Ohněm a mečem
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 07. listopadu 2018 08:36 do: 14. ledna 2019 11:20
Dobrodružství vedl(a) Landstreicher
| |
 | Jeskyně na motivy knihy od Henryka Sienkiewicze. Děj se odehrává na Ukrajině v půlce 17. století při povstání Bohdana Chmelnického. Avšak nebude se jednat ani o historickou jeskyni a ani o kopírování knihy. Ve světě je přítomna i magie, tvorové z bájí a věštkyně či čarodějnice jsou i u kozáků v úctě. Dobrodružství s kozáky temnějším nádechem. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Změna přichází Chatrč v lese Už od počátku nového roku jsi to cítila, neklid v lese, prapodivná znamení. Pak se jednou uprostřed dne setmělo a slunce zčernalo. Ptáci utichli a zvěř snad ani nedutala. Otřásla jsi se strachem, nikdy dříve jsi nic podobného neviděla, tyhle znamení nikdy nejsou dobrá. Už toho dne byly lidé ve vesnici neklidní, zdálo se ti, že se na tebe mračí víc než obvykle. Nic se však nestalo, nechali tě doprodávat tvé byliny a odejít. Jedna z žen, Máša ti při odchodu vrazila butilku s medem a přidala i dobrou radu, aby si chvili do vesnice nechodila. Rada byla vlastně tak trochu zbytečná, ale bylo milé, že na tebe Máša myslí v dobrém a chce ti pomoci. Neuplynuli ani tři dny a temnou noc pro změnu rozzářila kometa, cítila jsi v prstech i hluboko v hlavě, že tajemné síly, které ovládají chod světa se přeskupují. Ani to nevěštilo nic dobrého. Mravenčení v prstech nepřestávalo a tvé obavy z možného pogromu sílily. Lidé vždy reagují na nebezpečí po svém - snahou ho zlikvidovat. Té noci jsi nemohla spát citila jsi ten neklid lesa, zlý dráždiví neklid. Michajl popocházel po světnici a občasně blafl. Sledoval tě i dveře, jako by se měli co nevidět rozrazit. Pak se ozvalo nelidské skučení a řev. Něco je venku a to jistě dost nedaleko tvé chatrče. To co bylo venku se vždy přiblížilo k tvé chalupě a zařvalo a zase se stáhlo. Opět byl slyšet řev a nakonec nějaká mela v lese. Vše utichlo do světnice jen pronikal svit komety a krvavého měsíce.
|
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Změna přichází Vesnice Ljisanka Dočasný tábor sotně, sotníka Tarase Kriviče se rozléhal vlastně v dědině Ljisanka. Už jste zde tábořili skoro měsíc. V podstatě od té doby, co jste vyrazili od zimního tábořiště v pevnůstce strážící Muravskou cestu. Hodně se mluvilo o válce s Osmany a ted vaše jednotka jede na Síč. Košový ataman svolává velkou radu, ale něco jistě není dobře. To se netýkalo jen kozácké rady, něco je špatně se světem. Už od počátku nového roku jsi to cítila, ten neklid, prapodivná znamení. Pak se jednou uprostřed dne setmělo a slunce zčernalo. Ptáci utichli a zvěř snad ani nedutala. Otřásla jsi se strachem, nikdy dříve jsi nic podobného neviděla, tyhle znamení nikdy nejsou dobrá. Lidé ve vesnici byly také neklidní nespokojenost sílila. Ty sama jsi měla v noci tvé "modré" sny. Viděla jsi řeku plnou mrtvol. Mrtvol kozáků, tatarů a lachů. Viděla jsi vypálené vesnice i šlechtická sídla a mrtvoly vyset na hradbách. Viděla jsi strom ověšený oběšenci jak jabloň plnou jablek. Viděla jsi jasnou záři v noci a pak lynčování židů. Poznala jsi ho byl to žid Ibrahim z vesnice, co mu patří hospoda... Sny se zesilovali a mravenčení v prstech ti dávalo vědět, že síly hýbající světem jsou v nerovnováze, neco se brzy stane. Pak v předvečer svatého Hrihorije Pobědonoceče, se zjevila velká zářivá kometa, stejná jako z tvého snu. Další den, tak jak bylo zvykem po svátku začal vybírat Ibrahím daně. Měl v pachtu výběr daní od knížete Jeremiáše Wiśniowieckého, podle něj to byla jeho půda a jeho zem i když kozáci považují divoká pole za svobodná, protože svoji daň platí šavlemi a službou králi. Ibrahím, byl přičinlivý stejně jako mnozí z jeho lidu a smlouva byla na určitou částku a co vybere na víc připadne jemu a tak se snažil. Byla jsi zrovna na návsi, když žid a dva drábové se pokusili vybrat daň od kozáckého barabančika. Krev tekla rychleji než jsi čekala. Barabančik přerazil vekou palici, kterou používal k bubnování o hlavu jehoho z drábů a ten se z rozpolcenou lebkou, svalil na zem. Druhému drábovy tesákem oddělil ruku od lokte a dráb s ječením ulehl do prachu a hodně hlasitě krvácel. Ibrahím zmizel, tak rychle, že se po něm zaprášilo. A ze situace se před tvýma očima začal stávat pogrom na jevreje a jinověrce. Víš, že Ibrahim tu měl ženu a 4 děti a byly tu ještě další dvě židovské rodiny. Ve svém modrém snu jsi je všechny viděla viset na návsi, ženské děcka, některé znásilněné jiné utlučené palicemi. Jde tomu ještě zabránit? A co potom?....  Ves Ljisanka |
| |
 | soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Šptaná znamení Chatrč v lese Věděla jsem, že se něco blíží. Vlastně bylo nemožné to nepoznat. Jako by to na mne odevšad křičelo. Četla jsem znamení, která mi dával les, ale k ničemu mi to nebylo. Nevěděla jsem, co se stane, ani kdy se to stane. Nemohla jsem se na to připravit, mohla jsem jen čekat a strachovat se. A protože nebylo, jak se připravit, dělala jsem to, co každý den. Lovila, sbírala byliny a připravovala masti. Ve městě bych se se svými léčivými odvary určitě uživila lépe, ale tam bych neměla takový klid. Vesničané se na mě sice dívali skrz prsty, ale většinou mě nechávali na pokoji. Sem tam mi i dali něco na přilepšenou. Jako právě teď. Rada a butilka s medem. Ani nevím, co z toho bylo lepší. Nevadilo mi strávit celé dny jen ve společnosti Mikhaila. Kdybych sem tam nepotřebovala nakoupit nějaké zásoby, ani bych do vesnice nechodila. Nevím, jestli mi dávali černé slunce za vinu, ale Máša má pravdu, bude lepší, když se budu nějakou dobu držet stranou. *** Přesto, že jsem ulehla na slamník stejně, jako každý předešlý večer, spánek se mi tentokrát vyhýbal. Byla jsem neklidná, a stejně tak Mikhail. Přecházel po světnici, oba dva jako kdybychom na něco čekali. V tu chvíli se to stalo. Oblohu rozřízlo světlo a celá světnice se náhle koupala ve zlověstné záři padající hvězdy. Cítila jsem dech lesa, pohyb zvěře, hlad, strach...strach, který se přenášel i na mě. Tam venku bylo něco zlého. Rozechvělými prsty jsem rozmělnila několik usušených bylin a prášek nasypala na žhavé, doutnající uhlíky. Světnici zaplnila hutná vůně a mě zalil pocit úlevy. Jsem v bezpečí. Krve by se ve mě nedořezal, když se venku ozvaly ty skřeky. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Mikhail začal hlasitě výt, i z něj jsem cítila strach. Tady jsme v bezpečí. Opakovala jsem si stále dokola, zatím co venku řev sílila a slábl, jak se tvor pohyboval kolem chalupy. Hluk opět zesílil, bylo slyšet ryk a praskání větví...a pak bylo náhle ticho. To mě vyděsilo snad ještě víc. Co se stalo? Kam to zmizelo? A co to vůbec bylo? Zvedla jsem ze stolu velký nůž a odsunula petlici na dveřích. Srdce mi hlasitě tlouklo, jako pták, který svými křídly naráží do stěn své klece. Musím zjistit, jestli je to mrtvé. Nezamhouřila bych do rána oči, pokud bych se nyní nepřesvědčila. Nesnáším, když mám strach. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. V jedné ruce nůž, druhou položenou na Mikhailově hřbetu, vykročila jsem do noci. |
| |
 | soukromá zpráva od Yaroslava pro
|
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Pomalu krok po kroku jsi vyrazila ven. V ruce nůž a vedle tebe se dral ven Michajl. Bylo vidět, že je rozzuřený jak jsi ho už dlouho neviděla. Takhle se dokázal, rozzuřit jen v jednom případě - když se jednalo o vlka. Tihle pastevečtí psi to prostě v sobě měli, odvěkou nenávist k vlkům i za cenu vlastní smrti. A teď Michajl rozzuřeně štěkal až mu od mordy lítala bílá pěna. Trochu poděsil i tebe tohle jsi prostě ještě nezažila. S velkým nožem v ruce který používáš na vyvrhování ulovené zvěře jdeš na palouk, který je u tvé chalupy. Je osvětlen podivně rudou září měsíce a zároveň i komety je tedy docela vidět i když je noc. Stromy kolem palouku však mají jiný nádech, přijde ti jako by se všechny klonili k tobě, jako by tě větvemi chtěli rozsápat. Nikdy dříve jsi takové pocity neměla. Jdeš dál. Pak se náhle zastavíš, protože na něčem ti sjede noha. Chvíli to zkoumáš a pak se děsem otřeseš - slezina a vyhřezlá střeva. Najednou si všimneš, že je toho kolem tebe daleko více. Střeva, orgány rozházené po palouku, velké vlčí stopy, až moc velké. Michajl šílí. Pak ve stejnou chvíli jako Michajl si toho všimneš jak to zírá na tebe. Obrovské chlupaté stvoření v jehož očích se odráží svit komety a krvavého měsíce.
Michail zaútočí zježené chlupy na hřbetě mu vytvořili kohouta a vypadá snad o polovinu větší. Tvor je však daleko rychlejší i silnější. Utokům se rychle vyhne, ale zasáhnout Michajla taky není pro něj jednoduché. Vše se děje v rychlém sledu a ty si všimneš další podobné stvůry, která tě začala obcházet zleva. Tedy vidíš jen její oči a lesknoucí se mordu plnou zubů, slin a bílé pěny. Jedna z nich zavije tak strašně, až tě to celou ochromí. Jako ve snu musíš zírat do očí té druhé stvůry. Michajl kňučí, ale bojuje dál i když je zaháněn stále více do úzkých víš, že to dlouho nevydrží. Pak se z poza temných postav rozesvítí ledově bílomodré světlo jako má měsíc v nejchladnější zimu. Obě stvůry se obrátí na ně. Tebe i zraněného Michajla nechají být. Ve světle si všimneš postavy, je jedna velká patrně mužská (Sierotka) a vedle něj další dvě menší jakoby dívčí to oni vydávají to světlo. Stvury na ně zaútočí, ale ještě v rozběhu jsou zachyceny kořeny a větvemi stromů, zuřivě sebou hází a mužská postava jde k nim. Slyšíš slova, ale nerozumíš jim. Bestie zuřivě chňapají, ale i přes to k nim muž přijde a holou dlaní se jich dotkne, prvně jednoho pak druhého. Pokaždé se ozve zoufalé vytí, ne agresivní, ale smutné a nešťastné a stvůry se uklidní. Pak je kořeny a větve pustí a stvůry utečou do lesa. Světlo pohasíná, dívky stejně jako stvůry zmizí v lese. Stojí tam jen muž odhadem kolem 30 let s pěstěnými vlasy i vousy v tmavěmodrém slušivém kaftanu se stříbrnými knoflíky a v ruce drží dlouhou sukovici..... |
| |
| Zlé časy
Step na Divokých polích Na krásné, zelené Ukrajině a na divokých polích obývaných Kozáky, Tatary, Rusy, Čerkessy a mnoha dalšími jenž si zvolili tvrdý svobodný život, místo života poddaného, se roku 1648 dělo mnohé a nic z toho nevěštilo něco dobrého. Už dlouho se polští katoličtí magnáti a vysoká šlechta, pokoušela omezovat práva svobodných kozáků a jejich rodin, zabírala jim svobodnou půdu a začínala vybírat daně. To však jako pokaždé naráželo na odpor. Cožpak kozáci neplatí daň krví a svými šavlemi přímo králi a proto jsou svobodní? Však Rzeczpospolita je v úpadku, ne co se týče vojenské či ekonomické moci a rozlohy země, ale v úpadku morálním. Sejm se není schopen dohodnout na ničem a velcí páni si dělají co chtějí. Snad po vzoru moskovitů, nezákoně zabírají svobodná kozácká území na jih od Kyjeva a zasahují do tzv. Divokých polí a dělaji z svobodného lidu nevolníky. Vyhánějí pravoslavné popy a nutí mu svoji katolickou víru připoutanou ke zkaženému Římu. Vše se však mnohokráte zhoršilo když roku 1646, kdy zemřel velký zastánce kozáků, korunní hejtman Stanislaw Koniecpolski. Dnes se neštítí se ani zločinů na kozácké loajální šlechtě. Vždyť jsou to přeci jen prašiví sedláci kdo kterých je možno si beztrestně kopnout. Toto však není případ Bohdana Zenobiuse Mychajloviče Chmelnického. Lach Daniel Czapliňský se pokusil, okrást Chmelnického a zabrat mu panství. Chmelnický šel se stížnosti ke králi a ten potvrdil jeho práva, jak majetková tak kozácká, ale i přes to ho Czapliňský zajal obal o majetky, zabil syna a i jeho chtěl zavraždit. Král ani soudy mu nepomohly. Taková práva a výsady dostávají loajální kozáci od polské šlechty. Chmelnický však nebyl sedlák, ale zkušený a vzdělaný diplomat i válečník a zradu odplácel šavlí. Uprchl na Síč a jeho příběh se stal příběhem mnoha dalších kozáků, kterým se dostalo místo odměny za věrnou vojenskou službu jen karabáče, židovských výběrčích daní a katolického oplatku. Dnes se stal Nejvyšším Hejtmanem všech kozáků a na Síči svolává Velké Kolo - radu svobodných kozáků a ti se na jeho zavolání sjíždí ze všech stran, ne aby jen pili a slavili nového Hejtmana, ale aby se připravili na vojnu...
Znak záporožců |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Vlčí stvůra Raisa, Sierotka Mikhail po mém boku vyloženě šílí. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Skor ojako kdyby to ani nebyl můj pes. Škube sebou, hrbí se a zlověstně vrčí. Vím, že to znamená vlka, ale to, co jsem prve slyšela, mi jako vlk neznělo. Žiju v lese už dost dlouho na to, abych dokázala zvířata po zvuku rozeznávat. To, co se tu plížilo, bylo něco mnohem zlovolnějšího. Vstoupím na palouk, osvětlený zlovolně bledým světlem, a rozhlédnu se kolem. Udělám několik kroků a málem se natáhnu na zem. S hrůzou hledím na vnitřnosti rozházené po zemi. Neznechucuje mě to, že jsou venku, sama zvládnu vyvrhnout vše, co v lese ulovím. Tohle ale vypadá, jako kdyby někdo vyrval holýma rukama...nebo drápy. To mi ale dojde až ve chvíli, kdy spatřím ty oči. Pohled zabijáka, uslintaná tlama plná ostrých zubů a tiché vrčení. Hledím na tu stvůru, nikdy jsem nic podobného neviděla. Je to jako vlk, ale mnohem větší. Nebezpečnější. Krutější. Už nemá cenu Mikhaila držet, jako by zešílel. Vrhne se na zvíře před námi, i když je mi naprosto jasné, že nemá šanci. Pevněji sevřu nůž, když si všimnu, že je jich tu víc. Dvě bestie, jedna se rve s mým psem, ta druhá obchází kolem mě a já jen čekám, až po mě skočí. I přesto, že se teď dívám smrti přímo do očí, zůstávám naprosto klidná. Vlastně jsem teď mnohem klidnější, než když mi skučeli před chalupou. Teď už alespoň vím, proti čemu stojím. Alespoň jsem si myslela, že jsem klidná. Když bestie zavyje, ztuhne mi krev v žilách. Jen tam stojím a čekám, až po mě skočí a zardousí mě. Nic takového se ale nestane. Místo toho palouk ozáří světlo, a mezi stromy se vynoří tři postavy. Muž a dvě ženy, okamžitě přitáhnou pozornost nestvůr. Najednou jako kdyby na mě a Mikhaila zapomněly. Vlčí bestie vyrazí do útoku, ale je to právě les, co je zastaví. Kořeny se kolem nich obtáčejí, jsou skoro jako živé. A já tam jen stojím a civím na to s otevřenou pusou. Sleduji muže, jak zvířata zkrotil a vypustil zpátky do lesa. Nevím, jak, ale vím, že teď už jsme v bezpečí. Mojí pozornost k sobě přitáhne kňučící pes. Schovám nůž a kleknu si k němu. Vidím, že je ošklivě potrhaný, rány potřebují vyčistit a sešít. Já se ale nedokážu plně soustředit. Můj zrak stále klouže k muži, který stojí mezi stromy. Jeho společnice zmizely, ale on zůstal. Když nezastavím krvácení, tak zemře. Až myšlenka na to, že by můj nejlepší přítel mohl zemřít, mě přivede do reality. Chtěla bych se muže zeptat, jak se mu podařilo stvůry zkrotit. A co byly vůbec zač. Ale moji péči teď potřebuje Mikhail. Nemám šanci odnést ho zpátky k chalupě. "Nikam nechoď!" Sama nevím, jestli to bylo mířeno na psa, nebo na muže. Já se po těch slovech každopádně rozeběhnu zpátky k chalupě, abych si donesla potřebné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro
Vrhneš se ke zmrzačenému drábovi, aby jsi mu pomohla a ještě vyjedeš na obrovského chlapy s černým kozáckým pruhem vlasů a dlouhými kníry. Jeho ruce jsou jako lopaty a kdyby chtěl zlomí tě jak sirku a facka od něj by ti jistojistě urazila hlavu. Nic z toho však neudělá protože tě zná z tábora. Jen se po tobě zlostně podívá. "Sklapni huso! Víš co po mě to židovský prase a ti jeho lašští pohunci chtěli? Prý daně, pro toho cháma Wisniowieckého. Po mě barabančikovi kozáckého vojska, svině židovská." Vztekle kopne do zkrvaveného lacha a jeho oči hořící hněvem hledají žida. Ten už je naštestí pryč a barabančík také rychle zmizí. Ty sama narychlo obvážeš krvácení drábovi. Zaškrtíš a jak to vypadá snad by to mohl i přežít pokud nedostane infekci a nebo plno dalších možných alternativ. Druhý dráb leží v kaluži krve, tomu už pomoci není. Rozhodneš se zachránit nevinné, vždyť i matka bohorodice je slitovná, ale slova k těmto horkým kozáckým hlavám jsou zbytečným luxusem. Když si myslí, že jsou v právu, tak je to jako když chce list ve větru zastavit koně v trysku. Proběhneš vesnicí znáš to tu dobře, přeci jen za měsíc víš kde kdo bydlí a židé bydlí na okraji a ještě vedle sebe. Když přiběhneš do jejich chalup, tak je tam i Ibrahim a slovo pogrom jde od úst k ústům. Všichni jsou vyděšení posbírali si jen pár svých věcí, za staletí pronásledování už ví, že zdržovat se s drobnostmi při pogromu znamená smrt. Prvně se tě leknou, myslí si, že vedeš dav. Vysvětlíš jim, že jim chceš pomoci je vyvést pryč. Přeci jen tvoje toulky do okolí vesnice a zkušenosti s myšlením kozákům ti dali jasný plán jak se z vesnice dostat. Rychle posbírají svoje ranečky a ty je vedeš zadem vesnice rákosím kolem malého rybníka pak přes březový hájek až na cestu. Zde už jste v bezpečí. Podařilo se vám dostat mimo vesnici na cestu vedoucí na severovýchod po ní se budou moci dostat až do Kyjeva a nebo jinam. Už se chcete rozloučit, když zaslechnete koně. Na cestě se objeví 8 kozáckých jezdců (Jurij a Štěnka). Je jasné, že nejsou z vesnice a ani z tvojí sotně, jedou ze severovýchodu a spatřili vás už není úniku. |
| |
| Na Síč! Jaroslava, Sťenka, Jurij Když byl na Síči zvolen Hejtman Chmelnický bylo třeba povolat roztroušené kozáky po Divokých polích, po zimních táborech a pevnůstkách hlídající obchodní stesky, které se táhly o Tatarské pevnosti Perekop, všemi směry, na Kyjev, na Moskvu, na Azov i jinam. Nejdůležitější však byla Muravská či po našem Muravskyj šljach, která vedla s ruské Tule. Zde bylo nejvíce pevnůstek a také nejvíce řádných kozáků a ty bylo třeba povolat do války která se chystala. Cesta přes Divoká pole, byla nebezpečná, neboť tu loupili prostě úplně všichni a bylo každému jedno jestli jsi Tatar, Lach, nebo Moskovita, když jsi měl smůlu obrali tě i vlastní. A touhle oblastí bylo potřeba vyslat posly. Neohrožené a spolehlivé kozácké posly na tatarských koních, rychlých a vytrvalých, které dává jen tato země. Jurij byl vybrán k tomuto úkolu jako dobrý jezdec a výborný šermíř. Jeho skupina měla ještě další 4 kozáky. Byla to velká pocta i velké nebezpečí, jejich cesta je vedla až na samou hranici s moskovity, tam byl v hraniční pevnosti kozácký pluk polkovnika Romana Šturo. Během cesty se kozáci zapletly do boje s dvěma bandami lapků, ale vázli. No tedy vyvázli jen dva Jura a Glatkiv ostatní padli, ale byla to pro kozáky dobrá smrt. S šavlí v ruce a z rozsekanými trupy nepřátel kolem sebe. Zprávy, ale v pořádku přivezli. V pevnosti je přijali královsky, na hranici s Moskvou byl klid a tak polkovník Šturo, poslal svého syna na Síč. Kvůli bezpečnosti s nimi poslal další muže. Cesta byla dlouhá, ale zprávy o chystaném Velkém Kole vylidnili Divoká pole a tak na zpáteční cestě, žádné problémy nebyly. Už byli nedaleko Síče tj. pár dní cesty, když se jim - osmy jezdcům naskytl prapodivný pohled. Na cestě, před nimi bylo zvláštní procesí. Přes dvacet lidí - ženské, děcka, pár chlapů. Všichni v tmavých kaftanech s židovskými čepicemi. S ranečky přes záda se vyděšeně na vás dívají. Ale nejsou to jen samí židé, vede je rusovlasá dívka od pohledu z kozáckého rodu.
