Nákaza Chaosu

Netrvá to dlouho. Vlastně mi v hlavě stále zní poslední věta jež jsem slyšel od své sestry. To je ale předtím než se proberu. Ani né tak kvůli tomu že by se stáze dobrovolně deaktivovala, jako spíš kvůli podivným vibracím jež vycházejí z nákladového prostoru. Je to jako vrčení ve warpu. Chvilku mi to nedochází, pak si ale vzpomenu na tu stázy. Proč asi posílají dva psykery na jedné lodi a ještě tak daleko. Notak není to tak těžká otázka ty idiote! Zavrčím a jen v kalhotách vyskočím, no vlastně se spíše vypotázcím že stázové komory.

Ve vesmíru dochází k neustálím konfliktům ale jen občas lidstvo získá zajatce. No a mi sebou vezeme box vysoký tři a půl metru. Odpověď mám na jazyku dřív než si to vůbec uvědomím. Chaos Marine. Je to jednoduchá odpověď ale přesto mě z toho zamrazí. Chvění je nepatrné, možná je to tak už od začátku cesty. Já nevím. Kurva vždyť jsem jen člen Inkvizice, na tohle nemám prověrku! Neměl bych tu ani být. Notak klid ty idiote! Přesto mě to opravdu znepokojuje a tak dřív než si to můžu aspoň trochu promyslet procházím vnitřkem lodi až do zadní části.
Pravda, slovo procházet se je opravdu zavádějící protože nejsem ani ve stavu kdy bych byl scholný vytáhnout boltérovou pistoly nebo držet rotomeč. Natož pak běžet ale přesto se o to pokouším. Takže mám za chvíli tělo camou modřinu jak stále narážím do plastocelových přepážek.

Ticho občas přerušené zaskřípáním podpory života nebo sotva slyšitelným sténáním pláště. Světla uměle ozařují celý prostor ale není v tom ani trochu tepla. Tahle část nebyla uzpůsobena pro posádku je to jen přepravní prostor, sotva se tu drží vzduch a přeci. Ty vlny jsou silnější. Jako by mě to tam táhlo. Sakra tohle bez zálohy nezvládnu! Možná proto vytáhnu datatablet a namačkám do něj několik čísel. Jsou vlastně dost náhodné protože si nedokážu vybavit správnou kombinaci. Vím jen že jsem probral svou partnerku na čas který mám trávit mimo spánek a že ji pro mě speciálně vybrali.

Přejdu na konec prostorné místnosti. Spíše přistávací dráha a dílna v jednom než pokoj a prsty přejedu po bedně. Přední část je prosklená a uvnitř je něco jako silueta člověka jen mnohem, mnohem většího než většina. Rouhačské symboly po celé zbroji. Pečeti vysmívající se božskému císaři. Jeden z velitelů Tisíce synů Hora. Zlatíčko, asi tu máme problém, mohla by jsi za mnou do skladiště? Myslím že by se ti to mohlo líbit. Tiše to zašeptám do voxového komunikátoru a sáhnu po zbraních. Najednou se z obyčejné cesty na dalekou planetu z pásu války stala mise s mnohem větším dopadem než bych očekával. A co hůř. Na palubě je s námi něco tak zkaženého že ani ochranné pečeti to uvnitř neudrží. Za chvíli bude pomalu kazit každého bdělého jedince až nakonec z něj bude jen hromádka masa jež se bezostyšně oddává svým nejnižsím potřebám.

S už jistějším úsměvem setřu poslední stopy námrazy a podívám se na zajatce Chaosu přímo před sebou. Výslech by mohl být opravdu zajímavá zábava na téhle cestě. Jak pro mě tak i pro tebe. Tiše si ztuhlé tělo prohlížím a uvažuji co provést.
Jsem vrchní Inkvizitor na této lodi a jako takový.... Sakra já nevím co dělát!

Poslední, co mi prochází hlavou, když jsem ve stázi je vzpomínka na to, že mě konečně prodali. Že to zní, jako bych byla otrok? No... asi to tak zní. Ale fakt je takový, že mám právo kdykoli smlouvu vypovědět a vesele si jít vlastní cestou. Ale nikdy jsem k tomu neviděla důvod. Mám zaručené bezpečí, jídlo a v podstatě cokoli co chci. A výměnou za to jen trocha zábavy čas od času, která mě mimoto také slušně baví. Nebyla bych děvkou, kdyby mě to nebavilo, že?

A ze spánku mě vyruší náhlý mužský hlas. V odpověď nejdříve zavrním, jak mému tělu trvá, než se probere. "Výslech, jo?" Zamručím, když si několikrát v hlavě přehraju, co mi můj parťák řekl a vypotácím se ze stáze. Na sobě mám krátké šortky, pevně obepínající můj zadeček, a "triko", které sotva zakrývá má ňadra. Spodní prádlo veškeré žádné. Už jsem zjistila, že právě tahle vizáž způsobuje, že muži tak nějak neumí přemýšlet. Hehe, jsem zvědavá, jak to zafunguje na něj. A s těmito myšlenkami se vydám do skladiště.

Katya

No chvíli se zklidním. Už na akademii nás učili jak na podobné situace. Většinou pomáhá dýchání a modlitba k císaři. Proto pár okamžíků jen stojím a oddechuji. Když se však konečně většina emocí odplavý dokáži již mnohem lépe uvažovat. Situace je prostá. Na našem již vyřazeném válečném křižníku Horus se nachází několik desítek tisíc pasažérů jež jsou ve stáci a loď je řízená automatickými systémi. Proto nejspíš ani nehrozí žádné vnější nebezpečí. Problémem ale zůstává tento náklad.
Jako člen řádu Maleus inkvizice Tery jsem proto oprávněn abych tuto situaci vyřešil.

Logické uvažování mi pomáhá zbavit se napjetí z téhle dost nepříjemné situace. Proto si také pomalu svléknu stále ještě mokré potrhané tričko a protáhnu si svaly sérií standartního cičení jež mi pomohou ještě více. Nakonec stojím jen v dlouhých černých kalhotách před obrouvskou skloocelovou schránkou a sleduji to monstrum uvnitř. Na svalnatých pažích mi naběhne husí kůže.

Tvoje kroky jsou tiché ale přesto je zaznamenám. Proto jan co se dostaneš blíž otočím se.
Sebastian Machiavely slečno. Lord Inkvizitor a váš společník na této cestě. K vašim službám. Lehce sklopím hlavu jak se ostatně na šlechtice sluší a prohlédnu si tvé oblečení. Očividně oba patříme do jiné kasty ale na tom až tak nezáleží. Nu vlastně naopak. Je to docela efektivní způsob prezentace. Abych pravdu řekl můžu na tobě oči nechat a speciálně na jistých velice výrazných přednostech. Proto po delší chvíli než by měla být se dostanu k jádru problému.

Ehm, tak tedy jak jste si jistě všimla máme tu dost zásadní problém a sám ho nejspíš nedokážu vyřešit. Proot bych ocenil vaší asistenci. Ale nejdříve musíme najít naši kajutu. Snažím se udržet si vychování ale je to kurevsky těžké. Už jen proto že tu není nikdo kdo by na mě dohlížel a já před sebou vidím všechny ty možnosti. Obzvláště s někým tak přitažlivým.
Přesto ještě jednou uposlechnu protokol a s tichým odkašláním představím loď a nabýdnu ti odpověď na jakoukoliv otázku mi budeš chtít položit.

Pousměju se, když se ke mě otočíš a představíš se. Chvíli jsme oba zticha a navzájem se zkoumáme pohledem. Já se kousnu do rtu, když si všimnu vypracovaného těla a nenápadně se trochu vyprsím, odhalujíc tak má ňadra až po zakryté bradavky. Pobaveně se uculím, když si všimnu tvých rozpaků a drobně se ukloním. "Katya. Kurtizána. Obávám se, že žádné jiné tituli nemám." Zavrním a pak se vrátím zpět k věci.

"Jo, tři a půl metru problému, všimla jsem si." Uchechtnu se. "Ale budiž, veď mě do kajuty,
inkvizitore. I když je prý zvykem, že nejdříve pozveš holky na večeři." Zazubím se a pak se vydám za tebou. K sakru, máš fakt dobrej zadek!

Jen lehce mrknu když si všimnu všeho co se mi snažíš předvést a né že bych se takhle choval často.
Přesto se během cesty do kajuty párkrát otočím abych si zě zkoukl.
Sexy zadek a ty prsa... očividně je hodně dobrá v tom co dělá a má to tu dělat s námi všemi.
Je naprosto jasné k čemu tě přivedly na tuhle loď, každý v posádce si bude potřebovat ulevit a od toho... no od toho jsi teď ty a každá dírky. Každá část tvého mladého těla.

Neříkej že jsi nikdy nepokukovala po hvězdných pěšácích. I když pravda.. ta velikost. Povytáhnu jedno obočí a ukážu na prostorný pokoj zařízený ce stylu mocné Terry. Vše je funkční. Za zástěnou skrytá masivní postel jíž vévodí nádherný, baldachýnový přehoz.Všude plno prostoru a tak dojdu k jedné z masivních, dubových skříní a začnu v ní hledat nějaké oblečení.
Pak se ale přeci jen otočím a ukážu k sobě. Je mi tak nějak jasné že na tohle jsi zvyklá ale stejně si tě chci pořádně prohlédnout. Očividně spolu totiž teď budeme trávit hodně času.
Takže večeře?

Spokojeně tě následuji a dělám, že nevidím tvé pohledy, které házíš na mé přednosti. Které holce by to konečně nelichotilo? A tak spokojeně vrním a když dorazíme do kajuty, posadím se na postel, zatímco ty hledáš oblečení. Mezitím si užívám výhled na tvé vypracované tělo a také obhlédnu pokoj. Tiše hvízdnu. "Hezké... a ano, večeře." Zazubím se a vydám se k tobě. Cestou se má ruka "náhodou" otře o tvůj rozkrok, ale já dělám, že si ničeho nevšímám a čekám na tebe.

Tiše spokojeně zavrčím. Je to něco co příliš často nedělám a možná je to i kvůli tomu doteku. Je příjemné zase se smět dívat na něco hezkého. Na něco tak hezkého jako jen napíklad tvůj zadek. Ten by sakra stál za hřích. Škoda jen že sedíš a neklečíš třeba na všech čtyřech. To bych si pak nemohl stěžovat vůbec.
No, není to nic úžasného ale zatím to stačí. No a když něco uděláš s tím oblečením tak se můžeme klidně jít i najíst. Záměrně nedodám jestli se máš svléknout nebo naopak jen převléknout.
To už ti přeci jen musí dojít, rozhodně ale jsem pro tu druhou možnost.

V ten moment se ze stěny vynoří servolebka a předá mi na pergamenu psanou zprávu.
Jen se na tebe podívám a povytáhnu obočí. Opravdu mě překvapuje tvůj. No řekněme tomu třeba životopis. Najednou na tebe pohlížím mnohem zvědavěji a svaly po těle se mi pevněji stáhnou.
Tak tedy začneme.

"Oh? Já se ti takhle nelíbím?" Nasadím psí oči a smutně zakňučím, když navrhneš abych se převlékla. Ale po pár minutách se zachichotám a začnu se také přehrabovat v šatníku. Po chvíli se vynořím s hromadou oblečení v rukou a máchnu na tebe rukou, aby ses otočil. Není přece žádná zábava bez trochy té provokace, ne? Nicméně nekontroluji, jestli se nedíváš a rovnou se začnu převlékat do modré minisukně a velmi upnutého trička. Stále to je dost odhalující, ale už poněkud méně. Když je hotovo, otočím se k tobě. "Tak co? Můžeme?" Spokojeně se protáhnu a zavrním.

Sleduji tě. Ani trochu se to nesnažím skrýt. Ostatně v tom spisu bylo tolik indormací že dle mého názoru nemá cenu si hrát na nevinnou. Proto si prohlížím každý kousek který mi odhalíš. I když je pravda že kromě opravdu oblého zadečku a možná pár chloupků jsem nezahlédl absolutně nic.
No, kdyby jsi toho měla na sobě méně vůbec bych se nezlobil ale pokud na tom trváš... večeře tu bude za okamžik. Pousměji se. Pohledem tě stále víc a víc zkoumám. Sluší ti to. No je to provokatviní, a to hodně, tvrdne mi už jen z toho že tě sleduji.
pomalu přejdu a dotku se tě na zadečku. Takhle tě téměř odtlačím ke stolu kde už je připravené jídlo. Převážně ovoce a i některé vybrané druhy masa a sýra.
Tohle jsi s představovala pod pojmem večeře, nebo to měl být jiný druh jídla?

Spokojeně zapředu, když ucítím ruku na svém zadečku. Vůbec bych se nezlobila, kdybys ho sevřel víc. A pak třeba roztáhl. A narval do mě svoje péro, dokud bych nemohla dělat nic jiného, než prosit o víc... mmm, sakra. Nějak nad sebou rychle ztrácím kontrolu... proto potřesu hlavou a posadím se ke stolu. "Oh, tohle vypadá dobře. Mám pocit, že na ten druhý druh jídla bude ještě dost času, ne?" Kousnu do jedné hrušky. "Ze spěchu nevzejde nikdy nic dobrého... inkvizitore."

No. Myslel jsem samozdřejmě duchovní potravu. Na lodi je ještě spousta knih k nimž mám přístup tak bychom mohlo někdy společně studovat. Tedy pokud by jsi chtěla Katy. Usměji se a sednu si ke stolu z druhé strany. Okamžitě sáhnu po ovoci podobném melounu a nakrájím si ho abych nebyl ihned od šťávy. Po chvíli si kousky ovoce labužnicky vkládám do úst zatímco tě s přivřenýma očima sleduji. Víš co je ve tvém spise, a víš proč tě přiřadili k členovi inkvizice, že?

Usměji se a sáhnu po sklenici, tekutina uvnitř je průzračná a já se beze strachu napiji. Žíli na krku se mi napnou a já tiše zasténám ale pak si spokojeně olíznu rty. Je to silnější než jsem čekal a opravdu dobré. Máš naprostou pravdu, spěchat se nemá. Ať už jde o lásku nebo o válku. Náš svět je přeci stále ve válce a tak není kam spěchat. počítám že máme několik týdnů než se budeme muset vrátit zpět do stáze takže zatím můžu zjistit proč přesně mi moji nadřízení přiřadili tebe když v záznamech nemáš jediné špatné hodnocení. Pohlédnu na tebe přes pohár a usměji se. Na tuhle cestu se opravdu těším.

Tiše se zasměji, když zmíníš duchovní potravu. "Ah, to v tom spisu jsou i mé literární sklony? Mezi mé povinnosti patří bavit mé... klienty po tělesné, ale i duchovní stránce. Znalost literatury je tedy nezbytná pro mou... oblast působení." Zamručím a znova kousnu do hrušky. "Co je v mém spise samozřejmě vím. Ale proč mě přiřadili k inkvizitorovy... možná mysleli, že si zasloužíš odměnu?" Nakloním hlavu na stranu a pak se zasměju. "A nebo jsem heretik. Ve volném čase obětuji Horovi. A proklínám císaře. A to ostatní, co heretici dělají. Co myslíš ty?"

Usměji se. Už chápu proč jsi tak žádaná. Možná. Možná děláš všechno z toho co tvrdíš. Možná ne. To ještě zjistíme. Obecně se snažím nepracovat se ženami ale jak se zdá tak ve tvém případě budu muset přeci jen udělat vyjímku. A je tu jedna věc o které jistě nevíš. Tvůj spis... Je dokonalý. Ani zmínka o jakémkoliv podezření. Jediné nespokojené slovo. Jen samá chvála.
Zvednu se a pomalu dojdu k tobě. Ucítíš mou ruku na krčku, jako by se jemně mazlila s tvou kůží. horký čístý dech ti jemně zahřeje ouško když se skloním a zašeptám. To mi ale přijde podezřelé.
Stisk mírně zesílí. Nikdo ve tvé profesy není bez nepřátel jež na něj donášejí klidně i výmysli.
Náhle ležíš tvrdě přitisknutá na stole. S tváří opřenou o desku a téměř celým tělem bezmocně tisknutým na to samé. Má paže tiskne tvůj krček. Drujou rukou ti přejedu po zádech dolů, jako bych něco hledal. Cesta zpět je tvrdší. Přejedu ti dlaní po zadečku. Stisknu jednu půlku. Tvrdě. A zatáhnu. Tím ti zadeček roztáhnu a obě dírky se pod oblečením pootevřou. Jen na okamžik než dlaň pokračuje víš. Vyhrnu ti tak třičko. Jako bych snad něco hledal. Když ale nic nenajdu jen tiše zavrčím a pomalu tě pustím. Jak jsem říkal. Jsi až moc bez poskvrny. To mi nejspíš nedá spát.

Překvapeně zavrním, když ucítím tvou ruku na krku a pak vyjeknu, když jsem najednou přitisknutá na stole. Ne, že bych si to takhle nedokázala užít. Užívám si tvé dotyky a tiše kníkám, zatímco tě poslouchám. Když mě pustíš, s překvapivou obratností se otočím na záda a skočím na tebe, přišpendlím tě tak na židli. Můj klín je pevně přitisknutý na ten tvůj a já začnu drobně hýbat boky. Zatím se ti dívám do očí a rukama si kloužu po těle.

"Ale mám nepřátele, samozřejmě. Ale dokážu se o ně postarat. Je trapně jednoduché svést gardistu a přesvědčit ho, že tenhle a tenhle je heretik a měl by být zavřen. Zabit." Jedna ruka sklouzne na mé ňadro a já začnu sténat spolu s tím jak si tahám za bradavku. "Nejsem bez poskrvnky, Inkvizitore. Ale manipulovat spisem dokáže každý kdo umí alespoň trochu využívat svého vlivu." Zavrním a druhá ruka vklouzne mezi můj a tvůj klín a začne mačkat bouli v tvých kalhotách.

Usměji se. Temně a vědoucně. TOhle jsem chtěl slyšet. Tohle je začátek. Proto možná moje ruka vystřelí k jejímu krčku a já stisknu. Né abych jí škrtil ale abych měl znovu navrch. Protože ať se mi to líbí nebo ne. Hrajeme tuhle hru oba a teď má navrch. Manipulace s dokumenty je ale nelegální a měla by jsi za to být potrestána. Možná i souzena. To si myslíš že jen proto že dokážeš pár mužským zamotat hlavu tak tě necháme jen tak proklouznout?
Druhou rukou ti znovu začnu mačkat zadeček ale přitom tě stále držím v záklonu. Nemysli si že jen kvůli tomu jak jsi sexy tě nechám odejít od tud bez dlouhého, mučivého výslechu při nemž budeš křičet a prosit. Prsty ti zatnu do látky kraťásků a ty po chvíli přestanou odolácat. Prasknou a sklouznou na zem. Začíná ti docházet dech a přitom stále víc a víc cítíš tlak na krčku.
Řekni mi pravdu a já budu přemýšlet jaký by měl být trest za tvé jednání. Svěř se a já tě možná nechám i odejít... po všech čtyřech jako zvíře kterým nepochybně jsi!

Tiše zachrčím, když znova ucítím tvou ruku na krčku a druhou ruku na svém zadečku. Netečně se trochu zavrtím a zasténám. Nechávám tě mluvit, vzrušuje mě ta představa. Mě, jako poslušné feničky a tebe jako mého pána. Nehledím na nedostatek vzduchu, jen se otírám o tvůj klín a hladím se po svém těle. Až po chvíli se konečně odhodlám promluvit. "A co chceš, abych ti řekla, hm? A se svým spisem jsem nikdy nemanipulovala já. Vždycky někdo jiný. Nic na mě nemáš." Zavrním.

Stále se ještě usmívám. Ale už se cítím mnohem jistěji. Je mi jasné že mi jen tak nic neprozradíš. Ale o to tu nejde. Chci si tě podrobit. Chci aby jsi mi toužila říct všechna svoje tajemství a to na všech čtyřech.
Řekneš mi o sobě naprosto všechno. Koho jsi přiměla manipulovat s tvým spisem.
Moje ruka ti jemně přejede po zadečku a přidá se k ní i druhá. Pevně ti stisknu půlky a hravě je roztáhnu tak aby se tvůj zadeček krásně otevřel , ostatně to kundička také, celou dobu tě sleduji a zkoumám.
A pak, až to uděláš, tak si z tebe možná udělám své poslušné, šukací zvířátko, které bude mít vlastní vodítko a obojek. Ale jen pokud bude poslouchat na slovo. Rozumíme si?

Ušklíbnu se a spokojeně ti prsty přejedu po obou dírkách. Na tváři mám stále ten neproniknutelný úsměv ale v očích je oheň který by tam být neměl.

Zapředu, když mi roztáhneš zadeček a přejedeš mi po dírkách. "Přiměla je silné slovo. Hezky jsem Tiberia, našeho ultramariňáka, poprosila. Nutno dodat, že to prošení trvalo celou noc a jsem si jistá, že to slyšelo celé sousedství. Ale on to skutečně udělal. Zlatíčko jedno." Zavrním a dlouze se otřu o tvůj úd a zadívám se ti do očí. I v mých očích je oheň. Tohle konečně není poprvé, co jsem v podobné situaci. I když je to poprvé s inkvizitorem.

Jen se usměji. Je možné že svedla gardistu. Možná i někoho na vyších postel ale mariňáka... to přeci není možné! Jen ta samotná představa. Myslím že bych si měl dělat zápisky. Ostatně zatím si jen přátelsky povídáme tak to nechám na jiné rozhovory ale řekni mi víc. Jaké záznamy jsi chtěla odstranit? Stále to nemůžu dostat z hlavy a tak si zkousnu silněji ret. Bolest mě trochu probere, možná proto víc zatlačím. Sleduji jak se ti stahuje zadeček a jak se ti něco leskne v očích. Sleduji tě a znovu se mi líbí co vidím. Naposledy zaváhám a pak si tě přitáhnu blíž. Tak blízko že cítím i teplo z tvého napolo oblečeného těla. Sleduji tě a konečně se rozhodnu.
Až mi řekneš co chci vědět poslušně si klekneš a půjdeš se mnou. Myslím že tu najdu pár užitečných věcí které pro tebe můžeme využít. Ať už budou tvé odpovědi totiž jakékoliv tak se tu najdou nástroje které tě uspokojí. Ať už tak... no a nebo i jinak.

"Oh, jen pár zápisů o mých... radostech. Méně legálních. Možná i heretických. Copak inkvizitore? Chceš potrestat heretika?" Zavrním sladce a pak si poslušně kleknu. A dříve, než stihneš cokoli udělat, rozepnu tvé kalhoty a začnu hladově olizovat tvého ptáka svým heboučkým jazykem. Brzy najdu místa, která se ti líbí a na ty se přisaju rty a zanechám tak za sebou drobnou značku své rtěnky. Po chvíli se rozhodnu a vsunu si celý tvůj úd do úst, zakuckám se a pak ho nechám vyklouznout. Na bradu mi steče směsice mých slin a tvé vášně. "Co, kdybychom si nejdříve trochu užili?"

Jen tiše zavrčím. Očividně překvapením. Pravda. Příjemným překvapením ale přesto. Možná proto úder nepřijde ihned. Vlastně vůbec jen můj pták lehce klouže přes tvé rtíky a celé mé tělo se v rozkoši napíná a stahuje. Špička nakonec vyklouzne a ty ho tak máš ještě napůl postaveného v ústech na hraní.
"Ah, myslím že to ude vše co jsi právě řekla a" Pták se ti opět zanoří do tlamičky a já se pousměji. "A samozdřejmě ještě mnohem víc. Ale ano. Máš naprostou pravdu. Užít si můžeme. No vlastně. Já si to užít můžu určitě. Na rtech mi přeběhne hraví úsměv a já kývnu.

Spokojeně zavrním, když kývneš hlavou. Tentokrát jdu na to pomaleji. Tvůj pták mi zachutnal. Jednou rukou masíruji tvé koule a druhou se s ním mazlím. Rty po něm kloužu a zanechávám na něm stopy své rtěnky, které perfektně kopírují cestu mých rtů. Celou dobu se ti dívám do očí, jako malá oddaná kurvička a slastně vrním. Nemůžu si pomoct, chutnáš dokonale.

Po chvíli rty opustím tvého ptáka a místo toho se přisaju na tvé koule, zatímco mé ruce se s tvou kládou mazlí a hladí ji a občas drobně škrábnou nehty. Ne kdovíjak silně, jen aby tě poškádlily. A pak se mé nenasytné rtíky vrátí zpět k tvému údu a tentokrát si ho pevně vsunu mezi svá prsa. Využiju toho, že díky tomu mám jednu ruku volnou a začnu si s ní dráždit svou vlhkou kundičku.

Pažemi pevně stisknu svá prsa k sobě a začnu jimi pohybovat nahoru a dolu, abych tě takhle honila svými kozami, zatímco jazýčkem dráždím tvé péro a stále ti hledím do očí. A pak se vrátím k osvědčené klasice. Jak se tě snažím donutit vyvrcholit, začnu hladově sát a polykat tvé péro. Vždy si ho celé pustím do krku, dokud se můj nos nezastaví o tvůj podbřišek. Pak začnu jazykem opečovávat celou tvou délku a polykat, čímž stimuluji tvůj penis ještě víc. Když mi dojde vzduch, zakuckám se a znova tím pokryju svou bradu svými slinami a tvými kapkami vášně, než se vrátím k polykání tvého péra.

Tohle opakuji dokud neucítím, že se blíží tvůj vrchol. To se přisaju na celé tvoje péro a rukama začnu hladově masírovat tvé koule. A tohle vydržím, dokud neucítím proud tvého semena, jak se mi řine do pusy. Když je všechno, nechám tvé péro ať opustí mou tlamičku a otevřu ji, abys viděl, jak krásně plná je tvé mrdky, než polknu. Spokojeně mrouknu a začnu čistit svým jazýčkem tvé péro od zbytků spermatu. Když je hotovo spokojeně se usměju. "Tak co? Už chápeš, proč si mě lidi kupují? A proč Tiberius nakonec taky propadnul?"

Opravdu náročná práce Ale to je vlastně jedno. Hlavní je že se o mě staráš. I když za tu rtěnku bych tě nejraději uškrtil. Už takhle je opravdu těžké mě udělat ústy. Vlastně téměř nemožné. Proto ti to také trvá tak strašně dlouho. Ale na druhou stranu tvou snahu bych měl jistě ocenít.
Možná proto vrčím, tahám tě za vlasy a přivýrám oči. Snažím se ti to co nejvíce ulehčít. A když konečně zařnu stříkat. Chytnu ti hlavičku a přesně jak jsi čekala a přesně jako to všichni chlapy dělají ti obličej tvrdě narazím na svého pulzujícího ptáka.

Když je ale po všem, tedy když to tak alespoň vypadá jen povytáhnu jedno obočí a chytnu tě pevně pod krčkem. Tak poslouchej ty jedna malá proradná kurvo. To že tohle dokážeš. To že jsi dobrá v tom co děláš ještě neznamená že si tě pustím nějak blízko k tělu. Osobně bych pochopil proč se všichni ostatní nechali tak snadno dostat ale jedno si zapomatuj. Tím že mi ukážeš něco tak základního jako že mi ho vykouříš mě nedostaneš. Jen se ušklíbnu a krček pustím. Pravdou je že se mi dobře dívá na tvůj hezký obličejíček a náznaky a zlobením by jsi nejspíš dostala i mě. Ale takhle? Znovu se jen ušklíbnu a prsty ti přejedu po zadečku.
Na mě holt budeš potřebovat sileější zbraně. Nebo jestli ti mám napovědět víc tak na mě jsou třeba mnohem ale mnohem užší" zbraně".

Pousměju se, když mě chytneš pod krčkem. Líbí se mi to. Mám ráda, když chlap ví, co chce. A ještě raději, když to jsem já. Ženy byly konečně stvořeny jako díry pro čůráky mužů, jako jsi ty, tak co bych si to neužívala? Potlačím touhu se na tebe vrhnout a vyždímat z tebe poslední kapku tvé mrdky, zatímco tě, téměř znuděně, poslouchám. "To máš furt potřebu mluvit? Je každej inkvizitor takovejhle? Možná proto nemáte žádný ženský." Zachichotám se, ale tvou narážku pochopím.

Zvednu se opřu se o nedaleký stůl. Prsty roztáhnu svou kundičku i zadeček a začnu se před tebou prstit a hladit, ve snaze tě na sebe nalákat.

Jen tiše zavrčím. Najednou mi to dojde a musím se kousnout do spodního rtu. Hodně. Protože jinak bych jí i odpověděl. Očividně nemá cenu cokoliv řešit. Právě teď je jediné co chci tvé mladé tělíčko a to si vezmu. Roztáhnout! Víc! Jen tiše zavrčím a dojdu až za tebe. Prsty ti tvrdě. bez přípravy zajedu do dírky a užívám si tvé vzdechy jež při tom následují. Je příjemné moct dělat něco takového. Kurva víc než příjemné, vždyť péro mám tvrdé jako kámen a co vtěřinu ze sebe chci servat uniformu a vyšoustat z toho tvého malého zkurveného těla i poslední známky rozumu.
V ten moment mé prsty udělají dvě věci. Rozemnu si opasek takže kalhoty mi téměř okamžitě spadnou i se zbraněmi na zem a naplním ti i zadeček dvěmi prsty. Spokojeně se ušklíbnu. Předkloním a beze slova ti tlačím prsty do obou dírek. Mé rty se přiblíží k tvému oušku ale pak tě jen silně kousnou do krčku.

Poslušně ještě víc roztáhnu své dírky a pak slastně zavrním, když v kundičce ucítím tvůj prst. Užívám si to. I to, že mě vidíš jen jako věc, na které se můžeš ukojit a pak ji zahodit. Co dodat? Tenhle život si vybral mě a já se do něj narodila. Moje tělo je skoro jako vytvořené k tomu, aby činilo potěšení. No, jsem žena. K ničemu jinému se snad ani nehodíme, ne?
Slastně se prohnu v zádech, když ucítím tvé nenechavé prsty i ve svém zadečku. Ten je, podobně jako má kundička, krásně hebký a uvolněný. Mám v tomhle praxi a ty se tak můžeš dostat pořádně hluboko, pokud bys chtěl. A já si to pořádně užívám, jak poznáš podle mého slastného a vábivého sténání a propínání se. Rukama si beze studu roztáhnu zadeček a začnu se po něm hladit, abych tě tak vybudila konečně skočit na hlavní bod večera. Chci tě v sobě.

Usměji se. Na rtech stále ten úsměv když si tě prohlížím. Když tě prstím a tvrdnu víc a víc. Je mi sakra víc než jen dobře. Najednou mám chuť tě povalit. Svázat. Ošukat. Dělat s tebou všechno co smím. I to co nesmím. Kašlu na to. Chci tě! "Víc!"
U ouška zaslechneš tiché vrčení a můj horký, ostrý nádech. Stejně jako ty jsem si já vybral tenhle život. Tenhlle život si ale stejně tak vybral i mne. Jsem silný a vím to. Svaly se mi pod látkou napínají stále víc až to už nevydržím. Ruka mi prudce sklouzne na tvou šíji. Stisknu. Sleduji jak se propínáš v páteři a také to jak mé prsty plní tvou malou vlhkou dírku tím nenadálím pohybem.
Znovu zavrčím a tentokrát už jen kvůli tomu že se mi ten zvuk líbí. Mé ruce zmízí z tvého těla. Na krátký okamžik. Pak se vrátí. Dva údery na zadeček tě srazí na stůl. Ucítíš jak se ti půlky roztahují a jak ti doširoka rozevírají obě dírky.
Pak přírazím. Jednou. Tvrdě a prudce. A ty spolu s mým pérem které plní tvou malou díru na čuráky ucítíš i to jak sé má varlata tvrdě otřou o spodní část tvé kundy. Usměji se a přírazím znovu. Chci tě udělat ale víc chci udělat sám sebe tolikrát, že až to vše skončí budeš tu ležet pokrytá semenem a očima hledícíma do prázdna. Zuřím.

Užívám si, jak mě prstíš. A když zavrčíš, je to nektarem pro mé uši. Ráda přivádím muže k šílenství, ale ty mě provokuješ ještě víc. Inkvizitora jsem opravdu ještě neměla, ale o tom to není. Jsi silný, arogantní. A to mě vzrušuje víc, než podlézaví klienti, ochotni mě zasypat penězi, kterými pohrdám jen za pár minut času. Možná tě provokuji jako mrňavá čubička, ale jsi pro mě Bůh už teď. Ano, je to hereze, ale vem to ďas, vím, že to chceš. Ale taky si mě nejdřív musíš zkrotit.

A pak přirazíš a já na zlomek sekundy omdlím, zahlcena neskutečnou slastí. Jsi dlouhý a široký a roztahuješ mou kundičku do neskutečných rozměrů. Tvé koule o mě pleskají a ten zvuk mě posouvá do nekonečných výšin. Přirážíš tvrdě a já se téměř s každým přírazem udělám. Vím, co se mnou chceš udělat a chci to taky. Není lepší koupele než mužského semena, natož mrdky od tebe, mého Boha.

Mé dlaně ti začnou klouzat po bocích. Silné pevné, kruté prsty ti bolestně tisknou boky a nechávají za sebou rudnoucí kůži. Bolest je slabá. Slast silnější a s každým stisknem se tvé tělo musí víc a víc přizpůsobovat tomu jeho. Je to něco jiného. Trochu jako sen. Víc ale spíš noční můra. Kůže hřeje a mrazí zároveň. Každý milimetr prožíváš intenzivněji a zaždé cuknutí jako malý výbuch. Hluboko v břiše se obvyklé teplo mění v plameny jež tě hrozí ztrávit.
Pak to začne. Beze slova rychleji a rychleji jako by snad neměl být konec. Tvrdé prudké šoustání tvé malé vlhké dírky. Dost si to užívám což je zatraceně dobře slyšet. Zvčím a nechávám na tvém malém před chvílí ještě bezchybném tělíčku dlouhé rudé škrábance. Nemám problém si tě brát ale chci aby jsi u toho byla jen moje a né snad duchem u jiné akce. Zavrčím když zajedu hlouběji než předtím a můj pyj narazí na dno. Propnu se intenzivní bolestí protože žalud už je v ten moment tak citlivý... je to jako bych se měl rozpadnout. Možná proto zatlačím víc. Až na okraj.
Chtěl bych tě roztrhnout ale místo toho.
Děvko!

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Nákaza Chaosu

Netrvá to dlouho. Vlastně mi v hlavě stále zní poslední věta jež jsem slyšel od své sestry. To je ale předtím než se proberu. Ani né tak kvůli tomu že by se stáze dobrovolně deaktivovala, jako spíš kvůli podivným vibracím jež vycházejí z nákladového prostoru. Je to jako vrčení ve warpu. Chvilku mi to nedochází, pak si ale vzpomenu na tu stázy. Proč asi posílají dva psykery na jedné lodi a ještě tak daleko. Notak není to tak těžká otázka ty idiote! Zavrčím a jen v kalhotách vyskočím, no vlastně se spíše vypotázcím že stázové komory.

Ve vesmíru dochází k neustálím konfliktům ale jen občas lidstvo získá zajatce. No a mi sebou vezeme box vysoký tři a půl metru. Odpověď mám na jazyku dřív než si to vůbec uvědomím. Chaos Marine. Je to jednoduchá odpověď ale přesto mě z toho zamrazí. Chvění je nepatrné, možná je to tak už od začátku cesty. Já nevím. Kurva vždyť jsem jen člen Inkvizice, na tohle nemám prověrku! Neměl bych tu ani být. Notak klid ty idiote! Přesto mě to opravdu znepokojuje a tak dřív než si to můžu aspoň trochu promyslet procházím vnitřkem lodi až do zadní části.
Pravda, slovo procházet se je opravdu zavádějící protože nejsem ani ve stavu kdy bych byl scholný vytáhnout boltérovou pistoly nebo držet rotomeč. Natož pak běžet ale přesto se o to pokouším. Takže mám za chvíli tělo samou modřinu jak stále narážím do plastocelových přepážek.

Ticho občas přerušené zaskřípáním podpory života nebo sotva slyšitelným sténáním pláště. Světla uměle ozařují celý prostor ale není v tom ani trochu tepla. Tahle část nebyla uzpůsobena pro posádku je to jen přepravní prostor, sotva se tu drží vzduch a přeci. Ty vlny jsou silnější. Jako by mě to tam táhlo. Sakra tohle bez zálohy nezvládnu! Možná proto vytáhnu datatablet a namačkám do něj několik čísel. Jsou vlastně dost náhodné protože si nedokážu vybavit správnou kombinaci. Vím jen že jsem probral svou partnerku na čas který mám trávit mimo spánek a že ji pro mě speciálně vybrali.

Přejdu na konec prostorné místnosti. Spíše přistávací dráha a dílna v jednom než pokoj a prsty přejedu po bedně. Přední část je prosklená a uvnitř je něco jako silueta člověka jen mnohem, mnohem většího než většina. Rouhačské symboly po celé zbroji. Pečeti vysmívající se božskému císaři. Jeden z velitelů Tisíce synů Hora. Zlatíčko, asi tu máme problém, mohla by jsi za mnou do skladiště? Myslím že by se ti to mohlo líbit. Tiše to zašeptám do voxového komunikátoru a sáhnu po zbraních. Najednou se z obyčejné cesty na dalekou planetu z pásu války stala mise s mnohem větším dopadem než bych očekával. A co hůř. Na palubě je s námi něco tak zkaženého že ani ochranné pečeti to uvnitř neudrží. Za chvíli bude pomalu kazit každého bdělého jedince až nakonec z něj bude jen hromádka masa jež se bezostyšně oddává svým nejnižsím potřebám.

S už jistějším úsměvem setřu poslední stopy námrazy a podívám se na zajatce Chaosu přímo před sebou. Výslech by mohl být opravdu zajímavá zábava na téhle cestě. Jak pro mě tak i pro tebe. Tiše si ztuhlé tělo prohlížím a uvažuji co provést.
Jsem vrchní Inkvizitor na této lodi a jako takový.... Sakra já nevím co dělát!

Kde, co a proč?

Otevřu oko, jedno a pak druhé, chvíli přemýšlím než mi dojde kde jsem. Což je sice fajn, ale pořád nevím proč tady jsem, což bych asi taky měla vědět, nebo ne?
Jasný je, že jsem ve vesmíru, jsem ve vesmírné lodi, probuzena ze spánku , a ...to je tak vše.


Zatím si toho víc nedokážu vybavit, " kruci Sio mysli, přemýšlej, proč jsi tady? jak dlouho jsi spala?"
To je jen málo otázek, které si řeknu polohlasem, spousta jiných mi zní v hlavě.
Pomalu se posadím, protáhnu tělo a vysoukám se ven. na sobě toho moc nemám, kouknu kolem a sáhnu po kalhotech, ano ty asi jsou mé, ale košile co leží opodál je příliš veká, přesto si ji obléknu, v pase uvážu na uzel, záplava rudých vlasů nezkroceně spadá až k bokům, když netrpělivě pohodím hlavou a vydám se pomalu lodí vpřed.

Jde mi to ze začátku velmi pomalu, ale přeci jen jsem trénovaná a tak se mi cit i hybnost vrací s každýmm krokem, stejně tak je to i s kvalitou mého myšlení.
ano jsem na lodi, doprovázím jistého tvora spolu s inkvizitorem....no jo, ten chlap.

Uvědomila jsem si, že shodou okoulností jsem ho ještě ani neviděla, nevím jak vypadá, jestli je to nějaký náfuka, nebo klasický bouchač, před odlatem bylo moc povinností, moc papírování než abych si našla čas seznámit se s doprovodem.

Pomalu se dojdu do velké místnosti kde je přpepravní box s naším hostem a tam stojí i postava v kalhotech, na chvíli se zarazím, ruka mi sjede k pasu, jako bych hledala zbraň, než si uvědomím, že teď žádnou nemám, a že ten muž bude asi inkvizitor, hlasitě si odkašlu..." ehm...jak dlouho jste vzhůru?"

Stojím tam, sebevědomá, rudé vlasy až do pasu, drobná, s odbojně vystrčenou bradou, temně modré, skoro fialkové oči, bosá, v kalhotech a pánské košili uvázané do pasu.

Sia

No chvíli se zklidním. Už na akademii nás učili jak na podobné situace. Většinou pomáhá dýchání a modlitba k císaři. Proto pár okamžíků jen stojím a oddechuji. Když se však konečně většina emocí odplavý dokáži již mnohem lépe uvažovat. Situace je prostá. Na našem již vyřazeném válečném křižníku Horus se nachází několik desítek tisíc pasažérů jež jsou ve stázi a loď je řízená automatickými systémi. Proto nejspíš ani nehrozí žádné vnější nebezpečí. Problémem ale zůstává tento náklad.
Jako člen řádu Maleus inkvizice Tery jsem proto oprávněn abych tuto situaci vyřešil.

Logické uvažování mi pomáhá zbavit se napjetí z téhle dost nepříjemné situace. Proto si také pomalu svléknu stále ještě mokré potrhané tričko a protáhnu si svaly sérií standartního cičení jež mi pomohou ještě více. Nakonec stojím jen v dlouhých černých kalhotách před obrouvskou skloocelovou schránkou a sleduji to monstrum uvnitř. Na svalnatých pažích mi naběhne husí kůže.

Tvoje kroky jsou tiché ale přesto je zaznamenám. Proto jan co se dostaneš blíž otočím se.
Sebastian Machiavely slečno. Lord Inkvizitor a váš společník na této cestě. K vašim službám. Lehce sklopím hlavu jak se ostatně na šlechtice sluší a prohlédnu si tvé oblečení. Očividně oba patříme do jiné kasty ale na tom až tak nezáleží. Nu vlastně naopak. Je to docela efektivní způsob prezentace. Abych pravdu řekl můžu na tobě oči nechat a speciálně na jistých velice výrazných přednostech. Těmi jsou tvé vlasy ovšem u někoho jako jsi ty. Očividně vojáka bych očekával vlasy krátké a nikoliv... no takovéto. Proto po delší chvíli než by měla být se dostanu k jádru problému.

Ehm, tak tedy jak jste si jistě všimla máme tu dost zásadní problém a sám ho nejspíš nedokážu vyřešit. Proto bych ocenil vaší asistenci. Ale nejdříve musíme najít naši kajutu Snažím se udržet si vychování ale je to kurevsky těžké. Už jen proto že tu není nikdo kdo by na mě dohlížel a já před sebou vidím všechny ty možnosti. Obzvláště s někým očividně zvyklím na kryzové situace a bojové nasazení.
Přesto ještě jednou uposlechnu protokol a s tichým odkašláním představím loď a nabýdnu ti odpověď na jakoukoliv otázku mi budeš chtít položit.

Lord...opravdu mám na lodi Lorda?

Chvíli jen tak stojím a nechám jeho slova plynout vzduchem, jako kapky vody je nechám klouzat po mé kůži, ne že bych ho nevnímala, naopak, má mou plnou pozornost. Jsem zvykla sledovat ty kteří se mnou mluví, hodnotit, zkoumat.

" Lorde...já jsem Sia, nejspíš o mě už víte, omlouvám se, že jsem si na Vás neudělala čas, lae při přebírání nákladu bylo velmi mnoho papírování a pak odlet, prostě nebyl čas."
Zachytím jeho pohled a trochu se ošiju, jasně, rozhodně nejsem upravená jak bych měla, ale sakra, netuším kde mám svoje věci a pokud jde o jeho fascinací vlasy, jako vojenská zpravodajka s doktorátem z psychologie, nemusím dodržovat veškerá přísná nařízení.

Nechá si v klidu odpovědět na své otázky a za jeho slov se pomalu přibližuju jak k němu, tak i k obrovské " přepravce" cítím jak mi po těle přeběhl mráz a musím si na hrudi překřížit ruce, ano i mé spodní prádlo nebylo tam kde by ho člověk očekával, takže by asi nebylo vhodné vystavovat na obdiv reakce mého těla.

" Co vše o něm víte ...lorde?", kývnu hlavou k přepravce.

Poznej svého nepřítele

Sleduji tě. Očividně jsi si dost jistá tím co děláš. Nejspíš tě není snadné rozhdit. Zajímalo by mě co je skutečně tvoje práce protože normální člen gardy by se už dávno klepal na podlaze. Na mariňáka jsi až příliš malá. Do tří metrů máš hodně daleko stejně tak jistě nejsi jedna z řádu Sisters of Battle.
Znovu si tě proto prohlédnu. Důkladně ale opět bezůspěsně. V kajutě si budu muset projít záznamy a zjistit víc. Teď na to nejsou prostředky.

"V pořádku slečno, tím se netrapte. Ani já neměl příliš mnoho času na přípravy což je vzhledem k mému postavení politování hodná nedbalost. Přesto vás rád poznávám a nemusíte se zdržovat formálním oslovováním. Jsem Sebastián. Ostatně teď se pár měsíců budeme vídat pravidelně tak nějaký protokol není třeba."
Trochu se usměji a ukážu k stázové komoře. Očividně je v ní něco řeknemě nelidského. Ve stručném shrnutí je to postava celá zakutá ve zbroji. Zařící symboli po celém těle a je obrovská. Já sám měřím něco kolem dvou metrů ale oproti ní. Citím se neskutečně malý. Jen pouhým okem je jasné že váhou nepůjde pod půl tuny a výškou pod tři metry. Je to obdivohodný kus válečného šílenství nepřitele.

Ve složce co jsem získal na Teře bylo jen krátká informace. Je to jeden ze zajatců jež při obraně proti vpádu chaosu zajala kapitula hvězdných vlků. Očividně ho máme vyslechnout až na to budou připravené dostatečné podmínky a bude zajištěna naprosto dokonalá ochrana. Jde o vojáka chaosu.
Jednoho z tisíce synů Hora a největšího nepřítele lidstva. Nevím co víc bych k tomu řekl. Jen možná to že je buď uctívačem Khorneho. Nebo Slaneshe. A upřímně nevím co je horší.

Povzdechnu si ale pak se otočím na tebe. Je dobře poznat jak si postavu ve stázi prohlížíš. Adeptus Astartes jsou neskuteční. Jak ti na naší straně tak i ti co před deseti milénii zradili.
Jen ta představa že je tomu stvoření více než 10 000 let a celou tu dobu bojoval... neskutečné.

Nepřítel mého nepřítele je můj.....se uvidí.

Stojím tam a připadám si momentálně k ničemu, je pěkné že netrvá na formálnosti, popravdě s tím jak je promíchaná má krev, ani nevím.kdo by se měl komu klanět.
Rty mi zvlní drobný úsměv, který za chvíli pomine a je nahrazen fascinací.

Náš host je monstrum, ale z vědeckého hlediska si zaslouží náš obdiv, uvědomím si jaké mám poslání a je mi jasné, že se to lordovi líbit nebude.

"Umíš odhadnout kdy by mohlo dojít k výslechu? Na téhle lodi jsou jistě veškeré bezpečnostní prvky, které to umoźňují, nebo se pletu?"

Ano, nečetla jsem všechny ty příručky, nebyl čas když jsem se musela ještě připravit na tajný úkol od korporace.

Nedokážu si představit co bych tady měla dělat jen s ním, popravdě Sebastian mě znervozňuje víc, než náš host.

Výslech?

No pokud se nepletu tak v podkladech bylo jasně napsáno že k výslechu musí dojít mimo loď a v podzemním zařízení. Na druhou stranu na lodi je vše potřebné abychom to udrželi uzavřené a nás tedy v absolutním bezpečí. Jen nevím jestli je dobrý nápad jakkoliv s ním manipulovat. Přaci jen je to Adeptus Astartes. Ti jsou neskutečně silní a inteligentní.

Usměji se a lehce si zkousnu spodní ret. Očividně o tom přemýšlím protože by to mohlo odstartovat mou kariéru a to tak že až do nebes. Možná bych se poté mohl stát i jedním z pobočníků lordů Tery... Notak klid. Uvažuj co potřebujeme abychom to zvládly?

Chvilku si bednu prohlížím a pak se usměji. Myslím že by to mohlo být možné. Nastavím aby ho servitoři odezli do uzavřené cely kde potom společně otevřene komoru a začneme s výslechem. Jen mi musíte slíbit že mu nepodlehnete. Tato stvoření jsou extrémně dominantní a na některé jedince působí přímo omamně. Uvědomte si ale že je to třímetrový stroj na zabíjení a cokoliv řekne nejspíš bude lež. O tom že nejspíš dokáže proniknout i do myšlenek a podsouvat ti návrhy i tam raději pomlčím. Nechci děsit ani tebe ani sebe. Raději se otočím a usměji. Plánuji si teď dát dlouhou sprchu a odpočinout si. Přechod ze spánku do funkčního stavu je opravdu náročný proces.

Šance.

Tak se zdá, že na to slyší, ani to nebylo moc složité. Ohledně bezpečnosti a slibu, jen pokrčím rameny.
"Vím jaká jsou rizika, takže teď si dáme chvíli na probrání se a pak se sejdeme dole? Nebo je jiný plán?"

Představa chvíle ve sprše...je téměř omamná.

Uvědomění aneb Ordo Maleus

Jen kývnu a pomalu se začnu přesunovat po chodbách. Mířím do své kajuty. Musím si totiž srovnat věci a pročíst listy od mého Savanta. Očividně jsem toho dost opomněl a hlavně zanedbal. Proto možná mě ta zvrácená přítomnost tolik zaskočila. Nebyl jsem jen připraven nic víc.

Proto v momentě když vejdu do své cely pokleknu, sáhnu po svém rotomeči a začnu se modlit.
Je to dlouhá opakující se litanie ale přináší mé duši klid a naplňuje ji světlem. Čistotou..

A spiritu dominatus,
Domine, libra nos,

From the lighting and the tempest,

Our Emperor, deliver us.

From plague, temptation and war,

Our Emperor, deliver us,

From the scourge of the Kraken,

Our Emperor, deliver us.


From the blasphemy of the Fallen,

Our Emperor, deliver us,

From the begetting of daemons,

Our Emperor, deliver us,

From the curse of the mutant,

Our Emperor, deliver us,

A morte perpetua,

Domine, libra nos.

That thou wouldst bring them only death,

That thou shouldst spare none,

That thou shouldst pardon none

We beseech thee, destroy them.

Uvednu oči a povstanu. Ruce se mi lehkým vypětím chvějou ale pak se zastavím a na svých temných rtech vykouzlým temný, odhodlaný úsměv.
For the Emperor
Seběhne mi ze trů a já jsem konečně připravený na cokoliv.

Vypětí a napětí.

Chvíli ho sleduji jak odchází a pak se i já přesunu do své kajuty. Je prostorná, dá se říct i luxusní, zavřu za sebou dveře a cestou ke sprše odhazuji pomalu svršky.Když konečně stojím pod sprchou, zavřu oči a na své tělo nechám dopadat drobné kapky vody, zatím co mi myšlenky běhají od Lordíka k monstru a zase zpátky.

Ruce mi kloužou po těle a nemohu si nevzpomenout na vypracované tělo Sebastiana, je to už dlouho co jsem si užila uvolnění v podobě sexu, cítím jak mě tělo reaguje a raději přesunu myšlenky na to co je v té koji.
To rozhodně nebude žádná sranda, pomalu dokončím mytí a zabalím se do osušky. Před zrcadlem přemýšlím co si vzít na sebe, jestli půjdeme na výslech hned, nebo si vyměníme nějaké informace, vlastně nic nevím ani netuším.

Zmáčknu lodní intercom, " Sebastiane, pokud mě slyšíte sejdeme se u kóje našeho hosta."
Hodím na sebe kalhoty z kůže, vysoké boty a bílou košili, přes tu si natáhnu vestu. Do bot zastrčím dýku a pak už se pomalu vydám k našemu místu setkání. Jsem zde první a tak můžu chvíli jen rozjímat, přemýšlet jak by se dal vést výslech a taky to, co je zač Lord Sebastian.

Ordo Xenos

Nahý až na boiimplantáty na levé paži vejdu do sprchy. Celé tělo mám jako v jednom ohni jak mi na ně dopadá ledová filtrovaná lodní voda. Je to opravdu příjemná změna. Po stázy a po změkčilých procedurách mých kolegů na Teře. Pravým účelem Inkvizice je posílit ducha a tělo na takovou úroveň aby se stalo absolutně čistým, nezkaženým... dokonalým strojem sloužícím božskému císaři na jeho zlatém trůně.

Lehce se zakloním a nechám tedy ledovou vodu klouzat po mém těle. Cítím jak mi dopadá tvrdě na rozložitý hrudník a v prudkých řekách stéká dál po bříše, klíně i nohou. Těžce zavrčím když už pomalu přestávám být schopen dýchat a udělám krok. Voda se mi dostane i na hlavu a já se konečně cítím být zcela při vědomí. Na několik krátkých, rychlých úderů srdce tak zůstanu ale zaslechnu tiché vrčení palubního Voxu. Proto se natáhnu po rucníku a vypnu vodu.

Zprávu příjmu a dvakrát stisknu vysílač jako potvrzení. Pak ale přeci jen ještě jednou aktivuji přenos a drsným chladem zostřeným hlasem zavrčím. Zpráva přijata. Budu tam co nejdříve. Nechť je Císař s tebou Sio.
Rychle se osuším. Jde to snadno a dokonce najdu i suché věci. natáhnu na sebe standartní oblek inkvizitora. Samozdřejmě nechybí prádlo a tak ale převážně jde o obyčejné vojenské kalhoty jen rudé barvy doplněné obyčejnou šedou tunikou standartní taktickou vestou a pláštěm. za opasek si umýstím lehkou boleterovou pistoly několik standartních zásobníků a svůj rotomeč. Relikvii z 32 milénia kdy byly všechny zbraně vyráběny géniem technokněží a posvědceny zamotnýmy tvůrci.
Takto připraven si obuji vysoké boty se sněrováním až ke kolenům a těžkými kroky vyrazím do skladiště. Sakra co bych dal za powerarmor!

U kóje.

Když mi je odsouhlaseno, že se sejdeme u našeho hosta, ještě chvíli váhám, vlastně když se to tak vezme, ti parchanti co mě sem poslali, mi sice udělali super krytí a pověřili mě spoustou úkolů, ale nikoho nenapadlo dát mi sem nějaký kontakt, který by mi kryl prdel? Jako můžu mít výcvik, ale ON rozhodně není žádný žabař, to by tady nebyl.

U přepravní klece pak stojím, ponořená v myšlenkách, snažím se přijít na to, jak takový tvor vznikne, jak udělají dokonalý vraždící stroj bez zábran, bez svědomí.
Nervozně se ošiji a zatahám za dlouhý pramen, který mi spadá až k bokům, uvědomila jsem si, že jsem měla asi vlasy svázat a ukrýt abych Sebastiana nějak neznechucovala, ten jeho pohled nejde zapomenout, ale už je pozdě a vracet se zpět do kajuty se mi nechce.

" Tak co ty jsi zač, ne oficiálně, ale co je tam pod tím povrchem? "Pronesu sama pro sebe nahlas....

Zvrácená Kapitula

Moje boty hlasitě dopadají z pravidelném klapotu a já se znovu na okamžik ztratím ve svých vzpomínkách. Je to zvláštní jak člověk přemýšlí o tom co bylo a co ho vůbec přivedlo na tohle místo. A pro mě to všechno začalo...
Cítil jsem jako by mi do celého těla zajížděli trny bolesti. Hořel jsem ale přesto mi byla zima a moje ruka... má levá ruka. Ach ta ironie má levá ruka byla a zároveň nebyla...
Stisknu pěst. Silně. Silněji než by maso a kosti měly být schopné a znovu si začnu uvědomovat své okolý. Hladím před sebe nekonečně dlouhou chodbou a slyším vrčení varpového pohonu jež uvádí celou loď v pohyb. A ještě něco něco jako řev jen těsně mimo schopnost lidského těla ho zaslechnou něco jako... chaos.

Je tam zrádce Sio. Je tam jeden z kdysi úžasných a dokonalých výtvorů boha Císaře. Ale teď je to jen zkažený přízrak své dřívější slávy. Díváš se na Hvězdného Mariňáka z Legie World Eates. Uctívače chaosu a jednoho z jeho největších démonů Khorneho. Pána války smrti a utrpení.

Usměji se a položím dlaň na Sklokeramir. Její teplo na okamžik rozmrazí i spodní část cely tohoto mostrozního muže a odhalý jeho celotělovou zbroj a tvář skrytou za rudou helmou s rohy. V mých očích se na okamžik objeví nenávist k tomuto tvorovy a mé rty bezhlesně vytvoří několik slov.

Jsi připravená?

Připravená...rozhodně ne.

Sebastián přichází a jelikož zaslechl má slova, okamžitě mi doplní informace, to se opravdu pokaždé budu před ním cítit jak úplný pitomec?.

" Lze se na něco takového připravit? "
Zachvěji se, když zahlédnu pod rozmraženou částí to monstrum, znovu si prohlédnu Lorda a přemýšlím, zda mě to vše stálo za to.
Jsem na lodi s válečnou stvůrou a s chlápkem, o kterém skoro nic nevím.

" Možná pokud je to tak, asi by jsme neměli do toho jít jen mi dva, jenže...čekat tak dlouho? Co tedy? "
Kousnu se do rtu a upřu na Sebastiana svůj pohled.

Jen tiše zavrtím hlavou. Usměji se protože tvá otázka je sama o sobě hloupá. Ten muž už dánvno propadl chaosu. Na někoho, ne na něco takového se prostě nejde připravit je to samo o sobě nemožné.

Nejde. Myslím že to nikdy ani nebylo v plánu. Ostatně bych řekl že to má být zkouška. Pro nás.

Ušklíbnu se a přejdu k zamykání kapsle. Rychlá modlitba k císaři a otevřu zámky. Ven se okamžitě vyhrne rudá pára. Hutná mohutná a omamná. Já cítím krev křik a bolest ostatních ale ty snad i naprostý opak. Vášeň touhu chtíč. Prochází to celým tvým i mým tělem jako primitivní impulzy a kapsle se pomalu otevírá. Stázové pole stále běží ale každý okamžik je slabší a slabší.

Něco si pro sebe zamumlám, nesnáším když nevím, a teď toho opravdu moc nevím.
Sleduji jak Sebastian otvírá zámky a ve stejnou chvíli co se vyhrne ven pára, cítím jako by mým tělem projel žhavý proud.

Tak silný nápor omamných pocitů jsem ještě nikdy necítila, nohy se mi roztřesou, tělo zaplavuje ohromný chtíč prsa mi bolestivě těžknou a mezi stehny cítím tepající chtíč. Mám pocit, že se neudržím na nohách a natáhnu ruku abych se chytila Sebastiana.

" Co se to děje? Víš jak se bránit, jde ....ah bože."
Ještě nikdy jsem necítila nic podobného, tělo mám jak v jednom ohni a nejraději bych ze sebe vše strhla, pokusím se překonat, myslet na něco jiného, zvládnout to.

Mlč. Než ti ublížím!
Zavrčím tvrdě a sáhnu za sebe. Sáhnu a uchopím háky. Čekal jsem u sebe bouřlivou reakci ale až takhle na něco jsem určitě zapomněl ale... sakra zapomněl jsem na své pečeti. Umch na tom ale nesejde. Né teď. Stisknu obrovské háky a vší silou je vrazím do těla před sebou. No pravda zajedou jen do zbroje ale efekt je dostačující. pět háků v rudé zbroji zvedne to skoro tři metry obrovské stvoření a pomalu ho začne přesouvat do místnosti určené pro výslech. S každým okamžikem na mě ale působí silněji a silněji. Svaly mi začínají pulzovat. V hlavě mám jen bolest smrt a temnotu jak si mě síla jednoho z bohů temnoty táhne blíž a blíž.

Bože Císaři nechť tvé tělo spočívající na zlatém trůně... Začnu recitovat jednu z modliteb a tiše přitom pohledem přejíždět po zbroji toho stvoření a pak i po tom tvém, tentokrát ale už necítím jen touhu zabíjet. Tiše zavrčím a stiknu pár tlačítek. Otevřou se přetlakové dveře a obrovská zbroj zajede na své místo v sele. Obrovské ocelové pásy uvezní všechny končetiny. Krk i hlavu ale ta mlha uniká stále dál a dál. A za okamžik uslyšíme i řev. Hrozný. Hlasíty a šílený... a pak ten hlas krásnější než cokoliv jiného. Nemluví ale přesto je tak nádherný a lákavý.

Vytřeštím oči a zatnu zuby, to co se děje se mnou a s ním. Sakra vždyť o tom mluvili, ponoř se do svého svého vědomí, uvolni se.
Jenže to se lehce řekne, ale kurva těžko udělá.

Tělem mi prostupují tak silné pocity, že mě dostanou na kolena, když vidím zuřivost ve tváři Sebastiena, odplazím se kousek dál a lapu po dechu.

Sleduji co lordík dělá, daří se mi trochu ovládnout když se ozve ten podmanivý hlas, zacpu si uši. Myslím na všechny ty úkoly, ale tělo se mi zmítá chtíčem podbarvené tím hlasem " ah...bože"

Hlas dál rezonuje prostorem. Je jako pocit. Jako chvění vzduchu, nedá se popsat. Pochopit nebo ovládnout. Co je důležitější než to je co ti a mě našeptáváá. Mluví o nádherných věcem. Věcech po nichž každý touží. O slávě, moci a osudu hodného pánů Tery.

Jsi tak vemlouvavý démone. Jsi starý a mocný. Jsi skutečně jedním z Adeptů astarta že?
Zavrčím a celé tělo se mi při těch slovech zachvěje ale povede se mi dojít až k průhldnému sklu a pohlédnout na to monstrum. Tělo se mi napíná a stahuje když konečně najdu ovládací systém místnosti a zadám několik povelů do klávesnice. Duch ve stroji začne fungovat a dveře se pomalu uzavřou. Přesto síla ještě značnou chvíli přetrvává a i přez sklo cítím vybrace toho tvora. Jeho zvrácenou, silnou moc která touží jen po násilí a utrpení. Která si nás touží získat jakýmikoliv jen prostředky.

Nakonec se ale otočím k tobě a dlouze se na tebe zahledím. Usměji se protože se dle stavu tvého těla oblečení a i výrazu že na tebe měl démon docela jiný vliv a lákal tě úplně jinak.
Jdu si pro své pečeti a za chvíli začnu s výslechem. Ty se můžeš zatím dívat přessklo a nebo dokončit to co jsi začala. Ušklíbnu se a pošlu jednoho ze servitorů pro své pečeti zatímco si sednu k ovládacímu pultu.

Ušklíbnu se a nejradši bych ho něčím praštila, dodělat to co jsem začala? Teď bych potřebovala pořádně uspokojit, to by mi možná pomohlo, ale jen mávnou rukou.

Roztřeseně se postavím na nohy, upravím si oděv a škubnu sebou když se naběhlá ňadra otřou o látku, ano touha bolí.
Vytáhnu zařízení na záznam poznámek a podìvám se na Seba.
"Myslím, že zvládnu svoji práci." má slova znějí značně povýšeně, ale jen já vím, že to je sebeobrana.

Usměji se na tebe a jen lehce kývnu.
První šok je nejhorší, snažil se nás zlomit a jen císař ví co by se stalo pak... no rozhodně nic hezkého to ti mohu zaručit. Přesto je vidět že je jeho moc obrovská, proto začnu s výslechem a ty budeš vše zaznamenávat. Ano? Stačí když budeš zdě, já se připravím a vejdu do té místnosti, Ale varuji tě dveře budou otevřené tak buď silná.

usměji se a když mi konečně Servitor přinese mé starodávné pečeti hustě popsané textem připnu si je na tělo, na boty a ramena. Takto vyzbrojen přejdu ke dveřím, přejedu po nic pohledem a pak se otočím k tobě. Na mých rtech hraje úsměv.
A Sio. Jestli se vrátím a ty tu budeš nahá... asi tě budu muset potrestat.
S těmi slovy otevřu dveře a přes valící se rudý opar udělám jistý krok do místnosti. V očích mi zazáří touha to monstrum dostat

Nahà? Proč bych měla být nahá? A proč by mě měl trestat? I když vzpomínka na jeho tělo jen přihřeje pocity v mém těle, pevně stisknu rty a přes zuby procedím
"Neboj se, ušetřím tě pohledu na mou nahotu."

Pak už spustím datatablet, prsty se mi jen míhají jak zaznamenávàm co jsem zjistila a pak spustím nahrávání a monitoruji Seba.

"Nenech se ovládnout, musela bych tě pak zabít."

Uslyšíš šumění jak přejdu na Voxovou linku a začnu se smát. Kdo říkal že chci aby jsi mě toho pohledu ušetřila a nemusíš se bát. Jestli mě ovládne tak ti budu za zabití vděčný.
Vox zašumí a já vstoupím do místnosti která je lehce skrytá rudým závojem. Přejdu až k brnění a zvednu oči.

Ta věc je obrovská. Mohutná a tak... zvráceně dokonalá. Nesnáším chaos ale upřímně ho musím obdivovat. Jeho sílu moc touhu po zabíjení. Přejdu blíž a a doknu se zbroje. Prsty jako bych měl v jednom ohni a tak ucuknu. Školácká chyba protože hned poté následuje smích toho monstra.
Snaž se o cokoliv chceš šlověče ale mě chrání Khorne i Slanesh! Nikdy se ti nepodaří mě zlomit ani tobě ani té tvé malé kurvě venku. Brzy se odtud dostanu a pak tě zabiju a jí... hmm jí roztrhám ale ještě předtím ...

Nedomluví protože mu v ten moment strhnu jeden ramenní plát. Ozve se zařvání a plát dopadne do rohu místnosti. V ruce držím svůj rotomeč který pracuje na plný výkon když mu ničím zbroj abych se dostal k tomu tvorovi pod ní. Celou dobu šeptám imperiální chvalozpěv bohu Císaři a v očích mám spravedlivý trest. Jsem imunní té auře kterou vyzařuje, ale ty na druhou stranu...

Chvástal jeden, odfrknu si pro sebe a dál pracuji. V rychlosti zaznamenávám do zvláštního grafu vše co jsem se dozvěděla, každou informaci a rozhodně nepřestávám monitorovat co se děje v kleci.

Pff, nejsem jeho kurva, nejsem ničí, tvor nám trochu trpí megalomanstvým. Ano uznávám, že k tomu asi byl stvořen, ale já to nesnáším.

Cítím jak na mě zase působí jeho aura, teď je to chtíč kombinovaný se zvířecí dravostí, mysl mi zaplaví vášnivé obrazy propletených těl. Černý panter se svým drsným jazykem laskající ženský klín.
Vykřiknu, jen těžko se uklidňuji v klíně zrádné vlhko, na tohle mě nikdo nepřipravil.

Trvá skoro tři hodiny než z tvora dostanu každý kus zbroje. A upřímně je to příšerně náročná práce. A zároveň zatraceně nebezpečná protože to monstrum se snaží neustále dostat pryč. A co hůř snaží se mi jakýmkoliv způsobem ublížit. Ať fyzicky nebo psychicky. A jeho síly jsou šílené. Kdybych neměl své pečeti a císaře na své straně ležel bych minimálně na podlaze a prosil o rychlou smrt. A věděl jsem to...

Nakonec ho ale vidím přímo před sebou a je opravdu majestátní. Mohutné. Obrovské tělo pokryté množstvím rouhačských tetování a run přímo v kůži. Celé tělo pokryté svaly a některá místa vylepšená ocelí. Naštěstí má alespoň bederní roušku která sice moc nezakrývá ale lepší než nic. Zavrčím a otočím se k tobě. Jdu ven. Potřebuji pauzu

Jsem vyčerpaná, ataky na mou mysl jsou silné, pokud ty jsi unaven fyzicky, já jsem na hranici duševního vyčerpání.

To co dělá s mou představivostí, s tělem, to je...neskutečné. A pak ho zbavíš zbroje, jeho pidobu zaznamenám do datatabletu a při pohledu na sporou roušku polknu a v tu chvíli mi tělem projede horký šíp chtíče. Úplně cítím jak se mi noří do těla " ne....už dost."

Poslední zbytky sil seberu k tomu, abych se ovládla, kouknu na sebe jsem jak troska, košili rozhalenou, bělostná pokožka bez jediného kazu, zdání slušnosti udržuje kousek látky zakrývající růžový hrbolek.

Tak to by mohlo pro začátek stačit.
Zavrcim tvrdším hlasem než jsem měl v plánu. Celé tělo mám studené a skoro cítím jak se mi třese.
Přesto přejdu k tobě a lehce ti stisknu ramena. Očividně potřebuješ pauzu mnohem víc než já. To bohužel nejde. Ještě jsme ani nezačali.

Tak jak to zvládáš? Zdá se že máme co do činění s někým hodně silným. Uchovat si svoje tělo je pro tyhle chlapíky opravdu těžké a tenhle.. no zvládl to lépe než bych řekl. Každopádně teď si z něj kousek po kousku vezmeme. Chceš mi pomoct a najít si nejlepší části?

Navrhnu ti a mrknu. Teď totiž přijde důležitá část výslechu. Mučení. I když nevím jestli to bude mučení pro nás nebo pro něj. Protože ta očividně trpíš už teď a to jak se zdá touhou. Možná proto než vyjdu směrem ke dveřím ti prsty zcela "nahodou" přejdu po prsou a plácnu tě po zadku

Rozhodl se, źe mě asi zničí. Když vylezl, tělo se mu lesklo ledovým potem, přesto přišel a vzal mě za ramena. Už jen ten dotek boří vše mé sebeovládání a mé tělo se zachvěje právě prožitý orgasmem.

Nevím co mi říká jen kývnu, pak konečně najdu řeč.
"Je rozhodně mentálně silnější než bych čekala, ale musíme se dostat dál, pod povrch."

Pak se mě náhodou dotkneš a mě se podlomí nohy, cítím jak mi horkost zaplavuje klín , " omluv mě na chvíli."
Snažím se nedat na sobě nic znát a zmizet na toaletě.

Jistě. Je to šampio chaosu. To se od něj konec konců dá také čekat.
Jsou neskutečně mocní a zvracení zrovna tak. Budu na voxove lince když budeš cokoliv potřebovat. Přijď jak jen to půjde!

Usměji se a vytáhnu krátkou dýku. S ní znovu vejdu do místnosti. A v ten moment uslyším konečně ten hlas.
Víš co tvá kolegyně zrovna dělá inkvizitore?
Můžu ti to říct... Všechno. Do nejmenšího detailu. Chceš to? Vím že to chceš. Usměje se a na jeho tváři je vidět jak moc si užívá možnost mě a ostatní mučit.

Připadám si jak když jsem dostala pořádný výprask, pomalu se přesouvám na toaletu a když jsem sama, dlouze zasténám.

Před očima mám zástup mužských ocasů, všichni se na mě chystají. Znovu ten černý panter, na bradavkách cítím jeho drsný jazyk.
Opřu se o zeď a nevědomky tak pustím voxovou linku.

Dál na mě útočí erotické výjevy, mé ruce už vzdali nečinnost a vydali se zmáčknout prsa a vsunout prsty do horké štěrbini. Sténání se nese lodí, ale já nic nevnímám, jen to, že nedokážu uhasit ten oheň.

Ozve se zapraskání voxu a smích zvráceného mariňáka. Očividně ví o všem co se děje na lidi. Vox který přenáší bezvarvý hlas přímo do mého přijímače jasně vypovídá o tom co právě provádíš. Ne že by se mi to nelíbilo ale upřímně bych byl raději kdybych to neslyšel. Je to silně znervózňující. Nemůžu se pořádně soustředit a znovu ten šum hlasů útočících na mou mysl

Ve jménu Boha Císaře na jeho zlatém trůně. Ve jménu svaté inkvizice Ordo Maleus. Ordo Xenos a Ordo Hereticus ti přikazuji řekni mi své jméno válečníku chaosu

Zavrcim a nožem zajedu pod kůži toho tvora. Ani se ale nepohne a dal se směje a je to stále silnější jak ty vzdycháš. A já vím že vidíš jeho tvar i tělo před sebou a že mu stahuješ tu bederní roušku aby jsi spatřila tu mohutnou obrovskou věc pod ní. Vkládá mi tyhle představy do hlavy s takovou silou že se první z pečetí jež mám vznítí. Vidím ho třímetrového nahého muže a tebe bezbrannou a vzdychající přímo před ním. Pak se usměji a bodnu. V ten moment mám hlavu prázdnou. Protoze mu probodnu jedno.z jeho dvou srdcí

Jako by mi někdo maloval obrazy přímo před očima. Vzdychám rychlsji, laskám se zatím co má zvrácená mysl vidí to obrovské tělo, ten mohutný nástfoj, to jak si mě na sebe naráží.

Dál a dál do mé mysli vnikají představy a já křičím, sténám a pak...najednou mám mysl čistou. Vzrušení mě neopouští, ale dokážu se ovládat. Opláchnu si obličej, trochu se upravím a vydám se zpět.

"Chceš nějak pomoc?"

Myslím že jsem ho právě trochu naštval. Obleč se a hned sem přijď a příště si Vox vypni nebo měj dost slušnosti a řekni mi ať se přidám.
Usměji se. Ani nevím proč jsem to řekl ale jak se zdá mám mnohem lepší náladu. Ten parchant tentokrát řve svým pravým hlasem a pouta. Pásy ocely jež jo drží sténaji víc a víc. Nůž v jeho těle je rozžhavený a v tento moment nedotknutelný. Jak se zdá. Náš vězeň konečně začíná chápat že nejde o vtip.

Tak teď začneme znovu. Jsem Sebastián Machiavelli inkvizitor řadu Hereticus a ty jsi můj vězeň budeš odpovídat nebo budeš zničen a poslán do imateria!
Zavrčím a vytrhnu čepel z tvého těla. Rána se okamžitě zatavi a uzavře.

Když tam před ním stojím rozcuchaná a stále ještě roztřesená, zrudnu po jeho slovech.
"Ty jsi to...ah bože, promiň."

Víc říct nedokážu, pozoruji jak vede výslech a pak z vesty vytáhnu několik tenkých jehel.
"Potřebuju k němu, dostat mu to do těla."

Myslím, že mám před sebou jednu z nejtěžších částí.

Ano slyšel a myslím že i viděl to.co se ti snažil dostat do hlavy. To parchanti jsou dost mocní tak buď opatrná. Na všechno!

Jen kyvnu a ustoupím. Je čas na tobě aby jsi zazářila a upřímně jsem zvědavý kam mu to chceš strkat. Přeci jen je z tvého chování jasně poznat kam by jsi si ty nechala něco ráda strkat ale on.. no tak otevřený asi nebude.

Pomalu se nadechnu, vyčistím si hlavu a přejdu k němu. Sebastien udělal notný kus práce když ho zbavil ochrané zbroje.
První jehlici mu vsunu pod nehet na ruce, okamžitě se mé tělo prohne pod mentálním náporem.

Další jehla míří do slabin, pak z posledních sil vylezu po kleci vzhůru, jedna jehla pod oko, další do ucha a poslední do zátylku, pak pružně seskočí a unaveně se sesune k zemi.

Jen se usměji a kývnu. Je to rozhodně účinné mučení. Bohužel pro hvězdného pěšáka je to dost jako bodnutí hmyzu. Vždyť i rána v srdci je jistě už téměř uzavřena. Myslím že nic takového na něj fungovat nebude. No možná by mělo účinek ho stáhnout z kůže ale ani tak. Přesto tě lehce podepřu a usměji se. Dobrá práce. Doufám že máš stále čistou hlavu Sio. Nechtěl bych aby se ti do ní dostal a mučil tě. Kdyby se cokoliv dělo. Řekni mi to!

Usměji se protože si všimnu jak se mu intenzivně tiskneš zadečkem na klín. Je jasné že jsi rozhozená ale němuž ti moc pomoct. Každopádně je toho na oba moc. Proto ti jen podám kartu od této cely aby jsi i ve svém volném čase mohl.zkusit osobní výslech. A kývnu

Vykládat mu, že jehly jsou napuštěné zvláštní tekutinou, rozhodně nebudu.
Jak mě podepírá cítím mučivou blizkost jeho pevného těla, hru svalů.
Sice vnímám co mi řiká, ale nejradši bych viděla jak mě drsně přirazí ke zdi a divoce opíchá.

Zasténám a raději s odtáhnu " ano kdyby něco řeknu, teď si jdu odpočinout."
Když mi předá kartu, před očima mi vyskočí monstrum se svý obrovským ptákem...

Jen se usměje. Věřím že vše dopadne dobře. Že se nám to povede. Přeci jen co by se mohlo stát horšího než že ho omylem zabijeme driv nez bychom měli. To že se mi do hlavy vkrádá ješitnost si neuvědomil a tak zamirim do svého pokoje. Svleknu si mokré šaty a začnu cvičit. Hodiny a hodiny náročných fyzických cvičení následovaných studovanim dat z datatabletu. Vox mám stále u sebe ale upřímně věřím že jsi u sebe v pokoji a dáváš se dohromady.

No musím uznat, že jsem čekala něco jiného, ONI mi řekli, že to bude jiné.Sotva se doploužím do svého pokoje, unaveně se svezu k zemi. Připadám si, jako kdybych se prokutala skrz planetu, z jednoho konce na druhý.
Uvědomuji si, kolik mám práce a tak se odvleču ke stolu, po cestě ze sebe strhávám oblečení, ještě teď se mi lepí košile na tělo, takže nejdřív sprcha a pak zasednu a začnu zadávat data do zvláštních tabulek, asi za hodinu se vydám zpátky ke koji, lordíkovi nic neřeknu, jen tam tak stojím a pozoruji to monstrum, pak po krátkém zaváhání, vyndám jednu jehlu podobnou té, co dostal on, a alikuji si ji pod kůži na ruce.
Doufám, že mi to za to stojí, proč jsem se k tomu vlastně nechala dokopat? Mohla jsem Lie pomoci jinak, nebo ne?

Pomalu. Tiše a unaveně začnu přecházet po lodi. Cestou si na datatabletu procházím všechny informace které vím o Adeptus Astartes a jejich zřádcovské kapitule Worls Eaters
Otřesu se protože jsou opravdu strašliví a jen informace které má inkvizice byť velice strohé stačí na to abych z nich měl jak hrůzu tak i respekt. A co je horší. Tihle chlápci jsou tak prosáklý silou warpu že není skoro možné je od něj oddělit.
Očividně slouží dvou jeho bohům. Khornemu... bohu krve, války a násilý a... Slaneshe boha zvrácených rozkoší a každé perverze..

Lehnu si na postel a začnu procházet opravdu dlouhé seznami dat a možností jak proti těmto silám bojovat. Je toho opravdu mnoho ale převážně jde o jediné... o to jak je zabíjet. Což mi v tenhle moment není moc platné. Proto možná během studia usnu a mé sny jsou plné krve. Probudím se s trhnutím. Úplně mokrý potel.

Cítím jak látka obsažená v jehle začíná působit, mé tělo jako by odplulo někam jinak a zůstává jen mysl, nehmotná duše připravená přenést se do válečníka.
Je to šok, i když mi to říkali, testovali mě na to, mou odolnost, to co vydržím, ale jak může někdo být připraven na zrůdnosti, které má to monstrum v sobě?

Tisíce, miliony mrtvých, mučených, rozdrcených jak hmyz, celé kolonie vyhlazené pro zábavu, nebo jen z nudy, planety rozmetány na malé kousky. Zaplavuje mě zloba, ale i něco jiného, chuť zabíjet, ničit, podobat se tomu monstru, musím se velmi přemáhat, hledám v jeho mysli přeci něco úplně jiného.

Pak mi do hlavy vnikne představa Sebastiana, jeho nahého dokonalého těla, to jak se na mě dychtivě vrhá, jak mě tiskne, jak do mě proniká a to vše před očima toho tvora, který se směje.
Rychle se vracím zpět a po chvíli už mé tělo zachvátí třas a já ležím na zemi v křečích způsobené mentální bolestí i chtíčem tak velkým, že bolí, jen velmi mělce dýchám a poslední něž omdlím mě napadne, že pokud to přežiju, budu muset do jeho hlavy znova.

Pomalu roztřeseně vstanu a natáhnu se sebe jen vojenské kalhoty. Cítím něco divněho. Děsivého a roztouženého jak se to prohání lodí. Jako by nějaká síla hctěla prozkoumat každý i ten nejmenší kus lodi a vychází to jak jinak než od cely zajatce. Naštvaně proto zavrčím a vyskočím na nohy. Bez romyšlení. Jen v botách a kalhotech se rozběhnu k tomu místu. Cestou si ještě utahuji opasek jak se ženu. Srdce mi pravidelně tluče a na těle vyskakují kapky potu protože je to docela dálka.

V momentě když se tam dostanu zarazím se. Cela je uzavřená. Plná mlhy ale přesto vidím tvé bezvládné tělo ležet těsně před tím monstrem očividně ve stavu bězvědomí. Nepřemýšlím o tom co se ti mohlo stát nebo jak se to stalo ale o tom že pokud jsi zkažená nebo jsi ho uvlonila... že to budu muset vyřešit razantně. Přesto tentokrát beze strachu vejdu dovnitř. Bez pečetí. Bez ochrany a dokonce i bez modlitby. Jen s pevnou bariérou kolem své mysli. Ty vlny jež vychází z toho splozence chaosu se mě ani netknou. Může za to vztek a nenávist které proudí mými žilami. Jen se skloním. Zvednu tě do náručí a vynesu ven. dveře se za mnou zavřou a já tě donesu na nejbližší lůžko. Tam až tě položím. Vytáhnu jehlu z tvého těla a začnu tě okamžitě. Detailně prohlížet. Zatím jen na hlavě a hledat sebemenší známky nákazy chaosu. Tentokrát hodlám být opravdu důkladný protože když nic nenajdu otevřu ti ústa a zkoumám jestli tam nění značka dokonce ti je otevřu tak abych viděl i do tvého krčku. A tak důkldný hodlám být úplně všude.

Prober se, něco se děje, ne já chci spát. No tak Sio, musíš vstát, já to sama nezvládnu, prosím, slyšíš? Lei....Lei, vrať se, bože Lei, promiň.
S výkřikem se oženu a pokud byl někdo poblíž, dostal hodně nevybíravou ránu, zmateně koukám kolem sebe, košili mám rozhalenou, rudé vlasy rozcuchané kroutí se jak živý oheň kolem mého těla a pak on.

Sebastian, drží se za bradu, takže nejspíš dostal ránu a nebo jen přemýšlí, je to jedno, co není jedno, je jehla, která leží na stole, to, že já ležím na posteli a on je tady se mnou.
Vnitřnosti se mi sevřou, neměl by tady být, ne teď když ještě nevládnu pořádně sama sobě, a vůbec, kde to jsem?
"Co se stalo? Co tady děláš, proč jsi tady, já...eh, ty?"
S námahou mluvím, hlas mě neposlouchá, stejně jako mé tělo.

Dostanu ránu a trochu se zachvěji. Měl jsi jí zpoutat ruce ty troubo. No to je stejně jedno koukej probrala se. Nakrčím čelo. Zrovna jsem ti prohlížel krk a hledal nějakou známku po značkách chaosu a ty jsi mě udeřila. Dost tvrdě aby to bolelo ale rozhodně né dost na to abych se nějak oddálila to co musím udělat.
Omdlela jsi s ním v jedné místnosti. Musím tě prohlédnout jestli nevykazuješ známky chaosu a to může být dost nepříjemné. Očekával jsem že budeš zodpovědnější! Zní to jako výčitka skutečně je. Přesto nepřestávám a moje dlouhé prsty hledají jakoukoliv známku chaosu na tvém těle. POlalu se posouvám níž a rozhaluji ti výstřih.

Jakmile ucítím jeho prsty na hrudi, sevřu mu ruce do svých, moje oči dostanou téměř černou barvu.
" Jsem dostatečně zodpovědná, nemám na sobě nic co by bylo známkou chaosu, takže ze mě dej ty ruce pryč."
Je moc blízko, dech se mi zrychluje, tělo zdaleka nemám pod kontrolou, se zděšením cítím, jak mi bradavky tvrdnou pod košilí a vyzývavě se staví na obdiv.
Pomalu polknu a rychle jeho ruce pustím jako bych se spálila, snažím se od něj dostat co nejdál, ale za mnou je stěna a přede mnou jeho mohutný, vypracovaný hrudník.
"Pusť mě, nic mi není."
Mezi zuby nasaji ret a snažím se nezasténat.

To vidím. Okamžitě se necháš prohlédnout nebo to dám na starosti jednomu ze servitorů a to by se ti opravdu nelíbilo. Nehledě na to.... Co to máš z očima?"
Zavrčím a naštvaně, nevěřícně si tě prohlížím. Nevěřím ti a upřímně nejraději bych tě porávě teď rozebral a znovu složil jen abych měl jistotu. Už tak je špatné že jsi žena a ještě tak přiažlivá ale to že jsi nejspíš poznamenáná chaosem... sakra to by tady mělo nedozírné následky.
Jestli se budeš bránit svážu tě. Jestli budeš protestovat dostaneš roubík a jestli budeš zkažená tak tě prokovám proti tomu tvorovi uvnitř!
Zavrčím a jediným tvrdm pohybem ti roztrhnu blůzku až k pupku a začnu tě prsty tvrdě kontrolovat a zkoumat. V momentě když domluvím tisknu tvé bradavky a rozhodně jsem sakra pečlivý"

"Řekla jsem, že jsem v pořádku. Nejsi můj nadřízený, nemáš žádné právo mě poroučet a pokud by mě měl někdo prohlížet, ty to nebudeš, ani nikdo z tvých hraček protože....ah, co to doprdele děláš?"
Jakmile mi roztrhneš košili, začnu se prát, ruce, nohy, házím sebou, svíjím se a snažím se uniknout tvým rukám.
Je to mučivé, je to ponižující, kdyby to nezpůsobovalo vlhnutí mezi mými stehny.
"Říkám ti, okamžitě mě pusť, nic se mnou není, oči jsou jen geneticky upravené, kruci, pusť mě."

Nejsem tvůj nadřízený? Jsem inkvizitor prvního řádu a jako takový mam pravomoc vyšetřovat kohokoliv kromě boha císaře samotného! A pokud nechceš být prohlášena za kacířku...
Ani to nedokončím, je to zbytečné a ty mi to neulehčuješ. Takže jen sáhnu vedle lůžka a sáhnu po opasku který je tam položený. Stačí mi tři rychlé pohyby a ruce máš stažené k sobě a v dalším moemntě i připoutané ke stěně. Ani se tím nezadýchám jak je to pro mě jednoduché a tvrdým pohledem ti přejedu po těle.
Je to jen běžná prohlídka pokud nemáš co skrývat tak bude vše v pořádku.
Znovu zavrčím a začnu ti stahovat kalhoty. Kalhotky jdou dolu i s nimi. Bojím se že to bude tady dole... takže budu důkladnější než jindy a tobě se to nejspíš nebude líbit... i když kdo ví.

"Je mi úplně jedno kdo kurva jsi, já nejsem někdo koho budeš prohlížet, okamžitě mě nech být."Dál sebou házím, vůbec si neuvědomuji, že tím vystavuji své tělo jeho pohledům, ale on je tak zaneprázdněný, že si snad nevšímá, jenže pak mě přiváže.

"To si děláš prdel? Rozdělej to hned a co....ach."

Zatahám za pásek, ale jsem připoutaná pevně, pak mi stáhne kalhoty i kalhotky a odhalí upravený klín, mezi stehny se třpytí kapičky touhy, nevím zda se hanbou propadnout do země, nebo vzteky zabít toho chlapa.
Uhybám jeho rukám, házím sebou, zadýchaná, vyčerpaná , vzrušená...

Je mi jedno co chceš nebo jak moc ponížená se teď cítíš. Řekni mi ronou jestli něco najdu a ušetříš si to ponížení. Je to standartní procedůra a ty to moc dobre víš! Nebudu tě šetřit jen proto že jsi imperiální občanka. Jestli se tě dotkl chaos jsi nebezpečná a myslím že po tom všem co tu provádíš si zasloužíš sakra hlubokou prohlídku. A teď dej nohy od sebe!
Použiju dokonce i psychyckou sílu a můj hlas práskne jako bič. Prsty ti přejedu po klíně a nejdříve na podbřišku hledám značky. Ty doteky jsou dost lehčí jak s tebou nemusím bojovat ale jak klouzají níž stávají se pomalejší když musím rozhrnovat tvůj klínek chloupků a hledat jestli pod ním něco nezkrýváš. Pak ti lehký tlak odtáhne stehna od sebe a udržím je tak. Prsty ti přejíždí po stehnech a až mučivě pomalu se blíží ke klínu a moc dobře víš co přijde pak.

"Celou dobu ti říkám, že na sobě nic nemám, proč mi nevěříš? Ah,,,to ne, přestaň."
Prohnu se do oblouku, snažím se uniknout mučivé ruce, nevím zda si to užíváš, nebo ti to je lhostejné, ale pro mě to je ponížení napůl se vzrušením.

I když se tomu bráním, pohled mi sklouzne do jeho klína, musím si vzpomenout na ty obrazy, když jsem byla v monstru, na to, jak zrovna Sebastian do mě vjížděl svým penisem, na to jak si mě bral, tvrdě a bezohledně, dojde mi, že možná tohle chtěl, ten zmetek chaosáckej.

"Nech mě být, přemýšlej, jsem čistá."

Nenechám. Předem se omlouvám.
Tiše zavrčím a pak ucítíš jak se ti prsty otřou o klín. Jen lehce to ano ale přesto se otřou a ty ucítíš jak ti roztahují závojíčky. Přejíždí po nich zepnitř a odhalují je tak zkloumavému pohladu. Hledám stejně tak hmatem jako očima protože cejch chaosu je vždycky vypálený do těla. A nejen do kůže, klidně i hlouběji. Proto když nenajdu nic tam tak prsty začnou zajíždět... hlouběji.
Hluboko do tebe a razí si cestu do tvého tělíčka. Do tvé vlhké kundičky která je hladově přijímá víc a víc. Stále hlouběji.

Zatahám za pásek, doufám, že povolí a já tomu lordíkovi nakopu prdel, ale bohužel mám smůlu.
"Omluvu si strč do prdele, pusť mě, jinak si pamatuj, že tvá kariéra skončila, o to se postarám."
pak do mě vjedou jeho prsty a já zavřu oči, vystavená jeho očím, jeho rukám,to jak do mě zajíždí hlouběji, víc, zkoumá a roztahuje.
Cítím jak se mé tělo chvěje, stahuju se kolem jeho prstů, zalévám ho horkou šťávou své touhy, tváře rudé zahanbením, prsa se rytmicky zdvihají s mým zrychleným dechem.

"Sebastiane......"

Jen se usměji protože tam strkat nebudu omluvu ale i tam nejspíš budu muset. To ale nic nemění na tom že svou práci musím udělat pořádně ať tak nebo tak. I když upřímně... Tohle mě jak baví tak i perverzním způsobem vzrušuje. I když bych si to samozdřejmě nikdy nepřiznal.
Prsty ti malou dírku roztahuji víc a víc a nutím tě tak vzdychat a zkoušet se bránit a když opravdu nic nenajdu začnu pomalu vyjíždět ven. Vidím jak šíleně jsi vlhká a vím i že zadeček budeš mít stejně tak vlhký... dobře pro tebe.

Ano?

Ano? On si jen tak klidně řekne ano? To si ze mě dělá prdel?
"Žádný ano, okamžitě ze mě dej ty pracky prč nebo ti je urazím, slyšíš....ah ..."
Nadávky se prolínají se sténáním, házím sebou ze strany na stranu, cítím vláhu ve své nadržené kundičce, snažím se aby si toho nevšiml, stydím se za reakce svého těla.

Když jsou jeho ruce z mého těla, prudce oddechuji, prsa mě bolí, bradavky jsou tvrdé jak kámen a mezi stehny mi hoří oheň.
Všimnu si boule na Sebastianových kalhotáh, toho parchanta to vzrušuje!

Ne to neudámám. Je mi líto ale teď to asi začne být nepříjemné.
Zavrčím protože tě jednou rukou chytím a bez použití víc síly než je třeba tě otočím. Dopadneš na břicho v dost vyzívavé poloze. Očividně je mi jedno kolik si zachováš důstojnosti. A stisknu ti půlky zadečku. Je to dost zvláštní ale v dalším okamžiku ti je roztáhnu a ztuhnu. Chvilku se nic neděje ale pak ti prsty přejedou po zadečku a ty ucítíš jak ten dotyk štípe a pálí. Pak se ozve tvrdý hlas.
Co je tohle?! Asi by jsi měla začít mluvit!
Prst se zastavím na místě mezi zadečkem a kundičkou a zůlstane tam. Tlačí a nevíš co se stane v další moment, víš jen že si s tebou ten tvrdý parchant může dělat co se mu jen zachce.

Mám pocit, že mozek si vzal dovolenou a že nechci nic jiného než aby mi někdo naplnil kundu pořádným ptákem a nebo aby mě nechali na pokoji, když mě otočí a ne, že by mu to dalo moc práce, zůstanu mu vystavená v další poloze, sbohem má důstojnosti.

Jeho prsty jsou zase snad všude a pak, pak zase promluví, zatím co se mi dobývá do další dírky.
"To...ah, to je tetování ty mysliteli, mám ho od dětství a kdyby jsi si o mě přečetl papíry, tak to víš,
je to tam napsané....pusť mě!"

Proč máš tetování na tomhle místě?
Zeptám se a prsty přejedu po tom co jsem považoval za cejch. Očividně jsem dost zmatený ale hodlám ti věřit. Ostatně jsem trochu zmatenější než bych snad měl být. Přesto se na tebe zahledím a roztáhnu ti tedy prdelku a zajedu s prsty i tam. Snad na minutu ale pak s tím přestanu a zavrčím. Pořád sice nevěřím že jsi nedotčená ale nic jsem nenašel. Očividně mě to zklamalo ale pak kývnu a pustím tě. Místa kde jsi se bodla jehlou si naštěstí nevšímám a pomalu ti rozepnu pásek kolem rukou

Sotva mám volné ruce rozpřáhnu se a pokusím se praštit tě pěstí do obličeje, vrhnu se na tebe jak šílená.
Tvé mučivé ruce, to co jsem prožila, to všechno působí, že se přestávám ovládat, jako první se chci pomstít za své ponížení, takže do toho dám vše.
"Ty jeden hnusný parchante, já ti toho tvýho ptáka urvu, ruce ti uříznu a hlavu useknu, pak všechny ty kousky nechám spálit, je ti to jasný?"

Vlasy kolem mě lítají jak divožence, oblečení neřeším a z hrdla mi zazní divoké zavrčení.

Je mi to jasné, ale předtím si musíš uvědomit... že to by jsi musela být silnější. Schopnější než ja a to zatím rozhodně nejsi... psycherko!
Usměji se a jak se na mě tiskneš a snažíš se mi tak nějak slabě ublížít stisknu ti v dlani jednu ruku. Pak nakonec po chvilce boje i druhou a znovu tě držím. Nahou vlhkou těsně u mě snažící se stále víc a víc se pomstít za takzvané ponížení i když jsem si to mohl užít mnohem. Mnohem víc. Pak se usměji a lehce se zavrtím.
Přemýšlím ale v hlavě mám jen to co by tě ještě víc naštvalo a rozzuřilo. Ale pak přeci jen dodám
Ale pořád jsi mi neodpověděla co je to za tetování a proč je tam kde je? To tě mám zase zpoutat a začít do tebe strkat prsty aby jsi aspoň trochu odpovídala? Jestli ano... bude mi potěšení s tím znovu začít a klidně použít i něco většího!

Protočím oči a pak se od něj odtáhnu, pokud mi to dovolí, přitáhnu si kolena k tělu, obejmu rukama a zahalím se rudým vodopádem vlasů.
"To tetování má jistá skupina elitních jednotek, jde o skupinu která nezávisle na všem ostatním provádí výzkum. Jaký ti říct nemůžu, na to nemáš povolení. Chápu, že jsi byl do této chvíle kápo, neberu ti velení,
Jen prostě nespadám pod tvou jurisdikci."

Snažím se ovládnout třes i touhu a přemýšlím, jaké by to bylo, potkat ho v jiné situaci.

Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel... dobře tedy jak říkáš. V tom případě s tebou budu jednat jako se sobě rovnou. Ale varuji tě. Pokud uděláš cokoliv co odporuje Kodexu tak nebudu mít jinou možnost že s pomocí boha Císaře zasáhnout!
Usměji se a pak ti podám ruku. Mé vystupování se opět změní. Je jako letní počasí protože nikdy nevíš na čem jsi a já jsem až doteď byl jako bouře.
Nepřemýšlím už o tom co se dělo v tom vězení ani proč jsi tam byla. To je od teď jen tvoje věc a tvůj styl vyšetřování. Nebudu se ti do něj plést stejně tak jako ty do toho mého.
V pořádku?

"V pořádku? To jako myslíš po tom, co jsi mě ponížil, viděl nahou a chmatal na mě? Ne, nejsem v pořádku, nejradéji bych ti nakopala prdel."

Vypadám jak válečnice chrlícì oheň, oči mi jiskří, vlasy jsou jak ohnivá clona, bělostná pokožka tak vábivá, tak svůdná. Když ti nakonec podám ruku, neuvědomím si, že se ti naskytl pohled na dokonale bělostné ňadro s růžovou bradavkou.

"Nebudu se ti plést do tvých věcí, pokud nebudou narušovat mé vyšetřování."

Ale notak. I ty víš že to mohlo být mnohem ale mnohem horší. Inkvizice má tolik způsobů jak získat co chce...
Usměji se a pokrčím rameny. Zdá se že si tvého rozzuření nevšímám. Vlastně mi přijdeš docela dost roztomilá. Až dokonce sladká. Je to dost rozdíl od toho že jsem ještě před chvílí tvé tělo zkoumal a doslova by se dalo říct že i ponižoval. Každopádně právě teď mi přijdeš téměř nevinná.

Beru tě za slovo a teď bychom se měli podělit o... informace a pokračovat ve výslechu oběma metodami, že?
Usměji se a lehce tě k sobě přitáhnu. Tak nějak reflexivně

"Ovšem taky jsi mi mohl věřit a nesahat na mě vůbec, ale to už je jedno. Podělit se? Pravda je taová, že jsem nic nezjistila, takže mě čeká další výlet....vlastně, zjistila jsem něco, co by mohlo být zajímavé pro tebe."

Nadechne se a když ji přitáhneš k sobě, musí ae kousnout do rtu. Její tělo je stále velmi citlivé a jeho náruč vzrušující.

"Vím kde mají tajnou továrnu kde vyrábějí a vylepšují taková monstra. Znám polohu, zabezpečení i přístupově kody...mělo by se to zničit, nemyslíš?"

To zní opravdu zajímavě. Dle mých zkušeností většina továren a podobných zařízení chaosu se nachází poblíž. Nebo dokonce přímo v Eye of Terror. Myslím že jestli jsi zjistila něco nového tak z toho můžeme oba čerpat. Opravdu ale opravdu hodně.

Usměji se a klidně se k tobě znovu natáhnu. Mé prsty hravě přejedou po tvé hebke kůži a zanechají po sobě husí kůži. Očividně si i já dotek užívám.

Dělá mi to schválně? Nevidí, že mám co dělat abych se mu nevrhla kolem krku?
Olíznu si rty a proklínám své tělo, které reaguje na jeho blízkost. Tvrdé bradavky, pulsující žilka na keku.

"Tohle je mimo, je to malá planeta mimo všechny cesty, proto tam dělají to nejhorší. Mají tam klid, a ještě něco....myslím, že v řadách inkvizitorů je zrádce."

Ano. Dělám jí to naschvál. Vidím všechno. To jak se pode mnou chvěje, pot který jí stéká po těle každý nerv kterého se dotknu a při mém doteku reaguje. Cítím tvůj chtíč tvůj hlad po něčem. Po čemkoliv... po mě a rozhodně tě nechci nechat jen tak. Rozhodně tě chci rozpálit mnohem. Mnohem víc než jsi teď.

V našich řadách jsou vždycky zrádci. Možná proto je inkvizice rozdělena do tří kapitol abychom na sebe vždy dohlíželi a nikdy si nevěřili slečno. Kdo ví třeba se jednou stanu zrádcem i já... cesta inkvizitora je příliš náročná a jen málo z nás jí projde nedotčeni.

Usměji se a prsty ti obkroužím bradavku a druhou rukou lehce zatahám za chloupky nad tvým klínem.

Zalapu po dechu a odstrčím ho od sebe, musím mu připadat jak běhna, jak hárající čubka když pod jeho prsty zasténám.

"No...každý v sobě máme temnou stránku, a záleží jen na naši vůli jak se s tím vypořádáme, asi...bych se měla jít dát do pořádku."

Hrabu se z lůžka pryč, ale jsi tak blízko, bradavky se mi otřou o tvé tělo a prsty o můj klín.

"Ah...rozhodně bych měla odejít."
Zašeptám.

Myslíš že by jsi měla? No tedy spíš... chceš jít?Zeptám se téměř svůdným, hříšným hlasem. Očividně si po sakra dlouhém době tyhle hrátky se ženou užívám a nechci tě jen tak bez boje pustit. Nechat tě teď odejít by byla zatraceně velká škoda.

Ale ano. Temné stránky v sobě má každý... já... ty! Zrovna znovu prsty přejedu po jedné z tvých "temných" stránek a ušklíbnu se. Možná se teď chovám jako zvíře ale čert to vem. Mám na to právě teď velkou chuť.

"Měla bych jít, ale jestli chci? Popravdě teď mám v hlavě takový zmatek, že nevím co chci."

Těžce oddechuji, odolávat je stále horšì, snažím se nedívat se na tvé vypracované tělo, na bouli v klíně. Položím ti ruku na hrudník ve snaze odstrčit tě.
Hebkà dlaň zavadí o tvou drobnou bradavku, pohnout s tebou se mi nedaří, jsi tak mohutný jak se nademnou tyčíš, musím stisknout nohy k sobě, ta horkost mezi stehny je k nevydržení, cítím jak mě zaplavují šťávy chtíče.

A copak může za to že tvá mysl nepracuje tak jak by měla?
Usměji se a nechám tě aby jsi prsty přejížděla po mém těle. Ale zaplatíš ze to... protože mé prsty začnou taktéž klouzat po tvém tělíčku, A nešetřím vůbec nic. Očividně jsem zvědavější než se zdá.
Ostatně co se dá čekat od inkvizice která nikomu nechce nechat ani to nejmenší tajemství, známku soukromí. Prostě nic a nic a ani tobě nechci nic takového nechat. Jak se zdá chci tě a to moc.
Prsty ti náhle stisknou bradavku a na mých rtech se objeví chtíč.
Nu dokud tedy nepracuje... tak tě zkusím ochutnat.
Usměji se hravě.

Mé tělo se prohne do oblouku, celá se zachvěji po tvém doteku, v klíně cítím pulsující vláhu. Vidím jak se mu pod kalhotama rýsuje vzrušení a zasténàm. V mé mysli do mě tvrdě vrazí svého ptáka a bere si mě divoce, drsně.

Rychle zamrkám a snažím se dostat z jeho dosahu, chtíč v jeho očích je zřejmý, ale " ahhh oba tady pracujeme....oh to by jsme neměli."

Vzrušením skoro nemůžu mluvit, ale snažím se odtáhnout.

Jen se ušklíbnu ale opravdu se tě přestanu dotýkat. dokonce se i nechám odstrčit. Jen tě zvědavě pozoruji. Pak mi ale tak nějak dojde co jsi řekla a co děláš. Proto kývnu hlavou a opravdu se otočím k odchodu. Možná abych tě nechal trpět možná aby jsi pak škemrala když to tvé tělo nebude moct samo zvládnout. Na důvodech nesejde. Jsou naprosto nepodstatné. Důležité je že než odejdu tak se otočím a zvláštně se na tebe podívám.
Jen nezapomeňte slečno že chaos je zkažený ale lákavý. Když mu jednou propadnete je to neskutečná rozkoš. Slast tak obrovská že z ní můžete zešílet ale zaplatíte za to. Tělesně... i duševně.
Vždyť podívejte se na něj. Je tak... obrovský.
Ušklíbnu se a s temi slovy odejdu. Mírím do knihovny. Chci si něco ověřit.

Život, to je boj s osudem

Znaveně dopadnu na kolena, snažím se ještě chvíli udržet, ale nejde to, další rána mě srazí na všechny čtyři. Je jasné, že jsem prohrál, z roztrženého obočí se mi valí krev a zabraňuje mi vidět na pravé oko, ale přesto ještě zvednu hlavu, a odhodlaně se podívám na svého soupeře. Stačím akorát tak spatřit hlavu cvičného meče, a pak už nic, jen temnota. Vím, že jsem to neměl dělat ale je to moc těžké, bratr byl vždycky lepší než já, ale i tak jsem ho chtěl vyzvat, jako ostatně při každé příležitosti. I dnes jsem to zkusil, ale znovu bez úspěchu, jen mi přibude mnoho dalších modřin, na mém už tak zjizveném těle, ale to nic není, jen ukázka mé neschopnosti bojovat.

Konečně se proberu, snažím se vymanit ze svíravé temnoty, jež obklopovala mou mysl, až nakonec otevřu oči. Pár okamžiků se překvapeně třesu, a snažím se zhluboka nadechnout, nejde to. Vyděšeně to zkouším znovu a znovu, až mi nakonec tělem projede silná křeč, a já začnu kašlat. Když se uklidním, všimnu si další, tentokráte čerstvé krve na podlaze. Sakra, tohle už znovu ne, tak špatné to určitě není, nesmí být. Cítím, jak se mé tělo pomalu vzpamatovává, vím jistě, že mě nešetřil, nikdy to nedělá, ale přesto se celé mé tělo i po tolika podobných zážitcích stále chvěje agonií. Je to stejné jako vždy, ale přes to všechno, přes bolest, přes veškeré ponižování a výsměch se toho, že bych ho někdy mohl porazit, nehodlám vzdát. Musím se mu postavit, znovu, a znovu a znovu, dokud neuzná, že jsem stejně silný a odhodlaný jako on. S námahou se zvednu na všechny čtyři. Snažím se nevnímat bolest, ale i před to se mi rty zkroutí do bolestivého, nenávistného úšklebku. Zavrčím a s vypětím všech sil se postavím na nohy. Byl to špatný nápad, neboť jen co to udělám, se mi zatočí hlava, a já se musím opřít o zeď. S její pomocí přejdu po místnosti, a opřu se o umyvadlo. Studená voda mi začne stékat po tváři, a vytvářet rudý povlak na hladině. I přesto že to pálí je to velice příjemné, konečně se začínám cítit líp, ještě vyplivnu trochu krve, a spláchnu pot, a konečně hotovo. S úsměvem prohlédnu svůj mlhavý obraz v zrcadle. Kromě pár škrábanců všechno vypadá v pořádku, natržené obočí ani není vidět, a zbytek tváře je nedotčen. Oddechnu si, sice jsem s tím počítal, ale stejně jsem rád, teď už jen stačí proklouznout domů a vyhnout se otcově výsměchu.

Konečně za mnou zapadnou dveře pokoje, společné večeře jsou tím nejhorším, co dokážou rodiče navrhnout, celou dobu se jen usmívaly a mrkali na bratra.Nenávidím je, tolik že to nemohou nikdy pochopit. Naštvaně si lehnu na postel a zavřu oči.



Sen... Byl.to jen sen o mě minulosti. Krásné a odporné zároveň. Jak příšerně jsem je tehdy nenáviděl. A co hůř. Jak moc jsem tehdy nenáviděl sám sebe. Kurva! Zavrčím a zvednu se z postele. Celé vězení ještě spí. Každá dívka žena i otrok si užívají klidných snů. Něčeho co já už roky neznám a kvůli čemu bych zabíjel. Přesto se zvednu a zamířim do kuchyně. Pravda kuchyně je špatné slovo zamířím do jídelny. Naštěstí patřím k těm cotu mají dost výhod na to aby se jejich dveře do cely na noc nezamikali. Mé kroky se rozléhají dlouhou chodbou a polonahé tělo sálá horkem. Dnes je ti přesně deset let co svět skončil a co jsem se stal tim kým... Ne vlastně spíš čím jsem. Svět pro mě skončil stejně jako pro všechny co jsou tady. Zločinem V mém prápadě vraždou.

Přijdu až do míst kde trávím většinu svých dní. Je to centrum mého sídla. Vězeňská jídelna. obrovská místnost kde už celé roky nejsou žádné kamery. Kde prostě není vůbec nic. Naše země to podělala a o vězně už se skoro nestará. Všechny hodí do jednoho obrovského centra kde jsme promíchaní. Ženy muží. Všichni. Pravda ženy mají své křídla a muži svá. Ale ve světě kde je korupce všude si na tohle už nikdo nehraje. Zavrčím potěšené a spokojeně si protahnu své vysoké jizvami poseté tělo. Stálo to spousty práce abych to vše získal. Ale stálo to za to.

"Vstávej, mrcho dělej nebo tě podříznu hned tady."
Tak tomu se říká milé probuzení, bolestivé kopnutí do boku mě rychle probere ze spánku, okamžitě se oženu pěstí a vyskočím na nohy, jenže hned je jasné, že tentokrát mám smůlu. Velká MO, se rozhodla, že už dál nebude trpět mé odmítání, i když se mi dařilo posílat ji stále nějaké pěkné holky co chtěly své výhody, bylo ji to málo.
Stále ve dveřích cely, ruce založené na mohutném poprsí a mlsně si mě prohlíží, její stráž mě rychle čapne a táhne chodbou, je mi jasné, že do jídelny, jediné místo, kde nejsou kamery.

Je pravda, že venku jsem si užívala výhody, které mi můj vzhled zajistil, ale tady to je spíž na obtíž. Krásné dlouhé rudé vlasy, bílá pleť bez jediné chybičky, pevná prsa, pas štíhlý tak, že ho lze obejmout dvěma mužskýma dlaněmi, dlouhé štíhlé nohy a krásný pevný zadek.
Mohla bych křičet, jenže pochybuji, že by mi to pomohlo, takže doufám, že v jídelně budu mít nějakou šanci, rozhodně se nechci stát hračkou velké Mo.

Mo měří skoro dva metry, váží asi sto padesát kilo, hrubé rysy a jizva od koutku rtů až k oku, povídá se, že vyvraždila celou svou rodinu a tady si ráda pohrává s mladýma holkama, to co z nich potom zbude, no to není žádná sláva.
Když mě dovlečou do jídelny upřu na ni své pověstně krásné oči, tmavě zelené jak smaragdy, "kruci Mo, táhneš mě sem jako kost, myslím, že jsme se dohodly ne? Posílám ti holky a ty mě máš nechat na pokoji." Její strážkyně mě pustili, ale cítím jak jedna z nich mi rukou jezdí po zadku, tak se otočím a má mou pěst okamžitě v obličeji, na nic nečekám, té druhé uštědřím hlavičku, takže ji v tu chvíli zalije krev, jenže poradit si s Mo?

Koutkem oka zahlédnu pohyb, vidím vypracované mužské tělo, celkem pohlednou tvář, jen zlomek vteřiny mi tvá než přijdu na to, kdo to je. Grow, tohle bylo jeho království, ale měl spát, takže buď je s Mo domluvený, nebo ona netuší, že tam je, doufám v to druhé.
"Tak ty už jsi na tom tak špatně, že potřebuješ posilu? "
Kývnu hlavou k místu, kde postává Grow, musí na nás být zajímavý pohled.

Sleduji dění okolo. Je moc brzy ráno aby tu bylo živo a přeci jen si sem pár holek přitáhlo zábavu. Je to opravdu zvláštní svět. Tedy né že by se mi nelíbil ale i to že si sem ženské tahají povyražení. Ale tak proti gustu. I když je pravda že ta černoška je fakt odporná. Velká Mo je postrach žesnké věznice a i někteří chlapy jsou z ní podělaní. Ušklíbnu se a vydám se k nim. Jsem sám a ony jsou čtyři. Oprava už jen dvě a jedna evidentně nemá chuť hrát si s nimi schovej bagetu. A tak v momentě když se přiblížím stojíš kousek od Mo docela zahnaná v rohu jako malá miška.
Jediné co mi proběhne hlavou je to proč já pitomec se do toho vlastně pletu? zase myslíš pérem idiote... Jen lehce zavrčím a popojdu až k vám.

Copak to tu máme? Čerstvé masíčko? Mo nepřestane mě udivovat to jak dobře umíš hledat použitelný materiál. Za kolik je tahle?
Usměji se a protáhnu se evidentně beze strachu kolem černošky a jejích kamarádek jestli se těm starým kurvám dá takhle říkat a kouknu se na tebe.
Páni dokonce vypadá i zdravě a ten zadek....
Hodnotím tě a pomalu obcházím. Pak se konečně podívám na MO. Je poznat že je nasraná. Hodně a nejen kvůli tomu že jsem ji vyrušil a že ty jsi se nenechala ojet. Ale hlavně kvůli tomu že se nemám k odchodu. Naopak tě chytnu za ruku a přitáhnu k sobě.
Ale víš co vyzkouším si ji hned teď co říkáš? Myslím že by ocenila pořádnou kládu a né jen ten tvůj špekatý zadek. Na rtech mám úsměv. Chci tu tlustou krávu nasrat. A to hodně. Co na tom že jsou tři. Jsou to jen ženské a ty by měli vědět kde je jejich místo.

Growe...neser se do toho. Jsi honit ptáky Mexikáncům, nebo jak jsi se vyhrabal až nahoru a nás nech v klidu. Že jsem na tvém, to pak srovnáme, ale teď..."

Poslední slovo nechá viset ve vzduchu a jen na tebe koukne, já se mezitím snažím vykroutit ruku z mužského sevření , protože pokud to on nechápe, tak mě je jasné, že bude mela.
Mezitím vidím jak jedna z holek se napřahuje, tak na nic nečekam, sjedu k zemi a tvrdě ji kopnu rovnou do kotníku, hlasité zakřupání kostí není příjemné pro nikoho.
To se už pohne i Mo a žene se na Growa, já trochu couvnu a rozhlédnu se kolem, ne že bych nevěřila v chlapskou sílu, ale Mo...rychle popadnu pořádnou litinovou pánev a než její obrovská pěst dopadne na jediného muže v místnosti, rána pánví ji pošle k zemi.

Jsem rychlá, jsem mrštná, takže hbitě sáhnu po noži a kleknu si na Mo, v jiné situaci by se z toho asi udělala, protože mé nohy jsou odhalené skoro k pasu a výstřih vězeňské košili dává nahlédnout na výstavní kozičky, zato co Grow zase může obdivovat mé pozadí, ale to mě v tuhle chvíli nezajímá.

Tisknu nůž Mo k hrdlu, "poslouchej mě ty čubko, i kdybych měla opíchat celou věznici, pokud na mě ještě jednou sáhneš, postarám se o to, aby tě hodili do díry a už se z ní nedostaneš, jasný? "

Unaveně vstanu, snažím se aby si nikdo nevšiml jak se třesu, díra je místo kam se zavírají největší sadisti, zvířata odpad, nikdo je tam nehlídá, jsou zavřený na jedné hromadě, a většinou se zabíjejí mezi sebou, či jiné horší věci. Neexistuje tam soukromí, sprcha, záchod, jídlo se tam hází jak prasatům, krásná představa.

Neodpovídám jen se usmívám. A pak se dokonce i začnu smát. Tvou ruku samozdřejmě s úšklebkem pustím a posadím se na lavici k jídelnímu stolu abych mohl pozorovat celé to divadlo. Očividně se o sebe umíš pasarat sama víc než dost. Ten tvůj krásný zadek přeci jen nebude tak snadno k dostání. Mám rád holky co mají drápky. Nebo aspoň umí kousat.
Úšklíbnu se a když si všimnu nože něco zavrčím. Očividně bych nerad aby jsi tu udělala bordel. Mo se zatím snaží vykroutit a probodává tě těmi nejvražednějšími pohledy které jsem kdy viděl. Už mě to nudí, a tak se zvednu a přejdu k vám.

Zrovna vstáváš a mě je jasné že tohle té tlusté krávě sotva stačilo. Proto dřív než se zvedne šlápnu svou vysokou botou na její velkou tlustou dlaň. Myslím že si Mo zaslouží připomínku toho že s tebou nemá vyjebávat, ne? A aniž bych čekal na souhlas došlápnu plnou vahou na dlaň ozve se praskot a pak řev. Těch kostí má v ruce najedou zlomených podstatně víc než by snad chtěla. Holt vojenské boty jsou vojenské boty. Pak když už je mi lépe a jsem dokonce i celkem probraný se otočím na tebe. Nejdřív se podívám po noži a pak teprve udělám krok. Znovu se ozve pár prasknutí protože se úmyslně odrazím od nohy která tu tlustou ruku drtí. Mo řve jako šílená ale mě je to fuk. Dojdu k tobě. Do bezpečné vzdálenosti a prohlédnu si tě. Jsi fakt dobře stavěná.
Dobrá práce. Máš docela koule maličká. Jak se vlastně jmenuješ? Abych věděl na koho si dát příště bacha. Kývnu do rohu jídelny kde by nsad mohl být klid a sáhnu do kalhot pro balíček cigaret. Dost zmuchlaný ale ještě skoro plný.

Mohla jsem si myslet, že ještě existují princové na bílém koni, ale Grow to není. Zdá se, že se dobře baví, ale pak se pohne. Koutkem oka ho sleduji a musím uznat, že se pohybuje impozantně, když ještě dorazí Mo, rty mi zvlní úsměv, v tu chvíli lze říct že jsem nádherná.

Jeho pohled mě přiková na místě, za zády mám stále jeho nůž, trochu se chvěju, potrhaná košile, rozcuchané dlouhé vlasy, ale snažím se nedat nic znát, ještě se otočím na Mo.
"Znáš mě....nikdy nelžu, nech mě být, nebo se to dozví Gery."

Gery je největší kápo ve vězení a mít ho za nepřítele by chtěl jen blázen.
Přejdu do rohu a sednu si na stůl, "jsem Sia a myslím, že cigareta by byla fajn."

Jen si tě prohlédnu a povytáhnu obočí. Očividně jsi mě docela pobavila. Přeci jen je skoro zázrak tu potkat kočičku co má dtápky. DOkonce takové co nejsou jen na parádu. Divné možná by jsi se mi i mohla líbit.
Neboj kočko. Nechci ti nic udělat. Ostatně co bych z toho měl? Reputace za zmlácení ženské... no to je jedno a mimochodem měla by jsi se rychle uklidit. Víš přeci jak to tu funguje. Nedej bůh aby si tě všimli třeba dozorci. To by také chtěli svůj díl.
Ušklíbnu se a lehce naznačím díl čeho asi. Rty se mi smějí ale oči ne. Jsou stále ledové. Modré a až ledově tvrdé.
Pak ti podám cigaretu. Na rtech stále úsměv a jen přemýšlím jak tě odtud aspoň trochu bezpečně dostat.

Pokrčí rameny a pohodí hlavou, vlasy má rozcuchané jak ji Mo chytla a tak si prohrábne hřívu rukou, " vím kdo jsi, a nemysli si, nebojím se tě. Možná je to hloupost, ale nebudu plýtvat energií na strach, chci přežít, jak? To už je jedno, pokud se nedokážu ubránit a budu muset dělat děvku, tak ať,
je to jen tělo."
V hlase má rezignaci, ale i odhodlání bojovat, potáhne z cigarety a pořádně si tě prohlédne, pěkná tvář, vypracované tělo, "za co tě dostali?"

Být to jinde, možná by ji pozval na panáka a ona by možná šla, jenže tady to je boj o přežití a né čajový dýchánek.