pobavilo. Měla jsem dobrou náladu. Navíc bylo moc pěkné, možná bych si měla nechat néjaké na záda, aby překrylo jizvu. Budu se ho na to muset zeptat později. Když začal jíst ozval se i můj žaludek a také jsem snědla zbytek svého přídělu. Tulessë se dlouho nezdržel, šel předat Arshe peníze a tak jsem mu hodila i svůj měšec, abych se zas nemusela oblékat. Poté, co odešel jsem se spokojeně natáhla na postel a začala si masírovat bok, kam mne trefil obr, byla tam jen malá modřina. Dopadlo to lépe než jsem čekala, pomyslela jsem si. Chvíli jsem jen tak ležela, civěla na strop a odpočivala. Nakonec mi to nedalo a oblékla jsem se. Půjdu se podívat jestli dole v krčmě není velitel stráže, abych si s ním promluvila. Vyrazila jsem tedy dolů po schodech a začala se po něm rozhlížet. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Celou tu dobu jsem cítil jak mi víc a víc tluče srdce,jako bych zase bojoval, ale tenhle boj byl jiný,jiný a tak krásný zároveň když sem cítil jak se mi podvoluje, bylo to jako bych v sobě hořel, a zároveň chtěl víc a nesměl.... Zvedl sem svou tvář a pohladil tu její, tak něžně jak sem jen dokázal, sám sem ale byl ještě od krve a potu,a tak sem se cítil nepatřičně, vždyť ona je princezna.... Nedokážu být lhostejný k tomu že mi pohled na tvé oči způsobuje bušení srdce, a že když sem tě neviděl venku, začal sem myslet jen na to kde jsi... pomalu sem ji pohladil po boku a něžně políbil na čelo a spánek.... Ať mě tvůj otec popraví, ale ty mě od sebe neodháníš, a to je víc než bych si kdy mohl přát... zvednu se lehce na loktu a přejedu prsty po její tváři, po liniii její čelisti, až na čelo, a přes nos až na ústa, plaše při tom zamrkám.... Mám ti říct že voda je připravená... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zadívá se na tebe s pousmáním a jen zakroutí hlavou, pak sáhne do poličky a hodí ti malý flakónek.... Na bolest to nepomůže ae rány se rychleji zcelí, takže zatni zuby a dělej co máš, a snaž se to nerozbít, takových sem tu už měl mraky... vydechne tiše a vydá se pomalu ke dveřím, jen se na tebe otočí.... Budu na dovře radnice, tam bude kůže a všechno, takže se tam ojbev, a né že to bude ráno... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro T Jakmile zaklínač dostal nápad najít Arshu, a vydal se jí hledat, zjistil jen jednu věc, hostinec je už zase plný, všichni piji a povídají si o všem možném, i nemožném, vůně pečeného masa a vína se mísí snad celým lokálem. Hositinský ti jen kývl a čekla zda si něco dáš nebo snad míříš ven. Arshu ani nikoho ze skupiny však nikde nevidíš. Ale víš že tohle není jediný hostince, v celé vsi jsou 4 co jsi tak vyposlechl hádky opilců o to kde je lepší pivo a kde je víc dráž. N Zůstala si sama na pokoji, Zaklínač se vydal hledat Arshu, a ty jsi měla klid. Pokoj byl větší,svícny ho osvětlovali jen spoře, více záře vydával malý krb a z lokálu pod tebou se neslo veselí jaké v tuto dobu bývá. Bylo ti jen divné kde je asi Zacharias a zbytek družiny. Přeci jen, nikdo z ostatních neví kde jste se vy tři ubytovali. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zachytil jsem flakónek, přikývl a už když můj nový učitel odcházel, odzátkoval jsem ho a na ex vyzunkl jeho obsah. Lehce jsem se otřásl a chvíli čekal, jestli se dostaví nějaké účinky. Ale zase ne moc dlouho. Odfoukl jsem si, zamnul ruce a chopil jsem se statečně dvoukoláku, manévrujíc ho přitom opatrně ven ze dveří a potom na rynek, jak theurg nakázal. Zatínal jsem přitom zuby a v duchu si opakoval, že bolest je jen v hlavě, že je to jen pocit, který se dá překonat, vytěsnit. Místo na bolest jsem se raději soustředil na držení, udržení a řízení káry správným směrem a mířil k místu, kde byl ponechán zabitý drak. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Pohladil mne po tváři a svěřil se mi s tím, jak ke mě nedokáže být lhostejný. Zdálo se, jako kdyby ke mě snad skutečně cítil nějaké city. Blbost, je to chodec a podle vše nikdy k nikomu nic necítil. Je to prostě jen přehnaná starost o princeznu jeho rodu. I když tomu pořád nechci moc uvěřit. Po té mi začal prsty přejíždět po liniích obličeje. Zdálo se jako kdyby se bál toho co udělám. Já reagovala jen a pouze lehkým úsměvem. Poté se zvedl a oznámil mi, že je lázeň připravena. Zadívala jsem se na něj. Vstala jsem a přepadla mě náhle strašně tíseň. Netušila jsem co se to se mnou dělo. Najednou sem se začala měnit ve vlčici. V mžiku jsem se proměnila a vyběhla jsem z pokoje. Ven z pokoje, ven z hostince, utíkala jsem přes rynk a klikatícími uličkami ven z městečka. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Dole v hostinci bylo veselo, asi ze zabitého draka. Já se rozhlížela, ale žádnou známou tvář jsem neviděla, ani Zachariase, ani Arshu a hlavně ani velitele stráže. Málem jsem se hostinského zeptala, kde jsou další hostince, jsem to ale pitomá, to je trochu hloupost, ptát se na konkurenci. Najdu si je sama, ta vesnice není tak velká, abych se ztratila, ne? Vyšla jsem tedy na hlavní třídu a hledala vývěsní štíty. Šla jsem pomalu, takhle k večeru začínala být docela zima, tak jsem se rukama objala korem ramen a snažila se trochu zahřát. Mezitím jsem prošla okolo kovárny, což mě potěšilo, instinktivně jsem pohladila rukojeť svého meče. Ano, přítelíčku, brzo budu vědět, co pořádně jsi zač, pomyslela jsem si. Vlastně nevím, co jsem od kováře vůbec čekala, ale doufala jsem - ne, věřila jsem, že ten meč není jen tak obyčejný. Byl přece otcův. On přece nebyl jen tak někdo, nebo... Nebo ano? Určitě ne, byl tak... Vzdělaný a vznešený. Ale jako všichni elfové, ty trubko! nadávala jsem si v duchu a cítila jak se mi zas hroutí identita. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Je to v pohodě, holka. Navíc... Našla si docela zajímavou skupinku. Zaklínač i Zacharias vypadají jako dobří nelidé. Nechala jsem kovárnu kovárnou a šla dál. Večerní vesnička vypadala hezky, ale zima do mě začala hlodat. Hřála jsem se rukama a od pusy mi šly obláčky. Pokračovala jsem dál a narazila na vývěsní štít hostince, vešla jsem tedy dovnitř a začala se porozhlížet o osazenstvu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Nenechala mi moc času na další reakce, protože po chvíli kdy vstala se začala měnit, věděl sem že to příjde, přeci jen, po první proměně se další dostaví bez čekání, a já ji na to měl připravit, nečekal sem na nic, přeci jen, nemohl sem jí nechat samotnou, ne tady, blízko tohoto sídla, tady vlky moc rádi nevidí, tedy ty bez pána... Karo vyhni se strážím... vyšlu ji rychle myšlenku ale to se již taky měním, jediné co zůstane v pokoji jsou naše věci, vyběhu za ní jako bych jí stíhal a jsem rád že se propletem městečkem skoro bez povšimnutí, když zamíří ven od městečka do polí, sem jí dávno na stope, běžím vedle ní, větší než obyčejný vlk, jasně zelené oči upřené za běhu na ní.... Neboj se ničeho, dej průchod tomu co v tobě je má princezno..výjía vrč, hrabej a dováděj..utíkej a skákej...smečka je s tebou.. po tom co ji tohle vyšlu do hlavy uslyší vití Luny a i bratříčka za námi... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Běžela jsem uličkami městečka a pak rovnou na blízké pole. Doběhla jsem až k lesu a cítila, že Marciel se blíží. Po chvilce jsem i uslyšela vytí černého a Luny. Byl to krásný a zároveň děsiví pocit. Otočila jsem se rozběhla jsem se zpět k městečku. Cestou jsem rychle jako vítr minula Marciela. Jeho zmatená reakce, na to jak rychle jsem kolem něj proběhla, mě pobavila. Namířila jsem si to přímo k hostinci, ale u brány jsem narazila na stráže, kterým se zřejmě moc nezamlouvalo, že chci do města. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Šla jsi kam tě nohy nesly, nebo spíš hledala si další z hostinců, na ulicích bylo už prázdněji, přeci jen byl už večer a všichni se stáhli spíše do krčem, nebo do tepla domovů, ještě stále bylo chladno, před tebou se otevřel rynek, tedy něco jako náměstí,na něm bylo pár pěkných domů a jeden z nich byl hostinec, velký, kamenný a vývěsní štít byl zasazen do sochy velkého medvěda, od pohledu něco pro lepší společnost, když jsi tam vešla, bylo tam plno, chvíli ti trvalo než si se zorientovala, neboť pár stolů bylo i na ochozech ve velkém sále, hostinský se opřel o pult a usmál... Něco k pití slečinko, nebo někoho hledáme? Dneska je tu živu.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zastavila si se před napřaženými halapartnami, vojáci ale zatím jen na sebe hledí... Buď se letos přemnožili nebo je to jeden z těch co táhl s Chodcem a tou rudovláskou, dávej bacha, nebylo by dobré zabít vlka, víš dobře že je na ně Chodec moc háklivej... chvíli tě obezřetně pozorují, než tě doběhnou další tři vlci a strážní ustoupí.... Sem to říkal, Chodcův vlk a vlčice co šla u té rudovlásky, raději je nechme.. s tím ustoupí od brány a čekají až probhne celé to seskupení |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Se štěstím a snad i ze strachu si se dostal až na místo, dvoukolák se ovládal dobře, naštěstí pro tebe a láhve na něm netrpěli moc na otřesy, neboť dláždění ulic bylo kupodivu velmi rovné a tím pádem i bez boulí a výmolů, když se se zastavil na dvoře, dva vojáci co hlídali kůži se zrovna bavili s tvým mistrem, který ti jen pokynul a ukázal na čutory a měchy, sám se pak ujal s tvou pomocí přelívanání krve do těch láhví.... Dávej pozor synku, ani kapka na zmar,jak znám chodce, zbytek draka už je díky druidovy zarozstlej mechem a kytičkama, a mi můžem být rádi za to co nám milostivě tihle blázni donesou, i když s něma není moc řeč, někdy se hodí... usměje se tiše a když je práce hotová, narovná se a promne si ruce, láhve ale nechá tak, vaky a čutory začne věšet na tebe... Tak tohle si vyždímeme doma a teď se deme najíst, nevím jak ty ale já mám hlad že bych brečel...a do rána je daleko, než se Chodec objeví... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Když jsem vešla do hostince, byla jsem překvapena. Oproti mému byl luxusně vybaven. Dokonce hosté vevnitř vypadali lépe. Hostinský mě dost mile přivítal, opoznání jinak než větou "Tady se chlastá." Přemýšlela jsem koho vlastně chci najít. Stolů tam bylo hodně a byly plné. Tenhle chlapík se má asi dobře, musí mu to vynášet. Doufala jsem, že nevypadám moc otrhaně, a nevědomky si přejela rukama přes korzet a uhladila si vlasy. "Hledám, hledám..." odvětila jsem s úsměvem. "Ale je jich víc... Inu hledám paní Arshu, chodce a jeho rudovlasou společnici nebo a toho především velitele vaší stráže." |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Nakonec přiběhl i Marciel, Luna a černý a běželi jsme zpět směrem k hostinci. Přidala jsem do běhu a vzdálila jsem se jim o několik desítek metrů. Nakonec jsem vyběhla na rynk, ale ouha, tam byli další stráže. Tihle už ovšem nevypadali, tak přívětivě |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uběhla si rychleji až k rynku kde jsi narazila na další hlídku, první reakce byli rychlé, spozornili a tasili meče, pak se na sebe začali dívat... Rudý vlk,sakra viděl sem už dneska dračí kůži ale vlka co má rudou srst na hřbete ne, někdo buď nehlídá dobře bránu, nebo už tam leží roztahaný do stran, a nebo je to zase Chodcovina... řekne starší z vojáků a nedůvěřive si tě prohlíží, po chvíli tem mladší vyrazí směrem k tobě.. No kdyby chtěl být agresivní dostane železem a bude... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Stráže na mě nedůvěřivě dívala. Ostatní, Luna, černý ani Marciel se ještě neukázali. Mladší ze strážných na mě vytáhl meč a prohodil poznámku ... No kdyby chtěl být agresivní dostane železem a bude... Na to jsem vycenila zuby a zavrčela jsem na něj. Urazilo mě, že o mě mluví v mužském rodě. Rozkročila jsem a stála ve výhružné pozici. I chlupy na zádech se mi ježili. Přemýšlela jsem, zda se proměnit a ukázat mu, že nejsem muž nebo po něm vyrazit a zardousit ho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Chvíli po tom co zaujmeš výhružnou pózu a začneš vrčet se za tebou objeví zbytek smečky, voják ihned couvne a ten starší jen zakroutí hlavou... Tak jdeme, víš dobře že hraničáři mají své psy nebo vlky moc v lásce.. pronese tiše a vezme ho za rameno, při tom se vydají na druhou stranu rynku a ještě něco mrmlají o vlcích za zdmi.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinský se otočí a napustí džbán vína než se zase otočí k tobě, pak zamyšleně pronese... Rudovlasá a Chodec jsou tady ubytování ale Arsha nebo Nerwen, ty dva najdeš nejspíš u Křižáka, tam se schází cháska která potřebuje dohled a nebo se tam jedná ve jménu otrávených dýk, víc ti nepovím, ale pokud se ptáš na cestu, projdeš na druhou stranu rynku, a zahneš do leva, a pak nadruhé odbočce do prava, je to sklepní hospoda... mrkne a pokyne ti.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Všimla jsem si zbytku smečky, když sráže odcházeli. Zamířila jsem do hostince. Rozrazila jsem dveře hostince a utíkala jsem nahoru po schodech do svého pokoje. Hostince už byl zase plný a já cítila divné pohledy na svých zádech. Zastavila jsem se a ohlédla. Kupci na mě civěli, jako na zjevení. Trochu jsem se zalekla a zkameněla jsem. Vypadali, jako kdyby po mě chtěli každou chvilku vyrazit a zároveň jako kdyby se o mě chtěli porvat. Stála jsem tam a nemohla jsem ani nahoru ani dolu, jak jsem se zarazila. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Pohledy kupců byli spíše na tvou strst, to si věděla příliš dobře na to aby jsi byla schopná se hnout, hositnský který si tě prve nevšiml nyní spozorní a zadívá se na kupce, pak se zamračí... Tak pozor pánové, pokud se nepletu, tak tenhle vlk patří tomu jež dneska dotáhl dračí kůži, takže být vámi, raději si hledám pití než se objeví a dopadne jako radní v tom městě za hvozdem, sekal jim ruce za hony na bílé vlky... věděl toho hodně, to byla jeho práce, pak se za tebou objevili Luna a Bratříček a oba začali vrčet, když si se jakž tak vzpamatovala, stál sem na schodech nad tebou jen v kalhotech v lidské podobě a tiše hvízdl, víc se ani dělat nemusel... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Kupci dále házeli své chtivé pohledy, ale když si mě všiml hostinský, v mžiku je uklidnil a zahnal všechny jejich chtivé a nehezké myšlenky. Za chvilku se ve dveřích ukázal černý s Lunou a běželi ke mě. Trochu jsem se probrala z toho ztuhnutí a začala jsem pořádně reagovat. Najednou se nahoře na schodech ukázal Marciel. Stál tam jen v kožených kalhotech a vysokých botách. Vydechla jsem a lehounce zakňučela. Tichounce na mě zahvízdal a já se rozběhla po schodech okolo něj směrem do svého pokoje. Tam jsem skočila na postel a proměnila jsem se zpět. Ležela jsem nahá na posteli a vydýchávala to co se stalo. Co se vlastně stalo? Kladla jsem si otázku, když jsem zhluboka dýchala a dívala se do stropu pokoje. Opravdu tam Marciel stál jen v kalhotách, na schodech, jako by nic ? |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Okno do pokoje bylo otevřené, ani sis toho zatím nevšimla, chvíli po tobě k tobě skočila Luna a začala tě olizovat, černý zůstal u postele protože nevěděl zda může skočit také, a nerozhodně se díval na tebe a Lunu, lehce zaknučel, pak sem se objevil já, když sem vešel lehce sem zrudl a otočil se abych zavřel dveře.... Jsi v pořádku má princezno? zeptal sem se otočen zády k tobě a při tom se kousal do rtu a sevřenou pěstí se zapřel vedle dveří, ten kratičký pohled na tvé tělo byl jako zásah bleskem. Už víš proč nemůžeme jen tak se měnit a musíš se naučit to ovládat... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Hostinský chvíli přemýšlel. Chodce ani rudovlasou vidět nepotřebuji, takže ke Křižákovi? Dobře. "Moc vám děkuji, opravdu jste mi pomohl, pokynula jsem mu. "Vyjdu se je tedy hledat ke Křižakovi." Rozloučila jsem se a vyšla. Nerwen? Mmmm, krásně elfské jméno, usmála jsem se, když jsem vyšla na rynek. Nevím proč, ale každý půlelf mě hrozně zajímal. S lidmi už se nikdy plést totiž nebudu. Ten hajzl, co mě shodil, byl člověk. A elfové mnou opovrhovali, ale půlelfové, to bude ještě zajímavé. Vydala jsem se tedy cesrou, kterou mi určil hostinský a dorazila na místo. Chvilku jsem tápala, ale cestu jsem našla. Akorát jsem trošku prochladla, už docela přituhlo. Než jsem vešla znovu jsem si upravila vlasy a snad i trochu popotáhla korzet. Vešla jsem dovnitř a porozhlédla se. Doufala jsem, že neruším. Nerada bych dostala židlí přes hlavu, to jsem znala dost dobře. Nasadila jsem svůj chladný výraz, tohle už nebyl žádný luxusní hostinec. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ležela jsem na posteli a stále se snažila uklidnit. Když tu do pokoje vběhla Luna a černý. Luna, ve strachu jestli jsem v pořádku, přiskočila ke mě na postel a párkrát mne olízla. Černý zůstal vedle postele, hledíc na nás. Po té vstoupil do pokoje i Marciel. Stihla jsem zaregistrovat jako letmý pohled, na mé obnažené tělo, když vešel do pokoje, ale hned se zase otočil ke dveřím s ruměncem na tvářích. Jsem v Naprostém pořádku Marcieli. O to větším, že jsem tu proměnu sama chtěla. Řekla jsem jako by nic. Rychle jsem se zvedla a odcupitkala do nenápadné místnůstky zastiněné jen závěsem z těžké látky, která se nacházela vedle krbu. Byla to místnost, kde již byla připravená lázeň se stále teplou vodou. Vnořila jsem se do ní a celá jsem se rozplynula. Ta horká voda na mě působila velice příjemně. Každičká část mého těla se uvolnila. Zavřela jsem oči a relaxovala. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Pomalu sem se otočil když prošla kolem mne a pohladil černého který ihned skočil za bílou, oba se zase semkli k sobě jako jeden druhého neviděli kdo ví jak dlouho, uzobl sem kus masa z talíře a pomalu se nadechl a vydechl, zadíval se na závěs a přešel k němu. Já vím že sama ale nemůžeš se tak ukazovat lidem, chtěli by tě ulovit, si větší, a máš rudou srst... sednu si k závěsu protože se neodvažuji vejít za tebou, a jen si začnu hrát s medailonem vlčí hlavy na krku.... Omlouvám se že sem na tebe opět vyjel, nevím proč se nedokáži držetzpět, i když vím že můžu propadnout hrdlem... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Lovit mě zkusit mohou, ale záleží už jen a jen na mě zda se nechám chodče. Nejsem taková nevinná holčička jak se zdám. Řekla jsem a v tu chvilku jsem stála před ním. Seděl za závěsem a zdálo se jako kdyby se na chvilku zarazil, když si všiml, jak rychle a nepozorovaně jsem se dostala z lázně. Stála jsem tam jen tak před ním na kožešině. Nahá. Jen potůčky vody, mi z vlasů stékali po těle. Svíce které osvěcovali pokoj si na mém bělostném těle tvořili hravé stíny a z pootevřeného okna na mne doléhal lehounký závan jarního větříku. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro nemyslím si že si nevinná holčička Kar... slova mi zamrzla v krku když sem ji spatřil jak stojí přede mnou,jako by to snad udělala schválně, jako by mne chtěla mučit a zkoušet. Polkl sem zbytek slov a rychle odvrátil svou tvář do boku, srdce se rozbušilo jako na poplach a já se musel zase kousnout do rtu a pevně sevřít oči... Proč, proč mě tak mučíš Karo, víš dobře že se mi líbíš...od prvního setkání, i to že k tobě cítím víc než jen chtíč..a ty.. snažím se myslel na vše možné než na její tělo ve hře stínů a to jak si vánek pohrával s jejími mokrými vlasy... Proč mě tak zkoušíš má paní, jsem pořád jen muž co nemůže být tak pevný... vstal sem a zadíval se ji do očí, pevně a odhodlaně nepodívat se jí už nikam jinam, i když sem po tom pohledu toužil asi víc než po čem jiném v životě... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když mě spatřil, skousl si ret. Ještě nepatrně zaťal ruce v pěst a lehce si povzdechl. Proč mě tak trápíte má paní. Řekl a bylo z něj cítit, jak moc se musí přemáhat, aby se mi dával jen do očí a né na zbytek mého těla. Proč mne tak zkoušíte princezno, jsem jen muž. Laškovně jsem se mu zadívala do očí a pousmála se. Pak jsem si lehce nadhodila vlasy, otočila se a šla si lehnout do postele, čekajíc jak bude Marciel reagovat. Zda si zachová svou čest, nebo jestli neudrží svou vášeň na uzdě a bude se chtít o něco pokusiti. Cestou na lože, jsem si ještě vzala z mísy na stole jedno zelené jablko a s chutí jsme se do něj zakousla. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Hrála si mnou dál, nevěděl sem proč to dělá,ale bylo mi to jedno... Když zamíříla do postele neudrže sem zase oči tam kde jsem chtěl, ten pohled mrazil i pálil zároveň, hruď se mi sevřela v divném tlaku a mou myslí projela jen myšlenka na to že musím být silný, že musím vytrvat, přešel sem ke stolu a nalil si víno, které jsem ihned vypil. Já měl bych asi jít, myslím že dnes bych nedokázal být jen tvým léníkem princezno... pronesl jsem když sem pohár položil na stůl a zadíval se na bratříčka jež už spočíval s Lunou na kůžích u krbu,lehce se usmál a sklopil oči... Alespoň ty máš štěstí ... zvedl sem zase pohled a zase se podíval na ni jak leží v posteli a jí jablko,tiše jsem vydechla zohl jsem se pro košili na zemi.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ležela jsem na posteli a dívala se, jak přistupuje ke stolu a nalévá si číši vína. Rychle jí vypil a pak se podíval směrem ke krbu, kde leželi Luna s černým. Položil pohár na stůl a pravil Já měl bych asi jít, myslím že dnes bych nedokázal být jen tvým léníkem princezno... Letmo se na mne podíval a pak si sebral košili ze země. V tom okamžiku, kdy chvilku nedával pozor, jsem nechala jablko jablkem, ladně k němu zezadu přiskočila a objala ho zezadu kolem hrudi. Při tom jsem se opřela hlavu o jeho rameno. Lehounce jsem si povzdechla a zašeptala. Kéž bys mohl znát i mé city. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Ucítil jsem jen jení paže jak se vinou kolem mého těla, v první chvíli jsem jí málem hodil před sebe v obraném reflexu, ale ihned sem poznal že to není nebezpečí, možná i pro to jak se mi tělem rozhostilo zvláštní mravenčení.... Neznám je jen proto že mi je nevyjevíš má paní... pronesu tiše a košili zase pustím, a položím ruku na její ruce na své hrudi, letmo ji pohladím paže a nakloním hlavu tak abych viděl její tvář,nevím proč ale otřu se svou tváří o její něžně a zavřu oči, pak se přetočím a nechávám její ruce na svém těle, pohlédnu ji do očí a má ruka vyjede k její tváři, kterou také pohladím.... Jak mohu odejít? zašeptám tiše a pak ji hladově a vroucně políbím.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když jsem kolem něj ovinula své paže, lehounce sebou škubnul. Snad z obraného reflexu, snad z příjemného mrazení, které mu mé doteky poskytovali. Poznala jsem to z lehké husí kůže co mu naskočila. Sám dobře vím, že ti své city říci nesmím. Co jestli můj otec žije. Co když už pro mne našel někoho jiného. Kdyby se mezi námi něco stalo, zabil by tě. A... To já nemohu dopustit. Nemohu a nechci. Když jsem to řekla, otočil se ke mě. Stále si přidržoval mé ruce na svém těle. Jednou svou rukou mne něžně pohladil po tváři Po té z ničeho nic řekl Ale jak mohu teď odejít... Na ta slova, mne dlouze a hladově políbil. Jako kdyby nikoho nelíbal roky a toužil po tom si ten polibek co nejvíce vychutnat. Zavřela jsem oči a užívala si splynutí našich rtů. Při tom jsem cítila jak se mi podlamují kolena a stávám se zcela povolnou. Jako kdyby do mě těmi polibky pouštěl jed, po kterém mi ochabují svaly a mysl. Ale bylo to krásné a já si v duchu tajné přála, aby nepřestával i když je to zapovězeno. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Nemohl sem se jejich rtů nabažit, jako by kolem mne stál čas a já vnímal tu chuť jejich rtů jež se vpíjeli do mích,jako inkoust se vpíjí do pergamenu. Nechtěl sem však naléhat na nic, něžně sem ji položil na záda a když se mé rty odloučili od jejich, otřel sem se svým nosem o špičku jejího. Tvůj otec pokud žije, měl by se starat o svůj lid, ale nedělá to,už deset let je mou povinností svolávat sněmy a dávat výnosy pro ty jež ještě poslouchají starou hiearchii lidu. Kdyby se objevil, a nárokoval si trůn, a chtěl zase vládnout, musím mu předat žezlo a meč..aa při tom bych požádal o tvou ruku Karo... zašeptal sem ta slova vážně, protože jsem věděl že bych to udělal, a i to že nyní je jednou za rok svolání sněmu mou prací, že není vládce, ale vládnou obsidánoví... Ty se bojíš o můj život, takže ti nejsem lhostejný, a já bych svůj život dal za tvůj, co je víc než toto? Na to by žádný otec nemohl nebrat zřetel, nejsem jen jeden z lidu, jsem tím kdo nese úděl,a nyní jsi mým udělem ty má lásko... řekl sem to poslední slovo snad s obavou ale s úlevou, věděl sem že dál nemohu být jen tím kdo skrývá co má na srdci a na mysli, přívinul sem jí k sobě ochranitelsky a začal ji hladit po zádech a bocích... řekni jen slovo, a já odejdu spát ven, ale polib mě a dnešní noc se už nevymaníš z mého objetí a nezbavíš mích rtů a dotyků... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Horlivě jsem mistrovi pomáhal s přeléváním krve a snažil se přitom nevnímat ten opar magie, který se kolem ní vznášel. Ale za nějakou dobu jsem se jím skoro zalykal, protože na mě mistr navěsil všechny čutory a vaky, až jsem mírně poklesl v kolenou. Vyplatí se ti to. Vyplatí se ti to. Hodně se ti to vyplatí. Prostě to ignoruj... Snažil jsem se vytěsnit bolest, když jsem se lvláček ověšený měchy a čutorami za theurgem. Pokud jsem opět musel tlačit dvoukolák, ujal jsem se toho se zaťatými zuby a mysle přitom na všechnu tu magii a sílu. Jeho popisu chodců jsem se tiše uchechtl a v duchu s ním souhlasil. Ano, Marciel byl očividně blázen. Ale jeho bláznovství nám teď hrálo do kapes. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Líbal mě jako kdyby to měli být naše poslední polibky. Něžně mě položil na lože a otřel se mi o nos, nosem svým. Požádal bys mne o ruku? Vždyť už vlastně ani nemusíš. Teď jsi ty ten co vládne. Ten hlavní. Vůdce. A ano, mám o tebe strach, záleží mi na tobě. Za tu krátkou dobu co tě znám si mi toho řekl tolik o tom kdo vlastně jsem, že mi jde hlava kolem. Ovšem když vyslovil to slovo Lásko... Srdce se mi na okamžik zastavilo a dech zatajil. Když to slovo vyslovil, objal mne a začal mne hladit něžně po zádech. Neodcházej, zůstaň a nepřestávej mne hladit prosím. Vyškemrala jsem si na Marcielovi až, jsem se zastyděla a na tváři se mu ukázal ruměnec. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vezmu ji za ruku a sevřu ji ve své,při tom se jen pousměji a volnou rukou ji pohladím ve vlasech... Vláda není má a nebude, jen se snažím zachovat náš lid, tvůj lid, dělám co je správné,možná mě považuji za vůdce, ale né za vládce Karo, a to je rozdíl, já měl dostat i korunu, když mě ustanovili vládcem, ale nechci ji, nepatří mi, a o tom že by rudí vymřeli nebyl důkaz, a ty jsi tady...ty žiješ... pomalu ji zase začnu líbat a lehce se na ni natisknu, její horká kůže je pro mne dráždivější než cokoliv jiného, dech se mi zrychloval s tím jak má ruka sjížděla z jejího obličeje na její ňadra,ale můj pohled se zabodl do jejich očí, sledoval sem každý její pohyb, reakci i zachvění. Budu tu s tebou a budu už jen tvůj Karo... zašeptal sem ji u ucha a začal jí líbat na krku, přesunul jsem se polibky pak níže a chvíli laskal rty její prsa a hladil ji a zarýval prsty do boků a bříška, cítil sem chvění v zádech a rukou ale touha mě začala přemáhat, a byla opravdu jiná než touha předtím, byla čistá...a nebyla sobecká. Nebylo to o tom ukojit své chtíče. Pro byla jen ona a víc nic. Chtěl sem jí ukázat vše..a cit mě vedl s něhou sobě vlastní. Věděl sem že je nevinná, a nechtěl sem nic uspěchat. Mé rty se ale samovolně vydali níže od jejich prsou až k podbříšku, kde jsem se na okamžik zastavil, pohlédl ji do očí, stiskl její ruku a pak sem jí pomaličku začal vracet nahoru k jejím rtům, do kterých jsem se zase hladově vpil... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta byla rychlá, snad proto že už bylo chladno a tobě moc teplo nebylo kdo ví, jisté bylo snad jen to že si po chvíli vešla dovnitř, odcitla si se na dřevěném ochozu a dolů vedly přírké dřevěné schody. Hostinec byl plný k prasknutí, ale osazenstvo vypadalo různorodě. Ano bylo tam pár řemeslníků jež hráli v kostky a jiné hazardní hry, pár pacholků jež se spíjeli do němonty. Děvky se smáli na své potencionální kunčafty nebo jim seděli na klíně. Arshu si nikde neviděla, ale dveře které si zahlédla dali tušit že je tu více mistností než tato hlavní. Hostinský jež měl jedno oko se na tebe zadíval když si scházela schody. Copak copak křepelečiko, poprvé u nás jak vidím... zazubí se a ihned si tě sjede pohledem... U jednoho stolu v rohu vidíš kapitána jak právě dostává svůj kobel a s chutí se napije... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro za chvíli jste byli doma, zamířil rovnou po schodech dolů do své laboratoře, byla velká, plná aparatur a různých přístrojů, po chvíli už měl vaky a čutory tam kde chtěl a podíval se na tebe, zakroutil při tom hlavou a vydechl... No takže se jdeme najíst a pak spát, zítra nás čeká hodně práce...tedy mne..s tebou... Víc toho neřekl, bylo vidět že pro něj už je den u konce a chce jen spát... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Nebylo to tak hrozné jak jsem myslela. Naštěstí jsem nijak nerušila nějakou schůzku. Hostinský se na mě tak podíval, ten pohled jsem znala, má mě při nejmenším za placenou společnici, při nejhorším za lacinou kurvu. Všechno je jednou poprvé, řekla jsem medově, jestli mě má za děvku, tak mu to nebudu kazit. A řekla bych, že ani ne naposledy, usmála jsem se. Porozhlédla jsem se tedy po okolí. Naší paní jsem neviděla, ale to nevadí, bude v jiné místnosti. Ale Nerwen tu byl a to bylo hlavní. Dnes patřím Nerwenovi, mrkla jsem na hostinského a kývla směrem k veliteli stráže. Vydala jsem se tedy k němu a stále se snažila vypadat jako společnice. Společnice zní lépe nežděvka. Vedle Nerwena bylo volno, přisedla jsem si tedy k němu. Jsem ráda, že se zase setkáváme Nerwene, oslovila jsem ho sladce. Už jste si vyzvedl koně? usmála jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Jeho ruce lehce jezdili po mém těle. Dotýkal se mě tak něžně a při tom tak vášnivě. Byla to neuvěřitelně krásné. Nic příjemnějšího jsem doposavad nezažila. Od krku sjížděl pomaličku na má ňadra a když cítil, že jsem se něžně zachvěla, lehce mi zmáčkl boky a přitiskl si mě k sobě. Polibky pomalu přecházel po celé horní části mého těla. Když se rty dotkl mého krku, strnula jsem a zatajil se mi dech, jako kdyby zasáhl mou slabinu. Snažila jsem se to na sobě dát co nejméně znát. Jeho rty útočili na každičký kousíček mého těla. Krk, ňadra, bříško, boky... Zastavil se až u klína, když jsem se nepatrně nadechla trošku více než obvykle a zatajila jsem dech, čekajíc co udělá. On se ale zastavil, stiskl mi ruku, sevřel v náručí a rty naše se opět vpili do sebe. Něžně mě při těch polibcích hladil po vlasech a tiskl si mě ochranářsky pod sebe. Jeho přívěšek mě jen lehce studil na dekoltu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Poddávala se každému mému dotyku i polibku a já věděl že dnes nic víc udělat nechci. A byla to pravda. Stačilo mi tohle a byl sem víc než spokojen s tím jak se jí to líbí. Když sem ji objal a držel musel sem ale ještě jednou zaútočit na její krk svými rty. Jen pro to abych věděl zda skutečně zase bude více napnutá než když sem udělal jiné věci. Jsi princezna mého lidu, a také mého srdce... zašeptal sem tiše do jejího ucha a přitiskl jí k sobě, propletl naše nohy a prsty na rukou a volnou rukou ji hladil ve vlasech, s pohledem upřeným na dívku jež byla nezkušená a při tom z ní bylo cítit že by ty zkušenosti nyní opravdu chtěla získat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otočí se na tebe s korbelem u úst a když ho dá na stůl a otře si pěnu jen pokyne s pousmáním hlavou... Jistě jistě už je vykartáčovaná ve stáji a má svý žrádlo, tak se ještě musí napojit i pán ne? ukáže na volnou židli a lehce se posune aby tam bylo víc místa, pak se zadívá kolem sebe... Copak sama na toulkách, kde máš zbytek? Toho chramjzlíka a zaklínače? pozvedne obočí a spozorní kdy se dva štamgasti začnou mlátit, ale jen nad tím mávne rukou... Copak tě přivedlo až sem, optat se na koně jistě ne... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zbytek mé společnosti se kdesi toulá, půlelf někam zmizel a Zaklínač šel hledat Arshu, pokrčila jsem rameny. Jsem to ale nezdvořilá, ještě jsem se ani nepředstavila. Nasieda De Nâste k vašim službám,usmála jsem se. Ne, kůň mne sem opravdu nepřivádí. Na chvíli jsem se odmlčela. Doporučili mi vás jako nejlepšího šermíře v okolí, trochu jsem mu zalichotila. Jsem šermířka jako vy, ale řekněme, jsem před pár měsíci utrpěla menší zranění. Nedobrovolně jsem se proletěla dolů ze skály a zjistila, že půlelfové nelétají, zašklebila jsem se vlastnímu vtipu. A potom to nemilém incidentu jsem dost vyšla ze cviku, vysvětlila jsem nakonec. Myslela jsem, že byste mi s tím snad mohl pomoci, dodala jsem a usmála se, jak nejlíp jsem dovedla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyposlechne si co máš na srdci a pak pak pokrčí rameny... Arsha, ta je vždy tam kde být potřebuje, takže tu asi nenajde, ale co, a ostatní se tady taky neztratí... zase se napije piva a pak si tě pořádně prohlídne, nakloní hlavu ke straně a pokrčí rameny... A tak proč ne že ano, i když sem si už dělal naděje že je to spíš pro mé zelenavé oči, ale chyba lávky, zase je v tom práce a boj... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zahihňala jsem se při jeho poznámce o očích. Kdybys nebyl půlelf a neřekl mi sličná, tak bych za tebou nešla, zazubila jsem se. Na dalšího půlelfa člověk nenaráží každý den a ještě na tak milého, mrkla jsem. Jde mi jen o pár tréninků, nechci skončit někde probodnutá jen kvůli nějaké mé pitomosti. Jestli za to chceš zaplatit nebo se nějak jinak vyrovnáme, to pro mě není problém. I práce může být zábava. Začala jsem mít při pohledu Nerwenovo pití žízeň, ale protože jsem nejspíš úplně pitomá nebo tak něco, jsem svůj měšec dala Zaklínačovi. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Následoval jsem theurga až do laboratoře a podával mu všechny ty čutory a měchy. A samosebou jsem si po očku zvědavě prohlížel ony podivné aparatůry a přístroje, se terými jsem se měl v budoucnu nejspíše seznámit. Když jsem byl kompletně odvěšen a mohl se zase svobodně nadechnout, velmi ochotně jsem s mistrovým návrhem souhlasil. Sice už jsem jedl v hostinci, ale přišlo mi hloupé odmítat jakéoli jídlo navíc, zvláště před strastiplnou výpravou do hor. A spát se mi už chtělo rovněž, dnešek byl totiž skutečně nadmíru vyčerpávající den. Pokud mistr sám nezapředl hovor, sám jsem se během jídla jinak neprojevoval. Ne, že bych nebyl zvědavý, to ano, ale rozhodl jsem se být zvědavý raději až zítra. Chtěl jsem se prostě najíst, popřát mistrovi dobrou noc a pak se odebrat do pro mě vyčleněné místnosti. Když jsem se odstrojil a padl do postele, ještě mě napadlo, že zítra musím hned ráno zajít pro truhlu, ale to už se mi zavíraly oči. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po té co odpovíš že chlapy u stolu kde sedí dají do smíchu, dost hlubokého a začnou si ho dobírat... Však on si to vybere slečinko nebojte se, šáhne si kde by neměl v rámci tréninku jako by ho tady nikdo neznal že ty pracky nemá horký jen na meč ale i na holky... začnou se mu pošklebovat a on tiše sklopí oči než po nich hodí nenávistný pohled.... No copak zticha nebude, ať ta co neumí lítat ví jakej jseš kurevník a děvkař, však to tu ví každá i bez toho aby tě potkala pomalu... začne se tomu taky smát a podívá se na tebe... No tak teď už víš i co nemusíš, ale to je jedno, jinak kdybych nemohl a musel být ve službě, proč vlastně neřekneš tomu vašemu zaklínači, ti se taky učí stejný šerm, do jisté doby, až pak se učí něco víc...mohl by tě učit jako já, né li lépe... navrhne ti a pak objedná pití i tobě, přeci jen snaží se si napravit reputaci, a pitka se protáhne až do pozdních hodin, kdy se už někteří odeberou spát,a to přímu na stalo... Asi bych už taky neměl pít... pronese dost opile i Merwen a začne mžourat kolem sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Když si ho chlapi u stolu dobírali, musela jsem se smát s nima. Moc dobře, jsem znala situaci, kdy o mně někdo něco vykládal, před cizími. Pánové, nezapomínejte, že mám špičatý uši jako on. A tyhle špičatý uši určitě nejsou nevinný, trochu jsem se Nerwena zastala a ještě jednou se zasmála. Co se týče zaklínače... Řekněme, že s ním není taková sranda jako bude určitě s tebou,pousmála jsem se. Navíc... Je to starý elf, co má rád svůj klid. Pochybuji, že by si udělal čas na zvědavého křížence. A když budeš ve službě... Mileráda tě doprovodím, jsem žoldnéřka né vznešená slečinka. S vděkem jsem přijala pití a snažila se za pány v pitce moc nezaostávat. Ale... Dávala jsem si pozor, abych byla schopna dojít do svého hostince a neusnout na stole, jako někteří. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Propletl naše těla a zadíval se mi do očí. Chvilku jsem mu pohled opětovala, ale dlouho jsem to nevydržela. Otočila jsem se k němu zády a dívala se z okna směrem na rynk. Po chvilce mě to ale přestalo bavit. Vzala jsem jednu z dek které leželi na posteli a došla jsem ke stolu u kterého jsem měla oblečení. Oblékla jsem si spodní prádlo a z brašny si vyndala ještě jednu tuniku. Kolem stehen jsem si dala své opasky s dýkami a šla jsem si lehnout na kožešinu ke krbu. Nemohu s ním sdílet jedno lože. Prostě to nejde. Zabalila jsem se do deky a dívala se do ohně. Přemýšlela jsem o tom, jak strašně hloupý nápad to byl. Vydat se na výpravu s cizími lidmi. Měla jsem sto-chutí vrátit Arshe zálohu a utéct někam daleko. Po chvilce mne ale přemohla dřímota a za zvuků praskajícího ohně jsem na kožešině usnula. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zadívala se mi od očí ale dlouho to nevydržela, nevím čím to bylo. Chtěl jsem jí znovu políbit, ale všiml sem si něčeho v jejich očích, a než sem zareágoval ležela ke mne zády. Zadíval sem se na chvíli před sebe a pak ji začal po zádech a boku konejšivě hladit, i když sem věděl že se něco děje. Proč se tak bojíš Rudá? zašeptal se když se zvedla a šla ke krbu, ale to už sem spíš mluvil tak tiše že mne ani neslyšela, na chvíli jsem zavřel oči a stiskl medailon, který sem měl stále na krku. Co skrýváš za víčky nyní má paní, obavy že tě klamu abych se tě zmocnil a pak se vytratil jako ranní mlha? Tak na to je už moc pozdě, když sem tě uviděl, měl sem zmizet z hostince, ale né, já tě chtěl poznat, a stále chci...má jediná lásko, už v tak pozdní čas, já chci být tvůj...a ty buď mou... viděl sem jak usnula a pomalu sem vstanul, usmál se když sem ji viděl, i když hořce, neboť sem nevěděl co jí chmuří a bere klid..a proč se mě zase straní, viděl sem jak půl jejího těla olizují stíny plamenů, a ta druhá se halí do tmy, ve chvíli jsem byl ve své vlčí podobě, a lehal si k ní abych tu část těla ve tmě držel v teple... Spi sladce Karo, princezno mého srdce... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sice si ho bránila, ale vtípky si na něj poslouchala každou chvíli, bylo vidět že jeho kumpáni na něm nenechají nitku suchou a taky že se ho snaží opít, dost uspěšně... Já tě chápu..odpověděl ještě když vnímal na tvá slova a usmál se.. Ale služba není jen tak něco, když sem v práci nesmím se jen tak zaobírat někým cizím, a asi pochopíš že nemůžu jen tak někoho přijmout, věř že Zaklínač nebude mít nic proti, neboť oni se rádi dají na obdiv a někoho cvičí, když jsou slušně pozádáni... usměje se na tebe a pak pokračuje smrť pitiva, sice držím tempo, ale oni už tu chvíli sedí, takže když ty přicházíš do nálady, jsou už většinou na mol, i on je nepoužitelný, a tobě už se také chce spát, přeci jen je pozdě... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Odmítl mě. Normálně mě odmítl! Posmutněla jsem. Já... Doufala jsem ve vás... Ve službě bych vám nepřekážela, umím být nenápadná jako chodec! vyhrkla jsem. Ale Nerwen se již zřejmě rozhodl. Trochu se mi motala hlava, ale to nebylo nic vážného. I přes to se mi v hlavě zrodil jakýs takýs plán. Mohla bych si ho vyčíhat až bude ve službě a naoko ho přepadnout. Až uvidí, že nejsem žádný začátečník, určitě mě přijme. Chlapi kolem už byli zlití a i Nerwen měl dost naváto. Zvedla jsem se tedy pomalu k odchodu... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Seděl si v hostinci nějákou dobu. Všude někdo sedí, každý popíjí a baví se. Vidíš mnoho různých osob ale Arsha se nikde nenachází, iako by se po ní slehla zem. Všiml sis že Nasieda odešla někam ven a Zacharias se zatím neobjevil.Jediné co víš je že lidé tady se ti nevýhybají. Naopak si k tobě přisedne pár zvědavců a tahají z tebe zážitky z cest. To nejlepší na tom bylo že platili útratu a na peníze moc nehleděli. Takže si se vcelku dobře najedl a napil než se vše začalo pomalu vytrácet. I tebe začala zmáhat únava a tak se po chvíli vydal do pokoje kde bylo prázdno a ty si zapadl konečně do postele. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nerwen se zvedl aby tě doprovodil. Bylo očividné že toho ale má v sobě víc než dost. Kroky se mu pletly a tak trochu se musel chytat zdí občas.Venku chvíli stál a vstřebával čerstvý a mrazivý vzduch. Pak se na tebe otočil a usmál se... Ale kdyby zaklínač nemohl a á ten čas měl, tak se domluvíme.. řekl ti přiopile a po chvíli cesty se zastavil a zamžoural na dveře jednoho domu... Tak dobrou Nasiedo, já už dál nedojdu a tady mám svůj pokoj... rozloučil se s tebou a po chvíli zápasení s klíčem v zámku zmizel v domě. Před tebou byla cesta chladnou nocí do hostince... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když jsem se uprostřed noci vzbudila ucítila jsem teplo na svých zádech. Nejprve jsem si myslela, že to byla Luna, ale když jsem se ohlídla, tak Luna a černý zabrali mé místo na posteli. Záda mi hřál někdo jinačí. Jiný vlk. Také byl černý, ale větší. Lekla jsem se a lehce s sebou škubla. Zatajil se mi dech. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Probralo mne její cuknutí. Zvedl sem pomalu hlavu a zadíval se jí do očí. Ty mé, sytě zelené se začali nořit do jejich. Cítil sem zvířecím smyslel její strach. To jak se jí zrychlil tep i dech. Byla bezmocná ve svém úleku. Chvíli sem ji pozoroval než jsem vstanul a otřel se jí čumákem o ruku, pak jsem si lehla položil hlavu na její tělo. Stále se nemohla ani pohnout a mne nevím proč jeji strach a bezmoc vzrušovali. Byla tak bezbranná a bezmocná... Rychle jsem se proměnil zpět do lidské podoby a jen se na ni pobaveně usmál. Copak copak princezno, vypadáte jako by jste se bála že vás střeží váš černý strážce... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Než jsem si uvědomila, že to byl Marciel, opět se proměnil do lidské podoby. Škodolibě se usmíval a díval se mi do očí. Odpusť v tom úleku jsem úplně zapomněla. Asi bych si měla začít zvykat. Pousmála jsem se a zčervenala.Opravdu bych si měla začít zvykat. Oheň slábl a tak jsem přihodila pár polínek. Marciel za mnou pořád ležel a díval se na mne. V jeho očích bylo cosi zvláštního Nedokázala jsem to rozluštit. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její hlas mi v hlavě zněl jaksi vzdáleně, snad to bylo tím že jsem byl myšlenkami někde jinde, snad tím ak bez ostychu zase přede mnou nahá přikládala do krbu další dřevo.... To měla má paní, to měla, budu tě hlídat dokud budu živ... odpověděl sem í přes to vše a stále ji sledoval, vypadala jako by se snažila přiít na co myslím, jediné co jsem ale v tu chvíli udělal bylo že jsem si stáhl do klína svou košili a když se znovu položila do kůži, tak jsem ji beze slov objel zazadu a zahříval neboť má kůže byla pořád horká... Snad ti není chladno Karo... pronesl jsem tiše a políbil ji na šíjí konešivě a začal hladit... Měla by jsi spát.. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro To jsem si tedy naběhla, jestli tě budu mít do konce svých dní za zády. A co kdyby jsi umřel ? Kdo by mě pak hlídal ? A spát se mi už nechce. Řekla jsem, zabalila se do deky a šla si sednout ke stolu a něco menšího sníst. Pozorovala jsem Marciela, jak chvilku nechápal, jak rychle jsem se zvedla, když on si ke mě zrovna přilehl. Musela jsem se posmát. Pak jsem se otočila směrem k oknu a dívala se ven. Mrholilo a bylo slyšet, jak venku něžně sviští větřík. Nalila jsem si číši vína a otočila jsem se zpět na Marciela |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vstala a snažila se mi vyhýbat, jako by se bála každého mého dotyku, nebo si se mnou chtěla zahrávat? Kdo ví, věděl sem jen to že jsem pozoroval každý její pohyb a musel se usmívat tomu co řekla... Když se otočila aby si nalila číši,vstal sem a omotal si kolem pasu deku z postele, přistoupil za ní a když se otočila, vzal sem jí tu číši, položil ji na stůl a uchopil ji v pase, zadíval sem se jí do očí a usmál se... Nemám v úmyslu padnout... pak jsem ji drze ale s nesmírnou touhou políbil a udělal dva kroky, posunul ji až ke stěně o kterou sem ji opřel a líbal ji celou tu dobu, když sem své rty oddálil zašeptal sem... A co se ti chce má princezno? na odpověď jsem ale nečekal, prostě jsem ji zase začal líbat tentokrát na krku.... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Nerwen mě doprovodil a nakonec dodal, že by mě i trénoval, kdyby zaklínač nemohl. No dobrá, optám se Tulessë a uvidíme, jak to dopadne. Motal se o dost víc než já, já si jen nebyla úplně jistá, zda-li jdu rovně. Děkuju za pití, Nerwene a dobrou noc, oplatila jsem mu přání dobré noci a vyšla svou cestou. Chladný vzduch mě přece jen trochu probudil. Ta tunika se bude hodit. Obešla jsem rynek, dlouhými rychlými kroky, abych byla co nejdříve v teple, až jsem došla ke svému hostinci. Vešla dovnitř a snažila se co nejtišeji vplížit do pokoje, abych nevzbudila své společníky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Večeře byla bohatá, pestrá a vůbec, bylo to něco jiného než u bývalého mistra, tam ste dostali kaši a chleba, sem tam maso, tady se jedlo jinak, pečené kuře, pečená ryba, zelenina, ovoce, víno a pivo, chléb...Přežral si se vcelku rychle a mistr už neřekl ani slovo, jen se bavil pohledem na to jak do sebe házíš jídlo jako bys už kdo ví jak dlouho nejedl. Když byl čas pokynul ti a popřál dobrou noc, s tím se odebral po schodech až uplně nahoru, a tobě hodil klíček od dveří tvého pokoje, který byl zařízenější než pokoj jež jste měli v hostinci. bylo vidět že o své učně se stará dobře.... Jakmile si zapadl do peřin, okamžitě si usnul, a vzhledem k tomu jak si byl dobitý, si spánek hodně potřeboval.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Po té mi vzal číši z ruky, položil jí opět na stůl a chytili mne za pas. Po té mi hladově ukradl polibek a rychlím pohybem mě přitiskl na nedalekou zeď. A co se ti chce má princezno? Ani nepočkal na mou odpověď a vášnivě se mi vrhl po krku. Aby jsi nepřestával Marcieli. Odpověděla jsem a spustila deku, která halila mé tělo na zem. Při tom jsem se k němu přitiskla, vzala jeho tvář a jeho polibky svedla na své rty. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Její slova a následné reakce pro mne byli víc než příjemným překvapením, usmál sem se a mé rty chvíli vpíjeli ty její než sem se na ni podíval a pohladil ji po rameni až k dlani. Tiše sem sykl když sem cítil její tělo na svém a deka která halila můj pas šla také k zemi, nechtěl sem aby mezi mnou a jí něco bylo... To nepřestanu dokud si nebudeš přát jinak... řekl sem tiše a zvedl jednu její nohu na svůj bok a hladil ji po stehně a zadečku, při tom sem jí zase začal něžně líbat a otírat se o ní. Její tělo bylo tak krásné ve svitu ohně, a její rty tak sledké. Neměl sem vůbec dost, musel sem se jí dotýkat a hladit ji stůj co stůj, opatrně jsem ji zvedl a přenesl k oknu, o které jsem ji zapřel a stál za jejími zády. Začal sem ji líbat na šíji a postupoval rty podél její páteře, zatímco mé ruce ji zase hladili po bířšku a prsou... Po nějáké doby kdy už zkoumání jejich zda bylo až moc dlouhé pro měj a snad i pro ni,jsem ji přen do postele kde jsem ji dlouze políbil a naklonil hlavu ke straně. Byla tak spanilá a bezbranná, a já byl asi až moc unesen její krásou, zakryl sem naše těla dekou a sledoval její oči. Chci tě má princezno... pronesl jsem po chvíli a otřel se jí tvrdým mužstvím v klíně, z počátku sebou cukla a nervozně a hlavně s obavou se dívala do mích očí, pak mě ale místo odpovědi začala líbat a její nohy obepli můj pas, chápal sem to jako souhlas, a pevně ji objal. Otíraní klínu, mi začala oplácet a v jejich očích byla vidět obava z neznámého ale i vrzušení z toho jak poznávala mužské tělo a její tělo na to reagovala asi víc než čekala. Když sem ji po chvíli zase polibil, sevřel sem ji v objetí a pronikl do ní tak něžně a pomalu jak to jen šlo a chvíli se nehýbal,aby si zvykla na mne v sobě. Propletl sem prsty jedné ruky s její a pomalu se začal v ní pohybovat. Její počáteční bolestivé sykání postupně nabíralo jinačí význam. Ale bolestivý už nebyl. I já byl z toho celý pryč,snad poprvé mi na tom aby se to líbilo i dívce záleží,snad poprvé sem po ní toužil i hluboko v sobě. Věděl sem že tohle není chtíč... Miluji tě Karo...a budu už jen tvůj...vlci jsou věrní... Zašptal sem ji do ucha a nechal naše těla splynout v jedno, plameny kreslili na zeď stinné divadlo, přerývavé povzdechy a steny naplnili celý pokoj, a nabírali na hlasitosti. To vše však bylo jedno, bylo to nádherné a mrazivé zároveň.Něha postupně přecházela v bouři, když i ona dle dávno vrozených pudů začala víc přirážet a dožadovat se i tvrdosti, chvíli po té co si zvykla na ten neznámý pocit.Ale tak už to je od pradávno, to vše je v nás od přírody. Zarývala nehty do mých zad a boků, rty hledala ty mé a prohýbala se v zádech chtivě se mi vydávala. Noc pokročila když jsme pak už leželi v objetí a ona si hrála s přívěškem na mém krku. Možná ještě cítila tu horkost která ji zaplavovala klín a lehce vytékala ven po jejím stehně, a viděla i to že ji držím jako poklad.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro byla nezkušená, chtěla jsem aby to byl on. Chtěla jsem, aby mě vedl a učinil mne i sebe šťastnou. Po nádherném a dlouhém aktu jsem mu ležela na hrudi a hrála si s jeho vlčím přívěškem. Něžně jsem jej hladila po hrudi a dívala jsem se mu do očích. V těch mích mohl vidět jiskřičky radosti, spokojenosti a klidu. Neuměla jsem ten pocit popsat. Cítila jsem se jinak. Naplněná a při tom ulehčená. Byl to prostě nádherný pocit. Konečně ženou. Po stehně mi lehce vytékal maličký potůček sperma, ale já ho nevnímala. Jediné co jsem vnímala bylo Marcielovo teplo. I když jsem stále ještě trošku váhala, zda jsem učinila dobře a zda to skutečně není sen. Takže, teď jsem už jen tvoje ? Zeptala jsem se a dívala jsem se na něj upřeným, očekávajícím pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Svíral sem ji a sledoval její oči stejně jako ona ty mé, teplo její kůže se mísilo s teplem té mé, obě těla lesklá od potu a dech se mi podařilo sklidnit až nyní, ještě stále ve mě doznívala slast z její těsnosti a chtíče, a její otázka, kterou mi položila byla snad vyřčena z obavy... Jsi jen mou a já jen tvým, dávám ti své srdce a sebe samého má princezno,víc sem ti dát nikdy ani nemohl, než toto... usmál sem se a přejle ji prsty po zádech, políbil ji na čelo a pak pohladil ve tváři.... Matka s otcem se asi budou divit až tě někdy dovedu k nám... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Tisknul si mě k sobě a já se cítila šťastně a v bezpečí. Ujistil mě, že jsem jen jeho a on jen můj. Při těch slovech jsem se uvolnila ještě více. Když však pravil cosi o svých rodičích trošku jsem se zarazila, ale nechala jsem to být. Ještě chvilku jsem ho něžně hladila po hrudi, tulila se k němu a pak jsem rychle vstala z postele a šla ke stolu. Vyhládlo mi. Marcieli mohla bych tě o něco požádat. Zašel by si dolů za hostinským, aby nechal ještě ohřát vodu na lázeň. A ráda bych si ještě něco zakusla. Mohly bychom povečeřet spolu a dát si společnou lázeň. Jestli tedy souhlasíš. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Díval sem se na ni jak vstala, a lehce sem se kousl do rtu, jen sem přemýšlel zda jsem ji moc nevyplašil tím že ji hodlám představit jednou svým rodičům, nebo snad si vzpoměla na otce? Kdo ví, když pronese svou prosbu, usměji se a natáhnu si kalhoty, pak i boty a prsty upravím slepené vlasy, nadechnu se a vydechnu, cestou ke dveřím ji pohladím po boku a sejdu dolů, lokál u je skoro prázdný a hostinský se při pohledu na mne začne lehce usmívat... Řekl bych Chodče, jen tak mezi námi, že jdeš pro další jídlo, nějáké víno, ovoce a požádat o puštění vody nemám pravdu? zeptal se klidně a já jen přikývl, lehce sem sklopil oči stydlivě ale pak sem jen pokrčil rameny a vydechl.... A ovocnou šťavu, vlastně chci ji pak vzít i soudek na výpravu, ale to jen mošt, nyní něco čerstvějšího, vím že Theurg ti dodává celorčně ze skleníků... mrknu na něj a postavím se u pultu, nalije mi sklenku moštu a usměje se, pak zmizí do kuchyně a donese několik plátků šunky, bažanta a ovoce, hrozny a jablka, pár hrušel, vše na velkém tácu, dodá džbánek vína a po chvíli i ovoce a mrkne... Voda už je puštěná, a je horká, a doufám že se na cestách zmíníš kde je nejlepší hostinec Chodče.. tuhle větu používal často, ale já zde zavítal na jídlo a pití vždy, i když spal sem tu prvně... S tím vším sem se vydal nahoru a cestou si vzal už pár kuliček hrozna, nejvíc mě ale lákala čerstvá ovocná šťáva, možná i vice než víno, přeci jen chtělo to doplnit energii... Voda je puštěná, a večeře je tady... řeknu tiše když za sebou zabouchnu dveře a hodím dvě kosti od šunky vlkům, musím uznat že hostinský skutečně věděl jak se starat o hosty... Takže první lázeň nebo večeře? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro A co takhle si vzít ovoce do lázně a ostatní do lože. Šibalsky jsem na něj mrkla a šla mu ke dveřím naproti, když se v nich ukázal. Vzala jsem mu mísu s hrozny a když jsem ucítila, že má v číši mošt, vzala jsem mu i číši a celou jí hned vypila. Laškovně jsem pohodila vlasy a i s mísou plnou ovoce jsem zamířila do lázně. Byla jsem šťastná. Po cestě do lázně jsem ještě přihodila pár polínek do krbu a ohlídla se po Marcielovi. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Usmál sem se tomu jak rychle našla mošt a jen kroutil hlavou, proto sem na její nabídku kývl, nechal jí vzít hrozny a sám rozkrájel jablka a hrušky na kousky, vzal džbánek s moštem a vydal se za ní.. No co je vy dva, kosti máte.. zadívá se na vlky a uvědomím si jednu věc, ještě věci položím čímž ji dám čas napustit vanu a zalést do vody první, ale přejdu k malému stolku se zrcadlem a vodou ve džbánu, a naliji jim vodu do hlubší misky u okna... Pak se vydám za ní a položím nakrájené ovoce i džbán na stolek u vany a nahnu se přes její okraj abych ji políbil a vklouzl za její záda... Zvykáš si rychle na svůj titul, rozkazování ti půjde.. šeptnu ji do ucha a políbím na krku, pak se napiji moštu a užívám si její blízkost i horkou vodu.. |
| |
| A nastal nový den Jedno bylo kde kdo a s kým byl, kde spal, co dělal než spát šel a co dělat má či měl. Jisté je jedno, každý z vás dříve či později, sám či s někým,střízliv nebo opit ulehl do lože a spánek ho zmohl dříve než si stačil uvědomit co vše se vlastně od rána do večera stalo. Ráno vás nikdo nebudí, je na vás kdy vstanete, bylo jasné že se v městečku chvíli zdržíte, ať už kvůly čaroději, nebo nákupům, tak či tak nikdo vás nebudil a vy mohli zase jednou spát déle..tedy někteří... Ale nový den plný slunce, na rynku vyrostly stánky a obchody a mistři začínali otevírat své krámy, ihned začal ruch kupecké stezky, protože po zimě bylo třeba začít hned s dobrým obchodem, z města vyrazilo několik dělníků dodělávat cestu, dřevorubci šli na dřevo, pár odvážlivců šlo hledat zbytek dračího těla, žebráci zaujali svá obvyklá místa, děti běhali uličkami a dobytek byl hnán na pastvy mezi poli a dál na sever kam měli vést i vaše kroky, příjížděli jezdci na koních, nebo lovci s kárami z okolí... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Vstala jsem ani nevím kolik hodin již bylo. Marciel ještě spokojeně spal na posteli, když jsem z ní vylezla a rozhrnula závěsy. Venku byl nádherný slunečný den a na rynku pod mým oknem se to jen hemžilo. Všude spousta lidí. Kupci, jezdci, děti pobíhající všude kolem rozestavěných stánků. Nikdy jsem takové hemžení neviděla. Zabalená do deky jsem si sedla na okno, otevřela jej a pozorovala to hemžení. Při tom na mě dopadali sluneční paprsky a něžně zahřívali mou kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Kdo ví kolik let sem nespal tak dlouho, vždy sem vstával ještě před svítáním a začal s cestou.Jenže noc a její přítomnost udělali své,probrala mne když odhrnula závěsy a dívala se na trhy zabalená do doky, usmál sem se a tiše vstal, došel za ní a políbil ji do vlasy a objel kolem ramen.... Copak, těšíš se až je projedeme? zeptal sem se s bradou opřenou o její rameno, stále nahý a vtiskl ji polibek na tvář.... Počkej až ochutnáš pečené maso na špejli, nebo jablka v sladkém těstě...a stejně ti musíme dokoupit vybavení... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Seděla jsem na okně a sledovala co se tam dole děje, když se mě Marciel přišel. Stále nahý po včerejší noci. Přitiskl se ke mě a políbil mě do mých, stále ještě rozcuchaných vlasů. Nevím jestli se přímo těším, ale asi ano. Ještě nikdy jsem něco takového nezažila. Navíc, stejně budu muset navštívit nejbližší švadlenu. Mám už jen jednu tuniku, jelikož ta druhá je od krve a tu z ní už nedostanu. A budu potřebovat spousty dalších věcí, korzet nevyjímaje. Řekla jsem, usmála se a poukázala na zakrvácený korzet a tuniku hozenou přes židli. Marciel sundal hlavu z mého ramene, napřímil se a chvilku očima prohledával rynk, jako kdyby něco hledal. Toho jsem využila a opřela jsem si hlavu o jeho hruď. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Potřebuješ toho víc, ale kde je švadlena a dobrá vím, udělá ti pevnou lněnou tuniku co nepodléhá nepřízni počasí, a pak to jsou už jen drobnosti, nic jiného nemusíš řešit... pronesu s klidem a začnu ji hladit ve vlasech, při tom sleduji ruch dole pod námi a tiše vydechnu... Buď dojíme co máme tady, a pak si dáme oběd na trzích, nebo se najíme až dole, vyber si.. pomalu jsem ji pustil a pohladil po tváři a šel se oblékat,stále jsem ji ale sledoval, jako bych nemohl uvěřit tomu co se stalo v noci a že jsem nyní skutečně propojeni.... O korzet se nestarej, potřebuješ novou a lepší zbroj do lesa, a aby ti nevadila při střelbě, a to je moje doména... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Dobrá, dám tedy na tebe, kam mě zavedeš, ale raději bych něco prodyšného. A korzet mi nikdy při střelbě nevadil, ba naopak, ale nechám se poučit od staršího a zkušenějšího. Když jsem to dořekla přicupitkala jsem ke stolu a nalila jsme si poslední číši moštu. Vzala jsem si jedno jablko do pusy a začala jsem se oblékat. Marciel se též oblékal, ale jeho oči sledovali každý můj pohyb, jako kdyby se bál, že mu snad uteču, nebo že se mi něco stane. Dooblékla jsem se, nazula boty. Vzala jsem si na sebe plášť, učesala se a brašnu přehodila přes rameno. No já můžu jít. Řekla jsem s veselím podtónem v hlase a usmála se na Marciela. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když sem dotáhl poslední pásek na svém oděnní usmál sem se, učesal se a vzal si ovoce, pár hroznů a kus šunky, hvízdl sem na vlky a počkal až zamkne pokoj, pak sme vyrazili ven, jarní čerství vzduch byl prosycen mnoha vůněmi... Neboj se len je prodyšný dost, i když je hrubý, to je výhoda,udrží teplo ale dýchá... vzal sem ji za ruku a letmo se usmál, pak jsem vykročil mezi stánky, bylo jich tam sposty, od dřevěného nádobí, přes pochutiny, kůže, boty a jiné zboží... Všichni prodávající vyvolávali své zboží, vůně se nesli vzduchem, ať to byl čerstvý chléb,pečené maso nebo uzené ryby, koření či vůně kůže a nebo kouř z kovářské výhně, vše splývalo a bojvalo co je silnější. U jednoho ze stánku jsem využil její zaujetí jinde a koupil ozdobu z květu,perly a pár korálku, když se otáčela na mne, vetkl jsem jí to do vlasů k pírkům a usmál se a ukázal před nás na kemný obchod na konci trhu... Tam míříme, ale klidně si prohlížej dál vše co tě zajímá...  |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro No právě, je hrubý. To nemám ráda. Asi jsem trochu zhýčkaná, ale jsem zvyklá na jinačí materiály. Vzal mě za ruku a vedle mě tržištěm. Bylo tam spousty věcí. Dřevěné nádobí, různé druhy koření i jinačí pochutiny. Můj pohled se upřel na stánek s koženým zbožím. Měl tam spousty výrobků, od opasků, náramků a jiných drobností až po korzety. Ale to na co se upře můj zrak bylo celkem nepatrné. Byl to právě kožený náramek s vyraženou vlčí hlavou a různými ornamenty. Rychle jsem se ohlédla, jestli se Marciel dívá, ale byl zaujatý čímsi u jinačího stánku. Vzala bych si tenhle. Řekla jsem trhovníkovi a ukázala na onen náramek. On si řekl cenu, já v mžiku zaplatila a rychle jsem jej schovala, aby jej Marciel neviděl. Slušně jsem se rozloučila s obchodníkem, který byl zřejmě rád, že udělal obchod a šla jsem za chodcem. Cestou jsem si upravovala šaty. Když jsem zvedla hlavu Marciel stál přímo přede mnou. Podíval se na mě a do vlasů mi vpletl jakou si ozdobu z květu, korálků a perly. Opětovala jsem mu pohled a věnovala mu letmí úsměv. Po té ukázal na kamenný obchod nedaleko a řekl, že tam míříme. Po cestě jsem si ještě prohlížela pár stánků a říkala jsem si, že tam se musím, na zpáteční cestě do hostince podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Odvedl sem ji až do obchodu s tunikami, starší žena jež seděla za stolem mezi vzory jejich práce se usmála a pokynula hlavou.... Ráda tě vidím chodče, copak nová košile? zeptala se rychle ale pak si všimla jí a usmála se, začala si ji prohlížet a pozvedla obočí.... Jedna z vašich, ale nemá pořádně co na sebe, takže lepší tuniku na kterou může dát i zbroj, není tak? pokynula ti a zčala ukazovat vše co tam má, od lehkých tunik které ač byli lněné byli měkké a příjemné na dotyk, až po hrubé které ale taky byli příjemné, kdo ví jak to bylo tkáno, jisté bylo jedno, ukazovala ti zatím jen z jedné části obchodu.... Ty jsou pro vás co cestujete, ale pokud chcete i něco jinačího? usměje se a ukáže ti po obchodě.... Vyberte si stříh, vezmu vám míry a zítra k večeru bude hotovo, Marciel ví, chodí tu už hodně dlouho...už jeho mistr ho sem vzal...a to už hodně vody odteklo v řece... stále sem tam a díval se na ni, a usmíval se, sice to není elfská práce, ale na cesty je to víc než dobré... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro švadlena se dívala na Karu a čekala co bude dál, vycítila ale že Kara začíná být nervozní a tak se zadívla na Chodce a usmála se.... Běž si na chvíli po svých, tohle je jen mezi ženami... pronesla tiše a chodec po chvíli nepochopení pokynul hlavou a zmizel si po svých, stejně potřeboval mluvit s někým a tak se mu to i hodilo.... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Spal jsem tvrdě a jako zabitý, té noci se mi kupodivu nic nezdálo. Což bylo dobře, potřeboval jsem po hektickém a vskutku náročném dni dočerpat síly. Probudilo mě sluneční světlo a počínající ruch probouzejího se městečka. Na několik okamžiků těsně po procitnutí jsem pocítil zmatek, nemohl jsem si honem vzpomenout kde to jsem a co tu dělám. Když jsem se rozpoměl na včerejší epizodu s drakem a theurgem, všechno to ale zapadlo na svá místa. Po dlouhé době (a těžko říct na jak dlouhou dobu) ze mě byl zase učeň. Bral jsem to se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem nemohl volně experimentovat jako předtím a musel jsem se nsjpíše držet nějakých přihlouplých sociálních a morálních konstruktů společnosti...ale na druhou stranu mě rozhodně čekalo něco nového a bezesporu zajímavého. S touto optimistickou myšlenkou jsem vstal z postele, víceméně jí ustlal a oblékl se. Pak jsem pokoj zavřel, zamkl a vydal se dolů do kuchyně, najít si tam něco na snídani a očekávat mistra. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když švadlenka zpozorovala mou počáteční nervozitu, vyhnala Marciela, aby si šel po svejch, usmála se na mě a šibalsky mrkla. Díky za záchranu, cítím se v jeho přítomnosti pořád ještě trochu nesvá. Máte tu hezké věci. Jsou všechny k mání ? A za jak dlouho by jste je stačila zhotovit ? V tu chvilku jsem si uvědomila jak rychle jsem na ní všechno vychrlila. Ach promiň tě, všechno jsem na vás tak rychle vychrlila, to není slušné. Popravdě jsem si sem přišla pro tuniku pod zbroj. Ale chtěla bych i něco pohodlnějšího. Nějakou tuniku příjemnou na dotek a Potřebovala bych ještě nový korzet. Ten můj včera bohužel potřísnila krev a už se nedá vyčistit. Řekla jsem a můj pohled se upřel na zajímavě střižené šaty visící na stěně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je to chodec, co chceš, v životě sem ho neviděla z dívkou, a ještě tak spokojeného, jsem ráda že není sám, znala sem ho v době kdy se za mnou chlapy otáčeli, ale on i jeho mistr, byli jako z kamene, vždy přišli pro oblečení, a skoro nemluvili, někdy sme si je dobírali že kdo ví proč pořád lítají po lesích, jestli tam nehoní zvěř.. usměje se na tebe a mávne rukou, vědoucně kývne a usměje se... Mám dost šikovných rukou vzadu, takže do dne to je hotové, i když to nebude jen tohle.. pokrčí rameny a vezme metr, pak ti kývne za zástěnu.... Všechno dolů jdem si tě přeměřit, ale na tak štíhlounkou se bude šít jedna báseň, a žádný ostych, víš kolik nahých těl už sem viděla... začne se dívat kolem a jen pokyne... Ukaž si co, já tě změřím a zítra to máš, barvu si urči také..a korzet..hmm mám tu jen jemné a brokátové, kožené dělá líp zase kousek dál, ale to je zbrojíř,ten už to má jinak než na parádu, u mě je to spíš na nošení než boj, až na ty tuniky pro hraniřáře, ty už vydržet musí..tak pojď a vybírej, času dost... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Také jsem měla na mysli něco společenštějšího. Nějaké jednoduché šaty s korzetem třeba nebo i bez, řekněme. Pousmála jsem se na švadlenu a pomalu a nejistě jsem šla za zástěnu. Všechno jsem si svlékla a zahalila jsem si prsa pomocí vlasů. Omlouvám se, jsem trochu nervózní. Vykoktala jsem ze sebe. Vykoukla jsem z poza zástěny a ukázala na jedny šaty visící na stěně. Kolik stojí tamhle ty šaty. Jsou moc hezké.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Usmívá se a jen zakroutí hlavou když se zahalíš a vydechne... Ten má stejně víc štěstí jak rozumu...A nestyď se já raději muže za svých časů tak se neboj... trvá to jen chvíli a je po všem, zapíše si tvé míry a začne přemýšlet, když ji ukážeš na šaty, jen se pousměje a vydechne.... Na cenu se ptej až si všechno řekneš, takhle bych se pletla, navíc, korzet ti udělám, už vím jaký, a pod něj košili, ty šaty, dobře..spodní části a snad i něco přes ramena, řekněme že mu vezmu z měšce stříbrňák, a ano jemu, proč by si to platila ty, on má peněz dost, i když né u sebe... nechá tě se obléct a donese ti jednu zelenou košili, vzdušnou a příjemnou, délkou pod kolena... Tady máš, něco abys měla v čem chodit, a neboj se, bude to vše hotové zítra večer, ale klidně vybírej dál... s tím zavolá jednu dívku a ukáže ji na šaty, pak ji ukáže míry a rukou ukáže k tobě... To je pane mladí, na tu se to bude šít samo, tak šup šup, nechce tu nechat mládí... Dojde k tobě a začne stahovat další věci, které ti dívá na zkušenou, při tom přemýšlí co vše by si tak ještě potřebovala... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když slezeš dolů z pokoje, v kuchyni najdeš starou ženu jak vaří, podívá se na tebe a spráskne ruce... Spaste duši takový vižle, ale pán říkal že tě mám nechat spát, že si pochrmounaje, je dole, něco už tam míchá, máš se najíst, a jít si pro truhlu, a nemusíš spěchat, do oběda času dost, pak prej budete něco vyrábět. tak šup dej si kaši a neupejpej se, on je hodnej, když nic nerozbiješ a nezničíš mu ty skleněný udělátka, tak se budeš mít dobře.. s tím ti naloží plný talíř kaše s masem a zeleninou a nalije pivo, vydechne a zase se věnuje vaření oběda, při tom se ještě otočí... A prej si tu s Chodcem a Arshou, kam to míří tenrokrát? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro [b]A nebude toho trochu moc ? Nejsem zvyklá na tohle všechno. [/b] Zeptala jsem se a oblékla si zelenou tuniku a poděkovala. Říkala jste, že si mohu vybrat i barvu ? Mohly by ty být černé se stříbrným lemováním ? Spodničku bych nechala bílou. Korzet zatím nebude třeba, když jsem si vybrala šaty. Nechám si udělat kožený u zbrojíře, jako jsem měla, než mi jeji zamazala bandytí a dračí krev. Tu tuniku pod zbroj bych chtěla jednu černou a jednu bílou. Mohla by jste mi prosím poradit, kde seženu dobré boty a zda je v městečku zlatník ? Zeptala jsem se a čekala na reakci |