|
| |
 | Na cestě Štěně, Yaroslava Bylo to vysvobození když nás vybrali k předání zpráv. Věděli sme že se k něčemu schyluje, a bylo to jako když se skáče do hluboké vody, ten moment než člověk dopadne a zadrží dech, zdálo se to být nekonečné. Naštěstí sme měli svůj úkol, který se nám i přes veškerou zábavu podařilo splnit jen dvěma. Pijatika byla pak řádná, jak se u nás drží slušný mrav a po nějáké době sme se vydali zpět. Sněm nečeká. Věděl sem že kdybych jel jen se svým bratrem byli by jsme za 6 nocí doma, ale jelo nás vícero. Jak už tot ak bejvá, synáček se jde podívat do světa. Bylo mi to vlastně jedno, kdo s náma jde, hlavně když umí na koni, drží šavli a je to kozák. Blížili sme se k vesnici, kde sem hodlal na chvíli zastavit, nechat koně odpočinout, dokoupit vodečky a něco pojíst. Navíc sem byl znuzený tím že cesta zpět už byla bez přepadů. Když tu náhle kde se vzali tu se vzali, židy jako by vysralo hejno holubů přímo před nás, jen ta rusovlasá naše se mi zamlouvala. Ale co se dělo dělat. Vždy tu byli a vždy tu budou, a někdy mají i dobrou vodku. Zastavil sem skupinu zvednutím pěsti a otočil se k nim. Mor aby to spral, co se zase děje, zůstaňte tady jedu se podívat kam ti bradatí směřují...až zjistím co a jak dám vám znamení. S tím sem vyjel přímo k oné rusovlasé, tryskem, bez šavle, když sem dojel, chvíli sem jen rychle mlčky jezdil za strany na stranu a díval s na tu skupinu. Co se děje? Kam jdete ha?! A co to má znamenat? Pogrom na židy či nové nařízení že se musí vystěhovat? stále sem byl v pohybu a kontroloval jaké mají zbraně, při tom sem se snažil odhadnout co to má vlastně být... |
| |
|
|
| |
 | Na cestě Jaroslava, Sťenka, Jurij Cesta byla veselá, pán Bůh náš dobrý neposlal nám do cesty žádné lapky, naše ,ni cizí. Našich by škoda bylo, s cizími bojovat, to by zas bylo veselo. Šavle a odvaha nesmí zahálet. Jurij byl zvláštní chlapík, z té velké Síče, narážeč mu říkali, a to se mi líbilo. Co já už na kůl posadil pohanů i moskovitů, ale narážeč mi neříkají, ten panečku, ten Jurij se musel ale činit! A tu náhle před námi se zjeví, jako kdyby z bible vystoupili židé. Ti psi, ohavní! Co naše do vozů místo volů zapřahají a popy po polích s biči honí, tedy jak alespoň jsem slyšel. Když Jurij zastavil a rozdával rozkazy, sledoval jsem naše kozáky, jak na něj koukají. I poslechli by zdá se, ale to já ne! Rozjel jsem se za kozákem volajíce: "Přeci nepojedeš sám do pasti bratře, o zábavu mě obrat, jedu s tebou!" A vpravdě cválám za bratříčkem, s šavlí po ruce, na divokém poli, co se může stát kozákovi, než krásná smrt! |
| |
| Na cestě Jaroslava, Sťenka, Jurij Mohlo mě to napadnout že ten Štěnko se mnou pude, ale nedbal sem na to, bylo třeba zjistit co se děje, při tom všem co už se dálo jeden nikdy nevěděl... Sestřička vypadala jako by se bála co příjde. A kdo ví co je vlastně potkalo... Sestřičko ty špatně slyšíš? Na něco sem se tě ptal, co se děje, že táhnou Izraeliti krajem jak zprázkaní psy? Zastavím koně, přeci jen, děti, ženy, starci, žádný soupeř ctěný... Kývnu směrem ke skupince která se očividně také netěší z pohledu na švarné kozáky... Jen ať táhnou ke všem čertům, co je mi po nich, spral to čert, jen ať kam je nohy nesou, cesty sou už prázdné, všecko zbrojné na sněm spěchá, a teď mluv co se tam dělo...proč prchají s ranečky ty suky Rzeci pospolité? nadzvednu se a ještě jednou si je prohlédnu, je mi vcelku jedno co s nima bude, mordovat je nemá smysl, orádat to málo co mají taky ne, i když tyhle mrchy sou vychcané jak ďůra do sněhu....beztak zlato spolkli a pak je z hoven vytahají.... Nic se bratře neboj, jen pár židů, beze zbraní, pálí jim asi koudel u prdele tak se pakují o step dál, nechme je být, nic z nich nebude...ale stále nevíme co je žene, sestřička to ale poví že ? Znovu sem se zadíval na onu děvčinu a čekal co z ní vypadne...a hned myslel jak kulatá je její prdelka kdyby ji někdo z oblečení pomoh.... |
| |
| Na cestě Jaroslava, Sťenka, Jurij Docválám k tomu podivnému procesí, leč vidím, že židé vskutku nebezpeční se nezdají. A tak mávnu na svých pět kozáků, by přidali se ke mě a zvesela se na rusovlásku usměji. "Zdravím tě sestřičko, jsem sotnik Štěpán Šturo, pro bratry a sestry Sťenka." Znovu pohlédnu na její podivnou společnost. "A tvé jméno sestřičko zní?" Věnuji již zas pohled jí.
Sťenka Šturo již mezi svými. Když ke mě dojedou moji kozáci odpovím Jurijovi: "Poví sestřička poví, inu musí." Pohlédnu zas na rusovlásku. "Jen projíždíme, nemusíš se již kozáků bát." Uklidním ji. "Vpravdě podivnou sis vybrala společnost, leč tihle nuzáci nevypadají, že by kde naše mohli nějak trýznit, tak proč nenechat je být jak tady bratr říká. Bude-li pán Bůh chtít, jiná šavle si je najde!" Pousměji se. |
| |
|
|
| |
| Cesta Jaroslava, Sťenka, Jurij Od huby zase chtěli urvat už tak hovno máme a čest nám ještě berou, co se dělo vím si představit, ale pravdu máš sestřičko, oni za to nemůžou, taky dělají co mohou aby dřeli bídu, a polské zlaté se jim hodí, když se ji vzít samy neumí... Pohlédnu na naposledy na židy a mávnu rukou... Však dá li svatá panenka, najdou buď domov a nebo rychlou smrt, škoda se jí plést do vůle, tam za námi cesta volná, nuž snad budou mít štěstí...ale kdo by rubal děcka a ženy...leda mohamedáni či Turci... Znovu přejedu pohledem na Yar a vydechnu... A ty co tady s holou řití beze zbraně, s židy snad netáhneš, ale s náma by si mohla jít, zda tě tu nic nedrží, trošku popít na sněmu, tady stejně chcípl pes, za chvíli snad celá ves... Zahledím se kolem sebe, při tom ostatním dám znamení aby jeli za náma.... Tak co veveřičko, tady vostaneš, či s náma pojedeš? Zeptám se klidně protože času moc není, a natáhnu ruku, kdyby chtěla jet, vezmu ji za sebe... |
| |
| Na cestě Jaroslava, Sťenka, Jurij "Yaroslava, příhodné jméno pro krásné kvítí divokých polí." Odpovím jí na představení. "Polský pes! Kozáka do války povolat, to je člověk, ale jak je po válce, šup s ním na pole a nejlíp do okovů sedřít ho z kůže." Odpliju si, poté co mi řekne o darebáctví toho polského padoucha. "Tihle již dostali svůj trest za pokrevní přízeň a společnou víru s výběrčími. Výběrčího setnu, tyhle nechám jít." Pohlédnu ještě na židy. leč přesto nemohu pro ně na své tváři najít soucit, jen opovržení. "Jak bratr tady říká, pokud někdo tě viděl tadyhle s těmi, raději s námi se dej, než dostihne tě trest sestřičko, škoda by bylo půvabné děvy naší víry!" Pohlédnu na ní, nad tou představou až lehce posmutněle. "Síč je nedaleko, půjčím ti svého koně a svezu se s jedním ze svých, chceš-li naši pomoc." Vytáhnu karabinu z pouzdra, připraven sesednout a vyhoupnout se k jednomu z kozáků ze svého doprovodu. |
| |
 | soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Dnešní noc je vyjmečná, celý les je neklidný jako za divoké bouře, byť dnes vítr skoro ustal. Tvorové lesa o kterých lidé jen vyprávějí a jen málo kdy vidí a mohou povědět, jsou dnes jako posedlí. Rozdivočily je mocné síly, které vyzařuje ona kometa. Když jsem zaslechl řev rozzuřených vlkodlaků, z míst kde má ta mladá bosorka chatu, nezbylo mi než vystoupit, ze stínů lesa. Přišel jsem však pozdě, nedokázal jsem odvrátit útok dříve než začal. Noční stíny odhalili pár vlkodlaků na lovu, velký jelen roztrhaný a roztahaný zuřivou sílou po palouku u chalupy jasně vypovídal co se kolem dělo. Mladá bosorka opustila ochranný kruh kdysi vytvořený kolem své chalupy. Snad si to ani neuvědomila. Boj to mohl být velmi jednostranný kdyby neměla sebou toho psa. Přišel jsem ve chvíli kdy už to vypadalo hodně zle. Vlkodlaci byly rozběsnění a popletení silou komety. Stálo mě to docela dost sil je upokojit a uklidnit, ale i na mě měla kometa účinek, při nabírání energie ze studnice přírodních sil mi šlo vše lehčeji a načerpat značné množství síly bylo snazší. Nakonec se podařilo vlkodlačí pár zastavit a uklidnit bez toho abych je musel zabít. Nerad zabíjím, když nemusím. Co bylo méně milé, tak to, že jsem se před bosorkou prozradil, odhalil jsem svoji přítomnost. Chtěl jsem rychle ještě zmizet, třeba by to považovala za sen, ale bylo pozdě moc dobře si zřejmě uvědomovala, že nejsem sen, když mě oslovila. Pak se rozběhne k chalupě, její ustaraný výraz patří psu který ji tak oddaně bránil. Usměji se, je pěkné, že bosorka považuje psa za sobě rovného, to se mi líbí. Když zmizí přijdu ke zraněnému psu, má na době ošklivou ránu a jeho dlouhé huňaté chlupy barví rudá krev. Kleknu k němu a vytáhnu ze škapulíře byliny, které rozdrtím mezi dlaněmi. Tuto rozemletou směs přiložím psu na ránu. Prvně se zmítá, ale pochopí velmi brzo, že mu od mne nehrozí žádné nebezpečí. Vydoluji ze svého nitra další energii a působím ji na ránu, která se pomalu začne zatahovat. Prvně ustane krvácení, pak se rána pokryje strupem sražené krve a nakonec zůstane jen růžová čerstvá jizva. Počkám, až se bosorka vrátí. Michajl už je na nohou, není zdravý, kulhá a je dost unavený z boje, ale už nekrvácí a tak se plouží ke své paní. Usměji se na ni a podám jí váček s bylinami. Jsou to sice obyčejné byliny které zná, ale trhané na speciálních místech v čase, který mnohonásobně zesiluje jejich účinek. "Rozdrtit a natřít na ránu a ať se nedostanou do kontaktu s kovem. A tvůj přítel ať se šetří za tři dny by mohl být v kondici." Usměji se na ni a pak dodám. "A budu rád, když o našem setkání pomlčíte." |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Doběhnu do chalupy a rychle posbírám nejnutnější věci. Srdce mi bije jako splašené, a kolena se mi podlamují, když pomyslím na to, že tam v lese možná umírá můj nejvěrnější přítel. Vracím se na lesní palouk, ale překvapeně zjišťuji, že mojí práci už mezitím udělal někdo jiný. Mikhail ke mě kulhá, jednu nohu táhne za sebou. Vypadá ale mnohem lépe, než když jsem ho tu zanechala. Upustím košík na zem, kleknu si k němu a zabořím tvář do jeho srsti. V nose mě zaštípe zápach krve a pod prsty cítím slepenou srst. Ale žije, chvála bohu. Napřímím se a vezmu si od muže bylinky. Je to zvláštní, když mě někdo poučuje o užití bylin. Já to ale tentokrát přijmu s tichou pokorou. Hlavně proto, že mi došla slova. Obvykle nemám problém říct cokoliv a komukoliv. Ale teď jen němě zírám. V hlavě mám tisíc otázek, ale ani jednu nedokážu správně formulovat. Dej se do kupy, holka! "Počkejte...pane." Nechci, aby muž odešel. "Co se stalo? Co byly zač ty vlčí bestie? A jak se vám podařilo je zkrotit. Na mě útočili jako zběsilí, ale když ste na ně sáhnul, tak zkrotli. A kdo vlastně jste?" V poslední otázce zazní trochu podezřívavost. Znám většinu lidí taky v okolí, ale jeho jsem nikdy neviděla. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Židé a jejich osudy Vesnice Ljisanka Když židé vidí, že se opravdu dostanou od kozáků pryč, že jsi je nejenom vyvedla do bezpečí, ale zapůsobila jsi svým šarmem, aby je i nově příchozí kozáci nezabily, líbají ti ruce jako by jsi byla nějaká šlechtična. Je to pro tebe dost rozpačité. Je vidět, ze Ibrahim ti chce něco dát za odměnu, ale vlastně moc toho nemá. Jen pár peněz, které bude ještě potřebovat. Nakonec se k tobě přitočí stará židovka a dá ti staré vrásčité ruce na hlavu jako když žehná pop. Cítíš z jejich rukou nějakou sílu sílu kterou sama znáš. Unaveným skřehotavým hlasem ti žehná v hebrejštině a pak přejde do ukrajinštiny. "Milé děvče, mnohokrát ti děkuji, že jsi nás zachránila, že jsi změnila viděný osud. Ano i vize a předtuchy se dají změnit. Není to Bohem dané, je to na nás jak s tím naložíme. Když budeme jednat v boží vůli a jeho přikázání můžeme změnit mnohé zlo v dobro. Jsem stará a cestu možná stejně nepřežiji a setkám se s naším Bohem a tobě dám něco co si zasloužíš a co muže změnit tvé vize a pomoci tvému národu. Je to prastará kniha mocného kabalisty Jákoba syna Izákova z Vilna. Píše se tam i o mocné zbrani, která je schopna pomoci dobré věci. Aby jsi ji však dostala je třeba získat ještě druhou část knihy, která byla už dříve prodaná manželce Osmana Idilize Beje z Kaffy. U ni ji najdeš až budeš chtít změnit osud co jsi viděla. A také budeš potřebovat tajný slovník kabalististických výrazů a litevské tajné šifry. Naštěstí nedaleko odsud směrem na severovýchod u vesnice Čorvenaja v lesích žije už dlouho zvláštní litevský šlechtic, který je zná. Najdi ho a přemluv aby vám pomohl, jinak celá kozácká vzpoura opět skončí utopená v krvi a poláci vypálí všechny kozácké vsi od Kyjeva na jih. Jen tě prosím, jestli se ti to podaří, chraň Abrahamův lid jako ted." Pak tě políbí na čelo a na její staré tváři se kutálí slza. Předá ti knihu vázanou v černé kůži a okovanou stříbrem s listy z pergamenu. Poté se vydají na svoji chmurnou cestu směrem ke Kyjevu.... |
| |
|
|
| |
| Na cestě Jaroslava, Sťenka, Jurij Opět zasunu karabinu do pouzdra. "Pana bratra Křiviče neznám Yaroslavo." Usměji se. "Leč nás bych měl ještě všechny představit. Toho je posel hejtmanův Jurij a jeho průvodce Glatkiv." Ukáži na naše dva bratříčky z poselstva. "A toť moje setnina, Ostap, Hryhorij, Severyn, Kosťa a Ivan." Ukáži na svou družinu. "Je sice malá, ale takové kozáky, abys pohledala! Jedeme na sněm." Pohlédnu na ni zas. "Dá-li dobrý pán Bůh, na Síči se rozroste!." Dodám ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Setkání v lese
Když se dívka vrátí vypadá poněkud překvapeně. Není se jistě čemu divit takový zážitek není každý den. A setkání v noci na palouku u její chalupy, také není zrovna standardní seznámení. Trochu pobaveně si ji prohlížím, ale ne nějak povýšeně, je to zvláštní setkání i pro mě. Pak se stane co se stát muselo, bosorka se začne vyptávat. Na její otázku kdo vlastně jsem, se lehce ukloním i když vím jak bláhově to vypadá uprostřed noci na palouku kde je roztrhaný jelen jako cupanina. "Omlouvám se, jsem Jerzy Radziwill pro některé Sierotka, k vašim službám." Když mluvím je slyšet výrazný litevský přízvuk a slova a dikce je poněkud archaická. "Co se týče těch bestií, myslím, že víš co to bylo i když se ti to rozum zdráhá připustit. Lidé dnes čím dál více chtějí zapomenout, že na světě nejsou jen oni, ale i tvorové, kteří se jim vyrovnají byť dávají přednost stínům hlubokého lesa. Byly to vlkodlaci." Řeknu to tak jako bych se bavil o pečení chleba a opět se trochu usměji. "Jsou to většinou plachá stvoření a loví jen hlouběji v lesích, ale ta kometa a bouře sil, která doslova dnes bublá pod povrchem je úplně pohltila. I jiná lesní stvoření jsou dnes zmatená a nebo rozdivočená. Dnes se asi zase lidem připomene, že na světě nejsou jen oni a to se zpětně odrazí agresí proti lesní říši. I to proč se při dotyku uklidnili asi tušíš, občas je potřeba energii usměrnit tak aby v mysli zvířete i jiného tvora se rozhostil klid i ty máš ten dar cítím to z tebe." |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Muž mě nepřestává vyvádět z míry. Nejsem zvyklá, že by se mou lidé mluvili, natož, aby se mnou mluvili zdvořile. Je to o to zvláštnější, v jaké situaci, a na jakém místě, se nyní nacházíme. Alespoň podle přízvuku je mi nyní jasné, že muž skutečně není odsud. "Já jsem Raisa." Nechám se strhnout a i já naznačím lehkou úklonu. Sierotka má pravdu. Nemělo by mě překvapovat, že v lese narazím na vlkodlaka, když pod mojí střechou žijí šotci a v luzích potkávám divoženky. I přesto mě ta informace zasáhne. Babička mi o nich vyprávěla, ale nikdy by se mi ani nesnilo o tom, že nějakého spatřím. Asi jsem je spíš za bájné tvory, než cokoliv jiného. Možná by mi bylo lépe, kdyby v bájích také zůstali. Teď, když vím, co jsem to viděla, mě setkání zasáhlo ještě více. Viděla jsem vlkodlaka. Bezmyšlenkovitě zajedu rukou do Mikhailovi srsti a začnu ho hladit za ušima. Dělám to vždycky, když jsem nervózní, nebo mám strach. "Dnes při mě museli stát všichni svatí. Dlužím ti svůj život. Kdyby ses tu neukázal, dozajista by mě rozsápali." Což mě přivádí k myšlence, že to, že tady byl, možná nebude zas až taková náhoda. Zatím si jí ale nechám pro sebe. "Já ale nemám takovou moc." Ošiju se nejistě. "Jistě, cítím energii kolem sebe. Ale to je asi tak všechno, co dokážu. Možná...možná bys mě to mohl naučit." Z představy, že bych dokázala něco takového, se mi rozbuší srdce. |
| |
| Na cestě
Židé se pakovali jak rychle to jen šlo, bylo vidět že sou rádi že naše šavle nedokonali to co začali naši na návsi. Ale já vážně neměl sebemenší chuť ani důvod rubat tyhle bezbrané chudáky. Teď jsou v rukou páně. A já na ně zapomenu raz dva... Umím se představit i sám Štenko, netřeba mluvit za mě... řeknu s klidem když čekám až se rusovlasá rozloučí s židy a sleduji okolí. Pořád mi příjde že je až moc klid, čekal bych že když se bratři hrnou na sněm, teprve se vyrojí na cesty mordýři a lapkové. Spral to čert, ještě nás čekal kus cesty. Tak nač otálet.... Jedeme dál, nemá cennu stavit se tam na návsi, do večera potkáme jinou vísku či samotu kde dáme koním spočinutí a vodu... Potěšilo mne že přijala mou ruku a né koně, když si sedla za mě šáhl sem do torny pro sušené maso a skývu chleba a podal ji to, sám sem do sebe nacpal trochu masa a pobídl koně do cvalu. Vpřed! |
| |
| Cesta na Síč Jaroslava, Sťenka, Jurij Židé rychle zmizeli v prachu cesty a vaše koně se rychle blížili do Ljisanky. Při průjezdu bylo vidět několik vyrabovaných stavení. Byly to ty domy kde bydleli židé. Zloba lidí se obrátila proti nim i když, ten kdo za vše muže sedí na hradě v Lubnech. Jaroslava, si ještě vyzvedla svuj raneček a oznámila sotnikovi Kriviči, že je třeba se hnout. Nepřemlouval ji, sice přišli o dobrou ranhojičku a kuchařku, ale Krivič měl pochopení pro kozáckou dcerku. Na cestu ji požehnal a dal pár stříbrných mincí. Cesta stepí pak ubíhala rychle, rozlehlé širé prostory, oceán stepní trávy vlnící se a přelévající se podle poryvů větru, kroužící dravci vyhlížející kořist, vítr který čechral vlasy. Kozákův ráj. Postupně se však slunce rychle sklánělo k západu a v okolí jste od Ljisanky nenarazili na jedinou vesnici. Spát ve stepi, by nebylo ani dvakrát příjemné ani bezpečné. Přeci jen tlupy Tatarů a jiných pochybných existencí vždy čekali na kořist. A podříznutý jako vepř ve spánku není dobrá smrt pro kozáka. Když už to vypadalo beznadějně, v dáli jste zahlédni kouř z vesnice. Když jste přijeli blíž byl to spíš větší opevněný dvorec s malým dřevěným kostelem, chalupami okolo a větrnými mlýny na mletí obilí.
Jmenovala se prý Michalivka. Byla zde ale velká zájezdní hospoda se stájemi. Jistě kozáci prostě ví jak pečovat o své koně. Kouř stoupal právě z hospodské černé kuchyně. Bylo zde od pohledu plno a veselo. Všichni mířili na Síč a nebo rychle ze Síče. Když jste ubytovávali koně, viděli jste podle postrojů, koně tatarské, čerkesské, lašské i jiné, nejvíc zde ale bylo koní kozáckých. Když jste vstoupili do hospody poměrně velkými dveřmi, což na místní kraj nebylo uplně zvykem. Ovanuly vás pachy a vůně, pečeného skopového masa, boršče i soljany, polvu, ale i piva, medoviny i vína. Byl tu šum a ruch a mísili se zde jazyky jako v Babilonu a nebo na trhu v Bachčisaraji. Jaké osazení bylo ve stájích zde mezi stoly to bylo stejné. Byly zde viděl, Lašští panceřníci, skupinka tatarských jezdců, snad i nějací střelci z němec, kozáci ze všech krajů. V hladu si byli všichni rovni. Vzadu v rohu byla skupina kobzarů kteří hráli kozácké písně, zatím spíš mírné k jídlu odkaz, ale bylo otázkou času, kdy se vypije pár sudu medoviny a butilek vodky, tak se bude tancovat. Mladé děvečky se obratně prolétaly mezi lidmi u stolů a roznášeli občerstvení. Některé se v klidu nechávali poplácat i osahat, jiné za to rozdávali facky. Bylo zde i pár děvek, které si evidentně přijdou dnes na pěknou sumičku. Pro vás se také našlo místo vzadu u dlouhého stolu, kde seděli dva už řádně zlití kozáci, kteří mudrovali nad trojjediností boží a vás si nevšímali.
|
| |
| V hospodě je líp jak na světě Yaroslava, Sťenka, Jurij Naše koně našli cíl, k mé spokojenosti i přes starosti že by sme spali pod hvězdami jako srna na pastvě...a kolem budou vlci...ale naštěstí ne. Naštěstí sme mohli zadky nechat od koní odpočinout v hospodě. A koně ve stáji napojit, nakrmit a nechat síly nabrat. V krčmě byl čirý ruch a veselí, jak už to bývá když bratři kozáci a jiná chamraď pijí. Nenechám se pobízet k tomu dát si něco k pití a teplé jidlo můj žaludek také uvítá. Zaposlouchal sem se do hudby a ihned jak to šlo chytil sem jednu z holčin co jídlo a pití nosí... Džbán medoviny, ať je chladná ze sklepa, boršť ať ještě pálí a skopového plný talíř,a pospěš krsotinko, žízeň mám jak širou ukrajinu a hlad velký jak jak Tatarské vojsko... řeknu z vesela a opřu se do lavice, zakloníc na chvíli halvu, zavřu oči abych dal jim spočinutí a čekám jak se ostatní vysloví když je možnost. Nepíjte moc bratříčci, je tu národů jak myší v sýpce, smrdí to tu bitkou, a my máme cestu.. |
| |
| Hospoda Yaroslava, Sťenka, Jurij Když při ustájení koní spatřím lašské a tatarské koně odpliju si. Nad čerkešskými ne, neboť s Čerkeškou bych se rád dnes večer zahřál, jsou ... jsou prostě jako žádné jiné. No a nezapomenu si před svou sotni významně poklepat na karabinu, kterou si beru sebou, neboť nechci aby mi jí nějaký lašský či jiný pes sebral, moji kteří karabinu mají se tak zařídí podobně, zároveň je to i signál, aby byli ve střehu. V hospodě se snažím proplést mezi našimi děvečkami tak, abych žádnou v necudnou pověst nepřivedl, dokonce ani ty, které se k tomu přímo nabízejí. Posmutním, neb hledám v davu Čerkešku a nenacházím. Po usazení se zaposlouchám do debaty obou mudrujících kozáků, neboť jejich závěry, ač podložené vodkou mě přesto zajímají. Na Jurijova slova jen souhlasně přikývnu. "V takové společnosti, nechtějme být zastiženi pod obraz Boží." Dodám temně a sleduji okolí v marné naději, že snad odněkud na mě ona tak vyhlížená Čerkeška vykoukne. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Hospoda - další hejl? Tatyana S muzikanty hrajete už druhý týden v hospodě, ve vesnici Michalivka. Je to dobré rito, hodně dobré, tím jak se věci začínají hýbat tak jsou lidé v pohybu, kozáci na Síč, Laši na sever, tataři na obě strany, rusové na východ. Je zde plno každý den a obchodníci mají peníze a rádi se pobaví s děvčaty a to i tobě skýtá možnost přivýdělky, krom hraní a tance. Včera jsi obrala jednoho lašského setníka, který šel s poselstvem, jeho zábava byla v chlastu a pak se chtěl odvázat s mladou muzikantkou. Stříbrná tabatěrka, tě teď pěkně hřála ve tvém vaku. Dnes to vypadá také slibně, v hospodě je ruch a národů jako v Babilonu. Už ti pár docela pěkných kozáků pozvalo na vínko, ale vždy ses vykroutila. Jako jo trochu koketování bylo pěkné, ale z těch nekoukalo nic moc k oohacení. Šavli bys jim neukradla a krom pár cetek neměli nic moc zajímavého. To se, ale změnilo když přišla další skupinka kozáků. Tvůj již zkušený pohled a odhad na lidi ti přesně řekl co jsou zač. Jeden z nich je od pohledu nadržený (Jurij) a tím pádem i slepý jakmile se mu postaví klacek v kalhotách a druhý (Stenka) až příliš slušný kozácký synek z dobrého kozáckého rodu. Oba dva bys utáhla na vařené nudli. Co tě však zaujalo nebyly ti chlapy, ale ta holka co s nimi byla (Jaroslava) když si sahala pro něco do svého rance, vypadla ji černá kniha. Ne že bys byla, nadšená čtenářka, ale bystrý pohled, který knihu zahlédl ti řekl, že bude mít značnou cenu a ta holka evidentně ani netušila co má v ruce. Kniha byla okovaná stříbrem, potažena nejjemnější černou kůží a listy neměla papírové, ale podle odhadu to byl jemný pergamen. Taková kniha muže mít cenu i dobrého domu. To by ti zajistilo hodně dlouhý a spokojený život a nebo aspoň pár let bujarého rozhazování. Tu knihu musíš mít... |
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Když se také lehce ukloní a představí se musím uculit je to jako na plese uprostřed louky pokryté střevy. Je to už dávno co jsem byl na plese a tohle mi snad přišlo i srdečnější, než pukrlata dam v drahých róbách. "Velmi mě těší Raiso z lesní chalupy." Když mi začne děkovat trochu nejistě se ošiji. Mohl bych se asi tvářit, že to bylo k vůli ní a nechat si vzdát vděk, za činy, které byly vykonány z jiných pohnutek, ale tak nějak nemám náladu ani důvod mlžit. "No víš Raiso, vlastně jsem se tu neobjevil kvuli tobě abych ti pomohl a zachránil. Ale spíš z důvodu, že jsem se snažil ty vlkodlaky usměrnit proto jsem je sledoval. Kdyby udělali moc velkou paseku, tak by to přitáhlo nechtěnou pozornost k tomuto místu a také ke mě. Vlastně to byly trochu sobecké důvody. Takže mi rozhodně nic nedlužíš." Pak se dostaneme k otázce nadání k ovládání sil. "Ale máš, copak necítíš když sbíráš nějako byliny, že jsou některé účinnější, copak neděláš ochranné amulety a tinktury?" Když mě požádá o to, že bych ji mohl učit. Zarazím se a úsměv se mi úplně ztratí z tváře. "Ne, ne, rozhodně nejsem žádný učitel a sám toho nevím dost. Nebo méně než bych měl a ještě méně než bych si přál." Pak se zadívám na stopy boje po vlkodlacích, rozcupovaného jelena. Uvědomím si, že by se vlastně mohla něco naučit více, aby dokázala odvrátit toto nebezpečí případně sama a já nemusel zasahovat a zbytečně se odhalovat. Byla by to výhoda i pro mě ušetření práce, ale chci do těchto tajemství, zasvětit, někoho dalšího. Někoho z venku. Můžu jí vůbec věřit? No stejně už mě viděla a ví o mě i o vlkodlacích. Nebylo by lepší ji do toho namočit také aby nemohla poštvat vesničany proti lesu? Možná, že ano. Chvíli se odmlčím a je na mě vidět, jaké myšlenky mi běhají hlavou. "No vlastně bych tě mohl, naučit něco co by alespoň odvrátilo příští útok obyvatel lesa. Ale nejsou to věci o kterých se mluví s jinými lidmi. A také se budeš muset naučit větší uctě k lesu, rozpoznávat jeho nuance a respektovat, jeho živé bytosti. Změní tě to. Vytrhne tě to úplně ze společnosti. Podívej se na mě toulám se nocí lesem, zatím co moji bratři hodují na nejskvostnějších tabulích. Opravdu něco takového chceš?" Připadám si jako upír, když se ptá své objeti jestli si zvolí věčný život v noci a závislosti na krvi, místo normálního lidského žití. |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Setkání v lese Raisa, Sierotka "Na tvých pohnutkách mi zase tolik nezáleží. Byl jsi tu a to mě zachránilo. To jediné je důležité, a za to jsem ti také vděčná." Pousměju se a pohladím Mikhaila, který se mi mezitím položil k nohám. Pes vypadá vyčerpaně, ale už je mnohem klidnější. Ať už Jerzy udělal cokoliv, pomohlo mu to. "Máš pravdu, tohle všechno dělám. Ale je to spíš...jako kdybych tápala ve tmě. Cítím tu sílu, ale ne vždy jí dokážu správně použít. Někdy mi prostě proteče mezi prsty." Nevím, jestli chápe, jak to myslím. Ani já sama sobě někdy nerozumím. To, co jsem ale viděla dnes v noci, bylo něco mnohem silnějšího, než jsem kdy dokázala já. Já se svými pokoutnými triky nesahám Sierotkovi ani po kotníky. Tím spíš mě zamrzí, když mě odmítne učit. V následující chvíli mi ale opět svitne naděje. Skoro vidím, jak se mu myšlenky honí hlavou. Stojím a tiše čekám, jak se rozhodne. Jeho další slova mi málem vženou slzy do očí. Rozesměju se. "Podívej se na mě. Copak jsem si takový život už dávno nezvolila sama? Kdybych byla co k čemu, tak mám doma kozáka a za sukni se mě drží kupa děcek." Založím si ruce na hrudi a trochu smutně potřesu hlavou. "Na tohle se mě neptej, protože i já se toulám v noci sama po lesích. My dva nejsme zas tak rozdílní." |
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Setkání v lese
Poslouchám ji a má vlastně pravdu. I to, že žije tu v lese za vesnicí, je vlastně její volba. Kdykoliv mohla odejít po smrti své babičky a neudělala ji to. Je zvyklá. NO tak proč ne, stávali se už divnější věci, třeba když Lešijové nezabili mě a učili mě. "Tak tedy Raiso dobrá, sama sis zvolila. Něco ti ukážu a pokusím se ti něco vysvětli a naučit. Ale jak říkám nejsem učitel a sám ještě v některých věcech tápu a nebo si nejsem jistý. Příroda má své vlastní drobné nuance, které občas ani zkušené oko a mysl, nezvládne rozpoznat." Pokývnu hlavou a zadívám se na měsíc i kometu. Pak i na moji nečekanou učednici. "Stavím se zítra k večeru. Zatím ve vesnici, nakup muškátový oříšek, skořici, hřebíček, jestli se ti podaří tak sežeň hořkou trávu, santalové dřevo a květy modrého leknínu. Nevím jestli to poslední seženeš, ale jestli ano pomůže ti to. Také připrav nasušenou šalvěj divotvornou na vykuřování, pelyněk a semínka durmanu. To by mělo asi stačit. A jestli máš trochu červeného vína potěší to mě i tebe." Usměji se ještě zatápu co mě v začátcích pomohlo ve vnímání energie, ale sad jsem opravdu vyjmenoval vše. Pak se otočím a odcházím zpět do lesa. Ještě když už jsem zády dodám. "A přítel ať se šetří a odpočívá." |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Setkání v lese Raisa, Sierotka Neubráním se úsměvu, když konečně souhlasí, že mě bude učit. Co babička umřela, byla jsem na vše sama. Bude příjemné mít zase jednou průvodce, který mě mě naučí vyvarovat se chyb. Pečlivě naslouchám tomu, co vše je třeba připravit a v hlavě už si odškrtávám list. Některé potřebné věci mám doma, jiné budu muset sehnat ve městě. "Budu tě očekávat." Řeknu, na rozloučenou, když se ke mě muž otočí zády. Ještě několik okamžiků stojím a sleduji, jak mizí v lese. Poté poplácám Mikhaila po hřbetu a sama se otočím k odchodu. Procházím lesem a připadám si jako ve snách. Ale ne, to je hloupost. Tohle bych si nedokázala sama vymyslet. Musí to být skutečné. Hned ráno brzy vstanu a vyrazím na trh. Máša mi sice říkala, abych se ve vesnici nějakou dobu neukazovala, ale vem to čert. Tohle je důležité a já nehodlám takovou příležitost promarnit. Pečlivě zaklapnu petlici na dveřích a konečně se uložím ke spánku. Jsem ze setkání stále ještě rozhozená, a trochu pochybuji, že vůbec usnu. Nakonec mě ale únava přemůže a já se propadnu do neklidných snů plných rozevřených vlčích tlam a děsivého vytí. |
| |
|
|
| |
| Hospoda Yar, Sťenko Michalivka, 1648 Síč na dosah Nejdříve ze všeho došla medovina, jak by také né, a poháry, nalil sem si ten svůj a pozvedl ho na zdraví, všem co seděli u stolu, když došel boršť, zmizel ve mě i se skývou jako bych 14 dni nejedl, hlasitě sem mlaskl a pohladil si žaludek a nahlas krkl... Aby mě hrom bacil, ale tak dobrý boršť sem neměl už zimy... Stále sem bedlivě sledoval co se děje, a taky i to kdo poslouchá...když sem dojedl i něco masa a zapil to medovinou, musel sem se pousmát a vytáhnu z pod kabátce čibuk, který je nacpaný, ze stolu vezmu svíčku a přípálím si ho... Tady nejsme u Moskvy drahý bratříčku, sice ti to nepříjde, ale ukázat že máš na to abys pozval všechny u stolu se ti vyplatit nemusí, nejprve se na tebe děvky nalepí, a pak také, nikdy nevíš, jací mordýři si s tebou příjdou připít s blínem ve víně, a když je odmítneš tak je urazíš a na boj tě pozvou na dvůr, nechci tě něják štenkrovat ale tady to vážně není tak klidné jako u vás... shrnul sem tiše tak aby to slyšet mohli leda ti dva už snad zpití a snad dobře hrající opilé bratříčky u dlouhého stolu, přeci jen se mi nejevilo dobré na sebe takto upozornit... Když šla děvečka kolem zrovna sem vyfouk dým a pousmál se na ni... Lidu je tu jako myší, pověz krasavice, máte ještě volný pokoj, stačí aby tady sestřička se v klidu mohla vypsat, mě stačí stáj či půda, a nebo pověz kdo by za drobný peníz pod střechu nás složil... Ač tak či tak, nechtělo se mi spát tady v síni a vlastně se nevyspat, neb bych pořád čekal kdo mě chce obrat či píchnout...s tolika národy jeden nikdy jistý není... Raději mysleme na to kde se v klidu vyspat včas, či aspoň Yaru někde k ženským upíchnout...nelíbí se mi co je tady cizáků, v síni spat nechci...možná ve stáji, ale raději koně hlídat...jeden nikdy neví.. mluvím tiše, a dumám nad tím když kouřím, obočí přikrčené... |
| |
| Hospoda Yaroslava, Sťenka, Jurij Na Juriho slova ohledně platby útraty taktéž tiše odvětím: "Bratříčku, musím se přeci postarat o proviant pro svou sotni. A kdybych Vás tři a zvláště pak Yaru nechal na to jen koukat, kdokoliv kdo by myslel krkoun, mohl by říci jen Sťenka Šturo!" Usměji se na něj přívětivě. "Cožpak nemáme šavle ostré a prach v nábojnicích bratři?" Prohodím s bodrým úsměvem ke svým. "Platí-li jeden, nebo každý zvlášť, součet je přeci stejný. K tomu kuběny odeženu, víno nepiju a mordýře pobiju!" Pronesu již opět tiše k Jurimu. "Juriji, nevěřím tady té sebrance, raději ve stáji u koní, je nás dost aby jeden i dva mohli se na stráži střídat." Odpovím mu tiše. "Yaroslavě když nenajdeme střechu, s námi bude i tam bezpečná. Svým věřím jako sobě a jak jsem Vás dva bratry z poselstva poznal, věřím i Vám oběma!" Dodám ještě potichu. |
| |
|
|
| |
| Hospůdka Yara, Sťenko Vezmu si kousek chleba a také jím vytřu trochu té mastnoty z talíře. Pomalinku baňám a změřím si Sťenka pohledem. Jistě má v mnohém pravdu. Ale také mám pocit že skutečně neví jak to tady chodí.Co už chůvu mu dělat nemohu. Popravdě ani kdyby mi to dali rozkazem bych to nedělal. Každý sokol si musí trochu načechrat peří aby věděl kdy je síla vzduchu vhodná pro střemhlavý let.... Já sem sestřičko narodil se ve stepi. Ale otec má dům v Síči, takové samoty tam rozseté...a máti se narodila při Oděse...jinak tedy Síč... pousměji se a ukousnu si kousek chleba sledujíc ji... A ty odkkud hmm?Jak se stalo že si táhla s něma, co že tě muž tak pustil, tedy není li žádný asi si jela slepýma... S pousmáním dopiji první pohár, naliji si druhý a ten hodlám pít ještě déle.... Nevěříš a přesto zavnádávš se v nechtěnou pozornost bratříčku. Já nás dost to ano, a kdo nyní hlídá koně? Kdyby je ukrást chtěli udělají to. Stejně jako když se poprat či bít chtěji....a nebo ne..kdo ví..kosti mi říkají že se něco semele. Lepší být připraven... pohladím si šavli a musím se tomu smát. Jak rychle se to tady může změnit v kůlničku na dříví. Stačí aby se blbě cizákům po ženské podíval někdo.... |
| |
 | HospodaVšichni v lokále Večer postupuje, sudy se vyprazdňují, zábava nabírá na síle. Sedím spolu se svými druhy v jednom z rohů krčmy a hrajeme pro obveselení hostů. Právě dohráváme jednu ze skočných lidových písní. Zapíjím ji posledním lokem medoviny. Už chvíli pozoruju trojici, která před nějakou chvílí přišla. Dva muži a žena, podle všeho všichni tři Kozáci. Nakonec pohled odvrátím a vyhledám jím Vladimira, jednoho ze svých bratrů muzikantů, a kývnutím dám znamení. Večer už dostatečně pokročil a opilí chlapi jsou vždycky štědřejší. Vstanu a pomalu udělám pár kroků do prostoru, zatímco muzikanti začínají hrát. Přivřu oči. Tu melodii dobře znám. Tři, dva jedna... Začnu tančit. Horkou kozáckou krev a lásku k tanci v sobě nezapřu i kdybych chtěla. Během chvilky se ponořím do živých tónů linoucích se z nástrojů mých druhů. Užívám si každý okamžik. Nezáleží na tom, jestli tančím pro potěchu oka jednoho muže, dvaceti a nebo žádného. I kdybych tančila jen sama pro sebe, byla alespoň pro tu chvíli dokonale šťastná. Když hudba dozní, udýchaná se zastavím a se širokým úsměvem udělám poklonu úměrnou pozornosti mému vystoupení věnované. Přitom se neubráním pohledu směrem ke trojici, která mě už prve upoutala. Pokud si mě alespoň jeden z mužů všiml, obdařím ho jedním z těch ženských záludně vyzývajících úsměvů a pomalu se vydám k výčepu. Při tanci rychle vyprahne hrdlo. |
| |
| Hospoda Yaroslava, Sťenka, Jurij, Tatyana (NPC Glatkiv, Ostap, Hryhorij, Severyn, Kosťa a Ivan) Podívám se přátelsky na Yaroslavu: "Jsem od hranice s Moskovity, tatíček tam je v jedné pevnosti polkovníkem a ne příliš daleko má i majetky, tam jsem spatřil světlo božího světa!" V poslední chvíli se zarazím, abych na ní nemrknul. "Postím se, neb cítím, že boj s cizími je nablízku, chci mít lehký žaludek a stejně tak poděkovat pánu Bohu našemu, za jeho dobrotu!" Pokřižuji se po našem pravoslavném způsobu. Pozoruji přitom, jak ladně vytřela misku a tajně děkuji pánu Bohu, že mi dává příležitost tak mile se pokochat naší sestřičkou. Na Jurijova slova souhlasně přikývnu, neb s ním v důsledku musím souhlasit. Jak s tím, že mohl si někdo mou starost o naši společnost vysvětlit jako rozšafnost boháče. Tak i s tím, ohledně koní. Sám jsem je opouštěl lehce neklidný, zda se s nimi ještě shledáme. Leč host musí důvěřovat hostiteli, že pohůnek či hlídač, než ho píchnou stačí ještě vykřiknout, abychom všichni vyběhli a loupeživé darebáky, kteří by chtěli více odvést než přivedli, pěkně na onen svět vyprovodili. Pak se spustí nová melodie a můj zrak padne na jinou sestřičku, tentokráte tančící. Věru je to líbezná podívaná na ty ladné pohyby. Při její úkloně spatřím lehce žlábek jejího dekoltu a pak její pohled přímo na mě. Lehce se zardím, a v duchu se sestřičce omlouvám, že myšlenkami požádal jsem jí, dívku sice neznámou, leč přesto naší. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Hospoda - modrý sen
Když už jsi občerstvena a trochu ti teplo z lokálu i občerstvení stouplo do hlavy. Cítíš jak tě ta kniha co jsi dostala od staré židovky přitahuje myšlenky. Nesoustředíš se na hovor u stolu a musíš se jí dotknout jestli ji máš stále ve vaku. Jakmile se ji dotkneš, zasníš se tak jako by jsi spala ve dne. Celá realita má modrý nádech už víš co to je modrý věštecký sen. Vidíš vaši společnost v této hospodě, vidíš jak blonďatý chlapec, ve vyšívané košili odhadem tak kolem 15ti, celý od krve, vběhne do lokálu než však cokoliv řekne, je rozpůlen a z jeho břicha se vyvalí střeva pak do hospody vtrhne stvůra, snad z pohádek. Vlčí hlava a tlapy s obrovskými drápy a začne masakrovat celou společnost v hospodě, pak ještě jeden a kolem nich smečka vlků než vyjde slunce jsou všichni v hospodě mrtví a rozsápaní... náhle procitneš z modrého snu je ti na zvracení a strašně se ti točí hlava. Modré sny jsi neměla nikdy za vědomí. Cítíš, že to ta kniha asi zesílila tvoje vnímání. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Setkání v lese - nový den
S ulehčením se vrátíš do své chalupy, pořádně zabarikáduješ dveře. To co ten chlap říkal bylo dost znepokojivé. Ale opravdu hodně. To znamená, že dnes v noci zřejmě ožili lesní tvorové v nebývalé aktivitě a kdo ví co by se k tobě ještě mohlo ještě pokusit dobýt. Spánek byl velmi neklidný a mnoho odpočinku ti nedal. Jak ty tak Michajl jste se celou noc vrtěli a měli zlé sny on navíc ve snu blafkal, takže ráno jsi byla jako přeražená. Na palouku stále leželi zbytky jelena i když o nějaké kousky už se zřejmě postaraly lišky. Do vesnice jsi nakonec vyrazila až když už slunce stálo vysoko. Jediné kde mužeš koupit požadované věci je obchod starého žida Izáka, židé jsou celkově divní, ale on je hodně divný, každopádně má snad skoro všechno a to i byliny a tajemné škapulíře. U kterých ti vždy brněla ruka, teď už víš proč také asi má nějaké znalosti o té energii co o ni mluvil Sierotka. Když jsi došla do vesnice byl v ní ruch, ale jiného druhu než obvykle. Dozvídala jsi se novinky, kdo o kolik koz přišel a o jakou ovci. Nepřátelství proti tobě by se dalo nahmatat. Starý Gromka, kterému jsi dala ještě před měsícem březový obklad na nemocnou nohu si před tebou odplivl a udělal znamení proti čarodějnici a pak se ještě třikrát pokřižoval. Někdo na tebe z poza rohu zavolal: "Ty špinavá čarodějná kurvo ať zdechneš!!!" Nevíš kdo, ale has se ti zdál povědomý. Nakonec jsi potkala Mášu. Hned tě vzala stranou. "Při svatém Hrihoriji, zbázla ses Raisičko Elizaveto? Říkala jsem ti ať sem nechodíš. Dnes je to horší jak včera. To co se dělo dnes v noci to byl děs děsoucí. Jakoby se vřechny ďasové a démoni v lese zbláznili. Petr Glučenko přišel skoro o celé stádo ovcí a jeho syn který je hlídal to má za sebou. Prý to byly obrovští vlci. I muj Jurka prý viděl vlkodlaka, taková hloupost, ale stejně bylo to hodně šílené. Vlastně jsem ráda, že tě vidím, říkala jsem si jestli se ti v tom tvém prokletém lese něco nestalo. " |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Cesta do vsi Chatrč v lese - vesnice Čorvenaja Tvrdě usnout se mi nakonec podařilo až těsně nad ránem. Myslela jsem, že vyrazím do vesnice hned ráno, ale nakonec jsem vyrazila až dlouho po východu slunce. Připadá mi, že jsem skoro nespala a hlava i tělo mě bolí. Mikhaila jsem nechala doma, protestoval, ale cestu až do vsi by se mnou nezvládl. Ve svitu slunce jako by zážitky včerejší noci vybledly. Dokonce sama na okamžik zapochybuji. Co když to vše byl jen sen? Na to je ale všechno příliš živé. Dorazím do vesnice a jasně cítím napětí, které tu panuje. Vzedme se proti mě vlna nepřátelství, silnější, než obvykle. Už jsem se ale naučila, že takoví lidé prostě jsou. Dnes na mě budou pokřikovat a zítra přijdou s prosíkem. Kometa musela rozvířit stojaté vody, protože dnes mi vše přijde mnohonásobně horší. Možná jsem opravdu neměla raději chodit. Uleví se mi až ve chvíli, kdy uvidím Mášu. Alespoň jedna přátelská tvář. I když ona by mě tu raději neviděla. "Já vím. Když já musela, tetka. Les se v noci celý pobláznil. Jsem ráda, že jsem živa a zdráva." Nechci jí děsit vyprávěním o tom, co jsem zažila. Se zájmem si ale vyslechnu, co se dělo tady. "Jen nakoupím pár věcí u toho nuzáka Izáka, a zase pujdu. Vím, že mě tu lidi neradi vidějí. S tím, co se v noci dělo ale nemám nic společnýho." Řeknu to, i když Máša by mě za to všechno bláznění určitě nevinila. "Jsi hodná, že ses o mě strachovala. Ale nedělej si se mnou hlavu. Postarám se o sebe." |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro U žida Chatrč v lese - vesnice Čorvenaja Máša pochopila a nechala tě jít dál. Ještě ti znovu dala radu o tom, jak je nemoudré sem chodit a prý cokoliv co budeš potřebovat ti klidně přinese. Zastaví se za tebou třeba během zítřka. Cesta k židovi byla pak už jen krátká, ale stejně nepříjemná. Pohledy a odplivnutí, nepříjemné mrmlání pod vousy. Když jsi dorazila ke krámu žida Izáka vonělo to tu cizokrajně jako vždy. Různá koření a byliny se tu mísily s pachem alkoholu, ale i dalších věcí. Prodával tu opravdu všechno a lidé k němu chodili. Jestli rádi to těžko řici, každopádně na veřejnosti se k němu chovali ještě hůř jak k tobě. Ale u něj to bylo přeci jiné byl to žid, jeho národ zavraždil Ježíše Krista a přesvaté Bohorodici vyhradil místo ve stáji. Když jsi vstoupila, byla v obchodě ještě jedna další žena, no spíše bába. Zle si tě prohlédla opovržlivým pohledem, ale neuplivla si, stejně zle se podíval i na Izáka, který zrovna porovnával kvalitu vína v sudu. Žid Izák Když tě zpozoroval kývl na tebe a přešel k pultu. Vždy ti připadal divný, jeho pohled byl nepříjemný a řeč slizká, nikdy ti ale vlastně nic neudělal a tvůj pohled byl možná ovlivněn všeobecnou náladou proti jeho národu. Když jsi mu řekla co chceš, mlčel a začal se štrachat v krabičkách a sklenkách. Skořici a hřebíček měl hned po ruce. Muškátový ořech hledal o trochu déle a bylo vidět, že ho má jen málo. Kupuidivu měl ale santalové dřevo i šalvěj divotvornou. Když sis pak řekla o hořkou trávu a květy modrého leknínu zamračil se. Otočil se a ještě chvíli hledal, dokud druhá žena neopustila krámek a pak polohlasem se tě zeptal. "To mi řekni na co ty potřebuješ takové vzácné byliny? Víš k čemu se vůbec používají? Jsou nebezpečné a taková vesnická holka jako ty co muže vědět. Možná bych měl tušení kdo jí to poradil, ale co s tím chce dělat to fakt netuším. Stejně to tu nemám musel bych pro to k švagrovi Jákobovi a nevím proč bych to měl prodávat nějaké zesní žínce a kořenářce co akorát jitrocel na rány přikládá. Tak k čemu to máš? Kdo ti řekl o modrém leknínu a Calea zacatechichi alias Hořké trávě. To není z tvé hlavy." Propichuje tě při tom těma jeho černýma prasečíma očkama .... |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Podezřívavý žid Chatrč v lese - vesnice Čorvenaja Nemám Izáka ráda, ale toho nemá rád nikdo. Přesto k sobě máme podivně blízko. Těžko říct, jestli lidé víc opovrhují mnou, nebo jím. Dorazím ke krámu a rozhlédnu se kolem sebe. Kromě mě je tu ještě jedna stará babka, jejímu nenávistnému pohledu se ale dokážu vyhnout a kromě něj si nic nevysloužím. Však urážek už jsem dnes slyšela na měsíc dopředu. Konečně si získám Izákovu pozornost a vyložím mu, co vše potřebuji. Trochu netrpělivě sleduji, jak po krámu sbírá žádané zboží a mračí se u toho. Čekala jsem, že se mu moje žádost bude zdát podivná. Jen jsem nečekala, že bude reagovat až tak nepřátelsky. "Peníze mám, jestli ti jde o tohle. A dokud platím, může ti být jedno, na co to všechno potřebuju." Utrhnu se na žida zamračeně. Nelíbí se mi, jak vyzvídá. Nechci mu prozradit, s kým jsem se v lese setkala. "A jestli nemáš, zajdu si k Jákobovi sama. On určitě mými penězi nepohrdne." Sázím na to, že Izák je lakomec a nebude si chtít nechat ujít dobrý obchod. Nemám mnoho peněz, ale to, co mám, jsem nyní ochotná utratit. Něco mi říká, že Sierotkovi můžu věřit a že se mi to všechno jednou vrátí. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro U Žida Chatrč v lese - vesnice Čorvenaja Když se zmíníš o penězích jen se trochu opovržlivě zasměje, což je u něj docela zvláštní, protože on je opravdu dost na peníze ostatně jinak by nedělal obchodníka. Ale tady jsi asi uhodila na špatnou strunu, něco bylo pro něj víc než peníze. Co to však bylo, jestli vědomosti a nebo nějaké tajemství kterého si se dotkla nevíš. "No, no ty hubatá bosorko, na starého žida si umí hubu otevírat kde kdo. Stejně bys nevěděla kam jít ty chytrá." Trochu zamračeně ti poskládá věci do plátěného pytlíku z řídého plátna muškátový oříšek do malé skleněné lahvičky. Řekne si o pět stříbrných je to docela dost, ale koření je holt drahé. "Ty ostatní věci dostaneš za 2 dny a tomu "knížeti" Litevci vyřiď ať si pro takové věci neposílá někoho jako jsi ty nedělá to dobrý dojem a taky že moje nabídka stále platí." Když jsi odcházela jako by jsi zaslechla něco posměšného ve stylu něco o teleti. |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Podezřívavý žid
Zamračeně hledím na Izáka a sleduji, jak mi věci balí. Jsem ráda, že mi nakonec přislíbí i ostatní věci. Nerada se s lidmi hádám, a s ním ještě méně. Když se zmíní o "knížeti" zpozorním. Vypadá to, že Sierotka zase nebude až takový cizinec, jak jsem si myslela. "Ty ho znáš? Co je zač?" Vím, že teď musím vypadat jako hlupačka. Ani nevím, co je muž z lesa zač, ale mě je to jedno. Důležité jsou pro mě informace, a od koho je dostanu, na tom zas tak nezáleží. Klidně se budu bavit i se starým židem. Na stůl mezitím vysázím mince a věci zabalím do vaku, který si přehodím přes rameno. "A o jaké nabídce to mluvíš?" Je vidět, že mě jeho slova znepokojila. Což je také možná důvod, proč to řekl. |
| |
| Hospoda Yaroslava, Sťenka, Jurij, Tatyana Poslouchal sem vyprávění od Yary a jen přikyvoval. Byl to příběh jakých bylo na pláních velké Ukriny stovky. Přeci jen bylo hezké že nyní šla s námi. Alespoň jde vidět že se nerada nudí. Večer ubíhal až moc klidně, tedy až na hudbu která mi ovšem nevadila. Když muzikanti přestaly hrát, všiml sem si dívky jež se dívala naším směrem. I toho sladkého úsměvu jež poslala k našemu stolu. A Sťenko jim byl jistě potěšen. Zato Yara šla tancovat. Alespoň z počátku to tak vypadalo... Aby mě ježek posral.. Pronesu když vidím co se stalo, hodím čibuk do koutků ale než se zvednu je už venku bratříček. Pokrčím rameny, přeci jen jít tam také bylo by to asi na pováženou. Vstal sem a protáhl se, pak se vydal ke stájím po tom co sem zaplatil a posbíral své caky a paky. U hostinského pultu sem ještě věnoval sladké pousmání oné muzikantce ale pak sem se vydal už ke stájím. Přeci jen zkontrolvoat koně a močku vypustit. A také čekat s čím se vrátí ti dva. To co se jí stalo bylo víc než divné. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro U Žida
Žid se po tvé otázce zasměje až se zakucká. "Ty to nevíš?" Nepříjemě se směje až tě to bodá do srdce jak okopává tvoji hrdost. "Myslel jsem, že s tebou aspoň spí když tě poslal pro ty věci. I když ..." Jeho prasečí očka tě sjíždí pomalým zkoumavým pohledem od paty, přes zadek, prsa, šíji až k hlavě. "Ne máš pravdu jsem hloupej, do takové nedůvtipné vesničanky by on nešel i kdyby měl hodně dlouho sucho." Opět si ten žid do tebe kopl, už víš proč je na Ukrajině ta malá hra Pogrom tak populární. Viděl jak po něm sekneš očima a pak trochu zmírní výsměšný tón. "No vlastně o něm taky nevím nic moc, ale jmenuje se Radzivill nic ti to jméno neříká? Je to jeden z nejvlivnějších a nejbohatších rodů v Litvě i v celé Rzeczpospolite. No nevím, jestli je nějakým zatoulaným vyděděným synem nebo něčím podobným, ale už dlouho žije v našich lesích. Lidem se vyhýbá jen se mnou občas provede obchod. Proto mám tu hořkou trávu a modrý leknín a oříšek. Pro koho jiného bych to tu měl to tě nenapadlo? Myslíš, že tvoje kamarádka Máša v noci kouří hořkou trávu aby měla jasnovědné sny a nebo kouří květy modrého leknínu, aby načerpala v tranzu energii přírody? Prosím nebuť tak zoufale přízemní dědinská holka co si nevidí na špičku kořínků řebříčku." Když se ho zeptáš na nabídku jen se zlostně ošije. "On bude vědět a tobě po tom není nic. Prostě má něco co chci a on se nechce o to podělit ani za zlato ani to co mu mužu nabídnou. Vubec to není dobrý obchodník... a ted už sypej a nevyptávej se někdo de, nerad bych se dostal do řečí, že se vybavuju moc s bosorkou. Ven, ven." Vypakoval tě dost rychle a energicky a musíš uznat, že opravdu měl postřeh, jakmile ses dostala ven z jeho obchodu málem ses srazila s dalšími dvěma zákaznicemi. |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Víc otázek než odpovědí Chatrč v lese - vesnice Čorvenaja Čekala jsem, že si mě kvůli tomu bude dobírat. Ale asi jsem na to stejně nebyla připravená. Z pohledu, kterým mě Izák sjede, se mi udělá nevolno. I jeho urážka tak tne hlouběji, než bych si přála. Na mé tváři je jistě patrné, že mě jeho slova zasáhla. I přesto se ale pokouším udržet si povýšený pohled. Nedozvěděla jsem se mnoho. Nerozumím tomu, co tady Jerzy dělá. Pokud je z takhle vysoce postavené rodiny, proč by se skrýval v lesích kolem Síče? Na to se ale budu asi muset zeptat přímo jeho. "Nevím, k čemu ty věci slouží." Odseknu, ale trochu to postrádá rozhodnost. Myslela jsem si, že mám nad židem převahu, ale on tady se mnou vytřel podlahu. Chová se ke mě jako k malé holce a já nemám sílu s tím něco udělat. "Jak chceš, řeknu mu to. Pozítří se tu znovu zastavím." Dál už nevyzvídám, i když bych se ráda dozvěděla víc. Moje hrdost už tak dost utrpěla a z žida další informace nevypáčím. Otočím se na patě a vypadnu z krámu ven. Jen tak tak se vyhnu dvěma zákaznicím, které míří dovnitř. S hlavou skloněnou se plížím z vesnice ven. Ještě není ani poledne a já mám lidí až po krk. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Vidoucí? Yara,Stěnko,Tatyana a osazenstvo v hospodě... S výdechem sem se opřel o stěnu kurníku či co to bylo o co sem se opřel když sem močku vypouštěl. Moje úleva ale netrvá tak dlouho jak bych rád. Malá plocha dvora mě nutí slyšet co říká Yara a já fakt nevím ani jak rychle sem byl u koně a měl v ruce husarskou pušku. Doběhnu za Yarou a Sťenkem a vyhrknu... Do poromi ty si vědoucí? Jasnozživá či jak se to říká, aj bába byla a zlé je když se ti něco zdá, moc zlé...padáme dřív než zlo dojde...hned! vlítnu do hospody a začnu chlapy od stolu kopat, hodím na stůl pár mincí a pak se otočím k ostatním... Duši spaste kdo můžete, zlo se blíží sem a neušetří nikoho, stíny vydají mordýře který bez obtíží všechny tady pobije, tak pravila vědma, střezte se otálet, retujte se bratříčci i cizáci...už letos nebe osvítila kometa, samé zlé znamení, samé zlé, retujte se! S tí sem se podíval na zpěvačku u baru a ušklibl se.... Hlasu tvého škoda bude když tady zvostaneš... otočím se a vypadnu z hospody, naskočím na svého koně rychle a jedu pro Yaru.... Rychle bratříčku, a pokud se tu chceš s tím zlem popasovat, my tři jedeme...no dva určitě.... kývnu na svého druha jež se mnou jel od počátku a dojel až sem a na Yaru...zůstat zde při takovém varování v plánu nemám... |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Hospoda a dlouhá cesta
Alim Aga, Salima a jejich společníci seděli v hospodě plné smradlavých kozáků a poláků, v hluku, smradu z černé kuchyně a chlastu, který do sebe ti pohani lili jako vodu. Byli všichni rádi, že vám aspoň udělali velkou konvici tureckého čaje a měli i skopové, protože jinak se tu všichni cpali vepři co požírají svá lejna. Hnus. Tuhle výpravu vám byl šajtán dlužen a chutnala jak ovoce z prokletého stromu Zagůmu o kterém se píše v Koránu. To, že Idiliz Bej pověřil, pro tento úkol, zrovna Alima Agu v boji ne příliš zdatného za to učeného úředníka, nebylo vůbec náhodné ani neprozřetelné. Mohla za to jeho inteligence, diplomatické schopnosti a hlavně znalosti v oblasti, ke které se imámové a islámští šejchové staví hodně negativně. Zatím co u sufijských bratrstev a jiných mystiků na okraji oficiálního prorokova náboženství v Istambulu se tyhle znalosti hodně pěstovali a dokonce se prolínali i s mystickými zkušenostmi od lidu knihy. V Istambulu se Alim dostal ke skupině lidí, kteří pěstovali krom islámských mystických učení i židovskou kabalu a to byl důvod proč zde dnes sedí na hrubě tesané lavici a ne ve svém pohodlném Saraji. Žena Idilize beje byla původem z významné židovské rodiny a svoji víru si udržela i v manželství. Pěstovala kabalu a před měsícem se dostala k vzácné knize severně od Síče. Respektive byla to jedna kniha ze dvou, která měla přinést větší magické vědomí a zasvětit ji do práce s ovládání sfér. Musela však být přítomna tomuto obchodu, protože pravá kniha má v sobě jistou moc, kterou vyzařuje a jen ten kdo dokáže vnímat energii ji pozná, ale takových lidí je málo a s energií pracovat jich umí ještě méně. Bohužel se něco zvrtlo a při zpáteční cestě byla skupina přepadena za zálohy a stráž z většiny pobita a paní unesena i s knihou. Při této potyčce se zachránili jen dva ze sloužících, Karim černý a Saniya osobní strážkyně paní, vyjmečná stopařka a nejskvělejší střelkyně z luku ze všech poddaných a otroků Idilize beje. Střela z ručnice ji škrábla na hlavě hned v počátku útoku a tak upadla do bezvědomí a nebyla ji schopna zachránit. Idiliz bej okamžitě vydal rozkaz paní najít. Na celém útoku bylo, ale něco divného Karím černý, který z něj viděl více než Saniya tvrdil, že před útokem celou karavanu zahalila podivná mlha a střelci se pohybovali nehlučně a proto se k nim dostali tak blízko, navíc mu přišlo, že hlavní kořistí byla kniha a ne paní Ester. Celkově útok proběhl hodně podivnými detaily, které by rozklíčoval jen velmi těžko nějaký válečník, za to Alim Aga muž s "nadáním" k tomu měl velké předpoklady. Proto dostal 10 tatarských jezdců a stopařku, která byla schopna určit místo přepadení. V současné době to je kupodivu pro Tatary i na území ovládané kozáky poměrně bezpečné, protože Tuhaj bej jedná na Síči s Bohdanem Chmelickým o spojenectví proti polákům. Proto je jasné, že přepad určitě neprovedli řádní kozáci kozáckého vojska, ale nějaká chátra a nebo což je nejpravděpodobnější někdo se soukromími zájmy. I vy máte na cestu na Síč, neboť nesete Tuhaj bejovi další instrukce k jednání od samotného Chána Islama Gireje. Tím pádem máte diplomatické poselství a i ochranu, na víc se musíte vyptat Kozáckého velitele polkovníka Ščonkina, na bandy v jeho oblasti, neboť na jeho území byla paní přepadena. Bohužel už jste propátrali místo přepadení a vlastně nic jste nenašli Alim aga však měl mírné brnění v prstech tak jako vždy když narazil na něco spojeného s jiným druhem energie než je běžná, takže magický útok, či ochrana se potvrdil. Ted už jste na cestě k Síči a proto jste byly nuceni vyhledat nocleh v této zakouřené špeluňce, neboť každý horlivý kozák si chce udělat zářez na šavli, za mrtvého "nepřítele křesťanstva" ne že by to na vaší straně nebylo jiné. Zrovna jste se oddávali večeři a na stole vévodilo, pečené skopové, ovčí i kravské sýry, nakládané olivy i meruňková omáčka a barevná koření, které jste si přinesli z vlastních zásob. Také zásoba čaje v samovaru umístěném vedle stolu. Když přišla skupinka kozáků s dívkou, Alim aga ucítil mravenčení v prstech. Na kozácích nic divného nebylo, klasičtí necivilizovaní burani ze stepi. Ale ta dívka (Yaroslava). Něco v sobě měla. I Saniya si ji všimla, když na ni aga tak výrazně hleděl. Nic na ni ji nepřišlo extra zvláštní. Když si sedli nedaleko vás pocit mravenčení zesílili, nebylo už pochyb ta dívka je nějakým způsobem "nadaná" těžko říci jak. Pak, ale jste oba uviděli jak vytáhla ze svého vaku knihu vázanou v černé kůži s stříbrným okováním a listy z nejjemnějšího pergamenu. Přesně takovou jakou koupila paní Saniya ji poznala podle toho jak vypadala, Alim podle energie, která ho div nebodla do mozku. Něco se stalo dívka jako by na chvíli usnula, vykřikla a vyběhla ven. Pak zmizeli i dva kozáci (Jurij, Sťenka) |
| |
| Proroctví a nebo ožralá kozácká chátra?
Chvíli stál Sťenka a Yaroslava před dveřmi hospody a zíraly do tmy. Malá osada vystavená kolem hospody a kostela, se zdála být zcela bezpečná. Prostor poměrně slušně osvětloval měsíc v úplňku a nešťastná kometa která se objevila pár dní po tom co slunce zčernalo za bílého dne. Mnoho lidí z ní bylo nervozní, některé babky kořenářky šířili i paniku, že sebou nese špatné znamení. Teď však s měsícem docela pěkně osvětlovali prostor zvlněných stepních kopečků porostlých vyšší trávou. Byl klid nic se nedělo. Když Jurij začal buntovat hospodu nedostalo se mu poděkování spíše naopak. Jeho vtrhnutí do hospody a pokus ji vyburcovat spíš hosty rozezlilo, že ruší pohodu a odpočinek a že je zajisté nějaký ožralý kretén a pablb. Dokonce po něm letěl i jeden z dřevěných březových pohárků na medovinu. Jen tak tak, že uhnul. Přes to všechno se pár přiopilých kozáků vypotácelo před hospodu. Pustili do příjemně vyhřáté místnosti noční chlad jara, za což se jim opět dostalo odměny v podobě sprostého klení a nadávek do čubčích synů. Postávali chvíli před chalupou a dělali lomoz, kouřili dýmky a napínaly zraky do prázdné temnoty v dálce. Nic se nedělo. Chvíle trapného ticha, nespokojeného mručení, celé to začalo vypadat jako blamáž ožralé a nebo bláznivé holky. Chlapy už se začínali vracet do vyhřáté místnosti, když v dálce se ozval křik. Zatím tichý, ale když jste napínali uši slyšeli jste ho. Po chvíli se objevil z poza nízkého kopce mladý blonďatý kluk, ve vyšívané košili odhadem tak kolem 15. let a za ním se přibližují temné stíny. Stínů muže být tak 12-15 a co je horší jde s nimi i mlha. Přibližuje se neuvěřitelně rychle. Chlapec běží co mu síly stačí a jak to vypadá do, že to stihne jen tak tak. První kozáci se vzpamatují a vystřelí. Příliš daleko, ale stíny se zpomalili, kluk proběhl do hospody a pak se jen zaleskly tesáky....
|
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Další setkání
Z vesnice jsi se vymotala poměrně brzo. Nikdo tě už neotravoval a tak jsi šla rychle ke své chalupě do svého království do svého lesa, tam kde je klid a žádní lidé. No pravda je tam i něco jiného, něco co je občas nebezpečné jako třeba včera. Tuto skutečnost jsi si vlastně pořádně uvědomila právě včera tváří tvář obrovskému vlkodlaku. Jistě před tím jsi to tušila i babička tě na to připravovala, ale něco tušit a vidět na vlastní oči, cítit pach a slyšet dech kousek od tváře je něco hodně jiného. Zbytek dne jsi se věnovala obvyklým činnostem. Chvíli po západu slunce se z houští objevím na mýtině tentokrát i s koněm. Zaklepu na na dveře a vyčkám na vyzvání. Pak vstoupím. Rozhlédnu se po místnosti shlédnu i na Michajla, který byť by měl hlídat jen blafl na pozdrav. Usměji se na něj a pak i na Raisu. "Zdravím tě Raiso, ehm... má učednice. Řeknu dost sarkasticky protože vím jak směšně co zní a usměji se na ni. Tak co máš vše potřebné? Neobal tě moc Izák, je to dost svérázný chlap a obchodník vskutku židovský, co si nechá pro groš vrtat koleno, ale sežene téměř vše a doporučuji nesoudit knihu podle obalu." Pak se sehnu k Michajlovi a ohledávám jeho zranění, které už se dobře hojí. "Co Michajl jak mu des bylo, vidím, že už to má lepší." Rozhlédnu se po mistrnosti na stul a věci a spokojeně pokývnu. "Tak kde bys ráda začala?" |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Učednice Chalupa v lese Uleví se mi, když se dostanu z vesnice pryč. Mluvit s lidmi je pro mě náročné. Někdy přemýšlím nad tím, jestli by to pro mě bylo tak náročné, i kdybych žila ve vesnici. Kdybych byla jen obyčejná pradlena, lidé by po mě neplivali a neuráželi by mě. Pravdou je, že se mi líbí...být jiná. Vím, že bych v nich dokázala vzbudit skutečný strach. Ale i přes všechny strasti mám tohle místo ráda. Kdyby se mě zdejší lidé skutečně báli, mohl by mi taky na dveře zaklepat dav s vidlemi a pochodněmi. O všech těhle věcech přemýšlím, když se vracím lesem ke své chalupě. Tam na mě čeká spousta práce. Musím podojit kozu, nasypat slepicím zrní, naštípat dříví a hlavně se postarat o Mikhaila. Vyčistím rány a přiložím bylinky, které mi Jerzy předešlé noci dal. Těší mě, že pes vypadá mnohem lépe, i když je vidět, že ho boj s vlkodlakem vyčerpal. Na lov jsem dnešního dne nevyrazila. Nechci si to připustit, ale zakořenil ve mě jistý strach. Raději se proto držím poblíž chalupy, kde se cítím být v bezpečí. S přicházejícím večerem ale zamířím k nedalekému pramenu, pro vodu a trochu se omýt. Pak už jen netrpělivě vyčkávám příchod svého učitele. Když Sierotka vstoupí do chalupy, mám vše, co po mě chtěl pečlivě vyskládané na stole. Pokývnutím hlavy ho vyzvu, aby se posadil. Nejsem zvyklá na návštěvy a moc nevím, jak se mám k hostu chovat. Chalupa má dole dvě místnosti, jedna je obytná, s kamny, velkým stolem, lavicí a židlemi. Tady trávím většinu času. Vedle je menší místnost, která slouží jako spíž a skladiště. A po úzkém žebříku se dá dostat do podkroví, kde spím. "Sehnala jsem vše, tedy až na hořkou trávu a modrý leknín. Izák mi ale slíbil, že i to pro mě sežene." Na okamžik zaváhám, nevím, jestli mám přiznávat, že jsem se ho na svého učitele vyptávala. "Izák věděl, že tyhle věci nemám z vlastní hlavy. Věděl o tobě a vzkazuje, že jeho nabídka stále platí." Tentokrát nemám odvahu ptát se, jaký obchod ti dva mezi sebou mají. Je rozdíl mluvit se starým židem, ze kterého mám jen legraci, a s mužem...o kterém vlastně nic nevím. Při jeho otázce znejistím. "Chtěla jsem se zeptat na něco ohledně včerejší noci." Usadím se ke stolu a konečky prstů nervózně bubnuji o dubovou desku. "Včera tam s tebou byl ještě někdo další. Dvě postavy, jsem si jistá, že jsem je viděla ale pak...zmizeli. Kdo to byl?" |
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Když přijdu je vidět, že je Raisa trochu nervozní. Patrně ji moje přítomnost trochu děsí a tak se snažím chovat co nejvíce nenuceně. Přiblížím se ke stolu a obhlédnu věci. Je to v pořádku to co bude potřebovat prozatím stačí. Spokojeně pokývnu a když jsem u stolu zkoncentruji energii a zavřu oči a nenápadně se Raisy dotknu a přenesu na ni drobné uklidňující kouzlo, aby byla víc v pohodě. Neměla by si toho ani všimnou nebo snad jen jako lehké brnění v prstech a příjemná tepá vlna sotva znatelná. Není nijak silné jde jen o odstranění nervozity, kterou nebude ted vůbec potřebovat a špatně by se nám s ní pracovalo. "Dobrá to by jsme měli, trochu leknínu i hořké trávy mám bude to zatím stačit. " Když se zmíní o Izákovi, že uhodl, že jsem ji to poradil já jen se zasměji. "To se dalo čekat, není hloupý, ale na druhou stranu nebylo to těžké, kdo jiný vy tu potřeboval modrý leknín a hořkou trávu." Když se však zmíní o nabídce, úsměv mi zmizí. "No v něčem hloupý není a v něčem je zase otravný a nedá si pokoj." Tak trochu tuším, že nabídku před Raisou zmínil zcela záměrně, aby skrze ni na mě tlačil. Když se mě hned zeptá na včerejší noc a postavy, neodpovím hned. Jen ji podám skleněnou butilku ze zeleného zdobeného skla plnou rudého vína. "Svař to koření s vínem, zrníček durmanu jen 7 to bude stačit. Oříšku tak půlku, hřebíčku tak 5-8, a hoď tam i skořici. Santallvé dřevo zapal a sfoukni ať kouří a dej na západ, šalvěj ať kouří na východě." Zatím si sednu ke stolu a poprosím o kalíšek do kterého si naliji trochu vína a z kožených sáčků vysypu tři malé hromádky. Jedno je tabák evidentně černý a kvalitní, patrně z orientu nebo balkánu a je cítit hodně po trpké kořeněné vůni latakie. Z druhého drobné modré okvětní lístky nějaké byliny a ze třetí světle zelené sušené travní stonky. Když se napiji vína, začnu smíchávat směs s tabákem dohromady a pak teprve začnu. Moc se mi do toho nechce přeci je to odhalování největších tajemství lesní říše, trochu se proklínám, že jsem s tím souhlasil, ale už se stalo. Snad se mi to nevymstí. "Ty postavy to nebyly lidé. Víš kdo to jsou Navky? Jsou to lesní bytosti, v podstatě nižší démoni. Lidé o nich říkají mnohé, že tě přilákají a zahubí a nebo naopak, že ti pomohou. Obojí je pravda, stejně jako lidé jsou i Navky různé a dost často odrážejí i činy člověka co je spatří, mohou se snadno popudit i neúmyslně, je těžké je pochopit. Když však máš "dar" můžeš s nimi komunikovat a když ovládáš dostatečně energii i je přivolat na pomoc. Není to snadné, ale jsou i těžší věci. Osobně je mám docela rád. Jsou trochu melancholické, něžné, ale většinou rády pomohou..." Sleduji Raisu jak se činí a musím, říct, že se mi docela líbí jak se hýbá. Vytáhnu úzkou dlouhou dýmku z pálené hlíny a cpu do ní tabák smíchaný s bylinami.... |
| |
| Je čas udělat Michalivce pápá Bylo mi jedno že mě budou mít za blázna. Ale vždy jsem věřil na báchorky a pověry. Ono na každém šprochu pravdy trochu jak se říká. Ne jinak to bylo nyní. Ten výjev co se udál byl až moc reálný... Jako ve snách sem si připadal. Zvedl sem prostě husarskou pušku a zalícil, do jednoho z těch stínů, a zadržel dech když sem zmáčkl kohoutek a zámek zapadl na své místo, doutnák se dotkl pánvce a prach zahořel a ořvalo se zahřmnění. Pak jsem už měl v ruce šavli a rychle si připjal na boty ostruhy a hroty. Yarslavo, rychle... S šavlí v ruce sem byl připraven bránit náš ústup, i když to co bylo proti nám mi naháněl hrůzu... Volkolaci, pěklo se otevřelo, spaste duše... Byl sem ostražitý a připravený, kdyby se někdo z nich přiblížil, budu se bránit, s šavlí sem to uměl a na koni jsem měl jistou výhodu. I když kdo ví, byl zvyklí jet v dešti kulí a bouchání děl, to co ale měl nyní před sebou ho mohlo ale snadno splašit...Pro jistitu sem měl připravenou i ručnici za pasem a kdyby bylo víc času naláduji i dlouho karabinu. Spěchejte do poromy, nebo je do rána po nás! |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Zhluboka se nadechnu a s výdechem jako by ze mne ta nejistota spadla. Uvolním se a dokonce se na muže usměju. Bez dalších řečí začnu chystat, o co mě požádal. Kmitám po místnosti a při tom poslouchám jeho slova. Místnost provoní svařené víno a tabák. Ten tabák voní draze, myslím, že tak dobrý jsem nikdy neměla. Nasaju tu vůni a připomene mi to otce. Z něj už si pamatuji jen tu vůni tabáku. Úplně jsem zapomněla, jak vypadal. "Možná to nebylo poprvé, co jsem je viděla. Když chodím po lese, vídám různé věci. Někdy jen koutkem oka, nebo tak. Zvláštní je, že žiju tady, uprostřed lesa, ale nikdy jsem je neviděla kolem chalupy. Ani ti vlkodlaci včera nepřišli až ke dveřím." Pečlivě odpočítám zrníčka durmanu a hodím je do kotlíku, kde se vaří víno. Postupně přidám i ostatní ingredience, poté zapálím dřevo a šalvěj. Teď už těch pachů začíná být na jednu místnost trochu moc. S očekáváním v očích se obrátím na Sierotku. "Takže mě naučíš, jak ovládat tuhle...energii, a já ti pak budu pomáhat tyhle tvory chránit?" Od malička jsem byla spjatá s lesem. Cítila jsem se v něm dobře a v bezpečí, daleko lépe, než dole ve vsi. Lesní tvorové ke mě možná byli laskavější, než lidé. Tedy až do včerejšího večera, ale ani tak jsem k lesu a jeho obyvatelům nepociťovala zášť. Spíš respekt. |
| |
| Proroctví a nebo ožralá kozácká chátra? Jurijova čipernost ohledně Yaroslaviných slov mě zanechala pouze tumpachově stát a pozorovat jeho přiběhnutí, proslov a následné odběhnutí do hospody. "Co ho to jen popadlo?" Utrousil jsem jen jak se za ním zavřely dveře hospody a podíval se konečně zase na Yaru. Když ven vyleze má sotni poněkud rozpačitě následující Jurije a Glatkiva, vyměním si s nimi krátký pohled, ano asi mu přeskočilo, ale je to náš kumpán a nemůžeme přeci dojet den po něm jako nějací pablbové. "Přiveďte koně bratříčci!" Vydám jim povel a dál zůstanu u Yary, kdyby jí snad slabost přemohla a omdlela. Když se Jurij s Glatkivem vrátí ze stodoly, brzy jej následuje i má sotni, Kosťa vede i mého tatarského koníka. V tom spatříme v dáli ten hrozný výjev, napřed chlapce, jak před něčím prchá a pak i to co ho honí. Stíny, temné a hrozivé, až se srdce zastavuje. Jemně sevřu Yaroslavě rameno a ukáži jí na dveře hospody, kde bude bezpečněji. Dojdu, lehce nejistým krokem ke svému koníkovi a se slovy "Na kůň!" se na něj vyhoupnu, ti z mých, kteří na koních již neseděli, mě tedy následují. A to už kozáci od dveří pálí. "Přepad, ven z hospody! Nekrčte se tam, je tu boj, ven a zformujte se!" Zařvu směrem k oknům, když kozácké rány dozní a objeví se v nich první čumilové. Zamířím karabinu na jeden z nyní již pomaleji se blížících stínů a pošlu mu pozdrav (32 procent). "Bože chraň nás! Palte!" Vyhrknu na sotni, strčím karabinu do pouzdra a vytasím šavli. "Snad abychom do nich najeli Juriji, stojící nemáme na koni žádnou výhodu!" Prohodím ke kozákovi a čekám, k čemu se budou mít monstra. "Na šavle připravit!" Ač sám nemám klid, alespoň sotni se nakonec snažím uklidnit tím co je jí známé, rozkazy. |
| |
 | Proroctví a nebo ožralá kozácká chátra? Vesnice Michalivka Práve si vychutnávam už niekoľký šálok čierneho čaju - na miestne pomery viac než slušného - a kúsky kozieho syra, keď môj pohľad upúta nemalá skupinka u vedľajšieho stolu. Kozákov človek pozná od pohľadu i po pachu, ale títo sú niečím zvláštny. Teda, nie oni sami, ale dievčina medzi nimi. "Tá rusovláska." potichu pošeptám Saniyi po mojom boku, pre istotu tatarsky a hlavou naznačím smer kde spomínaná sedí. "Sleduj ju, musíme si s ňou pohovor..." preruším slová, pretože dievčina vytiahne knihu. A potom sa veci dejú až moc rýchlo. Bolesť v hlave prechádza rýchlo a snáď nikto si ju poriadne ani nevšimol - dievčina ale medzičasom už vybehla von. A skôr než môžem vydať rozkaz prenasledovať ju, vrazí do hospody jeden z jej spoločníkov a začne vrieskať. To už vstávajú i niektorí moji spoločníci čo aspoň ako tak rozumejú o čom kozák blekotá, berú do rúk šavle či luky a sami spustia trochu lomoz keď sa začínajú dohadovať, vypytovať a uisťovať. Sám vybehnem von, nasledovaný pravdepodobne Sanyou a aspoň páru tatármi, hlavne tými čo si menej cenia olivy, čaj a skopové a viac službu službu. "U Aláha, do zbrane a na kone! Bijte stvory šajtánove! Ochráňte tú rusovlasú!" Sám počkám než mi jeden z tatárov donesie koňa a ladne naskočím. Jazdiť viem, čo o tom, ale do boja sa mi zrovna dva krát nechce. Pripravím si aspoň luk a vidím, že môj doprovod činí podobne. "Držte si ich od tela!" Varujem ešte svojich spoločníkov a už sám popoženiem koňa trochu do strany od útočiacej hordy a vypustím prvý zo šípov. Šabľu pripravenú mám, ale ak to nebude skutočne nutné, budem sa držať mimo hlavný boj a dúfať, že sa aspoň niekto z môjho doprovodu bude držať u mňa ako ochranka. Hrdinstvo prenechať bláznom. |
| |
|
|
| |
| Pod útokem ze sna Vesnice Michalivka Stíny se míhaly poměrně rychle a před hospodou začalo být víc jak horko. Blonďatý kluk ve vyšívance rychle zaplul do hospody a schoval se pod stolem. Střelba z pušek a pistolí se většinou minula účinkem většina stínů byla příliš rychlých. Když se stíny dostaly na světlo hospody, bylo jasné že jsou to vlci. Velcí vlci tak o polovinu větší než by měli být. Tataři kupodivu zareagovali nejprofesionálněji semkly se a vypálili několik spršek šípů. Jejich reflexní luky se rychle napínaly a tětivy jen drnčeli a jednoho z vlků prošpikovali. Jejich velitel se, ale držel vzadu pokusil se vystřelit z luku jen jednou, ale když málem trefil souvěrce, nechal toho. Koně se plašili pod útokem vlků takže bylo spíš na obtíž, sedět na nich. Ozvala se další střelba z pušek tentokrát se Juriovi, který trochu panikařil podařilo z karabiny zasáhnou útočícího vlka na jednoho z Tatarů. Někteří z nich seskočili z koní a s kalkany - proutěnými štíty a šavlemi se vrhli do boje. Právě v čas aby odrazili útok na Yaroslavu, která se stala centrem pozornosti vlků a jen tak tak je odháněla krátkým tesákem. Sťenkovi muži se mezi tím zformovali a koordinovaně vyrazili v před a švihali šavlemi jako rákoskami. Vlci, ale hbitě uskakovali a znovu se proti nim vrhali. Tataři si držely tlamy vlků šikovně od těla plochou štítu, při čemž vlci po nich chňapali a dostávali do čenichů puklicemi. Vzadu v mlze se pohyboval obrovský stín, větší jak člověk. Nakonec zavyl a ten zvuk vám drásal nervy i uši. A pak se vlci rychle stáhli. Ztráty byly kupodivu malé, dva kozáci byly pokousaní a jednomu tatarovi tlapa s drápem škrábla nohu. Jinak nic. Čtyři vlci leželi mrtví a zbytek zmizel náhle jak se objevil. Byl to prudký utok, ale koordinovaně jsete ho odrazili, kdyby vás však přepadli v hospodě, byly by jste ted všichni mrtví, to je jasné... |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Když zvažuje co viděla a neviděla jen pokývnu. "Jistě, že jsi je neviděla ani neměla vidět. Lesní tvorové a tvorové z jiných, no dejme tomu světů se neradi nechávají vidět a kontaktu z člověkem se snaží vyhnout. Včera to byla obrovská vyjímka. To ta kometa, změnili se proudy energie, přinesla něco špatného. Možná nějakou negativní sílu, zatím nevím, ale včera bylo mnoho tvorů zmatených a agresivních. Dnes už trochu méně, ale zaneslo to mezi ně velký neklid." Vezmu od ní svařené víno s bylinami a naliji ji pul hrníčku. Zatím co chladne docpu hliněnou dýmku a položím ji před ni. Musím se usmát nad druhou otázkou, to jak je čistá a naivní, nedám na sobě nic znát a odpovím. "No víš ono to není tak jednoduché. Dejme tomu, že já tě naučím pracovat s tou energií a když ti to pujde, tak budeš moct chránit lidi před nimi. Respektive pokoušete se vybalancovat mírové soužití, mezi tvory lesa a lidmi aby došlo k co nejméně krveprolití a když už tak, aby se v tom nepokračovalo." Povzdechnu si "Jestli víš co dělají Lešijové a Polisuni, ti říkají, že pasou les. No a já se snažím o něco podobného, pomohu lesu a něco si z něj vemu. Ale také to jak se k lesu a k jeho obyvatelům chováš se odrazí v chování jeho obyvatel k tobě a také kolik ti příroda dá energie. Všechno je propojené. Někdy až moc propojené. " Kouknu se na hrníček a také na to jestli už je místnost dostatečně vykouřená. "Vypij to víno a vykuř tu dýmku s bylinami, prvně se ti nevodí lehká nevolnost a pak budeš cítit tak nějak prohřáté tělo. Jak bude nastupovat durman a oříšek budou s tebou zápasit halucinace. V tu chvíli zaměř veškerou svoji mentální sílu na vnímání proudů energie, které vydává les. Kdyby jsi to nemohla zvládnout rozžvýkej pelyněk nebo se dá čichat i k pepři jestli tu nějaký máš. Pokud bys to i tak nezvládala chyť se mě já to zklidním." Sleduji ji jak pije odvar a pokuřuje moji dýmku. V místnosti je dost zakouřeno. "Mohli bychom jít ven tam jsou sice silnější proudy energie, ale vykuřování chrání od démonů, z jiných sfér, kteří by tě mohli napadnout, kdyby jsi udělala něco špatně a popudila je. Venku budeme pracovat až se naučíš něco víc." Dál sleduji jak na ni odvar a kouř působí a jak to zvládá.... |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Čarodějův učeň Chalupa v lese I přes jeho slova jsem si jistá, že jsem určitě některé z těch tvorů v lese zahlédla. Možná mi to má něco napovědět, o jejich vztahu ke mě, dál se tím ale zatím nezabývám. Raději se soustředím na to, co mě nyní očekává. "Zní mi to jako dost nevděčná práce." Poznamenám po krátkém zaváhání. I přesto ale do toho chci jít. Pokud mám nějaké schopnosti, které bych mohla rozvinout, byla by škoda to neudělat. "Tak jdeme na to." Donesu z kamen doutnající klacík a zapálím od něj dýmku. Zhluboka si loknu vína a dlouze potáhnu z dýmky. Sama nejsem zvyklá kouřit, takže mě tabák okamžitě začne dráždit v krku. Jen tak tak, že se nerozkašlu. "Zůstaneme tady." Odsouhlasím jeho slova kývnutím. Hlavně i proto, že nastupuje nevolnost a já tak docela nevěřím vlastním nohám. Tenhle stav ale naštěstí netrvá příliš dlouho. Přestanu vnímat čas, uvolním se, usrkávám víno a sleduji kouř, který líně stoupá ke stropu. Trochu se zamračím, protože u stropu je ještě něco jiného. Vlní se to a přelévá, připomíná to víc tekutinu, než kouř. Klene se přes celou místnost jako duha, nebo jako řeka. Fascinovaně na to hledím a sleduji všemožné odlesky barev. Ta hlavní je ale tmavě zelená. Jako les. Pomalu mi dochází, že to co vidím musí být ono proudění energie. Zároveň s tím si uvědomím, že slyším zvenčí přicházet zvuky. Chvílemi to zní jako nějaké zvíře, pak se zvuky slijí a já uslyším nadpozemsky krásný zpěv. A pak je ticho... Záře nad mou hlavou ale stále proudí a já se na ní soustředím. Zhluboka se nadechnu a mám pocit, jako bych vdechovala i tuhle energii. Začnou mě brnět konečky prstů a postupně se celým mým tělem rozšíří příjemné teplo. Zavřu oči a soustředím se na něj. Cítím přítomnost lesa a vím, že les zase cítí tu mojí. |
| |
| Krajina po bitvě? Mor aby to spral vše. Než došlo k pořádnému boji bylo po všem. Věděl sem že s vlky se bude špatně bojovat ale nyní sjem byl rád za Tatříny jež se zapojili do boje a pomohli měrou vrchovatou. Jejich luky byli spásou v boji proti tak rychlím bestiím. Když bylo po všem, seskočil sem z koně a šel ke kusu který se mi podařilo sestřelit. Kopl sem do něj, abych se ujistil že už nevastane a pak sem se mu začal dívat na zuby a podivoval se jeho velikosti.... A já čekal že volkolaci jsou spíše jako napůl člověk napůl vlk jak o tom bájí staré příběhy.. Otočil sem se a viděl že o raněnné se už stará naše vidoucí a šel k Tatřínům.... Požehnané vaše luky jsou a vaše chraborst páni, vřelé díky že jste pomohli v tomto nerovném boji, nebýt vás, leželo by tu dost rozsápaných, skládám vám svou úctu... věděl sem že řeči o bohu či svaté panně by je nějáko netěšili a tak sem položil ruku na srdce a sklonil se před nimi jako uznání a poděkování... Dejž ať takové nebezpečenství se nám vyhne.... S tím jsem vzal svou dýku a šel ke své trofeji, chtěl sem jeho zuby i kůži.... |
| |
| Po útoku zo sna Vesnice Michalivka "Šajtán to ber, prekliate sú tieto zeme bezvercov, trikrát tfuj." nadávam po svojom zatiaľ čo kontrolujem stav svojich poddaných. "Ostaň sedieť, Beyti, pozriem sa ti na to." vyzvem jediného zraneného z našej skupiny, zosadnem a dám sa na ošetrovanie jeho rany. Našťastie nejde o nič moc vážne, a zdá sa, že straty nemajú ani kozáci. "Príjmame vďaku." kývnem na kozáka ktorý k nám pristúpil. "I vaše šavle a pušky odviedli svoju prácu, sami by sme čelili beštiám vašej krajiny obtiažne." chvíľu váham, či sa ho spýtať na ranhojičku, ale nakoniec sa rozhodnem pre priamejší prístup. "Saniya, poď." zavolám k sebe jedinú ženu z našej skupiny, zatiaľ čo páru tatárov odnáša raneného do hospody, aby si odpočinul a posilnil sa a zbytok ostáva v úctivej vzdialenosti za mnou. "Ty, rusovlasá." oslovím Yaroslavu a trochu kývnem hlavou na pozdrav. Nie moc, ale trochu úcty nezaškodí. V duchu si vynadám, že som možno mohol zvoliť iné oslovenie, tunajšie ženy sú...iné, divokejšie, no hádam na tom nezáleží. Aláh dá a všetko sa vyrieši skôr, než som čakal. "Aké je tvoje meno? Ja som Alim Aga, v služobách vznešeného Osmana Idilize Beja z Kaffy. Prehovoríš so mnou?" |
| |
 | PO ÚTOKU ZE SNA Vesnice Michalivka Noční události mě věru nezastihly v nejlepší náladě. Stopa téměř vychladla a roztrpčele jsem popíjela čaj ve společnosti Alima, který alespoň na krátký okamžik, kdy se ládoval sýrem mlčel. Potřebovala jsem přemýšlet a především se soustředit. Stále tu panovala jistá naděje, že nějaký z těch smradlavých psů bude něco vědět; ovšem zachytit v jejich opileckém hlaholení a přes zpěv hnědovlásky jakoukoliv kloudnou informaci bylo zcela nemožné. Občas jsem i uzobla něco z plných talířů, však jsem měla pořádný hlad a být tak dlouho na cestách mě docela unavovalo. Ze všeho nejraději bych se už uchýlila ke spánku, bych načerpala sil na nový den. Jenže tahle noc se ještě ani zdaleka nechýlila ke konci. Neunikly mi ani Alimovy pohledy k zrzavé dívce a to, jak se občas snažil zbavit mravenčení v rukou. Naklonila jsem se k němu a přikývla : "Budu ji sledovat." Hlesla jsem, i když mně samotné nikterak zvláštní nepřišla. Ostražitost mi však velela věřit jeho instinktům. Další události se ovšem seběhly mnohem rychleji, než jsem očekávala. "Ta kniha!" sykla jsem na svého společníka a okamžitě byla připravená konfrontovat její majitelku. Smělé plány překazil ženin výkřik a náhlý úprk z krčmy. Mnozí ji ihned následují, včetně Alima a našeho doprovodu. Neváhála jsem dlouho, natáhla se pro svůj luk a vyběhla do chladivé noci. Snažila jsem se prohlédnout skrze temnotu, naslouchat zvukům noci, ale jediným nebezpečím se zdála být skupina přiopilých kozáků. Raději bych je následovala do tepla světnice, ale něco mi říkalo, že zde mě bude ještě možná třeba. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat a s hrůzou jsem sledovala, jak mohutné stíny postupně dostávají tvar. Ani jsem nemusela svou skupinu popouzet, aby se vydala bránit rusovlasou ženu, sama jsem jim přispěchala na pomoc se svým lukem a vypouštěla jeden šíp za druhým. (32) Díky střelcově dobré mušce a statečnosti kozáckých mužů bylo nebezpečí rychle zažehnáno. Musela jsem před nimi smeknout, sama jsem se držela spíše v bezpečné vzdálenosti a nehrnula se do přímých střetů. Povaha našeho nepřítele mi vykreslila nejednu vrásku na čele. Vykročila jsem k Alimovi, abych se ujistila, že je v pořádku. Pochopitelně jsem jej zaskočila už v družném hovoru. Uznale jsem kývla na muže, se kterým hovořil. Dalších slov netřeba. Ty si budu šetřit až pro ni. Následovala jsem svého společníka za Yaroslavou. "Mé jméno je Saniya," promluvila jsem překvapivě zvučným hlasem, "potřebujeme tvoji pomoc. Prosím, následuj nás. Nebudeme tě zdržovat dlouho." Rukou naznačím směr, kam bychom se mohli přesunout a uniknout tak zvědavým uším. Já si naopak její příběh vyslechnu velmi ráda. |
| |
|
|
| |
| KNIHA Vesnice Michalivka Počkám, než se Yaroslava postará o raněného a pak vykročím směrem od krčmy, ovšem tak, abychom měli zbytek naší družiny i ostatní na dohled. Po tom, co se tu stalo by bylo příliš nebezpečné se rozdělovat. Trochu mě překvapilo, že se nás skutečně rozhodla bez řečí následovat. Třeba to nakonec půjde vyřešit i v klidu. Vlastně bych se rusovlasé ženy ráda zeptala na mnohem více věcí, ale náš úkol má přednost. Využiji tak i toho, že jsem si vzala slovo před Alimem. "Ta kniha. Odkud ji máš?" jednoduchá otázka, ovšem soudě dle mého výrazu bude hodně záležet na tom, jak odpovíš. Ruce jsem překřížila na prsou a pár tmavých, přísných očí tě bedlivě sleduje, ba přímo studuje každičký tvůj pohyb. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Sleduji ji jak jí to jde. Sám se dostanu do transu a kontroluji jak se vypořádává a tokem energie. "Tak ted zkusíme něco jednoduchého." Prsty zhasnu svíčku i lampu, která odvětluje stůl. "Mysli na to, že chceš aby ta energie znovu zažehla oheň, pomož si klidně nějakou mantrou, slovy a gesty které ti to usnadní. Vyber si jaká chceš jaká jsou ti přijemná. Pak to použij a zapal." Sleduji jak jí to jde nebo nejde. "Pak pokročíme, k ohýbání kovu a rustu a ovládání rostlin a dřeva. Kov je složitější nesmýš myslet přímo na něj, ale na ten akt. U dčeva je to podobné, nasměruješ energii do rostliny či dřeva a pak si přeješ aby rostlo." Položím na stůl před ni starý ocelový klíč a čerstvě uříznutou větev. Dál kontroluji situaci aby se nestalo neco nepředvídatelné. Pokud se jí to povede pokročíme dál. "Jestli to zvládneš zkusíme přivolat Navku pak but ale hodně opatrná, mužeš se ji na zeptat na nějakou otázku třeba kolem lesa neo lidí v kokolí. Ale buď opatrná, jemná, slušná a poděkuj. Mužeš ji i obdarovat mají rády květiny a nebo vnavé veci když ji dáš kousek santalového dřeva bude ráda." (Na každý ukon si mužeš hodit 3x procentovkou nad 50% je uspěch 0-10% kritický neuspěch) |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Místnost potemní ale proud energie vidím stále. Naopak teď jako by se některé mé smysly zostřily a já ho vnímám ještě jasněji. Můj pohled se přesune k tenkému proužku kouře, linoucíme se ze zhasnuté svíce. Energii, kterou jsem vdechla nyní vydechnu a pokusím se světlo znovu zažehnout. (100) Chvíli to trvá, ale pak se náhle k mému obrovskému překvapení nerozsvítí pouze svíčka, ale i lampa. Trochu sebou škubnu, protože takový úspěch hned na začátku jsem neočekávala. Znovu chvíli vdechuju tu vlnící se, nádhernou energii, než se odváží přejít k dalšímu kroku. Hledím na starý klíč položený na stole, vnímám rez, která se z něj odlupuje a představuji si, jak se rozdrolí, až se klíč ohne. Představuji si, že ho beru do ruky a ohýbám, jako kdyby to nebyl pevný kov, zlomím ho jako stéblo trávu, nebo větvičku. (94) Tentokrát mi jde nasměrování energie ještě o něco lehčeji. Fascinovaně sleduji, jak se klíč na stole zkroutí, formován neviditelnou rukou. Přesně jak jsem si představovala, na tmavé desce zůstanou zrníčka rzi. Neubráním se nadšenému výkřiku. Vzápětí si ale oběma rukama překryju ústa. Nechci přes svým učitelem vypadat jako malá holka. Obvykle nejsem tak spontánní, pravděpodobně na mě má dost vliv ono kořeněné víno. S bušícím srdcem vstanu a vyjdu na práh chalupy. Opět se zhluboka nadechnu, zavřu oči a v mysli zavolám do lesa. Vábím k sobě ta krásná lesní stvoření. (57) Nevím, jak dlouho tam stojím, připadá mi to jako vděčnost, než se odvážím otevřít oči. To, že tam bude jsem ale věděla ještě před tím, než jsem je otevřela. Cítila jsem její přítomnost, nikoliv však nebezpečí. Pomalu před sebe natáhnu ruku s kouskem voňavého dřeva. Náhle mám ale v ústech sucho. Nechci vypadat nezdvořile, ale nedokážu na Navku nezírat. |
| |
| soukromá zpráva od Jerzy Krzysztof Radziwiłł*Sierotka* pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Pečlivě sleduji jak se Raisa snaží, naštestí jsem vybral jen lehké ukony. Hned první pokus by byl bez mé kontroly naprosto zničující. Nabere energie až příliš mnoho a v meziprostoru se začne zmotňovat démon z ohnivé sféry. Okamžitě zasáhnu a jeho energii využiji jako přebytečnou a přeměním ji na světlo a vypustím ven z chalupy. Záblesk je oslňující a venku se rozline světlo jako za dne. Pak se energie démona ztrácí světlo ostětlující chapulu i palouk pomalu mizí. Jsem docela dost unavený, ale pokračujeme. Uf to bylo tedy jen o chlup, ale dalo se to čekat první pokus je prostě nebezpečný. Pak už jí to jde vcelku bez větších problémů, dokonce velmi dobře. S usměvem sleduji jakou má radost z ohnutí klíče. "Jde ti to pěkně, s kovy je vždy trochu problém, proto málo kdo z nadanýách k ovládání přírodní síli je využívá. Stříbro nevadí, ale železo je probém. Jsi šikovná." Když se jí podaží přivolat i Navku jsem spokojen opravdu je šikovná. Na palouku před chalupou stojí jemná něžná dívka, jako by průsvitná, zahalená do prusvitného šatu, snad z pavučin anebo hedvábí ozdobeném barevným listím. Vztáhne ruku vezme si od Raisy kousek dřeva usměje se a vplete si ho do dlouhého copu v barvě podzimního listí javoru.
Navka Poděkuji jí a Navka zase zmizí. Jsem už dost unavený a Raisa musí být ještě daleko víc i když euforie udělá své. "To by pro dnešek stačilo. Musíš si odpočinout. Sama si s tím nehraj zatím, i když jsi velmi nadaná. Bude z tebe dobrá bosorka. Energií mužeš i léčit rány a urychlit růst rostlin a podobně. To aby sis to nechala pro sebe ti říkat asi nemusím. Lidi tohle nechápou a ani nechtejí pochopit." Víc to nerozebírám pobalím si věci a nachystám se k odchodu. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Čarodějův učeň Chalupa v lese Navka zmizí a já se náhle cítím velice unavená. Vrátím se zpátky do chalupy a zhroutím se na lavici. "Tohle je vyčerpávající." Protřu si oči a zamžourám na Sierotku. "To se budu muset pokaždé vždycky takhle sjet? Nebo to později zvládnu i bez toho?" Líbí se mi představa, že bych mohla energii používat na léčení a růst bylin. Jen se mi moc nelíbí tenhle pocit deliria. Unaveně sleduji, jak si Jerzy balí své věci a trochu hloupoučce se usmívám. Kouzlení si vybírá svou daň a já se nemůžu dočkat, až padnu do postele. Jestli tedy neodpadnu přímo tady na lavici. Nejsem si jistá, že budu schopná vylézt do své ložnice. Jeho upozornění, že tohle zatím nemám zkoušet sama, přijmu krátkým pokývnutím hlavy. Sama sebe jsem hned na začátku vyděsila. Nejsem si přesně jistá, co to bylo, ale tuším, že pokud by můj učitel nezasáhl, dopadlo by to špatně. "A kdy budeme zase pokračovat?" Jsem dychtivá a tak trochu nedočkavá. Nejraději bych měla všechno hned. Vím ale, že takhle věci nefungují. I moje babička mě učila trpělivosti. |
| |
| KNIHA Vesnice Michalivka, duben 1648, Nadšene si prevezmem knihu a hneď sa dám do listovania, trochu popritom i zabúdam na okolie. Yarosleve pravdepodobne neujde môj zamračený pohľad, zdá sa, že s knihou trochu bojujem. "Modré sny? Nie, nie...to je...viac ženská záležitosť, ak tak možno povedať. Veľmi vzácne u mužov. Mám iné...nadanie." hovorím trochu nejasne, pozornosť je skutočne viac uprená na knihu než na dievčinu. V momente keď prejdem asi polovicu knihy, veľmi rýchlo samozrejme, už svet okolo nevnímam prakticky vôbec. Na väčšine strán sa ale nezdržím viac než pár sekúnd, len výnimočne sa do niečoho trochu začítam. "Zaujímavé." dostanem zo seba nakoniec, knihu pritom zavriem no ešte chvíľu sám držím v rukách. Váhanie či ju vrátiť alebo nie je rozhodne silné. "Vieš...vieš, čo je to za knihu? Kto ju napísal?" dostanem zo seba váhavo, dievčine pritom uprene hľadím do očí. Že k nej prišla ona, čo nevie ani čítať, navyše týmto riadením osudu je fascinujúce. Koľko by za ňu dali iný... "To že ju totiž máš nie je náhoda." samému mi to znie divne, ale to čo cítim sa nedá vyložiť inak. Tá kniha jej patrí a tak ju, síce trochu bojujúc sám so sebou, vrátim. "Môžem ťa naučiť čítať." dodávam ešte, stále trochu váhavo "ale žiaľ sám mám problém rozumieť tam všetkému. Sú tam pasáže v starej litevštine a ďalšie pohanské symboly i časti. Naviac, je to skutočne len jeden diel väčšieho celku. Ten druhý niekto ukradol - a ja ho hľadám." reči o kozákoch a Síči ignorujem, nezáleží mi na kozáckej chátre a ich smiešnych problémoch. Tá dievčina je ale niečo iné. |
| |
|
|
| |
| KOZÁCI A KNIHY
"Iné." odpoviem zvedavej dievčine s miernym úsmevom, v tejto chvíli to rozvíjať nechcem. "Osud? Boh? Nezáleží ako to nazývaš. Ale nie náhoda. A kto ho ukradol...neviem, nie s istotou. Ale podozrenie tu existuje." keďže pre tento moment pokladám rozhovor za vyriešený, kráčam už, snáď i s Yaroslavou, za zbytkom jej kozáckej družinky. "Preto cestujeme na Síč - a teda rovnakou cestou ako ty. Navrhujem teda cestovať spoločne." to už hovorím hlasnejšie, viac na kozákov než len na ňu. "Ak teda ctení páni nemajú niečo proti. Vida že tunajšie zeme nie sú najbezpečnejšie - vo väčšej skupine budeme istejší. Ale i to môžme riešiť ráno...teraz je čas odpočívať a osláviť víťazstvo bez padlých." Na Yaroslavu ešte dodám: "Ak by si chcela vedieť viac, môžme sa pobaviť na u stolu či potom na cestách. Teraz ma ospravedlň, ocením čaj a oddych." a stým sa rozlúčim a nájdem si svoju skupinu, s ktorou sa vrátime do hostinca, vydýchať udalosti posledných minút. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Čarodějův učeň
Když se Sierotky zeptáš jestli se budeš muset vždy takhle sjet, jen se zasměje. "Neříkej, že to není příjemné. Ale ano zvládneš to časem jen soustředěním mysli. Chce to jen cvik jak se naučíš vnímat magické proudy i vlastním vědomím tak to půjde. Uvidíme se pozítří stavím se zase večer a budeme pokračovat. Zatím se měj a odpočívej." To ti nemusel říkal dvakrát, vyčerpaná a sjetá jsi usnula jakmile za Sierotkou zaklaply dveře. Probudila jsi se až dopoledne ještě trochu omámená a unavená. A probralo tě něco nepříjemného zápěstí ti drtil kousavý nepříjemný provaz. Smyčku provazu jsi měla i kolem krku. Bylo to hodně nepříjemné probuzení, vyděsila ses slyšela jsi Michaijla jak zuřivě štěká, ale je uvázán venku. Nejsi schopna pochopit co se stalo. Uplně tě probudí až kopenec do žeber. "Stávej ty mrcho čarodejná. To kvuli tobě jsme přišli o krávy a ovce. Včera jsem to viděl jak tu obcuješ s ďáblem. To nepřirozené světlo z tvé chalupy co tu svítilo široko daleko. Ještě, že jsem byl na lovu a všechno jsem viděl i démona co jsi vyvolala ty svině. A my jsme tě tolerovali ve vesnici. Ted už tě čeká jiný osud. Mohamedáni tě zapřáhnou do pluhu a svoje zlo si odpracuješ." Když se plně probereš uvědomíš si, že je to hlas Simeona jednoho z bohatších vesničanů a taky jednoho z těch co minulé noci přišli o dobytek. Otázka jak moc je pravda, že byl na lovu a jestli spíš tě nešpicloval. Tak jak tak je z tebou zle. Vidíš jak se domlouvá s Tatarem a jeho skupinkou všech možných rabiátů a dostane od něj váček s penězi. Je ti jasné co se stalo právě jsi byla prodaná jako dobytek. Se smyčkou na krku tě zařadili mezi další otroky, mezi nimi bylo asi 15 mužů a 20 žen všeho věku. Pak se dali na pochod. Simeon si jen pohodil s váčkem peněz a mezi zuby k tobě procedil. "Ty prachy ani nevyrovnají to o co jsme kvůli tvým čárům přišli, zabavuju ti barák a beru si i psa na řízky bude dobrej. Zdechni u mohamedánů svině." Po půl dne se dostanete do stepi 35 otroků a asi 20 stráží rabiátů nejhoršího zrna. |
| |
| Po bitvě Vesnice Michalivka Situace se uklidnila a po nezbytném ošetření raněných, ve kterém se angažovala hlavně Yaroslava a po hovoru s Tatařínem, který jak se zdá ví více než by kozák čekal, vás opět přivítá teplo vyhřáté hospody. Zábava se opět rozjede i když přeci jen už to není tak bezstarostné jako před tím. Hudba znovu začne hrát. odkaz I přes to, že se oslavuje vítězství, pohledy často zabloudí směrem k vaší skupince. Zvláště k Yaroslavě a často je slyšet slovo JASNOZŘIVÁ. Dokonce k vašemu stolu doputuje pár rund vodky na účet toho či onoho a i když chlapy po Yaroslavě šlehají očima nikdo se ji neodváží vyzvat k tanci. Nakonec se doba nachýlí a je čas jít spát, prostá světnice, která kozákům byla vymezena je čistá, i když se spí na kavalcích ze slámy na zemi. Tataři mají luxusnější pokoj, vyzdobený koberci, které ho zútulňují a na pokoji samovar. Noc proběhla vcelku v klidu krom popůlnoční rvačky opilců v lokále, která byla rázně ukončena hospodským, jenž je vyhnal do nočního chladu. To všem ostatním možným rváčům dalo jasné varování, nikdo nechtěl nocovat venku. Ráno vás velmi brzo vzbudila vůně škvařené slaniny a vajíčka. Když jste se probrali bylo chvíli po východu slunce. Muslimové samosebou byly vzhůru už dříve měli za sebou společnou modlitbu Al Fadžr při usvitu a když se kozáci chystali k snídani ještě stihli modlitbu Šurúk při východu slunce, pak jste se všichni sešli dole v lokále. Zde už byl cvrkot, míhali se lidé i obsluha. Mnoho jídla na výběr nebylo buď vajíčka se slaninou a nebo pečivo s medem a mléko. Hospoda se rychle vyprazdňovala, každý spěchal, někdo za obchodem někdo za vojenskými povinnostmi. Než jste dojedli zbylo s vámi v lokále jen pár lidí. Cesta Vaše skupina složená z Tatarů a kozáků vyrazila směrem k Síči. Krásná zvlněná krajina stepi a vítr vám oblažoval vaše duše - divoké pole nejkrásnější krajina pro Kozáka i Tatara. Saniya jela ve předu a kontrolovala cestu. Chtělo se říci, že dělá zbytečnou práci, ale malá Tatarka věděla co dělá to bylo vidět od pohledu. Po cestě narazila asi dvakrát na podivné stopy co křížili vaši cestu, vždy se kousek vzdálila, ale pak se vrátila a kývla na Alima jako, že je vše v pořádku. Když se však slunce přehouplo přes poledne, opět vyrazila mimo cestu a bylo vidět, že ji dělá něco starosti. Odjela kus a po delší chvíli než dříve se začala vracet tryskem... |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Na cestě
Když jedeš ve předu a sleduješ stopy několikrát vaši trasu překročí jiné stopy. Poprvé je to jízdní kozácká hlídka, která pro vás nepředstavuje momentálně problém. Po druhé to je ozbrojená karavana, která zahnula z cesty a směřuje také asi k Síči. Po poledni jsi opět narazila na stopy, které překračovali vaši cestu. Tentokrát to bylo jiné. Napočítala jsi asi 20 koní, vůz a stopy asi 30 - 40 lidí v podivném štrůdlu. Šli až moc blízko vedle sebe, hned ti to nedocvaklo, ale po pár desítkách metrů to bylo jasné - svázaní zajatci. Někdo "sklízí step" chytá otroky na prodej do Kaffy na trh s otroky. Ale kdo? Tataři teď jsou ve spojenectví s Kozáky pravděpodobně a nedovolili by si to ohrozit. Jdeš ještě dál a podle stop, to odhadneš na obyčejnou čerň, svloč, chátru. Tyhle bandy jsou složené z kohokoliv, rusínů, tatarů, čerkessů, moskovitů, nebo prostě jen prašivcích dezertérů co plení široké okolí a jsou problémem pro každou armádu či karavanu v okolí. To by mohl být problém i pro vás. Jdeš stále dál po stopě a narazíš na dolík, kde ještě doutná oheň, zde si vařili oběd není vo víc než půl hodiny jsou blízko, zatraceně blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Raisa Elizaveta Lukyanenko pro Čarodějnice Chalupa v lese Usnula jsem vyčerpáním, krátce poté, co Sierotka odešel. Spala jsem dlouho, hlubokým a klidným spánkem, o to horší mě ale ráno čekalo probuzení. Hlava mi třeští a tělo je stále malátné, dobře si ale uvědomuji, že je něco špatně. Že by to bylo provazem, který mi poutá zápěstí a stahuje hrdlo? Následně schytám kopanec do žeber, to mě dostatečně probere. "To, že tvoje tupá hlava něčemu nerozumí, ještě neznamená, že to musí být dílo ďáblovo." Zlostně křiknu na Simeona, ale hrdlo mi kromě provazu stahuje i strach. Věděla, že jsem, že si zahrávám s ohněm, a pokouším trpělivost vesničanů. Jen mě nikdy nenapadlo, že by někdo skutečně našel odvahu a zkusil se mě zbavit. Bezmocně sleduji, jak Simeon jedná s tatarem o ceně. Část mě stále naivně doufá, že si to nakonec rozmyslí a pustí mě. Srdce mi vynechá několik úderů, když vidím, jak bere váček penězi. Zoufale očima přejíždím po skupině mužů, ale jen těžko bych u nich hledala nějaký soucit. Pro ně jsem jen zboží. Do toho všeho stále slyším Mikhailovo vzteklé štěkání. Doufám, že se mu třeba podaří utéct. Ne proto, aby mě zachránil, ale aby mu Simeon neublížil. Naposledy se podívám na Simeona. "Ty si té chalupy pranic neužiješ. Skončíš hůř, než tvůj dobytek . Tenhle les ti přinese zkázu, protože stromy jsou prastaré a křivdu nezapomenou." Tvář mám sinalou, slova jsou chladná, ale klidná. Jestli nic jiného, tak doufám, že nebude mít klidné spaní. Jsem zvyklá toulat se po lese, tohle je ale vyčerpávající i na mě. Na zápěstích a na krku mám brzy krvavé šrámy, jak se mi provaz zařezává do kůže. Mám žízeň, hlava mě bolí a tělo se po včerejší seanci pořád ještě nevzpamatovalo. Nikdy jsem nebyla optimista, teď ale svojí situaci vidím opravdu špatně. Na rabiáty se sotva podívám, takový z nich mám strach. Hlavu skloněnou, táhnu se s ostatními otroky stepí. Na hlavu mi praží slunce a já skoro lituji toho, že mě vlkodlaci v lese neroztrhali. Jakákoliv smrt by byla milosrdnější, než tohle. |
| |
| Na Síč Když sem stáhl vlka, či co to bylo, začalo se vše vracet do starých kolejí, vidno že Yara byla středem zájmu jakého si tatřína, od pohledu nějákej diplomatickej vyslanec, i v boji málem trefil svoje. Do jejich dohadování se nepletu, přeci jen knihy mě zajímají asi tolik co život v klášteře... Když se dohodne že pojedou s námi jsem i rád, jejich luky se hodí, a mají li stejnou cestu proč ne. Víc oči víc vidí, a kraj tady byl vždy rázovitý. V noci se už nic moc nedělo, ze zdvořilosti sem přijal jednu vodku a pak se zase věnoval pozorování okolí,do rána sem se i vyspal a časně ráno po snídani a chvíli v budce nad hnojem sem byl v sedle připravený na cestu. Cesta začala plynout. Naše nová společnice dělala předvoj, hlídku a já byl i rád, přeci jen bych to dělal sám. Ale s Yarou za sebou sem nechtěl koně moc unavovat. Bylo dobré věědět znát co je před námi než vjet do tupé bitky a padnout díky kulím co patří někomu jinému. Tak či tak, z jedné své průzkumné cesty se k nám vracela tryskem. Problém...dolů sestřičko to vypadá na boj... Pomohl sem ji z koně a vyjel vstříct naší nové společnici....A dal rukou pokyn k zastavení skupiny.. Držte se u sebe ať se děje co se děje, skupinka se hůře trhá je li celistvá... Co spatřili oči tvé že koně jak o překot ženeš zpět zeptám se ji když ji vyjedu naproti a v ruce již mám svou husarskou pušku... |
| |
| NA CESTĚ Vesnice Michalivka Neměla jsem zrovna velkou radost z Alimovy uzavřené dohody. Pokračovat jako doprovod kozácké skupinky mě nijak netěšilo a ačkoliv se alespoň někteří z nich v boji ukázali jako schopní, budeme beztak vše muset přizpůsobit nejslabšímu článku. Na své muže jsem se mohla spolehnout, ale co jsme věděli o nich? Byla nám ta jejich jasnozřivá alespoň k něčemu? Mohla svými schopnostmi, ať už představovali cokoliv, zjistit, kde se nachází druhá část knihy? Na to se pochopitelně Alim nezeptal. Jeho rozhodnutí jsem ale nemohla rozporovat, takové právo mi nepříslušelo. S povzdechem jsem oba následovala zpět do krčmy a šla si alespoň dopít svůj čaj. Hluk bujarých oslav mě nakonec vyhnal do pokoje, potěšila mě i přítomnost samovaru, nedalo se sice říci, že bych měla snad možnost tu v klidu odpočívat a rozjímat, ale určitě mi tu bylo lépe než v lokále. Počkala jsem ještě, než dorazí i Alim, abychom spolu probrali plány na zítřejší den. Čekalo mě brzké vstávání, proto jsem též dlouho neotálela a zalezla pod přikrývky. Bůhví, kdy budeme mít opět příležitost se v klidu prospat. Před úsvitem jsme byli na nohou, já i moji společníci. Společně jsme vyšli ven do chladného a svěžího rána. Nebylo nic krásnějšího než smět hledět na probouzející se svět a pomodlit se k samotné tváři Boha. Po odříkání svatých textů byla moje mysl mnohem klidnější a připravená poradit si s veškerými útrapami, které by mohlo cestování s tou sprostou bandou přinést. Ještě jsem před odjezdem stihla pojíst něco chleba a medu, ale pak už bylo na čase se znovu zhoupnout do sedel a vyrazit směrem na Síč. Udržovala jsem si po celou dobu dostatečný odstup od skupiny, abych ji mohla včas varovat v případě jakéhokoliv nebezpečí a zároveň ji neztratila z dohledu. Vyhovovalo mi, že jsem byla daleko od jejich neustálého halekání. Jistě, většinu dne byl můj úkol značně unavující; nutnost být neustále ve střehu a vyhodnocovat možné překážky. Zdejší cesty byly pochopitelně využívané a několikrát jsem se musela i kousek vzdálit, abych zjistila, komu patří. Jízdní hlídka ani ozbrojená karavana, co možná míří podobným směrem mi vrásky na čele nehledala, ovšem krátce po polední modlitbě jsem našla stopy značně podezřelé. Zlá předtucha se bohužel naplnila a hned, jak jsem si byla jistá svými závěry, pospíchala jsem zpět za skupinou. Nemusela jsem ani naznačovat, ať zastaví, zřejmě stačila rychlost a naléhavost, s jakou jsem se přibližovala. U skupinky jsem seskočila z koně a krátký okamžik trvalo, než jsem znovu nabrala dech, abych mohla promluvit. "Není to dobré," začnu a pro jistotu se ohlédnu za sebe, jestli mne náhodou někdo nesledoval, "loví tu otroky. Nejméně dvacet jezdců, co jsem napočítala," obrátím se znovu k naší skupince a pohled mi ztvrdne, "nejspíš nějaká odporná chátra, ale jsou blízko." V hlase se mi zračí obavy. Tihle se neštítí ničeho, pokud bychom s nimi skřížili cestu, nedopadlo by to dobře. "Jak dobře tu to znáte? Bylo by dobré se jim vyhnout." Otázku směřuji spíše k našemu kozáckému doprovodu. "Na druhou stranu by mohli mít nějaké informace," dodám už spíše polohlasem k našim, "kdyby se nám podařilo někoho z nich zajmout, třeba by zazpíval." Tohle byl zrovna okamžik, kdy bych uvítala menší společnost. Se svými bychom mohli počkat do večera, vyhlédnout si nejslabší kus a donutit ho mluvit... |
| |
| Cesta Její slova ve mě vyvolala trochu vzteku. Možná že i trochu více...otočil sem se a pokynul ostatním bratříčkům a zvedl ruku v které sem měl šavli, v očích oheň... Toho bohdá nebude aby tak blízko sýče kde kdo otroky bral. Sme svobodný národ. Tady se otroci kupijí, ne chytají když to nejsou židi... povstal sem v třmenech a pohlédl na všechny kozáky. Pak sem se podíval i na tatarku... Říkaš dvacet duší? nebo více...toť otázka...měli by jsme je překvapit, rychle jim ukázat zač je toho Síč! Začnu přemýšlet jak to udělat... Připravte se k boji bratři kozáci, nabíjte co střílí, musíme být rychlí, přesní...a vychcaní jak důry do sněhu... V hlavě se mi rodí malá lest, vjet tam jako by sme jen projížděli, a v moment kdy je i ubezpečíme že jsme poslové košového atamana je rozstřílet a rozsekat...nikdo nebude chytat naše lidi nikdo.. A co vy tatříni?S vašimi luky můžeme počítat? Mám plán...ale chce to odvahu a klid...nikdá nebude toho aby otrokáři lovili naše lidi tak blízko Síče, my jsme svobodná krajina, tady se otroci kupují... |
| |
| NA CESTĚ Za vesnicí Michalivka Po boji jsme se jen trochu osvěžili a vyrazili spát do síně, kterou nám přidělili. Raději jsem si lehl tak, aby kdyby se k nám chtěl někdo v noci vkrást, otvíranými dveřmi, aby mi potloukl kotníky a vzbudil mě. Přeci jen, pod společnou střechou byla pestrá společnost, která mi byla pramálo milá. Cestou jsem se pak držel se svými kozáky vzadu, tatařínům jsem nevěřil, kdyby přichystali nějakou lest, chtěl jsem mít možnost reagovat. To, že malá tatarka neustále nějak odjížděla a pak se zase vracela mé podezření jen utvrzovalo, co když se dere za jinými a domlouvá si s nimi, kdy nás podřežou. Poslední tatarčin návrat však byl jiný, překotný. Jak dojela a začala vypravovat, i já přijel blíž, abych dobře slyšel. Vyslechnu si slova její i Jurijova a lehce se zakaboním. "Informace o čem?" Promluvím pak konečně na Tatarku. "Co by mohli vědět o této zemi, co neví tady Jurij a jeho společník, kteří jsou přímo odsud?" Pohlédnu jí zpříma do očí. "Proč bys mučila jednoho ze své víry, cožpak neloví tu otroky přímo z pověření vašeho chána? Nesedí snad na koních těch lovců otroků Tataři, Nogajci či Čerkešové? Věrní to služebníci velkého chána?" Pohled mi ztvrdne. |
| |
| NA CESTĚ Vesnice Michalivka Stačí jediný pohľad na Saniyu a hneď je jasné, že niečo nás čaká. A následná rozprava na toto téma utvrdí moje podozrenie - skupina ktorú opisuje je viac než podobná tej, ktorú lovíme i my. Je to šťastie? Osud? Alebo ide o úplne inú grupu, podobnú tej našej? Avšak, koľko tu takých môže byť? Teraz, keď sa sily zbiehajú... A to ten deň začal tak krásne! Jedlo, modlitby, pohodový odchod. Nanešťastie som nemal viac času pobaviť sa s Yarou a počas cesty som sa držal viac so svojimi, takže preberané téma zo včerajška musí ešte počkať. Teraz je na čase vyriešiť túto situáciu. "Nie." rezolútne pokrútim hlavou na slová Sťenka. "Veliký chán jedná s Chmelnickým o dohode. Žiadny pravoverný neloví otrokov v týchto zemiach, nie kým jednania trvajú. Otrokov tu lovia a pocestných vraždia kozáci, ale nie tí zo Síča, ale rôzna čerň, verbež a svoloč." neviem si pomôcť a môj tón je takmer poučujúci, akoby som školil žiaka v škole. "Podobná, ak nie tá samá banda prepadla niekoho nám blízkeho koho hľadáme. Preto ideme na Síč, aby sme ich vypátrali." tentokrát pohľad otočím na Yaroslavu. "Práve oni by mohli mať tú knihu. Alebo aspoň informácie o nej." nevenujem viac pozornosti Sťenkovi a miesto toho dovediem koňa bližši k Jurijovi ktorý asi bude vodcom týchto kozákov. "Počítajte s nami. Aký je tvoj plán? Do noci ešte mnoho času, ak by sme chceli čakať na príkrov tmy, mohli by nás dovtedy sami spozorovať..." |
| |
| Cesta Jedno na čí povolení loví, zemřou.. pronesu chladně ke Šťenkovi... Pak se do toho vloží i náš nový společník a já se trochu zakaboním, pokud je to jak říká, má lest nebude co platná, ty určitě glejt zajímat nebude, proto prostě a jednoduše změním strategii... Nebýt to taková chátra co nic neuznává, vytahl bych glejt košového atamana že sme diplomati a vyslanci a jeli by sme jako že dál, a ve chvíli kdy by to nečekali by sme začali střílet, to ale padlo, ty tam asi glejt a vyslanec zajímá jen co by za ně dostali.. Sesednu z koně a kývnu na naši stopařku, jelikož vím kde zhruba sme nakreslím nožem část cesty před námi a chci po ni jejich rozmístění... Kdes je všude viděla?Otroci jdou pěšky nebo je táhnou v klecích? Musíme být rychlí...můj plán je že kozáci pudou do steče, smrti se nebojíme, a nebudou čekat takové šílenství..ale dostane se jim jen našich kulí a prachu a i šavle...a vy..využijeme vaše luky, zkusíte se jim dostat do boku, v trávě se poplazíte a až se na nás zaměří, začnou zpívat vaše tětivy do těch co budou chtít na nás dotírat, musíme je dostat, je nás dost..na dvacet až dvacet pět jezdců ...tak co vy na to? Ptám se spíše tatarů, u kozáků věřím že možnost boje a pobití takových parchantů budou vítat ač je riziko jakékoliv... |
| |
| Plán útoku Vyslechnu si co říká Tatar i Jurij a pak se opět zapojím do hovoru. "Lovci otroků musí zemřít, o tom nelze pochybovat, leč proč by u toho měli umírat kozáci v sebevražedném útoku a Tataři se vzdávat bojové výhody v sedlech koní? Zvláště, pokud je za dne jejich karavana v pohybu" Pohlédnu postupně na oba. "Pokud se obáváte, že si nás do tmy všimnou. Proč tedy nepřichystat past. Jurka s Jaroslavou za zády, nechť je její sukně dobře vidět a Glatkivem se jimi nechají spatřit a budou prchat směrem k nám. Tataři i má sotni se schováme ze stran cesty do křovin či položíme své koně do trávy a až okolo budou projíždět ti, kteří za Jurkou se budou hnát, ze dvou stran je napadneme a pobijeme. A když Jurij s Glatkivem otočí koně, bude to rázem ze tří stran. To by bylo abychom je nepobili a ušetřili i síly k následnému přepadu těch, co zůstanou u lapených otroků." Usměji se. "Pokud se snad obáváte o čest, pán Bůh jistě odpustí zákeřníkům, že pobili podlé lovce otroků za menší lsti. Nu a pak už můžeme napadnout karavanu otrokářů samou, buď zpříma v jednom šiku, dolehne-li k nim hřmot boje a budou připraveni. A pokud nebudou, nic nám nebude bránit je objet a opět ze dvou stran napadnout. Pochopitelně, my kozáci se musíme označit pruhy látky či něčeho jiného přes paži či hruď, aby nedošlo k nehodě a někdo z nás nepadl šípem či šavlí našich nových spojenců." Usměji se s vědomím, že i to by se mohlo stát. |
| |
| Plán boje Zaposlouchám se do dalšího plánu jak se s nimi vypořádat, chvíli si ho i představuji ale pořád mi něco neštimuje v něm. Přejdu sem a tam s rukou na šavli a čekám až Sťenko svůj plán vysloví.... Musíme zvážit co je lepší...tvůj plán není zlý, ale může odlákat jen malou skupinku, a ta větší co bude otroky hlídat se pak připraví na boj, a bude to krvavější...to co je v mém plánu je moment překvapení...dobře vědí jak sme kozáci v boji šílení, že se smrti nebojíme, a že si věříme, když budeme dobře střílet, a budeme pořád v pohybu než se s nimi střetneme, zaměří se jen na nás, a tataři je pak v pravou chvíli prošpikují svými šípy...ještě než se střetneme...sundají ty co budou vzadu, my se pak šavlemi počestujeme s těmi co nám pudou v ústrety...viděl bych to tak lepé pro nás, překvapit celou skupinu...tataříni z obou stran, mi z přední...ale vědět budou jen o nás...když to výjde...tady pan Alim a Yarslava zůstanou pozadu....ale je to i na našich druzích ve zbrani který plán útok a lest či jen čirá lest jež ale nezaskočí všechny....dle mého tedy...nikdy za dvěma jezdci nepošlou víc jak 6 jezdců, na to bych vzal i jed... Mám prostě za to že je lepší zaútočit napřímo, dát jim zdání že nás více není ale že si bráníme co je nám svaté, a jednáme jak nám káže naše vojenská čest...padnout za svou zem... Tak či tak, i tataříni nyní rozhodnou jaký z plánů bude ten podle kterého se zařídíme... |
| |
| Plán útoku Počkám až Jurij domluví a také ještě něco dodám. "Kolik by jich na lov Yařiny sukně vyrazilo, inu to záleží na tom, jak moc jsou organizovaní a jak dobrého mají velitele. Lačnost z toho, že kůň vezoucí dva jezdce jim nebude moci dlouho unikat, může jich strhnout i větší počet. Před útokem je vždy dobré nepřítele oslabit." Odkašlu si a pak pokračuji. "A pokud přepad přichystáme dostatečně daleko z doslechu a nikdo z přepadených nám neunikne. Karavana nebude tušit, že se jí nevrátí úspěšní lovci, co vyrazili jen pro dva jezdce, kteří jsou ovšem ozbrojeni, tedy by za nimi mohlo vyrazit pronásledovatelů i více. Když se ti nebudou dlouho vracet, mohou poslat další muže, aby je hledali, které můžeme přepadnout a opět tak počty našich nepřátel snížit před útokem samým. Či je sledovat a objet a až pošlou muže pryč hledat pronásledovatele, přepadnout karavanu, buď ze dvou stran je vystavit drtivému nájezdu, je to odpadlická chátra, nebudou mít pevné řady a rychle reagovat na změnu situace. A nebo pak, až jich bude málo tak, jak jsi navrhoval ty bratře. Přeci jen tak nebude opěšalým Tatarům pak hrozit, že do nich vjede větší počet odpadlíků a rozjede je." Navrhuji tedy naší společnosti zdvořile kompromis. Inu tři vůdci a žádný velitel, to si žádá delší poradu. |
| |
| Bratříčci plánují Jasnozřivá. To slovo šeptem neslo se mezi obyčejnými lidmi a doteď slyším jej v uších. Pohledy byly, to ano, pohledů bylo nespočet, zvědavých především, nikdo však nesebral dostatek odvahy a jen u těch pohledů to zůstalo. Bude to tak napořád, musím se sama sebe ptát. Však byl důvod, proč modré sny jsem držela v tajnosti, dobří lidé uvyklí nejsou a cokoliv podivného v nich podezření vzbuzuje. Ještě že mám své bratříčky... S těmi teď putuji, ti mě teď doprovází. Nediví se, neptají se, já důvěřovat jim mohu. A co Tataři? Nejen že s námi putují, mají i stejného cíle jako já, přestože se ale zdají býti v souznění, důvěra nepřichází s takovou jednoduchostí, když není vepsána v krvi. Teď Tatarka se vrací, koně skoro až honí a zprávy, které nese, nejsou příznivé. "Díky ti, bratříčku." Opět na nohou stojím, pozorně poslouchám, co nás v dáli čekám a když nepřátelé jsou zmíněni, zlehka dotknu se své dýky, abych se ujistila, že ani bezradná nejsem. Bratříčci hned plán začnou vymýšlet a já se do plánování nepletu. Oni vědí, co dělají, boj je jejich živobytím a já se svými zkušenostmi sotva vyrovnat bych se jim mohla. Snad kdyby modré sny něco pověděly, ty ale teď mlčí a já jsem za to ráda. Když je zmíněno mé jméno, zvednu hlavu, připravena udělat to, po čem oni toužit budou. Nebojím se, nebojím se bolesti ani smrti, jsem připravena vykonat, co bude třeba. Pokud by měla přijít smrt, tak je to v mém osudu a já sotva budu se tomu bránit. Jen... By to byla škoda, teď, teď když zase něco se děje. "Připravena jsem, bratříčci, bude-li třeba mé sukně." Ještě si jisti nejsou, rovnou ale říkám, že na mě ohledy brát nemusí. |
| |
| PLÁN ÚTOKU Za vesnicí Michalivka Sotva stačím sama popadnout dech, jeden z kozáků už by se hnal do boje. Neměla jsem ale ani možnost zchladit jeho horkou krev, když jsem byla dalším podezřívána z nekalostí. Jenom jsem protočila oči a nechala Alima, ať mu domluví. Ostatně pokud bych skutečně něco zamýšlela, nebudu je přeci předem varovat, ale naženu je rovnou k otrokářům. Jenže to by se můj společník nesměl tolik zakoukat do ohňovlasé. Využila jsem chvíle, kdy se mezi sebou muži dohadovali a snažili se vymyslet co nejlepší plán, abych si sama odpočala. Občas jsem se ještě zahleděla do dáli, kdyby se náhodou někdo z lovců ukázal, příroda nám v tuto chvíli nenabízela příliš úkrytu. Jakmile začal Jurij kreslit na zem provizorní mapu, vyznačila jsem mu místa, kde jsem nalezla jejich stopy, místo posledního táboření a směr, kterým se vydali. "Otroci šli po svých," odpověděla jsem na jeho otázku a ukázala na malý kruh v hlíně, "tady se na chvíli utábořili, není to víc než hodina, co se vydali na cestu. Nebudou postupovat rychle." I kdyby skupinu hnali sebevíc, má naše skupina díky koním alespoň nějakou výhodu. Nápad s vějičkou zněl slibně. Vystavoval sice ty dva nebezpečí, ale přišlo mi rozumné nejdříve oslabit jejich řady. Bojovat se všemi naráz představovalo i v našem počtu už jisté riziko a ráda bych se vyhnula jakýmkoliv ztrátám. Taková chátra navíc také nebude jednat čestně. "Ano, souhlasím s tím, abychom nejdříve vylákali malou skupinu," obrátím se ke kozákům, "a poté přepadli jejich tábor. Obklíčili ho, jak říká Sťenko. Chci, aby to bylo provedené rychle a bez toho, aby někdo z nás došel újmy. Alespoň jednoho z těch špinavých psů ale potřebujeme vyslechnout." dodám vzápětí a lehce hlavou kývnu na Alima. "Shodneme se všichni?" otáži se nakonec s vážnou tváří a podívám se na každého z nich, "naši muži, stejně tak já budeme bojovat po vašem boku. Až naše šípy rozesejí v jejich řadách zmatek, ukážeme vám, že i my umíme zacházet s šavlemi a nebojíme se postavit tváří v tvář nepříteli." Ruka mi mimoděk sjede ke zdobnému jílci a obemkne, skoro až láskyplně, chladný kov. |
| |
| Léčka Pro mne by bylo lepší jít do přímého boje, ale zase, chápu že naši druzi nebaží po smrti v boji jako všichni kozáci. Přeci jen pro nás byl boj životem, a smrt v boji odměnou...pro ostatní to bylo spokojený život a šedivé vlasy... Souhlasně sem přikývl na to co řekla Saniya a pokrčíl rameny, pak se podíval na Yaru a od pasu ji hodil nabitou pistoli.... Dej si to pod sukni a použíj to ve chvíli když si budeš jistá že se trefíš... pousmál sem se a šel ještě přebít dlouhou pušku i husarskou karabinu, stejně tak učinil i můj bratříček, věděl že bude třeba někoho z nich i sestřelit ne jen porubat šavlí....¨ Já i můj druh sme připraveni, vy se schovejte...jakmile uslyším první výstřel z pušky co jde z boku, otočíme se a jdeme do zteče... Přešel sem ke koni, dlouhou karabinu do sedla, krátkou přímo před sebe a pohladil svou šavli... Yaro? otočil sem se k ní a sledoval ji... Vyrazíme? vyšvihl sem se do sedla a podal ji ruku, nechtěl sem otálet...vztek z toho co si ti otrokáři dovolili na svobodné Ukrajině byl dost silný... |
| |
| Na koně Jest rozhodnuto. Pistoli Jurije beze slov přijímám, v mých rukou je ale cizí. Dýkou, tou se bránit umím, avšak zbraně střelné nikdy mi nedělaly dobře. Můj Jurij se tehdy snažil něčemu mě přiučit, o úspěchu se ale hovořit nedá. Zamířit a vystřelit, to mi říkával, zatímco sám i nabíjel a čistil... Pro teď je to ale zbraň nejlepší, já nechávám všechny nelibosti stranou. Tu někdo vraždí nebohé lidi, tu někdo ubližuje a ublížil by i nám, kdyby dostal šanci. Je čas zakročit. Teď přijímám Jurijovu ruku jako jsem předtím přijala jeho pistoli, na koně se za něj vyhoupnu a rukou, ve kterou netřímám schovanou zbraň, pevně se uchytím, bych z koně nespadla. Naše těla se dotýkají, mé srdce hlasitě bije. Není to boj, do čeho se chystáme a přesto divné pocity mám, přesto pevně svírám zbraň, snad jakoby nás ochránit mohla. "Vyrazíme. Není čas otálet." Na ostatní bratříčky i na Tatary pohlédnu z hřbetu koně a snad naposledy nevidím je. "Nechť při nás všech stojí štěstěna." |
| |
| Útok na otrokáře Na cestě k Síči Vyhoupli jste se rychle na koně. Kozáci ještě rychle přebíjeli pistole a karabiny, také kontrolovali šavle. Byli jste připraveni za pár chvil. Postupovali jste stepí velmi rychle vedla vás Saniya která už před tím zachytila stopu a ted byla jako ohař. Pravda je, že ted když už jste o ní věděli to nebyl takový problém ji sledovat. Podle Sanyi měli náskok kolem hodiny, ale na koních jste ho ukrajovali velmi rychle. Netrvalo dlouho a ve zvlněné travnaté krajině jste uviděli jednu ze zadních hlídek. Sanya vás naštěstí brzo varovala takže jste měli výhodu, že otrokáři o vás prostě nevěděli. Vy jste se podle plánu museli rozptýlit na větší ploše připraveni zaútočit. Před sebou jste viděli cca 20 jezdců kteří jedou podél lidského hada otroků spojených provazy a za touto lidskou stonožkou jel ještě velký vůz tažený koňmi. První vyjel Jura s koněm naloženým ještě o Yaru, dlouho to netrvalo a stráže si osamělého jezdce všimli. Vyslali za ním dva jezdce od pohledu Tatary ostatní rabiáti se semkli více k hadovi a natáhli karabiny a pistole. Velitel, který jel na velkém bělouši s hnědými fleky šavlí ukazoval na další tři jezdce, aby vyrazily. Jezdci se odpoutali od skupiny, ale k vašemu překvapení se jali obkroužit široký kruh kolem vlastní pozice, aby zkontrolovali prostor po objevení cizího jezdce. Možná to byla chátra a byli i tak oblečení, ale rozhodně nebyli hloupí. Zde na divokých polích se prostě hloupost nepromíjí, když jsi hloupý seš i mrtvý. Jako první průzkumníci hlavní skupiny otrokářů narazili na Alimovi Tatary, kteří byly vysunuti více vpřed, aby mohli zaútočit z levé strany. Zadrnčeli první šípy, aby průzkum nemohl varovat hlavní karavanu, dva z jezdců byly prošpikováni šípy třetí však vystřelil z obou pistolí zahalil se štiplavým dýmem střelného prachu rychle v trysku stočil koně a navracel se zpět ke karavaně. Tam už se připravovali další muži a had otroků stočili do kruhu. Jura s Yarou unikali otrokářům jen pouhou chvíli. Tatarští koně byly rychlí a jezdci to byli dobří, zkracovali vzdálenost každým krokem. Už to vypadalo, že je Jurij zavede až za kopeček kde byli nachystáni Stenkovi kozáci s pistolemi, ale v dálce třeskl výstřel a oni jako na povel otočili koně. Ještě rychle vystřelili po Jurijovi a Yaře šípy. Bohužel až příliš přesně jeden šíp zasáhl zezadu Jurie do ramena a Yaru do stehna. Jestli to byla náhoda a nebo byly tak skvělí střelci těžko říci, ale hned jak jejich šípy opustili luk strhli koně zpět a obloukem se vraceli k karavaně. |
| |
| soukromá zpráva od Starý kobzar pro Kus masa na cestě
Ve lněné kytlici v rozbitých botách a s vlněným pláštěm přes rameno tě vláčí svázanou stepí už druhý den. Společně s dalšími 34 otroky sunete nohu za nohou někam na jih. Spánek s pouty a s řadou ostatních otroků byl děs, nezamhouřila jsi ani oko. Uvědomuješ si však, že jsi na tom stále velmi dobře oproti ostatním. To, že máš plášť i boty a jdeš teprve chvíli ještě nepodlomilo tvoji morálku, ale u ostatních je to o dost horší. Jsou tu mladé holky skoro děti tak 12-15 let ty jen brečí a vzlykají. Někdo přišel o celou rodinu někdo byl unesen z pole a nebo sběru v hájcích. Chlapy ti jen mlčí a jsou zachmuření, je to pro ně potupa, že se nechali chytit, ale ted se svého osudu nezprostí. Už od rána pochodujete stepí je docela horko a slunce vás pálí do nezakrytých hlav. Jediné co to zpříjemňuje je neustálý stepní vítr, jinak by zde bylo nesnesitelně. Po hodinové pauze kdy si vaši pánové udělali oběd. Vy jste také dostali trochu ovesné kaše, která sice byla bez chuti a o medu nebo skořici, kterou máš k tomu ráda, by jste si mohli nechat zdát, ale zasytila prázdný žaludek. Bylo to vlastně vaše první jídlo, protože se snídaní se nikdo neobtěžoval. Jedli jste hltavě a rukama, protože vás to nechali jist přímo z kotle, bez lžící i misek jako zvířata. Přesně to jste také pro ně byly, tažný dobytek na prodej. Pak jste se znovu vydali na pochod, slunce pálilo ještě víc, ale odpočinek na vás žádný nečekal. Najedno se něco v dálce zablýsklo, patrně nějaký jezdec. Karavana se rychle zastavila, velitel dal rozkaz třem jezdcům obhlédnout prostor a podle výstřelů na někoho narazili. Na nepřítele? Snad! Bude to ale vysvobození, nebo tě čeká ještě horší osud?. Nějaká dívka zavzlykala a chytla se tě za rukáv a třásla se. Rychle vás scukly do kruhu kolem vozu, kde vás i uvázali za společný provaz, některé vzácnější kusy nacpaly pod vůz a vypřáhli koně. Zaujali obrané pozici a natahovali zbraně, připravovali se na utok. |
| |
| Díky Sťenko! Na cestě k Síči Jak se dalo čekat, potvrdili se mé slova, mé obavy i to že sme je měli vzít raději na zteč a přepadnout ze záloh, celý plán šel do kytek moc rychle když jim došlo že tato návnada je až moc okatá, kdyby se tatříni plazili trávou a my pak zničeho nic udeřili... Bylo pozdě to řešit... Dva jezdci se vydali za námi, a další na průzkum, kde narazili na skryté bratry ve zbrani, stačilo aby jediný vypálil z pistolí a já věděl že to nevyšlo, když ještě k tomu ucítím jak se mi do ramene zakousne šíp zavrčím.... Do psích kund urousaných, havěť turecká.... ulevím si a pak se rychle podívám na Yaru, zda je v pořádku, přeci jen narad bych se dočkal toho že mi ji zastřelí na koni. K mé ulevě sem viděl že se jen drží za nohu, znovu sem zaklel. Začal sem toho mít až dost...tohle bude ještě oříšek, čekají na nás, a ví že se něco děje...nebýt to taková chamraď beze cti vyzval bych jejich vůdce na souboj a kdybych ho zabil museli by odtáhnout, ale jen co by padl, hned by zaútočili...a nebo bych padl já a dopadlo to stejně... Jsi v pořádku sestřičko, potřebuju po tobě službičku... řeknu ji dost nasraným hlasem, a vím že to co bude následovat se mi zamlouvat nebude, ale tak není to poprvé.... Vytrhni šíp, dám ti prach, očisti ránu, nasyp ho do ní a pak odpálíš... raději prachem než vodou, vodkou budu čistit sebe až tohle skončí... Je mi jedno co dělají naši, sjedu prostě z cesty a pomalu opatrně sjedu z koně, potřebuji tu ránu vyčistit, a pak se uvidí zda vůbec budu schopný střílet, ještě že sem pravák a umím šermovat oběma rukama... |
| |
| Šance na záchranu Na cestě k Síči Nohy se mi pletou, hlava třeští, do kůže se mi zařezávají provazy, v ústech mám sucho a tvář pokrytou prachem cesty. Při pohledu kolem sebe ale zjišťuji, že jsem na tom pořád dobře. Raději nepřemýšlím nad tím, kde tyhle chudáky sebrali. Malé holky, báby i statné chlapy, všichni jsme pro ně jen zvěř. Hlavu mám skloněnou a oči přilepené k patám ženy, která kráčí přede mnou. Krok, co krok. Kráčím v jejích šlépějích, protože je to tak jednodušší. Nerozhlížet se a hlavně nemluvit, jinak dostanu. Slunce už je vysoko, když zaznamenám, že se od skupiny oddělilo několik jezdců. Chvíli se nic neděje, ale pak se z dálky ozvou výstřely. Při tom zvuku se instinktivně přikrčím. Had sebou cukne a provazy se mi zaříznou hlouběji do kůže. Mezi otroky cítím neklid. Někdo nás napadl? Netuším, co se děje, ale okamžitě zpozorním. Pohledem kloužu z jednoho tatara na druhého. Pokud by se mi naskytla šance na útěk, hodlám jí využít. Pořád lepší umřít tady na stepi, než se nechat odvléct někam na trh. Šanci ale asi nedostanu. Otrokáři nás stáhnou kolem vozu, tak se alespoň opřu a trochu si odpočinu. Za rukáv se mě chytí vystrašené děvče a já jí k sobě ochranitelsky přitáhnu. Stále netuším, jestli je tohle pro nás dobré. Pořád to ještě může být z deště do bláta. |
| |
| Díky Sťenko! Na cestě k Síči Hověl jsem si to ve křoví, těšil se, jak budu kozácké odrodilce rubat, když náhle, vše se pokálelo víc než jsem čekal. Nepřátelští Tataři doháněli Jurije a Yaru rychleji, než se slušelo a do toho všeho, naši Tataři byli jinde a došlo na střelbu, která vše prozradila. "Hospodine, zač trestáš kozáka?!" Vykřikl jsem jen, aby mě stihl další trest, ve chvíli, kdy šípy zasáhly Jurije a Yaru. Nestaneš se Sťenko slavným plukovníkem, když každý plán nezjebe se ti až po, ale už před prvním výstřelem! Proklínal jsem sebe samého, a když nepřátelští tataříni otočili své koně ke své karavaně, požádal jsem tedy Glatikiva, aby dojel ke svému druhovi a postaral se o něj a Yaru. Sám jsem postavil a pak se vyhoupl na svého koníka a má sotni mého příkladu následovala. Teď nemělo cenu ukazovat se odrodilcům, ani na ně útočit. Raději jsem tedy vyrazil se svou sotni směrem k tatařínům, abychom se poradili jak dál postupovat. Dumal jsem nad tím, že pokud se nepřátelé zaštítili otroky, nemá cenu je napadat, více otroků bychom sami zabili, nežli zachránili. Snad nejlepší tedy bude přeskupit své řady, pozorovat nepřátele a na noc je napadnout. Leč právo to navrhovat nebo rozhodovat o tom, jsem ztratil svým selháním a tak jen dojedu k tatarům. "Co dělat teď, jak postupovat, abychom nepobili více otroků, než jich nakonec zachránili?" Já Sťenka Šturo se podřizuji Tatarům, Hospodine zač mě trestáš! |
| |
| Krvácející neúspěch Útočné strategie jsem vždy ráda nechávala na mužských, mou povinností byl boj až následující, boj o končetiny, mnohdy i o život, teď ale musím uznat, že náš plán nefunguje tak, jak jej bratříček přednesl. Jedno ohlédnutí stačí, abych věděla, že za námi se pouští jen dvojice jezdců, že ostatní se zdržují, snad jakoby prohlédli naši lest. Že by? Ještě pevněji se uchytím v naději, že nás nepotká tvrdá, nepříjemná zem. Kůň zrychluje stejně jako mé srdce, vítr nám buší do tváře, náhle však ticho rozčísne výstřel, pak nic a pak - ach. Oči sevřu bolestí, která projde mi tělem, na malý okamžik pouštím se držení, prudká jízda však donutí mě opět probudit se do nemilé reality. Teď není času k pláči a nářku. To nechme si na jindy. Juri zastaví, s hrůzou zjišťuji, že i on z jízdy nevyšel nezraněn. Z koně se sesune a já vidím, že šíp mu ční z ramene, stejně jako mně ze stehna. Nečeká na můj souhlas, hned požaduje se ošetření a to ošetření, se kterým bych v jiném případě souhlasit nemohla. Znám spoustu lepších způsobů jak očistit ránu, znám bylinky a odvary, znám masti - Jenže na to je třeba času. Ten žel bohu nemáme. Třeba až tohle všechno skončí, třeba až se odsud dostaneme živí. "Nebude to příjemné, bratříčku můj." Nelíbí se mi to, co jiného ale dělat, chce-li se zase hned pustit do boje? Já sama z koně neslézám, ne když si nejsem jista, jak moc na vlastních nohou bych se udržela. Nechci jim přidělávat starosti a v tomto stavu jsem více pohyblivá než kdybych se po zemi snažila chodit. Nakloním se, abych byla Jurijovi blíže, šípu se dotknu a muži do očí pohlédnu, snad jakoby si to mohl ještě rozmyslet. Jináč to nejde. "Připraven?" Hlavně aby ten prach měl po ruce, čím dříve se tak stane, tím lépe. Počkám na souhlas, přestože nejradši bych rychle to měla za sebou, pak silou zatáhnu, řinoucí krev bledou dlaní ucpu, zatímco druhou natáhnu se pro ten prach, který pak do zející rány dám. A zapálit... Nezlob se, bratříčku. Instinkt radí mi pospíchat a drobné lusknutí prstu zapálí to, co mělo být zapáleno, to co snad vyčistí raněné. Tvář musím odvrátit a hlava se tím pohybem zatočí. O rány ostatních se starám, zatímco ta má zůstává nepovšimnuta - a tomu je tak správně, však oni boj k vyhrání tu mají. |
| |
| PLÁN ÚTOKU Na cestě k Síči Jak už to tak bývá, většina plánů nepřežije první střet s realitou. Ten náš nebyl výjimkou. Jistě, sama jsem asi nebyla nejvhodnější v roli vůdce, do kterého mě mimoděk pasovali a řídit podobně velkou a dosti nesourodou skupinu pro mě bylo nové stejně tak. Ovšem zatím bylo příliš brzo na to, abych propadala trudnomyslnosti. Možná vše nevyšlo podle našich představ, ale ztráty byly přijatelné. Sťenkovi se navíc podařilo dovést k nám své druhy. Nepřišlo mi to sice jako nejlepší manévr, ale i s tím se dalo pracovat. "Na otroky nebereme ohledy," štěknu a s ostnem v oku se zadívám na Sťěnka, "musíme pobít tu chamraď." Nemá smysl zabývat se tu těma několika ubožáky, pokud se nezbavíme otrokářů, bude se jich tu lopotit mnohem víc. "Ty půjdeš s kozáky dopředu, využijete palných zbraní, abyste udělali v jejich řadách nepořádek," naznačím rukou i pohledem přímý směr, "já je s bratry objedeme a napadneme z boku. Dokud budeme v pohybu, bude těžší nás zasáhnout. Objedeme je a zasáhneme přímo z druhého boku. Než stihnou podruhé vystřelit, bude po nich." Dodám rozhodně a ujistím se u svých druhů, že mám jejich podporu. "Nějaké námitky?" Ne, že bych je očekávala a nebyla připravená smést je ze stolu, nerozhodnost taky nepatří ke cnostem. Sama jsem připravená a odhodlaná znovu usednout na koně a vyrazit do boje, svoji skupinu povedu. |
| |
| Útok na otrokáře
Když se pronásledovatelé rychle stáhli byl na malou chvíli klid, oni se připravovali k obraně u vozu a vy jste ještě zkonzultovali taktiku. Situace nebyla dobrá, přišli jste o moment překvapení, ale to není nic co by se nedalo přežít. Lehké Juriovo zraněný poněkud drsný způsobem ošetřila Yara. Vytáhla zkrvavený hrot šípu a pak to ránu zatáhla střelným prachem. Pravda Jurij přestal krvácet, ale škaredá spálenina se bude jistě hojit ještě dlouho. Ale ani Yaroslavu nenechali zraněnou. Sličný Hrihorij jeden z kozáků od Stenky ránu pečlivě zavázal i i mastí potřel a ještě úsměv přihodil aby se to lépe hojilo. Jediné co chybělo byla ještě pusinka na čelo. To však už se rozhodovalo co dál. Mladá tatarka dost evidentně měla největší koule z chlapů a nezalekla se ani možnosti zmasakrování otroků. Plán byl prostý až primitivní, ale v současné situaci, byl nejrychlejší plán ten nejlepší. Kozáci přímý tvrdý úder na zteč a Tataři obchvat a úder na křídlo. Skupiny se rychle odpoutaly. Kozáci pobídly koně a vyrazili do útoku. Připraveni s pistolemi a karabinami se řítili stepí proti postavení otrokářů, ti také byly připraveni na koních a s puškami. Asi tři z otrokářů s dlouhými mušketami se opíraly o bočnice vozu u kterého byly připoutáni otroci ve shluku. Cval kozáků přešel v klus pak zazněla salva z karabin a někteří z otrokářů spadli z koní, v posledních 120 metrech přešel klus v trysk a kozáci pozvedli šavle v útoku. Ozvala se salva z druhé strany a Hrihorij a Ostap se válí ve vysoké trávě. Otrokáři také popohnali své koně. V tu chvíli se z boku vyřítili i Tataři, kteří do teď vedli svém koně jako duchové, až si nejeden kozák myslel, že se zbaběle vypařili. Část otrokářů se tedy oddělila a udeřila na Tatary. I když byly otrokáři v početní nevýhodě, byly to sakra tvrdí chlapy. Šavle se jen míhali a někteří z otrokářů použili své záložní pistole. To se stalo osudným mladému Ahmedu Orphanovi a Osmanu Begoviči. Ahmed dostal kulí bezprostředně do obličeje a jeho mozek se rozstříkl po Sanyie a Osman by to možná i přežil kdyby měl kyrys jako evropští jezdci. Jeho kroužková košile podšitá hedvábím, jistě zadržela kde jaký šíp, ale kule ji proděravěla jako papír. Tataři rychlou ztrátou dvou mužů a rozhodným uderem v morálce trochu zakolísali, ale zatím se stále drží. Kozáci se zatím rubou jako zuřivý hladoví psi. Bojem bez elegance, za to brutálně a účině. Tlak ale začal působit i na ně.
|
| |
| A stejně je po mém... Huba se mi křivila bolestí jako bych dostal trpké víno. Pálelo to jako čert, ale bylo to rychlé a efektivní k tomu abych mohl zase do boje...Sledoval sem že o Jasnozřivou bylo postaráno, a tak sem se znovu vyšvihl do sedla a pousmál se.... Krásný den k zabití několika tatarů... Sklonil sem se z koně, uchopil svou pistoli od Yary a zasunul ji za pás, přeci jen, tři střely by v ideálním případě mohli být tři mrtví tataři. Jako první sem uchopil dlouhou karabinu a vydal se rychle k bojišti. Jakmile sem byl na dostřel vybral sem si první z cílů, zastavil koně a zalícil, ihned po výstřelu sem ale jel k boji stále rychleji, nyní dlouhá skončila u sedla a vzal sem husarskou, s kterou sem také chtěl jednoho z těch psů poslat do prdele kam patří... A teď byl čas na šavli, zdravou rukou sem vzal svou lásku a s písní na rtech odkaz se vrhl přímo do vřavy, využíval sem jen toho co sem se v boji už naučil, rychlé a tvrdé seky, krytí se, občas se svést na jednu či druhou stranu koně, zalehnout na něm je li třeba..zaklonit se dozadu a stále ostře vypadat a dělat to co co sem uměl, zabíjet...(81,44) |
| |
| Do boje Nožka mi je ošetřena ještě než hlava se zakalí, švarný Hrihorij tak úsměvem odměněn jest. Pobolívá to, to zajisté, na stesky ale není ta nejlepší chvíle. Jen co se navrátíme ke svým druhům, už se chystá do boje. Do skutečného boje... S krví a mrtvými, se spoustou raněných i pobitých. Mimoděk se zachvěji, vzpomínky na časy minulé se mi před očima zjeví, vzpomínky na prolitou krev mých milovaných bratří, na ten smutek a zoufalství. To je náš život. Nezalekneme se, neustoupíme. Toť jest náš osud. Ryk boje se rozezní zdejší plání, jedna kule střídá druhou, první začínají padat ze svých koní. Já držím se spíše vzadu, blízký boj nechávám na mužských. To jen když se někdo příliš přiblíží, namířím Jurijovou zbraní, abych vystřelila. Nožík nechávám si až na nejhorší momenty, kdybych se musela bránit tělo na tělo. Pro mě boj přijde až po boji. Postarat se o raněné, zjistit, kdo z nich by ještě mohl žít a rozloučit se s těmi, kteří již vydechli. Nejprve ale přežít. |
| |
| Ukončení jeskyně Bohužel i přes slibované příspěvky se nám jeskyně nikam neposunula. Prostě to tu umřelo jak už se stává. Je to trochu škoda, protože jsem ji měl celkem slušně promyšlenou, ale bylo potřeba, aby všechny skupinky spolupracovaly. Měl jsem pro vás namyšleno - zúčastnění se velkého Kola na Síči pak Bitvu u Žlutých vod a pak cestu za magickým artefaktem, který by jste získali v Čufut kale s pomocí Sierotky. Co to mělo být? Prastarý kozácký prapor do nějž alchymické uvěznili démony, kteří pomohou k vítězství. No a pak cesta zpět ke kozáckému vojsku a velká bitva u Zbaraže. Škoda, tak snad někdy jindy. Děkuji všem hráčům a ať se vám daří.
|
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR