Andor.cz - online Dračí doupě

Osud - 15. srpna 2010 17:11

Každý z nás jednou nechal volnost své fantazii a představoval si nejrůznější věci. Ve svých snech ovládáme nadpřirozené schopnosti, máme to, po čem toužíme a žijeme s těmi, které milujeme. Co kdyby byla naše tajná přání skutečná ? Kolikrát si přejeme zmizet pryč ... Do jiného světa ... Abychom utekli každodenní rutině a starostem, které pro nás život vytváří. Co když něco takového skutečně dokáže každý z nás ? Vítejte ve světě jiných dimenzí - Ve světě, kde čas plyne pomaleji, kde je příroda zelenější a kde každý vládne jedné nadpřirozené schopnosti. Bojujte za svou zemi a staňte se tvůrci svého osudu. Přidejte se k legendárnímu světu Open My Heart, nebo Ellezzii a zažijte největší dobrodružství svého života !

Eleanor *ES* Morango - 16. srpna 2010 15:39

Jiná dimenze >> Open My Heart Se ztrápeným povzdechem si přisunu kolena k bradě a začnu listovat malou černou knížečkou - Mým diářem . Zapisovala jsem si do něj veškeré své zážitky , ať už špatné , nebo dobré . Poslední dobou se však v zápisníku hromadily prázdné stránky . Nechtěla jsem vzpomínat na minulost , protože byla až příliš bolestivá . To , co se vám chystám povyprávět je naprosto obyčejný příběh dospívající dívky , která nalezla štěstí , ale brzy o něj zase přišla . Myslím , že je čas otevřít deník a podívat se do tváře minulosti . Kdysi před několika lety ... Nikdy jsem nedoufala , že bych mohla mít štěstí . Zatímco ostatní lidé ho měli a mně se pořád vyhýbalo , přestala jsem věřit , že je na světě nějaká spravedlnost . Pokud mám být upřímná , nevedla jsem život , který by mi příliš vyhovoval . Rodičovské hádky , které se nedali poslouchat , byly na dením pořádku . O co hůř ; Mé známky i oblíbenost v třídním kolektivu rapidně klesly . Snažila jsem se být silná , ale po čase se mé veškeré naděje zbortily jako domeček z karet . A pak jsem potkala Jeho . Bylo to přesně v den , kdy jsem byla na pokraji svých sila a uvažovala nad ukončením života . Nemohl být o moc starší než já a i když jsem k němu zpočátku cítila nedůvěru , mé pochybnosti brzy zmizely . Jmenoval se Mello . Díky němu jsem se po dlouhé době opět cítila šťastná , protože v jeho přítomnosti jsem zapomínala na všechny své starosti . Stali jsem se nejlepšími přáteli . Ačkoliv jsem našla skvělého přítele , situace doma se nelepšila . Právě naopak . Zhoršovala se. Mello byl ale při mě a nenechal mě znovu spadnout na tvrdou zem . Když se mě jednoho dne zeptal , jestli bych nechtěla svůj život změnit a začít odznova , nevěřila jsem svým uším . Jak by někdo takový jako já mohl zapomenout na všechno utrpení a bolest , které se mu kdy přihodilo ? Rozhodla jsem se Mellovi věřit a proto jsem vyslechla jeho příběh o jiných dimenzích , které byly podle něj obydlené nadanými lidmi . Přiznávám , že tenkrát jsem něco takového považovala za hloupost , jenže v něčem měl rozhodně pravdu . Neměla jsem co ztratit . Můj nejlepší kamarád byl zároveň výborným učitelem . Vysvětlil mi podstatu dostávaní se do tranzu , přes který byl člověk schopný v podstatě čehokoliv - I dostávání se do jiných dimenzí . Prožila jsem spoustu krušných chvil , které vyvrcholili úspěchem . Brzy jsem se ocitla v nejkrásnějším světě , který jsem kdy viděla . Patřil Mellovi . Došlo mi , že mluvil pravdu . Čas v jiné dimenzi plynul jinak , než v reálném světě na planetě Zemi . K tomu všemu každý cestovatel v jiných sférách ovládal nadpřirozenou schopnost , která se s vrácením na Zemi ztrácela . Vládci oplývali dvěmi dovednostmi - Jedna z nich byla tvoření vlastních dimenzí , kdežto ta druhá se objevovala na základě jejich charakteru a vnitřní síly . Dodnes nevím proč jsem se stala vládcem , ale z jakéhosi , pro mě neznámého důvodu jsem stejně jako Mello dokázala vytvořit svůj vlastní svět , který jsem pojmenovala Open My Heart . Mé city k Mellovi se začali měnit . Z původně neškodného kamarádství vznikla láska , kterou jsem v sobě všemi možnými způsoby dusila . Nechtěla jsem nic takového nechat vyjít na povrch , zvlášť když mě Mello nikdy nebral víc , než jako svou kamarádku . K mému neštěstí byl díky své soutěživé povaze naprosto posedlý získáváním nových území . Nebyly jsme jediní , kteří uměli tvořit jiné světy a on za každou cenu chtěl získat země jiných vládců . Když mě jednoho deštivého večera požádal o pomoc , rozhodla jsem se při něm stát a bojovat s ním . Názor jsem změnila až ve chvíli , kdy jsem jej spatřila líbat se s jinou dívkou . Těžko jsem se z děsivého zážitku vzpamatovávala , zvlášť když jsem věděla , že nikdy nebude můj a já jeho . Spolupráci jsem ještě téhož dne zrušila . Bylo to poprvé , co jsem viděla Mella opravdu rozzlobeného . Protože pokud nebudu bojovat s ním , jsem tím pádem proti němu . Má země , můj milovaný Open My Heart měl být další obětí Mellových rozmarů . Věděla jsem jediné - Něco takového mu nedovolím . Musím co nejdříve sestavit armádu a svůj domov za každou cenu ubránit !

Rima Jeevas - 16. srpna 2010 15:55

U sebe doma, přípravy do školy Tak, jako každý všední den lidé chodí do práce, i já jsem nucena se vyhrabat z teplých přikrývek a vydat se do školy. Ačkoliv bych ze všeho nejraději s budíkem vší silou třískla o zem a alespoň na chvíli ze znovu propadla do říše snů, moc dobře jsem věděla, že něco takového nemohu zrealizovat. Ať už mě školní docházka iritovala sebevíc, pořád pro mě byla důležitým místem na cestě ke vzdělání. S povzdechem od sebe odkopnu peřinu a s rozespalým zívnutím zamířím ke kleci svého čtyřnohého miláčka, Burgundského králíčka Zazy. Když nad tím zpětně přemýšlím, Zaza je mým prvním domácím mazlíčkem, kterého mi rodiče před pár lety věnovali jako dárek k narozeninám. Zatímco sypu do misky krmení, Zaza začne nervózně pobíhat a podupávat. Jen se nad tím pousměji, jeho chování pro mě rozhodně nebylo neobvyklé. Konečně nastala chvíle, kdy jsem se mohla postarat o sebe. Chvíli se přehrabuji v šatníku, nakonec si obleču obyčejné tričko a ještě obyčejnější kalhoty. Párkrát se vesele zatočím na místě, poté popadnu hřeben a začnu rozčesávat své dlouhé vlasy, přičemž stále přemýšlím nad nastávajícím školním dnem. Už teď jsem věděla, jak moc školu nesnáším. Třídní kolektiv za nic nestál, o učitelském personálu nemluvě. Před rodiči jsem raději mlčela, těžko říci, jak by reagovali. Stále tu byla možnost, že by mi vynadali a nevěřili mi ani slovo. Ztratit jejich poctivě budovanou důvěru jsem za žádnou cenu nechtěla. Můj život je téměř dokonalý. Něco mu ale chybí. Zatím jsem nepřišla na to, co. Nepřemýšlej tolik nad svým osudem. Běž se raději najíst. Doporučí mi mé podvědomí, které ovšem nehodlám poslechnout. Na snídani jsem nikdy neměla čas a pokud ano, pak pouze v případě, že bych si ráno přivstala. To jsem ale v plánu rozhodně neměla. S pohledem na hodinky zjistím, že je čas se vydat do školy. Přehodím batoh přes rameno a s několika slovy na rozloučenou se vydám pryč. Cesta není nijak dlouhá, což mi nahrává do karet. Dnes jsem se zpozdila. Jaké štěstí, že do školy nemusím dojíždět !Z kapsy u batohu vytáhnu lísteček s rozvrhem a zjišťuji, jaký předmět mě čeká první hodinu. Matematika? Umřu ! Za chvíli už stojím před nenáviděnou školní budovou, ve které nedobrovolně strávím polovinu dne a určitě i života. A sakra, že já zapomněla napsat úkol ? Nevíte někdo , co se dělá v nouzových situacích ?

Riley Strife * Borec * - 16. srpna 2010 16:34

New Yorská univerzita - Hodina somatologie Znuděně si podepřu hlavu rukou a s otráveným výrazem zírám před sebe . Jako obvykle mě čekala další nezáživná přednáška somatologie , kterou jsem považoval za nutné zlo . Nedalo se nic dělat , alespoň pokud jsem chtěl úspěšně dokončit semestr . Jako by jsi měl tohle zapotřebí , že Riley ? ,, Lipidy rozdělujeme na jednoduché , složené , nasycené a nenasycené " ozve se z přední části třídy kantorův hlas , který poslouchám pouze na půl ucha . ,, Bože , to je taková nuda " s nevrlým zavrčením se podívám na svého spolusedícího , který si všechen výklad poctivě zapisuje . Jen nad tím zakroutím hlavou a stočím pohled ke svému papíru , který je jako obvykle prázdný . Ehm , neměl bych začít psát ? Jenže zrovna teď nebyla vhodná doba na zabývání se studiem . Protože tady šlo o mnohem víc . Dobrá , tak tedy od začátku . Jmenuji se Riley Strife a nejsem klasický vysokoškolák , jak se možná na první pohled zdá . Krom toho , že pracuji jako model a rozhodně finančně nestrádám , dokáži ještě něco , co by dnešní moderní společnost označila za bláznovství . Těžko říci proč . Možná proto , že většina populace si něco takového odmítá přiznat a považuje za neexistující . Fajn , s tím už asi mnoho nenadělám . Nepředbíhejme však . To , o čem mluvím , nazývám domovem . Je to jediné místo , ve kterém mohu zapomenout na své starosti a alespoň na chvíli si odpočinout od drsného světa showbyznysu . Můj domov se nazývá jiná dimenze . Jenže ... ,, Hej , Riley ! Probuď se " . Pomalu otevřu oči a zamžourám do prostoru před sebou . Kdo to na mě ksakru mluví ? ,, Celebrito , přednáška skončila . Usnul jsi " oznámí mi můj nejlepší kamarád Steve se smíchem . ,, Fakt ? " povytáhnu obočí a pravou rukou si prohrábnu rozcuchané vlasy . ,, Jo . Pohni zadkem , ať už jsme pryč " dostaví se odpoveď . Šnečím tempem naházím do tašky přes rameno veškeré pomůcky a pak se loudavým krokem vydám k východu . Poslední dobou jsem toho opravdu příliš nenaspal , proto nebylo divu , že jsem si spánek vynahrazoval během docházky . ,, Poslyš Riley , jak jsi na tom se seminárkou ? " zeptá se mě Steve , když výjdeme před budovu . Seminární práce ? Jak se může ptát zrovna na tohle ? ,, Dost bledě kámo , " odvětím nepřítomně ,, Hm , nenapsal jsem ani čárku . Nejspíš zažádám o prodloužení termínu " . ,, Kdyby jsi chtěl pomoc , stačí říct " . Jen nad tím mávnu rukou ,, Díky Steve " pokusím se o vděčný úsměv , i když to spíše vypadá , jako bych právě spořádal celý náklad citrónů . ,, Mám ještě něco na práci . Uvidíme se zítra " s těmito slovy se odšourám pryč . Dobrá tedy , povinnosti volají . Z kapsy vytáhnu zmuchlaný kus papíru , na kterém jsou malým , těžko čitelným písmem napsaná dvě dívčí jména - Arianne Salwert a Rima Jeevas . Zábava začíná ...

Destiny Ricco - 16. srpna 2010 16:58

New York city- Fashion house Silnice se hemží vozy a taxíky, billboardy nutící nejrůznější vymoženosti ať je to reklama na coca-colu, kosmetické přípravky nebo filmová premiéra, osvětlují ulice a dodávají New Yorku ten pravý nádech. Jeden billboard o pár bloků dál je spojen s obrovskou svítivě podloženou šipkou ukazujíc směr vlevo. McDonaldy jsou přecpané lidmi a stojícími frontami, na kraji chodníku stojí muž v kvádru a černým kufříkem a zuřivě mává na právě přijíždějící žlutý taxík. Auto zastaví, muž nasedne a zmizí za rohem ulice.Následně lidé,co sedí v restauracích nebo postávají kolem, upřou zraky na silnici, kde se za sebou vynoří 2 černé a 2 bílé limuzíny. Všechny 4 elegantní auta zastaví před vysokým šedočerným domem, který má vchod potažený červeným kobercem. U jeho okrajů je postaveno nízké zábradlí a vchod střeží ochranka. Muž uvnitř kontroluje pozvánky které mu ukazují příchozí hosté. Právě dnes se koná módní přehlídka nejnovější kolekce Christian Dior. ,, Cathrin! To tahá!“ Zavrčím na jednu z kadeřnic, která spěšně pinetami připevňovala poslední neposlušné vlasy, které mi z vyčesaného účesu, stále padali do tváře. Její nešikovnost mě vytáčela. Jak se mohl někdo takový prosadit v téhle agentuře. ,,Omlouvám se Destiny.“Cathrin konečně připne neposlušný vlas. Zvednu se ze židle a rozejdu se k velké cloně. Sál se plnil lidmi a pak už se jen těžko hledalo místo k sezení, přehlídkové molo bylo po stranách osvíceno barevnými světly. Po celé místnosti se rozléhala hudba, která nás bude v “catwalku“ doprovázet. Davem se dere i moje nejlepší kamarádka Beth.,, Des! Pomoz mi nahoru!“ Se smíchem ke mně natáhne ruku. ,, Tak polez.“Chytnu jí za ruku a pomůžu ji se vyškrábat nahoru. ,,Beth! Ráda tě vidím! Nevěděla jsem že příjdeš.“Obejmu jí. Malá černovláska se na mě ublíženě podívá. ,, Ale no tak hvězdo, snad sis nemyslela, že si nechám takovou senzaci ujít! Navíc tohle nejlepší kámošky dělají nebo ne?“ Normálně jsme byli tak stejně vysoké, ale když teď stojím na vysokých podpatkách a ona má na sobě jen malé střevíčky jsem přece jen vyšší. Rozhlédnu se po sále.,, Neviděla jsi Jima? Měl by tu být.“ Jim Cartney zařizoval celou tuhle přehlídku a dá se říct, že je to i něco jako můj manager.,, Myslím, že jsem ho zahlédla jak se baví s Quintem na konci chodby.“Zamračím se.,, Co tu sakra dělá Quint?Ale na tom teď nesejde. Hele posaď se tu někde za chvíli to začne. Zatím se měj.“Odběhnu zkrze clonu zpět. Jima najdu tam, kde Beth říkala. Quint už zřejmě odešel. ,, Á tady jsi, zrovna jsem chtěl jít za tebou, jsi připravená?“ Položí mi ruku na rameno a mávne ke hloučku mužů se sluchátkami na hlavě u velké desky s tlačítky. ,, Můžete to spustit hoši.“,, Jime, ta nová kadeřnice je absolutně neschopná! Ale to je vedlejší, kolik je kusů?“ Vrátím se s ním zpátky.,, Ty myslíš tu mlaďounkou Cathrin? Mě se zdá docela šikovná, dělala vlasy Celine Dion, toho si važ. Myslím že každá předvede tak 2-3 kousky. Hele teď už padej, holky choděj.“ O pár hodin později .. ,, Destiny! Byla jsi úžasná!“Přiskočí ke mně Beth.,, Díky, tohle mi jde.“ Stoupnu si před zrcadlo, už svlečená z přehlídkových šatů a řádně oblečená do svých. Úzké světlé, jemně protrhané džíny, široký pásek,bílé triko a černá kožená bunda do půlky pasu. ,, Jinak zejtra máme odevzdat tu domácí práci z účetnictví, máš to?“Beth si sedne na židli a zvědavě mě pozoruje. Polekaně nadskočím. ,, Bethy! Tos mi nemohla říct dřív?!“Vyjedu na ni. Účetnictví! Úkol! Sakra! Jak jsem na to mohla zapomenout! Beth jen vztyčí ruce před sebe.,, No promiň, myslela jsem že to víš. Destiny, Trussová tě zabije, jestli jí tu práci neodevzdáš.“ Upozorní mě. Jen zakoulím očima. ,, Já vím! Tak zítra nepůjdu do školy ..“,, Rodiče ti to dovolí?“,,Nebudou o tom vědět.“Pokrčím rameny. Za školu jsem chodila, jen když to bylo nutné a něco jsem potřebovala.,, Des, neblbni. Už teď máš vysokou absenci- tohle by nemuselo dobře dopadnout.“ Povzdychnu si. Měla pravdu. Posledních několik měsíců, jsem kvůli přehlídkám a focení hodně chyběla. ,, Dobře, řeknu si Whiteový.“Rozhodnu nakonec. Neunikne mi Bethin šokovaný výraz.,, Whiteová? Není to ta šedá myška a šprtka? Ty se s ní snad bavíš?“Rozesměju se.,, Ne, ale obdivuje mě, tu práci mě udělá a ještě ráda.“ Mrknu na ni. Beth se zvedne ze židle. ,, Ty vždycky víš, jak z problému ven, to se mi na tobě líbí.“Spolu zamíříme k východu.,,Viděla jsi co měla dneska Moorová na sobě? Děs. A to je její matka prej módní návrhářka.“Ušklíbne se Beth. ,, Ale prosimtě, její matka je jeden velkej fejk. Ty tomu snad věříš? John její matku viděl prodávat v bufetu kebab.“ Odfrknu si. ,, No jo, celá rodina Moorů, je podivná, hele uvidíme se ve škole měj se Des.“ Zamávám jí a když mi zmizí z dohledu vytáhnu mobil.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 17. srpna 2010 13:01

Londýn - práce nebo škola? Uslyšela sem hlasité kroky jak jdou rychle naohru do schodů, nespokojeně sem něco zamrušila a zavrtěla se. Cítila sem kolem sebe příjemné teplo. Do dveří vrazil Daichi, můj starší bratr. Pootevřela sem oko a koukla sem na něho. Viditelně chtěl něco říct ale nedostal se k tomu. ,,Ben a Bad okamžitě ven!" Křikl rozčileně na mé dva miláčky. Byly to dva psy. Ben ( odkaz ) a Bad ( odkaz ) Ben byl.. poněkud větší.. zabral větší půlku mojí postele.. byl skoro 2X větší než já.. ale byl děnsě roztomilý!! Ben mi dělal polštářek a Bad spal přezemě jako přeřina. Brácha to přímo nesnášel když sme je měla v posteli. A navíc vedle hlavy mi ještě vrněli dvě kočky. Saori ( odkaz ) a Tarot ( odkaz ). Po Daichi zařvání, se všichni odebrali z pokoje, dolů po schodech a na zahradu. Daichi mě probodl vražedným pohldem a já mu pohled opětovala. ,,Kolikrát sem ti říkal.." nedokončil protože mu do řeči skočil můj papoušek Kaouro ( odkaz ) ,,Hlupáku, hlupáku, hlupáku!" zakřičel několikrát a pak se začali s mojím havranem Miu ''smát'' ( odkaz ). Daichi probodl pohledem i je. Vstala sme z postele a prohrábla si s ůsměvem vlasy ,,..že nechceš aby se mnou spali v posteli..?" ušklíbla sem se. Jeho pohled probodl i mě a naštvaně odešel. ,,Ten má zase náladu co?" Usmála sem se na Miu který mi sedl na rameno. Pohladila sem ho po hlavě a dala žrát Kaourovi, svojemu černému křečkovi Trubce a rozhlídla se po pokoji. Nálada mi trochu poklesla. Pokoj byl rudě vymalovaný a měl bílí koberec. U prostřed stála valkáááá postel, v rohu stůl s počítačem, ve stěně byly zabudované skříně ve kterých nebylo jenom oblečení. Několik bílívh oken a balkon, po kterém se pnli rudé růže. Na stolcích stála vždycky váza a vní kytice rudých růží. Byla sme an nich trochu ujetá přiznávám a všude byl strašný bordel.. poházené oblečení, růže, papíry, zbraně.. Zajela sem do rudobilé koupelny kde sme se osprchoval a oblíká se rudé tryčko, bílé kalhoty a na hlavu si vzala klobou (viz ikona) a sešla dolů na snídani. Erik, můj dlaší starší bratr, si četl noviny a pil kafe. ,,Ahoj Růžičko.." usmál se na mě. Úsměv sem mu oplatila. ,,Co je s Daichim?" zeptala sme se mazitím co sem si dělala čaj. ,,Nevím, je nějaký podrážděný.." zamysle se.. ,,Třeba je v přechodu.." Zadívali sme se sobě do očí a pak se rozesmály. ,,Už odjel za našima.. asi má hodně práci.. ty nejdeš do školy..?" ,,Asi ne, stejně bych tam byla jen na první hodinu, musím taky do práce.." zamyslela sems e a namožila kur vánočky v kafi od Erika a dala ho havranovi který si spokojeně zašla papat na mém rameni. Kočkám sem nasipala do misek granule a dala jim čerstvou vodu. Venku sem to samé udělala se psy. ,,Pod se mnou.." Řekl Erik a začel do místnosti v domě kterou jsme používali jako střelnici. Zahrabal v jedné skříni a vytáhl kufřík, stříbrný, se zámkem. Položil ho na stůl a odemkl ho. Byla v něm moje opravená snajrpovka.. omylem sem jí roztřískala při minulé akci. ,,Ty seš užasný!!" výskla sem a objala ho. Popadla sem kufřík hodila an sebe mikinu (viz ikonka) a vyrazila ven do práce. Cestou sem přemýšlela o mém dnešním snu. Zdálo se mi o Open my heart a o Elezii .. už sem tam dlouho nebyla.. a ty dvě dimenze se nenávidí víc a víc.. já sem neutrální, ale stejně se budu muset přidat na jednu ze stran.. záleží na kterou.. oba budou shánět nováčky.. já znám Open my herat od svých 12.. to znamená 4 roky.. a napsled sem tam byla před měsícem.. měla bych se tam jít podívat.. ale teď ne.. teď mám práci.. Na rameni mi Seděl Miu a sledoval mě zvědavým pohledme.. taky tam dlouho nebyl.. asi věděl an co ymslím.

Marcus -Mello- Archer - 17. srpna 2010 14:48

Kdesi v New Yorku Nervózně přešlápnu na místě a párkrát se ostražitě rozhlédnu kolem dokola. Neměl jsem zrovna v oblibě hluk velkoměsta, raději jsem preferoval tišší místa, ale pokud člověk jednou bydlel v New Yorku, pak si nemohl vybírat. Jestliže jsem se zdržoval v blízkosti budovy, ve které právě probíhala módní přehlídka, musel jsem počítat s tím, že se kolem budou pohybovat jen lidé z nejvyšší společenské vrstvy. Nebyl jsem tu kvůli nejnovější kolekci oblečení, i když jsem se samozřejmě rád obklopoval drahými věcmi, které na první pohled upoutali pozornost snad každého. S pohledem na hodinky zjistím, že přehlídka brzy skončí, což je pro mě velmi potěšující informace. Snad jí najdu, nerad bych přišel o tak užitečnou osobu, jako je ona. Konečně spatřím to, kvůli čemu jsem přišel. Ke vchodu ladným krokem dojde mladá bruneta, za doprovodu své černovlasé kamarádky. Podle jejich výrazu usoudím, že právě probírají něco důležitého, proto se rozhodnu je nevyrušovat. Vzhlédnu, brunetka je konečně sama. S úsměvem se rozejdu přímo k ní ,, Ahoj Destiny, jak se máš? “ zeptám se. Destiny jsem znal už nějaký ten pátek, dlouho jsme se ovšem neviděli. Stejně jako já vedla svůj vlastní život, do kterého zahrnovala převážně budování kariéry. Nebylo to nic, co by mě udivovalo, protože její soutěživý charakter se k modelingu náramně hodil. ,, Zdá se, že jsem dnešní přehlídku prošvihl. " zamumlám s předstíranou lítostí, která dodává mým slovům výborný dojem. ,, Určitě jsi si vedla skvěle, ostatně jako vždycky. “ zalichotím jí. Věděl jsem, jak moc ženy milují chválu a pokud existoval někdo, kdo se v ní přímo vyžíval, pak to byla právě Destiny. Vždycky byla taková. ,, Potřeboval bych s tebou mluvit. " řeknu rychle, nechtěl jsem rozhovor nijak zbytečně prodlužovat, zvlášť když se kolem motalo spoustu zvědavců... Aniž bych čekal na odpověď, vtisknu jí do ruky balíček s obrovskou rudou mašlí ,, Pokud jde o tohle, ber to jako dárek na uvítanou. “

Samantha Hanks - 17. srpna 2010 15:56

New York - doma Sedím u sebe v pokoji na posteli, čtu si knížku a v jedné ruce mám hrnek s čajem. Černý s citrónem. Můj oblíbený. Odmalička ráda čtu. Beru to tak trochu jako únik z reality. V těch příbězích to totiž vždycky nakonec dobře dopadne. Narozdíl od skutečného života. Zde dopadne dobře jen máloco. Zavrtím hlavou, abych vyhnala přebytečné myšlenky, upiju trochu čaje a pokračuju ve čtení. Ozve se zarachocení klíčů v zámku. "Sam? Jsi tu?" Hloupá otázka, mami. Kde jinde bych asi byla? Probleskne mi hlavou. Vždycky jdu ze školy rovnou domů. Nebo alespoň většinou. Občas jdu někam s Betty, ale to jen výjimečně. Nemám moc ráda lidi. Jsou příliš hluční, většinou. Překřikují se, hádají se, mají neustálou potřebu žvanit. Tohle jsem nikdy nepochopila. "V pokojíku." Odpovím, aniž bych odtrhla oči od knížky. Ne, že by to bylo až tak zajímavé - četla jsem lepší -, ale je to prostě zbytečné. Jí je to stejně jedno. Hlavně, že se ozvu. "Fajn. Nemáš hlad? Mimochodem, mám tě pozdravovat od Jimmyho." Slyším, jak postaví tašku s nákupem na linku a brouká si nějakou písničku. Neznám jí, ale přesto mi přijde povědomá. Asi jsem jí zaslechla někde v rádiu. Nevím a je mi to celkem jedno. "Bezva, že děkuju a kdyžtak ho zítra taky ho pozdravuj." Pousmála jsem se. Jimmy je mamky spolupracovník. Dřív mě jako menší hlídal, když mamka měla moc práce. Dnes se s ním už jenom čas od času vídám. Je fajn. Nemá potřebu zbytečně plkat. Jednou jsem s ním jenom hodinu seděla v tichu. Jo, to bylo dokonalý. Proč není takových lidí víc? "A co si dáš teda k tomu jídlu?" "Ani nemám hlad, ale díky." Znovu jsem upila čaje a otočila stránku. Dál už se na nic neptala. Nejspíš si začala dělat něco svého, nevím. A vlastně mi to bylo jedno. Naše soužití bylo jednoduché. Jedna se nemotáme do věcí té druhé, ale když je potřeba, pomůžeme si. Proto jsem měla mamku ráda. Kolikrát když jsme viděla co vyvádějí rodiče jiných dětí... Až jsem si říkala, jak tak vůbec mohou žít? No, ale to bude asi o zvyku. Ostatně jako všechno ostatní. Vždycky je to jenom o tom si zvyknout. Někdy to jde líp, někdy ne zas až tolik, ale vždycky se to dá. Aneb jak praví klasické pořekadlo: "Nikdy neříkej, že něco nejde, ptože vždycky přijde někdo, kdo neví, že to nejde a udělá to." Musela jsem se pousmát. Nevím, kdo to vymyslel, ale měl pravdu. Možná si ani neuvědomoval jakou.

Arianna Salwert - 17. srpna 2010 17:32

Nedobrovolným zajatcem v budově střední školy Jakmile se celou třídou ozve zvuk zvonku oznamující přestávku , společně se svou kamarádkou výjdu na chodbu a znaveně se opřu o zeď . Pondělky jsem nikdy neměla ráda , zvlášť když nastávali vždy po bezstarostném víkendu , plného radosti a žádných starostí . ,, Arianno , nezajdeme po škole do kina nebo na zmrzlinu ? Dlouho jsme nikde nebyly. " šťouchne do mě má kamarádka Mya s přívětivým úsměvem . Na svou nejlepší kamarádku jsem nedala dopustit , i když poslední dobou jsem si na ní nedokázala najít čas . Většinou jsem pomáhala své mladší sestře Carmen s úkoly , nebo se společně s maminkou starala o domácnost . Věděla jsem , že pokud si chci dobré vztahy s Myou udržet , budu jí muset věnovat větší pozornost , protože důvěra se těžce získávala a naopak až příliš lehce ztrácela . ,, Výborný nápad. " pochválím její nápad , který se mi velmi zamlouvá . ,, Co by jsi radši ? Něco romantického, nebo akčňák ? " . Zamyšleně si promnu bradu a chvíli uvažuji nad odpovědí ,, Možná raději něco akčnějšího " řeknu nakonec . Odpočívání na chodbě přeruší až zvonění na další hodinu . ,, Uvidíme se před školou , zatím se měj. " zasměju se a zmizím ve třídě . Čekal mě volitelný předmět , společenskovědní seminář , na který se mnou Mya bohužel nechodila . Ze všeho nejraději měla matematiku a vše , co souviselo s logickým myšlením . Jedna z mála věcí , na kterých jsme se opravdu neshodli . Svět čísel mi připadal nudný a nic neříkající . Patřila jsem sice k nejlepším studentům třídy , ale i tak jsem měla své neoblíbené předměty i učitele , kteří mě uměli pořádně potrápit . Hodina ubíhala překvapivě rychle , i když jí profesorka všemožnými způsoby protahovala . Snad na mě Mya počká . Po skončení vyučování jsem chvatně běžela do šatny a poté spěchala k východu ze školy . Zmateně jsem se rozhlédla kolem a očima hledala Myu , kterou jsem však nemohla najít .

Destiny Ricco - 17. srpna 2010 17:48

New York- Murray st. Dlouhými,štíhlími prsty vyťukávám na dotykové klávesnici esemesku. Co prst to stříbrný prstýnek. Není to ani tak dávno, co jsem byla koupit dárek Beth k 17ctým narozeninám. Zašla jsem do nejbližšího klenotnictví. Jako prví mě fascinoval překrásný náhrdelník s malým blýskavým střípkem. Beth na takové věci ujížděla, vzala jsem náhrdelník a šla k pultu. Za mužem byla vitrína s prsteny a na jednom z nich jsem mohla nechat oči. Byl to obyčejný malý stříbrný prstýnek, ale ta růžová dokonalá, pravá perla na něm … Jenže tenkrát nebyl na prodej. Nevím proč, muž nepřijímal žádné částky co jsem mu nabízela. Až doteď mě užírá, že ho nemůžu mít. Ze zamyšlení mě vyruší něcí povědomý hlas. Čistý, hluboký, mužský hlas. Zvednu hlavu. Naproti mně stojí vysoký blonďatý kluk. ,, Mello!“Skočím mu kolem krku. Je to tak dávno co jsem ho viděla naposledy! Vůbec se nezměnil! V Ellezzii jsem se dlouho neukázala .. Myslím, že už to bude půl roku? Plus mínus nějak tak. Nic se tam nedělo a za tu dobu, jsem na jinou dimenzi téměř zapomněla.Škola, přátelé, modeling a rodiče mě téměř nenechali vydechnout, takže jsem ani neměla čas si na jiný svět vzpomenout, nebo hodit myšlenkám a fantazii volný průběh. Realita mě zaměstnává poslední dobou víc než dřív. ,, Kde se tu bereš?“Usměvavě se na něho podívám. Radost nepředstírám, přece vidět starého nejlepšího přítele potěší každého. Slova chvály mě potěší. ,, Děkuju, dneska to bylo obzvlášť docela zajímavé. I když musím přiznat, že některé Christianovi kousky se mi vůbec nelíbili. Ale tak co, u nich je extravagance asi to první co je napadne, při vymýšlení nových kolekcí.“Mávnu nad tím rukou.,, Nikdo na mole nepředvede to co já, Jimovi to pořád nějak nedochází a hází tam ty ostatní kopyta. Ani jedna z těch co dneska předváděli tuhle kolekci se neuměli pořádně povznést a prodat Diorův výtvor.“Ušklíbnu se. Balíčku co drží v ruce si všimnu teprve, když mi ho podává. To je tak milé! No, Mello vždycky věděl, jak si to u mě vyžehlit, čím mě potěšit, nebo naopak čím mě naštvat. ,, Ach Mello, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat.“Začnu dárek rozbalovat. ,, Je krásná, díky. Ale to jsi nemusel.“ Přehodím si krémovou gucci kabelku přes rameno. Mello ví, co ráda nosím. Podívám se mu do očí. ,, Takže, co se děje? Nechce se mi věřit, že by si přišel za mnou až sem, jen abys mi předal uvítací dárek. Něco s Ellezzií? Něco s tebou?“ Svoje dlouhé, tmavě hnedé, zvlněné vlasy hodím dopředu a čekám na odpověď.

Rima Jeevas - 17. srpna 2010 17:55

New York – střední škola Chybějící úkol ihned vypustím z hlavy a jednoduše se na něj vykašlu. Procházím ulicí klidným tempem. Klidně jsem mohla celou cestu utíkat, ale uznávám, že je to zbytečné plýtvání energie. Do školy bych přišla i tak pozdě. Pár minut je maličkost. Je pěkné slunečko. Mám chuť se flákat, ale vím, že nemohu. S povzdechem vycházím schody a mířím po chodbě ke skřínkám. Převlečená procházím kolem tříd a přemýšlím, co učitelce řeknu. Zaspala jsem ? Nestíhala jsem ? Přepadl mě někdo ? Výmluv mě napadá hodně, ale jsou takové … Kapku divné. Rozhodnutí padlo na to, že jsem zaspala. Učitelka nemůže přeci vědět, jestli je to pravda nebo není.Tak tedy zaspala. Vzhlédnu na hodiny, které visí na stropě. Zpozdila jsem se o 7 minut, to je ještě dobré. Ťukám, vcházím. Naskytne se mi úžasný pohled na naší učitelku. Nemá ráda, když jí někdo ruší v hodině. ,, Dobrý den,“ odmlčím se. Dívám se na třídu, která neměla daleko ke spaní. Vždyť škola je tak otravně nudná. Ale nutná … ,, Promiňte, zaspala jsem.“ Dořeknu a spolužáci nejspíš nepostřehli, že tu jsem. ,,To vás mám probudit, slečno Jeevas ?“ Zamračí se. Fajn, je jí to fuk. ,,Ne“ a s tímto slovem mířím ke své lavici. Chystám si věci a dělám, že tu jsem celou dobu. ,, Jak to, že ho nemáš ? Nebyl termín dostatečně dlouhý ?“ Ptá se mě učitelka po skončení hodiny. Co jí na to mám říct ? V tuto chvíli mě nic nenapadá. ,, Asi ne … Měla jsem hodně … Hodně učení.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Vím, že tohle by mohl říct kdokoliv. ,,Chápu,“ Bere si nějaké listy. ,, Jsi chytrá, máš dobré známky, uznala. Text nepřečtu, ale poznávám, že jsou tam nějaké číslice. Asi známky, průměr … ,, Překvapuje mě, že jste to nezvládla do dneška, slečno Jeevas.“ Usmála se, což mě viditelně namíchlo. Dále už nic neodpovídám, měla pravdu. Jsem chytrá, mám dobré známky, uznávám. Ale kdo má myslet na tolik věcí ? Vysvobození pro mě bylo zvonění, které oznamovalo konec přestávky. Další hodiny byli už v pohodě. Úkoly nebo nějaké práce nebyli, takže nemusím mít strach. Po první hodině se mi už vcelku dařilo. Teď už zbývalo se najíst, převléct a hurá domů …

Marcus -Mello- Archer - 17. srpna 2010 19:12

New York : S Destiny ,, Neuškrť mě. " zasměju se, když mi Destiny skočí kolem krku. Líbí se mi sledovat její nadšení, které jí sálá z očí na kilometry daleko. ,, Kde se tu beru? Dobrá otázka. Co kdybychom to probrali někde v soukromí? " navrhnu a zamračeně se podívám na fotografa v dálce, který se snaží ukořistit několik našich snímků. Ten chudák si nejspíše myslel, že bude nenápadný. Fotografie slavných modelek byly pro bulvární časopisy neskutečně cenné, zvlášť pokud zobrazovali jejich soukromý život. ,, Určitě ti to náramně slušelo. Je mi jasné, že jsi byla ze všech nejlepší. Ty přeci nemáš konkurenci. “ zalichotím jí s povzbudivým mrknutím ,, Máš mou maximální podporu. “ Upřeně sleduji jak zbavuje krabici balícího papíru, přičemž důkladně pozoruji její reakci. ,, Jsem moc rád, že se ti líbí... “ spokojeně se usměju ,, Vždycky jsi měla ráda kabelky. “ . Pokud mě paměť neklamala, pak jich měla v Ellezzii celou sbírku. Destiny byla přesně tím typem ženy, kterou obyčejní lidé považovali za módní bohyni. ,, Chtěl bych tě pozvat do Serendipity 3. " V této restauraci jedli jen nejbohatší lidé, proto nebylo divu, že právě na tomto místě se podával nejdražšší dezert světa. ,, Svatá pravda, nepřišel jsem bezdůvodně. Zdá se, že Ellezzie má problémy. “ povzdechnu si a oplatím jí přímý pohled do očí. ,, Budu potřebovat pomoc. Nejenom tvojí. Des, jsi jedna z mých nejsilnějších bojovnic. " připomenu jí. ,, Zdá se, že bude válka. Nemáš radost? Je to úžasná příležitost se proslavit a hojně používat schopnosti. " pozvednu hlavu, v dáli už nestojí jeden fotograf, nýbrž tři. Stát tady je boj o přežití. Měli bychom raději zmizet ... ,, Tak co Destiny, půjdeme se někam najíst ? Jestli máš čas, můžeme si pak dát našich oblíbených pět minut. “

Crystal *Lee* Sworflower -Kreslířka - 18. srpna 2010 11:45

L.A. – Město, kde to žije?... Jen pro některé. Ráno jako každé jiné? Možná. I to mě napadlo ve chvíli, kdy mě vzbudila stále stejná se opakující melodie Keep holding on. Bylo to zvláštní bydlet teď přechodně u tety. Přespávala jsem v pokoji jejího nejstaršího syna, protože teď, když byl na stáži ve Skotsku ho nepotřeboval. V tomhle domě bylo nutné se přetvařovat. Strýček nebyl zrovna milý a byl vyhrazený proti mámě, takže jakýkoli můj smutek tvrdě kritizoval a snažil se mě ho pak radikálně zbavit. Nu a teta… Teta je drbna. To by ani tolik nevadilo, kdyby její pronikavý hlásek vždy nedolehl až k mým uším. Každé ráno bylo zkouškou. Vzhledem k tomu, že teď jsem měla od školy udělené jakési „zotavovací volno“ – jako kdybych snad byla nemocná! -, chodila jsem při východu slunce kreslit. To jediné, čím bylo nutno mě zásobovat byly skicáky. Nic jiného. Jedla jsem, to ano, ale v poměru s tím, co splácali oni, se to nedalo považovat za porci. Ale já prostě neměla hlad. Pomyšlení na jídlo mě netrápilo. Prostě to byl fakt. Oblékla jsem se rychle do obyčejných, možná už trochu vyšisovaných riflí, bílého trička s dlouhými rukávy a přehodila přes sebe ještě šedivou mikinu. Do ruky jsem pak hodila skicák velikosti A3, mikrotužku, gumu a pastely. Vybavená jsem vyrazila po schodech dolů. “… ta holka se vymyká kontrole. Já ji nemůžu mít doma, Charlie. Kruci. Ale co s ní uděláme. Nemůžeme jí odsud vyhodit, nepostavila by se na vlastní nohy. Vždyť jí je teprve… Kolik jí to vlastně je? Ale chodí po domě jako tělo bez duše. Nemluví ani s námi ani s nikým. To musí skončit. No jen se ohlédni! Jen se podívej! Už zase jde kreslit ty svoje slátaniny. Kdyby to alespoň byla ochotná prodat nebo vystavit, ale ona prostě jen něco nakreslí, vyfotí si to a pak to schová na půdu. No jakou to má logiku? Co internátní škola? Řekněme… v Kanadě…“ Její pisklavý hlas se naštěstí se zabouchnutím domovních dveří vytratil a já stála zase na ulici. Město bylo rušné. I když jsme bydlel na samém okraji, na Pacific Ave, bylo to tak. Když jste prošli naší ulicí a ještě jednou řadou domků, zůstali jste stát před silnicí a přímo za ní se už skvěl ten poklad. Venice Beach. Tohle bylo místo plné kouzel. Slyšela jsem ještě o jednom, ale nepamatovala jsem si, jak se jmenovalo. Byla to jiná dimenze. Něco… úplně odlišného. Místo, kde se prý plní sny. Upřímně, ta holka, co to vyprávěla, to přečetla z knihy. Vsadila bych se, že z jakékoli lehké fantasy. Ale pro mě… Chtěla bych, aby takové místo bylo. Jistě, bylo by to proti zdravému rozumu! Ale… Kdo po tom vlastně tajně netouží? Všechny děti se chtějí zbavit školy a žít jinde, všechny děti touží po něčem odlišném. Ale copak jsme ještě stejné dítě jako ti malí jedenáctiletí…? Nu, podle toho z které strany to vezmete. Prostě jsem snílek. Debata ukončena. Posadím se na nízkou kamenou zídku, odlišující vyvýšená místa pro lehátka a sníženou písčitou pláž se vstupem do moře. Upřímně, nepřála bych nikomu, aby tam šel. To by si měl raději jít zaplavat do bazénu. Teď byla voda studená jako led. Sluníčko ji ještě nestihlo vyhřát. Skrčím nohy pod sebe do jakéhosi volného typu tureckého sedu a začnu do skicáku plynulými, slabými čarami dělat náčrtek. Vycházející slunce, napůl skryté za vodní hladinou, napojenou na vlnku, jež se na břehu mění v mořskou pěnu a stahuje sebou jako důkaz že tu byla kamínky, mušle a chaluhy z písku. Natolik jsem se soustředila na práci, že jsem ani nevnímala, jak mi utíká čas. Když bylo domalováno, barvy se ujmuly pastely a já byla s prací spokojená, byl čas vrátit se domů. Ale… domů? To nebyl domov. Teta a strýc jakoby snad ani nebyli moje rodina. Jasně, pověsila jsem se jim na krk, když to nečekali. Jsem přítěž, musí mi platit školu, kroužky, jídlo a oblečení, ale copak za to můžu? Nemusejí mě ignorovat, bavit se o mě takovým způsobem, když tam jsem přímo vedle nich… Mohli by se alespoň snažit předstírat, že jsme jedna šťastná a veselá rodinka a máme se všichni moc rádi. No nic, člověk by toho chtěl moc. Rozhodně, domů se mi nechtělo. Ani nápad. Místo toho jsem se začala potulovat po městě a očima hledat inspiraci.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 18. srpna 2010 13:47

Práce aneb ups moc mozku.. Vylezla jsme na střechu jednoho obchodního domu a začala zkládat snajprovku. Havran seděl na okraji střechy a pozorně sledoval můj cíl. Když sme jí složila, lehla sem si na břicho, hlaveň snajprovky položila na okraj a zamířila na cíl. Byl to velmi zazobaný, starší, tlustý můžu který právě šel ke své limuzíně v doprovodu bodygardu. Protočial sme oči.. tyhle typy nesnáším. Znova sme zamířala, přímo na jeho hlavu.. a zmáškla spušť. Nestačil ani vykřiknout a kulka mu proletěla mezi očima. Ruch v celé ulici se zastavil a všichni ztichli. Chlap se složil k zemi a bodygárdi začali zmatkovat stejně tak zbytek ulice. Jenom dvě ženy co stály za ním byli celé od krve a mozku a koukali se do blba, protože byli nejspíš v šoku.. stane se.. Schovala sem snajprovku, posadila si havrana na rameno, zamkla kufřík a klidně odešla. Tak to by byli.. měla bych se podívat so Open my heart.. stejně odpoledne nemám co dělat.. Došla sem domů, byl prázdný. Povzdychla sem si. Bylo mi trochu smutno.. a co dělám když mi je smutno.. přebírám svojí minulost. Šla sem do sprchy a přemýšlela. Někdo věří že po smrti se duše znova narodí.. já v to věřím.. když zemřla moje nejlepší kamarádka Miu, byla sem hrozně smutná.. probrečela sem několik dní. Když sem myslela že už to neunesu a něco si udělám, Daichi mi přinesl Havrana se zlomeným křídlem.. a já v něm poznala Miu.. měl stejné oči.. Možná je to jenom mé zdání, ale já v to pevně veřím. Vždyť ve světe se dějí zázraky a věci o kterých nevíme. OMH je jedna z nich. Oblíkla sem si bílé kraťásky, černé nadkolenky až k okraji karťásků že byl vidět jen kousek kůže. Pak hnědé kozačky na podpadku až pod kolena, rudé tryčko a jakovždy svojí bíločervenou mikinu a cilindr (viz ikonka). Sedla sem si do křesla v obýváku a zavřela oči. Postupně sem uvolňovala každý sval ve svém tělě. Ztišilia sem pohyb mylšnek ve své hlavě, až se mi úplně vyprázdnila. Můj hrudník se pravidelně zvedal a zase klesla. Ucítila sem jemný tlak a pak sme měla pocit jako bych padala, ale to bylo jen chvilku. Nakonec sem viděla svoje tělo z vrchu. Leželo tiše, jakoby spalo. Usmála sem se, můj havran vedle mě na křesle na tom byl úplně stejně. A právě mi seděl na rameni, i v mém astrálním těle. Na chvilku sem zavřela oči a když sme je otevřela.. ,,Sakra já chěla do OMH a ne do Elleziie.. " Pochmurněla sme když sem stála uprostřet zelné džungle. Ale přenášet se mi už nechtělo. Šla sem za nosem a les a větve mi pokroně uhýbaly. Výhoda mé schpnosti. Prostě sem se jen tak procházela a pročišťovala si hlavu. Zkoušela sme nějaké věci se svými schopnostmi. Cítila sem podvědomě jak někdo třepe s mým reálným tělěm. Povzdychla sem si a vrátila se do něho. Otevřela sme oči a zahleděla se na Erika. ,,Ségra? V poho? Vypadala si jako mrtvá.." řekl. Nadechla sme se a znova vydechla. ,,sem v pořádku" Usmála sem se. Podal mi obálku a šel mi udělat čaj. Rozdělala sme jí a začal číst dopis v ní. Další prácě.. nějaký chlap chce odělat ženskou v NY kvůli nevěře.. co ti lidé dneska mají proti nevěře? Nechápu.. Postavila sem se a šla vypít čaj. ,,Pojedu do NY.." řekla sme Erikovi ,,Supééér!! Dones mi suvenýr!!" Zazubil se na mě. Protočila sem oči a i s čajem si šla zbalit. ,,Zamluv mi na dnešek letenky!" křikal sme an Erika dolů do kuchyně. ,,Na kdy?!" ,,Na večer!" Řekla sme mezitím co sem si balila věci do stříbrného kufru. Nevím kdy pojedu zpátky.. to je stejně jedno.. jenom si tam budu muset sehnat zbraň.. Zamyslela sem se když sem dobalovala poslední zbytky věcí. Nepřevlíkala sem se bylo to zbytečné. Bylo něco kolem 4 odpoledne. ,,Letí ti to v 6.." řekl brácha. Děkovně sem se na něho usmála. Měla sme ještě hodinku čas. Vysvětlila sem mu co se zvířaty. Doufám že za těch pár dní.. možná týdnu nepojdou, to ybch ho musela zabít. Dala sem Miu do přepravky a Erik mě vezl na letiště. Tam sme se rozloučili a já šla na letadlo. Trochu sme podplatila celníka, aby mě nechal projít s pistolí. papíry sem an ní měla tak co.. řekla sem že jí mám na ocharnu.. v podstatě je to pravda. Za chvilku sem už seděla v letadle směr NY.. nebyla sem z toho 2X nadšená ale co se dá dělat. A navíc cesta měla trvat několik hodin. Uvolnila sem se a začala meditovat. Za chvilku sem byla už v OMH. Stála sem ve velké květinové zahradě. ,,Jo sem jsme chtěla.." řekla sem si pro sebe.

Christian *Chris* Leander - 18. srpna 2010 20:47

New York - Domov, později Univerzita - Hodina moderní literatury ,,Christiane!" trhl jsem sebou a prudce otevřel oči při zaslechnutí svého jména. Zívl jsem a protáhl se. Svoji matku jsem nikdy nechápal. I když už jsem dávno dospělý, stará se o mě jako by mi bylo pět. ,,Neboj, mami, už jdu." zavolal jsem a popadl svoji kabelu přes rameno, ve které se skrýval mini-notebook a sešity potřebné k přednáškám. Zastavil jsem se před zrcadlem a rychlým pročísnutím si alespoň trochu učesal vlasy. Někdy bych si přál být prezidentem. Nemuset vstávat... Má svůj vlastní čas, nikdo by mne nerušil při návštěvách OMH. Otřásl jsem se a s hlasitým dupotem jsem se dopotácel až do kuchyně. ,,No, ještě že jdeš. Nezapomeň odvést Summer do školy. Leanna dnes nemá čas." informovala mne matka a podstrčila mi pod nos talíř se slaninou a čerstvým bochánkem. Posadil jsem se a dal se do jídla s poněkud otráveným výrazem. ,,Mami, není jí pět, ale patnáct.. Leanna jí mohla vzít sebou. Jenže to ne, musela jít za tím svým úžasným Paulem.." zavrčel jsem a v mysli mi vytanul obraz mé osmnáctileté sestry zaklenuté do třídního frajera Paula. ,,Neodmlouvej, Chrisi. Tvoje sestra si chce taky užívat, narozdíl od tebe... Kdy nám domů přivedeš svoji přítelkyni?" zeptala se matka a starostlivě na mne pohlédla. ,,Proboha, mami, já žádnou nemám. Summy, pojď." dojedl jsem poslední sousto, podstrčil talíř matce do dřezu a popadl za ruku mojí mladší hnědovlasou sestru, která právě scházela ze schodů. Z domu jsem vyrazil pěkně rychle. Nesnáším tu její posedlost! Každej má určitě normální mámu! Jakmile jsem odvedl svoji sestru do školy, zamířil jsem přímo na univerzitu. Dopoledne ubíhalo vskutku pomalu, změna přišla teprve až na mé oblíbené hodině - Moderní literatura. ,,Můžete nám někdo vyjmenovat díla současné fantasy?" slyšel jsem profesora. Pozorně jsem si zapisoval, i když dnešní den nebyl kdovíjak záživný. Profesor si zřejmě myslel, že nedávat pozor na jeho hodinách je ten největší zločin, a proto vyvolal mne. Otráveným hlasem jsem mu vyjmenoval těch několik spisovatelů a vrátil se do sladké nevědomosti - zíráním z okna. Máš ty tohle vůbec zapotřebí, Chrisi? Mohl bys v klidu žít v tom světě, který je stejně reálný, jako tenhle. Jsou tam ale lepší lidi, než zde. Úkosem pohlédnu na chlapce sedícího přede mnou, který je jedním z důkazů, že středověk zřejmě ještě nevymřel. Koutky se mi zkroutily do úsměvu při pohledu na hnědé vypasované džíny, postříkané inkoustem, bílou zmačkanou košili zastrčenou do kalhot a hnědé polobotky snad z minulého století. S úlevou jsem vydechl, jakmile přednáška skončila a já se mohl vydat na cestu ven. ,,Leandere, kam ten spěch?" uslyšel jsem za sebou dívčí hlas. Podvědomě jsem se ohlédl a spatřil závoj rudých vlasů. ,,Ginger.. Mám nějakou práci." mávl jsem rukou a pokračoval jsem dál v chůzi. Bylo mi jedno, že jedna z nejhezčích holek ze semestru za mnou běhala jako pejsek. Možná si myslela, že po posledním večírku patřím k ní? Hloupá.. Někdy ty holky fakt nechápu. Povzdychl jsem si a přidal do kroku. Chtěl jsem se jí za každou cenu zbavit. ,,Kam si myslíš, že utíkáš?" slyšel jsem za sebou její hlas. Usmál jsem se a ukázal povědomé, pro ni zcela vulgární heslo vztyčeného prstu. Skvěle. Teď jen najít kámoše. Uchechtl jsem se a vydal se známou cestou z univerzity. Věděl jsem přesně, koho hledám. Mladého modela Rileyho Strifa. Rozhlédl jsem se po ulici, zda nezmerčím ty jeho povědomý značkový hadry. Měl jsem zatím smůlu, ale věřil jsem, že na něj brzy narazím. Konečně jsem rozeznal povědomou kštici vlasů. ,,Hej, Strife, počkej!" křikl jsem na něj a rychlým krokem jsem se k němu nato tata dostal. Na tváři mi pohrával povědomý úšklebek. ,,Myslíš, že mi utečeš?"

Riley Strife * Borec * - 19. srpna 2010 14:14

S Christianem - Úkol začíná Jakmile za sebou uslyším známý hlas , automaticky se otočím . To je dost , že jde . Už jsem myslel , že všechno nechá zase jen na mně . To je mu podobný . ,, Ale ale ... Leandere , snad neutíkáš před Ginger ? " ušklíbnu se , když vidím v dáli rudovlasou dívku , která za Christianem chvatně běží . ,, Ta holka je do tebe blázen . Radši padáme , dneska nás čeká náročný den . Na námluvy budeš mít čas později " utahuji si z něj , zvlášť když vím , že zrovna on o Ginger nestál , ačkoliv nevypadala vůbec špatně . Má docela dobře vyvinutý hrudník , to se musí nechat . Raději své myšlenky rychle zaženu , přičemž Christianovi před nos vrazím papír s instrukcemi a vítězoslavně se za ním usměju ,, Tyhle dvě musíme najít . ES je chce mít co nejdříve v Openu . Povedlo se mi o nich něco zjistit , dokonce chodí na stejnou střední . Alespoň to budeme mít rychlejc za sebou " . Zastrčím ruce do kapes a líným krokem se rozejdu vpřed ,, Je to odtud kousek , tak pohni kostrou " popoženu ho a na zlatých hodinkách vyjímajících se na mé pravé ruce zkontroluji čas . Cesta utíká rychle , za chvíli už stojíme před budovou střední školy , ve které najdeme budoucí bojovnice pro Open My Heart . Rozhlédnu se kolem a očima hledám kohokoliv , kdo odpovídá popisu Rimy a Arianny . Vtom se zpoza rohu ozve dívčí pištění ,, To je Riley Strife , slavný model ! Slyšíte ? ! " . Zoufale pohlédnu na Christiana ,, Změna plánu kámo , budeš je muset najít sám . Podívej , jedna stojí přímo támhle ! " ukážu na středně vysokou hnědovlásku , přešlapující na schodech . Vypadá , jako by někoho hledala . Výhled na ní mi zakryje až jásající dav ,, Riley , podepíšeš se mi na ruku ? " zaprosí malá plavovláska se studánkově modrýma očima . Hned vedle ní se objeví její kamarádka ,, Mohu dostat autogram na sádru ? " otáže se roztomile . Nasadím svůj poctivě nacvičený oslnivý úsměv ,, Samozřejmě krasotinky , na každou se dostane " odpovím a začnu jeden papírek po druhém podepisovat . Rád jsem byl středem zájmu , ale zrovna dnes jsem měl na práci něco důležitějšího , než rozdávat autogramy rozradostněným fanynkám . Ach jo . Doufám , že to Christian zvládne i beze mě ...

Destiny Ricco - 19. srpna 2010 16:46

NY- restaurace ,, V soukromí?“Otočím se na davy fotografů. Před jejich snímky a blesky už rozhodně neunikneme. ,, Myslím, že je to dobrý nápad.“. Šofér od limuzíny nám otevře dveře a spolu s Mellem nastoupím dovnitř. Luxusní auto má černá skla, takže ať se paparazzi snaží sebevíc, žádný snímek krom černých skel nedostanou. ,, Ano a pořád mám! Už se těším až mi příjde ta nová hnědá od Prady! Těším se na ní jak děcko na Vánoce!“Rozzářím se. Milovala jsem všechno drahé a luxusní. Každičkou kabelku, každý nový pár bot- prostě to musím mít. A ano je pravda že chudák Mello má Ellezzijský palác obklopen mým šatníkem. Vyvalím oči. Serendipity 3 je opravdu luxusní restaurace. Né že by mě to nějak překvapovalo, díky příjmům rodičů a mým příjmům z modelingu jsem na takový honosný styl života zvyklá. Ale od Mella bych to nečekala. ,, Mello, už jsem ti říkala že jsi můj nejlepší kamarád?“ Rozesměju se. ,,Čoveče ty bys měl být pyšný! Máš za nejlepší kamarádku slavnou modelku. Ou už jsem ti říkala že maybeline mě chce do reklamy pro nový typ řasenky?! Všechno jsme to s Jimem probrali a nemá to chybu! Budu mít za to hodně slušný výdělek.“ Svěřuju se. Kolikrát mi přišlo i pár nabídek na role ve filmu. Ale ještě jsem nedostala žádnou, kterou bych chtěla. Pozorně Mella poslouchám.Ellezzie má problémy? Sakra jak je to dlouho co se tam něco dělo?,,Válka? S Openem? Mello, ty máš strach z Openu? Open My Heart, je pitomí svět s ještě pitomější vládkyní. Promiň Mello, vím že je to tvá láska, ale přiznej že nemá žádný vkus. Ve světe módy klesá na bod mrazu a kdybych na ní zavolala módní policii, dostane elektrické křeslo.“ Vytáhnu zrcádko a začnu si nanášet třpytivý lesk na rty. ,,A navíc-,“Pokračuju.,,Víš, že jsem v Ellezzii nebyla hodně dlouho, což také znamená, že jsem naprosto vyšla ze cviku co se týče používání schopností. Navíc víš že Démona jsem sakra dlouho nepotřebovala. No teda .. Jak se Démonovi vůbec daří?“Zazubím se. Limuzína zastaví před Serendipity 3. Jakmile vystoupím, kolem procházející lidé se zastaví a začnou na mě ukazovat prsty a cosi si mezi sebou říkat. Mladá žena s dcerou ke mně příjde i s foťákem.,, Vy jste ta modelka Destiny Ricco! Může se s vámi má dcerka vyfotit? Jste její vzor! Touží být jako vy!“ Povzdychnu si. ,, Ale jistě.“ Děti jsem neměla nikdy moc v oblibě, ale pokud jsem si chtěla udržet 1. Místo na žebříčku, přetvářka je pro mne nezbytná.

Christian *Chris* Leander - 19. srpna 2010 19:30

NY - Před střední školou Zastavím se přímo před hnědovláskem, který je v USA spíše známý jako špičkový model. Dám oči v sloup a založím si ruce na hrudi. ,,Poslyš, Strife, já tu nejsem poslední, jasný? Nemůžu za to, že vás pustili dřív." pokrčím rameny a přátelsky do něj šťouchnu. Jakmile začne komentovat výstup Ginger, rozesměju se. On jistě o dívky nikdy neměl nouzi. ,,Ginger je sice hezká, ale dávám přednost mladšímu masu. Navíc, viděl jsi ten její nos? Je naprosto příšernej!" mávnu rukou a s ironií se ohlédnu zpět k Univerzitě. Byl jsem doopravdy rád, že jsem z ní pro dnešek venku. Riley mi pod nos podstrčí papírek a fotky dvou mladých dívek. Se zájmem si je prohlédnu a očima přelétnu informace od Es. Takže nábor začal, hm? Odvrátím pohled a vrazím fotky Rileymu zpět do pracek. ,,Skvěle, kámo. Ty najdem hnedka, jsme přeci třída, ne?" ušklíbnu se. Vzápětí jsem počastován Rileyho káravým hlasem. Ušklíbnu se a vyjdu za ním. ,,Já jsem zvyklej chodit po ulici. Někdy si říkám, jak to vydržíš ty. Červenej koberec tu nevidím." odvětím přátelsky a přidám do kroku, abych modelovi stačil. Po pár blocích se ocitneme u střední školy. Očkem mrknu po osazenstvu zdejší střední školy. Zahlédnu několik pěkných kousků, kterými bych si mohl vyzdobit svoji sbírku, zmíněné dívky však ne a ne najít. ,,Hele Riley, možná..." větu však nestihnu doříci, jelikož se k Rileymu přiřítí delegace uječenejch fanynek. To mi ještě chybělo! Proč musí dělat zrovna modela? Proč nemůže bejt třeba čistič veřejnejch záchodků, hm? Protočím oči v sloup, jelikož mne banda fanynek pěkně odstrčí od jejich idola. Stihnu ještě zaslechnout těch pár vět, které směřuje Riley na mě. ,,Jasně, hvězdičko." odvětím koutkem úst. Jeho další orgie raději nesleduji, jelikož nechci, aby moje srdce utrpělo. S povzdechem se vydám do davu studentek. Kdepak jen jste, bojovnice? Konečně najdu to, co hledám. Mladou hnědovlásku. To bude Arianna. Pomalým krokem k ní zamířím, nasadím úsměv alá popová hvězda a opatrně jí oslovím. ,,Dobrý den, slečno Salwertová, mohl bych se vás zeptat, zda-li neznáte nějakou Rimu Jeevasovou? Není to náhodou vaše kamarádka? Potřeboval bych si s ní i vámi promluvit o důležité věci." nasadil jsem co nejpřirozenější tón s přátelským úsměvem, který- doufejme, zabere.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 19. srpna 2010 20:15

NY - místo práce hledání nováčku.. zbláznili se?! Vrátím se do svého těla.. zrovna v čas, protože letadlo přistávalo. No to si ze mě dělají srandu?! Proč já tam lozila?! Pry najdi nováčky.. Tshe! Nasupeně sem vystoupila z letadla Jakže se jmenovala ta holka co po mě chtěli? Salrertová? Tshe! Vyšla jsme z letiště a stopla si taxi, které mě odvezlo do hotelu. No dělají si ze mě šoufly? Musím najít tu střední.. Vyjdu do pokoje kde si hodím tašku na postel, zamknu ho a vydám se do města. Ta strední naštěstí nebyla daleko, bylo to pár minut pěšky.. Zrovna sem tu holku zahlídla.. blond vlasy, vysoká postava.. no kdo jiný by to mohl být než Chris.. to se tu trmácím zbytečně? Dojdu k nim blíž až stojím kousek za Chrisovými zády. Poslouchám co jí říká.. jo trmácela jsme se tu zbytečně.. ,,A není ta důležitá věc náhodou OMH?" Pošeptám tu tajemě do ucha a ušklíbnu se.

Gaspard Rochette - 21. srpna 2010 09:07

Paříž – krámek se starožitnostmi “Jestli se nebudete víc starat o zákazníky, budete si muset hledat nové místo. Nechápu, jak člověk jako vy může být tak nevšímavý! Ta žena si očividně chtěla koupit tu almaru i s obsahem, ale vy jste jí k tomu nic neřekl! Opravdu mě neštvěte, jste horší, než ta brigádnice, co tu byla před vámi.“ Další malý proslov od šéfa podniku a další krásný začátek dne v tomhle zapadlém obchodě, kam zavítají snad jen zvědaví turisté, aby nasáli nostalgickou atmosféru starého nábytku a harampádí. “Vždyť ona si to jen prohlížela, kdyby ji chtěla koupit, snad se zeptá, ne?“ pokrčím rameny. “Kolikrát vám ještě budu opakovat, že musíte k zákazníkovi přijít a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje?!“ odsekne šéf. “Dobře pane Lamberte, už se to nestane…“ rezignuji, protože hádat se s tím starým a obtloustlým člověkem je to poslední, po čem dnes toužím. Do obchodu vejde skupinka japonských turistů a začne svými batohy a taškami ohrožovat výstavky a křehké věci ve svém okolí. Vrátím se za pult a sleduji je. Jejich pozornost upoutala století stará panenka na poličce s dalšími starými hračkami. Po chvíli ukazování si ji jen vyfotí a pak se jak stádečko zase přesunou ven. Vrátím pohled na rozevřenou knížku na pultě pod sebou. To je jedna z výhod takového místa. Můžu si z knihovny půjčovat staré kousky literatury a když dám pozor, aby se kniha nepoškodila, v klidu si mohu číst a kochat se krásnými starými ilustracemi z dob, kdy pojem abstrakce bylo slovo málo užívané. Nepřečtu ani dvě stránky a jsou tu další turisté. Mladý pár ze Španělska. Zastavili se poblíž pultu, kde jsou ve velkých deskách seřazené grafiky. Klasicky prolistují sotva polovinu a pak je to přestane bavit. "Máte přání?" zkusím to na ně, když se přiblíží, aby si prolistovali staré fotografie. Lámaně francouzsky mi odpoví, že se jen dívají. Vrátím tedy pozornost zpátky do knihy. Je to Patnáctiletý kapitán od Julese Verna. Čtu tu knížku asi už potřetí, stejně jako ostatní Verneovky. Nepřestanou mě nikdy bavit. Mít víc peněz, odkoupím je od šéfa a přidám do knihovny doma. Španělský pár nakonec opustí krám bez nákupu. Brzy na to je čas na odpolední přestávku. Dojdu zamknout krám a vyvěsit ceduli „Odpolední přestávka 12:00 – 13:30“ ve čtyřech jazycích. “Budeš tady, mám schůzku s jedním zákazníkem, volal mi ohledně toho obrazu maršála Bernadotta. Určitě ho bude chtít koupit,“ zarazí mě šéf, když už jsem připraven vyrazit si někam na oběd. On má talent na zkažení mých plánů. Nestihnu ani nic říci a je pryč. Kdyby alespoň počkal, skočím si něco koupit k obědu…, pomyslím si naštvaně a jdu si dozadu pro zbytek svačiny.

Arianna Salwert - 22. srpna 2010 12:07

Šílený dav před střední školou. O co tu jde ? Snažím se Myu ze všech sil najít, ale vypadá to, jako by se po ní slehla zem . Je možné, že se zdržela ve škole? Notnou chvíli přemítám nad různými nápady, vyruší mě až křik mých spolužaček a dalších dívek ze školy. Co se děje? Polekaně zvednu hlavu, ale nevidím nic jiného než obrovský dav tvořící se pár metrů odemě. Nestačím se vzpamatovat, protože na mě začne mluvit jakýsi blonďatý kluk. Vidím ho poprvé v životě. Od hlavy až k patě si ho prohlédnu, nakonec usoudím, že pravděpodobně nepatří mezi středoškoláky. Vytřeštím oči, když mě osloví příjmením. ,, Odkud mě znáte? " vyhrknu překvapeně, on ale jen s naprostým klidem mluví dál.,, Rima Jeevasová? " zopakuji . Tohle jméno jsem už zaručeně slyšela.,, Ta chodí do prváku. " odvětím, když si po pár minutách vzpomenu. Ne jeho otázku o přátelství pouze zakroutím hlavou ,, Známe se jen od vidění. " pokrčím rameny a znovu upřu zrak k davu lidí , který je ještě větší než před chvílí. Ráda bych zjistila co se stalo tak významného, jenže přes jekot studentek není slyšet vlastního slova. Proč mi vlastně vyká? Otočím se na Christiana, který se na mě přátelsky usmívá.,, Rima se určitě zdržela ve škole. Před chvílí jim skončilo vyučování. " zamumlám s pokrčenými rameny, bylo mi jasné, že bude chtít vědět, kde jí najde. To už se ale k Christianovi blíží dívka s velice podivnou barvou vlasů. Vypadá to, že se znají. Kde je Mya? Proč ten blonďák hledá právě Rimu a co je zač ta holka vedle něj ?

Dayita Katter *Day* - 22. srpna 2010 18:16

New York- skatepark Rychle seběhnu schody dolů a stejnou rychlostí proběhnu dveřmi, který dělí restauraci od našeho domu. Objevím se v kuchyni. Pozdravím Lue, která tam vaří a ostatní kuchařky. Mamka stojí za pultem a čepuje pivo. ,, Čau, hele jdu do skateparku jo?“ ,,A kdy se vrátíš?“Ozve se odpověď. ,,Nevím, nějak k večeru.“ Čapnu skate, který stojí opřený o zeď a z poličky nad pultem si vezmu limonádu. ,, Vrať se dřív, pomůžeš Mimi s úkoly.“Překazí mi plány matka. No to je skvělé .. Vždycky když si něco naplánuju příjde ona nebo Mimi, že něco chtějí. S mamkou jsem vycházela dobře i s jejím přítelem Larrym, je milý a ochotný, ale přece jen to není ten táta, který má na mě podíl. ,, Ježiši mami! To jí nemůže pomoct Joe?“Zavrčím. Joe je můj starší brácha ,mám ho ráda, ale pořád někde lítá. ,, Už jsem řekla Day.“ Vezme dvě sklenice s pivem a donese je dvěma starým chlapům, sedícím u stolu pod televizí. Když dorazím ke skateparku, čeká mě nemilé překvapení. To že tam najdu svou partu je sice super, ale to že tam je i Rebecca Winnerová, zas tak úžasný není. Nejenže to je neuvěřitelná fiflena s nosánkem nahoru, která si myslí, že nás skejťáky bude poučovat a štvát, nejhorší je to, že nemá být ani na co namyšlená. Nijak kdovíjak krásná není, postavu taky nemá špičkovou a ten její pištivý hlásek musí rvát lidem uši na míle daleko. Stejně jako teď mě. ,, …. A já ti říkám, že bys odsud měla urychleně vypadnout!“ Slyším Bratův naštvaný hlas. Vysoký kluk s blonďatými vlasy a modrým pruhem na pravé straně se pohrdavě sklání nad malou a blonďatou Rebeccou. ,,Co se to tu děje?“Seskočím ze skejtu a rozejdu se k nim. Černýma očima probodávám Rebeccu zkrz naskrz. ,, A hele- vůdčí přišla.“Odfrkne si blondýna a založí ruce v bok. Nebyla to vůbec žádná pravda. V partě nikdo nevelel, každej si jel podle svýho. ,,Vysmahni Rebecco, nikdo tu o tebe nestojí.“Zavrčím a stoupnu si naproti ní.

Christian *Chris* Leander - 22. srpna 2010 21:09

Před střední školou Dav, tvořící se kolem naší hvězdičky, nás přesunul o notný kousek dál, než jsem prvu rozhovor zamýšlel. Nervózně jsem se rozhlédl, a poté svůj pohled otočil k Arianně, které je moje přítomnost značně podezřelá. ,,To je na delší povídání, děvče. Myslím, že jsi nedočkavá to slyšet, ale chvíli počkej. Než najdeme tvoji spolužačku Rimu. Nechce se mi dvakrát opakovat. Navíc Riley by se možná rád přidal, až mu skončí autogramiáda." kývnu směrem k modelovi, který je stále zavalen kupkou obdivovatelek. Skvěle, žádné komplikace. Riley bude mít radost. Mile se na Ariannu usměji a kývnu směrem ke škole. ,,Výborně, mohla bys jít prosím s námi? Jde o tvoji bezpečnost, můžeš nám věřit. Ta věc, o které chci mluvit, se ti bude líbit. Jsi jistě zvědavá, o co se jedná. Slyšela jsi někdy o Open my heart?" syknu směrem k dívce a zatvářím se vážně. V té chvíli to samé slovo uslyším v uchu. Koutky mi vyletí do širokého úsměvu. ,,Náhodou to je OMH, slečno Blacková. Je neslušné se k lidem krást zezadu." ušklíbnu a se smíchem se otočím. Než si toho Laionel stihne všimnout, přátelsky jí obejmu a políbím na rty. ,,Kdo by čekal, že nás poctíte svou návštěvou, že, slečno Blacková? Je to již notný čas, co jsem vás naposledy viděl." odpovím s furiantským úsměvem, na ukazovák si namotám pramen jejích vlasů. Při vzpomínkách mi ďábelsky jiskří v očích. ,,Riley měl malou nehodu, zbývá ještě najít tu dívku, Jeevesovou. Pojďme tedy. Arianno, následuj nás." kývnu na zmatenou dívku, chytnu Laionel za ruku a v závěsu s ní vykročím do školy. Ať se Arianne připojí, či ne, rozhodně se mi podaří najít dívku, která vzezřením vypadá podobně jako ta na fotografii. ,,Ahoj, ty musíš být Rima Jeevesová, že?" odpovím zvučným hlasem a mrknu na prvačku dlouhými řasami. Tenhle pohld vždy fungoval na dívku každého věku - zabere i teď?

Rima Jeevas - 23. srpna 2010 10:16

Stále ve škole ... Měla jsem v plánu jít už konečně domů, ale zapomněla jsem si učebnice ve třídě. Doufám, že tam nikdo nebude, nestojím o další trapas. Znuděně jdu po schodech, přímo k třídě, kde jsem to asi nechala. Jsem ráda, že je prázdná. Než jsem došla ke své lavici, která byla druhá od konce u okna, všimla jsem si několika listů ležících na stole učitelky. Bylo mi jasné, že není dobré riskovat a prohlížet si to. Jak už to bývá, většinou by mě nachytala a byl by průser. Po chvilce se dívám pod lavici a díky bohu naleznu učebnici Biologie. Fajn, můžu jít. Třeba bych mohla zažít pracovat na té prezentaci. Zamyslím se, schovám učebnici do svého šedozeleného batohu a odcházím. Na chodbě jsem zahrabala v kapse, měla jsem v plánu někomu zavolat. Mobil však vyskočil a spadl na zem. Zohnu se, ale když se narovnám, přede mnou se objeví nějaký blonďák. Začínám si ho nedůvěřivě prohlížet a přemýšlím, že bych měla nejspíše odpovědět. ,, Už to tak bude. Má cenu se ptát, odkud znáš mé jméno ?“ řeknu bez jakéhokoliv zájmu. To, že na mě oslnivě zamrkal se mnou nedělá. Nejsem typ dívek, kterého by se z tohoto mohli podělat. Na chvilku jsem se zaměstnala poslouchání křičení mých spolužaček. Hned to však vypustím z hlavy, asi někdo nezajímavý.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 23. srpna 2010 10:23

Škola Obejmul mě a .. políbil?! On mě fakt políbil?! Zrudla sem a nechápavě na něho koukala. Namotl si kolem prstu pramen mých vlasů.. Co má to jiskření v očích a ten úsměv znamenat?! Mám ráda překvapení, ale to bylo moc i na mě. Nakonec mě chyl za ruku a někám táhl. Za tou druhou holkou nejpíš. Chtěla sme mu vrazit facku, ale nakonec, sem se pořád trochu červená s úsměvem nechala.. proč taky ne že? Ta holka.. Rima se jmenovala.. byla jak koskta ledu.. horší než moje kamarádka Lan.. a to je koskta ledu!! To je jedno. ,,Potřebovaly bychom s tebou mluvit o důležité věci" Řekla sem s milým ůsměvem místo Chrise a nenápadně mu vysmekla ruku se sevření.

Jonas Faulkner - 23. srpna 2010 13:52

NY - neznámo kde v síti kanálů - závodiště Konečně volný, opravdu volný. Ztěžka oddychuji sedíc v kanálové vodě ihned za cílem. Okolo mě stojí několik mužů se samopaly připraveni hned pálit, ale to mi je už jedno. Vyhrál jsem svojí svobodu. Jen co mi můj majitel sundá obojek, můžu si jít kam chci. Setřu si z tváře pot a krev jednoho chudáka, které mu usekla jedna z pastí hlavu ve chvíli, když mě předbíhal. Nejrychlejší zvítězí, ale jen opatrný doběhne. Vzpomenu si na slova muže, který mě a ještě několik nyní mrtvých chudáků připravoval právě na tyto závody. Jediná škola, kterou jsem kdy měl a díky které jsem stále naživu. Díky trenére. Zašeptám do tmy rušící jen neonová zář nápisu cíl a pár baterek strážných. Jeden ze strážných ke mě pomalým krokem s dupáním těžkých bod přijde a jedinou ránou do hlavy pažbou mě uspí. NY - zapadlá ulička - hromada odpadků Pohozen ležím na chladné zemi velkoměsta obklopen odpadky a rodinou krys, která se pravděpodobně připravuje na čerstvé maso mého těla. S bolavou hlavou a vůbec celým tělem se probudím a zasténám chytíc se za hlavu na místě, kam přišla rána od hlídače. Zdá se že místo nekrvácí a budu tam mít jen bouli. Převalím se na záda a zadívám se na kousek nebe, který je vidět mezi domy. Něco je špatně. Proč nejsem zase někde zavřený? Proč zase vidím nebe? Moment... Opatrně a pomalu se dotknu svého holého krku, je prázdný. Konečně poprvé za dlouhých 17 let. Obojek ve pryč. JE PRYČ. Jsem volný, opravdu volný. Nově zjištěná skutečnost mi dodá novou sílu. Vyskočím na nohy a rozběhnu se uličkou. Doběhnu na jednu z hlavních ulic plnou lidí a aut. Pln svobody a štěstí pozvednu ruce k nebesům a z plných plic zakřičím silně a nahlas. JSEM VOLNÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!! Jsem 169 cm vysoký hubené, až podvyživené postavy, ale s jasnými svaly (ne jako Rambo). Celé tělo kromě hlavy mám pokryté drobnými i většími jizvami či hojícími se ránami. Na krku je jizev nejvíce po celém obvodu na místě, kde byl obojek a mírně bystrý člověk si všimne, že tam kdysi něco takového bylo. Celý krk je rozedřený právě od obojku. Na sobě mám pouze černé tepláky značně zašpiněné. Jsem celý špinavý a značně zapáchám potem, kanálem a zasychající krví, od které mám celou pravou horní půlku těla.

Marcus -Mello- Archer - 23. srpna 2010 18:27

V Serendipity 3 Hned po Destiny nastoupím do černé limuzíny, ve které se pohodlně usadím. ,, Být tam ještě chvíli, nejspíš by nás ti blázni ušlapali.“ poznamenám s úšklebkem a podívám se z okýnka, do kterého díky černým sklům žádný fotograf ani jiný zvědavý kolemjdoucí neuvidí. V hlavě se mi vybaví Destinin pokoj, který přímo přetékal nespočetným množstvím oblečení, bot a hlavně kabelek.,, Jistě, že to vím. Vnímám to stejně. Bez tebe to totiž v Ellezzii není ono. “ pousměju se. Nijak mě nepřekvapí, když se mi svěří s natáčením reklamy na nejnovější řasenku. Mlčky přikývnu a nechám jí mluvit, protože pokud měla Destiny správné téma k hovoru, pak byla k nezastavení. Nezměnila se, vždycky byla upovídaná. ,, Nezapomínej, že ES je pořád moje kamarádka.“ pokrčím rameny ,, To ale nic neznamená. Jen bych jí příliš nepodceňoval. Jistota je jistota.“. Koutkem oka se podívám, jak si nanáší lesk na rty. ,, S tím si nelam hlavu, Des. Možná jsi vyšla ze cviku, ale můžeme to velmi lehce napravit.“ odpovím s nadějí v hlase ,, Pokud jde o Démona, myslel jsem, že odešel ve stejné době, jako ty.“ . Jakmile auto zastaví, vystoupím a zamířím k restauraci. Otočím se, zdá se, že Des se zdrží fotografováním s fanoušky. Destiny, přetvářka ti šla vždycky náramně dobře, to se nezapře. Jen se nad tím usměji a když konečně zamíří ke mně, otevřu dveře a podržím je ,, Dáma jde přeci první, ne ? “ připomenu jí. ,, A když už je hlavním tématem dne Ellezzie... Mám pro tebe úkol. “ tajemně se usměju a zamířím k volnému stolku u okna. Zamyšleně listuji jídelním lístkem a přemýšlím, co si objednat. Skořicový Fudge pohár? To nevypadá vůbec špatně. ,, Máš vybráno Des ? “ zeptám se a nakloním se k ní blíž ,, Potřebujeme posily, to doufám víš. Zvládla by jsi pro mě někoho najít ? “

Destiny Ricco - 23. srpna 2010 18:53

Serendipity 3 Kolem restaurace se nahromadí až příliš lidí a fanoušci začínají pomalu šílet. Netrvá to dlouho a dorazí i davy paparazzi. Jen jim zamávám a s úsměvem jim pošlu vzdušný polibek. Vchod do restaurace hlídají dva mý bodyguardi. Jen co vejdu do restaurace, ucítím upřené pohledy zákazníků. Ale všichni jsou z vybrané společnosti, tak pochybuji, že začnou vřískat jako ti venku. Jen jeden u stolu hned u okna dloubne svou přítelkyni do žeber, a kývnutím hlavy jí upozorní na mou přítomnost. Jdu hned za Mellem, sedneme si ke stolu u okna a oba se dáme do čtení jídelního lístku. Téma Ellezzie. Ano. Co takhle Versace?,, Ano Ellezzie, úkol? Cože? To snad né Mello. Jeden úkol už mám a to se jmenuje účetnictví. Tu práci mám odevzdat zítra a já nemám nic udělaného. Ale Whiteová to vyřeší za mě.“Mávnu nad tím rukou. ,, O co jde?“Listuju v menu a poslouchám Mella.Ách tenhle salát s čerstvým ovocem a tvarohem .. No to bych si mohla dát. Ke stolu příjde číšník. ,, Co si račte přát?“ Zapálí na stole svíčku. ,, Jsme poctěni vaší návštěvou slečno Ricco.“ Sladce se usměji. ,, Ach děkuji! To je milé! Dala bych si tenhle salát číslo 4 a k tomu ten jahodový nápoj tohle to …“Ukážu na jakýsi popis v menu. Číšník se usměje a vezme ode mne menu. ,, A pán si přeje?“ Hned co si Mello vybere svou objednávku číšník odejde. ,,Nemusí ani vytahovat peněženky, budou nám to cpát zadarmo.“ Ujistím ho. Tohle jsem už hodně dobře znala. Kamkoli jsem zašla mi dali něco zadarmo jako pozornost podniku. ,, Ellezzie potřebuje posily?“Prohrábnu si vlasy.Ellezzie byla vždycky silná .. Nepotřebuje to ..Nechtělo se mi věřit, že by tak silná země potřebovala pomoc ..,, Někoho najít?Ale no tak Mello, na tohle nejsem stavěná. A navíc víš jak to může dopadnout.“ Pokud jistej člověk bude dělat problémy a nebo mě štvát mohla by mi dojít trpělivost. Také se k Mellovi nakloním. ,, Navíc všude číhají fotografové, jak by to vypadalo, kdyby mě viděli se bavit s nějakým … Dejme tomu člověkem ze spodní vrstvy?Hm?“

Marcus -Mello- Archer - 24. srpna 2010 20:17

Pořád na stejném místě Zvědavé pohledy ostatních návštěvníků restaurace okázale ignoruji. Destiny byla sice velice uznávanou modelkou, to ale neznamenalo, že se nechám kvůli její oblíbenosti přivést do rozpaků. ,, Ano, úkol. Nevypadáš příliš nadšeně, čekal jsem větší nadšení.“ řeknu káravě a spokojeně se podívám na skořicový pohár, který přede mě číšník položí. ,, Děkuji... “ usměji se a znovu pohlédnu na Destiny ,, Účetnictví ? Překvapuje mě, že někdo tak sebevědomý jako ty se bojí nenapsaného úkolu. Ta druhá ho zajisté vypracuje za tebe, nevidím důvod k obavám." naprosto nevzrušeně do úst vložím lžičku se zmrzlinou. ,, Pořád máš ráda saláty ?“ podivím se . ,, Kdy jsi naposledy snědla něco pořádného, anorektičko ? “ provokuji jí se smíchem. ,, Přesně tak, posily. Nikdy nevíš, na koho narazíš. Mohl by to být zrovna někdo s velmi dobrou schopností. Takové lidi v Ellezzii potřebujeme, nesmíme dovolit, aby je měla ES dříve než my.“ zašklebím se a stočím pohled k poháru, který je skoro prázdný. ,, Netvař se jako u mučení, pošlu s tebou Andrewa. “ nenápadně jí vtisknu do ruky papírek s instrukcemi. ,, Nezklamte mě. Ty najdi toho kluka, Andrew se postará o tu druhou." mrknu na ní. S povzdechem od sebe odstrčím prázdnou nádobu, ve které byla ještě před chvílí skořicová pochutina. ,, Co je to za otázky ?“ nechápavě kroutím hlavou. ,, Jsi mistriní přetvářky a převleků. Myslím, že ti nebude činit potíže ze sebe udělat chudáčka v prostém obleku.“ se škodolibým výrazem hodím na stůl několik bankovek. ,, Destiny, je mi jedno jakou metodu použiješ, prostě ho přiveď. Snad je ti to jasné. Spoléhám na tebe. “ . S těmito slovy se zvednu ze židle a sebevědomě zamířím k východu.

Destiny Ricco - 24. srpna 2010 23:20

Chambers st. –Altan Se zlobou v očích se za Mellem podívám. Jistě, peníze hodil na stůl a s tím jeho nacvičeným odchodem zamířil ven. Něco zasyčím a podívám se na papírek. Stálo tam- Altan Ri a pak zřejmě místo, kde se předpokládá že bude. Krásnej půl roku bez žádných Ellezzijských úkolů. Jen co příjde Mello už je buzerace. S povzdychem vstanu ze židle a výjdu z restaurace. Venku mě čeká překvapení. Za tu chvilku se nějak až moc lidí a fotografů dozvědělo o mé návštěvě v Serendipity 3 a mý dva chlapíci mají co dělat aby mi ty všechny davy udrželi od těla. Nasednu do limuzíny. ,, Johne, vemte to na Chambers díky.“Schovám papírek do kabelky. Jenže jak to udělat?Nemůžu přece dojít za nějakým chlapem a vzít ho prostě do limuzíny! Jak by to vypadalo!Mezitím co projíždíme ulicí, všimnu si nějakého obchodu. Ve výloze byl vystavěn podzimní lehký kabátek. ,,Johne! Tady zastavte! Potřebuju si něco zařídit.“ Jakmile zaparkuje na kraji ulice, vyletím z auta a rozběhnu se do obchodu.Slečna za pultem si přikryje ústa a jen na mě ukáže prstem. Mávnu rukou. ,, Chci ten kabát! Ten krémově hnědej s tím širokým páskem! Tenhle..“ Ukážu prsty k výloze. Slečna přikývne a začne jeden takový hledat. Podá mi ho, ale nepasuje, je moc velký. Až na potřetí trefí mou velikost. ,,Jo teď je to skvělé beru ho. Kolik to dělá?“Podívám se na slečnu s melírovanými vlasy. Ta se jen usměje. ,,To nechte být, berte to jako dárek.“Protočím oči v sloup. Kabát je opravdu drahý, na tomhle by mohli prodělat.,, Ne to v žádném případě,“Úsměv jí oplatím. ,,Slibuji, že se tu stavím jindy a to mi můžete dát co chcete.“Slečna nacvaká na pokladnici a přikývne.,, Dobře, když jinak nedáte .. Tak tedy 360 dolarů prosím.“ Podám jí peníze jako nic, vezmu kabát a výjdu ven. Můj pohled spočine na polonahým mladíkovi co stojí jen v otrhaných špinavých teplákách, celý od krve a zřejmě původem z kanálu. Za ním stojí parta kluků. Oblíknu si nově koupený kabát a pořádně se do něj zahalím. Pro větší jistotu si nasadím i velké sluneční brýle s bílým orámováním.odkaz To proto aby mě někdo z venku nepoznal, vážně nepotřebuju kolem sebe další fotografy. Rozejdu se blíž k tomu týpkovi. Vypadá dost zřízeně, celý od krve, špinavý, jen v teplákách .. Vypadá to, že byl v minulém životě pes a teď se znova narodil, protože má na krku otlačený asi obojek .. Prosím ať ten koho hledám je jeden z těch kluků vzádu a ne tenhle všivák!Ostražitě se rozhlédnu a rozejdu se k němu. Zastavím se. Držím si určitou vzdálenost, jelikož nevypadá vzhledově moc lidsky a za druhé strašně smrdí.Tak za tohle mi Mello dluží nejméně deset takových gucci kabelek! Prohlédnu si chlapa znovu od hlavy až k patě.Proč zrovna já?! To Andrew nemohl dojít pro oba?! Stejně se celé dny fláká.Vytáhnu papírek, jelikož jsem si nezapamatovala jeho jméno.,,Ehm.. Jste Altan Ri?“Zeptám se ho. Opravdu zajímavé jméno, odkud pochází? Ze Země to opravdu nebude.Z marsu?

Riley Strife * Borec * - 25. srpna 2010 11:05

Před školou Stále obklopen svými fanynkami stojím před budovou střední školy . Ne , že by se mi nelíbilo mít kolem sebe spoustu nádherných dívek , jenže zrovna teď jsem nutně potřeboval doběhnout Christiana , který se ve společnosti Laionel a Arianny vydal do budovy , nejspíše hledat Rimu . Sakra práce , kde jsou bodyguardi ? Povzdechnu si , když si uvědomím , že nikde žádný není v dohledu . Neměl jsem příliš v oblibě , když mi dvoumetrové gorily stály za zády , proto jsem s nimi chodil jen v případě nutnosti . Možná jsem jejich doprovod odmítal díky své tvrdohlavé povaze , každopádně už jako malý jsem se slovy ,, Já sám " všechny ujišťoval , že nepotřebuji žádnou pomoc . No ... Samozřejmě , že jsem si myslel , že vše zvládám , ale myslet a vědět je docela velký rozdíl . Protože zrovna teď by se mi společnost zdatných chlapíků v černém obleku opravdu hodila . Hlavně nepanikař , půjde to i jinak . Zatímco přemýšlím nad tím jak se osvobodit z davu , mé obdivovatelky jásají nad autogramy , nebo si mě obdivně prohlíží . ,, Budu muset jít , krásky " pousměju se , přičemž se mi jedna z dívek zavěsí na rameno ,, Proč odcházíš ? Zůstaň tu s námi " . Skousnu si ret , tohle nevypadalo dobře . Nezdálo se , že by mě šílený dav nechal odejít . ,, Já bych vážně rád ... " zamumlám , nyní již značně nervózně ,, Ale zrovna dnes mám důležitou práci" vymlouvám se . Vlastně to byla pravda , jenže vysvětlovat to rozradostněným teenagerkám už bylo trochu složitější . ,, Riley , vyfoť se s námi , prosím " zaškemrají dívky , tahající mě za rukáv mikiny . V mysli se mi střídá jedna myšlenka za druhou a přestože bych nejraději vzal nohy na ramena , nasadím svůj poctivě nacvičený úsměv , který rozdávám do širého okolí . ,, Dobře " souhlasím nakonec . Fanynky se s jásotem rozběhnou ke mně a upřou zrak k fotoaparátu ,, Sýr ! Tuhle fotku si zarámuji ! " ozývá se všude kolem . Pěkný , ale co úkol ? ES mě zabije , vždyť jsem slíbil , že Christianovi pomohu ! Sevřu ruce v pěst , tohle se mi přestává líbit . Čeho je moc , toho je příliš . A pak uslyším známý hlas . S nadějí vzhlédnu , přímo ke mně míří dva vysocí muži v černém . ,, Spása ! " zajásám ,, Rád vás vidím " rozzářím se , když mí dva bodyguardi začnou všechny fanoušky a jiné zvědavce hnát pryč . ,, Nemusím se ani ptát , kde jste se tu vzali , byly jste tu celou dobu , co ? " zeptám se . Přikývnutím mou domněnku potvrdí ,, Sledovali jsme tě tak , aby jsi nás neviděl . Ten dav nevypadal hezky , proto jsme ti přišli na pomoc " vysvětlí mi klidně . ,, Jasně " zašklebím se ,, To je vám podobný , dáváte mi pocit svobody , ale i tak si mě pořád hlídáte " letmo pohlédnu na hodinky a rychle se rozběhnu ke škole ,, Spěchám , uvidíme se později ! " křiknu na ně , načež zmizím ve dveřích budovy .

Jonas Faulkner - 25. srpna 2010 13:16

Chambers st. Lidé kolem mě procházejí, někteří se i zastaví, ale všichni se dívají, dívají se na mě. Nevím proč. Někteří se dívají s opovržením, jiní se strachem či znechucením ve tvářích. V hloučku lidí jsem si všiml malého tlustého chlapečka, který údivem a děsem nemohl ani jíst hamburger, který držel v rukách. Podíval jsem se do jeho velkých vyděšených očí vražedným pohledem, až se z toho celý roztřásl. Přistoupím k němu blíže, při čemž se chudák roztřásl ještě víc, až mu vypadl hamburger z rukou a objevila mokrá skvrna v rozkroku. HU! Houknu na chlapečka a ten s brekotem uteče. Neodpustím si tiché zasmání a seberu ze země hamburger chlapečka, do kterého se s chutí pustím, při čemž svižným krokem opustím dané místo. Zajdu za první roh, kde už krom skupiny několika mužů, kteří něco intenzivně řeší, není téměř nikdo, nepočítám li lidi z hlavní ulice, kteří kolem prochází a do uličky se většinou ani nepodívají. Opřu se zády o zeď a dojím zbytek hamburgru. Papírek zahodím na zem. Jestli na svobodě chutná vše takto, už nikdy nechci někomu sloužit. Jen co polknu poslední sousto a utřu si ústa, vstoupí do uličky další osoba, která se mě ihned zeptá, zda jsem já. Altan... Mírně se pousměji, až jsou vidět mé zuby, které na rozdíl od těla nejsou vůbec špinavé. To jméno jsem dlouho neslyšel. Ano jsem. Kývnu na souhlas. Poznámka: Postava jako ta tvoje se mohla dostat na ilegální závody přes překážkové dráhy (překážky jsou často pasti, jejíž spuštění znamená smrt). Jestli ano, tak ve mě můžeš poznat slavného závodníka známého pod jmény Zlý Ri nebo Nesmrtelný Ri.

Andrew Keith *Andy* - 25. srpna 2010 16:59

Na místě mrtvých ... Stojím u hrobu, který má celkem časté návštěvy. Aby také ne. Patřil mému bratrovi. Měl spoustu přátel, tolik lidí ho milovalo. Když Connor Keith zemřel, bylo mu čerstvých 19 let. Drogy jsou svinstvo, protože právě ony se stali bratrovi osudným. Předávkoval se. Občas si stěžoval na deprese, ale ani v nejmenším by mě nenapadlo, že by to mohlo zajít tak daleko. Měl jsem ho podržet, pomoct mu … A nyní mi z něj nezbylo nic jiného, než vzpomínky a lítost, které jsem prožíval každým dnem po dobu dvou let. Cítil jsem, že v tak těžkém období, jaké tehdy prožíval jsem mu měl pomoct, ale neudělal jsem to. Dodnes nevím proč. Nyní žiju sám, nedokázal bych žít s rodiči, alespoň ne teď, po Connorově smrti. Nevadí mi to, vystačím si sám. Školu se snažím dodělat, ale flákám jí, jak jen mohu. Učení mě přestalo bavit už dávno. A vůbec, koho to zajímá ? Nemyslete si, že jsem melancholický člověk. I přes obrovský šok který jsem zažil se mi občas podaří zapomenout a užívám si jaksepatří. Mnoho lidí mi říká, že jsem roztomilý. Vlastně to tvrdí jen do té doby, dokud se nenaštvu. I když jsem opravdu pohledný, většinou se seznamuji přes svojí povahu, kterou mají lidi rádi. Teda většina z nich. Mám takové přátele velmi rád. Za nic na světě bych je nevyměnil. Podívám se na hodinky. Nastal čas splnit úkol, kterým mě Mello pověřil. ,,Samantha Hanks,“ řeknu si pro sebe potichu. Tuhle dívku mám ještě dnes najít … Díky bohu, nebydlí daleko. A tak se rozejdu cestou za budoucí bojovnicí.

Destiny Ricco - 25. srpna 2010 22:43

Chambers st.-Altan Odtažitě Altana pozoruju. Pane bože! Tak tohle je vážně on! No to snad né .. Co jsem komu udělala? Proč zrovna já, musím lovit bezdomovce?Povzdychnu si. Ne, tohle si u mě Mello bude žehlit ale sakra dlouho! Co je vůbec zač?A proč vypadá takhle? Nic podobného jsem ještě neviděla. Myslím, že si ho snad i vyfotím, zarámuju a fotku pošlu do blešince.,,Tím pádem, jdeš se mnou.“Rozejdu se, ale hned se zastavím.Takhle to nepůjde, kdyť vypadá jak po bitce s nějakým divokým zvířetem. Takhle ho do limuzíny vzít nemůžu, umaže sedačky a navíc lidi kolem budou divně koukat. Rozhlédnu se. Naštěstí hned naproti je benzínová pumpa.,,Dřív než někam půjdem, bych prosila, aby jsi se trochu umyl.“Ušklíbnu se. Dojdu s ním k benzínce.,,Umyj si tu špínu s krví a potom se vrať zpátky ke mně. Mám něco důležitého, co s tebou chci probrat.“Myslím to smrtelně vážně. Rozhodně by se mi nijak nelíbilo, kdyby chtěl odporovat, nebo hůř utíkat. To by mi praskli nervy a už by to nešlo po dobrém, ale po zlém. Nejsem zrovna nijak trpělivý typ člověka, který nad nepovedenou věcí mávne rukou a řekne si, že to bude zkoušet tak dlouho, dokud mu to nepůjde. Sice jsem ambiciózní a tvrdohlavá a když si něco umanu tak za tím stojím, ale že bych se s věcí piplala do nekonečna to ne.Nesnesu neposlušnostm, to prostě ne. Co řeknu to platí a tečka. Smiřte se s tím. Pro tebe: Opálená bruneta s dlouhými zavlněnými vlasy. Čokoládově hnědé oči s dlouhými černými řasy( které momentáně přes brýle nevidíš), dlouhé štíhlé nohy momentálně mám za boty bílé nike(obyčejně chodí na vysokých podpatkách). Na sobě lehký kabátek se širokým páskem, úzké,světlé a jemně potrhané džíny. Na každém prstu stříbrný řetízek a na uchách kruhové stříbrné náušnice.Pokud budeš pozornější mužeš si všimnout řetízku se slonem(také stříbro). Už od prvního dojmu jde poznat luxus a vysoká cena věcí co má na sobě. Jo a v ruce má krémovou gucci kabelku od Mella.

Jonas Faulkner - 25. srpna 2010 23:53

Chambers st. - benzínka - brunetka Nejdříve na mě jen tak kouká, tady asi kouká, nevím, má nějaké divné veliké černé oči. Po okamžiku opět promluví, ovšem zní to jako rozkaz, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Proč jí mám poslouchat? Zbavil jsem se svých okovů a dala mi dána svoboda. Svoboda přeci znamená, že nemusím nikoho poslouchat. Ne! Odpovím pevným hlasem se zlým pohledem, k čemuž si ještě dupnu. Nebojoval jsem o svobodu, abych zase poslouchal další rozkazy. Říkali jednou otrok, navždy otrok. Ale já říkám ne, já už nikoho poslouchat nemusím. Do tváře se mi vloudí zlý úsměv. Chyť si mě. Ihned po doznění posledního slova se rychle otočím směrem do uličky a rychlostí blesku vyběhnu. Skupinku mužů složitě nerozrážím, namísto toho běžím po stěně, abych se jim tím zcela vyhl. Utíkám stále směrem pryč od toho místa, ovšem utíkám bez cíle, takže mohu doběhnout kamkoliv. Poznámka ke vzhledu: Přestože tělo je špinavé, vlasy a zuby jsem na první pohled čisté a nedávno myté. Jsem hladce oholen. Pro všechny: Jelikož běžím zběsile městem a jen tak se asi nezastavím, tak mě můžete klidně zahlédnout a provést se mnou nějakou akci (např. vražení).

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 10:27

Chambers st.-bodyguardi a benzínka Cítím jak ve mně srší zloba. Jaké ne?! Co si to dovoluje?! Něco jsem snad řekla a řekla dost jasně!,,Co to tady ksakru plácáš?! Jaká svoboda?!“Zavrčím. ,,Tak poslouchej magore, nevím odkaď tě pustili, jestli z blázince nebo z vězení po hodně dlouhý době, ale já říkám- jdi se umýt!“Vyštěknu. Jeho další slova mě rozzuří.Snad si nemyslí, že tu za ním budu běhat! Blázen, tohle si ještě vypije! Naštěstí běží směr černá limuzína. Jen na ně zamávám a prsty ukážu na běžícího kluka. Když probíhá kolem auta, prudce se rozrazí dveře a kluka to smete na zem. Z vozu vystoupí dva vysocí, mohutní chlápci s černými brýlemi a zbraní pod bundou. Se vztekem dojdu k nim. Mý bodyguardi pevně kluka chytnou, takže šance na útěk je nulová a i kdyby, zbraň pod bundou to jistí. ,, Hele idiote, nevím co seš zač ani odkaď si přišel, ale já ti nic neudělám rozumíš?! Ale pokud se budeš chovat jako teď, jako magor, slibuju že ti Mileson tu kulku někam napálí.“ Podívám se na Johna co je v autě, docela dost vykuleně na tohle divadlo civí. Nevinně se usměju a pak pohled stočím zpět k Altanovi. ,,Takže aby bylo jasno, svobodu ti nikdo nebere, ale teď tu velím já. Já tohle taky nedělám ráda! Snad si nemyslíš, že bych dobrovolně šla do téhle čtvrti hledat houmlese a honit po městě a udělat takovéhle divadlo! Ne! Taky to mám za rozkaz !“ Odhrnu si hnědý pramínek vlasů z obličeje. ,, Takhle mi do auta nepolezeš, půjdeš se umýt. Mileson s Coudym půjdou s tebou, aby tě nenapadlo znovu utíkat.“ Dopovím a kývnu na velké gorili držící Altana.,,Jdeme.“

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 11:39

Chambers st. - limuzína a benzínka - brunetka, strážní a bůh ví kdo ještě Utíkám, jako bych byl opět na závodišti, rychle, ale přesto opatrně. Ovšem tohle je pro mě zcela nový druh dráhy a nevím co od ní čekat, což se projevilo již po několika metrech, když mě srazili dveře limuzíny. Svoboda je zjevně bolestivější, než jsem čekal. Než se stihnu opět postavit na nohy, popadne mě dvojice chlapů a vytáhne opět na nohy, aby se panička nejspíše nemusela ohýbat. Opět na mě křičí a rozčiluje se. Sotva jí vnímám, nejspíše z toho šoku. Ani se na ní nepodívám, jen mám hlavu svěšenou dolů a s pocitem provinilce uposlechnu další rozkaz a vyrazím i s gorilami za ní. Dnes skončilo mé celoživotní otroctví. Dostanu ze sebe tiše, když mě vlečou k benzínce. Ani vlastně nevím, proč jsem to řekl. Nejspíše asi jako omluvu pro svou neznalost toho, co je pro ní tak samozřejmé.

Dayita Katter *Day* - 26. srpna 2010 11:57

Skatepark Za odcházející Rebeccou se nenamáhám otáčet, nic nového bych neviděla. Tu její nacvičenou chůzi znám. Nosánek nahoru, pohrdavý úšklebek, kterým dává najevo něco jako “Jo jsem to já, ta nejlepší a nejkrásnější“. Znechuceně si odfrknu. ,,Zkusíš dneska ten obrat Katie?“Sehnu se, abych si mohla zavázat tkaničku. ,,No hele nevím, včera mi moc nešel.“ ,,To zvládneš Katie.“Ujistí ji Azy, malý kluk s černými vlasy a žlutou malou naušnicí v uchu. Dá se říct, že všichni máme svůj styl. Je nám fuk, že ve škole nás drbou bárbíny jako je Rebecca a její družky. K životu nám stačí prkno, dobré počasí, něco studeného k pití a dobrá nálada. Skoro všichni z party mají rodiče kromě Leeho, ten je adoptovaný a Katie ta má pouze tátu. ,,Tak kdo jde dneska na rampu první?“Slyším Bratův nedočkavý hlas. Rozesměju se. ,, Nevím proč se pořád ptáš Brate, když pokaždé vyrážíš na rampu první.“Kamarádsky do něj šťouchnu. ,, Nejspíš aby nás tahal za nos s tím, že do toho není celej žhavej.“Uchechtne se Azy. ,,Ne dneska chci jít já.“Vynoří se Lee.,, Včera doma jsem si nacvičil pár triků.“Hrdě se napřímí. Vždycky se rád předváděl a ve skateu byl opravdu dobrý. ,,No tak se ukaž Lee, chcem tě vidět.“Poplácá ho po zádech Brat. Vylovím z tašky pití, co jsem vzala z restaurace a pozoruju Leeho, který se drápe na rampu. Předvede nám opravdu vynikající kousky jako je obrat o 180° a pak salto vzad. Zaslouží si potlesk. ,, No teda koukám Lee! Tohle bylo vynikající! Nepřemýšlel jsi o těch závodech co se budou konat v sobotu? Myslím, že máš slušnou šanci to všem natřít.“Povzbudivě na něj mrknu. ,,Day má pravdu, zazářil by jsi tam. A my všichni bysme přišli jako podpora.“ Postaví se za mě Katie. Malá plavovláska s cvočkem v nose. ,, Nevím, na tom turnaji bude Benett s ostatníma a ..“ ,, Sakra! Snad se nebojíš Benetta! Takovej kretén!“Vyštěkne Brat. Zamračím se. Benetta nebylo dobré podceňovat, na skateboardu to uměl a uměl také pěkně zatočit s naší partou. Bohužel už dva měsíce se o mě snaží. Marně, né že by se mi nelíbil, ale povahově je to ten typ člověka co mi leze krkem.

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 12:14

Benzínka I s Altanem a mojí “stráží“ dojdeme k benzínce. ,, Dohlédněte na něj jo a kdyby dělal potíže, víte co máte dělat, hlavně ho nezabíjejte.“Upozorním Milesona a vejdeme dovnitř. Mileson, Coudy s Altanem zmizí na pánech. Muž za pultem dost divně kouká, vlastně se nedivím. Kdo by taky nekoukal jako vyvoraná myš. Naštěstí Johna napadlo natankovat, takže to nebude vypadat úplně divně. Mile se na muže usměju a vyjdu ven za Johnem. ,, Ehm .. Destiny, toho muže budeme brát s sebou?“ Podívá se na mě dost vyděšeně můj šofér. Rozesměju se.,,Bohužel ano Johne, nebojte, mám k tomu své důvody. Kdyby to bylo možné, zavezte nás do nejbližšího hotelu ano?“ Mezitím na záchodech.. Mileson s Coudym se postaví k východu, aby zabránili Altanovi utéct. Na pravé straně je malé okýnko, které je otevřené na ventilaci. Protáhlo by se jím maximálné šestileté dítě, ale to by se tam muselo nejprve vyškrábat, jelikož je vysoko. ,, Slečna Ricco, řekla ať se umyješ, tak se do toho pusť. Tu krev a špínu z těla.“ Zamumlá Coudy a věnuji ti kamenný výraz. Dále nevíš kam se dívá, jelikož přes černé brýle nejdou vidět ani odrazy očí. ,, A nezkoušej utíkat mladej ..“ Zašklebí se Mileson a pod bundou odkryje 9mm.

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 13:28

Benzínka Brunetčini bodyguardi mě odhodí na chladné dlaždičky a přikáží mi to samé, co před tím brunetka, abych se umyl. Proti nim ve svém postavení nic nezmůžu. Postavím se na nohy a přistoupím k umyvadlo. Znám umyvadlo i staré baterie s klasickými dvěma otočnými klikami, ovšem zde je páková baterie, se kterou si nevím rady. Nejdříve do ní mírně ťuknu prstem, nic. Pak vyzkouším zatlačit a zakroutit páčkou, zase nic. Až na třetí pokus, kdy vlastně omylem páku zvednu, při čemž se voda pustí. Mou prvotní radost ovšem rychle spálí vařící voda tekoucí z kohoutku. Uskočím a zakňučím jak poraněný pes. Musím se umýt, ale při téhle teplotě to nepůjde. Musí existovat způsob, jak tu vodu ochladit. Při jednom z předešlých pokusů se mi povedlo zjistit, že páka je otočná i vodorovně. Zkusím tedy pákou pohnout kousek doprava. Voda značně ochladí a je již použitelná, proto mi už nic nebrání v umytí se. Nejdříve si umyji ruce, poté obličej, krk a nakonec tělo. Voda po mě stéká na zem a tvoří černohnědou kaluž na podlaze. Jen co dokončím očistu, sotva stačím zavřít vodu a gorily mě opět popadnou a táhnou pryč. Když mě táhnou pryč ze dveří, povšimnu si osoby též taženou pryč na opačné straně umyvadla (odraz v zrcadle).

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 15:52

St.Giles Hotel-Altan Když MIleson s Coudym vyvedou už omytého a čistého Altana ven před benzínku, musím se pousmát. ,,No vidíš, ani to nebolelo.“Pronesu už mírnějším hlasem. ,, Teď pojedeme někam, kde si můžeme v klidu promluvit.“Rozejdeme se k autu. John nám otevře dveře od limuzíny. ,, Tak nasedat.“ Elegantně vlezu do auta a usadím se na sedadle. Mileson s Coudym sedí na kraji a mezi nimi sedí Altan. Sedím naproti nim, takže se s ním mohu bavit aniž bych musela otáčet hlavu. Ačkoli jsme v autě s černými skly a nikdo nás vidět nemůže, brýle si ponechávám na očích. Už jen to že městem projíždí limuzína lidem musí lidem něco napovídat. Limuzína se rozjede.,, Johne prosím k Murray Hill, do St. Gilesova Hotelu díky.“ Zavolám na řidiče. ,, Ale ovšem slečno.“Ozve se odpověď, a šofér zahne s autem na cestu. Znovu se otočím na Altana.,, Ty nebudeš odsud že, Altane? Pověz mi, jak se jmenuje blázinec z kterého tě pustili? Napíšu jim dopis o tom, že by měli své pacienty co propuští, více obléknout. Kdyť je podzim.“Nechápavě zavrtím hlavou. Z kabelky vytáhnu mobil a mezitím co jedeme začnu volat Whiteový- třídní šprtce. ,,Destiny?Opravdu jsi to ty? No né, Destiny Ricco, proč voláš?“Ozve se pisklavý hlásek. Protočím oči v sloup, tu holku jsem nikdy neměla ráda. Má mě za vzor, strašně mě obdivuje, kupuje si všechny časopisy kde jsem a někdo mi říkal, že má moji fotku i v peněžence. Opravdu nechutné. ,,Ahoj Liso, něco bych od tebe potřebovala ..“ Začnu. ,,Vážně?Opravdu, no tak sem s tím.“ ,, Víš jak máme mít do zítřka tu práci z účetnictví? Víš, měla jsem hrozně moc focení a přehlídek, tak jsem to nestihla udělat a víš jaká Trussová je když se naštve. Takže .. Udělala bys mi tu práci?“Nadhodím slaďoučký hlásek. ,, No víš Destiny, já mám teď hodně práce a tak ..“ ,, Zlatíčko prosím, opravdu to potřebuju.“ ,, No tak dobře, zítra ti to donesu do školy.“Souhlasí nakonec. ,, Ach, věděla jsem, že se na tebe mohu spolehnout díky, měj se pa.“Ukončím hovor a ušklíbnu se.,, Co by pro mě neudělala.“Sama pro sebe se uchechtnu. Limuzína zastaví před hotelem. U dveří stojí nějaký muž, zřejmě hlídá vchod. Jakmile přijede limuzína, rozejde se k ní, nejspíše v obavách, že máme nějaké těžké kufry. Vystoupím jako první a hned po mě ochranka s Altanem. Vejdeme do hotelu. Všude se to blýská čistotou. U vchodu je postavený květináč se zvláštně zkroucenou rostlinou a na zdi visí nejrůznější obrazy. Dojdeme k recepci. Nechám vyřizování na Johnovi.

Andrew Keith *Andy* - 26. srpna 2010 16:25

U sebe, před domem Sam Prohlížím si lísteček a ani si nevšimnu, že přede mnou je kaluž. Samozřejmě, šlápl jsem do ní. Co to do prdele … Schoval jsem lísteček s velmi vzácnými informacemi do kapsy. Podíval jsem se na nohavici, která byla špinavá. Bože. Protočím oči. Takhle tam asi nepůjdu. Povzdechnu si. Mířím ke svému domu. Klíče zasunu do zámku a otevřu. Už dlouho jsem tu neuklízel a ve dřezu se hromadilo nádobí. Žil jsem sám, to bylo poznat. Nebyl čas uklízet a tak jsem šel do pokoje se převléct. Vzal jsem si černou mikinu, kalhoty a oblíbené, pohodlné boty. Spokojeně jsem vyšel z domu a zamkl jsem. Nyní jsem měl najít tu holku. Naposledy jsem se podíval na papírek a poté už hledal ulici s tímto názvem. Měl jsem nějakou představu, kde by to mohlo asi být. Měl jsem pravdu, skutečně to tak bylo. Usmál jsem se. Prohlédl jsem si čísla a poté zazvonil na správný zvonek. Začal jsem přemýšlet, co tak asi řeknu. Vzhled : Blond vlasy, modré oči, 175 cm, nevinný výraz. Na sobě má černou mikinu, na je spoustu bílých nápisů. Dlouhé džíny.

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 17:07

St.Giles Hotel - slečna Ricco Gorily mě usadí do limuzíny naproti Ricco, zatímco ony se sednou okolo mě. Sedadla jsou pohodlná, jedna z nejpohodlnějších, na kterých jsem kdy seděl, možná že nejpohodlnější. Vozidlo se dá do pohybu. Zvláštní, je jiné cestovat bez pytle na hlavě studenou lavicí pod zadkem. Slave company, a. s. Jsem otrok číslo 413986RI8 a dnes jsem vyhrál svojí svobodu a vládu nad svým životem. Odpovím hrdě na její otázku. Cesta pokračuje klidně a nijak zajímavě, tedy krom chvíle, kdy Ricco začne mluvit do zvláštní krabičky. Je slyšet, jak jí krabička odpovídá, ale i tak jsem nepochopil, o čem se baví. Už jsem viděl lidi, jak si povídají s krabičkami, ale nikdy jsem nepochopil účel těchto rozhovorů, ani proč se raději nebaví s lidmi, kteří stojí okolo nich. Svět je zvláštní a mimo mé chápání. Limuzína zastaví a všichni vystoupíme před velikou budovou. Slečna ihned zamíří dovnitř se sebevědomím krokem. Bodyguardi mě postrčí, abych šel za ní a já jdu. Snažím se já napodobit, abych vypadal stejně úspěšně a sebevědomě jako ona. Lidé uvnitř se na mě dívají s opovržením a pohoršením, ale já to nevnímal. Zaujala mě celá místnost a její výzdoba. Zatímco slečnin řidič vyřizuje cosi u muže za pultem, povšimnu si muže silnější postavy a s pleší stojícího vedle šoféra. Ten muž se dívá na mě a zcela jistě mě poznal. I já jeho poznal. Je to jeden z prvních lidí, kteří mě vlastnili a jeden z nejhorších. Právě od něj mám většinu jizev na těle. V mládí jsem si přísahal, že se mu pomstím, až budu volný a ta chvíle je tady. Přijde blíže k nám a usmívá se tím nejnechutnějším způsobem, já jej na oplátku probodávám nenávistným pohledem. Přijde ke mě na dosah ruky. "Ty stále žiješ prdelko?" Zeptá se spíše pobaveně nežli udiveně. "A jakou to máš hezkou paničku." Přijde ke mě mnohem blíže a zašeptá mi do ucha příliš potichu, aby to kdokoliv slyšel. "Už nejsem otrok." Odpovím s nenávistí v hlase a vrazím mu zvedák na bradu, až padne zády na zem. Rychlím pohybem vytáhnu jednomu z bodyguardů pistoli z pod saka a kleknu si jedním kolenem na hruď plešouna, při čemž mu hlaveň pistole narvu do úst. "Jedno jsi mě naučil, a to jak s tímhle pracovat." Obrátím zrak na Ricco a tázavým hlasem se zeptám. "Můžu?" V případě jakékoliv odpovědi kohoutek zmáčknu a muže tím usmrtím.

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 19:10

St.Giles hotel-Altan …ano byl bych rád, kdyby se to nedozvěděl nikdo zvenčí. Slečna Ricco, potřebuje chvilku klidu, takže pokud by se to náhodou dozvěděli novináři, nepouštějte je dovnitř.“ Slyším Johna rozmlouvat s recepčním. Dojdu k zrcadlu a začnu si upravovat vlasy. Nijak okolo sebe nevnímám co se děje, takže si ani nevšimnu muže, který příjde k Altanovi a ani nepostřehnu co se děje. Když uslyším Milesonův křik ve slově “hej!“ otočím se. Altan klečí u muže s pistolí v puse. Bože co to je! Co to dělá! On ho zabije proboha! Docela mě překvapí Altanova otázka, jestli “může“. Proč se ptá? Opravdový blázen by toho člověka zastřelil na místě a ani by se neptal. ,, Altane! Proboha ne! Polož tu zbraň!“Polekaně vykřiknu. Teď je to hra na život a na smrt. Alespoň pro toho chlapa. ,,Altane, polož tu zbraň.“Mileson i Coudy raději stojí na místě, kdyby cokoliv udělali, je jasné, že Ri muže zabije.

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 19:37

St.Giles hotel - slečna Ricco Proč mám tu zbraň pokládat, když on si se mnou mohl provádět co chtěl? Ne, už nemusím poslouchat a poslouchat nebudu. Pokus o hru mi oplatila sražením na zem. Nutila k poslušnosti, aniž by se aspoň obtěžovala představit. Já jsou poslouchal každá slovo, které řekla a ona má slova ignorovala. A nyní chce, abych si odpustil svojí pomstu na někom, kdo mohl za mé utrpení, když jsem se nemohl bránit. Naposledy se podívám do jeho vyděšených očí, poté se podívám na ní, jak tam stojí tak křehká a bezmocná. Podívám se jí do očí pohledem tak nenávistným a s očima plných vzteku, že by se z toho jeden posral. Zatím co se jí dívám do očí, které sice nevidím ,ale vím že tam jsou, zmáčknu kohoutek a muž zemře. Pod hlavou muže se pomalu vpíjí krev do koberce a tvoří mu jakousi rudou svatozář. Než stihnu cokoli dalšího udělat, popadnou mě obě gorily a srazí k zemi, abych nic dalšího nevyvedl, ale já stále dívám do jejích očí s tím stejným pohledem.

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 20:01

St.Giles Hotel-Altan Muže zabije .. On ho opravdu zabil. MIleson s Coudym ho okamžitě tvrdě přimáčknou k zemi a pistoli seberou. ,, Doprdele! Cos to udělal?! Jseš normální?! Jseš kurva normální?!“ Rozkřičím se. Vztek mě přemáhá víc než dost. Kvůli němu budu mít teď pletky s policií. Mě by to vadit snad ani nemuselo, já si mohu dovolit právníka, který by mě vysekal na to tata. Ale tomuhle idiotovi zřejmě nedochází, že si může jít na krásných pár let sednout! Recepční okamžitě začne volat záchranku.Jdu k Altanovi. ,, naše setkání mělo být bez jakkýkoli potíží! Bez komplikací! Ale ty, ty musíš vždycky udělat nějakou kravinu!“ Vrčím. Mello, ho za todle doufám řádně ztrestá! Tímhle, mi totiž zadělal na průseru! A já já mu ten průser nechám slízat! O deset minut později.. Záchranka odveze na lehátku mrtvé tělo a policejní důstojník sepíše od nás všech odpovědi. Zničeně sedím na židli s prstama položenýma na spánkách. Policista příjde také k Altanovi a zeptá se ho na jméno a motiv proč muže zabil. Nakonec se ukáže, že muž byl hledaný zločinec, kterému hrozil trest smrti. Byl hledaný v celých spojených státech a až teď se ukázalo, že se tři roky schovával v tomhle hotelu. ,, Takže z toho nebude nic závažného pro slečnu Ricco?“Slyším Coudyho hlas.Důstojník zavrtí hlavou.,,Slečna Ricco, z toho nebude mít nic a obávám se, že ani pan Ri. Sice zapříčinil mužovu smrt, ale zároveň tím pomohl dopadnout hledaného vraha a zločince.“ Nahlas si oddechnu. Když policie i s ambulancí odjede, všude se rozhostí stejné ticho. Jen venku postávají lidé, aby zjistili co se tu odehrálo. Dojdu k recepci. ,, Byla bych ráda pane…“ Podívám se na jeho vizitku.,,Jefferde, kdyby se nikdo nedozvěděl o téhle události, alespoň ne o tom, že jsem u toho byla ano?“ Nenápadně mu podstrčím do ruky pár bankovek a usměju se.,, Jistě slečno Ricco, můžu vás ujistit, že co se stalo za těmito dveřmi, tu také zůstane.“Přikývne recepční. ,,Díky.“ Vezmu si od něj klíče k pokoji a spolu s ochrankou a Altanem se rozejdu k výtahu. Když výtah přijede nastoupíme, zmáčknu 4 patro. Podívám se na Altana.,,Tohle už nikdy, nikdy neuděláš rozumíš?!To bylo naposled! Alespoň ne v mé přítomnosti! Neuvědomuješ si, jaké máš štěstí! Víš co si mohl mít za problém, kdyby to takhle dobře neskončilo?!“ Syčím.

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 20:39

St.Giles hotel - Ricco O pár minut po střelbě Přijedou zvláštní lidé v oblecích barvy vran. Aspoň myslím že vran, viděl jsem je jednou a nejsem si přesně jistý, jak vypadali. Ti muži mě odtáhnou pryč od ostatních a drží mě jako v cele, při čemž ani nepromluví, jen mě pozorují. Po chvilce ke mě přijde jakýsi muž, vypadá jako ti, kterým říkali lidé s cel kravaťáci, ti jsou prý velmi mocní. Vraní muži odejdou a já zůstanu sám s kravaťákem. Dobrý den, já jsem poručík Brown a vy jste? Zeptá se ihned na úvod. Altan Ri, číslo 413986RI8. Odpovím přímo a poručík si něco zapíše do bločku. Zabil jste toho muže? Ano zabil. Odpovím bez váhání. Proč jste to udělal? Když jsem byl ještě malý, byl mě a různými způsoby ponižoval a zneužíval. V hlase je jasné, že se mi to neříká lehce. Poručík si všechno zapíše a odejde. Nechají mě sedět ještě chvíli izolovaného od ostatních lidí, poté přijde opět další muž a jen krátce řekne, že můžu jít. Neváhám a ihned dojdu k slečně Ricco, nastoupím s ní do výtahu. ještě než se zavřou dveře, vběhne k nám další žena, které ovšem nedávám příliš pozornosti. Slečna se na mě zase rozčílí a začne s přednáškou, co nemám dělat. Tentokrát to ale nevydržím a ohradím se. Opravdu ne, ale opravdu ti nerozumím. Když se konečně můj život začne obracet k lepšímu, vtrhneš do něj a začneš mi poroučet a myslíš, že se z tebe poseru. Ale to ne holčičko, dloubnu jí do hrudi prstem já tě poslouchat nebudu a budu si dělat co chci.

Destiny Ricco - 26. srpna 2010 22:05

St.Giles hotel- pokoj Altan Když domluvím. Podívám se na Altana. Povídá něco v tom smyslu že mi nerozumí. Zamračím se. ,,Jen se neboj, za chvíli porozumíš.“Věnuji mi škleb a dále si ho nevšímám. Ještě než sekeře zavřou dovnitř vběhne dívka. Prohlédnu si jí od hlavy až k patě. Rose..! Podívám se na Milesona s Coudym a poté na Altana. Myslím, že dnes toho všeho bylo dost. Podívám se na ní vražedným pohledem a neujde mi, že Mileson s Coudym zpozorněli, jelikož do výtahu přišla cizí osoba a teoreticky pro ně mě může ohrožovat. Nepopírám, že jsem rok nebo dva chodila na bojová umění , ale s ochrankou jsem si zvykla že vše dělají za mě. Ale umím se bránit i sama. Když výtah cinkne a objeví se naše patro výjdu a zamířím k pokoji číslo 12. Odemknu a vejdu dovnitř. Ochranka s Altanem nás následují. Mileson za námi zavře dveře a spolu s Coudym se postaví ke dveřím, přestě tak, jak tomu bylo na benzínce. Ukážu na sedačku a poté na dveře od koupelny.,,Můžeš se jít osprchovat nebo se tady posadit, jak chceš.“ Promluvím klidným hlasem. Zatáhnu žaluzie, aby nebylo vidět do pokoje a někdo mě tu nevidel. To by pak znamenalo hordu novinářů a nečekaných fotek. Poprvé za celou dobu si sundám sluneční brýle a odkryju tak velké, čokoládově hnědé krásné oči s dlouhými tmavými řasy. Sundám si kabát a položím ho na postel, na kterou se následně posadím. ,,Takže Altane, v autě jsi říkal něco o tom že jsi otrok číslo si nepamatuju. Jak to myslíš otrok?“Rozepnu si lehkou mikinku odhrnu pramen vlasů z obličeje. ,, Budete si něco přát slečno? Něco k pití nebo nějaké občerstvení?“ Zeptá se Coudy. Odívám se na Altana.,, Máš hlad?“ Usměju se na Coudyho.,, Jo ať nám sem něco přinesou.“Coudy zvedne sluchátko a začne něco řešit s recepčník.,, Slečna Ricco by si dala nějaké občerstvení..“Dál ho neposlouchám. Je čas se věnovat Altanovi a něco o něm zjistit. ,, Máš neobvyklé jméno ..To se jen tak nevidí. Takže nejsi z blázince ani z vězení .. Kde jen tě Mello proboha našel.“ Na pokoj příjde dívka, nejspíše pokojská. Tácek s jídlem položí na stůl a obdivně se na mě podívá. ,, Vím, že se to nehodí, ale můžete se mi podepsat prosím?“Vytáhne mou fotku. Mile se usměju. ,,Samozřejmě.“ Načmárám na fotku svůj podpis a když dívka odejde vezmu si z tácku skleničku s pitím. Na tácku je nějaká polívka dále ovoce .. ,, Vem si co chceš, já tak před hodinou jedla.“

Jonas Faulkner - 26. srpna 2010 23:08

St.Giles hotel- pokoj 12 Doufám že ano. Pronesu spíše pro sebe už klidným hlasem. Z výtahu mlčky zamířím za Ricco a zmízím s ní i s gorilami v pokoji. Pěkné místo, rozhodně lepší než kamenná temná cela kdesi v jeskyni, jen šplouchání vody mi zde chybí. Zhodnotím si v duchu místnost. Sám nevěřím tomu, že se mi po něčem z té temné díry může stýskat, ale nějak jsem si na to zvykl a po dlouhé dny to bylo jediné, co mě uklidňovalo. Posadím se na pohovku a trochu se zavrtím, abych si udělal v měkkém materiálu pohodlný důlek. Ospr co říkala? Nevadí, už zde sedím a tím je má volba jasná. Číslo 413986RI8. Doplním Ricco. Nevím, jestli jsem byl skutečně otrok, ale bavili se tak o mně. Nejdříve jsem jim nosil věci jako pití a tak nebo jim sloužil k jiným věcem. Pak jsem se nějak dostal do závodů až jsem v jednom vyhrál svobodu a pak jsem potkal tebe. Odpovím upřímným vyrovnaným hlasem bez emocí. Na otázku ohledně hladu souhlasně přikývnu a žaludek odpoví též souhlasným zakručením. Pardon. Omluvím se a provinile sklopím hlavu čekajíc ránu. Ovšem žádná nepřijde. Při následující otázce pozvednu hlavu a podívám se jí poprvé do očí bez brýlí. Má krásné oči, jaké jsem ještě neviděl. Altan mě pojmenoval první majitel a Ri je značka společnosti, která mě přivedla na trh a dala mi značku. Aspoň tak to říkali, když se o mě bavili. Než stihnout zaznít další slova, vstoupí do pokoje další osoba s jídlem. Více než jí si všímám tácu s jídlem, který položí jen kousek ode mě. Nečekám na žádná znamení a pustím se do jídla. Sním prakticky vše, co je na tácu. Tác je již z poloviny prázdný a já plný, když odejde žena, jenž přinesla jídlo. Už se stalo. Odpovím a na potvrzení si krknu. Ihned se chytnu za ústa a omluvím se. Pardon.

Destiny Ricco - 27. srpna 2010 10:14

St.Giles hotel- Altan Pozvednu obočí a podívám se na prázdný tácek.To šlo rychle …Sakra .. Copak v blázincích nedávají najíst? Počkat-on je přece otrok. ,,A jak jsi se tam vůbec dostal? Kdyť musíš mít nějaké rodiče ne? A .. Kdo byl ten chlap dole?“ Přehodím nohu přes nohu a napiju se ze skleničky. ,,Kolik ti je Altane? A jen tak mimochodem, jmenuju se Destiny Ricco.“Pousměju se a nakloním se blíž, aby to hlídači neslyšeli. ,,Ale v jiných dimenzích mi říkají Vixen-Ďáblice(Dračice).“Tajemně se usměju a pak se zpět odkloním.,,Ale k tomu se dostaneme.“ Ukážu na jeho oblečení.,, To je jediné co máš?“Jen špinavé tepláky. Nic víc. Musí mu být zima.Navíc, takhle ho nemůžu vzít do Ellezzie.,,Máš nějaké doklady, občanku, peněženku, kreditní kartu, kartu zdravotní pojišťovny ..“Když vidím jeho nechápavý výraz usoudím, že zřejmě nic takového nemá. ,, Máš vůbec rodný list?“

Jonas Faulkner - 27. srpna 2010 13:18

St.Giles hotel - slečna Ricco Přemýšlivě se podrbu na hlavě. Vlastně ani nevím. Nepamatuji doby, kdy bych nesloužil. Ten muž dole byl můj druhý majitel. Podívám se na své zjizvené tělo. Tohle mám od něj. Oznámím smutně a opět zvednu zrak k Ricco. A nejen to. Dodám, při čemž mi sklouzne slza po tváři. Destiny Ricco? A mně říkala, že mám zvláštní jméno. Jen co se ke mně nakloní, začnu mít nutkání chytnout jí pod krkem za přístup, který ke mně měla před tím, naštěstí se mi to povede potlačit. Znal jsem dívku, která si říkala ďáblice, ale jen do chvíle, než jí dvě ozubená kola nerozdrtili hlavu. Část o tom, že jsem tomu pomohl si nechám pro sebe. Jak kolik? Zeptám se nechápavě. Jsem jenom jeden. Odpovím se zmatením v hlase a pro jistotu se rozhlédnu, jestli nesedím ještě několikrát. Spadne mi kámen ze srdce, když se tu víckrát nenajdu. Souhlasně přikývnu ohledně oblečení. Jakmile začne vyjmenovávat další věci, jen jí zmateně pozoruji a vůbec nechápu. Mám jen jediné. Uchopím konec pravé nohavice a vyhrnu jej až někam do poloviny stehna, kde je malé tetování čárového kódu s mým číslem a jménem. Stejně jako zbytek těla, i tato noha je celá pokrytá jizvami.

Destiny Ricco - 27. srpna 2010 13:37

St. Giles-Altan Teprve teď si začínám uvědomovat s kým jsem to celou dobu ve hře. Takže si to ujasníme. Nemá doklady, nemá rodný list, nemá oblečení. Neví kolik mu je let. Nemá rodiče… Je to mimozemšťan! ,, To nevíš kolik ti je let? Dobře budu s tebou mluvit jako s dítětem. Kolik let už jsi na tomhle světě? Chci znát tvůj věk. Proboha Altane, kdyť tohle ví i malé dítě.“ Nespokojeně zavrtím hlavou. Nechápavě ho pozoruju. Chová se jako neandrtálec z doby kamenný, co žil někde v jeskyní a lovil mamuty. ,, A to jsem si myslela, že lidi jako on už vymřeli.“Povzdychnu si potichu. Jeho poznámka o jakési ženě co si říkala ďáblice mě jen rozesměje. ,, Ale tak říkají oni mě. Třeba brzy poznáš, proč mi tak říkají.“ Zorničky se mi zúži skoro do úzkých čárek. Podívám se na jeho čárový kód a podrbu se na hlavě. ,, Dobře Altane. Tak teď k věci. Teď si promluvíme o tom, proč jsem za tebou vlastně přišla.“ Mihnu okem po hlídačích. Ostražitě Altana sledují a mě jak bysmet. Nad něčím se zamyslím a položím ruku na místo na posteli vedle sebe. ,, Sedni si tady Altane, potřebuji s tebou mluvit o něčem, co je určeno jen pro tvé uši. Nikdo jiný, ani Mileson s Coudym ani šofér to vědět nemusí.“ Nechci ani pomyslet co by se stalo, kdyby zjistili víc lidí o Ellezzii a o mezičasoprostorech. Asi by to byl průser. Podívám se Altanovi zpříma do očí.,, Už jsi někdy slyšel o jiných dimenzích?O světech, kde čas plyne pomaleji a zem, ve které jsi se značně liší od tékde sme my teď?" Zeptám se s vážnou tváří.

Jonas Faulkner - 27. srpna 2010 14:35

St. Giles - Destiny Proboha Destiny, já to prostě nevím. Vyskočím z pohovky na nohy se vztekem, ovšem rychlé sáhnutí stráží po zbraních mě opět usadí. Proč jí na tom tak záleží? Ani nevím přesně co po mě chce a stejně jsem to do teď nepotřeboval. Nechápavě se na ní podívám. Pak se ale otazníky v očích změní ve strach. Přič si mám sedat k ní? Snad nechce jako ten dole? Ne ne ne, chce mi určitě jenom ně říct, přesně jak říká. Neochotně si přesednu z pohovky na místo, kam ukázala Destiny. O jakých že světech jsem slyšel? Neslyšel jsem o nic, ale když jí řeknu, že zase něco nevím, bude se zase vztekat. Ano. Odpovím váhavě, ovšem i malé dítě by poznalo, že lžu.

Destiny Ricco - 27. srpna 2010 15:08

St.Giles-Altan Při jeho odpovědi pozvednu obočí.,,A to ti mám věřit? Poslyš- spíš víc se naštvu když mi budeš lhát.“Upozorním ho. ,,Takže tu odpověď beru jako ne. Tak teda jinak..“Podrbu se na hlavě. Už nevím jak mám začít .. On je tak strašně blbej, že nevím kde mám začít. ,,Tys nechodil do školy že ani do školky?Tím pádem musím počítat s tím, že ty neznáš základy jako děti ve čtyřech letech.“Povzdychnu si. Už jde na mě zcela vidět únava.,,Teď mě Altane poslouchej, než tě zavedu tam kam mám nakázáno a kde je náš cíl, tě musím pár věcem naučit, abys pochopil smysl toho všeho. Tak si to co ti teď budu říkat zapamatuj, nebudu to opakovat.“Zhluboka se nadechnu. Musíš mu to vysvětlat tak, aby to pochopil. ,,Takže představ si planetu, kulatou a obrovskou uprostřed černé nekonečné tmy a někde v té tmě jsou další planetky jako je Měsíc,Saturn,Venuše a blablabla. To bych mohla vyjmenovávat pořád a pořád. Mezi planetama jsou taky hvězdy. Jako je slunce. Ale to už jdu pryč. A ta planetka o který jsem ti říkala, se jmenuje Země. A na tý my všichni obyvatelé tohohle světa jsme.“Začnu pomalu aby to pochopil. Musim ho trochu zaučit a proškolit než s ním půjdu do Ellezzie. Měl by znát aspoň něco z toho co mu teď řeknu. ,,A na Zemi jsou různé ostrovy, kontinenty a státy. Těch států je strašně moc. Nebudu tě tady učit zeměpis, protože to je prostě nemožný abych tě naučila všechno co učí děti v prvních třídách.“ Vezmu si ze stolu skleničku s pitím. ,, Každá země a stát má hlavní město. My jsme v USA. A to má hlavní město Washington. Ale pak má další město a to je největší. A to se jmenuje New York. A v tom se my nacházíme. Jasný?“Podívám se na něj. Snad to trochu pochopil. A i kdyby ne stačí když si to zapamatuje. ,,Tak a jiné dimenze, se vůbec nenacházejí na téhle planetě. Nenacházejí se v USA ani v jeho městech, ani na téhle planetě. Jiné dimenze jsou v mezičasoprostorech. Dostaneš se tam astrálním cestrováním, které tě naučím. O astrálním cestování, ti povím jindy, dneska už na to nemám jak čas tak ani náladu.“Podívám se na něj. ,, Nemůžu tě nechat chodit furt jenom v těhle teplákách to by se Mello asi zbláznil. Takže ti nechám donést oblečení a do zítřka tu přespíš v tomhle hotelu. Večer ti na pokoj opět donesou nějaké jídlo.“Zvednu se z postele.,, Já už musím jet domů, ale ty tu na mě do zítřka počkáš ano?“ Pousměju se. ,, Pokud budeš hodnej kluk, budeš poslouchat a učit se tomu co říkám a nebudeš mi to celé ztěžovat, slibuju ti, že budeš mít jiný život. Ale pokud tě tu zítra nenajdu, Altane, já už tě znovu hledat nebudu. Rozmysli si to dobře.“ Vezmu z postele kabát a obléknu si ho. Na oči si opět nasadím sluneční brýle. Ukážu na dveře. ,, Támhle je koupelna. Myslím, že by ses měl osprchovat, než ti zítra přivezu ty čisté věci a tyhle tepláky proboha vyhoď.“ Rozejdu se ke dveřím. ,,Přemýšlej o tom, co jsem ti říkala.“ I s ochrankou zmizíme za dveřmi.

Arianna Salwert - 27. srpna 2010 16:00

Před střední školou >> Uvnitř budovy Teď už nechápu vůbec nic, i když se samozřejmě snažím zachovat klid. ,, Ehm, jo ... " zamumlám, přestože nerozumím ničemu z toho, co mi Christian povídá. Jaký je důvod toho všeho ? Upřu pohled tam kam blonďák, abych konečně spatřila důvod obrovského davu tvořícího se kousek od nás . Spatřím hnědovlasého chlapce který rozdává jeden autogram za druhým. C - Cože ? Riley Strife ? Slavný model ! Kde se tu vzal ? Vyplašeně se otočím na Christiana ,, To je přeci Riley Strife, nemýlím li se. Co s ním máš společného Ty ? " znovu si plavovláska nedůvěřivě prohlédnu. Překvapeně zamrkám, jakmile začne mluvit o mé bezpečnosti. ,, Já pomoc nepotřebuji " ujistím ho s pokusem o úsměv, ale v momentální situaci se mi nepovede nic jiného než grimasa odpudivého šklebu. ,, Vážně nevím, o čem to mluvíš. Žádný Open My Heart neznám. " řeknu přesvědčivě, přičemž si z nervozity namotávám pramínek vlasů na ukazováček. Přestože jsem v sobě měla stále pud sebezáchovy který mě nutil odejít a za žádnou cenu nikomu nevěřit, převládl ve mně pocit zvědavosti. Něco takového se přeci nestávalo každý den, no ne ? Znovu se otočím na okouzlujícího modela, kterému přispěchali na pomoc bodyguardi. Nejspíše proto, že se rozverná děvčata nedala uhlídat a situace se vymkla kontrole. Jaké je to být slavným ? Tak ráda bych jezdila limuzínou, ochutnávala drahá jídla a nakupovala v nejdražšších obchodech z celého města. Christiana s Laionel kteří se právě políbili raději ignoruji tím, že se zadívám jiným směrem. Z přemýšlení mě vytrhne až blonďákův hlas, který mě vyzývá, abych jej následovala do budovy. ,, Však už běžím. " odvětím pohotově a loudavým krokem se vydám do budovy. Netrvá dlouho a přímo na chodbě narazíme na Rimu. Její reakce jsou poměrně chladné, bez jakéhokoliv zájmu. Chabě se usměji a alespoň očním kontaktem se jí snažím dát najevo, že ani já nevím, oč tu jde.

Jonas Faulkner - 27. srpna 2010 17:33

St.Giles Pozorně Destiny poslouchám a snažím se si zapamatovat vše co řekne. Ještě než stihne odejít, jí vše zrekapituluji, aby viděla, že jsem to pochopil. My jsme v New Yorku, který je v USA, který má za hlavní město Washington. To všechno se nachází na planetě Zemi, která je ve velké černé tmě spolu s Měsícem, Saturnem, Venuší a blablabla. Pomocí astrálního cestování se dostanu do časoprostorů, kde jsou dimenze a to ty mě naučíš, když budu hodný kluk. Vítězně se usměji a nechám Des zmizet ve dveřích. Jsem sám. Sám v tichém pokoji, v novém světě s pravidly, které nechápu, a novém životě, který budu ještě náročný. Padnu do měkkých peřin a po náročném dni usnu tvrdým spánkem. O několik hodin později Ze spánku mě probudí klepání na dveře. Posadím se na posteli a zakřičím jednoduché Ano. Do pokoje vstoupí stejná pokojská, která před tím přinesla tác s jídlem a i teď nese tác jídlem. Tác položí vedle minulého tácu, který si vezme do rukou. Když pokládá tác na stůl, mírně se předkloní a už tak krátká sukýnka jí vyleze ještě o kousek víš a já spatřím kousek zadečku. Ucítím pohyb v klíně. Rychle složím ruce do klína, abych veškerý pohyb zakryl. Pokojská se otočí ke mně se starým tácem v rukách. V obličeji má úsměv, jako by tušila, co se mi právě děje. Budete ještě něco potřebovat? Zeptá se nevinně. Ne, můžete odejít. Odpovím jí poněkud suše a ona tiše odkráčí. Ještě za sebou zavře dveře. Jen co se dveře zaklapnou, zapomenu na pokojskou a přesunu se ke stolu s jídlem. Posadím se na jednu z židlí u stolu, přisunu si tác k sobě a pustím se do jídla. Jím pomaleji, než když jsem jedl před tím. Během jídla dostanu ukrutnou žízeň. Zrak mi padne na zelenou láhev v kbelíku se ledem a vývrtkou položenou hned vedle. Vzpomenu si, jak jsem pro jednoho z prvních pánů nosil a otvíral právě takové láhve. Nyní konečně zjistím, co to vlastně pil. Vezmu vývrtku a láhev otevřu. Ovane mě zajímavá vůně vína. Chvíli se nechám unášet vůní a poté se napiji přímo z láhve. Chutná to zvláštně, ale né špatně. Dám si další doušek, a poté další a další až je láhev prázdná. Poté si nic moc nepamatuji :) Ráno Probudím se v koupelně opírající se o záchodovou mísu. Hlava mě bolí a žaludek se mi obrátí ihned, jak otevřu oči, a jeho obsah vlítne přímo do mísy. Záchod naštěstí znám, tak si rovnou vykonám obě potřeby. Postavím se na nohy, ale ty mě zradí a zavrávorám. Naštěstí se včas chytnu umyvadla a zabráním pádu. Umyvadlo má pákovou baterii, kterou znám již z benzínky, tak nic nebrání tomu, abych si umyl ruce a opláchl obličej. Jen co si opláchnu obličej, zvednu hlavu a pohledím do zrcadla. Div nevyletím z kůže, když z ničeho nic spatřím někoho cizího naproti sobě. Tváří se vylekaně, i když já jsem též polekaný z jeho nenadálého příchodu. Ahoj. Pozdravíme se prakticky ve stejný okamžik, dál tam jen tak oba stojíme a hledíme na sebe. Nemůžu tu být s ním. Destiny se může kdykoli vrátit a já se ještě musím to osprněco. Nechám kluka klukem a otočím se od něj. Nohy už poslouchají o něco lépe, než před chvílí. Můj zrak se zastaví na jakémsi průhledném válci, ve kterém je do stěny zaveden podobný přístroj, jako je na umyvadlu. To musí být ono. Usoudím a vejdu do válce. Pustím vodu, ale namísto z pod páky se mi spustí přímo na hlavu. Až nyní si uvědomím, že na sobě nemám své tepláky. (Předpokládám, že někdy v této době přijde Des.) Stav pokoje Pokoj vypadá jako po přeběhu stáda slonů pronásledované tankem. Veškerý lehký nábytek je převrácený či nějak přesunutý. Z postele je vše vyházeno včetně matrací. Na několika místech ve zdi jsou díry od ran. Obrazy popadané. Okno otevřené dokořán. Po pár krocích v pokoji může des šlápnout na prázdnou láhev od vína. Koupelna je o něco v lepším stavu. Krom několika z padlích mýdel je vše na svém místě. Ze sprcháče se valí na podlahu voda a v záchodě je nablito, namoče a nakaděno.

Christian *Chris* Leander - 27. srpna 2010 17:54

U šaten K mému uspokojení se za námi přiloudala i Arianne. Laionel na mne nechápavě kouká, což se dá říci i o Rimě, jejíž nálada se dá přirovnat k zmrzlé kostce ledu. ,,Rozhodně se nemusíte ničeho bát. Nejsme žádní úchylové, ani nijak nebezpečné a podezřelé osoby. Příkladem toho může být vám jistě známý model Riley." kývnu směrem ke gorilám a právě přicházejícímu modelovi. ,,Já i Riley patříme k osobám, o kterých bych vám toho rád pověděl víc. Je to ale na delší povídání. Pokud tedy máte zájem, myslím, že bychom si měli promluvit mezi čtyřma očima někde v soukromí." zamyslím se a pousměji se. Nedivím se, že jsou dívky poněkud vyděšené a nic nechápou. Nebyl jsi o moc jiný. Pomyslím si a koutky mi vylétnou nahoru nad touto úsměvnou historkou. Přenesu se duchem zpět do reality a pozornost zaměřím na Rileyho. ,,Jsem rád, že jsi konečně zavítal mezi nás, obyčejné smrtelníky, hvězdičko." s posměšným pohledem přejedu Rileyho a dám si ruce na hruď. ,,Myslím, že tuhle zvládnem s Rosie sami. Měli bychom se rozdělit vůči.. tvým povinnostem." mrknu na hnědovláska. Jistě mi bude rozumět. ,,Arianno, pokud jsi ochotná se dozvědět něco o Openu, následuj mne a tadz Rosie. Mimochodem, jmenuji se Christian." dodám o něco tišeji a vyzývavě na ní pohlédnu. Es by nechtěla komplikace. Jsem rád, že jsem si ji vzal na starost. Na Rileyho zbyla ledová královna, která nevypadala, že by z něj byla nějak odvázaná. Hodně štěstí, machříku. Pohlédnu na hodinky a pro sebe si něco zamumlám. Poté se otočím k Rose a chvíli váhám. Vím, že patří mezi jednoho z nejlepších masových vrahů a hravě by mne mohla zabít. Nebezpečná mrška, naštěstí v našich službách. ,,Rosie, zlato, mohla bys nás prosím jistit zezadu? V případě, že by něco hrozilo jsem připraven bránit Ar vlastním tělem. dodám vážně. Tělo mám napjaté, mohlo by se nám stát, že by přišel "nezvaný host". Poté se s poněkud starostlivým výrazem nakloním blíž k ní. ,,Musíme jí chránit, jak jen to jde. Buď oaptrná, Laionee. Nesmíme přijít o nikoho, jasné? Navíc, nerad bych přišel o svou růžičku. Záleží mi na tobě." pronesu hlasem tak tichým, že mne může slyšet pouze Rose. Povzdechnu si. O svém vztahu k té dívce jsem často přemýšlel. ,,Hodně štěstí, Riley." kývnu na modela a pomalým a ostražitým krokem se vydám směrem ke svému domovu, doufejme, že následován Ariannou a Laionel.

Rima Jeevas - 27. srpna 2010 19:13

Stále u šaten ,,Aha,“ dívala jsem se kolem. Všimla jsem si, že za Christianem stojí Arianna. Neznala jsem jí, ale občas jsme se uviděli na chodbě. Jí taky ? Zeptám se sama sebe. Chvíli jsem váhala, co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem chápala, že chtěli abych jím věřila. Ale nic mě k tomu nepřesvědčilo. ,,Řekni mi jediný důvod, proč vám věřit,“ zamračím se. Na dvorku je spoustu dívek, které by do toho šli bez zaváhání. Zamyslím se. Zvláště, když by to bylo s tímto a tamtím. Podívám se na Christiana a pak na přicházejícího Riley. Tedy, hvězdička. Za ním pochodovala obrovská zvířata, která vypadala velmi vtipně. ,,On je model ? Slavný ? Cože ?“ Bylo jasné, že jsem žádného Rileyho, dokonce slavného neznala. Holky, která tu byla nejspíš s tím blonďákem, jsem si nevšímala, natož abych postřehla její odchod. Venku si spolužačky i starší studenti ukazovali autogramy. Buď je měli na ruce, na noze, xichtě, fotce a bůh ví, kde ještě. Na parkovišti byla také vidět černá limuzína. On je asi opravdu slavný … Ale neznám ho. Znovu na něj pohlédnu.

Riley Strife * Borec * - 27. srpna 2010 20:31

V budově s Rimou → Skatepark Chvatně běžím budovou a hledám kohokoliv , kdo se podobá Rimě , nebo mým přátelům - Christianovi a Laionel . Nemusím pátrat nijak dlouho , stojí přímo v chodbě u šaten . Pousměji se a pomalu zamířím k nim , společně s dvojicí bodyguardů . Nejspíše mě opravdu nechtěli nechat odejít samotného , i když jsem se jim samozřejmě snažil vysvětlit , že vše zvládám . ,, Avery , není mi pět " zamrmlám nespokojeně a sebevědomě se postavím vedle Christiana ,, Chrisi , přestaň mi tak říkat . Tyhle blbý kecy nemám rád " se zavrčením do něj strčím , i když to je samozřejmě jen obyčejné klukovské pošťuchování . Věděl jsem , že své přezdívky hvězdička se už nikdy nezbavím . ,, Já vím " zaskučím ztrápeně ,, Zvládnete to i beze mě , já se přeci o Rimu a tu druhou slečinku také dokážu postarat " zasměju se a vesele vezmu Rimu kolem ramen . Jenže ta mi nevěnuje nic jiného , než zhnusené pohledy . Ach jasně , tak ty nám nevěříš . Není se čemu divit , ale neboj se , ty názor ještě ráda změníš . Vytřeštím oči , když začne spekulovat nad mou prací modela . ,, Ehm ... Cože ? " Nechápavě se na ní podívám . Ona mě nezná ? To má být vtip ? ,, Mě přeci zná každý maličká " pošeptám jí , zatímco Christian se vydá s Laionel a nic nechápající Ariannou pryč . Lehkým tlakem na Rimina záda jí přinutím k pohybu . Rozejdeme se ven , kde stále stojí spoustu mých obdivovatelek . Díky mým ochráncům si však netroufnou se ke mně přiblížit do dostatečně dobré vzdálenosti , stejně jako tomu bylo před chvílí . ,, Seznam se s Averym a Carterem " představím jí s úsměvem své dva bodyguardy , kteří nás chrání svým mohutným tělem , každý z jedné strany . V poklidu dojdu až k limuzíně ,, Nasedej . " Vybídnu jí , avšak zdá se , že s jejím přístupem bychom mohli stát na parkovišti ještě další hodinu . Pouze kývnu směrem k obrovským gorilám , kteří se ihned postarají o to , aby Rimu do auta dostali . Pohodlně se v luxusním černém vozidle usadím a než se vůz rozjede , přepínám programy na plazmové televizi . ,, Jeďte prosím sem " podám řidiči lístek s adresou skateparku , ve kterém se měla nacházet další budoucí bojovnici za Open . Vlastně jsem nevěděl , jestli tam dotyčnou dívku najdu , ale ES musela dobře vědět , co dělá . Najít naprosto neznámého člověka pro ní nebyl žádný problém . Otočím se na Rimu , která sedí vmáčklá mezi Averym a Carterem ,, Teď se stavíme pro tvojí novou kamarádku , ano ? " oznámím jí . Podle tónu mého hlasu jde jasně poznat , že se nejedná o otázku , nýbrž o holý fakt , který musí příjmout ať už dobrovolně , či právě naopak . Limuzína brzy zastaví nedaleko skateparku , kde nechyběla rampa a spoustu mladých lidí na skateboardech . Přes hlavu přetáhnu kapuci a s rukama v kapsách z vozu vystoupím . Snad jde to třeštidlo za mnou . Uf , s tou holkou bude ještě spousta práce , vypadá vážně zaostale . S pohledem za sebe se ujistím , že Rima jde i s bodyguardy za mnou . ,, Buďte poblíž , zasáhněte jen v případě nutnosti , je to jasné ? " pronesu značně vážně směrem k nim a popostrčím Rimu před sebe . Pomalu se loudám k partičce lidí , kteří si buď povídají mezi sebou , tleskají svým kamarádům na rampě , nebo se věnují lahvi s pitím . ,, Která z vás je Dayita Katter ? " zeptám se , když dojdu až k nim .

Dayita Katter *Day* - 27. srpna 2010 21:49

Skatepark Lee lítá na rampě jako blázen. Nestačíme koukat. Samí otočky salta a podobná. Příjdeme na řadu já s Katie. Chytneme se za ruce a v přikrčmu se rozjedeme dolů. Při nárazu i se skejtem vyskočíme a uděláme pár obratů, načež se pak vrátíme zase zpět. Příjezd limuzíny zbystří všichni. ,,Wow, přijel prezident nebo co?“Ušklíbne se Brat a klekne si na skate. Z limuzíny vystoupí nějakej kluk v pozadí za ním cupitá nějaká holka. Nechápavě na něj zírám.,, Spletl sis trasu, tady není obchodní centrum ale skatepark!“Zakřičí na něj Azy, mezitím mu praskne bublina. Dám si ruce v bok a jednou nohou přidržuju prkno tak, aby neodjelo. Odkaď zná mé jméno? ,, To jsem já. My se známe? O ničem takovém nevím.“Ušklíbnu se. On je zrovna ten typ člověka které nerada vidím. A z něj to přímo srší. ,, Ale no tak Day! Copak ty ho nepoznáváš?! To je Riley Strife! To je ten model, kterého jsem ti ukazovala!“Zavřeští Katie. Nechápavě se na ní podívám a se mnou i zbytek party. Nikomu to jméno nic neříkalo.,,Day! Mám ho na tapetě na mobilu!“ Rozsvítí se mi. ,, Jo už vím kterej to je. No a co? Já z něj odvařená nebudu. Jediný člověk, kterého obdivuju a pohybuje se ve světě modelingu a slávy je Destiny Ricco. A ty to víš Katie.“ Destiny Ricco zná snad každý z naší party. Teda alespoň díky mě. Když jsem si přinesla časopis, kde byla na titulní stránce a zrovna předváděla skejt oblečení, okamžitě jsem si jí zamilovala. Katie pokrčí rameny.,, Já vím, ale tady máš dalšího modela.“ Nespouští z Rileyho oči. Jen si povzdychnu. ,, Dayita Katter jsem já, co chcete?“ Bez zájmu se na ně podívám. Nejdříve si změřím tu dívku od hlavy až k patě. Ta vypadá docela oukej, neobléká se nijak výstředně ani nemá nafrněný obličej jako má Rebecca ale Riley ..

Laionel Anne Blacková *Rose* - 28. srpna 2010 10:43

Škola Chris se na mě otočil s prozbou. Ze zvědavou vtáří a mírně našpulenýma rtama sem ho spolouchala.. zdálo se mi to nebo se v jeho očích vážně mihnul strach? Ale strach z čeho? Že HO můžu zabít nebo spíš někdo mě? Nevím. Usmála sem se a jemě ho políbila. ,,Neboj, dám pozor.." mrkla sem a vyrazili jsme ze školy. První chris za ním Ari a pak já. Ruku sme měla strčenou v tašce.. věděla sem proč.. nejradši bych svoji Blode rose (moje pistol, trochu větší než klasicá 9 a stříbrná a kolem pažby je omotaná růže) ale to přece nemůžu.. nehodlám lidi děsit.. ale stejně pochybuju že nás někdo bude chtít odddělat.. i když.. možné je všechno.

Rima Jeevas - 28. srpna 2010 10:52

Škola, Skatepark Při pohledu na modela, kterému se přítomnost bodyguardu nelíbí, se lehce usměji. Ano, já se skutečně umím usmívat. Ovšem, netrvalo dlouho a opět zmizel. Tobě se toho nelíbí. Protočím oči. ,,Důvod nebude ? Fajn,“ spíše oznámím. Bez důvodu mě nikam nedostanou. Pomyslím si rozhodně. On se o mně postará ? Úžasný. Zatvářím se ztrápeně. Dokážu si představit své spolužačky zítra při výslechu. Na otázky typu ,Proč zrovna já ?‘ jsem nepřemýšlela. Bylo mi jasné, že tohle by si říkal každý. ,, Jsi nějaký veselý,“ zasyčím a věnuji mu nepěkný pohled. Kolik máš času ? Já nikam nepůjdu. Samozřejmě, že jsem spletla. On by mě tam snad i dokopal. Už jen to, že mě strkal do zad, se mi nelíbilo. Ještě jednou a vrazím ti facku. Zamručím. Ano, měla jsem pravdu. Studentky sice nešli blízko k nám, ale i tak mi věnovali tisíce zhnusených pohledů. ,,Ta se má!“ slyšela jsem několikrát. Vážně se mám? Zamyslím se. Avery ?Divný jméno. ,, Hm, nazdar.“zavrčím a dál se o ně nezajímám. Na parkovišti jsem se zasekla. ,,Ne,“ řeknu klidně, aniž bych do limuzíny nastoupila. Tam prostě nepůjdu . Opět. Proč by to ten zmetek zase nevyřešil ? Jeho obrovská, vychovaná zvěř mě tam dostala. Neměla jsem šanci. ,,Skutečně nejsem zaostalá,“ řeknu chladně a podívám se něj. ,,Jsi nešťastný, že tě pár – hodně lidí nezná ?“ opět se usměji. ,,Proč myslíš, že to bude moje kamarádka ?“ zakroutím hlavou. Když vystoupí z auta, očividně mám vystoupit taky. Aspoň, že to není nějaký růžový salónek. Rozhlédnu se kolem. ,,Nestrkej furt do mě.“ zamračím se. Jeho chování mi začínalo vadit čím dál víc. Když se zeptal na jméno nějaké holky, nic mi to neříkalo. Při další příležitosti jsem se opět usmála. Nebyla jsem očividně jediná kdo nevěděl nic o jeho slávě. Slečinku si změřím pohledem. Všimla jsem si, že dělá to samé. Vypadala, jako by mě snad s někým srovnávala. Hm …

Riley Strife * Borec * - 28. srpna 2010 11:45

Skatepark Otočím se na Rimu , která pořád nespokojeně brblá . Z jejich komentářů mě začíná bolet hlava . To je vždycky na všechny tak příjemná ? ,, Teď buď prosím ticho . Pak ti všechno vysvětlím " slíbím jí s lehkým úsměvem . Klukovi , který na nás začne hulákat věnuji akorát tak vražedný pohled . Dál se jím nezabývám . Kdybych nemusel , rozhodně bych sem nikdy nešel . Ale kdo mohl vědět , že se nováček bude nacházet právě tady na tomto místě ? S povzdechem zastavím přímo před Dayitou , která mě s lhostejným výrazem sleduje . Nevypadala nijak nadšeně , ba právě naopak . Tak tohle bude ještě zajímavý . Doufejme , že neodmítne . Neunikne mi , jak se Rima i Day očním pohledem zkoumají a ve své hlavě utváří první dojem na tu druhou . Jen se nad výjevem před sebou ušklíbnu . Nebyl jsem tu proto , abych plýtval časem , kterého jsem měl už beztak málo . Nádech výdech Riley . Tohle přeci zvládáš , ne ? ,, Potřeboval bych s tebou mluvit " odpovím na její otázku a ostražitě se rozhlédnu kolem . Nepřipadalo v úvahu , abych jí cokoliv o jiných dimenzích vykládal právě tady , kde bylo spoustu dalších lidí . Ne , takhle to nepůjde . Musím jí dostat pryč od ostatních . V mysli se mi vybaví obraz Openu , který byl zároveň nejnádhernějším místem , které jsem kdy viděl . Svět , ve kterém nehrála roli sláva , ani peníze . Přesně tam jsem byl doma . Jaká škoda , že většina lidí se nikdy nedozví , že by mohli mít vše , co si v životě přáli . Znovu na Dayitu pohlédnu ,, Můžeme si prosím promluvit ? " zeptám se znovu ,, O samotě " dodám . Nepotřeboval jsem žádné další komplikace , jenže zrovna teď jsem si nemohl být jistý už vůbec ničím ...

Dayita Katter *Day* - 28. srpna 2010 12:14

Skatepark Pousměju se. Zdá se, že ani ta druhá dívka nemá z modela radost. Otočím se na partu, která pořád zvědavě koukala směrem k nám. ,,Se mnou?“Podivím se. Proč chce mluvit zrovna se mnou? Došli mu hvězdní kamarádi a teď bude hledat mezi “obyčejnými“ lidmi a skejťáky? Nebo se mnou chce probrat to vysklené okno na druhé třídě? Ale kdyť to je už dávno vyřešené. Přijdu k němu blíž. ,,My dva se máme o čem bavit?“Neunikne mi Katiin závistivý pohled. Azy, Lee a Brat se jen škodolibě smějí a Rileyho probodávají pohledem. Dojdu k Bratovi a něco mu pošeptám. Ten jen přikývne a spolu s ostatními se přemístí na rampu. Dál si nás nevšímají, tedy kromě Katie, která každou chvilku šilhá pohledem k modelovi. Vrátím se k tý holce a Rileymu. ,,Tak vo co de? Vážně mě nenapadá žádné společné téma o kterém bychom se mohli my dva bavit.“ Vezmu prkno pod rameno. Letmo se podívám na tu holku. Nevypadá, že by toho věděla o dost víc než já. Zřejmě taky neví, co se to děje. Obrátím pohled zpět ke Strifeovi a povytáhnu obočí.

Destiny Ricco - 28. srpna 2010 12:48

Ve vile Výjdu z hotelu a nasednu do limuzíny. ,,Johne vezměte to domů.“ Přehodím nohu přes nohu a sleduju míhající krajinu. Teď můžu jen doufat, že Whiteová, tu práci za mě opravdu udělala. Limuzína zastaví, před vysokou černou branou. Brána se na pokyn otevře a limuzína se rozjede po štěrkovité cestě k obrovské vile. Uprostřed cesty stojí velká fontána, která teď naprosto září díky tmě. Všude kolem stojí luxusní auta nejrůznějších značek, spoustu z nich je v garáži nebo u táty ve firmě. Můj otec vlastní a je ředitelem nejlepší firmy na výrobu luxusních,závodních a sportovních aut .John mi otevře dveře, já se rozloučím s bodyguardama a zmizím v domě. Vejdu do obrovského sálu, který jde už na první pohled cítit přepychem. Sundám si kabát i boty a dál jdu bosa. Bohužel má matka si potrpí na pořádek a úklid, ale na údržbu pořádku tu máme uklizečky pak kuchařku,pokojskou apod. Je tu nějak mrtvo .. Kde všichni jsou?Matku uvidím ve velké jídelně. ,, Ahoj zlatíčko! Tak už jsi zpátky!“ Obejme mě mamka.,, Judy nám tu udělala výtečný salát, nemáš hlad?“ Hned se stará. ,, Ne , Mello mě pozval do Serendipity 3.“Mávnu rukou a vezmu si připravený koktejl na stole. ,,Ach to je ten milý hoch. Kdy zase příjde na návštěvu?“Odloží knihu a usměje se. ,, Nevim, kde je táta? On je v pracovně? Pořád dume nad tím novým prototypem?“Zajímám se. ,, Jo myslim že tam bude.“ Vejdu k sobě do pokoje. Zamračím se, bylo tam až moc čisto a uklizeno. ,, Carmen!“Rozkřiknu se a naštvaně ,,Carmen! Kde mám všechny kabelky?!“Zuřím. Nenávidím, když mi někdo sahá na mé věci.Na mé písknutí okamžitě přiběhne vysoká rusovláska, ostatně jako vždycky,, Ach Destiny, vaše maminka navrhla vaše kabelky přemístit do sálu hned vedle vašeho šatníku, ale zároveň mezi sálem s vašemi botami.“ Mumlá Carmen. ,, Hmm .. jak se má matka opovažuje strkat nos do mých věcí!“Zavrčím a zabouchnu az sebou dveře.Sundám si veškeré oblečení, kromě černého krajkového,spodního prádla, přetáhnu přes sebe růžový, hebký župan a po měkkém červeném koberci s nazlátlými okraji se rozejdu ke dveřím se stříbrnou klikou a rámem. Když vejdu, první kdo mě je tygří mládě Sam. ,,Tady jsi broučku!“Vezmu ho do náruče a zabořím obličej do jeho hebké srsti. Je mu jen pár měsíců a musí se ještě krmit z lahvičky. Obrovský sál vede až daleko do zahrady, kde máme spoustu exotických zvířat. Matka tohle miluje, je milovnicí zvířat a rostlin, další zahrada o kus dál je něco jako jungle. Pod přístřeškem leží i gepard jménem Gurdé. Ten je táty. Dostal ho k narozeninám od kolegů z práce. I se Samem se rozejdu do kuchyně. Vezmu lahvičku a naplním ji teplým mlékem. ,, Jdeš krmit jo?No to brzo. Na to, že ti zítra dovezou i to lvíče se o svoje mazlíčky moc nestaráš.“ Zbystří mě máma aniž by odtrhla oči od knihy. ,, No jo .. Mám teď samé přehlídky a focení. Teď do toho ta reklamu od maybeline…“ Začnu Sama krmit. ,, Jsi si jistá, že další přírůstek zvládneš? Už i o tvého papouška a koně se stará pokojská.“ Povzdychnu si. ,, Na Etniem nejezdíš, jen tam tak stojí nebo je ve výběhu. Takhle to dál nepůjde Destiny.“ Naštvaně se na mámu podívám. Odmítám si připustit, že by se měli moji drahoušci rozprodat. I když není problém je tu mít, peněz je víc než dost, ale problém je zřejmě se o ně starat. Ale já si ten čas nějak zařídím. Když je moje“kotě“už nakrmené, dojdu ho uložit zpátky do jeho příbytku. Vrátím se do pokoje a vejdu do královské koupelny. ,,Carmen?Dám si koupel. Připravte to." Pokojská přikývne a hned se do toho pustí. Já se mezitím vrátím zpátky, zapnu notebook a mobil strčím do nabíječky. Když se vracím zpět, Carmen je už pryč. Vana je napuštěná plná pěny z které vychází exotická vůně. Kolem se rozhléhá uklidňující hudba a všude jsou rozestavěné zapálené svíčky. Svléknu se, lehnu si do lázně a relaxuju.

Rima Jeevas - 28. srpna 2010 13:13

Skatepark Vysvětlení bych skutečně brala. Nechápu, proč jsem neodešla už předtím.. Ohlédnu se. Za mnou stojí vycvičené opičky, díky kterým tohle místo nemůžu opustit. Ani mě, ani jí nezajímá, že je slavný. To byl účel ? Nedokázala jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby tu místo mě měl nějakou udělanou fanynku. Asi je to dobře. Vyvodím nakonec. Od chvíle, kdy se za mnou parta podivínu v čele s modelem přiřítila, jsem nemyslela na nic jiného. Při přemýšlení z dlouhé chvíle jsem si vzpomněla na prezentaci. Věděla jsem, že když jí neudělám, bude průser. Jak dlouho mě zdrží ? Opět jsem se myšlenkama vrátila k Rileymu a Dayitě. Nedalo se nic dělat, dokud mi celou situaci nevysvětlí, tak na nic jiného ani myslet nemůžu. Jak dlouho tu budu ještě trčet ? Ale … On si vlastně poradí. Když to nepůjde po dobrém, tak po zlém. Hledím do země. Teď ti okouzlující vzhled asi nepomůže.

Riley Strife * Borec * - 28. srpna 2010 14:26

S Rimou a Dayitou ve skateparku ,, Ano , s tebou " přisvědčím , abych jí dal jasně najevo , že svá slova myslím smrtelně vážně . Její udivený výraz mě nijak nepřekvapuje . Opravdu se nestává každý den , aby slavný model chodil po městě a hledal dvě naprosto cizí dívky . Ale úkol je úkol , s tím se nedá nic dělat . ,, I když ti to příjde jako naprostá hloupost , tak existuje věc , kterou s tebou potřebuji probrat " vysvětlím Dayitě klidně a zatímco cosi šeptá svým přátelům , stočím pohled k její kamarádce , která ze mě nespouští oči . Zářivě se usměji a čekám , až se budoucí bojovnice vrátí . Když tak učiní , kývnu hlavou směrem k Rimě , která mi stojí po boku . Není těžké zpozorovat její nervozitu z bodyguardů , kteří stojí v dáli pro případ , že by se rozhodla utéct . ,, Seznam se s Rimou " s úsměvem jí poplácám po zádech . Vůbec mi nevadí , že k ní přistupuji jako k někomu , koho již znám léta . ,, Ale no tak , nemrač se " pokárám jí , když na mě opět hledí s výrazem typu : ,, Mám něco zaraženého v řitním otvoru " . ,, Dobrá tedy . Chtěl bych se vás zeptat , jak k přistupujete k nevysvětlitelným věcem " položím jim první otázku a začnu se přehrabovat v kapse u mikiny ,, Kam jsem to dal ? " zamumlám si pro sebe . Nakonec vytáhnu zmuchlaný papírek , který se po rozložení promění v překrásnou malbu . Zobrazuje krajinu v Open My Heart a obrovské sídlo v dálce . Právě tam bydlela vládkyně země a všichni ostatní , kteří k ní patřili . Vzpomínal jsem si úplně přesně na den , kdy mi ES obrázek ukázala a poté mi ho věnovala . Pokud v něčem byla opravdu dobrá , pak to bylo umění . Papír podám nejprve Rimě , poté Dayitě a čekám , až si jej důkladně prohlédnou . ,, Slyšeli jste někdy o životě v jiných dimenzích ? " dotážu se ,, O místech , kde se sny stávají skutečností ? "

Destiny Ricco - 28. srpna 2010 15:15

St.Giles-Altan Po koupeli jsem se oblékla do saténové košilky a lehla si do prostorné postele. Netrvá to dlouho a usnu. Už ani nevím o čem se mi zdálo. Ale určitě to bylo něco s tím nově otevřeným obchodem v Bronxu. Probudí mě budík. Nespokojeně zabrblám a víc se zavrtám do peřin. Do pokoje příjde matka.,,Drahoušku, drahoušku vstávej, musíš jít do školy.“Serve ze mě peřinu. ,,Mami! Já tam nejdu! Nechci …“Přetočím se na bok. ,,To je mi líto princezno, musíš jít.“Následně mi roztemní v celém pokoji a otevře okno.V tomhle se už vážně nedá spát. Sednu si a mžourám po místnosti. Jen co odejde matka, příjde Carmen a začne mi uklízet v koupelně. Promnu si oči a zívnu.,,Carmen, postaráte se o Etnieho s Arou že?“Neobratně vstanu. ,,Jistě slečno, můžete se spolehnout.“ Začnu se oblékat. Vezmu si krátkou sukni se širokým černým páskem. Na to úzký bílý top na jedno ramínko a k tomu všemu doladím hnědou koženou bundou do půlky pasu. Vejdu do koupelny a začnu s ranní hygienou. Vlasy si tentokrát vyžehlím, takže jsou ještě delší než když jsou zvlněné a do uší dám černé špuntíky. Vezmu si kabelku tentokrát od Prady, do ní přeházim věci z kabelky kterou jsem měla včera což jsou: klíče,peněženka,mobil, taštička s malováním,kapesníčky.. krátka vše co dívka potřebuje. Na nohy si nazuju boty na jehlách a ještě se naposledy upravím v zrcadle. Jen co odejdu Carmen mi okamžitě začne stlát postel a dělá tu každodenní rutinu. V kuchyni u baru sedí táta a čte si noviny. Dojdu k němu a líbnu ho na tvář.,,Ahoj tati.“Mile se usměju. ,,Nazdar prdelko, jak se ti spalo?“Odpoví a odloží noviny.,,Limuzína už čeká před domem jo a s Coudym a Milesonem pojede i Stew. Strašně chtěl jet taky.“Usměju se. Stew je můj další bodyguard, ale on je něco i jako můj kamarád. ,, V pohodě.“Teprve teď si všimnu mamky, která drží Sama v náručí a krmí ho z lahve.,,Jé tys ho nakrmila? Díky.“ Tímhle mi mamka ušetřila práci. Jen Sama podrbu za ušima a otočím se zpět na tátu. ,, Ty jdeš s Gurdém na procházku?“ ,,Jo nejspíš za chvíli.“Začne něco lovit z kapsy a na konec mi podá 150 dolarů.,, Kup si nějaký pěkný botičky kočko, teď už padej John na tebe čeká.“Vezmu si peníze a vyběhnu před dům. ,,Dobré ráno slečno.“Pozdraví mě šofér a otevře dveře od auta. Uvnitř už sedí bodyguardi. ,,Čau kluci, čau Stew.“Mrknu na něj a pohodlně se usadím na křesle. Napiju se ze skleničky které tam jsou připravené při každé cestě do školy. Zanedlouho limuzína zastaví před školou.,,Johne, počkejte tady prosím, já jen něco vyřídím a hned jsem zpět.“ U školních dveří si všimnu Whiteové, zřejmě na mě čeká. Zamávám jí. ,, Čau Lis, hele díky za tu práci, ale já dnes do školy nemůžu. Dala bys tu práci Trussové s tím, že jsem nachlazená a nemohu přijít?Díky.“Aniž by Lisa stihla cokoliv říct, jsem zpátky v limuzíně. ,, Tak jo, teď do hotelu.“Povzdychnu si, když si uvědomím, že dnes budu muset dokončit to s Altanem. Černá limuzína zastaví před hotelem. Vystoupím a rovnou i s bodyguardama za zády mířím k výtahu. Prostě jako vždycky čtvrté patro pokoj 12. Jen co otevřu dveře,oslepí mě odporný zápach. Chytnu se za nos. ,, Proboha co to tu tak smrdí!“Rozkřičím se naštvaně a vycouvu z pokoje. Mileson, Coudy i Stew udělají to samé co já. ,,Že by Altan?“Pronese Mileson se znechuceným tonem. Musím se uchechtnout. ,, Kde je služba?!“Zakřičím na chodbu. Po chvilce přiběhne pokojská. ,, Přejete si slečno Ricco?“Mile se usměje.,,Jo! Okamžitě to tam ukliďte a vyvoňte!Strašně to tam smrdí! Do toho smradu já nejdu.“ Pokojská okamžitě i s vozíčkem vběhne do pokoje a začne to tam uklízet.

Jonas Faulkner - 28. srpna 2010 16:58

St.Giles - pokoj č. 12 Voda stéká po mém těle a zjevně si ten pocit užívám. Je to podobné jako mytí hadicí, ale mnohem příjemnější a lidštější, hlavně voda není ledová ale příjemně teplá. Můj zrak padne na kalíšek s bílou krychlí. Vezmu jej do ruky, je kluzký, až mi málem vypadne z ruky. Přivoním, voní hezky. Přiložím k ústům a opatrně se dotknu špičkou jazyka. Fuj! Vyprsknu. To je hnus. Ale hezky to voní. Počkat, tady se lidi myjí a je tu voňavej hnus, který s tím jistě bude nějak spojený. Zapnu veškeré mozkové závity a v paměti začnu hledat něco tomu podobné. Vzpomenu si pouze na jakýsi rosol, který na mě patlali vždy, když mě oplachovali před závodem. No jistě, to musí být něco podobného. Na chvíli vypnu vodu, celý se namažu bělotinou, včetně vlasů, a vše pak důkladně ze sebe spláchnu. Vyjdu ze sprchy celý čistý a voňavý. Z poličky vedle sprcháče si vezmu jeden z připravených ručníků a utři se, poté ručník složím a vrátím na místo. Destiny by se jistě nelíbilo, kdyby mě tady našla nahého, ale kde skončili mé kalhoty? Rozhlédnu se po místnosti, zdali nenarazím na něco, co by se dalo obléci. Narazím pouze na župan. Vzpomenu si na jednoho majitele, který nosil podobný a nutil mě mu do něj pomáhat. Při té vzpomínce se oklepu. Udělám krok k županu, při čemž uklouznu na mokré podlaze. zapotácím se a málem spadnu do záchodu, naštěstí se včas zachytím za nádrž záchodu a nechtěně zmáčknu velký stříbrný knoflík na ní. Veškerý obsah záchodu se spláchne. Praktické. Pomyslím si při té podívané. Pevně se postavím, natáhnu se pro župan, který si následně obléknu. S trochou štěstí přeskáču mokrá místa na podlaze a vyjdu z koupelny. Co se tu stalo? Vyhrknu překvapeně při pohledu na tu spoušť. Pokojská sbírá ze země střepy a ve dveřích už stojí Destiny. Rychlými dlouhými kroky k ní přistoupím. Jak jsi chtěla, neopustil jsem pokoj, umyl se a zbavil se tepláků. Nahlásím poslušně.

Dayita Katter *Day* - 28. srpna 2010 17:20

Skatepark Skvělé Katie mě pak sežere za živa, jestli jí neřeknu to na co se mě ptal.Ušklíbnu se. ,, No to jsem teda zvědavá, co je to za téma, které chceš probírat se skejťákem.“ Sleduju jak dívku vezme kolem ramen.Jeho přítelkyně?Rozhodně se tak netváří. Ne .. To nebude pár. Zřejmě další chudák, kterého vytáh od zábavy. ,,Ahoj.“Pozdravím jí a na tváři vyloudím úsměv.Seznamování mi nedělalo potíže, jsem společenský typ. Pak se zpět otočím k Rileymu. Rozchechtám se. ,,K nevysvětlitelným věcem? No jestli myslíš jednorožce,upíry,vlkodlaky,čarodějnice a víly, tak né na tohle já fakt nevěřím.“ Nedá mi to a musím se smát. Je to vtipné. Příjde k vám celebrita a začne se vás ptát na tohle.Pak už jen sleduju jak se přehrabuje v kapse. Zřejmě něco hledá. Netrvá to dlouho a z kapsy vytáhne zmačkaný papírek. Co to jako je? To mi chce dát jeho autogram i když si o něj nikdo neřekl? Papírek má obsah ale jiné verze, než jsem si myslela. Je na něj zotaveno něco naprosto krásného. Nepředstavitelně krásného. Když mi papír podá, jen si ho prohlédnu. ,,Hezké, ten kdo to maloval musel mít ale sakra dobrej talent. Ale co já s tím? Jo počakt- děláte anketu kolika lidem se to líbí? Jo tak mě tam napište.“ zazubím se. Ten kluk je po houbičkách? Proč pořád mluví o těhle blbostech.Jiné dimenze. Jooo, moje kamarádky Frankie tohle milovala. ,,Jo! O tom jsem slýchávala denně. A taky o astrálním cestování. Je to příšerné mít kamarádku, která tohle do vás hučí 24 hodin denně a nedá pokoj. Je to blbost. No ale zpátky k věci. Jo slyšela a co já stím?“Pokrčím rameny. Že má v tomhle prsty Frankie! Najala si na mě někoho abych věřila že něco takového existuje?! No ta si to odsáče!

Arianna Salwert - 28. srpna 2010 17:47

Na cestě s Chrisem a Laionel. Ani nevím kam Pozorně si prohlédnu slavného modela a dva bodyguardy stojící za ním. Páni, je to opravdu on. Vzpomenu si na svou mladší sestru Carmen, která by se nejspíše zbláznila štěstím, kdyby viděla Rileyho na vlastní oči a dostala od něj autogram. Hnědovlásek se postaví hned vedle blonďáka a začne rozmlouvat o věcech, kterým nevěnuji pozornost, protože i kdybych chtěla, neporozumím jim. Zamračím se, když model s Rimou zamíří pryč, směrem k parkovišti, kde stojí luxusní limuzína. Studentky před školou rudnou vzteky a cosi si mezi sebou šeptají. Nejspíše nechápali, proč právě Rima, úplně normální dívka z prvního ročníku nastoupila do vozu v doprovodu někoho tak slavného, jako byl Riley Strife. Fakt super ! Takže ona pojede limuzínou ? A co tu mám s těma dvěma dělat já ? Chris se navíc postaví velmi šikovně a to tak, abych byla uprostřed mezi ním a Laionel. Ten kluk je divnej. Nevím o čem tu mluví, ale děsí mě. Nevěřím mu ani slovo. ,, Já s vámi nikam nejdu. " procedím skrze zaťaté zuby. Tahle situace se mi přestává líbit. ,, Asi vám to nedochází, ale musím nutně domů, čeká mě spousta práce. " špitnu tichounce, takže nemají šanci mě slyšet. A i kdyby ano, pak na má slova s největší pravděpodobností nebudou brát žádný zřetel. Jakmile začne Christian brblat cosi o mé ochraně, vražedně na něj pohlédnu. Kdyby pohled zabíjel, je už chudák nejspíš mrtvý. Pocity se ve mě hromadí jako na skládce a já pomalu přestávám ovládat svůj hněv. ,, Teď mě poslouchej ! " zavřískám hystericky ,, Neznám vás, nevím o co vám jde, ale typuju, že vám hrabe ! " Tak a je to venku. Co se to se mnou děje ? Nikdy na nikoho tolik nekřičím. Kam se poděl můj klidný charakter ? Využiji chvilkové Christianovi nepozornosti v momentě, kdy mu odpovídá Laionel. Prudce je od sebe odstrčím a poté se rychle rozběhnu pryč. Kdo uteče, vyhraje !

Destiny Ricco - 28. srpna 2010 18:16

St.Giles-Altan Až když je pokoj přízpůsobený tak, abych tam mohla vejít, vejdu. Altan tam stojí, zabalený v ručníku a se zmateným výrazem. Ovšem to netrvá dlouho a je zase u mě a už mi jako nějaký voják hlásí, vše co udělal. Neubráním se úsměvu.,,Výborně. Teď se převlékni.“ Podám mu igelitku s oblečením. Ve které jsou volné džíny, černé tričko s krátkým rukávem,obyčejné boty a spodní prádlo. Tak nějak mi došlo, že pod těma teplákama nic moc mít nebude. Rozhlížím se po pokoji. Vypadá to tady, jakoby se tu přehnalo tornádo. Snad možná ještě hůř. ,, Proboha může mi někdo říct co se to tu dělo?“ Opatrně klapu k oknu, kde ho otevřu dokořán. Pokojská už vymeňuje povlečení za čisté to samé s povlečením, jelikož tohle je špinavé nejspíš od vína. ,, Můžete tu už poklidit všechno, pan Ri je tu naposledy. Dnes odjíždí.“Pronesu suše a dál pokojské nevěnuju pozornost. Stojím tam mezi svýma “gorilama“ a čekám až se Altan převlékne. Mezitím co se převlíká, se mu rozhodnu ujasnit pár pravidel.,,Doufám, že to co jsem ti včera vysvětlovala si pamatuješ. Tak jsem se ještě zapomněla zmínit o zákonech a o pravidlech, která jsou v každých zemích trochu jiná, ale přece se zas až tak moc neliší. Třeba jako to, že zabít někoho bezdůvodně je trestný čin. I kdyby ti ukradl věci, tak když ho zabiješ je trestný čin a tebe za to můžou zavřít do vězení. Nepočítá se do toho pouze sebeobrana. Další pravidlo které si doufám budeš pamatovat je to, že tady hrajou slušnou roli peníze. Když máš prachy, máš vystaráno a máš co chceš.“Odmlčím se a nechám pokojskou projít. ,, Takže pokud něco budeš chtít, tak si to musíš koupit. Pamatuj si pořekadlo něco za něco. Takže když na věc kterou chceš nemáš, prostě tu věc nemůžeš mít. Tím ti chci ujasnit důležitou věc a to je že – tady se nekrade a když tak i za to si deš sednout. Nic si nemůžeš jen tak vzít. Jak říkám, důležitá role jsou prachy.“zazubím se a podívám se na svoje bodyguardy. Nikdo z nás čtyř nemá o peníze nouzi. ,, Pokud chceš dostat peníze a něco si vydělat, potřebuješ práci. A práci takovou za kterou tě někdo zaměstná. Což u tebe bude problém, když nemáš ani rodný list. Ty by ses měl modlit, aby tě z téhle země nevyhodili.“ Milounce se usměju.,,Tak fajn, to nejdůležitější jsem ti řekla. To další je veřejnost. Když budeš mezi lidma v žádném případě se nechovej jako prase. Odpadky budeš házet do košů, protože kdyby každý házel ten bordel na zem, zkus si představit jak tu za pár let budeme vypadat. Další jsou třeba fronty v obchodech. To je zástup lidí za sebou co čeká až na něj příjde řada. V žádném případě nebudeš předbíhat, to bys to pěkně schytal. Postavíš se na konec a počkáš až budeš na řadě.“ Spokojeně se usměju. Vypadá to, že to hlavní jsem tomu troubovi vysvětlila. Nepotřebuju mít vedle sebe na ulici naprostého blbce, co nezná ani to nejdůležitější, co učí matky své děti.

Jonas Faulkner - 28. srpna 2010 19:17

St.Giles - Destiny Přijmu igelitku s oblečením a zase zmizím do koupelny. Když se vzdaluji, můžou si přítomní všimnout, že kruh jizev podobný tomu na krku mám též nad levým kotníkem, je o něco širší a zjevně staršího data. Nohy též celé zjizvené. Sotva po 15 vteřinách vyjdu z koupelny ven již v kalhotách a tričku, s prázdnou igelitkou v jedné ruce, s botami v ruce druhé. Oblečení mi padne přesně. Oko módní ženy se nezapře. Posadím se na postel, kam již stihla pokojská vrátit matrace, a začnu se prát s botami. Během mého malého souboje započne Destiny další přednášku o vnějším světě. Ve chvíli, kdy zakončí část o penězích a jejich úloze, mám boty nasazený a ukázkově zašněrované. Trochu tlačí a na nohách bez ponožek budou dřít, ale je to lepší nežli nic. Když jsem hotový, vyskočím z postele. Začnu pomáhat pokojské s úklidem. Pokojská se na mě poněkud divně kouká, není zvyklá na to, aby jí hosté pomáhali. Docvakne mi, že asi toho mám nechat. Pardon, nemoc z povolání. Omluvím se rychle, poté veškerou svojí pozornost věnuji opět Destiny. Chápu. Potvrdím Destiny, že jsem jí pochopil, ale raději to ještě všechno shrnu. Nešahat lidem na život, veřejnosti se to nelíbí. Vše má svojí cenu, když tu cenu nezaplatím, nesmím si to vzít. Cena je vyjádřena v penězích, které si musím vydělávat prací, například obchodem. Dále se nemám chovat na ulici jako zvíře, nikdo nechce zvíře bez srsti a na dvou nohách. Je to tak správně?....Málem bych zapomněl, v obchodech se musím postavit do řady a nepředbíhat, tedy platí, že kdo dříve přijde, ten první kupuje, tedy až na aukce, tam kupuje jediný a to ten, co zaplatí nejvíce. Podívám se na Destiny a netrpělivě čekám její reakci.

Christian *Chris* Leander - 28. srpna 2010 22:09

Na cestě - odchyt nezbedné studentky Naprosto ubezpečen Laionel o jejím vlastním bezpečí jsem se vydal směrem k domovu. To ale nemělo mít moc dlouhého trvání, jelikož jsem uslyšel dusající nohy směrem od nás. Otočil jsem se. Arianna zřejmě zvolila plán číslo jedna, a to útěk. Povzdechl jsem si. Sakra, copak ta holka nemá špetku rozumu? Chce problémy? Má je mít. Taková komplikace. A to jsem si myslel, že rozcvičku vynechám. S podivně napjatou tváří jsem se obrátil na Rose a s vážným výrazem jí položil ruce na ramena. ,,Rosie, prosím, počkej tu. Ta holka zřejmě nemá hlavu, jak to vypadá. Za chvíli se vrátím." Se zatnutím všech zubů jsem jí pustil a pustil se do běhu. Běh pro mne nikdy nepředstavoval zvláštní úsilí. Díky hodinám tvrdé práce v posilovně a boxu jsem měl výtečnou fyzičku. Dostihnout Ariannu se mi podařilo za několik minut. ,,Poslyš, nechtěl jsem žádné komplikace. Je přirozené, že nám nevěříš. Co to alespoň zkusit? Spolupráce bude v budoucnu důležitá. Můžu ti ukázat svět, kde se sny mění v realitu. Existují lidé, kteří by ti mohli ublížit, Arianno. Alespoň mne vyslechni, dobře? Nemám jinou možnost, než udělat tohle, promiň." povzdechl jsem si a i přes její hlasité protesty jí vzal do náruče. Vydal jsem se rozvážnš zpět. Na svoje svaly jsem právem pyšný, práce se vyplatila, takže vyprostit se z mého ocelového sevření je takřka nemožné, zvláště pro takovou dívku, jako je Arianna. Rileyho metoda není špatná. Rimu s tím zvládl. Ty jeho gorily jsou sice fajn, ale já jsem si poradil sám. Doufejme, že už nebudou žádné komplikace. Vidět mě Riley, asi by se mi smál. Pevně jsem Ariannu sevřel do náruče a rozvážným krokem se vrátil k Laionel. ,,Můžeme jít dál, Rose. Cíl polapen." kývnu směrem na vzpouzející se dívku a s nevzrušeným výrazem se připojím po bok Rose. K našemu domu to není daleko. Arianna i Rose mohou spatřit dvoupatrový rodinný dům krémové barvy s rozlehlou zahradou a čerstvě udržovanou zahrádkou, která velebí každému oku, které kolem jen projde. Otevřu bíle natřenou branku a nechám dovnitř nejdříve projít Rose. Doufal jsem, že nikdo nebude doma. To se nám ale bohužel nepoštěstilo. Jakmile jsem vešel do dveří, spatřil jsem svoji osmnáctiletou sestru Leannu, jak nevinně sedí u stolu a povídá si se svým přítelem. Naznačil jsem Rose, aby pokračovala do druhého patra. Mlčky jsem proklouznul za ní přímo na schody, stále svírajíc Ariannu v náručí. ,,Miláčku, jsem ráda, že jsi doma. Před chvílí volala Ginger. Chce, abys jí zavolal, jakmile přijdeš domů. Mluvila o jakémsi projektu na chemii, či co." uslyšel jsem hlas své matky. Protočil jsem oči v sloup. Ta hloupá holka si snad nedá pokoj, musí otravovat ještě doma. Zpoza rohu se vynořila má plavovlasá matka, oblečená v slušivých květovaných šatech, které jen zvýraznily její štíhlou postavu. Laionel i Arianna mohly vidět, po kom jsem zdědil plavé vlasy, jako jediný z rodiny. ,,Dobře mami, zavolám jí. Mám tu teď spolužačky, jdeme pracovat na projektu na filozofii, takže ať nás Leann ani Summy neruší, dobře?" usmál jsem se na ní a ukázal Rose na bílé dveře. Jemně jsem jí naznačil, aby vešla. Matka něco zabrebentila o tom, že jsem konečně dostal rozum, a odešla. S povzdechem jsem vešel za Rose do pokoje a zavřel za sebou dveře. Otevřel se nám pohled na prosvětlenou místnost, nabarvenou do krémové barvy, podobné jako na fasádě domu. Pokoji vévodila široká a moderní postel, s rudou přikrývkou a kupou polštářů. Vedle ní byl psací stůl, úhledně uklizený, pouze s kupičkou papírů a jedním z nejmodernějších modelů počítačů. Na parapetu okna stála řada květin, která místnost zahrnovala příjemnou vůní. Jednou z posledních věcí byl světlý dubový stolek, na němž stála váza s jedinou rudou růží a pohodlný, moderně navržený gauč.Pousmál jsem se. Odložil jsem si tašku vedle boxovacího pytle, který dokresloval celý desing pokoje. Stěny byly holé, až na pár obrazů od známých umělců. Naznačil jsem Rose, aby se posadila na gauč. ,,Aby bylo jasno, Arianno. To, o čem budeme mluvit, zůstane jen mezi námi. Vybrali jsme si tě. Slyšela jsi někdy o dimenzích, o astrálním cesotování a tranzu?" optal jsem se jí, s jedním obočím povytaženým. Mezitím jsem si stihl stáhnout bílou košili, která byla od celodenního nošení poměrně propocená. Zamířil jsem k šatní skříni a vytáhl pohodlné bavlněné tílko. I s ním jsem zamířil směrem ke gauči, na který jsem se líně posadil a podal Rose růži z vázi. Pomalu jsem si začal košili natahovat, přičemž dívky mohly spatřit slušně vytrénovaný hrudník a svaly na rukou. ,,Chtěl bych ti povědět něco o úžasném světě v jiné dimenzi, o Open my Heart." zamířil jsem svůj pohled opět na Ariannu, sedící na posteli.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 28. srpna 2010 22:30

Cesta Ta holka není normální!! Měla sem chuť vytáhnout zbraň a střelit jí do nohy! Po Chrisově ,,Ta holka nemá hlavu.." sme s etedny jen pokorně usmála a a počkala až jí chytne. Netrvalo to dlouho. Chudák holka.. trochu jí lituju.. ale jeslti jí neodtřelí někdo jiný, tak já to budu určitě. Nesl jí v náručí. Ušklíbla sem se. ,,Nutíš mě žárlít.." Řekla sem a vydali jsme se k Chrisovi domů. chri má opravdu krásný dům. Když jsme vešly všimla sme si jeho sestry a maminky. Ten se má, mít jen jednoho sourozence! Co já bych za to někdy dala! Chris mi naznačil ať jdu nahoru, kývla jsme a vydala se tiše po schodech do jeho pokoje. Když sme uslyšela hlas jeho matky zastavila sjem se abych to slyšela. Zmínka o nějaký holce co mu volala ve mě vyvolala menčí vlnu vzteku. Ale samozřejmě sem zůstala absolutně chladná. Absolutně! No jo.. celý Chris Pomyslela sem si když sme uviděla moderní a úhledně uklizený pokoj ve světlých barvách. Měl to tu opravdu hezké. Víc než já.. no kdybych si tam uklízela hezký to mám taky! Ale copak na to mám čas?! S mou prací? Posadila sem se na gauč a sundala si klobouk a mikinu, které jsem položila an opěradlo gaouče vedle mě. Nechala sem mluvit chrise a jenom si prohrábla vlasy. To že si sundal košili.. to neměl dělat.. koukala sem na něho, určitě trochu červená.. Sakra.. sexy! Divila sme se že mi nevystříkla krev z nosu.. Posadil se vedle mě a podal mi rudou růži které jsme si všimla už dřív. Jako kdyby jí tam měl pro mě přichystanou. Začervenala sme se a radostně usmála. Lehla sem si na gaouč, záda sem měla položená, hlavu na jedné Chrisově noze a nohy přehozené přes ruční operku gaouče a celá šťastná, vypadajíc že nepozoruju dění kolem sebe sem si prohlížela růžu. Sem na ně úchylná no! Ale na Chrise víc..

Crystal *Lee* Sworflower -Kreslířka - 29. srpna 2010 12:04

Únik z L.A. - Aneb co je moc, to je moc.... Doma bylo ticho. Až podezřelé. Podle toho jsem okamžitě poznala, že odjeli. A to bylo dobře. Určitě by se mi zase snažili promluvit do duše. Pche. Hráli tu divadlo. A já nechtěla hrát s nimi. Přesto... byla jsem tady. Chycané v pavoučí síti a viděla jsem, jak se blíží pavouk, který mě slupne jako malinu. Ledaže bych dokázala vymotat křídla a uletět. Moc jsem and tím nepřemýšlela a vydala se po schodech nahoru. Byl to šok najít pokoj v tak zdevastovaném stavu. Všechny věci rozházené, potrhaná plátna, polámané rámy. Rozdrcené štětce, rozstříkané barvy. Všechno co bylo schované ve skříni bylo úplně zničené. Nenapravitelně. Ať u to byl kdokoli, vina byla určitě na straně strýce. Vsadím se, že zase chytil ten svůj amok, opil se a vyváděl. Ale nikdy to takhle nepřehnal. Ovšem, co je moc, to je moc... Tady já končím. Chtějí se mě zbavit? Poslat mě na internát? Super, zmizím jim z očí sama. Nebudu se přece doprošovat, aby mě tu chtěli. Úkolem okamžiku bylo zabalit si všechno, co přežilo devastaci. Prohledat tu spoušť a rozebrat ji na dobré a nepotřebné věci. Jakmile jsem měla své tašky narvané, bylo jen otázkou, jak se dostat pryč. Chtěli mi zaplatit školu? Omyl, zaplatí mi zmizení. Nebylo těžké dostat se do jejich ložnice a vybrat kasičku, když tu zrovna nebyli. Dokonce sjem yvrabovala i strýčkovu starou ponožku strčenou pod polštářem, kde ukrýval peníze an sázení na dostihy. Inu, peníze byly zařízené. Co teď? Dostat se pryč. Cesta byla obtížnější, než se mohlo zdát, se všemi těmi zavazadly jet autobusem na letiště a pak teprve zařizovat letenky a všechny ty vylomeniny okolo... A přitom uhlídat věci před krádeží. Inu, vskutku nadlidský výkon. Možná proto mi to trvalo tak dlouho. Naštěstí ne věčně a tak po nějaké době již v klidném rozpoložení sedím v letadle, sklenku sodovky v ruce a snažím se přečkat šílený let. A místo? New York. Socha svobody. Empire State Building. Bylo to velké město. Tady se určitě někde najde místo, kde se vetře jeden nezvaný návštěvník a snad se i uživí. Bude to boj. Ale život je boj. A stojí nám za to. Když mě vyhodili i s kufry na letišti, nastal zvrat. Až doposud jsem to měla úžasně nalinkované. Ale teď? Možná zkusíme chytit nějaké auto... Nu ano. Můj nový centrální úkol znamenal stopování u silnice.

Gaspard Rochette - 29. srpna 2010 12:34

Paříž – krámek se starožitnostmi, Ellezzie Kdybych tušil, jak mě šéf vypeče, vezmu si svačinu větší. Ne jenom bagetu se sýrem a sušenku. To mi bude pěkně kručet v břiše, jestli tu mám vydržet až do pěti, kouknu se na cibule, které nosím ve vestě. Abych si alespoň trochu vynahradil své zklamání, namísto na nepohodlnou dřevěnou židli usednu do měkkého křesla, kam obvykle sedává při polední pauze šéf. Je to takové malé zadostiučinění, které bych si ale v jeho přítomnosti nedovolil. Na malém stolečku rozbalím bagetu a dám se do jídla. Při tom si dočítám kapitolu z knížky, kterou jsem si přinesl z pultu. Neuběhne ani pět minut a mám po svačině. Otráveně zmuchlám obal a vyhodím ho do koše. Opět se podívám na hodinky. Hm, za pět půl…to mám ještě hodinu čas,“ pomyslím si. Novou kapitolu se mi rozčítat nechce, a vstávat z toho pohodlného křesla a jít si hledat zábavu taky ne. Jediné co zbývá je tady zůstat sedět a...třeba podívat se do té Ellezzie. Nebyl jsem tam už dva týdny, třeba se tam konečně začalo něco dít. Posledně se ke mně donesly nějaké zprávy o připravované válce. Trochu mi to celé připomíná online počítačové hry, ke které si i vzhledem ke svému ubohému věku občas zahraji. Člověk se dostane do jiného světa a získá schopnost a může si dělat co chce. Nevím ale co je reálnější, jestli ty hry, nebo jiné dimenze. Připadá mi to stejné…až na to, že za internet se musí platit. Usadím se pohodlněji v křesle a opřu hlavu o opěradlo. Když jsem s tímhle astrálním cestováním začínal, hrozně dlouho mi trvalo se dostat do transu. Teď to zvládám rychle a nemám s tím problémy. Jakmile se ocitnu v Ellezzii, započnu svou obvyklou vycházkovou trasu směrem k té velké zarostlé barabizně. Třeba tam někoho potkám a můžu se dozvědět žhavé novinky z jiného světa… Trasa vede vyšlapanou cestičkou v bujné vegetaci. Občas sem tam je nutné si z cesty odhrnout větev, nebo velké listy, přeci jenom, tahle příroda stále žije a roste a je jí jedno, že tak skříží cestu lidem, kteří se tu čas od času objeví. Jdu pomalu, nikam nespěchám. Občas se zastavím a zavřu oči, abych si poslechl okolní šumění stromů a tajemné zvuky džungle. Tohle jsem potřeboval, mnohem lepší, než rachot v ulicích…. vskutku to beru jako relaxační procházku.

Arianna Salwert - 29. srpna 2010 12:52

Nepodařený útěk + U Chrise doma S pocitem vítězství se rozběhnu pryč a přestože mám poměrně slušný náskok, mé plány jsou brzy překaženy. Tohle se mi povedlo . Pápá. Měla jsem počítat s tím, že si to Christian nenechá líbit. Taky, že ne. Okamžitě vystartuje za mnou a o několik minut později mi prudkým chytnutím za rameno útěk znemožní. Zapotácím se, mám co dělat, abych udržela rovnováhu. ,, Co si to dovoluješ ? " vyštěknu vztekle ,, Já nic nechci, nech mě být ! " . Snažím se z jeho sevření vymanit, ale není mi to moc platné. Protože on mě z ničeho nic vezme do náruče a nese pryč. ,, Únos ! " zavřískám a zaťatými pěstmi buším Chrise do hrudi. Jemu to očividně vůbec nevadí. ,, Já do žádné sekty patřit nechci. " zpěčuji se ,, Udám tě ! Toto je nezákoné. " se zavrčením pohlédnu na Laionel, která mu jde po boku. Kam mě to nese ? Ach, co si jen počnu ? Nakonec dorazíme k rodinnému domu krémové barvy. Vypadá vcelku normálně, ale útulně. Uvnitř domu spatřím u stolu sedět mladou dívku s chlapcem. Jeho sourozenci ? Vypadali zaneprázdněně, proto na sebe ani já, ani Christian s Laionel nijak neupozorňujeme. Při cestě do schodů se nespokojeně zavrtím ,, Hej, co kdyby jsi mě už pustil ? " zaškemrám. Tohle byla opravdu nepohodlná pozice. Zpoza rohu výjde plavovlasá žena v šatech. Dojde mi, že to nejspíš bude Chrisova matka. ,, Ehm, dobrý den. " pozdravím způsobně. Jakmile odejde, dostaneme se do blonďákova pokoje. Tam mě konečně pustí na zem. Zamračeně si sednu na postel do tureckého sedu, přestože bych se mohla posadit na gauč vedle Laionel. Pozvednu hlavu a zvědavě se rozhlédnu po místnosti, která je moderně zařízená. Vypadá přesně jako klasický chlapecký pokoj s dalšími nezbytnými věcmi jako je počítač, nebo boxovací pytel. Takže pán je sportovec ? Vzpamatuji se až ve chvíli, kdy mi je položena otázka ,, Vybrali jste si mě ? K čemu ? Chcete mě prodat na trhu s bílým masem ? " zachmuřím se. Přestože byla má nálada stále na bodu mrazu, snažila jsem se uklidnit. Co jiného mi taky zbývalo ? Zamyslím se ,, Proč se na to ptáš ? Nejsi ty takhle náhodou veštec ? Je mi líto, ale o výklad z karet nemám zájem. Mohu už jít ? " s andílkovským úsměvem zamrkám. Nevadilo mi, že jsem mu na jeho otázku neodpověděla. Ano, pojem astrální cestování a tranz jsem už slyšela, ale co jsem s tím měla proboha společného ? Proč se proboha před námi svlíká ? Zašklebím se, když si s odhaleným hrudníkem vykračuje po pokoji. Tváře mi lehce zrudnou, protože ač jsem si to nerada přiznávala, byl poměrně hezký. Styď se, nad čím to proboha uvažuješ ? ,, Open My Heart ? Něco takového slyším poprvé. "

Rima Jeevas - 29. srpna 2010 12:56

Skatepark Já taky nevěděla, co chce probírat s někým, jako jsem já. Naprosto obyčejnou dívkou. Zamyslím se nad poznámkou Day. Kde je vůbec Arianna, kam šli ? Vzpomínám na Ariannu. Opět si neodpustím zamračení na hvězdičku. Nelíbí se mi, jaký má ke mně přístup. Nikdy jsem neměla potřebu se s někým seznamovat. ,,Hoj,“ dostanu ze sebe a pokusím se o úsměv. ,, Nic nevysvětlitelného se mi nestalo. Ehm, tedy kromě toho, že tu se mnou stojí nějaký, prý slavný model.“ Podívám se na něj. ,,Ale věřím v to.“ Usměji se. Čekám, až tu věc konečně vytáhne, trvalo mu to celou věčnost. ,,Dík,“ vzala jsem si od něj papírek nebo co to bylo a prohlédla si jí. Byla to opravdu krásná malba, to se musí nechat. Dívala jsem se pozorněji. Byla tam opravdu nádherná příroda. Lesy, louky, jezera … Jako z pohádky. Bylo to něco tak nádherného. ,,Hezké místo,“ řeknu, ale bez nadšení. Po prohlédnutí podám mapu Daytě. Dimenze ? Zamyslím se. ,,Něco málo jsem o tom četla,“ přiznám. Co to s tím má společného ?

Destiny Ricco - 29. srpna 2010 13:32

Kdesi .. na mýtině Přikývnu. ,,Fajn tak jo. Seber se a jdem.“Popostrčím ho ze dveří. Otočím se na pokojskou a kývnutím se s ní rozloučím. Nastoupíme do výtahu. Zmáčknu tlačítko recepce. ,,Fajn Altane, znáš hodnotu peněz? Asi ne co? To je fuk.“Vytáhnu z kapsy takové .. Pro mě drobné a podám mu je. ,,Tady máš na rozjezd 5 dolarů, neutrať to za kraviny. Tohle je poslední věc co pro tebe v tomhle světě dělám.“ Myslím, že jsem pro něj tady už udělala a utratila dost. Teď je na čase ať se postaví na vlastní nohy. Vystoupím z výtahu a jdu k recepci. Jefferd mi řekne, že placení nestojí za to, takže odejdu bez cálování. Objevíme se před hotelem. Rozhlédnu se. Na silnicích se to hemží auty a taxíky. Lidé spěchají do práce, nebo pro děti ze školy. Jiní stojí u bufetů a cpou se rychlým občerstvením. ,,Teď pojedeme někam mimo městský ruch. Někam, kde se jen občas vyskytují lidé. To pro naši bezpečnost a také pro tvé fyzické tělo. Víc ti vysvětlím, až tam budeme.“ Nasednu do limuzíny. Stačí si všimnout, že kolem hotelu St. Giles se nahromadili lidé a novináři. Někdo zřejmě prásknul mou přítomnost. Nakloním se k okýnku, které dělí mě a šoféra.,,Vypadneme odsud. Viděla bych to na Union Turnpike.“Posadím se zpět na sedačku. Pustím mtv na plazmové televizi a chvíli sleduju nějaký pořad. Otočím se na Stewa, který sedí vedle mě. ,,Cože jsi tak strašně chtěl jet s náma?“Přehodím nohu přes nohu. ,,Dlouho jsem tě neviděl a navíc po dovolený začla být manželka čím dál tím víc nesnesitelnější. Tak jsem se radši vrátil do práce a za slečnou, kterou zbožňuju!“Přátelsky do mě šťouchne. ,, Takže už to na rozvod nevypadá?“Rozvalí se na sedadle Mileson a začne konverzaci se Stewem. ,, To se neví, ale můžu ti říct, že mě sere. Neuvěřitelně sere. Představ si, že začne hádku kvůli hozeným ponožkám na sedadle. Tak je tohle normální?“ Musím se zasmát. Stew se svojí ženou byli už 4 roky. První 3 roky to bylo okej, ale pak nastal zvrat a hádky byli na světě. Podívám se z okna. Vysoké mrakodrapy a billboardy na nich se vyskytují po kratších intervalech a zanedlouho je po obou stranách vidět jen malé množství lidí a městského ruchu. ,, … nemám pravdu Destiny?“ Podívá se na mě Coudy. Překvapeně zamrkám. Sledování krajiny mě asi zaměstnalo víc, než poslouchání tří silných goril.,,Promiň Coudy, neposlouchala jsem vás. O čem jste se bavili?“ Nevinně se usměju. ,, O tom focení co domlouvá Jim s tou druhou agenturou. Akorát ta druhá agentura je spíš plná slapských modelů.“ Zasvětí mě do rozhovoru. O té druhé agentuře už jsem slyšela, ale moc se o ní nezajímám. Vím jediné a to to, že je tam ten model Riley Strife,který mi už pár měsíců pěkně šlape na paty. Rozčiluje mě to čím dál víc. Je to pro mě konkurence. Ale stále se držím o ten stupeň na žebříčku výš. Ale co když mě dotáhne?To se nesmí stát! ,,Johne, zastavte támhle na té cestičce. Tam si s Altanem vystoupíme. Vy zůstanete v autě.“ Vylezu z auta a střevíčkama dopadnu na měkkou zem. Na jehlách se mi tady půjde ale zatraceně špatně! Mileson mě okamžitě přichytí, když se zapotácím.Stew se ke mně nakloní. ,,Destiny, ty chceš jít někam s ním sama? Podle toho co jsem slyšel od Milesona tak ten kluk je psychopat! Nemám jít přece jenom s tebou?“Starostlivě si mě prohlédne. Usměju se. Mileson toho kluka opravdu nemá rád.,,Neboj se Stew, já to zvládnu. A kdyby něco, tak udělám to co jsi mě učil.“Ujistím ho. ,, Dobrá tedy, když použiješ moje hmaty, tak to se opravdu nemám čeho bát.“

Riley Strife * Borec * - 29. srpna 2010 14:15

Skatepark ,, Skejťák neskejťák ... " mávnu nad tím rukou ,, Nerozlišujeme styly , ale vnitřní sílu " odpovím zamyšleně . Sakra , moc mi to neulehčujou . Rimu zvládnu , jenže tuhle ? Nad seznamováním těch dvou se pouze pousměju . Dayita vypadá společensky a otevřeně , zato Rima se opět tváří jako u mučení . I když se pokusila o úsměv , nijak dobře jí to nešlo . Začínal jsem si na její výraz podobající se rozzlobenému mopsíkovi zvykat . Nelíbí se mi , když Day bere mou otázku na lehkou váhu ,, Ne " odvětím zamračeně ,, Upíry v jiných dimenzích nenajdeš . Čarodějnice a vlkodlaky taky ne " . To už se ale do hovoru vloží Rima , která opět pochybuje o mé práci modela . Bože , ta holka buď nemá doma televizi , nebo peníze na časopis . Přikláním se k oboum možnostem . Potěší mě jejich zájem , který mají k obrázku . Na první pohled je poznat , že upoutal jejich pozornost . Alespoň něco , lepší než nic . ,, Tohle je Open My Heart , svět v jiné dimenzi " prohlásím hrdě ,, Namalovala ho jeho vládkyně , ES " . Předcenil jsem se . Myslel jsem , že se mnou půjdou bez váhání . Zavrtím hlavou ,, Nejedná se o žádnou anketu . To místo existuje " . Oddechnu si , když mi obě potvrdí , že o astrálním světě alespoň částečně ví . Když si malbu důkladně prohlédnou a vrátí mi jí , schovám jí opět do kapsy u mikiny . ,, Tvoje kamarádka je chytrá , věděla to , co většina lidí nikdy vědět nebude " zadívám se kamsi k rampě , kde pořád stojí Dayitina kamarádka , která ze mě nespouští oči . ,, Poslouchej , kdybych nemusel , nebyl bych tu . Potřebuji , aby jsi mi věřila . Ty taky Rimo " vážně se na ně podívám ,, Nemám moc času , ale pokud se mnou půjdete a necháte si vše vysvětlit , nemůžete nic ztratit " . Jedině získat . Přešlápnu z nohy na nohu a čekám na jejich odpověď . Pokud opravdu nejsou tak natvrdlé jak se zdá , pak jim musí ihned dojít , že někdo takový jako já by pro srandu králíkům neobětoval svůj drahocenný čas hledáním dvou cácor .

Jonas Faulkner - 29. srpna 2010 14:41

Mýtina Přijmu od Destiny zelený papírek a zkoumavě se na něj podívám. Tak toto jsou peníze? Čekal jsem něco víc. Aspoň by se to mohlo lesknout. Zklamaně si ještě jednou lístek prohlédnu, následně jej strčím do kapsy. Cesta limuzínou městem probíhá klidně. Televizi nevnímám, namísto toho si prohlížím ten kousek papírku od Destiny. Tak tento špinavý kousek papírku má hodnotu jako já? Běhal jsem na dráze, jen aby oni měli tyhle kousky papíru? Nesouhlasně zakroutím hlavou a vrátím pěti dolarovku do kapsy. Po zbytek cesty poslouchám rozhovory v autě, i když některé detaily mi unikají, proto často vůbec nerozumím tomu, o čem se baví. Pouze jednou za celou cestu se odvážím promluvit, o to během rozhovoru Destiny se Stewem. Tak je tam neházejte. Navrhnu bodyguardovi ohledně ponožek. Dále se raději konverzací neúčastním. Dle slov Destyny usoudím, že jí mám následovat ven z vozu, i když mi to přímo neřekla.

Dayita Katter *Day* - 29. srpna 2010 15:00

Skatepark ,,Aha, Open my heart svět v jiné dimenzi době.A já jsem Marylin Monroe.“Uchechtnu se. Věřím mu asi stejně tak, jakoby mi někdo řekl, že můj otec žije. ,,To místo existuje? A kde? Ve tvé fantazii? Na internetu jako nějaká virtuální stránka?“Znuděně přešlápnu z nohy na nohu. Podívám se na Rimu. Ta holka vypadá .. Zaostale .. Nevím proč .. Neříkám že mi nepříjde fajn. Nemám ráda nemachrovaný slečinky, co žvand jenom o laku na nehty .. ,,Moje kamarádka byla hlavně snílek.“Doplním RIleyho a vzpomenu si na časy, kdy si Frankie představovala, že létá v oblacích na okřídleném koni. Přišlo mi to směšné, protože většinou když mi o tom vyprávěla, jsem si jí místo na pegasovi představovala na okřídleném praseti. Tyhle vzpomínky mi na tváři vyloudí opět úsměv. Pokrčím rameny.,,No dobrý a co z toho budu mít? Uděláš si z nás akorát srandu.“ O krok ucouvnu. ,,No tak to ne. Já s tebou nikam nejdu. To si řekni Katie, ta s tebou půjde klidně na konec světa, ale já nejsem zas tak blbá, abych někam chodila s cizíma lidma. Sice jsi možná proslavenej model, ale nikam bych nešla ani s Elvisem Presleym.“ Položím prkno na zem. ,,Elvis má štěstí, že už je dávno po smrti. Chudák.“

Samantha Hanks - 29. srpna 2010 15:52

Doma a kdosi za dveřmi... Zrovna si jdu pro něco k lednici, když se ozve zvone. [ï]Tak kohopak to sem čerti dotáhli tentokrát? [/i]Ušklíbnu se. Taky by si mohli dát aspoň jednou pohov. „Jdu tam.“Křiknu ještě jenom, aby mamka neplašila. Ačkoliv něco takového u ní nejspíš nehrozí. V lednici vezmu nutelu, v šuplíku lžíci a zamířím ke dveřím. Tak se ukaž… Ať jsi kdokoliv... Proběhne mi hlavou a s úsměvem otevřu dveře. Chvíli jen tak hloupě stojím a koukám na něj. Blonďák, tak podobně vysoký jako já. Černá mikina s bílými nápisy, džíny. Nic zvlášť. Snad jen ten jeho pohled štěněte, které tuší, že by se mohlo něco dít a není si jisté, jestli to nebudou srolované noviny. Aneb nevinnost sama. Trochu se ušklíbnu. Jenže zdání může klamat, že? „Ehm, ahoj?“ Zkusím promluvit, aby to nevypadalo tak blbě. Přece jenom očumovat cizího kluka přede dveřmi s nutelou v ruce, není nejlepší. Neřeknu v kině, ale takhle…? „Co bys rád? Jestli jdeš za Tess, tak ta bydlí vedle.“ Ujistím ho. Vlastně bych se ani nedivila. Víc bych byla překvapená, kdyby opravdu šel sem. Jenže zase zvonky… No, to je jedno. Stojím a čekám na odpověď. To jsem zvědavá, co z něj vypadne. Vzhled: Špinavá blondýna s modrýma očima... Okolo 173 cm... Na sobě má černé tepláky a volné červené tričko, vlasy sepnuté do volného culíku.

Destiny Ricco - 29. srpna 2010 16:24

Na mýtině Altan pochopil dobře. Vystoupil z vozu, aniž by mu někdo cokoli říkal. Aspoň že není jak malé mimino a začal trochu přemýšlet. Bodyguardi i šofér na mě divně čumí. Bodeť by ne .. Vystoupit na mýtině a jít směrem k lesu .. Oni bohužel nevědí, co mám v plánu a proč tam vedu Altana. A také se to ani nedozvědí.,,Tak jo plus mínus za dvě hodiny bych měla být zpátky.“Opatrně se po cestě kolem mýtin rozejdu k lesu. ,,Pojď Altane, jdeme.“ Po měkkém a nerovném povrchu se mi na podpatkách chodí zatraceně špatně, ale musím to prostě udělat. ,, Do lesa jdeme kvůli astrálnímu cestování, o kterém jsem ti říkala včera. Vždycky, když se budeš chystat se “přemístit“ do jiné dimenze, musíš najít co nejbezpečnější místo, kde se tvému fyzickému tělu nemůže nic stát. Tvé astrální i fyzické tělo, jsou po celou dobu stále propojená, na to musíš brát ohled.“ Vytáhnu zrcátko a za pochodu si začnu upravovat účes. ,,V těch jiných dimenzích je spoustu světů. Jedním z nich je Ellezzie. Místo, kam tě zavedu. Je to překrásné místo. Nikde nejsou žádné továrny, ani elektrárny, žádný špinavý vzduch z výfuků aut ani kouř ze spaloven. Pouze stromy. Je to taková džungle se spoustou zvířat. A uprostřed té džungle stojí obrovský palác. Však to sám uvidíš.“Škobrtnu o kámen.,,Zatraceně!“Zavrčím, málem jsem si vyvrtla kotník. ,,Vládce celé říše je Mello. Vysoký blonďák. Jsme dobří přátelé, dá se říct že mě .. Zachránil ..“Vzpomenu si na den, kdy jsme se seznámili a kdy mě dokonce snad zachránil život. Kdo ví co by se mnou nebýt Mella bylo. ,,Ale bacha na něj, snadno se naštve. Je to něco jako já, akorát on má ve svý zemi obrovskou moc.“Dostáváme se hlouběji do lesa. ,,Dalším ze světů je Open My Heart. Takový přeslazený místečko, samý kytky, květináče přesně jako jeho vládkyně.“Ušklíbnu se. K té druhé zemi chovám značný odpor.,,Jeho vládkyně je .. ES.“Procedím skrze zuby.,,A Ellezzie, chce dobýt Open, kvůli většímu území a jak to tak bejvá, ES si chce to svoje lůžko strašně moc ochránit.“Zastavím se uprostřed lesa a rozhlédnu se po nějakém příjemném místě. ,,Až tě naučím tranz a astrálně cestovat, tak tě dovedu do paláce za Mellem. Tam se o tebe někdo postará, já se budu muset vrátit zpátky, ještě pro jednu osobu.“Upozoním Altana. Ráno když jsem se probudila, jsem měla nepřijatou SMS od Mella, že mám dojít pro jakousi Crystal Snowflower. ,,Tak jo, támhle to je fajn.“Ukážu na místo pod vysokým smrkem, kde je měkká, zelená tráva.

Riley Strife * Borec * - 29. srpna 2010 17:04

Skatepark → Na cestě domů Začíná mi docházet trpělivost . Tak ty to bereš takhle ? Když to nejde po dobrým , tak to půjde po zlým . ,, Fajn ! " zavrčím naštvaně ,, Žij si dál svůj naprosto nudnej , podělanej stereotypní život , kterej tě jednoho dne dožene k šílenství ! " rozeřvu se vztekle . Několik lidí se skateboardy na mě upřelo oči , bodyguardi v dálce zpozorněli . Kéž by věděli , o co tu jde . ,, ES se musela pomátnout , když chtěla , abych Tě našel ! " odfrknu si pohrdavě ,, Teď už vím , že někdo takový jako Ty si nezaslouží žít v lepším světě . Shnij si tu a trp " probodnu jí pohledem . ,, Riley , je vše v pořádku ? " přispěchá ke mě Avery a se starostmi v očích si mě prohlíží . ,, Nikdy mi nebylo líp " Odpovím bezmyšlenkovitě . Z kapsy vytáhnu černé sluneční brýle , které si nasadím . Otočím se k Rimě ,, Je mi jedno jaký na to máš názor , ale tebe do Openu přivedu , ať chceš , nebo nechceš " . Drapnu jí za ruku a kývnu na své bodyguardy , kteří jí nasměrují k parkovišti , kde stojí připravená limuzína . Naposled se podívám na Day ,, Dělej jak myslíš . Snad ti jednou dojde , o kolik na týhle bezvýznamný planetě přicházíš " . S těmito slovy zamířím pryč . Však ty ještě ráda přilezeš . Dojdu až k černému vozidlu , nastoupím a se sluchátky v uších se pohodlně usadím na kožené sedačce . ,, Ke mně domů " houknu přes rameno na řidiče , který pouze souhlasně přikývne . Nechám jí trochu vycukat a pokud to nezabere , budu muset přitvrdit . Snad si ta holka nemyslí , že se jen tak vzdám . Nakloním se k Rimě , která sedí mezi Averym a Carterem ,, Teď pojedeme do mé vily , kde ti vysvětlím vše ostatní , ano ? " s vítězoslavným úsměvem si jí prohlédnu od shora až dolů ,, O svojí novou kamarádku se bát nemusíš , bylo to jen menší nedorozumění . Ona snad brzy dostane rozum " vysvětlím jí předešlý incident přesně takovou formou , které používají rodiče u svých pětiletých ratolestí . Snad ... ,, Riley , měl bych ti dát tohle " Avery se ke mně natáhne aby mi podal jakýsi papír . ,, Hm ? Co je to ? " zeptám se nedůvěřivě . ,, Agentuře přišla nabídka focení s nejnovějšími modely aut . Jedná se převážně o Lamborghiny a Ferrari " . Oči se mi rozzáří . ,, Fakt ? Paráda ! " . Miloval jsem sportovní auta , sám jsem jich několik vlastnil . Zpráva o focení pro jedny z nejlepší značek jako byly Lamborghiny a Ferrari mi okamžitě zvedla náladu . ,, Zavolejte Audrey , že souhlasím . Něco takového si přeci nesmím nechat ujít " blaženě zavřu oči , abych se zasnil . Po nafocení těch fotek určitě budou přicházet další a další nabídky . Dostanu se na samotný vrchol slávy . Úžasné ! Limuzína zastaví před obrovskou vilou . ,, Měl by jsi ještě vědět , že budete fotit s - " . Mávnutím ruky svého bodyguarda přeruším ,, Já teď nemám čas Avery , povíš mi to jindy , ano ? " zasměju se a bez jakýkoliv potíží z vozu vystoupím . ,, Jsme tady Rimo " pyšně se rozhlédnu ,, Tak tady bydlím . Chovej se tu jako doma ... "

Jonas Faulkner - 29. srpna 2010 17:32

Les Pomalu kráčím vedle Destiny nejdříve mýtinou, poté lesem. Celou cestu mluví a mluví, snažím se jí chápat, ale především část o dvou tělech mi zcela uniká. Stále přikyvuji, aby věděla, že jí poslouchám a chápu. Takže půjdeme do Ellezie pomocí astrálního cestování, kde se setkáme s Mellem, který si chce přivlastnit svět Open My Heart. Blbej název, jak pro felčara. V tom světě vládne jistá ES, která jej nedá bez boje. Zrekapituluji si pro sebe. Hmmm, pěknej strom. Zhodnotím místo, jenž Destiny vybrala. Takže tady budem cestovat? Podívám se na Des tázavě. Co mám dělat?

Rima Jeevas - 29. srpna 2010 20:13

Skatepark, cesta do vily Opět si lehce povzdychnu. Nemělo cenu utíkat, Rileyho bodyguardi by mi něco takového stejnak nedovolili. Navíc jsem se začínala nudit. Abych se alespoň na chvíli zabavila, zadívám se na obří gorily, kteří modela neustále sledují pro případ, že by se mu něco stalo. Tu chvilku ještě přežiju, zatím to není tak zlé. Nad svou myšlenkou se musím pousmát. Začínala jsem se lepšit, usmívala jsem se rozhodně častěji, než kdysi. Čím to ? ,,Open My Heart ?“ řeknu si spíše sama pro sebe. Ihned se mi vybaví krásné místo z malby, kterou jsem si před chvílí prohlížela. Bylo by docela fajn žít pravě na takovém místě. Brzy mi dojde, že někdo takový jako Riley by ankety pro zábavu rozhodně nedělal. Nevím proč, ale jeho slovům začínám věřit čím dál víc. Mluví tak vážně. Tohle prostě nebude jen tak. Snažím si v hlavě uspořádat vše, co hnědovlásek před chvílí řekl. Nerada něco takového přiznávám, ale jeho povídání mě zaujalo. Jak nezvyklé... ,, Máš pravdu …“ odmlčím se ,,Věřím ti.“ . Sama jsem nechápala, proč jsem to řekla. Rimo ! Jak můžeš věřit někomu, koho neznáš ? A přitom ho znal každý. Z obrázků a internetu rozhodně. Kolika lidem se ale poštěstilo ho vidět naživo ? Jsem vážně tak zaostalá ? Ale kdo se zajímá o takové blbosti ? Dayitiny hlášky mě začínají nudit. Koho by bavilo trčet ve skateparku a čekat na ... Na co vlastně ? A to jsem si myslela, že budu tvrdý oříšek. Zřejmě jsem se spletla . Jakmile se Riley naštve, zachovám chladnou hlavu a dál klidně stojím vedle něj. Panika byla to poslední, co jsem potřebovala. Přestože se model doposud jen usmíval, i on se uměl rozzlobit. Výjev přede mnou toho byl jasným důkazem.Nejspíš ho nezajímalo, jak bude Dayita dál reagovat. Pro něj nejspíš nadobro skončila, tedy alespoň to tak vypadalo. Pouze se otočil, odtáhl mě k autu a společně s bodyguardy jsme jeli kamsi pryč. To bude asi luxusní dům. Zamyslím se, když oznámí řidiči směr jízdy. ,, Já se o ní nebojím.“ Řeknu ostře, když se zmíní o Dayitě ,,Vůbec jí neznám.“ Když příjde řeč na focení s autíčky, poslouchám jen na půl ucha. Nechápala jsem, jak někdo může stát u nějaké věci a na povel se smát. Ale, když ho to baví... Proč ne. V momentě kdy limuzína zastaví se mi naskytne pohled na překrásnou vilu. Jiné dívky na mém místě by nejspíše začali šílet štěstím, ale mě to nijak nepřekvapovalo. Bylo více než jasné, že slavní lidé bydleli v přepychových staveních, o kterých si normální lidé mohli nechat jen zdát. ,,Hezké,“ pronesu poněkud bez nadšení. Myslím, že Riley si na mé poněkud chladné reakce za tu dobu zvykl a pokud ne, zvykne si.

Christian *Chris* Leander - 29. srpna 2010 20:53

Doma v pokoji Konečně se mi podaří nasoukat se do pohodlného kusu oblečení. Potěší mne pohled na obě dívky s ruměncem na tváři. ,,Nemusíš žárlit, Rose." usměju se a láskyplně jí přejedu rukou po vlasech. Poté svůj pohled upřu na Ariannu, nenápadně hladíc Laionel po hlavě. ,,Prodat tebe? Na trhu s bílým masem? Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Seď a poslouchej." poradím jí s poněkud vážným výrazem na tváři. ,,Nepatřím mezi žádné iluzionisty, nebo věštce. Je jen dobře, že ti pojem astrální cestování něco říká. Bude to pro mě o něco lehčí. To, o čem budu mluvit, je stejně reálné jako já nebo ty." pronesu a natáhnu se pro batoh, ve kterém začnu něco hledat. Vítězoslavně vytáhnu plechovku coly, kterou jediným pohybem otevřu a loknu si chladivé tekutiny. ,,Open my Heart je svět, který se nachází v jedné z mnoha dimenzí. Vládne mu jeho vládkyně, ES. V tom světě je možné vše, co si zamaneš. Dalo by se to trochu přirovnat k astrálnímu cestování, je to na podobném principu. Každý člověk je tam obdařen jednou zvláštní schopností. Něco jako v X-menech, pokud jsi četla ten komix od Marvelu." ušklíbnu se a vzpomenu si na mé oblíbené komixové postavičky. Odložím poloprázdnou plechovku a vrátím se k vískání ve vlasech mé partnerky. ,,Vybraní lidé jako my se umějí pomocí tranzu do Openu dostat. Existuje svět podobný Openu, jmenuje se Ellezzie. Jeho vládcem je Mello, který se snaží s ES soupeřit. Mello se rozhodl získat Open pro sebe, a tak si Es kolem sebe shromažďuje "armádu" lidí, kteří by jí rádi pomohli ten překrásný svět ubránit." pokračuji s dalším vysvětlováním. Laionel mlčí a přičichává k mnou darované růži. Usměji se na ní. ,,Ty jsi byla ES vybrána, abys nám pomohla porazit Mella a ubránit tu překrásnou zemi. Do ničeho tě nenutíme, a ani já nevím, proč právě ty. Do hlavy ES rozhodně nevidím, ale myslím, že budeš skvělou bojovnicí. Za zkoušku nic nedáš, ne? Můžeš se alespoň přesvědčit o tom, zda je to pravda. Je to úžasný zážitek." zasním se a začnu u kapes džín hledat svůj i-phone. Chviličku něco horlivě poté hledám, poté konečně spokojeně přikývnu a pomalu vstanu, aby Laionel nechytla šok. Pomalým krokem zamířím k Arianně a mobil jí pohled. Může se jí naskytnout pohled na překrásný zámek s úžasnou zahradou. ,,Tohle je Open my Heart, nejúžasnější místo, na kterém jsem kdy byl. Počkejte dámy, hned jsem zpět." zářivě se na obě usměji a vytratím se ze dveří. Zamířím přímo do kuchyně. Moje sestra Leanna i její kluk jí neustále blokují, proto se kolem nich protáhnu a zamířím k lednici. ,,Tvoje holky?" ozve se potměšilý hlas mé sestry. Trochu jsem zrudl a vyndal krabici s čerstvým pomerančovým džusem. ,,Myslela jsem, že jsi chodil s tou Ginger." Dal jsem oči v sloup. ,,Do toho ti nic není. Nechodil jsem s ní, to ona mě pořád uhání. A navíc, děláme teď projekt na filozofii, víš? Skupinová terapie. Radši se věnuj tady borcovi." kývnu na jejího přítele, který jí oplzle ovinul paži kolem pasu. Do dvou křištálových sklenic jsem nalil žlutou tekutinu, do misky nasypal hrstku slaných oříšků a s nákladem jídla se vydal zpět do pokoje. ,,Něco malého k snědku, pokud máte hlad, a taky žízeň. Nenechám přeci dámy umřít žízní." pousměji se a před každou z nich postavím sklenici s džusem. Misku s oříšky postavím doprostřed stolu a sám si hrstku naberu. ,,Je to jen na tobě, Arianno. Mé jméno je Christian Leander. Nejsem žádnej úchyl ani model, jako pan Strife, ale chodím na zdejší vysokou, obor filozofie. V Openu mám roli učitele, který vodí potřebné lidi a učí je dostat se do tranzu. Tohle je Rose." s úsměvem ukážu na Laionel, která leží pohodlně na gauči. Koutky mi vylétnou do výše. Zamířím opět ke skříni a vytáhnu jakési boxerské kraťasy černé barvy, které dokonale zvýrazňují mou atletickou postavu. Obvykle je nosívám na trénink, nyní na box ale čas není. Podaří se mi rozepnout pásek u kalhot, které následně odhodím na kupu do kouta a věnuji se natahování druhého kusu oblečení. Jsem zvědavý na reakci obou dívek. Šibalsky na Laionel zamrkám a převlékám se, čekajíc na reakci Arianny.

Dayita Katter *Day* - 29. srpna 2010 20:59

Skatepark Mezitím co ta “hvězda“ šílí se jen usmívám. Při jeho dalších slovech se ale naštvu. ,,Nežvaň frajere! Můj stereotypní život? A znuděnej? A co ty o tom víš? Vozíš si zadek v předraženým autě, každej den nastavuješ ksicht novinářům a mě budeš něco říkat o stereotypu?!Pche!“Jakmile se rozkřiknu, Azy,Brat,Lee i Katie se otočí a rozejdou se směr k nám. ,,Bezvýznamná planeta? Prosimtě ztrať se! A zajdi za psychiatrem, nejspíš se z té slávy doslova pomátl!“Zamávám mu a rozejdu se k přátelům. ,,Co to bylo?“Nechápe Katie a okamžitě ke mně přiskočí.Mávnu nad tím rukou. ,,Nevím. Vždycky jsem věděla, že tyhle typy nebudu mít ráda!“ Vezmu prkno a vrátím se na rampu. Prej stereotypní život! Jak na tohle přišel? Ať si táhne i s tou podivínkou! Takové hloupé řeči. Snad si nemyslel, že mu na to skočím. Já nejsem naivní holčička, jako ta zaostalá RIma!,,Tak jak Lee? Půjdeš v sobotu do těch závodů?“

Destiny Ricco - 29. srpna 2010 21:35

V lese ,,Tady si lehni, sedni, opři je mi to fuk. Podle toho co je ti nejpohodlnější. Pro začátečníky je nejlepší si lehnout. Líp tak držíš rovnováhu, když se něco nepovede.“Sednu si do trávy a opřu se o strom.,, Fajn tak jo. Teď tě naučím tranz a následně cestování. Heleme ho! Komár!“Plácnu se do nohy, kde sedí ten malej parchant. Už není. ,, No nic. Takže…Zhluboka dýchej, úplně si pročisti hlavu a uvolni se. Zavři oči a mysli na něco hezkého. Na něco co tě uklidňuje a není depresivní. V mém případě je to nová kolekce Louis Vuitton. Ach.“Zavřu oči a do pusy vložím stéblo trávy. Já jsem naprosto uvolněná, cestování mi nikdy nedělalo problémy no .. Dobře no, hned napoprvé mi to nešlo ale teď je tohle pro mě samozřejmost. Ale .. Já jsem nikdy nebyla ten typ co by měl učit ostatní. Já mám lidi inspirovat a být jejich vzorech a důvod pro obdiv a ne učitel. ,,Fajn až se bude dostávat tranz, možná ucítíš lehké vibrace a na chvíli ztratíš vědomí. Pak je to ráz na ráz. Tvé astrální tělo uvidí tvé fyzické a pak se jednoduše přemístíš se mnou do Ellezzie ok?“Opřu se pohodlněji a začnu s tranzem. ,,Tak to zkus.“

Riley Strife * Borec * - 29. srpna 2010 22:18

Uvnitř rezidence Líbilo se mi , že mi Rima konečně začínala věřit . Její nedůvěra by celou situaci pouze komplikovala , naštěstí jsem tento problém mohl bez výčitků hodit za hlavu . Rima přestala protestovat a přestože si pořád zachovávala masku ledové královny , věděl jsem , že i z někoho takového jako je ona se dá vycvičit velmi silná bojovnice . Projdu vstupní bránou a rozejdu se po kamenné dlažbě až ke vchodovým dveřím . Nad velkým bazénem a kvetoucí zahradou s fontánami , která je ohraničena pečlivě sestříhaným živým plotem , se nijak nepozastavuji . Na prohlídku bude čas potom ... Bez problémů dveře otevřu a nechám Rimu vejít první . ,, Nemusíš se bát , nikoho tu nepotkáš . Má hospodyně Kayla uklízí a vaří převážně v době , kdy nebývám doma . Poslední dobou mám opravdu spoustu práce " vysvětlím jí , přičemž zamířím k velkému teráriu v rohu místnosti , abych zkontroloval plaze žijícího uvnitř . Po větvičce leze chameleon světle zelené barvy , který byl mým jediným domácím mazlíčkem . Díky pobytu v Openu jsem se naučil spoustu přírodních zákonů do kterých spadalo i soužití se všemi živými tvory , ovšem doma jsem kromě chameleona žádné jiné zvíře nechoval . Zdá se , že mému zvířecímu svěřenci nic nechybí , proto dojdu až k velkému koženému gauči krémové barvy , na kterém se válí hromádka porno časopisů . Kayla je nejspíše zapomněla uklidit . Urychleně magazíny kopnu pod pohovku , na které si následně udělám pohodlí . Tomu říkám stylový úklid . Hezký , tohle zrovna vidět nemusela . No , nevadí ... Kývnutím hlavy Rimu vyzvu , aby se usadila vedle mě . ,, Teď mě poslouchej " pokusím se o úsměv . ,, Ta malba , kterou jsem ti předtím ukazoval zobrazuje svět v jiné dimenzi , který se jmenuje Open My Heart " začnu s vysvětlováním ,, V tomto světě je možné prakticky cokoliv , je to místo , kde se plní lidská přání . Vládkyně této země se jmenuje ES , která mi dala za úkol tě najít . Proč ? Jinému vládci , který si říká Mello patří svět jménem Ellezzie a jeho cílem je Open získat . ES potřebuje pomoc . Aby svůj domov uchránila , sestavuje armádu předem vybraných lidí , které máme za úkol přivést . Vzpomínáš si na toho blonďáka ze školy ? Přesně ten teď nejspíš vypráví tvojí spolužačce Arianně to samé , co ti teď říkám já " . Na chvíli se odmlčím a mezitím přemýšlím , jak ve vysvětlivkách pokračovat ,, Do jiné dimenze se člověk dostane velmi zvláštním způsobem . Přes tranz , který tě budu v následujících několika dnech učit " povzbudivě na ní mrknu ,, Dayita byla další , koho si ES vybrala . Odmítla , ale to nic neznamená . Ještě dnes večer se pro ní vrátím ... "

Jonas Faulkner - 30. srpna 2010 09:10

Les - v trávě Lehnu si do trávy vedle stromu. Ruce položené podél těla. Zavírám oči. Něco uklidňujícího? Ale co? No jistě. Vzpomenu si na šplouchání vlnek. Nechávám se tím zvukem unést, až zcela zapomenu na okolí, jako by nic jiného než ty vlny nebylo. Šplouch šplouch, jedna vlnka za druhou. Astrál Zvuk vln ustál. Opatrně otevírám oči. Přestože jsem na tom místě, kde jsem byl ještě před chvílí, je něčím jiné. Stojím. Podívám se pod nohy a spatřím tělo, jako by mrtvé. Takže tohle je mé tělo? Je, hmmmmm, ošklivé.

Destiny Ricco - 30. srpna 2010 10:43

Ellezzie Louis Vuitton kolekce ve mně okamžitě vzbudí klid,takže pro mě není nijak těžké se objevit v astrálním těle. Mezitím co už to mám dávno za sebou čekám na Altana. Kupodivu se vedle mě objeví rychle. ,,Na začátečníka docela dobrý.“Pochválím ho a podívám se na své tělo. ,,Tak takhle mám vlasy zezadu? Budu si je muset trochu upravit.“ ,,Tak pojď,jdeme do Ellezzie.“. Společně s Altanem, se přemístím do jiné dimenze. Objevíme se uprostřed jungle. Lesa,pralesa co já vím co to je? Všude rostou vysoké stromy, na nich sídlí nejrozmanitější druhy ptáků a jiných zvířat. Z některých stromů visí liány a dávají tak možnost, se dostat nahoru do koruny stromů. ,,Dávej si pozor kam šlapeš.Občas se tu objeví i hadi.Ale ty jsou většinou zalezlý.“ Rozejdu se směrem k obrovskému paláci tyčícímu se vysoko do nebe. ,,Tak tohle je prosím Ellezzijský palác.“ Blaženě se usměju, když uvidím svůj domov. Brzy se z džungle vymotáme a objevíme se na jediné udržované cestičce co tu je, která vede k paláci. ,,Ani se toho tady tak za půl roku nezměnilo.“Rozhlížím se a vykračuju si to blíž. ,,Poslouchej Altane, o tomhle místě se nesmí nikdo dozvědět jasný?Nikomu to nesmíš říct.“ Vchodem se dostaneme do dvora. Mello tu má stáje s koňma a vzádu je obrovská zahrada se zvířaty. Jak říkám. Džungle. Uprostřed dvora stojí velká fontána, stříkajíc vodu vysoko do vzduchu, vždycky se mi líbila. Teda do té doby než mě tam Mello hodil.,,Gasparde?“Podívám se na vysokého staršího muže.,,No né jsi to ty.“

Rima Jeevas - 30. srpna 2010 12:42

U borce doma Vůbec mě nepřekvapovalo, že měl Riley krásnou zahradu. Byl to přeci slavný model a něco takového si mohl dovolit. Pouze bazén i zahrádku s fontánami přejedu pohledem a poté ho následuji ke dveřím. Vnitřek bytu byl perfektně uklizen. Jestlipak mu něco říká mytí nádobí ? Nejspíše ne. Má na to služku. Lehce se nad svou myšlenkou pousměji. Když mi oznámí, že ve vile nikdo kromě nás dvou není, uleví se mi. Nemám příliš ráda moc lidí pohromadě, nikdy mi to nedělalo dobře. Proto nebylo divu, že na návštěvy k příbuzným jsem příliš často nejezdila. Možná proto, že jsem se ve společnosti starých lidí nudila. O jejich povídání jsem neměla zájem. Ujasněme si to – jsem tu se slavným modelem, v jeho obrovské vile a je mi to fuk. Co jiná by za to dala ? Bože, to zítra bude den. Se ztrápeným povzdechem se mi vybaví závistivé pohledy spolužaček a taky velký výslech, který bude obsahovat spoustu otázek typu: Co jste spolu dělali ? ,,Je opravdu moc hezký,“ s úsměvem se podívám na plaze v terárku. Zdálo se, že už žádné jiné zvíře neměl. Při jeho povolání by na něj nejspíše neměl čas. Sama jsem také měla pouze jednoho domácího mazlíčka a to králíka Zazu, na kterého jsem nedala dopustit. Nikdy jsem nechápala ty, kteří byli velmi zaneprázdnění, zato jejich domy se hemžili zvířaty, o které se nebyly schopni postarat. Následuji Rileyho až ke krémovému gauči. Mé oči spočinou na erotických časopisech, z jejiž hlavní stránky se na mě usmívala nahá blondýna, která modelovi zřejmě přišla atraktivní. ,,Asi se nemám ptát, co to bylo, že ? “ zazubím se a pohodlně se usadím vedle něj. Zatímco vysvětluje důvody toho, proč tu jsem, pozorně poslouchám, aniž bych mu skákala do řeči. Nemohla jsem si pomoct, ale znělo to jako s pohádky. ,, Rozumím.“ přikývnu. Další otázky jsem neměla. To, co mi právě teď povyprávěl jsem chápala až moc dobře.

Gaspard Rochette - 30. srpna 2010 14:00

Ellezzie Když se mi mezi porostem otevře impozantní pohled na ještě impozantnější obrovskou stavbu v podobě zarostlého paláce, zhluboka si povzdechnu. Snad proto, že mě ta procházka trochu vyčerpala, jelikož nejsem na dlouhé procházky už zvyklý (neustále si vozím zadek v městské hromadné dopravě a autech…), nebo že mě ten pohled zkrátka dojal. Místo klidu a míru. Uvidíme na jak dlouho… Pomalu vyjdu schody a pokračuji dál do paláce, zastavím se až na dvoře, kde se otočím na místě, abych viděl průhledem ven chodbou, kudy jsem právě přišel. Palác je trochu nad úrovní pralesa, takže je vidět do dálky nad džunglí. O to mnohem lépe z vyšších pater. Měl bych se tam skočit podívat. Nebo do zahrady, jestli tam nepřibylo pár dalších exemplářů zvířat…, říkám si v duchu pro sebe. Najednou ale uslyším hlasy a kroky. Někdo přichází po schodech. Zvuk se nese chodbou. Otočím se a čekám, kdo se vynoří. To mám ale štěstí! usměji se pro sebe, když poznám Destiny. Její sláva se nese až do Paříže, aby taky ne, když tak skvěle umí dělat svou práci. Trochu jí to bohatství závidím, stejně jako bratrovi, ale v životě ne každý má takové štěstí… Toho druhého nepoznávám, bude to nejspíš nováček. Vypadá trochu divoce, ale to už bude ta dnešní mládež…Panebože, měl bych takhle přestat uvažovat! “Zdravím, Destiny,“ zvednu ruku na pozdrav a pokusím se dostat z té své shrbené pózy. “Koho sis to přivedla?“ zeptám se hned s podivným až trochu neupřímným úsměvem. Mluvím dobře anglicky, ale francouzský přízvuk se mi za ta léta studií nepovedl z mé angličtiny odstranit...

Riley Strife * Borec * - 30. srpna 2010 14:20

Můj dům , můj hrad . Pořád ve vile . ,, Nemáš hlad ? " zeptám se Rimy starostlivě . Kromě pár strohých vět zatím neřekla vůbec nic , pořád byla příliš zamlklá . ,, Nedala by sis humra a černý kaviár ? Nebo pravou italskou zmrzlinu ? " s úsměvem jí vyjmenuji nabídky jídel a čekám , jestli o některé z nich projeví zájem . ,, Každý člověk v jiné dimenzi vládne jednou nadpřirozenou schopností kterou si nevybírá . Je mu dána sama , na základě jeho genetické výbavy " . Ihned se mi vybaví mé těžké začátky v Openu . S Chrisem , který byl tehdy také nováček jsem se mnohokrát nepohodl a klučičí rvačky byly na denním pořádku . Vzpomínky se přesunou k objevování mé schopnosti , díky které jsem Christiana častokrát velmi šikovně převezl . Nakonec se z nás stali výborní přátelé , kteří při sobě stojí v dobrém i zlém . Na tváři se mi vykouzlí široký úsměv . ,, Každý začátek je těžký Rimo . Tenkrát jsem na tom nebyl o moc lépe než ty " přátelsky jí poplácám po rameni ,, Naučím tě vše , co budeš potřebovat . Pojď , " vstanu a zavedu jí do velké ložnice , kde stojí obrovská postel s nebesy . ,, Tady se budeš učit tranz a opuštění těla . Nejspíš se ti nepovede napoprvé , ale nic si z toho nedělej . Máme dalších několik dní na to , aby jsi se všechno naučila " . Během chvíle v místnosti začne hrát příjemná relaxační hudba ,, Každý používá jiné metody . Časem příjdeš na to , která ti vyhovuje nejvíc " sednu si do křesla a rukama se pevně chytnu jeho opěr ,, Pokud jde o mě , můj první tranz proběhl vleže . Momentálně mi je jedno jestli při uvolňování sedím , nebo ležím " nadechnu se a zavřu oči . ,, Čas v jiné dimenzi běží jinak , než tady na Zemi . Pět minut v reálu se dá přirovnávat k hodině strávené v astrálu " zaposlouchám se do příjemné hudby , která v celé místnosti vytváří správnou atmosféru vhodnou pro mimotělní zážitek . ,, Vnímej hudbu Rimo " doporučím jí ,, Představ si něco opravdu krásného " . Před očima se mi vybaví luxusní sportovní auta , která nepatří nikomu jinému , než mě . Taková představa mě dokázala dokonale uklidnit v každé situaci . Jde se na věc !

Andrew Keith *Andy* - 30. srpna 2010 15:23

Před domem Sam Když se konečně otevřeli dveře a v nich stála dívka, bylo mi jasné, že nechápala, o co jde. Z kapsy vytahuji takový, už několikrát zmuchlaný papírek. Chvilku se dívám na něj a pak na Samanthu. Musí si o mně myslet, že jsem asi nějaký debil. Špinavé blond vlasy, modré oči, asi tak 173 cm …. Výborně ! Vzhled souhlasil. Jsi to ty. ,, Málem bych zapomněl – Ahoj,“ sladce se na ní usměji. ,,Abych pravdu řekl, žádnou Tess neznám,“ odmlčím se. ,,Ty budeš Samantha Hanks, že ?“ Pitomče, to přece už víš dávno, ne ? Ale i tak jsem se musel zeptat. Co když má dvojče ? Ale to doufám nehrozí. ,,Musím ti vzkázat nějakou zprávu od … ehm … jisté osoby.“ zazubím se a doufám, že se na to chytí. ,,Ale potřebuji to probrat někde v soukromí.“ Nevěděl jsem sice, jestli někoho doma má, ale bylo by divné si tam vodit někoho, koho zná sotva pár minut. ,,Co by jsi řekla na takovou procházku ? Je to velice důležité.“ Udělám na ní psí oči. To jsem uměl velmi dobře. Někteří lidé mi říkali, že vypadám jak pětileté dítě. Vůbec nechápu, kde na to přišli. Čekal jsem na odpověď, vypadala docela zmateně. A kdo by taky ne ? Kdyby tu tak fungovala moje schopnost … Bylo by to tak snadné.

Arianna Salwert - 30. srpna 2010 15:24

V Chrisově pokoji Protočím oči, když se Christian nakloní k Rose, aby jí pohladil po vlasech. Úžasný ! Přišli si ze mě dělat srandu a k tomu všemu se musím dívat jak tu po sobě lezou ! Párkrát se na posteli zavrtím, abych zaujala pohodlnější pozici. Poté se opřu o zeď ,, Jestli ti na tom tak záleží ... " lhostejně pokrčím rameny ,, O astrálním cestování neslyším poprvé, máš pravdu. Proč se ptáš ?" . Jakmile začne mluvit dál, zmlknu a pozorně poslouchám. Nejprve jsem si myslela, že se pomátl. Ale to, o čem mluvil do sebe logicky zapadalo. Něco takového nemohla být náhoda. Upřu zrak k oknu, abych se vyhla očnímu kontaktu s výjevem před sebou, kde blonďák právě vískal Laionel vlasy. ,, Ach " vydechnu překvapeně . ,, Takže ES, vládkyně Open My Heart se snaží bránit svou zemi proti Mellovi, kterému patří Ellezzie. Chápu to dobře ? " vítězoslavně se na Chrise podívám, poté se ale rozesměji ,, Pořád se mi nechce věřit, že něco takového je skutečné. Opravdu si ze mě neděláš srandu ? " Snažím si v hlavě uspořádat všechny události, které se dnes stali. Přátelí se s Rileym Strifem. Je hloupost, aby vzal domů úplně cizí holku jen tak pro nic za nic... Uchopím jeho i-phone do ruky a důkladně si prohlédnu obrázek, na který poklepe rukou. Fascinovaně otevřu pusu ,, To je nádhera. Takové místo opravdu existuje ? Nevidané. " . Zatímco odejde, dál si se zájmem malbu prohlížím. Připadám si jako v nějakém filmu, akorát tohle je skutečnost. Takže teď jsem vyvolená ? ,, Myslím, že ti začínám věřit. Nemám co ztratit a pokud tohle není vtip, pak bych to ráda zkusila. " vážně se na něj podívám, když se vrátí se skleničkami džusu a miskou oříšků. Rychle odvrátím hlavu, když si začně rozepínat pásek ,, Tohle je taky součást výuky ? " zeptám se vyděšeně. To už ale jeho kalhoty letí kamsi do kouta, proto popadnu první polštář který vidím a přitisknu ho k obličeji, abych zamaskovala svou tvář, která je nyní rudá jako rajče. Proboha Arianno, co to děláš ? Ovládej se !

Laionel Anne Blacková *Rose* - 30. srpna 2010 17:03

Chrisův pokoj Kdybych mohla, vrněla bych. Byl to tak příjemný.. zaujatá růži a rukou v jeho vlasech sem ani moc nevnímala.. Bože on je tak sladkej.. Zaculím se a sčervenám. Pak se můj pohled stočí na Ar, která nám viditelně moc nevěří, ale když překvapeně vydechla, tak sme se nad tím musela pousmát. Dobře, věří nám.. Nad jejími slovy pochopením, sem přikývle a usmála se ,,Chápeš.." . Když se ale ukáže, že nám zase TAK moc nevěří, vylezu k ní na postel a zadívám se jí hodně z blízka do očí ,,Myslíš že by ti nájemný vrah lhát a vymýšle si takový věci..?" usměju se na ní nebezpečně. To by mohlo zabrat. Ale řekla sem to tak tiše že to slyšla jen ona. Vím že bych od Chrise nejspíš dostala seřvané že jí děsím. Pak se kousek odtáhnu a pocuchám ji. Na jejímy slovy, že by to ráda skusila se šťastně usměju. Rozumná holka.. Netrvalo to tak dlouho jak sme čekala.. Když se Chris vrátil se sklenkama džusu a oříšky, hned sme se napila.. divila sme se že sme jí nevypla na ex.. kde se ve mě ta žízeň bere? Když si začne rozepínat kalhoty, zrudnu jak rajče a rychle přitisknu polštář k tváři bay to nebylo vidět ,,Doufám že ne.." zahuhál směrem k Ar. Ale stejně mi to nedá a musím z poza polštáře vikouknout. Když vidím ten Chrisův pohled.. Co to sakra..?! Ušklíbnu se a hodím po něm polštář ,, Jak se říká, když už se svlíkáš tak do naha.." zajiskří mi nebezpečně v očích.

Dayita Katter *Day* - 30. srpna 2010 18:47

Doma Jsem ráda,že si Lee to s tou soutěží rozmyslel. Na skejtu jezdí dobře, tak by pro něj nemělo být problém zaujmout porotu co tam bude. ,,Hele bando, asi mizim.“Seskočím z rampy na zem a oblíknu si mikinu. ,,Neblázni hele, kdyť je teprve půl 8. Chodíme vždycky dýl.“Domlouvá mi Brat, mezitím co podává Azymu flašku s pitím. ,, Jo já vim, ale dneska musím jít dřív. Matka chce abych pomohla Mimi s úkoly. Vždyť to znáš.“ Přehodím si tašku přes rameno. Brat má taky mladšího sourozence, akorát bráchu Toda. ,, A proč jí nepomůže Joe?“Nechápe Katie.,,Vždycky byl tak hrr ohledně Mimi..“ Pokrčím rameny.,,Nevím, asi je někde s Kai. Posledně jak je Larry pozval na společné grilování, nějak si s ní padl do oka. Třeba z toho něco bude.“Naskočim na prkno a odrazím se.,,Tak se mějte čus. Možná zejtra.“ Po cestě se rozjedu domů. Lampy na ulicích se postupně rozsvěcovali, aby chodci viděli na cestu a auta zapínali dálková světla. Ale díky billboardům, se stále udržovalo světlo na místě. Ale v takovým Central parku .. To už bylo horší. Dojedu k malé restauraci, kterou vedla moje máma společně s přítelem Larrym. Vejdu a spojovacími dveřmi se objevím u nás v bytě. První kdo mě běží přivítat je malá Mimi a hned po ní Larry.,,Čau Day,to jsi tak brzo doma? Většinou jsi s kamarády dýl.“Položím prkno vedle dveří a zuju si boty.,,Jo, ale musím pomoct Mimi s úkoly.“ ,,To nemusíš, už jsem to udělal.“Olízně vařečku a zmizí v kuchyni. Když mamka měla spoustu práce v restauraci, občas sám něco uvařil. Ale většinou to dopadalo tragicky. Jdu za ním do kuchyně. Na stěnách kolem visí různé obrazy krajin. Nějaké jsou i od mamky. Věnuje se malování, ale ne na plno. I když mohla by se tím taky začít živit. Docela jí to jde. ,,Dneska jsi nic nepřipáli, nepřesolil ani nepřesladil?“Zazubím se a se zájmem přičichnu k polívce, která roznáší vůni po celém domě.,,No snad. Ale podle téhle kuchařky,bych to měl mít všechno správně!“Poťuká prsty na velkou bichli s nejrůznějšími nápady.,, No tak to ti držím palce. Snad to bude dobrý.“Ve dvěřích se objeví Joe. ,,Co to tu tak voní? Larry vaří? A ono to voní? Zázrak!“ Ušklíbnu se. ,,Kde máš Kai?“ ,,O čem to mluvíš? Jsme jen kamarádi nic víc.“Odbyde mě a vezme Mimi do náruče.

Rima Jeevas - 30. srpna 2010 18:56

U borce doma ,,Nemám hlad,“ odvětím pohotově. Jídla, která vyjmenovával jsem nikdy v životě neokusila a přestože talíř plný exotických pochutin byl lákavou představou, na posedávání u stolku nebyl čas. Čím dříve se dostanu domů, tím líp. Mám stále na paměti, že ještě dnes musím dokončit prezentaci. Sice jsem nevěděla jak něco takového stihnu, ale pokud jsem si nechtěla zhoršit prospěch, nic jiného mi nezbývalo. Co mám dělat ? Ulít se ? Simulovat ? Zmínka o nadpřirozených schopnostech se mi zalíbí. Má odpověď se dostaví v podobě spokojeného úsměvu. Komunikace s lidmi nebyla mou silnou stránkou, proto jsem nikdy nepatřila k těm, kteří se horlivě zapojovali do debat. Více než slovy jsem promlouvala skrze své činy. Změní se to. Napadne mě najednou. V tu chvíli jsem své myšlence věřila víc, než čemukoliv jinému. ,,Já vím,“ zamumlám, když se zmíní o těžkých začátcích. Sama jsem moc dobře věděla, jak některé věci dokáží být složité. Porozhlédla jsem se po ložnici. Byla opravdu velká, zhruba dvojnásobně větší, než můj pokoj. Máš šťastný život ? Občas mi vrtá hlavou, jestli je být bohatým štěstí, nebo naopak. Cožpak je příjemné potkávat na každém rohu uječené fanoušky ? Není to spíše otrava ? Sama jsem žádné obdivovatele neměla, možná jedině tak ve svých představách. Pokud jsem byla v něčem opravdu dobrá, pak to byla má fantazie, která mi rozhodně nechyběla. ,,Dobře. Za zkoušku nic nedám,“ s úsměvem si lehnu na postel. Byla opravdu pohodlná. ,,Rozumím,“ přitakám. Jeho výklad jsem pochopila, proto jsem se mohla dát do práce. Poslouchala jsem příjemnou relaxační hudbu a snažila se myslet na něco uklidňujícího. Představovala jsem si stádo divokých koních. Bylo jich mnoho, divocí a hlavně – volní. Spoustu nemotorných hříbat, které na dlouhých nohách pobíhali sem a tam. Naprosto famózní představa. Přestože jsem měla zavřené oči, usmívala jsem se. Pokračovala jsem v uvolňování, když v tom se mi z ničeho nic udělalo špatně...

Destiny Ricco - 30. srpna 2010 19:21

V limuzíně ,, No páni. Jsi pořád stejný. Nezestárnul jsi.“Uchechtnu se a mile se usměju. Popostrčím Altana před sebe.,,Altane tohle je Gaspard Rochette.“Ukážu na hnědovlasého muže.,,A tohle je Altan. Je to nová posila pro Ellezzii. Doufám že bude užitečný schopnsotma a ne inteligencí. Kdyby měl být tím druhým, moc nám tu platný nebude.“Ušklíbnu se a nakloním se ke Gaspardovi.,,Brzy poznáš o čem mluvím. Mohl by ses o něj prosimtě postarat? Vezmi ho za Mellem a pak ho proveď po paláci, já musím najít ještě jednu novou krev.“Podívám se na Altana, který vypadá docela překvapeně.,,Odteď si tě bere na starost Gaspard. My dva už se budeme potkávat leda v Ellezzii. V reálu ani náhodou.Tak se mějte hoši.“ Netrvá to ani 20 vteřin a vracím se zpět do fyzického těla. Návrat je vždy o něco cukavější a vibrace jsou silnější, než při odchodu, ale to chce zvyk. Celá polámáná se zvednu ze země a opráším si oblečení.Tak tohle by bylo. Teď je na Gaspardovi, jak si s Altanem poradí.Stejnou cestou se vydám zpátky. Všichni tři bodyguardi leží opřený o auto a popíjejí .. Asi pivo. ,,No hele chlapi! Chlastat v práci! Jak si to představujete“Rozchechtám se. Mileson, Coudy i Stew se okamžitě zvednou ze země a s otevřenou pusou na mě hledí.,,No co je? Mám na hlavě datla nebo co?“Položím ruce v bok a stále se usmívám. ,,Kdes ho nechala?Ztratil se?“Vyzvídá Coudy. ,,Nebo jsi se ho zbavila?“Hádá Stew. ,,Nemáme ti jít pomoct zakopat tělo?“Hlásí se Mileson, k tomu pro něj nejmilejšímu. Znovu se rozchechtám.,,Ne kluci, každej šel svojí cestou. Teď už se neuvidíme.“Nasednu do limuzíny. John si sedne na místo řidiče a všechny gorili se rozsadí po sedačkách. ,,Johne zpět do města.“Promluvím směr okénko které nás spojuje. ,,Stejně nepochopím, proč jsi se s ním tahala a proč jsi se o něj postarala. Dala ses na dobré skutky?“Zabrblá Stew a vytáhne chlazené pivo. ,, Jasně, dobrý skutky. Zejtra jdu pomáhat do domova důchodců a pozítří jdu do dětského domova.“Prohlásím ironicky a sleduju, jak se opět dostáváme do města ruchu. Vytáhnu znovu mobil a na dotykovém displeji hledám staré SMS.Zapomněla jsem totiž jméno té dívky. ,,Tak jo chlapi. Neznáte někdo holku jménem Crystal Snowflower?“S nadějí v očích se na ně podívám.Ani jednovu však to jméno nic neříká.,, Ne, další bezdomovec k záchraně?“ ,,No já doufám, že bezdomovec ne.“Snad to bude normální holka, co má aspoň trochu cit pro módu. A to hlavní-bude omytá.

Riley Strife * Borec * - 30. srpna 2010 19:49

Uvnitř vily → Směr posilovna S uvolňováním jsem nikdy neměl problémy , proto se brzy dostanu do tranzu . Nejraději bych své tělo opustil a vydal se do Openu , pryč od všech starostí , ale nechtěl jsem Rimu nechávat samotnou pro případ , že by se jí projekce nezdařila . Pomalu otevřu oči , které ihned upřu směrem k ní . Sedí na posteli a v obličeji má nezdravou barvu . ,, Jsi nějaká zelená , není ti špatně ? " zajímám se ,, Počkej tu , donesu ti něco k pití " s úsměvem zamířím pryč . Vrátím se s plechovkou coly , kterou hnědovlásce podám ,, Na . Nic si z toho nedělej , to se občas stává " uklidním jí , načež relaxační hudbu ovladačem vypnu . ,, Horší to bude s vracením do těla . U toho jsem se poprvé poblil " rozesměju se ,, Dnes to stačilo , nechci tě přepínat . Pokud nenamítáš , budeme zítra pokračovat " . Pohlédnu na pozlacené hodinky , které ukazují čas přesně osm hodin . Čas na makání v posilce . ,, Bodyguardi tě zavezou domů " oznámím jí klidně , jako by to byla ta nejběžnější věc na světě . ,, Stačí jen říct šoférovi adresu " dodám a dojdu s ní až ke dveřím . ,, Mám ještě nějakou práci , ale kdyby jsi cokoliv potřebovala , zavolej mi " podám jí papírek s číslem na jeden ze svých několika mobilů . Každý sloužil k něčemu jinému . Sakra a co seminárka ? Asi bude muset počkat . U brány už stojí černá limuzína , před kterou stojí Avery s Carterem . ,, Postarejte se o ní " zahulákám na ně a lehce popostrčím Rimu před sebe ,, Tak běž " vybídnu jí . Mezitím zamířím ke garáži , kterou dálkovým ovládáním otevřu . Uvnitř stojí tři sportovní auta různé barvy , společně s motorkou , vyjímající se v zadní části garáže . S úsměvem se k ní vydám a párkrát si jí se zalíbením prohlédnu . Pokud bylo něco , pro co jsem měl slabost , pak to byly rychlé sportovní vozy a motorky . Nasadím si helmu , nastartuji a poté se rozjedu pryč ...

Jonas Faulkner - 30. srpna 2010 20:45

Elezzie Ani nevím jak, ale nějak jsme se z toho příjemného lesíku přesunuli na první pohled jiné místo. Připomíná mi místo, kde jsem podstoupil výcvik na dráhu. Následuji Destiny do zámku, při čemž sleduji cestu a snažím se jí zapamatovat. To je nádhera. Vydechnu udiveně při pohledu na palác. Na krátkou chvíli se zastavím, abych si prohlédl celou budovu, při čemž mi Des mírně pouteče, ale několika rychlejšími kroky jí doháním. Po výstupu do mohutných schodů konečně spatříme dalšího člověka, který zdá se Destiny zná, neboť se ihned pustí do řeči. Při zmínce o mém jménu se mírně ukloním. Jistě ty chytrá, nazdar. Rozloučím se s Destiny tentokrát nenávistným hlasem bez přetvářky. Ty její řeči neberte vážně pane Rochette. Ta myslí jen na sebe.

Gaspard Rochette - 30. srpna 2010 21:12

Ellezzie “Heh, naštěstí…,“ podotknu, když Destiny zmíní můj vzhled. Zestárnul jsem možná jenom psychicky, alespoň mi to tak někdy přijde. Jako třeba před chvilkou, když jsem spatřil toho nováčka. Po představení jeden druhému naznačím úklon a pak si zarazím ruce do kapes, kde už zůstanou. Jasně, aby nedopadl jako já…“ pomyslím si při poznámce o schopnostech. “Jasně, stejně nemám nic na práci…“ prohodím klidně a opřu se nohama o fontánku. Při tom si dál prohlížím nového přírůstka. Tedy spíš výrůstka. Vypadá trochu jak pouliční raubíř a ten zjizvený krk tomu ještě nahrává, bůhví kde k tomu přišel. “Měj se, Destiny,“ kývnu hlavou a tak se rozloučím se společnicí. To, jak se s ní rozloučí Altan se mi moc nelíbí, nemám rád, když se někdo neslušně chová k ženám, i když jen za jejich zády. Dělám ale, že jsem nic neslyšel a ve tváři mi zůstává apatický výraz. Stejně tak opomenu jeho další poznámku na adresu Destiny. Namísto nějaké reakce se mírně odrazím od fontánky a dám se do kroku směrem do paláce. “Tak ty seš Altan,…Fajn, tak vítej v Ellezzii. Destiny ti určitě řekla vše základní o tom, jak to tady chodí a jak je tu božský klid a že to se má brzo změnit,…“ odmlčím se a začnu stoupat nahoru po schodech do paláce. Nejdřív mu ukážu interiér, pár pokojů, kdyby se tu někdy chtěl zdržet. A pak ho zavedu za Mellem, pokud ho najdu. Když se ocitneme v dlouhé tmavé chodbě, ukážu rukou doleva a řeknu:“Támhle je společenský sál, hned za ním něco jako herna a tudy se jde do pravého křídla. Tam je spousta místností a pokojů, který si můžeš sám projít kdy se ti zachce, ale nedělej v nich bordel,“ zakončím káravě avšak stejným monotónním hlasem. Pak ukážu na druhou stranu. “Támhle se dostaneme do levého křídla a snad tam najedeme Mella,“ dodám a jdu chodbou dál. Opravdu nevím, kde by mohl být, jestli ve svém pokoji, nebo seděl v tom obrovském sále, kterému by se snad dalo říkat i trůnní. Uvidíme…

Marcus -Mello- Archer - 30. srpna 2010 22:05

Ellezzie S pohárem červeného vína sedím na rudé pohovce ve velkém sále, který je zároveň největší místností v celém paláci. S nepatrným skloněním hlavy se mi naskytne pohled na bílého tygra, pochrupujícího u mých nohou. Každý normální člověk s pudem sebezáchovy by po střetu s divokou šelmou vzal nejspíše nohy na ramena, ale pro mě můj čtyřnohý společník nepředstavoval žádné nebezpečí. Neměl jsem důvod ke strachu, protože ve své zemi jsem měl neomezenou moc, kterou jsem neváhal v případě nouze použít. Doufejme, že Destiny splní i svůj druhý úkol. Je opravdu schopná, mohu se na ní spolehnout. Z přemýšlení mě vytrhne až Elanovo naštvané zaprskání, které je pro mě jasným znamením, že se něco děje. ,, Copak je ? " zeptám se se zájmem, číši položím na stolek a pomalým krokem se vydám ke dveřím. Jakmile je otevřu, spatřím na chodbě Gasparda. Není ovšem sám. Vedle něj stojí ještě někdo, kdo vypadá poněkud zaostale. ,, Altan Ri, nemýlím li se." S úšklebkem dojdu až k němu a důkladně si jej zblízka prohlédnu. Elan stojící u mých nohou se zavrčením vycení na chlapce zuby. ,, Přestaň." pokárám ho. ,, Nu, Altane ... Doufám, že ti Destiny všechno podstatné vysvětlila." . Rozejdu se zpět k trůnnímu sálu a kývnutím hlavy Gasparda i Altana vyzvu, aby mě následovali. ,, Netušil jsem, že to bude taková bída." pronesu tiše směrem ke Gaspardovi ,, Uvidíme, jestli bude spolupracovat. Vzal by jsi si ho prosím na starost ? " zeptám se s úsměvem ,, Vkládám do tebe veškerou svou důvěru. Je na čase, aby se konečně začal chovat jako člověk a objevil svou nadpřirozenou schopnost."

Rima Jeevas - 30. srpna 2010 23:07

Vila, cesta zpátky domů Pro něj je to asi samozřejmost. Usměji se, bylo zajímavé sledovat spícího Rileyho. Tentokrát jsem ale neměla čas na okounění, protože nevolnost se zhoršovala. Dosti se mi ulevilo, když se model probudil a uvědomil si, co se se mnou děje. Plechovku s colou pomalu vypiju. ,,Díky,“ rozhlédnu se po místě, kde bych mohla plechovku odložit. ,,To je to tak hrozné ?“ zahihňám se při jeho příhodě se zvracením, i když vím, že to asi nebylo nic příjemného. Kdo ví, třeba mě čekalo to samé. ,,Samozřejmě, “ vlastně to ani tak samozřejmé nebylo, prezentace stále nebyla hotová. Ach bože … ,, Už se těším, až se podívám do Open My Heart “ oznámím mu s úsměvem. ,, Jo …“ s přikývnutím se podívám se na Averyho a Cartera, na které jsem doteď příliš milá nebyla. Riley mi podá papírek s telefonním číslem, proto ho jen strčím do kapsy u džín. ,,Díky, měj se“ rozloučím se a nasednu do černé limuzíny. ,, Wooster St … Zbytek dojdu sama.“ nadiktuji řidiči adresu. Byla to snad jediná věta, která za celou dobu uvnitř vozidla zazněla. Ticho mi ale nikdy nevadilo, právě naopak. Šofér zatočil a zastavil. ,,Děkuji“ řeknu vděčně a poté se vydám známou cestou, vedoucí k mému bydlišti. Asi by nebylo dobré, kdyby mě rodiče, nebo sousedé viděli vylézat z černé limuzíny. Stačilo mi pomyšlení už jen na to, že budu muset vysvětlovat, kde jsem byla. ,,Kde jsi byla ?“ zeptá se matka ostře, jakmile vejdu do dveří. ,,Šla jsem se projít,“odpovím s naprostým klidem, jakoby to byla pravda. Kdyby jsi věděla kde a s kým jsem byla, nejspíš by jsi mi neuvěřila . Samozřejmě, nebyla jsem tak blbá abych jí něco takového říkala. Nevím, co by si o mně pomyslela. ,,Ty že jsi byla venku ? To je vtip ?“ Přišla ke mně. ,,Ne, není.“ protočím oči a mířím do pokoje. Večeřet nehodlám, kvůli nedokončené prezentaci nemám na jídlo čas, ani chuť. Se zívnutím dojdu do pokoje a zapnu počítač. Sice trvá celou věčnost než se rozjede, což mi občas dělá potíže při ovládání. Už mnohokrát bych do té staré bedny s radostí kopla. Jakmile se elektronická vymoženost uráčí spolupracovat, začnu hledat potřebné informace. Proč se o tom píše tak málo ? Shit ! Avšak nevzdávám se, hledám a hledám … Za hodinu jsem měla všechny úkoly do školy připravené. Jeden problém vyřešen, avšak ten druhý mě stále trápil. Spolužačky. Pošleš je do prdele a je to. Bylo by jednoduché to tak udělat, i když jsem počítala s tím, že budou mít opět narážky. Aby také ne, když jsem strávila půl dne se slavným modelem. Žárlivost a nenávist je hnusná věc. Ke svým spolužákům jsem cítila opravdu velký odpor. Den zakončím pochováním si svého milovaného králíčka Zazu. Byl opravdu velmi hodný. Akorát jen trochu netrpělivý. Nakonec svého mazlíčka vrátím zpět do klece a přímo před něj položím velkou oranžovou mrkev.

Jonas Faulkner - 31. srpna 2010 13:58

Elezzie - palác O nějakých změnách nepadla zmínka, ale řekla mi o Open My Heart, takže jsem si to nějak domyslel. Odpovím suše. Následuji Gasparda do zámku. Veškeré místnosti a jejich zařízení si pečlivě prohlídnu, při čemž se snažím si zapamatovat co nejvíce z nich a hlavně jejich umístění, abych zde zbytečně nebloudil. Jak udělat prohlídku krásného místa nudnou? Nechte, aby vás provázel tenhle chlap. Takhle nezáživně jsem ještě nikoho mluvit neslyšel a k tomu má nějaký divný hlas. A ty budeš Mello. Prohlédnu si muže stejným způsobem, jako on mě. Tygrovi odpovím přidrzlým krátkým zasyčením. Na Mellovu výzvu jej následuji. Základy mi řekla, jinak se učím za běhu. Odpovím suchým hlasem. Vím, že se ani jednomu nelíbím, ale nemusíte si o tom šuškat. Pronesu tentokrát jasně naštvaně, když Mello došeptá Gasparovi.

Gaspard Rochette - 31. srpna 2010 14:44

Ellezzie Jsem rád, že jsme Mella nemuseli nahánět po celém paláci. Nedokážu si představit chodit z pokoje do pokoje, nebo snad i volat jeho jméno. Trapnější situaci si zde nemohu představit. I když možná nějaké ty trapné situace ještě nastanou, pokud se mám starat o tohoto svěřence. Mella pozdravím kývnutím hlavy. Velká šelma, která ho doprovází mě naštěstí už zná, takže se nemusím bát, že by na mě cenila zuby. Ovšem vyjádřit svůj názor umí a je stejný jako ten můj. Tak nejsem jediný, komu se ten trhan nezamlouvá, vida…, pomyslím si. Když na mě Mello špitne svou poznámku, jen pokrčím rameny. Ten kluk za to asi nemůže, ale s trochou štěstí se to vyváží svými službami. “Nemám na vybranou,…“ řeknu suše, když mi Mello svěří Altana, jako to udělala už Destiny. Připadá mi, že se tu k ničemu jinému nehodím. Nebude to poprvé, co budu s někým probírat základy. Měl bych se s ním odklidit někam, kde je hodně místa a nehrozí, že se někomu něco stane, nebo že se něco rozbije. Takže asi do zahrad, tam je ten příjemnej plácek a nikdo nás nebude rušit… “Mello, můžu si vypůjčit zahradu? Nebo s ním mám raději jít do sklepa?“ zeptám se bez špětky ironie. Nevím, jestli chce Mello vědět, jakou ten mladík má schopnost už teď a podle toho rozhodnout, kde bude bezpečnější trávit výuku, nebo jestli si ho můžu odvést hned.

Marcus -Mello- Archer - 31. srpna 2010 15:11

Ellezzie Věnuji Altanovi znechucený pohled. Zmetek. Začíná mě štvát. Bude si tu určovat pravidla ? ,, Poslyš, kluku .. “ rozejdu se k němu ,, Ve své zemi si mohu udělat co uznám za vhodné, nemyslíš ? Být tebou, poslouchal bych tady Gasparda a nesnažil se dělat potíže. Řiď se tím. “ doporučím mu s vítězoslavným úsměvem. Elan, který celou dobu Altana bedlivě sledoval pouze mrskne ocasem a odejde odpočívat na pohovku. ,, Zahrada i sklep vám jsou k dispozici. “ odpovím Gaspardovi na jeho otázku ,, Netuším, za jak dlouho svou schopnost objeví. Každopádně mi o tom pak přijďte říci. “ . Na chvíli zamyslím, něco mi tu nesedělo. ,, Altane, kde je právě teď tvé reálné tělo ?" zeptám se. Nebylo mi totiž jasné, kde ho Destiny učila tranzu. Nedivil by se, kdyby ho nechala někde na skládce. Než stačí cokoliv říct, pokračuji s druhou otázkou ,, Jaké je tvé současné bydliště ? Uvědomuješ si doufám, že tvé tělo musí být během projekce v bezpečí. " přísně si ho měřím pohledem. Připadalo mi, že všechno co se jsem doposud řekl bral na lehkou váhu. Tady se naučíš pořádné disciplíně hochu. Nikdo tě šetřit nebude. Ani Opeňané ne. ,, Modli se, aby jsi ovládal některou z bojových schopností.“ ušklíbnu se. Ve válce mohli přežít jen ti nejsilnější, což mu muselo dojít. Pokud ne, pak je na tom špatně víc, než jsem si myslel.

Christian *Chris* Leander - 31. srpna 2010 15:42

Můj pokoj S vítězoslavným výrazem se na Ariannu usměji a pokývu hlavou. ,,Ano děvče, chápeš to naprosto skvěle. To je Open my Heart, úžasná země vládkyně ES." potvrdím a odlehčeně si dotáhnu kraťasy na sebe. Následuje salva smíchu, vyvolaná pohledem na chudáka Ariannu, a na koketu Laionel. ,,Tohle a součást výuky? No, to samozřejmě ne. Přeci tu ale nebudu zamořovat vzduch puchem ze školního oblečení? Tohle je mnohem pohodlnější a pokud to urazilo tvé oči.. Promiň Ar." omluvím se a posadím se vedle Laionel a trochu do ní šťouchnu. ,,Možná někdy v budoucnu, takhle mi to zatím vyhovuje. Co kdybychom si obrátili role? Když po tom tak strašně toužíš..." blýsknu svými bílými zuby a sjedu její obleček od hlavy až k patě. Následuje hrdelní zachichotání. Poté se ale uklidním a obrátím se na Ar, s plechovkou coly v ruce. ,,Jsem rád, že mi věříš. Skvěle, začněme tedy." vstanu, seberu svůj i-phone a hbitě najdu potřebnou relaxační hudbu. Místnost zalije příjemná a tlumená melodie. ,,Cestovat můžeš prakticky z jakékoliv pozice, na začátek bych ti ale doporučil ležet. Je to tak nejpohodlnější. Pokud ses někdy věnovala meditaci, udělej přesně to. Zavři oči, uvolni se a soustřeď se na něco, co ti dělá radost, na něco příjemného. První cestování může být trochu šok, zvláště návrat. Pokud by nastaly jakékoliv komplikace, raději toho ihned nech. Tvé zdraví je důležité. Pokud jsi připravena, můžeme začít. Z neúspěchu si nic nedělej, máme na cvičení dost času." usměji se a položím se na gauč. Laionel se mezitím přesunula do sedu. Položil jsem ji tedy hlavu na klín a povzbudivě se na ní usmál. ,,Můžeš prosím hlídat, Lai? Zamkl jsem, ale znáš rodiče. Pokud by se cokoliv dělo, probuď mě. Pokud se nám to podaří, přijď za námi." usměji se na ní a pohodlně se uvelebím. Mé plavé vlasy se kolem mne rozestřely jako vějíř a já se uvolněně nadechl. Cestování pro mne nebyl žádný problém. Před očima se mi objevil obraz překrásné kamenité krajiny, nad kterou vychází slunce - součást mého dětství, krajina, kde jsem bydlíval. Netrvá to dlouho a podaří se mi dostat z těla ven. Jsem připraven se kdykoliv vrátit a pomoci Arianně. Doufejme, že se jí to povede ihned. ES bude ráda za nový přírůstek.

Destiny Ricco - 31. srpna 2010 15:47

Ve vile Město nekřižujeme moc dlouho, jelikož se brzy setmí. Teď když se letní čas změnil v podzim, slunce zapadá dříve čímž je brzy tma. To mi moc do karet nehraje, takže mě šofér na mé přání odveze zpátky domů. Dlouhými ladnými kroky obejdu fontánu uprostřed příjezdové cesty. Vejdu domů a přiběhnu k matce. V ruce drží malé nemotorné lvíče.(odkaz),,Už ho dovezli?Ach to je slaďounké!“Jdu blíž. ,,Je to holčička. Máš vymyšlené jméno?“Usměje se matka, mezitím co lvíče krmí. ,,Budu jí říkat .. Róza…“Pohladím jí po hlavě a rozejdu se za Samem, který se plazí po kuchyňském stole. (odkaz) ,,Kam jdeš prcku.“Položím ho na zem. ,,Destiny, Carmen, dnes musela odejít dříve, její sestra se zítra vdává a ona musela jít připravovat svatbu. Takže o Aru se musíš postarat ty.“ Rozhodnu se matce ukázat, že se o svoje zvířata dokážu postarat.Přikývnu tedy. ,,Jo a táta dnes příjde domů pozdě v noci. Měli nějaké konzultace ohledně toho nového modelu od mercedesu. Takže prosimtě postarej se i o Gurdého.“Ušklíbne se máma. To mi dělá naschvál! Ale fajn, dokážu jí, že jsem spolehlivá. Naposledy se otočím na malou Rozitku a poté se vydám do pokoje, který slouží něco jako obývák. Je tam velký gauč, pak pár křesel rozestavěných opodál. Na stěně nejdražší obrazy se zlatým rámem, plazmová televize atd. V rohu je velká prostorná klec a na větvi sedí Ara.(odkaz) ,,Nazdar, papoušice.“ Otevřu klec a nechám ať se proletí po místnosti. Mezitím jí vyměním pítko a nasypu jídlo. Když je vše hotovo nastavím ruku a lehce zapískám. Ara si poslušně sedne na mé zápěstí a poté přeskočí na větev.Zavřu klec a rozejdu se postarat o Gurdého. Vejdu do zahrady, která sloužila jako Gurdéův výběh. Rostli tam stromy i keře, u kterých mohl odpočívat. Hned vedle téhle zahrady byla stáj s Etniem a za stájí další zahrada, která sloužila zase Etniemu. Gurdé jako obvykle leží ve stínu stromů a zvědavě pozoruje okolí.(odkaz) Pohladím ho a hodím mu krmení. Tohle měl obvykle na starosti táta, ale když tu ted není … Konečně mám vše hotové, rozhodnu se tedy konečně zajít do pokoje a dopřát si zasloužený odpočinek. Zuju si boty a nechám je tam kde sou. Bundu hodím na postel a kabelku položím na stůl. Zapnu notebook a chystám se ozvat Beth, když mi příjde SMS.A hele ta je od Beth. “Cau Des, jsem v nemocnici, spadla jsem z tveho posahaneho kone. Nic mi není ale nechaji si me na pozorovani.“ Rozesměju se. ,,Pošahaný kůň?Možná.“Je pravda, že můj hřebec, měl často svoje způsoby vyjádření, že mu něco nesedí a často se s nim nedalo jít po dobrém, ale já si s ním poradit dokázala. Jiní s tím měli však problém. Takže plán na zítřek byl jasný, najít Crystal Snowflower a navštívit Beth v nemocnici. Do pokoje se přikrade Sam a jemu v patách neposedná malá Róza. Nechám je se porozhlédnout po pokoji a začnu se chystat do postele.

Trevor *Trev* Norlim - 31. srpna 2010 19:33

Londýn - Cesta ze školy Poslední hodina konečně skončila. No hurá, to byl zase den. Do pěti ve škole, teď doma práce a hlídaní. Ach jo, to je hrůza. Ihned jsem se vydal na cestu domů. Jelikož mě doma čeká práce, musím totiž vyměnit nějaké žárovky a potom pohlídat Kim, mou pětiletou sestru. Matka totiž není doma, jelikož jela do práce na večerní výpomoc. Kim doma nikdo nehlídá, protože můj otec zemřel v mých sedmy letech, a ten její nás zavrhl. Naší rodinu snad nikdy nepotkalo nic dobrého. V poslední době se však na nás začíná usmívat štěstí. Matka dostala slušně placenou práci, ve které si může i dobře nadělat přesčasy. Zase není moc doma, A tak musím hlídat Kim já. Šel jsem stejnou cestou jako vždy. Po cestě jsem navštívil pekaře a samoobsluhu, kde jsem nakoupil jídlo na dnešní večeři a snídani. Není to mnoho, ale pro nás dva to bohatě stačí. A potom jsem si to rychle nasměroval domů. Cestou jsem musel jako vždy projít několika slizkými uličkami. Už jsem se ale přestal bát. První pár měsíců mi to trvalo, ale pak jsem si zvykl. Poté nastává asi nejtěžší část mé cest. Jelikož má cesta by měla vést kolem obrovské staré rozpadlé továrny k naší čtvrti. To bych obcházel asi 15 minut. Já si ale jako vždy dám nákup do batohu, a rozhodnu se jít skrz rozpadlé ruiny. Mám už celek mám slušnou fyzičku, jelikož tu chodím každý den dvakrát, a někdy i víckrát. Doma také musím už hodně dlouho zastávat mužské práce, a to se na mém těle také projevilo. Jsem už v to celkem zdatný a zběhlý.Cesta skrz továrnu mi zabrala asi tak čtyři minuty, jelikož jako vždy běžím přímou cestou, a raději zídky a popadané trámy přeskakuji než bych je obíhal. Konečně přelezu vysokou tovární zeď, a dopadnu přímo vedle našeho paneláku. Žijeme v čtvrti vesměs chudých lidí. Poslední dobou se však máme dobře. Mohli jsme si dokonce dovolit lehčí upgrady do našeho historického počítače. Takže už není historický, ale jen zastaralý. Já přes prázdniny mám dvě brigády. Jednou makám na internet, abychom ho měli z čeho platit a tou druhou pomáhám mamce. Ta je však lehká a doplňující. Když přijdu domů Kim mi vletí do náruče. Je šťastná, neboť se tu asi tři hodiny sama nudila. Ohřeju Kim nachystané jídlo, a sám si namažu rohlík k večeři. Poté se na chvíli kouknu na internet. Je to velmi pomalé, pomalejší než kdy dřív. A to znamená hodně moc pomalé. Nakonec tam ale přeci jen chvíli pobudu. Nic nového se neděje. Ach jo, to je nuda. Jelikož zrovna nemám co dělat, odhodlám se k výměně žárovek v koupelně a na záchodě. Mamka je nejen moc malá, ale taky se jí dělá špatně když takhle stojí na židli. A tak je hold jejich výměna na mě. Kolem osmé hodiny uložím Kim spát. Po dovyprávění pohádky jí popřeju dobrou noc, zhasnu a odejdu do svého pokoje. Tam si ještě něco přečtu. Miluju fantasy, a vše co se točí kolem toho. Čtu asi kolem dvou hodin, když konečně přijde mamka. Povím jí novinky, a poté opět zapadnu k sobě. Do jedenácti si čtu, a poté zhasínám a jdu se pořádně vyspat. Zítra vstávám v půl sedmé, takže nastavím budíka a snažím se usnout.

Riley Strife * Borec * - 31. srpna 2010 20:01

Posilovna → Vila Další hodinu strávím v posilovně , kde se snažím všemi možnými způsoby zůstat v kondici . Doufejme , že Rima dorazila v pořádku domů . Položím čínky na zem , abych se mohl natáhnout pro lahev s vodou . Proč se neozval Christian ? Že by byl pořád s Ariannou ? Setřu si z čela pot a zamířím k šatnám , kde se převleču do čistého oblečení . Jakmile jsem hotový , výjdu před budovu , kde už stojí má motorka . Nasednu na ní , nastartuji a poté se rozjedu směrem k vile . Za necelých patnáct minut zastavím před luxusní rezidenci . Ještě než vstoupím do dveří , pohlédnu na tmavě modrou oblohu posetou hvězdami . Skvělá příležitost k tomu , abych si dal horkou koupel se spoustou pěny . Loudavým krokem dojdu do moderně zařízené koupelny , ve které nechybí sprchový kout , výřivka s vanou a spousta umyvadel se zrcadly . Na nic nečekám , shodím ze sebe vše co na sobě mám a zamířím přímo k výřivce . Snad mi ta malá cácora zavolá . Při nejhorším pro ní zítra přijedu před školu . Slastně přivřu oči , přičemž si v hlavě promítám události dnešního dne . Povzdechnu si při vzpomínce na Dayitu . Neměl jsem jinou možnost než odejít a nechat jí na pokoji , protože někdo takový jako ona jen těžko věřil povídačkám o jiné dimenzi . Nesmím to vzdát . Už kvůli ES ne . Při nejbližšší možné příležitosti za ní zajdu znovu . Popadnu mobil , na kterém rychle vyťukám číslo mého kamaráda Steva . Škola bude muset počkat . Jakmile hovor příjme , vychrlím na něj svůj požadavek ,, Ahoj Steve , potřebuju helfnout . V agentuře nám přidali další focení a já vůbec nic nestíhám . Prosím , neudělal by jsi tu seminárku za mě ? " . Není nad to mít dobré kamarády . ,, Focení navíc ? " zopakuje Steve ,, Dobře Riley , ještě dnes s tím začnu " . Spadl mi kámen ze srdce ,, Díky kámo , máš to u mě " s vděčným zamumláním položím telefon na stolek . Tak to bychom měli ...

Gaspard Rochette - 04. září 2010 22:36

Ellezzie Když se o mě Mello zmíní, docela významně na Altana pohlédnu, ale hned zase oči odvrátím někam jinam. Třeba do podlahy. Nechci se do konverzace nějak vměšovat, vím, že si Mello umí udělat pořádek když chce a nepotřebuje někoho, kdo by mu k tomu přitakával. Zajímalo by mě, jestli toho tygra koupe, když se mu může válet na nábytku…Musí tu mít dost bílých chlupů… Moje myšlenky jsou opravdu někde jinde. Docela mě překvapí náhlý Altanův malý drzý proslov. Ale tohle k němu přesně sedí. Ať už prožil co prožil, očividně má špatný odhad na lidi. Člověk by měl poznat autoritu, když s ní mluví. A z Mella autorita přímo čiší a to ne jenom díky tomu, že je vládcem tohohle světa. Má takový přísný výraz a hlas. Tohle …nebude moc dobré, řeknu si v duchu a jakmile Altan domluví, pomalu, ale nenápadně se začnu vzdalovat od té dvojice. Sice bych mohl využít své schopnosti abych jednu neschytal, ale proč se namáhat, ona určitá vzdálenost bude stačit. Jakýpak je tady asi výhled?

Thomas Dirk - 05. září 2010 22:54

Z domu do Ellezie Ukončím svou práci a dám si sprchu. Chladná voda stéká po mých vlasech a já s vydechnu po několika hodnách počítání a přemýšlení. Je pěkné moci na chvíli vypnout. Zastavím vodu, osuším se a obléknu do pohodlného oblečení, načež se odeberu do svého pokoje. Dveře zamknu, na oknech zatáhnu žaluzie, což mi v pokoji zaručí soukromí a příjemné přítmí. Do stojánku zapíchnu vonnou tyčinku, kterou zapálím a potom se natáhnu na postel. Nějakou chvíli mi to trvá, ale nakonec své tělo opustím. O chvíli později se již zjevuji v paláci Ellezie, kde zrovna probíhá docela rozrušený rozhovor, kterého však zachytím jen jedno z pozdějších dějství. Nějaký mlaďoch zjevně právě urazil našeho šéfa. Ten mladý asi neví, co je pro něho dobré a koleduje si o pořádný malér. V zamyšlení si málem nevšimnu Gasparda, který právě couvá z dosahu. Automaticky s také poodstoupím, protože opravdu nechci být v dosahu případné katastrofy, ikdyž by mi to teoreticky nemuselo vadit. "Dobrý večer pánové, doufám že nevyrušuji vaš příjemnou rodinnou debatu. Stalo se něco zajímavého za doby mé nepřítomnosti?" pozdravím a zeptám se příjemným, klidným hlasem, který svědčí o tom, že jsem v nejlepší náladě a užívám si kouzla okamžiku...

Arianna Salwert - 06. září 2010 19:43

Chrisův pokoj aneb snaha o tranz ,, T - To je v pohodě. " zamumlám omámeně. Nestávalo se mi každý den, aby se přímo přede mnou svlékal opravdu pohledný, blonďatý mládenec. Klídek Arianno. Vždyť o nic nejde. Poté, co se místností ozve meditační hudba, lehnu si na postel a zavřu oči. ,, Dobrá, zkusím to. Ale nic neslibuji. " upozorním ho předem. Nebyla jsem si jistá, jestli se zvládnu natolik uvolnit, abych navodila tranz. Mé zkušenosti s meditací byly na bodu mrazu. Se svou kamarádkou Myou jsme se před několika lety zajímali o svět nadpřirozena, ale s přibývajícím věkem jsme naší zálibu vypustili z hlavy. Pubertální období s námi provedlo své a my se raději než tajemnu věnovali dívčím časopisům, módě a v neposlední řadě sbližováním s opačným pohlavím. Netušila jsem ani v nejmenším, že právě dnes se ke svému starému koníčku vrátím. Myslet na něco příjemného ? To není tak těžké. V hlavě se mi mezitím začnou promítat obrazy vodopádu, uprostřed překrásné, nikým nedotknutelné přírody. Snažila jsem se si svou představu vybavit v co nejživější podobě. Pomalu jsem se začala uvolňovat. Mé tělo brzy zalila vlna horka, které se náhle proměnilo v silné hučení v uších a nepříjemné mravenčení. Zděšením otevřu oči ,, Tohle ... Je moc složité. " zamumlám ,, Nezvládnu to. " dodám zklamaně. Opatrně se posadím a bez jakéhokoliv zájmu zírám před sebe. Nakonec si k sobě přitáhnu skleničku s džusem ,, Nejsem bohužel tak dobrá, jak jste si nejspíše mysleli. " vzdychnu rozmrzele ,, Možná je toho jen na mě moc. " vysvětlím jim důvod svého neúspěchu. Upřu zrak na malý budík, ležící na Christianově stole. Vytřeštím oči ,, To už je tolik hodin ? Musím domů ! " . Jak jsem mohla přestat sledovat čas ? Vyskočím na nohy a zamířím k východu ,, Je mi líto, že jsem vás zklamala ... "

Marcus -Mello- Archer - 06. září 2010 21:47

Ellezzie Vražedně na Altana pohlédnu. Doteď jsem se krotil a snažil se být milý, ale tomu zmetkovi to bylo viditelně jedno. Tak tohle ne hošánku, takhle se chovat nebudeš. Byl jsem ochotný se k lidem ze své země chovat s úctou, avšak jedině za předpokladu, že byly ochotni nabídnout stejný přístup i ke mně. Altanovi něco takového ovšem nedocházelo. ,, Když malé děti zlobí, měli by být potrestáni.“ ušklíbnu se. Sotva větu dořeknu, Altan letí proti zdi, do které prudce narazí. Vítězoslavně se usměji. Pokud jsem pořád nebyl v Altanových očí autoritou, pak po použítí mé schopnosti se jeho názor zajisté změní. Koutkem oka pohlédnu na Gasparda, který ustoupil kousek dál. Muselo mu být jasné, že neposlušnost druhých se přísně trestá. Ellezzijší nováčci tací většinou byly - Do poslední chvíle si zachovávaly svou hrdost, která jim rozhodně nechyběla. Jakmile do místnosti nakráčí i Thomas, kývnu hlavou na pozdrav ,, Nic podstatného se zatím nestalo.“ ujistím ho. Poté se otočím k Altanovi ,, Chci, aby jsi se omluvil.“ pronesu s ledovým klidem. Pozvednu hlavu, nad kterou se vznáší tři páry průhledných, neskutečně vysokých telekineckých rukou. Nikdo jiný kromě mě je neviděl, proto bylo nemožné odhadnout mé další útoky. Nasměruji ruce k Altanovi, pevně je jimi uchopím a hlava nehlava s ním třískám o zem. ,, Buď rád, že ti od těla neoddělím končetiny!“ vyštěknu vztekle. Když se zdá, že má dost, přestanu. ,, To pro dnešek stačilo.“ ze stolku vezmu číši vína, kterou během chvíle vypiju ,, Dnes ať už tě tu nevidím.“ zavrčím výhružně. Poté sebevědomě, s Elanem v patách odejdu pryč.

Christian *Chris* Leander - 07. září 2010 06:04

Můj pokoj V tranzu nezůstávám moc dlouho, jelikož Arianna nikde. S trhnutím se proberu a upřu své oči na místo, kde leží. Ve tváři má podivně napjatou grimasu. Zvednu se a dojdu až k posteli. Nakloním se nad ní a nadechnu se. ,,To je vpořádku, Ar. Nic si z toho nedělej. Napoprvé se tam dostane málokdo. Nemusíš se hned vzdávat." pronesu zamyšleně a pousměji se na ní. Jakmile začne mluvit o hodinách, přikývnu. Úkosem jsem zjistil, že čas poněkud pokročil. ,,Můžeme to zkusit zítra, ve stejný čas. Budu na tebe čekat. Domů snad trefíš." odpovím, stisknu jí ruku a s úsměvem se vrátím zpět na gauč. Unaveně na něj dopadnu, hned vedle Laionel a s nešťastným výrazem zaskučím. ,,To byl zase den... Nejdřív ta pitomá škola, a pak Riley. Věřím, že zítra to s Ar už bude lepší, co myslíš Rose?" zeptám se a se zamyšlením vstanu. Protáhnu si poněkud ztuhlé tělo a zamířím k boxerskému pytli. Jedním okem sleduji Laionel. ,,Chceš zůstat na večeři?" zeptám se jí s povytaženým obočím. Mezitím jsem si stihl nasadit boxerské rukavice a bušit do pytle. Pod tílkem je vidět, jak se napínají a kroutí. Spokojeně ze sebe vydávám přebytečnou energii, která jen zocelí mé tělo. Jsem zvědavý, jak si vedl Riley. Jistě se mu povedlo Rimu vypravit a teď už je zahrabanej opět v tom jeho modelingu. Možná mám štěstí, že znám známou osobnost. Lidé si myslí, že je jiný, než ve skutečnosti. Pravda je jiná. Přesunul jsem se na zem, následovaly sedy lehy. S úsměvem jsem přitom po očku pozoroval Laionel, pohodlně položenou na gauči. Kdo by řekl, že mám v pokoji nájemného zabijáka? Ozvalo se zaťukání, a dovnitř vstoupila má matka. ,,Zlatíčka, jiste máte hlad." zahlaholila zvonivým hláskem a zamířila ke stolku, s podnosem v ruce. Ovanul mě známý pach - šunková pizza. ,,Dík, mami." ocenil jsem jí pokřiveným úsměvem. Jen se na Laionel chvíli dívala, a poté opět odešla. Oddechl jsem si a pokračoval v cvičení. ,,Nabídni si, sám to nesním." posunky ukážu na pizzu, kterou má Laionel přímo před sebou. Takhle se dřít má výhodu - můžu pak bez svědomí jíst tohle.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 07. září 2010 18:03

Pokoj Ar se najednou brobrala, a Chris pár seknud po ní. Chtěla sem něco říct, ale ani jedne mě nepustil ke slovu. Moje ukecanost, dneska nějak stávkuje. Nevadí. Ale mám pocit jako by mi zdřevěněla pusa. Kouknu se na hodiny. Vážně už je tolik?! Vůbec sem si neuvědomila, jak ten čas letí. Doufám že zítra příjde.. i když.. když ne tak jí sem dotáhnu.. mě je to putna.. Když se svalí vedlě mě poplávcám ho s roztomilým úsměvem po hlavě, ale pak se zatvářím vážně a pokrčí rameny. ,,Víš jak to je, někomu se to podaří na pprvé někomu nikdy.. to nijak neovlivníš.." usměju se a prohrábnu mu zaleté vlasy. Na jeho otázku s večeří jen radostě přikývnu. A pak se rozvlím na gauč pozorujíce rudou růži co mi Chris dal. Co asi dělají bráchové? Daichi se nejspíš už vrátil z práce takže je úplně strhanej a unavenej, sedí v kuchyni, čte noviny a piše kafe.. Erik, ten bude dělat to samý a Kai se tam chudák plahočí s večeří.. Och bože, jak sem ráda že tu sem.. Někdo vešel do pokoje. Odtrhla sem oči od růže a podívala se na Chrisovu mamku. Rychle sme se posadila a trochu sečrevnala. Chvilku si mě prohlížela.. ví že vypadám jako podezřelá osoba, ale.. to je putna.. Chris mě nemusel ani pobýzet, dřív než to dořekl, už sme se cpala. Doma se snažím s jídlem držet na uzdě ale když se ozve ,,Kdo vyžrakl tu ledničku!!" v našem baráku, myslím že je to dostatečně jasné, protože ležím přejezená u sebe v posteli obklopená zvířaty.. copak asi dělají moji miláčci? Havrana mám někde venku.. lítá.. sem zvědavá kdy se vrátí.. ,,Víš kolik to má kalorií?! To bych vůbec neměla jíst, bude ze mě kulička!" Stěžuju si s plenoou pusou a ukousnu další kousek pizzi..

Christian *Chris* Leander - 07. září 2010 18:55

Můj pokoj Arianna již v pořádku odešla, a tak jsem se mohl věnovat svému miláčkovi - sportu. Při pohledu na dlabající Laionel se musím jen usmát. Pomalu vstanu a přesunu se na gauč vedle ní. ,,Jsem rád, že ti chutná." odpovím a hladově se zakousnu do svojí porce. Zavřu oči a labužnicky si šunku vychutnávám. Pokud jde o pizzu, není nic, co by mne zastavilo. Při Rosiných obavách se jen rozesměju. ,,Neboj se, Rosie. Ty a ztloustnout? Máš dokonalou postavu, pár gramů navíc ti neublíží, budeš vypadat pořád skvěle." nakloním hlavu na stranu a přeměřím si jí pohledem. Natáhnu se a položím ji hlavu do klína. Nebylo moc příležitostí, kdy jsem se s ní viděl, maximálně v Openu. ,,Už se pomalu stmívá a pokud vím, máš to docela daleko.. Co bys řekla na to, abys tu dnes přespala? Matce to určitě vadit nebude, bude spíše ráda." vysvětlím a s úsměvem jí namotávám pramen vlasů a usmívám se jako sluníčko. ,,CHristiane Johne Leandře, ty máš holku?" uslyšel jsem za dveřmi dívčí chichotání. Na tváři se mi objevil zděšený výraz. Vyskočil jsem bleskově na nohy a otevřel dveře. Do pokoje nakoukly dvě hlavy mých mladších sester - osmnáctileté hnědovlasé krásky Leanny a patnáctileté Summer s hnědým mikádem. ,,Ven! Říkal jsem, že nemáte rušit, je to snad něco těžkýho? Člověk se tu snaží studovat." zavřískl jsem a se zlostným výrazem je vyhodil ven. Smáli se ještě více a strkaly hlavy zpátky. ,,Dobrej vkus brácha, už jsme mysleli, že už si nikdy nenajdeš holku. Takhle je fakt kus. Už jste - ?" Víc už toho nestihly říci, jelikož jsem je vyprovodil ven dobře mířeným pohlavkem. Dveře jsem přibouchl a zamkl. Nikdy se to nestávalo, ale pro tyhle případy to bylo nutností. Se schlíplým výrazem jsem se vrátil zpět na gauč do obvyklé pozice. ,,Omlouvám se za ně, nevěděj, jak se chovat." odpovím a zrudnu. Jednou mě přivedou do hrobu!

Laionel Anne Blacková *Rose* - 07. září 2010 19:17

soukromá zpráva od Laionel Anne Blacková *Rose* pro Pokoj Nad jeho slovy a a pohledme se zaculím a začervenám. On je tak sladký!! Nevím proč, ale nikdy sem na kluky nemyslela.. asi kvůli mojí práci.. a tím nechci říct, že sem nikdy žádníého neměla.. jen.. to byli špatné vztahy. jednou sem chodila dokonce s holkou.. Když mi položil hlavu do klína, trochu víc sem se uvelebila a dojídala poslední kousek pozzi. Zrovna když sem ho snědla a olizovala si prsty, uslyšela sme chychotní dvou holek a po těch slovech sem trochu zčervenala. Chris vyletěl jako čertík z krabičky, už v tu chvíli sem se začala smát, a smála sem se víc a víc. Teprve kdež je vyhodil, sme si utřela slzy smíchu, trochu se uklidnila a pročísla mu prsty dlouhé zlaté vlasy. ,,Já mám doma tři bráchy.. horší je to, že já sme ta nejmladší.." usměju se, skloním se k němu a začnu ho lehce líbat. Měl tak sladké rty! Líbala sem docela hodně kluků.. ale tohle bylo asi nejlepší..

Samantha Hanks - 07. září 2010 19:30

Ještě pořád mezi dveřmi Když oznámí, že nezná Tess, zamračím se. Tak co tu sakra chce? Já ho neznám a předpokládám, že on mě taky- Ehm, chyba. Zná. Podle všeho, ale odkud? „Jo, to budu já…“ Odpovím ne zrovna nadšeně. Přece jenom… Je jen nepatrné množství lidí, kteří by byli nadšení z toho, že někdo zná jejich jméno a ani se sám nepředstaví. „A ty jsi?“ Zeptám se, když nevypadá, že by hodlal pokračovat. To co řekl potom mě zmátlo. Něco vyřídit mě? Huh? A to jako co a od koho? V zápětí se na to samé i zeptám. „A ta osoba je jako kdo?“ Snad si nemyslíte, že budu věřit každému všechno. Ačkoliv… Něco se mi na tomhle nezdá. Ne tak docela. Asi magořím. Navrhne procházku a zatváří se jako malé dítě, kterému někdo ukradl lízátko. Jsem strašná a nerada říkám ne. Navíc jsem taky vysoce zvědavá. Takže si říkám, proč by ne? Navíc, když říká že je to důležité… Já nevím. Sakra, co mám dělat? „Mami? Půjdu se na chvíli projít.“ Houkla jsem jenom směr obývák. „Kam?“ Heh, dobrá otázka. „Jen tak… Neboj, budu zpátky včas…“ Podívám se na toho divného kluka. To už jsem se docela zbláznila, že jdu ven s někým koho znám ani ne deset minut? Opravdu musím být blázen. Jenom doufám, že je to nějakej psychopat, co mě za rohem znásilní a zapíchne… Ne nutně v tomhle pořadí. Sice na to nevypadá, ale zdání klame, že? „Nebo ne?“ Otočím se na toho kluka a doufám, že řekne ano. Přece jenom,… No, radši nic.

Arianna Salwert - 08. září 2010 09:47

Cesta domů S rukama v kapsách se loudavým krokem vydám pryč z Christianova domu. Jakmile za sebou zavřu branku, povzdechnu si. Ti dva tam jsou teď určitě spolu. Sami. Co asi dělají ? Jen nad svými nevhodnými myšlenkami potřesu hlavou. Co je mi po tom ? Jsou mi přeci úplně lhostejní ! Zatímco se potuluji prázdnými uličkami, přemýšlím nad zítřejším školním dnem. Ne, nepůjdu tam. Ať si Chris trochu namáhá hlavu. Schválně, co udělá, až zjistí, že nejsem ve škole. Zastavím před rodinným domkem, z jehož oken se svítí, což je pro mě signálem, že má rodina je stále ještě vzhůru. Opatrně otevřu dveře, vyzuji se z bot a podzimní bundičku pověsím na věšák. ,, Ach Arianno, tady jsi. Kdepak jsi byla ? " ozve se z druhé místnosti matčin hlas. ,, Trochu jsem se zdržela ve škole. " vysvětlím jí důvod svého pozdního příchodu . ,, Pracovala jsem se spolužákem na prezentaci. " zalžu. Nerada jsem svým rodičům lhala, ale nemohla jsem jim říct, že jsem byla u naprosto neznámého kluka, který mě učil meditaci a dostávání se do tranzu. Co by si asi pomysleli ? ,, Tak to je v pořádku. Nemáš hlad ? " zeptá se mě matka starostlivě. Zavrtím hlavou ,, Ani ne. Není mi dobře, myslím, že si půjdu lehnout. " . Maminka byla opravdu empatický člověk, který mě vždy vyslechl a pomohl v každé situaci. ,, Dobrá. Uvařím ti zatím čaj. " usměje se a odběhne do kuchyně. Zamířím do svého pokoje, ve kterém už byla má mladší sestra Carmen. Seděla u stolku a jako obvykle si malovala ,, Ar ! " vypískne nadšeně, jakmile mě vidí ,, Podívej se na můj obrázek. " přiskočí ke mně a hbitě mi malbu strčí pod nos. ,, Krásné. " ocením její dílo, které bylo vzhledem k jejímu věku vskutku povedené. Dojdu až k posteli, natáhnu se na ní a přisunu si peřinu až k bradě. Za chvíli naštěstí dorazí máma s bylinkovým čajem v ruce ,, Odpočiň si. " pohladí mě po vlasech . ,, Pojď Carmen, Arianně není dobře. Necháme jí spát. " vybídne mou mladší sestru, která s krátkým přikývnutím odejde. Oddechnu si, konečně jsem byla sama. Jsem opravdu unavená, dnešní den byl náročný. Spokojeně zavřu oči. A zítra.. Budu mít celý dům pro sebe !

Riley Strife * Borec * - 08. září 2010 21:03

Vila Ráno mě probudí sluneční paprsky , které se skrze rolety dostali do mého pokoje . S námahou otevřu oči a zamžourám do prostoru před sebou . ,, Dobré ráno pane Strifee " usměje se na mě má hospodyně Kayla , stojící ve dveřích místnosti ,, Co si budete přát k snídani ? " . Se zívnutím se posadím ,, Palačinky . Jahodové " odpovím bezmyšlenkovitě . ,, Mimochodem , máte návštěvu " oznámí mi ještě předtím než zmizí v kuchyni . ,, Jasně , ať jde dál " rukou si prohrábnu světle hnědé , rozcuchané vlasy . Do ložnice nakráčí Avery s Carterem , nejsou ovšem sami . Za nimi na vysokých podpatcích cupitá blonďatá žena - Má manažerka . Co tu chce ? ,, Ahoj Riley " rozzáří se , jakmile mě uvidí . Překvapeně na ní pohlédnu . ,, Co tu děláš Audrey ? Stalo se něco v agentuře ? " zajímám se . Mezitím se vrátí Kayla s jídelním tácem , na kterém je talíř s palačinkami a šálek kávy . ,, Přišla jsem ti vysvětlit podrobnosti příštího focení " začne chodit po pokoji ve kterém se rozléhá klapání jejich střevíčků . ,, No tak mluv " vybídnu jí , přičemž se napiju ze šálku . ,, Dohodli jsme se s nejlepší dívčí agenturou v New Yorku na kooperaci při focení nejnovějších modelů aut . Není to úžasné ? Budete spolupracovat s modelkami " . V ten stejný moment mi šálek vypadne z rukou a jeho obsah skončí na posteli a částečně i na mně ,, COŽE ? ! " rozeřvu se ,, To mi o tom říkáš až teď ? ! " . Kayla ke mně chvatně přiskočí ,, Jste v pořádku pane Strifee ? " vyptává se starostlivě . ,, Ne , nejsem " zavrčím podrážděně . ,, Uklidni se modele " doporučí mi Audrey se smíchem . Má přehnaná reakce jí rozhodně nevyvedla z míry ,, Je to skvělá příležitost . Jsi nejlepším zástupcem naší agentury , proto jsme se rozhodli , že tvou společnicí bude Destiny Ricco " . Mám pocit , že špatně slyším ,, ONA ? ! " . Audrey si dělá srandu . Vtípky , to je její ... Nevěřím tomu . ,, Apríl dnes není . Mluv vážně " podívám se jí do očí . ,, Tohle ale není vtip , Riley " zamumlá . Zmučeně zaskučím ,, Bože , zač mě trestáš ? Já s ní fotit nebudu ! " . Nejen , že pro mě byla Destiny Ricco konkurencí , k tomu všemu byla i velmi nesympatickou osobou , kterou jsem chtěl za každou cenu porazit . A spolupráce s ní ? Nikdy ! ,, Myslela jsem , že ti o tom Avery řekl " brání se Audrey , když vidí , jak zuřím . ,, Neřekl ! " vyštěknu . V tu ránu se mi vybaví včerejší den v limuzíně , kdy se mi dostal do rukou papír s nabídkou o focení . Nepřečetl jsem si ho . Avery se mi snažil něco říct , ale já ho přerušil . Je to moje chyba ! ,, Riley , je mi to opravdu moc líto . Ale teď už se s tím nedá nic dělat ... "

Rima Jeevas - 08. září 2010 21:11

U mě doma, později ve škole. Ráno mě nezbudil otravný budík, ale moje matka. Simulovat, Simulovat, Simulovat … Dnes měla volno. Kupodivu.,,Dobré ráno Rimo. Stávej,“ usmála se a vybízela mě, ale já tam nechtěla. ,,Mami … Mě je blbě“ zatvářím se vážně. ,,No jasně. Hezky stávej a do školy na to ti neskočím.“ Ježiš marjá. To mě tam pošle když budu umírat ? Krásný. Zamračila jsem se. ,,Nechci tam!“ řeknu až moc důrazně. ,,Musíš,“ Bylo mi jasné, že mám smůlu. Proč zrovna Riley Strife musí být model ? Ví vůbec rodiče, kdo to je ? Budu ráda, když ne. S povzdechem jsem vykonala hygienu a poté se oblékla. Netrvalo dlouho a už jsem měla odcházet. ,,Ach Rimo, musíš stávat dříve, snídaně je důležitá.“ To možná pro tebe. Protočím oči a už radši odcházím. Já a stávat brzy ? NIKDY ! Cestu do školy jsem chtěla zdržet co nejvíc. Povzdechnu si a dívám se na velkou budovu, které se říká škola. Střední škola. Takový hnusná díra, kde trávím nedobrovolně několik hodin. Vejdu dovnitř, nikde nikdo, kdo by se začal kolem mě plést.Alespoň chvilka klidu. Procházím kolem tříd starších ročníků, než dojdu k naší. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled několika dívek u mé lavici. Ach bože, co tam chtěj. ,,Rimoo !! Rimo Jeevasová !“ křičí a mávají na mně. Bez nějaké reakce si sednu na místo a chystám si věci. Chci si chystat věci. ,,Rimo ! Co jste se Strifem dělali ?“ zeptá se první, štíhlá blondýnka. Říct jí to ? Rozhodně ne. Ať jí to vrtá hlavou déle. ,,Kam jste jeli ?“ Naléhá další. ,, Rimo jsi vůbec ještě panna ?“ Zeptá se opět ta hloupá blondýna. Nad otázkou protočím oči, nehodlám jim na to odpovídat. Ať si to klidně domyslí. Docela dost věřím, že se mě příště zeptají, zda nejsem těhotná. Lehce jsem se usmála a na všechny dívky se podívala, ale neodpověděla. Ani jsem to v plánu neměla. On totiž do třídy přišel učitel, všichni se vrátili na své místo a zmlkli.

Dayita Katter *Day* - 09. září 2010 14:24

Ve škole K našemu úžasu, se Larrymu ta polévka opravdu povedla. Já,Larry,Joe i malá Mimi jsme si sedli ke stolu. Jelikož mamka byla ještě v restauraci obstarání rodiny bylo na mě.,,Larry, proč je ta polévka tak..",,Hořká?"Doplním Joea a vyplivnu sousto. Larry se jen nechápavě poškrábe na hlavě.,,Jak může být hořká?Vždyť jsem jí solil.. Nic hořkého jsem tam nedával."Zvednu se ze stolu a jdu ke kuchyňské lince.Vezmu do ruky mističku s hnědým práškovým obsahem.,,Tohle jsi tam dával?"Larry přikývne. V ten moment se já i s Joem nezadržitelně rozesmějeme. Když Larry pochopí, co do polévky dal, začne se smát také. Jen malá Mimi nechápe, oč běží. Jí zřejmě polévka chutná. ,,Aspoň že Mimi je vděčné dítě a jí to co je jí podstrojeno. Vy můžete být rádi, že můžete něco pozřít, co by za to dali děti v Africe."Zubí se Larry a hladí malou Mimi po vlasech.Jen nad tím s úsměvem zakroutím hlavou a polévku vyleju, umyji talíře a otřu stůl tam, kde seděla Mimi. Cokoli co se dá jíst skončí buď na ní nebo na stole. Stejně jako tato polévka. ,,No nic, už je půl desáté, půjdu pomoct Pavitře zavřít restauraci."Nazuje si boty.,,Joe, porouchal se mi počítač mohl by jsi se mi na něj prosímtě podívat?"Prosebně se na mého staršího bráchu podívá.Joe přikývne a odebere se do Larryho pracovny.,,Day ulož Mimi do postele a přečti jí pohádku. Víš, že bez ní neusne."Jen co to dořekne zmizí za dveřmi. Povzdychnu si. Mít mladšího sourozence je ale otrava.Chytnu Mimi za ruku a jdu s ní do koupelny.,,Tak pojď, jdeš se mejt."Napustím Mimi vanu, připravím ručník a nechám jí být. Mimi byla vždycky samostatné dítě,ale moje matka trvala na tom, abych ji vždy pomáhala nebo na ní alespoň dohlížela.Když má malá sestra konečně vyjde z vany, dotáhnu jí ještě k umyvadlu.,,Hele malá, co takhle vyčistit si zuby?Na to se nezapomíná."Vypustím vanu a otřu mokrou podlahu. Od té doby, co na ní Mimi uklouzla a natrhla si bradu, dbám na to, aby nikde nebylo nic rozlitého.Tenkrát na mě byla mamka opravdu naštvaná, skoro měsíc mi to dávala za vinu a byla na mě jako na cizí. Pomůžu se dostat Mimi do pyžama a uložím jí do postele.,,Tak jakou pohádku chceš dneska?"Prohlížím si knížky na stole. Nevybrala si samozřejmě nic jiného než příběhy mravenečka Ferdy. Nepřečtu ani první stranu a Mimi má půlnoc.Zavřu knihu, položím jí zpátky na stůl, otevřu Mimi okno aby měla v pokoji čerstvý vzduch,zhasnu lampičku a odejdu.Teď když jsem měla konečně všechno dodělané, jsem se mohla věnovat sama sobě. Osprchuju se, vyčistím si zuby a začnu se odličovat.Když jsem konečně hotová připravím si tašku do školy a zalezu do postele.Ještě než mi klesne hlava na polštář si stihnu natáhnout budíka. To by bylo kdybych zaspala. Bohužel z mých snů mě jako obvykle probudí nenáviděný zvuk budící zkázy.Po slepu budík nahmatám a vypnu ho. Jako vždy mi trvá dalších deset minut než já se z postele vyhrabu. Pak už to jde ráz na ráz. Obléknu si čisté oblečení. Volné triko bílé triko s modrým velkým graffitem, dámské hoperské kalhoty a DC boty. Rozčešu si vlasy a tentokrát si je stáhnu do culíku. Namaluju si oči,vyčistím zuby a natáhnu na sebe L černou mikinu s reflexní zelenou, která obtahovala okraje stylu. Vezmu tašku a sejdu ze schodů. ,,Čau."Pozdravím mámu a vezmu si z ledničky svačinu, kterou mi vždycky před spaním připravuje. ,,Ahoj, jdu otevřít restauraci, tak dohlídni na Mimi aby byla ustrojená než se vrátím.Svezu jí do školky."Zamračím se.,,Těžko, nestíhám. Musim do škly čus."Vezmu prkno a rychle zmizím z baráku. Mimi mám už plné zuby. Nechci mladšího sourozence!A když tak ať se o ní stará matka s Larrym! Stejně je jejich! Není to ani moje vlastní sestra, tak proč se mám o ní pořád starat?Už ani Joea to nebaví! Zanedlouho dojedu ke škole. Na zabrádlí stojí opřená Katie po boku Azyho a kousek od nich stojí Lee s Bratem a probírají zřejmě blížící se závody. A bohužel k mé smůle kousek ode mě je také Benett. A jak to tak bývá, jde směrem ke mě.No to ten den pěkně začíná.

Thomas Dirk - 10. září 2010 19:01

Ellezie, hrad S úsměvem na rtech sleduju výchovnou lekci, která se právě dostává k nováčkovi, jenž nevěděl, kde je jeho místo. Taky jsem si podobným stadiem prošel, ikdyž jsem pravda nebyl tak nezdvořilý a tak to méně bolelo. Očima sleduju pohyb těla vznášejícího se vzhůru a dopadajícího k zemi. Nikdy mě nepřestala fascinovat tahle schopnost. Docela by mě i zajímalo, jak to vlastně dělá. Nějaký druh telekineze, ale jaký? Co přesně vlastně umí? Už jsem toho vypozoroval dost, ale ne dost na to, aby mě to přestalo fascinovat. Tělo naposledy dopadne a vládce ještě připojí výhružku. Sice je vládce, ale moc se tak někdy nechová. Tohle je styl spíš malého kluka, než vládce a panovníka. Ale co se dá dělat, jeden nemůže mít všechno. "Nemyslím si, že je vhodné jej posílat pryč. Naopak, naložil bych mu dvojnásobek úkolů a tréningu, bude to užitečnější a myslím, že ho brzo přejde chuť na blbosti. Nebo ho to zabije, což je možná i pravděpodobnější." řeknu s úsměvem na rtech hlasem, který zní velmi pobaveně. "A pokud to vaše veličenstvo dovolí, existují i jné tresty, než otlučení o zem. Spousta z nich je mnohem efektivnější a nepoškodí subjekt více, než je to nezbytně nutné, což v tomto případě hrozí. A my přece potřebujeme každou schopnou ruku. Nemám pravdu?" S těmito slovy se skloním k potlučenému Altanovi a zkontroluju jeho stav, který okomentuju slovy: "Ta mládež dneska nic nevydrží. Musíme s ní zacházet jemně, jako v rukavičkách." S těmi slovy položím ruku na Altanovo rameno. Zhruba v tu chvíli projede jeho ramenem velmi ostrá bolest. Asi jako kdyby si skřípl nerv... "Jde to i bez násilí." Poznamenám nevzrušeně - a sundám ruku z ramene - bolest ustane. "Máme dnes večer něco na programu? Tedy kromě výchovy nováčků." Zeptám se nakonec.

Gaspard Rochette - 10. září 2010 21:27

Ellezzie- palác, Paříž - krámek se starožitnostmi No ovšem, je to tu mnohem lepší než ze schodů…, pomyslím si při pohledu z okna. Samozřejmě že nejlepší výhled je úplně odshora, ale těch pater…než bych tam došel, byl by večer. Otočím hlavu, když uslyším příchod Thomase, člověka, se kterým se znám spíše od pohledu, nikdy jsem s ním moc nemluvil, ani on se mnou, i když je prý upovídaný. Ale asi nemáme nic společného, je to další mladý člověk z naší strany, takže bych se tomu ani nedivil… Kývnu na pozdrav a na jeho otázku odpovím pohozením hlavy směrem k vládci a nováčkovi. Třeba to násilí k něčemu bude…Říká se, že se jím nic nevyřeší, ale…, přemýšlím a poslouchám děj za sebou. Ne, nebudu to sledovat a až si to vyřeší, tak se otočím. Mello odejde, zůstávám v místnosti sám s Altanem a Thomasem. Poodstoupím od okna a mlčky je sleduji. Když Thomas zmíní část dne, trochu ve mně hrkne. Měl bych se vrátit do krámu, bůhví jak dlouho tu jsem…A šéf určitě ještě nepřišel, to bych byl dávno vzhůru… “No,…já už mám na programu jen odchod,“ pokrčím rameny. “Máš ho na starost, hodně štěstí,“ dodám a bez dalších zbytečných slov se rozejdu chodbou pryč, kde se po svém doslova vypařím a v další chvíli se už probouzím zpátky v obchodě se starožitnostmi a pospíchám sundat ceduli s polední přestávkou a uvést vše do stavu, ve kterém má takový krámek ve tři odpoledne být.

Jonas Faulkner - 10. září 2010 22:42

Ellezzie Nemám se za co omluvit. Pronesu tichým vzdorným hlasem s hlavou u podlahy, těsně po tom, co se za Mellem zaklapnou dveře. Co to proboha bylo? Nechápavě zavrtím hlavou, jen co se vzepřu na rukách. Nestihnu se ani rozhlédnout okolo sebe a již cítím dotek na rameni následovaný prudkou bolestí na tom samém místě. Vykřiknu bolestí, tohle je i na mě příliš velká bolest. Ses posral ty vole? Vykřiknu jen co se ruka stáhne, při čemž máchnu na prázdnu tím směrem. Rychlím pohybem vyskočím na nohy, při čemž se vzdálím o další metr od neznámého a důkladně si jej prohlédnu. Štěstí je klam. Odpovím Gaspardovi na odchodu a dále jej nevnímám, jako by již odešel. Tak jsme tu na to zůstali sami. Pronesu suše k neznámému.

Thomas Dirk - 11. září 2010 10:34

Ellezie, hrad Všichni mě opustí a já zůstanu se vzdorným, nevychovaným a tupým nováčkem sám. Ještě stále se usmívám. Přeci jen i tato situace je docela zábavná. Svým způsobem a jak pro koho. Má jediné štěstí, že se svým máchnutím netrefil, to by ho teď totiž velmi mrzelo. Pozoruju jej, jak si ode mě drží odstup poté, co se o mně velmi nevybraně vyjádřil. "Odvaha a blbost se vzájemně nevylučují, to jsem zjistil už dávno. Obdvuji tvou drzost a odvahu avšak zároveň se nestačím divit tvé hlouposti. Mohl tě zabít. A byl docela blízko tomu to udělat. Já bych tě mohl zabít, ale neudělám to, což jak brzy zjistíš, není tak velká výhra." Udělám dva rychlé kroky směrem k Altanovi a udeřím jej do solaru tak, že se zhroutí k zemi. A to nezávisle na tom, jestli se kryje nebo ne. "Mám za úkol tě naučit, jak se chovat a jak používat svoji schopnost." Oslovím jej na zemi. Potom jej uchopím za límec a zvednu zpět na nohy. "Jsou dva způsoby jak zjistit, co je tvoje schopnost, máš li nějakou. Ten první je pomalý a vyžaduje trpělivost a slušné vychování. Ten druhý je velmi, velmi nepříjemný a zároveň se schopností ti vštípí i slušné vychování, takže nakonec skončíme tam, kde pomalým způsobem. A vzhledem k tomu, že nemáš ani trpělivost, ani slušné vychování tak tě do jeho principu zasvětím rovnou. Jedná se o využití pudu sebezáchovy. Takže doufej, že nějaký máš. Teď máš už jenom dvě možnosti. Buď aktivuješ svoji schopnost, a nebo máš smůlu" Pošlu jeho tělo proti nejbližší zdi. /pokud je dostatečně obratný tak to ustojí a ani se moc nepotluče, není to shcopnost, jen obyčejné odstrčení - přesto dosti silné a důrazné/ "Protože bez schopnosti jsi nám k ničemu." A znovu se usměju. Pak plynulým pohybem opět zkrátím vzdálenost mezi námi...

Destiny Ricco - 12. září 2010 18:35

Nemocnice Každý z nás si rád pospí. Ani u mne tomu není jinak. Je pátek ráno, něco kolem 11, normálně bych touhle dobou byla nucena sedět ve školní lavici, nechápavě zírat na učitelku jak si povídá s tabulí a nerušeně se houpat na židli se sluchátkama v uších a mobilem v ruce. Díky bohu,že dneska se naše "úžasná"ředitelka rozhodla nám dát volno a prodloužit tím víkend. Ze spánku mě probudí sluneční světlo, které se dere zkrz záclonu dovnitř pokoje. Nespokojeně zamrmlám,přetočím se na druhou stranu obličejem ke stěně a zachumlám se do peřin.V tomhle se už ale opravdu nedá spát!Povzdychnu si a otevřu oči. Letmo sjedu pohledem celou místnost a pak očima skončím u hromady dopisů vedle postele.Carmen mi je mohla dát aspoň na stůl, nebo nějak uklidit.A ne takhle hodit jako prase.Převalím se na břicho a dopisy položím na postel. Nějaké jsou nové,nějaké jsou z minulého týdne. Většina z nich jsou fanoušci, neměla jsem totiž čas, je otevřít, mám moc práce.Když nad tím tak přemýšlím, myslím,že i moje e-mail bude přespamovaný od obdivovatelů. Ta myšlenky mě vyděsí, takže se rozhodnu pro dnešek na e-mail nechodit. Beru dopis po dopise a jen tak projíždím očima. U těch obzvlášť zajímavých se zastavím a přečtu je pečlivěji.Jedna dívka se zmiňuje o tom, jak jsem jí změnila život, že jsem jejím velkým vzorem a že chce být jako já.Pousměju se.Milé .. Jdeme dál.Otevřu další dopis.Obsah mě trochu překvapí. Dotyčná píše něco o tom,že její oblíbená celebrita je spolu se mnou i Riley Strife, a že by byla moc šťastná, kdybychom my dva spolu nafotili katalog,nebo něco podobného.Jak se opovažuje psát o něm v mém dopise?Husa!Dopis zmačkám a hodím na zem.Však ona to Carmen uklidí. Vstanu a v růžové saténové košilce se rozejdu do obýváku. Mamka se chystá zřejmě do práce, to jde poznat. ,,Destiny drahoušku, beruško pomoz mi. Jaký si mám vzít kabát? Tenhle nebo ten?"Podívám se na dva kabáty vedle sebe. Jeden je dlouhý elegantní červené barvy s bílým širokým páskem a sponou, zatímco ten druhý je krátký černý s velkými knoflíky. Prohlédnu si matku od hlavy až k patě a zhodnotím její oblečení.,,Vezmi si ten červený, hodí se ti k botám."Ukážu na její kozačky a dojdu ke kleci s Arou. Vypustím jí a nechám jí se prolétnout po pokoji. Pohladím Sama po malé hlavičce a to samé udělám Rozitce, která se mi nebezpečně motá pod nohama.,,Už jedli."Oznámí mi s klidem matka,zatímco se vzhlíží v zrcadle.O starost míň super.,,Myslím,že by jsi je mohla pustit na zahradu. Třeba ke Gurdému, nic jim neudělá."Už se chystám protestovat, jelikož se mi teď o "koťata" nechce starat, ale k mému štěstí se ozve Carmen.,,Já je tam vezmu."Přikývnu a rozejdu se k tátovi, který si pročítá nějaký list papíru.,,Co to máš?Chystáš se do firmy?"Nakouknu mu přes rameno a pročítám papír s ním.,,Čau princezno. Ále .. Makáme na novým prototypu mazdy a tohle je pár návrhů od pár maníků, takže jako šéf firmy to musím číst ..Velkou radost mi to nedělá."Rozzářím se.,,Novým prototypu mazdy?Fakt jo?A už ho máte?"Vyzvídám.,,Jo, vylepšujeme to.Jestli chceš stav se u mě v práci, Henry tě sveze."Zářím jako vánoční stromeček. Jít k tátovi do firmy je pro každého milovníka luxusních,rychlých a sportovních jako vstup do ráje.Taky že tátova firma je ta nejůspěšněší v NY.A samozřejmě Henry, patřil k těm co projížděli vozy a byli tak prvními co zkoušeli jejich výdrž. On by mě svezl i na konec světa, jaký je do mě blázen. Raději se vrátím zpět do pokoje. Vezmu mobil a začnu psat Beth."Kolem 3 budu u tebe v nemocnici. Tak nikam nechod a vydrz tam ;P."Začnu se oblékat. Vezmu si černé úzké kalhoty,bílé tenisky, to sladím s bílým tenkým páskem světle modrou mikinou, která se mi hodí ke kabelce, co jsem dostala jako dárek od Jima.Jenže kam jsem ji dala?Nakonec ji najdu v sále, který patří jen mým kabelkám. Je to velký sál jako můj pokoj, akorát tam jsou jen skříně a police, na kterých jsou kabelky. Namaluju se,vlasy si tentokrát stáhnu do culíku, jelikož se mi s nima nechce nijak pracně upravovat, místo velkých kruhových náušnic si strčím do uší jen modré krystalové špunty a jsem hotová. Na hlavu nasadím černou kšiltovku benetton se třpytivě zlatou, která se táhla po okrajích. Spokojeně se začnu prohlížet v zrcadle.Ze stolu v kuchyni si vezmu kelímek s horkou čokoládou kterou mi matka každé ráno připravuje a vyjdu před dům.,,Destiny? Ty někam se chystáš? John má pro dnešek volno a Frank přijede kolem 5 hodiny odpoledne."Překvapeně zamrkám. Můj šofér si vzal volno?Jak si to mohl v tak důležitou dobu dovolit?,,Kde je Mileson s Coudym?"At koukám jak koukám, ty dva obrovský chlapy nemůžu najít.Táta na čipovou kartu číselný kód otevře garáž s jeho auty. ,,Ty pro dnešek mají také padla. Snad jeden den bez ochranky zvládneš ne?"Vybere si oranžové lamborghini a odemkne ho.,,Koukám, že ses nastrojila. Žádné podpatky, kšiltovka, wow.. Jdeš mezi lidi?Ale sluší ti to.Pojď svezu tě."Rozejdu se k němu.,,Jo, jedu za Beth do nemocnice,takže nepotřebuju, abych tam vzbudila pozornost."Nasednu. Táta vyjede z garáže a jakmile se přiblízíme k vysoké bráně, sama se otevře a za námi zase zavře. Zaposlouchám se do dunění motoru,tohoto silného auta.Vzápětí mi začne zvonit mobil.Jim?Co ten zase chce.,,No co je Jime."Tak to měl být asi pozdrav ..,,Taky tě zdravím Des. Už jsem ti říkal o tom focení s auty že?"Povzdychnu si.,,Jo říkal.O co jde?",,O to,že to focení je už zítra a fotit budeme společně s druhou agenturou.."Nespokojeně se zavrtím.Z jeho hlasu cítím, že mi něco tají.,,A dál?"Povzbuzuju ho.,,Co dál?Nic.Zejtra ve 2 agentuře, víc se dozvíš na místě. Bye kotě."Típne mi to dřív,než stačím říct něco víc.,,No bezva, mám takový nepříjemný pocit, že Jim má něco za lubem.To jsem an to zítřejší focení teda zvědavá."Svěřím s tátovi. Táta mě vysadí před nemocnicí a odjede do práce. Stojím tam, pře tou obří budovou.Sama, bez jakkékoliv ochranky, bez šoféra, bez ničeho.Dneska je fakt divnej den! Nervózně se rozhlížím, jestli někde není tlupa novinářů, měla bych sakra velkej problém, kdyby se tu najednou zčistajasna objevili.Pár lidí se za mnou zvědavě otočí, proto se raději co nejrychleji rozejdu do nemocnice.U recepce se zeptám na číslo pokoje a po schodech se rozejdu k Beth. ,,Destiny!Málem bych tě nepoznala!"Vyjekne má kamarádka, jen co seobjevím ve dveřích. Mile se usměju.,,Ahoj simulante. Jak tady hodláš pobývat na tomhle lůžku dlouho?Ať jseš už příští týden ve škole, nehodlám tam bejt s těma ubožákama sama."Postěžuju si.Čas ubýhá .. A my s Beth kecáme a kecáme. Probíráme všechno možný, dostaneme se až podzimní kolekci, kterou bych měla fotit teď nedávno.Nakonec je už dostatečně dost hodin a nejvyšší čas vypadnout.,,Tak jo hele, dík že ses stavila Příští tejden budu snad OK."Obejmu Bethy a vrátím se do prvního patra. Asi bych odešla kdyby mě nezarazil zvýšený hlas a pláč.Otočím se za hlasy. Stojí tam vysoký černovlasý muž a menší červenovlasá žena, z které sálá klid a empatie. S úšklebkem si je prohlédnu od hlavy až k patě.Achjo .. Kdy se najdu lidi s citem pro módu?Kolik jim je? 60?Zaslechnu kus jejich rozhovoru s doktorem. ,,Chceme Eleanor odpojit .."Pípne červenovlasá žena a zaloví v kapse pro kapesník, kterým si utírá slzy. ,,Už je to půl roku a .. Je to strašná bolest vidět naši dcerku na tom lůžku.. Bez jediné známky života."Pokračuje muž. ,,Tedy .. Přejete si Eleanor Morangovou, odpojit od přístrojů?"Dlouze se na pár podívá doktor v dlouhém bílém plášti.Eleanor Morangová .. Proč mi to jméno sakra něco říká .. Eleanor..Eleanor..Eleanor.. Přehrávám si to v hlavě a snažím se vzpomenout na nositele tohoto jména.Vzpomínám si .. Byla jsem u Mella v pokoji.. Seděla jsem na posteli .. Viděla jsem velikou bednu zastrčenou pod postelí. Čouhal z ní kus pomačkané fotky. Na něm byl Mello a vedle něj černovlasá holka, s bledou tváří a upřímným úsměvem. Vzádu na fotce stálo Marcus Archer a Eleanor Morango. Zorničky se mi zúží do dvou úzkých čárek, v celém těle mi začne nepříjemně cukat a já cítím jak se ve mě vzbuzuje vlna nenávisti,vzpomínek a adrenalinu.Zatnu pěsti a nehty zaryju do kůže. Eleanor Morangová ... Ta černovlasá dívka z fotky je .. ES!

Riley Strife * Borec * - 12. září 2010 20:56

Cesta za Day ,, Dobrá , nějak to přežiju " sebevědomě na Audrey pohlédnu . Focení s agenturou pro kterou pracovala Destiny Ricco jsem bral jako výzvu , ze které jsem za každou cenu chtěl vyjít jako vítěz . Jenže právě teď nemělo smysl se zabývat nesympatiemi , které jsem vůči ní přechovával . Měl jsem na práci mnohem důležitější věci . Jednou z nich byla právě Dayita Katterová . ES by mě nepochválila , kdybych se vrátil bez ní . Otočím se na Averyho s Carterem , kteří nehnutě sedí na gauči naproti mně . ,, Za dvacet minut se sejdeme u limuzíny " oznámím jim . Audrey společně s bodyguardy zamíří ke dveřím ,, Uvidíme se zítra . Nezapomeň , bude to tvůj velký den " usměje se na mě , ještě než odejde . Nepochybně ! Destiny Ricco , ty ještě poznáš , čeho jsem schopný ! Tác s prázdným talířem podám Kayle a poté se vydám do koupelny splnit každodenní rutinu hygienických potřeb . Převlečen do čistého oblečení dojdu až do obýváku , abych zkontroloval terárium s chameleonem . Zdá se , že mému zvířecímu svěřenci nic nechybí . Spokojeně se usměju ,, Kaylo , uvař dnes něco opravdu dobrého . Budeme mít návštěvu " přikážu své hospodyni , která pouze souhlasně kývne ,, Samozřejmě mladý pane " . Nevěděl jsem , jestli se mi podaří Dayitu přemluvit , ale i kdyby mé metody selhali , pořád tu byla Rima , která se dnes měla pod mým velením zúčastnit dalšího kurzu meditace . Snad jí to půjde lépe než včera . ,, Šťastnou cestu pane Strifee " popřeje mi Kayla s přívětivým úsměvem , když výjdu ze dveří . ,, Děkuji " . S černými deskami v podpaží se přišourám k připravené limuzíně , u které postává Avery s Carterem . ,, Můžeme jet " houknu na ně , přičemž se začnu přehrabovat v deskách . Papíry v nich obsahují veškeré informace o Dayitě , které nebyly složité zjistit . Zámožným lidem jako já nedělalo problémy získat přístup k důležitým datům o naprosto obyčejných civilistech , jakým byla právě Day , nebo Rima . Konečně najdu papír s adresou střední školy , kterou Dayita navštěvovala . Letmo se podívám na své hodinky , podle kterých mi je ihned jasné , že v tuto dobu se nová bojovnice pro Open nebude nacházet nikde jinde , než ve škole . Doufejme , že není zastáncem simulování . Jet si pro ní až domů se mi zrovna nechce . ,, Zachary , jeďte prosím sem " ukážu šoférovi adresu školy , ke které jsem se potřeboval dostat . ,, Samozřejmě " odpoví pohotově . Za chvíli se limuzína řítí po silnicích , přímo na místo určení . Pohodlně se usadím na kožených sedačkách a ovladačem přepínám programy na plazmové televizi . ,, Proč po ránu nedávají nic normálního ? " zamračím se . Vůz naštěstí brzy zastaví na parkovišti . Jakmile vystoupím , rozhlédnu se kolem . Tak kdepak jsi ? Zatímco hledám očima Dayitu , ostatní lidé chodící kolem zaregistrují mou přítomnost . Spousta studentů na mě ukazuje , další z nich si mě obdivně prohlíží . Díky mým bodyguardům si však netroufnou se ke mně přiblížit . Vzhlédnu , pár metrů ode mě stojí Day opřená o zábradli , společně se svými kamarády , které jsem viděl už včera ve skateparku . Pomalu k nim zamířím , nejsem ovšem jediný , kdo za černovláskou s melíry přišel . Přímo k ní dojde jakýsi jiný kluk . Kriticky si ho změřím pohledem , víc mu ale nevěnuji pozornost . ,, Ahoj Dayito " pozdravím jí klidně . Neusmívám se , ve tváři mám neutrální výraz . Už dávno mi došlo , že někomu takovému , jako byla ona se nepodlomí kolena z mého úsměvu , nebo autogramu . Pokud jsem hodlal získat její důvěru , pak jedině tím , že odhodím masku přetvářky a budu s ní mluvit jako s rovnocennou ... ,, Včerejší setkání se moc nevydařilo " zastrčím ruce do kapes ,, Za to se ti omlouvám " podívám se jí do očí , přeci jen , i oční kontakt byl při rozhovoru důležitý . ,, Myslím , že jsme to vzali za špatný konec . Chtěl bych si s tebou promluvit znovu a vše ti vysvětlit " . Zadívám se na studenty , zacházející do budovy . Vyučování se nezadržitelně blížilo . ,, Nechci aby jsi kvůli něčemu takovému chodila za školu " na tváři se mi vykouzlí upřímný úsměv ,, Klidně se mohu stavit až po skončení vyučování " .

Dayita Katter *Day* - 13. září 2010 20:36

Před školou Jen co je ode mě Benett na pár kroků, okamžitě Brat zbytří. Ti dva se nemají rádi .. Katie mi už několikrát povídala, že to je nejspíš kvůli tomu,že Brat na Benetta žárlí a že se o mě s nikým nechce dělit. Je pravda že i Bratovi se líbím?Nervózně se ošiju. ,,Ahoj Day, doufám že se uvidíme zítra na závodech.“Věnuje mi milý úsměv. ,,No jasně že jo,jdu podpořit Leeho.“Odpovím s ledovým klidem.Neujde mi,že se Benett zarazil. Trochu ho to překvapilo. Pro něj i pro jeho partu představoval Lee velké nebezpečí. Ze školních dveří, výjde Rebecca.Další milý člověk, co mi jde zpříjemnit den?Zašklebím se. Vrhne po mě nenávistným pohledem. Každý rozumně uvažující člověk na téhle škole, si dokáže dát dohromady dvě a dvě stejně tak jakože Rebecca jede po Benettovi. A zřejmě pohled na mne s ním ji nijak nepotěšil a ještě zvýšil nenávist vůči mě. A co já stim? Je mi to u prdele! Na příjezdové cestě zastaví limuzína, z které vystoupí opět ten kluk ze včerejška .. Jak že se to .. Ah RIley Strife.Co ten tady dělá?Rychle uhnu pohledem a snažím se být neviditelná, takřka maličká jako mravenec. Bohužel se mi to z nějakého neznámého důvodu nedaří. Míří přímo ke mně a když je naproti mně, začne se omlouvat. Trochu mě to vyvede z míry. Nečekala jsem že .. Že to půjde takhle a že se bude chovat takhle.,,Nevydařilo to máš pravdu.“Přitakám. Povzdychnu si.Možná bys ho mohla zkusit vyslechnout. Co tím ztratíš?,,Tak fajn,neříkám, že tě pořád nemám za blázna, ale dobře.“Otočím se směr ke školem, protože začalo zrovna zvonit.Přemýšlím.Mám tam jít nebo nemám? Stejně mám Ernbergerovou .. A zkouší z dějáku, ne nejdu tam.,,Pohoda, do školy nejdu. Tak či tak mě tam zrovna dneska nic dobrýho nečeká.“Seberu prkno ze země spolu s taškou.

Andrew Keith *Andy* - 13. září 2010 20:39

Na procházce. ,,Všechno ti řeknu.“ usměji se a nechávám jí stále napínat. Popravdě, baví mě to. Když oznámila své matce, že jde ven, ulevilo se mi. Říkat to ve dveřích nebylo přece jen to pravé ořechové. Spolu jsme se rozešli směrem k parku a já přemýšlel, kde začít. ,,Jsem Andrew. Andrew Keith. Prostě Andy,“ představím se. Nebyl jsem nijak slavný, takže mé jméno znát ani nemohla. Podíval jsem se na hodinky. Za půl hodiny jsem musela být ve škole, skvěle. ,,No .. Ehm. Žádná osoba, žádný vzkaz. Potřeboval jsem tě nějak dostat ven.“ Náhle jsem se zarazil. Bože, ty kokote, teď si o tobě myslí, že jsi úchylek. Debile !! ,,Nejsem úchylek.“ povím rychle. ,,Vypadám snad na to ?“ Spousta lidi mi říká, že na to nejsem dost schopný … Chodíme po parku, nakonec se usadíme na lavečce. Podívám se, zda není někdo kolem. To by mi scházelo, kdyby nás nějaký šmírák poslouchal. Do bytu si jí vzít nemohu. Nejen, že tam mám bordel, ale co by na to řekla ? Nejspíš by utekla. Nebo já nevím.,,Víš něco o nadpřirozenu ? Zajímáš se o něj ? Říká ti něco astrální cestování nebo jiné dimenze ?“ Zahrnu jí otázky a doufám, že bude vědět, oč jde. Bylo by to jednodušší. ,,Představ si místo, ve kterém se plní všechna přání.“ Představím si Ellezzii. Bylo to místo přesně pro mě. Země cukroví, tedy OMH je poněkud … trapná. ES očividně nemá žádný vkus. Doufal jsem, že mě nebude mít za blbečka, který si dělá srandu. Doufám, že další výklad stihnu, než budu muset odejít. Marně. Podívám se na hodinky a mám co dělat abych vše stihnul. ,,Ehm, já budu muset do školy. Strašně moc rád bych se s tebou sešel … Šlo by to ?“ Vrazil jsem jí do ruky své s číslo s doufáním, že se ozve.

Christian *Chris* Leander - 14. září 2010 16:54

Pokoj Jen jsem se usmál a Laionel objal kolem boků. Její polibky jsem si užíval plnými doušky a náležitě jí je oplácel. Zarazil mne teprve pohled na hodiny. Obočí mi vylétlo nahoru, zapomněl jsem na čas... ,,Myslím, že je čas spát. Musím ráno do školy." zamumlal jsem a pomalu a neochotně se z ní zvedl. Hbitě jsem zmizel mezi dveřmi a vykradl se pro další peřinu pro Rose. Vrátil jsem se s pokrývkou, kterou bych nejraději zahodil - růžová, pošitá několika růžičkami. ,,Myslím, že to je přesné." kývnu směrem na růže a peřinu i s polštářem téže barvy rozložím na své posteli. Pokynu jí směrem k posteli aby pochopila, že se pro dnešní noc jedná o její lůžko. Ani v OMH jsem dnes nebyl.. Co teprve ten filozofický rozbor? Se sténáním jsem se vypařil do koupelny. Využil jsem volné chvíle a dopřál si fantastickou sprchu. Natáhl jsem na sebe volné kalhoty, coby pyžamo a pomalu se vrátil zpět. Vlasy jsem si trochu pročísl a nechal je volně spadat na záda. ,,Koupelna je volná." ukázal jsem směrem ke dveřím, kde se ona místnost nacházela. Mezitím jsem si z tašky vyndal sešit a pero. S povzdechem jsem se posadil ke stolu a počal řešit filozofické otázky týkající se vzniku života. I bojovník dobra se musí vzdělávat, bohužel. Něco málo přes půl hodiny jsem se trápil filozofií, než se Rose vrátila. Sám jsem si ustlal na gauči a pomalu zalezl. ,,Dobrou noc." popřál jsem jí s úsměvem, jakmile se i ona zavrtala do peřiny. Byl jsem unavený, a proto mi nedělalo problém usnout. Vzbudil jsem se kolem šesté ráno. Rose nejspíš ještě spala, proto jsem se tiše zvedl a zamířil do koupelny. Opláchl jsem si obličej, trochu pročísl rozcuchané vlasy, které jsem tím nijak nezkrotil, a vrátil se zpět do pokoje. Tiše jsem se posadil do křesla a mlčky pozoroval zářící hvězdy na pobledlém nebi. Co se asi nachází tam?

Riley Strife * Borec * - 14. září 2010 18:37

S Dayitou před školou ,, Počítal jsem s tím , že mě budeš mít za šílence " potvrdím Dayitinu domněnku kývnutím hlavy ,, Právě od toho tu jsem , aby jsi pochopila , že se nejedná o žádný blud " otočím se na své dva bodyguardy , kteří poklidně stojí vedle sebe , aniž by mě spouštěli z očí . Pousměju se , když se rozhodne jít za školu . Nebyl jsem na tom o moc lépe , kvůli své práci modela jsem své vysokoškolské studium občas zanedbával . Přednášek jsem se zúčastňoval zřídka kdy , což samozřejmě nebylo moc dobré , pokud jsem chtěl dokončit semestr . Měl bych s tím něco udělat . ,, Co jít takhle někam kde je klid ? " navrhnu . Křičící lidé běžící do budovy nevytvářeli zrovna nejlepší atmosféru vhodnou pro důležitý rozhovor . ,, Kam by jsi chtěla ? Do kavárny , nebo na zmrzlinu ? " přemítám nad různými možnostmi a čekám , jestli si nakonec některou z nich vybere . Do svého bytu jsem jí chtěl zavést až v době , kdy mi uvěří a bude ochotna se naučit tranz . Pokud by mé plány skutečně vyšli , pak by Rima nemusela podstoupit trénink sama , nýbrž ve dvojici . Na chvíli se zasním , v hlavě se mi vybaví obrázek Openu . Chtěl jsem se do svého druhého domova vrátit co nejdříve . ES bude mít opravdu radost . Povzdechnu si , když si uvědomím , že svou nejlepší kamarádku mohu vídat pouze v jiné dimenzi . Už to bylo více jak půl roku , co se odmítla vrátit do reálného světa . Chyběl mi její upřímný úsměv , kterým ráda ostatní obdarovávala . Proč se tak rozhodla ? Za všechno mohl Mello . Nenáviděl jsem ho za vše , co způsobil . K němu i ke všem ostatním z Ellezzie jsem cítil obrovský odpor , který každým novým dnem rostl . Jen nad svými myšlenkami zakroutím hlavou , nemělo cenu se jimi zabývat zrovna teď , když jsem se měl věnovat Day . ,, Chceš jít pěšky , nebo jet limuzínou ? " zeptám se , přičemž se otočím na lesklý černý vůz postávající na parkovišti . ,, Limuzína je sice pohodlnější , ale .. " rukou si prohrábnu světle hnědé vlasy ,, Rozhodnutí je na tobě "

Rima Jeevas - 14. září 2010 20:12

Škola I když jsem byla velmi klidný člověk, nikdy mě takhle nikdo nevytočil. Prý jestli jsem ještě panna … Kdybych řekla ne, jak by na to asi reagovali ? Těžce. S povzdechem usilovně přemýšlím, jak se dostat pryč. Napsat si omluvenku ? Měla jsem první nápad, ale nevím, zda by mi to prošlo. Možná … ,,Asi to mám,“ zašeptala jsem si jen tak pro sebe. Pohled jsem věnovala hodinám, které ukazovali, že bych si měla pohnout. Tedy, pokud nechci být ztrapněná a říkat to před třídou. S bolestným pohledem dojdu do kabinetu, kde byla naše … ehm, třídní. Divně se na mě dívala. Viděla mě včera s modelem ? Co si asi myslí ? Že jsem vadná ? ,,Dobrý den.“ řeknu tak nějak … bez nadšení. Snažila jsem se hrát co nejlépe. ,,Víte, mě je špatně. Hodně špatně. Už od rána.“ zasténám a pohlédnu na ní. ,,Mamka o tom ví … Říkala, že mě můžete klidně pustit.“ Snažím se říct co nejvážněji. Chvilku si mě nevěřícně prohlíží. Co tak čumí ? Její pohledy mě začali unavovat, ale najevo jsem nic nedávala. Po chvíli promluvila. ,,Tak dobře ...“ pokrčila rameny. ,,Děkuji, nashledanou …“ Stále jsem vypadala nešťastně. Došla jsem k šatnám, bylo po zvonění, všichni ve třídách. Přezula jsem se, vzala si mikinu a odešla ze školy. Sedla jsem si na lavičku a vytáhla mobil. Kde je ten papírek ? Hledala jsem v kalhotách, kupodivu ho najdu v originálu (neponičené). Fajn … ,,Hoj ... Jsem před školou, přijeď pro mě.“ Zavolám a vyčkávám.

Thomas Dirk - 14. září 2010 21:42

Ellezie a OMH Zkrátím vzdálenost a udeřím. Altan se kryje docela schopně a boj je nějakou dobu vyrovnaný. Ale to není cílem tohoto boje. Takhle jej nic nedonutí naučit se, jak přežít, jak najít své skryté síly. Je čas ukázat mu, jak tady vypadá skutečný boj. Jsme v Ellezii, tady se tady se nehraje fér. Ve chvíli, kdy příště předvede jeden ze svých téměř bezchybných krytů, moje ruka prostě projde skrz ty jeho a přistane velmi tvrdě na jeho čelisti. Je to docela silná rána, která navíc neměla dopadnout a tak využívaje momentu překvapení, zasypu jej sérií tvrdých ran. Vzchopí se a provede vzteklý výpad, který zasáhnout mě, tak ležím. Tentokrát je to jeho pěst následovaná celým tělem, která projde skrze mě. Otočím se a zasadím mu tvrdou ránu na ledviny a pokračuji v jeho zpracovávání. Být to poctivý boj chlapče, dal bys mi hodně zabrat, nejsem zas až tak trénovaný, ikdyž toho docela dost umím. Ale já tě mám naučit, co to znamená bojovat tady. Ve světě myšlenek. Netrvá to příliš dlouho a má dost. Jsem zklamaný, protože se jeho schopnost neprojevila ani náznakem. Usoudím, že nemá smysl pokračovat. Alespoň ne prozatím. Skloním se k napůl bezduchému Altanovi: "Pamatuj si chlapče. Tady bez schopnosti nepřežiješ, takže být tebou, našel bych ji co nejrychleji. A pokud se rozhodneš začít chovat slušně, můžeme zkusit příjemnější způsob. Máš poslední šanci na slušné zacházení tak ji nepromarni a věř, že umím být mnohem, mnohem nepříjemnější." Povzdechnu si, opráším si košili a opustím hrad, chvíli se procházím po venku a potom se začnu nudit. Co teď? Nikdo tady není, až na nezdvořilého fracka a nenaladěného vládce. Asi se půjdu podívat, jak se daří u sousedů. Přeci jen by to tam mohlo být zábavnější, než teď tady. S širokým úsměvem na rtech se chvíli soustředím a o chvíli později jsem již zcela jinde, totiž v té parodi na Ellezii, utopickém království Open My Heart. Porozhlédnu se a jsem trochu zklamaný. Je to tady moc sladké, moc roztomilé, prostě takové, příliš načančané. Mám mnohem radši střídmé a esteticky vyvážené prostředí. Tohle až hrančí s kýčem. A navíc jsou všude zvířata. A netváří se příliš nadšeně, některá na mě dokonce cení zuby. Úsměv však stále neopustí moji tvář a pískaje vyrazím směrem k hradu. Vítr mi čechrá černé, trochu zvlněné vlasy a je tak jednou z nejpříjemnějších všcí, které tady jsou. Vrčení zvířat mne totž trochu obtěžuje...

Gaspard Rochette - 14. září 2010 23:12

Paříž- kráměk se starožitnostmi, doma Krámek jsem zavřel v šest. Nebyl jsem u toho sám, ale od té doby, co se šéf vrátil, tak vyřizoval jeden telefon za druhým a sotva se ukázal za pultem. Prodej obrazu měla podle jeho slov úspěch a v pondělí si ho zákazník prý přijde vyzvednout. To znamená další práci pro mě. Musím ho sundat, oprášit, naleštit rám a pak co nejšetrněji zabalit. Naštěstí už to nemusím dělat dnes. Když si v pondělí přivstanu, v klidu celou proceduru stíhám. Díkybohu je pátek…, napadne mě, když mi v hlavě vyvstane představa víkendu, který mám před sebou. Dojdu k autu, vytáhnu lístek, který mi někdo strčil za stěrač, bez přečtení ho zmuchlám a odhodím do koše u lampy. Jako by neměli něco lepšího na práci, než rozdávat letáky…, sednu za volant a zavřu dveře. “Třeba bojovat s hodnými nepřáteli z druhé dimenze,“ dodám si nahlas pro sebe se slušnou dávkou ironie a nastartuji. Cesta domů je delší a zdlouhavá. Bydlím trochu z ruky, ve čtvrti Saint-Germain-en-Laye a projet celou Paříž aniž by se člověk alespoň jednou nenavztekal, neexistuje. Největší peklo je klasicky v tunelech a pod La Défense. Z rádia se mě navíc snaží nějaký mladý pomatenec přesvědčit, že francouzský rap je nejlepší věc na světě a že všechno ostatní je póvl. Rychle přeladím kanál na něco více vyhovujícího mým názorům a zálibám. Za doprovodu Jeana Philippa Rameaua parkuji auto na svém vyhrazeném místě a vypínám rádio. Ze sedadla spolujezdce vezmu malý batoh a vystoupím. Hlavní ulice je v tuto dobu ještě dost hlučná na to, aby z ní rachot doléhal až před barák ve kterém bydlím. Ten má pět pater, žádné schody, původně byl postaven v polovině 19. století a zatím na něm proběhla jen jedna rekonstrukce fasády. Od té doby uběhlo pár desetiletí, takže teď se tváří, že brzo bude potřebovat novou. Pomalu vystoupám po schodišti až do svého podkrovního bytu, který je nejmenší ze všech v baráku. Ale mně vyhovuje. Když se člověk vyklopí ze střešního okna, vidí na Paříž a zároveň na zámek. Mistra Rameaua nechám pokračovat z rádia v klasicistní kredenci. Výhoda práce v obchodě se starožitnostmi je, že si člověk může spoustu krámů natahat domů, protože se už do obchodu nevejdou. Sice se k nim musím chovat jako k muzejním kouskům, ale při své opatrnosti to zvládám docela obstojně. Televizi pro dnešní večer vynechávám a zkontroluji některé aukce na internetu. Šéf, který nerozumí počítačům mě tím zaúkoloval. Chce prodávat všechno a všem, kdekoliv, kdykoliv… Na internetu se zaseknu až do půl druhé do rána. Pátky znamenají málo spánku v noci a spaní do oběda v sobotu.

Eleanor *ES* Morango - 15. září 2010 17:56

Open My Heart S úsměvem pohladím po nozdrách sněhově bílou Arabskou klisnu , která se mi ze zafrkáním otře o rameno . Zvířata do Open My Heart patřila , stejně jako všichni lidé s dobrým srdcem , kteří považovali tento svět za svůj druhý domov . Kousek opodál sedí s vyplazeným jazykem pes Samojeda , který mě pozorně sleduje při vyvádění kobylky z ohrady . Zvířecí duši jsem rozuměla opravdu dobře , možná více , než té lidské . V mé zemi žilo spoustu němých tváří , které hojně využívali svůj šestý smysl , proto nebylo divu , že zaregistrovali spoustu zvláštních věcí . Jednou z nich byl i příchod nepřítele . Má čtyřnohá společnice zaboří kopyta do země a s ušima přiloženýma k hlavě vycení zuby . ,, Co se děje Farah ? " zeptám se zmateně . Něco nebylo v pořádku . Zvířata z Open My Heart by se nikdy bez důvodu nechovali agresivně , to jsem věděla jistě . Stalo se snad něco ? Vzhlédnu , přímo k hradu si to míří černovlasý mladík , který rozhodně nepatřil k mé zemi . Zachmuřím se . Ellezzian , nepochybně . Co tu chce ? Několika chlácholivými slovy rozlícenou kobylku uklidním a poté se za doprovodu bílého huňatého psa vydám za cizincem . ,, Kdo jste ? " položím mu otázku , aniž bych z něj spouštěla oči ,, Posílá vás Mello ? Tady nejsou Ellezziané vítaní " obeznámím ho s krutým faktem . Vzpomínky na Mella pořád moc bolely . Co si myslel ? Že zničí můj jediný domov ? Mé city k němu byly silné , to ano , ale ani tak bych na jeho podmínky nepřistoupila . Už ne ... Kleknu si k záhonu tulipánů , abych mohla jeden z nich utrhnout . Poté se znovu podívám na Thomase ,, Odejděte " naléhám ,, Nechcete si přeci přidělávat problémy " . O co Mellovi jde ? Proč sem posílá svoje poskoky , místo toho aby přišel sám ? S neutrálním výrazem poplácám Farahel po pleci . Přestože už je mnohem klidnější , na Thomase pořád hledí s velkou nedůvěrou . Každý astrální živočich dokázal rozeznat negativní síly , spojené s nepřátelskou zemí . Zdá se , že se Thomas k ochodu nemá . Nejspíše tu nebyl bezdůvodně . Pousměji se , začínala jsem být zvědavá ,, Dobrá tedy , co potřebujete ? " zajímám se . I když Thomas patřil k Ellezzijským bojovníkům , neměla jsem v plánu na něj použít schopnost alespoň do té doby , než jej vyslechnu . Protože i k nepřátelům jsem se dokázala chovat s úctou .

Dayita Katter *Day* - 15. září 2010 18:22

Před školou ,,Šla bych spíš někam do klidu.Je tu moc rušno.Nepotřebuju aby mě kdokoli s tebou vifěl."Mírně se ušklíbnu.,,V limuzíně?"Zopakuju a podívám se na dlouhé elegantní auto, v kterém se vozili lidé jako je Riley nebo Destiny.,,Ne,díky radši půjdu pěšo."Neříkám,že mě drahé věci nikdy nelákali a že jsem si nikdy nepřála se v limuzíně projet. Ale zrovna teď...Prostě...to je fuk. ,,Co takhle zajít do parku?V tuhle dobu jich je tam vždycky nejmíň."Zastrčím černý pramen vlasů za ucho.Jenže v tom mu začne zvonit tlefon.Čekám až domluví.,,Tak co?! Nebudu tu sát furt! Je hodina a všichni na mě z oken musí vidět!"

Riley Strife * Borec * - 15. září 2010 20:32

Před školou → Cesta za Rimou Dayitin vážný výraz mě rozesmívá . Očividně se ve slávě nevyžívala , zvlášť když na nás z okna začali civět zvídaví studenti . ,, Dobrá , půjdeme pěšky . Parkem " odsouhlasím její nápad v doufání , že bude spokojená . Kývnu směrem k Averymu a Carterovi , aby nás následovali , když v tom mi začne zvonit telefon . Chvíli se přehrabuji v kapse u mikiny , nakonec hrající vymoženost najdu . ,, Haló ? To jsi ty Rimo ? " zeptám se , abych se ujistil , i když podle hlasu jsem ihned poznal , kdo volá ... Nečekal jsem , že se ozve . ,, Přijet pro tebe ? " zopakuji s pohledem na své hodinky ,, Nemáš takhle náhodou ještě vyučování ? " dotážu se . Každopádně čím dřív , tím líp . ,, Fajn , za chvíli jsem tam . Mám pro tebe překvapení " s těmito slovy zavěsím . Otočím se na Day , která vypadá nervózně . Asi jí opravdu nedělají dobře pohledy ostatních . ,, Změna plánu , jedeme za Rimou " oznámím jí s úsměvem ,, Opravdu rád bych šel do parku , ale nemůžeme jí nechat čekat " rozejdu se k limuzíně . ,, Zvykneš si " dodám , když na nás znovu kolemjdoucí ukazují . ,, Přitahujeme pozornost . Užívej si " doporučím jí ,, Je to úžasný pocit " nasednu do luxusního vozidla a čekám , až Day i s bodyguardy udělá to samé . A kdyby se přeci jen budoucí bojovnice zpírala , Avery s Carterem by jí ihned dali najevo , že neposlušnost se nevypláci - Jednoduše by jí do auta vtáhli . Usadím se na sedačce a ovladačem zapnu hudbu , která se začne po voze rozléhat . Řidiči nadiktuji adresu Riminy školy a poté čekám , až dojedeme k cíli . ,, S Rimou jste si včera moc nepadli do oka " poznamenám klidně ,, Budete mít dost času se víc poznat " . Brzy dojedeme k budově střední školy , před kterou na lavičce sedí Rima . ,, Hned budu zpět . Pokud chceš , pojď taky " usměju se na Day , když vystupuji z limuzíny . Jestli se rozhodne mě následovat nechám na ní . S rukama v kapsách se došourám k malé hnědovlásce , která je právě zabraná do hraní her na svém mobilním telefonu . Opatrně , aby se nevyděsila jí zaklepu na rameno ,, Ahoj jsem tu . Snad jsi nečekala moc dlouho "

Thomas Dirk - 15. září 2010 21:06

Open my Heart Přijde docela milá dívka a co víc, relativně tím uklidní většinu zvířat, která si mne sice dále napjatě měří, ale už alespoň nevrčí. Posílá mě Mello? Ne, ten možná ani nevím, že jsem tady, ikdyž asi ví, že jsem odešel. "Obávám se, že pravděpodobně jednám bez vědomí svého" Jak ho titulovat? Na autority jsem nikdy moc nebyl a z něj autorita sice trochu vyzařuje, ale musel by ji podpořit i vladařským chováním. No, dobře, řekněme šéfa? "šéfa. A kdo jsem? To je jednoduché, jmenuji se Thomas Dirk. Těší mne, že vás poznávám slečno? " Zakončím jemným zdvihnutím hlasu, jelikož si stále nejsem jist s kým mám tu čest a lehce se ukloním. "Obávám se, že vám budu dělat společnost ještě nějakou chvíli, potřebuju si provětrat hlavu a přijít na jiné myšlenky. Potkala mne dnes drobná nepříjemnost a tak se potřebuju trochu protáhnout." Usměju se a pokračuji: "Nebojte se, v mém případě odreagování se neznamená bezdůvodné ničení, ostatně si myslím, že ne všichni z ellezie jsou tak barbarští, jak je jim připisováno. Ikdyž výjimky se samozřejmě najdou všude." Chvíli mlčím a pak změním téma: "Máte to tady pěkné, jenom možná místy až moc načančané řekl bych. Jen jedna věc mne zaráží - jakto, že zde nikoho nevidím? To je vlastně další důvod mé návštěvy - všchni kultivovaní odešli a tak jsem se začal nudit." A rozhlížím se po okolí, očividně v dobré náladě.

Destiny Ricco - 16. září 2010 10:37

Doma v naší “džungli“ Výjdu z nemocnice celá rozrušená. Nikdy by mě nenapadlo, že možnost pomstít se, je tak blízko!ES zaplatíš za to co jsi udělala!Tohle ti neprojde! Já moc dobře vím, že jsi to byla ty!Zaplatíš za to!Roztřesenou rukou si upravím kšilt.Podívám se na stříbrné hodinky kroužkovou rukojetí.Teprve půl šesté ..Musím počkat aspoň do devíti .. Teď je tam pořád moc lidí.Rozhlédnu se a očima projíždím mrakodrapy s uličkama.Jak já miluju New York.Na své město jsem byla pyšná,do jiného bych se už nikdy neodstěhovala. Vytáhnu mobil a zavolám Frankovi,mému náhradnímu šoférovi.Měla bych naplánovat tu noční akci. Musí být duchaplná, promyšlená, čistě provedená a hlavně rychlá!Za sebou uslyším smích, otočím se a spatřím pár, jak se drží za ruce, smějí se a obdarovávají se zamilovanými pohledy. I když projdou kolem mě, aniž by mne poznali, stále je z nespouštím z očí. Nikdy jsem nepoznala co je to láska .. Většinou to byli jen úlety, nic víc v tom nebylo. Teprve až pár zmizí za rohem, začnu se dívat jinam. I přes mé chladné já, se ve mně vzbudí potřeba být milována,pocítit lásku a něhu. Potřesu nad tím hlavou a zarazím si kšilt víc do obličeje.Nad čím to uvažuješ?! Koukej se postavit na nohy! Na lásku nemáš čas!Koukej se probrat nebo ti vlepim!Okřiknu sama sebe a nasednu do limuzíny. ,,Vezměte to domů Franku.“Usadím se na kožené sedačce a pohodlně se zavrtím. ,,Destiny, málem jsem vás nepoznal.“Pousměju se.,,O to jde ..“Pak už jen celou cestu mlčím a dívám se z okna.Možná bych se mohla stavit do Ellezzie.I když co bych tam dělala? Na Altana nejsem zvědavá, Mello se určitě válí s Elanem v posteli a lenoší. A dál nevím .. O Ellezzijský lid se nezajímám. Většinou je to banda pomatenců .. Nic pro mě.Limuzíny projede branou a zastaví na příjezdové cestě.Vystoupím a rozejdu se rovnou do domu.Matka je doma?Co tu dělá?,,Myslela jsem, že jsi v práci mami.“Matka se na mě otočí a usrkne kafe.,,Byla jsem zlatíčko, jen jsem se sem stavila pro pár dokumentů.“Zamává mi před obličejem stohem papírů.,,No teda, vypadáš sportovně. Takhle tě určitě nikdo nepoznal že?Reneé by ti ten outfit pochválil.“Reneé by mi k tomu spíš pár připomínek přidal. Je to módní návrhář a často má své místo na přehlídkách a focení. ,,Co Beth?Jak je jí?Kdy jí pustí?“Povzdychnu si. Typická matka, spoustu otázek. Hrozný .. Nenávidím to. Nejradši bych, kdyby mi dala pokoj,copak mi nemůže dát jednou trochu klidu aniž by mě zpovídala.,,Jo je jí fajn. Příští tejden bude ve škole.“Zamumlám, nemám chuť se s ní bavit.Matka si nazuje boty a oblékne kabát.,,Proč si tak protivná Destiny?! Měla bys projevit trochu vděčnosti a lásce k rodičům. Chováš se hrozně.“Zkritizuje mě matka.Protočím oči v sloup.,,Ježiš mami!Prostě nemám náladu!“Dojdu až nakonec chodby, ktero zdobí červený koberec.Otevřu dveře a naskytne se mi úžasný, ale pro mě už poněkud známý pohled. Je to něco jako Ellezzie, džungle. Ale mámina a akorát trochu víc udržovaná. Do vzduchu se tyčí vysoké stromy, neznámého původu. Exotické květiny a mnoho dalšího. Rozejdu se na svůj oblíbený plácek, kde protéká úzký,čistý potůček. Kolem něj rostou nejrozmanitější druhy květin, pestré barvy. Sednu si do trávy a sleduju svůj odraz na vodní hladině. Namočím prsty do vody a chvíli čechrám vodu, než ruku zase vytáhnu. Z peněženky vyndám fotku, na které jsem já Beth a jedna rusovláska s úsměvem na tváři. Na fotce vypadáme šťastně,stojíme pod vysokým dubem, slunce svítí, obloha bez mráčku.Kde jsou ty časy.Pohledem zabloudím k vysoké rusovlásce se zelenými oči a černým melírem na temeni hlavy.Jmenuje se Eve Blakeová.Jedna z mých nejlepších kamarádek. Nebyli jsme vždycky Beth dvě. Byli jsme tři. S Eve jsme chodili do školy, na nákupy,do kafé baru, na různé diskotéky a stejně jako Beth i ona chodila na mé přehlídky. Ve škole jsme byli známá trojka. Teď je všemu jinak a zbyli jsme jen dvě. Je to přesně rok, co Eve zemřela a může za to jen jedna jediná osoba. Byl chladný večer, všude spousta sněhu, kolem vánoční ozdoby, Santa Claus se svými soby, sněhuláci, Times Square se jen hemžila vánočními ozdůbky a dokonce i část Empire state building byla ověšená světýlky. S Eve jsme šli z mé přehlídky a cestou jsme potkali Mella. Já už jsem ho znala, ale pro Eve to byl nový člověk. Ti dva si padli do oka okamžitě a postupem času se mezi nimi vytvořilo víc než jen obyčejné přátelství. Svěřila jsem se Eve s jinou dimenzí a vzala ji do Ellezzie. Mello ES opustil. A ta to těžce nesla. Žárlila na každou dívku v Mellově přítomnosti a jinak tomu nebylo ani u Eve. Byl to zrovna čtvrtek, musela jsem se z Ellezzie vracet domů, jelikož mě ještě čekalo focení. Eve zůstala s Mellem v Ellezzii. Druhý den jsem se stavovala u Eve doma.. Nikdo neotvíral. Dozvěděla jsem se, že je Eve v nemocnici. S vážným zraněním a že má jen 5 % na přežití. Netušila jsem co se stalo. Ale měla jsem domnění, že když se něco stalo s jejím fyzickým tělem, musela si v astrálu něco udělat.Vrátila jsem se do Ellezzie a začli po Eve pátrat.. Nakonec jsme ji našli mrtvou ležet u skalních roklin. Zabila se .. Skočila ze skály.Jenže já tomu nikdy neuvěřila. Eve by se nezabila. Neměla sebevražedné sklony, život milovala. Byla šťastná. Něco mi tam nesedělo. Mello to prostě uzavřel .. Myslel si že se zabila. Ale ne, já tomu nehodlala uvěřit. Vzpomněla jsem si, co mi Mello říkal o ESině schopnosti. Dala jsem si dohromady dvě a dvě a hned mi bylo vše jasné. Za všechno mohla ES! To ona jí donutila skočit z té skály, díky její schopnosti! Ten večer jsem přísahala, že Eve pomstím. Že to vezmu do svých rukou a jen tak to nenechám. A ten den nastal. ES mi zabila nejlepší kamarádku a já dnes zabiju jí!

Eleanor *ES* Morango - 16. září 2010 19:26

Open My Heart Thomas se naštěstí rozpovídá a ochotně mi sdělí důvod svého příchodu . Zatím co mluví , hladím Farah po ušlechtilé hlavě . Takže Mello ho neposlal . Zajímavé . ,, Ach tak " kývnu hlavou na znamení souhlasu ,, Těší mě . Já jsem ES " představím se s úsměvem ,, Vládkyně této země " dodám a pozorně sleduji jeho lehkou úklonu . Vychování mu rozhodně nechybělo , působil jako pravý gentleman . ,, Pokud jste přišel v dobrém , pak tu chvíli zůstat můžete " rozhodnu nakonec . Jestliže neměl v plánu mou zemi ničit , pak vše bylo v naprostém pořádku . ,, Povězte , jak se má Mello ? " zeptám se jen tak z ničeho nic . Nedokázala jsem se myšlenek na svého blonďatého nepřítele zbavit . Rozum se mi už mnohokrát snažil naznačit , že Mello je jen obyčejný bídák , ale srdce tvrdilo něco jiného . Veškeré logické uvažování ustoupilo v tu chvíli do pozadí . ,, Nezmiňoval se o mně ? " vyzvídám s nadějí v hlase . Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat , pořád mi na něm záleželo . To stačí , přestaň s tím . Farah mě se slabým zafrkáním šťouchne do zad , jako by mě snad chtěla probrat z mé zasněnosti . Překvapeně zamrkám , když Thomas zkomentuje vzhled mé země . ,, Načančané říkáte ? " zamyšleně si promnu bradu ,, Mně se to tu líbí " pousměju se a přičichnu k tulipánu , který stále svírám v rukou . Zarazí mě jeho další otázka . Proč se ptá zrovna na tohle ? Bezmocně pokrčím rameny ,, Netuším ... Nepřišel jste zrovna ve vhodnou dobu . Budete si muset vystačit s mou společností " . Všichni ostatní byly v reálném světě , kde měli spoustu starostí s každodenním životem . Jak je to dlouho , co jsem byla naposled na Zemi ? Nepamatuji si . S povzdechem se zadívám na modré nebe bez mráčků . Doufejme , že se Rileymu a Chrisovi podaří splnit jejich úkoly .

Thomas Dirk - 17. září 2010 17:06

Open my Heart Mello se má dobře. Možná až moc dobře, pokud mohu soudit. Myslím, že v tuto chvíli se promenuje někde po paláci se svou kočičkou." odpovím na první dotaz a z mého hlasu je zcela jasně cítit, že mé mínění o něm není příliš vysoké. "A obávám se, že se o vás nezmínil, ale to může být taky tím, že ve chvíli, kdy jsem před necelou půlhodinou z domu vstoupil do Ellezie, pokoušel se vysvětlit velmi nevybíravým způsobem jednomu nováčkovi, co to znamená mít slušné vychování. Je trochu, jak to říct, cholerický, viďte? Vládce by se měl lépe ovládat." Krátce se zasměju potom dodám: "Nicméně musím uznat, že ten nováček byl trochu moc i na mě." Utrhne tulipán a řekne, že se jí tu líbí. "Bylo by poněkud podivné, pokud by se vám zde nelíbilo. Pokud je mi známo, tak jsou to do značné míry právě mysl a tužby vládce, které zemi utvářejí. Docela by mě zajímalo, jestli bych byl schopný vytvořit své vlastní království, ale na druhou stranu, bez lidí se nudím." Zvažuju, zda si taky neutrhnout nějakou kytičku, ale potom od svého nápadu upustím. "Nemyslím si, že jsem přišel ve špatnou dobu. Obávám se, že byste jinak neměla čas. Šéf taky pořád lítá, když máme "návštěvní hodiny" ikdyž nevím, zda se jen nechce předvést. A já bych tak přišel o společnost okouzlující slečny." Pokusím se pohladit nejbližší zvíře, ale to jen vyjádří svou neliost a tak se mi to taky nepoštěstí. "Jak se zdá, zvířata mě nemají ráda. Nu což, nevadí. Neprovedla byste mne trochu? Vypadá to tady docela zajímavě, ale nerad bych zabloudil někam, kam nemám." A rozhlédnu se po širém okolí.

Eleanor *ES* Morango - 17. září 2010 18:43

Open My Heart ,, Myslíte Elana ? " přívětivě se usměju , když se Thomas zmíní o Mellově kočičce , kterou jsem velmi dobře znala . ,, Nerozlučná dvojice " zamumlám si spíš sama pro sebe . V hlavě se mi opět nahromadilo příliš mnoho vzpomínek . Kde jsou časy , kdy jsme byli i my nerozluční ? ,, Vyřiďte mu prosím , že ho pozdravuji " vyhrknu , přičemž na něj upřu oči plné zoufalství . Z nervozity si začnu hrát s pramínkem vlasů , který namotávám na ukazovák ,, Je poměrně vznětlivý " přisvědčím s kývnutím hlavy ,, Nemějte mu to za zlé " špitnu tiše . Se skloněnou hlavou nechávám své černé vlasy spadávat do tváře ,, Promiňte , nechala jsem se unést " zamumlám omluvu . O vládci nepřátelské země jsem rozhodně nesmýšlela tak , jak bych měla . Už hodně dlouho jsem své emoce nedokázala ovládat . Teda alespoň pokud šlo o Něj . Dál pozorně poslouchám vše , co Thomas říká o nezvladatelných Ellezzijských nováčcích . Každý začátek je těžký . Znovu nasaji vůni z tulipánu . Thomas zřejmě nevěděl , že světy v jiné dimenzi nemohl tvořit každý . Tato pravomoc náležela jen některým , rozhodně to nebyla příliš častá schopnost . Jakmile začne mluvit o volném času , pozvednu obočí ,, Já mám času kolik chci " odvětím zachmuřeně . Zrovna o tomto jsem nerada mluvila . Je to tak lepší . Věděla jsem , že měl Mello naspěch , zvlášť když se musel o svůj život dělit s realitou . Děkovala jsem bohu za to , že jsem něco takového mohla před několika lety vypustit z hlavy . Poslední část jeho věty mě potěší , v lichotkách se opravdu vyznal . Tváře mi lehce zrůžoví , proto raději vezmu do náruče malé koťátko , které se mi proplétá pod nohama . ,, Copak maličký ? Chtěl by sis hrát ? " zeptám se s úsměvem . Odpověď se mi dostaví v podobě spokojeného předení . Milovala jsem zvířata , proto jsem se jimi obklopovala co nejvíce to šlo . Thomasovi se bohužel nedaří s nimi navázat kontakt . K lidem z nepřátelských zemí byly instinktivně nepřátelští , jejich důvěra se rozhodně nedala získat snadno . ,, Pouze brání svůj domov " vysvětlím mu uklidňujícím tónem ,, Prohlídka ? Výborný nápad " pochválím ho a kývnutím hlavy mu naznačím , aby mě následoval do brány , vedoucí k zahradě ,, Jen běž Farah " pošeptám kobylce , která pohodí hlavou a poté odcválá pryč . Dostaneme se do zahrady , ve které rostou všemožné druhy květin různých barev i velikostí . Kolem pobíhají štěňata a další zvířecí mláďata . Při pohledu na ně se musím pousmát . Tady jsem byla doma .

Rima Jeevas - 18. září 2010 12:52

Před školou ,,Vysvětlím ti to potom.“ Chtěla jsem, aby přijel co nejdřív. I když se zmínil o překvapení, se mnou to nic nedělalo. Nebyla jsem člověk, který se pro vše nadchne. Bylo jen málo věcí, které si to skutečně zasloužilo. Podívala jsem se na budovu – střední škola. Je mi jasné, že kdyby mě někdo taky uviděl, tak by mi to moc neprospělo. Snad tu bude co nejdříve. Snažila jsem se na to přestat myslet. Místo toho jsem si dala do uší sluchátka a poslouchala oblíbené písničky, které zaplňovali můj mobil. Za nějakou dobu jsem vyhlídla černou limuzínu, ve které jsem včera jela. Když vystoupil Riley Strife, všimla jsem si, že se na oknech se začali odhrnovat žaluzie. Ježiš marja. Zůstanu na místě, abych dala najevo, ať jde ke mně. Nešlo sem vidět, tudíž měli zvědaví studenti smůlu. Aspoň něco … ,,Ahoj.“ Podívám se za sebe, jestli mě někdo známý nesleduje. ,,Dobu, co tu sedím jsem nepočítala.“ Vypnu muziku a začnu vyprávět. ,,Dejme tomu, že mě to tam nebaví.“ Vzpomenu si na pár hlášek spolužaček. ,,Řekla jsem, že je mi špatně.“ Učitelka je tak blbá. Pousměji se nad svou myšlenkou. Alespoň na chvilku. ,,Máme více času.“ Podívám se na mobil, který opět zasunu do kalhot. O překvapení jsem se nezmínila. Proč ? Nezajímá mě to.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 18. září 2010 13:33

Večer Chris mi polibky opětoval, ale jen chvilku, než mě upozornil kolik je hodin.. vlastně, on musí do školy.. Na jeho poznámku s peřinama sem se jen nervozně zazubil: Když zalez do koupelny vytáhla sme z jeho skřáně volnou bílou košili ,,Půjčím si to.." Umála sme se nevinně a zalezla do koupelny když z ní vyšel. V tý sprše sem stála docela dlouho.. nějak mi to všechno lezlo na mozek. Oblíkla sme si Chrisovu bílou košili, která mi sahal těsně nad kolena, o rukávích nemluvě. Všimla sme si že Chris se chudá smolí s nějakým úkolem. Filozofie Přečetla sem na obalu sešitu.. ano všichni musíme chodit do školy, chtě, nechtě. ,,Dobrou.:" políbial sem ho na posled a zharabala se do peřin. Nevím kolik bylo, ale probudila mě voda která tekla v koupelně.. venku byla ještě tma, z poza potevřených rozespalých očí sem viděla chrise jak vychází z kopelny a sedá si do křesla vedle postele a mojí hlavy. Pomalu sme se posadila a protřela rozespalé oči.. ,,Kolik je?" zamumlala sme rozespale.. musela sme vypadta hrozně.. vlasy mi padaly do obličeje, cítila sme se cellá ztuhlá, takže bych se nedivila kdybych byla nekdě na tváři otlačená a navíc v tý košili.. takhel sme jednou spala u Nikolase, říkl že sem vypadala k sežrání.. nevím..

Riley Strife * Borec * - 18. září 2010 15:21

Před školou → Vila ,, Takže jsi šla za školu ? " pobaveně se na Rimu podívám , rozhodně nevypadala , že by jí bylo kdo ví jak špatně . ,, Raději jdeme , jinak nás ti nahoře sežerou " kývnu hlavou směrem k oknům , ze který zírají zvědaví studenti . Díky vysokým stromům na nás sice nebylo vidět , ale jak se říká - Jistota je jistota . Zrovna teď jsem nechtěl nic riskovat . Pomalým krokem se rozejdu k limuzíně ,, Máme opravdu spoustu času , jsem rád , že jste mi to dnes tak ulehčili " . Uvnitř vozu už sedí Day , proto musí Rimě ihned dojít , proč jsem mluvil v množném čísle . ,, Pokud nemáte žádné námitky , pojedeme do mé vily " oznámím jim naprosto nevzrušeně . Šoférovi pouze sdělím místo do kterého nás má odvézt a poté čekám , až dojedeme k velké luxusní rezidenci . ,, Doufám Rimo , že dnes budeš úspěšná " přátelsky na ní mrknu . Chtěl jsem drobnou hnědovlásku představit ES co nejdříve , stejně tak i Dayitu . Zvládnou to ? Netrvá dlouho a limuzína zastaví před přepychovým sídlem . Rima už můj domov zná , Day ho vidí poprvé . Otočím se na Averyho s Carterem ,, Zatím vás nebudu potřebovat , můžete jít " přikážu jim a poté s rukama v kapsách zamířím ke dveřím , ve kterých stojí rusovlasá žena ve středních letech ,, Vítejte doma mladý pane " ukloní se ,, Budete si vy i návštěva něco přát ? " zeptá se s přívětivým úsměvem . ,, Ano , přines nám prosím něco k pití " odvětím . ,, Rimo , Dayito , seznamte se s mou hospodyní Kaylou " představím jim svou služebnou , která cosi svírá v rukou . ,, Copak to je ? " zeptám se zvědavě . ,, Vaše manažerka Audrey vám přinesla několik časopisů " s těmtito slovy mi magazíny podá . Z hlavních stránek se na mě usmívá Destiny Ricco , předvádějící nejnovější kolekci oblečení . Znechuceně si odrfknu ,, Nechci mít s tou můrou nic společného " zavrčím ,, Vyřiď Audrey , ať už mi nic takového neposílá . Tvář té mrchy znám až moc dobře " . Z nástěnky , která visí po mé pravici vytáhnu špendlík a během chvíle svou nenáviděnou konkurenci originálně vyzdobím . Spokojeně si prohlédnu modelčiny propíchlé oči , ústa a další části těla . ,, Takhle se mi líbí víc " se zlým zachechtáním se znovu podívám na svou hospodyni ,, Kaylo , je mi jedno jestli ty časopisy spálíš , nebo vyhodíš . Prostě se jich zbav " . Poté se vydám do zahrady v doufání , že mě Rima a Day následují .. Uvelebím se na lavičce poblíž fontány . ,, Teď mě Dayito poslouchej . Rima už ví o co jde , ale jsem ochotný ti všechno vysvětlit znovu . Slibuji ti , že teď už to bude dávat smysl "

Dayita Katter *Day* - 18. září 2010 15:43

Ve vile Překvapeně zamrkám, když zjistím, že nakonec do té limuzíny budu muset stejně vlézt. Povzdychnu si a nasednu do luxusního vozu. Jedeme pro Rimu?Hm. Neobtěžuju se vystoupit, zůstávám v autě a hraju si s mobilem. Když se Riley s Rimou vrátí zpět, zjistím že pojedeme k Rileymu domů. Jen nad tím pokrčím rameny. Limuzína zastaví před luxusní vilou. Vystoupím a začnu se rozhlížet.,,Hm, pěkné.“Prohodím spíš ze slušnosti, než z dojmů. Když vejdeme dovnitř, přiběhne k nám nějaká zrzavá ženská. Změřím si jí od hlavy až k patě a jen kývnu na pozdrav. Stejně jako RIley se zadívám na časopisy co drží v rukou. Oči se mi rozzáří, když vidím, kdo je na titulní stráce. ,,Jé!To je Destiny!“ Vykulím oči když vidím co s mou oblíbenou modelkou provádí a jak o ní mluví.IDIOT!Věnuji mu zhnusený pohled.To jak Destiny Ricco ozdobil špendlíkama, nebylo zrovna srovnáno s jeho věkovou kategorií. Jdu za Rileym společně i s Rimou. Takhle se chovat ke hvězdě ..Stále nechápu je zášť vůči ní. ,,Jo klidně můžeš začít znova. Stejně nevim vo co go, takže mě do toho vašeho plánu s jinýma dimenzemi můžeš zasvětit.“

Rima Jeevas - 18. září 2010 16:48

Ve vile, zase. ,,Jo. Proto.“ Zachmuřím se. ,,Buď rád, že je vyučování.“ podívám se do země. ,,každopádně, já do té školy musím chodit stále. Bůhví, jaké dárky a otázky mi nadělí zítra.“ Je mi jasné, že to bude trvat dlouho. Přece jen ... Jít někam se slavným Modelem. Bez námitek jsem nasedla do limuzíny. Nešlo si nevšimnout, že v limuzíně byla ta samá dívka, pro kterou šel Riley Strife včera. Ona s ním nešla … nevěřila mu. Teď snad ano ? Jednou jsem se na ní podívala, ale to bylo asi tak všechno. Pokud je tohle to překvapení, pak mě nezaujalo. Ale to se dalo čekat. ,,Snad jo,“ pokrčím rameny a vzpomenu si na včerejší trénink. Je možné, že se to tak brzo povede ? Netuším. Třeba … Třeba budu mít štěstí. Jeho vila ve mně nevzrušovalo nadšení. To ani poprvé. Dalo se čekat, ž to bude něco jiného, než si mohou dovolit obyčejní lidé. Bez jakéhokoliv zdržování jsem ho následovala. Bylo mi jasné, že si asi sám neuklízí, páč to asi ani neumí. Na hospodyňku se mile usměji, ale nic víc. Časopisy ho zjevně rozzuřily. To nejsou žádné tvoje atraktivní blondýny, že ? Vzpomenu si na trapnou situaci. Destiny ? To bude asi zase nějaká celebrita. Pro mě obyčejný člověk. Když propichoval Destiny oči vypadal jako malé šťastné dítě. Všimnout jsem si mohla i vykulené Day, které se to asi příliš nezlíbilo. Jen mě to bylo jedno. Mezitím, co Dayitě vysvětloval to, co mě včera, já si mohla v klidu prohlédnou jeho zahradu.

Riley Strife * Borec * - 18. září 2010 19:00

V zahradě před vilou → Ložnice Nechápavě se podívám na Day , která mě probodává pohledem . Ach tak , takže ty jsi její fanynka ? Její vražedný výraz jí oplatím úsměvem . Zničené časopisy mě nijak netrápily , svou nenávist k Destiny jsem už dávno neskrýval . Nejenom že pro mě byla konkurencí , k tomu všemu se tahala s lidmi z Ellezzie . Lépe řečeno s Mellem . Bastard hnusnej ! Vidět vládce nepřátelské země s někým takovým jako Destiny nebylo jen tak . Co když k němu patří ? Ne , to je hloupost ... Jak by mohla ? Z mého přemýšlení mě vytrhne až Dayitin hlas . ,, Vzpomínáš si na ten obrázek , co jsem ti včera ukazoval ? " zeptám se , abych se ujistil , zda si události včerejšího dne pamatuje ,, Je to země v jiné dimenzi , jménem Open My Heart . V dnešní době by ti skoro každý řekl , že něco takového neexistuje . To si myslí možná oni , ale my ne . Kéž by věděli , o kolik přicházejí " . Na zahradu mezitím přicupitá Kayla se stříbrným podnosem v ruce . Každému z nás podá slibně vypadající skleničku koktejlu . ,, Moc děkuji " usměji se ,, Je to nealkoholické , žádný strach " ujistím Rimu i Day , které se netváří příliš nadšeně . Trochu života do toho umírání . ,, V jiné dimenzi každý ovládá jednu nadpřirozenou schopnost . S příchodem na Zem jí ztrácí " zahrnu jí další várkou informací . ,, Open je nejkrásnější místo , které jsem kdy viděl . Je opravdu těžké ho opouštět a vracet se zpět do reality . Čas tam běží jinak , než tady . V astrálním světě totiž nemůžeš zestárnout " . Koutkem oka se podívám na Rimu , která chodí po zahradě a důkladně si vše prohlíží . Tak přece jen tě něco zaujme , ledová královno . ,, Vládkyně Open My Heart si říká ES . Poslala mě pro Tebe i Rimu , abych vás naučil tranzu a pomohl vám při hledání vašich schopností . Vybrala si vás , aby jste jí pomohli její zemi uchránit před nepřátelským světem Ellezzií " poslední slovo vyslovím se značným znechucením . Poté se podívám na koktejl který je z půlky prázdný Jestli mi neuvěří ani teď , tak už opravdu nevím . ,, Já bojuji za dobro , i když se vám to nejspíš nezdá " hrdě se napřímím ,, Nemáš co ztratit Dayito . Jedině získat . Pomohu ti se dostat do jiné dimenze . A pokud ne , pak ti dám už navždy pokoj " . S prázdnou skleničkou se vydám zpět do rezidence . Kývnutím hlavy oboum dívkám naznačím , aby mě následovali . Rima už určitě ví kam půjdeme , pro Day to bude něco nového . Dojdeme do ložnice , ve které je velká postel s nebesy . ,, Lehněte si , budete se snáz uvolňovat " doporučím jim a sám si sednu do křesla . ,, Pro tebe to je rekapitulace Rimo , ale i tak poslouchej " . Opět zapnu příjemnou meditační hudbu , stejně jako včera . ,, Uvolnění není nijak složité . Mysli na něco krásného . Dej prostor svým emocím , zrealizuj všechny své představy . Není nic jednoduššího , tak hezky do toho " pořádně se nadechnu a zavřu oči ,, Hodně štěstí , vám oběma "

Dayita Katter *Day* - 18. září 2010 19:29

V pokoji Od služebné si smíchaný nápoj vezmu a bez ostychu ho celý vypiju.Jaký obrázek? Ach, tamten obrázek.Přikývnu. Nijak nevzrušeně poslouchám, jeho povídání o Open My Heart, schopnostech, vladkyni a o dalším. ,,Skvělý, ale já mám otázku. Jak se o nás ta vaše ES dozvěděla? To máme na sobě nějaký čipy?!“ Pokrčím rameny.,,Je mi to jedno, když tím teda nic neztratím ..“Jdu za ním zpátky do vily a potom i do pokoje. Na jeho přání si lehnu na postel a zaposlouchám se do uklidňující hudby.Proč si furt připadám jako blázen?Povzdychnu si.Čert to vem.Začnu oči a začnu myslet na něco co mě uklidňuje. Je to moře. Velké, modré, tajemné a dosud neprobádané moře. V oceánech a v mořích se schovává tak moc tajemství! Ještě tolik pokladů, jeskyň a neobjevených živočichů a rostlin, že se do zničení planety a slunce nikdo nikdy o tom nedozví. Po chvilce se uvolním a jsem naprosto odreagovaná. Pokouším se opustit, tělo. Snažím se! Skoro už to mám, ale zamotá se mi hlava a já si musím sednout. ,,Krucinál! Cejtim se jako zdrogovaná!“Postěžuju si. Zhluboka se nadechnu. ,,To je v klidu, zkusím to znovu.“Když už jsem to načla, hodlám to taky dokončit. Po pár minutách si znovu lehnu a pokusím se o to samé, co předtím. Povede se mi to! Čistě opustím tělo a objevím se v těle astrálním. Všechno je to tak divné. Vidím Rimu,Rileyho .. Sebe! Proboha vidím sebe ležet na posteli! Já jsem umřela! Ten zpropadený Riley Strife mě zabil! Otrávil mě!

Rima Jeevas - 18. září 2010 21:08

Ložnice Po prohlídce, kterou jsem si udělala sama pro sebe, jsem nic úžasného neobjevila. Bylo to sice pěkné, ale pro mě obyčejné, nudné. Byl tu klid na přemýšlení, ale nic víc. Na mě až moc luxusní … Když jsem tedy neměla co si prohlížet, vrátila jsem se zpátky ke dvojici. Riley jí stále něco vysvětloval. Jelikož to bylo něco, co mi říkal včera, nebyla třeba ho poslouchat. Místo toho jsem si z koktejlu vzala deštníček a chvilku si s ním hrála. Přemýšlela jsem, co se za posledních pár hodin stalo. Bylo toho tolik ... Po zaškolení jsme odešli, tak jako já včera, do jeho ložnice. Doufala jsem, že dnes bude úspěch. Věřila jsem v to. Tentokrát jsem chtěla zkusit změnit „představ si něco, co tě uklidňuje“. Místo několika krásných koní, kteří si volně cválají po loukách, se mi vybavil v mysli Zaza – králíček. Dala jsem mu dnes nažrat ? Snažila jsem si rozvzpomenout. A jo vlastně. Vzpomněla jsem si, že jsem se ještě divila. Bylo neuvěřitelné, že tam poloviny misky nechal. Je ten králík normální ? Není nemocný ? Vždyť to vždy sežere … V ten okamžik mi ještě došlo, že tam včera byla návštěva. Má o hodně let mladší sestřenice, která je z něj pokaždé udělaná. Stejně, že mu něco dala. Potvora. Rozkopat jí. Takhle jsem o tom přemýšlela delší dobu a zapomněla, že bych se měla soustředit. Ihned jsem to napravila. Představovala jsem si králíka, který jaksi překročil hranici své velikosti. Byl o pár (jen o pár … ) cenťáků vyšší než být měl. A tak měl hostinu na louce. Žral tam trávu, která mu chutnala, nic nevnímal. Dokázal by snad i v přítomnosti dravce žrát a nevnímat. Cítila jsem, jak se mé tělo uvolňovalo čím dál víc a víc. Snažila jsem se nevnímat Dayitu, které se to právě teď nepovedlo. Ale zkoušela to dál. Začala jsem pociťovat, jak se mé tělo vznáší. Byla jsem v klidu a nedělala nic neklidného. Vznášela jsem se nad tělem. Fajn, to jsem já. Takhle vypadám, když spím ? Bože. Vidí mě ještě někdo ? Vedle sebe jsem uviděla Rila a Day. Fajn, jsme tu všichni. Co teď ?

Riley Strife * Borec * - 18. září 2010 22:43

Ložnice → Jiná dimenze Zaposlouchám se do příjemné relaxační hudby a postupně se začnu uvolňovat . S tranzem už mám patřičné zkušenosti , proto mi nedělá nejmenší problém se dostat ven ze svého těla . Za chvíli už pozoruji sám sebe , společně s ležící Day a Rimou . Otočím se na obě dívky , které se celé zmatené objevily vedle mě . ,, V pořádku Dayito " položím jí ruce na rameno , vypadá opravdu vyděšeně ,, Buď na sebe hrdá - Povedlo se ti opustit tělo hned napoprvé " pochválím její úspěch . Výborně ! Lépe už to ani nemohlo dopadnout . ,, Chytněte se za ruce , přemístíme se " oznámím jim , avšak zdá se , že mě vůbec nevnímají . Zřejmě potřebovali vstřebat všechny dojmy , což jsem jim samozřejmě neměl za zlé . I já kdysi začínal a nebyl jsem na tom o moc lépe , než právě ony teď . ,, Nevím jak se o vás ES dozvěděla , ale každý vládce umí vyhledat takové lidi , kteří nejvíce vyhovují požadavkům na nové bojovníky " odpovím Day na otázku , kterou mi položila ještě před vycestováním . Vezmu dlaně obou dívek do té své a zavřu oči . Soustředěn na maximum myslím na Open , který byl mým druhým domovem . V tu chvíli se začne kolem nás všechno točit , až nakonec dopadneme na louku posetou květinami . Postavím se na nohy a nasaji vzduch přírody . ,, Jak dlouho jsem tu nebyl .. ? Vzhlédnu , z dálky je slyšet psí štěkot . Že by ? Přímo k nám se řítí malý bílý psík , který na krátkých nožičkách peláší až ke mně . ,, Kámo ! " rozpřáhnu ruce a nechám ho , aby mi skočil do náruče . ,, Chyběl jsi mi " podrbu špice za ušima . Každý správný Opeňan znal zákony přírody a dokázal se dokonale sžít se všemi živými tvory . ,, Je na čase se seznámit s ES " usměju se na Rimu i Day , přičemž zahvízdám na prsty . Z lesa se vynoří mohutný Fríský hřebec , cválající až k nám . Odvoz ? Skvělé ! ,, Rád tě vidím , Ferrisi " pohladím koně po čele a poté se mu obratně vyšvihnu na neosedlaný hřbet . ,, Tam se musíme dostat " ukážu na obrovský hrad v dálce , hlavní sídlo Open My Heart . ,, Pojďte .. "

Dayita Katter *Day* - 19. září 2010 12:30

Open My heart Objevím se v přírodě, takřka okouzlující.Nikde není vidět ani náznak techniky, spaloven nebo skládek.Zvednu se ze země a začnu se rozhlížet. ,,Bože to je nádhera.“ To je jediná věta na kterou se zmůžu. Dál stojím jako přikovaná a omámeně se rozlížím. Ze zasnění mě vytrhne psí štěkot. Přímo k nám se řítí malý,bílý psík a hned poté i velký černý kůň.,,Eh .. Zoo?“Zašklebím se. Moc se mi za vládkyní země nechce. Nejradši bych zůstala tady a kochala se přírodou. Ale když to musí být .. Sleduju jak se Riley vyšvihl na vysokého koně. ,,A co my?! To jdeme pěšky?“Rozhlížím se, zda k nám nepřiběhne aspoň osel, který nás sveze.

Thomas Dirk - 19. září 2010 14:31

Open my Heart " Pozdrav vyřídím, ikdyž se mi zdá být poněkud podivný. Mám pocit, že vy dva jste nepřátelé na život a na smrt. A nebo se mýlím?" zamyslím se nahlas. A ještě ho bude omlouvat, fracka zatraceného. Kdyby nebyl vládcem a tvůrcem Ellezie, mého oblíbeného místa, asi bych se s ním moc dlouho nezahazoval. "No, musíme s ním žít a to znamená přežít i tu méně příjemnou část jeho povahy. Ale musím říct, že Elleze se mu povedla. Kdyby tam bylo víc ldí a kdybych měl víc času, asi bych an nechodil domů." Ale na druhou stranu, pomineme li Ellezii, má vůbec nějaké dobré stránky? Ellezie z nějakého důvodu přitahuje typ lidí, který mi vadí. Ale Open je na mě moc, sladký. Nemám rád takovou naivitu. S mou otázkou ohledně volného času jsem jí zjevně šlápl na kuří oko - bolestivě se zašklebí a já na zlomek vteřiny zalituju, že jsem se o tom zmínil. Času má dost? To jako nechodí do reálného světa? Ale co její fyzické tělo? Nicméně ze společenských důvodů potlačím zvědavost a neptám se dál. Moje další věta ji jak se zdá potěší a rozpaky zastře tím, že se obrátí na někoho jiného. Na malé, slaďoučké koťátko. Začíná mě z té sladkosti brnět hlava. ˇKdyby tady alespoň byl nějaký vlk, nebo drak nebo něco takového. Ikdyž, možná radši ne, protože jak to vypadá, měl by asi kolem krku růžovou mašlu a šišlal by. Další věta mě pobaví a po obličeji mi kmitne úsměv. Chrání svůj domov? Chudáci zvířata si neuvědomují, co všechno by se jim stalo, kdyby ho opravdu musely chránit. Ale na druhou stranu je to docela taktické mít všude živý alarm a kanonenfuter. Ikdyž kdybych to vyjádřil takhle, asi by se urazila. Kývne na můj nápad o prohlídce - asi je ráda za změnu tématu. Vstoupíme do nádherné zahrady, nicméně i tady je spousta malých "rozkošných" zvířat. Ucítím, jak se ve mě zedá vlna znechucení. Rozevřu dlaně, které se na drobnou chvíli sevřou v pěst, ale myslím, že kdybych měl zatahovatelné drápy, tak by teď šly ven. Chvíli bojuju s pocitem nevolnosti, ale na povrch se to projeví jenom drobnými vráskami, které mi vyskočí kolem čela. Taková dávka malých, roztomiloučkých zvířátek by skolila i slona. Bohové, kéž bych tak uměl odčarovat tyhle malé příšerky někam pryč. Považuju se za kultivovaného a řekněme docela společenského člověka, ale mám několik podstatných vad. Vada první je, že rád bojuju. Vyhledávám silné soupeře a snažím se užít si vyrovnaný a zajímavý boj. A vada druhá je, že nemám rád malé a roztomilé věci. Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem se naučil ovládat se, ale ty bariéry jsou v tuto chvíli vystavené těžké zkoušce. Zkouška první je krásná slečna, která by teoreticky měla být velmi silná - důvody proč to nejdu vyzkoušet jsou v zásadě tři. Jsem tady host, je to slečna a ne mládenec (to už by to tady lítalo. A nebo bych taky lítal já, těžko říct) a ten třetí - je to zatraceně pěkná slečna a no, líbí se mi. zkouška druhá je mnohem horší - velmi vysoká koncentrace malých roztomilých věcí všude, kam se podíváš. Když na chvíli zavřu oči, abych si ulevil, ozve se táhlé, roztomilé "Mňááááááu" "Pěkná zahrada, jen co je pravda." Kdyby tak neodporovalo zásadám slušného vychování vyhodit odsaď ty zatracená koťata. "Jak to vlastně funguje s tím tvořením světů? Musím říct, že občas bych strašně rád vypadl z Ellezie. Je pravda, že světů a i moc pěkných je velmi mnoho a dost jsem jich i procestoval, ale mít své vlastní místo, přesně podle svých představ má něco do sebe. Muselo to dát práci stvoři něco takového."obsáhlým gestem ruky zahrnu celý Open. "A taky je strašně složité přesvědčit Mella, aby vytvořil něco přesně podle mých představ. Jeho návrhy se mu bohužel zdají být dokonalé. A mnohdy i jsou, ale na druhou stranu, co se týče jídla máme dost odlišné chutě. Je sice pravda, že tady není třeba jíst, ale dodá to tu příslovečnou "třešničku na dortu"

Crystal *Lee* Sworflower -Kreslířka - 19. září 2010 15:39

Z hotelu pryč.. - Times Square Byl to zvláštní pocit. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem spala naposledy v opravdu měkké posteli. Nemohla jsem se zbavit toho úžasného pocitu, když jsem se muchlovala s hebkou peřinou a polštářem. Už jsem chápala, co se tím myslelo, užívat si život plnými doušky. Hodit starosti za hlavu. Přesně tohle jsem teď hodlala udělat. Stát se někým jiným, novým, silnějším. Bylo na čase změnit se. Proto, když jsem ráno konečně vstala, neměla jsem na tváři znuděný kamenný výraz, jako přechozí dny, ale letmý úsměv. Byl nový den. Začátek nové éry. Další kapitoly mého života. A když se probouzím, mám mysl stejně čistou a nepopsanou jako prázdné listy nové knihy. Musela jsem začít psát jiný příběh. Nový. Konečně se mi podařilo vyhrabat se ven z postele, ze které se mi ani omylem nechtělo. Ale byla jsem tady. Tohle byl New York. Nový začátek. Nové město. Byl čas poznat, kde budu příštích pár let žít. Rychle jsem se oblékla do obyčejných tmavých riflí syté barvy a přes hlavu přetáhla čistě svítivě oranžovou tuniku. Rychle jsem si ovázala připravené pruhy látky okolo pasu, upravila je vzadu na mašli, vklouzla do jednoduchých balerínek a zmizela v koupelně. Několika tahy kartáče jsem dokonale rozčesala naposlušné vlasy, setřídila je do pramínků dle barvy a udělala si více k levé straně mírnou pěšinku. Make-up jsem úplně vynechala, jako téměř vždy. Malovat se nepatřilo k věcem, které bych dělala jindy, než při zvláštních příležitostech. Pak už bylo jen dílem okamžiku sbalit veškeré své věci, vyklidit dokonale hotelový pokoj, odhlásit se na recepci, zaplatit za noc a odevzdat klíče. New Yorku, těš se, pomyslela jsem si s vyzývavým úsměvem na rtech. Kupodivu nebylo tak těžké domluvit se s lidmi pomocí písma. Každý akceptoval to, že nemluvím. Neptali se proč. Bylo to jiné než doma. Nepovažovali mě kvůli tomu za jinou. Tohle místo bylo od Californie odlišné. Platila tu jiná pravidla, jiné tempo života. Zatímco tam letěl ten, kdo to uměl řádně roztočit na vlnách se surfem, tady vládla jiná hierarchie. S tichým povzdechnutím jsem vláčela kufry k autobusové zastávce a autobusem se nechala odvést na náměstí Times Square. Hodlala jsem začít právě tady. Bod číslo jedna, najít si práci. Bod číslo dvě, sehnat místo k bydlení. Bod číslo tři, obhlédnout, co kde je. Měla jsem perfektně rozzařený plán, co kdy a odkolika hodin budu dělat. Měla jsem ještě půl hodiny. půl hodiny, než bych se musela začít poohlížet po volném pracovním místě. Hodlala jsem si ten čas užít. Krátkými, svižnými kroky jsem se vydala na obhlídku náměstí. Třeba na něco zajímavého narazím...

Eleanor *ES* Morango - 19. září 2010 17:59

Open My Heart Na jeho otázku o nepřátelství mezi mnou a Mellem raději neodpovím . Opravdu nemusel vědět , co všechno jsem s ním kdysi prožila a jaké city k němu v sobě přechovávám . Kéž bych mohla vrátit čas . Proč už nic není jako dřív ? ,, V jádru je to hodný člověk " usměju se a posadím se na nejbližšší lavičku . Koťátko položím na klín a dál mu rukou přejíždím po heboučkém kožíšku . V celé zahradě je na první pohled živo , mezi záhony si mezi sebou hrají štěňata i koťata , kousají se do uší , nebo se honí za neposednými ocásky . Nechápavě se podívám na Thomase , který se tváří jako by spořádal náklad citrónů ,, Děje se něco ? " zeptám se zmateně . ,, Je tu překrásná atmosféra , nemyslíte ? " zeptám se a spokojeně poslouchám veselé mňoukání a další zvuky , které se rozléhají zahradou . ,, Sedněte si " vybídnu Thomase ukázáním na volné místo vedle sebe ,, Přeci tu nebudete jen tak stát " . Zamyslím se nad jeho další otázkou , ohledně tvoření světů v jiných dimenzí ,, Dalo by se říci , že je to má druhá schopnost . Nebývá to obvyklé , klasický počet schopností je pouze jedna " skousnu si ret , chvíli váhám nad svou další odpovědí ,, Není to nijak složité . Tedy pokud máte dobrou fantazii . Pak je všechno mnohem snažší " . Vzpomenu si na časy , kdy jsem o jiné dimenzi nic nevěděla . Často jsem se uchylovala k tvoření vzdušných zámků ve své hlavě , proto mi nedělalo nejmenší potíže své představy zralizovat v době , kdy jsem zjistila , že ovládám stejnou schopnost jako Mello - Můj vysněný svět se náhle stal skutečností . ,, Ellezzie je nádherná " pronesu tichounce . V Mellově zemi jsem prožila spoustu dobrodružství , které mi mnoho dali . Bohužel i vzali . Neměnila bych . Asi to tak mělo být . ,, Mello má svou hlavu , to je pravda " přisvědčím ,, A pokud jde o jídlo ... No jéje " rozesměju se , jelikož se mi vybaví vzpomínky na bezstarostné chvíle prožité s ním . Tenkrát bylo všechno tak snadné . Nerozluční přátelé ...

Samantha Hanks - 19. září 2010 18:46

Když se představí jeho jméno mi nic neřekne. Nedovedu si ho nikam zařadit. Ani vzhledově mi nepřijde povědomý. Tak kde sakra přišel ke mně? A co po mě může chtít? „Těší mě.“ Prohodím bez nějakého většího zájmu. Nebo se aspoň snažím, aby to tak znělo. Ve skutečnosti jsem až nebetyčně zvědavá. Pak se z toho všeho, co říkal prve, začne vykecávat. Žádná osoba? Žádný vzkaz? Co to sakra?! No bezva, teď mi ještě řekněte, že je to nějaký pošuk, co mě bude chtít v parku znásilnit a nakonec zabít. Nebo možná naopak. Kdo ví,aké choutky mají dnešní šílenci? To by bylo opravdu ideální. A ještě i to, jak rychle mě ujistí o tom, že není úchylek. Bezva. Jsem v parku s nějakým pošukem. Pokud není úchyl, znamená to, že mě neznásilní, ale jenom zabije? Jo, hned se cítím líp. „Ne, to nevypadáš, ale…“ Zavrtím hlavou. Zdání může klamat a já bych měla v každém přestat vidět potencionální hrozbu. Když se posadíme na lavičce trochu znejistím. Neznám ho, jsem s ním sama v parku, nikdo neví, že jsme odešla s ním a navíc, celé je to krajně podezřelé… Co já tu vlastně dělám? Proč jsem vůbec šla? Pak mě zahrne otázkami. „Nadpřirozeno? Tak trochu. Ale nikdy nijak hlouběji. Tedy jako menší jsem se v tom dost ráda šťourala, ale časem mě to nějak přešlo a většinu jsem pozapomněla, řekla bych.“ Okrajově bych si možná něco vybavila, ale že bych přes to byla expert se rozhodně říct nedá. Ne, to ani v nejmenším. „Ale pořád nechápu, co to má za souvislost se mnou?“ Začíná mi to lézt na nervy. Jsme tady už nějakou dobu a on mi ještě pořád nic neřekl. Tedy nic pořádného. Ani jsem se nerozkoukala a už jsem v ruce držela nějaký papír. Podívám se na něj. Telefonní číslo? Jenom doufám, že jeho. Nerada bych byla za debila. Protože tohle přesně vypadá na nějaký ten trapný kanadský žertík. Na druhou stranu. Nedá mi to. Zvědavost je prostě hnusná mrcha, která mě pronásleduje už od narození a nedá mi chvíli klidu. Co z toho plyne? Že po nějaké době rozjímání nad nedávnými událostmi ze všech možných i nemožných pohledů a úhlů jsem se skutečně ozvala. Nebo lépe řečeno jsem vytočila číslo, které bylo na papírku a čekala, jestli telefon někdo zvedne a pokud ano, jestli to bude opravdu ten podivný kluk a nebo někdo cizí, kdo naprosto nebude vědět o co jde a já si pak budu připadat ještě hodně dlouhou dobu jako totální pitomec.

Rima Jeevas - 19. září 2010 19:26

Open My Heart Nějakou chvilku jsem se rozhlížela. Bylo to zvláštní … Byla jsem ráda, že jsem tu nebyla sama. Alespoň zatím. Než jsem se stihla rozkoukat, už jsme byli na nějaké louce. Rozhlédla jsem se. Dělalo mi problém se pro něco nadchnout. Nevím, tentokrát mě to trošku změkčilo. Ale stejně, nejvíc mě dostal blížící se Fríský hřebec přímo k nám. Elegance, krása, skvost. Naprosto úžasné to zvíře. Aby ho neboleli nožky. Pomyslím si po chvíli, když si na hřebce, jménem Ferris nasedne. Fajn, pěšky. Očividně nevypadalo, že by se rozběhli další koně. Jediné, co jsem viděla, bylo cosi bílého. Chvilku trvalo, než mi došlo, že je to pes. Ale jinak roztomilé. Cestou nevím kam jsem si všechno prohlížela. Docela to ušla, ale chtělo by to pár věcí změnit. Kde je perníková chaloupka … Rozhlížím se, ale asi nikde nebude. Místo toho jsem zahlédla cosi velkého. Nějaký hrad. To je pochopitelně ono. Bez námitek ho následuju.

Riley Strife * Borec * - 19. září 2010 20:07

Open My Heart Pobídnu Ferrise do kroku a letmo se otočím na Day , která se dožaduje odvozu . Její snahy jsou bohužel marné . Jó holka , to by jsi se načekala opravdu dlouho . ,, Je mi to vážně moc líto , ale nemohu vás svézt , i kdybych chtěl " houknu na obě dívky přes rameno . Malá bílá koule se mezitím připlete koni pod nohy , který má co dělat , aby psíka nezašlápl . ,, Astrální zvířata jsou hodně fixovaná na svého majitele . Koně obzvlášť . Jakmile si kůň zvolí svého jezdce , nenechá na sebe sednout nikoho jiného " vysvětlím jim důvod , proč jsem jim nenabídl místo na Ferrisově hřbetě . ,, Člověk si svého zvířecího společníka nevybírá . Zvíře si vybírá jeho , na základě jeho charakteru a vnitřní síly , kterou bez problémů rozpozná " . Se zájmem se podívám na Rimu . Zdá se , že jí konečně něco zaujalo natolik , aby odhodila svou masku nepřístupnosti . ,, Ve stájích je spousta nádherných koní " oznámím jí vesele ,, Třeba některý z nich bude právě ten tvůj . " . Pobídnu hřebce do cvalu a vyřítím se s ním vpřed . Objedu s ním několik koleček a poté se vrátím zpět ke dvěma cácorám , které se zabavily pozorováním krajiny . ,, Přemístil bych se s vámi hned k hradu , ale nechtěl jsem vás připravit o tuhle nádheru " ukážu prstem na husté lesy , louku i hory tyčící se v dálce . ,, Procházka neuškodí , ne ? " zažertuji , i když Rima ani Day nevypadají , že by je chození pěšky nadchlo . Oni si snad mysleli , že tu jezdí autobusy . Brzy naštěstí dorazíme až k hradu . Hbitě z Ferrise sesednu , který se ovšem začne chovat zvláštně . Pohazuje hlavou a podrážděně frká . Hm ? Vo co de ? ,, Pojďte " kývnu na ně a zavedu je do zahrady . Nevěděl jsem , jestli se ES nachází uvnitř hradu nebo zašla na procházku , bylo ale jednodušší nejdříve prozkoumat venkovní prostředí . Malou černovlásku nemusím hledat dlouho . Sedí na lavičce s ... Kdo to proboha je ? Co tu chce ? Od hlavy až k patě si prohlédnu cizince , který rozhodně nepatřil k Opeňanům . Ellezzian , no jasně ! ,, Kdo seš ? " zeptám se se zavrčením ,, Jak se vůbec opovažuješ přijít sem do Openu ? " znechuceně si odfrknu . Tohle opravdu nebylo nejlepší uvítání , jelikož jsem předpokládal , že Rimu i Day představím ES za lepších podmínek . Kdo ale mohl vědět , že si sem příjde někdo z nepřátelské země ? Sakra , co teď ?

Christian *Chris* Leander - 19. září 2010 20:12

Pokoj -->Open My Heart Tiché pozorování nebeských těles bylo přerušeno zamumláním Rose. Natočil jsem hlavu a koutkem pusy se na ní usmál. ,,Něco okolo půl šesté, řekl bych." podívám se po digitálních hodinách, stojících v koutku. Oknem sem proniká jen málo světla, moje silueta se jen matně rýsuje v místnosti. Povzdechnu si a zamžourám směrem k počítači. Měl bych jít dnes do školy? Povinnosti volají, na nějakou filozofii nemám čas. Ano, možná bych mohl jednou věnovat všechen čas Openu.. S rozhodným výrazem vstanu a kývnu na Rose, aby mne následovala. ,,Jistě by sis dala něco k snídani, pojď za mnou. Všichni ještě spěj, proto to snad nebude problém." pousměji se a odvedu jí do naší malé prostorné kuchyně, vymalované v pastelových barvách. Nabídnu jí místo u malého dřevěného stolku s pohodlnými, čalouněnými křesly. Rozsvítím lampu, která vydává příjemné tlumené světlo. Zkoumavým pohledem prohlédnu obsah lednice a nesouhlasně zavrtím hlavou. Nakonec vytáhnu dva velké pomeranče a ingradience potřebné na palačinky. ,,Doufám, že máš ráda palačinky." otočím se na Rose a započnu s přípravou. Nejprve vymačkám šťávu z pomerančů do dvou sklenic, jednu z nich předložím před Rose. Nezapomenu jí pohledem sjet od hlavy až k patě - rozcuchané vlasy a moje bílá košile, dokonalá kombinace pro kluka. ,,Sluší ti to." usměji se, poněkud neohrabaně a vyndám zelenou keramickou misku. Po půl hodině tiché práce jsem dokázal sesmolit jakési cosi, co vzdáleně připomínalo těsto. Nikdy jsem moc nevařil, to obstarávaly moje sestry. Celý dům byl zahalen v tichu, které prořízly jen občas naše hlasy z kuchyně. Kriticky jsem se na svůj výtvor podíval a přenesl ho na pánvičku s tukem, kterou jsem mezitím rozehřál, přesně podle receptu. Sběračku jsem ponořil do béžové hmoty a nalil ji na rozehřátou pomůcku. Nadšeně jsem se usmál, jakmile se má první palačinka začala péci. Moje radost ale neměla dlouhého trvání. Leanno, kde sakra jsi? Co s tím mám asi teď dělat? Rozčileně jsem popadl do rukou obě vařečky, zběsile s nimi mávajíc okolo sebe. Z pánvičky se začal linout jakýsi podivný spálený zápach. Jednou z vařeček jsem do připálené hmoty šťouchl, a pokusil se jí otočit. Můj nos málem padl pod přívalem jednoho z nejodpornějších smradů. Zoufale jsem hmotu odstranit a hodil jí přímo do koše. Rose ze mne musela mít celkem legraci. Se zářívým úsměvem jsem se na ní otočil. ,,To nic, jen první várka, znáš to." odpověděl jsem, poněkud rozhozen svým kuchařským umem. Doufal jsem, že s dalším pokusem to bude lepší. Moc jsem si fandil. Po čtvrthodině neúspěšných pokusů jsem si málem rval vlasy. Polovina obsahu misky byla již pryč, a náš koš se hemžil jakousi spařenou a seškvařenou hmotou, která nám měla sloužit coby snídaně. Vzdal jsem to. Klesl jsem nad kolena a zoufale jsem zavyl. ,,Nesnáším vaření!" štěkl jsem a odhodil doutnající vařečky kamsi do dřezu. Sporák jsem vypl. Tupě jsem dopadl do jednoho z křesel a mlčky hleděl před sebe. ,,Omlouvám se, zlato, ale kuchař ze mě nikdy nebude. Budeme muset přežít o cornflakách." zamumlal jsem a přisunul k ní čistou misku, do které jsem záhy nasypal kupičku cornflaků, které jsem zalil vařícím mlékem. Pokud šlo o nepečené jídlo, byl jsem pravý mistr. Totéž jsem udělal i se svou miskou. V následujících deseti minutách jsem měl obsah v sobě. Mlčky jsem Rose pozoroval a sledoval každičký její pohyb. Její štíhlé boky, svůdný pas, křivky, skrývající se pod košilí. Zachytil jsem pohled jejích tajemných očí. Ta barva mne vzrušovala. Ona byla jedinečná. Přes minutu jsem jí upřeně pozoroval, teprve potom jsem oční kontakt přerušil. Pohlédl jsem na hodiny. Půl osmé. ,,Vrátíme se nahoru." rozhodl jsem poté a misky jsem položil do dřezu. Vklouzl jsem dlaní do Rosiny ruky a pomalu jí vedl nahoru. Tušil jsem, že se v tento čas stahují sestry do kuchyně, aby se najedly a zmizely do školy. Stejně tak i moje matka. Jak jsem správně tušil - v tu chvíli se kolem mne mihly její plavé vlasy. ,,Jste tu nějak brzy, zlatíčka. Christiane, co tu tak smrdí?" zeptala se a nakrčila nos. Zrudl jsem až ke kořínkům vlasů. I přes otevřené okno se tu stále onen spáleninový pach zdržoval. ,,Trochu jsem vařil, mami. Není mi moc dobře, zůstanu dneska doma, dobře? Potřebuju si projít s Rose něco do školy, a potom musím do knihovny. Neruš mne, prosím, bolí mne hlava." zamumlám a nasadím na ní svůj štěněcí pohled, který by mohl zabrat. Matka se chvíli tvářila nedůvěřivě, potom se ale její tvář vyjasnila. ,,Samozřejmě, miláčku, pro tebe vše. Doufám, že jste si to tady se slečnou užili. Nebudu vás rušit, jistě byste rádi pokračovali." zamumlala vědoucně, pohladila mne po vlasech, pohledem těkla k mojí košili na Rose, a zamířila do vykouřené kuchyně. S výdechem jsem pokračoval do našeho pokoje. Summer se zřejmě snažila dostat do mého pokoje, vyprovodil jsem jí a zpražil nepříjemným pohledem. Ty holky jsou někdy fakt zvědavý! Se zavrčením jsem zatáhl Rose zpět do pokoje a přibouchl jsem dveře. V hlavě mi vyběhla další otázka, co teď? Jistě, měl bych se dostat za Es. ,,Vydám se za ES. Počkáš tu na mě a pohlídáš mé tělo? Nebudu tam moc dlouho. Poté bych se měl vydat najít někoho nového, a poté přivést Ariannu." odpovím se zamyšleným výrazem, namotaje si svůj plavý pramen na prostředníček. Zatáhl jsem Rose k posteli, posadíc si jí na klín, stále přemýšlejíc. Věděl jsem, že se již opět dlouhou dobu nemusíme potkat. Nechtěl jsem, aby ES čekala. ,,Včera jsem to trochu zanedbal." zamumlám, ruku jí zaboříc do vlasů, přitáhnuv si jí k sobě. Políbil jsem jí, s jakousi skrytou vášní. Byl jsem jen muž, toužící po někom blízkém. Většinou jsem se ovládal, většinou. Hlavou mi probleskly vzpomínky na staré časy v barech, tančící striptérky a dobu "před drogami". Zmateně jsem zamrkal a raději se vrátil k daleko příjemnější činnosti. Druhou rukou jsem Rose zajel pod košili a jemně jí hladil po zádech. ,,Není čas, musím jít." zamumlal jsem a podíval se na hodiny, které hlásily něco kolem čtvrt na devět. S povzdechem jsem přestal a posadil jí vledle sebe. Mlčky jsem se natáhl a zavřel oči. Tvář se mi zkroutila do příjemného úsměvu, před očima jsem viděl svůj bývalý domov. Byl jsem venku, vznášel jsem se vedle svého těla. Konečně volný! Problesklo mi hlavou. Následně jsem se zhmotnil přímo v Openu, nedaleko od paláce, který se k nebi tyčil jako nádherná dominanta. Pousmál jsem se, byl jsem konečně doma. Alassi. Nemusel jsem čekat dlouho, dusot kopyt jsem uslyšel skoro vzápětí. Pousmál jsem se a natáhl ruku ke quarterovi havraní barvy. Hbitě jsem se mu vyšvihl na hřbet a popleskal ho po šíji. ,,Ahoj hochu." rozzářil jsem se a pobídl ho do cvalu. Miloval jsem ten pocit, vlání vlasů ve větru, ty krásné drobnosti, které dokázaly rozzářit celý můj den. Miloval jsem Open My Heart. Uslyšel jsem vzdálené "pískání". Rozesmál jsem se. ,,Andone." zamumlal jsem a pohlédl na hnědého orla, který kroužil vysoko nad našimi hlavami. Alass spokojeně zaržál a zrychlil. Brzy jsmě měli božskou krajinu za námi, zbývalo jen se dostat do paláce. Netrvalo to dlouho. Tušil jsem, kde ES najdu. Zahrada byla jednou z jejích nejoblíbenějších částí paláce. Odvedl jsem svého koně do stájí, kde jsem jej pro tuto chvíli přenechal vlastnímu osudu. Andon mi mezitím slétl na rameno a láskyplně mne klovl do ucha. S radostným úsměvem jsem se i s ním vydal do zahrady, odkud jsem už zdálky zaslechl rozčilený hlas. Riley. Mlčky jsem se vynořil mezi květinami, pozorujíc tiše scénu. Rozvažoval jsem, co tu ten podivný muž dělá. To je zajisté Thomas. Co tu ale dělá? Elezzianné obvykle nechodí na návštěvu. Dobré ráno, ES. Rád tě opět vidím. Rád bych ti oznámil, že Ariannu tu budeš mít co nevidět. S Laionel se o ní postaráme."" řeknu tichým hlasem směřovaným k malé černovlásce. Úsměv opadl, jakmile jsem stanul vedle Rileyho a Thomase probodával vražedným pohledem. ,,Nějaké komplikace, Riley? Docela by mne zajímalo, co tu zrovna ty pohledáváš, Thomasi." zavrčel jsem a ostřížím zrakem, stejně coby můj ptačí společník, jsem zkoumal jeho budoucí reakce. Že by ho poslal Mello?

Destiny Ricco - 19. září 2010 20:23

Nemocnice Mount Sinai Zvednu se ze země a opráším černé,úzké džíny od trávy. Ze země seberu i kabelku a rozejdu se zpět do domu. Dveře do zahrady pečlivě zavřu, aby neutekla “koťata“. Když jsou ještě takhle malá a zvídavá, nemuseli bychom je v téhle divočině najít. A když tak bůhví co za rostliny by tu sežrali. Pouštět je sem budeme až po nějaké době co vyrostou a Samovi víc zčernají jeho tygří pruhy.Dojdu do obýváku až k Ařině kleci. ,,Tak co maličká, máš hlad?“Nasypu jí tam zrní a doplním vodu. ,,Destiny? Dnes přišli nové katalogy.“Otočím se na pokojskou Carmen, která v ruce drží zabalený balík. ,,Položte to na stůl.“Přikážu a sednu si na koženou,krémově zbarvenou pohovku. Natáhnu se po ovladači a zapnu obří plazmovou televizi. ,,A také volal pan Jim Cartney. Mám vám vyřídit, že zítřejší focení bude ráno. Nejspíše brzo ráno. Ještě se vám prý ozve.“ ,,Jo díky Carmen. A mimochodem- jak je na tom Etnie?“Zajímám se o svého hřebce. ,,Má se skvěle, právě jsem ho vypustila do výběhu.“Přikývnu. Za Etniem se půjdu podívat jindy. O hodinu později .. ,,Vezměte to k nemocnici Mount Sinai Franku.“Poručím, když se uvelebím na křesle limuzíny. Bylo něco po půl deváté, to znamená, že je nejvyšší čas na noční akci. Mezitím co jsem byla doma, jsem stihla všechno naplánovat. Všechno do posledního detailu. Nasadím si černé sluneční brýle a kšilt zarazím víc do obličeje. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na vybavení, které budu potřebovat. Tím samozřejmě nemyslím nic jiného než tátův široký ostrý nůž, který má v rukojeti zabudovaný červený drahokam. Nikdy jsem nezjistila, zda je to pravý drahokam, nebo jen napodobenina. To je v téhle chvíli ale naprosto nepodstatná věc. Jde spíš o jeho ostrost. Bude to rychlá a čistě provedená akce. Už se těším. Konečně po roce se mi naskytla příležitost Eve pomstít a já toho samozřejmě využiju.Open my heart bude za chvíli jen vzpomínkou! A ES upadne do zapomnění společně s její ubohou zemí! Límuzína z rychle jízdy najednou prudce zastaví. Vyletím ze sedačky a tvrdě dopadnu na zemi.,,Slečno! Není vám něco?! Omlouvám se ale skočila mi tam nějaká holka! Není vám nic?!“Frank povytáhne okénko a starostlivě se dívá, jak se sbírám ze země. Bolavě si mnu rameno, které jsem si narazila o DVD přehrávač.,,Ne jsem v pohodě.Ukažte mi tu nánu, kterou neučili se při přecházení ulice rozhlížet!“Vrčím. Rozzlobeně rozevřu dveře a vystoupím na ulici. Na druhé straně silnice stojí dívka v balerínách a oranžovým tričkem. To bude ta co to zavinila.Dojdu až k ní, chytnu jí za rameno a otočím si jí čelem. Na chvíli se zarazím, když zkoumám její tvář.To bude ona! To musí být Crystal! Odpovídá popisu!V hlavě si připomenu popis postavy, kterou mám hledat. A tahle dívka tomu přesně odpovídá. ,,Jsi Crystal Snowflower že jo?“Na rozčilení zapomenu a hodím milý úsměv, který používám, vždy když po někom něco chci nebo mě něco mile překvapí.,,Jsem Destiny Ricco.“Své jméno však pronesu o něco potišeji, dnes se mi podařilo se zamaskovat tak, aby mne fanoušci ani novináři nepoznali, ale rozhodně bych teď nepotřebovala,aby se kolem nás sesypala banda nenasytných reportérů a fanošuků. To by mi ztížilo jak noční akci, tak i tuhle chvíli s Crystal.

Thomas Dirk - 19. září 2010 21:03

Open my Heart, zábava začíná Po výzvě se posadím, ikdyž mám poct, že jestli to bude pokračovat ještě chvíli, nebude to dobré, nicméně se zájmem vyslechnu ESino povídání o tvoření světů. Jak rád bych to uměl. a zbytek povídání, které se týká minulosti už skoro nevnímám. Mysli na dobré vychování. Mysli na dobré vychování. Nicméně mám štěstí. Nebo možná smůlu? Velmi brzy se odehraje něco, co mě přivede na jiné myšlenky a dovolí mi přestat se zabývat myšlenkami na to, jak by se dala co nejdřív a co nejrychleji odstranit z mého dosahu ta koťata. Mňau. "Kdo seš? Jak se vůbec opovažuješ přijít sem do Openu ?" ozve se přede mnou z úst mladíka, pravděpodobně náctiletého, velmi nabubřelého a nesympatického. Což je přesně to, co potřebuju. Jako první jej zcela ignoruji a otočím se k ES "Pokud mne na chvíli omluvíte, slečno." Potom se obrátím na nově příchozího s milým úsměvem na rtech: "Je považováno za zdvořilé, aby se tazatel představil jako první, mladý pane. Dále není považováno za zdvořilé přerušovat konverzaci dvou lidí, zejména ne, pokud je jedním z nich slečna. Nespletl jste si místo? Nechtěl jste do Ellezie? Mám pocit, že znám člověka, se kterým byste si tam velmi dobře rozuměl. Mimochodem, jmenuji se Thomas a jsem tady na zdvořilostní návštěvě bez jakéhokoliv jiného úmyslu. Doufám, že si budeme dobře rozumět." Řeknu milým, zdvořilým hlasem a napřáhnu k Rileymu ruku s úmyslem mu ji podat. V tu chvíli se na scéně objeví další z obyvatel Openu a zároveň zaregistruju dvě slečny, sledující výstup nezdvořilého mladíka. Na zdvořilejší, ikdyž taky ne zcela společensky vhodnou otázku odpovím taktéž klidným hlasem, vděčen za rozptýlení, které mě zachránilo před možná i nepříjemným Faux Pas. "V Ellezii je jako po vymření, až na nezdvořilého nováčka, který by si asi docela rozumněl zde s mladým pánem. Zkrátka, nudil jsem se a tak jsem se šel projít. A zde okouzlující slečna usoudila, že jí neublíží, když mi na chvíli bude dělat společnost." A usměju se směrem k ES

Crystal *Lee* Sworflower -Kreslířka - 19. září 2010 21:09

Times Square Bylo to zvláštní místo... tenhle New York. Jiné něž ta ostatní. Nemohli mi mít za zlé, že jsem nedávala pozor a omylem vskočila do vozovky. Zděšeně jsem zírala na blížcí se auto, zastavilo těsně přede mnou. Takřka jsem se mohla prsty dotknout kapoty. Vyděšeně jsem sebou cukla a rychle upalovala stranou na chodník. Pozorovala jsem starostlivě auto. Bylo to zvláštní. Možná bych měla být naštvaná sama na sebe, ale neměla jsem si to za zlé. Stála jsem tam, ksoro jako socha z ledu, pozorovala soptící dívku, jak se ke mně blíží. Černé vlasy, namalovaná, značkové věci, limuzína. Vypadalo to nebezpečně. Cukla jsem sebou a přimhouřila oči. Raději jsem se od ní otočila zády. Nepomohlo to, vzala mě za loekt a otočila. Zdála se být rozzlobená, ale pak, když uviděla můj obličej... Něco se změnilo. Dívala se na mě, já jí pohled oplácela nezúčastněně, ledově. Možná mírněotráveně. Zamračím se, když vysloví mé jméno. Nakrčím znepokojeně nos a našpulím rty. Vytáhnu ze zadní kapsy tužku a blok a začnu něco čmárat. Jsem všechno možné. Záleží na tom, kdo se ptá. Písmo je lehké, elegantní, plné linek navíc, které ho vykreslují skroo jako obrazec. Strčím blok ženě pod nos s kyselým výrazem. Zastříhám obočím alá králík a nastavím hlavu na stranu, abych viděla její reakci. Destiny Ricco? A to je jako kdo? Jedno obočí mám víš než druhé. Její jméno mi zjevně nic neříká, i když ji to možná udiví, o showbyznys jsem se nikdy nezajímala a ani jsem neplánovala.

Eleanor *ES* Morango - 19. září 2010 21:54

Open My Heart S překvapeným zamrkáním vzhlédnu . Najednou se do zahrady nahromádilo příliš mnoho lidí . ,, Riley ! " s nadšeným zajásáním mu skočím kolem krku . S hnědovlasým modelem jsme byly nejlepší kamarádi . Nahrazoval mi staršího bratra , kterého jsem nikdy neměla , jelikož jsem byla jedináčkem . ,, To je v pořádku Riley " zatahám ho za rukáv mikiny ,, Nechce nám ublížit " . Teprve teď si všimnu , kdo za mým kamarádem stojí . Dvě středně vysoké dívky s nechápajícím výrazem . Nepochybně to byla Rima s Dayitou . ,, Ahoj , já jsem ES . Ráda vás poznávám " představím se a věnuji jim milý úsměv . Vedle nás se objeví i Christian . ,, Chrisi , kdepak máš Ariannu a Rachel ? " zeptám se zvědavě , nikoho jsem za ním totiž neviděla . Možná se jim nepovedl tranz hned napoprvé , to se stává . Nevadí . Thomas se začal věnovat Rileymu a dlouhým monologem mu vysvětluje pravidla zdvořilého jednání . ,, Riley jednal moc unáhleně " s rozhozenýma rukama se snažím svého kamaráda bránit , přičemž se mu podívám do očí . Zuří , poznám to . Na všechny z nepřátelské země byl přímo alergický , nehledě na to , jaké měl úmysly . Po tom co vyslechl můj příběh ve kterém hrál hlavní roli Mello jsem se mu nedivila . ,, Nic se přeci nestalo " zasměji se , abych ulehčila napjatou situaci . ,, Navíc bychom měli uvítat naše nové bojovnice a ukázat jim jejich pokoje . Chrisi , ujal by jsi se tohoto úkolu , prosím ? " upřu na něj prosebný pohled . Nechtěla jsem Rimu ani Day zatahovat do sporů , kterým zatím nemohli rozumět . Zbytečně by jim tento incident zkazil první dojem z návštěvy Openu , který se měl brzy stát jejich druhým domovem . ,, Má pravdu " potvrdím Thomasovo poslední sdělení ,, Nepřišel sem se špatnými úmysly . Nechte toho , prosím . Byla bych opravdu nerada , kdybych musela zasáhnout svou schopností . " .

Laionel Anne Blacková *Rose* - 19. září 2010 22:23

Ráno sejdu s Chrisem do kuchyně, ale když vidím jak se s tím štve, protočím oči a příjdu k němu. ,,Sedni si.." usměju se sladce. Poslechne mě a ví proč. Takže žádný spálený palačinyk, nebo podobně, ale úplně normální palačinky s marmeládou, jako dělám doma bráchům. samozřejm sem ulepená až za ušima, ale to já při většině jídel. Vážně, občas se divím sama sobě. Umyju si ruce a Chris mě vytáhne zpátky do pokoje, cestou nás ovšem zastaví jeho mamka, která po mě opět těkne pohledem. Sakra.. bůh ví co si představila, když vypadám takhle, navíc v Chrisově košili. Další věc, která mě (ne)překvapila, byla jedna z jeho sestre u něho v pokoji. Tiše sem se zasmála, když jí velmi milým pohledem (ironicky) vyprovodil ven. ,,Tělo ti pohlídat můžu, ale moc si věříš, když si myslíš, že tam nepříjdu.." ušklíbnu se, ale to ěm už tahá na postela sadí si mě an klín jako malou. Je to příjemné.. většina mých kluků byli grázlíci, takže o tomhle sme si mohla nechat jen zdát.. Zabořil mi ruku do rozcuchaných vlasů a začal mě vášnivě líbat. NEoplácet mu je by byla hloupost, když vjel rukou pod košili a dotkl se mých zad, zachvěla sem se. Né protože by měl studené ruce spíš vzrušením. Pak se ale odtáhl. nadšená sme z toho nebyla, ale máme práci. Počkala sem až se dostane do tranzu. Když se tak stalo, vydala sme se do koupelny, kde sem se oblíkla a a udělala ze sebe člověka, zamkla pokoj a lehla si vedle Chrise. V Tranzu sem byla za chvilku. Ocitla sem se přímo před hradem v openu, kde sidlila ES. Vešla sem a pomalu šla chodbama do místnosti kde ES a ostatní byli. To co sme ale viděla mě překvapilo. Co tady dělají lidi z Elezie? Blesklo mi hlavou. Na chvilku sem se rozhlídla a tázavě, možná trochu nechápavě sme se rozhlídla po všechn v místnsti. Pak sem se zase sladce usmála a došla k Chrisovi. ,,Zdravím ES.." usmála sem se na černovlasou dívku.

Rima Jeevas - 20. září 2010 18:35

Open My Heart ,,Ach tak.“ Podívám se na Ferrise. Ve stáji … spousta nádherných koní … Zamyslela jsem se. Nikdy jsem svého koně mít nemohla. Rodiče tyhle – podle nich - ,,Obrovská děsivá zvířata“ neměli rádi. Měla jsem smůlu. A i kdyby si je oblíbili, stejně by nebylo místo, natož finance. Ani do stáje jsem nejezdila. Rodiče se báli. A přitom je nezajímám. Zhnuseně se zamračím nad tou myšlenkou. Pravda to byla. Beztak …. Cestou do paláce jsem se dívala kolem. Něco mi přišlo až příliš přehnané, ale nic jsem najevo nedávala. Jak vypadá asi Ellezzie … Je taky … taková ? Cestou do zahrady jsem stále přemýšlela a tak jsem se nedívala kolem. Z přemýšlení mě vyruší Rilovo vyštěknutí. Vzhlédnu a podívám se, komu to nepěkné přivítání patřilo. Dál jsem se o to nezajímala, páč mi to bylo jedno. Opět to byla ta ledová královna. Ale … za posledních pár hodin se má povaha začala měnit. Čím to je způsobeno ? A jak to, že to nevím ? Tak milá a klidná. Pohlédnu na ES aniž by poznala, co si o ní myslím. Z mého obličeje nešlo nic vyčíst. Nevím, jak bych zareagovala já. Asi nijak, protože jsem tady sotva chvilku … Zatím to jako domov neberu. Třeba časem. Pře zmínce o pokojích jenom pokrčím rameny. Je mi to jedno. Nepřišlo mi příliš záživné takové ty typické hádky. Jak zvířata. Taky si chrání své úzamí. Vybaví se mi můj králík Zaza. Taky po mě častokrát vyjížděl. Zmetek jeden malej.

Riley Strife * Borec * - 20. září 2010 19:27

Open My Heart Věnuji Thomasovi další várku vražedných pohledů . Je tohle normální ? Chce mě poučovat ? ,, Nechápu , jak vůbec můžeš mít tu drzost se objevit v téhle zemi . Chcete nám Open v čele s tím bídákem Mellem zničit a teď si sem Ellezziané chodí jako když se nechumelí ? Co je to probůh za způsoby ? " rozčiluju se . V tu ránu mi ES skočí kolem krku , div oba nespadneme na zem ,, ES , rád tě vidím , ale co má tohle znamenat ? " vyptávám se jí mírným tónem . Neměl jsem důvod se na svou kamarádku zlobit , ona za nic nemohla . Poté se nechápavě podívám na Thomase , který ke mně natáhne ruku . ,, Dobrá , přiznávám , že jsem jednal trochu unáhleně , ale za svým názorem si stojím . Jinak , jsem Riley " . Jeho nabízenou dlaň nestisknu , protože nepřítel zůstával nepřítelem , ať už sem přišel se sebelepšími úmysly . Kývnu na pozdrav směrem k přicházejícímu Christianovi , kterému sedí na rameni jeho ptačí společník . ,, Dost , že jdeš " ušklíbnu se ,, Postaráš se o ty dvě cácory ? Musím tu ještě něco dořešit " . Zastrčím ruce do kapes a znovu si se znechucením prohlédnu Thomase . Nejraději bych mu dal pořádně za vyučenou , ale nemohl jsem . ESin prosebný pohled mluvil za vše . Nemohl jsem jí zklamat , přestože se ve mně vzteh nezadržitelně hromadil . Sevřu ruce v pěst , jen ztěží se ovládám . ,, Dávej si na mě pozor , tohle nenechám jen tak " procedím skrze zaťaté zuby ,, Ublížíš komukoliv z Openu a jsi předem mrtvý . To ti garantuju " . Se šklebem se podívám na Rimu , která se opět tváří , jako by jí kdosi zarazil kolík do zadní části těla ,, Trochu života do toho umírání " lehce do ní šťouchnu , abych jí naznačil , že by bylo opravdu na místě , aby se usmála . Alespoň ze zdvořilosti . Atmosféra sice nebyla zrovna nejvhodnější , ale skutečně by nebylo na škodu celou situaci trochu zlehčit . V zahradě se objeví Laionel , která se tváří opravdu nechápavě . Nedivil jsem se jí , nejzajímavější část prvního setkání s Ellezzianem prošvihla . ,, Škoda , že jsi nepřišla dřív ... Ale sláva , že si přišla , posily se hodí " pokusím se o úsměv .

Thomas Dirk - 20. září 2010 20:51

Open my Heart, v zajímavé společnosti. Sérii vražedných pohledů opětuji klidným, milým úsměvem, zatímco pod povrchem se málem neudržím smíchy. Je zcela zřejmé že jeho sebeovládání je na hranici. Asi jako moje před chvilkou. Zvednu přes mírné jeho mírné protesty ze země jedno kotě a pohladím ho po hlavičce. Pokusí se mě drápnout, ale já se nenechám. "Drzý někdy jsem, to připouštím. Mello nejspíš odpovídá definici bídáka, to připouštím. Ale nazvat zdvořilostní návštěvu nezdvořilostí a porušením dobrých mravů, to udělá jenom hrubián. Nejsi náhodou náš agent v přestrojení, o kterém mi ani Mello neřekl? Tvé povahové rysy tomu odpovídají. Ikdyž asi ne, opravdový špeh by nebyl tak nápadný. Na druhou stranu, možná bys měl zauvažovat o změně stran." Pohladím kotě a trochu se zamračím. "A ještě ti nestačí jedno vysvětlení, ale tvrdohlavě vyžaduješ další a to dost nevhodným způsobem." Kotě vzdá pokusy mě pokousat a odevzdaně leží. "A nazvat dvě krásné slečny, které jsou tady nové a pravděpodobně by si rády odnesly co nejhezčí zážitek cácorami a ignorovat je, o tom, že musely jak vidím šlapat pěšky ani nemluvě, je taky dost ubohé." Znovu se uměju, tentokrát k novickám: "Prosím omluvte chování vašeho průvodce, obávám se, že je z mé přítomnosti nervozní, ale řekněte, vypadám tak strašně?" Propustím kotě na zem, to zamňouká a odběhne a já si uhladím rukávy bílé košile. Následně se otočím na ES, snažící se obhájit svého známého:"Unáhleně? Možná ano, možná ne. Nicméně pokud se do budoucna bude chovat slušně, nemám důvod mu neodpustit, když je to vaše přání." A na ES se usměju. "Posilu, posilu, na co posilu, když jsem tady sám. To se mě bojí nebo co?" zamumlám nakonec tak, aby mě Riley slyšel.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 20. září 2010 21:18

Open Podívám se nechápavě na Chrise, pak na Ryleiho, pak na Es a nakonec si velmi nepříjemným pohledme změřím chlapa z Eleziie a znova se podívám na Rielyho ,,Můžu ho nakopat, můžu ho zabít,můžu mu něco udělat? Ani nevíš, jak by mě to hřálo na srdci.." ušklíbnuse a i s úšklebkem se znova podívám na Eleziiana. Není mi simpatický a já už dlouh nikoho nezmlátila.. ale v přítomnosti Es.. stejně mi to nedovolí, ale co.. sranda a provokování musí být.

Christian *Chris* Leander - 21. září 2010 17:38

Open My Heart Zkušeným okem pozoruji Rileyho chování a jen se pro sebe pousměji. Byl takový už od začátku, ochotný bránit své milované. Na druhé straně tu byl dokonalý Thomas, který se udržel, i když bylo vidět, že by se nejraději z plných plic rozesmál. Koutky se mi zvedly do nepatrného úsměvu, studie psychologie se mi poprvé vyplatila. ,,Být tebou, Thomasi, moc s ním nežertuji." pronesu se ke galánovi a poté se otočím na Rileyho. Kývnutím potvrdím jeho požadavek. ,,Jak si přeješ." odpovím a mlčky zamířím k Dayitě a Rimě. Povzbudivě se na ně usměji a ohlédnu se po příchozí dívce, Laionel. ,,Zřejmě ti nemusím říkat, co dělat. Vždycky ty pravidla stejně porušíš." pousměju se a s tázavým výrazem upřu svůj pohled na Rimu, zda je připravená. Rozhodl jsem sám, po shlédnutí scény - Riley si zadělával na pěkný malér. ,,Pojďte, pokoje jsou daleko příjemnější než zmlácenej model." kývnu na ně, s úsměvem se rozloučím s ES a zamířím zpět do paláce, s oběma dívenkami v patách. Jak je to dlouho, co jsem tu byl já? V prostorné hale, z které sálala příjemná pohoda, jsem se zastavil a pozorně se zahleděl na Rimu. Její kamenný výraz mluvil za vše. ,,Nevypadáš moc nadšeně, Rimo. Chápu, že ze začátku je to všecko tak trochu, jak bych to řekl... divné, neuvěřitelné. Věř mi ale, lepší místo, než Open, neznám." pousměju si a odhrnu si z čela blonďatý pramen. Kývl jsem hlavou směrem ke zdobným schodům a vykročil směrem na horu, přesněji řečeno do třetího patra. Ore., neslyšně sedící na mém rameni, ospale zaštěbetal. ,,Rimo, Dayito, tohle je Andon."/b] představím pyšně svého opeřence a pohladím jej po lesklých perutích. Spokojeně se zavrtěl a pokračoval dál v polohlasném spánku. ,,Pokoje se vám budou jistě líbit, v Openu je vše překrásné." slastně se zasním.

Destiny Ricco - 23. září 2010 19:54

Na Times Square Její reakce mě nevyvedla z míry. Naopak.Zašklebím se, když vytáhne blok a tužku.Je ta holka normální? To si začne na TImes Square kreslit?Založím ruce na prsa a rozhlédnu se. Frank s limuzínou zaparkoval na kraj ulice, aby se projíždějícím vozům nepletl. Překvapeně zamrkám když mi strčí pod nos počmáraný papír. Žádný obrázek v tom nerozeznám, je to .. Písmo. Musím se opravdu namáhat abych ten škrabopis přečetla( no .. já nepíšu o nic hezčeji už je to tak…)Nerozumím, proč to píše na papír. Proč mi to neřekne? Má snad chrapot? Má hluboký nebo až příliš vysoký hlas za který se stydí? Nebo je dokonce němá? Zamračím se. Ta mašlovitá mě nezná? Probůh kde žila? Na severním pólu? Ale no tak! Tam jsem přece fotila taky! Tak nevím .. Asi nebude z téhle planety. Mě zná přece každý! Počmáranej blok odstrčím od mého obličeje s popuzeným výrazem. ,,Jsem proslavená modelka. Fotím různé časopisy, kolekce, jsem na billboardech!“Slovo billboardech zdůrazním a rukou mávnu k velkému mrakodrapu na kterém bliká billboard se značkou Cristian Dior a se mnou v záběru, celou od této značky. ,,Byla jsem v reklamách ..“To ty asi ale neznáš ani televizi, noviny, ani časopisy. To nežila ani mezi lidmi? Ti se o mě často baví. Žena procházející se dvěma kamarádkami se zastaví poblíž nás a zvědavě si mě měří pohledem. Zřejmě mě rentgenují, zda jsem opravdu Destiny Ricco, nebo někdo jiný. Otočím se k nim zády a schoulím se víc do mikiny. ,,Pokud jseš Crystal Snowflover, potřebuju s tebou o něčem mluvit. Pokud ne, řekni to rovnou ať tu neztrácím svůj čas.“

Riley Strife * Borec * - 23. září 2010 22:53

Open My Heart Začíná mi docházet trpělivost . Slovní potyčky Thomase očividně bavily . Neměl by tohle říkat o Mellovi před ES . Vyjímečně s ním souhlasím , ale ES by si něco takového nikdy nepřipustila . ,, Ne , agent nejsem . Já sloužím dobru , do té vaší Ellezzie bych v životě nepáchl " odpovím s pohrdavým odfrknutím . Zašklebím se , když vezme do ruky malé kotě , které se ho snaží poškrábat . Alespoň zvířatům docházelo , že s nepřáteli nesmí mít žádné slitování . ,, Bože už drž hubu ! " rozkřiknu se , něco takového se dalo vydržet jen stěží . Nejvíce mě ovšem iritovala jeho poznámka o tom , že dvě nové bojovnice pro Open , Rima a Dayita museli dojít k hradu pěšky . Mohl jsem snad za to , že astrální zvířata uznávali jen své majitele a obzvlášťě koně by na svém hřbetě nesnesli cizího jezdce ? Buď byl Thomas opravdu tak omezený že mu tento fakt nedocházel , nebo ho bavilo ze mě dělat debila . Jak dlouho ještě udržím nervy na uzdě ? ,, Do toho ti nic není . Tohle jsou nováčci pro Open , se kterými ty nemáš nic společného , tak mlč , nebo se vážně neznám ! " . Ach bože ES , snad mu na tohle neskočíš . Podporu naštěstí najdu u Laionel , které se dle jejího výrazu Thomas také nezdá příliš sympatický . ,, Mohla by jsi ho doprovodit k němu domů . Tady opravdu nemá co dělat " poznamenám suše . Dnešní den vypadal opravdu nadějně , povedlo se mi přivést Rimu i Day do jiné dimenze , ovšem netušil jsem , že po našem příchodu se stane něco takového . Představoval jsem si lepší začátek . Open pro mě byl místem klidu , ve kterém jsem se nemusel přetvařovat a alespoň na chvíli jsem si mohl odpočinout od světa showbyznysu . ES ví , jak moc Ellezziany nemám rád . Ona by ho neposlala pryč , ne se svou mírnou povahou . Aby toho nebylo málo , Christian se neobtěžoval naší zemi před nepřítelem bránit , natož mi pomoci v debatě , která se měnila v pořádný průšvih . Potíže pro mě , nebo pro něj ? Chris si v poklidu odejde s Rimou a Day v patách směrem k hradu . Nejraději bych se také sebral a odešel , to by mi ovšem má hrdost nedovolila . Nenáviděl jsem , když jsem nechával věci nedokončené a zvlášť pokud jsem z nich nevyšel jako vítěz .. Co si o sobě jako myslí ? Že se z něj všichni postavíme na hlavu ? Vždyť je to nepřítel ! Pohár mé trpělivosti přeteče ve chvíli , kdy prohlásí , že se jej bojíme . Využiji momentu , kdy se podívá na ES a poté ho zaťatou pěstí praštím do obličeje . ,, Nebudeš si vyskakovat v zemi , ve které nemáš co pohledávat ! "

Crystal *Lee* Sworflower -Kreslířka - 24. září 2010 13:06

Times Square - Destiny Trochu pobaveně nad dívčiným mračením povytáhnu jedno obočí. Možná se to může zdát trochu škodolibé, ale nemůžu si pomoct. Tak moc mi připomínala... Panenku. Nějakou porcelánovou panenku, o kterou snad všichni pečují, nebo je na to alespoň zvyklá. Vystupovala jako... nějaká filmová stár, možná si o sobě moc myslela. Odmítala jsem jí to vymlouvat. Ego je věc každého, jeho stránka osobnosti. Nehodlala jsem ji řídit. Ale ani kulit oči a tvářit se, jako by byla bohyní vesmíru. Tak modelka jo? pomyslím si, mé rty se jemně zvlní v pobavený úsměv. Už jsem se nedivila, že ji neznám. Nesnášela jsem většinu fotografií. Proč? Bylo to snadné. Většina z nich nebyla ani špetku umělecká. Moje duše, z obrovské části závislá na malování, obrazech, plátnu, štětci, paletě... prostě všemu co k tomu patří... se nedokázala smířit s tím, že taková malá železná krabička plná součástek zachytí přesnou realitu bez špetky fantazie, bez jiskřičky emocí... Letmo vzhlédnu k billboardu, na který mě odkazuje. Zavrtím nechápavě hlavou. Co na tomhle lidi viděli? Jistě, byla hezká, ale být namalovaná pastelem nebo alespoň tužkou...! Tiše si povzdechnu, ale nijak na to nereaguji. Raději rychle odvrátím pohled zpět na dívku před sebou, stejně by mě ze zírání nahoru jen rozbolelo za krkem. Na její poslední slova se jen ušklíbnu. Potřebuje? Dělá si legraci? Rychle začnu sepisovat další proud mých myšlenek na papír. Proč? Zrovna sháním ubytování a práci. Dokud to nenajdu, nemůžu se jen tak vybavovat. Strčím jí blok do ruky, ať si to laskavě přečte a nechá mě být.

Thomas Dirk - 24. září 2010 16:33

Open My Heart, drobný problém Že slouží dobru? Právě teď je tím nejlepším příkladem bojovníka dobra, plivající jed na všechny strany, tak tak se držící na uzdě. Spíš než rytíře spravedlnosti připomíná malé, navztekané děcko. Jenom se usměju při jeho poznámce o tom, že je dobrý. To nepřísluší tobě k posouzení, to musí udělat ti druzí. A to je zásadní problém, který ti nedochází. Já bych se nikdy neprohlásil za dobrého, ani za zlého koneckonců. Jenom mám jak to tak říct trochu blíž k vlastnímu dobru než k dobru těch druhých. A jak majetnicky se chová k nováčkům. asi ho nenapadlo, že kdo se jednou naučil tranzu, může si stranu vybrat poměrně svobodně. Mám takové podezření, že Es kdysi třeba byla právoplatnou členkou Ellezie. Zajimalo by me, co se tehdy vlastne stalo. V Ellezi jsem sice uz dlouho, ale tak dlouho zase ne. Moje poslední poznámka, pronesená polohlasem jen a jen pro Rileyho uši konečně dosáhne mého cíle. Otočím se na ES a usměju se, když v tom mě Riley praští. Čekám to a tak mě to ani nevyvede z míry. Vždyť o to mi celou dobu šlo. Aktivuju svou schopnost a těším se, jak se Riley ztrapní. Úder dopadne. Dopadne? Jak to, že dopadl? bleskne mi hlavou, ale jen bleskne, protože ani nemám čas přestat se smát. V ruce a v noze pocítím neuvěřitelnou bolest. Asi jako by mi někdo zabodl do daných míst dvě dýky včetně jilců - což se v podstatě stalo. Jaaaaaaaauuuuuuuuu Nesthnu ani zavýt, protože se vše odehraje příliš rychle. Polije mě závan hrůzy. Moje schopnost? A všechny zdi, které jsem pečlivě vystavěl, všechny zábrany, které mi umožňují žít normální, rozumný život, jeden z důvodů, proč se nikdy neopíjím, jsou v mžiku v troskách. Moje mysl překročí hranice racionality a v necelé vteřině propadne do naprostého chaosu a zmatku. A vládu převezme moje nejniternější já. To já, které by rádo trhalo broučkům křidélka, to já, které nevidí rozdíl mezi přivázáním plechovky na provaz kočky a jejím podpálením, to já, které jsem tak pečlivě zapečetil. Pěst opustí mou tvář a bolest z větší části ustane. Rozšířím svůj úsměv tak, že se téměř podobá šklebu a bez hlesu, bleskurychle, se v mé ruce objeví dýka, která vzápětí skončí v Rileyho hrudi. Srdce mine, ale plíce již tolik štěstí nemá. V tuto chvíli se moje racionalita zoufale snaží dostat se zpět k moci, což se jí však zoufale nedaří. A tak jenom z dálky pozoruje, jak se veškeré plány hroutí v prach a jak se situace mění... Zbytek mé mysli si zatím užívá svobody, čistého pocitu volnosti, možnosti dělat si co chci, ve světě, kde mě nic neomezuje. Ten šašek se mi nelíbí. he, uvidíme, co umí, he. A asi umí rušit schopnost, radši se zbavím té druhé dýky. A toho jablka. Naštěší nebylo na bolestívém místě, ale stejně. Jeden nikdy neví. Z nohavice mi vypadne druhá dýka, pěkný kus práce, elegantní a smrtící, ale naprosto ji ignoruji. Pravou rukou vpálím Rileymu několik úderů na solar plexus, druhou vytáhnu zpod košile jablko, ukousnu si a zeptám se:"Dá si někdo jablko?" uvolněným, zdvořilým hlasem, zatímco druhou rukou pokračuju v útocích na Rileyho. Bolest, kterou pociťuji v poraněných končetinách zcela ignoruji, pro tuto chvíli pro ni nemám v mysli místo. Krev pomalu začne prosakovat skrz nohavici a rukáv...

Eleanor *ES* Morango - 24. září 2010 20:24

Open My Heart Všechno se to seběhlo až příliš rychle . Riley nedokázal ovládnout svůj vztek a zaťatou pěstí uděřil Thomase do obličeje . Zdá se , že se Ellezzian rozhodl použít schopnost , v tu chvíli se ale z naprosto neznámého důvodu bolestně zašklebí . Co se děje ? Moc dobře jsem věděla o Rileyho schopnosti , která Thomase vyděsila . Alespoň o tom svědčil jeho výraz plný hrůzy . Pro někoho , kdo hnědovláskův dar neznal , muselo být těžké , když poznal jeho následky . Šokovaně si přiložím ruku před otevřenou pusu ve chvíli , kdy Thomas vytáhne dýku a ta skončí zabodnutá v Rileyho hrudi . ,, R - Riley ! " vykřiknu a rychle ke svému kamarádovi , který se svezl k zemi , přikleknu . ,, Bude to dobrý " zašeptám a pohladím ho po hnědých vlasech . Ucítím slzy , které se mi derou do očí , bohužel ani usilovným mrkáním se mi nepodaří je zahnat . Je to moje vina ! Neměla jsem Thomasovi dovolit v Openu zůstat . Utřu si mokré tváře a pohlédnu na Thomase i na jeho části oblečení nasáklé krví . Přivřu oči a začnu se soustředit . Nešlo to jinak . Musela jsem použít svou schopnost dřív , než by se rozhodl ublížit dalším lidem . Celého mého těla se zmocní vlna horka . ,, Odejdi a už se nevracej " přikážu mu . Tentokrát mi nedokáže vzdorovat , má schopnost by mu něco takového ani nedovolila . Přitisknu si Rileyho hlavu na svá prsa , přičemž se snažím uklidnit jak jeho , tak i sebe . ,, Vydrž Riley , seženu pomoc " chlácholím ho . ,, Laionel , přiveď Rimu s Dayitou " vzlyknu . Právě oni dvě byly jedinou nadějí na Rileyho přežití , jelikož mohli po svém návratu na Zem přivolat lékařskou pomoc . Zoufale se podívám na Rileyho , který přerývaně dýchá ,, Riley , poslouchej mě . Pomohu ti se dostat zpět do tvého fyzického těla " pokusím se o úsměv , kterému ovšem brání potoky slz . ,, Musíš se teď soustředit , ano ? Mysli na návrat . Prosím , udělej to .. Už kvůli Openu . A také kvůli mně " .

Laionel Anne Blacková *Rose* - 24. září 2010 21:24

Open Všechno se to seběhlo.. moc rychle.. až moc. Mám sice rychlé reakce, ale tomuhle sem nestihal zabránit. Nejdřív Riley udeřil pěstí Elleziana do tváře a potom.. sem přestala chápat.. Ellezian.. sakra nemůžu si vzpomenout na jméno.. už vím! Thomas! Párkrát sem ho v Ellezii potkala, když sem byla ještě neutrální.. sladké časy.. no to je jedno.. Potom se Thomas zatvářil jako absolutní šílence.. a nakonec.. ten výraz hrůzy v jeho tváři.. nevím rpoč se tak zatvářil.. asi čekla, že ho útok mine, nebude tak slabý, nějak mu zabrání.. těžko říct.Ani já neznám Rileyho schopnosti.. nikdy sem to nějak vědět nepotřebovala.. Ale myslím, že teď mi to došlo.. Ovšem to co Thomas udělá mě překvapí, asi.. ještě víc. Z jeho těla vypadne dýka.. ano.. přesně, z jeho těla.. trochu se mi udělá nevolno.. mě!! Nájemnému vrahovi!! To už je co říct.. Dýku vezme do ruky a probodne Rileyho.. Polekaně vytřeštím oči a zalapám po dechu.. Mám ráda zvraty, ale ve filmech!! Pane bože.. to.. Riley se zhroutí na zem a ES k němu přiběhne.. a začne plakat.Riely krvácí.. a né málo.. rána mu sice nezasáhla srdce, ale pokud se nedostane do svého těla, umře.. jak tady, tak tam, v reálném světě. Sem tak v šoku, že se nedokážu ani pohnout.. ten pohled co po Thomasovi hodila.. asi sem ráda, že sem na její straně.. Přikáže mu ať odejde.. já bych mu přikázala, ať spácha sebevraždu, a to velmi bolestivou.. střídá se ve mě smutek, zmatení, strach a vztech.. je to jako velký začarovaný kolotoč emocí.. nikdy sem se takhle.. špatně necítila.. Řekne mi ať dovedu ty dvě nové holky, se kterými Chris odešel. Jeslti jsou jejich reálná těla, někde poblíž Rileyho. Kývnu a rozběhnu se za nima, srdce mi buší, jako kdybych byla před infarktem.. né fyzickou námahou, fyzičku mám dobrou, ale strachem. Strachem o Rileyho. Aji já mám v očích slzy.. nikdy sem nebrečla.. nikdy a kvůli ničemu.. Ale teď.. ano bojím se.. nerada to přiznávám, ale mám strach.. Já.. málokdy dávám na jevo, jak koho mám ráda.. A Rileyho mám ráda, jako hodně dobrého kamaráda.. nemůže odejít.. umřít.. Vyběhnu nahoru po schodech a najdu je, ve třetím patře.. Odýchaně se opřu o stěnu.. a snažím se trochu uklidnit a popadnout dech, abych mohla začít mluvit.. ,,Máte jít za ES.. Riley on.. umírá.. Ten Ellezian ho napadl a probodl mu hrudník.." vysvětlím velmi rychla a udýchaně.. je mi špatně a bolí mě hlava.. tomu se říká (skoro)psychický zhroucení..

Andrew Keith *Andy* - 24. září 2010 21:50

Škola → Ellezzie ... Doufám, že se mi ozve. A pokud ne, najdu jí. Jsem si jistý, že mi to vyjde. Dnes půjdu do Ellezzie … Ano. Výborný nápad. Usměji se. Cestou do školy jsem přemýšlel, ale přitom spěchal. Opět jdu pozdě. Učitelům to už vadí. Nemají pochopení pro chudáčka. Zamračím se nad tou myšlenkou. Ve škole mě čekal nenáročný a krátký den. Tento den jsem měla nejraději. Končil vždy rychle a měli jsme dobré předměty. Mezi prvními patřila Biologie, kterou jsem měl docela rád. Poté matematika, kterou jsem si vcelku oblíbil. Nebyl jsem šprt. Prostě jsem byl chytrý a dokázal si vše zapamatovat z hodin. Občas mám pocit, že jsem prostě dokonalý. Občas … Pořád. Avšak nikdy jsem to najevo nedával. Nikoho to totiž nezajímá. Chvilku po škole mi zazvonil mobil. Že by … Podívám se na cizí číslo. ,,Sam ? Jsi to ty ? Začnu mluvit jako první. Očekával jsem, že se ozve. Zvědavost je hold těžká. Ale chtěl jsem ještě do Ellezzie … Zamyslel jsem se. ,,Víš … teď mám ještě nějakou práci. Myslíš, že bychom se mohli setkat tam, kde ráno ? Ve tři tam budu.“ Řeknu jí aniž bych čekal na odpověď. Buď tam … Doufal jsem. Doma jsem hodil batoh někam, kde bylo místo a lehl si na postel. Zvládl bych to i v sedě, ale tohle mi bylo příjemnější. Tak jo … Představím si nádherný les, který byl temný a tichý. Bylo to klidné místo, kde se dalo dobře přemýšlet. Proto jsem se snažil tam chodit co nejčastěji. Za okamžik jsem se vznášel nad svým tělem. Netrvalo dlouho a objevil jsem se v Ellezzii. Nic se tu nezměnilo. Usmál jsem se. Ihned mě přivítala má Lusitánská klisna Tiffy. (odkaz) ,,Ahoj holka,“ přivítal jsem jí a drbal na kohoutku. Moc dobře jsem věděl, jak to má ráda. S jejím doprovodem jsem došel do paláce. ,,Ahoj Mello !“ Pozdravil jsem ho hned, jak jsem ho zahlédl. ,,Už jsem se setkal se Sam.“ odpovím hrdě. Ale to byl jen začátek. Věděl jsem, že bude ještě třeba jí přesvědčit a naučit jí tranz. Určitě je šikovná. Povede se jí to brzy. ,,Dnes se s ní opět sejdu.“ Teda, možná … ,,Jak se máš Mello ?“ usměji se. Tušil jsem, co mu schází …

Rima Jeevas - 24. září 2010 22:09

Open My Heart Buď milá. Pomyslím si. Je mi jasné, že na mě není příjemný pohled. Nemohu za to, síla zvyku. Buď šťastná … Jaký důvod mi v tom brání ? Trosky, kteří mě obklopují denně ve škole ? Určitě … I když jsem vypadala, že přemýšlím nad něčím úplně jiným, celou dobu jsem vše velmi dobře vnímala. Nepřítel … Zvednu hlavu a podívám se na něj, na Thomase. Nevím, o co se snaží a proč se o to snaží, ale už teď jsem ho neměla ráda. Je to přece nepřítel. Chvíli jsem váhala nad reakci, ale nakonec jsem se usmála. Usmála jsem se nenuceně, což u mě byl nezvyk … Pokoje ? Fajn. Následovala jsem Chrise, který mířil do paláce. ,,Nadšená ?“ zopakuji. Chvilku jsem se rozhlížela. Bylo to tu krásné … Ale na mě příliš luxusní. ,,Nebudu se přetvařovat. Je to tu krásné, ale nadchlo mě jen pár věcí. Musím si zvyknout.“ zamumlám a neřeším to. ,,Je krásný“ Podívám se na orla. Pokud mě tu něco zaujalo, pak tu byla zvířata, která jsem už od malička milovala. Jsem ráda, že tu zvířata nechybí. Hned je to tu krásnější. Myslím, že si to tu oblíbím. Prohlídku nám přerušila Laionel, která se sem přiřítila. Když oznámila, co se stalo, na nic jsem nečekala. Bez jakéhokoliv promluvení jsem se rozběhla do zahrady. Trvalo mi, než jsem pochopila, proč jsem takhle reagovala. Je to přítel … Zamyslím se. Nikdy jsem přátele neměla. Já je nikdy nesháněla. Ale nyní jsem měla pocit, že jsem našla kamaráda. Lépe řečeno kamarády. Podívala jsem se kolem.Thomas tu už nebyl, ale nešlo si nevšimnout, co provedl. Můj pohled se stočil k Rileymu, který nemálo krvácel. Žije ještě ? Co se mu stalo ? Jak mu mám pomoct ?

Riley Strife * Borec * - 24. září 2010 23:38

Pořádný malér v Open My Heart Nečekal jsem , že se stane něco takového . Počítal jsem s pořádnou nakládačkou , naraženým zápěstím , v horším případě zlomeným nosem . Ale tohle jsem netušil ani v nejmenším . Zmateně se podívám na Thomasův kyselý škleb , podle kterého usoudím , že nemá dost daleko k tomu aby začal křičet bolestí . Nevěděl jsem co se stalo , jenže nebyl čas nad tím přemýšlet . V ruce se mu objeví dýka , která mi za chvíli trčí z hrudníku . Zalapám po dechu . ,, Idiote , co to děláš ? ! " ucouvnu , to už se mi ale podlomí kolena a já se sesunu k zemi . To si dělá srandu . ES ke mě starostlivě přiklekne a se slzami v očích se mě snaží uklidnit , ačkoliv sama na tom psychicky není nejlépe . Přiložím ruce k ráně ze které začne téct krev , bohužel mi to není moc platné . Já umřu ? Dnes a tady ? To snad ne . ES konečně udělá to , co měla udělat už dávno - Díky své schopnosti pošle Thomase pryč . Ten se bez jakéhokoliv slova sebere a odejde . ,, ES ... Neboj se o mě " zachraptím , opravdu špatně se mi dýchá . Aby také ne , když mi fungovala pouze jedna plíce . Pokud tohle přežiju , ten zmetek z toho příště nevyvázne živý . ES nakonec zaúkoluje Laionel aby přivedla Rimu s Day . Podle jejího výrazu poznám , že i ona se velmi špatně smiřuje s mým zraněním . Je to opravdu vážné ? Unaveně přivřu oči , mám potíže s udržením pozornosti . Přesto se snažím svou kamarádku poslouchat ,, Já nevím " zamumlám . Nebyl jsem si jistý jestli se dokážu soustředit natolik , abych se vrátil zpět do svého fyzického těla . Jenže jestli to neudělám , umřu . Pud sebezáchovy byl silný , proto nad návrhem ES krátce přikývnu . Brzy se k nám přiřítí Rima s Dayitou . Rimin soucitný pohled mě překvapil , netvářila se tak chladně , jako doposud . ,, Jestli zemřu ES , " v tu ránu se dám do kašle , díky kterému skončí na mé bílé košili kapky krve ,, Vrať se zpět na Zem . Ten blbeček ti nestojí za to , aby jsi kvůli němu byla připojená na přístroje " . To je poslední , na co se zmohu . Poté ucítím tlak , který mě vrátí zpět do mého fyzického těla . Zpět ve vile , průšvih pokračuje Jakmile se vrátím do reality , první co ucítím je obrovská bolest . Kleknu na všechny čtyři a dám se do kašle , aniž bych věnoval pozornost kapkám krve barvící podlahu do ruda . Přestože se snažím nadechnout , mé snahy nemají příliš velký účinek . Svalím se na zem , přestavajíc vnímat dění kolem sebe . Obraz se začíná rozmazávat , vše kolem mě je najednou příliš vzdálené . Co se to se mnou děje ? Uslyším kolem sebe ustrašené hlasy za kterými mám nutkání se otočit , mé tělo mi ovšem něco takového nedovolí . Kdo to na mě mluví ? A pak spatřím tmu . Je tohle opravdu konec ? Nekonečná tma odnášející mě do světa bezvědomí

Marcus -Mello- Archer - 25. září 2010 15:05

Ellezzie ,,Ahoj Andrewe, co ty tady ?“ oplatím blonďatému Ellezzianovi pozdrav, když se zničeho nic objeví přímo přede mnou. Potěší mě, když se pochlubí se svými úspěchy ohledně Samanthy. ,,Výborně, přiveď jí sem co nejdříve. Brzo ti bude zobat z ruky.“ pousměju se a s povzdechem se zadívám na Elana, který si udělal pohodlí vedle své tygří společnice. Jak je to dlouho, co mě naposled v mé ložnici navštívila žena ? ,,Chybí mi dámská společnost.“ odpovím, když se mě zeptá, jak se mám. Miloval jsem ženy a ze všeho nejvíce mě bavilo je dobývat. Komplikované vztahy dokázali mé touhy vystupňovat natolik, že jsem v takových chvílích jen ztěží ovládal své emoce. Jaká škoda, že v Ellezzii nebylo příliš mnoho lidí se kterými jsem si mohl, či dokonce chtěl povídat o věcech, které neměli nic společného s válkou, nebo zaučováním nováčků. Zákon schválnosti ? Veškerá má komunikace s ostatními spočívala spíše v rozkazech, kterými jsem své poddané rozhodně nešetřil. ,,Tvá schopnost je velmi obdivuhodná, Andrewe, občas přemýšlím nad tím, jaké musí být něco takového ovládat. “ . Z nedostatku zábavy začnu konečkama prstů ťukat do opěry gauče ,,Čas ubíhá tak rychle. A Eve už není mezi živými.“ zamumlám a podepřu si hlavu rukou. Pro všechny z Ellezzie byl velký šok, když jí jednoho dne našli ležet u skal, bez jakýchkoliv známek života. Nešťastná náhoda změnila spoustu věcí, které nešli vrátit zpět. Sezení na pohovce mi na dobré náladě příliš nepřidá, zvlášť když jsem svou nadměrnou energii potřeboval nutně využít. Nepříjemně se zašklebím, když se mi vybaví vzpomínky na ES. S malou černovláskou jsem se nikdy nenudil, v její přítomnosti jako by čas přestal existovat. Proč se rozhodla bojovat proti mně ? Zapomněla na naše přátelství ? Neměl jsem ponětí, proč zrušila spolupráci Ellezzie s Openem, ačkoliv jí kdysi přijala. Moc dobře věděla, že Ellezziané půjdou proti ní, ale ani to jí nepřinutilo změnit názor. Tehdy se má nejlepší kamarádka stala mým největším rivalem. ES, prohraješ. Nemáš šanci vyhrát. Pousměju se, myšlenky na vítězství dokonale nasytily mé ego. ,,Jak se máš vlastně ty ? “ zeptám se Andrewa nakonec, abych prolomil hrobové ticho, které zavládlo v celé místnosti.

Lucy Rower - 25. září 2010 16:38

New York - den jako každý jiný -> Ellezzie Pomalu pootevřu obě oči, přičemž se mi naskytne pohled na bílý strop. Připadám si naprosto dezorientovaně, nejsem si schopná vzpomenout, co je dnes vlastně za den, ani jaké máme roční období. Jak typické… Pomyslím si, jelikož něco takového se mi stává vlastně každý den. Nepřipadá mi to nijak nepříjemné, ba vlastně naopak. Je pěkné se ráno vzbudit a ani nevědět, co se na vás ten den chystá. Aspoň se tím nemusím zbytečně stresovat a dělat si zbytečné starosti. Rukama si potřu oči a převalím se na bok, abych měla dobrý výhled na kalendář, který okupuje můj noční stolek. Tam mám taky napsané veškeré informace a údaje k dnešnímu dni. Stejně během pěti minut veškeré věci, které jsem si teď přečetla, znovu zapomenu. Takže takhle… Okomentuji dnešní datum v mysli a otráveně se pomalu vyhrabu z postele. Vůbec se mi nechce opouštět to vyhřáté místo, ale pořád to bude lepší než zůstat doma. Tím jsem si víc jak stoprocentně jistá. Představa otrávené a naštvané ženy, nic nevidícího muže a chránícího bratra je pro mě strašidelnější než cokoli jiného. Proto mám taky v plánu zmizet dřív, než se někdo vůbec vzbudí. Nabita novou energií se rychlým krokem vydám do koupelny, kde se hodlám na chvíli uzavřít před světem a nechat se vtáhnout do svého vlastního imaginárního prostředí, kde mě nikdo nebude obtěžovat zbytečnými otázkami, urážkami a věcmi tomu podobnými. Po obvyklé ranní hygieně si ještě spletu rozčesané vlasy do jednoho copu, který si přehodím přes pravé rameno. Nikdy jsem se o své vlasy nijak moc nestarala, nebyla jsem fandou podivných účesů, které zaberou minimálně hodiny. Na něco takového jsem byla až moc líná a po většinu času i unavená. Ještě jsem na sebe hodila šedé tílko, přes které jsem si následně oblékla béžový svetr, jehož límec zakrýval celkem dost ošklivou ránu na mém krku. Na řadu poté ještě přišly černé upnuté džíny, které už byly tak trochu ošoupané a zaprané. Přeci jenom patřily k mým nejoblíbenějším a tak se není čemu divit, že už vypadají tak, jak vypadají. Tichým krokem se vydám do kuchyně, abych si mohla něčím aspoň trochu zaplnit prázdný žaludek. Připadala jsem si vyhladovělá, skoro jako kdybych nejedla celé dny. Možná to byla pravda a možná taky ne. Nevzpomínám si, není to zase až tak důležité, abych si na to měla pamatovat. Chvíli se přehrabuji ve skříních a ledničce, načež vytáhnu pomerančový džus a pytlík sušenek. Jsem moc líná na to, abych si připravovala nějaké složité snídaně, a tohle mi pro tuto chvíli stačí. Navíc kdybych se pustila do nějakého experimentování, nejspíš by mi z toho stejně vyšel jenom pěkný hnus, který by se nedal sníst. Proč je to v poslední době všechno tak klidné? Nemám co dělat, nic se neděje, jenom beznadějně vyčkávám, jestli se náhodou něco nestane a já budu poctěna nějakým úkolem… Pomyslím si otráveně, dojídajíc svou chudou snídani. Normálně mi klid vůbec nevadí, ale když to trvá až moc dlouho, připadám si životem znuděná. Jako kdyby mi už neměl co nabídnout. Dnes bych se zase mohla podívat do Ellezzie! Uvědomím si a na mých rtech se objeví zasněný úsměv. Lepší místo neznám a proto tam taky trávím co nejvíce času. Se zasněným výrazem koukám před sebe, přičemž přemýšlím, co asi budu v Ellezzii dělat dnes. Na rozdíl od reality je to místo, kde mě nic není schopné omrzet. Magické místo… Jsem natolik ponořená ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšimla přicházející matky. Kvůli své zasněnosti jsem se připravila o rychlý úprk a taky o hezké ráno. Jakmile ji zaregistruji, stočím svůj zrak na sklenici s džusem, která je již z poloviny prázdná. Na chvíli je v kuchyni naprosté ticho, jenom sem tam něco zašustí. Ovšem já nezvednu oči, abych se podívala, co to bylo. Jenom stále upírám svůj prázdný pohled na sklenici a zběžně přežvykuji sousto v puse. “Jdi už…“ Promluví žena, na jejíž jméno si nejsem schopná vzpomenout, a které bych měla říkat „mami“. Což by mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo. Zase na druhou stranu dnes musí mít velice dobrou náladu, jelikož jsem spíš očekávala něco ve smyslu „Táhni“, nebo něco tomu podobného. Pouze poslušně přikývnu, spolknu sousto, uklidím po sobě nádobí a vydám se směrem do předsíně, kde už na mě čeká brašna do školy. Přehodím si ji přes rameno, nazuji si černé boty a vydám se směrem do školy bez jakéhokoli rozloučení. Už jsem skoro u školy, přeci jenom nemám to moc daleko. Naštěstí nemusím nijak dojíždět, stačí mi jít deset minut pěšky a jsem přímo u oné budovy. “Lucy! LUCY!“ Zaznamenám, jak se někdo snaží upoutat mou pozornost. Lehce natočím hlavu, abych viděla, kdo s takovou mermomocí řve mé jméno. Na můj vkus až moc hlasité, lehce se zamračím a sleduji pro mne neznámou holku, jak si to rázuje přímo k mé osobě. “Ahoj Lucy! Jak se vede? Dlouho jsme se…“ Stačí mi poslouchat jenom prvních pár slov a hned je mi jasné, že to nejspíš bude nějaká záměna osob. Já tuhle holku přeci vůbec neznám! Tedy aspoň myslím, že jsem ji nikdy neviděla. Nevzpomínám si, že bych se s někým takovým vůbec dala do řeči. Tedy vím, že jsem s někým mluvila, ale nejsem si schopná vzpomenout na vzhled či dokonce jméno. “My se známe?“ Přeruším ji v jejích slovech, jelikož na nějaké výzvědy nemám náladu ani čas. Promluvím tichým polohlasem, který by se možná dal označit jako hlasitější šepot. Chvíli pozoruji její šokovanou tvář a po chvíli se zase dám do kroku, ignorujíc onu osobu, která tam ještě stále zaraženě stojí. To musel být nejspíš nějaký omyl… Pomyslím si rozumně a pomalu se vydám do školy. Už ani nevím, jestli na mne něco křičela nebo ne, prostě jsem se zase na chvíli ztratila ve svých myšlenkách a automaticky šla do své třídy. Celý školní den probíhal v relativním klidu. Naštěstí jsme dnes měli málo vyučovacích hodin a vesměs to byly předměty lehké. I když to byl celkem hezký den, dobrou náladu jsem neměla. Bylo to vcelku jednoduché. Celý den se mě snažila nahnat nějaká holka, která neustále dokola mlela něco o tom, jak jsme se minulý den spolu daly do řeči. Ale prosím, to bych si snad pamatovala! Pomyslím si otráveně, když už se mi to snažila namluvit po páté. Neustále se mě snažila přemluvit o opaku, i když jsem jí asi po padesáté říkala, že to nejspíš prostě musí být nějaký omyl! Ona si toho ovšem vůbec nevšímala a neustále do mě něco šila. Byla neuvěřitelně otravná a dokázala mi perfektně zkazit celý den. Naštěstí jsem jí při odchodu ze školy nepotkala. Nejspíš má o pár hodin navíc, což mě v tuhle chvíli víc jak těší. Nechápala jsem, čemu na mé odpovědi nerozuměla. Bylo to zvláštní, vypadala tak přesvědčivě, skoro jako kdyby tomu opravdu věřila. Začne ve mně cosi hlodat, něco, co mi namlouvá, že možná měla pravdu. V tuhle chvíli si připadám víc jak zmatená. Ohlédnu se přes rameno směrem ke škole a pak jenom pokrčím rameny a vydám se domů. Nikdy jsem po nějaké společnosti netoužila, a proto mi tohle nepřipadá zrovna jako něco, co by mi mělo rvát žíly. Ale tady jde spíš o to, proč si něco takového nepamatuješ! Poradím si v duchu a zamyšleně se zamračím. Po chvíli úsilného přemýšlení nad tím jenom poraženě pokrčím rameny a vzdám to. Stejně je to jedno, něco takového si pamatovat nemusím, není to nijak podstatné. Zbytek cesty jsem strávila přemýšlením nad blbostmi, takže jsem se domů dostala dřív, než jsem si to vůbec stačila uvědomit. Tašku jsem odhodila do kouta svého pokoje a spokojeně se podívala na postel. Ellezzie volá… Neodpustila jsem si jeden veselý úsměv a natáhla jsem se na postel. Na chvilku jsem úplně vypnula. Nepřemýšlela jsem vůbec nad ničím, moje mysl zela prázdnotou a tmou. Skoro jako kdybych byla v jakémsi druhu spánku. Ještě chvilku jsem tam jenom tak ležela se zavřenýma očima. Nakonec jsem se vznášela nad svým tělem. Otevřela jsem oči, přede mnou se rozprostíralo sídlo Ellezzianů. Nevědomky jsem se pousmála a vydala se rovnou do svého pokoje, kde bych si konečně mohla pořádně postěžovat. Milovala jsem tu samotu a ticho, které mi nabízel můj pokoj. Proto jsem se taky bez jakéhokoli rozmýšlení vydala do svého pokoje. Mello ví, že tady touhle dobou bývám a taky ví, kde přesně se nacházím. Pokud někoho cestou potkám, přejdu ho s nevnímajícím pohledem, který je napůl prázdný a napůl zasněný. Jakmile se dostanu do svého pokoje, zavřu za sebou s hlasitým prásknutím dveře a s rozzářenýma očima si prohlédnu svoje útočiště. Okna jsou zatáhnutá záclonami, takže sem dopadá jenom hodně málo světla. Pro mne je tma uklidňující a proto jí tu chci mít co nejvíce. “Proč je vlastně taková? K čemu jí to všechno je?“ Řeknu normální hlasitostí, přičemž můj hlas je tak trochu chraplavý. Nikdy moc nemluvím, a když už, tak opravdu tiše, proto taky moje hlasivky nejsou zvyklé na takovou hlasitost a protestují. Mám sto chutí tu začít křičet a plně si vyřvat plíce. Tím taky vykřičet veškerou svou zuřivost a ublíženost. Naštěstí se zastavím dost rychle, abych nevyvedla nějakou blbost. S hlasitou ránou se svalím do svého křesla v tom nejtmavším koutě a chytím se za krk. Poraněné místo bolí čím dál víc, až mi to skoro nahání slzy do očí. Veškerou hořkost a smutek spolknu, jako to dělám celá léta a jenom se pohodlněji usadím se záměrem si na chvilku odpočinout od všeho a všech.

Christian *Chris* Leander - 26. září 2010 10:43

Open My Heart - Zahrada S úsměvem pozoruji Rimu, kterak si se zájmem prohlíží mého orla. Spokojeně jej podrbu pod bradou. Ta holka nebude přeci jen ztracenej případ... Miluje zvířata... V dalších několika minutách se stane několik věcí na jednou. Ze zahrady je slyšet bolestivý řev, který nejspíše patří Rileymu. Ztuhnu, odhadujíc, co bych měl udělat. Hned na to nás poctí svou přítomností Laionel, která povídá cosi o tom, že je Riley těžce zraněný. ,,Jdeme!" zavelím, popadnu Dayitu, následován Rimou a rozeběhnu se do zahrady. Při pohledu na scénu, která se zde udála, se mi udělá mírně nevolno. Riley leží zhrouceně na zemi v kaluži krve, Thomas nejspíše zmizel a ES se snaží Rila utišovat. ,,Panebože.." sprásknu ruce a klesnu na kolena vedle Rileyho a ES. Prohlédnu jeho ránu, vypadá opravdu ošklivě. ,,Thomas, že..?" zeptám se a pohlédnu Rilovi do očí. Z jeho pohledu mi je vše jasné. Samozřejmě, kdo jiný. ,,Jak se to stalo?" zeptám se a mlčky stisknu Rilymu ruku. Patřil mezi mé nejlepší přátele, a proto jsem v nitru cítil strach. Riley se musel dostat včas do svého těla, přesně, jak říkala ES. ,,Drž se, kámo. Jsi přeci Riley Strife. Ty přejižeš všechno." povzbudivě se usměji, a stisknu mu jednu z rukou. Riley může cítit teplo, rozlévající se do celého těla. Vyslechnu rozhovor mezi černovláskou a Rileyem a přikývnu. Nato Riley zmizí. S povzdechem pohlédnu na ES a chlácholivě jí obejmu, její city zřejmě zaznamenaly velký otřes. Nedivil jsem se - byly to nejlepší přátelé. ,,Neboj se, ES. Riley bude v pořádku. Slibuji ti, že se mu nic nestane. Mám se vrátit a najít ho? Pokud okamžitě vyrazím, najdu ho a zavolám pomoc. zamumlám a chlácholivě jí pohladím ve vlasech. Cítil jsem její třesící se tělo. ,,Riley je silná osobnost, uzdraví se." mumlám dál a dlaněmi, které mám položené na jejích zádech, jí zahlcuji teplem sálajícím z mých rukou. Doufejme, že je Riley silný...

Andrew Keith *Andy* - 26. září 2010 12:20

Ellezzie ,,Neměl jsem co dělat.“ Usměji se, i když jsem ve skutečnosti věděl, jaká je pravda. Mohl jsem konečně uklidit ve svém bytě, ale to se mi moc nelíbilo. A navíc, je tam docela útulno. Ale až si tam pozvu Sam, měl bych tam uklidit. Nemůžu jí přece určit tranz někde na lavičkách. Vypadali by jsme jak bezďáci … Takže, nezbylo mi nic jiného, než si ještě dnes uklidit. V kolik že se to máme setkat ? Ve dvě ? Ne, ve tři … Doufal jsem, že tam přijde. Pokud ne, najdu si jí znova, pro mě žádný problém. ,,Ano, určitě to bude co nejdříve.“ Byl jsem si tím jistý. Je to fajnová holka. Pomyslím si. Možná, že bych … napadlo mě párkrát. Ne … I když … NE. Asi to nebyl dobrý nápad. Třeba to přijde samo … ,,Ano, je naprosto úžasná!“ Při zmínce o mé schopnosti se hrdě napřímím. Věděl jsem, jak je silná. ,,Eve byla skvělá …“ Vzpomínám si na milou dívku. ES, kdo jiný. Stále nechápu, proč si to Mello nechtěl připustit … Žárlivka hnusná. Nikdy jsem jí neměl rád, ale o ES jsem se s Mellem moc nebavil. Vlastně vůbec. ,,Stále mi chybí Connor. Každý den na něj myslím …“ Svého bratra jsem měl rád. Proč jsi skončil na takových svinstvech … Proč ?! Důvod jsem se nikdy nedozvěděl. Škoda. ,,Ale … jinak to vcelku jde“ usměji se … ,,Docela jsem si všiml, že máš rád komplikované vztahy ...“ Začnu mu říkat o svém nápadu, přičemž se mi vybaví Lucy. ,,Co kdybys to zkusil s Lucy ?“

Thomas Dirk - 26. září 2010 13:31

Open My Heart -> Ellezie Vezu se na vlnách šílenství, v duchu už zvažuju, co všechno tomu parchantovi předemnou udělám a zároveň si vychutnávám jablko. Náhle však do mé mysli vstoupí cizí entita, která mi zkazí celou zábavu. Oči mi zeskelnatí, já se několik vteřin soustředím a o chvíli později se zjevím v Ellezii, zrovna uprostřed konverzace Andrewa a Mella. To, společně s chvílí potlačení mé vlastní vůle mě vrátí zpět do normálu. Moje racionalita opět získá vládu nad tělem a já uvažuju, co teď. Mella jsem rozhodně potkat nechtěl. Chtěl jsem se jít zdekovat do svého pokoje, než se rozhodnu co dál. Je na mě příšerný pohled. Nohavice a rukáv nasáklé krví, v jedné ruce jablko, druhá jak jinak než od krve. Výraz v obličeji prost obvyklého nadhledu a klidu, stále ještě jemně nepřítomný. Potřesu hlavou a usměju se. "Zdravíčko pánové, měl jsem malou, řekněme nehodu. A omlouvám se za vyrušení, ale přesouval jsem se ve spěchu a tak nějak nebyl čas přesně se zaměřit. Mohlo mi dojít, že mě to tím pádem vyhodí u tebe." Ušklíbnu se a podívám se na svoje šaty. Taková škoda. "Pravděpodobně se teď odeberu do svého pokoje, potřebuju si dát do pořádku své končetiny. Pokud je můj odhad správný tak mám natržené dva svaly a na několika místech protrženou kůži. Nic pěkného na pohled, ale za hoďku to bude dobré. A pokud bych mohl poprosit Mello, mohl bys mi, až budeš mít chvíli času vytvořit nové dýky a šatsvo, pokud možno stejné jako předtím? Bohužel jsem neměl čas je posbírat a košile, no škoda mluvit. Vysvětlování bych si pokudmožno nechal na potom, není to nic akutního. Aspoň doufám." Doufám, že nikdo v nejbližší době neplánuje výlet do Openu. S těmi slovy vyrazím do svého pokoje, doufaje, že mi nikdo nebude bránit. Čím dřív začnu, tím líp. Naštěstí to není daleko, a tak mi dokulhat na místo nečiní zas až takový problém. Zavřu za sebou dveře, usadím se na židl k dřevěnému stolu, místy začernalému a dám se do práce. Tedy sundám si košili, poraněná ruka zprůsvitní a já do ni ponořím tu druhou a začnu velmi opatrněspojovat potrhaná vlákna dohromady. Nejlepší chirurg by to nedokázal lépe, protože by mu vždy bránilo okolní maso, což není můj případ. Sykám bolestí a na stůl dopadají drobné kapičky krve. Zatínám zuby, protože s nemohu dovolit anestetika, ne že by se nedaly sehnat, ale otupují a to si nemohu dovolit. Vždy uchopím jeden konec vlákna, přiložím ho ke druhému, nechám je prostoupit a zase je zhmotním. Procedura trvá docela dlouho, po necelé hodině jsem již skoro hotov. Přeci jen mám v tom docela praxi, občas se tady nějaký ten úraz stane a ať už se jedná o rovnání kostí nebo něco jiného, dost často pomáhám. S úlevou se natáhnu po jednom z posledních vláken. Jenže ouha, ono to nebylo vlákno ledajaké, ale, jak jsem si až příliš pozdě uvědomil, nerv. Chytím se za něj a tělem mi projede vlna bolesti. Neschopen se soustředit zaječím a reflexivně aktivuju svou schonost naplno. O vteřinu později se propadnu židlí i stropem a zastavím až o patro níž. Hloupých je hned několik věcí. Zaprvé, v pokoji je jakási slečna, která si zrovna sedá do křesla. Zadruhé, dopadnu blízko oknu a zatřetí, moje šatstvo zůstalo nahoře. Dneska se mi nějak nedaří bleskne mi hlavou a strhnu na sebe závěs. A tak tam sedím, zahalen závěsem a zvažuju, co se mi stane teď a poprvé mi dojdou slova...

Eleanor *ES* Morango - 26. září 2010 14:46

Open My Heart Jakmile Riley zmizí , propuknu v nezadržitelný pláč . ,, Proč ? " křečovitě se chytnu Christianovy košile a nechám potoky slz stékat po tvářích . ,, Ať přežije . Prosím ! " . Zoufale položím Chrisovi hlavu na hruď , načež ho dál objímám ,, J - Je to ... moje vina . To kvůli mně je Riley v ohrožení života " vzdychnu ztrápeně . Pozvednu hlavu a upřu modré oči na Rimu a Day , které díky Laionel do zahrady přiběhli . ,, Musíte se vrátit " vyhrknu ,, Až se objevíte ve svém fyzickém těle , vyhledejte pomoc . Udělejte to , prosím . Kvůli Rileymu " položím hlavu do dlaní a nechávám průchod svým emocím . Přesně takovou beznaděj jsem cítila naposled v době , kdy jsem spatřila Mella s jinou dívkou . Jenže strach o mého nejlepšího kamaráda byl tak moc velký , že dokázal konkurovat i děsivému zážitku při kterém přišla o život Mellova milenka Eve . Nesmí zemřít . ,, Soustřeďte se na svá těla a myslete na návrat " doporučím těm dvoum , jelikož mi bylo jasné , že pro Rimu i Dayitu bude první návrat skokem do neznáma . Nezbývalo příliš mnoho času a pokud měl Riley přežít , pak se museli obě dívky dostat co nejdříve zpět do reality . ,, Buď tu se mnou , Christiane " zaprosím ve chvíli , kdy mi navrhne , že se vrátí na Zem ,, Oni to zvládnou . Nenechávej mě tu samotnou " škemrám dál , přičemž se mu hlavou opřu o rameno . ,, Nechci o něj přijít " špitnu tiše . V hlavě se mi střídá jedna vzpomínka za druhou . Spatřím den kdy jsme se s Rileym poprvé setkali , následuje objevení jeho schopností , spřátelení se s Christianem a dalšími z Openu . Byly to jedny z nejnádhernějších zážitků spojené s ním , které se v mé paměti dochovaly . Nechtěla jsem o ně přijít . Proč právě on ? Jen proto , že bránil svou zemi ? Nedokázala jsem pochopit chování Ellezzianů , ale už teď jsem cítila obrovské zklamání . Poslal sem Thomase skutečně Mello ? Byl by schopný něčeho takového ? ,, Chrisi , chci tě o něco poprosit " přisunu si kolena k bradě a pevně je obejmu rukama ,, Přiveď do Openu Ariannu . Vím , že mě nezklameš "

Lucy Rower - 26. září 2010 15:17

Ellezzie Plánovala jsem si celkem hezké odpoledne. Jenom jsem se chtěla uvelebit ve svém pohodlném křesílku, v temném koutku a tam spokojeně odpočívat. Prostě zavřít oči a nechat svým myšlenkám volnou ruku. Je to příjemné, přemýšlet nad vším možným i nemožným a přitom vůbec nebrat na vědomí, že se budete muset vrátit nohama zpátky na zem. Proč na to v tuhle chvíli myslet? Akorát bych se tím neustále stresovala a to já nemám zapotřebí. Taková odpoledne jsem měla nejraději a ještě teď jsem si myslela, že to zase bude takové. Vlastně skoro jako každý strávený čas v Ellezzii. Byla jsem ovšem celkem na omylu, když jsem si něco takového o dnešním odpoledni myslela. V prvním okamžiku uslyším řev, který nejspíš nepřeslechne nikdo. Normální lidé by sebou možná reflexivně cukli a okamžitě by se vyběhli podívat, co se vlastně stalo. Já jsem si však víc jak jistá, že se na to půjde podívat někdo jiný a proto nad tím jenom zakroutím hlavou. Proč se vlastně namáhat, abychom se tam potom sešli čtyři? Zbytečnost… Ovšem to co se stalo hned v závěsu, to už pro mě nebyla věc, kterou bych mohla jenom s myšlenkou, že to někdo vyřeší, přejít. Jelikož se ozve hlasitá rána a náhle se něco zřítí do mého pokoje. Místo toho, abych se podívala, co se to zřítilo, tak zvednu hlavu vzhůru, abych zjistila, jaké jsou škody. Je mi celkem jedno, co to bylo, nejdřív prostě musím vědět rozsáhlost poškození. I kdyby ten přede mnou krvácel, stejně by pro mě byl důležitější strop než on samotný. Svoje útulné místečko si přeci musím hlídat a udržovat! Pro mé překvapení, ale taky nesmírnou radost tam naštěstí žádná díra není. Uf, mám kliku… Pomyslím si úlevně, přeci jenom jsem tu nebyla zase tak dlouho a chvilku mi trvá, než si na nové prostředí zvyknu. Tenhle pokoj jsem si vyzdobila k obrazu svému a jenom těžce bych se s ním loučila. Ještě stále sleduji strop, jako kdybych očekávala, že se tam každou chvíli nějaká díra objeví, ovšem k něčemu takovému naštěstí nedošlo. Možná bych to sledovala ještě dlouho, ale to by mě najednou nesměl udeřit silný paprsek slunce do očí. “Co to…?!“ Nestačím se udržet a polohlasem vyjeknu, skoro jako kdyby mi někdo přejel nožem po zádech. Začnu si mnout oči, jelikož až doteď jsem seděla ve tmě a náhlý úder od paprsku slunce jsem tedy rozhodně nečekala. Pomalu zamžourám očima do náhle prosvětleného pokoje a zabrousím pohledem k oknu, abych zjistila, co bylo příčinou toho nadměrného osvětlení. Až teprve teď si všimnu osoby, která na sobě nemá nic jiného, než mou záclonu. Na mém obličeji se nepohnula ani brva, jenom tam na něj koukám s prázdným výrazem a staženými rty do tenké linky. Mé tváře sice trochu zrůžoví, ale těžko se dá říct, jestli je to způsobeno stydlivostí, či vztekem. Hnusný světlo! Moje záclona, já chci svojí záclonu zpátky!! Pomyslím si víc jak rozčileně, i když můj obličej zůstává stále stejný. To, že u mě v pokoji je zcela nahá osoba mě neirituje tolik jako ta velká dávka světla. A to jsem si na tu tmu zrovna tak zvykla! A teď co? Teď mám tak akorát utrum. Zakroutím se v křesle, abych si udělala ještě víc pohodlí, a podívám se na dotyčného mladíka. Nevěděla jsem, kdo to vlastně je. Nepamatovala jsem si ho, nejspíš jsem s ním ani nikdy nemluvila, tedy aspoň si myslím, že jsem ho nikdy neviděla. Ovšem to je u mě celkem pochopitelné, jelikož já zapomínám neustále a skoro všechno. Zdá se, že se tam tak trochu sekl. Proč asi, to je mu taková zima? Pomyslím si nechápavě a sjedu ho pohledem od shora až dolů. Nedochází mi, proč mu právě v tuhle chvíli došli slova, mě osobně to vůbec nevyvedlo z míry. Skoro to vypadá, jako kdyby mi nazí muži do pokoje padali neustále, takže už mě na tom nemá co překvapit. “A ty jsi zase kdo?“ Pronesu po chvíli mlčení tichým hlasem, ve kterém není možno zaznamenat ani trošku zvědavosti, spíš je to takové okomentování dnešního víc jak nezdařilého dne. Ani nečekám na jeho odpověď, ještě jednou jsem se zamračila na strop, jako kdybych ještě stále očekávala nějakou díru, poté beze slova vstala z křesla a vzala deku, kterou jsem měla přehozenou přes křeslo. Stále mlčky s nic neříkajícím výrazem jsem došla až k oknu, tudíž i k oné osobě a začala jsem zakrývat okno, aby se sem nedostávalo tolik slunečního svitu. Blbý sluníčko, všechno dokáže zkazit!“ Zamyslím se, jak by se nejspíše něco jako slunce dalo zničit. V tu chvíli naprosto zapomenu, že je se mnou v pokoji ještě někdo další a že má na sobě jenom mou záclonu. Jakmile jsem se svou prací aspoň trochu spokojená a v mém pokoji už je zase příjemné přítmí, vrátím se zpátky do svého křesla a jenom očekávám, pokud má dotyčná osoba v mém pokoji ještě něco na srdci, nebo jestli se konečně ochotně zvedne a odejde z mého pokoje.

Destiny Ricco - 26. září 2010 18:00

Limuzína Cítím jak se mi hrne barva do tváře. To jak se chovala a to jak se tvářila ve mně probouzelo neuvěřitelné množství vzteku. Byla až neuvěřitelně drzá, ani v nejmenším bych se nedivila, kdyby mi za chvilku došla trpělivost a já nad sebou ztratila kontrolu. Protože lidé, co ke mně nechovali úctu a dělali přiblblé grimasy si u mě plus neudělají. Přece jen by pro každého mělo být lepší byt se mnou zadobře, než se se mnou pouštět do křížku. Jsem schopná všeho ano opravdu všeho.A dnešní večerní akce to má dokázat. Z obličeje mi zmizí úsměv a veškerá přetvářka, kterou jsem dosud schovávala je tu a tam. Nemám zapotřebí tu s ní trávit svůj vzácný čas. Akorát mne zdržuje, je to její rozhodnutí, pokud se bude dál chovat tak jak se chová ať si jde po svých, ale pokud se rozhodne, že by se konečně mohla přestat chovat jako tupá nána, tak by me měla začít urychleně poslouchat. Jsem tu ze své vlastní vůle- příkazy od Mella neberu vážně, jeho rozkazy plním protože chci a protože je to můj přítel. Kterýkoliv rozkaz, který vyplnit nechci prostě neudělám. Jsem už zkrátka taková. Moc tvrdohlavá a moc svá. Už jako malá, jsem rodiče neposlouchala, ale těm to nijak nevadilo, nikdy jsem se s nima moc nehádala neměla jsem proč. Dali mi vždycky to co chci a pokud ne nedělalo mi problém si to získat jinak. Ne, nekradu. Ale prostě jsem si to vždycky dokázala zařídit. Pak přišel na řadu modeling, ve kterém jsem se stala hvězdou a díky tomu jsem si získala ve světe slávu,uznání a spoustu peněz. Ale je tu také spoustu lidí, kteří ke mně nechovají nic jiného než zášť. Ale to z nich mluví jen závist. Sjedu Crystal pohrdavým pohledem od hlavy až k patě a pak se jí dlouze podívám do očí. Z očí vyzařuje všechno možné, jen ne přívětivost. Její poslední slova napsaný na kus cáru papíru je ta poslední kapka. Blok odhodím,,Teď mě poslouchej!“Podívám se jí zpříma do očí a udělám krok k ní, takže jsme těsně od sebe.,, Jestli si myslíš, že tu budu stát hodinu a mrhat s tebou svůj drahocenný čas, tak to jsi na omylu!“Syčím. ,,A pochybuju že ti někdo dá práci, když jako komunikaci s lidmi používáš kus papíru. Takže pokud jsi Crystal Snowflower, tak se mi laskavě ozvi až tě prejde tvá ´vtipná´ nálada.“Vtisknu ji do ruky vizitku s mým telefoním číslem a pak se nasupeně vrátím zpět do auta. ,,Franku, zaparkujte někde mimo uliční ruch, nechte mne v autě a jděte třeba na oběd.Prospím se.“Poručím svému šoférovi. Rozhodně nemám v plánu spát, potřebuji se podívat do Ellezzie a přece nemůžu říct že se jdu podívat do jiné dimenze. A až domů se mi jezdit nechtělo.Frank nemá žádné otázky, jen přikývne a poslušně udělá to co mu bylo přikázáno. Auto zaparkuje kdesi .. Ani nevím kde. Natáhnu se na koženou sedačku a zavřu oči. Ještě než se stačím pokusit o tranz mě vyruší Frank.,,Za jak dlouho se mám vrátit slečno Ricco?“Otevřu jedno oko a líně se na něho podívám.,,Plus mínus za hodinu a půl.“ Když Frank odejde, úplně se uvolním a myslím na uklídňující věci. Netrvá to dlouho a už se vznáším nad fyzickým tělem. Přemístím se do Ellezzie a objevím se uprostřed dvora, těsně vedle obrovské fontány.Wow, chybělo málo a málem jsem byla v ní.Cestování je ošemetná věc. Nebylo by to poprvé co bych se místo na pevné zemi objevila ve vodě. Zaposlouchám se do zvuků,kolem hradu. Kromě zpívání ptáků, tekoucí vody a foukání větru, je slyšet i hluboké a táhlé zaržání, následované dusotem kopyt.Usměju se. Přímo ke mně se blíží uhlovitě černý hřebec. Jeho štíhlé, dlouhé nohy, mohutná hlava a vysoko posazený ocas, mu dodávali na eleganci. Plnokrevný hřebec prudce zastaví přímo přede mnou a z nozder vypustí vzduch. ,,Taky tě ráda vidím Donore.“Pohladím ho po bílé úzké lysině. Donor je jeden z nejrychlejších koní v Ellezzii. Oplývá temperamentem,šarmem,elegancí, ale také je velmi tvrdohlavý, vzdorný a častokrát i mírně agresivní k ostatním koním a čas od času také lidem. Ve tmě, je na něm vidět snad jen bílá lysina, která je na vrcholu hlavy úzká a dole se rozšiřuje,dále sněhově bílé nohy a pronikavě modré oči, které jsou na něm snad ze všeho nejzajímavější. Donor mi lehce zafuní do vlasů.,,To jsme se tak dlouho neviděli?“Poplácám ho na krku. Najednou se z paláce ozve příšerný řev.Zřejmě patřil muži. Donor popuzeně sklopí uši dozadu a polekaně uskočí do strany.,, Jakej idiot!“Uklidňuju Donora, kterého řev spíše rozzlobil, než opravdu vyděsil.

Rima Jeevas - 26. září 2010 18:20

Open My Heart → vila ,,Hajzl hnusnej“ Zasyčím, když si mohu lépe prohlédnout jeho dílo. Dívala jsem se po všech kolem, všichni měli strach o Rileyho. Dokonce i já. S povzdechem jsem se dívala na bodnutí, které nejspíš zasáhlo plíce. Tušila jsem, že se budu brzo muset vrátit. Rileyho fyzické tělo bylo v blízkosti mého a Day. Poslechla jsem ES a spolu s Dayitou jsme se vrátili. Zase jsem se ocitla ve vile. Udělalo se mi trochu nevolno, ale nebyl čas to řešit. Co nejdříve jsem se snažila vzpamatovat. Zahlédla jsem Kaylu, která viditelně nevěděla, co se děje. Je asi v šoku … Zamyslím se a začnu dělat překvapenou. ,,Panebože !“ znovu se podívám na modela, který byl od krve. ,,Zavolám záchranku.“ nabídnu se. ,,Prosím, zůstaňte u Rileyho.“ Poprosím Kaylu. Vytáhla jsem svůj mobil, ovšem jsem měla vybitou baterku. Ježiš marjá … Do prdele. Začala jsem lítat po vile a hledat něco, čím by se dalo zavolat. Nakonec jsem našla mobil. Neváhala jsem a začala vytáček číslo na záchranku. Všechny potřebné údaje jsem jim řekla. ,,Brzy by tu měli být … Snad si pospíší.“ Pověděla jsem jim zoufale. O pár minut později … Vykoukla jsem z okna a uviděla sanitku. Konečně … Rychle jsem běžela otevřít. Nasměrovala jsem nějaké chlapi na místo, kde se Riley a ostatní nacházeli. Bude to dobrý. Pomyslím si doufajíc, že nenastanou komplikace. Za nemálo chvil jsme už byli v sanitce a jeli do nemocnice.

Marcus -Mello- Archer - 27. září 2010 18:38

Ellezzie ,,Dobrá, spoléhám na tebe. Když už jsme u toho, pomoz jí i s objevením schopnosti." zaúkoluji ho ihned poté, co se začne rozplývat nad svými úspěchy. Andrew byl přesně tím typem člověka, který při dosažení cílů spoléhal na svou dětinskost. Jeho chování i smýšlení o něm samotném se častokrát podobalo úvahám malých pětiletých dětí, odkázaných jen na své kouzelné úsměvy. Naivní spratek. Zatímco se Andy rozpovídá, svou pozornost přemístím k lahvi šampaňského. ,,Je jí škoda, byla opravdu překrásná." přisvědčím a upiju ze sklenky, kterou svírám v ruce. Ostatní Ellezziané na Eveinu smrt reagovali skepticky, přestože se jednalo o nešťastnou nehodu. Neměl jsem zapotřebí otevírat staré rány. Spáchala sebevraždu a tím se celý případ uzavřel. Zbystřím, když se zmíní o ztrátě svého bratra. Pokud mě paměť neklamala, pak měl Andrew staršího sourozence, který zemřel na předávkování drogami. Jen nad tím zakroutím hlavou ,,Hlavu vzhůru, musíš jít dál." doporučím mu. Okaté bědování nad nespravedlivým osudem a odhalování slabých stránek rozhodně nebylo na místě, kor ne od Ellezziana. Čím více o nás nepřátelé věděli, tím hůř. Alespoň, že existovala přetvářka, která mnohdy dokázala zabránit spoustě zapeklitým situacím. Jakmile dojde řeč na Lucy, zamyšleně si promnu bradu. ,,Blázníš ? Myslím, že ona není můj typ." zakřením se, Lucy se v mnoha věcech až příliš podobala Andrewovi. A to hlavně chováním, které ani náznakem neodpovídalo jejich věkové kategorii. Ti dva usmrkanci by si mohli podat ruce. A pak se v místnosti zjeví Thomas. Jako obvykle se tváří klidně a vyrovnanně, avšak můj zrak upoutá něco jiného. Lépe řečeno jeho zakrvácená nohavice a rukáv. ,,Co to má být ? Kde jsi k tomu přišel ?" káravě na něj pohlédnu, nelíbí se mi, že se neobtěžoval mi sdělit příčiny zranění. Aby toho nebylo málo, požádá mě o další nezbytné vybavení, jako jsou dýky a šaty. Proč to vlastně chce ? ,,Až mi povíš co se stalo, pak nad tím možná budu uvažovat." věnuji mu pohrdavý úšklebek, kterým mu dávám jasně najevo, že se mi nelíbí, když jsem ten, který se dovídá vše jako poslední. Na pohovce si mezitím s líným zívnutím udělá pohodlí Elan. S neutrálním výrazem ho pohladím po kožichu a dál nepřítomně hledím před sebe.

Destiny Ricco - 28. září 2010 12:10

Ellezzie Když se mi podaří Donora trochu zklidnit, naposledy ho poplácám a pak se už rozejdu do paláce. Mám na srdci něco, co bych ráda řekla Mellovi. A kde bude? Samozřejmě že si bude sedět na svém křesílku, pít ze skleničky vína a raději se nudit, než by přidal ruku k dílu. Kšilt, který jsem měla celou dobu zaražený do obličeje vrátím na místo kde má být, tak aby mi šlo vidět do tváře, tady se před novináři schovávat nemusím. Napřímím se, pyšně zvednu hlavu a ladným krokem se blížím k velkému sálu. První koho pozdravím je nádherný tygr Elan. Miluju zvířata a ke všemu šelmy. Sama mám doma malé lvíče a tygří mládě. ,,Ahoj Elánku.“Podrbu ho za ušima přesně tak jak to má rád a pak se otočím na Mella. Je s ním nějaký kluk. Já se o Ellezzijské lidi moc nezajímám, ale tak nějak matně si ty jména pamatuju tohle bude nejspíš … Andrew? ,,Mello můžeš mi vysvětlit, co je ta Crystal Snowflower zač? Ona je z doby kamenný! A dokonce ani neumí mluvit! Místo slov používá papír! Mě z ní hrábne! Proč mě posíláš pro tyhle lidi?! Nejdřív to byl Altan, toho jsem málem zabila a teď ona? Stačilo málo a skoro jsem se neudržela taky!“ Na tváři se mi objeví úsměv, když se ke mně přiřítí neposedný Sargo. Nádherný, černý dobrman, vynikající hlídací pes, který si oblíbí jen málokoho. Miluju tohle zvíře! Je to ještě štěně ale i tak je dost velký a to ještě poroste.,,Sargo! Ahoj!“Nastavím náruč, čekám že mi do ní radostně skočí jako vždy, ale když vidím, jak vyrostl za dobu co jsem ho neviděla, raději couvnu.,,Sargo ne!“To jsou má poslední slova, než mě stačí rozdováděný pes povalit na zem. Se smíchem od sebe Sarga od strčím.,,Myslela jsem že už nejsi takový pošuk, zlato!“ S námahou vstanu. ,,Proč je tu takový ticho? Nehraje tu ani žádná hudba.“Zamračím se.,,A vůbec- kde je Altan?“Rozlížím se, ve snaze najít toho odporného švába, který mě poslední dobou tak neuvěřitelně vytáčel.Třeba ho Donor kopl do nohy.Pomyslím se a sama pro sebe se ušklíbnu. Krásná představa, vůbec by mi to nevadilo, kdyby to tak bylo. Ellezzie sama o sobě je silná, na co potřebujeme posily? Nějaký pitomý Open. Nevím čeho se Mello tak bojí. ES?A proboha proč?Je to jen malá hloupá a žárlivá holka, jí se obávat vůbec nemusíme.,,Mám chuť na horkou čokoládu, kde se ta služka courá!“Zabručím a až po chvilce mi dojde, že Ellezzie žádné služky ani pokojské nemá. Všechno si musíme dělat sami.,, K čertu s tím!“Zavrčím. Dnes nejsem zrovna dobře naladěná, to jde vidět.

Riley Strife * Borec * - 28. září 2010 15:07

Nemocnice Pomalu otevřu oči a zmateně si prohlédnu prostor před sebou . Nespatřím nic jiného než bílé stěny nahánějící strach , přístroje a lůžko . Jsem v nemocnici ? S vypětím všech sil se pokusím posadit , zastaví mě až palčivá bolest v oblasti hrudníku . Zatnu zuby abych zabránil výkřikům , když v tom se ode dveří ozve příjemný , melodický hlas , který jsem velmi dobře znal . ,, Jen klidně lež Riley , jsem u tebe " . Opatrně pootočím hlavu , přičemž se mi naskytne pohled na blonďatou ženu - Mou matku . S ustaraným výrazem si mě prohlíží , nakonec dojde až k mé posteli ... ,, Mami ? " zeptám se nevěřícně ,, Co tu děláš ? " vyptávám se . Pořád mi nebylo jasné , kde se tu vzala . ,, Volala mi tvá hospodyně Kayla , že jsi v nemocnici " uprostřed věty propukne v hlasitý pláč ,, Bála jsem se o tebe , ani nevíš jak " utře si slzy do krajkového kapesníku , který následně začne z nervozity žmoulat v ruce . ,, Neplač , " povzdechnu si , nečinilo mi žádnou radost vidět matku v takovém stavu ,, Budu v pořádku " ujistím jí , přestože svým slovům nemohu stoprocentně věřit . ,, Utrpěl jsi vážná poranění hrudníku " jednou rukou mi zajede do světle hnědých vlasů ,, Jednalo se o bodnou ránu , zasáhla levou plíci . Ach Riley , měla jsem takový strach " . Unaveně zavřu oči , ze všeho nejraději bych usnul a alespoň na chvíli ignoroval krutou realitu . ,, Zlatíčko , někdo by si s tebou chtěl popovídat " oznámí mi matka a v tu ránu do místnosti nakráčí vysoký muž ve společenském obleku . ,, Tohle je Charles Watkins , detektiv " . Nedůvěřivě si osobu před sebou prohlédnu . Vypadá to na pořádnej průser .. ,, Moc mě těší pane Strifee " pousměje se detektiv a natáhne ke mně ruku , kterou neochotně stisknu ,, Mám na starosti váš případ , z kterého vyplívá , že za vaším zraněním stojí pokus o vraždu " sdělí mi naprosto klidně , jako by to byla ta nejběžnější věc na světě . Vytřeštím oči ,, Co prosím ? Kde jste na něco takového přišel ? " . To má být vtip ? ,, Není známa příčina vašeho poranění " odpoví a cosi zapíše do poznámkového bloku , který svírá v ruce ,, Nevzpomínáte si na cokoliv , co se u vás doma během nehody stalo ? " . Probodnu detektiva pohledem , tohle se mi přestávalo líbit . Cožpak jsem mohl říci , že se vše odehrálo v jiné dimenzi , kvůli tomu hloupému Ellezzianovi ? Z nemocnice by mě přemístili rovnou do blázince . Jen to ne ! ,, Ne , nevzpomínám " zamračím se a přitáhnu si peřinu k bradě ,, Rima a Dayita s tím nemají nic společného , nechte je být " zavrčím , to poslední co scházelo bylo , aby se obě dívky Thomasovou vinou dostali do nápravného zařízení . Až ho uvidím , tak ho zabiju ! ,, Uklidněte se prosím , slečna Dayita Katterová i Rima Jeevasová budou podrobeni výslechu . Nemáte se čeho bát " pokusí se o úsměv , který mě akorát tak nutí k nepříčetnostem . ,, Uvidíme se později pane Strifee , přeji vám brzké uzdravení " s těmito slovy detektiv zmizí za dveřmi . Otočím se na matku , která mi věnuje ztrápený pohled ,, Nedělej si starosti Riley , vše dobře dopadne " stiskne mi ruku , kterou celou dobu pevně svírá ve své dlani . ,, Tohle se mi nelíbí . Oni s tím nemají nic společného . Kde je vlastně Avery s Carterem ? " rozhlédnu se , očima hledám své dva bodyguardy . Postrádal jsem jejich přítomnost . ,, Já ti věřím , ale ty se teď musíš uzdravit . Udělám co bude v mých silách , ano ? Ani mně se ten detektiv příliš nezamlouvá " zachmuří se ,, Avery s Carterem jsou tady v nemocnici , dělali si o tebe starosti , stejně jako všichni ostatní . Myslím , že teď dělají společnost těm dvěma roztomilým děvčátkům , Rimě a Dayitě , nemýlím li se " věnuje mi zářivý úsměv . Spokojeně jí úsměv oplatím , byl jsem rád , že mě přišel navštívit někdo blízký . Alespoň jsem se necítila tak sám , jako tomu povětšinou bývalo . ,, Poslala jsem jejich rodinám menší peněžní částku , ale ani ta nedokáze vyjádřit vděk za záchranu mého jediného syna " pípne tiše . ,, To proto , že mám ty nejlepší přátele pod sluncem " . S blaženým výrazem zavřu oči , doléhala na mě únava .

Andrew Keith *Andy* - 28. září 2010 18:44

Ellezzie To jí budu mít celou dobu na starost ? Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo naopak. Dejme tomu, že je mi to jedno. Jakpak si asi vede Destiny ? Vzpomněl jsem si na ní. I když jsem se o ní nezajímal, přehlídnout ji bohužel nešlo. ,,O tom se snažím přesvědčit sám sebe už dva roky.“ Asi už přeháním … Povzdechl jsem si. Můj bratr byl chytrý a velmi vyrovnaný. Tedy, alespoň jsem si to dříve myslel. Už dřív mě napadlo, kdo za to mohl. Naštěstí jsem to nebyl já, ale Lynn. Kdybych věděl, jaká to byla mrcha. Byla to moje spolužačka, kerá se mě na bratra hodněkrát vyptávala. Když jsem byl donucen je seznámit, byla z toho láska na první pohled. Ovšem Lynn ani ne po dvou měsících utekla za jiným. Nechápal jsem ale, že díky tomu udělal takovou hloupost. Přestal jsem myslet na svého zesnulého bratra a začal přemýšlet o Lucy. ,,Proč ne ? Nemáš snad u ní šanci ? V tom případě už máš jen na výběr … ehm … z Openu“ Protočím oči. I když tam moc dobrý výběr jaksi není. Určitě. Já, kdybych chtěl, mám každou. Tedy, pokud se jedná o jiné dimenze. Bohužel, má schopnost v reálném světě nefunguje. Nešlo si nevšimnout Thomase, který se vrátil asi s nějaké díry. Soudil jsem podle toho co měl s rukou a nohou. Asi ho napadl medvěd. Pozoroval jsem ho ještě chvilku, pak jsem se díval ještě někam jinam. Asi na ten obraz, co tam visel. Poté tam přišla ještě Destiny. Ano, jí opravdu přehlédnou nejde. Ještě, že já takové neandrtálce na starosti nemám. Oddechnu si. Asi bych to psychicky nezvládl. Tak si to udělej sama. Opět jsem protočil oči, když se zmínila o svých potřebách. Služka si vzala volno ? Nebo dala výpověď ?

Christian *Chris* Leander - 28. září 2010 19:25

Open My Heart - Nemocnice Pevně jsem ES svíral v náručí, hladíc ji po vlasech a tiše šeptajíc uklidňující slova. Smutně jsem pokýval hlavou, i mě se Rileyho zranění dotklo. ,,Riley bude brzy v pořádku, to slibuji, ES. Postarám se o to." řeknu tiše a upřu své oči na její mokrou tvář. Vytáhnu kapesník a jemně jí tvář otřu. Povzbudivě se pousměji a poslouchám, co má na srdci. ,,Ariannu tu budeš mít co nevidět. Přivedu jí. Zatím se drž, jsi silná žena, ES. Jedna z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděl." odpovím vážně a pustím ji. Nadechnu se, pokynu jí na pozdrav a přemístím se. Návrat do fyzického těla pro mně není žádnou překážkou. Okamžitě otevřu oči a pomalu se posadím. Protáhnu se, Laionel stále nehybně leží. Pousměji a jako myška zamířím do skříně pro nějaké oblečení. Nakonec se převléknu do čistých džín a kostkované košile. Snad je Riley v pořádku. Měl bych jít do nemocnice. Drobnými kroky se vzdálím z místnosti, zanechajíc Laionel vzkaz, kde mě hledat. V domě naštěstí nikdo není, a proto si nevzrušeně vezmu balíček sušenek a zamířím k domovním dveřím. Pro jednou se rozhodnu vzít si sebou své auto. Z kapsy vytáhnu klíčky k černému Volvu, které okamžitě nastartuji a vydám se do nemocnice. Musím to promyslet, Day a Rima budou jistě v nebezpečí. S povzdechem zaparkuji na poloprázdném parkovišti a dlouhými kroky se vydám do budovy. U informací se poptám na pokoj Rileyho Strifa. ,,Patříte k novinám? Je zakázáno přibližovat se k jeho pokoji, je to moc osobní. Je nám líto." informuje mne mladá recepční. Povzdechnu si a mile se usměji. ,,Jsem jeho spolužák ze školy. Spravila by to večeře zítra večer?" zeptám se a andělsky se na ní usměji. Můj pohled zabral, dívka zrudla a začala cosi ťukat na počítači. ,,Dobrá, podívám se, pokud jste jeho spolužák.." odpověděla váhavě a po pár vteřinách mi chtě nechtě sdělila číslo pokoje. Na papírek mi načmárala telefonní číslo a adresu a já vítězoslavně zamířil do určeného patra. Pokoj jsem nemusel dlouho hledat, byl jsem typický borec na orientaci. Směle jsem zaťukal a vyčkával. Ze dveří právě vystoupila blonďatá žena, která se Rileymu podobala. Znal jsem ji, musela to být jeho matka. ,,Dobrý den, paní Strifová. Jak je Rileymu?" zeptám se a tázavě pozvednu obočí. ,,Dobrý den, Christiane. Má proražený hrudník, právě se zotavuje a mluví s detektivem. Jsi hodný, že jsi přišel." pousmála se. Ve tváři jsem jí vyčetl strach o jejího syna. Bylo to přirozené - mateřský pud. ,,Je mi to opravdu líto. Jakmile jsem o tom slyšel, musel jsem tu být. Dorazil jsem, co nejdřív to šlo." vysvětlil jsem a rozloučil jsem se s ní. Smutně jsem na ní hleděl, jeho matka neměla žádné ponětí o Open My Heart a o tom, co se doopravdy stalo. Musím najít Rimu s Daytou. Porozhlédl jsem se a jal se obě dívky hledat. Netrvalo to dlouho, stály tam opřené o zeď. ,,Vidím, že detektiv vás ještě nevyslechl. Je u Rileyho, takže musíme vymyslet něco pro vás." zamyslím se. Jakou historku bychom mu mohli napovídat? ,,Dobrá, něco mám. V klidu mu řekněte, že jste spali v době, kdy se to stalo. Po náročným dni jste se chtěli prospat, stejně jako Riley, který mu bude určitě zapírat. Nebojte se, dobře to dopadne, musíme být jen chytří. Vykládat jim o OMH by nebylo moc chytré, tedy pokud nechcete do blázince." usměji se a vyčkávávě na obě hledím.

Marcus -Mello- Archer - 28. září 2010 21:26

Ellezzie Kývnu hlavou směrem k Destiny, která se z ničeho nic objeví ve velkém sále. Její sebevědomá chůze nelze přehlédnout, elegance z ní sálala na kilometry daleko. Jako první její pozornost přiláká Elan. Aby také ne, když se oba velmi dobře znali. Destiny milovala kočkovité šelmy, sama jich v realitě několik vlastnila. Očividně jí bavilo předělávat luxusní rezidenci na rezervaci. Rozhodnu se její prapodivné záliby vypustit z hlavy, to už se ale rozčiluje nad nováčkem, kterého měla do Ellezzie přivést. Splnit úkol se jí viditelně nezdařilo. ,,Destiny, mě to nezajímá." ledabyle nad jejími slovy mávnu rukou ,,Podmínka byla jí sem přivést. Až na to, že jí tu nikde nevidím. Být tebou, přemýšlím nad tím jak svou chybu napravit, než výjmenovávat její nedostatky." ušklíbnu se, to už ale k Des běží pes dobrmana, díky kterému zapomene na dění kolem. Na jejich dovádění neberu zřetel, místo toho raději doleji skleničku šampaňského.,,Altan je pryč, nemohu každému stát za zády a kontrolovat ho. Mám svých starostí dost." odvětím a otočím se na Andrewa. Kysele se zašklebím ,,Úchvatný návrh Andrewe, větší pitomost tě asi nemohla napadnout" přísně si ho změřím ,,Nemluv o lidech z Openu, nechci si kazit hezký den.". Netrvá dlouho a ozve se Destiny, dožadující se horké čokolády. ,,Buď trochu samostatné a obsluž se sama" doporučím jí a zamířím z místnosti pryč. S Elanem v patách výjdu po schodech k pokoji, který oývala Lucy. Zaklepu a poté vejdu. Naskytne se mi pohled na velmi zajímavou situaci. Nahý Thomas s obmotaným závěsem kolem těla a Lucy, pohodlně usazená ve svém oblíbeném křesle. Na tváři se mi objeví úsměv ,,Omlouvám se za vyrušení, netušil jsem, že už máte jiný program." Že by to zranění měl od ní ? Holka se nezdá. ,,Vlastně je dobře, že tu jste oba. Mám pro vás úkol." oznámím jim a dojdu až k nočnímu stolku na který položím papírek s informacemi ,,Potřebuji Thomasi, aby jsi našel novou posilu pro Ellezzii. Lucy půjde s tebou, aby pro příště věděla, jak s nováčky zacházet. Pro vás dva to nebude problém, zdá se, že si opravdu rozumíte." vycouvám ze dveří, ale ještě než zavřu, ohlédnu se ,,Abych nezapomněl. Nedělejte moc velký rámus." mrknu na ně a poté je nechám na pospas osudu. Vrátím se do velkého sálu, kde je stále ještě Andrew, Destiny a v neposlední řadě Sargo, který se mi připlete pod nohy. Mám co dělat, abych o něj nezakopl a nespadl na zem. ,,Destiny, nemůžeš tomu psovi něco říct ?" nechápavě zakroutím hlavou a pohodlně se usadím na rudé pohovce ,,Co si takhle zajezdit na koních ?" zeptám se, neunikl mi Destinin zápal pro veškeré fyzické aktivity. Byly jsme oba velmi zdatní jezdci a výlet strávený v koňském sedle byl výborným nápadem, jak si zpříjemnit dnešní zbytek dne.

Thomas Dirk - 29. září 2010 15:28

Ellezie, čím dál tím lepší Když s myslím, že horší to už být nemůže, vstoupí do pokoje Mello se svou nejapnou poznámkou a svým ještě nejapnějším požadavkem. "Mysli si co chceš, moje dnešní nálada se už moc zhoršit nemůže." řeknu už zase klidným, tichým hlasem, který však zní unaveně. Obvykle jsem si chodil do Ellezie odpočinout. Mello odejde, nečekaje na můj souhlas a tak se otráveně zvednu a vstoupím do zdi, což mě zbaví nutnosti mít na sobě závěs. Naštěstí je dost hrubá a já skrz ni vystoupám zpět do svého pokoje. K čertu s Mellem. Tohle mi tak scházelo. Nováčci. Podívám se na své zakrvácené šaty a usoudím, že vlastně nové nepotřebuji. Popadnu zakrvácenou nohavici. Takže, chci se dotýkat krve, nechci se dotýkat kalhot. Kalhoty dopadnou na zem a na ruce mi zůstane červená skvrna. Ještě několikrát projedu rukou skrz zakrvácené části svého ošacení, které tak zbavím krve. Znovu se obleču, pečlivě upravím a propláchnu si obličej. Nálada se mi rázem docela zlepší, ale nevím, zda mám dneska náladu něco dělat. Opustím svůj pokoj a přpojím se k ostatním ve velké hale. Zdá se, že se dnes sešel celý cirkus. Vyskytuje se tady dokonce i Destiny. Úžasné. "Dobrý večer ve spolek, omlouvám se za předchozí neočekáváné vyrušení. Už jsem se sešil, takže jsem relativně v pořádku. Měl jsem na cestě drobnou nehodu, která zahrnovala jakéhosi šaška, který zjevně uměl rušit schopnosti. Ptáš li se, kde jsem nechal dýky, tak jednu v něm a druhou na zemi. Přání o nové jsem si rozmyslel, když o tom tak uvažuju, tak mi teď budou definitivně k ničemu. Spíš by to chtělo střelnou zbraň." povzdechnu si nakonec. Porozhlédnu se po okolí. Proč vlastně mají tihle tvůrci světů tak málo fantazie? Cestoval jsem po jiných světech a viděl ty nejneuvěřitelnější věci. A tady je to takové, fádní. Ikdyž pravda, pěkné a příjemné. Potom se otočím k Mellovi"Názor na nábor nováčků ti klidně zopakuju. Je to zbytečné, dokud budeme nabírat lidi, jako byl Altan. Bylo to od začátku beznadějné. Tos myslím, sám pochopil. A navíc nechápu, proč vlastně bojujeme. Tak nějak mi nejde na mozek, co tím získáme, ani to, jak s nima vlastně chceme bojovat. Mohl bys mi vysvětlit plán, máš li vůbec nějaký? Nějakou epickou bitvu? Nebo snad posílání nájemných vrahů? Pokud vím, tak ES umí komukoliv přikázat cokoliv. A ti další beztak umí spoustu nepříjemných věcí. Co z toho vlastně máme? A proč nám vlastně vadí? Většina z nich je stejně psychicky na pokraji zhroucení." ušklíbnu se nakonec. "A taky je tam spousta dětí. Mello, ty chceš vést válku proti dětem?" vyslovím poslední otázku.

Trevor *Trev* Norlim - 29. září 2010 15:31

Výměnný pobyt a já? Cože? Vyspal jsem se celkem dobře, ale ne dost dobře jelikož vstávám v šest hodin, abych stihl školu. Mám už po maturitách, takže už není třeba chodit předem a rychle se na něco učit. Zbývá už jen pár dní školy. Cesta probíhá jako vždy svižně, přes továrnu. Asi po dvaceti minutách dorazím ke škole tedy v sedm deset. Jsem tu brzo, jako vždy, ale já nesnáším když někdo chodí pozdě, a taky to nerad dělám. asi za dvacet minut na to otevřou školu. Ta probíhá úplně v klidu téměř bez jakéhokoli učení. Po poslední hodině si mě učitel pozve do svého kabinetu. Tam se dozvím, že jako jeden z nejlepších studentů jeho třídy, a taky dobrý sportovec mě vybrali na výměnný pobyt do New Yorku. Že se takováhle příležitost nebude opakovat mi nemusí ani říkat, ale já se stejně musím doma zeptat, jelikož nevím kdo by hlídal Kim. Poděkuji, a že mu ještě dnes zavolám. Když přijdu domů, matka mi oznámí, že mi ubude povinností, protože si konečně našla nového přítele, takže nebude tolik pracovat, protože na to budou dva. Příjemná náhoda ... Poté co jí řeknu o tom, že mě vybrali na výměnný pobyt do NY, opravdu vybouchne štěstím, a prý to mám ihned potvrdit, než mi to někdo zabere. A tak jsem ihned profesorovi zavolal, a svůj odlet potvrdil. Druhý den jsem si hned vybral, že bych chtěl pokračovat v New Yorku na vysoké zdravotnické škole, jelikož jsem právě dodělal tuto střední školu. Je to docela na rychlo, vybrali mi byt poblíž školy a mám se prý dostavit na letiště Heatrow za tři dny. Také mi na dálku zabrali brigádu na zahradě nějakýho zbohatlíka. Večer před odletem se rozloučím s brečící Kim, a s matkou. Poté už si beru své dva kufry a vyrážím směr letiště. Cesta mi trvala asi deset minut pěšky na autobus, a poté ještě asi čtyřicet minut busem. Na letišti už na mě čekal profesor, který mi dal letenky a popřál mi hodně štěstí. Poté už to bylo jen na mě. Už jsem jednou letěl, když jsme letěly na turnaj v basketbalu. Nebylo těžké najít odbavení, a poté dojít do bezcelní zóny. Měl jsem to jen tak tak, ale nakonec jsem to stihl. Let byl pohodový, a uběhl celkem rychle. Měl jsem dost prostoru, protože jsem měl vedle sebe volno, a tak jsem se náležitě roztahoval. Dostal jsem místo u okna, a proto jsem se celou cestu díval z okna. To bylo něco. Jelikož bylo pěkně, viděl jsem pod sebe téměř celou dobu vodu a pevninu, sem tam mráček. Přistání ale bylo horší, protože si s námi pohrál poryv větru. To na mě ne zrovna kladně zapůsobilo, ale co se dá dělat, nemůže se mi líbit všechno. Před letištěm již na mě čeká muž, co mi má všechno ukázat a provézt mě všude, kde budu potřeba. Nasedli jsme spolu do auta a on mě dovezl k mému bytu. Cestu si pečlivě zapamatuji, jelikož jsme jeli přes náměstíčko, kde najdu vše potřebné. A tak se soustředím hlavně na trasu od něj k mému bydlišti. Chvilku mi trvá, než si zvyknu na chlapíkův přízvuk, ale po pár minutách je to lepší. Poté mi ukázal kde je metro, bus a jiná hromadná doprava. Také mě zavez na místo mé brigády. Je to asi dvě minuty cesty autem od mého bytu. To budu zvládat pěšky. Poté mě konečně zaveze zpět k bytu. Konečně si odpočinu. Mám přesně dva měsíce. Potom už zas bude podzim, škola. Tyto dva měsíce se kompletně věnuji brigádě, protože ji přes zimu nejspíš nebudu moct dělat. Mám ale štěstí. Majitel zahrady má několik skleníků, o které se musí starat celoročně, a tak my brigoška zůstává. Prázdniny utekli jako voda, a mě začíná VŠ. Je to ale v pohodě, víc v pohod než jsem čekal…

Rima Jeevas - 29. září 2010 15:51

Nemocnice Sedím na lavičce a dívám se na všechny kolem. Do této ,děsivé‘ budovy jsem nikdy jít nemusela. Tedy, nepočítám to, když jsem se narodila. Snad to dopadlo dobře. nechtěla jsem přijít o svého kamaráda. ,,Dáte si horkou čokoládu ?“ zeptal se jeden z bodyguardu, myslím, že to byl Carter … Nebo Avary ? Nevím, pletlo se mi to. A neměla jsem potřebu si jejich obličeje pamatovat. Přikývla jsem. Jeden z bodyguardu se vrátil s horkou čokoládou. ,,Díky.“ Poděkovala jsem a vzala si ji. Jsou tak příjemní. Asi kvůli Rileymu … Všimla jsem si ještě nějaké blondýny, která vstoupila do modelova nemocničního pokoje. Matka ? Vypadala mile, příjemně. Úplně odlišná od mé matky. Moje nenosila takové luxusní oblečení. Neměli jsme na to, bohužel. Ani já jsem se neoblékala nějak úžasně. Tak nějak normálně. Z pokoje vystoupil Chris, blonďák, kterého jsem potkala ve škole a poté i v Open My Heart. Záchrana ? Zvedla jsem hlavu a doufala, že něco vymyslíme. Všimla jsem si totiž nějakého chlapa, který se chtěl asi ptát na nějaké otázky. ,,Ještě ne.“pokrčím rameny. ,,Spát u něj v bytě ? Je to trošku …" odmlčela jsem se ,,blbé, ale aspoň něco.“ Usrknu si horké čokolády. ,,Doufám, že máš pravdu. Nerada bych nějaké problémy.“

Destiny Ricco - 29. září 2010 19:10

Ellezzie Zamračím se na Mella. Dnes jsem neměla dobrou náladu, což znamenalo, že mě dokáže vytočit i naprostá maličkost. ,,To by tě ale mělo zajímat!“Vyštěknu a plácnu sebou do křesla.,,Podmínka?O žádné podmínce nic nevím.“Ušklíbnu se.,,Ty by sis měl uvědomit, že se za tou holku ženu dobrovolně, kdybych nechtěla, můžeš si tam jít klídně sám.“Přehodím nohu přes nohu a seberu ze stolu módní časopis, které tu byli spíše výhradně pro mě. Zvednu oči od časopisu a podívám se na Mella.,, Starosti? Ále prosimtě, řekni mi nějaký. Sedět na trůně a přemýšlet jestli si nalít červené nebo bílé víno?“Kysele se usměju. ,,Tvoje problémy bych teda chtěla mít.“Otočím na další stránku. Povytáhnu obočí. Obsloužit se sama? Co prosím? Od toho přeci existují lidi ne?Mello nechvíli někam zmizí a v místnosti zůstanu jen s Andrewem. Když se Mello vrátí, málem se přeratí o mého překrásného Sarga.,,Psovi?! Není to obyčejný pes, je čistokrevný a u nás v realitě by byl Sargo neuvěřitelně drahý!“Opravím ho. Odložím časopis a jemně na černého dobrmana promluvím, ten okamžitě přiběhne a vyskočí na pohovku vedle mě.,,Tak je hodný kluk. Co kdybys šel ulovit pár Opeňanských lidí draku?“Podrbu ho a pyšně se usměju když uvidím na další stránce samu sebe oblečenou právě v této značce.Do místnosti vstoupí Thomas. Jen kývnu na pozdrav a dál se věnuji Louis Vuitton kolekci. Hlasitě se rozesměju nad Thomasovými slovy.Ale no tak, co tenhle dělá v Ellezzii. Ten nemá ponětí co válka znamená, je tu krátce, zažil vůbec nějakou? Nějak tu malou žárlivou štětku chválí! Zas tak dobrá není. Smích mě přejde a obličej zkřivím do něčeho mezi zhnuseným šklebem a otráveným úsměvem. ,, ES?! Ta ať si přikazuje komu chce, přece jenom mezi schopnostmi jde o rychlost. Pokud budeš rychlejší, tak ona se ti ani nestačí nabourat do mysli.“Odložím časopis. Já osobně jsem ES proti sobě ještě neměla, ale pokud budeme na scénce my dvě, půjde jenom o rychlost. Nechápavě zavrtím hlavou.Jak je tu Thomas dlouho?,,Chceme získat Open, Mello chce rozšířit území. Proto ten boj. ES je hloupá, místo aby se vzdala a ušetřila tak život svůj a život jejich nicotných pomocníků, raději bude riskovat. ,,Je škoda že každý vládce může vytvořit pouze jen jednu zem. A rozšíření území může získat jedině bojem s jinou zemí a vítězstvím.Teď nevím jak to přesně je, když jedna strana prohraje tak ta druhá strana získá jejich území?“Otočím se na Mella. Zrovna tuhle věc jsem si moc nepamatovala. Každopádně já se válce nebránila.,,Mě ten boj nevadí.“Pokrčím rameny.,,Čím větší území, tím víc místa pro moje kabelky.“Zazubím se a představím si Open celej posetej mým šatstvem. To by byl ráj .. Nad Mellovou nabídkou zauvažuju. Nezní špatně, rádi jsme oba jezdili na koních, závodili a tak různě. Samozřejmě Donorově rychlosti se může vyrovnat jen máloco,ale tak někdy se stane, že Donor třeba začne kulhat nebo ten den zrovna na běžecké závody chuť nemá a tak první není. Každý v Ellezzii má svého koně. Samozřejmě kůň si vybírá jezdce a ne naopak. A teď zrovna nevím, zda Thomas s Gaspardem nějaké koně tu našli. Třeba se je ani nepokoušeli hledat. Každopádně já Mello a mám dojem i Andrew tu čtyřnožce máme. ,,Dobře fajn, jdeme. Alespoň přestanu myslet na něco jiného.“Vstanu a zamířím k východu. Nebudu Mellovi říkat o incidentu v nemocnici a o tom, že v té samé, kde je Beth, leží také ES a já mám v plánu se jí dnes večer zbavit. Myslím, že by nebyl zrovna nadšený, proto si toto malé tajemství nechám pro sebe.“ Vejdu ven na dvůr. Zapískám a za pár vteřin se u mě objeví Donor.Jeho ledově modré oči září vzrušením, protože vycítil, že se něco chystá. Bohužel nemám takové štěstí a Donor je o dost vyšší než já, proto mám vždycky problém se na něj vydrápat. Dnes, ale nemám náladu se na něj škrábat proto se postavím na okraj fontány a Donora vylezu po svém.Se svými 169 cm jsem měla se na černého hřebce měřícího 176 cm problém nalézt. Já bohužel ten jeden cenťák nemůžu nikde najít, proto své výšce pomáhám vysokými podpatky( nejčastěji jehly), ale jsou dny jako je dnešek, kdy žadné podpatky nemám, jelikož z neustálého nošení mě z nich dost bolí nohy. Poplácám Donora po krku a otočím se na Mella.,,Pospěš si, nebo mě tady sejme.“Ukážu na nervózního plnokrevníka pod sebou, který vypadá že každou chvílí vybuchne. Neustálým hrabáním kopytem do země a pofrkáváním, mi dával najevo, že ho čekání na pomalého Mella nebaví.

Dayita Katter *Day* - 29. září 2010 20:01

Opřená o zeď nemocnice Nevím co a jak nevím jak se to stalo pořádně jsem to nesledovala a navíc jsem tam ani nebyla. Prostě .. To bylo tak strašně narychlo! Nikdy bych si takhle první den v jiné dimenzi nepředstavovala, ale stalo se .. Ten podivný muž, co byl v naší zemi se už od samého začátku choval velmi podivně. Nepřítel. Nepřátelé se tak chovali vždy. Potyčku mezi jím a Rileym, jsem přestala ignorovat ve chvíli kdy Thomas začal poučovat. Nikdy jsem se do hádek nepouštěla. Nevyžívala jsem se v nich ani je nevyhledávala. Jsem poměrný flegmatik a sangvinik. Rozhlížím se kolem paláce. Prohlížím si ES, naší vládkyni. Potom blonďatého kluka s ptákem na rameni a červenovlasou holku za ním.Skoro mi příjde jako ocásek. Tam kde on, tam ona. Jelikož je Riley zaměstnán vetřelcem, Chris nám ukáže pokoje. Beze slova jdu za ním. A vejdu do místnosti, kterou jsem si vybrala jako pokoj. Pořádně se tam rozhlédnu. Prostorná postel, skříň, několik menších skříněk se šuplíky, věšák, ozdobený lustr visící na stropě a velmi zvláštně lesklá podlaha.Abych se tu cítila jako doma, budu nejspíše si to tu muset zařídit. Ale jak? Přece nebudu nakupovat nábytek… Co s tím? Pokud to tu nebude podle mých představ nikdy tu nebudu uvolněná.Vejdu více do pokoje a zahnu za roh, který je těsně vedle skříně. Aha, zřejmě koupelna. Rozsvítím a prohlížím její obsah. Vana, sprchový kout, umyvadlo, skříně a velké orámované zrcadlo. S koupelnou to bude to samé, opět se nebudu cítit spokojeně, pokud to tu nebude zařízené podle mě. Z mého vlastního toku myšlenek mne vyruší něčí křik. Byla to ta červenovlasá dívka. Ehm .. Laionel mám dojem. Mluvila něco o Rileym, pořádně jsem jí nerozumněla, proto jsem se rozeběhla do zahrady, abych zjistila více. Při pohledu na Rileyho zakrvácené tělo, se mi udělalo nevolno. ES nařídila vrátit se a zavolat záchranku. Spolu s Rimou jsme tak učinila a později si pro Rileyho přijela sanitka. Teď stojím opřená o zeď nemocnice, značně rozklepaná, z události co jsem dnes prožila. Nemohu tomu pořádně ani uvěřit. Je to strašné. Zvednu hlavu a zastrčím pramen černých vlasů za ucho. Podívám se na Chrise. ,,Co si o Rileym budou myslet, když se ukáže že měl u sebe dvě dívky?A co si budou myslet o mě?“Každopádně měl pravdu. My s RImou jsme hlavní podezřelé.

Marcus -Mello- Archer - 29. září 2010 21:01

Ellezzie ,,Proboha Destiny, přestaň se rozplývat nad svým čoklem a radši začni přemýšlet nad tím, jak dostat do Ellezzie Crystal." doporučím jí s ledovým klidem. Destiny občas uvažovala jako malé dítě. ,,V realitě by nikdo neuvěřil, že jiné dimenze vůbec existují. Tady nejsi na přehlídkovém mole." zamračím se, to už se ale ve velkém sále objeví Thomas. Se zájmem zvednu hlavu, když začne mluvit o příčině svého zranění. Moment, rušič schopností ? V hlavě se mi začne střídat jedna myšlenka za druhou. Moc dobře jsem znal členy své země i jejich schopnosti. Nikdo s podobnou schopností do Ellezzie nepatřil. Což znamenalo jediné - Thomas se musel utkat s někým z nepřátelské strany. Je mi ihned jasné, že to byl s nejvyšší pravděpodobností někdo z Open My Heart. ,,Ty pitomče, jak jě vůbec mohlo napadnout bez dovolení odejít do Openu a měřit si s někým síly ?" vylítnu jako čert z krabičky, to už ale Thomas letí proti zdi. ,,Tohle už si nikdy v životě nedovoluj !" rozeřvu se, má dobrá nálada je v tu ránu tatam. Dění kolem sebe naprosto ignoruji, jen dál třískám hlava nehlava s Thomasem o zem. Tak tohle ne, tady se bude poslouchat ! Destiny mé chování nevyvede z míry, jen dál klidně odpovídá na Thomasovi otázky, kterých měl na můj vkus až příliš. ,,Co ti je po tom ?" vyštěknu, jeho drzé dotazy mě vyváděli z míry. Boj o Open My Heart by ve skutečnosti můj soukromý spor s ES, ke kterému jsem potřeboval pomoc ostatních, abych z bitvy vyšel jako vítěz. ES to moc dobře věděla, ale věděli to i ostatní ? Nebo si opravdu mysleli, že tu jde jen o získávání území ? Ponížím tě ES, a to tak moc, že na to do konce života nezapomeneš. ,,Dnes už mi nelez na oči" zavrčím na Thomase výhružně a poté se společně s Destiny vydáme na dvůr. Se škodolibým smíchem si prohlížím, jak se má kamarádka snaží vydrápat na vysokého Donora. ,,Co takhle trochu povyrůst ?" utahuji si z ní, to už se ale vedle mě objeví obrovský hřebec. Shirský kůň černé barvy se hrdě rozhlíží a svýma velkýma očima pozoruje okolí. Elan, stojící u mých nohou podrážděně zaprská a stáhne ocas mezi zadní nohy. Na první pohled silný tygr měl tentokrát důvod ke strachu. Stačilo jediné dupnutí a Elan by navždy zmizel pod obrovskými kopyty. Vyšvihnu se koni na hřbet a zaražením pat do jeho boků ho přiměji k pohybu. Revel se se zafrkáním vydá vpřed, nezapomene však strčit bokem do Donera, stojícího vedle nás. Nebylo nic neobvyklého, že si zvířata vybírali přesně takové majitele, které se dokonale shodli s jejich charakterem. Svou velikostí i majestátním chováním dával Revel Donorovi jasně najevo, kde je jeho místo. ,,Tak se mi to líbí šmejde, hezky poslouchej" pousměju se a párkrát poplácám koně po pleci ,,No tak Destiny, kde jste ? Nějak vám to trvá, nemyslíš ? Přidej, přidej ! "

Christian *Chris* Leander - 29. září 2010 21:11

Nemocnice Obě dívky jsou vyděšené. Vlastně se jim ani nedivím, nejspíš bych v jejich situaci udělal to samé. Nebyl jsem ale nějaká roztřesená holčička - jednalo se zde o mé přátelé, o přání ES, o Rileyho. Pevně jsem semkl rty a promýšlel dále plán. Přivřel jsem oči a pořádně se soustředil. Při jejich rozhovoru jsem chtě nechtě vyprskl smíchy. ,,U Rileyho by nebylo vůbec divné, kdyby měl v bytě nějaké dívky. Je to celebrita, nevíte, co se povídá? Sice by se bulvár asi trochu divil, ale přesto.. .Hraje to pro nás, můžeme toho využít. Detektiv vás nebude podezírat. rozhodím rukama v dramatickém gestu a pousměji se. Obě jsou tak nevinné... Strážci zákona by jim mohli jet ublížit, navíc jsou to holky, který jsou schopný se jen tak prokecnout. Musím se toho ujmout sám. ,,Nemusíte se vůbec ničeho bát, strýček Chris to za vás vyřeší. Může mi vlastně alespoň jedna z vás říct, jak to probíhalo po návratu z OMH?" zeptám se a zvědavě čekám. Sám jsem při tom být nemohl, a proto jsem dychtiv zjistit jakékoliv informace. Mezitím oběma dívkám i sobě přinesu z automatu kávu, kterou postavím na konferenční stolek nedaleko místa, kde stojíme. Obočí povytáhnu a usrknu z kouřící se tekutiny. Pohodlně si kleknu a nakloním hlavu na stranu. Všemi smysly naslouchám, zda se detektiv neblíží, jsem připraven sehrát roli "právníka". Přeci jen jsem studentem filozofie - to by mělo něco znamenat. Mezilidské vztahy pro mne nebyly ničím novým. Položím ruku Rimě i Dayitě na rameno, odložíc kelímek a vážně na obě pohlédnu. ,,Musíte se chovat jako jeho fanynky, kamarádky ze školy. Musíme být důvěryhodní. Sám jsem měl problém se sem dostat, nebýt menšího úplatku recepční. Média se o tom brzy doví, tím pádem i modelovi fanoušci. Potom začne teprve mela. Teď je Riley ještě v klidu, bude hůř.." povzdechnu si a představím si tuny dárečků od uječených fanynek. Humorná představa.

Lucy Rower - 30. září 2010 18:17

Ellezzie Očekávala jsem jakoukoli reakci, ani by mě nijak nepřekvapilo, kdyby začal křičet a běhat do kolečka jako ten pravý a nefalšovaný šílenec. Přeci jenom i tohle se může stát a já se tím nehodlám nechat zaskočit. Ovšem on se pořád nepohnul, na mou otázku nijak nezareagoval, až mě opravdu donutil přemýšlet nad tím, jestli tam náhodou nezamrzl. Vypadalo to víc jak reálně, však nedovolila jsem si ho prohlédnout zvědavým pohledem, to by nejspíš nebylo v tuhle chvíli úplně vhodné. Jakmile zaslechnu klepání na dveře, nadechnu se, abych mohla dotyčného za dveřmi aspoň na chvíli zdržet a Thomase někam zašít. Byla bych možná schopná ho vyhodit z okna, není to zase tak vysoko, takže to bylo mou únikovou cestou. Ještě jsem nevyslovila ani hlásku a už se dveře otevíraly. Proč tedy vlastně klepe, když ani nepočká na nějaké svolení? Ach, Mello… Ten by se nejspíš nějakého povolení ani nedoprošoval… Pomyslím si a s klidným výrazem sleduji jeho reakci. Zatvářím se trochu překvapeně, když na jeho tváři zmerčím úsměv. Mello nebyl člověk, který by něco takového rozhazoval kolem sebe neustále, mohlo by se to spíš přiřadit k vzácnosti. Ovšem na svoje bezvýznamné myšlenky, kterými jsem se jenom snažila zabít nějaký čas, zapomenu okamžitě, jakmile se Mello zmínil o úkolu. Nebyla jsem v Ellezzii nijak dlouho a tak jsem ještě dlouho nic takového neočekávala. Sice to bylo zatím jenom pod dohledem, ale už tohle je velký krok. Nemůžu říct, že by mě něco takového nepotěšilo. Bylo příjemné vědět, že se mnou Mello do budoucna počítá. Tedy aspoň takhle jsem to z jeho slov vyčetla. Teď už jenom doufat, že to nebyl jenom nějaký pitomý omyl mé mysli a všechno bude v tom nejlepším pořádku. Kysele se zašklebím na jeho poznámku o spolupráci. Možná, že tahle scéna vypadala opravdu hodně komicky a lecco se z ní mohlo vydedukovat, ovšem já vím své a to mi stačí. Navíc i onen střed veškerých těchto nedorozumění řekl pár slov, kterými se Mellovi jeho domněnku snažil vyvrátit. “Všechno je jinak…“ Špitnu tak tiše, že je tu jenom malá šance, že by to někdo slyšel. Nepotřebovala jsem zbytečně někoho z nich překřikovat. Bylo by to zbytečné. Jeho další slova jsem se rozhodla ignorovat. Pokud si něco takového chce myslet, klidně ho nechám v jeho představách. Mně osobně je to opravdu jedno, stačí mi to, co vím sama. Zvědavě hodím očkem po papírku s informacemi a poté ještě po dotyčné osobě v mém pokoji, která mě má naučit pracovat s nováčky. Celkem ráda bych začala ještě dneska. Nemám ráda, když se něco odkládá, raději provedu všechny úkoly s jistou rychlostí a bezchybností. Proto mě taky celkem překvapí, že se nijak o informace nezajímá, neprojeví špetku zájmu. Ani se po lístečku neohlédne a bez jediného slova si to namíří pryč. Sic celkem nezvyklým způsobem, ale to na situaci nijak nemění. Čekala bych aspoň nějaký oznam, kde a kdy se sejdeme, nebo aspoň jedno jediné slůvko. Nedočkám se ovšem vůbec ničeho a následně jsem již v pokoji sama. No co… Jenom nad tím pokrčím rameny, očividně si z toho moc nedělám. Vlastně je mi to celkem jedno, já tu funguji jako pouhý přihlížeč, který se má něco naučit. Pokud nastanou nějaké problémy, stejně to všechno půjde na jeho hlavu, tak proč se tím zbytečně stresovat? Není důvod. I tak však projevím o něco více zájmu a zvědavosti. Zvednu se z křesla a dojdu až k nočnímu stolku, odkud si vezmu papírek s informacemi. Samozřejmě ho celý prostuduji, a poté ho strčím do kapsy. Nechat ho jen tak tady povalovat se mi moc nezamlouvalo, budu o mnoho klidnější, když si ho nechám u sebe. Jelikož se nezdá, že by se nějak schylovalo k nahánění nováčka, pomalu vyjdu z pokoje a vydám se směrem k jakési džungli, přesněji na své oblíbené místo, kde na mě už určitě čeká moje Cleo. Stojím na kraji džungle a netrpělivě se rozhlížím kolem sebe. Nebyla jsem si přesně jistá, kde by se v tuhle chvíli mohla schovávat. Nedá se předpokládat žádný její krok, i když si vždycky myslím, jak dobře ji už znám. Po chvíli beznadějného rozhlížení se přímo vedle mé hlavy ozve tiché zasyčení. Pousměji se, ani v nejmenším mě to nevylekalo, byla jsem připravená na cokoli. Nestačím se ani otočit a už se mi obmotává kolem krku, přičemž hlavičku spokojeně položí na mé rameno. “Tak tady jsi…“ Pronesu tiše, nevědomky se spokojeně usměji a pohladím ji prstem po hlavě. Uklidňovalo mě, když jsem ji měla na blízku, připadala jsem si hned o něco silnější. Ohlédnu se po svém háděti s velice pestrým zbarvením. Není to barva, kterou byste viděli na každém druhém hadovi. A proto se mi Cleo taky tolik zamlouvá, její originalita je pro mne velice lákající. Rozhodně nemá průměry anakondy, zaprvé je to teprve hádě a i tak patří k těm menším druhům hadů. Společně s Cleo zavěšenou na mém krku se vydám do velké haly, kde jsem měla v plánu prohodit pár slov s Mellem. Ještě jsem se potřebovala informovat o pár věcech, které se týkaly hledání nového člena. Jakmile tam dorazím, místo vládce rozvaleného na sedačce naleznu ležící individuum z předchozí části dne, tentokrát již oblečeného. Ani mě nepřekvapí, že se tam válí jak dlouhý, tak široký. Již z dálky je vidět, že to pěkně schytal a každému by nejspíš bylo hned jasné, kdo to udělal. Mello se dokázal chovat mile, ale pokud ho někdo naštval, nebyl čas na vtipy. Otráveně se opřu o stěnu a společně s Cleo čekám, jestli se uráčí zvednout. Rozhodně k němu hned neběžím, možná by o mou pomoc ani nestál a proto čekám, jestli bude schopen postavit se sám na vlastní nohy. Pokud nějakým způsobem nebude schopný vstát, nemám jiné možnosti než k němu dojít a pomoci mu. Nejsem bezcitná a nejspíš bych ho tu nenechala jen tak ležet. Raději k němu přejdu o něco blíž. Z dálky toho není tolik vidět a já potřebuji zjistit, jestli je vůbec při vědomí. To bych tam jinak stála celkem zbytečně… Pořád očekávám, že se začne něco dít a my se opravdu vydáme hledat nováčka. Tohle bezduché lelkování a nic nedělání mě opravdu unavovalo.

Destiny Ricco - 30. září 2010 19:33

Ellezzie K Mellovi se přiřítí obrovský, ale obrovský černý hřebec. Revel je krásný kůň, hodně Donorovi podobný charakterem, ale o hodně vyšší. Když Revel proběhne kolem, Donor sklopí uši dozadu a ožene se po velkém hřebci zuby. Donorovi odvaha nechyběla, i přestože je Revel o dost mohutnější, Donora v běhu nepředežene. Třema skoky Revela s Mellem doženeme a už si to štrádujeme bok po boku. Nijak Donora neřídím, sám od sebe zahne na širokou neudržovanou stezku vedoucí podél lesa. Je mi jasné kam míří. Udržujeme svižný klus. Spokojeně přivřu oči a nechám se nést. ,,Je tu krásně ..“Libuju si. Donor několikrát pohodí hlavou a souhlasně zafrká. ,, Co to Thomas mluvil o nabírání nováčků?Ty jsi ho poslal pro nějakého?“Otočím se na blonďáka jedoucího vedle mě. Vzpomenu si jak s ním Mello před několika minutami ošklivě třísknul o zem. Mello byl velmi cholerický, snadno se rozčílí a tady v Ellezzii je pánem, to znamená že si nenechá nic líbit. Já jsem třísknutí o zem ještě nezažila nikdy. A možná je to dobře, musí to být nepříjemné. Ale Mello ví, že něco takového oplácím. Řídím se pravidlem jak ty na mě já na tebe, to znamená že kdyby se spor mezi námi začal řešit schopnostma a Mello by na mě použil stejnou taktiku jako s Thomasem, asi bych se začala bránit. Cítím Donorovi napjaté svaly a nejde si nevšimnout jeho neklidného chodu. Nejraději by se rozběhl plnou rychlostí vpřed, ale čeká na mé svolení. Pobídnu ho do rychlejšího tempa, ale pořád se ho snažím brzdit. Mám na Mella ještě pár otázek.,,Až nabereme ty nováčky .. Co máš v plánu dál?“Zarazím si kšilt do obličeje, jelikož mi svítí do očí. ,,A rozhodně tu nebudu něco jako vychovatelka ať se o nováčky postará Gaspard, on jediný má na ně nervy.“ ,,Vzpomínáš si na Eve?“Prohodím jakoby bez zájmu a podívám se jinam.,,A na slib, který jsem si kdysi dala?“Teď se podívám Mellovi zpříma do očí.,,Slibovala jsem pomstu.“Pronesu chladným tónem a mám před obličejem ESinu tvář. Ta se zítřejšího rána nedožije. Ne, nebudu o tom Mellovi říkat. Stejně se to dřív nebo později dozví, já se tedy ale raději přikloním k tomu později.

Samantha Hanks - 30. září 2010 19:38

Telefon a "hurá" do parku... Držím telefon a naprosto netuším, co říct. Bože, co mě to vlastně popadlo? Volat mu? Vždyť to může být nějaký... Jsem opravdu úplně blbá! Naštěstí ten problém s tím, co říct, aby to neznělo nějak extra blbě, vyřeší Andrew, když se ozve jako první. "Jo, jsem." přikývnu, i když vím, že mě nemůže vidět. Zkrátka takový reflex. Práci? To by mě teda zajímalo jakou. Ale ptát se na to nebudu. Neznám ho zase až tak dobře a odmítám hned během prvních pár minut vytočit tím, že se mu budu cpát do osobních věcí. Sama to nemám nijak ráda. "No..." Rychle jsem zapátrala v paměti. Neomlouvala jsem si už něco? Ne. Nebo o tom spíš nic nevím. Ale co... Ono to ve výsledku vyjde nastejno. "Ale jo, to by myslím šlo." Usoudím nakonec. Ano, šlo, ale opravdu je dobrý nápad tam chodit? Jistě, Andrew nevypadal na někoho úchylného... Ani to nevypadalo na nějaký hloupý žert, ale prostě... Já nevím. Nerozumím, nechápu. A jaksi mi ani nedochází, jak s tím souvisí astrální cestování. "Takže ve tři... Ale, bude to znít nejspíš pitomě a opravdu doufám, že to není jenom nějaký trapný vtip, ale já to nechápu a..." Radši jsem zmlkla. Začínám mlít z cesty. A mé chování je ukázkový typ toho, co nesnáším. Užvaněné pitomce, co ani nevědí, co říct. "To je jedno." A aniž bych se rozloučila jsem prostě zavěsila. Ať žije slušné vychování. Bože, já jsem taková blbka. No co, stalo se. A nikdy není nejlepší zabývat se tím co by, kdyby. Nebo aspoň mě to zatím nic dobrého nepřineslo. Ta trochu času, co zbývala do tří utekla až nechutně rychle. Ono to tak většinou bývá, když byste si bývali přáli, aby čas zastavil nebo aspoň zpomalil letí jednou tak rychle a zároveň naopak. Jenže co dělat, když chcete, aby čas letěl, ale zároveň stál? Když chcete mít něco za sebou, ale zároveň o to nechcete přijít? Je to divné, já vím, ale prostě… Doma už zase nikdo nebyl. Vlastně jsem tak byla radši. A občas jsem měla dojem, že nejsem jediná v téhle domácnosti komu se zamlouvá samota. No co. Stane se. A jak jsem už říkala, když to není nutné nelezeme si s mamkou pod nohy. Navíc nám to tak oběma vyhovuje, takže o nic nejsem. Ačkoliv většina lidí to nejspíš nechápe. Nicméně většina lidí mi je totálně ukradená. Ještě s předstihem vyrazím do parku a posadím se na tu samou lavičku co prve. Se zakloněnou hlavou pozoruji dění nad sebou. Jednak abych nemyslela na to, že jsem vlastně nervózní a jednak prostě proto, že jsem chtěla. Víte, je fajn pozorovat… Hele, veverka! Musela jsem se pousmát. Mám zvířata ráda. Už jenom z toho důvodu, že nemluví, ale vypadají, že přesně chápou. Popravdě, zrovna tady bych vydržela věky. Je tu tak nějak příjemný klid…

Thomas Dirk - 01. října 2010 14:56

Ellezie, výbuch vzteku Mellovi to konečně dojde. Nu co, říct bych mu to stejně musel A o chvíli později mě nepříjemně velká síla pošle proti zdi. Mám představu, co je Mellova schopnost, ale i tak mě to překvapí. Neviditelný útok je vždycky zákeřný. Nicméně mé reflexy, ještě stále vyhecované s předchozího boje zafungují docela dobře a tak mě náraz o zeď ani nebolí. Vzhledem k jeho bezhlavému mlácení ani nepředpokládám, že by si všiml, že moje tělo poměrně bezbolestně částečně prochází skrz zeď. Něco málo cítím, protože jsem nucen náraz spíše tlumit, než ho plně blokovat - nejsem takový šílenec, abych se mu postavil otevřeně na odpor, ne v přítomnosti lidí, kteří by mě mnozí nejradši viděli taky někde jinde. A zdá se mi pravděpodobnější, že by šli za ním, než proti němu. Výprasku bych si skoro užíval, ale bohužel je příliš náročný na koordinaci mých schopností, kterými se snažím uchránit se před přílišným hněvem a zároveň nevzbudit podezření. Zatvrdlý výraz, který by teoreticky mohl vypovídat o tom, že se snažím nedopřát mu tu radost a nekřičet, když mě tak brutálním a neestetickým způsobem trestá, je tedy průvodním jevem koncentrace, kterou celá akce vyžaduje. Občas mi přes rty prijde bolestivé zasyknutí - jednak v případech, kdy tlumení není zcela dokonalé, Mello si skutečně servítky nebere" a jednak v případech, kdy musím provést nějakou skutečně složitou sekvenci pohybů. Ječení ani nevnímám, nemám na to čas a i kdyby, myslel bych si svoje. Tenhle záchvat vzteku jenom potvrdí to, co si o svém nadřízeném "vládci" myslím. Boj je fajn věc. Ale je třeba mít plán. Taktiku. Ne si jen myslet, že ono to nějak dopadne, když budeme mít dost lidí. Mysli logicky, ty idiote. Mello mě upustí na zem a já si ulehčeně vydechnu. Výbuch vzteku ale nebyl úplně k zahození, protože Mello mě vyrazil, ani mi nestihl říct, koho vlastně mám přvést ani kde se ten dotyčný nachází - tedy usoudím, že jsem úkolu zproštěn a zdekuju se z místnosti se spoustou materiálu na přemýšlení. Zajímalo by mě, proč ho tak rozhodilo, když jsem se zeptal na důvod boje. Zdá se, že by se hodilo se do tohodle problému podívat trochu hlouběji. Es na něj vlastně taky vzpomínaa, dalo by se říct s lítostí. Co vlastně měli společného? Bude zajímavé to zjistit, jenom by to chtělo nějakou zajímavou příležitost. No uvidím. Ve svém pokoji projdu stěnou na místo, o kterém ani Mello neví, protože jsem ho sám vytvořil./ne stvořil, jako spíš postavil/ Trvalo to docela dlouho, a byla to piplačka, ale odměnou je mi kout, kam nikdo nechodí. Hodím na sebe oblečení, dopravit ho sem nebyla hračka a moje venkovní šatstvo zůstalo před zdí, a usadím se do medtační polohy. Skrz malou škvíru ve zd sem dopadá jedný paprsek světa a jnak je zde tma. Sedím a přemýšlím...

William „dýmař“ Smoker - 01. října 2010 21:40

NY Vzbudil jsem se. Pomalu jsem se posadil a protřel si oči. „Už zase ráno… Ale co no někdy přijít muselo.“Dám nohy dolů z postele a trochu mi přeběhne mráz po zádech. „Kdo to vymyslel dát sem kachličky… tady by měl být koberec.“ Postavím se a dojdu k blízkému šatníku u stěny pokoje. Obléknu si své kalhoty.„Do prdele, kam jsem dal pásek? Aha tady je!“ a zapnu ho kolem gatí. Vejdu do kuchyně a posadím se na židli. Vezmu doutník, nacpu si ho do huby, a následně zapálím. Rozbalím včerejší noviny a začnu si je pročítat. Nic moc zajímavého v nich není. Znechuceně je odhodím zpátky na stůl a otevřu skříň, která mi slouží jako skladiště doutníků a špajz zároveň. Vezmu si chleba a posadím se. Ukrojím dřevorubecký krajíc a namažu ho prvním, co mi přijde pod ruku, právě teď to byla marmeláda. Pořádně ho rozžvýkám, protože není právě čerstvý a zapiju to vodou.. „taky bych někdy mohl zajít do obchodu, nebo někam tam, nebo tu budu za chvilku o hladu. Už se to skoro nedá jíst.“ Když jsem dojedl, smetl jsem drobky ze stolu a vyhodil je do koše. Obléknu si svojí bundu vnitřní kapsy vyplním zapalovačem a mnoha doutníky, obuju si boty, nasadím rukavice a vyrazím ven Přede dveřma si vezmu batoh, ve kterém mám pití a ručník a vyjdu z bytu. Zamknu za sebou a vyrazím do posilovny.„Je fajn že dneska mám volno, už bylo na čase. V té škole m chybí pohyb. Poslouchat monotónní přednášky profesorů. Že neunudí sami sebe k smrti!“ Nacpu si druhý doutník do huby a zapálím ho. Pochoduju do blízké posilovny. Cestou dokuřuju své dva doutníky. Spokojeně rázuju směr můj cíl. Vejdu dovnitř. Ahoj Dagu, jako obvykle na dvě hodiny. A Vytáhnu požadovaný obnost a dám ho svému známému. O rukavici tipnu zbytky doutníků a zahodím je do koše. Vejdu do rozlehlé haly, kde jž spousta lidí maká na svých svalech. Položím ke stěně batoh, sundám si bundu a začnu posilovat. O dvě a půl hodiny později. Vyjdu z posilovny, sice zpocený, ale už znova umytý. Namířím si to do nejbližšího většího obchodu s jídlem. Nakoupím si nějaké to jídlo a vyrazím do nejbližšího parku. Po cestě si koupím noviny. Sednu si na lavičku a zapálím si další dva doutníky. Rozložím noviny a začnu si je číst. Třeba se dozvím něco zajímavého.Jako by se v tomto městě skoro nic zajímavého nedělo. Třeba se něco stane. Uvidíme. a plně se ponořím do četby novin.

Eleanor *ES* Morango - 02. října 2010 21:08

Open My Heart Setřu si z tváře poslední slzy , které mi připomínali bolestivou událost , při které byl Riley zraněn . Nakonec zmizí i Christian s příslibem , že Ariannu do Openu přivede co nejdříve . Věřila jsem mu . Otočím se na Laionel , stojící kousek opodál . Byla poslední , kdo v Openu zůstal a zároveň jedinou osobou , která mohla splnit úkol . ,, Laionel , mám prosbu " pokusím se o úsměv ,, Vím , že zrovna teď na to není vhodná doba . Ale jedná se o nováčka " zastrčím si pramen havraních vlasů za ucho . Bylo nemožné svěřit budoucího bojovníka pro Open Rileymu , zvlášť když se zotavoval z vážného zranění . Christian už měl na starosti Ariannu s Rachel , proto zbývala jedině Laionel . ,, Pojď , povím ti o něm pár informací " pomalu se vydám k paláci , přímo do svého pokoje . Ze stolku seberu několik papírů , společně s kresbou . ,, Tohle je Trevor Norlim " prstem poklepu na obrázek , který zachycoval velmi pohledného mladíka ,, Najdi ho . Veškeré informace najdeš zde " podám jí zbývající papíry , obsahující veškeré podrobnosti Trevorova života . S blaženým výrazem jí doprovodím ven , před hrad ,, Moc ho neděs , Laionel " pousměju se , zvlášť když vím , čeho je právě ona díky své práci nájemného vraha , schopná . ,, Hodně štěstí " zamumlám a vyšvihnu se na hřbet Farah , poslušně stojící v zahradě . ,, K jezeru " pošeptám jí do ucha , přičemž se plně vžiji do jejího plynulého cvalu . Nechávám vítr , aby si pohrával s mými vlasy , zatímco vnímám každičký pohyb koňského těla pod sebou . Klisna nakonec zastaví u jezera , uprostřed lesa . Sklouznu jí ze hřbetu a zasněně se podívám na překrásnou přírodu , která mě z každé strany obklopovala . Můj milovaný domov . Během chvíle ze sebe shodím veškeré oblečení a opatrně vejdu do vody . Nepociťovala jsem žádný stud , ani strach . Byla jsem přeci ve své zemi , která mi už několik let patřila . Zatímco se oddávám osvěžující koupeli , Farah si lehne do vysoké trávy a zavře oči . Zaposlouchám se do zpěvu ptáků , šumění stromů i hučení jezírka . Cítila jsem se šťastně , možná jen trochu osaměle . Ach Mello ... Proč nemůžeme být spolu ?

Lucy Rower - 03. října 2010 12:12

Ellezzie – zpět v realitě Čekala jsem aspoň nějakou reakci. Stačil by mi pouhý pohled, tiché zamručení, kruci prostě něco. Sice jsem od něj byla trochu dál, vždycky si udržuji jistou vzdálenost od ostatních, ale nikdy bych se nezařazovala mezi ty 'neviditelné'. Neřekla bych, že by si mě nedalo nevšimnout, leč nejspíš se to dá. Jelikož on je buď naprosto slepý anebo mě prostě a jednoduše ignoruje. Nevím, co se to tady děje, ale už mě to opravdu nebaví. Jak vůbec může být někdo takový v Ellezzii? Nějak jsem nechápala, k čemu tady může být tak dobrý. Podle toho, jak byl zmlácený, je to dost velký potížista a ještě k tomu neměl absolutní zájem na nějakém úkolu, který mu byl udělen. Dnes už mě snad opravdu nic nepřekvapí, tedy aspoň v to doufám. Celý tohle divadlo mě unavuje! Pomyslím si značně otráveně, nebavilo mě tady neustále někoho nahánět a doprošovat se jeho pozornosti. Nebyla jsem ten typ osobnosti a něco takového jsem rozhodně neměla ve zvyku. Pokud není schopný spolupracovat, všechno vezmu do vlastních rukou. Ráda všechny úkoly splním co nejrychleji, nemám ráda, když se něco donekonečna odkládá. Jo, udělám to sama. Nemůže to být tak těžké, jenom s nováčkem budu zacházet a řeknu mu vše tak, jak se to stalo v mém případě. Navíc stačí udělat jenom první fázi a to tu, že si získám jeho důvěru. Poté už to můžu zase předat dál… Pomyslím si rozhodně, plánování bylo vždycky to snadnější. Ještě jednou se rozhlédnu po hale, jestli tu náhodou někdo není. Nikoho jsem neviděla a vlastně jsem o to ani moc nestála. Nevadí, zvládnu to i bez něčí pomoci, no ne? Dodám si trochu odvahy a poté pohladím Cleo po hlavičce, je na čase vrátit se zpátky do reality a začít hledat. Doufala jsem, že ještě dnes bude mít mé trpělivé vyhledávání nějakou pozitivní odezvu. Spíše jsem v to věřila, jako kdyby to byla už teď hotová věc. Byl čas návratu, a proto pouze ještě dojdu k džungli, kde pustím malé hádě zase na svobodu. Nechtělo se jí, to bylo vidět, ale co jiného zmohla. Povinnosti volaly a ona na mě může tak akorát znovu čekat. Dopřála jsem si ještě jeden pohled na to plazící se stvoření. Poté už jenom na chvíli zavřu oči a po pár sekundách ucítím jakési chvění, které je pro mne i celkem příjemné. Otevřu oči a naskytne se mi pohled na můj ničím zajímavý pokoj. Ještě chvíli zůstanu polehávat, návrat ještě nemám úplně v malíčku a často se mi udělá trochu nevolno. Je to jenom otázka zvyku a já to nemám ještě zcela zaběhnuté. Ovšem není to tak strašné, jako když jsem se vracela poprvé, to byl teprve zážitek… Bezduše vstanu a porozhlédnu se po pokoji. Skoro jako kdybych očekávala nějakou drastickou změnu. Samozřejmě nic se nestalo, pořád to byl pokoj s lehce zastaralým vymalováním, bez jakéhokoli nepořádku. Vytáhnu lísteček z kapsy a ještě jednou si ho pořádně přečtu. Snažím se zapamatovat si co nejvíc informací, i když v mém případě je to celkem nesnadný úkol. Víc jak nesnadný, někdy se to zdá být nemožné. Ale pro dnešek tedy udělám malou výjimku a neochotně si pár základních informaci dokonce zapamatuji. Onen papírek po asi čtvrtém pročtení uschovám zpátky do kapsy a na chvíli se zaposlouchám do ticha. Jenom kontroluji, jestli někdo náhodou není doma a já bych musela použít únikovou cestu. Naštěstí se zdá, že dnes ještě nikdo nedorazil a já mohu bez jakýchkoli obav požít dveře. Na nic nečekám, nepotřebuji, aby mě tu někdo zastihl. To by pro mě mohlo znamenat spoustu potíží, které já rozhodně nepotřebuji. Bez dalšího čekání a nic nedělání se teda raději zdekuji z domu. Proč jsem si vlastně myslela, že to všechno bude tak jednoduché? Pomyslím si trochu zmoženě, nepřipadám si nijak užitečně, když tu neustále jenom chodím od místa k místu, ale někoho aspoň vzdáleně podobného popisu jsem nenašla. Rozčiluje mě to, už by se konečně mohl ukázat. Zatím z toho mám akorát tak puchýře na nohou z věčného chození a otrávenou náladu ze svého nezdaru. To je teda den! Chtěla jsem se začít vztekat, ale nemělo to smysl. Stejně by mi to nejspíš nijak nepomohlo a už takhle se cítím dost mizerně. Stačí mi to, nepotřebuji si náladu ještě víc zhoršit. Zastavím se před parkem a zle si ho prohlédnu. Skoro jako kdybych mu vyhrožovala. Tak, pro dnešek poslední místo, pak už se na to jednoduše vykašlu, přeci jenom, moje chyba to nebude, všechno spadne na hlavu někomu jinému… Snažím se uklidnit aspoň tímto faktem. S novým odhodláním se vydám do parku. Je to snad poslední místo, které bylo na papírku uvedeno. Takže jestli nebude ani tady, tak už snad nebude nikde. A hle! Konečně! Někdo odpovídající popisu. Měla jsem chuť začít výskat radostí, jelikož už jsem ani nevěřila, že bych ho mohla najít. Pro jistotu raději ještě jednou vytáhnu papírek a srovnám si ho s popisem. Trefa… Pomyslím si náhle s veselou náladou a vydám se jistým krokem směrem k němu. Nahodím úsměv, abych vypadala co nejpřesvědčivěji. Sice to nemám zrovna ve zvyku, ani do mluvení se mi moc nechce, ale úkol je prostě úkol. “Ehm…“ Odkašlu si, jakmile stojím před ním. Chci, aby aspoň na chvíli zvedl oči od novin a dal mi tím najevo, že mě aspoň poslouchá. Zrakem zapátrám na papírku jeho jméno. “Jste Ju… Juraquille Smoker?“ Pronesu tichým hlasem a v mém zraku je vidět, že jsem o tom víc přesvědčená. Přeci to musí být on, jestli ne, tak už opravdu nevím. Rodiče ho asi neměli moc rádi… Pomyslím si nad jeho jménem, které mi dalo celkem zabrat. Ještě jednou si ho pořádně prohlédnu a poté už na něj jenom vyčkávavě hledím.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 03. října 2010 12:36

Open Postupně všichni zmizí, až tu zůstanu jenom já a ES. Ta se na mě skusí usmát a pak příjde s prozbou. ,,Jasně, zajdu pro něho.." usměju se povzbudivě, ale moc do zpěvu mi není. Doufám že se z toho Riely dostane. Vydala sem se za ES k ní do pokoje a tam si převzala papíry. Sakra, je pěknej.. Bleskne mi hlavou a začnu pročítat informace. Vydám se s ES spátky před hrad, na chvilku zvednu hlavu od papíru a usměju se ,,Neboj, moc ho děsit nebudu.." Elegantne se vyšvihne na svého koně ,,Tobě taky.." usměju se a ještě chvilku sleduju její záda. Pak zavřu oči a chvilku se soustředím. Pomalu otevřu oči svého reálného těla. Chris je už fuč. pomalu se posadím a srovnám si to v hlavě. Takže Trevor Norlim jo? Je stejně z Londýna jako já a teď má být na výměném pobytu tady v NY.. Má tu byt.. Přehraju si v hlavě adresu která tam byla napsaná. No nejdřív musím do hotelu. Výjdu z Chrisova pokoje. Dům je prázdný. Všimnu si že mám v kapse nějaký papírek. Od Chrise, že je v nemocnici. Vyjdů z domů a zavolám si taxíka. Řeknu mu že chci do hotelu. Mezitím co jedeme vytáhnu mobil a napíšu Chrisovi SMS ES me poslala pro novacka, uvidime se pozdeji. Rose A odeslala. Taxík zastavil před pětihvězdičkovým hotelem, vystoupila sem, zaplatila mu a šla k sobě do pokoje. Ach jo, zbohem výstřední oblečení, dneska jdu za obačejnou holku. Zhodila sme ze sebe oblečení a převlíkla se do obyčejných džínů, černých tenysek a černého tílka. Vlasy sem si dala do culíku, hodila si přes rameno černou tašku a vydala se za Trevorem. Bylo odpoledne, tak sem zamířila k VŠ kde měl být. Zrovna jim končilo vyučování a já sledovala děcka jak vycházejí ze školního pozemku. Když sem ho uviděla, postavila sme se před něho, s tím svým nevinným úsměvem. ,,Ty si Trevor Norlim že?" Zeptala sem se pro jistotu i když to byl na 99% on.

William „dýmař“ Smoker - 03. října 2010 18:25

NY Čtu si noviny. Moje dva doutníky pomalu hoří a jejich kouř směřuje kamsi za moje záda. nohu přes nohu a pomalu pročítám stránky. Sakra... Dnes to zase bude monotónní, jako každý den. Žádná rvačka nic. Čekal bych že New York bude zajímavější město kde se bude něco dít. Ulice jsou rušné jako vždycky a nic nového. Moji kamarádi jeli pryč, že já blbec nejel s nima. Jeli chlastat. Sice je to nuda a kravina ale tady se vysloveně nudím. Je to jako kdysi, když jsem mohl zůstat doma tak jsem tak udělal, kdyby alespoň v novinách bylo něco zajímavého, nebo kdybych potkal někoho nového. V tu chvíli ke mě přistoupí nějaká slečna a zeptá se mě na jméno. Kurňa kdo to vymyslel toto. Cizí lidi, kteří znají moje jméno a nejsou na něj zvyklí, ho nedokážou vyslovit. Sakra jak vlastně zná moje jméno? Složím noviny, podívám se do okolí, pokud by byla potřeba utéct a pak na osobu jenž mě oslovila. Prohlídnu si ji od hlavy až k patě . Dám nohy vedle sebe a posunu se tak aby si nově příchozí mohla sedout vedle mě. Stejně v nich nebylo nc zajímavého. K čemu je vlastńě vydávají? Politici se pořád nad něčím hádají nebo něco podobného. Pořád to samé.a zahodím noviny do blízkého koše.Posaďte se.Jak mě vlastně zná? A vy jste? a přesunu doutník z jedné strany ke druhému na druhé straně. Kurde, a já si přál něco zajímavého, to se ještě uvidí jestli to bude nudný den. To jsem zvědavý co se z toho vyvine. Moje rozeplá bunda trochu odhaluje moje velmi vyvinuté břišní svalstvo, ale na vnitřní straně bundy jdou vidět doutníky v kapsách. Jo promiňte mi, že jsem se nepředstavil i když jste se pokusila vyslovit moje jméno. Ano jsem Juraquille Smoker. Udkud znáte mé jméno? Viděl jsem vás někdy? Pohodlně se opřu o lavičku.Dáte si doutník?To bylo zrovna to nejblbější na co jsem se mohl zeptat... Jsem zvědavý co mi řekne a rukou si pročísnu své bílé vlasy.

Lucy Rower - 04. října 2010 17:31

V parku S nadzvednutým obočím sleduji hned dva doutníky v jeho puse. Vypadalo to až trochu komicky, ale nemohla jsem si teď dovolit nějaké posměšné úšklebky, jelikož bych tím asi jeho důvěru moc nepodporovala. Musela jsem se chovat mile a přátelsky, jak se sluší a patří, samozřejmě. Holka, to ti dá ještě zabrat… Pomyslím si otráveně, leč na tváři mi neustále zůstává ten plachý úsměv. Přetvářka u mě byla na denním pořádku, takže nebyl žádný problém skrývat své pravé emoce a nahradit je jinými. Přišlo mi to už víc jak normální, ne – li až přirozené. Zaznamenám jeho rozvážné rozhlédnutí, skoro jako kdyby po nás v další chvíli měl někdo skočit se záměrem nás zabít. Začala jsem mít celkem ošklivé podezření, že by to mohl být nějaký zločinec, či kdo ví co jiného. I taková individua by se v Ellezzii mohla najít, nijak bych se tomu nedivila. Po dnešním setkání už opravdu ne. Tak to mi ještě scházelo… Pořádně si dotyčného prohlédnu. Opravdu nevypadá zrovna na neviňátko, mohla jsem něco takového čekat. Zase na druhou stranu je pravda, že se aspoň nebudu jenom tak nudit. Něco takového bych mohla spíš přijmout s otevřenou náručí jako pěkné rozptýlení mého jinak neuvěřitelně nudného a stereotypního života. Mile se na něj usměji, když mi udělá místo na lavičce. Samozřejmě na nic nečekám, nijak neváhám, bez rozmýšlení se okamžitě posadím. Za celý den toho mám nachozeno víc než dost, a proto dočasnou úlevu pro mé nohy uvítám. Bylo to příjemné, jenom jsem tak sledovala lidi kolem a na chvíli naprosto zapomněla, že tam je ještě někdo a nejspíš vyčkává na nějakou moji reakci. Až jeho otázka mě navrátí zpátky na lavičku a do nynější situace. Podívám se na něj s klidnou tváří a znovu se na něj pousměji. Je důležité teď na něj udělat dojem, a proto se snažím být co nejpřesvědčivější a nejmilejší. Zatím svou roli zvládám velice dobře, což o to. Samozřejmě nejsem moc nadšená, že kolem sebe musím neustále rozhazovat samý úsměv, nikdy jsem se nijak moc neusmívala, ale když to musí být, tak se stejně nic jiného ani dělat nedá. Chtěla jsem se začít představovat a vychrlit na něj salvu otázek, ovšem on začne znovu mluvit. Nijak mi to nevadí, měla jsem ráda, když mluvili především jiní a já mohla jenom poslouchat. Ovšem v téhle situaci se slovům nevyhnu, a proto jakmile si vyslechnu veškeré jeho otázky, podívám se na něj, abych si byla jistá, že mě poslouchá. Jelikož nejsem zrovna výřečná, opakovat svá slova by mi víc jak vadilo. “Mé jméno je Lucy Rower. Nikdy jsme se nepotkali, tím jsem si víc jak jistá.“ Promluvím tichým hlasem a automaticky k němu natáhnu ruku. Jestli už ji stiskne či ne, to je pouze na něm. Ať už se rozhodně jakkoli, ruku poté opět stáhnu a ještě víc se zachumlám do teplého svetru. Tím také beru na vědomí, že už se nyní známe a začnu mu automaticky tykat. Je mi celkem jedno, jestli se ho to nějak dotkne či ne. Navíc to dělám spíš automaticky, než kdyby to mělo být záměrné. “Díky, ale já nekouřím…“ Obdaruji ony doutníky nic neříkajícím pohledem. Nikdy jsem po tom nijak netoužila a ani teď mě to nijak nezaujalo. Proto se znovu zadívám na něj. Je na čase mu povědět trochu víc… “Možná ti teď to všechno bude znít trochu bláznivě, podivně, nepravděpodobně, či co já vím, ale věř, že pokud mi budeš věřit, tak výsledky jsou víc jak zaručené. Navíc za zkoušku stejně nic nedáš, no ne? Prosím na moje otázky odpovídej pravdivě, ať v budoucnu nenastanou zbytečné komplikace…“ Pohlédnu na něj, jestli je stále stejně ochotný vyslechnout si má slova. Pro jistotu se na něj znovu povzbudivě zaculím, abych si ho udržela aspoň, dokud nedomluvím. “Zajímal ses někdy o nadpřirozené věci?“ Podívám se na něj tázavým pohledem, je vidět, že mi na tom všem celkem dost záleží. To seš nejspíš celkem naivní, Lucy… Musím se sama pro sebe ušklíbnout. Raději myšlenky podobného typu rychle zaženu mírným potřesením hlavy a znovu se na něj podívám. “Říkají ti něco pojmy astrální cestování nebo jiné dimenze? Předpokládám, že o něčem jako je Ellezzie jsi nikdy neslyšel, nemám pravdu?“ Zajímalo by mě, co si asi v tuhle chvíli myslí. Nepředpokládám, že by si o mně myslel, že jsem normální. Na to jsem ani nepomyslela. Neustále se tvářím vážně, prostě je vidět, že si nedělám legraci a veškerá svá slova neberu na lehkou váhu.

William „dýmař“ Smoker - 05. října 2010 15:30

park Jakmile promluví a natáhne ke mě ruku, sundám si rukavici, ruku ji stisknu, ne moc silně, ale přesto je to velmi pevný stisk. Pak si zase navleču rukavici. Takže Lucy... Zajímavé jméno, ale už to samo o sobě není moc dobré. Proč zrovna Lucy? Každý Lucka kterou znám je buď strašná mrcha nebo na ni nemám... TO jsem zvědav co se z toho vyvine. Těší mě Lucy. Po té jeden z doutníků, ten jž skoro dohořelý tipnu o rukvici a zahodím do koše. Když zmíní že m bude pokládat otázky, jde vidět že trochu sevřu čelisti, ale pak se zase uvolním.Jistě pokusím se pravdivě odpovědět na všechno jak jen to půjde. Má pravdu, za skoušku nic nedám, no maximálně mě odvezou do blázince. Bože, to se začíná zlepšovat, to jsem zvědav co dnešek ještě přinese. Ale první otázka je poněkud zvláštní. Jakou by člověk nečekal když je dospělý. Proboha co je to za dotazy, no to jsem blázen, to fakt vypadá na blázinec, zatím to nechám pokračovat a budu se řídit podle toho co ona chce, koneckonců odejít můžu vždycky ne?No, budu ti věřit, že za pokus nic nedám... Ano zajímal jsem se o nadpřirozené věci, ale jako malý a vždy jsem to bral jako hru. Copak by člověk mohl létat, nebo se v něco měnit? lehce se uchechtnu Promiň, ale taková představa že se v tomhle světi děje něco takového je docela směšná... Ani mě nenapadlo z ní spustit oči a u druhé utázky se neubráním stálému úsměvu. Astrální cestování? Jiné dimenze? Proboha to je jak z nějaké knížky ne? Nebo ze hry? Takové to cestování mezi světy, jeden je reálný a druhý či více nereálných? Knížek je o tom spousta...Ellezie, Ellezie... poslední slovo si chvilku brumlám pod vousy (obrazně řečeno, žádné nemám...) Ne o něčem takovém jsem opravdu neslyšel co to má být?Proboha, co je to za bláznovství? Sice za pokus nic nedám, ale takové bláboly? To jsem blázen, neveřil bych že takoví fantasy nadšenci ještě existují... To jsem zvědavý co z ní ještě vyleze.

Riley Strife * Borec * - 05. října 2010 19:15

Nemocnice Zachmuřeně se rozhlédnu po pokoji , začínám se nudit . Nebýt Thomase , nebyl bych tu . Už dávno jsem mohl pracovat na daleko užitečnějších věcech , než ležet na lůžku a ztrácet svůj drahocenný čas . Já ho vážně přerazím , zítra mě čekalo focení ! Bez zájmu zírám do bílého stropu , to už se ale v místnosti objeví nový příchozí . ,, Audrey ? Co ty tu ? " zeptám se překvapeně . Netušil jsem ani v nejmenším , že se zpráva o mém zranění roznesla tak rychle . ,, Kluku bláznivá , co jsi to prováděl ? " Audrey se ztrápeným vzdychnutím dosedne na židli vedle mé postele . Důkladně si svou blonďatou manažerku prohlédnu . Jako obvykle byla elegantně oblečena , ovšem její oděv nebyl tím , co mě na první pohled zaujalo . Mou pozornost přilákají její oči , opuchlé od pláče . Plakala kvůli mně ? ,, Nejsi na lezení po stromech už trochu starý ? " dotáže se s úsměvem , který je překažen slzami stékajících po tváři . ,, Já přeci nelezl po stromech " zamumlám zkroušeně . Ze všeho nejraději bych ostatním prozradil důvod svého pobytu v nemocnici , jenže něco takového bylo zbožným přáním . O jiných dimezncích se nesměl nikdo dozvědět . Audrey , má matka , bodyguardi . Ani jeden z nich . ,, Já vím modele . Proč mi to děláš ? Zrovna zítra měl být tvůj velký den " skloní hlavu , smutek z ní sálal na kilometry daleko . Došlo mi , kolik pro mou manažerku zítřejší focení znamenalo . Byla přesvědčená , že spolupráce s dívčí agenturou zvedne mou , už tak vysokou popularitu o několik příček nahoru . ,, Kolik toho vědí média ? " položím jí otázku , na kterou jsem neznal odpověď . ,, Nemám zdání . Něco takového se nedá moc dlouho tajit . Viděla jsem před nemocnicí stát novináře , chtějí vědět , co se stalo . Nikdo z nich naštěstí nic neví , zatím se mohou pouze domnívat " . Pousměju se , před dotěrnými novináři se slavní jen těžko ubránili . ,, Nemusíš se o mě bát Reo , brzy budu zase fit " ujistím jí ,, Něco takového mě nezdolá . Ty fotky budou , to ti slibuju " vítězoslavně na ní pohlédnu , svá slova jsem myslel smrtelně vážně . Nikdo , ani Ellezziané neměli právo mě připravit o věci , na kterých mi záleželo . Úsměv mi z tváře zmizí ve chvíli , kdy si vzpomenu na Rimu s Day . A sakra , ten praštěnej detektiv je bude vyslýchat . Dveře pokoje se otevřou , stojí v nich má matka , svírající v ruce kelímek , pravděpodobně čaje . ,, Jsem zpátky broučku . Koukám , že ti Audrey dělala společnost " zářivě se usměje . ,, Potkala jsem Christiana , ptal se na tebe . Není to od něj hezké ? " rozplývá se ,, Nemáš žízeň ? " . Zavrtím hlavou ,, Ani ne . Musíš teď pro mě něco udělat " prosebně na matku upřu oči ,, Ten detektiv bude vyslýchat Rimu s Dayitou . Pokud něco rychle neuděláme , budeme lítat všichni tři v pořádným průseru " zvážním , tohle nebyla hra . Obě dívky byly nezkušené , navíc hrozilo , že se prořeknou . Něco takového jsem nemohl dopustit , alespoň pokud jsem společně s nimi nechtěl skončit v budově s nápisem madhouse . ,, Mohlo by to mít v budoucnu dopad na nás všechny . Prosím , udělej něco ! " s vážnou tváří na ní prosebně upřu oči . ,, To víš , že ano " promluví ke mně svým příjemným harmonickým hlasem , který mě dokázal spolehlivě uklidnit . ,, Brzy budu zpět , zatím mi na něj Audrey dej pozor " sebevědomě zamíří ke dveřím . ,, Žádný strach Victorio " mrkne na ní má manažerka a znovu přemístí mou pozornost ke mně ,, A teď mi vysvětli , jak se ti to stalo " naléhá . Pokrčím rameny ,, Nevím co chceš slyšet , já to nevím "

Trevor *Trev* Norlim - 06. října 2010 07:32

Co po mě chceš?? Myslel jsem si kdo ví jak těžká bude ta Vejška, ale je to pohoda. Mám přednášky jen v úterý a ve čtvrtek, jelikož se specializuji jen na jeden obor a to je cévy + kardio. Chodím samozřejmě na víc přednášek, protože teď nemusím být na brigádě každý den a doslova se nudím, a tak se učím a chodím na jiné přednášky. Není na škodu vědět něco víc. Mám tu i pár přátel, ale ty jsou spíš mimo školu, takže se zrovna vracím ze školy sám. Zrovna jsem se z jedné takové přednášky vracel,když mě zastavila jedna dívka. Sakra, ona mě zná? A není od nás ze školy? Blbost… Leda že by to byla dcera toho zbohatlíka. Mám ji říct pravdu? Nebo říct že to nejsem já a odejít? Ne to n, to by se mi mohlo vymstít. Ano, jsem Trevor Norlim. Já mám ale také pár otázek. A kdo jste vy? A Co po mě chcete? Vypadá celkem normálně, co po mě asi bude chtít?… //velice se omlouvám za kvalitu a délku, ale odpoledne nebudu mít čas a tak to musím napsat ještě rychle teď před školou :).

Laionel Anne Blacková *Rose* - 06. října 2010 18:40

Před školou ,,Jmenuju se Laionel Anne Blacková, ale říkej mi Rose a potřebuju si s tebou promluvit" Doufám že jméno Rose neslyšel nikdy v TV nebo nečetl v novinách. Většinou mi tak říkají, když najdou nějakou mrtvolu s rudou růží u ní. Hehe no co? Baví mě to a slušně to vydělává.. ,,Slyšel si někdy pojem, astrální cestování?" Tvářím se absolutně vážně i když mám na tváři lehký nepsedný úsměv. Jeslti bude chtít zdrhnout udělám to jednoduše..

Lucy Rower - 06. října 2010 21:31

Stále v parku Byla jsem sice moc ráda, za jeho slib, že na všechno bude odpovídat pravdivě, ale už tehdy nevypadal nijak nadšeně. Vlastně jsem se mu nedivila, taky bych se netvářila bůhví jak unešeně, kdyby si to ke mně namířila cizí holka a začala by se mě vyptávat na takové věci. Kdybych o Ellezzii nevěděla, nejspíš bych se jí vysmála, ovšem teď je situace jiná a já jsem v pozici toho údajného blázna. Nebylo mi to nijak příjemné, nejraději bych se zvedla a beze slova si to zase odkráčela pryč. Na všechno tohle divadélko rychle a bez nějakých výčitek zapomněla a prostě se tvářila, že se něco takového nikdy nestalo. Chtít jsem mohla, jenže v tomhle případě jsem měla prostě smůlu. Povzdechnu si, takhle se choval každý, ani já samozřejmě nebyla jiná. Ovšem i tak mě štve, že to všechno nejde tak lehce. Připravovala jsem se na všechny možnosti, ale i tak mě trochu mrzí, že to nebyla ta nejjednodušší a nejprimitivnější z nich. Nemohla jsem mu to zazlívat, to rozhodně ne, ale přeci jenom ve mně hlodalo trochu uraženosti. Však až to všechno uvidí, bude se tvářit jinak! Pomyslím si rozhodně a na tváři se mi objeví vítězoslavný úsměv. Skoro jako kdybych už to všechno dokázala, a najednou jsme oba stáli v Ellezzii. Nechtěla jsem ho nijak přemlouvat a líčit mu krásu naší úžasné země. Na popisování a rozplývání se nad věcmi jsem nikdy nebyla moc dobrá a ani dnes to nebude jiné. Nakonec bych Ellezzii ještě nějakým způsobem zošklivila. Z mé tváře zmizí onen vítězoslavný výraz a nahradí ho úšklebek plný obav se špetkou nerozvážnosti a zmatenosti. Opravdu jsem si nebyla jistá, jak mám v tuhle chvíli přesně pokračovat. Bylo jasné, že mi nevěří a to mě opravdu hodně rozzuřovalo. Nechápala jsem, jak může mít někdo natolik trpělivosti a všechno jim vtloukat do hlavy tak dlouho, dokud tomu prostě nebudou ochotni uvěřit. Už aby byl konec… Veškeré mé nadšení se v okamžiku vytratilo a zbyla pouze otrávenost. To jsem ovšem nedala napovrch vůbec znát. Na tváři jsem pořád měla ten sladký a milý úsměv. Byl tak sladký, až mě z toho začaly bolet zuby. Připadala jsem si tak strašně přeslazená, skoro jako kdybych snědla neuvěřitelně velké množství bonbonu. Chtěla jsem se kysele zašklebit, ze všeho už mi začínalo tak trochu hrabat. Ovšem v přetvářce jsem byla mistr a ani tentokrát jsem nezklamala. “Skvělé, takže aspoň okrajově víš, o co jde…“ Tahle věc pro mne byla takovým malým potěšením. Bylo to skoro jako světluška, která se najednou objevila v naprosté tmě. Sice slabounké světýlko, ale i to stačí k záblesku naděje. “Tady možná ne…“ Pronesu s tajemným úsměvem, který mu nemůže poradit nic konkrétního. Po chvíli se na něj zase mile usměji, dnes si připadám jako nějaké sluníčko. Ta žhnoucí koule, kterou někdy ze srdce nenávidím, a někdy mi prostě jenom vadí. Skvělé… “A kdo vlastně tvrdil, že se něco takového děje v tomhle světě? Představ si dočista jiné místo, kde se vyplní mnoha tajných tužeb a přání. Kde dokážou lidi nevídané věci…“ Pozorně jsem se po něm ohlédla. Nebyla jsem si jistá, jestli ode mne náhodou nezačne zdrhat, po svých slovech by mi to nepřipadalo nijak divné. Sama bych asi udělala to samé, tehdy. “Ovšem někdy i věci, které se zdají být nereálné, tu jsou a my jim jenom musíme vyjít vstříc s otevřenou náručí. Opravdu, já ti nelžu, věř mi. Co myslíš, že bych tak asi měla z toho, kdybych ti tu tady jen tak lhala? Dělat si srandu z ostatních umím jinak, tohle je nanejvýš špatný a nezáživný způsob, kterým bych se jenom unudila. No není na tom něco?“ Zatvářím se co nejpřesvědčivěji a významně na něj pohlédnu. Jestli ho nepřesvědčím tímhle, tak už opravdu nevím. Nikdy jsem nikoho nijak nepřemlouvala, bylo mi celkem jedno, jak se ostatní rozhodnou, ale tohle je pro mě situace, ve které bohužel nemůžu jenom tak ignorovat ostatní. “Ellezzie je právě ten svět, který je naším cílem. Chtěla bych ti ho ukázat, věř mi, opravdu věř, že za zkoušku nic nedáš a budeš určitě mile překvapen.“ Usměji se na něj mile, je vidět, že všechno myslím naprosto vážně. Nejspíš jeho mínění o mě nebude zrovna to nejlepší, ovšem je mi to celkem jedno. Už mě to nebaví, a pokud to půjde touhle cestou dál, nejspíš se na to všechno vykašlu a nechám nováčka nováčkem. Přeci jenom jsem se tohoto úkolu zmocnila dobrovolně a taky ho můžu odevzdat tomu, kdo ho měl skutečně na starosti.

William „dýmař“ Smoker - 07. října 2010 19:04

Představit s něco takového? Jistě to dokážu, ale k čemu to je? Takové věci nejsou, nebyly a v životě je nikdo neviděl. A dělat si ze mě srandu? K čertu, to je snad zbytečné takhle se mnou kecat ne? Buď jsi blázen, nebo mluvíš pravdu...Tak to je na zbláznění, jistě bylo by fajn kdyby něco takového existovalo, ale copak něco takového může existovat? To snad ne ne? Jde na mě poznat že začínám být netrpěllivý. Vytáhnu z doutníků a zapálím ho. Potom si ho narvu do pusy k tomu druhému a nechávám kouř plynout z mých úst. Tak mi ho ukaž, už mě to začíná nudt... Čím dřív tím líp, ať ušetříme nějaký čas. Za pokus dám nějakou chvíli když budu zkoušet to co ty říkáž, i když mi to přijde hloupé, ale čím dříve zjistím zda je to kravina, což podle mě je, nebo není, tím dříve se budu moct věnovat svým věcem a pokračovat v začlých věcech. Ať už to máme skrku, nemám na to celý den! Sakra, asi jsem se zbláznl, takové kraviny ze mě lezou, jako bych tomu všemu chtěl uvěřit! TO jsem zvědavý co z toho bude. Buď zavolám do blázince pro ni nebo pro oba... Každopádně čím dříve to budu mít z krku tím lépe. A to vypadalo zajímavěji napoprvé. Sakra to jsou hlouposti. Je milá, pěkná, usmívá se, ale tak trochu blázen. To jsem zvědav jak budu překvapen. Ale co no k věci. Pokračujmě ať už to máme zkrku.Na jak dlouho se to ještě natáhne? A co mi řekne teď tak to jsem zvědavý. Doufám že už pokročíme. Sakra ta je ale... uhm no řekněme pěkně přitažlivá. A ten její sladký úsměv.... přivřu pusu, trochu potáhnu a vyfouknu dým pusou. Menší oblážek odletí po mírném větříku kamsi daleko. Z mého pobaveného úsměvu se začínám tvářit, že bych radši pokročil, nebo ukončil tento rozhovor. Sce je docela příjemný, ale přijde mi to jako strašná ztráta času. Ježiš, kdyť na tohle věří malé děti ne?

Marcus -Mello- Archer - 07. října 2010 20:56

Ellezzie Nasměruji Revela na stezku podél lesa a koutkem oka pohlédnu na Destiny ,,To máš pravdu. Chtěl jsem ti vše vynahradit, poslední dobou jsem se k tobě ani k ostatním nechoval nejlépe. Ale není se čemu divit. Nováčci.. S těmi byly vždycky starosti. A nejenom s nimi. Začínám pochybovat i o zkušených Ellezzianech. ". Samozřejmě, že mám na mysli Thomase. Zarážela mě jeho zpupnost, kterou mi dával velmi okatě najevo. ,,Buď za tím stojí ženská, nebo je v přechodu." zauvažuji nahlas. Na to je ale ještě mladý, ne ? ,,Pro jednoho nováčka jsem ho poslal, jenže je naprosto neschopný." zašklebím se ,,Hlavně, že odešel do Openu vyvolávat spory, ale aby pracoval pro naší zemi, tak to ho ani nenapadne. Asi jsem na něj moc měkký, měl bych přitvrdit." pobídnu hřebce do klusu, i když je na první pohled jasné, že by ocenil, kdybych mu dal větší volnost a on se mohl rozběhnout naplno. ,,Brzdi, příteli." pronesu směrem ke koni, již značně znepokojenému. Rád bych jej pobídl do vyšší rychlosti, ale to by znamenalo ukončit probíhající rozhovor s Destiny. Něco takového bylo opravdu netaktní, proto svůj plán rychle zamítnu. ,,Musíme je vycvičit. Jedině tvrdá disciplína je připraví na válku. V jiných dimenzích a ani v realitě bez průbojnosti ničeho nedosáhnou. Kdo není silnější než ostatní, je předem odepsaný. Ti nevděčníci si to právě teď neuvědomují, ale jednou mi za to, co jsem pro ně udělal, poděkují. Nemůžeme se s každým mazlit. Kde bychom pak skončili ?" potřesu nad tím vším hlavou ,,Gaspard si s nimi poradí, má rozhodně víc trpělivosti než já, nebo ty." přitakám, Gaspard v Ellezzii působil jako chůva, která ochotně pomáhala všem, i když mu to zrovna nebylo po chuti. Jako jeden z mála uměl držet jazyk za zuby a i v těch nejhorších situacích se stále dokázal usmívat a neprosazoval za každou cenu svůj názor, jako to dělali jiní Ellezziané. Měli by být všichni jako on. Další Destinina otázka mě překvapí. Ptá se na Eve, mou, bohužel již mrtvou milenku. Proč právě teď ? To nebude jen tak. Souhlasně přikývnu ,,Vzpomínám, proč ?" zeptám se nedůvěřivě, musela mít ke své otázce nějaký důvod. ,,Pomstu ? Pro koho ?" pobaveně si jí měřím. Se ztrátou své velmi dobré kamarádky se pořád nedokázala srovnat. Nesla to mnohem hůř, než kdokoliv jiný. ,,Poslyš, Destiny.. Byla to nehoda. Nikdo na tom nemá vinu, stalo se. Život jde dál. Chybí mi, to ano, ale čas nevrátíš. Smiř se s tím." s těmito slovy konečně dovolím Revelovi zrychlit. Hřebec neváhá a šílenou rychlostí se vyřítí vpřed..

Trevor *Trev* Norlim - 08. října 2010 17:26

Před školou Rose? To jsem nikdy neslyšel... Astrální co? Na tváři mám překvapený výraz. Jsem lehce nervózní a zároveň je vidět, že si myslím, že je tak trochu blázen. Ne, o tom jsem nidkdy neslyšel. A jak mě vůbec znáte? Moh to být tak krásnej den, a ona mi ho zkazí. Teda možná zkazí. Jinak je to docela kočka... Na tváři se mi po mých veselých myšlenkách vykouzlí úsměv. Vypadám velmi pobaveně. Pokud mi zrovna bude něco vysvětlovat bude to vypadat, že se jí vysmívám.

Lucy Rower - 09. října 2010 17:30

Odchod “Neptej se a prostě to udělej, později poznáš, proč tomu tak je. Neříkej mi, že aspoň trochu o svých slovech nepochybuješ. Vždyť přeci ti nikdo nedokázal, že něco takového opravdu není… Můžu ti zaručit, že z žádného blázince jsem neutekla, říkám ti pouze čistou pravdu, na kterou postupem času stejně přijdeš sám.“ Jeho netrpělivost je víc jak značná. Ovšem ani to mě nijak moc nerozhází, neustále mluvím tím tichým, klidným hlasem, který dává jasně najevo můj vnitřní klid a vyrovnanost. Nijak jsem se nenechala jeho otráveností vyvést z míry. Neustále se na něj usmívám tak mile, jak to jenom zvládnu. Snažím se, aby to vypadalo co nejpřesvědčivěji, přeci jenom se na něj nejspíš v tuhle chvíli nemůžu mračit. I když bych víc jak ráda konečně ze svých rtů setřásla ten otravný úsměv, tahle situace mě nutí neustále se usmívat dál. Si snad myslí, že mě to dělá nějaké potěšení snažit se mu pořád dokola vysvětlit, že opravdu mluvím pravdu a nic než pravdu? Pomyslím si otráveně, to já bych tady měla být ta znuděná. Jelikož to já tady musím neustále něco vysvětlovat, nebaví mě to a i přes to tomu věnuji svůj drahocenný volný čas, který bych mohla vrazit do mnohem pro mě zajímavějších a užitečnějších věcí. Protáhnu se, byla jsem ze všeho toho chození unavená a velice ráda už bych tohle všechno měla za sebou. Je na čase se trochu pohnout z místa… Pomyslím si a mimoděk ohmatám kapsu u kalhot, jestli v ní opravdu jsou klíče. Samozřejmě tam byly, a proto se jenom otočím zpátky na nováčka, který mi sice stále nevěří, ovšem už to nebude dlouho trvat. Však on okamžitě změní názor, až si všechno otestuje na vlastní kůži. Měla jsem sto chutí se pouze zvednout a odejít bez jediného zareagování na jeho osobu. Jeho slova mě čím dál tím víc popuzovala. Tak už to konečně pochop! Pomyslím si a poprvé za celou dobu se na mém obličeji objeví náznak zamračení a vzteku. Bylo jasné, že to všechno bere spíš jako otravnou věc, která ho pouze zdržuje. Taky jsem mu tak báječnou zemi jako je Ellezzie ukazovat nemusela, on by ani nevěděl, o co vlastně přišel. Ovšem slíbila jsem si, že ho tam přivedu, ať chci či ne. Bohužel, neměla jsem na výběr, pouze jsem pokývala hlavou ze strany na stranu a na obličeji se mi znovu usadí ten milý úsměv, kterým jsem klamala kde koho. Nad jeho doutníky v ústech už jsem se raději ani nijak nepozastavovala. Byl to podivín, to bylo jasné. Ale kdo vlastně v tomhle bláznovství není? Někteří akorát trochu víc vyčuhují z řad, nic víc - nic míň. “Jestli tomu nebudeš věřit, tak se ti to nepovede. Přiznej si, že taková věc je pravděpodobná, nikdy nevíš, co všechno se skrývá všude kolem nás.“ Jeho zbytečné řeči nad věcmi s časem jsem raději nijak nekomentovala, to by mě celkem zajímalo, co někdo jako on může mít tak strašně důležitého. Možná nechce propásnout nějakou rvačku, či něco takového… Vytanulo mi na mysli okamžitě, co jsem ho sjela důležitým a zvídavým pohledem. Nic jiného v tom nejspíš stejně nebude, nevypadal na to, že by musel řešit něco opravdu důležitého. “Dobrá tedy, teď pojď prosím se mnou.“ Zvednu se z lavičky, i když mi to není zrovna po chuti. Nejraději bych tam ještě nějakou chvilku poseděla, cítila jsem se nanejvýš unavená. Však povinnosti volaly a já si nemohla dovolit jejich hlas ignorovat. Už delší dobu vypadal značně netrpělivě a tak jsem se tedy rozhodla pokročit o něco dál. Sice jsem si jeho důvěru ještě zcela neosvojila, ale to se snad časem poddá. Pomalu se vydám cestičkou z parku. Po chvíli cesty, kdy už jsem skoro venku, se otočím, abych zjistila, jestli mě ještě stále následuje. Mohlo se klidně stát, že si to všechno rozmyslel a bez jediného slova se vydal opačným směrem. Vlastně bych se tomu nedivila. Ovšem tohle rozhodnutí už jsem chtěla nechat pouze na něm, stejně bych pro to moc udělat nemohla. Pokud se vydal jinou cestou, vydala jsem se domů, nic jiného mi taky nezbývalo. Pokud tam ještě stále postával, hodím po něm jedním ze svých významných pohledů a zůstávám stát. Pokud ovšem šel za mnou, což by pro mne byla ta nejlepší možnost, zvesela se zaculím a s úsměvem na tváři se vydám dál.

William „dýmař“ Smoker - 09. října 2010 18:27

no co no... Za pokus nic nedám, takže hurá do toho aať je to cokoliv ne? Už jen kvuli tomu že tu tak sedí a mluví o tom samém, s takovým přesvědčením jak by to byla pravda to pravda může být. Sice si myslím že není, ale koneckonců co je dnes nemožné že? Jistě bylo by fajn kdyby něco takového existovalo, ale jak by to bylo možné? Jistě, nikdo mi nedokázal, že něco takového nění, ale taky mi ještě nikdo nedokázal, že něco takového je Jsem zvědavý co se z toho vyvine. Jsem rád že mi takové věci říká alespoň někdo takový, na koho je pěkný pohled, nějakému staříkovi bych asi dal sbohem už před chvílí.... Jistě jak si přeješ... Zkusím to a budu tomu věřit. Koneckonců co je dnes nemožné co? Nikdy jsem o tom nesĺyšel, až do dneška, ale zkusím to a vynasnažím se.alespoň prozatím. Třeba to je kravina, ale třeba taky ne. Dokud to bude chtít tak tomu budu věřit! NE věřím v to, a budu v to věřit dokud se neprokáže opak. Koneckonců když tomu budu věřit tak by to mělo jít snáz ne? A pokud je to blábol tak co no... Přecejenom vyprdnout se na to dá snad kdykoliv, takže když v to teď budu věřit tak za to nic nedám. No možná jsem jí neměl říkat to o nedostatku času, koneckonců dneska mám volno, takže se nic nestane když jí budu chvíli oplácet ten čas co do mě vložila. Když řekne abych ji následoval, lehce kývnu hlavou, na náznak že budu. Jistě, když už jsi do toho vložila tolik energie, tak proč ne...Teď bych se mohl otočit a zmizet, ale k čemu ne? To můžu udělat kdykoliv, navíc proč bych to dělal když tomu teď věřím. Přesvědčuju sám sebe a beze slova mířím za ní. Můj rázný krok tomu jejímu bohatě stačí, takže se držím jeden až dva kroky za ní. Kam jdeme? To jsem zvědavý kam mě zavede. Na nějaké pěkné místo v parku? Do nějakého domu? Do nějaké party rváčů kteří se mi pokusí dát přes hubu v nějaké postraní uličce? No uvidíme, koneckonců nevěřím že by někdo takový byl něčeho tkového schopen, ale kdo zas ne že? Tipnu doutníky a oba je zahodím. To by nebylo pěkné, a navíc by to za ní nevypadalo hezky, akorát bych ji srážel dolů, k ní se to nehodí. Budu to muset vydržet, občas musím i déle takže pár dnů to dám. Mno uvidíme jak dlouho to zabere.

Yen *Královna* - 09. října 2010 20:11

Elezzie “Šach mat, mistře,“ oznámím svému spoluhráči, zatímco táhnu koněm do připravené pasti, čítající tři pěšáky a věž – včetně krále posledních šest figur, které mi ve hře zůstaly. Pohlédnu na mramorově bílou a ebenově černou šachovnici, na které jsem právě dohrála další partii z mnoha. Po jejích stranách se táhnou zástupy vyřazených figurek, černých i bílých, důležitějších i méně. “Vypadá to, že nyní vedu pět ku nule, pane. To znamená, že dnešních pět her jsme skončili,“ pronesu stejně monotónním hlasem jako předtím, ve kterém není ani stopa po vychloubačnosti nebo pýše. To, že vedu – že vedu, kdykoliv hraji šachy – je holý fakt. Stejně jako všechno, s čím kdy přijdu do styku. Mistr složí svého krále na znamení prohry. Pak se zvrátí na židli do zadu s hlubokým, unaveným vydechnutím: “Už zase? To snad ne! Ale tentokrát jsem tě skoro dostal, Yen.“ “Téměř, pane,“ souhlasím mírným pokývnutím hlavy. Nadzvednu desku stolku a jmu se poklízet figurky do sametem vystlaných přihrádek, jednu pro každou figurku. Nemohu si přitom odpustit jemné pohlazení každé z nich – přejet prstem po malovaných obličejích, prohlédnout si malé detaily v šatech dámy, divoké oči koní i precizně vyrobené šípy v toulcích dvou střelců, vyvedené ve dvou sadách po modro-bílé a rudo-černé. “Asi… asi bychom měli pokročit k hodině francouzštiny,“ rozhodne můj učitel. V tichosti souhlasím, a začnu odříkávat svůj úkol, který jsem měla přes včerejšek vypracovat. “Je parle un petit peu français. Je t'aime. Comment puis-je me rendre à la Tour Eiffel? Je suis désolé…“ Po hodině opakování praktických běžných vět a zkoušení praktických nových slov jsem propuštěna, a tím končí mé dnešní vyučování, které čítalo anglickou literaturu, botaniku jižní Elezzie, organickou chemii, matematiku, šachový trénink a francouzštinu. Osobně si myslím, že soukromý učitel mi dává lepší vzdělání, než to, kterého se mi dostávalo těch pár týdnů na Zemi. Na tu jsem si nikdy nedokázala zvyknout. Dávám přednost žití ve světě, do kterého skutečně patřím, než v tom, kam patří ostatní. Dnešní ráno nijak nevynikalo mezi jinými. Po probuzení jsem strávila několik minut v koupelně, abych provedla kompletní ranní očistu, a pak jsem vytáhla ze skříně pohodlné, volnější oblečení. Vypadám v něm dobře, protože jsem hubenější, ale nikdy jsem si toho nevšimla, a kdybych si toho všimla, bylo by mi to jedno, jako všechno. Oblékám se do něj z ryze praktických důvodů. Poté následovala snídaně, čištění zubů a příprava na výuku. Sesbírám do tašky, přehozené přes útlé rameno, všechny své učebnice, zápisníky, popsané drobným hustým písmem a obyčejné tužky. Těžkou šachovnici, která mi sice také patří, ale nemůžu ji tahat s sebou tam a zpátky do svého pokoje a do studovny, nechám ležet na šachovém stolku. Pak se s učitelem rozloučím, a vydám se do svého pokoje, kde učebnice pečlivě uklidím do knihovny a sešity rozložím na stole tak, abych věděla, a v jakém pořadí si je mám zítra opakovat. S mírným povzdechnutím, které ale nemá nic společného s emocemi, které je pouhým povzdechnutím a ničím jiným, za sebou zavřu dveře svého pokoje, a vyrazím ven. Zatímco procházím po pěšině, vedoucí k lesu, stahuji si kovově modré vlasy do volného ohonu. Jednu ruku mám pořád položenou na taštičce u pasu, které se lehce dotýkám konečky prstů. Jdu za Králem. Černým Králem. Jako vždy. Jdu si pro dnešní úkol, který opět splním bez chyby. Jako vždy. I kdyby to mělo být cokoliv, udělám to. Jako vždy.

Lucy Rower - 11. října 2010 23:03

První pokus Po celou dobu jsem slyšela za sebou jeho kroky. I přes to jsem se musela co chvíli otáčet, abych se ujistila, že za mnou opravdu jde. Došla už jsem tak daleko, nechtěla bych, aby se z nějakého popudu najednou otočil a vydal pryč. Když už jsem ho jednou donutila následovat mě, donutím ho znovu. Byla jsem najednou plná přesvědčení, že ještě dneska dotyčnou osobu za mnou do Ellezzie dostanu. “Venkovní plavecký stadion…“ Pronesu tichým hlasem, už k tomu více nedodávám. Z veškerého dnešního žvatlání jsou mé hlasivky značně unavené a v krku mám již vyschlo. Tolik jsem toho snad nenamluvila za celý minulý měsíc. Cítila jsem se celkem unavená, byl to náročný den, co si budeme povídat. Nikdy bych neřekla, že bude hledání nováčků tak těžké. Měla jsem až moc zkreslené představy, čekala jsem, že to všechno půjde jak po másle. Ovšem hned prvních pár minut mě z této iluze probudily a vtáhly do reality. I tak si myslím, že na tom stejně ještě nejsem tak špatně. Určitě tu budou mnohem horší případy. Nakonec nebylo zase tak těžké ho přesvědčit. Dalo by se možná spekulovat o štěstí… Pomyslím si zamyšleně a mimoděk pohlédnu přes rameno na onoho nováčka. Vypadá, že je mi i celkem schopný uvěřit. Nemůžu říct, že by mě to nepotěšilo, Konečně se mi začalo aspoň trochu dařit. Ještě ho naučit tranz a budu mít všechno za sebou, úkol splněn. Po deseti minutách cesty se před námi rozprostře velký bazén, který je v toto ročním období již vypuštěn, tím pádem taky jak bez života. Nevědomky se usměji a pozoruji okolí. Nebyla jsem tu dlouho, jen co je pravda. Už se mi po tomto místě celkem stýskalo. Dojdu až k malé budově, která by tvarem mohla připomínat kotku bílé barvy – bez jakékoli střechy. Po několik let tato budova sloužila jako jakési skladiště pro plavčíky, taky jsou ty léta na ní značně zaznamenaná. Měla jsem štěstí, od září do března sem nikdo ani nepáchnul, takže jsem se nad nazvanými hosty vůbec nemusela zaobírat. Je to tady opuštěné, skoro jako kdyby na tohle místo všichni zapomněli. Chvilku se přehrabuji v kapse, až konečně vylovím malé klíče, kterými odemknu dveře. Jakmile je otevřu, vyvalí se na nás zápach cigaret. Ohlédnu se po svém společníkovi. Jemu to nejspíš vadit nebude a já už jsem si prostě zvykla. I tak mě donutí náhlý závan trochu si odkašlat. Protřu si oči a vejdu dovnitř, přepokládám, že můj host půjde za mnou. Jakmile vejde, zavřu za ním dveře. Samozřejmě pomalu, aby se necítil nijak stísněně. Jakási místnost není nijak moc dobře vybavená. Je tam jedna velká skříň, psací stůl s židlí, která nevypadá zrovna stabilně a nakonec velká žíněnka která zabírá víc jak polovinu celého prostoru. “Prosím, posaď se.“ Ukážu směrem na žíněnku a sama se posadím na rozviklanou židli. Podívám se na něj pevným výrazem, je jasné, že je zase na čase začít mluvit. Ještě chvilku jsem si ho pouze prohlížela a poté jsem se zhluboka nadechla. “Takže, ještě jednou si to celé zrekapitulujeme a přidáme pár nových informací. Naším cílem je Ellezzie, místo, které by podle ostatních nemělo existovat. S příchodem do této jiné dimenze získáváš jednu schopnost, kterou se postupem času naučíš a kterou taky s příchodem na Zem zase ztrácíš. Nemůžeš si nijak vybírat, prostě je ti nějaká již předem určená. Vládce Ellezzie je Mello, s kterým se jistě brzy setkáš, však uvidíš sám. Čas tam taky plyne mnohem jinak než tady, nejsem si přesně jistá, jak to s těmi měřítky je. To se už se dozvíš později. Ze všeho nejdřív tě naučím tranz, aby ses mohl do Ellezzie dostat. Chybějící informace poté doplníme na místě…“ Protáhnu se, je na čase přestoupit k poslední části mého úkolu. Povzbudivě jsem se na něj usmála, snad už mi doopravdy věří a je ochotný mi naslouchat. Prozatím mu toto vysvětlení muselo stačit, ještě jsem v Ellezzii nebyla tak zběhlá a nepamatovala jsem si úplně vše. Už by to neměl být žádný problém… Pomyslím si a ještě jednou ho obdaruji svým milým úsměvem. Potřebovala jsem jeho důvěru právě nyní a v co největší dávce. Nevěděla jsem, jak jinak si ho získat, než ho prostě oblbovat milými úsměvy. “Tak tedy k tranzu, raději si lehni, půjde ti to lépe. Musíš myslet na něco, co tě naprosto uklidní. Pomocí tranzu se tvá mysl odpoutá od tvého těla a tím se taky dostaneš do Ellezzie. Zavři oči a prostě relaxuj, nesnaž se moc urputně, nech všemu volný průběh…“ Pronesu potichu a poté mu věnuji poslední pohled. Jakmile oči zavře, následuji ho. Pohodlněji se posadím na židli, před očima se mi objeví obrovské nic, prostě temnota. U mě nic jiného neplatí, jakmile jsem na něco myslela, až moc mě to rozrušovalo…

Osud - 12. října 2010 18:47

soukromá zpráva od Osud pro Nemocnice → Chris + Rima Netrvá dlouho a přímo k tobě a Chrisovi dorazí detektiv , kterého jste se tolik obávali . Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného , kdyby vás ovšem nepodezříval z pokusu o vraždu . Jak by jste mohli vykládat někomu jako je on o jiných dimenzí , aniž by vás neposlal do blázince ? ,, Promiňte , mohl bych s vámi mluvit ? " oči detektiva se zastaví u tebe ,, Vy budete slečna Jeevasová " ,, Dovolte abych se představil , jsem Charles Watkins , detektiv " natáhne k tobě ruku ,, Mohla by jste mi prosím popsat , co se při nehodě přesně stalo ? " vyzvídá , v ruce svírá poznámkový blok do kterého je připraven si zapisovat veškeré informace . Přestože se tváří uvolněně a usměvavě , nejde si nevšimnout zamračených pohledů bodyguardů , stojících hned vedle vás . Zdá se , že nejsou jediní , komu se detektivova přítomnost nelíbí . Tohle nevypadá dobře pro nikoho .. ,, Jste si vědoma možných následků , pokud by pan Strife nepřežil ? " pokládá další nevhodné otázky , které jsou jen velmi těžko snesitelné ,, Velmi bych ocenil , kdyby jste spolupracovala slečno " s přeslazeným úsměvem si cosi poznamená do bločku . Celá situace se zdá neřešitelná a tobě i Chrisovi postupně dochází , že jste v pořádném maléru . Jak se můžete bránit proti někomu takovému ? Záchrana se objeví v podobě Rileyho matky , která právě výjde z modelova nemocničního pokoje . S odhodlaným výrazem zsi stoupne před detektiva , který konečně odtrhne oči od svých zápisků . ,, Pane Watkinsi , nepřeji si , aby jste řešil případ mého syna " řekne rázně , z jejích očí sálá neústupnost a respekt . Přestože se detektiv snaží ubránit , proti elegantní blondýnce toho mnoho nezmůže . ,, Nechtějte , abych na vás zavolala svého právníka . Nechte mého syna i jeho přátele na pokoji " zavrčí výhružně , bylo na první pohled jasné , že pro dobro svého dítěte byla ochotna udělat cokoliv ,, Avery , Cartere , doprovoďte pána ven z nemocnice " zavelí , přičemž na vás dva spiklenecky mrkne . ,, Samozřejmě , madam " bodyguardi neváhají a zmateného detektiva obklíčí . Konečně zmizí z dohledu a vy si konečně můžete oddechnout . Pohroma zažehnána , vyvázli jste bez úhony . Rileyho maminka ti věnuje přívětivý úsměv ,, Zlatíčko , vypadáš opravdu sklesle " starostlivě si tě prohlédne , tvůj obličej je skutečně bledý . Zdá se to , nebo tě detektivovy výhružky vyděsily ? ,, Určitě jsi unavená a vyděšená . Bodyguardi tě odvezou domů , pokud nenamítáš " ohlédne se na Chrise , postávajícího u zdi ,, Christiane , pojedeš také ? "

Samantha Raven - 12. října 2010 19:13

Takový normální den Popravdě tu není moc co vyprávět, já nejsem ještě nijak stará, není mi šestnáct či podobný věk ve kterém už holky berou líčení a různé další "zkrášlování" téměř jako nutnost, popravdě mi ještě není ani čtrnáct takže nemám potřebu se nějak parádit, navíc já jsem se svým vzhledem celkem spokojená. Bylo to ráno jako každé jiné, vstanu, odejdu do koupelny přičemž pozdravím tátu který právě z ní vychází, zajdu pod sprchu a studenou vodou se osprchuji abych se probrala, poté se zabalím do osušky, vysuším vlasy a dojdu k umyvadlu kde se trochu učešu, díky zrcadlu co je nad umyvadlem, poté vezmu z malého věšáčku bílou pásku co si dávám do vlasů a jedním nacvičeným pohybem si vlasy upravím do konečné podoby. Nepatrně se usměji a rozejdu se do pokoje abych se mohla v klidu obléknout... Nemám moc těžký výběr, je škola a tam si beru snad pořád to samé, navíc já v tomhle oblečení chodím ráda, je to jakási pseudo-školní uniforma, není to přímo uniforma ale dá se za ni považovat, navíc k mému vzezření se dokonale hodí, tak jaksi zjemňuje a podtrhuje můj celkový vzhled... Rychle ještě poupravuji mírně pomačkané záhyby tak aby byly dokonale hladké a pak už se rozběhnu do jídelny kde už sedí táta u snídaně. "Tak co máme dnes táto?" věnuji mu milý úsměv a pustím se do snídaně. Po snídani odnesu talíř ke dřezu, na který sotva dosáhnu, no, to trochu přeháním, ale přeci je, kuchyň je postavena pro sto devadesáti centimetrového muže a né pro malou holku co má o půl metru méně... Trochu ho opláchnu, vlastně byl skoro čistý... Pak ale už musím nechat tátu aby ho dal do skříňky na nádobí a já se rozejdu do pokoje. Vyhledám pohledem tašku a popadnu ji, rychle do ní dám pár knížek a sešitů co mám do školy a hodím si tašku přes rameno. Pak si samozřejmě neodpustím vzít do náruče, sice už trochu starého, modrého medvídka co mám jako památku na bratra... Usměji se a rozejdu ke dveřím. Tam už čeká táta, znovu se na něj usměji a obuji se, poté společně vyjdeme ven, rozejdeme se k tátově autu, my nikdy neměli potřebu ukazovat že se máme trochu lépe než ostatní, táta vlastní firmu co se zabývá vývojem počítačových technologií a je úspěšná, o peníze tudíž nemáme nouzi, ale auto je prosté, jako v LA vidíte tucty a tucty... Nasednu, dozadu, a připoutám se... Táta si sedne na své místo a nastartuje, pak už se jede ke škole... Současně chodím do osmé třídy, ještě rok a něco, pak na školu kam chodil i brácha, těším se, technika to je moje, já se v počítačích a různé elektronice vyznám líp než kdejaký dospělý, dokážu zpravit i nějaké ty středně těžké závady, na něco obtížného zatím nemám ale už leccos opravím... No, dojedeme ke škole relativně brzo. Nikde se moc nezdržujeme a jedeme přímo... Vystoupím a rozloučím se s tátou, pak už se rozejdu do školy... Nejsem moc společenská osoba a tak se spíš držím stranou... V hodinách byť vím spoustu odpovědí na otázky co nám dávají tak se skoro nehlásím, prostě se nerada ukazuji a upozorňuji na sebe a tak si jen v zadní lavici tiše a nenápadně čtu jednu knížku, takový starý román, mě se vždycky tady ty zamilované romány líbili, je to poměrně těžká kniha, přes sedm set stran, ale za tu dobu co jsem dnes ve škole jsem už čtvrt přečetla a když škola končí tak jsem skoro ve třetině... Jakmile škola skončí tak se zase vydám domů, táta tentokrát má práci takže mě nemůže vyzvednout po cestě domů, no co, tak se jednou projdu, zas tak daleko to nemám abych se nedokázala dostat domů sama... No, právě jsem se dostala na přechod, semafor značí že mám čekat tak čekám... Ale když se můžu vydat dál tak za mnou už stojí tolik lidí že jakmile se rozejdou tak mě ten dav málem umačká, tak tak se dostanu na druhou stranu celá... LA je vážně někdy nebezpečné... Ještě že žijeme v téhle oblasti, tady už není tak rušno, jinak bych tu byla úplně ztracená... pomyslím si a s medvídkem přitisklým k sobě a taškou přes rameno mířím přímo domů... Jak přijdu domů musím se podívat na to PSP co mi dával John, slíbila jsem že mu to spravím... pomyslím si a rozejdu se rychleji k našemu malému domu co tu máme... Nakonec dorazím k domu, malý, patrový dům s velkou zahradou a garáží, jinak nic extra, prostě klasika... Dojdu ke dveřím a vylovím z tašky klíče, odemknu a jak vejdu tak zase zamknu na západku, táta ví že mu otevřu když jsem doma, raději se takhle ujistím... Dojdu do pokoje a položím tašku na židli. Poté dojdu ke skříňce kde je v obalu porouchané PSP... Vezmu ho a sejdu dolů do přízemí, pak do pracovny kterou mi táta zařídil, je to i taková má zašívárna. Pustím ještě PC, prakticky nejnovější model a internet na který si nemůže nikdo stěžovat... Rychle sáhnu do šuplíku pro pár věcí a pustím se do opravy PSP... // Můj vzhled

Rima Jeevas - 12. října 2010 20:53

Nemocnice ,,Fanynka ?!“ Povzdechnu si. Nikdy jsem se pro takové hvězdy nadchnout nedokázala. Ale tak, dennodenně jsem si všímala spolužaček, které k tomu měli jiný názor. Co většinou dělaj ? Jo otravujou. Co ještě ? Přemýšlela jsem. Neměla jsem to lehké. Všimla jsem si opět detektiva. Hezký no. Podívám se na něj. Už teď mi je nesympatický. Cože mám říkat ? ,,Ehm … Jo.“ Odpovím mu kladně na otázku, zda jsem to opravdu já. Jak by reagoval, kdybych mu řekla ne ?Každopádně jsem nechtěla dělat problémy, to by nám ještě scházelo. Co mu mám říct ? Dimenze jsou zamítnuté, nejsem přece pitomá. Podívám se do země. Hajzl hnusnej Ellezzienskej. Všechno podělal. Doufala jsem, že přijde záchrana. V povídkách to tak bývá. Avšak život není jako pohádka. Ale to mi došlo už dříve. Spolupracovat s tebou ? Blázne. Nikdy. Mlčím. Jeho přítomnost mě začala iritovat. Jak dlouho se bude tak debilně ptát ? Protočím oči, aniž by to viděl. Přece jen, dělat ksichty na detektiva taky není to pravé ořechové. Objevila se žena. Rilova matka. Záchrana ? Napadlo mě první. Doufala jsem, že to tak bude. A je … Díky bohu … oddechnu si. Milá paní. Riley má vážně štěstí. Zahledím se opět do země. ,,Děkuju“ Oznámila jsem po chvilce, kdy už se ten otrava spolu s bodyguardy vzdaloval od nás. ,,Už je to dobrý.“ Mávnu nad tím rukou. |Starostlivá matka … Celou si jí prohlédnu. ,,Tak dobře.“ Lehce se usměji. Alespoň nemusím pěšky. Co rodiče … To budou další otázky. Rilova matka jela společně se mnou. Nevím proč, zatím mě to nezajímalo. Šofér už mě jednou vezl a tak doufám, že mu paměť stále slouží. Jsme doma. Podívám se za sebe, šla za mnou. Otevřela jsem a hned přiběhli rodiče. ,,Jdu do pokoje“ Oznámila jsem, než stačili cokoliv dřív. Ale místo odpovědi začali věnovat pozornost té blondýně. Pokud je to něco důležitého, brzy se tou dozvím Ujasním si a zmizím v pokoji. Jako první jsem se chtěla převléci, ale všimla jsem si, že tu je hrozné ticho. Tedy až na hlasy ze zdola. Proč je tak tichý ? Rozejdu se ke kleci svého domácího mazlíčka. To co jsem viděla, mě vyděsilo. Pocítila jsem bolest ze ztráty svého nemluvícího přítele.

Yen *Královna* - 14. října 2010 16:38

Elezzie Koutkem oka na nebi nad sebou postřehnu pohyb. Přikrčím se, jak mi velí instinkt, a obě ruce mi zajedou k jílcům zbraní, zavěšených u boků. Na lehkých šatech působí trochu nepatřičným dojmem, ale kdo se stará o to, jak to vypadá, když je to efektivní? Nemusím je hledat, jako svou hlavní zbraň, po kapsách… Teprve když se potencionální nebezpečí přiblíží, uvědomím si, že mi nic nehrozí, a tak se zase narovnám, aniž bych ovšem v obličeji hnula brvou. Po celou dobu se mi ani srdce nerozbuší rychleji, ani nepocítím adrenalin, kolující v krvi. Ani ten ledově studený, nepřítomný výraz ve tváři se mi nezmění. Natáhnu pravou paži a zatnu v ní svaly, abych překonala nápor, který se vzápětí dostaví. Ruka mi lehce poklesne pod vahou, která na ni dosedne. Obrátím tvář k předmětu. Sokol z ebenově černého kamene. Upírá na mě žhnoucí oranžové oči a drápy mi tiskne k ruce tak, že mi napjatá kůže téměř praská. Každou chvíli mi z ní vytryskne krev, ale kamenný pták se snaží, aby mě neporanil. Zároveň musí ovšem vyvažovat rovnováhu. Kdyby spadl, rozbil se na střípky, a ani já bych ho už nedala dohromady. Oči mi lehce zjihnou při pohledu na živoucí stvoření, které jsem přinutila sama k pohybu. Býval to obyčejný kus kamene, část jedné z figurek. A teď je balvan skutečnější než jeho stvořitel – na rozdíl od něj dokáže cítit. Ledově studený, nikdy nepocítí hlad ani žízeň, nikdy se neunaví. Ale je naplněný emocemi. Mými emocemi. Váhavě natáhnu volnou ruku a konečky prstů párkrát přejedu po chladné kamenné hlavě. “Copak je?“ Samozřejmě, že mi to kamenný sokol nedokáže říct. Jen pootevře zobák a vydá zasyčení, kterým se spíše podobá hadu než dravci. Pak natočí hlavu zcela opačným směrem, než kterým mířím. A nakonec rozepne křídla do celé své šíře, odrazí se od ruky a vzlétne do vzduchu, kus ode mě. Vede mě jinudy. Znamená to snad, že Král není tam, kde by měl být? To je přeci samozřejmé. Nemohu od něj očekávat, že bude celý den sedět na místě, pověřen jedině tím, aby mi zadával úkoly jako na běžícím pásu. To bylo ode mne hloupé. Téměř jsem udělala chybu. Rozhodnu se, že nebudu zbytečně mrhat časem, který mohu strávit lépe. Kromě toho, sokol by mohl ztratit přehled o Králově přítomnosti. Rukou zalovím v tenké podlouhlé tašce, zavěšené pod zbraněmi. Poslepu nahmatám v určených přihrádkách správnou, a vytáhnu ji na světlo – obyčejná černá šachová figurka koně s bílou skvrnou na čele. Položím si ji na dlaň, a druhou rukou přiložím na jezdce. Zavřu oči a na okamžik se soustředím. Pronesu několik slov. Potom vyhodím figurku do vzduchu, a sleduji zázrak, při kterém mé srdce buší štěstím. Figurka se pod oparem prachu zvětší na mnohonásobnou velikost, a pak se dá zpomaleně do pohybu. Když dopadne, nerozeznali byste ho, až na zářící oči, od skutečného koně, navzdory jeho kamenné podstatě (odkaz). Kopyta štíhlých nohou zazvoní o kámen, předlouhá hříva na silném krku se rozletí jako ebenový závoj, zářivé rudé oči se zablýsknou. Vysoký černý kůň, celý z kamene, zafrká. Položím mu dlaň na nozdry. Je studený, hladký, lesklý a tvrdý jako žula. Tělem mi projede chladný záchvěv. Přejdu k jeho bokům. Chytím se hrušky sedla, nohu vložím do třmenu a vyšvihnu se nahoru. Pohodlně se usadím po dámském způsobu sezení, s oběma nohama přes jednu stranu, a zachytím se jemné hřívy na šíji. Bylo by nesmírně nepohodlné, jet na koni bez sedla, zvlášť, když je celý kůň z kamene. “Jedeme,“ skloním se k jeho krku, a kůň se dá do cvalu. Sleduji kamenného sokola, jedoucí na kamenném koni, se srdcem z kamene. Vede mě za Králem. Po chvíli ho zahlédnu kdesi před sebou – má s sebou doprovod, a oba jedou na koni. Rázem mi připadá nepatřičné je vyrušit, a tak nechám koně zpomalit do kroku, mírně skloním hlavu, a celou cestu usilovně přemýšlím, jak nepůsobit vlezlým dojmem. Nakonec všechny nápady zahodím, a když se přiblížím na krátkou vzdálenost mezi mnou, černovlasou dámou a mým pánem, zvednu hlavu, a bezvýrazně pronesu uctivý pozdrav.

Laionel Anne Blacková *Rose* - 14. října 2010 16:59

Do parku Povzdychnu si a pak se jen sladce usměju. To zase bude den.. doufám že mi to hlavně zežere, ale tady.. Rozhlídnu se.. Nebude moc chytré, o tom mluvit. ,,Dobře, pojď se mnou, potřebuju si s tebou promluvit.." Asi se opakuju, ale co. Počkám, až se rozejde a jdu kousíček před ním, spíš vedlě něho. Jeslti nebude zdraht, má to borý, jestli jo, přizabiju ho.. Jestli se nerozhodne zdrhat, což bych mu neradila, tak se dostanama za chvilku do parku. Dojdu na místo, kde nejsou lidi, pěkně pod stromy, kde je vedle lavičky automat na nápoje. Vhodím tam pár drobáků a dám si Colu.. s cukrem.. ještě aby light.. fuj! ,,Chceš něco?" Ať už jo, nebo ne, otevřu plechovku s kolou napiju se a zády opřu o automat. ,,Dobře, nebudu to prodlužovat. Astrální cestování je taková.. zvláštní věc. V podstatě medituješ, upadnš do tranzu a ty se dostaneš do svého astrální ho neboli duchovního, druhého.. říkej tomu jak chceš.. těla. A Teď k tomu proč ti to říkám. V Astrálu jsou dva světy Open My Heart a Ellezie. A ty teď jsou spolu do války. Vládkyně OMH ES, chce abych tě tam dovedla." zkončím a zadívám se na něho, s.. vážnou tváří. To se na mě moc často nediví. určitě začne žvatlat něco o tom, že sem blázen a podobně.. Pane bože, za co mě trestáš?

Christian *Chris* Leander - 14. října 2010 20:40

Nemocnice - Cesta Příchodu detekvita věnuji povýšený úsměv a ležérně se opřu o zeď. Napjatě v duchu očekávám jeho dotěrné odpovědi, které by maličké mohli nějak ublížit. Slizoun jeden... Přesně, jak jsem očekával. Jeho dotazy byly vlezlé, zřejmě chtěl v Rimě vyvolat falešnou důvěru k jeho osobě. Sám pro sebe jsem se usmál, tahle dívka byla doopravdy stvořená pro Open, mladá, přesto ale tvrdá. S tou jen tak nepohneš, kámo. Se značnou nervozitou jsem pozoroval celý výstup. Zatím jsem se do něj nepletl, nechtěl jsem na sebe příliš upozorňovat. Od toho tu byla Rima. V dalších několika okamžicích se přiřítila záchrana v podobě Rileyho blonďaté matky. Široce jsem se pousmál a vyslechl si dialog mezi detekvitem a mámou. V duchu jsem jí uznale zatleskal, musel jsem si přiznat, že nás dokonale zachránila. I ty peníze se někdy hoděj. A sláva, samozřejmě. Rukou jsem si projel blond prameny a vyčkával, co dalšího vymyslí. Byla doopravdy milá, být Rimou, byl bych štěstím bez sebe. Jakmile se její dotaz přenesl i na mě, s úsměvem jsem přikývl. ,,Děkuji, potřeboval bych odvézt ke kamarádce." potvrdil jsem a nenuceně pohlédl na hodinky. Ar už by v tento čas neměla být ve škole, a tak mi nebránilo nic nechat se odvézt k jejímu domu. Nejprve jsme odvezli Rimu. Zamával jsem jí. ,,Pokud by to bylo možné, rád bych se stavil ještě doma." poprosil jsem. Byl jsem Rileyho kamarád, který se v jeho blízkosti občas objevoval, a proto mne oba bodyguardové znali. Jakmile limuzína zastavila před naším domem, hbitě jsem vystřelil do svého pokoje. Přehrabal jsem celou skříň a nakonec si vybral černou košili a čisté džíny. Vlasy jsem si ležérně stáhl do ohonu. Popadl jsem pracovní tašku, přes ramena si přehodil černé sako, nastříkal jsem na sebe příjemnou, po borovici vonící parfém a spokojeně se prohlédl v zrcadle. Mlčky jsem sešel do kuchyně, kde jsem sebral zahradnické nůžky a vytratil se na zahradu. V mžiku jsem byl zpět s kyticí bílých růží, které jsem svázal do ozdobné kytice. S dobrým pocitem jsem se vrátil do limuzíny. ,,Prosím, zastavte mi u domu slečny Arianny." zamumlal jsem a nadiktoval řidiči adresu. S odkašláním jsem pozoroval ubíhající cestu a přemýšlel, zda je mé svěřence již lépe. Konečně jsme dorazili k jejímu domu. Poděkoval jsem a pomalým krokem se vydal k brance a zvonku. Doufejme, že je doma. Zazvonil jsem a s nervózním pohledem jsem vyčkával na příchod mé malé okouzlující dámy.

William „dýmař“ Smoker - 14. října 2010 20:55

S Lucy Rázuji za ní stálým tempe. Ačkoliv moje kanady dávají docela najevo moji chůzi, tak se čas od času otáčela, jakoby si nebyla jistá zda ji následuju... Na venkovní bazén? V tomhle ročním období? TAm bude docela zima to chce jako plavat nebo co? A není touto dobou už vypuštěný? Po asi deseti minutách po ukončení rozhovoru dorazíme k nějaké budově, tvarem něco mezi kostkou a něco jí podobného. Už chyběly jen černé puntíky, a můžeme házed. Teda pokud uzvednete celou budovu. Chvilku něco hledá a pak vytáhne klíčky a otevře dveře. Ucítím zápach dávno pohaslých cigaret. Není příjemný, ano, kouřím doutníky a to docela dost, ale jejich kouř je dost rozdílný. Není tak štiplavý jako u cigaret. A je ho více!Kdyby to bylo ve špatném flmu tak až tam vstoupím tak mě tam seřeže několik chlapů. Nebo by se o to alespoň pokusili.Ale k mému příjemnému překvapení tam není ani živáčka kromě Lucy... Na její vybídnutí se pohodlně uvelebím na žíněnce. Lehnu si na záda a podepřu se lokty abych úpně neležel a pohodlně na ni viděl.Po její řeči následuje moje odpověď:Tak některé věci zní zajímavě. Jaký je ten Mello? To jsem zvědavý. A jakou budu mít schopnost? Nebo tak něco? Dobře počkám až budeme na místě.To jsem zvědavý, konečně se ukáže jestli má to že v to věřím nějaký smysl. Doufám že jo. A jsem zvědavý co za novou schopnost budu mít. To bude jistě neco úžasného. Mlvit se zvířaty? Mít nadlidskou sílu? Měnt tvar těla? CO budu mít? TO jsem zvědavý. A pokud je to pravda, už se na to docela těším. Po jejích slovech s lehnu. Tak teď to přijde! a vybavím si tu nejhezčí a nejuklidňovací vzpomínku jakou mám. Trochu se usměju nad tou dobou, kdy jsem si jen hrál a neměl žádné povinosti. A pak se plně ponořím do té vzpomínky. Když už jsem s myslel že se mi to povedlo zatočila se mi hlava. Zkřivil jsem tvář v nepříjemném ušklebku a rychle otevřel oči. Před očima se mi zatmělo a já se musel chvilku dívat do stěny než se mi zase uklidnila hlava.Sakra co to bylo? No do háje, to mě teda zaskočilo. Tak znova. A Vybavím si tutéž vzpomínku. Zavřu oči a naprosto se uvolním a ponořím se do ní. Připadám si, jako bych opouštěl tělo. To je divný pocit. Sakra to se mi nelíbí. I když vlastně ono to asi funguje! To mě podrž! a zhora se podívám na své tělo.

Lucy Rower - 14. října 2010 23:22

Příchod do Ellezzie Vyčkávám, jestli se tu nováček objeví či ne, byla to chvilka napětí. Nezdálo by se, že se mu to povedlo, a proto jsem se znovu zklamána vrátila do svého těla a následně otevřela oči, abych zjistila, jestli se mu nepřihodilo něco zlého. Tupě zíral do stropu, skoro jako kdyby naprosto ochrnul, nebo ho něco neuvěřitelně vystrašilo. Na chvilku jsem se vylekala, opravdu vypadalo, že se mu něco stalo. Po chvíli však znovu zavře oči a nezdá se, že by to chtěl vzdát bez boje. Ušklíbla jsem se, líbilo se mi jeho odhodlání, díky tomu bych to totiž možná ještě dnes mohla mít za sebou. Možná… Možná budu mít štěstí… V očích mi zaplápolá plamínek naděje. Připadala jsem si víc jak přesvědčená, že se to dneska prostě musí povést. Prostě jako kdyby se o opravdu stát mělo. To by tomu bylo, aby ne. Přeci jsem nevynaložila natolik úsilí, abych teď odešla domů se sklopenou hlavou. Rozhodně bych z toho nebyla nadšená, bolavé nohy mi neustále dávají najevo, jakou námahu už mě to stálo. Raději znovu zavřu oči, aby tam náhodou na mě nečekal, už takhle z toho bude docela dost vedle, pokud se mu to tedy povede, předpokládám. Jsem tu… Pomyslím si, když seshora hledím na své tělo, které je schoulené na židli v jakési krkolomné poloze. Protáhnu se, už teď cítím tu bolest zad a krku, ovšem jestli se tu objeví, všechno tohle za to přeci jenom stálo. Chvilku tam jenom tak vyčkávám, nijak mě to netrápí, trpělivosti jsem vždycky měla víc než dost. Navíc tomu nebylo tak dlouho a opravdu se vedle mě objevil. Tentokrát jsem se na něj usmála doopravdy, žádná přetvářka, prostě upřímná radost, že jsem zvládla tak těžký úkol bez pomoci. Byla jsem na sebe pyšná a myslím, že je to i právem. Máš to za sebou! Podpořila jsem sama sebe, byla jsem sice celkem unavená, ale pocit štěstí a vítězství mě donutil na onu únavu naprosto zapomenout. Udělám k němu pár kroků, abych byla na dosah ruky, a chytím ho za cíp bundy. “Následuj mě…“ Pronesu tichým hlasem a na chvíli zavřu oči. Když je zase otevřu, kolem nás je všude jakási džungle. Rozhlédnu se, potřebovala jsem se trochu zorientovat. Ono není zase tak lehké vyznat se v takto matoucím místě, strom od stromu nerozeznám a s mým orientačním smyslem to ze začátku nebyla zrovna sranda. Kolikrát se stalo, že jsem se tak trochu ztratila v této záhadné džungli. Teď už je to ovšem jiné, mám vytipováno pár míst, podle kterých se taky dokážu zařídit. Není to zase tak těžké. I když už jsem na místě, cíp jeho bundy nepouštím. Mám trochu obavy, aby se mi někam nerozutekl a jakmile bych na chvíli v téhle džungli nedávala pozor, byla bych určitě ztracená a to se mi zrovna moc nechtělo. Tedy stejně bych ho nejspíš neudržela, kdyby se rozhodl někam vydat na vlastní pěst, ale vždycky to mohu minimálně zkusit. Z mého obličeje samozřejmě okamžitě zmizí ten milý úsměv a nahradí ho naprosto prázdný pohled bez jakýchkoli emocí. Volnou rukou si trochu promnu čelist. Bylo to náročnější, než jsem si myslela, rozhodně minimálně dneska už se usmívat nebudu. Úkol příchodem do Ellezzie končil, teď ještě najít Mella, všechno mu říct a mohu bez jakýchkoli výčitků svědomí nechat nováčka napospas osudu. Konečně konec… Pomyslím si s úlevou, už jenom ta myšlenka rozlévala po celém mém těle vlnu klidu. Už jsem se těšila, až se budu moct svalit do svého oblíbeného křesla a na chvíli si odpočinout, naprosto vypnout. V dáli si všimnu hned tří postav sedících na koních a jednou z postav byl i Mello. Měla jsem štěstí i smůlu zároveň. Na chvíli se zaseknu a v očích se mi objeví panika, nebyla jsem si jistá, jestli tam mám jít či ne. Nechtělo se mi, to rozhodně ne, ale nemohla jsem v téhle situaci jinak. Zvládneš to, chovej se jako kdyby nic… I když uvnitř jsem cítila neskutečný strach, na mé tváři se znovu usadila kamenná maska. Otočím se na dotyčného za sebou a změřím si ho pohledem. Nebylo by se čemu divit, kdyby z tohoto místa byl tak trochu vedle, neznám případ, který by se zachoval jinak. Obejdu ho, postavím se kousek za něj a pohlédnu mu do očí. “Jdi támhle…“ Ukážu směrem k postavám a pomalu se vydám za ním. Chtěla jsem ho mít na očích hned ze dvou důvodů. Aby mi nikam neunikl a aby byl velkou zábranou mezi mnou a těmi obrovskými stvořeními. “Ten muž mezi nimi je Mello, již brzy dostaneš odpovědi na všechny své otázky. On je vládce této země, tak by bylo dobré, kdyby ses k němu choval s jistou úctou.“ Poslední slova pronesu nanejvýš vážně. Byla to má poslední rada, dále už se bude muset tímto světem prokousávat sám. Nebudu ho neustále vodit za ručičku, při nejbližší příležitosti jsem měla v plánu odejít. Jenom ho tam dovedeš a budeš volná… Pomyslím si povzbudivě, byla to chabá útěcha, ale pomohla a to je to hlavní. Jdu na dva kroky za nováčkem, přičemž mám na tváři svůj charakteristický výraz. Hořím nedočkavostí, chtěla jsem už mít všechno za sebou, nerada to přiznávám, ale bylo to náročné. Ztrápeně si povzdechnu a můj krok je čím dál tím pomalejší, takže je možné, že vzdálenost mezi námi se trochu zvětší.

Destiny Ricco - 15. října 2010 17:52

V Ellezzii na vyjížďce Nechám Donora běžel plnou rychlostí vpřed. Sleduji jak dlouhé černé nohy natahuje před sebe, jak roztahuje a zatahuje nozdry. Chytnu se drsné vlající hřívy a koutkem oka se mu podívám po ledově modrých, nevyzpytatelných očí. Ženeme se kupředu jako o závod- trysk na Donorovi je něco tak nepřekonatelně úžasného. Sledujíc míhající krajinu se otočím na Mella s Revelem, zda-li se drží stále alespoň kus za námi. Jako vždy máme před nimi náskok Donorově rychlosti a obratnosti se Revel nemůže rovnat, ale zase v síle a mohutnosti tu vede on. Myslím, že už se dostatečně proběhl. To by mu mělo stačit, navíc, pořád jsem to s Mellem ještě nedořešila. Zbrzdím Donora do pomalého cvalu a následně do svižného tempa v kroku. Počkám až se Revel s Mellem přiřítí a pak se znovu na blonďatého spolujezdce otočím.,,Snad si nemyslíš, že Eveinu smrt nechám jen tak. Mello snad nejsi tak naivní aby sis sakra myslel že to byla sebevražda! Eve byla se životem naprosto spokojená, neměla k sebevraždě sebemenší důvod a za druhé výšek se bála! Do těch skal by sama od sebe nevlezla.“ Odfrknu si. Buď je neuvěřitelně naivní, nebo příliš hloupý. Eve jsem znala dost dlouho, proto vím, čeho byla schopná a co bylo na ní příliš. Její smrt nebyla náhoda.To ani v nejmenším. Prohrábnu si TMAVĚ HNĚDÉ( všichni píšete černé to není pravda!)vlasy a hned poté se natáhnu na Donoru záď. Lehce mi prokřupnou záda ucítím v nich menší nátlak. Spokojeně zavřu oči a nechávám se ukolébat Donorovým plynulím krokem. Pohupobání jeho zádní části bylo víc než uspávající proto se musím velmi přemáhat abych tu nezalomila. I když je Donor můj kůň a on by mi za nic na světě neublížil, zrovna v něm číst neumím. Je nepředvídatelný. Uslyším praskot větviček a hluboké zafrkání. Rychle se zvednu zrovna v ten okamžik, kdy Donor popuzeně odskočí a stáhne uši dozadu k hlavě.Přímo vedle nás sedí na koni modrovlasá .. No hej, ona ty vlasy má fakt modrý, holka. Přimhouřenýma očima jí pozoruju. Sakra, buď je zavřená furt někde v realitě a do Ellezzie nechodí, nebo z Ellezzijského paláce vůbec nevylejzá a nebo je tu prostě nová, protože já fakt nevím co je zač. A to jsem tu nějakou dobu. Kývnu na pozdrav a pohladím Donora po šíji. Vysoký plnokrevný hřebec, nemá zrovna z přítomnosti jiného koně dvakrát velkou radost. odkaz(vám novým dávám odkaz Donora) Ani se nenaděju a už se vedle nás objeví další dva lidé. Poměrně vysoký svalnatý a asi i trochu starší muž a malá zelená holka.Kdo jsou zase tihle zač? Ten chlap je nováček to se pozná. Takhle vykulené oči mají jedině nováčci, ale ona? Prohlédnu si jí od hlavy až k patě. Vypadá jako kdyby žila v rybníce a místo vlasů ji narostli zelené řasy. Donor pokývá hlavou nahoru a dolů a hned poté několikrát hrábne kopytem do země, ve které zůstanou hluboké rýhy. Tolik lidí se tu sešlo. Dneska je nějaká akce že je se tu slejzá tolik neznámých lidí? Btw. Pro všechny - můj vzhled odkaz

Marcus -Mello- Archer - 15. října 2010 21:22

Ellezzie Pořád mi nedochází, proč má Destiny potřebu se vracet k sebevraždě Eve. Posadím se hlouběji do sedla a lehkou zádrží otěžemi dám koni pod sebou najevo, aby zpomalil. ,,Tak hele Destiny," věnuji jí vyčítavý pohled, z kterého je jasné, že debata o mé mrtvé milence není nejvhodnějším tématem k hovoru. ,,Nevím, co to do tebe vjelo. Byla to nehoda, nikdo na tom nenese vinu. Kdyby ano, pak bych už o tom dávno věděl. Chováš se jako malá.". V ten samý moment zvedne Revel hlavu, nasaje do nozder vzduch a pronikavě zařehtá. Hřebcovo chování jsem velmi dobře znal proto mi nedělalo nejmenší potíže zjistit, že se mi snaží oznámit příchod někoho známého. Zpoza stromů se vynoří černý kůň ladných praporcí s jezdkyní na hřbetě. Byla to nepochybně Yen. ,,Zdravím Yen." kývnu hlavou na pozdrav a pohlédnu na podrážděného Donora, sklápějícího uši k hlavě. To zvíře se chová přesně Destiny, taky věčně navztekaná. ,,Kuš blázne." plesknu Donora po zadku, ke svým druhům přátelský rozhodně nebyl. Zatímco si vyměňuji oční kontakt s Yen, Revel skloní hlavu a dá se do přežvykování trávy. Přímo za námi se objeví Lucy s nováčkem. Vydala se pro něj sama ? To bych do ní neřekl. ,,Příjemně jsi mě překvapila Lucy." oznámím jí s upřímným úsměvem. Od hlavy až k patě si Smokera prohlédnu, byl vysoký a svalnatý, Lucy oproti němu vypadala velmi drobně. ,,Vítej." pronesu s neutrálním výrazem, přičemž koutkem oka sleduji Lucy, pomalu se přibližující k nám. Nezdálo se, že je ve své kůži a mně začínal docházet důvod její nejistoty. ,,Ty se bojíš koní, že mám pravdu ?" zeptám se se zájmem. Tři velká zvířata vedle sebe na ní nejspíš nezapůsobila nejlépe. Revel naprosto nevzrušeně dál spásá trávu, nakonec se zastaví až u Lucy, na kterou upře své velké oči. Poté jí zafuní do tváře. Neubráním se pobavenému úsměvu ,,Přestaň Revele, chováš se nemožně."

William „dýmař“ Smoker - 16. října 2010 21:16

Když usliším ať ji následuju, poslušně dělám všechno podle ní, přece ještě nikdy se mi nepovedlo opustit svoje tělo ne? Jistě.Tak to je bomba, tohle je zajímavé, to je zvláštní. Proč jsem na to už nepřišel dříve? Pak se objevíme v nějaké džungli. Sakra co to?... trochu udiveně zakleju. Ve tváři se mi zračí naprostý neklid.Co to bylo?Kde to jsme? Jak jsme se sem dostali?To jsem blázen, kdyť jsme byli uvnitř ne? Kde to jsem? Není to ta Ellezie co o ní pořád mluvila? Ona měla pravdu? Do háje. To je nádhera!Ale jak se dostaneme ven z té džungle? V dáli Lucy někoho uvidí a po chvilce hledání co se děje uvidím také. Tři postavy jedoucí na koni. Jistě, budu se k němu chovat tak jak to bude vyžadovat.A na její doporučení se vydám směrem k nim. To jsem zvědavý jaký bude. Přísný? Milý, strohý uštěpačný vtipný zlý č snad nějaký jiný? To sjem zvědavý jaký může vládce takové říše být. Na jeho pohled na mě reaguju podobně, postupně si prohlédnu všechny tři od hlavy až ke kopytům jejich koní. Na jeho neutrální pozdrav, který měl ke vřelosti docela daleko odpovím se stejným zabarvením hlasu (tedy bez jakéhokoliv výrazu a a zabarvení hlasu) Zdravím.To je teda sdílný. Uvidím někoho poprvé, někoho kdo je vládcem zdejší země a on řekne jen vítej. Míň toho říct nemohl? Nějaké uvedení do toho kde jsem , nebo tak něco? I když vlasně co jsem čekal že? Nějaké famfáry a hodinový proslov? To je směšné. Sakra s některými asi bude těžké vyjít no. Ale jednou tu už jsem tak proč bych odcházel ne? Kolikrát za život UVIDÍM něco takového? A já si myslel že ta holka je blázen! Buď jsem se zbláznil nebo to tu doopravdy je! Jestli nejsem blázen tak tohle je ta nejůžesnějží věc co se kdy stala!To je bomba! A trochu zkloním hlavu ( na znamení úcty). To že sedí na koních je mi skoro jedno. Přece jenom koně mám rád. Waw ti koně jsou docela pěkní. I když znám i hezčí. Jediné co mi na nich leze na nervy je že všichni jsou výš než já.To aby slezli! Vzhled:odkaz - bez té tyčky a doutníků kolem rukávu (jsou ve vnitřních kapsách.)

Yen *Královna* - 16. října 2010 22:37

Elezzie Můj příchod zaznamenali brzy, a nevypadají, že by jim moje přítomnost vadila. Vyjedu na místo vedle nich, a pak nechám koně stát na místě. Na rozdíl od ostatních zvířat tady nemá jméno. Je to zkrátka kůň. Z kamene. Žije jen část mého života. Nepotřebuje jméno. K čemu by mu bylo? Pozná, když na něj mluvím, a ví, že volám na něj. Žádná z mých figurek nenese jméno. Jen Král a Královna. Ti ale nejsou z kamene. Téměř okamžitě po očním kontaktu s Králem chci provést bleskovou úklonu až k zemi, která se stala jakousi tradicí mezi námi. Těsně před tím, než ji provedu, si uvědomím, že pořád sedím na koni, a tak jen skloním hlavu tak, že svěsím skoro celé tělo podél koňské šíje, kam až mi to dovolí, aniž bych spadla. Kovově modré, hebké vlasy se mi mírně zavlní, a nakonec se svezou dolů a přepadnou mi přes obličej. “Já zdravím vás, pane,“ řeknu dost hlasitě, aby mě bylo i přes úklonu slyšet. Zůstanu tak viset do té chvíle, než zaregistruji pohyb. Vteřinku mi to trvá… Na pozici E6 ode mě. Prudce se obrátím k tomu místu – plochu kolem sebe už jsem si stihla rozvrhnout na šachová políčka. Král ale stojí příliš blízko nebezpečí. A je nejdůležitější postava ve hře. Pokud je to, co se blíží, nebezpečí, musím ho chránit. Opět jsem ve střehu, ale ukazuje se, že je to Lucy. Ten, koho za sebou vede, vypadá na nováčka, podle pohledů a postoje. Vypadá obrovsky. Zastavuje se na E4, ona se za ním plouží na E5. Ale co ty doutníky? To neví, že si tím jen zbytečně zkracuje život, který může jinak celý věnovat službě Králi? Nikdy bych nedokázala ničit svoje tělo jen pro jakési hloupé potěšení. Já jsem naopak poměrně malá, s bledou pletí šlechty – jsem také přeci jen Královna. Vypadám mírně hubeně a nesmírně křehce, jako porcelánová panenka v obchodě se starožitnostmi. Lehké levandulové šaty, které na sobě mám, ten dojem ještě podněcují, ale já je nosím proto, že jsou praktické; nebrání mi v pohybu a jsou pohodlné. V jemném obličeji, s mírnými rysy a mandlovýma očima, je usazený neměnný, pokojný výraz, který se za žádných okolností nemění (odkaz (bez oušek ;) ). Na koni sedím mírně prkenně, od chvíle, co jsem se zvedla ze sklonu; navzdory tomu, že většinou mám pohyby ladné. Kůň stojí neméně stroze. Bez hnutí stojí rovně, jen hlavu mírně sklání, aby si prohlédl své skutečné příbuzné. “Zdravím vás, madam Lucy. Vítejte v Elezzii, pane. Mé jméno je Yen a patřím Králi,“ pronesu bez špetky jakékoliv emoce v hlase, stejně tak bez změny výrazu ve tváři, když skončí Mello. Nikdy bych si nedovolila Krále přerušit, a tak čekám, dokud neskončí – pak teprve začnu já. Nejde přeslechnout výraz „patřím“. Skutečně se o sobě vyjadřuji jako o majetku Krále, což je ovšem pravda – zcela mu patřím. Neexistuje, že bych neposlechla jeho rozkaz. Tomu se říká vlastnictví. Ne, že by mi to vadilo. Je mi to jedno. Mírně povolím stisk koňské hřívy, když si uvědomím, že z křečovitého svírání mi zbělely klouby a konečky prstů zmodraly z chladu, který se z kamene line. Ruce volně složím do klína a na okamžik se zadívám na oblohu, kterou nad námi křižuje kamenný sokol tam a zpět.

Arianna Salwert - 17. října 2010 14:02

Doma - Příchod Christiana Den ubíhal překvapivě rychle. Aby také ne, když jsem měla celý dům jen pro sebe. Předstírat nemoc mělo své výhody, přesto se ale kdesi uvnitř mě pořád ozývaly výčitky. Zkontroluji čas na nástěnných hodinách a s povzdechem si přitáhnu kolena k bradě. Možná bych měla Chrisovi zavolat. Zauvažuji, nezachovala jsem se opravdu nejlépe. Určitě na mě čekal dlouhou dobu před školou, ve které jsem pochopitelně nebyla. Asi bych se mu měla omluvit.. Rozběhnu se do svého pokoje přímo k posteli, na které se válí oblečení z minulého dne. Rychle začnu prohledávat kapsy u džín v naději, že v nich najdu papírek s telefonním číslem, jenže při vší smůle v nich kromě několika mincí není zhola nic. ,, To snad není pravda ! " zakleji nahlas, to už se ale ozve drnčení zvonku, oznamující příchod někoho neznámého. Kdo to může být ? Dojdu až ke dveřím a opatrně je otevřu. Přímo za nimi stojí okouzlující blonďák. ,, Christiane, " vydechnu překvapeně ,, Co tu děláš ? " Jak ví, kde bydlím ? Nakloním hlavu na stranu, abych měla výhled i za něj. U brány stojí velká černá limuzína, která právě odjíždí. Teď už nerozumím vůbec ničemu. ,, Pojď dál, přeci tu nebudeš jen tak stát. " vybídnu ho. Otočím se k němu zády a spokojeně se pousměji. Cítila jsem se jinak než předtím. Byla jsem ráda, že mě přišel navštívit, přestože do očí bych mu něco takového nikdy neřekla. ,, Přinesu nám něco k pití, chvíli počkej. " zamumlám a kývnu hlavou směrem k obýváku ,, Zatím si udělej pohodlí. " . Za chvíli přinesu skleničky džusu a jednu z nich mu vtisknu do ruky. ,, Moc se omlouvám, že jsi na mě musel čekat před školou. " provinile skloním hlavu ,, Asi jsem ti o tom měla říct dřív. " napiju se ze skleničky, kterou následně položím na stůl. ,, Nevěděla jsem, že víš, kde bydlím. Vlastně.. " odmlčím se, to, na co jsem se chtěla zeptat bylo až příliš hloupé. ,, Proč nejsi s Laionel ? " zadívám se jinam, aby neviděl mou tvář, nyní již značně zrůžovělou. Bože, na co si to tady hraju ? ,, Promiň. " zamumlám omluvu, moje chování se začínalo vymykat kontrole. ,, Chtěla bych napravit ten včerejšek. ". V mysli se mi vybaví nepovedený tranz, za který jsem se styděla. Takový trapas. Christian nejspíše očekával, že budu lepší. ,, Polepším se, to ti slibuju . Ale teď mi pověz něco o Openu, včera jsi mi toho moc neřekl. Jaká je ES ? A co ti ostatní ? Jakou máš schopnost ? " zahrnu ho otázkami, na které jsem toužila znát odpověď.

Christian *Chris* Leander - 17. října 2010 19:14

U Arianny Nervózně jsem se pousmál na právě přicházející Ariannu. Vypadala překvapeně, přesto se ale usmívala. Musel jsem uznat, že vypadala mnohem lépe, než včera. ,,Vidím, že ti je už líp." odpověděl jsem jí a následoval jí do útulného domku. Letmo jsem se rozhlédl kolem a počkal na ní. Odběhla pro něco k pití. Vypadá to, že nikdo není doma. V mžiku byla zpět i s džusem. S děkovným kývnutím hlavy jsem si sklenici vzal a s kyticí květin v druhé ruce jsem se napil. Květiny jsem jí vtiskl do volné ruky. ,,Pro tebe. Myslím, že menší pozornost se hodí." odpovím skromně a sklenici odložím na stůl. Nijak mne nepřekvapí množství jejích otázek. Rozhodnu se pro postupné vysvětlování. ,,Abych pravdu řekl, dostat se za tebou do školy by byl nadlidský úkol i pro mne. Dopoledne jsme byli v Openu a.. strhla se tam menší rvačka s jedním Ellezzianem. Riley si to šeredně odskákal, protože bránil ES. Je teď v nemocnici, byl jsem ho navštívit. Proto jsem nestíhal se stavit ani do školy. A vidím, že je to jen dobře. Vypadáš skvěle." uznale pokývám hlavou a nakloním hlavu na stranu. Nakonec tedy bylo vlastně dobře, že jsem do školy nejel, ušetřil jsem si spoustu času. ,,Myslím, že bys ráda pokračovala ve výcviku. Lainoel? Myslíš naší malou vražedkyni? Řekněme, že má další práci, musela jít." lhostejně pokrčím rameny. Pokud šlo o ženy, byl jsem často nevyzpytatelný. Dokázal jsem se snadno zamilovat, čímž jsem byl mezi přáteli známý. ,,Nedělej si o ní starost, je to jen.. známost, nic jiného. Známe se z Openu. V reálném životě by to nemělo žádnou budoucnost." zamyslím se a pousměji se. Měl jsem si to uvědomit dříve. Stávalo se mi, že se do mě zamilovaly dívky o mnoho mladší než já, které jsem občas doučoval nebo je přiváděl do Openu. Nemělo to žádnou budoucnost. ,,Žádný mafián nejsem, aby sis nemyslela. ES mi dala tvůj popis a i adresu. Nebylo těžké to najít. Dokážu se docela orientovat. Zvláště pak, pokud se jedná o někoho takového, jako jsi ty." pokrčím rameny a usrknu džusu. Rukou jsem si projel blond hřívou a zamyslel se. ,,Vedla sis včera naprosto fantasticky, Ar. Taky se mi to na první pokus nepovedlo, nejsi jediná. Pokud chceš vědět, jak jsem dopadl já, Riley mě musel křísit. Trochu jsem omdlel." zasměju se při vzpomínce, která se náhle vynořila z hlubin mysli. ,,Jsem tu proto, abychom to zkusili znova. Pomůžu ti, od toho tu jsem. Ach, Open.." vydechnu a hledám vhodná slova. Popsat Open je těžké. ,,Open je můj domov. Je překrásný. Zářivá krajina, mír, plno radosti a života. Sladký Open. Pro Ellezziany moc přeslazený. Každý obyvatel Openu má svého koně, či zvíře, které si ho samo vybere. Je to nádherné. A jeho vládkyně ES.. ES je dokonalá a moudrá. Laskavější bytost neznám. Prožila si toho hodně, ale stále je veselá a rozšiřuje tu nádhernou říši. Mám jí rád, je to jedna z mála bytostí, které věřím. ES je prostě ES. Ráda by tě poznala, brzy se s ní setkáš." pousměji se na ní a založím si ruce na hrudi. ,,Moje schopnost? Slečna je nějaká zvědavá, ne?" rozesměju se a lehce jí cvrnknu do nosu. Rozpustile se opřu o zeď a s tajuplným úsměvem mlčím. ,,Brzy to uvidíš. Co bys ke mně tipla, slečno zvědavá?" zeptám se a povytáhnu obočí.

Phoebe *Phoe* Christon - 17. října 2010 21:07

Den jako každý jiný.. A nebo ne? Jako namydlený blesk vystřelím přes začouzenou rušnou ulici. Ano, jezdí tu auta, dokonce mnoho aut, a já rozhodně nepřecházím na přechodu se semaforem. Ale komu to vadí? Jsem optimista, ráda hazarduju se životem.. Teda, to úplně ne, ale ještě nikdy se mi nestalo, aby mě v zácpě zajelo nějaké auto. Jak taky, že? Než se rozjedou, já už budu dávno pryč.. Ve stylu klikaté čáry se propletu mezi čtyřmi proudy aut (a to je to jednosměrka!) a pak už o něco klidněji zamířím po chodníku dál. Mířím domů, ale i přesto nejdu s žádnou kamarádkou. Proč? Odpověď je jednoduchá. Ne, že bych kamarádky neměla, ale řekněme.. Nechtěly si to se mnou zkrátit přes ulici a teď se plahočí směrem k nadchodu. No, nezávidím jim - mají to ještě pěkných pár metrů. Zazubím se na ně přes ulici, mávnu, to celé v chůzi, a pak pohodím hlavou a i přes svoji malou výšku si to po ulici šinu celkem rázně. Přitom se s úsměvem rozhlížím kolem sebe. Los Angeles je pěkně rušné město, spíš velkoměsto, oproti jiným, menším městům, ale i přesto se mi tu líbí. Vlastně, nevím, asi bych nemohla žít na venkově - taková nuda? Neuvěřitelně dlouho by trvalo, než bych se dostala třeba do kina! Nebo do sámošky! A nebo do značkového obchodu s oblečením.. Trošku se zasním. Jdu pěšky, takže to domů mám ještě kus cesty. Ale to ničemu nevadí. Zrovna dneska nemám žádný kroužek.. Jako že vlastně nikdy nemám žádný kroužek. Trochu se zachmuřím. Nuda. Možná by to na tom venkově nemuselo být tak špatný.. Člověk by si užil zábavu bez toho, aby něco musel platit.. A hlavně by si užil pořádnou zábavu.. Což já si užiju stejně, ale.. Neříkám, že bych nechtěla trošku zkusit odsud uniknout. Malinkato pryč.. Trochu moc sním, ne? Zatřepu hlavou. Jo, to je fakt. Já nejsem žádnej snílek, teda aspoň pokud vím. Takže nemám žádný důvod zabývat se ítmhle. Ale i když můj život není nijak špatný, tak dostat se třeba někam trochu jinam, někam, kde bych nebyla tak omezená tím městem.. Mám ráda město.. Ale není to tím, že jsem nikdy nezakusila venkov? Myšlenky se mi trochu moc toulají, takže zabočím do prvního luxusnějšího obchoďáku. Už delší dobu jsem si chtěla něco koupit. Takže se dám do procházení všeho možného oblečení - s největší pravděpodobností si ale koupím tričko, ostatně jako téměř vždycky. Tričko se narozdíl od jiných věcí i celkem užije, třeba takových čepic tolik neunosíte.. Po chvíli hopsání hned sem, hned tam, "prohrabávání se" věcmi a několika zkouškmi jenom tak "by oko", si vyberu fialové úplé tričko s jakýmsi neručitým obrázkem a nápisem. Mě ale celkem bude slušet. A když už jsem v tom, rovnou k tomu přidám černofialovou sukni dlouhou asi po kolena. Doma mám šátek na krk obdobné barvy (ano, většina mých věcích je fialová), a taky legíny a balerínky.. Vau, to bude roztomilej model! Vše zaplatím a s malou lehkou taškou v ruce, respektive navíc, protože si ještě nesu tašku přes rameno, ve které mám učení, vyjdu po ulici znovu směrem ke svému domu. Tam ale nehodlám zkysnout celé odpoledne. Půjdu se trochu bavit..! Otevřu dveře domu, vejdu dovnitř, mávnu s úsměvem na taťku, který už je prozatím jako jediný doma, a zafrčím do svého pokoje, kde se převléknu do svého zbrusu nového oblečení. Nakonec k tomu ale přidám místo fialového černý šátek - není to palestina, ale něco mnohem tenčího, spíš hedvábí, a také to není tak obrovské. Když se před zrcadlem dostatečně nakroutím a dostatečně se sama na sebe vynadívám, ještě naposledy se na sebe vesele zazubím, a pak už pádím ven z domu. Ještě pořádně nevím, kam hodlám jít. Ale je mi jasné, že se chci bavit. Co takhle někdo schrastit jednu dvě kamarádky a vyrazit na "obhlídku"? Lehce se zahihňám. V našem věku k tomu bude patřit spíš jenom okukování starších kluků a komentování, mnohdy i hlasité. Ale tak co naděláme. Nějak vyrůst musíme. Hned po pár ulicích zabočím, abych zazvonila v jednom paneláku, kde bydlí jedna z mých kamarádek. Pak se hodlám stavit u další kamarádky bydlící o dvě ulice dál. A pak? No pak půjdeme na to!

Lucy Rower - 20. října 2010 19:37

Ellezzie “Zdravím…“ Pronesu tichým a monotónním hlasem, jakmile k nim dojdu. Najednou tu bylo až moc lidí, tak početnou skupinku jsem tu snad ještě neviděla. Po většinu času si každý šel po svých a jenom sem tam někdo prohodil pár slov s Mellem. Byl to opravdový nezvyk, který mě nenechal úplně klidnou. Zvláštní… Okomentuji v duchu celou tuto situaci. Ano, bylo to opravdu duchaplné okomentování. Vždycky jsem měla opravdu chytré postřehy. Na chvíli mě naplnil pocit plný pýchy. Byla jsem na sebe opravdu hrdá, že jsem dokázala nováčka dostat až sem a bez jakékoli pomoci. Vlastně jsem ze začátku ani nevěřila, že by se mi to opravdu mohlo povést. Ale teď, když se na to podívám s jistým odstupem, musím uznat, že to šlo opravdu snadno. Měla jsem prostě a jednoduše štěstí. Na jeho slova pochvaly pouze rozvážně pokývám hlavou. Měla jsem opravdu radost, ale nedala jsem to na sobě nijak znát, jelikož na radování bylo ještě trochu brzo. Ještě jsem nucena říct, že jsem nebyla schopná úplně všechno vysvětlit. Povzdechnu si a na chvíli přivřu oči. Pro dnešek toho bylo ta akorát dost. Stále se držím tak trochu stranou, nechtěla jsem na sebe strhávat až moc velkou pozornost. To nově příchozí měl být teď hlavní atrakcí. Nenápadně jsem se podívala po nováčkovi. Zatím si vedl dobře, nijak moc se neprojevoval a choval se přesně tak, jak jsem si představovala. Spokojeně se pousměji, přeci jenom se má tvrdá práce vyplatila. Ani jsme nečekala, že by mé rady mohl vyslechnout, ale příjemně mě překvapil. Bylo to povzbuzující, konečně vás někdo bere aspoň trochu vážně. Předtím mi nevěřil jediné slůvko a najednou udělá všechno, co mu řeknu. Mellova další otázka mě na chvíli přivede do rozpaků, i když na tváři nepohnu ani brvou. Na chvíli na něj jenom s prázdným pohledem hledím, skoro jako bych ho vůbec nevnímala. Tedy aspoň jemu by se to mohlo tak zdát. “Ani ne…“ Pronesu po chvíli tichým hlasem, bez jakéhokoli vyjádření emocí. Takové otázky se mi nelíbily a nechápala jsem, co mají dočinění s uvítáním nováčka. O mě tady vůbec nešlo a to jsem taky dávala dost jasně najevo. Na toho koně nijak nereaguji, okázale ho ignoruji, i když se mi jeho blízkost zrovna třikrát nezamlouvá. Ke konci jeho vystoupení mu věnuji jeden ze svých povýšených pohledů a dál o něj nejevím žádný zájem. Ovšem i tak se mi nelíbí, jak blízko u mě stojí. Proto jsem se rozhodla chytře obejít nováčka a postavit se k jeho druhému boku tak, že mezi námi byl jako jakási hradba a na všechny pohlédnu, nakonec se zastavím u Mella. Ještě vytáhnu z kapsy papírek, na kterém rychle vyhledám jeho jméno. Nezapamatovala jsem si ho, ostatně jako každé jiné. “Je mi to velice líto, ale bohužel jsem nebyla schopná tady panu Smokerovi vysvětlit všechno, co se Ellezzie týče…“ Podívám se na zmiňovaného a povzbudivě se na něj pousměji, i když sama mám hlavu trochu skloněnou. Sice už mě to neustálé usmívání nebavilo, ovšem zrovna v tuhle chvíli nejspíš bude potřebovat podporu ze všeho nejvíc. “Pokusila jsem se mu objasnit aspoň základy, ale nejspíš by bylo dobré, kdyby mu to někdo vysvětlil hezky od začátku.“ Promluvím znovu, přičemž stále zírám na onu osobu. Připadala jsem si neschopně, skoro jako kdybych splnila pouze polovinu úkolu a na zbytek se jednoduše vykašlala. Raději pohled od něj odvrátím. Už jsem si za něj nepřipadala nijak zodpovědná. Mým úkolem bylo ho sem dovést, potom už si bude muset poradit sám. Na chvíli otočím hlavu směrem do hloubi džungle. Někdo uvnitř je Cleo a určitě tam na mě čeká. Znovu si povzdechnu. Poslední dobou jsem neustále zaneprázdněná a na ni nemám skoro žádný čas. Vlastně na nic nemám poslední dobou vůbec čas a ani pomyšlení, je toho čím dál víc. Kolik vlastně může být hodin? Přemítám v duchu, od chvíle, co jsem odešla z domu, jsem se ani nepodívala na hodinky. Nejspíš už nějaká ta hodina utekla. Cítila jsem se trochu dezorientovaně, ale po chvíli mě zase pohltil ten klid a vyrovnanost. Kdo se o to vlastně stará, je to stejně jedno…

Marcus -Mello- Archer - 22. října 2010 23:02

Ellezzie Nedá se říci, že by se Smoker tvářil příliš nadšeně. Nedivil jsem se mu, byl tu úplně poprvé a zřejmě nestihl vstřebat všechny dojmy z nového prostředí. Sice mi pořád není jasné, kolik mu toho Lucy řekla, ale podle jeho výrazu usoudím, že toho o Ellezzii neví zas až tolik, jak jsem si původně myslel. To znamenalo práci navíc. ,,Určitě by jsi rád věděl, kde a proč tu vlastně jsi. Neměj obavy, vše se včas dozvíš." ujistím ho a kriticky pohlédnu na jeho doutníky. Což mi připomíná, že bych se měl vrátit zpět do svého těla. Představa to byla možná hezká, zato naprosto nereálná. Nemohl jsem si dovolit opustit svou zemi v době, kdy se tu objevil nováček. Na sebevědomí by mu to nejspíše nepřidalo, navíc jsem byl pořád vládcem, který měl za své bojovníky zodpovědnost. Pozvednu hlavu, neujde mi proslov Yen, která mi svými slovy projevuje naprostou oddanost. Pousměju se, potěšila mě, ostatně jako vždy. Byla to jedna z mých nejspolehlivějších bojovnic, na které jsem nedal dopustit. Takových lidí by mělo být v Ellezzii více. Dost dobře by mohli nahradit, nebo alespoň převychovat některé výtržníky, například Thomase. To není vůbec špatný nápad. Ale dalo by to spoustu práce. Otočím se k Lucy, která zastavila až u mě. Pozorně poslouchám, co říká. ,,Počítal jsem s tím." pokývám hlavou, bylo mi jasné, že nestihla za tak krátkou dobu nováčkovi vysvětlit úplně vše. Možná to bylo dobře, přísun takové spousty informací si žádalo klidné místo v naprosté soustředěnosti. A to za běžného ruchu v reálném světě nešlo zrovna nejlépe. Na chvíli se zamyslím. Smoker potřeboval učitele, který mu pomůže s objevením jeho schopnosti. Kdo by se toho ale mohl ujmout ? Toť otázka. To vyřeším později, nejprve musí vědět, proč tu je. Pro srandu králikům rozhodně ne. Svou pozornost přemístím ke koni, ke kterému tichým hlasem promluvím. Ihned zpozorní a zvedne hlavu od trávy. ,,Je mi to opravdu moc líto, rád bych zde zůstal déle, ale povinnosti volají.". Rukou si prohrábnu blonďaté vlasy ,,Byl bych opravdu rád, kdyby jste se zítra všichni sešli v paláci. Mám pro vás důležité instrukce." oznámím všem a přiměji koně k pohybu. ,,Lucy, pomohla by jsi prosím nováčkovi s návratem ? Tvé ochoty si moc cením.."

Arianna Salwert - 26. října 2010 11:50

Doma s Chrisem ,, Máš pravdu, je mi líp než včera. " přitakám s úsměvem na tváři ,, Ale rodičům ani muk, před těma musím vypadat nemocně. " zazubím se, rodiče pořád představovali velké nebezpečí, zvlášt pokud by zjistili, že jsem ve skutečnosti zdravá. S blaženým výrazem si od něj převezmu květiny a přičichnu k nim ,, Děkuji, to jsi nemusel. " zamumlám a otevřu prosklenou škříň, ze které vytáhnu světle modrou vázu. Zatímco mi Chris sděluje podrobnosti dnešního dne, kytici do vázy naplněnou vodou položím. Zpozorním ,, Riley je zraněn ? Bude v pořádku ? " zajímám se. Jeho poslední věta mě potěší, mám co dělat, abych zamaskovala zrůžovělá líčka. ,, Počkej chvíli. " rozběhnu se do svého pokoje a z psacího stolu vezmu několik papírů. Poté se vrátím k Chrisovi. ,, Má kamarádka Mya je Rileyho velkou fanynkou. " sednu si na pohovku vedle něj a začnu mu ukazovat fotografie, některé i s podpisy slavného modela ,, A já také. Není úžasné mít v životě svůj vzor ? " přehodím nohu přes nohu, aniž bych spustila z obrázků oči. Pozvednu hlavu až ve chvíli, kdy se zmíní o Laionel. Co to povídáš ? ,, Žádnou budoucnost ? " zopakuji zmateně ,, Christiane, ta dívka tě má ráda. Cožpak to není z jejího chování dost jasné ? " nechápavě kroutím hlavou, ještě včera vypadali jako spokojený pár. Byla to jen přetvářka, nebo si ze mě dělali srandu ? ,, Považovala jsem tě za blázna, to nepopírám. Teď už ti ale věřím. " prohlédnu si prázdnou skleničku položenou na stole ,, Omdlel jsi ? " povytáhnu obočí a následně se dám do smíchu ,, Jak se ti to povedlo , troubo ? " utahuji si z něj, nakonec se ale uklidním ,, Zkusíme to znovu ? " navrhnu. Jestli byl Open skutečně tak krásný jak popisoval, pak jsem dychtila jej vidět na vlastní oči. Kdo by také nechtěl ? ,, Těším se, až jí uvidím. Ale.. " zarazím se, pořád tu byla otázka, která mi vrtala hlavou ,, Proč za mnou nedošla sama ? Proč poslala tebe ? " Zamyslím se, nenapadalo mě, co by zrovna on mohl ovládat za schopnost ,, Vážně netuším, vlastně mě teď nic nenapadá "

Samantha Hanks - 27. října 2010 18:01

S Andym „A-ahoj.“ Překvapeně sebou trhnu, když se za mnou ozve mé jméno. „Jo… Sama se tomu tak trochu divím.“ Přiznám se a poslouchám, co mi chce říct. Vládce? Proboha… Tak si teď jen říkám, jestli hrabe mě, jemu nebo jestli spím. A o co tady vlastně jde? Nicméně zvířata mám opravdu ráda. Ale, co ty s tím mají společného? Neptá se. Oznamuje. Umět to, zvedla bych jenom jedno obočí. Víte, to gesto mluví za vše. Jenže to, bohužel, neumím. Než ovšem stihnu cokoliv říct chytne mě za ruku a kamsi vyrazí. „Hej! Počkej!“ S takovouhle si hubu nameleme oba. Vytrhnu mu ruku. „Můžu jít sama.“ A opravdu nestojím o to, aby mě vodil za ruku. Heh, ve škole asi měli pravdu. Jsem bezkontaktní. Ale koho to štve? Mě ani omylem. Naopak. Je mi tak fajn. Dojdeme k němu a on získá další mínusový bod. Možná bych mu je měla sčítat. Oslovovat mě Samantho, to jsou mi nápady. A ještě do mě u toho šťouchat směrem do cizího bytu. Popravdě řečeno mám v téhle chvíli docela dost velkou chuť otočit se, odejít a tomuhle pošukovi se zdaleka vyhýbat. Nicméně, když mě vyzve, abych se posadila, dělám to. Zatím nemám důvod pro opačné jednání. Jediné, co je tu totiž divného je moje paranoia. Donese jídlo a pití. Podívám se na ně poněkud nedůvěřivě. Jenom doufám, že to není otrávené nebo tak ně- Proboha, Sam! Zklidni hormon a nervy. „Díky.“ Vděčně se natáhnu po pití. „Jedna hodina, pět minut… Beru na vědomí.“ Tak nějak si nejsem jistá, jestli věřit tomu, co říká. Zní to až příliš jinak. Ne, že bych dřív tyhle věci nemilovala a doteď jim tak trochu nevěřila. Jenže je něco jiného o tom číst a snít a něco jiného, když vás postaví vedle daného jevu a řeknou smiř se s tím. Dobře, to sice zatím neřekl, ale stejně mám dojem, že to dřív nebo později přijde. Otravný rodiče? Mohl by mi někdo vysvětlit přesný význam tohoto neznámého pojmu? Ne, něco takového u nás doma opravdu nehrozí. „Jdeme na co?“ Zeptám se poněkud pitomě jenom proto, aby mi vzápětí došlo, že nejspíš je řeč o tranzu. „Jo tohle.“ Brouknu potichu. Nebude se zlobit, pokud se mi to nepovede? Ale já pořád tak nějak nevím, co mám sakra dělat! Dost času? Ale na co…? „No nevím.“ Netuším, co by mi mělo přijít úžasného. Usměj se a někam mě vede. Tak trochu se zarazím. Ložnice? Co to sakra…?! „Proč?“ ne, odmítám si poslušně lehnout a čekat, co se bude dít dál. Už jenom proto, že tohle celé je divné. Jo jasně a já jsem čínském bůh srandy. „Možná bych radši seděla.“ Doufám totiž, že si nemyslí, že přijdu k nějakýmu cizímu klukovi do domu a potom, co mi povypráví o jiných dimenzích a nabídne brambůrky se mu budu rozvalovat po posteli. Pardon, ale to opravdu ne. Už jenom kvůli té pitomé paranoie, co mi teď odmítá dát pokoj.

Gaspard Rochette - 29. října 2010 17:35

Paříž, pak Ellezzie Týden to byl dlouhý. Zakázka z obrazem pro sběratele se protáhla až do čtvrtka, jelikož měl zákazník nedoložitelnou pracovní cestu do Ruska, podařilo se nám ho předat až v pátek. Tehdy jsem ho poprvé uviděl osobně. Je vskutku úžasné vidět se se zákazníkem, pro kterého děláte první poslední, až v den předání zakázky. Naštěstí všechno zlé je pro něco dobré a já dostal za svou trpělivost přidáno. Totiž ten obraz jsem musel hned v pondělí zase vybalit, ve středu znova čistit a ve pátek znova balit. Když jsem se vrátil večer domů, neměl jsem na nic náladu. Lehl jsem a usnul. Ráno mě probudil telefon od bratra. Chtěl se mi pochlubit, že jede s manželkou a dětmi na dovolenou do Španělska. Tohle mi dělával často. Dával mi najevo, jak moc je bohatý a co si může dovolit a já ne. Chování zdělil po otci. Nenáviděl jsem ho za to. Vlastně jsem nenáviděl oba. Bratra i otce. Nikdo si nepřeje být černá ovce rodiny. Hovor jsme vedli v typické melodii, kdy jsem já jen kýval a se vším souhlasil. Ale určitě bylo z mého hlasu poznat, jak moc se stupňuje moje otrávenost. Měl jsem pak chuť odhodit mobil z okna, jak jsem byl rozhozený. Horší začátek dne už snad ani bejt nemůže,… ponořil jsem obličej do dlaní a povzdechl si. Cítil jsem nutnost se odreagovat. Po snídani jsem udělal pošetilé rozhodnutí a rozhodl se navštívit Ellezzii. Od minulého týdne jsem tam opět nebyl a třeba se už začalo něco dít. Posadil jsem se do křesla a uklidnil se myšlenkami na to, jak krásně by mi bylo, kdybych byl na bratrově místě. Brzy na to jsem se vznášel nad svým tělem a přenesl se do Ellezzie. Klasická procházka bujným porostem mě dovedla až před zámek. Nic se nezměnilo…, kývl jsem a vešel honosnými dveřmi dovnitř. A teď čekám, jestli někoho potkám, abych se zeptal, v jaké jsme situaci s nováčky a obecně. O žádné schůzi nemám ani ponětí.

Christian *Chris* Leander - 30. října 2010 09:58

U Arianny Její rozverný výraz mne jen rozesměje. Chápal jsem jí, sám jsem kdysi také nechtěl do školy a využíval ty nejnemožnější záminky v podobě nemocí, abych směl strávit den v posteli. ,,Chápu. Soucítím s tebou, rodiče jsou v tomhle ohledu naprosto vedle. Vůbec nechápou, jak je škola někdy ubíjející." pokývu hlavou a hledím na stěnu. Potřepu hlavou a vrátím se k rozhovoru. ,,Květiny jsou jen maličkost, Ar. Nemusíš děkovat. Je to samozřejmost." s úsměvem pokrčím rameny a nasávám vůni květin. Ar se mezitím zvedla a někam odběhla. Milá a krásná maličkost. Za chvíli již sedí vedle mne a ukazuje mi Rileyho fotky. Musím se rozesmát a zakroutit hlavou, sám musím uznat, že se na mého kamaráda fanynky jen lepí. ,,Ach, jak jinak, Riley.. Už je v pořádku, byl rychle převezen do nemocnice a stabilizován. Riley je velká celebrita, model. Miliony mužů by chtěly podvědomě vypadat jako on a dívky.. o jeho fanynkách ani nemluvím. Ječící davy.. Sama jsi viděla, co se stalo před vaší školou. I přes to všechno.. je Riley dobý člověk. Nznám oddanějšího přítele než je Riley. Jsem rád, že ho znám." zamyslím se a přikývnu. Riley pro mne vždy znamenal hodně. Poté se rozhovor stočí opět na Laionel. Smutně pokývu hlavou. Ano, nebyl jsem si jistý. ,,Víš, Laionel je nájemná vrahyně. Každej žijeme prakticky jinde. Vídáme se jen v Openu. Mám jí rád, ale... myslím, že bude muset ještě nějakej ten čas uběhnout, abych jí mohl brát vážně. Musíme se nejprve poznat, víš. Možná časem.. Nechci nikoho ranit... Mezi kamarády jsem známej jako ... dá se to tak nazvat, děvkař? Víš, to mi nejspíš zůstalo z minulosti. " zamumlám a přejedu si rukou po dolní straně paže. Stále jsou zde vidět drobné jizvičky po vpichách. ,,Open mě zachránil. Samozřejmě, omdlel jsem. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem to pokazil. Byl jsem pako." uchechtnu se při pohledu zpět. Ano, doopravdy jsem byl trochu zbrklý, jak už mladíčci bývají. ,,Vím, že to dnes zvládneš, Ar. Věřím ti.. ES tě očekává..." následuje otázka, nad kterou si jen povzdechnu. Ano, pokud bylo něco, co mne dělalo starosti, bylo to tohle. Trochu ztiším hlas. ,,Víš, ES... zůstává v Openu pořád. Je tam doma. Čas tam plyne jinak. " odpovím nejjednodušeji, jak jen to jde. Nerad o tom mluvím. ,,Uvidíš při výcviku. Nebo při bitvě, stačí být trpělivý. Svoje schopnosti si necháváme pro sebe, víš. Je to někdy bezpečnější, zvlášť vůči Ellezzianům."

Arianna Salwert - 02. listopadu 2010 19:23

Pořád na stejném místě, s Chrisem ,, To máš pravdu. " souhlasně pokývám hlavou a dál si s úsměvem prohlížím Rileyho fotografie. Svět je tak malý. Christian se s ním přátelí a dokonce spolu sdílí tajemstí jiných dimenzí. ,, Možná pro tebe, ale já na něco takového nejsem zvyklá. " Darované květiny dokázali potěšit snad každou dívku, ale chlapcům v mém věku tento fakt unikal. Já i má nejlepší kamarádka Mya jsme sice patřili k těm, za kterými se spolužáci opačného pohlaví rádi otáčeli, jenže dokola poslouchat oplzlé nabídky brzy přestanou bavit i ty nejsilnější nátury - To mi věřte. Ve svém věku jsem toužila po lásce, kterou jsem ani nevím proč nepociťovala ke svým vrstevníkům. Lákali mě starší a zkušenějším muži, od kterých jsem se mohla naučit něčemu novému. Mít ve svém protějšku skvělého životního učitele byla úžasná představa. Máš staromódní názory Arianno. ,, Riley má obrovské charisma, nedivím se, že má tolik fanynek. Pořád mi nejde do hlavy, že mě najednou začleňujete do týmu, kde je mimochodem i on. " skousnu si ret, něco takového se opravdu nestávalo každý den. Nebyl to náhodou důvod k tomu, abych si vše ještě víc užívala ? ,, Laionel vypadá trochu jinak než ostatní. " přitakám, u Chrise doma se chovala skutečně podivně. Jestli byla opravdu nájemný vrah, pak jsem mohla být ráda, že patřila k Openu stejně jako nyní já. Nakloním hlavu na stranu, když se zmíní o své pověsti záletníka ,, Děvkař ? Jéje, takže pán se rád otáčí za každou sukní ? " se smíchem mu rukou rozcuchám blonďaté vlasy . ,, Ty seš ale strašnej kluk. " utahuji si z něj. Byl možná krásný, zato stejný jako ti ostatní. Posmutním. S tímhle jsi měla počítat už dávno, ne ? ,, Čeká mě to samé ? Omdlím ? " vyzvídám. Koho by potěšilo, že se mu po vzrušujícím zážitku zatmí před očima a jakmile je otevře, objeví někde jinde ? S jeho ztišením hlasu poznám, že se něco děje. Lépe řečeno mu dělá potíže mluvit o ES. Ale proč ? Je tu snad něco, co nevím ? Trochu se zastydím, byla jsem to já, kdo tuto patrně nevhodnou otázku položil ,, Je možné v jiné dimenzi zůstat pořád ? To je úžasné. " zaraduji se, taková představa se mi líbila. Podle jeho výrazu je ale více než jasné, že má domněnka nebude jen tak. Raději zmlknu, položím ruce na klín a dále se nijak neprojevuji. Už tak jsem mluvila víc než dost. ,, Tak co Chrisi, zkusíme své štěstí ? " zeptám se nakonec když usoudím, že je vhodná doba k lekci astrálního cestování.

Andrew Keith *Andy* - 06. listopadu 2010 14:37

Ellezzie Měla by ses více snažit. Pomyslel jsem si. Bylo mi jasné, že v sedě to bude pro ní více obtížné. Ale nemohl jsem za to, že si nechce lehnout. A už vůbec nevím, proč si myslí, že bych jí znásilnil. Myslela by si to tak každá holka ? Beztak, že ne. Některé by po mě to znásilnění ještě vyžadovali. Určitě. Ještě nějakou tu chvilku jsem se na ní díval. Roztomilá. Bylo to už vcelku doba a nezbývalo mi nic jiného než se vrátit. A nebo ne – něco mě napadlo. Přemístil jsme se k jejímu tělu. Dnes tě vezmu do Ellezzie. Usmál jsem se. Vytáhl jsem jí z jejího těla a to už to vedle mě byla zmatená Samantha. ,,Hlavně se uklidni. Nemusíš mít strach, že by ses nikdy nevrátila. Stačí na to pomyslet a vrátíš se do svého těla. Ale možná to bude nepříjemné. Ale teď se prosím tě nevracej !“ ,,Chceš se podívat do Ellezzie ? Jasně že chceš.“ Chytl jsem jí za ruku a přemístili jsme se. Ano, už zas. Krajina mi byla známá a proto nebylo potřebné se zastavovat. ,,Co říkáš, úžasné, viď ?“ Stále jsem se usmíval. ,,A to ještě nevíš, že tě budu mít na starost.“ Cestou k paláci jsem jí ještě něco vkládal. ,,Víš, budeme tě potřebovat. Jako bojovnici. Bezy má být válka. Mezi Ellezzii a Open My Heart. To je taky země, které vládne ES. Je to něco jiného. Všude samá kytička, motýlek, kočička a takový ty věci roztomilý. Prostě přeslazený, děs.“ Protočím oči. ,,Každý z nás máme nějakou schopnost. Ovšem tu tvou musíme ještě objevit. Tak jako u každého nováčka. A víš kdo ti bude u toho pomáhat ? Já !“ Jsme tu. Vstoupili jsme do něj a rozhlíželi se. Nikde nikdo. Asi všichni v reálu. ,,No,“ začal jsem pomalu ,, zdá se, že tu nikdo není. Nevadí.“ Přemýšlel jsem nad náhradním programem. ,,Alespoň ti to tu ukážu.“ Nejdříve začala výprava do pokojů. ,,Si nějakej vyber.“ Ukážu na celou řadu pokojů. ,,Já mám tamten“ ukážu na předposlední. ,,Je tam vedle mého místo, tak jestli chceš …“ Usměji se. Je mi jasný, že si vybere místo asi jinde. Ale to jsem rád, protože jsem na chrápání velice citlivý. ,,Jdeme dále“ snažil jsem se napodobit hlas průvodce. ,,Zde je jídelna.“ Ukážu. ,,Najíš se potom, pojď.“ Vezmu jí za ruku, i když vím, že se jí to nelíbí. Co kdybych použil svou schopnost ? Alespoň bych se chvilku zabavil. Zamyslel jsem se a nad myšlenkou jsem se usmál. Ne, nebudu to dělat. Ukázal jsem jí ještě pár místnosti a poté vyšel ven. Za hradem byla taková stáj. ,,Určitě se ti tam bude líbit.“ Došli jsme k luxusní stáji. Šel jsem spolu se Sam dovnitř, a procházeli jsem kolem boxů. Z boxu začala vykukovat má klisna Tiffy. (odkaz) ,,Ahoj holčičko,“ pohladil jsem ji po čele. Přátelsky se podívala na Sam. ,,To je moje klisna.“ Usměji se. ,,Chceš vidět ještě něco ? Ne ? Dobře.“ rozhlédnu se naposledy. ,,Tak tedy se můžeme vrátit. Víš jak na to.“ Za chvíli jsem byl opět v realitě. Sam se taky probrala. ,,Líbilo ?“ Vstal jsem. ,,Asi už budeš chtít jít, viď.“ Podal jsem jí ruku, aby mohla vstát, ovšem reakce se dala očekávat.,, Doprovodím tě až domů, chceš ? Chceš.“ Šel jsem s ní až k jejímu domů. Potkal jsem své kamarády, kteří se začali vyptávat. ,,To je tvoje nová holka ?“ Odpověď byla jasná – ne. ,,Měj se Samantho. Pokaždé, kdž budeš chtít, tak se tam vrať. A nezapomeň na to, co jsem ti řekl.“

Riley Strife * Borec * - 09. listopadu 2010 18:50

Zahrada před rezidencí Týden uběhl jako voda a já byl konečně propuštěn do domácího ošetřování . Pozitivních věcí bylo hned několik . Proražený hrudník se podstatně zlepšil a já se cítil každý den mnohem lépe . A za druhé ? Už jsem nemusel jíst nemocniční speciality , ani zdaleka nepodobající se jídlu , které jsem si za běžného fungování rád dopřával . Právě jsem ležel v houpací síti zavěšené v zahradě mé rezidence , když v tom ke mně přicupitala má hospodyně Kayla . S ustaraným výrazem mi podá skleničku vychlazené coca coly. ,, Měl by jste odpočívat mladý pane , jste po vážném úrazu " Ledabyle nad tím vším mávnu rukou , byla až příliš starostlivá . ,, Je mi fajn Kaylo " odpovím, zatímco listuji stránkami porno časopisu. ,, Dobrá tedy . Kdyby jste cokoliv potřeboval , stačí říct " povzdechne si a pomalu se vydá zpět do domu. S blaženým výrazem si dál prohlížím svůdné křivky ženských těl, vyruší mě až zvuk podobající se žalostnému kvílení . Co to ? Pozvednu hlavu a zmateně se rozhlédnu kolem . Slezu z houpací sítě a pomalu se vydám k živému plotu , odkud se zvuky ozývaly. Copak to tu máme ? Přikleknu k velké kartonové krabici ležící ve křoví a zvědavě do ní nahlédnu. Uvnitř leží cosi malého , se spoustou flíčků . ,, Psi ? " nevěřícně zírám na kvíkající uzlíčky chlupů , tisknoucí se k sobě . Probůh , kdo to mohl vyhodit ? ,, Kayló ! Pojď sem ! " rozkřičím se směrem k vile , ze které ihned vyběhne rusovláska , spěchající až ke mně. ,, Děje se něco pane ? " zeptá se vyplašeně . Její zrak spočine na štěňatech v krabici ,, Ach , ale to jsou přeci .. " . Přeruším jí ,, Správně . Jen nemám ponětí , kde se to tu vzalo " důkladně si prohlédnu dno krabice , na kterém se povaluje papírek se vzkazem . ,, Prosím , najděte jim nový domov " přečtu nahlas. Kdo mohl udělat něco takového ? Zamyšleně si promnu bradu , do vilové čtvrti ve které jsem bydlel se nemohl dostat každý a už vůbec ne obyčejný civilista , zbavující se štěňat dalmatinů . Je možné , že patří některému z dětí zámožných rodičů ? To by odpovídalo. Bezmocně pokrčím rameny , ať už to bylo jakkoliv , nemohl jsem něco takového ignorovat. ,, Kaylo prosím , odnes je domů " zavelím se ztrápeným povzdechem . ,, Samozřejmě pane , postarám se o ně " dostaví se odpověď doprovázená upřímným úsměvem . Když má hospodyně zmizí ve dveřích rezidence , chvíli bez zájmu pozoruji bublající fontánu. Potřeboval jsem být chvíli sám . Po několika minutách bezúčelného postávání vytáhnu z kapsy mobilní telefon a vytočím číslo osoby , která se každým novým dnem stávala jedním z nás , Opeňanů . Potřeboval jsem slyšet hlas někoho z nich . Dlužil jsem jí to , zachránila mi život . No tak Rimo , zvedni to..

Christian *Chris* Leander - 09. listopadu 2010 20:59

U Arianny Riley, Riley, jak se asi teď máš? Dal ti pěkně zabrat... Snad se vzpamatuješ, hochu. Se zájmem si prohlížím Ariannin pokoj a tvářím se zamyšleně. Doopravdy přemýšlím. Pro dívku, jako je ona, to zřejmě muselo být exotické, nevšední. Kdy se potkáte se slavným modelem, se kterým sdílíte tajemství jiných dimenzí? Moc často asi ne. ,,Riley má miliony fanynek. Každá dívka by vraždila jen za to, aby s ním mohla být v jedné místnosti. Máme vlastně docela štěstí. Riley je sice model, ale je jiný než ostatní hvězdy. Má to v hlavě v pořádku, narozdíl od ostatních. Vezmi si například takovou.. Pamelu Anderson. Kluci jí znaj jen pod tím, že je to sexbomba. Ale ptá se někdo, co má ta holka v hlavě? Vzhled není všechno, Ar. Být celebritou není vše. V Openu na vzhled nekoukáme, jde jen o to, co je v srdci. Pokud věříš a jsi schopna bojovat a milovat, jsi pravý Opeňan." povzdechnu si a vzpomenu na překrásnou domovinu, kde se prohánějí ti nejúžasnější tvorové. Náš drahý domov... ,,Víš, ani já sám nevím, jak jsem se do Openu vlastně dostal. Měl jsem jen štěstí a dodnes jsem ES vděčný. Tenhle svět je prohnilý. Ale Open.. to je říše snů a ideálů, které se splní. Lidé jsou bezohlední. Ty jsi měla to štěstí, že si tě ES vybrala. Jsi předurčena bojovat po našem boku. Jsi bojovnice v zácviku, která se ve správnou chvílí promění v zářící supernovu a oslní nás." pousměju se a lehce jí zatahám za jeden pramen vlasů. Zazubím se a nakloním hlavu na stranu. Poté se poněkud zakaboním. ,,Není pravda, že bych se otočil za každou. Nedám každý, dívka, kterou chci, musí být sama sebou. Musí být krásná, vnitřně krásná a inteligentní, mít důvtip a chladnou hlavu. Musí být bojovnice, něco jako ty. Dřív jsem to brával jinak, když mi bylo o něco méně než tobě. Chytil jsem se špatný party, přišly drogy.. Znáš to, byl to humus. Ale je to pryč. Jsem čistej, díky Openu. ES mi pomohla. Mám rád společnost, diskotéky a bary. Rád si tam zajdu s přáteli, s těmi falešnými přáteli, kteří se na mě jen lepí. Snad si myslí, že inteligence a dobré známky na vysoké jsou vše. Ale pletou se. O tom to není. Já chci dívku, kterou bych dokázal milovat po celý svůj život a ukázat jí, že dokáži být věrný. Umřít pro ní, snést jí modré z nebe." trochu se zasním. V duchu se trochu vyplísním za to divadélko a raději se vrátím do reality. Povzdechnu si. Samozřejmě, každý z nás by tam toužil zůstat. ,,Dá se tam zůstat... Škodí to ale naší schránce, tady na Zemi. V Openu čas běží jinak. Tvoje tělo je během té doby v jakémsi kómatu. Asi chápeš, jaké by to mělo následky.." zamumlám tiše. Věděl jsem, jak je na tom ES. Ona už si vybrala. Ar je nadšená, tudíž se také rozzářím. ,,Jistě, velitelko. Lehni si a představuj si to, co včera. Jakmile se dostaneš z těla, počkej na mě, budu tam coby dup." poradím jí a zaujmu pózu v tureckém sedu. Nemusel jsem nutně ležet. Opřel jsem se do pohodlné polohy a nadechl se. Vzhůru do Openu!

Rima Jeevas - 09. listopadu 2010 21:02

Můj pokoj Byl pátek a já konečně měla klid od školy. Díky alespoň za ten víkend - sice jej nikd příliš neprožívám, ale mám klid. Týden byl náročný nejen s písemkami, ale i se svými spolužáky. Ti debilové si dokonce myslí, že jsem s modelem těhotná. Sehrané divadélko minulý týden potvrdilo jejich tušení – ranní nevolnost rovná se těhotná Rima. V pondělí mi spoustu milých spolužaček přinesli X těhotenských testů, knížky ohledně péče o dítě, pleny, dudlík a podobně. Samozřejmě se vše naskládalo do popelnic – oni to bezďáci ocení. Druhý den se muselo mluvit o jeho nehodě. ,,Za to mohla Rima !“ – Tuhle větu jsem slyšela často. Kdyby jen věděli, jaká je skutečnost. Dokonce byli nápad takové, že jsem ho znásilnila. Ale kdo by se hádal. Vždyť ony jsou neomylné. Den následující za mnou přišli s větou ,,Rimo ! Proč jsi chtěla zabít otce svého dítěte ? Jsi normální ?“ A kdo by to nevydržel a nedal jedné z nich po tlamě ? Nejsem provokativní ani hádavý typ, ale jednoduše mě nikdo s tímto prudit nebude. Ve čtvrtek byl tedy klid, alespoň chvíli. A dnes ? Opět ty mrchy začali s tím, jestli jim náhodou Rileho nepůjčím, že mi zaplatí a budu mít na jídlo. Myslí si, že by mě Riley opustil poté, co to dítě porodím. Nejen, že neustále mluví o tom, že jsem těhotná, ale dokonce ze mě dělají socku ! A k tomu všemu tu nemám toho, komu bych to mohla říct. Zaza je mrtvý. Až tu malou krávu uvidím, tak se bez fyzicky zdravé podoby neobejde. Přemýšlela jsem, co bych tak mohla dělat. Open My Heart ? Hm … Lehla jsem si na postel a začala se soustředit. V tom se ozvalo zvonění mého telefonu. Podívala jsem se, kdo mi volá, ovšem neznámé číslo. ,,Haló ?“ Ozvu se a čekám na reakci. To číslo je mi povědomé … Ale vzpomenout si nemohu.

Samantha Hanks - 10. listopadu 2010 13:49

Co to je...? Posadila jsem se a snažila se uklidnit, jenže víte… Nešlo to tak snadno. Nemám v povaze zrovna důvěřivost v první osobu, co projde kolem a bude mi tvrdit něco takového. Nehledě na to, jak hezky to zní. Takže ačkoliv říkal zavři oči a uvolni se, seděla jsem poněkud strnule a oči co chvíli prostě musela otevřít, abych se přesvědčila, že… Že co? Nevím. Asi už opravdu začínám být paranoidní. Nicméně je lepší být paranoidní, než mrtvá, že? Najednou se mnou něco cuklo. Tedy ne přímo cuklo, ale je to asi tak nejvýstižnější pojem, co mě napadl. Zmateně jsem na něj zůstala civět. Co se to tu ke všem čertům děje a… „Ježiši…“ ujelo mi, když jsem si všimla svého poněkud zhrouceného těla. Tohle je šílený! Andrewova věta, abych se uklidnila, tomu moc nepomohla. Většinou se totiž říká uklidni se předtím, než je dovolená panika a přejímá se jakýkoliv nápad. Nepříjemné? No, ani bych se nedivila… Sakra, vždyť nejsem ve svojí kůži! Musela jsem se uchechtnout… Jo, to opravdu nejsem a doslova. Tohle dává onomu přísloví zcela jiný význam. Vrátit se? Tak jednoduše? Chtěla jsem to zkusit, ale… Ellezzie? To znělo zajímavě, takže jsem svůj nejistý návrat prozatím odložila. Chytil mě za ruku a než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat přemístili jsme se. Bylo to trochu nepříjemné, ale to možná jenom proto, že jsme se ocitli… He… Kde vlastně? To by mě doopravdy zajímalo. Sakra, začala jsem se cítit poněkud nesvá. Nerada nevím, kde jsem. Je to vlezlý pocit a nikdy nevíte, co od okolí čekat. Ten jeho úsměv by jindy byl možná příjemný, ale v téhle situaci jsem měla sto chutí mu jednu vrazit, aby toho nechal. Znervózňovalo mě to. „No, to je teda opravdu super…“ Nebyla jsem si jistá, jestli jsem z toho až tak nadšená. Nicméně pokud mě nebudou čekat žádné další takové šoky, tak by to možná nemuselo být zase tak zlé. Protože, i přes veškeré moje remcání je fajn. A tohle se mi začíná pozdávat. Ale pšt. „Počkej, počkej, počkej…“ zarazila jsem ho rychle. „Jaká válka? A mě jako bojovnici? Eh, špatnej vtip. Hodně.“ Se mnou na téhle straně má totiž ta druhá zaručenou výhru. Možná bych je měla varovat dopředu. „Brr… Ani o tom nemluv.“ Jak já nesnáším takové ty zbytečně roztomilé a přehnaně sladké věci. Na zvracení. Růžový pozadí, kytičky a pejsek co div nebrečí. Nechutný, ale fakt. Já chci krev! „Schopnost? To jako tohle nestačí?“ Protože už jenom fakt, že jsem mimo tělo a kdesi nevím kde mi přijde dost šílený. „A můžu se zeptat jaké například?“ Jo, tak jsem zvědavá a co má být?! Může mi to snad někdo vyčítat? „Aha.“ Víc to nekomentuju. Nechci říct něco, čím bych ho urazila a pak toho mohla později litovat. Neznám ho, nic mi neudělal a já nemám důvod být nepříjemná nebo tak něco. Jenom mi to prostě občas ujede. Obzvláště, když jsem nervózní. Vešli jsme do budovy a nikde nikdo nebyl. No, aspoň něco pozitivního. Nejsem si jistá, jestli bych měla na lidi náladu. Pokud to ovšem jsou vůbec lidé. I když představa třeba mluvící opice mi přijde už na hlavu postavená. No, ale jeden nikdy neví. Ukáže mi plno pokojů. Jeden si mám vybrat? Vedle jeho místo? Díky, ale nemyslím, že to budu riskovat. Vlastně úplně ideální by bylo něco malého a temného hodně daleko od ostatních. Pokud možno, ale i s přístupem ke světlu, kdyby mě náhodou chytila deprese z věčné tmy, kterou jinak miluji. Po chvilce jsem si vybrala jeden, který tomuto popisu odpovídal nejvíc. Takový vcelku útulný. Jo, tady se mi bude líbit. Projdeme zbytkem hradu až ke stájím. Super! Miluju zvířata… Nadšeně pokukuju, co kde lítá, stojí, leží nebo tak. Najednou se zastaví u jednoho bílého koně. Klisny, pardon. Připadá mi vcelku zvláštní, ale ten kůň na mě koukal – přátelsky. No, aspoň něco. „Zdravím,“ pousměji se a je mi jedno jak divně to musí vypadat. Vrátit se? Už? Najednou se mi nějak nechce. Ale nic neřeknu a jenom se soustředím. Najednou opět polosedím na posteli. Posadím se úplně. „Kupodivu jo.“ Souhlasím a přistihnu se, že mám na tváři extrémně pitomý úsměv, ale co už. ji se. Natáhl ruku, kterou jsem samozřejmě ignorovala. Zvednout se zvládnu sama. Doprovodil mě až domů. Nutno přiznat, že si tím trošku šplhnul, ale ne moc. A ti jeho kamarádi. Můžete mi někdo vysvětlit, jak je sakra možný, že dva jdou spolu a lidi z je hend div neoddají? Zabít málo. „Jo, ty taky… A díky.“ Zazubím se na něj a zajdu do domu.

Riley Strife * Borec * - 10. listopadu 2010 20:30

Uvnitř rezidence ,, Ahoj Rimo , to jsem já " zahulákám do telefonu odpověď . Myslel jsem , že číslo mého mobilu už dávno zná , avšak tón jejího hlasu mě přesvědčí o opaku . Dělala to naschvál , nebo opravdu zapomínala na důležité věci , mezi kterými byl i kontakt na ostatní z Openu ? Od našeho prvního setkání uběhl už týden , ale nezdálo se , že by si milá Rima brala mé rady k srdci . V případě nebezpečí přicházející z nepřátelské strany bylo nejlepší co nejrychleji kontaktovat jiného člena vlastní země , protože jsme za žádnou cenu nemohli připustit ztrátu některého z našich bojovníků . Snažil jsem se Rimě tento poněkud krutý fakt vysvětlit , leč marně . Buď mě neposlouchala , nebo jí bavilo se schovávat za maskou nepřístupnosti . ,, Nezapomněl jsem na to , jak jsi mě zachránila . Chtěl bych se ti nějak odvděčit - " na chvíli se odmlčím , v hlavě se mi střídá jedna myšlenka za druhou . Jo , to je skvělý nápad ! ,, Do kolika máš dnes školu ? Avery s Carterem tě po skončení vyučování vyzvednou . Mám pro tebe překvapení " vysvětlím jí rychle svůj plán , i když třešničku na dortu - očekávané tajemství , neprozradím . ,, Počítám s tebou . Zatím se měj " zavěsím a se spokojeným úsměvem se vydám zpět do vily . Uvnitř obýváku se procházelo jedno ze štěňat , kterému se zřejmě podařilo utéct z kartonové krabice . ,, Nemůžou tu zůstat " zachmuřím se , když se nemotornému dalmatinovi na kluzké podlaze rozutečou nohy do všech stran . Pes v luxusní vile znamenal pohromu , což jsem velmi dobře věděl . ,, Pokusím se jim sehnat nové majitele " pronesu směrem ke Kayle , která mezitím pokládá psíky do proutěného košíku . ,, Zajisté , mladý pane " kývne na mě s úsměvem . ,, Mohla by jsi pak prosím zavolat Audrey ? Řekni jí , že dnes přijedu do agentury " oznámím své hospodyni s naprostým klidem , jako by se jednalo o tu nejběžnější věc na světě . Kayla otevře pusu úžasem ,, Ale , " namítne opatrně ,, Měl by jste raději odpočívat . I vaše matka se o vás strachuje " . Zamračím se . Bylo potěšující vědět , že můj zdravotní stav nebyl ostatním lhostejný , jenže čeho je moc , toho je příliš . Chová se , jako bych měl za minutu umřít . ,, Nemusíš se o mě bát , o nic nejde . Slibuju " nasadím jeden ze svých oslnivých úsměvů , které vždy zapůsobili nejen na jásající fanynky , ale i na Kaylu . Poté se seberu a odejdu z místnosti , směr koupelna . Zatoužil jsem po obrovské slasti v podobě horkých kapek , stékajících po těle . Problémem byl pouze můj zraněný hrudník , na který jsem bohužel musel dávat pozor i při naprosto běžných domácích úkonech , do kterých spadala i koupel . Nechoval jsem se příliš zodpovědně a moc dobře jsem o svých prohřeščích věděl . Místo odpočinku jsem se přímo včera večer tajně vydal do Openu . Těch několik dní v nemocnici pod neustálým dohledem se dalo jen ztěží vydržet a já nutně potřeboval navštívit svůj druhý domov i jeho vládkyni ES . Musím se nad svými myšlenkami pousmát . ES se zprvu netvářila příliš nadšeně , ale i tak byla ráda , že mě vidí živého a zdravého . Svěřila se mi se svým problémem , který se jmenoval Samantha Raven a Phoebe Christon . Válka se nezadržitelně blížila a mně začínalo docházet , že jsem nyní vlastní hloupostí nesl zodpovědnost za dvě nové , budoucí bojovnice které jsem se rozhodl do Openu přivést za každou cenu.

Destiny Ricco - 11. listopadu 2010 11:55

Vlezte mi s nějakou schůzí na záda ,,Sakra, kam jsem to dala. Kdyť to tady nikde není!“Vztekle hodím časopisem, který se mi náhodou dostal pod ruku, bez lítosti letí proti zdi.Rozhlédnu se po rozházeném pokoji, který vypadá, jako by se tu prohnalo tornádo a celý mi ho obrátilo na ruby. Peřina polštář, poličky,skříně, šuplíky a všechno možné je vyházené na zemi, sotva se tu dá chodit. Po kolenou se přebrodím tím neskutečným botelem na druhou stranu pokojíčku a začnu se hrabat v šuplíkách. Všechno co v nich je vyhazuju za sebe, takže nepořádku neubývá-naopak. Do pokoje vejde mamka s Rozitkou a Samem v patách. Při pohledu na rozházený pokoj spráskne ruce a posadí se na postel. ,, Proboha Destiny, tady to vypadá, jako by se tu stavila vichřice. Co hledáš prosím tě?“ Sebere ze země černý pásek a položí na židli.,,Zřejmě jsi ztratila něco důležitého co?“,,To si teda piš.“Odpovím nepřítomně a dál pokračuju v prohledávání šuplíků. ,,Co vůbec hledáš?“Zajímá se dál.Zničeně si sednu na zem a očima těkám po místě kde jsem nehledala.,,Ztratila jsem naušnici! Svou oblíbenou!“Odhrnu pramen svých vlasů a ukážu na prázdnou dírku v mém uchu, kterou doteď vyplňovala stříbrná náušnice s lesklým kamínkem.,,Ježiši Des, takových náušnic můžeš mít milion stačí říct, a ty kvůli tomu uděláš ze svého pokoje smetiště.“Nevěřícně zakroutí hlavou.,,Hned řeknu Carmen ať to tu uklidí.“,,Ale mami! Pro mě má ta naušnice neuvěřitelnou cenu chápeš? Mám jí od Eve!“ Při vyslovení kamarádčina jména se mi lehce zatřese hlas.Matka to pozná, proto zmlkne a jen se podívá do země. Ona neví co se přesně stalo. Má za to, že Eve prostě spáchala sebevraždu.Přiklekne ke mně a pohladí po vlasech.,,Tak víš co holčičko? Řeknu Judy a Carmen ať se po ní podívají. Ať prohledají dům.“Vděčně se na mamku usměju a poděkuju. Odpoledne… Krajina, která se rozprostírá okolo naší vily je nádherná, myslím, že se mi něčím líbí i víc než v Ellezzii, tam je to jen samý les a džungle. Tohle má své kouzlo. Poplácám Etnieho po krku. Vyjížďky na něm jsou dokonalé, ten jeho elegantní krok. Je to fajn. Donor a Etnie .. Jsou to protiklady. Donor je nebezpečný hajzlík, na kterýho si člověk prostě musí dávat majzla, neříkám že Etnie je nějaký zlatíčko, ale charakterově je lepší. Navíc je to už taky nějaká doba, co jsem na Etniem seděla .. Nemám na svoje zvířata čas. Jsou to samé přehlídky, focení, pak škola mi zabírá spoustu času k tomu všemu ještě Ellezzie .. Kde jsou ty časy, kdy jsem trávila s Etniem všechen svůj volný čas, Aru jsem pouštěla do volnosti létat a mohla se jí věnovat, Gurdé už taky nemá tak slastný život a to všechno kvůli mně. Budu to muset omezit a svým zvířatům se věnovat maximálně-jinak hrozí že mi je rodiče prodají. Nechám Etnieho letět volným tryskem zpátky domů, před stájí zpomalím do kroku a zavedu do stáje. Okamžitě už přiběhne Carmen, která má na starosti i Etnieho čištění a krmení. Jen ale na ní mávnu rukou ať to nechá být, že se o něj postarám sama. Políbím svého koně na čumák a nasypu krmení. O schůzce v Ellezzii moc dobře vím, ale nehodlám se tím nijak stresovat. Mám svoje starosti a Mello by si měl uvědomit, že Ellezzie je astrální život a moje realita mi je přednější. Nenechám si kvůli jeho sporu s ES rozprodat zvířata. Když je o Etnieho postaráno, jen ho pohladím a vrátím se zpět do vily.Tak se teda podíváme co na nás Mello nachystal. Vejdu do obří zahrady, lehnu si do lehátka a rázem se přemístím do Ellezzie. Rozhlédnu se. Kde nic tu nic, dnes je v Ellezzii nějak mrtvo, ani Donorovo pořehtávání není nikde slyšet. Když vejdu do paláce podivím se ještě víc. Ani Sargo není nikde vidět a ten se většinou plete pod nohama maximálně.

Dianne *Diamond* Halm - 14. listopadu 2010 15:08

Jako obyčejně, na lovu Na ploché střechy domů dopadá měsíční svit. Blesk, mihne se zde postava. Spokojeně a lehce s kočičí ladností doskočím na protější střechu a zkušeně se rozhlédnu. Nikde nikdo, jen ticho. S úsměvem zamířím k naprosto atypicky vyhlížejícímu domu, který rozeznám díky kopulovité střeše s několika věžičkami. Dům, který patří jedné z mnoha boháčských rodin v New Yorku. Nenuceně zpomalím, není kam spěchat. Turner bude spokojený. Howard si ničeho ani nevšimne, myslí si, že má ten nejlepší bezpečnostní systém, to se ale mýlí. Plavným skokem se ocitnu u skleněného okna, za nímž mohu spatřit červené světýlko bezpečnostní kamery. Zakroutím hlavou a zašmátrám v bledě zeleném plášti, který obtáčí mou útlou postavu. Konečně najdu to, co hledám, drobný nožík. Chvíli jen přemýšlím a odhaduji vzdálenost mezi oknem a kamerou. Nakonec se pustím do práce, začnu vyřezávat do okna otvor asi tak veliký pro mojí postavu. Jsem v klidu, kamera zatím není v mém dosahu. Za necelou čtvrthodinku práce již sklo leží vedle mne a já se mohu tiše protáhnout do potemnělého domu. Přitisknu se ke zdi a zkoumám, jaké další nástrahy by v domě mohly být. Z kapsy vytáhnu zmuchlaný papír, na kterém rozluštím písmo svého šéfa. Jedná se o plánek domu a bezpečnostních kamer. Z pláště vytáhnu brýle, které si nasadím na oči, snímač vyzařování lidského těla. Neslyšně se protáhnu kolem kamery. Vše je zde cítit novotou - známka luxusu. Podaří se mi najít dveře do strojovny, ve které, jak hádám, je hlavní zdroj všech kamer. Žádná těžká práce, Howard je doopravdy amatér. Bezpečnostní systém se mi podaří zlikvidovat za několik minut, taktéž i vyhodit pojistky. Půl práce za mnou. Jakmile je práce hotová, nastává ten nejdůležitější úkol, najít skrýš, kde Howard schovává svůj poklad. Proplížím se ztichlou chodbou, naslouchajíc každému menšímu zvuku. Čisto. Po několika minutách se mi podaří dostat k pečlivě zamčeným dveřím. Klíč nemám. ,,Howarde, Howarde.." zamumlám a vytáhnu vlásenku. Takovýto zámek by dokázal rozlousknout i zloděj amatér. Dveře se neslyšně otevřou a mne se naskytne pohled na hotovou galerii. Na zdech visí obrazy známých malířů, na stolech jsou nádherné křišťálové poháry či drahé svícny. Pohledem hledám objekt svého bytí, který si Turner tak vyžádal. Na bustě německé císařovny Marie Terezie onen poklad zahlédnu. Stříbrná čelenka vykládaná opály a drahokamy, poklad, který byl nalezen v Peru, Incká civilizace. ,,Tady tě máme..." zamumlám a zastrčím si pramen plavých vlasů za ucho. Lehkými kroky dojdu až k bustě. Slavnostně poklad sejmu a uložím na bezpečné místo do kapsy. Vzpomenu na slova, která mi Turner včera sdělil. ,,Froggy, mimo té čelenky si klidně vem cokoliv jiného, jen, ať tě nechytí." nakázal mi a mile se usmál. Přikývla jsem a pohledem zhodnotila majetek Howarda. Zaujal mne stříbrný prsten, zdobený jedním jediným modrým safírem. Spokojeně jsem si ho prohlédla a nasadila si ho na štíhlý prst. Ano, sedí přesně. ,,Práce je hotová." oddechla jsem si. Přes hlavu jsem si přehodila zelenou kápi, která byla součástí mého zeleného pláště, do kterého jsem se zabalila. Stačilo jen najít východ. Díky mému šéfovi jsem dokonale znala šachetní systém v celé budově. Hbitě jsem se vyhoupla do díry, a po kolenou zamířila vstříc svobodě. Užila jsem si příjemnou cestu šachtami, až k otvoru, který vyúsťoval ven za budovou. Lehce jsem seskočila a zamířila domů. Dnešní práce skončila. Domov, Ellezzie Pyšně jsem diadém předala Turnerovi, který byl nadmíru spokojen. ,,Jako vždy, Froggy. Jsi jednička." poplácal mne po rameni. Spokojně jsem přikývla a zamířila do svého pokoje, který byl vymalován ledově modrou barvou. Klesla jsem na postel a na uši si nasadila sluchátka. Na i-podu jsem zapla jednu ze svých oblíbených písní. Prohlížela jsem si obrovský kámen na svém novém prstenu. Kdoví, jakou má tenhle poklad asi cenu? Nijak jsem nad tím nedumala. Naše heslo bylo jasné, bohatým brát. Povzdechla jsem si a zavřela dokonale namalované oči. Vydám se do Ellezzie. Pomyslela jsem si a v duchu si tento nápad schválila. V zemi, do které jsem často utíkala, jsem byla ráda. Proč se tam tedy zase nevrátit? Ztlumila jsem hudbu a uvolněně se nadechla. Před očima se mi vybavila nádherná zelená krajina, plná stromů a svěží zeleně. Za krátký okamžik jsem se ocitla v Ellezzii, přímo v džungli. Zamířila jsem k nedalekému zámku, který se nade mnou tyčil jako monument. S úsměvem jsem se rozhlížela, zda nezahlédnu někoho známého. Samozřejmě, že ano. Prvního jsem uviděla Gasparda. Houpavým krokem jsem zamířila k němu. Gaspard mohl vidět vysokou, kolem 180 cm měřící dívku se štíhlou svalnatou postavou, zahalenou do zelinkavého pláště, pod kterým mohl spatřit opasek s nožem a pistolí, černou koženou sukni a vysoké kozačky. Plavé, místy bílé vlasy se jí vlnily do půli zad, zelené oči na něj hleděli s jakousi ledovou chladností. Rty měla stažené, tudíž nikdo nemohl určit, jaké má Dianne emoce. Pozvedla jsem ruku na pozdrav. ,,Zdravím tě, Gasparde. Ráda tě vidím. Jaký důvod tě sem přivádí?" odpovím klidným hlasem a tiše pozoruji jeho reakce.

Gaspard Rochette - 14. listopadu 2010 15:41

Ellezzie Pomalým krokem se vydám do útrob hradu. Chvíli chodím po chodbách s rukama v kapsách domácích kapsáčů, toulám se o ničeho nikam a ne a ne někoho potkat. Dávám si ještě deset minut, pak se vrátím domů a pokusím se prodat tu hromadu knih, co mi leží na stole…, dumám nad svým plánem jak se zabavit a vracím se pomalu před hrad. Tím, jak jsem se toulal, minul jsem se s Destiny, která sem už dorazila. Když jsem vyšel ven a ozářilo mě prudké slunce, trochu jsem přimhouřil oči a sedl si na schody. Jiný Ellezziané by se na mém místě už dávno proháněli na koni, ale já na tyhle věci opravdu nejsem. Ten fakt, že ve stáji mám nějakého kopytníka (pokud ještě vůbec žije) ve mně nevyvolává žádný pocit, že tu je co dělat. Vyjížďka není relaxační, z koně můžu každou chvíli spadnout. Fajn, ještě tři minuty a půjdu…, podívám se na hodinky. Minuta uteče, druhá se pomalu chýlí ke konci a z divokého porostu se vyloupne ženská postava. Až když přijde blíž, rozeznávám obličej, ale to je to poslední, co si o ní pamatuji. Jméno mi vypadlo, zařazení taky, ale podle těch hadrů vypadá, jako kdyby dorazila z nějakého CONu. Zajímalo by mě, jestli mají takové zjevy i v té druhé dimenzi… Na její otázku jen mlčky pokrčím rameny a ruce opřené o kolena založím do sebe. Nevím, jak moc mě zná, ale rozhodně nepatřím mezi sdílné typy hodné konverzace.

Arianna Salwert - 14. listopadu 2010 18:37

S Christianem - Astrál ,, Každopádně ho chci víc poznat. " zachichotám se a všechny Rileyho podpisy i obrázky schovám do bezpečí na dno šuplíku. Neměla jsem ráda, když se mi přátelé nebo členové rodiny přehrabovali v osobních věcech, což byl jeden z důvodů, proč jsem si přestala psát deníček. Má mladší sestra Carmen jej pokaždé našla a aby toho nebylo málo, s radostí do něj vždy něco připsala, či přikreslila. Znechutilo mě to natolik, že jsem po čase rezignovala a deníků se urychleně zbavila. Opravdu nikoho nemusela zajímat má tajná přání zahrnující i to, co bych ráda dělala se svými oblíbenými celebritami. S tím se mu radši chlubit nebudu, bůh ví co by si pomyslel. ,, Pamela ? Vždyť ta nemá kromě toho nahoře absolutně nic. " ušklíbnu se. Nedokázala jsem si představit, že by se někdo takový jako ona mohl zajímat o duchovní život. To jsou ale hloupé úvahy Arianno. ,, Jestli jsem schopná bojovat a milovat ? " zopakuji a zamyšleně si promnu bradu. Nakonec jen bezmocně pokrčím rameny ,, Možná. ". Neubráním se pobavenému úsměvu když se zmíní o zářící supernově ,, Moc mě nepřechval blonďáku, ani nevím co mám za schopnost. Co by takový trdlo jako já mohlo ovládat ? Třeba budete nakonec pěkně zklamaní. " . Pozorně naslouchám všemu co říká, ze všeho nejvíc mě však zaujme jeho drogová minulost. ,, Tohle raději nikde neříkej. Kdyby tě slyšela moje máma, asi by si myslela, že se stýkám s feťákem a šílencem zároveň. ". Taková představa se mi ani trochu nelíbila, protože Chris se zdál být v pohodě. Zdání může klamat, na to nezapomínej. Možná si dávej ještě chvíli pozor. Mé podvědomí mělo pravdu. Určitě se nic nestane, když si budu ještě nějakou dobu držet odstup. Nebyla to zároveň i jedna z taktik, jak vyburcovat opačné pohlaví k větší akci ? ,, To je opravdu.. dojemné. " setřu si předstíranou slzu, Chrisův výstup mě chtě nechtě rozesmál. Teď vůbec nezněl drsně, ani nijak namachrovaně. Svým způsobem měli jeho představy o lásce něco do sebe, ale neodvážila jsem se mu říci, co si o celé situaci ve skutečnosti myslím. Lehnu si na postel a hlavu si podložím několika polštáři ,, Chceš říci, že když zůstanu v jiné dimenzi, tak moje reálné tělo umře ? To znamená, že je ES mrtvá ? " vytřeští oči, poněkud jsem nepochopila, co mi tím chtěl naznačit. Je dneska skutečně tak divný den, nebo jsem jen nervózní z jeho přítomnosti ? ,, Rozkaz šéfe, provedu " zasalutuji, přetáhnu přes sebe peřinu a zavřu oči. V mysli se mi vybaví stejný obrázek jako včera - Vodopád uprostřed nikým nedotčené přírody. Dnes se to povede, vím to. S každým nádechem se více a více uvolňuji, až nakonec přestávám cítit své tělo. Je to úžasný pocit, který se dá jen ztěží popsat. Tak obrovský vnitřní klid a harmonii jsem už dlouho nepocítila. Pomalu otevřu oči. Z ptačí perspektivy spatřím své vlastní tělo, bezvládně ležící v posteli. Zdá se mi to nebo ne ? Rozhlédnu se kolem, očima hledajíc Chrise. Kde jsi ?

Christian *Chris* Leander - 14. listopadu 2010 20:56

Open My Heart Mé tělo leží, spokojené, uvolněné. Netrvá mi to ani minutku, a jsem nahoře. Rozhlížím se po pokoji. Ar mne napodobila a pokouší svoje štěstí. Spokojeně zakývu hlavou, za chvíli se již vznáší vedle mne. ,,Vítej v astrálním světě, Ar. Nelekni se, přeneseme se spolu do Openu, ano?" vše jí jemně vysvětlím a pomalu se k ní dozvnáším. Zamrkám a jemně Ar uchopím za obě ruce. Jistě to pro ní bude nová zkušenost, tudíž není kam spěchat. Okamžitě si představím přenádhernou krajinu, kterou je OMH tak význačný. Objevíme se před velkolepým zámkem, kde sídlí naše vládkyně, ES. Nadechnu se čerstvého vzduchu a se šťastným výkřikem se rozesměju. Povedlo se nám to, Arianna je tu se mnou a oba jsme volní. ,,Andone! zvolám do vzduchu a čekám na svého opeřeného přítele. Orel spokojeně zakrouží nad našimi postavami a snese se mi na rameno. Poplácám jej po hlavě a láskyplně pohladím. ,,Ar, tohle je moje láska, Andon. Andone, tohle je nová bojovnice, Arianna." představím oba dva a stisknu Ar ruku. ,,Pojď, dovedu tě za ES." nadechnu se. Oči mi jasně jiskří, vlasy totéž. Pomalu jí vedu do obrovské budovy, ve které jsem zažil mnohá dobrodružství. Nechávám Ar čas si celé místo prohlédnout. Brzy již stojíme v zahradě, kde se nedávno odehrál onen hrůzný čin s Thomasem. Pousměji se při pohledu na drobnou černovlásku, obklopenou tlupou zvířátek. ,,ES, tohle je Arianna. Jak jsi přikázala, přivedl jsem jí. Žádné komplikace nenastaly, cesta byla bez problémů. Riley je na tom lépe, Rimě a Dayitě se podařilo ho dostat nějak do nemocnice. Už je na tom mnohem, mnohem lépe, jak již určitě víš." ukloním se a nechám Ar a ES trochu prostoru.

Dianne *Diamond* Halm - 14. listopadu 2010 21:12

Ellezzie S povzdechem se rozhlédnu kolem. Jedinými dvěma osobami jsou jen Destiny a Gaspard. Kde je asi Mello? Určitě už vymýšlí nějaké plány... Své kočičí oči, lemované černými linkami, přimhouřim a s mírně nahrbeným postojem tipuji, co se Gaspardovi asi může honit v hlavě. Skvělý, je sice pravda, že tu nebývám moc často, ale o Diamond se doslechnout mohl. Na tváři se mi vynoří mírný úšklebek. Pomalým krokem se ke Gaspardovi přiblížím, přemýšlejíc a volít správná slova. ,,Nejspíš si mne nepamatuješ. Dianne Halm, pro místní známá coby Diamond, nájemná zlodějka k tvým službám." pousměji se. V duchu jsem se dmula pýchou, v New Yorku nebylo mnoho profesionálních zlodějek, zvláště pak v mém věku, kolem osmnácti. ,,Od známých jsem slyšela, že Mello svolal nějakou radu, nevíš o tom něco?" zeptám se s povytaženým obočím. Doufala jsem, že by o tom někdo mohl vědět, na Mellovy nápady jsem byla doopravdy zvědavá. Chce snad již udělat nájezd na Open? Nejsme dostatečně silní. I když, s jeho schopností možná.. Čekám na Gaspardovy reakce, druhým okem hledíc na Destiny, která netrpělivě čeká. Jsou snad všichni Ellezziané tak málomluvní, zahledění sami do sebe? Máme vyhrát válku a zatím to vypadá, že nás dohromady drží jen Mello. V Openu je mezi nimi silné přátelství, mají výhodu. Budou se bít do posledního.

Christopher Raven - 14. listopadu 2010 22:30

Ellezzie To jsem tu vážně už tak dlouho? Dnešním dnem tomu jsou v lidském světě dva roky... Tady to je dvacet čtyři let... Je to až trochu děsivé... Ellezzie... Open... Tyhle dvě dimenze... Jak vlastně vznikly? A proč ten spor? Né že bych začal s Opeňany sympatizovat... Ale pořád nechápu spor mezi námi, ani za ty roky... Je to vážně zvláštní... Slyšel jsem něco o schůzi, pokud mě uši neklamou... Co asi Mello chystá? Hmmm... Uvidíme... Teď by mělo dorazit pár nováčků, kdo pro ně šel? Tuším že Lucy... A ještě někdo... Nebo ne? Hmm... Kdo ví... Ale zase moc uvažuji, měl bych už vyrazit... pomyslím si a zvednu se ze sedu na kamenné podlaze, okolo mě je ticho a tma, právě jsem ve svém pokoji, daleko od ostatních, né že bych se jich nějak stranil, ale potřebuji čas od času vypnout a tohle je jediné místo kde si mě nikdo nedovolí rušit... Za ty roky jsem si tu už vybudoval celkem pověst a i slušné místo, nicméně pořád se mám co učit... Zvednu se a jdu k oknu, roztáhnu těžké závěsy které tam mám schválně aby sem neproniklo ani trochu světla. Podívám se do okolí z okna a povzdechnu si. "Měl bych vyrazit, nebo zase budou problémy že jdu pozdě, ach jo, nesnáším schůze..." pomyslím si a otočím se ke skříni. Vím že v normálním světě bych byl za blázna, ale tady... Vytáhnu ze skříně poměrně dobře kovaný meč, obyčejný jednoruční meč který vídáte ve středověku. Jedním pohybem ho umístí do pouzdra u opasku a poté přes něj přehodím svůj béžový plášť. Na krk si pověsím starý kompas, je to spíš takový ten "amulet pro štěstí" co mi zůstal z reálného světa, né že bych ho používal, popravdě už ani moc dobře nefunguje... Tvář se z chladného výrazu změní do jakéhosi přátelského úsměvu a otevřu dveře pokoje, opět zavřu a zamknu, svého soukromí si dost cením a kdo se ho pokusí narušit, zakusí něco nepěkného... Poté co vyjdu z pokoje zamířím rovnou k místu kde se má konat schůze... Jak jdu k sálu tak zahlédnu několik osob (Gaspard, Dianne, Destiny). Podívám se na ně a změřím si je pečlivě pohledem. Jo, něco jsem o nich už slyšel, ale nic moc podstatného, no, né že bych se o ostatní Ellezziany nějak zajímal, jediná osoba se kterou se tu trochu víc znám je Mello a jinak s nikým moc kontakt nenavazuji... Hmm... Nebudu je otravovat, prostě počkám, jestli si mě sami všimnou a nebo holt budu čekat přímo na Mella až nás zavolá na schůzi... Chmm... Teď která možnost je lepší? Nemám zrovna skvělou náladu... Proč mám pocit že se něco dost nepěkně zvrtne a bude problém?? Nevím... A možná ani vědět nechci... pomyslím si a poplácám svého vlčího kamaráda po hlavě, už je tu se mnou dost dlouho, setkal jsem se s ním při jedné z mých častých vycházek do lesů Ellezzie kdysi v pátém roku svého pobytu tady, na svůj věk je stále jako mladé štěně, ale se silou zkušeného veterána. Vyzvedl jsem ho po cestě do sálu, většinou pobíhá někde v okolí mého pokoje a kdo ví co dělá, já ho mám neustále u sebe, jsem na něj zvyklý a on na mě. Přčupnu si a podrbu ho za ušima. On začne rafat po mé ruce, samozřejmě jen tak kamarádsky, doopravdy nekousne. Usměji se a znovu ho podrbu za ušima. Poté se postavím ke stěně a opřu se o ni zády, pohledem občas spadnu k těm těm třem, a vyčkávám jestli si mne všimnou a budou mě chtít do svého hloučku přizvat, nicméně sám se nevnucuji a jen se svým zvířecím kamarádem vyčkávám na začátek schůze kterou Mello plánuje. Ale zajímá mě co vymyslel... Nad čím asi teď přemýšlí? pomyslím si a zadívám se na strop místnosti.

Rima Jeevas - 15. listopadu 2010 17:50

Pokoj → cesta limuzínou → agentura Ozval se mužský hlas a ihned mi došlo, kdo volá. Riley. Ach, to jsi ty. Už jsem věděla, proč to číslo bylo poněkud povědomé. ,,Ahoj Riley,“ Pozdravím, aniž bych použila chladný hlas. Dokonce jsem se i lehce usmála, i když to on vidět nemohl. Byla jsem ráda, že mluvím konečně s někým normálním. Celý týden jsem trpěla v obložení svých spolužáků, kteří mě nikdy nehodlali respektovat nebo nechat na pokoji. Jsou tak zvláštní. ,,Jo jasně …“ V žádném případě jsem nebyla zvyklá, že by někdo mé činy ocenil. Ale neprožívala jsem to. Je to milé. Pomyslím si při zmínce o překvapení. Je zbytečné se ptát, co je to zač. A proto jsem neptala, je mi jasné, že bych se nic nového nedozvěděla. ,,Já už jsem vlastně doma. Odpadlo mi pár hodin.“ Díky školní akci, které jsem se stejně nikdy nezúčastnila. Nikdy mi nepřišlo povznášející hrát míčové hry. ,,Můžou tedy už pro mě přijet. Taky zatím.“ Povím mu a rozloučím se. Stejně jsem neměla co na práci – Rodiče brzy přijdou a tak bych se na cestu do Openu nesoustředila. Rozčesala jsem si vlasy, které mě vždy trápili. Neměla jsem ovšem trpělivost si je jakýmkoliv způsobem upravovat jako většina holek ze třídy. Poté jsem se oblékla. Kdyby tu byl Zaza, určitě bych mu hodila sladkou mrkev a věnovala mu pár krásných slov, které jsem si nechávala pouze pro něj. Ale ten už tu není a pochopitelně ani nebude. Rodiče mi další zvíře stejně nekoupí, i když se naše finance poněkud zlepšili. Smířila jsem se … Šla jsem opět tam, kde mě většinou limuzína dovezla, protože bych nechtěla, aby jí někdo viděl před naším domem. Nečekala jsem dlouho a Carter s Averym brzy dorazili. ,,Zdravím,“ Pozdravila jsem a nastoupila do auta. Čekala jsem, že jedeme do vily, ovšem zastavili někde úplně jinde. Ke mně se řítila nějaká ženská. Neznám jí. Prohlédnu si jí. Začala se mi představovat. Napadlo mě jediné – Co já s tím ? Ale zachovala jsem si slušné chování. ,,Eh jo. Já jsem Rima ..“ Vykouzlila jsem lehký usměv. ,,Já to vím Rimčo !“ Tohle oslovení jsem naprosto nesnášela. Ale pro tentokrát to snesu. Připadala mi divná, hodně bláznivá, ale sálal z ní optimismus. Zatáhla mě do nějaké budovy. Netušila jsem, co má v plánu, ale neustále mluvila o tom, jak mi to bude slušet, jak budu krásná. Nechápala jsem, co to má všechno znamenat. To je to překvapení ? Rozhlédla jsem se kolem.

Yen *Královna* - 15. listopadu 2010 20:36

Elezzie Unaveně se opřu o kmen stromu a hřbetem ruky si setřu z čela a spánků kapičky potu. Vlasy mám svázané v uzlu na temeni hlavy, na sobě tmavě červené tílko a kalhoty z volné látky, které nezabraňují pohybu. Tváře mám červené a horké a z koutků úst mi vytékají pramínky karmínově rudé krve, jak jsem se při docela nedávném dopadu na zem hryzla do jazyka tak silně, až jsem si ho prokousla. Bolí to, ale moc mě to nezajímá. Doma to trochu zaleduji, mělo by se to uklidnit. Už jsem měla horší zranění. Vždycky jsem se z nich dostala… tedy, až na to poslední. Ale to není tady, v Elezzii. Svezu se podél kmenu dolů do sedu. Pokynem ruky si k sobě přivolám oba střelce a pochválím je za dobrý výkon. Skoro mě dostali, ačkoliv jsem nejsilnější z celé své sady. Zlepšují se, což ve mně probouzí pocit, který by se dal nazvat radostí, a který nikdy jindy neprožívám. Než je ovšem vrátím zpět do sady u opasku, vydechnu a obrátím se na muže s toulcem větším a těžším: “Dnes budu bohužel muset výuku zrušit. Čeká mě schůzka s Králem a dalšími spolubojovníky z Elezzie. Doufám, že se nezlobíte, Mistře.“ “Jistě, že ne, Yen. Snad ti dobře dopadne.“ odpoví střelec dunivým hlasem, tak vlastním pro všechny mé figurky. Usměji se na něj upřímným úsměvem. Pak ho také odvolám, a s menšími obtížemi se vyškrábu na nohy. Trochu se třesu. Právě jsem několik hodin trénovala boj beze zbraní - bez ustání běhala, shýbala se, uhýbala, máchala kolem sebe holýma rukama a snažila se vyhnout smrtícím šípům, které byly mířené naostro. Kdyby mě zasáhly, byla bych mrtvá – ale nezasáhly. Jednou skoro. Šíp prosvištěl tak těsně kolem mé nohy, že mi na stehni protrhl díru. Jediné, co se mi ale stalo, je prokousnutý jazyk, špinavé oblečení a odřené ruce. Setřu si z koutků krev a bříšky prstů na jazyku měkce prozkoumám hloubku zranění. Skrz naskrz prokouslý, a krev se z něj valí neustále. Z železitého zápachu, který prostupuje až do hrdla, se mi trochu točí hlava a brní mě čelisti. Usoudím, že nejlepší nápad bude se vrátit do pokoje, trochu si zranění ošetřit, upravit se, dát si něco k jídlu a pak vyrazit na schůzku, abych přišla včas. Vyjdu ze svého pokoje a zavřu dveře. Nechám jej odemčený, protože já bych si nikdy nedovolila vlézt jinému do jeho soukromí, a věřím, že i ostatní respektují toto pravidlo. Poslední hodinu a půl jsem trávila spravováním. Nejdřív jsem spravila sebe – z jídelny si vyzvedla sáček ledu a pak si ledovala jazyk, dokud krev nepřestala téct, potom jsem sáček vyhodila. Umyla se, opláchla si vlasy, vydrhla ze sebe špínu a krev. Převlékla do pohodlného oblečení: hnědých maskáčových kalhot, černého tank topu a tenisek. Dosud mokré vlasy jsem nechala volně splývat na zádech, dokud nebyly suché, a pak je stáhla do koňského ohonu, aby nepřekážely. Nakonec jsem se vrhla na zničené oblečení. Kalhoty jsem rovnou vyhodila, protože roztrhané neměly moc velkou cenu, abych si je nechávala, tričko vyčistila z nejhorší špíny a pak hodila do pračky. Celkově jsem tím strávila ani ne dvě hodiny, takže mi zbývá tak akorát času, abych se najedla a došla na místo určení. Pohlédnu ven z okna. Nejprve můj pohled spočine na těžko prostupné džungli a hustých lesích kolem, pak na křídlech zámku, porostlého zelení. Všimnu si dvou tří lidí hluboko dole pode mnou, mířících k paláci. Je evidentní, že jdou na schůzi, což mi připomene, že bych měla přestat zevlovat okolo a raději se také vydat. Zastavím se v jídelně, kde si vezmu pár slaných sušenek, kousek plátkového sýra na suché housce a ovoce. Mám sice hlad, ale trochu jsem se zdržela při cestě do jídelny, takže bych si měla raději pospíšit. Je mi vcelku jedno, co sním, dokud bude mít jedení účel, takže vezmu první věc,která má aspoň nějakou energetickou hodnotou. Všechno do sebe vpravím za cesty na určené místo, do sálu. Nemusím jej hledat příliš dlouho, ačkoliv vím, kde je. Postřehnu totiž několik Elezzianů, přicházejících v malém hloučku k němu. Kromě monsieura Gasparda, slečen Dianne a Destiny teď stojí kousek opodál také pan Christopher se svým mečem a vlkem. Považuji za vhodné je zdvořile pozdravit, a tak se k nim přiblížím do uctivé vzdálenosti a tichým, bezvýrazným hlasem pronesu: “Zdravím vás, pane Ravene, slečno Halm a slečno Ricco… Bonne journée, monsieur Rochette…“

Lucy Rower - 15. listopadu 2010 20:39

Rychlý návrat Musím přiznat, že se mi trochu ulevilo, když se Mello nijak moc nepozastavoval nad tím, že jsem nováčkovi ještě nestihla vše vysvětlit. Čekala jsem, že na mě začne ječet, že se začne rozčilovat, možná by se mnou i o něco prásknul, jak měl sem tam ve zvyku. Byla jsem opravdu připravena na vše, ovšem jeho opravdová reakce mě celkem dost překvapila. Nečekala jsem to, tohle tedy rozhodně ne. Nakonec možná bude mít i nějaké to pochopení, kdo ví. Sice neustále hledím na Mella vyčkávajíc jakýkoli rozkaz, ovšem neustále koutkem oka sleduji toho koně, který stojí jenom nedaleko mě. Nebyla jsem klidná, když byl až tak blízko, nelíbilo se mi to. Člověk taková velká zvířata nemůže předvídat, a kdyby se něco stalo, jenom těžce se v návalu událostí reaguje. Jakmile však uslyším Mellův hlas, na koně okamžitě zapomenu a poslouchám jeho rozkaz, který jsem připravená splnit do puntíku. Jeho pochvala byla pro mě příjemná, leč na svém obličeji jsem to nedala nijak znát. Nepohnula jsem ani brvou a po chvíli pohlédla směrem k nováčkovi, jakoby nic. “Jistě.“ Pronesu tiše a přikývnu prostě na Mellovu žádost ohledně návratu. Vlastně jsem s tím počítala, akorát jsem nevěděla, že to bude až tak brzy. Ještě chvilku ho vyprovázím pohledem, jestli se náhodou na něco nerozvzpomene a jakmile je dostatečně daleko, zase se otočím směrem k nováčkovi a podívám se na něj prázdným pohledem. Už jsem neměla sílu předstírat nějakou vlídnost, milost a tomu podobné. Bylo toho pro dnešek víc jak dost, moje herecké nadání bylo vyplýtváno. “Pokud se chceš vrátit, prostě na to jenom mysli tak usilovně, jak dokážeš a za chvíli se dostaneš do svého těla…“ Poradím mu a sleduji, jak se mu zde líbí. Nejspíš z toho musí být tak trochu vedle, v podstatě se mu nedivím, je to úžasná změna. Prostě místo, kam člověk může od reality utéct. Čekám, až se mu to povede a mezitím se ještě jednou rozhlédnu po okolí, abych se před odchodem pokochala. Ovšem náš nováček je velice učenlivý a tak se není čemu divit, že za chvilku už je fuč. Jenom se na zbytek osazenstva mírně pousměji na znak rozloučení a poté zmizím stejně jako můj svěřenec. Pomalu otevřu oči, bílý strop mě ujistí, že jsme na tom správném místě. Narovnám se a pomalu prozkoumám pohledem celou místnost. Neuvěřitelnou bolest v zádech se snažím ignorovat a raději shlédnu na další osobu, která je v místnosti se mnou. Nezdál by se nějak extra vykolejený, sice byl trochu bledší, ale jinak vypadal celkem zdravě. Sama jsem se tomu musela trochu podivit, bylo to zvláštní. Na co jsem dnes sáhla, tak se podařilo, celkem příjemná změna. Postavila jsem se a přátelsky mu podala ruku, abych mu pomohla na nohy. I když vypadal dobře, ještě nemuselo znamenat, že se dobře opravdu cítí. I já jsem se necítila úplně nejlíp a to už nejsem nováček ani zdaleka. Chvilku si ho kriticky prohlížím, a jakmile usoudím, že je mu opravdu dobře, vydám se z domku ven. Vyčkám, než vyjde i on a pak za ním zamknu. Otočím se k němu čelem a podívám se na něj s nic neříkající tváří. “Takže zase někdy v Ellezzii, stejně se tam brzy uvidíme. Tady máš moje telefonní číslo, kdybys něco potřeboval…“ Při těch slovech mu vtisknu do dlaně kus papírku a spiklenecky na něj mrknu. Ještě chvilku na něj hledím, jestli nemá nějaké otázky a poté se bez dalšího rozloučení k němu otočím zády a vydám svojí cestou očekávajíc, že si taky půjde po svých. O pár dní později… Zase pro jednou jsem měla to štěstí a dům byl celý můj. Nikde ani noha, všude jenom ticho a nic víc než ticho. Sem tam tiše zapředla lednička v kuchyni a to byl jediný zvuk, který prořezával jinak naprosto mrtvou atmosféru. Bylo to perfektně načasované, zrovna pro dnešek byla nachystaná velká schůze v Ellezzii. Ovšem kdybych mohla, nejraději bych dneska zůstala v realitě a tenhle významný a málokdy opakující moment si užívala plnými doušky. Takže je to vlastně perfektní i naprosto příšerné načasování… Pomyslím si trochu zamyšleně, ale po chvíli nad tím jenom pokrčím rameny. Stejně na onu schůzi musím, takže nějaké zatáhnutí nepřichází v úvahu. Spokojeně jsem se napila pomerančového džusu rovnou z krabice a poté jsem zkontrolovala čas na hodinách, které visely nad dveřmi. Byl nejvyšší čas vyrazit, vždycky jsem všude byla včas a ani z dneška nehodlám dělat výjimku. Vydám se tichým krokem směrem ke svému pokoji, který za sebou následně zamknu. Náhoda je blbec a ještě pořád je dost dobře možné, že se někdo nečekaně vrátí domů. Nehodlala jsem nic pokoušet ani riskovat… Lehla jsem si na postel, podepřela si hlavu rukama a zavřela očima. V mé mysli v tu chvíli je naprosto vymeteno. Nepotřebovala jsem nějaké roztomilé představy, nejvíc mě vždycky uklidnila temnota a velké nic. Stačila jenom chvilka a vznášela jsem se nad svým tělem, po další vteřině už jsem byla v džungli. Spokojeně jsem se rozhlédla kolem. Poslední dobou jsem na toto místo neměla moc času, což mě hodně mrzelo. Neměla jsme se jak odreagovat a veškerý stres z reality začal vyprchávat až nyní. Cleo nejspíš bude naštvaná… Pomyslím si, ale teď jsem se na ní stejně nemohla jít podívat, jelikož bych nestihla schůzi. No co, podívám se za ní později… Pomyslím si, i když už dopředu vím, že si to od ní odskáču. Mimoděk si trochu promnu krk, bylo příjemné cítit se zase fit. Poslední dobou mě zlobil opravdu hodně a teprve před dvěma dny povolil. Vydám se směrem k zámku, kam taky po deseti minutách dojdu. Kratší procházka, ale i to k zvednutí mé nálady stačilo. Nebyla jsem zde první, ovšem to mě nijak moc nerozčilovalo. Jestlipak přijde i onen nováček… Pomyslela jsem si zamyšleně, na jeho jméno jsem si pochopitelně nevzpomněla a ani jsem po tom nijak moc netoužila. Pokud by se tu neobjevil, nejspíš bych pro něj musela jít znovu. Perfektní… Pomyslím si trochu naštvaně. Měl by se tu ukázat, jinak už na něj nikdy nebudu milá. Všem jenom lehce přikývnu na pozdrav a postavím se o kousek dál, se založenýma rukama na prsou. Neměla jsem v úmyslu nějak se zařadit do konverzace, stejně bychom si nejspíš moc nepokecali…

Destiny Ricco - 16. listopadu 2010 16:57

Schůze Čekání na Mella je nekonečné. Opravdu ale opravdu mě nebaví. Rozhlédnu se kolem, pár lidí, krom Gasparda moc neznám, jen od vidění nebo tak. Jen na ně kývnu hlavou a dá se jima nezaobírám. Stejně většina Ellezzianů jsou nemluvní. Ostatní mě mohou vidět jako 168 cm vysokou brunetu s pozad dlouhými vlasy. Hnědé,velké oči s dlouhými řasy zvýrazněné řasenkou. Hubená postava n sobě značkové a drahé oblečení. Tmavé na tělo npasované džíny, hnědou koženou bundičku do půlky pasu a vysoké černobílé tenisky nike. Rozejdu se do sálu a plácnu sebou do křesla, kde nevzrušeně začnu listovat časopisem. Po pár minutách uslyším zběsilý psí štěkot a rázem něco skleněného co spadlo na zem. Asi talíš nebo sklenička, váza nebo cokoliv jiného. Zvednu oč od časopisu a podívám se do chodby, po které se řítí mladý ztřeštěný dobrmaní štěně, trošku větší štěně. ( Kdyby měl někdo zájem o fotku tak nalistujte moje píspěvky a tam jsou fotky mých zvířat :)) ,,Sargo, ty uličníku tady jseš. Cos rozbil tentokrát?" Rozesměju se, když vyskočí na křeslo vedlě mě. Když uběhně alších několik minut, naštvaně hodím s časopisem o stůl.,, Co to má bejt! To je nějaká hra?! Kde ten Mello sakra je!" Dojde mi trpělivost. ,, Sargo běž a najdi ho. Přitáhni ho klidně ze záchoda, hlavně ať je tady." Zavrčím. ,,Di! Hledej Mella!" Poručím, dobrman pochopí a rozběhne se pryč. Znuděně si opřu hlavu o opěrku a začnu si prohlížet nehty- dokonale upravené. Koutkemoka pohlédnu na magazín, s mojí tváří na titulní straně. Jim dodržel své slovo a jako vždy jsem já na titulní straně. Jak překvapivé.

William „dýmař“ Smoker - 17. listopadu 2010 18:38

minulý týden Když se vrátím do svého těla, chviličku ještě ležím, a snažím si uklidnit hlavu. Co to bylo? Ona je to pravda, doprdele... Tak to je fajne, už se těším až tam budu znova!a jen co mi Lucy vtiskne papírek do ruky, trošku znejistím, a o něco méně sebevědomě než předtím jí za něj poděkuju. Dík. Budu se snažit rušit jen když to bude nutné. a taky na ni mrknu. A pak taky zamířím pryč. Ellezie Celý týden probíhá tak pracovně. Ve dny školy studuju se stejným zapálením jako dříve, a na brigádu stále docházím. Svoje každodení ´tréningy nevynechávám, a život pokračuje stejným tempem. Už týden jsem tam nebyl, a navíc dneska se máme sejít nebo tgak něco, je nejvyšší čas vyrazit. Vyrazím do svého byt vejdu dovnitř, zamknu se a lehnu si na postel. Zavřu oči a přenesu se do Ellezie. Kolem mě se opět oběví to místo kde jsem byl napoprvé. Chvilku se zmateně rozhlížím a pak se pokusím vyrazit stejným směrem jako minule. Po nějaké době (ne moc dlouho ale tak 30 min) se konečně najdu a vyrazím směrem k našemu místu setkání (tam kde jsou všici). Docela se projdu ale co no, na procházky jsemm zvyklý a neuškodí mi. Když tam dorazím, zamávám na Lucy, a trochu méně jistě na ty ostaní, a pak svižným krokem vyrazím, za tou co mě sem minule dovedla. Než k ní dorazím zdravím lidi po cestě slovy Zdravím nebo něco podobného a když k ní dorazím téměř vyhrknu. Ahoj, jak se máš? ať už je odpověď jakákoliv, zeptám se Nepropásl jsem něco? Jsem tu včas?Doufám že jo, bylo by trochu hloupé tu přijít napodruhé pozdě.Jsem rád, že tu jsi taky, nevím jak bych se měl ke komu chovat a takové ty věci.Snad j moc neotravuju, třeba na mě ani nemá náladu! To by mě mrzelo...

Marcus -Mello- Archer - 21. listopadu 2010 15:49

Domov - Ellezzie Konečně po dlouhém týdnu nastal den, kdy se měla v Ellezzii konat schůze. Dny ubíhali neskutečně pomalu, zvlášť když jsem celé večery věnoval psaní seminárních prací. Na jiné dimenze najednou nezbyl čas. Ale no tak Mello... Jednou jsi chtěl být doktorem, tak jsi měl počítat s následky, ne? To byla samozřejmě pravda, jenže schůzka se nedala odložit. Ne teď, v tuhle dobu. Sundám si brýle, které jsem občas při čtení používal a zamyšleně pohlédnu na tři zarámované fotografie, ležící na stolku. Každá z nich zachycovala osobu, která výrazně ovlivnila můj život. Adrian, ES, Eve. Všechno je to pryč.. Naštvaně sevřu ruce v pěst a zuřivě jimi praštím do stolu. ,,Kurva! Proč ?“. Emoce, které se mi dařilo léta skrývat se najednou drali na povrch. ES jako jediná z nich ještě žije. Ale dlouho nebude. Lehnu si na obrovský gauč a zavřu oči. Potřeboval jsem se přemístit do Ellezzie. S opouštěním těla nemám nejmenší problém, za chvíli už sám sebe sleduji z ptačí perspektivy. Léta praxe se vyplatily. O pár minut později stojím v Ellezzii, přímo před palácem, kde už stojí v hloučku několik Ellezzianů. S kamenným výrazem dorazím až k nim. ,,Zdravím. Omlouvám se za zdržení, měl jsem ještě nějakou práci." pronesu nevzrušeně, tón mého hlasu postrádá jakoukoliv lítost. Z vládce by měla sálat autorita, ne emoce. Ty nikoho nezajímají. ,,Myslím, že můžeme jít.“ zavelím a rozejdu se do velkého sálu, největšího v celém paláci. Pod nohy se mi mezitím připlete Destinin pes, který s hlasitým štěkotem začne pobíhat sem a tam. Jen nad tím zakroutím hlavou a dosednu na obrovský trůn, vedle kterého sedí Elan. ,,Doufám, že tu jsme všichni. Jak jistě víte, válka se nezadržitelně blíží a Ellezzie si nemůže dovolit prohrát.“ zašklebím se, to poslední co scházelo bylo, aby nás Open porazil. Hloupost, ES se raději dobrovolně vzdá, než aby nechala umírat své lidi. Rozhlédnu se po místnosti, pohledem zastavím až u Smokera. ,,Je nutné aby někdo zaučil nováčka a pomohl mu s objevením jeho schopnosti. Potřebuji dva dobrovolníky, kteří se toho ujmou.“ na chvíli se zamyslím, druhý úkol byl poněkud náročnější. ,,Za druhé, nesmíme podcenit své nepřátele. Ani v realitě ne. Proto někteří z vás budou mít za úkol sledovat některé Opeňany. Zjistěte o nich vše. Najděte jejich slabiny, objevte jejich pravou osobnost. Dělejte co uznáte za vhodné, jen se neprozraďte. Čím víc se o nich dovíte, tím větší šanci na výhru ve válce máme. Vše použijeme proti nim.“ vítězoslavně se usměju ,,Nehrajeme tu na city, ty nevedou k vítězství. Jedině silní jedinci mohou vyhrát a to my moc dobře víme. Postavme se Openu, nenechme je zvítězit!“

Gaspard Rochette - 21. listopadu 2010 18:32

Ellezzie Na Dianne pohlédnu očima plnýma nezájmu a lhostejnosti, jakmile se mi představí a neodpustí si i prozradit něco víc, než jen své jméno. Popravdě mě spíš zajímá to, co řekne pak. Zmíní se o schůzi a mně začne docházet, proč se tu najednou začínáme všichni tak scházet. Ještě že jsem sem zašel, nikdo z nich na mě nemá v reálu kontakt. Tohle bude po dlouhé době návštěva, která za něco bude stát. Snad. Pokud se nerozhádají a neskončí to katastrofou. Tyhle zjevy jsou schopný se zničit ještě před tou válkou…, honí se mi hlavou kousavé myšlenky při pohledu na ostatní a po chvíli se zvednu ze schodů, abych se odebral zpátky do hradu. Jakmile se zvednu, uslyším hlas už trochu příjemnější. Patří Yen, jediné osobě, se kterou se můžu bavit ostatním za zády, jelikož umí mluvit mým rodným jazykem. “Ah, salut Yen, ça va?“ prohodím k ní a pokračuji v cestě do hradu, v jehož útrobách už skončila nedočkavá Destiny. Následuji ji, jen pomalejším krokem, jelikož mi dochází, že tu vládce Mello ještě není. Každý máme své starosti, ale na něj mi takové opoždění nesedí… Stoupám pomalu po schodech, když se kolem mě prožene pes patřící Destiny. Leknutím zařvu, jelikož to zvíře je jak z utržené ze řetězu a div mě nepošle zpátky na první schod. “Merde, co to zas je tohleto…?!" neudržím se už a zakleju nahlas. Moje otrávenost způsobená špatným ránem a tím, co nás čeká, mě donutí se kecnout na jednu ze židlí u velkého stolu a házet apatické pohledy na příchozí, včetně Mella. Mezitím, co vůdce vážně hovoří o nadcházející situaci, já se založenýma rukama na stole hraji si s prsty a čekám, až skončí. Snažím se jeho slova brát co nejvážněji umím, ale kdo mě zná, tak ví, že jen těžko budu s nadšením vykonávat rozkazy kohokoliv. Sledovat? To není můj případ, v pondělí musím být v práci už od osmi…, pomyslím si v duchu a lehce se zhoupnu na židli. Myslím, že nikdo z těch druhých není ani z Evropy, takže bůhví, co dostanu za úlohu. Zhoupnu se zpátky a sleduji reakce přítomných u stolu.

Eleanor *ES* Morango - 21. listopadu 2010 20:28

Open My Heart Zatímco na Zemi ubíhal čas pomalu svým vlastním tempem , v Open My Heart nastal další měsíc . Život nemohl být krásnější . Má země vzkvétala , Riley se zotavoval ze svého zranění a Christian měl co nevidět do Openu přivést Ariannu . Na své pravé dlani ucítím šimrání , proto se automaticky otočím . Spatřím malého hnědého králíčka , který se svými vousky dotýká mé ruky . Pousměju se , vezmu zvířátko do náruče a ochranitelsky ho k sobě přitisknu . ,, Copak je ušáku ? " . Pozvednu hlavu , v dáli se ozve koňské ržání . O chvíli později se do zahrady cvalem přiřítí dvě klisny ladných praporcích . Byla to nepochybně Farah a Shirley ( odkaz ) . Králíček , kterého stále svírám v náruči se ke mně přitiskne . Nejspíš ho přítomnost dvou obřích koní děsila . ,, Neboj se " promluvím k němu uklidňujícím hlasem , načež pohladím Shirley po čele . Klisna se mi otře o rameno , poté ale nastraží uši a zadívá se kamsi do dálky . V zahradě se objeví Christian , ovšem není sám . Po jeho boku kráčí drobná hnědovlasá dívka . Zvednu se , rukou si opráším černé šaty a poté čekám , až dojdou ke mně . ,, Moc ráda vás vidím " přivítám je s úsměvem . Poté natáhnu k Arianně ruku ,, Vítej v Openu Arianno . Já jsem ES . " představím se jí , přičemž si za ucho zastrčím pramínek svých havraních vlasů . ,, Christian už ti určitě vše vysvětlil . Chci , aby jsi věděla , že tu nejsi proto , aby jsi položila svůj život ve válce . Každá válka je špatná a já udělám vše proto , abych svůj lid nevystavila nebezpečí " s těmito slovy zabořím Shirley hlavu do hřívy . V přítomnosti svých čtyřnohých přátel jsem se cítila vždy v bezpečí , zvlášť když astrální zvířata dokázala ve chvílích největší nouze předávat energii svému majiteli . ,, V Open My Heart pochopíš to , co tví vrstevníci na Zemi nikdy pochopit nemohou . Řídíme se přírodními zákony , krásu nevnímáme očima , nýbrž srdcem . Neodsuzujeme druhé , naše smýšlení je vždy z pozice té největší lásky . Dokonce i k nepřátelům " . Kývnutím hlavy dám Chrisovi i Arianně najevo , aby mě následovali . Pomalu se rozejdu k paláci , zastavím až ve třetím patře , který sloužil jako svatyně . ,, Ellezziané si myslí , že naše země není přizpůsobena válce . Nemají pravdu " . Dojdu na konec místnosti , na jejíž zdi se vyjímá obrovská nástěnná malba , zachycující okolí Openu . Přiložím dlaň na její střed a pomalu zašeptám přístupové heslo ,, Mello " . V tu ránu se stěna odsune a umožní tak vstup do obrovského sálu , plného soch . ,, Otevři své srdce Arianno . Je bránou do tvé duše " pohlédnu jí do očí . Poté se zastavím u obrovské sochy anděla , svírajícího meč . ,, Naše sídlo je vybaveno několika tajnými místnostmi , o kterých nepřátelé nemají potuchy . Tady se budeš učit bojovat a nejenom to " spiklenecky mrknu na Christiana , stojícího u dveří . Arianna spoustu věcí ještě neznala , zato Chris už moc dobře věděl , jak to v Openu chodí . ,, Pomůžeme ti zacházet s tvou schopností , zbraněmi , ale naučíme tě i vyjádřit pocity pomocí jiných činností jako je tanec nebo umění . Jiné dimenze dělají z lidí pravé uvědomělé bytosti . Tady se ostatním otevírají oči " .

Dianne *Diamond* Halm - 28. listopadu 2010 02:50

Ellezzie Se znuděným výrazem pozoruji všechny přítomné, významný pohled věnuji Chrisovi, který se drží dál. Už jsem o něm něco málo slyšela, během svého poměrně dlouhého období v Ellezzii. Se spokojeným výrazem si vydechnu teprve až po příchodu Mella. Nikdy jsem neměla moc ráda dlouhá čekání, a zvláště ne tady, v Ellezzii. Byla jsem zloděj, stvořený pro rychlou akci. Opřela jsem se o zeď a s tázavým pohledem směřujícím k Mellovi jsem ho začala zaujatě poslouchat. Jeho řeči o přicházející válce mne doopravdy zajímaly, konečně snad měla přijít slibovaná akce. ,,My neprohrajeme, Mello. Opeňané jsou hloupí a moc citliví, hrajou dost na city. Znám jednu z nich, Laionel. Bože, nevěřil bys co je to za osobu." protočím oči v sloup a mrazivě se pousměji. Nebyla jsem nijak známá tím, že své city neprojevuji. Je to obrana před těmi zvenčí, svoje soukromí jsem si nechávala pro sebe. Tělem mi proudil adrenalin z blížící se akce, byla jsem naprosto nadšená vidinou boje. Toužila jsem konečně použít svoje schopnosti a pomstit se Opeňanům za Mella. Nikdy mi nijak neublížily, ale.. neměla jsem Open My Heart ráda. Přeslazenej svět s koťátkama. Bože, připomíná to Umbridgeovou z Harryho Pottera. Trpělivě Mellovi naslouchám, přeci jen, to on nás držel pokupě. Po jeho dlouhém řečnění netrpělivě vstanu. ,,Poslyš, Mello.. Máš naprostou pravdu, ale přeci jen, máme jednu velkou slabinu. Nejsme žádný tým, prakticky se nemáme rádi a jediné, co nás spojuje, jsi ty. Náš vládce a pán. Není to poněkud smutné? Opeňani držej při sobě, maj se rádi a položili by za sebe život. Nemyslíš, že bychom se měli chovat alespoň trochu jako tým? Jasně, jsme silný a individualisti, ale každej sám nepřežijem, jsme pak slabí. Musíme vymyslet silnou strategii a jak říkáš, najít jejich slabiny. Pokud bys dovolil, ráda bych se ujala toho úkolu se sledováním. V lidském světě mám spoustu kamarádů mezi zloději, jsem zvyklá být tichá a nenápadná, při loupežích je to potřeba. Je potřeba zjistit, kdo všechno k Openu patří a pomalu a jistě je zeliminovat, jinak to nepůjde." pronesu odhodlaně, se zaťatými pěstmi. Světlé vlasy mi přitom spadají do obličeje a tvoří jakousi neproniknutelnou clonu. Opene, připrav se na válku, jakou jsi ještě neviděl.

Arianna Salwert - 01. prosince 2010 17:30

Open My Heart Nedůvěřivě na Christiana pohlédnu ,, Teleportace ? Víš to určitě ? " zeptám se s obavami. Do mysli se mi vkrade několik filmů, ve kterých si hlavní hrdinové po přemisťování často stěžovali na nevolnost, v horším případě zvraceli. Pokud mě mělo čekat to samé, pak jsem se nejspíše měla vybavit sáčky, které vždy byly v každém letadle zasunuty v síťce u sedadla. Až na to, že tohle nebyla žádná cesta k moři, nýbrž do jiné dimenze. ,, Jsem připravena. " pokusím se o sebevědomý tón, jenže aniž bych stačila říct cokoliv dalšího, krajina kolem nás se začne měnit . Záhy se objevíme na překrásném místě. A pokud říkám překrásném, pak to myslím doslova. Větší nádheru jsem totiž v životě neviděla. ,, Christiane, to je úžasné. Tady opravdu bydlíš ? " . Fascinovaně se rozhlížím, to už ale na blonďákově rameni přistane dravec. Obrovské rozpětí křídel, ostré drápy a dokonale zahnutý zobák. Páni.. Nikdy jsem neviděla dravce tak zblízka. Pohled na ty dva mě donutí k úsměvu. Zdálo se mi to, nebo k sobě patřili už odjakživa ? Úpatrně, aby se orel nevylekal mu prstem přejedu po peří na krku ,, Tak tohle je tvůj pomocník ? ". V momentě, kdy mě chytne Christian za ruku mnou projede vlna vzrušení. Ačkoliv si to zřejmě neuvědomoval, jeho pevný stisk se mi líbil. Víc než jen to. Je možné, aby mě přitahoval ? On ? To je přeci absrudní. Bez jakéhokoliv odporu se vydám za ním, očima mezitím těkám sem a tam. Je to tu tak krásné. Nevím, na co se podívat dřív. Nakonec s Chrisem dojdeme do zahrady, kde sedí černovlasá dívka. Tak tohle je ES ? Kolem ní pobíhají různá zvířata, od štěňať, koťat až po koně. Neunikne mi, že v náručí drží králíčka. ,, To je roztomilé ! " vypísknu nadšeně. Milovala jsem němé tváře a najednou jich kolem mě bylo tolik, že jsem sama začala pochybovat o tom, jestli je to, co se kolem mě děje, skutečné. ,, Mě také těší. " usměju se na ES a příjmu její nabízenou ruku. Vypadá opravdu sympaticky. ES měla zvláštní uklidňující hlas. A i přes to všechno jsem věřila všemu, co říká. Chtěla jsem vědět víc. Christian měl pravdu. Open opravdu existuje. Já hloupá mu nevěřila. Pomalu se vydám za ES do paláce, nakonec dojdeme na místo, které vypadá jako chrám. Zaujme mě však něco jiného a to velká nástěnná malba na konci místnosti. ,, Ty bláho.. To je mazec, že jo Christane ? " provokativně do blonďáka strčím, aniž bych postřehla že ES cosi k obrazu pronáší a ten se následně odsune. Vytřeštím oči ,, Tajná místnost ? ". Jestli je tohle místo sen, pak je to ten nejhezčí, který se mi kdy zdál. ,, ES ? Děkuju. Za všechno. I za to, že jsi si mě vybrala. Chci ti slíbit, že se pokusím Open ubránit za každou cenu. "

Osud - 02. prosince 2010 18:18

Uvnitř agentury , poté obchodní dům ( For Rima ) Rileyho manažerka Audrey tě zatáhne do obrovské budovy, na které můžeš oči nechat. Brzy ti dojde, kde se vlastně nacházíš. Tohle je přeci agentura, ve které Riley pracuje. Proč jsi tu ale ty ? ,, Já jsem Rileyho manažerka, Audrey. Moc mě těší Rimo. " představí se ti blondýnka a natáhne k tobě ruku. Aniž by jsi stačila říci cokoliv dalšího, zavede tě k výtahu. Rozjedete se do jednoho z pater obřího mrakodrapu. ,, Zachránila jsi Rileymu život a za to jsem ti moc vděčná. Nevím co by naše agentura bez něj dělala. " začne s vysvětlováním, zatímco výtah zastaví. ,, Byl to vlastně jeho návrh. Co by jsi řekla na to, kdyby jsi se dneska stala celebritou ? " s úsměvem tě posadí na židli, před kterou je velké zrcadlo. Nyní máš na sebe výhled ze všech úhlů. ,, Máš nádherné oči a obličej. Jo, to půjde.. Barva vlasů je tvá přírodní ? " zeptá se tě, ačkoliv ti připadá, že si všechno říká spíše pro sebe. Upovídaná rozhodně byla. Na tvůj vkus až příliš. ,, Riley tu bude co nevidět. Máme pár hodin na to, abychom stihli nakoupit. Tak pojď. " chytne tě za ruku a vláčí tě k východu. ,, Zkus se trochu usmát. Ta zamračená tvář tvé pleti neprospívá. Přeci nechceš mít vrásky. " poučuje tě, což ti samozřejmě není příjemné. Co jí je vůbec po tom, jak se tváříš ? Brzy se před vámi objeví obrovský obchodní dům. Uvnitř něj se skrývá spoustu obchůdků, které budeš muset ať už dobrovolně či nedobrovolně, projít. Ačkoliv se netváříš příliš nadšeně, jednu věc přeci jen musíš uznat - Nebylo právě nakupování největší zálibou každé dívky v tvém věku ? ,, Christian Dior a Victoria´s Secret mají novou kolekci. To musíš vidět ! " zavřeští Audrey a s nadšením tě zatáhne do jednoho z obchodů. S mučednickým výrazem si prohlížíš různé kousky oblečení. Některé se ti líbí více, jiné méně. Neujdou ti ani vysoká čísla vyjímající se na cenovkách. Věci jsou to opravdu hezké, ale kde by jsi na něco takového vzala peníze ? Leda ve snu. ,, To je v pořádku Rimo. " ozve se za tebou manažerčin hlas. Čte ti snad myšlenky, nebo si všimla tvých úšklebků, když sis prohlížela cenovky ? ,, Nelam si hlavu s penězi. Je to dárek od Rileyho. Chtěl, aby jsi si koupila něco hezkého. " mile se na tebe usměje. Tohle jsi opravdu nečekala ani v nejmenší. Aniž by jsi tomu dokázala zabránit, koutky úst ti vylétnou nahoru. Model chce opravdu za tebe vše zaplatit ? ,, Teď už ale žádné zdržování Rimo. Pojď, vyzkoušej si třeba tohle. " podá ti elegantní šaty vínové barvy. Zatímco se převlékáš v kabince, Audrey ti sděluje své další plány ,, Půjdeme se ještě podívat na Gucci kabelky a voňavky od Prady, ano ? "

Rima Jeevas - 02. prosince 2010 20:26

Angentura, obchodní domy Ach tak. Podám jí taktéž ruku. Vypadala mile. Než jsem se stačila rozkoukat, táhla mě k výtahu. Neměla jsem ponětí, co se mnou hodlá dělat. ,,Jen jsem zavolala sanitku. Nic víc,“ pokrčím rameny, byla to maličkost. Riley je přece model, bylo by zle, kdyby záchranka přijela pozdě. Buď milá holka. Riley to zařídil pro tebe. Povzdechnu si. Nevím, co na to říct, tak radši mlčím. Celebrita … Zamyslím se.Mohlo by to mít nějaké následky ? A co třeba ve třídě ? Už tak to tam nemám lehké. Posadila mě na židli. ,,Díky“ Nikdy nikdo můj vzhled nebo jednotlivé části nijak neocenil. Možná proto, že jsem se o ně nestarala. Žádné malovátka, nic takového. ,,Jo, přírodní ..“ Odpovím na její otázku. Nakupování ? Ach, nenávidím to. Zamručím pro sebe. Než stačím něco namítnout, opět mě vláčí k výtahu. Příliš se mi nelíbí, jak říká, že se nemám mračit. Je to přece moje věc, ne ? Vrásky nevrásky, je to fuk. Všude bylo spoustu obchůdku s oblečením. Nakupování mě nikdy nijak neokouzlilo. Možná proto, že jsem si musela vybírat jen to nejlevnější. Podívám si na své oblečení. Připadám si jako socka. Christian Dior a Victoria´s Secret ? Proč mi to nic neříká ? Rozešla jsem se za Audrey. Dívala jsem se po různých šatech, ale cena byla příliš vysoká. Možná proto. Povzdechla jsem si. ,, Vážně ?“ podívala jsem se na ní a usmála se – to bylo snad poprvé. Otočila jsem se zpátky k oblečení a už vybírala, co si hodlám poté vyzkoušet. Bylo to tak všechno lákavé ! Z vybírání mě vyrušila Audrey, která mi podala pohledné šaty. Ihned jsem si je šla vyzkoušet. Oblékala jsem si vínové šaty, přičemž jsem poslouchala její plány. Musím uznat, že se mi to začínalo líbit ! Vyšla jsem z kabinky, abych se ukázala Audrey, která vypadala nadšeně. Zalezla jsem opět do kabinky a vzala si opět své staré, oškubané oblečení. S těmito hadry pak budu vytírat zem. Určitě … Poté jsme šli do Gucci pro kabelky. Nemohla jsem si vybrat. Rozhodla jsem to rozpočítat. Ukázala jsem na černou kabelku. Hádám, že jsme se obě shodli. Vzala jsem si ještě jednu béžovou – do zásoby. Další směr byl voňavky. Audrey mi opět pomohla s výběrem, takže jsme se tam příliš dlouho nezdržovali. Připadala jsem si jako v pohádce. Celý život si nemůžu dovolit kvalitní oděv a nyní mi ho dokonce můj kamarád i zaplatí ! Měla jsem radost. Připadala jsem si úplně jiná, otevřeli se mi nové možnosti, o kterých jsem doposud nesnila. Když jsme vycházeli s obchodu, do dalšího jsem jí zatáhla já. ,,To tričko je úžasné !“ Rozplývám se. Odcházeli jsme z obchodní domu s tím, že mám konečně nové věci na sebe. Šli jsme opět do agentury. Nečekaně jsme jeli výtahem tam, kam předtím. ,,Posaď se“ řekla mi a ukázala na židli. Mlčky jsem přicupitala a usadila se. Opět jsem měla výhled na svůj obličej. ,,Teď tě nalíčíme“ usmála se. Uvidíme, jaké čáry máry provede.

Katia Sundstörm - 02. prosince 2010 21:04

Kdesi v Los Angeles Když mi rodiče před dvěma měsíci oznámili, že se stěhujeme do Los Angeles, proklínala jsem celý svět. Opustit své rodné město, můj milovaný New York bylo hotové peklo. Zanechat za sebou všechny vzpomínky, přátele a hlavně svého přítele bylo víc než těžké. Ale zvládla jsem to. Musím uznat, že L.A není tak špatné, jak jsem si zprvu myslela. Je tu spoustu obchodů a mnoho neznámých míst, které přímo volají, abych je běžela prozkoumat. Myslím, že dřív či později to určitě udělám. Pomalu si začínám na svůj nový domov zvykat. I když, je tohle skutečně můj pravý domov? Tam, kde bývám ze všeho nejraději neexistuje zloba, konkurence, ani násilí. Místo , za které bych položila i život se jmenuje Open My Heart. Ano, slyšíte správně. Zemřít pro něco tak krásného by byla ta nejdůstojnější smrt, jakou si jen umím představit. Uf, za půl hodiny bych měla být na aerobicu. Co kdybych dneska hodinu vynechala? Nad svým nápadem se pouze pousměji. Milovala jsem pohyb, který jsem si několikrát týdně dopřávala v podobě sportovních kroužků. Jenže zrovna dnes jsem neměla náladu na hopsání v tělocvičně. Čekalo mě něco mnohem lepšího. Z kapsy vytahnu dotykový telefon a rychlostí blesku svými dlouhými, štíhlými prsty vyťukám sms zprávu. ,,V kolik ti leti letadlo? Pockam na tebe. Pa, Tia."[/b] Odesílám..Odesláno! Tak to bychom měli. Očima se zastavím na tapetě svého mobilu. Zobrazuje blonďatého chlapce s nevinným výrazem. Chybíš mi. Chtěla bych být s tebou. Alespoň ti napíšu. Na tváři mi pohrává lehký úsměv, který jen ztěží dokázal vyjádřit mou obrovskou radost, kterou jsem pociťovala kdykoliv, když jsem směla kontaktovat svého milovaného. Velká vzdálenost mezi námi snížila naše vídání na minimum. Už na mě nemohl čekat před školou, ani já na něj. Rvalo mi to srdce. Kéž by za mnou přijel. To není vůbec špatný nápad.. ,,Bože, tahle ulice je kde?". Nahlédnu do malého papírku, který jsem už několik dní nosila v kapse. Byl natolik zmuchlaný, až mě samotnou udivovalo, že text je stále ještě čitelný. Přestože jsem bydlela v Los Angeles už celé dva měsíce, celý tento časový úsek byl pořád příliš malý na to, abych věděla, kde se která místa, natož ulice, nachází. Bez Rileyho to nezvládnu. Ten určitě bude vědět, kde to je. Zastrčím ruce do kapes a sednu si na nejbližšší lavičku. Do příletu letadla zbývalo spousta hodin, které jsem zatím mohla věnovat sama sobě. Zkontroluji čas na hodinách a poté ztrápeně vzdychnu. Nemůžu je jít hledat sama, to by to dopadlo... Nakonec popadnu svou tašku a rychlými kroky zamířím pryč, směr tělocvična. Rozmyslela jsem si to. Však dnešní lekce aerobiku mi neuškodí.

Riley Strife * Borec * - 03. prosince 2010 12:11

Na cestě do agentury S vítězoslavným úsměvem se uvelebím na sedačce v limuzíně a poté začnu přepínat programy na plazmové televizi . Měl jsem opravdový důvod k radosti . Audrey mi před několika málo minutami volala z agentury , celá nadšená z Rimy , která prý velmi ochotně spolupracovala při realizaci mého plánu . A za druhé ? Letenky do Los Angeles byly zarezervované . Svět nemohl být krásnější . Na klín mi vyskočí dalmatin , s rudou mašlí kolem krku ,, Už brzo budeš u svojí nové páničky , kámo . Těšíš se ? " podrbu štěně za ušima a stočím pohled k druhému psovi, který spokojeně pochrupuje vedle Averyho . Limuzína brzy zastaví před agenturou a já , i se stěnětem v náručí , vystoupím . Druhá koule chlupů se mezitím rozběhne do budovy . To jsem tomu zase dal , když jsem se rozhodl si tohle třeštidlo nechat . Rozkouše mi ve vile úplně všechno . ,, Cartere , chyť toho psa " přikážu a dál v poklidu kráčím k výtahu . Měl bych koupit po cestě nějaké vodítko . To zvíře jinak skončí rozmáznutý na silnici . Dveře výtahu se rozevřou a mě přivítá rozzářená tvář mé manažerky . ,, Riley , zlatíčko , tak ráda tě vidím ! Ty sis pořídil štěňátko ? " s úsměvem pohladí psíka po flíčkované srsti ,, Tenhle je pro Rimu " odvětím , přičemž koutkem oka sleduji bodyguarda , který se marně snaží chytit rozverného dalmatina . Pohled na ty dva je ... Poněkud směšný . ,, Moje je támhle to , co honí Carter . No nic , kde je Rima ? " Se zájmem se rozhlédnu , nikde jsem svou kamarádku neviděl . ,, Pojď a uvidíš . Vypadá překrásně " zasměje se Audrey , to už mě ale vede do druhé místnosti , ve které stojí dívka na vysokých podpatcích , v šatech vínové barvy . Profesionální líčení a dokonale upravené vlasy se nedají přehlédnout . ,, Ma chère , překvapila jste mne . Málem bych vás nepoznal " dojdu až k ní a poté jí políbím na hřbet ruky ,, Snad přijmeš můj dárek " kývnu hlavou směrem k štěněti s mašlí , které z mé náruče zvědavě sleduje dění kolem sebe . To je snad poprvé , co jí vidím se upřímně usmívat . Odhrnu Rimě vlasy z čela a lehce jí přejedu rukou po krku . ,, Máš nádherný úsměv " pošeptám jí ,, Je z tebe pravá dáma " . Než stačím říct cokoliv dalšího , o pozornost se začne s hlasitým drnčením hlásit můj mobilní telefon . Smska ? Od Tii ? Rychle odešlu své kamarádce a zároveň Opeňanské bojovnici odpověď . Přeci jen , byla to právě ona , kdo mi měl pomoci s hledáním Samanthy a Phoebe . ,, Za dvě hodiny mi odlétá letadlo do Los Angeles . Mám ještě chvíli času . Co kdybychom se šli projít ? " spiklenecky na Rimu mrknu a nabídnu jí rámě . ,, Bude mi ctí , když mě bude doprovázet taková okouzlující slečna " zalichotím jí , skládat komplimenty jsem uměl nadmíru dobře . Umím ocenit dobře provedenou práci . Zaslouží si to . Zatímco výjdeme ven před agenturu , vysvětluji Rimě důvod svého odjezdu ,, Do Openu musím přivést dvě nové dívky . Vím , že jsem ti slíbil pomoc při objevení tvé schopnosti . Nevím jak dlouho se v L.A zdržím , ale možná by tě mohla místo mě učit ES . Nemusíš se ničeho bát , lepší učitelku jen těžko najdeš . Až se vrátím , vezmu si tě do parády já . Tedy pokud nenamítáš " rozesměju se a pohlédnu jí do očí . Nikdy jsem si nevšiml jejich zvláštní barvy . ,, A teď se strýčkovi Rileymu hezky pochlub , co dalšího pěkného sis koupila , " provokativně do ní šťouchnu .

Rima Jeevas - 03. prosince 2010 18:36

Agentura, procházka Poslušně jsem seděla na židli a nechala, ať dělají svou práci. Byla jsem naprosto uvolněná a trpělivá. Bylo mi jasné, že to nějakou chvilku potrvá. Čas utíkal a vypadalo to, že se svou prací končí. Vstala jsem a prohlédla se celá. Audrey mezitím odešla, čehož jsem si ani nevšimla. Věnovala jsem se jenom sama sobě. To nejsem já. Usměji se na sebe do zrcadla. Udělali z Tebe pěknou princeznu, Rimo. Pomyslím si. Ve chvíli, když jsem se přestala prohlížet, přišli Audrey a Riley. Otočila jsem se na modela a sladce se usmála. ,,Ach, díky Riley.“ Podívala jsem se do země. Nikdy jsem nebyla zvyklá na pochvalu, tak jsem netušila, jak jinak reagovat. Byl bys tak milý i kdyby to bylo normální Rima ? Zamyslela jsem se. Nevím, jestli ano nebo ne, každopádně tím se zabývat nechci. Tenhle den si chci užít. ,,Je překrásná.“ Pohladím jí po hřbetě. Udělal mi radost tím, že věděl, jak moc zvířata ráda mám. A navíc, když jsem žádné zvíře už neměla … ,,Moc ti děkuji Riley. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost !“ Rozzářím se jako vánoční stromek. Cítila jsem se po tak dlouhé době strašně šťastná. ,,Nádherný úsměv …“ zopakuji ,,To abych ho používala častěji.“ Napadne mě. Vzala jsem si fenečku, aby si mohl přečíst SMSku. ,,Ahoj holka, jakpak ti budu říkat ?“ zamyslím se – nic mě nenapadalo. Snažila jsem se vymyslet něco pěkného a napadla mě Aphy. ,,Už to mám, budeš Aphy.“ Podrbu jí za ušima a položím jí na zem. Jeho návrh se mi zamlouval. ,,Jasně, proč ne.“ Odpovím mu a přidřepnu si k Aph. ,,Ty budeš muset zůstat tady. Bodyguardi se o Tebe určitě postarají.“ Jeho komplimenty mě potěší, ale nevím, co na to říct. Proto mlčím a usmívám se. Když jsme vyšli ven, zahlédla jsem Cartera, jak honí dalšího pejska. Nejspíše modelova. Jen se dívám a nic neříkám, doufám, že s Aphy takové problémy nebudou. ,,Jasně, já to tu bez Tebe zvládnu.“ Mrknu na něj. O ES vlastně nic nevím, při poslední návštěvě nebyl čas. Určitě se tam pokusím zastavit. ,, Ne, naopak - budu ráda.“ Odpovím při zmínce, kdy se mi bude věnovat pouze on. Zadívala jsem se do jeho očí. Pomalu jsem se v nich ztrácela. Ehm, co ? Zapomněla jsem, na co se vlastně ptal. Jo todle .. ,,Tak různě .. trička, džíny, boty, voňavky …“ Vzpomínám ,,Nevadí to, že ne ?“ Možná jsem chtěla až příliš. Asi jsem měla být skromnější … Na procházce jsem byla naprosto uvolněná a snažila se nevšímat spousty lidí, co po nás divně civěli. Přece jen – vidět procházet se slavného modela s neznámou dívkou je poněkud nečasté. Slyšela jsem, jak si šeptají o tom, jak je ta dívka – já – překrásná. Byl to fajn pocit. Doufala jsem, že nikoho nenapadne, kdo vlastně záhadná dívka je. To by to bylo docela špatný. Uvidíme v pondělí reakci spolužaček a časopisů. Všechno se dozvím, aniž bych si nějaký kupovala. Zamířili jsme ke kvalitnímu cukrářství. Nabídl mi zmrzlinu a tak jsem si vybrala vanilku. Společně jsme se procházeli po parku. Zajímalo by mě, jestli mám být vděčná já nebo on za záchranu. Vždyť jsem jen zavolala sanitku, ne ? Posadili jsme se na lavičku a já se dívala na šmíráky kolem. Zakroutím nad tím hlavou. Nakloním se k němu blíže ,,Tobě to nevadí ?“ Zeptám se. Já bych slavná být nemohla. Při té příležitosti jsem se opět zadívala do jeho očí. Co se to děje ? Co je to za neznámí pocit, který se projevuje poprvé ? Je něco v nepořádku ?

Yen *Královna* - 03. prosince 2010 21:13

Elezzie “Ça va bien, merci beaucoup,“ odpovím zdvořile na otázku monsieur Gasparda, ovšem dále už mu nevěnuji pozornost, protože se mezi námi objeví Král. Okamžitě mu, ačkoliv si toho nemusí všimnout, vyseknu poklonu takovou, že bych se mohla špičkami prstů na rukou dotknout studené podlahy, kdybych je neměla pevně sevřené za zády v téměř křečovité póze. Vlasy v ohonu se zkroucenými konečky mi už tradičně přepadnou přes hlavu jako těžký závěs za zámeckým oknem. “Samozřejmě, Králi,“ zamumlám do země. Zvednu se až ve chvíli, kdy jsem si naprosto jistá, že prošel kolem, a vejdu společně s ostatními do Sálu s trůnem. Zatímco ostatní postupně sedají na židle a křesla, zůstávám prkenně stát u stěny se vztyčenou hlavou a pozornýma očima sleduji zemi u nohou Krále. Nesluší se, abych seděla, když můj pán stojí, a zrovna tak není správné, abych mu upřeně zírala do očí. Psovité šelmy považují toto gesto za výzvu k boji. A naše řeč se od té jejich zase tolik neliší – a nechtěla bych, aby můj pohled vyzněl urážlivě. Občas se tak stává, a já sama nevím, čím ostatní vyprovokuji. Tvářím se tedy nezúčastněně a neutrálně, jako vždy. Ale pohled teď upírám do země. Poslouchám Krále a snažím si zapamatovat každé slovo, které pronese. Všechno je důležité. Nikdy jsem si tolik nevšimla, že Král je dobrý řečník. Dokonale ovládá své emoce. Já je ovládat nepotřebuji. Žádné nemám. Teoreticky bych měla být také dobrý řečník, ale nejsem – neumím se vcítit. Nepřeji si být. Nepřeji si nic. Přání Krále je i mé přání a rozkaz. Ale nic mě nenapadne přát si samotnou. Se vším v duchu souhlasím. Král má pravdu, jako vždy, když mluví – má pravdu. Pak mluví další dívka. I s tou souhlasím, ale o něco méně, ovšem to bych si nikdy nedovolila jí přiznat. Cítím, že já bych měla také něco říct, a tak postoupím několik kroků dopředu, sklopím pohled ještě víc do země, a rozhovořím se: “Hluboce se omlouvám za zdržování debaty a vnášení nových příspěvků do ní, když je již takto velice široká a rozsáhlá. Nedělala bych to, kdybych nepovažovala za svou povinnost se také ozvat. S velkou radostí bych se ujala všech úkolů, které chcete svěřit – troufám si tvrdit, že bych zvládla obojí v uspokojující míře - , ale z nepříjemného důvodu se bohužel nemohu jen tak probudit, zvednout se z postele a pronásledovat obyvatele Openu po celém USA. Proto se hlásím pro zaučení pana Smokera. Já a mé figurky jsme myslím dostatečnou pomocí pro plné rozvinutí jeho schopnosti. Několik mých společníků také může poskytovat alespoň lehkou ochranu některých našich bojovníků, důležitých i méně – právě těch, které si nemůžeme dovolit ztratit, či nejsou natolik schopní, aby se dokázali postavit silným jedincům. Samozřejmě souhlasím s Králem. Slečna Halm dokonale vystihla podstatu celé věci. Bohužel nevěřím v naše pevné spojenectví. Je to jako pohádka O Červené Karkulce. Zdá se mi velmi křehké, jako by každý z této místnosti razil heslo ,Sám za sebe´, což je nevýslovně hloupé. Pokud sejdeme z cesty a budeme každý sám, nemáme šanci odolat vlkovi, který už dostal naši babičku. Nerada používám přirovnání, ale zdá se mi to tentokrát nutné. Znovu se omlouvám se své rušení, a děkuji za poslech mé řeči.“ Pak už neřeknu ani půl slova. Se sklopenou hlavou se vrátím na své původní místo u zdi, a zůstanu tam stát. Téměř vypadám, že nedýchám – nehýbu se tak dokonale, že stojím jako socha, dokonce ani mělké pohyby dechu v hrudi mnou neotřásají. Hodiny a hodiny společnosti mých figurek mi pomohly tuto dovednost natrénovat. K čemu se taková věc hodí? Tak například k dokonalému ukrytí v Openu…

Riley Strife * Borec * - 03. prosince 2010 22:24

Procházka → Letiště ,, Jsem rád , že tě můj dárek potěšil " spokojeně se usměju , to už k nám ale přichází Carter se štěnětem v náruči ,, To je dost , že jdeš " pobaveně si bodyguarda prohlédnu , chycení neposedného dalmatina mu určitě zabralo spoustu času . Nešlo si nevšimnout , že Rima už svého nového mazlíčka dávno pojmenovala . Nemůžu mu říkat prostě pes ? Bylo by to tak jednodušší . Víc než jméno pro štěně mě udivovalo Rimino chování . Ani v nejmenším jsem nečekal tolik radosti , která z ní sálala na kilometry daleko ,, Samozřejmě , že mi to nevadí . Chtěl jsem , aby jsi si koupila něco hezkého " ujistím jí klidně , jako by to byla ta nejběžnější věc na světě . ,, Je to to nejmenší , co mohu udělat " dodám . Pozvednu hlavu , v dáli se objevili první fotografové , které zaujala naše přítomnost . Nijak na výjev před sebou nereaguji , jen dál pokračuji s Rimou po boku v cestě . Zastavím až před cukrářstvím , odkud oba odcházíme se zmrzlinou v ruce . ,, Užívej si to , jsi středem pozornosti " doporučím jí , když zaregistruji její polekaný výraz . Nejspíše nebyla zvyklá na zástupy fanoušků , kteří k nám čas od času přiběhli a žádali o autogram . ,, Kdo je ta dívka vedle něj ? " tázali se zvídaví kolemjdoucí , avšak odpovědi se jim nedostávalo . Posadím se na nejbližšší lavičku a kývnutím hlavy Rimu vyzvu , aby udělala to samé . ,, Ne , nevadí mi to . Už dávno ne " rozesměju se , přítomnost paparazzi mě nevyváděla z míry . Byla sice pravda , že setkání s dámou by mělo probíhat za méně rušivých podmínek , ale momentálně jsem si nemohl vybírat . Čas běžel .. A letadlo nepočká . Nasadím si sluneční brýle a podám Rimě ruku , abych jí pomohl vstát ,, Budeme se muset vrátit . Pojď , doprovodím tě " . Zamířím zpět k agentuře , která naštěstí nebyla daleko . ,, Kdyby se cokoliv stalo , zavolej mi " poučuju jí , ještě než zmizí za dveřmi budovy . ,, Zatím se měj , brzy se uvidíme " rozloučím se a poté nastoupím do připravené limuzíny ,, Na letiště " houknu přes rameno směrem k šoférovi . Zatímco se vůz rozjede , začnu se věnovat svému telefonu . Nemohl jsem si s Tiou dopisovat během letu , proto jsem musel veškeré nezbytné věci zajistit právě teď . ,, V osm před letištěm " odešlu zprávu a znaveně zavřu oči . Dnešní den byl vskutku náročný a zdaleka ještě nekončil . Doufejme , že nebude mít letadlo zpoždění . Z nedostatku zábavy začnu listovat složkami obsahující informace o Phoebe a Samanthě . Dívky byly velmi mladé , obě třináctileté . Ještě , že mi s tím Tia pomůže . Umí udělat dojem snad na každého . Z přemýšlení mě vytrhne dalmatin , olizující mi tvář ,, Hej ! To se nedělá , pse " přísně si štěně změřím pohledem . S provinilým zakňučením ulehne vedle mě a nijak dál se neprojevuje . To zvíře je horší jak živelná pohroma . ,, Jsme na místě " oznámí mi jeden z bodyguardů v momentě , kdy vůz zastaví . ,, Výborně " s úsměvem na tváři opustím limuzínu a upřu zrak na přistávající letadlo , nad našimi hlavami . Teď teprve začíná to pravý vzrůšo !

Katia Sundstörm - 03. prosince 2010 23:42

Tělocvična, poté směr letiště ,,Bezva holky, jde vám to skvěle! Tuhle sestavičku dáme ještě jednou!" zvolala trenérka, která nás při dnešní hodině aerobicu rozhodně nešetřila. Plně jsem se vžila do rytmu hudby a pokračovala v zadané sestavě. ,,Grapevine do P! Step touch do S! Jedem děvčata, ukažte, kolik toho ve vás je!". Trenérčino hlasité povzbuzování se rozléhalo po celé tělocvičně. ,,Mambo do L. A teď march! Výborně, pokračování příště. Děkuji, byly jste báječné.". Setřela jsem si pot z čela a napila se z lahve s pitím. Dnešek probíhal přesně podle plánu a lekce aerobicu mi spolehlivě vrátila krev do žil. Jsem na sebe opravdu hrdá.. ,,Počkej Katio," ozval se za mnou trenérčin hlas ve chvíli, kdy jsem zamířila ke dveřím. ,,Děje se něco?" dotázala jsem se a upřela na ní své studánkově modré oči. ,,Příští týden se konají závody. Zúčastní se jich jen ty nejlepší z mého družstva. Co myslíš, reprezentovala by jsi nás?". Mé oči se rozzářili, podobně jako dětem, které spatřili hromadu dárků pod stromečkem. ,,To..To by bylo naprosto úžasné!" zajásám, svou radost jsem nehodlala nijak skrývat. ,,Dobře, jsme domluveni. Spoléhám na tebe." spiklenecky na mě mrkne, načež se odebere k šatnám. Z batohu vylovím telefon a zkontrolovala příchozí zprávy. Tak kdopak nám píše? Á, Riley! Povzdechnu si, na jednu stranu mě mrzelo, že mi neodepsal můj milovaný. Měl snad příliš mnoho úkolů? Nebo si jen jako obvykle zapomněl mobil v tašce? Kdo ví.. ,,V osm pred letistem, budu cekat." Měla jsem přesně hodinu na to, abych se dopravila na letiště. Pokud se mi podaří stopnout taxíka, pak bych tam měla být včas. Vyběhla jsem před budovu tělocvičny a očima hledala žluté auto s nápisem Taxi. Měla jsem štěstí. Jedno stálo na parkovišti. ,,Na letiště prosím." zašveholím k řidiči, když dosednu na zadní sedadlo vozu. Během nudné cesty se snažím zabavit alespoň sledováním krajiny z okýnka a posloucháním hudby. Zkontroluji čas na hodinkách a s úlekem zjistím, že mi zbývá necelých deset minut. Odhady opravdu nebyli mou silnou stránkou. Podám taxikáři peníze a poté se ostrým tempem ženu do zadní budovy letiště, která byla zároveň částí pro přílety. Přímo ke mně kráčí hnědovlasý mladík s dvěma bodyguardy v patách. ,,Riley!". S nadšením se mu vrhnu kolem krku, div oba nespadneme na zem. ,,Ráda tě vidím. Jaká byla cesta? Povídej, přeháněj."

Christian *Chris* Leander - 04. prosince 2010 12:12

Open My Heart S nečitelným výrazem poslouchám ES a jen lehce pokyvuji hlavou. Se zásadami ES a vlastně celého Openu jsem byl dobře obeznámen. Jediné slovo, které nás dobře vystihovalo, bylo mír a klid. ,,Nemusíš se bát, Ar, všechno ti vysvětlím a naučím, tedy pokud ES dovolí. Rád bych se stal tvým osobním učitelem, protože většina našich lidí má nějakou misi nebo už sami zaučují, například Riley. Doufám, že to zvládnu, i když o to bych se moc nebál, ty jsi skvělá parťačka." s úsměvem jí položím ruku na rameno. Pomalu vejdu za ES do naší tajné místnosti, o které věděla většina mých spolubojovníků. Nechávám ES prostor, aby Ar dopověděla další důležité věci. Mezitím si místnost, kterou důvěrně znám, prohlížím. Vždy mne tu překvapí něco nového. Podrbu Andona a tiše mu něco zašeptám. Pták zamává křídly a hrdě otvorem odlétne pryč. Přeci jen, uzavřené prostory se mu moc nelíbí a zde by nenašel skoro žádné uplatnění. Pomalu přecházím po místnosti a s nadšeným výrazem vytasím svůj meč, který mi darovala ES. Pořádně si protáhnu svaly a vyzkouším několik různých figur a seků, parády, piruety, parírování a další nezbytné pohyby. S úlevou vydechnu, nevyšel jsem ještě ze cviku. ,,ES, jestli dovolíš, ukážu Ar stáje a pokoj." usměji se, stisknu Ar ruku, s úsměvem se s ES rozloučím a odvedu Ar směrem ke stáji. ,,Kůň si tu vybírá majitele. Open je rájem pro zvířata, ES je zbožňuje. Jak se ti tu zatím líbí? Docela neuvěřitelný, co? Něco ti ale řeknu, Open je to nejlepší, co mne mohlo v životě potkat. Je to můj domov." odpovím zasněně a hledím před sebe. Konečně staneme v prostorných prostorách. Kolem je cítit pach sena a koňské srsti.

Andrew Keith *Andy* - 04. prosince 2010 14:46

Domov → Ellezzie Celý týden byl nějak náročný. Pomyslím si, když přijdu ze školy, pohodím batoh na zem a rozvalím se na posteli. ,,Konečně pátek“ zavřu oči. Přemýšlel jsem nad Katiou – svou přítelkyní. V tom mě něco napadlo. Vstal jsem z postele, rozešel se k batohu a začal prohledávat jeho obsah. Později se mi podařilo najít svůj mobil. Blikala mi doručená správa. Ať je to Tia, ať je to Tia .. Přál jsem si. Ano, byla to ona. Má láska. Taky mi chybíš.Posmutním si při čtení vzkazu. Přijet za tebou bych mohl .. Napadne mě Pro Tebe cokoliv. usmál jsem se a začal jí odepisovat ve smyslu, že mi také chybí a že brzo přijedu. Odesláno. Hodil jsem mobil na postel. Uslyšel jsem zvonek. Trvalo, než mi došlo, kdo to je. Spolužák potřeboval vypůjčit sešit. Sešel jsem schody a otevřel mu. ,,Čau“ ,,Nazdar.“ Opětoval jsem pozdrav. ,,Pojď dál“ vybídl jsem ho, chtěl jsem společnost. Zašel jsem pro brambůrky a pití. ,,Vezmi si“ Ukážu na misku. Vzpomněl jsem si na Samanthu. Jestlipak někdy hodlá zajít do Ellezzie ? ,,Dnes pořádáme u nás párty,“ začne Tim říkat o své nabídce ,,Rodiče jeli na nějakou schůzku, vrátí se až zítra. Přijď, jestli chceš.“ Schůzka … Schůzka ? Schůzka ! Do prdele ! Jsem to zase posral ! Zanadávám v duchu. ,,Děje se něco ?“ ,,Ehm, nic. Jen jsem si vzpomněl, že něco mám.“ odpovím na jeho starostlivou otázku. ,,Aha, OK, taky schůzka, co ? S kým ?“ Zahihňal se. ,,Ježiš s nikým.“Vstanu a dojdu ke dveřím. ,,Nezapomeň ten sešit.“ Tím mu vysvětlím, že je nejvyšší čas jít pryč. ,,Odpousť, je to nutný ..." Rozloučím se a zavřu. ,,Já na to zase zapomněl ! Andy ty idiote !“ Zařvu si sám pro sebe. Mello bude mít zas ty svoje trapný kousavý poznámky. Zakroutím hlavou. Ani Samantha o tom vlastně neví. Dojdu rychle nahoru do svého pokoje, vezmu si svůj mobil a napíšu jí SMSku. Jestli chceš, přijď, jestli ne, nakašli si. Pomyslím si. Sedl jsem si do křesla a začal se soustředit. Opět jsem se vznášel nad svým tělem. ,,Ták, jsem tady.“ Rozhlédl jsem se. Džungle. Chybí tu ještě Tarzan .. Z lesů vyběhla Tiffy. ,,V pořádku, já tam dojdu pěšky“ podrbu jí. ,,Beru to zpět, počkej.“ Zastavím jí, musím tam být co nejdřív. Nasedl jsem a jel. Vstoupil jsem do hradu a rozběhl se po schodech nahoru do sálu. Otevřel jsem dveře a vešel. Bylo mi to tak trapné. ,,Promiň Mello, něco mi do toho vlezlo. Přišel jsem o něco ?“ Omluvím se a posadím se na své místo.

Arianna Salwert - 04. prosince 2010 18:42

Open My Heart Opatrně se dotknu sochy anděla, vyjímajícího se kousek před námi. ,, Jak dlouho mi bude trvat, než svou schopnost objevím ? " zajímám se. Ani v nejmenším jsem netušila, kolik času budu potřebovat k tomu, abych se všemu naučila. ,, Jasně, mně to nevadí " opáčím na jeho nabídku o zaučení. Jen abys potom nelitoval. ,, Na některé věci jsem opravdu dřevo, asi budeš potřebovat pevné nervy. " varuji ho předem. Se zájmem sleduji Christianovo počínání s mečem. Uznale kývnu hlavou, se zbraněmi to viditelně uměl velmi dobře. ,, Dost dobrý. " složím mu poklonu a následně vycouvám ze dveří. Podle toho co Chris říkal mě čekala prohlídka ve stájích. Nenamítala jsem. Koně jsem považovala za nejušlechtilejší zvířata a představa, že mám svého vlastního byla víc jak úžasná. ,, Máš pravdu, je to tu parádní ! Teď už se nedivím vůbec ničemu. " . Zastavím před prvním boxem, ze kterého vykukuje hlava velkého černého hřebce. ,, Ahoj krasavče. " důkladně si majestátní zvíře před sebou prohlédnu . ,, Komu pak ty patříš ? " vyptávám se, i když je mi jasné, že se odpovědi nedočkám. V druhé stáji postává opět vraník, pravděpodobně Quarter horse. Je podstatně menší než první kůň, ale i tak z jeho očí sálá hrdost a inteligence. Otočím se, upoutá mě pronikavé zařehtání na opačném konci stáje. ,, Hm ? " . Pomalu dojdu ke klisně, na jejíž bílé srsti se vyjímá spoustu černých fleků. Nespouští ze mě oči, doslova mě jimi propaluje. Jakmile je vzdálenost mezi námi jen několik málo centimetrů, pronikavě zařehtá a zvědavě ke mně našpicuje uši. ,, Co je s ní ? " nechápavě se otočím na Chrise. Koňské řeči jsem pořád nerozuměla tak dobře, jako on. Znovu si kobylku prohlédnu, to už ale ke mě natáhne hlavu a lehce mě strčí do ramene. Připadala jsem si zvláštně, nikdy předtím jsem tak silný příval emocí v přítomnosti zvířete nepocítila. Něco nebylo v pořádku. Jenže co ?

Christian *Chris* Leander - 05. prosince 2010 09:38

Open My Heart S nenuceným výrazem pozoruji Ariino počínání. Zamyslím se, objevení schopnosti se nedalo jen tak lehce předpovědět. ,,No, řekl bych... Víš, u každého je to jinak. Někdo se to naučí rychleji, někdo pomaleji. Prvním krokem je najít schopnost. Dalším je ovládnutí, což může někdy trvat dost dlouho. Každá schopnost je naprosto jiného charakteru, některé jsou spíše psychického, jiné fyzického rázu. Jedny jsou útočné, druhé obranné. V jiné dimenzi prakticky neexistuje hranice." zamyslím se a povzbudivě se na Ar usměju. ,,Jsi šikovná, Ar. Myslím, že pro tebe to nebude problém. Navíc máš skvělé vedení, které ti ve všem pomůže. Jsem ti plně k dispozici." pohodím hlavou a rozhlédnu se po hlavách několika desítek koní. Alassi. Pomalým, rozvážným krokem se rozejdu ke Quarterovi havraní barvy, který při mém zmerčení nadšeně zařehtá. ,,Ahoj, hochu. Rád bych ti někoho představil. Tohle je Arianna, naše nová, krásná posila. Ar, tohle je můj parťák Alass." zamumlám a popleskám koně po šíji. Tuším, že by se nejraději ihned rozeběhl ven a pořádně se proběhl. Možná za chvíli, hochu. Opřu se o stěnu jeho boxu a fascinovaně pozoruju Ar, které si všimla Appalooska. Tak to konečně přišlo. Na tváři se mi rozlije široký úsměv, značíčí naprosté nadšení. ,,Gratuluji, Ar. Vybrala si tě. Ode dneška do konce patříte s touhle flekovanou kráskou k sobě." uznale zatleskám a pokývám hlavou. To, že si zvířata vybírala v Openu své majitele, bylo naprosto zvláštní. Stalo by se něco takového u nás na Zemi? Asi těžko. ,,Umíš jezdit na koni, Ar?" zeptám se a s úsměvem se vyhoupnu na Alassův hřbet. Ten pocit, být opět na koňském hřbetu, je naprosto nepopsatelný. Alass vcouvá z boxu a já s vyzývavým pohledem hledím na Ar a její novou svěřenku. Máš chuť na závod, chlapečku?

Riley Strife * Borec * - 05. prosince 2010 12:12

Letiště → Hotel Když o pár hodin později letadlo přistane na letišti v Los Angeles , sebevědomě zamířím k východu z budovy . Zatímco Avery čeká na má zavazadla , kolemjdoucí zaregistrují mou přítomnost . Někteří z nich se dožadují autogramů , jiní jen stojí a nevěřícně zírají . ,, No tak , nechte pana Strifea projít ! " zavrčí Carter směrem k neodbytným fanouškům , to už se ale z davu vyřítí plavovlasá dívka , která mi s jásotem skočí kolem krku . ,, Tio , " promluvím k ní značně překvapen a pevně jí sevřu v náručí . Tak bouřlivé přivítání jsem opravdu nečekal . ,, Rád tě vidím " řeknu popravdě a s úsměvem jí rukou zajedu do blonďatých vlasů . Kolem našich nohou se mezitím začne proplétat štěně dalmatina , snažící se na sebe upoutat pozornost . ,, Pojď , jinak to tu nedopadne dobře " . Kývnu hlavou směrem k bodyguardům , kteří mají co dělat , aby udrželi jásající nadšence dál ode mě . Sluneční brýle posunu na čelo a poté s Tiou po boku kráčíme na parkoviště , kde stojí připravená limuzína . ,, Svezeš se ? " zeptám se , i když z tónu mého hlasu je již dávno poznat , že nepočítám s jinou odpovědí , nežli kladnou . O chvíli později k nám dorazí i Avery s Carterem . Ačkoliv Katiu oba velmi dobře znali , ani na chvíli z ní nespouštěli oči . Má bezpečnost pro ně byla stále na prvním místě . ,, Sedni " přikážu štěněti , které zvědavě chodí sem a tam a očichává veškeré , pro něj neznámé věci . Můj povel šel zvířeti viditelně jedním uchem tam , druhým ven , jelikož si udělá pohodlí vedle Averyho . Protočím oči v sloup ,, Fajn , jak myslíš " odfrknu si podrážděně , to už ale mou pozornost zaujme něco jiného a to Tia , zasněně hledící na svůj mobilní telefon . ,, Co to tam máš ? " vyptávám se . Z tapety jejího mobilu se na mě usmívá blonďatý kluk s přihlouplým výrazem . Co to je za degena ? ,, Tvůj přítel ? " zkusím uhádnout . Vzpomněl jsem si , že se kdysi zmiňovala o někom , koho má ráda , ale jak už tomu tak bývá , zapomněl jsem . Limuzína brzy zastaví před hotelem . Šofér ihned začne obstarávat má zavazadla a já mezitím v poklidu dojdu až k recepci , kde se dožaduji klíče od svého pokoje . ,, Jdeš taky Katio ? Musíme sestavit plán " připomenu jí potichu tak , aby mě slyšela pouze ona . Tohle se mi nelíbí . U těch dvou nových bude zřejmě víc problémů , než u Rimy a Day . ,, Začneme až zítra . Je moc pozdě na to , abychom je naháněli bůh ví kde " oznámím jí , když za námi zaklapnou dveře hotelového pokoje . ,, Postel , sláva ! " . Celý nadšený sebou plácnu do měkoučkých peřin . Dnešní den byl náročný a já bych teď ze všeho nejraději spal . ,, Nechci tě moc zdržovat . U které začnem ? U Phoebe nebo .. Sakra jak se ta druhá jmenuje ? Jo už vím , Samantha " . Nakouknu do desek s informacemi a chvíli se rozhoduji , ke které z dívek se vydáme dřív . Zbystřím , někdo ťuká na dveře . Rychle desky schovám pod polštář . Nepotřeboval jsem se s nikým dalším dělit o tajemství jiných dimenzí . Ostatní vůbec nemusí vědět , proč jsem do Los Angeles přijel . ,, Dále , " zahulákám na neznámou osobu za dveřmi . Do místnosti vejde pokojská . ,, Omlouvám se za vyrušení pane , ale Vaše večeře je připravena " oznámí mi značně nesměle . ,, Budete si přát i něco pro svého mazlíčka ? V hotelu je psí salón " zrudne a kývne hlavou ke štěněti , které s čumákem u země běhá po pokoji a zkoumá nábytek . Málem bych na Psa zapomněl . ,, Skvělý nápad , byla by jste tak laskava a odvedla ho tam ? " věnuji jí jeden ze svých oslnivých úsměvů . Nakonec se otočím na Tiu ,, Znám tě až moc dobře na to , abych poznal , co se ti honí hlavou Tio . Kdy jsi naposledy jedla ? "

Lucy Rower - 05. prosince 2010 12:18

Schůze Nováčkovo gesto mě donutí se posměšně ušklíbnout. Choval se, jako kdybychom byli nějací přátelé, nebo něco tomu podobného. Naivita některých lidí mě nutí jenom nechápavě kroutit hlavou. Na jeho otázku chvíli ani nereaguji, nutno dodat, že jsem ani neměla v plánu na ni odpovídat. Rozhlížím se kolem, jako kdybych ho vůbec neviděla a hledím skrz něj, jako kdyby to byl jenom přízrak. “Jako každý jiný den…“ Pronesu náhle, ale stále se rozhlížím kolem. Vyhledávám Mella, už by se mohl konečně objevit a zachránit mě před tímhle strašně pitomým rozhovorem o ničem a pro nic. I přes to, že jsem dnes tak negativně naladěna, na obličeji to nedám nijak znát. Prostě se tvářím jako každý jiný den – bez jediné emoce. Kolik těch otázek ještě má? Pomyslím si, jakmile mě zahrne další vlnou nesmyslných dotazů. Stáli bychom tu snad jenom tak, kdyby už se něco dělo? Chvilku se na něj skepticky zadívám, zajímalo by mě, jestli to na mě jenom hraje nebo jestli mu to opravdu nedochází. Nakonec jenom kývnu, abych mu tím potvrdil, že tu opravdu včas je. Jo, to opravdu nevíš… Nemůžu si odpustit jednu ze svých trpkých poznámek, ovšem nahlas bych ji nikdy nevyslovila. Mou reakcí navenek je jenom mírné pousmání. Rozhodně z toho nevyjde najevo, co se mi právě teď honí hlavou. Jakmile spatřím Mella, mám sto chutí začít skákat a výskat radostí, jako malé dítě, když dostane hrstku bonbonů. Být tu ještě o nějakou chvíli déle, nejspíš bych musela odejít. Bylo mi nanic z toho ustavičného čekání a rozhovoru, který nesměřoval k ničemu konkrétnímu. Pozdravím našeho vládce pokýváním hlavy a nevýrazným úsměvem na tváři. Ještě chvíli ho sleduji a poté se vydám za ním pomalým krokem. V tuto chvíli už se o nováčka vůbec nestarám, snad je dostatečně schopný, aby následoval ostatní. Přes příliš hyperaktivního zvířete si nijak nevšímám, jenom v klidu postupuji dál do sálu. Vlastně to může působit dojmem, že o něm ani nevím. Jakmile dojdeme do rozlehlé místnosti, usadím se na jedno z volných míst. Každého Ellezziana si rychle prohlédnu, jenom tak zběžně, abych měla vůbec přehled. Přeci jenom člověk si nemůže pamatovat všechny. To je přeci víc jak jasné… Okomentuji si v duchu Mellovu první větu. Válka, od první chvíle, co jsem přišla do Ellezzie se mluvilo jenom o ní. Ovšem zatím se nic nedělo, všechno bylo takové normální, nevypadalo to, že by se mělo schylovat k nějakému konečnému boji. Až nyní to vypadá, že už ty slova začínají myslet opravdu vážně. Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že by mohl Open vyhrát, ta myšlenka mi připadala celkem absurdní. Vlastně jsem nad tím ani nepřemýšlela, vítězství Ellezzie mi připadalo nad slunce jasné. Pochybovačnost je jenom přítěž… Potvrdím si svoje přesvědčení v mysli, není třeba se zbytečně stresovat myšlenkami coby kdyby. Těmi se budu moct zabývat teprve, až když ta situace nastane. Teď mi to připadá spíše jako břemeno, které nyní opravdu nepotřebuji. Jakmile Mello domluví, nechám svým myšlenkám volnou ruku. Výcvik nováčka s radostí nechám někomu jinému, já v tuhle chvíli mám volné ruce a dostupnost jít někomu po krku. Líbila se mi představa, že bych mohla být užitečná, znovu. Připadalo mi zvláštní, že se najednou s požadavky spolupráce roztrhl pytel. Ještě před pár dny každý šel na vlastní pěst a všem to podle všeho vyhovovalo. Návrhy byly sice celkem na místě, ale jsme toho vůbec schopní? Osobně si nejsem něco takového schopna představit. Na mé tváři se na chvilku objeví nepatrný úšklebek, který jasně dokazoval, že těm slovům nevěřím. Nakonec však jenom mírně pokývám hlavou, rezignovaně si povzdechnu, stejně si na to budu muset zvyknout, nakonec pro Mella a Ellezzii jsem schopna podstoupit vše a víc na slova nereaguji.

Destiny Ricco - 05. prosince 2010 15:10

Ellezzie-kecy v kleci Konečně příjde Mello. Je to ale jak ve spomaleném filmu. Nejde nějak zvýšit rychlost? Začne mluvit, mluvit,mluvit mluvit a mluvit. Neposlouchám ho. No tak jedním uchem. Víc mě zaujme Diannin prstýnek. Kde na něj tahle holka vzala?! Prohlédnu si své prsty. Na nich byli samé drahé prsteny s opravdu vysokou cenou. Ale jediný prsten po kterém jsem toužila už pěkně dlouho, byl ten v té vitríně ve šperkařství. Ta překrásná perla. Nebyl nijak extrémně drahý, rozhodně ne tolik jako prsteny co mám teď. Ale něčím mě přitahoval, už tím, že jsem ho nemohla mít měl u mě nevyčíslitelnou hodnotu. Né že bych si ho nemohla dovolit to pf..heh ..pchá to vůbec ne, ale z nějakého mě neznámého důvodu prostě není na prodej. Povytáhnu levé obočí, jak jsem měla většinou ve zvyku, když mi něco nesedlo nebo mě něčí bláboly přišli naprosto nesmyslné. Je to automaticky,skoro o tom ani nevím.U mě to ale ve většině případech lidi vyprovokovalo. Proč? Mám sympatické rysy no ne? ,,Ježiši Mello.“ Povzdychnu si otráveně a víc se rozvalím na gauči. Sargo který se uvelebil vedle mě, se spokojeně svalí na záda ve znamení že chce drbat.,,Vrať se nohama na zem. Někoho sledovat? Copak jsem nějakej agent FBI? Nejsem ani tohle ani James Bond, takže vůbec nepočítej s tím, že bych se snižovala k práci šmíráka. Na to mám svojí hrdost.“ Pohladím Sarga po hladkém holém bříšku. Furt je to moje malé štěňátko. ,,Mám spoustu svojí práce sám to víš. Ať to dělají oni, mě tohle nezajímá. Kývnu hlavou k ostatním. ,,Jejich slabiny vědět nepotřebuju, sejmu je zrovna tak.“Odfrknu si. Blíží se Vánoce a příští týden se má drasticky ochlazovat. Takže to už nebude na tenisky. S tím mi přicházejí i další nabídky na vánoční focení. Něco ve smyslu Santovy pomocnice a pak nějaké novoroční fotky do katalogu se zimním oblečením. Dále spoustu přehlídek..Bez zájmu se podívám na Dianne. Nějaká chytrá ne dneska?“Ušklíbnu se. Pracovat v týmu je pro mě nepochopitelné. Od jisté doby a události se raději spoléhám sama na sebe. Pak začne mluvit modrovlasá dívka. Její jméno? Jo moment jméno. Yana, Yanda, Youda…Ye…Ye..Yen? Yen! No jasně. Dám se do smíchu jak se k Mellovi chová. Ježiš, je to jen kluk. Vládce .. Nic víc. Z něj dělá boha ne? Zeus jeden. Bláblábláblá…Myšlenky se mi stočí někam úplně jinam. Už se vidím v horké koupeli .. Všude spoustu svíček .. Relax prostě. Tohle mě zdržuje. Ze zasnění mě vytrhne opožděný příchod Andrewa. Skoro se na něj ani nepodívám, je jasné že to je on. Kdo jiný? Opřu si loket o opěradlo a hlavu položím na dlaň. Asi usnu ..Všim by si toho někdo? Stejně tu zachrápnou brzo všichni. Pohledem zavadím o Lucy. No hele ani jsem si jí nevšimla. Ty zelené vlasy. Vlastně jsem se ani nepodívala jestli má i zelené obočí. Bože .. Kdyby měla i zelené řasy. Celá chlupatá zelená. Jak žába. Při té představě jsem se strašně rozesmála. Kde se to ve mně bere? Na takový hovadiny myslím. Ale tohle mě fakt rozesmálo.

Marcus -Mello- Archer - 05. prosince 2010 16:45

Ellezzie ,,To je zajímavý názor, Dianne." pokývu hlavou v momentě, kdy skončí se svým proslovem. ,,Opeňani možná drží při sobě, ale víte vůbec, jaká je to ve skutečnosti nevýhoda?" všechny si přísně změřím pohledem. Zarazím se až u prázdné židle, kde obvykle sedával Andrew. Zamračím se . Kde ten hlupák je? Jen nad tím potřesu hlavou, nemělo smysl se zabývat někým, kdo nebyl schopen se dostavit včas. Jestli příjde, tak ať si mě nepřeje. ,,Jaký je rozdíl mezi smrtí Ellezzijského a Openského bojovníka?" zeptám se a aniž bych dal komukoliv prostor pro odpověď, pokračuji v monologu. ,,Většina Opeňanů má ve zvyku přehnaně reagovat v krizových situacích. V okamžiku, kdy jeden z nich padne, jsou ochotni přestat bojovat jen proto, aby nezemřel nikdo další." znechuceně si odfrknu, z chování našich nepřátel se mi dělalo špatně. Proč se tolik starají o druhé? ,,To ale není náš případ. Ellezziané dokáží pokračovat ve svém poslání i při ztrátě svého druha." vítězoslavně se rozhlédnu kolem. Podrbu za ušima Elana, sedícího vedle trůnu, který si právě olizuje čistě bílou tlapku. ,,Nemůžeme spoléhat na to, že nás zachrání roztomilá koťátka. Přežijou jen ti nejsilnější.". Při těchto slovech lehce pozvednu hlavu abych se podíval na své telekinecké ruce. Nikdo kromě mě je neměl šanci vidět. Svou pozornost přemístím k Yen. Její oddanost byla obdivuhodná, proto nebylo divu, že v mých očích byla jednou z nejlepších Ellezzijských bojovnic. ,,To velmi dobře vím, Yen. Nemám v plánu tě nasadit jako špeha, proto pomůžeš s výcvikem nováčka. Jsem si jist, že svůj úkol splníš, ostatně jako vždy." lehce se usměji, její slova byla bohužel pravdivá. Ellezziané se k sobě chovali chladně, bez jakéhokoliv projevu přátelství. Bylo to tak správně? Možná ano, možná ne. ,,Sledování Opeňanů vám pomůže prověřit vaše vnitřní schopnosti. Až svůj úkol splníte, pokusíme se společně vyřešit i problematiku naší nesoudružnosti.". Vzhlédnu, do místnosti se nepřiřítí nikdo jiný, než Andrew. ,,Co pro tebe bylo důležitější, než tahle schůze?" dotážu se jízlivě ,,Přišel jsi o vše, o co jsi přijít mohl. Tohle už příště nechci vidět." prsknu naštvaně. Zdá se, že nikdo další se nehodlá projevit. Přistupme k plánu číslo dvě. Zatímco se chystám znovu promluvit, ozve se z rohu místnosti Destiny. Mé oči žhnou hněvem ,,Poslyš Destiny.. Mám takový pocit, že zrovna Ty nemáš nejmenší pravomoc mi přikazovat, co mám dělat a co ne. Jsem vládce této země a pravidla platí pro všechny, bez vyjímky. Neexistuje, aby jsi si tu určovala podmínky. Nezájem!" zavrčím, její drzé chování se mi ani v nejmenším nelíbilo. Chce snad zpochybňovat mou autoritu? ,,Gasparde, bude za potřebí tvé schopnosti." oznámím mu po chvíli. ,,Musíš se vydat do Openu a ukrást dokumenty, obsahující informace o každém Opeňanovi. Bez nich je nemůžeme sledovat." zamyšleně si promnu bradu, vydat se do Openu nebyl zrovna nejsnažšší úkol. Když kradeš, platit nemusíš. ,,Každý vládce má díky těmto dokumentům přehled o všech ze sve země. Tyto instrukce se také předávají těm, kteří přivádějí nové bojovníky. Potřebujeme se jich zmocnit. Je několik kopií, ty u sebe většinou nosi ti, kteří mají na starost nováčky. Originály má ES. Pokud budou uloženy v tajné místnosti, pak se k nim nejspíš nedostaneš. Ale zkusit se má všechno. Budeme doufat, že jsou Opeňani nepořádní a nechávají důležité doklady nechráněné, ve svých pokojích.". ES znám až moc dobře. Ráda si ve svých věcech dělá pořádek. Máme pořád naději, že některé z listin nedávno použila a stále je má ve svém pokoji. Kéž by. Ulehčilo by nám to práci.. ,,Nemůžeme si dovolit riskovat, momentálně ale nemáme na výběr. Bohužel. Kdyby všechno ostatní selhalo, prohledej pokoj ES. Pokud si dobře vzpomínám, má celé poslední podlaží paláce pro sebe.". Doufejme, že bude Gaspard úspěšný. Protože teď už není cesty zpět.

Rima Jeevas - 05. prosince 2010 20:55

Agentura, cesta domů Když se zmínil o tom, že je čas jít, poslechla jsem. Nemělo cenu škemrat, aby tu ještě chvilku se mnou byl. S úsměvem jsem vstala s lavičky a šli směrem k agentuře. Usmívala jsem se i přes to, že můj nejlepší přítel bude pryč na dobu neurčitou. Určitě to bude snadné. Rozhodnu. Nerada bych se pletla. Otevřela jsem dveře a naposledy se ohlédla. Zavolám … ,,Ahoj Riley“ zamávám a odejdu dovnitř budovy. Rozhlédla jsem se. Mířilo ke mně malé štěně. ,,Aphy !“ zavolám radostně. Aphy přidá na tempu, ovšem její neposlušné nožky se rozjedou na kluzké zemi. ,,Prosím tě, dávej si pozor.“ pokárám jí. To, že významu slov nerozumí, je pochopitelné. Samozřejmě se zvedla a zkusila to znova. Na co bych tě přivázala … Podívám se kolem, nic mě nenapadá. ,,Každopádně si musím ještě pro věci.“ Řeknu fence, která očividně nechápe, co tu melu za nesmysly. Nevadí, hlavně se nikde netoulej. Kam jsem to jen dala ?Zeptám se sama sebe, když hledám své oblečení. Ach, už vím. Rozejdu se do místnosti, kde je mé oblečení. Už nebudeš vypadat jako socka … Dala jsem oblečení do tašky a šla se rozloučit s Audrey. ,,Díky za vše. Měj se.“ Usměji se. Dnešní den byl vážně nádherný. ,,Pojď, jdeme domů.“ zavolám na štěně, které mě díky bohu následuje. Cestou domů se za mnou několik lidí otáčelo. Coby ne, vypadala jsem prý úžasně. Aphy se mě stále držela, bylo to pochopitelné. ,,Máš nádherného psa“ ozvalo se, kdy kolem mě prošel pohledný kluk. Jenže to mě nezajímá. Řeknu si pro sebe. Dnes nebudu vypadat chladně. Naopak. ,,Díky.“ S těmito slovy jdu dále. ,,Počkej !“ Promluví zase. Dělám, že neslyším, nemám zájem se s kýmkoliv bavit. Procházela jsem málo navštěvovanými místy, aby mě příliš lidí nevidělo. Stejně jsem měla smůlu, lezlo sem víc a víc lidí. Nechci, aby věděli, kde bydlím. Co s tím ? Byla jsem u našeho domu, z něhož vylezla má matka. Ještě lepší. Podívám se na fenku, která jen chodila sem a tam. ,,Rimo ?“ ozvala se rychle. To je snad zlý sen. Musí tak hulákat ? Zadívám se naštvaně, snad pochopí, že má mlčet. Rychle jsem vklouzla do domu s taškou a psem v náruči. ,,No teda Rimo !“ Podívala se na mě nevěřícně. Vlastně … Jak mě poznala ? Ani ty spolužačky, co šli kolem mě nepoznali. ,,Vypadáš nádherně ! To ty sama ? A kde jsi byla ?“ Zahrnula mě otázkami, na které se mi těžce odpovídá. Fajn, tak já ti to všechno řeknu. Pomyslím se a usměji se pro sebe. ,,Je to dárek od Rileyho.“ Začala jsem. ,,Ten milý chlapec ?“ rozplývala se ,,Je to vážně skvělý hoch Rimo ! Slyšela jsem, že jsi ho zachránila. O té finanční odměně víš ?“ Skočila mi do řeči. Chce to vědět nebo ne ? Jak o něm ví ? ,,Nevím nic.“ Ten den sem vlastně jela i paní Strifeová. Že by si tak povídali ? Bože … Pomyslím si, když si vzpomenu, co všechno mohla říct. Má matka o mě mluvila strašně ráda. ,,Paní Strifeová nám dala finanční odměnu ! A ne nízkou ! Není to milé ? A teď mi to všechno řekni.“ Mami, někdy mě tak štveš … ,,Vzal mě do agentury. A jak vidíš, udělali se mnou takové kouzla.“ Řeknu velmi snadně, není třeba se o tom rozpovídávat. ,,Ten chlapec se mi líbí Rimo, co kdyby ses s ním dala dohromady ? Jako, chápeš, ne ?“ Oči se jí rozzáří hned poté, co to dořekne. Chvilku nic neříkám, nevím co. Už k tomu nemám co dodat. ,,Co tady dělá ten pes ?!“ zařve tak nahlas, až se Aphy poleká. ,,Ke mně holka.“ řeknu tiše a fenka ihned přiběhne. ,,Taky dárek od Rileyho.“ Řeknu už bez jakéhokoliv nadšení. Počítám s tím, že oznámí, ať mu jí vrátím. ,,Jasně chápu. No, díky těm financím od paní Strifeové si ho můžeš nechat. Ale opovaž se jí nechat udělat jakoukoliv lumpárnu. To poletíte obě.“ Jistě, tahle představa je naprosto nereálná. ,,Jdu do pokoje. Neruš mě.“ Řeknu chladně a se psem v patách odcházím. ,,Aphy …“ pohladím jí po hladkém kožíšku ,,Proč se do toho všichni tak serou ?“ povím jí tiše. Ta zatím usnula. Tak dík. Zakroutím jen hlavou a odeberu se do koupelny. Tuhle dívku už nikdy nikdo neuvidí. Začnu s odmalováním. Poté se jdu i osprchovat. ,,Zase stará Rima.“ Snažím se usmát, i když to jde jen stěží. Rimo, proč se neusmíváš ? Proč ? Ptám se sama sebe. Kdo mi odpoví ? S povzdechem se svalím na postel. Chybí mi jeho společnost. Vzpomenu si na Rileyho, který musel odletět do LA. Dojel vůbec dobře ? Co když letadlo spadlo ? Napadne mě. Jediný přítel. Co bych dělala, kdyby tu nebyl ? Zeptám se znovu. Byla bych taková, jako dříve. Chladná. Zachránil mě … Více, než já jeho. Uznám. Co asi děláš ? Tolik věcí bych ráda věděla. Zavolám ti. Popadnu mobil a vytáčím jeho číslo. ,,Ahoj Riley. Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi dobře doletěl …“ Zeptám se starostlivě.

Katia Sundstörm - 06. prosince 2010 21:34

Letiště - Hotel Kolem Rileyho se brzy vytvoří velký dav jásajících fanoušků. Mám co dělat, abych se mezi nimi neztratila. Přeci jen, nepatřila jsem zrovna k těm nejvyšším a model by mě mohl mezi ostatními snadno přehlédnout. Spása příjde v podobě bodyguardů, kteří křiklouny obratně zaženou do patřičných míst. Konečně se naskytne chvíle, kdy se mohu se svým kamarádem přivítat. ,,Vážně jsi mi chyběl." řeknu popravdě a na důkaz svých slov se zářivě usměji. Ucítím, jak mě cosi tahá za nohavici. Podívám se pod sebe a spatřím štěně dalmatina. ,,To je ale krásný pejsek!". Hbitě k psíkovi přikleknu, abych jej mohla podrbat za ušima. Vzpomenu si na své dva domácí mazlíčky, morčečí holčičku Chicu a anduláčka Akiho. Nestihnu nic dalšího udělat, jelikož Riley se vydá k východu a já ho chtě nechtě, následuji. Na parkovišti už stojí připravená limuzína. Cestovat něčím takovým je sen každé holky. ,,Jasně, proč ne?" zazubím se, limuzínou jsem nejela poprvé. Když jsem ještě bydlela v New Yorku, Riley mě občas vyzvedával ze školy. Připadala jsem si zvláštně pokaždé, kdy jsem do obrovského vozu sedala. Ne každému se totiž poštěstilo být v blízkosti někoho slavného. To naštěstí nebyl můj případ. ,,Proč nemá žádné vodítko?". Připadalo mi zvláštní, že štěně nemá ani obojek. Rozesměju se při pohledu na navztekaného Rileyho, kterého dalmatin neposlouchá. Místo toho si udělá pohodlí vedle jedné z goril a jak se zdá, nijak ho to netrápí. Zkontroluji čas na svém mobilu a s překvapením zjistím, že mi odepsal Andrew. Pro jistotu jsem si u letiště vypla vyzvánění a příchozí zprávu jsem nezaznamenala. On chce za mnou přijet! To zní jako sen! Opět ho uvidím! Modelovi můj zasněný výraz samozřejmě neunikne. Byl až příliš vnímavý. Telefon mi z rukou doslova vyrve. Zamyšleně si prohlíží Andrewa, jehož fotku jsem si nastavila jako tapetu plochy. ,,Ano!" odpovím hrdě. Nemělo smysl mu cokoliv tajit. Můj vztah s Andym byl poněkud zvláštní. Ze začátku jsme se na sebe tvářili co nejlhostejněji jak jen to šlo, ale postupem času jsem si uvědomila, jak moc mě zaujal. Jaká škoda, že uvědomění přišlo až v době stěhování. Ne, nebudu kvůli tomu truchlit, to nikam nevede. Vzdálenost nám jen prospěje. Alespoň teď vím, jak je náš vztah pevný, když překoná i takové nástrahy. Limuzína zastaví před luxusním hotelem, kde měl Riley bydlet po celou dobu svého pobytu v L.A . Pomalu za ním cupitám až k recepci. ,,Jo, jdu. Vlastně mám menší problém." oznámím mu, jakmile se za námi zaklapnou dveře jeho nového pokoje. ,,Snažila jsem se najít ulice ve kterých ty dvě bydlí, ale.. Nezdařilo se." zkroušeně si sednu na postel vedle něj. Určitě očekával, že mu práci ulehčím a další den ho zavedu na místo, kde se dvě nové bojovnice pro Open nacházeli. Tak jsi se prostě měla snažit víc Katio. ES na tebe spoléhá! Důkladně si desky s informacemi prohlédnu. ,,Co začít u Samanthy? Vypadá roztomile." navrhnu. To už ale do místnosti vstoupí pokojská. Jaké štěstí, že Riley všechny tajné spisy schoval pod polštář. Není nad to spolehlivě zakrýt veškeré důkazy. Rozhovor těch dvou poslouchám jen na půl ucha, zbystřím však při zmínce o večeři. Kdy jsem naposledy jedla? Vezmu Rileyho štěňátko do náruče a nechám si od něj olíznout tvář. ,,Ehm, no máš tak trochu pravdu.." zrudnu, nechtělo se mi přiznávat, že jsem kvůli dnešnímu náročnému dni zapomněla na samu sebe, včetně jídla. ,,Radši se ani neptej." zamumlám. O svačinu jsem se jako obvykle podělila se svou spolužačkou a na oběd jsem kvůli hodině aerobiku zapomněla úplně.

Gaspard Rochette - 08. prosince 2010 09:24

Ellezie Jelikož celé zasedání vnímám jen vzdáleně a slova ostatních jen na půl ucha, Mellovy rozkazy směrem ke kolegům víceméně přeslechnu a zpozorním až když mě vládce osloví. Trhnu sebou a otočím hlavu jeho směrem. Osobně by mě nikdy nenapadlo, že moje nicotná schopnost někdy k něčemu bude, ale očividně Mello je prohnaný lišák a přemýšlí mu to jako správnému vůdci. Uznale pokývám, když skončí se slovy směrovanými na mě. Nejsem sice moc nadšen, že mám práci navíc, myslel jsem, že po schůzi se vrátím domů a budu dál imitovat práci, nebo praktikovat lenost, jenomže s tímhle důležitým úkolem najednou cítím velkou zodpovědnost, kterou ale nedávám navenek nijak najevo. Stále se tvářím stejně apaticky, až by si někdo, kdo mě moc nezná, mohl myslet, že svěřit mi takový úkol nebyl zrovna nejlepší nápad. “Udělám vše, co bude v mých silách,“ odpovím stručně a založím ruce na prsou. V Openu jsem už byl, dokonce vícekrát, ale to ještě mezi oběma dimenzemi nehrozil tak ostrý konflikt a nikdo mě za to nestíhal, zkrátka svoboda pohybu. Ale to místo je tak kýčovité, že jsem se raději rozhodl pro Ellezzii, i když zde vládnou špatné společenské vztahy. Ne všechno je dokonalé. Z kapsy vytáhnu mobil a do poznámek si v krátkosti přepíšu Mellovy rozkazy, kdybych zapomenul některý z detailů, nebo měl zkrátka okno. V hlavě se mi matně vybaví Openský hrad a jeho interiér. Už je to dlouho, co jsem tam byl, takže možná budu ještě překvapen, jak to tam vypadá. Zůstanu sedět, dokud zasedání neskončí. Třeba ještě někdo bude mít nějakou hodnotnou připomínku, nebo radu.

Arianna Salwert - 08. prosince 2010 20:03

Open My Heart ,, Najít schopnost.. " zopakuji si pro sebe, načež natáhnu ruku ke klisně a s úsměvem jí podrbu na kohoutku. ,, Tohle se ti líbí ? " zeptám se, i když mi je odpověď jasná. Alespoň to dokazuje kobylčin spokojený výraz doprovázený slastným přivřením očí. Nikdy jsem neviděla reálného koně, který by se tak choval. Tohle je zázrak. Znovu se otočím k Christianovi ,, Bolí to, že ano ? Objevení schopnosti. " tázavě na něj pohlédnu, nebylo mi totiž stále jasné, jakým způsobem mě chce přimět k tomu, abych v sobě svou nadpřirozenou sílu objevila. Dojdu až k němu a podívám se mu do očí. ,, Prozraď mi, co umíš. " lehce ho šťouchnu prstem do hrudi, než ale stačím pokračovat ve vyzývavých gestech, upřu zrak na vraníka, který s nadšeným řehtáním pohazuje hlavou. ,, Je opravdu nádherný. " uznám s kývnutím hlavy a opatrně, aby se hřebec nevylekal mu rukou přejedu po čele. ,, Netušila jsem ani v nejmenším, že si zvíře vybírá svého majitele. Na Zemi všemu vládnou lidé a ze zvířat si dělají akorát tak otroky. " poznamenám smutně, v mysli se mi totiž vybaví oči plné strachu všech němých tváří, které denně musí kvůli rozmarům člověka zemřít. Tady se nic takového nestane. ,, Nemusíš se bát krasavice, nikdy bych se k tobě nechovala jako ti v realitě. " promluvím tiše ke klisně, zatímco se mi otírá o rameno. ,, Teď už se od tebe nehnu. " na tváři se mi vykouzlí nefalšovaný úsměv. Co mohlo být krásnějšího, než utvořit se zvířetem nerozlučný pár ? ,, Nejsem příliš zdatná v sedle. " odpovím zachmuřeně na Chrisovu otázku. U koní jsem bohužel nemohla trávit čas tolik, kolik bych si přála. Vlastně skoro vůbec. Mé zkušenosti byly téměř nulové. ,, To ale nic neznamená. " řeknu odhodlaně, v očích se mi zablýskne. Otevřu dveře kobylčina boxu a bez jakýchkoliv potíží se jí vyšvihnu na neosedlaný hřbet. ,, Buď hodná holka. " zaprosím a lehkým stiskem nohou jí přiměji k pohybu. Klisna podemnou ihned zareaguje a pohodlným krokem výjde ze stáje. Přesně jako jedna duše ve dvou tělech.. ,, Dobrá tedy. Ukaž mi, kolik toho v tobě je. " zavelím a pak už jen pociťuji vlnu adrenalinu, která se zcela zmocní mého těla.

Riley Strife * Borec * - 09. prosince 2010 21:28

Los Angeles - Hotel ,, S tím si nelam hlavu Tio " bezstarostně nad tím vším mávnu rukou ,, Máme na to lidi a hlavně navigace " připomenu jí s povzbudivým úsměvem , když vidím její skleslý výraz . Pohledem zabloudím k jejímu levému zápěstí , na kterém se vyjímá potítko . Aniž by dokázala odhadnout mou další reakci , chytnu jí za ruku a prudce přitáhnu k sobě . ,, Katio , tohle nerad vidím " řeknu káravě , zároveň jsou však v tónu mého hlasu slyšet obavy . Opatrně jí potítko sundám a prstem jí přejedu po několika jizvách ,, Šetři síly na válku " . Lhostejně pokrčím rameny nad jejím nápadem se Samanthou ,, Klidně začneme u ní " souhlasně kývnu hlavou a poté vykráčím i s ní ze dveří ,, Dobře , nebudu se ptát . Pojď , narveme se k prasknutí " . Dojdeme až do jídelny , kde jsme pouze sami dva . V místnosti je příjemné přítmí , na stolech hoří svíčky . ,, Tady nás nebude nikdo rušit . Můžeme probrat válku " . Vzhlédnu , blíží se k nám číšník držící v rukou talíře plné jídla . S popřáním dobré chuti položí speciality před nás a poté se kamsi vypaří . ,, Dáš si taky žraloka ? " zeptám se a rychle si k sobě přitáhnu jeden z talířů ,, Nebo by jsi raději lososa ? " . Mezitím co oba v poklidu večeříme , přemýšlím nad tématem hovoru . ,, Slyšela jsi o tý slavnosti ? ES mluvila cosi o přátelském večírku s Ellezziany " se znechuceným úšklebkem naliju do dvou číší víno . ,, Chris prý některý z nich zná ještě z dob , kdy fetoval . Ale moc bych tomu nevěřil , když je zhulenej , vidí divný věci " . Skleničku natáhnu před sebe , abych si mohl s Katiou přiťuknout ,, Na Open a na válku . Vítězství máme v kapse " pronesu ohodladně . Je Mello vážně takovej idiot , jak vypadá ? Tohle nemůže vyhrát . O dvacet minut později sedíme znovu v pokoji a přemítáme nad zítřejším dnem . Doufejme , že nenastanou žádné komplikace jako tenkrát s Dayitou . Uvelebím se na posteli , po náročné cestě jsem byl unavený . ,, Já jdu spát Tio " oznámím jí s ospalým zívnutím . Jinak tu usnu ve stoje . ,, Bože , to je hodin . Víš ty co ? Přespi tu " navrhnu a rukou ukážu na vedlejší místnost s obří postelí , pouze pro ní . Zbystřím , můj telefon začne vyhrávat po celém pokoji . Překvapeně hovor příjmu,, Rimo ? . Ona mi volá ? Sama od sebe ? Nevěřícně zírám před sebe , když se začne starostlivě vyptávat , jestli jsem dorazil v pořádku . ,, Ty máš o mě strach ? " . Pořád to jaksi nechápu . ,, Všechno je cajk , nemusíš se bát " ujistím jí rychle , její chování se mi ale zdá podezřelé . ,, Nestalo se ti něco ? Zníš .. Jinak .. "

Christian *Chris* Leander - 10. prosince 2010 10:29

Open My Heart Lehce stisknu holeněmi Alassovi boky. Můj přítel okamžitě vycítí, co mám v plánu a poklidným krokem vyrazí ven ze stáje, kde zastaví vedle Ar a její krasavice. ,,Vypadáte obě ohromně. Abych ti odpověděl na tvoji otázku.. Schopnosti.. Ano, někdy může být její objevení nepříjemné. Ale neboj se, hravě to zvládneš.. Pokud jde o mě.. " nasměruji Alasse vedle kobylky, takže se těly prakticky dotýkají a já mám tak lepší možnost se Ar dotknout. Jemně jí vezmu za ruku a stisknu dlaň. ,,Dávej pozor.. Tohle je jen malý odvar z toho, co dokážu.. Zbytek ti ukážu při tréninku, jelikož se to hodí spíš do boje..." vysvětlím jí. Ar může cítit, jak jí skrze dlaň do těla prostupuje příjemné teplo. Moje dlaň prakticky září překrásnou zlatavou září. ,,Až ti někdy bude zima, víš, na koho se obrátit." spiklenecky zamrkám a pobídnu Alasse do kroku. Doufaje, že Ar mne napodobí, se vydáme směrem ze zámku. Vzduch byl prosycen příjemnou květinovou vůní, tak typickou pro OMH. ,,Je tu nádherně. Párkrát jsem už v Ellezzii byl... Musím říci, že to bylo impozantní, ale Openu se to stejně nikdy nevyrovná." nad hlavou nám krouží Alass a já se jen pro sebe pousměji. ,,Jsem rád, že mi ES přidělila tebe, Arianno. Je to.. milé." skloním hlavu a pohled přesunu kamsi do dálky. Po tváři se mi rozleje lehký ruměnec. Ta holka je snad anděl... ,,Netěším se na nadcházející válku. Vím, jak je Mello chytrý. Rád by ES porazil. To my ale nedovolíme. Narozdíl od nich jsme organizovaní. Potkal jsem pár Ellezzianů a musím říci, že ani jeden z nich nebyl schopen týmové spolupráce. Kopaj každej za sebe..." zamyslím se a zastavím u drobné říčky.

Thomas Dirk - 10. prosince 2010 17:25

Reál ->Ellezie, schůze. Po drobném nepříjemném incidentu, který se mi stal v Openu, jsem se asi týden zdržoval doma. Měl jsem pro to několik podstatných důvodů. Předně se kompletně vzpamatovat ze šoku, dále si vyčistit hlavu. Poslední problém byl ryze praktický – vzhledem k tomu, že se živím na burze a ceny komodit dost kolísaly, nemohl jsem si dovolit vstát od počítače na déle než pět minut, aniž bych tak riskoval nepříjemné finanční ztráty. Narozdíl od některých ostatních totiž nejsem někdo, kdo by nemusel pracovat a stačilo mu jen chodit do školy či se prostě jen narodit do dobré rodiny. Moje práce má na druhou stranu tu výhodu, že když zrovna neobchoduju, mohu si dělat, co chci. A tak když se situace uklidnila, strávil jsem několik dní rozhýbáváním ztuhlého svalstva a do postele se vracel zcela dobitý. Pokud je v Openu někdo, kdo umí rušit schopnosti, je na čase oprášit boj bez schopností. Poslední dobou jsem na ni příliš spoléhal. A tak týden uplynul rychleji, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že jsem se s ostatními nerozešel zrovna v dobrém, tak mě to, že mě nikdo nekontaktoval ani nepřekvapilo. A byl jsem tomu rád. Takhle jsem si byl schopen vyčistit hlavu, znovu nabýt svůj klid a vyrovnanost a rozmyslet si, co vlastně chci. Ulehl jsem na svou postel, zavřel oči a vyčistil si hlavu. O chvíli později jsem se již zjevil uprostřed trůnního sálu Ellezijského hradu, kde jak jsem velmi rychle zjistil byli shromážděni snad všichni Elleziané. Zvláštní, to už začala válka? Vypadá to na válečnou poradu. Ajejejej. „Dobrý večer přeji, omlouvám se za pozdní příchod, ale nebyl jsem informován, tedy jsem zde pouze šťastnou náhodou.“ řeknu tichým, klidným hlasem a jemně skloním hlavu a smeknu svůj cylindr.

Dayita Katter *Day* - 10. prosince 2010 18:49

Návrat zpět z Anglie do NY¨ Už je to přesně týden co jsem se vydala do Anglie se svými přáteli, kde se konala nějaká veledůležitá skateboardingová soutěz. Samozřejmě sme se zúčastnili. Něco takového bysme si my skejťáci nenechala ujít. Lee se umísti, na perfektním 5.místě z 47 účastníků. Azy byl 20., já 10., Brat 23. a Katie byla diskvalifikována, protože se pustila do křížku s jednou z rozhodčích. Vystoupím po schůdkách dolů z letadla na zem. Nohama pevně na New Yorské půdě. Nadechnu se studeného vzduchu a hned se zabalím do teplé bundy. Vánoce se blíží a je největší čas jít nakupovat dárky pro své nejbližší. Pro Mimi bude nakupování snadné, té můžu dát i papírek od žvýkačky a ona s ním celá šťastná začne běhat po domě. Projdu snad celé letiště než najdu svůj kufr a odbavení. Tam také vidím Leeho,Azyho,Brata a Katie jak loví svá zavazadla na pohyblivém pásu. Po pěti minutách se musím strašně smát když vidím malého Lee jak běhá po pásu za svým kufrem. Výjdeme ven, kde na nás čeká naš odvoz v podobě rodičů. Rozejdu se k našemu autu.,,Day."Ušklíbne se Joe.,,Tak to tě máme zase zpátky na krku."Rýpne si a pak mě obejme.Usměju se a vlepím mu pusu na tvář.,,Nazdar brácha. Jak bylo doma, něco novýho?"Nakloním se k autu.,,Kde je máma?"Zeptám se, když ji nikde nevidim. Za volantem sedí pouze Larry a s někým horečně diskutuje.,,Pavitra?"Zopakuje. Joe matce přestal říkat mami od doby, kdy táta umřel. Teď ji oslovuje jménem.,,Ta zůstala s Mimi. Neměla ji kdo pohlídat a navíc musela zůstat v restauraci."Vysvětlí a hodí bágl do kufru. ,,Aha." Trošku zasmutním. Takže moje matka jet prostě nechtěla. Na tohle se mohl vymluvit každý. Není to poprvé co mě máma vyměnila za práci nebo za Mimi. I Joe to zpozoroval, ale chce mi dávat naději. Nasednu do auta.,,Ahoj Larry. Jak jste se ten týden měli?" Pozdravím nevlastního otce a uvelebím se v křesle.,,Ahoj. Jak to dopadlo Day?Doufám že jsi to vyhrála."Otočí klíčkem a rozjedeme se domů.,,Nevyhrála. Byla jsem desátá. Neměla jsem šanci to vyhrát, bylo tam moc účastníků a hodně i z jiných zemí.",,Vidíš?A to je tvlj problém. Proto jsi nevyhrála, vzdala jsi to už na začátku. Musíš si víc věřit." Poučuje mě skoro celou cestu domů. Když zaparkuje auto v garááži a vystoupí, nakonec mě přece jen pochválí za krásné místo z tolika účastněných. Vezmu kufr a výjdu schody nahoru do pokoje. Vybalím si a hned se natáhnu na postel. Za matkou nejdu. Nechci ji vidět, když ona nechce vidět mě. Vezmu mobil a začnu psát Rileymu. Cau Riley, chci ti jen rict ze uz jsem se vratila zpatky z Anglie. Nevyhrala jsem ale to je fuk. Tak se mej. Dayita.

Samantha Hanks - 11. prosince 2010 14:28

Doma -> Ellezie Celý den byl tak nějak na nic. Počínaje školou, kde se učitelka musela rozhodnout zkoušet mě zrovna z toho jediného, co jsem neuměla. Mrcha jedna. Beztak to moc dobře věděla. OBčas si říkám, jestli v sobě nemá zabudovaný radar nebotak něco. Pak ještě ve škole ta kráva Lucy musela zase rýt. Nechápu, co jí na tom po všech těch letech pořád baví. I když je fakt, že teď si dala na docela dlouhou dobu pohov. Asi se í potom stýsklo nebo co já vím. Je mi to celkem jedno. Jenom ať mě nechá proboha v klidu žít. Ten den jsem se těšila domů víc, než kdykoliv předtím. Jenže ani tam to nebylo o moc lepší. Jenom co jsem došla před byt a viděla jedny boty navíc, bylo mi jné, že bude zle. Nemluvě ani o tom, že ten jekot byl slyšet i na chodbu. Automaticky jsem znervózněla. Byla to automatická reakce mého těla. Nesnáším hluk a křik. A v tomhle případě to platí ještě jednou tolik. "Jsem doma!" křikla jsem a pro jistotu zaplula do pokojíku. Nemám potřebu vidět svého otce. Vlastně by mě zajímalo, co tady zase chce. Pokud vím, tak při poslední návštěvě, která jako obvykle skončila tímhle, ječel něco o tom, že nás nepotřebuje a že stejně nejsem jeho. To vždycky potěší slyšet, nemyslíte? Ale stejně mi bylo jasné, že zase přileze. Má totiž právo mě vídat, bohužel. "Samantho, pojď sem ať tě taky jednou za čas vidím." A je to tady. Hm, tak to moc nevyšlo. Doploužila jsem se dokuchyně, poslechla si pár poznámek a průpovídek načež se sbalil a odešel s tím, že si musí ještě něco zařídit. Jo, to jistě. Ta flaška slivovice by nepočkala, že? Na druhou stranu, jen ať jde. A kdyby se už nevracel bylo by to ideální! Zarazila jsem se. To bylo hnusný. Hodně. Je to můj oec, neměla bych takhle přemýšlet, jenže... No, to je jedno. Radši. Když jsem se konečně dostala do pokoje, zjistil jsem, že mám vybitý telefon, tkže jsem pro změnu lítala po celém bytě a hledala nabíječku. Jenom proto, abych nakonec zjistila, ž ebyla celou dobu za postelí. Na pěst, fakt už dneska. Zhruba deset minut potom, co se nabíjel, začal ječet. SMSka. V rychlosti sjem se koukla od koho. Andrew? Co se asi děje? Přečetla jsem to a jenom zaklela. Schůze v Ellezii? Podívala jsem se na čas. Před hodinou. Do háje. Nicméně jsem si lehla, zklidnila se a pokusila se o to přenesení se. Povedl se. Sice až na druhý pokus, ale snaha se cení, ne? Objevila jsem se před tím palácem co minule a vešla dovnitř. "Tak a kam teď?" Zamlumlala jsem si pro sebe potichu. Babo, raď. Sice jsem tu byla, ale že bych si nějak zvlášť pamatovala, co kde je se říct nedá. A tak jsem zůst stát a čekala, jestli někdo nepůjde okolo, že bych se aspoň zeptala.

Katia Sundstörm - 11. prosince 2010 21:53

V hotelu Zalapám po dechu, když mě Riley chytí za ruku a prudce přitáhne k sobě. Vyděšeně se mu podívám do očí, to už mi ale z levého zápěstí sundá potítko. Prstem mi přejíždí po ošklivých jizvách, které jsem se snažila už delší dobu všemožně zakrývat dlouhými rukávy, nebo alespoň náramky. ,,Já vím Riley." špitnu tiše a provinile upřu zrak k zemi. ,,Bez krve není schopnosti." připomenu mu, mé ošklivě vypadající rány totiž nebyly bezdůvodné. Ne každá schopnost přinášela svému majiteli radost. Můj dar, ač byl silný, způsoboval bolest i mně samotné. Občas nastaly chvíle, kdy bych si svou dovednost nejraději vyměnila s někým jiným, ale něco takového nemělo smysl. Svou genetickou výbavu jen těžko změním a za druhé? Získat schopnost někoho jiného je logicky nemožné. ,,Válka se blíží, nesmíme své nepřátele podcenit." To byla samozřejmě pravda, do války jsme nemohli vstoupit nepřipravení. Už z toho důvodu na mém zápěstí přibývaly bolístky víc, než kdy předtím. Moc dobře jsem věděla, jak moc je každý zkušený bojovník pro Open My Heart důležitý. Nepřipadalo v úvahu, abych kvůli několika krvavým šrámům odmítla účast ve válce. Za svou zemi jsem byla ochotna položit i život a fyzické následky mé schopnosti nebyly v žádném případě důležité natolik, jako ochrana vládkyně a jejího překrásného domova. Mlčky Rileyho následuji do jídelny, kde jsme naštěstí jen sami dva. Skvělá příležitost k rozhovoru o našich plánech. Sednu si k jednomu z připravených stolů a tiše vyčkávám příchod číšníka. Nemusím čekat nijak dlouho, dorazí velmi brzy i s připraveným jídlem, které položí před nás. Nakonec odejde a my máme konečně možnost si v příjemné atmosféře hořících svíček promluvit. ,,Ani jedno." odpovím na jeho otázku s nevinným zaculením. Nikdy jsem neměla ráda rybí maso a i když na talíři se zeleninovou oblohou vypadalo skutečně lákavě, neměla jsem v plánu se pustit do jeho konzumace. ,,Ten salát stejnak nebudeš jíst, že?" zeptám se zběžně a aniž bych čekala na modelovu reakci, přisunu si k sobě misku plnou zeleniny. ,,ES se o něčem zmiňovala," zahuhlám s plnou pusou, když příjde řeč na připravovanou slavnost. ,,Nevím, jestli je to dobrý nápad. Ellezzianům se nedá věřit." Z tématu o našich nepřátel nekoukalo nic dobrého. Myšlenky na válku s někým tak zvrhlým a egoistickým mě už delší dobu nemálo trápily. ,,No jo, Chris. Ten přeci všechno ví, všech zná.". Koutky úst mi vyletí nahoru, to už ale Riley k mé skleničce přiblíží tu svou, abychom si mohli přiťuknout. ,,Na Open." zopakuji ještě jednou a poté se stejně jako on napiju. ,,Ellezzie nemá šanci." zvolám sebevědomě, přestože kdesi uvnitř mě se ozývaly pochybnosti. Možná si válku představujeme až příliš jednoduše. Nechtěla jsem myslet na vítězství za cenu ztráty našich bojovníků. Mello se jen tak nevzdá. Čeho všeho je ale schopný? Po vydatné večeři se přemístíme do Rileyho pokoje. Vypadá unaveně. Ani jsem se mu nedivila, cesta letadlem musela být vyčerpávající. Jeho nabídku s přespáním v hotelu uvítám. Ve tmě a dešti se mi domů opravdu jít nechtělo. Pořád tu byla možnost zavolat rodičům a požádat je o odvoz, ale nechtěla jsem je tak pozdě večer obtěžovat. ,,Co tvoje zranění?" zeptám se Rileyho opatrně, to už mu ale začne zvonit telefon. Kdo mu může volat? Zatímco mluví, odešlu zprávu rodičům, ať na mě dnes nečekají. Přespání u kamaráda jim jako důvod musí stačit. ,,Půjdu si taky lehnout.". S popřáním dobré noci zamířím do druhé místnosti. Pozhasínám veškerá světla a lehnu si do postele. Nespokojeně se zavrtím, necítila jsem se ve své kůži. V cizím prostředí jsem se jen málo kdy dokázala dostatečně dobře uvolnit. Vše tu bylo tak obrovské. Přisunu si peřinu blíž k bradě, abych alespoň z části navodila pocit bezpečí. Už jsem se někdy zmiňovala o tom, že nemám ráda neznámá místa a tmu? Dokonce i v Openu mi nějaký čas trvalo, než jsem si na svůj nový pokojíček zvykla. Dnes už na své malé království samozřejmě nedám dopustit, ale kdysi mi do smíchu opravdu nebylo. Riley by se mi vysmál. Tmy se bojí leda tak děti. Odhrnu deku od sebe a neslyšně, jako kočka se vplížím do Rileyho pokoje. Na studenou pohladu, z které mě zebou nohy neberu zřetel. ,,Rileý." zaskučím zoufale ,,Ehm..No..Já.."

Rima Jeevas - 11. prosince 2010 22:27

Pokoj, večerní procházka Ráda tě slyším. Usměji se pro sebe, když se ozve. ,,To jsem ráda.“ Usměji se po zmínce, že je vše v naprostém pořádku. ,,Zapomeň na to. Nic se neděje.“ Ujistím ho, ale nepřipadá mi, že by to potřeboval. ,,Chceš jít ven ?“ Zeptám se štěněte, které se aktuálně probudilo. Vycítila jsem, že to bude dobrý nápad. Nemáme obojek ani vodítko. Povzdechnu si. Dnes jsem si jej koupit nestihla. Snad zítra. Bez jakýchkoliv upozornění rodičů jdu ven s mou Aphy. Položila jsem jí na zem a rozešla se po chodníku. Nevěděla, jestli má jít za mnou nebo zůstat. A tak si sedla a čekala. ,,Pojď ke mně“ Stále nic. ,,Aphy ?“ Zavolala jsem důrazněji. To už se ke mně hnala puntíkovaná koule na čtyřech nohách. Rozešla jsem se dalších pár metrů, ovšem ona mě přestala následovat. ,,Vždyť ti to cestou z agentury tak šlo. No tak.“ Opět přiběhla. Další kroky jsem se neohlížela, buď půjde za mnou nebo má smůlu. Vybrala si první možnost a pořád se kolem motala. Došli jsme do parku, tam kde jsem byla s modelem. Kdo ví, proč tu jsem zase. On tu nebude. Ujistím sama sebe. Věděla jsem to moc dobře. Naivní jsem nebyla nikdy. ,,Chvilku tu budeme“ Povím spíše sama sobě, než jí. Ta mě totiž úplně ignorovala.,,Jak myslíš.“ Povím jí přičemž odhodím klacek. Ihned se rozběhla a začala jej hledat. Dnes byl úžasný den. Vzpomínám na společné chvíle s Rilem. Je to on, kdo je zdrojem mého štěstí ? Ale proč ? Ptám se sama sebe a hledám při tom neposlušného psa. ,,Aphy,“ zavolám jí. Nerada bych jí ztratila. Vzala jsem jí do náruče a přitiskla se k ní. Jeho přítomnost mi budeš vynahrazovat Ty. Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe. Zářily na ní hvězdy. Pohled na ně byl neuvěřitelně hypnotický. Já se však nedala. Kolik se toho za nimi skrývá ? Kolik příběhů a kolik tajemství ? Několik. Začal kolem mě vát studený vítr a já tušila, že je čas jít. Netrápil mě fakt, že rodiče netuší, kde jsem. Proč by se starali ? Šikovná holka přeci jsem. Vždycky si mě vychvalovali, tudíž mohou být v pohodě. ,,Aphy, jdeme.“ Povím štěněti, tkeré jsem položila na zem. Byla unavená a tak nezbývalo nic jiného, než jí prostě vzít v náruči. ,,Fajn, ale na to si nezvykej.“ Povím jí přísně. Když vyjdu z parku, naposledy se ohlédnu. Doufám, že se sem vrátíme, Riley.

Riley Strife * Borec * - 12. prosince 2010 01:00

Stále v hotelu Rimino chování mě překvapuje čím dál více . Zapomeň na to ? Nic se neděje ? Co to má být ? ,, Vážně je všechno v pořádku ? " zeptám se , to už ale hovor ukončí . Bezva .. Pozornost přemístím opět k Tie , která se zajímá o mé zranění , způsobené Thomasem . ,, Už je to v pohodě " odvětím nepřítomně , pořád mi nešel do hlavy podivný telefonát s Rimou . Můj telefon má dnes viditelně napilno , protože o chvíli později přichází sms zpráva od Day . Dneska je nějaký provoz . Potěší mě , že se rozhodla mi napsat . Ještě před týdnem mě měla za blázna . Musím se nad svou myšlenkou pousmát . ,, Nevadi . Jsem ted v Los Angeles , nevim kdy se vratim . Pak ti dam vedet . Uvidime se v Openu . Pa " . Mobil položím na stolek vedle postele a zatímco se Tia odebere do vedlejší místnosti , zamířím do koupelny splnit pravidelnou rutinu hygienických potřeb . I když rána na hrudníku už tolik nebolela , pořád jsem na ní musel dávat pozor , zvláště při sprchování . Jak rád to tomu křupanovi oplatím . Vrátím se do svého pokoje , kde několik dalších minut listuji porno časopisem , který byl přímo stvořený k zahnání nudy . Alespoň na chvíli jsem mohl vypustit z hlavy nastávající válku , i konflikty mezi ES a Mellem . Nakonec časopis zastrčím do šuplíku . Zítřejší den strávený hledáním Samanthy a Phoebe měl být více než náročný . Měl jsem štěstí , protože obě dívky měl při zaučování na starost jiný Opeňan . Mými žačkami už byla Rima s Dayitou . Mít na krku další dvě .. Asi by mě kleplo . Zamračím se při vzpomínce na Chrise . Sám měl na starost pouze Ariannu , které se mohl dostatečně věnovat , aniž by musel svou pozornost přiměřeně rozdělovat dalším nováčkům . Lenoch jeden , aby se náhodou nepředřel . Z mého přemýšlení mě vytrhne až Tia , zoufale přešlapující na podlaze . Je mi ihned jasné , co se děje . S některými Opeňany jsem se znal natolik dobře , že jsem jen z pouhého výrazu jejich tváře poznal , co je trápí . Katia se nikdy necítila příliš jistě v neznámém prostředí a jako bonus se bála tmy . Její začátky v Openu nebyly nijak slavné . Po nocích obcházela pokoje ostatních , kde hledala útočiště před svým strachem , nebo nespala vůbec . To se jí samozřejmě tvrdě vymstilo , zvlášť když další den usnula v době vyučování . ,, Co mám s tebou dělat . Pojď " povzdechnu si a udělám jí místo vedle sebe . Pro přátele v nesnázích jsem byl ochoten udělat spoustu věcí . Jeden za všechny , všichni za jednoho . ,, Dej si bacha , ať se o tom nedozví ten tvůj amant " ušklíbnu se , tomu druhému by se zaručeně nelíbilo , že se mnou Tia leží v jedné posteli . V takové chvíli by ho zřejmě nezajímalo , že se jedná jen o pouhé zklidnění její fobie . Kamarád taky rád , kamarádka musí dát . Pousměju se , Katia pro mě byla stejně jako ostatní lidé z Openu kamarádka , které jsem v nouzi rád pomohl . Přetočím se na pravý bok a zavřu oči . Doléhala na mě únava .. Dnešní den pro mě tímto skončil .

Andrew Keith *Andy* - 12. prosince 2010 19:42

Ellezzie ,,Měl jsem příliš práce.“ Povím mu. Důvod byl sice nepravdivý, ale doufejme, že dostačující. Poslouchal jsem názory lidí, které jsem vlastně ani neznal. Tak nějak postačilo, abych věděl, oč se jedná. Sám jsem se nevyjadřoval. Neměl jsem co říct. Ani jsem nevěděl. On to stejně řekne někdo za mě. Při zmínce Mella o Destiny jsem se podíval s okna, Jako bych snad čekal, že se tam stane něco zajímavého. Vyhlížel jsem a v tom jsem uviděl Samanthu. Ona přišla. Pohlédnu na ní překvapeně. Ach bože, ona vlastně neví, kam jít. Vzpomenu jsi, že jsem jí to ve vnitř moc neukazoval. ,,Mello ?“ Ozvu se, když bylo chvíli ticho. ,,Samantha je tu taky. Jenom jaksi neví, kam jít. Já pro ní dojdu, ano ?“ Bez jakékoliv odpovědí se rozejdu jí naproti. Kam jsi šla?Zeptám se jen tak, protože jsem jí nemohl najít. ,,Samantho ?“ Zavolám a pak jí uvidím. ,,Tady jsi. Jsem rád, že jsi přišla.“ Sice pozdě, ale to nevadí. ,,Pojď se mnou“ Vybídnu jí. Konečně jsem splnil nějaký úkol, který jsem byl pověřen. Usměji se. Opět se usadím na své místo. Když začne mluvit o Gaspardovi, že prý musí díky své schopnosti do Openu pro informace o každém bojovníkovi, ozvu se ,,No, budu určitě schopný někoho sledovat. Jen abys věděl.“ Bude to zábava. Zamyslím se a těším zároveň. Žádného Opeňana jsem neznal. Který dement asi na mě vyjde ?

Destiny Ricco - 13. prosince 2010 10:56

Doma Jen se kysele ušklíbnu.,,No jo jasně Mello, hlavně že ty jseš tady velkej šéf.".Zakroutím hlavou. Mello se za poslední dobu pěkně změnil. Dřív byl fajn, měla jsem ho fakt ráda. Prostě nejlepší kámoš, ale teď je na zabítí, pěkně mě sere. ,, Nic zajímavého se tu stejně asi nedozvim, takže je zbytečný, abych tu dál tvrdla. Adiós. Vyjdu z paláce a hned na to, se vrátím zpět do svého těla. Otevřu oči vlastně jako vždycky když se člověk probudí, až na to, že já nespala jenom to tak vypadalo a...Sakra..Zas blábolím. Vstanu z lehátka, je docel kosa. No bodeť by ne, kdyť já ležím na lehátku na zahradě na začátku prosince. Neslychané, nevídané. Jsem blázen. Rychle uteču do domu, kde je aspoň teplo.,,Destiny? Máš nějaké rozumné vysvětlení pro to, že v prosinci ležíš na letním lehátku v zahradě?"Překvapí mě matka v kuchyni držící hrnek horké čokolády. Co jí mám říct? Že jsem byla v jiné dimenzi? No to určitě. Rovnou by mě poslala za psychiatrem.,,No víš, potřebovala jsem si provětrat hlavu." Plácnu. bože co to říkám? Když si člověk potřebuje provětrat hlavu, tak se jde většinou projít ne a ne ležet na lehátko. Bože já už blbnu. ,,Mami víš co, pusť to z hlavy."Mávnu nad tím rukou, když vidím matky nechápavý výraz. Vrátím se do pokoje. Z nočního stolku vezmu nějaké papíry. Většina z toho jsou nabídky ke spolupráci s ostatními firmami, potom nějaké reklamy. Jim mi nedávno říkal, že jeden jeho známý bude točit nějaký film a že by mě rád viděl jako hlavní postavu celého děje. Tak to jsem zvědavá, co za hovadinu to bude. Carmen přinesla i poštu. Zběžně zkontroluju od koho to je, většina jsou fanoušci. Přečtu si to potom, stejně je to pořád dokola. Jak jsem úžasná, jak mě obdivují, že jsem jejich vzor a blá blá... Kolotoč těchle keců. Musím svoji kariéru modelky nějak oživit, svoji slávu ještě zviditelnit a ještě víc se dostat na vrchol. Ale jak to udělám? Chce to něco .. Hmmm..Nějaký skandál třeba? Ale to vůbec není špatný nápad! Zalezu do postele. Mám si nechat u sebe najít drogy? Nebo řídit opilá jako Lindsey Lohan? A nebo kouřit trávu za jízdy jako Paris Hilton? Ah, bože ne, k něčemu tak ubohému se snižovat nebudu, nejsem žádná fetka. Já dokážu vymyslet mnohem růžovější plán.

Lucy Rower - 13. prosince 2010 17:47

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Nepříjemný shon událostí Probudila jsem se na posteli a jenom tupě zírala do stropu, všechno jako kdyby utíkalo až moc rychle. Chvíli mi vůbec nedocházelo, kde se právě teď nacházím. V mysli jsem měla neuvěřitelný zmatek, všechny myšlenky se točily kolem sledování Opeňanů a nadcházející války. Bude tohle opravdu ten poslední krok? Bude taky znamenat mou smrt, pokud neuspějeme? Najednou tu byla otázka, která mě děsila, ale zároveň jsem v ní cítila i jisté vysvobození. Pokud umřu, už nikdy si nic neužiju, ale pokud bych si měla „užívat“ jako předešlých osmnáct let, klidně bych to zahodila. Nad čím to přemýšlíš?! Okamžitě se na sebe osopím. Nechápala jsem, jak jsem mohla Mellovi nevěřit, tedy… jak jsem mohla Ellezzii nevěřit. Ach bože, už zase ten Mello! Poslední dobou se v mé hlavě objevuje až neuvěřitelně často. Vůbec nechápu, o co to tady vlastně jde. O co se moje myšlenky snaží? Nechápala jsem jejich nynější pohyb, který se neustále točil kolem jediné osoby – blonďatého vládce. Posadím se, opřu se zády o zeď a nepřítomně potřepu hlavou, zmatenost se mě zmocňovala čím dál víc. S každým novým obrazem Mella v mé mysli jsem všechno chápala méně a méně. Skutečně už to nejspíš nemám v hlavě v pořádku… Hubenými prsty si prohrábne ofinu a následně zamířím ke stuze, kterou z copu stáhnu. Rozpuštěné vlasy si nechám volně splývat po zádech, byl to takový ten uvolňující pocit. Najednou mě nic nepoutalo, připadala jsem si o něco svobodnější. Veškerá realita a vlastně i shon v Ellezzii ohledně války byl ten tam. Skoro jako kdyby se moje duše odpoutala od těla a rozletěla se směrem pryč. Kam? Když jsem se nad tím chvíli zamyslela, do mysli mi zase vstoupil on. Teď jsem už ale rozhodně neměla páru, o co jde. Hlavně jsem nad tím nechtěla přemýšlet, nechtěla jsem vědět, co se za tímhle schovává. Ještě jednou prudce trhnu hlavou a konečně se mi do zorného pole dostane menší přeložený dopis světle zelené, takové té neonové barvy. Asi abych ho nepřehlédla… Jak prozíravé! Pomyslím si a na mé tváři to vyloudí něco jako úsměv. Aspoň vzdáleně by to mohlo tomu odpovídat. Opatrně ho vezmu do ruky, skoro jako kdyby se mi v dlani mohl rozpadnout na tisíc malých kousků. A se stejnou pečlivostí ho i otevřu. Trochu jsem se bála, co v něm najdu a bohužel mé nejtemnější myšlenky se osvědčily jako pravdivé. Lucy, já a otec si vyrážíme přes víkend na ryby. Znáš to, taková ta pánská jízda, kdy člověk potřebuje na chvíli vypnout. Nezlob se, že jsem ti to neřekl do očí, ale spala jsi tak tvrdě, že jsem tě nedokázal probudit. Určitě už ti došlo, co tím chci říct. Budeš doma sama jenom s mámou! Hlavně jí nechoď moc na oči, víš, jaká umí být… Vracíme se v pondělí večer, tak se zatím opatruj. Tak zatím! Tvůj Kewin Nevím, co mě v tuhle chvíli děsilo víc. Jestli to, že jsem byla tak nepozorná a klidně jsem mohla vyvolat nežádoucí pozornost, co se týče mého až moc tvrdého spaní, nebo to, že budu muset přežít tři dny jenom s matkou v domě. Tvrdé spaní by se nejspíš dalo nějak odůvodnit, ale nadcházející situace se už nijak ovlivnit nedala. Kdybych to věděla, nejspíš bych se raději připravila předem a na ty tři dny se schovala na koupališti v domku pro plavčíky. Ale to bych potřebovala vědět takové dva dny dopředu, jelikož bych si tam potřebovala nanosit jídlo a pití. Teď? Už nemohu dělat nic, pouze doufat, že to ve zdraví přežiju. To zvládneš, dělat neviditelnou ti vždycky šlo moc dobře… Zhluboka se nadechnu, abych odehnala ten nepatrný záchvěv paniky. Stačí se jenom chovat přirozeně, posledně jsem byla s matkou doma dva dny a ani jednou jsme se nepotkaly. Určitě by se našlo něco, za co by mě mohla nenávidět ještě víc, jsem si vědoma, že je to všechno moje vina. Přeci jenom mě už o tom i dostatečně přesvědčila… Všechno je to tvoje vina, špatná krev se nezapře! Černá ovce rodiny, proč ses vlastně narodila?! K čemu jsi byla určena, ty hříčko přírody?! Vybavím si úryvek jejích slov, které se do mých uší zařezávaly jako dva velice ostré nože. V mé hrudi nechaly velké rány a v mé mysli vědomí, že jsem všechno zpackala už v mládí a ani teď to není o moc lepší. Nejspíš jsem se ani neměla narodit, jinak by prý Kewinova ruka byla v pořádku. Věřím tomu, určitě jsem udělala něco hrozného. Jenom kdybych si dokázala vzpomenout co! Ovšem i když nadávky na svou nicotnou existenci slýchávám celkem často, nejsem schopná se o ni připravit. Přiznávám, už jsem nejednou stála na okenní římse a přemýšlela, jestli to nebude to nejjednodušší řešení, které mám jako na dlani. Mohla bych klidně zvolit i lehčí smrt - předávkování prášky na spaní neznělo nijak bolestivě. Ale nikdy jsem v sobě nenašla tu touhu a odvahu. Svým způsobem jsem neustále věřila, že se to všechno může změnit k lepšímu. Ovšem každý člověk má své meze a ani já nejsem výjimkou. Jsem trpělivá, ale když už čekám deset let a stále žádná známka naděje, je to celkem unavující a svým způsobem hodně deprimující. Vylezu z postele a postavím se před velké zrcadlo. Víš vůbec kdo jsi, Lucy? Zeptám se svého odrazu v zrcadle a prohlédnu si svou štíhlou postavu. Chtěla jsem vzít život osobě, kterou jsem ani neznala. Jak tragický osud, vskutku. Pohled mi sjede na šátek uvázaný kolem krku. Po krátkém váhání si ho přeci jenom sundám a naskytne se mi pohled na ošklivě vypadající a zpola rozervanou jizvu, které se nyní ujala infekce. Důkazem mi je obrovská červená skvrna, která se kolem zohavené jizvy táhne. Neustále pulzující tupá bolest by se taky dala předpokládat za jeden z účinků infekčnosti. Horkost vycházející z celé rány byla spíš příjemná, skoro utěšující. Jizva byla naprosto v pořádku, dokud jsem nezačala používat schopnost, která mi byla dána. Celkem ironické… Od té doby už to šlo jenom z kopce a nyní už by mi asi ani nepomohlo, kdybych schopnost přestala užívat. Nemohla jsem si však pomoct. Chtěla jsem být co nejdřív všehoschopná, abych Mellovi dokázala svoji zručnost. Svým způsobem se to i podařilo, dostala jsem do Ellezzie nováčka a svou schopnost už mám plně zvládnutou. Teď už ji mohu pouze rozvíjet a vylepšovat. A na co jsem pyšná nejvíc, nikdo z Ellezzie o mém hendikepu ani neví, tak dobře jsem schopná držet bolest za zuby. Ani jsem to nemohla dopustit, jistě už bych si místo v Ellezzii nezasloužila. K čemu by někomu byla bojovnice, která se svým zraněním skoro nic nevydrží? Odpovím si sama: K ničemu. A proto musím všechno ututlat, což už se mi nějaký ten čas daří. Aspoň nějaký důvod k radosti. Lékaři by mě za mé počínání asi moc nepochválili, ale musím ho skrývat částečně i kvůli mé milované zemi plné tajných koutů. Kdyby se mi to neustále znovu otevíralo, začali by se nejspíš ptát, proč tomu tak je. A to já samozřejmě nesmím dopustit! Jenom nepatrné poukázání na možnost existence jiné dimenze je hrozný prohřešek! Navíc už jsem se s ní i tak trochu ztotožnila. Bez bolesti bych si najednou připadala zvláštně, jako kdyby v mém životě něco chybělo. Naposledy se na svůj zruinovaný krk podívám a pak ho znovu převážu hnědým šátkem, tak silně, jak mi jenom dýchací cesty dovolí. Nejspíš si tím teď naprosto zbytečně zužuji přívod vzduchu, ale šátek nikdy nesmí spadnout a o to já už se postarám. Raději nedýchat než aby se něco takového stalo… Rozpuštěné vlasy ještě gumičkou stáhnu do culíku na stranu, čímž ještě víc zakryji zraněnou stranu krku. Tentokrát nechám svoje lehce zvlněné vlasy volně ležet na rameni, nosit neustále jenom cop je taky lehce monotónní a nudné. Ucítím a taky uslyším, jak mi zakručí v žaludku. Od dopoledních hodin jsem neměla nic v ústech a žaludek se právem dožaduje něčeho nového. S obavami pohlédnu směrem ke dveřím, možná je už Elie doma a já bych se s ní jenom nerada hádala. Se stejným obličejem zkontroluji i čas, v tuhle chvíli už můžu jenom doufat, že ji dnes něco zdrželo. Odhodlaně se vydám do kuchyně, na chvilku mi zatrne, když ji ze dveří uvidím sedět u jídelního stolu. Bohužel už si mě všimla a tak nemá cenu vycouvat, s pohledem zarytým do země se vydám ke kuchyňské lince, kde mám v plánu najít něco k snědku. Ovšem nedojdu tam, Elie mi zastoupí cestu, div ji kvůli své nepozornosti neporazím. Ztrápeně si povzdechnu a zvednu plaché oči k těm jejím ledovým a skálopevně rozhodnutým. “Jak dlouho tu ještě hodláš být?“ Neráčí chodit kolem horké kaše, raději to na mě vypálí hned. Doufala jsem, že aspoň tentokrát bychom mohly zavést takový ten pohodový rozhovor mezi matkou a dcerou, kde bychom si všechno vyříkaly. Jako vždy to byly jenom moje sny, omyl převyšoval další. Už mě to ale nepřekvapovalo, tuhle otázku jsem čekala už dřív, přesněji v den svých osmnáctých narozenin, kdy jí ale asi bratr domluvil. “Moc dlouho ne…“ Pronesu tiše, připadala jsem si tak strašně méněcenně. Moje existence opravdu zatím všechny jenom otravovala, neměla bych to přeci jenom už skončit? Všem bych ulevila, to je jasné. “To doufám ty spratku nevychovanej! Nemůžu se na tebe ani podívat! Kdy přesně?!“ Zaječí náhle a tak hlasitě, div nenadskočím. Nechápavě na ni zírám, nejsem si vědoma toho, že bych v tuhle chvíli udělala něco špatně. Měla jsem snad v obličeji nepřiměřený výraz? Možná se jí nelíbilo mé oblečení… “Do maturity, ta už je za dveřmi, pak se spakuji a nikdy se na mě už nebudeš muset podívat.“ Už teď jsem věděla, kam tohle všechno bude směřovat. Elie dnes měla velice agresivní náladu, minimálně facce se rozhodně neubráním. Taky jsem to neměla v plánu, nakonec by to pro mě dopadlo ještě hůř. “PLESK!“ - Jako kdybych si to přivolala, náhle se mi na tváři obtiskla její dlaň a její prstýnky se mi zaryly do kůže pod okem. Nečekala jsem, že to bude facka takové ráže, v podstatě moje krční svaly ani nestihly zareagovat a tak se mi hlava otočila o devadesát stupňů. Obtisk celkem bolel, ale napůl roztržená jizva na krku byla i pro mě teď velký oříšek. Takovou bolest už jsem dlouho nezažila, nejspíš došlo k přetrhnutí dalšího stahu. Tím pádem mám pět roztržených, osm ještě zbývá… Uklidňuji se myšlenkou, když se mi podlamují kolena bolestí. Zrak mám celý zamlžený, oči skleněné. Neudržím stabilitu a gravitace už udělá své, nekontrolovatelně si to padám přímo na stranu stolu. Z předešlé křeče plné bolesti mám zatuhlé všechny svaly a myšlení ještě zamlžené, proto ani nestihnu nijak zareagovat. Dopadnu na hranu stolu svým levým uchem, ve kterém jasně cítím jakousi změnu. Nádhera, dnešní den je opravdu vydařený. Ztěžka dopadnu na zem, naštěstí už se mi nic dalšího nestalo. “Tak ty tady na mě budeš hrát takový divadýlko?!“ Slyším její slova, ale dostávají se ke mně jakoby z povzdálí. Nestačím jim ani pořádně porozumět a už mě vytahuje na nohy a někam vleče. Vůbec se jí nebráním, určitě ke svému chování má nějaký pádný důvod. Neměla jsem padat, byla to všechno moje vina, její chování se dalo dost dobře omluvit. Třeba nechtěla mít na podlaze krev, potom by to ještě musela uklízet. Rychle vklouznu do tenisek, které jsem měla připravené u dveří. Dřív než se vůbec stačím rozkoukat, stojím na chladné chodbě a za mnou se s hlasitým prásknutím zavřou dveře. Otočím se k nim a s vyjeveným pohledem sleduji dřevo tmavší barvy. Cítím, jak mi pomalu po krku stéká něco teplého a vcelku lepkavého. Automaticky si to otřu s domněním, že mi ze schodů nade mnou spadlo do vlasů trochu sněhu a v podobě vody jenom poslouchá gravitační zákon. Byla jsem celkem v šoku, když se má dlaň zbarvila do karmínově červené barvy. Vyjekla jsem úlekem a okamžitě nahmatala ucho, z kterého vytékal pramínek krve. Jenom ti praskla cévka, buď v klidu… Snažím se uklidnit, když jsem si naprosto jistá, že není nějakým způsobem natržené. Zranění, která nevidíme, jsou leckdy ještě nebezpečnější než ta povrchová. Měla jsem celkem dost důvodů, proč se začít bát. Raději jsem nad tím nijak nepřemýšlela a hodila to prostě za hlavu. Při nejhorším umřu a to mi v tuhle chvíli zase tak děsivé nepřijde. Opatrně nahmatám jizvu, kde skutečně prasknul další steh. Už jsem ho měla natržený, takže se dalo očekávat, že se něco takového stane. Naštěstí ale netekla skoro žádná krev, taky mi k dotržení chyběl opravdu jenom kousíček. Dobře, ale co teď? Zabloudím pohledem ke vchodovým dveřím, dlaň přitisknutou k levému uchu. Lilo tam jako z konve a já na sobě měla pouze dlouhé a volné triko po kolena béžové barvy s krátkým rukávem, tmavě hnědé silonky, kolem krku šátek stejné barvy a nakonec černé tenisky, sakra, šlápla jsem trochu vedle. Nejenom, že se černá s hnědou k sobě naprosto nehodí, ještě k tomu jsem si nebyla jistá, jestli je tohle oblečení úplně ideální do takového počasí. Otočím se ke dveřím a zabuším na ně dost hlasitě, aby se to rozlehlo po celém patře. “Elie prosím, pusť mě na chvilku dovnitř, jenom si vezmu něco teplejšího a vypadnu.“ Ze začátku dost hlasitě křičím, ale jakmile mě zpraží slušná dávka bolesti z oblasti krční, přepnu své volume na normální výšku. Chvilku čekám – nic se neděje. V další náhle uslyším kroky! Opravdu by se jí mě zželelo?! S novou nadějí se mi na rtech objeví úlevný úsměv, nakonec jsem toho nenapáchala zase tak moc. Srdíčko jako kdyby mi v tu chvíli poskočilo radostí, opravdu jí na mně aspoň trochu záleží. Jak v šoku jsem byla, když se k mým uším náhle donesla hudba dost hlasitá na to, aby přehlušila mé nářky. “Mami, prosím!“ Naříkavě zaryju nehty do dřevěných dveří, ale nejspíš mi to není moc platné. Do očí se mi derou slzy, doufala jsem, že tohle všechno je jenom jeden hnusný sen. Ani po několika štípancích, které jsem uštědřila své paži, nenastala nějaká změna. Tohle skutečně JE realita. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a jenom plakat a naříkat. Dokážu hodně věcí přejít, ale tohle už bylo nad moje síly. Moje naděje byly náhle ty tam. Opravdu jsem jenom omyl přírody. K mým nohám se dostal chlad zvenčí a pomalu mi šplhal po celém těle. Otřásla jsem se, tahle situace se čím dál tím víc zhoršovala. Po několika dalších sekundách už se mé tělo zmítalo v neovladatelném třesu. Tohle nikam nevede, musím do tepla, jinak se ze mě stane rampouch! Napadla mě bouda pro plavčíky, sice nemám klíče, - vlastně u sebe nemám vůbec nic – ale sem tam si je někdo uschová pod rohožku a to by mohla být moje záchrana. Bez dalšího otálení se vydám směrem ke koupališti, kapky ledové vody ze mě symbolicky smáčí všechno tu hrůzu, co jsem před chvílí zažila. Až teď se odhodlám odlepit dlaň od ucha, v tu chvíli mi na rameno dopadne velké množství teplé tekutiny, ani se neodvážím na rameno podívat. Dlaň dokonale červeně zbarvenou jenom mimoděk nechám splývat podél těla. Je mi jedna, že si tím triko ještě víc zamažu od krve. Teď už je to ale opravdu jedno. Je to jenom větší céva, nic víc!! Snažím se zahnat další záchvěv paniky, který mé už tak roztřesené tělo rozvibruje ještě víc. I když z toho vytékalo takové krve, nijak zvlášť to nebolelo, což bylo dobré znamení. Jakmile dorazím k cíli, čeká mě jenom samé zklamání a další nával paniky, která zahltí mou mysl. Opravdu jsem nevěděla, co bych mohla podniknout dál. Byla jsem s rozumem v koncích a mé tělo bylo minutu od minuty prochladlejší. Nemluvím ani o tom, že jsem byla mokrá skrz naskrz a studené oblečení se mi ještě k tomu lepilo k tělu. Konečky prstů jak u rukou, tak u nohou už jsem vůbec necítila a celé holé paže chytly namodralou barvu. Poslední možnost byla vydat se na druhý konec města, poprosit Johna o klíče (jednadvacetiletý, milý kluk, který se mnou společně na koupališti pracoval), a pak se zase vrátit zpět. Krásný plán, ale sama jsem si nebyla schopná představit, jak tam v takovéhle zimě dojdu. Navíc už bylo značně pozdě, tma kolem mě byla každým okamžikem hustší. Máš snad jinou možnost? Padej! Rozkážu si, jako kdybych si tím mohla dodat aspoň špetku nové energie. Ze rtů mi unikl zmučený sten, tohle už opravdu nemá cenu. Mám chuť si tu lehnout na ledovou zem a počkat, až si pro mě přijde nekonečný spánek. Možná bych to všechno mohla vzdát… V tu samou chvíli, jako má myšlenka dozněla, se mi na mysli vytasí Mello. Skoro jako kdyby na mě volal, abych nic nevzdávala a vydala se dál. Nevěděla jsem, co tam dělá, ale náhle jsem cítila, že musím jít dál. Prostě musím, za každou cenu! Podívala jsem se ještě zběžně do okna, jak moc špatně na tom jsem. To, že jsem byla zmoklá, jako slepice jsem v tuhle chvíli neřešila, spíš jsem se zaměřila na zmrzačené ucho. Kvůli silnému dešti jsem nebyla schopná určit, jestli krev ještě stále teče, ale nejspíš ještě trochu ano. Oči se mi rozšíří, když si všimnu zeleno - fialové modřiny, která se objevila hned pod uchem na zadní čelisti. Chvíli na ní jenom bezděky zírám, dnešní den už nemůže dopadnout hůř, fakt že ne. Na látce u ramene se usadila hezká skvrnka od krve, to ani nekomentuji ten krví nasáklý šátek. Po tvářích mi sjede pár slz, proč tomu všemu musí být zrovna takhle? Nevytrpěla jsem si toho snad už dost? Co jsem udělala tak špatného, že jsem za to takhle trestaná? Beznaděj mě neustále trýzní, ale i tak se vydám na dlouhou cestu. Ovšem tentokrát už bez naděje, že bych tam vůbec došla. Po cestě přes město se to neustále zhoršovalo. Nejdřív jsem přestala cítit celé ruce a tak to postupně pokračovalo i s nohama. Když už se naprosté promrznutí zastavilo až u kolen, vzdala jsem veškeré snahy o to, dostat se dál. Tohle pro mě byla konečná. Buď to vzdám tady, nebo se po pár dalších krocích zhroutím na zem. Druhá možnost byla lákavá, ale pro tentokrát už nemám vůli bojovat. Doplahočím se k zábradlí u silnice, k němuž se taky posadím a zády se o něj opřu. Neměla bych sílu sedět vzpřímeně, každou chvílí bych se stejně zhroutila. Třas mého těla už byl takřka neovladatelný. Zvednu oči k nebi, ale okamžitě mě do nich uhodí nemilosrdná sprška kapek ledových jako led. Cítím neuvěřitelnou těžkost na srdci, opravdu byl tohle můj konec? Nohy ani ruce už jsem skoro necítila, jediný zdroj tepla v mém těle byl krk, který neustále zahřívala infekce. Položila jsem na něj své prokřehlé prsty a opřela si hlavu o zábradlí. Měla bych teď nejspíš vzpomínat na své blízké a v duchu se s nimi loučit. Tak proč zase myslím jenom na Mella?! Ať se snažím, jak se snažím, neustále tam je a jeho zjev mi dodává aspoň trochu odvahy. Stejně ji k ničemu nepotřebuji, stejně už ji ani nevyužiji. Ovšem najednou mi vědomí že umřu, připadá o hodně klidnější. Už jsem to skoro ani nebrala na vědomí, nejspíš jsem udělala něco tak zlého, že si tenhle konec prostě zasloužím. Bylo mi příjemnější, že je kolem mě všude tma, aspoň mě nikdo nemusel vidět takhle zuboženou. A až umřu, bude mi to jedno. Dusivě se rozkašlu, zmrzlé už jsem měla snad i orgány. Každý můj nádech byl náhle o něco složitější, a když už umírám, konečně si můžu i připustit pravdu, co se Mella týče. Stejně fakt, že ho miluju, mojí smrti nijak nezabrání. Takže tohle je sbohem? Na obličeji se mi rozlije chabý úsměv, umírat nakonec není tak zlé.

Marcus -Mello- Archer - 13. prosince 2010 22:14

Ellezzie Potěší mě, když Gaspard svůj úkol bez námitků přijme. Byl jsem mu do jisté míry vděčný za to, že si své pocity nechával pro sebe, narozdíl od Destiny, která nedokázala zavřít pusu ve chvíli, kdy se jí něco nelíbilo. Přesně jako teď. Co si to vůbec dovoluje ? Takhle protivná je už delší dobu. Aby toho nebylo málo, v sále se objeví Thomas. Zašklebím se, zrovna o jeho přítomnost jsem nijak zvlášť nestál. Další, co příjde pozdě a pak se diví. Nebudu se opakovat stokrát ! ,,Yen, byla by jsi prosím tak laskavá a vysvětlila tady Thomasovi, proč jsme se tu dnes všichni sešli?" požádám jí, dochází mi trpělivost. O několik minut později se ze své židle zvedne Andrew, cosi zabrblá a odejde. Nevím, zda - li jsem mu dobře rozuměl, ale zmínil se o Samanthě. Málem bych na ní zapomněl. ,,Úkoly znáte. Yen, Gaspard a Thomas mají odedneška na starost nováčky, vy ostatní budete sledovat Opeňany." Tedy pokud se Gaspardovi mise v Openu podaří. ,,Byl bych rád, kdyby jsi si pospíšil." pronesu směrem k němu, přičemž si důkladně prohlédnu Andrewa, který se vrátil i se Samanthou. Nesmím dopustit, aby ES vyhrála. Destiny okázale ignoruji, avšak zdá se, že se chystá k odchodu. Rozhodnu se ke stejnému činu. ,,Teď mne omluvte. Realita mi nedává na výběr." vysvětlím jim, přestože neříkám pravdu. Měl jsem spoustu času, možná až příliš. Další den měla nastat dlouho očekávaná sobota. Po dlouhé době jsem zatoužil věnovat víkend sám sobě, daleko od myšlenek na Ellezzii. Skrývat před svým lidem a celým světem emoce bylo více než těžké a já ze všeho nejvíc potřeboval být chvíli o samotě. Dáš se do kupy Mello, jsi prostě jen trochu přepracovaný. Loudavým krokem se došourám před palác, kde postává obrovský hřebec černé barvy. Revel. Jakmile mě spatří, s radostným zařehtáním ke mně přikluše a hlavou se mi otírá o rameno. Podle jeho nadšeného chování usoudím, že očekává vyjížďku do Ellezzijských lesů, nebo alespoň hor. ,,Dnes ne." pohladím ho po čele s unaveným úsměvem. Zdálo se mi to, nebo toho bylo na mě poslední dobou opravdu moc ? Zavřu oči a začnu se soustředit. Byl čas se vrátit. S návratem do těla nemám nejmenší potíže, proto se velmi brzy octnu zpět ve svém těle, které jsem nechal při projekci ležet na gauči. Posadím se a chvíli bez zájmu zírám před sebe. Venku už dávno nesvítilo slunce, žezlo převzala tma. Podívám se z okna, večerní atmosféra byla přímo stvořená k procházce, při které se dalo báječně přemýšlet. Je pozdě.. Ale.. Proč mám takové nutkání jít právě teď ven?

Arianna Salwert - 14. prosince 2010 20:11

Open My Heart Na chvíli zavřu oči plně se vžiji do klisnina pohodlného kroku. ,, Jak tě mám pojmenovat ? " uvažuji nahlas, žádné vhodné jméno mě nenapadlo. ,, Co mi s tím trochu pomoc ? " zabručím směrem k Chrisovi, který právě zastavil svého hřebečka vedle nás. Jakmile se rozhodne mi dát názornou ukázku své schopnosti, dlaní mi projede příjemné teplo. Je to stejný pocit jako bych seděla před krbem a odpočívala po náročném dni. Přesně tak uvolněně a bezstarostně jsem se právě teď cítila. ,, Tvoje ruka.. " fascinovaně se dívám na světlo, obklopující celou jeho končetinu. Nikdy jsem nic podobného neviděla. ,, Ovládáš teplo ? Něco jako ultrafialové záření ? " zkusím hádat. Následně přiměji kobylku k pohybu a nasměruji jí vedle Alasse. Ze všeho nejraději bych vyzkoušela i rychlejší jízdu, ale pořád jsem si nebyla na koňském hřbetě příliš jistá. Bez sedla a dalších jezdeckých potřeb jsem byla odkázána jen na pobídky hlasem, nebo holeněmi. Zajímalo by mě, jak pohodlný je její cval. ,, Proč bojujeme proti Ellezzii ? " zeptám se po chvíli, abych udržovala konverzaci. Zároveň jsem byla zvědavá. ,, Cožpak jim nemůžeme říci, že válku nechceme ? " . Kysele se zašklebím, má slova nebyla zrovna nejmoudřejší. Kdyby všechny spory fungovali na stejném principu, pak by na světě nebyly žádné války. Jaká škoda, nic takového se nikdy nemělo stát. Zatímco na Zemi probíhal nekonečný boj dobra a zla, v jiných dimenzích tomu nebylo jinak. Existovalo vůbec dobro a zlo ? Ty druhé nezajímá, jestli chceme, nebo ne. Zákon schválnosti. ,, ES je vážně moc milá. No, to ty taky.. " pousměji se, určitě mělo svůj skrytý význam, že byl mým učitelem právě on. Přímo před námi se objeví říčka, proto Christiana dokonale napodobím a stejně jako on svého koně zastavím. ,, Nelíbí se mi, jak popisuješ naše nepřátele. Nahání to hrůzu. " zachmuřím se a bez problémů sklouznu klisně ze hřbetu. Nohama dopadnu na měkkou zem. ,, Přála bych si tu alespoň chvíli zůstat a poznat vše, co jsem doposud nemohla. Ta válka.. Děsí mě, Christiane. " podívám se mu do očí. Chtěla jsem konečně otevřít oči a své srdce. Přesně tak, jak popisovala ES v tajné místnosti. Tady nejsi v realitě. Ale co když je život na Zemi sen a jiné dimenze realita ?

Christopher Raven - 14. prosince 2010 22:30

Porada v Ellezzii Postupně se v sále objeví několik dalších Ellezzianů. Já stále stojím opřený o stěnu místnosti vedle mě poslušně sedí vlk. Po chvíli se objeví Mello, lehce se mu ukloním když přijde a řekne že začneme, byť nás tu kopa není... A tak se to postupně táhne... Mello začne mluvit o tom jak asi náš bojový plán bude vypadat a že potřebujeme dobře rozmístit síly, no a taky že by jsme se měli "naučit spolupracovat"... Jako... Né že by mi to až tak moc vadilo, ale jsem spíš samotář, neumím moc dobře spolupracovat ale je fakt že mít za zády někoho kdo bude doplňovat moje přímé útoky by byla celkem smrtící kombinace... Být víc společenský a vědět o nich víc tak bych se na někoho zaměřil a začal třeba trénovat ten společný boj... Zkusím to navrhnout, ale pochybuji že to projde... pomyslím si a dále vnímám jen tak napůl. Mello začne trochu raplit když se opožděně objeví pár dalších členů Ellezzie. Lehce se pousměji a zahalím se trochu víc do svého pláště takže jediné co teď je vidět je můj obličej a i ten bych si mohl schovat do kápě která je s pláštěm spojená. Začne se tu trochu debatovat a dohadovat o tom jak je kdo zodpovědný a nezodpovědný... Mello začíná trochu vážně raplit, už ho nějakou dobu znám, tady v Ellezzii to je dokonce dvacet čtyři let, byl jsem tu skoro nepřetržitě jen s občasnou přestávkou kdy jsem se vrátil do reality abych vůbec mohl ještě... Sice jsme v transu ale naše tělo žije pořád, kdybych těch dvacet čtyři let, neboli v reálném světě dva roky, nejedl, nepil, co by se asi stalo? Nejspíš smrt že? Tedy, nikdy jsem to nezjišťoval a ani mě to nezajímá, občas prostě musím vypadnout a nejlepší volba je tam kde jsem oficiálně mrtvý, mám volnost a nemusím se ničeho obávat... Po chvíli konečně přejdeme k závěru a Mello řekne kdo má na starosti nováčky, uleví se mi když já jedním z nich nejsem, v jejich zájmu, je to pro ně dobře. "Takže my ostatní budeme sledovat Opeňany... Dobrá tedy... Hodně štěstí Gasparde při tvé misi, budeme tě očekávat aby jsme mohli trochu pokročit..." pronesu poprvé nějaká slova za dobu schůze a podívám se po ostatních... Mello se rozhodne odejít, ukloním se na rozloučenou a čekám až odejde, né že bych mu to nechtěl říct ale takhle se mi bude jednat snáze. "Mohl bych se vás ještě na něco zeptat?" pronesu ke skupince Ellezzianů co se účastnila porady. "Jak Mello říkal tak bychom se měli naučit trochu spolupráce... Já sám preferuji samostatnost, nebojuji moc rád ve skupině ale v tomhle má Open výhodu... Věřím že my jsme silnější, ale oni drží pospolu a dobře se doplňují, tohle nám chybí... Proto chci navrhnout vám všem abychom se někdy sešli a probrali co všechno navzájem umíme a vymysleli jak se navzájem doplnit... Třeba co se týče mě tak já jsem typický bojovník na krátkou vzdálenost, pokud by se ke mě přidal někdo kdo ovládá útoky na dálku, máme první vražednou kombinaci... Vím jak se k tomu stavíme, ani já z toho nejsem nadšený... Ale nemáme na výběr pokud chceme vyhrát tuhle válku... Co vy na to?" promluvím, na mě možná až moc, jsem zvyklí být potichu ale teď si situace žádá činy, chci se jich na to zeptat a případně je trochu poznat abych věděl co od koho čekat, znám je sice, ale jen zběžně, moc často se s ostatními nevídám...

Samantha Hanks - 15. prosince 2010 13:26

Chvíli tam tak postávám a rozhlížím se kolem. Hm, možná bych se mohla kouknout, jestli tu aspoň někde někdo není, napadne mě a popojdu za roh. Zase nikdo nikdo. Sakra, to všichni vymřeli nebo co to má být?! Plánovala jsem zahnout ještě někam, když jsem uslyšela, jak někdo volá moje jméno. Celé jméno, ještě navíc. Jo dnešek se mi orpavdu zamlouvá víc a víc... Nicméně se nenamáhám ho opravovat. Na takové kraviny teď nemám náladu. Sice by mi byla milejší téměř jakákoliv jiná verze mého jména, ale zrovna dneska opravdu nemám sílu dohadovat se. Stačilo doma. Ještěže to tentokrát netrvalo tak dlouho... Ale i tak. Jak dokáže krátká návštěva krásně vyjasnit den, že? "Ahoj. Jo, promiň jdu pozdě, ale měla jsem vybitej mobil." pokrčim omluvně rameny. Sice to není jediný důvod, ale do těch ostatních mu nic není. Když mě pobídne, nic neřeknu jenom za ním vyrazím. Dojdeme do místnosti a moje první reakce je utéct. Naštěstí jsem v sobě dokázala tenhle reflex už kdysi dávno potlačit... Nebo se ho aspoň naučila ovládat. Na můj vkus je tu totiž moc lidí. Už jsem zmiňovala, že je nesnáším? Opravdu. Možná i proto je škola částečné utrpení. Třicet lidí v jedné třídě je prostě příliš. Tady jich sice není tolik, ale ani tak z toho nemámdvakrát dobrý pocit. Nejsem tam nijak dlouho a jede z nich se omlouvá a odchází. Evidentně jsem zase jednou přišla včas. Ale tak to už je jenom drobý detail a pokud s tím má někdo problém je to jeho starost. Mě to zase až tak netrápí. Nebo možná ne zas až tak pozdě, proběhne mi hlavou, když začně mluvit někdo jiný. Zní to docela zajímavě. Jenomže... Pořád mi to přijde tak trochu na hlavu postavené. Nemůžu si pomoct, ale mám tak trochu dojem, jako bych tu byla omylem. Bojovník? No, já teda jen těžko. Navíc... Radši nic. Jenom pro jistotu se neozývám a čekám, až co vypadne z ostatních.

Christian *Chris* Leander - 15. prosince 2010 20:31

Open My Heart S povzdechem zastavím Alasse a seskočím na zem. Šetrně jej popleskám po boku a zamyslím se. Jméno pro ni? Hmm... Sálodlouze přemýšlím, což mi ale nijak nepomůže. Zakroutím hlavou. ,,To jméno k ní musí sedět... Tvoje srdce ti to napoví.. Ona ti to poví." zamumlám. Sice to zní jako nějaká poučka z feng šuej, ale je to pravda. Naše srdce nad námi mělo doopravdy moc. Přejedu si po jedné dlani a zářivě se usměji. Pokynu Ar, aby zastavila. ,,Ukážu ti to." zamumlám a nadechnu se. Skrze dlaně mi projede světelný záblesk. Soustředěně natáhnu ruce před sebe a pustím se do díla. Z prstů mi "teče" proud zářící energie, která se formuje do jakési sochy, přesněji řečeno překrásného zářícího ptáka, jež má být podobiznou fénixe. ,,V podstatě umím tohle. Ovládat sluneční energii, teplo.. Využívám to v boji, ale tohle není taky na škodu." pokrčím rameny. Zlatý pták se chvíli vznáší na místě a poté se rozplyne. Posadím se do měkké trávy, prostoupené malými kamínky a zahledím se na modrou oblohu. ,,Mello chce ES porazit. To, co se kdysi stalo.. Bere to jako starou odplatu. Je to záhada. Jisté je však to, že oni útočí, my se jen bráníme. To ale neznamená, že jsme slabší. I my máme skvělé bojovníky, kteří jsou ochotni položit za naši zemi život. Ani zde se bez války neobejdeme. Člověk by řekl, že nikde nemůže být mír. Je to škoda, v tomhle ráji.. Co se dá ale dělat." zamumlám a hodím do říčky jeden z placáků. Mello nás chce zničit. Jak by vypadal zpustošený Open? Nesmíme to dovolit. Tohle všechno.. Tohle je realita. Na výrazu Ar vidím, že je mírně otřesená. V očích se jí zračí strach. Nebylo to slabošské gesto, i já jsem kdesi v hloubi srdce cítil ten svíravý pocit. Zahnal jsem jej, nemělo smysl se trápit. S laskavým úsměvem jsem vstal a přitáhl si Ar k sobě a ovinul jí svoje paže kolem pasu, přitisknuv jí k svému tělu. ,,Je dobře, že máš strach, Ar. I já ho mám. Nesmíme jej ale dávat najevo. Musíme být silní a držet se při sobě. Ellezziané jsou jen lidé, stejně jako my. I oni mají emoce, kdesi v sobě. Mají chyby a těch si musíme všímat. Velkou část tu bude hrát i psychická síla. Není to jen o tupém mlácení s meči a podobnými chladnými zbraněmi. Tohle je náš domov a já jsem ochotný za něj, za ES a její ideál padnout. Jsi pod mou ochranou a NIKDY nedovolím, aby se ti něco stalo, rozumíš? Jsi v bezpečí." chlácholivě jí projedu prsty jejími krásnými vlasy. Vdechnu tu omamnou vůni jejího květinového šamponu.

Marcus -Mello- Archer - 16. prosince 2010 22:22

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Mezi nebem a zemí Po dlouhém rozhodování nakonec zvítězí zvědavost. Obléknu se do teplé zimní bundy a poté vykráčím ze dveří. Podzim právě končil, nastávala zima. Počasí si dělalo co chtělo, podle předpovědí mělo co nevidět sněžit. Ale ani mráz mi nedokázal zabránit ve večerní procházce, při které jsem si hodlal pročistit hlavu. Zastrčím ruce do kapes a pomalu se šourám prázdnými ulicemi, ve kterých mi dělá společnost pouze dlouhá řada svítících lamp. Co se to poslední dobou děje ? Lidé z mé země nedrží při sobě, každý si dělá co se mu zachce. Měli by snad raději jiného vládce ? ES například ? Vzpomínky na Eleanor jsou jako střepy, které se mi postupně zabodávají do těla. Krvácející a bolestivé. Má minulost nebyla růžová a i když čas zhojil všechny rány, na duši stále zůstávaly hluboké jizvy. Jedno jediné rozhodnutí dokázalo během chvíle změnit celý můj život. Vybaví se mi den, kdy jsem ES spatřil poprvé. Můj příchod jí zachránil před smrtí. Ve správný čas na správném místě.. Jak by svět vypadal teď, kdybych jí nechal skočit ? Open My Heart by nikdy nevznikl. Ušetřil bych sobě i svému lidi spoustu starostí. Ne, teď není čas na lítost. Mělo to tak být. Dobudeme Open a přesvědčíme ostatní o své síle. I'd like to make myself believe That planet Earth turns slowly It's hard to say that I'd rather stay Awake when I'm asleep Because my dreams are bursting at the seams Na chodník začnou dopadat první kapky deště. Přetáhnu si přes hlavu kapuci, abych alespoň z části unikl běsnícímu živlu, bohužel mi to není příliš platné. Nemělo smysl se vracet domů, zvlášť ne teď, v půli cesty. Promočené oblečení se rozhodnu ignorovat, jen dál neúprostně pokračuji vpřed. Po chvíli se zastavím. Něco nebylo v pořádku. Přímo přede mnou u zábradlí sedí osoba, která vypadá, že potřebuje pomoc. Starostlivě k dotyčnému přikleknu, to už ale v dívce poznám jednu ze svých bojovnic - Lucy. ,,Proboha." vydechnu šokovaně. Něco takového bych nečekal ani v nejmenším. Pohled mi spočine na jejím krví nasáklém šátku. Opatrně kus látky z krku sundám, potřeboval jsem zkontrolovat tep. Ústa se mi zkřiví do kyselého šklebu, když spatřím obrovskou rozervanou jizvu. Prokriste ! Kde k tomu přišla ? Přiložím jí prsty na vnitřní stranu hrtanu, ve snaze nahmatat krkavici. Dobrý, žije. ,,Klid holka, hlavně vydrž." pronesu chlácholivě, i když mi je jasné, že se na odpověď nezmůže. Ať už se jí stalo cokoliv, byla v kritickém stavu a nutně potřebovala lékařské ošetření. I přes to všechno stále nebyla v bezvědomí, ačkoliv k tomu viditelně neměla daleko. Napadl jí Opeňan ? Ne, to je blbost. Proč by to dělali ? Jenže.. Co když je to pravda ? Neunikne mi ani Lucyino zraněné ucho a spousta modřin kolem. O jejím šatstvu nemluvě. Buď jí nedošlo, že už dávno není léto, nýbrž prosinec, nebo se muselo stát něco daleko horšího. Nebyl čas na to řešit co. Rychlostí blesku si sundám kabát a přehodím ho Lucy přes ramena. Přestože je mokrý, pomůže jí rozhodně více, než kdyby zůstaly její ruce nechráněné. Na první pohled je jasné, že jí je zima a to ne zrovna malá. Opatrně jí uchopím do náruče a rozejdu se směrem k domovu. Nemůžu volat záchranku. Jak bych jim vysvětlit, že se zranila v jiné dimenzi ? Zvládnu jí ošetřit sám. ,,Vydrž, bude dobře. Hlavně mi tu neusni." promlouvám k ní, abych jí udržel při vědomí. Na vlasy, které mám od deště zplihlé, neberu zřetel. Jak by mě mohlo v tuhle chvíli zajímat něco takového ? Teprve teď si uvědomím, jak moc je Lucy drobná. Musela vážit velmi málo, protože jsem jí ve své náruči skoro necítil. Konečně se objevíme uvnitř mé vily. Položím Lucy na postel a zjišťuji, kde všude je zraněná. Není to žádná sláva, největší starost mi však dělá jizva na krku. Infekce, jak jinak. Povzdechnu si, mladá Ellezzianka mi situaci nijak neulehčovala. Je podchlazená. Spěšně přejedu pohledem její mokré oblečení. Pokud měla být teplota stabilizovaná, muselo okamžitě dolů. Aniž bych cokoliv řekl, začnu jí velmi šetrně šatů zbavovat. Ve finální podobě na sobě nemá nic jiného než spodní prádlo. ,,Už bude dobře." pokusím se o povzbudivý úsměv. Koutkem oka si prohlédnu její křivky, čistě ze zvědavosti. Jen nad svou reakcí zakroutím hlavou, takové chování nebylo na místě. Přikreji Lucy velkou dekou a poté se vydám pro lékárničku. ,,Trochu to bude štípat. Ale musíš vydržet." . S těmito slovy jí vydezinfikuji rány za uchem a na obličeji. Jako poslední zbýval její zubožený krk. ,,Máš prasklé stehy." zachmuřím se, zranění to bylo vskutku excelentní. Do hajzlu Mello, přece jí tu nebudeš sešívat ! Zbláznil jsi se ? Otřesu se, doléhá na mě nepříjemný pocit chladu. Zatímco jsem ošetřoval Lucy, zapomněl jsem sám na sebe. I já byl promočený a pokud mám být upřímný, žádná slast to nebyla. Rozepnu si knoflíčky u košile a následně jí odhodím do kouta. Bylo to to poslední, na čem záleželo. Čert to vem.

Lucy Rower - 17. prosince 2010 15:11

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Bez východiska Tiše sedím na zemi a očekávám, kdy se dostaví ten chtíč zavřít oči, očekávala jsem ho v následujících minutách. Těšila jsem se na něj, ano, skutečně jsem se právě těšila na svou vlastní smrt. Nejspíš jsem nebyla jediná, Elie na mě určitě spoléhá a já ji nezklamu. Teď už to tak jistě vypadalo, ruce z krku mi sklouznou, neměla jsem žádnou sílu je ještě udržet ve vzpřímené poloze. Připadala jsem si jako hadrová panenka, nejspíš by si se mnou v tuhle chvíli mohl dělat kdokoli cokoli. Opravdu povzbuzující myšlenka, naštěstí už tu moc dlouho nebudu, nemusím se obávat. Stejně na to už nemám žádnou sílu. Oči už jsem držela sotva pootevřené, nechápala jsem, čemu se pořád bráním. Neustále se v mé mysli objevovali útržky, byly rozmazané, ale pokaždé jsem na nich viděla tu stejnou osobu, poznávala jsem ho vždy a víc jak jistě. Proč i při mých posledních chvilkách je svým způsobem pořád se mnou? Protože… Chtěla jsem zatřást hlavou, abych tu myšlenku vyhnala dřív, než se stihla zcela rozvinout. Ale nakonec z toho vyšel jenom nesmyslný pokus - krátké škubnutí, při kterém mě o to silněji začala bolet zpola roztrhaná jizva. Ovšem znovu mě na chvíli přivedla do stavu bdělého. Nejspíš jsem si ještě nevytrpěla dost, všechno tomu tak nasvědčovalo. Srdce mi náhle několikrát za sebou vynechá. Skoro jako kdyby vycítilo, že je někdo nablízku. Někdo velice důležitý, koho ani mé srdce nezapomnělo. Tohle že byla smrt? Nepřipadalo mi to tak, byla jsem zmatená. Co se to tak najednou děje? A pak náhle vedle sebe uslyším jedno jediné slůvko. Skoro jsem mu nerozuměla, na to mi až moc hučelo v uších a drkotání mých zubů bylo až moc hlasité, ale bylo mi dost dobře jasné, kdo to je. V tu chvíli se moje srdce dalo do hlasitého tlukotu, skoro jako kdyby se radovalo. Nejdřív jsem si myslela, že mám dokonce halucinace, ale na to jsem jeho blízkost cítila až moc dobře. Nechtěla jsem, aby tu byl. Nelíbilo se mi, že uvidí mojí smrt. Chtěla jsem, abych umřela sama. Líbilo se mi, že bych umřela pouze se svými představami. A teď je tu on a snaží se mě zachránit. Stále jsem tomu nebyla schopná uvěřit. Až jeho doteky na mém krku mě probudily. Něžnost teplých prstů byla víc jak zřetelná, ale v mé hlavě narostla panika, když jsem ucítila, jak povoluje šátek a naskytuje se mu tak krásný výhled na můj hendikep. Ne!! Mysl okamžitě zareaguje, ale tělo se neozývá, jenom nepatrně pohnu rukama. Nic jiného, nebyla jsem schopná se vůbec pohnout, na to jsem byla až moc promrzlá. Navíc mi připadalo, že moje tělo i chce, aby se mě dotýkal. Skvělé! Jsem na pokraji smrti a napadne mě něco takového… Bože, jestli žiješ, okamžitě mě zabij! Zoufale se pokusím oči pevně zavřít a usnout, ale najednou bylo to neuvěřitelné nutkání začít padat do temnoty pryč. Tělo jako kdyby Mellovu přítomnost přijalo s otevřenou náručí, zatímco mysl byla plná zmatků a zoufalých nářků. Zaškobrtnutí jeho prstů mluvilo za vše, viděl to. Cítila jsem se strašně, celou dobu jsem to dokázala tak parádně skrývat a najednou na to čirou náhodou přijde sám vládce. S takovou už mě tam nejspíš nikdy chtít nebude, jsem totiž k ničemu. Kdo by chtěl takovou bojovnici? Rozhodně ne někdo jako je Mello, pro toho je síla důležitá. Zhostí se mě zoufalé myšlenky, ve kterých už se pomalu loučím s Ellezzií. Je docela dost velká možnost, že už se tam totiž nikdy nepodívám. I přes to všechno byly jeho doteky víc jak příjemné. Po celém mém těle se rozléval takový zvláštní pocit štěstí, raději jsem si ani nepřiznávala, proč to tak je. Ne Mello, to nesmíš! Chraplavě vydechnu, nechtěla jsem, aby se mi snažil pomoci. Elie si určitě přeje, aby to takhle dopadlo. Určitě už ji štvu až moc dlouhou dobu, naprosto jí chápu. Ovšem jeho chlácholivý hlas zněl jako balada pro mou zraněnou duši. Takhle by se mi umíralo mnohem lépe, jenom kdybych si sakra vzpomněla jak! Ještě před chvílí jsem cítila každou chvílí konec a najednou se moje plíce perou o každý doušek kyslíku a krev putuje tělem mnohem rychleji, jenom aby mě víc zahřála. Krucinál, tady člověk nemůže ani v klidu umřít! Proč jsem se vlastně chovala tak nevděčně? Ten člověk se ke mně choval šlechetně. Bojoval za můj život, i když vlastně vůbec nemusel. Nikdo by si nevšiml, kdyby tudy v tuhle noční dobu jenom prošel a nepomohl mi. Vypůjčil mi dokonce i plášť, který byl pro mé zmrzlé tělo ta nejlepší útěcha. Odpověď byla vcelku jednoduchá a přesto tak trýznivá. Co budu dělat pak, až mi bude zase dobře? Kam půjdu a co si počnu bez Ellezzie? Teď, když Mello ví, že jsem víceméně k ničemu, mě tam už určitě nepustí. Žalostně zasténám bolestí, jeho náruč byla sice to nejlepší, co jsem kdy zažila, ale i tak náhlý pohyb mému zmrzlému tělu moc neprospěl. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a trochu pootevřu oči. Teď bych byla schopná umřít, tenhle zážitek by mi ke klidnému odchodu stačil. Ale jak se zdá, Mello mě nechce pustit a svými slovy to jenom dokazuje. Ovšem bylo to naprosto zbytečné, pocit únavy byl ten tam a nahradila ho směsice radosti a zoufalství. Smrtelná kombinace. Přitom jsem zase pomalu začala cítit zmrzlé paže, což mě ale nakonec donutilo ještě víc se roztřást. Najednou vzdám veškeré své snahy usnout, proč bych si vlastně neměla dopřát Mellovu náruč? Líbilo se mi to čím dál víc. Ještě víc se k němu přitisknu, teplo jeho těla mě hřálo i na duši. Po zbytek cesty už vnímám jenom tak okrajově. Zima a strach si na mě pomalu začínali vybírat svou daň. Nebylo to tak, že by mi už zase hrozila smrt, spíš bych se v tuhle chvíli potřebovala pořádně prospat. Vlastně jsem toho tenhle týden opravdu moc nenaspala. Vzhůru mě udržuje už jenom neuvěřitelný třas, který mé tělo nenechá v klidu. Najednou mi na hlavu přestanou dopadat studené kapky deště. Nevěděla jsem, kde se právě nacházím, na to jsem byla až moc dezorientovaná. Vůbec jsem se ale nesnažila nějak rozkoukat, stejně bych nejspíš nebyla schopná zaostřit zrak. Šaty se na mě neustále lepily a jejich chlad byl víc jak zřejmý. K mému smutku už jsme byli na místě a tak mi byla Mellova náruč odepřena. Cítila jsem se zklamaně, klidně bych v ní vydržela ještě o něco déle. Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev, když mě pomalu zbavoval mokrého oblečení. Byla jsem moc zesláblá na to, abych mu odporovala nebo se nějak bránila. Navíc nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. To se ti opravdu povedlo, musíš být pořád jenom přítěží?! Skoro jako kdyby ke mně právě promlouvala Elie, bylo to smutné, ale nejspíš tomu skutečně tak bylo. Nepřipadalo mi, že bych svojí nicotnou existencí mohla někomu nějak pomoci. Nejspíš nakonec byla chyba, že se mi Mello neustále snaží pomoct. Znovu mě zachvátilo zoufalství a otázky týkající se brzké budoucnosti. Sama nevím, co si počnu, všechno by mohlo být jednodušší, kdybych tam umřela. Na mé tváři se objeví útrpný škleb, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, myšlenky plné pochybností se mě prostě nechtěly pustit. Povzbuzující slůvka na mě působila naprosto opačně. Nejspíš se do toho úsměvu jenom nutil, aby nebyl považován za takového krutovládce. Všechno jsem pochopila až moc dobře, raději se v době jeho nepřítomnosti víc zachumlám do deky. Snažila jsem se třas svého těla nějak ovládnout, ale nebyla jsem toho schopná. Pomalu mi rozmrzaly prsty, což v tuhle chvíli docela dost krutě bolelo. Úplně jsem v nich cítila tu pulzující bolest, která se rychle rozšířila po celém těle. Čištění ran, které jsem si samozřejmě způsobila sama, nebylo moc příjemné. Nebyla jsem schopná bolest udržet za zuby a trýznivě zavzdychám. Připadalo mi, jako kdybych měla rány v jednom ohni. Štípalo to, jako kdyby mi do toho někdo nasypal sůl. Tak kvůli tomuhle jsem zůstala naživu? “Já vím, nic to není…“ Zmůžu se na první slova za celou tu dobu. I přesto můj hlas zněl velice chraplavě, a kdyby nebylo takové ticho, nejspíš by mě ani neslyšel. Dlaň pevně přitisknu na celou jizvu a prsty zaryji do kůže kolem. Sice jsem si tím tak akorát přivodila další bolest; jako kdybych jí už teď neměla dost, ale měla jsem dobrý pocit. Skoro jako kdyby se teď na mě Mello mohl vykašlat a raději se postaral sám o sebe. Mně osobně by to udělalo velkou radost. "Nemusíš se o mě starat... Ona stejně chce, abych umřela. Nechce, abych se vrátila." Pronesu tiše, hlas se mi chvěje jako nikdy předtím. Konečně jsem si nahlas přiznala, co po mě vlastně Elie chce. A k mému překvapení to neuvěřitelně bolelo, což jsem dala znát i na své tváři. Ani nestihnu zareagovat a náhle je Mello bez košile. Šokovaně zalapám po dechu a chvilku na něj hledím bez mrknutí. Náhle je všechen smutek ten tam. Pochvíli oči pro jistotu zavřu a druhou paží si zakryji obličej, aby nebyl vidět ruměnec na mé tváři. Nejspíš si ani neuvědomuje, že mi tímhle způsobil chvilkovou zástavu srdce. Jak smutný je to osud…

Yen *Královna* - 17. prosince 2010 23:39

Elezzie S výrazem, který vypadá lehce duchem nepřítomný, stojím ve vojenském pozoru, zatímco všichni ostatní sedí na židlích a pohovkách. Trochu mě bolí nohy. Cítím, že se mi začínají třást. Asi jsem trénink trochu přehnala. Jsem vyčerpaná. Potřebuji si odpočinout, lehnout si, zavřít oči a na pár minut usnout tvrdým spánkem mrtvé. Ale na to teď není čas – Král mě teď potřebuje, stejně tak další lidé. Lehce se ukloním směrem k němu, pak k Thomasovi, na znamení toho, že jsem příkaz slyšela, porozuměla mu a splním jej. Jako vždy. “Ano, Králi. Hned poté, co skončí naše porada, Králi.“ přikývnu. Má řeč zní jako salutování vojáka, zatímco hlas a způsob jejího přednesu připomíná spíš led. Samozřejmě, že mu všechno podstatné vysvětlím. Vystačí to asi na dvě věty, ale nechci rušit Krále. Asi bych se měla cítit poctěna, že si pro to vybral mě. Samozřejmě, že ne. Ale měla bych. A tak to tak beru. Na okamžik se mi myšlenky rozběhnou všemi směry jako stádo splašených koní. Zauvažuji nad tím, jak nejlépe vycvičit nováčka. Komu přidělit ochranu v podobě svých figurek – rozhodně těm slabším a také Králi. Je třeba chránit důležité články. A důležitý článek je Král. Jaké figurky vybrat – pěšce, koně, střelce, věže? Během minuty se mi ovšem podaří dát myšlenky dohromady a opět se plně soustředit. Poslední dobou s mi tohle stává často. Je to chyba. Nemá to tak být. Já přece nemůžu dělat chyby. To si nemůžu dovolit. Musím se úplně zbavit věcí, které nejsou podstatné. To bude nejlepší pro nás všechny. Králův odchod provázím hlubokou úklonou, při které vytírám svými vlasy podlahu. Stojím nehybná, naprosto bez hnutí, dokud mě nemine, a dokud za ním s prásknutím nezapadnou dveře. Pak se, se zapraskáním páteře, zvednu do stoje. Tváře mám lehce načervenalé, jak se mi nahrnula krev do hlavy. Zaslechnu, jak promlouvá Christopher, a tak se k němu přiblížím do optimální vzdálenosti. “Pokud si to přejete, pane Christophere, vidím to jako dobrý nápad,“ pronesu lhostejně. “Se mnou bojují mé kamenné šachové figurky v životních rozměrech. Bojuji na blízkou vzdálenost, ale ony dokážou bojovat i beze mě.“ Tím pro mě ta debata skončila. Víc vědět nepotřebují. Obrátím se k Thomasovi. “Měl jste veliké štěstí, pane, že vás sem přivedla taková náhoda právě teď. Král nás sem sezval, aby s námi probral strategii blížící se bitvy. Elezziané, kteří jsou toho schopni, mají za úkol pronásledovat jednotlivé členy Open My Heart. Zbylí, což jsem já, monsieur Gaspard, který má ještě speciální úkol ohledně jistých dokumentů, a vy, máme za úkol vycvičit nováčky. Doporučovala bych začít s tréninkem ihned.“ Přejdu poté k novému členovi. Lehce před ním skloním hlavu. Pak ji zvednu vysoko, abych na něj dokázala pohlédnout. “Jmenuji se Yen a těší mě, pane. Král mě přidělil, abych vám dělala učitele. Pokud vás již nic nepoutá k této místnosti a nemáte potřebu se nyní vracet do skutečného světa, pojďte prosím za mnou. Bylo by dobré začít okamžitě. Je zbytečné ztrácet čas, když jej není nezbyt.“ Otočím se a kovově modré vlasy v ohonu za mnou zavlají. Aniž bych na někoho z ostatních druhů ohlédla nebo na něco, další řeč, příchod nebo návrat Krále, čekala, opřu se do těžkých dveří místnosti, s nevelkým úsilím je otevřu a vykráčím ven rychlým, jistým krokem. Během chvíle zmizím mezi chodbami a vynořím se venku před bránou paláce. Tam teprve počkám. Budu čekat, dokud nepřijdou. Dokud se nevymotají z paláce. Dokud si neuvědomí, že opravdu není času nezbyt. Zatímco tak činím, sedím na zábradlí, oči upírám ke dveřím a prsty přejíždím po chladných figurkách u opasku. Mám pocit, že už brzy je budu potřebovat všechny.

Thomas Dirk - 18. prosince 2010 13:11

Ellezie Během několika málo okamžiků se mi připomene všechno, co na Ellezii nemám rád. Zavrtím hlavou. Ach jo, náš velitel je šílenec a megaloman, jeho pobočnice chladní jako ocel a dokonale sebestředná. Já jsem taky egoista, což dohromady dává výbušnou kombinaci, když nacpete do jedné místnosti příliš mnoho sólistů, kteří si o sobě myslí, že jsou nejlepší, jednou za čas to prostě vybuchne. Mi se to stalo před týdnem, Mellovi tak trochu teď, opustí nás a Chris toho využije k zajímavému dotazu. Yen ho chladně zodpoví a po „dokonale“ zdvořilém vysvětlení mého úkolu odejde šikanovat ubohého nováčka, který měl bohužel tu smůlu, že mu ji přidělili za učitele. Uber trochu na dokonalosti a budeš dokonalá, Yen. “Moje schopnost má mnoho využití a přestože preferuji boj zblízka, je možné ji využít i na větší vzdálenosti. Ale je to náročnější a při dlouhodobém používání bolestivé. Proto bych se zařadil někam mezi střelce a bojovníky, spíše však k těm, co jdou do boje zblízka. Druhé využití mé schopnosti je to, že jsem schopný vyhnout se velké většině útoků, které jsou na mě vedeny, kromě těch, které by mířily přímo na samou podstatu mne, jako bytosti, jako je třeba ovládnutí myšlenek.“ Posléze se obrátím ke svým novým svěřencům, kterými jsou Samantha a Juraquille: “ Obávám se, že odteď jste mí žáci. Pokud máte v dohledné době čas a možnost zůstat tady v Ellezii, ocenil bych to. Cílem výuky je co nejrychleji odhalit vaši schopnost a naučit vás ji využívat, případně vymyslet, jak by se dala využívat v boji. Způsoby jsou v podstatě dva mírné a jeden drastický, který je nejrychlejší. Ten nepoužiju, dokud to nebude nutné, nebo dokud nebudete příliš neschopní, což nepředpokládám. Pokud někdo z vás umí meditovat a zaměřit se hluboko do svého nitra, může začít s prvním způsobem, který je nejpohodlnější a nejméně rizikový. Pokud to neumíte, budeme muset podstoupit drobné nepohodlí a vypravit se ven z hradu. Můžeme tedy začít?“

Marcus -Mello- Archer - 18. prosince 2010 16:03

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Štěstí v neštěstí Lucyino ztrápené zavzdychání nelze přehlédnout. Měla bolesti, které se usilovně snažila zamaskovat za clonou přesvědčivých slov, což od ní bylo samozřejmě odvážné, leč v tuto chvíli poněkud mimo mísu. Co si tím chce dokázat ? Věnuji jí pohoršený pohled, když dlaň přitiskne na zraněný krk. ,,Hej, tohle nedělej." řeknu káravě a opatrně jí ruku přemístím do dostatečně dobré vzdálenosti od jizvy. ,,Přeci nechceš mít otravu krve." dodám už daleko mírnějším tónem, ačkoliv jsem už předem smířen s faktem, že má slova bude nejspíš poslouchat jen na půl ucha. ,,Kdo chce, aby jsi umřela?" zeptám se starostlivě, přičemž si sednu na okraj postele. Upřu na ní své modré oči a trpělivě čekám na odpověď. Je možné, že má rodinné problémy ? V ten samý moment se mi myšlenky nedobrovolně rozutečou k velmi těžkému období, na které bych ze všeho nejraději zapomněl. Kéž by to šlo. Už ho nikdy nechci vidět ! Bylo až neuvěřitelné, kolik bolesti dokázal způsobit člověk, který mi dal život. Dost už. Je to za mnou. Uvědomím si, že zatímco jsem se plně oddal svým vzpomínkám, Lucy na mě stále zírá. ,,Zašiju ti ten krk." prolomím ticho po chvíli, zvednu se a zamířím do vedlejší místnosti. Pryč nejsem nijak dlouho, za chvíli se vracím s potřebným náčiním, včetně jehel a anestetik. Odhrnu Lucy vlasy z krku, které mi při píchnutí injekce překážely. ,,Buď statečná, pokusím se to dát do pořádku." chabě se usměji, něco takového se nestávalo každý den. Naposled jsem zachránil život ES, tentokrát Lucy. Skoro jako by mi osud schválně stavěl do cesty dívky v nesnázích. Neuniknou mi Lucyiny pohledy na injekci, která se jí viditelně nelíbí. Nijak se tím nezabývám, hlavní teď bylo zranění stabilizovat. Ať už souhlasí či ne, injekci jí vpíchnu do krku a poté si připravím jehly. Celá situace se podobala spíše scéně u řezníka než lékařskému zákroku, ale nemělo smysl se nad tím pozastavovat. Její zdraví bylo momentálně přednější, než kdejaké protesty. ,,Netvař se jako u mučení. Snažím se ti pomoc." vykouzlím na tváři jen pro ni ten nejpovzbudivější úsměv, přestože mně samotnému do smíchu rozhodně není. Velmi ohleduplně jí začnu ránu sešívat. Během celého zákroku nehnu ani brvou, jen se dál soustředím ve snaze provést sešití jak nejlépe mohu. ,,Myslím, že mám hotovo." ohlásím jí a spokojeně se zadívám na výsledek své práce. Krk následně obvážu a nakonec uklidím zkrvavené kousky gázy. ,,Nehýbej s tím, jen klidně lež." přikážu, to poslední o co jsem stál bylo, aby si ke zranění znovu přikládala ruce a zvyšovala tak riziko šíření infekce. ,,Chvíli tu počkej, hned budu zpět." Aniž bych Lucy vysvětlil důvod svého odchodu, vydám se do koupelny. Zatoužil jsem po sprše i horkých kapkách, stékajících po těle. Mokré oblečení mě stále nepříjemně záblo, proto jej ze sebe urychleně shodím a stoupnu si pod sprchu. Proč jí pomáháš Mello ? Záleží ti na lidech z tvé země ? To proto, že si nemůžeš dovolit o ně přijít ? V příjemné atmosféře vodních živlů velmi rychle zapomenu na ubíhající čas. S ručníkem obmotaným kolem těla se vydám do pokoje, převléct se do něčeho suchého. Nakonec se vrátím za Lucy, v ruce držím jedno ze svých černých triček. ,,Tvé věci jsou stále mokré." zachmuřím se a natáhnu k ní ruku, abych jí tričko podal. Rozhodně bych nenamítal, pokud by se rozhodla zůstat jen ve spodním prádle, ale vzhledem k jejímu momentálnímu stavu jsem si nemohl dovolit nechat zůstat věci tak, jak byly. ,,Obleč si zatím tohle.". Lucy byla na první pohled velmi drobná a křehká, což mě pouze utvrdilo v doměnce, že mé oblečení se ani náhodou nebude shodovat s její velikostí. Jiný nápad jsem bohužel neměl. ,,Počkej, pomůžu ti." nabídnu se a velmi obezřetně jí s oblékáním pomohu. Tak nějak mi došlo, že nebude schopna bez pomoci vykonat i ty nejběžnější činnosti. ,,Dobrý?" zeptám se s upřímným úsměvem. Pomalu mě zachvacovala vlna endorfinů a adrenalinu zároveň. Záchranu zraněné osoby jsem pro dnešek zvládl na jedničku, noci strávené nad knihami se konečně vyplatily. Nejdůležitější otázka však stále zůstávala nezodpovězena - Jak Lucy přišla k ošklivé jizvě na krku ? V hlavě se mi střídají různé možnosti, postupně ale všechny zamítnu. Nemělo smysl se ptát, zvlášť ne teď, když na tom nebyla nejlépe. ,, Nemáš hlad, nebo žizeň ? " zajímám se. Lucy bych zařadil přesně k typům lidí, kteří by raději pošli hlady, než aby se domáhali pomoci u druhých. Soběstačnost byla skutečně šlechetná vlastnost, nicméně v tento moment naprosto nepotřebná.

Lucy Rower - 18. prosince 2010 22:13

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Kritické chvíle Jeho pohled, který jasně naznačoval, že dělám něco špatně, mě donutil od něj na nepatrnou chvíli odtrhnout pohled a zarýt ho do deky. Ta ráznost a káravost mi na chvilku vyrazila dech. Mohlo by to být skutečně tak, že by si o mě dělal starosti? Klidně jenom malinké, ale přesto by se o mě pořád strachoval? Blbost! Jsi nechutně naivní, kde se to v tobě bere? Vynadám si okamžitě, určitě v tom bude něco jiného. Ale místo toho, abych přemýšlela nad tím, co jsem udělala špatně; stejně je chyba na mojí straně tak proč to řešit; raději jsem se zaměřila na svou myšlenku, která se v mé hlavě usadila. Najednou jsem byla plná malých jiskřiček naděje, které mě jenom povzbuzovaly ve snění, které bylo naprosto k ničemu. Nakonec bych z výsledku zase byla jenom zklamaná a to rozhodně nechci! I přesto jsem si připadala, že každou chvilku dokonce začnu svítit. Pocity zoufalství najednou přebíjely plané naděje, byl to zvláštní pocit. Věděla jsem, že mi to ve finální fázi akorát přinese utrpení, ale bylo mi to všechno jedno. Když ucítím jeho laskavé prsty na své ruce, krátce k němu vzhlédnu, ale poté se znovu zahledím do deky. Co to bylo za pocit, který jsem cítila, když se mě dotknul? Záchvěv, chvilka bez dechu a příjemné teplo na místě, kde ještě před chvílí byla jeho ruka. To je zlé… Pomyslím si po chvíli, tentokrát si uvědomuji vážnost situace. Zamyšleně se zamračím, ale nenapadá mě způsob, jak se z téhle šlamastiky vyhrabat. Vyslechnu si jeho slova tak na půl ucha, ale pak zpozorním. Že nechci? Začne mi to všechno docházet. Infekce znamená brzkou otravu krve a ta znamená celkem jistou smrt. Po tváři mi přeběhne spokojený úsměv, proč by to tak vlastně nemohlo být? Zpozorním při jeho dalších slovech, takový starostlivý tón, tohle přeci nemohl být ten Mello, kterého jsem znala! Opět k němu zvednu oči plné zranitelnosti a dlouze se na něj zadívám, přímo jsem se ztrácela v jeho pomněnkových očích, jaká nádhera. Jeho oči byly jako dvě studny, v kterých jsem se topila a nemohla jsem narazit na dno. Musí být v přetvářce hodně dobrý, když dokáže předstírat takové emoce. Ale mě to bylo jedno, chtěla jsem věřit, že se o mě skutečně stará. Ta představa, i když byla jenom náhražkou skutečných citů, mě naplnila pocitem úlevy. Konečně na mně někomu rádoby záleželo. A to mi taky rozvázalo jazyk. Naštěstí se Mello zrovna ztrácel ve svých myšlenkách, nebylo moc pravděpodobné, že by mě vůbec vnímal. “Ta, která mi dala život, toho teď lituje…“ … a já se jí ani nedivím! Pronesu šeptem až neuvěřitelně tiše, nejspíš se to k jeho uším ani nedostane. Tím lépe, stejně to s ním nemá nic společného. Na chvíli se mi do očí dostane odlesk slz, jenom nad tím lehce potřesu hlavou. Neměla bych lidi neustále takhle otravovat svými banálními problémy. Jo, měla bys už konečně chcípnout! V mysli se mi znovu ozve hlas Elie, copak už mám rozdvojenou osobnost? Na mém obličeji se objeví škleb plný utrpení. Je vidět, že po mé smrti vyloženě toužila, když už se mi ozývala i v hlavě a já byla jako vždy až neuvěřitelně oddaná. Jistě, neboj se… Pomyslím si ihned, abych samu sebe ujistila v tom, že se skutečně chystám udělat poslední krok. Copak to ale můžu Mellovi po tom všem udělat? Nechápala jsem, proč mi ve vykonání sebevraždy brání zrovna on. ZROVNA ON! Znovu se na něj podívám. Proboha, po kolikáté dnes už? Ovšem nejspíš mi to nestačilo, nemohla jsem se na něj vynadívat, na jeho blonďaté vlasy, krásnou tvář s pevnými rysy a v neposlední řadě jeho odhalená hruď. Raději jsem se zrakem znovu zaměřila na jeho obličej, nebo bych se taky mohla samým zalíbením udusit. Najednou Mello trapné ticho protrhl, ale nejspíš bych mu byla vděčnější, kdyby zůstal zticha. Vystrašeně na něj vykulím oči, div mi nevylezou z důlků a mé tělo se roztřese o něco víc. Musela jsem holé paže ovinout kolem štíhlého trupu, abych se aspoň trochu zklidnila. “Jenom to ne! Zanaříkám a podívám se na něj prosebným pohledem. Ovšem jako kdybych mluvila do prázdna, mé prosby neposlouchal a prostě si to vykráčel z místnosti. Nechtěla jsem, aby mě tu nechával samotnou, najednou jsem se cítila opuštěně. Skoro jako kdybych znovu seděla na silnici a umírala, naprosto osamocená. Jakmile ho spatřím ve dveřích, všechny vzpomínky na hrůzný zážitek byly ty tam. Snažila jsem se ignorovat ty jehly, co držel v ruce, ale moje snažení nebylo moc úspěšné. Vypadaly tak ostře a nebezpečně, až se mi na okamžik zatajil dech. Znovu jsem se podívala na Mella s výrazem plným úzkosti. Pořád jsem doufala, že si ze mě jenom utahoval. “Mello, prosím…“ Poprvé za dlouhou dobu jsem ho oslovila jménem, vyvolalo to ve mně takový zvláštní pocit radosti. Chtěla jsem pokračovat, ale jeho dotek, kterým mi odhrnoval vlasy z krku, mě naprosto umlčel. Najednou jsem nebyla schopná slůvka, bylo to něco opravdu neskutečného! Bála jsem se injekce, nechtěla jsem, aby se ta jehla ke mně přiblížila, ale nyní jsem se nemohla ani pohnout. Jako kdyby mi celé tělo zmrzlo do kostky ledu. Mellova slova mi opravdu moc nepomohla, nechtěla jsem, aby se o něco pokoušel! Byla jsem naprosto spokojená se svou rozpáranou jizvou, vystačila jsem si s ní. Už cítím kov na svém krku, projede mnou mohutný záchvěv, který vyvolala panika. Do očí se mi derou slzy, div se neskutálí po tváři, ale něco takového nedovolím. Slíbila jsem si, že už nikdy nebudu plakat jako malá holka. Náhle se mi před očima objeví útržky vzpomínek. Před očima vidím neznámou postavu s kapucí hluboko staženou do obličeje, jak se nade mnou sklání a ke krku přikládá nůž. V uších mi hučí, ale i přes to slyším jasně rozeznatelný křik. Je takový dětský, ale i tak v něm rozeznávám svého bratra. A pak všechno potemní a já zase zírám bez dechu do stropu, naprosto bez hnutí, jako mramorová socha. Co to ksakru bylo?! Zběsile přesunu vystrašený pohled na Mella, který už v ruce drží jehly. Všiml si mého pohledu, ale vybavil si ho naprosto jinak, což mi v tuhle chvíli nahrávalo. Sama jsem totiž nevěděla, co to před chvílí mělo znamenat. Jeho úsměv mě však zase převedl do stavu klidného, byl tak povzbuzující, najednou jsem se cítila o mnoho lépe. Přivřu oči a raději už se na sešívání krku víc nesoustředím, už takhle toho bylo pro dnešek docela dost. Ani se nenaději a už mi Mello hlásí konec mého utrpení. Vlastně jsem skoro nic necítila, ale stejně mně pořád sžírali pocit, že se může něco zvrtnout. V nejhorším případě bych zemřela, i když to mi nepřipadalo zase tak strašidelné. Líbila se mi Mellova starostlivost, nejspíš byla falešná, ale pro dnešek jsem si dovolila zůstat ve sladké nevědomosti. Bylo mi líto, že mě Mello na chvíli opouští, ale zase na druhou stranu už mě taky musí mít dost. Stejně jako všichni ostatní, nedivila bych se tomu. Jakmile opustí místnost, automaticky přitisknu ruku ke krku. Cítila jsem, že už tam není ta velká díra, jako bývala. Svým způsobem mě to i zamrzelo, byla jsem s ní už naprosto ztotožněná. Najednou mi připadalo, jako kdybych něco ztratila bez možnosti návratu. Je to ztráta infekce, nebo Mellových laskavých prstů na tvém krku? Dostihne mě myšlenka ještě dřív, než jí stačím utnout. Na obličeji se mi objeví ruměnec, byla jsem v opravdu velkém problému. Raději jsem se schoulila do klubíčka a snažila se vytvořit si aspoň minimum tepla pro své tělo. I tak jsem se neustále zmítala v zimnici a prsty jsem měla celé modré. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam asi ležela. Čas byl v téhle chvíli irelevantní, nezajímala jsem se o něj. Jenom jsem se těšila, až tu nebudu sama, ovšem uvědomovala jsem si, že jeho neustálá pozornost je pro mě až moc velký přepych. Neměla by sis na to zvykat, za chvilku tomu bude konec… Vyhlédnu z okna, které se v pokoji nacházelo. Teď je noc, můžeme se oba tvářit, že se nic nestalo. Ale co potom? Co budu dělat ráno? Určitě tu nemůžu jenom tak zevlovat, to by bylo od mé osoby naprosto nepříčetné! Ale… Kam půjdu a co budu dělat? I když bylo od Mella moc hezké, že se o mě postaral, další noc už nejspíš nebudu mít takové štěstí, takže jeho snaha přijde vniveč. Bylo mi jeho ochoty líto, nejspíš jsem se měla ukrýt lépe, aby mě při mém umírání nikdo nenašel… Konečně jsem uslyšela kroky, najednou byly všechny tyhle myšlenky zase pryč. Podívám se na Mella s plachým úsměvem na rtech. Připadala jsem si oproti němu tak strašně malinká, když se nade mnou tyčil. Jeho slova o mých neustále mokrých věcech na mém obličeji vyvolala ztrápené chmury. Jestli do rána neuschnou, budu muset jít ven ve vlhkém, což se mi tedy rozhodně nelíbilo. Na jeho tričko jenom nechápavě hledím, jako kdybych ho viděla poprvé. Skutečně chtěl, abych si oblékla jeho tričko? Nemohl to být jenom nějaký vtip, kdy mi v poslední chvíli ucukne a vysměje se mi do tváře? Když se ovšem vzápětí i nabídne, že mi pomůže, mám co dělat, abych se nezačala dusit. Tentokrát místo červenání se naprosto zblednu, nejspíš už nikdy nepopadnu dech. Bez jeho pomoci bych se určitě neoblékla, připadala jsem si tak strašně neschopně. Úplně mi v hlavě zněla matčina slova, která všechno jenom potvrzovala. Jenom na něj vděčně kývnu, nebyla bych schopná teď promluvit. Jak bych taky po něčem takovém mohla? V jeho triku jsem se přímo ztrácela, najednou se mi mé paže zdály ještě hubenější než předtím, jako dvě tyčinky v porovnání s rukávy. Na jeho otázku jenom zavrtím hlavou na znak, že nic nepotřebuji. Nejspíš to bylo až moc unáhlené gesto, nijak jsem se nad tím ani nezamyslela. Ani jsem se o to nezajímala, nechtěla jsem, aby ode mne zase odešel. Chtěla jsem, aby zůstal se mnou!

Marcus -Mello- Archer - 19. prosince 2010 01:38

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Uvnitř začarovaného kruhu V uších mi stále zní Lucyina prosba, při které mě oslovila jménem. Ústa se mi zkřiví do nepříjemného šklebu. Skoro to vypadá, jako bych právě spořádal celý náklad citrónů. Nebyl žádný div, že většina Ellezzianů neznala mé pravé jméno, které bylo od mého narození zapsané v rodném listě. Nevzpomínal jsem si, kdo mi naposled řekl jinak než Mello, ale ať už to bylo jakkoliv, muselo to být velmi dávno. ,,Jmenuji se Marcus." řeknu důrazně, má tvář je nyní chladná, bez úsměvu. To on mi tak přezdíval ! Na chvíli se otočím k Lucy zády. Nechtěl jsem, aby byla svědkem výbuchu mých emocí, které se mi dařilo před ostatními léta skrývat. Je mrtvý Mello, mrtvý ! Zabil jsi ho ! Nevrátí se. Zhluboka se nadechnu, potřeboval jsem si nutně utřídit myšlenky. Jakmile se mi to podaří, znaveně se svalím do křesla. Stalo se přesně to, co jsem nechtěl. Správný vládce by měl být silný, nekompromisní. Mé momentální chování bylo bohužel pravým opakem. Nemělo smysl zatahovat do mých problémů Lucy, která nemohla vědět, jak moc byla má minulost bolestivá. Tohle se nikdy nikdo nesmí dozvědět ! To poslední o co jsem stál bylo, abych projevil svou slabost před někým ze své země. ,,Dojdu pro něco k jídlu." zamumlám a zamířím ke dveřím vedoucích z místnosti. Nijak mě netrápil fakt, že se Lucy nenamáhala na mou předešlou otázku odpovědět. Podvědomě jsem tušil, že i kdyby umírala hlady, nejspíše by se až do poslední vteřiny tvářila pořád stejně zarputile. Nebyl jsem tu od toho, abych soutěžil v tvrdošíjnosti, i když sám jsem uměl být velmi umíněný. Chování žen asi nikdy nepochopím. Nakouknu do ledničky a hledám cokoliv, co bych mohl Lucy připravit. S vítězoslavným úsměvem nakonec vytáhnu krabici s pizzou, kterou jsem si dnes odpoledne koupil ve městě. Jaké štěstí, že jsem jí nestihl sníst celou. Vaření nebylo zrovna mou nejsilnější stránkou a pokud to nebylo nezbytně nutné, vyhýbal jsem se této činnosti jak jen to šlo. Zrozenci ženského pohlaví bohužel byly v oblasti domácích prací velmi kritičtí a já mohl být pouze vděčný za to, že se o své bydliště nemusím dělit s nikým dalším. Moment.. Byla tu přeci Lucy. Pizzu nechám ohřát v mikrovlné troubě a poté se vrátím zpět do pokoje. ,,Máš ráda pizzu?" zeptám se a aniž bych čekal na odpověď, talíř jí doslova vrazím do rukou. Následně se znovu uvelebím v křesle. ,,Kdybych to byl věděl, připravil bych ti něco lepšího." omluvně se usměji. Vtip byl samozřejmě v tom, že nikdo nemohl dopředu vědět, co se dnes večer stane. Možná jedině osud, který měl tohle celé na svědomí. Zkontroluji čas na hodinkách. Ručičky se nebezpečně pohybovaly vpřed, ačkoliv mi celý časový úsek strávený s Lucy připadal velmi krátký. Kolik hodin uběhlo od doby, co jsem jí našel venku, naprosto bezmocnou ? Nebyl jsem schopný si vzpomenout. Proč ? Co tě tolik vyvádí z míry ? ,,Nejsi unavená?" zeptám se. Dnešní den byl opravdu náročný, zvlášť schůze v Ellezzii. Vůbec bych se nedivil, kdyby Lucy každou chvíli usnula. Pohled mi spočine na kleci v rohu místnosti, ve které cupitá velmi zvláštní tvor. Činčila. ,,Odnesu jí pryč, rušila by tě." . S těmito slovy popadnu klec i se zvířetem uvnitř a položím jí na chodbu před dveře. Můj jediný domácí mazlíček byl povětšinou klidný, ale i tak si někdy rád vyhodil z kopýtka a zůstával aktivní v době, kdy už lidé dávno spali. ,,Kdyby jsi cokoliv potřebovala, přijď. Spím hned vedle." oznámím jí, načež v pokoji zhasnu světlo. Moc měkneš Mello, začínáš se chovat jako ES. Vejdu do své ložnice a ještě než ulehnu do postele, pozoruji skrze okno noční oblohu. Teď už nechápu vůbec nic. Do mysli se mi vkrade obličej Eve. Vypadala šťastně, usměvavě, přesně tak, jak jsem si jí pamatoval. Chybíš mi. Odešla jsi příliš brzo. Ztrápeně položím hlavu na polštář, po dlouhé době jsem zatoužil po objetí milované ženy. Doufal jsem, že k něčemu takovému nedojde, svou zdrcenost nad Eveinou ztrátou jsem kdysi pohřbil velmi hluboko do svého nitra. Tak proč se výčitky svědomí ozvaly právě teď, když se v mém domě objevila Lucy ? Stála snad za tím vším ona ? Hloupost, co by s tím asi tak měla společného ? Jsi paranoidní. Unaveně zavřu oči, doléhala na mě únava. Ačkoliv jsem byl vládcem celé Ellezzie, pořád jsem byl pouhým člověkem, který si čas od času potřeboval odpočinout. Nechám si o tobě zdát, Eve. V mých snech budeš žít už napořád.

Lucy Rower - 19. prosince 2010 16:34

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Strastiplná noc Zatvářím se velice provinile, chtěla jsem svá slova vzít zpět a to hodně rychle. Jeho obličej, chladný jako led, se mi zařezával hluboko do nitra jako ostře nabroušený nůž. Opravdu jsem vyslovila něco tak hrozného? Všichni z Ellezzie ho takhle nazývali, tak proč jenom já jsem nemohla? Nejspíš se mu nelíbilo, že jsem ho vůbec oslovila. Určitě to ode mne byla strašná drzost. Měla jsem chuť si nafackovat, staral se o mě, jak nejlépe mohl a já ho jenom takhle rozčiluju. Tak Marcus… Okamžitě si jeho jméno zopakuji v mysli, abych si ho vryla do paměti. Ale to se lehce řekne a hůř udělá. Vždycky jsem měla problémy zapamatovat si něčí jména a ani tahle situace nejspíš nebude výjimkou. Potřebovala bych tužku, abych si jeho jméno mohla zapsat, ale nechtěla jsem ho zbytečně obtěžovat. Už takhle jsem si to u něj pokazila víc než dost. Bodne mě u srdce tak bolestivě, že musím zatnout zuby, abych nezaskučela. Nejspíš už se mu tak hnusím, že se ke mně musí otočit zády. Prosím, chci vidět tvou tvář, Marcusi… Žadoním, ovšem jenom v mysli, nikdy bych si nedovolila mu to říct do očí. Stejně by se mi nejspíš jenom vysmál, to bylo jasné. Já ovšem rozhodně netoužila po něčem takovém, chtěla jsem být neustále v nadějích, že přeci jenom ta jeho starostlivost něco znamená. Dokonce už jsem tomu i věřila, tak špatně jsem na tom byla. Naivko… Víc už nemám sílu to komentovat, opravdu mě tohle pitomé snění jednou dočista zabije. Největší ironie na tom všem byla, že předešlý čas jsem to vždycky ukočírovala, ale když se ke mně Mello choval takhle mile, nemohla jsem zůstat klidná a říkat si, že tohle celé vůbec nic neznamená. Nemohla jsem to zahodit za hlavu, na to se mi jeho péče až moc líbila. Naplňovala mě takovým tím veselým pocitem plným radosti, nepamatuji se, kdy jsem ho cítila naposledy. Byly to pro mě úplně nové pocity, které mi na rtech z nevysvětlitelných důvodů vykouzlovaly úsměv. Další věc, kterou jsem skoro neznala, opravdu má nade mnou Mello takovou moc? Ovšem nejhorší věc byla, že si to nejspíš vůbec neuvědomoval. Mučilo mě to, ale copak jsem s tím mohla něco udělat? Stoupnout si před něj a říct mu něco vy smyslu, že jsem jenom jeho, by nejspíš bylo hodně pošetilé. Na to ani nemysli! Okamžitě se varuji, je docela dost možné, že bych nějakou takovou pitomost v náhlém rozpoložení udělala. Přitisknu si sevřenou pěst k hrudníku, opravdu jsem na tom byla hodně špatně. Nikdy jsem k někomu něco takového necítila a vůbec jsem nevěděla, jak s takovými city nakládat. Jak se s nimi poprat, dokonce jsem ani nevěděla, jakým způsobem je přebít. A to už bylo co říct, jelikož jsem se přetvařovala každou chvíli a dokonce se tím dokázala i přesvědčit. Teď, když však potřebuji svou schopnost samu sebe citově obelhat, se nějak neozývá. Najednou nejsem schopná říct si, že cítím něco jiného, najednou se ty pocity držely a nechtěly se mě zuby nehty pustit. Sleduji jeho pohyby, jak se svalil do křesla, neustále v tom byl náznak ladnosti. Byl neuvěřitelný, vskutku. Raději jsem od něj rychle odvrátila pohled, ještě bych ho mohla nějakým způsobem naštvat. On byl rozhodně ten poslední, koho bych si chtěla proti sobě znepřátelit. Už takhle mi stačí matka, která usiluje o můj život a nevšímající otec, kterému je všechno jedno. Omámeně zvednu hlavu, když ke mně znovu promluví. Nechtěla jsem, aby odešel, ale už jsem ho neměla jak zastavit. Se ztrápenou tváří sleduji, jak mi pomalu mizí z dohledu. Nechtěla jsem být sama, najednou mi připadalo, že na mě zase mají všechny hrůzy dosah. Ovšem jakmile se na scéně objevil on, jako kdyby je jeho existence zahnala někam do kouta. Chtěla jsem ho mít blízko u sebe. Jak blízko? Tváře mi celé zrudnou, byla jsem v tak úzké situaci a dokázala jsem myslet na něco takového. Rozhodně zatřepu hlavou, nejspíš mi ten chlad už lezl na mozek. Rozhodně! Konečně mi začalo být aspoň trochu teplo a mé paže chytli optimálně normální barvu. Posadím se na posteli a jenom zmateně sleduji okolí. Měl to tu hezky zařízené, o tom žádná, ale na můj vkus to všechno bylo až moc prostorné. Byla jsem zvyklá žít v pokojíku, kam se sotva vešla postel, psací stůl a skříň. Najednou bylo kolem mě takového místa, až jsem se cítila tak trochu nesvá. Ze zvědavosti prohrábnu zásuvku u nočního stolku vedle postele. Nejenom ze zvědavosti, potřebovala jsem propisku. Marcus… K mému překvapení jsem si to jméno neustále pamatovala. Zvláštní, jako kdyby se mi uložilo v hlavě úplně automaticky. V zásuvce krom prášků na spaní a dalších zbytečností nebylo nic podstatného. Zklamaně jí zase zavřu a pohodlněji se uvelebím na posteli. Matrace byla měkká a deka příjemně hebká, takový luxus jsem si snad ani nezasloužila. Ani nemluvím o Mellově tričku, které teďka bylo mým oděvem. Spokojeně jsem mezi prsty mnula bavlněnou látku, byl to úžasný pocit. Zaculím se, jako když malé dítě dostane do ruky bonbon. Jakmile však uslyším kroky mířící k mému pokoji, své činnosti zanechám. Raději se úkosem podívám někam jinam, aby to nevypadalo, že ho vyčkávám. Samozřejmě jsem na něj čekala, ale snažila jsem vzít zbytky svého rozumu do hrsti a aspoň trochu tuhle beznadějnou situaci zachránit. Na jeho otázku ani nestihnu odpovědět a už se mi v rukou objeví talíř s jídlem. “Díky…“ Ostýchavě se na něj usměji na znak díků. Nepřipadala jsem si nějak moc vyhladovělá, sice jsem od rána nejedla, ale Mellova společnost dokázala zahnat vše. Stačilo by mi prostě sedět a jenom se na něj dívat. Nechtěla jsem mu dělat zbytečné problémy a obírat ho o jeho zásoby jídla. Ovšem vůně pizzy mě nakonec přesvědčila, abych aspoň trochu naplnila prázdný žaludek. Usměji se na něj chlácholivým úsměvem, i kdyby o mé návštěvě věděl, vystačila bych si o suchém chlebu a vodě. Vlastně ani to ne, za to, že bych mohla být s ním, by mi nevadil ani neustálý hlad a žízeň. Klidně bych pro hodinu s ním hladověla celé dny. Rozhodně nesním všechno, připadala bych si jako nenažranec, který neví, kdy má dost. Tak akorát mi stačila polovina celého pokrmu, abych se cítila příjemně sytá. Zbytek položím na noční stolek a sleduji každý pohyb blonďatého vládce. “Nepatrně…“ Odpovím na jeho otázku neochotně. Nechtěla jsem, aby mě opouštěl a já musela zůstat v pokoji sama. Proto jsem se snažila svou únavu schovat za plaché úsměvy, ovšem jeho to nejspíš moc nepřesvědčilo. Nejspíš už se těšil, až se mé přítomnosti zbaví, nedivila jsem se mu. Vlastně jsem ho chápala, jelikož ani já jsem nechtěla zůstat sama, jenom se svou myslí. Sleduji, jak pomalu odnáší nějaké zvíře v kleci pryč. Nevěděla jsem, co za zvíře to je, neměla jsem šanci ho zahlédnout, když byly mé oči celou dobu soustředěné na Mella. Po jeho dalších slovech jsem měla chuť vstát a rovnou se vydat za ním. Chtěla jsem být s ním, ale jak bych mu to asi měla říct. Jak bych mu asi měla vysvětlit, že toužím po jeho přítomnosti a nechci být sama, jelikož mě dohání myšlenky, z kterých je mi na nic. Odpověď je jednoduchá; nijak. Chvíli mžourám do tmy, než si na ni mé oči zvyknou. Připadala jsem si najednou tak proklatě sama, i když on byl hned ve vedlejším pokoji. Nejspíš byl čas začít myslet na věci, co budu dělat, až se probudím. Kam se vydám, jak se vypořádám s chladem noci a tak dále, to všechno pro mě byly nezodpovězené otázky, na které jsem ani odpověď nenacházela. Nevěděla jsem, co bude dál, ale nechtěla jsem se tím zabývat. Byla jsem v Mellově vile, v JEHO vile! Copak potřebuju ještě něco ke štěstí? Spokojeně jsem se uvelebilas svém vyhřátém důlku a pomalu se mi začaly klížit oči. Byl to náročný den a navíc už je celkem pozdě, nikdo mi nemá co vyčítat. Zavřu oči a po chviličce už mě unáší říše snů. Rozhlédnu se kolem, pode mnou se rozprostíral jakýsi malý obývací pokojík. Poznávala jsem ho dost dobře, i když v něm pořád byla ta stará sedačka, kterou jsme už dávno vyhodili, byl to náš obývák s tím hrozným autoportrétem rodiny. Když myslím rodinu, samozřejmě vynechávám sebe, já mám horší postavení než pes. Přímo pod mýma nohama se na gauči válejí dvě děti a právě se společně smějí nějaké animované pohádce. Rozeznávala jsem ty rysy, Kewinova tvář se od jeho dětství zase tolik nezměnila, spoustu rysů zůstalo stejných. A ta malá dívka vedle něho… To jsem skutečně byla já. Tenkrát jsem byla ještě veselá a na mém obličeji bylo vidět, že si ten život užívám plnými doušky. Musela jsem se pousmát, zatím se to všechno zdálo jako krásný sen. Něco mi ovšem říkalo, že tohle se skutečně stalo, že je to něco, co bych si skutečně měla pamatovat. Nevadilo mi to, pokud jsem si měla pamatovat takové šťastné chvíle, proč by ne? Najednou uslyším zvonek, leknutím sebou trhnu, něco takového se mi rozhodně nelíbilo. Chtěla jsem malou holčičku, která se s rozjařeným křikem rozběhla směrem ke dveřím zastavit, ale nemohla jsem se k ní přiblížit, pořád se všechno dělo pod mýma nohama. Ani mladší verze Kewina s tím nesouhlasila a křičela na ni. “Zastav!“ Sama jsem nevydržela a zakřičela jsem na ni, ale ani mě neposlouchala. Bez rozmýšlení otevřela dveře a nadšeně výskala. Netrvalo to ani vteřinu a letěla napříč stěně hlavou napřed. Najednou se napůl při vědomí, napůl v bezvědomí kácí po vytapetované zdi k zemi. V další chvíli k ní přistoupí vysoký muž s kapucí přehozenou přes hlavu, v ruce velký nůž. Zděšeně na celou scénu hledím, nejsou schopná se ani nadechnout. Jakmile přiloží nůž ke krku malé holčičky, jizva mě začne neuvěřitelně pálit. Přiložím na ono místo ruku a zasyčím bolestí, která mě následně dostane do kolen. Opravdu jsem cítila, jak mi krkem projíždí nůž. Nemohla jsem se nadechnout, dech jsem měla sípavý a strašně nepravidelný. Vůbec jsem si nevšímala malého Kewina, vyděšeně jsem neustále sledovala jenom malou holčičku, jak beznadějně lapá po dechu, mezitím co jí ten hajzl pomalu řezal krk. Viditelně si její, vlastně moje utrpení užíval. Jako kdyby toho nebylo málo, Kewin se rozhodl mě zachránit. Sama jsem v tu chvíli pochybovala, jestli udělal dobře. Možná kdyby mě nechal umřít, bylo by všechno mnohem lepší. Skočil lupiči na záda a začal ho kousat do ruky, ve které svíral nebezpečně ostrý nůž. Nedělalo mu moc velké potíže ho setřást a nebál se na něj nůž použít. Nejdřív mu ho zabodl do ramene a pak ještě znovu a znovu. Bodal, jako kdyby byl smyslů zbavený. Z očí se mi začali kutálet slzy a jenom jsem bezděčně lapala po dechu, všechno to byla moje vina! “Kewine…“ Zoufale zašeptám a natáhnu k němu ruku. V tu chvíli se z chodby ozvou hlasy, lupič zpozorní a v další chvíli už vylézá z okna. Ovšem na to vůbec neberu ohledy, neustále hledím na zubožené tělíčko malého chlapečka. Ruku má probodnutou na třech místech a to nemluvím o hlubokých vrypech, které zdobí zbytek. Pohledem zavadím i o svou mladší verzi. Skončila s naříznutým krkem a z vlasů jí taky vytékala krev. Najednou se všude rozprostřela tma. S hlasitým výkřikem se prudce posadím na posteli. V celém pokoji bylo šero, nejspíš byla nějaká brzká hodina ranní. Celé mé tělo se klepalo, jako kdybych znovu seděla venku v té zimě. Z očí se mi derou slzy a já jim dám volný průběh, po deseti letech cítím ty kapky plné zoufalství na svých tvářích. Bezděčně zasténám bolestí, všechno to byla moje vina! Vrahu! Zničila jsi Kewinovi život! Myšlenky mě sužovali, nemohla jsem se samým steskem ani nadechnout. Skoro fyzicky jsem cítila dvě ruce, které mě škrtili. Konečně jsem plně pochopila matčina přání týkající se mé smrti. Byla naprosto oprávněná, měla jsem umřít přesně ten den, co jsem to všechno zavinila! Cítila jsem neuvěřitelnou těžkost, která mé srdce stahovala čím dál níž. Zoufale jsem zavzlykala, jak jsem mohla něco takového udělat? Byla jsem naprosto pitomá a zničila jsem svému staršímu bratrovi život, taková jsem sestra. On se k tomu všemu o mě celou dobu jako jediný stará. Hned jsem se cítila ještě o něco hůř, jeho laskavost jsem mu oplatila takovým způsobem. Chtěla jsem to skončit hned teď, ubrat všem to trápení, určitě se jim už jenom pohled na mou osobu hnusí. Tentokrát už jsem to naprosto chápala, nenáviděla jsem samu sebe. Vzpomenu si na prášky, který byly ukryty v zásuvce. To je asi ta nejméně bolestivá smrt, která mě v tuhle chvíli napadla. Rychle vytáhnu krabičku a do dlaně si nasypu veškerý její obsah, prázdný obal položím na stolek. Celkově tam bylo prášků dvanáct, nevím, jestli to bude stačit, ale můžu jenom doufat, že skutečně ano. Nemohla jsem však zemřít v Mellově posteli, bylo by to ode mě až moc troufalé a drzé. Chtěla jsem odejít, hned teď odejít a zemřít někde jinde, úplně sama. Rychle vyskočím z postele, ale nohy jsem měla ještě slabé a hlava se mi zatočila. Ani jsem se nesnažila rovnováhu nějak nabrat, rovnou jsem letěla přímo k zemi. Nejspíš jsem si slušně natloukla kolena, ale bylo mi to jedno. Odplazím se do toho nejtemnějšího kouta v pokoji a tam se schoulím do klubíčka, kde si přitáhnu kolena k bradě. Tričko spolehlivě zakrylo celé mé tělo. Slzy jsem nemohla zastavit, propukla jsem v hysterický pláč, přičemž jsem se snažila vzlyky dusit, jak nejvíc to šlo. Nechtěla jsem Mella probudit, i když na to už bylo stejně nejspíš pozdě. Prášky mi při každém nadechnutí v dlani zarachotí, jak se třou o sebe. Přitáhnu si dlaň k sobě a rozevřu ji. Na prášky mi dopadá sprška slz, ale je mi to jedno. Nebylo o čem přemýšlet, ale i tak jsem se zasekla. Vždyť jsi mu zničila život! Nad čím ještě přemýšlíš?! Znovu a ještě silněji zavzlykám, i když jsem udělala něco tak strašného, jedna osoba mě pořád držela při životě. Připadalo mi, že mě jeho pomněnkové oči žádají, abych to nedělala…

Marcus -Mello- Archer - 19. prosince 2010 20:52

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro V zajetí nočních můr Pomalu otevřu oči a zmateně se rozhlédnu kolem. Seděl jsem na velké louce poseté květinami, na kterou ze všech stran dopadaly sluneční paprsky. Co je tohle za místo ? Kdesi uvnitř mě se ozvou pochybnosti. Moc dobře jsem věděl kde se nacházím, ale za žádnou cenu jsem si drtivou skutečnost nechtěl přiznat. Adrienova země. ,,Marcusi," ozve se za mnou sametový hlásek, který jsem velmi důvěrně znal, ačkoliv jsem ho už celý dlouhý rok neslyšel. Patřil Eve. Pomalu se otočím, to už mi ale kolem krku padne rusovlasá dívka s nádherným úsměvem, jedním z nejnádhernějších, který jsem kdy viděl. V tu ránu se mé srdce rozbuší neuvěřitelnou rychlostí. ,,Eve, co tu děláš?" zeptám se překvapeně, načež jí k sobě pevně přitisknu. Nemělo smysl přemítat nad tím, proč jsme oba v Adrienově zemi, která už dávno neměla žádného vládce. Ze všeho nejvíce jsem teď toužil po Eveině blízkosti, kterou jsem tolik postrádal. Spokojeně zavřu oči a nasaji vůni jejího parfému. Byla to ona. Nepochybně. ,,Přišla jsem ti připomenout, co je pro tebe nejlepší." s šibalským mrknutím mě chytí za ruku a rozejde se vpřed. Chci něco namítnout, nakonec si to ale rozmyslím. Zastavíme až před velkým palácem. ,,Mello." promluví tichým, zlomeným hlasem. Něco nebylo v pořádku. ,,Zapomeň na mě. Ty jsi živý, já mrtvá. Musíš jít dál. Beze mě. Nebudu se zlobit, když se tak rozhodneš." . Nechápavě na ní zírám. ,,Co to povídáš Eve? Jak bych mohl něco takového udělat?" zastrčím jí pramen vlasů za ucho a pohlédnu do jejích překrásných zelených očí. ,,Prosím, udělej to. Něco končí a něco nového začíná. Přestaň žít minulostí. Hleď na přítomnost." . Stále nemohu uvěřit tomu, co říká. Myslela svá slova skutečně vážně ? ,,Jak mě k tomu donutíš?" rozesměju se, v žádném případě jsem si nechtěl přiznat, že mluví pravdu. Zlehčit situaci výsměchem bylo v tuto chvílí nejlepší možné řešení. Její skleslý výraz se bohužel nezmění. Přestanu se smát ,,Nezáleží ti na mě?" . Eve pouze uhne pohledem, aby zamaskovala oči lesknoucí se slzami. ,,Záleží. Proto ti dávám svobodu. Běž a žij!" vykřikne, to už ale propukne v hysterický pláč. ,,Eve.." nátuhnu k ní ruku abych jí mohl utěšit, odpověď se mi však dostaví v nesouhlasném zavrtění hlavy. ,,Odejdi Marcusi. Potřebuje tě víc než já.". Tentokrát nerozumím už vůbec ničemu. ,,Kdo mě potřebuje?". Rusovláska nestihne odpovědět. Z dáli se ozve výkřik, který mě přenese do reality. Tentokrát ano. ,,EVE!" volám za svou mrtvou milenkou, leč marně. Náhle si uvědomím, že ležím ve své posteli. S námahou se posadím a položím hlavu do dlaní. Noční můra ? Byl to jen sen Mello. Zpozorním, z vedlejší místnosti byly slyšet zoufalé vzlyky, které nepatřili nikomu jinému, než Lucy. Proboha ! Odhrnu od sebe peřinu a rozběhnu se do Lucyina pokoje. Spatřím jí sedět v koutě, schoulenou do klubíčka. V ruce drží cosi bílého, co vypadá jako prášky na spaní. Moment, to jsou opravdu prášky ! Přikleknu k ní a zezadu jí obejmu. Zatímco vzlyká, tisknu jí k sobě čím dál víc. ,,Ššš, to bude dobrý." chlácholivě jí hladím po vlasech. Neznal jsem důvod jejího smutku, ale ať už byl jakýkoliv, potřeboval utěšit. A to hned. ,,Není řešením si vzít život." promlouvám k ní tichým, uklidňujícím hlasem. Nechápal jsem své jednání, ale cožpak na tom záleželo ? ,,Musíš jít dál Lucy. Přestaň žít minulostí, hleď na přítomnost." pousměju se, Eve měla pravdu. Najednou mi došlo, co se mi celou dobu snažila říct. Nemělo smysl žít uvězněný ve vlastních vzpomínkách. To nemohlo prospět nikomu . Opatrně vezmu Lucy do náruče a přemístím jí zpět na postel. ,,Měla jsi ošklivý sen?" vyptávám se, přižemž přes ní přetáhnu přikrývku. Nebyla by jediná. Podívám se na léky, které stále svírá v ruce. ,,Tohle už nedělej, ano? Pěkně jsi mě vyděsila.". Teprve teď si uvědomím, že jí celou dobu hledím do očí. Jsou světle zelené. Stejně jako ty Eveiny. Eve, chtěla jsi, abych jí zachránil ? ,,Zůstanu tu s tebou." rozhodnu nakonec, nemohl jsem riskovat, že po prášcích sahne znovu. Výhed na oblohu z okna mi sice dával jasně najevo, že je stále noc, každopádně bych už znovu neusnul. Mohl jsem být alespoň užítečný Lucy, která potřebovala společnost. V obličeji byla pobledlá, celá se třásla. Nemohl jsem jí nechat samotnou. Tohle nejsi ty, Mello. Takhle jsi se nikdy nechoval.

Lucy Rower - 19. prosince 2010 23:47

Konec schůze Neustálé dohady naši schůzi pořád protahovali, jako kdyby už takhle nebyla dostatečně ubíjející a dlouhá. Každou další chvílí jsem se cítila víc otrávená touto situací. Pohodlněji se uvelebím ve svém křesle a sleduji dění kolem. Přitom se však tvářím naprosto nezúčastněně, skoro jako kdybych v té místnosti téměř nebyla. Cítila jsem se unaveně, den byl pro mě náročný a tahle schůze mě vyčerpávala o to víc. Zatímco si každý jenom stěžoval, že se nechce s něčím takovým otravovat, či se jim nelíbilo něco jiného, já se poddala svým myšlenkám. Nevadilo mi někoho sledovat, aspoň se budu moct ještě víc zdržovat venku. Ovšem myšlenky na nějaký úkol mě nijak moc nezatěžovaly, bylo mi to více méně jedno. Prostě dostanu úkol a ten taky vyplním, nic složitého jsem na tom neviděla. Ze svého zamyšlení mě vytrhne až Mellova slova. Zvednu k němu hlavu a pozorně poslouchám, co má na srdci. Neslyšela jsem v jeho slovech nic podstatného, nic se přímo netýkalo mé osoby. Nechtěla jsem působit znuděně, raději jsem se víc narovnala a pohledem hledala nějaký bod, který by mohl udržet mou pozornost. Leč dnes jsem opravdu neměla svůj den. Byla jsem unavená a neustále mě sžírala myšlenka, že se dnes ještě něco stane. Jenom jsem nad tím nevrle potřásla hlavou, to poslední co potřebuju, jsou hektické myšlenky plné paniky, které by mě akorát vyvedly z míry. Připadala jsem si už i mírně paranoidní. Postupem času se začne na schůzi objevovat čím dál více Ellezzianů. Slovo dochvilnost jim asi nic moc neříkalo. Musela jsem se nepatrně ušklíbnout, bylo to od nich nadmíru drzé. Raději se znovu zaměřím na Mellova slova. Vlastně to bylo celkem jednoduché, v tuhle chvíli mám volno, dokud se nepřinesou ty důležité spisy. Spokojeně se usměji, zrovna teď bych volno uvítala víc než s radostí. Proto se mi něco takového rozhodně hodilo a trochu mi to zlepšilo mou špatnou náladu. Zdálo se, že schůze se pomalu blížila ke konci, už nebylo co nového říct. Spokojeně si protáhnu ztuhlá záda a Mellovi ještě na rozloučenou pokývnu hlavou. Sama se postavím, abych protáhla i zdřevěnělé nohy. Navíc mám samozřejmě v plánu se navrátit do svého fyzického těla. Dnešek pro mě končil, definitivně. Tedy myslela jsem si to do té chvíle, než jsem zaslechla slova přicházejíc od hnědovlasého Ellezziana. Otočím se k němu čelem, abych mu viděla do obličeje, a bez nějakého většího zaujetí poslouchám jeho slova. Vlastně jsem nebyla nijak moc zvědavá na jeho návrhy, ale bylo by ode mne až moc troufalé si to najednou jenom tak odejít. Proto se jenom opět znuděně zhroutím do křesla a poslouchám jeho slova. Jak Mello řekl, zabiješ jednoho a celá skupinka se ti rozsype na trosky, jednoduché… Pomyslím si a jenom se nevědomky pousměji. Bylo to jako s dominem, padne jeden kousek a s ním se táhne celý řetězec dalších. Nejspíš ve spolupráci nebude zase až taková síla, člověk by si vždycky měl držet trochu odstup. Z jeho nápadu jsem měla smíšené pocity, možná byl zajímavý, ale stejně mi slova 'Ellezzie' a 'spolupráce' nešla dohromady. Obzvlášť co se některých jedinců týkalo. “Možná by to mohlo fungovat, ale ani nezdar není vyloučen…“ Promluvím tichým hlasem a jenom nad tím bezděčně pokrčím rameny. Pokud jsme se všichni nebyli schopni dostavit na tak důležitou schůzi, nejspíš nebude výsledek o moc lepší u takové věci, jako je nějaká sešlost. “Dokážu útočit z jakékoli vzdálenosti, ale raději si držím nepřátele od těla…“ … takže jsem universál a nepotřebuju s někým spolupracovat. Automaticky navážu na svoje předešlá slova, dokud mám ještě prostor mluvit. Chtěla jsem mít tohle už za sebou a odejít. Pro dnešek už jsem měla všeho plné zuby a těšila jsem se, až nastane další a doufám, že i o něco příjemnější den. “Když mě teď omluvíte, musím jít…“ Bez jakékoli další reakce nebo slova se pomalým krokem vydám pryč ze sálu, ale dřív než tam vůbec dojdu, se má postava rozplyne. Návrat už byl pro mě vcelku jednoduchý, i když sem tam se ještě objevilo nějaké zaškobrtnutí. Pro dnešek jsem však byla něčeho takového ušetřena. Neobtěžuji se ani otevírat oči a zjišťovat nynější stav situace a prostředí. Raději se rovnou pokusím zaspat tenhle vskutku nevydařený den.

Arianna Salwert - 22. prosince 2010 21:05

Open My Heart Znovu se podívám klisně do očí, z kterých sálá odhodlanost a energie. ,, Odteď jsi Chassidama. " s úsměvem jí pohladím po sametovém nose. Kobylka párkrát pohodí hlavou, jako by snad mým slovům rozuměla. Nedivila bych se, kdyby tomu tak bylo. Tady v Openu bylo možné přeci vše. Zvednu hlavu a fascinovaně hledím na zářícího fénixe ,, Nádhera ! Umět něco takového by se mi líbilo. " pousměju se, Christianova schopnost byla vskutku zvláštní. Zajímalo by mě, co dokážu já. Třeba mi naroste druhá hlava. ,, Co se stane , když potkám Mella nebo někoho z Ellezzie v realitě ? Poznají mě ? " položím mu otázku, na kterou neznám odpověď. Jak bych reagovala, kdyby mě někdo z nich napadl třeba při cestě domů ? Zamračím se, něco takového by se mi vůbec nelíbilo. ,, Když vyhrajeme, skončí to ? " zadívám se do dáli, přičemž si namotávám na prst pramínek světlých vlasů. V momentě kdy si mě přitáhne k sobě cítím, jak se mi zrychluje dech. Mé srdce buší jako splašené. Začínám mít strach, aby jeho splašený tlukot neslyšel. Co to děláš ? Proč se dotýkáš mého těla ? Neuvědomuješ si, jaké pocity ve mně vyvoláváš ? Jak ráda bych své myšlenky vyslovila nahlas, ale sucho v mém krku mi v tom pohotově zabrání. Zavřu oči a položím hlavu na jeho hruď. Líbilo se mi být v jeho blízkosti, i když jsem si to stále nechtěla připustit. Měl na mě opravdu velký vliv, přestože o tom s nejvyšší pravděpodobností vůbec nevěděl. Vlastně to tak bylo dobře. Proč bych měla sakra přiznávat, že si se mnou může do jisté míry dělat co chce, protože nejsem schopna mu vzdorovat ? Vedle něj jsem se cítila krotká a poddajná, jako beránek. Má mysl si stále zachovávala hrdost a snažila se vzbouřit, zato srdce se mému ctiteli plně oddalo. Dokonalý protiklad. ,, Seš strašnej, víš to ? " s uchechtnutím se mu zadívám do nádherných modrých očí. Stejně jako u většiny blonďáků připomínali zbarvení pomněnek. Byly mnohem hezčí a výraznější než ty mé. ,, Máš opravdu krásné oči. " složím mu kompliment, který myslím čistě upřímně. Jo, jsi totiž vážně kus. To ti ale neřeknu... ,, Neříkám, že jsem zbabělec, ale ráda bych ještě nějaký čas žila. Nejde tu válku předčasně ukončit ? " . A když prohrajeme, dostaneme cenu útěchy ? ,, Kdyby měli emoce, tak proti nám nebojují. " znechuceně si odfrknu. Své nepřátele jsem neznala, avšak už teď jsem vůči nim cítila silnou antipatii. Šlo to snad jinak ? Nejspíš ne. ,, Hele, já se taky umím bránit. " nevinně se zaculím, jeho starostlivost byla vskutku laskavá, zároveň však silnou zbraní ke sražení mé kuráže. Pod návalem jeho slov jsem si připadala jako bezbranná porcelánová panenka, odkázaná jen na pomoc ostatních. Nerada jsem někomu přidělávala starosti a ač se to na první pohled nezdálo, ráda jsem si vše organizovala podle vlastních představ. Kdesi uvnitř mě se skrýval nezkrotný duch, toužící po hrdinských činech. Nezdám se mu dost soběstačná ? ,, Vlastně jsem ti chtěla říct, že neumím zacházet se zbraněmi. Jsem ráda, že rozeznám šíp od oštěpu. " kysele se zašklebím, nakonec jen pokrčím rameny. Nedokázala jsem si představit samu sebe s mečem v ruce, už jen proto, že byl příliš těžký, nehledě na to, že bych s ním způsobila více škody než užitku.

Gaspard Rochette - 23. prosince 2010 12:52

Ellezie – Doma v Paříži - Open My Heart Moc připomínek k mé důležité misi již nepadne, jen se pokračuje v konverzaci a rozdělování úkolů. Konečně to vypadá, že začínáme spolupracovat, i když je tu stále cítit ta nepřátelská atmosféra. Rozhovor poslouchám dál, osvěžím si kdo má jakou schopnost a přístup k povinnostem. Když mi Chris popřeje hodně štěstí, kývnu na něj a pak vrátím pozornost na ostatní. Zatím se zdá, že jsou všichni přesvědčeni o mém sukcesu. Já vlastně také, ale člověk nikdy neví, co se může stát a na jakého hrdinného Opeňana můžu narazit. Skupinka učitelů se odebere ven a já je pohledem následuji, dokud nezmizí z místnosti, která se začne také vyprazdňovat jakmile je schůze ukončena. Samotný vládce byl jeden z prvních, kdo ji opustil, očividně nemá na starost jen svou dimenzi. Starost o nováčky nechávám na Yen a Thomasovi, myslím, že si vystačí. Navíc oni mají bojové schopnosti a ty se na trénink hodí víc, než boxovací pytel mého typu. A Thomas má schopnost podobnou mojí, jenom s několika omezeními. No, abych teda šel… řeknu si v duchu a zvednu se ze židle. V dalším momentu se rozplynu v prachu a objevím se ve svém bytě. Vím že úkol spěchá, ale než se vypravím do Ellezie, rád bych ještě něco zakousnul, bůhví jak dlouho tam budu bloudit. Zkonzumuji dva toasty se sýrem a vrátím se na postel. Tak fajn, Open, uvidíme, jak složité bude se tam po tak dlouhé době dostat. Ze začátku se všechno daří, v polovině transu, těsně, než moje tělo opustí astrální, mě vyruší zvonění mobilu. “Merde, tohle snad není možný!“ Po vyřízení telefonátu od šéfa moje nálada klesne zpátky na bod mrazu a vím, že teď bude složitější se uklidnit a uvolnit. Noták, čím dřív ty dokumenty budeš mít, tím dříve budeš mít oraz… přemlouvám své vlastní vědomí. Ve chvíli, kdy se dostanu zpátky tam, kde jsem skončil se pevně soustředím na svůj cíl. Představím si Open tak, jak si ho pamatuji a přenesu se do něj. Stojím v lese prosvětleném slunečními paprsky skrz koruny stromů a okolí voní optimismem. Tohle není ta temná a nebezpečná džungle Ellezie, tohle je Disneyland a já si budu muset dát bacha, aby mě nějaký ten zajíček, nebo srnka nepráskli ES. Nevím pořádně kudy jít, nemám ponětí na jakou stranu se dát a kam ta cesta, na které stojím, vede. Vyřeším to jako Jeníček z pohádky o Perníkové chaloupce a to tím, že s pomocí schopnosti vyletím na strom odkud se rozhlédnu, jak daleko se nalézá palác.

William „dýmař“ Smoker - 23. prosince 2010 14:25

porada v Ellezii a to po ní Pozorně poslouchám, co kdo říká i když, toho moc není… Někteří se hádají mezi sebou a náš král rozděluje úkoly, které se mě ovšem netýkají. Pozorně si všechno vyslechnu, nicméně se tvářím, jako by mě to vůbec nezajímalo. Opak je pravdou. Nejde mi do hlavy proč, někteří jako třeba ta zřejmě velmi bohatá dáma se chová tak, jako by si tu mohla dělat co chce, když očividně všichni musíme poslouchat krále, který pravděpodobně má u většiny slušnou autoritu. V rámci Mellova proslovu se dozvím, že bychom měli spolupracovat, a ačkoliv se mi to nelíbí, budu se muset podvolit. Zatím nemám důvod odporovat rozhodnutí našeho šéfa, takže ho poslechnu. Ale přece jenom jsem radši samostatně, a do toho co nezvládnu sám se pouštím jen občas, protože většina lidí stejně jen čeká na příležitost, kdy mi vrazit kudlu do zad. Christopherovu proslovu nevěnuji moc pozornosti. Podle mě střelec nemá nevýhody, je to jen plus. Ano kdysi když lučišníci neměli meče, tak to beru ale tady, kde každý snad kromě mě má nějakou schopnost, ze kterých je jedna lepší než druhá. Nechápu proč by měl střelec spolupracovat s někým dalším, vzhledem k tomu, že každý asi něco umí. Lidé se začínají rozcházet, ale stejně čekám, co se bude dít dál. Na Yeninu řeč pokývu hlavou: „Těší mě. Já jsem Will Smoker.“ Svižným krokem za ní vyrazím. „Kam to jdeme, není cesta ven tudy? Nebo tudy? Sakra kde je?“ mumlám si pro sebe, když mi Yen zmizí z dohledu. „Zahnula tady? Nebo tu? Nebo tady? Nešel jsem tudy? Jak se dostanu ven?“ Ale po chvilce bloudění se konečně vymotám ven. Zde spatřím moji novou lektorku, sedící na zábradlí. Zdá se mi, že už začíná být poněkud netrpělivá. „Jak jsem se sem dostal? Na to nesejde, hlavně že jsem venku.“ „Ten hrad je úplné bludiště. Asi jsem tam zabloudil…“ Přiznám trochu zahanbeně. „Nuže jsem připraven“ a mírně se na ni pousměju.

Lucy Rower - 23. prosince 2010 22:37

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Jednoho brzkého rána… Každý vzlyk byl pro mě čím dál bolestnější a každá slza plnější zoufalosti a neskutečného smutku. Bylo to tak trýznivé, skoro jsem nebyla schopná vnímat. Ještě nikdy předtím jsem se takhle necítila, bylo to hrozné. Ano i předtím jsem měla smutné časy, ale nikdy jsem se necítila tolik na dně. Čím dál víc jsem byla přesvědčena, že spolykání prášků byla ta správná věc. Byly to pilulky vysvobození, kterým mi dají věčný klid. Navíc tím dám klid i všem ostatním, nikdo už se nebude muset s mou osobou rozčilovat. Cítila jsem se plna odhodlání. Když už jsem konečně rozhodnuta o svém kroku, obejmou mě dvě silné a velké ruce. Trhnu sebou úlekem, vůbec jsem ho neslyšela přijít. Jeho paže se kolem mě svírali každou vteřinu o něco pevněji. Bylo to příjemné a zároveň hrozně děsivé, ten dotyk náhle všechno změnil. Najednou ze mě veškeré přesvědčení vyprchá, opět jsem si nebyla ničím jistá. Cítila jsem jeho blízkost čím dál silněji a chtě nechtě se mi myšlenky na sebevraždu rozplynuly jako obláček dýmu. Všechno bylo najednou úplně jinak. Sama jsem nevěděla, jak z téhle situace ven, cítila jsem se naprosto bezradně. Ne, prosím jenom to ne! Nestarej se o mě tak, nechci to! Bolestně zasténám, nechtěla jsem, aby se o mě někdo vůbec zajímal. Chtěla jsem jenom umřít, ale najednou jsem toho nebyla schopná. Jeho teplé ruce mě drželi na zemi jako těžké závaží, nebyla jsem schopná se vůbec nadechnout, natož spolykat pilulky spásy. Ach Marcusi, kdybys jenom věděl… Do očí se mi nahrnou nové slzy a v očích se mi zračí jasné utrpení. Bylo vůbec možné vyjít z téhle situace jinak? Nemyslím si, nevěděla jsem jak a vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Stačil mi tenhle tak jednoduchý způsob, jenom kdyby mě ty pomněnkové oči pořád nedrželi nad vodou. “Co když je přítomnost stejně bolestivá jako minulost?“ Pronesu tak tiše, že to rozhodně neměl šanci zaslechnout. Navíc jsem měla z toho breku hlas celý zastřený a stejně by mi nejspíš nebylo rozumět, i kdybych se snažila o větší výšku. I tak jeho nebezpečně blízkou přítomnost přijímám s otevřenou náručí. Nijak se nevzpouzím, když mě vezme do náruče. Byla bych se nechala teď klidně odnést někam na osamocené místo, kde by mě zanechal jako nechtěné štěně. Nevadilo by mi to, za každou minutu s ním bych dala klidně život. Uvědomuješ si, jak blbá vlastně jsi? Nikdy o tebe nebude mít zájem, smiř se s tím… Elie měla pravdu, jako vždy. Sama jsem tomu nevěřila, ale i tak byla ta slova tak bolestná, jako kdyby se do mého těla každé písmenko přímo zařezávalo. Znovu bolestně vzlyknu, copak tohle se vůbec dá považovat za život? Mám tak strašnou smůlu! Musím se zamilovat zrovna do člověka, který o mě nikdy nebude mít zájem, to je jasné. V tuhle chvíli se mu mě určitě jenom zželelo. Jak nicotná jsem byla. Na jeho otázku jenom zachmuřeně přikývnu, i když to nebylo přesně tak, nechce se mi to tu teď rozebírat. Byla jsem ještě moc rozechvělá z posledního návalu bolesti a zoufalství, že jsem měla jazyk jak ze dřeva. Nebyla jsem schopná pronést jediné slovo, či dokonce písemko. Jenom jsem jeho pohyby sledovala prázdným pohledem, z očí mi pomalu přestávaly stékat slzy. Připadala jsem si tak strašně na obtíž, musela jsem všechny pořád tak strašně otravovat? Najednou mi všechny matčiny výtky a výbuchy vzteku připadaly ještě oprávněnější. Omluvně se na něj pousměji, sice to spíš připomínalo bolestný škleb, ale na to jsem nehleděla. I tak jsem nebyla ochotná prášky z ruky pustit, nakonec jsem ještě nebyla úplně rozhodnutá. Naopak je v dlani ještě víc stisknu. I přes to byl jeho pohled tak uklidňující. Všechno to v mém nitru vyvolávalo strašný zmatek. Nevěděla jsem, k jaké straně se přiklonit. Normálně bych si prostě šla za svým, nehleděla na ostatní. Ale nyní tu byl on a já jsem nebyla schopná prostě přiložit dlaň ke rtům a zaklonit hlavu s pocitem útěchy. Bílé prášky se najednou zdály až jako druhá možnost. První byl on, ten, kdo mi dodával odvahu. Ale ten tu nebude napořád, jak bude moct, tak se tě milerád zbaví, má milá… Nemělo cenu si něco namlouvat, bylo to naprosto jasné. Jak by mohl chtít někoho, jako jsem já, bylo to naprosto pochopitelné. I tak mě ta myšlenka velice trápila, nechtěla jsem si ji připustit. Jeho rozhodnutí zůstat s mou, hned o něco veselejší, ale i přes to velice ztrápenou duší, mi na obličeji vykouzlila chabý úsměv. Bylo mi jedno, jak moc ho v tuhle chvíli otravuji, líbilo se mi to. Hned jsem se cítila o něco lépe, i když vzpomínky na dnešní sen byly ještě stále dost živé. Jeho bezedné oči mi dodávaly odvahu po celou dobu, co jsme se na sebe beze slůvka dívali. Nepřipadalo mi to jako trapné ticho, spíš plné očekávání. Nejspíš i to mi rozvázalo jazyk, najednou jsem mu to všechno chtěla vyklopit. “Vlastně to nebyl sen, ale spíš vzpomínka…“ Oklepu se odporem, byl to děsný zážitek, ale o to víc jsem se o něj chtěla svěřit. Přisunu se trochu blíž k Mellovi, který seděl na kraji postele. Vzdálenost mezi námi mi připadala jako rokle, dlouhá a nepřekonatelná. V očích se mi znovu zalesknou slzy. “Po deseti letech jsem si vzpomněla…“ Pronesu tiše, připadala jsem si najednou strašně pitomě. Jak jsem si mohla něco takového nepamatovat? Byl to velice důležitý krok v mém životě a já si ho nezapamatuji! Raději se zahanbeně podívám jiným směrem. “Ten den jsem zničila život svému bratrovi a já sama…“ Nebyla jsem schopná pokračovat, do očí se mi draly slzy a do hrdla další vzlyk plný nářků. Opatrně sáhnu na místo, kde by se měla nacházet jizva. Obličej se mi stáhne do bolestné grimasy a chvilku trvá, než se aspoň trochu uklidním. I přes to jsem se rozhodně necítila moc dobře. Střelila jsem po něm bezradným pohledem a bez rozvážení hmátnu po jeho ruce. Neucukl, připadala jsem si najednou neuvěřitelně šťastně. Přiložím si jeho teplou dlaň k tváři, dodávalo mi to odvahu a novou chuť mluvit. Sama mám ruku na té jeho položenou, ale jenom lehce, mohl by se kdykoli z mého chabého sevření vymanit. Snažila jsem se své obavy skrývat, ale ruka se mi třásla neuvěřitelným způsobem. V druhé ruce jsem neustále svírala prášky. Raději zavřu oči, nechtěla jsem nic vidět. “Konečně vím, proč mě všichni tak nenávidí, no není to skvělé?“ Nemůžu si odpustit trochu ironie, hysterie na mě nejspíš měla menší účinky. “Moje vlastní matka si přeje, abych zemřela. Nejspíš spoléhá na to, že už se nevrátím… Ale já se jí rozhodně nedivím! Ve všem má pravdu, všechno je jenom moje vina, má plné právo vzít mi život, vždyť mi ho dala…“ Nemůžu se ubránit žalostnému povzdechu, přiznávat si to všechno podvědomě byla jedna věc, ale přiznat si to takhle nahlas bolelo, krutě to bolelo! Neukazuji nijak na to, že venku mě v takovém stavu nechala ona. Mellovi to stejně dojde, na to je až moc chápavý. “Neměla bych jí nakonec to snažení usnadnit? Stejně se o to pokusí znovu, radikálněji a já nemám právo jí v tom bránit…“ Zatvářím se naprosto odevzdaně, jako kdybych se svou smrtí už prostě počítala, brala ji jako čistý fakt. Podívám se na Mella plna nadějí, chtěla jsem, aby mi všechno dosvědčil a sám mi ještě pár prášků do dlaně vtiskl. Najednou se mi však do očí vhrnou nové slzy. Rychle se od něj odvrátím, jeho ruku pustím a odsunu se o něj o kousek dál. Hektickými gesty se snažím utřít slzy, které se ne a ne zastavit. “Promiň, nechtěla jsem tě tak otravovat, jsou to nakonec moje problémy, že? Nemůžu ti je jenom tak naservírovat… Dělej, jako kdybych nic neřekla.“ Snažím se nějak uklidnit, ale malé kapičky slaní vody plné zoufalství nebyly k zastavení, navíc můj hlas zněl tak strašně zuboženě. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, tohle se mi ještě nikdy nestalo.

Samantha Hanks - 24. prosince 2010 09:50

Poslouchám, co všechno se zde děje. Jsem z toho tak trochu i zmatená. Pořád to zní... šíleně. Ale zároveň dokonale. Tedy možná až na tu týmovou spolupráci, ze které opravdu nejsem nijak nadšená. Kromě Andrewa tu nikoho neznám a nemám potřebu navaovat nové známosti. Vlastně ani pořádně nevidím důvod proč. Jistě, říkali sice něco oschopnotech a výhodách... Ale vždyť já ještě ani nevím, jaké a jestli vůbec nějaké schopnosti mám. Ačkoliv je pravda, že by mi asi vadilo zjistit, že sem nepatřím a že to celé byl omyl. Zamlouvá se mi to tu. Pak začne mluvit nějaký muž cosi o tom, že odteď bude naším učitelem on a vykládá cosi o třech způsobech. Dopředu je mi jasné, že o ten poslední, drastický, opravdu nestojím. Zároveň se zmateně podívám na Andyho... Neříkal náhodou něco o tom, že tohle bude mít na starost on? No nic. Věci se asi změnily. Fakt super. "No... Nějakou dobu bych tu teď zůstat mohla." připustím poněkud neochotně a automaticky si začnu hrát s řetízkem. Nesnáším, když musím před někým mluvit. Obzvláště, když dotyčného neznám. A celé je to postavené na hlavu. Čili vlastně přesně v tomhle případě. "Meditovat? Kdysi jsem to zkoušela, ale to je už opravdu hodně dávno. Nejsem si jistá, jestli bych to ještě zvládla." Tehdy totiž bylo všechno jinak a mě nedělalo takový problém vydržet se soustředit. Těžko říct. Navíc... Říkal trochu nepohodlí, ale já bych se i celkem ráda po venku prošla. Vlastně jsem z Ellezie pořádně ještě ani nic neviděla. Mohlo by se to krásně spojit.

Katia Sundstörm - 25. prosince 2010 18:46

Ráno - Stále v hotelu Jakmile mi vedle sebe udělá Riley místo, srdce mi samou radost poskočí. Jeho šlechetný čin mi zajistil poklidnou noc, během které jsem se nemusela budit zpocená strachy a s kruhy pod očima. ,,Nedozví se to." ujistím ho, zatímco si kolena pevně objímám pažemi. Byla jsem si vědoma následků, které by přišli v případě, že by se Andrew dověděl o mém jednání, zvlášť když on sám o mé poněkud zvláštní fobii nevěděl zhola nic. Ale tady šlo o mnohem důležitější věci. Riley stejně jako já ochraňoval tajemství jiných dimenzí, o kterých Andrew samozřejmě neměl ani potuchy. Ať už jsem ho milovala sebevíc, má láska nikdy neohrozila věrnost k Openu, který byla zároveň mou největší prioritou. ,,Jsi skvělý kamarád Riley. Mám tě ráda." zamumlám ospale, únava si na mě brzy vyžádala svou daň. Aniž bych proces usínání ovlivnila, za chvíli se už nacházím v sladké říši snů. Probudím se až s východem slunce. Ne, že bych si o víkendu ráda nepřispala, jenže zrovna dnes na povalování v peřinách nebyl čas. Vysvětlujte tohle ale Rileymu.. ,,Hej, Riley." šťouchnu do něj, odpověď ovšem nepřichází. Než stihnu do spícího modela znovu dloubnout, mou pozornost zaujme dění za oknem. Z nebe padá sněhová nadílka a ne zrovna malá. Zapomněla bych! Dnes je prvního prosince. Blíží se Vánoce! Vyskočím na nohy a párkrát se vesele zatočím na místě. Milovala jsem zimu! Obchody byly vždy nádherně vyzdobené, všude vládla vánoční atmosféra. Lidé trávili co nejvíce času spolu a na Štědrý den si rozdávali dárečky. Hotová romantika! ,,Vstávej, vstávej, padá sníh!" rozkřiknu se, načež odhrnu záclonu a zasněně zírám na bílou nádheru, dopadající na zem. Pomalu se otočím za sebe. Ztuhnu. Mé tušení bylo správné. Riley se ani nepohnul. Chytím se za hlavu. [/b]To snad není možný! Proč má proboha tak tvrdé spaní?[/b] ,,Riley? Seš mrtvej?" nakloním se nad něj, abych mu viděla do tváře. Cosi zabručí a přetočí se na druhý bok. Kombinace spáče a ranního ptáčete opravdu nebyla nejlepší. Založím ruce na prsa a trucovitě si sednu na druhou část postele. Kdyby Riley celou situaci neztěžoval, pak už jsme mohli dávno hledat Samanthu s Phoebe. Čím dřív je do Openu přivedeme, tím lépe. Rilane, já tě asi přerazím! ,,Jak chceš. Budu zpívat!". Nasadím jeden ze svých škodolibých šklebů. Dlouhé blonďaté vlasy si odhrnu z čela aby mi nepřekáželi a poté se postavím na zem. Zhluboka se nadehnu. ,,Hello, hello, baby you called I can't hear a thing..."

Christian *Chris* Leander - 25. prosince 2010 22:54

Open My Heart - Romantická chvilka S fascinovaným pohledem sleduji mizejícího fénixe, který nad námi vítězoslavně kroužil. Jednou rukou jsem si projel vlasy, v rámci efektu. Ariannina přítomnost mne dokázala dokonale probudit. Cítil jsem její teplo, její vůni, její tělo. Toužil jsem po letmých dotecích, kterými mi dávala jasně najevo, jak moc jí připadám neodolatelný. Zabořil jsem jí prsty do vlasů, k jednomu z pramenů jsem fascinovaně přičichl. Ach, božská vůně... Klesl jsem do hlubin jejích očí, které mne přitahovaly jako magnet. Mlčenlivá chvíle, kterou nemohlo nic pokazit. I kdyby přišla Ellezzijská vojska, byli jsme tu jen my dva. ,,Krásné jméno pro koně." nadhodím a jemně jí obejmu jednou rukou kolem pasu. Bavilo mne kochat se jejími reakcemi, které mne dosti překvapovaly. Myslela si snad, že nevím, co se mnou dělá? Omyl. Ve škole jsem patříval k největším sukničkářům a ženské pokolení jsem měl zmáklé dokonale. Ar si možná hrála na tajemnou, ale byl jsem si jistý, že pod tíhou polibků by roztála. Zamyšleně jsem jí přejel po šíji ukazováčkem. ,,Někteří z Ellezzianů by nás bezesporu poznali, ti, které potkáváme. Ty ale patříš mezi nováčky, tudíž si myslím, že ne. Ty jsi zatím v bezpečí. ES má pečlivě uschovanou složku dokumentů svých bojovníků. Je v bezpečí. Pokud bychom je ale potkali, myslím, že by se nás snažili odkrouhnout." zamyslím se a vzpomenu na Thomase, co se stalo s Rileyem. Zahleděl jsem se do dáli, směrem k našemu milovanému zámku. V očích se mi zračil stesk. V srdci jsem Ellezzii nesnášel, nesnášel jsem Mella víc než kohokoliv jiného. Jak mohl ES takhle ubližovat? Zatřásl jsem hlavou. Tahle líbezná země nemohla nikdy padnout. Tušil jsem ale, že i o mrtvé nebude nouze. Na co myslíš, Mello? Přesně jsem netušil, jaké schopnosti mají superpadouši, ale bylo mi jasné, že to bude slušné. Zavrtěl jsem hlavou a zabořil obličej Ar do vlasů. ,,Dokud nebudete mrtví a Mello nezíská to, co chce. Chce porazit ES. Nejsem si jistý, ale možná jí chce i zabít. Jde mu jen o to jí pokořit, donutit jí ke spolupráci, zabít ji nebo obsadit naše země. Mello je krutý a myslí jen na sebe a na svoje potřeby. Chce si vyrovnat staré účty. Tahle válka jen tak neskončí, protože vznikla z lidské chamtivosti a touze po odplatě." povzdychnu si a přitisknu jí k sobě o trochu víc, než je přípustné. Jediné, po čem jsem toužil, bylo políbit jí. Bylo by to však správné? Nebylo na to trochu brzo? ,,Moje oči... Lež. Tvoje jsou krásnější než stovky démantů. Na světě není dívka, která by se ti svou krásou mohla rovnat. Rád bych ti toho tolik řekl.." v ústech mi vyschlo. Jak typické. Dodal jsem si odvahy. Co bych mohl tak ztratit? Když jsem tě poprvé viděl, celý jsem zkameněl při pohledu na tebe. Když jsem tě potkal po druhé, jako šílený jsem s tebou mluvil. Když jsem se konečně odvážil se tě dotknout, byl jsem mimo realitu, jelikož tohle není realita, ta dole na Zemi. Čekal jsem, kdy se mi rozplyneš mezi prsty, ale ty jsi stále tu. Tohle nás odlišuje od těch v Ellezzii, naše schopnost vyjádřit city. Chci jen, abys věděla, co cítím. Nemůžu si pomoci, ovládá mě to." vydechnu po dlouhém proslovu a pátravě se jí zadívám do očí. V té chvíli se mi zdála tak zranitelná... Jemně jsem jí nadzvedl bradu a dotkl se svými rty jejích. V hlavě mi tančily ohňostroje, v uších mi hrála vítězoslavná hymna vítězství. Odtáhl jsem obličej a čekal na její reakci. Čekal jsem facku, proč by taky ne.. Nedivil bych se tomu. S ruměncem ve tváři jsem se odvrátil a hleděl za ní. Že by se z Christiana Leandera, lamače dívčích srdcí, stával zamilovaný a bláznivý romantik? Alass mne pozoroval, s jakýmsi výsměšným pohledem. Vrátil jsem mu jej i s úroky. ,,Teď asi už chápeš, proč tohle všechno.. Musím tě ochraňovat. Jsi silná bojovnice, Ar. To se mi na tobě líbí a vím, že dokážeš velké věci. Smiř se ale s tím, že tam budu i já, dohlížet na tebe. Jsem tvůj učitel." povzbudivě jsem se usmál. Ta dívka mi doopravdy přirostla k srdci. Přejel jsem rukou po jílci svého meče. ,,O to se postarám, se zbraněmi umím dokonale." zazubím se a opět jí majetnicky obejmu. Doufej, že ti nedá košem...

Arianna Salwert - 26. prosince 2010 18:16

Open My Heart ,, Co je to za člověka, který nemá city. " ztrápeně si povzdechnu, náš úhlavní nepřítel byl podle Christiana nejenom krutý, ale zřejmě i hodně silný. Dokud neobjevím svou schopnost, jsem pro ně snadná kořist. Zůstanu jen nehybně sedět, když mi zaboří hlavu do vlasů. S pohledem upřeným na zem složím ruce do klína. Rozum najednou ustoupil stranou a já nevěděla, jak se zachovat. Nedokázala jsem odhadnout jeho další krok, přestože mé podvědomí velmi dobře vědělo, k čemu se chystá. Chceš, aby se jeho rty dotýkaly těch tvých ? Plaše se zadívám do jeho modrých očí, v kterých jsem se doslova ztrácela. Arianno, ty máš přeci na výběr ! Tohle nebyl sen, vše bylo až příliš skutečné. Musela jem se rozhodnout. Myslím, že vím ! Nakloním se k němu a polibek mu oplatím. Zachvátí mě zvláštní pocit blaženosti. Obrovská vlna endorfinů rozlévající se do celého mého těla. Netrvá dlouho a odtáhne se. Věnuji mu truchlivý pohled. Přála jsem si náš polibek prodloužit, abych mohla jeho rty prozkoumávat o něco déle. Jak toho docílit ? Rozpačitě se usměji, teď už nemělo smysl zapírat. ,, Musíš mít spoustu dívek, které o tebe jeví zájem. Myslela jsem, že nemám šanci. " zamumlám zkroušeně. Modroocí blonďáci s andělskými rysy byly velmi cenným zbožím, které si mohly dovolit jen ty nejkrásnější dívky s ostrými lokty. Nikdo jiný tu není. Jen já a on. Nechci se o něj s nikým dělit ! ,, Ukaž mi, jak moc po mně toužíš.. " . S těmito slovy se k němu znovu nakloním. Zatímco mu ruku obtáčím kolem krku, jemně mu skousnu spodní ret. Pravačkou mu přejedu po rozkroku a pokračuji dále nahoru, až k hrudi. Co to děláš Ar ? Jsi si jistá, že je to tak správně ? Nevěděla jsem. Jediné čím jsem se momentálně dokázala řídit byly mé instinkty, které mě poháněly vpřed. Vše ostatní náhle utichlo, byla jsem schopna vnímat jen svůj zrychlený dech a objekt mého zájmu před sebou. My máme city, narozdíl od nich. Dokážeme milovat. Ruka mi automaticky zajede pod jeho košili. Vnímám každou část z jeho vypracované hrudi, toužila jsem se ho dotýkat co nejvíce. Příliš brzo Arianno.. Probleskne mi hlavou. Zarazím se. Podvědomí mělo pravdu. Zmlkni ! Jen mě zajímalo, co to s ním udělá ! Na tváři se mi objeví strohý výraz. Mé chování bylo příliš unáhlené. Víš co se stane, když budeš pokračovat ? Vyloží si to jako provokaci ! Přestane se ovládat a ztratí nad sebou veškerou kontrolu ! Christian byl nádherný, jeho vzhled se dal přirovnat ke kráse řeckých bohů. Ale i tak z něj pořád sálala dominance a síla, kterou by mohl znenadání využít. Ne, tak snadno si mě nezíská. S hlasitým odkašláním se od něj odtáhnu. Snad jsi spokojená. ,, Omlouvám se. " zářivě se usměji ,, Ale nebude na škodu, když se budeme ještě chvíli poznávat. To snad chápeš. " . Vyskočím na nohy a poplácám po krku Chassidamu, která se pase vedle Alasse. ,, Chci si jen být jistá, Christiane. Musíš mě přesvědčit, že jsi ten pravý. " Věř mi holka, na tohle bude čas později. Teď se nech dobývat.

Rima Jeevas - 28. prosince 2010 18:10

Pokoj -> OMH Je to klidný den. Netuším, jestli sobota, středa na pondělí. Bylo to však jedno. Nevím, kam jdu. Šla jsem rovně, zahnula doprava a zamrzla jsem. Chtěla jsem zavolat jedno jméno. Ale nešlo to. Cítila jsem se tak sklesle, že jsem nebyla schopna nic říct. Přemohla mě žárlivost. Pohled na Rileyho a vcelku pohlednou dívku, jak se spolu líbají, byl zničující. Chtěla jsem odejít, aby neviděl, jak jeho kamarádka trpí. Než jsme stačila cokoliv udělat, se smíchem se otočil. ,,Co chceš? Myslela sis, že s tebou budu trávit svůj drahocenný čas? Jsi obyčejná nicka!“ Řekl mi na tvrdo. V tuhle chvíli jsem byla neuvěřitelně citlivá a zranitelná. Kam se poděla moje chladnost, o kterou mě on sám připravil? ,,Na co čekáš? Vypadni! Nechci tě už ani vidět! Nebýt mě, jsi obyčejná odporná socka!“ Naprosto se v tom vyžíval. Chytla jsem se za hlavu ,,UŽ DOST!! PŘESTAŇ!!“ Zařvala jsem nahlas. Jen sen. Nic víc. Vstanu, přičemž neustále myslím na sen. Vždyť je to nesmysl. Já ho nemiluji, může mi to být jedno. Ujasním si. Pohlédla jsem do zrcadla. Já i kvůli tomu brečela? Rimo, s tebou něco je. Nejsi normální. Zatřepu hlavou. Je snad i tohle sen? Ne, těžko. O pár minut později jsem si chystala snídani. ,,Alespoň, že o víkendu si jí děláš.“ Poví mi matka, která právě vstala. ,,No, z tvého pokoje se neustále opakovalo jedno jméno – Riley. Zdálo se ti o něm?“ Zeptá se mě a usměje se. ,,Do toho ti nic není.“ Odpovím a dál se o to nezajímám. ,,Napadlo nás, že bychom si někam vyjeli. Třeba na vánoční nákupy a tak.“ Oznámí mi s radosti matka. ,,Tak si to tam užijte,“ Úsměv oplatím a zavřu se v pokoji. Chvilku jsem chodila sem a tam a čekala.,,Zlatíčko, my jedeme!“ Zavolali naposledy rodiče. ,,Jo, ahoj.“ Odpověděla jsem. Konečně jsou pryč! Riley říkal, že bych mě ES mohla začít učit. Pomyslím si. Uvelebila jsem se na posteli a začala si představovat něco krásného. V mysli jsem si představovala podzimní krajinu. Podzim byl nádherný pro své barvy. Žlutá, červená, oranžová … Dokud stromy neopadají, je to fajn. Ještě nějakou chvíli jsem si tak představovala a ucítila jsem, jak se mé tělo začíná vznášet. Snažila jsem se být v klidu, což se mi dařilo. Za okamžik jsem se dívala na své tělo. Přemístila jsem se do Open My Heart. Tam kde minule. Určitě bude v zahradě. Svižným krokem jsem mířila k zámecké zahradě. Naposledy se to moc nepovedlo ... Vzpomenu si. Tentokrát to bude lepší. Jdu do zahrady. Vidím jí. Černovlasou dívku obklopenou zvířaty. Není pochyb, že je to ES.

Thomas Dirk - 28. prosince 2010 20:31

Ellezie, výcvik nováčka Mít jako nováčka slečnu je sice fajn, ale výcvikové metody, které v tomto případě mohu uplatnit, jsou značně omezeny. Nejspolehlivější metoda, tedy mlátit žáka tak dlouho, dokud ho pud sebezáchovy nedonutí použít schopnost, by byla příliš hrubá. Takže co mi zbývá? Učit ji meditační techniky, na to nemáme čas, prostor a tak vůbec. Je to příliš komplikované a nemám na to náladu. Poslední možností, kterou já ovládám, je tedy vyvolání stresové situace. Co vyvolá stres nejspolehlivěji? Fyzicky namahavá činnost, bez zjevných výsledků, doprovázená slovními komentáři. „Máte-li tedy čas slečno, následujte mne prosím.“ pronesu s mírným pokývnutím hlavy, rukou naznačím směr. Vyvedu svou studentku ven z hradu a zamíříme do hustého lesa, nedaleko Ellezie. Nejdeme příliš dlouho, nicméně hrad již není vidět. Před námi se rozprostře mýtina o rozloze zhruba jedné poloviny fotbalového hřiště. Zem je téměř dokonale rovná, jakoby udusaná. Mé oblíbené hřiště, vytvořené pro mou potřebu. Není lepšího místa pro trénink boje. A nenapadá mě žádné další, které by se dalo použít pro mnou zvolenou výcvikovou metodu. “Jsme na místě, nyní vám s dovolením vysvětlím první část výcviku. Než se pokusíme nalézt vaši schopnost, rád bych si vás otestoval, co se dovedností týče. Nevím, jaké máte zkušenosti s bojem ani jaká je vaše kondice a ani mne to příliš nezajímá. Prosím udeřte mě.“ Když vidím, jak se zatváří, dodám: „Ujišťuji vás, že to není vtip. Tak do toho. “ Reakce první, pokusí se mi vlepit facku. Ukročím dozadu a ruka mine můj nos o několik čísel. Než stihne vyslovit jakékoliv slovo, zopakuji: “Prosím, udeřte mě.“ Nikdy jsem neřekl, že se nechám. A to, že hledání schopnosti právě začalo, si nechám pro sebe. V prvních několika minutách vyzkouší variace na téma facka, několik pokusů o ránu pěstí, i nejrůznější kombinace. Nevím, zda někdy trénovala ale je docela dobrá. V žádném případě to však nestačí a já se ani nemusím snížit k podvádění. “Kašlu na to.“ Dojde jí trpělivost a zastaví se kousek ode mne. “Pět minut, dvacet tři sekund.“Okomentuju to nevzrušeným hlasem:“Nic moc, mám to tedy chápat, že už máte dost? Že nestojíte ani za to málo, jakým je každý potenciální Ellezian? Že jste méně než naprosté nic? „ Vyjadřuju lehké pobavení, opovržení a znechucení. Ale k nadávkám nesáhnu, urážet se dá i zdvořile a kupodivu je to mnohdy ještě účinnější. Slabě se usměju a bez dalších slov se začnu vracet. Koutkem oka však pozoruji dění za mnou a skutečně, přesně podle předpokladů, se na mě opět vrhne. Uchopím ruku, a přehodím ji přes sebe. Dám pozor, aby se moc nepraštila, ale nejsem příliš jemný. Při troše štěstí nebude mít ani modřinu. “Výborně“ okomentuju to tónem, který je víc pobavený, než pochvalný a postavím ji na nohy. Vzápětí opět uhnu. Dostává se do ráže a zrychlí. Rána, úhyb, rána, jemné vyvedení ruky z její dráhy, rána, lehké klepnutí přes prsty. Únava? Rezignace? Chuť vzdát? Mé příhodně zvolené urážky ji postaví opět na nohy. S každým dalším kolem jsem schopen lépe a lépe určit, jaká slova použít, jak ji postrčit tím správným směrem, tam, k propasti vzteku, zuřivosti a zoufalství. Tančíme tanec, já nevzrušeně, klidně, poněkud znuděně, ač uvnitř počítám další kroky a skvěle se bavím...

Riley Strife * Borec * - 28. prosince 2010 20:35

Nepříjemné probuzení v hotelu Nikdy jsem neměl rád vstávání . Zvláště ne tehdy , když jsem se nacházel uprostřed svých snů a někdo se mě snažil násilím probudit . Nebyl to jen tak ledajaký sen . Byl jsem porno herec . Pracovat jako model bylo zajisté skvělé , ale zkusit si i jiné , daleko vzrušující povolání nebylo vůbec na škodu . Líbilo se mi vystavovat své tělo a přitom sledovat vzestup mé , už tak velké popularity . Zatracená Katia , proč musí vždycky všechno zkazit ? Jejím radostným skřekům nevěnuji pozornost . Koho zajímá , že padá sníh ? Neměl jsem rád zimu a nikdy jsem tento fakt netajil . ,, Ticho " zabručím nespokojeně , když se ke mně naklání . Začínal jsem svého včerejšího rozhodnutí litovat . Neměl jsem Tie dovolit spát se mnou v jedné posteli a vůbec - Neměl jsem jí do svého pokoje vůbec pouštět . Ušetřil bych si tak nervy a hlavně svůj sen , který se mi začíná přímo před očima rozplývat . Co se děje ? Probere mě až příšerný zpěv , ozývající se místností . Urychleně si přetáhnu přes hlavu peřinu , abych nemusel být další obětí Tiina uměleckého talentu . ,, Prosím , přestaň ! " . Lady GaGu ne ! Mé prosby bohužel nejsou vyslyšeny a tak mi nezbývá nic jiného , než Tiu strhnout na postel a přiložit jí ruce před ústa . ,, Proboha ne ! Tvůj zpěv mě zabíjí , Katio " Věnuji jí ublížený pohled , to už mi ale zrak spočine na nástěnných hodinách . Zalapám po dechu . ,, Šest hodin ráno ? Děláš si ze mě srandu ? " . Neměl jsem potíže se spaním až do oběda , zvlášť o víkendových dnech . Katia si viditelně spletla prosinec s Aprílem , nebo se dočista pomátla . Přikláním se k té druhé možnosti . O chvíli později na postel vyskočí Pes , který nadšeně vrtí ocáskem . ,, Padej , tohle nesmíš " zavrčím , v hotelovém pokoji by zvířata na posteli neměla co dělat . Za každé situace jsem musel mít na paměti , že nejsem v Openu , ve kterém jsem dokázal bez výčitků přespat pod širákem vedle ležícího Ferrise . ,, Jsi blázen Tio . V tuhle dobu ty dvě ještě spěj . A já bych dělal to samé , kdyby jsi nezačala zpívat " obviním jí , zatímco hladím štěně po puntíkatém kožíšku . Ačkoliv jsem byl připraven o bezstarostné polehávání , hloupý plán měl přeci jen jednu výhodu . Po ránu nebyly ulice tolik přeplněné lidmi ani fanoušky . ,, Počkej ! Pse ! " zavolám za chlupatou koulí , která se mi vytrhne z rukou a běží až ke dveřím do kterých vstupuje pokojská . Přímo před ní se rozbije zlatá váza , kterou neporazil nikdo jiný , než hloupý čtyřnožec . ,, Omlouvám se " vyhrkne pokojská , načež ke kusům skla přiklekne ,, Slyšela jsem hlasy . Chtěla jsem se ujistit , zda - li je vše v pořádku a něco nepotřebujete " vysvětluje , zatímco střepy odklízí z podlahy . Zatracený psisko . ,, Škodu samozřejmě zaplatím " skočím jí do řeči . Chvíli se přehrabuji v kapse u džín , ve snaze najít peněženku . ,, S tím si nedělejte starosti pane " mile se usměje a vycouvá ze dveří ,, Vaši snídani vám ihned přinesu " . Otočím se na Katiu , která v obložení polštářů stále sedí na posteli . ,, I kdybychom podpálili hotel , tak by řekli , že je všechno ok " Zakroutím nad tím hlavou , nakonec jen pokrčím rameny ,, To je fuk , alespoň se najíme " . Bez vydatného jídla po celý den jsem nedokázal fungovat , na to jsem byl až příliš velký požitkář . Pokojská se brzy vrátí s několika tácy plných jídla a my s Katiou máme konečně možnost se v poklidu nasnídat . ,, V letadle jsem přemýšlel nad válkou . Měli bychom se roztřídit do řad podle schopností " uvažuji nahlas , přičemž likviduji obsah stříbrného podnosu . ,, Mello je pro ně sice alfa samec , ale když ho oddělíme od ostatních , nebude mít šanci " . Se spokojeným vydechnutím si znovu udělám pohodlí na posteli . Avery a Carter mi ještě včera večer poslali zprávu. Zjistili místo bydliště Samanthy a Phoebe . Máme výhráno . ,, Zvedej se Tio , jedeme pro ty dvě . Už to chci mít z krku " houknu na svou kamarádku přes rameno , navléknu na sebe mikinu a sebevědomě vykráčím ze dveří .

Marcus -Mello- Archer - 29. prosince 2010 02:22

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Co bolí to přebolí ... ,,Slib mi, že tohle už nikdy neuděláš." promluvím k Lucy tiše, načež rozevřu její dlaň, ve které stále svírá několik prášků na spaní. Utíkat od problémů není správné. Musíme bojovat ! Zarazím se, když si uvědomím, nad čím právě uvažuji. Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu smýšlel v množném čísle ? ,,Jsi přeci z Ellezzie. My se nevzdáváme, Lucy." Připomenu jí. Správný Ellezzijský bojovník měl být silný a neústupný. Bylo tomu ale vždycky tak ? Jsi i ty takový, Mello ? Pohledem zabloudím k oknu, na které dopadají první sněhové vločky. Do mysli se mi opět vkradou společné chvilky s Eve. Trávení Vánoc i ostatních svátků. Všechno je to pryč. S bolestným úsměvem přemístím svou pozornost opět k Lucy. ,,Přestaň plakat." Doporučím jí mírným tónem, přičemž jí do ruky vtisknu kapesník, aby mohla usušit své mokré tváře. Nebylo to poprvé, co jsem se v podobně stresové situaci nacházel, ale zrovna dnes byla z neznámého důvodu velmi bolestivá i pro mě samotného. Chvíle ticha během kterých Lucy přemýšlí nad svými slovy mi nijak nevadí, naopak je uvítám s otevřenou náručí. Mohl jsem alespoň na okamžik zabloudit ke své nelehké minulosti, která mě každým novým dnem sžírala o něco více. V momentě, kdy začne Lucy mluvit pozorně poslouchám její slova, ke kterým se doslova přemáhá. Poznám vcelku okamžitě, jak moc jí bolí mluvit o svém osobním životě. Mám takový pocit, že nebudeš jediná. Nemám v plánu jí přerušovat, proto nijak nezasahuji, pouze s ní po celou dobu udržuji oční kontakt. Jakmile se slzami v očích přiloží ruce k obvázané jizvě, začnou mi popisované události do sebe zapadat. Přesně tak tomu bylo i u puzzle skládaček, kde nesměl chybět jediný díl. Teprve teď si uvědomím, že jsem až do dnešního dne nikdy neviděl Lucy bez zakryté šíje. Během svých pobytů v Ellezzii nosila kolem krku obvázaný šátek, který ve skutečnosti nebyl jen pouhým doplňkem, jak se na první pohled mohlo zdát. Proč mě to nenapadlo dřív ? K ošklivě vypadající jizvě rozhodně nepřišla během včerejšího večera. Její krk musela zdobit už velmi dlouho. Bála se projevit svou slabost ? Za tuhle cenu ? ,,Můj současný největší nepřítel zastává názor, že pouze odpuštění je cesta ke svobodě. Odpusť Lucy. Sobě samotné." . ES, vysmála by jsi se mi. Tvá vlastní slova po dlouhé době předávám dál. Zadívám se na svou ruku, kterou Lucy po celou dobu vyprávění svírá v té své. Dlaní jí lehce přejedu po mokrých tvářích, zpamatovávajících se ze záplavy slz. ,,Tvá matka.. Si přeje tvou smrt." zopakuji, spíše pro sebe, nežli pro ní. Jen ztěží se dalo uvěřit skutečnosti, že existují lidé, u kterých selžou jejich mateřské pudy. Kam se najednou ztrácí touha po ochraně milovaného dítěte ? Z jakého důvodu odmítají svou vlastní krev ? Sevřu ruce v pěst, moc dobře jsem chápal muka, kterými Lucy procházela. Jak moc bolí nemít oporu v člověku, kterého si přejete mít po svém boku během dospívání. Proklínám tě ! Za vše, co jsi mně i jí provedl. Několikrát se zhluboka nadechnu, potřeboval jsem se ze všeho nejdříve uklidnit. Výbuch vzteku by momentálně nepomohl nikomu. Po chvíli položím Lucy otázku : ,,Chceš, abych si s tvou mámou promluvil?" . Neměl jsem co ztratit. Vlna hněvu mě doslova pohltila a jen velmi obtížně jsem své naštvání držel pod kontrolou. ,,To je v pořádku, neomlouvej se." ujistím jí pohotově s mávnutím ruky.. ,,Udělám co bude v mých silách." povzbudivě na ní mrknu, úsměv ze rtů mi zmizí až ve chvíli, co spatřím několik zarámovaných fotografií na stolku. Důkladně si všechny tři prohlédnu, nakonec se zastavím u prostředního rámečku. Eve a já. ,,Je mi to tak líto.." vzdychnu ztrápeně, mezitím si hlavu podepírám rukou, dlaň přiloženou k čelu. Nebyl jsem s tebou, když jsi mě potřebovala nejvíc. Na Lucy ležící na posteli najednou zapomenu. Jako bych zůstal uvězněný jen ve svých vlastních vzpomínkách, do kterých nikdo cizí nemá právo vstoupit. Poslední fotka zachycovala mě a černovlasou dívku. ES.. Co jsi to provedla ? Proč jsi se vzbouřila proti naší dohodě ? Narústající vztek je natolik nesnesitelný, že své emoce nezvládnu déle ovládat. Má pravá ruka se vší silou rozpřáhne a jediným máchnutím pošle všechny tři rámečky k zemi. Místností se ozve rána doprovázená nepříjemným zvukem praskajícího skla. ,, Do hajzlu ! " zanadávám, to už ale mou pozornost přiláká pořezané předloktí. Ne, tohle se nemělo stát..

Samantha Hanks - 29. prosince 2010 13:29

Ellezie - na mýtině „Sam,“ opravím ho automaticky, když zaslechnu oslovení „slečno“. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi přijde… prostě divné. Stejně tak i to vykání. Ale budiž. Zamíříme ven do lesa. Spokojeně se usmívám. Jo, tady se mi bude líbit. Nejsme na cestě ještě ani nijak dlouho a dojdeme na mýtinu. Na docela velkou mýtinu, nutno dodat. Vypadá tak trochu nepřirozeně. Upřímně, takhle rovná zem v lese? To se mi nějak nezdá. Začne mluvit a… Udeřte mě? Dělá si ze mě srandu? Přece ho tu nemůžu mlátit? Pokud vím, tak fyzické násilí zrovna neprospívá v navozování přátelských vztahů. Teda ne, že bych nějak stála o to se tu s kýmkoliv nějak extrémně seznamovat, ale stejně je to na hlavu. Nejspíš je vidět, co se mi prohání hlavou, protože mě ujistí, že to myslí vážně. Ten chlap musí mít nějaké masochistické sklony nebo co. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by dobrovolně chtěl, abych mu jednu natáhla. Pokrčím rameny – je to jeho volba. Pokusím se mu vlepit facku, on uhne. Vtipné. A než stihnu cokoliv říct nebo zaprotestovat znovu zopakuje svoji žádost. No, budiž. Trocha snahy nejspíš ještě nikoho nezabila a navíc… Trochu se tím i vyventiluje všechno to šílené z reality. Ačkoliv je to vlastně realita? Bohužel nejspíš jo. Po chvíli tohohle pokusu o praštění ho, toho začínám mít plné zuby. Stejně pokaždé uhne! Moment, ale to je snad dobře, ne? Ačkoliv, praštit ho se mi najednou jeví jako opravdu lákavá představa. Ale zase tolik taky ne. „Kašlu na to.“ zastavím se. Stejně to k ničemu zvlášť není, ne? Tak na co se zbytečně namáhat. Moment! On počítal čas? Zarazím se, když to celé okomentuje. Musí být šílený. Jenže tím to neskončí. Pokračuje. A s každým jeho slovem moje chuť k tomu jednu mu vrazit roste. A celé to zakončí ten jeho úsměv. On si ze mě opravdu dělá srandu! Argh. Pitomec! Když se otočí a začne vracet, nedá mi to. Fajn, je to možná sviňárna, ale co. Nikdy neřekl nic o nějakých pravidlech. Jo, a taky mi neřekl, že má vzadu na hlavě třetí oko. Pomyslím si, když vzápětí ležím na zemi. Jak jsem se tam dostala? Jednoduše. Přes jeho záda. „Sakra!“ vydechnu potichu. To se zrovna nepovedlo. Okomentuje to a pomůže mi vstát. Hlavně, že se baví. Začínám se v tom vyžívat. Doopravdy. Sice mi ani to nijak nepomůže ho praštit, ale agrese se při tom vybíjí naprosto dokonale. Stačí si představit, že je jeho hlava hlava někoho, kohokoliv, jiného. A on celou dobu nepřestává popichovat. Takže si ke konci už ani nemusím představovat někoho jiného. Ale stejně je to pořád k ničemu. Vlastně je to skoro až k vzteku! Nebýt těch jeho rejpavých poznámek nechala bych toho. Jenže takhle to nejde. Je to vlastně podobné zákonu akce a reakce. On něco prohodí a já si v tu chvíli prostě nemůžu pomoc. Navíc to vypadá, jako by věděl přesně co říct. To není fér! A úplně nejhorší na tom je, že on je pořád v klidu. Ať se snažím sebevíc s ním to ani nehne. Maximálně ho to pobaví. Ale teď vážně. Je možné, aby někdo takový vůbec žil? To se mi snad jenom zdá. Heh, po chvíli už sama sobě připadám jako šílená. Vždyť to nemá cenu, tak proč to pořád zkouším znova a znova a pokaždé s větší touhou, aby se to povedlo? Představa mojí ruky u něj v obličeji je vtipná. O to vtipnější potom představa krásně zmalovaného oka, kdyby se to náhodou povedlo. Musím se drobet pousmát, i přestože je mi jasné, že něco takového se stane jenom u mě v hlavě. Tohle celé, jak dlouho už se to táhne? Pomalu mi začíná připadat, že celou věčnost. Kdyby tu aspoň byl třeba pařez, o který by mohl zakopnout. Jo, jsem škodolibá. No a? Hloupej pařez. Proč tu žádnej není? Třeba támhle by se skvěle vyjímal. Jenom se na něj posadit… nebo o něj zakopnout. Jistě s tím jeho třetím okem na hlavě by se to stejně nejspíš nepovedlo, ale i tak… Pitomej pařez! Zanadávám si v duchu na neexistující kus dřeva a vzápětí se zarazím. Super, já už z toho mám halušky nebo co. Jak jinak si totiž hodlám vysvětlit, že tam ten pařez-nepařez vidím? Zastavím se, trochu nakloním hlavu, zamrkám a on tam pořád je. Hehe, pěknej. Přesně, jak jsem si ho představovala. Zvláštní. Netrvá to ale nijak dlouho a on zase zmizí. Zhruba přesně ve chvíli, kdy se jím přestanu doopravdy zaobírat. Divné. Opravdu hodně divné.

Thomas Dirk - 29. prosince 2010 14:46

Ellezie, výcvik pokračuje Má slova plní svůj účel dobře a tak se nic netušící nováček dostává pod stále větší a větší tlak. Test, jestli má vůbec cenu s výukou začínat? Houby, tohle je výcvik. Ale říct jim o tom, nebylo by to k ničemu. Udýchaná dívka se na chvíli zastaví a prudce oddechuje. Že bych to trochu přehnal a ona měla skutečně dost? Mé obavy jsou však naštěstí brzy rozptýleny, neboť v mém zorném poli se zjeví pařez, který tam zcela jistě ještě před minutou nebyl. Prohlíží si ho zcela nevěřícně a nakonec odvrátí zrak a ejhle, pařez zmizí. Poprvé bez ironie, a naprosto vážně začnu tleskat: „Gratuluji Sam, první část výcviku jste zvládla skvěle. Nevím, jaký máme rychlostní rekord, ale myslím, že se sebou můžete být spokojená. Můžeme tedy pokračovat, nebo chcete radši chvilku oddechu?“ A na vysvětlenou dodám: „Byl to moc pěkný pařez.“ Největší problém je zjistit, co má nováček za schopnost, je potřeba mít se od čeho odpíchnout. Ve chvíli, kdy se nám podaří množinu zredukovat na přijatelnou mez, je všechno rázem mnohem jednodušší. A co se jednou povede, je už pokaždé jenom lehčí. Je potřeba překonat počáteční problémy, jako jsou nevíra, nedostatek sebedůvěry a spousta psychických bloků. “Pokud se rozhodnete pokračovat, poprosím vás, abyste si co nejpřesněji vybavila vše, co se dělo před zjevením pařezu. Někde tam je totiž ukryt klíč k vaší schopnosti. Nejsem si jistý, ale buď tvoříte iluze, což je zajímavá schopnost, nebo skutečné předměty, což by byla ještě zajímavější věc. Pokuste se tedy prosím zrekonstruovat pařez.“ Iluzionista, hm? To by bylo velmi zajímavé. V závislosti na rozsahu dovedností si dokážu představit nepřeberné množství využití, ať už v boji nebo mimo něj. Pokud bude dobrá, mohla by být schopnější než Mello. Houby, i když bude průměrná, bude ho mít na háku. A v duchu se té možnosti usměju. Těš se Mello, těš, čím víc lidí se silnější schopností, než je ta tvoje, tím horší bude tvá pozice. Že by se v Ellezii blýskalo na jiné časy? No, zatím asi ne, ale kdo ví, kdo ví.

Samantha Hanks - 29. prosince 2010 16:56

Ještě pořád na mýtině Když začne tleskat nejdřív zase přemýšlím, co se děje tentokrát, ale pak mi tak nějak sepne – možná i z jeho tónu -, že to myslí vážně. Gratuluje mi, ale já opravdu nevím k čemu. Nic tak světoborného jsem zase neudělala, ne? Vždyť jsem se vlastně ani netrefila nebo tak něco. „Možná bych si i chvíli oddechla.“připustím a čekám na další jedovaté poznámky, pokud nějaké přijdou. Ačkoliv tuhle chvíli je mi to orpavdu ukradené. Dokud jsem byla v pohybu, tak mi to ani nepřišlo, ale teď jsem ráda, že stojím. Nic se nemá přehánět, že ano. A já opravdu nepatřím zrovna k těm, co by nějak holdovali pohybu. Když dodá to o tom pařezu, ušklíbnu se. Super, takže mojí schopností je vyvolávání pařezů? No, to budu jistě užitečná. V takové bitvě bych pak mohla nepřátelům házet klacky pod nohy a to doslova, že? Trochu se tomu uchechtnu. Ta představa se mi totiž i docela zamlouvá. Pozor, obří pařezy útočí! „Ok, pokud se znova nemusím snažit vás praštit, mohla bych i pokračovat.“Protože něco tak nesmyslného už jsem dlouho nedělala. Navíc vybavení si věci mi nikdy nedělalo nějaké větší problémy. Představit si něco je tak snadné. Co se dělo před zjevením pařezu? Vcelku zajímavá otázka. Snažila jsem se ho praštit, nešlo mi to, vztekala jsem se a vymýšlela kraviny a přitom se nějak spoje v mém mozku dohrabaly až k pařezu, který tam byl-nebyl. „Fajn, moment.“Zkouším to znova. Jenom si ho představit. Obyčejný pařez, který roste ze země a má mnoho způsobů využítí, přičemž ani jedno nebude příjemné pro něj. No tak, pařezy, pařízku, kdepak jsi? Ehm, dost. Možná bych se měla nejdřív uklidnit, že? Fajn, nádech, výdech. A budiž pařez. Pažez s kůrou, kořeny, letokruhy a vůbec všemi těmi dalšími věcmi. Představuji si ho. Vlastně doslova vidím před očima. A pak ho vidím i tam, kde předtím. Možná o trochu víc vlevo, ale to už je vedlejší. Řekla bych, že na místě už nesejde. Nebo aspoň ne tolik. „Prostě si ho představím. Se vším co k tomu tak nějak patří. Nevím.“pokrčím rameny. Nevím, jak jinak to vysvětlit a tohle mi přijde jako přesně to, co dělám.

Dayita Katter *Day* - 29. prosince 2010 18:00

Restaurace-Open ,,Day!Day! Vstávej! Venku je sníh! Slyšíš? Já chci stavět sněhuláka Day..!“ Mimiin hlas se nesl po celém domě a skončil u mě v pokoji. Převrátím se na druhý bok a snažím se vrátit do dění ve snu, ze kterého jsem byla probuzená. Pak cosi skočilo ke mně na postel a štíplo do obličeje. Vyjeknu a automaticky se oženu rukou kolem sebe. Omylem při tom shodím Mimi z postele. Přiložím si ruku ke tváři, kde mám červený flíček a rozespale se podívám po své malé sestřičce. ,, Mimi! Několikrát jsme si ujasnili že se neštípe a za druhé KLEPE SE!“ Podrážděně se posadím a mžourám po pokoji.,, Ale Day! Venku sněží a za chvíli budou Vánoce! Už máš pro mě dárek? Kde ho máš! Ukaž!“ Sápe se po mě malé blonďaté nic. Fajn .. Nemám ani obal od žvýkačky natož dárky pro rodinu a pro přátele. Nemám nic. A jak vysvětlit pětiletému dítěti, že momentálně nemáte žádnou novou bárbínku?,, Je to schovaný Mimi, nenajdeš to.“Ujistím ji a jemně ji vystrkám z pokoje. A co máš v plánu teď madam Katterová? Jít na skate? Když je venku ledovka jak prase a přes noc napadlo bůhví jestli ne půl metru sněhu ? Podrbu se na hlavě. Co kdybych poprvé v životě poslechla svůj rozum a neohrožovala svůj život ksichtem rozpláclým na chodníku a pusou plnou bílého hnusu? Dojdu k oknu a nakloním se tak, abych viděla ven. ,, Ne, ven nejdu.“ Nebudu riskovat zmrzlý a natlučený zadek až se někde natáhnu. V koupelně si udělám z vlasů drdol, lehce se nalíčím, obléknu si volné kalhoty v rozkroku volné a dole se zužují. Pak teplou mikinu přes hlavu s nějakým potiskem kreslenýho buldoka a seběhnu schody dolů. ,, Day? Mohla bys mě tady prosimtě pomoct? Mám tu fofr.“ Ozve se matka ze dveří, které spojují náš barák s restaurací. Dojdu až k ní. ,, Co je?“Opřu se o futra. ,, Natoč 4 piva do trojky a jedno do dvojky. Pak tu mám ještě jeden rybízovej džus ten dones tý dívce u okna a ty piva těm chlapům u televize.“ Povzdychnu si a začnu čepovat. Je něco kolem 9 ráno a lidi jsou už tady. To nemají nic jiného na práci? Né že by mi to vadilo, tohle nám vydělává ale jak potom ten život žijí? Odnesu donášku až k nim a pak rychle zmizim k sobě do pokoje, než mě máma stačí zaúkolovat nečím jiným. Sednu si na postel a vytáhnu knížku. No.. Není to knížka.. No dobře. . Je .. Je to ta knížka kterou mi dala Frankie. Nemám ráda zimu. Zaprvé je zima. Zadruhé nedá se jezdit na prkně. Za třetí v restauraci je větší makačka protože lidi se chodí dovnitř najíst a zároveň ohřát. Navíc v zimě jsou Vánoce a já mám vždycky problém s nakupováním dárků. Kamarádům vždycky vím co, ale rodině? Pff.. Nikdy. A pak ještě ty kýčovité ozdoby všude kam oko dohlédne. Nejhorší na tom je, že moje máma je posedlá zdobením vánoc a dekorací na oknech, na zdi kdo ví kde ještě. Ke všemu ty hloupé vánoční zvyky jako Štědrý den, kde jsou všichni spolu a jedení kapra k tomu všemu lidé dodržují až do večera půst masa kvůli nesmyslnému zlatému prasátku. No nejsou lidé naivní? Já myslím že dost. Dost hloupého přemýšlení. Co takhle se podívat do Openu? Za ES? Dlouho jsem tam nebyla. Tak jo, jak mě to RIley učil? Uvolnit se, myslet na něco pěkného… Za chvíli už cítím jak mě to vytahuje z mého fyzického těla a během vteřiny vidím své tělo na posteli. Tak to bychom měli, aspoň vím, že tohle jsem nezapomněla. A teď hurá do Openu. Jen co na Open pomyslím, jsem tam. Nevím kde, nemůžu se zorientovat ale bude to nejspíš … Zahrada? Jo to bude ono. A na lavičce černovlasá dívka se spoustou malých cosi kolem. ,, Čau ES.“Pozdravím. ,, No .. ehm .. Tak jsem přemýšlela, že bych se zastavila podívat se jak se máš a… tak vůbec. Máš něco na práci?“ Sednu si vedle ní. ,, Možná bychsi docela ráda promluvila …“ Pohladím malé kotě po hřbetě. Vlastně není špatný nápad se ES svěřit s tím co mě trápí. Mám na mysli mou matku ..Co jiného. Krom toho když něco nepotřebuje tak pro ni neexistuju. Jinak je to pořád Mimi sem Mimi tam…Ani se nezeptala jak jsem dopadla v té soutěži…

Christian *Chris* Leander - 29. prosince 2010 22:15

Open My Heart ,,Nikdy se nemusíš stydět za své city." odpovím. To, co následovalo, bylo jako vystřižené z romantického slaďáku. Ne, že bych si nějak stěžoval... Její obavy o mou popularitu u dívek chápu. Vždycky jsem svým přirozeným jednáním bodoval, mohl jsem mít prakticky jakoukoliv, tím pádem jsem získal spoustu cenných zkušeností. ,,Máš pravdu o tom, že jsem měl spousty dívek. Spousty hloupých husiček, které si myslely, že mne získají a budou na vrcholu společenského žebříčku. Býval jsem dříve taky takový, mít tu nejkrásnější dívku, být nejoblíbenějším a nejhezčím klukem na škole, mít nejlepší z nejlepšího. Je to pryč. Po tom, co se stalo, jsem si uvědomil, že vedle sebe potřebuju někoho, kdo mi bude rozumět a nebude ho zajímat jen to, kolik mám peněz. Někoho sobě rovného, komu bych mohl být oporou a někoho, koho bych doopravdy miloval. Jistě chápeš.." dodám a palcem jí jemně přejedu pod bradou. Její následující reakce mne poněkud zaskočila. ,,Tedy, slečno Salwertová, to bych do vás nikdy neřekl." šibalsky jsem se pousmál a jednou rukou jí bezdušně zajel pod triko. I já jsem byl jen muž, který pod provokací krásné dívky doslova roztál a změnil se v kouli hormonů. Nakonec nesouhlasně zavrtím hlavou a skoro současně s ní to utnu. Má pravdu, tohle je moc rychlé. Nepodobá se to idyle vysněného Christiana. ,,Promiň, nechal jsem se trochu unést. Máš pravdu, tohle je moc rychlý. Skoro nic o tobě nevím, kromě toho, kde bydlíš, chodíš do školy a že patříš k nám. Pokusím se to tam v reálu napravit, dobře? A mezitím se tu pustíme do tréninku." zamumlám a stisknu jí ruku. Ta holka je učiněnej poklad. Takhle by přesně měla vypadat moje ideální dívka. Mohl jsem si gratulovat, doslova. Naprosto kouzelný týden, Open My Heart Návrat do reality nebyl moc povzbudivý, až na jednu roztomilou dívku. Všechen svůj čas jsem rozdělil do několika etap. Školu jsem musel přetrpět, i přes nálety Ginger, které se stále stupňovaly. Dokázal jsem si s ní ale hravě poradit. S Rileyem jsem se vídal málokdy, ihned po škole jsem totiž i se svým autem jezdil vyzvedat Ariannu, se kterou jsem podnikal různé sbližovací akce. Trávil jsem s ní odpoledne v knihovně nad knihami a pomáhal jí s referátem, pozval jí do luxusní restaurace či zašel do kina. Získával jsem jakýsi mlhavý dojem o jejím životě, i když jsem tušil, že to je teprve ten začátek. Byl jsem v totálním ráji, ve kterém jsme byli jen já a ona. V důsledku příznivého vývoje si moje tělo prošlo změnou. Zavítal jsem k holiči, který moje vlasy celkem rapidním způsobem zkrátil. Musel jsem uznat, že jsem se nyní víc podobal chlapům z Rileyho branže. Ginger po tomto zákroku byla stále nedobytnější. Uplynulo sedm dní od té doby, co jsem poprvé políbil Ariannu. Věděl jsem, co má ES v plánu. Proto jsem se s Ar dohodl na tom, že z našeho bytu pocestujeme opět do Openu. ,,Pojď, ES nás čeká." vzal jsem Ar za ruku, jakmile jsme se ocitli nedaleko zahrady. Výcvik čeká!

Eleanor *ES* Morango - 30. prosince 2010 14:14

Open My Heart - Výcvik začíná S úsměvem na tváři sleduji bílou fenku Samojeda , která s tenisovým míčkem v puse běží ke mně . ,, Hodná holka Thalio . Moc hodná " pochválím svou psí svěřenkyni a několikrát jí pohladím po heboučké srsti . Jsem opravdu ráda , že je Open mým domovem . Zatímco se Thalia začne věnovat svým štěňatům , lehnu si do trávy a pozoruji modré nebe bez mráčků . Vyruší mě až zvonivé zařehtání Farah , která mi oznamuje příchod někoho nového . U brány vedoucí do zahrady stojí Rima a s neutrálním výrazem ve tváři mě pozoruje . ,, Ahoj Rimo " věnuji hnědovládce přívětivý úsměv a pomalu dojdu až k ní . ,, Riley ti o tom už jistě říkal . Dokud se nevrátí z Los Angeles , budu tvou učitelkou já " oznámím jí , jako by to byla ta nejběžnější věc na světě . ,, Nemusíš se ničeho bát , během výcviku budu neustále s tebou " dodám , načež si udělám pohodlí na dřevěné lavičce . Na klín mi mezitím vyskočí mourovaté koťátko , dožadující se mé pozornosti . ,, Ty jsi mi ale roztomilá čičinka " . Už dávno jsem si zvykla na všechny němé tváře , které s oblibou vyhledávali mou společnost . Můj život by bez zvířecích přátel dávno ztratil smysl . Netrvá dlouho a v zahradě se objeví další tři Opeňané . Dayita a Chris s Ariannou . Sluší jim to spolu . ,, Vítejte " přivítám je , přičemž si zastrčím pramínek černých vlasů za ucho . Na lavičku vedle mě dosedne Day . Podle jejího výrazu poznám , že by si ráda promluvila o něčem , co jí trápí . ,, Mluv , poslouchám tě " vybídnu jí . Ještě než však začne mluvit , podívám se na Christiana ,, Chrisi , běžte prosím napřed . Dohoníme vás " . S těmito slovy se opět otočím na Day . Bylo mi jasné , že o svých problémech nebude mluvit před zraky ostatních . Náš rozhovor měl probíhat pouze mezi čtyřma očima . Jsem připravena pozorně poslouchat každé její slovo a pokud tak učiní , pak jí rozhodně nepřerušuji , pouze čekám , co se dovím . V momentě , kdy naše konverzace skončí se rozejdu k paláci . ,, Pojďme . Je na čase , aby jsi objevila svou schopnost " . V doufání , že mě Day následuje vystoupám po schodech do prvního patra , kde už čeká Rima , Chris i Arianna . Přímo před námi se vyjímá velká socha ženy s šátkem kolem očí a vahami v ruce . Spravedlnost . Přiložím k chladnému kusu mramoru dlaň , to už se ale sousoší dá do pohybu . Ve finální podobě odkryje dlouhou tmavou chodbu plnou dveří . ,, Vítejte v tréninkové místnosti . Tady se pokusíte objevit své schopnosti . Je tu přesně 21 dveří , z toho 20 výcvikových " obeznámím všechny tři se základními fakty a pečlivě si chodbu prohlédnu . ,, Každé dveře mají svůj stupeň agresivity , za každou z nich se skrývá něco jiného " . Uchopím kliku prvních dveří a stáhnu jí dolů . Ovane mě příjemný vánek doprovázený hučením vody . ,, Můžeme jít " . Nejprve počkám až vejdou ostatní , nakonec se za nimi vydám také . Přímo před námi se vyjímá les a uprostřed něj obrovský vodopád . ,, Úroveň jedna . Našim cílem je ve vás vyvolat pocity , které by vám mohli připomenout vaší schopnost " . Pomalu dojdu až k vodopádu , na který okouzleně zírám . Kolikrát za život vidíte vodopád zblízka , aniž by vás rušili davy křičících turistů ? Nejspíš moc často ne . ,, Pro ty , kteří ovládají vodní živly by to mohla být výborná příležitost " poučím je . Poté si udělám pohodlí ve vysoké trávě , která byla doslova lákadlem k odpočinku . Kdo ví , kdy svou schopnost objeví . Můžeme pouze doufat . Bohužel ne každé dveře skrývaly příjemný odpočinek v lůně přírody , jak se možná na první pohled zdálo . ,, Relaxujte , najděte vnitřní klid " doporučím všem s úsměvem na tváři . Ať už dívky naleznou své nadpřirozené dovednosti či nikoliv , rozhodně je každé dveře obohatí něčím novým , čeho později monou využít .

Destiny Ricco - 30. prosince 2010 23:35

Den naruby Sny. Svět snů, je jediné místo kde mi nic nehrozí. Nic se mi nikdy nestane. Tam existuje pouze bolest, ale ne smrt. Není to ani Ellezzie, ani Open, co byste mohli přirovnat k bezpečnosti snů. Pokud zemřu v jiné dimenzi, zemře i mé tělo v realitě. Ale pokud zemřu ve snu, probudím se. Myslím, že jedině tam, se člověk může jít schovat. Probudím se kolem půl jedenácté, ale pořád nejsem dost vyspalá. Mé tělo poslední dobou vyžaduje více spánku než obvykle. A čím to je? Sama nevím. Tenhle týden je celej nějakej divnej. Unavuje mě to, pořád jsem ve stresu, pořád se za něčím honím. Vstanu z postele a rozejdu se ke stolu kde jsem si nechala večer mobil. Vzápětí se musím opřít, jelikož po prudkém zvednutí se mi zamlžili oči černotou. Když se mi hlava přestane motat podívám se na displej, který ukazuje tři zmeškaná volání od Jima. Co zas chce? Nedá mi pokoj. Nebudu mu volat, proč? Na jeho řeči nejsem zvědavá. Nikdy se nechoval jako pravý manažer, vždycky utrousil ty svoje vtípky, který měli do někoho rýpnout. Skoro se už vydám do koupelny, když mě zaujme pohled z okna. ,,Co to ..“ Příjdu blíž, div nejsem nalepená na skle. Ono sněží? V tomhle ročním období? No jo.. Zima, Vánoce, Santa Claus, soby, sáně .. Jak jsem mohla zapomenout.Sleduju jak malé chlupaté vločky dopadají na bíle pokrytou zem. V nitru duše pocítím-úzkost? Asi jo. Těch vloček je moc. Jsou spolu. Drží při sobě, přišli spolu. A já? Pfm..Škoda mluvit. Skoro si vlepim facku. Sakra! Ty se nudíš co? Tak se prober kurva. Takhle neprorazíš, víš jaká seš tak tady přestaň dělat tyhle scénky. Skoro jako kdybych slyšela svoje vědomí stejně dobře, jako kdyby stál někdo naproti a mluvil na mě. V koupelně se omyju, vyčistím si zuby což mě nikdy nebavilo ale dělat se to prostě musí a na pleť na nanesu čistící gel. Pak se namaluju. Jako vždycky. Řasenku, make-up, pudr, růž a trochu tužky do koutků, jak sem to odkoukala od vizážistky. Vlasy si tentokrát vyžehlím, takže mi sahají skoro až do půlky zad, jak jsou rovné. Náušnice-místo velkých kruhů si nasadím malé, stříbrné špunty. Spokojeně na sebe pohlédnu do zrcadla. Líčit jsem se uměla. Jseš prostě skvělá Destiny, smiř se s tím.V pokoji se obléknu do černých legín a dlouhého bíleho trika, který ozdobím černým širokým páskem v pase. Venku bude asi zima, takže hurá do teplého oblečení.Nazuju elegantní kozačky skoro až ke kolenům vysoké, na jehlových podpatcích. Musím nějak zakrýt svou výšku a jinak než takhle to nejde. Nakonec si vezmu ještě zimní bílý kabátek s velkými černými knoflíky. Vypadá to, že mám všechno ale nene. Ještě kabelku, bez té bych nešla- nikdy! Nějakou čapnu, teď mi je jedno jakou. Po ruce byla černá s růžovým zipem Guess. V kuchyni už seděl táta na židli, popíjel kafčo a lenošil. Tak jak měl o víkendu ve zvyku. Matka zdobila celej barák vánocemi. Nevím proč tak brzy, ale nechám jí. ,, Četla sis už noviny Destiny?“Zamává na mě máma zdobící zlatý lustr v obýváku. ,, Ne.“Odpovím stroze, doufaje, že nebude mít další otázky. ,, Ale měla bys- je tam docela pikantní článek o..“.,, Čau mami.“ Zaklapnou za mnou domovní dveře. Nemám chuť si s ní povídat, celkově jsem dnes nějaká podrážděná. Před branou na mě už čeká limuzína s bodyguardy, teď se ale k ní nějak musím dostat. Myslíte že je to lehké? Se brodit 30cm sněhem na jehlách?Nene. Když k autu konečně „dolezu“ spokojeně se usadím na sedačce. ,, Bože, venku je ale zima. Tady je mnohem líp.“ Vydechnu jen co se pořádně zavrtím na sedadle. ,, Mám ještě přitopit slečno?“Ozve se zepředu. ,,Ne. Zas tu nemusí být jak v sauně.“Ohrnu nos a začnu v kabelce hledat telefon.,,Doprdele.“Zakleju, když zjistím, že jsem mobil nechala na stole. Na vrácení už bylo příliš pozdě, jsme skoro u agentury. Když bílá limuzína zastaví před budovou, jež se tyčí do výšky a ukazuje tak svou dominanci, spatřím zástupy lidí, fotografů, kameramanů a dalších takových. ,,Co to je? Přijel prezident i s premiérem nebo co?“Jen co vylezu z auta, pohltí mě davy ječících fanoušků. Všude kolem blikají fotoaparáty a k obličeji mi strkají mikrofony. Mileson s Coudym na nic nečekají a dají se do odhánění tzv. dotěrných much. Naprosto šokovaná kráčím po červeném koberci a zmateně se rozhlížím kolem. Mé nepozornosti využil jeden z novinářů a rychlými kroky přiskočil přede mě. Zaplavil mě vlnou otázek. ,,Slečno Riccová, co je pravdy na tom, že s panem Strifem chystáte focení katalogu?“V mžiku se jich kolem mě sesype další desítky s podobnými otázkami. ,,… je pravda že se chystáte s panem Strifem založit rodinu?“ ,, Proč jste skrývala váš vztah s Riley Strifem?“ ,, Byla vaše nenávist pouze přetvářka, nebo jste opravový rivalové?“ Bezmocně se deru kolem nich. Lokty, je odstrkuji od sebe. ,, Vůbec nevím o čem to mluvíte, dejte mi pokoj prosím vás.“ Všimnu si jedné z novinářek stojící opodál co pronáší prolog ke kameře k níž je otočená čelem. To je živě? Ježišikriste! To už zasahuje víc mužů v černých oblecích a ohraničují agenturou páskami tak, aby se dovnitř nikdo nedostal. Před vchod se postaví ochranka a Miles spolu s Coudym mě doprovodí dovnitř. Když se za námi zavřou dveře a hluk utichne, podlomí se mi kolena a téměř padnu na zem, nebýt Milesonova bleskového zareagování, když mě chytil. Otřeseně si vezmu noviny, které mi Coudy podává, se strachem do se dozvím. Co to bylo za otázky? Která krysa roztrousila takové blbosti?! Bylo to hned na titulní stránce. Moje a Rileyho fotky vedle sebe a mezi nimi křížek. Velkým černým nápisem tam stálo.“Šokující zjištění“. Povytáhnu obočí. Co to má znamenat? Těkám očima sem a tam. Pokračovalo to dále až na stranu 6 kde jsme zabrali celé dvě stránky. Byli tam naše nejlepší fotky a všude spoustu blafů. Riley Strife a Destiny Ricco. Dva nejslavnější modelové, dva největší rivalové spojili své síly a fotí nový katalog pro auta roku 2011. Nebo byla jejich nenávist pouze přetvářk, která měla skrýt jejich reálný vztah? ,,Riley a Destiny spolu chodí už něco přes půl roku. Doslechla jsem se, že chystají svatbu a Destiny je už v druhém měsíci těhotenství.“Uvedl důvěrný zdroj obou z celebrit. Dál už to nečtu, jelikož se mi do rukou dostane třes, cítím jak se mi zrychluje tep a spoustu adrenalinu rozlévajícím do každičkého koutku mého těla. ,,Co to má doprdele bejt?! Tady si ze mě někdo dělá kurva prdel!“Spustím slovník plný nadávek, kabelku pevně uchopím do rukou a rázným krokem se rozejdu do poschodí kde se má fotit dnešní katalog pro zimní sezónu. Rozrazím dveře a hodím novinami po Jimovi. ,, Můžeš mi vysvětlit co to je?!“ Rozkřičím se na celé patro. Coudy mě pevně uchopí za ruku a Milesonovi naznačí ať mě chytne za tu druhou. Jim sedící na koženém křesle s cigárem v puse naprosto klidně a nezúčastněně rozevře noviny a přečte pár řádků. Pak se silně rozkašle a začne se smát. ,, Ty nemáš vůbec smysl pro humor Destiny.“Típne cigaretu o stůl. ,, Já mám fotit s Riley Strifem? S Riley Strifem?! Zbláznil ses?! Nikdy! S ním nikdy fotit nebudu rozumíš? Nesnáším ho, naprosto ho nenávidím, hnusí se mi jeho jméno já s ním nevydržím v jedné místnosti, natož abych s ním sdílela svoje fotky.“ Slovo „svoje“ zdůrazním. ,, Ale no tak, tak hrozné to není.“ Vytrhnu se bodyguardům. ,, Není to hrozné? Četl si ty fejky?! Vypadám snad jako že jsem těhotná?! A odkdy mám se Strifem nějaký vztah?! ODKDY?!“ Zuřím jako býk, který právě spatřil rudě červenou, co ho dráždí do očí. ,,Kdo roznesl tyhle fámy?!“Honím po něm plechovkou s colou. Jim se jí jen tak tak uhne. ,, Destiny, miláču sedni si. Posaď se a promluvíme si ano?“Snaží se mě uklidnit. ,,Neříkej mi co mám dělat!“ Opřu se o rám dveří a snažím se nabrat dech. ,,Tak poslouchej Jime Cartney, já nikdy, nikdy se Strifem fotit nebudu, rozumíš?“

Gaspard Rochette - 31. prosince 2010 00:49

soukromá zpráva od Gaspard Rochette pro Open My Heart To, co jsem myslel, že na mé misi bude brnkačka, bylo bohužel to nejsložitější. A to zůstat neviditelný jakmile se přiblížím zámku. Cesta lesem byla strastiplná. Musel jsem se pořádně rozhlížet a poslouchat okolní přírodu, což normálně člověk dělá na vycházce a při tom relaxuje. Teď opravdu nešlo relaxovat, a být v klidu už vůbec. A ač jsem byl nervózní, bylo to na mě znát jen nepřetržitým žmouláním rukávů domácí mikiny. Oči klidně jezdily po okolí a sledovaly pohyb zvěře. Připadal jsem si teď už opravdu jako v nějakém mmorpg, kdy cestuji přes mapu a vyhýbám se jakémukoliv kontaktu s čímkoliv, co by na mě mohlo zaútočit, jelikož je to nejméně o dva levely výše jak já. Příšerné přirovnání, ale moje myšlení je už holt tím hraním online her tak trochu zretardované. Kdybych byl o deset let mladší, bylo by to ještě normální. Srdíčko mi radostí poskočilo, když jsem objevil hrad Openu. Byl stejný, jako si ho moje omezená paměť pamatovala. Jako z neogotika z cukru. Musel jsem si na chvli odpočinout a zhodnotit situaci z dálky. Kolik je kde lidí a co je to za lidi. Ale nikde nikdo. Položím si otázku, jestli má vůbec cenu se teď zahazovat ze zjišťováním kdo se kde nachází a odpověď zní ne. Čím dřív to budu mít za sebou, tim líp... A bude při tom zapotřebí už přestat chodit po svých. Obešel jsem hrad tak, abych se dostal k co nejzapadlejším hradbám. Nebudu přeci chodit dvěřmi, když má tahle stavba tolik oken. Jedno z nich jsem si vyhlédl na východní straně severního křídla. Tahle část vypadala jako obytná, takže při větším štěstí bych se měl objevit u jednoho z pokojů. Ale jako na potvoru, byla to chodba. Prázdná chodba. A měla dveře na obou koncích, které vedly bůhví kam. V hlavě jsem si představil pohled na křídlo odzdola a vyrazil ku dveřím vlevo. Dostal jsem se ke schodišti a bezhlavě jsem po něm začal stoupat, což se mi vyplatilo, ale až v dalším patře. Kdybych tehdy věděl, že sem jednou pudu jako zloděj, byl bych si to tu líp zmapoval... Už na začátku jsem odmítl probíhat jeden pokoj po druhém a hrabat se lidem ve věcech. Zaprvé by to trvalo příšerně dlouho a za druhé by to bylo až moc nápadné. Navíc tyhle děti maj v pokojích určitě bordel... Hledal jsem tedy onen pokoj, vlastně celé patro, které patří ES a doufal, že v něm nemá rozestavěné zvířecí stráže. Raději jsem se chodbami a schodišti pohyboval v podobě ducha a byl kdykoliv připravený se zneviditelnit, nebo provést úhybný manévr směrem ven mimo hrad, nebo d vedlejší místnosti. Táhl se za mnou jemný prach a dým který ale hned mizel, takže jsem po sobě nezanechával jakékoliv stopy.

Lucy Rower - 31. prosince 2010 02:59

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Jen pro bolest si člověk štěstí nachází Nechtěla jsem si to připustit, ale jeho slova mi opravdu pomáhala. Čím dál tím silněji a vroucněji se mi po celém těle rozléval pocit klidu, jako teplá láva. I tak mě neustále hlodaly veškeré vzpomínky na dnešní sen a taky odkrytí hrůzné pravdy. Nemohla jsem si odpustit, něco takového bych nedokázala. Dřív by mi nejdřív museli odpustit všichni ostatní a toho kupříkladu má matka nikdy nebude schopná. V tomhle případě má však plné právo, konečně jsem všechno viděla naprosto jasně. Byl to náhlý záblesk poznání, který mi konečně otevřel oči. Vyděšeně sebou cuknu, když uslyším jeho návrh. Vůbec jsem od něj něco takového nečekala. Byla jsem schopná vzít cokoli - výsměch, nechuť, rozzuřenost - na všechno negativní jsem byla dokonale připravená. Taky by tomu nebylo poprvé, s Elie se mi to stávalo každou chvilku a nebylo to nic neobvyklého. Ovšem Mello mě překvapoval každou chvilkou čím dál víc. Dojala mě jeho starost, i když jsem si nebyla jistá, jestli je pravá nebo falšovaná. “Ne, to rozhodně ne!“ Rázně zakroutím hlavou, o tomhle jsem byla naprosto přesvědčená. Nakonec by mi to nejspíš ani nepomohlo, určitě by ji to ještě víc rozzuřilo. Navíc vidina, že Mello pozná mou rozběsněnou matku, byla snad ještě horší. Nemohla jsem něco takového dopustit, byla jsem pěvně rozhodnutá, že se to prostě nestane. Jeho úsměvy byly pro mou duši jako balzám, fungovaly osvědčeně a překvapivě účinně. Leč jakmile z jeho rtů zmizely, okamžitě se vytratily i všechny zázraky. Rozhodla jsem se však v sobě tu odvahu a klid udržovat i bez jeho pomoci. Měla jsem toho dost, po celou dobu jsem ze sebe dělala jenom ubohou bytost, kterou taky bohužel jsem. Ve vážných situacích jsem nebyla schopná udržet pevný výraz a začala jsem plakat, jako malé děcko, kterému sebrali jeho oblíbenou hračku. Na obličeji se mi usadí můj typický obličej, bez emocí a špetky lidskosti. Ovšem v jeho přítomnosti nebyl tak rázný jako jindy, neustále ho něco obměkčovalo. Jiskřičky naděje ve mně stále přebývaly, jako paraziti, kterých se nedalo zbavit. Snažila jsem se znovu probojovat ke své staré povaze. Tenkrát jsem byla schopná všechno hodit za hlavu a skutečně sama sebe oklamat přetvářkou, jednoduchý to byl život. Lhostejnost mi pomáhala k přežití. Celkem ironie, do zmíněného 'tenkrát' se totiž započítává ještě včerejšek. Najednou jsem se nedokázala tvářit, že mi je všechno jedno. Jsem pevně rozhodnutá, že se k tomu všemu zase hezky propracuju. Chce to jenom chvíli, za nějaký čas na tohle všechno budu vzpomínat jenom s potměšilým šklebem. To je moje holka! Pomyslím si vítězoslavně, sice jsem se ještě nezbavila pochybností, ale našla jsem dostatečnou odvahu. Konečně se proberu ze svého zasnění, ale nakonec se stejně dozvídám, že Mello je v naprosto stejném stavu. Ještě víc to potvrzovalo mou teorii. Měl toho určitě moc a já mu toho jenom nakládám ještě o to víc. Na obličeji se mi ovšem nepohne ani brva, byla jsem rozhodnutá, že už nikdy takhle emočně nevybuchnu. Rozhodně ne před jeho světle modrýma očima, které se ale v tuhle chvíli zaměřují na jiný cíl. Zvědavě se mu podívám přes rameno, ale moc toho zahlédnout nestihnu. Dřív než vůbec v šeru pokoje zaostřím, všechny rámečky letí ze stolku pryč. Tříštivý zvuk skla je velice dobře slyšet celým pokojem, ale nadávky vše přehlušily. Ještě jsem ani nevěděla, co mu přesně bylo a už jsem vyskakovala na nohy. Bylo to moc pohybu naráz, na chvíli se mi zatočí hlava, ale rozhodně zatřesu hlavou. Nehodlala jsem se znovu nechat pokořit slabostí. Prvních pár kroků sice je trochu vrávoravých, ale každým krokem si osvojuji větší kus ztracené rovnováhy. “Co to ksakru děláš?!“ Můj hlas zněl až neobvykle starostlivě, ale nehodlala jsem se tím v tuhle chvíli zabývat. Chybičky v mém chování ještě budu muset vychytat, ale na obličeji se nezměnilo naprosto nic. Šla jsem k němu bosa a bylo mi naprosto jedno, jestli si nějaký střep do nohy zabodnu. Nezajímala jsem se o to, nebylo to v tuhle chvíli podstatné. V očích jsem měla jenom jeho ruku, na které se objevila krev. Přitáhnu si pořezané předloktí před obličej, v tuhle chvíli mi všechny jeho protesty byly naprosto ukradené. Klidně bych se s ním i porvala, jenom aby mi ukázal rozsah zranění. Volnou rukou si prohrábnu rozpuštěné vlasy, aby mi nepadaly do očí. Zadívám se na ty nemalé rány ještě jednou a tentokrát se i na mém obličeji objeví soustředěný výraz. Po celou dobu kontrolování situace mu prsty jemně přejíždím kolem ran, snažila jsem se aspoň trochu rozptýlit jeho pozornost. Kdyby se soustředil pouze na svá zranění, bude ho to bolet o to víc, o tom už jsem něco málo věděla. Po chvíli však ustanu a začnu pomalu vytahovat z jeho předloktí ty největší střepy. Přitom si dávám dost velký pozor, abych se ani kouskem své kůže nedotkla nějaké rány. Nechtěla jsem zvýšit riziko infekce, něco takového jsem nehodlala připustit. Všechno bylo strašně složité, jelikož se mi ještě stále trochu třásly prsty. Nejmenší kousky střepů jsem buď neviděla, nebo jsem nebyla schopná je dostat ven bez přenosu infekce. Velké kusy jsem házela bez rozmýšlení na zem. “Potom to uklidím…“ Zamumlám tiše, aniž bych odtrhla oči od svého díla. Brala jsem to jako samozřejmost, ale raději jsem ho na to upozornila. Nejspíš by se mu moc nelíbilo, kdybych tu jenom tak rozhazovala zakrvácené střepy jako konfety na oslavách a pak to tu nechala klidně ležet. Když jsem si jistá, že už toho z jeho rány víc nevytáhnu, zvednu k němu oči. Naštěstí jsem si dost rychle uvědomila, co dělám a hned je zase sklopím. Nechtěla jsem vidět jeho tvář, určitě by mě donutila zase upustit od svého pevného výrazu, který jsem si nyní udržovala celkem obstojně. Výšková rozdílnost nyní hrála v můj prospěch, což se mi pro jednou opravdu líbilo. “Nejspíš to bude na šití, že?“ Pronesu klidně, ale vlastně to nezní jako otázka, pronáším to jako holý fakt. Sice jsem nebyla žádný doktor, ale blbá jsem taky nebyla. Hlasitě si povzdechnu, zrovna tohle jsem opravdu potřebovala. “Já ale rány zašívat neumím…“ Pronesu zachmuřeně, jako kdyby mu to už teď nebylo dostatečně jasné. Nakonec to bylo spíš jenom zamručení pro mou osobu. Zvažovala jsem veškeré možnosti, které jsem měla po ruce. Žádná však nebyla dostatečně dobrá a bylo mi jasné, že do nemocnice ho nedostanu. Rozhlédnu se kolem sebe, všude kolem byly střepy a my jsme oba byli bosí. Odhrnu nohou střepy vedle sebe, abych mu udělala cestičku z dosahu střepů. Mám tvrdá chodidla a vlastně jsem nic necítila, v tuhle chvíli jsem měla jenom jediný cíl. Chytnu ho za druhou, zdravou ruku a táhnu ho za sebou po cestičce, kterou jsem udělala. Zrovna v tuhle chvíli bych jeho mužskou ješitnost neuvítala. Nejspíš by se rozhodl na protest projít kolem mé cestičky hezky po střepech, jako kdyby toho už teď neměl dost. Držím si jeho ruku těsně u těla, čímž se na mě musí skoro lepit a přitom nemůže v žádném případě vybočit. Držím ho, jak nejsilněji dokážu. Vím, že proti jeho síle asi moc nezmůžu, ale doufám, že má aspoň trochu soudnosti. Navíc bych celkem nerada znovu ztratila rovnováhu a skončila natažená ve střepech, za to bych mu rozhodně nepoděkovala. Jakmile jsme z dosahu skla, pohotově ho pustím a otočím se k němu čelem, přitom se na něj však ani jednou nepodívám. Nechám ofinu, aby mi fikaně zakrývala skoro polovinu obličeje. “Určitě víš mnohem líp, co by se mělo v takové chvíli dělat. “ Pronesu naprosto vážně a znovu si jeho ruku prohlédnu, byla jsem připravená udělat cokoli, o co by mě požádal. Vůbec nemyslím na svá zranění a smutek, měla jsem tak silnou touhu se o něj postarat, až jsem zapomněla sama na sebe. Samozřejmě jsem mohla z rukou začít tahat rozumy, ale neměla jsem k tomu důvod. Nakonec by se mi ještě vysmál, že o tom všem vůbec nic nevím, což vlastně byla i pravda. Nejdřív by se nejspíš měla vymýt, aby se odstranily veškeré zbytky skla… Pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Raději to všechno nechám na něm, určitě o tom věděl mnohem víc než já. “Co nohy? Nezabodl sis něco do nich? Snažila jsem se střepy odhrnout, ale možná jsem nějaké místo vynechala…“ Pronesu a konečně se mu podívám do očí, nijak mě nezajímalo, jestli se mu tahle péče o něj hnusí. Můj obličej byl pevný, bez jediné známky zaváhání. Ovšem v mém nitru jsem se neustále cítila nesvá. Co když se teď na mě naštve? Co budu dělat, pokud jsem se ho skutečně dotkla? Jak jsem si vůbec mohla dovolit na něj koukat tak rázně? Proč jsem se mu v tom zranění tak vrtala? Co když jsem udělala něco špatně? Znejistím a to se projeví i na mém obličeji. Věděla jsem, že pohled do jeho pomněnkových očí bude chyba. Raději se pohledem znovu usadím u jeho zraněné ruky.

Marcus -Mello- Archer - 31. prosince 2010 13:46

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Proč si člověk uvědomí štěstí až když ho ztratí ? Teprve při pohledu na zakrvácené předloktí mi dojde, co jsem vlastně způsobil. Neovládl jsem svůj hněv, jenž jsem naprosto neuváženě použil na první věci, která mi přišla do cesty. Co blázníš ksakru ? Takové chování je nepřípustné ! Zatímco naprosto znechuceně poslouchám výčitky svého svědomí, o mé zranění se začne zajímat Lucy. Aniž bych stihl cokoliv namítnout, už má ruku před sebou a očima důkladně skenuje každou její část. Ztrápeně vzdychnu, to poslední o co jsem stál bylo, aby mi někdo pomáhal. ,,Nic mi není." ujistím Lucy zamračeně, ačkoliv na má slova viditelně nebere vůbec žádný zřetel. V tu chvíli mám obrovské nutkání jí důrazně říct ať si raději hledí svého, zabrání mi v tom až její prsty, přejíždějící po ráně. Přestával jsem chápat sám sebe. Za normálních okolností bych jí od sebe odstrčil, ale tentokrát tomu tak nebylo. Jen se nedělej ! Líbí se ti to ! Rychle odvrátím hlavu, díky čemuž s Lucy přetrhám veškerý oční kontakt. Nechtěl jsem za žádnou cenu přiznat, že se mi její počínání líbí. Jak by to asi tak vypadalo ? Probere mě až ostrá bolest při vytahování střepů. Skousnu si ret, tuhle část bych s radostí vynechal. Za blbost se platí, Mello. ,,Nemusíš to dělat." vážně se na Lucy podívám. Celou dobu vypadala velmi soustředěně, ani na chvíli nespustila zrak z rány. Má o mě strach ? Hloupost, jsem její vládce. Dělá to z povinnosti. ,,Je to jen škrábnutí, Lucy. Budu v pořádku." věnuji jí povzbudivý úsměv, avšak nezdá se, že by jí přesvědčil. Samozřejmě, měla pravdu. Zranění bylo dostatečně hluboké a potřebovalo zašít. Jak mně, tak i jí muselo dojít, že s jednou rukou toho mnoho nezmůžu a ona sama by si na takový zákrok netroufla. ,,Ale ne.." zanaříkám, zrovna dnes jsem musel jet za Destininým otcem, vyměnit kola u Porsche. Na svůj sporťáček jsem nedal dopustit, zvláště s příchodem sněhu a náledí potřeboval zvýšenou pozornost. Letní gumy nutně potřebovali vyměnit za zimní. Jenže cožpak to teď šlo ? S tímhle tam nedojedeš ani náhodou. ,,To je fuk.. Hej počkej, kam to jdeš?" nechápavě na Lucy hledím, to už mě ale chytne za levou ruku a vede pryč z pokoje. Zamračím se, najednou jsem cítil, jakou má nade mnou převahu. To se mi ani v nejmenším nelíbilo. ,,Měla by jsi odpočívat, já to přeci zvládnu sám." ujistím jí v momentě, kdy se ke mně obrátí čelem. Lucy na tom sama nebyla o moc lépe než já a bylo by podlé jí nechat zbytečně vysílit. Bezeslova se otočím a zamířím do koupelny. Poraněnou pravačku položím pod proud vody, abych odstranil zbytky skla. Nemá smysl říkat, jak moc rána při styku s vodou bolela, ale neměl jsem na výběr. Se zatnutými zuby předloktí usuším, potřu mastí a nakonec obvážu. Nakonec se vrátím do obývacího pokoje za Lucy. ,,Jsem v pohodě, nedělej si starosti.". S úsměvem dosednu na kožený gauč krémové barvy. Kdesi uvnitř mě se ozvaly pocity štěstí a spokojenosti, které dokonale přebyli palčivou bolest v pravé ruce. ,,Neměla jsi to dělat jen proto, že jsem tvůj vládce. Nezlobil bych se, kdyby jsi se tak rozhodla." řeknu z ničeho nic, zatímco zírám před sebe. Ellezziané nikdy nedbali na spolupráci, každý jel sám za sebe a vzájemná pomoc byla vzácností. Proč tomu najednou bylo jinak ? Už dávno jsem si uvědomil vážnost situace. Někteří lidé z mé země neměli příliš pozitivní názor na můj způsob vlády a i na mě samotného. Byl to důvod ke strachu o trůn ? Nepodceňuj je. To bylo zajisté pravdivé tvrzení, jenže komu jsem mohl věřit a komu ne ? ,,Myslíš si Lucy, že jsem špatný vládce?" zeptám se a pohlédnu do jejich zelených očí. Tolik se podobaly těm Eveiným. Podezírat vlastní lid. To je absurdní ! Co bych měl udělat ? Notnou chvíli přemítám nad různými nápady, postupně ale všechny zamítnu. Až na jeden jediný. No jasně ! Proč mě to nenapadlo dřív ? ,,Co by jsi řekla na párty v Ellezzii ? " tázavě na ní upřu pohled ,,Byla by to skvělá příležitost k poznání ostatních. ". Spokojeně se rozhlédnu kolem. Teprve teď mi dojde, že celou dobu s Lucy mluvím jako s velmi dobrou kamarádkou, nebo příbuznou. Kam se najednou poděl chladný výraz, který jsem míval v Ellezzii ?

Lucy Rower - 31. prosince 2010 15:40

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Raději živé chyby než mrtvou dokonalost Jeho slova neposlouchám, vlastně mi smysl úplně unikal. I kdyby mu měla ruka každou chvíli upadnout, pořád by mě přesvědčoval, jak na všechno vystačí sám. Už jenom z toho důvodu jsem se na něj podívala s mírně rozladěným šklebem. Nelíbilo se mi, jak lehkovážný v téhle situaci byl. “O mě tu teď vůbec nejde.“ Pronesu klidným hlasem, jasně naznačuji, že tohle si nenechám vymluvit. V tuhle chvíli jsem ani nebyla schopná zjistit, jak špatně na tom jsem. V hlavě jsem měla jenom jediné, chtěla jsem jeho zdraví a na tom mém mi vůbec nezáleželo. Jakmile mě opustí, na chvilku se vrátím zpátky do pokoje a všechny střepy se pokusím více méně soustředit na jedno místo. Především ty zkrvavené musím zbavit kontaktu se zemí, aby se tam neudělali fleky. Rozhodně jsem nemohla začít tahat všechno to rozbité sklo rukama, nakonec bych dopadla hůř jak Mello. Proto se vrátím do obýváku, abych pořezaného vládce našla. V tu chvíli se objeví, ruku již zavázanou a doufám, že i dostatečně ošetřenou. I když se mě neustále snaží přesvědčit o svém stavu, nejistě se na něj zašklebím. Nebyla jsem si jistá, jestli mu mám skutečně věřit. Nejspíš i on zvládá přetvářku na výbornou, takže jsem si nemohla být ani v nejmenším naprosto jistá. Proč tě to vlastně tak zajímá? Je to jeho problém! Samozřejmě to tak bylo, ale z nějakého důvodu jsem se o to prostě nemohla přestat starat. Věděla jsem až moc dobře, kvůli čemu, ale nechtěla jsem si to přiznat. Chtěla jsem se vrátit do svých starých kolejí, kdy mi bylo všechno jedno. Vyhovovalo mi to a najednou je to za jeden večer pryč. Opatrně se k němu přiblížím a posadím se na kraj sedačky. Trochu na mě doléhala únava z mála spánku a všeho toho blázince minulého večera. Potřebovala jsem si sednout, ale nechtěla jsem mu zabírat osobní prostor a tak jsem se snažila být co nejmenší. “Nedělala jsem to proto, že jsi můj vládce…“ Pronesu tiše, cítila jsem, že bych k tomu měla ještě něco dodat, ale nemohla jsem najít ta správná slova. Nebyla jsem moc dobrý řečník a jenom těžko jsem byla schopná v takových situacích mluvit. Nechtěla jsem je ani hledat, raději jsem tuhle větu nechala viset ve vzduchu. Mello se v tuhle chvíli zase stejně vznášel ve svých myšlenkách. Dneska až neuvěřitelně často. Opravdu si o mně myslí, že jsem tak sobecká a nepostarala bych se o něj, kdyby nebyl můj vládce? Cítila jsem se uraženě a přitom se mě to neuvěřitelně dotklo. Zrovna u něj mě to mrzelo ze všech lidí na světě nejvíc. Po jeho otázce k němu na chvilku zvednu oči a vychutnávám si to topení v pomněnkových studnách. Byl to příjemný pocit, kterému jsem se bez zaváhání plně poddala, nehodlala jsem se nijak bránit, stejně by to bylo zbytečné. “To rozhodně ne!“ Pronesu přesvědčeně a v mém obličeji je vidět, že své odpovědi stoprocentně věřím. Určitě by jenom málo lidí bylo schopno sjednotit vzpurné Ellezziany. Navíc zemi a všechno kolem toho má na starosti on, dokázal vytvořit něco tak neuvěřitelného. Jak bych si po tom všem mohla myslet, že není dostatečně dobrý vládce? Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, Mellova dokonalost mi připadala naprosto přirozená. Nad jeho nápadem se chvilku zamyslím. Osobně jsem nebyla večírkový typ, který by z něčeho takového byl naprosto odvázaný. “Některým by to udělalo určitě velkou radost a na semknutí vztahů je to dobrá událost.“ I přes to se na mém obličeji objevilo trochu pochybností, které jsem se snažila ukrýt za obličej bez emocí. Nebyla jsem si schopná představit Ellezziany, jak spolu nenuceně konverzují o počasí a válce. Možná právě v tom byl kámen úrazu, dostatečně jsem tomu nevěřila. Jeho přátelský tón mě těšil a nanejvýš se mi líbil. Něco takového se mi nestávalo moc často a z jeho strany to bylo o to víc potěšující. Radost se snoubila s pochybami, bylo dost pravděpodobné, že je jenom otřesen z předešlé události. Nejistota mě sužovala čím dál víc, chtěla jsem si tuhle chvíli užívat, ale neustále mi v tom něco bránilo. Nesnažila jsem se tomu však bránit, přijímala jsem tento fakt se zdviženou hlavou. Připravovala jsem se na to už hodně dlouho a navíc to bude akorát zkouška pro mé nové ještě lhostejnější chování. V očích mi na chvíli zajiskří, najednou jsem byla zase o něco odhodlanější.

Katia Sundstörm - 31. prosince 2010 19:12

Hotel - Poté venku Rileyho rozčilování je nadmíru vtipné a proto mám co dělat abych se nezačala smát nahlas. Legrace skončí až ve chvíli, kdy se rozhodne mě strhnout k sobě na postel a zacpat mi pusu. Věnuji svému kamarádovi vražedný pohled. Jak vůbec může zpochybňovat můj umělecký talent? ,,Přesně, šest hodin ráno." zopakuji s nevinným úsměvem. Možná má pravdu, je opravdu brzy. Zatímco Rileyho nespokojené vrčení pokračuje, jeho mazlíčkovi se podaří strhnout na zem ozdobnou vázu. Vykulím oči, musela být nepochybně velmi drahá, byla přeci ze zlata. Aby toho nebylo málo, do místnosti vejde pokojská a střepová nadílka jí padne přímo k nohám. ,,Pojď sem, tohle nedopadne dobře." opatrně vezmu štěně do náruče a odnesu ho do dostatečně dobré vzdálenosti od střepů. Nemohli jsme nic riskovat a ES by nám určitě nepoděkovala, kdyby jsme místo zaučení nováčků strávili den u veterináře. Dalmatina položím na postel na které si následně udělám také pohodlí. Rozprostřu kolem sebe měkkoučké polštáře a párkrát se spokojeně zavrtím. Ani nepostřehnu, že všechny střepy už jsou řádně uklizené. ,,Ber to pozitivně, střepy přinášejí štěstí. Nebo smůlu? Já teď nevím." zachichotám se a párkrát podrbu štěňátko za ušima. Bylo opravdu roztomilé, jen kdyby tolik nezlobilo. Žádný učený z nebe nespadl a pokud Riley nepodcení jeho výchovu, neměl by být problém aby z něj v budoucnu vyrostl skvělý společník. Navíc sledovat zvířecí mládě v akci bylo více než zábavné. ,,Ta tvoje sláva má vážně něco do sebe." uznám, životy zámožných celebrit mě již dlouho fascinovaly. Lidem bohužel nedocházelo, že peníze nejsou vším. Nepotřebovala jsem znát počet nul na Rileyho bankovním účtu. Zajímalo mě, jaký je skutečně uvnitř. A to se mi díky Open My Heart povedlo. Získala jsem skvělého kamaráda, kterého mi mohl kdekdo závidět. ,,Myslíš i na něco jinýho než na jídlo?" Dám se do smíchu, Riley pro jídlo dokázal udělat spoustu věcí. Nebyl jediný, i já měla slabost pro své oblíbené pochutiny. Jen kdyby se každá sladkost tolik neukládala do boků. Naštěstí jsem si díky pravidelným lekcím aerobiku mohla dovolit občas zhřešit. ,,Když odtrhneš tele od stáda, nemá šanci na přežití." uznám s kývnutím hlavy, abych potvrdila pravdivost jeho slov. Ale i tohle mělo skrytý háček. Mello byl zkušený bojovník a my nemohli čekat na to, až udělá chybu. Kdo ví, jestli se vůbec nějakých chyb dopouštěl. Je to přeci člověk, musí někdy šlápnout vedle. Bylo by odemě pošetilé spoléhat na nedokonalost Ellezzianů, zvlášť pokud už měli dávno promyšlenou taktiku boje. Tudy cesta nevede. Mám takový dojem, že o našem osudu z velké části rozhodnou schopnosti. ,,Však už jdu." zabrblám nespokojeně. Neměla jsem ráda, když mě někdo rušil během přemýšlení. Do tašky přes rameno naházím nezbytné věci jako peněženku a kosmetiku. Jako další jsou na řadě tenisky, kterým ani nestihnu zavázat tkaničky. Nechtěla jsem zbytečně zdržovat. Popadnu svůj kabát a i se Psem v patách běžím za Rileym před hotel, kde už stojí připravená limuzína a samozřejmě bodyguardi. ,,Dobré ráno." zazubím se na dvě obří gorily v černých slunečních brýlých. Stejně jako vždy z obou sálal respekt ale také nebezpečí. Společně s Rileym se usadíme v limuzíně a čekáme, až se vůz dá do pohybu. ,,Co kdybychom jeli do města? Máme spoustu času, chtěla bych se podívat po obchodech. Prosím!" s výrazem alá štěně na něj upřu své modré oči. Vykouknu z okénka a zasněně pozoruji město. Nikdy by mě nenapadlo, že si na Los Angeles tak brzy zvyknu. ,,Tady to znám! Zastavte!" zavolám na řidiče, který nakonec přibrzdí na jednom z parkovišť. ,,Kousek odtud je park, sejdeme se tam za hodinu, jo?". Nečekám na Rileyho odpověď, pouze z limuzíny vystoupím a zamířím si to k obchodnímu domu. Potřebovala jsem nakoupit jídlo pro případ, že bychom se při hledání Samanthy a Phoebe zdrželi. Modela by nejspíše nenapadlo myslet dopředu na horší časy, od tohu jsem tu byla já, zástupce něžného pohlaví. Vítězoslavně se usměju, mezitím co procházím regály. Jako každá správná dívka nezapomenu zavítat i do obchodu s oblečením a dalšími nezbytnými holčičími doplňky. Ještě že mě Riley nedoprovázel, asi bych ho nešťastníka unudila k smrti. Zastavím se před stánkem s novinami, kde upoutal mou pozornost časopis, na jehož hlavní stránce byl zobrazen Riley a Destiny Ricco. Šokující zjištění? Hm, zajímavé. To musím mít. Zbývalo mi necelých dvacet minut, proto jsem se i s koupeným časopisem vydala do parku, kde už můj kamarád naštěstí čekal. ,,Mám tu pro tebe něco úžasnýho! Tomu sám neuvěříš.". Sednu si vedle něj na lavičku a začnu předčítat. ,,Wow, ty budeš s Destiny fotit katalog? To jsi mi neřekl!" nechápavě kroutím hlavou, ale nepřestávám číst ,,Riley? Ona je s tebou těhotná? Nezmiňoval jsi se o tom, že budeš táta. Už máte pro to malý jméno?" utahuji si z něj, abych ho pozlobila. Bulvárním magazínům se nedalo věřit a pokud mě paměť neklamala, Riley Destiny přímo nenáviděl. Nějaký vtipálek si nejspíš chtěl jen na snůšce lží vydělat. ,,Tady na týhle fotce ti to sluší." pousměju se, modelova fotografie na dvoustránce byla vskutku povedená. ,,Pozveš mě na svatbu? Prosím." žadoním, to už ale celá rudá vyprsknu smíchy. Tohle bylo příliš i na mě.

Riley Strife * Borec * - 31. prosince 2010 22:35

Na cestě za dobrodružstvím Loudavým krokem výjdu před hotel , kde už stojí u limuzíny Avery s Carterem . Kývnu hlavou na pozdrav a čekám , až se přiřítí Katia , která se zapomněla v pokoji . ,, Pohni loudo " povzbuzuju jí k rychlejšímu tempu , jakmile se objeví ve dveřích . ,, Obchody ? " zopakuji znuděně . Zrovna dnes jsem neměl na něco takového náladu , ale Tia uměla být velmi umíněná a málo kdy si nechala své oblíbené činnosti vymluvit . ,, Tak běž sama , já se zatím prospím " zívnu a natáhnu se přes celou sedačku . Jakmile Katia vystoupí , otočím se na své bodyguardy ,, Pak mě probuďte " . Necelá hodina spánku by mi bohužel nijak nepomohla , proto do uší zastrčím sluchátka , ve kterých vyhrává má oblíbená písnička . Myšlenky se mi zatoulají k ES . Povzdechnu si , její reálný život mě již delší dobu nemálo trápil . Měl bych za ní co nejdřív zajít do nemocnice . Už to byl skoro rok co se odmítla vrátit do reality . Zůstávala připojená na přístrojích a nám ostatním nezbývalo nic jiného než tomu přehlížet . Mnohokrát jsem se jí snažil přemluvit k návratu , ale ona mě nikdy neposlechla . Rodiče ES ztráceli naději a byla pouze otázka času kdy svůj boj vzdají a rozhodnou se dceru od přístrojů odpojit . To se nesmí stát . Věděl jsem , co by následovalo . Naše milovaná vládkyně by z tohoto světa navždy odešla a už nikdy se nevrátila . Kdysi jsme s ostatními Opeňany složili přísahu , že budeme reálné tělo královny ochraňovat , stejně tak její rodinu , na které jí záleželo . Byl jsem ochotný přání ES vždy vyplnit . Minuty ubíhají a z mé zasněnosti mě probere až Avery . ,, Riley , neměl by jsi nechat slečnu čekat " připomene mi . ,, Díky za připomenutí " zamumlám , vezmu Psa do náruče a poté z limuzíny vystoupím . Gorily mi jako obvykle stojí po boku , nedovolili by si mě nechat odejít samotného . Rozejdu se do parku , který je po ránu skoro prázdný . Alespoň nehrozily zběsilé nálety ječících fanoušků . Uvelebím se na nejbližšší lavičce a čekám až Tia dorazí . Brzy přiběhne i s čímsi v ruce . ,, Něco úžasnýho ? Nepovidej " položím loket na opěru lavičky a hlavu si podepřu rukou . ,, Tak čti " vybídnu jí , když vidím její nezadržitelné nadšení . To je nějaká porno manga nebo co ? Překvapeně zamrkám v momentě , kdy se zmíní o připravovaném katalogu s Destiny . ,, No , ano .. " přiznám opatrně celou pravdu . Díky své manažerce Audrey jsem o focení věděl , ale nijak nadšený jsem samozřejmě nebyl . Komu by se chtělo spolupracovat s nenáviděnou konkurentkou ? Snažil jsem se vše brát sportovně , jako výzvu , ačkoliv se mi představa sdílení jedné fotografie ani v nejmenším nelíbila . Katia pokračuje ve čtení , avšak její slova mě akorát tak pobouří . ,, Co prosím ? ! Dej to sem " časopis jí z rukou doslova vyrvu . Rychle začnu číst jeden řádek za druhým . ,, Shit ! Co to má bejt ? ! " nevěřícně zírám na nesmyslný obsah článku . ,, Kdo to napsal ? ! Taková kravina ! " zuřím , mé oči planou hněvem . Kterej zmrd ! S otevřenou pusou pročítám odstavec s tajnou svatbou a údajným Destininým těhotenstvím . ,, Katio tohle je naprostá hovadina , těm lidem nemůžeš věřit ani nos mezi vočima " zamračeně založím ruce na hruď . ,, Novinářská kachna , jeden fake za druhým " se znechuceným šklebem hodím magazín do odpadkového koše . Bodyguardi stojí nehybně za mnou , obsah článku ani jednoho nevyvedl z míry . ,, Pojedeme za Samanthou , není to daleko . Tak pojď " chytnu Tiu za ruku a vláčím jí zpět k limuzíně . Avery s Carterem za doprovodu Psa kráčejí za námi . V parku jsme se zdrželi poměrně dlouho , čas ubíhal a ručičky hodin oznamovaly čas devět hodin dopoledne . Snad není Samantha takový spáč jako já , nerad bych někoho vzbudil . Probleskne mi hlavou , to už ale vozidlo zastaví před malým domem . Není to žádná přepychová vila , pouze běžný domek s dobře udržovanou zahradou a garáží . Koutkem oka se podívám na Katiu , poté jen pokrčím rameny a i se štěnětem v náručí vystoupím . Nebyl nejlepší nápad nechat dalmatina pobíhat po cizím pozemku , zvlášť když byl naprosto nezvladatelný a na jakékoliv povely nereagoval . S Tiou po boku dojdeme až ke dveřím , nakonec zazvoníme na zvonek .

Yen *Královna* - 01. ledna 2011 03:58

Elezzie “Měl byste se co nejrychleji naučit, jak se v paláci orientovat. V případě nebezpečí bychom měli nad nepřítelem výhodu poznání pole.“ pokárám jej bezvýrazně, pletouc si vlasy do copu bez gumičky, která by jej utáhla. Poslední dobou mám sklony k tomu, abych své vlasy neustále nějak opravovala a stahovala. Je to pravděpodobně tím, že čím jsou delší, tím víc se mi pletou do cesty, což není příliš výhodné. K tréninku i boji se lépe hodí krátké nebo vůbec žádné vlasy. Seskočím ze zábradlí a pomalým krokem se vydám ke schodům. Sejdu po nich dolů, rukou se lehce přidržuji zábradlí, téměř jako bych vstupovala do sálu, ale ani si to neuvědomuji. Dole pod schody počkám na nováčka a poté vyrazím štěrkovitou a písečnou pěšinou k řece nedaleko odsud. Nejdeme příliš dlouho – snad tři nebo čtyři minuty mlčky – a pak s objevíme přesně tam, kde chci zahájit výcvik. Voda, která teče v malé a úzké říčce, je průzračně čistá a skrz její světle modře zbarvenou hladinu můžu na dně vidět jemné obrysy každého kamene i oblázku. Slabé klokotání a zurčení je způsobené několika širokými, plochými kameny, vyčnívajícími nad vodu a pokrývajícími téměř celý úsek, kdy se říčka svažuje z mírného kopce dolů. Okolo stojí několik stromů, které své kořeny rozpínají po temně zelené trávě, husté a měkké jako koberec. Kmeny těchto stromů jsou doslova poseté šípy s kamennými hroty i těly, ale s letkami z nejjemnějšího peří, zabodnutými v nich i v malých terčích s rudými středy. Obrátím se na Williama. “Věřím, že toto je perfektní místo k vycvičení našich schopností, vašich i mých, pane Smokere. Doufám, že vám nevadí studená voda.“ Skloním se k zemi, rozvážu si tkaničky u bot, vyhrnu si nohavice do tříčtvrtečních kalhot, zuji se a boty úhledně složím pod jedním ze stromů. Pak, bez známky zimy nebo nepohodlí, vkročím bez váhání do ledově chladné vody. Přesně uprostřed mezi břehy se postavím proti proudu řeky, kde vyčkám Williamova následování, a pak si ve stoje jedno chodidlo opřu o koleno a ruce sepnu nad hlavou, jako bych cvičila jógu. Zavřu oči. Stojím naprosto bez hnutí nebo kývnutí. “ Stůjte proti proudu tak, jak vám to vyhovuje. Vyčistěte si hlavu od jakýchkoliv myšlenek. Veškeré potřeby a starosti odložte a soustřeďte se jen na svou vnitřní energii… Na tu energii, která pohání schopnost vaši i mou i schopnosti ostatních… Vnímejte celé své tělo… Nedovolte, aby se vám do hlavy vkradl jediný nápad. Až si budete troufat, zkuste svou rovnováhu dle mého příkladu. Podle té také poznáte, jestli se dokážete soustředit i na to, co nedokážete vidět a nahmatat, ale pouze cítit…“ Postupně se odmlčuji, dokud nejsem úplně zticha. Sama nepřemýšlím nad ničím. V hlavě mám dočista prázdno, nevnímám chladnou vodu, ale jen slabé záchvěvy energie, které se přelévají uvnitř mého těla. Nechám svého žáka nehybně stát zhruba deset minut, během kterým mi zmodrají zimou rty, ale sama chlad nevnímám, jelikož jsem na něj natolik zvyklá, že bych byla zmrzlá na kost téměř neustále. Konečně sestoupím do vody i druhou nohou. Odrazím se, vyskočím na sluncem vyhřátý kámen, ze všech stran omílaný vodou, a postavím se. Z opasku vytáhnu drobnou figurku mladého pážete s jednoručním mečem. Přejedu po ní dlaní, cosi si pro sebe zamumlám a pak figurku, jak by se mohlo zdát, zahodím do trávy. Odehraje se proměna, kdy se ještě za letu dá figurka do pohybu, nejprve ztuhle, pak ladně, a plynule vyroste do životní velikosti. Páže, od hlavy k patě z šedého, téměř černého kamene, a rudě žhnoucíma očima, pozvedne meč. “Zdravím tě, můj pěšáku,“ usměji se na něj nebývale vřele. “Královno,“ poklekne páže-pěšák. “Drahý pěšáku, byl byste tak laskav a propůjčil na krátký čas mému studentovi svůj meč? Děkuji vám.“ Pěšec více než ochotně podá Williamovi meč a poodejde stranou. Já sama odháknu od dalšího opasku jednu dýku, která se velikostí spíče podobá menšímu mečíku. “A nyní,“ pronesu, “se braňte.“ Vrhnu se na pana Smokera a zasypávám ho sprškami ran, které s obtížemi stíhá vykrývat, ale vždy dávám pozor, aby to dokázal, a nikdy nejdu až ke hranicím svých možností či k takovému boji, který je pro mě přijatelný, ale nad jeho síly. Snažím se ho podnítit k tomu, aby ze sebe vydal to nejlepší, a aby se naučil aspoň trochu bojovat. Jednou to bude potřebovat. Vrhám se na něj znovu a znovu, téměř kolem něj tančím, ve chvíli, kdy se pokouší odrážet zepředu, už mu hrozím čepelí zezadu. “Probuďte svou vnitřní energii!“ připomenu mu, a pak proti němu bodnu. Bojujeme na suchých i vlhkých kamenech uprostřed řeky, dokud ho nezavedu na trávu, kde je to bezpečnější. Pěšák nás sleduje ze vzdálenosti, kterou potřebujeme k boji, a upírá své rudé oči střídavě na svou Královnu a na mého žáka.

William „dýmař“ Smoker - 02. ledna 2011 17:25

Trénink „Ono je to těžké, když je to takové bludiště. A vůbec jak se v tom můžeš vyznat? Pořád někam zahýbat…“ a lehce se podrbu na hlavě. Je to trochu trapné ztratit se když jdu za někým. Jak se mi to jenom mohlo stát? Asi mi nějak utekla, protože to jinak není možné. Když znovu vyrazí, snažím se jí držet pořád krok před sebou, nerad bych se zase ztratil. Koneckonců je to plýtvání časem, kdy bych mohl začít trénovat. Chvilku mlčky šlapeme než konečně dorážíme na místo kam mě asi vede. Místo je snad téměř idilické pro milovníky přírody. Voda je tak čistá a nezkažená, že by ji každý ekolog záviděl, a raci by tu měli ráj. A když bych si lehl do trávy, asi by se mi už nechtělo se zvedat. Chvilku pozoruji šípy, jsou nějaké divné.. Přece, který blbec by střílel kamenýmy šípy? A kdo je vůbec vyrobil? „Ne studená voda mi opravdu nevadí.“ a následuju jejího příkladu, zuju si boty a společně s ponožkama je pohodím na zem. Stejně jako ona si vyhrnu nohavice a přejdu k říčce. „Moc se mi do ní nechce. Vždyť je studená. Ale co přece jsem jí řekl, že mi to nevadí ne? A vkročím do řeky. Na nohou mi naskočí husí kůže a po zádech mi přejede mráz. Přejdu za ní a vyslechnu si její radu. Vyčistit hlavu od všeho? A to mám udělat jako jak? Třeba to půjde“ A lehce se koncetruju na spodek břicha. Kde má každý živý tvor těžiště a zdroj energie. Té vnitřní. Někteří tomu říkají Chi, jiní jinak. Po její názorné ukázce, se i já postavím do podivného postoje, ale jakmile zavřu oči, podjede mi noha a já tak zabrzdím druhou nohou pád, takže se zabořím jen jedním kolenem zcela do vody. Sakra potichu zakleju a zkusím celý pokus zopakovat. Teď se mi to povede a stojím jako ona. Když uslyším lehké cáknutí, a dopadání kapek po odrazu, otevřu oči. Vylezu na jiný blízký kámen a užívám si teplého šutru pod nohama. Když udělá kouzlo se šachovou figurkou a ona se zvětší do životní velikosti vykulím na tu figurku oči. Jsem blázen nebo to je skutečné? Ale nabízený meč přijmu. „Bránit se? Ale proti komu? ale to už na mě útočí. Maximální rychlostí, kterou ze sebe vymáčknu, se snažím bránit. s takovou mě utahá, já už teďka rychlejší nebudu! a pak mi připomene energii. „jo to tak, a mezitím co se na ní budu soustředit mě probodne…“ Po chvilce mě to začíná otravovat. Ne jen že tato metoda zatím nikam nevede, ale asi ani nepovede. „Nech už toho! Tohle nikam nevede!“ řeknu nahlas a vší silou uvalím do její útočící dýky, tak že i mě z toho brní ruka. Ačkoliv já oproti ní vypadám dvojnásobně ne li ještě mnohem silnější.

Samantha Raven - 02. ledna 2011 20:09

Další den a je víkend... Uběhlo už zase pár dní a blíží se neděle, jelikož je dnes sobota tak si můžu chvíli poležet v posteli déle a nemusím nikam moc spěchat, navíc táta je dnes v práci takže bych stejně pořádně ani neměla co dělat, zítra zase musím jít... Ne, nemusím, ale já chci... Zapálit svíčku na hrob mámě a bráškovi... Od té doby co zmizel tu je hrozná nuda... Ticho a jsem tu sama... Co mám asi dělat... Dnes nemám nic na práci... Soboty se vždy neuvěřitelně táhnou... Přes týden je škola takže je vždy co dělat, ale sobota se hrozně táhne... přemýšlím a dívám se do stropu svého pokojíku. Pomalu se zvednu z postele a zamířím do koupelny si dát sprchu abych se probrala, studená voda je celkem snadná pomoc na ospalost... A poté trochu zkultivovat zbytek abych nevypadala jako strašák, tedy né že by na tom nějak moc záleželo když jsem doma a nikam nechodím ale tak je to přirozenost, ne? Pomalu ale jistě jsem se vším hotová až nakonec odejdu znovu do pokoje kde se obléknu, na sobě nenosím prakticky nic jiného než svou školní uniformu, někdy i doma bývám v ní, nikdy jsem oblečení moc neřešila... Ale dnes si vyberu něco jiného, béžové tričko které je čistě jednobarevné bez nějakých vzorů a barevných kombinací, a k tomu středně dlouhou sukni světle modré barvy, nikdy jsem nenosila něco jako džíny a podobně... Možná jsem trochu moc dětinská ale já jsem zvyklá chodit v sukních a mě se to tak líbí, a jelikož věčně bývám doma tak to každému může být jedno co si oblékám, že? Jakmile jsem oblečená seběhnu dolů do přízemí kde se pomocí židle dostanu až k poličkám kde najdu nějaké cereálie a misku na ně, postupně to odnosím ke stolu a zajdu do lednice pro mlék, jednoduchá snídaně ale celkem dobrá, jak říkám, nejsem moc složitý člověk a spokojím se s málem byť bych mohla mít i něco lepšího kdybych chtěla. Jakmile se nasnídám tak po sobě vše uklidím a rozejdu se do své malé pracovny kde zapnu PC které naskočí prakticky hned. Dnes není co dělat a tak jen zapnu internet a začnu brouzdat po stránkách které mám ráda nebo prostě jen tak sledovat dění a také trochu upravit vzhled stránek tátovi firmy, je to takové celé zastaralé a není to moc hezké, začnu tedy hledat příhodné obrázky a pustím se trochu do úpravy vzhledu stránek, ať jsou hezké i na pohled. Táta vážně rozumí své práci, ale slovo "dizajn" mu nic neříká... Narazit na takové stránky tak bych utekla na sto honů a nekoupila si nic z toho co mají byť by byli sebelepší... Trochu mu to upravím a zpřehledním ať to lidi neodsuzují jen co ty stránky zahlédnou... říkám si a pustím se do své nové práce co si najdu. Po nějaké době se ozve zvonek. Táta? Né... Hloupost, ten má práci až do šesté večer... Že by si něco zapomněl? Ale to by mi prvně zavolal... Kdo to může být? přemýšlí a uložím změny co jsem doteď provedla na stránkách tátovi firmy a rozběhnu se ke vchodovým dveřím. Táta odešel vchodem přes garáž takže dveře jsou stále zamčené, na západku a ještě pojistka. Přišoupnu si k nim malou stoličku na které běžně sedíte když si obouváte boty ale já ji využiji pro to abych viděla přes "kukátko" kdo to vlastně je. Zadívám se na dvě osoby přede dveřmi. Proč mi je od někud povědomý... Že bych ho viděla někde na internetu? Nebo někdo mu podobný... Ale ať je to kdo je, co může chtít? A ta... No, prostě co mohou chtít? přemýšlím a seskočím ze stoličky a znovu ji vrátím na místo, poté otočím klíčem v zámku a vytáhnu západku, po té pootevřu dveře ale stále je drží řetízek který funguje jako pojistka. Vykouknu vzniklou škvírou tak asi dvacet cm. a zadívám se na ty dva. "Dobrý den... Co si přejete?" řeknu trochu nejistě a zároveň podezřívavě, ano, nejsem zrovna důvěřivý člověk...

Arianna Salwert - 03. ledna 2011 13:35

Znovu v Open My Heart Celý týden se dal přirovnat k dění z pohádkových knížek. Christian na mě každý všední den čekal před školou a nakonec mě zavezl až domů. Po večerech jsme chodili na procházky, do kina nebo se sbližovali v příjemné atmosféře našich domovů. Připadala jsem si jako v ráji. Konečně jsem mohla být po boku svého vysněného objektu a zdálo se, že Chris to vidí stejně. S nadšením jsem uvítala i jeho ochotu při plnění různých školních projektů, na které jsem sama nestačila. Dnes byla naštěstí sobota, což znamenalo jediné - Bezstarostné lenošení v posteli. Mé plány překazil až Christian, který mě obeznámil s jeho a i mým novým denním programem. Takže trénink v Openu začíná ? Hm, to nezní vůbec špatně. Jakmile splním všechny uvolňovací procesy a navodím tranz, bez potíží vycestuji z těla. V ruku v ruce se s Chrisem nakonec přemístíme do Openu. ,, Pomůžeš mi s objevením schopnosti ? " dotážu se mile, byla jsem na svůj nadpřirozený dar opravdu zvědavá. Svou radost bych přirovnala k malému dítěti, natěšeného na Vánoce. Pomalu dojdeme až do zahrady, kde už je také Rima, ES a ještě jedna černovlasá dívka. Vidím jí poprvé v životě. ,, Ahoj. " pozdravím všechny s úsměvem. Přikleknu k jednomu z roztomilých koťátek, které se mi proplétá pod nohama a vezmu jej do náruče. Jak se má asi Chassidama ? Měla bych jí co nejdříve navštívit. Zdá se, že si ES potřebuje popovídat o samotě s Dayitou, proto společně s Chrisem a Rimou odejdeme do paláce. ,, Až skončí výcvik, mohli bychom na projížďku. " přemýšlím nahlas. Lákalo mě se znovu vyhoupnout do sedla své klisny, kterou jsem si oblíbila stejně tak, jako ona mne. Zatímco čekáme na příchod ES, důkladně zkoumám nástěnné malby a překrásné sochy. Jako by je vytesal samotný bůh. Všechno je tu tak nádherné. Záhy se vládkyně objeví i s Dayitou v patách. ,, Já jsem Arianna. " představím se a natáhnu k ní ruku. Přeci jen bude pro obě mnohem snažšší, když budeme znát svá jména, aniž bychom na sebe pokřikovali ,, Hej ty ! " . Bojovali jsme za jednu zemi a to byl jeden z hlavních důvodů ke spolupráci. Nestihnu ani zaregistrovat odsun sochy, která odkryje dlouhou chodbu se spoustou dveří. Překvapeně zamrkám. Co to ? ,, Co je v těch posledních dveřích ? " pošeptám Chrisovi, aby nás nikdo jiný neslyšel. Pokud tu bylo dvacet výcvikových místností, k čemu sloužily poslední dveře ? Byla jsem zvědavá a toužila znát pravdu. S ochotou ostatní následuji do prvních dveří, ve kterých se nachází překrásná krajina a vodopád. Zalapám po dechu. ,, To je nádhera " Teprve teď si uvědomím, že právě na vidinu vodopádu uvnitř přírody jsem se uvolňovala před astrální projekcí. ,, Kde to teď vlastně jsme ? " zeptám se po chvíli, načež si sednu do trávy kousek od ES ,, Co mám dělat abych objevila svou schopnost ? " položím vládkyni zvídavou otázku, nerada bych udělala něco špatně.

Katia Sundstörm - 05. ledna 2011 18:28

Cesta za Samanthou ,,Já vím. Přece sis nemyslel, že tomu věřím." rozchechtám se, smích mě ale přejde v momentě, kdy Riley hodí časopis do odpadkového koše. Naštvaně dám ruce v bok ,,Hele, to bylo moje! Co si teď budu číst?" zavřískám, za časopis jsem totiž utratila poslední peníze, které jsem u sebe měla. Přehrabovat nevábně vonící koš nebyl zrovna nejlepší nápad, proto jen bezmocně pokrčím rameny. ,,Možná ti to odpustím, když mě pozveš na colu." zabručím a s rukama v kapsách následuji modela zpět k limuzíně. Bylo potěšující vědět, že bydliště naší budoucí žačky není daleko. Popravdě by mě ani nebavilo namáhavě cestovat přes celé město. ,,Až budeme mít hotovo, mohli bychom se stavit u nás doma." svěřím se mu se svými plány, zatímco se dá limuzína do pohybu. ,,Musíš vidět Chiku, za tu dobu hodně vyrostla." koutky úst mi při vzpomínce na mou zvířecí kamarádku vyletí nahoru. Morčátko mi kdysi pomohl vybrat Riley těšně před stěhováním, abych měla na svůj rodný New York alespoň malou vzpomínku. Tříbarevná upískaná uličnice mi vždy dokázala zlepšit náladu, ať už byla sebehorší. Vesele si pobrukuji, to už ale zastavíme před domkem s velkou zahradou. Vystoupím z auta a rozhlédnu se kolem. Samantino útočiště působilo na první dojem velmi dobře. Riley za mnou kráčí s dalmatinem v náručí. Viditelně by se rád proběhl, ale právě teď jsme měli na práci mnohem důležitější věci než nahánění neposlušného psa. Dojdeme až před práh, zazvoníme a poté čekáme na odezvu. ,,Je vůbec doma?" pronesu líně a nakloním hlavu na stranu. Nerada bych absolvovala celou cestu naprosto zbytečně. Nervózně přešlápnu na místě, to už se naštěstí dveře otevřou. Skrze škvíru na nás zírá malá dívenka, nemohlo jí být ani čtrnáct let. Věnuji jí zářivý úsměv, byla skutečně roztomilá. To bude přesně ta pravá posila pro Open. Tón jejího hlasu je nejistý, plný nedůvěry. Ani jsem nepočítala s tím, že nám hned padne kolem krku a uvěří všemu, co jí o Openu povíme. Nenápadně pohlédnu na Rileyho, abych mu alespoň pomocí řečí svého těla naznačila, že se o vyřizování postarám. Ty se starej o Psa, já budu mluvit. ,,Ahoj, ty budeš Samantha, že ano?" zeptám se s přívětivým úsměvem. Potřebovala jsem působit uvolněně, rozhodně jsem jí nechtěla vylekat hned na samotném začátku. Tohle snad nebude tak těžké. Nebo ano? ,,Já jsem Katia a tohle je můj kamarád Riley." Kývnu hlavou směrem k hnědovlasému modelovi, který stále drží v náručí štěňátko. Jak mám pokračovat? Na chvíli se odmlčím, potřebovala jsem v hlavě zformulovat správné znění slov. Znovu upřu zrak na Samanthu. ,,Existuje věc, o které bychom si s tebou rádi promluvili. Vím, že to možná bude znít šíleně, ale slyšela jsi někdy o místech, kde se zhmotňují všechna přání?" Tak a teď ti zavře před nosem. Lidi jsou nedůvěřivá stvoření. Jenže jak jinak jsem to ksakru měla říct?!

Christian *Chris* Leander - 05. ledna 2011 19:29

Open My Heart S úsměvem pozdravím ostatní dívky, které se vedle ES objevily. Vládkyně vypadala opravdu roztomile, jako vždy v zajetí svých zvířátek. Na výcvik jsem se těšil, byla to moje oblíbená záležitost, i když některé z jeho částí byly doopravdy kruté. Jak jinak také najít svou schopnost, že? ,,Pro tebe vše, zlatíčko. Udělám z tebe bojovnici." zamumlám a věnuji ji jeden ze svých mileneckých pohledů, který si vždy speciálně šetřím pro svou dívku. Kdo by odolal pohledu blankytně modrých očí? Všimnu si, že se k nám připojila další dívka, podle popisu hádám, že Dayita. Vypadá to, že Rileymu se podařilo splnit jeho úkol. ,,Vítám tě v Openu, Dayito. Jmenuji se Chris." pozdravím jí s lehkým úsměvem, poté se opět otočím na Ar. Má chuť vyjet si na projížďku. Vědoucně kývnu hlavou, je to doopravdy skvělý nápad. Poté se rozejdu za ES, která zamíří do prvních dveří. Kráčím po boku Ar, která zvědavě pohlédne na poslední dveře. ,,Je zakázané do nich chodit, jsou to ESiny dveře." zamumlám. Chápu její zvědavost, sám jsem jí rozhodně netrpěl. Raději ji chytnu za ruku a vedu dále do prvních dveří. Místnost zaplní šum překrásného vodopádu. Posadím se a lehce vdechuji pach vody, který mne uklidňuje. Jedním očkem pozoruji, zda Ar něco pociťuje. Nakonec usoudím, že ne. ,,Ujmu se jí, ES. S tvým dovolením. Jdeme, Ar." zamumlám, stisknu dívce ruku a pomalu jí vedu do druhé místnosti. Před námi se rozprostírá nádherná louka, obklopená několika málo stromy. Je zde cítit silná vůně barevných květů, které se kolem rozprostírají jako moře. Nedaleko se pase malý roztomilý koloušek. ,,Pojď." vezmu jí za ruce a zavedu přímo do středu, mezi květiny. Posadím si jí na klín a lehce vdechuji omamnou vůni. ,,Víš, Ar, musím se tě na něco zeptat. Byl bych moc rád, kdyby ses stala mojí přítelkyní. Poslední týden se mi moc líbil." zamumlám a vjedu jí rukama do vlasů. Nenaléhám, jsme tu přeci od toho, abychom našli její schopnost. Po krátkém čase je mi jasné, že tady nemáme co pohledávat. Jemně jí uchopím za zápěstí a zavedu do další místnosti, tentokráte s číslem sedm. Záhadně se usměji, stejně jako ES, i já ji mám v oblibě. ,,Tohle se ti bude líbit." zamumlám a se zářivým úsměvem vejdeme přímo dovnitř. Ocitneme se na prašné cestě, která se táhne kamsi do dály. Obloha je rudá, stihli jsme právě západ slunce. Kolem nás je dlouhá dřevěná ohrada, za kterou se poklidně pasou ovce a stádo koní. Přímo před námi se objeví přenádherný, majestátně vypadající Frís, který se k nám zvolna blíží. Pomalu, s Ar v závěsu, se ke koni přiblížím. Poté jen sleduji šťastnou Ar, kterak se v tomto snovém světě činí. Leč schopnost nikde. ,,Vezmu tě někam vejš. Něco ti ukážu, třeba nám to pomůže." zamumlám a vedu jí do desátých dveří. Jakmile se zaklapnou, kolem nás nastane neproniknutelná tma. Ve vzduchu je cítit vlhkost a neuvěřitelná zima, která nám okamžitě zalézá pod kůži. V lehkém oblečení bychom tímto způsobem zachvíli umrzli. ,,Neboj se." zamumlám a čekám, zda se Ar nějak projeví. Šokem by snad mohlo.. Nakonec jsem to vzdal, je přeci jasné, že nebude mít takovou schopnost jako já. Přivřel jsem oči, místnost náhle zaplnilo jasné světlo, které vycházelo přímo z mého těla. Mohlo se skoro zdát, jakoby hořelo. Plavé vlasy mi lehce vlály, v zlatavém odstínu. Sloužil jsem nyní jako "lampa". Nacházeli jsme se v tmavé jeskyni. Ar mohla cítit, jak zima pomalu ustupuje, z mých rukou se linulo příjemné teplo. Přitiskl jsem si Ar k tělu, bylo to skoro lepší než kamínka. S úsměvem jsem pohlédl na vchod z jeskyně, zamrzlý ledem. Namířil jsem proti němu svou ruku. Z dlaně mi vyšlehl oslepující záblesk, který do ledové stěny narazil a postupně jí rozehřál. ,,Jdeme. Mimochodem, tady jsem objevil svou schopnost." usměji se a pomalu jí vyvedu ven. I zde jsme nepochodili. Nechám svou schopnost pomalu odeznít, nechtěl jsem po celou dobu chodit jako nějaký zářící anděl. ,,Čeká nás třináctka." zamumlám a se zlověstným úsměvem pomalu otevřu další dveře..

Gaspard Rochette - 05. ledna 2011 22:35

soukromá zpráva od Gaspard Rochette pro Open My Heart Kdo by to byl řekl, že člověku může zkomplikovat situaci něco tak nepatrného, jako je myš. Ano myš, malá prohnilá myš, kterou jsem měl chuť nazvat prašivou krysou, když mi zkřížila cestu po nalezení pokladu. Ale to předbíhám. Patro se mi podařilo najít, horší bylo najít pokoj, který ES patřil. Zjistil jsem, že jí patří nespočet pokojů, pokud za nespočet mohu označit pět dveří. Když je ale člověk ve stresu, rád zveličuje. Před dveřmi jsem ke svému překvapení nenašel zvěř žádnou, i když jsem tam čekal třeba dva sedící tygry, pumy, nebo podobnou kočkovinu. ES má zkrátka důvěru a je to optimista. Po prostupu do pokoje začalo hledání. Musel jsem hledat opatrně, nenápadně a rychle. Pokud se jednalo o dokumenty důvěrné, zkoumal jsem místa jako šuplíky, skříňky, skříně, truhličky, krabičky a podobná místa. Naštěstí jich nebylo tolik, ale dokumenty ne a ne najít. Začal jsem tedy prohledávat místa odvrácená pohledu příchozího. Zdi za nábytkem, matrace, zamčené prostory. Ale všeho po málu a dokumenty nikde. Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že jsem neúspěšně konal už půl hodiny (dle času v realitě). Herdek, někde to mu musí bejt! Přeci bych nebyl tak blbej, abych to nenašel…, nadával jsem v duchu a rozhlížel se po místnosti. Měl jsem pocit, že jsem prošmejdil každý kout a každou úschovnou prostoru. Ale co mě nenapadlo bylo se podívat na pracovní stůl. Opravdu jsem byl tak blbý, že jsem nezpřeházel pár papírů na stole. A byly tam. Pod pár knihami, přímo před mýma očima. Svazek listů popsaných jako formuláře. Christian Leader, Rima Jeevas, Eleonor Morano… byli tam i další. Některé listiny byly psané čerstvě, některé už byly poněkud zašlé. Tak jsem se do nich zabral, že jsem přeslechl šramot zpoza stolu. Když jsem odložil papíry, abych je sroloval do úhledné ruličky a uložil pod ramenem, spatřil jsem před sebou na knihách sedět myš. Malou šedou myš, perfektní vzor škůdce a komplikaci mé situace. Stála na zadních, natahovala se k mně a větřila. Špatný, špatný! nasadil jsem něco jako nervózní výraz a ihned se zneviditelnil. V domnění, že se tak myši zbavím jsem rychle spěchal ke dveřím. Než jsem ale pokoj opustil, došlo mi, že ta myš je svědek. Jestli se odsud dostane a řekne to ES, … musím odsud rychle pryč!“ rozmyslel jsem se, jelikož představa, že honím po pokoji myš za účelem ji nelítostně zneškodnit (jelikož podplácet zvířata se nevyplatí) by znamenala další zdržení a vraždu. Proletěl jsem dveřmi na chodbu, zašil se někam do kumbálu a z toho jsem se pracně přenesl zpátky do Ellezzie, abych předal dokumenty Mellovi.

Rima Jeevas - 06. ledna 2011 17:39

Open My Heart ,,Ahoj ES“ Lehce se usměji, ale nepřeháním. To, že mě má na starost vím. Nijak jsem nebránila, nejspíš jsem neměla ani důvod. ES se zdála jako velmi milá dívka a Riley o ní také velmi pěkně mluvil. Doufám, že v Openu budou tací všichni. Přidřepla jsem si a pohladila si malého pejska. Vypadala roztomile. Jsem ráda, že tu jsou zvířata. Usměji se pro sebe. Netrvalo dlouho a přišla i Dayita. Společně s ní mě sem Riley poprvé vzal. Chvilku jsem vzpomínala, hlavně na Rileyho. Přestala jsem přemýšlet ve chvilce, kdy jsem měla Chrise a Ariannu následovat. Došli jsme do prvního patra v paláci. Zde se nacházelo několik dveří, na kterých byla čísla. Všimla jsem si, že na konci chodby byli dveře s číslem 21, ale dále od ostatních. Za chvíli přišla ES společně s Dayitou. Jen 20 výcvikových. Co je pak v těch posledních? Ač mě to vcelku zajímalo, zjišťovat jsem to nepotřebovala. Pokud by to bylo něco důležité, dozvěděla bych si to. Už se těším na svou schopnost. Už se těším, až o ní Rilovi řeknu. Bylo jasné, že na začátek jdeme do prvních dveří. V jakých dveřích objevím svou schopnost? Vstoupili jsme do dveří. Bylo to tam příjemné. Takovou překrásnou přírodu bych ve městě jen těžko sehnala. Neviděla jsem nikdy nic krásnějšího. Škoda, že tu není Riley. Vzpomenu si opět na něj. Takové krásné místo a on tu chybí. Zadívám se do hučící vody. Co dělá asi teď? Zamyslela jsem se. Nejspíše bude hledat nové bojovnice do Openu. Pořád mi nedocházelo, proč na něj tak musím myslet. Kéžby tu byl vedle mě … Zatoužím. Za okamžik se za myšlenku začnu okřikovat. Přestaň na něj myslet. Hned! Zašklebím se. Jsem ráda, že mě nikdo nepozoroval. Možná bych se měla více uvolnit. A nemyslet na to. On se brzy vrátí. Určitě…

Marcus -Mello- Archer - 06. ledna 2011 18:58

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Ve spárech zoufalství a seminární práce Podezíravě se na Lucy podívám, stále jsem nevěděl, zda - li jejím slovům věřit. Každý podřízený člověk měl instinktivně strach před zdánlivě mocnější osobou, tak proč by najednou Ellezziané pokoušeli trpělivost svého vládce přetvářkou ? Mluví pravdu ? ,,Nejsi unavená?" zeptám se, jelikož mi došlo, že toho nejspíš mnoho nenaspala. Sám jsem na tom nebyl o moc lépe, ale právě teď nebyla nejvhodnější doba k odpočinku. ,,Jestli chceš, přespi u mě v ložnici." navrhnu, i když tón mého hlasnu zní spíše jako příkaz. Nechtěl jsem Lucy posílat zpět do pokoje plného střepů, alespoň ne do té doby, dokud je všechny neodklidím. A čí vina to je, že ? Chováš se jako by ti bylo pět. Pousměju se, jakmile mě ujistí o mých vladařských schopnostech. Pokud se pouze přetvařovala, pak nadmíru přesvědčivě. I já tentokrát nedobrovolně naletěl. ,,Myslím si to samé." přisvědčím, večírek v Ellezzii byl výbornou příležitostí k upevnění poničených vztahů. Ostatní měli možnost se o sobě dovědět více, aniž by k sobě byli lhostejní, jako doposud. ES se možná nechávala unášet svými emocemi, ale její bojovníci drželi při sobě. Ale tohle už je extrém, nesmíme dopustit lítost nad každým mrtvým. ,,Na chvíli tě opustím, musím ještě něco dodělat. Kdyby jsi cokoliv potřebovala, přijď. Budu v pracovně. " obeznámím jí se svými plány, jako by se jednalo o naprosto běžnou věc. Blázníš Mello ? Je sobota, šest hodin ráno !. Vymluvit se na nedodělanou práci opravdu nebylo nejvhodnější řešení, ale ze všeho nejvíce jsem chtěl být alespoň chvíli o samotě. Nechám Lucy v obývacím pokoji a sám zmizím za dveřmi pracovny. Pomocí dálkového ovládání spustím hudební přehrávač vyjímající se na komodě, kousek ode mne. V tu ránu se celou místností rozezní písnička, která mi ihned připomene časy strávené s vládkyní Open My Heart. Takin back my love... ES jí milovala. To cédéčko patří jí, kdysi ho u mě nechala. Měl bych jí ho vrátit. Téměř okamžitě mi dojde, jak moc je můj nápad ubohý. Eleanor byla přeci už skoro rok připojená na přístrojích, odmítla se vrátit do reality. Kdybych chtěl, mohl bych jí zneškodnit, aniž by musela Ellezzie do války. Tohle není správné řešení. Ublížit Eleanořinu reálnému, bezmocnému tělu nebylo férové. Sliboval jsem kdysi pomstu, avšak ne za takovou cenu. Pokud měla ES skutečně zemřít, pak jedině v boji, při kterém bude mít šanci na sebeobranu. Dosednu na kancelářské křeslo a přisunu se blíže ke stolu s notebookem. Seminární práce volá. Vládnout celé Ellezzii bylo více než náročné, zvlášť když jsem se musel o svou zemi dělit s realitou plnou povinností. Nedalo se nic dělat, studium na vysoké škole jsem nemohl zanedbávat. Tak co tu máme dnes ? Somatopedie ? No bezva.. Na nic nečekám, připravím si potřebné materiály a dám se do práce. S chutí do toho a půl je hotovo, ne ? Do svého úkolu se natolik ponořím, že brzy zapomenu na ubíhající čas. Potřeboval jsem si udělat alespoň na několik málo minut přestávku. Za celou noc jsem naspal sotva pár hodin a chybějící energie mi chyběla. Výjdu na chodbu kde stále stojí klec s činčilou uvnitř ,,Pojď sem holka." Otevřu malá dvířka a zvířátko uchopím do náruče. Velké knoflíčkovité oči které na mě upírá mě doutí k nepatrnému úsměvu. ,,Teď mi budeš dělat společnost ty." Vrátím se zpět do pracovny a poté si udělám pohodlí na pohovce. Zatímco ležím, činčila po mém těle chodí sem a tam. Nejspíše jí bavilo ze mě dělat silnici. Nakonec se zastaví až u tváře, do které mě šimrá svými fousky. Ospale zívnu, doléhala na mě únava. Potřebuješ se prospat. Dovolím si alespoň na chvíli zavřít oči, to jsem ovšem neměl dělat, jelikož únava mě brzy pohltí úplně. V tu chvíli nemám šanci vidět činčilu, která vyskočila na parapet a pustila se do likvidace květin.

Gaspard Rochette - 06. ledna 2011 21:50

Ellezzie Přenos nakonec i navzdory mé nervozitě proběhnul v pořádku, dokonce jsem se neobjevil uprostřed džungle, ale pár desítek metrů od temného paláce. Bohužel mě nenapadlo nic jako konečně doma, nebo zase v bezpečí, jelikož jsem věděl že teď už nějakého toho bezpečí moc nezažijeme. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem za dlouhou dobu zažil něco jako dobrodružství, ono přeci jenom sedět furt na zadku a nic nedělat není zdravé a trocha adrenalinu nikdy nikomu neuškodila, pokud zrovna netrpěl srdeční slabostí. Bez nutkání sdělit radostně svůj úspěch prvním lidem co potkám, jsem zamířil rovnou do paláce a do hlavního sálu, kde jsem očekával Mella. Bohužel jsem neodhadl čas, který jsem v Openu strávil, takže vládce byl stále nepřítomen. Tak teda… nic. Třeba to bude vědět někdo z ostatních…, řekl jsem si a obrátil se na patě. Svazek dokumentů jsem držel pod rukou přitisknutý k boku, jako kdyby se jednalo o ranní noviny. Došel jsem na nádvoří, ale nikoho cestou ani tam nepotkal. Vždyť tu má být Yen a Thomas s těmi nováčky. Snad nešli někam daleko…, rozhlížím se a popocházím dál od schodů, co vedou na nádvoří. “Budu je tu nahánět po celý Ellezzii…,“ zabručím si pro sebe, ale nic jiného mi nezbývá. Jiného Ellezziana by napadlo sebrat ze stáje koně a tak si urychlit cestu. Já ale toho kousavého mezka odmítám sedlat, jelikož ani nevím jak na to a jdu hezky po svých. Kudy mohli jít? Kde by se dali dobře trénovat nováčci? Určitě ne v hlubokym porostu…, snažím se vydedukovat svůj směr chůze, která se po chvíli promění v let nad zemí při kterém prolétávám větvemi stromů, aniž by se jediný lístek pohnul. Hlavou se mi kromě terénu honí, jestli budou vůbec vědět, nebo alespoň tušit, kdy se Mello vrátí. Ellezziany nalézám na jakémsi palouku s blízkou říčkou. Zastavuji se kousek od něj v porostu a zhmotním se. Chvíli je pozoruji. Yen nováčka zaučuje docela tvrdě, ale tak se na to musí. Mně samotnému mi k mé schopnosti dopomohlo silné psychické vypětí a strach. Možná proto nemám žádnou útočnou schopnost jako ostatní. Počkám až boj ustane a pak vyjdu zpoza stínu stromů. “Zdravím, snad vás neruším… Neviděli jste Mella?“ zeptám se a založím si ruce do kapes. Z jedné čouhají srolované dokumenty.

Lucy Rower - 06. ledna 2011 22:10

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Užívej dne a zítřku věř co nejméně Po jeho návrhu se na vteřinu nejistě podívám ke dveřím, které vedly do jeho ložnice. Ležet v jeho posteli, kde ještě před nějakou chvílí ležel on sám, byla lákavá, víc jak lákavá. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje, byl to hodně nepříjemný pocit. Nikdy se mi něco podobného nedělo tak často, jako právě teď. Zmateně si položím dlaň na jednu z horkých tváří a zamračím se. Slíbila jsem si, že všech zbytečných citů a reakcí se zase rychle zbavím. Budu opět taková, jaká bych měla být. Chladná, nic nevnímající a vždy naprosto flegmatická. I přes to se mi nedaří v Mellově přítomnosti něco takového zkrotit, naprosto mi vzal vítr z plachet. Cítila jsem se naprosto mimo, v jeho přítomnosti bylo najednou všechno tak jednoduché. Jediný jeho dotyk byl schopný ochromit celé mé tělo. Jeho upřímná slova měla účinek balzámu na mou pochroumanou duši. A jeho upřímný pohled mě příjemně zahříval pocitem štěstí. Snažila jsem se tomu všemu bránit zuby nehty, ale moje tělo se samo poddávalo jeho účinkům. Mysl byla taky velice oslabena, už moc dlouho nevydrží a poté se mu poddám úplně. Nakonec se před ním naprosto zesměšním, určitě se mi vysměje a už nikdy nebudu moct vstoupit do Ellezzie. Co bylo horší? Zraněné srdce nebo to, že bych ho už nikdy neviděla? Myslím, že to snad ani nemohlo být snazší, odpověď byla tak strašně jasná. Znovu se ponořím do svých myšlenek, které se samozřejmě točily jenom kolem Mella a mé beznadějné situace. Topila jsem se v nich čím dál víc a nebyla jsem schopná najít nějakou oporu, která by mi znovu pomohla nahoru na hladinu pro potřebný přísun kyslíku. Tentokrát se v tom všem však nejspíš opravdu utopím a už nebude cesty zpět. Musíš odsud vypadnout a to co nejdřív… Radí mi můj vnitřní hlásek, který moc dobře ví, o čem mluví. Skoro jsem ho ale nevnímala, nechtěla jsem to slyšet. Existuje jenom tahle chvíle, kdy je tak blízko mě. Nehledím na to, co se stane za den, za měsíc, jak se budu cítit a jak moc mě bude bolet hruď. Nezajímala jsem se o to, jelikož v tuhle chvíli - v jeho přítomnosti - se všechny tyhle obavy zdály jako banální pitomosti. Jakmile mi oznámí, že jde do pracovny, jenom nemně přikývnu s pocitem zklamání a náhlého návalu opuštěnosti. Na obličeji to však nedám znát, rozhodně jsem nehodlala nechat něco vyjít na povrch, aspoň ne před jeho očima. Raději se ani nezajímám, proč zrovna v sobotu kolem šesté hodiny ranní potřebuje řešit nějakou práci. Nechtěla jsem vědět, že mě má plný zuby a tak si potřebuje na chvíli od mé přítomnosti odpočinout. Ani jsem si takovou myšlenku nepřipouštěla, prostě jsem ji co nejrychleji vypudila z hlavy. Až když je za dveřmi, dovolím si jeden ze svých útrpných pohledů, samota se do mě pustila jako nikdy předtím. Musela jsem si pažemi obejmout trup, abych ten neuvěřitelně dotěrný pocit opuštění aspoň polevil. Proboha a to šel jenom do vedlejší místnosti!! Potřesu hlavou, tohle potřebovalo rapidní zásah a to hned. Nejspíš už mi bylo dáno jeho blízkosti dost, budu muset odejít, nebo se z něho asi zblázním. Všechny myšlenky jako splašené létají mou myslí, až mě z toho začne neuvěřitelně bolet hlava. Nejhorší na tom bylo, že byly rozdělené přesně na polovinu. Jedna chtěla, abych co nejrychleji zmizela, naopak ta druhá se snažila mě neustále zdržet. Nikdy jsem nestála proti takovému rozhodnutí, a proto jsem byla naprosto zmatená. Nakonec mě však jedna z polovin přesvědčí. Vše si samozřejmě musím nějak odůvodnit, a proto se dám do pohybu s vědomím, že mu jenom oplácím laskavost. Ano, cítila jsem se unavená a po psychické stránce naprosto dezorientovaná, ale to neměnilo nic na tom, že Mellovi dlužím hodně. Postupně najdu po jeho bytě veškeré věci, které k úklidu potřebuji. Přitom všem se snažím být co nejtišší, abych ho nijak nerušila v jeho práci. Nejdříve jsem se postarala o sklo v pokoji, slíbila jsem mu, že to uklidím a to taky hodlám dodržet. Střepů je celkem dost a chvilku mi trvá, než se zbavím úplně všech. Byly rozházené snad po celé polovině pokoje. Poté zvednu ze země tři fotky a zběžně si je prohlédnu. Nehodlám je nějak moc dlouho pozorovat, přeci jenom je to jeho soukromí a já na to nemám právo. Obličej se mi stáhne do bolestné grimasy, na něco takového jsem nikdy ani nepomyslela. Nechtěla jsem se na ně dívat, ale dívky na obou fotkách byly skutečné hezké. Cítila jsem nějaký podivný pocit, který jsem předtím nikdy nezaznamenala. Takové podivné bodání u srdce a nesnesitelná chuť všechny fotky roztrhat na cáry. Opatrně všechny tři obrázky položím na noční stolek a víc se na ně ani nepodívám. Tohle všechno je postavené na hlavu, prostě se musím co nejdřív se vším vypořádat a navrátit do své nic neříkající masky. Bylo ubíjející, jak si se mnou city hrály, připadala jsem si jako panenka bez vůle. Holčička vám může utrhnout obě ruce a vy s tím vůbec nic neuděláte, nijak tomu nezabráníte… Když jsem s uklízením střepů a odstraněním veškerých krvavých skvrn hotova, přesunu se směrem do kuchyně. Měl ji hezky zařízenou, hodnou chvíli se jenom nejistě rozhlížím kolem. Nejspíš bych mu měla něco udělat, umím to a jako chlap se ve vaření určitě moc nevyjímá. Pátravým pohledem prohledám lednici, jestli v ní nenajdu nějakou inspiraci. K mému překvapení má vše dokonale nakoupeno, což rozhodně není úplně zvykem ani v normálních rodinách. Nakonec se rozhodnu pro naprosto osvědčenou věc, prostě udělám kuře s opečeným bramborem. Vařím to skoro každou chvíli a snad tím ani nic nezkazím. Po necelé hodině jsem konečně se vším hotová. Ještě se musí kuře dopéct, což nějakou chvilku potrvá. Zamyšleně si utřu ruce do utěrky. Připadala jsem si tak trochu jako ubohá uklízečka, ale pro Mella nejspíš stejně vyšší cenu mít nebudu, to bych musela bát hodně naivní, kdybych si něco takového nepřiznala. Zaraženě se dívám před sebe, moje myšlenky mi čím dál tím víc ubližovaly, ale nebyla jsem schopná je zastavit. Raději se znovu dám do nějaké práce, nemusím potom aspoň věnovat tolik pozornosti svým neposedným úvahám a domněnkám. Uklízela jsem, kde se dalo, bylo mi to v podstatě jedno, byla jsem ráda za zaneprázdnění rukou. Člověk potom na nic jiného neměl čas, což mi v tuhle chvíli nahrávalo. Od Mellova odchodu do pracovny utekla už pěkně dlouhá chvíle. Nejspíš ze vší té práce musí být již naprosto strhaný, pokud se tedy jenom neschovával přede mnou. I to by mohlas být jedna z variant, ale raději jsem se nad tím moc nepozastavovala. Bylo mi jasné, že pokud si chci udržet aspoň trochu toho flegmatického chování, musím odejít a to co nejrychleji. S šálkem kávy se vydám rozhodně do jeho pracovny, na to, že jsem skoro nespala, jsem se najednou cítila až neuvěřitelně svěže. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc jsem unavená nebo jak na dně se cítím. Naštěstí přetvářka byla má jediná kamarádka, která se mnou držela v časech dobrých i zlých. Skoro mi vypadne hrnek z ruky, když uvidím na sedačce spícího blonďáka. Byl tak neuvěřitelně bezbranný a roztomilý, že to ani slovy pořádně nejde popsat. Chvíli jenom stojím a šokovaně na něj zírám, byla jsem připravena na vše, tedy až do této chvíli jsem si to myslela. Pomalu přejdu k jeho stolu, kde položím hrnek. V tu chvíli zachytím někde u květináčů pohyb. Na chvíli zamrznu, neměla jsem ponětí, co by to mohlo být. Zvědavě přistoupím o něco blíž a s přimhouřenýma očima sleduji zvířátko, které se láduje místní vegetací. Bylo roztomilé, ale taky neuvěřitelně žravé, kytky dostaly celkem slušnou nakládačku. Raději ji opatrně vezmu do dlaní, naštěstí mě nekousla ani nic podobného. Sice jsem se v rostlinách moc nevyznala, ale tyhle kytky taky mohly být jedovaté a malý tvoreček by mohl do rána předčasně opustit tento svět. Přejedu jí prstem po hlavičce a spokojeně se na ni uculím. Byl to příjemný pocit, její korálkovité oči byly jako okna do duše. Ještě chvilku jsem ji jenom hladila, bylo to tak strašně uklidňující. Odnesu ji do klece, kterou jsem míjela na cestě do Mellovy kanceláře. Poté se opět tiše přemístím ke svému vládci, který nevědomky spal na pohovce. Trochu se nad něj nakloním a znovu mě na pár chvil paralyzuje úžas z jeho dokonalosti. Mohl být vůbec někdo tak krásný? Poslední pohled, vychutnej si ho. Pomyslím si smutně a na tváři se mi objeví tiché utrpení. Dívám se na něj skoro celou věčnost, al nevadí mi to. Byla bych schopná se dívat ještě déle. Neustále mě sžíraly pochybnosti. Mysl přímo burácela, abych už konečně odešla, ale tělo zůstalo stát jako přikované. Ještě o něco víc se nakloním, jeho obličej mě hypnotizoval, chtěla jsem být k němu co nejblíže. Víš, kdybys teď byl vzhůru, nejspíš bys mě s tímhle poslal do dalekých končin… Promlouvám k němu v duchu, jako kdyby mě snad mohl slyšet. Věděla jsem, že tahle šance už se mi asi nikdy nenaskytne a rozhodla jsem se ji využít, i když mě potom už takhle dost zraněné srdce bude bolet o to víc. Přetnu poslední vzdálenost mezi našimi obličeji a jemně se svými rty otřu o ty jeho. Je to jenom chvilkový a letmý dotek, i přesto mi po celém těle hned naskočila husí kůže a v břiše jsem cítila hejna motýlů. Nevědomky mu prsty něžně zajedu do vlasů, byly jemné jako vlákna hedvábí. Po ani ne dvou sekundách se od něj zase rychle odtáhnu, mám strach, aby se náhodou neprobudil. Asi těžko by se mi něco takového vysvětlovalo, vlastně to bylo zhola nemožné. Položím mu dlaně na ramena a jemně s ním zatřesu. Nechtěla jsem ho nijak vyděsit, proto byl můj pohyb co nejpomalejší, ale zároveň dostatečně silný, aby ho cítil. “Marcusi, vstávej, tady tě budou akorát bolet záda…“ Pronesu šeptem jenom kousek od jeho ucha a poté se zcela narovnám, přičemž ruce spustím podél těla. Nechtěla jsem mu nějakým způsobem zabírat jeho osobní prostor. Čekala jsem na nějakou reakci, která by mi dala najevo, že mě skutečně vnímá.

Marcus -Mello- Archer - 07. ledna 2011 17:59

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Nečekaný konec Tentokrát není mé spaní narušeno žádnou noční můrou, ani jiným podnětem v blízkém okolí. Rozhodně bych nenamítal, kdyby se Eve rozhodla mě znovu skrze sny navštívit, ale bylo by poněkud sobecké strhávat veškerou její pozornost na sebe. Nejspíš jsem na svou mrtvou milenku kladl příliš velké nároky, ačkoliv jsem si to stále neuvědomoval. Postrádal jsem její přítomnost a společné večery strávené v těsném objetí. Sny narozdíl od reality nebyly životu nebezpečné a nepotřebovaly ke svému uskutečnění logiku, nebo fyzické zákony. Což znamenalo jediné. Pánem jsem tu já a nikdo nemá právo mé sny znát, či je dokonce měnit. Ležení na zádech začne být brzy velmi nepříjemné, proto se automaticky, aniž bych o svých činech věděl, přetočím na levý bok a hlavu podepřu rukama. Bezstarostné chvíle spánku jsou přerušeny několika otřesy, doprovázené hlasem volající mé jméno. ,,Eve, je brzy." zamumlám, aniž bych se namáhal otevřít oči. Mé vědomí se stále nacházelo ve světě snů, proto nemám šanci zaregistrovat, že promlouvám k již mrtvé osobě, která ve skutečnosti není Eve, nýbrž Lucy. Má rusovlasá dívka za svého života doslova překypovala energií a zatímco já byl schopný prospat polovinu dne, Eve už od rána poklízela, nebo připravovala snídani s obědem. Dej jí Bože věčný klid. Teprve teď mi dojde, kdo u mě celou dobu stál. Otevřu oči a posadím se. ,,Lucy," Překvapeně zamrkám, s jejím příchodem jsem opravdu nepočítal. Záhy si uvědomím, v jak trapné situaci se právě nacházím. Nejenomže jsem Lucy oslovil jménem někoho jiného za předpokladu, že mluvím k Eve, ale aby toho nebylo málo, spal jsem mnohem déle, než jsem původně plánoval. Ostražitě se rozhlédnu po místnosti, pohledem zastavím až u okousaných květin na parapetu. Ježiš marja, činčila ! V době kdy jsem spal si zvířátko viditelně našlo vlastní zábavu v ničení rostlinstva. Ibišek přišel o většinu lístků a lupení netřesků bylo ozdobeno otisky činčílých zoubků. Na okně navíc rostlo i několik kaktusů, o které by se mohl mazlíček snadno zranit. Bezeslova vyběhnu na chodbu rovnou ke kleci, ve které si činčila právě čistí kožíšek. Pracovna byla přeci zavřená, nemohla se vrátit sama. Že by Lucy ? Hlodavec je na první pohled naprosto v pořádku, proto se vrátím zpět za Lucy. ,,Jsi vážně hodná, že jsi se o ní postarala." pousměji se, kdyby nebylo jejího rychlého zásahu, pak by už činčila nejspíše ležela nožkama vzhůru. To by mi tak ještě scházelo. Ve své pravačce zaznamenám ostrou bolest, nejspíše jsem si během spánku ruku nechtěně přeležel. Zranění nepřestávalo pálit, což nebylo vůbec dobré. Možná jsem ránu dostatečně dobře neošetřil, nebo v ní zůstal nějaký smalý střep. S povzdechem se zbavím obvazu a znovu si svou nehezky vypadající končetinu prohlédnu. Bez zašití to nepůjde. Teď ale nemůžu odejít. Nechtěl jsem nechávat Lucy samotnou, zvlášť pokud by se jí přitížilo, navíc jsem potřeboval co nejdříve navštívit svou zemi pro případ, že by se Gaspard úspěšně vrátil i s ukradenými dokumenty. Návštěva lékaře tudíž nepřipadala v úvahu. Začnu prohledávat všechny zásuvky v pracovně ve snaze najít mastičku, která by měla být účiněnější, než ta předešlá. Vítězoslavně se usměji, našel jsem přesně to, co jsem hledal. Úsměv brzy vystřídá bolestný škleb, sebemenší dotyk v oblasti zranění byl velmi nepříjemný. Teď ovšem nebyla vhodná doba na truchlení, za svou bolístku jsem mohl já a nikdo jiný. Pravačku znovu pevně obvážu a poté se rozejdu do kuchyně, ve které by měla být schovaná krabička prášků proti bolesti. Při vstupu do místnosti mě ovane vůně pečeného kuřete a jak se zdá, mé čichové ústrojí nelže. Je mi ihned jasné, kdo má tohle všechno na svědomí. Lucy. Nejspíše využila volný čas v době, kdy jsem spal v pracovně, jelikož dům byl perfektně naklizený. Ostatní místnosti byly stejně čisté jako kuchyň, nemluvě o Lucyině pokoji, ze kterého zmizely veškeré střepy a krev. Tentokrát mě má vlastní bojovnice velmi elegantním způsobem převezla a prokázala tak svou obrovskou vnitřní sílu, kterou doukázala použít i přes zranění. Lucy byla velmi loajální, všechny úkoly vždy splnila, avšak tohle bylo velké překvapení i pro mě samotného. Nic takového jsem po ní nežádal a ona i přes to všechno neváhala a udělala věci tak, jak uznala za vhodné. Kolik lidí by si zvolilo takovou možnost, i když by na tom sami nebyly nejlépe a raději by měli odpočívat ? Nevěděl jsem. Lucy kvůli mé hlouposti zapomněla na sebe samu a raději postavila na žebříček priorit starost o mně, než o sebe. Měl bych jí poděkovat. Vytáhnu z šuplíku prášky proti bolesti a následně dva z nich spolykám. Nakonec se vrátím zpět do pracovny za Lucy. Chtěl jsem znát pravdu a to hned. Kdesi uvnitř sebe jsem odpověď na svou otázku už dávno věděl, ale za žádnou cenu jsem si nechtěl krutou skutečnost připustit. Zastavím se přímo před ní, dělí nás od sebe jen několik málo centimetrů, čímž jsem naprosto porušil zásady osobní vzdálenosti, která se nyní změnila ve vzdálenost intimní. Lucy byla oproti mně velmi drobná a křehká, podobně jako porcelánová panenka. Pohled na její nevinnou tvář ve mně okamžitě vyvolá ochranitelské pudy, kterým se nedokáži ubránit. Možná jsem ani nechtěl. Podívám se do jejích překrásných světle zelených očí. Ze všeho nejraději bych je pozoroval o něco déle. Proč bych si měl něco takového odepřít ? Tohle je přítomnost Mello ! K minulosti tě už nic neváže. Teď jsi volný. Na tváři se mi objeví blažený úsměv, konečně jsem mohl po dlouhé době odhodit masku přetvářky a jednat na základě svých pravých emocí. Byl to neuvěřitelně úlevný pocit, nevzpomínal jsem si, kdy jsem naposled zažil něco podobného. Muselo to být velmi dávno. Nejprve Lucy lehce prsty přejíždím po líčkách a poté si přitáhnu její obličej k sobě. Vzhledem k její malé výšce která představuje problém se k ní musím více naklonit. Relativně dobré řešení by bylo Lucy vysadit na kancelářský stůl, bohužel můj plán nemůže být kvůli poraněnému předloktí zrealizován. Zatímco jsou naše hlavy těsně u sebe, lehce skousnu Lucy spodní ret. Uvolni se maličká, povedu tě. Nejprve nechám špičky našich jazyků aby se vzájemně dotýkali a poté se pustím do plynulého líbání. Jako by už nic nemělo být tak, jako kdysi. Přišel jsem sice o Eve, ale našel jsem Lucy. Mělo to tak být.

Dayita Katter *Day* - 07. ledna 2011 17:59

Open – tréninková místnost Těm ostatním co přišli věnuji jen tak neutrální výraz. Pozdravím kývnutím hlavy a otočím se pak zpět na ES. Pozorně ji sleduju. Je neuvěřitelné jak je ES hodná. Příjde mi, že tady Keňanům dělá takovou náhradní matku. O všechny se stará..Je plná lásky. Takovejch jako je ona mnoho už není.Obdivuju ji Takže nakonec poznala že s ní potřebuju mluvit o něčem důležitém- Jsem řáda že to budem probírat pouze mezi čtyrma očima, to co ji potřebuju sdělit je určeno pouze jejím uším. ,,Víš..“Pokusím se o úsměv. Ještě nikdy jsem si srdce nevylévala a s tímhle se nikomu nesvěřila. Naše parta neslouží jako poradna, ona je zdrojem dobré nálady je pravda, že když jsem s nimi, tak trable pominou a nechám se unést dobrou náladou. Před nimi jsem vždycky jen nahodila úsměv a dělala že nic. Že se nestarám a o nic jiného než je soulad s prknem. Ale jednou to prostě musí vyjít na povrch a já jsem ráda že u toho bude zrovna ES. Chvilku přemýšlím jestli to vážně je dobrý nápad se s tím svěřovat cizí holce. Kdyť ji v podstatě vůbec neznám. Ale mám takový pocit, že ji můžu důvěřovat. S tím pocitem chci taky žít takže ať se to rozumu líbí nebo ne, ES je přesně ten pravý člověk. ,,Doufám, že tě nijak nevotravuju. Fakt nerada bych z tebe dělat vrbu, ale nemůžu si pomoct ES .. A mám dojem, že zrovna ty by jsi mi mohla rozumět.“ Začnu. ,,Už je to pár let co táta umřel a můj brácha Joe se s tím doteď nesmířl. Na začátku to bylo těžké pro všechny,matka ztrátu táty těžce snášela, ale nakonec se rozhodla žít dál Od tý doby nám na krku malou nevlastní sestru. V tom by nebyl problém.Mimi mám ráda chovám se k ní jako k vlastní ale..Pro mámu neexistuju.“Vydechnu,,Skoro vůbec se už o mě nezajímá. Baví se semnou jen když ej to nutné nebo když něco potřebuje. Jinak se točí pořád okolo Mimi.“Vezmu do ruky malé mourovaté kotě.,,Před týdnem jsem jela do Londýna. Měla jsem soutěž. Soutěž na prknech. Skateboard.“Upřesním, kdyby to ES náhodo nedošlo. ,,Za ten celý tejden mi nenapsala ani textovku ani nezavolala nebo nenechala vzkaz.“ To už se mi trochu klepe hlas, jak se mi v myslí vybaví pocity, které jsem v tu chvíli prožívala.,,Když jsem konečně přiletěla a stála s kufry na letišti, doufaje že tam moje máma bude .. Zbytečně. Naivně jsem si myslela že se ona na mě těšila tak jako já na ni. Přijel tam Larry s bráchou. A když mě odvezli domů, ani pak se neobtěžovala zeptat, nebo naznačit sebemenší zájem…Ale tohle nebylo poprvé. Když jsem se před měsícem ošklivě zranila na skateu, ani za mnou nepřijela do nemocnice.. Moje vlastní máma …“Podívám se na oblohu a parkrát zamrkám abych zabránila přítoku slz.,,Víš ES tohle ti neříkám proto abys mě litovala..Jenom mě to tíží a už to muselo ven.“Pokud ES cokoli řekne poděkuju ji a poté pevně obejmu. Pak se společně s ní vydám do paláce k ostatním. Hnědovláska mi podá ruku a představí se. Mile se usměju a ruku stisknu. ,,Čau, já jsem Dayita.“Kývnutím hlavy pozdravím i vysokého blonďáka a pak následuju ES do dveří. Rozhlížím se na všechny strany. Hezké místo. Relaxovat a uvolnit se? Proč ne. Co mám asi za schopnost?

Lucy Rower - 08. ledna 2011 12:47

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Náhlý shon událostí Překvapeně zalapám po vzduchu, když uslyším jméno nějaké ženy. Byl to rozhodně velký šok, který mi na chvíli nedovolil dýchat. Znovu mě pohltila ta bodavá bolest, která mé nebohé srdce krutě týrala. Sice jsem něco takového čekala, leč stejně mě to zasáhlo plnou silou. Můj chabě postavený štít proti takové ráně neměl žádnou šanci. Zatřesu hlavou, abych ze svého obličeje vyhnala veškerou bolest a utrpení. Na něco takového budu mít ještě dost času, vlastně ho budu mít tolik, až se toho sama děsím. Nemůžu se však dál zabývat svými pesimistickými myšlenkami, jelikož Mello se již dokonale probudil. Věnuji mu jeden milý úsměv, abych ho přivítala z říše snů. Nemusela jsem se k tomu ani nijak nutit, přišlo to tak náhle a přirozeně, že jsem tomu ani nebyla schopná zabránit. Bylo to zvláštní, normálně jsem nebyla schopná se usmát a v jeho přítomnosti to bylo tak strašně jednoduché. I když mě neustále zužovala předešlá událost, najednou se posunula o něco dál, už pro mě nebyla tak důležitá jako užít si poslední chvilky s ním. Byla jsem rozhodnutá co nejdřív odejít, jenom ještě najít ta správná slova, jak bych mu to oznámila a tím se taky dostatečně přesvědčila. Mellův pozorný pohled je mi hned jasný. Nejspíš si vzpomněl na svého hlodavce, který si ještě před nějakou chvílí pochutnával na jeho kytičkách. Očima zabloudím k dost okousané vegetaci, některé kousky se z toho náhlého nájezdu nejspíš už nevyhrabou. Člověk nemusí být génius, aby něco takového vypozoroval. Jedno je jisté, malá čtyřnohá uličnice se určitě dobře pobavila. Ihned se vydal k její kleci, aby se přesvědčil, jestli je skutečně v pořádku. Vyprovodím ho z místnosti zjihlým pohledem. Líbilo se mi, jaký si k ní vytvořil vztah, bylo to ze strany neústupného vládce něco naprosto jiného, než na co jsem byla zvyklá. Jeho slova díků mají účinek šťastného zatřepetání mé malé duše. Po tváři mi přeběhne spokojený úsměv, konečně jsem mohla být taky něčím prospěšná. “To nestojí za řeč…“ Pronesu tiše a lehkovážně nad tím zamávám rukou. Zvířátka jako jsou hlodavci, hadi a pavouci mi nikdy nevadila, naopak jsem si k nim budovala vždy velice dobrý vztah. Líbilo se mi, že někteří lidé z nich mají až panickou hrůzu. Vždycky jsem po nějakém takovém zvířátku toužila, ale matka by mi to nikdy nedovolila a tak jsem odkázaná pouze na Ellezzii. Což mi připomíná, že bych se za Cleo měla podívat… Pomyslím si trochu mimo celé dění, na chvíli úplně odpoutaná od reality. Bylo mi líto, že jsem si na ni v poslední době nebyla schopná najít čas a ona za to určitě bude hodně naštvaná. Už teď vidím ty její hysterické scény, kdy mi nejdřív bude škrtit ruku a pro velký úspěch mě ještě kousne. Mimoděk si trochu povzdechnu a znovu se zaměřím na blonďatého vládce. Zrovna si sundal obvaz, očima si prohlídnu jeho ránu. Nebyla nijak moc hezká a skutečně potřebovala zašít. Ztrápeně se na něj podívám, i když nahlas nevydám ani hlásku. Určitě by mě neposlouchal, ba co víc, nemám ani právo mu do toho nějakým způsobem kecat. Kdybych věděla, co přesně hledá v té zásuvce, nejspíš bych ho odstrčila a sama se toho ujala. Jelikož však nemám nejmenší páru, musím jenom stát na místě a zamračeně si prohlížet jeho zraněné předloktí. Nemyslela jsem si, že by byla mastička to správné řešení, možná to zastaví infekci, ale zašít to bude chtít v každém případě. Když už ale i na obličeji prokáže, jak moc ho to bolí, nevydržím se na to jenom tak koukat. S vážnou tváří přistoupím trochu blíž a podívám se na tu ošklivě vypadající ránu. “Vážně by sis s tím měl někam dojít.“ Pronesu starostlivě a podívám se na něj s přesvědčením v očích, čímž mu dávám najevo, že mi to nijak nevymluví. V tuhle chvíli bych nejspíš mohla navázat s tím, že už tu dlouho nepobudu a nebudu ho obtěžovat. Byla to přesně ta chvíle, na kterou jsem celou dobu čekala, ale najednou se slova na jazyku zadrhla. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku, i kdybych chtěla sebevíc. Nejhorší na tom bylo, že já jsem ani nechtěla. Naprosto jsem zamrzla, snažila jsem se donutit ke slovům, ale najednou jsem byla naprosto mimo. Jakmile jenom pootevřu ústa, začne mě neuvěřitelným způsobem bolet jizva na krku, jako kdyby se mě tělo snažilo zastavit za každou cenu. Ani nezpozoruji, že se Mello mezitím vytratil z místnosti. Vedla jsem boj sama proti sobě, bylo to nanejvýš hloupé, ale i tak jsem nemohla nic udělat. Celým mým tělem procházely vlny pochybností. Věděla jsem, že srdce bude chtít zůstat, ale co mi našeptával rozum? Natolik mi hučelo v uších, že jsem nebyla schopná zaměřit jedinou svou úvahu. Přejedu prsty po pracovním stole, takovouhle válku můj rozum nebyl schopný vyhrát. Srdce si stálo za svým a celé tělo ho nejspíš podporovalo. Mé hradby postavené na obranu proti takovým citům byly strašně nedokonalé a velice brzy polevovaly. Když za sebou uslyším kroky, zvědavě se k blonďákovi otočím čelem. Nebyla jsem schopná vyčíst z jeho obličeje, co se právě chystá udělat. Až teď si uvědomím, že byl mimo pracovnu a tím pádem nejspíš taky viděl vše, co jsem během jeho spánku udělala. Mohla jsem snad něco pokazit? Bleskne mi hlavou a nejistě se na něj podívám. Zastavil se až nebezpečně blízko, cítila jsem ho každým konečkem svých nervů. Chtěla jsem někam ucouvnout, ale polovinou zad jsem se opírala o kancelářský stůl, takže zbrklý ústup byl naprosto vyloučen. Zvednu k němu oči, připadala jsem si oproti němu tak neuvěřitelně malá. Nemohla jsem se nadechnout, nebyla jsem toho schopná. Jeho blízkost byla tak ochromující, že jsem nebyla schopná nejmenšího pohybu. Jenom jsem se vpíjela do jeho pomněnkových očí, které na mě měly hypnotizující účinek. Jeho úsměv byl tak nádherný, ještě víc ochromoval moji mysl, jako kdyby toho už teď neměla dost. I ona se postupem času přestala vzpouzet. Srdce mi bilo jako splašené, div mi nevyskočilo z hrudi. Byla to skoro hmatatelná bolest, doráželo mi na hrudní koš takovou silou, div jsem se nezačala svíjet v křečích. Doufala jsem, že to neuslyší. Jeho šlechetné doteky na mé tváři byly neuvěřitelně příjemné. Přivřela jsem oči a na obličeji se mi objevil spokojený úsměv. Líbilo se mi to, rozhodně jsem proti tomu neměla nějaké výtky. Byla bych schopná takhle zůstat celé roky, opíjela jsem se jeho blízkostí, která mě dostávala do jakéhosi lehce malátného stavu. Jakmile jsem ucítila jeho rty na svých, všechny emoce ve mně náhle explodovaly. Má ledová obrana, která všechny tyhle city držela pod zámkem, rychle povolila a mé tělo zaplavila směska toho, co jsem v sobě dusila. Láska, radost, štěstí a dokonce i pocit dlouho očekávaného naplnění. Chvilku jsem na jeho polibky vůbec nereagovala, byla jsem z toho náhlého obratu až moc zaskočená, ale nakonec mu je začnu poněkud zdráhavě vracet. Snažím se v nich ukázat všechnu tu lásku, kterou k němu cítím. Poprvé za celý svůj život začínám prudce nenávidět svou výšku, z které ho již musí pěkně ošklivě bolet záda. Naštěstí se přímo zády opírám o stůl, který by nám ve vyřešení tohohle problému mohl pomoci. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli by mě má roztřesená kolena ještě dlouho byla schopná unést. Na chvilku s jeho rty ztratím kontakt a mrštně se vyšvihnu na stůl. Nehodlala jsem ho nechat zbytečně trpět, chtěla jsem, aby si to užíval stejně jako já. V pažích jsem měla najednou až neobyčejnou sílu, díky které to bylo velice snadné. Roztouženě k němu natáhnu ruce a za krk si ho přitáhnu zase k sobě. Přitisknu se k němu, chtěla jsem mu být co nejvíc nablízku. Všechny zábrany mě již naprosto opustily, najednou jsem přesně věděla, co chci udělat. Tentokrát polibek začínám já, i když to všechno bylo ještě stále takové pomalé gesto plné nejistoty. Nikdy jsem něco takového nezažila, takže to pro mě bylo naprosto nové a neprozkoumané. Špičkou jazyka přejedu po jeho horním rtu a poté se plně vložím do polibku. Nechala jsem se jím plně ovládat, všechno pro mě bylo automatické. Jednou rukou mu zajedu do vlasů a jemně po nich přejíždím křehkými prsty. Byl to tak úžasný pocit, jeho vlasy byly jemňoučké jako hedvábí a já si konečně můžu vychutnat ten dotyk, po kterém jsem toužila už dlouho. Druhá ruka zabloudí k jeho zádům, kde dlaní obkresluji každý jeho sval. Nebyla jsem schopná pochopit, že bych někdy v životě mohla mít takové štěstí. Nechtěla jsem se od něj odtrhnout, klidně bych teď mohla umřít, tohle by mi k šťastnému a klidnému odchodu bohatě stačilo.

Marcus -Mello- Archer - 08. ledna 2011 23:06

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Konec dobrý, všechno dobré Jakmile mi Lucy začne polibky oplácet, celého mého těla se zmocní vlna vzrušení. Stále jsem počítal s možností odmítnutí, vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se tak stalo. Mé podvědomí naštěstí velmi pohotově zasáhne a příval negativních myšlenek odstraní dřív, než stihnou nade mnou převzít veškerou moc. Nezdá se, že by Lucy naší společnou chvilku hodlala přerušit. Právě naopak. Její rozpačité polibky ve mně vystupňují ještě větší touhu, což způsobí ztrátu kontroly nad záplavou mých emocí. V momentě, kdy se odtáhne jí věnuji zmatený pohled. Ač jsem si to velmi nerad přiznával, nechtěl jsem přijít o spojení s jejímy rty. Velmi obratně se vyšvihne na kancelářský stůl a znovu si můj obličej přitáhne k sobě. Nenamítám, když převezme iniciativu a začne s polibkem jako první. Náš výškový rozdíl byl nyní díky stolu vyrovnaný a já se konečně mohl do vzrušující předehry vžít naplno. Levou ruku obtočím Lucy kolem pasu, abych jí k sobě mohl přitáhnout blíže. Aniž bych nad svým chováním přemýšlel, má pravačka automaticky zabloudí pod její tričko, přičemž naprosto ignoruji bolest ve zraněném předloktí. Proč by mi něco takového mělo bránit v realizování mých tužeb ? Dlaní ihned začnu zkoumat každičkou část Lucyina štíhlého pasu, načež pokračuji dále, směrem nahoru. Rozum náhle ustoupí do pozadí a na scénu vstupuje dlouho očekávaná smyslnost. Zastavím až u jejích prsou, které jsou pro mě doslova darem od Boha. Něčeho takového bych se mohl dotýkat celou věčnost. Nakonec se rozhodnu situaci obohatit francouzskými polibky, proto zapojím do naší hry i jazyk. Celou dobu vnímám její ruce na svých zádech, což je víc jak příjemné, proto jí v činnosti nijak nebráním. Stále jsem nechápal důvod svého jednání, ale jediný pohled do světle zelených očí mě ihned přesvědčil, že mé činy jsou správné. Kdo vůbec mohl vědět co se dnes stane ? Nejspíše nikdo. Po několika málo minutách se rozhodnu vášnivé okamžiky přerušit. Pomalu se od Lucy odtáhnu, avšak nepřestávám sledovat její překrásné oči. Poněkud unáhlené.. ,,Bude to naše malé tajemství, ano?" věnuji jí speciálně pro ní ten nejpovzbudivější úsměv, jaký dokážu. O tomhle se nesmí nikdo dozvědět. Moc dobře jsem si uvědomoval následky v případě, kdyby někdo z Ellezzianů, či dokonce Opeňanů věděl o našem sbližování. Nehodlal jsem podstoupit riziko odhalení událostí dnešního dne. To, co se stalo za těmito dveřmi mělo zůstat navždy jen mezi mnou a Lucy. Nelitoval jsem svého činu. Kdybych chtěl, mohl jsem vše utnout hned na samotném začátku. Neudělal jsem to. Proč ? ,,Budu muset do Ellezzie. Možná se už Gaspard vrátil." uvažuji nahlas. Pokud svůj úkol úspěšně splnil, pak bych neměl s přemístěním do jiné dimenze otálet. Z kapsy u džín vytáhnu mobilní telefon, abych mohl napsat textovou zprávu Destiny. Stejně jako já odešla z Ellezzie po skončení schůze a neměla se jak dovědět o dalším shromáždění při kterém každý získá na sledování jednoho Opeňana. ,,Ahoj Des, promin ze jsem dnes neprijel se sportakem. Potreboval bych te v Ellezzii, prijd tam prosim. Gaspard by se mel vratit i s dokumenty, pridelim ti tveho Openana. Zatim se mej." Rychle sms odešlu, čas hrál v realitě narozdíl od astrálu velkou roli. Přeměřím si Lucy od hlavy až k patě, zastavím se až u jejího zraněného krku. Nepřipadalo v úvahu aby se v takovém stavu přemisťovala. ,,Raději zůstaň tady, jsi zraněná." řeknu rázně, tón mého hlasu nepřipouští žádnou další diskuzi. Nepotřeboval jsem se s Lucy přetahovat o pravdu, i když by nejspíše byla schopna mě přesvědčovat o své síle. To bylo od ní samozřejmě šlechetné, ale právě teď poněkud nepotřebné. Vyhovět svému vládci za cenu vlastního zdraví se mi ani v nejmenším nelíbilo. ,,Měla by jsi se prospat." se starostmi v očích si jí k sobě přitisknu. Nechtěl jsem, aby se příliš přepínala, svou zdatnost mohla využít v daleko jiných činnostech, například při sledování Opeňanů. ,,Buď hodná holka, ano?" rukou jí zajedu do hedvábných vlasů, které byly na dotyk velmi příjemné. Nenamítal bych, kdybych mohl naše společné chvilky o něco prodloužit. Cože ? Co to meleš ? ,,Brzy se vrátím." S těmito slovy pracovnu opustím. Zamračeně pohlédnu na své tričko s krátkými rukávy, díky kterému byl vidět obvaz s poraněným předloktím. Nestál jsem o zvídavé otázky Ellezzianů a pokud jsem se jim chtěl kompletně vyhnout, pak mi nezbývalo nic jiného, než ránu zamaskovat. Černá košile s dlouhými rukávy naštěstí celou situaci vyřešila. Zamířím do obývacího pokoje, kde se pohodlně usadím na pohovce a poté začnu s uvolňováním, které se zdá být až příliš jednoduché.

Samantha Raven - 09. ledna 2011 13:24

Podivná návštěva Když otevřu a ta dívka začne mluvit tak jen nepatrně kývnu na souhlas. Co po mě chtějí? Mohl by je znát táta? To né... On by mi řekl kdyby měl někdo přijít... Co se to tu teď děje? řeknu si trochu nechápavě a sleduji ty dva, aspoň se představily, to jméno mě utvrdilo že jsem toho hnědovlasého už někde viděla, asi na internetu, nebo tak někde, je myslím docela známý... A o to to je divnější, co by po mě někdo takový mohl chtít? pomyslím si a stále je jen tiše sleduji, když pak mluví dál tak jen stále poslouchám. Když domluví jen na ni trochu nechápavě koukám. Místo kde se zhmotňují přání? Co to má jako být? Tohle je přece hloupost... Vždyť to i zní jako hloupost! Jsou to nějací blázni nebo co? Kdyby tu tak byl bráška... Uh, co to říkám, ten tu přece už není, musím si poradit sama... Ale co když to je pravda? Třeba... Třeba to myslí vážně... Místo kde se plní přání? Možná bych mohla brášku znova vidět... Bylo by to hezké... Ale prostě to je nemožné, tohle je realita, takové místo neexistuje... Ale musím se prvně přesvědčit co přesně chtějí... Zabouchnout dveře můžu vždycky... přemýšlím a zakroutím hlavou. "Ne, o tom jsem neslyšela... A... Co přesně tím myslíte..." řeknu skoro neslyšně, dívám se spíš na tu dívku, na toho hnědovlasého kterému řekla Riley se spíš nedívám, působí trošku zvláštně, nevím, nějak mi nesedí to že pokud je vážně tak známý jak jsem četla tak proč by se zajímal o holku jako jsem já? Proto působí tak divně, na mě tedy... Tohle je vážně divná situace... pomyslím si a vyčkávám co se mi dostane v odpověď. Stále se spíš schovávám za dveřmi a jen nenápadně vykukuji, holt nedůvěřivá povaha se ve mě od doby co bráška dva roky nazpět zmizel uhnízdila a už asi nikdy nezmizí. Teď mě docela rozhodili, pořád nad tím přemýšlím, místo kde se plní přání... Zní to šíleně ale co když to je vážně pravda?? pomyslím si opět a vyčkávám, kdyby se mi cokoliv nezdálo tak kdykoliv připravená prostě zabouchnout dveře a zamknout. Stejně, i kdyby to byla pravda, co by po mě mohli chtít? Jen tak by mi to asi neříkali... Kdyby takové místo skutečně bylo, nebude jen tak pro někoho a bude těžké se tam dostat, tak proč by mi to měli jen tak říct? Musí v tom být něco skryté, a nevím co... napadne mě najednou, jen tak to rozhodně nebude...

Riley Strife * Borec * - 09. ledna 2011 20:22

U Samanthy ,, Kdo ví . Jestli tu není , tak pojedeme za Phoebe " pokrčím rameny , to už se ale dveře otevřou . Z malé mezery mezi dveřmi na nás zírá drobná dívka , která je na první pohled mnohem mladší než já s Tiou . Samantha nejspíše nepatřila k nejdůvěřivějším lidem , alespoň o tom svědčí řetízek bránící úplnému vstupu do domu . Opatrnost byla velmi obdivuhodná vlastnost , bohužel nám právě teď celou situaci akorát tak ztěžovala . Nenamítám , když se Katia ujme slova a začne s rozhovorem . Na první pohled působila velmi vlídně , navíc se dalo předpokládat , že Samantha bude brát vážněji slova od osoby stejného pohlaví , nežli opačného . Tia zvolila správnou metodu , jenže ani ta nám nemohla zaručit stoprocentní úspěch . Jdeš na to dobře Katio , jen tak dál . Největší problém představovala lidská víra . Ve skrytu duše každý člověk toužili po zrealizování svých přání , ale lidé se báli plnit své sny . Na zázraky podle nich věřili jen malé děti, proto se svých tužeb raději předem vzdávaly , aniž by si uvědomili , že by mohli mít vše , na co kdy pomysleli . Položím Psa na zem , potřeboval jsem z kapsy u mikiny vytáhnout kresbu Openu . Štěně tentokrát nedělá problémy , místo toho poslušně sedí u mých nohou . Budu doufat , že hodně kouká na pohádky a má velkou představivost . Zmuchlaný papír po rozevření odkryje překrásnou malbu kterou vytvořila ES . ,, Tohle je Open My Heart . Svět , ve kterém můžeš mít vše , o čem jsi kdy snila " vysvětlím Samanthě stručně a poté natáhnu ruce ke škvíře , abych jí mohl výtvor podat . Určitě by si ho ráda prohlédla zblízka a vytvořila si tak vlastní názor . Obrázek zobrazující Open kdysi dokázal obměkčit i Rimu s Day , proto by nebylo na škodu , kdyby Sam reagovala podobně . ,, Vládkyně země ES si tě vybrala , protože jsi stejně jako my vyjímečná " pousměji se , bylo úžasné vědět , že právě díky Openu víme spoustu věcí , které se jiní lidé nikdy nezdoví . Neměli jsme co ztratit , ačkoliv tu stále existovala možnost Samanthina odmítnutí . I kdyby nám právě teď zabouchla dveře před nosem , s největší pravděpodobností by nad našimi slovy nadále uvažovala . Ne každý den vám totiž na prahu stojí někdo neznámý a říká vám takové věci . Tak co teď uděláš ? Dáš nám šanci ? Zkontroluji čas na svém mobilním telefonu , když v tom mi příjde sms zpráva od mé manažerky Audrey . Snaží se mě obeznámit s novými nabídkami k focení , kterých poslední dobou rapidně přibývalo . Za obrovský vzestup své popularity jsem musel zaplatit krutou daň v podobě spolupráce s Destiny při focení nejnovějšího katalogu . Ach Bože , zač mě trestáš . Proč musím fotit zrovna s ní ? Všechno zkazí ! Znovu si nabídky od Audrey prohlédnu . Natočit reklamu pro nový parfém od Huga Bosse nebyl vůbec špatný nápad . Právě naopak . Nepotřebuji ke své slávě tu malou čůzu ! Pracuji přeci sólo ! Překvapeně zamrkám v momentě , kdy štěně dalmatina nešťastně zakňučí . ,, Copak je ? " starostlivě vezmu zvířátko do náruče , celé se klepe . Počasí nám dnes příliš nenahrávalo , výrazně se ochladilo , o sněhové nadílce nemluvě . Naléhavě pohlédnu na Katiu , opravdu by neuškodilo , kdyby si pospíšila . Vtip byl samozřejmě v tom , že i kdyby se snažila Tia situaci urychlit , hlavní slovo tu stále měla Samantha , bez které jsme nemohli odejít . Ksakru už ! Ty nám to asi vážně nehodláš ulehčit , že ano ? Pomyslím si . ,, Tio .. " promluvím tiše směrem k ní ,, Nezapomínej , že bychom měli ještě zajet pro Phoebe . "

Lucy Rower - 11. ledna 2011 15:13

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít Když na svém těle ucítím jeho ruce, nepatrně se zachvěji vzrušením. Bylo to jako náhlý příval adrenalinu, možná ještě o něco intenzivnější. Cítila jsem se skoro až malátně, jaký měly na mě jeho doteky účinek. Vždycky jsem se cítila dostatečně silná, abych byla schopná udržet své city před kýmkoli na uzdě. Ale stačil jeden jeho dotek, pouhé pousmání či pohled a hned jsem celá roztála. Najednou se v mém nitru začalo soustředit spoustu nových citů, které jsem nikdy nepoznala, ani jsem je dodneška pořádně nepochopila. Ženou se mým tělem jako žhavá láva. Zasáhnou každý koneček nervu a jasně mi nasvědčují, že můj život už nikdy nebude takový, jaký byl doposud. A proč? Kvůli jednomu blonďákovi, který se mi najednou vpletl do života tak pevně, že už nejsem schopná ho z něj vymotat. Nikdy bych nečekala, že by se mi mohly mé tajné sny skutečně vyplnit. Nečekala bych, že by si ze všech lidí kolem vybral zrovna mě, MĚ. Moc dobře jsem věděla, jaké city ke mně každý člověk cítil. Odpor, odtaživost, netečnost, znechucení a dalo by se najít určitě i spoustu dalších. Přesvědčovala mě o tom i samotná matka, takže na tom určitě nějaká pravda bude. I přesto jsem to já. To já si můžu užívat jeho doteky na svém těle a to já si můžu vychutnat jeho žhavé rty na těch svých. Hlava se mi točila, jako kdybych byla na kolotoči a zrychlený tlukot srdce byl slyšet snad po celé místnosti. Ještě víc se k němu přitisknu, vzdálenost mezi námi mi neustále připadala až neuvěřitelně velká. Vůbec jsem nechápala svoje činy, ruce si dělaly, co chtěly, vlastně celé tělo vzalo nade mnou naprostou kontrolu. Vzdala jsem to, nechala jsem se unášet svými prostými instinkty. Rukou putuji po jeho zádech, kde prsty laskám každý jeho nově objevený sval. Ještě nikdy jsem se necítila takhle šťastná, plná spokojenosti a pocitem naplnění. Pocity tak dlouho a důkladně držené pod zámkem najednou zaplavily celou mou mysl. Připadalo mi, jako kdyby jeho ruce dosáhly až na mou duši, byl to neuvěřitelně chlácholivý pocit. Naše společné vzrušující chvilky byly po nějaké době ukončeny. Nevěděla jsem, jak dlouho jsme k sobě byli přimknutí, ale jedním jsem si byla jistá – podle mého to bylo moc krátké. Klidně bych to ještě o nějakou chvíli prodloužila. Jak dlouhou? Nemám tušení. Pohled pomněnkových očí mě okamžitě ujistí, že tohle nebyl jenom nějaký úlet, kterým by si chtěl ukrátit čas. Tedy aspoň jsem v to pevně věřila, nejspíš už bych další nápor zklamání přes srdce nepřenesla. Navíc v takovém obrovském množství by to byla jistě smrtící dávka. Na jeho slova jenom rozvážně přikývnu i já jsem si uvědomovala, co všechno by se mohlo stát, kdyby někdo přišel na naše náhlé a velmi důvěrné sblížení. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že pro to udělám naprosto všechno. V mých očích se náhle probudily jiskry života, které se tam neukázaly už hodně dlouho. Jeho ochromující úsměv mu oplatím stydlivým pousmáním, cítila jsem se jako někdo naprosto jiný. Byla jsem naplněná novou silou, která se vzala kdoví odkud. Po jeho hlasitých úvahách na něj vyčkávavě hledím. Byla jsem přesvědčená, že se vydám do Ellezzie taky, nesmím na sebe vzít sebemenší podezření a naopak se musím chovat jako obvykle. Má přirozená stránka by nikdy nevynechala chvilku, kdy by se mohla dostat do té bájné země. I když jsem byla unavená a ze všech těch zážitků dnešní noci a rána celkem dost rozrušená, nechtěla jsem Mella zklamat. Jakmile vytáhne telefon, obratně seskočím ze stolu a lehce dopadnu na chodidla. Po celou dobu, co soustředěně něco ťuká do mobilu, ho sleduji s lehce zasněným výrazem. Měla jsem sto chutí se ho dotknout a tím se přesvědčit, že je skutečný a tohle všechno žádný sen. Nemohla jsem si pomoct, mou mysl neustále zachvacovaly návaly nejistých myšlenek, které se snažily celou tuhle jinak nádhernou situace nějakým způsobem zkazit. Byly tak dotěrné, že jsem se jim neměla jak bránit a bohužel jsem si musela připustit, že opravdu jsem na nejistém rozcestí. Tohle všechno nemusela být tak dokonalá situace, jak jsem si to představovala. Klidně to všechno mohl udělat jenom z nudy, on určitě moc dobře ví, že bych ho nechala zajít ještě dál. Rázně zatřesu hlavou, abych všechny tyhle negativní myšlenky dostala z hlavy. Po tom všem tohle nemohla být pouhá hra, jsem si tím víc jak jistá. Všechny mé myšlenky byly okamžitě pryč, zaměřila jsem se pouze na něj a jeho slova. Vzpurně se zamračím, nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem neschopná. Otevřu ústa, abych se s ním okamžitě dala do sporu, ale nakonec je zase poslušně sklapnu. Jeho hlas zněl neuvěřitelně ostře a mě bylo jasné, že mé chabé protesty proti němu nic nezmůžou. Fajn, ale ty jsi taky zraněný! Pohledem se na chvilku přemístím k jeho předloktí. Neřeknu svou myšlenku nahlas, nejspíš bych ho akorát ještě víc popudila. Nelíbilo se mi to, ale nakonec s tím stejně nic neudělám. Mé náhlé rozbouření okamžitě zmizí, jakmile se k mým uším donesou jeho starostlivá slova. Bylo tak úžasné vědět, že na mně někomu záleží. Vděčně se k němu přitulím a užívám si jeho blízkosti, věděla jsem, že mi bude každou chvíli odepřena. Cítila jsem, že v jeho náručí jsem naprosto chráněná. V tu chvíli zmizí veškeré pochybnosti a nejistota, je tu jenom on a já. “Nemusíš mít strach…“ Vyhrknu okamžitě, možná až moc rychle. Jedním jsem si však byla jistá, udělala bych pro něj cokoli. Tenhle pocit jsem měla již dřív, ale tentokrát byl naprosto odevzdaný. Spokojeně přivřu oči, milovala jsem ten nenápadný pohyb jeho ruky na mých vlasech, který přitom říkal tak mnoho. Navíc to bylo neuvěřitelně uklidňující a konejšivé, zachvátila mě vlna příjemného klidu. Bylo mi líto, že toho musel nechat. Moc brzy… Pomyslím si zklamaně, ale raději jsem to nedala na svém obličeji nijak znát. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc vážně tohle všechno beru. Doprovázím ho z místnosti milým úsměvem. Ještě notnou chvíli jsem nebyla schopná vůbec se pohnout, natož přemýšlet. V mysli si neustále přehrávám okamžiky, které se před malou chvílí odehrály. Prsty se dotknu svých rtů, musím se při tom zatetelit štěstím. Když se konečně dostatečně nabažím všemi svými pocity, vydám se pomalým krokem do obývacího pokoje. Až teď si uvědomuji, jak moc jsem skutečně unavená. Tělo se sotva vleklo a má víčka byla náhle tak těžká, že bylo skoro nemožné udržet oči otevřené. Mello už se mezitím začal uvolňovat a tak jsem se do jeho pokoje přesunula po špičkách, abych ho žádným způsobem nevyrušila. Věděla jsem, že bych se klidně mohla vydat i do toho svého – vypůjčeného, ale na to byla jeho nabídka až moc lákavá a vzpomínky na hrůzostrašný sen až moc čerstvé. Dovleču se až k jeho posteli, kde se položím na úplný kraj jinak dosti velké matrace a nechám své lasy volně rozprostřené kolem svého těla. Normálně mi rozpuštěné neuvěřitelně vadily, ale najednou mi připadal cop strašně pevný, skoro až bolestivý. Nebyla jsem si jistá, jestli si něco takového ještě stále můžu dovolit, když je vedlejší pokoj již zcela uklizený. I přes to neodolám a přitáhnu si jeho přikrývku k tělu. Spokojeně se do ní zachumlám, skoro se s ní až mazlím a cíp si přitisknu k obličeji. Jasně jsem z ní cítila jeho přirozenou vůni, hned se mi odcházelo do říše snů snadněji.

Eleanor *ES* Morango - 12. ledna 2011 20:42

V zahradě s Day Složím ruce do klína , přičemž pozorně poslouchám vše , co Day říká . Z jejího vyprávění je patrné , že nevede zrovna nejšťastnější život , po kterém hluboko ve svém nitru toužil každý člověk . Aha , takže problémy v rodině ? Rozumím ti ... Skloním hlavu , vcítit se do pocitů druhých mi nikdy nedělalo problémy a ani momentální situace nebyla vyjímkou . Do mysli se mi nedobrovolně přikradou vzpomínky z dob , kdy jsem se ještě vracela do svého reálného těla . Jak dlouho jsem na Zemi nebyla ? Mí rodiče si přestali rozumět a hádky byly na dením pořádku . Snažila jsem se být silná , ale nakonec mě veškerá naděje opustila . Přistižení Mella s jeho dívkou Eve byla poslední kapka . Tehdy jsem sama sobě dala slib , že do reality plné bolesti se už nikdy více nevrátím . ,, Day ? Musíš své mámě odpustit " promluvím po chvíli , aniž bych z ní spustila oči . Právě odpuštění byla jedna z cest k vnitřní svobodě a pravé lásce , o které Opeňani velmi dobře věděli . ,, Tvůj táta tu už možná není , ale musíte jít dál . Jsi statečná , víc než si myslíš " položím jí ruku na rameno a povzbudivě se usměju . ,, Tady v Openu nalezneš vnitřní klid a odpovědi na spoustu svých otázek " pokračuji ve vysvětlování , to už si ale vedle mě udělá pohodlí Thalia . Několikrát pohladím fenku po sněhové bílé srsti a poté svou pozornost znovu přemístím k Day . ,, Chtěla by jsi se naučit lépe milovat ? Pak začni u toho , koho nenávidíš " . Nemáš to lehké . Není se čeho bát , s ostatními ti pomůžeme . Upřu pohled na oblohu , která působila velmi uklidňujícím dojmem . Velmi ráda jsem si připomínala svou lásku k Openu , který jsem milovala více , než cokoliv jiného . Víc jak Mella ? Myšlenky na vládce Ellezzie mě donutí k bolestnému úsměvu . Mé zlomené srdce se stále nechtělo smířit s krutou minulostí , která nešla změnit , ačkoliv jsem se o to mnohokrát pokoušela . Bez úspěchu . ,, Patříš do Openu , Day . Táhneme za jeden provaz , vzájemně si pomáháme . To proto tu právě teď jsi " s těmito slovy jí pevně obejmu , podobně jako to dělávaly matky u svých dětí . Přesně tak ... Tady se totiž učíme opravdově žít . Tréninková místnost ,, Samozřejmě , jen běžte . Hodně štěstí " popřeju Chrisovi , když se rozhodne vzít objevení Arianniny schopnosti do vlastních rukou . V odchodu jim nijak nebráním , s Rimou i Day vystačíme i v malém počtu . Alespoň budu mít možnost provést obě dívky po ostatních dveřích a obeznámit je tak s nezbytnými informacemi . Koutkem oka pozoruji Rimu , vypadá zasněně . Chladný výraz , který měla první den kdy do Openu vkročila se zázrakem vypařil . Na co myslíš ? ,, Pojďte , je čas se podívat dál " kývnutím hlavy je vyzvu , aby mne následovali . Jakmile opustíme místnost s vodopádem , zamířím k druhým dveřím , za kterými se skrývá antický chrám s výhledem na oblohu plnou hvězd . Tolik vesmírných útvarů pohromadě v realitě jen těžko spatříte . Klesnu na kolena před jedním z dórských sloupů a zavřu oči . ,, Pravou krásu nespatříte fyzickým zrakem . Chci po vás , aby jste se naučili vidět svým srdcem " . Po několika sekundách oči znovu otevřu . Na nebi jsou jasně rozeznatelné lidské i zvířecí siluety , které se velmi rychle přibližují . Mé tělo zaplaví vlna horka , přesně na tento okamžik jsem čekala . Vedle mě se objeví obrovský lev s ostatními členy zvěrokruhu v patách . Zatímco král zvířat poslušně sedí po mém boku , hladím ho po majestátní hřívě . ,, Dokud se nenaučíte používat svůj vnitřní zrak , nepoznáte skutečnou krásu " poučím je . Jenom ten , kdo hleděl z pozice největší lásky mohl být svědkem oživení souhvězdí . Pro ostatní , zaslepené lidi to byla jen oblast s nic neříkajícími zářícími tělesy . ,, Pověz Rimo , máš se ráda ? " položím jí po chvíli poměrně důležitou otázku . Jestliže nemiluješ sám sebe , nemůžeš milovat jiné . ,, Podívala jsi se někdy do zrcadla a řekla : Miluji tě ? " upřu na ní tázavý pohled . Na své dlani ucítím šimrání tykadel raka , který se mi snaží vylézt na ruku . S lehkým pousmáním vezmu korýše do rukou a zblízka si ho prohlédnu . ,, Neděláme mezi ostatními rozdíly . Malý tvor si zaslouží úctu stejně jako velký " . V Openu nikdy nikomu nezáleželo na penězích a moci . Jediné o co nám šlo bylo otevřít své vlastní srdce k pochopení života a jeho krásy . ,, Nejste tu , aby jste ve válce položily život , ale proto , že si zasloužíte otevřít oči . O tohle nám všem celou dobu šlo " .

Dayita Katter *Day* - 13. ledna 2011 14:57

Druhé dveře Jen co vejdem do druhých dveří,zaplaví mě vlna horka,poté klidu. Takhle uvolněně jsem se ještě nikdy necítila. Obloha s hvězdami byla tak jasná a zářící hvězdy na ní se zdály být tak blízko-jen se dotknout! Jednou jedinkrát držet hvězdu v rukou. Babička říkávala že naše hvězda uvnitř srdce. Září a když zhasne, opustí nás. Když jsem byla malá, měla jsem ráda větu:,,Až tehdy, kdy to budeš nejméně čekat, ti hvězda sama spadne do klína aniž bys o ni musela usilovat."Ale každý má takovou možnost jen jednou za život. Není právě ES ta hvězda? To ona dává lidem příležitost vidět nemožné..Že by nakonec měla babička pravdu?Kéž by tu teď byla se mnou. Zatímco přemýšlím ticho prolomí hlas ES klečicí u sloupu.Vidět srdcem?A kdo tohle dokáže.To je zase jako vytištěné z knížky pro děti.Co když ne?Tenkrát jsem Rileymu taky nevěřila, že tohle místo existuje.Další dotaz je skoro přetažený přes vlasy.Představila jsem si samu sebe stát před zrcadlem se slovy: miluji tě. Neubráním se úsměvu.

Yen *Královna* - 14. ledna 2011 22:56

Trénink Bez jakéhokoli známky sebemenšího problému lehce odrazím úder, který očividně znamenal absolutní vrchol sil mého žáka, až kov v čepelích zaskřípe kvílivým zvukem, který drásá uši stejně, jako když nehty přejíždíte po tabuli. Nemusím a nepotřebuji využívat ani polovinu své kamenné síly, abych se dokázala ubránit – stačí mi se jednoduše soustředit na vnitřní sílu, vlít ji do nohou, opřít se o nich a pak ladným pohybem zatlačit jílec meče, kam začátečníci vždy vkládají nejvíc síly, než se naučí, že kouzlo spočívá v tom, tlačit na hrot. To dokonale stačí k tomu, aby se veškerá síla studenta přeměnila do síly mé přesně na tak dlouhou dobu, jak potřebuji. Mám oproti němu výhodu v mnoha věcech. Na rozdíl od něj jsem už od malička trénovala boj bez i se zbraní, znám mnoho triků, dokážu vyvolat svou vnitřní sílu, svou schopnost dokonale ovládám a navíc znám své zbraně – dvě nádherné, ručně vyrobené dýky -. A ačkoliv by na první pohled nikdo neřekl, že s mými 163 centimetry a hubeným tělem dokážu bez mrknutí oka porazit člověka, který mě převyšuje téměř o půl metru, je tomu přesně tak. Myslím, že i samotný pan William musí být překvapený. Lehce se zakloním, vykročím mírně stranou, stáhnu ruce, doposud napjaté krátkým bojem, volně podél štíhlého těla, takže náhle uvolním sílu z odráženého útoku zpět do žáka. To znamená, že pan William je nucen vykročit dopředu, aby vyrovnal svou náhle velmi narušenou rovnováhu, a díky tomu téměř spadne zpět do studené vody. Mrštně uhnu z jeho dosahu, aby se s tím popral sám. Nevzrušeně pak sleduji, jak vrávorá, zatímco si vracím zbraň zpět k opasku a s lehkým cvaknutím přes ni přetahuji ochranné pouzdro po způsobu pochvy, které zabraňuje tomu, abych se o čepel pořezala, když zrovna nebojuji a zbraně mám v klidu. Konečně se rozhodnu odpovědět na troufalý a drzý příkaz pana Williama, mluvím ale absolutně klidně, vyrovnaně a zdvořile: “Ovšem. Jistě. Pokud si myslíte, že jste již natolik pokročilý, abyste to zvládl sám – že o probouzení schopností víte více než já a že máte větší zkušenosti se zaučováním nováčků -, pak prosím. Už vás nebudu nijak obtěžovat. Cvičte sám. Budu se na vás dívat a už neřeknu ani slovo. Nebo, víte co? Ukončíme dnes trénink. To bude pravděpodobně nejlepší. Je vidět, že dnes opravdu nejste připravený. Budeme pokračovat, až se ke mně budete chovat s alespoň malou úctou.“ Na znamení toho, že už mu nebudu nijak pomáhat, se posadím na zem do vlhké trávy, ruce složím půvabně na kolenou a dlouze se na něj zadívám, bez jakéhokoliv úmyslu mu způsobit nepříjemnosti. Ten pohled se ovšem zavrtává do tváře a způsobuje, že se terč takového pohledu cítí trapně. Ani svou řeč jsem nemyslela zle. Utvořila jsem ji tak nejzdvořileji, jak se dá na tak opovážlivý a prostořeký výrok odvětit. Zaslechnu křupot větviček. Obrátím se tím směrem, stejně jako pěšák, který zareagoval stejně pohotově jako já, protože i přes kamenem lehce omezené smysly sedí k místu, ze kterého se ozývají podezřelé zvuky, blíž. Podvědomě se začnu zvedat kočičími pohyby zpět na nohy, abych v případě nebezpečí mohla chránit slabší článek Elezzie. Nesnesla bych pomyšlení, kdyby se mému studentovi něco stalo, protože by to znamenalo, že jsem zklamala. Nedokázala bych se podívat Králi do očí, kdybych nevyhověla příkazům. Znamenalo by to, že už nejsem užitečná, já, mé služby ani mé figurky. To by nebylo dobré. Být užitečná, sloužit Králi, to je jediný smysl mého jinak bezvýznamného života. A pokud bych selhala – pokud bych dopustila, aby se nováčkovi, nováčkům, komukoliv, jakémukoliv členovi Elezzie něco stalo před mýma očima a já tomu nedokázala zabránit - , znamenalo by to, že už jsem přestala být užitečná. Nemám tušení, co bych podnikla, pokud bych přestala být prospěšná Králi. Proto se snažím, abych odpověď na tuto otázku nemusela nikdy řešit, a abych navždy mohla plnit úkoly a dělat to, pro co jsem se narodila: sloužit Králi až do své nebo jeho smrti. Pravděpodobnější bude bohužel ta druhá varianta, protože já nezemřu. Neumím zemřít tak lehce, jako všichni kolem mě. Se mnou to jde hůř. Naštěstí mohu zůstat sedět na zemi, protože se ukáže, že vetřelec a narušitel tréninku je pouze monsieur Rochette. Mírně skloním hlavu na pozdrav. “Ne, právě jsme končili. Krále? Ne, od našeho zasedání jsem ho nespatřila. Mám ovšem za to, že na konci zasedání řekl, že se vrací zpět. Myslím, že dnes už ho nezastihnete. Proč ho vlastně sháníte…?“ Zaměřím pozornost na papíry v kapse monsieura Rochetta. Neupřímně a bezcitelně se usměji. Je to strojený úsměv, který bych nepoužila, kdyby to nebylo na místě. Vlastně nikdy nepoužívám úsměvy upřímně. A co si pamatuji, nikdy sem to nedělala. “Ach, vidím, že vaše mise byla úspěšná. Blahopřeji. Už vím, proč potřebujete Krále. Pravděpodobně budete muset s předáním počkat do zítřka.“ Zvednu se, přejdu k panu Williamovi a podám mu ruku. “Budeme pokračovat zítra ve stejnou dobu. Domnívám se, že si nepamatujete cestu sem, tudíž na vás budu čekat znovu před palácem. Prosím vás jen o to, abyste se v době, kdy budete mimo Elezzii, pokoušel vyvolat svou vnitřní energii, a přemýšlel nad tím, co ve vašem tónu hlasu nebylo správně. Mně samotné na takovýchto věcech příliš nezáleží, ale pokud se takto budete chovat i před Králem, obávám se, že by nebyl příliš spokojen. Přeji vám hezký zbytek dne. Pane Williame, monsieur Rochette…“ S mírnou úklonou k nim se vydám s pěšákem zpět do paláce, kde se chystám přespat. Kus cesty před ním ovšem pěšáka pevně obejmu. Tímto lehkým gestem zmrtví a znovu se zmenší do původní velikosti malé figurky, kterou si vrátím do kapsičky v opasku. Propletu se spletitou cestou chodeb v paláci, které ovšem neomylně znám, díky tomu, že jimi procházím tolikrát denně, a naleznu svůj pokoj mezi mnoha dalšími, stejný jako když jsem z něj vycházela. Bez nějaké večeře, po které ani příliš netoužím, se před spaním opláchnu a vyplním domácí úkol z francouzštiny, latiny a matematiky. Asi o tři hodiny později dokončím všechny přípravy na další den. Rozpustím si a rozčešu si dlouhé modré vlasy, pásek odložím na stůl, převléknu se do dlouhé noční košile, která ani v nejmenším nemá splňovat kritéria „sexy“, a ulehnu do postele. Přečtu několik kapitol Větrný hůrky, kterou mi můj učitel zadal jako povinnou četbu, poté zhasnu lampičku. Bez nějakých snů se ponořím do hlubokého spánku a během pěti minut tvrdě spím.

Osud - 15. ledna 2011 00:00

soukromá zpráva od Osud pro Pro toho , na kom mi záleží Kdybych chtěla , mohla bych se na tohle všechno vykašlat . Jít si po svých , nenapsat ani řádek .. Ale to jsem nechtěla . Kdysi dávno jsem udělala chybu , se kterou jsem se vyrovnávala hodně dlouhou dobu . Dnes jsem si uvědomila , že nechci udělat to samé , jako tenkrát . Nenechám zajít věci tak daleko . Už ne . Tam , ve společné konverzaci mě postupně začínal ovládat vztek s bezmocí . Existovala vůbec nějaká možnost , aby jsi mým slovům věřil ? Pochybuji .. Pro Tebe jsem ta , která nevidí realitu . Zřejmě ne tak jako Ty . Ale víš ty vůbec , co je to realita ? Kdyby tak osud nechtěl , tak se ti nikdy nepřipletu do cesty . Svým způsobem můžeme svůj život ve spoustě věcech ovlivnit . Stačí jen věřit . Já tvojí víru nezískala . A o to víc to kdesi v hloubi duše bolí víc než cokoliv jiného . Dáváš mi pořádně zabrat - Původně jsem ti nechtěla napsat vůbec . Tohle by ale nebylo fér , nemyslíš ? Nehledě na to , že bych asi dneska neusla , kdybych nechala věci tak , jak jsou . Táhneme přeci za jeden provaz . Tak ho konečně chytni a začni mi věřit ! Alespoň jednou jedinkrát . Já ti nelhala .. Nemám potřebu tě krmit nesmyslama a kdybych to sama uvnitř sebe necítila , tak tě nikdy nenazývám Bohem . Ty , na kterých mi záleží nehodnotím podle vzhledu ani jiných hloupostí , které vyžadují leda tak povrchní lidé . Je mi jedno , jak moc se budeš vztekat , že všechno co říkám je opět várka lží a že bych se měla podívat realitě do očí . Já jí ale vidím .. Když konečně otevřeš oči , tak jí spatříš taky . Nehledě na to jak moc je minulost nás všech špatná , kolik jsme si toho prošli a zajisté ještě projdeme - Tohle není náhoda ! Nejsem zvyklá na něco takového , oblíbím si jen málo koho , ale ty jsi si mě dokonale omotal kolem prstu . Jak to děláš ? Jsi zvláštní člověk , o to víc mi to ale připadá fascinující . Nemusíš být ten nejhorší z nejhorších : Ani nejsi . Je ti osmnáct , skvělá příležitost to alespoň zkusit . Ti ostatní tu jsou pro tebe - Dreg , Kí , Já .. Troubo , nám na tobě záleží ! Jen nás chytni za ruce a nech se vést svými pocity . Odprosti se od toho a i kdyby to mělo být jen na minutu , alespoň se o to pokus . Nespadneš dolů , držíme tě . Nechci , aby jsi se na mě zlobil . Neodpustila bych si to . Pokud jsem řekla cokoliv špatně , co tě urazilo , omlouvám se . Vše co říkám je čistě upřímné , připadám si teď sice trochu jako blázen , ale cožpak na tom záleží ? Tohle jsou tvoje narozeniny , osmnáct ti je jen jednou v životě . ! Galaxi , krásné narozeniny ! ( odkaz a odkaz ) Záleží mi na Tobě a nechci o Tebe přijít . Chci , aby jsi to věděl . ! Zvolila jsem jako Boha správného člověka . Díky ti za všechno !

Samantha Raven - 16. ledna 2011 21:48

Zvláštní návštěvníci Chvíli čekám než se mi vůbec dostane nějaké reakce. Trochu udiveně sleduji toho "kluka" jak jde blíž a pak mi ukáže nějakou kresbu, dívám se na to trochu... Nevím, né přímo nedůvěřivě... Ale nevěřím jim to úplně, i když by se mi to co říkají líbilo, dá se říct že splněné sny jsou to po čem člověk touží že? Mě by stačilo jen jedno... Proč mám pocit že jsem o tom někdy už slyšela... pomyslím si a zadívám se na ně... Opět trochu nedůvěřivě ale vypadám že o tom aspoň přemýšlím. Mám pocit jako by mi tohle "místo kde se plní sny" už někdo popisoval... Ale kdo? Proč mi je to povědomé? přemýšlím a dívám se na tu kresbu. Spousta zvířat, krásná příroda, zámek "jako ze snu" a sny které se zde stávají skutečností... Kdo mi tohle řekl... přemýšlím a podívám se na oba dva znovu, vypadají že to myslí opravdu vážně... Nevím ale pořád jestli jim můžu věřit... Najednou si vzpomenu. Tristan... On mi o tomhle říkal, usmíval se jako pokaždé a říkal že takové místo určitě jednou najdu, a že až se tak stane že mu mám dát vědět... Vypadal že to myslel z legrace, ale po té co mi to řekli tihle dva... Tak mi to připadá že to myslel vážně... řeknu si a podívám se na ně. Zavřu najednou dveře tak že si možná i myslíte že vám prostě nevěřím a zabouchnu vám dveře před nosem, ale vlastně jen zavřu abych mohla oddělat řetízek co dveře jistil. Znovu otevřu a podívám se na ně, tentokrát už se za dveřmi neschovávám tak jako předtím. "Pojďte dál... Já... Nevím jestli vám můžu věřit ale bude lepší to řešit uvnitř..." řeknu a otevřu dveře celé aby mohli vejít, něco takového se mi nechce řešit takhle přes dveře, ať už to myslí vážně nebo ne... Ale... Něco mi říká že jim můžu věřit... A kdyby ne tak za hodinu má přijít Tristan a máme jít na jeho zápas... pomyslím si a počkám až vejdou, klidně můžou to štěně (Štěňata) vzít s sebou, mě to nevadí. Jak vejdou tak zavřu dveře a prosmýknu se okolo nich abych byla vepředu. "Pojďte za mnou..." řeknu tiše, připadám si nesvá, znovu jsem jak trpaslík, se svým necelým metrem a půl jsem vážně mrně, i na svůj věk... A kdo ví jestli vyrostu vůbec... Zavedu je do obýváku, není to nijak extra velký dům ale je hezky zařízen, působí jako by z minulého století a všechen nábytek je z pravého dřeva, né žádné náhražky a podobně. V obýváku je jedna velká sedačka a dvě křesla okolo menšího stolku světlehnědé barvy. Naznačím jim ať se posadí, kam je na nich. "Nechcete něco na pití... Nebo pro ně?" řeknu a tím "ně" myslím ty štěňata co mají s sebou (Nebo jedno, vážně nevím teď). Podle toho jak se vyjádří buď něco donesu nebo ne, tak či tak si nakonec sednu do jednoho z křesel a trochu nejistě se na ně opět podívám. "Tak... Dejme tomu že bych vám věřila... Ale proč zrovna já? A... Co ode mě přesně chcete?" řeknu k ni po chvíli ticha a pak se rozhlédnu a zadívám se na krb který je součástí obýváku, nad ním je několik fotek a na jedné z nich jsem já, bráška, Trtistan a jeho sestra. "Já... Myslím že jsem o tom co mi říkáte už slyšela... Vím že je celkem známý i tak... Ale neznáte z té "vaší země" i Tristana... Tristana Harveye?" řeknu tu otázku co mě vlastně donutila jim v tom začít věřit.

Arianna Salwert - 17. ledna 2011 14:29

Open My Heart - Nalezení schopnosti přichází Trochu posmutním, když mi Chris oznámí, že do posledních dveří je vstup ostatním Opeňanům zakázán. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, zároveň jsem však ctila ESino soukromí. Pokud obsahovali něco, co bylo určeno pouze jejím očím, pak se nedalo nic dělat. Jakou záhadu asi skrývají ? V prvních dveřích nezůstáváme dlouho, jelikož Chris má se mnou už viditelně jiné plány. ,, Zatím ahoj. " rozloučím se s ostatními a pomalu blonďáka před sebou následuji. Dojdeme až do dveří s obrovskou loukou plnou květů. Mé oči se v tu ránu rozzáří jako hvězdy na nebi. ,, Páni, to je krása. " vydechnu překvapeně, kromě nás dvou tu nikdo jiný nebyl. Chtěla bych tu s ním zůstat už napořád. Nenamítám, když si mě Christian posadí na klín a rukou mi zajede do vlasů. Podívám se do jeho pomněnkově modrých očí, těch nejkrásnějších, které jsem kdy viděla. ,, Moc ráda budu tvou dívkou, Christiane. " odpovím s rozpačitým úsměvem. Zdálo se mi to, nebo jsme od teď byly skutečně partneři ? ,, Líbí se mi to tu. Zůstaňme ještě chvíli. " lehce ho zatahám za rukáv košile a upřu na něj prosebný pohled. Nechtěla jsem překazit momentální romantické chvíle, díky kterým mi srdíčko samou radostí poskočilo. Christian měl samozřejmě pravdu. Poslední týden mě pouze utvrdil v přesvědčení, že právě on je člověk, se kterým bych ráda tvořila pár a sdílela s ním tak všechna tajemství. Času bohužel není nazbyt a ačkoliv jsem si to jen velmi těžce přiznávala, byly jsme tu kvůli mé schopnosti, nikoli kvůli naším namlouvacím procesům. Nejdřív práce, potom zábava. Velmi neochotně vyskočím na nohy a rukama si opráším oblečení. Chris má očividně svou vlastní metodu výcviku, protože nechodíme do dveří postupně, nýbrž přeskakujeme z jednoho čísla na druhé. Proč právě do sedmičky ? Co tam ? Objevíme se na cestě na kterou dopadá svit ze zapadajícího slunce. Kolem nás se táhne dřevěná ohrada, ve které se pase spousta koní a ovcí, dokonce jsem mezi nimi spatřila i laně s koloušky. Krásné místo, škoda jen, že jsem pořád nenašla svou schopnost. Dalších několik minut se nedělo nic zvláštního, co by značilo příchod mé nadpřirozené síly. Žádná nevolnost, ani náhlý příval energie. Selhala jsem ? Opatrně pohladím po hlavě přenádherného vraníka, který k nám přiklusal. Pokud bych se pokusila jeho krásu popsat slovy, pak by se mi to nejspíš nepodařilo. Má nálada pomalu začne klesat na bod mrazu, což vůbec není dobré. Možná jsem byla až zbytečně nedočkavá, ale jediná myšlenka na selhání byla jako ostrý střep, zabodávající se do těla. Za každou cenu jsem chtěla Christiana přesvědčit o své síle, bohužel jsem mu zatím nedokázala nic jiného než svou neschopnost. Pokud brzy neobjevím svůj dar, nebudu moc bojovat proti nepřátelské zemi a Openu budu naprosto k ničemu. Vyhodí tě a ještě budou rádi jak krásně se tě zbavili. Christian navíc nevypadá příliš nadšeně, pravděpodobně ho vytáčela má nemožnost, kterou se jen ze zdvořilosti snažil skrýt za milým úsměvem. Tak se ksakru snaž trochu víc ! ,, Moc se omlouvám, určitě jsi očekával, že budu lepší. " provinile skloním hlavu, připadala jsem si opravdu poníženě, nehlědě na to, že před někým, kdo se vám líbí je to dvojnásobně trapné. ,, Dobře. " krátkým kývnutím hlavy mu odsouhlasím odchod do desátých dveří. Nechci situaci zhoršovat, proto raději mlčím a nijak se neprojevuji. Rozhlédnu se kolem, najednou nevidím nic jiného než tmu. ,, Co.. Co to ? " chytnu Chrise za ruku, tahle místnost se mi nelíbila ani v nejmenším. Bez světla bych brzy zabloudila a o co víc, začíná mi být zima. Vítr vane všude kolem a já mám pocit, že ze mě za chvíli bude rampouch. Neměla jsem na sobě žádný teplý kabát, pouze slabou mikinu, která mi před přírodními živly nedokázala pomoci. Rukama si pevně obejmu trup, abych alespoň na chvíli navodila pocit tepla, to už ale naštěstí blonďák zasáhne a použije svou schopnost. Přitisknu se k němu, světlo vycházející z jeho těla příjemně hřálo a já se konečně cítila bezpečně. Kde to jsme ? V nějaké skále ? Nevěřícně zírám na jeskyni a její zamrzlý vchod, který Chris naštěstí brzy odstraní. Radši padáme, připadám si jak pračlověk. Zmohu se pouze na zmučený povzdech. Právě v těchto dveřích Christian kdysi objevil svou schopnost, zatímco já po té své neúspěšně pátrala. Proč vždycky já musím být ta opožděná ? S naprosto otráveným výrazem vejdu do třináctých dveří, ve kterých není nic jiného než hustý les a velké sněhové prostory. Bezva, tentokrát ze mě bude sněhulák tutově ! Trucovitě si sednu do bílé nadílky a založím ruce na prsa ,, Dál nejdu. Jsem vám naprosto k ničemu, nemá to cenu. " zavrčím rozhořčeně, můj vztek neznal mezí ,, Nech mě tu umřít. " zabručím, to už ale z lesa vyběhne cosi malého, šedé barvy. ,, Pejsek. " na tváři se mi objeví úsměv, ten ale ihned zmizí, jakmile si zvíře prohlédnu zblízka. Ježiš marja, vždyť to má tři hlavy ! odkaz . Vyděšeně si tvora před sebou prohlédnu. Jeho výška nebyla ničím zvláštní, dala by se přirovnat k přerostlejšímu Jorkšírskému teriérovi. Ze všeho nejvíc mě udivovaly tři hlavy. Každá z nich na mě upírala své smutné oči a kňučela. ,, Chudáčku malá, nesmíš se tím moc trápit, na vzhledu přeci nezáleží. " vezmu štěňátko do náruče a ochranitelsky jej k sobě přitisknu. Na sníh i na Christiana v tu chvíli úplně zapomenu. Probere mě až hrozivé zavrčení přicházející z lesa. Vytřeštím oči, přímo k nám míří smečka vlků. Sklápějí uši k hlavě a cení na nás své tesáky. ,, H - Hodnej.. Sedni.. " vykoktám. Teprve teď mi dojde, že čím vyšší číslo dveří, tím agresivnější situace se v nich nachází. A sakra. Teď mě to roztrhá na cucky. Nezdá se, že by mě smečka nechala odejít. Zatímco ztrápeně hladím po kožichu malého tříhlavce, má psychika se připravuje na odchod z tohoto světa. Mezi divokou zvěří nemám šanci přežít. Ne bez schopnosti. ,, Tak pojďte čoklové zasraný ! Zabte mě ! " rozeřvu se hystericky, to už mi štěně vyskočí z náruče a přímo přede mnou se začne měnit. Zalapám po dechu, mám co dělat abych se samým leknutím neudusila. Šedá srst psa zcela zčerná, nehledě na to, že zvíře je teď vysoké asi jako kůň. Osrstění v oblasti uší je nahrazeno hady, zakonočení ocasu jakbysmet. Z rudě zářících očí a bojovného postoje ihned poznám, že se příšera chystá k útoku. odkaz . Tohle je přeci Kerberos, strážce podsvětí ! Kerberos viditelně nerad chodil kolem horké kaše, jelikož se bez váhání na smečku nepřátel vrhne. Jak by mohli mít vlci šanci proti někomu tak silnému a mnohonásobně většímu ? Po celou dobu boje si zakrývám rukou oči. Nezmohla bych se na sledování něčeho tak brutálního. Po chvíli vrčení utichne a mně se naskytne pohled na sníh obravený krví zraněných vlků. Do očí se mi nahrnou slzy, které ani usilovným mrkáním nejdou zahnat. ,, To bylo strašný. " zakvílím nešťastně, nikdy jsem nic podobného nezažila. Kerberos mě jednou ze svých hlav lehce strčí do zad a poté si se zívnutím udělá pohodlí vedle mě. Vyděšeně couvnu. Máš halucinace Ar, tohle všechno je sen!

Thomas Dirk - 17. ledna 2011 19:50

Výcvik „Pěkný pařez“ okomentuju její počínání a pozorně si jej prohlédnu. “Je jeden podstatný rozdíl mezi iluzí a reálným předmětem. " S těmito slovy se přesunu k pařezu. “Je to překážka se kterou iluzionisté bojují již od pradávna, pokud jsem to správně pochopil z knih. Bohužel sám iluze tvořit neumím.“ Povzdechnu si a zvednu ze země kamínek. Okamžik pravdy, bůh či člověk? a upustím kamínek na pařez. člověk S povzdechem sleduji, jak propadne skrz. Většina iluzí působí na mozek těch, kteří se nacházejí v jejím dosahu. Tedy když mne praštíte iluzivním krumpáčem dostatečně silně do hlavy, má mysl mě přesvědčí, že jsem mrtvý a já skutečně zemřu. Všichni v okolí taktéž uvidí, že se kácím k zemi s rozbitou hlavou – pokud bude iluze dostatečně kvalitní. Jak jste nyní viděla, obyčejný kamínek nemyslí, a proto vaší iluzí propadne. A nyní, protože vím, že se jedná o iluzi, mohu skrz ni zcela normálně procházet. “ A prohmátnu skrz pařez. “V případě, že je iluze nekvalitní, nebudu muset ani házet kámen, bude stačit třeba zavřít oči. Cílem iluzionisty je tedy vytvořit takovou iluzi, aby nebyla odlišitelná od reality. Což tedy znamená dvě věci. Jako první se musíte snažit co nejpřesněji ovládnout svou schopnost. Druhá, mnohem složitější přijde nedlouho potom. Budete se muset naučit dokonale znát cokoliv, co budete chtít replikovat. Dobrá, komplexní iluze nemá jen vzhled. Musíte napodobit teplotu, chuť, vlastnosti povrchu při dotyku a spoustu dalších drobných detailů. A to není vše. Iluze musí být schopná vytvářet druhotné klamy. Když na ní někdo hodí kámen, ten proletí. S tím nic nenaděláte. Ale můžete vytvořit další iluzi – iluzi toho kamene, jak se odrazil od pařezu a iluzi toho, že ten kámen, který pokračuje v cestě, tam již není. Toto vše vyžaduje nemalou fantazii, ale mistr iluzionista je schopen kohokoliv přesvědčit o čemkoliv. “ Vytáhnu ruku z pařezu. “ Nyní již vím, že se jedná o iluzi, nezbývá vám tedy, než vytvořit něco nového. I přesto, že jsem si jistý, že půjde o iluzi, moje hlava tomu z počátku nebude chtít věřit. Proti nevědomým lidem je to ještě lehčí – proto vám doporučuji, abyste svou schopnost pro maximální efekt prezentovala jako zhmotnění – což však znamená, že o ní nikdo nesmí vědět, dokud iluze nebudou dostatečně komplexní. Pokuste se nyní myslet na to, co jsem vám říkal. Je to jen na vaší fantazii.“ Poslední věc, tedy interakci se schopnostmi si nechám na později. Tohle pro začátek stačí. A proti většině schopností to je dostatečné. Problém nastává dejme tomu u někoho, kdo by vyzařoval světlo nebo chrlil oheň na přesně danou vzdálenost – k dokonalosti bude nutné zjistit pokud možno co nejvíce o schopnostech všech lidí v Astrálu. “Nuže do toho, oslňte mne, slečno. Zmaťte mé smysly, donuťte mne pochybovat o tom, co je skutečné a co nikoliv.“ A se zájmem pozoruji její počínání.

Samantha Hanks - 24. ledna 2011 16:32

Výcvik Na poznámku o pařezech se jenom pousměji. Mě nepřijde pěkný ani zdaleka. Vlastně čím dál se na něj dívám tím víc chyb jsem schopná na něm najít. Otřesné. Na druhou stranu na první pohled to vypadá docela dobře. Zase se musím pochválit. Aspoň trošku. Když se pustí do vysvětlování musím se tak trochu usmívat. Víceméně škodolibě. Obzvláště mě pobavil ten proslov ohledně krompáče v hlavě. Zajímavá představa. Velice. Ale… Kameny že nemyslí? A je si tím stoprocentně jistý? Mám totiž občas dojem, že jo. A že jsou pěkně škodolibé. Však kolik mi jich schválně nalezlo pod nohy a zvedlo se. Hm? Nespočet. A kolikrát jsme kvůli nim měla rozedřená kolena! A pak, že nemyslí. To ať se snažím namluvit někomu jinému. Na mě tohle fakt neplatí. Prostě je to jenom extrémně geniální kus šutru a mojí nanicovatou iluzi prohlédl ihned. A proto na něj neplatí. Nicméně tuhle teorii jsem si raději nechala pro sebe. Jeden nikdy neví, jak druzí na jeho slova zareagují a já opravdu nemám náladu na nějaké další narážky. Když spustí s vysvětlováním, co všechno práce iluzionisty obnáší, trochu se mi zatočí hlava. A to mám jako udělat jak? Si mám rozkrájet mozek a donutit každou část soustředit se na něco jiného? Heh, sakra. Je pravda, že jsem schopná uvažovat současně o dvou věcech, maximálně třech najednou, ale… To co on povídal je podstatně víc. Vždyť to je prostě šílenost. Já nevím. Musel se zbláznit. Jo, to bude ono. On je blázen a já jsem normální. Tedy do určité míry. Cvokař by se na mě jistě vyřádil, ale to vůbec nic neznamená. Při jeho poslední větě jenom naprázdno otevřu a zase zavřu pusu. Vtip jeden. Si to taky představuje jako Hurvínek válku, že? „Ale nebude to trochu nefér? Přece jenom cokoliv udělám vy budete čekat a tím pádem budete vědět, že jde o iluzí, čímž pádem to vlastně nemá cenu, ne?“ Dovolím si trochu remcat, ale stejně se snažím. Aspoň trochu. Jenže co vytvořit? Ten krumpáč je jistě lákavá představa, na druhou stranu, nemůžu ho přece zabít. Ne, nevěřím tomu, že bych ho byla schopná zabít, ale víte jak, ne? Obávám sem, že krumpáč v hlavě taky nepatří mezi metody jak navázat přinejmenším dobré kolegiální vztahy. Sednu si na zem a zavřu oči. Trocha soustředění navíc neuškodí a takhle mě aspoň nebude rozptylovat kdejaká moucha, co poletí kolem. Ačkoliv je pravda, že támhleta vypadá opravdu dokonale. Moje představa je vcelku jednoduchá. Vlastně za to mohla ta moucha. Jsem přece jenom trochu škodolibá a chtěla jsem mu nějak oplatit to předtím. Jistě, nestalo se mi nic strašného nebo tak, ale prostě mi to nedalo. A všichni jistě víte, jak je příjemná tipka v oku, že? Takže jsem oči zase otevřela, abych viděla, kde přesně stojí a tak, nasměrovala mu jednu malou mušku přímo do oka a čekala na jeho reakci.

Marcus -Mello- Archer - 02. února 2011 11:39

Ellezzie Po přemístění se objevím na nádvoří přímo před Ellezzijským palácem. Pohledem zběžně zkontroluji okolí abych se ujistil, zda - li jsem sám. Očividně se v mé blízkosti nikdo nenachází, vše vypadá stejně jako včera, když jsem svou zemi opouštěl. Nepatrně zvednu hlavu, přímo ke mně kráčí Elan s čímsi malým v patách. Hm, co to je ? Překvapeně zamrkám, když se mi kolem nohou začne proplétat bílé tygře. Nezmohu se na nic jiného než na kyselý škleb. Nikdy jsem nebyl příznivcem malých roztomilých mláďátek, na kterých mohli lidé z Openu oči nechat. Další zvířecí stráž v podobě zabijáckého tygra nebyl vůbec špatný nápad, ale všeho moc škodí. Pokud měl Elan v plánu se rozmnožovat takovou rychlostí, pak v budoucnu čekala Gasparda další práce v podobě topení koťat. Tohle je Ellezzie, ne žádný Catland. Zamyšleně ke kotěti přikleknu, abych jej mohl podrbat za ušima ,,Užívej si dokud můžeš škvrně, později z tebe bude zabiják.". Ucuknu až ve chvíli, kdy tygře začne otlapkávat mou pravou ruku. Nezašitá rána při kontaktu s ostrými drápy šelmy bolela a to ne zrovna málo. Do hajzlu ! Pod černou košilí s dlouhými rukávy zranění naštěstí vidět nebylo, což mi skvěle nahrávalo do karet. V žádném případě jsem nepotřeboval odpovídat na zvídavé otázky ostatních doprovázené jejich přehnanou starostlivostí. Nikomu do toho nic není. Kde je vůbec Destiny ? Rozhlédnu se, svou kamarádku nikde nevidím. Do Ellezzie povětšinou chodila včas a narozdíl od nedochvilného Andrewa na ní byl spoleh. Kdyby jen nebyla tak drzá. No nic, třeba už tu je. Des měla poslední dobou spoustu práce s přehlídkami a focením, ale i tak si na jinou dimenzi dokázala najít čas, jelikož si do ní stejně jako já chodila odpočinout a načerpat energii. Je už Gaspard v Ellezzii ? Otočím se k Eleanovi, který si naprosto nezúčastněně olizuje tlapku. Nebylo na škodu ho využít k nalezení hledané osoby, zvlášť když všechna astrální zvířata hojně využívala svůj šestý smysl a velmi dobře odhadli, kdo se kde nachází. ,,Najdi Gasparda. Hned!" přikážu rázně. Tygr zašvihá ocasem a poté se svou pomalou, elegantní chůzí vydá do lesa. Mlčky ho následuji, i když mi nebylo jasné, proč se Gaspard místo paláce vydal právě do Ellezzijské džungle. Na vyjížďce určitě nebyl, pokud mě paměť neklamala tak nebyl nijak velkým fanouškem koní. Elan zastaví na paloučku, kde nestojí nikdo jiný než Gaspard. ,,Zdravím." kývnu hlavou na pozdrav a pohledem ho přeměřím od hlavy až k patě. Oči mi spočinou na jeho kapse, z které vyčnívají srolované kusy papíru. Byly to nepochybně ukradené dokumenty z Openu. Vítězoslavně se usměji, teď už jen zbývalo každému Ellezzianovi přidělit Opeňana na sledování. Open proti nám nemá šanci. ,,Můžu?" zeptám se a prstem ukážu na papíry. Má otázka byla použita pouze abych navodil zdvořilostní dojem, protože ve skutečnosti jsem nepotřeboval znát Gaspardovu odpověď. Dokumenty mi jakožto vládci právem náleželi a já s nimi mohl provést co uznám za vhodné.

Gaspard Rochette - 02. února 2011 16:21

Ellezzie - Na paloučku v džungli Poté, co skončí drsný výcvik nováčka, Yen obrátí pozornou na mě a dostanu od ní zápornou odpověď co se našeho vládce týče. Nedával jsem moc nadějí tomu, že by už byl zpátky, ale byla ve mně malá naděje, že by tu byl už k zastižení. V Openu jsem strávil sám nevím kolik času, přišlo mi to jako dlouhá doba, dost dlouhá na to, aby byl Mello zpátky v Ellezzii. Prsty zabubnuji o srolované dokumenty, když se mě Yen zeptá na důvod. Vidina toho, že budu muset čekat do dalšího dne se mi nezamlouvá. Rád bych to měl všechno hned z krku. Když se s Yen rozloučím, zůstávám na paloučku sám společně s Willem, který se zdá být celým tím výcvikem vyvedený z míry, snad až uražený. Co si myslel? Že mu hned všechno půjde zlehka a po másle? S Yen? zavrtím hlavou a odvrátím pohled do korun stromů odkud se ozývají nejrůznější zvuky, od hmyzu, po ptactvo a primáty. Není tam ani pořádně vidět, takže si člověk jen může představit, jakých rozměrů a tvarů ona zvířata jsou. Relaxační chvilku přeruší příchod velkého tygra, jehož přítomnost jsem zaznamenal až když byl jen pár metrů ode mě. Trochu jsem se ho lekl, nečekal jsem ho tu. Sice vím, že mi bez rozkazu svého pána nic neprovede, ale přeci jenom, je to zvíře jako kráva a to když se vedle vás najednou zjeví, je to trochu šok. Svou velkou mordou mi šťouchne do ruky, jako kdyby Mellovi chtěl dát najevo, že to jsem opravdu já, koho hledal. Chytré zvíře…takhle umět stopovat. “Ah, Mello, konečně. Už jsem se bál, že tu budu do zítra…“ odrazím se zády od stromu, o který jsem byl doteď opřený a narovnám se. Mám nejspíš velké štěstí, Mello přišel doslova jako na zavolanou. Když požádá o dokumenty, s radostí mu je předám. “Měly by být všechny, jiné tam nebyly. Prohledal jsem celý její pokoj,“ I když nechtěně, dodám si pro sebe v duchu. Ještě, že tu trapnou scénu nikdo neviděl.

Rima Jeevas - 03. února 2011 11:22

Open My Heart - tréninková místnost Posadila jsem se do trávy. Přestala jsem si všímat všeho kolem. I po tak krátké chvilce mi to tu přišlo neuvěřitelně okoukané. Začala jsem si na prst namotávat své dlouhé hnědé vlasy a zírala do blba. Vybavil se mi dnešní sen. Vybavovaly se mi další detaily ze snu. Tu dívku jsem odněkud znala. Vím jistě, že alespoň jednou jsem jí viděla. Ale kde? Možná bych to neměla tak řešit, nijak mi to nepomůže. Čím více jsem na sen myslela, tím více mi Riley chyběl. Co by mi asi na ten sen řekl? Mám mu to vůbec někdy říct? Zapřemýšlela jsem. Ne. Nechám si ho pro sebe. Tedy, zatím. Teď byla potřeba se zase soustředit. Tady svou schopnost nejspíše neobjevím. Napadne mě, když se dáme na odchod. Čekali nás další dveře. Na dveřích bylo číslo dvě, což bylo pochopitelné. Vstoupili jsme do dalšího úžasného místa. Rozhlédnu se kolem. Na obloze svítili jasné hvězdy. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na naší procházku s Aph. To jsme šli do parku. Tehdy jsem se také takhle dívala na hvězdy. Tady je naštěstí nemožné narazit na úchyla, bezdomovce, či jiné odpudivé stvoření. Dívala jsem se na ES. Zkusila jsem totéž – zavřela jsem oči na pár sekund a poté opět otevřela. Nebylo pro mě překvapením, že jsem viděla to co předtím. Dívala jsem se, jak ES hladí vzduch. Miluješ se? Zeptala se ještě sama sebe. Věděla jsem, že bych si měla rozmyslet, co řeknu. Nebylo inteligentní hned něco plácnout. Vybavovali se mi vzpomínky. V době, kdy mi na nikom nezáleželo. Na první pohled zlá, chladná, nepříjemná. Nikdy jsem nikomu nedovolila mě poznat. Skoro nikomu… Nemůžu říct, že bych se v té době nesnášela, či měla k sobě nějaký odpor. Nemyslela jsem si o sobě nic. Ale pak přišel on. To Rileyho můžu považovat za prvního přítele, kterého mám. To ty jsi mě připravil o chladnost. Sama jsem nevěděla jak. A jestli to ví on, tak to nezjistím. Do hlavy mu totiž nevidím. Kdybych nepoznala tohle místo, asi bych si ničeho nevážila. Včera mi s Tebou bylo tak fajn. Byla jsem šťastná jak nikdy předtím. Ten večer jsem se dokonce sama na sebe v zrcadle usmála. ,,Mám se ráda.“ Odpověděla jsem na otázku poté, co jsem si vše ujasnila. A teď to zkusím. Zavřu oči a opět je otevřu. Jednu chvíli jsem viděla cosi rozmazaného u ES. Nedokázala jsem rozeznat co to bylo, ihned to zmizelo. Znovu. Zavřu oči a opět je otevřu. A vidím. Už vidím, že ES nehladí jen vzduch. Vím, že se mi to nezdá. Povedlo se mi to! Usměji se. Zapomeň na to, co bylo kdysi …

Christian *Chris* Leander - 06. února 2011 14:24

Open My Heart Arianna začíná být poněkud nervózní. Vidím jí to na očích. Popravdě se jí nedivím. Pevně jí stisknu rameno a povzbudivě se usměju. ,,Buď v klidu, zlatíčko. Nesmíme to uspěchat. Každý má schopnost, někdy ale trvá dlouho, než na ni příjdeme." trpělivě jí vysvětlím a vezmu jí za ruku. Další z místností patří mezi ty, které nemám moc v lásce. Se svojí schopností zde sice najdu uplatnění, ale přeci jen.. týrání a zabíjení zvířátek nemám moc v lásce. Aniž se naděju, Ar drží v rukou bílé trojhlavé štěně. Rozesměju se úlevou. ,,Kerberos? Výborné...Vidíš Ar, že jsi k něčemu." poplácám jí po rameni a opatrně štěně pohladím. Po chvilce je slyšet vrčení hladových vlků. ,,Mohlo mě to napadnout. Máme společnost." Cítím, že tohle je příležitost pro Ar a jejího bílého kamaráda. Postavím se za Ar a tiše sleduji následující události. Pejsek vyroste do vysokého a urostlého Kerbera. Spokojeně pokývám hlavou. Masakr sleduji a ani nehnu brvou. Byl jsem svědkem mnohem krvavějších událostí, které mne naučily zůstat úplně v klidu. Zabíjet někdy bylo potřeba, zvláště pokud šlo o bezpečí milovaných lidí. ,,Budeš v pořádku, zlatíčko." šeptám a pevně obejmu Ar kolem pasu a přitisknu si jí k sobě. Hladím jí po vlasech a šeptám ukliďnující slova. Poprvé je otřesen každý, bez vyjímky. ,,Tvoje schopnost je vyvolat tohohle pejska. To je úžasné! Bojová schopnost se vždycky hodí.. Pojď, tohle není realita, je to jen iluze." vezmu jí za ruku a pomalu bezduchou Ar vyvedu ven, s Kerberem v patách. ,,Musíš se ukldidnit, miláčku. Zavedu tě do tvého pokoje." zamumlám a mířím k pokojům. Otevřu jedny z dveří a pomalu do nich vejdu. Pokoj je prostorný, bíle vymalovaný, s jedinou prostou postelí, stolem se židlí a prádelníkem. ,,Pokoj se změní dle tvého přání. Bude vypadat tak, jak si ho ve svých myšlenkách vytvoříš." vysvětluji a posadím se na postel, Ar si posadím na klín a hladím jí ve vlasech. Kerberos se změní do své štěněcí podoby a roztomile na Ar pohlíží.

Destiny Ricco - 06. února 2011 19:29

Ellezzie Po celou dobu focení a pobytu v agentuře jsem byla otrávená a bez nálady. V novinách se toho o mě psalo spousta, na pomluvy jsem byla zvyklá. Slavný člověk si na tohle musí zvyknout a postavit okolo sebe zeď tak pevnou, že i ta největší lež nepronikne skrz. Četla jsem o sobě i horší výmysly, ale tohle je pomluva, která mě dostala do kolen. Jim viděl, že novinový článek ,co se mi dostal do ruky, mě nijak nepotěšil a proto jsem si myslela, že toho škádlení nechá. Když už se zdálo, že ho to přešlo a že dál nebude pokračovat, z ničeho nic to na mě vybalil znovu. To bylo samé: ,,Nerozčiluj se zlato, nebo ti to uškodí. Mysli na to malé.“ nebo ,,Můžu vám pomoct vybrat kočárek? Víš že mám vkus. A nebo ne, necháme ho vyrobit.Najmu vám toho nejlepšího designéra!“Skoro se zdálo, že to myslí vážně. Tohle budu poslouchat snad do konce života. ,,Víš Des, stále mě trápí jedna věc.“ Upře na mě Jim své zelenošedé oči. ,, Už od rána přemýšlím, jak by se to malé mohlo jmenovat, ale furt mě nic nenapadá.“ Snažím se být klidná a zachovávám kamennou tvář, ale mám takový pocit, že můj pohár trpělivosti brzy přeteče, pokud toho Jim okamžitě nenechá. ,,Na tvoje takzvané vtípky,“ Udělám prsty uvozovky,, Fakt nemám náladu. Jakmile zjistím jméno toho švába co vydal ty lživé noviny, rozmáznu ho jako…jako …“Hledám správné slovo. ,,Švába?“Navrhne Jim a se zakuckáním se rozesměje. ,,Seš vážně idiot víš to?“Odfrknu si. Sleduju jak se Jim zhoupne na židli a nohy položí na stůl.,,Možná jsem idiot, ale pořád jsem tvůj šéf a jak zní zákon u nás v agentuře? Šéf má vždycky pravdu a šéf se musí poslouchat.“Zapálí si a rádoby důležitě vyfoukne kouř. Zamračím se. ,,Naše agentura má nějaké zákony?“Pátrám v paměti. ,,Ne, ale přemýšlím o nich už opravdu dlouho.“ Uchechtne se. Obrátím oči v sloup. ,,Proč zrovna mě šéfuje takovej trouba. Jime Cartney- měl byste se léčit.“ S tímto odejdu z místnosti a vydám se ke vchodu. Pronikavé zapípání SMS mého pracovního mobilu mě donutí zastavit a začít se přehrabovat v kabelce- kde věcem uvnitř vládne chaos. Nakonec ho najdu na samém dně. A hele ..Mello píše. No bezva, Gepard je zpátky i s těmi listinami. Gaspardovi jsem říkala Gepard už ze dvou důvodů. Při vyslovení jeho jména, mě toto zvíře okamžitě napadlo a navíc jeho "rychlá“ chůze je od tohoto zvířete takřka nerozeznatelná. Samozřejmě to myslím v ironii. No tak hurá do Ellezzie, to jsem zvědavá kterého Opeňana přidělí mě. Když konečně dorazím domů, je něco kolem třičtvrtě na pět, ale venku už je tma. To je ten zimní čas, bída největší. Kabelku hodím bez ladu a skladu na zem a sama se sebou plácnu na postel. Jsem zničená z dnešního dne, takže dostat se do tranzu mi zabere víc času než obvykle. Je to těžké, pokaždé když zavřu oči a uvolním se, musím bojovat se spánkem co se na mě bere. Nakonec se mi to přece jen povede a já se objevím na dvoře Ellezzijského paláce. Změnilo se tu něco? Ne. Jak jinak. Změna je dobrá, ale tahle dimenze tohle pravidlo zřejmě nezná. Rozhlédnu se. Sargo nikde, Donor nikde, Mello nikde Elan nikde. To šli všichni spát? Do mysli se mi vkrade představa jak můj kůň, pes, tygr a vládce hromadně sedí v hlavní místnosti s pivem v ruce u televize. No co, zas bych se tak moc nedivila, kdyť jsou to všechno chlapi. S takovým znaveným povzdechem, který měl dávat najevo mou rádoby skvělou náladu se rozejdu do paláce. Jen co vstoupím do hlavní místnosti, těkám očima sem a tam, skoro jako bych té představě s pivem a televizí fakt věřila. Ale tak, tady je možné fakt všechno. Pomyslím si, jen co zaregistruju v sále bílé klubko na gauči. Když příjdu blíž, poznám že se jedná o mládě. A o to líp- mládě tygra. ,, Jééé! Ty jseš tak sladkej poď sem ke mně!“ Položím si malé bílé tygří kotě na hruď a pobaveně sleduju jak se zachumlává do mého bílého kabátku a ožužlává velký,černý knoflík. ,, Elan je máma? Není Elan kluk? Tady se fakt dějou divný věci.“ Nějak sem si nevšimla, že by tu měl Elan tygřici, ale asi to bude tím, že jsem se svému druhému domovu nevěnovala tak, jak bych měla. Holt v posledních několika měsících nebyl čas. Malého bílého tygra jsem si okamžitě zamilovala, kočkovité šelmy ve mně vždycky vzbuzovali..Eh. Bude to znít divně ale ochranitelský pocit? Jsem divná, tohle kotě je divný, Ellezzie je divná, moje mysl je divná všechno je divný. Zbláznila jsem se. Cejtim mateřskou lásku k šelmám. Jsem cvok. Z těch novin jsem se zbláznila. Je tu někde telefon? Asi rovnou zavolám mámě ať mě doma nečeká, moje místo je mezi bílými stěnami a v kazajce. Ne počkat nejsem blázen, kdyť blázen si přece nepřizná že se zbláznil protože jemu to nepříjde jako bláznění. Panebože. Schovám obličej kotěti do kožichu. Potřebuju nějaký prášky nebo jít spát, třeba se mi to zdá. Jo to by vysvětlovalo to, že můj kůň a pes pijou pivo s Mellem, tygří samec porodil mládě a já se budu vdávat s Riley Strifem. Nebudu, ale noviny to říkaj.

Tristan Harvey - 07. února 2011 20:28

Směrem k Ravenovým Nemůžu to pořád pustit z hlavy... Ach... Chrisi co se to s tebou stalo... Býval jsi jiný... A teď se přidáš ke straně Ellezzie... Proč se tohle muselo stát? Co by udělala Sam kdyby se dověděla co se z tebe stalo... Zabilo by ji to... Musím vymyslet nějaký plán jak získat Chrise zpět... Za každou cenu... pomyslím si a stisknu ruku v pěst, jiný by řekl že by mě už měly začít bolet klouby jak pevně tisknu ale já popravdě nic necítím... Nemám na to celou věčnost... Ale jak bych ho mohl získat zpět... Tohle je problém... Navíc, když půjdu do Ellezzie je to sebevražda... A ES by mi to neodpustila... A zase Chris nepůjde bez důvodu do Openu... A v reálném světě se ukazuje jednou za dlouhou dobu... přemýšlím a s taškou přes rameno mířím přímo k domu kde bydlí Samantha se svým otcem, už od dětství jsme s Chrisem přátelé, od té doby co žiji zde prakticky, čili skoro osm let... A přitom to je skoro jako včera co jsme jako malé děti dováděli na jejich zahradě s malou Sam... To byly časy... A teď? Vše je pryč... Sam se to nesmí nikdy dovědět... Jinak ji to vážně zabije... Jsem rád že není členkou Openu, bojovat proti Chrisovi... To by nedokázala... Dostal jsem tuhle moc abych mohl ostatní chránit, vybral jsem si tuhle cestu... Tak tu moc využiji, i kdyby mě to mělo zabít... pomyslím si a podívám se na chodník před sebou, u jednoho domku jsou vidět mladí kluci jak si hrají s míčem, musím se usmát. Taky bych se do těch let vrátil... Ale to už nejde... pomyslím si a shodím z ramene tašku a rozepnu ji, nachází se v ní věci na tenis. Stejně... Je to zvláštní... Skoro jsem ztratil cit v rukách, a patřím k tenisové elitě světa... pomyslím si, proč vlastně nejedu k Sam autem? Nebo proč na sobě mám jen obyčejné bílé triko a celkem těžkou koženou bundu? Protože nemám potřebu na každém kroku ukazovat kdo jsem... Kdo mě zná, zná, kdo ne, nemusím se předvádět... Znovu si hodím tašku na rameno a v ruce držím tenisový míček, hodím s ním o zem a on se odrazí, chytnu ho a takhle si trochu zkracují chvíli, navíc když neodhadnu úplně sílu a míček se rozletí docela rychle kupředu tak mám co dělat abych ho chytl, takže o zábavu na chvíli postaráno a k Sam to mám už jen pár minut, vlastně do pěti minut tam budu... Jakmile dorazím k jejímu domu všimnu si velkého auta před domem. Že by měl pan Raven nějakou schůzku? Ale vždyť má být dnes v práci... A odkud mi to auto je povědomé?? pomyslím si a dojdu až ke dveřím, zalovím v kapse a vytáhnu klíč, mám od jejich domu náhradní klíč abych mohl kdykoliv přijít kdyby se něco stalo, odemknu a zavřu za sebou dveře. Tohle je divné... pomyslím si a jdu dále. "Sam? Jsi tu?" zavolám a pokračuji dál do obýváku, tašku odložím v chodbě a jdu dál, jakmile vejdu tak uvidím Sam a další dva. Kdo... Počkat... pomyslím si když je uvidím. "Riley? Co tu..." řeknu když jej uvidím, neznám se s ním nějak moc, ale znám ho minimálně od vidění... Ale proč by... Počkej... Nechceš mi snad říct že... pohled mi padne na Sam a pak se zase pohledem vrátím k Rileymu. "Nechceš mi doufám říct že..." určitě chápe o čem mluvím... Tak tohle není zrovna nejlepší situace, doufal jsem že se Sam o druhých dimenzích nedozví a jaký jiný důvod by Riley měl než tenhle aby sem přišel? Dojdu až k nim, na pozdrav jen kývnu. "Tohle mi někdo bude muset vysvětlit..." podívám se na Sam a pak znovu na Rileyho. A hodně detailně... pomyslím si ještě a stále ve stoje vyčkávám co mi kdokoliv z nich řekne na vysvětlenou...

Marcus -Mello- Archer - 07. února 2011 21:40

Ellezzie ,,Snad jsi nečekal moc dlouho." prohodím ledabyle, zatímco si důkladně pročítám všechny dokumenty. Teď už stačí jen rozdělit práci. Vítězství máme v kapse. ,,Velmi dobře odvedená práce Gasparde, jen co je pravda. Je na tebe opravdu spoleh." uznale pokývám hlavou, vše šlo přesně tak, jak mělo. ,,Nenechme ostatní čekat." pronesu po chvíli a i s Elanem v patách se vydám do paláce. Nestarám se o to zda - li mě Gaspard následuje. Svou misi úspěšně splnil a nyní si mohl dělat co uzná za vhodné. Sledování Opeňanů měli na starosti ostatní Ellezziané, ale pokud se Gaspard rozhodne nám dělat při rozdělování práce společnost, nebudu namítat. Sebevědomě kráčím do obrovského sálu, kde by měli být všichni ostatní. Zatímco se uvelebím na trůně, pohledem zabloudím do rohu místnosti, kde se právě Destiny mazlí s malým bílým tygřetem. Protočím oči, chování mé dobré kamarádky bylo poněkud dětinské. Pravý bojovník nezná slitování s ničím. ,,Destiny, nech tu věc být. Máme teď na práci důležitější věci." napomenu jí rázně. Z tónu mého hlasu je jasně poznat, že nepřipouštím žádnou další diskuzi. Aniž bych čekal na odezvu, zamyšleně listuji dokumenty obsahující informace o Opeňanech. Hlavně nesmíme vzbudit pozornost. Pohledem zastavím u složky vládkyně. Nemůžeme jít po ES. V realitě by nám byla k ničemu, navíc jí Opeňané určitě hlídají. Aniž bych cokoliv řekl, přistoupím ke každému z Ellezzianů a následně jim přidělím Opeňana na sledování. A to v tomto pořadí : ( Destiny - Christian, Andrew - Katia, Dianne - Arianna, Christopher - Rima a Dayita ) . Zachmuřím se při pohledu na poslední papír. Nemohl jsem jej předat, jelikož osoba která měla na starost sledování slavného modela Rileyho Strifa se právě nenacházela v jiných dimenzích. Pokud někdo zvládne sledovat jeho, pak je to právě Lucy. V rukách mi zbydou tři poslední desky, které měli záměrně zůstat nepoužité. ES, Samantha Raven a Tristan Harvey. Nebylo moudré sledovat vládkyni, každopádně dva poslední Opeňané byly výbornou taktikou, jak se neprozradit. I kdyby nás lidé z Openu podezřívali, stále tu budou dva, v jejiž přítomnosti se nikdo neznámý pohybovat nebude. Je to dostatečně dobrý důkaz, který je donutí pochybovat. Budou si myslet, že jsou sledováni všichni, ale opak je pravdou. ,,Úkol je jasný, zjistěte o nich co nejvíce. Je jedno jakou použijete metodu, hlavně se neprozraďte. Vše co se dovíte můžete během války použít proti nim. Hlavně si k Opeňanům netvořte citová pouta, jsou to nepřátelé, na to nikdy nezapomínejte." Dám všem před odchodem několik posledních rad, které jim budou muset stačit. Ostatní je totiž na nich. Vyhrát mohli ale jen ti nejsilnější. Tohle je pravá zkouška jejich vnitřní síly. Nijak mě netrápil fakt, že Christopher měl jako jediný na starosti místo jednoho Opeňana rovnou dva. Alespoň se nebude flákat, práce navíc mu neuškodí. ,,Hodně štěstí." popřeju jim, načež pomalým krokem opustím místnost. Vrať se za ní Mello, nenechávej jí samotnou. Ztrápeně si povzdechnu, potřeboval jsem si nutně utřídit myšlenky dřív, než se vymknou kontrole. Jenže právě teď jsem si nemohl dovolit řešit něco takového, zvlášť když čas tentokrát nebyl mým spojencem. Najednou jsem se nepotřeboval rozhodovat nad jinými dimenzemi a realitou. Věděl jsem až příliš dobře, kde mě potřebují víc. A to všechno jen díky události, díky které jsem změnil názor na spoustu věcí. Právě proto se teď nesmím za žádnou cenu vzdát..

Katia Sundstörm - 14. února 2011 18:55

Na návštěvě v domě Samanthy Původně jsem vše chtěla zařídit po svém a Samanthu přemluvit sama, avšak když se Riley rozhodne převzít slovo, pouze pokrčím rameny a nechám ho ať také zkusí své štěstí. Jednalo se přeci o týmovou práci, navíc jsem během Rileyho proslovu mohla přemýšlet nad tím, jak začnu hovor ve chvíli, kdy na mě opět příjde řada. Čekám až si Samantha prohlédne obrázek Openu, který jí Ril právě podává. Díky pravidelným návštěvám jiných dimenzí znám Open velmi dobře, ale i tak mám neustále nutkání si malbu zobrazující tuto dokonalou zemi prohlížet znovu a znovu, pořád dokola. Vlastně ani nevím proč. Možná proto, že mě tato činost uklidňovala a dodávala odvahy. Tu právě teď potřebuju já i Riley ze všeho nejvíc. ,,Má pravdu, vše co říká je skutečnost." doplním svého kamaráda, abych potvrdila pravdivost jeho slov. Spokojeně se na modela zazubím, skoro to vypadá, jako bych od něj očekávala pochvalu. Povzbuzující slova bych uvítala s otevřenou náručí, jenže teď na něco takového nebyl čas. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Postávat přede dveřmi mi nepřišlo nijak zábavné, zvlášť když Samanthin výraz vypadal pořád stejně nedůvěřivě. Já se jí vlastně tolik nedivím, chuděrce malé. Dnešní společnost je prohnilá, to je samé znásilnění, krádeže a finanční krize. Nedá se věřit v podstatě nikomu. Když už se zdá že je všechno v háji, zaregistruji Samanthin soustředěný výraz. Nepochybně přemýšlela, asi jí naše slova vrtala hlavou a ona teď nevěděla jak se s přívalem nových informací vypořádat. No ještě aby jo.. Ve stejnou chvíli si s Rileym všimneme podivného chování jeho mazlíčka. Se štěnětem vážně není něco v pořádku. Klepe se zimou a rozhodně nevypadá nijak čile, jako tomu bylo ráno. Věnuji zvířátku soucitný pohled, jelikož mně samotné začíná být také zima. Letošní prosinec měl být podle předpovědí chladný víc než kdy jindy. ,,To je od tebe milé." vděčně se na Samanthu usměju když dveře otevře celé a vybídne nás abychom jí následovali. Kdesi uvnitř sebe jásám štěstím, navenek svou radost ale raději neprojevuji. Kdo ví, jestli by si to Samantha nerozmyslela a znovu nám nezabouchla přímo před nosem. Nechtěla jsem jí děsit, zvlášť když jsem občas jednala.. ztřeštěně? Jo, nějak tak bych popsala svůj nezadržitelný optimismus, který mě jednou za čas celou ovládl. Opatrně vejdu dovnitř a cestou do obýváku si nenápadně prohlížím vybavení bytu. Zajímal mě život člověka, jenž měl už brzy patřit mezi nás, Opeňany. Nábytek byl velmi hezky zařízen a působil útulně. Na Samantino vyzvání se společně s Rileym usadím na sedačce. ,,Nemusíš, ale i tak děkuji." odpovím na otázku ohledně pití. Alespoň co se týče mě, žízeň nemám. Jak je na tom Riley, nevím. Podle toho co vidím by ovšem nebylo na škodu, kdyby se jeho malý dalmatin něčeho napil. Tak či tak tu teď stejnak záleží na modelově vyjádření. Přeci jen bych nerada rozhodovala za něj, proto jen složím ruce do klína a čekám co bude dál. ,,Ani my nevíme proč právě ty, ale vybrala si tě naše vládkyně ES. Třeba ti jednou vysvětlí, proč se rozhodla pro tebe. My máme jen za úkol tě najít a naučit tě všemu, co budeš potřebovat pro přežití v jiných dimenzích." To nevyznělo nejlíp, ta zmínka o přežití se jí možná líbit nebude. Nadechnu se abych pokračovala, jenže Sam je rychlejší. Trochu udiveně si jí prohlédnu, to jméno na které se právě zeptala totiž znám. Tristan... Byl to jeden z nás. Odkud ho zná Samantha? To by mě teda zajímalo. ,,No, jo.." přiznám celou pravdu trochu zaskočeně, pořád mi nebylo jasné odkud by mohla znát Opeňana. A jak vůbec mohla už někdy slyšet o tom co jsme jí právě teď s Rileym řekli? Nebyli jsme snad všichni zavázáni mlčením? Nechápavě nad tím kroutím hlavou, to už se ale v místnosti objeví vysoký kluk. Vlasy alá kůň Zlatohřívák které mu spadají do tváře nejdou přehlédnout, stejně jako jeho udivený výraz. Jak to tak vypadá, nebude jediný koho přítomnost toho druhého překvapila. Je to přeci jen Tristan. Pořád lepší než někdo z Ellezzie. ,,Překvápko!!" rozesměju se, abych trochu ulehčila napjatou situaci. Blonďák se totiž netváří právě dvakrát nadšeně. Přehodím nohu přes nohu a několikrát zamrkám. Otázky sice byly mířeny na Rileyho, ale když už jsem tu taky a pomáhám mu, tak proč to Tristanovi neobjasnit hned? Bude to tak mnohem rychlejší. ,,To ES nás sem poslala. Cožpak ti o tom neřekla?"

Riley Strife * Borec * - 22. února 2011 22:42

U Samanthy Zatímco nás Samantha stále stejně nedůvěřivě sleduje přes malou škvíru ve dveřích, snažím se společně s Katiou vysvětlit pravý důvod našeho příchodu. Trochu mě udivuje, že nás budoucí Opeňanka pořád ještě poslouchá, přestože měla pádný důvod nám zabouchnout dveře přímo před nosem a poslat nás tak do končin dalekých. Nejspíš jsem neměl myslet tak pesimisticky, jelikož mé myšlenky se v tu ránu začnou realizovat. Dveře domu se zavřou, což zapříčiní ztrátu očního i slovního kontaktu se Samanthou. A sakra ! ,, Tio, asi bychom měli.. " nestihnu větu doříct, protože dveře se znovu otevřou avšak s tím rozdílem, že je nechrání řetízek tak, jako tomu bylo předtím. Že by si to přeci jen rozmyslela ? Nyní, když mi ve výhledu nic nebrání mám konečně možnost si Sam pořádně prohlédnout. Oproti mně a Tie je opravdu maličká, na to že jí mělo být čtrnáct se podobala spíše skřítkovi, než teenagerce. ,, Nejsme tu proto, abychom si z tebe dělali srandu " ujistím jí, když nás zavede do obývacího pokoje. Nejde přehlédnout, jak si Tia zařízení domu dokladně prohlíží, ačkoliv jsme na něco takového neměli momentálně čas. To by ale nebyla Katia, kdyby neprozkoumala každou novou místnost, do které vstoupila. Aniž bych ovlivnil tok svých myšlenek, do hlavy se mi vkrade obličej mé kamarádky Rimy. Doufám, že mě poslechla a zašla do Openu přesně tak, jak jsem po ní chtěl. Mé úvahy bohužel nikam nevedly, proto Rimu rychle vypustím z hlavy. Štěně které jsem celou dobu držel v náručí položím na podlahu a sám si sednu na velkou sedačku. ,, To by jsi byla opravdu hodná , Pes by se něčeho rád napil. Že jo , kámo ? " zatímco Samantha zmizí v jiné místnosti aby nám přinesla požadované pití, drbu mazlíčka za ušima. V momentě kdy se vrátí jí věnuji jeden ze svých úsměvů ,, Děkuji. " . Zamyslím se nad její otázkou a chvíli přemítám nad nejlepší možnou odpovědí. Mluvit o jiných dimenzích bylo opravdu citlivé téma které potřebovalo velkou dávku trpělivosti, zvlášť u tak mladého a nedůvěřivého člověka jakým byla právě Sam. ,, Naše vládkyně ES si tě vybrala jako novou bojovnici pro záchranu Openu, kterému hrozí nebezpečí. Určitě měla důvod k tomu vybrat si právě Tebe a já věřím, že vybrala správně. Náš úkol je tě naučit dostávat se do jiných dimenzích a poté objevit tvou nadpřirozenou schopnost. " . Jakmile s proslovem skončím, zadívám se stejným směrem jako Samantha. Upírá oči na fotografii, která zachycuje jí samotnou a několik dalších lidí. Momentíček, to je přeci Tristan. Trochu to vypadá, jako by mi Sam četla myšlenky, protože netrvá ani minutu a zeptá se přesně na toho, o kom právě přemýšlím. Popravdě mě to trochu vyděsí. Ta holka mě překvapuje čím dál víc. Jak s ním do kontaktu přišla ona ? ,, Jo, to teda známe. Odkud se znáte vy ? " zeptám se podezíravě. Aniž bych stihl říct cokoliv dalšího, ozve se ode dveří velmi známý hlas. ,, Tristane ? Co tu děláš ? To bych se spíš měl ptát já tebe, ne ? " věnuji mu kyselý úšklebek, narozdíl od Tii, která přímo přetéká optimistickou náladou. Jako vždy.. Její veselá nálada právě teď fungovala jako záchranný bod, který jsem při ulehčení napjaté situace uvítal s otevřenou náručí. ,, Je to přání ES, nedá se nic dělat. Jen plním rozkazy. " odvětím a bezmocně pokrčím rameny. Nedovolil bych si nesplnit přání královny, zvlášť když ona sama kvůli tíživé realitě nemohla nahánět po celém USA nové bojovníky. Tristan nejspíše očekával, že mu vše vysvětlím podrobněji, toho se ale bohužel nedočká. Alespoň ne ode mě. Nevěděl jsem, podle jakých kritériích ES volí budoucí Opeňany, tak či tak tu já ani Katia nejsme od toho, abychom se vybavovali. Ovšem kdyby se Tristan rozhodl přiložit ruku k dílu při zaučování téhle malé cácory, pak bych rozhodně nenamítal. Právě naopak.

Andrew Keith *Andy* - 23. února 2011 11:15

Byt, Ellezzie Nastal víkend a já nemusel řešit školu. Alespoň dnes ne. Dnes musím do Ellezzie. Hlavně bych měl přijít včas. Bylo by to vlastně poprvé. Zamyslím se – já to nikdy nestihl včas. Vždy mi do toho vleze také něco důležitého. Ležel jsem jen tak v posteli, stávat z ní se mi v žádném případě nechtělo. Převalil jsem se na bok a měl jsem výhled na zarámovanou fotku. Byl jsem na ní samozřejmě já a Tia. Při pohledu na roztomilou dívku se mi po ní začalo stýskat. Já za Tebou přijedu. Už brzo. Slibuji ti to. A dnes ti napíšu. Hned, jak se vrátím z Ellezzie. Usměji se. Určitě jí tím potěším. Co vlastně teď asi může dělat? Vzhůru už asi bude. Při takovém přemýšlením jsem chtě nechtě usnul. Spal jsem jen krátce, dokud mě neprobudil mobil – vybytá baterie. Cožpak mě to musí neustále otravovat? Protočím oči v sloup. Už asi nemá cenu si znova lehnout. Mám hlad. Musím s tím něco udělat. Uznám a rozejdu se do kuchyně. Ze sáčku jsem vytáhl rohlík a zakousl se do něj. Moc tvrdý. Měl bych nakoupit… zamračím se. V ledničce jsem žádné poklady neviděl. Kam to všechno zmizelo? Divím se. Jestli do toho obchodu nepůjdeš, asi chcípneš hlady Andrewe. Zašklebím se. V tuhle dobu je tam spoustu důchodců, kteří zavazí. No tak fajn. Vzal jsem peníze a vydal se do nejbližšího obchodu. Do hodiny jsem byl opět šťastný – můj hlad zmizel a tím i další starost. Už bych měl asi jít do Ellezzie, co? Zeptal jsem se sám sebe a věděl, že bych vážně měl. Tak fajn, třeba to stihnu včas. Sednu si do křesla a začnu se soustřeďovat. Za chvíli jsem byl ze svého těla venku. Bezva. Už jsem s tím neměl žádný problém. Objevil jsem se v Ellezzii a běžel do paláce. Poté jsem si to namířil do obrovského sálu. Vypadá to, že jsem to stihl. Šikovnej Andrew! Borec jsi! Pochválím sám sebe za něco, co je pro některé samozřejmostí. Nedalo se nevšimnout, jak se Destiny mazlí s malým tygřetem. Typické. Netrápilo mě, že jsem nevěděl, kde se tu vzali – nezajímá mě to. Mello si prohlížel jakési desky. Očividně to Gaspard zvládl. Podivím se. Když nám začal rozdávat papíry, na kterých jsou informace o osobě, co musíme sledovat, ztuhl jsem. Tomu nevěřím… To má být vtip? Zamračím se. Ale hned mi došlo, že vtip to být nemůže. Nikdo z nich to přece neví. A jsem pěkně v hajzlu. Mám chuť papír roztrhat, ale tím nic nezměním. Podíval jsem se na ostatní, zda jsou též překvapeni. Nevypadají na to. Rozhodl jsem se, že se vrátím do svého těla. Probudím se opět na křesle. Doufal jsem, že je to jen sen, ale nebyl. ,,Co mám dělat …“ Zavřu oči. ,,Moje holka je Opeňan.“ Nikdy by mě nenapadlo, že i ona by mohla něco vědět o jiných dimenzích. Jak by mě to mohlo napadnout. Nikdy jsem s ní o tom nemluvil. Mobil opět naříkal a chtěl, abych ho nabil. Nenapíšu ti. Je mi z toho na nic… Je mi to líto. Odpusť.

Dianne *Diamond* Halm - 23. února 2011 18:44

Ellezzie, Domov Nehnutě sedím a hledím na svůj safírový prsten, čekajíc, až se vrátí Mello. Destiny si zaujatě hraje s tygřetem. Úkosem na ní pohlédnu a raději odvrátím pohled od té podívané. V mých očích se zračí chlad a odpor ke všemu roztomilému. Zatnu ruce v pěst a vzhlédnu teprve tehdy, když se vrátí náš vládce, poháněný jakousi netrpělivostí. Přijmu od něj papír se jménem dívky, kterou mám sledovat. S nezájmem poděkuji a papírek zmuchlám do kapsy. Arianna Salwert.. Další hloupá husička, která se připojila k těm koťatomilům. Jak smutné, dnešní dívky za nic nestojí. Pomyslím si smutně a poté vstanu. Neujde mi Andrewovo škubnutí, jakmile si přečte své jméno. V lidech se doopravdy vyznám, a tak pro mne není téžké rozluštit jeho překvapení, v tom horším smyslu. Že by toho dotyčného znal? Stát se může všechno. Zavrtím jen hlavou a s kývnutím na všechny ostatní se vydám ven. Procházet se po Ellezzii bylo někdy doopravdy osvěžující. Prodírám se skrze houstnoucí prales a hledám nějaké místo pro odpočinek. Konečně se mi podaří najít palouček, obklopený hustým stromovím. Mlčky vzhlédnu k obloze, která se místy modrá skrze větve. Pootevřu ústa, z kterých vyjde letmý vzdech. ,,Proč?" zamumlám a klesnu na zem, nedbajíc vlhké trávy a zeminy. Skrze tělo mi proudí tlumené vzlyky, které se od očních koutků snášejí k zemi v podobě slz. Vždy jsem dokázala zachovat tu chladnou masku, pod kterou mne každý znal. Ledová královna, nemající city. Pravda byla ale jiná, bolest jsem v sobě dusila a skrývala jí před ostatními, aby jí nemohli najít. Vzpomínky.. Stále tak živé... Prázdná ulice, vítr nesoucí odpadky, vzdálené zvuky hasičských houkač, malá dívenka, držící v jedné ruce plyšového zajíce. Velké oči, plné dětské důvěřivosti, hledí na vysokou blonďatou ženu, která na mne se smutným výrazem hledí. ,,Je mi to líto, miláčku. Musím odejít." slyším její slova z velké dálky. Moje dětská duše to nechápe. Kam maminka odchází? Tatínek nás opustil, kam jde ona? Otočí se a odchází. ,,Mami!" volám za ní a běžím za ní. Zrychlí a zmizí v první uličce. Jsem sama. Zůstala jsem jako jediná, sirotek, dítě ulice. Pláču, snažím se maminku najít. Marně.. Následuje dětský domov, peklo na zemi... O pár let později. Všude blikají přenádherná světla, ve vzduchu je cítit přicházející jaro, třešně kvetou růžovými květy. Romantická atmosféra jako vystřižená z filmu. Nemůžu si vynachvílit nádherné zelené šaty, které jsem si pro tuto příležitost plesu vzala. Za mnou stojí mladík, natořený bokem, držíc jediný květ bílé růže. Blond vlasy mu spadají do čela, nelze přehlédnout bolestný výraz. Podává mi bílý květ, s jediným vzkazem: I´m sorry. Nevěřícně na něj zírám, tmavé kruhy pod očima, strhaná tvář. Kde je ten pohledný a charismatický mladík? Srdce plné lásky to konečně pochopilo. Je konec. Láme se a drtí na tisíc kousků. Zklamání, zoufalství, zatvrzelost. A tak se zrodila ledová královna. Žádný pláč, který je projevem slabosti. Jen hrdost. Zveadám hlavu a utřu si slzy. Neměla jsem toto dovolit. S depresivním úsměvem se naposledy ohlédnu po stromoví, a poté se vrátím zpět na Zem. Objevím se ve svém bledém pokoji. Z okna slabě vychází svit slunečních paprsků. Vytáhnu z kapsy papírek se jménem dívky, kterou mám sledovat. Na tváři se mi objevý neupřímný úsměv, který je vyvolán emoční vlnou. Samozřejmě, musím o ní zjistit co nejvíce. Žádný problém. Posadím se ke stolku a zapnu supermoderní notebook pokrytý diamanty, který jsem nedávno odcizila. Zamilovala jsem si jej od prvního pohledu a se zkušenostmi s hackováním nebyl problém si ho přivlastnit. Nejenže jsem si do něj nahrála nejnovější databáze, které pro mou práci byly nezbytné, ale obsahoval spoustu vymožeností. Naklapala jsem heslo a způsobně čekala. ,,Tak kdepak tě máme." zamumlám a naklapám Ariannino jméno do vyhledávače. Milovala jsem tyhle policejní vyhledávače, naší práci to hodně usnadnilo. Zanedlouho už jsem zírala na obrazovku, na které byla její fotka, nejspíše focená ve škole, všechny osobní údaje včetně adresy a fotografie jejich domu. Mohla jsem si gratulovat. Získané informace jsem si raději vytiskla, adresu jsem si raději napsala na samostatný papír a vložila do kapsy. ,,A mám tě holčičko." zamumlala jsem a posadila se na manželskou postel. Začala jsem s pilným studováním její fotografie, abych si jí zapamatovala. ,,Docela hezká tvářička, ale mlaďoulinká.. Bude mi potěšením, holčičko. Není ani divu, že jsi skončila v tom slaďáckým Openu. Žádná škoda. U nás bys neprošla, vzorňačko." zakaboním se a pro všechny případy si její fotografii schovám do Prada kabelky, kterou mám již přichystanou na večerní program. S povzdechem se natáhnu a zírám do stropu. Za nedlouho se ozve vyzvánění od Cascady. S povzdechem pohlédnu na neznámé číslo a obezřetně přemýšlím. Že by další zakázka? No, uvidíme. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a zvedla to. ,,Prosím?" zeptala jsem se opatrně. Co jsem také mohla čekat, že? ,,Ahoj Dianne, tady je Leanna, pamatuješ si na mě? Chodíme spolu na španělštinu!" ozvalo se cvrlikání mé spolužačky. Povzdechla jsem si. Vlastně jsem jí nikdy pořádně nevnímala. Spolužáci mne většinou ignorovali. Byla jsem pro ně ta divná, s vytříbeným vkusem, moc pyšná na to, aby se se mnou zahazovali. Proč je mi její jméno tak povědomé? ,,Ehm, jo, vzpomínám si. Co potřebuješ, kde jsi vzala moje číslo?" zamumlala jsem. Co proboha chce? ,,Dal mi ho Ben, však víš, sedíš s ním v lavici. Dělala jsi s ním projekt, tak jsem ho vymámila. Přišla jsi mi jako skvělá holka a zrovna dneska..no, je mi to trochu trapný, ale chtěla jsem jít do kina na ten novej slaďák s Ashtonem Kutcherem, ale můj kluk.. prostě nemůže, má nějakej pitomej zápas a tak mě napadlo, jestli bys třeba nechtěla jít se mnou a mojí sestrou. Dostala jsem od matčiny kamarádky lístky zadarmo... Napadlo mě, jestli bys nechtěla..Holčičí večer.. Všimla jsem si, že se s tebou nikdo moc nebaví.." Leanna byla nadšená. Otráveně jsem dala oči v sloup. Co si ta holka myslí? Otravnější lidi snad neexistujou.. Proč bych s nějakou husou měla někam chodit? No, dobře.. Možná by to prospělo mojí společenský stránce, která neexistuje.. A potřebuju se odreagovat.. Probrala jsem všechna pro i proti... ,,Dobře, půjdu s tebou. Kde se sejdeme?" řekla jsem přehnaně medovým hlasem. ,,Stav se u nás, jsem doma, tak tě za chvilku čekám. Uděláme si drink a pokecáme, tady je adresa." nadiktovala mi jí nadšeně a já se zaúpěním zavěsila. Vykopala jsem si vlastní hrob! Né! Musela jsem se nutně převléknout. Jak bych s tímhle vším mohla vyrazit do kina? Natáhla jsem si na sebe společenské šatičky vínové barvy, sahající mi kousek nad kolena. Na bosé nohy, nalakované do stejného fialového odstínu jsem natáhla rozkošné balerínky. Vlasy jsem si pořádně vyčesala do drdolu. Ještě kouřové oči, řasenku a lesk, a byla jsem hotová. Do kabelky jsem nastrkala nůž a pistoli, vše potřebné, ještě s peněženkou. Prohlédla jsem se v zrcadle a nasadila svůj falešný úsměv, který v ostatních budil dojem, že je pravý. Byla jsem dobrá herečka. Vzala jsem si taxíka, jelikož Leannin dům byl na druhém konci města. S podivem jsem pohlédla na domek, který mi byl vskutku povědomý. Otřásla jsem hlavou a zamířila přímo k domovním dveřím. Lehce jsem zaklepala. Vzápětí se otevřely a já spatřila rozesmátou hlavu svojí spolužačky, pohledné hnědovlásky s čokoládovýma očima a plně vyvinutou hrudí. ,,Ahoj Leanno." odpověděla jsem formálně a zářivě se na ní usmála. Přetvářka, to by mi šlo. Vtáhla mne dovnitř a usadila na barovou židličku. ,,Jsem tak ráda, že jsi přišla, Di. Skoro jsem nevěřila, že bys se mnou šla. Je to doslova zázrak!" švitořila a podala mi chlazený koktejl. Vděčně jsem jej převzala a upila. Byl doopravdy vynikající. Pomalu jsem se rozhlédla. Kuchyně byla vybavená vskutku pěkně a moderně. Na zdi visely různé zarámované fotografie, zřejmě její rodiny. Vstala jsem a pozorně se na jednu z nich zadívala. O zeď se opírala pohledná blondýnka tak kolem čtyřicítky a tmavovlasý muž, s rukou kolem jejího pasu. Vskutku roztomilý pár. Vedle nich jsem poznala Leannu se znuděným výrazem a další hnědovlásku, o něco menší, tak kolem 14 let. Jak jsem uhodla, musela to být její mladší sestra. Kmitla jsem očima vedle. Pomalu jsem se nadechla a vydechla. Z fotografie na mne hleděl blonďák s křišťálově modrýma očima. Přesně ten samý blonďák, který mne onehdy nechal stát na vyhlídce samotnou a opustil mne. ,,Ach bože, na to nekoukej, vypadám tam strašně." vykřikla Leanna a přitočila se ke mně, zkoumajíc svojí podobu. Teprve potom si všimla mého výrazu. ,,Holka, vypadáš jako bys viděla strašidlo. To je můj starší brácha Chris, docela otravnej. " zamumlala a zakřenila se. ,,Chris... Leander.. Ty se jmenuješ Leanderová?" zeptala jsem se ohromeně a probodla jí pohledem. Rozpačitě přikývla a zírala na mě. ,,Proč? Ty snad Chrise znáš?" zeptala se s povytaženým obočím. Hlasitě jsem polkla a sklonila pohled k zemi. Byla jsem tu s jeho sestrou, v jeho domě, kde on pobýval... Nadechla jsem se. ,,Chodila jsem s ním." zamumlala jsem a zpříma jí pohlédla do očí. Leanna otevřela pusu a šokovaně na mne hleděla..

Marcus -Mello- Archer - 24. února 2011 16:22

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Vydej se s důvěrou za svými sny, žij životem, který sis představoval S návratem do svého fyzického těla nemám nejmenší problém. Během několika málo sekund se nacházím znovu na pohovce krémové barvy uvnitř své vily, kde jsem před necelými deseti minutami pozemského času provedl uvolňovací cvičení a následně tranz. Několikrát se ostražitě rozhlédnu kolem, z čehož nakonec vyvodím, že jsem v celé místnosti sám. Lucy si pravděpodobně vzala mé rady k srdci a odešla spát, přesně tak, jak jsem po ní těsně před odchodem do Ellezzie požadoval. Přestože bych rád svým představám věřil, kdesi uvnitř mě se ozvou pochybnosti. Co když odešla zatím co jsem byl pryč ? Bylo sice nelogické aby zmizela za tak krátký časový úsek, protože zatímco jsem se vydal do jiné dimenze, na Zemi neuběhla ani čtvrt hodina. Přesto jsem ucítil obrovské nutkání zkontrolovat celý dům a ujistit se, že je tu stále se mnou. Z jakéhosi, pro mě neznámého důvodu jsem si připadal osamoceně, ačkoliv jsem nikdy podobnými pocity stísněnosti netrpěl. To bude v pořádku Marcusi, jsi jen trochu přepracovaný. Zamyšleně si prohlédnu černé desky, které celou dobu pevně svírám v rukou. Obsahovali informace o Opeňanovi, kterého měla odedneška Lucy na starost. Přenášení předmětů z astrálních sfér do reality nebyla jednoduchá záležitost, avšak díky mnohaletým zkušenostem jsem naštěstí dokázal menší objekty bez problémů přesunout na Zem, i když mě to stálo nemálo energie a soustředění. Ostatní Ellezziané byly naštěstí natolik zabráni do svých úkolů, že ani nepostřehli Lucyinu nepřítomnost během schůzky. Možná to tak bylo lepší. Nestál jsem o zbytečné dotazy, na které jsem ani já sám neznal odpověď. Pouze těžko bych vysvětloval, proč toleruji něčí nepřítomnost při tak významném zasedání, zvlášť když jsem byl vždy na pozdní příchody háklivý. Zvlášť u Andrewa. Na co ten kluk ksakru myslí ? Nikdy nedorazí včas ! I s dokumenty se pomalu vydám do ložnice, kde najdu Lucy ležet na samotném kraji své postele. Konečně se místo uklízení a pobíhání po domě věnovala i sama sobě a svým potřebám. Lehce se pousměji, jelikož jsem to byl právě já, kdo jí před několika hodinami nakázal, aby spala právě tady. S rozpuštěnými vlasy vypadá ještě více bezmocněji a zranitelněji, což ve mně vovolává ochranitelské instinkty. Nechtěl jsem jí budit, proto si opatrně sednu na druhou stranu postele a zvědavě jí pozoruji. Aniž bych věděl co dělám, natáhnu k ní ruku, v tu ránu si však své neuvážené chování rozmyslím. Mohla za to jedna jediná vzpomínka, která se v mé hlavě velmi neúprosně hlásila o pozornost. Lucy a nahý Thomas v jejím pokoji... Proč mi to nedošlo dřív ? Ústa se mi zkřiví do bolestné grimasy, tohle jsem nečekal ani v nejmenším. Oni jsou pár ? S Thomasem jsme se nikdy neměli příliš v oblibě a pokud se Lucy rozhodla ho chránit tímto způsobem, pak se jí to nadmíru dařilo. Sbližuje se se mnou kvůli němu ? Nebyl pro mě žádný problém Thomase zabít a právě teď jsem vůči jeho osobě pocítil ještě větší nenávist. Jak si vůbec mohl dovolit využít Lucy jen pro záchranu svého života ? Netušil jsem, jestli i Ellezziané jsou schopní nečeho takového, každopádně jsem se nerad dělil, zvlášť ne o ženy a vůdcovské postavení. Smýšlet takovýmto způsobem bylo poněkud sobecké a netaktní, bohužel jsem se nedokázal ovládat a na scénu vstoupila má zkažená část osobnosti. Musím se ho co nejdřív zbavit, stojí mi v cestě. Nechtěl jsem kvůli Thomasovi Lucy budit, proto se zvednu a bezeslova z ložnice odejdu. Bude mít dost času na to mi potom vše vysvětli. Potřeboval jsem urychleně zahnat svůj hněv, který mohl nadělat více škody než užitku. Vrátím se zpět do obývacího pokoje, kde si následně udělám pohodlí na pohovce před televizí. Nenašel jsem jinou možnost než zahnat chmury pomocí sportovních zápasů, na které jsem si kvůli starostem v jiných dimenzích a vlastně i realitě nedokázal najít čas.

Arianna Salwert - 25. února 2011 21:22

Open My Heart - Schopnost nalezena Schovám hlavu do dlaní a propuknu v hysterický pláč, který ani přes mou veškerou snahu nejde zastavit. Stále jsem nedokázala přenést přes srdce, že tohle všechno jsem musela absolvovat jen proto abych zjistila, že mou schopností je tříhlavá příšera, která mi leda tak naháněla hrůzu. Připadala jsem si neskutečně poníženě, jelikož by mě ani ve snu nenapadlo, že budu ovládat něco takového. K čemu mi vůbec tahle obluda může být užitečná ? ,, Běž pryč.. " zasténám vyčerpaně směrem ke Kerberovi, jenž mi právě obtáčí kolem pasu svůj hadí ocas. ,, Úžasné ? ! Co je na tom úžasného ? " zareaguji poněkud pobouřeně na Christianova povzbudivá slova. ,, To zvíře mě dřív či později samou láskou zabije, nehledě na to, že budu ostatním pro smích, až to uvidí ! " vyprsknu rozhořčeně, se svým nadpřirozeným darem jsem se pořád nedokázala smířit. Ach můj Bože ! Co si jen počnu ? ,, Skutečně ? " zapochybuji věcně v momentě, kdy mě chytí za ruku a táhne z tréninkové místnosti pryč. Nenamítala jsem. Udělala bych cokoliv jen abych se do tohoto ledového pekla plného zabijáckých vlků nemusela už nikdy vrátit. ,, Proč to jde za mnou ? " zeptám se zmateně, jelikož jsem nepochopila Kerberovo chování. Nemůže chodit po paláci v téhle podobě, určitě by spoustu věcí rozbil. To by se ES nelíbilo. ,, Poslyš, nejspíš jsem se k tobě nechovala nejlépe. " přiznám po chvíli svou chybu a provinile se zadívám zvířeti do očí. Nezdá se, že by mu mé předešlé přehnané reakce vadily. Pouze mi oplatí oční kontakt a nakonec mě jemně šťouchne do pravé ruky. ,, Buďme přátelé. Teď už by jsi se ale zase mohl zmenšit, co ? " Na mé tváři se za celou dobu vykouzlí upřímný úsměv. K celé situaci jsem se stavěla zbytečně skepticky, čehož jsem samozřejmě litovala. Ještě ale nebylo pozdě na nápravu. Kerberos se přímo přede mnou začne měnit do své štěněcí podoby. Úlevně vydechnu když s přeměnou skončí. Vypadal zase neškodně a roztomile. Takhle to bude lepší. Nebudu riskovat, že se na někoho vrhne a ublíží mu. Mlčky Christiana následuji do dalšího patra zámku, kde se nachází spousta dveří. Jedny z nich otevře a mně se naskytne pohled na obrovský pokoj s velmi skrovným vybavením. Trošku nechápavě výjev před sebou sleduji. Nebyla jsem nijak náročný člověk, to opravdu ne. Byla bych schopná obývat kterýkoliv pokoj jaký by mi byl přidělen, avšak přeci jen se kdesi uvnitř mě ozývají pochybnosti. Celé Opeňské sídlo bylo přepychově vybavené, tak proč tomu tak není i v případě pokojů ? Chris si mého výrazu plného pochybností naštěstí brzy všiml, proto mi ihned vysvětlí vše, na co jsem neznala odpověď. Takže ta místnost se změní na můj příkaz ? Wow ! Má tvář se rozzáří, hrát si na designéra nebyl vůbec špatný nápad. Vždy jsem něco podobného chtěla zkusit, proto si momentální příležitost rozhodně nenechám ujít. ,, Teď sleduj ! " vykřiknu nadšeně, postavím se doprostřed pokoje a začnu se soustředit. Prostředí kolem mě se začne měnit neuvěřitelnou rychlostí, podobně jako když přetáčíte film. Stěny i strop jsou nyní vymalované karmínovou červení, heboučký koberec na podlaze má tutéž barvu. Spokojeně se uculím, představivost mi nikdy nechyběla.Co s nábytkem ? Párkrát si s přimhouřenýma očima prohlédnu skříň na oblečení a psací stůl. Ze všeho nejvíce jsem se chtěla ve svém pokoji cítit dobře, k čemuž bylo potřeba i vhodné vybavení vyhovující mému gustu. Z postele na které sedí Christian se stane překrásné lože s ozdobnými závěsy, nemluvě o velké dece a spoustě polštářů kolem. Nadšeně zatleskám, přičemž se pustím do zkrášlování skříní a stolu. Ve finální podobě stvořím několik křesel a exotických květin, které mému pokoji dodávali pravý dojem útulnosti. Se šťastným úsměvem se znovu posadím Chrisovi na klín. ,, Mám hotovo. Tak co tomu říkáš ? Je to dostatečně dobré ? " pyšně se napřímím, byla jsem na svou práci hrdá, zároveň jsem však toužila po uznání i od člověka který mi byl blízký.

Thomas Dirk - 26. února 2011 17:34

Výcvik Samantha si vyslechne můj proslov No, možná jsem se trochu nechal unést, ale co. V podstatě je to pravda. Nad její poznámkou se zarazím – i přes to, že je opodstatněná jen částečně. Ale pravda je, že pro nezkušeného, hu, fuj, zatracená moucha. reflexivně si hrábnu prstem do oka a pokusím se mouchu vyndat, což se mi samozřejmě nepodaří. Hergot sakra. nadávám v duchu a pokus ještě asi dvakrát zopakuju. Pak si uvědomím, že se s mouchou vlastně vůbec nemusím otravovat. Tak fajn, tímto tedy říkám, že se nechci dotýkat této mouchy. A očekávám, že mě dotěrný hmyz přestane obtěžovat na místě tak osobním, jako je oko. Do háje, co to? Že by mě zradila moje schopnost? Není tady někde v křoví schovaný nějaký ten zákeřně se smějící Openský rušič? Trochu v panice prostrčím svoji dlaň skrz svou hlavu. A vida, funguje to. Zkusím postup znovu aplikovat na mouchu. A nic. Prostrčím tedy prst okem a mouchu vyndám. Nevěřícně se na ni podívám zblízka. Nějaký nový druh, adaptoval se a je imunní vůči schopnostem. Zatracený Mello. Pokusím se ji rozmáčknout mezi prsty. Nechce se nechat. Zatvářím se velmi udiveně. Nějaká zatracená moucha. To už jsem tak slabý, že nerozmáčknu ani mouchu? Potom mi to dojde. Moje tvář chvíli mění barvu. Z normální na rudou, bílou a zase na rudou. Podívám se na Samanthu a v očích se mi mísí údiv, vztek a smích. Nakonec se rozhodnu pro smích a rozesměju se sytým, zvučným smíchem. “Bravo slečno, bravo. Tak takhle mě už dlouho nikdo nedostal. Děkuji vám, je to pro mě cenná lekce.“No to se povedlo, ta mě teda dostala. “Výborně, zkuste teď něco složitějšího. Nevadí, že to poznám, chci vidět, co všechno dokážete stvořit. Úžasné, nádherná schopnost. “ A ramena se mi jetě otřásají v doznívajícím smíchu.

Christian *Chris* Leander - 26. února 2011 17:45

Open, Ariannin pokoj Celou cestu byla Ar naštvaná na jejího psího přítele. Nechápavě jsem na ní zíral. Co bych za to dal, mít takového skvělého kamaráda a obránce v jednom. K malé nevinné dívence se to hodilo. ,,Tvoje schopnost je bezkonkurenční, Ar. A neříkej, že ne. Ten drobeček je naprosto k sežrání." věnuji trojhlavému štěněti jeden ze svých rozkošných úsměvů. Pootočím hlavu a zachytím Ariannin výraz. Zoufale zakroutím hlavou. ,,Já za to nemůžu, že je tak roztomilej! Mám rád psy! " zjevně jí to nevymluvím. ,,Já nejsem teplouš!" zuřivě argumentuji a pokračuji do jejího pokoje. Ar se za nedlouho dala do práce. Jen tiše zírám na měnící se nábytek. Nikdy mně Open nepřestával vyvádět z míry, vždy bylo co nového objevovat. Hlavou mi bleskne myšlenka na můj pokoj, který jsem před dvěma roky konstruoval. ,,Ach můj bože, je to nádhra, Ar. Odráží to tvoji vlastní povahu.. Doopravdy luxus." uznale se rozhlédnu po tom všem nábytku a natáhnu se do postele. Mlčky zírám do stropu a po očku svoji dívku pozoruji. Natáhnu se po ní a vezmu jí do náruče. Takhle velká postel měla svoje výhody. Pohladil jsem jí po vlasech a vpíjel se jí pohledem do očí. ,,Jsi nádherná." zamumlám a pomalu jí políbím. Další popis snad není potřeba. Čas ubíhá rychle a já nejsem schopen jí pustit ze své náruče. Jen tak ležet, líbat jí a držet v náručí.. Sen každého kluka. Před očima mi probleskne několik okamžiků z minulosti, které se stále a stále vracejí.. Prudce se vymrštín a pustím Ar do peřin. Kdy už se přestane historie ozývat? Zírám před sebe, do blba... Jsem totálně mimo.. Jak sem se tímhle mohl stát? ,,Promiň, Ar.. Trochu jsem se... To nic." zamumlám, mávnu rukou a usměji se. Vrátím se a vezmu jí za ruku. ,,Pojď, chci ti něco ukázat." tiše jí vedu z jejího pokoje směrem k dalším dveřím, tentokrát do toho mého. Pomalu otevřu a zavedu jí dovnitř. Stěny jsou vymalované do svěží zeleně právě posekané trávy. Bílá skleněná okna naskýtají výhled do širého okolí. Pokoji vévodí obrovská manželská postel se sametovými povlaky a drobnými malými polštářky. Na kaštanovém stolku jsou poházené různé časopisy s obnaženými dívkami, které raději ihned strčím do jednoho ze šuplíků, spolu s černým obojkem a pouty. Věnuji své dívce nevinný pohled. V knihovně téže barvy může Ar zahlédnout knihy od všech světových autorů, které mám rád. Světle bílé parkety ladí se vším ostatním vybavením, které pokoj naskýtá - lampičky, osvětlení, závěsy, CD-přehrávač. Pokynu Ar, aby se posadila na postel. Sám se postavím k oknu a hledím ven. Pokud se Ar rozhlédne po stěnách, uvidí spoustu obrazů, které jsou mou osobní pýchou. Přímo nad postelí visí dva největší, ES, hrající si v zahradě s koťaty a surrealistický pohled na noční město, s podivnou postavou v zelené kápi, sedící na střeše, teskně hledíc do dálky. Po stranách si může všimnout některých mých kamarádů, včetně zarámované fotky, kde jsme já, ES a Riley. Jen se mírně usměju. ,,Tohle je moje království. Není to sice nic moc, ale jsem tu doma." pokrčím rameny a pozoruji létající ptáky. ,,Tohle všechno mám díky ES. Udělala toho pro mě s Rileyem tolik.. Víš, jakmile jsem se sem dostal, všechno se změnilo. Začínal jsem v opravdu špatném stavu.." řeknu pomalu a rozepnu knoflíčky u košile, ktreá se rázem snese k zemi a Ar se naskytne pohled na má nahá záda, která jsou místy lemována tmavými podlitinami, které už nikdy nezmizí. ,,Když mě Riley našel, byl jsem na tom špatně. Popíjej jsem zrovna v baru se svými "kamarády", kteří mne pouze využívali kvůli penězům. Byl jsem feťák, úniku moc nebylo. Občas jsem měl světlé chvíle, kdy jsem se upřímně toužil zabít a očisitit se. Nebylo mi to dopřáno. Spal jsem tehdy s každou pouliční děvkou, vyhlédaval jsem rozkoš jen proto, abych zapomněl na bolest, která mi proudila žílami. Byl jsem zplodina. Riley mne celý večer pozoroval. Asi hledal tu správnou příležitost, aby se mnou mohl mluvit. Ve skladu jsem si to potom rozdal s jednou z barmanek. Všechno ale rychle skončilo a já tam zůstal sám, s přicházejícím absťákem. Tak mě našel Riley, zhrouceného na zemi, prosíc o to, aby mě dodělal. Slitoval se a pověděl mi o zemi, ve které bych našel lék. Nevěřil jsem ho a okamžitě ho vyfuckoval. Byl jako ti ostatní, kteří se mi vysmívali. Ale on neodešel.." slabě jsem se usmál. ,,Poznal jsem v něm toho slavného modela, zas tak jsem ještě mimo nebyl. Co horšího mě mohlo čekat než bolest, kterou jsem již snášel? Souhlasil jsem, asi jsem věděl, že jedině on mi mohl přinést spásu. Při několika sezeních mne naučil meditovat. Sice mi to moc nepomohlo, ale bylo to o trochu lepší než předtím. Nakonec jsem se do Openu dostal a on mne představil ES. Nemohl jsem uvěřit, že někdo jako ona může existovat. Byla tak milá.. Vůbec jí nevadilo, že jsem patřil do narkomafie, která působila v New Yorku. Vše mi pečlivě vysvětlila. během dlouhých večeřů jsem jí v pláči vypověděl vše, co se mi přihodilo. Byl jsem zoufalý, chtěl jsem stále zemřít. Byla jako anděl a podala mi pomocnou ruku. Pomohla mi překonat tu závislost. V reálném životě to začalo být lepší. Rodiče mi začali opět věřit, školní výsledky se zlepšovaly a já přestával po drogách toužit. Naučil jsem se doopravdy milovat, dostál jsem tomu, co jsem si usmyslel. Stal se ze mne jiný člověk. Vděčím za to jim oboum.. Pokud by mne Ril toho večera nenašel, nevím, kde bych byl. Neměl bych ani tebe.." vzpomínám, oči mírně rozšířené v planoucí lásce. Po krátce odmlce si pro sebe něco zamumlám. ,,Vrátíme se." vezmu jí za ruku a přemístíme se do reality. Se zívnutím protáhnu své ztuhlé tělo a roztáhnu žaluzie. Pohladím Ar po tváři a nevinně na ní zamrkám. ,,Poslyš, Ar, na večer si nic neplánuj. Mám dva lístky do kina na tu romantickou komedii, která se ti tolik líbila. Uděláme si krásný večer. Zatím by sis měla udělat úkoly a já uvařím, co na to říkáš? Nech se překvapit." zamířím do kuchyně, kam se za chvíli Ar i s úkoly přemístí. Kolem pasu si obvážu zástěrku, kterou obvykle používá Ariannina matka a s pobrukováním rockové melodie se pustím do vaření. Za nedlouho se z kuchyně line příjemná vůně kari. ,,Jen hezky pracujte, slečno, za chvíli to bude." mile se na ní usměju. Ticho však přehluší zvonění mého telefonu. Leanna? Co může chtít? Asi volná kvůli tomu kinu.. Mlčky zvednu telefon a čekám, co na mě sestra vychrlí. S občasným souhlasem jí poslouchám. Z toho, co vyrozumím, si našla kamarádku, která by s námi šla. ,,Připojí se k nám sestra s kamarádkou." syknu na Ar a usměji se. Optám se tedy, která z jejích kamarádek to je. Sestra mi s jásavou radostí odpoví. Uhodil do mě blesk, svět se zastavil. S polootevřenou pusou zírám před sebe, tvář staženou šokem. ,,Dobře." odpovím a zavěsím. Robotickým krokem dojdu ke sporáku a jmu se míchání dobroty. Tiše zírám do stěny. Celé tělo se mi třese, ruce mám v bolestné křeči sepjaté, hlavu skloněnou. Musím se uklidnit... Tohle je konec. Ar nesmí nic poznat.. Pomalu, ale neochotně se uklidním..

Samantha Hanks - 26. února 2011 18:00

Výcvik Nečekala jsem, že ta moucha zabere, přece jenom to nebylo nic zvlášť. Nicméně opak je evidentně pravdou. S poněkud škodolibým zadostiučiněním ho pozoruji, jak se snaží mouchu vyndat s oka, ale zároveň se na ní nepřestávám soustředit. A hlavně se nesmát. Vykulím oči, když prostrčí dlaň skrze hlavu. „Co to sakra…“ zamumlám si pro sebe potichu. No já se musela zbláznit! Jak jinak to vysvětlit? Normální lidé přece neprotahují dlaně hlavami. Ale… Tady vlastně nejde o obyčejné lidi. Že by to byla jeho schopnost? A nebo jsem se zbláznila a tohle celé se děje jenom v mojí hlavě. Co je pravděpodobnější? Sleduji, jak se snaží mouchu rozmáčknout. Opravdu zábavná podívaná. Stojí mě to velké úsilí nezačít se smát. Přece jenom něco takového se nevidí zase tak často. O to zajímavější je jeho výraz, když moucha pořád drží. Zarazí se, podívá se na mě a já v tu chvíli zapomenu na nějakou mouchu. Ajej… Ten pohled se mi nelíbí. Nejdřív zrudne, následně zbledne, ale jenom proto, aby opět zrudnul. Ježiš, že to s ním nesekne, že ne? Opravdu nevím, co bych měla dělat, kdyby ho teď trefilo. A navíc ten výraz. Že bych to přehnala? Ale chtěl to přece po mě, ne? Po chvíli se rozesměje. Uleví se mi a musím se trochu smát také. Mám radost z toho, že se mi to doopravdy povedlo. Když mě pochválí trochu se pousměji. „Není zač.“ potlačím úšklebek. No co? Dobře, tohle by možná patřilo do kategorie nepatřičných odpovědí, ale to je mi v danou chvíli úplně jedno. Něco složitějšího? No, to bude zajímavé. "Pokusím se." Přikývnu. Pokusím se, ale o co? Chtělo by to něco, co je poblíž. Abych se mohla v případě potřeby podívat. Jenže na mýtině toho moc není. Nějaká ta tráva, stromy a my dva. Sebe vynechám, jeho raději také. Po druhé by to nemusel vzít tak dobře. Takže zbývají stromy. Podívám se přímo před sebe na jakýsi listnatý. Jo, to by šlo. Nějakou dobu si ho pouze prohlížím. Tak a jdeme na to. Kořeny… kmen… větve… listy. Hrubý obrys. Opatrně přidám ještě pár detailů. Jako fakt, že třetí větev odspodu tam není, ale je zlomená. Fakt, že kůra není hladká. Ale pořád to vypadá jenom jako povedenější kresba nějakého dítěte. Není to nejhorší, ale ani úplně nejlepší. Obávám se ovšem, že líp to nepůjde. Nebo aspoň prozatím ne. Upřímně doufám, že se to časem zlepší. Takhle bych totiž spletla možná tak slepého.

Lucy Rower - 27. února 2011 12:38

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Nechval dne před večerem Konečně jsem byla zase schopná aspoň optimálně vnímat. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem mohla spát, nikdy jsem neměla na takové věci odhad, jelikož v říši snů se i několik hodin může zdát jako pouhých pár minut. Neuvědomovala jsem si, kde se právě v tuto chvíli nacházím, a proto pro mě bylo otevření očí nenadálý šok. Lehce sebou cuknu a dezorientovaně se rozhlédnu kolem. V tu chvíli mou hlavou projede silné bodnutí, a náhlý příval vzpomínek mi nijak moc neprospěl. I když všechno bylo zřetelně jasné, nebyla jsem schopná přiřadit jednotlivým částem specifické časové úseky. Bylo to skoro jako skládanka, mohla jsem jenom typovat, jak se věci skutečně měly. Na chvilku mou mysl zachvátí panika. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem odříznuta od přísunu všech svých léků a v tom případě by se taky klidně mohlo stát, že bych blízkou minulost začala postupně ztrácet z mysli. Už nyní jsem jenom s obtížemi dokázala všechny vzpomínky poskládat na to správné místo a i přes to jsem si tím nebyla moc jistá. Nechtěla jsem přijít o takové bohatství, bylo pro mě až moc cenné. Křečovitě svinu prsty do dlaně, až si nehty bolestivě zaryju do dlaně. Byla jsem odhodlaná bojovat proti svému hendikepu se vším, co mi nynější situace nabízí. Zvládneš to? Pochybnosti mi však nedaly pokoj. Měla jsem pouze dvě možnosti, buď si nějakým zázrakem opatřit tak potřebná léčiva, nebo prostě už nespat, jelikož při spánku amnézie pracuji nejvíc a nejsilněji. První varianta byla zhola nemožná, ovšem ta druhá se díky mé podporované nespavosti dala zvládnout vcelku klidně. Nakonec jsem se opět v klidném rozpoložení spokojeně převalila na pravý bok, čímž jsem se dostala až do samého středu postele. Byla jsem schopná obětovat vše, jenom abych si mohla své poklady v podobě vzpomínek uchovat. Obětovat něco tak banálního jako byl spánek, pro mě bylo naprosto samozřejmé, nemusela jsem se nad tím ani nijak moc dlouho zamýšlet. Jedno však bylo jisté, i přes bolest hlavy jsem se musela usmát a přehrát si jeden jediný a ten nejlepší okamžik ještě několikrát za sebou. Užívala jsem si tu euforii, která mě neustále držela v klidu, i když se v tuto chvíli možná i jednalo o tak mnoho. To všechno bylo nádherné a pohádkové, byl tu bohužel malý zádrhel, který mě okamžitě začal tížit jako tunový balvan. Všechno bylo tak skvělé a dokonalé, až to bylo k neuvěření a přesně toho jsem se bála. Možná je to skutečně jenom můj blud. Předtím mě dokonce i oslovil jménem jiné ženy. Nakonec by to všechno mohl udělat jenom z dlouhé chvíle, třeba se skutečně jenom nudil. Je vcelku k neuvěření, že si zvolil právě mě, vlastně to tak být ani nemusí. Tahle myšlenka svírala mou hruď jako ocelová kazajka. Nemohla jsem se chvílemi ani nadechnout, jak úzko mi bylo. Prosím, prosím! Ať to není pravda! Přitisknu si sevřené pěsti na srdce, které bylo v tuhle chvíli těžší než stokilové závaží. Ani nevím, co bych si počala, kdyby to byla skutečně pravda. Co bych udělala a jak moc bych byla schopná navrátit se do té všednosti a uzavřenosti. I tak jsem se s tím pro jistotu pomalu začala ztotožňovat, aby to nebyl zase tak velký šok. Něco takového však nejspíš nebudu schopná nijak ovlivnit, přímá rána to bude v každém případě. Otřesu se v dalším návalu chladu, bála jsem se za ním vydat. Chtěla jsem si ještě chvilku uchovat v domnění, že by se o mě skutečně mohl zajímat. Moje myšlenky byly v jednu chvíli tak přesvědčivé, že jsem je chtěla brát jako skutečnost. Ale v další chvíli to všechno podkopou záležitosti z minula. To jméno, fotografie a má nicotnost. Schovám si obličej do dlaní, jako kdybych se tím chtěla ukrýt před všemi těmito dostatečně jasnými fakty. Stejně jsem si jistá, že až do posledního okamžiku budu naivně doufat, že se jenom ošklivě mýlím. Ještě notnou chvíli pouze sedím v jeho posteli a pomalu se smiřuji se všemi novými pocity. Přitom k mým uším doléhají zvuky vyvolané televizí, což mi jenom naznačuje, že Mello se již z astrálu vrátil. Zhluboka se nadechnu, najednou jsem se chtěla už zbavit toho trápení. Mít to všechno za sebou, abych poté jenom mohla zalézt někam do koutku a vyplakat si všechnu tu bolest. I když on to nejspíš bral pouze jako hru, pro mě to bylo velice závažné a nejspíš jenom těžce se s tím vším vyrovnám, jestli toho vůbec budu schopná. Pomalu se přesoukám na kraj postele. Byl to velice váhavý pohyb, nebyla jsem si jistá, jestli tohle skutečně chci. Nejraději bych vše v tuto chvíli stopla a už se nepodívala do budoucnosti, nikdy. Přes bolest vnitřní jsem však zaznamenala i jiné zdroje, které se nedaly jenom tak ignorovat. Ve spáncích mi pulzovala horká krev, jako kdyby mě někdo předtím velice krutě udeřil do hlavy. Navíc sanice, kterou jsem předtím narazila do stolu, celkem nepříjemně tupě bolela a na dotek se z nevinné bolesti vyvinul obrovský tlak, skoro jako kdyby mi tvář olizovaly plameny. Jakmile se zaměřím na oblast krční, z celé rány cítím napjetí. Byla jsem zvyklá, že jsem měla kůži lehce uvolněnou a najednou byla celá zašitá a zpevněná. Snažím si na to všechno zvyknout, jako tomu bylo předtím, ale najednou už jsem se nechtěla bolesti poddávat. Potichounku bosýma nohama došlápnu na podlahu, přičemž na mé holé nohy okamžitě dolehne chlad, kterému jsem se pod dekou ještě před chvílí vyhýbala. Nijak se tím nezabývám a raději přejdu k oknu, kde sleduji poklidnou ulici zahalenou do sněhové peřiny. Byl to krásný pohled, a kdyby sklo nebylo tak studené a strach z odmítnutí čím dál větší, nejspíš bych se na to dokázala koukat ještě hodně dlouho. Rychle zkontroluji svůj zjev v okně. Díky velké jemnosti vlasů jsem je nikdy neměla nijak moc zacuchané, stačilo mi je lehce prohrábnout prsty a opět byly ve svém lehce zvlněném tvaru. Spíš mně trápila velká modro – fialová modřina, která zdobila skoro celou moji tvář. Už jsem se nedivila, proč to tak pekelně bolelo, ale strach o to, že teď vypadám ještě hůř, byl o poznání větší. Nakonec obvaz na krku byl lehce uvolněný, což mi však vůbec nevadilo. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi jizva každým nadechnutím ještě víc stáhla. Raději se otočím směrem ke dveřím a ještě chvilku tak zůstanu. Každý krok mi byl zatěžko, čím blíže ke dveřím jsem byla, tím těžší se všechno zdálo. Nebuď jak vystrašené kuře, zklamání už jsi zažila tolikrát, že by tě to nemělo překvapovat… Snažím se nějak povzbudit samu sebe, ale přiznávání kruté reality mi v tuhle chvíli asi moc nepomůže. Zničeně si povzdechnu, už jsem stála u toho vchodu do jámy lvové a najednou jsem měla obrovskou chuť otočit se a zase se zahrabat do peřin snění, které patřili právě jemu. Udělám další dva kroky vpřed a náhle se objevím v obýváku. Naprosto dezorientovaně se rozhlédnu, nebyla jsem si schopná vzpomenout, kde se co nachází. Navíc bolavá hlava mi v urputném snažení moc nepomohla. Když však zahlédnu Mella, jak zaujatě sleduje nějaký sportovní zápas, uklidní mě to. Ovšem moc dlouho mi můj vnitřní poklid nevydrží. Jeho lehce zachmuřený pohled by mohl vypovídat o hodně věcech a přesně toho jsem se bála. Nakonec ho možná v tuhle chvíli i sžírají výčitky svědomí, že svou přítelkyni zradil, že se pouze nechal unést situací. Byla bych snad i ráda, kdyby mi to všechno přičetl za vinu. Nakonec bych ho pro jeho nespravedlnost možná dokázala přestat tak strašně milovat. Nebuď bláhová… Okamžitě mě mé podvědomí zastaví ve fantazírování. I když jsem se bála skutečnosti podívat do očí, jakýsi hlásek v zákoutích mé mysli toho byl dostatečně schopen. Lehce se otřesu, abych ze sebe setřásla nával negativních myšlenek. Chtěla jsem si ještě vteřinku udržet ten krásný pocit. Tiše dojdu až k němu, abych ho nerušila, a posadím se vedle něj. I přes to všechno se bojím k němu sednout o něco blíže, dělí nás od sebe minimálně metr a já nejsem schopná tu zeď mezi námi probořit. Lehce předkloním hlavu, aby mi vlasy spadaly do obličeje a tím taky zahalily ošklivou modřinu na mé tváři. Chvilku na něj zpod dlouhých řas hledím a analyzuji jeho výraz. Když jsem konečně byla schopná nabrat všechny zbytky sil a vzdát se svého krásného pocitu, uteklo několik vteřin v naprosté tichosti. “Děje se něco?“ Pronesu se zatajeným dechem, snažila jsem se vypadat přirozeně, ale copak to v téhle chvíli šlo? Raději zabodnu pohled do země, aby neviděl všechen ten zmatek a strach, které se v nich mísí. Bála jsem se jeho odpovědi, věděla jsem, co v tuhle chvíli nejspíš nastane. Pošle mě pryč, jako nedorostlou holku, která se jenom nechala zatáhnout do jeho hry. Snažila jsem se být statečná a všechno brát s nadhledem, ovšem prostě a jednoduše to nešlo. Chtěla bych se vrátit do onoho okamžiku, znovu a znovu…

Destiny Ricco - 27. února 2011 13:17

Akce- Chrisova maličkost Malé, bílé klubíčko chlupů si ihned zamiluju.,,Hned bych si tě vzala domů do party.“Podrbu ho za ušima a s úsměvem sleduju, jak kotě slastně přivírá oči. Mella okázale ignoruji a většinu jeho proslovu vypustím jedním uchem dovnitř druhým ven, takže jediné na co reaguji,je papír se jménem osoby kterou mám sledovat. Aniž bych se na papír podívala, sroluju ho a zastrčím do kapsy. Vezmu kotě do náruče a odpochoduju s ním do svého pokoje. Mám pokoj až na konci chodby, hned vedle okna do zahrady. Vejdu dovnitř a posadím se na obrovskou postel. Jsem náročná a strašně se ve spaní roztahuju, takže na úzké palandě bych se asi nikdy nevyspala. Položím kotě do peřin, kde už zaujímá svoje místo Sargo, rozvalený, nohy nahoře,slastný výraz a růžové bříško, které hrdě ukazuje světu.,,Sargo, neroztahuj se tolik.“Kotě o Sargův ocas projeví nefalšovaný zájem a ihned se pustí do ožužlávání. Sargo, v sedmém nebi že si ho někdo všímá začne ocasem pohybovat ze strany na stranu, což nutí kotě malou neobratnou packou po něm drápat. Posadím se sametově bílého gauče a vytáhnu z kapsy spisy. Přejedu je rychlým pohledem. ,,Christian Leander“Přečtu nahlas a začnu pátrat v paměti, kde jsem to jméno slyšela a proč mi je tak povědomé. Co to bude zase za zjev. Svou nenávistí k Openu a jejím obyvatelům jsem se nikdy netajila. ES mi zabila kamarádku a za to tvrdě zaplatí. Pohlédnu z okna jež mi skýtá pohled do skal.Jen co pohledem zabloudím na špičky hor mou mysl pohltí tma, mé tělo už není moje..jsem někdo jiný. Dívám se dolů z obrovské výšky na hrůzostrašně vyčnívající ostré kameny, dole u propasti. Další moment spočívá ve skoku dolů, vidím blížící se kameny, těsně před dopadem se obraz změní. Sleduju dívku, jak padá dolů a tvrdě dopadne mezi ostré kameny. V hlavě se mi začnou přehrávat vzpomínky. Okamžik, kdy jsme našli ležet Eveno bezvládné tělo, pocity, kdy jsem zjistila kdo za tím stojí a slib, který jsem si kdysi dala.Rychle zavrtím hlavou ve snaze hrůzné myšlenky odehnat. Pohlédnu na hodiny zdobené drahými kameny,visíc na přední stěně a usoudím, že už je nejvyšší čas, se vrátit. Naposledy pohledem sjedu po vzdálených skalách, na místo, kam mě už nikdo nedostane. Nikdy. Vrátím se do reality a posadím se. Podívám se na fotky, vystavené na nočním stolku, rukou automaticky zajedu na krk a mezi prsty začnu žmoulat stříbrný náhrdelník, který mi kdysi někdo daroval. Někdo, kdo už tady není. Vezmu do ruky zarámovaný obrázek dvou smějících se dívek. Přejedu rusovlásce prstem po obličeji, nevnímaje dění okolo, ani to, že do pokoje vešel Chill(Gurdé), náš gepard. Vrátím fotku zpátky na stůl. ,,Ty takhle volně chodíš po domě?“Sleduju jak stáčí své dlouhé, štíhlé tělo k mým nohám.Taky tě mám ráda Gí(Dží).“Často jsem mu jméno zkracovala na pouhé písmeno začínající jeho jméno. Celým jménem se jmenoval Chillow Gurdé. To matka, trvala na originálním jméně. Vlastně ani nevím proč mu říkají až tím druhým jménem, pro mě to je můj Chill.Máme ho teprve rok ani ne snad třičtvrtě a už má poloviční velikost dospělého geparda. Jemně ho odstrčím a postavím se.,,Promiň, ale mám práci.“ Tou prací jsem měla na mysli “zaměstnat ostatní“. Sundám si elegantní kabátek a jehlové podpatky a místo nich si obléknu v pase úzkou koženou bundu a černé adidasky. Rozhodně nemám v plánu se vozit v limuzíně. Vyjdu z pokoje a jen tak očkem zkontroluju stav obýváku a kuchyně co mám poblíž. Nikde nikdo. Rychle vyklouznu ven z domu a dlouhými kroky zamířím ke garáži, kde táta schovává svůj poklad. Dálkovým ovladač namířím na vrata garáže a stisknu tlačítko. Těžká, mohutná vrata se zvednou a začnou se rolovat nahoru. Naskytne se mi pohled na tátovu černou kawasaki ZX10R 3. Na tváři se mi objeví blažený výraz. Rychle se ohlédnu. Kdyby mě táta viděl, asi by mě zabil. Jízdu na motorce mám přísně zakázanou, kdyby mě navíc chytli policajti..Íí, to by byl teprve problém. Ale já miluju risk. Takže i přes tátův zákaz na motorku nasednu, nasadím si helmu a snažíc za co nejmenšího rachotu vyjet z garáže branou pryč. Jenže tahle motorka je zlo. Duní na kilometry daleko, takže jediné co mi zbývá je zdrhnout z dohledu. Zaparkuju před nenápadným domkem s modrou fasádou, skopnu podstavec a vejdu brankou dovnitř. Zazvoním na zvonek vedle dveří a čekám na odezvu. Dveře se otevřou a dočkám se bouřlivého přivítání v podobě Rickova bernardýna, div mě nepovalí na zem. Když se dveře otevřou dokořán přivítá mě Rickův bratr Joseph. Hlava oholená dohola, pravá strana potetovaná jakýmsi..eee nevím co to to je. Na tváři strniště, hluboko posazené černé oči, široká rameny,vysoká mohutná postava. Pouze v bílém tílku, které odhaluje jeho svalnaté ruce. Zmínila jsem se že je černej?,,Joe!“Usměju se od ucha k uchu.,,Naše hvězda se ukázala, poď dál, nestůj tam venku.“Pustí mě dovnitř, rozhlédnu se kolem. Nevinný domek zvenčí rozhodně nevypovídá o podivané uvnitř. Tomuhle se dá říkat doupě. Šedě vymalováno a všude kolem skleněné skříně s různými noži. Zbraně jsem u nich neviděla, ty mají schované tam, kam oči zřejmě nemůžou. O Joeovi se říká že je to dealer, má kolem sebe spoustu kumpánů, nevím zda tomu věřit, ale zase je pravda, že mi nikdy neřekl čím se živí a kde bere ty prachy. Možná na tom něco bude. A Rick, jeho bratr a zároveň počítačový hacker se v tom veze s ním. Neříkám, že v jejich přítomnosti nejsem nesvá, ale nikdy na mě nebyli zlý, náhodou, je s nima docela sranda a ten jejich rap. No kdo by se nesmál. V obýváku u velké plazmové televize na černém koženém gauči sedí rozvalený Rick s cigárem v puse a ovladačem v ruce. Na stole bílý prášek. Je mi to jasné. ,,Nazdar Ricku.“Políbím ho na čelo a posadím se naproti němu.,,Mám na tebe prosbu.“Položím na stůl papír se jménem opeňanského obyvatele. ,,Potřebuju zjistit co je tenhle kluk zač. Jeho minulost, kde bydlí, jeho rodinu, na jakou chodí školu. Zbytek si obstarám sama.“Podívám se na Ricka.,,Vím že to dokážeš. Vím že máš kolem sebe spoustu lidí co to zvládnou. A ty jakožto super hacker, by ses mu mohl nabourat do počítače. Stáhnout z něj jeho složky, nějaké zápisy ze školy nebo tak něco. Všechno co se ti bude zdát zajímavé mi předlož.“Rick ležérně přehodí ruku přes operku gauče.,,Takže mám ti předložit dokumenty o Christianu Leanderovi? Říkám to správně? No Destiny, ne že bych tě neměl rád, ale přece je to jenom trocha práce..“Usměju se a položím na stůl obálku s penězi.,,Já vím Ricku, znám vás až moc dobře. Takže, kdy s těma papírama mám počítat?“ Rick si přepočítá peníze a lišácky se usměje.,,No, když to bereš takhle tak nejdýl dnes večer to budeš mít. Zas tak těžké to nebude.“ Usměju se.Přesně to jsem chtěla slyšet, potřebuju to co nejdřív a dnes večer výborně sedí.

Eleanor *ES* Morango - 27. února 2011 23:30

Open My Heart ,, Velmi správně. " s úsměvem pokývám hlavou když mi Rima odpoví na otázku o sebelásce. Neměla jsem důvod jejím slovům nevěřit. Ačkoliv tón dívčina hlasu zněl upřímně a poměrně sebejistě, rétorika nejspíš nebyla její nejsilnější stránkou. Ona ani Day toho za celou dobu příliš nenamluvili, avšak člověk nemusel být génius aby nepoznal, že obě raději zaujímají pozici pozorovatele, nežli řečníka. Jejich chování mě nijak nepřekvapovalo, proto zůstávám stále stejně klidná jako doposud. Nacházeli se v naprosto neznámém prostředí, navíc nevěděli jak s přívalem nových informací nakládat. Rozkoukají se, chce to jenom čas. ,, Nechci vás moc přepínat. " poznamenám rozvážně po několika minutách. Mé tréninkové metody se značně lišily od ostatních Openských učitelů, zvlášť když každý člověk byl originál a na nové podněty reagoval naprosto odlišně. Z neverbálních projevů obou dívek velmi rychle vypozoruji, že jejich výcvik nebude probíhat formou násilí, nýbrž klidu a pochopení. Alternativním řešením by samozřejmě bylo kdyby obě učil sám Riley, ten měl ale bohužel spoustu starostí s novou bojovnicí Samanthou. Určitě jí přivede, pomáhá mu přeci Tia. ,, Výcvik bude pokračovat zítra. " oznámím jim, načež zamířím ke dveřím vedoucích z místnosti. ,, Zasloužíte si odpočinek, pojďte, ukážu vám vaše pokoje. " s těmito slovy vystoupám do druhého patra paláce, ve které se nachází dlouhá chodba plná dveří. Rima i Dayita tu už nepochybně jednou byly při prohlídce s Chrisem, která bohužel byla přerušena kvůli incidentu s Thomasem. Nebude na škodu když svá nová království poznají za méně rušivých okolností, jako tomu bylo minule. ,, Pokud svá srdce dostatečně otevřete, nemožné se stane skutečností. Představivosti se meze nekladou, proto běžte a vytvořte si pokoj dle vlastních představ. " poučím je ještě než je nechám zmizet za dveřmi. Je teď pouze na nich zda - li pochopí význam mých slov a využijí svou kreativitu. Opřu se o zeď, cítila jsem se vyčerpaně, víc než kdy jindy. Potřebovala jsem si alespoň na chvíli odpočinout, bohužel jsem na relaxování natož spánek nedokázala najít čas. Povinnosti přibývaly a výcvik nováčků se nemohl odkládat. Ne před válkou. Loudavým krokem se ploužím do posledního podlaží zámku, které patřilo pouze mně. Pokud do svého počítání nezahrnuji tajné místnosti, pak v celém poschodí bylo celkem pět pokojů pouze pro mé potřeby. Jakmile otevřu dveře, vyskočí mi na rameno malý potkan šedé barvy. Zvířata mi nedělala společnost pouze venku v zahradě, ale i v mém sídle. Bez jejich přítomnosti jsem se cítila opuštěně, jelikož právě němé tváře byly jediní, kteří se mnou v jiné dimenzi zůstávali pořád. Ostatní Opeňané se museli o svůj život dělit s realitou a já byla mnohdy nucena zůstávat ve své zemi úplně sama. ,, Remysi, jak jsi se dostal z klece ? " podivím se, nebylo by to poprvé co se můj mazlíček ze svého obydlí záhadně osvobodil. Rozhlédnu se po místnosti ve které dominovala tmavě fialová barva. V rohu pokoje byla umístěna fontána, poblíž ní houpací síť a uprostřed se vyjímala obří postel s nebesy. Příliš velký prostor pro jednoho člověka. Připadala jsem si najednou osaměle. Ztrápeně si povzdechnu a posadím se na postel. Ač jsem tak činila velmi nerada, potřebovala jsem být alespoň na chvíli sama, abych nabrala sílu. Bylo poněkud sobecké věnovat všechen volný čas sobě samotné, zvlášť když bylo v Openu pořád co na práci, jiný nápad jsem ale bohužel neměla.

Suzannah *Sue* DeLoree - 28. února 2011 16:32

New York Ráno mne vzbudily dusající kroky jiných nájemníků. Nemusela jsem ani otvírat dveře a zjišťovat, kdo to byl, ani kdybych toho v tu chvíli byla schopná. Hned vedle mě bydlí dvě takové husičky, ne starší než já, zato s o dost nižší inteligencí. Vůbec se neumí chovat. Znovu jsem zkoušela usnout, ale snaha skončila bez výsledku. Po půl hodině zírání do stropu nezbývalo nic jiného, než se vzdát a vstát. To by mne vážně zajímalo, jestli mi někdy někdo vysvětlí, za co mám všechna tahle příkoří... pomyslím si jednu rouhající myšlenku směrem vzhůru, když čekám, až mi z kávovaru překape moje první ranní káva. Jako vždy s ní vyjdu na balkón a pohodlně se usadím. I když je začátek prosince, můžu si to dovolit díky tomu zařízení, co snímá venkovní teplotu a v závislosti a ní buď spustí stěnu z plexiskla, a nebo ji nechá vytaženou. Zadívala jsem se na New York z ptačí perspektivy svého dvacátého třetího patra. Byl to úchvatný pohled, co mě hned po ránu spolu s kávou dokázal nabít energií. Město se právě, stejně jako já, probouzelo k životu. Dnes mu to trvalo o něco déle než ve všední dny, byla sobota, něco kolem osmé, a v ulicíh přímo pode mnou se trousili první raní ptáčata, velcí asi jako špendlíkové hlavičky. Z továrních komínů v dálce se začal valit kouř a silnicemi se prodírala první auta, většinou taxíky, odvážející ty méně šťastné z barů a hospod. Vím to, také už jsem se párkrát projela. Když jsem se dostatečně vynadívala na tu krásu, pohodlně jsem se uvelebila v kruhovém ratanovém balkonovém křesílku a začetla se do časopisu, konkrétně článku o mumiích, který jsem měla rozečtený od včera a usrkávala kávu. Po tomhle ranním rituálu přišel další z celé řady: rituál odívací. Otevřela jsem svou skříň, která neustále praskala ve švech. Za tu cenu tohle stojí... pousmála jsem se, ani ne tak vesele jako smířeně, a začala přemýšlet, jak se dnes cítím. Ráno jsem byla pěkně nakrknutá na ty dvě nány...ale venku je slunečno, i když je prosinec a já mám chuť běžet ven a něco dělat... nakonec jsem výsledný outfit prohlédla v zrcadle. Myslím že snad splňuje všechny mé pocity... Vzala jsem si sailor lolita sukni, červenou s modrým kanýrem, modré proužkované tričko, červené bolerko, bílé punčochy, středně velkou spodničku a červené boty s modrým lemem. Když jsem kontrolovala poslední detaily, jako byl přívěšek s námořnickou kotvou a taky plavčíkovský klobouček ve vlasech, pípla zpráva na mobilu. Natáhla jsem se pro něj na noční stolek. Stavím se asi za půl hodiny, nejde to jinak. To bylo vše. Žádný podpis nebo pozdrav, ale já věděla, že to píše On. bezva...takže zatím nikam... Tohle je New York. Za půl hodiny bych tu nestihla dojít ani na nákup. Vždyť jen patnáct minut trvá než sjede výtah. Vlastně jsem ale měla radost. Byl docela milý, nikdy mi neublížil, a staral se o mě dobře. Přinejmenším pak budu mít za co nakoupit, až odejde. Dorazil přesně, jako vždy. Nemohl jsem to vydržet, to víš. Siegrid... Větu nedokončil, a ani nemusel. Siegrid byla jeho ženou. Měla delikátní zdravotní poblémy, skýtající pro Něj jistá omezení. To jsem chápala a s jeho ženou soucítila. Ale na to, abych se cítila špatně, v tomhle jedu už moc dlouho. Fajn, jak dlouho se zdržíš? zeptala jsem se naoko lhostejně, ale lhostejné mi to nebylo. Chtěla jsem, aby se zdržel. Nechtěla jsem tu zůstat sama, a i když by to byla jen náhražka, je to lepší než nic. Nesnáším samotu. Mám asi hodinu, pak musím jít...to víš, je sobota a Sigrid je s dětmi doma...bylo by jí to divné. Opět. Výčitky svědomí vůči dětem? Nic. Vždyť já jim přeci tátu neberu. Bylo to docela fajn, jako ostatně vždycky. Myslím, že jsem na něj měla docela štěstí, slyšela jsem že někteří dokáží být pěkně krutí. On ne. Bere mě jako jeho malou princeznu, jako ten první den, kdy mě potkal a oslovil, a já řekla Jo, proč by ne. Peníze se mi tenkrát moc hodily. Přinesl peníze a opatrně mi je vložil do dlaní, jakoby se bál, aby mi s nimi neublížil. Když jsem na Něm seděla, vyhodila jsem je do vzduchu. Možná vám to přijde jako z béčkového filmu, to uznávám. Stejně je to ale úžasný pocit, jak se stodolarové bankovky snášejí k zemi jako malé vlaštovky nebo jako podzimní listí a otírají se mi o kůži. Nemohla jsem si pomoct a začala se smát. Jeho to očividně pobavilo taky. Smál se se mnou a byli jsme jako dva malí blázni ve své šťastné bublině. Váleli jsme se v peřinách a házeli po sobě polštářem. Víš, budu muset jít... plop, bublina praskla, propíchl jí touhle jedinou větou, kdy jsme odpočívali a on jen tak prsty probíral několikery vrstvy spodničky. Počítala jsem s tím, a tak jsem přikývla. Nemůžu mu dávat najevo, že bych byla ráda, kdyby zůstal. Lekl by se a mohl by se stáhnout, což si bohužel nemůžu dovolit, pokud si chci zachovat současné bydlení. Odešel v tichosti a nechal mě tam, když na mne znovu padlo sklíčení. Skoro jsem se najednou bála ve vlastním bytě, který tak náhle osiřel. Měla jsem pocit že snad musí každou chvíli někdo vyskočit z poza závěsu a zakřičet " a mám tě!", jenže se nic takového nestalo. Jen to dusící ticho. Nakonec jsem ze zoufalství vyrazila na hodinu Zumby a pak navazoval Fitbox. Přeci jen, holka jako já se o sebe musí trochu starat, a rozhodně nechci, aby mi vyrostlo pivní bříško. Dále nákup a spousta dalších nudných, rutinných věcí. Jak ten den dobře začal tak dost mizerně pokračuje. povzdychla jsem si trochu rozmrzele ve výtahu, a nakonec vytáhla mobil. Co takhle ve tři, jít si zabruslit na zimák? A pak trénink, rozhodně to chce trénink :-) Odesláno Dianne. Mojí jediné kamarádce z Ellezie.

Marcus -Mello- Archer - 01. března 2011 14:29

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Je jediný způsob jakým tě můžu milovat - Zabít tě Od doby co jsem se vrátil z Ellezzie se má nálada nezlepšila. Právě naopak. Zhoršovala se. Ačkoliv jsem se snažil nad svým chováním převzít kontrolu, veškerá má snaha byla nakonec marná a mě pozvolna ovládl hněv. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem se naposled nacházel v podobné situaci, jelikož po smrti Eve jsem veškeré city pohřbil hluboko do svého nitra. Muselo to ale být někdy hodně dávno. A teď ? Žárlivost se jako mávnutím kouzelného proutku drala na povrch a velmi hlasitě se dožadovala svých práv. Zmocnila se mě touha vlastnit. Dychtil jsem ovládat každou část Lucyina těla abych uspokojil nezadržitelný chtíč, který se nekontrolovaně valil mým tělem jako žhavá láva. Jediný pohled do jejích zelených očí na mě působil jako opium, jenž naprosto otupoval mé racionální myšlení. V čem je sakra ten pakůň lepší ? Má ješitnost se tentokrát nedokázala přenést přes nával ponížení, přestože za normálních okolností by jí neohrozilo nic a nikdo. Tak proč si Lucy vybrala právě Thomase ? Netoužily snad ženy po úspěšných mužích s dobrým společenským postavením ? Byl Thomas opravdu v jejích očích lepší než samotný vládce Ellezzie ? No to pochybuju. Myšlenkovým pochodům opačného pohlaví jsem nikdy nerozuměl, svět žen pro mě i nadále zůstával tajemstvím. Jaká kritéria upřednostňovaly něžné duše při výběru protějšku ? Nemělo smysl se zabývat otázkami, na které mi nikdo nemohl dát odpověď. Pokud jsem chtěl z celého problémů vyjít jako vítěz, musel jsem jednat. Pokud možno hned. Samozřejmě nepřipadalo v úvahu abych se vrátil do své země a Thomase na místě zabil. To není moudré řešení. Pořád měl na starost Samanthu, která by se bez učitele neobešla. Alespoň dokud úplně neovládne svou schopnost a nenaučí se bezpečně pohybovat po jiných dimenzích. Nijak mě netěšil fakt, že v zájmu mého agresivního jednání příjde Ellezzie o jednoho z bojovníků a Opeňanům tak zvýším šanci na úspěch ve válce. Mám ale jinou možnost ? Thomas patřil k středně silným článkům země a pokud by to bylo absolutně nezbytné, dokázal bych jej spolehlivě nahradit jinou osobou. S náladou na bodu mrazu dál přepínám televizní programy, bohužel ani jeden z nich mě nedokáže dostatečně dobře uklidnit. Když už se zdá, že každou minutu něčím praštím o zem, objeví se v místnosti Lucy. Zatímco pomalu dojde až ke mně, zachmuřeně sleduji modřinu na její tváři. Vybaví se mi včerejší noc, při které jsem se dověděl krutou pravdu o Lucyině matce. Pokud měla na svědomí všechna její zranění, pak by nebylo na škodu, kdybych si s ní promluvil. Přát si smrt vlastního dítěte mi ani zdaleka nepřišlo jako chování psychicky vyrovnaného člověka. Normální asi nebude, rád bych jí trošku pošlapal sebevědomí. Ponižovat druhé jsem uměl velmi dobře, bezdůvodně bych se ale k něčemu takovému nikdy nesnížil. Doslova jsem se vyžíval ve slovních potyčkách, avšak i výměna názorů musela probíhat s přiměřenou dávkou elegance a noblesy. Pokud tyto podmínky nesplňovala, většinou jsem se odmítl do sporu pustit. K čemu by mi byla hádka s blbcem ? Na chvíli se zarazím, když se Lucy posadí do dostatečně dobré vzdálenosti ode mě. Je možné, že jsem některou ze svých předchozích myšlenek vyslovil nahlas a ona vše slyšela ? Urazilo jí to ? Trvá několik dalších vteřin, než Lucy ticho prolomí. Notnou chvíli přemýšlím jak na její otázku zareagovat. Přiznat pravdu nebo tvrdit, že je vše v naprostém pořádku ? Nemělo smysl zapírat, jelikož z mého výrazu už nejspíš dávno poznala vážnost situace. Ženy byly opravdu vnímavá stvoření. Jejich empatické schopnosti byly více než obdivuhodné. Chytnu Lucy za pas a přitáhnu k sobě tak, že nás od sebe dělí jen několik málo centimetrů. Možná ani to ne. ,,Nechci se o tebe dělit." zamumlám, zatímco tisknu její hlavu ke své hrudi. Byla to jedna z nejpřijatelnějších možností, kterou jsem mohl vyjádřit svou majetnickost. ,,Jaký je tvůj vztah k Thomasovi?" dotážu se přímo. Nechtěl jsem zbytečně chodit kolem horké kaše. Potřeboval jsem znát pravdu. ,,Viděl jsem vás spolu. Před týdnem, v tvém pokoji." vysvětlím jí důvod svých obav. Zatímco si vychutnávám její blízkost v těsném objetí, rukou jí zajedu do hedvábných vlasů. Chtěl jsem se ujistit, zda mi zcela patří tělem i duší, zároveň jsem toužil po jejích uklidňujících slovech které mě budou přesvědčovat o naprosté oddanosti. Nevidím na tom nic špatného. O své hračky se prostě a jednodušše nedělím !

Lucy Rower - 01. března 2011 23:03

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Starajíc se o štěstí jiných, nacházíme to své Tím, že si s odpovědí dává na čas, mi to rozhodně nijak moc neusnadnil. Bála jsem se každé nadcházející vteřiny. Čím déle v místnosti vládne kruté ticho, tím více mi hrudní koš drtí ten velice důležitý orgán pro mé prosté bytí. Byla to bolest, na kterou jsem si už nyní začala odevzdaně zvykat. Po chvíli už jsem si dokonce myslela, že mé sužované srdce bude skutečně na obyčejný prášek, takže se Mello nakonec ani nebude muset obtěžovat. Cítila jsem, že se něco děje a byla jsem si celkem jistá, že má výčitky. Nic jiného to být ani nemohlo. Nechtěla jsem mu přidělávat další bolest, prostě se po jeho slovech zvednu a odejdu v klidu, na nářky bude spoustu času poté. Bylo to prosté a přitom jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Udělala bych cokoli pro jeho štěstí a radost, i když bych sama z téhle bitvy vyšla jako poražená s enormními ztrátami. Nejspíš budu muset reparace splácet celý život, ale co už, nakonec jsem si za to mohla sama. Neměla jsem dovolit svým citům ovládnout mou osobu. Byla jsem z toho všeho zmatená. Nejdřív po něm nenávratně toužím a nyní bych ho byla schopná pustit jenom pro jeho radost, i když já sama bych trpěla. Hrabe ti, radši si dojdi pro ty léky, nebo skončíš v blázinci… Pomyslím si lehce vyděšeně. Nechápala jsem samu sebe a raději jsem se o to ani nesnažila. Nakonec tyhle city nejspíš stejně nijak neovlivním, a proto bylo snazší je prostě a jednoduše přijmout. Překvapeně zamrkám, když se během vteřiny náhle objevím v jeho náruči, tisknouc se na něj. Cítím jeho pevné sevření, jako kdyby mě už nikdy nechtěl pustit. I přes to, že je to velice uklidňující a příjemná chvíle, nemůžu uvolnit své napjaté svaly. Náhle jsem nevěděla co s rukama, i když předtím mi mé instinkty napověděly celkem s přesností. Proto je taky raději nechám svislé podél těla. Je tohle snad objetí na rozloučenou? Když se na to podívám z té lepší stránky, aspoň vím, že mu na mně přinejmenším trochu záleželo. Aspoň nějaký náznak. Bylo to lepší, než kdyby mě jenom s chladným pohledem vyprovodil ven. To bych nejspíš rozdýchávala mnohem hůř. Raději zavřu oči a už jenom se ztuhlým tělem čekám, kdy se rozhodne tohle tak krásné a přitom hrozně bolestivé loučení ukončit. Počítala jsem každou setinu sekundy, už jsem to chtěla mít za sebou. O to víc mě překvapí jeho slova, která mi doslova vyrazí dech. Chvilku jsem nebyla schopná věřit vlastním uším, mohlo by se něco tak krásného zrovna mě přihodit? Skutečně mám nárok na někoho jako je Mello a dokonce od něj slyšet tak úžasná slova? Křeč z mého těla náhle ustoupí a nahradí ji dlouho očekávaný pocit štěstí. Spokojeně si opřu čelo o jeho vypracovanou hruď a užívám si tu chvíli plnými doušky. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že skutečně můžu mít takové štěstí. Líbilo se mi to, bylo to asi nejkrásnější překvapení v celém mém životě. I když pochybnosti tu stále byly, jeho náruč mě před nimi chránila jako štít - neprorazitelný téměř jako diamantová zeď. Pevně ho obejmu, jako kdybych se ode mě chtěl každou chvíli odpoutat, což jsem mu rozhodně nehodlala dovolit. Nechtěla jsem ho ztratit, rozhodně ne teď, když jsem byla tak závislá na jeho blízkosti. Jakmile se mě zeptá, jenom otevřu oči a zamyslím se, přičemž lehce nakloním hlavu na stranu. Moje paměť naprosto vynechávala jakákoli jména a já si nebyla schopná přiřadit tvář k zmiňovanému. Navíc bez chybějících pomocných léčiv jsem na tom byla ještě hůř, proto jsem mohla jenom typovat, koho myslí. Ovšem jakmile mi odůvodní své obavy, všechno se mi jasně vybaví. Tahle situace už pro mě byla zapomenutou, naprosto se mi vytratila z hlavy. A nyní byla zase zpátky, opravdu nešťastná shoda okolností. Ještě tenkrát nám Mello doporučoval, ať nejsme moc hluční. To už by se teď nejspíš nestalo. I když jsem věděla, jak moc závažná tato situace je, nemohla jsem si odpustit úlevný povzdech. Bála jsem se, že mi chce navždycky říct sbohem a přitom se za tím vším schovává jenom taková prkotina. Dobře, možná že pro něj to je vcelku stresová vzpomínka, má úleva je však čím dál větší. Pokusím se nával smíchu co nejlépe zadusit, díky čemuž taky uvolním pevné objetí a zakryji si ústa dlaní. I tak se na chvíli místností rozezní zvonivý smích, až mě to samotnou překvapí. Tento projev emocí už mě nezastihl hodně dlouho a vlastně jsem i zapomněla, jak zní. Až teď si dovolím k němu zvednout oči, ve kterých se zračí všechno, co k němu cítím. Upřímně se na něj zaculím a přitom mu prsty jemně přejíždím po pažích od ramen až k loktům a zase zpátky. Chtěla jsem ho uklidnit, jelikož tohle byly naprosto neoprávněné starosti. “Nikdy jsem k němu nic necítila, to všechno byla jenom pitomá náhoda. Byla jsem v pokoji a on mi tam najednou spadl, naprosto bez oblečení. Nejspíš ještě pořádně neovládl svou schopnost, či co já vím, nezajímám se o něj. Nic jiného v tom opravdu není, věř mi…“ Pronesu tiše a neustále mu důvěrně hledím do očí, aby se mohl přesvědčit, že mluvím skutečně jenom pravdu. Přetvářela jsem se sice dost dobře, ale oční kontakt byla vždycky moje slabina, nakonec jsem hlavně kvůli němu byla odhalena. Natáhnu krk, abych byla blíže jeho uchu. I když jizva začne okamžitě protestovat, je mi to úplně jedno. Nic jako bolest mi nemohlo v tuto chvíli zkazit tuhle nádhernou chvíli. To bylo to nejmenší, co jsem mohla obětovat. “Jak sis to vůbec mohl myslet? Nesahá ti ani po kotníky.“ Zašeptám tiše a následně se otřu rty o jeho tvář. Má náhlá odvaha mě překvapovala čím dál víc, jindy jsem se před ním bála nadechnout, abych náhodou neudělala něco špatně. Nyní je mi to upřímně jedno, nechávám se ovládat pouze svou touhou. I přes to mě stud ještě stále ovládal, i když jsem se mu snažila bránit, jak nejlépe jsem uměla. Po svém nerozvážném kroku se raději opět schovám v jeho náručí. Stále jsem se bála mu projevit jakoukoli náklonnost. Co když ho to vyděsí, když mu ukážu, jak závislá na jeho blízkosti jsem? Viděla jsem spoustu filmů, kdy přesně kvůli tomuhle chlap na poslední chvíli couvnul. Nejraději bych mu řekla všechno. Jak moc je mi s ním dobře, že zoufale toužím po jeho blízkosti a myslím na něj, kudy projdu. Možná bych nakonec nebyla schopná najít i ta správná slova, jelikož na vyznání tak silných pout žádná neexistují. “Nemáš hlad, nebo žízeň? Nechceš s něčím pomoct?“ Zamumlám mu do košile, potřebovala jsem předešlé události nějak zakecat. Opravdu jsem ho od sebe nechtěla nějak odehnat jenom kvůli svému zbrklému chování. Panika se mě zmocní už jenom když na to pomyslím. Tímhle jsi to teda rozhodně vylepšila!! Zanadávám si v duchu a raději se k němu ještě víc přitisknu. Cítila jsem se neschopně. To, co bylo pro ostatní nejspíš normální, mně dělalo obrovskou potíž.

Arianna Salwert - 02. března 2011 15:20

Open My Heart - Poté můj pokoj Kysele se na Christiana zašklebím, skoro to vypadá jako bych právě spořádala celý náklad citrónů. Chris byl opravdu milý, avšak jeho chování mi připadalo poněkud zženštilé. A do hajzlu, že on je bisexuál ? Pokud byly mé myšlenky správné, pak to rozhodně nebyla potěšující informace. Znamenalo to, že budu muset od něj odhánět jak zástupy dívek tak i chlapců ? No to snad ne ! Urychleně příval negativních pocitů zaženu, nechtěla jsem myslet na něco takového. Třeba se jednalo o nedorozumění, každopádně blonďákova povaha byla vskutku nevšední. Jen vyjímečně jsem se setkávala s podobnými typy jako byl on. Nu což, každý jsme nějaký. ,, Vánoce teprve budou, schovej si nadšení na potom. " s nevinným zaculením se jím nechám stáhnout na postel. Nebráním se, když mi zajede rukou do vlasů a poté mě políbí. Můj divoký charakter se dožadoval nových poznatků, proto mu polibky začnu se stejnou vášnivostí oplácet. Líbilo se mi být žádanou, zároveň jsem chtěla zjistit kolik toho vydrží. Během líbacího procesu udělám několik krátkých odmlk, při kterých mu rukama putuji po těle. Nevadilo by mi, kdybych čistě náhodou narazila na některou z jeho erotogenních zón, bohužel nedostanu příležitost to zjistit. Chris se z naprosto neznámého důvodu prudce posadí a netečně zírá před sebe. S nechápavým výrazem sleduji jeho počínání. Udělala jsem snad něco, co se mu nelíbilo ? Urazila ho má rychlá gesta ? Natáhnu k němu ruku ve snaze ho uchlácholit, on ale cosi nesrozumitelného zamumlá, načež chce, abych ho následovala do jeho pokoje. Jakmile spatřím místnost vymalovanou v zelených barvách, zachvátí mě úlevný pocit. Obávala jsem se totiž nejhoršího a to růžových stěn, které by byly v klučičím pokoji naprostým fiaskem. No, popravdě by mě to ani neudivovalo, vzhledem k tomu, že někteří dnešní metrosexuálové měli velmi osobitý styl. Podezíravě si prohlédnu erotické časopisy ležící na jeho stolku. Nechci ho příliš provokovat, proto se raději neptám jestli nemá někde náhodou schované i magazíny s homosexuální tématikou. Jen nad svými hloupými myšlenkami zakroutím hlavou. Raději se pustím do zkoumání jeho knihovny, ve které má hodně knížek. Spoustu z nich jsem sama četla a zařazovala je mezi své oblíbené. Tohle máme viditelně společné.. Spokojeně se uculím, shodné zájmy byly ve vztahu velmi důležitým bodem pro dlouho trvající konverzaci. Očima dál bloudím po místnosti, zaujme mě až obrovský obraz vládkyně s roztomilými koťaty. Musím se pousmát, jelikož jsem vždy obdivovala každého, kdo si uměl se zvířaty utvořit pevný vztah. Druhá malba připomíná spíš mozkomora než člověka v kápi, proto mi nedobrovolně vyletí koutky úst nahoru. Nechci ale Christiana nijak urazit, tudíž se raději posadím na postel a pokorně složím ruce do klína ,, ES je opravdu moc hodná, to máš pravdu. " přitakám s milým úsměvem. Naskytne se mi pohled na jeho záda s nepěknými ranami. Vytřeštím oči a šokovaně zírám na obrovské tmavé podlitiny. ,, Proboha. " přiložím si dlaně před ústa, tohle nebylo vtipné ani náhodou. Nestačím ani otevřít pusu abych se zeptala kde k něčemu takovému přišel, protože automaticky v monologu pokračuje. Pozorně poslouchám každé jeho slovo, přičemž mi myšlenky pracují na plné obrátky. Zachmuřím se nad jeho zmínkou o promiskuitě, za kterou se očividně kdysi nestyděl. Spal s každou druhou. Co to asi tak může znamenat ? V hlavně se mi vybaví hodiny biologie ve kterých nás učitel důrazně varoval před pohlavními nemocemi. Se ztrápeným zaskučením si podepřu hlavu rukou. Do čeho jsem se to namočila ? Další část jeho příběhu naštěstí byla veselejší, Riley a ES kteří Christiana zachránili by si za svůj odvážný čin zasloužili metál. Alespoň někomu nebyly lidské osudy lhostejné. ,, Je mi to moc líto. " vzdychnu, když s vyprávěním skončí. Jeho život opravdu nebyl lehký a přestože bych se ráda zeptala na spoustu věcí, raději mlčím. Nechtěla jsem otevírat staré rány, už teď se musel přemáhat aby mi přiznal pravdu. Nechala jsem to pro dnešek být. Nad návrhem o vrácení do fyzického těla pouze němě přikývnu a začnu se soustředit. V momentě, kdy v realitě otevřu oči se začnu ostražitě rozhlížet kolem. Potřebovala jsem zjistit, jestli Kerberos zůstal v Openu. Matka by mě nejspíš zabila kdyby se jí po domě promenádovalo tříhlavé psisko. Mám takový pocit, že by mě s ním okamžitě vyhodila. Ještě jsem se necítila na to stát se bezdomovcem. ,, Fakt ? Zveš mě do kina ? " udiveně nakloním hlavu na stranu ,, To je super, doma je stejnak nuda. " zachichotám se a seberu z psacího stolu několik sešitů a učebnic. Byla sice sobota, ale pokud jsem chtěla věnovat čas Christianovi, musela jsem být nejprve připravená do školy. Proč to odkládat na jindy, když můžu všechno udělat teď.. Zatímco se Chris pustí do vaření, soustředím se na vypracování úkolu. V tu ránu se vedle mě objeví má mladší sestra Carmen. ,, Mohla bych ti s něčím pomoct Arianno ? " zaškemrá. Věnuji jí soucitný pohled a pohladím jí po vlasech. Jak jsem své desetileté sestřičce měla taktně naznačit, že její pomoc momentálně nepotřebuji ? ,, To jsi moc hodná Carm, ale to nemusíš. Běž se raději dívat na televizi. " doporučím jí. ,, Tak dobře. " se zvonivým smíchem odcupitá do obývacího pokoje. Podívám se zpátky na Chrise, který vypadá sklesle. Ani jsem nezaregistrovala, že zatímco jsem mluvila s Carmen měl telefonát se svou sestrou. ,, Dobře, to snad nebude takový problém. Ráda se seznamuju. " s úsměvem položím na stůl propisovací pero a dojdu až k němu. ,, Co se děje ? Něco se stalo, poznám to. " zamumlám a zezadu ho pevně obejmu. Slastně přivřu oči a zabořím hlavu do jeho košile. Nechtěla jsem, aby byl smutný.

Christian *Chris* Leander - 03. března 2011 18:33

Ariannina kuchyně - Kino ,,Nesmíš utíkat před strachem, ale postavit se mu. Pokud vyhraješ, budeš silnější. Jsem rád, že jsem získal takové zkušenosti. Neznáme se tak dlouho, Ar, a tohle všechno je prakticky děsně zrychlený. Jsi moje žačka a já tě musím chránit za jakoukoliv cenu, i vůči osobním pocitům. Můžeš se mnou vždycky počítat. Nejsem sice dokonalej, ale budu se snažit být ti vždy oporou. Patří to mezi zásady Openu, proto se tolik odlišujeme od Ellezzianů, který myslej jen sami na sebe. " odpovím od plotny a dovařím. Kuchyni provoní fantastický vůně chicken curry. ,,Ahoj Carm." zářivě se na Arianninu mladší sestřičku usměju. Zbožňoval jsem děti a dokázal jsem si je naprosto rychle získat. Ar jí za chvíli pošle pryč a já jen dám oči v sloup. Po nečekaném telefonátu jsem jako přejetý. Ar to samozřejmě vycítí, má jakýsi šestý smysl. Láskyplně mne obejme kolem pasu a mumlá uklidňující slovíčka. Zírám před sebe, hledajíc správná slova. ,,Nic se neděje, sestra sebou bere svojí kamarádku. Bude o člověka navíc. Nemusíš mít starost, Ar, jen mě to vyvedlo z míry, chtěl jsem, aby ten večer byl dokonalej a my tam byli sami. No, snad to nějak přežijem." stisknu její ruce a pomalu se k ní otočím a pozvednu její bradu vzhůru, aby mi hleděla do očí. Mlčky jí uchopím v pase a posadím na kuchyňskou linku. ,,Nechci tě ztratit." pohladím jí po tváři a poté políbím. Můj stav se vrací do normálu, a tak je jasné, že se s ním vrátí i moje roztoužené hormony. Pevně Ar uchopím v pase, tak, aby mne mohla obejmout nohama kolem pasu, a hladově jí políbím. Chci jí vynahradit ten okamžik u ní v pokoji. Notnou chvíli se věnuji líbání, hlazení ve vlasech a letmé dotyky pod jejím oblečení. Nechtěl jsem zatím zacházet nikam dál. Vystrašit jí, to bylo to poslední, po čem jsem toužil. ,,Měli bychom jíst." s přerývaným dechem se od ní oddechnu, jisté části těla by se totiž chtěli dostat na další metu. Postavím Ar na zem a nandám nám oboum pořádnou porci lákavě vypadajícího jídla. ,,Dobrou chuť, nová openská bojovnice." usměju se a pustím se do bašty. Mužské žaludky jsou opravdu nenasytné, a proto si po chvíli ještě přidám. Většinou jsem se nijak nevytahoval se svým vařením, ale pokud jste byli ve škole oblíbení a dívky se na vás lepily, nebyla jiná možnost. Ocenily kuchaře. ,,Doufám, že se ti ten film bude líbit. Ségra říkala něco o tom, že tam hraje ten teplouš Ashton Kutcher, či co." odpovím s plnou pusou. Na slaďárny jsem byl zvyklý, obě sestry je přímo milovaly. Jakmile oba dojíme, sklidím nádobí a uložím je do myčky. Mrknu na hodinky. ,,Je čas se jít připravit. Počkám tu na tebe." odpovím a spokojeně se posadím na židli. Další čekání věnuji přemýšlení v tichém rozjímání. Jak se asi vede Rileymu? Měl bych mu někdy brnknout, neviděl jsem ho pěkně dlouho od onoho incidentu.. Co to má znamenat, Dianne? Proč jsi se objevila zrovna teď? Po nějaké době uvítám navoněnou, namalovanou a převlečenou Ar. Přejedu jí kritickým pohledem. ,,Páni, já vás nepoznávám slečno. Sluší vám to. Představení začíná za hodinu, takže bychom měli jít." vezmu jí za ruku a vyvedu jí ven. Kino není daleko, a tak není problém tam dojít pěšky. S očima v sloup přelétnu rozhihňané puberťačky, které zřejmě chtějí vidět mnou nenáviděného "gaye Kutchera". ,,Puberťačky." zakroutím hlavou a odvedu Ar zadním vchodem do luxusně vybaveného kina. S volnými lístky a s tím, že mne tu znal prakticky každý, to nebyl problém. Pomalu dojdu i se svou dívkou na místo určení, kde se máme s mojí sestrou i Dianne setkat. Pomalu se psychicky připravuji na setkání s osobou, která mi stále vězela v mysli. Pevně jsem Ar sevřel ruku a nasadil úsměv. ,,Brácha!" ozvalo se odněkad zezadu. Pomalu jsem se otočil. Proti nám stála moje sestra, oblečená v těsných džínách a odvážném krajkovém tričku s kozačkami. A vedle ní.. Dianne, vysoká jako já, se světlými vlasy vyčesanými do drdolu a s chladným výrazem na tváři. V jejích očích jsem spatřil skrytý význam, věnovaný jen mně. Skytá bolest a utrpení. ,,Ahoj Leanno, Dianne.. Tohle je moje holka Arianna. Ar, mojí sestru Leannu jsi nejspíš viděla. Tohle je její spolužačka Dianne." křečovitě se usměju a přitáhnu si Ar pyšně k boku. Válka právě začala.

Dianne *Diamond* Halm - 03. března 2011 19:16

U Leanny , Kino Stále se skloněnou hlavou a sevřenými rty tiše zírám na obrázek. Leannina otázka mne pálí jako rožhavené olovo. ,,Jak? A kdy...? Nikdy o tobě nemluvil." štěbetala a dožadovala se mé pozornosti. Mlčky jsem se k ní otočila. Proč bych jí vlastně měla věřit? Vídala jsem jí jen ve škole, ani nepatřila do Ellezzie a netrávila se mnou svůj čas. Vyruší mne pípání mobilu. Omluvně se na Lean podívám a přečtu. Su? Co asi může chtít? Letmo zprávu přehlédnu a zasténám. Bruslit? Trénovat? Čekala mne jedna společenská katastrofa, proč začínat druhou? Dobře, promyslet to. Nezbývalo nic jiného.. UZ NECO MAM. JDU S JEDNOU OTRAVOU DO KINA, JESTLI CHCES, PRIPOJ SE. SRAZ JE V 6 V HLAVNIM TERMINALU. TESIM SE, DI. S úsměvem smsku odešlu a věnuji pozornost opět otrávné Chrisově sestře. ,,Super, psala mi kamarádka, že by taky ráda šla do kina, počká tam na nás. Snad ti to nevadí." odpovím nevinně a sleduji její reakci. Co by se stalo, kdyby věděla, že v kabelce ukrývám nůž? ..To je skvělý! Už se na ní těším. Teď ale povídej." pohodlně se posadila na barovou stoličku a trpělivě čekala. Chtě či nechtě, výslech jsem musela přetrpět. ,,Je to už dávno, asi dva roky dozadu. Bylo to ještě když fetoval. Ale o tom jsi asi slyšela sama. Byly to zlý časy. Vlastně je dobře, že jsme se rozešli, už mi na něm pak tolik nezáleželo, vůbec mi nevěnoval pozornost a nevolal mi. Skončila jsem to, takovýho kluka jsem nechtěla." Snažila jsem se jí přesvědčit. Samozřejmě to byla lež jako věž, ale věřila jsem, že i Chris by přišel s něčím podobným. V tomhle jsme byli za jedno, nikdo o tom neměl vědět víc, než bylo nutné. ,,To je mi líto. Jsi fakt skvělá a brácha by měl slušnou holku. Viděla jsem tu jeho novou nádheru. Je to fakt milá holka, co jsem se doslechla, ale je.. mladší. To se mi moc nelíbí. Přitáhl jí k nám jednou, asi před tejdnem. Den předtím jsem tu zahlídla nějakou holku v košili, myslím, že Laionel, či tak nějak. Brácha je děvkař jak něco. Nedivím se ti." Pozorně jsemj jí poslouchala. Dívky? Chris byl vždycky trochu volnomyšlenkář, a co se týče dívek, měl široký sortiment všech možných druhů. Náš rozchod ho zřejmě nijak nezměnil. ,,Laionel? Tu znám z práce..." poznamenala jsem a pokusila se vybavit její dětský obličej. Lai byla zabiják, podobně jako já, nikdy jsme spolu ale nemluvili. ,,Ty pracuješ? Páni, kde?" chtěla vědět. Přemýšlela jsem. ,,Menší podnikání s vzácnejma věcma, jsem něco jako obchodník, hledám je a předávám dál." odpověděla jsem vyhýbavě. Leanně to nejspíš stačilo, protože se začla zabývat něčím jiným - svým outfitem na večer. ,,Musíš mi pomoct" řekla naléhavě a odtáhla mě do svého pokoje. Na Chrisův pokoj jsem raději nemyslela. Další hodinu jsem strávila prohlížením různých kousků v Leannině šatníku. Nakonec jsme se obě shodly na kombinaci úzkých džínů, kozaček a fantastického černého krajkového tílka, které dokonale zvýrazňovalo její bujný hrudník. Po dlouhých přípravách jsme mohli vyrazit. Vzali jsme si taxík. Byla jsem nervozní z nadcházejícího setkání, ale nedávala jsem to nijak najevo. Falešný úsměv na Leannu dokonale fungovat, takže se nestrachovala, spíše mě povzbudivě povzbuzovala. Odtáhla mne na smluvené místo a už zdálky na svého bratra pokřikovala pozdravy. Dala jsem oči v sloup a s bodnutím u srdce si blonďáka i jeho partnerku prohlédla. Jaké překvapení bylo, když jsem zjistila, že je to právě sledovaná Arianna. Kdoví, jestli Chris ví o tom, že má holku z jiný dimenze? Možná to má nějaký plus, nemusím jí hledat. Jak jí ale budu moci sledovat, když s ní bude on? ,,Ahoj Chrisi. Ahoj Arianno. Ráda tě poznávám." odpověděla jsem a mile se na dívku usmála. Pohled věnovaný Chrisovi byl však ledový jako vánice sama. Znepokojeně jsem těkala pohledem kolem sebe, až jsem teprve spatřila moji záchranu, štřádovala si to k nám Su. ,,Ráda tě vidím, Su!" zatrylkovala jsem a letěla jí s láskyplným předstíráním obejmout. Když lež, tak pořádná..

Suzannah *Sue* DeLoree - 03. března 2011 20:04

Doma-> cesta do kina Ještě než výtah dojel nahoru, do mého patra, pípla odpověď od Dianne. Otravou do kina....ti její chlapci....někdy by mne zajímalo, proč to asi dělá... zasměju se nad tím. Dianne je prostě tak nějak nepředvídatelná, a hodně dlouhou dobu jsem netušila, co si o ni mám myslet, když jsme se v Ellezii vídaly. Až později jsem jí přišla tak nějak " Na chuť." Tak fajn, budu tam. Odepíšu rychle, nikdy jsem se v smskách nějak moc rozepisovala, a v tu chvíli výtah cinkne a dveře se rozevřou do béžově vymalované chodby. Vykročím do ní, již trochu jistějším a radostnějším krokem. Minu jakousi pokojovou květinu s velkými fialovými květy tvaru trubice, zahnu ještě za jeden roh a už si to mířím ke svým dveřím. Je na nich hrdá jmenovka DeLoree. Chvíli štrachám klíče, v kabelce asi někam zapadly a já nemám volné ruce, táhnu zásoby na příštích několik dní. No ale kruci... zamračím se, a usilovně hledám v kabelce. Nahmátnu nejprve peněženku, poté pití, řasenku, diář... Já se na to...! v tu chvíli kolem mne projde jeden z těch hezčích sousedů, docela pohledný, zachovalý třicátník. Nad mými starostmi se usmál, nejspíš má kolem sebe málo nadávajících slečen v námořnickém oblečku, ale nijak mi nepomůže a pokračuje v cestě. Nakonec klíče přeci jen nahmatám a úleva je také skoro hmatatelná. No sláva... zvuk chřestícího svazku klíčů a cvakání zámku zní skoro jako rajská hudba. Okamžitě vpadnu do bytu, odhodím tašky a zamířím do koupelny, kde strávím asi hodinu naložená ve vaně. Když se konečně dostatečně odmočím a zaženu myšlenky na Něj, jak teď nejspíš obědvá se svou milou nemocnou ženou, a jak ho obíhají dvě krásné dětičky, zamířím opět k mému šatníku. Tak...co by se tak mohlo hodit do kina... jenže nějak se nemůžu rozhodnout. To se mi moc často nestává, překvapí mě to. Jsem zmatená ze svého vlastního šatníku. Šílené. Nakonec, pořádně překvapená, si obléknu zpět svůj námořnický obleček a pak se uvelebím na velké lenošce a pustím si televizi. Nemám co dělat, škola dnes není a já mám už pro dnešek odpracováno ( smutné, uražené bodnutí kdesi v hlavě) a tak jen odpočítávám čas, už aby bylo šest hodin. Doufám že pak bude mít čas ještě na trénink...vážně už bych si potřebovala trochu zacvičit, jenže... jo, problém je, že já pro cvičení potřebuju nějakou živou "oběť" a ne kždý se do téhle práce zrovna hrne. Ale abych byla upřímná, ani se jim nedivím. od televize se zvednu jen jednou, a to když si jdu uvařit něco k obědu. Strašně nerada obědvám doma, připomíná mi to staré časy kdy jsme jedli opulentní hody jako velká rodina.... a teď tu jím sama, z misky, plastovým příborem, protože bůhví proč ty kovové nesnesu. Snažím se ukrojit kus smaženého sýru, který se mi na pánvičce roztekl, protože jsem ho obalila jen jednou vrstvou strouhanky. Zlomí se mi vidlička a jeden zub uvízne zapíchnutý přímo v té zajímavé směsi drcených rohlíků a rozleklého sýra. Chtěla bych, abych měla pro koho vařit...pro koho se snažit aby to bylo dobré...a taky bych si přála, aby konečně začali vyrábět pořádný plastový příbory! vztekle mrsknu zlomenou vidličkou směrem ke koši, jenže ta jen cinkne o kuchyňskou linku a přistane vedle lahve s džusem. Nechám ji tam, a zbytek té "mňamky" dojím rukama. Hold, když na vás při tom někdo nekouká, děláte všelijaké věci. Kolem půl páté jsem si začala upravovat doplňky a trochu narovnávat spodničku, která se tím převalováním na kanapi trochu pomuchlala. Kupodivu ani teď nemám potřebu se převlékat. Něco je očividně špatně, obvykle se převlékám několikrát denně. Zvolím ale jiný kabát, tentokrát bílý s modrým lemem a krajkou, s námořnickým límcem a natištěnou kotvou. Hotovej námořnk alá rusko. ušklíbnu se, když se kontroluju v zrdcadle. Když usoudím, že mému vzhledu není co vytknout, zamířím směrem k terminálu. Mám na to sice hodinu, ale kino je v uplně jiné části města, a tak mi nezbývá než doufat, abych se tam dostala včas. Cesta městskou hromadnou je jako vždy úděsná. Lidé vrhaly nevraživé pohledy na mou sukni se spodničkou, jakoby si snad mysleli že zabírá moc prostoru, kam by se místo ní mohlo namačkat pár štíhlých cestuících. Já naopak koukala nevraživě na ně, protože když se metro rozlejo, cuklo to, a nějaká "mamča" se mi do spodničky zanořila až pod zadek, tyl zašustil, a mě dalo dost práce dát ho do původního tvaru. Ale alespoň drží všechny ty smraďochy v dobré vzdálenosti ode mě... napadlo mě trochu s úšklebkem, když jsem pozorovala mladou blonďatou slečnu, jak se zoufalým výrazem stojí namáčknutá přímo na silně zapáchajícím padesátníkovi, který si z toho div neposlintal kabát. Chudák slečna se tvářila přímo zoufale, hledala kudy by unikla, ale neměla naději. Místa prostě bylo příliž málo. Leda by se mi schovala pod spodničku. Téměř rychlostí světla jsem se vydrala z metra, když jsme dorazili na mnou kýženou zastávku. Zamířila jsem k terminálu, kde, jak psala Dianne, jsme se měly sejít. Jsem zvědavá na toho jejího otravu.... ušklíbnu se. Třeba se ukáže že je to nějaké roztomilé trdlo. Pak jsem je uviděla. Stáli poblíž, a bylo jich víc než jen jeden. Dvě slečny (vyjma Dianne) a jeden chlapec. Docela fešák, a očividně zadaný.. co tím Di asi sleduje.... napadne mě, ale stále se usmívám, hlavně když si to Dianne ke mě zamíří a obejme mě. Ahoj Di! zahlaholím jí do vlasů při obětí. Tak to jsou tvoji noví, hm....přátelé? Představíš mě? při slově přátelé pobaveně mrknu. Vzhledem k té její smsce, je nejspíše moc nemusí.

Marcus -Mello- Archer - 05. března 2011 02:40

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Žárlivost se rodí s láskou, ale ne vždy s ní umírá Zatímco netrpělivě čekám na odpověď, doslova na Lucy visím očima. Zajímalo mě, zda - li mé obavy potvrdí, či je naopak vyvrátí. Její vyjádření v momentální chvíli hrálo obrovskou roli. Jedna jediná věta mohla celou situaci obrátit o 180° a nic už nemuselo být tak, jako předtím. Ačkoliv od mé otázky uběhla sotva minuta, připadá mi, jako by se ciferník posunul o celou hodinu. Jakmile se místností ozve zvonivý smích, věnuji Lucy nechápavý pohled. Byl můj dotaz skutečně tak vtipný, nebo až příliš hloupý ? Její upřímný úsměv jí vrátím v podobě přísného zamračení. Nelíbilo se mi, že zpochybňuje mé obavy výsměchem a jelikož stále neznám důvod její poněkud zvláštní reakce, nemohu jednat jinak než nedůvěřivě. O co tady ksakru jde ? Teprve až teď si uvědomím, že je to poprvé co slyším Lucyin smích. Nikdy předtím jsem něčeho takového nebyl svědkem, a ani jiné dimenze tentokrát nebyly vyjímkou. Lucy stejně jako já nepatřila k těm, kteří by podobné emoce projevovaly v přítomnosti jiných lidí. Dalo by se to spíše přiřadit k vzácnosti. Něžné doteky jejich prstů na mých pažích jsou více než příjemné. Ze všeho nejraději bych tuhle chvíli o něco prodloužil, přestože nahlas bych něco takového samozřejmě nepřiznal. Stále jsem měl svou hrdost a za žádnou cenu jsem nechtěl poukazovat na své slabosti. Na tělesnou blízkost opačného pohlaví jsem byl nadmíru citlivý, to ovšem ona vědět nemusela. Tedy alespoň zatím ne. S její odpovědí se dostavý dlouho očekávaný pocit úlevy a naplnění. Skutečně pro ní Thomas nic neznamenal ? Vítězoslavně na Lucy pohlédnu, přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Její slova dokonale impregnovala mé ego a já se nyní cítil mocněji než kdy předtím. Neubráním se lehkému zachvěvu ve chvíli , kdy ke mně natáhne krk a za doprovodu lichotek se svými rty otře o mou tvář. Celým mým tělem projede vlna vzrušení, které se nedokáži ubránit. Mé náhlé činy byly naprosto neuvážené, přesto si k sobě Lucy ještě více přitisknu. Skoro to až vypadá, jako bych jí už nikdy nehodlal pustit. Právě teď bych rád vyjádřil svou touhu alespoň pomocí nepatrných dotyků a ověřil si tak rozsah jejího chtíče, nakonec svůj nápad ale zamítnu. Nemělo cenu spěchat, zvlášť když byla velmi rezervovaná a má prudká gesta by jí mohla snadno vylekat ,,Potřeboval jsem se jen ujistit." opáčím naprosto nevzrušeně, nechtěl jsem aby uvěděla, jak moc mi na její přítomnosti záleží. Na to bylo příliš brzy. Co mi to děláš holka.. Když už se zdá, že dalších několik minut zůstaneme mlčky v těsném objetí, zeptá se mě, jestli něco nepotřebuji. Tentokrát své překvapení nezvládnu skrývat a já se chtě nechtě dám do smíchu. ,,Neměl bych se na to ptát já tebe? Vypadám snad, že mi něco chybí?" nevěřícně nad tím kroutím hlavou, v tom ale mou pozornost přiláká její krk. ,,Dovolíš?" dotážu se a aniž bych čekal na odpověď, začnu hrdlo zbavovat obvazů. Nebylo na škodu zkontrolovat jak se zraněná část vypořádává s následky sešití, nebo jestli nezačíná hnisat. ,,Zahojí se to, nemusíš se bát." s těmito slovy odejdu do ložnice ze kterého se vrátím s dezinfekčním roztokem v ruce. ,,Jistota je jistota." pousměji se a natáhnu k ní ruku, bohužel si neuvědomím, že mé předloktí je stále nezašité. Obličej se mi zkřiví bolestí, proto raději zatnu zuby aby z mých úst nevyšlo bolestné syknutí. Nemělo cenu se nad mým zraněním pozastavovat, právě teď byla mnohem důležitější Lucy. Opatrně jí postižené místo vydezinfikuji, přičemž se k ní nakloním a lehce jí políbím na nezraněnou část krku. ,,Musíš na sebe dávat větší pozor." řeknu mírně káravě, avšak z tónu mého hlasu jdou poznat obavy. Ve finální fázi krk pevně obvážu a poté věnuji Lucy povzbudivý úsměv ,,Hotovo. Měla by jsi odpočívat." doporučím jí, jelikož si uvědomím, že toho příliš mnoho nenaspala. Po mém návratu z Ellezzie sice spala v mém pokoji, ale rozhodně to nemohlo být více než půl hodiny. Její tělo potřebovalo sílu, tu ale jinak než odpočinkem nemohlo získat. To znamenalo jediné - Lucy se musí ihned prospat, i kdybych jí k tomu měl donutit násilím.

Lucy Rower - 05. března 2011 23:08

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Vymáhání souhlasu I když jsem nechápala, proč mu tahle situace připadá tak vtipná, jeho smích zněl jako rajská hudba pro mé uši. Nikdy se k nim nedostalo něco krásnějšího. Nakonec mi ani nevadilo, že jsem se před ním nejspíš nějakým způsobem znemožnila. Ten libý zvuk stál za všechno ponížení. Po pravdě jsem nevěděla, proč mám takové nutkání se o něj neustále starat. Něco takového se mi snad ještě nikdy nestalo, určitě to nebyla tak strašná potřeba. Pořád jsem měla chuť se ho ptát, jestli mu něco nechybí a snažit se vychytat všechny chybičky v jeho okolí, aby pro něj bylo mnohé dokonalé. Raději si však tohle nechám pro sebe, taky by to nemusel slyšet rád. Navíc dát mu hned najevo veškeré své city by nemuselo být to nejmoudřejší, ještě by vzal zpátečku. Jakmile zaměří svou pozornost na můj krk, jenom přemístím všechny své vlasy na druhé rameno, aby v kontrole zbytečně nepřekážely. Ani jsem se nesnažila nějak protestovat, stejně by mi to bylo k ničemu a já jsem k tomu všemu chtěla, aby se mě dotýkal. Nakonec bych ho svým nesouhlasem nejspíš jenom zbytečně popudila a to jsem v tuto chvíli nepotřebovala a hlavně nechtěla. Rozhněvat ho bylo to poslední, o co jsem v tuhle krásnou chvíli stála. Byla jsem zvyklá přizpůsobovat se ostatním a pro něj to udělám s velkou radostí. Když zanalyzuje celou situaci a prozradí mi svou konečnou dedukci, pouze se na něj smířlivě usměji. Snažím se tvářit, že mě to velice těší, i když přetvářet se před ním bylo pro mne velice těžké. Sama jsem věděla, že stačilo jednou použít schopnost a bude zase všechno zpátky. Byla to daň, kterou jsem musela platit za svůj jinak vcelku silný dar, s kterým jsem mohla bojovat za naši milovanou zemi Ellezzii. Díky kterému jsem taky mohla být nápomocná Mellovi a to bylo pro mne mnohonásobně důležitější. Samozřejmě jsem ho mínila v jeho domnění nechat a zatajovat tuto hrůznou pravdu co nejdéle to bude možné. Nechtěla jsem ze sebe zbytečně dělat mrzáka, který nezmůže nic. Raději budu tiše trpět, než blonďatého vládce té pohádkové země zklamat. Na to jsem k němu cítila až moc velkou a neovlivnitelnou náklonnost. Navíc zatěžovat ho tím by stejně nebylo moudré, vlastně naopak, prostě naprosto zbytečné. Byla jsem ráda, že zatímco jsem se smiřovala se svým krutým osudem, on v místnosti nebyl. Takhle jsem si během několika sekund mohla vyjasnit všechno to zklamání a na jeho příchod ho zase přivítat menším pousmáním. Bylo mi jedno, co hodlá udělat, nechala bych si od něj líbit klidně i rozervání celé jizvy. Jakýkoli úsměv však z mých rtů zmizí okamžitě, jakmile spatřím jeho bolestný škleb, který byl pouze reakcí na přílišný pohyb nezašitého předloktí. Věděla jsem, že se s tím musí něco udělat, ale kvůli své sobeckosti jsem se to snažila po celou dobu zbytečně ignorovat. Byla jsem nazlobená sama na sebe, že jsem si mohla dovolit nejednat. Konec legrace, tohle je vážné! Pomyslím si a začnu okamžitě zvažovat všechny možnosti, které mám. Nakonec je zúžím na pouhé dvě. Jedna z nich byla, že bych ho nějakým zázračným způsobem donutila, aby s tím jel na pohotovost. Ovšem nebyla jsem natolik naivní, abych si myslela, že by to udělal. Ta druhá byla, že bych mu to zašila já sama, což mě však děsilo už jenom v myšlenkách. Co když bych mu tím akorát uškodila? Nebo by ho to snad mohlo bolet? Nechtěla jsem, aby se mu kvůli mé neschopnosti něco stalo. Připadala jsem si naprosto bezcenně, nejsem schopná ničeho. A to, že většina ostatních by tuto myšlenku okamžitě vyškrtla ze seznamu a ani by nad tím neuvažovala, mě nezajímala. Nic to na nynější situaci neměnilo. Mezitím, co on mi dezinfikuje zašitou ránu, snažím se samu sebe přesvědčit, že tu velkou výzvu zvládnu. Nešlo tady ani v nejmenším o mně, pouze jsem se bála, že bych svou nezkušeností nějakým způsobem uškodila Mellovi. Zvládneš to, udělej to pro něj, nemůžeš ho nechat trpět… Doslova si vnucuji všechna povzbudivá slova. Pouhý pohled na jeho krásu mi však dodal chybějící odvahy. Udělal toho pro mě mnoho, prostě mu to musím nějak splatit, aspoň částečně. Nemůžu být přeci tak nevděčná a raději doufat, že si s tím dojde k lékaři, což se taky stát nemuselo. Ovšem potom co ucítím jeho rty na svém krku, jsem, ať chci či ne, na chvíli vytržena z mého horlivého uvažování. Po těle se mi v tu chvíli prožene příjemně mrazivý pocit. Na chvilku kvůli tomu zapomenu na vše, o čem jsem uvažovala. Vychutnávala jsem si ten doznívající přívětivý vjem. Až když už mám krk zavázaný a k mým uším se donesou jeho slova, dokážu se z onoho omámení zase plně vzpamatovat. Bylo sice moc krásné, že se o mě neustále takhle stará, ale je potřeba mu tu starostlivost i nějak oplatit. Konečně jsem byla plně rozhodnuta. Nakonec v normálním šití jsem byla hodně zběhlá, nemohlo být zase tolik rozdílné. “Spíš by se něco mělo udělat s tou tvou rukou…“ Pronesu důležitě a s nanejvýš vážným výrazem se mu podívám do očí. Bylo mi jasné, že si nenechá pomoci. Na to byli muži všeobecně až moc pyšní. V tomhle směru jsem chlapskou duši nikdy nepochopila, i když jasně potřebují pomoct, raději ji odmítnou. Typické… Kleknu si na kolena, aby byl náš výškový rozdíl vynulován, a opět se objevím v jeho bezprostřední blízkosti. “Dovol mi ti pomoci.“ Zašeptám mu žadonivě do ucha, i když jsem dopředu smířena s nesouhlasem. Bylo mi jasné, jak jsem si musela jeho ješitnost uplatit a doufala jsem, že i nakonec podlehne. Žádnou jinou variantu, jak ho přesvědčit, jsem prostě neměla. Přitisknu své rty k jeho tváři a malými polibky se pomalu dostávám k těm jeho. Snažila jsem se, aby to všechno bylo velice pomalé a nijak neuspěchané. Mohl vzdorovat dlouho, musela jsem začínat zlehka a pomalu přidávat na intenzitě. Jednou rukou mu obejmu krk a dlaní jemně přejíždím po šíji. Druhou se pomalu přes hruď přesunu k jeho břichu, kde se prsty začnu dotýkat každého neprozkoumaného místa. Jenže přes košili to byl požitek takový nijaký a proto se raději přesunu pod látku, jeho kůže byla velice příjemná na dotyk. Neměla bych nejmenší problém zamířit ještě níže, ale zase na druhou stranu by ho to nejspíš až moc vyburcovalo. Potřebovala jsem ho obměkčit, ne zbytečně vyprovokovat. Chvilku se věnuji 'pouhému' líbání, které jsem si sama potřebovala náležitě užít. Opět jsem se nedokázala zachovat jinak než sobecky a neodepřít si tu slast vpíjet se do jeho rtů. Ovšem po chvíli se od něj odpojím a zase se přesunu k jeho uchu. “Vím, že bys to dokázal sám, ale chci tu být pro tebe, chci být tvou oporou, dovol mi to, prosím…“ Pronesu o něco víc důrazně, chtěla jsem těm slovům dát co největší závažnost. Vůbec neberu ohledy na jeho odmítání, nenechám se jenom tak odbít, na to mi na něm až moc záleželo. Jemně ho kousnu do ušního lalůčku, abych mu tak dala najevo, že si na tom opravdu stojím. “Řekl bys mi, co mám udělat, nic jiného…“ Dodám raději pro upřesnění, aby si nemyslel, že by se nijak nezapojil a tím pádem by se musel nechat 'zachránit' ženou. Nakonec bych to bez jeho rad nejspíš stejně ani nezvládla. Rukou se přesunu z šíje do jeho vlasů, milovala jsem, když jsem po nich mohla jenom tak přejíždět prsty. Samotné mi to dělalo moc dobře a nemohla jsem si něco takového odpustit. Nejdříve vtisknu jeden polibek na jeho klíční kost přes košili a poté se přesunu na krk. Nehodlám nikam spěchat, nejdříve se jenom nepatrně otírám rty o kůži a až poté se rozhodnu trochu přitvrdit. I tak se snažím být co nejjemnější, nechtěla jsem udělat něco, co by se mu nelíbilo. “Věř mi, dokážu to, nemusíš se obávat.“ Ještě se nesnažím zjistit, jestli jsem ho přesvědčila či ne, na to bylo ještě moc brzy. Jazykem obkreslím tvar jeho rtů a poté si dovolím ještě jeden dlouhý polibek. Musela jsem si dávat pozor, bylo dost dobře možné, že jsem ho až zbytečně moc rozvášnila. Raději ve své činnosti už definitivně ustanu. Rukou nahmatám tu jeho zdravou, propletu s ním prsty a silně ji stisknu. Doufala jsem, že mu to pomůže se trochu zorientovat, ovšem zase na druhou stranu bych byla velice ráda, kdybych ho dokázala přesvědčit. “Prosím, aspoň už tě to nebude bolet.“ Vzdálím se od jeho těla, abychom se dotýkali jenom spojenýma rukama, nechtěla jsem ho zbytečně pokoušet a vyčkávavě na něj hledím. Doufejme, že jsi byla dostatečně přesvědčivá…

Tristan Harvey - 05. března 2011 23:35

U Samanthy Nechápavě sleduji ty dva, co tu vlastně dělají, doufám že do toho nechtějí zatáhnout Sam taky, dyť je to ještě holka, je jí čtrnáct a bojovat v naší válce by pro někoho jako je ona bylo příliš, s její povahou určitě... "Proč do toho ES chce zatáhnout Samanthu, je ještě moc mladá navíc když..." rychle utnu slova která mi málem unikla, nejraději bych si nafackoval, málem jsem se prořekl o Chrisovi, tohle se Samantha nesmí nikdy dovědět, nejen že by chtěla za ním ale zlomilo by ji to že Chris je u "těch zlých", tohle by přes srdce nepřenesla, ona ne, na to Chrise měla moc ráda. "A proč tu jsem já? Moje rodina a rodina Raven jsou dlouholetí přátelé, já se se Sam znám už od dob co bydlím tady v LA, Emily je Samanthina spolužačka a... Samanthin bratr byl můj dobrý přítel..." řeknu a poslední slova pronesu trochu tišeji, nechci o něm moc mluvit, oni určitě pochopí co naznačuji, proč nechci aby Samantha byla do tohohle zatažená, ale tady já nemám žádnou moc, budu si muset promluvit přímo s ES... "Ale asi nemám na výběr co... Bože..." povzdechnu si a zadívám se na ty dva. Musím nějak ES přesvědčit aby Sam netahala do záležitostí Openu a Ellezzie, a už tuplem musím zabránit tomu aby se setkala Samantha s Chrisem, i kdybych ho měl dotáhnout na naši stranu násilím, musím mu nějak otevřít oči před tím než ho Sam potká pokud ES nedokáži přesvědčit aby Sam nechala být... Nesnáším tyhle situace... Ale moc s tím takhle nenadělám, prozatím je v bezpečí, a jsou ti Riley a Katia, takže se o Sam nemusím bát... přemýšlím chvíli a pak se podívám na Sam. "Sam, kdysi jsem ti řekl něco málo o zemi Open my heart, vzpomínáš si na to že? A ano, Riley, Katio, vím že to nesmíme, ale já nemohl jinak, tehdejší situace mě k tomu tak trochu donutila... Sam, poslouchej co ti ti dva řeknou, můžeš jim důvěřovat," řeknu a usměji se na ni. Pak se podívám na ty dva. "Vím že jsem ti slíbil že dnes budeme spolu, ale uvědomil jsem si že musím ještě něco zařídit, vrátím se později, tak za dvě, tři hodiny, do té doby, mohli by jste jí dělat společnost, Riley, Katio?" řeknu a podívám se na ně, nemám v úmyslu jim pomáhat ji přesvědčit ať se k Openu přidá ale chci aby jí nic nehrozilo, teď když je potencionální členka naší země už není v bezpečí a Ellezzie je nevyzpytatelná, aniž bych čekal na odpověď se vydám znovu ven z domu, rozejdu se rychlejším tempem zpět k našemu sídlu, moc se ani nezastavuji u vchodu ani v domě, zamířím rovnou do svého pokoje, zamknu dveře a posadím se do křesla, jen jsem ještě řekl že chci být na chvíli sám. Zavřu oči a začnu se pomalu soustředit, musím mluvit s ES, a ta bude v Openu, musím ji najít a promluvit si, hned, teď...

Marcus -Mello- Archer - 13. března 2011 16:38

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Láska je jediná vášeň neuznávající minulost ani budoucnost Pohled na úspěšně převázaný krk mě donutí k vítězoslavnému úsměvu. Ten ale ihned zmizí ve chvíli, kdy se Lucy zmíní o mém zranění. Nesouhlasně zavrtím hlavou, to poslední o co jsem stál bylo, aby mi kdokoliv pomáhal. Nechat se zachraňovat ženou bylo naprosto nemyslitelné, zvlášť když má hrdost by se s něčím tak ponižujícím jen velmi těžko smiřovala. Odvrátím tvář a zadívám se jiným směrem. Nechtěl jsem s Lucy udržovat oční kontakt, zvlášť když bych mohl velice snadno podlehnout jejím prosebným pohledům. Podvolit se ženě ? Ani za nic ! Nepotřeboval jsem pomoc , což Lucy viditelně nedocházelo. Existovala vůbec možnost jak jí o mé pravdě přesvědčit ? Nejspíš ne. ,,Poslyš. Je mi fajn." řeknu rázným tónem, který jsem používal pro své podřízené v jiných dimenzích. Jakmile se znovu nakloní k mému uchu, mám co dělat abych pevně neuchopil její ramena a neodsunul jí dál, do dostatečně dobré vzdálenosti ode mě. To, že uplácela mou ješitnost a doslova zneužívala mé slabosti ve svůj prospěch, zapříčinilo, že se mé pevně vystavěné hradby pod návalem jejích přesvědčivých slov začaly bortit. Do háje ! Co teď ? ,,Nepotřebuju pomoc." odseknu ve snaze zachovat si alespoň poslední kus hrdosti, ten ale zmizí ve chvíli, kdy své rty přitiskne k mé tváři. Nedokáži déle vzdorovat, zvlášť když mám co dělat, abych udržel na uzdě svou touhu, která se s každou další sekundou stále naléhavěji hlásí o pozornost. Téměř okamžitě si uvědomím vážnost momentální situace. Zatímco uvnitř mě probíhal nelítostný boj sebeovládání, Lucy dál pokračovala ve hře na kočku a myš. Vypočítavost žen neznala mezí. Tak tohle je tvůj plán ? Jen počkej, jak ty na mě, tak já na tebe ! Její dotyky na mém krku i břiše definitivně zlomí veškerý můj odpor. Levou ruku obtočím Lucy kolem pasu a zatímco má zraněná pravačka zabloudí pod její tričko, zuřivě jí oplácím vášnivé polibky. Velmi brzy přistoupím na podmínky vzrušující hry, proto záměrně udělám několik krátkých odmlk, načež znovu vyhledám její ústa těmi svými. Nechtěl jsem se připravit o tak napínavé chvíle, které mě zásobovali adrenalinem a endorfiny zároveň. Pokušení bylo příliš velké, bohužel mi nezbývalo nic jiného něž přebytečný chtíč urychleně zahnat. Nepotřeboval jsem Lucy zbytečně vylekat, ačkoliv bych si velmi rád dopřál slast v podobě jejího nahého těla. Avšak pomilovat se s ní právě teď nepřipadalo v úvahu. Hloupý nápad, jsme přeci zranění. Své myšlenky raději rychle zaženu, nemělo smysl zabývat se intimním zbližováním, zvlášť když jsme oba nesly následky úrazu. Aniž bych se namáhal s odpovědí, slastně přivřu oči a nechávám se od ní dál laskat. Netrvá dlouho a ozvou se výčitky svědomí. Lucy se kvůli mému zranění snížila ke svádění a přestože jí muselo být ihned jasné, že nabízenou pomoc odmítnu, nevzdávala se. Takže tobě na mně záleží ? ,,Nebude to snadné." zamumlám, zatímco mi rukou víská vlasy. Nechat si zašívat ránu nezkušeným člověkem byl velký krok do neznáma, naneštěstí jsem neměl jinou možnost. Levačkou bych zákrok nejspíše nezvládl a dopravit se na pohotovost autem bylo naprosto nemožné. Ač jsem si to nerad přiznával, předloktí bolelo čím dál více. Na další várku žhavých polibků nereaguji tolik ukvapeně jako předtím, ale jelikož nechci zůstat pozadu, rozhodnu se Lucy políbení oplatit. Lehce přejíždím dlaní po jejím stehně, nakonec se rozhodnu zajít ještě dál, až k tříslům. ,,Dobrá... Řeknu ti, jak na to." odsouhlasím její nápad, čímž definitivně přiznám svou porážku. Jen velmi neochotně pustím její ruku a vydám se do pracovny, ve které byla uschovaná veškerá lékařská náčiní. ,,Teď mě pozorně poslouchej." pronesu vážně když se znovu uvelebím vedle ní na pohovce. Necítil jsem se ve své kůži, zvlášť když jsem Lucy stále nevěřil tolik, jak bych měl. Pořádně si prohlédnu své předloktí a chvíli přemýšlím nad formulací následující věty. Vysvětlovat postup lékařského zákroku osobě která s ničím podobným nemá zkušenosti byl poněkud složitější úkol. ,,Myslím, že bude potřeba tak šest stehů. Nejdůležitější je, aby jsi pořádně sešila oba konce rány." Ukážu prstem na pinzetu, jehly a jehelce. Postupně všechny Lucy podám aby si je mohla ohmatat a lépe se s nimi seznámit. Mezitím uchopím injekční stříkačku naředěného morfia a očima hledám vhodné místo vpichu. Během sešití jsem potřeboval být při vědomí, proto jsem záměrně použil menší množství umrtvovacích látek. ,,Anestetika budou působit přes hodinu. Do tý doby to musíš stihnout." poučuju jí, přičemž postupně ztrácím cit ve své pravé ruce. Teď už nebylo cesty zpět. Během svého studia na medicíně jsem zažil mnohem vážnější případy, proto nemělo cenu panikařit. Horší než pacient dusící se vlastními zvratky to nebude. ,,Před šitím ránu zkontroluj. Kdyby jsi v ní našla kousky střepů, vytáhni je pinzetou." kývnu hlavou směrem ke krabici s nástroji, ve které najde další potřebnou výbavu včetně obvazů a šicích vláken. Zároveň se uvnitř nachází i dezinfekční roztoky které budou potřeba pro vyčištění a proplachování rány. ,,Jehlu chyť v jehelci zhruba do středu, aby z ní nevyklouzla." poradím Lucy ještě než začne. ,,Abych nezapoměl" otočím se ke stolu na který jsem položil černé desky s informacemi o Rileym ,,Až skončíš, podívej se kterého Opeňana budeš mít odteď na starost." pozvednu hlavu a podívám se jí zpříma do překrásných zelených očí ,,Jen hezky do toho Lucy. Věřím ti. Vím, že mě nezklameš."

Lucy Rower - 14. března 2011 20:09

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Ten, kdo miluje se neptá, co udělat, udělá všechno Poprvé jsem byla ráda, že jsem se na chvíli ocitla v místnosti sama, bez jeho přítomnosti. Musela jsem okamžitě zkorigovat to otravné a přespříliš hlasité bušení srdce a znovu se plně nadechnout. Jeho intimní blízkost mi pokaždé vyhnala veškerý kyslík z plic. Jeho přítomnost mi vždycky dokázala naprosto zamotat hlavu. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, chtěla jsem jediné – jenom aby se mnou byl ještě o chvilku déle. Ještě stále jsem na své kůži cítila příjemné chvění a spalující požitek zároveň, kde se mě dotkla jeho dlaň. Lehce se dotknu obvázané jizvy, která okamžitě dá najevo svůj odpor. Nevadí mi to, naopak se aspoň díky té bolesti vzpamatuji z toho poblouznění, které ovládalo celé mé tělo. Donutí mě to na chvilku zabloudit ve svých zmateně rozházených vzpomínkách. Sice jsem si nebyla jistá, jaký časový úsek jim mám přiřadit, ale jinak jsem si je pamatovala naprosto přesně, což byla pro mne dobrá zpráva. Nejspíš jsem byla pro jednou hněvu hrozivé anterográdní amnézie ušetřena. Kdyby mi někdo včera touhle dobou řekl, že se dnes budu nacházet u Mella doma, v jeho triku a užívat si tyhle nádherné chvilky, vysmála bych se mu. Přesto je to tak. Pomohl mi, když jsem nejvíc potřebovala a já jsem mu to teď mohla aspoň z části splatit. Zachránil mě před spáry jisté smrti, dokonce dvakrát a zahnal ten přehnaně silný zármutek. Při vzpomínce na onen sen mě opět na chvíli zachvátí panika a pocit provinění. Byla jsem to právě já, kdo zničil celý život své tak blízké osobě. Nezáleželo na tom, jestli to bylo chtěné či ne, prostě na tom nesu veškerou vinu a to mi stačilo k pořádnému snížení sebevědomí. Jsi neschopná, všechno vždycky jenom zkazíš, nemáš tady co dělat, nepatříš sem… Rozezní se mi v hlavě matčina slova, která mi tak ráda neustále předhazuje jako psovi kost. Všechno už jsem brala jako jistý fakt, nijak jsem se ani nad významem nezastavovala a prostě to přibrala za své. Nakonec to matce udělalo radost a mě to bylo jedno – smířila jsem se s tím až obdivuhodně rychle, problém vyřešen. Lehce potřesu hlavou, abych z ní vyhnala všechny nadbytečné myšlenky a mohla se soustředit na to, co mě čeká. Nepociťovala jsem žádný strach ani paniku a dokonce jsem nad sebou ani nepochybovala. Můj cíl byl jasný a já jsem ho prostě musela docílit. Nezdar byl naprosto vyloučen, jediné východisko pro mě byl úspěch. Trpělivě na něm spočívám pohledem, dokud si nerozmyslí, jak mi to všechno vysvětlit. Uznávám, že v mém případě to asi nebude zrovna nejlehčí, zašívala jsem tak maximálně nějaký kus oblečení, rozhodně jsem tím nikomu nemohla způsobit bolest. Chtělo by to příručku pro debily… Pomyslím si, sem tam mi tohle připomínala matka, když se mi něco nepovedlo. Nakonec měla smysl pro humor, otec se tomu sem tam i zasmál. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl skutečně nucený smích, nebo se opravdu pobavil. Jakmile však Mello spustí, opět se začnu soustředit pouze na něj a jeho slova, nechtěla jsem ani v nejmenším udělat nějakou chybu. Postupně v ruce promnu všechny nástroje, které se mi dostanou do rukou. Nakonec to asi nebude zase tak těžké, šest stehů není tak moc. Kdybych jich měla vytvořit třeba takových dvacet a to vše za hodinu, nejspíš bych začala lehce panikařit. Ale šest znělo jako přijatelné číslo. Všechno bylo teď v mých rukách a o to víc mě to všechno děsilo. Na chvíli jsem ucítila ten nepříjemný pocit strachu a žaludku vznášejícího se do oblak. Zhluboka se nadechnu, abych veškeré obavy zahnala, nemělo smysl začít panikařit, nakonec by to ničemu neprospělo. Naštěstí mi nedělalo nejmenší problém dívat se na ošklivě zející ránu, sama jsem měla takovou na očích každý den. Ba co víc, měla své čestné místo na pravé straně mého krku. Rozvážně kývnu na jeho poznámku o střepech a mimoděk se podívám na všechno, co mi bude dělat asistenci při tomto zákroku. Na chvilku se zaměřím z jeho zranění, které jsem se snažila co nejlépe zanalyzovat, na desky, které ležely na stole. Pochyby se ozvaly okamžitě, nevěřila jsem tomu, že bych mohla zvládnout někoho sledovat. Moje nicotnost byla naprosto neschopná, ať se to týkalo čehokoli. Jenže teď prostě nesmíš zklamat! Byla jsem rozhodnutá a už mě nezvyklá vůbec nic, ani kdyby mi sám Mello začal našeptávat, že tohle prostě nezvládnu. Zaměřím svou pozornost na ránu a řádně si ji prohlédnu, jestli v ní nenaleznu nějaké blyštící se kousíčky skla. Rána se lehce třpytila, což jenom dokazovalo přítomnost nepotřebných předmětů. Nakonec jich naštěstí nebylo tolik, napočítala jsem pouhé tři nálezy, což by se mohlo předpokládat za takový malý úspěch. Vezmu do ruky pinzetu a opatrně jeden po druhém vytáhnu. Bylo zvláštní, že se mi ani trochu neklepaly ruce, i když jsem s tím počítala jako velkou překážkou. Nedokázala jsem se v tu chvíli soustředit na nic jiného. Jediné, co jsem dokázala, bylo pozorovat tu ránu a ujišťovat se, že je všechno v pořádku. I když jsem se moc chtěla přesvědčit, jestli jsem mu nějak nezpůsobila bolest, bála jsem se jenom vzhlédnout, aby mi náhodou něco neuniklo. Ještě jednou doslova zrentgenuji zrakem celou ránu a poté se rozhodnu přejít k dalšímu kroku. Natáhnu se po dezinfekčním roztoku, přičemž druhou rukou mu chlácholivě přejedu po té jeho, zdravé od ramene až k zápěstí. Bylo to naprosto přirozené gesto, skoro jsem si ho ani neuvědomovala. Opatrně vydezinfikuji zraněné předloktí, snažím se být co nejjemnější, aby ho to ani trochu nebolelo. Nakonec se dostane i k tomu hlavnímu, k samotnému šití. Vezmu do ruky všechny potřebné věci a dovolím si k Mellovi na chvíli zvednout oči. Nebyla jsem vyděšená ani nic podobného, chtěla jsem se jenom ujistit, že je skutečně v pořádku. S co největší precizností a zároveň jemností mu začnu ránu pomalu sešívat. V tu chvíli jsem nebyla schopná se nadechnout, obávala jsem se, že bych tím mohla něco zkazit a toho jsem se nevýslovně bála. Po celou dobu zákroku dýchám jenom úsečně a minimálně. Až když už bylo konečně všechno hotové, byla jsem schopná se pořádně nadechnout. Jak jsem tak zpytavě zkoumala tu čerstvě zašitou ránu, pomalu mě naplňoval pocit hrdosti. Zvládla jsem to a aspoň na pohled to vypadalo velice obstojně. Zkušenosti z normálního šití nakonec nejsou úplně k zahození. Opět se na Mella krátce podívám, s menší úzkostí v očích. Obávala jsem se, že bych mohla přeci jenom něco zkazit a nejspíš bych si to neodpustila. Nakonec ránu ještě jednou, o to jemněji vydezinfikuji a nakonec pevně obvážu. Samozřejmě ne tak, aby ho to škrtilo, ale dostatečně důkladně, aby se obvaz jenom tak neuvolnil a neplandal jako kus hadru. Mým tělem projede úlevný záchvěv, měla jsem to za sebou. Až v tuhle chvíli mi pomalu začne docházet, co všechno jsem mohla způsobit, roztřesou se mi z toho ruce. Nakonec jsem však ráda, že si vybrali až tuto chvíli, jelikož během zákroku by to bylo značně nepotřebné. Nakonec ještě vyčistím všechny použité nástroje a uklidím je na své místo. “Bolí tě to?“ Starostlivě k němu zvednu oči, přičemž nenápadně roztřesené ruce schovám za zády. Nechtěla jsem ze sebe dělat nějakou vystrašenou chudinku, kterou rozhází každá maličkost. Snažila jsem se tvářit přirozeně, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ještě chvilku si ho důkladně prohlížím, abych se ujistila, že je skutečně v pořádku. Klidně si může jenom hrát na hrdinu, ale doufala jsem, že v upřímnosti už jsme na tom aspoň o trochu lépe. “Měl by sis jít odpočinout…“ Zamumlám, zatímco se natahuji pro černé desky. Věděla jsem, že to ode mě jenom nerad uslyší, ale stejně jsem to prostě musela vyslovit. Záleželo mi na něm a nechtěla jsem, aby se mu něco stalo jenom proto, že se zbytečně přepíná. Jako vůdce celé Ellezzie toho musel mít dvakrát tolik a proto by měl využít každou volnou chvíli k odpočinku. Na obličeji mám posazený svůj specifický obličej bez emocí, trochu jsem se obávala, že by to mohl být někdo známý, což by mě rozhodně nepotěšilo. Vlastně jsem od pravdy nebyla zase tak daleko. Měla jsem co dělat, abych na sobě nedala znát to obrovské překvapení a následnou frustraci z nadcházejícího nezdaru. Už teď mi bylo jasné, že něco takového je nad moje síly. Srdce mi sevřel ocelový svěrák, něco takového jsem nemohla zvládnout. To jsem se před něj rovnou mohla postavit a říct: „Hele, já jsem z Ellezzie a mám tě sledovat, tak buď hodný chlapec a nevšímej si mě.“ Jsi neschopná, tohle nikdy nedokážeš… Ozvou se mi tak známá slova v hlavě a tentokrát jsou bohužel i pravdivá. Věřila jsem jim, tohle prostě nebylo možné, bylo to přímo nereálné. Bude tě nesnášet, za tvůj nezdar při nejlepším poletíš z Ellezzie i z jeho života! Taková představa mě bolela víc než dost. Neměla jsem jinou možnost než se do toho dát a aspoň doufat, že mi to nějakým zázrakem vyjde, i když jsem byla přesvědčená, že to stejně nedokážu. Neúspěch byl téměř zaručený.

Arianna Salwert - 24. března 2011 18:55

Kuchyně → Kino ,, To nevadí, vynahradíme si to jindy. To už budeme opravdu jen sami dva, ano ? " zazubím se, abych alespoň trochu odlehčila napjatou situaci. Chris nebyl ve svém kůži, to jsem poznala hned jakmile zvednul telefon. Vcítění se do pocitů druhých mi tentokrát přišlo vhod. ,, Ráda poznávám nové lidi a - " nestačím větu doříct, jelikož se mi zhluboka zadívá do očí a poté mě vysadí na kuchyňskou linku. Věnuji mu nechápavý pohled, to už ale vyhledá mé rty těmi svými a pustí se do vášnivého líbání. Nejprve nijak nereaguji, nakonec se pod přípavelem emocí rozhodnu mu polibky oplatit. Ze začátku je to pouze zdráhavé ochutnávání jeho rtů, později ale přitvrdím, abych nezůstala pozadu. Chlapi.. Od nich se nedá čekat nic jinýho. Zatímco mu obtočím nohy kolem pasu, rukou zajedu do jeho plavých vlasů. Ty už jsi asi vážně dlouho neměl ženskou, co ? Pomyslím si, nahlas svou myšlenku ale nevyslovím. Při mém štěstí by si má slova určitě vyložil špatně. Nesouhlasně zavrtím hlavou, když se začne dobývat pod mé tričko. Pokusím se ho odstrčit, bohužel se nehne ani o píď. Proti jeho váze jsem neměla nejmenší šanci, zvlášť když jsem ani zdaleka nebyla tak silná jako on. ,, Teď ne Christiane.. Carm by nás mohla vidět. " vysvětlím rychle důvod svého unáhleného jednání. Nechtěla jsem aby nás má mladší sestřička načapala v momentech, kdy byl Chris naprosto k nezadržení a nejraději by se po mém těle vrhnul úplně. ,, Asi máš pravdu. " přikývnu na jeho návrh ohledně jídla a nechám se jím sesadit zpět na zem. Během sezení u stolu se cítím poněkud nesvá, zvlášť když obsah mého talíře je stále plný a mizí jen velmi pomalu. Nerada jsem jedla před zraky ostatních, nikdy jsem se nedokázala dostatečně uvolnit. Uklidňoval mě pouze fakt, že Christianovi bylo naprosto lhostejné, kolik porcí sní. Alespoň o tom svědčil jeho hladový výraz ,, Brzdi nenažranče. " utahuju si z něj se smíchem, abych ho trochu pozlobila. ,, Co máš proti Ashtonovi ? " zabručím nespokojeně, ve snaze svého oblíbeného herce bránit. Nakonec jen bezmocně pokrčím rameny a vydám se do svého pokoje. Potřebovala jsem se převléknout, naneštěstí nebylo vůbec lehké vybrat správný oděv, zvlášť když jsem byla co se oblékání týče, poněkud náročnější. Po několika minutách výjdu ze dveří oblečená v bílé halence, černé minisukni a vysokými kozačkami stejné barvy. Chris mi ihned složí kompliment, který mu oplatím v podobě spokojeného úsměvu. ,, Zas mě moc nepřechval, ať nezpychnu. " dodám káravě, jelikož byl schopný mě v zájmu pobláznění vychválit až do nebes i za naprosté banality. Ruku v ruce se pomalu vydáme do kina kde už postávají zamilované páry, nebo dívky s kamarádkami. ,, Každý z nás si tím musel projít.. " poznamenám, když komentuje skupinku rozjařených děvčat. Aniž bych stačila říct cokoliv dalšího, blonďák mě odvede zadním vchodem do kina. Poslušně ho následuji, to už se ale za námi ozve pisklavý hlásek. Automaticky se otočím a spatřím Chrisovu sestru. Vedle ní postává ještě někdo. Dívka s peroxidově blond vlasy, vysoká jako modelka. Žirafa ? Kdo to vůbec je ? Zatímco se navzájem představujeme, nelze si nevšimnout Diannina pohledu, kterým Chrise doslova probodává. Její výraz se mi ani trochu nelíbí. S nuceným pousmáním kývnu hlavou na pozdrav, necítila jsem se ve své kůži. Aby toho nebylo málo, brzy nato se na scéně objeví další osoba. Podle toho jak se s ní Dianne vřele vítá to byla jedna z jejích dalších kamarádek. Se ztrápeným povzdechem se ještě víc přitisknu k Chrisovi. Kéž bych jen věděla, že tohle všechno je past..

Dianne *Diamond* Halm - 26. března 2011 17:19

Kino Nadšená Su mi dodala alespoň trochu potřebné opory, kterou jsem potřebovala k ovládnutí své roztěkané mysli. S velkým úsilím jsem se pomalu otočila a dokráčela zpět k páru a Leanně. Zářivě jsem se na ní usmála a podala jí pár drobných. ,,Prosím, dva popcorny." Leann přikývne a odcupitá. Nadechnu se a po očku si přeměřím Ariannu, která se tváří jako u mučení. Taky se ti tahle situace nelíbí, holka? Posměšně si odfrknu a přemýšlím. Jak zrovna tahle holka mohla klofnout někoho, jako je Christian? Z řečí jeho sestry jsem pochopila, že Chris stále byl tou smrští hormonů. Šlo mu o jediné, dostat holku do postele. Už předem jsem Ariannu litovala, vypadala křehce a mladě. ,,Takže... Kde jste se vy dva poznali? Je hezký tě po těch letech zase vidět, Chrisi. Vyrostl jsi do krásy, co je pravda. Přítelkyň pořád dost..." čekám na odpověď a očima mezitím přejíždím po osazenstvu haly. S překvapením se zastaví na postavě v džínové bundě. Co ten tu sakra dělá? Přimhouřím oči a raději na sebe moc neupozorňuji. ,,Jistě, Su. S Chrisem se známe ze střední, býval to můj dobrý kamarád, než se dal k feťákům. Promiň, Chrisi, ale je to tak. A jeho dívka Arianna." představím je a pozorně naslouchám šum desítek hlasů. ,,Neměla bys trávit čas v takové společnosti, Dianne. Tohle je zplodina." uslyším za sebou tichý šepot, určený jen pro mé uši. S kamenným výrazem zírám na vysokého kluka s kučeravými černými vlasy a tajemnýma, hnědýma očima. Nakloní hlavu na stranu, popadne mě za zápěstí a odtáhne do kouta. ,,Co tu ksakru děláš, Paule?" zasyčím a pokusím se mu vymanit. Nepustí a přitiskne mne ke zdi. ,,Přišel jsem ti vyřídit něco od táty. Celej den tě sleduju a hledám příležitost, abychom byli sami. Večer tě čeká práce, Di, takže koukej přijít domů brzo. Čeká nás velká práce." mrkne a jednou rukou mi přejede po holém stehně. Se zasyčením ho od sebe odstrčím. ,,Takže zase duo, hmm? Za chvíli mi začíná kino, takže bych měla jít a ty taky, jinak to pro tebe nebude vůbec dobrý. Žádná odměna." pohrozím mu. Jen se pobaveně zasměje a lehce mne políbí na čelo. ,,Neměj obavy, já si jí vezmu i když si jí nezasloužíš. Znáš mě." křivě se usměje. ,,Bav se. a přijď včas, akce začíná v 11." Otočí se a nechá mne tam samotnou. Se smíšenými pocity se vrátím zpět k naší skupině, sledována Paulovým ostřížím zrakem. Zřejmě tu hodlá zůstat, pro všechny případy. ,,Uhm, promiňte, to byl kolega z práce." zamumlám a sleduji Leannu, která se vrací i s popcornem.

Dayita Katter *Day* - 26. března 2011 19:48

Open my heart-poflakování Tak nějak nevím co říct. Za normálních okolností sem ukecaná až, až. Ve škole jsou mé poznámky typu : vyrušuje při hodině nebo otáčí se dozadu. Ale v téhle situaci opravdu nevím, jak bych měla vést konverzaci. Nemám ani otázky, které bych ES kladla. Výcvik je téměř u konce, tak rychlými kroky následuji ES až do druhého patra. Chodba je přeplněná zavřenými dveřmi, za kterými se zřejmě skrývali-podle ESiných slov pokoje Opeňanů. Jeden z těch několika je můj, ale který? Vytvořit pokoj podle představ? Aha, dobrý, takže to znamená že si rovnou mám dojít pro štětec a jít si ho vymalovat? Ne děkuji, nejen že na papíře nedělám zázraky, tak na zdi by to nebylo o nic lepší. Rozhlédnu se po chodbě a po pokojích podél zdi. Něco mi říká, že se mám vydat ke druhým dveřím. Prohlédnu si je od zhora až dolů.Tak obyčejné..Šedivá, zašlá klika a oloupaný, dřevěný rám. íbnu se a opatrně za kliku vezmu, skoro se bojím, že mi zůstane v ruce. Otevřu dveře a zůstanu šokovaně stát. Obsah mého pokoje je víc než skromný a celkově to vypadá, jako by tu před týdnem někdo umřel. Zápach starého nábytku, prach a pavučiny na zdech mluví za vše. Podívám se na rozviklané nohy postele, která nenabírá nijak na šířce ani na dýlce. To i Mimi má větší postel. V rohu místnosti je obyčejná dřevěná skříň snad z dob ještě před mou babičkou, prádelníkem, stolem a židlí stejného rázu. Povzdychnu si. Myslela jsem, že když jdu do perfektního paláce v perfektní zemi, že i můj pokoj bude bez chyb a plný luxusu. Vypadá to, že snad jediný co tu můžu vylepšit je ten smrad. Dojdu až k velkému oknu, které jako jediné vypadá nově. Nahoře kulaté, jinak ostré hrany.Celé tmavě zeleně natřené a vyleštěné tak, že se v něm sama vidím. Otevřu ho dokořán a nechám dovnitř pokoje proniknout čerstvý vzduch. Zápach starého nábytku ihned zmizí a vystřídá ho vůně květin, čerstvě posekané trávy a spolu s tím i zpěv ptáků a šelest stromů. Opřu se o bíle natřenou zeď a rozhlédnu se po pokoji. Tady si teda v žádném případě nevzdychnu. Kdyby aspoň ty dveře byli lepší! Aspoň kdykoli kdybych šla dovnitř by mě nestrašil už jen ten vchod.Jen co na to pomyslím, kolem dveří se objeví zvláštní třpyt a ta hrůza před tím projde totální rekonstrukcí. Dveře už nejsou nijak omlácené ani s polorozpadlou klikou. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Rám dveří se změnil na tmavě tmavě zelenou přesně tu, kterou má okno pokoje a klika je do stříbrna vyleštěná-jako nová. Na dveře se podívám i z venku z chodby, jestli se mi to nezdá, nebo to není jen přelud z vnitřku pokoje a není. Dveře tak vypadají i na chodbě. No tak to je hustý! Takže ES měla přece jen pravdu? Vytvořila jsem to já, nebo to samo? Tak to zkusíme znova. Tak, jak by se to líbilo matce. Ta má kolem dveří spoustu zeleně tak co nějaká obyčejná kytka v květináči?A stalo se. Na chodbě u mých dveří se rázem objeví bílý květináč s malou modrou kytkou.No tak zase dobrý, když někdo půjde kolem nemusí si každej myslet že tyhle dveře vedou do zahrady. Kytku i s květináčem nechám zmizet. Vrátím se zpět do pokoje a dveře za sebou zavřu.Tak a jde se na to. Barvu bílých stěn změním na světle žlutou, nemám ráda studené barvy jako je třeba modrá. Dále se zaměřím na postel, na to nejdůležitější v celém pokoji, je přece potřeba se řádně vyspat, takže dám přednost pohodlí. Rozviklaná postel zmizí a místo ní příjde do rohu místnosti praktická fialovo-bílá postel s bílým povlečením. Usměju se. Už žádná prolezlá matrace, ale krásně měkkounká postýlka. Je víc než jasné, že mezi mé oblíbené barvy patří fialová, tož znamená, že s ní nebudu na designování svého pokoje šetřit. Neváhám ani minutu a doslova na novou postel skočím. Sednu si do tureckého sedu a přemýšlím, jak dál bych pokoj zkrášlila podle svého gusta. Starověkou skříň se šklebem nechám zmizet, stejně tak i s psacím stolem, židlí i obyčejným prádelníkem. Takže místnost obývám jen já, postel a okno. Tohle by bylo asi moc skromné. Nemám ale omezený počet pokusů? Třeba vytvořit jen to a to a víc nemůžu? No uvidíme.Skříň je samozřejmě důležitá, kam jinam narvat ty nepotřebné věci a když matka řekne ukliď si, tak to nacpu právě tam. Štěstí, že tady mi to říkat nikdo nebude. Snad. Takže hned vedle dveří nacpu skříň stejného gusta a praktiky jakou má postel. Aby to ladilo, dala jsem i stejné barvy, takže fialovo-bílou. Vedle postele samozřejmě nesmí chybět zelený noční stolek, kam odkládám všechno co mi příjde pod ruku. Stolek se židlí není potřeba, to mám doma jen proto, abych měla kde psát úkoli a učit se, tady mě škola nemusí trápit, stačí že to mám doma. Na zeď vymyslím pár obrazů, nad dveře hodiny podle openského času. Nějaké to zrcadlo, které je důležité pro každou holku, koberec k posteli a další blbosti. Dá se říct, že pokoj tvořím něco kolem třičtvrtě hodiny. Když skončím, spokojeně si prohlédnu své dílo a už teď musím říct, že se tu cítím jako doma. No to by bylo, teď bych se mohla jít podívat třeba taky domů.Lehnu si, zavřu oči a přemístím se zpátky do reality.

Christian *Chris* Leander - 30. března 2011 10:19

Kino Vše se seběhlo v rychlém sledu a než se naděju, Dianne se vítá se svojí další kamarádkou, pohlednou zrzkou. Kdo to sakra je? Nestačí, že tu je tolik hezkejch ženskejch? Tohle je peklo... Současná, bejvalka a její pohledná kamarádka. Umři, Leandre. Jednu ruku podám Su a s úsměvem si s ní potřesu. Samozřejmě si všimnu toho, že Arianna není ve své kůži. Chlácholivě jí pohladím po vlasech a stoupnu si přímo za ní, rukama jí obejmu kolem pasu a přitisknu k sobě. Dianne zřejmě má dostatek jízlivých poznámek, kterýma by mě nejraději počestovala. Vlastně se jí ani nedivím, choval jsem se dřív doopravdy jako pořádnej hajzl. Zřejmě ale nepochopila, že to bylo pro vlastní dobro. To by teď ale nebylo vhodné vytahovat. ,,Já a Ar? No, v podstatě jsem jí potkal při práci. Co ti budu povídat, byla to nejkrásnější dívka široko daleko. Její vystupování a charakter... Už dlouho jsem takovou briliantní osobu neviděl, Di. A kam jsi zmizela ty? Od té doby před třemi lety jsem o tobě neslyšel." Upřeně na ní zírám a vracím jí její spalující pohled. Odpustil bych jí ten tón, ale to, jak o mne začala mluvit na veřejnosti, mě dostalo. ,,Sklapni, ty blbko. To chceš, aby tu všichni věděli, že jsem bejvalej feťák? Nemysli si, že to bylo lehký období, ale jsem za tím. Mám krásnou přítelkyni, skvělou práci a úžasnou vysokou. Nevím, jestli to o sobě můžeš říct ty, vyděděnko z ulice." zasyčím a vrazím jí facku, po které jí na tváři zbyde rudá skvrna. V tom okamžiku jí jakýsi podezřelý kluk odtáhne do ústraní a začne jí ošahávat. Zřejmě se znají velmi důvěrně. Tenhle? Jen zavrtím hlavou, Dianne zřejmě pořád pracovala jako zlodějka. Jakpak by ne, bylo o tom v novinách poměrně často. ,,Takže pořád pracuješ jako obchodnice s cennostma, jo?" povytáhnu obočí a pozoruji blyštivý kámen zasazený do luxusního prstenu na její drobné ruce. Zřejmě bylo na mně, abych vedl společenskou konverzaci, proto jsem se gentlemansky obrátil i na Su, A co ty, Suzannah? Kde pracuješ ty?" mrknu a položím hlavu Ar na rameno.

Suzannah *Sue* DeLoree - 30. března 2011 14:35

Před Kinem Přejdu s Di k jejím "kamarádům", a znovu je přejedu pohledem. Ta maličká je docela hezká, ale vypadá jako čerstvě vylíhnuté kuře. Asi bude ještě mladinká, ale za pár let by z ní mohla bejt fakt kočka, pokud si to nezkazí stravováním v mekáči nebo přílišným sezením u počítače... nechám maličkou maličkou a přejedu pohledem k další dívce. Tahle je....taková nevýrazná. Nevím, co si myslet....prostě tuctovka. Nakonec si nechám toho kluka. Tohle měl být očividně ten otrava, o kterém Di mluvila. Nevypadá zle...blonďáček s modrýma očima....tyhle typy kluků jakby padaly přes kopírák....dokonce docela pěkný tělo, jak jsem to tedy schopná posoudit, když je oblečenej.... Když vidím, jak se k němu maličká vyděšeně tiskne, stěží potlačím odfrknutí a úšklebek. No tak, malá, já tě přeci neukousnu...a i kdyby, tak ani tenhle fešák tě neochrání před vším, co by se ti mohlo stát...radši by ses měla naučit trochu kopat sama za sebe... Pak mě Di odvede k ostatním, a já se k nim do kroužku stěží se svou spodničkou vmáčknu. Ehm...ahoj... Natáhnu k blonďákovi ruku, snažíc se ignorovat to, co mi o něm právě Di říká. Feťák? Nevypadá....ale třeba je to jenom pomluva, kterou Di někde slyšela...nebo si jí možná sama vymyslela... Mám Di moc ráda, ale nedělám si iluze, že by narozdíl od ostatních žen byla svatá. Přesto automaticky sjedu pohledem k jeho předloktí a zápěstí. Sakra....černá kožená bunda. A až si ji sundá v kině, bude moc velká tma na to, abych něco postřehla.... Pak ale Chris zareaguje naprosto nečekaně a prudce, až mojí nabízenou ruku odstrčí a já ji ublíženě stáhnu. Ohromeně zírám, jak vylítl jako čertík z krabičky a vrazil Di facku. Tady, přede všemi? Dělá si srandu? Chvíli zírám na něj, pak na Diannin flek na tváři a nakonec hledám nějakou reakci v očích ostatních. To je jako v týhle partě normální, že se tu mlátěj holky? Nebo má ten kluk nějakej psychickej problém? Je fakt, že to Di nemusela říkat takhle narovinu a přede všemi, ale fackovat? nakonec Di někam odběhne. V první chvíli si myslím, že se možná rozbrečela, nebo se lekla a běží na záchody to vydýchat, pak si ale všimnu že utíká za nějakým chlápkem, co se tu jen tak zjevil. Vypadají jako příležitostní souložníci... Vybaví se mi okamžitě tenhle výraz, který tolikrát používal On, když byl se mnou. Ale nijak jinak to vyjádřit nejde. Chlápek ji nadšeně ošahává a Di se na něj za to ani nezamračí. Zavládne tísnivé ticho. Všichni mlčí a já si připadám šíleně hloupě, jak tam tak stojím a nic nechápu. Nejraději bych se schovala do vlastní spodničky a čekala, dokud všichni nebudou pryč. Po několika minutách, kdy Di s tím cizím chlápkem nejdřív žertuje, pak ho žertem odstrkuje, nakonec se nechá znovu ochmatávat a konečně se s úsměvem loučí. Když přiběhne k nám, tváře jí hoří a to nejen díky facce od Chrise. Levá a pravá tvář teď byly od sebe k nerozeznání. Na její vysvětlení přikývnu, ale nenápadně na ní mrknu. Mě jen tak neoblafneš, holka....vsadím svoje nejnovější šaty od Baby, že s ním něco máš. Pak něco zamumlá Chris a já se snažím jeho větu ignorovat, protože mi nic neříká a nic moc mi do cizích rozhovorů není. Očividně vše směřuje k Di. Přesto mi však k uším dolehne " Obchodnice s cenostmi" Co to? Nemám ale moc času nad tím přemýšlet, protože Chris se zřejmě rozhodl napravit situaci a začít konverzovat s hostem. Myslí si že si tu s ním budu klábosit, když jednu vrazil mojí kamarádce? Začínám mít pocit, jako kdybych přiletěla z planety míru a všichni tu na mě mluví tatarsky. Uhm....no...já....někdy si přivydělávám v baru, míchám drinky. vymáčknu ze sebe nakonec. Je to pravda, ale vyskytuju se tam málokdy. Uf....ten mě vyděsil, v první chvíli jsem si myslela že se ptá na....no...naštěstí nic. Pak vrhnu tázací pohled na Di. Co to má znamenat? Budu tuhle komedii s tebu hrát, ale pak chci vysvětlení... Seberu odvahu a obrátím se ke dvěma holkám. Ahoj, já jsem Suzannah... V duchu se vrátím znovu k Němu. Bylo by o tolik lepší, kdybychom celý den strávili v posteli...

Rima Jeevas - 02. dubna 2011 14:23

Open My Heart Měla jsem radost, že jsem viděla to, co většina nevidí. Rozhlížela jsem se a viděla jsem spoustu další objektů. Super … Pomyslím si. Ráda bych něco řekla. Cítím se blbě, když jen mlčím, ale nevím, na co bych se ptala. Nic mě nenapadalo. Odešli jsme z místnosti, dnes protože dnes končíme. Následovala jsem ES. Opět jsme si měli vybrat pokoj. Minule se tak bohužel nestalo, protože nějaký retardovaný chlap zranil Riley. Alespoň, že se z toho dostal. Když jsem si vybírala pokoj, v duchu jsem si opakovala slova od ES. Pokoj se mi vůbec nelíbil. Zamračila jsem se a sedla si na postel. To i v reálném světě je ten můj lepší. A to je co říct. Vytvořte si pokoj dle vlastních představ… Nešťastně jsem si sedla na postel. Byla tak rozvrzaná, že jsem měla strach, že se rozpadne. A tak jsem radši vstala. Chodila jsem po pokoji a přemýšlela, co s tím mám dělat. Naštvaně se zastavím a lehce kopnu do skříně. Ta se rozpadne. ,,Sakra..“ tiše zaskučím. Podívám se na chodbu, jestli to někdo postřehl. Vrátím se zpět do pokoje a přemýšlím, jak to hromadu smetí dám pryč. Přála jsem si ten nepořádek odstranit. Přála jsem si to tak, až se to vážně splnilo. ,,Hm?“ Podívám se překvapeně na místo, kde už nic není. Podívám se na postel. Též bych si přála, aby tam nebyla. Nedá se na ní dívat. Zmizela. Jo takhle. Pomyslím si. Takže tak … Musím si to přát, aby se to změnilo? Tak to ES myslela? Jestli ano, tak to bude zábava. Za minutu byl pokoj prázdný. Začala jsem plánovat, jaká by se sem hodila barva. Růžová? Modrá? Žlutá? Bílá? Nakonec jsem zvolila oranžovou. Je to příjemná teplá barva. Jo, to je ono. Hned se stěny změnili na oranžovou barvu. Koberec jsem dala do bílé barvy. Uvidíme, jak to bude ladit. Postel. I ta tu nesmí chybět. U ní jsem váhala. Musí být co nejluxusnější. Matrace nesmí být moc tvrdé, ale ani měkké. Nakonec zvolím v oranžové barvě, jen má trochu jiný odstín, než stěny. Umístila jsem jí tak, aby nebyla u stěny. Postel jsem vyzkoušela. Nevrzala a byla pohodlná. Vedle ní, na levé straně jsem udělala noční stolek. Dále nějaké ty skříně, aby to tu nebylo tak prázdné. Všechny skříně jsou ze stejného materiálu. Barvy jsou stejné jako u postele. Různé odstíny oranžové. K posteli jsem dala menší chlupatý koberec v červeno-oranžové barvě. Stoupla jsem si ke dveřím. Ještě ty si žádali o změnu. Byli co z nejkvalitnějšího dřeva. Světle hnědé. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem nadmíru spokojená. Usmála jsem se. A tohle mi dalo zabrat jen 10minut. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo v reálném světě. Otevřela jsem okna, aby tu byl dýchatelný vzduch. Posadila jsem se na postel. Něco nebo spíše někdo mi tu chyběl. Riley… Podívám se na noční stolek, kde se objevila zarámovaná fotka. Nebyl na ní nikdo jiný než Riley. Fotku jsem si prohlížela. Škoda, že jsem svou schopnost neobjevila už dnes. Riley by byl na mě určitě pyšný … Pak mě něco napadlo. Vstala jsem z postele a rozešla se k výcvikové místnosti. Dobře jsem se dívala, jestli mě nikdo neviděl. Díky bohu ne. Vím, že bych to neměla dělat … Ale dělám to pro Tebe Rile. Rozejdu se ke dveřím s číslem 15. Tam je větší šance, že objevím svou schopnost. Otevřela jsem tedy dveře a poté je za sebou zavřela. Pěkná díra. Všude samá bažina. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Ale vzdávat jsem to nechtěla. Šla jsem pořád rovně. Hledala jsem něco, co by mi tohle zpříjemnilo. Pak jsem to našla. V dálce jsem zahlédla velkého bílého koně s rohem na čele. Jednorožec? Rozešla jsem tím směrem. Blížila jsem se k němu velmi pomalu, nechtěla jsem jej vyplašit. ,,Neboj se mě. Hodný.“ Pohladím jej po krku. ,,Kdepak jsi se tady vzal? Co tu děláš tak sám?“ Bohužel mi nějak nerozumněl, proto se žádná odpověď nedostavila. ,,nevadí.“ Stále jsem jej hladila po krku, ale pak se jeho krásná srst začala měnit v něco odporného. Bylo to lepkavé a … Nemohla jsem se odlepit! Už to nebyl ten krásný jednorožec, se kterým jsem se ještě před chvilkou mazlila. Kelpie?! Vystrašeně jsem se na ní podívala. Prý lidi láká a potom je zatáhne někam, kde je utopí. Panebože… Co mám dělat?Začala jsem být pořádně ve stresu, že jsem málem omdlela. Najednou jsem cítila strašnou bolest v obou rukách. Začala jsem řvát, protože to bylo nesnesitelné. A nebyla jsem jediná, kdo začal řvát. Všude se ozývalo pronikavé koňské řehtání. Odtrhla jsem se od ní a pohlédla na své ruce. Bylo celé od krve a z rukou mi lezli 3 drápy. Takže toto je moje schopnost? Kelpie byla vylekaná, netušila jsem, co udělá, ale na nic jsem nečekala. Rozběhla jsem se cestou zpátky. Utíkala jsem opravdu rychle, že jsem se nedívala na zem. Zakopla jsem o nějaký kořen ze stromu. Nejen, že jsem byla od krve, ale byla jsem totálně upatlaná bahnem. Odvážila jsem se otočit. Kelpie byla pryč. Ale i tak to nebyl důvod tam zůstávat. Musím odsud vypadnout. Už jsem byla u dveří. Hned jsem je otevřela, vklouzla dovnitř a zavřela je. Moje drápky se už dávno zatáhly a já nevím, jak jsem to vůbec udělala. ES se to nesmí dozvědět … Asi by mě zabila. Celá udýchaná vycházím z tajné místnosti a objevila jsem v hlavní chodbě. Byla jsem udýchaná z toho běhání. Snažila jsem se uklidnit. Musím zmizet. Než mě někdo uvidí. Ale to bylo očividně pozdě …

Arianna Salwert - 05. dubna 2011 22:23

Útěk z kina → Open My Heart Jakmile mě začne Christian před ostatními vychvalovat, protočím oči. Měla jsem ráda lichotky, to ano, ale jeho slova tentokrát nezněla upřímně. Jako by mu šlo jen o to, aby naštval Dianne, která si ho i nadále pohradavě prohlížela. Nebyla jsem ani nejkrásnější, ani nejchytřejší, jak o mně s nadšením prohlašoval. Měla jsem spoustu chyb, které okázale přehlížel. Vlastně jsem se nedivila už ničemu. Chlapi vždycky líp vidí, než myslí. Překvapeně zamrkám, když se Di zmíní o Chrisově minulosti. Zatnu ruce v pěst, nelíbilo se mi ani v nejmenším, že veřejně mluví o něčem tak osobním. Není žádný svatoušek, ale to neznamená, že ho ta čůza bude před ostatními shazovat. ,, Sklapni ! " zavrčím popuzeně, abych dala jasně najevo svůj odpor. ,, Nikomu do toho nic není a tobě už tuplem ne. " dodám a vzdorovitě založím ruce na prsa. Co si to ta husa vůbec dovolovala ? Je vážně tak blbá, nebo navedená ? Pak se ale stane něco, co bych rozhodně nečekala. Blonďák se do Dianne slovně pustí a ve finální fázi jí uhodí. Vytřeštím oči a prudce ho od sebe odstrčím. Nezáleželo na tom, kolik nenávisti tihle dva v sobě přechovávali, ale vztáhnout ruku na dívku byla poslední kapka. Pohár trpělivosti právě přetekl. Budu to příště já, komu budeš dokazovat svou sílu ? Jelikož jsem natolik zabrána do vlastních myšlenek, společnost Suzannah a Christianovy sestry jen ztěží postřehnu. Nezdá se, že by Dianne uštědřená facka vadila. Místo jakékoliv reakce odejde s vysokým chlapcem, který se objevil vedle ní. ,, Omluvíš mě na chvíli ? Potřebuju si upravit líčení. " věnuji Chrisovi pokřivený úsměv a aniž bych čekala na odezvu, vydám se pryč směrem k toaletám. Ve skutečnosti mám naprosto jiné záměry, než upravovat kosmetické nedokonalosti. Těsně před dveřmi záchodů se otočím na patě a nenápadně zamířím k východu z budovy. Na několik málo sekund se mě zmocní vlna pochybností. Rozhodla jsem se správně ? Nepatříš mu Arianno. Nevlastní tě on, ani nikdo jiný. Zatímco pospíchám zpět ke svému domovu, vytáhnu z kabelky mobilní telefon a stisknutím tlačítka pro vypínání ho zbavím života. Nesháněj se po mně.. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a výstup těch dvou šašků tomu přlíš nepomáhal. Museli svou zášť projevovat přímo předemnou ? Proč tohle děláš ? Zatoužila jsem po místě, které bylo narozdíl od reality klidné. Open My Heart. Přesně ten byl lékem pro mou zraněnou duši. Sotva se objevím v bezpečí domova, s rozmrzelým výrazem se svalím na postel a provedu uvolňovací cvičení. Stále jsem se vzpamatovávala ze zážitku z kina, proto mi dostávání se do tranzu trvalo mnohem déle, než obvykle. Přeci jen jsem nakonec dosáhla svého cíle. Jakmile se vznáším nad svým tělem, pouhou myšlenkou se přemístím do Openu. Teleportace pro mě naštěstí nepředstavovala žádný problém a já se brzy objevila v obrovské zahradě. Nikde nebylo ani živáčka, společnost mi dělali pouze zvířata pobíhající kolem. Ani ES, Rimu nebo Day jsem nezahlédla. Vrátili se snad do reality ? A co Kerberos ? Kde vůbec je ? Rozhlédnu se kolem, když v tom za sebou uslyším psí štěkot. Otočím se a spatřím tříhlavé štěně šedé barvy, které se mi svou nemotorností plete pod nohy. ,, Tady jsi. " s úsměvem podrbu tvora za ušima ,, Pojď malej, k noze. " zavelím a vydám se směrem k paláci. Chtěla jsem být alespoň na chvíli sama v bezpečí svého pokoje. Nechci Chrise vidět.. ,, A ty zařídíš, aby to tak bylo. " pronesu směrem k psovi. Odteď mi sloužil jako výborná zbraň před číhajícími nástrahami, kterých mělo být s nastávající válkou stále více. Loudavým krokem stoupám po schodech směrem k pokojům, když v tom se Kerberos rozuteče chodbou pryč. ,, Kam to běžíš ? Pokoje jsou o patro výš ! " zavolám na psa, ten však na můj hlas nereaguje. Jen nad tím vším potřesu hlavou a vydám se za ním. Nemohl běhat po zámku jak se mu zlíbí, snadno by něco rozbil. Ostatní by mě určitě nepochválili. Zarazím se, něco nebylo v pořádku. Přímo přede mnou se o sochu opírala dívka. Byla celá zamazaná od bláta a z rukou jí tekla krev. ,, Rimo ! " šokovaně na ní zírám, tohle nebylo vtipné ani náhodou ,, Co se ti to stalo ? "

Christian *Chris* Leander - 30. dubna 2011 13:31

Před kinem Stále vztekle zahlížím na Dianne. Další taková...všechny jsou takové...potvora. Dokud jsem ji kupoval dárky a bavil ji, učil ji, nikdy ji nevadila moje minulost... pohrdlivě odfrknu. a ona zrovna mi má co povídat...nedopadla ve svých kšeftíkách taky dvakrát dobře... zahlédnu toho odcházejícího chlapíka. Nevypadá jako někdo, s kým by se "spořádané děvče" mělo tahat. Přesto si uvědomuji, že jsem se nechal moc přehnaně vytočit. O tohle přeci Dianne šlo, znemožnit mě před Ar a ukázat jí, že jsem velmi jednoduchý násilník, jeden z těch chlapů co myslí koulema, kouká na fotbal, poroučí si od ženušky další a další pivo a občas ji jen tak ze zvyku zmlátí. Chce mi brát moje hračky...ale to se jí nepodaří...zatrpklá potvora je to...ale já ji nenechám, aby tuhle hru určovala ona, já ne... Moc se omlouvám Dianne. Nechal jsem se moc unést. Pochop, blíží se mi zkouškové období a mám plno starostí...nechtěl jsem tě uhodit. Přijmi prosím mou omluvu. Po Kině bychom mohli všichni zajít na oběd, znám tu jednu fajn restauraci, vaří tam můj kamarád ze střední.... a jako projev, že mě to vážně mrzí, bych tě rád pozval. Usmívám se, ale z mých očí vyletují pobavené jisrky. Tohle jsi nečekala viď...ale já si nenechám od tebe diktovat podmínky...jsem zvědavý, jak zareaguješ na tohle... vlastně si celou situaci užívám. Baví mě to, soupeřit s Dianne, protože ona na poli intrik a her také není žádný začátečník. Oba však známe praktiky a úskoky toho druhého, a o to je to zajímavější. Arianna se omluví a odchází na záchod. Pouze zběžně na ni pohlédnu, momentálně pro mě není důležitější než hra s Dianne. Ovšem mrzí mě, že přicházím o diváka. Jistě, běž, počkáme tu na tebe... medově se usměji a pohladím ji po ruce, než odejde. Všimnu si že vypadá ustaraně, nejspíš ji zaskočila ta facka, ale s tím se nedá nic dělat. Obrátím se zpět ke dvěma dámám. Dianne se tváří, jakoby zchroustala pořádný kus citrónu a ta zrzečka vyjeveně těká očima mezi mnou a Dianne. Ale no tak dámy...přece bychom si nekazili den... usměju se na Dianne trochu výsměšně, a pak i na její společnici. Vypadá jako Lizzie...ty vlasy a ty oči.... ta podoba mě trochu zarazí. Chviličku přemýšlím, zdali by to vážně nemohla být ona, pak se ale podívám pořádně. Ne....má uplně jiný nos i postavu...Lizzie byla vyšší než tahle maličká... přesto mě však zaujme. S touhle jsem si ještě nehrál...ještě jsem ji nic nenaučil, ani ona mě... s překvapením zjistím, že nevím, kam ji mám zařadit. a ten její obleček.... překvapeně zakroutím hlavou. Jediné, co stihnu vypozorovat, že tahle holka nejspíš nemá problém se sebevědomím a se studem. Snažím se obě slečny bavit hovorem, ale je čím dál jasnější že Arianna se nevrací. Jestli si myslí že ji půjdu hledat...pokud ji dokáže odradit takováhle prkotina...očividně nic nepochopila, o co tu jde...ale ona přijde sama. Zanedlouho zjistí, jak ji scházím... Je čas zahrát další divadlo. Vytáhnu mobil a začnu zuřivě cvakat, a pak " číst Sms". Dámy, vypadá to že zůstaneme spolu samy... obrátím se k sestře, které jsem si doteď nevšímal, Dianne i Suzannah. Píše Arianna....volala jí sestra, udělalo se jí špatně...vyráží hned za ní, i když jak říkala, nemyslí si že by to bylo něco horšího než první ženské problémy... chápavě se usměju na všechny tři. Tak co my? Půjdeme do toho kina, nebo za nějakou lepší zábavou? Volbu nechávám zcela na vás, dovolím si ovšem říci, že nedaleko je tu zábavní park....mohli bychom se svést domem hrůzy... mrknu na rudovlasou Sue a pak se pobaveně zadívám na Di. Tuhle hru si nenechám jen tak ujít....

Dianne *Diamond* Halm - 30. dubna 2011 14:41

Před kinem V očích mi žhnou žhavé uhlíky, na Chrise vrhám doslova elektrizující blesky. Mám chuť ho skrz naskrz vykuchat, vyhodit vnitřnosti a spálit. Na obličeji mi však zůstává maska ledově klidné královny, která se dokáže velice dobře ovládat a nemá problémy něco předstírat. Před Su jsem toho moc zakrývat nemusela, jelikož o mé minulosti toho moc nevěděla. Hodlala jsem v tom pokračovat i nadále. Mírně jsem se na Chrise usmála, jen na vteřinku jsem se proměnila ve své staré šestnáctileté já, které on tak miloval a které milovalo i jeho. Svými city jsem si vždy byla stoprocentně jistá. Od té doby, co mne ale odkopl (prý kvůli mé ochraně), jsem se změnila. Nebyla jsem stejná. Jeho frajerský ohoz a výraz mi potvrdily to, co jsem si celou dobu myslela. Tohle nejsi ty, Christiane. Tohle je jen protivná maska, kterou sis stejně jako já za ty dva roky vypěstoval. Jak moc tě ranil náš rozchod? Jedna jediná růže a útěk. Tehdy ses jako gentleman nechoval. Kolik jsi měl od té doby holek? Žiješ jako já? Kvůli své práci jsi nucen spávat prakticky s nepřítelem? Co bys teď řekl na to, že patřím do Ellezzie? Jaké hry na mne plánuješ? Jestli to bude nějaká špinavá, jdu toho s tebou. Ty mne nepřemůžeš, už ne.. Záblesk lásky v mých očích však rychle zmizí a nahradí ho onen pohrdavý a chladný úsměv, který jsem tak dlouho nosila. ,,Omlouvám se, Chrisi. Neměla jsem o tobě mluvit tak hnusně a nevytahovat naši minulost. To není fér. Musíš ale uznat, že se navzájem známe dost dobře a připadá mi, že se chováš fakt.. neuvěřitelně." zastavím se právě včas, abych neřekla falešné. Chrisova nabídka mne nijak nepřekvapila, jeho úskočná povaha toho byla doopravdy schopna. Nadechla jsem se a tázavě hleděla na Su. Možností bylo hned několik. ,,Jo, myslím, že oběd by docela bodl. Už se na něj moc těšíme." Skoro jako kdysi. Jelikož to vypadá, že kino padne, tak se nenamáhám s účesem a jdiným trhnutím skřipec vyprostím. Mé světlé vlasy se mi ve vlnách snesou až pod ramena a já se uvolněně protáhnu. Skřipec zastrčím do kabelky tak, aby ostatní nezahlédli mé zbraně, i když jsem dobře věděla, že Chris o jejich existenci ví. Vždyť už jen pohled na mé šperky ověnčené ruce mu dával jasný důkaz toho, že stále patřím k prvotřídním zlodějům. Kdyby býval chytřejší, mohl mne najít. Viděla jsem mu na očích, že za můj odchod obviňuje mne a nikoho jiného. Jak tam tak stál, zdánlivě vyrovnaný a siloný, měla jsem chuť jsem ho obejmout. To ale rozhodně nepřipadalo v úvahu. S rozporuplnými pocity jsem přemýšlela o jeho návrzích. ,,Nechám to na Su, ale zábavní park by nemusel být špatný, dřív jsme tam hodně chodili." odpovím pomalu a trpělivě pohlédnu na svojí kamarádku. ,,Je to pro nás pocta, být v přitomnosti někoho takového a vyjímečného, jako jsi ty, Chrisi. O zábavu postaráno." odpovím nadšeně. Předstírat mi jde doopravdy dobře. Po očku stále sleduji reakce svého bývalého kluka. Musím uznat, že se moc nezměnil, dokonalý je stále. Blond vlasy a úžasné oči. V tu chvíli si připadám jako naprostý idiot. Můj výraz je nečitelný, rty pevně semknuté, jen mé oči naznačují procesy, které ve mne probíhají. Srdce mi bije tak silně, že to snad ani není možné, každou chvíli hrozí, že vyletí z mé hrudi. Můj rozum však říká něco jiného. Směska zklamání, touhy, vášně, smutku a bolesti. Zatřesu hlavou, tohle rozhodně nemám zapotřebí. Nechtěla jsem, aby si Chris myslel, že po něm stále pálím a celou tu dobu jsem prakticky myslela pořád na něj. Bylo to smutné, věděla jsem, že ho už mít nemůžu. Při představě nocí, které jsme spolu strávili na pláži, pod hvězdnatou oblohou, spojeni naší láskou, se mi rozpalovaly studem tváře. Což rozhodně vyniklo na mé bledé tváři. Snad si toho nikdo nevšiml..

Marcus -Mello- Archer - 01. května 2011 11:28

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Milovat znamená radovat se z cizího štěstí Fascinovaně sleduji Lucyinu soustředěnost, kterou se ze všech sil snaží uplatnit při ošetřování zraněného předloktí. Pozorovat jí při činnosti bylo stejně impozantní jako ladnost tužky putující po papíře. Každý nový pohyb kterého se dopustila tvořil dokonalé umělecké dílo, na které bych se mohl bez výčitků dívat celé hodiny. Její osobnost se podobala dlouhé, neprozkoumané chodbě plné vzácných obrazů - Ze všeho nejraději bych všechny vlastnil a dokazoval tak svou majetnickost. Stejně tak tomu bylo i u Lucy. Chtěl jsem, aby mi zcela patřila. Nezáleželo na tom, kolik přetvářky musela použít, aby uplatila mou ješitnost. Neexistovalo žádné předtím, nebo potom. Jen tady a teď. Velmi rád bych Lucy zahrnul několika chlácholivými slovy, abych jí alespoň trochu povzbudil, ale nakonec tak neučiním. Nechtěl jsem jí vyrušovat, zvlášť když veškerou svou pozornost věnovala ráně. Díky umrtvovacím látkám jsem naprosto ztratil cit ve své pravé ruce, proto nezbývalo nic jiného než nechat všechnu zodpovědnost na ní. Věřil jsem jí momentálně více než komukoliv jinému. Zatímco vytahuje pinzetou střepy, na tváři se mi objeví spokojený úsměv. Chovala se jako pravá profesionálka a přestože zašívala zranění poprvé, nedávala na sobě znát žádné známky nervozity. Byla by z ní dobrá doktorka. V ten samý moment si uvědomím, že je to poprvé, co jsem dovolil jinému člověku, aby mi pomáhal. Doposud jsem pomoc razantně odmítal, nebo jí prozměnu nabízel ostatním. Proč by mělo někomu záležet na tom, jak se cítím ? Vytahování střepů je brzy u konce a nastává další část, dezinfikování. Na její doteky po mé zdravé ruce reaguji lehkým pousmáním ,,Pokračuj, jde ti to skvěle." prolomím ticho po chvíli. Teď už zbývala poslední věc a to šití. Věříš jí ? Tak to nech na ní. V následujících několika minutách jsem nebesům vděčný za to, že má Lucy skloněnou hlavu a nevěnuje pozornost ničemu jinému, než mému předloktí. Můj udivený výraz by jí nejspíš dostal do rozpaků, v horším případě vyděsil. Aby také ne, když během celého zákroku ani jedinkrát nezaváhala. Ačkoliv mě o své zručnosti během dnešního dne přesvědčila, netušil jsem ani v nejmenším, že za maskou snaživosti se skrývá obrovský talent. Ne každý by snesl pohled na ošklivě vypadající ránu, avšak ona svůj úkol zvládla na výbornou. Tentokrát jsem to byl já, kdo si připadal jako bezmocný pacient, odkázán pouze na svého ošetřujícího lékaře. Skoro se až zdá, že nad knihami dlouho do noci místo mě seděla Lucy. ,,Ne, nebolí.. Jsem v pořádku." ujistím jí s krátkým kývnutím hlavy ,,Jsi opravdu dobrá. Vážně jsi sešívala poprvé?" zeptám se s nedpředstíraným zájmem. Uměl jsem ocenit dobře odvedenou práci a ona si uznání po dnešku rozhodně zasloužila. ,,Asi ano." odsouhlasím její nápad bez jakéhokoliv vzdorování. Naředěné morfium si na mém těle začalo pomalu vybírat svou daň. Nepříjemný pocit únavy a otupělosti se hlásil o pozornost a dával mi tak jasně najevo, že bych se měl konečně věnovat sám sobě a hlavně spánku. Během mých úvah se Lucy pustí do prozkoumávání černých desek. Určitě byla zvědavá, kterého Opeňana jsem jí přidělil ke sledování. Nezdá se, že by proti mému rozhodnutí protestovala, alespoň o tom svědčí výraz v jejím obličeji. Byl neutrální a i přes veškerou snahu jsem z něj nedokázal vyčíst nic bližšího. Mlčení znamená souhlas. Určitě si potřebovala urovnat myšlenky, proto se nijak nevyjadřuji. Každý Ellezzian si musel sestavit vlastní plán, který ho měl nakonec zavést k nepříteli. Ať už byly mé sympatie k Lucy sebevětší, nehodlal jsem jí s úkolem pomáhat. Vzhledem k její soběstačnosti něco takového nepotřebovala a za druhé, ostatní se stejně jako ona museli spoléhat pouze sami na sebe a své dovednosti. Pohybování se v jiných dimenzí nebyla procházka růžovým sadem a přežít mohli jen ti nejsilnější. Sledování Opeňanů byla výborná možnost jak ověřit schopnosti vlastních bojovníků a zjistit, kteří jsou ze všech nejzdatnější. Byl jsem přesvědčen, že svěřit Lucy slavného modela byla sázka na správného koně, což znamenalo jistou výhru. Když usoudím, že si Lucy dokumenty pořádně prohlédla, rozhodnu se promluvit. ,,Dala by si mi prosím kolem krku támhleto?" levou rukou ukážu na krabici s lékařskými nástroji, ze které vykukuje třícípý šátek. Pro mé znecitlivěné předloktí fungoval jako výborný závěs, díky kterému jsem nemusel s končetinou tolik hýbat. Přesun do vedlejší místnosti by měl nyní být mnohem snadnější. Opatrně se zvednu z pohovky a v doufání, že mě Lucy následuje zamířím ke dveřím do ložnice. Únava se na mě projevuje čím dál více a já začínám mít potíže s udržením pozornosti. ,,Zůstaň tu, jestli chceš." kývnu hlavou směrem k posteli, abych jí naznačil, že nebudu namítat, pokud se rozhodne nocovat právě tady. Ať už se rozhodne jakkoliv, natáhnu se na postel a znaveně zavřu oči. Dnešní den pro mě tímto končil.

Suzannah *Sue* DeLoree - 03. května 2011 17:51

Před Kinosálem Pokud jsem předtím nic nechápala, nyní si připadám, jako kdyby mne strčili mezi blázny...a nebo jsem blázen já. Už tu ničemu nerozumím. Blonďák, který tu v jednu chvíli fackuje Di a v další se už chová jako dokonalý gentleman. Maličká co naopak předvádí scénku ze starého francouzského slaďáku o zhrzené ženušce co bere nohy na ramena a odchází trucovat, aby ji její milý mohl odprošovat. Pro Kristovy rány, to je ale společnost....kde tohle Di splašila, ve výprodeji pošuků? Na obličeji mi však není znát nic než jen trochu nervozity, kterou si ostatní mohou vyložit jako strach z nových lidí. Sleduji souboj těch dvou, zatímco já a nenápadná slečna stojíme stranou, při tomhle slovním ping-pongu. Chris nasazuje vyrovnanou, slušnou tvář ze které přímo přetéká namlouvané sebevědomí a Di k mé hrůze...no, tak abych jí nekřivdila, tak se snaží. Moc se snaží, ale přesto její oči prozrazují, co se jí honí v hlavě. Tedy to že se jí Chris nejspíš líbí, i když si ho dobírá. Mám pocit, jakože jsem spadla doprostřed divadelní hry, ale nikdo mi nedal scénář. Celá situace totiž připomíná jednu velkou tragikomedii. Oba dva na sebe hrají jakési podivné třaslavé intriky a jakoby kolem sebe tančili v nekonečné pletenici slov, kdy říkají něco, co má vlastně úplně jiný význam než slova, co vypouštějí z úst. Můj drahý…tohle v ředitelství neuvidíš, že… Moc se mi nelíbí, že jsem tu zůstala sama. Nevýrazná slečna stojí dál v pozadí a tihle dva….jsem tu jediná co neví to co oni dva ano. A to teta Sue nemá ráda… Ještě ke všemu Dianne ignoruje všechny mé zrakové prosby. No tak dobře….stejně ani nevím co v tom kině dávají…ale nechci na žádné…hm….rychlé atrakce co někoho přetočí vzhůru nohama… Na vysvětlenou si zatahám za sukni pod kabátem. Je asi jasné co by spodnička vyváděla na centrifuze. To jsem zvědavá… Přeměřím si naposledy Chrise i Di. Tak tedy jdeme… Pobídnu oba dva a společně vyjdeme z kina. Ještě štěstí, že jsme neměli koupené lístky… Venku zafouká studený zimní vítr. Dokonce se z nebe snese pár zledovatělých sněhových vloček. První sníh…. Poznamenám tiše a chytnu jednu maličkou vločku do dlaně. Okamžitě se rozteče. Měli bychom být spolu… V podivně posvátném tichu se přesouváme do zábavního parku. Jak Chris říkal, není to daleko a tak brzo zastavíme u železné branky, ohraničující vchod to onoho „paláce srandy“ Vejdu za těma dvěma, a pak se zastavím. Tak…kam?

Destiny Ricco - 03. května 2011 21:34

Mise první- Christian Leander Tisknu se Etnieho teplému tělu a poslouchám jeho pravidelné chřoupání sena. Když jsem přijela od Ricka, zůstala jsem doma. Nikam jsem nejela, dnes mě nečekali žádné povinnosti v podobě autogramiády, přehlídek nebo focení, měla jsem volno, tak jsem se ho rozhodla využít a zůstat alespoň jeden den v přítomnosti svých čtyřnohých mazlíčků (dvounohých když budu počítat papouška Aru), které jsem tak moc poslední dobou zanedbávala. Musím se pousmát, když mi Etnie zafuní do tváře a nevinně potřese nádhernou, hnědou hlavou. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může ublížit nevinným zvířatům. Týrat je, zabíjet ze zábavy..To vše pro vlastní potěšení. Jako spousta dalších celebrit i já posílám peněžní částky do útulků a do různých záchranných, zvířecích stanic. A nejen zvířatům podávám pomocnou ruku. Například minulý rok jsem se zúčastnila akce na záchranu deštných pralesů. Tím jsem si získala nejen obdiv, popularitu a spoustu dalších fanoušků, ale také svůj klid na duši, že jsem pomohla k lepšímu zítřku. Seskočím svému hřebci ze hřbetu, naposledy ho políbím na čelo a vrátím se do vili. Venku už se stmívá, za pár minut bude skoro tma, Rick by tu měl být s těmi papíry, co mi ráno slíbil. Doufám že se mu povedlo sehnat všechny informace, které potřebuju a které mi budou ku prospěchu. Zanedlouho zastaví před branou stříbrné BMW, jasný náznak, že Rick, možná i Joe, dorazil. Obléknu si bundu a vyběhnu v nízkých teniskách ven. Z vozu vystoupí Rick i se svým bratrem, přesně tak jak jsem čekala. ,,Máš to?“ - je první věc na co se zeptám jakmile je uvidím. Rick přikývne a podá mi pár papírů. Zběžně si je prohlédnu a pokývám hlavou,,Dobrá práce.“ ,,No tak podle toho co jsme zjistili, je mu něco kolem 20ti let, přesnější datum narození máš v listech, myslím že je měsíc listopad. Víc toho z hlavy nevim, všechno máš v listech, jen ti řeknu, že má za sebou docela temnější minulost- je to bývalý feťák zapletl se do špatné party. Pak se z toho zázračně dostal.“ Takže feťák? To se ještě může hodit. Na tváři se mi objeví tajemný úsměv. Hned po tom co odjedou se vrátím do svého pokoje, sednu na postel a začnu studovat v listech, které se mi dostali do ruky. Ve složce je přiložená i Christianova fotka. Takže blonďák s modrýma očima, jak sladké. Typický prototyp holčičího idolu. Po něm musí ty malé nanynky doslova slintat. Na první straně je jeho stručný popis. Jde vidět že si Rick dal záležet. Aby ne, za takovou částku peněz. Měří 184? Žádnej prcek to není. Dále tam jsou údaje na jakou chodí školu, jaký má prospěch - to mě zas až tak nezajímá tak to jen tak přeběhnu očima. Potom příjde na řadu spis s rodinou. Má mladší sestru(opět přiložená fotka) Summer a starší Leannu. Jeho rodiče jsou křesťani, takže z věřící rodiny..Dále tady je pak místo, kde pracují jeho rodiče. Zajímavá povolání. Matka operní pěvkyně a otec pilot. Ve volným čase posiluje, jezdí na kole a bla bla bla. To mi k ničemu není, potřebuju něco lepšího. Mezitím co se tak přehrabuju v papírech narazím na velmi zajímavou informaci. Strach z divokých prasat pomlčka napadení v národním parku. No to nemuselo být příjemné.. Papíry si pročítám asi dalších 15 minut, pak je všechny sroluju a hodím do kabelky. Na papírek opíšu jeho adresu a strčím do kapsy.Tak jo, myslím že to nejdůležitější už mám. Teď ta těžší fáze, samotné hledání. Nemůžu ho sledovat takhle .. Nejenže by na mě upozorňovali jak kolemjdoucí, ale i on by mě poznal a moje identita by byla hned v háji. Postavím se před zrcadlo. Chce to nějaký maskování. Něco, co ke mně vůbec nesedí a něco v čem nejsem ani jinak proslavená. V tom si vzpomenu, že ve skříni se mi válí souprava, kterou mi daroval můj bývalý nejlepší kamarád k Vánocům. Otevřu skříň a v pravý čas uskočím stranou, když se polovina šatníku nacpaná dovnitř vyvalí ven. To zas bude máma nadávat. Asi po deseti minutách se na sebe podívám do zrcadla. Na hlavě dozádu posazená kšiltovka s rovným kšiltem a jakýmsi „graffiti“ písmem, místo sukně tmavé džíny s rozkrokem téměř u kolen akorát dole u kotníků trošku užší, na nohou široké boty černé barvy v kterých doslova pluju a dlouhá snad XXL mikina. Samozřejmě nechybí ani všelijaké ty dlouhé řetězy, které mě doslova strhávají na zem.Tak takhle chodí hopeři? Hmm ale cítím se tak..Uuu to je volné. Už už sahám po kabelce ale včas se zarazím. To by vypadalo asi trochu divně. Můžete mi říct co si mám vzít místo kabelky?Já někam potřebuju dát mobil, klíče a ostatní. Kam to mám naskládat? Huh, co takhle kapsy. ,,Johne zavezte mě na tuhle adresu.“Podám svému šoférovi lístek s Chrisovým bydlištěm, hned jakmile se usadím do křesla. Ten na mě chvíli pomateně zírá, nejspíš si říká, jestli jsem se nezbláznila jít do města oblečená jako jedna z těch “ týpků s rovným kšiltem, co se houpou místo chůze, ve sluchátkách mající vyřvávající hudbu trhající uši, kde černý rapper neustále dokola blekotá samé nesmysly a při mluvě všelijak kroutí rukama“. Nakonec mu přece jen příjde trapné, zírat na mě jak na výstavní kus a rychle se rozjede. Dnes tu jsem sama. Dnes jedu na vlastní pěst, nikde po boku ani jednoho z bodyguardů- moc bych na sebe upozorňovala. Nespokojeně se zavrtím v sedadle a snažím se spadlé kalhoty aspoň trochu vytáhnout. Mám je skoro pod zadkem, ještě mám tu dlouhou mikinu která zakrývá to co by nemělo být vidět, nevím, nevím jak by reagovali lidé na ulici kdybych z auta vystoupila s kalhoty na zemi. Najednou můj pohled přiláká jakási zrzavá dívka, navlečená do zvláštního oblečku, chvíli poté si uvědomím, že je to Sue- Sue z Ellezzie a vedle ní jde Dianne.Nevěděla, jsem že ty dvě jsou tak dobré kamarádky. Už už se rozhodnu se pohledem odvrátit, když si všimnu blonďatého kluka vedle nich.Sakra není to ten Christian?,,Johne, zastavte, zastavte! Potřebuju vystoupit!“Zahulákám a jakmile šofér u kraje zastaví, doslova vyskočím z auta a rozeběhnu se branou do zábavního parku. Schovám se za stánek a škvírou mezi stánkem s cukrovou vatou a popcornem celou trojici pozoruji. Je to on. Ten blonďák je ten kterýho hledám! Ale kdyť je přece z Openu krucinál! Tak proč je tam Suzannah a Dianne? Jeho mám přece sledovat já! Nebo je v tom něco víc? Má s ním něco jedna z nich? Ale to přece nejde. V Ellezzii sou přece pravidla. A pravidlo číslo jedna z ní, nestýkat se s bojovníky Openu nebo tak nějak to tam, dopodrobna jsem to nestudovala. Porušili to snad? Tahle situace se mi ani trochu nelíbí. Zaprvé mi je strašná zima a ty chundelaté sněhové vločky se mi hromadí na mém kšiltě a za druhé celé tohle divadlo s hledáním mi příjde naprosto zbytečné. Mám chuť se otočit a jít domů. Nakonec se přece jen rozhodnu pokračovat, alespoň zjistím proč se tu motají tyhle dvě. Vylezu zpoza stánku. Asi šestice hoperů stojící opodál na mě začne něco hulákat a naznačovat ať jdu k nim. Nějaké malé děvče, co prochází těsně kolem mě, se mi dívá zpříma do očí, uhnu pohledem ve strachu, aby mě nepoznala a neudělala tu divadlo. Není ti blbý tady takhle stát před stánkem, Destiny?Promluví na mě jakýsi hlas v mé mysli. Zatřesu hlavou, když mě vyruší další hlas, ale tentokrát není z mé mysli a jde slyšet docela jasně. ,,Hele holka, buď si něco kup nebo se uhni, takhle nemůžu prodávat!“Otevře si na mě hubu na špacír obtloustlá a upocená prodavačka na cukrovou vatu. Chvíli na ní nechápavě koukám, jak si mohla něco takového ke mně dovolit, ale pak mi dojde, že mě nepoznala a že mě má za obyčejnou holku z těch partiček, co hází šutry do oken, rozbíjí výlohy a kradou v obchodech. Jen se na ni kysele ušklíbnu a poodejdu kousek dál, tak abych nepřekážela, ale tak abych viděla na Christiana a jeho dvě milé.

Christian *Chris* Leander - 04. května 2011 18:56

V lunaparku V poměrné tichosti se vydáme zdolat onu krátkou cestu v lunaparku. Lichotí mi, že obě slečny mne nechaly rozhodnout o cíli cesty, že mi nechávají volné ruce... Přesto mi neunikne onen zvláštní pohled od Dianne. Tváří se tak....podivně. Proč dál nebojuje? Co se jí stalo? Čekal jsem, že mě zasype jedovatými hláškami obalené ve slušných slovech jako v cukrové vatě a jediné na co se zmůže je ono chabé " je to pro nás pocta..."tady něco není v pořádku... Vlastně mi to trochu zkazí náladu. Jsem zklamán, čekal jsem hromadu zábavy a špičkování s Dianne a ještě více zmatených pohledů od zrzečky, která vypadá poměrně roztomile, když tak nechápavě mrká na Dianne, a ta na jakékoli vysvětlování kašle. Stále stejná Dianne... Zanedlouho skutečně do Lunaparku dojdeme. Z nebe se začnou sypat první sněhové vločky, a Sue je začne chytat do dlaně. Je tak trochu jako malé dítě....zvláštní, vůbec se mi to nehodí k Dianne, jak mohou být kamarádky, když jsou obě tak....jiné, na první pohled? Vejdeme železnou brankou do areálu zábavního parku, já jakožto jediný muž skupiny podržím bránu dámám, a málem narazím do Dianne, když se Sue zastaví a nejspíš mě chce pustit před sebe, protože neví, kam chceme jít. Sám si nejsem docela jistý. Rozhlédnu se po Lunaparku a hledám očima něco, co mě zaujme. Tak dlouho jsem tu nebyl...polovina atrakcí je tu jiných a ta druhá půka stojí na jiném místě než před pár lety... Také mám na paměti Sueninu prosbu, že nepůjdeme na nic kde by jí mohla vylétnout sukně....nebo to něco co má nejspíš pod ní, aby to drželo tenhle poněkud grotesktní tvar. Sice mě trochu baví představa, jak by to asi vypadalo, ale mozek mě ujistí že tuhle zábavu si mám nechat na později, až se obě dámy rozmluví a rozvine se přívětivější nálada, než je tato. A co ruské kolo? Nahoře bude asi trochu chladněji ale ten výhled za to stojí dámy... navrhnu a ukážu na velké ruské kolo, točící se napravo od nás. Vlastně ani nečekám na odpověď holek. Já jsem tady vedoucí... Vezmu je obě lehce za ramena, ale tak, aby si to ani jedna nemohla vyložit jako cokoli jiného než projev přátelstvé a dobré nálady. No tak holky, jdeme jdeme... trochu je popostrčím a zasměju se. Je na čase si užít trochu legrace.... Mám chuť se bavit. Veškerá zatrpklost vyprchala, prozatím. Když jsem viděl Diannin výraz, přes to přese všechno ji nedokážu nadále popichovat, dokud se zase nehodí do normálu. Bylo by to něco jako kopat do umírající bambiho maminky. Musím svou touhu po zábavě přesměrovat do nějaké lepší aktivity. Když s holkama dojdeme k ruskému kolu, stále ještě celý rozesmátý je nechám stát u nástupního plácku a odskočím o pár kroků dál, ke kabince, kde se kupují lístky. Prosím třikrát... prohlásím, když tu se pořádně podívám přes sklo, kdo to tam vlastně sedí. No Same....nazdár! Podivím se, jeho bych tu vážně nečekal. Máš novou brigádu? Zeptám se. Už přes týden jsme se neviděli, a tak ohledně současného stavů věcí vůbec nic netuším. Hele, pojď, svez se s náma...všechno mi řekneš a seznámím tě, mám tu skupinový doprovod a jsem na ně sám... Pobaveně mrknu. Sam ví, že si dělám legraci. Škoda že tu s námi není Ar...moc by se jí tu líbilo...také nemusela hned tak utíkat a urážet se... Když druhý muž co je v prodejně lístků povolí Samovi přestávku, společně dojdeme zpět k holkám. Dámy, někoho jsem přivedl... oznámím s úsměvem. Tohle je Sam...a tohle Dianne a Suzannah... představím je navzájem. A pozor, naskakovat... zrovna ve chvíli představování k nám přijede kabinka ruského kola. Přes počáteční zmatení naštěstí všichni v pořádku naskáčeme. Měl bych se co nejdřív podívat do Openu... napadne mě. Určitě tam najdu Ar, a s Es jsem nemluvil už pěkně dlouhou dobu... Přiznávám. To, že tu potkávám kamaráda z Openu mě přivádí na myšlenky na můj milovaný svět.

Boris Stříbrotepec - 04. května 2011 20:44

Ráno u nás v domě Beep, Beep, Beep. Hrozivý zvuk budíku mě probudí a já nenávistně hledám ten šílený dárek, co jsem dostal od matky už bůh ví k čemu. Kurňa nikdy si na tohle nezvyknu. Proč mi musí kupovat tyhle zabijáky na srdce, to nesežene nic lepšího než budík co zní jako by mi u hlavy bouchl celý Kapitol? Budík naštěstí vypnu i když po poslední ráně v něm začalo něco chrastit. Každopádně po tvrdém zápase skončil na zemi a asi se nezvedne. Já se ještě chvíli válím v posteli, ale nakonec si vyberu lepší polohu na probuzení a to přesněji sed. Posadím se na postel a pořádně si promnu oči. Po odstranění ospalek z dosahu mých kukadel si stoupnu a pořádně se protáhnu, občasné zapraskání mi přinese nečekanou úlevu a já se polomrtvým krokem odbelhám směr sprcha. Po ranní sprše jsem konečně připraven čelit nástrahám dnešního dne a to především snídani, z které mám nahnáno. Moje neobyčejná matka má totiž vždy nutkavou touhu mě s otcem překvapit a to všemožnými způsoby. Její nejhorší způsob překvapování je vaření, jelikož jediné co zvládne, jsou jednoduché recepty nejlépe z její domoviny. Matka je však taková, že si jedno selhání nepřipouští a pokračuje ve svém objevování všemožných pokrmů. Když vycházím z pokoje, tak z protější místnosti, kde se nachází ložnice rodičů vychází otec. Muž vzhledem ode mě ne zas tak odlišný, spíše jen o pár let starší. Ve tváři má stejný výraz jako já. Udivený a zároveň lehce vyděšený, jelikož z kuchyně se na nás neřítí prapodivné vůně. Nic necítím, třeba dneska nevařila. Oznámím otci s nadějí v hlase. Ten mě ovšem uzemní jasným zakroucením, které zdůrazňuje nesouhlas. Pochybuji, viděl jsem jí, jak odchází z ložnice a pak dělala hluk v kuchyni. Nejspíše něco chystá. Oznámím mi otec a zbytek cesty ke kuchyni zarytě mlčí. Když se nacházíme u místnosti K, tak oba nasucho polkneme a vkročíme do kuchyně. Matka tam sice je, ale teprve vypadá, že se chystá něco vařit a překvapivě se jedná o vajíčka. Věc, kterou zatím nezkazila a je to jedno z mála jídel na co těším. Usednu tedy na své místo a čekám až matka přede mne postaví talíř s omeletou. Otec se také zaraženě usadí a provokativně se zeptá matky co se děje, jelikož z postele odešla asi před hodinou. K překvapení mě a otce mi matka oznámí, že šla takhle brzo ráno ven. Přesněji se odebrala do Lunaparku, kde se snažila svému synovi sehnat brigádu. Další věc, kterou bych nikdy nenechal shánět svojí matku. Její představa o tom, že člověk může dělat vše pro pár drobných mě dohnala do míst, kde by mě člověk nečekal. Se strachem poslouchám, kam se mám hlásit. Už to vidím, budu pomáhat deratizátorovi… ne, to je na ní moc fikaný, budu čistit kanalizaci. Ano je to tak, nebo hlídat nějaký dok někde v přístavu. Znám jí ta mi nikdy nic nesehnala a už jsem jí prosil, ať mě nechá, ale ne. Matka se o své dítě starat musí. Strachem div neokusuji korkový tác. Otec bohužel vypadá spokojeně, že bude ušetřen, takže pochybuji, že se mě zastane, kdybych projevil známku nesouhlasu s přehnanou ochotou mé matky. A nakonec to zní, vypadlo. Překvapivě to není zas tak hrozné jedná se jen o službu v místním lunaparku. Cena, kterou nabízejí na hodinu je celkem dobrá, a práce nevypadá hrozně. Podezřívavě sleduji matku a čekám, jestli tam není nějaký háček a právě, že ne. Uklidněn tedy dosnídám a připravím se vyrazit do Lunaparku. Cesta do Lunaparku a Lunapark Z důvodů překvapivých mrazů a hlášení sněhu, což vyšlo z úst mojí matky, která ač hrozná kuchařka je výborná rosnička, jsem si vzal na sebe trochu silnější bundu, která vydrží i horší teploty než začátek zimy. Ruce mi sice hřejí slabší rukavice, ale přesto je nechávám schované v kapsách. Když dorazím k Lunaparku tak si mě odchytne jeden z majitelů. Obtloustlý chlápek s dlouhým stočeným knírem, který byl in, tak v dobách mé prababičky. Uvede mě před velké ruské kolo a vysvětlí mi moji funkci v tomto šíleném procesu, v kterém se vyžívají podivné existence, které neví, jak si vydělat… i když vlastně jsem teď jedna z nich. Vlezu si do kabinky a připraven plnit svoji povinnost čekám zákazníky. No očekávání se jen tak nedostává. Co bych taky chtěl je začátek prosince, ač víkend, furt je zima. Co tu sakra dělám. Jsem mohl rovnou jít prodávat lístky na koupaliště… tedy teď už spíše kluziště. Přece jen se občas někdo najde a lístek si ode mě koupí. Mě to může prakticky stejně fuk jsem placen od hodiny ne od prodaných lístků. Problém je ovšem ten, že zima pokračuje a v téhle budce se udrží tepla asi jako u nás lahev vodky při rodinné oslavě. Nebylo by vůbec od škody zdůraznit, že má matka je Ruska stejně jako zbytek její rodiny. Ano přesně tak.. ½ Rus prodává lístky na Ruské kolo… ironie? ne jen velice špatný vtip. Z nudy, která začíná být nesnesitelná si všímám okrajů zamlženého skla mé malé budky a tak začínám kreslit. Jelikož jde jen o kresby prstem, tak nejsou nikterak povedené, ale aspoň se zabavím. Po další hodině mě to doopravdy přestává bavit a zcela bez energie vydávám lístky lidem. Občas mě přišel zkontrolovat ten tlustý pán, kterému tu všichni říkaj Dědo, ale i ten se mnou moc slov neprohodí. Zcela ospalý a oslabený tak pomalu umírám. Zima se mi lepí na paty a já ani nevnímám , že už vlastně dělám přes čas. Ve chvíli, kdy mám však pocit, že mi obličej přimrzá ke kase se ozývá známý hlas. Pohotově zvednu hlavu s lístkem nalepeným na levé tváři. To zní jako…jako… Chris no jasně. Na jeho nazdar odpovím zničeným zamručením. Když mi oznámí, že chce tři lístky, tak se podívám na hodiny. Co? Tolik hodin neměl mě někdo vystřídat Nataženou rukou dám Chrisovi na srozuměnou, že by měl lehce zbrzdit a nechat mě se vzpamatovat. Vyrazím z budky a hned spatřím muže, který mě měl už před dvěma hodinama střídat. Ten se jen usměje a vejde do kabiny. Já ho jen doprovodím lehce vyčítavým výrazem a vyjdu k Chrisovi. Nazdar Chrisi, sorry… no nová brigáda. Radši nebudu říkat, jak jsem jí sehnal. Hele peníze si nech v kapse já to vezmu na sebe. Ty se mezitím naskládej s… Prohlédnu si dívky a pak je ově ohodnotím pohvízdnutím. … děvčaty do jedné kabiny hned jsem tam. Já se pak následně na to otočím ke kabince, kde si nechám, strhnou peníze za ty tři osoby a pak si to zamířím hned za nimi. Nechám dámy vejít napřed a pak se posadím k nim. Právě ve chvíli, kdy mě Chris představuje jen do něj lehce strčím ve chvíli, kdy představuje mě damám. Pokud dovolíš, představím se sám. Dámy Samuel Silverleaf k vaším službám… ať už jsou jakékoliv. Své druhé jméno radši zamlčím a s úšklebkem na tváři zavírám za námi kabinu a očekávám lehké cuknutí. Copak vy tu vůbec. V zimě do Lunaparku. Nejste trochu blázni ?

Samantha Raven - 05. května 2011 19:07

Něco tu nehraje... Když se objeví Tristan tak se na něj jen podívám a věnuji mu úsměv. "Ahoj, konečně jsi přišel," řeknu s úsměvem a položím misku s vodou na zem aby se jejich štěně mělo z čeho napít. "Vy se znáte?" zeptám se trochu překvapeně když na sebe začnou mluvit Tristan a ti dva co sem přišli. Trochu nechápavě je poslouchám a pohledem přejíždím od jednoho k druhému. Něco jsem tu asi nepochytila... Dobře, dejme tomu že jim budu i věřit ohledně té jejich země... Tristan mi o ní kdysi i říkal ale bylo to tak neuvěřitelné... Teď se tu objevili oni dva a znají tu zem taky, Tristan ale z nějakého důvodu nechce abych ji poznala? Dobře, jsem malá a rozhodně nejsem bojovnice, jsem ještě dítě... Ale to ještě není nutně důvod aby se o mě musel takhle starat... Hmmm... Tady něco nehraje... přemýšlím a pozoruji je. "Mohli by jste mi trochu vysvětlit oč jde? Dobře, možná vám to i budu věřit že nějaká taková země existuje ale... Co chcete po mě? A proč si mě ta vaše... Vládkyně nebo jak jste jí to říkali... Proč si vybrala mě? Vždyť nejsem žádná bojovnice, nejsem ničím zvláštní, jsem obyčejná holka která krom toho že se neustále hrabe v nějaké elektronice nic moc neumí..." řeknu trochu nejistě a podívám se na ty dva. Jenže začnou se znovu bavit s Tristanem, ten se nakonec otočí že odejde. "Musíš vážně jít?" zeptám se trochu smutně, doufala jsem že dnešek budeme trávit společně, možná by mohla přijít i Emily... Ale vypadá to že s tím moc nenadělám, jen si tiše povzdechnu a podívám se na něj. "Tak zítra Tristane, přiveď třeba i Emily, můžeme pak jít třeba na hřiště," řeknu mu a vyprovodím ho ven načež se opět vrátím do obýváku k těm dvěma. Posadím se na sedačku naproti nim a tiše se na ně dívám, jako bych čekala že mi to všechno vysvětlí, no ostatně tak to i je... "Můžete mi to tedy trochu víc vysvětlit? Tak úplně tomu ještě nerozumím..." řeknu opět prosbu o to aby mi vysvětlili oč vlastně jde. Tak si to shrneme, kdysi mi Tristan říkal o té zemi když bylo nedlouho po smrti Chrise, říkal že se tam plní sny a že to je pohádková země... Pak se najednou objeví tihle dva a začnou mi říkat to samé, že ten svět skutečně existuje a že mě tam chtějí jako... Bojovnici? To je přece praštěné... To nemůžou myslet vážně... Vždyť mám problém se postarat sama o sebe, natož abych byla bojovnice... přemýšlím při čekání na jejich odpovědi, trochu mě to celé rozhodilo ale snažím se to moc nedávat najevo, už normálně působím trochu nervózně, ostatně jsou to cizí lidi, byť se zdá že je Tristan zná... Pořád je to trochu zvláštní... Bráško... Co by jsi jim asi řekl ty, kdyby jsi byl na mém místě? pomyslím si a čekám.

Dianne *Diamond* Halm - 05. května 2011 19:25

Lunapark - Ruské kolo Při pohledu na Chrise mi dojde, že tohle všechno nejspíš bere jako skvělou hru. Rozesmátý a uvolněný obličej, to je přesně ono. Jeho podivné chování si vysvětluji jako reakci na to mé, a tak mi nezbývá, než přesedlat na jinou vlnu. Proč se vlastně tolik stresovat? Užívej si, Di. Rozhlédnu se po lunaparku a zmocní se mne starý známý pocit radosti, který jsem mívala už tehdy. Tvář se mi trochu rozjasní a zatrpklý výraz nahradí upřímný úsměv. Něco neslýchaného. Otřepu se, jakmile mi na holá ramena dopadnou první sněhové vločky. Sníh ve mne vyvolává nostalgii. Su je z prvních známek přicházející zimy naprosto vedle. Její dětinské chování mne rozesměje ještě více a chtě nechtě se přidám k její drobné radosti, v rozumnější míře. Vzhlédnu k obrovskému kolu, které se před námi tyčí jako monument. ,,Já jsem pro." odpovím a pohlédnu na Su, která zřejmě nebude také nic namítat. Pohled bude jistě fantastický. Christian po chviličce zmizí a zapovidá se s jakýmsi klukem, nejspíš dobrým kamarádem. A to je jako kdo? Kritickým pohledem si přicházejícího přeměřím pohledem. Vypadá obstojně. Nakrčím obočí a zamrkám. Na jeho pohvízdnutí reaguji zářivým úsměvem. Jak to vypadá, nejspíš nám to i zacvakne. Spokojeně se zatetelím blahem, dávat peníze ve společnosti dvou chlapů by byl naprostý hřích. Pohodlně se usadím na sedačce a stáhnu si kratičké vínové šatičky o něco níž, abych co nejvíce zahalila nohy, které se pomalu začínají klepat zimou. Už teď lituji, že jsem se neoblékla tepleji, počítala jsem s tím, že se po promítání filmu vrátím ihned domů. Bohužel jsem se mýlila, a tak se na sedačce klepu zimou pouze v šatičkách, slaboučkých silonkách, balerínkách a slabém fialovém kabátku. Samuel? Zajímavé jméno. Ignoruji Chrisovu snahu o představení svého kamaráda, který je evidentně dost komunikativní, aby se představil sám. ,,Dianne Halm." odpovím a mrknu na něj v přátelském gestu. Tahle jízda bude ještě zajímavá. Pevně sevřu okraj dvířek a zadívám se do dáli. Starosti se sledováním Arianny nechávám někde pryč, před očima se mi míhají obrazy krásné zelené Ellezzie. Zatoužím se vrátit na své místečko do džungle, nikým nerušena. ,,Nikdy jsem tě s Chrisem neviděla, znáte se dlouho?" zeptám se zvědavě a tázavě hledím na Sama. Rukou si projíždím vlasy a setřepávám čersrvý sníh, který se mi v pramenech zachytává. Tak copak se z tebe vyklube, chlapečku?

Suzannah *Sue* DeLoree - 05. května 2011 20:27

Zábavní park-ruské kolo Sněhové vločky se dál snášejí z ocelově šedého nebe. Několik mi jich dopadne do vlasů a nestihnou se rozpustit, takže za chvíli vypadám jako by mi někdo pocukroval hlavu. Nevadí mi to. Poněkud překvaleně pohlédnu na Dianne. Dost se ochladilo a ona se díky svému oblečku okamžitě osypala husinou. To se holka neumí ani obléknout...bude pěkně nachlazená. trochu zakroutím hlavou. Přijde mi to jako pěkná nezodpovědnost. Mezitím Chris navrhne ruské kolo a začne se chovat....jako by to předtím v kině ani nebylo. Jako by se to jednoduše nestalo. Směje se, bere nás za ramena a už nás táhne k ruskému kolu. Cestou ještě vypráví vtipy. To se mi snad zdá...jeden by skoro řekl že si něco šlehnul... pomyslím si kousavě, pak si ale uvědomím co říkala Dianne o jeho minulosti a zastydím se. V tomhle případě se o tomhle nevtipkuje. Dobře dobře...vždyť už jdu... dobrá nálada je nakažlivá. I když tomuhle klukovi nevěřím ani nos mezi očima, proč se trochu nepobavit? Dotáhne nás až na nástupní můstek a na chviličku si odskočí. Hm, Di, nechceš půjčit alespoň světr pod tuhle bundu? zeptám se starostlivě. Nechci aby tohle odnesla. Nestihneme si s Di ani pořádně popovídat na téma vhodný oděv do sněhu, a už je Chris zpět. Přivání sebou jakéhosi menšího kluka se zajímavýma očima. No...alespoň někdo kdo nevypadá že vylezl z kopírky na sladký týpky... Zapískání nekomentuji, jen pozvednu obočí. Doufám že umí víc než to... Pobaví mě, jak se Chris snaží představit toho kluka, na což mu onen tpek dokonale kašle. Neudržím se a krátce se zasměju. Mezitím si vůbec nevšimneme, že přijíždí kabinka ruského kola. Naštěstí všichni úspěšně nastoupíme, i když trochu ve spěchu. Chris s Dianne si sednou na jednu stranu, takže mi nezbývá nic jiného než si sednout vedle onoho nového chlapce. Jak Chris řekl, jsem Suzannah... usměju se na něj, i trochu obluvně protože moje spodnička se poněkud roztahuje až někam na jeho nohy. Ehm...za tohle se omlouvám, neplánovali jsme sem jít, když už se ptáš....v plánu bylo kino ale nějak z toho sešlo... odpovím na jeho otázku, spojenou s mou omluvou.

Boris Stříbrotepec - 05. května 2011 20:55

Čtyři stateční v ruském kole A už se skládáme do koule. Pár letmých dotyků, když pomáhám dívkám dovnitř a pak se dovnitř skládám i sám. Doopravdy tu v zimě nijak extra pohodlně není. A hlavně si dejte všimnout podivného klepání, které zní, jak kdyby kabina měla už asi jen 5 sekund než se kompletně rozloží. Hledáním možného důvodu těchto zvuků ulpím na Chrisovo společnici s tím krásným ač špatně zapamatovatelným jménem. A doopravdy nevypadá dívčina, že by očekávala teploty horší než kolem 10 stupňů Celsia. Tak tohle určitě není oblečení na ven buď je to blázen a nebo je Chris vytáhl ven nečekaně. Proto udělám věc zcela nečekanou těsně než si sedne Chris vedle mě, tak ho odstrčím na druhou lavičku k Dianne. Sakra nevidíš, že se slečna klepe, jak Osika, koukej jí půjčit něco na sebe a pořádně se tiskni jinak nám tu rozvibruje už tak chatrnou konstrukci a pak se můžeme těšit na pěkně dlouhý pád. Což mi připomíná, že bych jako místní zaměstnanec vás měl upozornit na možná rizika. Snažím se stoupnout, ale i přes moji výšku ( která je jen o kousíček menší než ta Chrisova...) se nedokážu napřímit a tak jsem lehce nahrbený. Takže překrásné slečny a Chrisi. Ocitáte se v největším ruském kole v širokém okolí New Yorku, možná je taky jediné a do toho je určitě v nejhorším stavu. Každopádně doufám, že si jízdu užijete. Bohužel jaksi nám došli pytlíky na zvracení, a proto v zájmu všech v této kabince se prosím naklánějte nejlépe ven a o vaší nevolnosti přesvědčte hlupáky, co si stoupli pod nás. Pak se posadím vedle Suzannah, která se znovu představila a vyslechnu si otázku, kterou mi položila Dianne ( Pak mi budeš muset napsat jestli se to skloňuje a jak. XD). Po její otázce se zamyslím a podívám se na Chrise. Že by jeden z našich prvních dní v Openu. No radši použiji naše první seznámení ve skutečném světě. Pak se podrbu na braně a začnu vydávat zvuky podobné Ehm, které značně podporují teorii, že můj mozek i v tak snížené teplotě začíná pracovat. No to je už nějaký pátek. Známe se zhruba už asi rok a vzhledem k tomu, že chodíme na stejnou univerzitu, tak co si pamatuji to bylo na jedné párty. Přesněji oslavě narozenin jednoho Chrisova spolužáka, kam mě dotáhl zase můj kámoš. No to byla taky oslava. Pamatuješ Chrisi na tu slečnu co vyskočila z toho dortu? Doopravdy kus zvláště, když dort bylo to jediné co měla na sobě. Mlsně se usměji, při pohledu na dívky se ovšem zase uklidním a kouknu se na Chrise, který zjevně neví o co jde. To mi nevadí, bylo to hodně dávno a co vím ,tak on tam skončil v hrozném stavu, ani si přesně nepamatoval, co se děje. Neříkej, že si na ní nepamatuješ. Nakonec jste přece spolu skončili na jednom pokoji. Doopravdy bylo to od tebe nefér. Každej z nás chtěj ochutnat trochu tu třešíňku na dortu. Pak se nakonec odmlčím a podívám se na obě dívky. Je tu cítit lehké napětí už jen díky tomu, že můj příspěvek by byl spíše určen mužskému osazenstvu. No ehm, a jak znáte Chrise vůbec vy holky? On se nikdy nepochlubil tím s jak moc něžným pohlavím se stýká, takže se omlouvám jestli jsem teď jednu z vás nepohoršil.

Christian *Chris* Leander - 05. května 2011 21:23

Ruské kolo Rozvrzaná kabinka se dá do pohybu, a onen skřípějící zvuk nevěstí nic dobrého. Hej Same....jsi si jistej, že tohle vydrží naši zátěž? zeptám se pobaveně. Už si chci k němu přisednout a pořádně ho vyzpovídat, když tu mě odstrčí takovou silou, až dopadnu na zadek přímo vedle Dianne. No teda, ten si dovoluje...ale vlastně proč ne... Příště se lépe oblékni, Dianne...tohle v tuhle roční dobu... Svléknu bundu a galantně ji nabídnu polonahé Dianne. Přesto k němu vyšlu varovný pohled. Varovný v tom smyslu, že na tomhle bitevním poli jsem již svou bitvu sehrál a nehodlám se do něj vracet. Alespoň zatím. Pak se Sam začne předvádět a já se musím zasmát. Jak se snaží...tohle mi chybělo, rovnocený protihráč... Už přestaň, nebo vysadíme přebytečnou zátěž... rýpnu si se smíchem. Sam si konečně sedne a vypadá humorně, jak se snaží vecpat mezi stěnu kola a Sueinu spodničku. Pak, k mému zděšení, hrůze i pobavení začne vyprávět historku, co mě nevykresluje zrovna v nejlichotivějším světle. Mezitím kolo stále stoupá, a tak se kochám vyhlídkou ven, na stále menší budovy našeho obrovského města. No, jen se nedělej, Same....ty sis našel jinou třešínku na Dortík, bylo jich tam dost...to jsem poznal když jsem s tou svojí hledal onen prázdný pokoj. Ale když jsme ho pak našli....byla...sladká ušklíbnu se. Naše Akce na kolejích byly legendární. Trochu nervozně kouknu po holkách. Nevím jestli jsou na takovéhle "pánské" historky stavěné a jestli ji vezmou, či ne. Zatím se obě tváří neproniknutelně. Ale co... A nebo tehdy, v té vířivce na zahradě u Sandry...jen mi nic nevyčítej, Same... zasměju se a praštím ho lehce do ramene. to mi připomíná, že jsme už dlouho nic nepodnikali... Mezitím se kolo dostane do téměř nejvyšší polohy. Město pod námi je už uplně maličké. Nadzvednu se ze sedadla, abych měl lepší výhled. Teda, takhle z výšky to nevypadá vůbec ak špinavě jako zezdola, co? zavtipkuji, a trochu se oklepu, když se nám kabinkou prožene studený poryv větru, a já mám teď jen tenký svetr. A co ty Same...jak si splašil vlastně tuhle moc fajnovou brigádu? Asi ti sem moc lidí v zimě nepřijde... zeptám se ho zvědavě. Ne že bych měl zrovna finanční nouzi, ale na druhou stranu, nějaká brigáda by se hodila. Vlastně se dnešek docela dobře vyvrbil...uvidíme co bude dál...ale s Dianne, zrzkou a Samem se rozhodně nudit nebudu...

Dianne *Diamond* Halm - 08. května 2011 18:21

Na ruském kole Záchvěvy v mém těle za chvíli přestanou, jakmile do mne narazí Christian a zahalí mne do své bundy. Vděčně na něj kývnu a hodlám naplno využít Samových narážek. Už tak není na sedačce moc místa, a tak se k sobě přirozeně tiskneme jako papoušci na bidýlku. Vítězoslavně se usmívám na Su, která zabrala místo vedle Sama. ,,Díky Chrisi." odvětím a poslouchám rozhovor, který mezi oběma kamarády probíhá. Zřejmě se jedná o historky z jejich společného milostného života. Chladným větrem se rozlehne můj hlasitý zvonivý smích. Dokázala jsem si Chrise v tý situaci dokonale představit, i s popisovanými detaily. ,,Ta slečna na to určitě do dneška nezapomněla." poznamenám a významně na Chrise mrknu. Mávnu rukou, jako bych na jejich poznámky byla naprosto zvyklá, a spustím. ,,Chrise? No, jak to říct. Měla jsem to štěstí okusit jeho úžasné učitelské schopnosti. Nikdy bych nevěřila, že z chlapa může bejt tak dobrej učitel. Ale to už je dávno, tak dva roky. Myslim, že bych potřebovala další doučování, skoro propadám." nevinně se usměju, jako by to bylo naprosto normální. Zachumlám se do bundy, rozhodnutá, že si ji při cestě domů přivlastním. Byla cítit omamným parfémem, z kterého jsem cítila Chrisovu osobní vůni. Nehodlala jsem fetovat, ale jak člověk mohl odolat tak úžasné vůni? Rozhlédla jsem se po krajině a nadechla se čerstvého mrazivého vzduchu s příslibem přicházející zimy. ,,Nádherný výhled." okomentuji přenádhernou scenérii. Zvažovala jsem, zda vytáhnout také některou z mnoha historek, které jsem si pamatovala. ,,Pamatuješ Chrisi na bar Victory? Kdysi jsme se tam potkali.. Byla jsem tam nedávno a je tam spousta kvalitního materiálu. Úžasná atmosféra." zasním se. Ano, bývala to skvělá zábava. Kdysi dávno.

Boris Stříbrotepec - 08. května 2011 19:11

Na ruském kole Tak cesta na vrchol už se pomalu blíží. Já mezitím koukám z kabiny na počasí venku, které se nejspíše zhoršuje. Minimálně to vypadá na síleni větru, což je tady pro Dianne asi né moc radostná zpráva. Překvapivě na Chrisova slova nereaguji nijak jinak než jen uraženým otočením hlavy na stranu. Pravdou je ,že měl vždy štěstí díky tomu, že se neprojevoval od počátku tak divoce jako já. Sice vždy ukořistil tu nejlepší holku s party, ale já si kvalitu dohnal kvantitou a doopravdy kvalitní kvantitou. Lehkého šťoucháni spodničky ze strany si sice všímám více a více, jelikož to vypadá, že za chvíli skončím pod sukní samotné Suzann. Když se otáčím s nějakou hláškou na rtu, abych si přilepšil a nejlépe zabránil dalšímu přetahování o tak málo místa v kabince, tak přidá příspěvek do otevřené, lehce eroticky laděné, diskuze Dianna. To mě zarazí a šibalským pohledem zpražím Chrise. Tak takhle to je, nejspíš spolu chodí, ale proč ten pohled Chrise, když jsem mu dal možnost se k ní přitulit. Vypadal, jak čerstvě vykastrovaný hřebec, před kterého postaví sexy klisničku. Že by to byla jedna z těch blbek, která se s ním vyspala a teď ho uhání? Pak stočím pohled na Sue. Doopravdy působí, že tu je jako „kamarádka“, která má za úkol dělat křoví. Ovšem o to více asi potřebuje, aby se jí někdo věnoval. Chvíle, kdy jsem se zamýšlel asi vypadala trochu divně, jelikož jsem se přitom díval skrz Sue. Pak mi to ovšem docvakne a začnu to zakrývat starostí o její spodničku. Slečno obávám se, že jestli se ke mně chcete tisknout, tak byste mohla zvolit odlišný pro nás dva vzájemně pohodlnější způsob. Usměji se a pokouším se jí pomoci. Přitom jde vidět, jak prsty probírám vrstvy spodničky a v duchu počítám. Jeden, dva, tři ,čtyři, pět ,šest, sedm… Sedm… moje šťastný číslo. Pronesu tentokrát nahlas, i když nechtěně. Pak se zadívám na ty tři, co mě stále sledují. Hupsík Abych zamaskoval i lehce perverzní průzkum Suzannina spodku začnu dělat, že vymýšlím geniální plán, jak nás z téhle šílené spodničkové záplavy dostat. Mám nápad… jestli dovolíš. Chytnu jemně Suzann za pas a posadím si jí na klín. Spodnička, tak spočine na místě, kde dříve seděla samotná Suzannah. Nevím, jak ty ale mě tahle poloha vyhovuje mnohem lépe. Usměji se na Sue a pak se podívám zase na ty dva na druhé straně kabinky. Než však něco stačím říct, tak se kabinka zastavuje. Udiveně pohlédnu ven. Ani jsem si při tom všem povyku as snaze upravit spodničku Sue nevšiml, že kabina ukončila svoji jízdu. Počkám, až vystoupí zbytek. Pak pomůžu Suzann a vyjdu ven i já. No počasí docela fuj. Nevím, jak vy, ale já to asi zabalím domů. Přitom přejdu k pokladně ruského kola a vyberu si svoje peníze, které jsem dnes vydělal. Po získání menšího obnosu peněz se vydám zpátky za skupinou, která se rozhoduje, kam se vydá. Tak co ? Taky to zabalíte nebo tu budete ještě mrznout?

Suzannah *Sue* DeLoree - 08. května 2011 19:37

Ruské kolo Kolo stále stoupá a já ty tři moc neposlouchám. Všimnu si, jak Sam tak divně kouká...na mě ale jakoby i mimo mě. Zvláštní.... Vypustím je někam do nevědomí a koukám se ven, na stále se vzdalující město podemnou. Odsud to vypadá jako domečky pro panenky... sněžení nabývá na intenzitě, a tak mají všechny domy sněhovou čepičku. Odsud je to tak krásné...i ty nejošklivější čtvrti tu vypadají jako z marcipánu... je to pro mě, jako bych se koukala na zcela nový, kouzelný svět. Okolo naší kabinky proletí napůl promrzlý holub, co očividně pospíchal někam se před tou chumelenicí schovat. Nebe se zatáhlo do temě, kalně šedé a vypadá zlověstně. Kolem nás padají stále větší sněhové vločky a když se do toho přidá vítr, sníh nám létá dokonce i do kabinky. Zachumlám se do svého kabátu a hodím starostlivý pohled po Di. V těch jejích šatičkách to musí pořádně profukovat... Záhy ale zjistím, že jí nic nechybí. Šťastně se tiskne ke Chrisovi a vrhá po něm mlsné pohledy, u kterých mi dá velkou práci abych neprotočila oči v sloup. Prý otrava....tak to vidím, jak moc tě jeho přítomnost otravuje... stále víc mi přijde že mě vzala sebou, jen abych jí křenila. Ještě ke všemu je tenhle kluk zadaný... Neříkám nic. Nechápu Dianninu hru. Nechá se zfackovat, urazí ho, a pak tohle.. Pak se zaposlouchám do jejich debaty, a zaslechnu Chrisovo prohlášení o nějaké párty, kde se Samem byli. Hm...takže jsem o nic nepřišla, když jsem je neposlouchala...zvláštní, jak dlouho klukům vydrží jedno téma... trochu se nad tím pousměji. Pak však zaslechnu Diannino prohlášení a zrudnu. V tu ránu jsem rudá jako rajče a to ještě nejsem ani ta, na kterou její poznámka směřuje. Copak o tomhle se na veřejnosti mluví? Kluci, ti jen blafují, polovina toho co říkají je jistě vymyšlená aby se ukázali jako alfa samci...ale Dianne? vyvalím oči, a všimnu si, že i Chris je rudý jako rajský protlak. Teda....doučování. Ta se vážně nenamáhá hrát si na zranitelnou květinku... Skloním hlavu a začíná mi být trapně. Doufám jen, že Chris ji neodpoví něčím podobným. Tohle, ať je to co je, by si měli vyřešit mezi sebou a ne přede mnou a Samem. Když mluvíme o Samovi, úplně jsem na něj na chviličku zapoměla. Tedy do té doby, než jsem zaslechla dost zarážející poznámku. Ale já se nechci...totiž, to ta spodnička, omlouvám se... Pak i přes vrstvy spodničky ucítím něco šátrajícího. Téměř nadskočím, jak se leknu, než si uvědomím, že počítá vrstvy spodničky. A já už si myslela...to mám z poslouchání těhle rozhorovů.... Přeměřím si Sama pohledem, a než se stihnu zarazit, zamyslím se nad tím, zdali by mi vadilo od někoho jako je on, kdyby dělal to co jsem si myslela že dělá. Ale no tak! Necháš toho? Je to jen cizí kluk! napomenu se. Ano, sedm...aby měla ten správný objem a hřála... poznamenám s úsměvem. A sedmička se považuje v mnoha kulturách za šťastné číslo... než stihnu dokončit svou myšlenku, čeká mě ještě další překvapení. Než tomu stihnu jakkoli zabránit, najednou jsem přenešena z lavičky na Samůj klín. Rozevřu rty na protest, ale nic z nich nevyjde. Ale....ale.... Nevím jestli se mám smát a nebo mu vynadat. Usmívá se tím šelmovským úsměvem a já chvíli otvírám a zavírám pusu jako ryba na suchu, až nakonec zklapnu definitivně, opět rudá. Naštěstí moje ponížení dlouho netrvá. Za chviličku cítím, jak ruské kolo zpomaluje. Sláva.... když pak zastaví úplně, vyskočím jako čertík z krabičky. Já...já....v takovémhle počasí se asi nic podnikat nedá, půjdu do tepla domova... kouknu na Dianne. Ta si beze mě vystačí... Tak ahoj Dianne...Chrisi, i Same...ráda jsem vás poznala. věnuji jim poslední, nesmělý úsměv, pak se otočím a odcházím. Projdu stejnou cestou jakou jsme sem přišlo, onou kovovou brankou. Do obličeje mi fouká vítr a padají sněhové vločky. Mráz se prodírá i před spodničku, a já se nemůžu dočkat, až si doma zalezu do postele s šálkem horkého čaje.

Boris Stříbrotepec - 08. května 2011 22:16

Cestou za zrzkou Tak tedy přišel rozklad skupiny. Jakmile jsem dorazil ke skupince, tak se už oddělila pro mě nejzajímavější osoba a to Sue. Chvíli sleduji Chrise s Dianne a přemýšlím, zdali ty dva mám nechat u sebe. No co, však on si to Chris zaslouží. Furt, chtěl něco extra, tak tady to má. Myšlenka, jak je stíhán nadrženou stíhačkou mě pobaví a tak od dvojice odcházím s úsměvem. Tak se mějte. Já si jdu domů zacvičit. Moc rád jsem tě poznal Dianne. Pak se otočím a vypadá to, že si to mířím opačným směrem co Sue, ale moje samčí povaha mi nedá a tak velice rychle mezi stánky měním směr, tak abych zahlédl, odkud Sedmička odchází. Naštěstí její kabát a neobvyklou barvu vlasů zahlédnu a tak počkám, až vyjde z lunaparku. Když se tak stane, vyrazím za ní a doháním jí na chodníku. Jů, jak koukám, tak i domů máme stejnou cestu. Nebude vadit, pokud tě doprovodím, že ne? Zařadím se vedle ní a dostanu nás do chvíle trapného ticha, kdy čekám na odpověď. Jelikož tyhle chvíle tuplem nesnáším, tak se rozhodnu to trochu posunout a nedat jí prostor mě odmítnout. Jinak doufám, že jsem tě nějak neurazil nebo neuvedl do rozpaků, ale ta tvá spodnička byla vážně potvůrka. Pousměji se a podívám se na Sue, přitom se rozpačitě podrbu rukou na hlavě a pokračuji dál cestou. Potom strčím ruce do kapsy, kde přejedu po nabité výplatě a přemýšlím co dělat. Možná bych jí měl někam pozvat. Ale kam cestou tudy je maximálně… ?? Začnu si v hlavě přehrávat, jak vypadá tato část New Yorku a přitom si vybavím jednu menší kavárnu tady na rohu. Bingo. Pak se nahraně zaklepu. Přes vítr a sněhovou nadílku, které si moc nevšímám mi zima, ani není. Vždy jsem byl spíše horkokrevný. Zaklepu zuby a protřu si ruce, abych dal jasně najevo, že je tu příšerná zima. Docela zima. Člověk by to nečekal na první zimní den. Ale co říkáš se ještě zastavit na kávu nebo lépe horkou čokoládu? Když tedy jsem dneska jeden z těch bohatších, tak by byla škoda toho nevyužít. A slibuji, že budu hodný. Usměji se a hlavou pohodím směrem, kde se právě vyloupla na protější straně ulice kavárna na rohu. Doopravdy to moc velké místo není, ale moc lidí tam nikdy nebylo. Možná protože o pá bloků dál je Starbucks. Mě ovšem káva z kelímku nikdy nelákala. Když vejdeme dovnitř, tak nás uvítá lahodná vůně kávy a čokolády. Nevím, jak Sue, ale moje čichové pohárky skákají v nose blahem. Hned u vchodu si objednám jedno Cappuccino a vyberu jeden ze stolků u okna, ať můžeme sledovat, jak se ten první zimní den vyvíjí. Chvíli brouzdám pohledem venku, ale potom se podívám na Sue. A co vůbec ty. Studuješ, či už pracuješ? Nejsem si totiž docela jist díky tvému oblečení, nemůžu přímo posoudit věk. A málem bych zapomněl na otázku. Jak ty znáš Chrise, taky tě „doučoval“ nebo ses tam jen nachomýtla ve špatnou chvíli jako já? Prohodím s úsměvem, přičemž jsem uvozovky udělal za pomocí prstů. Je jasné, že mě ten moment pobavil, ale na kole jsem to jen přešel. Nachomýtla, nachomýtla, nachomýtla.

Suzannah *Sue* DeLoree - 09. května 2011 17:05

Cesta domů->kavárna Jakmile se oddělím od skupinky, přejdu rovnou do bílého světa. Protože jdu proti větru, skoro nic nevidím, mžourám přes téměř zavřené oči na cestu. Ještě že je v téhle části pěší zóna...v takovéhle čině bych neviděla možná ani tank, natož osobní auto... Třu ruce o sebe, protože mě samozřejmě nenapadlo, vzít si rukavice. Také uši i nos mi začínají omrzat a v hlavě mi poskakuje velký hrnek horkého čaje či čokolády, knížka a postel v závěsu. Proč jen musím bydlet tak daleko od centra... zalamentuju si, když sklouznu po pro mě neviditelném igelitovém pytlíku a málem se natáhnu k zemi. Ten den mě někdo nahoře má nejspíš moc rád, protože se rozhodl alespoň mé první přání splnit. Vedle mě se najednou ozve hlas. Hlas, který nedokážu pořádně zařadit, dokud se nezastavím a neotočím se zády k větru. Pak teprve poznám jeho majitele. Hm, počítač spodniček Sam... Celá situace vyznívá poněkud komicky, protože ona chvíle, než se zastavím, otočím a zjistím, kdo že to za mnou jde, byla delší než jsem chtěla. Vypadá to tedy,jakobych váhala, zdali se mnou může jít. Hm...ale jasně. Odpovím mu. Přiznám se, že mi hlas nadšením zrovna nepřeskakuje, ale tohle se mnou dělá to počasí. Lidé mé velikosti prochladnou snadno. Pak, jak jsem čekala, přijde poznámka o mé spodničce. Je trochu neskladná, to máš pravdu, jenže jsem prostě nepočítala s tím, že půjdeme na místo s omezeným prostorem....musím ti přiznat, že jsi to vyřešil originálně. pokusím se usmát, ale jen mi do pusy nafouká další sníh. Ale sakra...to je vážně fikaný přístup, znemožnit se před každým kdo se namane... zahořekuju si nevrle. I když je to první sníh tohohle roku, pomalu mi začíná jít na nervy. Kráčíme dál, já o dost pomaleji než on, protože s jeho tělesnou konstitucí se tímhle nečasem prodírá snadněji. Přesto je galantní a srovná se mnou krok, i když je mu tohle courání jistě nepohodlné. Pak, po chvilce ticha, kdy si jen koutkem oka stačím všimnout, že si také tře ruce o sebe, přijde nečekané pozvání do kavárny. Teď bych s tebou šla kamkoli, kde je teplo a sucho... přiznám si v duchu dost realisticky. Určitě si musel všimnout, že jsem jako kus ledu...alespoň je vidět, že má dobré vychování. Koukám, že máš dneska samé originální nápady. znovu pokus o úsměv, tentokrát se ale snad zdaří i přes drkotající zuby. Moc ráda půjdu, stejně bych v tomhle počasí daleko nedošla...lepší bude když to tu přečkáme. jeho poznámku, že "bude hodný" nechám beze zmínky. Tak to ještě uvidíme... Jak jen nejrychleji to jde se dovlečeme ke kavárně. Teda, mám pocit jak když vstupuju do Ráje... neudržím se, když mě zaplaví teplo vyhřáté místnosti a vůně kávy, co je tu snad zalezlá i v tapetách. Usadíme se u jednoho stolku u okna, kterým naštěstí neprofukuje, a já si obědnám horkou čokoládu s mlékem navíc. Dneska se to bez kalorické bomby na zahřátí asi neobejde... Po chvilince mi začne být teplo a tak odložím kabát a vystavím lokálu na odiv svůj sailor obleček. Objednané nápoje nám po chviličce přinesou a já si šťastně loknu té vynikající tekutiny. Uplně cítím, jak se mi zahřívají i vnitřní orgány. Já ještě studuju, diplomacii. A občas brigádničím v Long Bay baru u pláže, míchám koktejly a tak... O své "druhé práci" se nezmiňuji. Pokud se nic nepokazí, tak tenhle kluk se o tom nikdy nic nedozví. Až v teple kavárny, kdy jsem schopná normální sociální komunikace, si všimnu že vlastně vůbec nevypadá špatně. A alespoň to není ten "kopírákový" typ jako Chris... Já Chrise vlastně ani neznám, Dianne mě pozvala s nimi do kina, původně s námi byla ještě Chrisova přítelkyně Arianna, ale kvůli... maličko zaváhám. Mám to nějak zaonačit, a nebo říct narovinu? Měla něco naléhavého a tak nás musela opustit. Pak padlo i kino a aby nám to nebylo líto, Chris nás vzal sem. usměju se a znovu se napiju horké čokolády. A co ty? Nejspíš taky studuješ, soudě podle toho co jsem vyslechla na tom ruském kole. A jak jsi přišel k témhle brigádě? A....neber Dianne zas tak vážně. To co říkala...jsem si jistá že to říct nechtěla. Chudák Chris, muse se dost stydět...jenže ona jak si něco vezme do hlavy, nedá si pokoj. Maličko se škodolibě ušklíbnu. Ale jen maličko, vážně. Je mi Chrise líto za situaci, do které ho Dianne přivedla, na druhou stranu mi nikdo nevymluví že je to dost dobrý herec a tak trochu pokrytec. Když se chci znovu napít, omylem mi sklouzne jeden pramen vlasů do šálku s čokoládou. Ale sakra....vidíš to, jak jsem nešikovná? Radši se drž na dva kroky ode mě, nebo tě to taky zasáhne... Zakleju, ale směju se. Pramínek rudých vlasů nasákých čokoládou se snažím nenápadně osušit do ubrousku. Abych od svého faux pas odvedla pozornost a taky Samovi nechala chviličku na rozmyšlenou, zadívám se z okna. To vypadá, že to asi jen tak nepřestane, co... Vlastně mi to ani nějak nevadí. Je tu teplo, dobré pití a příjemná společnost.

Christian *Chris* Leander - 09. května 2011 17:29

Ruské kolo-> Cesta domů Ruské kolo se již přehouplo přes polovinu své trasy a já tak trochu rozmrzele pozoruji Sama, jak se před holkama předvádí. Za normálních okolností bych mu byl rovnocenným soupeřem, ale když vidím, jak na mě Dianne kouká, docvakne mi, že by to nebyl uplně nejlepší nápad. Bohatě mi stačí, jak se ke mě tiskne, jako bych se změnil v kachlíková pokojová kamna a i přes mojí bundu, kterou má teď na sobě, cítím snad všechny její tvary. To mi snad ta holka dělá schválně... úpím si v duchu. Kdysi jsem se zařekl, že dvakrát do stejné řeky nevstoupím. Vždycky jsem to dokázal dodržet, a tak to zvládnu i teď. Navíc, na vztah s Dianne se necítím, ani náhodou... uvědomím si v duchu, proč vlastně se tomuhle celému tolik bráním. Ona je...jako hurikán. Natolik nespoutaná...neovladatelná....ne. To by nešlo. Teď potřebuju něco, kde já budu hlavní pán. Od toho mám svojí malou Ariannu. Teda, doufám že ji ještě pořád mám. Na chviličku mi před očima vyskočí obraz mojí malé Ar, jak se na mě zklamaně dívá. No paráda...jestli to takhle fakt bude, tak si můžu jít pomalu hledat jinou postel... ušklíbnu se v duchu. Vlastně jsem tu malou začínal mít docela rád...mrzelo by mě, kdybych o ní kvůli takovéhle prkotině přišel. z úvah o Arianně mě vytrhne opět Sam, který ve snaze přeskočit asi tak první čtyři mety, už si tahá Suzannah na klín s dost šelmovským úsměvem. Sue se naproti tomu tváří dost zděšeně. Než ale stihnu jakkoli zareagovat, přimrazí mě Dianne svojí poznámkou do sedadla takovou silou, že tu nejspíš budu jezdit dalších deset let jako atrakce a průvodce v jednom. Pane bože, to snad nemyslí,...jak mlůže před Samem a před zrzkou... vyvalím oči a zrudnu jako rak. Dianne se tváří, jako by právě řekla tu nejsamozřejmější věc na světě, Sam se šklebí, jakoby přemáhal smích a Suzanne je pohoršená a rudá asi tak jako já. Tohle mi ještě scházelo... Uhm...jasně, věřím tomu že tam máš hodně hezkejch kluků.. Zadrmolím. Ve chvíli, kdy kabinka začne zpomalovat a mě dojde, že se blížíme k výstupu, pokějuju všem svatým co znám, od křesťanského boha po celý Řecký pantheon. Podobně jako Sue se z kabinky vyřítím a z povděkem přijmu, že očividně jsou všichni domů. Neunikne mi, jak Sam vrhá po Sue lačné pohledy. Taky asi půjdu domů...pořádně nám přituhlo... okomentuju tu průtrž sněhových vloček. Tak Ahoj Same, Sue... zamávám jim na rozloučenou. Měj se hezky, Dianne... pokusím se přátelsky usmát, ale na trapas v kabince ještě dlouho nezapomenu. Uznám, že bundu si zpět asi nevybojuji a tak se ve svetru vydám domů. Je tedy pěkná klendra... otřesu se. Svetrem to pořádně profukuje a mě naskočí husina po celém těle. Tohle mi byl čert dlužen... projdu asi tři bloky v předklonu kvůli větru, a když už jsem moc zmožený a promrzlý, opřu se zmoženě o stěnu jednoho domu v úzké uličce v závětří. Pak si všimnu, že se tu neschovávám sám. Ahoj číčo...co že nejsi doma? přátelsky oslovím kočku, co očividně ztratila všechen pud sebezáchovy a také hrdost, protože se mi snažila obtočit kolem nohou, aby se zahřála. No tak, mazej domů, tady zmrzneš... neodolám a podrbu ji za uchem, přesto se však tvářím přísně. Kočka však na mě jen zírá velkýma modrýma očima. No tak fajn, jak chceš...já mizím. projdu uličkou a co nejrychlejším krokem překonám dvě ulice. Když se otočím, zjistím ke svému překvapení, že kočka jde stále za mnou, jako bych měl na zadku nalepenou šišku výběrového salámu. Já ty kočky dneska od sebe nedostanu....to abych si je držel od sebe teleskopem... zasměju se a vážně zauvažuju o změně parfému. Přeci jen, třeba na té reklamě od Axe něco bude.

Katia Sundstörm - 10. května 2011 19:58

U Samanthy Poněkud nechápavě sleduji rozmrzelého Tristana, kterému se naše přítomnost v domě příliš nezamlouvá. Jeho chování v mé hlavě vyvolá obrovský chaos, snažím se však nedávat najevo žádné známky neklidu. Místo odpovědi se pouze lehce pousměji, i když mi do smíchu momentálně není. Takže ti dva se znají... Proto mu ES o svých plánech nic neřekla. S přimhouřenýma očima si Samanthu znovu prohlédnu od hlavy až k patě. Na svůj věk vypadala opravdu drobně a neškodně, to ale nebylo nic, z čeho by se měli vyvozovat důsledky. Znáte to.. zdání klame. Určitě se v ní skrýval velký kus bojovnice, jinak by nás pro ní vládkyně neposlala. Ta maličká tomu teď sice nevěří, ale pak jí nic jiného nezbude. Kdo ví, co má za schopnost. Openu se silná posila v boji proti Ellezzianům bude zaručeně hodit, navíc příslušníci naší země se nováčka velmi rádi ujmou. Myšlenky mi zabloudí k mým vlastním začátkům. Pro ostatní jsem byla doslova atrakce, ostatně jako každý zelenáč, který spatřil světlo světa jiných dimenzí. Přiznávám, že s příchodem mé schopnosti situace nabrala trochu jiný směr než jsem původně předpokládala, ale rozhodně toho nelituji. Trocha prolité krve a bolesti, na tom přeci není nic špatného. Pro svou milovanou zemi bych stejnak obětovala mnohem víc. Z přemýšlení mě vtrhnou Tristanova slova mířená k Samanthě. ,,Nevím jestli se bude vládkyni líbit, že porušuješ zákony." za celou dobu se na mé věčně usmívající se tváři objeví pochybovačné zamračení. Astrální svět nebyl pro každého a prozrazení jeho existence by nás mohlo stát cestu do blázince. V tom horším případě tedy. Pesimismus ti vážně nesluší. Než stačím říct cokoliv dalšího, blonďák se má k odchodu. Budeme si muset s Rileym vystačit bez něj, i když by se nám jeho podpora hodila. Znal Samanthu mnohem lépe než my a rozhodně věděl jak k ní správně přistupovat. Já i Riley bohužel takové štěstí nemáme, proto nám nezbývá nic jiného než vyzkoušet metodu pokusu a omylu. ,,Nic se jí nestane." ujistím Tristana s povzbudivým mrknutím. ES by nás vážně nepochválila, kdyby jsme nováčka přivedli v dezolátním stavu. Vlastně si trochu připadám jako hlavní hrdina kriminálního seriálu. Jejich úkolem je chránit naši bezpečnost, pracují ve dne v noci.. Však to znáte. Rozdíl byl pouze v tom, že tohle byla skutečnost. Kdyby se Ellezziané o nás dověděli, mohli by se nás snažit zneškodnit ještě dříve, než vypukne válka. A má teorie byla taková, že nejsnažšší cestou pro ně bude nejprve zlikvidovat slabé články. Dokud se nebudou umět nováčci bránit, nemají proti zkušeným bojovníkům s vytrénovanou schopností žádnou šanci. ,,Pak pokecáme." zamávám mu a nechám ho zmizet za dveřmi. Poté se otočím zpět k Samanthě. Blonďaté vlasy mi spadají do obličeje a překáží mi ve výhledu. Proto si je obratně odhrnu z čela a zbytek neposlušné hřívy zastrčím za ucho. Konečně jsem se mohla plně soustředit na rozhovor. ,,Vážně netuším, proč zrovna ty. Jak už říkal tady Riley, náš úkol je tě naučit se do Open My Heart dostat pomocí uvolňovacích cvičení a tranzu. No a pak.." na chvilinku se odmlčím ,,objevíme tvou nadpřirozenou schopnost." Boji proti Ellezzii se zatím úspěšně vyhýbám. Nechci jí zbytečně děsit. Rileyho vysvětlení, že naší zemi hrozí nebezpečí jí prozatím musí stačit. Debaty o válce opravdu nebyly mou silnou stránkou. ,,Představ si zemi, kde máš všechno, po čem jsi kdy toužila. Nikým nedotčená příroda, spoustu milých lidí a zvířat. Tak přesně tohle je Open, ráj pro duši." Během svého proslovu okázale gestikuluji, oční kontakt se Sam ale nepřetrhávám. Postavím se a pomalu dojdu ke křeslu, ve kterém sedí. ,,Chtěla by jsi to zkusit?" zeptám se jí s tázavým pohledem. Za normálních okolností by tuto nabídku asi odmítla, ale díky Tristanovi který jí nabádal aby nám věřila by její odpověď měla být doufejme kladná. Blonďáček si asi neuvědomil, jak moc nám pomohl. Měla bych mu poděkovat... ,,Tak co Sam? Jdeš do toho?"

Destiny Ricco - 13. května 2011 20:02

Špízung Trojice kolem mě projde bez povšimnutí. Vypadá to, že se chystají na ruské kolo. V tomhle mraze? Já zrovna nejásám. Není si tu kde sednout, ani kde ohřát. A k té bábě do stánku vážně lézt nebudu. U stánku s lístky, přiberou nějakého mladíka a vezmou ho s sebou na kolo. Zdá se, že se Christian s ním velmi dobře zná. Poskládají se do kabinky a dostanou se na samý vrchol. Mezitím se mi do mysli vkrade pár zlomyslných myšlenek, jak jim svoz na ruském kole všelijak znepříjemnit, ale nakonec nápady zavrhnu. Mohlo by se to obrátit proti mně a to nepotřebuju. ¨ Obloha se zatáhne, vyvalí se temné mraky a na zem se začnou spouštět bílé vločky v mnohem větším počtu a za doprovodu nikterak příjemného fučáku. Mohla bych se někam schovat, kam? Ale taky bych se mohla na to všechno vykašlat a jít domů! Proč to vůbec dělám? Musela jsem se zbláznit, když jsem na to Mellovi kývla. Konečně se kabinka dopotácí dolů a čtveřice vystoupí. Vypadá to, že mezi nimi panuje napjatá atmosféra a nikdo z nich se netváří kdovíjak nadšeně. Snad krom Dianne, nehledě na to, že jí musí být zima, celá září a tiskne k sobě něčí bundu. Očividně Christianovu, když jde pouze ve svetru. No že by se to konečně hnulo? Partička se rozpojí a každý si jde svým vlastní cestou. Včetně Christiana. Kam zahnula Dianne, Sue a ten prodavač lístků mě vcelku nezajímá. Já mám teď oči pouze pro Christiana, už proto, že ho přes sněhovou vánici špatně vidím. Musím se opravdu soustředit a mžourat před sebe abych do neztratila z dohledu. Strčim ruce do kapes, přetáhnu přes hlavu kapuci a zachumlám se více do mikiny. To byl taky nápad jít takhle ustrojená. Vyčítám si v duchu, mezitím co našlapuju za Chrisem. Držím si od něj určitou vzdálenost a na rohách se pozastavuji, aby to nebylo tak nápadné. Zatím vše klape a ani jednou se na mě neohlédl. To se ale můžeš ve vteřině změnit, tak se stále snažím zůstávat nenápadná. Skoro se začínám bát jak ještě dlouho půjdeme pěšky. Kam až mě to dovede? V téhle zimě se mi vážně nikde courat nechce. Pak se v úzké uličce zničehonic zastaví a opírá o zeď. No ksakru. Zůstanu za rohem a jen letmo nakukuju, abych ho stále měla na očích. Hladí kočku, která následně jde rovnou za ním. Tak hele, v roli špióna sem tady já. Zamračím se. Posmutním, když si uvědomím, že na sobě nemám žádné špiónské oblečení ani potřeby. Jak by se mi to teď hodilo. Povzdychnu si. Než se stačím rozkoukat, zjistím, že Christian je znovu na pochopu. Rozběhnu se za ním abych srovnala mezeru mezi námi, ale podaří se mi o něco brknout. Plechovka. Plechovka odlétne o několik metrů dopředu, jak jsem o ni nechtěně zavadila a zastaví se těsně za Christianem. Sakra, sakra sakra. Neotáčej se. Rozhlédnu se okolo, tady to je zrovna nešikovné místo, kam bych se při prvních potížích měla schovat. Tak si pomalu začnu sestavovat vysvětlení, když se otočí a zeptá se mě co tu dělám. Hlavně ať k tomu nedojde, jinak se to celé zkomplikuje. Taže babička bydlí o ulici dále a je strašně nemocná. A já ji nesu...Co jí nesu? Sakra to je hloupé. Copak jsem Červená Karkulka co neše koláče a čaj? Nebo co to v té pohádce bylo? Že by rum? Překvapí mě má neznalost pohádky, když si uvědomím, že jako malá jsem ji měla vcelku ráda. A ještě víc mě překvapí fakt, že já tu přemýšlím o Červené Karkulce, než o problému který mby mohl každým okamžikem nastat.

Boris Stříbrotepec - 16. května 2011 17:47

Na malém občerstvení s překrásnou slečnou Povedlo se mi zabodovat. Sue nadšení z této kavárny přímo čiší a hned si něco dokonce objedná. Výběr místa také nebyl k zahození a sledování lidí zápasících s větrem je spíše k smíchu. Sue se mi v teple a při troše toho kakaa rozpovídá o tom, co dělá. Taky studentka a dokonce diplomacie. Podívejme se. To by mohla být stejná univerzita. Budu se asi muset s klukama zase nabourat do systému a prohlédnout seznamy holek. Vypadá to, že nám někdo utekl. Když už zodpoví všechny mé otázky, tak v pokračování konverzace začíná pokládat otázky ona mě. Zase se mě zeptá na brigádu. Předtím to už zkoušel Chris, ale tomu jsem se bravurně vyhnul, teď už to ovšem tak lehce nepůjde. Zkřivím obličej, aby bylo jasné, že se mi zrovna moc odpovídat nechce. No já studuji… přesněji světovou historii se zaměřením na dějiny Starověkého Egypta a celkově Evropy. A to s tou brigádou… Napiji se a podívám se ven, abych to nejdéle prodloužil. Dejme tomu, že mi jí našla matka. Já vím je to trapný, ale ona má nutkavou touhu mě nějak zaměstnávat. Podle ní jsem pořád doma nebo ve škole. Každopádně mám občas chuť jí uškrtit, jelikož není schopná nikdy vybrat nic pořádného… přesněji to jsou samé podřadné práce. Jinak s Dianne si nelam hlavu. Znal jsem i horší a překvapivě taky chodili s Chrisem. Trochu popela na jeho hlavu… Muhehe. Konečně jsem objevil člověka, jehož vlastní nešikovnost se rovná té mojí. Sue si namočí vlasy do čokolády. Ve chvíli, kdy jsem jí chtěl pomoct a přesvědčit jí o mé vlastní neschopnosti mi ovšem začne zvonit telefon. Nejedná se ovšem o hovor, ale o připomínku, že bych se měl nacházet někde jinde. Sakra Open… Es… já na ní úplně zapomněl. Rychle se zvednu a s lítostivým pohledem se podívám na Sue. Promiň, omlouvám se, ale za chvíli bude úplněk a má proměna ve vlkodlaka neprobíhá vždy hladce. Pak se ovšem usměji, aby bylo jasné, že jde o vtip i když… Doopravdy se omlouvám, že opouštím tak překrásnou slečnu v tak nemožný okamžik, ale jeden můj přítel má problém a potřebuje naléhavě moji přítomnost. Doufám ,že mi to pro teď odpustíš a dáš mi příležitost zase jindy. Mrknu na ní a vytáhnu si z vnitřní kapsy svojí bundy tužku a blok. Na bloku je nakreslený tužkou detailně stánek, který stál před mojí kasou. Vedle něho napíšu svoje telefonní číslo a šoupnu ho před Sue. Pak vytáhnu dost peněz na zaplacení s velkým dýškem a položím to vedle. Jestli chceš, tak tu ještě zůstaň. Vidím to ještě aspoň na jeden šálek. Pohlédnu přitom na obnos peněz a počasí, které řádí venku. Potom se obléknu a vyběhnu do zimy. Nejdříve doma a následně na to v ráji Po chvilkové procházce a tak únavné brigádě se vracím domů. Naštěstí pro mě jsou rodiče pryč, jak jsem vyslídil ze vzkazu na lednici, tak matka sebrala otce a odjeli k jeho rodičům. Docela mě to překvapuje, jelikož otec se s dědou poslední dobou moc nemusí, ale třeba mezi sebou konečně odstranili zdi, které vznikli jen jednou blbou rodinou hádkou. Vlezu si do pokoje a na kliku zvenčí si připevním cedulku NERUŠIT UČÍM SE! potom zamknu a převléknu se do něčeho pohodlnějšího. Konečně se podívám do Openu. Doufám, že tam není Eleanor sama, vzhledem k plynutí času tu holku lituji. No každopádně teď na řadu přicházím jááá. Vytáhnu si CD Apocalyptica a šoupnu jí do mého notebooku. Nejdříve se nic neděje a pak konečně zazní ta melodie Nothing else matters. Přidám hlasitost, abych se mohl zase vymluvit na to, že neslyším, kdyby rodiče přišli a měli své průpovídky. Když je vše připravenou, tak si dřepnu do tureckého sedu na postel. Uvolním se a začnu přemýšlet, jak se dneska dostanu do Openu. Zavřu oči a soustředím se… Jako vždy to vyšlo. Stojím bůh ví kde, všude je tma a necítit pod nohama pevnou zem, asi bych na tom byl špatně. Snažím se udělat krok stranou, ovšem noha narazí na něco kovového a mé tělo se sesune na zem. Začnu po hmatu zkoumat věc, kterou jsem objevil. Dlouhý kovový trám a jak mé tělo pocítilo, tak kousek od něj se nalézá další a další. Co to sakra je? Přemýšlím, když najednou slyším podivné hučení. Dvojice trámů začíná slabě vibrovat a vibrace se stupňují. Za chvíli dokonce vidím dva velké světlé body, které jako by vyjeli odnikud. Už mi došlo, jakým způsobem se dostanu do Astrálu, a osobně se mi to vůbec nelíbí. Jak já nemám rád vlaky. Pronesu těsně předtím, než světla dorazí až ke mně. V tu chvíli se ovšem probírám v základní sféře. Nijak se jí nekochám ba naopak spíše se snažím vzít roha. Soustředím se na překrásný zámek a má duše se začne pomalu přesouvat do Openu. Sakra měl jsem Eleanor něco zjistit, co to sakra bylo… koukal jsem se na to. Ještě jsem si to psal na ten blbej papír, kterej. Sakra kterej jsem schoval potom do bundy a tu jsem uklidil do skříně… Ze zamyšlení mě probere až temnota. To už jsem konečně v Openu, ale kde? Má chvíle nesoustředění mě přenesla na podivné místo. Snažím se udělat krok, ale špatně. Čelo a koleno se seznámí s něčím, co bolestivě připomíná dřevěnou stěnu. Kam jsem se to sakra dostal. Ještě jednou se snažím projít razantněji a kromě dutého zvuku se neozvalo vůbec nic spíše jsem se přesunul až moc dozadu a za mnou se něco otevřelo. Pád na záda se snažím zbrzdit lapáním po všem možném. V ruce naštěstí nahmatám kus látky, který rychle uchopím a doufám, že mě zachrání. Bohužel opak je pravdou. Na záda dopadnu a do toho na mě přistanou křiklavě růžové šaty. Jako tele se rozhlížím, kde to sakra jsem. Zběžným pohledem poznávám pokoje v zámku. Takže do Openu jsem dorazil. Pomalu se postavím a všímám si skříně, ze které jsem vypadl. Aha takže už mám i důvod mého podivného zjevení. Pak můj pohled stočím na růžové šaty, které mám v ruce. Ježíši Kriste . Rychle je odhodím do šatníku a s kvapem zavřu skříň následně na to rychlejším krokem opustím pokoj. Naštěstí neslyším ničí hlas a tak se chodbami rychle dostanu do hlavního sálu. Tam ovšem nikdo není a tak rozpačitě začnu přemýšlet, kde kdo může být. Po přemýšlení, kdy mě napadlo tisíc možných alternativ se rozhodnu vyřešit to po mém. Stříhnu si pár tanečních kroků a pak menší otočku. Ve chvíli, kdy se otáčím se mé tělo rozpadne na jemný modrý písek. Ten v podobě modré mlhy obklopí místo, kde jsem stál a pak se znenadání rozplyne. Na místě ovšem už nestojí člověk, ale něco značně odlišného. V mé šakalí formě se osoby hledají mnohem lépe a má slova se hned potvrdila. Nastražím uši a začnu větřit. První koho objevím, ovšem není Eleanor, ale dvě slečny kolem kterých je silný pach krve. Polohu odhadnu tak kolem výcvikových prostor. Ajaj, o to větší důvod najít Eleanor. Zapojím smysly a hledám stvořitelku. Bohužel je to mnohem složitější než jsem si myslel, jelikož pach Eleanor je všude v paláci. Naštěstí to vypadá, že poslední stopa končí v jednom z jejích pokojů. Rozeběhnu se tam ve své podobě a díky rychlosti mi nedělá problém dostavit se tam v mžiku oka. Chvíli jsem hledal, ale nakonec jsem jí v jednom z pokojů objevil. Skloním svůj hřbet, a odkašlu si, jelikož přes moje velké tělo je má chůze překvapivě tichá, jelikož koberec nechává zanikat zvuky drápů. Zdravím Es, dlouho jsme se neviděli. Nerad tě vyrušuji, ale někdo tu má nejspíše problém, bylo by dobré, kdyby ses šla podívat k výcvikovým místnostem u sochy. Počkám až je připravena na cestu a následuji jí. Když dorazíme na stejné patro, tak se zarazím, jelikož slyším něco jiného… psa. Es pokračuj za dívkami já jsem hned za tebou. Zastavím se a v oblaku modrého oblaku prachu se proměním zpátky do své lidské podoby. Zadívám se na jednu středověkou zbroj, která stojí majestátně v jednom z výklenků. Vedle zbroj je štít, za kterým se něco krčí. Přijdu blíže a rychlým pohybem se pokouším tvora nahmatat. Šátrám prsty když najednou na předloktí ucítím malé zuby. Zastavím hledání a vytřeštím oči. ÁÁÁÁÁ S ječením vytáhnu ruku za kterou ej stále pověšený malý Kerberos. Prostřední Hlava je zakouslá do mé ruky a nehodlá pustit. Zbylé se snaží utrhnout, aspoň kousky rukávu. To snad není možný. Vlak, Skříň, Pes dneska je den blbec. Bolestivě máchám s rukou a v téhle komické situaci se snažím Kerbera donutit pustit mojí ruku. Ve chvíli, kdy ho chytnu druhou rukou za volnou kůži za krkem tak naštěstí povolí a sleduje mě. Oba na sebe hodíme vražedné pohledy. Jako vítěz si dovolím na něj vypláznout jazyk což mi překvapivě opětuje. Ty jeden. Počkej… Uraženě držím štěně daleko od těla a mířím si to za Eleanor, která už ošetřuje Rim. Já přejdu k Arianně a podávám jí štěně. Tady jsi něco ztratila. Pronesu evidentně uraženě, ale je jasné, že to je jen maska a hlavně jsem naštvaný spíše na štěně než na Ariannu. Copak se tu vůbec stalo?

Eleanor *ES* Morango - 28. května 2011 23:10

Open My Heart Znaveně položím hlavu na jeden z obřích polštářů a apaticky zírám na strop fialové barvy. Situace se začala vymykat kontrole a ačkoliv se mi úspěšně dařilo obelhávat samu sebe myšlenkou, že vše bez potíží zvládám, mé tělo bylo jiného názoru. Únava se na mě podepisovala čím dál více a já zoufale toužila po spánku, který mi nebyl dopřán. Ellezziané se mohli v Openu kdykoliv objevit a nečekaně zaútočit. Bylo třeba být ve střehu. Nováčci neumí pořádně ovládat své schopnosi, někteří z nich je ještě ani neobjevili. Zavřu oči a alespoň na několik málo minut se snažím odpočívat. Když už se zdá, že se mohu bez výčitků věnovat pouze sama sobě, objeví se v místnosti obrovský šakal. Thalia, která celou dobu odpočívala vedle mě příchod nezvaného hosta ihned zaregistruje a s hlasitým štěkotem se vydá Samuela přivítat. Kývnu hlavou na pozdrav a lehce přejedu prsty po safírovém znaku na Samově čele. Spokojeně se uculím, měla jsem ráda společnost bojovníků své země, zvlášť když jsem se poslední dobou cítila opravdu osaměle. Úsměv z tváře zmizí v okamžiku, kdy se zmíní o problémech. S polekaným výrazem vyskočím na nohy a svižným krokem zamířím k výcvikovým místnostem. Nedávala jsem pozor a teď se někdo ocitl v nebezpečí ! Zanadávám si v duchu, to už ale před sebou spatřím Rimu, nad kterou se starostlivě sklání Arianna. Přikleknu k oboum dívkám a pohledem zjišťuji rozsah Rimina zranění. Poté si důkladně prohlédnu její umazené oblečení i sochu, o kterou se opírá. Povzdechnu si, jelikož mi je ihned jasné, co se nebohému nováčkovi přihodilo. ,, Patnáctka, že ano ? " zeptám se, i když odpověď mi je předem jasná. Čísla výcvikových místností i události v nich jsem znala velmi dobře. Aby také ne, když jsem je sama stvořila. Neměla jsem v plánu Rimě cokoliv vyčítat, i když vydat se na tak nebezpečná místa od ní rozhodně nebylo moudré. Teď ovšem potřebovala ošetřit. Za námi se objeví Samuel, jehož výraz rozhodně není nadšený. Zaujme mě však něco jiného a to tvor, kterého podává Arianně. To znamenalo jediné - Arianna už svůj nadpřirozený dar objevila. ,, Gratuluji, odvedla jsi skvělou práci. " pochválím jí. Výtečně, bojová schopnost se vždy hodí. Otočím se na Sama a pouze pokrčím rameny ,, Zdá se, že Rimu přemohla zvědavost. Stává se.. Pojď Rimo, dáme ti do pořádku ruce. " oznámím jí a pomohu jí vstát. Následně dívku zavedu do místnosti na konci chodby, kde se nachází veškerá náčinní potřebná pro ošetření zraněného člověka. ,, Sedni si. " ukážu na lehátko a sama se postavím naproti ní. To je zvláštní, na obou rukách je zranění stejné. Že by schopnost ? Velmi ohleduplně jí zkrvavené končetiny vydezinfikuji a poté obvážu. ,, Asi se ti nebude příliš líbit, že se rány objeví i v reálném světě. " zachmuřím se. Pokud se skutečně jednalo o projev její schopnosti, pak by nebylo na škodu, kdyby si promluvila s Tiou. Nejspíš už nebude jediná, kdo za svůj dar platí krví a bolestí. ,, Hotovo. Měla by jsi odpočívat. " doporučím jí s úsměvem a pomalu dojdu až ke dveřím. Jakmile je otevřu, čeká mě velké překvapení. Tristan. ,, Neříkej mi, že taky potřebuješ ošetřit. " rozesměju se a pohlédnu mu do zelených očí. Nevypadá, že by ho něco bolelo ,, Takže.. O co tedy jde ? " zeptám se tiše.

Suzannah *Sue* DeLoree - 04. června 2011 20:19

Kavárna s mladým, galantním mužem...? Poslouchám jeho vyprávění se zaujetím. Brigádu sehnala maminka...trochu zvláštní, ale znám takové iniciativní ženy... Vzpomenu si na svojí mámu. Ta taková nebyla. Ani náhodou. Může být rád že se o něj takhle někdo stará...i když chápu že je v období kdy ho to asi štve... ještě chvíli si příjemně, zaujatě povídáme. Zasměju se, nevinně samozřejmě, jeho nenápadné kritice Chrisova životního stylu. Dříve než se stačím Dianne zastat, Samuel se najednou zvedá k odchodu. Dokonce i ten okoření vtipem. Tak utíkej, myslím že kdekdo v lokále by z toho měl smrt, kdyby z tebe najednou odlétlo oblečení.... zasměju se, možná trochu provokativní narážka, a možná také ne. Záleží na něm, jak si ji přebere. Nedbá na moje námitky ( to přece nemusíš, zaplatila bych si...) a nechává na stolečku peníze. Moc se mi to nelíbí, protože mě napadne, že když musí pracovat v prodejně lístků na ruské kolo, asi těch peněz nebude mít nazbyt. Pochybuji že by tam dávali závratné platy. Samuel odkvačí a nechá za sebou jen sloupec rozvířeného prachu, co se točí v slunečním pruhu... Moment, slunce...? překvapeně vyhlédnu ven. Mezi bouřkovými mraky se protrhla malá škvírka,kterou se prodraly sluneční paprsky. Přesto však nečas zuřil dál. No, sama tu sedět nebudu... rozhodnu se. Je mi to tak nějak nepříjemné, skoro tak trapné jako jít sama do kina. Zaplatím zanechanými penězi a vydám se domů s jasným plánem v hlavě... Zbytek cesty domů téměř přeběhnu, aby mě to počasí poškodilo co možná nejméně. Přesto to není žádná legrace, vítr mě sráží z trasy. Uklidním se, až když se za mnou zavřou dveře výtahu. No tak to byl humus.... oklepu se z toho nečasu vyklepu z vlasů trochu sněhu. Než se výtah dorachotí do mého patra, podaří se mi trochu roztát. Do bytu vrazím jako velká voda. ukázat se doma....v pravém doma. V doma doma. Doma doma doma... zarazím se. staň blbnout.... Shodím kabát a pověsím ho na věšák u dveří. Tam, kam jdu ho nebudu potřebovat. Tam není žádná vichřice, co by mě ofoukla. Žádný sníh, co by mě zastudil na tváři. Nakonec, po krátkém rozmyšlení svléknu i sailor obleček. Mám chuť na léto... léto... o patnáct minut pozdějiuž ležím v klidu na posteli, připravená na meditaci. Žluté šaty na ramínka s potiskem zelených čtyřlístků jsou i se spodničkou pečlivě rozprostřeny a uhlazeny na přehozu. Toby tak hrálo abych si je pomačkala... Dva natupírované drdůlky po stranách hlavy jsou ozdobeny květinami. Bohužel umělými. Tolik se těším a skutečné.... s tou myšlenkou se uvolním. Vidím léto, sluneční paprsky, které se snaží prodrat se i do zákoutí plných mechu a kapradí. Prales, kde se pohybují divoká zvířata s nespoutanou radostí, se svobodou vůle i mysli.... pak otevřu oči, a jsem tam. Okamžitě poznám,že se mi to podařilo. Poznám onen vlhký vzduch, který prosycuje toto místo a natáhnu ho z hluboka do plic, aby mne naplnil. Jakobych ho chtěla dostat i do konečků prstů... Dříve jsem měla s přenešením trochu problémy. Nedokázala jsem se soustředit na meditaci, často my myšlenky sklouzly k nesprávnému tématu, byla jsem roztěkaná. Tohle období mám naštěstí za sebou... jako první, dřívenež do paláce, zamířím do stájí. Tak dlouho jsem tu nebyla...Maggie bude jistě rozmrzelá že tak dlouho nebyla na vyjížďce.... netrvá to dlouho a já vyvádím Maggie ze stáje. Je to velká, tmavě hnědá kobylka, s jediným bílým flíčkem na levém boku. Je stále trochu rozmrzelá, že jsem ji nechala tak dlouho čekat, ale radost z pohybu ji přemůže. Trucovat může i pak... Maggie ale moc nadšeně nepůsobí. Koulí nervózně očima a přešlapuje na místě. No tak, Maggie, copak se děje..? snažím se jí utišit popleskáváním po hrku a hlazením kolem nozder, ale očividně to mocnepomáhá. hele Maggie, jestli jsi naštvaná, že jsem u tebe dlouho nebyla, taktaky nemusíme nikam jezdit... dopálím se, protože tohle je přesně její styl. Dělat vlny, aby mě potrestala. Maggie se pokusila se trochu zklidnit, a tak se zapřu o sedlo, připravená vyskočit. Vzhledem k mojí výšce je nasedání na koně vždy malou společenskou událostí. Odrazím se, a Maggie znepokojeně zafrká, i když mojí váhu může sotva cítit. Když chci přehodit nohu, Maggie se náhle objeví v oku fanatický lesk. V zápětí jde na zadní a ještě tak zvláštně poposkočí a mě je jasné, že to skončí tragédií. Chci rychle přehodit druhou nohu a zaháknout ji do třmenu, ale Maggie mi nedává šanci. Cítím, jak se mi zadek vzdaluje od sedla a než se stihnu vzpamatovat, opíšu elegantní salto a spadnu za Maggie na prašnou cestu. Dopadnu na záda, ve kterých nebezpečně křupne. Ještě že jsem tady a ne "doma.." tam bych to tak snadno nevyléčila...

Marcus -Mello- Archer - 14. června 2011 22:20

Ve správný čas na správném místě Víkend se pomalu chílil ke konci a starosti, kterých jsem rozhodně neměl málo, mě značně vyčerpávaly. Potřeboval jsem znovu získat ztracenou sílu a alespoň na chvíli si odpočinout od dotěrných povinností. Existovalo pouze jediné místo, kde jsem mohl takzvaně dobít baterky. Ellezzie. S uvolňovacím cvíčením a navozením tranzu nemám nejmenší potíže, proto se po přemístění objevím v největším sále z celého paláce. Rozhlédnu se, ale kromě tygřího mláděte ležícího na gauči nespatřím vůbec nic. Ostatní s největší pravděpodobností odešli sledovat Opeňany, nebo užívali volna v reálném světě. V budově se nehodlám nijak déle zdržovat, proto se vydám cestou ven ze zámku, přímo k ohradě s koňmi. Je to jedno z mála míst v celé zemi, kde jsou narozdíl od džungle travnaté plochy udržované. Uprostřed louky se pase obrovský černý hřebec, který svým majestátním vzhledem dává ostatním čtyřnohým kolegům jasně najevo, kdo je na prvním místě v žebříčku hiearchie. Pronikavě zahvízdám a čekám, až vraník přiběhne. Revel okamžitě zareaguje a lehkým klusem zamíří ke mně. Velmi dobře věděl, že je čas na vyjížďku. K ohlávce připevním vodítko a i se zvířetem v patách se vydám na nádvoří, kde mělo následovat sedlání a uzdění. V ten samý moment mi zrak spočine na Suzannah a klisně, která odmítá poslušnost. Klapání podkov se rozléhá všude kolem a kobylka nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Skoro to vypadá, jako by tančila. Co jí je ? Vstala levou nohou ? Jakmile se Sue podaří rozvernou hnědku uklidnit, otočím se zpět k Revelovi. Nebylo třeba na ně více dohlížet, zvlášť když se jezdkyni podařilo převzít nad koněm kontrolu. Nebo jsem si to tak alespoň myslel. Opak byl ale pravdou. Kůň se s varovným zaržáním postaví na zadní a Suzannah, která nedostala příležitost nasednout, dopadne na tvrdou zem. Nestihnu včas zareagovat, natož použít schopnost, abych nehodě zabránil. Rozběhnu se ke klisně a prudce jí chytím za otěže. Nemohl jsem riskovat, že začne splašeně pobíhat kolem a svými kopyty Sue rozdupe. S chladným výrazem sleduji kobylčinu srst, která se leskne potem. S rozšířenými nozdrami na mě upírá oči plné strachu, uhýbá hlavou a pokouší se o útěk. Takhle by to nešlo holka. Času nebylo nazbyt, potřeboval jsem se co nejdříve dostat k Sue a zjistit, jak moc vážně se zranila. I přes velké protesty ze strany klisny jí nekompromisně přivážu poblíž Revela, kterého přítomnost mladšího a nezkušenějšího koně nevyvedla z míry. Starostlivě k Suzannah přikleknu a zjistím, jestli dýchá. Při pádu se mohlo přihodit cokoliv, od vyraženého dechu až po bezvědomí. Zdálo se však, že mě vnímá. ,,To bude v pořádku, jasný? Kde tě to bolí?" zeptám se rychle. Stále jsem měl na paměti možnost vnitřního zranění, které se pouhým okem nedalo zaznamenat. Situaci by nám to skutečně neulehčilo. Povzdechnu si, neměl jsem dobré tušení. ,,Zvládneš se postavit?" tázavě na ní pohlédnu. Očima zabloudím ke klisně u hrazení, která se naštěstí zklidnila. Říká se sice, že po pádu by měl člověk nasednout zpět do sedla, aby v budoucnu zamezil strachu, každopádně jsem nemohl Sue nutit. Ne v takovém stavu, v jakém byla teď. V tu ránu si vzpomenu na její schopnost. ,,Myslíš, že se dokážeš vyléčit?" upřeně se jí zadívám do očí, potřeboval jsem znát odpověď. Bylo mi jasné, že i kdyby se zvládla zregenerovat, zadarmo by to rozhodně nebylo. Používat schopnost ve stresové situaci, či během zranění byl výkon, který obíral svého majitele o sílu. Tohle nevypadá dobře.Tak či tak byla jedna věc jistá. Dnešní vyjížďka se už konat nebude.

Christian *Chris* Leander - 23. června 2011 18:29

Cesta domů Proč musím bydlet tak daleko od centra...v tomhle počasí bych radši jel metrem...kdyby ovšem do mojí čtvrti nějaké jezdilo. Jistě, mohl jsem se svést alespoň kousek. Ale dávat takhle zbytečně větší částku peněz za pár stanic mi přijde absolutně nemístné. Když jsem byl malý, moc peněz jsme neměli, a tak jsem zatížen šetrností od výchovy. Místo toho tedy zabořím hlavu do roláku, abych si schoval alespoň bradu. Ještě chvíli a budu Dianne proklínat...taková zima a ona si vyrazí jako kdyby bylo dvacet ve stínu... zamyslím se nad ní. Možná je ten problém v tom, že se snaží dělat pro muže strašně moc....obléká se, aby se to líbilo jim, ne jí...tedy tak jak si myslí že se nám to líbí...a dává moc najevo když někoho uhání. Mě konkrétně to děsí.... Potřesu hlavou. A motají se kolem ní trošku švihlí lidé. Jako zrzka a její spodnička...někdo by ji mohl vysvětlit v jakém jsme století. Sice to vypadá roztomile, ale je to...trochu švihlý. Pousměju se nad tím. Dvě cvoklý holky, každá v jiným směru. Ztracen v podobných myšlenkách si všimnu číči, co se za mnou stále táhne. Vypadá tak vděčně za každé pohlazení... Upře na mě svoje zelenohnědý očka. Ale sakra...takhle se na mě nedívej... jen chvíli odolávám jejímu pohledu šelmičky, a pak to vzdám. Říká se, že psi mají nejupřímější pohled. Možná je to pravda, ale nikdy nebude tak krásný jako pohled kočky, prosící o trochu lásky, náklonosti a péče. No to víš že jo... cukruju jako naprostý idiot po pár minutách a drbu kočku za ušima. Spokojeně se nakrucuje a vrní. to jsem to dopracoval.... zasměju se sám sobě. tuhle idylku nám naruší až šíleně hlasitý rachotící zvuk. Okamžitě se otočím, číča se nakrčí a připraví se ke skoku. Zdá se že mám nového ochránce...ale co to sakra bylo? hledám po ulici za sebou zdroj zvuku. První si všimnu holky, stojící pár krůčků za mnou. Pak plechovky kutálející se po zemi. Ta holka se tváří dost divně...ale co, asi se taky lekla. Promiň, jen mě to vyděsilo, myslel jsem že je to něco mnohem horšího než pitomá plechovka...mimochodem, není tohle tvoje číča? obrátím se přátelsky na slečnu, která je také oblečená dost podivně. Možná je mezinárodní den pošuků...? napadne mě, když vidím její šílené hoperské oblečení. Rytmus je Král? napadne mě při tom pohledu ironicky.

Suzannah *Sue* DeLoree - 23. června 2011 19:08

Na zemi někde pod Maggieniným zadkem V těch několika sekundách poté, co jsem spadla, se událo hned několik věcí. První byla, že jsem nedokázala pohnout nohou. No ale sakra! To se mi musí stát zrovna dneska! Celej den v tahu! Věděla jsem už z předchozí zkušenosti, že léčení páteře je extrémně složité. Není to jako kosti, šlachy a svaly, které prostě "svážete" zpět tak, jak byly. Na kostech není co pokazit. Jenže "říct" páteři, jak přesně má zasadit obratle do sebe tak, aby pasovaly, poručit bílé a šedé hmotě aby se prostě spojila a fungovala, to nejde. Trvá to dlouho a bere to moc síly. Nervové dráhy jsou extrémě složitá záležitost. Spojit neurity a dendrity tak, jak se má, když jsou jich tam miliony. A nesmíte udělat ani chybičku. Byla jsem na sebe pěkně naštvaná. V dost nemožné situaci. Nedostanu se odsud... došlo mi, že asi strávím noc léčením páteře ležící téměř pod koňským zadkem. To to to pěkně začíná...paráda! Vážně! Druhá věc však způsobila, že bych na té zemi raději ležela několik týdnů. Někdo promluvil. A v návaznosti na hlas se mi do zorného pole vnořila blonďatá hlava našeho vládce a zaclonila výhled na oblohu. Né! To ne, vážně! Doufám že viděl můj úžasný pád. Teď si bude myslet že má fakt neschopné pomocníky. Díval se na mě starostlivýma modrýma očima, a já musela zavřít oči, abych se nemusela dívat své hambě do očí. Bojovala jsem s pokušením podhrabat se studem až do openu. Jenže i kdyby to šlo, brání mi v tom takový nepodstatný detail, že moje nohy jsou mi teď asi tak platné jako kdybych si je pověsila na krk místo ozdoby... Naléhavost v jeho hlase mě překvapila. To je v pořádku, vážně...Magiee je jen nějaká neklidná... vstala bych a odešla. Jenže to nejde. Vlastně se ani neposadím. Jen zvednu hlavu. Proč ze všech lidí zrovna on.... Nerada přiznávám barvu, ale jinak to asi nepůjde. Jenom...no, nemůžu hýbat nohama, ale to bude v pořádku, vyléčím se, tak za den nebo za dva.....podle toho jak moc se poškodila páteř. Podle tohojak moc sepoškodila páteř? Děláš si srandu? bude si mysletže umíráš! zavřeštím sama na sebe ale už je pozdě. Těší mě jeho rytířkost, ale takhle to být nemělo. Měla jsem ho ohromit nějakým hrdinským činem, třeba přivedení zajatce z openu nebo vymožením důležité informace, aby ke mne pocítil náklonost. Ne se neschopně válet na zemi v prachu. Za co! Sakra, za co?!

Rima Jeevas - 25. června 2011 22:26

Open My Heart Stále vyděšená jsem stála před dveřmi. Začala jsem se motat, tak jsem se musela opřít o sochu. Zašpinila jsem jí od krve a tak mi došlo, že tohle neprojde. Co teď …Rozhlédla jsem se kolem. Postřehla jsem Ariannu, která se na mě vyděšeně dívala. Nebylo mi příjemný, že jsem na ní narazila. Nejradši bych odešla do pokoje a všechno si udělala sama. To bohužel nešlo. Zeptala se sice, co se stalo, ale já nebyla schopná mluvit. Nastalo trapné ticho a já přemýšlela, jestli se nepokusit to nějak vysvětlit. Když jsem si začala cosi připravovat, vtrhla sem i ES. Tohle jsem zrovna nepotřebovala … Povzdechla jsem si. Krev stále tekla a já měla krví nasáklé oblečení. Ježišmarja, snad to půjde vyprat. Když se zeptala na výcvikovou místnost, jen jsem přikývla. Neměla jsem náladu si o tom s někým vyprávět. Když přiběhl nějaký opeňan, tak jsem se cítila ještě hůř. Cítila jsem se neuvěřitelně trapně a měla jsem chuť se někam zahrabat a nevylézat ven. Snad to někdo neřekne Rilovi … Ten by asi moc nadšený nebyl. Neodpovídala jsem na jeho dotaz, vnímala jsem jen ES. Odešla jsem s ní na ošetřovnu a lehce jsem si povzdechla. ,,Mrzí mě to. Prostě … Jen jsem chtěla -“ zarazím se, není nejlepší mluvit o tom, že tohle všechno jsem dělala kvůli jedné osobě – Rileymu. ,,ES … Prosím, neříkej to Rilovi. Vlastně .. Neříkej to nikomu. Nejsem za to na sebe hrdá.“ V reálném světě? No bezva Rim, už si něco zační vymýšlet. Moje matka nebyla nadšená, když jsem přišla domů s nějakým zraněním. Začal brutální výslech a nikdy nebyla šance, že by si nevšimla. ,,Jasně. Děkuju.“ Podívám se na své obvázané ruky. Vstanu z lehátka a rozejdu se též ke dveřím. Další Opeňan? Podívala jsem se na něj a podvědomně jsem se na něj usmála. Mířila jsem zpět na svůj pokoj a začala se svlékat. Ze šatníku jsem začala vybírat nějaké oblečení. Vybrala jsem si pohodlné tričko a krátké šortky. Špinavé oblečení jsem nechala vyčistit a vrátila je zpátky do šatníku. Lehla jsem si na postel a vybavovala si něco z výcvikové místnosti. Co jsem to dnes jen prováděla … Já věděla, že tam nemám lozit … Když mě vyděsilo tohle, co je pak v těch vedlejších? Přetočila jsem se na druhý bok a z šuplíku jsem opět vytáhla fotku mého kamaráda. Ach Riley, kdybys jen věděl, co jsem kvůli tobě dělala. Asi by sis ťukal na čelo … Přejedu prsty přes fotku a lehce se usměji. Ta bolest, ten pocit, jak mi projíždí ostré nože rukou mě vudou doprovázet navždy. Jen doufám, že si zvyknu. Nerada bych, abych se pokaždé takhle zhroutila. Asi bych moc užitečná nebyla. Dívala jsem se na fotku tak dlouho, až jsem to nevydržela a usnula.

Marcus -Mello- Archer - 27. června 2011 20:55

Ellezzie - Pokus o záchranu Po několika minutách je mi jasné, že se Sue už nejspíš nepostaví. Kdyby mohla, pak by to po pádu zaručeně udělala, zvlášť když jí pud sebezáchovy nutil vyhnout se nebezpečí, které představovala splašená klisna. Jaké štěstí, že zvíře bylo včas chyceno a odvedeno do dostatečně dobré vzdálenosti ,,V pořádku? Fakt?" povytáhnu obočí, samozřejmě jsem jí nevěřil ani slovo. Někdo by se nejspíš s tak průhlednou lží spokojil, ale já ne. Nestudoval jsem medicínu proto, abych uvěřil povídačce, že poraněná páteř není nic vážného. Teprve teď si uvědomím, co má Sue vlastně na sobě. Nadýchané žluté šaty se zelenými čtyřlístky působí dojmem, jako by právě vyšla z přehlídkového mola a ne ze stáje. V tomhle chtěla jezdit ? Co je to proboha za nápady? Kysele se zašklebím, ženy v sedle byly stejnou pohromou, jako například za volantem. ,,Tohle je oblečení na vyjížďku, Suzannah?" zaptám se káravě, její nápady, leč byly originální odpovídali uvažování malého dítětě. Zranění utrpěná v jiných dimenzích si ostatní odnášeli i do reálného světa, proto bylo nutné být zvlášť opatrný. Suzannah viditelně brala zásady bezpečnosti na lehkou váhu. Takže nemůže hýbat nohama. Fantastické. Poraněná páteř byla mnohem závažnějším problémem, než například odřená kolena. Musel jsem jednat. Pokud možno hned. Nemohl jsem nechat Sue ležet na zemi. Potřebovala klidné prostředí, vhodné k regeneraci. ,,Odnesu tě do paláce. Uvidíme, co se s tím dá dělat." s těmito slovy jí vezmu do náruče. Teprve teď si uvědomím, jak moc je rusovláska drobná. Nemohla být o moc větší než Yen, nebo Lucy. Její váhu jsem vůbec necítil. Ellezzijské bojovnice sice nevynikaly svou výškou, o to víc ale překvapovaly silou svých schopností. Opatrně vystoupám po schodech a zamířím do jedné ze svých komnat. Tady by nás nikdo rušit neměl.. Velmi obezřetně položím Sue na velkou postel a starostlivě se na ní podívám. Nevypadala nejlépe, ale nechtěl jsem jí zbytečně přidělávat starosti. S povzdechem přiložím ruku na její rozpálené čelo. Ač si to možná neuvědomovala, mohla na následky duševního otřesu ztratit i vědomí. ,,Budeš v pohodě, jasný?" vykouzlím na tváři jen pro ní ten nejpovzbudivější úsměv. Vedle mě se objeví Elan, který nejspíše celou dobu odpočíval ve druhé místnosti. Zamyšleně podrbu bílého tygra za ušima a pohled znovu upřu na zraněnou Suzannah. Jeden astrální den jsou dvě hodiny reálného času. Měla by si pospíšit. Nechci na ní zbytečně spěchat, zvlášť když se vzpamatovávala ze silného emocionálního prožitku, proto se jí alespoň pokusím srazit teplotu pomocí studeného obkladu. Následně si udělám pohodlí v křesle naproti posteli. Tohle vůbec není dobré. Ellezzie si nemůže dovolit přijít o dalšího člověka. Ne, když se blíží válka s Openem! Myšlenky se mi nedobrovolně zatoulají k Eve. Nechtěl jsem nad její ztrátou přemýšlet. Ne teď. Ty by jsi věděla, jak mě uklidnit, že? Tak proč jsi mě opustila tak brzy?

Lucy Rower - 28. června 2011 01:31

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Nabídka, která se neodmítá Nedokážu se ubránit nepatrnému úsměvu, když si tak v mysli přehrávám jeho otázku o mé zkušenosti se zašíváním. Copak jsem byla opravdu tak přesvědčivá, nebo se prostě a jednoduše snaží být hodný? Kdo ví, ale i kdyby to mohla být ta možnost druhá, naplnilo mě to pocitem pýchy. Připadalo mi, jako kdybych právě udělala něco skutečně záslužného, za což bych na sebe mohla být po právu hrdá. Mohla jsem na onu otázku pouze přikývnout, jelikož tohle byla skutečně má první zkušenost se zašíváním krvavých a ošklivě hlubokých ran, i když to možná tak ani nevypadalo. Mohla jsem být jedině ráda, že díky svým nespočitatelným úrazům už jsem na takové výjevy zvyklá, přeci jenom už jsem měla něco za sebou. Připadalo mi to komické, ale v tuhle chvíli jsem snad za tuhle drsnou a bolestivou zkušenost byla své matce vděčná, díky ní jsem totiž mohla být prospěšná velice blízké osobě. Samozřejmě jsem si o sobě nemyslela, že bych nyní mohla v jeho očích nějak stoupnout, vlastně mě to ani nenapadlo. Spíš to bylo takové malé vítězství pro mě, kterým jsem si dodala trochu odvahy udržet si jeho blízkost. Vždycky jsem se brala jako někdo, kdo je opravdu hodně nízko na potravinovém žebříčku. Navíc si to myslelo víc lidí v mém okolí, a proto pro mne nebyl žádný problém na to přistoupit. Je to vlastně jednodušší, nikdo po vás nic nechce, nic se vám nesvěří, protože si všichni myslí, že nic nezvládnete a jste naprosto bezcenní. Samozřejmě to přináší i jistá negativa, jako menší nárok na životní prostor a občasné střety, aby si na vás ostatní zvětšili ego, ale tak pro mě už jsou to jisté vcelku zanedbatelné věci. Prostě jsem to přijala jako součást svého života a tím to pro mne taky haslo. Ukončím své fantazírování, když na mě Mello po chvíli opět promluví. I když mě děsil nadcházející úkol, kterého se budu muset zmocnit a pokusit se ho proměnit ve velký úspěch, nyní jsem se jím nechtěla zabývat. Budu mít spoustu času se jím deprimovat, ale právě teď to bylo nepotřebné. Proč si kazit ty krásné chvilky, když víkend se už pomalu blíží ke konci a tím pádem i naše setkání? Přeběhne mi mráz po zádech - obávala jsem se, že tímhle by taky náš střet mohl končit. Nemysli hned na to nejhorší… Poradím si v duchu, jelikož stresovat se právě v tuhle chvíli těmito věcmi bylo nadmíru mimo. Taky si nemusím pokaždé, když se mi přihodí něco krásného, všechno kazit svým pesimistickým myšlením. Beze slova odložím desky zpátky na stůl, kde měli své čestné místo předtím, a natáhnu se pro onen zmiňovaný šátek, který mu poté dám kolem krku. Stačilo se mi k němu přiblížit jenom na pár kroků a už mi srdce málem vyskočilo z hrudi. Byl to zvláštní pocit, který jsem nemohla přirovnat k ničemu, co jsem zažila předtím. Samozřejmě, i když mě matka mlátila, srdce se mi taky rozbušilo rychleji, ale tento jev doprovázely naprosto jiné myšlenky a emoce. Měla jsem radost, že konečně poslechl mé rady a jde si dokonce bez jakéhokoli odporu lehnout. Musel se cítit opravdu vyčerpaně, když na moje návrhy okamžitě přistoupil, ani se nesnažil zachovat si svou vzpurnost. I když mě to těšilo, na druhou stranu se ozvala starost o něj. Skutečně mu muselo být hodně mizerně, když se nezmohl na sebemenší odpor, nepadlo ani jedno jediné slůvko. Starostlivě si ho prohlédnu od hlavy až k patě. Sleduji, jak se zvedá na nohy a přitom jsem připravená ho v každém případě zachytit, kdyby se mu třeba zatočila hlava nebo něco podobného. Nebyla jsem si jistá, jestli bych vůbec zvládla se svou silou udržet jeho váhu, ale kdybych to ani nezkusila, nemohla bych se mu potom podívat do očí. Dávka morfia může být pro tělo velká zátěž a ne každý organismus jí musí skousnout. Pomalu ho sleduji až do ložnice, kdyby se přeci jenom náhodou něco stalo. Nehodlala jsem nic riskovat, jelikož jsem to byla především já, kdo ho do celé téhle operace nutil a to velice neférovou formou. Ovšem i když to byla velká podpásovka, nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo a litovala bych toho. Po jeho dalších slovech jsem měla co dělat, abych na něj nezůstala zírat s doširoka otevřenou pusou. Cítila jsem, jak se mi po celém těle rozlévá hřejivý pocit radosti, a nedokážu se ubránit přirozené reakci v podobě pokřiveného úsměvu. “Ještě se dojdu napít, jdi napřed…“ Mávnu směrem k posteli, otočím se o sto osmdesát stupňů a rázuji si to ven z místnosti. S co největší opatrností a šetrností zavřu dveře, aby to bylo co nejméně slyšet, a následně se o ně opřu, neschopná dalšího kroku. Cítím, jak se mi do obličeje hrne krev, a moje tváře začínají projevovat známky nadměrného prokrvování. Přitisknu si k nim dlaně a na chvíli zavřu oči, neschopna se nadechnout. Měla jsem chuť se štípnout, abych se přesvědčila, že tohle skutečně není pouhý projev mé fantazie angažovaný v až moc reálném snu. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam stála, neschopná jediného pohybu, s očima nepřítomně zapíchnutýma do dálky a cudným úsměvem na rtech, dlaně neustále přitisknuté k dosud hořícím tvářím. Nemohla jsem uvěřit, že mi před chvílí skutečně něco takového nabídl, rozhodně mě to zaskočilo, jelikož jsem neočekávala tak velkorysou nabídku. Od začátku až do konce mě každá další chvíle zaskočila a já nebyla schopná pohotově zareagovat, protože každičká věc pro mě byla novým krokem do neznáma. Když už jsem se té situace nabažila do sytosti, konečně se odpíchnu od dveří a tiše našlapujíc se vydám do kuchyně. Kdyby bylo zapotřebí, byla bych snad schopná plazit se i po zemi, jenom abych ho neprobudila. Byla jsem schopná pro něj udělat všechno, což bylo vcelku děsivé na to, že jsme teprve dnes začali navazovat nás intimní vztah. Byla jsem si vědoma toho, že bych se měla pokoušet aspoň ze začátku trochu krotit, chlapi nemají rádi, když mu ženská ukazuje, že je na něm až moc závislá. Zastavím se u kuchyňské linky a stisknu si kořen nosu, ve snaze konečně se z předešlé situace uklidnit. Bylo hrozně těžké držet svoje city na uzdě, když byly tak intenzivní a pro mě nové, takže jsem nevěděla, jak se s nimi vypořádat a zároveň je ještě k tomu zkrotit. Slyšela jsem spoustu věcí o první opravdové a osudové lásce, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být až tak silné. Natočím si sklenici vody, a zatímco usrkávám příjemně vychlazené tekutiny, která mi pomáhá zbavovat se posledních horkých míst na mých tvářích, přemítám si v hlavě vše, co se tento víkend stalo. S mým překvapením jsem si všechno pamatovala celkem s přesností, i když jsem od léků byla odloučena už víc jak čtyřiadvacet hodin. Ovšem jako náhradu za tyhle uchovalé a velice drahé vzpomínky se mi naprosto vytratily z mysli předešlé dny mého života. Ne, že bych je k existenci nějak potřebovala, ale i tak je to vcelku nepříjemné zjištění. Marcus… Proletí mi hlavou myšlenka, jako zběsilé tornádo a veškeré mé obavy jsou náhle fuč. Byl to snad Osud, že z toho minima jmen, co jsem si pamatovala, bylo tohle to první, které mi vytanulo na mysli? Připadalo mi, jako kdybych už do toho bolestivého života, plného podezřelých náhod, kterými mě matka každou chvíli zraňovala, nepatřila. Nebyl to už můj život, náhle se mi otevřely dveře do jiného světa, za kterými na mě čekal pohledný modrooký blonďák s otevřenou náručí. Tamto byla zapomenutá minulost, nad kterou bych jenom mávla rukou, kdybych se tam nemusela vrátit. Odložím poloprázdnou sklenici do dřezu a pomalu se vydám zpátky do pokoje. Mello v tu chvíli už dávno spal a zdálo se, že by ho neprobudil ani letecký nálet bombardérů. Postavím se na druhou stranu postele a sleduji jeho spící tvář. Na jak dlouho mi tohle bude odepřeno, až budu nucena se opět navrátit do svého starého života? V tu chvíli jsem si ani neuvědomovala, že se mě moje matka pokusila zbavit a vůbec jsem nemyslela na to, co se všechno může stát, až dorazím domů. Když už bych měla být upřímná, tak je to v tuhle chvíli stejně to poslední, na co bych chtěla myslet. Navíc jako bonus jsem si tuto skutečnost ani neuvědomovala. Jeho spící, nevinná tvář vypadala skutečně roztomile. Byla tak vyvážená a spokojená, toužila jsem ji vídat častěji. Položím se na kraj postele jako předtím, ležíc k němu zády. Ovšem nevydrželo mi to moc dlouho, jelikož jsem chtěla mít jeho tvář neustále na blízku. Nevím, jak dlouho jsem ho byla schopná jenom pozorovat, skoro nedýchajíc. Věděla jsem, že v tuhle chvíli není kam spěchat a nehodlala jsem se nijak moc unáhlovat. Samozřejmě moje prvotní váhavost není nekonečná, a proto se po nějaké době rozhodnu k němu trochu přiblížit. Nebyla jsem si jistá, jestli by se mu to líbilo nebo ne, kdyby byl vzhůru, ale v tuhle chvíli se obávat nemusím. Natáhnu k němu ruku a dotknu se jeho spící tváře. Věděla jsem, že je tu i riziko, že bych ho mohla probudit, ovšem věřila jsem, že morfium je dost silné. Chvilku spočinu konečky prstů na jeho kůži. Poté však ruku raději stáhnu, abych náhodou moc nepokoušela svoje dosavadní štěstí. Pohledem spočinu na jeho zdravé ruce, kterou měl volně natáhnutou podél těla. Nastřádám všechnu svou odvahu, a přitáhnu si ji blíže k sobě, obtočím kolem ní obě své hubené paže a čelo si opřu o jeho rameno. Netroufala jsem si na víc, jelikož jsem se bála o jeho druhou zraněnou ruku. Ovšem i tohle mi ke štěstí stačilo. I když jsem nechtěla usínat, jelikož jsem se bála o svoje drahocenné vzpomínky, i přes všechen odpor, který jsem únavě vynaložila, po nějaké chvíli prohrávám svůj boj a upadám do říše snů. Bylo to hodně dlouho, co jsem naposledy byla schopná usnout tak brzy. Mé poruchy spánku mi často přivozovaly nepříjemné situace, jako byly probdělé noci. Zvykla jsem si, ostatně jako na vše ostatní. Jenže dnešek byl výjimkou, bohužel jednou z velmi mála. Obvykle se mi takhle dobře usínalo vždycky, když se stalo něco pěkného. Když jsem se kupříkladu dostala na školu, nebo když měla matka až převážně dobrou náladu a dokonce mě přizvala k večeři, jako polovičního člena rodiny. V ten večer jsem si dokonce připadala na pozici psa, který se však v rodině spíš objevil náhodou. Cítila jsem příjemné teplo, které obepínalo celé mé tělo. Vychutnávala jsem si ten pocit, neuvědomujíc, v jaké situaci se nyní nacházím. Zhluboka se nadechnu, očekávajíc onen nijaký vzduch z mého pokoje, ale místo toho mě praští do nosu příjemná vůně, která mi byla důvěrně známá. V tu chvíli mi proletí všechny včerejší události hlavou. Bezmyšlenkovitě otevřu oči, ovšem nevidím vůbec nic, jelikož můj obličej je v nynější chvíli zabořený do Mellovy hrudi. I kdybych se měla dusit, nejspíš bych se od něj neodvrátila. Ono teplo způsobovaly především jeho ruce, které pokrývaly skoro celá má záda. V jeho náruči jsem se mohla schovat, cítila jsem ten příjemný pocit, kdy mi připadalo, že jsem chráněna před celým světem. Srdce se mi radostně rozbušilo, tohle bylo snad to nejkrásnější ráno, co jsem kdy v životě zažila. Ovšem ještě víc šokující bylo, jak silně jsem se tiskla já k němu. Ruce jsem měla obemknutá kolem jeho zad na stejný způsob, až mě z toho začaly bolet šlachy, jako kdybych se ho už nikdy nechtěla pustit. Překvapeně stisk povolím a vzhlédnu vzhůru, směrem k jeho obličeji, který vypadá stejně jako večer – roztomile, nedotčen nástrahami kruté reality. Jenom tenhle pohled způsobí, že moje líce chytí narůžovělou barvu. Přes Mellovo rameno se podívám na budík, který ležel na nočním stolku. Mám co dělat, abych nezalapala po dechu, jelikož na mě bylo až krutě pozdě. Už celé dva roky jsem nenaspala víc jak šest hodin – ovšem to jsem ještě musela mít hodně štěstí, když se to přehouplo přes čtyři a najednou jsem spala ještě skoro o necelé tři hodiny déle. I když bych velice ráda tyhle chvíle o něco protáhla, nechtěla jsem ho probudit. Navíc když jsem spala dlouho, vypadla jsem prý jako medvídě, které vylezlo po zimním spánku z nory. Bratr říká, že to bylo vždy hrozně roztomilé, ale kdo by mu věřil. Měla jsem jediné štěstí, že díky jemnosti mých vlasů se nikdy nepřetvarovaly do hrozivých patvarů, ale zůstanou prakticky neporušené. I přes to všechno jsem chtěla, aby mě vždy viděl jako pěknou, co se mých možností týče. Vymaním se z jeho pevného sevření, ač to dělám velice nerada. Když se postavím na nohy, mám chvíli nehoráznou chuť otočit se zpátky a opět se k němu silně přitisknout, připomenout si, že to všechno nebyl jenom blud. Naštěstí však svou touhu přemohu a tichoučce se vydám směrem ke dveřím. Když už se dotýkám kliky, ještě jednou se otočím za jeho spící tváří. Ani jeden z nás nemohl přesně vědět, kdy se na ni budu moct zase takhle podívat. Náhle jsem se od něho nemohla odvrátit, skoro jako kdybych přimrzla na místě. Přála jsem si, aby onen okamžik trval co nejdéle…

Dianne *Diamond* Halm - 29. června 2011 19:36

Domov - Ellezzie Seběhlo se to jako v nějakém filmu. Nevnímala jsem svoje reakce, ani reakce ostatních. Cítila jsem jen chlad, který mi prostupoval všemi údy. Záchrana přišla až v podobě Chrisovy bundy. Něco jsem děkovně zamumlala a dále již hleděla z kabiny ven. Moje myšlenky byly opět na míle daleko odsud. Osaměla jsem. ,,Mějte se." zadrkotala jsem zuby a vyškrábala se z prázdné kabinky. Každý si šel svou cestou, a tak jsem usoudila, že nejrozumnějším nápadem bude jít domů. Kamenitá cesta, pokrytá náledím, vytvořila nádhernou skluzavku, která je pro mé podpatky naprosto nevyhovující. S lehkým povzdechem se šnečím tempem vydám směrem pryč z lunaparku, abych se domů dostala v nějakou brzkou hodinu. Asi jsem se znemožnila... No, nevadí. Přinejlepším Chrise už vůbec neuvidím, pokud nebude pořád s Ariannou. Sakra, to ten chlap musí bejt všude, kde jsem i já? Ze zamyšlení mne vytrhne až neznámá bolest, vycházející z mého kotníku. Aniž bych si toho všimla, tak jsem s náležitou elegancí nejspíše kecla na zadek a odnesl to můj kotník, který začínal pomalu natékat. ,,Ksakru!" zasykla jsem a s pomocí plotu se postavila. Lodičky opravdu nebyly to nejlepší řešení na téhle ledovce. S mokrými šaty a zraněným kotníkem jsem dopajdala až ke stanovišti taxíků. Mlčky jsem do jednoho žlutého křápu nasedla. Řidiči jsem nadiktovala adresu a nechala se odvést až domů. Nálada na bodu mrazu. Jakmile jsem postaršímu chlapovi vrazila příslušný obnos, dokulhala jsem až do bezpečí našeho domu. Po obličeji mne pohladila známá vůně domácích sušenek. Vypadalo to, že šéf opět pekl. Lodičky jsem odhodila do kouta. S úlevou jsem se svalila na postel a z lékárničky vytáhla zpevňovací obinadlo. Po důkladném prohmatu kotníku jsem si jej zpevnila. Nic víc se teď dělat nedalo. Promoklé šaty skončily v koši na prádlo a Chrisova bunda na věšáku. Alespoň nějaká trofej. Převlékla jsem se do pohodlných jeansů, fialové lila halenky a teploučkého svetříku. Vůně pečených sladkostí mne zlákala k tomu, abych navštívila kuchyň. ,,Kde jsi byla, Froggy?" zeptal se, jakmile spatřil můj kotník. Posadila jsem se k malému stolku a zvedla oči v sloup. ,,Osobní záležitosti, Turnere. Trochu jsem si užívala." Z talířku jsem ukradla jednu ze sušenek a spokojeně jí začala cumlat. ,,Jesse mi o tom detailně vyprávěl, Froggy. Měla bys být opatrnější, někdo tě ještě pozná, nehledě na to, co nosíš na prstech. Dávej si bacha, nechceš snad, abychom skončili v base, nebo jo?" Tázavě se na mne zadíval. Zavrtěla jsem němě hlavou. Turner byl pro mne něco, jako nevlastní otec. Vděčila jsem mu prakticky za všechno. Budu muset Ellezzi skrývat líp. Neurčitě jsem mávla rukou, snědla dalších pár sušenek. ,,Jsem unavená, jdu si lehnout, abych byla fit na tu večerní akci." Turner spokojeně kývl hlavou. S pocitem zadostiučinění jsem vyklouzla zpět do svého pokoje. Rozvalila jsem se na měkkoučkých peřínách a povzdechla si. Přivřela jsem oči. Byl čas vrátit se domů. Obraz dokonalé, nespoutané přírody. Zurčící vodopád. Otevřela jsem oči. Nádvoří našeho hradu. Spokojeně jsem se nadechla svěžího vzduchu. Zarazila jsem se. Něco tu nebylo v pořádku. Co tu dělá Revel a Maggie? Proti mne stáli dva koně, patřící Sue a Mellovi. S povzednutým obočím jsem raději zamířila do stáje. Co se asi stalo? Nestává se moc často, že by Mello s někým někde jezdit. A zrovna Sue? Že by milenecký poměr? Neštěsté? Tajné informace? Nechala jsem vše odnést kamsi do dálky a vrátila se do přítomnosti. ,,Ahoj chlapče." Mé ruce spočinou na sametovém nose vysokého vraníka, který spokojeně zařehtá. ,,Taky se mi stýskalo, Erebe." zašeptám a prsty mu projedu hřívou. Pustím se do čištění a hřebelcování. Zanedlouho mám po práci a tak nezbývá, než ho osedlat. Se šťastným úsměvem nasednu a pobídnu koně do cvalu. Má cesta směřuje do pralesa, který je pro Ellezzi tak typický. Vnímám jen přírodu kolem sebe, její klid a krásu. Nechám Ereba, aby si šel svou vlastní cestou, miluje volnost. O několik desítek minut později jsme uprostřed lesa, obklopeni zelenou. Mou pozornost zaujme až dívka, kterou jsem u nás nikdy předtím neviděla. Zřejmě novačka. Mlčky Ereba zastavím a seskočím. ,,Ahoj, ty budeš asi nová, viď?" promluvím autoritativním, trochu chladným hlasem. Kotník mi chůzi trochu ztěžuje, ale i přes to za chvíli stojím u Samanthy. Při pohledu na ní mi začne docházet, čí asi nejspíš bude. ,,Ty budeš ta Thomasova, viď? Chlap jeden bláznivej, ani o novou krev se postarat nedokáže... Já jsem Dianne, v Ellezzi známá jako Diamond. Pojď, vezmu tě do hradu, myslím, že přesně vím o někom, kdo by se tě mohl ujmout." usměju se a podám dívce ruku na pozdrav. Erebos tiše zafrká. Sude bude určitě ráda. Snad se jí nic nestalo...

Suzannah *Sue* DeLoree - 29. června 2011 19:49

Ellezzie-potupné, až se moje ego válí v prachu Skousnu se do rtu. Vydrž to, vydrž to, vydrž to....to překonáme... je to tak potupné. Chce se mi řvát a vylétnout z tohohle těla. Což samozřejmě nejde, protože je astrální, a duši nemůžete svlíkat jako vrstvy cibule. Nemůžu mít ještě víc smůly, žejo.... Ale můžu. To víte že můžu. Jasně...moje šaty. Někdo, kdo strávil celej život v džínách to asi nepochopí žejo... myslím si trochu naštvaně. Samozřejmě si nechci připustit, že by měl pravdu. Tedy, samozřejmě že to vím, ale moje uražená ješitnost tu skutečnost prostě okázale ignoruje. Já vím. vymáčknu ze sebe nakonec. Připadám si jako zmoklá slepice. Jenže jakmile jsem sem přišla, chtěla jsem projet Maggie...a moc sem se nezamýšlela nad tím, co mám na sobě. Omlouvám se. dodám po chviličce s notnou dávkou sebezapření. To je situace...že by Maggie vyplašil čtyřlístkový potisk? Třeba se přejedla jetele..., pomyslím si trochu ironicky. Jsem moc ráda, že mě Vládce nemůže slyšet. I když přišel, aby ti pomohl...neměla bys na něj být naštvaná... promluví ta rozumější část mozku. Vlastně je to od nej hezké že sem hned přišel...bez něj bych tuležela do dalšího dne v písku a prachu. a pak, sotva postřehnu co řekne a najedniou si mne nečekanou silou přitáhne do náruče. Přerušené míšní nervy mají asi vliv na mozek. Jak jinak bych v té situaci mohla nenápadně našpulit rty a doufat, že se mi plní to, co jsem si vysnila... Nakloň se ještě o kousek blíž... Suzannah se na kratičký okamžik vznášela v růžovém nebi plném brandu a mašlí do vlasů... jenže pak spadla okamžite na zem. Ukázalo se, že Vládce vůbec neměl v úmyslu mě líbat, i když ani ne před vteřinou mi to připadalo nemožné. Opatrně vyrazil k paláci a stoupal po schodech. Alespoň vrhá ty starostlivé pohledy... stále moc nechápu, jak můžu takhle blbnout, když mám tělo víceméně přeštípnuté napůl. Užívám si teplo, sálající z jeho těla, z hrudi, od které mě dělí pouze černá hedvábná košile. Cítím svaly na rukou, které se nepatrně napínají pod mou váhou. Cítím, jak tlumí vlastním tělem každý krok, aby se ke mě dostalo co možná nejméně otřesů. Také cítím, že je mi najednou nesnesitelné vedro. No, horečka by toho vysvětlovala víc než dost... vlastně mě to trochu uklidní, že můj mozek je tak trochu mimo provoz, když produkuje takovéhle myšlenky a představy. Sotva potřehnu, kam mě nese, když mne opatrně položí na postel. Stále se nade mnou sklání, v tom okamžiku kdy ze mne stáhne svoje ruce a kouká jasně modrýma očima... Uklidni se, uklidni se, uklidni se... Pomalu se propadám víc a víc do říše představ a iluzí. Vládce se ke mne nakloní a sáhne mi na čelo. Pak se skloní blíž, ještě blíž, až má ústa skoro u mého ucha... Ty jsi moje nejmilejší, Suzannah...jsi naše nejlepší bojovnice, z celé Ellezie. A proto si zasloužíš zvláštní péči, zvláštní pozornost... V tu chvíli to všechno zmizí. Vládce mi sice stále sahá na čeho, ale jen kontroluje teplotu. Sice neco říká, ale nevypadá to, že by se mi snažil šeptat roztomilá slovíčka. budu...děkuju... zamumlám mu v odpověď tak zřetelně, jak jen jsem schopná. Měla bych spustit léčení.....nesmím to odkládat... uvědomím si matně. A tak, schvácená horečkou, snaže se udržet pozornost a nic nepoplést, začnu v duchu odříkávat páteři, obratlům, a všem nervovým zakončením, jak se mají spoji tznovu. Téměř okamžitě po dokončení pokynů mě začnou svrbit záda. Nejdřív je to jen takové mravenčení, které po pár minutách přejde v regulérní bolest, když mi přeskočí jeden obratel, až to hlasitě rupne. Zrak se definitivně rozostřil. Poslední co vídím, je chlupatá tygří hlava. Ale nevím jestli je to skutečné, nebo jen další výtvor mysli schvácené horečkou. A scéna se najednou uplně změní. Běžím po louce plné květů. Jsou červené, modré, žluté, i černě tečkované. Je nádherný sluneční den, a mám na sobě jen šifonovou košilku. Rosa na trávě mi hladí plosky nohou s hedvábnou jemností. pak se tam objeví náš vládce. Nedivím se, že tam je, svlečený do půl těla, jen v tmavých koupacích kraťasech. Mám pocit, že přesně takhle to má být, a tak to do sebe zapadá. Jedině takhle je to správně. Nic neříká, jen se dívá zkoumavým pohledem malého dítěte. utíkej...... zašeptá. Ale proč? Proč mám utíkat? Utíkej...... pak se rozeběhne proti mě. Ale já neutíkám. Natáhnu k němu ruku v očekávání, až se dotkneme, a pak se to stane a my splyneme v jedinou bytost... Najednou jsem v místnosti, kde všechny stěny jsou pokryté dřevěnými lištami. Jako ve finské sauně... a ona to opravdu je sauna. Poznám to podle toho, že na jednom ze sedátek sedí naprosto nahý hnědovlasý muž, kterému padají vlasy do obličeje. Proti své vůli si pomyslím, že jeho tělo nevypadá vůbec špatně. Je štíhlý, ale pod napnutou kůží vystupují svaly, vypěstované spíše prací než hodinami v posilovně. Neposadíš se ke mě, Suzannah? muž vzhlédne, usměje se a zadová se na mě pronikavýma očima. A tu osužku odlož...bez ní ti to bude víc slušet. řekne jakoby nic, a já si s hrůzou uvědomím, že mám kolem sebe opravdu jen bílou osušku. Ale...ale.... breptám. Já nemůžu! Valerie, nemůžů! jsem z toho skoro zoufalá. Nevím proč, jen vím, že k němu za žádných okolností nesmím. Přitáhnu si osušku ještě více k tělu. Nesmíš? To je mi ale vážně moc líto.... pomalu se zvedne. Couvnu, ale narazím na další dřevěnou stěnu. Snažím se nedívat, ačkoli teď už nabízí mým očím uplně všechno. Moc mě mrzí,že sis vybrala tuhle cestu....... zašeptal hlasem náhle plným citu. Pak skočil. Ještě v letu se začal měnit v něco chlupatého. Něco s velkými, ostrými tesáky, které se mi v zápětí zasekly pod klíční kost... ááááááááá nééééééééééééééé!!! zavřeštím, a najednou jsem zpět v pokoji, který jsem opustila. Už vidím o trošku jasněji, ale ne o moc. Vládce sedí v křesně a drbe na hlavě svého tygra. Přesto se mi stále ještě v hlavě míchají obrazy, co je halucinace a co skutečnost...bojím se, že na mě skočí něco s velkými tesáky, třeba ten tygr....ale tamto bylo přece hnědé...a vlastně to byl Valerius... Pomoc... zašeptám, skoro zakňourám. Pak se mi ale protočí oči, a kolem měnení nic, než tma.

Riley Strife * Borec * - 29. června 2011 22:58

U Samanthy Tristan se má nakonec k odchodu a já jsem rád, že se slova ujala Tia, která mi podstatně ulehčila práci. Tedy alespoň co se popisu Openu týče. Stále nás ještě čekala teoretická a praktická část výuky tranzu. Sam měla oproti nám všem jednu velkou výhodu - Byla podstatně mladší a snaživější, což znamenalo, že by se mohla astrální projekci naučit mnohem rychleji. Když jsem byl ještě malý, uměl jsem ovládat své sny, aniž bych věděl jak. Podle matky jsem si dokonce vytvářel imaginární přátele, se kterými jsem si povídal. Během dospívání jsem ale samozřejmě na tyto události zcela zapomněl. Kdysi byl život mnohem snadnější. Kéž by to šlo vrátit. Užíval jsem si dětskou bezstarostnost a nezabýval se slávou, ani zástupem fanoušků, čekajících na autogram. ,, Poslouchej mě prosím pozorně. Aby jsi se mohla dostat do jiných dimenzích, musíš umět astrálně cestovat. Slyšela jsi o tom už někdy ? Když opustíš své hmotné tělo, můžeš navšítiv světy, o kterých se ti ani nesnilo. " vysvětlím jí vše tou nejlehčí formou, jakou jen dokážu. ,, Pokud se chceš dostat z reálného těla, musíš přinutit astrální, aby se odpojilo. Není to jednoduché, protože přesně tohle se s člověkem stane během smrti. Tvým úkolem je přesvědčit druhé tělo, že umírá. Zní to divně, co ? " na tváři se mi objeví povzbudivý úsměv, nechtěl jsem celou situaci zbytečně dramatizovat. ,, Hlavně se nesmíš bát. Vlastně je to docela zábava. Uvolníš se a myslíš na něco krásného. Tím se dostaneš do tranzu. Vycestovat pak můžeš snadno. " V tu samou chvíli mi začne vyzvánět mobilní telefon. Co kdo po mně chce ? Podivím se když zjistím, že mi volá Carter. ,, Co se děje ? " zeptám se překvapeně. Oba bodyguardi dobře věděli, že se u Samanthy nějakou dobu zdržím. Tak proč mi volají ? ,, Riley, před domem stojí novináři. Nevypadá to bezpečně, měli bychom.. " aniž by Carter stačil větu doříct, přeruším ho ,, Výborně, jdu za nimi. Nemějte o mě starost. " řeknu stručně a poté zavěsím. Jak nás našli ? To je teď vlastně jedno. S omluvným výrazem se otočím na Tiu a malou Sam ,, Omluvte mě na chvíli, brzy budu zpět. Katio, vezmi to na chvíli za mě. " Sebevědomě výjdu ze dveří, kde už stojí Avery s Carterem. ,, Zvládnu to sám. " upozorním je, a pomalu se rozejdu do zahrady, kde čeká obrovské množství novinářů. ,, Znáte se s Tristanem Harveym ? Fandíte tenisovým zápasům ? " vychrlí na mě úplně první otázku. Teprve až teď si uvědomím, že i Tristan je mezi lidmi známý díky svým sportovním výkonům. ,, Jistě, jsme velmi dobří přátelé. " odpovím s klidem, jako by se jednalo o nejběžnější věc na světě. Nepotřeboval jsem lhát, zvlášť když jsme se s Tristanem opravdu znali, navíc jsme oba střežily stejné tajemství. Byl jsem tu ale kvůli něčemu jinému. Věděl jsem, že se na to zeptají. Dřív či později. A to byla moje šance. ,, Proč jste tak dlouho tajil vztah s Destiny Ricco ? Je pravda, že je v jiném stavu ? " optá se mě někdo další. Koutky úst mi nedobrovolně vylétnou nahoru. Jen počkej Destiny, teď tě ponížím jako nikdy předtím ! ,, Je to všechno jeden velký podraz ze strany slečny Ricco. " odvětím, avšak pokračuji ve vysvětlování ,, Pravdou je, že my dva jsme skuteční rivalové a nikdy se na tom nic nezměnilo. Jejím dlouho utajovaným milencem je její vlastní manažer, Jim Cartney. To on je otec toho dítěte, ne já. " řeknu přesvědčivě. Paparazzi vyděšeně koukají, tohle je určitě nenapadlo ani ve snu. Pravda, mě zprvu také ne. Ale neříká se snad, že dlouho opakovaná lež se stává pravdou ? ,, Nemám s tím nic společného. Snažili se svalit vinu na mě, aby nebyly prozrazeni. " odfrknu si znechuceně. Pozvednu hlavu. Jak se zdá, celý rozhovor byl natáčen a fotografován. Dosáhl jsem svého. Tak copak řekneš na tohle, kočko ? Otočím se na své dva bodyguardy, kteří ke mně okamžitě přiběhnou a začnou dotěrné novináře odhánět pryč. Řekl jsem přesně to, co jsem potřeboval. Nyní jsem se mohl vrátit do domu Samanthy a nerušeně pokračovat ve výcviku nové Opeňanky.

Samantha Hanks - 30. června 2011 14:38

Ellezzie Sedím na zemi na mýtině obklopená spoustou stromů. Tolik druhů zelené se po hromadě jen tak nevidí. Ono vůbec takové množství zelené pohromadě není tak snad no k vidění. Rozhodně ne v New Yorku. Škoda. Je to totiž nádhera. Ačkoliv je fakt, že být tu déle, než je nezbytně nutné, asi by to zanechalo jisté nepříznivé známky na mé psychice. Chvíli si jen tak dumám nad nesmrtelností chrousta, což je mimochodem nesmysl – chrousti umírají. Stejně jako všechno ostatní. Ze zamyšlení mě vytrhne až čísi chladný hlas. Protože jsem z původní otázky slyšela asi tak polovinu tak jenom stojím a čekám, co bude dál. Pokud to bylo něco důležitého, jistě to zopakuje. Přinejhorším mě bude mít za hluchou a nebo úplně pitomou. No co. Obojího by se dalo jistě využít. Přinejmenším k pobavení se. Za chvíli stojí u mě. „Jo, to budu nejspíš já,“ přikývnu souhlasně. „Sam,“ přijmu podanou ruku a oplatím úsměv. Nic proti svému jménu nemám, teoreticky. Jenom je mi zkrácenina milejší. Přece jenom celým jménem mi tak rád říká otec. Takže hádám přežiju, když bude jediný. Ale je to fuk. Je to jenom jméno. Jako by snad na něm záleželo. „O kom?“ zeptám se trochu zvědavě. Nemám ráda překvapení a myslím, že by bylo možná lepší vědět aspoň trochu do čeho se to pustím. Nebo spíš kdo bude ta osoba. Poslední dobou mi přijde, že se seznamuju s až příliš mnoho lidmi. Nejdřív Andrew, pak Thomas, teď Dianne… Děsivé. A hlavně mě samotné tak strašně nepodobné. Nemám přece schopnost navazovat nové známosti tak lehko. Vlastně by se spíš dalo říct, že mám větší talent na to je rozvazovat. To mi šlo vždycky skvěle. Když kůň té dívky zafrká s úsměvem se na něj otočím a jenom v duchu ho pozdravím. Nepotřebuji vypadat zase jako naprostý blázen, který se nahlas baví i se zvířaty, které vidí poprvé v životě. Na druhou stranu i oni jsou živé duše. Jenže vysvětlujte to některým lidem. Prakticky nemožné. Čekám kudy se vydáme. Protože ani kdybych sebevíc chtěla, tak se odtud rozhodně nevymotám. Přijde mi to tu všechno tak děsivě stejné. A zelené ještě k tomu. Docela by mě zajímalo, jestli tu taky mají klíšťata. Je fakt, že na mě sice nelezou, protože mám minimálně otrávenou krev, ale stejně by to nebylo od věci vědět.

Destiny Ricco - 04. července 2011 18:54

Cestou necestou Skvelý! Výborný! Přesně tohle jsem potřebovala. Zanadávám v duchu, když se blonďák otočí a jeho pohled spočine přímo na mě. Co mu mám jako teď říct?! Ahoj, jsem Destiny, z Ellezzie. Dostala jsem za úkol sledovat tě. Ne v pohodě, di dál a nevšímej si mě. Jakože tu nejsem. Všechny informace pak využiju ve válce. Jinak dobrý. Tak a teď co. Otočit se a utíkat? Praštit ho po hlavě a doufat že ztratí paměť? Chris se zachová ale naprosto nečekaně. Přinutím se na tváři vykouzlit nesmělý úsměv. ,,Kočka? Co? Ne, já..“ Začnu, ale pak mě napadne, že ta kočka by mi mohla pomoct se vymotat z téhle situace.,,Vlastně jo. Je moje.“ Povytáhnu si kalhoty, které jsou téměř na spadnutí a dojdu k němu. Špinavou, opuštěnou a vypelichanou kočku si od něj vezmu a s odporem si ji k sobě přivinu. ,,Tady jsi. Všude jsem tě hledala.“ Promluvím ke kočce ironicky. ,,Bydlím kousek odtud.“Mávnu rukou směrem neurčitým dopředu. ,, A tohle je nejkratší cesta jak se dostat domů.“Vymýšlím si. Přitom si dávám si bedlivý pozor na kontakt s očima. Buď se dívám do země, do strany, nebo na kočku. Přece jen musím být opatrná.. ,,Už musím jít, musím..Musím..Ee. Kočku vykoupat.“ Plácnu. Pak mám okamžitě chuť si jednu napálit. No tak! ,,Um. Ona se tak jmenuje víš? Kočka. Je to..Kočka je to. Už musím běžet.“Mávnu na rozloučenou. Jakmile zmizím za rohem. Oddychnu si. Fuj to bylo o fous.Kočku pustím na zem a zmizím pryč. ,, Domů slečno?“ Zeptá se John, jakmile se usadím do limuzíny.,,Jo a zatopte. Je mi zima.“ Zavrčím. Mým zvykem bylo, vybíjet si svou špatnou náladu na ostatních, ani teď to nebyla výjimka. Vezmu ovladač a pustím televizi. Mezitím co ji sleduju, si sundám z hlavy tu příšernou yperskou čepici a prohrábnu si vlasy.Nikdy víc. Tohle si už nevezmu. Mou pozornost vzápětí upoutá jakási novinářka a hluboký hlas. Zvednu hlavu a přímo proti mně na obrazovce se směje Riley Strife.,,Co to..“Sednu si blíž. Jeho slova mnou projedou jako ostrý šíp napuštěný jedem. Zblednu, zrudnu, zezelenám a nakonec můj obličej ztratí barvu. ,,Co to sakra má znamenat?“ Rozkřičím se. ,,Jim Cartney a já? Já a Jim? Panebože!“ Zpanikařím, když si všimnu nenápadného nápisu“LIVE“. ,,Panebože! Ono to jde živě!“ Jakmile limuzína zastaví před vilou, vystřelím z auta jako řízená střela a běžím domů. Rodiče sedí u televize, táta mámu podpírá a přitom strašně nadává. Sakra, jsem vyřízená. Jejich pohledy se zastaví u mě. Otec zrudne jako rajče. Opře se o stůl, v tu chvíli poznám že je zle. ,,Tati..Ne, vůbec tomu nevěřte . Přece nebudete věřit tomu idiotovi z televize.“ Bráním se. ,, Mlč!“Zakřičí máma a vrazí mi facku. Zarazím se. To je poprvé, co mě někdo z rodiny uhodil. To je poprvé v životě, co mě někdo uhodil. ,,Ty holčičko, ty máš teda pěknej malér! Je to na internetu, v televizi, bude to i v novinách! Uvědomuješ si jak si nás a sebe ponížila?!“Táta doslova řve. ,,Ale já s Jimem nic nemám! Proboha! Je to můj manažer!“ Obhajuju se. ,,Klidně si udělám test, když mi nevěříš!“ ,, Samozřejmě že s ním nic nemáš! Je to náš přítel! Nic takového by neudělal! Tady jde o veřejné ponížení! Jak jsi mohla dopustit , aby to zašlo tak daleko?! Tvé rivalství se Strifem, se táhne roky! Ale tohle je absolutní konec!“ Tentokrát se ujme slova matka. ,, Vám jde jen o sebe..“ Promluvím tiše, jakoby mi vše docházelo. ,,Vám zaleží jen na tom ,co si ostatní myslí o Vás! O mě vám nikdy nešlo!“ Rozkřičím se. Tentokrát mi dá facku otec. ,, Nedošlo ti co pro tebe děláme?! Co jsme pro tebe obětovali? Všechno se točí jen kolem tebe! Smiř se s tím! Média vědí o každém tvém kroku, o všem co děláš! Každý den je o tobě něco nového! Jsi téma číslo jedna a takhle ty sebe prezentuješ?! Nikdy si nemusela dělat nic co by si nechtěla! Dostala jsi všechno co jsi kdy chtěla!“ Matka sebou zničeně plácne do gauče.,,Byla jsi jedna velká chyba.“ Zašeptá potichu, ale natolik hlasitě abych to slyšela. Stojím jako opařená. Nedokážu ani popsat jak se cítím. Když vám tohle řeknou vlastní rodiče? Že jste jejich osudová chyba? Uteču k sobě do pokoje a prásknu dveřmi. Tohle ne. Není mi do breku.Spíš tomu pořád nemůžu uvěřit. Ozvou se kroky a vzápětí do pokoje vtrhne táta. ,,Dělej naval, sem mobil, kreditky , notebook. Nic mít nebudeš. Nezasloužíš si to.“ Nechápavě na něj zírám. Cožpak sem malý dítě kterému musí všechno sebrat? Nemusím ani hnout prstem, vezme si to všechno sám a se slovy, že mám utrum a zákaz vycházení mě zamkne v pokoji. Stále tam jen tak stojím, neschopná slova nebo pohybu. To nemyslej vážně že ne..To ne, já tu nebudu. Nechám ze sebe spadnout oblečení a převléknu se do těsných světlých džín, černého, upnutého trička s dlouhými rukávy a výstřihem lemovaným krajkou. Popadnu první boty které uvidím, šedou koženou bundu jen rychle vezmu do ruky, že si ji obleču cestou. Párkrát se na místě otočím abych našla nějakou kabelku. Hmátnu po té co leží na posteli. Otevřu okno a slezu po něm dolů, kousek nad zemí skočím. Ohlédnu se směrem k baráku. Mrzí mě, že tam musím nechat své čtyřnohé přátele, ale momentálně nic jiného dělat nemůžu. Rozeběhnu se branou pryč, pryč z tohohle domu hrůzy. Bohužel nemám nejmenší ponětí kam jít. U kamarádek by mě našli, ale potulovat se k večeru ve městě je taky nebezpečné. Už jen kvůli novinářům. V hlavě si přehrávám vše co mi řekli. Neměla jsem nijak výrazně spokojené dětství..Už tehdy to vše začínalo..Zavrtím hlavou ve snaze odehnat myšlenky. Jediné místo kam můžu jít je starý dobrý přítel. Mello.

Dianne *Diamond* Halm - 19. července 2011 16:31

Ellezzie Užívám si přítomnost svého koně a překrásné krajiny, která prostupuje celou Ellezzií. Zelenou jsem mívala vždy ráda, působila jako dobrý uklidňovač na nervy. Lehce jsem pokývala hlavou a usmála se na Sam. ,,Znám tu jednoho moc fajn chlápka, jmenuje se Gaspard. Je to fakt profík. Nemusíš se ničeho bát. Původně jsem myslela, že by byla vhodnější moje kamarádka, ale na Gasparda je doopravdy spoleh a šéf mu věří." vysvětlím a pokrčím rameny. Poslat Sam za Gaspardem byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla v téhle chvíli udělat. Vzhledem k jeho zaneprázdněnosti jsem se rozhodla na nějakou dobu převzít iniciativu a stát se Saminou průvodkyní. ,,Zavedu tě do paláce a ukážu ti tvůj pokoj. Měla bys vědět pár věcí o našem pánovi a Ellezzi všeobecně." Nikdo se jí to evidentně neuráčil vysvětlit, a tak jsem se toho ujala sama. ,,Vládce Ellezzie se jmenuije Mello. Možná jsi ho už viděla, pohlednej blonďák. Pokud si dobře pamatuju, tak se dřív kámošil s vládkyní Openu, ES. Měla bys o něm vědět, že nestrpí jakoukoliv neposlušnost a požaduje po nás dodržování jakéhosi řádu a disciplíny. Jaký smysl by mělo mít v armádě lidi, kteří se jenom hádají a bojují proti sobě navzájem? Jeho cílem je podvolit si Ellezzii a ukázat ES, že jsme lepší než tlupa slaďoučkejch psíků. Jinak je ale vcelku milej. Musím říct, že si umí zjednat respekt a o Ellezzii se dost stará. Myslím, že jí doopravdy miluje. Vytvořit něco tak dokonalýho jako je Ellezzie ho muselo stát spoustu času a úsilí." přemýšlím, zatímco kráčím vedle Ereba a Sam, která mne jistě následuje. Prodrat se touhle džunglí nebude nic jednoduchého, ale díky častým návštěvám tak nějak tuším, jakým směrem bychom se měli ubírat. V dálce se před námi tyčí Ellezzijský palác, sídlo našeho vládce. Starobylá budova je celá obrostlá zelení a břečťanem. Vypadá jako dávný pozůstatek gotických dob a středověku. V jiné realitě. ,,Na tohle všechno si zvykneš, až tu budeš dýl. Jak jsem už řekla, poslušnost je tu pravidlem číslo jedna. Mello si svoje lidi vybírá pečlivě a důvěřuje jim. Porušit pravidla je cesta do pekel. Zběhnutí či spolupráce s nepřáteli patří mezi věci, který bych ti nikdy nedoporučovala. Žádný bouření a poslouchání jeho instrukcí, i za cenu, že by se ti to nelíbilo. Mello ví, co dělá. Pokud bys přišla s vlastním nápadem, myslím, že ho rád uvítá a rozebere ho s tebou. " Během našeho rozhovoru džungle pomaličku řídne a přechází ve vrch, na kterém stojí hrad. Jednou rukou projíždím hřívou svého milovaného koně a ostřížím pohledem sleduji okolí. Opatrnost především. Pomalým krokem se brzy dostaneme až k hradu, který je vybaven rozlehlými nádvořími a vlastními stájemi. ,,Je zvykem, že každý bojovník tu vlastní koně. No, vlastní... Lépe řečeno, kůň si nás vybere. " vysvětlím a vedu Sam k budově, která představuje ellezzijské stáje. Místnost je naplněna pachem sena a koňské srsti. Erebos na mne trpělivě počká venku. Z boxů vyhlíží hlavy různobarevných koní, někteří z nich pohazují vesele hlavami, jiní klidně stojí. Vedu Sam otevřenými dveřmi ven, k ohradníku a louce, na které se pase skupinka koní. ,,Kůň si nás vybere sám. Pozná, že k němu patříme. Je to hodně zvláštní spojení, podobné partnerskému vztahu. Uvidíš, že jakmile si tě některý z nich vybere, zamiluješ se do něho." usměju se, posadím se na dřevěný ohradník a postrčím Sam směrem do ohrady plné pasoucích se koní. Zakloním hlavu a nechám větřík, aby si pohrával s prameny bělostných vlasů. Přivřu oči a vzpomínám na chvíli, kdy si mne vybral Erebos. Byla jsem tehdy vyděšená a zároveň fascinovaná ze zelené krajiny a svěžího vzduchu všude kolem mne. Vysoký vraník se dotkl svým sametovým nosem mého obličeje a já pocítila vlnu radosti, takovou, jako už dlouho ne. Přejela jsem prsty po jeho hladké lesknoucí se srsti a spokojeně se mu vyšvihla na hřbet. Cválat po rozlehlé louce, zaklonit hlavu a užívat si tu svobodu a volnost. Černá a bílá.

Christian *Chris* Leander - 19. července 2011 23:17

soukromá zpráva od Christian *Chris* Leander pro Duševní svět => Amfaros (rok zpátky) Amfaros jeden z mnoha duševních světů nacházejících se za hranicí lidského chápání. Místo, kam se chodí schovat vyvolení, aby mohli odhalovat své schopnosti. Bohužel ovšem i zde jsou nepřátelé. Zrovna dnes tento svět napadl nepřítel Mello. Stvořitel světa Ellezzie, který se rozhodl podmanit si všechny duševní světy a jejich entity. Už skoro půl dne se touto zemí prohánějí jeho vrahové a hledají zbývající přeživší, kteří se snaží uprchnout. Kate a Leon jsou jedni z přeživších přesněji jedni z posledních. Oba měli jediné štěstí a to, že se nenacházeli v hlavním sídle stvořitele. Hlavní útok totiž mířil tam. Dvojici naštěstí zachránil jejich vzájemný cit… láska, která je dotáhla na jedno z romantických a tichých místeček. I tam si je ovšem soupeř našel. Přesněji šlo o ženu jenž dokázala své ruce přeměnit do dvou ostrých kos. Překvapila je nečekaně, zrovna když se věnovali jeden druhému. Rychlý řez pocítil na svém těle Leon, který zvládl jen zasyčet bolestí a pak hledět na svoji krev, která dopadala na Kate. Ta se vcelku rychle vzchopila a ženu odhodila svým hlasem, který nabýval podoby a síly zvukových vln schopných odhodit i velkého chlapa. Pak se oba dali na útěk, nebo spíše snahu o zmizení. Leon je na tom totiž dost zle. Roztržený bok a z něho sršící krev. Pomalu, ale jistě padá do mdlob, a proto se Kate ujala role vůdce přesto, že jí to nikdy nesedělo. Teď si ovšem musejí odpočinout Leon nikam nemůže je na čase začít s léčením. Leonova nadměrná síla je najednou ta tam. Dřívější Herkules začíná pociťovat chladnou náruč smrti. Vytváření golemů z neživé hmoty *Křup* Dvojice se rychle otočila k místu, odkud uslyšela ty podivné zvuky. Nejdříve v šeru neviděli nic, ale oči rychle objevily siluetu něčeho, co se jim nelíbilo. Postava, která se spíše belhala a i její obrysy nevypadaly moc lidsky. Mohutná postava s příliš dlouhými končetinami neodpovídal a nikomu z Amfaru. Jistojistě jde o Ellezziana. Leon se pokusil postavit, ale bolest ho navrátila do patřičných končin. Místo toho se soupeři musela postavit Kate. Její zelené oči ve tmě lehce zazářili, když hledala svůj cíl. Pořádně si svého soupeře prohlédla a pak se pořádně nadechla. Zaútočila hned věděla, že pokud o nich nepřítel ví i on si útok naplánuje velice rychle. Její hlasivky se rozezněli a zvuková vlna se rozletěla proti soupeři. Ten nestačil uhnout místo toho byl sražen plnou silou, skácel se na zem a Kate si oddechla. Rychle se vydala na to místo, aby zjistila, o co šlo. Na místě ovšem neobjevila soupeře, ale jen hromadu hlíny. Ve stejnou chvíli uslyšela zaúpění Leona rychle se otočila a nevěřila vlastním očím. Leona držela za hlavu nějaká bestie tvořená zeminou. Kamenný golem svíral Leonovo tělo a máchal s ním ve vzduchu jako by šlo o papírek. Kate jen s otevřenou pusou sledovala, co se to děje a nepobírala, kde se tam soupeř tak rychle vzal. V tu ránu ovšem pod sebou pocítila chvění ze země vyletěli dvě mohutné ruce, které jí chytli za nohy. Snažila se vysmeknout, ale stisk druhého kamenného golema byl příliš silný. Rozhodla se tedy znovu použít svůj hlas. V tu chvíli jí ovšem ruce překryla větev. Jen otočila a oči a všimla si dalšího monstra, které vylezlo ze stromu za ní. Těkala pohledem s netvora na netvora. Že by monstra, která povolává Mello, ale to by tu někde musel být. Kate začíná těkat pohledem a ano nakonec objevila útočníka. Seděl na pařezu v nejhlubším stínu černé havraní vlasy a krvelačný úsměv nevypadali na žádného z Amfaru. Byl to nepřítel, levou ruku položenou na pařezu sledoval dvojici a golemy. Tak jsi mě nakonec našla květinko. No musím uznat, že jsem čekal něco více. Zvládla jsi zničit jen jednoho. Očekával jsem , že budeš akčnější. Každopádně bych měl asi dokončit svoji práci. Muž pohlédl na Leona v tu chvíli Golem, který ho třímal za hlavu zesílil svůj stisk. Leonova hlava se rozprskla jako meloun, do kterého uhodí kladivem. Krev a mozek se roztekli po tlustých kamenných prstech golema. Kate vykřikla i když zvuk byl pohlcen rukou golema, který vylezl ze stromu. Srdce jí sevřel strach a smutek. Teď tušila, že přijde na řadu ona. Muž se jen usmál a Kate pocítila na svém hrdle kamennou pazouru jenž zrovna zabila jejího přítele… pak už bolest necítila… jen svíravý pocit, že se nemůže, nadechnou… s tím sledovala i zánik Amfaru… svět ztrácel svoji barvu. Dostali i stvořitele.

Christian *Chris* Leander - 20. července 2011 00:10

soukromá zpráva od Christian *Chris* Leander pro Hydrokineze => Manipulace s vodním živlem Kate začala s ošetřováním Leona. Jeho rána byla hluboká, ale naštěstí nezasáhla žádný z důležitých orgánů. Začala ho opečovávat, jak nejlépe uměla. Leon se mezitím pokoušel dávat pozor i když s bolestí, která oslabovala jeho smysly to moc nešlo. Jen tak tak si všiml předmětů ,které na ně vyletěli ze tmy. Rychle strhl Kate až jí díky své nadměrné síle odhodil kus za sebe. Na místě, kde stála byyl zabodnuty tři šipky z kuše. Co ovšem bylo šílené, tak tyto šipky byly tvořeny vodou. Leon se rozhlížel a snažil se objevit soupeře. Mezi stíny nakonec uviděl siluetu muže. Než však stačil Kate prozradit jeho polohu zarazil se. Ze země najednou vystoupal pramínek vody, který mu cestoval po ruce. Za ním vylezl další… jako by ze země začal prosakovat podzemní pramen. Voda se ovšem pohybovala zcela nečekaně vstoupala vzhůru obalila Leonovo tělo dřívě než si uvědomil, že nemůže dýchat. Voda se mu nalila do hrdla a zaplnila tak celá jeho ústa. Pak si to uvědomil…. Vodní vězení. Muž na něj hleděl s nataženou rukou k němu vyšel do světla měsíce. Na obličeji měl chladný výraz jeho oči byly, jak voda kterou ovládal hluboké a temné. Leon chtěl něco udělat, ale neměl na to sílu jedinou nadějí pro něj byla Kate, ale ta o sobě nedala znát. Když vězení nabralo svoji podobu (kopule kde oběť plave a nemůže se dostat ven) tak se začalo pomalu přelévat k muži jenž jí ovládl. Leon nemohl nic dělat pouze se snažil zadržet dech na dost dlouho, aby vydržel do zásahu Kate. Potom si ovšem všiml, že se za ním také něco hýbe… několika pohyby se snažil otočit… jen rozvířil krev, která z něho prýštila a on se tak na chvíli ocitl mimo realitu, když se do ní znovu vrátil nemohl uvěřit vlastním očím. Kate ležela na zemi, kolem krku jí svíral had tvořený vodo, dusil jí a nedovoloval jí se nadechnout natož použít schopnost. Jak jste vy Amfarošané bláhový, jako by vaše titěrné schopnosti mě mohli porazit. Prohlásil muž a hada odvolal. Místo toho ovšem natáhl druhou ruku a ukázal s ní na Kate. Leon věděl co to znamená… vězení. Kate ovšem také pocítila. Voda se vyřítila zpoza země a obalila jí. Kate chtěla na poslední chvíli použít svůj hlas, ale jen si přitížila. Voda jí natekla do hrdla div se neudusila hned. S těží popadla zbývající dech a hleděla na Leona. Dám vám dárek, můžete se vzájemně dívat, jak umíráte. S tím se posadil na pařez a sledoval, jak se dvojice topí… po chvíli jejich pohledy ustali… z úst se jim vydrali poslední bublinky života. Oba ukončili své životy… sice spolu, ale navždy. Blesk => Schopnost manipulovat s elektřinou a své samotné tělo tomu přizpůsobit Dvojice si ustlala na mechu. Leon pomalu krvácel a triko použil jako obvaz. Kate přemýšlela co dělat. Odejít nemohla Leon byl příliš slabý možná by upadl do kómatu a pak by se v životě neviděli. Musela se o něj postarat a pak mu pomoci pryč. S tím se zvedla a dala se do ošetřování Leona. Po ošetření se rozhodla prohlédnout okolí. Vydala se tedy do lesa. Leon musel chvíli vydržet sám a přes bolest, která ho svírala se rozhodl vydržet díky péči Kate se mohl aspoň trochu pohybovat. Zvedl se a opřel se o strom. V tu chvíli uslyšel blížící se kroky. Ohlédl se a všiml si siluety nejdříve si myslel, že jde o Kate, ale tohle rozhodně nebyla její postava. Muž se blížil k Leonovi a to co se ozývalo byl děsivý smích. Juchuchů, našel jsem si dalšího ťuhýka. Muž se blížil k Leonovi a Leon se rozhodl mu postavit. Neměl dost sil na útek, ale věděl, že jedna rána s jeho silou by muže přinejmenším omráčila. Počkal, až bude muž blízko a pak se proti němu rozeběhl jeho silné tělo mu poskytlo dost energie na jeden jeho rychlí výpad. Soupeř se nehýbal, příliš ho podceňoval. Leon vyrazil svoji pěstí proti břichu nepřítele. Bylo jasné, že musel vyhrát, ale opak byl pravdou. Muž s blesknutím zmizel Leonovi před očima. Chvíli na to ucítil bolest v zádech. Máchl rukou, aby odehnal svého soupeře. Bolest ustala a soupeř, který se bůh ví, jak dostal za Leona stál kousek od něj. Hmm, silák… Kosatka tě trefila a ty ještě chodíš? A kdepak máš tu svoji koroptvičku? Muž se olízl a s pohledem hladové šelmy se rozhlédl okolo. Leonovi to nedalo a musel taky, věděl, že tu někde Kate je a bál se, aby jí nepřítel nenašel první. Oba se ovšem potkali s neúspěchem ani jeden dívku nenašel. No tak co… budu si muset poradit s tebou o samotě. Znovu ten podivný záblesk a muž se objevil hned před Leonem. Jediné co pak Leon viděl byla ruka, která mu dopadla na obličej. V tu chvíli dostal silnou ránu do hlavy cítil, jak se mu obličej pálí... mozek přestával pod náporem elektrické energie pracovat. Nepřítel do něj pouštěl proud a to ne zrovna malý… přs záblesky si ovšem všiml Kate, která se snažila na soupeře zaútočit zezadu svým hlasem. Když se nadechovala k úderu muž na ní ukázal svojí druhou rukou. V otevřené dlani to problesklo na konečcích prstů se objevili malé blesky, který se všechny spojili do jednoho uprostřed dlaně v tu ránu proti Kate vyletěl blesk ,který jí zasáhl přímo do krku. Jen zaúpěla a padla na zem. Leon se snažil vykřiknout, ale bolest mu to neumožňovala. Pak i na něho muž ukázal dlaní. Sorry ťuhíku, ale mám moc práce… musím zabít ještě spoustu lidí. S tím se znovu šíleně zasmál a Leon hleděl na jeho dlaň, kde se zase začali tvořit blesky.

Gaspard Rochette - 20. července 2011 13:23

Pendlování mezi realitou a Ellezzií Když byl můj úkol u konce, bez dalšího otálení jsem se rozloučil a vrátil zpátky do reality. Té kruté reality, která mi připomněla, proč je lepší trávit víc času v jiném světě. Byl to ten důvod, kvůli kterému jsem s tím kdysi začal, protože v Ellezzii si člověk může leccos vykompenzovat. Zůstal jsem ještě chvíli ležet na posteli a přemýšlel, co se bude dít dál a jak se situace vyvine a jestli v náš prospěch. Jinak bych byl nejspíš docela smutný, že moje námaha vyšla vniveč. V případě Ellezzie by to bylo poprvé. Ale ve srovnání s realitou nejméně po sté. Den jsem strávil všelijak. Po obědě, který se skládal z instantních těstovin jsem si vyrazil do centra na procházku s cílem se uvelebit v knihovně a něco si přečíst a popít přitom kafe. Ještě štěstí, že jsem si s sebou vzal větší obnos peněz, protože cestou domů jsem narazil na antikvariát, který na ulici měl krabici s výprodejem. Měl jsem nutkání se nějak odměnit za splněnou misi v Openu. Koupil jsem dvě knížky a u pultu si vybral jednu starou fotografii do své sbírky lidí s domácími mazlíčky. Na téhle byl pán ve vycházkovém obleku a s mravenečníkem na vodítku. Bylo to podivné a mně se to líbilo, i když sám bych nerad vlastnil nějaké domácí zvíře. Ale tyhle vtipné fotografie mě bavily, možná tím, jak dokazovaly, jakých hloupostí jsou lidé schopni. Jednou jsem tu sbírku chtěl prodat, protože sbírka se prodává lépe, než jedna fotografie bez kontextu. Když jsem dorazil domů, rozečetl jsem si jednu z knih a kolem jedenácté šel na kutě. Noc byla neklidná, jelikož někdo v ulici asi slavil nějaké výročí a ožralí se trousili až do tří do rána. Další den byl pracovní, takže na povalování nezbyl čas. Do obchodu jsem si vzal obě nově koupené knihy, jako bych předpokládal, že bude chodit málo lidí a na čtení bude dost času. Jenomže ono houby. Přišla jakási paninka s Vuttonem a chtěla koupit nějakou krajinku pro svého otce k narozeninám. Už tenhle přístup mi do tváře vehnal nepříjemný pohled. Tento druh zákazníků mi lezl na nervy ze všeho nejvíc. O umění ví kulový a nenechají si poradit. Madam chodila po obchodě skoro hodinu a vybírala. Já chodil s ní a o každé vystavené krajině ji něco musel říct. Příšerně se divila, když jsem ji říkal ceny obrazů, přitom vypadala na to, že by mohla koupit i pravého Cézanna. Když jsem ji ukázal katalog, aby měla větší výběr, zadělal jsem si tak na další půl hodinu výkladů. Nakonec si vybrala romantickou klasiku s antickou zříceninou a pasáčkem. Cenově ji prý obraz vyhovoval a bylo jí jedno, že autor je neznámý. “Já už otci něco řeknu, on toho až tolik o umění neví,“ odůvodnila to. Musel jsem odolat nutkání ponořit obličej do dlaní a rozbrečet se. Obraz jsem jí zabalil a pomohl s ním do auta. Nakonec byla hrozně vděčná a říkala, že ještě někdy přijde. Radši už ne, proboha…už ne, pomyslel jsem si v duchu nevděčně a rozloučil se s ní. Po návratu z práce jsem si malátně udělal večeři, dal si teplou sprchu a praštil sebou do postele, jako bych přišel z celodenní roboty v dolech. Ráno jsem se probudil celkem brzo, bylo za pět minut osm a mně zbývaly ještě tři hodiny. Spánek a únava byla ta tam, byl jsem celkem čilý, tak jsem si udělal snídani a zasedl k počítači, kde jsem objevil děkovný e-mail od šéfa za včerejší prodej. Kdo by to byl řekl… zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Ale odměna žádná. Takže mám ještě dvě a půl hodiny…hmm. Rozhodnutí padlo na Ellezzii. Hádal jsem, že se tam teď něco děje a bude lepší zůstat v kontaktu. Nastavil jsem si budík, kdybych to náhodou přehnal a uvelebil se v křesle, z něhož jsem se přenesl do Ellezzie. Povedlo se mi přistát před naším ohromným hradem. Čím dál lepší. Třeba se mi někdy příště zase povede přistát ve svém pokoji a ne venku… Pomalým, líným krokem jsem se vydal do útrob hradu s tím, že tam snad potkám někoho, kdo nemá zrovna napilno a řekne mi, jak probíhá mise.

Samantha Hanks - 25. července 2011 23:58

Ellezzie „Dobře.“ Pokud je to, co říká pravda, nebude nejspíš žádný problém. Upřímně v to doufám. Gaspard… Zvláštní jméno. Na druhou stranu ne tolik. Vlastně může být prakticky odkudkoliv, když to vezmu kolem a kolem. Nezáleží přeci na tom, kde se nachází jeho ělesná schránka. Tedy pokud se sem dostal stejně jako já. A svůj pokoj? Tady? To by mohlo být dokonalé. Teda pokud si nepotrpí na prosluněných a příliš barevných věcech. Neříkám, že musí být špatné, ale když se to přežene… Nechávám se Dianne vést… Vlastně ani nevím kam. Mluvila sice o pokoji, ale kdo mi zaručí, že je to tak doopravdy? Nikdo. Jenže pro teď nemám lepší nápad, než jí věřit. Nebo to aspoň zkusit. Nakonec… Je to lepší než tu bloudit sama a zkoušet mluvit na stromy ve snaze zjistit, jestli nějaký z nich není ent. Nechávám jí mluvit a prohlížím si to tu. O něco delší pohled než všemu ostatnímu věnuji zámku. Takhle z dálky nevypadá vůbec špatně. A ta zelená všude kolem je fajn. Až uklidňující. Sice to připomíná spíš džungli než les, ale je tu hezky. Pokud je pravda, co Dianne říkala – tedy, že Mello tohle tady vytvořil – klobouk dolů. Jen by mě zajímalo jak? Jak mohl zatraceně udělat něco takového? „Zatím to nezní tak hrozně,“ pronesu nakonec. Vlastně se to všechno tak nějak dalo čekat. Během toho pochodu a Diannina víceméně monologu začal les řídnout. Takže nakonec řece jen k hradu. Během našeho rozhovoru džungle pomaličku řídne a přechází ve vrch, na kterém stojí hrad. Jednou rukou projíždím hřívou svého milovaného koně a ostřížím pohledem sleduji okolí. Opatrnost především. Po zmínce o konci se musím trochu ušklíbnout. Skoro jako Harry Potter a hůlky, napadne mě, ale neřeknu nic. Nikdy jsem příliš netíhla ke zbytečnému žvanění a vlastně ani mluvení celkově. Projdeme stájemi až k ohradě, ve které se pase spoustu koní a mě se tu začíná líbit čím dál tím víc. Nakonec tohle místo nebude asi zase tak špatné. A tohle celé, i kdyby to měl být jenom sen – líbí se mi. „C-co?“ vyjeknu trochu překvapeně a možná i vyděšeně, když mě postrčí dovnitř. Ok, takže omyl. Je to zlé. Teď mě tihle milí koníčci zadupou do země a já se buďto vzbudím a nebo zjistím, co je pravdy na všech těch řečech o posmrtném životě. Otočím se na svou nejspíš průvodkyni, jestli to doopravdy myslí vážně, ale ta sedí se zakloněnou hlavou a přivřenýma očima – jakoby lehce mimo. No, otravovat jí nebudu. Takže co teď? Hm… Popojdu pár kroků od hrazení. Koníčku? Nechceš si mě vybrat, abych měla tuhle šílenost za sebou a mohla se vzbudit? Já vím, že říkala, že si jeden z vás vybere sám, ale nemohl by trochu… uhm přidat? Přijdu si tu totiž poněkud divně. No tak… Ah, jistě. Nemluvíš naší řečí, co? Takže něco jako íha ha ha ha hááá ha? Íha íhaháhaha. Sakra nevím! Koňštinu mě nikdo neučil. I když nejspíš měl. Zavrtím hlavou. Měla bych se uklidnit. No tak, Sam, dýchej. A hlavně nevyšiluj. O nic nejde. Jsou to koně, sice koušou, ale opravdu ti nechtějí ukousnout hlavu, takže klid. Stojím tam a s každou další uplynulou sekundou si připadám jako větší idiot než prve. Nevím, jak dlouho jsem tam tak postávala. Nejspíš to ani nebylo tak dlouho, ale když na něco čekáte, čas se většinou vleče. A když si u toho připadáte jako pitomec první kategorie, platí to dvojnásob. Ani si nevšimnu kdy, ale jeden z koní ke mně přijde a překvapení, nesežere mě. Koukám na něj vyjeveně, překvapeně, nechápavě. Pohladím ho po boku a nevědomky se pousměji. „Ahoj, kamaráde.“ Je mi fuk, jak vyšinutě to musí vypadat, když si někdo povídá s koněm, ale… Ne, nevysvětlím to a vlastně ani nechci. Jen si užívám toho divného pocitu. Pokud jsem tak před hodinou nebo možná dvěmi měla pocit, že nic nechápu, tak teď už to vím jistě. Nerozumím, nechápu, ale snad ani nechci pochopit. Nechci se probudit a zjistit, že jsem připoutaná na lůžku a byla sjetá sedativy nebo podobným svinstvem. Ne, takhle tady je mi právě totiž strašně fajn.

Christopher Raven - 20. srpna 2011 14:51

Mezi Dimenzemi Po té co si nás Mello svolal abychom vyslechli jeho plán jem se vrátil na svůj pokoj, moje mysl byla ponořena do vzpomínek ve kterých docela často vystupovala moje rodina, hlavně moje matka a sestra. Jednoho dne ji vážně znovu uvidím, ať už na tomhle, či jiném světě, jednoho dne se zase setkáme, a budeme spolu... Tentokrát už tě nenechám odejít... pomyslím si, moje minulost je velmi zvláštní, nikdo o ní nic neví, dokonce ani Mello neví vše co se mi stalo, ani on si ještě nezískal mou plnou důvěru. Vstanu a rozejdu se k místu kde má v tuto chvíli trénovat Yen toho nováčka. Moje kroky mě zavedou až k onomu místu, tam si v klidu sednu pozoruji je, Yen se ho snaží naučit základy jak rozpoznat svoji schopnost, je vidět že už v tomhle má zkušenosti, ale ten chlapík kterého tentokrát učí je velmi... Zvláštní, jiný... Pozoruji ho celkem bedlivě a vidím v něm něco zvláštního, nevím, něco se mi na něm nelíbí a hlavně to nevypadá že by trénink Yen nějak zabíral. Konec konců, Mello mi řekl ať pomůžu... A navíc je tu nuda... pomyslím si a podívám se na moje ruce, chvíli přemýšlím jestli na něj mám zaútočit přímo nebo ne... Nakonec se však rozejdu přímo k místu kde trénují, dojdu až k Yen a položím jí ruku na rameno. "Přišel jsem vám pomoci s tréninkem, Yen," řeknu, ode je to něco velmi neobvyklého, je známé že v tréninku nováčků jsem spíše netrpělivý, nemám rád slabé lidi a nováčci většinou nezvádlnou ani pořádně bojovat svými pěstmi, tenhle vypadá jako klasický pouliční rváč a nic víc. "Dobrá tedy, je vidět že normální metody tréninku nepomáhají... Budeme tedy muset k tomu přistoupit trochu jinak..." řeknu a podívám se na Yen kterou jsem o dva kroky předešel. "Mohla by jsi kousek ustoupit Yen? Nechci tě omylem zranit," řeknu jí a poté se otočím na Smokera. "Dobrá tedy, jak jsem řekl, normální metody nepomáhají... Budeme v tobě tu sílu muset probudit jinak, a nejsnažší způsob jak toto udělat je..." řeknu a rychlým skokem se přemístím před něj, moje koleno vystřelí přímo proti jeho žaludku a silně se do něj zaboří, i chlapík statné postavy jako je ta jeho tohle cítí a není to nic příjemného, ale je to jen začátek. "Řeknu ti to asi takhle, máš dvě možnost, získáš tu svou schopnost a zachráníš si život, nebo nezískáš a zemřeš, jiné východisko není..." řeknu mu a zamířím pěstí na jeho hruď, rána střídá ránu a i já nějakou utržím, byť má velkou sílu, je vidět že ve skutečném boji nemá žádné zkušenosti. Takové rány mě nikdy neporazí, je silný, to uznávám, ale to je vše, já už přijmul mnohem horší rány, moje tělo tohle prakticky nevnímá... pomyslím si a odrazím další jeho ránu a pěst složím o podoby dračího spáru, nikdy jsem se bojovým sportům moc nevěnoval ale základní pohyby ovládám, moje pěst složená do této podoby se rozletí přímo proti jeho hrudi, nejdu na něj zkrátka a mířím rovnou na srdce, pokud nebude dost silný, tahle rána ho dokáže kvůli silnému tlaku mého úderu i zabít. Slyším tiché křupnutí jak se zlomí nějaké žebro. "Ustál jsi to, nečekal jsem že se ti to povede..." řeknu a o krok ustoupím. Moje tělo začne vytahovat vnitřní síly a já zkřížím ruce před hrudí, pak oběma rukama prudce trhnu dolů, moje pěsti se změní v obří spáry které vypadají že jsou připravené zabít. "Teď se rozhodne jestli jsi schopen pomoci Ellezzii vyhrát, nebo ne..." řeknu tichým hlasem ze kterého přeběhne mráz po zádech, nečekám a rychlým pohybem se přemístím přímo před něj a prudce udeřím pravou pěstí dopředu, snaží se uskočit, nebo něco takového, ale je moc pomalý, moje drápy ho probodnou skrz naskrz, zhnuseně se na něj podívám. "Tak přece jen jsi byl slabý... Myslel jsem si to hned jak jsem tě viděl..." řeknu a zvednu ho do výšky takže se mu moje drápy zaseknou více do těla. Je jasné že umírá, už kvůli množství krve která z něj vychází. "Dopřeji ti rychlou smrt..." řeknu a máchnu druhou rukou, chvíli se nic neděje, ale pak jeho hlava dopadne na zem rozseknutá na několik úhledných plátků, jako by ji přeseklo naráz několik extrémně ostrých čepelí, což se v podstat stalo, na mých drápech ulpí jeho krev a další tělní tekutiny včetně zbytku mozku a podobných věcí. "Yen, mohla by jsi prosím vyřídit Mellovi že ten nováček neměl žádnou sílu? Já se zatím postarám o tady ten nepořádek, a pak už musím vyrazit do reálného světa..." řeknu a přeměním si svoje paže zpět do normální podoby, i tak na nich ale zůstává krev a další věci které normálnímu člověku rozhodně nevyvolají nějaký hezký pocit, pro mě to je něco normálního. Moc dlouho neváhám, vezmu jeho tělo a hodím ho na rameno, poté ho odnesu někam ven před hrad a hodím ho dolů z nejbližšího srázu, nebo do nějaké propasti, či cokoliv takového. Poté se vrátím zpět pro zbytek jeho hlavy a i ji potká stejný osud jako tělo. Hned na to se rozejdu do svého pokoje, prvně ale zamířím do sprchy protože ani mě není příjemné být ulepený od krve a kdo ví čeho všeho. O nějakou hodinku na to se konečně vydám na cestu do reálného světa, není to vlastně tak těžké, když na to přijde... Ani si toho nevšimnu a už se octnu ve svém reálném těle. Už je to docela dlouho... pomyslím si a ztuhle se postavím, moje tělo v téhle pozici zůstávalo celkem dlouhou dobu a tak se musím pořádnzhýbat než se vůbec někam můžu vydat. Moje paže jsou jako dva dřevěné trámy a mám pocit jako by moje nohy vážily aspoň tunu. Nesnáším tohle navrácení do reálného světa, moje tělo je dosti nepraktické oproti tomu co mám v astrálních světech... pomyslím si a rozhlédnu se po pokoji mého příbytku, je to nenápadná dřevěná chalupa v horách, vybral jsem si tohle místo schválně aby mě tu nikdo neotravoval a nenašel tu mé nehybné tělo. Rozhlédnu se a podívám se na hodiny, je okolo poledne. Akorát tak na čas... Zajdu do města se najíst a pak rovnou začnu hledat tu holku... pomyslím si a vezmu ze stolu mobil, peněženku, doklady (Samozřejmě falešné, jelikož Christopher Raven je oficiálně mrtvý), no a v neposlední řadě klíče od tohohle srubu. "Tak abych šel..." řeknu si a rozejdu se ven, sotva otevřu dveře tak mě do nosu udeří čerstvý, horský vzduch který mi hned dodá trochu energie. Možná tenhle svět není zase tak hrozný... pomyslím si a vydám se po nenápadné cestě dolů k městu, vlastně, jsem docela daleko od města, ale to mi vůbec nevadí, jsem na dlouhé cesty zvyklý. Po nějakých dvaceti minutách, možná půl hodině, dorazím konečně dolů, rozjedu se proto přímo k starému, nepoužívaném skladišti a odemknu ho, nikdo si ho nevšímá, proč by, nic tam není, tedy, na první pohled, s obtížemi se mi podaří rozsvítit starou olejovou lampu a místnost ozáří hřejivé teplo. Moje oči padnou na prakticky novou Kawasaki ER-5, byť jde už o starší model, je to stále dobrá motorka která účelům běžného cestování poslouží více než dobře. Už je to dlouho co jsem na ní seděl... pomyslím si a vezmu z police helmu a shodím z ramen hnědou koženou bundu a hodím ji na ramínko k jedné další, kterou jsem si koupil zároveň s motorkou, ladí k sobě. Vezmu si ji a přehodím přes ramena, nezapnu ji ale. Na hlavu nasadím helmu a vycouvu s motorkou ze skladiště ven, poté ho zamknu a klíče schovám opět do kapsy. "Tak jedeme..." řeknu si a nastartuji, poté se rozjedu rovnou k městu a tam zamířím do první restaurace či obchodu kterou uvidím si koupit něco rychlého na jídlo a pití, po té době je bez stravy nebo pití je moje tělo slabé, ale sotva do sebe něco málo dostanu, energie se mi hned vrací. A teď hledat tu holku... Takže poslední místo kde měla být podle těch složek je... přemýšlím a dívám se na mapu města kterou jsem si koupil v jedné trafice. Hledám to místo a když ho najdu tak mapu složím, strčím ji do vnitřní kapsy bundy, zapnu ji a poté se opět rozjedu přímo k místu kde bych teoreticky mohl tu holku najít. Rima Jeevas... Po dlouhé době to bude první Opeňanka kterou uvidím... Zajímá mě jestli se zvládnu chovat normálně, nebylo by zrovna hezké se prozradit před někým z Open... A navíc o mě určitě kvůli Tristanovi starší Opeňané ví... Ale tahle holka je nováček, takže o mě nemůže nic vědět zatím... pomyslím si zatímco plnou rychlostí jedu k místu kde se tahle holka údajně pohybuje.

Arianna Salwert - 30. srpna 2011 20:21

Záchrana Rimy S příchodem ES se dostaví dlouho očekávaný úlevný pocit, díky kterému mi spadne ze srdce obrovský balvan. Soucitně pohlédnu na vyděšenou Rimu, která se nezmůže ani na odpověď. Krev postupně barvila do ruda její oblečení a já doufala, že zranění nejsou tolik vážná, jak se na první pohled zdálo. V ten samý moment si uvědomím, že Kerberos, který celou dobu postával u mých nohou náhle zmizel. Ještě před chvílí tu byl ! ,, Pomoc, ztratila se mi schopnost ! " zvolám zoufale, to už se ale za mnou objeví hnědovlasý chlapec a s uraženým výrazem mi tříhlavé štěně podává. ,, Jé, ty jsi ho našel. " rozzářím se a věnuji mu děkovný úsměv. Přivinu si legendárního tvora k sobě a prostřední hlavu podrbu za ušima. Konečně vypadal Kerberos spokojeně. ,, Ještě to s ním tolik neumím, mám ho teprve krátce... " vysvětlím Samuelovi zběžně, abych omluvila psovo nevhodné chování. ,, A kdo vlastně jsi ? Já jsem Arianna. " představím se. Kdybych nedržela v náruči Kerbera, pak bych k němu zaručeně natáhla ruku, bohužel si musí Sam vystačít alespoň s mým omluvným pohledem. Otočím se k ES, která mě pochválí za nalezení schopnosti. Aniž bych své jednání ovlivnila, na tváři se mi automaticky objeví ruměnce. Alespoň někomu se líbí. Ráda bych položila vládkyni několik otázek, bohužel zmizí i s Rimou pryč a já zůstanu na chodbě pouze se Samuelem. Bezva... Povzdechnu si a nervózně přešlápnu z nohy na nohu. ,, Nevíš, jak se něco takového cvičí ? " zeptám se tiše a položím tříhlavé psisko na zem. Automaticky se mi začne s ňafáním proplétat pod nohama. ,, Co teď s tebou ? " zamračím se, jelikož jediný kdo byl ochotný mi pomáhat byl Christian. Na toho jsem ale byla nazlobená a má ješitnost mi doslova přikazovala, abych se nedoprošovala. Jeho úchvatný výstup v kině mi bohatě stačil. Momentálně jsem ale musela vyřešit důležitější věc. Co vůbec takový Kerberos jí ? Může umřít ? Ale to bych přišla o schopnost ! Nakloním hlavu na stranu a věnuji Samuelovi nesmělý úsměv. Připadala jsem si hloupě. Na první pohled bylo jasné, že on už svou schopnost dokonale ovládá a já jsem pro něj jen zelenáč, který si nedokáže poradit ani s něčím tak banálním, jako je malé štěně. Nemá cenu ho zatěžovat hloupými dotazy. ,, Pojď Kerbe, vrátíme se. " zamumlám a i se zvířetem v patách loudavým krokem zamířím do svého pokoje.

Marcus -Mello- Archer - 14. října 2012 16:18

soukromá zpráva od Marcus -Mello- Archer pro Přes překážky ke hvězdám Když po několika hodinách spánku znovu otevírám oči, připadám si, jako by mě někdo přejel parním válcem. Vstávání nikdy nepatřilo mezi mé oblíbené úkony, ale realita a spousta práce, které k běžnému životu patřily, mi nedávaly na výběr. Pomalu se posadím a zamžourám do prostoru před sebou, ve snaze zaostřit zrak. Díky zataženým roletám je v místnosti příjemné přítmí, které tolik nedráždí mé oči, jako prudké světlo. Teprve teď si uvědomím, že nejsem v pokoji sám. U dveří stojí Lucy a podle toho, že se natahuje po klice, mi ihned dojde, že se chystá místnost opustit. Neubráním se lehkému pousmání. Podle všeho mou včerejší nabídku přijala a rozhodla se v pokoji zůstat. Má následující myšlenka se týká jejího ušlechtilého činu, během kterého mi zašívala zraněnou ruku. Bylo více než jasné, že bez její pomoci bych se ošetřit nedokázal. Kdesi hluboko v mém nitru jsem cítil vděčnost, ač jsem si to samozřejmě nerad přiznával. Nebyl jsem typ člověka, který by emoce projevoval běžně, přímo před zraky ostatních. Přetvářku, kterou jsem čas od času musel použít, jsem raději nepočítal. ,,Dobré ráno." pozdravím jí přátelským, byť stále poněkud rozespalým, hlasem. Nejde přehlédnout, že si mě prohlíží, stejně tak, jako já jí. Nejspíše nepředpokládala, že se vzbudím zrovna ve chvíli, kdy pokoj opouští. Jak dlouho už byla vzhůru ? Kolik bylo hodin ? ,,Vyspinkaná do růžova? Je ti lépe?" zeptám se zběžně, aby řeč nestála. Předchozí den byl pro nás oba velmi náročný a proto jsem doufal, že mi dá kladnou odpověď. Ačkoliv jsem svým myšlenkovým pochodům nerozuměl, chtěl jsem, aby mě ujistila, že jí nic nechybí a vše je tak, jak má být. Ať jsem si to chtěl přiznat či ne, dva dny v její přítomnosti na mě hodně zapůsobily. Jen se nedělej, líbilo se ti to. Ozve se neodbytné svědomí, kterému nemohu dát jinak, než za pravdu. Po smrti Eve jsem žil sám a společnost opačného pohlaví jsem značně postrádal. Odhrnu od sebe přikrývku a pomalu dojdu až k šatní skříni. Nebylo na škodu se převléci do čistých věcí, ale oblékání se pro mě díky zraněné ruce stalo doslova noční můrou. S podrážděným zavrčením zkoumám obsah skříně. Zdravou rukou uchopím černou košili a mikinu stejné barvy, kterou následně hodím na postel. Pokusím se přetáhnout si přes hlavu tričko, které na sobě právě mám, avšak marně. Zraněné předloktí mi něco takového neumožňovalo. Zatnu zuby a navztekaně se dál snažím svého oděvu zbavit. Bez úspěchu. Nejenom, že jsem právě vypadal jako malé dítě, které se o sebe neumí postarat, ale dělal jsem i ukázkové divadélko Lucy, pro kterou jsem musel být doslova atrakcí. Krutý a nepřemožitelný vládce Ellezzie ve skutečnosti kvůli svému handicapu nezvládal ani ty nejběžnější činnosti. Několik dalších sekund bojuji se svou ješitností, která mi přísně přikazuje, abych se neponižoval a nežádal o pomoc. Pozvednu hlavu k Lucy a zamyšleně si jí prohlížím. ,,Ehm…" odkašlu si a pokusím se o vážný, autoritativní tón ,,Mohla by jsi mi prosím pomoct?" S vyslovením otázky mé ego definitivně prohraje. V mysli mě tíží krutý fakt, že se opět nechávám zachraňovat ženou, zvlášť u něčeho tak banálního, jako je oblékání. Je mi snad pět ? Kysele se zašklebím, přesto nechám Lucy možnost, aby mi pomohla. Jakmile stojí jen pár kroků ode mě, natáhnu k ní zdravou ruku a přitáhnu si jí blíž k sobě. V tu chvíli naprosto ignoruji to, že jí svým náhlým gestem nejspíš vyděsím. Byla mým hostem a já bych měl správně dohlížet na to, aby se jí tu líbilo a nic jí nechybělo. Místo toho jsem se choval sobecky a jednal v zájmu vlastního potěšení. Posadím si jí na klín a tázavě na ní pohlédnu. ,,Pročpak jsi chtěla odejít? Utíkáš předemnou?" s pobaveným výrazem jí přejedu prstem po špičce nosu. Ve skrytu duše vím, že svou odpověď bude přizpůsobovat mému společenskému postavení v dimenzích. V tu chvíli si přeji nebýt vládce Ellezzie, ale obyčejný člověk, který má právo na upřímné odpovědi bez přetvářky. Pohlédnu jí do světle zelených očí a následně zastrčím pramínek vlasů za ucho. Situace, ve které jsem se právě nacházel mi až příliš připomínala strávená rána s Eve. Zoufale jsem toužil po tom, aby se vše vrátilo do starých kolejí. Mrtvou milenku už mi nikdo navrátit nemohl, ale stále tu byla Lucy. Co jsem si o ní vlastně myslel ? Dokud se budeš sám přetvařovat, nikdy k tobě nebudou fér. To byla samozřejmě pravda. Tohle byla realita, nikoliv dimenze. Letmo pohlédnu na své tričko a šibalsky se usměju. ,,Jen do toho, sundej to." opatrně jí chytnu za ruce, které jí k tričku nasměruji. ,,Já tě přeci neukousnu." pošeptám jí, líbilo se mi jí lehkými provokacemi vyvádět z míry, i když jsem počítal s možností, že se bude snažit na sobě nedat znát žádnou změnu. Nedělal jsem si starosti s tím, že mě uvidí bez vrchní části oblečení. Nebylo to nic, co by mě znepokojovalo, zvlášť když jsem se o své tělo rád staral a nemusel se za něj stydět. Uvědomoval jsem si, že svým chováním zbytečně zacházím do krajností, ale nemohl jsem si pomoci.

Lucy Rower - 29. dubna 2013 21:24

soukromá zpráva od Lucy Rower pro Nekonečný příběh Přistižena odskočím od kliky, jako kdyby bylo protiprávní se jí byť jenom dotknout. Nevím, kam se podívat. Na jedné straně byl rozespalý svůdný Vládce, který mi přeje dobrého rána, na druhé straně bylo neslušné a poněkud obavy vzbouzející nepřítomné civění kamsi jinam. I když se moc obávám své reakce a především nemístného zírání, které jeho rozcuchané vlasy a rozespalý úsměv vyvolají, pohlédnu jeho směrem. A stane se přesně to, co jsem předvídala a co jsem především nechtěla. Nemohu od něj odtrhnout pohled, ba co víc, div v duchu neděkuji matce, že byla onoho osudného večera tak v ráži. Až po několika sekundách si uvědomím, že na mě vlastně mluví. A kurva… Okamžitě stahuji pohled jiným směrem a odkašlávám si, abych aspoň nějak vyplnila to hloupé ticho, které mé zasnění vyvolalo. “Vlastně ano… díky.“ Pronesu přiškrceným hlasem. I kdyby mě nově sešitý krk bolel jako čert, dost pravděpodobně bych to stejně nepřiznala, protože prokazování bolesti a ještě k tomu před samotným Vládcem nepatřilo mezi mé běžné činnosti. Už tak dostatečně stačilo, čeho všeho byl za jenom tenhle pitomý víkend svědkem. Za tak krátkou dobu se toho stihl dozvědět víc, než jsem kdy řekla všem lidem dohromady a já si stále nebyla jistá, jestli je to správně, nebo naopak naprosto špatně. Na jednu stranu mě utěšoval fakt, že o tom někdo ví, a kdyby se mi někdy stalo něco opravdu nehezkého, aspoň někdo by tušil pravou příčinu. Můj bratr by ji věděl taky, ale jenom pro zachování zbytku rodiny by ji nikdy nepřiznal. Na druhou stranu je to obrovské minus pro život v Ellezzii a všeobecně jeho mínění o mně. Bude si teď myslet, že na to prostě nemám, protože podmínky, v jakých žiju, mě drží v ustavičném stresu? Bylo to zbytečné, jeho vědění o mé situaci v rodině nikomu nic nepřinese a jediné, co to zapříčinilo, byl pravděpodobný pokles mého postavení v té bájné zemi. Neměla jsem ponětí, jak se chovat, co dělat, jak se tvářit. Očekává snad ode mě, že se na něj sladce usměji a vypochoduji z jeho bytu? To asi nebude jeho záměr, to by se aspoň o něco pokusil. Nebo možná… ze všech těch úvah mě bolela hlava a nakonec jediné, na co jsem se zmohla, bylo hloupé postávání u dveří, jako kdybych snad přemýšlela nad tím, že zdrhnu. Následuje malé divadélko, kdy ze sebe Marcus není schopen shodit oblečení. Násilně přimknu rty k sobě, abych na sobě nedala znát sebemenší náznak pobavení, i když tahle scenérie opravdu vtipná byla. A to už jenom proto, že Mello, TEN všemi uznávaný, neohrožený, děsivý, autoritativní Vládce, z kterého jde po většinu času hrůza, se tady potýká s kusem hadru a ještě k tomu zcela prohrává. Jakmile zvedne oči mým směrem, já ty své okamžitě klopím k zemi, aby snad na mě má škodolibost nebyla poznat. Až když se k mým uším donese jeho sametový hlas naplněn autoritativností, která je v tuhle chvíli především ironickou třešničkou na dortu, zvednu k němu svůj lučně zelený zrak. “Ale jistě výsosti, beze všeho.“ Jemně se na něj pousměji a pomalým, ladným krokem se vydám k němu. Čím blíže mu však jsem, tím pokorněji se tvářím. Pokud jsem u dveří vyzařovala nějakým veselím, několik kroků od něj už ho v mém obličeji není ani špetka. Když se po mně natáhne, v prvotní chvíli mé už dost naučené reflexy vším tím domácím násilím, vše vyvodí jako pokus o ublížení mé osobě. Strnu na místě. On mě snad opravdu chce uhodit, praštit se mnou o zem, dokonce i Marcus, který z mého úrazu nic mít nebude, skutečně baží po tom, aby mi mohl ublížit. Teprve až když se objevím na jeho klíně, jsem ochotná se uvolnit a vydechnout v plicích hromaděný vzduch, který jsem po celou dobu vyděšeně zadržovala. Stejně tak i veškeré ty hloupém myšlenky jsou ty tam. “Samozřejmě, že ne!“ Možná až moc ukvapeně zalapám po dechu a zahledím se do těch jeho uhrančivých očí, které mě tak uchvacovaly už od prvního dne, kdy jsem ho potkala. A to nebylo zase tak dlouho, když už jsme u toho. Ovšem mě fakt, že se prakticky vůbec neznáme, nijak nezastavoval, což by popravdě měl. “Spal jsi… a já nechtěla... nechtěla tě probudit… tak… no…“ Koktám páté přes deváté, až si nakonec jenom ztrápeně povzdechnu a začnu se topit ve vší té modři v jeho očích. Bylo téměř nemožné dát dohromady nějakou smysluplnou větu, když vedle mě seděl ON. Ne počkat, když JÁ seděla na NĚM. Když mě pak popožene, abych se svým úkonem začala, jako na povel zčervenám a zarděle se zadívám na jeho tričko. To, jakým způsobem se rozhodl mou pozornost připoutat k jeho svléknutí (a že už jenom to byl úkol dostatečně těžký), mi motalo hlavu víc než on sám. Nervózně se pousměji na jeho tričko a pak mu pomalým pohybem začnu vyhrnovat látku vzhůru, dávajíc si přitom však moc dobrý pozor na to, abych se ho prsty ani jednou nedotkla. Vrchní díl oděvu mu následně přetáhnu přes hlavu, prsty se už ovšem jemně dotýkajíc jeho jemných blonďatých vlasů, čehož jsem se nemohla vzdát ani za všechno zlato na světě. Jakmile na mě zaostří pohled znovu, jemně si skousnu ret, zatímco na pravém ukazováku mé ruky se houpe jeho tričko. Tuhle hru může hrát i více lidí, víš, můj milý? Vášnivě se k němu nakloním, jako kdybych měla v úmyslu zaútočit na jeho rty, ale v posledním okamžiku uhnu a věnuji mu pouze cudné políbení na tvář. Následně z něj slezu, triko, které jsem mu víc než ráda sundala z jeho krásně vypracované hrudi, na kterou se nutím silou vůle nezírat, poskládám vedle něho na postel a natáhnu se pro košili, kterou tam měl odloženou. Opatrně mu pomůžu do obou rukávů a především k jeho zraněnému předloktí se chovám se vší něžností novopečetěné matky. Následně se k němu nakloním a začnu mu zapínat knoflíček po knoflíčku. Pomaličku, abych si užila poslední pohledy na jeho obnažené tělo, ke kterému se opět dostanu bůhví kdy a jestli vůbec. Ovšem teď se mi na tuhle ošklivou skutečnost moc myslet nechtělo. Teď jsem byla ještě ve stádiu nevědomého užívání si. Poslední dva knoflíčky mu nechám rozepnuté, zatímco mu s div mateřskou láskou rovnám límec, aby byl na obou stranách poslušně upravený. Když je konečně všechno hotovo, mile se na něj usměji, i když mi ve skutečnosti bylo trochu líto, že jeho tělo je opět ukryto pod vrstvou oblečení. Vcelku tenkou, ale stejně. “Má moje zraněná výsost nějaké speciální přání na snídani?“ Znovu se zaklesnu svýma očima do těch jeho studánkově modrých. Proč už mi dávno nedošlo, jak úžasné jsou a že bych se do nich měla dívat kdykoliv jsem ho jenom potkala?

Drag Oncave - 18. srpna 2014 18:28

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Drag Oncave - 25. srpna 2014 13:39
	Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave

Drag Oncave - 09. října 2014 10:05

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Drag Oncave - 20. října 2014 09:09
	Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave

Drag Oncave - 28. listopadu 2014 12:59

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Drag Oncave - 07. ledna 2015 21:48

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.