| |
| Švadlena poslouchá tě a jen vydechne, pak se zadívá na tebe a chvíli dumá .... Zbrojíř je kousek vedle, zlatník v jedné uličce, tam tě jistě chodec vezme, zná to tady dobře, a moc? neboj složíš je a nezaberou toho moc, navíc většinu budeš mít na sobě, tady šijeme aby to lidem sloužilo a né aby se to hned trhlo...A boty,zajdi na druhou stranu, je tam švec,a šije dobře,moc dobře..a vše bude dle tvého přání... chce ještě něco dodat a objeví se zase chodec a kývne na tebe... Vzpomeň čerta a máš ho za krkem... dodá švadlena a zadívá se na chodce.... A koukej ji provést po obchodech ty tuláku, je to dívka a ty nezajímájí stopy v hlíně když jsou někde kde se dá nakoupit... jde vidět že si ho rádá dobírá... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel vešel do dveří, zrovna když jsem se doupravovala a švadlena mi popisovala kde co je. Ještě jednou jsem poděkovala a nenápadě jsem vytáhla stříbrný z brašny, nechala jsem jí ho na stole a rychle jsem vyvedla nechápajícího Marciela ze dveří a zatáhla ho do davu. Chci, k ševci, ke zlatníkovi a ke zbrojíři. ... Prosím Oznámila jsem mu a čekala na jeho vyjádření |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Vyvedla mě ven dřív než sem stihl cokoliv říct a musel sem se tomu smát, když mi řekla své prosby, usmál sem se a pokrčil rameny... Zbrojíř na nás čeká... pronesu tiše a usmívám se, už má na sebe objednáno a je přeměřeno, teď čeká na ni a na to co si vlastně bude vše přát... Ale jak chceš, čím dřív začne, tím dřív to bude, je to tak na týden.. usměji se a líbnu ji na čelo, pak ukážu na jednu uličku.... Zlatník je tudy..švec je vedle hostince, tak jak ke zbrojíři? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Chvilku jsem mlčela Kde jsou vlastně ostatní ? V hostinci nikdo z našich nebyl. Zeptala jsem se Marciela. Po cestě jsem si u jednoho trhovce koupila něco sladkého na zub. Namotávané sladké těsto, které upekli nad ohněm a pak obalili ve skořici. Říkali tomu trdelník a bylo to strašně dobré. Koupila jsem si hned tři. Než sme došli ke zbrojíři, měla jsem je snězené a popadl mne lehký břicha-bol. Ale vlastně bylo lepší, když jsem trošku nafouklá, když si jdu nechat dělat zbroj, aspoň mi nebude těsná. Pomyslela jsem si a lehce se uchychtla sama sobě. To už sme, ale stáli před zbrojířovým obchodem. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zastavil sem se před krámem a zadíval na ni, otřel ji skořici z koutku a usmál se.... Zacharias se učí u Theurga, Arsha, jako vždy odstává své sítě, a zaklínač s šermýřkou, bohové vi co dělaji...odpoledne si jen najdu... S tím otevřu těžké kované dveře do krámu kde se zvedne starší prošědivělý muž s ožehnutou tváři, usměje se na mě a pak se ti pokloní, načež ale dodá.... A tohle vižle zvedne meč? zakroutím hlavou a dojdu kněmu, obejmu ho kolem ramen a vydechnu... Meč ne ale lukem vládne víc než dobře, dokonce i draka zranila šípem do tlamy... lehce sebou trhne a pak ti pokyne aby si šla blíže... Tak dobře, co by si tak slečinka představovala, Maricel říká že střílíš, takže něco volnějšího..Nátepníky co kryjou i dlaně, korzet prý nosíš pod prsa,to pude,suknice,nebo něco na pas, promne si čelo... A boty..dobře dobře, ještě co? Ono musím vědět přesně co to bude račí kůže je na zbroj to nejlepší... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel mi před vchodem do obchodu setřel skořici z jednoho koutku, kde mi lehce uvázla. Otevřel dveře a vešli sme. Zbrojíř byl statný postarší mužský. Zprvu se divil jak někdo jako já může uzvednout meč. Měla jsem sto chutí vytáhnout dýku na stehně a skočit mu za krk a ukázat mu, že i vyžle jako já se dokáže ubránit. Marciel ho ale objal kolem jeho ramen a zastával se mě. Slečinka by chtěla korzety rovnou dva. Nad a pod prsa. Chtěla by dva nátepníky a jeden chránič na dlaň. Taky by chtěla ramenní chrániče, vysoké boty minimálně ke kolenům a lehkou suknici. Ta suknice by měla jít přendat přes kalhoty a na stranách bych jí chtěla o kousek kratší, aby se v ní dalo bez problémů pohybovat. Zepředu a zezadu by měla být dlouhá maximálně do 3/4 stehen. A možná ještě jednoduché rukavice, které by měli na pravé ruce vypolstrované tři prostřední prsty tak, aby se dali použít třeba i jako chrániče při střelbě. Chlapík na mě nevěřícně zíral. Já jsem jen zvedla obočí a čekala na vyjádření |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Sedl si na stoličku a začal rychle psát, jen pozvedl obočí a pak se zadíval na mě a pak zase na tebe... To abych začal už dneska...se všemi svými pomocníky... zašeptal a zadíval se na mě, sepsal co měl udělat i pro mě a pozvedl obočí... Levné to nebude na to jak rychle to chceč Chodče, ale chápu...nechceš se moc zdržet..takže dobrá... pak vstane a bez řečí si vzal porvázek s uzlíky, přeměřil si tě pro své učeli důkladně a jen kroutil hlavou... Za týden, dřív to nebude... s tím se uklonil, zahulákal dozadu něco a ty si spatřila jak na jeho dvoře začnou roztahovat kůži z draka... Tak jdeme...jdu si ještě za kovářem.udělá mi novou dýku z dračího spáru... usměji se a dlouze tě políbím... Miluji tě Karo... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Bylo vtipné dívat se na zbrojíře jak najednou nevěřícně kroutí hlavou, jako by hledal odkud se to ve mě vzalo. Když zahulákal dozadu dílny a otevřeli se dveře, viděla jsem jen jak se na dvoře už napíná dračí kůže. Oznámil nám, že dřív jak za týden to hotové nebude. Pak Marciel zavelel, že jsem ještě za kovářem. Kývla jsem. Na to chytil mé paže, přitiskl si mě trochu blíže k sobě a dlouze mě políbil. Nakonec to završil slovy Miluji tě Karo Chvilku jsem tam stála jak opařené. Pak mě vzal za ruku a vyvedl z obchodu a zamířili sme ke kováři. Budu si chtít udělat nové dýky a asi si pořídím ještě dvě navíc. Řekla jsem Marcielovi po cestě. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro To že jsem ji asi zaskočil bylo očividné,ale musel sem jí to říct, vždyť noc to jen stvrdila. Pomalu sem se vydal ke kováři a brašny vytáhl menší spár, usmál se na ni a pokynul ji ke kováři... Tady je spár, a ještě, vrhací dýky, 6 kusů,vyvážené, zubaté a lehké...budou menší na stehna... řekl sem mu rychle a podíval se na ni.... Je němý... usmál sem se a trpaslík jen pokynul a zadíval se na tebe a nazančil něco... Jednu mu dej, bude je dělat podle těch co máš... usmál sem se a pohladil ji po zádech, pak sem se otočil na trh a vydechl.... A zlatník je tam v uličce... ukázal sem tím směrem a vykročil, u dveří do jeho krámku sem se zastavil a čekal... |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Druhý den ráno Po neobvyklém večerním posezením jsem se brzy ráno rozespale probral. Slunce ještě úplně nevyšlo a já se posadil dlaněmi si přejel po ospalé tváři. Nebyl jsem zvyklý na takovou společnost, ale kdo by něco namítal, když jsem měl vše zadarmo. Opět si mastí namažu rameno. To je teda věc... už vím jak se cítí děvky. Škodolibě se usměji a přitom vstanu a převleču se zpět do svého oblečení a zbytek si zabalím. Nevzpomínám si, že bych na někoho z družiny narazil. Možná je to jen dobře. Přes večer jsem na to téměř zapomněl a nejspíš teď budu s družinou trávit veškerý čas. Potichu se vydám ven. Většiny stánků a obchodníků si nevšímám, i když občas pozastavím nad některými se zbraněmi či dalším podobným vybavením. Snažím se však najít nějaký stánek s artefakty a dalšími zajímavými věcmi. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Usadil jsem se ke stolu a věnoval té dobré ženě vděčný úsměv za její starost. Ještě vděčnější úsměv jsem pak věnoval nabízenému jídlu, do kterého jsem se s chutí pustil. Proč ho taky odmítat. Když jsem v sobě měl polovinu misky a pak hltů piva, došlo mi, že kuchařka se mě na něco ptala. "Tentokrát na sever, myslím. Zdá se, že jsou hodně slavní, ti dva. Vykonali hodně hrdinských činů?" Snažil jsem se odvést řeč od výpravy otázkou na naše průvodce. MArciel by asi nebyl nadšený, kdybych o tom nějak přehnaně vykládal. A navíc mě také zajímalo, jestli se o našich průvodcích něco dozvím. Oba byli tak strašně...tajnuskářští a přitom bych se klidně vsadil, že jsou to idoly zdejší omladiny, podle toho co jsem zatím viděl. Já se o hrdinské příběhy nikdy zvlášť nezajímal, tedy pokud se z nich nedalo vyrýžovat něco s vědeckými podklady. Takže jsem se zase dal do jídla a čekal, jestli se kuchařka dá do řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vyšel si ven a zamířil na trh, v uličkách bylo rušno a kolem tebe chodili různí lidé,i nelidé, všichni mířili nakupovat nebo prodávat to bylo víc než jasné. Když se se motal mezi stánky, všiml sis jak od kovárny vychází Marciel a Kara, a míří do nějáké boční uličky, měl si však už svůj cíl který jsi ale nikde nemohl nalézt, až na lepší a kvalitní věci nic jako artefakty nikde nemůžeš najít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ještě chvíli něco míchá a poslouchá co říkáš než se otočí a usměje se... Ty nic nevíš? On je zvláštní, chodí už prý přes dvacet let krajem.co krajem, byl dál než se některým sní, a ona? No řekněme že je to nebezpečná žena pro kterou není nic nemožné,umí vědět první poslední, a umí to využít...ti dva se proslavili ve skupině...chodili už dlouho..Chodec,Arsha, jeden bojovník, čarodějka a pyrofor...kdysi tady byla válka, bojovník cvičil domobranu, čarodějka radila králi, Arsha věděla vše první, pyrofor měl ty své peklené rachajtle, a chodec? Vetřel se do přízně nepřítele, a slíbil že zavede jeho vojsko do zad našemu, místo toho je zavedl do bažin a nechal je tam všechny pojít, a ti co se dostali zpět, ti byli zničeni právě těmi rachejtlemi, ale to je jen jedna z věcí, jak vidíš, zabil draka, ne prvně, ale předtím to bylo s někým, ona je ta co vše ví, a on ...byl daleko, znají ho už i za mořem, i když se o něm skoro nic neví, jen že vždy když vyrazil někam do dálek tak se vrátil... zamyslí se a pokrčí rameny... Vím jen že jejich služby už využili všichni velcí králové, a že když se něco dělo tak se objevili a pomohli, to je celé, a teď alou pro truhlu, mistr nemá rád když se chodí pozdě... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Probudila jsem se, rozvalená na posteli. Zaklínač už byl pryč, ale odešel zřejmě před chvílí, protože jsem ho slyšela odcházet. Zamžourala jsem a uvědomila si, jak mě bolí hlava. Sedla jsem si a nespokojeně zamručela. No nic, pomyslela jsem si, je čas se jít podívat na trh. Protáhla jsem se a zívla. Pomalu jsem se začala oblékat. Při natahování kalhot jsem si uvědomila, že můj měšec má Tulessë. V naděj, že je ještě dole v hostince, jsem neupravená vyběhla dolu a rozhlížela se jestli jej nenajdu a pokud ne, snad bude u stánků ha rynku. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Tržiště Během mého zvědavého průzkumu po tržišti zahlédnu dva členy družiny. Viděl jsem je po delší době. Asi po rozdělení, kdy se statečně vydali na vydařený lov draka. Přišlo mi to již komické. Hrdličky se nedokáží oddělit. To zas bude emocí, lásky, zachraňování a tak dále a tak dále. Stejná písnička nám hraje pořád dokola. Vracím se pomalu zpátky. Tržiště mě nijak neoslnilo. Jednak z důvodu, že jsem nic moc zajímavého neviděl a taky proto, že to co by pro mě zajímavé bylo, tak na to bych nejspíš finančně nestačil. Pohlédl jsem na svůj měšec, který jsem poté vzal do ruky a trochu si s ním pohrál. Doufám, že zbytek ještě nespí. Už by si někdo mohl vybrat těch několik zlatek. V tom sem si uvědomil, že ještě mám u sebe měšec od Nasiedy. Chystal jsem se ji jej vrátit, a proto jsem se vrátil zpátky do hostince, kde jsem ji našel. Přijdu k ní a hodím jí měšec, abych zkontroloval její reflexy. „Dobré jitro, vyspaná princezno? Doufám že jo, tolik času na spánek už nejspíš nebude.“ Řeknu provokativně s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Naštěstí tam mǔj elfí společník byl a hodil po mně mé peníze. Chytla jsem měšec, i když asi ne nijak elegantně. Děkuji princi, zahihňala se. Vyspala? Ale jo, leželo se mi pohodlně, ale nespalajsem moc dlouho. Byla jsem v hospodě a mluvila s tím půlelfím velitelem stráže. Chtěla jsem, aby mi pomohl se šermem, ale řekl, že se mám napřed optat tebe, odmlčela jsem se. Inu, tak se tě ptám, zda-li bys mi pomohl oprášit mé zkušenosti v šermu? Pokud nechceš nevadí, nějak přemluvím velitele stráže. vysvěťila jsem. Usmála jsem se a začala se trochu upravovat. Pořádně si narovnala korzet a upravila vlasy. Jo a málem jsem zapomněla. Byls už na tržišti? Neviděls tam nějaké pláště a vlněné tuniky? |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Hostinec Nejspíš před chvílí vstala. Nebo tak aspoň vypadala. Narovnám si záda, které trochu zakřupou a poté si protáhnu i krk. Upravím si šátek na oku a přisednu k jednomu ze stolů. Poté začnu odpovídat Nasiedě. „Inu...je to lichotící že se máš prve zeptat mne. Proč vlastně říkáš půlelfským velitelem? Není to přesně to, co vám vadí?“ Řeknu s humorem, který nejspíš nepochopí a přitom si objednám něco málo ke snídani. „Musím tě zklamat, bohužel nejsem zrovna ten typ co se dívá po oděvu. Máme dneska čas, tak se pak po něčem můžeme podívat. Nyní se však ještě pořádně najím. Co se týče mé pomoci. Zkusím ti pomoct oprášit ten šerm, přece jen mi to může zachránit zadek před dalším obříkem. Draků se nebojím, na to již máme v družině dva drakobijce.“ „Tak jaké zbraně a styl boje vlastně preferuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zatímco kuchařka vyprávěla hrdinské zkazky a já zaujatě poslouchal, dojedl jsem svou snádani a položil na stůl i prázdný korbel piva. A protože měla pravdu (a mě už se po mojí truhle začínalo vskutku stýskat), ještě jsem jí pomohl s umytím nádobí co jsem ušpinil a pak už jsem se vydal ven z theurgova domu směrem na náves a k hostinici. Vešel jsem do hostince a rozhlédl se, jestli tam nesedí buď Nasieda, nebo Tulesse, abych si od nich půjčil klíč a mohl si vyzvednout své drahocenné vybavení. Pokud tam nikdo z nich nebyl, nezbylo mi, než abych vyšel nahoru a zkusil kliku. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Sedli jsme si ke stolu a také jsem si dala něco menšího k jídlu. Budu ráda, když mě pak doprovodíš po tržnici. Já zatím jen vím, kde jsou ubytováni chodec a rudovlasá. Dala jsem se hltavě do jídla, nějak mi vyhládlo. Co se týče zbraně, vytáhla jsem meč z pochvy a položila jej na stůl. Tenhle miláček je Pán smrti, mám jej po otci, ukazovala jsem mu zbraň. Byl to jedenapůlruční meč a já ještě stále doufala, že není obyčejný, třeba mi o něm řekne něco víc Tulessë. Štít nepoužívám, usmála jsem se skoro omluvně. Ale umím slušně používat i hůl, no a mám po ruce vždy i dýku. A co se týče stylu... Upřednostňuju rychlost před silou, což je vzhledem k tomu, že jsem půlelfka pochopitelné. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Další člen družiny „Pán smrti...“ Vzal jsem si meč do prstů a pozorně jej prohlédl. „Co já vím, tak jen meče, které si prošly stovkami válkami nebo meče, které patřily legendárním válečníkům, dostávaly jméno. Nejsem nějaký znalec, možná magie by mohla odhalit jistou energii v meči, zda není magický. Nebo ten meč je mnohem starší než myslíš. Třeba byl předáván z jednoho válečníka druhému. Kdo ví. Pokud však ne, doufejme, že mu jeho jméno uhlídáš.“ Usměji se a napiji trochu vody. Poté si všimnu, že se objevil Zacharias. Mávnu na něj ať přisedne. Poté se však opět obrátím na Nasiedu. „Výborně, já upřednostňuji dva jednoruční meče. Jeden ocelový a druhý stříbrný. Ten se však využívá výjimečně na magické potvory. Co se týče mého meče... zatím jsem mu žádné jméno nedal.“ A vytáhnu z pochvy ocelový meč. ocelový jednoruční meč  „Třeba mu časem dám nějaké jméno. Co by se k němu hodilo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro No páni... Je... Je nádherný! rozplývala jsem se při pohledu na zaklínačův meč. Pak jsem se pohledem vrárila na svůj. Třeba je ten můj vážně prastarý, usmála jsem se. Určitě tvé meče také dostanou jména, povzbudivě jsem mrkla a zasmála se. A co by se k němu hodilo? Co takhle jednooký ochránce? zasmála jsem se, ale nemyslela jsem to zle.  Pozdravila jsem Zachariase a udělala mu místo vedle sebe. Měla jsem ráda jeho přítomnost, byl roztržitý ale roztomilý. Takže jednorućní meč proti jedenapůlručnimu? To bude zajímavý trénink. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zbytek 'spolku elfské krve' seděl u jednoho stolu a porovnával si meče. Zvali mě k sobě a děli mi místo. A mistr říkal, že přeci mám přijít až k obědu, tak s nimi pár vět prohodit můžu. Přisedl jsem si k nim s lehkým syknutím, rány se přecijen při prudších pohybech pořád ozývaly. "Dobrý ráno," věnoval jsem oběma krátký úsměv a začal si prohlížet meče. Ve zbraních jsem se nevyznal, ale tyhle prostě vypadaly i podle ozdob velmi...elfsky. Čistě ze zvědavosti jsem se na oba meče krátce soustředil, abych se podíval, jestli některý z nich není kouzelný. Když jsem byl s prohlídkou hotov, ať už dopadla jak chtěla, podíval jsem se postupně po každém z nich. "Vypadá to, že se teď budu krapet zaměstnanej, náš vůdce zařídil jako součást platby za dračí součástky mý doplńkový vzdělání u místního theurga. Asi tu nějakej čas zůstanem...ale řekl bych, že se to vyplatí." Usmál jsem se ve snaze působit optimisticky, ale byl jsem příliš rozrušený, než abych se dokázal soustředit na jejich odpovědi. "Musím si skočit pro truhlu. Je nahoře zamčeno?" Vyhrkl jsem svou otázku a zavrtěl se, znovu po svých společnících zatěkal pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel mne zavedl za kovářem. Byl to trpaslík a chudáček němí. Podala jsem mu své dýky ze stehen a dodala. Zubaté prosím ne. Mám raději tenhle typ. A ukázala jsem tvar svých dýk. Řekla jsem, pousmála se a poodstoupila zpět o krok dozadu. Marciel mne pohladil po zádech, otočil se směrem k trhu a ukázal mi ve které uličce se nachází zlatník. Půjdem tedy ? |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Když se mě zeptá zda půjdeme, jen ji pokynu, vydám se ale ještě k jednomu stánku a koupí větší pytlík barvných dřevěných korálků a velké náramky, z mědi sice, ale ty větší, všechno si to schovám a zadívá se na ni... Co takhle brašny lepší Karo, ty se ti budou taky hodit.. usmál sem se na ni a zadíval se ji do očí, pak se začal hledat očima co by se ještě na cestu mohlo hodit... Větší měch na vodu a menší čutoru na víno? navrhoval se jí věci sestou trhem a čekal kam mne zavede tentokrát... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Brašny. Mě ta moje stačí, spíše jsem si chtěla koupit nějaké dvě menší na opasek. Ale máš pravdu, jedna navíc se také mohla hodit. Chvilku jsem se zamyslela. A co takhle brašny na Lunu. Kam jí vůbec zavedl ten tvůj černý ? Podívala jsem se na něj trochu přísným pohledem. Měch na vodu bych potřebovala nový, ale nic na víno nechci. Nejsem Naseida, nebo Zacharias. Opět jsem se zamyslela a pak jsem na Marciela vyhrkla. Jdu k ševci a ty najdi vlky, sejdeme se u trdelníků a půjdem k tomu zlatníkovi. Otočila jsem se a utíkala směrem k hostinci vedle nějž byl švec. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Jak myslíš, jen mě to napadá, vím jak to je na cestách.. pousmál sem se a zadíval sem se kolem sebe, pak jsem jen pokrčil rameny... Možná že měli tolik rozumu aby se vydali ven, protože já vím že tobě se to moc tady líbí, je to pro tebe nové, ale mě to někdy dusí...nejsem na město moc zvyklí, a tohle už městem brzy bude.. zadívám se kolem sebe a jen pokynu na její výzvu kde se sejdeme, pak zvednu dlaně k ústům, spojím je a zahoukám na ně třikrát jako sova...volám tím černého k sobě.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Běžela jsem směrem k ševci. Díky mé hbitosti to dlouho netrvalo a byla jsem u dveří krámku. Vydechla jsem a vešla dovnitř. Švec zrovna seděl na verpánku a zatloukla cvočky do boty. Když ale viděl, že jsem vešla, odložil botu a postavil se. Zdvořile jsem pozdravila. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile tě spatří začne se ti dívat na nohy a usměje se, při tom si tě snaží víc prohlédnout a zařadit kdo asi jsi a čím se živíš... Nejsi ty ta rudovláska pro kterou zrovna dělám pevnou botu na kterou přidělá zbrojíš dračí kůži? zeptá se lehce rozpačitě ale pak se usměje a vydechne... Čím mohu posloužit slečno? Opravit boty nebo snad nové si přeješ? |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když švec pronese poznámku o dračí kůži, začervenám se. Ano, to jsem nejspíše já. No ohledně bot. Jelikož mi teď jedny děláte, měla bych už jen menší prosbičku. Chtěla bych nějakou lehčí obuv. K šatů. Jestli mne chápete. Jednoduché ťapky s vysokým vázáním. Nejlépe z černé kůže. Ukázala jsem mu tvar boty na noze, aby mne lépe pochopil. Pousmála jsem se a zeptala se, za jak dlouho asi tak budou a zda, až budou hotové, by mi je nemohl donést do hostince, který se nachází vedle jeho dílny.  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Usměje se na tebe a vydechne, pak si to zapíše vedle sebena stole do pergamenu a pokrčí rameny... Tři dny budu dělat tyhle boty pro vás, a pak ani né den, to je jednoduché, kůže černá, vázání pod koleno, pevnější podrážka..to je chvíle...a ano mohu stejně tam chodím jíst... usměje se a nakloní hlavu ke straně.... Mohl bych do těchto bod udělat jako by pochvičky na dýky, co říkáte slečno, na každou stranu jedna dýka do předem daného místa? zeptá se tě klidně... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Mohl bych do těchto bod udělat jako by pochvičky na dýky, co říkáte slečno, na každou stranu jedna dýka do předem daného místa? To není špatný nápad. Budou se hodit. Tak to abych se ještě jednou zastavila za kovářem a poprosila ho ještě o čtyři menší dýky k těm šesti velkým. Mnohokrát děkuji. A tady je za dobrý nápad a za ty druhé boty. Hodila jsem mu stříbrnou minci a vyšla ze dveří na rynk. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vydala se směrem k trdelníkům, u kterých sme si měli s Marcielem dát schůzku. On tu ještě nebyl, zřejmě si něco zařizoval a tak jsem si koupila další trdelník. Nemohla jsem si pomoci, byla to strašná dobrota. Jak jsem ho dostala do rukou, zaplatila jsem a začala se s ním ládovat |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Objevím se až po chvíli, i s oběma vlky, černý má ještě sklopené uši a Luna ti ihned běží k nohám a radostně se ti o ně otírá, příjde ti až moc spokojená, když dojdu vezmu si také jeden trdelník a vydechnu.... Na nic se mě neptej... pronesu spíš pobaveně když se na ty dva dívám a začnu také jíst svůj trdelník, nakloním hlavu ke straně a zeptám se když polknu sousto... Zaříženo? Ještě ten zlatník? Napadlo mě, co si koupit oběd a jít za městečko na chvíli, znám tady jednu skalku, prostě pojíst mimo ten ruch, ale pokud nechceš... zase se usměji a čekám na tvou odpověď, černý si sedne pode mě a zvedne jednu packu,ulomím kus trdelníku a dám mu ho, Luna okamžitě dojde vedle černého a čeká co bude.. Takže asi ještě jeden... pronesu k ženě jež je prodává a ta se jen směje.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Poznala jsem, že něco provedla a nejspíše v tom nebyla sama, když jsem viděla, jak se černý krčí. Chudáček musela asi dostat za něco hodně vyhubováno. O tom si ještě popovídáme slečinko. Vrhla jsem na Lunu káravý pohled. Ten už ale asi nevnímala, jelikož Marciel ulomil kousek trdelníku i černému a ona prostě chtěla taky. Sedla si před něj a naklonila hlavu, jako by čekala, že něco upadne. Luno! To se dělá?! Obořila jsem se na ní, ale jelikož u toho vypadá vždy tak roztomile, nešlo se na ní zlobit. Když to Marciel viděl, řekl trhovkyni, ještě o další trdelník. Raději dva. Řekla jsem hned, protože jsem věděla, že Luna je nenažrané kvítko. Po té jsem stručně odpověděla na Marcielovi otázky. U ševce ano, ale ještě musím zpět za kovářem. Pak můžeme k tomu zlatníkovi. A co se oběda týče. Co kdybych se najedli v hostinci a pak se šli projít na to místo a třeba bys mi ukázal i více po cestě. Pousmála jsem se a lehce jsem se mu zadívala do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Rozdělil sem svůj lehce ochutnaný trdelní oboum vlkům a nechal je ať krmí, při tom se je hladil po bocích a musel se smát..... Plenili zrovna jeden kurník u městské zdi když sem je našel, vídíš co s nima dělá město? usmál sem se a zvedl, převzal své dva další trdelníky a s chutí se do jednoho pustil.... No každopádně to je dobrý nápad, takže rychle, protože už dostává hlad a musím na chvíli mimo zdi a domy drahá... mrkl sem a zamířil ke kováři kde sem počkal na to až si objednáš, pak jsem vyrazil k té uličce kde je zlatník... A copak jiného bys chtěla vidět? |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Theurg? Inu to musíš být radostí bez sebe, povzbudivě jsem se na něj usmála. To mi pak budeš muset povídat o sférách, ano vím, jsem hrozně zvědavá osůbka. Pro truhlu si můžeš dojít je otevřeno... Ale ty ji chceš někam táhnout? V tomhle stavu? jako válečnice jsem věděla, jak důležité je, aby se zranění dohojila. No to teda v žádném případě, donesu ti jí, kam potřebuješ. To není problém a Tulessë může jít s námi, chtěli jsme se pak podívat stejně na trhy, nabídla jsem svou pomoc roztržitému alchymistovi. Zasunula jsem meč opět do pochvy a doufala, že Zach přijme mou nabídku na nesení truhly, jinak bych mu jí asi musela vzít násilím. Nechci vypadat jako přehnaně starostlivá, ale ta zraněná ruka nevypadala dobře a všimla jsem si, jak se ošil, když si sednul - bolelo ho to. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro V hostinci Pomalu jsem dojedl, zatím co přišel Zacharias. Nasiedina připomínka o jednookém... se mi nelíbila. S jménem meče to nemá nic společného. Ovšem neodpovídám. Osobně bych si k žádnému meči jméno nedával. Přijde mi to zbytečné a bez jména budu v boji věřit svým dovednostem, nikoli doufat v jakousi neporazitelnost jen díky jména meče. „Nemyslím, že to bude nějak zajímavé.“ odvětím k jejímu dodatku. Poté začne vykládat zacharias o tom, jak se zde bude přiučovat a další věci. Celkem mě to naštvalo. Celkem hodně naštvalo. Však v pohodě já mám času dost, zas tak rychle nestárnu, ale to tu chce zůstat několik dní? možná i týden či více? Proboha... Proboha to si chce hledat dalšího draka...? „To je skvělá zpráva... opravdu... a chodec tu nechce ještě založit rodinu s rudovláskou než se vydáme na cestu?“ Řeknu ironickým naštvaným tónem. Zacharias se zmíní o truhle a Nasieda prokazuje svou ochotu mu pomoct, ale nemyslím si že by to nějak pomáhalo. A už vůbec ne jemu. „Princezničko, a nemyslíš si náhodou, že mu tímto dosti ubíráš na mužnosti?“ Hlas mi zůstane nadále ironický a naštvaný. Poté zaplatím za svou menší svačinu a vyčkám zda tedy chtějí jít na to tržiště. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Asi jsem zaklínače svou hloupou poznámkou o meči nějak rozzlobila. Dost se mu zkazila náladu. Je pravda, že jsem nečekala, že tu zůstaneme déle než dva dny, pokrčila jsem neurcitě rameny. Ale výpravu vede on, ať si dělá co chce. Zaplatila jsem za jídlo stejně jako Tulessë. Pak promluvil o Zachovi a já zahanbeně sklopila oči dolů. Já... zakoktala jsem se Já... Já to přeci nemyslela... Jen... Umh, ta truhla vypadá těžce a... zamyslela jsem se. zdraví je přednější než mužnost, zamračila jsem se. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Debata se začínala poněkud přiostřovat a to zčásti i kvuli mě. Lehce jsem se ošil a odkašlal si. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné. "Proč hned tak ostře, mistře Tulessi? Sem si jist, že mě Nasieda nemínila urazit. Myslela to dobře...ale truhlička skutečně není nijak těžká, myslím, že to zvládnu..." Usmál jsem se smířlivě na oba dva, nechtěl jsem, aby se zbytečně hádali. A abych jim dokázal, že je všechno v pořádku, vstal jsem od stolu, vyběhl nahoru do pokoje a vrátil se zpět i s truhličkou, kterou jsem triumfálně postavil na stůl. "Nezůstáváme tu jenom kvuli mě. Čaroděj je prý zraněný a leží u felčara. Tvoje ruka taky ještě není úplné zahojená a já jsem dost daleko od pojmu 'v pořádku'. A zalsechl jsem něco o tom, že chodec chce pro rusovalsou nechat vyrobit boty z dračí kůže. Hmmmm..." To vyvolávalo zajímavou společensko-filosofickou otázku k zamyšlení, a protože jsem na ní prostě nebyl schopný přijít sám, vyslovil jsem jí nahlas. "Co vlastně všechny ženy vidí tak úžasného na botách? Proč zrovna boty..." Ale nechtělo se mi již déle se zdržovat, měl jsem co sem potřeboval a nechtěl jsem nechávat mistra čekat. "Inu, já jdu. Jdete taky?" Pohlédl jsem ještě na ně a i s truhličkou v obou rukou jsem vyšel ven z hostince, počkal jsem jestli půjdou taky a pomalým krokem zamířil k theurgovu domu. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Dobře, dobře, dobře, možná zvládneš táhnout tu truhlu sám, zasmála jsem se, když se pln nadšení vrátil z pokoje. A co se týče těch bot... ehm... možná jsem divná, ale zrovna mně moc na botách nezáleží, nasadila jsem nevinný pohled. Takže, pokud mi budete někdy chtít dát dárek... Boty mi nekupujte, upřednostňuju zbraně nebo nenápadný šperk, zahihňala jsem se. Jdu na ten trh, jdu, přikývla jsem, a když jsem vstala, najednou jsem se zarazila a otočila na zaklínače. Nezačne ta obří hlava v našem pokoji smrdět? Já jen jestli jsi jí ještě neprodal, že bychom mohli zajít ke starostovi po cestě, navrhla jsem a vydala se pomalu za Zachem. |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Procházka po trhu Nějak mě už nezajímaly další slova, které z úst mých "elfích" společníků vyšly. Napadalo mě mnoho ne příliš pěkných vět, ale již jsem k tomu nic nedodával. Nebylo třeba. Přece jen jsem věděl, že se za chvíli uklidním, a tak jsem to již dále nerozebíral a ani nad tím nepřemýšlel. Místo toho jsem se začal věnovat tomu co se dneska chtělo dělat. Při odchodu Nasieda ještě zmíní něco o hlavě. „Je to zbytečné, řekněme že nám náš velký Drakobjiec pokazil odměnu.“ Ozvu se ještě. Pomalu se také vydám za nimi. Tak co dnes asi budu dělat? Asi se tu budu ulejvat. Pokud se poštěstí, tak jako včera se bavit na cizí účet... Jo a taky nejspíš vyhovět Nasiedě. Mlčky už jsem opatrnými krůčky kontroloval a přizpůsoboval tempo ostatním. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Trochu jsem se zamračila při Zaklínačově poznámce o obrově hlavě. Pitomej chodec, mohla jsem mít plášť, zamračila jsem.No co, aspoň Zacharias má dobrou náladu. Já se v jeho přitomnosti cítila vždycky tak nějak dobře. Vyšla jsem se Zachem, který mířil kamsi. Pár kroky jsem ho doběhla. Kde jsi vůbec strávil noc? zajímala jsem se. V pokoji jsi určitě nebyl, všimla bych si. Nevím proč, ale v jednu chvíli jsem měla hroznou chuť se do něj zaklesnout... To se tak dělává ne? No, ani nevím, proč mě to napadloc Zachariase zajímala jen alchymie a s tou já nemám nic společného, trochu jsem posmutněla. Nakonec jsem se donutila nasadit usměvavý výraz a po cestě se dívala jestli ve stánku nenajdu brašnu, měch, tuniky nebo brousky na meče. A také mě ráno ještě něco napadlo. Sehnat si brk a pergamen a zapsat vše co si ze života pamatuji a postupně doplňovat informace, co zjistím nebo si vzpomenu. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Kus cesty jsme ještě měli společný a tak jsem se pokoušel přizpůsobovat tempo zbytku skupinky. Nahodil jsem si truhličku, aby se mi lépe nesla a usmál se na naší válečnici. "No, vždyť jsem říkal, že teď pracuju u místního theurga. Včera jsem vyzvedli dračí krev a já u něj pak zůstal. Nejspíš tam teď budu dost často." Pokusil jsem se o pokrčení ramen a omluvný výraz, ani nevím proč. "Možná by ses mohla stavit, až nebude tolik práce. Zkusím se mistra zeptat, jestli by nešlo něco udělat s tvou pamětí. Ale nemůžu nic slíbit..." Ale to už jsme došli k místu, kde jsem se musel rozloučit. "Tak na viděnou, dobře se bavte!" Popřál jsem jim a zamířil k theurgovu domu, v němž jsem vzápětí zmizel a i s truhlou v rukou se vydal hledat mistra. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Aha... No jo, spals u něj, tak dobře, řekla jsem trochu rozpačitě. Ráda... Ráda se za tebou u mistra stavím, pousmála jsem se a dívala se, jak odchází. Trochu jsem si povzdechla. Měla jsem jeho přítomnost prostě ráda. Podívala jsem se na Zaklínače a tak nějak čekala, co bude dál. Takže trhy? Pomalu jsem se začala procházet a dívala se po zboží, co hledám. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Vyslala jsem Luně myšlenku. Ta na důkaz pokory, stáhla Luna ocas mezi nohy a uši div nezarazila do hlavy. Přišla ke mě a celou cestu ke kováři a ani potom se ode mne nehnula. Šly sme tedy znovu za kovářem, abych si ještě nechala přidělat další čtyři dýky. Nechala jsem Marciela s černým před dveřmi a vešla jsem s Lunou. Omlouvám se, že znovu obtěžuji, ale přišla jsem ještě s jednou objednávkou. Chtěla bych ještě čtyři další dýky, ale asi tak poloviční, jako ty co si u vás už nechávám dělat. Do bot. A ještě mě napadlo. Zda by, jste mi mohl udělat malinký nůž. Tak 10-12 centimetrů. Aby se mohl dát do pásku na paži. A zasadil do něj tohle. Z brašny jsem vytáhla ten nejmenší ze smaragdů a podala jsem mu jej. Byl velký asi jako pecka od třešně. Zadívala jsem se a čekala jestli souhlasně kývne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poslouchal tě když si přišla znovu a zrovna už pokládal jednu dýku bez střenky na stůl, ve výhni měl další rozkovanou a otřel si opocené čelo, když si řekla co bys chtěla, pokynul ti a převzal kámen, jen kroutíl hlavou, protože bylo vidět že vidí drahokam po dlouhé době. Ale byl to trpaslík takže byl vidět zájem. Pokynul souhlasně hlavou a usmál se, pak se otočil a zase začal bušit do kovadliny... |
| |
| soukromá zpráva od Tulessë Qualmes pro Zabíjení času Postupně jsem si dal od půlelfů menší odstup. Ani nevím proč, možná jsem prostě nechtěl poslouchat tlachání nebo jsem byl ještě nabručený. Místo toho jsem se soustředil na okolí a hlavně sebe. Občas jsem se rozhlédl po okolí na lidi kteří si chtějí něco koupit, na lidi kteří se gestikulací a opakovaným řvaním do davu snaží něco prodat nebo na zbytek co se jen prochází. Co tu tak budu dělat... zabydlovat se tu asi nebudu. Možná... Z myšlenek mě až přeruší, když se Zacharias oddělí a vydá vlastní cestou. Během jejich rozlučky jsem několika kroky dohnal menší odstup. Nasieda se zeptá na trhy, jako by to nebylo jasné a začal si prohlížet zboží. Ženy a trhy... jak vražedná kombinace pro čas. Ani mi to moc nevadilo. Času jsem měl dost, stejně dosud nevím, co budu celou tu dobu dělat než se zase vydáme na cestu. Chvíli se znuděně potuluji za Nasiedou. Po nějaké době si však vzpomenu na její prosbu. A tak se začnu rozhlížet po dřevěných zbraních a holích. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Mockrát děkuji. Řekla jsem, otočila se a vyšla jsem s Lunou ven za Marcielem a černým. Těšila jsem se až budou dýky i nožík hotové. Ještě více jsem se, ale těšila na šaty a boty, která jsem si objednala. Šli sme bok po boku směrem přes rynk skrze tržiště. Půjdem rovnou na oběd. Rozmyslela jsem se s tím zlatníkem. Vlastně tam ani nic nechci. Řekla jsem Marcielovi a podívala se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Zrovna se venku rozmýšlím nad tím zda i druhý trdelník nedat vlkům. Oba dva ho hypnotizují pohledem tak, že kdybych s ním začal všemožně pohybovat, kývali by hlavami jako jedno zvíře. Když vyjdeš ven, kousek si ulomím a zbytek zase rozdělím k jejich velké radosti. Jak je libo,taky už mám vcelku hlad a z toho zařizování a běhání... vydechnu a zadívám se skrze trh k hostinci, pak počkám na tebe a vykročíme společně, takhle k poledni bylo plno, hostinský se samozřejmě jen usmál,pokynul hlavou a pronesl... Ta tunika vám velmi sluší slečno...Budete chtít jíst tady, asi v salonku, nebo stačí poslat jídlo na pokoj? s touto otázkou zůstane stát a otírá jeden z cínových pohárů..... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Hned jak jsem vešli, jsem si všimla krčmářova lehkého úsměvu. Pochválil mi mou novou tuniku a zdvořile se zeptal, kde budeme chtít jíst. Zda li v pokoji nebo zde, dole v hostinci. Podívala jsem se na Marciela a pak řekla..... Děkuji za kompliment. Jíst budeme tady a dala bych si pořádně velký džbán moštu. Řekla jsem a čekala zda bude Marciel protestovat či nikoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Pokynul sem mu hlavou a lehce se musel usmát, byl to hostinský na svém místě, když ji pochválil nový oděv, na její slova o salonku jsem jen přikývl a pak se usmál i když si poručila mošt. Hostinský kývl a ukázal ke dveřím, ale to už jsem tam mířil, přeci jen znal sem to zde, dost dobře. Podržel sem Kaře dveře a nechal ji usadit kam bylo libo. Po chvíli došel hostinský, pootevřel okno aby vybětral a zapálil oheň v kamnech, postavil na stůl velký džbán moštu a zadíval se na nás dva. Takže polévka a chléb, to si pošmáknete, zelňačka mé ženy, proto je tu tolik hostů, čekají na ní už pár dní, a pak doporučím paštičku zaječí s brusinkovou zavařeninou a k jídlu co račte, víte že tady se vždy peče něco drůbeže, něco vepřového a něco zvěřiny a hověziny... pousměje se a ještě zapálí rychle malé lucerničky nad stolem, protože okno je tu jedno menší, a tak je tu vcelku šero, s námi se tu ale dostane dalších pár lidí co už neměli kde zasednout, a dost zvědavě na nás pokukují a začnou si něco šeptat... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Marciel neměl žádných námitek a očima mi lehce pokynul ke dveřím do salónku, ještě dříve, než nás tam poslal hostinský . Zdvořile mi podržel dveře. Vešli sme do salónku. Měli sme štěstí, poslední volný stůl a zrovna pro dva. Sedli sme si a hostinský na stůl postavil můj džbánek moštu. Když se zmínil o zelňačce, měla jsem hned pusu plnou slin. Zarazilo se to, až když začal mluvit o paštice, kterou jsem k smrti nesnášela. Tu zelňačku si určitě s chutí dám, ovšem paštiku budu muset odmítnout. A jestli by to bylo možné, dala bych si koroptev nebo bažanta, jestli máte. Na brusinkách. Zapálil svíci v lucerničce nad stolem a čekal co si objedná Marciel. Po nás dorazilo ještě pár dalších hostů. Ale ti již měli smůlu, jelikož nebylo kam se posadit. Po chvilce jsem si všimla, že se na mne a Marciela dívají a něco si šeptají. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro S pousmáním se zadívám na hostinského, pak jen kývnu... Zelňačku si dám rád,možná že menší kotlík by nebyl od věci, a pochvalu vaší ženě, co se týče dalšího, paštiku ochutnám, velmi rád, ale Kaře spíše ovoce, a jako hlavní chod,bych si dal dobře propečené hovězí na cibulce a trochu těch vašich placek... s pousmáním se zadívám na Karu a pak na ostatní, v tom ale vstoupí Arsha, tváří se zasmušele a pokyne mi bokem, hostinský nás na chvíli pustí do kuchyně... Po chvíli se vrátím ke stolu poklepu dlaní a zaťatou pěst a podívám se na tebe... Hugh je mrtvý,nepřežil ránu do hlavy, Arsha dostala zprávu z domova, asi jí umírá matka, poslal sem jí domů, nyní už vás vedu jen já, takže by to chtělo najít ještě magickou sílu, takže než budou zbroje musíme najít čaroděje nebo čarodějku... zapřemýšlím tiše ale to už na stole stojí kotlík s polévkou, ošatka s půlkou chlebu, a nůž, dva talíře ze dřeva, dvě lžíce a pohárek se smetanou... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zastavila jsem se u stánku s cetkami. Řetízky, náramky, šperky všeho druhu. Neměli valnou cenu, ale vypadali vcelku dobře, začala jsem se jimi trochu probírat. Sama jsem nosila jen stříbrný prsten. Zobrazit SPOILER Ani nevím, kde přesně jsem k němu přišla. Nic jsem si nevybrala a otočila se na Zaklínače, který měl nejspíš znechucený výraz. Mně nevadí, že tu chvíli pobudeme. Víš, aspoň bude čas poznat ostatní a zjistit komu se dá věřit, řekla jsem vážně. Něco mi trochu vrtá hlavou... Arsha a Marcielus jsou zdejší hrdinové... Potřebují nás na té výpravě vůbec? Neobjetují nás při první příležitosti? sdělila jsem své obavy a snažila jsem se působit, co nejméně nápadně. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Ona se ale zdála zdrcena. To mne zarazilo. Odvedla si Marciela stranou. Mezi tím přinesl hostinský kotlík zelné polévky, ošatku s chlebem, nůž a mističku se smetanou. Zřejmě znal Marcielovi chutě. K tomu přinesl i misky a lžíce. Poprosila jsem ho ještě o číši čisté vody. Když se Marciel vrátil, byl už sám. Též se netvářil moc nadšeně. Spíše jako kdyby ho něco trápilo. Než jsem se ale stihla zeptat, zvedl oči k mým a řekl.... Čaroděj je mrtev. K tomu má Arsha problémy v rodině. Zřejmě jí umírá matka. Musíme najít novou magickou sílu, než se vydáme na výpravu. Když tohle řekl, celá jsem ztuhla. To je mi moc líto. Jak čaroděje, tak to co se dověděla Arsha. Ale výprava byla již započata a musela pokračovat, bez ohledu na to, co se stalo. Nandala jsem si polévku z kotlíku a ukrojila jsem si kousek chleba. Byla jsem z toho krapet nesvá. |
| |
| A tak šel čas... Čas plynul jak měl, nebo možná ne, kdo ví, věděli jste všichni že se zde chvíli zdržíte, stejně tak jako to že dělat můžete cokoliv, Zaklínač nakonec udal hlavu obra za slíbenou odměnu 3 zlatých, a vyřešil ještě pár dalších úkolů pro něj, také stihl něco naučit za pár dní šermířku, zatímco Zachariase nikdo neviděl, pomalu celé ty tři dny co zatím uplynuly, byl třetí den k polední, když vás každého našel malý chlapec, a předal vzkaz že za hodinu máte být u Pavouka, jednoho z hostinců tady ve městě, že se nechává pozdravovat chodec, mohli jste tušit co se bude projednávat, Hugh nakonec zemřel na svá zranění a tak je vám jasné že se asi bude hlavně probírat jeho skon a kdy se vyrazí na cestu. Stejně tak vám neunikly zprávy že cíl vaší cesty je nyní nedostupný, tedy i zloděj se štítem má smůlu bude muset území krollů kteří jsou na válečné stezce obcházet, ale více informací vám asi řekne už Chodec... A nemohli jste si nevšimnout ani toho že Arsha někam ve spěchu odjela na koni... |
| |
| Že by konečně akce? Zrovna jsem seděla na lavičce na rynku a pozorovala okolí, když ke mně přišel malý chlapec. Trochu nedůvěřivě jsem se na něj dívala. Já neměla moc děti v lásce a navíc jsem každou chvíli čekala, že se mi začne smát kvůli špičatým uším, to už jsem zažila moc krát. Probodávala jsem ho pohledem, ale nakonec z něj vypadlo, že má vzkaz od chodce. Trochu smířlivě jsem se na něj usmála a on mi sdělil, že mám být za hodinu v hostinci U Pavouka. Poděkovala jsem mu a pokynula na rozloučenou. Hodina je dostatek času, a tak jsem se na lavičce natáhla a zavřela oči. Nespala jsem však, nepotřebovala jsem, aby mě někdo okradl. Tohle město nebylo špatný, ale pro mě v něm nebyla skoro žádná práce. Tři dny, které jsme tu už byli, jsem strávila tréninkem s Tulessëm a to mi dost pomohlo. Osvěžila jsem si paměť. Nenašla jsem však zatím ani jednu z věcí, co jsem chtěla koupit, ale na to snad bude ještě čas. Při mém rozjímání utekl čas docela rychle. Vydala jsem se k Pavoukovi trochu dřív, chtěla jsem zbytek skupiny už vidět a zjistit o co půjde. Kde hostinec je, jsem už věděla, město jsem měla skoro celé prošlé ve svých volných chvílích. Vešla jsem tedy dovnitř, pozdravila hostinského a porozhlídla jsem po lokále, jestli tam není známá tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Byl to už rok co si se vydala hledat svého učitele a zlepšovat své schopnosti. Bylo toho moc co si viděla, ale tobě to bylo stále málo. Toužila si vědět více, naučit se víc čarovat, mít víc magie, naučit se více kouzel... Cesta tě naučila nikomu nevěřit,tedy nikomu kdo nemá boty, je otrhanej a špinavej, smrdí na pár sáhů a tváří se jako přítel, protože cítí že mladá holka by mu mohla koupit jídlo. Zimu si strávila ve městě, povětšinou v knihovně, nebo na akademické půdě s většími čaroději. Ale univerzitní život mezi staříky tě nebavil. Oni už zkušenosti měli. A také je nezískali jen tím že seděli za knihami a hladili si dlouhé vousy. Vyrazila si brzy po tom co začal tát sníh. A když si se po pár dnech trmácení na voze jednoho kupce dostala do jedné větší vsi která ležela na křížení obchodních stezek věděla si že tady se dá nakoupit o něco levněji než v obchodě. Navíc, co tě zaujalo jako první, slyšela si v hostinci zmínky o tom že se zde nyní nachází Chodec, četla si o něm v jednom spisu, jeden z těch dobrodruhů jež už dlouho vyrážejí na výpravy, jehož věhlas už je zanesen slovy, zpívají se písně, a kolují různé legendy. A také to že před pár dny zabil zeleného draka. Drby to bylo něco co se všude šířilo nejrychleji, chvíli si pobyla v hostinci a pak ses zeptala kde by sis pořídila nové šaty na cestu, a hostinský tě poslal přímo na druhou stranu rynku, do kameného obchodu...Už bylo později odpoledne, ale trh byl plný lidí, kupci se překřikovali kdo má lepší zboží a tvá vrána trhavě kroutila hlavou na maso které se tam peklo u jednoho stánku...Stánky ale počkají, kamený obchod bude za chvíli zavírat, jak ti řekl hostinský... |
| |
 | soukromá zpráva od Daria pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vejde do obchodu kde na stěnách jsou zavěšený různé druhy šatů, od košilí,po lepší šaty, od pláš´tů až po hábity, stará žena jež tam sedí na tebe zadívá, vyslechne si tvou žádost a usměje se... Ale jistě, šaty.. změří si tě pohledem a pomalu si položí prst na rty, vrásčitá tvář přejede zamyšleným výrazem a ona se usměje.. Omlouvám se za svou troufalost, ale vypadáte jako jedna z těch co čarují, a asi netrávíte svůj čas jen v knihovnách vzhledem k tomu že tady se objeví jen kupci a cestovatelé, takže pokud hledáte pěkné šaty, pro vaše povolání, možná i trochu na obranu, ale spíše aby vydrželi na cestách a moc se nešpinili, klidně vám je na míru vyrobím, stačí mi když si tady vyberete stříh, a pak se vysléknete za plentou a já si vás změřím..takže co na to mladá paní říká? Bylo vidět že má dost dobrý odhad na lidi, a možná že i oblečení na míru bude o dost lepší než něco už šitého co jen sedí ale není to stále ono.... |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro "Potřebuji hlavně šaty co nějak vypadají a vydrží mi dlouho" řekla jsem švadleně. Chtěla bych ,aby tyto nové šaty měly stejný střih jako ty co mám na sobě. A ukázala jsem přitom na své šaty. Poté jsem šla za plentu a Vorana jsem poslala k pultu ,aby se nedíval.Svlékla jsem se a čekala na švadlenu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Dny minuly jako voda, ani nevíš jak, jisté bylo snad jen to že jste byli spolu co jen to šlo, i když po odjezdu Arshy sem byl chvíli v jednom kole, asi pro to že sem připravoval věci na odjezd. Když jsem se vrátil ten večer co Arsha odjela, a Hugh zemřel, viděla si cosi jako smutek, seděl sem s tebou v posteli a beze slov tě hladil, a poslouchal tvůj hlas, jak si s nadšením mluvila o trzích a nákupech, další den jsem byli venku na té skalce, učil sem tě střílet rychleji z luku a další chodcovská kouzla, k večeru sem tě vzal do lázní, které tady byli nové a přeso velmi kvalitní, sám sem si nechal zastřihnout vlasy na konečcích a sehnal si tam novou břitvu. Ty jsi tam sehnala vonné oleje a esence na léčivé zábaly nebo do koupele. Ráno třetího dne když jsi se probrala po další z nocí kdy jsme moc nespali na mé hrudi jsem tě už chvíli zamyšleně hladil po zádech a ve vlasech tak abych tě neprobral. Po snídani dole v hostinci sem odchytil malého kluka, dal mu jeden stříbrný s tím že sežene zbytek družiny, a na jednu po poledni se sejdeme v třetím hostinci.... Koupíme koně, rychlé koně, máme šanci dostat se na místo dříve než štít, dle zpráv na severu krollové jsou na válečné stezce, tudíž je velké území kde míříme neprůchodné nyní, bude ho muset obejít, ať tak či tak, než obejde krollí državy, bude mu to trvat minimálně měsíc a půl, i na koni, protože bude muset objíždět hory..a pak dlouho jet soustěskami a průsmyky..to nám hraje do karet....po obědě jsem svolal zbytek družiny do hostince u Pavouka, musím je obeznámit s tím co bude, taky kolik mě stály zásoby na cestu a kolik to bude stát vás, a snad do doby než budeme moct vyrazit najedeme náhradu za Hugha, kterého zítra pohřbí... promnul sem si čelo a vzal tě za ruku, při tom se usmál lehce... Dnes odpoledne máš jít ke švadleně, a pak musíme ke zbrojíři, navíc, kovář už má taky hotovo, tam je také třeba jít.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stará se jen usměje a přejde k tobě, během chvíle tě přeměří všude kde potřebuje a pokyne ti aby ses oblékla... Nechte být paničko, vím dobře co čarodějky rády nosí, tedy, pokud se trefíme do vašeho stylu, chcete něco s kalhotamy, nebo spíš vznešenější róbu? pak ti začne na některé šaty a komplety co tam má jako ukázkové ukazovat..  |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Chtěla bych ty druhé řekla jsem na ukázky a konečně jsem se oblékla.Zašla jsem k pultu a dala si Vorana na rameno. Zatím co švadlena odcházela někam si do pracovničky prohlížela jsem si obchůdek. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Dny plynuli rychle. Skoro sme se od sebe s Marcielem nehnuli. Každý den, jsem od něj dostala nějakou maličkost a ráno mne budil polibky. Provedl mne celým městečkem, takže už jsem ho znala křížem krážem. Vzal mne do lázní, kde jsem byla poprvé v životě. Příjemně horká voda mi udělala dobře. Vyzkoušela jsem i masáž od jedné ze slečen, kterém tam pracovali. Ta mi při příjemném rozhovoru doporučila nějaké vonné a masážní olejčky, které se u nich dali zakoupit. Taky jsem zkusila parní lázeň a novinku, která se sem dostala ze severu Saunu. Bylo to příjemné pro mou pokožku, cítila jsem se, jako kdybych se zrovna narodila. Tak hebkou pokožku jsem měla. Marciel si nechal zastřihnout konečky vlasů a oholit se, aby vypadal k světu. Při tom si koupil novou břitvu. Když mi Marciel třetího dne říkal, co vše se bude dělat, co bude potřeba ještě za zásoby dokoupit, jaká je teď situace na severu a že nakonec pojedeme na koních, byla jsem krapet v rozpacích. Ale za ty koně jsem byla ráda. Aspoň se luna pořádně proběhne. Na konec mi řekl, že musíme ke zbrojíři, švadleně i kováři, protože už mají všichni hotovo. Já dnes budu muset jít ještě k ševci Marcieli. Mám tam také svou zakázku. Řekla jsem a usmála jsem se. Ale nejdříve pojďme prosím k švadleně, už chci chodit v něčem normálním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Usměje se na tebe a pokyne, pak si vše zapíše a mrkne na tebe... Tak dobře, zítra by mohli být hotové, když to ještě rychle zadám dívkám v dílně, takže vydržte a hned tady budu, domluvíme cenu a zatím se můžete podívat co by se vám libilo ještě, máme i jiné věci, a nebo pokud se chcete zeptat kde zajít dál, znám tady dobré mistry... S tím se vydá do zadních dveří, asi do dílny aby zadala objednávku na nové šaty.... |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Usmál sem se a napil se vína a zadíval po poloprázdném lokálu, hostinský byl rád za trochu klidu a sedl si na svou židli mezi sudy a začal kouřit dýmku, v tom se objevil švec a donesl ti boty, zabalené v kusu látky, při tom se jen usmál, předal ti je, a pokynul protože ho zajímalo jak se ti budou libit, to už ale měl jídlo na stole a tak zasedl ke svému místu a jen tě po očku sledoval... Tamty boty pro zbrojíře sou už hotové, a tyhle, snad se budou líbit.. ale dle jeho pověsti bylo jasné že si dostala co si chtěla, já se mezitím zvedl a zahleděl skrz okno na krámek od švadleny.... Tak pojď... |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Poděkovala jsem a začala jsem procházet obchůdek.V obchůdku bylo spousta krásných šatů ,ale moc se mi nelíbily. Voran se díval z mého ramena z obchodu. hlídal jestli někdo nepřijde do obchůdku.Chvilku jsem Voranovi ukazovala šaty ,ale když jsem uviděla že si mě nevšímá přestala jsem na něj mluvit. Stále jsem přemýšlela o švadleně. Byla celkem až moc znalá v čarodějnickém vkuse. Asi sem chodí dost čarodějů a čarodějek. Možná se tu stavil i Fergos. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když sme jedli pozdní snídani v hostinci, vešel do dveří švec a balíčkem. Celá natěšená na nové botičky jsem vstala a šla mu naproti. Chtěla jsem si je hned vyzkoušet, ale za prvé jsem měla na sobě kalhoty, a k těm se nehodili a za druhé, byl tu Marciel pro kterého to mělo být překvapení. Děkuji budou jistě krásné a pohodlné, ale teď si je bohužel nazout nemohu. Má to být součást překvapení A kývla jsem hlavou k Marcielovi. Švec pochopil a v klidu se dal do jídla. Já jsem mezi tím schovala balíček do brašny na boku a utíkala za Marcielem, který už byl připraven k odchodu u dveří hostince. Už běžím, už běžím. Takže k švadleně, pak ke kováři a perlička nakonec. Řekla jsem, pousmála se a společně sme vyšli ze dveří hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Rychle jsem tě vzal za ruku a pomalu se podíval za sebe, sice mne zajímalo co ti to švec donesl, ale tvá horlivost byla silnější, přešli sme rynek skoro bez zastavení, jen u trdelníků sem se zastavil a vzal rovnou čtyři, každému z vlků, mě i tobě. Když jsme dorazili k obchodu, otevřel sem ti dveře a podržel ti je...v obchodě stále mladší žena s havranem na rameni a čeká u malého pultíku.... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Došli sme do obchodu. Marciel mi jako vždy podržel dveře. Když sme vešli, švadlenka uvnitř nebyla. Nejspíše vzadu vyřizovala objednávku. Byla tam ale jedna mladá žena s havranem na rameni. Vypadala, že též čeká na objednávku. Zdvořile jsem pozdravila a nenápadně jsem si jí prohlížela. Po té jsem se podívala na Marciela a hodila po něm pohled říkajíc Znáš tuhle mladou ženu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Během čekání na starou mistrovou se otevřou dveře, nejdříve se obchodu vydají dva vlci, dveře drží zvláštní muž, na sobě má od pohledu hodně dobré né li magické věci, na zádech zvláštní meč a do dveří pustí dívku rudých vlasů s pírky v nich. Dívka tě pozdraví a začne si tě prohlížet, vlci si sedou u nohou muže který ti jen kývne, to už ale výjde švadlena a zadívá se na všechny.. Ach Chodec a jeho rudovlasá ...chvilinku strpení jen vyřídím tady něco s mladou pání.. pak se otočí na dívku s havranem a usměje se vlídně... Zítra bude hotovo, a bude to jen za 12 měděných, co vy na to? na tu rychlost i to jaké šaty sis vybrala to byla cena ještě hodně nízká, ve městě bys za to pořídila leda košili... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Když přišla povzdechla si, jako kdyby dnes měla spousty práce. V pořádku, my si počkáme. Řekla jsem s úsměvem na rtech a rychle k ní přicupitala, abych jí ještě něco řekla, než se zase bude věnovat mladé slečně. Jenom jestli bych mohla v rychlosti poprosit, aby jste ty šaty dala stranou. Tedy, zabalila je zvlášť od tunik. Je to překvapení pro Marciela a byla bych nerada, kdyby je zahlédl předem. Poté jsem přišla opět k Marcielovi a oba vlky podrbala mezi uši. Na něj jsem se podívala jako by nic a čekala jsem, až švadlena vyřídí objednávku s mladou neznámou havraní paní. |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Dobrý den Pozdravím rudovlásku a může s vlky.Poté odpovím švadleně Jistě beru to takováhle cena je velice pěkná a moc vám děkuji Pohladím Vorana a prohlížím si vlky a zřejmě jejich majitele. Voran je trošku nervní ,ale když jsem ho začala hladit ukliďňovalo ho to. |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Dobrý den Pozdravím rudovlásku a může s vlky.Poté odpovím švadleně Jistě beru to takováhle cena je velice pěkná a moc vám děkuji Pohladím Vorana a prohlížím si vlky a zřejmě jejich majitele. Voran je trošku nervní ,ale když jsem ho začala hladit ukliďňovalo ho to. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Usmála se na Karu a na její prosbu jen přikývla, stejně musela dozadu do dílny, aby věci zabalila, při tom pokynula ženě s havranem a zadívala se na mě... Kdyby ti tak zbylo něco dračí kůže, klidně z ocasu,to je jedno, udělat z nich rukavice pro lepší dámy, to by mi někdo urval ruce..a neboj, srovnala bych se s tebou..ty to víš... pronese tiše a zase se zadívá na dívky, oběhne ale v hned se vrátí s velkým balíčkem pro Karu a usměje se.... Určitě budete spokojena, a on také... mkrne na Karu a pak se ještě zadívá na čarodějku... A vy máte ještě nějáké přání nebo otázku? |
| |
| Pracovní volno Žádný div, že mě celé ty tři dny nikdo neviděl, když jsem byl neustále zalezlý v laboratoři a buď upíral oči na téměř nerozluštitelné skripty a nákresy, nebo naslouchal výkladu mistra, popřípadě ho dokonce pozoroval při práci. A když jsem měl velké štěstí, dokonce jsem mu i asistoval. Takže jsem byl v podstatě rád, když mi třetího dne bylo oznámeno, že mám jít na poradu, kterou svolal chodec. Ne, že by mě práce nebavila, naopak! Ale přecijen by mi neuškodlo se trochu protáhnout na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Navíc mi už bylo po tělesné stránce mnohem lépe. V klidu jsem ustrojil a volným krokem vyrazil do určeného lokálu. Sice jsem se cestou musel několikrát ptát na cestu a i když jsem obpdržel několik mírně pohoršených pohledů a štítivých gest, nakonec jsem se na určené místo dostal. Když jste elfím míšencem celý život, na takové věci si už prostě zvyknete. Nic jiného vám ani nezbývá, koneckonců. Když jsem pokud možno nenápadně vklouzl do lokálu a začal se rozhlížet po členech naší kumpanie. Jako první jsem zahlédl Nasiedu. Skutečně byla pohled, který lahodil oku. A to i když je každé jinak barevné... S veselým úsměvem jsem jí zamával a zamířil k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Chvíli po mně přišel do lokálu Zacharias. Zamával mi a šel ke mně. Spokojeně jsem se usmála, byla jsem ráda, že jako prvni přiśel on. Tak ráda tě vidím, usmála jsem se na něj znovu. Jak ses ty tři dny měl? Vyzvídala jsem a lehce jsem napřáhla ruce, že bych objala, bylo už jen na něm jestli moje gesto pochopil. Mrzí mě, že jsem nepřišla se za tebou podívat k mistrovi, ale nebyl nějak čas, provinile jsem se usmála. |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Ne už nic nepotřebuji děkuji Řekla jsem švadleně a odešla z kamenného obchodu.Ještě jednou jsem se podívala na dvojici ,která byla se mnou v obchodě a potě jsem se rozhlížela kam bych tam mohla jít. Tak co Vorane kam teď ? Zeptala jsem se svého havrana.Ten se však také jen zmateně rozhlížel.Nakonec jsem zůstala stát před obchodem. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Švadlena po chvilce odběhla dozadu a za nedlouho se vrátila s několika balíčky. Byla velice milá, když mi je předávala. Děkuji. A myslím, že určitě budu spokojena. Konec konců to by ste jinak nebyla tak vyhlášená, že. Řekla jsem ještě lichotivě, otočila se na Marciela a zeptala se ho, zda půjdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro U švadleny to šlo vcelku rychle, na její otázku sem se usmál a mrknul... Uvidíme co bude, ale když vyzbude, proč ne... S tím jsem se otočil zase na dívku s vránou, začala odcházet a já cítil že to není obyčejná žena, jako všichni chodci, cítíme magii... Jistě jdeme.. Pokynul sem na Karu a sykl na černého, ten se rychle odebral za mnou a já se rozloučil se švadlenou, ta už si ale šla po svém, když jsme vyšli ven, zrovna sem slyšel tu mladou ženu mluvit s vránou a naklonil sem hlavu.... A co takhle na výpravu čarodějko? Pět zlatých na ruku záloha, 15 po dokončení úkolu, více než jistě půjde o život, ale když přežijeme, 20 zlatých, plus co kdo najde cestou a co poberem na konci cesty, co ty na to? Máš li zájem, následuj nás do hostince, nemáš li, nechť jsou tvé kroky volné dle tvého uvážení... S tím jsem kývl na Karu.... Tak dobře půjdeme...k Pavoukovi, začíná být čas... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Půlelfka rozpřáhla ruce a vřele se u toho usmívala. Zvláštní. Chvíli jsem se na ní mírně zmateně díval a krčil u toho nechápavě obočí. Naštěstí mi stihlo dojít o co jí jde dřív, než to začalo být doopravdy trapné. A tak, i když jsem pořád ještě nechápal za co, jsem k ní přikročil a opatrně jí sevřel v obětí. Páni... Sálalo z ní takové...teplo! A...a tiskly se ke mě...tvary! Moje srdeční frekvece vyletěla někam se kadenci šílených trpaslíků tančících lidové tance v okovaných botách. Voněla. Zvláštně...lákavě. A než mi došlo co dělám, už jsem ji špičatým nosem přejíždel ze srany po krku a... čenichal. Co to dělám?! Rychle jsem toho nechal a pustil jí. Odkašlal jsem si, přešlápl na místě a projel si rukou vlasy. "Ehm...to je v pořádku. Myslím..tedy...že to nevadí. Taky tě rád, tedy, vidím. Kde jsou ostatní?" Vykoktal jsem a začal si ze zvyku žmoulat lem kabátu. |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Jistě že půjdu s vámi takovouhle nabídku nedostanete každý den a jaké že to máte úkoly ? Řekla jsem muži a zároveň jsem se podívala i na rudovlásku. A s kým mám tu čest hovořit ? Dodala jsem.Voran se zahleděl do vlků.Sledoval je pro jistotu že jsem já i on v bezpečné zóně. Takže vy jste skolil draka ? Zeptala jsem se zvědavě muže. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zacharias byl trochu rozpačitý. Ale nakonec mě objal, zlehka, opatrně, ale nakonec se pořádně přitiskl a já cítila, jak z něj sálá teplo. A... A pak... Udělal něco, co bych do něj nikdy neřekla! Něžně mi přejel nosem po krku a mnou projelo mrazení. Neź jsem však stihla vydechnout překvapené Zachariasi? Odtáhl se a tak jsem mlčela. Bylo... Bylo to zvláštní, jak kdyby se zalekl sám sebe. Nicméně to bylo velmi příjemné a má náklonnost k němu snad ještě vzrostla. Když se ode mě odtáhl, žmoulal si kabát a byl z toho celý nesvý, ale mně to připadalo roztomilé. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a odpověděla mu. Ostatní? Ostatní se zřejmě někde potulují. Já za ty tři dny viděla snad jen Tulessë a ten nejspíš někde medituje. Usmívala jsem se a najednou mi začalo být líto, že to objetí netrvalo déle. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Vyšli sme z obchodu chvilku po mladé ženě. Ta však stála před obchodem a povídala si vránou na jejím rameni. Já i Marciel sme z ní něco cítili. To něco byla magie. Marciel jí oslovil. Konec konců čarodějku jsme potřebovali. Když jí řekl nabídku, ani chvilku neváhala. Zdála se až lačná po tom něco zažít. Já jsem Kara a tohle je moje vlčice Luna. Pojď tedy s námi, v hostinci se dovíš více. Řekla jsem za sebe a ukázala na svou bílou vlčici. Už bychom vážně měli jít Marcieli. Podotkla jsem a ukázala na slunce vysoko nad námi. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Musel sem se pousmát jak rychle se chytla na hozenou návnadu a na její horlivou odpověď sem jen zakroutil lehce hlavou a pousmál se, než sem stihl něco říct, předběhla mne Kara, která mne těmi tajnými balíčky docela začíná už přivádět k otázce, co na mne chystá, ale její slova mi jen pomohou, prohlížím si dívku a dle toho co má na sobě, usoudím že bude možná už na úrovni zaklínače, když se dostanu zase z myšlenek přikývnu.... Jak řekla Kara, pojď s námi, a dozvíš se vše, náš úkol není pro cizí uši... pronesu klidně a na její otázku kdo jsme a zda jsem ten co skolil draka také pomalu odpovím... Jsem jen jeden z hraničářů, chodců co putují krajem, i když tady mi říkají Chodec, za mořem Černé ostří, není tak důležité snad mé jméno ale jako to že mám těch dvacet zlatých a tu moc zařadit tě do své družiny ..a ano skolil sem zeleného, byl by pro okolí katastrofou, sežral by dobytek a drůbež v půlce jara, zvěř by ve hvozdu nebyla, a pak by šel po všem co by se sníst dalo, zelení nejsou bohům žel jiní, ani rozumní se s nimi nesmluví, chtějí jen jedno...žrát... pronesu už cestou kdy zahýbáme do jedné z postranních uliček, při tom si ji stále přeměřuji... Černého ani bílé se neboj, bez rozkazu nenapadnou ostatní, jen kdyby se bránili, nebo bránili slabší |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Řeč kterou pronesl hraničář mě moc nefascinovala a peníze už vůbec ne spíše jsem doufala v to že nebudou takoví jako ti lidé ,které jsem při svých cestách potkala.O vlky už jsem se nestarala a Voran už také ne. Rudovláska mě zajímala daleko víc než hraničář.Kara měla bílého vlka proč bílého ? Není snad vzácný ? Říkala jsem si v hlavě. Ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlela a šla za Karou a hraničářem. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Čarodějka vypadala jako bych toho řekl až moc, nebo jako vždy, u čarodějů, zajímá je jen to co sami považují za zajímavé, stejně jako ta co je nyní za mořem.... A co nám můžeš prozradit o sobě ty čarodějko? Jméno, věk odkud pocházíš a kam směřuje cíl tvé pouti? Za dobrodružstvím se vydává z důvodů, zjištných i nezjištných, pro slávu nebo pro pro to něco zažít, nezemřít stářím nebo únavou na poli, co tebe přivedlo až sem? zeptal sem se klidně a pak se zadíval na Karu... Musíme to vyřídit rychle, chceme li zastihnout pak ještě kováře a zbrojíře, přeci jen dneska je pro ně odpočinek odpoledne, snad počkají... |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Jmenuji se Daria a tohle je Voran a ukázala jsem přitom na vránu na rameni. Cestuji po světě abych našla jednu mě velmi blízkou osobu ,která odešla bez toho aniž by mi řekl kam odchází a jak dlouho bude pryč.Voran mi při mích cestách vypomáhá a je velmi užitečný. Řekla jsem a přitom jsem se snažila naznačit že už by jsme měly jít. |
| |
| Setkání družiny Uběhly již tři dny co jsme ve vesnici. Nakonec jsem musel sám sobě uznat, že to bylo dobré. I když jsem prve s delším zdržením nesouhlasil, přece jen to k něčemu bylo. Sice jsem nějaký ten volný čas věnoval hlavně hospodě, tak si má ruka aspoň odpočinula. S Nasiedou jsme párkrát cvičili, a tak jsem aspoň ruku dobře rozhýbal. Ostatní členy jsem nějak nepotkával. Občas se mi v hlavě objevila obava, že by se naše skupina rozdělila na menší části, které se se sebou budou bavit. Nedalo se nevšimnout našeho zmenšení do počtu, ale to mi starosti nedělalo. Vždyť máme za šéfa zkušeného hrdinu. Pomyslel jsem si pokaždé. Na chlapcův vzkaz jsem jen pokýval. Trochu mě zaskočilo místo setkání. Přestože jsem zde byl již tři dny, nevěděl jsem o tom, kde ten hostinec je. Hodina na víc se mi nakonec hodila, neboť jsem nějakou dobu bloudil, než jsem onen hostinec nalezl. Vešel jsem dovnitř a již očima vyhledával ostatní členy party. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do hostince dorazila první šermýřka, chvíli po ní theurg a nakonec zaklínač, když jste se usadili, viděli jste toho malého klučinu jak něco řekne hostinskému a odejde, ten se zvedne, jedno oko pod páskou, kulhá na nohu ale přesto dojde k vám, zadívá se na vás a jen vás gestem ruky svolá blíže... Von Chodec řekl že mám vás tři pakovat do salónku, takže račte panctvo, vono něco k jídlu a pití tam bude, jakmile to začne..mám jen vyřejdit že ty číše na stole jsou na přejpitek... pronese k vám a ukáže na malé dveře v hostinci, salonek je to pro pár lidí,ale pro vaše účeliy postačí, na jednom stole je mapa, a vedle ní tác, kde už je připraveno pět pohárů vína... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Nakonec přišlo i poslední špičaté ucho. Pozdravila jsem jej jen pokynutím hlavy, přece jen Tulessë jsem vídala ty tři dny pořád. Rozhodně jsem se s ním nemínila vítat tak vroucně jako s theurgem a na to přivítání jsem stále myslela... Zatřepala jsem nespokojeně hlavou, abych se začala konečně soustředit, kdyź na nás promluvil hostinský. Hloupě jsem se zazubila, mohl si se zaklínačem podat ruce, taky neměl oko. Tak tedy do salónku, přikývla jsem a se svými společníky jsem se přesunula do malé místnůstky. Stává se z nás klub špičatých uší, že? zahihňala jsem se. Trochu žíznivě jsem se podívala na poháry, dala bych si víno, ale néé, ony jsou přece na přípitek. Co chce zapíjet? Zásnuby s rudovlasou? A pak mi to došlo. Hugh. Toho chce zapít. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro S potřesením hlavy jsem se zbavil podivných dojmů přetrvávajících z Nasiedina objetí. Zrovna včas, abych mohl přátelsky pokývnout na přicházejícího Tulessë. Jen jsem doufal, že mě nebude chtít taky objímat. Opravdu nevím, jak bych si s tím poradil. Ale naštěstí nás upozornil jednooký hostinský, že si nás chodec žádá v salónku. Co mají Arscha s Marcielem pořád s těmi salónky? Asi nějaký zvyk, nebo co. Kde je vlastně Arscha? Tentokrát jsem si včas šiml toho, že se ztrácím v myšlenkách, potřásl jsem tedy hlavou a následoval své kolegy do salónku. Náš 'klub špičatých uší.' "Nejsou tak špičaté..." zabručel jsem tiše a prsty si přejel přes zahrocený boltec. Ani mně ze začátku nedošlo, k čemu vlastně přípitek bude. Ale když jsem to pochopil, dolehlo to na mě se silou kladiva. Ano, smrt byla přirozenou součástí života, logicky. Ale vždycky je těžké, když to byl někdo koho znáte, byť jen chvíli. Pomalu jsem si sedl na jednu z židlí a začal si žmoulat rukáv kabátu. |
| |
| Na sraz Od švadleny to k Pavoukovi bylo pěkný kus cesty. Po rynku přes tržiště, klikatými uličkami městečka, až do onoho hostince. Zajímalo by mne, jak se budou ostatní tvářit na překvapení, které objevil Marciel. A hodila jsem očkem za sebe na dotyčnou osobu. Ta co chvíli rozprávěla se svým opeřeným společníkem. Po chvilce jsem už ani cestu skoro nevnímala. Za ty tři dny chození po městě, jsem jí znala jako cesty ve vesnici, ve které jsem žila. Co chvilku jsem si k sobě tiskla balíčky, které jsem ten den dostala a těšila jsem se, až schůze skončí a já si je budu moct pořádně užít. Došli sme k Pavoukovi. Když jsem otevřela dveře, Luna vešla důležitě dovnitř a hned hledala další části družiny. Jak je zpozorovala, okamžitě se k nim z vesela vydala. Už tam byli všichni zbývající. Elf i oba půl-elfové. Když jsem zpozorovala, že si to Luna namířila rovnou k půl-elfce, chtě nechtě jsem se musela usmát a čekala jsem její další reakci na Lunino naléhání o pozornost. |
| |
| U pavouka Všichni jste dorazili na místo, hostinský uvedl špičaté uši do salonku, kam zase navedl Marciel své dvě společnice, zastavil se ještě u hostinského, takže do salonku za vámi vešel jako poslední... |
| |
| Salonek u Pavouka Prošel jsem do salonku ve společnosti Kary, svých vlků a neznámé mladé ženy s vránou na rameni. Přešel ke stolu kde bylo už přichystálno víno a vzal si číši, vyzval sem ostatní aby si ji vzali také a pak ji povzedl.... Čaroděj je mrtvý, ať žije čarodějka! S tím jsem postavil pohár na stůl a posadil se na něj, přejel sem pohledem po všech... Arsha se k nám již nepřidá, má rodinné záležitosti, ale to neznamená konec výrpavy. Za tři dny vyjíždíme, času nyní máme dost, jsou věci které nám hrají do karet... Pousmál sem se tiše a roztáhl mapu, vyzval je aby šli blíže a ukázal dýkou kde jsme nyní... Tady jsme my.... Hrotem sem přejel těsně nad mapou a ukázal do hor dál na severu, skoro za ně... A tady do udolí Meridské věže míříme, kdysi to byla strážní věž staré říše, pak lidé přišli přes moře vytlačili jak elfy tak krolly víc na sever, a krollové smetli starou říši, zastavili v těchto horách, a v té věži se usadil náš Theurg... označil sem velkou oblast hor na obě strany a spokojeně se usmál.... Krollové jsou na válečné stezce, takže z naší strany se nic nedostane tam ani zpět, ani Arsha by se se svým uměním být neviděnná neodvážila překročit hory v této době, ono je to šílené když jsou v míru, né tak ve válce, náš zloděj co nese štít, bude muset objet krollí državy...měl týdení náskok, tem bude už 14 ti denní až vyrazíme, ale obět državy mu přidá měsíc a půl, aby našel bezpečnou cestu z druhé strany, takže máme měsíc k dobru......tedy....jeden týden...když vše půjde dobře... zabodl sem dýku do mapy na hranici krollích držav v naší cesta usmál se... Na koních bude cesta trvat jen tři týdny...tři týdny a budeme u věže... Což mi připomíná, je tak mimochodem, zásoby, jako jsou lana, železné zásoby jídla, solené maso, víno a medovina, třeba budou, poznáte, sukno, pochodně a jiné věci stály přesně 5 zlatých, když přidám cennu dobrého konně s postrojem, dobře, kováře a jejich krmení...1 zlatý a 5 stříbrných z vaší zálohy chci na stůl, a zbytek je pro vaše osobní vybevení, takže až na Tullese a Karu, chci vědě co vše už máte... Pohledeme sem přejel Zacahriase a pak vlastně půlelku a čarodějku... Zacharias vlastně dostane výbavu od mistra, takže válečnice a čarodějka... Válčenice si pořídí pořádnou zbroj, pochybuji že je tak otužilá že ta její prdelka v horách neomrzne, navíc, pořádné vybavení na svou cestu za stracenou myslí budeš potřebovat, čarodějko, krom pergamenu a inkoustu na tvé svitky, více dek na spaní a jiných požadavků žen tvého řemesla, které už je stejně koupeno co máš na cesty ty? S tím jsem svou řeč zakončil a vydechl... Otázky? |
| |
| Cíl cesty Pomalu vcházel do salonku i zbytek osazenstva a přišli i.. Oni.... vlkové! Kařina vlčice, které jsem se očividně zalíbila, přišla zas až ke mně. Vykníknutí jsem nakonec zastavila, pevně jsem zatla zuby a možná až křečovitě chytla Zachariasovu ruku. Chvíli jsem na Lunu zírala. Pak mi došlo, co ta mrška chce, opatrně a pomalu jsem natáhla druhou ruku a jemně se dotkla prsty Luniny srsti. Na tváři se mi objevil vítězoslavný úsměv, ale Zachovu ruku jsem pro jistotu nepouštěla. Dorazil i zbytek a nová neznámá žena. Kývnutím jsem ji pozdravila. Marcielův proslov jsem sledovala pozorně, ale upřímně řečeno... Já a mapy.... Éééh. Já a mapy nejsme nejlepší přátelé, ale pochopila jsem kudy nakonec půjdeme. Na poznámku o mém vybavení, jsem se jen zašklebila. Já si tu tuniku chci koupit už tři dny, že jsem se k tomu ještě nedostala, není moje vina, usmála jsem se. Vyndala jsem z měšce požadovanou sumu a hodila ji na stůl. Pak jsem se napila vína a čekala, co bude dál. |
| |
| Shledání v salónku Vkročím do salónku hned zahlédnu oba půlelfy. Koho jiného bych také mohl potkat... Pomyslím si nad faktem, že jsem zatím skoro celou dobu trávil jen s půlelfy. [font color=white]Za chvíli mě budou mít za rasistu...[/font] Uchechtnu se a také Nasiedu pozdravím jen kývnutím hlavy. Zachariase pozdravím stejně. Stejně nevím co bych jim říkal, když nejsem nějak výřečná osoba pokud v sobě nemám pořádnou dávku alkoholu. Brzy nás hostinský zavede do salónku. Zase... Prohlídnu si místnost, ale mlčky čekám na další příchozí. Nakonec dorazí snad všichni. Teda kromě těch dvou co neodešli. Ovšem opravdu rozdílnou cestou. Následuje přípitek, menší proslov a nakonec věc přejde k řešení financí. Vytáhnu z měšce patřičnou sumu a prohlédnu si novou čarodějku. Dvě štěňata a teď pták. Co kdybychom si všichni našli nějakého mazlíčka... No vlastně všichni mazlíčka mají. Chodec vlka... Kara vlka.... čarodějnice ptáka...Nasieda Zachariase... Mírně se zasměji nad touto myšlenkou, ale raději ji neříkám. Přece jen mě to napadlo jen ze srandy a jinak jsem proti Zachariasovi nic neměl. Takový milý chlapík. „Nevím jestli zapíjíme starcovo skonání a nebo příchod čarodějky... Měli bychom si do skupiny nabrat i nějakého barda. Hrdinské příběhy. Velký nepředvídatelný čaroděj s mnoha desítky lety zkušeností a mocnou silnou spadl z koně a zemřel. Velmi poetické...“ Poté jedním okem pohlédnu opět na čarodějku. Těší mne, že v tomto hostinci nejsme jediný s jedním okem, ale nějaké pouto kvůli tomu necítím. Místo toho čekám, zda i nově příchozí něco poví, pokud ji teda někdo ze strachu z prokletí nevyřízl jazyk. |
| |
| Shledání v salónku Udiveně jsem zírala na další členy skupiny do které jsem se před chvilkou začlenila. Spatřila jsem zřejmě dva půl elfy a jednoho elfa s páskou přes oko. Voran se zahleděl do elfa s páskou přes oko.Půl elfové se mu moc nezamlouvaly. Zdravím.Jmenuji se Daria a tohle je Voran Řekla jsem ostatním ,abych se představila a přitom jsem jim představila i mojí vránu. Hned co se hraničář zeptal co u sebe mám začala jsem prohrabávat brašnu a batoh. No v brašně bych měla pár lektvarů a bylin. A v batohu mám houni nic moc co by tě mohlo zajímat. Řekla jsem hraničářovi. A jak se vlastně jmenujete vy ? Ještě jste se mi nepředstavili. |
| |
| Připitky a plány Zvedl jsem hlavu, když do salónku vešel zbytek naší skupiny, obohacený o neznámou ženu. Ale než jsem si jí stačil nějak blíže prohlédnout, Nasieda mi pevně stiskla ruku, až mi zavrzaly klouby, což mě úplně probralo z letargie. Důvod půl-elfčiny náhlé paniky byl zjevný. Mě osobně přicházející vlčice nijak nevadila, když jsem tušil, že je Kara poblíž. Povzbudivě jsem se na pů-elfku usmál, když zkusila očividně přátelsky naladěné zvíře pohladit a k vlastnímu údivu stisk její ruky opětoval, ale pak už byl čas naslouchat tomu, co říkal náš šéf. Upřel jsem oči na místo, které chodec označil jako Meridskou věž. Oči se mi zaleskly při představě, jaká tajemství by se tam mohla skrývat. Ale hned mi došlo, že pookud tam něco bylo, zuřiví nájezdníci nejspíše všechno zničili, spálil nebo ukradli. Ale třeba...třeba něco opomněli... Že zase uvažuji nad zbytečnými spekulacemi mi došlo ve chvíli, kdy byla vyžadována částka na zaplacení společného vybavení a tak jsem bez váhání vylovil z měšce potřebný obnos a přihodil ho na hromádku. Zbylo mi ještě dost na to, abych si nakoupil nějaké věci potřebné na výrobu lektvarů...ale třeba bude mistr opravdu štědrý. Obratem jsem si vzal číši, lehce jí přizvedl k čarodějce na znamení přípitku a obrátil jí do sebe. Ale snažil jsem se na ní moc nezírat, protože korálkové oči toho jejího opeřence si mě měřily ne zrovna dvakrát přátelským pohledem. "Zacharias, adept vysokého umění alchymie," představil jsem se tiše a snažil se dál nevyjadřovat. Čarodějové prý k mému povolání z nějakého důvodu chovali despekt. Místo toho jsem přesunul pozornost na Marciela. "Co uděláme s tím zlodějem...až ho najdeme?" Promluvil jsem do ticha, maje na paměti horlivost, s jakou se chodec vrhal na trestání lapků. |
| |
| Nový přírůstek Krizi s vlkem jsem dostatečně překonala, i proto že se na měl Zacharias usmál a nechal mě držet aspoň chvíli jeho ruku. Sice jsem měla zrychlený dech, ale rozhodně lepší než minule. Zacharias se zatím nově příchozí představoval a já si ji prohlížela. Vypadala mladě a elegantně, ale to čarodějky vždycky, ne? Zaujal mě její pták. Vrána. Usmála jsem se, měla jsem vrány, havrany a krkavce ráda. Provázeli můj život a provázeli smrt. Voran však nebyl ze mě nadšený, tak jako já z něj, jelikož se na nás se Zachem dost nepříjemně díval. Tak jsem mu nevybíravý pohled oplácela. V hlavě jsem si ještě trochu srovnávala cestu, kterou máme před sebou. Nemám krolly ráda, to je jasné. Taky kdo je má rád, ani jejich matka je nemá ráda, ušklíbla jsem se. Lehce jsem Dariy pokynula (úklony a takový hlouposti, to mi šlo vždycky, přece jen trocha vychování ve mně zbyla.) Mé jméno je Nasieda De Nâste, žoldnéřka a šermířka. Budeš-li chtít něco spravit silou a né magií, jsem ti po ruce, představila jsem se. |
| |
| První dojem Jen co se mi půl-elfka představila podívala jsem se na ní podezíravým pohledem.Nelíbilo se mi jak blbě zírala na Vorana. Ehm Nase ani nevím jak dál je to tvoje jméno mohla bys přestat zírat na Vorana ? Nemá to rád nechci ,aby sis poté stěžovala že ti vykloval oči. Odcekla jsem na půl-elfku. Moc se mi nezamlouvala. Zato elf s páskou přes oko se mi zamlouval. Kara a hraničář byly pohodový. Ani mi moc nevadilo že se okolo mě stále motají dva vlci. Poté jsem dala určitou částku peněz na stůl. Dobrá tady máš peníze já si stejně budu asi ještě něco dokupovat Řekla jsem hraničářovi. |
| |
| Seznámení s novým přírůstkem Nehodlal jsem váhat a rozhodl se představit taktéž. S úsměvem jsem pohlédl na čarodějku, ovšem ještě větší úsměv jsem daroval vráně. Jen doufejme, že si toho čarodějka nevšimne. Možná by ji to urazilo. Pomalu přistoupím k ní, přičemž si upravím rudý šátek na hlavě, abych zakryl oko. Ucítil jsem, jak se mi pomalu šátek zvedá. Přistoupil jsem Darii a podal ji ruku na pozdrav s pohledem mého oka na její oči. Celkem těžká záležitost. „Jmenuji se Tulessë... Tulessë Qualmes. A abych to nijak netajil, neboť stejně by ses to jistě hned dozvěděla, tak já jsem zaklínač. Myslím že o náplní mé práce není třeba nic říkat.“ Poté pohlédnu opět na vránu. „Pěkný člen rodiny... doufám jen že to není další čarodějka nebo nějaký měňavec. Můžu?“ Řeknu pobaveně a s otázkou, zda si můžu vzít vránu na runu a pohladit ji. |
| |
| Panovačná? Arogantní? "Stačí mi říkat jen Nasi," odvětila jsem pevně. Čarodějka se mi okamžitě přestala líbit. "Vrány jsou, pokud vím, inteligentní tvorové. Dívám se na Vorena tak, jak on na mne," snažila jsem se působit klidně. Nenechám se přece rozhodit nějakou rozmazlenou čarodějkou. Když jsem si uvědomila, že jsem podvědomě položila ruku na hlavu meče, zamračila jsem se a ruku zas rychle stáhla. "O mé zdraví nemusíš mít takovou péči, ale děkuji za tvou starost," chce být arogantní, tak ať je, ušklíbla jsem se. "Dokážu si oči ohlídat sama," věnovala jsem jí úsměv, avšak rozhodně ne upřímný. Je to snad rasistka? problesklo mi hlavou. To by mi tak scházelo a Zachariasovi taky, byla jsem najednou víc než vděčná, že nejsem jediná míšenka na výpravě. V mém přesvědčení, že naše maga je rasistka mě utvrdil ještě víc pohled, který věnovala zaklínači - jediné čisté elfí krvi v salonku. Měla jsem, co dělat, abych se nezačala smát. Vypadá to, že ona se v horách rozhodně nehodlá hřát jen tou dekou. |
| |
| První dojem Překvapilo mě jak rychle se ke mě elf ochotně přiblížil a podal mi ruku. Já jsem mu rukou samozřejmě potřásla na pozdrav a přitom jsem se lehce usmála. Což u mě bylo výjimečné. Když se mě zeptal jestli by si mohl na chvilku Vorana pochovat na ruce Voran neváhal a přeskočil z mého ramene na Tulessovo ruku. Zřejmě se mu moc líbíš řekla jsem na rychlou reakci Vorana. Ten si mích řečí nevšímal a otíral svou hlavu o Tulessovo ruku. Poté jsem ještě dodala a ne Voran je kouzelně vyvolaná vrána. Je to velice dobrý společník na cesty |
| |
| Pane bože... "No jasně půl-elf co umí přemýšlet zbraní to my scházelo" řekla jsem si pro sebe. Nechybělo moc k tomu abych se obrátila a odešla ze salónku ,ale protože jsem si řekla že by to mohlo být lepší cestovat ve skupině snažila jsem přetrpět ten pocit že budu ve skupině s násilnou půl-elfkou. Ano Voran je inteligentní ,ale dokáže se naštvat přeci jenom není to normální vrána nezapomínej řekla jsem Naseidě.Poté jsem se podívala na bílou vlčici ,která se k Naseidě lísala. Byla to moc pěkná vlčice a k tomu jak byla zářivě bílá to mě na ní zaujalo nejvíce. Karo kde si vlastně přišla ke své vlčici ? |
| |
| Klid Kouzelná vrána? Budu se jí na to muset zeptat, každopádně až bude mít lepší náladu. Raději jsem už mlčela, ale napadlo mě pořídit si kožený nátepniky na obranu před rozzuřeným opeřencem. Trochu jsem se uklidnila. Luna stále zůstávala u mé nohy. Nebyla jsem z toho nadšená, ale to, že jsem se dotkla její srsti bez toho aby mě pokousala, mi dodalo trochu odvahy. Spát v noci vedle ní klidně rozhodně nebudu, ale s karou její přítomnost překousnu. Na Lunu padla čarodějčina otázka a já začala poslouchat. To mě dost zajímalo. |
| |
| Spousty řečí okolo Když Marciel cestu i jeho plány vylíčil a řekl částku, vyndala jsem z brašny jeden a půl zlatky a přihodila je k ostatním. Chvilku jsem si prohlížela mapu, ale jelikož mi stačilo se na mapu podívat jen jednou a znala jsem celou trasu, nemusela jsem se dívat dlouho. Po té jsem se zvedla a odešla ze salónku do hostince. Tam jsem si hostinskému řekla o džbán čisté vody a vrátila jsem se zpět za ostatními. Nalila jsem si číši, posadila jsem se a odvolala Lunu od půl-elfky. Nemohla jsem si totiž nevšimnout, jak drtí alchymistovi ruku. A to jsem přeci nemohla dopustit. Alchymista bez ruky je k ničemu. Ještě abychom sháněli pak náhradu za lahvičkáře. To bychom tu zkejsli asi ještě hodně dlouho. Poslouchala jsem řeči ostatních. Hlavně tu rozpravu mezi čarodějkou a půl-elficí. Bylo to až vtipné. Půl-elfka se snažila být milá, ale nějak jí to nešlo. Nevím zda jí docházelo, že když už si čaroděj dokáže vyčarovat takového pomocníka, v Darii případě Vorana, dostala by od ní pěkně na prdel. Asi by jí neměla štvát. Přešla jsem to a chvilku sledovala jak se Voran lísá k Tulessovi. Při tom jsem si vzpomněla na sebe a Lunu. Než jsem však stačila vzpomínku v hlavě rozvinout, padla na mě Darii otázka. Jak jsi vlastně přišla ke své vlčici. Chvilku jsem se na ní podezíravě a možná i trošku přihloupě dívala, ale pak jsem spustila S Lunou jsme svoje od malička. Našla jsem jí jako opuštěné vlče v lese, když jsem byla malá. Od té doby se ode mne nehne na krok. Řekla jsem stručně a usrkla jsem si vodu z poháru. |
| |
| Salónek Shrábl sem peníze ze stolu a hodil je ke svým, přeci jen bude ještě třeba obstarat ty koně, mlčky sem sledoval seznamování skupiny s čarodějkou a přemítal co budeme dělat dále... Záleží jak se bude chovat, pokud nám štít vydá a ztratí se po svém, proč ho nenechat jít, dělá jen to co se naučil, a dělá to pro peníze...uvidíme, váš cíl je dostat zpět štít, a zabránit theurgovi aby zasadil kámen do své hole... řekl sem alchymistovi na jeho dotaz a slova zaklínače o bardovi jsem nechal bez reakce, je vidět že se mu moc asi nezamlouvá co se děje, ale svůj plán už mám.... Kup si co se ti bude hodit na cestách, pojedeme přes hory, kde leží sníh celý rok, tak ať si připravená... otočím se na Dariu a pak přejdu k jednomu ze stolů kde se usadím a zadívám na družinu... Zaklínači, slyšel sem něco o wyverně v mokřadech, že trhá dobytek, možná by si to mohl vyřídit, a ostatní ještě musí ty tři dny vydržet,pak se dlouho nevyspíte v postelích, tak si toho važte... S tichým povzdechem sem se zadíval na plamen svíce na jednom ze stolů... Kdo chce může zítra k polední příjít na pohřeb, spadl tak nešťastně že mu krvácela hlava do lebky...prý neměl naději na přežití... |
| |
| Konec schůze Žádné nové informace jsem se už nedozvěděla a nechtěla jsem se momentálně zdržovat v přítomnosti čarodějky. Čas na bratříčkování přijde jindy. Zmínka o pohřbu mě překvapila, asi přijdu... Začala jsem se trochu nudit, ale pak jsem si vzpomněla na alchymistovu nabídku. Rozhodla jsem se tedy se skupinou rozloučit, ani Luna už mi neokupovala nohu, tak jsem se mohla bez strachu pohnout. Jestli mě již nebudete potřebovat, odeberu se svou cestou, sdělila jsem skupině. Pak jsem se však otočila na alchymistu. Zachariasi? Doprovodíš mě ke svému mistrovi? Jestli ještě platí ta nabídka, že jej mohu navštívit v té ehm... záležitosti, požádala jsem půlelfa. |
| |
| Odcházíme? Tiše jsem sledoval slovní přestřepku mezi ženskou částí osazenstva a snažil se v tom najít nějaký smysl. Ne, že by se mi to nějak dařilo. Nijak jsem do toho nezasahoval, proč taky. To, co říkal Marcielus už smysl dávalo, navíc jsem k jeho slovům k Tulessovi zachytil příležitost, jak být užitečný. "Kdybys chtěl něco, co by ti dalo nad tou Wywernou výhodu v boji, stav se pak za mnou. Jsem teď v tom nejdivnějším domu u náměstí, co má theurg. Snad si njadu chvilku, abych ti něco namíchal." Prohodil jsem k elfovi a snažil se tvářit tak užitečně, jak jen to šlo. Věděl jsem všechno co jsem potřeboval, včetně toho, kde vzdát poslední poctu nešťastnému čaroději. A nechtělo se mi zůstávat v houstnoucím ovzduší. Naštěstí mi naševálečnice dala dobrou výmluvu. "No, vlastně jsem se na to mistra ještě nestačil zeptat, je docela vytížený. Ale můžeme za ním zkusit zajít, to asi ano..." Nervózně jsem se pousmál a začal se zvedat k odchodu. "Tak tedy zítra..." S těmi slovy, pokud náš vůdce nic nenamítal, jsem se vydal ven ze salónku a z hospody, abych Nasiedu dovedl za mistrem |
| |
| Čarodějův pohřeb ? Chvilku jsem přemýšlela nad tím jestli bych měla dát poctu někomu koho ani neznám ,ale tak byl to čaroděj. A když jsem vlastně jeho nástupce tak bych měla ,ale nechtěla jsem aby mě tam někdo viděl tak jsem se rozhodla že na pohřbu budu stát opodál tak ,abych nebyla vidět. Takže v poledne budete na hřbitově ? Dobrá aspoň budu vědět kde jste. Podívala jsem se na Tulessë a zeptala jsem se ho Tak co líbí se ti Voran ? Jestli už jste skončili s mazlením mohla bych už jít ? |
| |
| Koně Půl elfové se na sebe spiklenecky dívali a pak o čem si mluvili. Moc sem jen nevnímala a tak jsem jen zaslechla, cosi o Zachariasově slibu. Půl-elfka zřejmě chtěla nějaké východy u mistra Alchymisty. Nebo že by snad chtěla být o samotě s půl-elfem. Nějak jsem to neřešila, byla to jejich věc. Když Marciel povídal o pohřbu čaroděje, váhala jsem zda mám jít či ne. Ale tak do zítřka času dost, řekla jsem si. Dál jsem upíjela z poháru a hladila Lunu po hřbetě. Pak jsem se zvedla a byla na odchodu. No jestli už se nebude nic jiného řešit, půjdu si po svém. Jo a Marcieli ráda bych znala nějaké informace o těch koních. |
| |
| A rychle se rozprchnout... věděl sem že Zachariase čeká mistr, proto sem čekal i to že odejde jako první, ale předběhla ho šermířka, mávl sem nad tím rukou. Pomalu jsem vstal a čekal co bude dál, ale jak vidno všichni měli někam namířeno. Nechal sem zaklínače s čarodějkou aby si vyřešili to s kým zůstane vrána, a vydal se za Karou která chtěla vědět něco o koních... A co bys ráda věděla, teprve půjdu na statek, a budu je vybírat, pokud chceš jít se mnou klidně můžeš, ale tady není moc druhů koní, naštěstí tady kousek chovají Trhlinové mustangy, což jsou silní a rychlí koně, přesně pro naši potřebu, tedy doufám v to... pousmál jsem se na ni a otočíl na černého který už mě pomalu následoval, vyšel sem ven ze salónku a otočil se na zaklínače... Kdyby bylo třeba, stačí zajít do hostince U medvěda, tam obvykle chodím na jídlo... s tím se vydám ven, jen položím na pult hostinskému stříbrňák a lehce mu pokynu... Půjdeš? Musíme ke zbrojíři a kováři... |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Už jdu už jdu. Nebuď tak nedočkaví. Řekla jsem, až trošku laškovně. S Lunou po boku jsem ho rychlejší krokem došla. Pak už jsme kráčeli vedle sebe. Cestou ke zbrojíři jsem se na něj občas usmála. Sem tam sme prohodili pár slov. Nezajdeme večer znovu do lázní. Ráda bych se uvolnila. Ta dnešní atmosféra mezi půl-elficí a Dariou mne trochu napjala. Podívala jsem se na Marciela a čekala na vyjádření. To už sme se ale dostali až na tržiště a ač bylo po poledni trhovci byli stále v plné síle. Vyvolávali své zboží a z dálky se ke mě dostala vůně oblíbených trdelníků. Z brašny jsem vytáhla malinký váček na kužičce. Odpočítala jsem do něj čtyři měďáky, pověsila jsem jej Luna na krk a pošeptala já do ucha co mě dělat. Ta se hned rozběhla napřed ke stánku s trdelníky a já dál čekala na Marcielovo vyjádření. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Sledoval sem jak dává luně váček s penězi a posílá ji ke stánku s trdelníky, musel sem se usmát a kroutit hlavou.... Co budeš dělat až budeme na cestách, to si jich koupíš pár tuctů do pytle a ty co stvrdnou budeš máčet v čaji co uvaříme na ohni? obejmu ji a políbím lehce na rty, jsem už skoro u zbrojíře... A do lázní můžeme, nejsem proti, s tebou je to velmi zajímavé tam být... usmál jsem se a vešel ke zbrojíří, ten se ihned zvedl ze židle a začal se usmívat pod vousy... Víc štěstí máte než si myslíš, přijel mi zpět syn z učení, a dovedl dalšího co tu bude dělat, ten večer co jste tu byli, dneska sem dodělal boty, vše je hotovo, stačí vyzkoušet, a musím říct, Chodče, za z té kůže se dělalo dost dobře, škoda že na to narazím jen jednou za 15 let.. s tím nám ukáže vše co bylo zadáno a jelikož je to mistr ve svém oboru, všechny věci i dobře sedí... Pokynu mu a sbalím své věci v uzlíku a tvůj větší vak, rozloučí se s námi a tak stihneme i kováře, který má již také hotovo, prohlížím si chvíli tu dýku z pařátu, vypadá spíš jako tesák,ale vypadá dobře, zasunu ji za opasek a on ti předá všechny dýky... Uložíme věci na pokoji, a půjdeme pak do těch lázní, na statek pro koně můžeme zítra... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Odešli jsme tedy ze schůze, Kara na nás chvíli podivně koukala.. Asi si myslela, že my... Dva... Heh... Podivná představa, při které se mi na chvíli rozbušilo srdce, zatřepala jsem hlavou. Ona má zrovna tak co říkat. Trochu jsem se na sebe zlobila, nejsem žádné půlelfí pískle, je mi sakra osmdesát. Já tak nějak nikdy nevěděla, co v Zachově přítomnosti dělat. Možná bych o něj i měla zájem, ale rozhodně jsem netušila, jak mu to dát najevo, aby to pochopil. Byl vždycky tak roztržitý a dle mého soudu nebyl nikdy se ženou. Ještě jednou jsem se nervózně ošila a následovala ho dál. Jak se ti u mistra vůbec líbí? Co tam děláš? Povídej, snažila jsem se působit co nejmileji. |
| |
| soukromá zpráva od Kara pro Luna za námi dorazila už když sme byli u zbrojíře. Ano to sme vážně měli stěstí, že se tu tvůj syn ukázal a ještě s další pomocí. Usmála jsem se lehce na zbrojíře. Lehce jsem okem sjela objednané věci. Byli všechny. Od suknice, přes nátepníky,chránič, korzety až po ramena. Sbalila jsem věci do připravené vaku a vyrazili sme ke kováři. Hned jak sme došli a mistr kovář si nás všiml, pokynul lehce na pozdrav a dal nám naše objednané kousky. Marciel si hned prohlížel svůj tesák a vypadalo, že byl více než spokojený. Pak jsem přišla na řadu já. Vysázel na pult všechny mé díky až se Marciel divil kolik jich nakonec mám. Jako poslední položil na pult malí nožík se zasazeným smaragdem. Hned jsem si jej vzala a prohlížela si ho. Byl krásný, akorát velký a ... Au ... I dost ostrý... když jsem po něm přeje bříškem prstu, na kterém si v zápětí ukázala kapka krve. Poděkovala jsem za úžasně odvedenou práci trpasličího mistra kováře a vydali sme se do hostince, abychom tam uložili věci a šli do lázní. |
| |
| soukromá zpráva od Marcielus pro Na pokoji sem rozbalil svůj vak a začal si prohlížet své kousky zbroje, chrániče na stehna se mi hodili, stejně jako nové nápažníky a ramenní chránče. Když jsem si jeden vyzkoušel spokojně jsem jej sundal a dal k ostatním věcem. Spokojená slečinko? přejedu ji pohledem, vypadá nyní o dost jinak se všemi těmi věcmi co si stihla pořídit, už vypadá jako by se skutečně měla vydat na výpravu do dálek a nebezpečenství. Vyrazíme ihned? zeptal sem se mezi tím co sem si svlékl zbroj a uložil ji na stůl ke svým věcem, z vaku sem vytáhl černou tuniku dlouhou skoro ke kolenou a oblékl si ji, nechtěl sem se tahat ve zbroji až do lázní, sedl sem si na postel a uvazoval šněrování a zvědavě se díval i po uzlících od ševce a švadleny které mi zatím byli záhadou.... |
| |
| [font color=teal] Rozpuštění schůze v salońku [/fontByly zde zmíněné nové informace ohledně plánu i představení nové členky naší drobné skupiny. Třeba bude mít větší štěstí než náš bývalý čaroděj. Voran mi přijde dosti přátelský a tudíž se mu věnuji více než drobného nedorozumění mezi Nasiedou a čarodějkou. Ovšem stejně se mi to zdálo velmi zábavné. Občas jsem se i potichu pobaveně chechtal. Marcielus mi také zdělí o tom plazi v mokřadech. S poděkováním mu kývnu hlavou na znamení souhlasu a lidé.... no... půlelfové se jako první začnou vytrácet. Když už se mne Daria zeptá ohledně Vorana, tak s pobavením odpovím. „No možná bych si ho vzal i do mokřad. Další pár očí se vždy hodí.“ Poté však čarodějce jejího ptáka vrátím a sám se také vydám ven z hostince. Vydám se rovnou za starostou, abych o zdejší wyverně zjistil více informací, a aby mě mohli nasměrovat, kde to asi je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dlouho jsi ho hledat nemusel, když jsi vyšel ven, zahlédl si ho jak v dálce zahýbá na rynek, pak jsi ho viděl jak se chvíli dohaduje s pár kupci, nakonec je skasíruje o poplatky a spokojeně jde k hostinci u medvěda, na jeho verandě se usadí ke stolu, protože je vcelku teplý den a než k němu dojdeš už má před sebou pohár s vínem, když tě spatří, lehce skřivý ústa a povzdechne si... Jeden by řekl že tě rád uvidím, nebo ty další, ale jestli tu budeš ještě pár dní, budu muset sedřít z kupců stejné ještě jednou....vaše služby nejsou levné...ale čert to vem, hodí se to víc než kdy jindy, jak obr, tak drak, tak banditi, těch pár dalších potvor, a už zbyla jen ta Wyverna, co bych ti já povídal, sám to jistě znáš lépe mistře zaklínači, dám ti pacholka, zavede tě k blatům, skol ji a tratný nebudeš,za 3 zlaté to snad stojí...a věř že víc už dát nemohu, stavíme cestu, hradby, a z něčeho musím platit svoje vojáčky a bezpečí města, není to jen tak se starat o kupecké město, to ti povím...dáš si víno? Zvu tě...a kdyby si chtěl, můžeme se domluvit ještě jinak, potřebuješ ty své driáky, no však víš, theurg je má, všechny, nevím co jich je, no má toho dost, od každé po třech dostaneš, co ty na to? Lepší než zlato.. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Vyšel jsem z hostince první a po paměti jsem zamířil k mistrovu domu a tentokrát jsem naštěstí ani nebloudil. Dokonce jsem měl čas vnímat, co moje společnice říká a reagovat na to. "Nu, buď mu pomáhám s destilací magenergie a tím se to vlastně i učím, takže to je prospěšné pro nás pro oba...a nebo se snažím toho pochopit co nejvíc o sférách. Je to sice náročné a někdy i matoucí, ale o to zajímavější." Na okamžik jsem se zarazil, jdouc chvíli mlčky a pokusil se zatvářit omluvně. "Je možné, že mistr bude příliš zaměstnaný, nebo prostě nebude mít náladu...ale snad mě aspoň vyslechne..." S těmi slovy jsem nadějně pokrčil rameny. Vážně jsem toužil jí pomoci. Něco ve mě chtělo vidět, jak se její tvář zkrásní štěstím a bude to kvůli mě. Zvláštní...ale třeba se to vyvine jinak..co když jí její paměť přinese pravý opak? Pochmurné myšlenky, vize a scénáře mě umlčely až do doby, než jsem se zastavil u vchodu do domu a vešel dovnitř. Pak už nezbylo, než hledati mistra. Ale pokud by snad byl v laboratoři, bylo by asi bezpečnější tam Nasiedu nevodit.... |
| |
| Konečně sama Když všichni odešli neodešla jsem taky ,ale zůstala jsem sedět v hostinci. Voran mi znova seděl na rameni. Podle mě se mu Tulessë líbí. Chvilku jsem přemýšlela o tom co frkl v salónku. „No možná bych si ho vzal i do mokřad. Další pár očí se vždy hodí.“ Možná bych mu mohla Vorana vypůjčit když si ho Voran tak zalíbil. A nebo bych mu mohla na tu chvíli co bude v bažinách vyvolat novou vránu sice jen krátkodobou ,ale pomohla by mu. Nechala jsem si donést korbel vody nemám totiž v lásce alkoholické nápoje a v tuto chvíli jsem musela být při smyslech. Členové skupiny se rozutekly a já ... no co bych teď měla dělat ? Půl-elfové se mi vážně nijak nezamlouvají nevím čím to je ,ale prostě nejde mi to do hlavy. Stále jsem si nad tím lámala hlavu a čekala jsem na to co vymyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Už z dálky šlo poznat který to dům nyní Zacharias obývá, bylo na něm tolik trubek, koleček a a a lan, hromosvodů, komínů a jiného zařížení že to až bylo do očí, když ale otevřel dveře, musel couvnout zpět, jeho mistr totiž vycházel zrovna ven, když ho uviděl, přivřel oči a usmál se, pak si všiml že nejde sám a narovnal se, dal ruku v bok, a poklepal svou holí o zem... Tohle si nech na večer mladíku, a když už, tak mi tyhle návštěvy ohlas, ať vím že se mi bude někdo toulat po domě... řekne s klidem a rozhlédne se kolem... Půjdeš dolů,dovařuje se tam jed, naplníš ho do flakonů na stole, já si du zahrát karty s čarodějem a dvěma radními, chudáčci neví že sem si zase zjistil jak mi to dneska kdy pude... pak se ale zarazí, zadívá na ni, obejde ji kolem dokola a pronese.... Sama musíš na to příjit, co bylo, tady lektvary ani kouzla nemají moc co říci, sama musí prozřít... s tím pokyne svým kloboukem a vydá se k jednomu z hostinců.... |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Zrovna jsem sahal po klice, když se dveře otevřely a ven vyvlál mistr a ihned mě zpražil. Otevřel jsem ústa, abych mu vysvětlil, že to není tak, jak si myslí ale nenechal mě domluvit. Ale nezlobil se a to bylo aspoň dobré znamení. Když mi zadal úkoly, jen jsem pokýval hlavou a pak pozoroval jeho soud nad Nasiedou. Bylo asi zbytečné dumat nad tím, že věděl o důvodu proč jsem jí přivedl. Přeskočil jsem pohledem z jeho zad na svou společnici, tiše si povzdechl a přistoupil k ní. "Je...je mi to líto." Broukl jsem tiše a když jsem měl pocit, že to nestačí, jemně jsem jí položil ruku na rameno a lehce jí pohladil. To prý lidi uklidňuje. "Co budeš dělat teď?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když tak sedíš u stolu a piješ vodu, je tu vcelku prázdno, jen v rohu u stolu sedí pár tovaryšů kteří se nalívají pivem a o něčem baví, všimli si tě, ale jelikož si byla viděna ve skupině s ostatními, zvláště s Chodcem, raději tě nechají být, po chvíli se k tobě přichomítne jednooký hostinský a pokloní se... Neruším paninko? usměje se a přisedne rychle.... Vy patříte jistě k čarodějům, jak vidno, měl bych dotaz...víte...můj synek, dělá mu problém počítání a čtení, co by ste řekla řekněme za jednu zlatou, kdyby ste mu to trochu víc osvěžila a naučila ho to, byl bych moc vděčnej... |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro U domu jsme se potkali s theurgem, který nám věnoval jen pár slov. To že mě považoval za děvku mi nevadilo, ale to, že se pořádně ani nezamyslel a okamžitě mě odbyl mě jaksi... Jaksi překvapilo. Doufala jsem... Čekala jsem, že aspoň theurg mi pomůže. Když ne on, tak už nikdo. Asi jsem vypadala přesně tak moc zklamaně jako jsem doopravdy byla, protože mě Zacharias pohladil. Bylo mi tak smutně, že jsem Zacharias opravdu pevně objala, dnes už podruhé. Potřebovala jsem nějakou oporu. Už tak dlouho mi nebyl nikdo blízký. Tiskla jsem se k němu a snad ho i lehce pohladila po zádech. Pak jsem si uvědomila, že to asi no... Že se mu to nemusí líbit a pomalu jsem se začala odtahovat. Já... začala jsem rozpačitě. Ehm... Asi nemohu s tebou dovnitř, že? No, to nevadí. Až, až doděláš to s tím jedem... Nechtěl bys mě doprovodit na trhy? Potřebuji tu zbroj, vlídně jsem se usmála. |
| |
| soukromá zpráva od Daria pro Lokla jsem si vody z korbelu a řekla jsem hostinckému Ano jsem jedna z čarodějek. Kdy má váš synek čas ? Mohla bych ho něco přiučit. Jenom jsem doufala že je to slušný hoch a né žádný vagabund. Nerada bych učila takové dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Než jsem se nadál, válečnice mě už zase objímala. Bylo to nečekané, ale ne nepříjemné. A zdálo se, že jí to pomáhá. Takže jsem se k ní taky přitiskl jak nejvíc to šlo a hladil jí po vlasech tak dlouho, dokud se neodtáhla. Když položila svojí otázku, byl jsem z toho ještě poněkud...zmatený a tak jsem nejprve přikývl a pak zase zavrtěl hlavou. "Tedy, eh, myslím, že když počkáš u mě v pokoji, nic se nestane..." Vykoktal jsem ze sebe s pokusem o úsměv, otevřel dveře a uvedl jí dovnitř, načež je za sebou zase zavřel. I když jsem vlastně nedělal nic špatného, vyvedl jsem Nasiedu do svého pokoje jak nejtišeji jsem mohl. Byl to zvláštní pocit. Bylo to poprvé od příhody se zdrogovanou učnicí, co jsem měl v pokoji ženu. Ale dole se vařil lektvar! Takže jsem jí vlastně vtlačil do pokoje, se slovy "Přijdu hned!" zavřel a rychle seběhl do sklepa. Jakmile jsem před sebou měl práci, začal jsem se soustředit zase jen na ní. Odhadl jsem teplotu a fázi vaření jedu a podle toho jestli byl hotový nebo ne jsem začal rozlévat do připravených flakónků, ty potom zazátkoval a zajistil voskem. Když byla práce hotová, spokojeně jsem si prohlédl své dílo. A pak jsem si řekl, že když už jsem se do toho jednou pustil, proč bych nemohl udělat taky něco pro sebe a defakto pro družinu. To bych asi mohl. Takže jsem vytáhl i svojí vlastní truhlu a flakónky a na volné pracovní ploše se pustil do práce. Mistr by tu měl mít nějakou vodu, takže vyrobit lektvar jeden Rychlosti by snad neměl být problém. Tulesse nebo Nasieda by ho jistě ocenili. A pokud bych mezi zásobami našel i nějaké červené víno, neuškodilo by předem nachystat lektvry Rudého kříže. Alespoň dva. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zacharias svolil, abych na něj počkala v jeho pokoji, že mě pak doprovodí. Usmála jsem se, byla jsem ráda, že nebudu sama. Většinu života jsem nestrávila v tak dobré společnosti jako teď. Vešla jsem tedy za ním, choval se velmi obezřetně a tak i já jsem šla velmi opatrně a tiše. Jakmile jsme vešla do pokoje, zavřel dveře, zadrmolil a běžel pryč. Asi si vzpomněl, že se mu dole něco vaří. Theurg mluvil o jedu nebo tak něco. Porozhlédla jsem se po pokoji, odepla meč a sedla si na postel. Jak řekl chodec, jsou to nejspíš poslední dny, kdy budu ležet na posteli. A z nějakého důvodu jsem Zachovu "Hned tu budu" nevěřila, takže i když to bylo nejspíš neslušné, lehla jsem si na postel. Ale řekněme že v korzetu to není úplně nejpohodlnější. Já byla vcelku unavená, vlastně nevím proč mě to napadlo, ale rozšněrovala jsem si korzet a položila jej vedle sebe na postel, abych se spokojeně natáhla. Schoulila jsem se a odpočívala a myslela na svého pumlelfího společníka, co mě k němu vlastně tak táhlo. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Do práce jsem se zabral a uvolnil se. Konečně jsem byl ve svém živlu. A navíc, namíchané lektvary se určitě budou ještě hodit. Ale neustále ve mě hlodal pocit, že jsem na něco...zapomněl. Jenže na co? Jed jsem rozlil do lahviček, jak theurg chtěl, hořák jsem taky uhasil, lektvary namíchal. Takže co to jen...bylo. Nasieda! Vždyť jsem jí tam nahoře nechal čekat bozi vědí jak dlouho. Zatraceně! Rychle jsem uklidil co bylo třeba uklidit zpátky na místo, zavřel laboratoř a pak se vydal zpátky do svého pokoje. A protože to přeci byl můj pokoj, nějak mě ani nenapadlo zaklepat. Takže jsem prostě otevřel dveře a bez váhání vešel. Když jsem na své posteli spatřil půlelfku spící a polonahou, dost ve mě hrklo. Co teď? Co teď?? Co když si bude myslet, že jsem jí šmíroval nebo...tak něco!? Samým zmatkem jsem začal přešlapovat na místě. Abych neprotahoval tuto podivnou chvíli, hlasitě jsem si odkašlal. Třeba jí to probudí. Snažil jsem se přitom nemyslet na pohádky o spících princeznách a... obvyklé řešení v takovém případě. Princezny totiž většinou bývaly aspoň oblečené. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Jak jsem tušila, Zacharias se opravdu dlouho nevracel. A já se začala nudit. Zírat na strop nebyla moc velká zábava. Prohlížela jsem si svůj korzet a přemýšlela jsem, že fakt budu potřebovat nové oblečení. Utíkal čas a půlelfí společník nikde. Začaly se mi klížit oči a zanedlouho jsem lehce podřimovala, což bylo samozřejmě neslušné ale mě ten spánek prostě přepadl. Probudilo mě až zakašlání. Velmi jsem se polekala a prudce se zvedla do sedu a rozhlédla se. Uviděla jsem Zachariase a zakryla si rukama hrudník. Začala jsem se červenat. "Ach... Umh.. Ehm.. Omlouvám se, nečekala jsem, že se zdržíš tak dlouho, asi... Jsem na chvilinku usnula," omluvně jsem se usmála. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro "To...to..to je v pořádku, tedy, spánek je zdravý a..důležitý!" Drmolil jsem a upřeně jsem přitom zíral kamsi nad půlelfčinu hlavu. Byla to vskutku bizarní situace. "Jen jsem ti chtěl říct, že už mám všechno hotovo. Takže, pokud chceš, můžeme vyrazit a dělat...cokoliv si chtěla dělat..." Zhoupl jsem se na patách a kousl se do rtu. Najednou byly mé myšlenky pomalé, neohrabané a nesoustředěné. Za to asi mohla ona věc, ona touha. To kvuli ní jsem nejspíš nyní cítil bušení srdce, šumění v hlavě...a taky tlak v klíně. Vskutku zajímavé symptomy. Později si je musím zaznamenat. Nervózně jsem se usmál a zatěkal pohledem mezi Nasiedou a dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Stál tam celý ztuhlý. Nejspíš přemýšlel jestli zůstat nebo utéct. V jeho případě bych snad volila tu druhou možnost. Ale mně k němu přece pořád něco táhlo, rozhodla jsem se přece jen zariskovat. Noci v horách bude přece studené a chladné a jak řekl chodec, měla bych si to zařídit tak aby mi neumrzla... Prdelka... Vstala jsem tedy z postele a už si nekryla hrudník. Došla jsem k Zachovi a chytla ho ruku. Usmála jsem se na něj. Dovedla ho až k posteli, aby se posadil vedle mě. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Myslím, že v tu chvíli mi spadla brada. Ne doslova samosebou, to by byl tedy pěkný nepořádek. Ale nejsem si jistý, jak dlouho jsem na ní prostě zíral. Nešlo to jinak. Když mě chytila za ruku a vedla k posteli, šel jsem za ní jako poslušný pejsek, jenom to vodítko a obojek mi scházely. Usadil jsem se tedy vedle ní. Kdybych aspoň nevěděl kam s rukama, ale já ani nevěděl kam s očima! Chvíli jsem prostě těkal očima po místnosti a nakonec ale vždycky na ní. A když můj pohled náhodou sklouzl mimo pod její krk, cítil jsem, jak mi hoří obličej. Že by se mi tohle jen zdálo? Že by to byl jen nějaký další bláznivý sen? Třeba jsem usnul při práci v laboratoři a tohle je výsledek vdechování výparů... Při této myšlence mi lehce zaškubaly koutky a pohlédl jsem na ní trochu jisteji. Když to je sen, není vlastně jedno, co se stane? |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Byl hrozně nervózní a bylo to na něm vidět. Pravda, i já jsem byla dosti nervózní. Nejsem žádná děvka i když jsem půlelfka. Za těch 80 let života jsem moc mužů nepoznala. To kdejaká lidská poběhlice jich za svých dvacet poznala mnohem víc. Ale je pravda, že nahota mi zase tolik problému nedělala. Nakonec na mě však pohlédl vcelku jistě a z mě neznámého důvodu mu zacukali koutky, což jsem si vyložila jako úsměv. Dodalo mi to odvahy. Napřed jsem jej jemně pohladila po tváři a pak jsem se pomaličku, nakláněla. Velmi něžně jsem jej políbila. |
| |
| soukromá zpráva od Zacharias pro Ale to nebylo nic proti tomu, když se její rty dotkly mých. Celé tělo se mi rozechvělo a v hlavě mi všechny myšlenky vybuchly v abskraktních barvách tak jako ohňostroje pyroforů. Chtěl jsem, aby to trvalo déle, aby to bylo silnější! Objal jsem jí rukou kolem ramen a přitáhl si jí blíž, přitiskl se k ní. Nasieda: Něžně dlouze jsem ho políbila na rty a užívala si lehkého chvění, které probíhalo mým tělem. Byl to krásný okamžik a já opravdu byla ráda, že jsem zariskovala a zkusila to. Málem jsem s sebou cukla, když obtočil svou ruku kolem mých ramen. Vůbec jsem to nečekala. Ne, ne od něj. Ale zřejmě se mu to líbilo jako mě, protože si mě přitáhl a přitiskl se ke mně. Když jsem ho dolíbala, tak nějak jsem nevěděla, jak dál, a tak jsem se na něj jen usmívala a čekala jestli něco neřekne. Dareth: Najednou přestala. Proč přestala?! Bylo něco špatně? Já se cítil dobře. Srdce mi bušilo, dech jsem měl zrychlený a celým tělem mi probíhalo podivné mravenčení. Bylo to jako drogový trip,ale tušil jsem, že po tomhle se mi neudělá zle.Doufám. Opřel jsem si čelo o její a chvíli se na ní jen díval a snažil se to rozdýchat. "To je..skvělý. Uděláme to znovu?" Vylétlo ze mě pak. Nasieda: Líbilo se mu to! A mně se líbilo jak se o mně opřel, přitulila jsem se tedy k němu a nad jeho otázkou, jsem se musela zasmát. Bylo to miloučké. On opravdu nemohl mít předtím žádnou ženu. Vduchu jsem se usmála ještě při vzpomínce na Tulessova slova o tom, že bychom měli objevovat svět spolu - že by byl náš vědmák - vědma? Inu a jak jsem byla přitulená k Zachariasovi, líbla jsem jej letmě na tvář. Dareth: Cítil jsem, jak se ke mě tiskne, cítil jsem její teplo a vůni, moje prsty se dotýkaly její pokožky...bylo to...omamné. Nechtěl jsem jí pouštět, objal jsem jí i druhou rukou kolem pasu. Když mě políbila na tvář, lehce jsem se nad tím usmál.A snad aby jí to nebylo líto, pootočil jsem hlavu a také jí přitiskl rty na tvář, hned dvakrát za sebou Nasieda: Když jsem cítila obě jeho ruce kolem mého těla, výrazně se mi zrychlil tep. Něco takového jsem potřebovala. Dodalo mi to jakýsi vnitřní klid. Potom, co mě lehce políbil, jemně jsem se o jeho tvář otřela tou svou. Bavily mě jeho doteky, byly velmi příjemné. "Tak ty bys rád ještě?" zazubila jsem se jako zlobivá holka. "A co ti brání?" usmála jsem se ještě víc. Dareth: "No...nevěděl jsem, jestli i ty budeš chtít..." Podařilo se mi ze sebe vyrazit ve chvíli, kdy jsem byl zase schopný aspoň trochu normálně. Což byl v téhle podivné situaci skutečně silný výkon na mé poměry. A protože to vypadalo(aspoň tedy z té řečnické otázky, že jí to vadit nebude, velice opatrně jsem vzal její tvář do dlaní a už podruhé toho večera si během lehkého polibku nechal tělem probíhat hádky energie a v hlavě rozeznít příjemné šumění. Nasieda: Asi nebudu moct používat řečnické otázky a v tomhle k němu mluvit přímočaře, pomyslela jsem si, jelikož byl mírně zmaten. Ale co si budu nalhávat, je to přece chlap i když půlelf. Fascinovaly mne ty jeho nestejné oči a téměř mě hypnotizovali. Procitla jsem až když mě začal líbat. A já začala být o něco vášnivější. Dareth: Věci nabraly na můj vkus poněkud závratné tempo. Nestačil jsem jí, nevěděl jsem co mám dělat. A asi jsem musel zazmatkovat, každopádně jsem se od ní odtrhl. Vzápětí jsem se opřel o její rameno a rozdýchával to. "Nechtěla...nechtěla..." zatraceně, dokonce i mluvit mi dělalo potíže. Odkašlal jsem si, zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. "Nechtěla si jít...něco..to..nakupovat?" Zamručel jsem a prsty jí přitom ťapkal po nahých zádech. Nasieda: Asi... Asi jsem byla moc rychlá na něj. Což mě trochu zamrzelo. Byl... Vyděšený, to je přesné vyjádření. Pohladila jsem ho a snažila se na něj povzbudivě usmát. "Umh... ano, to ano," odvětila jsem trochu rozpačitě. "Chtěla jsem jít na ty trhy... Máš pravdu." Pořád mě mrzelo, že se tak odtáhl, ale tak, co se dá dělat. Začala jsem se tedy oblékat a snažila jsem se uklidnit a nenechat na sobě znát, že jsem trochu zklamaná."Chceš mě ještě pořád doprovodit?" podívala jsem se na něj. Dareth: Pomaličku jsem se uklidňoval a moje mysl i tělo se jen neochotně vracela do stavu v jakém to bylo předtím. Přitom jsem jí pozoroval, sledoval každý její pohyb, každý výraz nebo pohled. Bylo to svým způsobem fascinující, skoro tak jako učinit nějaký objev. Každopádně jsem počkal, až se oblékne a připraví. Ještě než jsme odešli z domu úplně, zkontroloval jsem ještě jednou, zdali je v laboratoři všechno v pořádku a dveře pak zavřel. Práci, kterou mi zadal mistr jsem splnil, takže jsem neviděl důvod, proč bych nemohl Nasiedu doprovodit na trh. |
| |
| soukromá zpráva od Nasieda De Nâste pro Zacharias ještě zkontroloval laboratoř a pak už jsme se vydali ven z theurgova domu. Já šla mlčky, asi jsem neměla k tomu co se stalo, co říct. Nechtěla jsem to nějak zhorśovat. Raději jsem se opravdu rozhlížela po tržišti. Nakonec jsem se přeci jen otočila na půlelfa: Hledáme brašnu, teplý plášť, vlněnou tuniku, brousek na meč a měch na vodu. Možná jsem to řekla až moc odměřeně, ale tak... Stalo se. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR